MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA Právnická fakulta Katedra národního hospodářství

DIPLOMOVÁ PRÁCE Inflace, nezaměstnanost a Phillipsova křivka v ČR

2005/2006 Igor KOTLÁN

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra národního hospodářství

DIPLOMOVÁ PRÁCE Inflace, nezaměstnanost a Phillipsova křivka v ČR Igor KOTLÁN 2005/2006

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Inflace, nezaměstnanost a Phillipsova křivka v ČR zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. ………………………………...

--vloženo oficiální zadání DP—

Obsah 1. ÚVOD 2. INFLACE, NEZAMĚSTNANOST A JEJICH VYMEZENÍ 2.1 Problematika inflace 2.1.1 Měření inflace 2.1.2 Typy inflace 2.1.3 Negativní efekty a náklady inflace 2.1.4 Inflace a očekávání 2.2 Problematika nezaměstnanosti 3. PŘÍSTUPY K PHILLIPSOVĚ KŘIVCE 3.1 Od nezaměstnanosti k inflaci 3.1.1 Původní Phillipsova křivka 3.1.2 Modifikovaná Phillipsova křivka 3.2 Od inflace k nezaměstnanosti 3.3 Phillipsova křivka v krátkém a dlouhém období 3.3.1 Dlouhodobá Phillipsova křivka vysvětlená z pohledu od nezaměstnanosti k inflaci 3.1.2 Dlouhodobá Phillipsova křivka vysvětlená z pohledu od nezaměstnanosti k inflaci 3.4 Variabilita výstupu versus variabilita inflace 4. PHILLIPSOVA KŘIVKA V ČR: EMPIRICKÁ EVIDENCE 4.1 Phillipsova křivka ve vyspělých tržních ekonomikách 4.2 Phillipsova křivka v transformujících se zemích 4.3 Phillipsova křivka v České republice 4.4 Shrnutí 5. DOPORUČENÍ PRO NORMOTVURCE A NOSITELE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY 5.1 Ústavně-právní východiska 5.2 Inflace, nezaměstnanost a legislativní úprava 5.2.1 Setrvačná míra inflace, očekávání a legislativní úprava 5.2.2 Trh práce, mzdové rigidity a legislativní úprava 5.2.3 Přirozená míra nezaměstnanosti a hystereze na trhu práce 6. ZÁVĚR Literatura Summary

1 3 3 3 6 7 10 15 19 19 19 21 22 24 25 25 26 35 35 36 38 39 41 41 43 43 45 47 51 53 57

1. Úvod Úkolem práce je analýza nezaměstnanosti a inflace, jakožto dvou základních ekonomických cílů hospodářské politiky, a zejména faktorů, které je ovlivňují. Nedílnou součástí je deskripce vztahu mezi nezaměstnaností a inflací, známého jako Phillipsova křivka a popis doporučení pro tvůrce hospodářské politiky. V souladu s institucionální ekonomií pak také pro normotvůrce, se snahou zlepšit institucionální prostředí ekonomiky. Obecně se soudí, že cílem uplatňování opatření při provádění hospodářské politiky je maximalizace společenského blahobytu, která je vysvětlována poměrně extenzivně. V rámci tohoto cíle pak hovoříme o podpoře obecně chápaných hodnot, jako je svoboda, demokracie, spravedlnost, jistota, pokrok a podobně. V neposlední řadě pak máme na mysli tradiční ekonomické cíle hospodářské politiky, jako jsou ekonomický růst, optimální úroveň nezaměstnanosti, nízká a stabilní inflace či vnější rovnováha v podobě vyrovnaných součástí platební bilance či kurzové rovnováhy. Zúžíme-li pohled na čtyři prvně jmenované vnitřní cíle hospodářské politiky, zjistíme, že na jedné straně máme reálnou ekonomiku a reálné cíle reprezentované ekonomickým růstem a nezaměstnaností, a na straně druhé pak ekonomiku a cíle nominální, reprezentovanou inflací, resp. cenovou stabilitou. A právě zkoumaný vztah mezi inflací a nezaměstnaností (potažmo ekonomickým růstem) se jeví důležitým pro analýzu úspěšnosti hospodářské politiky či výhodnosti institucionálního prostředí. Existence či neexistence takového vztahu je pak klíčová, jak pro tvůrce hospodářské politiky, tak pro zákonodárce. Po prvotních sporech týkajících se tvaru Phillipsovy křivky v krátkém a dlouhém období, a tedy vztahu mezi inflací a ekonomickým růstem, resp. nezaměstnaností, se „vykrystalizoval“ všeobecně přijímaný názor, že v krátkém období existuje zaměnitelnost mezi inflací a ekonomickým růstem, tzn. platí Phillipsova křivka v původní podobě. Avšak v období dlouhém se produkt nachází na své potenciální úrovni a Phillipsova křivka je vertikální na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti. Hospodářská politika projevující se v podpoře krátkodobého ekonomického růstu vede k akceleraci inflace. Někteří ekonomové se navíc domnívají, že dlouhodobá a nestabilní inflace se může projevit ve snížení trendu růstu potenciálního produktu.

1

Zpracovávaná práce se skládá ze čtyř nosných částí. V první kapitole budou popsány již zmíněné cíle hospodářské politiky, kterými jsou nízká nezaměstnanost, resp. nízká a stabilní inflace, včetně faktorů, které je ovlivňují. V části druhé pak samotná kauzalita od nezaměstnanosti (ekonomického růstu) k inflaci a opačně od inflace ke zmíněným reálným agregátům. Ve třetí části budou shrnuty empirické práce na dané téma, včetně vlastních analýz. Závěrečná kapitola práce bude věnována doporučením centrálním autoritám, stejně jako zhodnocení právního prostředí v této oblasti. Z metodologického hlediska lze práci považovat za teoreticko-empirickou, neboť v rámci obecně přijímaných hypotéz, bude nezbytné ověřit tyto na základě relevantních empirických údajů. Využití kvantitativních metod ekonomické analýzy tak v souladu s trendem posledních dvaceti let implikuje spíše příklon k nominalismu či pozitivní ekonomii tak, jak to popisuje např. přední metodologista Milton Friedman ve svém notoricky známém díle „Metodologie pozitivní ekonomie“. V zásadě je třeba konstatovat, že k posouzení kvality modelu ekonomické reality lze přistupovat z pohledu srovnání jeho predikcí se skutečností. Reálnost či nereálnost předpokladů modelu nehraje žádnou roli. Tyto předpoklady jsou nutné a relevantní hlavně s ohledem na zjednodušení zmíněné reality. Pokud je nalezeno více modelů, které poskytují relativně pravdivé predikce, potom je za optimální považován ten model, který má nejmenší počet relevantních prvků, tedy je nejjednodušší. Poslední část práce navíc zahrnuje prvky pozitivně-právního přístupu, kde je cílem analýzy najít dominantní prameny práva ve formálním i materiálním slova smyslu s ohledem na hodnocení jejich relevance a funkčnosti v rámci ovlivnění zmíněných makroekonomických cílů.

2

2. Inflace, nezaměstnanost a jejich vymezení Problematika inflace, nezaměstnanosti, popř. ekonomického růstu patří mezi široce analyzované otázky nejen v ekonomické teorii či hospodářsko-politické praxi, ale je námětem diskuzí a rozborů v mnoha vědních disciplínách a oborech; sociologií, psychologií, politologií počínaje a právními vědami konče. Lze tak konstatovat, že oba hlavní problémy: nezaměstnanost i inflace mají bezesporu multidisciplinární charakter. Cílem následující kapitoly je zevrubný popis výše popsaných jevů.

2.1 Problematika inflace Inflace bývá často považována za jev, který odráží vnitřní či vnější nerovnováhu v ekonomice. Zjednodušeně řečeno jde o oslabení reálné kupní síly dané měny. Obecně ji lze charakterizovat jako opakovaný růst většiny cen v ekonomice. V tomto smyslu je pak pokles většiny cen v ekonomice považován za deflaci. Vzhledem k praktické realizaci měření inflace pomocí cenových indexů, je možné přijmout spíše názor, že inflací je pak jakýkoliv růst cen v ekonomice v čase. 2.1.1 Měření inflace Inflaci lze měřit pomocí mnoha cenových indexů. Z hlediska praktické použitelnosti a zjistitelnosti se obecně nejvíce využívá Index spotřebitelských cen (CPI). Výjimkou však není využití deflátoru HDP či dalších indexů, jako jsou indexy cen průmyslových výrobců, stavebních prací a stavebních objektů, zemědělských výrobců apod. Každý ze zmíněných indexů má své výhody i nevýhody; podívejme se stručně na některé z nich. Index spotřebitelských cen má hlavní výhodu především v tom, že je publikován měsíčně1, a že odráží vývoj cen spotřebitelského koše. Takto změřená inflace má potom široké využití při propočtech reálných mezd, důchodů apod. Pokud jde o nevýhody, pak opačně můžeme za ně považovat hlavně nezahrnutí všech produkovaných komodit, stejně jako mnohé matematické komplikace spojené s tím, že CPI je indexem bazickým2.

1

Na rozdíl od deflátoru HDP, který lze zjistit až ze Systému národních účtů, a to s maximálně čtvrtletní

periodou. 2

Z matematického hlediska se jeví pro výpočet růstu cen v ekonomice nejideálnějším využití tzv. Fisherova

ideálního cenového indexu, který zjistíme jako geometrický průměr CPI a deflátoru HDP. Vzhledem k rozdílné periodě publikovatelnosti lze však o praktické využitelnosti hovořit jen stěží.

3

Princip konstrukce CPI je vzhledem k tomu, že se jedná o složený cenový index Laspeyresův3 (LIC), následující: N

∑P

i ,T

LICT =

.Qi , Z

i =1 N

∑P

i ,Z

.100 [%], .Qi , Z

i =1

Pi ,T .....cena i-té složky indexu v běžném období, Pi ,Z ......cena i-té složky indexu v základním období, Q i ,Z .....váha i-té složky indexu v základním období,

N.......počet složek indexu. Tento index vyjadřuje, jak se změní cena daného koše komodit v běžném období oproti základnímu období, při stále stejném koši komodit základního období. V ČR platí pro výpočet CPI spotřebitelský koš stejný od roku 2001. Váhy jsou pak stálé od roku 1999. Tyto váhy jsou určeny podle podílu daného druhu spotřeby na celkové spotřebě domácností. Následující tabulka ukazuje skladbu CPI v ČR. Jednotlivé složky jsou pak samozřejmě desagregovány do dalších položek. Tabulka 2.1: Skladba CPI v ČR Složka

3

Váhy [%]

Potraviny a nealkoholické nápoje

19,8

Alkoholické nápoje a tabák

7,9

Odívání a obuv

5,7

Bydlení, voda, energie a paliva

23,6

Zařízení domácnosti a bytové vybavení, opravy

6,8

Zdraví

1,4

Doprava

10,1

Pošty a telekomunikace

2,3

Rekreace a kultura

9,6

Vzdělávání

0,5

Vzorec pro výpočet Lasperesova indexu má základ v obecné matematice a jeho formalizace je vlastní

konstrukcí.

4

Stravování a ubytování

7,4

Ostatní zboží a služby

4,9

Celkem

cca 100

Zdroj: ČSÚ

Tempo růstu CPI4 (TRC) pak vyjadřuje míru inflace (π):

 CPI



T π = TRC T −1 / T =  − 1.100 CPI T −1  

Z hlediska typologie využitelnosti a publikovatelnosti lze rozeznat následující typy inflace5: 1) míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného ročního indexu spotřebitelských cen, 2) míra inflace vyjádřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen ke stejnému měsíci předchozího roku, 3) míra inflace vyjádřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen k předchozímu měsíci, 4) míra inflace vyjádřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen k základnímu období (rok 2000=100). Nejčastěji bývá vybírán první nebo druhý z uvedených typů. Případ ad1) se používá v případě, že chceme takto vypočtenou inflaci využít při úpravách průměrných veličin, např. reálných mezd nebo důchodů. Inflace zjištěná dle ad2) se využívá při úpravách stavových veličin a při vyloučení sezónních vlivů, tím, že se porovnávají vždy stejné měsíce. Používá se při výpočtech reálné úrokové míry, valorizací apod. Při analýze krátkodobých meziměsíčních trendů se využívá inflace zjištěná jako ad3) a při analýze dlouhodobých trendů pak inflace zjištěná jako ad4) (např. zjištění vývoje dlouhodobých životních nákladů).

4

Vzorec pro výpočet tempa růstu má základ v obecné matematice a jeho formalizace je vlastní konstrukcí.

5

Ve skutečnosti, i když tvoří růst CPI míru inflace, upravuji různé instituce (typově centrální banky) tyto indexy

dle svých potřeb, např. jako klouzavé průměry.

5

2.1.2 Typy inflace Obecně se soudí6, že v základní kategorizaci rozeznáváme tři typy inflace, podle faktorů, které ji způsobují. Jedná se o inflaci poptávkovou, nabídkovou a importní. Inflace poptávková, resp. inflace tažená poptávkou, je způsobená fragmenty agregátní poptávky, zejména spotřební, ale také poptávky firem, vlády apod. Standardní rovnovážné makroekonomické modely AS-AD ji zachycují ceteris paribus jako „severovýchodní“ posun agregátní poptávky při stávající nabídce. Poptávková inflace je pak v souladu s hypotézou nelineární třístupňové křivky agregátní nabídky primárním problémem u ekonomik blížících se potenciálnímu produktu, než u ekonomik nacházejících se v relativně hluboké recesi. V recesi pak poptávkové tlaky budou spíše stimulační pro růst výstupu a nikoliv faktorem zvyšující se inflace. Inflace nabídková, resp. inflace tlačená náklady, je primárně ovlivněna zvyšujícími se náklady výrobců, zejména růstem mezd. V souladu s modelem AS-AD se pak nabídková křivka posouvá vertikálně „severozápadním“ směrem. Specifickým případem nabídkové či poptávkové inflace může být inflace importní, způsobená změnou dovozních cen. Problematika typologie inflace ve výše uvedeném smyslu má však celou řadu dalších konsekvencí, např. v oblasti typologie inflace při změně devizového kurzu7. Lze však celkem bez problémů konstatovat, že většina ekonomických i ekonometrických modelů pracuje s rovnicemi, které se primárně výše uvedené kategorizace drží8. Pro úplnost je třeba konstatovat, že především elementární učebnice ekonomie9 se přidržují členění inflace podle stupňů závažnosti. Jedná se o inflaci mírnou, pádivou a o

hyperinflaci. O mírné inflaci hovoříme nejčastěji v situaci, pokud ceny rostou jednociferně. Mnohem větším problémem pak je pádivá inflace, kdy cenou vzrostou ročně dvouciferně

6

Např. Weiher, K. Macroeconomics. Aggregate Theory and Policy. New York : West Publishing Company,

1986, s. 533-540. 7

Zde pak rozeznáváme inflaci z aktivního salda obchodní bilance, exportní ziskovou inflaci, importní

nákladovou inflaci apod. 8

Např. Gruen, D. - Pagan, A. - Thompson, Ch. The Phillips Curve in Australia. Journal of

Monetary

Economics, 1999, č. 44, s. 223-258.; v monotématickém vydání výše uvedeného časopisu věnovanému Phillipsově křivce a modelům inflace. 9

Samuelson, P.A. – Nordhaus, W.D. Economics. New York : McGraw-Hill, 1992, s. 592-593.

6

nebo trojciferně. Většinou se uvádí, že pokud jednotlivé ekonomiky rostou o více jak 200% ročně, hovoříme o hyperinflaci10.

