MASARYKOVA UNIVERZITA LÉKAŘSKÁ FAKULTA Katedra ošetřovatelství. Sociální izolace klientů domovů pro seniory

MASARYKOVA UNIVERZITA LÉKAŘSKÁ FAKULTA Katedra ošetřovatelství

Jana Halamková

Sociální izolace klientů domovů pro seniory Bakalářská práce

Vedoucí práce: Doc. Mudr. Pavel Weber, CSc.

Brno 2008

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedené informační zdroje.

Brno 28. března 2008

Děkuji Doc. Mudr. Pavlovi Weberovi za odborné vedení bakalářské práce. Děkuji Ing. Terezii Šmolíkové za poskytnutí studijních materiálů. Rovněž děkuji všem respondentům za spolupráci při vyplnění dotazníků a také své rodině za podporu a pomoc.

OBSAH

ÚVOD …………………………………………………………………

5

1

CÍL PRÁCE A HYPOTÉZY …………………………………. . 7

2

STÁŘÍ …………………………………………………………...

8

2.1 2.1.1 2.2 2.2.1 2.2.2 2.3 2.4 2.4.1 2.4.2 2.4.3 2.4.4

Příčiny stárnutí …………………………………………………... Hlavní teorie stárnutí ……………………………………………. Změny provázející stárnutí ……………………………………… Fyzické změny …………………………………………………... Psychické změny ………………………………………………... Historie péče o staré lidi ………………………………………… Staří lidé a okolní svět ………………………………………….. Staří lidé a rodina ……………………………………………….. Stáří a společnost ……………………………………………….. Ageismus ……………………………………………………….. Stereotypy, předsudky a mýty o stáří ……………………………

9 9 11 11 13 14 17 17 18 19 20

3

SOCIÁLNÍ IZOLACE ………………………………………… 24

3.1 3.2 3.3 3.4

Sociální izolace seniorů - příčiny ……………………………… Potřeby a stáří …………………………………………………… Domovy pro seniory …………………………………………… Riziko sociální izolace v domovech pro seniory ………………

4

METODIKA …………………………………………………… 37

5

VÝSLEDKY PRŮZKUMU A JEJICH ANALÝZA ………… 39

6

DISKUZE ……………………………………………………… 58

7

NÁVRH NA ŘEŠENÍ ZJIŠTĚNÝCH NEDOSTATKŮ ……. 62

25 28 30 32

ZÁVĚR ………………………………………………………………… 64 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ……………… 66 ANOTACE ……………………………………………………………

69

SEZNAM ZKRATEK ………………………………………………..

71

SEZNAM TABULEK A GRAFŮ ……………………………………. 72 SEZNAM PŘÍLOH …………………………………………………… 74 PŘÍLOHY …………………………………………………………….. 75 SOUHLAS K PŮJČOVÁNÍ PRÁCE ……………………………….. 82

ÚVOD

5

Věc Makropolus

Hlavní hrdince je 337 let, vlastní zázračný recept, který prodlužuje lidský věk o 300 let. Chtěla jej znovu použít, nikoliv z touhy po životě, ten ji už dávno omrzel, nýbrž ze strachu ze smrti. Na závěr recept odmítá, hrůza z dlouhého života je větší, než hrůza ze smrti (K. Čapek, 1941).

„Nikoli tedy dlouhověkost za každou cenu, ale soustřeďme raději svou pozornost na kvalitu života.“ (Tošnerová, 2002)

Námětem mé bakalářské práce je sociální izolace klientů domovů pro seniory. Toto téma není vybráno náhodně. Problematika seniorského věku mě zajímala vždy. K výběru konkrétního tématu mě inspirovaly poznatky a zkušenosti z mého čtyřletého působení v Domově pro seniory v Litomyšli a zjištění, že sociální izolace ve spojitosti se seniory je často opomíjeným, ale ne bezvýznamným problémem. Otázky ohledně vyššího věku nabývají v současnosti na významu vzhledem k narůstajícímu počtu starých lidí v populaci. Podíl starších osob v celosvětovém měřítku neustále vzrůstá, mění se naděje dožití určitého věku, dnešní sedmdesátiletý člověk není úctyhodným kmetem, jako v časech renesance, nýbrž plnohodnotným členem lidské společnosti, u něhož by se měly oceňovat životní zkušenosti a věkem získaný přehled. Lidský věk se prodlužuje v závislosti mnoha faktorů. Příčin je více. Do důchodového věku přicházejí silné poválečné ročníky, klesá porodnost, snižuje se kojenecká úmrtnost, stoupá životní úroveň a zlepšuje se životní styl. V neposlední řadě došlo ke zkvalitnění zdravotní a sociální péče. Demografové předvídají další posuny, to znamená, že i život starších občanů v ústavní péči – v domovech pro seniory – se bude nadále navyšovat. V menšinovém světě obyvatel domovů pro seniory, světě starých lidí odkázaných na pomoc druhých, posléze končí pracně budované sociální vztahy a dochází ke ztrátě kontaktu s jejich přirozeným prostředím. Klienti domovů pro seniory se stávají adepty na sociální vyčlenění ze společnosti. Moderní doba přes veškerou snahu a péči stále ještě nedokáže plně a rovnoprávně naše starší spoluobčany žijící v domovech pro seniory začlenit do společnosti.

5

Pro pečující personál je důležité orientovat se v této oblasti. Znalost této problematiky je jednou z podmínek pro poskytování odborné pomoci, podpory a péče klientům domovů pro seniory, a tím přispívat k celkové humanizaci péče o seniory. Předkládaný text je rozčleněn na tři části. Teoretická část se zabývá samotným stářím, jeho projevy a zákonitostmi, nastiňuje historii péče o staré jedince. Rozkrývá problematiku stáří z hlediska přístupu rodiny a společnosti. Věnuje se sterotypům, předsudkům a mýtům ve spojitosti se stářím. Další část je věnována sociální izolaci seniorů a jejím příčinám, domovům pro seniory a jejich významu v rámci sociální izolace. Metodologická část objasňuje volbu výzkumné metody a přináší informace o technice sběru dat a o postupu průzkumného šetření. Data získaná výzkumem analyzuji a interpretuji v poslední části a na jejich základě se snažím naplnit cíle této práce – potvrdit existenci sociální izolace v domovech pro seniory a zjistit nejčastější příčiny sociální izolace v domovech pro seniory.

1 CÍL PRÁCE A HYPOTÉZY

Cíle práce:

6

1. Potvrdit existenci sociální izolace v domově pro seniory.

2. Zjistit nejčastější příčiny sociální izolace v domově pro seniory.

Hypotézy:

H1: Předpokládám, že více jak 40 % dotazovaných klientů domovů pro seniory přiznává existenci sociální izolace v tomto zařízení.

H2: Předpokládám, že pro více než 50 % dotazovaných seniorů není život v domově pro seniory pozitivně vnímaným řešením životní situace.

H3: Předpokládám, že pro více jak 40 % dotazovaných klientů jsou nejčastější příčinou sociální izolace v domově pro seniory osamělost a rodinné důvody, z čímž souvisí i důvody pobytu v domově pro seniory.

H4: Předpokládám, že pro méně než 20 % klientů domovů pro seniory je příčinou sociální izolace finanční nezajištěnost a přístup personálu.

2 STÁŘÍ Stáří je nevyhnutelnou perspektivou každého živého tvora. Stárnutí a stáří není nemoc, nýbrž přirozený fyziologický proces, kterému se nikdo živý nemůže vyhnout.

7

Kdy je člověk starý? Na tuto jednoduchou otázku nelze jednoznačně odpovědět, a to z důvodu, že v jistém smyslu stárne jedinec od zrození a každý jinou rychlostí. Určení věkové hranice stáří je konvencí a sociálním konstruktem, který vznikl z potřeb administrativy sociálního řádu. V současnosti se pracuje s věkem 60 nebo 65 let. Fyzické a psychické charakteristiky i samotné vnímání věku se výrazně liší u konkrétních jedinců. Dle Světové zdravotnické organizace je základní klasifikace vyššího věku následující: 45 – 59 let

střední, nebo též zralý věk

60 - 74 let

vyšší věk, nebo také ranné stáří

75 - 89 let

stařecký věk neboli senium

90 let a výše

dlohověkost

Z praktických důvodů je používán kalendářní (chronologický, matriční), který je odvozen z data narození. Nevypovídá ovšem ani o soběstačnosti ani o zdravotním stavu starého člověka. Mimořádně důležitý je věk funkční (biologický, subjektivní, psychologický, sociální), který nemusí odpovídat věku kalendářnímu (Haškovcová, 2002). Pojmy stáří a choroba nelze v žádném případě ztotožňovat. Ve věku kolem 60 roků je ještě 60 % zdravých jedinců, v 70 okolo 40 %, v 80 letech asi 20 % a v 90 ještě 5 % je zdravých a bez větších potíží. Většina jedinců dospěje tedy do svého stáří bez nezvladatelných problémů. Dožije se tedy „úspěšného stáří“ v relativně uspokojivé tělesné, duševní a sociální rovnováze. Vedle tohoto „fyziologického stáří“ existuje i sénium, které je těsně spjato s přítomností nejrůznějších patologických nálezů a chorob. Takovéto patologické formy stárnutí nejednou registruje i laické okolí a především zdravotničtí pracovníci. Z této dílčí zkušenosti pak může vzniknout falešný dojem o bezvýchodné situaci starého člověka a pesimistický pohled na geriatrickou medicínu (Weber, 2000). Odborníci se shodují v názoru, že se lidský věk bude v budoucnosti dále prodlužovat. Za poslední století se délka života zdvojnásobila. Střední délka života, věk, kterého se člověk pravděpodobně dožije při svém narození, se u nás neustále prodlužuje. V roce 2007 byla hodnota střední délky života u žen 79,9 a u mužů 73,4 let. Očekávaná délka života je dalším mezníkem hodnoceným v 65 letech, který

8

vystihuje zdravotní stav dané populace. V 65 letech je u nás očekávaná délka života u mužů dalších 13,5 roků, u žen 16,8 let (Český statistický úřad). Stárnutí populace a s tím spojené problémy, jako jsou neustále zvyšující se počty ekonomicky neaktivních jedinců, zvyšující se náklady na pokrytí životních potřeb seniorů, náklady spojené s léčbou a péčí o starší spoluobčany, vedou často k mylnému negativnímu vnímání seniorů ve společnosti. Je třeba si uvědomit, že prodloužení věku je cíl, kterého jsme chtěli dosáhnout.

2.1 Příčiny stárnutí Nástup, rychlost, projevy stárnutí a smrt jsou dány geneticky. Onemocnění jsou považována za vnitřní faktory urychlující průběh stárnutí, zevní faktory – fyzikální a chemické – mohou ovlivnit genetickou informaci. Dalším podstatným faktorem ovlivňujícím rychlost stárnutí jsou sociálně-psychologické vlivy. Stárnutí je fyziologický vývojový proces. Dochází ke změnám na celulární, subcelulární úrovni i na úrovni celého organismu, které odpovídají postupujícímu věku. Základním problémem je odlišit příčiny (mechanismy) a důsledky (projevy) stárnutí.

2.1.1 Hlavní teorie stárnutí

Teorie stárnutí je dle Webera (2000) možno rozdělit do dvou hlavních skupin: a) Stochastické teorie předpokládají, že děje spojené se stárnutím jsou náhodné a s věkem přibývá poruch selhání buněčného řízení b) Nestochastické teorie se domnívají, že stárnutí je geneticky předurčeno

Stochastické teorie •

Teorie omylů a katastrof – dochází k nahromadění chyb v syntéze proteinů při jejich transkripci a translaci, kdy abnormální proteiny vznikají hlavně v posttranslační fázi

9

•

Teorie překřížení (Cross-Linking Theory),kdy dochází k přehození proteinů a dalších buněčných makromolekul, toto se zvýšeně uplatňuje např. u extracelulárního kolagenu

•

Teorie

opotřebení

předpokládá

kumulativní

poškození

životně

nenahraditelných částí organismu, které cestou zániku buněk vede k poškození tkáně, pak orgánu a nakonec organismu jako celku, má vztah k poškození DNK během života •

Teorie volných radikálů - superoxidové

radikály

O2-

mohou

poškodit

membránové proteiny, enzymy a DNK

Nestochastické teorie •

Pacemakerová teorie (genetických hodin) – určité orgány nebo orgánové systémy (zvláště hypotalamus) jsou považovány za geneticky naprogramovaný pacemaker na určitou dobu života, s poklesem celulární imunity ve středním věku souvisí i vzestup malignit, s věkem stoupá adrenergní aktivita a betareceptory zprostředkováná vazodilatace klesá, toto vede ve stáří k vzestupu krevního tlaku, poklesu glukózové tolerance a změnám spánkového rytmu

•

Genetická teorie – délka života je specifická pro každý živočišný druh, střední délka života u jednovaječných dvojčat je nápadně podobná, zatímco u ostatních sourozenců se může významně lišit (Weber, 2000).

Za případné dispozice k dlouhověkosti jsou zodpovědny na jedné straně vnitřní faktory a na druhé zevní faktory, k nimž řadíme životní styl, životní prostředí a případná onemocnění. Weber (2000) předpokládá uplatnění vlivu genetických faktorů na dobu dožití asi z 35 %, zbývajících 65 % je významně ovlivněno zejména faktory zevního prostředí a životního stylu, které jsou individuálně jedinečné a neopakovatelné. Roli může hrát i výskyt rozličných chemických látek, s nimiž se organismus dostává do kontaktu, stav organismu ovlivňuje také složení a způsob přijímání potravy. Je zřejmé, že na délce života se projevuje i řada faktorů souvisejících s celkovým způsobem života, moderní spěch, nesporně přetechnizované podmínky, svůj význam má i globální stav životního prostředí. Mezi předpoklady, které mohou prodloužit věk, náleží mimo jiné vysoký věk našich rodičů či prarodičů, život v páru, bydlení v obcích

10

do 10 000 obyvatel, což patrně může souviset právě se zdravějším prostředím a nižší náročností na stresový způsob života, vykonávání fyzické práce, provozování sportů, cvičení, pravidelné podstupování preventivních prohlídek a absence alkoholu či jiných návykových látek. Naopak mezi faktory, které se podílejí na snížení dlouhověkosti, patří výskyt některých druhů nemocí v rodině (diabetes melitus, zhoubná onemocnění) osamělý způsob života, obezita, konzumace většího množství alkoholu a samozřejmě kouření. Skutečností ovšem zůstává, že důvody a mechanismy ovlivňující stárnutí jsou velmi složitou problematikou, kterou neobjasní pravděpodobně jen jedna teorie, neboť se jedná o záležitost multifaktorovou.

2.2 Změny provázející stárnutí „Stárnutím dochází k úbytku funkčního parenchymu, tzv. involuci. Proces stárnutí nepostihuje všechny orgány stejně rychle, což může mít za následek řetězení poruch“. (Kubešová) Orgány se mění spíše diverzifikovaně a mimoto existuje i omezený počet funkcí, u kterých nedochází k regresi, nýbrž k progresivním tendencím. Adaptabilita organizmu je všeobecně nižší, opakovaně se musí na základě změn vytvářet nový stav homeostázy, což organismus zatěžuje a urychluje proces involuce (Kubešová). Z hlediska diagnostiky změn je mnohdy obtížné odlišit chorobné změny od projevů stárnutí.

