MASARYKOVA UNIVERZITA. Smysl hodnot a jejich opodstatnění v křesťanské etice

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA HISTORIE

Smysl hodnot a jejich opodstatnění v křesťanské etice Bakalářská práce

Brno 2012

Vedoucí práce:

Autor práce:

prof. ThDr. Mgr. Helena Hrehová, PhD.

Stanislava Zálešáková, DiS.

Bibliografický záznam Zálešáková, Stanislava. Smysl hodnot a jejich opodstatnění v křesťanské etice : bakalářská práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra historie, 2012. 66 l. Vedoucí bakalářské práce Helena Hrehová.

Anotace Bakalářská práce „Smysl hodnot a jejich opodstatnění v křesťanské etice“ se zabývá problematikou hodnot a ctností v křesťanské etice. Nejzákladnější křesťanské hodnoty jsou rozebírány na základě Písma svatého, ctnosti prostřednictvím papežských encyklik. Práce reaguje na současnou hodnotovou krizi, snaží se postihnout aktuální situaci a hledat cestu z této krize.

Annotation The bachelor thesis "The meaning of values and their foundation in Christian ethic" deals with issues of values and the virtues in Christian ethic. The most basic Christian values are analyzed by Scripture. Christian virtues are analyzed by Papal encyclical. The thesis is the reaction to the current value crisis. It is trying to introduce the current situation and find the way from this crisis.

Klíčová slova etika * křesťanství* morálka * hodnoty * ctnosti* život * smysl života * krize * Bůh

Keywords ethic * Christianity * morale * values * life * the meaning of life * crisis * God

Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně dne 20. dubna 2012

……………………………… Stanislava Zálešáková

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí mé bakalářské práce prof. ThDr. Mgr. Heleně Hrehové, PhD. za podnětné připomínky, rady, ochotu, vstřícný přístup a čas, který mi věnovala při tvorbě této práce. Mé poděkování patří také všem přátelům a známým, kteří se zúčastnili výzkumu nebo mi byli jinak nápomocní.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 7 I. TEORETICKÁ ČÁST.......................................................................................................... 9 1. Křesťanství a hodnoty ......................................................................................................... 9 1.1 Hodnota a její původ ........................................................................................................ 9 1.2 Počátky křesťanství a základ křesťanského učení .......................................................... 12 1.2.1Motiv exodu ............................................................................................................. 14 2. Hodnoty v křesťanské etice ............................................................................................... 16 2.1 Desatero .......................................................................................................................... 16 2.1.1 Výklad jednotlivých přikázání a pochopení Boha jako nevyšší hodnoty ............... 17 2.2 Blahoslavenství jako Magna charta křesťanské etiky .................................................... 20 2.2.1 Výklad jednotlivých blahoslavenství ...................................................................... 21 3. Láska, víra, naděje jako největší křesťanské ctnosti ...................................................... 25 3.1 Ctnost lásky .................................................................................................................... 25 3.2 Ctnost víry ...................................................................................................................... 27 3.3 Ctnost naděje .................................................................................................................. 29 3.4 Reflexe božských ctností v papežských encyklikách ..................................................... 30 3.4.1 Encyklika Benedikta XVI. Deus caritas est – Bůh je láska .................................... 30 3.4.2. Encyklika Benedikta XVI. Spe salvi – Spaseni v naději ....................................... 32 3.4.3. Encyklika Jana Pavla II. Fides et ratio – O vztazích mezi vírou a rozumem ........ 34 4. Krize křesťanských hodnot v 21. století ........................................................................... 36 II. PRAKTICKÁ ČÁST ......................................................................................................... 39 5. Výzkum .............................................................................................................................. 39 5.1 Cíl výzkumu a hypotézy ................................................................................................. 39 5.2 Metody výzkumu a sběr dat ........................................................................................... 39 5.3 Výsledky výzkumu ......................................................................................................... 40 5.3.1 Otázka č. 1 a 2 - Pohlaví a věk respondentů .......................................................... 40 5.3.2 Otázka č. 3 – Víte co je hodnota?............................................................................ 41

5.3.3. Otázka č. 4 – Pokuste se dané hodnoty seřadit podle důležitosti pro Váš život .... 43 5.3.4 Otázka č. 5 – Víte, co je ctnost? .............................................................................. 45 5.3.5 Otázka č. 6 – Znáte nějaké typicky křesťanské ctnosti? ......................................... 47 5.3.6 Otázka č. 7 – Je podle Vašeho názoru ctnost naučitelná? ....................................... 49 5.3.7 Otázka č. 8 a 9 – Důležitost hodnot a ctností pro lidský život, závaznost Desatera pro každého ...................................................................................................................... 50 5.3.8 Otázka č. 10 – Je podle Vás v současném sociálně-společenském životě viditelná hodnotová krize? .............................................................................................................. 51 5.4 Závěr výzkumu ............................................................................................................... 53 Závěr ........................................................................................................................................ 55 Resumé .................................................................................................................................... 57 Summary ................................................................................................................................. 57 Použitá literatura a zdroje ..................................................................................................... 58 Přílohy ..................................................................................................................................... 61 Příloha č. 1 - nevyplněný dotazník ....................................................................................... 61 Příloha č. 2 – příklad vyplněného dotazníku ........................................................................ 63

Úvod Morální otázky se dotýkají každého z nás, i těch, kteří popírají existenci Boha. Všichni se někdy během života zamýšlíme nad tím, kdo jsme, co stojí za příčinou naší existence, jak prožít šťastný život, a co nás čeká po smrti. Předpoklad k mravnímu chování a cit pro hodnoty máme hluboce zakořeněný v naší duši, je však otázkou, do jaké míry jsme ochotni se jím také řídit. Už od dětství jsme vedeni k tomu, abychom se k druhým chovali správně a s úctou. Stejně je v nás budován určitý žebříček hodnot. Ve chvíli, kdy však začneme sami uvažovat, mění se také naše preference. Už nepřebíráme názory druhých, ale vytváříme si své vlastní. Hodnota každé události, každého činu, každé věci je neopakovatelná a pro každého člověka má osobitý význam. To co jedni považují za nepodstatné, nepotřebné k životu, může mít pro druhé ten největší význam. V životě rádi hledáme také nějaký vzor, který by nám mohl být inspirací, ke kterému bychom mohli s úctou vzhlížet. Pro křesťany se takovým vzorem stal Ježíš Kristus, v jehož jménu se uskutečňuje spása. Morální život se stává cestou ke spáse. V současné společnosti se však mravní hodnoty ocitají v krizi, jsme stále více na pochybách, zda má vůbec morálka v životě své místo. Předkládaná práce chce na tuto krizi ve společnosti reagovat a být inspirací pro možnosti jejího řešení. Jejím cílem není podat ucelený historický přehled vývoje hodnot. Chce se obrátit na společnost a připomenout jí, jakých hodnot se vzdává a co tím ztrácí. Mají vůbec ještě hodnoty v dnešní společnosti místo? Vědí vůbec lidé, co jsou skutečné hodnoty, nebo už jsou zcela zkaženi touhou po materiálnu? Uvědomují si, jaký je jejich smysl života? Právě na tyto otázky se bude práce snažit najít odpověď. Text práce je rozdělen na část teoretickou a praktickou. V teoretické části se nejdříve pokusíme nastínit obecný význam pojmu hodnota. Vzhledem k tomu, že se chceme zabývat hodnotami křesťanskými, je nutné také zmínit počátky křesťanství a původ křesťanského učení, abychom věděli, kde mají křesťanské hodnoty svůj původ. Primárním zdrojem křesťanské etiky je Písmo svaté. Vrchol etických požadavků Starého zákona pak nalézáme v Dekalogu, Nového zákona v Ježíšových Blahoslavenstvích. Proto právě těmto dvěma textům bude věnována pozornost v další části práce. Zaměříme se na jejich původ, rozbor a přínos pro život. Novozákonní listy nám však přináší i další významný zdroj křesťanské etiky. Tím jsou božské nebo též teologické ctnosti – láska, víra, naděje, jejichž prostřednictvím je člověk schopen porozumět spásnému Božímu slovu, přijímat jej

7

a odpovídat na něj. 1 Není proto možné je v této práci opomenout. Teologické ctnosti se staly námětem také papežských encyklik. Vzhledem k omezenému rozsahu této práce se podíváme na pojetí dané ctnosti vždy jen v jedné encyklice Jana Pavla II. nebo Benedikta XVI. Poslední část teoretické části se pokusí odkrýt příčiny hodnotové krize, která je v současné době velmi aktuální. Zároveň chce být tato kapitola také jakýmsi pomyslným mostem k praktické části práce. V ní se budeme snažit poodhalit na základě provedeného dotazníkového šetření povědomí o křesťanských hodnotách ve společnosti, zda mají lidé dnes k hodnotám vztah, jaké hodnoty jsou pro jejich život důležité a zda vnímají, že společnost prochází morální a hodnotovou krizí. Teoretická část práce je komparativní analýzou literatury zabývající se tematikou křesťanských hodnot a ctností. Práce by nemohla vzniknout bez studia Písma svatého, které je primárním dokumentem spolu s papežskými encyklikami a sborníky Acta Moralia Tyrnaviensia I. a Zborníku príspevkov z interdisciplinárnej vedeckej konferencie: Hodnotové aspekty súčasného sveta. Při práci s ním byla využívána hermeneutická a interpretační metoda, jelikož bez porozumění textu Písma se nemůžeme pokoušet vytvořit jeho výklad a nelze mluvit o tom, co stojí v Písmu, aniž bychom na jednotlivé úseky neodkazovali. Své zastoupení má vzhledem k danému tématu a osobní zkušenosti i metoda experimentální, jelikož je velmi těžké se oprostit od něčeho, co je součástí vašeho života. Pro praktickou část práce byla klíčová metoda dotazníková.

1

PESCHKE, Karl-Heinz. Křesťanská etika. Vyd.1. Praha : Vyšehrad, 1999, s. 31-33.

8

I. TEORETICKÁ ČÁST 1. Křesťanství a hodnoty „Nechej se probudit Tím, který přišel kvůli tobě. Pak objevíš touhu, která v tobě dřímá. Touhu po něčem dobrém, čistém a spravedlivém. Pak objevíš své schopnosti a dary, které ti byly svěřeny proto, aby díky nim byli skrze tebe šťastni druzí. Pak objevíš nekonečnou hodnotu a krásu života.“ (Vojtěch Cikrle)

1.1 Hodnota a její původ Ačkoliv si to mnohdy ani neuvědomujeme, hodnoty jsou přirozenou součástí našeho života. Lidský život si bez nich nelze představit. Právě ony jsou tím, co nás učí rozlišovat co je pro náš život podstatné, vybírat si z různých alternativ dle důležitosti pro naši současnost ale i budoucnost. Každý člověk má v sobě už od narození zakotvený cit pro hodnoty, který se v průběhu času rozvíjí. Jako hodnotné shledáváme to, u čeho pociťujeme užitečnost, potřebnost pro naši existenci. Chceme, aby tyto prvky měly pozitivní vliv na náš život. Je tedy zřejmé, že jako hodnotné můžeme kvalifikovat něco, co je kvalitní a cenné v našem pohledu nazírání. Definovat pojem hodnota je velmi obtížné. Filozofie ji chápe jako určitou vlastnost jevů, dějů a činů. V sociologii jsou hodnoty výrazem obecných principů základních orientací a preferencí kolektivní víry.2 Hodnoty existují mimo člověka, ten je pouze objevuje, uvědomuje si je a realizuje je. Je tedy zřejmé, že „když hovoříme o hodnotách, máme na mysli nejen to, co je k životu nutné, potřebné a užitečné, ale i to, čeho si vážíme, co obdivujeme, co ctíme, i to, co milujeme, co je nám drahé, milé, co je blízké našemu srdci.“

3

Křesťanské hodnoty jsou vnímány jako dar

Boha člověku. Tou nejvyšší hodnotou v životě každého člověka (ať už se jedná o člověka věřícího nebo ateistu) je Bůh, jelikož on je základem veškerého života. Proto poznání Boha je cílem lidského života. Člověk nemůže bez Boha žít naplněným a šťastným životem, člověk je bez Boha duchovně prázdný. Život jsme dostali od Boha jako největší dar, proto je i život sám hodnotou. Je proto tedy přirozené, že se Bohu chceme za tento dar odvděčit. Snažíme se, aby náš život byl naplněný láskou, dobrem, aby byl krásný, naplněný těmito hodnotami, které z našeho života učiní život šťastný a vedou nás na cestě k Bohu. Právě tato cesta je naplněním lidské existence. Prostřednictvím těchto hodnot si hledáme cestu k Bohu – Bohu, který je 2

MÁTEL, Andrej. Etika sociálnej práce. Vyd. 1. Bratislava : Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, 2010, s. 11. 3 KUČEROVÁ, Stanislava. Člověk, hodnoty, výchova: Kapitoly z filosofie výchovy. 1. Vyd. Prešov : ManaCon, 1996, s. 45.

9

láskou, Bohu, který je pravdou a Bohu, který je nekonečně dobrý. Podaří-li se nám v sobě nalézt cestu k Bohu, nalezneme v sobě i cíl našeho života a dosáhneme naplnění. Existuje mnoho způsobů, dle kterých můžeme hodnoty dělit. Brožík uvádí tyto: hodnoty etické, estetické, politické, náboženské, právní.4 Kučerová dělí hodnoty do 3 velkých skupin: 1. přírodní hodnoty a, hodnoty vitální, životní, jsou projevem úsilí udržet existenci života, který má pro člověka nevyjádřitelnou cenu a je předpokladem pro realizaci všech dalších hodnot. Patří sem potřeba tepla, odpočinku, spánku, potřeba jíst, pít… b, hodnoty sociální – vznikají na základě vztahu člověka k druhým lidem i k sobě samému mezi nimi, základním předpokladem je potřeba asociace, která je vlastní každému člověku, každý potřebuje vnímat pocit, že miluje a je milován, být uznávám, oceňován, najít uplatnění ve společnosti. 2, Civilizační hodnoty – jsou podmínkou i výsledkem společenské organizace, komunikace, výroby a směny a společenského poznání, zbavují člověka závislosti na přírodním prostředí, vytvářejí jeho materiální kulturu 3, Duchovní hodnoty – tyto hodnoty utváří potřeba hledat podstatu, smysl, řád lidského života, jsou hodnotami ideálními, patří mezi ně vědomosti, normy, principy, ideje, ideály.5 Filosof, sociolog a psycholog Max Scheler definoval hodnoty jako objektivní skutečnosti, které jsou odlišné od skutečnosti empirické. Dle jeho učení jsou nejvyšší hodnoty věčné, lze je emotivně cítit, ale ne racionálně poznat. Hodnoty podle něj nejsou proměnlivé samy o sobě, ale mění se stav našeho cítění hodnot. Scheler vytváří také hierarchii hodnot, na základě které je možné rozlišovat: 1, hodnoty smyslového poznání – tyto hodnoty stojí na nejnižším stupni, řadí k nim hodnoty příjemného a nepříjemného, 2, hodnoty vitálního cítění – do této skupiny zařazuje hodnoty, které rozeznáváme na základě životního pocitu např., zdraví a nemoc, mládí a stáří, život a smrt, 3, duchovní hodnoty – stojí pomyslně nad hodnotami vitálními, mezi kterými tvoří největší skupinu hodnoty morální, ale můžeme zde nalézt také hodnoty právní a estetické,

4

BROŽÍK, Vladimír. Hodnoty, normy a projekty světa. 1. vyd. Bratislava : Epocha, 1969, s .6. KUČEROVÁ, Stanislava. Člověk, hodnoty, výchova: Kapitoly z filosofie výchovy. 1. Vyd. Prešov : ManaCon, 1996, s. 72. 5

10

4, nejvyšším stupněm hodnot jsou hodnoty posvátna a neposvátna, přičemž tou nejvyšší hodnotou je Bůh6 Stejně tak je tomu i u všech monoteistických náboženství – judaismu, křesťanství a islámu. Všechna jsou založena na víře v jediného univerzálního a transcendentálního Boha, který stojí nad všemi lidmi, je dokonalou, nestvořenou bytostí, která už při stvoření dala řád celému světu. Tento Bůh je osobním Bohem, který je svobodný a milující. Promlouvá k nám, řídí naše cesty, zasahuje do našeho života. Bůh se mezi námi nenachází fyzicky, můžeme však nalézat stopy jeho jednání, musíme však být pozorní a všímat si těchto Božích znamení. Bůh není němý. Už od nejstarších dob se lidem zjevoval jako živý a mluvící Bůh. Promlouval k Adamovi, Mojžíšovi i Noé. Stvoření člověka se stává vyvrcholením božího díla, stvořený člověk je sám hodnotou. To, že nás Bůh stvořil, nám dává možnost poznávat Ho, uctívat a milovat. Bohem stvořený člověk je svobodnou bytostí, stává se neskonale vděčným za dar života. V průběhu času však prošel i pohled na Boha vývojem. Izraelité ctili Hospodina jako jediného Boha, který existuje sám, nemá žádnou manželku, sestru, syny, dcery. Je považován za svrchovaného pána, který existoval už před stvořením. Tento Bůh není spojen s přírodními událostmi, neumírá a není znovu oživován, příroda je podřízena jeho řádu stejně jako člověk. Ten je Bohem povolaný, aby pečoval o svět na základě moudrých Božích nařízení, sepsaných v Zákoně. Hospodin-Bůh tak klade důraz na dodržování zákona a morálky ve světě, staví člověka před svobodné rozhodnutí mezi dobrem a zlem.7 Svět je z pohledu Izraelitů Božím výtvorem, který vznikl díky Jeho moudrosti. Ta byla chápána jako praktická intelektuální schopnost. Moudrost patřila k základním hodnotám Izraelitů, jelikož věřili, že jim byla dána od Boha jako dar, aby byli schopni rozlišovat mezi dobrem a zlem.8 Moudrost byla prioritou králů a vůdců, kteří zodpovídali za chod státu. „Biblická moudrost je nejen praktická, ale i zbožná. Má kořeny v bázni před Hospodinem a postupně se rozšiřuje tak, že se dotýká všech oblastí života. Moudrost chápe dění každodenního života na základě poznání Božích cest. Je protkána porozuměním a poslušností.“9 V Novém zákoně a pro celé křesťanstvo se největší hodnotou stává víra v trojjediného Boha, která je dogmatem křesťanské víry a základem křesťanského života. Je důležité si však uvědomit, že jeden Bůh – Otec, Syn i Duch svatý, je jednotou tří osob od věčnosti. Tento Bůh 6

ANZENBACHER, Arno. Úvod do etiky. 2. vyd. Praha : Academia, 2001, s.212-214. Židé : dějiny a kultura. 4. vyd. Praha : Židovské muzeum v Praze, 2007, s. 12. 8 srov. 1Kr 3,9 9 ČERNOCHOVÁ, Ludmila. Moudrost. In České katolické biblické dílo [online]. [cit. 2012-02-25]. Dostupné z: http://www.biblickedilo.cz/ckbdweb/polozka.aspx?pid=847&kid=128. 7

11

je věčný, všemohoucí, všudypřítomný, nekonečný, přesahuje lidské chápání. Bůh Otec je všemohoucí, první osoba trojjediného Boha, věčně existující stvořitel nebe i země. Druhou osobou je Bůh Syn, který vzešel od Otce, byl vtělený prostřednictvím Ducha Svatého, narodil se z Panny Marie. Tímto Synem je Ježíš Kristus, v něm se střetává podstata lidská i božská, Ježíš je pravým Bohem i pravým člověkem – je bohočlověkem. Třetí podstatou je Duch Svatý, který je darem Otce a Syna. Křesťané věří, že tyto tři božské osoby jsou naplněny láskou, protože Bůh je láska sama. Člověk je obrazem Božím, tím že miluje. V bohočlověku Kristu nalézají křesťané svůj ideál, Kristus se pro ně stává hodnotou, je základem křesťanské naděje. Ježíš nás miluje a právě proto chce, abychom se také milovali navzájem. Kristus by měl být našim největším vzorem. Základními

prameny

pro

poznání

křesťanských

hodnot

jsou

Desatero

a Blahoslavenství, jejich dodržování je cestou ke šťastnému životu.