2.1.3 Negativní efekty a náklady inflace Kvantifikace nákladů inflace je i v soudobé makroekonomii poměrně obtížná. Dalším problémem je, že negativní efekty inflace jsou zjevně nelineární, to že existují poměrně vysoké náklady volatilní inflace, a že je třeba zvážit i pozitivní efekty inflace a dezinflační náklady. Zmíněným problémům bude věnována tato subkapitola. V další subkapitole pak bude přiblížena úloha inflačních očekávání. Podívejme se nyní na první problém nákladů (škodlivosti) inflace. Byť se lze globálně ztotožnit s názory autorů většiny učebnic makroekonomie, že inflace má škodlivé účinky, nelze si nepovšimnout, že některé z nich bývají velmi často opomíjeny nebo směšovány. Následující tabulka shrnuje negativní důsledky inflace. Je třeba ale podotknout, že hranice mezi uvedenými typy nákladů není příliš ostrá. Cílem bude především, s ohledem na další kapitoly práce, postihnout vliv těchto nákladů na ekonomický růst a zaměstnanost. Tabulka 2.2: Negativní důsledky inflace Náklady Redistribuční náklady inflace

Typy věřitel → dlužník

neanticipovaná

zaměstnanec → zaměstnavatel

neanticipovaná

jednotlivec → stát

neanticipovaná

Přeceňovaní náklady (menu costs)

anticipovaná

Náklady na tisk peněz

neanticipovaná

Náklady „ošoupaných bot“

anticipovaná neanticipovaná

Mikroekonomické účinky inflace

vliv na alokaci zdrojů

neanticipovaná

ztráta informací

neanticipovaná

Vliv na inflační očekávání Makroekonomické účinky inflace

krátké období: inflace → ekonomický růst dlouhé období: inflace → snížení ekonomického růstu

10

Nejčastěji bývá pro svůj rozsah uváděn příklad hyperinflace meziválečného Německa.

7

V prvé řadě inflace změní rozložení důchodů a bohatství ve společnosti. Existuje redistribuce mezi mnoha skupinami ekonomických aktérů. Asi nejznámějším je redistribuce mezi věřitelem a dlužníkem. Inflace ovlivňuje vztah mezi věřiteli a dlužníky v tom smyslu, že podporuje odkládání splátek dluhů, což může znevýhodňovat věřitele, a tedy i jejich ochotu financovat výrobu. Inflace pak brzdí investiční poptávku. Pokud je vztah věřitel-dlužník dostatečně ošetřen výnosem z úvěru (např. úrokovou mírou) vzhledem k inflaci, mohou být tyto efekty eliminovány. Činnosti spojené s eliminaci rizika věřitelů však zůstanou nadále neefektivní. Samozřejmě hovoříme o relevanci těchto nákladů pouze v případě, že je inflace neanticipovaná nebo nedokonale anticipovaná nebo jsou reakce úrokových sazeb nepružné. Podíváme-li se na vztah mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, potom může inflace vést ke krátkodobým změnám výstupu. Při nedokonalé indexaci11 vede inflace k redistribuci bohatství z toho důvodu, že zaměstnavatelé díky vyšším cenám realizují vyšší tržby a zisky na úkor zaměstnanců, kterým klesají jejich reálné mzdy. Inflace může proto vést ke krátkodobým výchylkám v úrovni produkce. Tyto změny mohou negativně ovlivnit tempo růstu potenciálního produktu. Navíc snížení reálných mezd bývá zaměstnanci obvykle velmi negativně vnímáno, což je demotivuje v práci. Inflace tak může prostřednictvím redistribuce bohatství mezi zaměstnanci a zaměstnavateli vést k poklesu produktivity práce, a tedy ke snížení ekonomického růstu. Stejně negativní efekt má inflace z důvodu, že vede k přerozdělení příjmů a bohatství mezi jednotlivcem a státem. Pokud existuje progresivní daňová sazba, projeví se zvýšení nominálních mezd, které bylo důsledkem inflace, v posunu příjmů do vyššího daňového pásma.12 Jednotlivci potom zůstává menší reálný důchod, a to i přesto, že zaměstnavatel mu vliv inflace eliminoval růstem nominálních mezd. To vše vede opět ke snížení jeho produktivity práce a ke snížení výstupu na pracovníka. Teoretikové růstu navíc předpokládají (jak bylo uvedeno v kapitole, že rostoucí vládní spotřeba, která vznikla v důsledku vyšších vybraných daní, má negativní efekt na dlouhodobý ekonomický růst. Obecně se také soudí, že redistribuce bohatství mezi jednotlivcem a státem má, přes nesporný sociální efekt, negativní vliv na efektivní vytváření rozhodnutí ekonomických subjektů v reakci na tržní signály.

11

V praxi je běžné, že i když se růst cen (inflace) projeví v růstu nominálních mezd, obvykle se to děje až se

zpožděním. 12

Daňová pásma a jejich míra zdanění se v praxi mění velmi málo a pomalu.

8

Stejně tak i neprogresivní daňový systém může snižovat ekonomický růst v důsledku omezení investic do výrobních kapacit. To je způsobeno vlivem odpisové sazby. Vzhledem k tomu, že odpisy bývají většinou počítány z pořizovací ceny, tedy z ceny nezatížené následnou inflací, vede inflace k růstu nominálních příjmů firem, avšak při stávajících nákladech (daných relativně nízkými odpisy). Následný vyšší zisk pak podléhá zdanění. Firmy tak logicky investují do finančních aktiv či zásob, které lze relativně rychle odepsat.13 Tato minimalizace ztrát způsobených inflací znevýhodňuje investice do dlouhodobých investičních celků, které významným způsobem determinují dlouhodobý ekonomický růst. Dále je třeba konstatovat, že existují další, i když méně významné náklady inflace, způsobující neefektivní činnosti. Přeceňovací náklady (menu costs) způsobují neproduktivní náklady, jakými jsou náklady na výrobu nových cenovek, jídelních lístků, uzavírání nových smluv apod. Tyto náklady by při cenové stabilitě neexistovaly. Inflace způsobuje také „ náklady ošoupaných podrážek,“ kdy se ekonomické subjekty, ve snaze o minimalizaci svých alternativních nákladů držby peněz v neúročené (transakční) formě,14 věnují neproduktivním

činnostem, kterou může např. být docházení do banky za účelem opakovaného vybíraní peněz sloužících k transakčním účelům. Inflace tedy může mít dlouhodobý negativní vliv na ekonomický růst, i když některé z popsaných efektů lze zpochybnit. V předchozím textu byly popsány kanály, kterými může inflace ovlivnit dlouhodobý ekonomický růst. Obdobným způsobem může na ekonomický růst negativně působit nestabilní inflace. Nestabilní, resp. nepředvídatelná inflace a s ní spojená inflační nejistota, vede ke snížení motivace ekonomických subjektů spořit a investovat. Vzhledem k tomu, že investice jsou rozhodujícím faktorem ovlivňujícím ekonomický růst, pokud se ekonomika nenachází ve stálém stavu, může variabilní inflace tímto trend dlouhodobého ekonomického růstu snížit. Stejně tak může inflační nejistota snížit motivaci pracovníků k práci, a tedy snížit jejich produktivitu. To potom vede ke snížení souhrnné produktivity výrobních faktorů, tzn. tempa růstu technického pokroku. V zásadě je třeba konstatovat, že nestabilní inflace může „podkopat“ dlouhodobý ekonomický růst tím, že snižuje efektivnost fungování trhů. Následující tabulka ukazuje pro orientaci vývoj inflace v ČR. 13

Firmy se snaží zvýšit náklady, tedy snížit zisk a zdanění.

14

Při nízké inflaci ekonomické subjekty drží větší množství peněz v hotovosti k transakčním účelům, protože

neexistují tak velké alternativní náklady z jejich držby. Rostoucí inflace však alternativní náklady z držby peněz výrazným způsobem zvyšuje. To nutí ekonomické subjekty k jejich uložení např. do banky ve snaze o snížení alternativních nákladů.

9

Tabulka 2.3: Vývoj inflace v České republice15 Rok

Míra inflace (%)

Tempo růstu CPI (%)

1993

20,8

18,2

1994

10,0

10,2

1995

9,1

7,9

1996

8,8

8,6

1997

8,4

10,0

1998

10,8

6,8

1999

2,1

2,5

2000

3,9

4,0

2001

4,7

4,1

2002

1,8

0,6

2003

0,1

1,0

2004

2,8

2,8

2005

1,9

2,2

Pramen: Patria Finance

2.1.4 Inflace a očekávání Existence očekávání je jednou z nejdůležitějších okolností ovlivňujících vývoj makroekonomických veličin, tedy i inflace. Pokud se tvůrcům hospodářské politiky nebo zákonodárcům podaří ovlivnit očekávání ekonomických subjektů potřebným směrem, mohou výrazným způsobem determinovat výkonnost ekonomiky, velikost míry inflace, devizového kurzu apod. Očekávání také výrazným způsobem podmiňuje fungování akciových trhů, popř. jiných finančních trhů. Pokusme se ilustrovat úlohu očekávání na několika příkladech. Např. monetární expanze, má standardně za následek stimulaci ekonomického růstu a zaměstnanosti, akceleraci inflace, znehodnocení devizového kurzu apod. Popišme si však situaci, která se velmi často odehrává. Centrální banka sníží úrokovou sazbu o 1/4 procentního bodu, avšak inflace klesne, ekonomický růst a zaměstnanost se nezvýší a devizový kurz se zhodnotí. Čím je to

15

K údajům v tabulce je třeba učinit jednu metodickou poznámku. Ve druhém sloupci „Míra inflace“ je uveden

údaj, který je vypočítán jako klouzavý geometrický průměr CPI za posledních 12 měsíců k předchozím 12 měsícům. Jedná se tedy o jakýsi průměrný růst cen, tzn. průměrnou inflaci za celý kalendářní rok. Ve třetím sloupci „Tempo růstu CPI“ je uveden růst CPI v posledním měsíci v roce oproti poslednímu měsíci v předchozím roce. Jedná se potom o tempo růstu spotřebitelských cen, neboli o meziroční inflaci.

10

způsobeno? Právě existencí očekávání. Ekonomické subjekty např. očekávaly, vzhledem k ochlazování ekonomiky, že představitelé centrální banky sníží úrokovou míru o 1/2 procentního bodu a přizpůsobily tomu své chování, kontrakty apod. Snížení sazby o 1/4 procentního bodu, které bylo menší než se všeobecně očekávalo, pak fakticky působilo jako monetární restrikce a jako monetární restrikce ovlivňovalo vývoj makroekonomických veličin. Podívejme se pro ilustraci dále na jinou situaci. V předchozí subkapitole věnované inflaci jsme se zmínili, že velikost inflace je výrazným způsobem ovlivněna inflačními očekáváními, tzn. očekávají-li ekonomické subjekty vyšší inflaci, bude inflace akcelerovat a opačně očekávají-li inflaci nižší, bude inflace decelerovat. To je způsobeno tím, že např. očekávání ohledně vyšší inflace způsobí sjednávání vyšších nominálních mzdových a cenových kontraktů apod. Očekávání mohou, jak už bylo také uvedeno, působit na tzv. setrvačnou míru inflace a vést k posunu Phillipsovy křivky. Znamená to, že očekávání mohou měnit kauzální vztah mezi nezaměstnaností a inflací. Zavedení inflačního cílování, které praktikuje mnoho centrálních bank ve světě, má také za klíčový cíl ovlivnit inflační očekávání. Důležitá je v tomto případě transparentnost monetární politiky, kredibilita a nezávislost centrální banky. Očekávání mohou výrazným způsobem ovlivnit výkonnost ekonomiky prostřednictvím velikosti investic. Dále popsané keynesiánské zdůvodnění hospodářského cyklu přisuzuje klíčovou úlohu investičním očekáváním. Změní-li se investiční očekávání z dlouhodobě optimistických na pesimistická, dojde k poklesu investic, poklesu agregátní poptávky a produktu. Ekonomika se pak dostává do recese. Naopak, změní-li se očekávání z pesimistických na optimistická, dojde k růstu investic, agregátní poptávky a produktu. Výkonnost ekonomiky tak roste a ta se dostává do konjunktury. Vliv očekávání na ekonomickou realitu bychom mohli ilustrovat na mnoha dalších příkladech. Očekávání ovlivňují fungování ekonomiky přes vliv na akciové trhy, ovlivňují velikost devizového kurzu apod. V následujícím textu si rozebereme přístupy k formování očekávání. Existují v zásadě 2 možnosti, jak jsou očekávání formována. Očekávání jsou buď vytvářena adaptivně nebo racionálně. Přístup k adaptivně formovaným očekáváním je spojován velmi často se školou monetaristů. Ti se domnívají, že ekonomické subjekty vytvářejí svá očekávání pouze na základě minulé zkušenosti. Podívejme se na 4 základní přístupy, jak predikovat vývoj nějaké veličiny na bázi jejího vývoje v minulosti. 11

V nejjednodušším případě lze odhadnout budoucí vývoj pouze na základě zkušenosti z minulého období. Budou-li např. zaměstnanci sjednávat své mzdové kontrakty na rok 2003, pokusí se zajistit, aby mzdy rostly alespoň o tolik, o kolik poroste inflace. A eventuální inflaci pro rok 2003 budou odhadovat na základě inflace z roku 2002. Matematicky lze uvedené zapsat následovně: X te = X t −1 ,

kde Xet vyjadřuje očekávanou velikost veličiny v běžném období a Xt-1, skutečnou velikost dané veličiny v předchozím období. Přesnější možností, jak odhadovat vývoj nějaké ekonomické veličiny, je zahrnout do svých očekávání minulý vývoj této veličiny za delší časové období. Obecně lze navíc konstatovat, že novější zkušenosti (např. z předchozího roku) by měly mít větší váhu než zkušenosti starší (např. z období před 10 lety). Vrátíme-li se k našemu příkladu se mzdovými kontrakty, potom budou zaměstnanci požadovat růst nominálních mezd v roce 2003 na základě odhadované inflace, která byla dána inflací v roce 2002, 2001, 2000 atd., kde každému období bude přiřazena určitá subjektivní váha (např. roku 2002 váha 40%, roku 2001 váha 30%, roku 2000 váha 20% atd.). Matematický zápis je potom:

X te = λ1 . X t −1 + λ 2 . X t − 2 + λ3 . X t −3 + ......, kde koeficienty λ1 ,λ2 ,λ3 vyjadřují váhy jednotlivých období a Xt-1, Xt-2 a Xt-3 velikost sledované veličiny v předchozích obdobích. I tento způsob formulace očekávání má však jeden háček. Nikde zde není zahrnuta

adaptivnost, tedy přizpůsobení se minulých chybám. Ekonomické subjekty budou totiž nejspíše opravovat (přizpůsobovat) očekávání svým minulým chybám v předpovědích.

12

Při sjednávání mzdových kontraktů v roce 2003 budou (v nejjednodušším případě) inflaci odhadovat na základě inflace z roku 2002, ale také na základě odchylky skutečné inflace z roku 2002 a očekávání ohledně vývoje inflace v roce 2002. Matematicky bychom mohli hypotézu adaptivně formovaných očekávání zachytit následujícím vztahem:

(

)

X te = X te−1 + α . X t −1 − X te−1 , kde Xet-1 je očekávaná velikost predikované veličiny v předchozím období a α je koeficient adaptivních očekávání. Koeficient adaptivních očekávání nabývá hodnoty v intervalu od 0 do 1. Je-li jeho hodnota blízká 0, subjekty nepřipisují svým minulých chybám žádnou váhu a věří, že se tyto chyby nebudou v budoucnu opakovat a svá očekávání formují stejně jako v minulosti. Je-li naopak jeho hodnota blízká 1, subjekty připisují svým chybám z minulosti maximální váhu a jejich očekávání jsou dána skutečným vývojem sledované veličiny v minulosti. Zobecníme-li výše popsaný koncept tvorby adaptivních očekávání pro více období, získáme následující matematický zápis. Ten ukazuje vliv chyb nejen z minulého období, ale i z období předcházejících:

∞

X te = α .∑ (1 − α ) . X t − k . k −1

k =1

V praxi je u některých typů ekonomických subjektů nepravděpodobné, že by při formulaci svých očekávání zvažovaly (ať jakkoliv sofistikovaně) pouze minulou zkušenost. Ve skutečnosti zohledňují i přítomnost nebo budoucnost. Na vývoj predikované veličiny tak bude mít dozajista vliv očekávaný vývoj fiskální a monetární politiky, popř. i vývoj některých makroekonomických agregátů. Teoretickou konstrukci očekávání vývoje sledovaných veličin, při zohlednění dále popsaných faktorů, rozpracovává teorie racionálních očekávání. Tato teorie je spjata se školou „Nové klasické makroekonomie“ a „Nové keynesiánské ekonomie“, i když myšlenkový základ položil již John Muth v roce 196116. Při vysvětlování hypotézy

16

Muth, J.F. Rational Expectations and the Theory of Price Movements. Econometrica, 1961, č. 6, s. 65.

