Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií
Novináři a kritéria jejich jednání ve veřejném zájmu Criteria of public-interest journalism Bakalářská práce Iva Procházková
Brno 2012
Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s pouţitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně dne 18. 5. 2012.
Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce JUDr. Mgr. Martinu Škopovi, Ph.D. za cenné připomínky a vstřícný přístup, také rodičům a přítelovi Honzovi za podporu a povzbuzení při studiu. Děkuji i babičce, která na mě po celou dobu studia dohlíţí.
Anotace Tato bakalářská práce se zabývá vztahem veřejného zájmu a novinářské praxe. Pokud novinář potřebuje pro získání informace porušit osobnostní práva člověka, je jeho zásah ospravedlnitelný právě veřejným zájmem. Tento pojem však není v mediální oblasti definovaný, tudíţ nelze s jistotou určit, který zásah bude s ohledem na veřejný zájem legitimní. První část práce vymezuje veřejný zájem v oblasti praktické ţurnalistiky, druhá část práce teoreticky vymezuje právní a etické omezení novináře při odhalování informací ve veřejném zájmu. Na základě analýzy relevantních dokumentů a následné syntézy získaných poznatků byla utvořena základní kritéria, jejichţ posouzení novináři usnadní rozhodování, zda lze jeho zásah do osobnostních práv ospravedlnit veřejným zájmem. Pro lepší pochopení jsou jednotlivá kritéria v případě potřeby doplněna příklady z novinářské praxe, popř. soudními rozhodnutími. Klíčová slova veřejný zájem, média, normativní teorie, osobnostní práva, ochrana cti a důstojnosti, právo na soukromí, normativní poţadavky, novinářská etika, teoretická práce Annotation This thesis is concerned with the relation between the public interest and the journalistic practice. When a journalist needs to intervene personal rights for getting information, this intrusion can be justifiable by the public interest. However this term is not defined in media sphere, thus there is no certainty whether the intrusion is legitimate. The first part specifies the public interest in the area of practical journalism. The second part specifies legal and ethical limits for journalists while they are trying to explore information in the public interest. Based on the analysis of relevant documents and subsequent synthesis of learned findings basic criteria were formed in order to help the journalist to make a decision whether his intervention into personal rights can be justified by the public interest. Some of the criteria are completed by examples of journalistic practice or judicial decisions for a better understanding. Keyword public interest, media, normative theories, personal rights, protection of honor and dignity, right to respect for privacy, normative demands, journalism ethics, theoretical thesis
OBSAH ÚVOD ........................................................................................................................................ 8
1
VYMEZENÍ VEŘEJNÉHO ZÁJMU VE VZTAHU K MÉDIÍM ............................. 10
1.1 Normativní teorie médií a společnosti ............................................................................... 10 1.1.1 Uţitečnost médií jako součást veřejného zájmu .................................................................... 12 1.2 1.2.1 1.2.2 1.2.3 1.2.4 1.2.5 1.2.6
Pokusy o definování veřejného zájmu ............................................................................... 13 Právní vymezení veřejného zájmu......................................................................................... 13 Veřejný zájem jako politicko-filosofický koncept ................................................................ 13 Veřejný zájem v mediální oblasti .......................................................................................... 14 Diskuse o veřejném zájmu mezi novináři ............................................................................. 15 „Jak rozumíte pojmu veřejný zájem?“ – výzkum na Univerzitě v Leedsu............................ 18 Hlavní normativní poţadavky ............................................................................................... 19
1.3
Shrnutí: Veřejný zájem jako všespásný pojem pro novináře? ........................................ 20
2
OMEZENÍ NOVINÁŘE PŘI PRÁCI ........................................................................... 21
2.1 Svoboda projevu .................................................................................................................. 21 2.1.1 Svoboda projevu jako jeden z atributů demokratického státu ............................................... 21 2.1.2 Co můţe být povaţováno za projev? ..................................................................................... 22 2.1.3 Novinář jako subjekt svobody projevu – zvláštní postavení médií ....................................... 23 Rozhovory a provokace ................................................................................................................. 24 Ochrana novinářských zdrojů ........................................................................................................ 24 Novinářská privilegia .................................................................................................................... 25 2.2 Omezení novináře z právního hlediska ............................................................................. 26 2.2.1 Omezení svobody projevu – úvodní poznámka .................................................................... 26 2.2.2 Nestrannost a autorita soudní moci ....................................................................................... 26 2.2.3 Svoboda projevu vs. osobnostní práva člověka ..................................................................... 27 Právo na soukromí ......................................................................................................................... 28 Ochrana cti a důstojnosti člověka .................................................................................................. 30 2.3 2.3.1 2.3.2 2.3.3 2.3.4
Omezení z etického hlediska ............................................................................................... 31 Novinářská etika a základní etické principy .......................................................................... 31 Etické kodexy novinářů ......................................................................................................... 32 Novinářská etika v České republice ...................................................................................... 32 Syndikát novinářů – Etický kodex a Komise pro etiku ......................................................... 33
6
3 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.6 3.7 3.8
HRANICE VEŘEJNÉHO ZÁJMU............................................................................... 35 Vyloučení osobního zájmu na uveřejnění tématu ............................................................. 35 Ověření informací z několika zdrojů ................................................................................. 36 Vyloučení ovlivňování při novinářské práci ..................................................................... 37 Nelze informace získat jiným způsobem? ......................................................................... 38 Nastala by kompromitující situace i bez zásahu novináře? ............................................. 39 Povaha subjektu informace a závažnost informace ......................................................... 41 Lidský aspekt ....................................................................................................................... 42 Omezení novinářské svobody jako řešení? ....................................................................... 44
ZÁVĚR .................................................................................................................................... 46
PŘÍLOHY ............................................................................................................................... 48 Příloha č. 1: Ukotvení svobody projevu ............................................................................................ 48 Příloha č. 2: Desetibodový test Ústavního soudu .............................................................................. 49 Příloha č. 3: Vybrané paragrafy tiskového zákona .......................................................................... 50 Příloha č. 4: Vybrané paragrafy občanského zákoníku ................................................................... 52
ZDROJE .................................................................................................................................. 53 JMENNÝ REJSTŘÍK ............................................................................................................ 59
Celkový počet slov: 14 977 slov
7
ÚVOD Na veřejný zájem se novinář odvolává v momentě, kdy dochází k uveřejnění důleţité, avšak doposud utajované či nějak choulostivé informace. Ve většině případů však novinář při odhalení informace ve veřejném zájmu nebo uţ při jejím získávání, překročí hranici soukromého prostoru zúčastněných osob. Ačkoliv je pojem „veřejný zájem“ stále více aktuální, nelze jej přesně definovat. Důvodem je časová i kontextuální proměnlivost veřejného zájmu, kdy v jeden okamţik můţe být uveřejnění informace ve veřejném zájmu, zatímco např. další rok by bylo lepší informaci neuveřejnit. Veřejný zájem jako normativní pojem představuje v kaţdé společnosti něco jiného. Mediální odborníci se však vesměs shodují na tom, ţe ve veřejném zájmu je, aby média neškodila a byla společnosti prospěšná. Barbora Osvaldová napsala: „A dnešní doba jako by byla někdy veřejným zájmem až posedlá. Citlivé informace, ať už soukromé nebo společenské povahy, se publikují právě s odvoláním na veřejný zájem. Politická sféra se naopak brání, že osobní údaje pod takové označení nespadají. Při tom zdaleka není jasné, co veřejný zájem přesně znamená a kde je hranice, za kterou by novináři už jít neměli.“ (Osvaldová 2007) Jak má novinář postupovat, pokud nejsou známy mantinely, mezi nimiţ se můţe pohybovat? Je ve veřejném zájmu pokusit se informaci získat a poté ji uveřejnit, i kdyţ novinář zasáhne do osobnostních práv dotyčného? Cílem práce je nalezení odpovědi na tyto otázky, tedy přiblíţení hranice, kterou novinář při získávání informací a jejich následném uveřejnění ještě můţe překročit – a vice versa, kdy je zásah do osobnostních práv vzhledem k okolnostem nepřiměřený. Práce určí kritéria, která novináři mohou usnadnit rozhodování, jemuţ čelí v případě, kdy má před sebou velkou pravděpodobnost, ţe získání informace by bylo ve veřejném zájmu na jedné straně, a jistotu, ţe dojde k narušení osobnostních práv na straně druhé. Práce je rozdělena do tří částí. První část teoreticky vymezí veřejný zájem ve vztahu k médiím a přiblíţí moţní vnímání tohoto pojmu novináři. Druhá část je zaměřena na omezení novináře při jednání ve veřejném zájmu, ať uţ jde o omezení z hlediska právního či etického. Poslední část představí na základě získaných poznatků z předchozích částí práce kritéria, jejichţ zváţení usnadní novináři rozhodování, zda danou informaci získat a poté uveřejnit. Pro pochopení smysluplnosti jednotlivých kritérií budou vyuţity i případy z novinářské praxe, popř. konkrétní soudní rozhodnutí, kdy bylo odvolávání se na veřejný zájem více či méně vhodné. Cílem práce však není komplexní analýza jednotlivých případů, jejich zmínění má pouze přiblíţit důleţitost daného kritéria. 8
Metodologický postup zpracování předkládaného textu byl následující. Prvním krokem byl faktografický průzkum dostupných dokumentů, díky němuţ lze zjistit, kde jsou obsaţeny potřebné informace k danému tématu. (Filka 2002: 64) Kromě knihovní rešerše dostupné literatury byly zohledněny i elektronické databáze odborných článků, právní předpisy a soudní rozhodnutí. Následovala analýza dokumentů, která má dle Hendla dvě výhody. První výhodou je rozmanitost dokumentů, která umoţňuje přístup k rozsáhlému mnoţství informací. „Druhou výhodou je okolnost, že data nejsou vystavena působení zdrojů chyb nebo zkreslení, jež vznikají
při
uskutečňování
rozhovorů
nebo
pozorování,
měření
a
testování.“
(Hendl 2005: 132) Analýza dokumentů předpokládá v první řadě definování toho, co povaţujeme za dokument. Za relevantní dokumenty lze pro účely této práce povaţovat odbornou literaturu, právní předpisy, soudní rozhodnutí a výstupy z masových médií, které poslouţily jako názorný příklad u některých z kritérií. Analýza dokumentů byla zvolena vzhledem k nemoţnosti získat potřebné informace – s ohledem na teoretický charakter práce – např. pomocí pozorování, měření či dotazování. (Tamtéţ: 133) Závěrečnou fází je syntéza získaných znalostí a jejich aplikování utvořením kritérií jednání ve veřejném zájmu. Syntézou je myšleno sloţení částí do celku a popis principů, kterými se celek v závislosti na částech řídí. Cílem práce je dedukce kritérií usnadňujících rozhodování, zda lze zásah do osobnostních práv ospravedlnit odvoláním se na veřejný zájem. Dedukce je logickým odvozením závěru z jiných dle autora pravdivých tvrzení. (Tamtéţ: 35–36) Na základě analýzy relevantních dokumentů a syntézy získaných poznatků do určitého celku tedy byla odvozena kritéria, která by mohla naplnit výše zmiňovaný cíl. Téma veřejného zájmu je stále více aktuální s ohledem na vliv médií ve společnosti. Média se podílejí na socializaci jednotlivce a na utváření podoby celé společnosti. Také jsou podstatným nástrojem šíření norem a hodnot společnosti. Dle Burtona a Jiráka „[…] dokážou utvářet a formovat to, co se jedinec dovídá o světě, a mohou být hlavním zdrojem myšlenek a názorů, jež se k němu dostávají. Média dokážou ovlivnit jednání a uvažování lidí.“ (Burton – Jirák 2003: 24) I proto je důleţité, aby si novináři svoji roli uvědomovali a právě onen pověstný veřejný zájem hájili.
9
1 VYMEZENÍ VEŘEJNÉHO ZÁJMU VE VZTAHU K MÉDIÍM 1.1 Normativní teorie médií a společnosti S pojmem „veřejný zájem“ pracuje normativní teorie médií a společnosti1. Daná teorie zkoumá, jak by se média měla chovat, pokud je jejich cílem zviditelnit konkrétní společenské hodnoty a jednat ve veřejném zájmu. Předpokladem normativních teorií je tvrzení, ţe média slouţí společenskému účelu – podílejí se na šíření informací, vyjadřování názorů, formování veřejného mínění a jsou zprostředkovatelem veřejné debaty. Média v demokratické společnosti však nemají povinnosti tyto cíle naplňovat. Denis McQuail se domnívá, ţe povinnosti médií jsou shodné s povinnostmi ostatních občanů a organizací dané společnosti a jsou většinou definovány negativně. Od médií je vyţadováno, aby neškodila. (McQuail 2009: 28, 175) S kaţdým převládajícím jednáním ve společnosti se pojí představy členů společnosti vyjadřující, jak má dané jednání probíhat. Tyto představy utváří soubor norem, normativní teorii, která představuje základní rámec pro rozhodování, jak se konkrétní instituce chová. V případě médií formuje normativní teorie rámec pro ustavování profesně-etických principů. (Jirák – Köpplová 2009: 118–119) Konkrétní prvky normativní teorie, které si společnost vytváří ve vztahu k médiím, lze nalézt v zákonech, nařízeních, etických kodexech či veřejných debatách. (McQuail 2009: 28) Normativní poţadavky se projevují na několika úrovních. Mohou se vztahovat k mediálnímu systému jako celku (např. poţadavek svobody projevu), ke statusu média2, k určitému typu média a/nebo mohou souviset s určitým typem mediálního obsahu3. Konkrétní poţadavky souvisí s formou společnosti, v níţ mají být uplatněny. Podle Trampoty patří mezi nejčastější normativní poţadavky v liberálně demokratických společnostech
poţadavek
objektivního4,
vyváţeného
a
nestranného
zpravodajství5.
(Trampota 2006: 140, 143) 1
Normativní teorie médií je jednou z pěti typů teorií, které lze v oblasti masové komunikace vyuţívat. Dále rozlišujeme sociálněvědní, kulturální, provozní a kaţdodenní teorie. (Srov. McQuail 2009:27.) 2 V českém prostředí lze za normativní poţadavek označit princip tzv. veřejnoprávnosti. (Trampota 2006: 140) Média veřejné sluţby jsou řízena zpravidla zákonem a naplňují veřejný zájem, tedy poslání poskytovat sluţbu veřejnosti. Mezi sluţby veřejnosti patří nepředpojaté zpravodajství, komunikační rovnoprávnost menšin, podpora vzdělanosti, poskytování zábavy a další. Média veřejné sluţby se vůči ostatním médiím vymezují ochranou před závislostí na finančních zdrojích – jejich financování zajišťují např. koncesionářské poplatky, zatímco příjmy z reklam a vlastní hospodářské činnosti jsou vedlejším zdrojem příjmů. V České republice jsou médii veřejné sluţby Česká televize, Český rozhlas a Česká tisková kancelář. (Reifová et al. 2004: 138) 3 Můţe jít o poţadavky vztahující se k reklamě, ke znázornění násilí atd. (Trampota 2006: 140) 4 Více k objektivitě, vyváţenosti a nestrannosti např. Trampota (2006: 143–151) či Iggers (1999: 91–127). 5 Robert W. McChesney tvrdí, ţe objektivní a neutrální zpravodajství je nemoţné. Důvodem je rozhodování novináře, které je nevyhnutelnou součástí tvorby zpráv – uţ jen tím, ţe se určitý příběh dostane na titulní stranu
10
Základy normativní teorie médií souvisí s úlohou, která byla médiím přisuzována v době nástupu moderních společností. „Média jsou tu v ideálnětypické podobě vnímána jako organizace, které jsou přímým výrazem potřeb a tužeb veřejnosti a do jejichž chodu pokud možno nemá zasahovat stát.“ (Jirák – Köpplová 2009: 119) Postupem času se zformovaly různé normativní teorie médií, které se liší podle toho, v jakém společenském a politickém kontextu média působí. (Tamtéţ) Ve druhé polovině 20. století vypracovali američtí autoři Siebert, Schramm a Peterson v knize Čtyři teorie tisku typologii normativních rámců a odlišili tak od sebe čtyři základní typy společností s ohledem na jejich vztah k úloze médií.6 Důleţitý byl předpoklad, ţe tisk na sebe bere podobu sociálních i politických struktur, v jejichţ rámci působí, a odráţí tak systém společenské kontroly. Při změně charakteru společnosti jsou média rychle schopna reagovat na změnu a přizpůsobit se novým podmínkám, tudíţ je dle McQuaila téměř nemoţné zavést univerzální typologii, která bude platit i v budoucnu. (McQuail 2009: 188–190) Rozčlenit mediální systémy bez zohlednění normativních ideálů se pokusili Daniel C. Hallin a Paolo Mancini. Jejich cílem nebylo posuzovat mediální systémy vzhledem k normativnímu ideálu, naopak se snaţili o analýzu historického vývoje mediálních institucí v rámci sociálního prostředí. Utvořili tak empiricky zaloţené modely. Uznávají však, ţe studium ţurnalistiky mělo vţdy silný normativní charakter a spíše bylo reflektováno, čím by ţurnalistka měla být, neţ to, jaká doopravdy je. Normativní otázky však nelze zodpovědět univerzálním způsobem vzhledem k tomu, ţe fungování médií je ovlivněno společenským a politickým kontextem.7 (Hallin – Mancini 2008: 41–43) S ohledem na šíři záběru normativních teorií vznikly čtyři modely, které se snaţí pokrýt celou oblast. Prvním z nich je liberálně-pluralistický (tržní) model, vycházející z libertariánské teorie, který zdůrazňuje potřeby jednotlivce. Veřejný zájem je dle tohoto modelu označením pro to, co veřejnost zajímá. Svoboda tisku je ztotoţněna se svobodou provozovat vydavatelské prostředky bez zasahování státu a vynucování povolení. Druhý a jiný ne, je objektivita narušena. Podle něj to však neznamená, ţe „[…] určitá žurnalistika nemůže být nestrannější a přesnější než jiné; jistě to neznamená, že by v demokratické společnosti neměla nestranná a přesná žurnalistika hrát hlavní roli“. (McChesney 2009: 14) 6 Libertariánská teorie vnímá svobodu projevu a tisku jako nejefektivnější nástroj, jímţ se společnost můţe dobrat pravdy. Modifikací této teorie je teorie sociální odpovědnosti, která povaţuje svobodu médií za ţádoucí, nicméně jen do té doby, dokud média plní závazky společnosti. Na opačném pólu stojí autoritářská teorie, kde svoboda médií neexistuje. Její modifikací je teorie sovětská, podle níţ média slouţí společnosti, jejímţ cílem je beztřídní stav. Média mají jednotlivce socializovat k ţivotu v sovětské společnosti. (Reifová et al. 2004: 36–37) 7 Při určitém zjednodušení lze mediální systém rozlišovat v liberálně-demokratických a sociálně-demokratických státech. Ačkoliv nejde o úplnou dichotomii, „[…] existuje jasný rozdíl mezi relativně omezenou rolí státu ve Spojených státech a evropskou tradicí aktivnějších zásahů státu a tento rozdíl se jasně odráží ve vztahu státu a mediálního systému“. (Hallin – Mancini 2008: 78)
11
model – model společenské odpovědnosti nebo veřejného zájmu – uvádí právo na informace jako závazek vůči společnosti, který je nadřazen vlastním zájmům. Média si uvědomují odpovědnost vůči společnosti i veřejnosti. Podle profesního modelu jsou novináři jako dědicové boje za svobodu a demokracii nejlepšími garanty zájmů veřejnosti a jejich největším zájmem je uspokojování jejích potřeb. Poslední alternativní model představuje média stojící mimo hlavní proud zdůrazňující práva subkultur a podporující porozumění mezi lidmi. (McQuail 2009: 197–198)
1.1.1 Užitečnost médií jako součást veřejného zájmu Normativní poţadavky vznášeny vůči médiím vycházejí podle Tomáše Trampoty z předpokladu, ţe média zastávají ve společnosti specifickou funkci a mohou být společnosti uţitečná – mohou podporovat správné fungování společnosti. Právě uţitečnost médií chápe Trampota jako součást veřejného zájmu. (Trampota 2006: 141) Dle McQuaila „[…] bychom měli mít systém médií, který působí podle stejných zásad jako celá společnost, zejména pokud se týká spravedlnosti, poctivosti, demokracie a převládajících představ o žádoucích společenských a kulturních hodnotách“. (McQuail 2009: 176) Úlohu médií ve společnosti lze vymezit negativně, resp. tím, co by dělat neměla. Neměla by způsobovat společenské problémy a pohoršovat8. Zároveň však představa veřejného zájmu obsahuje i pozitivní očekávání, resp. to, co by média měla plnit a jak by měla být společnosti prospěšná. Zde se však objevuje první problém při utváření definice veřejného zájmu. S ohledem na odlišná očekávání jedince i společnosti, co je pro společnost prospěšné, nelze jednoznačně určit obecné dobro, které bude konsensuálně přijato. Existují protikladné představy o tom, co je pro společnost dobré. Stejně tak se objevuje i názor, ţe média by neměla obsahovat normativní prvky ani sledovat normativní cíl. (Tamtéţ: 177)
8
Nicméně Evropský soud pro lidská práva přiznává médiím jistou moţnost provokace a šokování (viz kapitola 2.1.3).