1.2 Počátky křesťanství a základ křesťanského učení Křesťanství je monoteistické náboženství založené na učení Ježíše Krista. Vzešlo z judaismu, se kterým mělo společnou víru v jednoho Boha a v příchod mesiáše.10 Koncem 1. a počátkem 2. století se od judaismu oddělilo a vytvořilo samostatný náboženský směr. Prvotní křesťané vytvářeli zpočátku malá uzavřená společenství uvnitř jednotlivých měst. Byli to zejména příslušníci nižších společenských tříd, což způsobovalo, že na ně bylo nahlíženo jako na židovskou sektu. K rychlému nárůstu věřících přispěl fakt, že křesťanství nepřihlíželo k sociálním, etnickým, ani jiným rozdílům. Členem křesťanské obce se mohl stát každý člověk, který projevil zájem a přijal křest. Předobraz křtu a očistnou sílu vody můžeme nalézt i v starozákonních knihách Proroků.11 V Novém zákoně pak křest dosahuje plného významu. Jako první byl pokřtěn Ježíš sv Janem Křtitelem v řece Jordánu: Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.“ Tu mu Jan již nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. (Mt 3,13-17) Předpokladem křtu bylo jednak pokání, jednak vyznání, že Ježíš je Kristus Pán. Křtilo se obvykle ponořením, když byl po ruce dostatek vody. Biblický slovník říká, že „smyslem 10 11

Zatímco židé na příchod mesiáše stále čekají, křesťané se ho už dočkali v osobě Ježíše Krista. srov. Zach 13,1; Ez 36,25-26

12

křtu je účast na spasitelném dění Božím, t. j. na smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Je to chápáno tak realisticky, že apoštol mluví přímo o tom, že jsme byli skrze k. pohřbeni v Kristovu smrt [Ř 6,4; sr. Ko 2,12]. Křest je tedy radikálním přeryvem v životě: byli jsme obmyti od svých poskvrn [1K 6,11], a proto ovšem jsme zavázáni chodit v novotě života [Ř 6,4; sr. lPt 3,214,3].“ 12 Křesťané očekávali příchod Spasitele, „který odmění spravedlivé a potrestá bezpráví.“13 Ve 2. století museli křesťané vzdorovat pronásledování ze strany Římského státu. Podnětem pro toto pronásledování byla především tajná bohoslužebná setkání a odmítavé stanovisko vůči císařskému kultu. I přes toto nebezpečí však křesťanská víra neztratila na své síle a křesťanství se dále a intenzivněji rozšiřovalo. Roku 392 se stalo oficiálním úředním náboženstvím uznávaným v celé říši. Křesťanství stojí na učení a na zázracích vykonaných Ježíšem Kristem. Ježíš pochází z řeckého Jesus, je odvozen z hebrejského Ješua – „Bůh zachraňuje“ - dítě zrozené z Panny Marie je nazváno Ježíš, „protože zachrání svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21). Jméno Kristus je odvozeno z řeckého Christos, které je překladem hebrejského mešit – „pomazaný“. Na rozdíl od Židů křesťané věřili, že Ježíš, který se na zemi zjevil v podobě člověka a jehož Římané ukřižovali, je očekávaný Mesiáš14. Po jeho smrti byli přesvědčeni, že Bůh Ježíše po třech dnech vzkřísil a ten vstoupil na nebe vedle Boha. Jeho utrpení na kříži a vzkříšení znamenaly naprosté vítězství nad hříchem a zlem ve světě. Křesťané očekávali jeho druhý příchod na zem, aby soudil svět a nastolil Boží království. Ježíšova smrt tak získává eschatologickou hodnotu. Křesťanství učí, že existuje pouze jediný Bůh, který stvořil nebe, zemi, i vše živé. Bůh je trojjediný – Otec, Syn a Duch Svatý. Tento Bůh je zcela osobní, komunikovat s ním může každá lidská duše, je milosrdný a spásný. První označení „křesťané“ nacházíme ve Skutcích apoštolů. Toto označení se poprvé objevilo v Antiochii Syrské někdy ve 40. letech 1.století. „A když ho nalezl, vzal ho s sebou do Antiochie. Pracovali spolu v tamější církvi po celý rok a vyučovali velké množství lidí; a právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany.“ (Sk 11,26).

12

NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. 2. vyd. Praha : Kalich, 1956, s. 368. PEČÍRKA, Jan. Dějiny pravěku a starověku, Část 2. Vyd. 1. Praha : SPN, 1979, s. 832. 14 srov. Sk 2,36; 3,20 13

13

Původně toto označení sloužilo zřejmě jen jako přezdívka, kterou pohanské okolí označovalo Kristovy vyznavače. Oni sami se mezi sebou nazývali bratřími15, učedníky16, věřícími17(Sk 5,14). Židé je nazývali posměšně Nazarejští nebo Galilejští. V Novém zákoně můžeme nalézt označení křesťan pouze třikrát: 1. „A když ho nalezl, vzal ho s sebou do Antiochie. Pracovali spolu v tamější církvi po celý rok a vyučovali velké množství lidí; a právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany.“ (Sk 11,26) 2. „Agrippa odpověděl Pavlovi: „Málem bys mě přesvědčil, abych se stal křesťanem.“ (Sk 26,28) 3. „Kdo však trpí za to, že je křesťan, ať se nestydí, ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno.“ (1Pt 4,16) V současné době říká Kodex kanonického práva, že: „Křesťané jsou lidé, kteří byli křtem vtěleni do Krista, stali se božím lidem, a z toho důvodu jsou účastni, každý svým způsobem, Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského; podle svého vlastního postavení jsou povoláni k poslání, které svěřil Bůh církvi, aby je plnila ve světě.“18 1.2.1Motiv exodu Židovsko-křesťanská tradice má důležitý význam pro pojetí času, které se od dob antických filozofů, zejména stoiků výrazně změnilo. Tuto změnu nalézáme v Tóře - v Exodu (Vyjítí). Dějový rámec této knihy tvoří dvě hlavní události – východ z Egypta a smlouva na Sinaji. Vyprávění popisuje upadnutí Židů do egyptského zajetí, ze kterého vyšli pod vedením Boha, po čase si však vytvořili jinou modlu a za to byli Bohem potrestáni, byl jim zakázán vstup do Země zaslíbené, do té mohli vstoupit až jejich potomci. V ději jsou patrné 3 důležité momenty – vyjítí (z Egypta), jítí (putování pouští), dojítí (vstup do Země zaslíbené). Časová struktura se tak mění z původního dříve užívaného kruhu na přímku – lineární pojetí času. Pro člověka z toho plyne poučení a i jakási vidina do budoucna, že po nepříznivé přítomnosti přijde budoucnost, která bude výrazně lepší. Toto pojetí času dává lidem jednu velkou naději, po časech zlých přijde odměna v podobě příchodu Božího království na zem. Důkazem víry v tento pozitivní obrat, je modlitba Otče náš, ve které se modlíme za příchod Božího království. Každý člověk se může podílet na přípravě příchodu Království Božího

15

srov. Sk 15,1.23;1K 7,12 srov. Sk 9,26; 11,29 17 srov. Sk 5,14 18 Kodex kanonického práva, kán. 204. 16

14

na zemi, získává tak možnost aktivně se podílet na utváření dějin a neočekávat jen, než se naplní jeho role, tak jako tomu bylo v kruhovém pojetí času. „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi…“19 Motivem exodu se ve svém díle zabývá Milan Balabán, který zdůrazňuje protiosudovost. Židé se svým vyjítím z Egyptského zajetí vzepřeli proti osudu, vydali se ke svému cíli, který však získá svou zřetelnou podobu až v budoucnosti. Exodická tradice nezůstala omezena pouze na 2. Knihu Mojžíšovu, ale objevuje se pak i na jiných místech ve Starém zákoně a i v Novém zákoně, zejména v Listě Židům. Motiv exodu se však v Bibli objevuje už podstatně dřív a to v knize Genesis, kdy Abrahám opouští svou zemi, jeho odchod je předobrazem egyptského exodu. Autor také zdůrazňuje, že exodus není jen samotný proces vyjití, ale váže se k němu i etapa jití a dojití. Další motiv exodu se objevuje u proroka Izajáše, který popisuje vyjití Židů z babylonského zajetí. Lineární linie pojetí dějin se objevuje zejména v knihách prorockých, kdy proroci chtějí přimět lid, aby se oprostil od zla a od současnosti a směřoval k budoucnosti. Cílem křesťana by podle autora mělo být opustit tento věk a jít k budoucnosti, ke které šel už Ježíš, aby bydlel ve slávě Otcově. V Pavlově listě Korinťanům je pak náš pobyt na zemi chápán jen jako pobyt na cestě k Pánu.20 Vyjití z Egypta se pro Izraelský lid stalo důležitou zkušeností, kterou si přenášejí i do dalších období. Dalo by se říci, že se na základě tohoto příběhu pak vytvářely další příběhy Starého zákona. Důležitou roli sehrálo rozhodnutí Izraelitů postavit se proti panovníkovi a poslouchat Boha, díky němuž se dokázali vymanit z nepříznivých podmínek přítomnosti a vydat se na cestu za lepší budoucností. V dnešní době má kniha Exodus význam především z etického hlediska, jelikož je v ní sepsáno Desatero Božích přikázání, které je považováno za souhrn Bohem požadovaného etického chování.

19

SIMAJCHL, Ladislav; CIKRLE, Karel a kol. Kancionál: společný zpěvník českých a moravských diecézí. Praha: Katolický týdeník, 2004, s. 11. 20 srov. BALABÁN, Milan. Antifatální kérygmatická myšlenka exodu ve starozákonní a novozákonní bibli. In: Reflexe 7-8/1992. Praha, 1992, s. 6-13.

15

2. Hodnoty v křesťanské etice 2.1 Desatero „Hospodin řekl Mojžíšovi: „Napiš si tato slova, neboť podle těchto slov uzavírám s tebou a s Izraelem smlouvu.“ (Ex 34,27)

Desatero je souhrn etických pravidel, která byla uplatňovaná už před jeho sepsáním a svůj význam si dochovalo až do dnešní doby. Národy Předního východu měly už dříve zákony, které zakazovaly vraždit, krást a dopouštět se cizoložství, stejně tak, tyto národy uctívaly už dříve své bohy. V době svého vzniku bylo určeno svobodným mužům, kteří mají dům, manželku, sluhy, rodiče. Desatero se nezabývá morálními povinnostmi žen, dětí a otroků. Text Desatera se v Bibli objevuje na dvou místech – Ex 20,1-17 a Dt 5,6-21. Deset přikázání bylo rozděleno na dvě kamenné desky, které přinesl Mojžíš z hory Sinaj. První deska obsahovala povinnosti, které se týkaly uznávání Boha, smlouvy a jeho uctívání. Na druhé desce byly zaznamenány povinnosti a práva člověka na život, majetek, ochranu manželství, důstojnost rodičů. V samotném textu Desatera, však rozdělení na tyto dva oddíly není a Desatero tvoří jeden celek. Rozdělení na deset přikázání však není jednotné. Katolická církev spojuje první a druhé přikázání v jedno, naopak desáté přikázání dělí na dvě. Podle mého názoru by Desatero mělo být chápáno jako soupis základních etických pravidel, a to bez ohledu na víru. Zejména nevěřící jej často berou spíše negativisticky jako seznam věcí, které Bůh zakazuje a přikazuje a jejich prostřednictvím chce omezit jejich svobodu. Lepší by ale bylo chápat jej pozitivně jako návod ke správnému způsobu života. Desatero nám Bůh přece nedal proto, aby nás nějak omezoval, ale proto, aby byl náš život šťastný a spokojený. Člověk si sice sám může vybrat, jak bude vypadat jeho život, sám se na jeho podobě aktivně podílí, ale tato cesta není jednoduchá a proto by se dalo Desatero chápat i jako jakési směrovky, ukazatelé, jejichž cílem je šťastný a svobodný život. Mnoho lidí se Desaterem řídí zcela nevědomky a automaticky, protože jinak by naše společnost ani nemohla fungovat. V dnešní době však není možné text Desatera dodržovat úplně doslovně, nezměnila se jen doba, ale i lidé, kterým je tento text určen. Po určitém přizpůsobení se dnešním poměrům se však stále jedná o text platný a závazný.

16

2.1.1 Výklad jednotlivých přikázání a pochopení Boha jako nevyšší hodnoty 1. Nebudeš míti bohů jiných přede mnou. (Ex 20,3) Toto přikázání požaduje, aby byl Hospodin uctíván jako jediný Bůh Izraele. Toto přikázání sice nepopírá existenci dalších bohů, ale jakákoliv úcta k jinému Bohu, než-li k Hospodinu je chápána jako přestupek proti tomuto přikázání. Člověk by podle tohoto přikázání měl věřit v jednoho Boha, milovat ho a prokazovat mu nejvyšší úctu. Víra v tohoto jednoho Boha sjednocuje věřící lid do církve a zde se opět projevuje tematika exodu. Společenství věřících je jako Izraelský lid, který putoval pouští. Dnešní lid přece také prochází každodenním životem plným nástrah a snaží se je překonat, protože ví, že na konci jej čeká Boží království. Člověk by měl Boha stále hledat, nacházet u něj pomoc při řešení složitých situací, ale i každodenní podporu. Prostřednictvím modlitby by mu měl děkovat za to dobré, co ho potkalo.

2. Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, které jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti ani jich ctíti. (Ex 20,4-5) Toto přikázání zakazuje vytvářet jakoukoli zpodobeninu Boha. Boha bychom měli správně zobrazovat pouze svým jednáním a činy. Prof. Lochman ve své knize také uvádí, že zobrazováním Boha se nechápe pouze zachycení Boha ve výtvarném umění, ale i když si budeme vytvářet jeho představu v mysli. Osobně si ale nemyslím, že vytváření si představy Boha v mysli by mělo být chápáno jako hřích, protože v mnoha případech se této představě ani nelze ubránit. Ve chvíli, kdy o něčem přemýšlíme, tak se nám vytváří představa toho, o čem myslíme samovolně, své falešné představy o Bohu bychom ale měli umět korigovat.

3. Nevezmeš jméno Hospodina, Boha svého, nadarmo. (Ex 20,7) Tímto přikázáním se zakazuje Boha zaklínat, zneužívat k obhajování, nebo podpoře špatného jednání, špinit jeho jméno. V dnešní době je právě toto přikázání nejčastěji porušováno. Často je Boží jméno používáno jako prázdný zvuk, prostředek pro získání času. Lidé si často ani neuvědomují, že vyslovili Boží jméno a jako provinění proti přikázání to nevnímají.

17

4. Pomni na den sobotní, abys jej světil. (Ex 20,8) Sobota jako den odpočinku nám byla Bohem darována. Lid smí přerušit svou práci a vzdávat úctu Bohu. Podle tohoto přikázání bychom měli v neděli dělat jen to, co nás těší, člověk by se měl po celotýdenním shonu zklidnit a slavit tento den s Pánem. Každý člověk by měl mít možnost užívat si neděli jako sváteční den, trávit tento čas odpočinkem, s rodinou, meditací, náboženstvím. V dnešní uspěchané době je však problém, že lidé odpočívat neumí a jsou neustále příliš zatíženi každodenními povinnostmi.

5. Cti otce svého i matku svou. (Ex 20,12) Otec a matka mají pro náboženský rozvoj dětí klíčový význam. Oni v dětech budují vztah k Bohu, ukazují jim Boží lásku. Rodiče mají být respektováni, nikoli uctíváni. Původně se toto přikázání nevztahovalo na malé děti, ale už na dospělé, kteří mají pečovat o své staré rodiče a mají je v úctě. Za porušení tohoto přikázání hrozilo vyloučení z Izraelského lidu a také trest smrti. Ve 3. Knize Mojžíšově se toto přikázání rozšiřuje na všechny staré lidi. Toto přikázání se však nevztahuje pouze k dětem, ale i k samotným rodičům. Rodiče by měli své děti vést k samostatnosti.

6. Nezabiješ. (Ex 20,13) Jde o první přikázání, které je v Desateru vyjádřeno jedním slovem. Proti tomuto přikázání hřeší nejen ten, kdo druhého zabije, ale také ten kdo bije, kazí malé děti, trápí zvířata. Toto přikázání zároveň lidem přikazuje, že mají ctít lidský život. Znění nezabiješ, však není správné. Doslovný překlad tohoto přikázání zní, nezavraždíš – čímž se vyjadřuje, že člověk se nemá dopustit bezpráví na životě druhého člověka. Člověk nesmí druhého zabít vědomě, záměrně, se zlým úmyslem. Toto přikázání má ochránit život člověka před násilím. Ve Starém zákoně se však zabití objevuje hned několikrát, nabízí se proto otázka, jak je možné, že je toto přikázání tak často porušováno. Vysvětlením my mohl být fakt, že v Izraeli se dělilo zabíjení na dva typy – legitimní a nelegitimní. Dalo by se pak chápat, že zabíjení, které spadá do kategorie legitimní, není porušením přikázání, protože sem kromě sebeobrany patří i příkazy vydané Bohem – např. trest smrti určený Bohem, Bohem přikázaná válka. V Novém zákoně pak bylo toto přikázání ještě zpřísněno, když Ježíš kázal, že už i hněvem svévolně zabíjíme, tedy vraždíme a konáme tak proti tomuto přikázání.

