MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra výtvarné výchovy
NEÚPLNÁ KNIHA
Diplomová práce Brno 2009
Autor práce: Lenka Ševčíková
Vedoucí práce: Doc. Jan Bružeňák
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila pouze prameny uvedené v seznamu literatury.
V Brně dne 15.4.2009
Lenka Ševčíková 1
PODĚKOVÁNÍ Děkuji
panu
doc.
Janu
Bružeňákovi
za
cenné
rady
a
podporu 2
OBSAH:
OBSAH……………………………………………………………………………..3 VOLBA TÉMATU…………………………………………………………...……. 4 ZPRACOVÁNÍ……………………………………………………………...…….. 6 Název ……………………………………………………..……………. 15 Mých pár kritických otázek, které mi nedávají spát… a pokus zodpovědět si je… ………………………………………………..……20 PRAMENY INSPIRACE……………………………………………..…….……24 I. Improvizace……………………………………………...……………..…….. 25 II. Hra………………………………………………………………………..….... 26 III. Dítě……………………………………………………………………………. 28 IV. Umělci……………………………………………………………………..…. 29 Bobby McFerrin…………………………………………………....……29 Petr Nikl…………………………………………………………..…….. 31 Květa Pacovská…………………………………………………………32 CoBrA………………………………………………………….…..….... 33 ZÁVĚR…………………………………………………………..……….…….... 34 ANOTACE…………………………………………………………………...….. 35 POUŽITÁ LITERATURA A INTERNETOVÉ ZDROJE………………...….... 36
3
VOLBA TÉMATU
Nebylo těžké zvolit si téma, když můj pokoj každý den obléhají dva malí sourozenci, osmiletí kluci. Chtěla jsem jim udělat radost a vytvořit něco, co by bylo určené jenom pro ně. Chtěla jsem vytvořit knížku. Vymyslela jsem téma, název a zhotovila pár stránek. Ale časem ze mne pomalu opadávala chuť se této knize věnovat. To jsem zrovna byla v Norimberku na mém studijním pobytu. Vše kolem bylo tak nové a inspirativní, byla jsem plná tvořivé energie a hledala způsob jak ji ventilovat. Ale skrze moji původní diplomovou práci to nebylo možné. Měla jsem přesnou představu, jak kniha bude vypadat a nemohla jsem v ní reagovat na svoje nálady. Chtěla jsem být spontánní a divoká a ne jen tiše hledat nejlepší výtvarné vyjádření pro své představy. Zkrátka nechtělo se mi dělat, to co bych měla. A když mě pak náhle a zčistajasna přepadla nová inspirace a byla tak lákavá a svěží, úplně jsem zapomněla na svoji diplomovou práci i na mé dva bratry a začala tvořit po večerech jiné kresby, než jaké bych pro svoji původní diplomovou práci potřebovala. Později jsem neměla vůbec už chuť se k ní jakkoliv vracet a jen jsem kreslila a kreslila volně jako pták, jen to co mi přišlo na mysl. A pak náhle začal hořet termín a s tématem už se nedalo hnout. Co dělat?! Měla jsem pouze jedinou možnost. Rozhodla jsem se, že vytvořím dětskou knihu z těchto nových kreseb. Že ty moje nesrozumitelné představy dětem interpretuji. A nakonec to, myslím, ani nevypadá, že je to pouze náhradní plán. Doufám!
4
Ukázky z mé prvně plánované knihy
5
ZPRACOVÁNÍ
I. Taky se vám někdy stává, že máte nesmírnou touhu se výtvarně projevit, ale nevíte co kreslit, nemáte téma?! Sedíte před bílým papírem a padá na vás ticho a vy neslyšíte nic. Nic, co by našeptávalo jak začít. Všechny myšlenky a otázky, kterých máte většinou přes den tisíce, se náhle rozutekly do daleka a v hlavě zůstala pouze jen ta jediná: Co mám jen kreslit? A navíc ten panensky čistý papír ve vás nahlodává strach z neúspěchu, takže vaše tužba k tvoření z vás vyprchá jako pára nad hrncem a zbude jen ten nepříjemný pocit, jako když ztratíte kouzelnou moc a tedy i důvod, proč vůbec kreslit…?
II. Ano, to vše jsem si také prožila, ale nenechala se zastrašit. Dlouho jsem hledala jak tomu všemu předejít. Z počátku byly mojí záchranou deníkové záznamy, ale to mě po pár letech omrzelo a znovu nastalo to nesnesitelné ticho. Tolik jsem se chtěla spontánně projevovat, improvizovat, nechat se polapit kouzlem okamžiku a reagovat na svoji aktuální náladu, spotřebovat moji překypělou energii, ale k tomu všemu jsem potřebovala odrazový můstek. Něco, co uvolní uzdu mým vnitřním silám, co je popíchne, aby se mohly vyvalit z mých útrob a zanechat na papíře svoji stopu. Stačilo by jediné slovo odněkud z venčí a fantazie by už spustila tok asociací, který by našel klíč k mým uzamčeným dveřím. Bohužel to slovo jsem ale nikdy neměla a hledat ho se mi zdálo zbytečné. Chtěla jsem přece kreslit a ne hledat!
III. A pak to najednou přišlo. Úplně nečekaně jsem objevila ten záhadný knoflík, který spouští věci do pochodu, aktivizuje všechny mé síly a přiměje mě bez zbytečných otázek tvořit. Tím se pro mě stala hudba. Nechápu, že mě to nikdy nenapadlo dřív, vždy jsem hudbu vyhledávala, když jsem se potřebovala uvolnit. Stačilo mi uslyšet jenom pár not a mé tělo se stávalo neklidným, jako by někdo hrál na kouzelnou píšťalku a já musela tančit. Pouze tančit. Nepřemýšlet o kvalitě tance, nepřemýšlet nad zvědavými pohledy diváků, zkrátka jen se pohybovat, vpouštět do sebe tu pichlavou moc 6
hudby, která si vždy najde cestu k mým nejniternějším pocitům a vyvěrá na povrch.