2.2.1 Fyzické změny

Podle Kubešové přináší stárnutí změny na úrovni: •

pohybového systému – dochází k poklesu svalové síly, k poruchám koordinace pohybu, k úbytku kostní hmoty s častějším vznikem fraktur

•

nervového systému – prodlužuje se reakční doba, dochází ke zvýšené citlivosti nervosvalových spojení na podání léků, ke snížení paměťových funkcí, k poruchám spánku, poruchám smyslového vnímání

•

oběhového systému – dochází ke snížení průtoku krve všemi orgány, ke snížení elasticity tepen, ke vzniku pružníkové hypertenze, ke snížení poddajnosti

levé

komory

se

11

sklonem

k levostrannému

selhávání,

k degenerativním změnám chlopní, objevují se tendence k poruchám rytmu vlivem změn převodního systému •

respiračního systému – je snížena citlivost dechového centra ke změnám parciálního tlaku v krvi, dochází ke zvýšení rigidity hrudní stěny, ke snížení plicního parenchymu a tím ke zvýšení dechové práce a poklesu vitální kapacity plic

•

trávicího systému – zpomaluje se střevní motilita, snižuje se žaludeční kyselost, poruchy motility vedou k vývoji divertiklů tračníku, dysfagii, stagnaci obsahu až pseudoobstrukci tračníku – Ogilvieho syndrom

•

vylučovací systému – ubývají renální glomeruly a klesá filtrační schopnost ledvin – v 80 letech asi na 50 %, což je důležité při dávkování léků, dochází k poruchám vyprazdňování močového měchýře – u žen z důvodu ochabnutí svalů dna pánevního, u mužů z důvodu hyperplazie prostaty, u obou pohlaví je častá inkontinence

•

endokrinního systému – vzniká rezistence tkání k účinkům hormónů, zpomalení odbourávání hormónů, klesá produkce růstového hormonu, produkce estrogenu u žen

•

metabolismu – dochází ke stížení vstupu glukózy do buněk, ke vzniku inzulinové rezistence, k poruchám glukózové tolerance, ke snížení spotřeby kyslíku a snížení bazálního metabolismu až o 20 %

•

imunitního systému – dochází ke snížení odpovědi na antigenní stimulaci (nižší efekt očkování), ke snížení produkce interleukinů, ke zhoršení buněčné imunity a zvýšené tvorbě autoprotilátek, celkově je nutno na staršího nemocného pohlížet jako na nemocného s imunodeficitem

•

skladby organizmu – dochází ke snížení procentuálního obsahu tělesné a zvýšení podílu tělesného tuku, což má za následek zmenšení distribučního prostoru pro látky rozpustné ve vodě a zvětšení distribučního prostoru pro látky rozpustné v tucích (kůže, sliznic), dochází ke zhoršení trofiky, atrofii, ke zpomalení hojení ran, k poruchám termoregulace úbytkem potních žláz a snížením pocení, zhoršuje se kvalita epidermis a vlasů

2.2.2 Psychické změny

12

Psychická stránka osobnosti se vyvíjí v průběhu celého života, všechny etapy se však nevyvíjí stejnou měrou. Zatímco u mladých lidí se psychická forma vytváří živelněji, u seniorů se mění již pouze některé aspekty psychiky. Stabilní zůstává během stárnutí schopnost obecné pozornosti, běžné komunikace a zachována zůstáva i slovní zásoba. Naopak klesá schopnost selektivní pozornosti, pojmenovávání objektů, plynulé řeči, prostorové představivosti a logické analýzy. Starý člověk se pomaleji rozhoduje, pomaleji řeší životní situace. Obtížnější se pro něj stávají aktivity vyžadující rychlou reakci nebo vysokou míru přesnosti provedení. Z komplexních charakteristik zůstávají zachovány osobnostní rysy, z nichž některé se s postupujícím věkem stávají výraznější, a mají odraz ve změnách chování. Typickým příkladem je spořivost, která se ve vyšším věku stává až harpagonstvím. Dále dominantní osobnosti se mohou procesem stárnutí stát až despotickými. Člověk dříve nesnášenlivý může do svého chování zahrnout i prvky tvrdošíjnosti až arogance, zklamaní lidé jsou stále více zatrpklí, citliví se stávají melancholickými, snadno mohou podléhat depresím. Obecně lze říci, že změny chování přinášené úspěšným stárnutím nevybočují z normálního rozmezí, posuzujeme-li situaci z hlediska celé populace. Skupinou seniorů, u nichž můžeme pozorovat poněkud hlubší proměnu psychického prožívání, jsou obyvatelé některého z typů institucionální péče. Psychika lidí, kteří odejdou z domova, ať již z jakéhokoliv důvodu, bývá narušena samotným faktem závažné životní změny. Někteří reagují apatií či rezignací, vznikají konflikty zejména tam, kde bydlí více osob pohromadě. Ztráta soukromí je zde fenoménem, který se daří eliminovat až v návaznosti na moderní přístup v péči o seniory, snažící se o zachování relativní nezávislosti a autonomie člověka. Tomuto se podřizuje projektová stránka výstavby nových domovů i penzionů, je kladen vyšší důraz na dostatek prostoru pro každého z klientů. Na psychiku seniorů v institucionální péči působí mimo vlastní prostředí a spolubydlících celá řada dalších vlivů. Velmi závažným důvodem ke zhoršení stavu mohou být například přerušené nebo omezované kontakty s příbuznými. Absence vztahů s vnějším prostředím vede k návyku na stereotypní způsob života a postupně dochází k uzavírání vlastní osobnosti i akceptaci daného stavu. O této problematice budeme hovořit podrobněji v dalších kapitolách. Z psychologického pohledu jsou speciálně sledovaným problémem změny paměti v souvislosti se vzrůstajícím věkem. Je nesporné, že s přibývajícími lety dochází ke zhoršování paměti jako celku. Zajímavé je, jak je tomu u konkrétních složek paměti.

13

Paměť krátkodobá nejeví u starších lidí význačné rozdíly v porovnání s lidmi mladými. Pokud je menší diference nalezena, lze ji zmírnit vhodným tréninkem. Odlišnější je situace v oblasti dlouhodobé paměti, kde se projevují již výrazné rozdíly. V mozkovém centru byly zjištěny změny regresivní povahy u dlouhodobé paměti starých lidí. Pokud se týká paměti sémantické (věci a události, které jsou na zkušenostech člověka nezávislé), zjistilo se, že věkem zůstává více nedotčena, významné, například dějinné události, si starší člověk může pamatovat stejně dobře jako člověk mladý. Naopak k určitým změnám dochází v paměti autobiografické (vlastní životní prožitky), a to hlavně ve směru konkrétnosti. Starý člověk si pamatuje určitou událost ze svého života poměrně dlouho, ale podává ji jako třetí osoba, v pohledu z vnějšku a bez bližšího určení času a místa (Stuart- Hamilton, 1999). Závěrem lze říci, že některé psychické procesy jsou u seniorů nesporně oslabovány, ale rozhodně ne v takové míře, aby byl senior již z principu považován za méně schopného nebo nesvéprávného.

2.3 Historie péče o staré lidi Přístup ke stáří nebyl vždy stejný, měnil se v různých historických epochách, měnil se vznikem a zánikem jednotlivých společností, neustále tak, jak se vyvíjelo i samotné filosofické poznávání principů života a světa. Již v nejstarších sociálních formacích nalézáme odlišné přístupy ke stáří. V primitivních podmínkách kmenových uskupení docházelo někdy dokonce k jednoznačně negativním přístupům, stáří symbolizovalo nemohoucnost, zbytečnost a zátěž skupiny. V jiných kulturách se setkáváme s přístupem zcela opačným, kdy stáří a k němu náležející moudrost a životní zkušenosti, byly velmi ceněny a zaručovaly starým lidem zvláštní postavení i úctu ostatních členů společnosti. Podobný přístup ke stáří vidíme například ve starověkém Řecku a Římě, kde se senioři těšili obecnému uznání. V samotném Římě rada starších řídila celou říši, vydávala zákony a rozhodovala o věcech nejdůležitějších. Další věky však přenesly starého člověka na dlouho na okraj společnosti. V dávných dobách se o staré lidi starala výhradně rodina. Nedělejme si však iluze o idylické formě péče. Nekteří staří měli dysfunkční rodinu, jiní ji neměli vůbec. Mnozí z nich se pak propadali na periferii společnosti. Živořili v nedůstojných

14

podmínkách, potulovali se, žebrali. Posléze umírali hladem, podchlazením, ve špíně. Byli viditelným břemenem ve společnosti a v ostatních budili opovržení i soucit. Proto se postupně rozvíjely charitativní formy péče a pomoci. Tehdejšími iniciátory byli bohatí lidé a především církve. V době raného křesťanství se církevní instituce, které pomáhaly starým lidem, jmenovaly Gerontotrofium. Pojem charita pochází z řeckého charis, které znamená lásku k bližnímu. Charitativní pomoc byla jistě vítaná, ale neměla pevný řád, péče byla nahodilá a nesoustavná. Proto byli později zakládány chudobince, starobince. Jejich chod zajišťovaly kláštery, později městské a obecní rady. Chudobince a starobince plnily především azylové funkce. Do útulků tohoto typu přicházeli nemajetní, bezzemci, chudí a stáří lidé, tedy všichni, kdo potřebovali střechu nad hlavou, jídlo a základní hygienické zázemí. Teprve později se chudobince a starobince transformovaly na zvláštní formu ošetřovatelských zařízení, které ale poskytovali péči především laickou ( Haškovcová, 2002). Již ve 14. a 15. století vznikaly na území pozdější Jugoslávie „domovy pro staré osoby“ a v Nizozemí specifické „hofjes“ s malými pokojíčky pro staré lidi. Ale první zákon, který se pokusil řešit problémy starých lidí, vyšel až v roce 1504 v Anglii. Následně pak bylo za vlády královny Alžběty vydáno první chudinské právo, které pak prakticky beze změn platilo dalších 200 let. V každé farnosti byl vybírán povinný poplatek na podporu starých lidí, jehož výše byla přesně určena. Podobně se vyvíjela péče o staré lidi i v dalších zemích Evropy i USA. Pro dobře situované občany vznikaly „penziony pro dámy a pány“ či podobné instituce. To byla předzvěst systematické péče o staré lidi, která se intenzivně začala rozvíjet až ve 20. století, kdy zejména po druhé světové válce vznikaly systémy sociální péče a první domovy důchodců. I u nás lze vystopovat první vývojovou historii. V zemích koruny české je péče o staré rozvíjena od dob Josefa II. podle tzv. farní chudinské ústavy na základě chudinského práva. Podle chudinského práva z roku 1863 byla „domovská obec“ povinna starat se o staré, chudé, k práci nezpůsobilé příslušníky, poskytnout jim nutnou výživu a opatření v nemoci. Významnou funkci v péči o všechny tyto lidi mělo též později vyhlášené domovské právo. Podle něj se v nouzi mohli občané obrátit o pomoc na obec, ve které se narodili. A tato obec byla povinna se o ně postarat. Kromě již uvedených azylových domů budovaly obce ještě tzv. pastoušky.

15

Chudinské a domovské právo bylo mimořádně pokrokové, protože zajišťovalo v nejnutnější míře péči všem potřebným a neponechávalo je napospas nahodilé dobročinnosti. Tato péče byla výrazně sociální, snažila se odstranit žebrotu a almužnictví zavedením tzv. poukázkové soustavy (stravenky, poukázky na šatstvo). Celý systém péče se postupně stával garantovaný, zaštitovaný státem, městy, obcemi a tedy institucionalizovaný (Haškovcová, 2002). Roku 1929 byla v Praze založena R. Eiseltem první specializovaná instituce pro seniory na světě. Jednalo se o Kliniku nemocí stáří, která se velkou mírou zasloužila o rozvoj specializované zdravotnické péče o seniory (Haškovcová, 2002). Po druhé světové válce nastal významný rozvoj ústavní péče zaměřené především na sociální a materiální zabezpečení. Po roce 1954 vznikají první domovy důchodců a začíná se rozvíjet pečovatelská služba pro osamělé staré spoluobčany. Přibližně o dvacet let později dochází k budování prvních domů s pečovatelskou službou. V druhé polovině 20. století byly vybudovány jednak zdravotnické, jednak sociální systémy. Péče o staré, nemocné lidi byla základně rozdělena na péči zdravotní a sociální. Ve zdravotnictví našli pomoc staří nemocní lidé, v domovech důchodců staří, ale prakticky zdraví lidé. Toto rozdělení vyhovovalo po určitou dobu, ale posléze se projevili četné obtíže takovéhoto pojetí péče. Ukázalo se, že je nutno zbudovat také ošetřovatelská lůžka, která by sloužila nesoběstačným starým lidem. Tak u nás začali vznikat zdravotnická oddělení tohoto typu, zpravidla však s neblahou pověstí jako „ odkladové interny, léžárny“. Pozdější vznik léčeben dlouhodobě nemocných, specializovaných doléčovacích a rehabilitačních oddělení, situaci kvalitativně zlepšil. V osmdesátých letech jsou pak zřizovány specializovaná geriatrická oddělení a ambulance (Staňková, 2003). Změna politické situace v roce 1989 a také zásluha iniciativ nestátních subjektů, zejména církevních, dává vzniknout novým institucím a službám pro seniory – domácí ošetřovatelské péči (rok 1990) a také prvním hospicovým zařízením (rok 1995). Ke změnám dochází i v sociální oblasti, a to především v souvislosti s uvědoměním si individuálních lidských práv a potřeb, kde je kladen důraz na lidskou důstojnost a intimitu. Na závěr exkurze do historie péče o staré lidi je třeba zdůraznit, že způsob, jak se společnost dokáže vypořádat s péčí o staré, zdravotně a duševně nemocné lidi, vypovídá o kulturní a morální vyspělosti dané společnosti.

16

V neposlední řadě je nutné zmínit se o dnešní společnosti, která zajišťuje péči občanům, kteří jsou negativně ovlivňovani sociálním, emočním, ekonomickým i fyzikálním stresem nebo chorobou, nebo nejsou schopni o sebe sami pečovat. Stupěň a způsob péče jsou závislé na mnoha faktorech, mezi něž patří kulturní tradice a historické zvyklosti v péči o staré lidi, které se dlouhodobě utvářely v průběhu dějin (politická ideologie státu, organizace dané společnosti).

2.4 Staří lidé a okolní svět Cena stáří a starých lidí pro určitou společnost je závislá na hodnotách, jaké daná splečnost preferuje a vyznává. Zda si cení spíše vnitřních hodnot člověka nebo zda je kvalita jedince posuzována podle vnějších charakteristik a produktů. Jinými slovy, zda společnost vyznává duchovní, skutečné a trvalé hodnoty nebo je zaměřena konzumně a posuzuje člověka podle materiálních, povrchních hodnot, které vytvořil. Na formování vztahu ke stáří se podílí mnoho faktorů. Jedním z nejvýznamnějších je výchova a vliv rodiny, osobnostní kvality a vlastnosti. Ale může se na tomto procesu podílet i umělecká tvorba například literární díla, hudba. 2.4.1 Staří lidé a rodina Vztah ke stáří si jedinec vytváří na základě názorů a postojů, s kterými se setkává od raného dětství v rodině a ve společnosti. V rodině se učí vztahu ke stáří a starým lidem napodobováním způsobů chování mladších členů ke starším. Od svých rodičů obvykle přebírá i hodnocení osobnostních vlastností a změn, které vidí u prarodičů. Naučí se některé nepříjemné projevy stáří tolerovat nebo naopak je odsuzovat, případně na ně podrážděně reagovat. Z jedné rodiny si dospívající odnáší úctu ke stáří a starým lidem, z druhé rodiny odchází mladý člověk s přesvědčením, že starý člověk nemá žádnou hodnotu a považuje za správné, když se ke starým lidem chová jako k bezcenným. (Čechová, Mellanová, Rozsypalová, 1995) Svůj obraz stáří si obvykle vytváříme přes konkrétního starého člověka, s kterým žijeme nebo s kterým se často stýkáme. Každý z nás se díky zkušenostem z vlastní rodiny vytvořil svoji představu stáří: co je stáří, s jakými projevy je spojeno, co pozitivního či negativního přináší. Pro někoho je starý člověk symbolem jistoty, klidu,

17

životních zkušeností a moudrosti, jiný má stáří spojeno s mrzutostí, nespokojeností, hádavostí a podezíráním. Vztah ke starým lidem, získaný v rodině, může být později modifikován tím, jak na staré lidi pohlíží společnost, v níž žijeme. (Čechová, Mellanová, Rozsypalová, 1995) Výrazných změn doznaly i tradiční formy péče o staré občany. Důvody jsou četné, dominuje proměna moderní rodiny a dále skutečnost, že v druhé polovině 20. století byla péče o staré občany výrazně medicinalizovaná. Současná moderní rodina je velmi křehká, protože je založena především na citových vazbách, nikoliv jako v minulosti na ekonomických aspektech. Všechny generace si zvykly na nezávislost a těžko se jí vzdávají. Rodiče a jejich dospělé děti žijí samostatně. Došlo k tzv. atomizaci rodiny (každý bydlí ve svém), vznikla tzv. intimita na dálku, kdy jsou kontakty udržovány telekomunikačními prostředky a méně či více pravidelnými návštěvami.

