Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra hudební výchovy
Marie Majerová
Lidová písňová tradice ve Valašské Bystřici Bakalářská práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Judita Kučerová, Ph.D.
2012
„Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“
V Brně dne 19. dubna 2012
Marie Majerová
Velmi ráda bych poděkovala vedoucí práce doc. PhDr. Juditě Kučerové, Ph.D. za vstřícnost a pochopení, zvláště pak za odborné a cenné rady, které mi během vedení práce poskytovala. Rovněž děkuji Anně Adamcové za podání mnohých informací, které mi byly ku pomoci.
OBSAH ÚVOD……………………………………………………………………………………6 1. LIDOVÁ HUDBA……..………………………………………………………….10 1.1
Lidová píseň...................................................................................10
1.2
Instrumentální lidová hudba……………………………………...14
1.3
Taneční lidová hudba…………………………………………….16
2. VALAŠSKÁ LIDOVÁ HUDBA……………………………………….18 3. VALAŠSKÁ BYSTŘICE V LIDOVÉ HUDBĚ………………………24 3.1
Valašská Bystřice…………………………………………………24
3.1.1
Historie obce………………………………………………………………24
3.1.2
Charakteristika obce………………………………………………………25
3.1.3
Etnografické vymezení……………………………………………………26
3.2
Záznamy lidové hudby ve Valašské Bystřici……………………..27
3.2.1
Počátky sbírání písní na Valašsku………………………………………...27
3.2.2
Sběratelé lidové písně ve Valašské Bystřici- nejstarší záznamy…………28
3.2.3
Terénní výzkumy ve Valašské Bystřici ve 2. polovině 20. století……...36
3.3
Zezulkova cimbálová muzika…………………………………….40
3.3.1
Rod Zezulků………………………………………………………………40
3.3.2
Doba působení Zezulkovy muziky………………………………………..41
3.3.3
Interpretace lidové písně na dřevěné hudební nástroje……………………45
3.4
Současná folklorní činnost………………………………………..47
3.4.1
Valašský soubor a cimbálová muzika Troják…………………………….47
3.4.2
Drţitelka lidové tradice ve Valašské Bystřici Anna Adamcová………….48
4. SROVNÁNÍ VARIANT PÍSŇOVÝCH ZÁZNAMŮ Z VALAŠSKÉ BYSTŘICE………………………………………………………………...49 4.1
Pochválen buď Ježíš Kristus………………………………………49
4.2
Podívaj sa, cérečko ………..……………………………………...52
4.3
Šenkéričku, s Bohem buďte………………………………………..54
ZÁVĚR…………………………………………………………………….60 SOUPIS POUŢITÉ LITERATURY A PRAMENŮ…………………….62 SOUPIS ZKRATEK………………………………………………………65 RESUMÉ…………………………………………………………………..66 PŘÍLOHY………………………………………………………………….67
ÚVOD Bakalářská práce zpracovává téma lidové hudby v lokalitě Valašská Bystřice. Touto obcí se zabývám z hlediska výzkumné práce jiţ několik let v rámci studia etnologie. Můj zájem o obec je upevněn tím, ţe jsem se zde narodila a stále je mým domovem. Povaţuji tedy za svou povinnost zkoumat a věnovat se specifickým znakům její kultury. Hlavním impulsem, který mě vedl k hlubšímu studiu lidové kultury ve Valašské Bystřici, byl zájem badatelů a folkloristů z vnějšího okolí. Této skutečnosti jsem si začala více všímat asi před deseti lety. Badatelská činnost etnografických pracovníků a folkloristů se vztahovala na oblast lidové hudby, domácké řemeslné výroby a zvláštní pozornost byla věnována historii valašského sboru Portášů. Valašská Bystřice je situována ve valašském regionu a vykazuje mnohé charakteristické prvky v projevech hmotné a duchovní tradiční lidové kultury. V současnosti jsou tyto projevy lidové kultury téměř na konci své existence a spíše dochází k jejich rekonstrukci v podobě folklorního hnutí. Aspekty, které mě vedly ke zpracování tématu z oblasti lidové hudby, vycházejí především z mých vlastních zkušeností ze setkávání s lidovou písní. Jiţ od dětství na mě působila lidová píseň z rodinného prostředí, kde měla vţdy své místo. Největší vztah k lidové hudbě jsem získala prostřednictvím valašského folklorního souboru Troják, v němţ působím od jeho zaloţení a který formoval můj zájem o lidovou kulturu. Pro zpracování práce bylo zapotřebí vyuţívat určitých metodologických postupů. Pomocí historické metody jsem se snaţila nashromáţdit písemné, ikonografické a notové materiály. Neodlučitelná se stala metoda terénního výzkumu, při které jsem získávala fakta formou vlastního pozorování a v rozhovorech s informátory. K vyvozování závěrů ze získaných pramenů a dat bylo pouţito komparatistické metody. Analytickou metodou jsem zpracovala odborné texty a rozbory notových materiálů. Východiskem pro mou Bakalářskou práci bylo studium odborné etnologické literatury. Důleţitým pramenem byly také písemné prameny v podobě farní a obecní kroniky, rukopisné sbírky sběratelů lidových písní, ústně podané informace od pamětníků a nositelů lidové tradice, fotografická a obrazová dokumentace a zvukové nahrávky. Úvodní kapitoly se vztahují k základním pojmům lidové hudby. Cílem této části je vysvětlit termíny lidová píseň, instrumentální lidová hudba a taneční lidová hudba. Jsem 6
si vědomá, ţe pojmosloví lidové hudby bylo jiţ mnohokrát zpracováno a jejich význam se postupně vyvíjel. Ve své podstatě se jedná o známé poznatky, přesto je zde pro úplnost uvádím. Pro vysvětlení jednotlivých termínů se mi osvědčilo třísvazkové kompendium Lidová kultura s podtitulem Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska.1 Velmi přínosný byl Slovník české hudební kultury jehoţ editory jsou Jiří Fukač a Jiří Vyslouţil.2 Pro vysvětlení a rozlišení východního a západního písňového typu jsem čerpala z publikace Judity Kučerové s názvem Lidová píseň v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.3 Následující publikace je srozumitelná široké veřejnosti a snaţí se podat výklad zaměřený na lidovou hudbu a její interpretaci. Dílo není přínosné z vědeckého hlediska, ale ve své práci z něj čerpám. Jedná se o knihu I. Stolaříka, J. Rokyty a L. Zenkla Jak zpívat lidové písně.4 V části věnující se tématu lidových hudebních nástrojů vycházím především z díla J. Markla Lidové hudební nástroje v Československu.5 Problematiku valašské lidové hudby zpracovávám ve druhé kapitole. Zde jsem jako stěţejní literární pramen pouţila encyklopedické dílo s názvem Okres Vsetín, jehoţ redaktorem je Vladimír Nekuda.6 Nalezneme zde statě Ladislava Baletky věnující se osidlování Valašska a způsobu obţivy jeho obyvatel. Velmi zásadní jsou příspěvky M. Toncrové a L. Uhlíkové, které se zabývají popisem a vývojem hudby na Valašsku. Také ve druhém díle Lidová píseň v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od J. Kučerové7 nalezneme stručný popis Valašska a jeho projevy v lidové hudební kultuře. Pro tuto část jsem jako doplňující literární zdroj pouţila úvodní statě A. Kubeše a J. N. Poláška, které jsou obsaţeny v jejich sbírkách Vałaské pěsničky.8 Zásadní část mé práce tvoří třetí kapitola, jenţ se věnuje lidové hudbě ve Valašské Bystřici. Člení se na několik podkapitol. První popisuje samotnou obec z hlediska její historie, charakteristiky a etnografického vymezení. Popis obce nalezneme v jiţ 1
Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha – Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2007. 2 Fukač, Jiří – Vyslouţil, Jiří (eds.): Slovník české hudební kultury. Praha 1997. 3 Kučerová, Judita: Lidová píseň v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl 1., Brno: Masarykova univerzita Pedagogická fakulta, 2008. 4 Rokyta, Jan – Stolařík, Ivo – Zenkl, Luděk: Jak zpívat lidové písně. Ostrava, 1990. 5 Markl, Jaroslav: Lidové hudební nástroje v Československu. Praha, 1979. 6 Nekuda, Vladimír (red.): Okres Vsetín. Rožnovsko – Valašskomeziříčsko – Vsetínsko. Vlastivěda moravská. Valašské Meziříčí: Hvězdárna Valašské Meziříčí – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně – Okresní úřad Vsetín, 2002. 7 Kučerová, Judita: Lidová píseň v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl 2., Brno: Masarykova univerzita Pedagogická fakulta, 2008. 8 Polášek, Jan, Nepomuk – Kubeša, Arnošt: Vałaské pěsničky. 1.–5. díl. Milotice nad Bečvou: Knihovna Milotického Hospodáře, 1939, 1940, 1941, 1944, 1946. 7
jmenované publikaci Okres Vsetín. Příspěvek o Valašské Bystřici zde podal Tomáš Baletka.9 Ze starších literárních pramenů čerpám z díla Č. Kramoliše Rožnovský okres.10 V poslední řadě jsem k popisu historie obce pouţila písemný pramen - Pamětní kniha zdejší farnosti.11 Následující podkapitola vytváří seznam sběratelů hudebního folkloru ve Valašské Bystřici od konce 19. století do období 2. poloviny 20. století. V případě Jana Jandáska čerpám z Pamětní knihy zdejší farnosti, kterou on sám začal psát. Stručné ţivotopisy ostatních sběratelů a etnografických badatelů jsou velmi dobře sepsány v biografické části kompendia Lidová kultura.12 Tyto informace jsem srovnala a doplnila např. z knihy, která má spíše popularizační charakter - Kulturní toulky Valašskem od autorů M. Graclíka a M. Mikulcové.13 Jeden z hlavních literárních pramenů k této práci byla kniha J. Procházkové s názvem Janáčkovy záznamy hudebního a tanečního folkloru.14 Nalezneme zde komentáře k sběratelské činnosti L. Janáčka a jeho spolupráci s H. Bímem. Informace o valašskobystřickém sběrateli lidových písní Janu Stavinohovi jsem získala z rozhovoru, který mi poskytla jeho vnučka Anna Adamcová.15 Rovněţ díky její ochotě mi bylo umoţněno získat notový materiál z jeho rukopisné sbírky lidových písní, kterou jí odkázal. Data o terénních výzkumech a zvukových nahrávkách z roku 1955, 1956 a 1957 z výzkumné práce J. Gelnara a J. Štiky jsou uloţeny ve fondu AV medií knihovny VMP v Roţnově pod Radhoštěm. Třetí část hlavní kapitoly zpracovává informace a data o Zezulkově cimbálové muzice. V této části jsem navázala na diplomovou práci J. Gelnara Lidová nástrojová hudba na Rožnovsku,16 s níţ absolvoval na Filozofické fakultě v Brně v oboru národopisu roku 1954. V této podkapitole jsem se pokusila vytvořit genealogii rodu Zezulků, kteří působili v rodinné Zezulkové cimbálové muzice. Doplňující fakta mi poskytla opět informátorka Anna Adamcová. 9
Baletka, Tomáš: Valašská Bystřice. In: Okres Vsetín, 2002, s. 847–850. Kramoliš, Čeněk: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Rožnovský okres. Brno: GARN, 2010. 11 Pamětní kniha zdejší farnosti. Valašská Bystřice, 1899. 12 Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska.1. svazek. Praha – Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2007. 13 Mikulcová, Marie – Graclík, Mroslav: Kulturní toulky Valašskem. Frýdek-Místek, 2001. 14 Procházková, Jarmila: Janáčkovy záznamy hudebního a tanečního folkloru. I. Komentáře. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2006. 15 Anna Adamcová (Kopecká) se narodila v roce 1955. Ţije ve Valašské Bystřici č. 478. 16 Gelnar, Jaromír: Lidová nástrojová hudba na Rožnovsku. Příspěvek k monografii moravského Valašska. Brno, 1954. 8 10
Součástí hlavní kapitoly je pohled na současnou folklorní činnost v obci Valašská Bystřice. Pojednává o valašském souboru Troják a jeho hlavní zakladatelce Anně Adamcové. Zdrojem ke zpracování této podkapitoly mi byly především vlastní zkušenosti a informace získané z působení v souboru. Závěrečnou kapitolu mé práce tvoří srovnání několika písňových variant ze zápisů sběratelů lidových písní. V této části jsem chtěla porovnat jednotlivé písně z hlediska textových variant a při jaké příleţitosti byly interpretovány. Cílem byla snaha o hudební analýzu jednotlivých písní s ohledem na tonální, melodické či rytmické zvláštnosti. Zdrojem notových materiálů byly sbírky písní A. Kubeše a J. N. Poláška. Dále pak rukopisné záznamy Jana Jandáska, Jana Stavinohy a Hynka Bíma. Studiu Bímových písňových záznamů jsem se mohla věnovat na Etnologickém ústavu AV ČR v Brně.
9
1. LIDOVÁ HUDBA 1.1 Lidová píseň Pod pojmem lidová píseň17 rozumíme hudebně-slovesný, formálně uzavřený útvar, jehoţ hlavním nositelem a zpravidla i tvůrcem byl venkovský zemědělský lid. Svými obsahovými a formálními znaky odráţí povahu kolektivní kultury prostředí, jehoţ je součástí. Lidová píseň je fixována pamětí zpěváka a vyznačuje se ústním tradováním, jejichţ tvůrci jsou většinou neznámí. Mezi další znaky, určující definici lidové písně, patří variabilita, jenţ se váţe k proměně textů nebo nápěvů. Výsledkem tzv. variování je varianta. Ačkoli existuje velké mnoţství variant jednotlivých písní, ţádnou z nich nelze označit za prvotní nebo naopak odvozenou. Tvar lidové písně se obměňuje v kaţdém dalším znění, s kaţdým novým interpretem a novou situací. Písně se nechápou izolovaně, ale vţdy ve vztahu k jednotlivým variantám. Je to výsledek dialektického vztahu mezi individuálním a kolektivním tvůrčím procesem a současně dialektickým protikladem snahy o zachování identity písní. Z toho tedy plynou další znaky kolektivnosti, syntetičnosti, normativnosti, typizace, časová stabilita, funkční vazba na rodinné a výroční svátky, obyčeje, na pracovní proces a další situace v systému ţivota lidového společenství. Ústní tradování, neboli ústní podání z generace na generaci, souvisí s kolektivností, neboli lidovým společenstvím, které ji přebírají a schvalují. Tyto dávají stylovou a obsahovou jednotu, která se projevuje v nápěvové i textové normativnosti a typizaci. Ta je podvědomě respektována jak příslušnou komunitou tak i vlastními tvůrci písní, kteří stojí většinou v anonymitě, neboť jejich produkt je okamţitě přebírán, osvojován a obměňován širším společenstvím. „Lidová píseň provází člověka po celý život. Slyšíme ji všude a od narození do smrti. Marně bychom se snažili psát a zpívat slova chvály tomuto odkazu našich předků, který byl předáván pokoleními pokolením, srdcí srdcím, ústy ústům.“18 Lidové písně vznikaly ve vztahu k prostředí, geografickým a sociálním podmínkám a v závislosti na nadání a vlastnostech svých tvůrců a interpretů. 17
Definice lidové písně je např. podána viz Tyllner, Lubomír: Lidová píseň. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (Eds): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: EÚ AV ČR – Ústav evropské etnologie FFMU v Brně, 2007, s. 485–487. 18 Seidl, Jan: Slovo k čtenáři. In: Národ v písni. Praha: L. Mazáč, 1941, s. 14. 10
„V lidových písních jeví se základní rysy povahy jejich tvůrců a také ráz prostředí, v němž vznikly.“19 Z textu k definici lidové písně můţeme usuzovat, ţe se jedná o široce obsáhlý, mnohoznačný, sloţitý a problematicky definovatelný pojem. Přesto z něho vyplývají hlavní charakteristické znaky. Anonymita: tvůrcem písně byl jedinec, který je však dnes většinou neznámý20. Kolektivnost: kolektivní je cenzura lidu, který píseň buď přijme za svou, nebo ji zapomene. Tradice: ujme-li a zpívá-li se píseň nejméně dvě či tři generace, stává se písní lidovou a svým ţivotem v tradici se liší od písně umělé. Variabilita: kaţdé znění písně má svou okamţitou podobu, která s dozněním písně zaniká. Tak vzniká varianta, někdy měně či více odlišná.21 Pěvecký repertoár lidového společenství má několik způsobů třídění. K nejčastěji pouţívaným způsobům třídění lidových písní je dělení podle jejich obsahu a funkcí. Kaţdá kategorizace a klasifikace je však velmi problematická, neboť kaţdý sběratel si vytváří svá hlediska třídění. Tento jev můţeme pozorovat od počátku sběratelského zájmu lidových písní. Proto se od 20. let 20. století často objevovaly snahy o jednotné třídění22 do několika kategorií. Kaţdá kategorie by však musela mít široký okruh podskupin a přesto by byly některé těţko zařaditelné. Lidové písně se mohou třídit z několika hledisek např. podle pohlaví a věku zpěváků (ţeny, muţi, děvčata, chlapci, děti, dospívající, dospělí). K dělení přispívá téţ religiozita – písně světské, světské s duchovními prvky, duchovní, kostelní. Podle funkce v lidovém společenství, nebo kde a při jaké příleţitosti byly uplatněny, rozdělujeme písně na obřadní, taneční nebo s pracovní tematikou. Míra dějovosti rozlišuje písně epické, lyrické či lyricko-epické. Důleţitou roli při třídění písní má prostředí ve kterém vznikly (venkov, město, škola, chrám, vojna hospoda). Setkáváme se i s dělením podle provenience na písně lidové, zlidovělé, společenské, dělnické, kramářské a kabaretní.23
19
Novák, Vítězslav: O lidové písni. In: Národ v písni. Praha: L. Mazáč, 1941, s. 7. „Pokud některé umělé písně zlidověly, bylo tomu proto, že jejich autoři tvořili v duchu norem, umožňujících osvojení a zlidovění písní širším společenstvím.“ Tyllner, Lubomír: Lidová píseň. In: Lidová kultura, Praha, 2007, s. 485. 21 Charakteristické znaky pro lidovou píseň vymezuje Rokyta, Jan – Stolařík, Ivo – Zenkl, Luděk: Jak zpívat lidové písně. Ostrava: Krajské kulturní středisko v Ostravě, 1990, s. 6–7. 22 Např. třídění písní do čtyř základních kategorií (Obřadní – Lyrické – Taneční – Epické) podle Jiřího Horáka a Otakara Zicha. 23 Rozdělení písní podle různých aspektů viz Tyllner, Lubomír: Lidová píseň. In: Lidová kultura, Praha, 2007, s. 486. 11 20
Dále dělíme písně podle regionů a z hlediska hudebního. Třídění písní podle regionů, můţeme chápat jako zařazení písní do určitých národopisných oblastí, které ne vţdy povaţujeme za přesné. „Stanovení takovýchto hranic může však být i při sebepodrobnějším studiu terénu a písňového materiálu jen relativně přesné. Jednotlivé národopisné jevy mohou totiž pronikat do oblastí sousedních nebo naopak mohou ustupovat progresivnějším a průbojnějším formám oněch jevů ze sousedních území.“24 Z hudebního hlediska vedly výzkumy v českých zemích k rozlišení tzv. západního a východního písňového typu.25 Předpokládá se, ţe u západního typu se projevuje vliv hudebního baroka a klasicismu, zvláště v hudební struktuře písně, která je vystavěna na kvadratuře.26 Zatím co ve východním typu se vytváří nápěv k textu a dospívá tak k rapsodickému typu zpívané mluvy.27 Mezi dvěma nápěvovými typy můţeme chápat jakousi hranici, která vymezuje západní „český“ styl, v němţ shledáváme značnou příbuznost s lidovou písní Německa a Rakouska a východní vokální projev, který inklinuje k lidové písni karpatského oblouku.28 Západní a východní typy nápěvů lze od sebe do jisté míry oddělit a vymezit je charakteristickými znaky. Při srovnání sbírek českých sběratelů (např. K. J. Erbena) a moravských (F. Sušila a F. Bartoše), zjistíme rozdíly v poměru epiky k lyrice. V české lidové písni epika ustupuje do pozadí.29 Stejně tak lze při srovnávání těchto sbírek poukázat na vztah nápěvu a textu písně. Melodie českých lidových písní nemusí být vázána k původnímu textu tzn., ţe jeden nápěv můţe mít více textů. Dochází přitom k častým odchylkám od správné deklamace,30 neboť text je vkládán do předem dané
24
Rokyta, Jan – Stolařík, Ivo – Zenkl, Luděk: Jak zpívat lidové písně. Ostrava, 1990, s. 13. Základem charakteristiky nápěvných typů se staly studie Otakara Hostinského. Na jeho bádání navázal Robert Smetana, který na základě analýzy českých a moravských lidových písní vymezil vokální a instrumentální písňové typy. Shledával, ţe projevy vokálního slohu jsou typické pro východní Moravu, kdeţto sloh instrumentální je zjevný v Čechách a v přilehlé části Moravy. Ve druhé polovině 20. století vymezili brněnští hudební vědci (Jan Racek, Jiří Vyslouţil, Jiří Fukač a další) terminologické označení na západní a východní písňový typ. Kučerová, Judita: Lidová píseň v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl 1., Brno: Masarykova univerzita Pedagogická fakulta, 2008, s. 9. 26 Symetričnost čtyř aţ osmitaktových útvarů. 27 Smetana, Robert – Václavek, Bedřich. Lidová píseň. Ottův slovník naučný nové doby. Dodatky, III, Praha, 1935, s. 1192–1195. 28 Vyslouţil, Jiří: Lidová píseň. In: Fukač, Jiří – Vyslouţil, Jiří (eds.): Slovník české hudební kultury. Praha, 1997, s. 503-508. 29 V Erbenově sbírce se uvádí počet epických písní jen asi 5%. 30 Deklamace je vztah rytmu a přízvuku v textu a nápěvu. Rokyta, Jan – Stolařík, Ivo – Zenkl, Luděk: Jak zpívat lidové písně. Ostrava, 1990, s. 19. 12 25