IV. A stejně tak ani má ruka se štětcem v ruce se při poslechu zpívaného slova již neptala, co má kreslit, jednoduše kreslila, tančila po papíře. Rytmus ji nedovolil klást si takovéto zbytečné otázky, nutil ji do pohybu. A tak jsem začala kreslit naprosto spontánně, bez přemýšlení, hbitě.
V. Ovšem je nutno zdůraznit, že tento proces funguje jen za předpokladu, že se jedná o písně, které ve svém textu obsahují konkrétní slova. Při abstraktních pojmech se stává má ruka opět nehybnou. Je zde možné tedy vypozorovat jistý rozdíl mezi tancem a kresbou. Při mém výtvarném projevu jsou odrazovým můstkem právě slova, která přenáším na papír, a melodie písně ve mně probouzí jistou náladu a ta určuje podobu těchto kreseb. Slova tedy musí být v takovém jazyce, kterému rozumím. Naopak při tanci je to hudba samotná, rytmus, co uvádí mě tělo do pohybu, slovo a text nehrají téměř žádnou roli.
VI. Postupem času moje reakce na zhudebněný text vykrystalizovaly na dva různé výtvarné přístupy… Ty dny, kdy mě provázel neklid, jsem používala tuš a štětec a pracovala tak rychle, že dnes jen sama těžko rozeznám, co jsem chtěla zobrazit. Vše se zjednodušilo do abstraktních tvarů, které teď mohou připomínat cokoliv. Všechny stránky jsou většinou plné až přeplněné, jakoby ten kousek papíru nestačil. A taky že ne. Když jsem pokreslila všechny papíry, které se shodovaly ve formátu, použila jsem rubovou stranu nejrůznějších krabic (od rýže, na čaj…). Stačila jedna pouhá píseň, její nálada a pár slov označující konkrétní věci a náhle jsem byla přeplněna energií, která se skrze moji ruku a štětec řítila ven jako zdivočelá zebra. Nedalo se to zastavit. Leda, že by někdo vypnul rádio, hudbu, slovo, inspiraci a nastalo by ticho. To těžké tolik známé ticho! Ruka by se zastavila a vše by se opět uzavřelo do sebe. 7
Kresby tuší v neklidných dnech
8
VII. A pak byly dny, kdy mě zužoval smutek a únava. To jsem se vyjadřovala jemně a tiše, ale přesto čile. Na plouživou píseň klouzal tenký fix po listu papíru, aby mohl zobrazit nejrůznější postavy, zvířata nebo domy, které si částečně svoji konkrétní podobu zachovaly. Není divu, že se zde nejčastěji objevuje motiv smrti. Vybírala jsem si takové písně, aby moji neveselou náladu ještě podpořili, a potopily mě až na dno, od kterého se můžu odrazit a plout zase vzhůru.
VIII. Ještě je třeba dodat, že pro všechny mé kresby jsou černobílé…
9
Kresby fixem ve dnech smutných
10
11
12
13
IX Pro moji diplomovou práci jsem se rozhodla použít abstraktní přeplněné tušové kresby. Ačkoliv samotná kresba může místy připomínat kresbu dítěte, domnívala jsem se, že by pro samotného dětského diváka byla nesrozumitelná. Hledala jsem tedy způsob, jak tyto práce malému divákovi přiblížit, interpretovat, udělat přitažlivější. Řešení bylo nasnadě. Žádná čára v mých kresbách nevznikla ledabyle. Každá z nich představovala určitou konkrétní věc, nebo vztah mezi nimi. Chtěla jsem pomocí barvy přítomnost těchto konkrétních tvarů zviditelnit a dokázat tak, že i když se na první pohled moje práce jeví abstraktně, jsou složeny ze samých konkrétních obrazů. Ale protože jsem tenkrát kreslila docela rychle a vznikaly tak velice zjednodušené kresby, nedokázala jsem již ani já sama určit, jakou věc daný obraz měl zastupovat. Rozhodla jsem se tedy, že nebudu hledat to, co jsem chtěla zobrazit, ale že budu hledat a objevovat něco, co jsem prve vůbec nezamýšlela a ani nenakreslila, ale přesto je to ukryto jako poklad v hustém houští. Rozhodla jsem se, že mým kresbám dám druhý význam, nový život. Počínala jsem si jako Ladislav Novák a okrývala v labyrintu čar nové obrazy, zvířata, postavy a vybarvovala je. Vždy jsem hledala něco na první pohled neviditelného, něco, co díky barevnému zvýraznění dostane teprve svoji konkrétní podobu. A aby tento objev byl zřejmý i pro diváka, musela jsem tomu přizpůsobit i prezentaci. Na každou kresbu jsem položila list pauzovacího papíru, na němž jsou natisknuté barevné plochy, které v bludišti prosvítajících černých čar odkrývají různé bytosti. Divák může vidět jak samotnou černobílou kresbu, tak její barevnou variantu a sám tak může vyzkoušet hledat své vlastní obrazy.
X. Tyto barevné výjevy, které většinou připomínají buď postavu, nebo zvíře mě inspirovaly a přiměly reagovat ještě jednou, tentokrát v textové podobě. Protože nejsem žádná básnířka a ani spisovatelka, hned jsem zavrhla myšlenky na poezii i jakoukoliv povídku nebo pohádku. Toužila jsem spíše doprovodit mé práce takovým textem, který by jen naznačoval určitý děj a dovoloval by čtenáři pomocí jeho vlastní fantazie si tento příběh domýšlet. Chtěla jsem opět v divákovi - čtenářovi podnítit touhu hledat a nalézat vlastní 14
příběhy, které by si utvářel na základě vlastní individuální zkušenosti. K tomuto účelu jsem potřebovala najít taková slova, která v sobě již určitý děj obsahují a stanou se tak klíčovými pro vytvoření malé zápletky a díky kterým bych pak mohla všechna ostatní slova vypustit a jejich doplnění nechat na divákovi. Jediným slovním druhem, jenž byl vyhovující, byla slovesa. Řekneme-li například slovo "listovala" je již naprosto zřejmé, že někdo si prohlíží nějaký tiskopis, ale zda je to kniha, časopis, či telefonní seznam, to už si musí čtenář domyslet sám.