12
1.2 Pokusy o definování veřejného zájmu 1.2.1 Právní vymezení veřejného zájmu V českém prostředí se pracuje s pojmem veřejný zájem, nicméně ţádný právní předpis jeho přesnou definici neobsahuje. Přesto se však veřejný zájem do mediální legislativy promítá formulováním poţadavků na jednání médií (věcná správnost, vyváţenost atd.) a regulačních opatření9, která vylučují některé obsahy s ohledem na předpokládaný negativní účinek (např. násilné a sexuální chování). (Reifová et al. 2004: 319) V této souvislosti je vhodné zmínit nález Ústavního soudu ČR, který vysvětluje absenci definice veřejného zájmu. „Veřejný zájem v konkrétní věci je zjišťován […] na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění rozhodnutí, jehož ústředním bodem je otázka existence veřejného zájmu, pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil nad řadou soukromých, partikulárních zájmů. Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu rozhodování o určité otázce (typicky např. o vyvlastňování), a nelze jej v konkrétní věci a priori stanovit.“(Pl. ÚS 24/04)
1.2.2 Veřejný zájem jako politicko-filosofický koncept Koncept veřejného zájmu souvisí s politickou filosofií i praxí. Hledání veřejného zájmu má slouţit k ochraně zájmů menšiny nad zájmy většiny a naopak. Dále má upozornit na určité společné rysy a zájmy občanů. (King – Chilton – Roberts 2010: 957) Glendon Schubert vyčlenil tři skupiny, podle toho, jak přistupují k veřejnému zájmu. První skupinou jsou racionalisté zasazující veřejný zájem do logického, hodnotově neutrálního rámce rozhodovacího procesu. Platonisté, představující idealisty, vnímají veřejný zájem jako součást morálního světa, podle nichţ jsou rozhodnutí zaloţena na jednotném zájmu společnosti. Poslední skupinu tvoří realisté povaţující veřejného správce za tvůrce kompromisu mezi jednotlivými zájmovými skupinami – tento správce je schopen na základě jejich poţadavků jednat ve veřejném zájmu, který představuje pro jednotlivé skupiny uspokojivý kompromis. (Schubert 1957: 346–347)
9
Regulací se rozumí soubor norem a pravidel usměrňujících jednání médií ve společnosti. Rozlišujeme regulaci interní a externí. Interní regulaci představují pravidla profesně přijatelného chování, která přijímají novinářské svazy, tzv. etické kodexy. Externí regulací jsou myšlena zákonná opatření, která nedovolují zveřejnit určitý obsah, protoţe dané zveřejnění není podle zákonodárců ve veřejném zájmu. Regulaci nelze ztotoţnit s cenzurou, která je povaţována za „přímý zásah, úplné nebo částečné odstranění, popřípadě přepracování materiálu, který se cenzorovi nezamlouval“. (Burton – Jirák 2003: 140) Zatímco cenzura je vnímána jako protiklad svobody projevu, regulace médií je povaţována za její nezbytný doplněk. (Tamtéţ: 133–140)
13
Podle Richarda E. Flathmana je díky veřejnému zájmu moţné vysvětlit a zároveň i do jisté míry omezit politické chování. Flathman zjistil, ţe veřejní činitelé běţně pouţívají frázi „ve veřejném zájmu“, aby vysvětlili svá rozhodnutí. Při pokusu o širší definici však neuspěl. Důvodem je podle něj to, co nazývá principem univerzality. Co je dobré v určité situaci pro konkrétní osobu, nemusí být dobré pro někoho jiného. Stejně tak to špatné nemusí znamenat pro celou společnost stejnou událost. (King – Chilton – Roberts 2010: 957–959)
1.2.3 Veřejný zájem v mediální oblasti S ohledem na zaměření této práce, kdy je veřejný zájem vnímám jako ospravedlnění pro zásah do osobnostních práv, není pro práci stěţejní teoretické vymezení veřejného zájmu ve všech oblastech. Naopak je nutné představit názorové spektrum, které se k tomuto tématu vyskytuje v oblasti mediální. Veřejný zájem je v této práci vnímán spíše jako problém praktické ţurnalistiky neţ jako teoretický koncept. Tento oddíl přiblíţí teoretické uchopení pojmu v mediální oblasti, následující oddíl pak nastíní moţné vnímání veřejného zájmu novináři. Virginia Held identifikovala tři hlavní teorie veřejného zájmu. Jako první zmiňuje teorii převažujícího zájmu, zohledňující většinový způsob, kdy je prvořadý součet všech individuálních zájmů pro určení veřejného zájmu. Veřejný zájem je utvářen tak, aby maximalizoval počet individuálních preferencí. V případě, ţe je veřejný zájem vnímán jako zájem, u kterého se předpokládá, ţe bude pro všechny společný, hovoří Held o teorii společného zájmu. Poslední variantou je teorie jednotného zájmu, kdy je za veřejný zájem povaţováno to, co je nejvíce v souladu s určujícím normativním principem a systémem hodnot. V případě uţívání veřejného zájmu v souvislosti s médii Held doporučuje vyuţívat teorii společného zájmu, která nezávisí na průzkumech veřejného mínění (teorie převaţujícího zájmu) ani na absolutních normativních hodnotách (teorie jednotného zájmu). Tato teorie naopak upřednostňuje, kdyţ je jednotlivých cílů veřejného zájmu dosaţeno konsensem. (McQuail 1992: 22–25) Teorii společného zájmu odpovídá i definice Jana Jiráka, podle kterého je veřejný zájem „abstraktně pojatá představa celospolečenské potřeby, jež se plně nekryje s žádnými individuálními ani skupinovými zájmy v daném společenství, ale představuje opatření či činnost, která danému společenství v určitém historickém kontextu prospívá jako celku“. (Reifová et al. 2004: 318)
14
Jay Blumler vnímá veřejný zájem, kterému média slouţí, jako ospravedlnění jejich svobody. Domnívá se, ţe média musí svou moc uţívat legitimním způsobem, stejně jako například vláda. Veřejný zájem je nadřazen zájmům individuálním a zahrnuje i poţadavky následujících generací. S ohledem na existenci veřejného zájmu v nedokonalém světě, kde se nutně vyskytuje napětí, připouští Blumler moţné problémy související s veřejným zájmem, které je třeba řešit s přihlédnutím k okolnostem. (McQuail 2009: 177)
1.2.4 Diskuse o veřejném zájmu mezi novináři Lze rozlišit mezi dvěma názorovými tábory novinářů vyjadřujícími se k veřejnému zájmu. Jednu skupinu tvoří ti, jejichţ poznatky v podstatě korespondují s teorií společenské odpovědnosti10 navrţené v knize Čtyři teorie tisku. Protikladný názor představují libertariáni11, kteří se domnívají, ţe v získávání informací a jejich následném šíření nesmí být jakkoliv omezováni. V obou táborech se objevuje důraz na úlohu novinářů v dnešní společnosti, ale i občasné znepokojení s tím, kam současná ţurnalistika spěje. Mezi novináři však obecně převládá teorie společenské odpovědnosti, která je teoretickým základem novinářské etiky. Teorie společenské odpovědnosti byla upřednostněna jiţ v roce 1947 americkou Komisí pro svobodu tisku12. (Iggers 1999: 46–47) Podle Martina Moora se ţurnalistika ve veřejném zájmu projevuje ve dvou dimenzích. V první řadě novináři plní funkci hlídacího psa demokracie, kdy odhalují podvody, korupci a další. Druhým prvkem je povinnost informovat, vysvětlovat a analyzovat. Moore však přiznává obavy spojené se ţurnalistikou ve veřejném zájmu, která je podle něj ohroţena vládním přístupem, korporacemi, zmatenou veřejností a také médii vzdalujícími se novinářské odpovědnosti. V posledních letech většina mediálních společností sleduje spíše své privátní zájmy, neţ aby se ohlíţela na veřejný zájem. (Moore 2007) S kritikou ţurnalistiky 21. století přišel koncem loňského roku i Julian Petley, který povaţuje veřejný zájem za zájem vlastníka daného média. Ve svém příspěvku shrnuje, jak se novináři a média obecně brání zásahům do jejich svobod, např. kritizováním práva na
10
Dle této teorie by média měla svobodně získávat a přinášet informace. Média mají závazek vůči společnosti jako celku a měla by směřovat k ideálu přínosného jednání. Od libertariánské teorie se však liší existencí hranice, kterou novináři respektují a kterou by uţ při získávání informací neměli překročit. (Jirák – Köpplová 2009: 122) 11 Východiskem libertariánů je tvrzení, ţe kaţdý můţe říct a šířit, co chce. Ve výsledku tak má být zaručeno, ţe všechny názory budou mít stejnou moţnost prezentace. (Jirák – Köpplová 2009: 122) 12 Komise vznikla ve Spojených státech amerických v reakci na kritiku senzacechtivosti a komercialismu novin. Zpráva komise uváděla klíčové ţurnalistické standardy, které by měl tisk dodrţovat. (McQuail 2009: 183)
15
soukromí.13 Petley však tvrdí, ţe je potřeba přestat vnímat tisk jako čtvrtý pilíř demokracie, který se snaţí statečně hájit pravdu s ohledem na veřejný zájem. Jediný zájem, který má dle něj většina obhájců svobody tisku na mysli, je zájem vlastníků médií na ekonomickém zisku. Novináři jako hlídací psi demokracie, se postupně mění v psy, kteří nehlídají, nýbrţ útočí. (Petley 2011) Miloš Čermák poukazuje na problematické zneuţívání veřejného zájmu. „Sousloví ‚veřejný zájem‘ se totiž používá jako výmluva a alibi. […] My novináři to ostatně známe: když mluvíme o veřejném zájmu, bývá to v případech, kdy porušujeme zavedená etická pravidla. Například víme, že je neetické při získávání informací lhát, případně uvádět ostatní lidi v omyl (třeba je natáčet skrytou kamerou). Ale zároveň máme ve svých kodexech napsáno, že v případech vážného veřejného zájmu lze takové chování akceptovat.“ (Čermák 2009) Optimističtější pohled na funkci novinářů ve společnosti nabízí Erik Tabery. Média podle něj plní veřejnou sluţbu informováním občanů a proto zaujímají speciální postavení, ačkoli nejsou do svých funkcí voleni ani vybíráni na základě psychologických testů. „Kde jsou větší práva, existuje také větší odpovědnost. Proto mají redakce různé kodexy, které nastavují hranice jejich práci. Ať už jde o nutnost referovat pravdivě či nezávisle, je důležité tato pravidla znát a dodržovat, protože jsou v této profesi něčím jako ústavou. Ne vše ale může být psáno, a tudíž dáno. Velmi často se novináři, a zejména ti investigativní, dostávají do situací, na které prostě pravidla neexistují.“ (Tabery 2011: 78) V České republice je rozhodování, zda je dané chování ve veřejném zájmu, těţší vzhledem k nedostatku precedentů, jak se v konkrétní situaci zachovat. (Tamtéţ) Kontroverzní názor do diskuse přináší libertariánský novinář James O’Brien. Novinář má objevovat fakta – kdyţ se jej při práci někdo pokusí omezit, je potřeba za svobodu tisku bojovat. Soukromí můţe být jednoznačně narušeno. Pokud spolu dva lidé dohromady něco dělali a následně o tom chce jeden z nich promluvit, je to naprosto v pořádku. Je potřeba zváţit pouze pravdivost příběhu. V ţádném případě nedochází k porušení soukromí, naopak by mohla být ohroţena svoboda projevu. Jestli se chce veřejně činná osoba vyhnout skandálu na titulních stranách novin a časopisů, má se vyhýbat uţ samotnému skandálu. V příspěvku odkazuje na svou pětiletou dceru, která ví, ţe špatné chování implikuje potrestání. Veřejný zájem O’Brien vnímá nejen jako informace, které je v zájmu veřejnosti znát, nýbrţ i jako
13
V roce 1998 byla ve Velké Británii inkorporována Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod do britského právního řádu. Novináři se pak odvolávali proti článku 8, který odkazuje na právo na soukromí jednotlivce. Daný článek vnímali jako omezení novinářské svobody projevu. (Petley 2011)
16
informace, které veřejnost zajímají. Ve veřejném zájmu je tedy téměř absolutní svoboda projevu, která umoţní novináři shánět fakta a nebýt omezován. (O’Brien 2011) O absenci soukromí se zmiňuje i novinář David Hencke. Ačkoliv uznává, ţe lidé by neměli čelit nabourávání se do mobilních telefonů a počítačů, jak tomu bylo např. v aféře spojené s Rupertem Murdochem, nelze v moderní době očekávat, ţe existuje něco jako soukromí. Lidé si můţou soukromí střeţit nesdělováním osobních údajů, nicméně v době internetu stačí několik kliknutí myší a je moţné zjistit např., jak přesně vypadá váš byt. Soukromí je podle Henckeho naprostý nesmysl. (Hencke 2011) Christopher Meyer, předseda britské Komise pro stíţnosti na tisk14, se svými názory naopak přiklání k teorii společenské odpovědnosti. Novináři by měli mít určité hranice, které nelze překročit. Úkolem Komise je vyhodnocovat jednotlivé případy, kdy došlo k prohřešení, a na jejich základě pak utvářet precedenty, které by novinářům mohly rozhodování, zda je zisk a zveřejnění informace ve veřejném zájmu, usnadnit. Dle Meyera je důleţité nezaměňovat veřejný zájem s tím, co veřejnost zajímá. (Meyer 2006) Pro vyhodnocování jednotlivých prohřešků slouţí Komisi etický kodex tvořený šestnácti body, který zdůrazňuje povinnosti novinářů. Devět z nich však můţe být porušeno v případě, ţe jde o veřejný zájem – např. narušení soukromí je povoleno v případě, kdy daná informace povede k odhalení zločinu či provinění. Stejně tak v případě ochrany veřejného zdraví a bezpečnosti nebo dezinformace společnosti mohou být dané body porušeny. Kodex navíc uvádí, ţe ve veřejném zájmu je samotná svoboda projevu. Pokud se novinář odvolá na veřejný zájem, Komise poţaduje jednoznačné vysvětlení, jak a proč k tomu došlo. Přísnější podmínky jsou kladeny v případě, kdy dojde k narušení soukromí mladistvých. (Editors' Code of Practice) Podle Natalie Fenton však interní regulace médií, např. s pomocí britské Komise pro stíţnosti na tisk, v současnosti nestačí. Svobodný tisk neuspěl, kdyţ měl prokázat, ţe nezávislá ţurnalistika je jednoznačně ve veřejném zájmu. V reakci na britskou aféru s Ruportem Murdochem a nabourávání se do soukromí jednotlivců např. odposloucháváním telefonů, odkazuje Fenton na nedostatek lidskosti a novinářské etiky. Navíc s ohledem na komercializaci ţurnalistiky, kdy se jako nejdůleţitější jeví ekonomický zisk, se zprávy píší rychleji a ne tak kvalitně. Ačkoliv Fenton nenabízí řešení, povaţuje za důleţité, ţe se diskuse na téma bezbřehé svobody tisku a veřejného zájmu objevila. (Fenton 2012) Novináři, mediální odborníci i političtí filosofové, kteří se zabývali veřejným zájmem, dokázali přiblíţit vlastní vnímání tohoto pojmu. Veřejný zájem však nelze jednoznačně 14
Press Complaints Commission. (V textu přeloţila Iva Procházková.)
