MASARYKOVA UNIVERZITA. Canisterapie v domově pro seniory

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Institut výzkumu inkluzivního vzdělávání

Canisterapie v domově pro seniory Bakalářská práce

Brno 2016

Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Martin Vrubel, Ph.D.

Autor práce: Klára Fialová

Poděkování Touto cestou chci poděkovat vedoucímu práce panu Mgr. Martinu Vrubelovi Ph.D., za odborné vedení, cenné rady, ochotu a vstřícnost s jakou se mi věnoval při zpracování této bakalářské práce. Dále pak celému personálu domova pro seniory a našim vstřícným klientům za jejich pomoc při získávání informací.

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.

V Brně dne …………..

….……………………… podpis

Obsah

Úvod ............................................................................................ 5 1

2

3

Canisterapie................................................................................. 7 1.1

Animoterapie a její historie ............................................ 7

1.2

Pojem canisterapie ........................................................ 11

1.3

Druhy a formy canisterapie .......................................... 18

1.4

Standardy canisterapeutické práce ............................... 20

Canisterapie v období sénia ...................................................... 22 2.1

Senior a fenomén stárnutí ............................................. 22

2.2

Péče o seniory ............................................................... 26

2.3

Specifika canisterapie při práci se seniory ................... 32

2.4

Canisterapeutické intervence ........................................ 34

Výzkumná část .......................................................................... 35 3.1

Metodologie výzkumu .................................................. 35

3.2

Příprava a realizace výzkumu ....................................... 38

3.3

Popis výsledků .............................................................. 41

3.4

Shrnutí výsledků ........................................................... 47

Závěr ......................................................................................... 50 Použitá literatura ....................................................................... 52 Internetové zdroje ..................................................................... 56 Příloha ....................................................................................... 58

Úvod „Přesvědčila jsem se, že i když má člověk sebevětší trápení, jeho tichý a oddaný psí společník mu může nabídnout podporu, jakou mu nikdo jiný nenabídne.“ (Doris Dayová) Citát D. Dayové, americké zpěvačky, herečky a bojovnice za práva zvířat, osloví snad každého milovníka psů. Věrně popisuje vzájemný vztah člověka se psem při jejich společném soužití. Vhodným společníkem člověku nemusí být pouze pes, mnoho lidí si pořizuje za domácí mazlíčky různé druhy více či méně zdomácnělých zvířat a ta je těší svou přítomností a nákloností. Domácí mazlíčci mají mezi domestikovanými zvířaty výsadní pozici a jejich užitečnost se dostává do pozadí zájmu. Mazlíčci často nepozorovaně ovlivňují psychiku i zdraví svého majitele. Záměrnému, pečlivě plánovanému a sledovanému účinku zvířat na člověka se věnují zvířecí terapeuti. Tato práce je zaměřena na důležitost canisterapie pro věkovou skupinu seniorů, zvláště pak těch kteří se kvůli svému zdravotnímu stavu ocitli v domově pro seniory. V první kapitole budu pojednávat o canisterapii. Přiblížím obecné principy animoterapie a její složky i historický vývoj animoterapie, která je východiskem pro canisterapii. Popíši základní složky canisterapie, její druhy i formy, neopomenutelnou součástí kapitoly budou standardy canisterapeutické práce. Druhá kapitola bude věnována seniorům, jako skupině lidí se specifickými životními potřebami. Popíši specifické rysy stárnutí, druhy péče o seniory a uživatele domovů pro seniory. Vyzdvihnu důležitost vztahu seniorů ke zvířatům. Třetí kapitola bude zaměřena na canisterapii v domově pro seniory. Bude popisovat canisterapeutického psa a rozdíly práce s jednotlivci a se skupinou. Poslední čtvrtá kapitola bude věnována výzkumné části práce. Bude zde popsána vybraná metodologie výzkumu. Za pomoci hlavní a dílčích výzkumných otázek budu usilovat o jejich zodpovězení a na jejich základě pak dojdu k závěru výzkumu. Vybrala jsem si toto téma, protože se canisterapii v domově pro seniory dlouhodobě věnuji. Canisterapií samotnou se aktivně zabývám 8 let se svými dvěma psy, jedenáctiletým psem americkým pitbull teriérem jménem Bali a desetiletou fenou rottweilera jménem Cara. Canisterapii v domově pro seniory jsme původně začali 5

