MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA Seminář estetiky
K některým aspektům populární literatury BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE
Autor práce: Hana Girardová de Villars Vedoucí práce: Mgr. Rostislav Niederle, Ph.D.
Brno 2008
1
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU a používána ke studijním účelům.
Ve Frenštátě p.R. dne 8. května 2008
Hana Girardová de Villars
2
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala panu Mgr. Rostislavu Niederlemu, Ph.D. za odborné vedení práce. Své rodině děkuji za podporu a trpělivost.
3
Bibliografický záznam GIRARDOVÁ DE VILLARS, Hana. K některým aspektům populární literatury. Brno : Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, 2008. 65 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Rostislav Niederle, Ph.D.
Anotace Diplomová práce se vztahuje k současné populární literatuře. Zabývá se její obecnou charakteristikou, pozitivními i negativními aspekty a srovnává je s konkrétními znaky tvorby spisovatele Michala Viewegha. Řeší problém, zda je Viewegh opravdu typickým představitelem populární literatury, za něhož je považován. Představuje autorovu tvorbu, rozebírá jeho styl psaní a prostředky, jenž využívá. Pojednává také o autobiografických prvcích v jeho knihách a zmiňuje adaptaci Vieweghových literárních děl do filmové produkce. Ukazuje dvě rozdílná hlediska hodnocení autorovy tvorby. Cílem práce je zodpovězení otázky, proč je tento spisovatel tak oblíbený mezi čtenáři a zároveň tolik odmítaný současnými kritiky.
Annotation This diploma thesis relates to present popular literature. It deals with its general characteristics, positive and negative aspects and compares them with a particular features of books written by Michal Viewegh. It focuses on the issue if Viewegh is a typical representative of popular literature he is considered to be. It presents the author’s work, discusses his style of writing and the means he uses. It also describes autobiographic features in his books and mentions an adaptation of Viewegh’s peaces into films. It shows two different aspects of evaluation of the author’s work. The aim of this thesis is to answer the question why this author is so popular among his readers and, at the same time, why he is also so refused by current critics.
Klíčová slova Masová kultura, populární literatura, tvorba Michala Viewegha, styl psaní, autobiografie, kritika, filmová adaptace.
Keywords Mass culture, popular literature, Michal Viewegh’s work, way of writing, autobiography, criticism, film adaptation.
4
Obsah ÚVOD ..................................................................................................................... 6 POPULÁRNÍ LITERATURA JAKO SOUČÁST MASOVÉ KULTURY ...... 8 OBECNÁ CHARAKTERISTIKA POPULÁRNÍ KULTURY .............................................. 8 POPULÁRNÍ LITERATURA .................................................................................... 10 Stylové prostředky populární literatury ........................................................ 12 Vývoj populární literatury ............................................................................. 15 Pohled kritiky na populární literaturu .......................................................... 16 Význam populární literatury ......................................................................... 18 MICHAL VIEWEGH JAKO PŘEDSTAVITEL POPULÁRNÍ LITERATURY .................................................................................................... 19 ŽIVOTOPIS MICHALA VIEWEGHA ............................................................ 23 NÁSTIN VIEWEGHOVÝCH DĚL .................................................................. 27 ÚČASTNÍCI ZÁJEZDU........................................................................................... 28 ANDĚLÉ VŠEDNÍHO DNE ..................................................................................... 31 VYBÍJENÁ ........................................................................................................... 35 ODRAZ VIEWEGHOVA ŽIVOTA V JEHO TVORBĚ ................................ 40 BÁJEČNÝ ROK (DENÍK 2005) .............................................................................. 44 VIEWEGHŮV RUKOPIS A STYL PSANÍ ..................................................... 46 PROČ JE VIEWEGH MEZI ČTENÁŘI TAK OBLÍBENÝ? ........................ 50 VIEWEGHOVA TVORBA Z POHLEDŮ KRITIKŮ .................................... 53 FILMOVÉ ADAPTACE VIEWEGHOVÝCH ROMÁNŮ ............................. 55 ZÁVĚR ................................................................................................................. 57 SUMMARY ......................................................................................................... 59 POUŽITÁ LITERATURA ................................................................................. 62 INTERNETOVÉ ZDROJE ................................................................................ 65
5
Úvod
Masová kultura v dnešní době zasahuje do našeho každodenního života. Ať už jsme jejími zastánci nebo odpůrci, jsme jí neustále ovlivňováni. Doslova nás zahlcuje v nejrůznějších formách. Některé její složky využíváme z nutnosti, jiné pro zábavu a dalším se zase bráníme. Ve většině případů už masovou kulturu ale nijak výrazně nevnímáme, bereme ji zkrátka jako samozřejmou součást soudobé společnosti.
Ve své práci bych chtěla poukázat na klady i zápory masové kultury a věnovat se především jednomu jejímu odvětví – populární literatuře. Konzumní díla jsou dnes mnohem čtenější než ta, co jsou řazena do umělecké tvorby. Nízká a vysoká literatura plní odlišné funkce a proto je třeba hodnotit je odděleně podle odlišných kritérií. Na populární literaturu bývá mnohem častěji nahlíženo z negativního hlediska právě proto, že ve srovnání s uměleckou četbou působí triviálně. Jejich cíle, prostředky i účely se však velice různí a podle toho by také měly být posuzovány.
Dále se zabývám obecnou charakteristikou populární literatury, její funkcí, prvky, jimiž se vyznačuje a úkoly, jenž plní. Typické znaky potom srovnávám s konkrétními aspekty v tvorbě spisovatele Michala Viewegha. Tento autor bývá často odsuzován kritikou, podle mého názoru ne vždy oprávněně. Snažím se tedy analyzovat jeho styl psaní a vypravěčské umění. Poukazuji na kladné stránky jeho tvorby, jeho literární dovednosti, ale zároveň zmiňuji i negativní pohledy na hodnocení tohoto autora.
Zvláštní pozornost věnuji řešení problému, zda je Viewegh opravdu typickým představitelem populární literatury. Cílem práce je zodpovězení otázky,
6
proč je tento spisovatel tak oblíbený mezi čtenáři a zároveň tolik odmítaný současnými kritiky.
V kapitole o masové kultuře vycházím především z díla Umberta Eca Skeptikové a těšitelé. Jsou zde podrobně rozebírány charakteristické znaky masové kultury. Umberto Eco se zaměřuje na její pozitivní i negativní aspekty, které popisuje detailně a výstižně, a uvádí různé příklady. Kniha se také zabývá jazykem a stylistikou populárních textů, charakteristikou a typizací postav, což jsem využila zejména v kapitole o populární literatuře a následně v kapitole, v níž srovnávám znaky tvorby Michala Viewegha s prvky konzumní literatury. Základní literaturu pro tyto dvě kapitoly však tvoří kniha Oldřicha Sirovátky Literatura na okraji. Autor se věnuje jednotlivým žánrům masové literatury, aspektům, které jsou pro ni typické. Uvádí nástin jejího vývoje, počátky kritiky i používané prostředky jako jsou – charaktery postav, náměty, tématika, jazyk, děj či stylové formy konzumní četby.
V kapitolách o samotném Michalu Vieweghovi, jeho tvorbě, stylu psaní, apod., vycházím z téměř veškerých jeho dosavadních děl. Autor si často svůj vlastní proces psaní sám komentuje (zvláště v Deníku, Lekci tvůrčího psaní, Báječných letech s Klausem). Také mi velmi pomohly Vieweghovy oficiální internetové stránky, kde lze najít anotace i recenze na jednotlivá autorova díla, aktuality z jeho života a rozhovory nejen o psaní.
7
Populární literatura jako součást masové kultury
Populární literatura neodmyslitelně patří k masové (neboli populární) kultuře. Základní rysy a znaky, jenž jsou považovány za obecné pro masovou kulturu, jsou tudíž samozřejmé i pro populární literaturu.
Obecná charakteristika populární kultury Populární kultura se obrací k velkému množství konzumentů, je určena pro masové publikum (odtud také název – masová kultura). Díla vyprodukovaná touto kulturou jsou určena ke každodenní spotřebě uživatelů a v dnešní době představují samozřejmou součást našeho života.
K jednomu z nejdůležitějších aspektů masové kultury patří jednoduchost. Díla jsou snadno pochopitelná a konzument nepotřebuje speciální znalosti či vzdělání, aby jim správně porozuměl. Jsou zkrátka tvořena pro každého. Umění z masové produkce bývá proto označováno za triviální, povrchní a naivní, často se v něm nevyskytují žádné hlubší myšlenky. Snaží se oslovit co největší počet lidí a proto, ačkoli se obrací k různorodému publiku, se řídí průměrným vkusem. Tímto ničí rozdíly v tradicích a zvláštnostech jednotlivých kultur. Na druhé straně však pomáhá odstranit různé etnické rozdíly a sjednocením vkusu přispívá ke sjednocení společnosti. I to, že populární kultura je tzv. „pro každého“, má své pozitivní stránky. Například snadnou dostupnost. Aktuální informace o současnosti se dostávají i do té části obyvatelstva, která je dříve neměla vůbec.
8
Zároveň dochází k rozšiřování kulturního a uměleckého povědomí konzumentů, jelikož masová kultura dává statky vysoké kultury k dispozici všem.
Dalším hlavním znakem populární kultury je krátkodobý efekt. Díla jsou plná emocí (jako je vášeň, láska, dojetí, smutek), jež jsou předem namíchány tak, aby v člověku vyvolaly žádoucí účinek. Místo aby pocity pouze napověděla, předávají je už hotové. Tím, že je vlastně vůbec nepředkládá k úvaze, podporuje další dva negativní aspekty masové kultury. Prvním je konzumovatelnost, spotřebovatelnost předmětu. Ten totiž dává čtenáři či diváku jasný odkaz, návod, co cítit a co si myslet. Divák (čtenář) už nemá co dekódovat, objevovat, o čem přemýšlet, na co přicházet. Vše už ví, vše bylo jasně řečeno, vše zjistil. Dílo se prostě opotřebovalo a je zkonzumováno. Druhým negativem vyvolaným předem určenými pocity je pasivita. Konzument se nemusí „namáhat“ vlastními myšlenkami, ani rozvíjet svůj kritický pohled na dílo, je ochuzen o možnost vlastní interpretace.
Podle Rogera Scrutona, který na masovou kulturu nahlíží z velice kritického úhlu pohledu, člověku populární kultura jako součást nízkého umění nic nepřináší, nedává. Setkání s dílem z řad vysoké kultury zvětšuje člověku všeobecný rozhled, vnímání vysokého umění ovlivňuje pohled člověka na svět. Nízké umění ale tento účinek nemá. Nijak se nás nedotkne. „Boj, kultury myšlenek‘ proti ,kultuře zábavy‘ je a vždycky bude dán dialektickým napětím složeným z nesnášenlivosti a prudkých reakcí.“ 1
Rovněž důležitým aspektem masové kultury je komerčnost. Výrobcům populárních produktů jde především o zisk, který bývá často nadřazen kvalitě. Autoři se proto uchylují k používání známých a rozšířených témat, osvědčených
1
ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé, s. 67.
9
postupů a vyzkoušených forem. Netroufají si přijít s něčím novým. Na druhou stranu ale někdy i neoriginálními náměty mají stále co říci. „Jde o to, že estetickou sociologii konzumu forem překryje snobistická domýšlivost: že způsoby tvoření, exprese a metafory se opotřebovávají, to je jistá věc, kdo však určí, podle jakého kritéria má být práh opotřebování stanoven? Čím to je, že určitá linie automobilu se opotřebuje a vyčerpá? A pro koho?“ 2 A dále jsou tady autoři, kteří zakládají nové styly a zavádí nové způsoby vyjadřování. Tato obnova má samozřejmě dopad i na vysoké umění, což je jednoznačně pozitivní. Komerčnost se ale neprojevuje pouze starými či novými postupy tvoření. Je podrobena tržní ekonomice, nabídce a poptávce, takže výrobci buď dělají jen to, co po nich spotřebitelé chtějí, anebo navrhnou, co by chtít měli a přesvědčí je o tom. Publikum si ovšem často ani neuvědomuje, že je k něčemu tlačeno a nevědomky podléhá tomu, co se mu předkládá. Tvůrci mu totiž neustále nepřímo lichotí a potvrzují to, co si myslí. Z toho jasně vyplývá, že masová kultura někdy funguje jako nástroj propagace a manipulace. „Ve společnosti, kde respektování osobní autonomie patří mezi zcela jasně vyslovené zásady a kde různost názorů je článkem víry, však zásluhou tržních mechanismů rovněž dochází k ,skrytému‘ řízení názorů a postojů tak, aby se nevymkly systému. Kulturní průmysl při tom, jak předkládá publiku implicitní a laciné vidění světa, přebírá prostředky obchodního manipulování a reklamy, jenže místo aby veřejnosti poskytl to, co chce, radí jí, co chtít má nebo o čem si má myslet, že to chce.“ 3
Populární literatura Populární literatura, také často nazývána – triviální, oddychová, jednoduchá, konzumní, je nedílnou součástí masové kultury. Na rozdíl od 2 3
ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé, s. 95. Tamtéž, s. 367 – 368.
10
literatury umělecké, bývá velice často kritizována a zavrhována, přesto však v dnešní době představuje svébytný kulturní fenomén. V umělecké literatuře je důležitá především estetická funkce. V populární literatuře, které bývá právě slabá estetická stránka vytýkána, jde ale o funkci sociologickou, psychologickou, informační, poznávací a především zábavnou a relaxační. „Patrně ano, neboť se chtějí někdy povyrazit; a já považuji jejich nárok na zábavu za velmi spravedlivý a slušný. Neokřikujte mne, chci býti upřímný; chci se přiznat, že čekám od umění, aby bylo jistou kratochvílí; nebo řekněme jakýmsi potěšením. Já vím, že má nad to jiné, velké i tajemné úkoly; ale tento není z posledních.“ 4 Lidé čtou tyto knihy, aby se dobře pobavili, zapomněli na každodenní starosti a aby příjemně vyplnili volný čas. To ovšem nevylučuje ani umělecké hodnoty konzumní literatury. Její hranice jsou mnohdy prostoupeny s literaturou vysokou a úzce s ní souvisí. Četné rysy populárních děl vlastně z těch uměleckých vycházejí. Autoři lehké četby využívají náměty i formy z vysoké kultury nejen proto, aby navodili umělecký dojem. A naopak i některé znaky konzumní literatury pronikají (často bezděčně) do náročnější, vyšší četby. Populárním dílům se každopádně dostává mnohem většího ohlasu než těm uměleckým hlavně proto, že autoři konzumní literatury se snaží čtenářům zalíbit a získat co největší úspěch u publika. „Předpokládám, že – pokud mu jde o požitek – má raději pořádný dobrodružný film než sebrané spisy Marxovy; domnívám se, že aspoň po té stránce není velkého rozdílu mezi ním a námi ostatními. Myslím, že čte raději romány nežli verše; v oboru románu pak že by dal i dnes přednost Hraběti Monte Christo před Iljou Erenburgem. Zajisté pak jsou knihy, kterým dává přednost před starým Dumasem; ale my, přátelé, jsme je nenapsali.“ 5
4 5
ČAPEK, Karel. Marsyas čili Na okraj literatury, s. 176. Tamtéž, s. 175.
