MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA BIOLOGIE
Pavouci a jejich výskyt v lidských obydlích Bakalářská práce
Brno 2009
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracovala:
Mgr. Robert Vlk, Ph.D.
Michaela Macková
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. …………………..….. podpis
2
Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Robertu Vlkovi, Ph.D., vedoucímu práce, za jeho uţitečné rady, nápady a pomoc při psaní bakalářské práce.
3
OBSAH
1. Úvod ............................................................................................................................ 5 2. Metodika .................................................................................................................... 6 3. Charakteristika pavouků ........................................................................................ 7 3.1. Stavba těla .............................................................................................................. 7 3.2. Snovací činnost..................................................................................................... 16 3.3. Způsob ţivota ....................................................................................................... 21
4. Druhy pavouků v ČR ............................................................................................ 27 5. Chov sklípkanů....................................................................................................... 45 5.1. Výběr vhodného sklípkana ................................................................................... 45 5.2. Terárium ............................................................................................................... 46 5.3. Nároky na potravu ............................................................................................... 48 5.4. Nároky na teplotu ................................................................................................. 48 5.5. Způsob získání sklípkanů a jejich nemoci ............................................................ 49
6. Jedovatí pavouci a zajímavosti ........................................................................... 50 6.1. Jedovatí pavouci .................................................................................................. 50 6.2. Zajímavosti .......................................................................................................... 52
7. Výsledky .................................................................................................................. 54 8. Diskuse ..................................................................................................................... 66 9. Závěr ......................................................................................................................... 67 10. Souhrn ................................................................................................................... 68 11. Seznam pouţité literatury .................................................................................. 69 12. Přílohy .................................................................................................................... 71
4
1. Úvod Mnoho lidí má při pouhém pomyšlení na pavouka nepříjemný pocit nebo husí kůţi. Pokud ve Vás pavouci ţádné nepříjemné pocity nevzbuzují, patříte do stejné skupiny jako já, tedy mezi příznivce pavouků a správně pokračujete ve čtení této bakalářské práce, která se právě pavouky a jejich výskytem v lidských obydlích zabývá. Avšak lidí, kteří mají pavouky rádi nebo jim alespoň nijak nevadí, není tolik jako pavoučích odpůrců, kteří při pouhém zaslechnutí slova pavouk, „berou nohy na ramena.“ V poslední době se mi zdá, ţe nadšení pro tyto ţivočichy stále roste, hlavně v oblasti teraristiky. To se týká, řekla bych moţná aţ módního, chovu sklípkanů. Ale nevadí, i to je krok směrem vpřed. Kromě jiţ zmíněných chovatelů sklípkanů, většina z nás je vlastně také jakýmisi chovateli pavouků, třebaţe i nedobrovolným. Vţdyť kolik z Vás má doma pavouka? Nikdo? Jste si jistí? Podívejte se pořádně do koupelny, spiţírny, sklepa či na půdu a potom si znovu odpovězte. Pokud je vaše odpověď kladná, a já jsem si téměř jistá, ţe je, pak určitě není na škodu o těchto ţivočiších vědět něco více. Toto téma jsem si vybrala také proto, abych ukázala pavouky v lepším světle a dokázala, ţe to nejsou jen ohavní tvorové, za které je hodně lidí povaţuje. I ze svého okolí vím, ţe s pavouky mají lidé spojené spíše negativní pocity. Chtěla bych, aby jste se přesvědčili o tom, ţe většina pavouků jsou neškodní a uţiteční ţivočichové. Má bakalářská práce má tři základní cíle: - bliţší seznámení s pavouky, zejména těmi ţijícími v ČR - vytvoření přehledu druhů pavouků s výskytem v lidských obydlích - zmapování výskytu pavouků v našich obydlích
5
2. Metodika Teoretická část bakalářské práce byla zpracována na základě rešerše literatury a dostupných elektronických zdrojů. Myslím si, ţe českých publikací i elektronických zdrojů, které by se věnovaly jen pavoukům, je poměrně málo. Základní literaturou byla kniha Naši pavouci (BUCHAR & KŮRKA, 1998), která obsahuje dostatek odborných informací o pavoucích. Trochu mi zde ovšem chybělo více obrázků, které by doplnily text pro lepší představivost. Druhou nejpouţívanější literaturou byla Kniha o pavoucích a štírech (PRESTON-MAFHAM, 1998). Tato kniha je poměrně přehledná a názorná, doplněná velkým mnoţstvím obrázků a fotografií a proto bych ji doporučila hlavně laikům. Internetové zdroje jsou tedy poměrně chudé a spíše jsou to stránky neodborné. Hodně z nich se zabývá především sklípkany a jejich chovem, ale těm se věnuje i poměrně dost publikací. Pro mě byla stěţejní stránka http://www.pavouci-cz.eu. Z této stránky jsem čerpala hlavně fotografie pavouků a mapy jejich výskytu v ČR. Druhou částí bakalářské práce byla praktická část, která byla zaměřena na zpracování a vyhodnocení dotazníků (Příloha č. 1). Dotazníky byly rozdány mezi 30 studentů Pedagogické a Přírodovědecké fakulty MU. Dotazníky měly celkem 3 části, první se zabývala zjištěním stavu vědomostí o pavoucích prostřednictvím teoretických otázek. Druhá část se snaţila zjistit vztah dotazovaných k pavoukům. Poslední část dotazníků byla zaměřena na získání informací o výskytu pavouků v lidských obydlích prostřednictvím vlastního pozorování. Poslední pouţitou metodou bylo tedy pozorování, které bylo vyuţito i v poslední části dotazníku. Já sama jsem prováděla náhodné pozorování v období od září 2007 do dubna 2009 a zjištěné pavouky jsem zdokumentovala digitálním fotoaparátem.
6
3. Charakteristika pavouků 3.1. Stavba těla Vzhled pavouků můţe být velice rozmanitý. Přesto existuje několik znaků, které jsou společné všem dosud známým druhům. Především to platí o rozčlenění jejich těla na hlavohruď (prosoma) a zadeček (opistosoma), vzájemně propojené značně tenkou stopkou (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Prosoma nese na hřbetní straně jednolitý štít a podobný nečlánkovaný, široký a pevný štít zvaný sternum je na břišní straně. Opistosoma má u většiny pavouků tvar měkkého neděleného vaku (LANG & al., 1974). Z hlavohrudi všech pavouků vyrůstá šest párů článkovaných končetin. První pár, zvaný klepítka neboli chelicery, je dvoučlánkový. Jejich základní článek je mnohem robustnější neţ článek koncový, který má vzhled zahnutého a poměrně tenkého, špičatého drápku (BUCHAR & KŮRKA, 1998). V základním článku je jedová ţláza, která zasahuje hluboko do hlavohrudi. Její vývod je těsně pod špičkou hrotu 2. článku (LANG & al., 1974). Chelicery mohou pracovat buď nezávisle jedna na druhé a jako sekery sekat hrotem špičatého drápku směrem k podkladu. V tomto případě se nazývají chelicery plagiognátní nebo ortognátní. Spolupracuje-li však levá chelicera s pravou takovým způsobem, ţe hroty drápků směřují jako u nějakých kleštích proti sobě, jde o chelicery labidognátní. Zatímco chelicery labidognátní jsou typické pro většinu našich pavouků, ortognátní pouze pro jedinou čeleď našich sklípkanů – sklípkánkovití (Atypidae) (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Druhý pár jsou makadla neboli pedipalpy. U samic se silně podobají noze, mají však o jeden článek méně a u všech našich druhů vybíhá jejich kyčelní článek (koxa) v nápadný výběţek směřující k ústnímu otvoru. Kdysi byl nazýván čelistí, jak to dodnes vyplývá z jeho odborného pojmenování gnatokoxa. U samců je značně pozměněn i koncový článek makadla. U většiny našich druhů je zvětšen a opatřen váčkovitým útvarem zvaným bulbus. Bulbus hraje důleţitou úlohu při předávání spermatu během kopulace do zásobních váčků samice. Třetí aţ šestý pár končetin jsou nohy. Mají sedm článků: kyčel (koxa), příkyčlí (trochanter), stehno (femur), koleno (patela), holeň (tibia) a dvoučlánkové chodidlo (metatarzus a tarzus). Metatarzus je tím článkem, který schází na makadle. Tarzus je zakončen 2-3 drápky. 7
Na končetiny poněkud upomínají snovací bradavky, nacházející se na břišní straně zadečku, ve většině případů posunuté aţ na jeho konec. Ve všech případech jsou však mnohem menší neţ nohy nebo makadla. Jejich počet kolísá od dvou do čtyř párů, většinou jsou jednočlánkové nebo dvoučlánkové. V podstatě to jsou různě dlouhé, pohyblivé a článkované chitinové válečky. Na svém konci mají jemné otvůrky – kaţdý z nich je ústím snovací ţlázy (LANG & al., 1974). Hřbetní stranu hlavohrudi pokrývá jednotný štít zvaný karapax. Je tvořen silnou vrstvou kutikuly, která je vylučována pokoţkovými buňkami (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Přední část karapaxu představující hlavu je obvykle poněkud vystouplá a nese oči, obvykle osm, ale někdy šest, čtyři nebo dvě (PRESTON-MAFHAM, 1998). Uprostřed hrudní části karapaxu se nachází dosti nápadná podélná rýţka (fovea). Znázorňuje vchlípení části kutikuly do nitra hlavohrudi, kde se na ni upínají svaly zajišťující funkci savého ţaludku. Na podobných vnitřních lištách se upíná téţ svalovina končetin atp. Proto se kutikula u pavouků nazývá vnější kostrou.
Obr. 1: Vnější stavba těla pavouků (PRESTON-MAFHAM, 1998)
8
Při pohledu na spodní stranu hlavohrudi uvidíme vpředu chelicery, na jejichţ zadním okraji leţí ústní otvor. Ústa sama však vidět nejsou, neboť leţí na dně předústního prostoru, vyplněného velikým mnoţstvím chloupků. Chloupky vyrůstají zejména z výše zmíněných makadlových gnatokox a nepárového spodního pysku neboli labia, které uzavírá předústní prostor zezadu. Za labiem je vmezeřena mezi kyčle noh ještě mnohem větší kutikulární destička – sternum (BUCHAR & KŮRKA, 1998). S výjimkou primitivních pavouků z podřádu Mesothelae nevykazuje zadeček ţádné vnější známky segmentace (článkování). První článek představuje stopka napojující se na hlavohruď. Ačkoliv u mnoha pavouků je zadeček zhruba kulovitý nebo krátce válcovitý, můţe mít i bizarní tvary a v některých případech mohou být přítomny trny nebo jiné výrůstky (PRESTON-MAFHAM, 1998). Zadeček je pokryt mnohem tenčí a poddajnější kutikulou. Na jeho hřbetní straně nalezneme u většiny druhů podélnou odlišně zbarvenou skvrnu, probíhající v jeho přední polovině. Její průběh odpovídá poloze srdeční trubice. Na břišní straně zadečku se zpravidla projevuje význačný pohlavní dimorfismus. U samic je tam umístěna při vyústění pohlavních orgánů pohlavní destička zvaná epigyne. Má často tmavé zbarvení a někdy i značně komplikovanou strukturu. Vývod samčích varlat leţí sice na tomtéţ místě, ale pro nepatrné rozměry ho lze jen obtíţně vyhledat. Po stranách pohlavních (přesněji: po stranách zadního okraje destičky epigyne) leţí po jedné příčné štěrbině, která ústí do plicního vaku. Většina pavouků má ale ještě alespoň jeden nepárový otvor do trubicovitých dýchacích orgánů, který většinou leţí těsně před snovacími bradavkami. Za snovacími bradavkami se nachází řitní otvor, vyúsťující na tzv. análním hrbolku (obr. 2 – 12).