Doprovodný text se skládá pouze ze
samých sloves. Každá obrazová stránka je doplněna velice krátkým dějem, který nikterak nenavazuje na příběh ze stránky předešlé. Vše bylo svázáno a je představeno jako dětská kniha.
XI. Čtenář si tedy může všimnout, že tato kniha vznikla jako řetězec asociací, kdy na počátku stálo zhudebněné slovo, které mě inspirovalo ke kresebnému projevu, ten zase k hledání a zviditelňování konkrétních tvarů v abstraktní kresbě a nakonec mě barevné obrazy podnítili k textovému projevu.
Název "Neúplná kniha" - myslím, že název koresponduje s obsahem mé knihy: barevná část odhaluje pouze jednu z variant, kterou je možné v mých kresbách objevit a poskytuje divákovi možnost hledat své vlastní obrazy. Stejně tak v textovém doprovodu je zápletka pouze naznačena a dokončení příběhu už opět záleží na čtenáři. Jedná se tedy o knihu, která se nepovažuje za uzavřenou, za úplnou, ale chce být klíčem k divákově fantazii a podnítit ho k vytvoření vlastní knihy.
15
Ukázky stránek z autorské knihy, černobílá i barevná varianta
16
17
18
19
Mých pár kritických otázek, které mi nedávají spát… a pokus zodpovědět si je…
1. Proč je tato kniha prezentovaná jako dětská?
Kresby sice nevznikly za účelem stát se součástí dětské knihy, ale další práce s nimi již byla na tento cíl zaměřená. Na mysli jsem měla vždy dětského diváka, kterého bych chtěla mojí diplomovou prací zaujmout. Tím, že vybarvená část kresby je na pauzovacím papíře, mu umožňuje, aby se podíval na celou kresbu i bez barevných ploch a sám si tak zkusil vyhledat jiné obrazce, což rozvíjí imaginaci, která je tak vlastní dětem. U textu je vyžadována práce s fantazií. Jen těžko se bez ní dá objevit drobný příběh ukrytý ta slovesy.
2. Proč nejsou černobílé kresby prezentovány samostatně, ale jsou v upravené podobě svázané do knihy?
Asi kdybych nezpracovávala diplomovou práci, nechala bych kresby v původním stavu, neměla bych potřebu do nich dále zasahovat, spíše bych vytvářela věci nové, to je pravda. Důvodem vlastně bylo naplnit moji diplomovou práci, pro niž jsem neměla materiál. Rozhodla jsem se tedy svázat do knihy ty práce, které vznikly samovolně a bez záměru stát se závěrečnou prací. Tato cesta mě také přiměla doplnit kresby o barevné akcenty, které jim dle mého názoru pomohly a dávají jim jakousi „třešničku na dortu“. Jsem ráda, že jsem díky tomu objevila další výtvarné možnosti, které by mi pravděpodobně jinak zůstaly skryty.
3. Není kniha málo rozmanitá? Na každé stránce se opakuje stále stejný princip.
Na tuto otázku si dokážu jen velmi těžko odpovědět. Domnívám se, že až tolik nevadí, že se jeden a ten samý princip stále opakuje, kniha zase nemá tolik stránek, že by nutně musela diváka unudit. Ale i tuto záležitost jsem velmi dlouho řešila a přemýšlela nad jinými variantami, jak stránky upravit, 20
proměnit, nad různými průřezy odrývající kousek následující stránky, nad ohýbáním stránek, otvory…, ale nabyla jsem dojmu, že by celá kniha mohla působit chaoticky. Ostatní nápady jsem si ušetřila pro další tvorbu.
4. Není kniha málo interaktivní?
Určitě by se dala vytvořit ještě interaktivněji, ale pasivními čtenáři se děti při listováním mé knihy také nestanou, resp. mají možnost stát se aktivními čtenáři a knihu doplnit o kousky své fantazie. Zda se budou chtít této hry zúčastnit, záleží už na nich.
5. Proč jsou vybarvené části na pauzovacím papíře, bylo opravdu nutné barevné plochy od černobílé kresby oddělovat?
Abych divákovi ukázala, jak jsem k barevným obrazům došla, bylo opravdu nutné tyto dvě části od sebe oddělit. Otázkou ovšem zůstává, zda to dětského diváka vůbec zajímá. Zda bude mít chuť hledat v černobílé kresbě něco nového anebo třeba jen to co já jsem již našla a představila na pauzovacím papíře. Ale potom si kladu další otázku, kdyby tedy barevné výplně byly součástí černobílé kresby, nebyly by tyto obrázky pro děti ještě více nesrozumitelné? Nemohly by tak pochopit, že jsem se nesnažila zobrazit lva nebo vosu, ale že jsem pouze našla v bludišti čar něco, co může vosu nebo lva připomínat, a proto také mají podobu takovou, jakou jí mají, trochu nepřesvědčivou, roztřesenou, ale přesto s jistou dávkou fantazie rozpoznatelnou.
6. Nese v sobě kniha nějaké poselství, záměr, důvod, proč byla vytvořená?
Poselství v sobě asi nenese žádné. Jediné co v sobě kniha nese je potencionální klíč k divákově fantazii. Ráda bych, aby v dětech, ale třeba i v dospělých otevřela touhu stát se dobrodruhy, kteří hledají ve spleti čar skryté obrazce a ve větě plné sloves objevují své vlastní příběhy.