17
definovat, stejně tak jako není definovatelné obecné dobro, dobré mravy a další normativní pojmy. Podle Trampoty „[v]eřejný zájem ve vztahu k médiím není v perspektivě společného zájmu nikdy daný a definitivní […], ale je otevřen diskusi, změnám a protinávrhům. Proměňuje se jak z hlediska historického kontextu, tak z hlediska kulturního kontextu a typu společnosti.“ (Trampota 2006: 142)
1.2.5 „Jak rozumíte pojmu veřejný zájem?“ – výzkum na Univerzitě v Leedsu David E. Morrison a Michael Svennevig vnímají veřejný zájem jako ospravedlnění zásahu do práva na soukromí. Pokud novinář vstoupí do soukromé sféry člověka, je to legitimní pouze v případě, ţe tak jednal ve veřejném zájmu. Nedokázali však najít ţádnou uspokojivou definici veřejného zájmu, ale pouze příklady, které mohou být za veřejný zájem povaţovány.15 Veřejný zájem je souborem hodnot konkrétní společnosti, tudíţ nelze utvořit univerzální definici. Autoři navíc upozorňují na rozdíl mezi tím, co je ve veřejném zájmu a tím, co veřejnost „pouze“ zajímá – právě v této oblasti dochází často k záměně. (Morrison – Svennevig 2007: 44–45) V roce 2001 Morrison a Svennevig uskutečnili výzkum mezi novináři a osobnostmi z oblasti regulace médií a mediálního práva. Odborníky doplnil i reprezentativní vzorek 1039 dospělých.16 Ve výzkumu např. programový tvůrce BBC uznává, ţe se kolikrát brání veřejným zájmem pro svoje uklidnění, ale uvědomuje si, ţe pokud se podaří natočit katastrofickou událost, je velice těţké záznam nepouţít. (Tamtéţ: 49–54) Průzkum obsahoval otázku „Občas média argumentují, že zásah do soukromí je oprávněn s ohledem na veřejný zájem. Jak rozumíte pojmu ‚veřejný zájem‘?“.17 Nejvíce odpovědí (34 %) souviselo s právem veřejnosti. Podle dotázaných je veřejný zájem např. informace, kterou si zaslouţí vědět; událost, kterou má veřejnost zaznamenat; je důleţité pro lidi vědět, co se děje, protoţe to jim umoţní utvořit si vlastní názory. Další odpovědi souvisely s ovlivněním veřejnosti, se zájmy veřejnosti („Dát veřejnosti to, co chce.“, „Věci, 15
Pestrý výčet uvádí např. Kodex BBC. Ve veřejném zájmu je odhalení trestné činnosti, antisociálního chování, korupce, nedbalosti, dále pak ochrana zdraví, uveřejňování informací, které pomohou veřejnosti lépe pochopit věci veřejného zájmu a zamezí jejich dezinterpretaci. (Kodex BBC) 16 Jedna skupina odpovídala 12. září, den po teroristickém útoku ve Spojených státech amerických. I v tomto případě bylo těţké posoudit, kde se nachází veřejný zájem a kde jsou pouze informace, co veřejnost zajímají. Neoprávněný zásah do soukromí by navíc měl být podřízen nejen veřejnému zájmu, ale měl by být i v mezích slušnosti. Mezi odpověďmi se nacházela tvrzení, ţe vidět skákat zoufalé lidi z hořícího mrakodrapu nebylo nepřiměřeným zásahem do soukromí v případě, ţe nebyl vidět obličej daných lidí. Tyto záběry byly hodnoceny jako důleţité s ohledem na děsivou událost, kterou demonstrovaly. (Morrison – Svennevig 2007) 17 „Sometimes the media argue that intrusions into privacy are justified because they are in the public interest. What do you understand by this term – ‚the public interest‘?“ (V textu přeloţila Iva Procházková.)
18
které můžou veřejnost zajímat, např. soukromý život politiků a celebrit.“), s výmluvami médií („Snaží se pouze prodat noviny řečmi, že jde o veřejný zájem.“, „Veřejný zájem je, když dostanou příběh a vydělají si na něm peníze.“) a další.18 Podle autorů výzkum ukázal, nakolik matoucí můţe „veřejný zájem“ být. (Tamtéţ: 55–60) Autoři navrhují pojem, který by nemusel způsobit takové zmatení, a to „společenská důležitost“19. Je moţné rozlišit mezi vysokou a nízkou společenskou důleţitostí, tudíţ si lze pojem lépe představit. Závěrem však dodávají, ţe termín „veřejný zájem“ uţ je v mediální oblasti zakořeněn. Navrhují však vyuţívat „společenské důleţitosti“ při posuzování veřejného zájmu, coţ by mohlo omezit zmatení z rozlišení mezi tím, co je ve veřejném zájmu a tím, co veřejnost pouze zajímá. (Tamtéţ: 61–63)
1.2.6 Hlavní normativní požadavky Absolutní definici veřejného zájmu se doposud vytvořit nepodařilo. Podle Milana Šmída přesná definice ani existovat nemůţe. „Mohou existovat jenom obecné principy, jejichž dodržování budeme považovat za prospěšné pro život naší společnosti, protože podporují náš duchovní i materiální blahobyt.“ (Šmíd 2002) V praktické mediální politice, právu a regulaci došlo k částečné shodě na tom, jaké jsou hlavní principy, jejichţ dodrţování je ve veřejném zájmu. V souvislosti s podmínkami fungování mediálního systému bývá zmiňována svoboda médií, pluralita vlastnictví a rozmanitost informací. Další poţadavky souvisejí s typem sluţby, která naplňuje veřejný zájem. Média mají podporovat veřejný pořádek a bezpečnost státu. Ačkoliv se neočekává, ţe zastoupí funkci policie, můţe být poţadováno, aby v některých případech pomáhala státním orgánům (např. válka, teroristické útoky). Zároveň se média mají podílet na podpoře demokratických procesů (např. publikováním nestranných informací o veřejných záleţitostech a vyjadřováním různých názorů). Úkolem médií je i zprostředkování kultury a splnění mezinárodních závazků (kvalita zahraničního zpravodajství). (McQuail 2009: 177–180) Zdůrazňovány jsou i poţadavky na nepůsobení škod. Do této kategorie patří respekt vůči individuálním a obecným lidským právům. Média často zasahují do práv jednotlivců chráněných zákonem. Právě v těchto případech se odvolávají na veřejný zájem. Nejčastěji jde o politické skandály, kriminální případy a události, které se týkají veřejně známé osobnosti. 18
„Giving the public what they want.“, „Things that the public would be interested in hearing about, celebrities‘ and politicians‘ private lives.“, „They are still just trying to sell their newspapers saying it’s public interest.“, „Public interest is when they get a story and make some money out of it.“ (překlad I. P.) 19 „social importance“ (překlad I. P.)
19
Velká část neţádoucího chování médií ospravedlnění nemá a veřejnému zájmu neslouţí. S tím souvisí i poslední poţadavek veřejného zájmu v mediální oblasti, a to neubližování společnosti a jednotlivcům. (Tamtéţ)
1.3 Shrnutí: Veřejný zájem jako všespásný pojem pro novináře? Veřejný zájem lze vnímat jako abstraktní pojem, který je obtíţné, spíše i nemoţné, definovat s ohledem na odlišnost zájmů jednotlivců i společností, které s tímto pojmem pracují. I kdyţ doposud nebyl veřejný zájem definovaný či konkretizovaný, neznamená to, ţe by odvolávání se na něj bylo nesmyslné. Domnívám se, ţe nedefinování tohoto pojmu je vhodné s ohledem na fakt, ţe se na něj lze odvolávat v odlišných situacích. Pokud by byl veřejný zájem vymezen taxativním výčtem, došlo by nejspíše v některých případech k omezení moţnosti odvolání se na něj. Na druhou stranu neexistence jasné definice usnadňuje některým vyuţívat tuto volnost a odvolávat se na něj i v případě, ţe o veřejný zájem nejde. O to důleţitější je pokusit se vymezit určitý prostor, ve kterém je moţné se ve veřejném zájmu pohybovat. S ohledem na výše zmíněné by se mohlo zdát, ţe v případě, kdy novinář omezí právo na soukromí jednotlivce, odvolá se na veřejný zájem, který si nějakým způsobem obhájí, bude následně jeho chování povaţováno za legitimní. V demokratické společnosti však nemůţe novinář jednat tímto způsobem, protoţe jednoduše nemá právo na bezdůvodné zasahování do cizích svobod. Jeho jednání musí být prokazatelně ve veřejném zájmu a zásah do soukromí musí odpovídat rozsahu veřejného zájmu. Podle Lynette S. Burns „ […] musí novinář také určit, zda zveřejnění zprávy někomu ublíží a zda to lze ospravedlnit.“ (Burns 2004: 66) Čím je novinář při jednání ve veřejném zájmu omezen a vázán nastíní další část práce.
20
2 OMEZENÍ NOVINÁŘE PŘI PRÁCI Následující část se zabývá omezením novináře při získávání informací ve veřejném zájmu. Nejprve bude vymezena svoboda projevu, která je nejen nezbytným poţadavkem pro fungování demokratického státu, nýbrţ také hlavním předpokladem pro výkon novinářské profese. Se svobodou projevu nutně souvisí i její omezení v určitých případech, které budou v této části také obsaţeny. Zvláštní pozornost je věnována novinářům jakoţto subjektům svobody projevu. Kromě omezení z právního hlediska by měl být novinář schopen omezit své jednání i z etických důvodů, tedy dodrţovat základní etické poţadavky, jimţ bude věnována poslední kapitola.
2.1 Svoboda projevu 2.1.1 Svoboda projevu jako jeden z atributů demokratického státu Právo svobodně projevit svůj názor – slovem či písmem, verbálně či neverbálně – představuje jednu z nejvýznamnějších politických svobod a zároveň je i jedním ze základních atributů demokratického státu. Dle Molka „[…] se jedná o jednu z těch svobod, které pomáhají prostřednictvím veřejného mínění kontrolovat stav ostatních práv v daném státě“. (Molek 2009a: 31) Svobodu projevu lze vnímat ze dvou úhlů, jelikoţ má „[…] jednak aspekt pozitivní – nositel ji může využít a je přitom chráněn proti veřejnoprávnímu zásahu – a jednak aspekt negativní – jejího nositele nelze k projevu v jakékoli formě nutit“. (Bartoň 2002: 21) Co nejširší moţnost vyjadřování se k záleţitostem týkajícím se veřejného a politického ţivota je chápána jako nezbytná součást zastupitelské demokracie a suverenity lidu. V souvislosti se svobodou projevu bývá zmiňováno i právo na informace, které umoţňuje vyhledávání a šíření informací bez omezení ze strany veřejné moci a uvádí i povinnost veřejné moci některé informace poskytovat. (Tamtéţ: 24) Dle nálezu Ústavního soudu České republiky je pro demokracii „[…] životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných, či kritických, proto aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu“. (IV. ÚS 146/04)
21
Svoboda projevu je jednou z nejstarších ústavně garantovaných svobod.20 Jako první garanci svobody projevu na území České republiky lze povaţovat císařský patent o základních občanských právech z roku 1849, v němţ § 5 uvádí: „Každý má právo slovem, písmem, tiskem aneb obrazným představením mínění své svobodně projevovati. Tisk nesmí se censuře podrobovati. Na zlé užívání tisku vydá se zákon odvetný (repressivus)“. (Veselý 2003: 224) V současnosti je garance svobody projevu v České republice zakotvena v čl. 17 Listiny základních práv a svobod21 (dále jen LZPS), který zaručuje také právo na informace. Připouští však i omezení svobody projevu, o němţ pojednává samostatná kapitola. Kromě LZPS je svoboda projevu chráněna i několika mezinárodními úmluvami. Svobodu projevu zakotvuje mj. čl. 19 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 11 Listiny základních práv EU. Podle Molka je nejzásadnější čl. 10 Úmluvy22, i kdyţ není nejstarší, nemá celosvětový dopad a není ani nejblíţe českému právu. Jeho význam spočívá v tom, ţe je nejpodrobněji vyloţen, protoţe se k němu váţe judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP), která jednotlivé aspekty svobody projevu dopodrobna rozebírá. (Molek 2009a: 31–33)
2.1.2 Co může být považováno za projev? Jednou z komplikací souvisejících se svobodou projevu je snaha o vymezení toho, co lze za projev povaţovat. Je důleţité, „[…] jakou formu chování jednotlivce lze pod rámec svobody projevu vůbec zařadit, abychom mohli následně zvažovat, zda je možno tento ‚projev‘ ústavně chránit či naopak v souladu s ústavními podmínkami omezit“. (Bartoň 2010: 39) Běţným výkladem projevu je ústní nebo písemné slovní vyjádření, nicméně v judikatuře ESLP nalezneme širší pojetí. V prvním znění návrhu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) byl projev vymezen taxativním výčtem, nakonec se však od této podoby upustilo. Díky tomu tak není ESLP omezen v tom, co lze za projev povaţovat, a můţe reagovat i na rozvíjející se formy komunikace. (Jäger – Molek 2007: 107) Za chráněný projev lze dle judikatury ESLP povaţovat: psané a mluvené slovo, přičemţ v případě novinářů „[…] je třeba zvlášť zvažovat předběžná omezení, neboť 20
Objevuje se v ústavách od konce 19. století. Např. francouzské Prohlášení práv člověka a občanu z roku 1789 uvádí svobodné sdělování myšlenek jako jedno z nejcennějších práv člověka a zamítá pronásledování jedince za jeho názory. (Bartoň 2010: 29) První teoretické úvahy hájící svobodu projevu začaly vznikat v osvícenství. Za všechny osvícenské myslitele lze zmínit alespoň Voltaira a jeho výrok: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale udělám všechno pro to, abyste to mohl svobodně říkat i nadále.“ (Jäger – Molek 2007: 29) 21 Viz Příloha č. 1. 22 Viz Příloha č. 1.
22
charakteristikou novin je pomíjivost, a pozdržení sdělení či článku by mohlo smazat veškerou jeho hodnotu“ (Tamtéţ: 108), televizní programy, rozhlasové vysílání, kinematografii a film, video, obrazy, oblečení, symboly, neverbální akty protestu a fyzické vyjádření vlastních pocitů. Dle Jägera lze předpokládat, ţe jako projev je moţné chápat i šíření informací elektronickými informačními systémy. (Tamtéţ: 108–109) Jako projev označil ESLP v případu Lingens proti Rakousku nejen faktická tvrzení, ale i hodnotící soudy, spekulace, názory a kritiku, které však nemusí být zcela pravdivé. Toto pojetí přebraly i české soudy. Podle ESLP vytváří hodnotové soudy nezbytný předpoklad pluralistické společnosti. (Molek 2009b: 207) Rozdíl mezi skutkovým tvrzením a hodnotícími soudy spočívá v prokazatelnosti pravdivosti. Zatímco u skutkových tvrzení lze pravdivost určit, u hodnotových soudů to moţné není. Nepravdivost informace však není jednoznačným důvodem pro restrikci daného projevu. U hodnotových soudů je pro jejich moţné omezení důleţitá spíše míra expresivity a pohoršující formy či míra nebezpečnosti spočívající v šíření tzv. extrémních názorů.23 (Bartoň 2010: 85–86) V případě médií preferuje ESLP ochranu dobré víry novináře v získaná fakta – pokud naplňoval legitimní cíl a snaţil se pravdivost ověřit, neměl by být trestán za to, ţe se později ukáţe informace jako nepravdivá. (Molek 2009b: 207)
2.1.3 Novinář jako subjekt svobody projevu – zvláštní postavení médií Novináři24 a další sdělovací prostředky představují specifickou kategorii nositelů svobody projevu.25 ESLP jim poskytuje silnou ochranu, a to zvláště v případě informování ve veřejném zájmu. Ačkoliv nelze veřejný zájem definovat, jak bylo zmíněno v první části práce, pro novinářskou praxi lze informování ve veřejném zájmu chápat jako uveřejnění informace, která je nezbytně důleţitá pro správný chod společnosti. 23
V prvním případě můţe být důvodem omezení forma vyslovení daného názoru (věcná a slušná kritika je přípustná, zatímco vulgární a útočná nikoliv), ve druhém případě je projev omezen kvůli svému obsahu bez ohledu na formu, kterou byl sdělen. (Bartoň 2010: 86) 24 Právní vymezení pojmu novinář je poměrně vágní. Z § 16 tiskového zákona lze odvodit, ţe novinářem je „fyzická nebo právnická osoba, která se podílela na získávání nebo zpracování informací pro uveřejnění nebo uveřejněných v periodickém tisku“ (popř. v rozhlasovém nebo televizním vysílání dle § 41 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání). Nicméně daná definice by zahrnovala i ty osoby, které novinářskou profesi vykonávat nemusí. Dle Syndikátu novinářů lze za novináře povaţovat kaţdého, kdo „má z novinařiny většinu svých příjmů, nebo jí věnuje většinu volného času“ (Syndikát novinářů České republiky), stejně tak studenta ţurnalistiky či podobného oboru. (Tamtéţ) 25 Nositelem svobody projevu je v první řadě fyzická osoba, přičemţ není vázána na státoobčanský status jednotlivce. Právnické osoby jsou nositelem svobody projevu, pokud je to z povahy věci moţné – většinou jde o vydavatele tisku či provozovatele vysílání. V praxi tedy daná právnická osoba nese odpovědnost za zveřejněná sdělení. (Bartoň 2010: 62–63)
23
Ve vztahu k novinářům hovoří ESLP o „novinářské svobodě“. Jak však zdůrazňuje Bartoň: „To, že byla informace zveřejněna v médiích, ještě neposkytuje absolutní privilegium svobodě projevu, pouze je při vyvažování svobody projevu a jiných protichůdných legitimních zájmů kladen na jednu misku vah význam a role médií v moderní demokratické společnosti, čímž se ochrana svobody projevu při daném vyvažování posílí.“ (Bartoň 2010: 65–66) Na důleţitou úlohu médií upozorňuje Ústavní soud. „Tisk bývá […] titulován hlídacím psem demokracie, neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ.“ (IV. ÚS 146/04) Na význam médií pro demokratickou společnost a určitá privilegia související s jejich úlohou ve společnosti upozorňují také rozhodnutí ESLP, přičemţ následující výčet není absolutní, nicméně obsahuje stěţejní rozhodnutí související s tématem práce.