13

racionálních očekávání je použit poměrně obsáhlý matematický aparát, my se však omezíme na poněkud zjednodušený výklad. Hypotéza racionálních očekávání postuluje, že ekonomické subjekty neformulují svá očekávání jen na základě minulých zkušeností (adaptivně), ale zahrnují do svých očekávání také všechny dostupné informace týkající se současného a budoucího vývoje. Tyto informace však nemusí být dokonalé. Jejich předpovědi nemusí být správné, ale jsou v průměru správné.

Nedochází tedy k systematickým chybám. Ekonomické subjekty se chovají racionálně, protože je nákladné se tak nechovat. Analyzujeme-li opět náš příklad se mzdovými kontrakty, potom očekávání ohledně budoucího vývoje inflace (v roce 2003) je formováno na základě minulého vývoje inflace (2002, 2001, 2000…), avšak také např. na základě očekávané fiskální a monetární politiky. Budou-li ekonomické subjekty očekávat monetární expanzi, budou také očekávat větší růst inflace a přizpůsobí tomu mzdové kontrakty. Zmíněné subjekty využívají všechny dostupné informace (zjišťují si je na internetu, seznamují se s prognózami vývoje apod.), protože kdyby tomu tak nebylo, vznikaly by jim dodatečné náklady. Nasmlouvaly by si „špatný“ růst nominálních mezd atd. Kdyby se např. ekonomické subjekty rozhodovaly pouze adaptivně, predikovaly by inflaci řekněme 5%, a uzavřely by mzdové kontrakty ve výši, která by zahrnovala 5% nárůst. Když však zakalkulují i eventuální monetární expanzi a s ní spojenou akceleraci inflace, uzavřou vyšší mzdové kontrakty . Popsali jsme dva přístupy k formování očekávání. Zkusme nyní analyzovat, který z nich je bližší ekonomické realitě. V 70. letech 20. století, po selhání keynesiánské hospodářské politiky, nastal rozvoj různých nových ekonomických škol, a jednou z nich byly

školy racionálních očekávání. Ty prognózovaly zásadní obrat v názorech na fungování ekonomiky, stejně jako zásadní obrat v přístupu k hospodářské politice. Někteří ekonomové se pak domnívali, že považujeme-li očekávání za racionální, je hospodářská politika neúčinná. Po odeznění boomu 70. let se začali analytici vážně zajímat o to, zda jsou očekávání formována adaptivně či racionálně. Obecně se soudí, že jednotlivci nebo domácnosti se při formulaci svých očekávání rozhodují adaptivně, což lze většinou říci i o malých firmách. Velké firmy, státní instituce se potom spíše rozhodují racionálně. To je způsobeno tím, že jednotlivci nezvažují dodatečné náklady, které jim vznikají z důvodu, že nevyužívají efektivně všechny dostupné informace, i když vzhledem např. k rozvoji internetu není toto natolik obtížné, a spíše formují svá očekávání pouze na základě minulého vývoje. Velké firmy 14

(banky, nadnárodní společnosti), které mají vlastní analytická oddělení, jejichž úkolem je zpracovávat analýzy a prognózy, budou formovat svá očekávání nejen z ohledem na minulost, ale také s využitím všech dostupných informací o budoucím vývoji, tzn. racionálně. Nejčistším případem racionálně formovaných očekávání je rozhodování a predikce na finančních trzích, kde je z podstaty věci nemožné dopouštět se systematických chyb a nevyužívat dokonale všechny dostupné informace. V matematických modelech, které využívají a modelují očekávání, bývá potom určitým způsobem zahrnut předpoklad jak adaptivně formovaných očekávání, tak očekávání racionálních.

2.2 Problematika nezaměstnanosti V této subkapitole bude rozebrán druhý klíčový cíl hospodářské politiky, který úzce souvisí

se

zvyšováním

ekonomické

výkonnosti.

Jedná

se

o

dosahování

nízké

nezaměstnanosti. Nezaměstnanost a její výše je, spolu s inflací, považována za nejdůležitější, občany subjektivně vnímaný, ekonomický problém podle výzkumu provedeném Gallupovým ústavem. Z ekonomického pohledu představuje nezaměstnanost stav v národním hospodářství, kde část pracovního potenciálu společnosti nenalézá uplatnění nebo dobrovolně o toto uplatnění neusiluje. Statistika definuje nezaměstnaného jako osobu, která hledá práci, chce být

činná jako zaměstnanec, není práce neschopna pro nemoc a není činná jako domácí dělník, pomáhající rodinný příslušník nebo samostatný podnikatel. Podle příčin jejího vzniku se rozlišuje nezaměstnanost frikční (je způsobena např. nezaměstnaností v období mezi opuštěním pracovního místa a nástupem do místa nového),

strukturální (změny ve struktuře poptávky po pracovních silách jako důsledek permanentně probíhajících změn v hospodářství; jedná se spíše o dlouhodobý jev17) a konjunkturní či

cyklická (nedostatečná poptávka po pracovních silách způsobená objektivními výkyvy danými fází hospodářského cyklu).

Sezónní

nezaměstnanost je dána výkyvy v zaměstnanosti podmíněné ročními

obdobími (např. v zemědělství, ve stavebnictví, apod.). Kromě registrované nezaměstnanosti

17

V České republice je strukturální nezaměstnanost způsobená např. „špatnou“ transformací a konverzí

některých průmyslových regionů, problémem nesouladu struktury nabídky práce a poptávky po práci apod.

15

se může vyskytovat ještě nezaměstnanost skrytá v podobě prodlužování vzdělávání, předčasných odchodů do důchodu apod. Nezaměstnanost je nejčastěji vyjadřována mírou nezaměstnanosti (u), tzn. jako percentuální podíl nezaměstnaných (U) k celkovému počtu aktivního obyvatelstva (L) (u = U/L . 100 [%]). Abychom mohli definovat míru nezaměstnanosti, musíme si definovat ještě jeden pojem - ekonomicky aktivní obyvatelstvo neboli pracovní sílu (L). Pracovní sílu tvoří především lidé od ukončení povinné školní docházky do dosažení důchodového věku (tedy zaměstnaní i nezaměstnaní). Dále k nim musíme přičíst pracující důchodce a odečíst studenty, vězně, fyzicky a mentálně neschopné pracovat a ty lidi, kteří práci nehledají. Položme si nyní otázku, jaká je optimální (přirozená) míra nezaměstnanosti v ekonomice, tedy jaký je vlastně cíl tvůrců hospodářské politiky v této oblasti? Měla by to být nulová nezaměstnanost? Z definice jednotlivých typů nezaměstnanosti jasně vyplývá, že nikoliv. Např. frikční nezaměstnanost způsobená tím, že existuje určitý vyhledávací interval mezi dobou, kdy zaměstnanec opustí své pracovní místo, a kdy najde místo nové, implikuje, že určitá úroveň nezaměstnanosti v ekonomice je nejenom přirozená, ale dokonce nutná. Vždy tedy v ekonomice existuje přirozená míra nezaměstnanosti, která je determinována strukturálními a dalšími setrvačnými silami ekonomiky, a kterou nelze potlačit stimulací agregátní poptávky pomocí nástrojů hospodářské politiky18. Od 70. let 20. století je spojen termín přirozené míry nezaměstnanosti s jinou koncepcí19. Jedná se o koncept tzv. NAIRU (Non Accelerating Inflation Rate of Unemployment). Její autor, americký ekonom Milton Friedman, spojuje přirozenou míru nezaměstnanosti s určitou úrovní inflace. Podle něho je přirozená míra nezaměstnanosti definována jako úroveň nezaměstnanosti, při níž je míra inflace stabilní, tedy inflace ani neakceleruje ani nedeceleruje. Tuto situaci je nutné chápat tak, že optimem je taková míra nezaměstnanosti, při které se míra inflace nemění, nikoliv při které je míra inflace nutně nízká nebo nulová. Bude-li např. v ekonomice 5% míra nezaměstnanosti a míra inflace se bude dlouhodobě udržovat třeba i na výši 10%, jedná se o přirozenou míru nezaměstnanosti. Bude-li naopak míra nezaměstnanosti 5% a míra inflace bude v prvním měřeném období 2%, v dalším období 10%, v dalším 1% atd., nejedná se o přirozenou míru nezaměstnanosti.

18

Přirozená míra nezaměstnanosti je tak exaktně daná součtem frikční a strukturální míry nezaměstnanosti.

19

Jde o koncepci monetaristickou či neoklasickou, na rozdíl od výše vysvětlované koncepce keynesiánské.

16

Hodnotu přirozené míry nezaměstnanosti, tedy jakéhosi hospodářsko-politického optima, lze zjistit na základě sledování období, ve kterém je inflace stabilní. Někdy bývá přirozená míra nezaměstnanosti také spojována se situací, kdy je produkt na své potenciální úrovni, přesněji řečeno, když je produkt na úrovni potenciálního produktu, je míra nezaměstnanosti na své přirozené míře20. Podívejme se nyní na faktory, které určují přirozenou míru nezaměstnanosti: •

výše podpor v nezaměstnanosti,

•

doba, na kterou je podpora v nezaměstnanosti poskytována,

•

organizace trhu práce (např. existence nebo neexistence pracovních úřadů a efektivnost jejich činnosti),

•

vytrvalost a schopnost nezaměstnaných při hledání zaměstnání,

•

demografická skladba pracovní síly,

•

strukturální parametry ekonomiky.

Tabulka 2.4: Vývoj míry nezaměstnanosti21 v České republice 1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

3,0

3,3

3,0

3,1

4,4

6,1

8,6

9,0

8,5

9,2

9,9

10,2

8,9

Pramen: Patria Finance

V souvislosti s přirozenou mírou nezaměstnanosti se setkáváme s tzv. hysterezí na

trhu práce. Přirozená míra nezaměstnanosti, jako institucionální charakteristika ekonomiky není v čase konstantní22. V důsledku zmíněné hystereze se její hodnota v určitých intervalech zvyšuje. Hystereze je způsobena např. těmito faktory: •

ztrátou pracovních návyků u dlouhodobě nezaměstnaných, a s tím spojenou neochotou zaměstnavatelů dlouhodobě nezaměstnané zaměstnávat23,

•

přílišnou výší podpory v nezaměstnanosti,

20

Toto vysvětlení je však spíše nepřesné a orientační.

21

Míra nezaměstnanosti v %. Údaj za rok 2005 je vypočten podle nové metodiky, která má za cíl harmonizovat

tento ukazatel s EU a nově nezapočítává do nezaměstnaných ty uchazeče, kteří nemohou do zaměstnání nastoupit ihned, např. ženy na mateřské dovolené, uchazeče v rekvalifikaci, ve výkonu trestu apod. 22 23

Navíc se nejedná většinou pouze o jeden údaj, ale o leckdy poměrně široký interval hodnot. S tím souvisí i tzv. stigma nezaměstnanosti, kde nezaměstnaný, popř. dlouhodobě nezaměstnaný není

zaměstnán pouze proto, že je nezaměstnaný, a zaměstnavatel raději „přetahuje“ pracovníky z jiných firem, kteří jsou aktuálně zaměstnaní, protože je považuje za schopnější.

17

•

přílišnou výší sociálních dávek,

•

výraznou délkou poskytování podpor v nezaměstnanosti apod. Z výše uvedeného vyplývá, že tvůrci hospodářské politiky by měli směřovat svoje úsilí

jak ke snižování skutečné celkové nezaměstnanosti, tak ke snižování její přirozené míry, stejně jako k odstranění regionálních disproporcí24, rozdílů nezaměstnanosti podle věku, pohlaví atd.

24

Např. regionální rozdíly v míře nezaměstnanosti v České republice jsou obrovské. Na jedné straně je Praha a

její okolí s přezaměstnaností a na straně druhé severní Morava a severní Čechy s nezaměstnaností místy přesahující 20%.

18

3. Přístupy k Phillipsově křivce Phillipsova křivka je ekonomický termín, který se skloňuje v mnoha směrech po celá desetiletí. Cílem následujícího textu bude analyzovat význam tohoto pojmu i vztahu, který označuje. V roce 1958 přišel novozélandský ekonom A. W. Phillips, působící v Anglii, s analýzou

vztahu

mezi

mírou

změny nominálních

(peněžních)

mezd

a

mírou

nezaměstnanosti. Ve svém dnes již notoricky známém díle „The Relation Between Unemployment and the Rate of Change of Money Wage Rates in the United Kingdom, 18611957“ Phillips na základě empirických údajů dokazuje, že vysoká nezaměstnanost je doprovázena rostoucími nominálními mzdami. Podívejme se nyní blíže na výše popsaný vztah a jeho implikace.

3.1 Od nezaměstnanosti k inflaci V průběhu 20. století jsme se mohli setkat se dvěma typy kauzalního vysvětlení vztahu inflace a nezaměstnanosti. Vývojově první byl již přístup Phillipse, který vysvětloval mzdovou (zprostředkovaně pak cenovou) inflaci změnami v míře nezaměstnanosti. Jednalo se tedy o kauzalitu od nezaměstnanosti k inflaci, což znamenalo, že nezaměstnanost je příčinou inflace a ne naopak. Rozeberme si nyní původní a modifikovanou Phillipsovu křivku.

3.1.1 Původní Phillipsova křivka Phillips25 provedl v zásadě pouze matematicko-statistickou analýzu údajů o míře nezaměstnanosti a tempu růstu mezd ve Velké Británii, a to jak za celé období let 1861-1957, tak také za některá dílčí období (např. 1861-1913, 1913-1948, 1948-1957). Z jeho výzkumů vyplývá, že existuje inverzní vztah mezi mzdovou inflací a mírou nezaměstnanosti, tzn. že klesající míra nezaměstnanosti je doprovázena rostoucí mírou mzdové inflace a naopak. Zajímavým se pak jeví přelom okolo roku 1948. V prvních dvou sledovaných obdobích (tzn. do roku 1948) protínala Phillipsova křivka (graf 3.1) osu míry nezaměstnanosti přibližně na úrovni 6%, což implikovalo, že nominální mzdy při této míře nezaměstnanosti nerostou (mzdová inflace je nulová). Míru nezaměstnanosti okolo 6% pak bylo možno považovat za optimální. Ve skutečnosti je optimum spíše nižší, někde na úrovni 2,5%, což je míra 25

Phillips, A.W. The Relation Between Unemployment and the Rate of Change of Money Wage Rates in the

United Kingdom, 1861-1957. Economica, 1958, č. 5, s. 283-293.

19

nezaměstnanosti, při které rostou mzdy o 2%. Dvouprocentní růst nominálních mezd je potom podle Phillipse optimální, protože předpokládal růst produktivity práce také přibližně o 2%. Do roku 1948 tedy Phillipsova křivka měla svojí kladnou i zápornou část, tzn. ovlivněním míry nezaměstnanosti bylo možno dosáhnout růstu i poklesu nominálních mezd. Graf 3.1: Původní Phillipsova křivka do roku 1948 Mzdová inflace (%)

2%

2,5% 6%

Míra nezaměstnanosti (%)

Pramen: Phillips (1958)

Na základě dat z let 1948-1957 pak lze dojít k závěru, že Philipsova křivka se nachází pouze v kladných hodnotách a neprotíná tedy osu míry nezaměstnanosti (viz graf 3.2). Z důvodu poválečné rigidity mezd, především směrem dolů, pak jakékoliv snižování nezaměstnanosti nevede k poklesu mezd, jak tomu bylo v předválečném období. Graf 3.2: Původní Phillipsova křivka od roku 1948 Mzdová inflace (%)

Míra nezaměstnanosti (%)

Pramen: Phillips (1958)

Teoreticky původní Phillipsova křivka postuluje (viz např. Mankiw26, Brown27), že sníží-li se míra nezaměstnanosti pod svou přirozenou míru28 (u
Mankiw, N.G. Macroeconomics. New York: Worth Publishers, Inc., 1997, s. 236-237.