18

7. Nesesmilníš (Ex 20,14) Smyslem tohoto přikázání je ochrana manželství před rozvratem. V Izraeli byla manželská nevěra ženy důvodem pro trest smrti. Muži tak chtěli chránit legitimitu svých dětí a rodokmenů. V manželské věrnosti se podle biblického smyslu zobrazuje Boží láska a věrnost. Slovo cizoložný nebylo vždy používáno v tomto kontextu. Vyjadřovalo také nevěrné chování lidu vůči Hospodinu. Toto přikázání patří jednoznačně mezi přikázání, kterým by se měl řídit naprosto každý člověk. Pro každého by mělo být alespoň jedním z cílů, pokud už ne přímo tím nejdůležitějším cílem, vytvořit si šťastné manželství na celý život a domov pro své děti. Jenže právě toto přikázání je tak často porušováno. Myslím si, že je jen opravdu nepatrné množství lidí, kteří proti tomuto přikázání nikdy nezhřešili aspoň v mysli.

8. Nepokradeš (Ex 20,15) Toto přikázání se vztahuje k osobnímu vlastnictví majetku. Touha po něm je vlastní každému z nás. Proti tomuto přikázání hřeší ten, kdo krade, šidí, ale i ten kdo něco poškodí. V době vzniku Starého zákona patřil veškerý majetek Bohu a lidem byl jen zapůjčen. Kdyby měl každý člověk jen tolik, co potřebuje, tak by toto přikázání ani nebylo potřeba. Nebyly by nepoměry ve společnosti, lidé by si vzájemně nezáviděli a neměli by potřebu mít víc než druzí.

9. Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví. (Ex 20,16) Smysl tohoto přikázání tkví v ochraně cti člověka. Proti tomuto přikázání hřeší ten, kdo pomlouvá, lže, přetvařuje se. Mohlo by se zdát, že toto přikázání není aktuální v každodenním životě, protože většinou nás asi napadne, že se týká především svědčení u soudu a k tomu se tak běžně nedostáváme, ale ve skutečnosti vystupujeme denně jako svědci chování druhých. Nabízí se tady otázka, jak je to se lží tzv. milosrdnou. Podle tohoto přikázání bychom se neměli dopouštět ani jí, ale co když pravda způsobí větší škody, než milosrdná lež, není pak lepší zalhat? Anebo jak by se Bůh díval na chápání lži, např. během války, kdy se zapírali lidé, aby se uchránili. Je přece menší zlo neříct pravdu, než ji říct a tím pádem odsoudit druhé ke smrti.

19

10. Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky bližního svého, ani služebníka jeho, ani děvky jeho, ani vola jeho, ani osla jeho, ani cokoli jest bližního tvého. (Ex 20,17) Toto přikázání zakazuje jednak poměr s vdanou ženou (ženatým mužem), ale i myšlenky na tyto zadané osoby. Stejně jako přikázání sedmé má ochránit rodiny před rozvratem. Zároveň však nezakazuje toužit po volných osobách, vztahuje se čistě jen na osoby ve svazku manželském. Lidé by neměli být závistiví, každý by měl být spokojený s tím, co má. Při pohledu na text tohoto přikázání, je zřejmé, že se v něm objevují prvky některých předchozích přikázání – především nepokradeš. Mohlo by být označeno jako varování před závistí, protože v té je podstata všech přestupků, kterých se lidé dopouštějí. Člověk by měl umět více dávat než brát. 2.2 Blahoslavenství jako Magna charta křesťanské etiky „Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je.“ (Mt 5,1)

Ježíšova blahoslavenství pronesená na kopci u Kafarnaum21 můžeme chápat jako základ novozákonní křesťanské etiky. Předcházel jim starozákonní Dekalog. S pomocí blahoslavenství poznává lid Izraele pozitivní následky jednání. Typickým znakem pro blahoslavenství je všeobecná závaznost časová i místní. Řecký výraz makarios22 (blahoslavený) se objevuje v 5. stol. př. Kr. ve významu šťastný. Ve Starém zákoně můžeme makarismy nalézt zejména v žalmech, básnických knihách a mudroslovné literatuře. V Novém zákoně se pak výraz makarios objevuje 50krát a má především duchovní ráz.23 „Blahoslavenství odpovídají na vrozenou touhu člověka po štěstí. Tato touha je božského původu: Bůh ji vložil do lidského srdce, aby je přitahoval k sobě, protože jen on sám může lidskou touhu ukojit.“24 Ježíšova blahoslavenství, můžeme v Písmu nalézt ve dvou synoptických evangeliích. Svatí Matouš a Lukáš, nám je přinášejí jako úvodní části Kázání na hoře resp. na rovině.25 21

Město na severozápadním pobřeží moře Galilejského, které bylo místem působení Ježíše Krista. hebrejština používá výraz ašer 23 MAREČEK, Petr. Blahoslavenství – brána do Ježíšova učení (Mt 5,1-12). Studijní text. Dostupné z: http://brno.biskupstvi.cz/pastorace/index.php?polozka=13&Kategorie=0 24 Katechismus katolické církve, čl. 1718 25 Kázání na hoře je označení u Matouše, na rovině u Lukáše. Pro Kázání na rovině bývá také používáno označení kázání na poli, vzájemně se liší zejména rozsahem, přičemž Lukášovo Kázání na rovině je kratší. Matouš chce umístěním na horu zdůraznit Ježíšovo nástupnictví Mojžíše. 22

20

U Matouše blahoslavenství zahrnují kapitoly 5,3-12 a jedná se o osm blahoslavenství. U Lukáše nalézáme čtyři blahoslavenství v kapitolách 6,20-26. Nejedná se o zcela stejnou látku, některá z blahoslavenství mají u Lukáše pouze paralelu a nejsou ani přímým zápisem Ježíšových slov. Výsledná podoba je tak zřejmě dílem Matouše. Kázání je určeno jak učedníkům, tak veškerému lidu. Nelze jej tedy chápat jako kázání a pokyny závazné jen pro křesťany. Křesťanská etika stojí na textech Desatera a blahoslavenství. Podíváme-li se na oba tyto texty, jistě si hned všimneme podstatného rozdílu. Zatímco Desatero nám vytyčuje, co bychom neměli dělat, blahoslavenství jsou orientována více pozitivně. Základní myšlenkou, kterou nám blahoslavenství přinášejí je přání, aby lidé žili jako Kristus. On sám se obrací k lidem, kteří jeho pomoc potřebují, a dává jim naději na změnu jejich situace, která svého naplnění dojde ve věčnosti, v jednotě s Bohem. Blahoslavenství lze chápat jako určité návody jak se projít životem a dostat se do věčnosti. Při pohledu na jednotlivá blahoslavenství vidíme, že Ježíš nás chce za naše způsoby jednání odměňovat už teď, snaží se nám dát povzbuzení. Vedle příslibu Království nebeského nám nabízí také nasycení, potěšení, milosrdenství, dědictví země. Nechce, abychom se v současném životě trápili, chce jen, abychom se správně chovali vůči Bohu, protože „jejich vyplnění je totiž možné jen tím, že Bůh se sklání k člověku, který ale nesmí zůstat pasivní“.26 V další části textu, budeme při popis struktury a rozboru jednotlivých blahoslavenství pracovat s textem evangelia sv. Matouše vzhledem k jeho podrobnějšímu obsahu. Všechna blahoslavenství obsahují shodné prvky: 1, termín blahoslavení je společným prvkem všech blahoslavenství, 2, skupina osob, na kterou se vztahují je charakterizována jejími lidskými postoji, 3, osm blahoslavenství je ve 3. osobě množného čísla.27 2.2.1 Výklad jednotlivých blahoslavenství 1. Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské (Mt 5,3) Paralelní text u Lukáše zní „Blahoslavení chudí nebo vaše jest království Boží“ (Lk 6,20). Už na první pohled je zřejmý jasný rozdíl mezi chápáním výrazu chudý u Matouše a u Lukáše. Zatímco Lukáš zahrnuje i chudobu majetkovou, Matouš mluví o chudobě vnitřní. V tomto pojetí jsou jako chudí chápáni ti, kdo prosí, jsou naprosto závislí na Bohu, protože si uvědomili, že se nemohou sami spasit, právě jim bude patřit království nebeské, které získají 26

MAREČEK, Petr. Blahoslavenství – brána do Ježíšova učení (Mt 5,1-12). Studijní text. Dostupné z: http://brno.biskupstvi.cz/pastorace/index.php?polozka=13&Kategorie=0 27 tamtéž

21

jako největší dar. Nevylučuje se však možnost, že zároveň trpí i nedostatkem materiálním, vzhledem k tomu, že si vědomě drží odstup od věcí tohoto světa, které by jim mohly zastínit Boha.

2. Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou (Mt 5,4) Paralelní text u Lukáše zní „Blahoslavení, kteříž nyní plačete, nebo smáti se budete.“ (Lk 6,21) Plačící projevují lítost nad hříchem, který jim působí bolest a trápení, uvědomují si, že potřebují Krista. Tito lidé dokáží projevovat lítost nejen nad vlastním hříchem, ale i nad hříchem druhých. Uvědomují si vlastní chyby a nedokonalosti. Nemusí jít však nutně jen o osoby hřešící. Ježíš se obrací na všechny, které něco trápí. Všichni, kteří si uvědomují důvod své bolesti, budou potěšeni a Bůh jejich pláč utiší.

3. Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi. (Mt 5,5) Jako tiší jsou chápáni lidé, kteří jsou mírné, povahy, lidé dobrosrdeční, kteří se nenechají ovlivnit zlem a emocemi, neztěžují si na těžkosti. Všechny útrapy světa a života snáší v tichosti, uvědomili si už, že jejich jedinou nadějí je Bůh a proto celou svou snahu orientují pouze na plnění Boží vůle. Ticho se stává zdrojem naší jejich síly, je výsledkem spojení s Kristem. On sám je tichý ve svém srdci. Rozhodně však nelze říct, že by se nedokázali bránit proti nespravedlnosti, právě naopak, své záležitosti i Boha dokáží důrazně bránit.

4. Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou. (Mt 5,6) Paralelní text u Lukáše zní „Blahoslavení, kteříž nyní lačníte, nebo nasyceni budete.“ (Lk 6,21) Stejně jako u prvního blahoslavenství i zde je možno vidět dvojí výklad slov lačnit a žíznit. U Lukáše se opět může jednat i o nedostatek materiální, zatímco i Matouše je strádání spojeno s nitrem člověka. Tito lidé hledají spravedlnost, ta je v souladu s božím zákonem. Všechna přikázání jsou spravedlivá, proto to, co je spravedlivé, je v souladu se zákonem. Naplnění zákona se projevuje v lásce. Boží spravedlnost je naplněna v Kristu, tím, že přijímáme Krista, přijímáme i tuto spravedlnost. Blahoslavení touží po boží spravedlnosti a odpuštění.

22

„Lidé, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti očekávají triumf Hospodinův, na vítězství dobra nad zlem.“ 28

5. Blahoslavení milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou. (Mt 5,7) Zdrojem veškerého milosrdenství je Bůh. Ježíš je na jedné straně milosrdný a na druhé sám milosrdenství žádá.

29

Milosrdní jsou citliví a chápaví k nouzi druhých, umí se vcítit

do situace těchto strádajících, protože oni sami se v nouzi nacházeli a uvědomují si, že všechno co dostali, jim bylo dáno z velkého Božího milosrdenství. Milosrdenství by nebylo možné bez velké míry empatie, díky níž jsme schopni milovat druhé. Srdce těchto lidí je milosrdné, ponořené v Boží lásce. Jsou lítostiví, často dávají, aniž by počítali, jsou si vědomi, že ušlechtilé činy nepotřebují velká slova a především konají stejně, jako konal Ježíš.30

6. Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou. (Mt 5,8) Naše srdce je cestou k Bohu, je centrem našeho duchovního života. Jeho prostřednictvím jsme schopni se s Bohem setkat. Zároveň je to také centrem všeho myšlení a hodnocení. Lidé čistého srdce jsou upřímní, jejich úmysly jsou čisté, opravdové. „Čisté srdce netouží po pomstě, po odplatě, po moci, po zisku. Člověk čistého srdce není také hrabivý, má pravý vztah k penězům. Nenosí ve svém nitru závist.“

31

Čistota srdce se odráží

v osobnosti celého člověka, není skryta jen uvnitř, ale projevuje se i navenek. Lidé čistého srdce jsou v intimním vztahu s Bohem, proto je důležité si tuto čistotu ochraňovat, protože její ztrátou bychom ztratili také kontakt s Bohem.

7. Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou. (Mt 5,9) Zdrojem pokoje je Bůh, tam kde je on, je i pokoj. Našim úkolem jako křesťanů je upevňování a šíření pokoje, budeme-li toto vykonávat, dostane se nám od Boha pokoje. Lidé, vytvářející pokoj, ukazují Kristovu lásku, budují mír, vedou druhé, aby se odevzdali Bohu a vzdali hříchu, protože pokoj byl hříchem narušen. Jejich cílem není najít pokoj jen pro sebe, ale i pro druhé. Sám Ježíš je tvůrcem pokoje tím, že zrušil nepřátelství mezi židovským a pohanským světem.32

28

MÁNEK, Jindřich. Dům na skále. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1967, s. 50. tamtéž, s. 51-52. 30 HREHOVÁ, Helena. Pohľad do dejín etických systémov. Bratislava: Charis, 1998, s. 58. 31 MÁNEK, Jindřich. Dům na skále. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1967, s. 53. 32 tamtéž, s. 55. 29

23

8. Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost, nebo jejich jest království nebeské. (Mt 5,10) Trpící pro spravedlnost jsou pronásledování proto, že si zvolili život s Kristem. Ježíš jim slibuje království nebeské. On sám patřil mezi pronásledované. Spravedlnost je pro tyto lidi tak důležitá, že jsou pro ni sami schopni a ochotni snášet utrpení. Nejednají tak jen pro spravedlnost vlastní, ale i pro spravedlnost a lepší život druhých lidí. V tomto světě se cítí cizinci, protože jdou po cestách Božích, ne po cestách spolu s ostatními lidmi.33 Toto blahoslavenství se vrací k prvnímu blahoslavenství a je také posledním blahoslavenstvím, které dodržuje pevnou strukturu.

Mimo výše uvedená blahoslavenství stojí Mt 5,11. To se od předcházejících blahoslavenství se odlišuje tím, že Ježíš v něm promlouvá přímo k lidem, 3. osobu množného čísla zde nahrazuje 2 osoba množného čísla a dá se říct, že jen rozšiřuje předešlé blahoslavenství. „Blahoslavení budete, když vám zlořečiti budou a protivenství činiti a mluviti všecko zlé o vás, lhouce, pro mne.“ (Mt 5,11) Stejně tak toto zachovává ve své paralele i Lukáš. „Blahoslavení budete, když vás nenáviděti budou lidé a když vás vyobcují a haněti budou a vyvrhnou jméno vaše jako zlé pro Syna člověka.“ (Lk 6,22) Matouš uvádí tři druhy pronásledování: 1. tupení – slovní útoky, 2. pronásledování – obžaloba před soudem, 3. lživé mluvení – křivé svědectví před soudem.34 Toto blahoslavenství má dovést lidi k myšlence, že utrpení pro dobrou věc je dobré, protože dělá člověka před Bohem lepším. Ježíš Kristus dal lidem blahoslavenství, aby je vedla na cestě ke štěstí. On sám nám chce být vzorem, kterému bychom se měli snažit přiblížit. Jejich prostřednictvím nabývá na síle naše láska k Bohu a on nám ji chce oplatit svou vlastní láskou a milosrdenstvím. K tomu je však potřeba abychom blahoslavenství nejen četli a přemýšleli o nich, ale také abychom v jejich duchu jednali.

33 34

HREHOVÁ, Helena. Pohľad do dejín etických systémov. Bratislava: Charis, 1998, s. 59. MÁNEK, Jindřich. Dům na skále. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1967, s. 57.