Rozhovory a provokace Dle rozhodnutí Jersild proti Dánsku je rozhovor jedním z hlavních prostředků, jak plnit úlohu veřejného hlídacího psa. Nelze trestat novináře za to, ţe pomáhají šířit prohlášení jiné osoby v rozhovoru s ohledem na fakt, ţe by mohlo dojít k ohroţení fungování novinářů jako přispěvovatelů k diskusi o věcech ve veřejném zájmu. (Jersild proti Dánsku 1993) Zde je však nutné zdůraznit nezbytnost vyváţeného a objektivního zpravodajství. Za výsledné vyznění rozhovoru je odpovědný vydavatel či provozovatel vysílání. (Rozehnal 2007: 205) ESLP přiznal novinářům moţnost určitého přehánění a provokace. Svoboda projevu se má vztahovat nejen na informace a myšlenky, ale také na projevy, které uráţejí, šokují či znepokojují. (Prager a Oberschlick proti Rakousku 1995: §38). Je moţné vyuţívat i silné a expresivní výrazy. Podle rozhodnutí Bladet Tromsø a Stensaas proti Norsku můţe být zájem na informovanosti veřejnosti uskutečňován i formou ostré kritiky zaloţené na informacích od utajeného zdroje. (Jäger – Molek 2007: 122)
Ochrana novinářských zdrojů Rozhodnutí Goodwin proti Spojenému království zdůrazňuje ochranu novinářských zdrojů jako jednu ze základních podmínek novinářské svobody. Chybějící ochrana novinářských 24
zdrojů můţe zdroje odradit od sdílení důleţitých informací, které mohou být ve veřejném zájmu. (Goodwin proti Spojenému království 1996: § 39) Ochranou novinářských zdrojů se zabýval i Ústavní soud. Podle něj závisí svobodný tisk na ne-novinářích, kteří jsou ochotni sdělit novinářům informace. Tito ne-novináři, tedy novinářské zdroje, často kladou jako podmínku právě jejich nezveřejnění. Pokud by bylo zveřejnění zdrojů povinné, práce novinářů by se zkomplikovala. Mezi sporné situace patří případy, kdy je daná informace relevantní např. pro trestní řízení. „Tu je pak úkolem Ústavního soudu posoudit takový konflikt testem proporcionality a vážit, zda je v konkrétním případě veřejný zájem na odhalení zdroje novinářovy informace natolik silný, že převáží i ústavní právo na svobodu projevu, jehož derivátem je i právo sdělovacích prostředků na utajení zdroje informace.“ (I. ÚS 394/04) V § 16 tiskového zákona je uvedeno, ţe novinář „má právo odepřít soudu, jinému státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy poskytnutí informace o původu či obsahu těchto informací“ a odepřít „předložení nebo vydání věcí, z nichž by mohl být zjištěn původ či obsah těchto informací“.26
Novinářská privilegia Důvodem daných privilegií, která ESLP i Ústavní soud novinářům poskytují, je představa, ţe média plní roli hlídacího psa demokracie. Podle Bartoně „[m]íra odpovědného chování nositele svobody projevu (např. snaha ověřit informace, přesnost informování, dobrá víra) potom spoluurčuje míru ochrany jeho projevu.“ (Bartoň 2010: 66) Nebezpečí výsadního postavení novinářů však spočívá v moţnosti vyuţívání a zneuţívání k odlišným cílům. Většinou tak činí bulvární média27, kdyţ šíří záměrně i nezáměrně polopravdy či přímo nepravdy pouze za účelem zvýšení prodejnosti. V tomto případě panuje shoda, ţe „[…] kde není možno považovat jednání sdělovacího prostředku či novináře za alespoň blížící se roli strážce […] demokracie, resp. není patrna snaha po alespoň minimálně odpovědném jednání […], není důvod s tímto nositelem svobody projevu zacházet jakkoli privilegovaně“. (Tamtéţ: 67)
26
Pro plné znění viz Příloha č. 3. Jako bulvární médium bývá označováno neseriózní médium přinášející neověřené informace, specializující se na senzace, skandály a neštěstí. Informace jsou čtenářům předávány jednoduchou a zábavnou formou. (Osvaldová – Halada et al. 2007: 35) 27
25
I přes daná privilegia novinářů však nelze hovořit o novinářské svobodě projevu (resp. ani o svobodě projevů jednotlivce) jako o svobodě absolutní, neboť v některých situacích lze svobodu projevu omezit. Blíţe se této problematice věnuje následující kapitola.
2.2 Omezení novináře z právního hlediska 2.2.1 Omezení svobody projevu – úvodní poznámka Většina práv a svobod podléhá určitým omezením vzhledem k tomu, ţe jejich realizace můţe v některých situacích ohrozit jiná práva, svobody i zájmy28. Tudíţ i svoboda projevu můţe být v určitých případech omezena, a to buď zákonem, nebo v důsledku střetu základních práv a svobod. (Bartoň 2002: 28) Konkrétní případy omezení svobody projevu jsou definovány v čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Čl. 10 odst. 2 Úmluvy taktéţ uvádí, ţe svoboda projevu můţe být omezena v případě, ţe je dané omezení nezbytné „[…] v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci“. Tato práce se zabývá specifickými subjekty svobody projevu – novináři – tudíţ i omezení svobody projevu je pojímáno z tohoto pohledu. V případě novinářů se nejčastěji vyskytuje omezení svobody projevu nezbytné z důvodu ochrany pověsti či práv druhých. Významnou pozici zaujímají novináři i v případě soudních sporů, kdy můţe být ohroţena nezávislost soudní moci. (Molek 2009b: 203)
2.2.2 Nestrannost a autorita soudní moci Jednou z hlavních záruk dobrého fungování soudů je veřejnost jejich rozhodování, přičemţ v současnosti tím není myšlena ani tak moţnost jednotlivců být přítomen při soudním procesu, jako spíše informování prostřednictvím médií, zveřejňování soudních rozsudků a následná otevřená debata. Od soudců se očekává, ţe budou poskytovat informace
28
To platí i v případě, kdy na jedné straně máme základní právo a na druhé onen veřejný zájem. Veřejný zájem, na který se novinář odvolává, zpravidla spočívá v argumentaci, ţe „je ve veřejném zájmu, aby se tuto informaci veřejnost dozvěděla“. Nelze však ztotoţnit právo na informace s veřejným zájmem, ačkoliv „právo být informován“ je nepochybně ve veřejném zájmu.
26
a vysvětlení ke svému rozhodnutí29, zároveň je jejich práce skrz média mnohdy hodnocena odborníky i laiky. (Šimáčková 2009b: 52) ESLP k této problematice poznamenal, ţe předčasnými závěry novinářů ohledně podle nich správného rozhodnutí soudu můţe být zprostředkovaně vyvíjen tlak na soudy i na jednotlivé strany sporu. Soudy by měly jednotlivé strany sporu chránit před tlakem tisku, aby nevznikal tzv. proces v novinách. (Molek 2009b: 213) Svoboda projevu tak můţe být omezena v zájmu zachování autority a nestrannosti soudní moci, s ohledem na to, ţe „pro fungování právního státu a vlády práva je potřeba zajistit ve společnosti úctu k justici a její důvěryhodnost“. (Šimáčková 2009b: 52) Soudce je navíc ve svém vyjadřování omezen – musí dbát na důvěryhodnost justice a serióznost, neměl by případ komentovat před vynesením rozsudku a stejně tak by neměl přejít k útočnému projevu. Je tedy nutné poznamenat, ţe soudce se nemůţe hrubým útokům adekvátně bránit, proto dochází k jistému omezení soudní kritiky. (Tamtéţ: 53) Kritiku soudní moci lze rozdělit podle toho, zda jde o kritiku soudce jako osoby (ať uţ kvůli jeho soudcovské činnosti či jiné aktivitě), nebo jeho rozhodnutí. Pokud je hodnocena jiná aktivita soudce, je třeba posoudit, zda má tato aktivita vliv na konkrétní rozhodnutí, na veřejný obraz daného soudce, či ţádný dopad nalézt nelze. Poslední zmíněná kategorie je chráněna nejméně – veřejný zájem na informacích, které se týkají pouze osobního ţivota soudce a nemají dopad na jeho rozhodování, je minimální. Pokud je kritizováno konkrétní rozhodnutí, ochrana svobody projevu je vysoká a v zásadě přípustná, pokud není útokem na soudce a jde o kritiku věcnou30. (Bartoň 2010: 276–277)
2.2.3 Svoboda projevu vs. osobnostní práva člověka Novinářská svoboda projevu se nejčastěji dostává do konfliktu s osobnostními právy člověka, jeţ jsou ukotvena v čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Mezi osobnostní práva zasluhující si ochranu podle čl. 10 LZPS patří lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst, jméno, soukromý a rodinný ţivot a osobní údaje fyzické osoby. V podústavní rovině upravuje 29
Podle Vojtěcha Šimíčka by měl být kaţdý soudce schopen své rozhodnutí obhájit, protoţe „[…]soudce zde není jen proto, aby ‚kabinetně‘ rozhodoval konkrétní věci, nýbrž také, aby je dokázal vysvětlit veřejně. Vždyť rozhodování soudů má význam nejen v konkrétní věci, nýbrž má i funkci informační a preventivní.“ (Šimíček 2007) S poměrně kritickým názorem ve vztahu k novinářům se k danému tématu vyjádřil i Miroslav Mareš. Podle něj „[…] je třeba mít na paměti i skutečnost, že když se jedná o složitý problém, v případě jeho dlouhého vysvětlování si novinář stejně vybere jen to, co se mu hodí do jeho předem zamýšleného (či dokonce zadaného) vyznění reportáže nebo je dokonce schopen vyřčené zcela překroutit.“ (Mareš 2008) 30 Např. polemizování s rozhodnutím, kritika délky soudního procesu, kritika špatné organizace soudnictví atd. (Bartoň 2010: 277)
27
osobnostní statky § 11 občanského zákoníku zdůrazňující ţivot a zdraví, občanskou čest, lidskou důstojnost, soukromí, jméno a projevy osobní povahy. Dané osobnostní statky se při činnosti médii často dostávají do střetů s novinářskou svobodou projevu právě při odhalování informací ve veřejném zájmu. Poté je úkolem jednotlivých soudů nalézt rovnováhu mezi kolidujícími právy, jak konstatoval Ústavní soud: „Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy v prvé řadě věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým.“ (I. ÚS 367/03) Vzhledem k určité obecnosti a vágnosti zákonné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku má proto rozhodovací praxe soudů velký význam31, někdy bývá právo na ochranu osobnosti označováno za soudcovské právo. S ohledem na ústavní dimenzi daného konfliktu práv bývá rozhodnutí, které právo má přednost, předmětem zájmu Ústavního soudu. (Moravec 2009: 225–226) Jako hlavní prohřešky novinářů v této oblasti, se kterými se setkáváme ve většině případů, kdy se novináři odvolávají na veřejný zájem, lze povaţovat zásah do práva na soukromí, popř. do cti a důstojnosti fyzické osoby.
Právo na soukromí „Právo na soukromí je právem rozhodnout, zda a v jakém rozsahu mohou být skutečnosti tvořící osobní soukromí fyzické osoby zveřejněny, a právo bránit se neoprávněným zásahům do soukromí.“ (Rozehnal 2007: 212) Jako zásah do soukromí je logicky povaţováno i hromadění informací, aniţ by byly šířeny dál. (Tamtéţ) Pojem soukromí není zpravidla v ústavních textech definován a vyvíjí se s časem. „Tradičně bylo soukromí chráněno v jeho prostorové dimenzi (ochrana obydlí) a v souvislosti s existencí ‚přirozených‘ sociální vztahů (v manželství a v rodině), před jejichž prahem se měla veřejná moc zastavit. Avšak hranice mezi privátním a veřejným […] se plynule posouvá, a to ve prospěch rozšiřování veřejné sféry.“ (Wagnerová 2011: 51) Je však moţné definovat sféry vytvářející se okolo fyzické osoby. Nejchráněnější je intimní zóna člověka, poté
31
Algoritmem při posuzování přednosti práva se stal test proporcionality. (Moravec 2009: 225) Nejprve je aplikován test vhodnosti, kdy je posuzováno dané omezení z pohledu naplnění sledovaného účelu. Následuje test potřebnosti, jehoţ cílem je zjistit, zda neexistuje jiná moţnost, jak naplnit poţadavek, a nezasáhnout přitom do druhého práva. Závěrečnou sloţkou je zásada poměřování, kdy dochází k porovnávání kolidujících práv na pomyslných vahách. (Holländer 2006: 160–162) Součástí testu, a nutnou podmínkou konečného rozhodnutí, je podle ÚS vyuţití všech moţností minimalizace zásahu do jednoho z práv. (Pl. ÚS 4/94)
28
následuje sféra soukromého ţivota a sféra veřejná. (Moravec 2009: 239) Jan Filip mezi intimní a soukromou sféru staví ještě rodinný kruh. Tyto tzv. prahy nedostupnosti si však stanovuje sama chráněná osoba tím, do které sféry ostatní pustí. Např. u veřejně působících osob je práh nedostupnosti nastaven jinak neţ u soukromých osob. (Filip 2011: 16–17) Zásah médií do soukromí jednotlivců je moţné rozdělit na zveřejňování informací soukromé povahy, pořizování fotografií soukromé povahy a pořizování zvukových a obrazových materiálů. V případě zveřejňování informací soukromé povahy je důleţité právo na informační sebeurčení člověka, díky němuţ má daná osoba právo rozhodnout o tom, které informace o sobě zpřístupní. Právo na informační sebeurčení člověka tak novinář poruší v případě, ţe zveřejní informaci bez souhlasu dotyčného. (Moravec 2009: 238–239) Právo na soukromí bývá do jisté míry omezeno u tzv. osob veřejně činných.32 Typickou osobou veřejně činnou je politik. Vstupem do veřejného ţivota získal zvýšenou pozornost veřejnosti a musí tak snášet více kritiky a vykázat vyšší míru tolerance vůči médiím. (Tamtéţ: 240–242) Ochranou veřejně činných osob se zabýval Ústavní soud a došel k závěru: „Pro osoby činné v oblasti veřejného života, ať již jde o politiky nebo o osobnosti veřejně známé, obecně platí, že disponují mnohem snadnějším přístupem k médiím, a mají tak mnohem snadnější možnost vyvrátit to, co ony samy považují za smyšlenky. Soudní ochrana dobrého jména takovýchto veřejně činných osob je i proto realizována v míře menší než ochrana dobrého jména kohokoliv jiného, který má mnohem menší spektrum možností vstoupit do veřejné diskuse než osoba veřejně činná.“ (I. ÚS 367/03) Při zveřejňování konkrétní informace je důleţité, jaký význam má pro veřejnost. V případě nevěry běţného občana jde zajisté o jeho intimní sféru, pokud však jde o politika, můţe být daná informace oprávněným předmětem veřejného zájmu.33 Stejně tak i informace šířené bulvárními médii nejsou chráněny, pokud neobsahují informace ve veřejném zájmu.34 (Moravec 2009: 239)
32
„Osoby veřejně činné zastávají zpravidla volené či jmenované funkce, z jejichž výkonu by se měly veřejnosti ‚zpovídat‘.“ (Bartoň 2010: 244) Burns poukazuje na odlišnou definici veřejně činných osob v jednotlivých zemích. Zatímco někde je kritériem pobírání platu za své veřejné působení, jinde je veřejně činnou osobou kaţdý, kdo zastává význačné postavení a média o něm informují. (Burns 2004: 81) V České republice bychom osoby spadající pod tuto druhou kategorii označili jako osoby veřejně známé. Veřejná známost můţe souviset např. s tím, ţe daná osoba vyniká v určitých aktivitách, popř. se angaţuje v záleţitostech veřejného zájmu. Osobami veřejně známými mohou být umělci, sportovci, ale i advokáti a novináři. (Bartoň 2010: 249) 33 Zde je však třeba zváţit, do jaké míry ovlivní nevěra daného člověka jeho schopnost zastávat veřejnou funkci. 34 Významným posunem při posuzování zásahu bulvárních médií do osobnostních práv je nález Ústavního soudu z března 2012, podle něhoţ „jistá část tisku má sklon před fakty […] dávat přednost až ‚bombastické‘ síle výrazů, jimiž ‚své názory‘ tlumočí a prezentuje“. (I. ÚS 1586/09) Daný tisk musí být připraven nést z takových jednání důsledky, i kdyţ právě na tomto jednání má zaloţenou marketingovou strategii i účel existence. Dle
29
Ochrana cti a důstojnosti člověka Do cti a důstojnosti člověka lze zasáhnout hanobícími skutkovými tvrzeními, či uráţlivými hodnotícími soudy. Právě toto rozlišení bývá dle Moravce často stěţejním bodem, od něhoţ se odvíjí následná úspěšnost účastníků před soudem. (Moravec 2009: 229) Neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti představuje např. nepravdivé tvrzení, přičemţ není důleţité, zda si byl původce informace nepravdivosti vědom. Ústavní soud však toto pro novináře přísné pojetí zmírnil, kdyţ konstatoval, ţe „[…] je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti“. Podle Ústavního soudu lze „[…] stěží trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tak na novináře – ve svých důsledcích – nesplnitelné nároky. Významné proto musí vždy být to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě.“ (I. ÚS 156/99) Důleţitým faktorem při posuzování zásahu do osobnostních práv je také způsobilost nepravdivého tvrzení dotknout se cti dané osoby. (Moravec 2009: 230–231) V případě nepravdivých tvrzení navrhuje Ústavní soud desetibodový test35, pomocí něhoţ je moţné dané tvrzení posoudit. Zohledňuje např. závaţnost obvinění, povahu a zdroj informace, vynaloţené úsilí k ověření pravdivosti zdroje či okolnosti zveřejnění. Je důleţité zkoumat i motiv zveřejnění, přičemţ pokud bylo primárním cílem danou osobu poškodit, nelze zveřejněnou informaci chránit (I. ÚS 453/03) U pravdivých tvrzení, která mohou být difamující, nicméně sníţení cti a důstojnosti si způsobila dotčená osoba svým jednáním, nelze dané tvrzení povaţovat za zásah do osobnostních práv. Zde však platí, ţe pravdivost musí prokázat novinář. (Rozehnal 2007: 203) Zvláštní kategorií je parodie, satira, fraška a novinářská kachna slouţící k zesměšnění či ironizování osobností. Dané zesměšnění je přípustné, pokud je rozumně uvaţující čtenář schopen pochopit, ţe jde o smyšlená a neváţná tvrzení. (Tamtéţ) Čest a důstojnost můţe být zasaţena i hodnotícími soudy. Věcná a konkrétní kritika spadá pod ústavní ochranu, i kdyţ můţe jít o názor ostře formulovaný. ESLP však vyţaduje, aby kaţdý hodnotící soud měl faktický základ. Novinář „[…] nemusí prokázat pravdivost svých
skutkových
východisek,
nýbrž
existenci
určitého
racionálního
základu“.