20

vyplývající z nedostatku volných pracovních míst převyšuje tlak na jejich pokles vyplývající z nezaměstnanosti, a to má za následek růst nominálních mezd (mzdovou inflaci). Naopak, je-li míra nezaměstnanosti větší než její přirozená míra (u>u*), potom dochází k poklesu mezd.

3.1.2. Modifikovaná Phillipsova křivka Známější je pak používání termínu Phillipsova křivka pro analýzu vztahu mezi cenovou inflací a nezaměstnaností. Ekonomové P. Samuelson a R. Solow vycházeli z toho, že mzdové náklady tvoří výraznou část celkových nákladů firem a stanovují-li si firmy ceny přirážkou k mzdovým nákladům, potom se mzdová inflace projeví v inflaci cenové. Existujeli v ekonomice určitá setrvačná míra inflace nezávislá z krátkodobého hlediska na mzdových tlacích, můžeme krátkodobou modifikovanou Phillipsovu křivku formalizovat následující rovnicí:

π = πS - ε.(u-u*), kde je:

π .... míra cenové inflace (%) (dále jen míra inflace), πS ... setrvačná míra cenové inflace (%), u .....míra nezaměstnanosti (%), u* ....přirozená míra nezaměstnanosti (%),

ε .....citlivost míry cenové inflace na odchylku míry nezaměstnanosti od její přirozené míry. Míra inflace je pak dána odchylkou skutečné míry nezaměstnanosti od její přirozené míry (je zde patrný vliv trhu práce) a tzv. setrvačnou mírou inflace. Setrvačná míra inflace je závislá na inflačních očekáváních a nabídkových, popř. poptávkových šocích. Zahrnutí cenové proměnné do původní verze Phillipsovy křivky pak ve skutečnosti mění základní teorii určenou pro vysvětlení nominálních mezd na teorii vysvětlující inflační faktory. Zde se

27 28

Brown, S.W. Macroeconomics. New Jersey : Prentice Hall International, Inc., 1988, s. 127-129. Z chronologického hlediska je třeba zdůraznit, že termín přirozené míry nezaměstnanosti (tzn. míry

nezaměstnanosti, při které je míra inflace stabilní a příliv a odliv nezaměstnaných ze zásobníku nezaměstnaných se vyrovnává) byl zaveden až M. Friedmanem a E. Phelpsem v šedesátých letech.

21

setkáváme s prvním rozporem. Ekonomický termín zůstává zachován, ale pod pojmem Phillipsova křivka si představujeme pouze stěží to, co si představoval Phillips. Dokladem výše uvedeného je např. monotématické číslo časopisu „Journal of Monetary Economics“, které vyšlo v roce 1999 a bylo v zásadě celé věnováno Phillipsově křivce. Vycházíme-li z práce Gruena a kol.29 z tohoto čísla a provedeme-li jisté zjednodušení, potom je jeden z možných modelů inflace využívající implikací Phillipsovy křivky formalizován takto: ∆P = β 0 + β 1 .∆ulc + β 2 .∆pm + β 3 .DEM

.

V rovnici vyjadřuje P logaritmus indexu spotřebitelských cen, ulc je logaritmus jednotkových pracovních nákladů (ty jsou definovány jako podíl nominálních mezd na osobu k produktu na osobu), pm je logaritmus importních cen a DEM vyjadřuje poptávkové tlaky. Inflace je tedy determinována inflací nabídkovou (ulc), inflací poptávkovou (DEM) a inflací importovanou (pm). Gruen nazval svůj článek „The Phillips Curve in Australia“. V podobném duchu jsou pak rozváděny i ostatní příspěvky k tématu Phillipsovy křivky. Nazývat výše uvedenou rovnici Phillipsovou křivkou je pak více než nadnesené, protože se jedná spíše o rozbor inflačních faktorů.

3.2 Od inflace k nezaměstnanosti V průběhu dvacátého století se v zásadě bez okolků začal používat pojem Phillipsova křivka pro analýzu kauzality od inflace k nezaměstnanosti. Tento přístup je spojen se školou monetaristů (např. Friedman30) a školou racionálních očekávání (viz např. Kydland a Prescott31). I když byl zachován pojem Phillipsova křivka, přesto se lze opět domnívat, že do myšlenek Phillipse je velmi daleko. Na jedné straně sice zůstává míra inflace, ale tentokrát pouze jako vysvětlující a ne vysvětlovaná proměnná. Na straně druhé (vysvětlovaná proměnná) pak může zůstat míra nezaměstnanosti, i když většinou se jedná spíše o velikost

29

Gruen, D. a Pagan, A. a Thompson, Ch. The Phillips Curve in Australia. Journal of Monetary Economics

1999, č. 44, s. 223-258. 30

Friedman, M. The Role of Monetary Policy. The American Economic Review, 1968, č. 1, s. 2-17.

31

Kydland, F.E. a Prescott, E.C. Rules Rather than Discretion: The Inconsistency of Optimal Plans. Journal of

Political Economy, 1977, č. 3, s. 473-491.

22

výstupu, tempo růstu výstupu nebo mezeru výstupu. „Phillipsova křivka“ tak popisuje vztah mezi nominální ekonomikou a ekonomikou reálnou. Phillipsova křivka může mít v tomto případě např. tvar uvedený v práci Kydlanda a kol.32:

y t = ρ.y t −1 + α.(π t − π e ) + ε t ,

kde je y mezera výstupu v běžném nebo předchozím období (tedy v t nebo t-1), ρ je koeficient přetrvávání mezery výstupu, α je citlivost mezery výstupu v běžném období na odchylku skutečné inflace od její očekávané míry, (πt-πe) je odchylka skutečné a očekávané míry inflace a εt vyjadřuje exogenní faktory (např. nabídkové šoky). Mezera výstupu v běžném období je potom funkcí mezery výstupu z předchozího období, odchylky míry inflace od její očekávané míry a exogenních faktorů. Jak je vidět, inflace je v tomto případě vysvětlující a ne vysvětlovanou proměnnou. Přístupy jednotlivých ekonomických škol se v podstatě shodují na formulaci předchozí rovnice, ale výrazně se liší v tom, jak jsou formována inflační očekávání (zda adaptivně nebo racionálně), a zda jsou ceny a mzdy pružné. Z toho vyplývají rozdílné implikace pro tvůrce hospodářské politiky. Monetaristy a nové klasiky spojuje myšlenka pružných mezd a cen, nové klasiky a nové keynesiánce zase platnost hypotézy racionálních očekávaní. Monetaristé a noví klasikové shodně postulují, že existuje-li inflační odchylka (odchylka skutečné a očekávané míry inflace), tedy inflační překvapení, potom dochází z důvodu platnosti krátkodobé Phillipsovy křivky ke změnám v mezeře výstupu.33 Klíčovým faktorem jejich sporu je to, zda jsou očekávaní adaptivní nebo racionální. Pokud by byla očekávání adaptivní (monetaristé), potom, i kdyby byly informace o budoucí změně inflace dostupné-inflace by byla anticipovaná (např. byla by anticipována expanzivní monetární politika), inflační očekávání by se nepřizpůsobila a došlo by ke krátkodobému růstu produktu. Z dlouhodobého hlediska se však produkt vrací na svou původní úroveň, protože ekonomické

32

Kydland, F.E. - Dittmar, R. - Gavin, W.T. The Inflation-Output Variability Tradeoff and Price-Level. Federal

Reserve Bank of St. Louis Review, 1999, s 2-22. 33

Např. je-li inflace větší než její očekávaná míra, potom dochází k menšímu růstu reálných mezd, než bylo

očekáváno. To způsobí menší růst reálných nákladů firem oproti očekávanému růstu. Následkem je dočasně zvýšený růst produkce.

23

kontrakty (mzdové a cenové) se adaptivně přizpůsobí nové velikosti inflace. Předpokládáme-li pružné ceny a mzdy, potom bude jediným faktorem, který ovlivňuje mezeru výstupu, rychlost adaptace (velikost tzv. koeficientu adaptivního očekávání). Phillipsova křivka je pak v krátkém období rostoucí, tedy závislá na inflační odchylce a v dlouhém období je na inflační odchylce nezávislá. Noví klasikové předpokládají racionální tvorbu očekávání, tedy plné využití všech dostupných informací. Pokud by byly známy informace ohledně možného vývoje budoucí inflace, pak budou automaticky zahrnuty do inflačních očekávání. Anticipovaná monetární politika pak bude, na rozdíl od monetaristického přístupu, neúčinná. Přesto, při neanticipovaných změnách inflace, může dojít ke krátkodobým změnám v mezeře výstupu. Při neanticipované monetární politice tedy může být krátkodobá Phillipsova křivka také rostoucí. Z dlouhodobého hlediska však, z důvodu neexistence systematických chyb, dojde k eliminaci mezery výstupu. Přístup nových keynesiánců rozšiřuje teorii nových klasiků o cenové a mzdové rigidity. Existence těchto rigidit implikuje, že i když je změna inflace anticipovaná, stejně nemůže dojít k adekvátnímu upravení cen a mezd. I anticipované inflační překvapení pak může vést ke krátkodobé změně v mezeře výstupu. Monetaristé a noví keynesiánci se shodují v tom, že u anticipovaných inflačních překvapení může dojít ke změnám v mezeře výstupu, i když podle každé školy z jiných důvodů. Naopak podle nových klasiků je anticipovaná změna inflace vždy neutrální ke změně výstupu. Všechny školy se shodují v tom, že neočekávaná hospodářská politika může ovlivnit mezeru výstupu. Dále se shodují v tom, že v dlouhém období je mezera výstupu nezávislá na inflačním překvapení.

3.3 Phillipsova křivka v krátkém a dlouhém období V jakékoliv učebnici makroekonomie, která popisuje Phillipsovu křivku, se setkáváme s rozlišením na krátké a dlouhé období. V krátkém období platí inverzní vztah mezi mírou nezaměstnanosti (reálnou ekonomikou) a mírou inflace (mzdové či cenové) tak, jak to bylo popsáno výše. Většina ekonomických škol se pak shoduje na tom, že dlouhodobě je Phillipsova křivka vertikální na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti.

Graf 3.1: Krátkodobá Phillipsova křivka 24

π

S

π

u*

u

3.3.1 Dlouhodobá Phillipsova křivka vysvětlená z pohledu od nezaměstnanosti k inflaci Vycházíme-li z předpokladu adaptivních očekávání, potom se pokles nezaměstnanosti pod její přirozenou míru projeví, jak bylo výše popsáno, v růstu inflace. Po určité době však zaměstnanci zakalkulují, na základě minulých zkušeností, svá očekávání ohledně budoucí inflace do svých požadavků na růst nominálních mezd. Vzroste tedy setrvačná inflace (πS) a dochází k posunu krátkodobé Phillipsovy křivky směrem nahoru (každé úrovni nezaměstnanosti pak odpovídá určitá úroveň inflace, ale tentokrát již vyšší). To se opakuje tak dlouho, dokud nedojde k stabilizaci setrvačné inflace, a tedy poklesu míry nezaměstnanosti na její přirozenou míru.34 Dlouhodobá Phillipsova křivka je pak vertikálou na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti. Provádět hospodářskou politiku směrem ke snížení nezaměstnanosti pod její přirozenou míru se jeví kontraproduktivní z důvodu akcelerace inflace. Dříve či později budou centrální autority nuceny snížit nechat nezaměstnanost vzrůst na její přirozenou míru. Inflace, která však vznikla z důvodu zafixování inflačních očekávání, bude však na vyšší úrovni.

3.3.2. Dlouhodobá Phillipsova křivka vysvětlená z pohledu od inflace k nezaměstnanosti Vysvětleme si nyní opět, proč je dlouhodobá Phillipsova křivka vertikální. Vyjdeme ze situace, že centrální banka zvýší peněžní zásobu, což je doprovázeno neočekávaným růstem cen4 (inflací). Následkem toho dojde k poklesu reálných mezd, růstu poptávky firem po práci a tedy poklesu nezaměstnanosti. Existuje tedy substituce (trade-off) mezi inflací a 34

Na setrvačnou míru inflace mohou mít vliv samozřejmě i jiné faktory, než je růst či pokles nezaměstnanosti,

např. nabídkové šoky typu růstu cen surovin.

25

nezaměstnaností. Tyto efekty jsou však pouze krátkodobé. Z dlouhodobého hlediska si zaměstnanci uvědomí pokles svých reálných mezd a budou požadovat zvýšení nominálních mezd. Růst nominálních mezd se projeví poklesem poptávky po práci ze strany firem a nezaměstnanost vzroste. Za předpokladu, že nominální mzdy vzrostly stejně jako reálné mzdy poklesly, dojde k návratu nezaměstnanosti na původní úroveň při zvýšené inflaci. Dlouhodobá Phillipsova křivka bude vertikální a trade-off mezi inflací a nezaměstnaností se z dlouhodobého hlediska vytrácí. Popsaný přístup k Phillipsově křivce lze v současnosti považovat za dominantní.

Graf 3.2: Dlouhodobá Phillipsova křivka π

π2 π1

u*

PK1

PK2

S S

u

3.4. Variabilita výstupu versus variabilita inflace Snad ještě důležitějším, než zkoumání jakým způsobem ovlivňuje inflace nezaměstnanost a ekonomický růst v krátkém období, se jeví analýza vztahů mezi variabilitou (rozptylem) inflace a variabilitou výstupu nebo nezaměstnanosti. Odpověď na otázku, jakým způsobem ovlivňuje variabilní inflace stabilitu výstupu, tedy hospodářský cyklus, nabízí v podstatě pouze monetaristické, novoklasické a novokeynesiánské teorie hospodářského cyklu. V následujícím výkladu si však pro úplnost srovnání stručně35 shrneme většinu nejdůležitějších teorií hospodářského cyklu. V ekonomické literatuře lze vysledovat dva přístupy: tradiční teorie cyklu a teorie reálného hospodářského cyklu.

4

Nemusí platit u zemí, které se nacházejí v hluboké recesi. Cílem této subkapitoly není v žádném případě detailně rozebrat poměrně sofistikované vysvětlení

35

hospodářských cyklů. Následující výklad má spíše za úkol krátce vyložit přístup k této problematice.