provozovat v plné sestavě, ale vzhledem ke zdravotnímu stavu Baliho již rok docházíme na canisterapii pouze s Carou. Cařin život nebyl vždy jednoduchý, ale na lidi nezanevřela. Poté, co jí byly ukázány dobré stránky života s lidmi, jejich vstřícnost a kapsy s pamlsky, stala se z ní přátelská fena nejen k jiným zvířatům, ale hlavně k lidem. Od dvou let, kdy byla osvojena z útulku, se často setkává s lidmi všech věkových kategorií a již 7 let pracuje jako canisterapeutický pes. Cara je příslušníkem bulvárem špiněného plemene, pro mne je to však člen rodiny a tvor s obrovským vřelým srdcem.

6

1 Canisterapie Tato kapitola je zaměřena na animoterapii, jako východisko pro canisterapii, její členění dle užívaných zvířat a historii. Dále pak objasňuje pojem canisterapie a její druhy a formy. V neposlední řadě jsou zde popsány standardy canisterapeutické práce.

1.1 Animoterapie a její historie Slovo animoterapie se využívá pro obecné označení terapie za pomoci zvířat, jiným názvem též zooterapie, či zoorehabilitace. Od dřívějšího pojmu petterapie se již upustilo pro jeho zavádějící kontext, pet – domácí mazlíček, ze kterého by se dalo mylně odvodit, že k terapii je možno využít jakékoli doma chované zvíře. Nejznámějšími druhy jsou hiporehabilitace, někdy též označována jako hipoterapie, což je terapie, při níž se využívá koně. Dalším velmi známým druhem je canisterapie, při níž se využívá psa. A často se lze též setkat s felinoterapií, využívající pozitivního vlivu kočky. Méně známými druhy jsou potom lamaterapie, terapie za pomoci hospodářských zvířat, terapie za pomoci drobných savců, papoušků, plazů, či rybiček. Velmi zajímavým odvětvím animoterapie s výraznými účinky je delfinoterapie. U všech druhů animoterapie se využívá pozitivního vlivu zvířete na psychický a fyzický stav uživatele. Je možné ji využít v průběhu celého života člověka a tedy u jakékoli věkové kategorie. Praktikuje se pomocí péče o zvířata a prostředí, ve kterém žijí, dále též pomocí dotýkání, hlazení, pozorování zvířat, plnění společných úkolů, ježdění na koních, či komunikací skrze zvíře. Animoterapie podporuje fyzické, kognitivní, emocionální a sociální funkce člověka. Lze při ní cíleně rozvíjet motoriku (hrubou i jemnou), orientaci v prostoru a čase, sociální cítění, citovou složku, verbální i neverbální komunikaci, poznávání, dá se využít k podpoře hry či pohybu, nebo k nácviku koncentrace a paměti. Neopomenutelný vliv má na duševní rovnováhu a psychiku uživatele. Animoterapie se využívá u jedinců s tělesným postižením, nejčastěji s mozkovou obrnou, svalovou dystrofií, apod., dále u osob s mentálním postižením, autismem, epilepsií, či u dlouhodobě nemocných, obyvatelů dětských domovů, domovů pro seniory, domovů důchodců, atd. (Velemínský a kol., 2007).

7

1.1.1

Druhy animoterapie Využití animoterapie se dělí na dva základní druhy AAA (Animal asisted