(Moravec 2009: 236) Druhým důvodem omezení je nepřiměřená forma kritiky v případě, ţe pouţité prostředky jsou v nepoměru s cílem kritiky (např. vulgární výrazy). (Tamtéţ) Ústavního soudu je „zcela nepřípustné, pokud se tyto subjekty při takovém způsobu jednání, téměř permanentně zasahujícím do osobnostních práv jednotlivců, dovolávají ochrany svobodou projevu (svobodou tisku), neboť zlému úmyslu nelze v žádném případě takovou ochranu poskytnout“. (Tamtéţ) 35 Pro celé znění viz Příloha č. 2.
30
2.3 Omezení z etického hlediska Přestoţe je v současnosti právo dominantním normativním systémem vzhledem ke svému spojení s donucovací veřejnou mocí, jeho efektivita je do značné míry závislá na podpoře ostatních normativních systémů. „Důležitým doplňkem právní regulace médií jsou i mimoprávní pravidla, příkladmo různé etické kodexy novinářského povolání, případně samoregulace konkrétního média.“ (Šimáčková 2009a: 83) Navíc právní postih se novináře týká aţ v případě, kdy bylo některé z práv porušeno. Kaţdý novinář by však měl dodrţovat základní etické principy, které napomůţou rozeznat hranice přijatelného chování. Právě etické poţadavky budou zmíněny v této kapitole.
2.3.1 Novinářská etika a základní etické principy Novinářská etika představuje soubor sociálních a profesních norem, které se vztahují k výkonu novinářského povolání a odráţejí společností dané morální hodnoty, a je součástí vnitřní regulace médií. (Reichová et al. 2004: 56) Podle Šefčáka potřebují některé principy novinářské etiky oporu v zákonech. Dané zákony mají chránit svobodný přístup ke zdroji informací a redakční tajemství, zamezit útlaku novinářů a poskytovat právo na odpověď a dodatečné sdělení36. Další principy novinářské etiky jsou záleţitostí samotných novinářů. (Remišová 2010: 98) Autoři Libin a Black upozorňují na tři etické principy, které se dostávají do konfliktu. 1) Je třeba vyhledávat pravdivé a přesné zprávy, a to čestným, přímým a odváţným způsobem. 2) Novinář musí jednat nezávisle na zdrojích a na ostatních, kteří se s ním snaţí manipulovat. 3) Je důleţité minimalizovat škody, s nimiţ bývá ţurnalistika spojována. Zdroje si zaslouţí respekt, nejsou pouze prostředky pro novinářské účely. (Libin – Black 2002) Rozvoj ţurnalistické profesionality a vypracovávání etických kodexů je převáţně reakcí na selhávání masového tisku. (McQuail 2009: 185) Postupem času byla informační funkce médií upozaděna na úkor funkce zábavné, trendem současné mediální tvorby se stala senzacechtivost. S moderní dobou souvisí i komercializace novinářské tvorby a selektivní výběr zpráv. Jako problém se jeví i strach ze znepřátelení inzerentů a nevědomá forma autocenzury37. Na sníţenou úroveň médií má vliv i niţší profesionalita novinářů, kdy odbornost a profesní zkoušky nebývají častým poţadavkem. (Urban 2011: 61–69)
36 37
Právo na odpověď a dodatečné sdělení zakotvují § 10 a § 11 tiskového zákona. Viz Příloha č. 3. Autocenzura je vnitřní korekcí novináře. (Burton – Jirák 2003: 141)
31
V reakci nejen na tyto problémy médií byly zakládány asociace, vytvářeny tiskové rady38 a vypracovávány etické kodexy. (McQuail 2009: 185)
2.3.2 Etické kodexy novinářů Dle McQuaila poskytuje samotný obsah etických kodexů poměrně přesnou představu o tom, co by novináři měli dělat. (McQuail 2009: 186) Mezinárodní minima novinářských kodexů jsou následující: přesná interpretace objektivní pravdy, nestrannost a nepředpojatost, respektování soukromí, odpovědnost ke společnosti a veřejnému blahu, úcta a respekt k právnímu řádu, slušnost, vkus a ověření informací z více neţ dvou nezávislých zdrojů. (Urban 2011: 70) Některé mediální organizace mají vlastní interní kodexy, které slouţí jako směrnice pro zaměstnance a napomáhají vnitřní kontrole novinářské odpovědnosti. (McQuail 2009: 188) Mezi problematické etické aspekty novinářské práce patří podle Jeremyho Iggerse konflikt zájmů, přesnost, objektivita, slušnost, čestnost a snaha zamezit senzacechtivosti. S konfliktem zájmů souvisí i to, ţe novináři se musí ke svým zdrojům chovat mile a zajistit si tak budoucí přístup k jejich informacím. Přesnost zprávy bývá občas závislá na přesnosti tiskových mluvčích, kteří podávají informace daných organizací. (Iggers 1999: 40–41) Převedení dané teorie do praxe je však dle Iggerse důleţitější neţ samostatná etická teorie. Jako největší přínos novinářské etiky nevnímá onu morální teorii, ale spíše vytváření spojenectví mezi novináři a veřejností. Ţurnalistika podle něj nemůţe existovat bez veřejnosti a stejně tak veřejnost není schopna poznávat či bránit své zájmy bez ţurnalistiky. (Tamtéţ: 141–143)
2.3.3 Novinářská etika v České republice V počátcích demokratického vývoje v České republice chyběla hlubší diskuse o etických problémech novinářské práce.39 „Média a novináři existující více než čtyřicet let v autoritářské (resp. totalitní) společnosti chápali každou normativní regulaci (včetně principu samoregulace) jako omezování svobody slova a médií.“ (Moravec 2005: 53) 38
Tiskové rady jsou obvykle dobrovolné orgány, které představují prostředníka mezi veřejností a médii. Úkolem je posuzovat stíţnosti od kohokoli, kdo si připadá postiţený činností médií. Z tohoto důvodu jsou důleţité etické kodexy, na něţ se lze odvolat. (McQuail 2009: 185) 39 Např. v USA vzrostl význam novinářské etiky jiţ na konci 70. let. Jedním z důvodů bylo proniknutí aféry Watergate na veřejnost. Další posun v diskusi o novinářské etice způsobila aféra Janet Cooke, která získala Pulitzerovu cenu za vymyšlený příběh. (Iggers 1999: 11, 17)
32
V září 1995 schválila Rada České televize Kodex ČT, který jako první obsahoval pasáţe o etice – zdůrazňoval princip odpovědnosti novinářského povolání a potřebu oddělit zprávy a názory. V červnu 1998 přijala valná hromada Syndikátu novinářů ČR Etický kodex novináře, jemuţ se věnuje následující oddíl. Prvním tišteným médiem, který uveřejnil vlastní etický kodex, byl časopis Týden. Postupně i další české deníky začaly kodifikovat etická pravidla. Dané kodexy však nejsou právně závazné, spíše upravují pracovní podmínky novinářů v daných redakcích.40 (Tamtéţ: 53–61) Např. Mladá fronta Dnes uvádí, ţe „dodržování stanovených standardů je základní podmínkou práce pro idnes.cz a MF Dnes a zároveň závazkem vůči našim čtenářům“. (Etický kodex MF Dnes) Se samoregulací se tak v České republice setkáváme ve dvou podobách. První typ představují dobrovolně přijatá interní pravidla profesní skupiny (profesní kodexy závazné pro členy dané skupiny), druhý pak pravidla profesních skupin interně vnucených např. vlastníkem média (redakční kodexy). (Šimáčková 2009a: 83) Podle Moravce by kodifikace etických pravidel „měla být výsledkem reflexe mnohaletých zkušeností redakčních týmů, reflexe zaběhaných postupů, […] a především výsledkem hlubokého dialogu nejen uvnitř novinářské profese, ale i mezi novinářskou obcí a veřejností. Právě konkrétní případy z každodenní praxe, na nichž je možné ilustrovat etická dilemata žurnalistů či porušování některých principů novinářské etiky, jsou dobrou příležitostí pro zmiňovaný dialog a reflexi hodnot novinářské profese.“ (Moravec 2005: 61)
2.3.4 Syndikát novinářů – Etický kodex a Komise pro etiku Etický kodex novináře byl vypracován v roce 1998 Syndikátem novinářů České republiky41 a pro členy je závazný. Poté byla ustavena Komise pro etiku při Syndikátu novinářů ČR, která se zabývá podáními veřejnosti na sporné postupy novinářů všech médií. Základním dokumentem pro posuzování prohřešků je právě Etický kodex. (Tamtéţ: 55–56) Etický kodex novináře je rozčleněn do tří částí. První část zmiňuje právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace. Pro účely této práce je zajímavý bod j), který ukládá novináři povinnost „nepoužívat nepoctivé prostředky k získání informace, fotografie
40
Výjimkou je Etický kodex České televize. „Zákon (o České televizi – pozn. I. P.) určuje, že se porušení Kodexu kvalifikuje jako porušení pracovní kázně podle zvláštního právního předpisu, zákoníku práce. Proces schvalování tohoto dokumentu Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR spolu se zmíněným odkazem na zákoník práce pak znamená, že se z norem obvykle samoregulačních, stanovených a přijímaných samotným médiem, stávají de facto normy pracovněprávní.“ (Etický kodex ČT) 41 Syndikát novinářů je dobrovolné profesní sdruţení novinářů. (Syndikát novinářů České republiky)
33
nebo dokumentu nebo využívat k tomu dobré víry kohokoliv. Nepoctivost prostředků je při tom třeba posuzovat v souvislosti s veřejným zájmem na publikování příslušné informace.“ (Etický kodex novináře) Druhá část obsahuje poţadavky na vysokou profesionalitu v ţurnalistice, s čímţ souvisí např. nepřijímání darů a nezneuţívání výsad souvisejících s touto profesí. Třetí část zdůrazňuje důvěryhodnost, slušnost a serióznost zvyšující autoritu médií. Zde je potřeba uvést více bodů, které mohou novináři napovědět, jak řešit výše zmíněné dilema. Pokud si zdroj informací přeje být utajen, „novinář je povinen zachovávat profesionální tajemství, i kdyby mu z toho měly vzniknout potíže“. Novinář musí „respektovat soukromí osob, zejména dětí a osob, které nejsou schopny pochopit následky svých výpovědí“. Dále je důleţité, ţe „kromě nesporných důvodů veřejného zájmu nesmí novinář svou činností dostat dotčené osoby do nesnází nebo osobní tísně“. (Tamtéţ) Ačkoliv je Etický kodex novináře závazný pouze pro členy a členství v Syndikátu novinářů není povinné, můţe tento dokument pomoci novinářům v rozvaţování, kdy a jakou informaci uveřejnit, popř. jak se vůbec k dané informaci dostat. Novinář by měl mít vţdy na paměti, ţe je v první řadě člověk, morálně smýšlející osoba, a jeho jednání můţe mít vliv na další jedince, kteří jsou sice označováni jako „zdroje informací“, nicméně v první řadě jde o lidské bytosti. Těmito úvahami se dostáváme k poslední části práce, jeţ se pokusí vymezit kritéria, která by novináři mohla usnadnit rozhodování, jak se v konkrétní situaci zachovat.
34
3 HRANICE VEŘEJNÉHO ZÁJMU Novinář se v případě nedovoleného zásahu do soukromí, či porušení jiných osobnostních práv můţe odvolat na veřejný zájem. Měl by tedy dokázat, ţe daný zásah byl nezbytný s ohledem na veřejný zájem. Na úlohu novinářů upozornil i Rozehnal, kdyţ poznamenal, ţe „posláním médií je mimo jiné informování veřejnosti o věcech oprávněného veřejného zájmu a jejich kritické zhodnocení […]“, zároveň však zdůraznil, ţe „zpravodajství bude stát vždy na opačném pólu ochrany osobnosti, neboť velká část zpravodajství referuje kriticky o určitých fyzických
osobách,
u
kterých
tak
dochází
k zásahu
do
osobnostních
práv“.
(Rozehnal 2007: 216) Ačkoliv existují určitá právní omezení novináře a stejně tak i etické kodexy, nelze podle nich jednoznačně určit, jak se má novinář v konkrétní situaci zachovat. Následující část představí základní kritéria, která by měl novinář reflektovat, neţ se rozhodne do osobnostních práv ve veřejném zájmu zasáhnout.
3.1 Vyloučení osobního zájmu na uveřejnění tématu V případech, kdy se dostávají do kolize dvě rovnocenná práva, by novinář měl být schopen posoudit danou situaci bez osobního zájmu a naopak zohlednit zájem veřejný. Můţe se stát, ţe při honbě za senzací neuvaţuje racionálně a snaţí se danou informaci získat nejen proto, ţe je její uveřejnění ve veřejném zájmu, nýbrţ i kvůli osobnímu prospěchu – např. finanční odměně, touze po uznání. Etický kodex novináře poukazuje na odpovědnost, kterou novinář vůči veřejnosti má. Nutným předpokladem pro výkon ţurnalistické profese má být profesionalita – novinář se má např. vyhnout kompromitujícím okolnostem a konfliktům zájmů. (Etický kodex novináře) Před zásahem do osobnostních práv by si měl proto poloţit otázku, zda tak činí opravdu ve veřejném zájmu. Nejde mu jen o osobní prospěch a zviditelnění se? Jednal by stejně, i kdyby daná kauza byla uveřejněna např. anonymně42 a on by z ní neměl prospěch? Toto kritérium obsahuje jistý nedostatek. Jak posoudit případ, kdy novinář jednal nepochybně ve veřejném zájmu, avšak ve výsledku má ze zveřejnění osobní prospěch? Čeká jej uznání od kolegů a moţná i finanční prémie za dobře odvedenou práci, lze tedy hovořit o osobním prospěchu. Zjednodušeně můţeme říct, ţe kaţdý vykonává svoji práci s očekáváním určitého osobního prospěchu. Prospěch však nesmí převaţovat a novinář musí mít k danému tématu odstup. 42
Zde jde samozřejmě o nadsázku. Je nepravděpodobné, ţe by objevná, do jisté míry skandální zpráva vyšla anonymně. O její pravdivosti by se pak oprávněně pochybovalo.