9
Obr. 2: Svislý podélný řez pavoukem: 1 – jedno z osmi očí, 2 – sval pohybující hltanem, 3 – jedová ţláza, 4 – vchlípená kutikula pro uchycení svalů ovládajících savý ţaludek, 5 – savý ţaludek, 6 – srdeční trubice, 7 – ostie, 8 – vaječník, 9 – osrdečník, 10 – malpigické trubice, 11 – trávicí přívěsky střeva, 12 – řitní otvor, 13 – snovací bradavky spolu se snovacími ţlázami, 14 – tracheální trubice, 15 – vývod vaječníků, 16 – oplozovací otvor, vedoucí do zásobního váčku, 17 – plicní vak, 18 – střevo, 19 – tepna zásobující krvomízou CNS, 20 – podjícnové nervové ganglium, 21 – jícen, 22 – nadjícnové nervové ganglium, 23 – spodní pysk, 24 – hltan, 25 – svrchní pysk, 26 – základní článek chelicery (BUCHAR & KŮRKA, 1998)
Trávicí soustava pavouků je charakteristická tím, ţe těmto ţivočichům umoţňuje přijímat výhradně tekutou potravu. Do ulovené kořisti, jejíţ kutikula je narušena chelicerami, jsou vypouštěny ústním otvorem trávicí šťávy, které měkké tkáně kořisti bezezbytku rozpustí. Pavouk je pak nasaje do trávicí trubice (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Před ústním otvorem je filtr z chloupků umoţňující pouze nasávání ztekucených tkání mimotělně natrávené kořisti (SEDLÁK, 2000). K nasávání potravy slouţí celkem tři struktury: 1. Chlupy předústního prostoru, jimiţ tekutina pasivně vzlíná aţ k ústům. 2. Ústa přecházejí v hltan (obr. 2 – 24), v němţ vzniká podtlak mezi spodní a svrchní deskovitou stěnou, vyztuţenu mocnou vnitřní kutikulou (intimou). 3. Uprostřed 10
hlavohrudi pracuje nejvýkonnější pumpa. Je to savý ţaludek (obr. 2 – 5). Ten hraje významnou roli i při opačném procesu, tj. při transportu trávicích fermentů do kořisti. Savým ţaludkem končí první ze tří oddílů trávicí trubice. Aţ sem vylučuje její buněčná výstelka na svém povrchu kutikulu. Totéţ platí o koncovém oddílu trávicí trubice. Naproti tomu střední oddíl kutikulu nevytváří, neboť by jinak nemohl plnit hlavní funkce trávicího ústrojí. Hned za savým ţaludkem se trávicí trubice začíná větvit. V hlavohrudi mohou slepé výběţky těchto větví sahat aţ do kyčlí noh. Ještě bohatší rozvětvení středního oddílu trávicí trubice nastává v zadečku, kde spleť jemných větévek vyplňuje značnou část jeho vnitřního prostoru (obr. 2 – 11). Třetí oddíl trávicí trubice začíná rozsáhlou dutinou, ve které se formují výkaly. Jde o tzv. kloaku, do níţ ústí pár rozvětvených malpigických trubic (obr. 2 – 10) (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Odpadní látky obsahující dusík odstraňují malpigické trubice. Jejich produkt guanin putuje do kloaky, odkud odchází spolu s výkaly (PRESTON-MAFHAM, 1998). Zde současně dochází k odčerpávání posledních zbytků vody z nestrávené potravy. Kloaka se vyprazdňuje krátkým konečníkem a vyúsťuje navenek na nevelkém řitním (análním) hrbolku, který se u našich pavouků nachází zpravidla hned za snovacími bradavkami. Z fylogenetického hlediska je velice zajímavý typ exkrece, který je uskutečňován tzv. koxálními ţlázami. Vylučované látky jsou odnímány z krvomízy hlavohrudi a ven z těla odcházejí u našich druhů komplikovaným kanálkem při kyčlích prvního páru noh. Dýchací orgány pavouků jsou dvojího typu: plicní vaky a vzdušnice neboli tracheje (obr. 2 – 17, 14). Plicní vaky jsou uloţeny na břišní straně zadečku, jak o tom jiţ byla řeč. Vnitřní prostor vaků je kromě úzké předsíňky vyplněn desítkami tenkých lupínků, mezi kterými proudí krvomíza. Povrchem těchto lupínků proniká do krvomízy kyslík. Od plicních vaků je okysličená krvomíza přiváděna sací činností srdeční trubice přímo do osrdečníku (perikardu), který svým předním koncem s plicními vaky bezprostředně souvisí (obr. 2 – 9). Vzdušnice zásobují tkáně kyslíkem zcela odlišným způsobem. Mají vzhled tenkých větvených trubiček a bez návaznosti na cévní soustavu přivádějí kyslík aţ na místo spotřeby. U našich druhů leţí zpravidla společný průduch trachejí těsně před snovacími bradavkami (obr. 2 – 14). 11
Cévní soustava pavouků je otevřená. To znamená, ţe tekutina plnící funkce krve koluje jen zčásti v cévách. Většinou se přelévá v prostůrcích mezi orgány a tkáněmi. Proto ji nenazýváme krev, ale krvomíza (hemolymfa). K tomu, aby vůbec došlo k pohybu krvomízy i mimo cévy, je u pavouků vyvinuto nápadně mohutné srdce. Má tvar veliké trubice, leţící na hřbetní straně zadečku (obr. 2 – 6) (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Srdce je trubicovité a prochází podél horní stěny dutiny zadečku. Krvomíza z této dutiny, která jiţ protekla kolem orgánů zadečku, vtéká do srdce mnoha otvory rozmístěnými po celé jeho délce. Srdce se pak smrští a pohání okysličenou krvomízu hlavní cévou do hlavohrudi, kde se rozdělí do hlavy a končetin. Krvomíza se pak vylévá do dutiny hlavohrudi a teče skrz stopku zpět do dutiny zadečku a celý cyklus se opakuje (PRESTON-MAFHAM, 1998). Centrální nervová soustava pavouků je uloţena v hlavohrudi. U pavouků se v zadečku ţádná ganglia nevyskytují. Zadeček je zde proměněn v jakousi třináctou končetinu, která má díky tenké stopce vysokou pohyblivost. Centrální nervová soustava vyplňuje celou břišní stranu hlavohrudi (obr. 2 – 20, 22). Vlastní mozek (nadjícnová zauzlina – cerebrální ganglion), leţící nad trávicí trubicí, přiléhá široce na zauzlinu podjícnovou. Tenký jícen (obr. 2 – 21) je přitom zcela ukryt uvnitř nervové masy. Nadjícnová mozková zauzlina (obr. 2 – 22) vysílá nervy zejména k očím a k chelicerám (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Centrální nervová soustava je sloţena pouze ze dvou velkých zauzlin: nadhltanové a podhltanové, které vznikly splynutím párových ganglií všech tělních článků. Obě zauzliny leţí v hlavohrudi. Nadhltanová inervuje oči a chelicery, podhltanová inervuje jedním párem nervů makadla a dalšími 4 páry nervů nohy, směrem dozadu z ní vybíhají abdominální větvící se nerv, který inervuje příslušné vnitřní orgány (LANG & al., 1974). U pavouků v podstatě můţeme rozlišit tři typy smyslových orgánů: chloupky, otvůrky v kutikule a oči. Smyslové chloupky mohou slouţit ke vnímání vjemů hmatových, čichových, tepelných a sluchových. Ve všech případech převaţuje jejich výskyt na končetinách. Nejdiskutovanějším smyslem u pavouků je sluch. Dosti nápadně jsou vyvinuty u četných druhů zvukotvorné (stridulační) orgány. Zpravidla mají vzhled příčných rýţek, 12
např. na bocích chelicer, přes něţ mohou přejíţdět kutikulární výrůstky či hroty vytvořené na sousedních částech těla. Kde se zvuk vyluzuje, tam se zpravidla předpokládá i jeho vnímání. K tomu však u pavouků slouţí tenké, dlouhé, kolmo od těla odstávající vláskovité chloupky, vyrůstající z komplikovaně stavěného kráterovitého dvůrku. Nazývají se trichobotrie (obr. 3).
Obr. 3: Smyslové orgány pavouků: trichobotrium (BUCHAR & KŮRKA, 1998)
Dalším typem smyslových orgánů jsou u pavouků orgány tarzální (obr. 4). Mají zpravidla vzhled téměř pravidelného krouţku na hřbetní straně koncového článku makadel i noh. Předpokládá se, ţe tarzální orgán má funkci chemoreceptorickou (BUCHAR & KŮRKA, 1998).
13
Obr. 4: Smyslové orgány pavouků: tarzální orgán (dole svislý řez orgánem, nahoře jeho poloha na noze (BUCHAR & KŮRKA, 1998)
Na rozdíl od sloţených očí hmyzu mají pavouci oči jednoduché (PRESTONMAFHAM, 1998). Pavouci mají nejčastěji osm očí. U pavouků známe v podstatě dva typy očí. Rozlišujeme dvě oči hlavní (obr. 5), umístěné zpravidla v přední části očního pole uprostřed. Šest zbývajících je označováno jako oči vedlejší (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Jejich optické osy mají paprskovité uspořádání, takţe jejich zorná pole na sebe navazují a pavouk tak registruje zrakové podněty v značně širokém zorném úhlu.
14
Obr. 5: Smyslové orgány pavouků: hlavní oko pokoutníka; a – zrakový nerv, b – smyslové buňky tvořící pohárkovitou sítnici, c – světločivé tyčinky (BUCHAR & KŮRKA, 1998) Pohlaví jsou u pavouků oddělená. Častý je pohlavní dimorfismus, samečkové bývají štíhlejší, mají delší nohy a jsou často o hodně menší neţ samičky. Souvisí to s jejich větší aktivitou (LANG & al., 1974). Pohlavní ústrojí pavouků se plně vyvíjí aţ u dospělých jedinců. U samic v podobě dvou vaječníků (ovaria), leţících v břišní části zadečku (obr. 2 – 8). Vejcovody směřují kupředu a spojují se navzájem v nepárovou dělohu, která vyúsťuje navenek mezi průduchy plicních vaků. Varlata (testes) samců mají totéţ uspořádání. Rovněţ chámovody se spojují v nepárový chámomet, který vyúsťuje na obdobném místě jako děloha. Zralé spermie však setrvávají v těle samců velice krátce. Samec je záhy vypouští na speciální pavučinu, ze které je přečerpává do vlastních kopulačních ústrojů na koncovém makadlovém článku. Spermie jsou chráněny ve zvláštních bílkovinných obalech, aby jim pobyt na vzduchu neublíţil. Teprve prostřednictvím druhotných kopulačních ústrojů samce jsou spermie zavedeny do pohlavního otvoru samice. U většiny našich druhů odpovídá kaţdému samčímu makadlu u samice jeden zvláštní otvor, zcela nezávislý na vyústění dělohy. Vývod dělohy v těchto případech totiţ slouţí výhradně ke snášení vajíček (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Vyústění pohlavních ústrojí samic bývá sklerotizováno a upraveno ve tvar zámku, podle jehoţ tvaru lze bezpečně určit určit druh (KRATOCHVÍL, 1966). Protoţe k předání spermií dochází zpravidla mnohem dříve, neţ dozrají vajíčka, jsou pro uchování spermií 15
vyvinuty zásobní váčky (obr. 2 – 16), spojené s dělohou prostřednictvím oplozovacích chodbiček (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Málokde se pěstuje kanibalismus tak, jako při pavoučím páření. Je jedním z důvodů, proč jsou pavouci vnímáni tajemně a rozporuplně. Je to však věta pravdivá jen z části. Mnohým druhům je totiţ přisuzován neprávem. Snovačky rodu Latrodectus po něm dokonce získaly své jméno – černá vdova. Velikostní rozdíl mezi pohlavími u „vdov“ je značný, proto samec není pro samičku aţ tak atraktivním soustem a k jeho pozření dochází jen zřídka. Obecně však platí, ţe samci pavouků při páření o svoje přeţití nějak pečovat musí (MAŘÍK, 2007). 3.2. Snovací činnost Pro většinu pavouků hraje hedvábné vlákno významnou roli v kaţdodenním ţivotě. Předpokládá se, ţe se nejprve vyvinulo jako výstelka nory, a pak k ochraně vajíček jednak před vyschnutím, jednak před predátory. Teprve později ho pavouci začali vyuţívat také k chytání a omotávání kořisti a k budování doupěte (PRESTONMAFHAM, 1998). U některých pavouků neznáme situaci, při které by se bez svého hedvábného vlákna, alespoň na chvíli obešli. Jako pavučina je někdy označováno jednotlivé pavoučí vlákno, ale hlavně jakýkoliv výtvor, který z něho pavouci utkali (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Hedvábné vlákno vzniká ve snovacích ţlázách v zadečku, kterých známe nejméně sedm různých typů. Kaţdý typ ţláz produkuje vlastní druh vlákna se specifickou funkcí (PRESTON-MAFHAM, 1998). Ţláza sama sestává ze tří částí. Jednak ze štíhlého koncového oddílu, jednak z objemného rezervoáru, a konečně z dosti dlouhého trubicovitého vnitřního vývodu. Struktura buněk vystýlajících jednotlivé úseky ţlázy je velice odlišná. Při vlastní tvorbě vlákna dochází na rozhraní mezi rezervoárem a vývodem ţlázy a v počáteční fázi vývodu k významným přeměnám předem připravené a v rezervoáru přechovávané hmoty (z větší části jde o fibroin – vláknitou bílkovinu, charakteristickou pro všechna přírodní hedvábí): sniţuje se u ní obsah vody a podle Braunitzera a Wolffa (1955 in BUCHAR & KŮRKA, 1998) se značně zvyšuje stupeň polymerizace.
16
Aciniformní žlázy tvoří vlákno k obalení kořisti a najdeme je u všech pavouků. Cylindrické žlázy tvoří vlákno, které samice pouţívají k ochraně vajíček. V důsledku toho tento typ ţláz u samců často chybí a chybí také u zástupců čeledí skákavkovití (Salticidae) a šestiočkovití (Dysderidae). Ampulátní žlázy mají všichni pavouci. Jsou zodpovědné za tvorbu vlečného vlákna, které za sebou všichni pavouci při pohybu nechávají (PRESTON-MAFHAM, 1998). Dokonce se objevují jako jedny z prvních snovacích ţláz u mláďat. Primární a hlavní funkcí vlákna vyprodukovaného ampulárními ţlázami je jištění pavouka během přemisťování. Také zde plní velice specifickou funkci, protoţe je na nich po určitou dobu uchována chemická stopa, která můţe prozradit samečkům, kudy kráčela samička (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Piriformní (hruškovité) žlázy tvoří vlákno k výrobě úchytných disků v dolní části hlavních (závěsných) vláken sítě atp. Mají je všechny čeledi. Agregátní žlázy jsou jen u tří čeledí: křiţákovití (Araneidae), snovačkovití (Theridiidae) a plachetnatkovití (Linyphiidae). Tvoří lepkavé kapénky připevněné k pevným vláknům sítě specializovaným na zachytávání kořisti. Lalůčkovité žlázy se vyskytují pouze u čeledi snovačkovití (Theridiidae). Vzniká v nich obalující vlákno, v důsledku toho jsou aciniformní ţlázy silně redukovány. Kribelární žlázy produkují vlákno obalené tenkým vlášením s lepkavým povrchem. Těchto ţláz je velký počet. Toto vlášení prochází mnoha drobnými póry kribela (snovací destička) a pročesávají ho zvláštní chloupky, aby pak obalilo hlavní silné vlákno a vytvořilo přilnavou strukturu podobnou suchému zipu, typickou pro kribelátní pavouky. Díky přilnavosti je toto vlákno ideální k chytání hmyzu, protoţe se do něj zaplétají chloupky na jeho nohách. Ţádná čeleď pavouků nemá všech sedm typů snovacích ţláz a obvykle ty čeledi, které tvoří sítě, mají nejvíce ţláz, zatímco lovci pronásledující kořist potřebují vlákno o něco méně. Obdobně mohou být snovací ţlázy u samců méně vyvinuty neţ u samic, protoţe kdyţ dospějí, je jejich jedinou úlohou vyhledat a odpářit co nejvíce samic, a k tomu vlákna příliš nepotřebují (PRESTON-MAFHAM, 1998).