2.4.2 Stáří a společnost

Vztah společnosti ke stáří se mění napříč dějinami, vyskytují se extrémní přístupy. V některých obdobích je stáří až nekriticky ctěno, v jiných bez výčitek svědomí devalvováno a zatracováno. V 21. století se většina lidí mladších věkových kategorií panicky bojí stáří a často se od starých lidí odvrací, i když v obecné rovině panuje shoda v tom, že o staré spoluobčany by se měl „někdo“ postarat, a to způsobem ohleduplným a kvalitním. Odmítání starých lidí i svého vlastního stáří je ve vztahu k vyznávaným hodnotám. V současnosti je ideálem homo faber, tedy člověk úspěchu. A protože starší a starý člověk zpravidla už nezvládá a nemůže zvládnout vysoké požadavky, které se váží k plnému (zejména ekonomickému) úspěchu, je obrazně i doslova odsouván na druhou kolej.

2.4.3 Ageismus

Některé společnosti a období v dějinách charakterizuje tzv. ageismus. Tento pojem nabývá na významu především v dnešní, moderní společnosti. Poprvé jej použil Robert Butler, první ředitel National Institute on Aging v USA v roce 1969, který jako první hovořil o diskriminaci na základě věku. Ageismus je společenský předsudek vůči

18

stáří. V praxi to může znamenat odmítání starých lidí, snižování jejich hodnoty, odsouvání do ústraní, zahrnuje předsudky a negativní představy o starých lidech nebo projevy diskriminace vůči staršímu člověku nebo skupině starších (Palmore, 1990, in Tošnerová, 2002). Hovoříme o stereotypech, kdy v záporném stereotypu jsou vynechány příznivé charakteristiky. Jedná se o výroky a postoje bez pravdivého základu, ale se zdáním, že mají v jádru pravdu. Některé projevy diskriminace jsou zřejmé, některé v podtextu nevyslovené. Ageismus je odlišný od jiných „ismů“, jako je rasismus či sexismus. Věková klasifikace není statická, jednotlivec postupuje přes jednotlivé životní cykly, klasifikace je charakterizována neustálou změnou (Tošnerová, 2002). Tošnerová (2002) cituje Traxlera, který uvádí nejčastější zdroje ageismu vedoucí k negativním sterotypům. Patří k nim strach ze smrti – smrt není viděna jako přirozená a nevyhnutelná část lidského života, předstíráme, že smrt neexistuje, smrt a stáří je chápáno jako synonymum. K ageismu přispívá důraz na mládí a fyzickou krásu – staří lidé jsou ignorováni, pokud jsou zobrazováni, tak obvykle negativně. Důraz na mládí nespočívá jen na vlivu, jak jsou staří vnímáni, ale také jak staří lidé vnímají sami sebe. Ageismus ovlivňuje fakt, že produktivita je těsně spjata s ekonomickým potenciálem – oba konce životního cyklu jsou viděny jako neproduktivní – děti i senioři. Zatímco děti jsou vnímány jako ekonomická investice, staří jsou vnímáni jako finanční dluh, závazek a jsou z důvodu ekonomické neaktivity degradováni. Dalším faktorem vedoucím k ageismu je způsob, jak je zjišťován skutečný stav společnosti – na negativnim image starých lidí se většinou nevědomě podílí sdělovací prostředky, zkreslené a špatně kontrolovatelné gerontologické studie (Tošnerová, 2002). Významný je i vztah ageismu k vlastnímu sebepojetí, tento se může vyvíjet s věkem. Jedinec se postupně vyrovnává se skutečností, nálepkou, která způsobuje ztrátu jeho původní role či referenční skupiny (důchodce, vdovec). Je-li nálepka převážně kladná, syndrom ztráty sebeúcty se nevyvíjí. Je-li negativní dochází ke ztrátě sebeúcty. Senior přijímá negativní postoje a rozvíjí se jeho závislá role. Vnímá ztrátu dovedností, označuje sebe jako neadekvátního, nekompetentního, nemocného. Osoby vystavené předsudkům a diskriminaci přijímají dominantní skupinový záporný obraz a chovají se tak, jak tomu odpovídá negativní stereotyp (Palmore, 1990, in Tošnerová, 2002). Může to znamenat, že redukují společenskou činnost, nehledají vhodné lékařské ošetření, zapírají skutečný věk či podstupují kosmetické operace, vlasové

19

transplantace. Tato praxe je rozšířená a do určité míry i chválihodná. Ale soustavná a převažující snaha po věčném mládí se může stát nepatřičná a směřovat k prohře pro ty, kdo se pokouší zastavit přirozený proces stárnutí. Nabízí se také otázka, nakolik sami senioři přebírají stereotypy stáří a identifikují se s nimi a tím se sami podílejí na jejich udržení (Tošnerová, 2002).

2.4.4 Stereotypy, předsudky a mýty o stáří

Stereotyp Encyklopedie Diderot, verze 2002, vysvětluje Stereotyp jako v psychologii a sociologii ustálený a navyklý vzorec myšlení nebo chování, soubor představ, které mají příslušníci společenské skupiny o sobě (autostereotyp) nebo o jiných (heterostereotyp), sociální stereotyp obsahuje hodnotící, často iracionální soudy, mívá blízko k předsudkům. Změna individuálního předsudku je nesnadná, je provázena negativními emocemi. Stereotypy o stáří vznikají z předčasného a zjednodušeného hodnocení či dichotomického myšlení. Ageismus se projevuje například upřednostňováním mládí. Několik stereotypů o stáří dle Palmora (1999): •

mladí mohou chybovat či být pomalí bez nálepky, že jsou nemohoucí či senilní

•

mladí mohou zapomenout jméno nebo adresu, bez toho, že by se s nimi jednalo s blahosklonnou přezíravostí

•

mladí mohou být popudliví nebo nepříjemní bez toho, že by byli označováni jako podivínští nebo potrhlí

•

mladý muž může zobrazovat a sdělovat své sexuální pocity nebo citové stavy na veřejnosti, aniž by byl nazván „oplzlým dědkem“

•

mladí lidé mohou sdělovat příznaky svých nemocí a zaujmout jimi, aniž by byli odbyti poukazem, že neduhy přináší věk

Mýtus Dle encyklopedie Diderot se jedná o představu o někom nebo o něčem, která je nekriticky přijímána, uctívána, zbožňována. Expresivně řečeno: myšlenka, výmysl, blud. Některé mýty o stáří:

20

•

staří žijí jen v rozvinutých zemích

•

staří lidé jsou všichni stejní – mýtus homogenity

•

stáří žen a mužů je stejné

•

stáří je křehké – potřebuje péči

•

staří nemají čím společnosti přispět

•

stáří je ekonomickou zátěží společnosti

Předsudek Kriticky nezhodnocený úsudek (vycházející z myšlenkového stereotypu), který je silně ovlivněn tradicí, osobní zkušeností, respektive emocemi a z něj plynoucí postoj, názor přijatý jedincem (skupinou) (Encyklopedie Diderot,2002). Hlavní předsudky týkající se stáří dle Palmora (1999): •

nemoc – představa, že nemoc je závažný problém pro většinu lidí přes 65 let

•

impotence – představa, že většina starších se už nevěnuje žádné pohlavní aktivitě, žádostivosti, v případě že ano, jsou přinejmenším abnormní

•

ošklivost – krása je v naší západní kultuře spojována s mládím, proto se především ženy s přibývajícími lety bojí její ztráty, negativní stereotyp stáří odrážejí termíny bába, babizna, fosílie, čarodějnice, starý patron, stará koza, scvrklý dědek nebo používání ponižujícího jazyka při hovoru o stáří

•

pokles duševních schopností – představa, že schopnosti od středního věku klesají, především schopnost učit se, zapamatovat si

•

duševní choroba – představa, že duševní choroba je postižení ve stáří běžné, nevyhnutelné a neléčitelné

•

zbytečnost – představa, že většina starých lidí je díky zdravotnímu stavu či duševní chorobě vyřazena, vede k předpokladu, že starší lidé jsou neschopní pokračovat v práci, a ti, kteří schopní jsou, tak jejich práce je neproduktivní, tato představa je hlavním východiskem pro nucený odchod a diskriminaci v najímání, přeškolování a podpoře starších zaměstnanců

•

izolace – představa, že většina starých lidí je společensky izolovaná

•

chudoba – široký rejstřík názorů od představy, že většina starších je chudá až po předpoklad, že většina z nich je bohatá – oboje s negativním významem

21

•

deprese – předpoklad, že typicky starší osoba je nemocná, bezmocná, senilní, neužitečná, osamělá v bídě, tudíž deprimovaná, postižená depresí

•

politická moc – stereotyp, že starší lidé jsou silná, sobecká, politická síla, předpoklad, že politická moc starších lidí odvrátí politiky od potřebných reforem

Realita těchto stereotypů, mýtů a předsudků je skutečně jiná, ale přesto významným způsobem ovlivňují širokou veřejnost a mají negativní dopad na naše chování. Minimální zastoupení stáří je v reklamě. Reklama pobízí starší lidi, aby „zůstali stále mladí“. Totéž platí pro fotografie v časopisech a novinách. Vyjadřování zdravotníků k nemocem ve stáří, výrobců kompenzačních pomůcek či zástupců farmaceutických firem tento stereotyp potvrzuje. Především lékař se stává rádcem a průvodcem ve stáří. Mnohé patologické jevy vypozorované u starých lidí jsou někdy chybně přisuzovány pokročilému věku. Jsou to však následky dřívějších onemocnění, která zůstala nepovšimnuta nebo byla zanedbána. V praxi se často setkáváme s ageismem například v inzerátech nabízejících zaměstnání: „Jsme mladý kolektiv, hledáme pružnou dynamickou osobnost“. Generace 50+ ale nebývá vnímána jako pružná a dynamická, z toho pro ni vyplývají obrovské problémy uplatnit se na trhu práce. S věkovou diskriminací se můžeme setkat prakticky všude, u lékaře, v restauraci, při žádosti o půjčku, o pojištění, v současném jazyce, v seriálech, v humoru (Tošnerová, 2002). Situace se ještě zvýrazní odchodem do důchodu, bez ohledu na zcela dobrý zdravotní stav. Člověk se stává anonymním příjemcem renty, člověkem bez profese, stává se důchodcem. Přitom podmínky starších lidí jsou závislé na jejich sociálním postavení a s odchodem do důchodu a ztrátou společenského postavení se mnozí starší lidé cítí přebytečnými. V této nedůstojné roli se nacházejí až od počátku dvacátého století. „V našich podmínkách brzký odchod do starobního důchodu byl od roku 1948 v období „budování socialismu“ především „dárkem“ pro ženy“. (Tošnerová, 2002). Hranice pro nárok na starobní důchod byla extrémně nízká. U mužů 60, u žen 57 let (minus počet vychovaných dětí). Žena mající tři děti odcházela do starobního důchodu ve věku 54 let. Při stanovení hranice odchodu do důchodu hraje roli biologický věk a počet odpracovaných let – nejméně 25 odpracovaných let. Od roku 2005 je odchod do

22

penze stanoven u žen 60 let a odpočet jednoho roku na každé dítě, u mužů 62 let (Zákon č.155/1995 Sb., o důchodovém pojištění). Vzhledem k nepříznivému demografickému vývoji bylo konstatováno, že takto nízká hranice pro odchod do penze je ekonomicky neudržitelná, a v současné době je postupně zvyšována (tzv. přechodná období) s tím, že by pro muže měla být 65 a pro ženy 62 let. O důchodové reformě se u nás hovoří několik let (Haškovcová, 2002). Důkazem z poslední doby, že se problémy důchodového zajištění řeší, je skutečnost, že občan si může ke své penzi přivydělat nemalé finanční prostředky, aniž by mu byl důchod krácen. V době, kdy tomu tak nebylo, stát v podstatě „trestal“ práce schopné, aktivní seniory krácením důchodových dávek, čímž vznikala sociální, ale i morální bariéra. Toto opatření je z hlediska sociální izolace velice pozitivní a přínosné. Motivuje starší jedince, vybízí je k aktivitě a zabraňuje jejich předčasnému vyloučení z pracovního a společenského dění.

3 SOCIÁLNÍ IZOLACE

Sociální izolace dle formulace Kohoutka znamená redukovaný počet sociálních kontaktů, vyčlenění, vyloučení ze společnosti, nedostatečný počet sociálních vazeb, proces či stav sociálního vyloučení – sociální exkluzi (http://slovník-cizíchslov.abz.cz). Existuje však celá řada rozdílných názorů a neshod v jednotné definici sociální exkluze. Standardní vymezení je chápáno skrze typologii okrajových skupin (senioři, bezdomovci, lidé se zdravotním postižením a další). Uvedené skupiny jsou dlouhodobě znevýhodněny zejména v přístupu ke zdrojům a společenským institucím, ke vzdělání,

23

trhu práce, k bydlení a zdravotním službám. Sociální izolace je dle Rooma nedostatečná participace, nedostatek sociální ochrany, sociální integrace a moci. Podle Blackmana vzniká sociální exkluze ekonomickými, politickými a sociálními bariérami, které znemožňují přístup k materiálním a sociálním zdrojům. Corden a Duffy považují za sociálně vyloučené jednotlivce a skupiny ty, kteří jsou izolováni od společenských mechanizmů, jako je rodina, trh práce a neformální sítě či stát, které produkují společenské zdroje (Vrbická, 2007). Rada Evropské unie definuje sociální vyloučení jako proces, který vytlačuje určité jednotlivce na okraj společnosti a brání jim v participaci z důvodu jejich chudoby, nedostatku základních kompetencí a příležitosti k celoživotnímu vzdělávání nebo v důsledku diskriminace. Takto se oddalují od zaměstnání, příjmu a vzdělávacích příležitostí stejně jako od společenských či veřejných sítí a aktivit. Mají malý přístup k moci a k rozhodovacím orgánům, a proto se často cítí bezmocní a neschopní ovlivňovat

rozhodnutí,

která

se

dotýkají

jejich

každodenního

života

(www.mepco.cz/index.php?pg=vyvoj.htm). Zákon o sociálních službách rozumí sociálním vyloučením „vyčlenění osoby mimo běžný život společnosti a nemožnost se do něj zapojit v důsledku nepříznivé sociální situace“. (Zákon o sociálních službách č.108/2006 Sb.§3) Koncept sociálního vyloučení je poměrně mladý. Poprvé jej použil v roce 1974 René Lenoir v souvislosti s určitými kategoriemi lidí (delikventi, závislé osoby), které nebyly dostatečně zajištěny systémem sociálního pojištění. Sociální vyloučení popsal jako mikrosociální jev, který má přímý negativní vliv na vazby mezi jednotlivci a skupinami. Ve svých důsledcích jej však lze chápat z makrosociálního hlediska. Sociální exkluze ohrožuje normy a společenský řád a tím zvyšuje riziko dezintegrace a rozpadu společnosti (Vrbická, 2007). Sociální izolace se vztahuje k integraci jednotlivců nebo skupin k jejich sociálnímu prostředí. „Sociální izolace je většinou vnímána na základě počtu osobních kontaktů a je definována jako separace od prostředí až po mez pouze několika uspokojujících a hodnotných vztahů. Poukazuje na malý počet celkových kontaktů se širokým polem lidí, které zahrnuje příbuzné, přátelé, sousedy a spolupracovníky. Sociální izolace může vyplývat z osobní volby“ (Zavázalová, 2001) a také dle Zavázalové je sociální izolace spojena s vyšším věkem lidí.

24

Sociální exkluze je z hlediska příčin i projevů multidimenzionální proces, ve kterém se kombinují různé formy vyloučení a který se týká všech podstatných sfér společenského života. Vyloučení se může projevovat v oblasti ekonomické, sociální, politické, kulturní (Vrbická, 2007).

3.1 Sociální izolace seniorů - příčiny Ve vnímámí novodobé společnosti převládá kult mládí, krásy, bohatství a síly. Jedinci, kteří tyto přednosti nenaplňují a neodpovídají uznávaným normám, nejsou pro společnost přitažliví, a jejich potřeby jsou často opomíjeny. Jednou ze skupin, které patří na pomyslný okraj společnosti, jsou senioři, kteří mohou být ohroženi či postiženi sociální izolací. Na vzniku a míře sociální exkluze se zásadně podílí zdravotní, psychické a sociální faktory, které se vzájemně prolínají a ovlivňují. Zdraví je prakticky pro každého člověka nejvýznamnějším činitelem kvality jeho života, přičemž schopnost vzdorovat chorobám a zdravotním postižením se s přibývajícím věkem postupně snižuje. K tomu přitakává fakt, že multimorbidita je u seniorů běžným jevem a podílí se mimo jiné i na změněné psychice. Celkový stav se odráží i na jednání nemocného, průvodními znaky bývá apatie, pasivita, neochota přijímat léčebné postupy, podrážděnost a snížená přizpůsobivost.