21
7. Proč má kniha formát A3?
Prvotní kresby byly vytvořeny na formát A3 a ten jsem chtěla také zachovat, aby byly dobře viditelné všechny detaily. Bohužel jsem se ale neubránila jejich zmenšování z důvodu sešívání a ořezu knihy. Velikost knihy je tedy A3, ale samotné kresby jsou o něco menší, nakonec se mi původní záměr nepodařilo naplnit. Ano, už se mi na mysl dere další otázka, proč tedy kniha nemá větší formát, aby mohl původní rozměr kreseb zůstat nezměněn? Odpověď je čistě praktická: vše by bylo finančně mnohem nákladnější. Nemyslete si, že mě nenapadlo nechat knihu sešít uprostřed listu, abych nemusela kresby o tolik zmenšovat, jako je tomu nyní při vyvázání na straně stránky. Jenže jsem nenašla žádnou tiskárnu, která by mi udělala barevný tisk na pauzovací papír formátu A2. Všechny firmy, které jsem kontaktovala, dělají velkoformátový inkoustový tisk, který ovšem na pauzovacím papíru nedrží. Jedinou možností by byla velkoformátová laserová tiskárna, kterou jsem u nikoho nenašla.
8. Není výběr materiálu pro dětskou knihu nepraktický? Stránky tvoří měkký a pauzovací papír, což by mohly děti velmi brzo roztrhat.
Pravděpodobně není výběr materiálu úplně nejvhodnější. Listy jsou záměrně z měkkého papíru, aby byla kniha lehce otvíratelná, pauzovací papír jsem též nemohla vyměnit za pevnější materiál. Ale moje práce je určena pro děti předškolního až školního věku a ty už by mohly dokázat s takovouto knihou zacházet.
9. Proč jsem nevytvořila raději z mých vybarvených kreseb leporelo? Získala bych tím ty výhody, že by původní formát kreseb A3 zůstal zachován a stránky leporela by byly z pevnějšího papíru. Třeba vůbec nebylo nutné oddělovat barevné plochy na pauzovací papír, protože by děti ty zvláštní obrázky vzaly takové, jaké jsou a neptaly by se proč tak vypadají.
22
Leporelo jsem nakonec zamítla jen z jednoho důvodu. Ačkoliv by mělo spoustu výhod a v podstatě by bylo s mojí realizovanou knihou obsahově téměř totožné: byl by tam text a stejné obrázky, ztratilo by jednu důležitou funkci: v současné podobě knihy mohou děti nahlédnout za pauzovací papír a přesvědčit se, zda jsem si nalezené obrazy nevymyslela a zda se opravdu v černobílé kresbě nachází. Díky tomu mohou také pochopit, jak mé zvláštní bytosti vznikly. U leporela by tuto možnost ztratily.
10. Není text pro děti příliš nesrozumitelný?
Ne, to si nemyslím. Možná budou mít potíže s uchopením textu, ale za pomoci dospělých, kteří by jim dokázali vysvětlit, jak se s ním pracuj a jak se "řeší", jsou, domnívám se, schopni mu porozumět. Dokonce si myslím, že děti budou mít oproti dospělým tu výhodu, že nebudou hledat žádné složité obsahy a tak lehčeji objeví význam jejich slov.
11. Kdyby byla kniha vydávaná, byla by pro někoho vůbec zajímavá?
Toto je moje konečná otázka, která se ptá po významu mé práce. Když člověk vymýšlí knihu ať už pro děti nebo dospělé, touží přece také po tom, aby byla čtena, aby v ní bylo listováno. Musím se tedy ptát, čistě hypoteticky, zda by se našel v knihkupectví aspoň jediný zákazník, kterého by má kniha zaujala a byl by ochoten za ni zaplatit peníze a koupit si ji. Na druhou stranu kdybych nevěřila tomu, že se opravdu někdo takový najde, nikdy bych ji nemohla dát na trh a nikde bych ji neprezentovala. Doufám tedy v to, že moje diplomová práce nebyla vytvořena jen proto, abych splnila požadavky univerzity, ale že by mohla opravdu někoho oslovovat a zajímat, že by se našel někdo, kdo by dokázal porozumět mému záměru a ocenit jej. Tržnímu hospodářství ale rozumím jen tolik, co by se za nehet vešlo, takže opravdu nemám ponětí, do jaké míry je reálné, že by se moje představy naplnily.
23
PRAMENY INSPIRACE
Je tolik umělců, kteří mě inspirují a kteří by mě ještě mohli inspirovat. Ale dokáže člověk při pomyšlení na tolik významných jmen a děl najít sám sebe a tvořit tak jak je to právě jemu vlastní? Možná, že někomu se to daří, ale já jsem velice ovlivnitelný člověk a každá výstava, obraz či kniha ve mně vzbudí ohromnou touhu tvořit, vyzkoušet si. Přitom nejde o kopírování daného díla. Vždy je to jen pobídka k činu, touha zkusit si pracovat jako daný umělec. Tyto stavy jsem mívala často a přes všechny tyto inspirativní výbuchy, (jinak se to nazvat nedá, vždy šlo jen o krátké okamžiky, které brzy vyhasly) jsem nedokázala dohledat sama sebe. Vlastně jsem nikdy ani nedokázala tvořit, aniž bych měla v hlavě myšlenku na někoho, nebo něco co mě nedávno oslovilo. Což je možné vypozorovat z odlišností mých prací, skákala jsem z jednoho do druhého. Jedno téma jsem opouštěla pro druhé, abych se po pár dnech nadchla pro třetí. Ale s tím jsem chtěla skoncovat. Přála jsem si konečně nalézt své vlastní téma, ustálit se. Přestala jsem sledovat výstavy, obrazy. Odstřihla jsem devadesát procent své inspirace, abych se uzavřela do ticha a vyčkala, co přijde… Našla si mě hudba, jak už jsem výše prozradila, která dokázala otevřít dveře mým emocím a roztančila ruku po papíře. Nechci se ovšem zmiňovat o hudbě, která je pouze spouštějícím knoflíkem k mé tvořivosti, ale spíše bych chtěla představit těch deset procent mé zbývající inspirace, pár pramenů fantazie, které mě provází životem a nutí mě stále něco hledat a objevovat. Na konec přidám pár jmen, pás osobností, jež mě oslovují.