17
Sítě všichni pavouci nestaví. A pokud tak činí, mohou být značně odlišného typu. Často se obejdou bez lepkavých vláken, která jsou naopak typickou sloţkou kolových nebo jinak řečeno kruhových či dvojrozměrných sítí křiţáků. Sítě ostatních pavouků jsou často prostorové (trojrozměrné), ty nejmenší z nich jsou většinou tvořeny nečetnými výběţky vedoucími do vchodu do podzemní nory nebo jiné obytné pavučinové komůrky do nejbliţšího okolí. Zatímco lepové kapičky na sítích křiţáků musí být kaţdodenně obnovovány, protoţe postupně ztrácejí svoji lepkavost, vyvinuly se u tzv. cedivek (u kribelátních pavouků) zcela suché, ale neméně výkonné struktury, které nazýváme kribelovým vlášením. Kribelové vlášení je produkováno pomocným snovacím orgánem, leţícím těsně pod snovacími bradavkami. Kribelum neboli sítko je příčná destička, na jejímţ povrchu vyúsťuje veliké mnoţství ultramikroskopických vývodů jednobuněčných kribelových ţláz. Vlákna jsou z kribela vyčesávána hřebínkovitým útvarem zvaným kalamistrum, vytvořeným na metatarzu 4. páru nohou. Četné skupiny pavouků, u nichţ není kribelum vyvinuto, mají na tomtéţ místě, před snovacími bradavkami, čípkovitý útvar zvaný kolulus. Funkce kolulu je u našich pavouků neznámá a nikdy na něm nebyly zjištěny vývody snovacích ţláz. Přiblíţíme si blíţe činnost křiţáka při vytváření sítě – všeobecně rozšířeného jevu naší i tropické přírody. Dokonalá kruhová síť je vyvrcholením fylogenetického vývoje tvorby lapacího zařízení u pavouků (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Ţádný jiný tvar se nemůţe rovnat, pokud jde o vyuţití co nejmenšího prostoru, o efektivnost při ulovení hmyzu nebo o hospodárnou spotřebu materiálu, tomuto mistrovskému dílu přírody (BELLMANN, 2003). Síť je zpravidla tvořena několika desítkami paprsků, sbíhajících se v jejím středu. Přes paprsky napříč je napjata lepkavá spirála. Vše je zarámováno několika obvodovými nosnými vlákny. Síť je dvojrozměrná. Nad hladinou vod je zpravidla orientována vodorovně, aby co nejlépe vyuţila vyletování hmyzu vyvíjejícího se ve vodním prostředí. Častěji má ovšem polohu téměř svislou. Nicméně vţdy je mírně nakloněna, aby se pavouk, visící za koncové drápky nohou na vláknech nelepkavého středu, mohl kdykoliv v případě nouze rychle spustit do bezpečí na zem.
18
První akce, bez níţ nelze síť postavit, je vysílání vlákna z bodu A do neznámého bodu B (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Vlákno lehké „jako pírko“ odvane vánek a náhodně se někde svým koncem zachytí (obr. 6 – 1). Po této konstrukci nyní pavouk přejde, přičemţ produkuje další, silnější vlákno a současně původní staré vlákno likviduje (obr. 6 – 2). Při dalším přecházení přes vytvořený most k němu pavouk paralelně pokládá druhé hedvábné vlákno, od jehoţ středu se spustí na dalším vlákně dolů. Konec vlákna pevně zakotví a síť v tomto stadiu tak dostává tvar písmene Y (obr. 6 – 3) (BELLMANN, 2003). Neţ pavouk začne tvořit další paprsky, musí zhotovit příslušné rámové vlákno (obr. 6 – 4) (MAŘÍK, 2007). Nyní následuje zhotovení 15-30 radiálních vláken (paprsků), která pavouk napíná postupně vţdy v největší mezeře (obr. 6 – 5), přičemţ další paprsek je napnut naproti předchozímu, čímţ se vyrovná napětí, vznikající jeho tahem (BELLMANN, 2003). Současně dotváří vnější rám, který někdy vypne i na další záchytný bod mimo síť. Co chvíli téţ zahušťuje nebo naopak vykusuje spleť napínacích vláken v samém centru sítě. Kdyţ je systém paprsků hotov (obr. 6 – 6), začíná křiţák s vytvářením pomocné nelepkavé spirály od středu na periferii (obr. 6 – 7) a od periferie potom napíná spirálu lepkavou (obr. 6 – 8). Je hustší neţ ta pomocná a na její tvorbě se podílejí výše zmíněné specifické typy snovacích ţláz. Při nanášení lepkavé spirály křiţák současně odstraňuje onu provizorní. Nepotřebná vlákna rozpustí kapičkou trávicích fermentů a nasaje zpět k dalšímu upotřebení (BUCHAR & KŮRKA, 1998).
19
Obr. 6: Postup při stavbě kruhové sítě (MAŘÍK, 2007)
Ovšem na kouzlu pavučinové výzdoby pozdního léta či raného podzimu se nepodílejí pouze sítě podle křiţákova vzoru. Na mnoha místech, na keřích a niţších stromech, převládají sítě plachetnatek (především rodu Linyphia). Hlavní část jejich sítě tvoří vodorovná pavučina. Protoţe hustotou připomíná jakousi hedvábnou plachetku, dala podnět k pojmenování příslušné skupiny pavouků. Zvláštní význam mají vlákna napjatá směrem vzhůru, neboť sráţejí letící hmyz dolů na vodorovnou pavučinu, která se stává snadnou kořistí plachetnatky. Jiný typ vodorovné pavučiny mají všem dobře známí pokoutníci rodu Tegenaria. Jejich český název je výstiţně odvozen od toho, ţe oba nejznámější druhy obývají temná zákoutí lidských obydlí. Jejich pavučina je ještě hustší neţ u plachetnatek. Tato nelepkavá a hustá spleť vláken by sotva mohla způsobit nějaké nesnáze mouše, pokud by jen pobíhala po jejím povrchu (BAUM & BUCHAR, 1973). Některé sítě slouţí k zachycení kořisti letící ve vzduchu (křiţáci, pokoutníci), jiné zakrývají úkryt v zemi (sklípkani). Někteří pavouci dokonce vyuţívají pavučiny ke vznášivému letu (běţníci), jiní k obalování vajíček (tvorba kokonu) do vylíhnutí mláďat (slíďáci) (SMRŢ & al., 2004).
20
Obr. 7: Ukázky pavučin: 1. nadzemní část rourky sklípkánků čeledi sklípkánkovití (Atypidae), 2. vstup do obytné rourky stepníka, 3. trojúhelníková pavučina pakřiţáka je jako výseč pavučiny křiţáků, 4. trojrozměrné sítě snovaček, 5. trojrozměrná síť plachetnatek, 6. typická kruhová síť křiţáka, 7. vodorovná síť pokoutníků, 8. podvodní zvon vodoucha stříbřitého (MAŘÍK, 2007) 3.3. Způsob života Ţivot pavouka začíná v oplozeném vajíčku, tj. za předpokladu, ţe splyne jádro tohoto vajíčka s jádrem spermie. První projevy ţivota se nazývají rýhování. Nové jádro se začne dělit takovým způsobem, ţe se počet jader neustále zdvojnásobuje. Po pátém takovém dělení, kdyţ jich vzniklo 32, vynoří se z nitra ţloutkové masy na povrch, kde vznikají první zárodečné buňky. Začíná tak typické rýhování povrchové, projevující se ve svých důsledcích tím, ţe vaječným obalem začnou postupně prosvítat základy končetin: chelicer, makadel a čtyř párů noh (obr. 8).
21
Obr. 8: Embryo pavouka se základy budoucích končetin: Ch = základy chelicer, M = základy makadel, N = základy nohou (BUCHAR & KŮRKA, 1998)
Vývin probíhající ve vajíčku je u různých druhů různě dlouhý. U četných druhů se v určité fázi zastavuje, aby pokračoval aţ za vhodnějších podmínek. Z vajíčka se zpravidla líhnou larvy, které ještě nemají náleţitě vyvinuty všechny orgány typické pro pavouky. K narušení obalu vajíčka jim slouţí zvláštní hroty na makadlech, tzv. vaječné zuby. Larvy ţijí uvnitř kokonů. Dříve neţ mohou kokon opustit, musí se z nich vyvinout nymfy. Ty uţ mají většinu orgánů dostatečně vyvinutých. Někdy samice pečují o nymfy. Mohou je nosit na hřbetě, hlídat ve speciálních pavučinových hnízdech, nebo dokonce zásobovat potravou. Krmení nymf z úst do úst je typické pro nemnohé naše druhy, např. pro snovačku pečující. Jen málokdy mají nejmladší nymfy schopnost přijímat potravu. Většinou tráví, podobně jako larvy, ze zbytků vaječného ţloutku. S vyčerpáním těchto zásob zpravidla souvisí první svlékání staré opotřebované kutikuly, která by bránila dalšímu růstu pavouka (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Tělní pokryv svlékne mladý pavouk často ještě během líhnutí z vajíčka, tato tzv. praelarva se tak promění na pravou larvu (BELLMANN, 2003). Proces svlékání (ekdyze) staré kutikuly je řízen hormonálně (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Svlékání je řízeno stejným hormonem jako u ostatních členovců, tedy ekdysonem (PRESTON-MAFHAM, 1998). Nejprve dojde k rozpuštění její mocnější, 22
ale méně tuhé vnitřní vrstvy. Tím vznikne prostor, do něhoţ pokoţka vytváří novou kutikulu. Při vlastním svlékání dojde ke zdvojnásobení tlaku hemolymfy v hlavohrudi tím, ţe je sem přečerpávána ze zadečku. Tento obrovský tlak vede k prasknutí kutikuly na obvodu karapaxu. Karapax včetně bývalých očních čoček se odchlípí směrem dozadu. Trvale zůstává ve spojení s kutikulou stopky. Vnitřním otvorem na hřbetní straně hlavohrudi je postupně vysunuto celé tělo, včetně končetin a zadečku. Odvrţená kutikula se nazývá svlečka (exuvie). Povrch těla svlečeného pavouka je bledý a velice poddajný (BUCHAR & KŮRKA, 1998).
Obr. 9: Samec křiţáka obecného v posledních dvou stádiích svleku (MAŘÍK, 2007)
Nová kutikula je svraštělá a stále ještě vlhká a pruţná díky tekutině, která je před svlékáním vylučována mezi ni a starou vnější kostrou. Teď musí pavouk vyuţít tělních tekutin, aby natáhl novou kutikulu dříve, neţ uschne. V tu chvíli ho můţete vidět, jak ohýbá nohy a makadla a pohybuje chelicerami, aby zůstaly pohyblivé v kloubech. Podrobným prozkoumáním čerstvě svlečeného pavouka zjistíte, ţe nahradil nejenom celou starou vnější kostru, ale i všechny hmatové chloupky, trichobotrie a další struktury nacházející se v hojné míře na tomto povrchu (PRESTON-MAFHAM, 1998).