26

K tradičním teoriím cyklu řadíme přístup monetaristický, který spatřuje zdroj cyklických výkyvů ekonomiky v kolísání peněžní zásoby. Např. zvýší-li centrální banka peněžní zásobu, dojde v důsledku následné inflace k růstu odchylky skutečné míry inflace od její očekávané úrovně. To vede ke zmenšení očekávaného tempa růstu reálných mezd (nebo k jejich poklesu), což snižuje náklady firem a motivuje je k růstu produkce. Navíc dochází k tzv. peněžní iluzi, kdy firmy mylně zaměňují nárůst cenové hladiny za pouhý nárůst cen své produkce. To je motivuje k dalšímu růstu produkce. Tato odchylka produkce od její rovnovážné úrovně je však pouze dočasná, protože zaměstnanci po určité době požadují adekvátní nárůst svých nominálních mezd (dojde k růstu nákladů firem) a firmy se „probudí z peněžní iluze“. Inflační překvapení tedy podle monetaristů nemá dlouhodobý vliv na úroveň produktu, pouze vede k akceleraci inflace. Dalším přístupem je názor nové klasické makroekonomie (nových klasiků), který vychází z hypotézy racionálních očekávání.36 Tato hypotéza implikuje, že krátkodobě může být účinná pouze neočekávaná hospodářská politika. Hospodářské cykly tedy způsobuje neočekávaná hospodářská politika. Když např. centrální banka zvýší neočekávaně peněžní zásobu, a tedy inflaci, dojde, stejně jako podle monetaristů, k poklesu reálných mezd a růstu produkce. Toto je však opět krátkodobé a po úpravě nominálních mezd dojde k návratu produkce na potenciální úroveň. Přístup nové klasické makroekonomie se od monetarismu liší v tom, že ekonomické subjekty nedělají „špatná rozhodnutí“ typu peněžní iluze, ale mají při formulování svých očekávání nedokonalé informace. Přístup nové keynesiánské ekonomie (nových keynesiánců) se liší od nové klasické makroekonomie především v pojetí pružnosti mezd a cen. Noví keynesiánci připisují nepružným cenám a mzdám mnohem déle trvající reakce, tzn. růst cen se při expanzivní politice projeví později a nominální mzdy se také později přizpůsobí. I když jsou očekávání také tvořena racionálně, dochází díky výše popsaným rigiditám k pomalejšímu opravování předpovědí. To vše vede k větším cyklickým výkyvům produktu. Na závěr je třeba u tradičních přístupů k hospodářským cyklům zmínit přístup ostatních keynesiánských směrů. Ty považují za hlavní zdroj cyklických výkyvů změnu 36

Ta postuluje, že ekonomické subjekty neformulují svá očekávání, jen na základě minulých zkušeností

(adaptivně), ale zahrnují do svých očekávání také všechny dostupné informace týkající se budoucího vývoje. Formulují svá očekávaní na základě vědecké předpovědi. Jejich předpovědi nemusí být správné, ale jsou v průměru správné. Nedochází tedy k systematickým chybám. Ekonomické subjekty se chovají racionálně, protože je nákladné se tak nechovat.

27

investičních očekávání. Dochází-li ke změnám očekávání z optimistických na pesimistická nebo naopak, musí nutně, v souladu s působením multiplikačně - akceleračního principu, docházet k výrazným výkyvům agregátní poptávky, a tedy i produktu. Tradiční teorie hospodářského cyklu však těžko vysvětlí déle trvající hospodářské cykly. Proto teoretici reálného hospodářského cyklu přišli s vysvětlením, že k hospodářským cyklům dochází na straně dlouhodobé agregátní nabídky, tzn. změnou produkční funkce. Nedochází tedy k odchylkám reálného produktu od jeho potenciální úrovně, ale přímo ke kolísání samotného potenciálního produktu. To může být způsobeno např. ropnými šoky, neúrodou, válkami apod. Změny v peněžní zásobě jsou pak u reálných hospodářských cyklů důsledkem těchto cyklů a ne jejich příčinou. Přínosem teorie reálného hospodářského cyklu je především to, že připouští nejenom existenci odchylek produktu od jeho potenciální úrovně, ale také kolísání samotného potenciálního produktu. Lze tedy konstatovat, že hlavním problémem hospodářských cyklů je to, že mohou prostřednictvím hystereze na trhu práce a kapitálu37 ovlivňovat tempo růstu potenciálního produktu, a tím i životní úroveň obyvatel. Opustíme-li však teorii reálných hospodářských cyklů a použijeme v současných teoretických studiích nejčastěji užívaný přístup z pohledu školy racionálních očekávání, potom lze vztah mezi variabilitou inflace a variabilitou výstupu popsat pomocí analýzy tzv. optimalizačního problému centrálních autorit. V zásadě je třeba se na vztah variability inflace a variability výstupu dívat z pohledu politiky centrální banky jako instituce schopné nejvýznamnějším způsobem ovlivňovat výši a variabilitu inflace. Využívá-li centrální banka závislosti krátkodobé Phillipsovy křivky38, potom je schopna opustit explicitně stanovený cíl stabilizace inflace výměnou za cíl větší či menší stabilizace výstupu. Centrální banka pak změnami inflačních překvapení vyhlazuje hospodářský cyklus. Centrální banka provádí optimalizaci své politiky tak, že se snaží dosáhnout intertemporální minimalizace své ztrátové funkce. V podstatě lze říci, že centrální banka provádí takovou stabilizační politiku, aby minimalizovala variabilitu inflace, při současné minimalizaci variability výstupu. 37

Hysterezí se rozumí, že vývoj optimální úrovně veličin sleduje více či méně trend vývoje skutečných veličin.

Standardně popisovaným je případ, kdy období hospodářské recese doprovázené vysokou mírou nezaměstnanosti „táhne“ i optimální (přirozenou) míru nezaměstnanosti k vyšším hodnotám. Po odeznění recese se však přirozená míra nezaměstnanosti, a tedy i potenciální produkt nevrátí na svou původní úroveň. 38

To se týká především méně nezávislých centrálních bank.

28

Při řešení problému optimalizace budeme vycházet podobně jako z předpokladu: − existence intertemporální kvadratické ztrátové funkce centrální banky, − existence závislosti mezery výstupu na inflačním překvapení, tedy z platnosti krátkodobé Phillipsovy křivky, − platnosti hypotézy racionálních očekávání, − novoklasické specifikace týkajících se pružnosti cen a mezd, − inflačního cílování, − lineárního rozhodovacího pravidla centrální banky a lineárně formovaných očekávání, − schopnosti centrální banky plně ovlivnit velikost cílované inflace. Tvůrci hospodářské politiky by měli, z výše popsaných důvodů, minimalizovat intertemporální kvadratickou ztrátovou funkci, ve které figurují dva krátkodobě konfliktní cíle: variabilita výstupu a variabilita inflace:

∞

[(

(

L = ∑ β t . λ.y t2 + π t − π * t =0

) )] 2

V rovnici je yt mezera výstupu v čase t, πt je míra inflace v čase t, π* je inflační cíl, β je diskontní faktor centrální banky a λ je váha mezery výstupu ve vztahu k váze odchylky inflace od její cílové úrovně. Parametr β určuje váhu daného období v celkové ztrátové funkci. Čím více se jeho hodnota blíží 1, tím méně důležitý je rozdíl variability výstupu, resp. inflace v jednotlivých obdobích. Při β = 1 má variabilita výstupu a inflace stejný význam v běžném a v následujících obdobích. Parametr λ ukazuje, jaký význam přikládají centrální autority stabilitě výstupu a jaký stabilitě inflace. Blíží-li se λ nule, potom centrální banka eliminuje cíl stabilizace výstupu ve prospěch stabilizace inflace. Blíží-li se λ nekonečnu, potom je prioritním cílem centrální banky stabilita výstupu, a té je podřízená stabilita inflace. Vycházíme-li z platnosti ztrátové funkce a krátkodobé Phillipsovy křivky, potom je optimalizační problém centrální banky dán:

[

∞ E 0 ∑ β t . λ.y t2 + π t − π *  t =0

(

)

2

)]

 − µ t . y t − ρ.y t −1 − α. π t − π te − ε t  , 

(

(

29

)

kde je µt Lagrangeův multiplikátor. Centrální banka se tedy snaží intertemporálně minimalizovat ztrátovou funkci za omezující podmínky, která popisuje kauzalitu mezi mezerou výstupu a inflačním překvapením. Cílem je nalézt lineární pravidlo pro tvorbu inflace, které má formu:

πt=A1+A2.yt-1+A3.εt Minimalizace ztrátové funkce vede k pravidlu pro tvorbu inflace závislé na mezeře výstupu:39

πt = π* −

α.λ.ρ α.λ .y t −1 − .ε t 2 1 − β .ρ 1 − β .ρ 2 + α 2 .λ

Inflační pravidlo lze interpretovat tak, že chce-li centrální banka dosáhnout společenského optima minimalizací ztrátové funkce, musí přizpůsobovat v každém období inflaci v závislosti na mezeře výstupu a exogenních faktorech. Bude-li existovat inflační mezera v minulém období (tedy při yt-1>0), je centrální banka nucena, z důvodu intertemporální minimalizace kvadratické ztrátové funkce, tedy z důvodu zajištění dlouhodobého ekonomického růstu, vytvořit negativní inflační překvapení ve vztahu k inflačnímu cíli (snižovat inflaci pod cílovou úroveň). Velikost tohoto překvapení bude záviset na hodnotě koeficientů α, β, λ, ρ. S rostoucí citlivostí mezery výstupu v běžném období na odchylku skutečné inflace od její očekávané míry (α) a s rostoucí váhou stabilizace ekonomického cyklu (λ) roste také velikost inflačního překvapení (πt-π*), které bude centrální banka muset vytvořit. Čím je větší diskontní faktor centrální banky, tedy čím větší váhu centrální banka přisuzuje minimalizaci variability výstupu a variability inflace v běžném období ve vztahu k následujícímu období, a čím větší je míra přetrvávání mezery výstupu (ρ), tím větší je velikost negativního inflačního překvapení (πt-π*), které musí centrální banka

39

Matematické detaily optimalizace jsou popsány v práci: Kydland, F.E. - Dittmar, R. a Gavin, W.T. The

Inflation-Output Variability Tradeoff and Price-Level Targets. Federal Reserve Bank of St. Louis Review, 1999, s. 2-22.

30

vytvořit. Při existenci recesní mezery (tedy při yt-1<0) je centrální banka naopak nucena vytvářet pozitivní inflační překvapení (zvyšovat inflaci nad cílovou úroveň). Vliv jednotlivých koeficientů α, β, λ, ρ je obdobný. Bude-li ekonomika vystavena pozitivním externím šokům,40 je centrální banka nucena zpřísnit monetární politiku a snížit inflaci pod cílovou úroveň. Naopak, v případě negativních externích šoků bude centrální banka zvyšovat inflaci nad cílovou úroveň a uvolňovat monetární politiku. Velikost inflačního překvapení bude záviset opět na koeficientech α, β, λ,

ρ. Dosadíme-li do Phillipsovy křivky lineární očekávání a inflační pravidlo dostaneme rovnici mezery výstupu:

y t = ρ.y t −1 +

1 − β .ρ 2 .ε t 1 − β .ρ 2 + α 2 .λ

Mezera výstupu je závislá na mezeře výstupu v předchozím období a na exogenních faktorech. Vycházíme-li z předchozích rovnic, potom je rozptyl mezery výstupu (variabilita výstupu) a rozptyl inflace (variabilita inflace) dán následujícími rovnicemi:

(1 − β.ρ ) = (1 − ρ ) .(1 − β.ρ + α .λ ) 2 2

σ

2 y

2 π

σ =

2

2

2

2

2

2

α 2 .λ 2

(1 − ρ )

2

(

. 1 − β.ρ + α .λ

)

2

.σ ε2

.σ ε2

V rovnicích je σε2 rozptyl exogenních faktorů εt. Pro posouzení vztahu mezi variabilitou výstupu a variabilitou inflace jsou klíčové právě předchozí dvě rovnice. Při hodnocení možností stabilizační politiky je nutno určit hodnoty parametrů α, β, ρ, λ. Citlivost

α bývá nejčastěji odhadovaná kolem hodnoty 0,5. Inflační překvapení ve výši jednoho procentního bodu tedy způsobí změnu mezery výstupu o polovinu procentního bodu. Diskontní faktor β bude záviset na průměrné roční úrokové míře. Při čtyřprocentní roční

40

Pozitivními šoky rozumíme situaci, která vede ke zvýšení ekonomického růstu, např. pokles cen ropy.

31

úrokové míře bude mít nejčastěji používané čtvrtletní β hodnotu 0,99 (1-0,04/4). Roční β bude mít hodnotu 0,96 (1-0,04). Velikost přetrvávání mezery výstupu ρ bývá odhadováno na základě dat o velikosti produkce v letech 1957-1997 publikovaných IMF pro deset nejvyspělejších zemí světa (G10). Odhady se lišily podle alternativních výpočtů trendu produktu.

Tabulka 3.1: Odhady přetrvávání mezery výstupu v zemích G10 Země Belgie Kanada Francie Německo Itálie Japonsko Nizozemí Švédsko Velká Británie USA průměr

Hodrickův-Prescottův filtr 0,58 0,77 0,41 0,69 0,53 0,82 0,51 0,57 0,60 0,70 0,62

QTT filtr 0,90 0,94 0,89 0,93 0,90 0,97 0,97 0,96 0,89 0,93 0,93

Pramen: Kydland a kol. (1999), p. 22

Je-li trend produktu odhadován Hodrickovým-Prescottovým (HP) filtrem, potom je ρ v G10 průměrně 0,62. Je-li trend odhadován QTT filtrem (Quadratic Time Trend), pak je ρ v průměru rovno 0,93. Považujeme-li parametry α, β, ρ za exogenní, potom můžeme analyzovat stabilizační cíle centrální banky v závislosti na parametru λ. Jak již bylo výše uvedeno, centrální banka musí volit, zda bude přikládat větší váhu stabilizaci mezery výstupu nebo stabilizaci inflace. Bude-li centrální banka přikládat velkou váhu stabilizaci inflace (např. má-li to nařízeno zákonem), musí se společnost smířit s větší variabilitou mezery výstupu. V extrémním případě, bude-li centrální banka přikládat maximální váhu stabilizaci inflace (dodržení inflačního cíle) a nulovou váhu stabilizaci mezery výstupu (λ=0), potom bude rozptyl (variabilita) inflace nulový. Rozptyl (variabilita) mezery výstupu bude záviset pouze na přetrvávání mezery výstupu z předchozího období (parametr ρ) a na rozptylu exogenních faktorů σε2 .V daném případě nebude existovat variabilita inflace a inflační nejistota. Opačně (v případě nízké míry nezávislosti centrální banky), bude-li centrální banka považovat za svůj hlavní cíl dlouhodobou minimalizaci mezery výstupu (vysoké λ), potom

32

bude ekonomika vykazovat výraznou variabilitu inflace v podobě odchylek od inflačního cíle. Inflační překvapení pak bude „zneužíváno“ k eliminaci mezery výstupu. V zásadě lze říci, že koeficient λ bývá odhadován kolem hodnoty 0,33, tzn. že centrální banky se snaží přibližně ze dvou třetin stabilizovat inflaci a z jedné třetiny vyhlazovat hospodářský cyklus. Komplikací výše popsané analýzy může navíc být závislost λ na úrovni inflace, tedy jeho časová proměnlivost. V obdobích vysoké inflace bude koeficient

λ velmi nízký, tzn. centrální banka bude (s podporou společnosti) považovat za svůj prioritní cíl snižování a stabilizaci inflace. Naopak v obdobích s relativně nízkou inflací se bude λ zvyšovat a centrální banka začne upírat svou pozornost také k ekonomickému růstu.41

Graf 3.3: Trade-off mezi variabilitou inflace a variabilitou mezery výstupu

Variabilita mezery výstupu

(σy2)

Variabilita inflace

(σπ2)

Trade-off mezi variabilitou inflace a variabilitou mezery výstupu (při β=0,99, α=0,5,

ρ=0,93) znázorněné pro různé λ, ukazuje předchozí graf. Z grafu vyplývá existence inverzního vztahu mezi variabilitou inflace a variabilitou výstupu. Tvůrci hospodářské politiky musí při stabilizaci ekonomiky brát hospodářské cykly jako nutnou oběť stabilizace inflace a naopak při stabilizaci mezery výstupu musí počítat z inflační nestabilitou.

41

V tomto případě se nabízí srovnání situace české ekonomiky v letech 1993-1998 (vysoká inflace) a v letech

1999-2000 (nízká inflace).