24
I. Improvizace
„Nepotkal jsem dosud nic zajímavějšího než tento způsob - pokoušet se hrát, nemít nic a projít si dobrodružství té hry. “ Jaroslav Dušek
Za improvizaci považujeme takovou lidskou činnost, která je konaná bez přípravy, vzniká z okamžitého nápadu a může se vyskytnout prakticky v každém jejím oboru. V umělecké oblasti tak vzniká pomocí improvizace neopakovatelné dílo, které se dotýká přítomnosti, přítomného prožitku a o to víc se může toto dílo stát intenzivnějším. Aby byla improvizace úspěšná, musíme v sobě objevit dítě a znovu si hrát, experimentovat, hledat a zkoušet. Prolomit strach z neznámého a objevit radost z objevování.
Kouzlu improvizace jsem poprvé podlehla v divadle, improvizačním divadle, kterého jsem sama byla členkou. Teprve tam jsem pochopila jak je improvizace osvobozující. Herec se nemusí učit žádný text, pouze nasává atmosféru publika a spontánně na ni reaguje. Výsledek divadelního představení je odrazem jak nálady herce samotného, tak nálady publika. Diváci se stávají svědky tvořivého procesu, procesu hledání a nalézání. Pokud jsou diváci s hercem naladěni na stejnou vlnu, představení se daří. Mezi publikem a hercem proudí tvořivá energie, která vede k velice intenzivním prožitkům umocněným neopakovatelností daného okamžiku. A snaha o jeho opakování by jen této prožitek zmenšovala. Cílem improvizace je tedy proces samotný. Ve chvíli, kdy jsem tuto zkušenost nabyla, věděla jsem, že to je způsob práce, který mě oslovuje a že si nedokážu představit nic, co by mě naplňovalo víc, než tento uvolňující, podnětů a tvořivé energie plný proces. U divadla jsem zůstat nechtěla, improvizovat chtěla, tak jsem nutně musela začít hledat jak tento spontánní proces aplikovat do výtvarného umění, abych i tam mohla za sebou nechávat stopy autenticity a neopakovatelnosti.
25
A to je začátek kreseb použitých v mé knize. Všechny práce vznikly naprosto samovolně bez předchozích skic nebo představ. Jsou pouhou reakcí na daný okamžik, náladu, vyprovokovanou zhudebněným slovem. Určitou spojitost s improvizací lze nalézt též v další práci s těmito živelnými kresbami, v nichž jsem hledala nenakreslené, ale přesto přítomné tvory, jež jsem vybarvením odkrývala. Opět moje mysl neznala předchozí vizuální podobu těchto barevných bytostí, dovolila jim, aby se jí odkryly, aby zaútočily na její fantazii a asociační představy, které už ze směsice čar vytvořily nějaká stvoření. A tak jako byly základním pilířem mé práce asociace, tak je tomu i u improvizace, jež je volnými asociacemi podmíněná. V textové části na tuto asociační hru navazuji a vědomě vytvářím věty vytvořené pouze ze sloves, abych tak připravila odraznou plochu pro divákovy asociační představy.
II. Hra
„ Hra je pro mě něčím, co sebe samo může mazat, co narušuje běžné reakce, co si není sebou jisté, jak proběhne a jak skončí. A mně se líbí pobývat v něčem, kde se mé ego rozpouští a kde je otevřené pole možností nahlédnout
na
věci
alespoň
na
chvíli
z
bodu
nula“.
Petr
Nikl
„Hra je jedna ze základních forem činnosti (vedle práce a učení), pro niž je charakteristické, že je to svobodně volená aktivita, která nesleduje žádný další účel, ale cíl a hodnotu má sama v sobě“. (VII)
Hra je nedílnou součástí celého dětství a proto jakýkoliv kontakt s ní mě přirozeně vrací do dětských let. Do doby, kdy člověk snil o princeznách a hradech, hledal tajně zakopané poklady zlata, psal vzkazy do láhví a pouštěl je po vodě, zkrátka kdy toužil po dobrodružství. Ta vůně dobrodružství, překonávání překážek, hledání a objevování, to je to, co mě na hře nejvíce přitahuje a ovlivňuje. Jsem posedlá hledáním. Nebaví mě věci jednoduché, které nenabízejí možnost objevit něco utajeného, na první pohled skrytého.
26
Tuto lačnost po odkrývání, dobývání si nejvíce kompenzuji řešením nejrůznějších logických hádanek, hlavolamů či rébusů. Není neobvyklé mě vidět s kalkulačkou v ruce, kdy si šeptám nejrůznější čísla a snažím se dopátrat výsledku. Jsem jako malé dítě, kterého těší další odhalení neznámého tajemství. Není tedy divu, že jsem si oblíbila i moderní deskové hry, lákající hráče do prožívání nejrůznějších příběhů, a začala je sbírat. Mé utrpení je však v tom, že ty nejlepší taktické hry, kde je náhoda omezena na minimum, nemůžu pro nedostatek hráčů hrát. Netoužím vyhrát, jen hrát, znovu se prodírat tím hustým houštím a přemýšlet o nejrozmanitějších možnostech řešení, jak se z něho dostat ven, lámat si hlavu a nepřestávat přemýšlet. Jsem tímto procesem hledání posedlá, což se samozřejmě z části odráží i v mé tvorbě, kdy např. z částí rozbitých dřevěných hraček, vytvářím nové objekty. Baví mě, dávat jim nový život, pátrat po jejich nové podobě i významu. Tato tendence se nevyhnula ani mé diplomové práci. Všechen materiál k ní jsem si připravila tak, abych ono hledání opět mohla uskutečňovat, abych mohla v černobílé směsici čar odhalovat skryté obrazy a dávat je poznat divákovi. Přitom jsem se nespokojila s vybarvováním jednoduchých tvarů, které by divák pravděpodobně i sám bez mé „pomoci“ objevil, ale toužila jsem po odhalení něčeho komplikovanějšího, něčeho co není snadno k nalezení, co mě bude stát hodně sil, než to objevím. Toužila jsem jít přes překážky. Tajně si pro sebe doufám, že i divák bude mé nadšení sdílet a vyhledá si své osobní tvary v černobílém pralese linií. A že se třeba nespokojí jen s jedním řešením, ale bude hledat další a další… A kdyby náhodou nebyl nadšeným hledačem jako já, mohl by se aspoň pokusit dokončit mé neúplné příběhy schované za slovesy.