23
Během svého ţivota se pavouci svlékají zpravidla mnohokrát (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Celkový počet svlékání závisí do jisté míry na velikosti druhu. Malé druhy se svlékají 4 aţ 5krát, veliké aţ 13krát. Samci, kteří mají zpravidla menší rozměry, vykazují i sníţený počet svlékání (BAUM & BUCHAR, 1973). Kaţdá ekdyze otvírá pro individuum vyšší etapu vývinu, nový vzrůstový stupeň nazývaný instar. Před stadiem imaga (dospělého neboli adultního jedince či dospělce) předchází nymfální stádium zvané subadultní. Vyznačuje se především tím, ţe u nymf budoucích samců vznikají nápadné zduřeniny na koncových článcích makadel (i kdyţ je jejich povrch stéle ještě nediferencovaný, zcela hladký) a u budoucích samic se objevuje kolem pohlavního otvoru políčko naznačující vznik pohlavní destičky (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Jen výjimečně se svlékají i dorostlí pavouci. Ţivot valné většiny je však moţno rozdělit na dvě období: na dobu růstu s občasným svlékáním pokoţky a na dobu rozmnoţování, kdy pavouk je dospělým a obyčejně se jiţ nesvléká (BAUM & BUCHAR, 1973). Zatímco nymfy budoucích samců i samic ţijí stejným způsobem, ţivot dospělých samců se nápadně odlišuje jak od nymf, tak od samic. Samci zpravidla neloví potravu, a jakmile dopějí, trvá jejich ţivot jen krátce. Mají plnit jen jedinou funkci – vyhledat samičku (zřídka i více samiček), aby jí předali pohlavní buňky. S tím souvisí i některé zvláštnosti jejich vzhledu. U křiţákovitých mají samci mnohem menší zadeček neţ samice, aby jim nepřekáţel při zásnubní cestě. Ţivot našich pavouků trvá zpravidla jeden rok. Z vajíček se většinou líhnou na podzim a během několika měsíců dospějí, aby nakladli vajíčka pro další generaci. Některé druhy se rozmnoţují na podzim (křiţák obecný) nebo v zimě, jiné mají jednu generaci dospívající na jaře, druhou na podzim (pokoutník zemní). Plachetnatka zemní a některé další druhy se rozmnoţují po celý rok. Veliké druhy, jako je slíďák zemní, přezimují dvakrát, neţ dojde k jejich rozmnoţování (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Ţivot mnohých našich pavouků je velmi krátký. Tak sameček slíďáka hajního (Pardosa lugubris), který se vylíhne v květnu z kokonu, dosahuje dospělosti v dubnu příštího roku a málokdy se pak doţije měsíce června. Samice jsou hojné ještě v červenci (BAUM & BUCHAR, 1973). 24
Charakteristickým jevem v ţivotě pavouků je zásnubní chování, jehoţ naléhavost vyplývá z přirozené agresivity těchto dravých ţivočichů. Mnohý pavoučí samec hledající samici se nutně dostává do situace, kdy svými pohyby vzbuzuje u samičky především naději na blíţící se kořist. U celé řady druhů se skutečně stává, ţe je samec seţrán, avšak zpravidla aţ po kopulaci, čímţ se do jisté míry ještě jednou zaslouţí o zdárný vývin potomstva. Naproti tomu slouţit za potravu ještě před kopulací se jeví jako velice předčasné, a existuje porto mnoţství různých způsobů, kterými samci agresivitě samic čelí (BUCHAR & KŮRKA, 1998). U pavouků, kteří daleko vidí, jako jsou například skákavky nebo slíďáci, jsou námluvy značně vizuální činností (obr. 10). Ačkoliv můţe samec samici objevit nejprve podle vůně, kdyţ je uţ poměrně blízko, můţe ji zřejmě poznat i opticky. Pokud je v její blízkosti, můţe začít se sledem pohybů, vlněním nohou a/nebo makadel. Mnozí samci skákavek mají nádherně barevná makadla se skvrnami, kaţdý jejich vzor je jedinečný pro daný druh. Podle kombinace různých signálů a různého vzoru na makadlech samice pozná samce svého druhu a spáří se s ním.
Obr. 10: Optické signály u pavouků s dobrým zrakem (PRESTON-MAFHAM, 1998)
U ortognátních pavouků, kteří nevidí daleko, tvoří značnou část námluv doteky, správné pořadí hlazení a laskání, postačují k tomu, aby samice nechala samce pářit se s ní. Mnohem zajímavější je chování láskychtivého samce rodu Xysticus z čeledi běţníkovití. Kdyţ najde samici, vyleze na ni a chytí do klepítek femur jedné z jejich předních nohou. To ji vyprovokuje k okamţitému útoku, který však v tomto drţení
25
obvykle není úspěšný. Kdyţ se uklidní, vyleze ji samec na záda, chodí dokola a nohama ji něţně hladí. Někteří samci pavouků během námluv pouţívají zvuky. Samec Lycosa gulosa, slíďák běţný na loukách USA, vydává zvuky rychlým bubnováním makadle o povrch, na kterém stojí. Samec evropského druhu šplhavka keřová (Anyphaena accentuata) vydává slyšitelné zvuky, ačkoliv i v tomto případě je opět pravděpodobné, ţe samice je rozlišuje spíše jako vibrace. Tento druh se pohybuje po stromech a samec obvykle najde budoucí partnerku sedící na listu. Během námluv rychle chvěje zadečkem proti podkladu listu a vydává typický bzučivý zvuk. Námluvy jednoho z lovčíků, lovčíka hajního (Pisaura mirabilis), jsou mezi pavouky unikátní a spočívají v krmení samice. Kdyţ chytí mouchu, znehybní ji tím, ţe ji zabalí do pavučiny. Pak samec hledá samici a nese jí mouchu jako dar (obr. 11). Moţná je moucha i určitou formou ochrany. Samec drţí zabalenou mouchu proti samici, ta do ní zaboří chelicery a začne ţrát. Samec se přetáčí do správné pozice, aby mohl zavést makadla do pohlavního otvoru samice (PRESTON-MAFHAM, 1998).
Obr. 11: Krmení samice lovčíka hajního (PRESTON-MAFHAM, 1998)
26
4. Druhy pavouků v ČR V České republice je v současné době doloţeno 855 druhů ve 38 čeledích. Seznam čeledí pavouků ţijících v ČR (MACEK, 2006): •
Atypidae – sklípkánkovití
•
Oxyopidae – paslíďákovití
•
Scytodidae – lepovkovití
•
Zoridae – zorovití
•
Pholcidae – třesavkovití
•
Agelenidae – pokoutníkovití
•
Segestriidae – segestrovití
•
Cybaeidae – stínomilovití
•
Dysderidae – šestiočkovití
•
Hahniidae – příčnatkovití
•
Oonopidae – vzokanovití
•
Dictynidae – cedivečkovití
•
Mimetidae – ostníkovití
•
Amaurobiidae – cedivkovití
•
Eresidae – stepníkovití
•
Titanoecidae – teplomilovití
•
Uloboridae – pakřiţákovití
•
Miturgidae – zápřednicovití
•
Nesticidae – temnomilovití
•
Anyphaenidae – šplhalkovití
•
Theridiidae – snovačkovití
•
Liocranidae – zápředkovití
•
Theridiosomatidae – křiţáčkovití
•
Clubionidae – zápředníkovití
•
Anapidae – anapovití
•
Corinnidae – hlavounovití
•
Mysmenidae – mysmenovití
•
Zodariidae – mravčíkovití
•
Linyphiidae – plachetnatkovití
•
Gnaphosidae – skálovkovití
•
Tetragnathidae – čelistnatkovití
•
Sparassidae – maloočkovití
•
Araneidae – křiţákovití
•
Philodromidae – listovníkovití
•
Lycosidae – slíďákovití
•
Thomisidae – běţníkovití
•
Pisauridae – lovčíkovití
•
Salticidae – skákavkovití
27
H. Bellmannová (BELLMANN, 2004) rozděluje středoevropské nejvýznamnější druhy pavouků podle typů stanovišť do sedmi skupin: v budovách a na zdech domů, zahrady, louky, stepi a skalní stepi, okraje lesů a cest, lesy, mokřady. Mého tématu se týká první skupina pavouků, do které patří: cedivka domácí, lepovka jiţní, třesavka sekáčovitá, snovačka pokoutní, temnomil sklepní, křiţák podkorní, křiţák okenní, pokoutník tmavý, skákavka pruhovaná, skákavka zední.
1. čeleď: lepovkovití (Scytodidae) – hlavohruď má zcela opačný tvar neţ je obvyklé. Vpředu je nízká a směrem dozadu se silně zvyšuje. Navíc je široká a stejně jako zadeček pokrytá drobnými skvrnkami na světlém podkladě. Očí je šest. Nohy jsou tenké a nápadně dlouhé. Čeleď obsahuje jediný rod ţijící na celém světě kromě Austrálie a Nového Zélandu. V ČR se vyskytuje pouze lepovka jiţní (BUCHAR & KŮRKA, 1998).
Lepovka jižní (Scytodes thoracica) Charakteristika: Délka těla 4-6 mm, barva ţlutavá aţ světle hnědá s tmavými skvrnami, hlavohruď se směrem dozadu šikmo zdvihá, 6 očí. Výskyt: Nehojný druh. Ve střední Evropě téměř jen v domech, v jiţní Evropě pod kameny. Pozoruhodnosti: Lepovka tvoří v části svých jedových ţláz lepivá vlákna, která „zvrací“ ze svých chelicer a vrhá jako laso na svoji kořist. Pohybuje se značně pomalu po stěnách místností a loví během své noční obchůzky komáry a jiný drobný hmyz (BELLMANN, 2004).
28
Obr. 12: Lepovka jiţní (MACEK, 2006) Legenda k mapám výskytu pavouků: nálezy do roku 1950 nálezy od roku 1950 do dnes nálezy vztahující se k fotografiím
Obr. 13: Výskyt lepovky jiţní v ČR (MACEK, 2006)
29
2. č. třesavkovití (Pholcidae) – ţijí po celém světě mimo Austrálii a Nový Zéland. Nejvíce druhů ţije v tropech, a to především v jeskyních. Tělo je spíše menších rozměrů, nicméně vţdy jsou nápadní neobvykle dlouhýma nohama. Jejich tarzy mají nepravé článkování, umoţňující ohýbání chodidel. Na první pohled proto třesavky připomínají svým vzhledem spíše sekáče neţ pavouky. Při pozorném prohlédnutí těla však zjistíme tenké stopky mezi hlavohrudí a zadečkem (BUCHAR & KŮRKA, 1998). České jméno dostali tito pavouci podle způsobu ochrany před predátory. Jsou-li vylekáni, uvedou síť do velmi rychlého kmitavého pohybu, takţe se v zorném poli nepřítele rozostří a stanou se nepostřehnutelnými (REICHHOLF-RIEHM, 1997).
Třesavka sekáčovitá (Pholcus opilionoides) Charakteristika: 8-10 mm dlouhý, zbarvení šedoţluté s nepříliš zřetelnou tmavší kresbou. Výskyt: Téměř výhradně v budovách, především v suchých a poměrně teplých sklepních prostorách. Téměř všude hojný. Pozoruhodnosti: Pavouk si staví ve sklepích nepravidelné pavučiny s hrubými oky, většinou v rozích pod stropem (BELLMANN, 2004).
Obr. 14: Třesavka sekáčovitá (MACEK, 2006) 30
Třesavka velká (Pholcus phalangioides) Charakteristika: Větší neţ třesavka sekáčovitá, její tělo měří 8-12 mm. Je to synantropní druh (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Výskyt: Hojný druh. V ČR jen v budovách, hlavně v horních koutech pod stropy místností (MACEK, 2006).
Obr. 15: Třesavka velká (MACEK, 2006)
3. č. temnomilovití (Nesticidae) – čeleď má velice tenké příbuzenské vztahy ke snovačkovitým. Mají totoţné vyzbrojení tarzů 4. páru nohou ozubenými brvami ke stírání lepu ze snovacích bradavek a stejný typ sítí. Hlavním rozlišovacím znakem je tvar labia, které má na rozdíl od snovaček na předním okraji nápadný lesklý val. Chelicery mají větší mnoţství zoubků. Hodně přes 100 druhů o velikosti těla od 3 do 10 mm ţije ve všech světadílech, a to především v jeskyních a na silně zastíněných místech (BUCHAR & KŮRKA, 1998).
31
Temnomil sklepní (Nesticus cellulanus) Charakteristika: Pavouk s kulovitým zadečkem a dlouhýma nohama o délce těla přibliţně 5 mm. Zbarvení ţlutavé nebo světle hnědé s nepravidelnou tmavší skvrnitou kresbou; hlavohruď s tmavým, dvakrát zúţeným podélným prouţkem. Výskyt: Ve vlhkých sklepních prostorách, rovněţ v jeskyních a důlních štolách; široce rozšířen, ale nikde hojný. Pozoruhodnosti: Přede si nepravidelnou plachtovitou pavučinu, z níţ se táhnou dolů lapací vlákna pokrytá lepivými kapkami. Po vykladení vajíček nosí samice vaječný kokon připevnění ke snovacím bradavkám (BELLMANN, 2004). Je to typický hemisynantropní druh (BUCHAR & KŮRKA, 1998).
Obr. 16: Temnomil sklepní (MACEK, 2006)
32
Obr. 17: Výskyt temnomila sklepního v ČR (MACEK, 2006) Legenda k mapám výskytu pavouků: nálezy do roku 1950 nálezy od roku 1950 do dnes nálezy vztahující se k fotografiím
4. č. snovačkovití (Theridiidae) – tato čeleď je několika druhy zastoupena i v tundře. Nejtypičtějším znakem je řada pilovitých brv na spodní straně chodidlových článků posledního páru noh. Souvisí s přítomností speciálních lepových ţláz, jejichţ sekret těmato nohama pavouk stírá ze snovacích bradavek a vrhá jej na vlákna sítě nebo přímo na lapenou kořist. Velikost snovaček kolísá od 1 do 14 mm. K největším druhům patří i nejznámější snovačka na světě – snovačka jedovatá (Latrodectus mactans), známá téţ pod lidovým jménem „černá vdova“. Ţije v teplých oblastech všech kontinentů (včetně jiţní Evropy)a její kousnutí způsobuje nepříjemné zdravotní potíţe. Sítě našich snovaček jsou prostorové, jejich vlákna jsou napjata nejrůznějšími směry (BUCHAR & KŮRKA, 1998).