11
Stylové prostředky populární literatury Podle tématiky se masová literatura dělí do různých žánrů – milostného, dobrodružného, kriminálního, vědeckofantastického, humorného, hororového, atd. Všechny tyto žánry však mají určité společné znaky.
Důležitá je atraktivnost a spád děje. Ten musí být živý, bohatý, plný zápletek a napětí. Čtenář v něm hledá vzrušení, senzaci, sentiment i zábavu, taky dramatičnost a dojetí. V lehké četbě se většinou řeší láska, životní problémy, tragédie, nebo naopak šťastné životní události, velké skutky, zkrátka věci, které jsou v životě nevýznamnější. Jsou zde líčeny univerzální lidské situace a elementární pocity, jako hněv, odpuštění, soucit, vášeň, apod. Střídá se tady štěstí a výhra s nebezpečím a těžkými porážkami. Občas jde ale také o každodenní obyčejný život, aby četba byla čtenáři blízká a lehce pochopitelná. Dějová linie je jednoduchá pro čtenářovo porozumění bez velké námahy. Jednotlivé úseky vyprávění jsou většinou řazeny přímočaře a podle časového průběhu děje. Pro lehkou srozumitelnost se autor snaží nerozvíjet děj příliš paralelně, popisuje jednotlivé události tak, aby vše bylo jasné a zřetelné. Mimořádnou váhu má v zábavné literatuře závěr, který zpravidla bývá šťastný a velkolepý. Čtenář vlastně už od samotného začátku ví, jak děj dopade, ale má potěšení z toho, jak se hrdinové k happy endu přes všechny potíže a překážky dostanou. Velkou roli hraje rovněž prostředí, v němž se děj odehrává. Často to bývá nějaká cizokrajná exotika, ale i pokud se příběh odehrává v běžném, obvyklém prostředí, jsou vybírána zajímavá, lákavá a luxusní místa. Romány se často odehrávají ve vilách, na horách, na venkově a děj mnohdy probíhá o prázdninách nebo o dovolené. Pokud autor umístí příběh do městského prostředí, volí lákavá místa - jako drahé a známé restaurace, bary a kluby, kde se pohybují významní lidé.
12
Postavy v populární literatuře mívají ostrou a přesnou charakteristiku. Jsou vykresleny podle šablony a černobílou technikou. Jsou rozděleny podle své morálky, povahy a charakteru. Na jedné straně stojí postavy krásné, šlechetné, čestné, velkorysé, obětavé, skromné a na straně druhé hrdinové zlí, oškliví, proradní, pyšní, sobečtí, marnotratní, se zlými úmysly. Kladné i záporné vlastnosti jsou často hnány do extrémů a zveličovány. Postavě je přiřazen určitý typ a podle něj je pak zobrazována. Často se nevyvíjí a v příběhu jsou popisovány pouze ty charakterové vlastnosti, myšlenkové pochody a činy, které přímo souvisí s posunem děje dopředu. Hrdinové se chovají předvídatelně a zřetelně a díky absenci jakýchkoli povahových detailů ztrácejí na autentičnosti. Mají také nevšední jména, profese a osudy.
Konzumní literatura sice není autentická, ale realitou se zabývá a intenzivně na ni reaguje. Její pojetí skutečnosti je však falešné, přehnané a zveličené. Tato četba podává publiku zjednodušený a zkreslený pohled na svět a společnost. Bývá proto označována za povrchní a přemrštěnou. Je pro ni příznačné, že postavy a děj se pohybují v samých kontrastech a každá vlastnost a událost je vyhnána do extrému. Autor populárních děl využívá již zaběhnutých a osvědčených
literárních
konvencí
a
schémat
(tématických,
dějových,
stylistických). Ty pak rozvíjí, kombinuje a obměňuje. Často tak dochází k neustálému opakování stejných motivů a tím ke stereotypnosti. Opotřebované sdělení či poselství ztrácí účinek, člověku připadá tak samozřejmé, že ho ani nenapadne o něm přemýšlet a už ho vlastně nezajímá. „Poselství jako ,nevyklánějte se z oken‘ , které je v každém železničním vagónu, je právě tím, že nám bylo bezpočtukrát zopakováno a nabídnuto k interpretaci, jako dělané pro opotřebování: když někoho napadne vyklonit se z okénka jedoucího vlaku, určitě si na ně nevzpomene. Aby znovu nabylo na účinnosti, bylo by třeba buď je zopakovat v nějaké nové podobě, nebo je obohatit sdělením o výši pokuty pro toho, kdo zákaz přestoupí, nejlépe však by bylo převést je do nové formule, působivé právě svou nečekaností, například: ,Přede dvěma
13
měsíci se z tohoto okénka vyklonil pan Novák a v úseku trati Pardubice – Choceň mu větev vypíchla oko.‘ “ 6 Autoři masové literatury používají jazyk, jenž se řídí určitými šablonami. Sloh i jazyk by měl být srozumitelný, přístupný a aktuální. Většinou je používána řeč neoficiální, hovorová. Někdy však autoři, aby své čtenáře uchvátili a ohromili, neváhají užít přehnaných a nadnesených slovních obratů. Mnohdy si také pomáhají prostředky z knižního a zastaralého jazyka, zvlášť při snaze o dojetí publika. Dialogy tak působí nepřirozeně a někdy až směšně. Někteří autoři ale díky své dovednosti jazyk rozvíjí a oživují. Při správném užití čtenář v jazykové formě nachází potěšení.
Tvůrcům konzumních děl je také vytýkáno, že se svým čtenářům podbízejí a vycházejí co nejvíce vstříc jejich vkusu. Čtenářův zájem je pro ně hlavním aspektem tvorby a tudíž se mu snaží splnit, co od nich očekává. Jak autoři, tak i vydavatelé usilují o komerční úspěšnost, o obchodní zisk. Nakladatelé toho dosahují tak, že vydávají romány a povídky od osvědčených spisovatelů, kteří prokázali své kvality už dřívějšími díly. Autoři zase dávají čtenáři to, co chce a využívají reklamních triků. Například titul knihy musí být nápadný, lákavý, aby vzbudil zájem a očekávání. Napovídá člověku o čem dílo vypráví a odkazuje na téma nebo ústřední motiv. Hlavně však informuje o žánru knihy. „Takovou informaci a tušení dávaly názvy jako Sladké zlo, Očistec lásky, Lásky ráj a peklo, Lízin let do nebe, Věrčina cesta za štěstím, Srdce v bouři nebo Duch šibenice, Skvrnitá smrt, Tajemství zámecké hrobky, Paprsky smrti, Vládce temnot.“ 7 Také obálka knihy bývá přitažlivá. Čtenář na ní může nalézt křiklavou barevnou ilustraci nebo kýčovitou fotografii znázorňující nějakou zajímavost z podávaného příběhu. Obálky knih mají za úkol doplnit jejich titul a přilákat další potencionální zákazníky. Autoři zábavné literatury bývají zpravidla velice 6 7
ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé, s. 114 – 115. SIROVÁTKA, Oldřich. Literatura na okraji, s. 36.
14
produktivní a plodní. Jejich díla vycházejí mnohdy sériově a ve vysokých nákladech.
Vývoj populární literatury První náznaky zábavné literatury lze vysledovat už v počátcích slovesné tvorby u folklóru a prvních písemných památek, jako jsou například pohádky či středověký epos. Ovšem teprve vznikem knihtisku se knihy staly masovým zbožím a mohly se rychle šířit mezi veškerou populaci. Za jednu z nejpůvodnějších forem masové literatury bývají označovány knížky lidového čtení, jež se v dobovém literárním kontextu jevily jako méněcenné a nevzdělané, ale přinášely zábavu a rychlé informace. K předchůdcům populární literatury patří také kramářské a jarmareční písně, které využívaly senzačních a drastických námětů a velkého rozkvětu se dočkaly hlavně v osmnáctém a devatenáctém století. Svou roli sehrály i kalendáře, ty otiskovaly kratší povídky a humoresky. V osmnáctém století začaly v Evropě vznikat nové typy zábavné literatury, jako například dobrodružný román, galantní próza, román rytířský, historický, loupežnický či hrůzostrašný. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století pronikly tyto žánry i k českým autorům a překladatelům a nakladatelé vytvořili speciální edice pro tuto zábavnou četbu. K oddělení nízké literatury od umělecké došlo na konci devatenáctého století a tehdy se také začal používat název „masová literatura“ jako součást masové kultury. Největšího rozmachu dosáhla v meziválečných letech, kdy se na ni specializovala řada nakladatelství a existovalo mnoho edic zaměřených výhradně na tento druh knih. Například v edici Rodokaps vycházely proslulé románové sešity, také se velice rozvinula četba edice s názvem Červená knihovna. Dokonce i některé časopisy a noviny uveřejňovaly různé zábavné, dobrodružné či milostné povídky a romány na pokračování. Ve třicátých a čtyřicátých letech začala konzumní literatura úzce
15
souviset s filmem a divadlem. Mnoho populárních románů se brzy po svém vydání dočkalo filmového nebo divadelního zpracování. Po druhé světové válce a zvlášť po roce 1948 byla masová literatura oficiálně zavržena. Velká část této četby vymizela a zbylé žánry se ocitly na okraji literatury. To trvalo až do roku 1989, nicméně prvky populární literatury se objevovaly v knihách mnoha oficiálních autorů a také v řadě jiných žánrů (například historickém). Někteří spisovatelé triviální literaturu různě parodovali, ironizovali a zesměšňovali (například Jiří Brdečka – Limonádový Joe). Po roce 1989 došlo opět k velkému rozmachu zábavné četby a vzniklo spoustu nových nakladatelství a edičních řad. Svého boomu se dočkal kriminální žánr, sci-fi, romány pro ženy a v devadesátých letech hlavně literatura s (alespoň částečně) erotickou tématikou.
Pohled kritiky na populární literaturu Až do dvacátého století přetrvával většinou nevšímavý postoj kritiky a literární teorie vůči konzumní literatuře. Jedním z prvních, kdo se dovolával kritického hodnocení masové četby, byl v sedmdesátých letech devatenáctého století Vítězslav Hálek, ale žádného většího ohlasu tím nedosáhl. Snažil se přesvědčit kritiku, aby si populárních knih, které jsou tolik oblíbené mezi čtenáři, důkladně všímala, a ne o nich neustále mlčela. „Neboť kritika nemá pokdy, aby si všimla toho, co čtou statisíce neznámých čtenářů. Kritika musí pojednat o sbírce 17 básní, vydaných ve 250 číslovaných výtiscích. Zajímá se o literaturu. Ale nezajímá se o její okraj. Jenže na tom okraji se najde ledacos: především lid.“8 Později se o masové literatuře psalo spíše obecně či souhrnně a následně se stala předmětem diskusí, anket, apod. Již od počátku byla tvrdě kritizována. Psalo
8
ČAPEK, Karel. Marsyas čili Na okraj literatury, s. 141.
16
se o ní hlavně v literárních časopisech, které ji odsuzovaly především pro její špatný vliv na mládež. V roce 1919 knihovnický zákon dokonce zakázal její nákupy do veřejných knihoven. Zábavnou četbu začali v meziválečných letech sledovat i literární historikové, například Arne Novák. Zavržení populární literatury po druhé světové válce se projevilo opětovným úpadkem a absencí kritických soudů. Pozvolný návrat k nim nastal až v sedmdesátých letech. V časopisech byly publikovány odborné studie o konzumních dílech a postupně také
začaly
vycházet
knihy,
které
se
touto
problematikou
zabývaly.
V devadesátých letech došlo k rozvoji kritiky lehké četby a kritikové a literární vědci ji zkoumali nejen jako současný, ale také jako historický jev. Někteří z nich se postupně specializovali na jednotlivá odvětví a žánry. Dodnes však většinou na populární literaturu nahlížejí negativně. Často ji srovnávají s uměleckou literaturou a z tohoto hodnocení pak masová literatura vychází jako brak. Účely vysoké a nízké literatury jsou však zcela odlišné. „Mám za to, že posudky by se měly zaměřit jinak než u vysoké literatury, protože oddychová a konzumní četba má především jinou platnost, nemá funkci estetickou, a z toho vyplývají jiná měřítka.“ 9
„U některých se však neubráníme podezření, že tento kritik se neustále, aniž by si toho byl vědom, dovolává třídního modelu člověka. Je to model vzdělaného a přemýšlivého renesančního zámožného pána, který se může pozorně a láskyplně věnovat niterným zkušenostem a ty pak chrání před utilitaristickým míšením s ostatními a snaží se jim zabezpečit naprostou původnost. Člověk masové civilizace však už takovým pánem není. Nezáleží na tom, zda je horší nebo lepší, hlavně je jiný a jiné tudíž musí být cesty jeho formování a způsob jeho záchrany.“ 10
9
SIROVÁTKA, Oldřich. Literatura na okraji, s. 95. ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé, s. 42.
10
17
Význam populární literatury Hlavním důvodem a také účelem proč lidé konzumní díla čtou je zábava, relaxace, odpočinutí si od vlastních starostí, pobavení se. „Jinými slovy řečeno, mezi konzumentem Poundovy poezie a konzumentem detektivky neexistuje, de iure, rozdíl co do společenské třídy nebo intelektuální úrovně. Každý z nás může být v různých okamžicích každodenního života tím či oním, v prvém případě hledá vzrušení typu vysoce specializovaného, ve druhém spíše zábavu, která by uvedla do pohybu specifickou kategorii hodnot.“ 11 Masová četba je dnes mnohem oblíbenější než umělecká literatura právě proto, že není tak obtížná a člověk při čtení nemusí neustále přemýšlet o významu sdělení či jiném způsobu interpretace. Děti se čtením pohádek a jiné dětské a populární literatury učí obohacovat svou jazykovou zásobu a přes četbu lehkých knih se postupně dostávají i k umělecké literatuře.