33

Určitým problémem výše popsaného přístupu může být novoklasický předpoklad týkající se pružnosti cen a mezd. Pokud vycházíme z novokeynesiánských specifikací a považujeme mzdy a ceny za nepružné, nedochází k výrazným posunům v popsaných závěrech. Křivka vyjadřující trade-off mezi variabilitou inflace a variabilitou výstupu bude ležet nad křivkou vyjadřující tento trade-off v případě novoklasické specifikace. Daná variabilita inflace bude doprovázena vyšší variabilitou mezery výstupu a naopak. Jaké implikace vyplývají z výše popsaného pro tvůrce hospodářské politiky? Dodržuje-li centrální banka (nebo jiná instituce) inflační pravidlo v podobě blížící se rovnici, potom je volba inflace v běžném období kriticky závislá na velikosti mezery výstupu v předchozím období a externích šocích v běžném období. Mezera výstupu v předchozím období zase významně závisí na délce přetrvávání mezery výstupu. V tabulce (3.1), především při odhadu koeficientu ρ s použitím HP filtru k zjištění potenciálního tempa růstu produktu, lze nalézt tendence k nižší setrvačnosti mezery výstupu u malých ekonomik (Belgie, Nizozemí, Švédsko...) než u velkých ekonomik (USA, Japonsko...). Při stanovení míry inflace v běžném období jsou centrální banky ve velkých ekonomikách nuceny neočekávaně měnit inflaci ve vztahu k cílové úrovni mnohem více než v malých ekonomikách. Naopak, vzhledem k tomu, že malé ekonomiky jsou vystaveny větším externím šokům, ovlivňují tyto stanovení míry inflace v běžném období více než v ekonomikách velkých. Nelze tak srovnávat účinnost a úspěšnost monetární politiky v malých a velkých ekonomikách, protože centrální banky reagují v těchto ekonomikách na různé typy podnětů. Tyto podněty pak mají na velikost stanovované inflace rozdílný vliv, který závisí na velikosti koeficientů α, β, λ.

34

4. Phillipsova křivka v ČR: empirická evidence Z předchozích kapitol plyne, že pojem Phillipsova křivka je používán pro zdůvodnění velmi rozdílných ekonomických jevů. Podívejme se nyní pragmaticky na Phillipsovu křivku, jako na empirické ověření vztahu mezi inflací a nezaměstnaností. Než budeme analyzovat zmíněnou závislost v samotné České republice, bude provedena vstupní analýza některých vyspělých a déle standardně fungujících ekonomik, resp. ekonomik tranzitivních.

4.1 Phillipsova křivka ve vyspělých tržních ekonomikách Pro empirické posouzení vztahu nezaměstnanosti a inflace budou analyzovány tři vybrané země skupiny ekonomicky nejvyspělejších zemí světa G7, jmenovitě USA, Velká Británie a Japonsko, v období 1985-1997. Graf 4.1: Phillipsova křivka v USA (vlevo) a ve Velké Británii (vpravo) 10

6 90

90

5

8 89

91

míra inflace (%)

míra inflace (%)

89 88

4

87 85 96

3

92 93 95

94

87 88

4

92 97

97

2

85 91

6

2

86

86

95 96

94 93

1

0 4

5

6

7

8

4

míra nezaměstnanosti (%)

6

8

10

12

míra nezaměstnanosti (%)

Zdroj: IMF

Vztah mezi mírou nezaměstnanosti a mírou inflace ve sledovaném období (19851997) v USA je statistický nevýznamný. O vzájemně inverzním vztahu mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti lze hovořit v letech 1986-1989, kdy pokles míry nezaměstnanosti byl doprovázen akcelerující inflací, v letech 1990-1992, kdy byl růst nezaměstnanosti doprovázen poklesem inflace, a v letech 1994-1996, kdy byl pokles nezaměstnanosti doprovázen opět růstem inflace, což by mohlo potvrzovat teorii o posunující se krátkodobé Phillipsově křivce.

35

Ve Velké Británii, stejně jako v USA, lze jen stěží hovořit o statisticky významném vztahu mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti ve sledovaném období. Existují zde však také období 1986-1990, 1990-1993 a 1993-1995, kdy lze hovořit o platnosti krátkodobé Phillipsovy křivky.

Graf 4.2: Phillipsova křivka v Japonsku 4 91

3 míra inflace (%)

90 89

2

85 97 92

93

1 94

86 88

0

96 87 95

-1 2.0

2.5

3.0

3.5

míra nezaměstnanosti (%)

Zdroj: IMF

U Japonska vycházejí sledované statistiky za celé období již mnohem lépe než u předchozích dvou zemí, což lze interpretovat, že vztah inflace-nezaměstnanost je v Japonsku statisticky významný (dlouhodobě). Opět zde existují období 1985-1987, 1987-1990, 19911995, 1995-1997, kdy lze hovořit o platnosti krátkodobé Phillipsovy křivky.

4.2 Phillipsova křivka v transformujících se zemích Při testování platnosti inverzního vztahu mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti byly analyzovány tři transformující se země - Polsko, Maďarsko, Slovensko.

36

Graf 4.3: Phillipsova křivka v Polsku (vlevo) a v Maďarsku (vpravo) 80

35 91 91

60

95

míra inflace (%)

míra inflace (%)

90

30

92

40

93

94

96

25 93 92

20 95

20

97

94

96 97

15 0

0 10

12

14

16

18

2

4

6

8

10

12

míra nezaměstnanosti (%)

míra nezaměstnanosti (%)

Zdroj: IMF

V Polsku byl analyzován vztah inflace - nezaměstnanost za léta 1991-1997, bez roku 1990, kdy byla v této zemi velmi vysoká inflace (555 %), což výrazně zkreslovalo výsledné údaje. Z provedené analýzy vyplývá, že neexistuje statisticky významný vztah mezi mírou nezaměstnanosti a mírou inflace za sledované období. Avšak v letech 1991-1994 byla v Polsku rostoucí nezaměstnanost doprovázená klesající inflací, což potvrzuje hypotézu o negativní Phillipsově křivce. Naopak v letech 1994-1997 byla klesající nezaměstnanost doprovázená klesající inflací, což odporuje inverzně chápané Phillipsově křivce. O inverzním vztahu inflace-nezaměstnanost v Maďarsku nelze také ve sledovaném období statisticky významně hovořit. Dokonce ani krátkodobé Phillipsově křivce nelze dát jednoznačnou interpretaci. Slovensko bylo analyzováno v období 1993-1998, tedy od rozdělení Československa, a ani zde nelze statisticky významně potvrdit hypotézu o inverzním vztahu mezi inflací a nezaměstnaností.

37

Graf 4.4: Phillipsova křivka na Slovensku 30 93

míra inflace (%)

25

20

15 94

10

95 96

5 12.0

97

12.5

13.0

98

13.5

14.0

14.5

15.0

míra nezaměstnanosti (%)

Zdroj: NBS

4.3 Phillipsova křivka v České republice Na základě analýzy dat o nezaměstnanosti a inflaci v České republice od jejího vzniku do současnosti lze také konstatovat, že neexistuje žádný dlouhodobě prokázaný vliv trhu práce reprezentovaný nezaměstnaností na nominální ekonomiku reprezentovanou cenovou inflací ve smyslu dlouhodobé Phillipsovy křivky. V krátkém období, především v jednoletých až dvouletých cyklech lze prokázat vztah mezi nezaměstnaností a cenovými změnami. Z posledního období se jedná např. o celý rok 2004. Zmíněnému můžeme, i vzhledem k tomu, že existuje celá řada období, kde tento vztah neplatí, dát jen stěží kauzální interpretaci. V českých poměrech tak nelze než hovořit o nestandardně fungujícím trhu práce a cenovém prostředí, zejména v oblasti nízké mobility práce, obchodních monopolů či regulovaných cen apod.

38

INFLACE

Graf 4.5: Phillipsova křivka v ČR 25

25

20

20

15

15

10

10

5

5

0

0

-5 2

4

6

8

10

12

-5 93 94 95 96 97 98 99 00 01 02 03 04 05

NEZAMESTNANOST

INFLACE

NEZAMESTNANOST

Zdroj: ČNB

Tabulka 4.1: Inflace a nezaměstnanost v ČR, 1993-2004, OLS, π = c0+ c1. u Statistika

hodnota

c0

0,67 (25,3)*

c1

-1,53 (-16,7)*

Významnost modelu (F-statistika) 1,77 R2adj

0,65

Autokorelace (D-W statistika)

0,07

Heteroskedasticita (F-statistika)

ano

Pramen: vlastní výpočty * .. 5% hladina významnosti

4.4 Shrnutí Cílem kapitoly bylo potvrdit či vyvrátit hypotézu o inverzním vztahu mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti. Z analýzy tohoto vztahu ve třech ekonomicky nejvyspělejších zemích světa USA, Velké Británii a Japonsku v letech 1985-1997 vyplývá, že neexistuje dlouhodobě stabilní statisticky významný inverzní vztah mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti. Lze však ale říci, že ve všech třech analyzovaných zemích je možné sledované období v zásadě rozdělit na dílčí období, kdy platí inverzní vztah mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti. Lze pak potvrdit domněnku, že existuje krátkodobý, většinou 3-5 let trvající inverzní vztah mezí nezaměstnaností a inflací, tedy krátkodobá 39

Phillipsova křivka, která se po tomto období posouvá směrem nahoru nebo dolů. Hypotéza o dlouhodobě vertikální Phillipsově křivce se nepotvrdila. Při analýze vztahu inflace-nezaměstnanost v transformujících se zemích (Polsku, Maďarsku, Slovensku) za sledované období (období transformace) se nepotvrdil žádný statisticky významný inverzní vztah. V Polsku, Maďarsku, Slovensku se střídala období s pozitivní a negativní Phillipsovou křivkou. V poměrech české ekonomiky lze také poměrně obtížně vysledovat kauzální vztah mezi nezaměstnaností a inflací, byť existuje celá řada dílčích období, ve kterých zmíněný vztah platí a dá se předpokládat, že s odstupem času se bude Česká republika blížit standardně fungujícím ekonomikám. Závěrem lze tedy říci, že ve standardně fungujících ekonomikách platí krátkodobě Phillipsova křivka, i když se poměrně často posouvá. Naopak o platnosti Phillipsovy křivky v transformujících zemích můžeme hovořit jen stěží.

40

5. Doporučení pro normotvůrce a nositele hospodářské politiky V předchozích kapitolách bylo teoreticky zdůvodněno a empiricky potvrzeno, že existuje minimálně krátkodobý vztah mezi ekonomickým růstem a nezaměstnaností na straně jedné a inflací na straně druhé. Tvůrce hospodářské politiky tak může krátkodobě volit mezi dosahováním cíle nízké inflace a cílem nízké nezaměstnanosti, resp. progresivního vývoje ekonomiky. Zmíněný vztah se však v delším horizontu 3-5 let vytrácí. Snahou každé racionálně se chovající centrální autority je pak, pokud možno, maximálně využít parametry každé ekonomiky a dosahovat optimálních hodnot obou cílů najednou. Implikace Phillipsovy křivky se však liší podle institucionálních parametrů jednotlivé ekonomiky. Cílem následující kapitoly bude nalézt faktory, které zmíněný vztah ovlivňují, zhodnotit právní prostředí v této oblasti a zejména najít doporučení pro tvůrce hospodářské politiky.

5.1 Ústavně-právní východiska a úprava Z hlediska dopadu na reálnou ekonomiku a šíři legislativní úpravy je logické začít analýzou právní úpravy inflace, a poté pokračovat analýzou eventuálních vlivů na nezaměstnanost. Samotná Ústava ČR neupravuje výslovně otázky týkající se nezaměstnanosti, případných mzdových rigidit a dalších faktorů. Zcela jiná je situace v oblasti inflace. V Hlavě 6, čl. 98 se výslovně stanoví, že Česká národní banka je ústřední bankou státu, resp. že hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu. Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance pak stanoví bližší podrobnosti, zejména v otázce podpory obecné hospodářské politiky vlády, která by měla vést k udržitelnému hospodářskému růstu. Uvedený cíl se poměrně razantně liší od cíle měnové stability zakotveného v Ústavě do její novely účinné od 1. června 200242, který navíc nereflektoval reálné cíle. Co znamená zmíněná legislativní úprava pro vztah inflace a nezaměstnanosti reprezentované Phillipsovou křivkou? Především jasně, na rozdíl od novely Ústavy ČR, říká, že cílem ČNB je i podpora obecné hospodářské politiky vlády, tedy zejména reálných cílů reprezentovaných nezaměstnaností nebo ekonomickým růstem. Navíc je zákonem opuštěn cíl

42

Zákon 395/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

41

úzké měnové stability, tedy stability devizového kurzu, na který centrální banka prakticky rezignovala již v roce 1997, resp. 1998, v případě nezvládnutých měnových turbulencí. V situaci, že byla zákonným cílem ve vnitřní oblasti pouze cenová stabilita (součást měnové stability v širším slova smyslu), nevyužívala centrální banka kauzalitu od inflace k nezaměstnanosti, jak ji popisuje Phillipsova křivka. V případě, že má centrální banka za cíl podporovat sekundárně i obecnou hospodářskou politiku vlády, která spočívá ve snižování nezaměstnanosti, nutně může existovat tendence k „odinflování“ části reálných mezd s cílem podpořit růst zaměstnanosti. Inflační překvapení pak v souladu s výše uvedenými teoriemi vede k růstu produkce a poklesu nezaměstnanosti. Toto využití vztahu Phillipsovy křivky je pak problémem spíše u bank s relativně nízkou mírou nezávislosti, která je k této činnosti „nucena“ vládou. ČNB je naopak považována za spíše nezávislou centrální banku. Zmíněné podrobně popisuje práce Kydlanda a Prescotta43, a to v teorii časové

nekonzistence, a s ní spojené inflační deformace. Centrální banka se snaží maximalizovat svou cílovou funkci (hlavními faktory v ní jsou stabilní, nízká inflace a stabilní, vyvážený růst produktu), tzn. zaváže se provádět časově konzistentní politiku, na jejímž základě si ekonomické subjekty dohodnou mzdové kontrakty (vycházejí například z inflačního cíle, kterého se CB zaváže dosáhnout). Je-li však centrální banka více závislá, potom existují tendence vlády k tlaku na opuštění časově konzistentní politiky centrální banky a na zvyšování peněz v oběhu s cílem podpořit růst zaměstnanosti a produktu (využití závislosti krátkodobé Phillipsovy křivky). Centrální banka je nucena vytvořit inflační překvapení, a díky růstu cenové hladiny se sníží reálná hodnota mezd. Podnikům se sníží mzdové náklady, a z toho vyplývající zvýšení zisku je motivuje k růstu produkce. Časem se však nominální mzdy přizpůsobí a produkce se vrátí na původní úroveň. Výsledkem je pak pouze růst cenové hladiny (viz dlouhodobá Phillipsova křivka). Omezení nezávislosti CB vede pouze k růstu cenové hladiny, a tím ke ztrátám blahobytu. Pro úplnost je třeba konstatovat, že v zákoně 2/1993 Sb., kterým se vyhlašuje Listina základních práv a svobod, jsou v Hlavě IV., zejména v článcích 26 a 27, upravena hospodářská, sociální a kulturní práva, především týkající se volby povolání, svobody podnikání a odborové organizovanosti.

43

Kydland, F.E. – Prescott, E.C. Rules Rather than Discretion: The Incosistency of Optimal Plans. Journal of Political Economy, 1977, č. 3, s. 473-491.

42

Lze se domnívat, že těžko můžeme vysledovat nějaké implikace týkající se Phillipsovy křivky, snad s výjimkou odborové organizovanosti a jejího vlivu na rigiditu mezd.

5.2 Inflace, nezaměstnanost a legislativní úprava Vycházíme-li z rovnice, popisující Phillipsovu křivku, resp. upravené intertempoprální ztrátové funkce centrálních autorit, můžeme vysledovat následující faktory, popř. vliv legislativních aktů na ně. Jedná se zejména o faktory ovlivňující setrvačnou míru inflace, včetně inflačních očekávání, o faktory trhu práce, resp. mzdové rigidity.