24

3. Láska, víra, naděje jako největší křesťanské ctnosti Láska, víra, naděje bývají označovány jako teologické nebo také božské ctnosti. Co to však ctnost je? Biblický slovník říká, že ctnost je statečný postoj v životě i při smrti. Je to mocný skutek milosti a lásky boží v Ježíši Kristu. Je však důležité rozlišovat mezi termínem ctnost používaným v profánní řečtině, kdy byly jako ctnosti označovány moudrost, statečnost, mírnost, spravedlnost a ctností v chápání Nového zákona, ve které je důležité to, co dokáže Bůh, nikoliv člověk.35 Teologické ctnosti jsou základem uctívání Boha a náboženského života. Novozákonní listy zdůrazňují jejich individuální hodnotu, ale zároveň je také spojují do jednoho celku. Jedině prostřednictvím ctností dostává člověk možnost porozumět spásnému Božímu slovu. Bez těchto ctností, by člověk nebyl schopen Boží slovo přijmout a odpovědět na něj. Katechismus katolické církve chápe ctnost jako trvalou a pevnou dispozici konat dobro, která dovoluje člověku nejen konat dobré skutky, ale i vydávat ze sebe to nejlepší.36

3.1 Ctnost lásky „Láska je mezi ctnostmi to, co slunce mezi hvězdami; dává jim záři a krásu.“ (František Saleský)

Láska je tím nejzákladnějším lidským citem, kterým projevujeme náklonnost k jakémukoliv dobru. Tím nejušlechtilejším projevem lásky, kterého se nám může dostat, a který můžeme také nabídnout, je láska Božská. Odpověď na otázku, proč je láska ústředním tématem Bible, zejména knih Nového zákona je velice snadná. Je tomu tak, jelikož „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“ (1 Jan 4,16) Tato láska je velkým tajemstvím, pro nás v podstatě nepředstavitelná, protože ani ta nejhlubší láska mezi lidmi se nedá srovnat s láskou Božskou, protože každá láska má svůj základ právě v lásce Božské. Cestou k poodhalení tohoto tajemství je poznání Boha. Stará řečtina používala pro termín láska více pojmů: 1, eros – pro lásku toužebnou, jejím hlavním znakem se snaha něco vlastnit pro svůj vlastní prospěch, nevyžaduje vzájemnost 2, filia – pro lásku, která představuje lásku na úrovni přátelského vztahu, mezi osobami, určujícím faktorem pro ni bývají sympatie a vyžaduje vzájemnost 3, storgé – pro lásku přirozenou, zejména láska mezi rodiči a dětmi, ale i lásku k vlasti tato láska je ovlivňována biologickými a historickými faktory 35 36

srov. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. 2. vyd. Praha : Kalich, 1956, s. 110. Katechismus katolické církve, čl. 1803

25

4, agapé – s tímto termínem se setkáváme v křesťanství. Označuje lásku nesobeckou, kdy dobro druhého člověka je pro milujícího nadřazeno všemu, právě tímto typem lásky je láska Božská, nejkrásnější charakteristiku tohoto typu lásky nám předkládá sv. Pavel v 1Kor 13 v tzv. Velepísni na lásku.37 Láska je pro sv. Pavla největším darem a hodnotou zároveň jí také přiznává nejvyšší pozici mezi teologickými ctnostmi.38 Jaká tedy vlastně láska je? „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy“ (1Kor 13,4-5) Pro Izrael byla láska hlavním tématem Smlouvy. Bůh od lidí vyžadoval dodržování této Smlouvy jako základní projev lásky. Můžeme tedy říct, že v tomto případě se jednalo o lásku nařízenou. Už ve Starém zákoně stojí, že Boží láska je nejvyšším typem

39

a jejím

základem je úzký vztah mezi Bohem a člověkem. Člověk si však cestu k Bohu musí hledat, musí se jej snažit poznat, protože „milovat lze jen to, co je známo“40 V Novém zákoně se nám vyjevuje láska ve své nejvyšší a nejkrásnější podobě. Láska Boha, který nás miluje. Láska je dar, který nám byl od Boha dán a my mu jsme za něj až do konce našich dnů vděčni.41 Našim úkolem je nejen lásku naplňovat, ale také rozšiřovat dále. Člověk se musí Bohu odevzdat, milovat ho celým srdcem, protože on je nekonečně dobrý a má zaujímat první místo v našem životě. Láska, kterou člověk projevuje k Bohu v modlitbách, rozjímáních, bohoslužbě, je odpovědí na lásku Božskou.42 Je však chybou, pokud naše jednání neodpovídá charakteru lásky. Jak můžeme číst v 1Kor 13,3 „A kdybych rozdal všechno, co mám,a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje“ láska musí být základním naplněním našeho života, skutečná láska k Bohu i k bližním se musí stávat viditelnou. Ježíš spojil přikázání lásky k Bohu s přikázáním lásky k bližnímu a vytvořil z nich nejvyšší přikázání. „…„První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“ (Mk 12,2931)

37

ULONSKA, Reinhold. Duchovní dary v učení a praxi : jak používat charismata Ducha svatého, s. 149-150. srov. 1Kor 13,13 39 srov. Iz 49,15 40 PESCHKE, Karl-Heinz. Křesťanská etika. Praha : Vyšehrad, 1999, s. 105. 41 srov. Řím 5,5 42 PESCHKE, Karl-Heinz. Křesťanská etika. Praha : Vyšehrad, 1999, s. 100-104. 38

26

Bůh nás miluje všechny bez rozdílu a stejně tak i my bychom se měli dle Ježíšova přikázání naučit milovat každého našeho bližního, i toho, který je našim nepřítelem, jak to dokládá evangelium sv. Matouše.43

3.2 Ctnost víry „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)

Víra je osobním setkáním s Bohem, odevzdání se Bohu s důvěrou. Je nadpřirozenou božskou ctností. Předmětem víry jsou pravdy, které Bůh zjevil v knihách Starého a Nového zákona. Základem křesťanské víry je uznání Ježíše, jako toho, kterého Otec poslal. Křesťané přijímají význam jeho oběti na kříži a zmrtvýchvstání pro spásu. Zásadní význam v křesťanské liturgii má vyznání víry v Krista a Trojici. Řecké slovo pistis, které překládáme jako „víra“ má podobný význam jako slovo „cesta“. Víra tedy může být chápána jako cestou k pravému cíli. V Bibli můžeme najít tři různé výklady pojmu víra: 1. Pisteos én – víra v, je to víra, která se nachází v nějaké věci, nebo se v ní zjevuje. Příklad této víry můžeme nalézt např. v knize Římanům 3,25 „jehož Bůh vydal za smírci skrze víru ve krvi jeho, k ukázání spravedlnosti své, skrze odpuštění předešlých hříchů“, v tomto případě se tedy víra nachází v krvi 2. Piesteos epi – víra na, tato víra na něčem staví, je to víra se základem, je odpovědí na Boží výzvu, tuto víru získáváme po obrácení 3. Pistis pros – víra k, tato víra je orientovaná k cíli – k Bohu, prostřednictvím této víry mají lidé k Bohu přijít jako ke svému cíli, víra, která k Bohu nevede je vírou bezcennou44 Ve Starém zákoně, můžeme vidět víru jako mravní odpověď. „Je důvěrou v Boha, očekáváním jeho pomoci a absolutním lpěním na něm a na jeho slovech.“45 V Novém zákoně je víra výzvou k obrácení, k příklonu k Bohu a jeho království. V listě Židům můžeme číst, že „Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme“. (Žid 11,1) Tuto definici víry později použil také I. Vatikánský koncil, který v konstituci Dei Filius říká, že „je to nadpřirozená ctnost, kterou z vnuknutí a s přispěním Boží milosti věříme, 43

Mt 5,43-44 ULONSKA, Reinhold. Duchovní dary v učení a praxi : jak používat charismata Ducha svatého, s. 52-54. 45 PESCHKE, Karl-Heinz. Křesťanská etika. Vyd.1. Praha : Vyšehrad, 1999, s. 37. 44

27

že je pravda to, co Bůh zjevil, a to nikoliv pro vnitřní pravdivost věcí, poznanou přirozeným světlem rozumu, nýbrž pro autoritu samotného zjevujícího Boha, který nemůže být oklamán ani klamat."46 Předmět víry můžeme rozdělit do dvou skupin: 1, předmět materiální – primární (Bůh), sekundární (pravdy Bohem zjevené) 2, formální – boží autorita Je důležité si uvědomit, že víra je založena na osobním rozhodnutí jednotlivce, zda přijme vztah, blízkost, kterou mu Bůh nabízí. Jedině tehdy je věřící plně schopen se Bohu odevzdat, bezvýhradně jej přijmout. Povolání k víře by se dalo označit za takový malý osobní zázrak. Osoby, kterým se této ctnosti dostane, by si měly uvědomovat sílu ojedinělosti, která jim je poskytována, když je jim nabídnuto přijmout dar víry. I když může povolání k víře zaslechnout každý, ne každý je schopen a ochoten jej přijmout. V případě, že se rozhodneme toto volání vyslyšet, musíme o víru také pečovat, živit ji, nedovolit, aby došlo k jejímu oslabení. Takovou „živinou“ pro víru je modlitba. Člověk se v modlitbě musí Bohu otevřít, být zcela upřímný nejen k sobě, ale i k Němu. Křesťan si tuto roli modlitby ve svém životě a i v životě víry uvědomuje, proto je pro něj modlení samozřejmostí. Mnohdy se už k Bohu obracíme zcela podvědomě. Modlitba nás doprovází nejen v časech starostí a rozhodování, kdy u Pána hledáme pomoc, ale také v momentech našeho štěstí, kdy mu za tyto okamžiky děkujeme. Dle Špidlíka můžeme rozlišovat 3 základní typy modlitby: 1. modlitba ústní – při této modlitbě předříkáváme slova a celé formulace, které jsou stanoveny, 2. modlitba mentální – bývá označována také jako modlitba vnitřní a je tedy zřejmé, že se odehrává v našem nitru, v naší mysli, 3. modlitba mystická – je cestou k Bohu, která začíná v rozumu, ale jen prostřednictvím srdce můžeme navázat plného spojení s Bohem.47 Důležitost modlitby a výzvu k ní zdůrazňuje také sv. Pavel, který v listu Tesalonickým píše: „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ (1Thes 5,16-18) V listu Timoteovi pak Pavel rozlišuje 4 typy modliteb - prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání, když vyzývá, aby byly konány za všechny lidi bez rozdílu.

46

Dei filius : svatosvatého ekumenického sněmu Vatikánského slaveného papežem Svat. Otcem Piem IX. : dogmatická konstituce o katolické víře prohlášená ve třetím zasedání dne 24. dubna léta Páně MDCCCLXX. [online]. [cit. 2012-03-03]. Dostupné z: http://issuu.com/peter.emanuel.butora/docs/dfpix 47 ŠPIDLÍK, Tomáš. Prameny světla. Řím : Křesťanská akademie, 1972, s. 362-363.

28

3.3 Ctnost naděje „Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu.“ (Václav Havel)

Z náboženského hlediska je naděje božskou ctností, kterou toužíme po božím království a věčném životě, jako po svém štěstí. Naděje je ctností toho, kdo ještě nenaplnil svůj cíl, nedosáhl všeho, po čem touží, toho, který je stále ještě na cestě. „Naděje se stává ctností jen tehdy, směřuje-li neochvějně k tomu, co je mravně dobré a hodné lásky“.48 Bez naděje, člověk nemůže žít. Každý z nás asi doufá ve zdraví, štěstí, úspěch své i svých nejbližších. Čím by byl náš život, kdybychom neměli žádnou naději? Naděje nikdy nevymizí, pokud my sami nezačneme plně rezignovat, v tu chvíli ztrácíme veškerou naději, že by se nám mohlo podařit naše problémy vyřešit. O naději by se dalo říci, že je „živou vodou“ našeho života. I když se nám naše situace zdá mnohdy bezvýchodná, vždy existuje nějaká naděje. Podle Tomáše Akvinského je „naděje touhou po dobru, které je těžké, ale nikoliv nemožné dosáhnout“. 49 Řecký výraz pro naději „epis“ označuje očekávání jak pozitivních, tak negativních událostí, oproti tomu Bible chápe tento výraz pouze jako očekávání pozitivní budoucnosti. Základem křesťanské naděje je Kristus, který nám svým utrpením ukazuje, že ve svém trápení nezůstáváme sami, dává nám naději na konec našeho utrpení. Na konci našeho trápení nás bude čekat On. Naděje je základem života křesťanů, je důvodem ke shromažďování a bohoslužbě. Všichni totiž věříme ve spásu a právě naděje a s ní související trpělivost nám dodávají sílu čelit nástrahám dnešního světa. Stejně tak, jako dokázal jít Pán s nadějí na vzkříšení na smrt, musíme my věřit, že nás čeká druhý život u Pána. Naději ve vzkříšení je pro sv. Pavla hlavním bodem víry. Z tohoto pohledu je víra i exilovou ctností. „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.“ (1Kor 15,19) Jeho naděje je založena na důvěře v boží lásku, která nikdy neselže a jejími plody se poté stávají radost a pokoj.50 Starozákonní dějiny Izraele lze označit jako dějiny naděje. Izraelité stále v něco doufali, jejich největší nadějí byl Mesiáš, se kterým měl přijít věk spravedlnosti, svobody od utlačování, hojnosti, míru. Své naděje vkládali Izraelité do Hospodina. 48

PESCHKE, Karl-Heinz. Křesťanská etika. Praha : Vyšehrad, 1999, s. 78. tamtéž, s. 77. 50 srov. Řím 8,31-39 49

29

Předmětem naděje z teologického hlediska je stejně jako u ctnosti víry sám Bůh. „Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého.“ (Řím 15,13) Křesťanská naděje je založena na růstu Božího království mezi lidmi už v tomto čase. Motivem naděje je Boží pomoc, nejvyšší zárukou je pak zjevení Boží lásky v Ježíši Kristu.51 Díky naději zvládají křesťané také nést utrpení. Naděje pro nás nemusí být jen zdrojem síly k uskutečňování našich cílů a překonávání problémů. Pokud se nám naše představy nenaplňují, často propadáme zoufalství. A právě tato situace může vést až k odluce s Bohem nebo dokonce i ke ztrátě víry. Člověk nejdříve přestane věřit, že je možné dosáhnout spásy a postupně začne přerušovat všechna pouta, která ho k Bohu váží. Život takového člověka se poté naplňuje prázdnotou, protože nevidí žádnou naději do budoucna a nemá ani nikoho, kdo by ho mohl nadějí znovu naplnit. Neměli bychom proto dovolit, aby nám strach zabránil v naplnění našich nadějí. Křesťanská naděje se rozvíjí už od počátku Ježíšových kázání v poselstvích blahoslavenství.

3.4 Reflexe božských ctností v papežských encyklikách 3.4.1 Encyklika Benedikta XVI. Deus caritas est – Bůh je láska Encyklika Deus caritas est je první encyklikou papeže Benedikta XVI. Tvoří ji dvě vzájemně propojené části. První je dle papežova označení spekulativní a v ní přináší charakteristiku lásky. Ve druhé části, která je konkrétnější se věnuje praktickému uplatňování přikázání lásky. Základním opěrným bodem je citace z 1 Jan 4,16, která už byla v této práci jednou uvedena. Stejně tak i papež zdůrazňuje, že jádrem křesťanské etiky je právě láska. „Láska je světlem, v zásadě jediným světlem, které stále znovu prozařuje temný svět a dává nám odvahu žít a jednat“.52 To zda budeme nebo nebudeme věřit v Boží lásku, by mělo být základním rozhodnutím křesťanského života. Zároveň také vidí lásku jako odpověď na Boží lásku, protože Bůh nás miloval jako první. Můžeme v podstatě říct, že Bůh si nás vybral a my ho přijímáme. „Bůh nám nenařizuje cit, který nejsme schopni sami v sobě probudit. On nás miluje, dává nám spatřovat a zakoušet svou lásku a na základě toho, že Bůh nás miluje jako „první“, 51

PESCHKE, Karl-Heinz. Křesťanská etika. Praha : Vyšehrad, 1999, s. 83. Deus Caritas Est : encyklika nejvyššího pontifika Benedikta XVI. biskupům, kněžím a jáhnům, Bohu zasvěceným osobám a všem věřícím laikům o křesťanské lásce. Praha : Paulínky, 2006, s. 55. 52

30

se může jako odpověď rodit láska také v nás.“53 Vysvětlení proč nemůže být naše láska na prvním místě je prostá – Bůh nás miloval jako první. Budeme-li se ptát, zda je možné projev této lásky mezi lidmi vidět, odpověď bude znít – ano. Tato láska se učinila viditelnou, když On „poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho“ (1 Jan 4,954) A právě prostřednictvím Ježíše Krista se nám Bůh stal viditelným a jsme schopni vnímat Boží přítomnost. „Vědomí, že v Kristu se Bůh sám daroval za nás a že Kristus šel na smrt, nás musí vést k tomu, abychom již nežili pro sebe, nýbrž pro Něho, s Ním a pro druhé. Kdo miluje Krista, miluje církev a chce, aby církev byla stále více výrazem a nástrojem té lásky, která z Něho vyzařuje.“55 Nejzákladnějším typem lásky je dle papeže láska mezi mužem a ženou, pro kterou bývá používán termín erós, ve Starém zákoně se tento pojem objevuje 2krát, v Novém zákoně ani jednou. Lásku k Bohu a lásku k bližnímu nelze zcela oddělit, obě se vzájemně prolínají a právě láska k bližnímu se může stát cestou k setkání s Bohem. Vysvětluje také, proč je láska „božská“. Není to jen proto, že od Boha pochází, ale také proto, že Bůh je jejím předmětem. Ve druhé části encykliky se zaměřuje na praktickou aplikaci lásky v životě církve. Kořeny lásky k bližnímu můžeme najít právě v lásce k Bohu. Tato láska by měla být úkolem pro celé společenství věřících ne jen pro jednotlivce. Měla by být uplatňována „…na všech úrovních od místní komunity po partikulární církev až k univerzální církvi v její globalitě.“56 Právě v této souvislosti nás papež seznamuje také s počátky a vývojem společenství. Klade důraz zejména na majetkovou rovnost mezi jeho jednotlivými členy. Je také důležité zmínit se, jaký důraz klade na službu caritas (služba lásky), která patří k základním úkolům církve. Na důkaz její důležitosti uvádí významné autory starověku, kteří se právě charitativní problematice církve věnovali ve svých spisech. Z nejvýznamnějších jmenujme například Tertulliána nebo Ignáce Antiochijského. Podle papeže je caritas potřebná vždy a všude bez ohledu na vyspělost státu, protože utrpení nelze zabránit a zcela odstranit ze společnosti. Benedikt XVI. se také věnuje otázce laiků ve společnosti a jejich aktivní činnosti v různých oblastech života. Jsou to právě oni, jejichž cílem je spravedlivé uspořádání společenského života.57

53

tamtéž, s. 26. tamtéž, s. 25. 55 tamtéž, s. 51. 56 tamtéž, s. 30. 57 tamtéž, s. 42. 54

31

„…nikdy nenastane situace, v níž by nebylo třeba lásky (caritas) každého jednotlivého křesťana, protože člověk kromě spravedlnosti bude vždycky potřebovat lásku.“58 V úplném závěru své encykliky nám papež předkládá krásný popis vzájemného propojení všech tří teologických ctností – víry, naděje, lásky a ukazuje, že jejich počátkem i vrcholem je Bůh. Víra, naděje i láska jsou dokonce transcendentními hodnotami, které neustále naplňujeme, až po okamžik, když už nebude ani víra, ani naděje potřebná, protože v ten moment budeme Boha vidět tváří v tvář a zůstane jen láska Boha k nám a naše láska k němu. 3.4.2. Encyklika Benedikta XVI. Spe salvi – Spaseni v naději Stejně jako ve své první encyklice Deus caritas est se papež věnuje další z teologických ctností, které tvoří identitu křesťana. V tomto díle je hlavním tématem naděje spojená se spásou. Benedikt XVI. se opírá o apoštola Pavla a jeho List Římanům, kdy celou encykliku zahajuje slovy z Řím 8,24 „Jsme spaseni v naději…“ Encykliku je možné rozdělit do tří částí. V první mluví o naději obecně, zejména o jejím vztahu k vykoupení a o vztahu mezi nadějí a vírou. Druhou část orientoval na zobrazení naděje v lidském životě, na možnosti člověka jak se naději naučit, jak ji rozvíjet. Papež zastává názor, že není možné oddělit víru od naděje a naději od víry, neboť tyto pojmy jsou si natolik blízké, že i v Písmu byly často zaměňovány nebo používány v synonymickém vztahu. V návaznosti na List Židům zdůrazňuje, že spojení víry a naděje je cestou k věčnému životu. Ptáme se však, co je tímto věčným životem? Papež mluví o chybném chápání tohoto termínu u většiny lidí. Ano často říkáme, že toužíme po věčném životě, zejména po lepším životě, protože náš život je často zdrojem utrpení. Naše touha po věčném životě však pramení ze strachu ze smrti, z neznalosti budoucnosti. V pojetí křesťanství je však návrat k Pánovi cílem naděje. Měli bychom si uvědomit, že v momentě, kdy se odkloníme od Boha, ztrácíme také naději, protože můžeme mít menší naděje, ale „…pokud schází velká naděje – která musí přesahovat všechno ostatní naše dílčí naděje ke šťastnému životu nestačí a takovou nadějí může být jen Bůh, který zahrnuje celek a který nám může předložit a darovat to, čeho my sami nejsme schopni dosáhnout.“59 V další části encykliky se papež vyjadřuje k současnému chápání naděje, které bývá silně individualistické. Zdůrazňuje však, že tento výklad je špatný, protože vztah k Bohu je možný jen prostřednictvím společenství s Ježíšem a stejně tak i Ježíš adresoval své poselství

58 59

tamtéž, s. 42. Encyklika Spe salvi papeže Benedikta XVI. o křesťanské naději . Praha : Paulínky, 2008, s.39.