melodické předlohy. Naopak u východního typu se často objevuje jeden text, který má více nápěvů nebo se poměr textů a nápěvů vyrovnává.31 U západního typu písně je hudební forma vystavěna na zmíněné kvadratuře, jejímţ základem je dvoutaktí, které vytváří pravidelné fráze nebo periodu. Jedná se o malou písňovou formu dvoudílnou nebo trojdílnou, kdy často dochází k opakování první části. Písně východního typu velmi často vykazují volné formy, které postrádají kontrasty a pravidelné členění. Velké rozdíly spatřujeme v melodice písní. Písně západního typu jsou zaloţeny na diatonice, která je vystavěna na základním trojzvuku, směřuje k větším intervalovým skokům a vyhýbá se disonantním intervalům. Melodie je legátová a převáţně vzestupná. Po harmonické stránce převaţuje durová tonalita, kdy je nápěv zpravidla vázán k základním harmonickým funkcím s méně častým modulačním vybočením do dominantní tóniny. Melodika písní východního typu se více přidrţuje melodických kroků a základní melodická linka bývá obohacována melismatickými ozdobami. Modulace je častá a neomezuje se pouze na příbuzné tóniny, k nejzajímavějším modulacím patří tzv. moravská modulace.32 Poměr durových a mollových tónin je téměř vyrovnaný, výskyt mollových tónin je však výraznější
neţ u písní západního typu. Melodika písní
východního okruhu obsahuje často archaické postupy (rysy církevních tónin) nebo má charakter neúplných stupnicových řad. Posledním z důleţitých znaků je rytmická stránka jednotlivých typů lidové písně. Pro západní typ se uplatňují pravidelné rytmické hodnoty nejčastěji v třídobém taktu (3/4 nebo 3/8). U některých písní tanečních pak nalezneme střídání sudých a lichých taktů (tance s proměnlivým taktem). Rytmika východního typu je daleko pestřejší. Objevuje se velký počet písní ve volném a táhlém tempu, jejich rytmika vychází ze slovní deklamace a klade vedle sebe rozmanité rytmické hodnoty (seskupení triol, kvintol či septol, často se uplatňují synkopy a tečkované rytmy).33 Pokud bychom se chtěli zabývat tím, kde se jednotlivé rozdíly v nápěvových typech vzaly, pak je na místě si uvědomit, ţe většina písňových sbírek nám podává obraz z konce 31
Erbenova sbírka českých lidových písní obsahuje 811 nápěvů a k nim asi 1600 textů, zatím co v Sušilových moravských písních je 2091 nápěvů a 2256 textů. 32 Tóninové vybočení nápěvů z durové či mollové tóniny do durové tóniny sníţeného 7. stupně. Termín zavedl L. Janáček v práci O hudební stránce národních písní moravských (1899). 33 Základní znaky západního a východního písňového typu vysvětluje Kučerová, Judita: Lidová píseň v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl 1., Brno: Masarykova univerzita Pedagogická fakulta, 2008, s. 9–11.; Srov. Valový, Evţen: Lidová píseň. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, fakulta pedagogická, 1978, s. 41–45. 13
18. a začátku 19. století, kdy západní Evropa, tedy i Čechy, ţily pod vlivem doznívajícího baroka a rozvinutého hudebního klasicismu. Naopak ve východní části Evropy, především v oblasti tzv. karpatského oblouku, je v hudební kultuře zřetelný mimo jiné vliv valašské kolonizace. Při práci s lidovou písní si musíme uvědomit, ţe tyto dva nápěvové typy západní a východní se zhruba v polovině území našeho státu střetávaly a stále střetávají a ovlivňují textový, formový i nápěvový profil lidových písní.34
1.2 Lidová instrumentální hudba Tímto výrazem rozumíme nástrojové projevy lidové hudby,35 téţ označení hudebních nástrojů spjatých s folklorní hudební praxí nebo s formováním zvukového ţivotního prostředí základních vrstev společnosti. Za lidový nástroj v nejvlastnějším slova smyslu lze pokládat nástroj, který vznikl v prostředí venkovského obyvatelstva, uchovával se zde a byl zdokonalován v souladu s potřebami hudebního folkloru.36 Do pozice lidového hudebního nástroje se ovšem můţe dostat i nástroj převzatý z instrumentáře nefolklorní hudby. „V širším slova smyslu můžeme za lidový hudební nástroj považovat i takový, který byl převzat z instrumentáře umělé hudby, protože dobře vyhovoval lidovému vkusu a potřebám lidového zpěvu a hudby a vhodně se též pojil k ostatním tradičním lidovým nástrojům. Takového zlidovění v nejlepším slova smyslu se dostalo u nás v plné míře již od 17. století houslím, pak kontrabasu a v minulém století konečně též klarinetu.“37 Také není výjimkou, ţe v době ústupu folkloru38 ze ţivota základních vrstev společnosti pronikají do venkovského prostředí mnohé masově vyráběné nástroje (např. tahací a foukací harmonika), jejichţ lidovost lze chápat jako míru popularity. Pro vlastní lidové hudební nástroje je charakteristické, ţe se zhotovovaly na různých místech a 34
Rokyta, Jan – Stolařík, Ivo – Zenkl, Luděk: Jak zpívat lidové písně. Ostrava, 1990, s. 24–25. Definice lidové instrumentální hudby viz Vyslouţil, Jiří: Lidové hudební nástroje. In: Slovník české hudební kultury, Praha, 1997, s. 509-511. 36 Výrazem hudební folklor se označují všechny hudební projevy folklorního typu a původu, zejména lidová píseň, lidová instrumentální hudba. V některých pojetích zahrnuje i lidový tanec, který hudebním doprovodem s hudebním folklorem bezprostředně souvisí. Vyslouţil, Jiří: Folklor. In: Slovník české hudební kultury, Praha 1997, s. 223. 37 Markl, Jaroslav: Lidové hudební nástroje v Československu. Praha, 1979, s. 8. 38 Výrazem folklor se míní určitá specifikovaná oblast lidové kultury, který sám pak zahrnuje lidovou prózu, přísloví, pranostiky a hádanky, lidové divadlo, dětský folklór a výše zmíněný hudební folklór. Vyslouţil, Jiří: Folklor. In: Slovník české hudební kultury, Praha 1997, s. 223. 14 35
v rozmanitých variantách, přičemţ některé z nich (např. píšťala) jsou rozšířeny prakticky v globálním měřítku. Lidové nástroje zpravidla neprodělávají vývoj, jaký je příznačný ve vysokých kulturách (v kontextu umělecké hudby či soudobé civilizace), naproti tomu však lidoví výrobci často vyvíjeli zcela originální nástrojové typy či jejich varianty. V českém prostředí došlo během posledních staletí v souvislosti se zánikem tradičních folklórních forem i k ústupu celé řady lidových nástrojů nebo k jejich zatlačování nástroji přebíranými z umělecké hudby (housle, kontrabas, klarinet). V současné době jsou snahy o obnovování hry na lidové hudební nástroje na bázi aktivit folklorismu.39 Pro lidové hudební nástroje bylo vytvořeno několik kategorizací. Zde se budeme zabývat kategorizací podle Alexandra Buchnera, kterou shrnuje v publikaci Jak zpívat lidové písně Ivo Stolařík.40 Do první skupiny řadí nástroje samoznějící nebo-li idiofony. Jedná se o nástroje tvořící zvuk chvěním hmoty, ze které jsou vyrobeny. Početně jsou bohaté s velmi dlouhou často předkřesťanskou tradicí. V hudebním folkloru se k vlastním účelům jiţ nepouţívají, ale dosud však bývají součástí zejména lidových zvyků a obřadů nebo dětských hraček. Jaroslav Markl je označuje za nástroje zvukové a hudební hračky.41 Patří sem rozmanité bubny,42 bubínky, bukály, ozembuchy, chřestítka, klapačky, zvonečky, řehtačky či grumle. Druhou skupinu zahrnují nástroje strunné – chordofony. Jedná se o početnější skupinu, kdy zvuk vzniká rozechvěním struny, která je upnuta mezi dvěma pevnými body. Tyto nástroje dělíme podle způsobu rozechvívání struny na smykací, drnkací a úderné. Houslím jsou nejblíţe dlabané ochlebky, skřipky zvané téţ dyndy. Objevují se různé podoby menších i větších bas různého ladění, které nesly název basička, basetl či barborka. Původně drnkacím nástrojem byla kobza a jí příbuzná citera. Největší oblibě se dodnes těší cimbál. Dříve téţ malý, přenosný, podomácku vyráběný cimbál bez pedálu. Na Moravě se téţ zřídka objevovala niněra a pro Čechy byly proslulé podomácku vyráběné malé háčkované harfy. Nejpočetněji zastoupenou skupinou jsou nástroje vzduchové – aerofony. Sem patří velké mnoţství hranových píšťalek, píšťal a trub, známých z pastýřského prostředí. 39
Folklorismus je spjatý s tzv. druhou existencí folkloru. Jedná se o zprostředkování lidové kultury v novém kulturním a společenském systému, kde plní netradiční funkci. Tyllner, Lubomír – Toncrová, Marta: Folklorismus. In: Lidová kultura, Praha, 2007, s. 220. 40 Rokyta, Jan – Stolařík, Ivo – Zenkl, Luděk: Jak zpívat lidové písně. Ostrava, 1990, s. 26–29. 41 Markl, Jaroslav: Lidové hudební nástroje v Československu. Praha, 1979, s. 8. 42 Bubny bychom měli správně řadit mezi nástroje blanozvučné čili membranofonické. 15
Dětské píšťalky z vrbového proutí, jednodírkové salašovky či koncovky. Malé a větší fujarky a fujary, dvou aţ čtyř metrové salašnické trúby nebo přírodní volské rohy. Z instrumentáře umělé hudby byly přejaty starší typy fléten a klarinetů. Komplikovaným lidovým nástrojem jsou dudy, rozeznávají se dudy jihočeské, moravské a goralské. Lidové hudební nástroje se sdruţovaly do menších či větších sestav. V 19. století se v Čechách ustálilo sloţení dudácké muziky s houslemi, klarinetem a dudami. Na Moravě působily kapely hudecké (smyčcové) s hudcem, který hrál prim, jedním aţ dvěma kontráši a basistou. V oblasti Těšínského Slezska se ustálilo sloţení dudák a jeden aţ dva houslisté. V posledních desetiletích 20. století se setkáváme, zejména na Moravě a Slovensku, s ustáleným sloţením cimbálových muzik (primáš, tercáš, kontráš, klarinetista, basista, cimbalista a někdy k nim přistupuje flétna, která má nahradit dudy).
1.3 Lidový tanec Hudebně pohybový projev lidových vrstev předindustriální a z části téţ industriální společnosti. Lidový tanec jako svébytný projev lidské pohybové aktivity je úzce svázán s instrumentální hudbou a se zpěvem a v tomto spojení vystupuje jako součást folkloru. Zájem o lidový tanec započal aţ na počátku 19. století, kdy byl společně s lidovými hudebními projevy chápán jako organická sloţka národní kultury. Projevy lidového tance si získaly pozornost městské vlastenecké společnosti a staly se symboly české svébytnosti. Sběratelské aktivity vyvrcholily v 80. a 90. letech 19. století v období příprav Národopisné výstavy českoslovanské (1895), která se stala společným impulzem pro zaznamenávání tanečních tradic v českých i moravských oblastech. Starší formy lidového tance se ze svého původního prostředí vytrácely se zánikem tradičního způsobu ţivota vesnice. Značný podíl na proměně tradičního tanečního repertoáru měl příliv dechových hudeb, které se na venkově prosazovaly zejména vlivem vojenské sluţby místních muzikantů. S přeměnou kapel se začal měnit i hudební repertoár, který se přizpůsobil módnějším a nadregionálním vlivům, a svou pozici tak v místních komunitách začal ztrácet i tradiční tanec. Na Moravě se udrţely tradiční formy tance déle neţ v Čechách a to i po 1. po první světové válce, která znamenala značný zásah do struktury venkovského ţivota. Meziválečné období však přineslo silnou činnost a aktivitu tzv. krúţků, které usilovaly o uchování a šíření zejména hudebních, tanečních a zvykoslovných lidových 16
tradic. Po 2. světové válce se proměna tradičního repertoáru ještě více uspíšila díky vznikajícím souborům lidových písní a tanců. Ty pomáhaly zmapovat a zachytit tradiční taneční povědomí, oţivit, rekonstruovat a v mnohdy znovu vytvořit taneční formy, které se tak znovu dostaly do aktivního repertoáru. Podobně jako u lidové písně můţeme taneční projev třídit do více či méně příbuzných skupin. Podle pohlaví lze dělit lidové tance na muţské a ţenské, podle počtu účastníků na sólové párové, trojicové a skupinové, podle prostorového utváření na kola, řadové, řetězové, párové tance a točivé na místě a pochodové. Z funkčního hlediska se tance dělí na obřadové a společensko-zábavní. Z hlediska vazby na hudební doprovod lze rozlišit tance s pevnou, polopevnou či volnou vazbou na hudební doprovod.43
43
Stavělová, Martina – Pavlicová, Martina: Lidový tanec. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (Eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: EÚ AV ČR – Ústav evropské etnologie FFMU v Brně, 2007, s. 500–502.; Laudová, Hana – Vyslouţil, Jiří – Fukač, Jiří: Lidový tanec. In: Fukač, Jiří – Vyslouţil, Jiří (Eds.): Slovník české hudební kultury. Praha, 1997, s. 513–516. 17
2. VALAŠSKÁ LIDOVÁ HUDBA Národopisná oblast Valašsko se rozkládá na území východní Moravy. Ještě dnes na počátku 21. století se národopisci a dialektologové stále pokoušejí o přesnější vymezení hranic této výrazné etnografické oblasti. V Národopisné encyklopedii Čech, Moravy a Slezska se jako nejznámější pojetí určující hranice Valašska, uvádí vymezení podle Josefa Válka (1871 – 1937). Podle něj Valašsko zahrnuje 203 obcí kolem městských středisek, přitom na severním Valašsku se jedná o Valašské Meziříčí, Roţnov pod Radhoštěm, Frenštát pod Radhoštěm, Štramberk, Starý Jičín a Kelč, kdeţto jiţní Valašsko zahrnuje Vsetín, Vizovice, Zlín, Valašské Klobouky a Brumov. Hlavní jádro Valašska leţí mezi Veřovskými vrchy, Radhošťskými Beskydy a Javorníky.44 Mezi oběma částmi (severní a jiţní) jsou markantní rozdíly v různých odvětvích tradiční lidové kultury. Valašsko se i dnes jeví jako jedna z nejvýraznějších etnografických oblastí na českém území, coţ je do velké míry dáno působením folklorních hnutí a souborů. Projevy lidové kultury Valašska odráţejí způsob ţivota Valachů, který souvisí s valašskou kolonizací45 a horským způsobem hospodaření nebo-li salašnický chov valašského dobytka. Salašnické zvykosloví tvoří specifickou součást kultury na východní Moravě a Těšínsku, kterou zde rozšířili v 16. a 17. století valašští kolonisté. Společný původ a podobnou funkci těchto obyčejů nacházíme v celé karpatské oblasti, tzv. kultuře karpatského oblouku. To vše se odráţelo v hudebních znacích, v tematice písní, ve sloţení kapel a způsobu instrumentálního doprovodu. O salašnictví jako bohatém zdroji lidové hudby se zmiňuje ve svých úvodních statích k sbírkám valašských písní Jan Nepomuk Polášek a Arnošt Kubeša. „Uvážíme-li, že život salašnický na horách, blíže k nebi, zbaven přítěže všedního života, byl prožíván v jakémsi jiném, lepším duševním stavu, očištěn a prohlouben, nedivíme se, že tvůrčí síla jedinců dala svému lidu tolik krásy v písni, tanci a fujarové melodii. Nejpřípadnější náměty pro vznikání písní na salaších poskytovala myšlenka dědictví 44
Jeřábek, Richard: Valašsko a Valaši. In: Lidová kultura, 2007, s. 1101-1102. Valašská kolonizace neznamenala vznik nových sídel, ale spočívala v rozšiřování odlišného způsobu chovu koz a ovcí. Baletka, Ladislav: Doba předbělohorská. In: Nekuda, Vladimír (red.): Okres Vsetín. Rožnovsko – Valašskomeziříčsko – Vsetínsko. Vlastivěda moravská. Valašské Meziříčí: Hvězdárna Valašské Meziříčí – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně – Okresní úřad Vsetín, 2002, s. 169. 45
18
krásného života pastýřského po betlémských pastýřích.“46 Myšlenka, ţe Valaši svůj původ odvozovali od betlémských pastýřů, byla zřejmě silně upevněna ve vědomí valašského lidu. Pravděpodobně proto, se zde ve velké míře objevují vánoční koledy, pastorely, bačovské hry a tance. V písních se dále projevuje vztah lidí k přírodě a provázanost s ţivotním prostředím. Častým námětem je líčení horské krajiny. Spojitost s kulturou karpatského oblouku nacházíme v typickém muţském tanci odzemek a v námětech ze ţivota zbojníků. Charakteristické pro valašský kraj byly písně spojené s horským zemědělstvím, které obnášelo práci na polích, pastvinách a chov dobytka. Především jsou typické zpěvy, jimiţ se bavily kravařky při pastvě dobytka, zvané halekačky. Halekačky byly zaznamenány na střední a západní Moravě i v Čechách, ale nejvíce jich bylo doloţeno z horských oblastí Valašska. Většinou byly vystavěny na dialogu, v němţ se pasačky na vzdálenost domlouvaly, kdy budou hnát dobytek z pastvy nebo si v nich sdělovaly své starosti. Obdobnou skupinu písní tvoří tzv. hečené či hečačky. Jedná se o ţenské písně zpívané o ţních. Popěvky různého obsahu začala zpívat skupina zpěvaček, která pracovala na jednom konci pole a do závěru sloky pak vpadla s opakováním posledního verše skupina z druhého konce, tento verš pak ještě jednou zazpívala první skupina. Krátké písně obojího druhu jsou zpívány bez taktu s protahovanými tóny na začátku nebo v závěru jednotlivých frází a střídaly se s recitativně přednášenými pasáţemi. Poměrně velikou skupinu tvoří písně svatební. Písně se vázaly k jednotlivým okamţikům obřadu, zvláště se zpívalo v průvodech cestou na oddavky do nevěstina domu a na cestách do kostela. Většinu písní tvoří texty s lyrickým námětem. Epických písní se vyskytuje méně, ale podávají svědectví o nelehkém ţivotě z doby roboty a poddanství a z období, kdy byla část východní Moravy vystavena vpádům Turků.47 Po hudební stránce shledáváme ve valašských písních příbuznosti s písněmi slovenskými zvláště pak na sousedním Trenčansku. V horských částech této oblasti se nacházejí typické synkopy. Jasnou souvislost s Trenčanskem naznačují ţatevní písně. Na Roţnovsku, Karlovicku a Valašskomeziříčsku jsou písně klidnějšího a umírněnějšího rázu, bez rytmických nepravidelností. Je zde větší výskyt točivého tance polonézového 46
Polášek, Jan, Nepomuk – Kubeša, Arnošt: Vałaské pěsničky. 2. díl. Milotice nad Bečvou: Knihovna Milotického Hospodáře, 1940, s. 5. 47 Charakter lidové hudby na Valašsku zpracovala Toncrová, Marta – Uhlíková, Lucie: Hudba. In: Nekuda, Vladimír (red.): Okres Vsetín. Rožnovsko – Valašskomeziříčsko – Vsetínsko. Vlastivěda moravská. Valašské Meziříčí: Hvězdárna Valašské Meziříčí – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně – Okresní úřad Vsetín, 2002, s. 461–468. 19
typu. Také halekačky poukazují, ţe severnější Valašsko má vztahy k Lašsku, Slezsku a Těšínsku. Na jihu Valašska převaţuje sudodobý točivý tanec tzv. vałaská, který má větší vazby ke Slovácku.V oblasti Vizovic a Fryštáku můţeme vidět podobnosti se sousední Hanou. Název tance hanácká, ve 3/4 taktu polonézového typu, se shoduje s tancem cófavá. Pro melodiku písní jsou charakteristické některé intervalové postupy. Nejčastěji jsou zmiňovány typické kvarty, septimy nebo kvintové a oktávové skoky a téţ stoupající a klesající malé a velké tercie či sexty. Zvláště ve starších písních se ukazují staré církevní tóniny, nejvíce pak lydická, mixolydická a dórská. M. Toncrová a L. Uhlíková uvádějí, ţe nejde ani o převahu ani o velké mnoţství, nicméně výskyt těchto tónin dotváří ráz starší písňové vrstvy. Někdy se charakteristický interval v písni pouze mihne, jindy je upevněn častějším opakováním. Převaţuje tónina durová, neboť jak vysvětluje J. N. Polášek a A. Kubeša, mollových tónin se vyskytuje poměrně málo, protoţe se časem změnily v tóninu durovou. Ve valašských lidových písních lze moţno sledovat modulační pochody. Leopold Firkušný ve své studii o lidové hudbě valašské a lašské uvádí, ţe nejčastější modulace je do nejblíţe stojící tóniny podle kvintového nebo kvartového kruhu, ale objevují se i sloţitější modulace, na které měla vliv hudba nástrojová.48 Valašská lidová hudba od sebe odlišuje taneční a netaneční nápěvy. Melodika netanečních písní je pohyblivější, vystavěna na tetrachordální49 nebo kvintakordální struktuře. Po tonální stránce se objevují durové i mollové nápěvy s menším výskytem lydické kvarty. Rytmika netanečních písní je klidnější a vláčnější . Dochází k prodluţování notových hodnot na konci fráze, které mají sestupný ráz. Taneční nápěvy se vztahují především k párovým točivým tancům.50 Písně k točeným jsou ponejvíce zapsány v taktu 2/4 méně často v 3/4. Zvláštnosti pozorujeme v různých lichých útvarech v rámci jednoho taktu (trioly, kvintoly). Tektonicky jsou nápěvy členěny trojtaktově nebo pětitaktově. Po tonální stránce převaţuje durová tonalita, podtrţená zvětšenou kvartou.