activities) a AAT (Animal asisted therapy). AAA neboli aktivity za přítomnosti zvířete jsou takové aktivity, které nemusí být nutně prováděny za přesným terapeutickým účelem, ten se v nich objevuje spíše mimoděk. Aktivity jsou často velmi spontánní interakcí zvířete a uživatele, využívá se při nich přirozených schopností a dovedností zvířete. Tato forma se využívá převážně k aktivizaci, motivaci, podpoře psychického stavu uživatele, či k překonání bloku v komunikaci (Kalinová, 2004). AAT neboli terapie za účasti zvířete. Zde je každá aktivita se zvířetem přesně naplánována, aby splňovala určený terapeutický záměr, například v rozvoji hybnosti, rovnováhy, procvičení končetiny, nácviku výslovnosti, nácviku sebeobslužných, či sociálních dovedností, překonání psychického bloku, atd. Terapii v takových případech vede fyzioterapeut, logoped, speciální pedagog, či psycholog, zatím co zvíře vede proškolený asistent (Freeman-Molová, 2005). Dalšími méně známými druhy animoterapie je AAE (Animal asisted education) a AACR (Animal asisted crizis response). AAE vzdělávání za přítomnosti zvířete má mnoho podob, od přítomnosti třídního mazlíčka v teráriu v klidové zóně učebny, se kterým se mohou žáci stýkat o přestávkách, přes výukové programy zaměřené na starostlivost o domácího mazlíčka, porozumění zvířecím signálům, výuce správného chování v přítomnosti zvířete, až po aktivní využívání zvířete jako motivačního či názorného prvku výuky běžných předmětů (Kalinová, 2007). AACR čili krizová intervence za přítomnosti zvířete se využívá po světě v případech velkých katastrof (hromadné dopravní nehody, vykolejení vlaku, ničivý hurikán, …), kdy přímí účastníci neštěstí potřebují psychologickou pomoc. V některých případech tito lidé odmítají kontakt s lidmi a proto je pes dobrým mediátorem pro začátek komunikace. Dobře vycvičený a vnímavý pes často i sám aktivně vyhledá lidi, kteří jeho pomoc potřebují nejakutněji. Krizová intervence se však může využívat i při tragédiích osobních, či rodinných (Galajdová a Galajdová, 2011). 1.1.2

Historie animoterapie Animoterapie vznikala na podkladě staletých zkušeností. Již v 8. století n. l.

bylo zaznamenáno, že Frankové ve svých léčebných zařízeních systematicky využívali 8

psů. První zmínky o využití koní k léčbě pocházejí od jihoamerických indiánů. Ti položili svého bojovníka napříč přes hřbet koně a ten pak svým pohybem v kroku či klusu masíroval bojovníkův hrudní koš.

Docházelo tak k nepřímé srdeční masáži

a povzbuzování dechových frekvencí člověka (Nerandžič, 2006). V belgickém Geelu byl v 9. století založen program rodinné péče osobám s postižením. V tomto programu se využívalo zvířat jako „therapie naturelle“. Koncem 18. století byla křesťanskou společností v Yorku založena sociální terapeutická instituce, která se zaměřovala na pacienty z psychiatrických nemocnic a blázinců. Zakladatelé nesouhlasili s násilnými metodami a sinými medikamenty používanými na pacientech. Proto se ve své instituci zaměřili na vstřícný přístup, porozumění, lásky a projevů důvěry. Za pomoci péče o zvířata chtěli pacientům vytvořit příležitost pro naučení sebekontroly. V Napoleonově armádě bylo využíváno psů k vyhledávání raněných. V roce 1919 se v nemocnicích v USA poprvé využívali psi jako „kamarádi ke hrám“. A do roku 1942 byli psi nasazováni v New Yorku k rehabilitaci zraněných válečných letců (Odendaal, 2007). Moderní historie animoterapie se začala odvíjet v 60. letech 20. století. V roce 1962 publikoval svou první práci „The dog as a co-therapist“ Boris Levinson. Vypozoroval, že pes mu může pomoci navázat kontakt s nedůvěřivým dítětem. Levinson věřil, že zvířata mohou v domácnostech i terapeutických zařízeních hrát psychoterapeutickou roli. V Norsku v Beitostolen bylo roku 1966 založeno rehabilitační centrum pro zdravotně postižené. V centru byli kromě fyzioterapie součástí léčebného působení i psi a koně. Mezinárodní organizace IAHAIO (International Association of Human-Animal Interaction Organisations) vznikla roku 1992 a zabývá se výzkumem a praktickou aplikací aktivit se zvířaty. Každé tři roky pořádá celosvětovou konferenci. Českou republiku zde jako člen zastupuje AOVZ (asociace odpovědného vztahu k malým zvířatům) od roku 1995. Animoterapie se stala novým vědním oborem. Největší rozmach zaznamenala v USA, kde o ní mnoho výzkumníků psalo práce, mezi nejvýznamnější autory patří: manželé Corsonovi, Lynch, Katcher, aj. Metodologii praktické aplikace a normy praxe vypracovala společnost Delta Society, celosvětově je přijímáno její dělení terapií na AAA a AAT (Velemínský a kol., 2007). Z animoterapeutických odvětví se v České republice nejdříve začala využívat hiporehabilitace, která zde má dlouholetou tradici. RNDr. Otakar Leiský jako první systematicky využil huculské koně k terapeutickému ježdění na Zmrzlíku u Prahy. Rehabilitační ústav Hamzovy léčebny, která se nalézá v Luži-Košumberk, se rehabilitací