32

celému společenství. Budeme-li hledat původ tohoto chybného pojetí, musíme se, dle papeže, zajímat o novověkou filozofii, ve které je individualismus zakořeněn. Papež se v této souvislosti zabývá vztahem mezi vědou, vírou a rozumem. Odkazuje zejména na období Velké francouzské revoluce a osvícenství, kdy došlo k nadvládě rozumu. Rozvoj vědy přispěl k tomu, že víra přežívala pouze v soukromé sféře, pro svět jak celek se stala nedůležitou. Naděje se neztratila, existovala stále, ale v první řadě se jednalo o naději v pokrok. Druhá část encykliky se zabývá způsoby, kterými je možné naději rozvíjet. Na první místo staví modlitbu, její důležitost shledává zejména v tom, že prostřednictvím modlitby jsme neustále v kontaktu s Bohem, protože I když mě už nikdo neposlouchá, Bůh mi naslouchat nepřestal. Když už nemám nikoho, ke komu bych hovořil, koho bych oslovil, k Bohu mohu mluvit stále. Když už mi nemůže pomoci nikdo – kde se jedna o těžkost nebo očekávání převyšující lidskou schopnost doufat –, on mi může pomoci.25 I když jsem byl zahnán do nejposlednější osamělosti: ten, kdo se modlí, není nikdy úplně sám.60 Věnuje se také tomu, v jakých podmínkách by měla modlitba probíhat, aby měla plnou sílu. Dalším způsobem, kterým lze získat naději je správné lidské jednání. Ve chvíli, kdy se budeme zabývat tím, co nám dává sílu ke správnému rozhodování a k jednání, docházíme opět k závěru, že je to láska, čímž se potvrzuje její důležitost pro život, jak už bylo řečeno v encyklice Deus caritas est. Člověk je láskou vykoupen, je to právě láska, díky čemuž můžeme vnímat život jako krásný dar. Nesmíme zapomínat, že v naději se projevuje naše důvěra v Boha a Bůh je láska. Stejně jako neexistuje život bez práce, neexistuje ani život bez utrpení, jak už bylo na začátku encykliky zmíněno, život sám může být chápán jako utrpení. Papež říká, že naší hlavní snahou by mělo být snažit se utrpení ve světě alespoň omezit, pokud není v našich silách jej odstranit zcela. I v utrpení, máme hledat cestu naděje.

61

Zejména v této části

můžeme sledovat silnou provázanost mezi nadějí, utrpením a láskou. Posledním pramenem naděje je Boží soud, který „je nadějí jednak proto, že uplatňuje spravedlnost, jednak proto, že je místem milosti.62 Budeme-li chtít shrnout, v čem podle papeže naděje spočívá, můžeme říct, že je to v poznání Boha, v tom, že ho budeme schopni vnímat jako dobrého a milosrdného Otce. Je to Bůh, kdo nám uděluje naději, kterou nemůže nic ohrozit.

60

tamtéž, s.40-41. tamtéž, s.47. 62 tamtéž, s.57. 61

33

3.4.3. Encyklika Jana Pavla II. Fides et ratio – O vztazích mezi vírou a rozumem „VÍRA A ROZUM jsou jako dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy. Touhu poznat pravdu a nakonec poznat Boha samého vložil totiž do lidského srdce Bůh, aby člověk tím, že pozná a bude milovat Boha, mohl dosáhnout také plné pravdy o sobě samém“63 Právě těmito slovy otevírá papež Jan Pavel II. svou encykliku Fides et ratio vydanou roku 1998, v níž se snaží popsat podstatu touhy po poznání a pravdě, která je vlastní každému z nás. Základní touhou každého člověka je totiž snaha poznat nejen Boha, ale i sama sebe. Papež se navrací až k počátkům filozofie, protože už v této době lidé pátrali po smyslu života, už tehdy hledali pravdu a byla to právě filozofie, která se pokoušela dát odpovědi na základní otázky lidské existence jako „kdo jsem? odkud pocházím a kam jdu? proč existuje zlo? co bude po tomto životě?“64 S postupem času však došlo ke změnám lidského myšlení a filozofie, respektive člověk sám, se přestal orientovat na bytí, ale projevil se jeho egocentrismus. Pro církev je filozofie prostředkem, kterým lze dosáhnout pochopení a prohloubení víry a také rozšířit evangelium do všech vrstev společnosti. Podle papeže je problémem dnešní společnosti absence nějakého pevného základu, něčeho, o co by se mohla mladá generace opřít, právě proto chce zdůraznit potřebu poznání pravdy a zaměřit se na její vztah k víře. Už na prvním vatikánském koncilu bylo stanoveno, že existuje poznání rozumové a poznání skrze víru. Právě poznání skrze víru odporovalo názorům racionalismu, který odmítal cokoliv, co nevzešlo z rozumu. Podle koncilu vycházelo toto poznání od Boha. 65 Jaký je tedy vztah mezi poznáním víry a poznáním skrze rozum? V encyklice se můžeme dočíst, že už v Písmu, konkrétně v sapienciálních knihách existují důkazy o vzájemné provázanosti těchto dvou oblastí.

66

Zdůrazňuje také, že víra se nesnaží získat

naprostou autonomii ve sféře poznání, naopak, snaží se o vzájemnou spolupráci, protože k poznání světa není možné, aby existovalo jen jedno z těchto poznání. A je to právě předmět víry, který má být pochopen prostřednictvím rozumu. Ve chvíli, kdy se rozum a víra osamostatní, ztratí jednak schopnost poznat Boha, ale také smysl své existence. Podle papeže by tedy mělo dojít ke vzájemnému respektování obou forem poznání. Vždyť když se nad původem rozumu důkladně zamyslíme, musíme dospět k názoru, že nebýt Boha, neměli

63

Fides et ratio : encyklika Jana Pavla II. adresovaná biskupům katolické církve o vztazích mezi vírou a rozumem z 14. září 1998. Praha : Zvon, 1999, s.3. 64 tamtéž, s.4. 65 tamtéž, s. 8. 66 srov. tamtéž, s. 13.

34

bychom ani rozum Byl to právě Bůh, kdo nám dal schopnost uvažování a výběru. Jak můžeme tedy popírat víru, když o její existenci jsme schopni uvažovat jen díky jejímu dárci. Ve třetí kapitole encykliky můžeme najít odpovědi na otázku, jakými způsoby můžeme najít pravdu a jaké jsou základní otázky, na které se snažíme najít odpovědi. Je snad jen jediná otázka, na kterou bychom chtěli najít odpověď naprosto všichni, najít pravdu o konci lidského života. Encyklika charakterizuje člověka jak tvora neustále pátrajícího po pravdě, který má tuto potřebu zakotvenu v srdci.67 „…člověk se nachází na cestě - lidsky měřeno - nekonečného hledání: hledání pravdy a hledání osoby, které by se mohl svěřit. Křesťanská víra mu vychází vstříc, tím že mu nabízí konkrétní možnost vidět uskutečněný cíl tohoto hledání. Když totiž člověk překoná stádium běžné víry, uvede ho víra do řádu milosti, aby se mohl podílet na Kristově tajemství, v němž se mu nabízí pravé a přiměřené poznání trojjediného Boha. Víra tak v Ježíši Kristu, který je Pravda sama, nachází novou výzvu, která se obrací k lidstvu, aby mohlo naplnit to, co prožívá jako silnou touhu.“68 Papež neopomíjí ani problémy, které ohrožují současnou teologii. Na jedné straně je to tendence znovu probudit racionalismus, na straně druhé je to fideismus „…který neuznává důležitost racionálního poznání a filozofie pro pochopení víry, ba pro samu možnost věřit v Boha.“69

Zdůrazňuje důležitost vzájemného propojení filosofie a teologie, obě se mají

vzájemně doplňovat při vytváření pravd, které však musí být v souladu s Božím slovem, to je ostatně pro teologii nejdůležitějším zdrojem. Rozum tedy nemůže Boží slovo ignorovat. „Hlavním cílem, ke kterému teologie směřuje, je poskytovat porozumění zjevení a obsah víry. Vlastním středem jejího uvažování bude tedy přemýšlení o mysteriu samého trojjediného Boha.“70

67

srov. tamtéž, s. 19. tamtéž, s. 21. 69 tamtéž, s. 34. 70 tamtéž, s. 53. 68

35

4. Krize křesťanských hodnot v 21. století „Ničím se neznepokojuj, ničím se nermuť, všechno pomíjí, Bůh se ale nemění. Máš-li v srdci Boha, nic ti nechybí, jeho láska stačí.“ (sv. Terezie z Avily)

Úcta ke křesťanským hodnotám a jejich naplňování je vlastní každému z nás ať už si to uvědomujeme nebo neuvědomujeme. Představit si život bez hodnot je nemožné, protože hodnoty nám ukazují, jakou životní cestou bychom se měli vydat. Hodnoty nacházíme ve světě, objevujeme je a některé vycházejí z našeho srdce, představují pro nás přirozený mravní zákon, který je jednou daný a neměnný. Jejich prostřednictvím si upevňujeme úctu k životu a šíříme ji i mezi ostatní členy společnosti. Bohužel dnešní společnost se ke křesťanským hodnotám a potažmo i k jakýmkoliv morálním hodnotám staví spíše negativisticky. Lidé touží po nekonečném štěstí, i když jejich život je konečný. Právě ten život, který je nejvyšší hodnotou a zároveň největším darem, jakým jsme kdy mohli být obdařeni. Člověk je však tvor nepoučitelný a tohoto daru si dostatečně neváží, právě neúcta k životu se tak stává jedním z problémů současné společnosti, který staví do konfliktu otázku práva a morálky. Hodnoty se často ocitají v diskriminaci, čím dál více ztrácejí na významu. Pro člověka se stávají prvořadé hodnoty materiální ne duchovní. Materiální hodnoty však nemohou nahradit duchovní hodnoty a ani křesťanské hodnoty. Chybí jim totiž jedna základní vlastnost, která je právě křesťanským hodnotám vlastní a tou je stálost, která se stává ctností. Není v našich silách docílit úplné ztráty hodnot. Hodnoty nikdy nepřestanou být hodnotami, vždy se znovu a znovu objeví. Budeme-li chtít pátrat po příčinách hodnotové krize, musíme se podívat až do počátku 15. století, ve kterém došlo k podstatným změnám v chápání hodnot, za kterými stály velké společensko-kulturní změny a postupný hospodářský rozvoj, zejména v oblasti obchodu. Stále více se společnost orientuje více na člověka a méně na Boha. Vrchol pak přichází v období humanismu71 a osvícenství72 kdy dochází k pozdvihnutí vědy, která se snaží hodnoty nahradit a stává se nejdůležitější složkou života společnosti. Lidé vidí za vědeckým rozvojem také rozvoj sociální, neuvědomují si však, že dochází k úpadku hodnot.

71

Humanismus – filosofické a kulturní hnutí v renesanční Evropě 14.-16. století. Odmítá abstraktní uvažování, upřednostňuje základní lidské hodnoty a pozemský život před posmrtným. V centru pozornosti stojí člověk. Humanisté usilovali o sjednocení křesťanských a lidských hodnot. Důležité postavení zaujímá také svoboda, která je podstatou člověka. 72 Osvícenství – intelektuální směr, silně ovlivněn rozvojem vědy v 17. století. Jeho snahou bylo aplikování metody přírodních věd na společnost a politiku. V otázkách víry nepřikládali osvícenci roli tradici a autoritě, na prvním místě stojí pouze rozum. Tvrdili, že lidé by se neměli řídit dogmatem, ale rozumem. Jen tehdy může ve světě zavládnout tolerance a svoboda. Boží existence může být prokázána pouze rozumovou cestou.

36

Další kritickým bodem pro křesťanské hodnoty bylo období světových válek. Zejména první světová válka, na niž nebyla společnost připravena, měla hluboký dopad na rozpad křesťanských hodnot i víry jako takové a stala se tak mezníkem ve vývoji civilizace. V důsledku války došlo k rozpadu představ o vedení boje nekrvavou cestou. Válka se stala přirozenou součástí života na území téměř celého světa. Jak se však tento stav shodoval s přikázáním „Nezabiješ“? Je zcela jasné, že takovýto rozpor v myšlení a k nucenému jednání musel vyústit v hlubokou krizi víry. Lidé přestali věřit v Boha, protože si nedokázali vysvětlit, jak milující Bůh může dopustit takové katastrofy. Kladli si otázku, k čemu křesťanství je, když jsou jeho vyznavači vzájemně nuceni se zabíjet ve válkách a porušovat přikázání. Objevuje se tak rozpor mezi tím, co je psáno v Bibli a tím, co vidíme, že se skutečně děje. Nestačí jen mluvit o tom, co stojí v Písmu, ale především tyto zásady skutečně naplňovat a vnášet do života. V dnešní době však není situace o mnoho lepší. Co má dnes trvalou, dlouhodobou hodnotu? Než si na něco zvykneme, už je to nahrazeno něčím novým, lepším. Bohužel ani přikázání „Nesesmilníš“ se pro nás nestalo závazným. Současné trendy upřednostňují chování, které bychom mohli nazvat až sexuální revolucí. Nehodnotíme délku vztahu, ale počet partnerů, manželský svazek už není samozřejmostí ani u párů, které spolu žijí dlouhodobě. Ztrácíme se tak v chaosu, stáváme se nedůvěřivými vůči změnám. V mnoha věcech jsme odkázáni na rozhodnutí druhých a mnohdy nám to tak i vyhovuje. Často nemáme ani své vlastní hodnoty, ale spíše přejímáme hodnoty druhých, protože se za ty vlastní stydíme. Současná společnost je nastavena na orientaci k materiálnu, my co to cítíme jinak, se setkáváme s nepochopením. Bojíme se přiznat svou víru a hodnoty, které vyznáváme, z obavy, že se setkáme s nepochopením a posměchem. Diskriminace křesťanských hodnot se tak stala přirozenou součástí společnosti. Vedle toho jsme také vystaveni každodennímu tlaku médií, která nám zobrazují život často v jeho nejhorších podobách. Jak v takovém stavu věřit, že existuje Bůh, který má s námi dobré úmysly? Výsledkem je odklon od Boha, lidé nevěří, že jim byl život dán jako dar místo toho aby si uvědomovali, že tento dar je projevem nekonečné Boží lásky. Místo toho Boha vytláčíme na okraj a obviňujeme jej za vše, co se nám nezdaří dle našich představ. Nesnažíme se hledat k Bohu intenzivně cestu, necháváme se ovládat vášněmi, neřestmi a hříchem, které nás ještě více vzdalují od Boha i od lidí. Postupným oddalováním se od Boha se obracíme i k jiným hodnotám a zaujímáme jiné životní postoje. Naše hodnoty se mění, dochází k jejich relativizaci. Snažíme se soustředit na to, co má pro nás pozitivní význam, tomu negativnímu se vyhýbáme. Jak však poznat co je 37

skutečně důležité, když se vzdáváme toho nejdůležitějšího. Každému přece musí být jasné, že láska, víra a naděje jsou základní hodnoty, bez kterých se dá žít jen těžce bez ohledu na to, zda je nebo není někdo křesťanem. Z nich láska, která myslí více na druhé, než na sebe, je tou největší, a stojí i nad vírou. Můžeme se snažit popřít existenci Boha, přesvědčit druhé, že jiná kultura nabízí lepší hodnoty, ale nikdy nemůžeme Boha zničit. A tak nelze zničit ani lásku, víru a naději, jelikož ony od Boha pochází. Dopustili-li jsme, aby došlo k odcizení se od víry, nesmíme připustit, abychom ztratili také naději. Naděje nám zůstává pořád, jen je občas za potřebí, vydat se ji hledat. V současné době jsou křesťanské hodnoty zasahovány přímo ve své podstatě, a dopad to má i na ty, kteří se snaží si je i přes nepřízeň a nepochopení uchovávat a dodržovat. Ocitají se ve světě plného chaosu, depresí, smutku. A přitom cesta z toho je tak jednoduchá. Stačilo by, aby si lidé uvědomili, že příčinou těchto jevů je chybějící pevná a stálá Boží láska, které se vzdali ve prospěch nestálých materiálních dober. Od tohoto materiálního zaměření se však jen těžce odpoutáváme a skutečné duchovní hodnoty nám unikají. S pokorou si tak musíme přiznat, že na nápravu současné situace sami nestačíme, že potřebujeme Boží pomoc. Potřebujeme něco, co nás odpoutá od našeho individualismu, nějakou vyšší autoritu, která dá řád našemu životu i celému světu. Takovou autoritou může být jedině Bůh, který svou láskou konstituuje dějiny tak, aby láska jako největší ctnost nevyhasla. Uvědomují si však lidé tyto problémy? Jsme opravdu tak silně ovlivněni masmédii, že popíráme své vlastní hodnoty a přizpůsobujeme se jejich tlaku? Budeme-li chtít pátrat po příčinách hodnotové krize, měli bychom si nejdříve zjistit, jakým způsobem je pojem hodnota dnes vlastně chápán a zda existují hodnoty, které v našem vlastním hodnotovém žebříku zaujímají vyšší pozice než Bůh.

Na tyto otázky se pokusíme nalézt odpověď

v praktické části práce, kterou bude výzkum.