48
Firkušný, Leopold: Lidová hudba lašská a valašská a její vliv na skladatelský růst Leoše Janáčka. (rukopis) Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, s. 95–96. 49 Kostru tetrachordu tvoří hierarchicky zdůrazněné tóny v intervalu čisté kvarty, která je dosaţitelná i převratem čisté kvinty. Vyslouţil, Jiří: Subpentatonika. In: Slovník české hudební kultury, Praha, 1997, s. 884. 50 Typ párových točivých tanců zahrnuje skupinu tanců zvaných točené, které nesou v různých podoblastech Valašska různá označení, např. točená, valaská, gúlaná či zvrtaný. Párový tanec valaský později zvaný starodávný je zapsán v taktu 3/4. 20
Nápěvy tanečních písní se přizpůsobovaly pevnějšímu rytmickému členění a tempu tanečního pohybu.51 Taneční písně tvořily podstatnou část valašské lidové hudby. Jednalo se o jiţ zmíněné točivé tance nebo novější figurální a kolové tance. Výrazný je muţský sólový nebo kolektivní skočný tanec zvaný odzemek. Od jiných muţských skočných tanců se liší především vázaností k jedné melodii a písni (výjimečně můţeme nalézt melodické obměny, které však hrála pouze hudba). Nástrojová hudba také poukazuje na vliv pastevecké nebo-li karpatské kultury. Často se zmínky o uţívaných nástrojích dovídáme z textů lidových písní či her. Zde se objevují různé typy píšťal, jako je bezdírková koncovka nebo nejrozšířenější šestidírkové píšťalky. Spíše signalizační funkci měly salašnické trouby52. Z mnohých textů vyplývá, ţe k oblíbeným nástrojům patřily dudy. Valašsko rozeznávalo několik jejich typů. Starší formou byly malé dudy s vyšším laděním zvané šutky, jejichţ měch se nafukoval ústy. Mladší formou tohoto nástroje byly velké dudy (fuky) s přídavným měchovým dmychadlem pod paţí. Nejčastěji uţívaný název pro dudy na Valašsku je gajdy. Podle M. Toncrové a L. Uhlíkové se jednalo o dudy, do nichţ se snad vzduch vháněl rovněţ ústy. Nejstarší gajdošské muziky hrávaly ve sloţení houslí a doprovodných houslí (prim, kontry a gajdy). Poměrně negativní postoj ke hře na dudy ve své úvodní stati k Vałaským pěsničkám vyjadřuje J. N. Polášek a A. Kubeša: „Přece však něco omezovalo zpěvnost na Valašsku, byly to gajdy (dudy), u nás zvláště oblíbené „šutky“, které brzdily poněkud vývoj zdravé hudebnosti; proto skoro všude, kde byl silný cit zpěvný, gajdy znenáhla vymizely a byly nahrazeny cimbálem.“53 Na jiném místě napadá tzv. dudácký bas. Odtud nejpravděpodobněji pochází časté vedení hlasů v paralelních kvintách v lidové hudbě. „Vtíravý „dudácký bas“, t. j. prodleva harmonické kvinty na tonice, jakési ostinato, zpěváka stále znásilňuje a omezuje v modulaci toniny. Dudy nedoprovázejí, nepodřizují se, ale vedou a poroučejí.“54
51
Kučerová, Judita: Lidová píseň v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl 2., Brno: Masarykova univerzita Pedagogická fakulta, 2008, s. 208–211. 52 Byly to aţ čtyřmetrové salašnické trouby, vyráběné z kmenů stromů obtočených lýkem a třešňovou kůrou nebo asi půlmetrové salašovky, které spolu s dutými zvířecími rohy pouţívali např. portáši pro signalizování při obchůzkách. Toncrová, Marta – Uhlíková, Lucie: Hudba. In: Okres Vsetín, 2002, s. 465. 53 Polášek, Jan, Nepomuk – Kubeša, Arnošt: Valaské pěsničky. 1. díl. Milotice nad Bečvou: Knihovna Milotického Hospodáře, 1939, s. 7. 54 Tamtéţ, s. 8. 21
Dudy byly postupně vytlačovány z lidové hudby cimbálem kolem poloviny 19. století. V tradičních nástrojových sestavách je nahradil klarinet55 a basa. Cimbál nabízel mnohem větší harmonické moţnosti neţ zmíněné dudy. Na českém území je cimbál doloţen v 15. století. Na Valašsku jsou nejstarší zmínky o cimbalistech od poloviny 17. století.56 Musíme si uvědomit, ţe se nejedná o typ velkého maďarského cimbálu,57 jak jej známe v současné podobě, ale o malý typ přenosného cimbálu, který se sestavoval v různých velikostech. Nástroj byl opatřen popruhem, kterým si hráč zavěsil cimbál přes rameno. To umoţňovalo hru vestoje i za chůze. Často se však uvádí, ţe díky své hmotnosti bylo pro hru pohodlnější pokládat nástroj na stůl nebo na kolena. Tento typ malého cimbálu se v lidové hudbě neudrţel příliš dlouho. Patrně se nejdéle udrţel na Valašsku asi do prvního desetiletí 20. století. Podobně jako dudy vymizel i strunný nástroj zvaný kobza. Struny nástroje se rozeznívaly drnkáním prsty nebo trsátkem (plektrem). Nevýhoda nástroje byla dána jeho harmonickou a modulační nepohyblivostí. Melodické struny byly naladěny ve stejné výšce (unisonu) a doprovodné struny do akordu jedné tóniny, coţ vedlo při hře k řadě zaznívajících disonancí. To se uvádí jako hlavní důvod pro vymizení nástroje z lidového instrumentáře. Ze smyčcových nástrojů byly hojně pouţívány housle a basa. Víme, ţe docházelo k přejímání smyčcových nástrojů z umělé hudby, ale v lidovém prostředí byla rozšířena i lidová výroba smyčcových nástrojů. Můţeme se setkat s výskytem karpatských houslí (uváděné téţ jako valašské housličky), jejich uţívání je však spjato s územím moravských, slovenských a polských Karpat. Častěji je doloţena lidová výroba malé třístrunné basy. Po té, co cimbál vytlačil z nástrojové sestavy dudy, hrávali muzikanti v tzv. hudecké sestavě. Toto tradiční nástrojové uskupení se udrţelo ještě na počátku 20. století v obsazení housle, klarinet, cimbál a basa. Na přelomu 19. a 20. století v tomto nástrojovém uskupení hrávala Matalíkova nebo-li Pellárova muzika z Valašského Meziříčí a Zezulkova muzika z Valašské Bystřice.
55
Klarinet se uţíval v lidovém nástrojovém uskupení od poloviny 19. století a většinou hrál druhý melodický hlas. Toncrová, Marta – Uhlíková, Lucie: Hudba. In: Okres Vsetín, 2002, s. 466. 56 První zpráva o cimbálu pochází z roku 1666 ze Vsetína, poněvadţ cimbál patřil k standardnímu vybavení ţidovských tanečních kapel. Sehnal, Jiří: Hudba na Moravě v 17. a 18. století. In: Dějiny Hudby na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada, sv. 12. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2001, s. 177-122. 57 Typ velkého stolního cimbálu byl zkonstruován v 70. letech 19. století v Maďarsku. 22
A. Kubeša a J. N. Polášek rozlišují dva typy nástrojového uskupení, a to dřevěné a plechové.58 Právě v poslední třetině 19. století se na Valašsko dostávala dechová hudba, která ovlivnila velkou měrou další vývoj lidové hudby nejen na Valašsku. V období, kdy dechová hudba vytlačovala tradiční hudeckou muziku, se setkáváme se smíšenými sestavami (např. s uţitím trubky), které nazýváme štrajch. Dechová hudba hrávala na zábavách a při nejrůznějších příleţitostech v plenéru do 50. let 20. století. K novému rozkvětu dechových kapel došlo po roce 1968 a prakticky jsou uplatňovány dodnes. Od poloviny 20. století se na Moravě (tedy i na Valašsku) ukazují silné projevy folklorismu, který je spojen se vznikem folklorních souborů a také cimbálových muzik. Tyto cimbálové muziky vyuţívají ve své nástrojové sestavě velký pedálový cimbál, smyčcové (1. a 2. housle, viola – kontry, kontrabas) a dechové nástroje (klarinet a zobcové flétny).
58
„Stará muzika „dřevěná“ víc hověla zpěvnosti lidu. Vždyť při „plechovéj“ muzice není zpěvu skoro ani slyšet.“ Polášek, Jan, Nepomuk – Kubeša, Arnošt: Valaské pěsničky. 1. díl, 1939, s. 10. 23
3. VALAŠSKÁ BYSTŘICE V LIDOVÉ HUDBĚ 3.1 Valašská Bystřice 3.1.1 Historie obce Historie obce začíná v roce 1651, kdy byly zaloţeny její pozemkové knihy. Je však zřejmé, ţe samotné osidlování a vznik této obce započal jiţ dříve. „Kdy obec Velká Bystřice vznikla, nemohl jsem se nikde dopátrati. Podobně tvrdí i Wolný ve své topografii. Mám ale za to, že jest původce novějšího a že povstala koncem 16. století osazováním se lidí v zdejších horách, patřících panství Krásenskému. Tam kde nyní jsou pole a pastviny, bývaly dříve rozsáhlé lesy. Vrchnosť ku kácení lesů potřebovala lidi a proto posílala je z blízkého okolí do Velké Bystřice za pomocnou práci v lesích, jim holá místa za mírnou cenu odprodala ku vlastnímu hospodářství. Tím na jednotlivých místech sem tam rozházené po horách a ráztokách vznikly chaloupky a paseky lidmi obydlené.“59 V té době bylo území obce řídce osídleno. Z větší části území pokrývaly lesy. Severní část patřila k Tylovickým pasekám.60 Za třicetileté války (1618–1648), na jejímţ konci byla obec zaloţena, se zde snad ukrývali valašští vzbouřenci v údolí Tísňavy61 a na horských loukách se usadili valašští kolonizátoři. Je zřejmé, ţe území Valašské Bystřice, se stalo jedním z posledních osídlených lokalit v dnešním Valašsku. Aţ do zániku feudalismu náleţela k roţnovskému panství. V roce 1675 bylo ve Valašské Bystřici 8 selských gruntů a 19 chalupníků bez polí. V historických pramenech se můţeme setkat s různým označením této obec, neboť její název Valašská Bystřice byl úředně změněn teprve roku 1924.62 „Bystřice Velká sluje v ústech domácího lidu i ve starých gruntovních knihách „Hrubá Bystřica“ a tak též je poznačena na razítku obecním. Dle urbáře z roku 1676 slula osada Nová Bystřice, nebo Bystřice Randýskova, poněvadž fojt její zakladatel osady slul Randýsek.“63 Jméno vsi je odvozeno podle říčky Bystřice, při níţ se obec rozkládá.
59
Jandásek, Jan: Pamětní kniha zdejší farnosti. Valašská Bystřice, 1899, s. 3. Tylovice, obec na východ od Roţnova pod Radhoštěm, její zaloţení se připomíná v roce 1504. 61 Označení místní části obce. 62 Objevuje se zde např. Gross Bystržitz (1675), Gross Bystřitz, Hrubá Bystřica (1846), Gross Bistrzitz, Velká Bystřice (1872), Valašská Bystřice (1924). Baletka, Tomáš: Valašská Bystřice. In: Nekuda, Vladimír (red.): Okres Vsetín. Rožnovsko – Valašskomeziříčsko – Vsetínsko. Vlastivěda moravská. Valašské Meziříčí: Hvězdárna Valašské Meziříčí – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně – Okresní úřad Vsetín, 2002, s. 847. 63 Kramoliš, Čeněk: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Rožnovský okres. Brno: GARN, 2010, s. 152. 24 60
Po zániku patrimoniálního zřízení byla obec součástí politického okresu Valašské Meziříčí, s výjimkou let 1855–1868, kdy spadala pod
tzv. smíšený okresní úřad
v Roţnově pod Radhoštěm. Od roku 1960 je součástí politického okresu Vsetín. V oblasti soudní správy náleţela obec v letech 1850–1949 do obvodu okresního soudu Roţnov pod Radhoštěm, v letech 1949–1960 pod okresní soud Valašské Meziříčí, od roku 1960 k okresnímu soudu ve Vsetíně. Valašská Bystřice měla svůj matriční obvod s působností také pro Malou Bystřici a Videčské Paseky. Lidé zde ţili v rodinném spojení neboli zádruze. S formou rozšířené rodiny, která měla společný majetek, se setkáváme v českých zemích spíše ojediněle. Výjimku však představovala východní Morava zvláště pak Valašsko, kde se toto rodinné spojení udrţelo aţ do 20. století. „Zádruhou nazýváme spojení pokrevenců, kteří mají společně zvolenou hlavu, společně hospodaří jměním rodinným. Jak zádruha staroslovanská vznikla, snadno lze si představiti. Synové oženivše zůstali, majíce podíl na společném majetku, při statku otcovském hospodařili pod dohledem starého zkušeného otce. Děti synů zůstali taktéž na statku a tak za několik pokolení rodina se značně rozšířila a tvoříc zádruhu, hospodařili jměním společným. Nedostačovalo-li rodině společné obydlí, vystavěla si každá užší rodina druhý příbytek vedle nebo nedaleko domu otcovského, ale poměr rodinný se tím nezměnil. Jmění rodinné bylo nedílné a všem členům společné, stravovali se u jednoho stolu.“64 3.1.2 Charakteristika obce
Obec leţí v okrese Vsetín a spádově patří k Roţnovsku. Od města Roţnov pod Radhoštěm je vzdálená cca 8 km. Rozkládá se uprostřed Vsetínských vrchů v povodí říčky Bystřice, která napájí známou přehradu Bystřička. Území obce je velmi členité a hornaté, střed obce leţí v nadmořské výšce 460 m, nejvyšším bodem je vrchol Tanečnice ve výšce 912 m nad mořem. Území obce je ze dvou třetin pokryto lesy a celé patří do Chráněné krajinné oblasti Beskydy. Obec měla vţdy rozsáhlý katastr, v roce 1900 se jednalo o 33 km², dnes její rozloha činí 36 km² s 2290 obyvatel. Takto popisuje charakteristiku obce Čeněk Kramoliš kolem roku 1900: „Velká Bystřice rozložena jest v údolí říčky Bystřice, která je bohatá na pstruhy, po stráních okolních vrchů a ráztokách horských. Chalupy jsou roztroušeny jako když hrách rozseje. 64
Jandásek, Jan: Pamětní kniha zdejší farnosti. Valašská Bystřice, 1899, s. 3–4. 25
Je to typ pravé horské vesnice: kopec na kopci, ráztoka za ráztokou (úzké údolí) a na nich roztroušené chaloupky. Jen na malé rovince u kostela je asi 20 chalup sblížených. Celá osada na 3 hodiny dlouhá rozkládá se na ploše 33 km², t. j. zaujímá tolik plochy jako Praha s předměstími. Vesnice, ač je sám kopec, vypadá přece jako kotlina uprostřed vyšších horských hřbetů, jimiž takřka odloučena je od celého světa. Do nejbližšího města Rožnova mají místy 3 hodiny, na trh do Meziříčí až 6 hodin.“65 3.1.3 Etnografické vymezení Z hlediska národopisného vymezení patří Valašská Bystřice do národopisné oblasti Valašsko, nacházející se na východní Moravě. Jak jiţ bylo zmíněno, obec spadá do okresu Vsetín, který se dále můţe rozdělit na tři podoblasti, jejichţ názvy jsou odvozeny od měst, které se staly hlavními centry okresu Vsetín. Jedná se o Roţnovsko, Valašskomeziříčsko a Vsetínsko. Roţnovsko je rozloţeno podél toku Roţnovské Bečvy a rozumíme pod ním tyto obce: Roţnov pod Radhoštěm, Dolní Bečva, Prostřední Bečva, Horní Bečva, Velké Karlovice, Hutisko – Solanec, Vigantice, Tylovice, Haţovice, Valašská Bystřice, Vidče a Zubří. Někdy se také v pramenech a literatuře setkáváme s pojmem Valašskobystřicko nebo Bystřicko66. Tímto termínem bychom dnes mohli vymezit obce Valašská Bystřice, Malá Bystřice, Velká Lhota, Malá Lhota, Bystřička, Růţďka a Vidče.