Masová literatura také odkazuje na ducha své doby. Poukazuje na pocity, názory, předsudky, způsoby myšlení a chování, představy a touhy, které převládají u velkého množství lidí. Konzumní díla lze tedy považovat za jakousi psychologickou a sociální sondu do duše společnosti. „Doplňující zřetel je o tom, jak lidé zvládají systém, jak čtou své texty, jak vytvářejí populární kulturu ze svých zdrojů. To od nás vyžaduje analyzovat texty, abychom odhalili jejich nesrovnalosti, jejich význam, který uniká kontrole, jejich tvořivá vyzvání; ptát se, co v nich je, co způsobilo masové schválení. Tradiční akademická analýza a odborný kriticismus se zřídka zaměřily na populární texty tímto způsobem; ať akademik nebo odborník mají tendenci jednat jako kázeňští úředníci, protože jejich tradiční role je ohrožena populární tvořivostí a populární diskriminací.“ 12
11 12
ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé, s. 64 – 65. FISKE, John. Understanding Popular Culture, s. 105 – 106.
18
Michal Viewegh jako představitel populární literatury
Tvorba Michala Viewegha bývá řazena do populární literatury. V některých aspektech se jeho díla s jejími obecnými rysy shodují, v jiných zase vybočují. Hlavní funkci masové literatury, funkci zábavnou, autorova tvorba bezesporu splňuje. Co se týče žánrového zařazení, není to tak jednoznačné. „Podle tématiky a základního postoje lze prozaickou konzumní literaturu roztřídit do několika oblastí: (1) dobrodružství, činů a akce; (2) hrůzy a strachu; (3) sentimentu a srdce; (4) erotiky; (5) humoru a komiky.“ 13 Podle žánrového dělení Oldřicha Sirovátky lze Vieweghovu tvorbu označit za kombinaci literární oblasti humoru a komiky, sentimentu a srdce, s příměsí erotiky. Jedním z nejdůležitějších znaků masové literatury je dramatický děj plný zápletek a napětí. S tím se ovšem většina autorových děl příliš neshoduje. Viewegh píše o obyčejných věcech, událostech a lidech, o všedním životě. Děj v jeho románech většinou není nijak převratný, ale přesto velice poutavý a zajímavý. Autor umí využít svůj poutavý styl psaní, aniž by se uchyloval ke zbytečným přemrštěným zvratům či přehuštění děje. V jeho dílech se obvykle neřeší příliš velkých životních událostí, ale pokud se zde nějaká tragédie objeví, je popisována s nadsázkou a ironií. Dějová linie není vždy lineární, v některých dílech je vedena paralelně a i přeskakování v čase je u Viewegha běžné. Happy endu, jenž je pro populární literaturu tak příznačný, se v autorově tvorbě čtenář dočká jen málokdy. Konec bývá převážně neuzavřený, stejně jako v životě, žádné velké finále se nekoná. Jako prostředí si sice nevybírá cizokrajnou exotiku, ale atraktivní místa - jako různé cizí země, destinace u moře či na horách, nebo alespoň slavné pražské restaurace a bary, se objevují téměř v každém románu. 13
SIROVÁTKA, Oldřich. Literatura na okraji, s. 18.
19
V masové literatuře se většinou vyskytují ostře charakterizované postavy, které bývají navzájem stavěny do kontrastu. Tohoto Viewegh sice také občas využívá, ale hlavně proto aby ukázal, že zdání kontrastu většinou bývá opravdu jen zdáním a paradoxně tím upozorňuje na skutečnost, že postavy v jeho dílech (a rovněž v reálném životě) nejsou černobílé. Autorovi
hrdinové rovněž nejsou pouze
nositeli děje. Jejich psychologická i emocionální stránka bývá vykreslena do detailů. Čtenář se dozvídá i zdánlivě nedůležité maličkosti o minulosti, názorech a zvyklostech postav a tím mu připadají důvěryhodnější a reálnější. Vieweghovi jde o to, aby čtenář ve skutečném životě nacházel protějšky postav, o nichž je mu vyprávěno v knihách. „Postava vydařená – cítěná tudíž jako typická – je imaginární formule, která má větší míru individuality a svěžesti než skutečné zážitky, jež shrnuje a emblematizuje. Je to formule, kterou se můžeme jako čtenáři těšit a které můžeme zároveň jako lidé věřit.“ 14 Na druhou stranu autor pro ozvláštnění mnohdy svým aktérům uděluje netradiční jména a atraktivní povolání.
Masová literatura také bývá právem obviňována z přehánění a zveličování a ze snahy o dojímavost. Vieweghova díla se sice vyznačují nadsázkou, ale extrémní přehánění používá přiznaně a cíleně. Občasnou nereálností chování svých postav zesměšňuje chování skutečných lidí a poukazuje tak na banalitu některých zbytečně zveličovaných problémů.
Populární díla se vyznačují konvencí a neustálým opakováním podobných motivů a s tímto se setkáváme i u Michala Viewegha. Často používá podobné charakteristiky postav, podobná prostředí, i zápletky se v jeho tvorbě občas podobají. Přesto se ale snaží zavedená témata lehce inovovat, nahlížet na ně pokaždé z trochu jiného úhlu pohledu, právě aby si je člověk uvědomil. Také
14
ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé, s. 222.
20
někdy usiluje o nejednoznačnost svých sdělení, o více způsobů interpretace, aby kniha byla pro čtenáře zajímavější při odkrývání pravého smyslu, aby měl důvod přečíst si ji znovu a našel v ní další poselství.
Konzumní literatura většinou nepoužívá literární odkazy, protože úspěch a smysl těchto odkazů tkví ve čtenářově schopnosti dekodifikace a správného pochopení. U masového publika toto pochopení není jisté a proto se literární odkazy většinou v populární četbě neobjevují. Viewegh ale používá odkazů ve formě citátů, čímž odstraní potřebnost čtenářových znalostí příslušného literárního díla, ale účel literárního odkazu splní. Použitím citátu přesně vystihne myšlenku, kterou by jinak musel zdlouhavě opisovat. Mnohdy autor vychází z literatury zahraničních autorů také námětově a tématicky. Používá většinou hovorový jazyk a vyznačuje se dovedností výstižných slovních obratů.
Jako většina populárních spisovatelů patří i Viewegh k autorům komerčním. Velice
často bývá kritizován za podbízivost čtenářům. On sám
přiznává, že se snaží vyjít čtenářům vstříc, ale zároveň píše i sám pro sebe. Na druhou stranu, pokud dává čtenářům to, co chtějí a oni se u jeho knih dobře baví, čímž je splněn účel populární četby, nemusí být vycházení publiku vstříc považováno za až tak negativní aspekt komerční literatury. Co se týče tvorby, je autor velice produktivní, stejně jako většina populárních spisovatelů.
Hranice mezi vysokou a nízkou literaturou jsou čím dál plynulejší a v dnešní době stále více přibývá autorů středních poloh, tzv. midcultu. Do tohoto středu bych zařadila i spisovatele Michala Viewegha. Midcult klade sice důraz na efekt a funkční účinnost, ale na rozdíl od nízké kultury se nesnaží předstírat, že je náhražkou umění. Také výrazně omezil používání stylistických postupů převzatých z vysoké kultury. A hlavně náměty, děj ani chování postav nejsou tak vyhrocené jako v nízké literatuře.
21
Autorovy kvality nespočívají ve vytvoření napínavého vyprávění, ale v pohledu na současného člověka, jeho citovou vyprahlost a konzumní pojetí života. Vieweghovým cílem je čtenáře pobavit, ale také poukázat na jednotlivé aspekty lidského života, kterých si člověk obyčejně příliš nevšímá a přitom patří k těm důležitým. Obohacuje literaturu
svým osobitým stylem a jazykem,
kompozičními znalostmi, schopností věrohodně vykreslit literární postavu a svou dovedností předat čtenáři určité poselství.
22
Životopis Michala Viewegha
Michal Viewegh se narodil 31. března roku 1962 v Praze. Matka je vystudovaná právnička (občas také hrála v komparsu ve Vinohradském divadle) a otec inženýr chemie. Své dětství a mládí Viewegh prožil v malém městečku Sázavě, jeho otec zde totiž pracoval ve sklárnách Kavalier. Tady také Viewegh osm let navštěvoval základní školu. V roce 1976 nastoupil na Gymnázium v Benešově u Prahy. Po maturitě, jak sám píše: „v důsledku neomluvitelné bezradnosti“, začal studovat politickou ekonomii socialismu na VŠE, po třech semestrech ale ze školy odešel. Pracoval jako noční vrátný v pražském Chemapolu, příležitostně i jako průvodčí vlaku, či stavební figurant. V roce 1983 začal opět studovat, tentokrát Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk a literatura – pedagogika, kterou v roce 1988 úspěšně dokončil a nastoupil rok vojenské služby. V říjnu roku 1989 se stal učitelem na Základní škole Vladislava Vančury v Praze 5 – Zbraslavi. Čtyři roky poté učitelské povolání opustil a stal se redaktorem nakladatelství Český spisovatel. Od roku 1995 je spisovatelem na volné noze a živí se výhradně svým psaním. Nyní žije opět v Sázavě se svou druhou manželkou Veronikou a dvěma dcerami – čtyřletou Sárou a dvouletou Bárou. Z prvního manželství má ještě čtyřiadvacetiletou dceru Michaelu, která žije v Praze.
Spisovatelem se chtěl stát asi od 18 let a velkou zásluhu dává svým rodičům, prý ho odmala vedli ke čtení. Počátkem osmdesátých let uveřejnil několik povídek ve víkendové příloze Mladé Fronty a přispíval i do Mladého světa.
23
„Definitivně končí Mladý svět. Poslední léta sice nebyl ke čtení, ale stejně ve mně ta zpráva vyvolá vteřinovou nostalgii: před čtvrt stoletím jsem právě v tomto časopise publikoval první povídku.“
15
Po roce 1990 publikoval také v časopisech Playboy, Literární noviny, Tvar a dalších. Nějakou dobu také vedl kurz tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého, ale učit lidi, jak „dobře“ psát ho příliš nebavilo.
O vydání knihy začal Viewegh usilovat až potom, co mu otiskli několik prvních povídek. Během osmdesátých let napsal celkem tři novely, vydání prvních dvou bylo zamítnuto na základě tehdy povinného externího lektorského posudku. Třetí novela Názory na vraždu vyšla coby formální prvotina na konci roku 1990. O dva roky později je vydán Vieweghův nejslavnější román Báječná léta pod psa. Ironický, zesměšňující, ale i tragický pohled na období normalizace způsobil mimořádný ohlas a přinesl Vieweghovi obrovský spisovatelský úspěch. Díky tomuto románu se stává nejvýraznějším českým prozaikem současnosti a také za něj získává cenu Jiřího Ortena. V roce 1993 mu vychází literární parodie Nápady laskavého čtenáře, v nichž se svým pověstným nadhledem napodobuje styl jedenácti českých a deseti světových autorů. O rok později vydává další román Výchova dívek v Čechách, který se stává jednou ze čtenářsky nejúspěšnějších knih devadesátých let. Další velmi oblíbený román Účastníci zájezdu mu vychází v roce 1996 a je to Vieweghovo dosud nejrozsáhlejší dílo, v němž se proplétají osudy několika lidí na autobusovém zájezdě do Itálie. Knihu Zapisovatelé otcovský lásky, která vyšla v roce 1998, začal autor psát v Americe a věnoval ji své první dceři tehdy patnáctileté Michaele. Rok poté vydává svou první knihu povídek s názvem Povídky o manželství a o sexu. V roce 2000 mu vycházejí hned dvě knihy. Nové nápady laskavého čtenáře jsou druhým dílem souboru literárních parodií a Švédské stoly aneb Jací jsme je sbírka novinových fejetonů. S rokem 2001 přichází nový román psaný z ženského úhlu pohledu
15
VIEWEGH, Michal. Báječný rok (deník 2005), s. 160.
24
Román pro ženy a o rok později píše Báječná léta s Klausem, což je volné pokračování kultovních Báječných let pod psa a objevuje se zde i Vieweghova tvrdá kritika vůči Václavu Klausovi. V roce 2003 spisovateli opět vycházejí 2 knihy. Sbírka fejetonů psaných do Lidových novin v letech 2002 až 2003 Na dvou židlích a příběh s detektivními prvky, v němž si populární spisovatel najme soukromého detektiva na sledování své přítelkyně, Případ nevěrné Kláry. V dalším roce, kromě svého románu Vybíjená, v němž popisuje osudy několika spolužáků z gymnázia, vydává také knihu Tři v háji, na níž spolupracoval se spisovatelkami Halinou Pawlowskou a Ivou Hercíkovou a svůj první scénář k divadelní hře Růže pro Markétu aneb Večírky revolucionářů. V roce 2005 zúročil své zkušenosti z kurzu tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v novele Lekce tvůrčího psaní. Také si celý tento rok píše deník, který následně (v roce 2006) vydává pod názvem Báječný rok. Novela Andělé všedního dne z roku 2007 je svým námětem asi zatím Vieweghova nejvážnější kniha, ale ani zde se nezapře autorův smysl pro ironii a nadsázku. Poslední dílo, které dosud vydal, Krátké pohádky pro unavené rodiče je určeno nejen dětem, ale i samotným dospělým, kteří si opět užijí autorův typický styl psaní.
Michalu Vieweghovi vychází zhruba jedna kniha ročně a všechny se vyznačují silnými autobiografickými prvky. Jeho knih se prodalo téměř jeden milión výtisků a byly přeloženy do více než dvaceti světových jazyků.