V důsledku přítomností tělesných omezení, snížené mobilitě, narůstajícího deficitu sebepéče, častých chronických onemocnění a vůbec celkového ubývání fyzických sil je pro seniora stále obtížnější neztratit kontakt z okolním světem. Významný vliv na sociální izolaci staršího občana má jeho psychický stav a psychické poruchy (některý z typů demence, změny osobnosti). Je snížena psychická odolnost a adaptabilita vůči změnám. Senioři se hůře vyrovnávají s krizovými a problémovými situacemi, které stáří v hojné míře doprovází – úmrtí partnera, blízkých přátel, zhoršující se zdravotní stav, s tím související nemožnost vykonávat oblíbené činnosti. Pokud existují překážky ve vztahu seniora s rodinnými příslušníky, prohlubuje se fenomén osamělosti. Životní partner a přátelé již zemřeli nebo postupně umírají či je sužují nepříjemné choroby. Rodinní příslušníci bývají vzdáleni, nemají čas a často ani zájem a nejsou schopni leckdy ani ochotni se o své staré příbuzné

25

postarat. Z hlediska kvality života hodnotí osamocený způsob života absolutní většina klientů silně negativně. Projevuje se u nich negativismus, depresivní stavy, pocity úzkosti, pasivita, odevzdanost a touha zemřít. Senior vnímá značně negativně ztrátu své pozice ve společnosti, nulovou vizi budoucnosti a uvědomuje si blízkost konce vlastní existence. Nemalý vliv na sociální exkluzi mají faktory sociálního charakteru související většinou s celkovou situací v rodině. Základním a nezbytným článkem sociální opory je rodina, která by měla pomáhat seniorům udržet si samostatnost, nezávislost, měla by být prostorem mezigenerační solidarity, vytvářet bezpečný prostor pro život a tím vytvářet ochranou hráz před sociální izolací. Tato idea je v současné době, po mnoha zkušenostech i prokázaných případech, nedosažitelnou skutečností. Dříve byla pomoc starým lidem chápána jako morální povinnost, kdy mladší a zdravější členové rodiny měli zodpovědnost postarat se o starší členy rodiny. Současná situace v rodinách se mění a mění se i vztah ke starší generaci. Soužití více členů domácnosti pod jednou střechou bývá již přezitkem a dospělé děti mnohdy ztrácí kontakt se svými rodiči. „Současné charakteristické vývojové trendy, na kterých je založena současná společnost – individuální zájmy a dosahování úspěchu, ztráta smyslu pro rodinou solidaritu, oslabení sociálních kontaktů rodinného rázu, prosazování kultu mládí – vyřazují stáří obecně jako etapu životního cyklu moderní společnosti“ (Koncepce činnosti MPSV na období 2004-2006). „Ochota poskytovat pomoc a péči seniorům, skutečné možnosti rodin tuto péči a pomoc poskytovat, se snižují a je stále těžší naplnit a uspokojit nejen očekávání našich nejbližších, ale dostát i všem společenským očekáváním.“ (Tošnerová, 2001) Neshody a rozepře mezi mladší a starší generací jsou umocňovány způsobem života jedné či druhé skupiny. Zaběhnutý styl života rodičů a prarodičů bývá v těchto situacích narušován moderními prvky mladších členů domácnosti, které senioři neakceptují nebo přímo radikálně odmítají. Celý problém v tomto kontextu spočívá hlavně v nedostatku soukromí v malých bytech. Jindy se potíže objeví při příchodu nové generace. Míru sociální izolace též zvyšují již výše zmiňovaná ztráta partnera, přátel, diskriminace společnosti, absence sociální sítě a přirozeného sociálního prostředí, jehož nezájem neposkytuje seniorovi dostatečnou sociální oporu. Mezi příčiny sociální izolace zmiňuje Pacovský (1997) sociálně rizikovou osobnost, tj. jedince s dlouhodobou anamnézou sociálních těžkostí (lidé vyššího věku

26

propuštěni z vězení, bezdomovci). Upozorňuje dále na psychosociální faktory sociální izolace, mezi něž řadí odchod do důchodu, zklamání ze ztráty společenských rolí, nízké sebehodnocení, nepřipravenost na stáří, ztrátu motivace k fyzickým a psychickým činostem. Pichaud (1998) vnímá souvislost mezi biologickými a sociálními aspekty stáří. Biologické a fyziologické změny přímo ovlivňují zařazení starých lidí do sociálních skupin a jsou jednou z příčin, proč se staří lidé vyčleňují ze svého okolí. Následek hromadění biologických a sociálních životních zvratů může tedy vést k sociálnímu vyloučení seniorů. Faktory, které přispívají k sociální exkluzi seniorů, lze rozdělit do tří oblastí. Levitas (1998, in Vrbická, 2007) uvádí jako první stěžejní oblast neúčast na trhu práce jako indikátor sociálního vyčlenění. Druhá oblast podněcuje zamyšlení nad dynamickou povahou sociální exkluze. Změny v životních okolnostech přivádí seniory do chudoby a vyloučení. Třetí oblast se týká prostorové dimenze vyloučení, kdy senior lpí na svém specifickém prostředí – domově, pokoji a jen pouhé přestěhování pohovky vnímá negativně. Velmi silnou citovou vazbu mají starší lidé nejen k domovu, ale i k okolnímu zázemí, komunitě.

Heterogenní skupina seniorů není ohrožena sociální izolací ve stejné míře. Lze vymezit skupiny více či méně ohrožené sociálním vyloučením. Mezi méně ohrožené skupiny patří starší jedinci, kteří kolem sebe mají rozvětvenou, fungující sociální síť, milující rodinu a přátele projevující zájem. Staří lidé s bohatým vnitřním světem. Naproti tomu patří do skupiny s vyšším rizikem sociální exkluze lidé s kumulací určitých znevýhodnění a trvalou chudobou – staří příslušníci etnických skupin či bezdomovci. Dále senioři, jejichž sociální síť se zmenšuje. Tito žijí v jednočlenné domácnosti bez formální péče, jsou osamělí, sociálně izolovaní. V neposlední řadě jsou to senioři žijící ve znevýhodněném prostředí (centra měst či venkovské samoty) a staří lidé trpící fyzickou či psychickou nemocí, postižením. Mnoho starších jedinců vylučuje ze života společnosti působení a zavádění nových technologií. Na sociální izolaci se z časti může podílet nedostatečná finanční zajištěnost. Podmínky ve financování seniorů se během posledních let výrazně změnily. Na

27

základě mého průzkumného šetření je podíl finanční nezajištěnosti na sociální izolaci minimální (viz Tab. č. 17, str. 56). Vysokým rizikem sociálního vyloučení jsou ohroženi senioři v ústavní péči a staří lidé závislí na pomoci druhé osoby – jedinci s tělesným či duševním postižením, chronicky nemocní, imobilní jedinci. Staří lidé tedy mohou být ohroženi sociálním vyloučením v oblasti materiálních prostředků, sociálních vztahů a kontaktů, občanských aktivit a prostorového vyloučení v rámci přirozeného prostředí.

3.2 Potřeby a stáří Sociální

vyloučení

je

v rámci

seniorské

problematiky

úzce

propojené

s uspokojováním biologických, psychických, sociálních, emocionálních a spirituálních potřeb. Jejich nedostatečná saturace neumožňuje seniorům se plně participovat na životě společnosti a tím zvyšuje riziko sociální izolace. V polovině 50. let 20. století definoval americký psycholog H. Maslow hierarchii základních lidských potřeb. Vytvořil tzv. pyramidu potřeb, kde lidské potřeby rozčlenil podle naléhavosti do 5 základních kategorií. Základnu tvoří potřeby fyziologické (výživa, spánek, dýchání, vylučování a další). Objevují se při narušení homeostázy, slouží k přežití a neuspokojení, některé z fyziologických potřeb má dominantní vliv na chování a jednání člověka. Všechny další potřeby se dostávají do popředí až po naplnění fyziologických potřeb. Potřeba bezpečí a jistoty představuje potřebu vyvarovat se ohrožení a nebezpečí. Ve spojitosti se skupinou seniorů specifikuje Pichaud (1998) tuto pořebu ve třech dimenzích: potřebu ekonomického zabezpečení (dostatek prostředků nezbytných k živobytí), fyzického bezpečí (obavy z pádu či ublížení) a psychického bezpečí (jistota, bezpečí v určitém prostředí). Další příčka pyramidy náleží potřebě lásky a sounáležitosti. Také označované jako sociální potřeba, která zahrnuje dílčí potřeby: milovat a být milován, být sociálně integrován, cítit náklonost, být informován, mít možnost vyjádřit svůj názor. S deprivací těchto potřeb se setkáváme v situacích osamocení a opuštění (Trachtová, 2001). V rámci sociálních služeb je velmi dobře postaráno o fyziologické potřeby

28

seniorů, naproti tomu je prokázáno a v posledních letech stále častěji poukazováno na deficit v saturaci v oblasti sociálních potřeb. Ztráta sociálních kontaktů a pocit osamělosti je jedním z palčivých problémů stáří, kdy nejvíce ohroženou skupinou jsou zvláště senioři v ústavní péči. Je důležité neizolovat seniory od veškerého dění, dát jim najevo, že někam patří. Uložit seniorům nějakou funkci, práci, vede k tomu, že se cítí být užitečnými členy nějaké komunity a to se odráží i na jejich chování k okolí. Další stupeň na pyramidě potřeb dle Maslowa zaujímá potřeba sebeúcty, uznání, ocenění, autonomie. Sociální péče o seniory mnohdy omezuje seniora v rozhodování o své osobě. Často za něj důležité věci rozhodují jiní, jak rodina, tak pečovatelé, a tím omezují jeho seberozvoj a staví ho do pasivní role pozorovatele. Dle Pichauda (1998) by pracovník pečující o seniora měl využít a aktivizovat všechny prostředky, které umožní zachovat a rozvíjet jeho autonomii. Vrchol pyramidy zaujímá potřeba seberealizace, tendence realizovat své schopnosti a záměry. Tato je významná pro nalezení smyslu života a životní spokojenosti. Stáří s sebou nepřináší úbytek pracovních a zájmových aktivit, dochází jen k jejich transformaci. V domovech pro seniory by měl být k dispozici takový program, který by seniora aktivizoval a stavěl jej do role potřebného a důležitého.

„V zařízeních pro seniory musí být pečováno stejnou měrou o fyzické, mentální a duchovní potřeby“. (Rheinwaldová, 1999) Dle Vágnerové (2000) je stáří ve společnosti chápáno jako zánik určitých potřeb a často zavdává podnět k uspokojování jen těch, o kterých se domníváme, že zůstaly zachovány. V rámci životního cyklu člověka jsou výše zmíněné potřeby trvalého rázu, to znamená, že nezanikají, avšak během stárnutí a stáří se mění jejich intenzita a důležitost, subjektivní vnímání. Charakteristickým příkladem je pokles sexuální potřeby, potřeby změny, potřeby učení a stimulace, a vzestupem potřeba jistoty a stability. Pichaud (1998) doplňuje tyto změny o potřebu bezpečí, která bývá nedostatečně uspokojována. Mezi jednotlivými potřebami dochází k posunu v rámci jejich vzájemných vazeb. Propojení se posiluje (vztah mezi bezpečím a fyzickou pohodou), postupně oslabuje (ekonomické zajištění a zaměstnání) nebo zajištění jedné z potřeb neguje potřebu jinou (přestěhování do domova pro seniory zvyšuje pocit bezpečí, avšak může narušit sociální vazby). Sociální služby přesto mnohdy nepostihují jejich dynamiku

29

adekvátním způsobem (Vrbická, 2007). Nelze vždy vystihnout, jaká potřeba je seniorovi nejvíce upírána. Sociální služby pro seniory mají zajišťovat potřeby, které není uživatel schopen uspokojit sám.

3.3. Domovy pro seniory Domovy pro seniory představují jednu z forem služeb sociální péče o seniory. Donedávna diferencovala platná legislativa komplex sociálních služeb na „ústavní péči“ a „neústavní péči“. Současná legislativa nahrazuje duální rozčlenění na služby pobytové, ambulantní a terénní. Domovy pro seniory, dříve pojmenované domovy důchodců, řadíme mezi služby pobytové, spojené s ubytováním a stravováním v zařízeních sociálních služeb. Jedinec, který se ocitl v nepříznivé životní situaci a který využívá sociálních služeb, bývá označován jako klient či uživatel služeb. S těmito pojmy pracuji i já. Mezi nejčastější uživatele domova pro seniory patří staří občané, kteří vyžadují pomoc při zajišťování základních životních potřeb.

Péči a služby v domovech pro seniory zajišťují sociální pracovníci a pracovníci v sociálních službách, ošetřovatelský a zdravotnický personál. Domovy pro seniory nabízejí trvalé ubytování a široké spektrum služeb od péče o domácnost klienta, přes nejrůznější programy a aktivity až po náročnou ošetřovatelskou a rehabilitační péči o těžce zdravotně postižené seniory a hospicovou péči o umírající (Matoušek, 2005). „V domovech pro seniory se poskytují pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost zejména z důvodu věku, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Služba obsahuje tyto základní činnosti: poskytnutí ubytování, poskytnutí stravy, pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, aktivizační činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí“. (Zákon o sociálních službách č.108/2006 Sb.) Pro starého člověka představuje přechod z přirozeného a známého prostředí vlastního bydlište do domova pro seniory značnou psychickou zátěž.

30

Nejčastěji uváděnými pohnutkami odchodů do domova pro seniory jsou zhoršující se zdravotní stav a snižující se schopnost sebepéče, s tím spojená neschopnost samostatného bydlení, rodinné důvody, samota. Pacovský (1997) uvádí, že v některých případech je rozhodnutí jít do ústavu důsledkem tlaku blízkých příbuzných, kteří se nemohou o seniora starat z důvodu zaměstnání, bytových podmínek nebo povinností péče o dítě, nemají adekvátní dovednosti a znalostní kompetence nebo fyzické dispozice nezbytné k péči o starého člověka. Nelze ale chápat umístění seniora do domova pro seniory jako jednoznačné selhání rodiny, ale je nezbytné rozlišovat situace, které umístění předcházejí. Je ale jisté, že mnohdy přichází návrh na odchod do domova pro seniory na základě nepřímých náznaků mladších rodinných příslušníků. Pobyt v domově pro seniory je charakterizován ztrátou známého prostředí, zázemí, změnou identity, symbolicky stvrzuje ztrátu autonomie a soběstačnosti, jako důsledek poklesu schopností. Zároveň je vnímán jako signál blížícího se konce života. Typickou specifikou odchodu do domova pro seniory je fakt, že lidé do nich přicházejí zpravidla s vědomím či spíše s přesvědčením, že dále již nenásleduje žádná další životní dráha. Starý člověk vnímá:„že se z ústavu domů již nevrátí, ústav pro něj může mít význam odsouzení na doživotí“ (Matoušek,1999). V takovém ohledu hůře obstojí snad již pouze speciální instituce jako jsou hospice a podobná zařízení pro nevyléčitelně nemocné.

3.4 Riziko sociální izolace v domovech pro seniory „Život seniorů nepatří do ústavů. I ti, kteří jsou zdravotně hendikepováni, zůstavají v západních zemích na stará kolena doma daleko déle než u nás, potřebné služby přicházejí za nimi“ (Tošnerová, 2002). Ale mnoha seniorům, ať už z jakýchkoli příčin, nezbývá než se uchýlit do služeb institucionální péče. Vždy to znamená zásadní změnu v jejich životě. Vliv pobytu v domově pro seniory na sociální izolaci není zcela jednoznačný, může působit dvěma protichůdnými směry. Na jednu stranu skýtá domov pro seniory obrovský potenciál snižovat riziko sociální izolace, na druhé straně může mít velký podíl na jejím vzniku. Život v domově pro seniory, může dát neúmyslný podnět ke vzniku sociální izolace.