65
Kramoliš, Čeněk: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Roţnovský okres. Brno: GARN, 2010, s 153. „Jméno osady má význam jednotného čísla. Avšak protože jsou zde tři osady: Velká Bystřice, Malá Bystřice a Bystřička, užívá lid hromadný název všech tří osad čísla množného: „Do Bystřic“ v „Bystřicích“. Kramoliš, Čeněk: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Roţnovský okres, 2010, s. 152. 26 66
3.2 Záznamy lidové hudby ve Valašské Bystřici 3.2.1 Počátky sbírání písní na Valašsku Valašský lid byl známý nejen pro svou hrdou povahu a lásku k vlasti, ale téţ veselostí a zpěvností. V dobách národního uvědomění, zejména od poslední třetiny 19. století, spousta sběratelů lidových písní věnovala svou pozornost Valašsku. Valašské vesnice a osady, které byly roztroušeny po stráních a kopcích, slibovaly sběratelům bohatý písňový materiál, neboť se zde zachovaly a udrţely pozůstatky tradičního způsobu ţivota. Stejně tak tomu bylo právě ve Valašské Bystřici, která představovala typickou horskou vesnici. Navíc je obec uzavřená a obklopená ze všech stran horskými hřbety a kopci, coţ vedlo k tomu, ţe se zde déle udrţely archaické prvky ţivota obyvatel na vesnici. „Vesnice, ač je sám kopec, vypadá přece jako kotlina uprostřed vyšších horských hřbetů, jimiž takřka odloučena je od celého světa.“67 M. Toncrová a L. Uhlíková jiţ v několikrát citované stati uvádí, ţe sběratelé si sami označili některé vesnice na Valašsku za méně či více zpěvné. První záznamy písní podle počtu pocházejí z obcí Hutisko, Horní, Prostřední a Dolní Bečva, Solanec, Růţďka, Prţno, Hošťálková, Nový Hrozenkov a Karlovice. Jedná se o sbírky z guberniálního sběru z roku 1819. Do tohoto sběru byly zaslány příspěvky z Hutiska a Růţďky, které jako jediné zastupovaly region Valašska. Další prameny nacházíme aţ v polovině 19. století v zápisech Sušilových (1860) či Bartošových (1882). Sběry obsahují záznamy písní z výše jmenovaných vesnic. Na konci 19. století se objevují popisy obřadních obyčejů. Jeden z nejdůleţitějších momentů lidského ţivota byl svatební obřad. Svatba představovala komplex ustálených zvyklostí, jenţ byly provázeny stálými písněmi ţertovného či váţného charakteru. K nejznámějším popisům valašské svatby patří Moravská svatba Matouše Václavka z roku 1892, ke které se váţe na tři desítky uvedených svatebních písní. 68 Právě z tohoto období nalezneme ve Valašské Bystřici farní kroniku z roku 1899, kterou počal psát tehdejší duchovní správce Páter Jan Jandásek.69 Pamětní knihy měly
67
Kramoliš, Čeněk: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Roţnovský okres, 2010, s. 153. Podobný ráz má popis svatby z Valašské Polanky od P. Antonína Přibyla a Josefa Válka zaznamenaný v místní farní kronice a obsahující sedmdesát písní. Toncrová, Marta – Uhlíková, Lucie: Hudba. In: Nekuda, Vladimír (red.): Okres Vsetín, 2002, s. 462. 69 Vedení pamětních knih ve farnostech Olomoucké arcidiecéze pochází z roku 1898, podle nařízení tehdejšího olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna. 27 68
popisovat základní dějiny farnosti (kostela, fary, školy), popis duchovního ţivota obyvatel, jakoţ i popis kroje, zvyků, povídek, zpěvů a podobně. 3.2.2 Sběratelé lidových písní ve Valašské Bystřici – nejstarší záznamy Jana Jandáska bychom mohli povaţovat za prvního sběratele lidových zvyků a obyčejů ve zdejší obci, kterého tak označují i následující autoři farní kroniky. Narodil se ve Chvalkovicích u Olomouce roku 1862. O jeho ţivotě se z Pamětní knihy mnoho nedovídáme. V roce 1885 byl vysvěcen na kněze. Ve farnosti70 Valašská Bystřice působil od roku 1894 – 1904. Ve zdejší farnosti dal opravit faru, vyprosil od vsetínského farního úřadu pro místní kostel varhany a zaloţil Pamětní knihu zdejší farnosti. 1904 – 1911 byl knězem v Zašové a od roku 1911–1933 se stal farářem pro farnost Roţnov pod Radhoštěm. Zemřel v roce 1940 v Roţnově pod Radhoštěm, kde je i pochován. Během svého ţivota sbíral lidové písně, zvyky a obyčeje. O jeho sběratelské činnosti vypovídá pamětní kniha farnosti, v níţ nalezneme mimo jiné popis zaloţení zdejší osady, kostela, hřbitova, fary, záznamy důleţitých událostí jednotlivých obyvatel obce a konečně pro tuto práci cenný zápis svatby na Bystřicku. Při popisu svatby na Bystřicku Jan Jandásek vycházel z vlastního pozorování zdejších zvyků a obyčejů. Kromě toho mu byl vzorem popis valašské svatby Matouše Václavka. Dále uvádí zprávy podané místním vyhlášeným družbou71 Janem Drdou. Popis bystřického kroje mu podal zdejší učitel Josef Pěnička, který byl učitelem ve Valašské Bystřici od roku 1865 – 1905. Valašská svatba na Bystřicku je zde velmi výstiţně popsána. Podává obraz jednotlivých fází svatebního obřadu i těch, které mu předchází (námluvy, ohlášky). Za cenný se pokládá popis kroje místních obyvatel, který je však z období kolem roku 1850, neboť koncem 19. století jiţ docházelo k odkládání a poměšťování kroje. Nejcennějším materiálem z hlediska lidové hudby je zápis lidových písní uţívaných k svatebnímu obřadu. Písně se vztahují k příchodu ţenicha s jeho druţinou do nevěstina domu, k průvodu ke kostelu na zdavky72 a před farou nebo kostelem po uzavření sňatku. 70
Valašská Bystřice byla za samostatnou farnost zřízena v roce 1843. „Družbové čili řečníci, a to ženichův i nevěstin. Svými řečnickými zápasy přispívají nejvíce, jednak k veselosti, jednak také k vážnosti celého svatebního veselí. Jsou to zpravidla lidé starší, vyznačující se pamětí a ostrovtipem, kteří na všech téměř svatbách službu tu zastávají.“ Jandásek, Jan: Pamětní kniha zdejší farnosti. Valašská Bystřice, 1899, s. 80. 72 Obřad uzavření manţelství konaný v kostele. 28 71
Dále se jedná o písně zpívající se v průvodu do hospody a cestou na svatební hostinu. Písně velmi váţného charakteru jsou zaznamenány při čepení73 nevěsty a při samotné hostině (zpívají se před jídlem). Kapitola popisující valašskou svatbu na Bystřicku obsahuje šestnáct svatebních písní s nápěvy a jednu bez nápěvu: Co je tu po tých babách (bez nápěvu) Bystřický pan farář Dyby mně bránili mama, tata Hrajte, muzikanti, vesele Kúlajte maměnko košulenku Nad Rožnovem je hájíček Není lásky stálejší Otvíraj, matičko, otvíraj dvůr Pochválen buď Ježíš Kristus, už k vám jdu (1. verze) Pochválen buď Ježíš Kristus, už k vám jdu (2. verze) Přerozkošný stav manželský Toč sa, Moravo, toč sa kolem Ty bystřické zvony Sem, sem tuze rád Šenkeričku, s Bohem buďte Všeci ludé povídajú Za padesát rýnských 74 Téměř všechny písně jsou zapsány v 2/4 taktu, tři pak v taktu 3/4. U jedné písně rozeznáváme typ točivého tance starodávný a u zbylých dvou písní je poznamenáno, ţe se zpívá v tempu valčíku a pochodového tempa. Coţ je do jisté míry dáno zřejmě doprovodem dechové hudby, která jiţ v tomto období zde měla asi své místo, neboť tak uvádí J. Jandásek. „Nutno zde připomenout, že využívá se zde o svatbách dvojí muzigy: „muziga dřevěná“ (kapela Zezulkova) sestává z píšťalky (flétny), klarinetu, houslí a basy
73
Starobylý obřad, který spočívá v úpravě hlavy nevěsty a odráţí změnu jejího stavu ze svobodné dívky na vdanou ţenu. 74 Jandásek, Jan: Pamětní kniha zdejší farnosti, 1899, s. 79–104. Incipity písní byly upraveny podle současné normy pro interpunkci. 29
a cimbálu. Nebo „muziga plechová“ (kapela Kovářova) sestávající z nástrojů plechových a tureckého bubnu.“75 Písně svatební nám vykazují vzácný pramen, jelikoţ jsou zasazeny do původního kontextu a víme přesně k jaké části obřadu jsou vázány. Následující písňové záznamy pocházející z Valašské Bystřice, byly pořízeny na počátku 20. století v rámci akce Lidová píseň v Rakousku. Cílem sběratelské činnosti bylo soustředit, zpracovat a vydat tiskem výbor písní národů předlitavské části RakouskaUherska. V roce 1905 byl ustanoven výbor pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku (PVms), do jehoţ předsednictví byl jmenován Leoš Janáček. Výbor si kladl jeden důleţitý úkol- vysílat sběratele do terénu, zvláště do neprobádaných lokalit. Mezi přední sběratele se řadili např. Martin Zeman nebo Hynek Bím, který vyčerpávajícím způsobem zaznamenal lidové písně ve Valašské Bystřici.76 Leoš Janáček,77 další ze sběratelů, který zaznamenal lidovou píseň ve Valašské Bystřici. První sběry písní v této obci, uskutečnil Leoš Janáček ve dnech 23.– 24. června 1907. O sběratelské činnosti Leoše Janáčka ve Valašské Bystřici se opět dovídáme zásluhou Jarmily Procházkové.78 Janáček si byl vědomý, ţe při výjezdu do terénu můţe vzniknout řada problémů a překáţek, kterých si všiml u svých předchůdců i následovníků. Tomuto se snaţil předejít pomocí tzv. písňové obhlídky, která představovala průzkumnou cestu, kdy se měl sběratel seznámit se situací v terénu, zmapovat repertoár a odhadnout, po jak dlouhou dobu by měl na místě sběru pobývat. Janáček takto označil několik svých výjezdů, ze kterých si přivezl také ukázky písní. Tyto písňové obhlídky byly uskutečněny
75
Jandásek, Jan: Pamětní kniha zdejší farnosti, 1899, s. 84. O vzniku a činnosti pracovního výboru pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku viz Procházková Jarmila: Janáčkovy záznamy hudebního a tanečního folkloru. I. Komentáře. Brno: Etnologický ústav AV ČR Praha, 2006, s. 36–49. 77 O osobnosti L. Janáčka bylo mnoho zpracováno. Narodil se 3. července 1854 na Hukvaldech. Roku 1865 nastoupil do fundace při augustiniánském klášteře na Starém Brně. Zde se vzdělával na učitelském ústavu, který absolvoval. Získal aprobaci k vyučování českého jazyka, zeměpisu a dějepisu. Roku 1874 odjíţdí do Prahy, aby studoval varhanickou školu. Další jeho studium pokračuje na konzervatoři v Lipsku a ve Vídni. Z vídeňských studií se roku 1880 Janáček vrací do Brna, kde se formuje jeho tvářnost ţivotního a uměleckého profilu. Základní obţivu mu přinášela pedagogická činnost, jeho aktivity však sahaly do velké šíře. Důleţitou roli v jeho ţivotě a umělecké tvorbě sehrála lidová píseň. Například inspiraci pro jeho hudební tvorbu můţeme silně spatřovat v jeho lásce k rodnému lašskému kraji. Teoretické dílo o lidové písni a hudbě se stalo pro celé generace folkloristů podnětem pro další vědecké bádání. Soustavný odborný zájem o hudební folklor spatřujeme u Janáčka zhruba od poloviny 80. let 19. století aţ do konce jeho ţivota. Zemřel 12. 8. 1928 v Ostravě. 78 Procházková Jarmila: Janáčkovy záznamy, 2006, s. 170–176. 30 76
výhradně v rámci činnosti PVms. V roce 1907 to byly obce Valašská Bystřice, Jablunkov a snad i Trojanovice.79 Z Valašské Bystřice L. Janáček zaznamenal dvacet pět písní a jeden nápěv bez textu:80 A co sem sa nachodil, po lesi nablúdil A co tam ťukoce A či su to krávy Ach, šel sem, nedošel sem Horečka hučí, větříček fučí Idu mládenci, pěkní zelení Kde, synečku, ležeť budeš Když sem byla u svej mamky v domě Když sem já byl mládenečkem Kudy k vám chodívám? Na trenčanském zámku dva holubi seďá Pase Janko dva voly Pásla sa srnčička v zeli Pěkně já vám poděkuju, ach, má mamičko stará Slunéčko zachodí, ej, za vrch malinový Šlo děvčátko na jahody Švarná děvčina, povez do mlýna Tatíčku, z hrobu stávejte Teče voda z kameňa U Berlina jest dědina U Nových Zámků koně sú V širém poli stojí hruška Vím já jedno okýnko Za vodú, za voděnkú, hrála si má milá s holuběnkú Zavolajte na Ondráša 81
79
K charakteru sběrných situací viz Procházková Jarmila: Janáčkovy záznamy, 2006, s. 76. Srov. Janáček, Leoš: O lidové písni a lidové hudbě: dokumenty a studie. K vydání připravil Jiří Vyslouţil. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1955. 81 Procházková Jarmila: Janáčkovy záznamy, 2006, s. 170–171. 80
31
Další návštěvu do Valašské Bystřice uskutečnil L. Janáček v létě roku 1914. Jednalo se o neúspěšný pokus fotografické dokumentace písňového prostředí ve dnech 25.–27. července. Janáček se zde vydal společně s architektem Dušanem Jurkovičem82 a fotografem ateliéru Rafael. Svoji výpravu museli předčasně ukončit kvůli nepříznivému počasí. Z této krátké cesty si Janáček přivezl řadu nápěvků mluvy z okolí Valašského Meziříčí a Bystřice. O záznamech lidových písní nebo hudby není nic známo, jak uvádí Jarmila Procházková.83 Jeden z významných Janáčkových spolupracovníků a zároveň i jeho ţáků byl Hynek Bím. Sběratel, který ve Valašské Bystřici zaznamenal téměř vyčerpávajícím způsobem lidové písně a které dodnes nebyly uceleně zpracovány a zveřejněny. Hynek Bím (5. 3. 1874 v Lomnice nad Popelkou – 30. 12. 1958 Tišnov) absolvoval učitelský ústav v Brně (1888–1892), kde byl ţákem
Leoše Janáčka. Vedle své
pedagogické činnosti se jeho ţivotní náplní stalo sbírání lidových písní. Svou sběratelskou činnost soustředil na národopisné oblasti Brněnska, Horácka, Hustopečska a Slovácka. Pozornost zaměřil také na části moravsko-slovenského pomezí a západní Slovensko. Od roku 1906-1913 navštěvoval lokality na Valašsku (Valašskoklobucko, Valašskomeziříčsko); patřila sem i obec Valašská Bystřice. Spolu s Leošem Janáčkem a Františkou Kyselkovou84 pořizovali zvukové nahrávky na Edisonově fonografu. Jeho celoţivotní sběratelské dílo představuje 4076 zápisů lidových písní,85 které jsou uloţeny ve fondech EÚ AV ČR v Brně, čímţ se zařadil mezi nejvýznamnější sběratele nejen počtem, ale i hodnotou svých zápisů. Z jeho díla byla otištěna a zveřejněna zatím jen malá část.86 Kdyţ se L. Janáček vrátil z tzv. písňové obhlídky z Valašské Bystřice, kontaktoval Hynka Bíma, jehoţ vybízel ke sběru písní v této obci. H. Bím souhlasil s jeho nabídkou a pobýval zde od 9. do 25. července roku 1907. V těchto dnech dokázal H. Bím zapsat ve Valašské Bystřici obdivuhodný počet 386 písní, coţ představuje jakousi první písňovou 82
Dušan Jurkovič byl také členem PVms, který byl pověřen fotografickou dokumentací písňového prostředí. O dokumentaci lidové hudby ve Valašské Bystřici viz Procházková Jarmila: Janáčkovy záznamy hudebního a tanečního folkloru, 2006, s. 170–176. 84 Františka Kyselková (1865–1957), významná moravská sběratelka lidových písní a tanců. 85 Karel Vetterl uvádí, ţe ke dni 28. 9. 1948 představuje Bímovo sběratelské dílo 4076 zápisů, z toho největší část zabírají písně z Moravy (střední a jiţní Valašsko 1012 písní a Stráţnicko 785). O zbytek se dělí Slovensko s 899 písněmi a 83 je z Čech. Vetterl, Karel: Nad dílem Hynka Bíma. Český lid 4, 1959, s. 180. 86 Stručný ţivotopis a sběratelská činnost Hynka Bíma viz Pajer, Jiří – Toncrová, Marta: Bím Hynek. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (Eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. svazek. Praha: EÚ AV ČR – Ústav evropské etnologie FFMU v Brně, 2007, s. 26–27. 32 83
monografii z jediné oblasti. „Jsou to jedny z nejcenějších Bímových zápisů, které by zasloužily monografické zpracování.“87
Takto vyzvedl hodnotu těchto sběrů Karel
Vetterl, který ještě dále ocenil to, ţe Bím zachytil písně od 33 zpěváků a tím patrně vyčerpal tehdejší písňovou zásobu obce. Jiří Vyslouţil v příspěvku pro Český lid v roce 1954 (mimo výše zmíněné důvody) ještě uvedl: „Bímovy zápisy z Valašské Bystřice mají velkou vědeckou hodnotu i z toho důvodu, že zasahují do oblasti, která tvoří přechod od písně severovalašské k písni jihovalašské.“ 88 Jarmila Procházková ve svých komentářích o Janáčkových záznamech hudebního folkloru uvádí, ţe H. Bím opustil tuto lokalitu aţ poslední červencové dny (1907), opravil mnoho textů od Františka Bobka,89 zapsal zcela nové písně a zmapoval i okolí Zubří, Zašové a Roketnice. Hynek Bím se zde vracel i v následujících letech. Jeho zaznamenané písně z Valašské Bystřice nalezneme ve sbírce L. Janáčka a Pavla Váši Moravské písně milostné (Praha 1930-37). Do této sbírky je zařazeno z celkového počtu 174 písní 33 z Valašské Bystřice, tedy ve srovnání s ostatními zpěvnými lokalitami se jedná o největší počet písní z jedné obce. V době, kdy L. Janáček a H. Bím sbírali lidové písně ve Valašské Bystřici, působil na zdejší škole na Pasekách učitel František Bobek.90 Narodil se 26. 3. 1882 v ŘímověVískách u Třebíče, zemřel 10. 2. 1959 v Lechovicích u Znojma. Vystudoval učitelský ústav v Poličce a působil jako učitel v Zubří, Roţnově pod Radhoštěm, v Roketnici, Valašské Bystřici, Břeclavi, Vnorovech a Nenkovicích. Byl jeden z nadšených sběratelů ústní lidové tradice zejména pohádek a pověstí, které zaznamenával na svých působištích v lokalitách na Valašsku a Slovácku. Z Valašské Bystřice zaznamenal texty svatebních proslovů a v torzovité
podobě zůstala monografie této obce.91 Při Janáčkových a
Bímových sběrech byl jejich spolupracovníkem (reagoval na veřejné výzvy PVms). Zásluhou Jarmily Procházkové víme, ţe František Bobek se přihlásil ke spolupráci
87
Vetterl, Karel: Nad dílem Hynka Bíma. Český lid 4, 1959, s. 179. Vyslouţil, Jiří: Hynek Bím. K osmdesátinám významného sběratele lidových písní. Český lid 2, 1954, s. 54. 89 „Texty některých písní předběžně zapsal František Bobek, učitel ve Valašské Bystřici. Bím s těmito texty pracoval, ale nezřídka se přesvědčil, že byly snad opsány ze starých zpěvníků, poněvadž k nim nemohl nalézt nápěvy.“ Vetterl, Karel: Nad dílem Hynka Bíma. Český lid 4, 1959, s. 179. 90 K roku 1900 byly ve Valašské Bystřici dvě školy. Starší škola u kostela postavena roku 1779 a horní škola na Pasekách zřízena 1879. Kramoliš, Čeněk: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Roţnovský okres, 2010, s. 153– 154. 91 František, Bobek: Svatební řeči z Velké Bystřice u Rožnova. Časopis Moravského musea zemského 10, 1910, s. 147–150.; Pelc, K., Ferdinand: Valašská vesnice (Velká Bystřice u Rožnova). Obzor národohospodářský 9, 1904, s. 215–224, 261–271, 314–322. 33 88
s PVms na konci roku 1906 a od února do června 1907 opakovaně zasílal výboru texty lidových písní, čímţ přiměl Janáčka k návštěvě Valašské Bystřice. Spíše zanedbatelnou část tvoří písně z Valašské Bystřice, které se nacházejí ve sbírkách Arnošta Kubeše (1905–1993) a Jana Nepomuka Poláška (1873–1956). Jan Nepomuk Polášek studoval hudbu na varhanické škole u Leoše Janáčka. Po studiu působil jako učitel a skladatel hudby na Valašskomeziříčsku. Významná byla jeho sběratelská činnost, při níţ zpočátku spolupracoval s Leošem Janáčkem. Výrazněji se však projevila jeho spolupráce s Arnoštem Kubešou. Jan Nepomuk Polášek zapisoval nápěvy a Arnošt Kubeša texty.92 Arnošt Kubeša působil jako středoškolský pedagog a sběratel lidových písní. Od roku 1936 spolupracoval s J. N. Poláškem a z jejich společné sběratelské činnosti sestavili sbírky Vałašské pěsničky v pěti dílech, které vycházely postupně v letech 1939, 1940, 1941, 1944 a 1946. Po smrti J. N. Poláška připravil k vydání A. Kubeša ještě další tři díly, jenţ byly vydány v roce 1958, 1989 a 1993. Ve sbírkách, kromě vlastních písňových záznamů, nalezneme i písně vřazené např. z Bartošovy a Janáčkovy sbírky Národní písně moravské v nově nasbírané (1899–1901) nebo ze Sušilovy sbírky Moravských národních písní (1941). Jejich společná sběratelská činnost představuje kolem pěti tisíc písní.93 Sbírky Vałaských pěsniček často představují pro folkloristy, kteří pracují s valašskými soubory, bohatý písňový pramen a materiál. Písně zahrnují téměř všechny oblasti Valašska, některé méně či více zastoupené. Přímo z Valašské Bystřice jsou to písně: Ach, Bože, Bože94 (vlastní záznam A. Kubeša a J. N. Polášek, rok a zpěvák neuveden). Ach, ty jedličko95 (vlastní záznam A. Kubeša a J. N. Polášek, Cyril Fusek, 31 let, z Valašské Bystřice, rok neuveden). Chodili obrajti po dědině96 (vlastní záznam A. Kubeša a J. N. Polášek, Zezulková z Valašské Bystřice, rok neuveden).