35
3.2 Ověření informací z několika zdrojů Prvotní informace má vyvolat další rešerši a hlubší orientaci v tématu, tudíţ by novinář neměl na základě domněnky jednoho člověka rovnou „zasáhnout“. Nicméně dané upozornění můţe být impulsem k následné investigativní činnosti. Na veřejný zájem se nejčastěji oprávněně odvolávají právě investigativní novináři.43 Jejím cílem je zveřejnit pro chod společnosti důleţité informace. „Tato forma předpokládá od novinářů důkladnou rešeršní činnost, shromažďování faktů a bezchybné důkazy, ověřené nejméně ze dvou nezávislých zdrojů, konfrontaci opačných stanovisek a možnost poskytnout prostor i obviňované straně.“ (Osvaldová – Halada et al. 2007: 245) Některé poţadavky na investigativního novináře úzce souvisí i s kritérii, které lze vyuţít při posouzení nezbytnosti zásahu do osobnostních práv. Novinář by měl predikovat dopad vyvolaných skandálů v dané době, měl by znát příslušnou legislativu (týkající se např. svobody informací, odposlechů a skryté kamery) a je pro něj nezbytné umět odhadnout, kolik pravdy jsou čtenáři schopni přijmout. (Verner 2007: 12–13) Dle Taberyho však existují situace, „kdy se v nutnosti shromáždit ‚veškeré dostupné‘ informace dostanete na hranici svých možností. V jednu věc pak musíte doufat, a to že vámi zveřejněná informace je tak zásadní, že se jí chytne veřejná debata a jiná média, která vás v něčem zastoupí.“ (Tabery 2011: 79) Ověřováním zdrojů se zabýval i ESLP v případu Rumyana Ivanova proti Bulharsku. Novinářka upřednostnila touhu zveřejnit danou informaci jako první a ačkoliv měla podezření, ţe můţe být nepravdivá, uveřejnila ji v denním tisku. Ověřování zdrojů vnímá ESLP jako zvyková pravidla novinářů, která je třeba dodrţovat. Zohledňuje však, ţe čas i prostředky pro důkladné ověření informací v denním tisku mnohdy chybí, nicméně i tak je potřeba prokázat určitou vůli informace ověřit, obzvlášť pokud má novinář podezření, ţe daný zdroj můţe být nespolehlivý. (Rumyana Ivanova proti Bulharsku 2008) Na druhou stranu ESLP uznává neodkladnost uveřejnění některých informací. Dle rozhodnutí Cumpănă a Mazăre proti Rumunsku je „rolí investigativních novinářů informovat
43
Termín investigativní ţurnalistika se poprvé vyskytuje na přelomu 19. a 20. století, kdy ve Spojených státech amerických existovalo tzv. hnutí muckraking (česky „kydání hnoje“), které v novinách útočilo na korupci, porušování lidských práv atp. Název se však ustálil aţ v 60. letech 20. století a význam získal v souvislosti s aférou Watergate. (Osvaldová – Halada et al. 2007: 245)
36
a varovat veřejnost o nežádoucích jevech ve společnosti, jakmile relevantní informaci získají“44. (Cumpănă a Mazăre proti Rumunsku 2008: § 96) Při posuzování relevance zdrojů poslouţí novináři tři otázky: „Byl dotazovaný člověk očitým svědkem události, nebo o ní slyšel od někoho jiného? Je […] kompetentním pozorovatelem? Dokáže […] poskytnout přesné a pravdivé podrobnosti, které odpovídají ostatním skutečnostem?“ (Burns 2004: 98–99) Z etického hlediska je neověření informace z více zdrojů povaţováno za neprofesionální. „Nic neomlouvá nepřesnost nebo neprověření informace, každá uveřejněná informace,
která
se
ukáže
jako
nepřesná,
musí
být
neprodleně
opravena.“
(Etický kodex novináře) K zanedbání dochází nejčastěji, kdyţ je novinář pod časovým tlakem a hrozí, ţe konkurence zveřejní zprávu dřív. To je moţné pochopit vzhledem ke konkurenčnímu boji mezi jednotlivými médii, nicméně s ohledem na novinářskou etiku jde o odsouzeníhodný prohřešek. (Remišová 2010: 211)
3.3 Vyloučení ovlivňování při novinářské práci S ověřováním zdrojů souvisí i další kritérium. Novinář by měl být schopen zamezit ovlivnění své osoby. V případě, ţe mu zdroj předloţí informace, které očerňují konkrétní osobu, je třeba brát v úvahu i to, ţe dotyčný můţe mít na očernění daného jednotlivce osobní zájem. Výše byly zmíněny tři etické principy, které se dle Libina a Blacka dostávají do kolize. Jedním z nich je poţadavek na nezávislé jednání novináře. Autoři upozorňují na skutečnost, ţe zdroje se často snaţí novináře ovlivnit a manipulovat s nimi. (Libin – Black 2002) I z tohoto důvodu je třeba vyuţít více zdrojů a aţ v případě, kdy si je novinář téměř jistý danou informací, můţe přistoupit k omezení osobnostních práv. Jako příklad můţe poslouţit zveřejnění odposlechů Janouška a Béma45, kdy redakce MF Dnes získala nahrávky jejich rozhovorů. Takových odposlechů existuje s velkou pravděpodobností víc, proto je třeba si poloţit otázku „Proč zrovna Bém a Janoušek?“ a „Proč aţ po pěti letech?“. Je moţné, ţe ten, kdo dané odposlechy redakci poskytl, měl osobní zájem na pošpinění autority odposlouchávaných. Na druhou stranu, obsah odposlechů je natolik kompromitující a zneklidňující, ţe bylo ve veřejném zájmu informace zveřejnit. 44
„[…] the role of investigative journalists is precisely to inform and alert the public about such undesirable phenomena in society as soon as the relevant information comes into their possession“. (V textu přeloţila Iva Procházková.) 45 K okolnostem případu viz kapitola 3.4.
37
3.4 Nelze informace získat jiným způsobem? Jedním z hlavních faktorů, které umoţňují posoudit nezbytnost zásahu do osobnostních práv, je moţnost jiné existující varianty, jak potřebné informace získat. Ve většině případů je však zásah do osobnostních práv jediným moţným řešením. Kdyţ se např. politika napřímo zeptáme, zda se setkal s korupcí, těţko dostaneme potřebné informace. Pokud novinář získá podezření, ţe politik přijímá úplatky, nemá moc moţností, jak dokázat pravdu. Nejspolehlivější je vyuţití prostředků investigativní ţurnalistiky. Pomocí utajené identity a skryté kamery se často dozví přesně to, co potřeboval. Musí však brát na vědomí, ţe vyuţívání skryté kamery či mikrofonu znamená velký zásah do soukromí. Pokud novinář vyuţije skrytý mikrofon a jeho podezření se nepotvrdí, omezil osobnostní práva dotyčného zbytečně. Je tedy nezbytně nutné, aby se těmito investigativními prostředky šetřilo. Člověk má téměř vţdy právo vědět, ţe je nahráván z jednoho prostého důvodu – na veřejnosti se zkrátka chová jinak neţ v soukromí. Dané tvrzení má oporu i v právu, které přiznává jednotlivci informační sebeurčení, dle něhoţ je „nezadatelným právem jednotlivce rozhodnout o tom, které informace o své osobě zpřístupní svému okolí a jakou formou“. (Moravec 2009: 238) Ačkoliv § 12 občanského zákoníku uvádí, ţe lze podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy pořídit i bez souhlasu dané osoby pro zpravodajské účely, musí být dané záznamy pouţity přiměřeným způsobem a nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. Rozsah i způsob pořízení daných informací musí odpovídat zvolenému účelu a je nutné, aby byla šetřena důstojnost dotčené osoby. „Jen v takových případech jsou totiž tyto zásahy do osobnostních práv dotčené fyzické osoby z hlediska veřejného zájmu ospravedlnitelné, a tudíž akceptovatelné.“ (Švestka et al. 2008: 181) Pokud není forma zásahu přiměřená, jde o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby i v případě zpravodajského účelu. (Tamtéţ) I Etický kodex novináře uvádí, ţe novinář by neměl pouţívat nepoctivé prostředky k získávání informací, avšak „nepoctivost prostředků je při tom třeba posuzovat v souvislosti s veřejným zájmem na publikování příslušné informace“. (Etický kodex novináře) Stejně tak Kodex České televize umoţňuje pouţité skryté kamery pouze v případech, kdy „materiál, který má být natočen, nelze ani při vynaložení zvýšeného úsilí získat jinak a jestliže je tento materiál současně nezbytný pro zpracování tématu“. (Kodex ČT) Pro zdůraznění závaţnosti kritéria je vhodné uvést v době odevzdávání této práce stále aktuální kauzu – zveřejnění odposlechů telefonátů Pavla Béma a Romana Janouška Mladou 38
frontou Dnes. „Nahrané hovory zachycují období prvních sedmi měsíců roku 2007. A jsou důkazem nadstandardních vztahů lobbisty Janouška s vedením magistrátu a ODS. Vyplývá z nich, že Janoušek spolurozhodoval o všem podstatném: o územním plánu, o prodejích konkrétních pozemků, o obchodních aktivitách magistrátních společností a také o personální politice.“ (Kmenta 2012) Z odposlechů je patrné, ţe zveřejnění bylo nepochybně ve veřejném zájmu. Stále však nejsou jasné některé okolnosti. Kdo odposlechy MF Dnes předal? Z jakého důvodu Bezpečnostní informační sluţba nezakročila, kdyţ měla odposlechy k dispozici? A pocházejí odposlechy opravdu od Bezpečnostní informační sluţby? I přes tyto nejasnosti, a moţná právě kvůli nim, je správné, ţe došlo k uveřejnění odposlechů a tím pádem k zásahu do soukromí zúčastněných osob (zde je však třeba upozornit na fakt, ţe odposlechy nepořizovala MF Dnes, nýbrţ nejspíše BIS s povolením vrchního soudu), protoţe se rozpoutala veřejná diskuse. Erik Tabery v souvislosti s tímto případem zdůrazňuje nebezpečí související s pouţitím investigativních prostředků. „I když zveřejněné telefonáty pánů Béma a Janouška posloužily veřejnému zájmu, je třeba říct, že s ničím se nemá zacházet opatrněji než právě s podobnými nahrávkami. Mnohdy může být obsah vytržený z kontextu, nemusíme dostat celou nahrávku, nevíme, jestli někdo danou situaci nevyprovokoval. Stačí si také uvědomit, jak občas všichni mluvíme do aparátu, o jak soukromých tématech, jaký slovník používáme a podobně. […] Zároveň je značně důležité, aby politici, podnikatelé, právníci, ale i novináři měli pocit, že ještě existuje soukromí.“ (Tabery 2012) V momentě, kdy se začneme obávat cokoliv říct proto, ţe jsme moţná nahráváni a není jisté, kdo daný rozhovor kdy vyuţije, dojde k utlumení debaty o více či méně závaţných věcech.
3.5 Nastala by kompromitující situace i bez zásahu novináře? Důleţitý aspekt, který novinář musí zohlednit, představuje úvaha nad tím, zda by situace nastala i bez jeho přičinění. Soudce Vojtěch Šimíček se domnívá, ţe někteří investigativní novináři se mohou případnou provokací „dopouštět jednání, které je v podmínkách právního státu nepřípustné“. (Šimíček 2011: 93) Pro pochopení odlišil dva modelové příklady. Prvním je situace, kdy do redakce přijde osoba s příběhem, ţe byl od ní poţadován úplatek. Pokud pak redakce dané osobě dá skrytou kameru nebo mikrofon a následně příběh zveřejní, je to v pořádku. Druhá situace, kdy je 39
novinář v roli provokatéra, je komplikovanější. Novinář „buď zcela namátkově, anebo pouze na základě velmi nejasných podezření […] vybranou osobu pokouší do té míry, že dokonce iniciuje její trestnou či jinak protiprávní činnost, byť i jen ve fázi přípravy či pokusu. Ve skutečnosti tak novináři určité jednání vlastně nesledují či nevyšetřují, nýbrž je cíleně provokují, tzn. podněcují někoho jiného ke spáchání určitého trestného činu.“ (Šimíček 2011: 94–95) V prvním případě se novinář dozví, ţe byl spáchán trestný čin (popř. velmi pravděpodobně spáchán bude) a podílí se na odhalení. V druhém případě protiprávní jednání sám vyvolá. (Tamtéţ: 95) Poměrně jasně se k této situaci vyjadřuje Kodex BBC. Pokud musí být novinář s ohledem na veřejný zájem přítomen trestné činnosti za účelem jejího zdokumentování, je třeba se vyvarovat jakékoli provokace a chování, které by mohlo ovlivnit danou situaci. (Kodex BBC) Příkladem z českého prostředí, kdy novinář zaujal roli provokatéra, je pořad TV Nova Natvrdo. Pilotní díl se zaměřil na soudce Pavla Nagyho, který na sebe upozornil vymyšleným soudním jednáním. Janek Kroupa, tvůrce reportáţí, se dozvěděl, ţe je moţné si zakoupit soudcovu směnku a zajímalo jej, co poté soudce udělá. Jeden ze spolupracovníků se s Nagym sešel a zanedlouho se domluvili na protisluţbách za zakoupení směnky, které sám soudce navrhl. Natáčení ukázalo, ţe soudce Nagy přijímá úplatky a zanedlouho poté ze své funkce odstoupil. (Natvrdo: úplatný soudce a mlčící ministerstvo) Zajisté došlo k narušení autority soudní moci, přičemţ svoboda projevu můţe být právě z tohoto důvodu omezena. Jak však bylo zmíněno v kapitole 2.2.2, kritiku soudní moci lze rozdělit podle toho, zda jde o kritiku soudce jako osoby (jeho aktivit, které mohou ovlivnit soudcovskou činnost), či jeho rozhodnutí. (Bartoň 2010: 276–277) Přijímání úplatků má prokazatelný vliv na soudcovskou činnost. Nicméně i tak je potřeba se zamyslet nad tím, do jaké míry tuto situaci ovlivnil sám novinář. Další díl se zabýval kauzou Tlustý/Morava, kdy se Kroupův tým domluvil s poslancem Vlastimilem Tlustým na nafocení kompromitujících fotografií, které následně budou nabízet jiným politikům. Projevil o ně zájem poslanec Jan Morava a chtěl je vyuţít k očernění Tlustého. (Obchod s kompromitujícími fotografiemi v politice) Na zveřejnění kauzy Tlustý/Morava byly protichůdné reakce. Například šéfredaktor MF Dnes Robert Čásenský povaţoval řízenou provokaci za legitimní a uţitečnou, protoţe právě díky ní se veřejnost dozvěděla, jak ve skutečnosti funguje česká politika. (Čásenský 2008) Naopak Tomáš Němeček a Petr Kamberský povaţují „agenta provokatéra“ 40
za riskantní nástroj. „Sledujeme příběh, kde byl někdo vytrvale sváděn k odpudivému jednání. A když se ho konečně dopustil, jeho svůdci se vítězně radují: Vidíte ho, jak je odpudivý?“ (Němeček – Kamberský 2008) Domnívají se, ţe skutečných afér k odhalování je dost a ţádná se tak nemusí uměle vytvářet. (Tamtéţ) Šimíček za oprávněný zájem obsaţený v § 12 odst. 3 občanského zákoníku46 povaţuje i „[z]ájem na tom, aby tuto osobu nikdo neponoukal k páchání protiprávní činnosti“. (Šimíček 2011: 101) Dle Šimíčka „ani novinář proto není oprávněn […] podněcovat kohokoliv k protiprávnímu jednání v rámci jakýchsi svévolně prováděných testů integrity a následně zveřejnit materiály svědčící o tom, že testovaná osoba selhala. I zde totiž musí platit, že dosažený cíl (odhalení slabého jedince) nedokáže zpětně legitimizovat cestu, která k tomuto cíli vedla.“ (Tamtéţ: 101–102) I kdyţ zrovna případ soudce Nagyho a poslanců ODS poukázal na nekalé praktiky hlavních aktérů, můţeme jen polemizovat nad tím, co by se stalo, kdyby novináři danou situaci nevyprovokovali. „Jakkoliv totiž může česká mediální realita působit tak, že v podobných případech se vždy najde nějaký hříšník […], lze se jen domnívat, kolik jiných případů se nakonec nedostane na veřejnost prostě proto, že testování osoby obstály.“ (Šimíček 2011: 102) Jako zásah do soukromí je však povaţováno i shromaţďování informací, aniţ by byly šířeny dál. (Rozehnal 2007: 212)
3.6 Povaha subjektu informace a závažnost informace Při rozhodování musí novinář zohlednit i povahu subjektu, kterého se informace týká. Je třeba rozlišovat mezi osobou veřejně činnou, veřejně známou a zvláštní kritéria platí i pro mladistvé a „osoby, které nejsou schopny pochopit následky svých odpovědí“. (Etický kodex novináře) Jak bylo zmíněno v kapitole 2.2.3, osoby veřejně činné mají snazší přístup do médií, tudíţ musí vykazovat vyšší stupeň tolerance při zásahu do jejich osobnostních práv. Například politik má větší šanci tvrzení upřesnit či okomentovat, neţ běţný občan. (I. ÚS 367/03) To však neznamená, ţe osobám veřejně činným lze běţně zasahovat do soukromí. I veřejně činná osoba si můţe vymezit hranici osobního soukromí. „V případě, že si však tuto hranici sama posune tak, že odhalí větší část svého osobního soukromí, než je nutné, nemůže se pak dovolávat ochrany soukromí v té sféře, kterou sama zpřístupnila.“ (Rozehnal 2007: 213) 46
Viz Příloha č. 4.
41
U osob veřejně činných dochází k narušení osobnostních práv také bulvárními novináři typicky zveřejňováním tzv. paparazzi snímků. Dle rozhodnutí ESLP musí být povaha zveřejněného snímku schopna vyvolat diskusi o obecném zájmu. V opačném případě jde o snímek, který pouze narušil soukromí dané osoby a nemá informační hodnotu. (von Hannover proti Německu 2004) Řadoví občané se stávají subjektem informace zpravidla v momentě, kdy se stanou obětí tragédie či násilného činu. Tímto problémem se zabývá spíše novinářská etika. Empatie novináře má být nadřazená povinnosti informovat. Je třeba vzít v potaz, ţe běţný občan nezná novinářské metody práce, mnohdy ani neví, jak v šoku reagovat. Obzvláště chráněnou skupinou jsou děti, protoţe nedokáţou odhalit novinářův záměr. (Remišová 2010: 218–219) Zvláštní důraz na mladistvé klade i britská Komise pro stíţnosti na tisk. Pokud se potenciální informace týká dítěte mladšího šestnácti let, novinář musí prokázat větší veřejný zájem s ohledem na téměř nedotknutelná práva dítěte. (Editors' Code of Practice) Podstatným kritériem, které by měl novinář reflektovat při rozhodování, zda jedná ve veřejném zájmu, je i závaţnost informace, která se k němu dostala. V § 12 občanského zákoníku je zmíněn poţadavek přiměřenosti – zásah do osobnostních práv by tak měl odpovídat závaţnosti informace. Pokud má novinář podezření, ţe daná osoba spáchala trestný čin, je daný zásah do soukromí ospravedlnitelnější, neţ pokud jde o „pouhý“ přestupek. Je však potřeba zohlednit moţné poškození dané osoby v případě, ţe není informace pravdivá. Jedno z deseti kritérií Ústavního soudu pro posouzení nepravdivých tvrzení zní: „Čím závažnější obvinění je, tím více byla veřejnost dezinformována a difamovaná osoba poškozena, pokud tvrzení není pravdivé.“ (I. ÚS 453/03) Novinář by tedy měl informaci důkladně ověřit z více zdrojů a aţ poté ji uveřejnit. Při porovnání zásahu do soukromí a práva na informace by v případě podezření o závaţné trestné činnosti mělo mít právo na informace přednost s větší pravděpodobností, neţ je tomu u běţného přestupku.