Kromě toho se také dočkaly čtyř filmových zpracování. V roce 1997 to byl román Báječná léta pod psa, jehož filmovou adaptaci režíroval Petr Nikolaev a Kvidovy rodiče si zde zahráli Libuše Šafránková a Ondřej Vetchý. Rovněž v roce 1997 je natočen film podle dalšího Vieweghova románu Výchova dívek v Čechách, na jehož režii se podílí Petr Koliha a v hlavní roli se objevuje Aňa Geislerová. 14. dubna 2005 měla v kině premiéru komedie Román pro ženy režiséra Filipa Renče a zatím poslední film natočený podle předlohy knihy Michala Viewegha Účastníci zájezdu režíroval v roce 2006 Jiří Vejdělek. Nyní
25
spisovatel spolupracuje s režisérem Janem Hřebejkem; na motivy své knihy Povídky o manželství a o sexu totiž napsal scénář k filmu Nestyda, který se začal natáčet letos v lednu.
Vieweghova díla se také dočkala tří divadelních zpracování. Například Báječná léta pod psa byla zdramatizována v brněnském divadle Husa na provázku.
26
Nástin Vieweghových děl
Ve Vieweghových dílech se neodehrávají žádné velké životní příběhy, žádné zásadní zvraty, jenž by ovlivnily budoucí dějiny lidstva, ani se tady neobjevují žádné podstatné otázky typu být či nebýt. Jsou to vyprávění o každodenním všedním životě obyčejných lidí. „ ,Nebuďte tak vztahovačný,‘ namítl redaktor. ,Měl byste aspoň občas připustit, že vaši kritici mohou mít pravdu. Zkuste někdy o jejich námitkách bez emocí přemýšlet. I ty vaše literární postavy by měly víc přemýšlet.‘ ,Něco vám řeknu,‘ odsekl otráveně Kvido. ,Píšu o světě, kterej znám já – a v tomhle světě lidi zas až tolik nepřemýšlej. Nepíšu o Platónovi, proboha, píšu o sobě, o svejch kamarádech a o naší rodině, copak to nechápete? Polovina myšlenek mýho otce se týká grilovacích omáček – tak co po mně pořád všichni chcete?‘ “ 16 A i když se témata příběhů v jednotlivých knihách různí, jedno mají společné – autorův chytlavý styl psaní, kdy i zdánlivě nudné a nezajímavé události dokáže popsat tak, že čtenáře příběh pohltí a u knihy se baví od začátku až do konce. Vieweghova díla lze tedy označit za svěží, svižná a čtivá. Autor kromě témat často střídá i formy vyprávění. Kromě klasických románů píše také povídky, novely, parodie a novinové fejetony. Ve všech případech jde většinou o četbu jednoduchou a oddychovou, ovšem lze tady najít i hlubší myšlenky a intelektuální narážky. Autor užívá humorného stylu vyprávění, skvěle ovládá použití ironie, nadsázky a sarkasmu a často se snaží o kombinaci zábavy a dojetí. Spousta smutných a nepříjemných událostí, které se v jeho dílech objevují, nejsou ale popisovány nijak tragicky či přehnaně. Viewegh také velice často a rád cituje různé známé spisovatele, kritiky, či dokonce politiky. Ve všech příbězích uvádí i
16
VIEWEGH, Michal. Báječná léta s Klausem, s. 194.
27
zdánlivě obyčejné a nepodstatné detaily, díky nimž se děj stává realističtějším a čtenáře lehce vtáhne do sebe.
Nyní bych ráda nastínila děj některých autorových knih. Na ukázku jsem vybrala Účastníky zájezdu, jelikož je to Vieweghovo dosud nejrozsáhlejší dílo, novelu Andělé všedního dne, protože je ze všech jeho děl nejsmutnější a nejvážnější a román Vybíjená, jenž je i kritikou považován za jednu z nejzdařilejších autorových knih.
Účastníci zájezdu V tomto románu se objevuje asi největší různorodost charakterů jednotlivých postav ze všech Vieweghových děl. Jsou zde s nadsázkou popsány ne příliš veselé problémy životů jednotlivých lidí. Jejich osudy se prolínají a vzájemné vztahy mění a vyvíjejí. „ ,Polyfonně vyprávěné drobné příběhy a jejich vzájemné zrcadlení,‘ zapsal si. ,Vypravěč bere čtenáře na vzrušující cestu za hledáním smyslu celku.‘ “ 17 Celé vyprávění o účastnících jednoho zájezdu je ale spíš hořko-smutné než veselé a vyvolává v nás dojetí a melancholickou náladu pomíjivosti.
Autor si jako námět románu vybral fenomén českých zájezdů a ironizuje zde typické chování českých turistů při cestě do zahraničí. Děj rozdělil do tří částí: V první části popisuje cestu autobusem do letoviska v Itálii, druhá část se odehrává přímo v letovisku a třetí část vypráví o návratu domů. Hlavní postavou
17
VIEWEGH, Michal. Báječná léta s Klausem, s. 51.
28
je známý spisovatel Max, který jede na zájezd proto, aby tam napsal knihu o účastnících zájezdu. Cestuje se dvěma kamarády Oskarem.
Ignác
v jejich
vztahu
představuje
homosexuály Ignácem a toho
nezodpovědného
a
nevyzpytatelného, zatímco Oskar je oporou vztahu a snaží se přivést Ignáce k zodpovědnějšímu přístupu k životu. Tito dva jsou nejčastějšími tvůrci vtipných a ironických narážek. Dále se zájezdu účastní dvě vysokoškolačky studující literaturu, které symbolizují namyšlené intelektuálky, jež opovrhují vším a všemi kolem sebe. V průběhu zájezdu se však ukáže, že nejsou vždy tak nad věcí, jak vypadají, že je to v mnoha případech jen póza. Dalšími hrdiny jsou slavný poslanec se svou manželkou, kteří prodělávají manželskou krizi, odcizují se jeden druhému a neumí to řešit. Potom také třicetiletá svobodná Jolana nepříliš spokojená se svým vzhledem, která svou nejistotu maskuje sebe-ironickým smyslem pro humor a její rodiče, jenž se cítí být ubíjeni stereotypem svého manželství. Mezi účastníky nechybí ani typická česká rodinka s mírně zastaralými a „buranskými“ názory a zvyklostmi. Objevují se tady i dvě starší dámy Helga se Šarlotou, jež člověka nutí k zamyšlení se nad pomíjivostí života a konečně ukrajinský kopáč Oleg, který čtenáře dojme svou nesmělostí a plachostí. Ke spokojenosti mu stačí málo a nikdy ho ani nenapadne si na něco stěžovat. Bere věci tak, jak přicházejí a umí se radovat z maličkostí. Posledními dvěma poněkud záhadnými účastníky jsou muž a žena představující kritiky. Průvodkyní zájezdu je mladá, poněkud naivní a hloupá, ale dostatečně sebevědomá, blondýna Pamela.
V průběhu zájezdu se čtenář dozvídá o problémech jednotlivých hrdinů a jakkoli jsou popsány kuriózně a s nadsázkou nutí člověka uvědomit si, že i on musí takovéto situace dennodenně řešit, někdy úspěšně, jindy méně nebo vůbec. Autor věrohodně vystihl chování postav na základě jejích charakterů. Například Jolana, vtipná a chytrá, avšak nepříliš půvabná, si velice rozumí se spisovatelem Maxem. Ten ale nestojí o nějaký bližší kontakt s ní a dá raději přednost krásné, ovšem hloupé, průvodkyni. Když se s Pamelou ke konci zájezdu konečně sblíží, zjistí, že už o ni vlastně nemá zájem. Jolana se seznámí s Ukrajincem Olegem,
29
který ji nesmírně dojímá a chová se k ní hezky. Při zpáteční cestě Jolana oznámí rodičům, že si Olega chce vzít. „Přestože se vůbec necítila dobře, nedokázala nemyslet na to, jak to matce řekne. Jako by ji slyšela: Proč proboha zrovna Ukrajinec!? Protože se mi líbí, jak krmí kočku. Proto. Protože mě dojímá jeho stařičký kapesní nožík a slavnostní rozvážnost, s níž loupe ovoce, zejména pak kiwi? Tak proč? Jsi s ním snad těhotná? – Nikoliv, mami, prostě mi učaroval ten trvanlivý salám na jeho stole.“ 18 Nemiluje ho, ale je jí jasné, že jako „škaredá holka“ si se svým vzhledem nemůže vybírat a musí se spokojit s tím, co je.
Vieweghovi se také výborně podařilo vtipné a pravdivé srovnání nejistoty a zmatenosti v dětství a ve stáří. Malý kluk Jakub se mylně domnívá, že je homosexuál, protože jeden starší spolužák mu napovídal nějaké hlouposti. Jakub je z toho zmatený a po celý pobyt pozoruje Ignáce s Oskarem, aby se od nich něco přiučil. Stejně zmatená jako on, je i stařenka Šarlota. Špatně slyší, začíná být mírně senilní a do Itálie jela proto, aby navštívila most Rialto v Benátkách, kde se seznámila se svým již zesnulým manželem. Poté, co se svou kamarádkou Helgou dojedou do Benátek, si uvědomí, že se s mužem seznámila na úplně jiném mostě, ve Florencii. Naivita stáří, která se v knize objevuje vždy společně s Helgou a Šarlotou, vzbuzuje ve čtenáři lítost a dojetí.
Ke konci zájezdu příběhy některých postav dopadnou dobře (Jolanini rodiče k sobě opět najdou cestu), jiné ne zase tak dobře (poslanec se svou manželkou se rozhodnou rozvést), ale většinou žádný závěr ani nemají. Prostě plynou dál, stejně jako příběhy obyčejného života. „Tento zájezd měl být jen zábavnou příležitostí k jejich případnému doladění – ale nakonec v původním konceptu udělal tolik změn, že už sám dost
18
VIEWEGH, Michal. Účastníci zájezdu, s. 319.
30
dobře nevěděl, jak to všechno skončí. Trochu mu to dělalo starost. ,Netrapte se, mladý muži,‘ chlácholil ho před zpáteční cestou pan Petrescu, ,neukončenost a otevřenost nejenže nemusí být výrazem neschopnosti děj a příběh vyřešit, nýbrž naopak patří k příznačným rysům moderního románu.‘ ,To opravdu rád slyším,‘ odpověděl Max.“ 19
V románu se objevují opět autobiografické prvky, také hodně citátů i klasické Vieweghovské mírně perverzní a vulgární pasáže a sexuální narážky. Je to kniha, která se čte jedním dechem, člověk se u ní pobaví, zasměje, ale i zamyslí nad banalitami a zbytečnostmi, které sice k životu taky patří, ale člověk by je neměl brát příliš vážně a přeceňovat jejich význam.
Andělé všedního dne Tuto novelu sám Viewegh charakterizuje jako „svižnou story o lidech, andělích a umírání“ a také jako „knížku o nás všech, jejichž čas je dávno vyměřen, ale přesto se chováme, jako bychom tu měli být věčně.“ Silným impulsem pro napsání této knihy byla smrt autorova otce na rakovinu. Svůj osobní prožitek tak použil jako filtr, nepopisuje to, co se odehrávalo v jeho okolí, ale pocity, které prožil, se snaží transformovat do podoby samostatného a nezávislého příběhu. Jako formu vyprávění chtěl původně zvolit román, ale nakonec si vybral novelu. Celý příběh se odehrává pouze v průběhu jednoho dne, čímž je zdůrazňována sugestivní rychlost pomíjivosti času. Andělé všedního dne jsou Vieweghovým dosud asi nejvážnějším, nejmelancholičtějším a nejsmutnějším dílem. Smutné je zejména proto, že pozemští hrdinové, jimž smrt vstoupí do života, jsou k andělům hluší, nemyslí na ně, nekomunikují s nimi.
19
VIEWEGH, Michal. Účastníci zájezdu, s. 309 – 310.
31
Dne 5. září 2006 se v Praze objevují čtyři andělé Hachamel, Jofaniel, NithHaiah a Ilmuth, aby byli nablízku dvěma mužům nacházejícím se na samé hranici smrti. Úkolem andělů je alespoň nepatrně zpříjemnit člověku jeho okamžiky před smrtí, vyplnit mu nějaké drobné poslední přání, zkrátka ještě „něco“ pro něj naposledy udělat. Nemohou ale jeho smrt nijak odvrátit. „ ,Nesmíme si myslet, že můžeme věci změnit. Drobné laskavosti, to je naše maximum,‘ připomínám jí důrazně. ,Síly dobra jsou omezené. I proto nám přísluší pokora.‘ “ 20 Většina z nich mnohokrát pochybuje, jestli to všechno má vůbec nějaký smysl. Jejich vliv je mizivý, radost, kterou jsou schopni do života k smrti odsouzených vnést, je skoro až směšně nepatrná. I pro ně je hodně těžké se pokaždé se smrtí svých „svěřenců“ smířit a proto se svými dialogy snaží trochu odlehčit onu neodvratnost, která je předem dána. Nejsarkastičtěji se svými výroky před truchlivou realitou brání anděl Jofaniel a stává se tak vůbec nejironičtější postavou celé novely. Kromě andělů v knize vystupují tři hlavní postavy, obyčejní lidé, Ester, Karel a Zdeněk. Nejsou to žádní velcí hrdinové ani žádné silné osobnosti. Každý z nich je něčím osobitý a odlišný, ale právě obyčejnost je jejich hlavní spojující charakteristikou. Všichni tři budou ke konci dne účastníky stejné nehody, při níž Zdeněk a Karel zemřou. Toto vyústění příběhu je od počátku jasné a autorem nezastírané.
Ester je mladá vdova, která se vyrovnává se ztrátou svého manžela, o něhož se před smrtí v průběhu jeho dlouhé nemoci starala. Autorovi se podařilo asi nejvýstižněji vyjádřit smutek právě v pasážích o Ester. „Samozřejmě chápala, že Tomáš dlouho žít nebude – ale skutečnou nevyhnutelnost jeho smrti si připustila teprve ve chvíli, kdy přestal jíst. Proboha, vždyť on vážně umře! Bylo to až komické: co ji, lékařku, přinutilo označit Tomášův stav za beznadějný? Další cétéčko potvrzující zjevnou progresi nádoru?
20
VIEWEGH, Michal. Andělé všedního dne, s. 60.