9

za pomoci koní zabývá od roku 1986. Místní primářka MUDr. Lia Frantalová tehdy přesvědčila ředitele léčebny MUDr. Václava Volejníka Csc. a zařadila práci s koňmi a lidmi do běžného léčebného procesu. Od roku 1986 se tedy této problematice cíleně věnuje. V časopise Jazdectvo publikovala první materiály z kongresu RDI (Riding for the Disabled) konaného v Miláně téhož roku. Požádala o spolupráci Vladimíra Kopeckého profesionálního jezdce a na slovo vzatého odborníka. Z jejího popudu byla v roce 1991 založena Česká hiporehabilitační společnost, spoluzakladateli se stali RNDr. Otakar Leiský, MUDr. Lubor Zahrádka, MUDr. Zdeněk Bašný, Hana Hermannová a řada dalších (Nerandžič, 2006). První ojedinělé případy využití canisterapie v Čechách se objevili na přelomu 80. a 90. let minulého století. Skauty v tomto odvětví byli Psychiatrická léčebna v Bohnicích v Praze a Ústav sociální péče Kociánka v Brně. Následně začala vznikat zájmová občanská sdružení a obecně prospěšné společnosti, které sdružovali lidi věnující se a praktikující canisterapii, vytvářeli vzdělávací kurzy a zkušební řády pro budoucí týmy (Nerandžič, 2006). V roce 1997 byla založena Canisterapeutická společnost, která byla prvním pokusem o celostátní organizaci, již neexistuje. Na tyto snahy navázalo v roce 2003 založení České canisterapeutické asociace, která se snažila být zastřešující organizací veškeré canisterapeutické činnosti následující roky. Jejich úsilí o jednotný, kvalifikovaný zkušební řád pro canisterapeutické psy, který by docílil srovnatelných a odborně zaštítěných zkoušek, se nepodařil a organizace zanikla (Canisterapie o. s.). Díky odbornému výcviku slepeckých psů se do veřejného povědomí dostal pojem asistenční pes. Tito psi jsou řazeni zdravotními pojišťovnami do kategorie “prostředky zdravotní techniky“ a i díky tomuto začlenění se podařilo přesvědčit hygienickou a veterinární správu v Praze, aby byl povolen vstup do zdravotnických zařízení všem terapeutickým psům i jiným terapeutickým zvířatům (Nerandžič, 2006). Felinoterapii se v České republice organizovaně věnuje pouze Nezávislý chovatelský klub z Mladé Boleslavi a to již od roku 1997. Ten vydal v roce 2001 plemennou knihu koček a zkušební řád pro týmy v návštěvní terapeutické službě (Nerandžič, 2006). I další druhy animoterapií se v naší republice vyskytují, k jejich historii však nejsou relevantní zdroje. V současné době je canisterapie nejčastěji využívanou formou animoterapie v České republice (Svobodová a kol. 2010).