5.2.1 Setrvačná inflace, očekávání a legislativní úprava Setrvačná míra inflace je klíčovým faktorem ovlivňujícím vztah inflace a nezaměstnanosti, resp. hladinu jejich vztahu a posuny Phillipsovy křivky. Předpokládáme-li, že dominantní část setrvačné míry inflace tvoří inflace očekávaná, jeví se nezbytným analyzovat prameny práva, které mohou ovlivnit inflační očekávání. Na prvním místě bude již zmíněná ústavní i zákonná úprava hlavního cíle centrální banky. Je-li v takovém významném dokumentu zakotven cíl cenové stability, ovlivní to výrazným způsobem kredibilitu centrální banky. S tím je pak spojen významný pozitivní vliv centrální banky na inflační očekávání ekonomických subjektů. Zmíněné je pak umocněno i právním zakotvením postavení centrální banky. Je-li tato podle zákona 6/1993 Sb., o ČNB považována za relativně nezávislou, budou ekonomičtí aktéři formovat svá očekávání směrem k inflačnímu cíli, tedy zjednodušeně řečeno – nezávislá centrální banka, bude kredibilnější a bude lépe ovlivňovat inflační očekávání. Za znaky nezávislosti můžeme v souladu se studií Sergiho44 považovat politickou nezávislost (nezávislost cílů) a ekonomickou nezávislost (nezávislost nástrojů):

Politická nezávislost: •

guvernér není jmenován vládou,

•

guvernér je jmenován na více než pět let,

•

celá bankovní rada není jmenována vládou,

•

celá bankovní rada je jmenována na více než pět let,

44

Sergi, B.S. Nezávislá a kvalifikovaná měnová politika ČNB v 90. letech. Politická ekonomie, 1994, č. 2, s. 181189.

43

•

účast zástupce vlády v bankovní radě není nařízena,

•

vláda neschvaluje záměry CB ohledně měnové politiky,

•

požadavek na udržení měnové stability je upraven zákonem,

•

existuje zákonné opatření pro řešení konfliktu mezi CB a vládou.

Ekonomická nezávislost: •

přímé možnosti úvěrování existují, ale nejsou automatické,

•

úvěrování vlády za tržní úrokovou míru,

•

přímý úvěr poskytován vládě pouze dočasně,

•

přímý úvěr poskytován vládě v omezené výši,

•

CB se nepodílí na primárním trhu veřejného dluhu,

•

diskontní sazba je stanovena centrální bankou.

Čím více kritérií je splněno, tím je centrální banka nezávislejší. Pro úplnost je třeba konstatovat, že existuje celá řada dalších kritérií nezávislosti centrální banky, která však nejsou vzhledem k zaměření práce relevantní.

Česká národní banka se řadí z hlediska těchto kritérií mezi centrální banky charakterizované vysokou mírou nezávislosti. To je dozajista způsobeno také tím, že čeští zákonodárci vycházeli při tvorbě statutu ze zkušeností legislativců ostatních ekonomicky vyspělých zemí Evropy (především Německa), které samostatnost svých centrálních bank vesměs posilují. Mezi hlavní znaky nezávislosti ČNB patří podle zákona 6/1993 Sb. (zejména § 6) to, že guvernéra a bankovní radu jmenuje prezident a ne vláda, že bankovní rada i guvernér jsou jmenováni na šest let, což je doba delší než je funkční období vlády (existuje tedy kontinuita prováděné monetární politiky při změně vlády). ČNB si také stanoví inflační cíl bez nutnosti jeho schválení vládou. Negativem nezávislosti však je, že může existovat obtížná komunikace mezi vládními představiteli a centrální bankou. Z tohoto pohledu tak lze legislativu v této oblasti považovat za vyhovující. Zmíněný vliv na inflační očekávání je pak samozřejmě klíčovým způsobem ovlivněn předchozí úspěšnosti nebo neúspěšnosti centrální banky při naplňování inflačního cíle, protože pouze vyhovující právní rámec není všespasitelným řešením. V širším slova smyslu pak ovlivňuje kredibilitu centrální banky, a tudíž i inflační očekávání také stabilita celého bankovního sektoru, na níž dohlíží dle zákona 21/1992 Sb., o

44

bankách (část 6), Česká národní banka. Její úspěšnost v této oblasti potom vede ke zvýšení její důvěryhodnosti. V této souvislosti se však lze celkem oprávněně domnívat, že by bankovní dohled mohl být svěřen jiné nezávislé institucí, jak je tomu i v některých jiných zemích. Domnívám se také, že v této oblasti je legislativa úplná, zvláště s ohledem na devizový zákon (219/1995 Sb.), popř. opatření a vyhlášky ČNB, týkající se bankovního dohledu. Setrvačnou a očekávanou míru inflace determinuje také právní úprava ochrany hospodářské soutěže. Tato problematika se jeví klíčovou především s ohledem na případné cenové kartely. Uvedené upravuje zákon 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, zejména v § 3, odst. 2a, kterým jsou dohody o přímém či nepřímém určení cen zakázány. Pokud by totiž mohly významně ovlivnit ceny právě velké cenové kartely, mělo by to vliv právě na setrvačnou míru inflace.

5.2.2 Trh práce, mzdové rigidity a legislativní úprava Vrátíme-li se zpět k monetaristickému zdůvodnění tvaru Phillipsovy křivky, zjistíme, že na její dlouhodobý tvar má vliv zejména rychlost s jakou se přizpůsobí růst nominálních mezd poklesu mezd reálných, který byl způsoben právě akcelerující inflací. Dostáváme se tak problematice mzdových rigidit. Dále je pak důležité analyzovat otázku, do jaké míry se nominální mzdy přizpůsobí. Obecně se soudí, že mzdy jsou nepružné zejména směrem dolů. To je způsobeno existencí odborů, kolektivních vyjednávání a kolektivních smluv především vyššího stupně, existencí mzdových tarifů, politikou státu, např. v oblasti minimální mzdy a psychologickosociálními faktory na straně zaměstnanců a zaměstnavatelů, resp. mikroekonomickými aspekty rozhodování ekonomických aktérů. V současnosti se také uvádí i neochota lidí s relativně vyšším vzděláním pracovat za nižší mzdu z důvodu relace, kdy porovnávají náklady na vzdělání s výnosy vyšší vzdělanosti. V zásadě lze zmíněné označit souhrnným pojmem – ztuhlost trhu práce. Z hlediska implikací Phillipsovy křivky nás zajímá pružnost či nepružnost mezd směrem nahoru i dolů. Pokud se totiž mzdy nebudou přizpůsobovat impulsům ze strany trhu práce, nebude z důvodu suboptimálního vývoje mezd docházet k závislosti popisovaném aparátem zmíněné křivky. Z logiky věci je zřejmě primární úprava regulující postavení odborů v rámci kolektivního vyjednávání a kolektivních smluv. Klíčovou je úprava v zákoně 65/1965 Sb.,

45

zákoníku práce, kde je uvedeno, co lze sjednat v kolektivní smlouvě, jež se úzce dotýká rigidity mezd. Důležitým je zejména § 20, odst. 2 uvedeného zákona, kde je umožněno v kolektivní smlouvě upravovat mzdové nároky, dále pak § 111, odst. 4, který umožňuje stanovit v kolektivní smlouvě vyšší minimální mzdu než je dáno nařízením vlády. V obecné rovině pak působí na strnulost trhu práce, nikoliv tedy přímo na strnulost mezd, veškeré části zákoníku práce, které chrání zaměstnance, a to především v otázkách poměrně obtížného ukončení pracovního poměru, jak je to uvedeno v § 42 a násl. v úpravě skončení pracovního poměru, resp. úpravy uzavírání smluv na dobu neurčitou. Zmíněné je důležité hlavně z důvodu ovlivnění mobility práce45. Nelze samozřejmě opomenout zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve kterém je upraven zejména systém kolektivních smluv a procesní otázky. V marginální rovině lze uvést v této oblasti zejména předpisy, které umožňují mimo zákoník práce sjednat v kolektivní smlouvě další záležitosti. Jedná se především o zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, kde je umožněno v § 5, odst. 2 odlišné stanovení mzdy s přihlédnutím k případné práci přes čas, nařízení vlády 252/1992 Sb., o podmínkách pro poskytování a výši zvláštního příplatku za vykonávání činností ve ztížených a zdraví škodlivých pracovních podmínkách, kde je v § 4 odst. 1 stanovena výše příplatku v rámci vymezeného rozmezí (pro pracovní činnosti uvedené v první skupině od 100 Kč do 400 Kč měsíčně, pro pracovní

činnosti uvedené ve druhé skupině od 300 Kč do 700 Kč měsíčně), nařízení vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, kde je v § 6 odst. 2 zakotven způsob určení platového tarifu zaměstnancům zařazeným do páté a vyšší platové třídy v rámci rozpětí platových tarifů stanovených pro nejnižší až nejvyšší platový stupeň v příslušné platové třídě - pouze zaměstnavatel, který je zdravotnickým zařízením a poskytuje zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a s předchozím souhlasem zřizovatele. V neposlední řadě je třeba zmínit zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, kde se v § 4 písm. e) stanoví, že se zaměstnanci poskytne náhrada prokázaných jízdních výdajů za cesty k návštěvě rodiny do místa trvalého nebo mezi zaměstnavatelem a

45

Mobilitu pracovní síly ovlivňují samozřejmě další faktory, jakými jsou dostupnost bydlení a s ní spojená

regulace nájmů, dostupnost financování bydlení, zejména problematika hypoték, popř. psychologické faktory, návyky a tradice.

46

zaměstnancem předem dohodnutého pobytu rodiny, trvá-li pracovní cesta více než sedm po sobě následujících kalendářních dnů. Z hlediska nepružnosti mezd směrem dolů je podstatným institut minimální mzdy. Byť tento neexistuje ve všech zemích, zejména pro evropské státy je typickým. I když jsou nezpochybnitelné jeho pozitivní sociální, resp. ekonomické dopady, působí zejména v oblasti vztahu nezaměstnanosti a inflace kontraproduktivně, neboť neumožňuje jeho flexibilní fungování. V České republice upravuje minimální mzdu nařízení vlády č. 303/1995 Sb. V současnosti je tato stanovena ve výši 7570 Kč pro zaměstnance odměňovaného měsíční mzdou. Pozitivním z hlediska vývoje nezaměstnanosti se jeví alespoň to, že je minimální mzda vyšší než životní minimum. Možným řešením by mohl být koncept rovné sociální dávky, jak ho navrhují někteří poslanci.

5.2.3 Přirozená míra nezaměstnanosti a hystereze na trhu práce Jedním z dominantních faktorů ovlivňující Phillipsovu křivku je velikost přirozené míry nezaměstnanosti a její dynamika. Jak už bylo vysvětleno ve druhé kapitole, na velikost, resp.

růst

míry nezaměstnanosti

má

především

vliv

délka

poskytování

podpor

v nezaměstnanosti a jejich výše, resp. výše sociálních dávek na jedné straně a ztráta pracovních návyků, popř. neochota zaměstnavatelů dlouhodobě nezaměstnané zaměstnávat, na straně druhé. V první oblasti je dominantním zákon

č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, který

upravuje také pasivní politiku zaměstnanosti ve smyslu podpor v nezaměstnanosti. V § 39 je stanoveno kritérium nároku na podporu v nezaměstnanosti, v § 43 pak doba, na kterou je podpora poskytována, která je v ČR v rozmezí 6-12 měsíců podle věku nezaměstnaného. Z analýzy podmínek a způsobu přiznání podpory, resp. doby poskytování, zejména s ohledem na srovnáni s okolními evropskými státy, vyplývá, že legislativa v této oblasti je uspokojivá. Samozřejmě z hlediska implikací Phillipsovy křivky by bylo žádoucí, pokud možno, tento nástroj politiky zaměstnanosti eliminovat, avšak zmíněnému brání celkem pochopitelné sociálně-politické důvody. V uvedeném zákoně jsou také upravena opatření na straně aktivní politiky zaměstnanosti zprostředkování práce počínaje a rekvalifikacemi konče. Státu se pak může poměrně úspěšně dařit eliminovat v úvodu zmíněný jev neochoty zaměstnávat dlouhodobě nezaměstnané a ztrátu pracovních návyků.

47

Systém sociálních odvodů, který bude rozebrán dále jasně implikuje i další problém

českého trhu práce – vysokou míru odvodů, která navíc i v čase roste. Sociální politika v ČR je postavena především na systému sociálního zabezpečení a opatřeních v oblasti zaměstnanosti. V extenzivním výkladu pak na všech opatřeních vedoucích ke všestrannému rozvoji jedince a zmírnění sociálních tvrdostí. Bližší vysvětlení problematiky politiky zaměstnanosti v ČR je uvedeno v předchozím textu, a proto se nadále zaměříme pouze na popis systému sociálního zabezpečení. Do systému právní úpravy sociálního zabezpečení patří v ČR 3 základní pilíře: sociální pojištění, státní sociální podpora46 a sociální pomoc47.

Sociální pojištění a s ním spojené ovlivňování sociálního postavení občana v ČR je založeno především na zdravotním pojištění, nemocenském pojištění a důchodovém pojištění. Úprava zdravotního pojištění je postavena zejména na zákoně 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Obecně lze konstatovat, že povinnost platit pojistné mají pojištěnci48, zaměstnavatelé a stát49, přičemž povinnosti uvedených subjektů se mohou sčítat. Zákon 592/1992 Sb. potom stanoví přesný princip výpočtu zdravotního pojištění, kdy pojistné platí v nejčastějším případě zaměstnanec spolu se zaměstnavatelem50. Mezi subjekty právního vztahu zdravotního pojištění patří, mimo již výše uvedených, zdravotní pojišťovny a zdravotnická zařízení. Nejvýznamnější zdravotní pojišťovnou v ČR je Všeobecná zdravotní pojišťovna, která spolu se zákonodárci a vládou patří mezi klíčové nositele hospodářské politiky v této oblasti sociálního zabezpečení. Do okruhů zdravotní péče hrazené na účet zdravotního pojištění pak patří např. léčebná ambulantní i ústavní péče, pohotovostní a záchranná služba, poskytování léčebných přípravků či lázeňská péče.

46

Státní sociální podpora je především výrazem podpory státu nezaopatřeným dětem. Jedná se hlavně o přídavek

na dítě, příspěvek na bydlení, dávky pěstounské péče či rodičovský příspěvek. Do této skupiny dávek patří ale také porodné či pohřebné. 47

Státní sociální pomoc zahrnuje vše, co není soustředěno do jiných částí sociálního zabezpečení, zahrnuje

zejména pomoc občanům v těžké životní situaci způsobené zdravotním stavem, věkem či péčí o dítě. 48 49

Např. zaměstnanec v pracovním poměru, osoba samostatně výdělečně činná apod. Stát platí pojistné např. za nezaopatřené děti, poživatele důchodu z důchodového pojištění, uchazeče o

zaměstnání apod. 50

Sazba pojistného v ČR je 13,5% z vyměřovacího základu, z nichž hradí 4,5% zaměstnanec a 9%

zaměstnavatel.

48

Nemocenské pojištění je upraveno především zákonem 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců a zákonem 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení. Na rozdíl od zdravotního pojištění je systém nemocenského pojištění postaven a založen na existenci pracovní činnosti, resp. příjmu z ní51. Pojistné platí zejména zaměstnavatel a zaměstnanec, kdy pojistné sazby jsou diferencovány podle jednotlivých typů poplatníků52. Stát je v oblasti nemocenského pojištění reprezentován Českou správou sociálního zabezpečení a okresními správami sociálního zabezpečení. Z věcného hlediska nemocenské pojištění (1) zabezpečuje zaměstnance, který je dočasně vyřazen z práce pro nemoc nebo úraz, (2) zabezpečuje zaměstnance, pokud musí pečovat o nemocného člena rodiny nebo dítě do 10 let a (3) zaměstnankyně v souvislosti z těhotenstvím a mateřstvím.

Důchodové pojištění tvoří bezesporu nejdůležitější pilíř systému sociálního zabezpečení, a to především s ohledem na velikost pojištění a výši prostředků, které jsou jeho prostřednictvím přerozdělovány. Důchodový systém jako takový je v ČR založen na tzv. průběžném financování, tzn. v reálném čase se vybírají z důchodového pojištění finanční prostředky, které se ve „stejném“ čase přerozdělují oprávněným účastníkům důchodového systému53. V právní úpravě je dominantním zákon 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Zákon stanoví osoby povinně účastné v důchodovém systému. Jsou to zejména zaměstnanci v pracovním poměru, osoby ve služebním poměru (např. vojáci), osoby samostatně výdělečně

činné apod. Jsou zde také vymezeny možnosti dobrovolné účasti v systému důchodového pojištění a zabezpečení54. U nejčastějšího případu zaměstnaneckého poměru se pak povinnost platit důchodové pojištění dělí opět mezi zaměstnance a zaměstnavatele. Zaměstnanec pak v zásadě odvádí třetinu a zbylé dvě třetiny odvádí zaměstnavatel. Subjektem zastupujícím stát je stejně jako u nemocenského pojištění především Česká správa sociálního zabezpečení.