92
Ţivot a dílo Jana Nepomuka Poláška viz Mikulcová, Marie: Jan Nepomuk Polášek. In: Kulturní toulky, 2001, s. 222. 93 Ţivot a sběratelská činnost Arnošta Kubeši viz Graclík, Miroslav: Arnošt Kubeša. In: Kulturní toulky, 2001, s. 162. 94 Polášek, Jan, Nepomuk – Kubeša, Arnošt: Valaské pěsničky. 2. díl. Milotice nad Bečvou: Knihovna Milotického Hospodáře, 1940, s. 7. 95 Polášek, Jan, Nepomuk – Kubeša, Arnošt: Valaské pěsničky. 3. díl. Milotice nad Bečvou: Knihovna Milotického Hospodáře, 1941, s. 19. 96 Polášek, Jan, Nepomuk – Kubeša, Arnošt: Valaské pěsničky. 1940, s. 26. 34
Nechoď, Janku, přes Javorník97 (záznam A. Kubeša a Z. Bulawa, Jan Zezulka, 71 let z Valašské Bystřice-Tísňav, 1954). Podivaj sa, děvěčko98 (vlastní záznam A. Kubeša a J. N. Polášek, Josef Fusek, 75 let, z Valašské Bystřice, rok neuveden). Šiřitel a sběratel valašských lidových písní, tanců, zvyků a obyčejů byl Jan Stavinoha (1899 – 1988), který celý ţivot proţil ve Valašské Bystřici. Jako mladý hrával se svým strýcem Josefem Fuskem na housle a violu v Zezulkové muzice v předválečném období v letech 1918 – 1930. Zaslouţil se o rekonstrukci valašskobystřického kroje, secvičil bystřickou valašskou svatbu, figurální tance a písně, které byly prezentovány v roce 1925 při příleţitosti folklorního festivalu Valašský rok v Roţnově pod Radhoštěm.99 V tomtéţ roce se konaly Národopisné svátky v Brně, jejichţ cílem byla prezentace folkloru a zvykosloví z Moravy a Slezska. Za Valašsko se jí zúčastnili Bystřičané a předvedli zde valašskou svatbu. Spolu se svou manţelkou Rozálií Stavinohovou byli často zváni, aby prováděli povinnosti druţby na svatbách ve Valašské Bystřici a okolí. Bystřickým druţbou byl i Ludvík Jurajda (1907–1982), který se také zaslouţil o zachovávání a šíření lidové tradice v této obci. Vedle valašské svatby zorganizoval a reţíroval Jan Stavinoha doţínkové slavnosti. Jednalo se o pásmo písní, tanců a veršů k dožaté. Pravděpodobně nejstarší dochované záznamy z doţínkových slavností ve Valašské Bystřici jsou z roku 1930, uskutečněné pod vedením Jana Stavinohy. V 70. letech 20. století nastala uvolněnější politická situace, které Jan Stavinoha vyuţil a zorganizoval doţínkové slavnosti ještě v roce 1973.100 Jan Stavinoha zapisoval písně a uchovával je pro další generace. Na valašskobystřické písně byl patřičně hrdý a choval je ve velké úctě, dokonce své zápisky neposkytl ţádným etnografickým sběratelům, kteří k němu do Valašské Bystřice zavítali. Z výkladu Anny Adamcové víme, ţe do jisté míry to bylo z důvodů politicky pohnutého období, k jehoţ reţimu měl J. Stavinoha velkou nedůvěru. Na sklonku ţivota odkázal své zápisky 97
Polášek, Jan, Nepomuk – Kubeša, Arnošt: Valaské pěsničky VII. Písně z doby roboty, zbojnické a vojenské. Vsetín: Okresní úřad Vsetín – Okresní vlastivědné muzeum Vsetín, 1993, s. 75. 98 Polášek, Jan, Nepomuk – Kubeša, Arnošt: Valaské pěsničky. 3. díl. Milotice nad Bečvou: Knihovna Milotického Hospodáře, 1941, s. 88. 99 Valašské muzeum v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm bylo otevřeno 18. 7. 1925 folklorním festivalem zvaný „Valašský rok“ za účasti 25 000 návštěvníků. 100 Dlouhá odmlka od konaných doţínkových slavností z roku 1930 k roku 1973 byla zapříčiněna politickou situací po druhé světové válce. Anna Adamcová se zmiňuje: „staříček pravil, že režim tomu nepřál.“ 35
lidových písní s vlastnoručním věnováním vnučce Anně Adamcové. „Staříček Stavinoha písněmi žil a v rodině je stále zpíval, valašské písničky a tance naučil milovat nejen své tři syny a dceru, ale i svá vnoučata a pravnuky.“101 Jeho sbírka písní obsahuje kolem 250 zapsaných textů. Nápěvy zapisoval jeho bratranec Páter Ludolf Jaroslav Stavinoha. Písně s nápěvy činí okolo 150 písňových záznamů. Sbírka obsahuje písně zapsané z období jeho působení v Zezulkové cimbálové muzice, ale i zápisy získané jeho vlastní sběratelskou činností. V závěru sbírky se objevují také písně zlidovělé či pololidové. 3.2.3 Terénní výzkumy ve Valašské Bystřici ve 2. polovině 20. století Následující jména sběratelů hudebního folkloru nás uvádějí do období po druhé světové válce, kdy se znovu projevuje zvýšený zájem o lidové umění a více se rozvíjí různá folklorní seskupení. V případě Valašské Bystřice byl hlavním objektem zájmu pamětník, zpěvák a cimbalista Jan Zezulka (1883–1969). Jeden z prvních badatelů, který se zajímal o nástrojovou hudbu byl hudební folklorista Jaromír Gelnar102 (1931 – 1990). V 2. polovině 20. století zaznamenal valašskou lidovou hudbu v jejím charakteristickém a autentickém podání. Uţ v době svých studií se Gelnar zúčastňoval terénních výzkumů, ve kterých se zaměřil na oblast lidové písně a především lidové instrumentální hudby. Největší pozornost věnoval tradiční instrumentální hudbě na Těšínsku. Pro tuto práci je však důleţitý výzkum lidové instrumentální hudby, který věnoval Roţnovsku. Z tohoto výzkumu vzešla jeho diplomová práce Lidová nástrojová hudba na Rožnovsku, s níţ absolvoval na Filozofické fakultě v Brně v oboru národopisu roku 1954. Svou práci opírá o terénní výzkumy, kdy zachytil výpovědi pamětníků, kteří mu dokázali podat obraz lidové nástrojové hudby z přelomu 19. a 20. století. Výzkumy jsou hodnotné právě pro svou autenticitu některých pamětníků ve valašských vesnicích, kde se i po společensko-sociálních změnách 1. poloviny 20. století, ještě vyskytovaly doznívající prvky lidové kultury. 101
S rozhovoru s Annou Adamcovou. Vnučka Jana Stavinohy a zakladatelka folklorního souboru Troják ve Valašské Bystřici. 102 Jaromír Gelnar se narodil v Ostravě 19. 1. 1931, zemřel v Havířově 25. 10. 1990. Po maturitě na reálném gymnáziu v Ostravě vystudoval 1950–1955 národopis a hudební vědu na filozofické fakultě brněnské univerzity. Pracoval jako hudební redaktor v redakci lidové tvořivosti Českého rozhlasu v Ostravě. Od roku 1963 působil jako vědecký pracovník na brněnském pracovišti ÚEF ČSAV. V 1975 se vrátil do funkce redaktora ostravské rozhlasové stanice, kde pracoval jako hudební reţisér a upravovatel lidových písní. Toncrová, Marta: Gelnar Jaromír. In: Lidová kultura, 2007, s. 59–60. 36
Ve Valašské Bystřici to byli právě Jan (1883–1969) a Josef Zezulka (nar. 1887) , u kterých Jaromír Gelnar zachytil mnoho hodnotných výpovědí a poznatků z období působení a činnosti Zezulkovy cimbálové muziky. Záznamy popisují nástrojové sloţení, způsob hry, období jejího trvání a zmiňují se také o jednotlivých členech. Ve Valašském muzeu v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm ve fondu AV medií se nacházejí stěţejní zvukové záznamy ze dne 31. 7. 1955. Nahrávky byly pořízeny zásluhou Jaromíra Gelnara, Jaroslava Štiky, Richarda Jeřábka a Dušana Holého. Obsahují na šedesát písní s vyprávěním. Terénní záznamy popisují autentické projevy instrumentální hry, jenţ byly zachyceny u Jana Zezulky, Josefa Zezulky a Josefa Fuska z Valašské Bystřice. Na terenních nahrávkách byl zachycen zpěv písní, vyprávění, hra na malý cimbál (vlastní výroby), koncovku a šestidírkovou píšťalu. Většina nápěvů je v taktu 2/4 a 3/4 a představují párové točivé tance typu valaská a valaský.103 V 80. letech 20. století prováděl digitalizaci těchto nahrávek Jan Rokyta. Karty k zvukovým nahrávkám (křestní listy) opatřil svými písemnými poznámkami, ze kterých poznáváme závaţnost tohoto zvukového materiálu. „Obsah pásu je jedním ze základních kamenů studia instrumentální hry valašského hudebního folkloru na Rožnovsku; škoda, že takovéto hudby nemáme alespoň na 120 minut – a to ve větších celcích, vhodnějších pro analýzu - variační technika, asociační principy v řazení nápěvů. Obzvláště cenná jsou čísla 58 – 66, prakticky jediný záznam hry ke dvoudobému párovému točivému tanci „valaská“, o němž jinak víme pramálo. Skutečně velice cenné!“104 Zvukové nahrávky byly pořízeny pro ostravský rozhlas v reţii redaktorů a folkloristů Svatopluka Havelky, Jaromíra Gelnara a Dušana Holého. Jsou uchovány v archivech Českého rozhlasu Ostrava a Brno. Stalo se tak především na popud (tehdy ještě studenta) Jaroslava Štiky. Jaroslav Štika105 (1931 – 2010) se jiţ od studií systematicky zabýval a své celoţivotní dílo zaměřil na oblast bádání o valašském salašnickém hospodaření. Četné studie jsou věnované valašské kolonizaci. Pokusil se o vymezení regionu Valašska na Moravě a stanovení hranic této etnografické oblasti. Stal se výraznou osobností Valašského muzea
103
Nahrávky s jejich křestními hudebními listy jsou uloţeny ve fondu AV medií knihovny VMP. Knihovna VMP, AV 684/4, ATZ CD I/4, Bratři Jan a Josef Zezulkovi z Valašské Bystřice. 105 Jaroslav Štika se narodil 1. dubna 1931 v Roţnově pod Radhoštěm, zemřel 28. září 2010. Po maturitě na reálném gymnáziu ve Valašském Meziříčí vystudoval národopis a historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (1951–1955). 1956–1972 působil jako vědecký pracovník v ÚEF ČS AV v Brně. Od roku 1972–1999 byl ředitelem Valašského muzea v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm. Graclík, Miroslav: Jaroslav Štika. In: Mikulcová, Marie – Graclík, Mroslav: Kulturní toulky Valašskem. Frýdek-Místek, 2001, s. 275. 37 104
v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm. Věnoval se folklorní činnosti, sběru lidových písní, vedl ţenský pěvecký sbor Polajka a psal scénáře televizních pořadů.106 Oblíbenou lokalitou Jaroslava Štiky pro záznam hudebního folkloru se stala Valašská Bystřice. Dalo by se říct, ţe svůj celoţivotní zájem o tuto lokalitu zúročil jako zpěvák a významný odborný poradce pro uskutečnění CD nahrávky, která je ryze zaměřena na písně z Valašské Bystřice. Valašskobystřické písně stále uchovává ve svém repertoáru ţenský folklorní sbor Polajka z Roţnova pod Radhoštěm, který vznikl v roce 1972. Jedná se o písně, které se zpívaly bez hudebního doprovodu (písně svatební či pracovní). Od poloviny 20. století se o interpretaci písní z Valašské Bystřice pokoušelo několik cimbálových muzik především z Roţnova pod Radhoštěm (např. cimbálová muzika Javořina), ale nejednalo se o soustavnou práci se zvláštním zaměřením na písně z Valašské Bystřice. V broţuře, která byla vydána společně s nahrávkou cimbálové muziky Kotár, poukázal Jaroslav Štika na interpretační problémy valašskobystřických písní, se kterými se potýkali jejich interpreti. „Úspěch interpretace narážel mimo jiné na rytmický doprovod, respektive na neznalost jeho formy. Většina písní je zapsána ve dvoučtrvtním rytmu, ale nemá charakter písní tanečních.“107 Soustředěnou a systematickou práci věnovala písním z Valašské Bystřice cimbálová muzika Kotár z Roţnova pod Radhoštěm, která vznikla v roce 1999. Interpreti z cimbálové muziky Kotár zařadili písně z Valašské Bystřice do svého písňového repertoáru. V písních se odráţí dlouholetá práce, kterou jím v posledních letech věnovali. Jsou nahrány na zvukovém albu z roku 2009 s názvem A měl sem já sakúľenskú kobylu. „Poslední CD je výsledkem mnohaleté spolupráce s PhDr.Jaroslavem Štikou,CSc., význačným etnografem a dlouholetým ředitelem Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Jeho bohaté sběry písní z Bystřic se staly základem vzniklých nahrávek i vodítkem k jejich výsledné zvukové podobě.“108 Interpreti cimbálové muziky Kotár čerpají z Bímových sběrů z Valašské Bystřice, ze záznamů a pamětí Jaroslava Štiky a z rozhlasových nahrávek z poloviny 20. století. Z těchto materiálů vybrali na sto písní a snaţili se do hloubky poznat jejich charakter. Výsledkem této práce je zvukový nosič, který obsahuje na padesát písní s vyprávěním. O 106
Dílo Jaroslava Štiky viz Veselská, Jiřina: Štika Jaroslav. In: Lidová kultura, 2007, s. 225–226.; O ţivotě a jeho folklorní činnosti viz Graclík, Miroslav: Jaroslav Štika. In: Kulturní toulky, 2001, s. 275. 107 Štika, Jaroslav: O Valašské Bystřici. Booklet CD Kotár. A měl sem já sakúľenskú kobylu. Roţnov pod Radhoštěm 2008 – 2009. 108 Cimbálová muzika Kotár: O nás. Dostupné z: http://www.kotar.cz/muzika/cz/o_nas, cit. 30. 3. 2012. 38
přípravu CD se zejména zaslouţili Jan Malina (kontráš) a Petr Zetek (cimbalista), jehoţ rodinné kořeny sahají k Michalovi Zezulkovi (1873– 1954). Interpreti se snaţili vyuţít tradičních lidových hudebních nástrojů (dlabané housle, dlabanou dvoustrunnou basu, malý cimbál, kobzu, grumle, bezový klarinet, různé druhy píšťal), jejichţ výrobcem je Vít Kašpařík z Velkých Karlovic. Díky hře na tyto hudební nástroje se podařilo muzikantům podat posluchači obraz jednoduché hudební formy navazující na pojetí hry hudců z Valašské Bystřice. O sběrech z Valašské Bystřice se zmiňovala také Zdenka Jelínková (1920–2005). Významná etnochoreoloţka a taneční pedagoţka Zdenka Jelínková se systematicky věnovala sběratelské činnosti lidového tance, dětských her a říkadel. Zaměřila svou pozornost na oblast Slovácka, Valašska, Lašska, Slezska, Horácka a přechodné oblasti (hanácké Slovácko, luhačovické Zálesí, hostýnské Záhoří, Drahanská vysočina, valašskolašské pomezí). Zabývala se příbuznými typy tanců na Luţici, polské straně Těšínska a Oravy, také pořídila záznamy u jugoslávských Čechů.109 Ve svém příspěvku ve sborníku k 70. narozeninám Jaroslava Štiky, vzpomínala Zdenka Jelínková na sběry lidových tanců na Roţnovsku.110 Sběr se uskutečnil v červenci roku 1950, ve spolupráci s tehdejšími studenty Jaroslavem Štikou a Richardem Jeřábkem. Sběry lidového tance proběhly v Zubří, Vidči, Valašské Bystřici, Horní, Prostřední a Dolní Bečvě, na Hutisku a v Roţnově. Valašskou Bystřici připomíná opět v souvislosti s Janem Zezulkou. Zaznamenala zde párový točivý tanec valaský. Sběratelskou činnost na Valašsku shrnula do studií Valašské lidové tance (1954) a Točivé tance (1959).