32
Histologie z ložiska? Nikoliv: definitivně ji přesvědčilo teprve to, že začal odmítat i míchaná vajíčka.“ 21 Druhou hlavní postavou je instruktor autoškoly Karel. Je ženatý, ale se ženou si příliš nerozumí, jejich manželství funguje už jen z ryze praktických důvodů. Ani Karlova manželka Marie se necítí být šťastná a spokojená a navíc jakoby ona i Karel žili v jakési blahé nevědomosti a představě, že tady všichni jsou napořád, neuvědomují si, jak náhlá konečnost života může být. „V Karlově uvažování je každá smrt výsledkem nějaké chyby – například osudové neznalosti, špatné životosprávy nebo nepřiměřené rychlosti. Takové chyby nedělá. Samozřejmě bere v úvahu i smrt coby přirozený následek vážné nemoci nebo stáří, ale tahle úmrtí jsou příliš vzdálená, aby je dokázal brát vážně. Smrt se ho zkrátka netýká.“ 22 Jediné co jí a Karlovi ještě dělá radost, je jejich syn Filip. Ten už ale má svou vlastní rodinu a své rodiče často nenavštěvuje. A pak je tady Zdeněk. Je rozvedený a má dvě děti, které žijí se Zdeňkovou ex-manželkou a jejím novým přítelem, jímž je shodou okolností Filip. Zdeněk se nikdy nedokázal vypořádat s odloučením od rodiny, nezvládá už tíhu života a rozhoduje se pro sebevraždu. „Teď pro změnu zkoumá své ruce: napíná bicepsy a svaly na předloktí, potom si prohlíží dlaně. Čáru života. Už si ani nemusí stříhat nehty, napadne ho. Fascinuje ho, jak jediné zásadní rozhodnutí dokáže změnit úplně všechno. I ty nejmenší detaily. Všechno je najednou jinak.“ 23
Andělé nemohou plnit poslední drobná přání sebevrahům a tak se snaží alespoň ulehčit Zdeňkův náhlý odchod jeho matce Jarmile, s níž žije. Jarmila věří v anděly a v jejich ochranitelskou moc již dlouho, čte knihy o těchto nadpozemských bytostech a každý den si vykládá andělské karty.
21
VIEWEGH, Michal. Andělé všedního dne, s. 101. Tamtéž, s. 29. 23 Tamtéž, s. 23. 22
33
„Je to třiapadesátiletá obézní blondýna s hezkým obličejem, pomalým metabolismem a chronickými gynekologickými problémy. Vypadá mladší, než ve skutečnosti je, občas jí zvoní v uchu a je mimořádně citlivá na veškeré chemikálie. Na základě těchto symptomů se domnívá, že je pozemský anděl. Zjistila to v knize americké psychoterapeutky Doreen Virtue, Ph.D., která, jak se lze dočíst na záložce, spolupracuje s říšemi andělů, archandělů a víl.“ 24 Těsně před Zdeňkovou smrtí se jí anděl Jofaniel rozhodne zjevit, aby jí oznámil, že její syn je již na druhém břehu, ale zároveň ji uklidňuje, že Zdeněk teď konečně bude šťastný a Jarmila může být také. Nabádá ji, aby se oprostila od obav a každodenních rad z andělských karet a užívala si daru života. Současně se Zdeňkem své poslední okamžiky prožívá Karel. Ten ovšem nevědomky. Andělé se snažili dosáhnout toho, aby ke Karlovi a Marii na jejich poslední společnou večeři přišel i syn Filip, ale nepodařilo se jim to. Anděl Nith-Haiah se alespoň pokouší přimět Marii, aby Karlovi řekla, že jej má ráda, ale ani to se mu nepovede. „ ,Dobrá. Tak k Marii: bude to velmi obtížné, ale musíme se o to pokusit.‘ Takže je to předem ztracené, pochopím. Nith-Haiah na sobě nedá nic znát, ale bez pochyby si to rovněž přeložil správně.“ 25 Karel se s Marií ledabyle loučí a odchází do autoškoly na lekci jízdy, kterou si u něj zaplatila Ester. Zdeněk skáče z Nuselského mostu, zrovna když pod ním projíždí vůz autoškoly s Ester a Karlem. Ester strhne volant a naráží do protijedoucí tramvaje. Ona bude žít, ale Karel je na místě mrtvev.
Michal
Viewegh
využil v knize některých svých již
tradičních
vypravěčských dovedností, například splétání příběhů jednotlivých postav, přehledné a nejednou i přesné líčení právě všedních věcí, dění a pocitů a využití humoru a ironie i u vážných témat.
24 25
VIEWEGH, Michal. Andělé všedního dne, s. 23 – 24. Tamtéž, s. 46.
34
Andělé všedního dne je novela o nenapravitelných lidech, životě, který není věčný, a smrti, kterou nelze oddálit. Autor jasně poukazuje na to, že vše je pomíjivé a každodenní lidské plahočení se za něčím zbytečné. Starosti pouze o zaopatřování hmotných statků ztrácí smysl a působí z tohoto pohledu tragicky a směšně.
Vybíjená Tento
román
patří
k promyšleným,
kompozičně
i
stylisticky
propracovaným dílům, za něž si autor získal uznání kritiky. Je to jedna z Vieweghových vážnějších knih, projevuje se zde snaha o zachycení hlubších myšlenek a sebereflexe. Ani typický autorův humor se zde však neztratil. Zahrnuje sice i notnou dávku smutku a melancholie, ale zase přibylo více ironie a sebeironie. Hlavním tématem je pohled na člověka v průběhu dospívání a stárnutí. Čtenář sleduje osudy spolužáků z gymnázia od prvních lásek a trápení, přes svatby a rozvody, významné rodinné události i tragédie, až na práh čtyřicítky. Na mozaikovité kompozici vyprávění se podílí šest postav různých názorů a povah, jež do osnovy napjaté mezi školními léty a abiturientským srazem čtyřicátníků zvolna vkládají obrazy svých životních příběhů. Volba odlišných vypravěčských strategií pomáhá dynamizovat děj a dodává tak celkovému vyprávění objektivnost a plasticitu. Konfrontují se zde naivní představy mládí s realitou životních zkušeností a zklamání. Období pubertálního věku ovlivňuje další životní osudy postav i po svém odeznění a podílí se na vytváření identity hlavních hrdinů. Stárnutí je v románu pojato jako dozvuk mládí, odraz v zrcadle vzpomínek. Autor a protagonisté příběhu rekapitulují, ohlížejí se za uběhlým životem a hledají smysl své existence. Samotný děj příběhu je poměrně všední. Autor opět dokazuje, že je bystrým pozorovatelem každodenního života, což skvěle uplatňuje ve svém
35
vyprávění o relativně banálních věcech a že umí napsat velmi čtivý příběh, postavený na zdánlivě malých a bezvýznamných životních událostech. Hrdinové nechtějí měnit svět, ale jen svůj vlastní život. Jejich celým vesmírem jsou malé osobní dějiny člověka.
Viewegh také klade důraz na pozorné, pečlivé vykreslení psychologického obrazu postav, jejichž myšlenkové stereotypy a každodenní rituály jsou důvěrně známy a přitom jen málo přiznávány většinou čtenářů. Osobní bolesti, které jsou pravidelně nevyhnutelnou
součástí lidského života, jsou umocněny vtipnou,
někdy snad jen lehce melancholickou atmosférou. Například Jeffovo zoufání nad ženskou iracionalitou, Skippyho pubertálně sprosté narážky či sebeironie Hujerové. Ve Vybíjené se lze opět setkat s charakteristickými typy postav – zakomplexovaná šeredka, extrémní krasavice, nevyléčitelný recesista, svalnatý sportovec a nešťastný intelektuál. Postupem času ale čtenář zjišťuje, že tyto typy nejsou statické povahy, ale vyvíjejí se a individualizují. Důraz je kladen hlavně na to, jak školní kolektiv destruktivně působí na hrdiny. Většina z nich není schopna být sama sebou, neumí mluvit upřímně, permanentně hrají hru a vytvářejí si o sobě iluze. Některé se postupem času prohlubují a přetrvávají mezi nimi i mnoho let po ukončení střední školy. Postavy jsou vedle sebe záměrně stavěny velice kontrastně. Například krásná a všemi obletovaná Eva a vedle ní outsider třídy ošklivá Hujerová. Všemi předpoklady zvýhodněná Eva svého postavení nedokáže využít, zájem ctitelů ji odrazuje a znechucuje a dokonce ji přivádí do stavu, kdy není schopna seberealizace v partnerském vztahu. Očekávání třídního kolektivu a společnosti ji nutí hrát roli, o níž není přesvědčena, že je v souladu s její povahou. „Po letech jí Marie prozradí, co na jednom z třídních srazů, kde chyběla, řekl Tom: ,Přišla k nám – a čekal tu na ni napsaný scénář. Scénář telenovely: pohledný jinoch se na první pohled zamiluje do krásné dívky a nakonec se vezmou… Celý problém je v tom, že byla – tak jako my všichni – příliš mladá a
36
hloupá, aby hlavní roli v takové lovestory dokázala odmítnout.‘ Evy se to dotkne, ale musí připustit, že na tom něco je.“ 26 Hujerová taktéž hraje povinnou společenskou roli a za každou cenu se snaží být respektovanou členkou třídy. Tato touha ji vede k vymýšlení, vytváří si fiktivního přítele, aby se dočkala uznání mezi spolužačkami. „Je půl osmé a já musím do zítřejšího rána dotvořit svého zatím až příliš neurčitého chlapce: jeho postavu, výšku a váhu, jeho vlasy, oči (hnědé? nebo radši zelené?), hlas, chůzi. Měla bych znát číslo jeho košile i číslo bot. Musím umět popsat jeho rodiče (co kdyby jeho matka byla nějaká pani s natáčkama?), a pokud možno i prarodiče. Taky jeho zvyky a koníčky: jaký dělá sport, jaké má auto, v kolik hodin o víkendu vstává a kam jezdí na dovolenou. Nutně zkrátka potřebuji, aby ta nevěrohodná fiktivní postava jménem Libor v mých příštích vyprávěních skutečně ožila a Marii, Tomovi a všem ostatním ukázala… co vlastně? Jak moc jsem zoufalá?“ 27 Je nešťastná, krása se pro ni stává měřítkem všech hodnot a Hujerová jí podřizuje úplně všechno. Zobrazení dvou dívek ve zdánlivě naprosto odlišných rolích se nakonec ukáže být ne až tak kontrastním. To, co se na začátku zdá jako výhoda, je v jiné fázi života spíše přítěží. Eva upadá do izolace a osamění, není zvyklá na sobě pracovat, není cílevědomá a stává se permanentně nešťastnou. Hujerová právě díky svému počátečnímu znevýhodnění v sobě nachází životní energii a cílevědomost, které jí nakonec přinesou i vysněného partnera, profesní úspěchy, zájem ze strany mužů a rodinu. A kontrast mezi Hujerovou a Evou se právě tady ukazuje jako zdaleka ne absolutní. V jednom aspektu jsou si obě rovny už ve školních lavicích, totiž v předstírání. Obě hrají určité role a nasazují si masku přetvářky.
Mužské postavy jsou také typické. Tom svými povahovými rysy a charakteristickými stránkami osobnosti silně připomíná samotného Viewegha. 26 27
VIEWEGH, Michal. Vybíjená, s. 85. Tamtéž, s. 74 – 75.
37
Představuje element intelektuálství, nedosažitelné romantické lásky s tragickým koncem a také filozofujícího cynika s křehkým srdcem. Jeff je popsán jako svalnatý sportovec, nenapravitelný egoista a později zhrzený manžel. Postava Skippyho dodává příběhu náboj odlehčenosti a infantility. Neustálým (a často i mírně vulgárním) žertováním a lehkým cynismem se však tento hrdina ve skutečnosti snaží skrýt vlastní nejistotu a strach. Potýká se totiž s obrovskými problémy se svou sexualitou a neschopností mluvit otevřeně i před svými nejlepšími kamarády. Viewegh tím jaksi mimochodem připomíná samozřejmý, ale přesto často přehlížený fakt, že je velký rozdíl mezi tím, jak se věci při pohledu zvenčí jeví a jaké skutečně jsou.
Viewegh se pokouší vystoupit z banality zobrazování partnerských, rodinných a vůbec mezilidských vztahů a snaží se pohlédnout na zavedené zvyklosti současné společnosti očima člověka, který jim zcela nepodlehl. Zachovává si pokud možno ironický odstup a poskytuje čtenáři pohled zvnějšku. Protestuje proti době představované reklamními slogany, pasivním diváctvím, egocentrickým sobectvím, přepychem a blahobytem, jenž vzal člověku schopnost radovat se z maličkostí. „Vedem před televizí rádoby zasvěcený komentáře o útočnejch hrotech a moderním fotbalu, aniž tušíme, že si z nás všech peníze dělaj srandu. Diváctví je náhražková emoce. Jenom to odvádí pozornost od toho, co je v životě podstatný. Stejně jako počítačový hry, diety, plovoucí podlahy a podobný kraviny. Jeff by vám mohl vyprávět. Ten sportoval tak dlouho, až prohrál celej život.“ 28 Skvěle vykreslená je zejména míra ironického nadhledu, s jakou autor zachází se zkrachovalým manželstvím Evy a Jeffa. Zároveň také autor umí rozehrát vztahy svých postav nesentimentálním způsobem.
28
VIEWEGH, Michal. Vybíjená, s. 109 – 110.
38
Čas příběhu není uspořádán chronologicky. Děj románu se proplétá různými časovými rovinami. Viewegh výborně pracuje s nelehkým utvářením zápletky. Některé informace podává čtenáři hned, jiné úmyslně zamlčuje, aby je v pravý čas osvětlil. Vyznačuje se svou schopností udržovat napětí, postupně odhalovat nečekané souvislosti
a skryté charakterové vlastnosti jednotlivých
postav. Vybíjená je čtivý, humorný až sarkastický, ale zároveň nostalgický román o přiznaném i odmítaném stárnutí, naivitě mládí, krizích středního věku, životních zkušenostech a nenaplněných tužbách. „ ,Už víš, jak se to bude jmenovat?‘ ptá se Veronika. ,Vybíjená.‘ ,Copak to je o vybíjený?‘ říká překvapeně. ,Jasně, je to takovej Metráček pro dospělý.‘ ,Ne, vážně. O čem to je?‘ Za chůze přemýšlí, tuhle otázku si vlastně ještě nepoložil. ,O vybitých lidech. A o těch, co se v životě našli.‘ ,A těch je v tom románu kolik? Těch, co se našli?‘ Autor se zastaví a začíná počítat: zvedne palec pravé ruky – a zaváhá.“ 29
29
VIEWEGH, Michal. Vybíjená, s. 209.