51

Zákon taxativně vymezuje účastníky nemocenského pojištění. Jsou to např. zaměstnanci v pracovním poměru,

zaměstnanci na základě dohod o pracovní činnosti apod. 52

Např. v zaměstnaneckém poměru platí zaměstnanec celkově na sociálním zabezpečení 8% z vyměřovacího

základu, a z toho pouze 1,1% na nemocenském pojištění (zbytek tvoří především platba důchodového pojištění – 6,5%). 53

V posledních letech se hovoří o nutných změnách tohoto systému vzhledem k jeho finanční neudržitelnosti

z důvodu demografického vývoje české společnosti. 54

Zmíněné je třeba odlišovat od možnosti různých forem penzijního připojištění. Takovou osobou může být po

splnění všech podmínek např. uchazeč vedený v evidenci úřadu práce, pokud mu nenáleží podpora v nezaměstnanosti apod.

49

Z věcného hlediska existuji tyto typy dávek (důchodů): starobní důchod spojený nejčastěji s dosažením určitého věku odchodu do důchodu a určité délky důchodového pojištění55, vdovský (vdovecký) a sirotčí důchod. Na závěr je třeba konstatovat, že i z hlediska finacovatelnosti systému se uvažuje o revizi všech uvedených systémů, zejména systému důchodového, a to směrem od průběžného financování. Pokud se na věc díváme z pohledu kauzality Phillipsovy křivky, musíme jednoznačně říct, že snížení zatížení práce odvody, povede k mnohem progresivnějšímu fungování vztahu inflace a nezaměstnanosti.

55

V současnosti je minimální délkou pojištění 25 let a věk odchodu do důchodu je stanoven u mužů na 60 let a u

žen na 53-57 let podle počtu vychovaných dětí. Pro úplnost je však třeba konstatovat, že zmíněné platí pro pojištěnce, kteří důchodového věku dosáhli do konce roku 1995, u ostatních platí přechodné období až do roku 2012, kdy se postupně věk odchodu do důchodu zvyšuje. Po roce 2012 bude činit u mužů 63 let a u žen 59-63 let.

50

6. Závěr Cílem práce bylo analyzovat vztah dvou nejvýznamnějších problémů hospodářské politiky, a to nezaměstnanosti a inflace. Jejich vazba je již téměř 80 let diskutována mezi ekonomy, politiky, právníky, širokou laickou i odbornou veřejností. Tyto cíle bylo zevrubně popsány ve druhé kapitole. Práce vycházela z hypotézy, že existuje minimálně krátké období trvající inverzní vztah mezi inflací a nezaměstnaností. Tento vztah se pak v dlouhém období vytrácí. Ve třetí kapitole byl uvedený vztah teoreticky zdůvodněn z pohledu jednotlivých ekonomických škol, v části čtvrté byla kauzalita inflace a nezaměstnanosti empiricky ověřována ve vyspělých i tranzitivních ekonomikách, včetně České republiky. Z uvedeného vyplývá, že tvůrce hospodářské politiky si pak může volit, zda bude směřovat svojí činnost spíše směrem ke snížení a stabilizaci inflace nebo směrem ke snížení nezaměstnanosti. Z logiky věci i právního postavení klíčových tvůrců hospodářské politiky – vlády a centrální banky, je zřejmé, že primárním cílem politiků a vlády jako takové bude ovlivňovat reálné veličiny, tedy nezaměstnanost a ekonomický růst. Hlavním úkolem centrální banky pak bude dosahování nízké a stabilní inflace. Vzhledem k tomu, že tyto dva cíle jsou dle hypotézy Phillipsovy křivky ve zřejmém konfliktu, bude vždy existovat tendence vlády ovlivňovat centrální banku směrem k podpoře zaměstnanosti a tendence centrální banky stabilizovat vývoj cen bez ohledu na reálné veličiny. Tento logický konflikt je na teoretické bázi řešitelný intertemporální minimalizací ztrátové funkce, jak to bylo popsáno ve třetí kapitole. Prakticky je však nejlepším řešením ovlivnit institucionální prostředí a právní rámec ekonomiky takovým způsoben, aby bylo, pokud možno, dosahováno optimálních hodnot obou z výše uvedených cílů. V poslední, nosné části práce, bylo analyzováno kromě ústavně-právních východisek (zejména postavení centrální banky v oblasti cenové stability) také legislativní prostředí ovlivňující setrvačnou a očekávanou míru inflace. Jednalo se hlavně o analýzu zákona o

České národní bance, zákona o bankách a zákona o ochraně hospodářské soutěže. Ze zmíněné pak vyplývá, že cíl cenové stability zakotvený po změnách ústavy i zákona o ČNB, je vhodnějším řešením než, jak tomu bylo v minulém období. I když lze chápat důvody zákonodárce k právnímu zakotvení podpory obecné hospodářské politiky státu, a tedy i reálných cílů, nemůžeme opominout možnou tendenci k nepříznivému využívání závislosti

51

krátkodobé Phillipsovy křivky směrem k podpoře zaměstnanosti na úkor inflace. Uvedené je však zmírněno uspokojivým postavením ČNB v otázce nezávislosti. V oblasti nezaměstnanosti byly rozebrány faktory ovlivňující mzdovou rigiditu, přirozenou míru nezaměstnanosti a hysterezi na trhu práce, zejména na základě rozboru zákoníku práce, zákona o kolektivním vyjednávání, zákona o zaměstnanosti a dalších předpisů. Problém lze spatřovat především z čistého pohledu Phillipsovy křivky zejména v existenci životního minima, ochranářské úloze zákoníku práce v oblasti nepřímého vlivu na mobilitu práce, výrazné úloze odborů a kolektivních smluv. Z hlediska hystereze na trhu práce je pak stínem sociální zatížení práce a pasivní politika zaměstnanosti. V dalších případných studiích na toto téma bude žádoucí rozšířit analýzu o vliv zájmových organizací, eventuálně regulace či deregulace cen

52

Literatura 1. Brown, S.W. Macroeconomics. New Jersey : Prentice Hall International, Inc., 1988, s. 127-129. 2. Bruno, M. - Easterly, W. Inflation and Growth : In Search of Stable Relationship. Federal Reserve Bank of St. Louis Review, May/June 1996, s. 19-28. 3. Burda, M. - Wyplosz. Macroeconomics. A European Text. Oxford : Oxford Univerzity Press, 1993, s. 18-22. 4. Cooley, T.F. - Quadrini, V. A Neoclassical Model of the Phillips Curve Relation. Journal of Monetary Economics, 1999, č. 44, s. 165-193. 5. Dittmar, R. - Gavin, W.T. What Do New-Keynesian Phillips Curves Imply for PriceLevel Targeting? Federal Reserve Bank of St. Louis Review, March/April 2000, s. 2130. 6. Dornbusch, R. - Fischer, S. Makroekonomie. Praha : SPN Praha, 1994, s. 45-98. 7. Friedman, M. The Role of Monetary Policy. The American Economic Review, 1968,

č. 1, s. 2-17. 8. Friedman, M. Metodologie pozitivní ekonomie. Praha : Grada Publishing, 1988, s. 115. 9. Galí, J. - Gertler, M. Inflation Dynamics: A Structural Econometric Analysis. Journal of Monetary Economics, 1999, č. 44, s. 195-222. 10. Ghosh, A. - Phillips, S. Warning: Inflation May Be Harmful to Your Growth. IMF Staff Papers, 1998, č. 4, s. 672-710. 11. Gruen, D. - Pagan, A. a Thompson, Ch. The Phillips Curve in Australia. Journal of Monetary Economics, 1999, č. 44, s. 223-258. 12. Haslag, J.H. Output, Growth, Welfare, and Inflation: A Survey. Federal Reserve Bank of Dallas Economic Review, 1997, s. 11-21. 13. Hicks, J.R. Theory of Wages. New York : Macmilian & Co. Ltd., 1963, s. 121-177. 14. Hušek, R. Základy ekonometrické analýzy I. a II.. Praha : VŠE Praha, 1998, s. 25-181. 15. Judson, R. - Orphanides, A. Inflation, Volatility and Growth. Board of Governors of the Federal Reserve System. Working Paper, 1996, s. 2-28.

53

16. Kiley, M.T. Monetary Policy under Neoclassical and New-Keynesian Phillips Curves, with an Aplication to Price Level and Inflation Targeting. Board of Governors of the Federal Reserve System, Working Paper, 1998, s. 1-20. 17. Kydland, F.E. - Prescott, E.C. Rules Rather than Discretion: The Inconsistency of Optimal Plans. Journal of Political Economy, 1977, č. 3, s. 473-491. 18. Kydland, F.E. - Dittmar, R. - Gavin, W.T. The Inflation-Output Variability Tradeoff and Price-Level Targets. Federal Reserve Bank of St. Louis Review, 1999, s. 2-22. 19. Kydland, F.E. - Dittmar, R. - Gavin, W.T. Price-Level Uncertainty and Inflation Targeting. Federal Reserve Bank of St. Louis Review, 1999, s. 150-165. 20. Loungani, P. - Razin, A. - Chi-Wa Yuen. Capital Mobility and Output-Inflation Tradeoff. International Finance Discussion Papers, 1997, č. 577, s. 5-25. 21. Lucas, R.E. Some International Evidence on Output-Inflation Tradeoffs. American Economic Review, 1973, č. 9, s. 326-334. 22. Mach, M. Makroekonomie II. Praha : VŠE Praha, 1995, s. 23-56. 23. Mankiw, N.G. Macroeconomics. New York: Worth Publishers, Inc., 1997, s. 126-131. 24. Mankiw, N.G. - Romer, D. - Weil, D.N. A Contribution to the Empirics of Economic Growth. Quarterly Journal of Economics, 1992, č. 11, s. 401-434. 25. Motley, B. Growth and Inflation: A Cross-Country Study. Federal Reserve Bank of San Francisco Economic Review, 1998, č. 11, s. 1-24. 26. Muth, J.F. Rational Expectations and the Theory of Price Movements. Econometrica, 1961, č. 6, s. 12-15. 27. Parkin, M. Economics. New York : Addison-Wesley Publishing Company, Inc., 1990, s. 122-162. 28. Phelps, E.S. The New View of Investment: A Neoclassical Analysis. The Quarterly Journal of Economics, 1963, č. 26, s. 548-567. 29. Phillips, A.W. The Relation Between Unemployment and the Rate of Change of Money Wage Rates in the United Kingdom, 1861-1957. Economica, 1958, č. 5, s. 283-293. 30. Roberts, J. New-Keynesian Economics and the Phillips curve. Journal of Money, Credit and Banking, 1995, č. 4, s. 975-984. 31. Rotemberg, J.J. Prices, Output, and Hours: An Empirical Analysis Based on a Sticky Price Model. Journal of Monetary Economics, 1996, č. 37, s. 505-533.

54

32. Rusek, A. Hospodářská politika a ekonomický růst. Politická ekonomie 1998, č. 5, s. 632-638. 33. Samuelson, P.A. – Nordhaus, W.D. Economics. New York : McGraw-Hill, 1992, s. 592-593. 34. Sarel, M. Nonlinear Effects of Inflation on Economic Growth. IMF Staff Papers, 1996, č. 1, s. 199-215. 35. Sergi, B.S. Nezávislá a kvalifikovaná měnová politika ČNB v 90.letech. Politická ekonomie, 1994, č.2, s. 181-189. 36. Svensson, L. Price Level Targeting vs. Inflation Targeting: A Free Lunch? Journal of Money, Credit and Banking, 1999, č. 3, s. 277-293. 37. Weiher, K. Macroeconomics. Aggregate Theory and Policy. New York: West Publishing Company, 1986, s. 533-540. 38. Whelan, K. Wage Curve vs. Phillips Curve: Are There Macroeconomics Implications? The Federal Reserve System, Finance a Economics Discussion Series, 1997, č. 51, s. 5-32. 39. Whelan, K. Real Wage Dynamics and the Phillips Curve. Working Paper of Federal Reserve Board, 1999, č. 12, s. 1-20. 40. Nařízení vlády č. 252/1992 Sb., o podmínkách poskytování a výši zvláštního příplatku za vykonávání činností ve ztížených a zdraví škodlivých podmínkách, ve znění pozdějších předpisů. 41. Nařízení vlády č. 303/1995 Sb., o minimální mzdě, ve znění pozdějších předpisů. 42. Nařízení vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů. 43. Zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů. 44. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. 45. Zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů. 46. Zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, ve znění pozdějších předpisů. 47. Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. 48. Zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů. 49. Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.

55

50. Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. 51. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 52. Zákon č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. 53. Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů. 54. Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. 55. Zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů. 56. Zákon č. 408/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů. 57. Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů. 58. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.

56

Summary

The presented diploma thesis has title „Inflation, unemployment and Phillips curve

in the Czech Republic.“ The diploma work is divided into six separate chapters: 1. Introduction 2. Inflation, unemployment and their relation 3. Approaches to Phillips curve 4. Phillips curve in the Czech Republic: empirical evidence 5. Recommendations for lawyers and central authorities 6. Summary When analysing inflation in economy and role of central authorities in its influencing, we face two problems. We have to examine the influence of inflation to the economic growth (unemployment) both in a short-term period and a long-term period. Second chapter presents alternative goals of the central authorities during the realisation of the economic policy – the inflation and the unemployment. Inflation is the average rate of increase in prices. When economists speak of inflation as an economic problem, they generally mean a persistent increase in the general price level over a period of time, resulting in a decline in a currency's purchasing power. Inflation is usually measured as a percentage increase in the consumer price index (CPI). Unemployment occurs when any of the factors of production (labor, land, capital, and entrepreneurship) are not employed in production of goods and services. Unemployment occurs when labor, a factor of production, is not being fully utilized due to the unavailability of suitable jobs. It is strictly defined as a situation where people who are willing and able to work cannot find employment. Third chapter presents the relation between alternative goals of the central authorities during the realisation of the economic policy – the inflation and the unemployment. 57

In article „The Relation Between Unemployment and the Rate of Change of Money Wage Rates in the United Kingdom, 1861-1957“ in 1958 Professor Phillips set out empirical evidence to support the view that there was a significant relation between the percentage of change of money wages and the level of unemployment: the lower unemployment, the higher the rate of change of wages. This relationship, which became known as the Phillips Curve, has attracted considerable theoretical and empirical analysis. Its main implication is that the aims of low unemployment and a low rate of inflation may be inconsistent. The government must then choose between the feasible combinations of unemployment and inflation. Currently, most economists believe that Phillips curve applies for a short-term period. This means that there is a positive relation between the inflation surprise and short-term economic growth. Therefore, inflation is more beneficial than harmful in short-term point of view. The central bank, for example, can either stabilize the inflation or the economic cycle. Highly independent central banks (European Central Bank, Czech National Bank etc.) stabilize the inflation, it means they minimise the inflation variability. Dependent central banks make use of the Phillips curve and stabilize the economic cycle. It means, they minimise the output gap variability. If the central authorities follow the inflation variability, the society must tolerate the output gap variability and on the contrary, low output gap variability leads to high inflation variability. There is a negative relationship between the output gap variability and the inflation variability. Next Chapter deals with an analysis of the empirical evidence of Phillips curve. The aim of this part was to find a dependence of a short-term unemployment to inflation in United States of America, Great Britain, Japan, Poland, Slovakia, Hungary and Czech Republic. Last chapter recommends solution for central authorities. Responsible areas: labour markets, position of the central bank, wages and expectations.

58