3.7 Lidský aspekt Novináři si musí být vědomi toho, ţe jejich zdroj informací je v první řadě lidskou bytostí. Při získávání informací na toto kritérium často zapomínají, protoţe zkrátka touţí po tom objasnit celou situaci, coţ je pochopitelné.
42
Novináři by si měli klást otázku, zda by se stejně chovali i k osobě, která by jim byla blízká nebo ne úplně lhostejná. I kdyţ je člověk podezřelý, novináři můţou na danou skutečnost pouze upozornit – nejsou ale od toho, aby vynášeli rozsudky a rozhodnutí, zvlášť v demokratických zemích, kde je presumpce neviny samozřejmostí. Pokud je nezbytné, aby zájem fyzické osoby ustoupil jinému zájmu (v našem případě zájmu veřejnému), měla by být „s ohledem na možnost zneužití jiného zájmu vždy zaručena i základní (elementární) ochrana důstojnosti dotčené fyzické osoby jako základní hodnoty soukromého práva a práva demokratického právního státu vůbec“. (Švestka et al. 2008: 181) Je třeba si uvědomit, ţe pokud novinář uveřejní difamující informaci, která není dostatečně ověřená z několika zdrojů, daný člověk tím utrpí na osobní cti a důstojnosti. Existuje sice právo na odpověď a dodatečné sdělení, nicméně není zaručeno, ţe se ke čtenářům difamujícího článku dostane i článek obsahující omluvu. Součástí tohoto kritéria by mělo být i posouzení dané informace z morálního hlediska. Jedním z důvodů omezení svobody projevu můţe být právě ohroţení morálky a mravnosti. Dle Nejvyššího správního soudu je mravnost „obecně uznávané minimum společenských hodnot“ vţdy související s místním společenským řádem, který podléhá časové proměně. (6 As 21/2007) Oblibou bulvárních novinářů je např. snaha zachytit veřejně činné osoby nahé, či velmi odhalené. V souvislosti s morálkou je třeba zmínit, ţe „samotné zobrazení nahého těla se v současné společnosti akceptuje“.47 (Herczeg 2004: 117) Obhájení zásahu do soukromí a pořízení fotografií převlékající se veřejně činné či známé osoby např. z protějšího okna bytu s ohledem na veřejný zájem, je však velmi nepravděpodobné (viz kapitola 3.6). Nejen z lidského hlediska nepřípustný způsob získávání informací pro britský nedělník News of the World pouţil Rupert Murdoch. V červenci 2011 vyšel v deníku The Guardian článek, v němţ je redakce nedělníku obviněna z uplácení policie za zisk informací a z nelegálního nabourávání do hlasových schránek britských obyvatel – řadových občanů, nejen politiků a celebrit. „Zhnusení vyvolalo především odposlouchávání úzkostných vzkazů rodičů na mobilu zavražděné třináctileté dívky a korunu všemu dodalo odhalení, že stejně tak slídili novináři v touze po zachycení zoufalých emocí v telefonech pozůstalých po vojácích padlých v Iráku a Afghánistánu.“ (Sobota 2011: 28) Krátce po uveřejnění článku bylo přerušeno vydávání nedělníku, nicméně letos v únoru začala vycházet nedělní verze The Sun, která má předchozí nedělník nahradit. Murdoch postupně odškodnil některé z obětí, aby se 47
Zde se však dostáváme na pomezí zásahu do osobnostních práv. Ačkoliv z hlediska mravnosti nemusí dojít k omezení svobody projevu, je moţná určitá sankce při zásahu do osobnostních práv.
43
vyhnul soudům. (Sládek 2012: 6) Ve Velké Británii stále probíhá vyšetřování, zaměřující se i na další deníky spadající pod Murdochovu společnost News Corporation. Vyšetřování doposud prokázalo odposlouchávání hlasových schránek i uplácení představitelů veřejného ţivota – v průběhu bylo zatčeno několik policistů i zaměstnanec ministerstva obrany a ozbrojených sil. (Lidovky.cz – ČTK 2012) V tomto případě je způsob získávání informací naprosto za hranicí veřejného zájmu. Sue Akers, která vede policejní vyšetřování, uznává, ţe veřejný zájem můţe ospravedlnit získání informací i ilegálními prostředky, nicméně zde šlo o pouhé obscénní drby. (Tamtéţ) Na nedostatečné zohledňování lidského faktoru upozornil i Jaromír Volek. „Žádný etický kodex nedokáže vyřešit tak pestrou situaci, kdy musí novináři individuálně řešit, co v které situaci dělat. […] Tady je třeba použít slovo, které se mimochodem velmi vytratilo minimálně z chování médií, […] a to je humanita. […] Hledání určitého humanitního přístupu, tam je samozřejmě prostor pro individuální novinářské angažmá.“ (Volek 2012)
3.8 Omezení novinářské svobody jako řešení? Umoţnění zásahu do osobnostních práv v případě veřejného zájmu je riskantní, navíc kdyţ mají novináři určité výsady při posuzování způsobených škod, aby nedošlo k omezení svobody projevu. V demokratické zemi je však role novinářů nezbytná a i v případě, kdy by pouze jeden z deseti zásahů do soukromí měl smysl, troufám si tvrdit, ţe i tak je to přínosné. Uţ jen přítomnost novinářů a pomyslná hrozba odhalení nekalých praktik veřejně činné osoby svým způsobem v jejich konání omezuje.48 Hlavní důvod, proč je třeba dbát zvýšené opatrnosti při omezování novinářů při jejich činnosti, lze nalézt např. v rozhodnutí ESLP Bladet Tromsø a Stensaas proti Norsku. Podle ESLP je třeba pozorně přezkoumávat ty zásahy a omezení, která mohou v důsledku odradit tisk při odhalování záleţitostí ve veřejném zájmu. „Možné sankce vůči novinářům a médiím tedy úzce souvisí s nebezpečím utlumení veřejné debaty či informování o kontroverzních věcech veřejného zájmu, neboť tato debata je realizována zejména prostřednictvím médií.“ (Bartoň 2010: 66)
48
Nesmí však vést aţ k utlumení veřejné debaty. Viz kapitola 3.4.
44
V posledních deseti letech se však můţe zdát, ţe ta pravá, vysoká ţurnalistika upadá a byla nahrazena ţurnalistikou bulvární a účelovou.49 I kdyţ jde často o kritiku oprávněnou, nesmí se na úlohu novinářů zapomínat. O její důleţitosti se zmínil například Václav Havel: „Nejsou totiž mezi nimi (novináři – pozn. I. P.) zdaleka jen ti, kteří přisluhují nějakým mocným skupinám, ani jen ti, kteří v honbě za bulvární senzací jsou ochotni komukoliv ublížit, ale je mezi nimi i nemálo těch, kteří se navzdory všem rizikům, s nimiž je to spojeno, chtějí svobodně a nezávisle dobrat pravdy, včetně pravdy o těch nejtemnějších věcech. Tito lidé jsou nesmírně důležití: pomáhají nám zprostředkovat jednu z oněch fundamentálních hodnot či jistot, bez nichž lze opravdu těžko žít, totiž naději, že pravda zvítězí.“ (Havel, 2007: 103–104) Novinář sám musí zváţit jednotlivá kritéria, zda není moţné informaci získat i jiným způsobem, neţ zásahem do osobnostních práv. A stejně tak by měl být schopen zváţit, nakolik je daná informace důleţitá pro společnost. Jedním z pravidel odvozených z § 12 občanského zákoníku je, ţe forma zásahu do osobnostních práv musí odpovídat účelu, být přiměřená a vţdy musí být šetřena lidská důstojnost. Při posuzování zásahu do osobnostních práv platí proporcionalita – čím větší zásah do osobnostních práv, tím větší veřejný zájem musí být prokázán. (Kodex BBC) Výše zmíněná kritéria mohou novináři napovědět v jednotlivých situacích, nicméně nemohou být vnímána jako absolutní. Kaţdá situace si vyţaduje jiné posouzení a jiná pravidla s ohledem na závaţnost a okolnosti dané situace.
49
K problémům ţurnalistiky 21. století viz McChesney 2011.
45
ZÁVĚR Tato práce se zabývala vztahem veřejného zájmu a novinářské praxe. Pokud novinář potřebuje pro zisk informace porušit osobnostní práva člověka (nejčastěji právo na soukromí), je jeho zásah ospravedlnitelný právě veřejným zájmem. Tento pojem však není definován, a nejspíše není ani definovatelný. Na absenci definice veřejného zájmu tak lze nahlíţet ze dvou pozic. Taxativní výčet by omezil novinářovu moţnost odvolávání se na něj, na druhou stranu však dochází k nadbytečnému uţívání a zneuţívání tohoto pojmu. Mnohdy se novináři odvolávají na veřejný zájem v případech, kdy zkrátka potřebují ospravedlnit neetické a protiprávní chování. První část práce vymezila veřejný zájem v mediální oblasti. Nejprve byla představena normativní teorie médií, jejímţ předpokladem je tvrzení, ţe média slouţí společenskému účelu. Společnost utváří jednotlivé normativní poţadavky, z nichţ jedním z nich je právě jednání novinářů ve veřejném zájmu. (McQuail 2009) V této části bylo vymezeno moţné nahlíţení na veřejný zájem novináři, kdy lze vyčlenit dvě názorové pozice – část novinářů vnímá a respektuje určitou hranici, kterou nelze překročit, druzí naopak odmítají jakékoliv omezování jejich svobod. Druhá část práce představila právní a etické aspekty daného problému. V první řadě byla vymezena svoboda projevu jako nezbytný poţadavek demokratického státu a hlavní předpoklad pro výkon novinářské profese. Novinář se na veřejný zájem odvolává, pokud omezí osobnostní práva. V této části bylo tedy vysvětleno, co je myšleno osobnostními právy a jaká privilegia médiím přísluší v dané oblasti. Poslední kapitola druhé části se věnovala omezení novináře z etického hlediska. Třetí část naplnila cíl práce – definování základních kritérií, která umoţní novináři zváţit, zda bude zásah do osobnostních práv ospravedlnitelný veřejným zájmem. Jako stěţejní povaţuji následující kritéria: 1) vyloučení osobního zájmu na uveřejnění tématu, 2) ověření informace z několika zdrojů, 3) vyloučení ovlivňování, 4) ujištění se, zda opravdu nelze danou informaci získat jiným způsobem, 5) zváţení, zda by k dané situaci došlo i bez zásahu novináře, 6) povaha subjektu informace a závaţnost informace, 7) lidský aspekt. 46
Kritéria zmíněná v této části nejsou a ani nemohou být absolutní. Nelze říci, ţe v případě, kdy novinář „odškrtne“ jako splněná všechna zmíněná kritéria, jedná nepochybně ve veřejném zájmu. Novinář by měl kritéria posuzovat ve vzájemných souvislostech – pokud splní většinu z nich, můţe být ospravedlnitelné, ţe jiné kritérium nezohlední. Existuje mnoho sporných případů, kdy novinář musí jednat v rychlosti, přičemţ právě rychlost uveřejnění informace je ve veřejném zájmu. Aţ dlouholetá praxe novináři umoţní posuzovat konkrétní případy a utvořit si při postupu vlastní kritéria. Můţe nastat i situace, kdy porušení některého z výše zmíněných kritérií nebude vnímáno jako porušení novinářské etiky či práva – veřejný zájem bude natolik jasně prokazatelný, ţe nebude nutné splnit všechna kritéria. Problematické však je, ţe nezbytnost zásahu ve veřejném zájmu novinář prokáţe aţ poté, co osobnostní práva narušil. Jako stěţejní kritérium povaţuji lidský aspekt, který by víc neţ cokoliv jiného měl novináři ulehčit rozhodování, zda a jak danou informaci získá. Ivan Hofmann při novinářském rozhodování odkazuje na Boha nebo jinou vyšší moc, protoţe „neposuzuje pouze výsledný produkt, ale nahlíží do duše autora“. (Hoffman 2000: 41) Pokud novinář zohlední lidský aspekt, nejspíše rovnou splní i jiná kritéria – nestane se novinářem provokatérem, nebude nadbytečně vyuţívat skryté kamery a k ověřování zdrojů přistoupí zodpovědně. Moţná právě z výše zmíněných důvodů je správná absence definice veřejného zájmu. Způsob novinářova naplňování veřejného zájmu závisí převáţně na okolnostech konkrétních případů. Tímto směrem by bylo moţné rozvést předkládanou bakalářskou práci při větším rozsahu, např. při diplomové práci. Bylo by vhodné podrobně zanalyzovat jednotlivé případy odvolávání se na veřejný zájem, ke kterým v českém mediálním prostředí došlo, a utvořit tak precedenty, jejichţ absenci povaţuje nejen Erik Tabery za veliký problém. Právě rozčlenění sporných případů můţe být vodítkem pro novináře, jak se zachovat v jejich situaci. Do té doby snad poslouţí jako teoretické vodítko při posuzování zásahu do osobnostních práv ve veřejném zájmu právě třetí část této práce.
47
PŘÍLOHY Příloha č. 1: Ukotvení svobody projevu Čl. 17 Listiny základních práv a svobod (1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Kaţdý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakoţ i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) Cenzura je nepřípustná. (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. (5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. Čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (1) Kaţdý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyţadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem. (2) Výkon těchto svobod, protoţe zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, můţe podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.
48
Příloha č. 2: Desetibodový test Ústavního soudu 1. Závažnost obvinění. Čím závažnější obvinění je, tím více byla veřejnost dezinformována a difamovaná osoba poškozena, pokud tvrzení není pravdivé. 2. Povaha informace a uvážení, do jaké míry je předmětný problém záležitostí veřejného zájmu. 3. Zdroj informace. Někteří šiřitelé informace nemají přímou znalost o události. Někteří mají vlastní důvody rozmělnit informaci anebo jsou placení za své příběhy. 4. Vynaložené úsilí a konkrétní kroky k ověření pravdivost informace. 5. Status informace. Obvinění může být předmětem vyšetřování, které vyžaduje ohledy. 6. Naléhavost záležitosti. Zprávy jsou často komoditou podléhající rychlé zkáze. 7. Zda byl žádán komentář od stěžovatele (žalobce). Ten může mít informace, kterými jiní nedisponují nebo které nesdělili. Oslovení stěžovatele (žalobce) nemusí být vždy nutné. 8. Zda médií šířené sdělení obsahovalo podstatu události viděné očima stěžovatele (žalobce). 9. Tón sdělení šířeného médii. Původce mediálně šířené informace může iniciovat diskusi nebo vyšetřování. Nemusí prezentovat obvinění jako sdělování faktu. 10. Okolnosti zveřejnění včetně jeho načasování. (I. ÚS 453/03)
49
Příloha č. 3: Vybrané paragrafy tiskového zákona § 10 Odpověď (1) Jestliţe bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo poţadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na ţádost této osoby odpověď uveřejnit. (2) Odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle odstavce 1 uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí. (3) Osoba, na jejíţ ţádost byla vydavatelem uveřejněna odpověď podle tohoto zákona, nemůţe poţadovat uveřejnění další odpovědi na tuto odpověď. (4) Po smrti fyzické osoby přísluší právo podle odstavce 1 jejímu manţelu a dětem, a není-li jich, jejím rodičům. (5) Ustanovení zvláštního právního předpisu4) o ochraně osobnosti a o ochraně jména a dobré pověsti právnické osoby zůstávají úpravou podle odstavců 1 aţ 4 nedotčena. -----------------------------------------------------------------4) § 11 a 19b občanského zákoníku.
§ 11 Dodatečné sdělení (1) Jestliţe bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve věcech přestupků vedeném proti fyzické osobě, anebo o řízení ve věcech správních deliktů vedeném proti fyzické nebo právnické osobě, kterou lze podle tohoto sdělení ztotoţnit, a toto řízení nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím, má tato osoba právo poţadovat na vydavateli uveřejnění informace o konečném výsledku řízení jako dodatečného sdělení. Vydavatel je povinen na ţádost této osoby informaci o pravomocném rozhodnutí jako dodatečné sdělení uveřejnit. (2) Po smrti fyzické osoby přísluší právo podle odstavce 1 jejímu manţelu a dětem, a není-li jich, jejím rodičům.
50
(3) Ustanovení zvláštního právního předpisu4) o ochraně osobnosti a o ochraně jména a dobré pověsti právnické osoby zůstávají úpravou podle odstavců 1 a 2 nedotčena. -----------------------------------------------------------------4) § 11 a 19b občanského zákoníku.