27
III. Dítě
Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje. Antoine de Saint-Exupéry
Dítě se nejen svým věkem ale i vlastnostmi odlišuje od dospělého člověka. Dospělý jedinec je popisován jako osoba, která je schopná rozumově posuzovat situace. Naproti tomu dítě je nedostatečně rozumově vyzrálé a je proto mnohdy nazýváno jako nevědomé, nerozumné, bezelstné nebo důvěřivé. Na svojí cestě k dospělosti a k „rozumnému chování“ se dítě učí a poznává nové věci. Kouká se kolem sebe a hledá, co ještě nezná. Vždy když něco takového uvidí, začne to pozorovat nebo prozkoumávat a vyzařuje přitom ze sebe úžas a radost z objevu takové intenzity, že mě tato energie doslova oslní. A právě toto objevování spolu s jeho spontánností a zapáleností do každé hry mě na dětech nejvíce fascinuje. (Hlavně kvůli energii, která při tom vzniká.) Sama jako dospělý člověk již budu obtížněji s nadšením pozorovat kolem jdoucího mravence, nebo házet spadenou kůru do vody a obdivovat se tomu jak pluje. Vůbec si ničeho takového nevšimnu a jen to přejdu. Dítě má ale oči otevřené dokořán a hned mě s každou takovouto novinkou seznámí, takže nakonec i já ten prvně nepostřehnutý nález zpozoruji a můžu spolu s ním opět prožívat maličkosti každodenního života. Umělecké tvorbě a nakonec i životu samotnému dává toto znovuprožívání radosti z objevování nový rozměr. Umožňuje mu totiž dívat se na věci jiným než „rozumným“ dospělým pohledem a otvírá v člověku dveře do fantazie. Také celá řada umělců se nechala a nechává dětmi a dětským výtvarným projevem inspirovat. Váží si jejich autentického, spontánního výtvarného projevu, který není závislý na předloze či vnějším vzoru a vyvěrá z jejich psychiky. Pro další je zase inspirací samotná existence dětství a to se všemi rozličnými aspekty: údajná nevinnost, osvobozující rozměr hry nebo neklidná hlediska dětské identity.
28
U kreseb v mé diplomové práci je též možno vypozorovat jistou naivitu výrazu a přitom jsem se nesnažila kreslit jako dítě. Pouze jsem pracovala naprosto přirozeně a bez obav na neúspěch. Neumím totiž kreslit realisticky a perspektiva je mi cizí. Vše tedy zobrazuji tak, jak umím, stylizovaně a disproporčně. Snažím se dělat z nedostatku přednost a moji naivní kresbu ještě zveličuji. Nesbírám a ani k tomu nestuduji žádné dětské výtvarné práce, pouze to dítě hledám sama v sobě a dávám mu možnost projevit se.
IV. Umělci
Ráda bych teď drobnými medailónky představila pár osobností, které mě svojí prací nesmírně oslovují. Ve všech těchto lidech, které zde budu uvádět, nacházím kus sebe sama a právě proto jsou mi asi tolik blízcí. Všechna jména totiž pracují buď to s improvizací, hravostí, jsou inspirováni dětskou kresbou nebo mi jen poskytují podněty, kde se může realizovat moje hledačská vášeň. Většina z nich všechny tyto jmenované aspekty kombinuje.
Bobby McFerrin
Bobby McFerrin je jednou z nejpozoruhodnějších osobností hudebního světa. Na internetových stránkách vytvořených k příležitosti jedinečného koncertu Bobbyho McFerrina v Praze roku 2008 můžeme pro něj nalézt, pod heslem „Kdo je Bobby?“, tuto charakteristiku: •
Inovátor a mistr improvizace, velvyslanec klasické i jazzové hudby
•
Přírodní úkaz ve světě hudby
•
Král vokalistů s rozsahem více než čtyř oktáv
•
Desetinásobný držitel Grammy
•
Autor a interpret písně Don´t Worry Be Happy, jedné z nejpopulárnějších skladeb 20. století
•
Jedna z největších hudebních legend, která vyprodává nejprestižnější sály po celém světě
29
•
Spolupracovník osobností jako Chick Corea, Herbie Hancock, Yo-Yo Ma…
•
Bobby představuje neobvyklou šíři umělecké činnosti - od sólových koncertů přes jazzové sessions až po dirigování prestižních hudebních těles jako např. Vídeňská filharmonie (V)
Pro mě je Bobby McFerrin jako mucholapka, chytne vás a už se nepustíte. Nalákal mě na svůj entuziasmus a jeho všudypřítomnou pozitivní energii a pak mě lapil na to všechno neuvěřitelné, co se svým hlasem dokáže. Přirovnávají ho k chodící kapele, umí totiž pouze svým hlasem o rozsahu více než čtyř oktáv napodobit téměř každý hudební nástroj. Občas si dopomáhá také rukama, nohama a hrudníkem. Vytvořil nový druh vokálu, zpívá i při nádechu, bubnuje si na hruď, mlaská jazykem, aby tak podpořil celkový rytmus. „V jeho tvoření je bez nadsázky něco, co se nedá naučit. Dokáže svým hlasem interpretovat pasáž určenou pro trubku z jazzového standardu Round Midnight i part flétny nebo violoncella ze skladby od Vivaldiho či Faurého. Nebo prostě vytvoří zcela nový, svébytný svět zvuků“. (XI) A s tím vším co umí, improvizuje. Někdy sám a jindy společně s jinými hudebníky či zpěváky. Nakazil mě. Svojí hravostí, svým hudebním humorem, kdy dokáže vtipně interpretovat známé skladby, nakazil mě, když nás všechny, několik tisíců diváků na jeho koncertě v Praze, rozezpíval. Nakazil mě tím, jak stále zkouší něco nového. Ve chvíli, kdy si získal pověst fenomenálního hudebníka, přehodil výhybku a pustil se do dirigování klasické hudby. I zde uplatňuje své umění improvizace. „Bobby McFerrin ve svém životě jakoby stále začíná, stále hledá nové výzvy, aby mohl prozkoumat opravdu všechny představitelné i nepředstavitelné aspekty hudebního světa. A činí tak vždy s naprostou spontánností a přirozeností.“ (XI) Bobby McFerrin je jednou z nejuznávanějších hudebních osobností. Chodí si ho poslechnout tisíce diváků. On sám se před publikem projevuje velmi pokorně, spontánně a přirozeně což vedle jeho umu, činí koncerty tolik výjimečné a nezapomenutelné.