38

II. PRAKTICKÁ ČÁST 5. Výzkum 5.1 Cíl výzkumu a hypotézy Záměrem tohoto výzkumného šetření je reflektovat, v návaznosti na poznatky uvedené v teoretické části práce, současný pohled lidí na hodnoty a ctnosti, a to zejména na hodnoty křesťanské. Dotýkáme se také tématu hodnotové orientace. Výzkumná část chce ověřit závěry utvořené v teoretické části. Vzhledem k tomu, že jsem dotazník poskytovala všem skupinám obyvatel bez ohledu na jejich vyznání, a primárním cílem nebylo zjistit, jak vnímají hodnoty křesťané, nebyla do dotazníku zahrnuta otázka vztahující se k náboženskému vyznání. Nepředpokládám tedy, že by se došlo k závěru, že nejdůležitější hodnotou je Bůh. Domnívám se však, že hodnoty materiální, peníze a bohatství budou zaujímat vyšší pozice než například přátelství nebo svoboda. Dále bych si také tímto šetřením ráda ověřila, zda si lidé uvědomují příčiny hodnotové krize a zda tuto krizi kolem sebe vnímají. Osobně si myslím, že ve většině případů si lidé krizi uvědomí a v odpovědích se budou objevovat i příčiny krize uvedené už v teoretické části.

5.2 Metody výzkumu a sběr dat Pro zpracování praktické části jsem použila kvantitativní výzkum, který byl proveden formou dotazníkového šetření. Dotazník jsem vytvořila na základě praktické části, tak aby v něm byly zahrnuty pokud možno všechny klíčové oblasti a problémy, o kterých jsem se zmiňovala a mohl tak sloužit k ověření údajů teoretické části práce. Zvolila jsem variantu otevřených i uzavřených odpovědí. Celkem dotazník obsahoval 10 otázek, z čehož 2 se vztahovaly i identifikaci respondenta. Zbylých 8 se týkalo přímo daného tématu. Dotazník byl respondentům poskytován ve dvou variantách – elektronické a tištěné. Elektronická varianta prostřednictvím e-mailu byla zvolena kvůli relativně rychlé návratnosti, tištěná byla poskytována zejména starším osobám, aby nebyli diskriminováni případnými problémy s výpočetní technikou. Jasnost otázek a pokynů k vyplnění, časovou náročnost a vhodnost velikosti písma jsem prověřila v předvýzkumu, který zahrnoval 2 osoby z každé věkové skupiny uvedené v dotazníku. Dotazníkové šetření probíhalo v měsíci březnu. Vzhledem k tomu, že některé otázky vyžadovaly osobní zamyšlení a nejednalo se pouze o automatické zaškrtnutí odpovědí, předpokládala jsem, že se do tohoto šetření zapojí opravdu pouze ti, kteří mají k tomuto 39

tématu co říct a nejedná se o grafomany, kteří vyplňují automaticky každý dotazník, který se k nim dostane. Z toho důvodu jsem předpokládala návratnost dotazníku v rozmezí 50-60 ks. Ke stanovenému datu (30.3.2012) se vrátilo 57 vyplněných dotazníků z toho 1 nebyl vyplněn úplně přesně dle pokynů, z toho důvodu nemohl být zahrnut do výsledků. Respondenti vyplňovali dotazník na základě svobodného rozhodnutí. Po navrácení byly všechny dotazníky rozděleny do skupin dle věku a data zpracována a prezentována ve formě tabulek a grafů pro větší přehlednost.

5.3 Výsledky výzkumu 5.3.1 Otázka č. 1 a 2 - Pohlaví a věk respondentů První otázka se vztahovala k pohlaví respondentů. Tato otázka měla uzavřenou volbu možností, označovali pouze variantu „muž“ nebo „žena“ Z celkového počtu 56 vrácených a správně vyplněných dotazníků bylo 20 od mužů a 36 od žen. Druhá otázka se vztahovala ke věku respondentů. Každý se měl zařadit do jedné z nabízených možností: •

do 20 let (včetně)

•

do 40 let (včetně)

•

do 60 let (včetně)

•

nad 60 let

Takovéto rozložení věkových skupin bylo zvoleno záměrně, jelikož se domnívám, že právě v těchto období života dochází k největším změnám v utváření hodnotových žebříčků. První skupina si své hodnoty teprve utváří a ujasňuje a mnohdy ještě prochází změnami, protože je pod vlivem např. rodičů. Ve věku od dvaceti let si už často budujeme vlastní rodiny a stáváme se zodpovědnějšími vůči ostatním i vůči sobě. Dalším významným období je pak věk od čtyřiceti let, kdy se ocitáme na vrcholu – máme rodinu, vybudovanou kariéru a zázemí a zároveň se také pomalu začínáme připravovat na stáří, ve kterém dochází k další významné změně v hodnotách.

40

Graf č. 1

Věkové složení muži

ženy

21

8

7

6 4

4

4 2

do 20 let

do 40 let

do 60 let

nad 60 let

Z uvedeného grafu je zcela jasně zřejmé, že největší zastoupení měla věková skupina do 40 let a nejmenší nad 60 let. Zatím co ve všech skupinách byl poměr mezi odpověďmi u mužů a žen v podstatě vyrovnaný, ve věkové skupině do 40 let výrazně převládly odpovědi žen. Dle tohoto grafu je vidět, že respondenti přistupovali k vyplňování opravdu zodpovědně, zejména skupina do 20 let, protože návratnost z této skupiny byla poměrně nízká ale, zato kvalita odpovědí vysoká. 5.3.2 Otázka č. 3 – Víte co je hodnota? Cílem této otázky bylo zjistit, co se lidem vybaví pod pojmem hodnota. V úvodní části dotazníku byli seznámeni s tématem práce, dalo se proto předpokládat, že si pojem hodnota vyloží ve smyslu etickém. Nevylučovala jsem však ani možnost, že se budou objevovat odpovědi vyjadřující charakteristiku směnné hodnoty. U této otázky byla možnost výběru ze tří odpovědí, přičemž u první varianty – „vím“ jsem chtěla, aby se hodnotu pokusili také charakterizovat. Zbylé dvě varianty byly „nevím“ a „nepřemýšlel/a“ jsem o tom.

41

Graf č. 2

Co je hodnota? vím

nevím

2%

nepřemýšlel/a jsem o tom

12%

86%

Na tuto otázku odpovědělo 86% respondentů, že ví, co je hodnota a pokusili se ji také charakterizovat. Možnost nevím zvolil pouze jeden muž ve věkové skupině do 20 let. O významu pojmu hodnota nepřemýšlelo 12% dotazovaných. V uvedené tabulce můžeme vidět, že nejvíce kladných odpovědí měly ženy ve věkové skupině do 40 let. Tabulka č.1 Věk Do 20 let

vím

nevím

nepřemýšlel/a jsem o tom

muž

2

1

1

žena

3

0

1

muž

7

0

1

žena

21

0

0

muž

4

0

2

žena

6

0

1

Nad 60 let muž

1

0

1

žena

4

0

0

Do 40 let

Do 60 let

42

Pojem hodnota si lidé nejčastěji vykládali v těchto významech: •

něco, co má důležitost pro život jedince i celé společnosti,

•

něco, na čem člověku záleží, čeho si cení,

•

věc, ve kterou věří a jednají podle ní,

•

něco všeobecně uznávaného,

•

něco, co ovlivňuje naše životní postoje.

Ve dvou dotaznících byla uvedena i hodnota ve významu ceny zboží, ale s dodatkem, že toto chápání hodnoty zřejmě nebylo předmětem otázky.

5.3.3. Otázka č. 4 – Pokuste se dané hodnoty seřadit podle důležitosti pro Váš život Cílem této otázky bylo zjistit, jak se liší hodnotový žebříček v závislosti na věku. Úkolem každého respondenta bylo seřadit nabízené hodnoty podle důležitosti, kterou mají pro jejich život, přičemž na prvním místě byly hodnoty, které považují za nejdůležitější, na desátém, hodnoty, které považují za nejméně důležité. Z celkového počtu 56 dotazníků nebylo možné do vyhodnocení zahrnout 2, jelikož byly některé hodnoty uvedeny na více pozicích a některé hodnoty zcela chyběly. V následujících tabulkách rozdělených dle věkových skupin přináším četnost pojmu na dané pozici. Ze vzniklých tabulek jsem se poté pokusila vytvořit pro každou věkovou skupinu žebříček hodnot, který odpovídal nejčastějším umístěním. Věková skupina do 20 let Tabulka č.2 1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

život

3x

1x

2x

0

1x

0

0

1x

0

0

láska

1x

4x

2x

0

0

0

1x

0

0

0

svoboda

0

0

0

1x

0

1x

2x

2x

2x

1x

Bůh

3x

1x

0

2x

1x

1x

0

0

0

0

peníze

0

0

0

0

1x

0

3x

2x

2x

0

zdraví

0

0

2x

3x

0

2x

1x

0

0

0

domov

1x

1x

0

1x

3x

2x

0

0

0

0

bohatství

0

0

0

0

0

0

0

2x

2x

4x

přátelství

0

1x

2x

1x

2x

2x

0

0

0

0

materiální

0

0

0

0

0

0

1x

1x

1x

3x

věci 43

Věková skupina do 40 let Tabulka č.3 1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

život

13x

7x

3x

1x

1x

1x

1x

0

0

0

láska

2x

8x

10x

5x

1x

1x

1x

0

0

0

svoboda

1x

0

1x

2x

5x

8x

10x

1x

0

0

Bůh

7x

4x

3x

4x

2x

3x

2x

0

0

3x

peníze

0

0

0

0

0

1x

3x

17x

5x

2x

zdraví

4x

8x

4x

6x

3x

1x

2x

0

0

0

domov

1x

1x

5x

3x

7x

6x

5x

0

0

0

bohatství

0

0

0

0

0

0

1x

3x

12x

12x

přátelství

0

0

2x

7x

9x

7x

3x

0

0

0

materiální

0

0

0

0

0

0

0

7x

11x

10x

věci

Věková skupina do 60 let Tabulka č. 4 1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

život

5x

4x

1x

0

1x

1x

0

1x

0

0

láska

1x

3x

5x

3x

1x

0

0

0

0

0

svoboda

0

0

0

2x

0

2x

6x

1x

1x

1x

Bůh

5x

0

1x

3x

1x

1x

1x

0

0

1x

peníze

0

0

0

0

2x

0

2x

5x

4x

0

zdraví

1x

4x

2x

1x

3x

2x

0

0

0

0

domov

1x

1x

2x

3x

3x

2x

1x

0

0

0

bohatství

0

0

0

0

0

0

0

1x

3x

9x

přátelství

0

1x

2x

1x

2x

5x

2x

0

0

0

materiální

0

0

0

0

0

0

1x

5x

5x

2x

věci

44

Věková skupina nad 60 let Tabulka č.5 1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

život

1x

4x

0

0

0

0

0

0

0

0

láska

0

0

1x

2x

2x

0

0

0

0

0

svoboda

0

0

0

0

0

2x

3x

0

0

0

Bůh

2x

1x

0

1x

1x

0

0

0

0

0

peníze

0

0

0

0

0

0

0

3x

2x

0

zdraví

2x

0

2x

0

0

0

0

0

0

0

domov

0

0

2x

2x

2x

0

0

0

0

0

bohatství

0

0

0

0

0

0

0

0

2x

3x

přátelství

0

0

0

0

0

3x

1x

0

1x

0

materiální

0

0

0

0

0

0

1x

2x

0

2x

věci

5.3.4 Otázka č. 5 – Víte, co je ctnost? Tato otázka měla stejný význam jako otázka č. 3. Byl proto zvolen i stejný systém možný odpovědí. Stejně tak i u této otázky nebyl specifikován pojem ctnost. Osobně jsem se domnívala, že v odpovědích na tuto otázku se bude vícekrát vyskytovat možnost nevím nebo nepřemýšlel/a jsem o tom anebo se budou v charakteristikách ctnosti objevovat lidské vlastnosti. Z uvedeného grafu je možno vidět, že můj předpoklad se naplnil. Ve srovnání s pojmem hodnota se v této otázce opravdu zvýšil výskyt odpovědí, kdy respondenti neví, co je to ctnost, nebo o významu ctnosti nepřemýšleli. Procento kladných odpovědí je však i přesto velmi vysoké.

45

Graf č. 3

Co je ctnost? vím

nevím

nepřemýšlel/a jsem o tom

7% 13%

80%

Stejně jako u pojmu hodnota i u pojmu ctnost měly nejvíce kladných odpovědí ženy ve věkové skupině do 40 let. Naopak velká změna nastala ve věkové skupině do 20 let. Právě v této skupině došlo k nárůstu odpovědí, kdy dotazovaní neví, co je to ctnost.

Tabulka č. 6 Věk Do 20 let

Do 40 let

Do 60 let

Nad 60 let

vím

nevím

nepřemýšlel/a jsem o tom

muž

1

2

1

žena

2

2

0

muž

8

0

0

žena

19

2

0

muž

5

0

1

žena

6

1

0

muž

2

0

0

žena

2

0

2

46

Pojem ctnost si lidé nejčastěji vykládali v těchto významech: •

pozitivní charakterová vlastnost,

•

vážit si jeden druhého, nad nikým se nepovyšovat,

•

způsob života, kdy se člověk nemusí stydět za své jednání a nejedná

proti své vůli, jedná tak aby nikomu a ničemu neublížil, •

opak hříchu,

•

určitá vlastnost, díky které si lze druhého člověka vážit, respektovat jej, ctít tendence konat dobro.

•

Žádný z dotazníků se nezmínil o pojetí ctnosti v souvislosti s křesťanstvím, domnívám se však, že tomu tak bylo díky následující otázce, která se vztahovala právě na křesťanské ctnosti. 5.3.5 Otázka č. 6 – Znáte nějaké typicky křesťanské ctnosti? Tato otázka byla do dotazníku zařazena vzhledem k tomu, jelikož se domnívám, že křesťanské ctnosti láska, víra a naděje jsou v dnešní době nejvíce vystaveny krizi. Zajímalo mě proto, zda lidé vůbec vědí, které ctnosti můžeme do této skupiny zařadit. Na výběr byly opět tři možnosti: •

ano

•

ne

•

nepřemýšlel/a jsem o tom

V případě odpovědi „ano“ jsem respondenty žádala také o jejich vyjmenování. Zajímalo mě zejména, kolik z nich uvede lásku, víru a naději, protože já sama je řadím k největším křesťanským ctnostem.

47

Graf č. 4

Znáte křesťanské ctnosti? ano

ne

nepřemýšlel/a jsem o tom

7% 7%

86%

Zajímavé je, že zrovna u této otázky, která už byla specificky zaměřená, bylo poměrně vysoké procento kladných odpovědí. Je pravdou, že ne v každém případě byla odpověď i správná, ale ani jeden dotazník se nedal vyhodnotit jako zcela nesprávný, protože v každém se mezi vyjmenovanými příklady nějaká křesťanská ctnost skutečně nacházela. Často se však také ukázalo, že si lidé ctnosti spojují s povahovou vlastností a tím, jak se chováme k druhým. Nebylo tedy výjimkou, že se v příkladech ctností objevovala například: •

ochota pomáhat,

•

pravé přátelství,

•

poctivost,

•

snaha o vlastní dokonalost před tváří Boha,

•

snaha o duchovní růst.

Z celkového počtu 56 dotazníků se pouze v 7 objevily láska, víra a naděje jako křesťanské ctnosti bez dalších příkladů. Ze zjištěných výsledků je však patrné, že lidé si význam lásky, víry a naděje stále uvědomují a jsou pro jejich život důležité.

48

Graf č. 5 upřímnost zdrženlivost pravdomluvnost odpuštění statečnost mírnost moudrost střídmost cudnost dobrosrdečnost spravedlnost naděje víra láska pokora obětavost 0

5

10

15

20

25

30

5.3.6 Otázka č. 7 – Je podle Vašeho názoru ctnost naučitelná? Následující otázka nabídla respondentům možnost zamyslet se nad původem ctností, nad tím, zda je v našich silách ctnosti nějak rozvíjet. Na výběr byly dvě varianty odpovědí „ano“ a „ne“. Vzhledem k tomu, že jsem chtěla, aby se lidé nad touto otázkou opravdu zamysleli a jen automaticky neoznačili jednu z možností, žádala jsem také u obou variant zdůvodnění jejich odpovědi. Z celkového množství 56 dotazníků nebylo zdůvodnění uvedeno. Tabulka č. 7 Věk Do 20 let

Do 40 let

Do 60 let

Nad 60 let

ano

ne

muž

3

1

žena

3

1

muž

8

0

žena

18

3

muž

5

1

žena

5

2

muž

2

0

žena

4

0

49

Ve zdůvodnění odpovědi se v případě záporné možnosti objevily v podstatě jen dva důvody, proč se lidé domnívají, že ctnost není naučitelná a to že dispozice ke ctnostem jsou vrozené a ctnosti jsou člověku vlastní. Objevila se zde i odpověď, že ctnosti obecně by mohly být naučitelné, ale božské ctnosti jsou nenaučitelné. V kladných hodnoceních byly důvody, proč je ctnost naučitelná pestřejší. Nejčastěji se mezi odpověďmi objevovaly tyto názory: •

rozvoj ctností ovlivňuje výchova v rodině,

•

touha naučit se ctnostnému jednání a jednat podle zásad je vlastní každému člověku,

•

ctnost jako cesta k sebezdokonalení,

•

ctnosti nám byly Bohem darovány, našim úkolem je neustále je rozvíjet,

•

ctnost je naučitelná prostřednictvím vlastních sil a s Boží pomocí.

5.3.7 Otázka č. 8 a 9 – Důležitost hodnot a ctností pro lidský život, závaznost Desatera pro každého Dvě předposlední otázky byly uzavřené. Osobně jsem předpokládala, že u otázky zkoumající zda jsou podle lidí hodnoty a ctnosti důležité pro lidský život bude výrazná převaha kladných odpovědí a grafy dokazují, že tento předpoklad se skutečně naplnil. V kategorii můžu dokonce došlo ke 100% kladných odpovědí, u žen se objevila pouze jedna varianta odpovědi „nepřemýšlela jsem o tom“. Domnívám se, že tento výsledek je pro společnost úspěchem, jelikož je zřejmé, že lidé si uvědomují nutnost hodnot a ctností a mělo by tak být v jejich zájmu bojovat za jejich udržení ve společnosti a bránit je před zánikem.