33
Snovačka pokoutní (Steatoda bipunctata) Charakteristika: 5-7 cm dlouhá, samec o něco menší. Tělo značně lesklé, zbarvené tmavě hnědě. Zadeček nahoře o něco světlejší, po stranách kolem dokola s ţlutobílým pruhem. Výskyt: V budovách, jak ve sklepech, tak i obývacích místnostech, velmi hojný. Pozoruhodnosti: Staví nepravidelnou plachtovitou pavučinu s širokými oky, z níţ se šikmo dolů táhnou lapací vlákna. Při námluvách samec vyluzuje tiché cvrčivé tóny pomocí osténků na předním okraji zadečku, které tře o jemné rýhy na předohrudi (BELLMANN, 2004).
Obr. 18: Snovačka pokoutní (MACEK, 2006)
34
Snovačka domácí (Steatoda grossa) Charakteristika: Větší neţ snovačka pokoutní. Výskyt: V budovách a domácnostech není vzácná (MACEK, 2006).
Obr. 19: Snovačka domácí (MACEK, 2006)
Obr. 20: Výskyt snovačky domácí v ČR (MACEK, 2006) 35
5. č. křižákovití (Araneidae) – křiţákovitých známe přibliţně 2 600 druhů. I oni ţijí leckde, i v nehostinných krajinách dalekého severu, ve vysokých pohořích, pouštích atp., ale nejvíce jich ţije v tropech. Mají mohutné chelicery, jeţ jsou dobře vyzbrojeny zoubky (většinou po 3-4 na kaţdé straně ţlábku). Střední oči tvoří čtverec uprostřed čela, postranní jsou od nich nápadně oddáleny. Nohy mívají mnoho různých ostnů. Zadeček je nejčastěji vejčitý aţ kulovitý a dosti často mnohem větší neţ hlavohruď. Do čeledi náleţí drobní aţ značně velcí pavouci (2-38 mm), kteří tkají charakteristické kolové sítě, zpravidla vysloveně dvojrozměrného charakteru a krásných, geometricky dokonalých tvarů (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Křiţáci dostali své české jméno podle nápadné kresby ve tvaru kříţe, kterou má na zadečku náš hojný křiţák obecný (MACEK, 2006).
Křižák podkorní (Nuctenea umbratica) Charakteristika: Křiţák s koţovitým povrchem těla, nápadně plochý, dlouhý 13-16 mm (samci menší). Zbarvení tmavě hnědé aţ téměř černé se světle lemovanou listovitou kresbou na zadečku. Výskyt: Na vnějších stěnách budov ve štěrbinách, rovněţ na plotních kůlech a pod uvolněnou kůrou stromů; všude je velmi hojný. Pozoruhodnosti: Pavouk si tká mělkou, většinou nápadně excentrickou síť, od jejíhoţ středu vede jedno signální vlákno ke skrýši pavouka. Zatímco přes den číhá v úkrytu, za soumraku se vydává do středu sítě (BELLMANN, 2004).
36
Obr. 21: Křiţák podkorní (MACEK, 2006)
Křižák okenní (Zygiella x-notata) Charakteristika: Dlouhý 7-11 mm, samci menší. Základní zbarvení hnědé, zadeček bělavý se zřetelným perleťovým leskem. Hřbetní strana zadečku s tmavší listovitou kresbou. Výskyt: Na vnější straně budov a na plotech velmi hojný. Pozoruhodnosti: Tento druh si tká velmi charakteristickou kolovou síť. Poznáme ji podle prázdné výseče a v tomto prázdném sektoru běţí od středu sítě jedno signální vlákno ke skrýši pavouka. Číhající pavouk je tak tímto signálním vláknem informován o všech událostech v síti (BELLMANN, 2004).
37
Obr. 22: Křiţák okenní (MAŘÍK, 2007)
6. č. pokoutníkovití (Agelenidae) – měří 5-18 mm. Většina jich ţije na severní polokouli. Významným znakem čeledi je tvar zadních snovacích bradavek. Jsou vţdy dvoučlánkové a zpravidla mnohem delší neţ přední snovací bradavky. Tělo je porostlé keříčkovitými chloupky. Hlavohruď je mohutná a téměř tak dlouhá jako zadeček. U nás ţije 10 druhů. Všichni pouţívají k lovu hustou, vodorovnou síť. Tato síť má v principu vzhled nerovnoměrně uspořádané nálevky (BUCHAR & KŮRKA, 1998).
Pokoutník tmavý (Tegenaria atrica) Charakteristika: Dlouhý 12-18 mm, dlouhonohý a nápadně chlupatý. Zbarvení šedoţluté s tmavě hnědým nádechem, zadeček s nepříliš zřetelnými lomenými příčnými prouţky. Výskyt: Převáţně v budovách, zvláště ve sklepních prostorách. Téměř všude hojný. Pozoruhodnosti: Buduje si v koutech místností, za skříněmi a na podobných místech vodorovné plachtovité pavučiny, které na jedné straně vybíhají do obývací rourky (BELLMANN, 2004). 38
Obr. 23: Pokoutník tmavý (MACEK, 2006)
Pokoutník domácí (Tegenaria domestica) Charakteristika: Velikost 7,5-11 mm (KREJČA, KORBEL a kol., 2001). Je to velký pavouk s dlouhýma nohama. Je tmavě hnědý, na zadečku má černé lomené skvrny (STICHMANN & KRETZSCHMAR, 1998). Výskyt: Je to kosmopolitní a synantropní druh. Staví si typické sítě v koutech místností, sklepů, stájí atd. Je velmi hojný (KREJČA, KORBEL a kol., 2001). Pozoruhodnosti: Nohy mohou být třikrát tak dlouhé jako tělo, coţ pokoutníkovi propůjčuje impozantní vzezření. Je aktivní po celý rok (STICHMANN & KRETZSCHMAR, 1998).
39
Obr. 24: Pokoutník domácí (MACEK, 2006)
7. č. cedivkovití (Amaurobiidae) – cedivkovití se liší od pokoutníkovitých jednak poměrně krátkými zadními snovacími bradavkami, jednak nápadně kratšíma kráčivýma nohama. Vše vyplývá z odlišného způsobu ţivota. Zatímco pokoutníkovití ţijí na prostorných vodorovných sítích, všechny druhy našich cedivek se tísní ve velice úzkých doupatech (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Některé druhy ţijí v zemních norkách, jiné si vyplétají pavučinou doupě ve tvaru punčošky ve štěrbinách pod kůrou stromů a pod kameny (MACEK, 2006).
Cedivka domovní (Amaurobius ferox) Charakteristika: Krátkonohý mohutný pavouk dlouhý 16 mm; zbarvení téměř černé, s nevýraznými světlejšími skvrnami na zadečku. Výskyt: Převáţně ve sklepních prostorách, v teplejších oblastech také volně; především v jiţní části střední Evropy. Pozoruhodnosti: Tento druh si staví (např. ve výklencích zdí) nálevkovité pavučiny, které si jako zástupce kribelátních pavouků pokrývá jemnou vatou. Tato modravě se 40
lesknoucí tzv. kribelátní vlákna, jsou tvořena v sítku umístěném před snovacími bradavkami a vyčesávány do vláken hřebínkem tvořeným silnými brvami na zadním páru nohou (BELLMANN, 2004).
Obr. 25: Cedivka domovní (MACEK, 2006)
Obr. 26: Výskyt cedivky domovní v ČR (MACEK, 2006) 41
8. č. skákavkovití (Salticidae) – vyznačují se protáhlým tělem, vysokou hlavohrudí a poměrně krátkýma, silnýma nohama, z nichţ oba zadní páry slouţí ke skákání. Osm očí je uspořádáno do 3 řad. Čtyři největší jsou umístěny na svislé čelní straně hlavohrudi, následují dvě menší na bocích hlavohrudi. Na zadním kraji poněkud vystouplé hlavové části snadno nalezneme poslední pár očí, tvořící tzv. třetí řadu. Většina našich druhů je drobných rozměrů (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Skákavky loví ve dne. Protoţe výborně vidí, plíţí se za kořistí a pak po ní skočí. Nohy mají poměrně krátké, zadní dva páry slouţí ke skákání. Přitom se zajišťují hedvábným vláknem (MACEK, 2006).
Skákavka pruhovaná (Salticus scenicus) Charakteristika: Dlouhý 5-7 mm. Typický tvar skákavky: podsaditý, poměrně krátkonohý, s široce zastřiţeným čelem, na kterém jsou umístěny čtyři velké oči. Zadeček černobíle příčně pruhovaný. Výskyt: Hojný v budovách a na stěnách domů, také volně v přírodě. Pozoruhodnosti: Samci mají nápadně dlouhé chelicery, které jsou při páření roztaţené (BELLMANN, 2004).
Obr. 27: Skákavka pruhovaná (MACEK, 2006) 42
Skákavka zední (Pseudeuophrys lanigera) Charakteristika: Délka těla 4-5 mm. Zbarvení u samic šedé se světlejšími a tmavšími, do úhlu zahnutými prouţky na zadečku. Samci téměř černí s červeně orámovanýma předníma očima a bílými pedipalpy. Výskyt: Ponejvíce v budovách a na stěnách domů, místy hojný. U nás velmi vzácný. Pozoruhodnosti: Tato malá skákavka se zřejmě do střední Evropy poprvé před několika lety; ve starší arachnologické literatuře o ní není ţádná zmínka (BELLMANN, 2004).
Obr. 28: Skákavka zední (MACEK, 2006)
43
Obr. 29: Výskyt skákavky zední v ČR (MACEK, 2006)
44
5. Chov sklípkanů V posledních letech se sklípkani stali v celé Evropě velmi populární a dnes jiţ nikoho chov velkých pavouků v teráriích nepřekvapí. Sklípkany dnes můţete koupit téměř v kaţdé prodejně terarijních zvířat a stávají se také často jediným zboţím na specializovaných prodejních výstavách (KOVAŘÍK, 2001). 5.1. Výběr vhodného sklípkana Zásadní otázkou je, který druh a v jakém stadiu je vhodné si pořídit jako prvního sklípkana. S ohledem na dnešní trh je nejvhodnější začít koupí dospělé samice druhu Grammostola rosea (obr. 30). Cenově je tento atraktivní druh (růţové zbarvení, husté ochlupení) přijatelný. Samice má oproti samci výhodu dlouhověkosti a mládě nelze doporučit, jelikoţ vývoj tohoto druhu trvá velmi dlouho. Druh není toxicky významný a dá se říci, ţe se sám moţnosti kousnout spíše vyhýbá, navíc se vůbec, nebo jen zcela výjimečně brání uvolňováním ţahavých chloupků. Chovatelsky je velmi nenáročný.
Obr. 30: Grammostola rosea (KOVAŘÍK, 2006)
45
Kdyţ chovatel zjistí, ţe mu první pavouk dělá radost a nastane okamţik, kdy bude chtít dalšího sklípkana, pokládám za nejvhodnějšího sklípkana číslo dvě mládě Brachypelma albopilosum (obr. 31). Po zkušenostech s dospělým sklípkanem by měl začínající chovatel chtít nějaký druh vychovat od mláděte po dospělce, a k tomu j tento snadno dostupný druh nejvhodnější. Je to také mírný druh, který kousne, jen kdyţ ho k tomu budete nutit. Zpravidla však více neţ druh předchozí uvolňuje ţahavé chloupky (KOVAŘÍK, 2006).
Obr. 31: Brachypelma albopilosum (KOVAŘÍK, 2006) 5.2. Terárium Terárium pro sklípkany by mělo být celolepené, které má v horní části vlepený široký pruh drátěného pletiva na větrání a vpředu otvírání na pant a magnet. Vpředu má vyšší práh, aby při otevření dvířek nevypadával substrát a neutíkalo ţivé krmivo. Šikovnější chovatelé si mohou takové terárium vyrobit, pro nás ostatní jiţ není dnes ţádný problém speciální terárium pro chov sklípkanů, a to buď nízké pro chov zemních druhů nebo vyšší pro chov stromových druhů, koupit v zooprodejnách nebo na burzách (obr. 32).