109
Ţivot a sběratelská činnost Zdenky Jelínkové viz Pavlištík, Karel: Jelínková Zdenka. In: Lidová kultura, 2007, s. 95–96. 110 Jelínková, Zdenka: Přes Javorníčky čtyry chodníčky. (Vzpomínka na výzkumy lidových tanců na Roţnovsku). In: Almanach k 70. narozeninám PhDr. Jaroslava Štika, Csc. Roţnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm, 2001, s. 23–25. 39
3.3 Zezulkova cimbálová muzika 3.3.1 Rod Zezulků „Zezuľkových koní doma není…“111 Začátek nápěvu této písně nás upozorňuje na rod Zezulků z Valašské Bystřice, který zde má pravděpodobně dlouholetou tradici. Rod Zezulků v minulosti proslavila stejnojmenná muzika, která dnes ţije pouze v povědomí některých občanů Valašské Bystřice. U Zezulků sbíral lidové písně L. Janáček, H. Bím a v pozdějších letech (50. léta 20. století) se stali hlavním objektem zájmu etnografických pracovníků a sběratelů lidové hudby (J. Gelnar, J. Štika). Rod Zezulků pocházel z Valašské Bystřice z Tísňav. Místní část Tísňavy je poměrně vzdálená od samotného středu obce a představuje „ukrytou ráztoku“ mezi horami. I přesto je však jednou z nejstarších obydlených částí této obce, neboť se zde údajně ukrývali pronásledovaní lidé během třicetileté války. „Za války 30leté války a po ní staly se zdejší hory útočištěm pronásledovaných; ukrytá ráztoka Tísňavy byla osazena hned roku 1675.“112 Nejstarší záznamy, vztahující se k osobám působícím v Zezulkově muzice, pochází z poloviny 19. století. Historické prameny nás vedou k hudci Janu Zezulkovi (1845– 1914) a k jeho ţeně Kateřině rozené Solanské (z Tylovic), kteří ţili ve Valašské Bystřici č. 265. Vychovali šest dětí: dcery Annu a Veroniku a čtyři syny – Josefa, Jana, Michala.113 Josef Zezulka (1869–1934) byl v muzice 1. houslistou. Ţil s manţelkou Annou (z Halenkova) a dětmi Marií, Veronikou, Annou a Josefem v domě č. 95. Ţivili se polním hospodářstvím.114 Jeho bratr Michal Zezulka (1873–1954) hrál v muzice na basu. Ţil v domě č. 35 s manţelkou Annou, se kterou měl děti Josefa, Michala a Marii. Jeho hlavní činností bylo bohaté polní hospodářství, vedlejší obuvnictví a mimoto vozil koňmo poštu z Roţnova115 (bylo mu přezdíváno „pošťák“). Josef i Michal Zezulkovi byli Janáčkovými zpěváky při jeho sběrech ve Valašské Bystřici.
111
Incipit ze stejnojmenné písně. Píseň zpívá Jan Zezulka (1883–1969) na zvukové nahrávce z roku 1955 pro československý rozhlas Ostrava. 112 Kramoliš, Čeněk: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Roţnovský okres, 2010, s. 153. 113 Jméno čtvrtého syna není známo. Na zvukové nahrávce z roku 1955 se Jan Zezulka zmiňuje o svém třetím bratru, který však nebylo muzikant. 114 L. Janáček má ve svém zápisníku poznačené, ţe byl povoláním krejčí a trpěl postiţením pohybového ústrojí. Procházková Jarmila: Janáčkovy záznamy, 2006, s. 173. 115 O povolání Janáčkových zpěváků viz Procházková Jarmila: Janáčkovy záznamy, 2006, s. 173. 40
Nejmladší syn Jan Zezulka (1883–1969) hrával v muzice na malý cimbál, také ovládal hru na housle a různé typy píšťal. Hudební nástroje si vlastnoručně vyráběl. Byl dlouholetým kapelníkem muziky. Ţil v domě č. 265. S manţelkou vychovali šest dětí: dcery Aneţku, Martu, Věru, Marii, Ludmilu a syna Karla.116 Hlavní obţivou rodiny bylo rovněţ polní hospodářství. Jan Zezulka byl jeden z hlavních pamětníků a informátorů pro sběratele hudebního folkloru na Roţnovsku na počátku 2. poloviny 20. století. Druhou větev muzikantské rodiny Zezulků tvoří bratr Jana Zezulky (1845–1914) Josef Zezulka z domu č. 401.117 V muzice hrál na violu (kontry) a 2. housle. Měl dva syny Františka a Josefa. Starší syn František Zezulka se narodil roku 1881.118 Za doby působení v muzice hrál na klarinet. Po 1. světové válce odešel na hospodářství do Choryně.119 Jeho bratr Josef Zezulka se narodil v roce 1887.120 Hrával 1. a 2. housle, kontry, basu a při určitých příleţitostech trubku Es. Po 1. světové válce se oţenil do Ostravy a zde pracoval v hutích.121 Tyto dvě větve rodu Zezulků byly základem pro činnost rodinné cimbálové muziky, která se nejvíce proslavila od konce 19. století do začátku 1. světové války a v meziválečném období (1918–1930).
3.3.2 Doba působení Zezulkovy muziky Stáří Zezulkovy cimbálové muziky nelze přesně časově vymezit. Z výpovědí pamětníků se můţeme nejčastěji setkat s názorem, ţe tradice „dřevěné“ muziky ve Valašské Bystřici byla dlouholetá a řadí ji k nejstarším cimbálovým muzikám na Valašsku. Mnoho zajímavých poznatků o této muzice získal J. Gelnar při terénních výzkumech na Roţnovsku. Jan Zezulka (1883–1969) se vyjádřil, ţe „na Bystřicách hraje
116
Syn Karla Zezulky- Jan, je stávajícím majitelem domu č. 265 (dnes chata), bydliště má v Lipníku nad Bečvou. 117 O Josefu Zezulkovi nemáme více informací. Ve stručném popisu Zezulkovy muziky od Anny Adamcové je uvedeno, ţe se odstěhoval do pohraničí. Dle záznamu z Bímovy sběratelské činnosti je zřejmé, ţe se narodil v roce 1849. 118 Datum jeho úmrtí se nepodařilo zjistit. 119 Gelnar, Jaromír: Lidová nástrojová hudba na Rožnovsku. Příspěvek k monografii moravského Valašska. Brno, 1954, s. 49. 120 Podobně jako u jeho bratra se nepodařilo zjistit datum úmrtí. 121 Gelnar, Jaromír: Lidová nástrojová hudba na Rožnovsku, Brno, 1954, s. 49. 41
taká muzika přes dvěsta rokůch“.122 Jeho otec (Jan Zezulka, nar. 1845) prý vzpomínal na cimbalistu Nováka, který hrával, kdyţ byl jěště mladým „ogarem“123 Nejstarší pramen z Valašské Bystřice (Pamětní kniha farnosti 1899) připomíná Zezulkovu muziku v souvislosti s popisem valašské svatby. Zde J. Jandásek popsal pouze nástrojové sloţení muziky (píšťalka, klarinet, basa, housle, cimbál). Na počátku 20. století poznali Zezulky při svých sběrech lidových písní také L. Janáček a H. Bím.124 Z období konce 19. století do začátku první světové války hrála Zezulkova kapela v tomto obsazení: Josef Zezulka (1869 – 1934) 1. housle, Josef Zezulka (jeho strýc) 2. housle, Michal Zezulka (1873–1954) basa,125 Vincenc Románek (1845–1907) cimbál, František Slovák, zvaný „Ševčík“ (1844–1904) klarinet. Po smrti F. Slováka převzal hru na klarinet František Zezulka (nar. 1881). Na místo cimbalisty po V. Románkovi nastoupil Jan Zezulka (1883–1969). V muzice hrál také Josef Zezulka (nar. 1887), který zastával hru na 1. i 2. housle, basu a příleţitostně na Es trubku. Muzikanti byli známí po širokém okolí. Zásluhou J. Gelnara víme, ţe nejčastěji hrávali v Malé Bystřici (nebylo zde sdruţení domácích muzikantů), často je bylo slyšet na Soláni v hospodě Čarták, v Halenkově, Novém Hrozenkově nebo v Karlovicích.126 Zezulkova kapela se musela v té době bránit i konkurenci. Tu představovala rovněţ známá cimbálová muzika Jana Pellára.127 Pellárova muzika hrávala hlavně v okolí Vsetína. Svůj úspěch slavila na Národopisné výstavě českoslovanské 1895 v Praze, kde patrně získala mnohé zkušenosti. V Gelnarově rukopisu vzpomínali bratranci Zezulkovi na J. Pellára spíše negativně. „Oni enom zpívali a zas hráli – a to tak strhli ludí.“128 Zajímavým poznatkem z Gelnarova výzkumu byla skutečnost, ţe Zezulkova kapela nebyla typem profesionální muziky a profesionalizaci se také bránila. Obě pasekářské rodiny Zezulkovy netrpěly nouzí a tudíţ nemusely hrát pro výdělek. Bratranci Zezulkovi
122
Gelnar, Jaromír: Lidová nástrojová hudba na Rožnovsku, Brno, 1954, s. 49. Tamtéţ, s. 49. 124 Janáček se zde setkal se známými hudci a je spodivem, ţe proslavení instrumentalisté Zezulkovy kapely jsou v jeho záznamech evidováni jen jako zpěváci. Procházková Jarmila: Janáčkovy záznamy, 2006, s. 172. 125 Před Michalem hrál v muzice krátký čas basista Kovařík z Halenkova, nebyl však příliš dobrým hudebníkem. Gelnar, Jaromír: Lidová nástrojová hudba na Rožnovsku, Brno, 1954, s. 49. 126 V Karlovicích přišli do styku téţ se slovenskou lidovou písní, která zde silněji pronikala. Do značné míry to ovlivnilo jejich repertoár. J. Gelnar zaznamenal u Jana Zezulky čardáš. Gelnar, Jaromír: Lidová nástrojová hudba na Rožnovsku, Brno, 1954, s. 51. 127 Smolková, Františka: Jan Pelár. In: Gelnar, Jaromír: Lidová nástrojová hudba na Rožnovsku, Brno, 1954, s. 71–78. 128 Gelnar, Jaromír: Lidová nástrojová hudba na Rožnovsku, Brno, 1954, s. 51. 42 123
kladli velký důraz na to, ţe hráli „pro zábavu“. „Při takovém pojetí hudby nebylo divu, že mohla Zezulkova muzika vyrůst do tak vysokých uměleckých kvalit.“129 Rodinnou spjatost a hrdost na svou muziku vyjádřil Josef Zezulka ve vzpomínce, kdyţ za ním přišel Jan Pellár a přemlouval ho, aby šel hrát do jejich muziky (při příleţitosti nějakého vystoupení). Byla mu nabídnuta finanční odměna, ale s tou Jan Pellár nepořídil.130 V meziválečném období (1918–1930) byla činnost Zezulkovy muziky obnovena. Období po 1. světové válce přineslo velký hospodářsko-společenský vývoj, který zasáhl také do oblasti lidového umění. Od 20. let 20. století vytlačila tradiční nástrojovou hudbu dechová hudba. Uplatňovaly se také smíšené nástrojové sdruţení tzv. štrajchová muzika (smyčcové nástroje společně s dechovými a nově se přibírala harmonika). Vedle toho se však formovaly různé hnutí, které reagovaly na vliv úpadkové městské kultury. V případě Valašska se na rekonstrukci tradiční lidové kultury podílelo zaloţení Valašského muzea v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm. Muzeum bylo otevřeno při příleţitosti konání folklorního festivalu Valašský rok v roce 1925, jenţ představoval přehlídku valašských lidových zvyků, písní a tanců. Většina valašských lidových zvyků (také lidový oděv) jiţ nebyl součástí ţivé lidové tradice. Ustanovený výbor pro festival tak oslovil okolní vesnice, ve kterých probudil zájem pro obnovení tradičního lidového zvykosloví. Valašská Bystřice byla také jednou ze účastněných obcí. Hrála zde Zezulkova cimbálová muzika, pod vedením Jana Stavinohy byla prezentována valašská svatba a bystřické figurální tance. Zúčastněn byl sbor Portášů, který zahrál divadelní hru Čeňka Kramoliše Portáši a šverci.131 Další vývoj Zezulkovy cimbálové muziky se určitě odráţel od výše uvedených skutečností. V tomto období jiţ nebylo sloţení muziky ryze rodinné. Víme, ţe po válce se odstěhoval klarinetista František Zezulka. Na jeho místo nastoupil
Josef Kubját a
František Pomkla. Rovněţ za prací (do Ostravy) odešel jeho bratr Josef Zezulka, kterého ve hře na 1. housle zastal Josef Fusek. Otec Josefa a Františka, který v muzice „kontroval“, se také odstěhoval patrně někam do pohraničí.132 Novým „kontrášem“ se stal Jan Stavinoha (1899–1988). Z původních členů tak zůstal basista Michal Zezulka
129
Tamtéţ. s. 50. Gelnar, Jaromír: Lidová nástrojová hudba na Rožnovsku, Brno, 1954, s. 50. 131 O festivalu Valašský rok např. VESELOVSKÁ, Jiřina s kolektivem: Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm 1925 - 2005. Roţnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě 2005. 132 Podrobnosti o jeho novém bydlišti nejsou známy. 130
43
(1873–1954) a cimbalista Jan Zezulka (1883–1969). V tomto obsazení jsou zaznamenaní na fotografiích z roku 1925 při příleţitosti Valašského roku.133 Dřevěná cimbálová muzika hrávala v tomto obsazení především ve 20. letech 20. století. Jako hlavní příčinu jejího rozpadu označil cimbalista Jan Zezulka nedostatek nadaných hudebníků. „Každý muzikantem byť nemože. …Je to pěkné umění, ale musí byť člověk obezřelý. …Jak nemá tej vlohy, tak to nic není. …A než špatně hráť, to teho rači nechať.“ 134 Valašskobystřické písně měly svůj charakteristický ráz a způsobem interpretace se odlišovaly od ostatních lidových písní z Roţnovska. Zcela určitě se na tom podílela izolovanost obce a její celková chudoba ještě v 1. třetině 20. století.135 V projevech lidové tradice se také odráţela geografická poloha obce, která tvoří hranici mezi severním a jiţním Valašskem. „… Vždyť přes Bystřici se chodilo do Rožnova, Vsetína, Hrozenkova, Karlovic apod. a byla to taková křižovatka Valašska. Střetávalo se tam mnoho krásných a různorodých písniček a navíc ty domácí mají specifický ráz.“136 Prvních zvláštností v projevech lidové hudby ve Valašské Bystřici si povšiml H. Bím, který zde narazil na soustavné pouţívání triolových rytmů. 137 Podle poznatků K. Vetterla víme, ţe H. Bím se při přepisování písní pro PVms, radil s L. Janáčkem o způsobu zapisování triolových uskupení. Při pokusech o interpretaci valašskobystřických písní (od poloviny 20. století) se v roce 1953 uskutečnila návštěva k H. Bímovi. Podle slov Jaroslava Štiky si H. Bím jen matně rozpomněl na pomalý „duvajový rytmus“.138 K Bímovým písním, sesbíraným ve Valašské Bystřici, se ve svých notačních poznámkách několikrát vyjádřil L. Janáček. „Hudci k písním 1a, 1b hrají v taktu 2/4. Zpěv se v tomto taktu vypíná do trioly buď místy, buď veskrz; proto nelze měniti tyto trioly na takt 3/4. …Trioly jsou v kraji Velké Bystřice u Rožnova obvyklé.“139
133
Příloha fotografie č. 5., s. 69. Gelnar, Jaromír: Lidová nástrojová hudba na Rožnovsku, Brno, 1954, s. 47. 135 Komunikace, které spojují obec s Valašským Meziříčím a Roţnovem pod Radhoštěm byly vystavěny aţ v roce 1925. Pamětní kniha obce Velké Bystřice, 1922, s. 39. 136 Graclík, Miroslav: Troják – nová štika mezi valašskými soubory. Region Valašska, 1993, 27. 10. 1993, s. 5. 137 Vetterl, Karel: Nad dílem Hynka Bíma. Český lid 4, 1959, s. 179. 138 Štika, Jaroslav: O Valašské Bystřici. Booklet CD Kotár. A měl sem já sakúľenskú kobylu. Roţnov pod Radhoštěm 2008 – 2009. 139 Janáček, Leoš – Váša, Pavel: Moravské písně milostné I. Praha 1930, s. 6 a 104. 134
44
Způsob hry hudců z Valašské Bystřice popsal Jaromír Gelnar. Snaţil se doloţit hudební doprovod k písním dvojsmykem (duvajový rytmus). Nejprve tuto skutečnost dokázal na příkladech, které uvedl L. Janáček a H. Bím.140 Největší váhu pak přikládal výpovědi, kterou mu podal Josef Zezulka v roce 1954 (toho času ţil v Ostravě). „Mosí sa tahať, tak jak sa ta píseň spívá, žádné odrážky, nic takového. Basa hraje ty zdlúhavé tahy. To sa moselo vypočítať, aby to udržel po celý takt!“141 J. Gelnar poznamenal, ţe doprovod tanečních
písní
k figurálním
tancům
hráli
hudci
z Valašské
Bystřice přiznávkovým doprovodem („na odráţky“). 3.3.3 Interpretace lidové písně na dřevěné hudební nástroje Zezulkova cimbálová muzika se vyznačovala hrou na dřevěné lidové hudební nástroje. Tyto instrumenty pocházely z dílny samotných muzikantů. Z dechových nástrojů to byl především druh dřevěné píšťaly zvaný koncovka. Koncovky představovaly jednoduché bezdírkové píšťaly, které byly o délce asi 70 cm (záleţelo na délce hráčovy ruky). Způsob hry spočíval v částečném či úplném zakrýváním konce nástroje nebo jeho přefukováním. Její základní stupnice má charakter lydické tóniny. K tradičnímu způsobu její výroby se pouţíval prut z mladých lískových kmenů. Prut se podélně rozštípnul a jeho střed byl vykroucen. Poté se obě poloviny slepily pryskyřicí a omotaly kůrou z třešňové větve.142 Na Valašsku byla výroba takových koncovek běţná ještě v 50. letech 20. století. Tradičním výrobcem byl Jan Zezulka (1883–1969). Jeho výrobu a hru na koncovku, které říkal fujarka, zachytil J. Gelnar a J. Štika. Na zvukovém záznamu z roku 1956 se Jan Zezulka zmiňoval o slovenských drátenicích, kteří vyráběli koncovky štípáním. U Jana Zezulky se vyskytoval ojedinělý druh koncovky vrtané, na kterou si sám vyráběl flétnové náustky. Jeho vrtané koncovky tolik nevysychaly a nemusely se před hraním namáčet do vody. Strunný nástroj cimbál, který vytlačil z lidového instrumentáře dudy, nebyl rozšířen pouze v oblasti východní Moravy, ale hojně se uplatnil na celém českém území. Jednalo 140
Janáček ve své charakteristice doprovodu některých písní z Valašské Bystřice přímo uvádí, ţe doprovod hudců se děje ve sčasovce 2/4 (důraz se klade vţdy na druhou osminu). V notaci Janáček uvádí trioly ve 2/4 taktu, které spolu s tektonikou nápěvů podávají přesvědčivý doklad charakteru doprovodu - dvojsmykem. Gelnar, Jaromír: Lidová nástrojová hudba na Rožnovsku, Brno 1954, s. 37. 141 Gelnar, Jaromír: Lidová nástrojová hudba na Rožnovsku, Brno 1954, s. 37–38. 142 Popisem lidových hudebních nástrojů se např. zabýval Markl, Jaroslav: Lidové hudební nástroje v Československu. Praha, 1979, s. 15–20. 45
se o typ malého přenosného cimbálu. Hlavním typologickým znakem cimbálu je symetrický lichoběţníkový tvar resonanční skříně a dvě kobylky, které rozdělují několikasborově taţené struny na více tónů. Podle muzejních exemplářů se velikost cimbálů rozměrově lišila (šířka 73–125cm). K výrobě nástroje se vyuţívalo smrkového a javorového dřeva. Na vrchní desce se nacházely někdy aţ tři rosety (zvukové otvory). Tónový rozsah diatonických nástrojů a absolutní výška jejich ladění byly zřejmě různé (asi od c po c³), patrně byly ovlivňovány dovedností výrobce a hráče i laděním dalších nástrojů v kapele. K rozezvučení strun se pouţívalo kovových nebo dřevěných paliček.143 Ve Valašské Bystřici se dodnes takový druh cimbálu dochoval. Cimbalista Jan Zezulka (1883–1969) vyrobil čtyři malé cimbály.144 Jeden cimbál se dnes nachází v rodině Adamcových č. 478. Byl získán od Josefa Fuska z Valašské Bystřice. Jeho výrobce ani rok výroby nelze přesně určit.145 Z rozhovoru Anny Adamcové je zřejmé, ţe výrobou cimbálu se během 20. století ve Valašské Bystřici zabývalo několik lidových instrumentalistů (např. Josef Cáb, stolař z Valašské Bystřice, dnes ţije ve Vidči). Z rukou Jana Zezulku pocházely také lidové hudební nástroje smyčcové - především housle. Jeho výrobky zachytil a popsal J. Gelnar. Jan Zezulka vyráběl smyčcové nástroje vţdy podle předlohy, jehoţ vzorem byly housle přebírané z vysoké hudební kultury. Pravděpodobně vyrobil šest takových nástrojů. Pro výrobu houslí pouţíval několik druhů dřeva. Vrchní deska byla ze smrkového dřeva. Spodní deska, luby, krk a kobylka byla pak ze dřeva javorového. K výrobě praţců a hmatníků pouţil dřevo ze stromu švestky a na kolíky vyuţil materiál z jedlových suků.146 Větší druh smyčcového nástroje z lidového instrumentáře představovala basa. Jednalo se o typ menšího nástroje velikostí mezi violoncellem a kontrabasem. Zpravidla míval tento nástroj tři struny s laděním d – a – g.147 J. Gelnar uvedl, ţe ve Valašské Bystřici byl výrobcem malé basy Josef Ondruch, který k nim vyráběl také struny z ovčích střev.