39
Odraz Vieweghova života v jeho tvorbě
Téměř všechna díla Michala Viewegha jsou autobiografickými prvky doslova prosycena. Velice často vychází ze svých vlastních zkušeností a zážitků, jako náměty využívá události, jichž byl svědkem, nebo je slyšel od jiných. Nechává se inspirovat příběhy kamarádů i členů své rodiny. Postavy jeho románů téměř nikdy nebývají čistou fikcí. Prezentují charaktery, názory, pocity a chování skutečných, konkrétních lidí. Každý jednotlivý hrdina představuje vlastně kombinaci vlastností Vieweghových přátel, příbuzných i jeho samotného. V jednom rozhovoru spisovatel tvrdí, že jeho skutečné já je roztroušeno mezi všechny jeho postavy. Některé se s ním shodují velice nápadně a v mnohých rysech, u jiných lze nalézt pouze pár autobiografických prvků ve formě například jednoho zážitku, pár názorů, nebo nějakého povahového rysu. Toto je zřejmě hlavní důvod, proč jeho knihy působí tak osobitě a důvěryhodně. Čtenář v životě prožívá podobné situace jako autor a proto mu jeho příběhy připomínají skutečnost a jsou mu blízké. Díky tomu, že Viewegh velkou část toho o čem píše, zažil, dokáže vyprávění obohatit řadou detailů a čtenář se do děje snadněji vžije. Nachází ve spisovatelově tvorbě konfrontaci s vlastní životní zkušeností. Michal Viewegh sám sebe označuje za autora, kterému se lépe píše o tom, co zná. „ ,Samozřejmě, že bude,‘ odpověděl Kvido. ,Nelze vařit z vody. Nakonec každý zjistí, že při nejlepší vůli nemůže najít jiný příběh než svůj vlastní.‘ “ 30 Samozřejmě ale vlastní zkušenosti používá pouze jako kostru vyprávění. Skutečné příběhy si různě domýšlí, přetváří, mění a kombinuje. „Past autobiografičnosti. Podle mě je to takhle: psát o sobě je zcela legitimní, pro mnoho spisovatelů včetně mé maličkosti je to ta nejpřirozenější věc
30
VIEWEGH, Michal. Báječná léta s Klausem, s. 52.
40
na světě – ale stejně tak je nutné být schopen vystoupit ze sebe, odříznout se od reálných předloh vlastního života.“ 31
K nejčastějším motivům, které ve svých dílech používá a které vycházejí z jeho skutečného života patří nevěra, nefungující manželství, rozvod a následný staromládenecký život. V Zapisovatelích otcovský lásky, Povídkách o manželství a o sexu, Báječných letech s Klausem i Vybíjené se setkáváme s velice podobným příběhem (nebo alespoň jeho částí). Hrdina se zamiluje do dívky, kterou si brzy musí vzít, jelikož čekají dítě. Manželství ale záhy přestává fungovat a hrdina začíná vyhledávat mladé milenky. Následuje rozvod, učí se žít sám, bez ženy a bez dcery (nebo syna), po které(m) se mu moc stýská, ale smí ji (ho) vídat pouze jednou za čtrnáct dní. Přesně toto spisovatel skutečně prožil a bez větších obměn se tato jeho zkušenost objevuje hned v několika knihách.
Dalším často používaným motivem je chudý učitel, který se stává slavným spisovatelem. Viewegh stejně jako jeho hrdinové učil na základní škole a ve volném čase psal. Poté, co mu vyjde jeho první úspěšný román (ve skutečnosti Báječná léta pod psa, ve vyprávění Psí roky), se autorův život začíná radikálně měnit. Začíná si zvykat na slávu, na peníze, na ztrátu soukromí, na to, že si ho někteří lidé začínají vážit, jiní nenávidět, zvyká si na veřejná čtení, drahé obleky a létání po Evropě. Učí se žít jako spisovatel na volné noze, který v podstatě nemá žádné pracovní povinnosti. „Byl tu ovšem ještě jeden problém: Nejenže už třetím rokem žil sám, ale stejnou dobu byl navíc na volné noze. Staromládenectví a svobodné povolání byla nebezpečná kombinace: neexistoval nikdo, komu by se Oskar musel zodpovídat – žádná manželka se svými požadavky a nároky, žádný náladový nadřízený, který by sledoval jeho pozdní příchody, žádní spolupracovníci, kteří by si všímali, jestli se
31
VIEWEGH, Michal. Báječný rok (deník 2005), s. 232.
41
Oskar nefláká… V prvních měsících si opravdu dělal, co chtěl – a podle toho to taky vypadalo.“ 32 Klady i zápory života úspěšného spisovatele popisuje v převážné většině svých děl.
Viewegh rád hodnotí průběh života od puberty až po stáří. Velký důraz klade na zmatenost člověka v době dospívání. Do knihy Povídky o manželství a o sexu zařadil pět povídek, které napsal v osmdesátých letech ještě předtím, než mu byla vydána první kniha. Podle skutečnosti v nich popisuje svou první velkou lásku a počátky svého manželství. Ve Výchově dívek v Čechách se snoubí dva nejčastější autobiografické motivy. Učitel s malým platem, který po večerech píše román, žije s manželkou a dcerou a je nevěrný s mladou milenkou. Zajímavá je tady i postava ředitele školy, která je sice vykreslována s nadsázkou, ale rozhodně to není čistá fikce. V románu Báječná léta pod psa a jeho volném pokračování Báječná léta s Klausem autor mnohdy pravdivě mluví o svém dětství a dospívání a také o své rodině. Čtenář se například dozvídá, jak moc všichni milují Chorvatsko. Dokonce i některé vymyšlené příběhy z těchto dvou knih se pak staly skutečností. Například fiktivní pes Něha doopravdy ožil, když si Vieweghův otec pořídil elderteriéra, který absolutně odmítal poslouchat. I epitaf „Dobro došli!“ autor původně použil pouze pro své vyprávění a později byl skutečně vytesán na jejich rodinný hrob v Sázavě. V Názorech na vraždu, ale i jiných svých knihách, se autor zabývá místem svého dětství i svého současného působiště, totiž malým městečkem Sázavou. Často hodnotí povahy, zvyky, názory a reakce zdejších maloměstských obyvatel. „ ,Celkem jeví se tedy lid posázavský jako silná odnož kmenová, která po příkladu přírody, v které žije, zachovává si svůj osobitý ráz a jest pečlivou ochránkyní vlastností, na něž jsme kdysi byli tolik hrdi,‘ řekl Florián Daniele.“ 33
32 33
VIEWEGH, Michal. Povídky o manželství a o sexu, s. 210 – 211. VIEWEGH, Michal. Názory na vraždu, s. 80.
42
Ve Vieweghově tvorbě se také často projevuje jeho negativní postoj vůči kritikům. A naopak mluví i o různých prohřešcích, které vyčítají recenzenti jemu. Ostře vystupuje taky proti některým politikům, především proti Václavu Klausovi v Báječných letech s Klausem. Každou kapitolu uvádí úryvkem z Klausovy knihy Narovinu, kterou zesměšňuje a ironizuje. „ ,Obávám se, že pro tuto zemi je Klaus spíše neštěstím,‘ tvrdil Kvido. ,Pro fejetonistu ovšem představuje hotový poklad.‘ Premiér mu svými každodenními výroky bezděčně poskytoval tolik materiálu, že by mohl psát ne jeden, ale klidně pět sloupků týdně.“ 34 Hodně autobiografie se objevuje i v Lekci tvůrčího psaní. V této novele autor uplatnil své zkušenosti učitele tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého a předává některé z vlastních literárních rad. „ ,Když příliš dlouho pracujeme na nějaké scéně, začne nám občas připadat podivná. Přestáváme ji cítit, ztrácíme se v ní,‘ přečte studentům. ,Tehdy je užitečné scénu přestrojit. Představme si něco zcela nečekaného, třeba že oknem vlétne dovnitř rozzuřený kanec.‘ “ 35 Viewegh ve svých hodinách vždy se studenty stvořil nějakou postavu a o té potom vymýšleli příběh. Stejně tak to zamýšlel udělat i v knize, ale nakonec se tam vymýšlení fiktivní postavy v hodině psaní objevuje jen okrajově, dílo pojednává hlavně o jednotlivých studentech. Autor také upozorňuje na schopnost bulváru zmanipulovat názory člověka a poukazuje na to, jak i jemu samotnému bulvární tisk komplikuje život. V románu Nevěrná Klára autor využívá svou návštěvu a poznávání Číny a již tradičně se zde objevuje postava slavného spisovatele s mladší přítelkyní. Povídku, kterou postava spisovatele publikuje na jednom ze svých autorských čtení, Viewegh ve skutečnosti uvedl v olomouckém časopise Aluze. Anděly všedního dne zase napsal na základě svého osobního prožitku, bolesti ze smrti otce. Příběh se z velké částí odehrává v pražských Nuslích, kde autor několik let žil. A během jednoho zájezdu do zahraničí ho 34 35
VIEWEGH, Michal. Báječná léta s Klausem, s. 128. VIEWEGH, Michal. Lekce tvůrčího psaní, s. 39.
43
zaujalo téma nedobrovolného setkání čtyřiceti lidí v jednom autobuse, což byl počáteční impuls pro napsání románu Účastníci zájezdu.
Báječný rok (deník 2005) Vieweghovým nejosobnějším dílem je bezesporu jeho vlastní deník, který si psal v průběhu celého roku 2005. Autor si zaznamenává své pocity a zážitky veselé i smutné, zásadní i banální. Úvahy o lásce a zamilovanosti, o stárnutí a přibývajících zdravotních potížích, smrti prarodičů a starosti o děti se střídají s problémy
s parkováním,
momentkami
z nákupů,
rodinných
obědů
i
autogramiád. Každodenní život spisovatele, manžela, otce i syna zasáhly radostné okamžiky – narození dcery Báry, vydání nové knihy (Lekce tvůrčího psaní), premiéra filmové adaptace Románu pro ženy, i ty nepříjemné, k nimž patří konec Vieweghova kmenového nakladatelství, soud s bulvárním tiskem a hlavně smrtelná nemoc jeho otce.
Styl vyprávění v deníku je rozmanitý, někdy je věcný, občas lyrický a často také parodický. Toto střídání stylu zrcadlí změny autorových nálad a současného rozpoložení. Jednotlivé situace a příběhy jsou zručně zkomponovány, plné přesných postřehů i vtipu, celá kniha je napsána svižně a čtenář ji (jako ostatně všechna Vieweghova díla) přečte za chvíli. Otázka ale zní, jestli bude mít důvod se k ní ještě někdy vracet. Řada témat se opakuje, aniž by byla myšlenkově posouvána dál. Autor způsob svého života a své zážitky pouze popisuje, nezkoumá je, ani se nesnaží zjistit jejich význam. Na čtenáře to proto může někdy působit nudně, bez jakéhokoli hlubšího smyslu, povrchně a občas dokonce arogantně. Jediného uznání kritiků se autorovi dostalo za citlivě vykreslené pasáže o postupně se rozvíjející nemoci otce. Například když se Viewegh zabývá
44
myšlenkou, zda jeho otec nepromarňuje poslední měsíce svého života. Tady se ukazuje, že autor přece jen něco podstatného sdělit umí. Proti reakcím o nudnosti Báječného roku se brání tím, že deník má být poctivou zprávou o vlastním životě, jeho základním principem je autentičnost, nikoli efekt strhujícího příběhu. Autor se prý vyvaroval veškerých fabulací, ačkoli občas byl v pokušení některé historky vylepšit. Jeho úvahy se často prolínají s úryvky právě čtených knih, přemýšlením o psaní a novinovými reflexemi jeho vlastních románů. Také ostrá kritika kritiky se v deníku objevuje nezřídka. Viewegh tvrdí, že psaní (hlavně to deníkové) je pro něj komunikací s lidmi, pro čtenáře však tato kniha zůstává pouze deníkovými záznamy oblíbeného spisovatele.
45
Vieweghův rukopis a styl psaní
Styl psaní Michala Viewegha je opravdu velice osobitý, specifický a pro čtenáře lehce rozpoznatelný. Autor píše humorně, ironicky a s nadsázkou. V jeho příbězích se objevuje nemálo sarkasmu, ale i laskavosti a citlivých pohledů na životní situace. „Když jsem si přečetl včerejší zápisky, napadlo mě: můj problém (nejen problém tohoto deníku, ale i mého psaní vůbec, a možná dokonce i mého přístupu ke světu) spočívá v tom, že se současně snažím být Thomasem Bernhardem i Václavem Větvičkou. Dva v jednom: sžíravý sarkasmus i všeobjímající láska v jediném balení.“ 36 Vieweghova díla se také vyznačují dojímavostí a sentimentálností, čehož autor dosahuje výstižnými popisy lidských citů. Má vynikající pozorovací talent a do svých postav se dokáže vcítit s překvapivou přesností.
Jeho psaní je bezprostřední, prosté, jednoduché. Čtenář v knihách nalézá všední příběhy o obyčejných lidech. Děj není nijak složitý ani komplikovaný, aktéři nejsou žádní velcí hrdinové. Sílu emocí autor demonstruje na jednoduchých věcech, srovnává je s nimi, a tím právě dává výrazným pocitům vyniknout. Umí poutavě podat a rozvést i zdánlivě triviální téma. Svými prostými příběhy připomíná, že i to všední a banální je zajímavé. „Když se hrdinka Ozova románu Chana seznámí se svým pozdějším manželem, několikrát jeho názory označí za banální. On namítá, že to či ono může být zároveň banální – i hluboce pravdivé. Banální není opak pravdivého, Chano.“ 37
36 37
VIEWEGH, Michal. Báječný rok (deník 2005), s. 24. Tamtéž, s. 42.
46
Viewegh využívá své fantazie a nápaditosti ke stvoření sice obyčejných, leč chytlavých příběhů. Ty se zpravidla vyznačují pevnou kompoziční sevřeností a svižným vyprávěcím tempem.