46
Do terária umístíme teploměr, abychom mohli sledovat kolísání teploty, a kaţdé terárium musíme opatřit mělkou napáječkou, nejlépe Petriho miskou, do níţ se mohou dát kaménky, aby se v ní ţivé krmivo sklípkanů nemohlo utopit. Rozměry terária je potřeba stanovit s ohledem na velikost a poţadavky sklípkana, pro kterého je určeno. Kromě mláďat a pářících se pavouků nechováme víc jedinců pohromadě (výjimkou mohou být jen některé druhy stromových sklípkanů, které lze chovat ve společném teráriu). Podle druhů, respektive rodů chovaných sklípkanů, rozlišujeme tři nejběţnější typy terárií. A (pro tzv. stromové druhy), B (pro tzv. zemní druhy) a C (pro tzv. norové druhy). Nikdy není moţné stanovit typ terária úplně přesně, vţdy se jedná pouze o nahrazení přírodního biotopu. Ve všech typech terárií bychom měli ctít určitá následující pravidla. Pokud zařizujeme okrasný interiér, v ţádném případě, neumisťujeme ostré nebo špičaté předměty, a to ani přírodní. Kaktus nemá v teráriu co dělat. Klademe důraz na pouţívání materiálů bez dalších přísad. Nikdy nepouţíváme květinářskou zeminu. Nepouţíváme korkové výrobky, které často obsahují jedovaté impregnační a pojivé látky. Pozor také na okrasné rostliny, které jsou často chemicky přehnojeny (KOVAŘÍK, 2006)
Obr. 32: Terária pro sklípkany (KOVAŘÍK, 2006)
47
5.3. Nároky na potravu Většina sklípkanů není náročná na výběr potravy, coţ velmi usnadňuje jejich chov. V teráriu se dokonce často stává, ţe se chovaný sklípkan stane potravním specialistou na jeden druh předkládané potravy. Někteří chovatelé mají pocit, ţe sklípkan jednostrannou potravou strádá a občas předloţí pavoukovi jako zpestření něco jiného. S překvapením pak zjistí, ţe pavouk změnu odmítá a stále preferuje tu svoji jednostrannou potravu. Není problém jednostrannost přerušit, ale je nutné několik týdnů nechat sklípkana bez potravy. Po krátkém půstu přijímá ochotně i jinou předkládanou potravu (KOVAŘÍK, 2006). Pavouky krmte málo a často, zhruba jednoho aţ tři ţivočichy týdně (BRUINS, 1999). Při chovu můţeme sklípkanům nabízet drobné rybky, ale mnohem jednodušší je předkládat myší holátka. Nedoporučuji krmení například larvami potemníků a hrabavými šváby, jelikoţ se zahrabou do substrátu a chovatel nemá přehled o jejich mnoţství v teráriu (KOVAŘÍK, 2006). 5.4. Nároky na teplotu Součástí všech návodů k chovu jsou údaje, při jaké teplotě je nutné ten či onen druh chovat. Přesto bychom je měli brát spíše orientačně. Pokud je někde uvedeno rozpětí nutné teploty od 24 do 27 ˚C, rozhodně to neznamená, ţe při poklesu teploty třeba na 22 ˚C nebo zvýšení na 28 ˚C chovaný sklípkan bude trpět nebo dokonce zemře. Mírné rozdíly v teplotách je moţné uplatnit umístěním některých terárií do vyšších polic, kde je vyšší teplota. A pro ţivočichy se speciálními nároky je vhodné vytápění dnes jiţ běţně prodávanými topnými tělesy, zabudovanými v tzv. kamenech. Jejich pouţití při chovu sklípkanů však nepokládám za nezbytné. Obecně se dá říci, ţe niţší teplota zpomaluje metabolismus a déle trvající teplota pod 20 ˚C můţe způsobit úhyn chovance. Výše teploty je však jen jedním z komplexu faktorů, které ţivočich potřebuje. Z těch dalších mohu uvést vlhkost prostředí, vzdušnou vlhkost a proudění vzduchu. Pokud se vytvoření a udrţování „optimálních“ podmínek nechceme příliš věnovat, budeme chovat sklípkany bez problémů při pokojové teplotě (KOVAŘÍK, 2006).
48
5.5. Způsob získání sklípkanů a jejich nemoci Nejlepší je získat odchované nedospělé sklípkany, kteří nepocházejí z odchytů. Tím přímo chráníte přírodní populace většiny atraktivních sklípkanů. Ti jsou domorodými sběrači loveni po tisících a importováni do Evropy a USA. Pavouci, kteří pocházejí z odchytu, bývají navíc občas napadeni parazity. Přítomnost vnitřních parazitů, tedy různých hlístic nebo larválních stádií blanokřídlého a dvoukřídlého hmyzu, při koupi poznáte zcela výjimečně podle moţných boulí na zadečku. Méně nebezpeční vnější parazité, které má více neţ 90 % importovaných sklípkanů. Jedná se většinou o různé druhy roztočů menších neţ špendlíková hlavička. Roztoči se zpravidla přiţivují na pavoukově potravě a nejsou mu přímo nebezpeční. Nebezpečné jsou ale dravé druhy roztočů, kteří narušují kutikulu sklípkana, hlavně v místech kloubů. Roztoči jsou spolu s plísňovými onemocněními hlavním důvodem, proč importované sklípkany musíme drţet v karanténě (KOVAŘÍK, 2006). Pokud pavouci neţerou nebo jsou příliš hubení, mohou být v příliš velkém suchu, velké zimě, nebo mohou trpět nějakou infekcí. Starý nebo nemocný pavouk slábne, přestává se pohybovat a odmítá potravu. Zadeček má vrásčitý (BRUINS, 1999). Nejvhodnější způsob získání sklípkanů je koupě na pravidelných burzách ţivých zvířat (např. praţské pravidelné burzy „Ţivá exotika“ a „Terebazar“). Zde však musíte být na pozoru před podvodníky, kteří prodávají sklípkany pod nesprávným, ale atraktivním jménem. Před koupí je vhodné ověřit si následující: -
sklípkan se při obtěţování staví k obraně, ať jiţ obranným postojem nebo uvolňováním ţahavých chloupků
-
pokud má malý nebo vrásčitý zadeček, okamţitě reaguje na předloţenou potravu
-
zadeček musí být symetrický a nesmí na něm být boule, skvrny nebo puchýře
-
pavouk neskládá končetiny pod tělo
-
z kutikuly v místě kloubů nevytéká tekutina (KOVAŘÍK, 2006).
49
6. Jedovatí pavouci a zajímavosti 6.1. Jedovatí pavouci Snad u ţádné jiné skupiny ţivočichů, vyjma hadů a štírů, nebylo vymyšleno tolik pověr o jedovatosti i léčebných účincích jako u pavouků. Jsou tedy pavouci jedovatí? Nutno odpovědět – jsou. Aţ na některé výjimky jsou pavouci opatřeni jedovými ţlázami a mohou aktivně vpravovat jed do těla jiného ţivočicha, kterého tak usmrcují. Toxiny pavouků působí především na bezobratlé ţivočichy, kteří jsou potravou, a tedy i kořistí většiny druhů pavouků. Obratlovci jsou na pavoučí jedy méně citliví (KŮRKA & PFLEGER, 1984). Jiţ staří řečtí a římští spisovatelé věděli, ţe někteří pavouci jsou jedovatí a mohou se stát nebezpečnými i pro člověka. Podle Xenofona praví Sokrates: „Coţ nevíš, ţe některá Phalangia (sekáči, pavouci), která nejsou větší neţ půl obolu (starořecký peníz), mohou týrat člověka bolestmi a připravit ho o rozum?“ Ze středověku se nám o pavoucích zachovalo celkem málo zpráv. U nás i jinde v Evropě bývaly tehdy pavučiny uţívány na zastavování krvácení a rozemletí pavouci tvořili někdy součást tajemných lektvarů. Zájem o pavouky však okamţitě stoupl, kdyţ se začátkem 16. století v Itálii objevila podivná nemoc, která se šířila i do sousedních zemí. Lidé, kteří onemocněli, byli postiţeni hysterickými záchvaty, poskakovali, smáli se a plakali. Tuto nemoc prý způsobovalo kousnutí slíďáka tarentského (Lycosa tarentula). Postiţení byli léčeni tancem. Hráli jim melodii, která měla prudký spád a nutila je tančit aţ do úplného vysílení. Nemocní pak upadli do bezvědomí, a kdyţ procitli, byli vyléčeni (BAUM & BUCHAR, 1973). Nejúčinnější jed mají snovačky rodu Latrodectus. Jeho nejdůleţitější sloţka je tzv. alfa-latrotoxin. Tato látka je aţ patnáctkrát toxičtější neţ jed chřestýše. Pro malé mnoţství vstříknutého jedu je však kousnutí snovačkou smrtelné jen ve vzácných případech. V různé literatuře se uvádí 2-4 % případů. Vţdy jde o děti nebo osoby nemocné či jinak oslabené (MAŘÍK, 2007). Nejznámější je snovačka jedovatá (Latrodectus mactans), která ţije v teplých oblastech všech kontinentů a její kousnutí způsobuje nepříjemné zdravotní potíţe (BUCHAR & KŮRKA, 1998).
50
Mezi nejjedovatější sklípkany patří příslušníci zvláštní čeledi Dipluridae, kteří si předou narozdíl od ostatních pavučinové sítě podobné sítím našich pokoutníků. Z této skupiny je nejlépe znám rod Atrax, zastoupený v Austrálii několika druhy (BAUM & BUCHAR, 1973). Sklípkan Atrax robustus je běţný na předměstí Sydney (PRESTONMAFHAM, 1998). Atrax je bojové povahy a přechází do útoku, jakmile cítí, ţe je ohroţen. Napadený člověk má ztíţené dýchání, zrychlený puls, zvýšenou teplotu a poruchy zraku. Polykání se stává nemoţným, puls slábne a postiţený někdy umírá slabostí srdce (BAUM & BUCHAR, 1973). Na území naší republiky neţije ţádný pavouk, jehoţ kousnutí by způsobilo váţnější potíţe, o smrtelném kousnutí nemluvě. V úvahu přichází pouze několik málo druhů, které by mohly svým kousnutím vyvolat lokální změny v postiţeném místě (otok, zarudnutí, bolest). Jsou to některé velké druhy křiţáků a pak náš největší pavouk (aţ 32 mm), slíďák tatarský (Lycosa singoriensis) (obr. 33) (KŮRKA & PFLEGER, 1984).
Obr. 33: Slíďák tatarský (MACEK, 2006) Naším nejjedovatějším pavoukem je pravděpodobně zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) z čeledi zápřednicovitých. Její kousnutí je velmi bolestivé a způsobuje velké otoky, v ţádném případě však nemůţe dojít k trvalému 51
poškození zdraví. Podobné účinky má i pod vodou ţijící vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica) z příbuzné čeledi stínomilovitých (MACEK, 2006). Dalším jedovatým pavoukem je stepník moravský (Eresus moravicus) ţijící na jiţní Moravě (www.wikipedia.org). 6.2. Zajímavosti Na světě se vyskytuje asi 40 462 druhů pavouků ve 109 čeledích. V Evropě je 4 113 druhů v 50 čeledích (MACEK, 2006). Kromě vodního prostředí, které trvale obývá pouze vodouch stříbřitý, nalezneme pavouky naprosto všude. Ovšem jen málo druhů ţije současně v lese i mimo les (např. křiţák obecný). Většina druhů pavouků ţije v tropech. Směrem k pólům jich rychle ubývá (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Všudypřítomnost pavouků potvrdila i anglická výprava, která se pokoušela roku 1953 vystoupit na nejvyšší horu světa, Mount Everest. Nalezla pavoučka z čeledi Salticidae ještě ve výši 6 000 metrů. Obyvatelé Mexika si sami doma zavěšují z lesa přinesená hnízda společensky ţijících pavouků. Ţádná mucholapka se jim prý nevyrovná. Někteří odváţnější obyvatelé Austrálie podle vyprávění dr. Bauma dokonce neváhají, aby si nabrali pod síť, která se dává na noc přes lůţko proti nepříjemným a nebezpečným komárům, několik velikých a nohatých pavouků z čeledi Sparassidae. V přítomnosti napohled sice děsivých pavouků mají alespoň jistotu, ţe jim ţádný přenašeč malárie nebude pískat celou noc u ucha (BAUM & BUCHAR, 1973). Neméně zajímavá sféra uţitečnosti pavouků je vázána na snovací činnost. Nejproslulejší jsou mnohaleté pokusy o zuţitkování pavoučích vláken k výrobě oděvů. Začalo to ve Francii roku 1709, kdy Bon de Saint-Hilaire nasbíral velké mnoţství pavoučích kokonů a získal z nich jemné šedé hedvábí. Podařilo se mu z nich zhotovit rukavice a punčochy. Své výrobky předloţil Francouzské akademii věd v Paříţi. Akademie povzbuzená pěkným výsledkem jeho pokusu, pověřila roku 1710 Réaumura, aby konal další pokusy a aby zjistil, zda je moţno zuţitkovat pavoučí hedvábí ve velkém – v průmyslu (BAUM & BUCHAR, 1973).
52
Vlákna křiţákovy sítě se ukázala příliš tenká, a bylo tedy nutno hledat úspěch v pavučině z kokonů. Ale i zde byla jednotlivá vlákna tak jemná, ţe teprve čtyři nebo pět se jich vyrovnalo jednomu vláknu bource morušového. Réaumur vypočítal, ţe by bylo zapotřebí hodně přes sto tisíc pavouků, aby byl získán jediný kilogram hedvábí. Mluvíme-li o vyuţívání pavučiny, nesmíme zapomenout ani na její upotřebení při lovu ryb. Cestovatelé tropickými končinami uvádějí nejroztodivnější metody vyuţití pavučinových vláken od výrobků z pavučiny, které jsou návnadou, aţ po vlákna některých druhů rodu Nephila, z nichţ se přímo vyrábějí sítě nebo malé čeřeny. K nejpodivnějšímu účelu prý pouţívali pevné pavučiny nefil domorodci některých ostrovů na severovýchod od Nové Guineje. Obalovali dřevěný jehlan pavučinou tak, ţe jím pohybovali dopředu a dozadu proti sítím, aţ byl celý pokryt vysokou vrstvou vláken. Pak dřevěnou „formu“ vytáhli a dostali útvar podoby velkého kornoutu nebo noční čepice. Tohoto pouţívali domorodci k potrestání nevěrných ţen: ţárlivý manţel jej přetáhl své ţeně přes hlavu jako kápi a pod bradou uvázal tak, ţe se nevěrná ţena po chvíli udusila. Dodnes věda tápe okolo problémů pavoučích sluchových orgánů, přestoţe pověsti o jejich hudebním sluchu kolovaly jiţ před dvěma sty lety. Uveďme alespoň jednu z nejproslulejších – historku o vězni Pellissonovi ve známé paříţské Bastile. Pellisson zde měl i svého komorníka, jehoţ povinností bylo bavit svého pána hrou na flétnu. Jednou si Pellisson povšiml, ţe hudba má zvláštní přitaţlivost pro pavouka, který měl v cele svou síť. Počal tedy konat pokusy a pavouk dostal pokaţdé mouchu, jakmile začal sluha hrát. Za krátkou dobu si na to pavouk zvykl, ţe prý přiběhl pokaţdé aţ k němu, kdyţ zaslechl zvuk flétny (BAUM & BUCHAR, 1973).