31

Přestože se dnešní doba vyznačuje velkou snahou personálu domovů pro seniory vytvářet hodnotné programy pro obyvatele, zajišťovat kvalitní služby i nepřetržitou odbornou péči, motivovat lidi k činnostem, reálnou skutečností zůstává, že žádná instituce nemůže 100% saturovat potřeby klienta a není schopna i přes veškerou snahu a péči v určité míře zabránit sociální izolaci. Matoušek (2003) dokonce upozorňuje na vysoké riziko sociálního vyloučení klientů ústavní péče a výskyt dalších negativních jevů, které jsou důsledkem dlouhodobého pobytu v ústavní instituci. Mezi nejčastější projevy institucionalizace patří ztráta zájmu o aktivity, o okolní dění, celková netečnost, ztráta životní perspektivy i případné zhoršení zdravotního stavu. Člověk je vytržen ze svého přirozeného prostředí, segregován do prostřédí domovů pro seniory a uzavřen do podmínek, které jedinci přináší mnohé problémy z hlediska změny životního stylu. Někdy v této souvislosti dochází k tzv. sociálnímu stárnutí, kterým se označuje situace, kdy u seniora v důsledku života v instituci dochází k úbytku samostatnosti a zvýšení závislosti, senior omezuje obvyklé sociální vztahy a každodenní běžné činnosti a dochází k sociální izolaci. Z tohoto pohledu je pobyt v domovech pro seniory ze své podstaty primárně poškozující. Blackman (2001) uvádí faktory, které se podílí na prohloubení sociálního vyloučení. Hrozba sociální exkluze narůstá, jestliže (a) služby nerespektují důležité lidské potřeby, (b) jsou nedostupné či (c) neposkytují jedinci dostatečný prostor pro autonomní volbu prostředků k uspokojení vlastních potřeb. (a) I přesto, že v současnosti dochází k odklonu od typů domovů pro seniory s modelem zdravotnické péče (biomedicínský model), které jsou charakterizovány nemocničním režimem, stále přetrvává velký důraz na zajištění zdravotnické stránky. Jsou saturovány fyzické potřeby na úkor potřeb psychosocioemocionálních, avšak neméně pro život seniora významných. Péče o starého člověka musí být přiměřená, musí odpovídat veškerým jeho okamžitým potřebám. „Naše instituce nejsou ještě natolik pružné, aby dokázaly svoje služby přizpůsobit měnícím se potřebám klienta, přestože změnu jeho potřeb není těžké předvídat“ (Matoušek, 1999). Nutno však zdůraznit, že stále významnější prostor získavají i nové, pokrokové přístupy v péči o klienty. Patří sem model sociálně-výchovný, kde je již zdravotnická péče jako doplněk a důraz se klade na rozvoj dovedností klienta. Pečující tým se o klienta stará na základě individuálního plánu péče, který si sám vytváří. Klient se ale na tvorbě plánu nepodílí. Dalším modelem je model podpory nezávislého života. V tomto přístupu je

32

podporována soběstačnost, kde je každý klient podporován pouze v té oblasti, kde podporu potřebuje. Model „umělého“ života v ústavu by měl být zcela nahrazen nezávislým životem klienta s podporou a každý uživatel by si měl sám stanovit svoje plány, cíle a motivy péče a života. (b) V případě nedostupnosti služeb hraje důležitou roli nedostatek či nedostupnost služeb v dosahu přirozeného prostředí seniora. (c) Současná koncepce sociální péče klade důraz na aktivní účast seniorů při plánování služeb, na posilování jejich autonomie. Toto pojetí v praxi naráží na paternalistický přístup a střetává se s negativními stereotypy vůči starým lidem. Zásah do autonomie člověka je často spojován s pobytem v domově pro seniory. Dochází k situacím, kdy není seniorům ponechán prostor pro vlastní rozhodnutí. Tyto situace vychází ze stereotypních představ pracovníků sociálních služeb o neschopnosti, nesoběstačnosti a nezodpovědnosti seniorů jako skupiny, zásadním způsobem seniora omezují v rozhodování, manipulují jím a přebírájí za něj odpovědnost. Dochází k bagatelizaci a neuskutečnění jejich přání. Přitom „míra autonomie je významným ukazatelem kvality života“ (Pichaud, 1998). Novela zákona o sociálních službách a zavedení Standardů kvality sociálních služeb do praxe dávají prostor pro posilování autonomních prostředků a služeb s maximálním respektem individuálních potřeb. Pobyt jedince v domově pro seniory je se sociální izolací nejčastěji spojován v rámci prostorové dimenze, tedy koncentrací seniorů do určitého prostředí, a s oblastí, týkající se sociálních interakcí a kontaktů. Nejvýznamnějším podílem přispívá k sociálnímu vyloučení oslabení kontaktu a ztráta vazeb s rodinou, s přáteli, se známými lidmi a prostředím. Schopnost začlenění klienta v domově pro seniory ovlivňuje ztráta soukromí, dezorientace v novém prostředí, v nových vztazích k neznámým lidem (Matoušek, 1999). Prostorová odloučenost seniora od rodiny má nesporný vliv na sociální kontakty seniora a na udržení vazeb s jeho rodinnými příslušníky. Někdy se užívá termín tzv. intimita na dálku, kdy vztahy jsou udržovány v podobě častých telefonátů a pravidelných návštěv. V oblasti péče v domově pro seniory není dostatečně vytvořen prostor pro neformální pečovatele (rodinu, sousedé, přátelé, dobrovolníky). Mnohé studie potvrdily zásadní vliv prostředí na pocity, zdraví a chování seniorů. Prostředí do jisté míry modifikuje a určuje další směr vývoje osobnosti. V této souvislosti vyvstávají otázky, kdy je prostředí dobré a vhodné, kdy nevhodné. Za

33

nevhodné je považováno prostředí ponuré, nudné, šedé prostředí, v němž je režim podřízen zejména zájmům ošetřujícího personálu a ne obyvatelům. Vlastní aktivita obyvatel je potlačována a považována za podružnou záležitost. Prostředí by mělo být vytvářeno k obrazu svého uživatele. Potřeba být plně orientován ve svém prostoru platí nejen pro fyzickou stránku seniora, ale vztahuje se rovněž k citovému stavu být ke svému domovu vázán. Tuto skutečnost potvrzuje například již to, že staří lidé i přes snížené možnosti svého zdravotního stavu lpí na svém prostředí a jen neradi ho opouštějí. Ocitnou-li se naopak v prostředí pro ně zcela cizím, může docházet k průvodním negativním projevům (stresu v důsledku úzkosti, strachu či osamělosti). Následuje myšlenkový únik z prostředí, návrat do minulosti, ke svým blízkým či do svého pravého domova. Prostředí, které klientům nabízíme, tak může nezřídka vyvolávat psychoticky vyhlížející symptomy (Rheinwaldová, 1999).

Klient je po příchodu do domova konfrontován s diametrálně odlišným prostředím, než na jaké byl zvyklý, je oddálen od dlouholetých, přirozených kontaktů, rodiny, přátel, sousedů. Je přinucen navazovat kontakty nové a snášet i takové, které jsou pro něj nepříjemné. V domovech pro seniory se setkává nevýběrová společnost lišící se vzděláním, postavením (lékař vedle bezdomovce), vírou a životním přesvědčením (věřící vedle zapřísáhlého ateisty), osobnostními vlastnostmi (manipulátor, introvert, agresor), psychickým stavem i fyzickým stavem (demence, deprese, tělesné postižení). Senior je nucen všechny tyto nové kontakty respektovat a snášet je, i když pro něj nejsou příjemné a nenavázal je přirozeným způsobem. Tyto „nucené“ kontakty mohou být jednou z příčin sociální izolace uvnitř nového domova, kdy se klient záměrně vyhýbá ostatním klientům. Rheinwaldová (1999) nazývá tento jev „Ostrovy“. Obyvatelé v domovech často připomínají svou izolovaností a osamoceností opuštěné ostrovy. „Tyto opuštěné ostrovy“ žijí pod jednou střechou, jedí ve stejné jídelně, sedí vedle sebe ve společenských místnostech, ale nespojují se. Zůstávají oddělení, osamělí, bez rodin a přátel“ (Rheinwaldová, 1999). Tento jev je důsledek nedostatku sociálních kontaktů s blízkými lidmi, příbuznými, působením ústavního prostředí a minimálním kontaktem mezi klienty. Úkolem pracovníků v domovech pro seniory je snažit se ostrovy propojit a vytvářet tak jednu solidní pevninu. Dalším problémem v rámci působení prostředí na seniora z hlediska prostorového vyloučení je nevyhovující technický stav a existence vnějších a vnitřních bariér

34

domova. Vnější bariérou můžeme chápat vzdálenost domova od centra města, situování instituce do nedostupného prostředí a dopravní obslužnost. Vnitřní bariéry souvisí s omezeným pohybem po domě. Podmínkou moderních domovů je bezbariérový přístup, úpravy interiéru, možnost využití kompenzačních pomůcek a přítomnost vyhovujícího výtahu. Sociální vyloučení dále ovlivňuje přístup pečujícího personálu a komplexnost poskytovaných služeb. K izolaci může směřovat jednak nerespektování oprávněných potřeb klientů, ale i přehnaně komplexní, nadbytečná péče vedoucí k předčasné ztrátě schopností a motivace k žití. Přístup pečujícího personálu k seniorům je ovlivňován stereotypním pohledem na vlastnosti a život seniorů (viz kapitola Sterotypy, předsudky a mýty o stáří). Toto negativistické vnímání stáří se zdaleka nevyhýbá ani pracovníkům se seniory. Jednání pracovníka, které vychází ze stereotypu, se stává předsudečným. Poskytování služeb a péče na základě stereotypního přístupu je pro pracovníka výhodné, znamená nižší časovou a pracovní zátěž. „Někteří pracovníci se dokonce domnívají, že staří lidé ani žádné potřeby nemají. To je přístup, který jim ušetří práci a zbaví je zodpovědnosti za kvalitu posledních let jejich svěřenců“ (Rheinwaldová, 1999). Podle Rheinwaldové (1999) musí kvalitní péče vycházet především z potřeb obyvatel, nikoli z potřeb personálu. Kvalita poskytovaných služeb závisí na změně myšlení a přístupu všech, kteří se podílejí na péči o staré lidi. Musíme přemýšlet o člověku jako o biologickopsychologicko-sociálně-emocionálním a spirituálním celku a jako k takovému k němu přistupovat, zajišťovat holistický přístup k obyvatelům. Tento nový model bude pak určovat i nový obsah péče. Poté klienti těchto zařízení budou důstojně a spokojeně trávit poslední etapu svých životů (Rheinwaldová, 1999).

35

4 METODIKA

Pro získání potřebných dat pro praktickou část mé bakalářské práce jsem zvolila metodu anonymního dotazníku. Až postupem času jsem na základě poznané skutečnosti zjistila, že tato metoda byla při práci se seniory velmi rozporůplná. Při distribuci dotazníků 58 (59,1 %) zúčastněných seniorů vyžadovala osobní kontakt, přála si otázky předčítat i zapisovat. U těchto respondentů jsem tedy využila metodu řízeného rozhovoru prostřednictvím téhož dotazníku. Z tohoto důvodu byl pro mě sběr dat do dotazníků velmi časově náročný. Z druhého, významnějšího hlediska byl ale osobní kontakt oboustranně zajímavý a přínosný. Klienti domovů pro seniory byli viditelně potěšeni zájmem o jejich osobu, pocity a prožívání. Rádi se podělili o své dojmy a postřehy a ve skrytém kontextu vyplynuly i těžko sdělitelné, někdy i bolestivé skutečnosti, které by sám papír dotazníku nikdy nezaznamenal. Dotazníkové šetření se uskutečnilo v době od 11. listopadu 2007 do 17. prosince 2007 v Litomyšli v Domově pro seniory Pod školou, v Domově pro seniory Na skalce a v Domově pro seniory ve Sloupnici. Vlastnímu šetření předcházela osobní návštěva a písemná žádost ředitelům těchto zařízení. (viz příloha č. 2, str. 80) Dotazník můžeme specifikovat jako měrný prostředek, pomocí kterého lze zkoumat názory lidí na nejrůznější jevy a skutečnosti. Je jednou z nejčastěji používaných metod. Měl by být jednoduchý, srozumitelný, snadno aplikovatelný.

36

Všechny položky musí být předem připraveny, smysluplně seřazeny a jejich formulace nesmí být sugestivní. Mezi výhody této metody patří rychlé a ekonomické shromažďování dat od velkého počtu respondentů za krátkou dobu a časový prostor k promyšlení odpovědí. Nevýhodou je, že nezjišťuje, jací respondenti ve skutečnosti jsou, ale pouze jak se respondenti sami vidí nebo jak chtějí být viděni. Odpovědi mohou být tedy značně zkreslené. Dalším negativním aspektem dotazníkového šetření může být neochota respondentů při vyplňování a odevzdávání dotazníku. Objektivnost a hodnověrnost této metody je dána kvalitou použitého dotazníku, formou otázek a způsobem sběru vyplněných dotazníků. Řízený rozhovor je metoda, která využívá předem určenou osnovu a je směřována k určitému cíli. Využila jsem polostandartizovaný rozhovor, spojený s technikou záznamového archu, v tomto případě již zmiňovaného dotazníku. Po navázání kontaktu, představení, vysvětlení situace a několika obecných frázích, která měla navodit uvolněnější, přátelštější klima, jsem postupně získávala odpovědi na jednotlivé položky. Dotazník (viz. příloha č.1,str. 75) jsem vytvořila samostatně, obsahuje 18 položek. Úvod dotazníku je vybaven pokyny pro správné vyplnění, informacemi o mé osobě a o účelu dotazníku. První část dotazníku (položka č. 1-4) se zaměřuje na sociodemografické údaje sledovaného souboru. Další část tvoří položky č. 5 a 6, které zkoumají situaci před příchodem do domova pro seniory. Položky č. 7, 8, 9, 15, se zaměřují na prožívání klientů po příchodu a na samotný pobyt v domově pro seniory. Sociální kontakty zjišťují položky č. 10, 11, 12, 13. Způsob trávení volného času a oblíbené činnosti zkoumá položka č. 14. Na přístup personálu se zaměřuje položka č. 16. Dostatek finančních prostředků zjišťuje položka č. 17. Otázka č. 18 dává prostor pro vyjádření vztahu seniorů ke svému nynějšímu domovu.

Dotazník obsahuje: 1, otázky uzavřené (strukturované) a, polytomické – výběrové – položka č. 3,6,7,10,11,12 b, výčtové – položka č. 14,15 c, dichotomické – položka č. 1,2,4,17

37

d, trichotomické – položka č. 5,8,9,13,16 2, otázky polouzavřené (polostrukturované) – položka č. 18

Výsledky, získané dotazníkovým šetřením jsem zpracovala do tabulek četností a grafů. V tabulkách jsou výsledky zaznamenány pomocí absolutní četnosti (prosté číslo) a relativní četnosti (%).

5 VÝSLEDKY PRŮZKUMU A JEJICH ANALÝZA

Charakteristika daného vzorku

Dotazníky jsem osobně distribuovala respondentům – klientům domovů pro seniory v Litomyšli a ve Sloupnici. Celkem jsem rozdala 120 (100%) dotazníků. Z tohoto počtu se mi vrátilo 106 (88,3 %) dotazníků, 8 (6,7 %) dotazníku bylo nutno vyloučit pro nedostatečné či nesprávné vyplnění položek. Ke konečnému zpracování jsem tedy využila 98 (81,7 %) správně vyplněných dotazníků. Z tohoto množství 98 (100 %) dotazníků činilo 47 (48%) dotazníků od klientů Domova pro seniory v Litomyšli a 51 (52%) dotazníků od klientů Domova pro seniory ve Sloupnici.

38

Rozbor odpovědí na jednotlivé položky dotazníku

POLOŽKA č. 1: Jste muž či žena?

Tabulka č.1 Pohlaví respondentů

Pohlaví

Absolutní četnost

Relativní četnost %

muži

38

38,8

ženy

60

61,2

celkem

98

100

Graf č.1 Pohlaví respondentů

muži 39% muži ženy

ženy 61%

39

Průzkumu se zúčastnilo celkem 98 respondentů. Menší skupinu respondentů činili muži 38 ( 38,8 %), žen se na průzkumu podílelo 60 ( 61,2 %).

POLOŽKA č. 2: Váš věk?

Tabulka č. 2 Věk respondentů

Věk respondentů

Absolutní četnost

Relativní četnost %

60-74

29

29,6

75 a více

69

70,4

celkem

98

100

Graf č.2 Věk respondentů 70,40%

60-74 75 a více

29,60%

Respondenty jsem rozdělila do dvou věkových kategorií podle základní klasifikace vyššího věku (dle Světové zdravotnické organizace).