§ 16 Ochrana zdroje a obsahu informací (1) Fyzická osoba nebo právnická osoba, která se podílela na získávání nebo zpracovávání informací pro uveřejnění nebo uveřejněných v periodickém tisku, má právo odepřít soudu, jinému státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy poskytnutí informace o původu či obsahu těchto informací. (2) Fyzická osoba nebo právnická osoba, která se podílela na získávání nebo zpracovávání informací pro uveřejnění nebo uveřejněných v periodickém tisku, má právo soudu, jinému státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy odepřít předloţení nebo vydání věcí, z nichţ by mohl být zjištěn původ či obsah těchto informací. (3) Právy podle odstavců 1 a 2 nejsou dotčeny zvláštním právním předpisem stanovené povinnosti nenadrţovat pachateli trestného činu a překazit nebo oznámit trestný čin5) a ve vztahu k těmto zvláštním právním předpisem stanoveným povinnostem ani povinnosti, které jsou stanoveny v trestním řízení.6) (4) Právy podle odstavců 1 a 2 není dotčena povinnost vydavatele stanovená zvláštním právním předpisem7) sdělit správci daně na jeho výzvu jméno a bydliště objednatele inzerátu uveřejněného pod značkou, je-li fyzickou osobou, nebo jeho název a sídlo, je-li právnickou osobou. -----------------------------------------------------------------5) § 166 aţ 168 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 6) Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. 7) § 34 odst. 15 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
51
Příloha č. 4: Vybrané paragrafy občanského zákoníku Ochrana osobnosti § 11 Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména ţivota a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakoţ i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. § 12 (1) Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo pouţity jen s jejím svolením. (2) Svolení není třeba, pouţijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona. (3) Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo pouţít přiměřeným způsobem téţ pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové pouţití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. § 13 (1) Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. (2) Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, ţe byla ve značné míře sníţena důstojnost fyzické osoby nebo její váţnost ve společnosti, má fyzická osoba téţ právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. (3) Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závaţnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichţ k porušení práva došlo. § 14 zrušen § 15 Po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manţelu nebo partnerovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům. § 16 Kdo neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti způsobí škodu, odpovídá za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu. 52
ZDROJE Knižní a časopisecké zdroje Bartoň, Michal. 2002. Svoboda projevu a její meze v právu ČR. Praha: Linde Praha. Bartoň, Michal. 2010. Svoboda projevu: principy, garance, meze. Praha: Leges. Burns, Lynette S. 2004. Žurnalistika: praktická příručka pro novináře. Praha: Portál. Burton, Graeme – Jirák, Jan. 2003. Úvod do studia médií. Brno: Barrister. Čmejrková, Světla – Daneš, František – Světlá, Jindra. 1999. Jak napsat odborný text. Praha: LEDA. Filip, Jan. 2011. „Úvodní poznámky k problematice práva na soukromí.“ Pp. 9–19 in Právo na soukromí, ed. by Vojtěch Šimíček. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav. Filka, Jaroslav. 2002. Metodika tvorby diplomové práce: praktická pomucká pro studenty vysokých škol. Brno: Knihař. Havel, Václav. 2007. Projevy a jiné texty, 1999-2006: Prosím stručně; Odcházení. Praha: Torst. Hallin, Daniel C. – Mancini, Paolo. 2008. Systémy médií v postmoderním světě: tři modely médií a politiky. Praha: Portál. Hendl, Jan. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. Herczeg, Jiří. 2004. Meze svobody projevu. Praha: Orac. Hoffman, Ivan. 2000. „Média a moc.“ Pp. 40–41 in Média a moc, ed. by Viktor Bezdíček, Petr Ţantovský. Praha: Votobia. Holländer, Pavel. 2006. Filosofie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Iggers, Jeremy. 1999. Good news, bad news: journalism ethics and the public interest. Boulder: Westview Press. Jäger, Petr – Molek, Pavel. 2007. Svoboda projevu: demokracie, rovnost a svoboda slova. Praha: Auditorium. Jirák, Jan – Köpplová, Barbara. 2009. Masová média. Praha: Portál. McChesney, Robert W. 2009. Problém médií: jak uvažovat o dnešních médiích. Všeň: Grimmus. McQuail, Denis. 2009. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál. McQuail, Denis. 1992. Media performance: mass communication and the public interest. Newbury Park, Calif.: Sage Publications. 53
Molek, Pavel. 2009a. „Ústavněprávní a lidskoprávní základy mediálního práva – svoboda projevu.“ Pp. 31–41 in Mediální právo. Brno: Masarykova univerzita, Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Molek, Pavel. 2009b. „Práva a povinnosti novinářů.“ Pp. 196–223 in Mediální právo. Brno: Masarykova univerzita, Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Moravec, Ondřej. 2009. „Ochrana osobnosti v mediálním právu.“ Pp. 224–248 in Mediální právo. Brno: Masarykova univerzita, Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Moravec, Václav. 2005. „Etika a česká média.“ Pp. 49–61 in 10 let v českých médiích. Praha: Portál pro Newton Information Technology. Osvaldová, Barbora – Halada, Jan et al. 2007. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. Praha: Libri. Reifová, Irena et al. 2004. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál. Remišová, Anna. 2010. Etika médií. Bratislava: Kalligram. Rozehnal, Aleš. 2007. Mediální právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Sládek, Jiří. 2012. „Murdoch zaútočil nedělníkem Sun.“ Pp. 6 in Hospodářské noviny 2012, R. 56, č. 41. Sobota, Jiří. 2011. „To je konec, Ruperte! Británie se vzbouřila proti praktikám i vlivu bulvárních novin.“ Pp. 28–29 in Respekt 2011, R. 22, č. 28. Šimáčková, Kateřina. 2009a. „Prameny mediálního práva.“ Pp. 59–85 in Mediální právo. Brno: Masarykova univerzita, Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Šimáčková, Kateřina. 2009b. „Ústavněprávní a lidskoprávní základy mediálního práva – svoboda projevu.“ Pp. 41–58 in Mediální právo. Brno: Masarykova univerzita, Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Švestka, Jiří – Spáčil, Jiří – Škárová, Marta – Hulmák, Milan et al. 2008. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. Praha: C. H. Beck. Tabery, Erik. 2011. „Zveřejnit, či nezveřejnit?: K debatě o článku o odhalení Jaroslava Škárky.“ Pp. 78–79 in Respekt 2011, R. 22, č. 15. Tabery, Erik. 2012. „Utrţené sluchátko.“ Pp. 3 in Respekt 2012, R. 23, č. 14/15. Trampota, Tomáš. 2006. Zpravodajství. Praha: Portál. Urban, Lukáš. 2011. „Masová média.“ Pp. 47 – 71 in Masová komunikace a veřejné mínění. Praha: Grada. 54
Verner, Pavel. 2007. Úvod do praktické žurnalistiky. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského. Veselý, Zdeněk. 2003. Dějiny českého státu v dokumentech. Praha: Epocha. Wagnerová, Eliška. 2011. „Právo na soukromí: tam, kde má být svoboda, tam musí být soukromí.“ Pp. 49–62 in Právo na soukromí, ed. by Vojtěch Šimíček. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav.
Elektronické zdroje Čásenský,
Robert.
2008.
„Odpověď
Mirku
Topolánkovi.“
In
blog.idnes.cz.
http://mfdnes.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=49028&bk=52472 (12. 4. 2012). Čermák,
Miloš.
2009.
„Nepleťme
si
veřejný
zájem
s politickým.“
In
E15.
http://zpravy.e15.cz/nazory/komentare/nepletme-si-verejny-zajem-s-politickym (8. 4. 2012). Lidovky.cz – ČTK. 2012. „Murdochův bulvár uplácel úřední zdroje.“ In lidovky.cz. http://www.lidovky.cz/murdochuv-the-sun-soustavne-uplacel-uredni-zdroje-f8g-/lnmedia.asp?c=A120227_163704_ln-media_ape (14. 4. 2012). Editors' Code of Practice. (Nedatováno). http://www.pcc.org.uk/cop/practice.html (7. 4. 2012). Etický kodex MF Dnes. 1999 – 2012. http://epaper.mfdnes.cz/o-mf-dnes/eticky-kodex (24. 3. 2012). Etický kodex novináře. 2008. http://syndikat-novinaru.cz/1/5/36/etika/eticky-kodex (24. 3. 2012). Kodex BBC. 2012. http://www.bbc.co.uk/editorialguidelines/guidelines/ (30. 4. 2012). Kodex České televize. 1996–2012. http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/kodex-ct/preambulea-vyklad-pojmu/ (24. 3. 2012). Fenton, Natalie. 2012. „Telling Tales: Press, Politics, Power, and the Public Interest.“ Pp. 3–6 in Television & New Media 2012, R. 13, č. 1. http://tvn.sagepub.com/content/13/1/3 (7. 4. 2012). Hencke, David. 2011. „Privacy? It's a dangerous myth.“ Pp. 43–48 in British Journalism Review 2011, R. 22, č. 3. http://bjr.sagepub.com/content/22/3/43.full.pdf+html (4. 5. 2012). King, Stephen M. – Chilton, Bradley S. – Roberts, Gary E. 2010. „Reflections on Defining the Public Interest.“ Pp. 954–978 in Administration & Society 2010, R. 41, č. 8. http://aas.sagepub.com/content/41/8/954.full.pdf+html (25. 2. 2012). 55
Kmenta, Jaroslav. 2012. „Tajné hovory Béma a lobbisty Janouška: nahrávky skončily v agentuře
ABL.“
Pp.
1
in
Mladá
fronta
Dnes
2012,
R.
23,
č.
69.
http://zpravy.idnes.cz/odposlechy-bema-a-janouska-skoncily-u-abl-vita-barty-fyn/domaci.aspx?c=A120320_203648_domaci_ert (9. 4. 2012). Libin,
Scott
–
Black,
Jay.
2002.
„Media
Feeding
Frenzy.“
In:
Poynter.
http://www.poynter.org/uncategorized/2127/media-feeding-frenzy/ (24. 3. 2012). Mareš,
Miroslav.
2008.
„Jak
média
ovlivňují
české
právo?“
In
Jiné
právo.
http://jinepravo.blogspot.com/2008/04/jak-mdia-ovlivuj-esk-prvo.html (19. 3. 2012). Meyer, Christopher. 2006. „We know better than the courts.“ Pp. 27–32 in British Journalism Review 2006, R. 17, č. 3. http://bjr.sagepub.com/content/17/3/27.full.pdf+html (7. 4. 2012). Moore, Martin. 2007. „Public interest, media neglect.“ Pp. 33–40 in British Journalism Review 2007, R. 18, č. 2. http://bjr.sagepub.com/content/18/2/33.full.pdf+html (29. 2. 2012). Morrison, David E. – Svennevig, Michael. 2007. „The defence of public interest and the intrusion of privacy: Journalists and the public.“ Pp. 44–65 in Journalism 2007, R. 8, č. 1. http://jou.sagepub.com/content/8/1/44.full.pdf+html (26. 2. 2012). O’Brien, James. 2011. „Privacy? It's secrecy by stealth.“ Pp. 31–35 in British journalism review 2011, R. 22, č. 3. http://bjr.sagepub.com/content/22/3/31.full.pdf+html (5. 4. 2012). Natvrdo: úplatný soudce a mlčící ministerstvo. In: tn.cz - Domácí. 28. května 2008. http://tn.nova.cz/zpravy/domaci/natvrdo-uplatny-soudce-a-mlcici-ministerstvo.html
(12.
4.
2012). Němeček, Tomáš – Kamberský, Petr. 2008. „Jak média Tlustému poslouţila.“ In: Hospodářské noviny. http://hn.ihned.cz/2-27274560-500000_d-0e (12. 4. 2012). Obchod s kompromitujícími fotografiemi v politice. In: tn.cz – Domácí. 7. září 2008. http://tn.nova.cz/zpravy/domaci/vyderacske-praktiky-v-ods-odhalil-porad-natvrdo.html (12. 4. 2012). Osvaldová, Barbora. 2007. „Svoboda tisku a veřejný zájem: několik poznámek k problému.“ In: Česká média. http://archive.ceskamedia.cz/article.html?id=195805_hp_M&qqqq=halada (7. 2. 2012). Petley, Julian. 2011. „Privacy: watchdogs turned attack dogs.“ Pp. 36–42 in British journalism review 2011, R. 22, č. 3. http://bjr.sagepub.com/content/22/3/36.full.pdf+html (5. 4. 2012).
56
Schubert, Glendon A.,Jr. 1957. „‘The Public Interest‘ In Administrative Decision-Making: Theorem, Theosophy, or Theory?“ Pp. 346–368 in The American Political Science Review 1957, R. 51, č. 2. http://www.jstor.org/stable/1952196 (7. 4. 2012). Syndikát novinářů České republiky. 2008. http://syndikat-novinaru.cz/ (12. 4. 2012) Šimíček,
Vojtěch.
2007.
„Mlč,
soudče!“
In:
Jiné
právo.
http://jinepravo.blogspot.com/2007/05/ml-soude.html (19. 3. 2012). Šmíd, Milan. 2002. „Esemesky na hranici vkusu (a také zákona?) aneb Konflikt práva na soukromí s právem veřejnosti na informace.“ In: Louč. http://www.louc.cz/02/871227a.html (29. 2. 2012). Šmíd, Milan. 2008. „Letem mediálním světem v aféře ‚Tlustý/Morava‘.“ In: Aktuálně.cz – blogy a názory. http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-smid.php?itemid=4497 (12. 4. 2012). Volek,
Jaromír.
2012.
In:
Události,
komentáře.
ČT
24.
27.
března
2012.
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalostikomentare/212411000370327/video/ (29. 3. 2012)
Právní předpisy Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 11 a 14, vyhlášena pod č. 209/1992 Sb. Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Judikatura Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. října 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 . Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. února 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. prosince 2001, sp. zn. I. ÚS 453/03. 57
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. dubna 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. března 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. června 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. září 2005, sp. zn. I. ÚS 394/04. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. března 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. května 2008, sp. zn. 6 As 21/2007. Rozhodnutí ESLP ze dne 23. září 1993 ve věci Jersild proti Dánsku, stíţnost č. 15890/89. Rozhodnutí ESLP ze dne 26. dubna 1995 ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku, stíţnost č. 15974/90. Rozhodnutí ESLP ze dne 27. března 1996 ve věci Goodwin proti Spojenému království, stíţnost č. 17488/90. Rozhodnutí ESLP ze dne 24. června 2004 ve věci von Hannover proti Německu, stíţnost č. 59320/00. Rozhodnutí ESLP ze dne 17. prosince 2004 ve věci Cumpănă a Mazăre proti Rumunsku, stíţnost č. 33348/96. Rozhodnutí ESLP ze dne 14. května 2008 ve věci Rumyana Ivanova proti Bulharsku, stíţnost č. 36207/03.
58
JMENNÝ REJSTŘÍK
A Akers Sue, 44 B Bartoň Michal, 24, 25 BBC, 18, 40 Bém Pavel, 37, 38 Bezpečnostní informační sluţba, 39 Black Jay, 31, 37 Bladet Tromsø a Stensaas proti Norsku, 24, 44 Blumler Jay, 15 Burns Lynette S, 20, 29 Burton Graeme, 9
G Goodwin proti Spojenému království, 24 H Hallin Daniel C., 11 Havel Václav, 45 Held Virginia, 14 Hencke David, 17 Hendl Jan, 9 Hofmann Ivan, 47 I Iggers Jeremy, 32
C
J
Cooke Janet, 32 Cumpănă a Mazăre proti Rumunsku, 36
Jäger Petr, 23 Janoušek Roman, 37, 38 Jersild proti Dánsku, 24 Jirák Jan, 9, 14
Č Čásenský Robert, 40 Čermák Miloš, 16 Česká televize, 10 Česká tisková kancelář, 10 Český rozhlas, 10 Čtyři teorie tisku, 11, 15 E Etický kodex České televize, 33 Etický kodex novináře, 33, 34, 38, 41 Evropský soud pro lidská práva, 12, 22, 23, 24, 25, 27, 30, 36, 42, 44 F Fenton Natalie, 17 Filip Jan, 29 Flathman E. Richard, 14
K Kamberský Petr, 40 Kodex BBC, 18, 40 Kodex České televize, 33, 38 Komise pro etiku, 33 Komise pro stíţnosti na tisk (Press Complaints Commission), 17, 42 Komise pro svobodu tisku, 15 Kroupa Janek, 40 L Libin Scott, 31, 37 Lingens proti Rakousku, 23 Listina základních práv a svobod, 22, 26, 27, 48 Listina základních práv Evropské unie, 22
59
M Mancini Paolo, 11 Mareš Miroslav, 27 McChesney Robert W., 10 McQuail Denis, 10, 11, 12, 32 Meyer Christopher, 17 Mladá fronta Dnes, 33, 38, 40 Molek Pavel, 21, 22 Moore Martin, 15 Morava Jan, 40 Moravec Ondřej, 30 Moravec Václav, 33 Morrison David E., 18 Murdoch Rupert, 17, 43
Rozehnal Aleš, 35 Rumyana Ivanova proti Bulharsku, 36 S Schramm Wilbur, 11 Schubert Glendon, 13 Siebert Fredrick S., 11 Svennevig Michael, 18 Syndikát novinářů České republiky, 23, 33, 34 Š Šefčák Luboš, 31 Šimíček Vojtěch, 27, 39, 41 Šmíd Milan, 19
N Nagy Pavel, 40, 41 Natvrdo, 40 Nejvyšší správní soud, 43 Němeček Tomáš, 40 News Corporation, 44 News of the World, 43 O O’Brien James, 16 Občanská demokratická strana, 39, 41 občanský zákoník, 28, 38, 41, 45, 52 Osvaldová Barbora, 8 P Peterson Theodore, 11 Petley Julian, 15 Prager a Oberschlick proti Rakousku, 24 Prohlášení práv člověka a občana, 22 R Rada České televize, 33
T Tabery Erik, 16, 36, 39, 47 The Guardian, 43 The Sun, 43 tiskový zákon, 23, 25, 31, 50 Tlustý Vlastimil, 40 Trampota Tomáš, 10, 12, 18 TV Nova, 40 Týden, 33 U Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, 16, 22, 26, 48 Ústavní soud, 25 Ústavní soud České republiky, 13, 21, 24, 25, 28, 29, 30, 42, 49 V Volek Jaromír, 44 Voltaire, 22 von Hannover proti Německu, 42 Všeobecná deklarace lidských práv, 22
60