53
7. Výsledky Výsledky bakalářské práce jsou zpracované na základě vyhodnocení dotazníků a vlastního pozorování. Dotazníky se mi vrátily v původním počtu (30 kusů) a všechny vyplněné. Na úvod dotazníku měli respondenti vyplnit jméno a kontakt, ale většina sotva vyplnila jméno, natoţ pak kontakt. Ale nebylo to pro můj průzkum nijak podstatné a tak jsem mohla vyhodnotit všechny dotazníky. Dotazníky jsem zpracovala do grafů v programu MS Excel, s výjimkou otázek č.1 v části A, a č. 2 v části B. V prvním případě odpověděli všichni správně a v druhém případě odpověděli všichni respondenti stejně (tedy 100 %). Část A Otázka č. 1: Kolik má pavouk nohou? Z celkového počtu 30 respondentů odpověděli všichni správně, tedy za b) 8. U této otázky byla tedy 100 % úspěšnost, coţ přisuzuji faktu, ţe je to věc poměrně známá a často zmiňovaná jiţ na základní škole a moţná i dříve. Otázka č. 2: Z kterých částí se skládá tělo pavouků?
Z kterých částí se skládá tělo pavouků?
hlavohruď a zadeček
77%
hlava, hruď, zadeček
předohruď a zadohruď
23%
0%
0%
20%
40%
60%
80%
100%
Obr. 34: Graf odpovědí na otázku „Z kterých částí se skládá tělo pavouků?“ 54
Z celkového počtu 30 respondentů odpovědělo 23 lidí (77%) správně, ţe tělo pavouka se skládá z hlavohrudi a zadečku. Také se zde však našlo 7 lidí (23%), kteří se špatně domnívali, ţe jsou to části hlava, hruď a zadeček. Nikdo z dotazovaných nevyplnil odpověď poslední a to předohruď a zadohruď.
Otázka č. 3: Pavouci jsou: Pavouci jsou:
gonochoristé
90%
hermafrodité
10%
0%
10%
20%
30%
40%
50%
60%
70%
80%
90% 100%
Obr. 35: Graf odpovědí na otázku „Pavouci jsou:“ Z celkového počtu 30 respondentů odpovědělo 27 (90%) správně a pouze 3 (10%) odpověděli špatně neboť vyplnili, ţe pavouci jsou hermafrodité.
55
Otázka č. 4: Cévní soustava pavouků je: Cévní soustava pavouků je:
83%
otevřená
uzavřená
17%
0%
10%
20%
30%
40%
50%
60%
70%
80%
90%
100%
Obr. 36: Graf odpovědí na otázku „Cévní soustava pavouků je:“ Z celkového počtu 30 respondentů správně odpověděli ti, jenţ napsali, ţe cévní soustava pavouků je otevřená, tedy 25 respondentů (83%). Našlo se zde i 5 respondentů (17%) kteří se domnívali, ţe pavouci mají uzavřenou cévní soustavu.
Otázka č. 5: U pavouků je výrazný ………………….…. ……………….…..…, coţ znamená, ţe samička je větší neţ sameček. U pavouků je výrazný …………………… ………………, což znamená, že samička je větší než sameček.
sexuální dimorfismus
87%
nevyplněno
13%
0%
10%
20%
30%
40%
50%
60%
70%
80%
90%
Obr. 37: Graf odpovědí na otázku „U pavouků je výrazný ………………….…. ……………….…..…, coţ znamená, ţe samička je větší neţ sameček.“
56
100%
Z celkového počtu 30 respondentů odpovědělo 26 (87%) správně, kdyţ dopsali odpověď sexuální dimorfismus (pohlavní dvojtvárnost). U této otázky však nebyla na výběr odpověď, respondenti ji museli dopsat. Tak se u 4 (13%) z nich stalo, ţe kolonka zůstala nevyplněná.
Otázka č. 6: Také se u nich vyskytuje ………….………… ………………………, tj. po páření, ale někdy i během zásnubního tance samice seţere samce.
Také se u nich vyskytuje ………….………… ………………………, tj. po páření, ale někdy i během zásnubního tance samice sežere samce.
manželský kanibalismus
83%
17%
nevyplněno
0%
10%
20%
30%
40%
50%
60%
70%
80%
90% 100%
Obr. 38: Graf odpovědí na otázku „Také se u nich vyskytuje ………….………… ………………………, tj. po páření, ale někdy i během zásnubního tance samice seţere samce.“ Z celkového počtu 30 respondentů odpovědělo správně 25 (83%) a opět se stalo, ţe 5 (17%) respondentů nechalo odpověď nevyplněnou. U této otázky jsem předpokládala doplnění 2 slov, ale ve většině případů se mi ve vyplněných dotaznících objevilo jen slovo kanibalismus, které jsem uznávala jako správnou odpověď.
57
Část B Otázka č. 1: Bojíte se pavouků? Bojíte se pavouků?
ANO
63%
NE
37%
0%
10%
20%
30%
40%
50%
60%
70%
80%
90%
100%
Obr. 39: Graf odpovědí na otázku „Bojíte se pavouků?“ Pokud jste odpověděli ano, vyberte odpověď, která by Váš strach vystihovala: a) štítím se jich b) při pohledu na pavouka mi naskakuje husí kůţe c) nemůţu o nich ani slyšet d) mám z nich panickou hrůzu e) jiné (doplňte) ………………….
58
Která odpověď vystihuje Váš strach? a)
42%
b)
16%
c)
5%
d)
26%
e)
11% 0%
10%
20%
30%
40%
50%
Obr. 40: Graf odpovědí na otázku „Která odpověď vystihuje váš strach?“ Z celkového počtu 30 respondentů se pavouků bojí 19 (63%) z nich. Pavouků se ovšem nebojí 11 (37%) respondentů. Ti, kteří odpověděli, ţe se pavouků bojí, si měli dále vybrat odpověď, která by jejich strach vystihovala. Z celkového počtu 19 lidí, kteří se bojí pavouků, se jich 8 (42%) štítí. Další hojnou odpovědí (26%) bylo, ţe mají z pavouků panickou hrůzu. Respondenti, kterým při pohledu na pavouka naskakuje husí kůţe se v dotazníků našli 3 (16%). Pouze 1 respondent (5%) odpověděl, ţe o pavoucích nemůţe ani slyšet. Poslední moţností bylo doplnit jiné slovo, které by vyjadřovalo jejich strach. Tuto moţnost vyuţili 2 respondenti (11%), z nichţ první odpověděl, ţe je respektuje a druhý, ţe je nemá rád, protoţe mají hodně noh.
Otázka č. 2: Chováte doma nějakého pavouka? Z celkového počtu 30 respondentů odpověděli všichni stejně, tedy ţe doma ţádného pavouka nechovají.
59
Otázka č. 3: Co uděláte s pavoukem, kterého najdete ve svém obydlí? Co uděláte s pavoukem, kterého najdete ve svém obydlí?
zabiji ho
13%
vyhodím ho ven
40%
nechám ho tam, kde je
47%
0%
10%
20%
30%
40%
50%
60%
70%
80%
90%
Obr. 41: Graf odpovědí na otázku „Co uděláte s pavoukem, kterého najdete ve svém obydlí?“ Z celkového počtu 30 respondentů vyplnilo 14 (47%) moţnost poslední, tedy nechám ho tam kde je. Dalších 12 (40%) respondentů by pavouka vyhodilo ven. A nakonec 4 lidé (13%) by pavouka zabili. Nejčastěji by tedy respondenti nechali pavouka tam, kde je a nevšímali by si ho.
60
100%
Část C Otázka č. 1: Vyskytuje se ve Vašem obydlí pavouk? Vyskytuje se ve Vašem obydlí pavouk?
ANO
63%
NE
37%
0%
10%
20%
30%
40%
50%
60%
70%
80%
90%
100%
Obr. 42: Graf odpovědí na otázku „Vyskytuje se ve Vašem obydlí pavouk?“ Z celkového počtu 30 respondentů odpovědělo 19 (63%), ţe se v jejich obydlí pavouk vyskytuje. Velký počet respondentů, tedy 11 (37%) však odpovědělo, ţe ne. Na tuto otázku však navazuje vlastní pozorování, které podle mého názoru hodně respondentů v jejich odpovědi ovlivnilo. Raději napsali, ţe se v jejich obydlí ţádný pavouk nevyskytuje, aby se vyhnuli vlastnímu pozorování, na které neměli čas nebo se jim prostě provádět nechtělo.
Otázka č. 2: Za pouţití údajů z legendy vyplňte prosím následující tabulku. Respondenti měli za úkol dopsat do tabulky druh nebo stručný popis pavouka. Dále měli doplnit světlo, teplo, místo a pokoj, ve kterém se nelezený pavouk vyskytoval při jejich pozorování. Do těchto kolonek zapisovali pouze čísla podle níţe uvedené legendy, jeţ zastupovala jednotlivé moţnosti.
61
Pozorované druhy pavouků
křižák
8%
pokoutník
25%
sekáč
13%
skákavka
4%
třesavka
17%
neurčeno
33% 0%
5%
10%
15%
20%
25%
30%
35%
40%
45%
50%
Obr. 43: Graf znázorňující pozorované druhy pavouků
Pozorované druhy pavouků
křižák
8%
pokoutník
25%
skákavka
4%
třesavka
30%
neurčeno
33%
0%
5%
10%
15%
20%
25%
30%
Obr. 44: Graf znázorňující pozorované druhy pavouků
62
35%
40%
45%
50%
Tabulku vyplnilo 19 respondentů, kteří celkem vyplnili 24 kolonek (100%). Na základě jejich odpovědí jsem pavouky určila pouze do rodů. Nejhojnějším pavoukem byl pokoutník a to v počtu 6 jedinců (25%). Druhým nejčastějším rodem byla třesavka, kterou pozorovali 4 respondenti (17%). Celkem 3 respondenti (13%) zapsali při pozorování sekáče, který ovšem není pavouk, ale pavoukovec. Protoţe je však respondenti zaznamenali do tabulky, jsou do grafu (obr. 43) zařazeni. Sekáčem je však dost často (prakticky téměř vţdy) míněna třesavka, takţe sekáči jsou v druhém grafu (obr. 44) a následně do tabulky zařazeni mezi třesavky (Tab. 1). Dalším pavoukem byl křiţák, kterého zpozorovali 2 respondenti (8%). Jako poslední byla zmíněna skákavka a to pouze 1 respondentem (4%). Velký počet respondentů však vyuţil moţnost popsat pavouka. Tato moţnost se však zdá poněkud nešťastná, protoţe z těchto popisů bylo velmi těţké určit o jakého pavouka se jedná. Proto tyto odpovědi spadají pod označení „neurčeno“, která je v grafu zastoupena z 33%. Podle některých popisů, konkrétně podle tří, se domnívám, ţe se jedná o třesavky.
Druhou část této otázky jsem zpracovala do tabulky tak, jak to měli za úkol respondenti. Podle uvedené legendy jsem tedy zapracovala níţe uvedenou tabulku. Legenda: Světlo: 1. světlo
Teplo: 1. teplo
2. stín
2. pokojová teplota
3. tma
3. zima
Místo: 1. v rohu místnosti
Pokoj: 1. koupelna
2. pod kobercem
2. WC
3. za obrazem
3. obytné prostory
4. za/pod topením
4. spiţírna
5. za/pod postelí
5. půda
6. jiné (doplňte)
6. sklep 63
Tab. 1: Výskyt pavouků v obydlích Druh, popis pavouka
Světlo
Teplo
Místo
Pokoj
křiţák pokoutník skákavka
2,3
3,3
1,1
3,4
2,2,2,2,2,3
2,2,3,3,3,3
1,1,1,1,1,1
3,3,3,4,4,4,5
2
3
6 (na stěně)
6
třesavka
1,1,1,1,1,2,2,2
1,2,2,2,2,3,3
1,1,1,1,1,1,4
1,1,1,2,2,3,3,3,3
Křiţák byl zaznamenán pouze dvakrát a to v obytných prostorech a ve spiţírně. Co se týče místa výskytu, vţdy se nacházel v rohu místnosti. Co se týče světelných a teplotních podmínek, vyskytoval se křiţák vţdy v zimě, ve stínu i ve tmě. Pokoutník byl nejčastěji nalezen v obytných prostorech a ve spiţírně. Ve všech případech byl spatřen v rohu místnosti. Ve většině případů zde byl stín a zima. Skákavka byla spatřena pouze jedním respondentem, který ji zaznamenal ve sklepě na stěně, kde byla zima a stín. Téměř všichni respondenti, kteří pozorovali třesavku, se shodli na místě a podmínkách jejího výskytu. Nejčastěji se vyskytovala v rohu obytných prostor, kde bylo podle respondentů nejčastěji světlo a pokojová teplota. Nejhojnějším pavoukem v lidských obydlích byla tedy třesavka. Dalším početným rodem byly pokoutníci a třetím nejčastějším křiţáci. Také byla pozorována jedna skákavka a tři sekáči, kteří jak uţ bylo zmíněno, nejsou pavouci, ale pavoukovci (třída: pavoukovci, řád: sekáči) a byli nakonec počítáni mezi třesavky. Nejčastěji byli pavouci pozorováni v obytných prostorech. Ve většině případů to bylo v rohu místnosti, tedy kromě skákavky, ta byla spatřena na stěně. Z hlediska světelných a teplotních podmínek se pavouci vyskytovali nejčastěji ve stínu a v zimě. Výsledky dotazníků se shodují s výsledky mého pozorování. Nejčastěji jsem pozorovala třesavku, ale nepodařilo se mi určit, zda se jedná o třesavku sekáčovitou či třesavku velkou. Dále jsem pozorovala pokoutníka tmavého a pouze jednou jsem viděla křiţáka, kterého jsem však nestihla zdokumentovat. Také se mi podařilo zachytit snovačku pokoutní (Příloha č. 2). Pavouky jsem nejčastěji pozorovala v obytných prostorech a v koupelně. 64
Myslím si, ţe respondenti vlastní pozorování neprováděli příliš poctivě a důsledně. O tom svědčí i to, ţe jediná místa výskytu pavouků byla roh místnosti, stěna a za/pod topením. Nezdá se mi příliš pravděpodobné, ţe při odsunutí postele či zvednutí kousku koberce, by se zde nenašel ani jeden pavouček. Zajímavé je také, ţe pouze dva pavouci se vyskytovali na půdě nebo ve sklepě. Tuto skutečnost však přisuzuji tomu, ţe většina respondentů asi sklep či půdu nemá nebo se jim tam prostě nechtělo jít.