40

Ve věkové skupině 60 – 74 let, tedy v období ranného senia, odpovídalo 29 (29,6 %) respondentů. Vě věkové kategorii senia nebo-li v období vlastního stáří (75 a více let) odpovídalo 69 (70,4 %) respondentů.

POLOŽKA č. 3: Nejvyšší dosažené vzdělání?

Tabulka č. 3 Nejvyšší dosažené vzdělání respondentů

Dosažené vzdělání

Absolutní četnost

Relativní četnost %

základní

46

46,9

vyučen

34

34,7

středoškolské

16

16,3

vysokoškolské

2

2

Graf č.3 Nejvyšší dosažené vzdělání respondentů

středoškolské 16%

vysokoškolské 2% základní 47%

vyučen 35%

Na dotazník odpovídalo 46 ( 46,9 %) respondentů se základním vzděláním.

41

34 (34,7 %) respondentů vyučených, 16 (16,3 %) respondentů se středoškolským vzděláním a nejméně respondentů 2 (2 %) se vzděláním vysokoškolským.

POLOŽKA č.4: Jak dlouho žijete v domově pro seniory?

Tabulka č. 4 Délka pobytu v DS

Délka pobytu v DS

Absolutní četnost

Relativní četnost %

2 roky a méně

38

38,8

více jak 2 roky

60

61,2

celkem

98

100

Graf č.4 Délka pobytu v DS

39% 2 roky a méně více jak 2 roky 61%

Vysvětlení zkratky : DS – domov pro seniory

42

Z celkového počtu 98 respondentů žije v domově pro seniory 38 (38,8 %) dva roky a méně. Více jak dva roky bydlí v domově pro seniory 60 (61,2 %) respondentů.

POLOŽKA č. 5: Kde jste bydlel/a před příchodem do domova pro seniory?

Tabulka č.5 Předchozí bydliště

Předchozí bydliště

Absolutní četnost

Relativní četnost %

vlastní domácnost

60

61,2

u příbuzných

18

18,4

jiné soc.zařízení

20

20,4

celkem

98

100

Nejvíce respondentů 60 (61,2 %) přišlo do domova pro seniory z vlastní domácnosti. 18 (18,4 %) respondentů udalo jako předchozí bydliště domácnost příbuzných. Z jiného sociálního či zdravotnického zařízení respondentů (20,4 %).

43

do domova pro seniory přišlo 20

POLOŽKA č.6: Co vás vedlo k tomu, že jste se přestěhoval/a do domova pro seniory?

Tabulka č.6 Důvody pobytu v DS

Důvody pobytu v DS

Absolutní četnost

Relativní četnost %

deficit sebepéče

45

45,9

osamělost

23

23,5

rodinné důvody

25

25,5

nedostatek financí

2

2,0

vlastní iniciativa

3

3,1

celkem

98

100

Graf č.5 Důvody pobytu v DS

45,90%

23,50%

deficit sebepéče osamělost rodinné důvody nedostatek financí vlastní iniciativa

25,50%

2%

44

3,10%

Z této tabulky vyplývá, že nejvýznamnějším impulsem k přestěhování do domova pro seniory je zhoršující se zdravotní stav a deficit sebepéče, tento důvod uvedlo 45 respondentů (45,9 %). Významnými faktory pro odchod do domova pro seniory jsou rodinné důvody (konflikty v rodině, uvolnění bytových prostor) 25 (25,5 %)

a

osamělost 23 (23,5 %). Jako méně častý důvod uváděli respondenti nedostatek financí 2 (2 %). Tři respondenty (3,1 %) přivedla do domova pro seniory vlastní iniciativa. POLOŽKA č. 7: Jaký u vás převládal pocit krátce po nástupu do DS?

Tabulka č.7 Pocit po nástupu do DS

Pocit po nástupu

Absolutní četnost

Relativní četnost %

úleva

12

12,2

spokojenost

27

27,5

nespokojenost

12

12,2

samota,stesk

40

41

strach a obavy

7

7,1

celkem

98

100

Graf č. 6 Pocit po nástupu do DS strach a obavy úleva 7% 12%

spokojenost 28%

samota,stesk 41%

nespokojenost 12%

45

úleva spokojenost nespokojenost samota,stesk strach a obavy

Nejčastějším pocitem, který převládal u respondentů krátce po nástupu do domova pro seniory byla samota , stesk 40 (41 %). 27 (27,5 %) respondentů pociťovalo spokojenost a 12 (12,2 %) úlevu. Nespokojenost prožívalo 12 (12,2 %) respondentů a u 7 (7,1 %) respondentů převládal strach a obavy.

POLOŽKA č.8: Jak dlouho vám trvalo, než jste si navykl/a na život v DS?

Tabulka č.8 Období adaptace respondentů

období adaptace

Absolutní četnost

Relativní četnost %

krátká doba adaptace

40

40,8

období delší než rok

34

34,7

dosud neadaptováni

24

24,5

celkem

98

100

Graf č.7 Období adaptace respondentů dosud neadaptováni 29%

krátká doba adaptace 31% krátká doba adaptace období delší než rok dosud neadaptováni

období delší než rok 40%

Z těchto odpovědí vyplývá, že 40 (40,8 %) respondentů se na pobyt v domově pro seniory adaptovalo poměrně rychle, v rámci několika týdnů až jednoho roku. U 34

46

(34,7 %) respondentů probíhalo období adaptace déle než rok. Z tohoto vyplývá, že z celkového počtu 98 (100%) odpovídajících respondentů je 74 (75,5 %) je schopno dříve či později se adaptovat na život v DS, zatímco 24 (24,5 %) respondentů si na život v DS nezvykne nikdy, či jen velmi obtížně a za dlouhou dobu.

POLOŽKA č.9: Jak se změnil váš životní styl po příchodu do domova pro seniory? (způsob využití času, stravovací návyky, apod.)

Tabulka č. 9 Změna životního stylu

změna životního stylu

Absolutní četnost

Relativní četnost %

spíše k lepšímu

51

52

spíše k horšímu

32

32,7

nezměnil se

15

15,3

celkem

98

100

Graf č.8 Změna životního stylu

spíše k horšímu 33% spíše k lepšímu 52%

spíše k lepšímu spíše k horšímu nezměnil se nezměnil se 15%

Více než polovina z dotazovaných respondentů 51 (52 %) vnímá pobyt v domově pro seniory z hlediska změny životního stylu spíše pozitivně, 15 (15,3 %) respondentů

47

nezazanamenalo výraznou změnu v životním stylu, což je též pozitivní informace. Změnu životního stylu spíše k horšímu pociťuje 32 (32,7 %) zúčastněných respondentů.

POLOŽKA č. 10: Jak častý kontakt máte s rodinou?

Tabulka č.10 Kontakt respondenta s rodinou

Kontakt s rodinou

Absolutní četnost

Relativní četnost %

častěji než dříve

5

5,1

stejně častý

34

34,7

méně častý než dříve

45

45,9

nenavštěvují se

14

14,3

celkem

98

100

Graf č.9 Kontakt respondenta s rodinou

nenavštěvují se

14,30%

méně častý než dříve

45,90%

stejně častý

častěji než dříve

34,70%

5,10%

48

Nejvíce respondentů 45 (45,9 %) udává kontakt s rodinou méně častý než před pobytem v domově pro seniory. Častější kontakt s rodinnými příslušníky uvedlo pouze 5 (5,1 %) dotazovaných respondentů. Stejně často jako před pobytem v domově pro seniory se se svou rodinou stýká 34 (34,7 %) respondentů. 14 (14,3 %) respondentů se s rodinou nestýká vůbec.

POLOŽKA č. 11 Jak často se stýkáte se svými přáteli?

Tabulka č. 11 Kontakt respondenta s přáteli

Kontakt s přáteli

Absolutní četnost

Relativní četnost %

častěji než dříve

2

2

stejně častý

19

19,4

méně častý než dříve

37

37,8

žádné přátele nemám

40

40,8

celkem

98

100

Graf č.10 Kontakt respondenta s přáteli

žádné přátele nemám

40,80%

méně častý než dříve

37,80%

stejně častý

častěji než dříve

19,40%

2%

49

Stejně často jako před pobytem v domově pro seniory se se svými přáteli stýká 19 (19,4 %) respondentů. 2 (2 %) respondenti se s přáteli stýkají častěji než před pobytem v domově pro seniory. Méně častý kontakt s přáteli uvedlo 37 (37,8 %) dotazovaných respondentů. Největší část respondentů 40 (40,8%) na tuto položku odpovědělo, že žádné přátelé ze života před domovem pro seniory již nemá.

POLOŽKA č. 12 Stýkáte se s ostatními obyvateli domova pro seniory?

Tabulka č. 12 Kontakt respondenta s ostatními obyvateli

Kontakt s obyvateli

Absolutní četnost

Relativní četnost %

pravidelný

28

28,6

nepravidelný

39

39,8

nemá zájem

27

27,5

není umožněn

4

4,10

celkem

98

100

Graf č.11 Kontakt respondenta s ostatními obyvateli

není umožněn

nemá zájem

4,10%

27,50%

39,80%

nepravidelný

pravidelný

28,60%

Z odpovědí je zřejmé, že pravidelný kontakt s ostatními obyvateli udržuje 28

50

(28,6 %) dotazovaných respondentů a nepravidelně se se svými spoluobyvateli stýká 39 (39,8 %) respondentů. 27 (27,5 %) respondentů uvedlo, že nemají zájem o kontakty v rámci domova pro seniory. Kontakt s ostatními obyvateli není umožněn čtyřem (4,10 %) odpovídajícím respondentům.

POLOŽKA č. 13 Našel/našla jste si v domově pro seniory nové přátelé?

Tabulka č. 13 Nová přátelství v DS

nová přátelství v DS

Absolutní četnost

Relativní četnost %

ano

57

58,10

ne

31

31,70

nevím

10

10,20

celkem

98

100

Graf č.12 Nová přátelství v DS

nevím

ne

ano

10,20%

31,70%

58,10%

Nejvíce respondentů 57 (58,1 %) na položku č. 13 odpovědělo, že za svého pobytu v domově pro seniory navázalo nová přátelství mezi ostatními obyvateli. 31 (31,7 %)

51

dotazovaných respondentů nové přátele mezi ostatními obyvateli nenalezlo a 10 (10,2 %) respondentů na otázku nedokázalo odpovědět, či si nebyli jisti navázáním nového přátelství.

POLOŽKA č.14 Jak trávíte svůj volný čas? (možno více odpovědí)

Tabulka č. 14 Způsob využítí volného času

volnočasové aktivity

Absolutní četnost

Relativní četnost %

návštěva rodiny

22

14,9

návštěva přátel mimo DS

6

4,0

aktiviti v rámci DS

34

23,0

vlastní aktivity (záliby)

53

35,8

setkání s obyvateli DS

16

10,8

nemá žádné záliby

17

11,5

celkem odpovědí

148

100

V této položce si respondenti mohli zvolit z více odpovědí najednou, tohoto využilo 34 dotazovaných. Celkem se mi dostalo 148 odpovědí, což v tomto případě činí 100 %. Na otázku, jak trávíte svůj volný čas zaznělo 53 (35,8 %) odpovědí, které dávaly přednost vlastním aktivitám ( křížovky, televize, procházky, poslech hudby, návštěva pohostinství, apod). Aktivit v rámci programu domova pro seniory se zúčastňuje 34 ( 23,0 %) dotazovaných. 22 ( 14,9 %) dotazovaných respondentů se vzájemně navštěvuje se svými rodinnými příslušníky a 6 (4,0 %) respondentů uvedlo, že chodí navštěvovat přátele, kteří bydlí mimo domov pro seniory. Setkávání s ostatními obyvateli se zúčastňuje 16 (10,8 %) respondentů. 17 (11,5 %) dotázaných odpovědělo, že nemá žádné záliby.

52

POLOŽKA Č. 15 Jaké pocity nejčastěji prožíváte za poslední půlrok v DS? (možno více odpovědí)

Tabulka č. 15 Nejčastější pocity v DS

převládající pocity

Absolutní četnost

Relativní četnost %

život vidím veselejší

8

6,5

cením si spoluobyvatel

12

9,8

je o mě dobře postaráno

54

43,9

cítím se sám/a

27

21,9

jsem podrážděný/á

16

13,0

nic mě nebaví

6

4,9

celkem odpovědí

123

100

Graf č.13 Nejčastější pocity v DS 13%

5%

7% 10%

22%

život vidím veselejší cením si spoluobyvatel je o mě dobře postaráno cítím se sám/a jsem podrážděný/á nic mě nebaví

43%

U této položky si respondenti opět mohli vybrat z více odpovědí. Tuto možnost využilo 25 dotázaných respondentů. Celkem se mi dostalo 123 odpovědí, což je v tomto případě 100 %. Pozitivně hodnotilo své pocity 74 (60,2 %) dotázaných. Z toho 54 (43,9 %) respondentů uvedlo jako nejčastější pocit, že je o ně dobře postaráno. 8

53

(6,5 %) respondentů vidí život v domově pro seniory veseleji než dříve a 12 (9,8 %) respondentů oceňuje přítomnost ostatních obyvatel. Negativní reakce na tuto položku se odrazila ve 49 (39,8 % ) odpovědích. Z tohoto množství nejvíce respondentů odpovědělo, že se cítí osaměle 27 (21,9 %). 16 (13,0 %) dotázaných trpí pocity podrážděnosti a 6 (4,9 %) uvedlo, že je nic nebaví. POLOŽKA Č. 16 Jedná s vámi ošetřující personál jako s rovnocenným partnerem?

Tabulka č. 16 Rovnocenný přístup personálu

rovnocenný přístup personálu

Absolutní četnost

Relativní četnost %

ano

63

64,3

ne

16

16,3

nevím

19

19,4

celkem

98

100

Graf č.14 Rovnocenný přístup personálu

nevím

ne

ano

19,40%

16,30%

64,30%

54

Nejvíce dotazovaných respondentů 63 (64,3 %) vyjádřilo spokojenost s rovnocenným přístupem ošetřujícího personálu. Negativně na tuto otázku odpovědělo 16 (16,3 %) respondentů a 19 (19,4 %) respondentů nevědělo nebo se nechtělo k této položce vyjádřit.

POLOŽKA č. 17 Jsou pro vás dostačující finanční prostředky, které máte k dispozici?

Tabulka č. 17 Dostatek finančních prostředků

dostatek fin.prostředků

Absolutní četnost

Relativní četnost %

ano

87

88,8

ne

11

11,2

celkem

98

100

Graf č.15 Dostatek finančních prostředků

ne 11% ano ne ano 89%

55

Z odpovědí na tuto položku vyplývá, že pro většinu dotazovaných respondentů 87 (88,8 %) jsou finanční prostředky, s kterými disponují, dostačující. 11 (11,2 %) dotázaných respondentů uvedlo množství finančních prostředků jako nedostatečné.

POLOŽKA č. 18 Čím je pro vás domov pro seniory?

Tabulka č. 18 Význam DS pro respondenta

Význam DS

Absolutní četnost

Relativní četnost %

skutečný domov

29

29,6

východisko z nouze

42

42,9

nezvratná skutečnost

26

26,5

jiné odpovědi

1

1,0

celkem

98

100

Graf č.16 Význam DS pro respondenta východisko z nouze 42%

nezvratná skutečnost 27%

jiné odpovědi 1%

skutečný domov východisko z nouze nezvratná skutečnost jiné odpovědi

skutečný domov 30%

Položka č. 18 vybízela respondenty k vyjádření vztahu k domovu pro seniory. Byl ponechán prostor i ke slovnímu vyjádření. Tohoto využil pouze 1 (1,0 %) respondent, který uvedl, že domov pro seniory pro něj představuje nutné zlo. Nejvíce

56

dotazovaných respondentů 42 (42,9 %) vnímá domov pro seniory jako východisko z nouze. Pro 26 (26,5 %) respondentů

znamená domov pro seniory nezvratnou

skutečnost, kterou nejsou schopni jakkoliv ovlivnit. Jako skutečný domov vnímá domov pro seniory 29 (29,6 %) dotazovaných respondentů.

6 DISKUZE Zhodnocení dosažených výsledků Ve své práci jsem se snažila o splnění mnou vytyčených cílú a potvrzení či vyvrácení stanovených hypotéz. Stanovila jsem si dva cíle: Cíl č. 1: Potvrdit existenci sociální izolace klientů domovů pro seniory. Cíl č. 2: Zjistit nejčastější příčiny sociální izolace v domově pro seniory.