Graf č. 6

Graf č. 7

Muži ano

ne

Ženy

nepřemýšlel jsem o tom

ano

ne

nepřemýšlela jsem o tom

3% 100 % 97%

50

U otázky č. 9 zda se lidé domnívají, že jsou hodnoty a ctnosti stanovené v Desateru a Evangeliu závazné jen pro život křesťanů jsem se domnívala, že většina odpovědí bude znít, že nejsou, protože dle mého názoru jsou závazné pro život každého člověka bez ohledu na víru a vyznání. Dle mého názoru se jimi mnoho lidí řídí zcela intuitivně, bez toho aniž by si uvědomovali, kde mají své kořeny. Výsledky však dopadly z mého pohledu poněkud jinak, než jsem očekávala. Je pravdou, že odpověď, že tyto hodnoty a ctnosti jsou závazné pro každého člověka, nejen křesťana měla převahu, ale i tak se mi zdá poměrně vysoké procento těch, kteří se domnívají, že jsou závazné pouze pro křesťany. Nabízí se tedy otázka, v čem vidí tito lidé svůj zdroj morálních pravidel. Vždyť přikázání „Nezabiješ“ snad platí pro praktikujícího křesťana stejně jako pro ateistu. Graf č. 8

Graf č. 9

5% Muži ano

ne

Ženy

nepřemýšlel jsem o tom

ano

ne

nepřemýšlela jsem o tom

21%

25% 70%

79%

5.3.8 Otázka č. 10 – Je podle Vás v současném sociálně-společenském životě viditelná hodnotová krize? Závěrečná otázka celého dotazníku nabízela dvě možnosti odpovědí „ano“ a „ne“, přičemž u odpovědi „ano“ jsem opět žádala uvedení příkladu. Záměrně byla zařazena až jako poslední, protože vyplňování celého dotazníku mohlo respondenty dovést k zamyšlení nad tím, jak to s hodnotami vlastně je. Několikrát se byli nuceni zamyslet nad tím, co je to hodnota a jaké hodnoty oni uznávají. Teď se jim nabídla možnost k zamyšlení, zda jsou tyto hodnoty také respektovány. Z výsledků je patrné, že zejména mladší generace si hodnotovou krizi neuvědomuje, zatímco starší naprosto. To se ostatně prokázalo i v odpovědích, kdy u skupiny do 20 let se sice objevily dvě odpovědi, že si uvědomují krizi, ale ani u jedné z těchto odpovědí nebylo uvedeno vysvětlení. V těchto případech bylo pouze dopsáno, že si krizi uvědomují, ale neví jak ji popsat. Naproti tomu ve starších věkových 51

skupinách se jednalo mnohdy o opravdu dlouhá zamyšlení plná velmi přínosných názorů, které se shodovaly se závěry utvořenými v teoretické části práce. Tabulka č. 8 Věk Do 20 let

Do 40 let

Do 60 let

Nad 60 let

ano

ne

muž

1

3

žena

1

3

muž

7

1

žena

18

3

muž

6

0

žena

7

0

muž

2

0

žena

4

0

Odpovědi na otázku jakým způsobem je hodnotová krize ve společnosti viditelná, se ve většině případů shodovaly se závěry z teoretické části této práci. Nelze zde uvést všechny příklady, jak lidé vnímají krizi, přesto si dovolím uvést alespoň ty nejobsáhlejší a nejzajímavější odpovědi.73 V ostatních dotaznících se tyto důvodu většinou opakovaly, jen v bodovém výčtu. „Lidé v tomto století jsou hodně ovlivněni děním kolem sebe a dají se lehko ovlivnit, často preferují materiální věci, bohatství, peníze nad zdraví, život, lásku… „(žena, do 40 let) „Dnešní nejvyšší hodnotou se staly peníze a bohatství a největší ctností je jejich co největší kumulace. Na klasické ctnosti lásky k bližnímu a podobně se už moc nehledí, což je právě podle mě problém.“ (muž, do 40 let) „Nevím zda to nazvat přímo krizí, ale určitě se žebříček hodnot rapidně pozměnil… žijeme v době kdy hold vládne majetek a peníze a to můžete mít sebevíc lásky, perfektní rodinu, ale když se bude živořit stále budete bráni jako spodina společnosti a to se podepíše na psychice člověka a pak si přestane uvědomovat ty hodnoty které má a budou mu vadit, ty které nemá.“(žena, do 40 let)

73

Odpovědi jsou uvedeny v původním znění bez gramatických a stylistických úprav.

52

„Nebudu chodit pro příklad daleko a uvedl bych snad jen masové médium, které ze sebe chrlí tuny braků a naprostých zvráceností a společnost je hltá a nepřesytila se tím. Typickým fenoménem morální degradace naší společnosti jsou reality show a jejich obsah. Kde se dá ještě dobře vidět krize společnosti je v rozvodovosti a výskytu různých šarlatánů a čarodejnic v podobě věštců, kartářek, léčitelů a podobných hloupostí, kde společnost tohle zcela bez okolků příjimá. Co mě osobně přijde zajímavé, je, že když se někoho zeptám „věříš v Boha“ většinou má 100 argumentů proč ne. Nicméně je ale bez mrknutí oka ochoten přijmout jakoukoliv jinou alternativu v podobě Hinduismu, Taoismu, věštectví a spol. Zatím nevysvětlený jev ve společnosti. Většina obyvatel je z nějakého důvodu „alergická“ na slovo Bůh.“ (muž, do 40 let) „Myslím si, že současná společnost krizí hodnot prochází, z lidských životů se vytrácí láska, tolerance, smysl pro rodinný život, oslabuje se přátelství a také důležitost manželství jako celoživotního svátostného svazku (z toho vyplývá množství rozvodů či žití „na hromádce“), lidé spolu neumějí komunikovat na osobní rovině, vše se přesouvá na internet, lidé jsou ovlivňováni masmédii a od nich přebírají své názory a hodnoty, o popředí se výrazně dostává egoismus, kariéra, honba za penězi a kariérou. Myslím si, že světu chybí autorita, podle níž by se mohli lidé řídit a změnit své, mnohdy módností ovlivněné hodnoty.“ (žena, do 40 let) „Společnost je orientována na hromadění majetku, mamon, spotřebu… Duchovní stránka vyžití lidí je opomíjena. Významný podíl na degradaci uznávaných hodnot mají masmédia – každodenní ukázky násilí ve společnosti, týrání lidí, zvířat, zabíjení, urážení a ponižování starších a starých lidí., neúcta lidí k sobě obecně – lidem chybí pokora. Podíl nedostatku času rodičů a přenos výchovy i volnočasových aktivit na instituce nevynahradí kontakt v rámci rodinného prostředí.“ (žena, do 60 let)

5.4 Závěr výzkumu Předpoklad, že lidé budou upřednostňovat materiální hodnoty nad hodnotami duchovními, se nenaplnil. Největším překvapením pro mě byly výsledky hodnotové orientace věkové skupiny do 20 let, kde jsem se domnívala, že se hmotné hodnoty budou vyskytovat na podstatně vyšších pozicích. Naopak zcela dle předpokladů dopadlo umístění hodnoty zdraví, která v žebříčku hodnot s přibývajícím věkem respondentů stoupala. Dle těchto výsledků by se dalo konstatovat, že naše domněnka, že současná hodnotová krize je dílem převahy materiálních potřeb nad potřebami duchovními, byla chybná. Podíváme-li se však na vyhodnocení poslední otázky a názory respondentů, na to v čem tkví příčina hodnotové 53

krize je na první pohled jasně patrné, že náš závěr se potvrdil resp. lidé se také domnívají, že touha po penězích je to, co vede k úpadku. Výsledky této práce však dokazují, že ne celá společnost je ještě zcela zkažena. Další otázkou, která nám mohla nabídnout konfrontaci se závěry utvořenými v teoretické části práce, byla otázka zkoumající znalost křesťanských ctností. Z počtu nejčastěji uvedených ctností, se dá také odvodit, jaké ctnosti jsou pro lidi důležité. V teoretické části práce byl utvořen závěr, že láska se v současné době ze společnosti vytrácí. Výsledky výzkumu však ukázaly přesný opak, láska je stále vnímána jako jedna z nejdůležitějších ctností. Trojice těch největších ctností zůstala zachována. Je otázkou zda jsme měli štěstí na výběr skupiny respondentů, pro kterou jsou tyto ctnosti skutečně důležité, anebo jsme se v závěrech teoretické části zmýlili. Odpověď na tuto otázku nám opět přináší vyhodnocení poslední otázky, ve které se zcela jasně několikrát objevil názor, že ze společnosti se vytrácí láska, lidé se stydí za svou víru, protože bývají označováni jako „pánbíčkáři“ jak bylo uvedeno také v jednom dotazníku. Měli jsme tedy štěstí na skupinu lidí, která si ještě stále uvědomuje, co je v životě skutečně důležité. Vzhledem k tomu, že se tato skupina utvořila sama a nebyla námi předem záměrně vybrána, lze tedy tyto výsledky hodnotit jako velmi přínosné, protože nám skýtají naději, že společnost má šanci krizi překonat. Příjemným zjištěním byl fakt, že mnohdy se osobní názory na danou problematiku objevovaly i u těch otázek, u kterých se to ani nevyžadovalo. Je tedy zřejmé, že tato problematika byla pro respondenty skutečně zajímavá a cítili, že mají k tomuto tématu co říct. Je také možné, že to pro ně mohl být jediný způsob, jak upozornit na něco, co vnímají, ale nemají možnost proti dané situaci nijak zasáhnout. Sám jednotlivec totiž krizi vyřešit nedokáže, to musí být dílem celé společnosti. Zejména jeden dotazník přinesl velmi zajímavé a rozsáhlé názory na jednotlivé otázky, proto si jej dovolím přidat do přílohy stejně jako jeden vzorový nevyplněný dotazník. Na jednu stranu se může zdát, že práce vlastně nebyla úspěšná, jelikož se nepotvrdilo, že lidé upřednostňují materiální hodnoty nad duchovními, že pro ně láska, víra, naděje, ztrácí na významu. Je to však skutečně neúspěchem? Dle mého názoru ne. Výsledky tohoto výzkumu by mohly být nadějí pro celou společnost. Existuje-li, alespoň hrstka lidí, pro kterou tyto hodnoty mají ještě stále nějaký význam, je možné, že právě od nich se budou rozšiřovat dále. Vždyť se podívejme, že největší zastoupení má věková skupina do 40 let, která je v produktivním věku a své hodnoty tak může předávat dětem.

54

Závěr Hodnoty se stávají smyslem naší existence. Vše s čím se v životě setkáváme má pro nás nějakou hodnotu, ať už pozitivní nebo negativní. Hodnota, to není jen prázdný pojem, každá hodnota má i svůj obsah. Skládají se ze vznešenosti (nobilitas), hodnosti (dignitas), velkoleposti (magnitudo), nádhery (splendor) a preciznosti (subtilitas).74 Hodnoty v nás vzbuzují pocit úcty, pro každého mají jinou důležitost. To co pro někoho může mít jen zanedbatelnou důležitost, může být pro druhého zcela nepostradatelné. A právě v tom je jejich rozmanitost. Existují však hodnoty, které by měly být stejně důležité pro všechny, hodnoty, které jsou neoddělitelné od života, přičemž on sám je tou největší hodnotou. Hlavním cílem předkládané práce bylo zamyšlení nad tím, jaké zásadní křesťanské hodnoty ovlivňují náš život a proč společnost prochází krizí křesťanských hodnot. Na začátku práce jsme stáli před otázkou, zda si lidé tuto krizi vůbec uvědomují. Je vůbec možné si krizi neuvědomovat, když jsme dennodenně konfrontováni se zprávami z masmédií? Jak bude vypadat budoucnost, když se v současné době stále častěji setkáváme s negativními jevy jakými je rozpor mezi jednáním a myšlením lidí, neúcta k životu, nezájem o okolní dění a v neposlední řadě také úpadek víry. Sám jednotlivec nedokáže změnit svět, ale může být alespoň malou částí, která k celkové změně přispěje. Každý člověk má v sobě cit pro hodnoty, každý podvědomě touží žít dobře. Proto je tedy na každém z nás, abychom se pokusili situaci změnit. Stačí, aby si co nejvíce lidí uvědomilo, že život je tou největší hodnotou. Dokážeme-li si najít cestu zpět k etickým hodnotám, je možné, že najdeme i cestu zpět k Bohu, od kterého jsme tak vzdáleni. Samotný text práce tvoří část teoretická a praktická. Teoretická část práce je rozdělena do čtyř kapitol a podkapitol. V první kapitole přináším seznámení s dvěma základními pojmy, bez kterých by se v této práci nedalo pracovat a to „hodnota“ a „křesťanství“. Poté plynule přecházím ke dvěma nejdůležitějším zdrojům křesťanské etiky v Písmu a to starozákonnímu Desateru a novozákonním Blahoslavenstvím. Ve třetí kapitole se zabývám křesťanskými ctnostmi, přičemž jsem se vzhledem k omezenému rozsahu práce zaměřila pouze na ctnosti božské. Tím rozhodně neubírám na důležitosti dalším křesťanským ctnostem, ale dle mého názoru jsou božské ctnosti pro život člověka (a to každého člověka, nejen křesťana) klíčové. Mým cílem nebylo podat jen souhrn informací na základě komparace různých materiálů. 74

HREHOVÁ, Helena. Ľudská sloboda a hodnotovo-ctnostná ekonómia v kontexte medziľudských vzťahov. In Acta Moralia Tyrnaviensia I : zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie Ľudská sloboda, hodnoty, cnosti, vzťahy konanej 20. októbra 2006 na Filozofickej fakulte Trnavskej univerzity v Trnave. Trnava : Trnavská univerzita, Filozofická fakulta, 2006, s 16.

55

Do této práce jsem chtěla vložit i část sebe a své názory. Proto se v textu často objevují i má vlastní zamyšlení, zejména pak v poslední kapitole teoretické části pojednávající o krizi křesťanských hodnot v tomto století. Druhou část práce tvoří pouze jedna kapitola rozložená do čtyř podkapitol. Jejím obsahem je výzkumné šetření, ke kterému jsem podvědomě přistupovala s obavou. Ne s obavou, že se výzkum nezdaří, že nenajdu dostatečný počet respondentů nebo, že lidé nebudou ochotni se k tomuto tématu vůbec vyjadřovat, ale s obavou, že závěry z teoretické části práce se skutečně naplní. Je těžké určit, zda jsem se v předpokladu skutečně zmýlila. Skutečnost, že upřednostňujeme materiální hodnoty a bohatství nad hodnotami duchovními se na tomto konkrétním vzorku nenaplnila, ale přesto i od těchto lidí, tyto názory zazněly, stejně tak jako v otázce vytrácení se lásky ze života. Takže v podstatě jsem vlastně měla pravdu. Člověk stále podvědomě doufá, že to, co kolem sebe vidí, lze nějak změnit. A tato práce je toho důkazem. Ano, musíme si přiznat, že jsme v krizi, v krizi myšlení, v krizi hodnot, i v krizi víry. Ale stále jsou mezi námi lidé, kteří si tyto změny uvědomují, a zajisté jich nebude jen těchto 56, kteří se zúčastnili dotazníkového šetření. Hlavní přínos této práce spatřuji v naději, kterou dává společnosti. Je vidět, že stále máme možnost se současným světem něco udělat. Nebude to však boj jednotlivce, ale boj celé skupiny. Každý z nás má šanci se do tohoto boje zapojit a přispět k nápravě tohoto stavu. Musíme si uvědomit, že nad námi stojí Bůh, který nás vede na naší životní cestě. On a jeho láska je tím největším, čeho se nám v životě může dostat, tento dar musíme přijímat s pokorou a vážit si jej.

56

Resumé Bakalářská práce pojednává o hodnotách a ctnostech v křesťanské etice. Práce podává shrnující přehled nejdůležitějších křesťanských hodnot a ctností. Text práce je členěn do dvou částí - teoretické a praktické. Teoretická část práce se opírá o četbu Písma svatého. Přináší seznámení

s pojmy

v starozákonním

hodnota,

křesťanství.

Rozebírá

základní

hodnoty

stanovené

Desateru a novozákonních Blahoslavenstvích. Následně se zabývá

křesťanskými ctnostmi a to se zaměřením na ctnosti božské a jejich reflexi v papežských encyklikách. Práce se dále zaměřuje na krizi křesťanských hodnot, kterou prochází současná společnost a snaží se najít cestu z této krize. Praktickou část práce tvoří dotazníkové šetření, které se snaží zjistit povědomí o křesťanských hodnotách ve společnosti, cílem je také zjistit, zda si lidé uvědomují současnou hodnotovou krizi. Výsledky výzkumu jsou podloženy grafy a tabulkami.

Summary My bachelor thesis deals with values and virtues in Christian Ethic. It presents summarizing overview of the most important Christian values and virtues. The work consists of theoretical and practical part. The theoretical part results from the reading of Scripture. It acquaints us with the words like value, Christianity. It analyzes basic values written in Ten Commandments and Beatitudes. It also deals with Christian virtues with a view to divine virtues and their reflexion in Papal encyclical. Then it focuses in the current value crisis and it is trying to find the solution for this situation. The practical part of the work results from the survey. It is trying to find out how the Christian values are perceived in the society and if the people are awared of the current value crisis. The results of this survey are presented in the graphs and tables.

57

Použitá literatura a zdroje ANZENBACHER, Arno.

Křesťanská sociální etika : úvod a principy. 2. vyd. Brno :

Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004. 254 s. ISBN 80-7325-030-6. Bible svatá : všecka svatá písma Starého i Nového zákona podle posledního vydání kralického z roku 1613. Praha : Levné knihy, 2009. 954 s. ISBN 80-7309-138-0. Bible : Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih) : český ekumenický překlad. 9. vyd. Praha : Česká biblická společnost, 2002. 283 s. ISBN 80-8581030-1. BROŽÍK, Vladimír. Hodnoty, normy a projekty světa. 1. vyd. Bratislava : Epocha, 1969. 153 s. CIKRLE, Vojtěch. Stradivárky. Brno : Biskupství brněnské, 2007. 60 s. ISBN 978-80-2398608-2. Codex iuris canonici : Kodex kanonického práva : Úřední znění textu a překlad do češtiny. 1. vyd. Praha : Zvon, 1994. 812 s. ISBN 80-7113-082-6. Deus Caritas Est : encyklika nejvyššího pontifika Benedikta XVI. biskupům, kněžím a jáhnům, Bohu zasvěceným osobám a všem věřícím laikům o křesťanské lásce. 1 vyd. Praha : Paulínky, 2006. 63 s. ISBN 80-86949-03-6. Encyklika Spe salvi papeže Benedikta XVI. o křesťanské naději . 1.vyd. Praha : Paulínky, 2008. 63 s. ISBN 978-80-86949-41-3. Fides et ratio : encyklika Jana Pavla II. adresovaná biskupům katolické církve o vztazích mezi vírou a rozumem z 14. září 1998. 1. vyd. Praha : Zvon, 1999. 106 s. ISBN 80-902708-08. GRÜN, Anselm. Naděje. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2003. 39s. ISBN 807192-791-0. HELLER, Jan. Hlubinné vrty : Rozbory biblických statí a pojmu. Praha : Kalich, 2008. 316 s. ISBN 978-80-7017-083-3. HOLCOVÁ, Zdeňka. Květy myšlenek : citáty pro potěchu duše. Uničov : Zdeňka Holcová, 2006. 159 s. ISBN 80-239-7744-X.