65
8. Diskuse Při výběru tématu týkajícího se pavouků jsem se domnívala, ţe literatury bude dostatek. Při rešerši literatury jsem ovšem zjistila, ţe publikací, které se věnují pouze pavoukům je velmi málo. Jednou z nich je kniha Naši pavouci (BUCHAR & KŮRKA, 1998), která se zabývá pouze pavouky. V této knize jsem však zjistila určité rozdíly od jiných publikací, např. autoři zde hovoří o larvách či nymfách. Ovšem podle HANZÁKA (1973) je vývoj pavouků přímý. Dále zde autoři hovoří o tom, ţe pavoučí vlákno je pavučina, ovšem pavučina je spíše „stavba“ z pavoučího vlákna a ne samotné vlákno. Druhou publikací, která se z velké části zabývá pavouky je Kniha o pavoucích a štírech (PRESTON-MAFHAM, 1998). Tato kniha je poměrně čtivá a hlavně názorná díky velkému mnoţství obrázků. Negativum bych viděla v tom, ţe autor zde poměrně často uvádí pouze „latinské“ názvy čeledí či druhů pavouků, coţ čtenářům nic moc neřekne. Při rešerši literatury jsme také nikde nenašla nějakou anketu či průzkum týkající se mého tématu. Proto jsem mohla výsledky mého dotazníku srovnat jen s údaji o výskytu našich pavouků z různých publikací. Tyto publikace, ze kterých jsem čerpala i charakteristiku našich pavouků, se však z hlediska některých informací trochu rozcházejí, hlavně ve velikosti pavouků. KREJČA, J. & KORBEL, L. (eds) & al. (2001) uvádějí, ţe velikost pokoutníka domácího je 7,5-11 mm, zatímco STICHMANN, W. & KRETZSCHMAR, E. (1998) uvádějí velikost aţ 18 mm. Ale u některých pavouků např. u vodoucha stříbřitého se ve velikosti (aţ 15 mm) autoři shodují. Z internetových zdrojů pro mě byla nejuţitečnější stránka Pavouci České republiky (MACEK, 2006). Tato stránka obsahuje velké mnoţství čeledí doplněných stručným popisem, obrázky a také mapami výskytu pavouků. Právě tyto mapky se mi však nezdají příliš povedené. Autor uvádí, ţe určitý druh pavouka je velmi hojný, ale mapa tomuto tvrzení příliš neodpovídá. H. Bellmannová (BELLMANN, 2004) uvádí v budovách a na zdech domů celkem 10 druhů pavouků, zatímco dotazník a mé vlastní pozorování potvrdily jen asi 5 druhy pavouků v lidských obydlích.
66
9. Závěr Bakalářská práce pojednává o pavoucích a jejich výskytu v lidských obydlích. Největší část práce se věnuje obecné charakteristice pavouků s ohledem na druhy pavouků vyskytující se v ČR. Je zde však i kapitola týkající se chovu sklípkanů. Ta je však zmíněna jen velmi stručně, protoţe je to téma velmi obsáhlé. Teoretická část je tedy zaloţena na rešerši literatury a slouţí k bliţšímu seznámení s pavouky, coţ byl první cíl bakalářské práce. Dalším cílem bakalářské práce bylo vytvoření přehledu druhů pavouků s výskytem v lidských obydlích. Přehled byl vytvořen na základě rešerše literatury. Ke kaţdému druhu je uvedena stručná charakteristika, obrázek a u některých pavouků i mapa výskytu. Mapa je uvedena pouze u pavouků s nehojným či vzácným výskytem. Takto je zde zpracováno 13 druhů synantropních pavouků. Posledním cílem bylo zmapování výskytu pavouků v našich obydlích na základě vytvoření dotazníku, který byl vyplněn studenty Pedagogické a Přírodovědecké fakulty MU. Z výsledků vyplývá, ţe nejhojnějším pavoukem v lidských obydlích je třesavka (7), neméně početný je pokoutník (6) a třetí nejčastější je křiţák (2). Také byla pozorována skákavka (1) a snovačka (1). Z výsledků dále vyplývá, ţe z hlediska světelných a teplotních podmínek se pavouci vyskytovali nejčastěji ve stínu a v chladu. Narazit na pavouky bylo moţné nejčastěji v obytných prostorech, kde byli pozorováni v rohu místnosti. Z dotazníků lze také usuzovat, ţe se respondenti vlastnímu pozorování příliš nevěnovali. Řekla bych, ţe většina respondentů se podívala jen po bytě či domě, ale do sklepa a na půdu se jim jít nechtělo. To je ale škoda, protoţe výsledky dotazníků by tak mohly být zajímavější. Cíle stanovené v projektu byly tedy z větší části splněny. Bliţší seznámení s pavouky bych však chtěla provést na základě osobního kontaktu s pavouky formou vlastního výzkumu. Dále bych se pokusila vytvořit výukový program, čemuţ uţ bych se ale chtěla věnovat v diplomové práci.
67
10. Souhrn Bakalářská práce se zabývá pavouky a jejich výskytem v lidských obydlích. Teoretická část se zabývá hlavně obecnou charakteristikou pavouků, jejich ţivotem a přehledem druhů pavouků ţijících v lidských obydlích v ČR. Práce se také zabývá chovem sklípkanů, jedovatými pavouky a nechybí ani některé zajímavosti. Praktická část se zabývá zpracováním a vyhodnocením dotazníků a interpretací výsledků. Úkolem dotazníků bylo zmapovat výskyt pavouků v našich obydlích, coţ byl jeden z cílů bakalářské práce. Výsledky byly zpracovány do grafů a tabulky. Z výsledků dotazníků vyplývá, ţe nejhojnějším pavoukem vyskytujícím se v lidských obydlích v ČR je třesavka. Abstract The bachelor thesis deals with spiders and their occurrence in residential houses. The theoretical part involves mainly general characteristic of spiders, their life and a survey of the spider species living in residential houses in the Czech Republic (CR). The thesis is also concentrated on breeding of tarantulas, poisonous spiders and even some curiosities are not missing. The practical part deals with processing and evaluation of questionaries and with interpretation of results. The task of the questionaries was to map out the occurrence of spiders in our houses which was one of the work´s aims. The results were processed into graphs and a table. From the results of the questionaries emerges, that the most abundant spider with occurring in residential houses in the CR is a long-legs spider.
68
11. Seznam použité literatury Tištěné zdroje: BELLMANN, H. (2003): Pavoukovci a další bezobratlí. Praha: Kniţní klub. 152 s. BELLMANN, H. (2004): Pavouci: naše nejvýznamnější druhy, včetně hnízd a kokonů. Praha: NS Svoboda. 93 s. BRUINS, E. (1999): Encyklopedie teraristiky. Praha: Rebo Productions. 317 s. BUCHAR, J. & KŮRKA, A. (1998): Naši pavouci. Praha: Academia. 154 s. HANZÁK, J. & al. (1973): Světem zvířat. V. díl, Bezobratlí, 1. část. Praha: Albatros. 451 s. KOVAŘÍK, F. (2001): Chov sklípkanů. Jihlava: Madagaskar. 107 s. KOVAŘÍK, F. (2006): Svět sklípkanů. Jihlava: Madagaskar. 227 s. KRATOCHVÍL, J. (1966): Pouţitá zoologie. 1. Bezobratlí. Praha: SZN. 409 s. KREJČA, J. & KORBEL, L. (eds) & al. (2001): Velká kniha ţivočichů: hmyz, ryby, obojţivelníci, plazi, ptáci, savci. 3. vyd. Bratislava: Príroda. 344 s. KŮRKA, A. & PFLEGER, V. (1984): Jedovatí ţivočichové. Praha: Academia. 168 s. LANG, J. & al. (1974): Zoologie pro pedagogické fakulty. I. díl. 3.vyd. Praha: SPN. 381 s. PRESTON-MAFHAM, R. (1998): Kniha o pavoucích a štírech. Praha: Svojtka & Co. 143 s. REICHHOLF-RIEHM, H. (1997): Hmyz a pavoukovci. Praha: Ikar. 287 s. SEDLÁK, E. (2003): Zoologie bezobratlých. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita. 336 s. SMRŢ, J. & al. (2004): Biologie ţivočichů: pro gymnázia. Praha: Fortuna. 207 s. STICHMANN, W. & KRETZSCHMAR, E. (1998): Svět zvířat kolem nás: průvodce evropskou zvířenou. Praha: Granit. 446 s.
69
Elektronické zdroje: ANONYM.
(2009):
Stepník
[cit.19.listopadu
moravský
2009].
[online],
Dostupný
poslední
z www:
revize
6.09.2009
/wiki/Stepník_moravský>. MACEK, R. (2006): Pavouci České republiky [online], poslední revize 21.11.2009 [cit. 23. listopadu 2007]. Dostupný z www: . MAŘÍK, I. (2007): Aranearium [online], poslední revize 24.11.2009 [cit. 2. prosince 2007]. Dostupný z www: .
70
12. Přílohy Příloha č. 1: Dotazník Příloha č. 2: Vlastní fotografie pavouků
71
Příloha č. 1: Dotazník Dotazník: Pavouci v lidských obydlích Jméno: Kontakt: Část A 1. Kolik má pavouk nohou? a) 6
b) 8
c) 10
2. Z kterých částí se skládá tělo pavouků? a) hlavohruď a zadeček
b) hlava, hruď, zadeček
3. Pavouci jsou: a) gonochoristé 4. Cévní soustava pavouků je:
c) předohruď a zadohruď
b) hermafrodité
a) otevřená
b) uzavřená
5. U pavouků je výrazný ………………….…. ……………….…..…, coţ znamená, ţe samička je větší neţ sameček. 6. Také se u nich vyskytuje ………….………… ………………………, tj. po páření, ale někdy i během zásnubního tance samice seţere samce. Část B 1. Bojíte se pavouků?
a) ANO
b) NE
Pokud jste odpověděli ano, vyberte odpověď, která by Váš strach vystihovala: a) štítím se jich b) při pohledu na pavouka mi naskakuje husí kůţe c) nemůţu o nich ani slyšet d) mám z nich panickou hrůzu e) jiné(doplňte) ………………………………………………..
2. Chováte doma nějakého pavouka?
a) ANO
b) NE
Pokud jste odpověděli ano, napište prosím jaký druh: …..………………………… 3. Co uděláte s pavoukem, kdyţ ho najdete ve svém obydlí? a) zabiji ho
b) vyhodím ho ven
c) nechám ho tam, kde je
Část C 1. Vyskytuje se ve Vašem obydlí pavouk?
a) ANO
b) NE
Pokud jste odpověděli ano, pokračujte prosím dále. 2. Za pouţití údajů z legendy vyplňte prosím následující tabulku. Legenda: Světlo: 1. světlo
Teplo: 1. teplo
2. stín
2. zima
3. tma
3. ani teplo ani zima
Místo: 1. v rohu místnosti
Pokoj: 1. koupelna
2. pod kobercem
2. WC
3. za obrazem
3. obytné prostory
4. za/pod topením
4. spiţírna
5. za/pod postelí
5. půda
6. jiné (doplňte)
6. sklep
Do tabulky napište pouze čísla nebo slova, je-li potřeba do tabulky něco dopsat. Do prvního sloupku dopisují všichni buď název pavouka nebo jeho stručný popis. Druh, popis pavouka
Děkuji za vyplnění.
Světlo
Teplo
Místo
Pokoj
Michaela Macková
Příloha č. 2: Vlastní fotografie pavouků
Obr. 45: Třesavka, Svitavy, listopad 2008 (orig.)
Obr. 46: Pokoutník tmavý, Svitavy, listopad 2008 (orig.)
Obr. 47: Snovačka pokoutní, Svitavy, listopad 2008 (orig.)