K dalším výrazným znakům Vieweghovy tvorby patří věrohodnost vyprávění, které je dosaženo díky propracovanosti detailů. „Ráda luští křížovky, plete a často se dívá na televizi, ať už si o tom každý myslí, co chce. Raději než hrané filmy má dokumentární a zejména cestopisné pořady. Cestománii si jen málokdy nechá ujít. Nikdy nebyla žádná velká turistka a cestování ji ve skutečnosti příliš neláká (Co mě vlastně v životě ještě láká? ptá se někdy sama sebe), ale čas od času si představuje, jak by vypadal její život, kdyby se narodila v nějaké úplně jiné zemi. Kdyby chodila třeba v Jemenu na dívčí gymnázium.“ 38 Díky důkladnému popisu zdánlivě nepodstatných maličkostí ze života postav má člověk pocit, jakoby hrdiny skutečně znal. Proto dokáže lépe pochopit jejich povahu a určit, proč se v dané situaci zachovali jistým způsobem, aniž by to autor musel zdlouhavě vysvětlovat. „Postava nabyla přesvědčivosti díky vyváženému vztahu mezi prostředky a cílem, a tento vztah zas nabyl přesvědčivosti díky tomu, že umožnil vyvážené vyhrocení postojů, které nacházíme v každodenním životě: vypravěč si je vybral, spojil a vyhrotil, aby je zviditelnil, a společně s ostatními, stejným způsobem zvolenými a spojenými, je přinutil reagovat.“ 39 Detailně vykreslený děj i charakteristika hrdinů jsou příčinou toho, že se čtenář cítí být součástí příběhu.
Viewegh vyniká v používání přesných pojmenování a výstižných obratů. Málo slovy dokáže přiléhavě vyjádřit obsáhlou myšlenku.
38 39
VIEWEGH, Michal. Vybíjená, s. 11. ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé, s. 221.
47
„ ,Když se autorovi podaří něco přesně pojmenovat, je to, jako kdyby uhádl trezorový kód. Někde v útrobách cosi tiše klapne – a zamčené dveře se otvírají. Pár vět i pouhých několik slov může být, přidržím-li se této paralely, klíčem k celé postavě.‘ (…) ,Přesné pojmenování,‘ pokračuje, ,umí vytěsnit z životních
situací
nepravdu.
Dokáže
rozbourat
zjednodušující
klišé,
zproblematizovat konvenční výklad.‘ “ 40 Neustále se v jeho dílech objevují také metafory – někdy sentimentální, jindy nečekané, humorné, ale hlavně pravdivé. „ – ale svůj nový kufr, mizející po pohyblivém pásu kamsi do letištních útrob, sledoval potom dojatým pohledem rodiče vyprovázejícího jediné dítě při odjezdu na letní tábor.“ 41 Autorův styl psaní se vyznačuje přímostí. Bez okolků umí říct čtenáři, jak se věci mají a nedělá mu problém mluvit o nepříjemných tématech až s bezohlednou přesností.
Skutečné události, nebo situace, které v knize alespoň působí opravdově, záměrně kombinuje s prvky absolutně nereálnými. Ty zahaluje nadsázkou a imaginací a skutečnost úmyslně deformuje a převrací. Takovéto smyšlenky ani nemají působit důvěryhodně, autor jimi zesměšňuje či ironizuje různé často přeceňované banality a lidskou hloupost.
Jednotlivé romány se podobají mnohými dějovými prvky, situacemi i charakteristikou postav. Zvlášť často se opakují témata týkající se autorova života (jako například rozpad manželství). Viewegh se ale zaměřuje pokaždé na trochu jiný aspekt oné konkrétní situace a snaží se o inovaci myšlenek a sdělení. Často řeší problém přetvářky a nuceného chování. Snaží se poukázat na zbytečnost falešného (ač někdy ohleduplného) předstírání, ale pokaždé nepřímo přiznává, že ani on sám neumí být tak nenucený a přirozený, jak by si přál. Typické pro 40 41
VIEWEGH, Michal. Lekce tvůrčího psaní, s. 36 – 37. VIEWEGH, Michal. Povídky o manželství a o sexu, s. 51.
48
Viewegha jsou i velice časté narážky na sex a erotiku. Také je zajímavé všimnout si, v kolika románech se jeden z hrdinů jmenuje Oskar nebo jak netradičně autor používá větu: „A tak dále“.
Viewegh se svými díly vždy snaží čtenáři něco říct, sdělit mu určité poselství. Dokazuje tak, že není pouze „řemeslně zdatným“ spisovatelem, za něhož je mnoha kritiky považován. Jeho knihy se staly společensko-literárním fenoménem, který zaplňuje místo mezi vysokou a nízkou literaturou.
49
Proč je Viewegh mezi čtenáři tak oblíbený?
Kořeny úspěchu a obliby spisovatele Michala Viewegha spočívají v jeho vypravěčském umění. Dokáže stvořit poutavý příběh i ze všedních událostí a banalit a obyčejné věci díky němu nabývají na významu. „Drobné valounky štěstí, uvědomuji si, nelze objevit jinak než trpělivým prosíváním všednosti.“ 42 Jeho vyprávěním nechybí spád, vnitřní síla, náboj a také určitá naléhavost. Čtenář však jeho díla nečte pouze proto, aby věděl, jak to dopadne. Baví ho samotné procházení dobře vystavěným příběhem, baví ho autorův styl psaní.
K Vieweghovým největším dovednostem ale patří to, že se čtenář cítí být součástí jeho příběhů. Zmiňováním detailů se děj i postavy stávají pro člověka realističtějšími. Díky obratnému vyjadřování dokáže autor krátce, ale přesně a výstižně vyjádřit pocity, které jiný člověk vůbec slovy popsat neumí. Čtenáři se tak lehce podaří vcítit se do situace. Viewegh neustále prokazuje svou bystrou vnímavost okolního světa, díky níž přiléhavě vystihuje lidské emoce. Svá vyprávění podává velice přesvědčivě a věrohodně. Čtenáři se přibližuje i výběrem témat, která jsou člověku dobře známá z jeho každodenního života. Na vážnější problémy nahlíží s nadhledem, ale zároveň i s velkým porozuměním. Autor se čtenářem sdílí stejný lidský úděl, prožívá podobné situace jako on - lásku, osamění, nudu, pocit bezmoci – a píše o tom. Proto čtenáři připadá tak blízký. Jeho vyprávění mají svou specifickou atmosféru, díky níž čtenář prožívá pocit intenzivního napojení na příběh. A to hlavně díky autorově dovednému zacházení s city a emocemi. 42
VIEWEGH, Michal. Báječný rok (deník 2005), s. 95.
50
Vieweghova díla dokážou v člověku vyvolat lepší porozumění okolního světa. Autorovy postavy jsou protějšky skutečných lidí, kteří chybují a ne vždy se chovají tak, jak by sami chtěli. Prostřednictvím příběhu se do nich čtenář může vcítit a lépe je pochopit. Potom třeba začne vnímat z jiného úhlu pohledu i spoustu skutečných věcí. „ ,Četba,‘ říká studentům o pět minut později, ,je okamžik oddechu v lidském zápase. Daniel Pennac. Na detektivkáře docela dobré, ne? Proč čteme – v kontextu tohoto citátu?‘ Tentokrát je Anička rychlejší než Jakub. ,Protože,‘ vyhrkne, ,chceme vědět, jak se životem zápasí ostatní?‘ “ 43
Autor využívá svého jemnocitu, aby poukázal na křehkost vzájemných mezilidských vztahů. Jeho díla se vyznačují především laskavostí. Ačkoli v jeho příbězích dochází ke vzájemnému ubližování, nespravedlnostem a křivdám, autor stále ukazuje, že špatnosti je možné napravit, pokud si je člověk uvědomí a hlavně pokud v sobě najde dostatek dobra, náklonnosti a lásky k druhým lidem. Autor neustále nepřímo odkazuje k člověčenství, lidství, jenž z jeho tvorby doslova vyzařuje. „ ,Samozřejmě. Podstatou učitelova poslání není naučit žáky předložky nebo kysličníky, ale předat jim cosi jako štafetu lidství. Je to jenom metafora.‘ Se zadostiučiněním přikývla. ,Připouštím, že je to poněkud patetický, ale jinak si to v podstatě myslím pořád,‘ řekl Oskar upjatě.“ 44
Snaží se, aby na jeho příbězích, ač někdy smutných a bezútěšných, bylo vždy i něco pozitivního. V dnešní době chce člověk vidět i dobré lidské stránky, autor proto vyzvedává příjemné součásti života a zdůrazňuje, že na ty nepříjemné by mělo být nahlíženo s humorem a nadsázkou. Že člověk by se měl zaměřit na to dobré, co v životě má, a netrápit se kvůli nedostatkům. 43 44
VIEWEGH, Michal. Lekce tvůrčího psaní, s. 70. VIEWEGH, Michal. Povídky o manželství a o sexu, s. 192.
51
„Vrchlabí zřejmě představuje potřebné životní zastavení, jisté usebrání. Umiňuji si využít potencí, které můj život obsahuje, a netrápit se blbostmi (jednoduchá pravda, ale jako obvykle jde o její zvnitřnění).“ 45 Autor se ale nesnaží čtenáře vychovávat či moralizovat. Pouze mu předává svá poselství. Při čtení Vieweghových knih člověk v určitých postavách a situacích vidí sám sebe. Jsou mu odhalovány skutečnosti a problémy, jenž se týkají nejen fiktivních hrdinů, ale i jeho samotného. Autor prostřednictvím svých příběhů ukazuje příznivá východiska a možnost pozitivních změn a tím čtenáři dává naději.
Autorova díla dokáží zaujmout široké čtenářské vrstvy. Nezáleží na věku, pohlaví ani sociálním prostředí. Nejdůležitější funkcí populární literatury je zábava a četba Vieweghových knih čtenáře opravdu baví. Navíc v nich také zanechává prožitek a emoce. A to je důvodem, proč si lidé rádi koupí jeho další, novou knihu nebo znovu přečtou tu starou. „ ,Dobré umění,‘ říká Oskar po chvíli, ,zkrátka vzbuzuje emoce.‘ “ 46
45 46
VIEWEGH, Michal. Báječný rok (deník 2005), s. 91. VIEWEGH, Michal. Lekce tvůrčího psaní, s. 36.
52
Vieweghova tvorba z pohledů kritiků
Recenze a kritiky týkající se děl Michala Viewegha bývají z převážné části negativní. Kritikové o tomto autorovi tradičně píší s despektem a opovržením. Stalo se už vlastně jakýmsi zvykem nahlížet na něj ze záporného hlediska. „Moje obavy z posměchu intelektuálů by za normálních okolností měly být zbytečné: obyčejný život, který nic nepředstírá, je přece nenapadnutelný... Posmívat se topenářům, ženám malující kraslice nebo zpívajícím Romům by bylo trapně out – a intelektuálové to dobře vědí. Posmívat se mně je in, to je celé.“ 47
Vieweghovým knihám je vytýkána především jednoduchost a povrchnost. Jeho příběhy jsou označovány za prázdné, prostoduché, chybí jim přesah a hlubší myšlenky. Postavy jsou prý málo intelektuální a jazyk chatrný. Autor si vybírá banální témata a jako spisovatel je málo kreativní. Také jsou mu vyčítány myšlenkové stereotypy a podobnost používaných motivů. Kvalitu tvorby se podle kritiků snaží nahrazovat kvantitou. Jeho díla je možno interpretovat vždy pouze jedním způsobem a tím se pro čtenáře stávají nezajímavými. Vieweghovi prý jde především o líbivost a dojímavost, tudíž záměrně působí na city člověka a hraje si s nimi. Kritikové dokonce občas tvrdí, že autorova tvorba je čistý populismus nikoli literatura. Opovrhují jím za podbízení se čtenáři a za jeho komerční úspěšnost. Tvrdí, že mu jde hlavně o zisk, což se projevuje jeho vysokou produktivitou. Čtenář ale jeho knihu přečte za dvě hodiny a ani to v něm nevyvolá žádný hlubší zážitek. Samotnému autorovi je zazlívána přílišná sebestřednost a arogance, jeho tvorba bývá někdy označována za kýčovitou.
47
VIEWEGH, Michal. Báječný rok (deník 2005), s. 16.
53
Viewegh se kritikům neustále snaží dokázat, že je dobrým spisovatelem, ale dosáhnout jejich kladného přijetí se mu nedaří. Autor se s tím však nechce smířit a ve svých knihách se proto ke kritikům často obrací, útočí na ně, zesměšňuje je a ukazuje jim, v čem se podle něj mýlí. „Můj (možná celoživotní) problém: dobře vím, že není člověk ten, aby se líbil lidem všem, ale zároveň se s tím dětinsky nedokážu smířit.“ 48 Za to si od recenzentů vysloužil nálepku přehnané vztahovačnosti, nízkého sebevědomí a tvůrčí nejistoty.
Po vydání prvních dvou románů (Názory na vraždu a Báječná léta pod psa) byl ještě Viewegh kritikou uznáván, ale počínaje Výchovou dívek v Čechách začal být považován za komerčního autora, jehož tvorba (vyjma literárních parodií Nápady laskavého čtenáře a Nové nápady laskavého čtenáře) je řazena do masové literatury. Po napsání prvních dvou knih se autor podle kritiků začal příliš soustředit na atraktivnost námětů, postav a prostředí (také nápadně přibylo pasáží zabývajících se sexuální tématikou) a snažit se o tvorbu lehké četby pro co nejširší pole čtenářů.
Ale to, že se kritikové díly Michala Viewegha neustále zabývají, dohadují se o nich, přou, píší o každé knize velké množství recenzí, zkrátka se o tohoto spisovatele nebývale zajímají, dokazuje, že jeho příběhy umí vzbudit emoce, a tudíž nemohou být tak prázdné a prostoduché, jak někteří literární teoretici tvrdí.
48
VIEWEGH, Michal. Báječný rok (deník 2005), s. 37.
54
Filmové adaptace Vieweghových románů
Čtenářskou oblibu spisovatele Michala Viewegha potvrzuje i to, že čtyři z jeho románů (Báječná léta pod psa, Výchova dívek v Čechách, Román pro ženy a Účastníci zájezdu) byly převedeny do filmové produkce. Především ty dva nejnovější (Román pro ženy režírovaný Filipem Renčem a Účastníci zájezdu, které režíroval Jiří Vejdělek) patří k typicky komerčním a konzumním romantickým komediím. Vieweghova díla byla zfilmována, aby se masově rozšířila k ještě většímu počtu lidí, hlavně těm, kteří literární předlohy nečetli a raději dají přednost shlédnutí filmu v kině.