58

HREHOVÁ, Helena. Pohľad do dejín etických systémov. 1. vyd. Bratislava : Charis, 1998. 163 s. ISBN 80-88743-23-0. Katechismus katolické církve. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2002. 793 s. ISBN 80-7192-473-3. KUČEROVÁ, Stanislava. Člověk, hodnoty, výchova : kapitoly z filosofie výchovy. 1. vyd. Prešov : ManaCon, 1996. 200 s. ISBN 80-85668-34-3. LIMBECK, Meinrad. Malý stuttgartský komentář : Nový zákon I. : Evangelium sv. Matouše. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1996. 279 s. ISBN 80-7192-146-7. LOCHMAN, Jan Milíč. Desatero : směrovky ke svobodě : nástin etiky pod zorným úhlem Desatera. Praha : Kalich, 1994. 154 s. ISBN: 80-7017-828-0. MÁNEK, Jindřich. Dům na skále. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1967. 161 s. MÁTEL, Andrej. Etika sociálnej práce. Vyd. 1. Bratislava : Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, 2010. 183 s. ISBN 978-80-89271-85-6. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. 2.vyd. Praha : Kalich, 1956. 1405 s. PEČÍRKA, Jan. Dějiny pravěku a starověku, Část 2. Praha : SPN, 1979, s. 615-1091. PESCHKE, Karl-Heinz. Křesťanská etika. Vyd. 1. Praha : Vyšehrad, 1999. 695 s. ISBN 80-7021-331-0. Rodinná encyklopedie světových dějin : jména, data a události, které utvářely náš svět. Vyd. 1. Praha : Reader's Digest Výběr , 2000. 728 s. ISBN 80-86196-19-4. SCHELER, Max. Místo člověka v kosmu. 1. vyd. Praha : Academia, 1968. 114 s. SCHELER, Max. Řád lásky. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 1971. 205 s. SCHNACKENBURG, Rudolf. Všechno zmůže, kdo věří : kázání na hoře a otčenáš. Vyd. 1. Praha : Vyšehrad, 1997, 163 s. ISBN 80-7021-214-4. SIMAJCHL, Ladislav. Desatero božích přikázání. Vranov nad Dyjí a Přímětice : A.M.I.M.S., 2010. 48 s. SIMAJCHL, Ladislav; CIKRLE, Karel a kol. Kancionál: společný zpěvník českých a moravských diecézí. Praha : Katolický týdeník, 2004. 595 s. ISBN 978-80-86615-03-0. ŠPIDLÍK, Tomáš. Prameny světla. Řím : Křesťanská akademie, 1972. 492 s.

59

ULONSKA, Reinhold. Duchovní dary v učení a praxi : jak používat charismata Ducha svatého. 176 s. Židé : dějiny a kultura. 4. vyd. Praha : Židovské muzeum v Praze, 2007. 160 s. ISBN 978-8086889-59-7. Hodnotové aspekty súčasného sveta : zborník príspevkov z interdisciplinárnej vedeckej konferencie s medzinárodnou účasťou konanej v rámci 5. výročného stretnutia SFZ v dňoch 18.–19. septembra 2003 v Nitre. Bratislava : IRIS, 2003. 529 s. ISBN 80-89018-57-2. Acta Moralia Tyrnaviensia I : zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie Ľudská sloboda, hodnoty, cnosti, vzťahy konanej 20. októbra 2006 na Filozofickej fakulte Trnavskej univerzity v Trnave. Trnava : Trnavská univerzita, Filozofická fakulta, 2006. 214 s. ISBN 978-80-8082-103-6 PŘÍBORSKÁ, Tereza. Křesťanská etika jako téma náboženské výchovy mentálně handicapovaných osob : diplomová práce. České Budějovice : Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Fakulta teologická. Katedra pedagogiky, 2009, 107 l. Vedoucí práce Ludmila Muchová. BALABÁN, Milan. Antifatální kérygmatická myšlenka exodu ve starozákonní a novozákonní bibli. In Reflexe, 7-8/1992. Praha, 1992, s. 6-13. ČERNOCHOVÁ, Ludmila. Moudrost. In: České katolické biblické dílo [online]. [cit. 201202-25]. Dostupné z: http://www.biblickedilo.cz/ckbdweb/polozka.aspx?pid=847&kid=128. Dei filius : svatosvatého ekumenického sněmu Vatikánského slaveného papežem Svat. Otcem Piem IX. : dogmatická konstituce o katolické víře prohlášená ve třetím zasedání dne 24. dubna

léta

Páně

MDCCCLXX.

[online].

[cit.2012-03-03].

Dostupné

z:

http://issuu.com/peter.emanuel.butora/docs/dfpix. KUŽVARTOVÁ, Lenka. Počátky křesťanství : méně známé historické skutečnosti. In Britské listy : deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví [online]. 2004, [cit. 2012-0201]. Dostupný z: http://www.blisty.cz/art/17657.html. ISSN 1213-1792. MAREČEK, Petr. Blahoslavenství – brána do Ježíšova učení (Mt 5,1-12). Studijní text. Dostupné z: http://brno.biskupstvi.cz/pastorace/index.php?polozka=13&Kategorie=0.

60

Přílohy Příloha č. 1 - nevyplněný dotazník Dobrý den, jsem studentkou 3. ročníku oboru Pedagogické asistentství Občanské výchovy a Křesťanské výchovy na PdF MU a ráda bych Vás touto cestou požádala o vyplnění krátkého dotazníku, který bude součástí mé bakalářské práce. Ve své práci se zabývám hodnotami v křesťanské etice, proto bych formou tohoto dotazníku, chtěla zjistit, jaké je ve společnosti povědomí o křesťanských hodnotách a co je dle lidí příčinami krize křesťanských hodnot. Dotazník je anonymní a jeho vyplnění Vám nezabere víc jak 15 minut Vašeho času. Výsledky tohoto šetření budou využity pouze pro potřebu bakalářské práce. Mnohokrát Vám děkuji za spolupráci. Stanislava Zálešáková Pokyny k vyplňování: U každé otázky zvolte prosím jen jednu možnou odpověď. Tu jakýmkoliv způsobem označte (např. změnou barvy písma, podtržením, ztučněním, kurzívou….). Vyplněný dotazník poté odešlete na adresu [email protected] do 30.3.2012. 1. Pohlaví • muž •

žena

2. Věk • do 20 let •

do 40 let

•

do 60 let

•

nad 60 let

3. Víte, co je hodnota? • vím (prosím, pokuste se stručně charakterizovat) •

nevím

•

nepřemýšlel/a jsem o tom

4. Pokuste se dané hodnoty seřadit dle důležitosti pro Váš život, přičemž č.1 nejvíce důležité, č.2 méně důležité... č. 10 zcela nedůležité život, láska, svoboda, Bůh, peníze, zdraví, domov, bohatství, přátelství, materiální věci 1. 2. 3. 4. 5.

6. 7. 8. 9. 10.

61

5. Víte, co je ctnost? • vím (prosím, pokuste se stručně charakterizovat) •

nevím

•

nepřemýšlel/a jsem o tom

6. Znáte nějaké typicky křesťanské ctnosti? • ano (jmenujte příklady): •

ne

•

nepřemýšlel/a jsem nad tím

7. Je dle Vašeho názoru ctnost naučitelná? • ano (uveďte proč) •

ne (uveďte proč)

8. Jsou ctnosti a hodnoty dle Vašeho názoru důležité pro lidský život? • ano •

ne

•

nepřemýšlel/a jsem o to

9. Domníváte se, že křesťanské hodnoty a ctnosti stanovené v Desateru a Evangeliu jsou závazné pouze pro život křesťanů? • ano •

ne

•

nepřemýšlel/a jsem o tom

10. Je podle Vás v současném sociálně-společenském životě viditelná hodnotová krize? • ano (prosím pokuste se ji popsat) •

ne

Děkuji Vám za spolupráci.

62

Příloha č. 2 – příklad vyplněného dotazníku75 Dobrý den, jsem studentkou 3. ročníku oboru Pedagogické asistentství Občanské výchovy a Křesťanské výchovy na PdF MU a ráda bych Vás touto cestou požádala o vyplnění krátkého dotazníku, který bude součástí mé bakalářské práce. Ve své práci se zabývám hodnotami v křesťanské etice, proto bych formou tohoto dotazníku, chtěla zjistit, jaké je ve společnosti povědomí o křesťanských hodnotách a co je dle lidí příčinami krize křesťanských hodnot. Dotazník je anonymní a jeho vyplnění Vám nezabere víc jak 15 minut Vašeho času. Výsledky tohoto šetření budou využity pouze pro potřebu bakalářské práce. Mnohokrát Vám děkuji za spolupráci. Stanislava Zálešáková Pokyny k vyplňování: U každé otázky zvolte prosím jen jednu možnou odpověď. Tu jakýmkoliv způsobem označte (např. změnou barvy písma, podtržením, ztučněním, kurzívou….). Vyplněný dotazník poté odešlete na adresu [email protected] do 30.3.2012. 1. Pohlaví • •

muž žena

2. Věk • • • •

do 20 let do 40 let do 60 let nad 60 let

3. Víte, co je hodnota? •

• •

vím (prosím, pokuste se stručně charakterizovat) -- hodnota je něco, čeho si vážíme, ceníme, klademe tomu důraz při svém rozhodování a také za danou hodnotu cítíme zodpovědnost, ať už je to hodnota živoucí podstaty či neživé (např. pro někoho jeho děti, manžel či manželka, partneři v lásce, rodiče... pro někoho víra (Bůh), nebo slušnost obecně, chce se chovat vždy morálně, pro jiného je hodnotou kariéra, výdělek, peníze, prestiž ve srovnání s ostatními atd. Všichni uznáváme více hodnot naráz, ale každou v jiné míře, a proto se hovoří o tzv. žebříčku hodnot, co je pro koho to opravdu nejdůležitější a v jakém pořadí, a tudíž jaké oběti či životní změny je ochoten kvůli které té hodnotě podstoupit, podniknout.... nevím nepřemýšlel/a jsem o tom

75

Dotazník je uveden v původním znění bez gramatických a stylistických úprav. U otázek 8 a 9 jsem nežádala upřesnění, respondentka se tak rozhodla na základě vlastního rozhodnutí a potřeby.

63

4. Pokuste se dané hodnoty seřadit dle důležitosti pro Váš život, přičemž č.1 nejvíce důležité, č.2 méně důležité... č. 10 zcela nedůležité život, láska, svoboda, Bůh, peníze, zdraví, domov, bohatství, přátelství, materiální věci 1. Bůh 2. život 3. láska (ve všeobsáhlé pojmu - křesťanská láska, která se vztahuje i na partnerskou lásku) 4. zdraví 5. svoboda 6. přátelství 7. domov 8. materiální věci (ve smyslu praktickém - takové, které jsou potřebné pro živobytí) 9. peníze (jsou jen prostředníkem pro získání materiálních věcí) 10. bohatství (to už je životní nadstandard) 5. Víte, co je ctnost? •

• • •

vím (prosím, pokuste se stručně charakterizovat) -- ctnost je opakem nectnosti, domnívám se, že je to ta nejkvalitnější povahová vlastnost dané osobnosti, ale nikoli zděděná či přímo jako hotová věc darovaná Bohem, (což chci vysvětlit dle toho, jak tomu v rámci životního přístupu věřím: ) Věřím, že na své povaze máme každý individuálně a pilně pracovat, domnívám se, že je každý typ ctnosti výsledkem osobního vývoje a vědomého uzrávání osobnosti, a tedy že by se nikdo neměl vymlouvat, že mu to či ono ctnostné nebylo dáno, a neměl by tedy pohlížet na ctnostné lidi např. závistivě či beznadějně. Každému je dána rovná možnost, pracovat na sobě a místo toho, aby lidé pěstovali nectnosti, měli by se jich pokusit vší silou zbavovat, právě pěstováním ctností. Za ctnost považuji např. “moudrost”- znalost Božích zákonů ve stvoření, zájem o své povinnosti, z čehož pak i vyplývají práva, která jsou nám dána. , “milosrdnost”- soucitnost, schopnost slitování s ostatními, ctností je i “mlčenlivost” - schopnost používat lidské slovo jako dar Boží, jsme jediní tvorové, kteří mají dar řeči, ale neumíme jej mnohdy správně používat, tedy mlčenlivost v hlubším smyslu je schopnost upozadit se a naslouchat jiným, nechtít být sám neustále středem pozornost, jde o využívání slova jako prostředku, který buduje, a nikoli zbraně, kterou šidím, ničím, nebo špiním své bližní - což už je pak ctnost zvaná “pravdomluvnost”... je toho více, na cnosti se žel příliš zapomíná a jsou přitom tím nejkrásnějším a nejpotřebnějším, co si mohou lidé navzájem darovat nevím nepřemýšlel/a jsem o tom

6. Znáte nějaké typicky křesťanské ctnosti? • • •

ano (jmenujte příklady): jmenovala jsem příklady výše, v bodě 5 ne nepřemýšlel/a jsem nad tím

64

7. Je dle Vašeho názoru ctnost naučitelná? • •

ano (uveďte proč) rovněž jsem tuto odpověď zahrnula už v bodě 5 ne (uveďte proč)

8. Jsou ctnosti a hodnoty dle Vašeho názoru důležité pro lidský život? •

• •

ano -- ano, protože člověk je jako nejvýše vyvinutý Bohem stvořený tvor zodpovědný i za produchovnění stvoření, narozdíl od zvířat, kterým bylo dáno chovat se řízením přirozených pudů a je to pro ně i pro planetu to nejlepší řešení, člověk jako bytost sebe-vědomá se nemůže řídit jen pudově, naopak takoví lidé jsou z hlediska morálního člověka poněkud primitivní. Právě orientací se na ctnosti a křesťanské hodnoty, plníme plán Boží, plníme roli lidství, a současně děláme to nejlepší pro sebe jako jednotlivce (pro uvědomění si svého já v rámci stvoření) a současně děláme to nejlepší pro blaho celého lidstva, pro společnost a pro bližní kolem sebe. Domnívám se, že zachovávání ctností a křesťanských hodnot je totéž co dodržování řádu, pravidel. Pravidla nejsou jen pozemské paragrafy a zákony, ale existuje i duchovní řád, který tu byl dříve, než lidé byli natolik rozumově vyspělí, aby si sepsali pozemské zákony. Navíc co je lidské, může být stále v něčem nedokonalé, ale jen Boží řád a Boží zákony jsou stanoveny dokonale. Proto jsou ctnosti a hodnoty důležité pro lidský život - pro jeho kvalitu, a hlouběji vzato i pro zachování života, co se týká věčnosti. ne nepřemýšlel/a jsem o to

9. Domníváte se, že křesťanské hodnoty a ctnosti stanovené v Desateru a Evangeliu jsou závazné pouze pro život křesťanů? • •

•

ano ne -- domnívám se, že tyto hodnoty jsou dány lidstvu všeobecně, protože Bůh se neptá po náboženském vyznání, ale vidí do srdcí a do duše nás každého. Bůh dal svůj řád na vědomí lidstvu z lásky k němu. Rozdíl je v tom, že křesťané se o tyto hodnoty a o Vůli Boží zajímají, chtějí to vše znát a dodržovat (ctít), proto o nich vědí. Neboť bylo řečeno, “Tlučte a bude vám otevřeno, ptejte se a bude vám odpovězeno” - kdo se zajímá, ten odpověď i pomoc dostane... Kdežto nevěřící lidé se některým mravním pravidlům z důvodu své nezralosti, jindy pohodlnosti vyhýbají, tudíž o nich nevědí a nechtějí vědět, a nehodlají se jimi řídit.To je ovšem míněno v tom horším případě. V lepším případě i nevěřící člověk chce z velmi dobré vůle ctít a dodržovat pravidla v životě, jen mu např. vadí některé praktiky církví a tak se odklání od náboženského pojetí života, ale přesto se dokáže chovat mravně a uvědoměle v rámci společnosti. nepřemýšlel/a jsem o tom

10. Je podle Vás v současném sociálně-společenském životě viditelná hodnotová krize? •

ano (prosím pokuste se ji popsat) -- hodnotová krize je patrná v tom, jak se z hlediska roků a zejména desetiletí či staletí posouvají morální hranice ve společnosti, je to jakási mentálně - mravní rozvolněnost šířící se a panující v národech, i v menších 65

•

společnostech. Co bylo v minulých desetiletích považováno ještě za mravně nepřijatelné je už dnes tolerováno, různými skupinami prosazováno a zítra to možná bude přímo opěvováno jako nová cesta, jako něco, co údajně lidstvo zbytečně potlačovalo a nyní se tomu můžeme všichni neomezeně věnovat. Různé nezdravé a nepřirozené životní přístupy se dají obhájit tím, že se bude jejich zastánce ohánět humanitou, svobodou jednotlivce atd. (jen pro příklad uzákoněná homosexuální partnerství - to by ještě šlo, ale s výchovou adoptovaného dítěte??????, dále předčasný vstup velmi mladých lidí, někdy bych řekla až dětí, do sexuálního života, přičemž jsou duševně na takové věci nezralí a toto pak sebou nese všechny další problémy (výchovné problémy, ničeho si neváží dlouho, nic jim není svaté). Řekla bych, že i všeobecně už platný přístup zaměstnanosti žen vede k problémům rodinným a výchovným a to ovlivňuje celou společnost. Dříve byly ženy v domácnosti, staraly se o výchovu svých dětí a měly pod kontrolou citový život, volný čas, chování a vývoj svých potomků, kdežto nyní je mládež bez rodinného zázemí, rodiče (oba dva) jsou pohlceni vlastní kariérou a výchova se přesouvá do pravomocí institucí (škol a zařízení toho typu), což je zřeknutí se zodpovědnosti rodičů, za to, co z jejich dětí vyroste, rodiče nemají na své děti čas! Nabízí se otázka, Tak proč mají takové rodiče vlastně děti, když jsou jim nakonec snad na obtíž? Když jim nehodlají věnovat svůj životní čas? A přitom by se mohlo říct, je to ta nejslušnější rodina. Ale je známo, že právě děti lékařů a jinak maximálně vytížených rodičů, inklinují k drogové závislosti, k revoltě proti společnosti atd. (jmenované příklady neměly napadat konkrétní skupiny, ale měly upozornit na to, že když je něco už rozšířeným životním postojem většiny společnosti, neznamená to, že je to správný postoj vedoucí k blahu lidstva) ne

Děkuji Vám za spolupráci.

66