„Chtěl jsem být knězem, ale mým kázáním se stala hudba.“ Bobby McFerrin 30
Petr Nikl
„Petr Nikl je všestranný umělec realizující svou bohatou představivost formou obrazů, performancí, zpěvu, divadelních představení, grafiky a nejrůznějších kombinací tradičních uměleckých forem. Dosavadní Niklova činnost obsahuje i kurátorskou aktivitu, divadelní režii i dirigování orchestru.“ (IX) Hra a hračka jsou základními rysy tvorby Petra Nikla. Vychází z kreativní hravosti, která je pro něj základem komunikace. Její kořeny hledá v dětství, tam kde vznikly a formovaly se. Tedy v době, kdy děti měly potřebu vše osahávat, zkoušet a byla jim vlastní imaginace. Jeho projekty: Hnízda her (2000) a Orbis Pictus (2006), jsou na tomto principu postavené. Jedná se o interaktivní výstavy, kde je povoleno ba přímo vyžadováno na exponáty sahat a s jejich pomocí uvolnit cestu vlastní hravosti a představivosti. „Chce, aby hravost, kterou přináší, byla chápána jako maximální otevřenost všem elementům, které do hry vstupují “. (III) Neskutečně mě mrzí, že ani jednu z těchto výstav jsem nemohla osobně shlédnout. Tam by se moje duše rozplynula blahem. Naštěstí mě doma Petr Nikl navštěvuje prostřednictvím svých písní. Jeho fantazie nezná hranic, jeho hravost taky ne. Jenom si zpívám a už mám pocit, že mě neviditelná ruka vede do světa Alenky za zrcadlem, v němž se pohybují Niklovy zhmotněné představy i jeho prapodivné loutky, hračky, lidé v maskách a všichni do jednoho zpívají: „Zlatí hadi zlatě kadí, nepoznáš, co je had, a co né, jak je to záhadné. Zlatí hadi zlatě kadí. Zlatí hadi zlatě kadí, snad jen smrad napoví, tomu kdo uhádne.“ (VIII) Vedle svých uměleckých výstav, interaktivních projektů, hudebních koncertů se také věnuje performanci, kde pracuje se zvukem z různých kuriózních zařízení nebo zpívá, improvizuje, obléká si různorodé kostýmy. K výčtu jeho aktivit patří také knižní tvorba pro děti, která je opět představuje slovem i obrazem Niklův jemný a bohatý svět.
31
Květa Pacovská Květa Pacovská se zabývá grafikou, malbou, sochou, konceptuálním uměním ale převážně knihou. Řadí se mezi špičky světové knižní tvorby. Za její autorské, experimentální knihy, jež vychází několik let v zahraničí, dostala řadu mezinárodních ocenění.
Absolventka ateliéru malby (prof. E. Filly), vytváří již dvacet let nezaměnitelné knihy pro děti. „Vyšla z dětské představivosti a schopnosti vnímat, chápat a hodnotit svět prostřednictvím spontánně tvořeného syntetického výtvarného znaku a tuto základní zkušenost pak bohatě rozvinula v těsném kontaktu s výdobytky moderního umění “. (I) „Prostor, rytmus, dotek, fyzické vnímání a ostatní směry čtení je základna mých autorských knih. - To znamená, že jsem se pokusila otevřít možnost čtení knihy všemi pěti smysly, nebo některým, jako třeba dotýkáním se“ (II) Statistické stránky knihy proměňuje do dynamického obrazu, takovým pravým příkladem je Abeceda (Alphabet 1996). „Abeceda je kniha, ve které můžeme listovat, je architektura, do které můžeme vstoupit, a je také papírovou sochou v našem pokoji. Každé písmeno má svůj vlastní zvuk, svoje vlastní trvání a svoji vlastní barvu. Je rozdíl, když písmeno vidíme, když jej řekneme a když uslyšíme barvu jeho zvuku. Abeceda je papírovým městem a můžeme v něm chodit sem a zase zpátky." (II) Ale i u ostatních knih jsou stránky různě prořezávané, dají se všelijak rozkládat a liší se od sebe mnohdy i materiálem. Výrazně barevné obrázky 1951prozkoumávám, jaké všechny možnosti její kniha nabízí. Jednou nahlížíte přes pauzovací papír, podruhé prostrkáváte prsty skrz stránku, potřetí listy knihy rozkládáte. „Její knihy jsou tak specifické a zvláštní, že se o nich mluví jako o nové podobě a kategorii knih pro děti“ (XIII)
32
CoBrA
CoBrA jako umělecká skupina byla založená výtvarníky z Dánska, Nizozemí a Belgie roku 1948 v Paříži a trvala do roku 1951. Jejími členové byli Pierre Achilensky, Karel Appel, Constant, Corneille, Asger Jorn, Christian Dotremont, Joseph Noiret, Carl-Henning Pedersen a další. Pro skupinu byl charakteristický volný, spontánní proud tvoření, bez předem daných pravidel.