Jelikož Viewegh si scénáře k filmovým adaptacím románů psal sám, neměl by mezi knihou a filmem být příliš velký rozdíl, ale bohužel to neplatí. „Coby scenárista budu za ten film opět beze zbytku odpovědný, říkám si rozmrzele – přestože jsem ho navzdory vší snaze nemohl beze zbytku ovlivnit…“ 49 Autorův osobitý a poutavý styl vyprávění se ve filmu úplně ztrácí. Tady více záleží na výkonech herců, prostředí, hudbě, kameře než na umění spisovatele. V knize se výrazně projevuje Vieweghova dovednost her se slovy, přesných pojmenování, metafor, což ve filmu vůbec nevynikne. Ani pro autora tolik typická ironie není ve filmu až tak patrná. Vyplývá pouze z náznaků situací a dialogů mezi postavami, ale občasné narážky či sarkasmy působí oproti literární předloze uměle a křečovitě.
Při čtení knihy je velmi důležitá představivost. Díky ní se čtenář do příběhu více vžije a přizpůsobuje si konkrétní události a postavy ke svému obrazu podle vlastních zkušeností, prostředí, ve kterém žije, atd. Ve filmu jsou mu
49
VIEWEGH, Michal. Báječný rok (deník 2005), s. 240.
55
všechny scény vizuálně i zvukově přímo naservírovány a divákovi je tak sebrána možnost volby vlastních představ. Další výhodou knih je jejich rozsah. Děj se rozvíjí více dopodrobna, postavy jsou propracovány detailně a psychologicky, tudíž s nimi má čtenář pocit většího souznění a také je zachována plynulost kontextu. Naproti tomu filmoví hrdinové jsou spíše jen nositeli děje a divákovi připadají cizí.
Filmy zpracovány podle Vieweghových literárních předloh také kladou mnohem větší důraz na efekt než jeho knihy. Snaží se vizuálně i zvukově působit na city diváka, ztvárnění jednotlivých situací je emotivně silnější a některé momenty usilují o větší schopnost dojímavosti a sentimentality. Autorovi vždy šlo o to, aby jeho knihy působily pravdivě, reálně, ale filmy tak rozhodně nepůsobí. Je v nich kladen velký důraz na atraktivnost. Senzačnost scén je tady důležitější než autentičnost příběhu. Filmy proto působí přehnaně, zveličeně a prostoduše. Jsou povrchnější a strojenější než jejich literární předlohy. Z Vieweghova jemného humoru se stává humor laciný, groteskní, někdy až vulgární. Jelikož ve filmovém zpracování musí dojít k razantnímu zkrácení příběhu, jsou vybírány pouze zásadní situace. Scény jsou příliš napěchovány dějem, vše probíhá moc rychle a důsledkem je nepřirozenost a křečovitost díla.
Cílem Vieweghových filmů je odlehčit divákovi od vlastních problémů, dodat optimismus a zlepšit náladu. Člověk se sice možná u filmu odreaguje, ale tento efekt je mnohem krátkodobější a umělejší než při čtení autorovy knihy. Ačkoli se Viewegh ve filmech snaží o zachování podstaty a hlavních myšlenek díla, prožitek a atmosféra knih jsou jedinečné a nenahraditelné.
56
Závěr Populární literatura je nedílnou součástí našeho života, stala se fenoménem dnešní doby. Oslovuje mnohem větší počet konzumentů než literatura umělecká, nejen pro svou snadnější dostupnost. V současném životním stylu plném shonu a stresu člověk vyhledává různé formy odpočinku a relaxace a nachází je právě v populární literatuře. Ta totiž plní především zábavnou funkci. Čtenář se chce odreagovat, zapomenout na své každodenní problémy. Její význam kromě toho spočívá ve výpovědi o současnosti. Konzumní díla lze považovat za jakousi sondu do duše společnosti.
Spisovatel Michal Viewegh je označován za nejčtenějšího současného autora populárních děl u nás. Jeho tvorba se ale od základní charakteristiky populární literatury v mnoha aspektech liší. Viewegh píše o všedních životech obyčejných lidí, nesnaží se čtenáře zaujmout atraktivností námětu. Jde mu o to, aby jeho příběhy působily pravdivě a věrohodně. Nejsou přehuštěny dějem ani převratnými či vyhrocenými událostmi. Postavy nejsou vykresleny ostře, černobíle, jejich charakter je různorodý, nevyznačuje se pouze jedinou výraznou vlastností. Autorova díla nekončí zpravidla happy endem, vyústění příběhu často bývá neuzavřené. Jednotlivé situace nejsou vyhnány do extrémů, Viewegh se snaží nepřehánět a nezveličovat. Čtenář v jeho vyprávěních může nalézt i hlubší myšlenky, ačkoli kritikové tomuto autorovi stále zarytě vytýkají povrchnost a sebestřednost. Také ho obviňují z podbízení se čtenářům. Viewegh sice patří mezi komerčně úspěšné spisovatele a snaží se vyjít čtenářům vstříc, ale na druhou stranu, pokud dává lidem to, co chtějí a oni se u jeho knih dobře baví a berou si k srdci jeho poselství, není důvod, aby za to byl kritizován. To, že autor bere na publikum ohledy, v jeho dílech rozhodně nepůsobí jako negativní aspekt.
57
Viewegh není typickým představitelem konzumní tvorby. Některá jeho díla do ní přesahují více, jiná méně, každopádně jeho náměty, děj ani chování postav nejsou tak vyhrocené jako v nízké literatuře. Měl by být řazen spíše do středních poloh mezi vysokou a nízkou kulturou, do tzv. midcultu.
Michal Viewegh je mezi čtenáři oblíben především pro svůj osobitý, chytlavý styl psaní a vypravěčské umění. Píše humorně, s nadsázkou a ironií a jeho díla mají výrazný vnitřní náboj. Vypráví o obyčejných věcech a lidech, jeho příběhy, díky propracovanosti detailů a dovednosti výstižných, přesných pojmenování, působí opravdově a věrohodně. Autor se umí dobře vcítit do svých hrdinů a přesvědčivě vyjadřovat city a emoce. Čtenáři jsou jeho náměty, situace a postavy blízké. V autenticky působícím příběhu se může najít, cítí se být jeho součástí, prožívá jej. „Kvůli tomuhle čteme: protože skoro každá (aspoň trochu dobrá) kniha se nějak dotýká našeho skutečného života, protože téměř pokaždé narazíme na něco, co jsme prožili nebo prožíváme.“ 50 Z Vieweghových knih člověk cítí laskavost a porozumění. Spisovatel se prostřednictvím svých postav snaží vždy poukázat na to dobré. Z jeho, sice ne vždy veselých, ale aspoň částečně pozitivních, vyprávění vyzařuje životní optimismus. Autorova díla dávají čtenáři pocit naděje a také mu připomínají, že by si měl více vážit dobrých, příjemných věcí a méně se zabývat špatnostmi.
Jeho knihy vypovídají o současnosti, jsou zábavné a čtivé. Jejich jedinečná atmosféra zanechává ve čtenáři prožitek a emoce. A všechny tyto aspekty jsou důvodem, proč se Michal Viewegh těší takové oblibě mezi čtenáři.
50
VIEWEGH, Michal. Báječný rok (deník 2005), s. 225.
58
Summary Popular literature represents an integral part of a mass culture. Its aim consists in addressing as many consumers as possible. That’s why, in particular, it is characterized by its simplicity, a reader needs no special knowledge or education to understand the given and respective piece. Everything is described and explained clearly and precisely, there exists the only way of interpretation so that a man does not have to think too much when reading it. In particular, popular literature meets an entertaining mission. The reader wants to relax, to forget about his/her everyday and common problems, to entertain in fact. The mass literature is often considered to be shallow and trivial without any profound ideas. Popular stories are many times overplayed and exaggerated. The pieces are full of strong emotions having been mixed in advance to evoke a required effect. The mass product is hereby being consumed fast with its effect being short-term. Commerciality represents another negative aspect. Some authors are focused on their profits only, that’s why they use still the same well-tested and proven subject and literature procedure. They often court their popularity which they are criticized for. In addition to its entertaining function, the importance of the literature consists in providing testimony of present times. Consumer pieces can be considered as a sort of a probe into the society’s soul.
The writer Michal Viewegh is considered to be the most widely read author of popular pieces in the Czech Republic. However, his writings considerably differ from fundamental characteristics related to popular literature. Viewegh writes about general and common lives of common people, he doesn’t try to attract reader’s attention based on attractiveness of the subject. He wants that his stories be real and authentic. They are not oversaturated with the action or revolutionary and elaborated events. The characters are not described sharply,
59
being black and white, their character is different and not noted for the only significant quality. The author’s pieces don’t usually come to a happy end, the story end is often uncompleted. The particular situations are not push up to their extremes, Viewegh strives not to exaggerate. A reader can find even more profound ideas in his stories, however, his critics often determinedly tax this author with glassiness and self-focus. They also accuse him of pandering to his readers. Viewegh is ranked among commercially successful writers making his efforts to satisfy his readers, however, on the other hand, if he provides his readers with what they are interested in and what they want and they amuse themselves when reading his books and they take his message to their hearts, there is no reason for Viewegh to be criticized. The fact that the author takes his readers into consideration, does not act as a negative aspect in his pieces.
Viewegh is not a typical representative of consumer pieces. Some of his works fall there more, some less, however, his subjects, actions and even behaviour of his characters are not as exaggerated as in a low literature. He should be rather classified among middle positions between a high and low culture, i.e. so – called midcult.
Michal Viewegh is popular among his readers particularly for his personal and catching way of writing and art of how to tell a story. He writes humorously using hyperbola and irony and his pieces are characterized by a significant point and value. He tells his stories about common people and things, his stories are true and trustworthy due to elaboration of the details and his art to describe things concisely and precisely. The author is able to empathize, he can show feelings and emotions of his heroes. The topics, situations and characters are very close to the reader, he can find himself or herself with a feeling to be a part to the story and living it in fact. A man can feel kindness and understanding stemming from Viewegh’s books. Through the mediation of his characters, the author always tries to point out positive aspects. There irradiate a life optimism from his not always
60
funny, but at least positive in part, stories. The writer’s pieces promise and also remind readers of the fact that they should more appreciate good and pleasant things and be less engaged in the bad.
His books describe the present times, are entertaining and readable. Their unique atmosphere leaves a feeling of experience, enjoyment and emotions. All these aspects represent the reason why Michal Viewegh enjoys such a huge popularity among his readers.
61
Použitá literatura ČAPEK, Karel. Marsyas čili Na okraj literatury. 4. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1971. 188 s.
ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1995. 417 s. ISBN 80-205-0427-9.
FISKE, John. Understanding Popular Culture. 1. vyd. London : Routledge, 1989. 206 s. ISBN 0-415-07876-8.
HRABÁK, Josef. Napínavá četba pod lupou. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1986. 232 s.
HRABÁK, Josef. Od laciného optimismu k hororu. 1. vyd. Praha : Melantrich, 1989. 248 s. ISBN 80-7023-029-0.
POLÁČEK, Jiří. Průhledy do české literatury 20. století. 1. vyd. Brno : Cerm, 2000. 308 s. ISBN 80-7204-162-2.
SCRUTON, Roger. Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře. 1.vyd. Praha : Academia, 2002. 210 s. ISBN 80-200-1076-9.
SIROVÁTKA, Oldřich. Literatura na okraji. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1990. 104 s. ISBN 80-202-0122-X.
ZEMAN, Milan. Rozumět literatuře. 2. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1989. 393 s.
62
VIEWEGH, Michal. Andělé všedního dne. 1. vyd. Brno : Druhé město, 2007. 124 s. ISBN 978-80-7227-256-3.
VIEWEGH, Michal. Báječná léta pod psa. 6. vyd. Brno : Petrov, 2002. 238 s. ISBN 80-7227-135-0.
VIEWEGH, Michal. Báječná léta s Klausem. 1. vyd. Brno : Petrov, 2002. 218 s. ISBN 80-7227-123-7.
VIEWEGH, Michal. Báječný rok (deník 2005). 1. vyd. Brno : Druhé město, 2006. 360 s. ISBN 80-7227-246-2.
VIEWEGH, Michal. Lekce tvůrčího psaní. 1. vyd. Brno : Petrov, 2005. 140 s. ISBN 80-7227-223-3.
VIEWEGH, Michal. Na dvou židlích. 1. vyd. Brno : Petrov, 2003. 106 s. ISBN 80-7227-175-X.
VIEWEGH, Michal. Nápady laskavého čtenáře. 3. vyd. Brno : Petrov, 2002. 110 s. ISBN 80-7227-120-2.
VIEWEGH, Michal. Nové nápady laskavého čtenáře. 1. vyd. Brno : Petrov, 2000. 126 s. ISBN 80-7227-066-4.
VIEWEGH, Michal. Názory na vraždu. 4. vyd. Brno : Petrov, 2003. 128 s. ISBN 80-7227-149-0.
VIEWEGH, Michal. Nové nápady laskavého čtenáře. 1. vyd. Brno : Petrov, 2000. 126 s. ISBN 80-7227-066-4.
63
VIEWEGH, Michal. Povídky o manželství a o sexu. 2. vyd. Brno : Petrov, 2003. 224 s. ISBN 80-7227-108-3.
VIEWEGH, Michal. Případ nevěrné Kláry. 1. vyd. Brno : Petrov, 2003. 252 s. ISBN 80-7227-154-7.
VIEWEGH, Michal. Román pro ženy. 1. vyd. Brno : Petrov, 2001. 272 s. ISBN 80-7227-099-0.
VIEWEGH, Michal. Účastníci zájezdu. 1. vyd. Brno : Petrov, 1996. 352 s. ISBN 80-85247-73-9.
VIEWEGH, Michal. Vybíjená. 1. vyd. Brno : Petrov, 2004. 214 s. ISBN 80-7227191-1.
VIEWEGH, Michal. Výchova dívek v Čechách. 4. vyd. Brno : Petrov, 2001. 224 s. ISBN 80-7227-095-8.
VIEWEGH, Michal. Zapisovatelé otcovský lásky. 2. vyd. Brno : Petrov, 2003. 204 s. ISBN 80-7227-153-9.
64
Internetové zdroje
www.viewegh.cz
www.blisty.cz
www.ipetrov.cz
www.knihy.kvalitne.cz
www.kotrla.recenze.com
www.iliteratura.cz
www.klikni.idnes.cz
65