Oba cíle se mi podařilo splnit. S cílem č. 1 souvisí hypotéza č. 1 a hypotéza č. 2, k cíli č. 2 se vztahují hypotézy č. 3, 4, 5.

H1: Předpokládám, že více jak 40 % dotazovaných klientů domovů pro seniory přiznává existenci sociální izolace v tomto zařízení.

Hypotézou č. 1 se zabývají položky č. 10, 11, 12, 13, 14.

Tato hypotéza se mi potvrdila. Zpracované údaje z položky č. 10 prokazují, že 60,2 % dotazovaných klientů domovů pro seniory se se svými rodinnýmí příslušníky nestýká či stýká méně častěji než před příchodem do domova pro seniory. Z položky č. 11 vyplývá, že 78,6 % klientů domovů pro seniory se s přáteli z dřívější doby stýká méně častěji či přátelé nemá vůbec. Z položek č. 10 a č. 11 jednoznačně vyplývá, že klienti jsou v rámci sociální izolace postiženi především odloučením od svých rodin a přátel. Velmi alarmujcí zjištění je i v položce č. 14, kdy návštěvu své rodiny ve volném čase přiznává pouze 14,9 % dotazovaných respondentů z celkového množství 148 odpovědí. Tuto formu sociální izolace může sociální systém pouze mírnit, nelze však zcela

57

odstranit. Položky č. 12 a položka č. 13 zkoumají nově vzniklé, mezilidské vztahy v domově pro seniory. Z položky č. 12 vyplývá, že kontakt s ostatními obyvateli DS chybí či o něj nemá zájem 31,6 % klientů. Položka č. 13 poukazuje na skutečnost, že nové přátelství nenašlo či si jím není zcela jisto 41,8 % klientů domovů pro seniory. S první hypotézou souvisí také položka č. 14 zaměřená na způsob využití volného času. Způsob trávení času odráží zvýšené riziko vzniku sociální izolace. Z výsledků vyplývá, že tomuto riziku je vystaveno 11,5 % respondentů, kteří uvedli, že nemají žádné záliby. Z položek č. 12, č. 13, č. 14 vyplývá, že z hlediska navazování nových vztahů v domově pro seniory, vzájemného kontaktu mezi spoluobyvateli a využítí volného času, je riziko sociální izolace mnohem menší, než z omezení sociálních kontaktů s rodinou a přáteli. Míra této izolace se dá také mnohem lépe ovlivňovat a zmírňovat přístupem pracovníků v zdravotně-sociálních službách. Z pěti položek, ve kterých se H1 odrazila, vyšli negativně 3 položky, vypočítáním průměru pozitivních a negativních odpovědí jsem zjistila, že existenci sociální izolace připouští 60,2 % klientů domovů pro seniory. Hypotéza se při zhodnocení celkových výsledků potvrdila. Existence sociální izolace a její zvýšené riziko v domovech pro seniory je prokazatelné. Toto zjištění souhlasí např. se závěry Matouška (2003), který upozorňuje na vysoké riziko sociálního vyloučení klientů ústavní péče.

H2: Předpokládám, že pro více než 50 % dotazovaných seniorů není život v DS pozitivně vnímaným řešením životní situace.

K této hypotéze se vztahují položky č. 7, 8, 9, 15, 18

Položka č. 7 poukazuje na pocity, které klienti prožívali krátce po nástupu do domova pro seniory. Z výsledků vyplývá, že 60,2 % dotazovaných seniorů prožívalo negativní emoce – nespokojenost, samotu, stesk, strach, obavy. Tyto emoce jsou na

58

počátku pobytu v domově pro seniory pochopitelné. Vyplývají z náhlé životní změny a vytržení klienta ze svého přirozeného prostředí. Z položky č. 8 vyplývá, že pouze 24,5 % klientů domovů pro seniory nebylo schopno adaptovat se na život v domově pro seniory. S druhou hypotézou souvisela také položka č. 9. Z šetření vyplynulo, že u 67,3 % klientů domovů pro seniory se životní styl změnil k lepšímu či nezměnil vůbec. Položka č. 15 se zaměřuje na pocity, které klienti domovů pro seniory prožívají za posledního půl roku nejčastěji. Z výsledků vyplývá, že 39,8 % odpovědí klientů DS poukazuje na převahu negativních emocí (samota, podrážděnost, apatie) za posledního půl roku, tedy že více jak 60 % respondentů je ve své podstatě spokojena. Tomuto zjištění oponují údaje z položky č. 18, ukazující, že z 98 odpovídajících klientů DS vnímá domov pro seniory jako skutečný domov pouze 29,6 % klientů. 70,4 % klientů chápe pobyt v domově pro seniory spíše negativně – jako východisko z obtížné životní situace, nezvratnou skutečnost či dokonce v jedné odpovědi jako nutné zlo. Tento zdánlivý rozpor je důkazem, že o životní potřeby seniorů je uspokojivě postaráno, ale emociálně vnímají, že to není jejich pravý domov.

Hypotéza č. 2 se promítla do pěti položek. Při shrnutí výsledků zkoumání jsem došla k závěru, že se mi hypotéza č. 2 nepotvrdila. Neboť z průzkumu vyplynulo, že pouze 2 položky dokazují negativní hodnocení života v domově pro seniory a vypočítáním průměrů pozitivních a negativních odpovědí jsem zjistila, že domov pro seniory 67,7 % klientů vnímá jako pozitivní řešení životní situace.

H3: Předpokládám, že pro více jak 40 % dotazovaných klientů jsou nejčastější příčinou sociální izolace v domově pro seniory osamělost a rodinné důvody, z čímž souvisí i příčiny pobytu v DS.

Hypotéza č. 3 se promítla v položkách č. 5, 6 Hypotéza č. 3 se potvrdila.

Z položky č. 5 vyplývá, že z vlastní domácnosti či z domácnosti rodinných příslušníků do domova pro seniory přišlo 79,6 % respondentů. Toto vysoké číslo

59

poukazuje na veliký podíl seniorů v populaci, kterým není rodina schopna či ochotna zajistit péči z vlastních zdrojů. V položce č. 6

jsem se zabývala nejčastějšími důvody pobytu v domově pro

seniory. Z průzkumu vyplynulo, že pro 49 % dotazovaných klientů byly hlavními impulsy k pobytu v domově pro seniory osamělost, rodinné důvody. 45,9 % respondentů vedlo k nástupu do domova pro seniory zhoršující se zdravotní stav a deficit sebepéče. Majetkové poměry, nedostatek financí přivedl do domova pro seniory pouze 2,0 % respondentů. Pouze 3,1 % respondentů přišlo do domova pro seniory z vlastní iniciativy, kdy sami zhodnotili své možnosti a perspektivy dalšího života a sami po racionální úvaze mobilizovali vlastní síly k přestěhování do domova pro seniory. Prokázalo se tedy, že největším podílem k důvodu pobytu v domově pro seniory přispívá osamělost a rodinné důvody. Ale jen s malým rozdílem se na důvodech pobytu v domově pro seniory podílí i zdravotní stav a deficit sebepéče. Všechny tyto faktory přispívají ke vzniku či přetrvávání sociální izolace v domově pro seniory.

H4 : Předpokládám, že pro méně než 20 % klientů domovů pro seniory je příčinou sociální izolace finanční nezajištěnost a přístup personálu.

Touto hypotézou se zabývají položky č. 16, 17.

Zpracované údaje z položky č. 16 ukazují, že 16,3 % dotazovaných klientů vnímá přístup ošetřujícího personálu jako autoritativní a nerovnocenný. 19,3 % klientů nevědělo nebo nedokázalo na tuto otázku odpovědět. Je nutné připustit i možnost, že tito respondenti měli obavy či jim přišlo nevhodné negativně odpovědět. Při posuzování položky č. 17 vyplynulo, že pouze 11,2 % klientů domovů pro seniory není spokojeno s finančními prostředky, které mají k dispozici.

Tato hypotéza se potvrdila. Ze získaných výsledků vyplývá, že finanční nezajištěnost a přístup personálu se jistě podílí na důvodech sociální izolace, ale z mnohem menší míry než osamělost, rodinné důvody a zdravotní stav.

60

7 NÁVRH NA ŘEŠENÍ ZJIŠTĚNÝCH NEDOSTATKŮ

Návrhy na řešení zjištěných nedostatků vyplývají z mých osobních zkušeností, které jsem získala při práci se staršími lidmi v domově pro seniory. Jak tedy eliminovat riziko či fakt sociální izolace v domovech pro seniory? 1) Obecně lze konstatovat, že nejlepším řešením této problematiky by bylo zajistit, aby senioři mohli co nejdéle setrvávat ve svém domácím, přirozeném prostředí. Toho lze docílit využitím všech dostupných alternativ při péči o seniory například služeb denních center, terénních služeb, pečovatelské služby. A naléhavě podporovat vznik všech typů sociálně zdravotních zařízeních, a tak pomáhat seniorům i jejich pečujícím rodinám (Tošnerová, 2002). 2) Při plánování služeb a práci s klienty v domovech pro seniory je vždy nutné vycházet z individuality každé bytosti, brát zřetel na odlišnosti každého jedince a zajišťovat holistický přístup, tedy uspokojovat potřeby klienta domova pro seniory v bio-psycho-sociálně-emocionální a spirituální dimenzi. 3) Podporovat autonomii klienta jak ze strany personálu, tak i rodiny. Ponechávat dostatek prostoru pro jeho vlastní volbu a rozhodnutí. 4) Z vlastní praxe vím, že pracovníci nejsou o této problematice dostatečně či vůbec informováni. Někteří pracovníci vnímají, že některé potřeby, zejména sociální, nejsou dostatečně saturovány, ale nedokáží tento pocit specifikovat. Základním předpokladem minimalizace rizik sociální izolace je informovanost o existenci této problematiky a vzájemná komunikace mezi pracovníky i mezi jednotlivými institucemi. Důležité je seznámení širokého personálu s metodami a službami, které podporují sociální začleňování. 5) Používat metody práce s klientem, které dokáží snížit riziko sociální izolace : - zajištˇovat individuální přístup – nabízet diferencovanou nabídku pomoci, dle potřeb a aktuální situace klienta, která aktivuje potenciál uživatele služby (Kubalčíková, 2005). Tohoto lze zajistit přidělením kontaktní osoby (klíčového pracovníka), který klientovi věnuje zvýšenou pozornost, zajímá se o jeho životní situaci, pomahá

61

překonávat bariéry, podporuje jej v udržení a navázání nových kontaktů a aktivit, čímž podporuje jeho sociální začlenění. Zprostředkovává přání, potřeby či problémy dalším spolupracovníkům a vedoucím pracovníkům domova pro seniory. Klíčový pracovník je důležitý i při zjišťování osobních cílů a při tvorbě individuálních plánů péče. - využívat metody práce vycházející z ekologické perspektivy. „ Sociální pracovník se dle nich zaměřuje na problémy a potřeby, které souvisejí s vývojovými etapami životního cyklu, vztahují se k užívání a ovlivňování prvků prostředí, jsou spojené s interpersonálními překážkami, které ztěžují fungování rodiny nebo skupiny, která se vyrovnává s vývojovými ůkoly nebo s ůkoly, které před ni staví prostředí.“ (Matoušek, 2001) 6) Formulovat a vytvořit standardy kvality, individuální plány, komplexní metodiku práce s klientem. Vycházet z nich při práci, umět je realizovat i vyhodnocovat. 7) Sociální izolace není v domovech pro seniory dlouhodobě sledována ani posuzována, proto by bylo vhodné zaměřit se na důsledný monitoring a záznam tohoto negativního jevu. 8) Významná je komunikace a systematická spolupráce s rodinnými příslušníky klienta. Důležité je podporovat v rodině zvýšený pocit odpovědnosti za svého staršího rodinného příslušníka. Zvyšovat podíl rodiny na péči o klienta. 9) Velkým přínosem je spolupráce i s šírším sociálním zázemím klienta, přáteli, sousedy, duchovními. Své místo by v prevenci sociální izolace měli v mnohem větší míře mít dobrovolníci. 10) Minimalizovat překážky, které vyplývají z technického zázemí budovy, vnitřního prostředí domova pro seniory a v neposlední ředě i z organizace práce. To vše přizpůsobit potřebám klientů. 11) Zprostředkovávat a umožňovat využití služeb v jejich přirozeném prostředí (kadeřník, knihovna). 12) Nabídku služeb v domově pro seniory přizpůsobit vyšším potřebám klientů, které by jim mimo jiné umožnily společenský kontakt. Například vymezit prostory, kde by bylo možné zakoupit si kávu, občerstvení, vzájemně si popovídat, poslouchat hudbu, vyprávění, četbu a další aktivity. 13) Zajistit dostatek personálu, který by na klienta měl vyhrazeno více času a mohl by mu věnovat více pozornosti. Zprostředkovával by více kontaktů s okolním prostředím.

62

ZÁVĚR Ve své bakalářské práci jsem se snažila rozkrýt problematiku sociální izolace klientů domovů pro seniory a její nejčastější příčiny. V teoretické části jsem se zabývala samotnou problematikou stáří, sociální izolací v souvislosti s cílovou skupinou seniorů a rizikem sociální izolace v domovech pro seniory. Pro zjištění potřebných informací jsem zvolila dotazníkovou metodu, u 59,1 % respondentů bylo nutno použít metodu řízeného rozhovoru spojeného s technikou záznamového archu, v tomto případě prostřednictvím téhož dotazníku. Výsledky a zjištění získaná průzkumem jsem vyhodnotila a interpretovala v analytické části práce. V následujícím textu jsou shrnuta nejpodstatnější zjištění: Výsledky průzkumného šetření

potvrdily předpokládanou existenci a zvýšené riziko sociální izolace

v domovech pro seniory. Je to přirozený závěr, neboť pobyt v domově pro seniory má významný vliv na život seniora. Pro jedince vždy představuje vytržení z jeho přirozeného prostředí a do určité individuální míry i omezení sociálních kontaktů. I z hlediska uspokojování potřeb je prokázáno, že žádná instituce není stoprocentně schopna saturovat potřeby ve všech dimenzích – biologické, psychologické, sociální, emocionální a spirituální. Míra sociální izolace závisí na mnoha činitelích. Významnou roli představují individuální okolnosti odchodu a pobytu v domově pro seniory ( zhoršený zdravotní stav, ztráta soběstačnosti, osamělost). Na pobyt v domově pro seniory se snadněji adaptují jedinci, kteří do domova pro seniory odešli z vlastního rozhodnutí. Takových je ale na základě průzkumu i mých dosavadních zkušeností minimální podíl. Z převážné části jsou senioři k pobytu v domově přinuceny životními okolnostmi. Nejvíce jsou sociální izolací postiženi klienti osamělí, s absencí bližšího rodinného zázemí a nepříznivými podmínkami v rodině. U těchto jedinců je ale pravděpodobné, že by byli izolováni i v domácích podmínkách. Prostředí domova může někdy z tohoto hlediska přispět k začlenění těchto klientů. Z hlediska mezilidských kontaktů a navazování nových vztahů v domově pro seniory jsou sociální izolací uživatelé domovů ohroženi mnohem méně. Tato forma

63

sociální izolace se dá dobře ovlivňovat a zmírňovat vhodným přístupem pracovníků v sociálně-zdravotnických službách a také se to na základě průzkumu potvrzuje. Z hlediska příčin a důsledků je tedy sociální izolace záležitost multifaktorová. Na sociální izolaci se podílí především zdravotní a sociální faktory, nefunkčnost rodiny, absence bližšího sociálního zázemí, prostředí seniora, přístup společnosti ke starým lidem, vzájemný vztah mezi generacemi. Závisí na míře soběstačnosti, závislosti, sociální izolací jsou ohrožení zejména osoby s vysokou mírou závislosti na druhé osobě. K sociální izolaci přispívá také finanční nezajištěnost a přístup personálu, z průzkumu vyplývá, že tyto faktory se na sociální izolaci podílejí mnohem méně než sociální, rodinné a zdravotní důvody. Pokud senior podléhá stereotypům, pasivitě, neprojevuje zájem o dění kolem sebe podílí se sám na své sociální izolaci. Vždy je ale důležité ponechat každému jedinci prostor pro vlastní volbu a autonomii jak ze strany personálu, tak rodiny. Jednoduše shrnuto, nevnucovat klientovi svůj názor, postoj, a umět přijmout jeho rozhodnutí, i když se ním neztotožňujeme a víme, že vede k jeho izolaci. Z průzkumu dále vyplývá rozporuplné zjištění. Ačkoliv přes 70 % uživatelů služeb nevnímá pobyt v domově pro seniory jako pozitivní řešení životní situace. Z pohledu změny životního stylu uvedlo téměř 70 % klientů zlepšení životního stylu či žádnou změnu, z pohledu prožívání a pocitů u 60,2 % klientů převládají pozitivní emoce. Z tohoto usuzuji, že klienti jsou více méně spokojeni s řešením své životní situace, se službani v domově pro seniory, ale v emocionální rovině je pro ně příliš těžké toto konstatovat. Ideálem v péči o seniory zůstává přesvědčení, aby každý člověk mohl zůstat do konce svého života ve vlastním, přirozeném prostředí, obklopen rodinnými příslušníky a širším sociálním zázemím. Je ale pravděpodobné, že v blízké budoucnosti zůstanou domovy pro seniory stěžejním prvkem zdravotně-sociální péče. Proto je nutné z domovů pro seniory vytvářet důstojná místa pro život a zabývat se všemi tématy, které přispějí ke zkvalitnění života starších lidí v domově pro seniory. Vždyť lidský život má svoji nenahraditelnou cenu a stáří je jev, který ovlivňuje či bude ovlivňovat a zajímat nás všechny. Utváření postojů ke stáří bude snažší, uvědomíme-li si, že úspěšně zestárnout a stáří prožít hodnotně a důstojně je cíl, kterého chce dosáhnout každý z nás.