143
Kurfürst, Pavel: Cimbál. In: Lidová kultura, Praha, 2007, s. 85–86. Gelnar, Jaromír: Lidová nástrojová hudba na Rožnovsku, Brno 1954, s. 26. 145 Dnes se cimbál nachází v rukou zkušeného opraváře, který se jej snaţí zrekonstruovat tak, aby se na něj mohlo opět hrát. 146 Gelnar, Jaromír: Lidová nástrojová hudba na Rožnovsku, Brno 1954, s. 28–29. 147 Tamtéţ s. 29. 144
46
3.4 Současná folklorní činnost Obec Valašská Bystřice je v širém okolí známá pro svůj poměrně bohatý společenský ţivot. Do kulturně-společenského ţivota výrazně přispívají místní dobrovolnické spolky, které mají zpravidla dlouholetou tradici. Na obnovování a zachovávání lidových tradic se výrazně podílí Valašský soubor a cimbálová muzika Troják, Divadelní ochotnický soubor CHAOS, Valašský sbor portášský a dechová hudba Bystřičanka. Při příleţitosti konání společenských událostí tyto soubory spolu úzce spolupracují. 3.4.1 Valašský soubor a cimbálová muzika Troják Počátky valašského souboru se vztahují k roku 1991, jeho historie je však mnohem hlubší, neboť navazuje na tradici Zezulkovy cimbálové muziky a odkaz Jana Stavinohy. Soubor byl zaloţen v březnu roku 1991, kdy se sešla hrstka nadšenců, odhodlaná zhostit se nelehkého úkolu: nastudovat a znovu oţivit pradávné bystřické tance a písně. Pod vedením Anny Adamcové se tanečníci odhodlali k nácviku tradičních doţínkových slavností, které se v témţe roce dočkaly svého provedení. Stejnojmenná cimbálová muzika byla zaloţena v dubnu 1997. Její repertoár se snaţí navázat na tradiční Zezulkovu cimbálovou muziku a kromě valašskobystřických písní a tanců jej rozšiřuje o hudební folklor celého Valašska. V repertoáru souboru nalezneme písňové a taneční pásma vztahující se k výročním zvykům a obyčejům (kácení máje, doţínkové slavnosti, vánoční koledy). Taneční sloţka prezentuje mnoho figurálních tanců (např. pilky, poţehnaný, rančík, bystřický) a zahrnuje také dětský folklor. Název valašského souboru i muziky byl odvozen od hory Tanečnice, nejvyšší hory ve Valašské Bystřici, která má tři vrcholy a jeden z místních názvů je Troják. Soubor Troják a cimbálová muzika se významně podílí na rozvíjení místních lidových tradic, vystupuje při nejrůznějších zvykoslovných a společenských příleţitostech v obci i na známých domácích a zahraničních folklorních festivalech.
47
3.4.2 Drţitelka lidové tradice ve Valašské Bystřici Anna Adamcová Anna Adamcová (Kopecká), vnučka Jana Stavinohy (1899–1988), sběratele lidových písní, se narodila v roce 1955. Hudební vzdělání ve hře na housle získala na Základní umělecké škole v Roţnově pod Radhoštěm u tehdejšího ředitele Karla Smolky. Působila v cimbálové muzice Javořina od roku 1973–1982. Zpočátku hrála obligát (první housle), ale brzy na to zastávala také místo primášky cimbálové muziky Javořina. Od roku 1988 hrála prim v cimbálové muzice Kyčera, která zpočátku doprovázela valašský soubor Troják. V roce 1991 se zaslouţila o vznik valašského souboru Troják a stala se jeho vedoucí. Své hudební vzdělání zúročuje jako primáška cimbálové muziky Troják od jejího zaloţení. Se svým manţelem Janem Adamcem (1955), současným zpěvákem cimbálové muziky, vychovali čtyři děti, kterým předali lásku k Valašsku a jeho lidovým tradicím. Všem dětem poskytli hudební vzdělání a to se stalo základem pro vznik rodinné cimbálové muziky. Adamcova rodinná cimbálová muzika148 začala své působení v roce 1996. Nejstarší dcera Anna149 (narozená 1982) působila v cimbálové muzice jako cimbalistka od jejího zaloţení do roku 2006. Dcera Petra (1983)150 současně působí v muzice jako kontráška a cimbalistka. Syn Jan (1985) zastává hru druhých houslí. Nejmladší syn Lukáš (1998) zpestřuje činnost muziky svými sólovými pěveckými výstupy a věnuje se hře na housle. Současnou podobu cimbálové muziky doplňuje Jaroslav Kneisl (cimbalista z Valašského Meziříčí), Pavel Bolek (basista z Vigantic) a umělecký vedoucí muziky je Libor Obšivač z Valašské Bystřice (hra na zobcové flétny). Rodinná tradice, která čerpá především z odkazu Jana Stavinohy, se silně odráţí v celém valašském souboru Troják, především v cimbálové muzice (v jejím sloţení, repertoáru a způsobu hry).
148
„Již druhé vítězství v soutěži zpívajících rodin si odnesli známí hudební manželé Anna (40) a Jan (40) Adamcovi a jejich tři děti Anička (14), Petra (13) a Jeník (11) z Valašské Bystřice.“ Graclík, Miroslav: U Adamců zpívá celá rodina. Valašské noviny. 1996, 17. 12. 1996, s. 5. 149 Dcera Anna Pulkrábková (Adamcová) se provdala do Blanska, kde působí jako cimbalistka ve folklorním souboru. Mimo hru na cimbál ovládá také hru na akordeon. 150 Petra Dostálová (Adamcová) se věnuje hře na kytaru a klavír. Kromě hry v cimbálové muzice se zabývá dětským folklorem a taneční choreografií. 48
„Soubor Troják je tedy v těch nejpovolanějších rukou a skýtá záruku, že nebude prezentovat jiný než ryze bystřický folklor.“151
4. SROVNÁNÍ VARIANT PÍSŇOVÝCH ZÁZNAMŮ Z VALAŠSKÉ BYSTŘICE Variační proces je hlavním znakem ústně nebo pamětí tradovaného folkloru. Hudebně folklorní útvary se vyskytují v různých variantách zejména s ohledem na regionální zvláštnosti. V některých regionech se však vyskytují písně i s místními variantami, proto nacházíme v záznamech u jedné písně různé odlišnosti (melodické či rytmické). Při interpretaci folkloru sehrává důleţitou roli okolní prostředí, proto si u srovnávání písňových variant budeme všímat v první řadě o jaký druh písně se jedná, k jaké příleţitosti byla zpívána a kdy byla zapsána. Srovnáme textové zápisy, do kterých často více či méně pronikají výrazy ze spisovné češtiny. Následně se budeme zajímat zda-li jde o nápěv k taneční písni a s jakým doprovodem hudebních nástrojů byla zpívána. Z hudebního hlediska se zaměříme na tonální průběh, druh tóniny, rytmické a melodické zvláštnosti a pokusíme se určit o jaký druh písňové hudební formy se jedná. 4.1 Pochválen buď Ježíš Kristus Tato svatební píseň se zpívala při příleţitosti, kdyţ si v den svatby přišel ţenich pro svoji nevěstu k jejímu domu. Zpravidla přišel ţenich za doprovodu celé druţiny svatebčanů a muziky. V případě Valašské Bystřice víme, ţe se mohlo zpívat za doprovodu cimbálové (dřevěné) nebo dechové (plechové) muziky. Píseň je poprvé zaznamenaná v Pamětní knize farnosti Janem Jandáskem z roku 1899. Zajímavostí zůstává, ţe píseň zapsal ve dvou nápěvových verzích. Texty obou verzí jsou si podobné. Následně tuto píseň známe ze zápisu Jana Stavinohy z poloviny 20. století. Text písně je bohatší (obsahuje tři sloky). V textových zápisech můţeme u Jana Jandáska pociťovat sklon k uţívání spisovné češtiny (někdy nalezneme slovo ve spisovném tvaru jindy zase v dialektu). 151
Martinek, Miroslav: Valašská Bystřice 1651–2001. Valašská Bystřice, 2001, s. 25. 49
Všechny tři písně jsou zapsány v 2/4 taktu. Je zřejmé, ţe se jedná o písně veselého charakteru, které mají durovou tóninu. První píseň se liší od zbylých dvou zcela jiným nápěvem. Skládá se ze tří čtyřtaktí a jednoho trojtaktí, které se od sebe liší střídáním vzestupné a sestupné melodie. Dá se říci, ţe se jedná o malou písňovou formu jednodílnou, která je totoţná s periodou (po osmi taktech je poloviční závěr na třetím stupni, píseň končí na tónice) i přesto, ţe počet taktů je nepravidelný. 1. Pochválen buď Ježíš Kristus - Jan Jandásek, 1. verze
Ve druhé verzi Jandáskova zápisu je napsáno tempové označení (vesele). Hudební forma je malá písňová sloţená z dílů a b. Oba díly jsou opakovány repeticí. 2. Pochválen buď Ježíš Kristus - Jan Jandásek, 2. verze
Třetí varianta písně pochází ze zápisů Jana Stavinohy. V zápise se setkáváme s tempovým označením (metronomické označení tempa 112). Nápěv se téměř shoduje s druhou variantou této písně. Podobnost nacházíme v dílu a, který pouze v prvním taktu ukazuje sloţitější rytmický útvar v podobě synkopy a šestnáctinových hodnot 50
(melismatická ozdoba). Druhý díl b se melodicky více odlišuje: ve druhé variantě se nachází sestupné rozloţené kvintakordy, kdeţto ve třetí variantě se objevuje sestupná řada tónů durové stupnice. 3. Pochválen buď Ježíš Kristus - Jan Stavinoha
Tato píseň je zachycená na zvukové nahrávce z roku 1956, jejímţ interpretem byl Jan Zezulka. Jedná se o čtvrtou variantu písně (notový zápis není uveden), která má po melodické stránce nejblíţe k druhému nápěvu. Všechny nápěvy jsou zapsány ve 2/4 taktu i přesto, ţe se jedná o písně netaneční. Kdybychom si totiţ píseň zazpívali podle zápisu, pravděpodobně by se z ní stala polka s přiznávkovým doprovodem. Píseň se zřejmě měnila s pouţitím doprovodné muziky (hudecká či dechová). Zpívala-li se píseň sólově nebo s doprovodem hudecké muziky, patrně by měly být v notovém zápise obsaţeny triolové rytmy, ze kterých by byl zřejmý i doprovod hudců tzv. dvojsmykem. 51
Píseň je i v současné době stále ţivá a často ji nalezneme v repertoáru lidových zpěváků. V interpretaci písně došlo k opuštění pomalého duvajového rytmu a uplatňuje se rychlejší přiznávkový doprovod. 4.2 Podívaj sa, cérečko Následující píseň byla povaţována také za svatební. Varianty, které budeme srovnávat, se od sebe odlišují růzností textů, především uspořádáním slok a někdy se pozmění i jejich obsah. Podle uspořádání jednotlivých slok se mění i název písně (Podívaj sa, cérečko nebo Není lásky stálejší). Píseň se vyznačuje větším počtem slok, které oslavují manţelství a připomíná odchod nevěsty z domu jejich rodičů. U sběratelů A. Kubeše, J. N. Poláška a J. Jandáska je poznačeno, ţe se zpívala při svatební hostině. Charakter písně vychází opět z textu a jeho obsahu, který je váţný a důstojný. Téměř všechny varianty jsou zapsány ve 3/4 taktu. Nápěv se vztahuje k párovému točivému tanci polonézového typu zvaný starodávný (vałaský). Pokud se však píseň zpívala při svatební hostině, je zřejmé, ţe její tempo mohlo být volnější a nepodřizovalo se tanečnímu rytmu. První písňová varianta pochází ze zápisů H. Bíma. Ve srovnání s ostatními, se po textové stránce druhá a třetí sloka patrně váţe k jiné písni. Pouze první sloka tohoto zápisu se nachází i v následujících variantách. Nápěv je v durové tónině (F dur). V Bímově zápise se často objevují melodické ozdoby v podobě přeškrtnutých osminových hodnot (předposlední takt). Tento úkaz vystihuje jeho poctivost zaznamenávání lidových písní, neboť je patrné, ţe pouţívání melodických ozdob v lidovém písňovém projevu si kaţdý interpret dotvářel sám podle libosti. V interpretaci lidové hudby se hovoří o tzv. cifrování.152 Hudební forma pravděpodobně představuje malou písňovou formu jednodílnou, která se člení nepravidelně a podřizuje se textu písně (čtyři, tři a tři takty).
152
Cifrování se vyskytuje u hráčů a zpěváků z hlediska různých melodicko-rytmických figur uţitím rozmanitých tónů průchodných či vedlejších. Holý, Dušan – Pavlicová, Martina: Cifrování. In: Lidová kultura, 2007, s. 84. 52
1. Podívaj sa, Haničko – Hynek Bím
Druhý záznam pochází ze sběratelské činnosti A. Kubeše a J. N. Poláška. U písně jsou poznačeny mnohé poznámky jako je tempo, jméno, věk zpěváka, lokalita, příleţitost, ke které se zpívala, a dokonce varianta textu z jiné obce. Nezvyklé je označení dynamiky, se kterým se setkáváme pouze v zápisech A. Kubeše a J. N. Poláška. 53
Tonálně se píseň shoduje s předchozím nápěvem. Melodická linka je obdobná, ale oproti Bímově zápisu je značně ochuzená o melodické tóny. Její zápis je zjednodušen. Varianta tohoto zápisu ukazuje na formu dvoudílnou a b, přičemţ díl b je opakován repeticí. Pokud bychom vycházeli z Bímova zápisu (forma jednodílná), je moţné povaţovat tuto variantu za písňovou formu jednodílnou, která je totoţná s periodou. Perioda však vykazuje nesouměrnost v taktovém rozdělení (čtyři a pět). 2. Podívaj sa, děvečko – A. Kubeša a J. N. Polášek
Písňová varianta pocházející z rukopisné sbírky J. Stavinohy se vyskytuje pod názvem Není lásky stálejší a od první sloky je zřejmé, ţe se jedná o svatební píseň. Sloky písně jsou logicky uspořádány a obsahově vystavěny do jednoho celku. Nápěv je zapsán v taktu 3/8 a z hlediska melodie a formy je téměř stejný jako zápis A. Kubeše a J. N. Poláška. Drobná melodická obměna se nachází na konci dílu a, který končí na třetím stupni tóniny, kdeţto v předchozím nápěvu je zakončen na tónice. 54
3. Není lásky stálejší – Jan Stavinoha
1. Není lásky stálejší jako je stav manželský, /:Bože, Bože, jak je temu ženatému dobře.:/ 2. Ráno už za svítání, ženka volá k snídani. /:Bože, Bože, jak je temu ženatému dobře.:/ 3. Dyž se schýlí k poledňu, ženka volá k obědu. /:Bože, Bože, jak je temu ženatému dobře.:/ 4. O půl čtvrté hodině, ženka volá k svačině. /:Bože, Bože, jak je temu ženatému dobře.:/ 5. A dyž se už zvečeří, ženka volá k večeři. /:Bože, Bože, jak je temu ženatému dobře.:/ 6. A dyž vyjdů hvězdičky, ženka mně dá hubičky. /:Bože, Bože, jak je temu ženatému dobře.:/ 7. Podívaj sa Haničko, na to naše poléčko, /:jak je dlůhé a jak sa ti po něm chodiť bude.:/ 8. Dyž na pole pohlédla, slzička jů poléla. /:Bože, Bože, jak mně bylo u matičky dobře.:/153 Poslední a zároveň nejstarší varianta tohoto nápěvu pochází ze zápisu J. Jandáska. Sloky písně jsou podobně vystavěny jako u J. Stavinohy, ale závěrečná sloka se shoduje s textovou variantou (uvádí A. Kubeša a J. N. Polášek v poznámce), která se váţe k jiné obci. Melodická linka je obdobná jako v předchozích variantách, ale nápěv je zapsán ve 2/4 taktu. Tímto se mění charakter písně z taneční na netaneční. Z Jandáskova zápisu můţeme usoudit, ţe se jednalo o píseň táhlou ve volném tempu, která odpovídala příleţitosti, při níţ byla interpretována. Charakter volné písně je upevněn tempovým označením koruny nad čtvrťovými hodnotami.