Skupina volně vychází ze surrealismu, abstraktního umění a expresionismu. Cílem jejich členů bylo vymanit se z estetických konvencí. Nechtěli již žádnou estetiku, ale chtěli tvořit svobodně, bezprostředně, bez studu a nezabývat se žádnými zbytečnými myšlenkami. Inspirací jim k tomu bylo lidové umění, naivní dětská tvorba a umění mentálně postižených. Svojí tvorbou naznačovali, že takto může tvořit každý. Znaky a figury, které ve svých pracích používali, měly vyjadřovat základní struktury každé lidské duše. Symboly pak sloužily jako prostředek ke sdělení vnitřních pocitů. Jejich obrazy září divokými barvami a v nich cítit velká energie ze spontánní a hravé tvorby. Byla jsem svědkem velké výstavy v Bruselu a velice mě tito pánové zaujali. Barevnost a výtvarný výraz jejich prací překypoval radostí. Ne všechny vystavené obrazy mi byly zcela neznámé. Ale setkala jsem se tam s novinkou, o které jsem neměla ani ponětí. A to o jejich prostorové tvorbě (pouze některých jejich členů), objevila jsem tam obličeje vyřezávané do kamene, objekty vytvořené z věcí každodenního života. Při pohledu na tato díla má člověk opravdu pocit, že něco takového může dělat každý. A to myslím v dobré smyslu. Zkrátka pokud člověk chce, může tvořit a není k tomu potřeba žádného vysokého vzdělání nebo drahého materiálu. Vše co člověk potřebuje má v sobě a kolem sebe. Stačí jen otevřít pořádně oči i duši a odevzdat se plně tvorbě. Nenechat se zastrašit tím, že to co zobrazuji, se vůbec nepodobá realitě. Důležitá je radost, která při tomto procesu vzniká a ta bude z těch prací vždy cítit.
33
ZÁVĚR
Tato diplomová práce je praktickým vyústěním mého zájmu o děti, hru a improvizaci, tří základních pramenů, které mě provází životem a které spolu neodmyslitelně souvisí.
Praktickou částí diplomové práce je autorská kniha pojmenovaná jako „Neúplná kniha“. Je určená dětem předškolního a mladšího školního věku. Ráda by v dětech otevřela dveře k jejich vlastní imaginaci.
V teoretické části jsem se snažila objasnit, jak ke vniku autorské knihy došlo a s jakými otázky a problémy jsem se zabývala. Mělo by být i patrno, jak s knihou pracovat, jak ji „číst“. Uvádím také zdroje inspirace, díky nimž je snad lépe pochopitelné, na co jsem kladla při tvorbě knihy důraz a co mě nenechává v životě klidnou.
34
ANOTACE Praktickou částí diplomové práce je autorská kniha, která by též byla ráda knihou pro děti. Je tvořena devíti autorskými ilustracemi a textem tak, aby rozvíjela dětskou fantazii a asociační představy. V teoretické části se snažím objasnit, jak ke vzniku knihy došlo a představuji též své inspirační zdroje.
ABSTRACT The practical part of my graduate-study is an authors-book. It's also a book for children. The substance exists of 9 author-drawings and a text, in such a way that inventations and associations of children will develop. In the theoretical part I explain how the authors-book was developed. I also present my source of inspiration.
35
POUŽITÁ LITERATURA A INTERNETOVÉ ZDROJE:
I.
Čítárny. Knihy pro čtení
http://www.web2u.cz/citarny/index.php?option=com_content&task=view&id= 717&Itemid=2854 (platné k 15. 4. 2009)
II.
FALTÝNEK, Vilém. Rozhovor s Květou Pacovskou. Český rozhlas 7. 07- 08- 2005
http://www.radio.cz/cz/clanek/69340 (platné k 15. 4. 2009)
III.
Galerie FONS
http://www.stapro.cz/galerie/vystavy/nikl.asp (platné k 15. 4. 2009)
IV.
HAVLÍČEK, Lev. Rozhovor s Jaroslavem Duškem. Mladá fronta Dnes. 17- 03 - 2001 online verze:
http://www.volny.cz/initiative/dusek/improvizace.html (platné k 15. 4. 2009)
V.
Internetové
stránky
vytvořené
k příležitosti
koncertu
Bobbyho
McFerrina v Praze roku 2008 http://bobby.strunypodzimu.cz/kdo-je-bobby.html (platné k 15. 4. 2009)
VI.
KIKA, Petr. Obraz dětství v kampani „Řetěz lásky k dětem“. Brno 2007. Bakalářská práce. FSS MU
VII.
MAŇÁK, J., ŠVEC, V. Výukové metody. Brno: Paido, 2003. 219 s. ISBN 80-7315-039-5.
VIII.
NIKL, Petr. Nebojím se smrtihlava. Hudební CD. Black Point music 2004
IX.
Oficiální stránky Petra Nikla
http://www.petrnikl.cz/ (platné k 15. 4. 2009)
36
X.
Postřeh. Studentské svobodné periodikum
http://www.postreh.com/phprs/view.php?cisloclanku=2006110302 (platné k 15. 4. 2009)
XI.
Program koncertu, který se uskutečnil 15. a 16. 5. 2008 v Praze
XII.
REISSNER, Martin. Česká literatura pro děti a mládež. Reflexe vybraných východisek a stavu. Brno 2006. Rigorózní práce. PdF MU
XIII.
TŘEŠŇÁKOVÁ, Marie. Osobitý výtvarný svět Květy Pacovské. ČT 24. 27- 06 - 2008
http://www.ct24.cz/kultura/vytvarne-umeni/20131-osobity-vytvarny-svetkvety-pacovske/ (platné k 15. 4. 2009)
37