64

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ

BLACKMAN, Tim, BRODHURST, Sally, a CONVERY, Janet. Social Care and Social Exclusion: A Comparative Study of Older People´s Care in Europe. 1th ed. London: Palgrave Macmillan, 2001. 240 s. ISSN/ISBN 0333919645. ČAPEK, Karel. Věc Makropulos, in Spisy bří Čapků. sv. XIV. Praha : Fr. Borový, 1941. 114 s. ČECHOVÁ, Věra, MELLANOVÁ, Alena, a ROZSYPALOVÁ, Marie. Speciální psychologie. 1. vyd. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1995. 173 s. ISBN 80-7013-197-7. HAŠKOVCOVÁ, Helena. České ošetřovatelství 10. Manuálek sociální gerontologie. 1.vyd. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 2002. 72s. ISBN 80- 7013- 363- 5. IVANOVOVÁ, Kateřina, a JURÍČKOVÁ, Lubica. Písemné práce na vysokých školách se zdravotnickým zaměřením. 1.vyd. Olomouc: UP, 2005. 98 s. ISBN 80-244-0992-5. KALVACH, Zdeněk, a ONDERKOVÁ, Alice. Stáří: Pojetí geriatrického pacienta a jeho problémů v ošetřovatelské praxi. Praha: Galén, 2006. 44 s. ISBN 80-7262- 455-5. KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese. 2. vyd. Praha: Portál, 1999. 147 s. ISBN 80-7178-318-8. KUBALČÍKOVÁ, Kateřina. Sociální služby pro seniory závislé na pomoci druhé osoby jako způsob snižování rizika sociálního vyloučení. Disertační práce obhájená na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně v r. 2005. 145 s. KUBEŠOVÁ, Hana. Vnitřní lékařství III.:Pro bakalářské studium ošetřovatelství. MATOUŠEK, Oldřich. Ústavní péče. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. 159 s. ISBN 80-85850-76-1. MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 288 s. ISBN 80-7178-549-0. MATOUŠEK, Oldřich, KOLÁČKOVÁ, Jana, a KODYMOVÁ, Pavla. Sociální práce v praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 351 s. ISBN 80-7367-002-X.

65

PACOVSKÝ, Vladimír. Geriatrická diagnostika, 1. vyd. Praha: Scientia Medica, 1994. 152 s. ISBN 80 -85526 -32- 8. PACOVSKÝ, Vladimír. O stárnutí a stáří. 1. vyd. Praha: Avicenum,1990. 136 s. ISBN 80- 201-0076-8. PACOVSKÝ, Vladimír. Proti věku není léku?: Úvahy o stárnutí a stáří. 1.vyd. Praha: Karolinum, 1997. 124 s. ISBN 80-7184-486-1. PALMORE, Erdman B. Ageism: Negative and Positive. 2th ed. New York: Springer Publisching Company, 1999. 280 s. ISBN 0826170021. PICHAUD, Clément, a THAREAUOVÁ, Isabele. Soužití se staršími lidmi. 1. vyd. Praha: Portál, 1998. 160 s. ISBN 80-7178-184-3. RHEINWALDOVÁ, Eva. Novodobá péče o seniory.1. vyd. Praha: Grada Publisching, 1999. 88 s. ISBN 80-7169-828-8. STAŇKOVÁ, Marie. Z historie charitativní a řádové ošetřovatelské péče. Sestra. Praha: Mladá fronta,a.s., 2003, roč. 13, s.15. STUART – HAMILTON, Ian. Psychologie stárnutí. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. 319 s. ISBN 80 -7178- 274 -2. TOPINKOVÁ, Eva, a NEURWITH, Jiří. Geriatrie pro praktického lékaře. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1995. 304s. ISBN 80-7169-099-6. TOŠNEROVÁ, Tamara. Pocity a potřeby pečujících o starší rodinné příslušníky. Praha: Ambulance pro poruchy paměti, Ústav lékařské etiky 3. LF UK , 2001. 62 s. ISBN 80-238-8001-2. TOŠNEROVÁ, Tamara. Ageismus, Průvodce stereotypy a mýty o stáří. 1.vyd. Praha: Ambulance pro poruchy paměti, Ústav lékařské etiky 3. LF UK a FNKV Praha, 2002. 45 s. ISBN 80 -238 -9506 -0. TRACHTOVÁ, Eva a kol. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. 2. vyd. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 2001. 186 s. ISBN 80-7013-324-8. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. 1.vyd. Praha: Portál, 2000. 516 s. ISBN 80-7178-308-0. VRBICKÁ, Petra. Sociální vyloučení klientů rezidenčních služeb pro seniory. Magisterská práce obhájená na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně v r. 2007. 129s

66

WEBER, Pavel a kol. Minimum z klinické gerontologie. 1. vyd. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 2000. 151 s. ISBN 80 -7013- 314- 7. ZAVÁZALOVÁ, Helena. Vybrané kapitoly ze sociální gerontologie.1.vyd. Praha: Karolinum, 2001. 97 s. ISBN 80- 246- 0326-8.

Elektronické odkazy:

Český statistický úřad. [online]. 6. 2. 2005 [cit. 2008-03-02]. Dostupné na WWW: http://www.czso.cz/

Encyklopedie Diderot.[online]. 6. 2. 2002 [cit. 2008-03-02]. Dostupné na WWW: http://did2002.wz.cz/

Koncepce činnosti MPSV na období 2004 – 2006. [online]. 5. 8. 2006 [cit. 2008-03-02] Dostupné na WWW: http://www.mpsv.cz/files/clanky/50/koncepce_MPSV.pdf

Rada Evropské unie, 2004. [online]. 6. 11. 2004 [cit. 2008-03-02]. Dostupné na WWW: http://www.mepco.cz/index.php?pg=vyvoj.htm

Slovník cizích slov. [online]. 6. 2. 2005 [cit. 2008-03-02]. Dostupné na WWW:http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/socialni-izolace

Zákon č.155/1995 Sb.o důchodovém pojištění. [online]. 6. 2. 2005 [cit. 2008-03-02]. Dostupné na WWW: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/duchodpoj/

Zákon o sociálních službách č.108/2006 Sb.[online]. 6. 4. 2007 [cit. 2008-03-02]. Dostupné na WWW: http://www.nrzp.cz/zakon-o-socialnich-sluzbach/

ANOTACE

67

Příjmení a jméno autora:

Halamková Jana

Instituce:

Masarykova univerzita Lékařská fakulta, katedra ošetřovatelství

Název práce:

Sociální izolace klientů domovů pro seniory

Vedoucí práce:

Doc. MUDr. Pavel Weber, CSc.

Počet stran:

82

Počet příloh:

2

Rok obhajoby:

2008

Klíčová slova:

senior domov pro seniory sociální izolace

Bakalářská práce rozkrývá problematiku sociální izolace ve vybraných domovech pro seniory. Zabývá se lidmi ve věku nad 60 let, které zachycuje v prostředí domova pro seniory. Pobyt v této instituci významně ovlivňuje kvalitu života seniorů. Obsahem práce je analýza příčin, projevů a důsledků sociální izolace. Šetření byla provedena za pomoci kvantitativních výzkumných metod. Analýza a interpretace získaných poznatků poukazuje na situaci v domovech pro seniory. V závěru je navrženo několik doporučení, jakým způsobem je možné podporovat začleňování klientů domovů pro seniory do běžného života ve společnosti, a tím přispívat ke zkvalitnění jejich života.

The Bachelor’s thesis tries to reveal problems of social isolation in a chosen number of retirement homes. It deals with people over the age of 60, who are in the environment of retirement homes. Senior citizens’ lives and their quality are highly influenced by their stay at such institutions. The thesis includes analysis of cause, demonstration and consequence of social isolation. The survey was conducted by means of quantitative research methods. The analysis and interpretation of acquired information refers to the situation in retirement homes. In the conclusion there is a suggestion of several recommendations in what ways it is possible to support clients of retirement homes to

68

become integrated into everyday life in society, and thereby how to contribute to improving the quality of their lives.

Keywords: senior citizen retirement home social isolation

SEZNAM ZKRATEK

69

apod. č. DS DNK např. O2 s. tj. tzn. tzv.

a podobně číslo Domov pro seniory Deoxyribonukleová kyselina například kyslík strana to je to znamená tak zvaný

SEZNAM TABULEK A GRAFŮ

70

Seznam tabulek Tab. č 1:

Pohlaví respondentů …………………………………………………… 40

Tab. č.2: Věk respondentů ……………………………………………………….. 41 Tab. č.3: Nejvyšší dosažené vzdělání respondentů ……………………………… 42 Tab. č.4: Délka pobytu v DS …………………………………………………….. 43 Tab. č.5:

Předchozí bydliště …………………………………………………….. 44

Tab. č.6: Důvody pobytu v DS ………………………………………………….. 45 Tab. č.7:

Pocit po nástupu do DS ………………………………………………. 46

Tab. č.8: Období adaptace respondentů …………………………………………. 47 Tab. č.9: Změna životního stylu ………………………………………………… 48 Tab. č.10: Kontakt respondenta s rodinou ………………………………………… 49 Tab.č.11: Kontakt respondenta s přáteli …………………………………………. 50 Tab.č.12: Kontakt respondenta s ostatními obyvateli …………………………. .. 51 Tab. č 13: Nová přátelství v DS …………………………………………………... 52 Tab. č.14: Způsob využití volného času …………………………………………. 53 Tab .č.15: Nejčastější pocity v DS ………………………………………………. 54 Tab. č.16: Rovnocenný přístup personálu ……………………………………….. 55 Tab. č.17: Dostatek finančních prostředků ………………………………………. 56 Tab. č.18: Význam DS pro respondenta …………………………………………. 57

Seznam grafů Graf č.1:

Pohlaví respondentů ……………………………………………………. 40

71

Graf č.2:

Věk respondentů ……………………………………………………….. 41

Graf č.3:

Nejvyšší dosažené vzdělání respondentů ………………………………. 42

Graf č.4:

Délka pobytu v DS …………………………………………………….. 43

Graf č.5:

Důvody pobytu v DS …………………………………………………… 45

Graf č.6:

Pocit po nástupu do DS ………………………………………………… 46

Graf č.7:

Období adaptace respondentů ………………………………………….. 47

Graf č.8:

Změna životního stylu ………………………………………………….. 48

Graf č.9:

Kontakt respondenta s rodinou …………………………………………. 49

Graf č.10: Kontakt respondenta s přáteli ………………………………………….. 50 Graf č.11: Kontakt respondenta s ostatními obyvateli …………………………….. 51 Graf č.12: Nová přátelství v DS …………………………………………………… 52 Graf č.13: Nejčastější pocity v DS ………………………………………………… 54 Graf č.14: Rovnocenný přístup personálu …………………………………………. 55 Graf č.15: Dostatek finančních prostředků ………………………………………… 56 Graf č.16: Význam DS pro respondenta …………………………………………… 57

SEZNAM PŘÍLOH 1. Dotazník ………………………………………………………………… 75 2. Žádosti o povolení dotazníkové akce …………………………………… 80

72

PŘÍLOHY Příloha č. 1:

Dotazník

73

Vážený pane, vážená paní

Dovoluji si Vás požádat o vyplnění tohoto dotazníku. Jmenuji se Jana Halamková

a jsem studentkou IV. ročníku bakalářského studia

Ošetřovatelství na lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Informace uvedené v dotazníku mi poslouží jako základ k mojí bakalářské práci a jsou zcela anonymní.V bakalářské práci bych chtěla zjistit, jak pobyt v domově pro seniory ovlivňuje začlenění starších lidí do společnosti. Děkuji za ochotu a Váš čas. Zakroužkujte či doplňte odpověď, pokud není uvedeno přímo u otázky jinak. DS = domov pro seniory

>> DOTAZNÍK <<

1. Jste muž či žena? a) muž b) žena

2.

Váš věk? a) 60 – 74 b) 75 a více

3.

Nejvyšší dosažené vzdělání a) základní b) vyučen c) středoškolské d) vysokoškolské

74

4. Jak dlouho žijete v domově pro seniory? a) 2 roky a méně b) více jak 2 roky 5.

Kde jste bydlel/a před příchodem do domova pro seniory? a) ve vlastní domácnosti b) u příbuzných c) v jiném sociálním či zdravotnickém zařízení

6. Co vás vedlo k tomu,že jste se přestěhoval/a do DS ? a) zhoršující se zdravotní stav a neschopnost sebepéče b) osamělost c) rodinné důvody ( konflikt v rodině, uvolnění bytových prostor) d) majetkové poměry ( nedostatek financí) e) vlastní iniciativa

7. Jaký u vás převládal pocit krátce po nástupu do DS? a) úleva b) spokojenost c) nespokojenost d) samota, stesk e) strach, obavy 8. Jak dlouho vám trvalo, než jste si navykl/a na život v DS? a) zvykl/a jsem si brzo, nebyl to problém b) trvalo mi více než rok zvyknout si na jiné prostředí c) dodnes jsem si na prostředí v DS nezvykl/a

75

9. Jak se změnil váš životní styl po příchodu do DS? ( způsob využití času, stravovací návyky, apod. ) a) spíše k lepšímu b) spíše k horšímu c) nezměnil se

10. Jaký častý kontakt máte s rodinou? a) častější než dříve b) stejně častý c) méně častý než dříve d) nenavštěvujeme se

11. Jak často se stýkáte se svými přáteli? a) častěji než dříve b) stejně často c) méně častěji než dříve d) žádné přátele nemám

12. Stýkáte se s ostatními obyvateli DS? a) ano,pravidelně b) ano, nepravidelně c) ne, nemám zájem d) není mi to umožněno

13. Našel/našla jste si v domově pro seniory nové přátelé? a) ano b) ne c) nevím

76

14. Jak trávíte svůj volný čas? (možno více odpovědí) a) navštěvuji se s rodinou b) navštěvuji přátelé mimo DS c) zúčastňuji se nabízených aktivit v rámci DS d) vlastní aktivity (křížovky, televize, hudba, procházky, apod.) e) setkávám se s ostatními obyvateli DS či s personálem f) nemám žádné záliby

15. Jaké pocity nejčastěji prožíváte za poslední půlrok v DS? (možno více odpovědí) a) život vidím veselejší b) oceňuji přítomnost ostatních obyvatel c) je o mě dobře postaráno d) cítím se sám/a e) jsem podrážděný/á f) nic mě nebaví

16. Jedná s vámi ošetřující personál jako s rovnocenným partnerem? a) ano b) ne c) nevím

17.

Jsou pro vás dostačující finanční prostředky, které máte k dispozici? a) ano, postačují mi b) ne, nestačí mi

77

18. Čím je pro vás domov pro seniory? a) skutečným domovem b) východiskem z obtížně životní situace c) nezvratnou skutečností d) jiné………………………………………………………

Děkuji za spolupráci

Jana Halamková

Příloha č.2: Žádosti o umožnění dotazníkové akce

78

Příloha č. 2: pokračování

SOUHLAS K PŮJČOVÁNÍ PRÁCE

Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla půjčována ke studijním účelům a byla citována podle platných norem.

V Brně 28. března 2008