153
Sloky písně jsou přepsány ze sbírky Jana Stavinohy podle jeho rukopisu. 55
4. Není lásky stálejší – Jan Jandásek
Varianty této písně se vyznačují vysokým počtem jednotlivých slok, které byly pravděpodobně přidávány či ubírány podle libosti a příleţitosti její interpretace. Také bychom mohli říci, ţe se některé sloky váţou k jinému písňovému nápěvu. Zajímavosti zůstává, ţe nejstarší zápis má charakter volné písně, kdeţto uţ v Bímově záznamu pozorujeme taneční charakter písně. Současná varianta písně se vyskytuje v repertoáru valašského souboru Troják. V jejich interpretaci má píseň taneční funkci k párovému točivému tanci starodávný a je známá pod názvem Podívaj sa, cérečko. 4.3 Šenkéričku, s Bohem buďte Rovněţ svatební píseň, která se zpívala při odchodu z hospody na poděkování a rozloučení se s hostinským. Mělo by se jednat o píseň táhlou ve volném tempu. Charakter volné písně můţeme odvodit z jejího textu a pro příleţitost, ke které byla určená. Kdyţ se však podíváme na druhou variantu zápisu od H. Bíma, všimneme si zeleně vyznačené taktové čáry, která má pravděpodobně označit prodlouţení poslední noty. Z toho plyne, ţe nápěv písně se podřizuje slovní deklamaci textu. Zpomalení či prodlouţení cítíme na čtvrťových hodnotách, které by mohly být označeny korunou. Všechny varianty jsou zapsány ve 2/4 taktu. 56
Texty první a druhé písně jsou obsahově téměř shodné a liší se pouze drobnými změnami (uţití jiného slova, ale obsah se nemění). Třetí varianta má více slok. První tři sloky jsou zcela jiné, proto nese píseň také jiný název (Půjdu domů). Nápěvy písní jsou melodicky i harmonicky odlišné. První písňová varianta je v tónině c moll a uplatňuje řady tónů charakteristické pro stupnici melodickou i harmonickou. Píseň začíná pátým stupněm tóniny (intervalovým skokem - spodní čistou kvartou). Interval čisté kvarty se v nápěvu vyskytuje častěji. Z hlediska hudební formy ji lze označit za malou písňovou formu jednodílnou, která je totoţná s větou, ale její členění je nesymetrické (pět a sedm taktů). 1. Šenkéričku, s Bohem buďte – Jan Jandásek
Druhá varianta písně je naopak zapsána v durové tónině (C dur). Za zvláštnost zde povaţujeme uţití mixolydické funkce (sníţený sedmý stupeň). V Bímově zápisu nalezneme melodické ozdoby v podobě přírazů a náznak druhého hlasu v prvních dvou taktech. Hudební forma je patrně malá písňová jednodílná totoţná s větou a rozdělena na pět a pět taktů, které tvoří pravidelné polověty.
57
2. Šenkéričku, s Bohem buďte – Hynek Bím
Třetí varianta nápěvu pochází ze zápisu Jana Stavinohy. Vidíme zde tempové označení, které nám vypovídá o charakteru písně. Nápěv je v tónině E dur. Opět se zde vyskytuje sníţený sedmý stupeň (mixolydická septima). Melodie písňové varianty je téměř shodná s předchozím nápěvem. V Bímově zápisu se nachází mixolydická septima po celou dobu, kdeţto ve Stavinohově nápěvu zaznívá jen v jednom taktu. Hudební forma a její rozdělení se shoduje s druhou variantou. 3. Půjdu domů – Jan Stavinoha
1. Půjdu domů, půjdu domů, aji musím, /:sem chudobnej matičky syn.:/ 2. Tá mňa těžko, tá mňa těžko vychovala, /:ve dně šila v noci přadla:/ 3. Ve dně šila, ve dně šila košulenku, /:v noci přadla kůdelenku:/ 58
4. Šenkýřenko, šenkýřenko s Bohem buďte, /:co sem dlužen pamatujte:/ 5. Zapište to, zapište to na dvérečka, /:zaplatí to galánečka:/ 6. Zapište to, zapište to bilů křidů, /:zaplatím to až k Vám přídu:/ 7. Štyry groše, štyry groše za pivečko, /:to pro ťa má galánečko:/ 8. A pět zlatých, a pět zlatých za gořalku, /:a to všecko pro galánku:/ 9. Hraj muzigo, hraj muzigo máš i komu /:Stavinoha ide domů:/154 V projevech hudebního folkloru ve Valašské Bystřici se s touto písní setkáváme i v současnosti a opět v různých variantách, které vycházejí z výše uvedených. Píseň není vázána pouze k svatebnímu obřadu. Její interpretace je spojena s příleţitostí rozloučení se na závěr různých společenských událostí apod.
154
Sloky písně jsou přepsány ze sbírky Jana Stavinohy podle jeho rukopisu. 59
ZÁVĚR „Lidové písně jsou prý jako mince. Pobíhají po světě na všecky čtyři strany jako mince; otírají se, ošoupávají se, ztrácejí lesk jako v oběhu mince; bývají proraženy, ulomeny a jinak deformovány jako mince; někdy zachovávají původní lesk a nesetřenou výraznost, jako mince uschované v hrnci nebo v pytlíku; ale jedním se od mincí liší: u mincí víme, kde byly raženy, u písní nevíme, kde zcela určitě vznikly.“155 Lidová píseň představuje z hudebního hlediska nejpřirozenější a nejčistší hudební projev lidské společnosti. Tím, ţe je tradována a generačně předávána dává člověku moţnost k jakési sebeidentifikaci a k hledání svých vlastních kořenů nebo zařazení se k určitému etniku. V projevech hudebního folkloru nalezneme pramenný materiál pro studium kulturně historických souvislostí. Díky charakteristickým projevům tradiční lidové kultury můţeme specifikovat různé typy kultur. Na českém území se např. výrazně odlišovaly projevy lidové kultury obyvatel v oblasti Valašska. Díky tomu můţeme mluvit o tradičních projevech valašské kultury, která se významně projevuje také v hudebním folkloru. Tato práce poukazuje na specifické projevy hudebního folkloru v lokalitě Valašské Bystřice v rámci etnografického regionu Valašska. Přesto, ţe Valašská Bystřice byla jednou z posledních zaloţených obcí v podoblasti Roţnovska, vykazovala mnohé charakteristické znaky, které byly vlastní pro samotnou obec. Civilizační pokrok a společensko hospodářské změny potlačovaly tyto charakteristické projevy lidové kultury aţ na počátcích 20. století. Dnes se s odstupem jednoho století o tradiční lidové kultuře ve Valašské Bystřici můţeme dovídat uţ jen díky působení místního valašského souboru a z vyprávění pamětníků, kteří díky vysokému věku vymírají a s nimi i zbytky valašskobystřické lidové tradice. Nedá se říci, ţe by písně z Valašské Bystřice zvláštním způsobem vybočovaly z okruhů písní celého valašského regionu. Z hudebního hlediska v nich nacházíme charakteristické prvky, které se shodují s valašskou lidovou hudbou. Přesto však zůstává nepopíratelným faktem, ţe zdejší písně mají jiný ráz neţ ty z blízkého i dalekého okolí. Izolovanost obce byl jeden z hlavních faktorů, který působil na zachovávání specifik v projevech její lidové hudby. Tyto specifika byly výrazné především v její interpretaci, 155
Táborský, František: Rusava. Vizovice, 1993, s. 120. 60
pro niţ zůstává charakteristické pouţívání triolových rytmů. Objevovaly se v sólovém projevu interpreta. Nevymizely ani s doprovodem lidových hudebních nástrojů. Naopak doprovodná sloţka se podřizovala samotnému zpěvákovi. Podle slov Jana zezulky se muselo hrát tak, jak se zpívalo. Současná interpretace lidových písní závisí na jejím hudebním doprovodu, kterému se podřizuje. Tím dochází k zjednodušování a k potírání charakteristických prvků pro lidovou píseň určité oblasti. Tato práce měla přinést pouze jakýsi náhled na ţivot lidové hudby ve Valašské Bystřici, jenţ se tímto určitě nevyčerpal. V případě dalšího studia v této oblasti by se měla zvláštní pozornost věnovat rukopisné sbírce Hynka Bíma, která by zaslouţila vlastní zpracování.
61
SOUPIS POUŢITÉ LITERATURY A PRAMENŮ LITERATURA Beneš, Bohuslav (red): O životě písně v lidové tradici. Brno, 1973. Bobek, František: Svatební řeči z Velké Bystřice u Rožnova. Časopise Moravského musea zemského 10, 1910, s. 147–150. Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. svazek. Praha – Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2007. Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha – Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2007. Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek. Praha – Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2007. Doupalová, Eva: Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lidových písní. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1987. Fukač, Jiří – Vyslouţil, Jiří: Slovník české hudební kultury. Praha, 1997. Graclík, Miroslav: Troják – nová štika mezi valašskými soubory. Region Valašska, 1993, 27. 10. 1993, s. 5. Graclík, Miroslav: U Adamců zpívá celá rodina. Valašské noviny. 1996, 17. 12. 1996, s. 5. Holý, Dušan – Císaríková, Klára: Lidová hudba. Výběrová bibliografie. Brno: Ústav Evropské Etnologie FF MU, 2008. Hostinský, Otakar – Havelková, Vlasta: Lidová píseň hudba a tanec. In: Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1985. Praha, 1986, s. 229–241. Hrabalová, Olga: Průvodce písňovými rukopisnými sbírkami ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, pracoviště v Brně, 1983. 62
Janáček, Leoš – Váša, Pavel: Moravské písně milostné. Praha, 1930. Jelínková, Zdenka: Točivé tance. Gottwaldov, 1959. Jelínková, Zdenka: Valašské lidové tance. Praha, 1954. Kramoliš, Čeněk: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Rožnovský okres. Brno: GARN, 2010. Kučerová, Judita: Lidová píseň v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.1. a 2. díl, Brno: Masarykova univerzita Pedagogická fakulta, 2008. Markl, Jaroslav: Lidové hudební nástroje v Československu. Praha, 1979. Mikulcová, Marie – Graclík, Miroslav: Kulturní toulky Valašskem. Frýdek- Místek, 2001. Nekuda, Vladimír (red.): Okres Vsetín. Rožnovsko – Valašskomeziříčsko – Vsetínsko. Vlastivěda moravská. Valašské Meziříčí: Hvězdárna Valašské Meziříčí – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně – Okresní úřad Vsetín, 2002. Ország-Vranecký, Joţa: Lidové hudební nástroje na Valašsku. Roţnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm, 1968. Ország-Vranecký, Joţa: A měl jsem já píšťalenku. Ostrava: Krajské nakladatelství, 1963. Polášek, Jan, Nepomuk – Kubeša, Arnošt: Valaské pěsničky. 1. díl. Milotice nad Bečvou: Knihovna Milotického Hospodáře, 1939. Polášek, Jan, Nepomuk – Kubeša, Arnošt: Valaské pěsničky. 2. díl. Milotice nad Bečvou: Knihovna Milotického Hospodáře, 1940. Polášek, Jan, Nepomuk – Kubeša, Arnošt: Valaské pěsničky. 3. díl. Milotice nad Bečvou: Knihovna Milotického Hospodáře, 1941. Polášek, Jan, Nepomuk – Kubeša, Arnošt: Valaské pěsničky. 4. díl. Milotice nad Bečvou: Knihovna Milotického Hospodáře, 1944. Polášek, Jan, Nepomuk – Kubeša, Arnošt: Valaské pěsničky. 5. díl. Milotice nad Bečvou: Knihovna Milotického Hospodáře, 1946. Polášek, Jan, Nepomuk – Kubeša, Arnošt: Valaské pěsničky VII. Písně z doby roboty, zbojnické a vojenské. Vsetín: Okresní úřad Vsetín – Okresní vlastivědné muzeum Vsetín, 1993. Procházková, Jarmila: Janáčkovy záznamy hudebního a tanečního folkloru. I. Komentáře. Brno: Etnologický ústav AV ČR Brno, 2006. 63
Rokyta, Jan – Stolařík, Ivo – Zenkl, Luděk: Jak zpívat lidové písně. Ostrava, 1990. Smetana, Robert – Václavek, Bedřich. Lidová píseň. Ottův slovník naučný nové doby. Dodatky, III, Praha, 1935, s. 1192–1195. Táborský, František: Rusava. Vizovice, 1993 Toncrová, Marta: Jaromír Gelnar (1931–1990). Stráţnice: Ústav lidové kultury, 1992. Václavek, Bedřich – Smetana, Robert: O české lidové písni a slovesnosti. Praha, 1963. Vyslouţil, Jiří: Janáček o lidové písni a lidové hudbě. Praha, 1955. Pelc, K., Ferdinand: Valašská vesnice (Velká Bystřice u Rožnova). Obzor národohospodářský 9, 1904, s. 215–224, 261–271, 314–322. Scheufler, Vladimír: Lidová píseň. Radostná země 2, 1952, s. 98–104. Vetterl, Karel: Nad dílem Hynka Bíma. Český lid 4, 1959, s. 176–180. Vyslouţil, Jiří: Hynek Bím. K osmdesátinám významného sběratele lidových písní. Český lid 2, 1954, s. 51–55.
PRAMENY CD Kotár: A měl sem já sakulénskú kobylu. 2009–2009. Kronika obce Valašská Bystřice. Valašská Bystřice, 1973. Pamětní kniha zdejší farnosti. Valašská Bystřice, 1899. Pamětní kniha obce Velká Bystřice. Valašská Bystřice, 1922.
64
SOUPIS ZKRATEK ATZ
Archivní terénní záznamy
EÚ AV ČR
Etnologický ústav Akademie věd České republiky
Fond AV
fond zvukových a vizuálních dokumentů
PVms
Pracovní výbor pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku
FFMU
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity
ÚEF ČSAV
Ústav pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd
VMP
Valašské muzeum v přírodě
65
RESUMÉ Tématem bakalářské práce je lidová hudba, která se věnuje hudebnímu folkloru v lokalitě
Valašská
Bystřice.
Lidová
píseň
se
v této
oblasti
vyznačovala
charakteristickými znaky a specifickým způsobům její interpretace. Práce se snaţí zachytit tradiční hudební projevy z období od konce 19. století aţ po současnost. Zvláštní důraz je věnován sběratelům lidových písní v této oblasti a interpretům valašskobystřické lidové písně. Jména sběratelů a etnografických badatelů zahrnují osobnosti 20. století. Pozornost je věnována jménům L. Janáčka, H. Bíma a badatelům 2. poloviny 20. století (např. J. Štika, J. Gelnar ). Druhá část zájmu se zabývá interprety lidové hudby v této lokalitě. První z nich představuje rodinná Zezulkova cimbálová muzika, která se proslavila svou hrou především v první třetině 20. století. Druhým představitelem je rodinná cimbálová muzika Troják, která vychází z tradice Zezulkovy muziky a v současnosti je jeden z hlavních činitelů, jenţ se stará o rekonstrukci a uchovávání lidové kultury ve Valašské Bystřici.
The theme of this work is folk music, which is devoted to musical folklore in the area of Valašská Bystřice. Folk song in this area marked by specific characteristics and ways of its interpretation. This work tries to capture the expressions of traditional music from the end of 19th century to the present. Particular emphasis is devoted to collectors of folk songs in this area and interpreters from Valašská Bystřrice. Names of collectors and ethnographic researchers include the personalities of the 20th century. Attention is paid to the names of L. Janaček , H. Bím and scholars from second half of the 20th century ( eg, J. Štika, J. Gelnar ). The second part deals with the interest of folk music performers in this area . The first is a dulcimer music family called Zezulková, known for his play especially in the early 20th century. The second representative is dulcimer music family called Troják. It continues the tradition dulcimer music called Zezulková and is currently one of the main factors, which provides for the reconstruction and preservation of folk culture in the Valašská Bystřice.
66
PŘÍLOHY
Fotografie č. 1: Jan Stavinoha se svými pravnučkami v roce 1985. Fotografie pochází z rodinného alba Anny Adamcové z Valašské Bystřice č. 478.
Fotografie č. 2: Jan Stavinoha a jeho vnučka Anna Adamcová v roce 1975 ve VMP v Roţnově pod Radhoštěm při příleţitosti 50 let od zaloţení VMP. Fotografie pochází z rodinného alba Anny Adamcové z Valašské Bystřice č. 478. 67
Fotografie č. 3: Rodina Zezulkova z Valašské Bystřice z Tísňav č. 265. Uprostřed Jan Zezulka (1849–1914) s manţelkou Kateřinou. Z leva syn Michal s manţelkou a dětmi, syn Jan, syn Josef, dcera Anna a dcera Veronika s manţelem a dětmi. Fotografie se nachází v rodinném albu Anny Adamcové z Valašské Bystřice č. 478. (rok záznamu neuveden)
Fotografie č. 4: Jan Zezulka (1883–1969) s manţelkou a dětmi v roce 1922. Za nimi stojíjeho matka Kateřina. Fotografie se nachází v rodinném albu Anny Adamcové z Valašské Bystřice č. 478. 68
Fotografie č. 5: Zezulkova cimbálová muzika v roce 1925 ve VMP v Roţnově pod Radhoštěm při slavnostech na Valašském roku. Z leva kontry Jan Stavinoha, cimbál Jan Zezulka, basa Michal Zezulka, pravděpodobně klarinetista Josef Kubját, druhý klarinet František Pomkla. První houslista (Josef Fusek) není na fotografii zachycen. Fotografie se nachází v rodinném albu Anny Adamcové z Valašské Bystřice č. 478.
Fotografie č. 6: Skupina Bystřičanů ve VMP v Roţnově pod Radhoštěm v roce 1925 při slavnostech na Valašském roku. Vlevo Zezulkova cimbálová muzika. Fotografie se nachází v rodinném albu Anny Adamcové z Valašské Bystřice č. 478.
69
Fotografie č. 7: Malý přenosný cimbál, který vlastní rodina Adamcova. Byl získán od Josefa Fuska z Valašské Bystřice (rok výroby není přesně určitelný).
Fotografie č. 8: Cimbálová muzika Troják ve VPM v Roţnově pod Radhoštěm při účinkování na doţínkových slavnostech v roce 2008.
70