10

1.2 Pojem canisterapie Termín canisterapie poprvé použila v roce 1993 PhDr. Jiřina Lacinová (2012). Byl vytvořen ze dvou etymologicky nesourodých slov: canis – pes latinsky a terapie – léčba řeckého původu. Ze slova původně vymyšleného pro provizorní použití v prvním projektu se stal uznávaný termín, který se ujal i v zahraničí. Uznání canisterapie jako léčebné metody brzdí příliš široké používání termínu. Léčebnou metodou může být pouze dobře zdokumentovaný proces, který si vytyčil cíle, účastní se jej odborný pracovník a je podroben hodnocení. Společnost Pomocné tlapky chápou canisterapii jako: „motivačně až léčebně zaměřený kontakt člověka, který se ocitl v nepříznivé životní situaci (nemoc, umístění v zařízení, ale třeba i evakuace z místa bydliště) a otestovaného psa.“ (Pomocné tlapky – Canisterapie). Galajdová (1999) definuje canisterapii jako terapii využívající pozitivního vlivu psa na zdraví člověka, pojem zdraví zde doslovně podléhá definici WHO (Světové zdravotnické organizace), dle které je to stav psychické, fyzické a sociální pohody. Pes se v praxi využívá ve velkém spektru aktivit. Pro zlepšení nálady, narušení stereotypu a aktivizace seniorů např. v léčebně dlouhodobě nemocných. Cílené polohování před fyzioterapií napomáhá prohřát svaly a uvolnit tak spasticitu. Canisterapie nabízí velké množství aktivit na procvičování hrubé, či jemné motoriky uživatele. Pes se může stát i motivačním prvkem třeba pro vyslovení povelu, nebo pro obtížný pohyb (Velemínský a kol., 2007). „Základním principem léčebného využití psa je probuzení samoléčitelských schopností člověka. K nim patří psychologické účinky antidepresivní, antistresové i aktivace pozitivního myšlení v životě“ (Nerandžič, 2006, s. 34). Canisterapii provádí canisterapeutický tým, který se skládá z psovoda a canisterapeutického psa. 1.2.1

Canisterapeutický tým Pro canisterapii je velmi důležité, aby mezi psovodem a psem bylo blízké

pouto, panovala mezi nimi vzájemná důvěra, psovod znal dobře svého psa a uměl na něm rozeznat známky stresu či únavy. Jen tak může vzniknout dobrá spolupráce

11

obou jedinců. Pro tento vztah jsou nazýváni jako canisterapeutický tým. To však není jedinou podmínkou, kterou musí tým splnit. Psovod (canisasistent) musí být speciálně proškolen, pes pak vycvičen a vychován tak, aby zvládal i nestandardní situace. Spolu pak musí uspět u canisterapeutických zkoušek, kde jsou hodnoceny nejen schopnosti a dovednosti každého z nich, ale je kladen důraz na jejich vzájemnou spolupráci (Velemínský a kol., 2007). 1.2.2

Psovod Osoba psovoda – canisasistenta - může být ztělesněna proškoleným laikem,

či profesionálem z řad profese, kde se canisterapie využívá.

Proškolený laik

se samostatně může věnovat pouze společenské činnosti, neboli aktivitám za pomoci psa a to pouze v takovém prostředí, kde se zvládne s klienty snadno dorozumět. Canisasistent laik nezná osobní údaje klientů, diagnózu či anamnézu nad míru nezbytně nutnou ke komunikaci. Samostatně se tedy může věnovat práci například v domově důchodců se soběstačnými klienty, či přednáškám v běžných školách. V ostatních případech canisasistent spolupracuje s „osobou pečující o klienta“. Touto osobou bývá např. člen personálu zařízení, fyzioterapeut, pedagog, psycholog, případně pečovatel nebo člen rodiny klienta. Canisasistent profesionál se rekrutuje z řad odborníků vzdělaných v oborech sociálních, zdravotnických nebo pedagogických a vzdělání si rozšíří o znalosti teorie canisterapie, o jejím plánování, účincích a metodách. Dobře zná prostředí, diagnózu či anamnézu klienta a tak si může canisterapii plánovat sám, je pak pouze na jeho profesionálním zvážení, zda bude k práci potřebovat pomocníka, či bude pracovat samostatně (Pomocné tlapky – Canisterapie). Pro zdařilou canisterapeutickou intervenci není důležitá pouze teoretická vybavenost canisasistenta a odborné znalosti a dovednosti. Stejně významnou složkou je jeho osobnost, kterou ovlivňuje motivace k práci s lidmi a se psem. Canisasistent by též měl být empatický, mít rozvinuté sociální cítění, dobré komunikační schopnosti, pevné morální zásady (Svobodová a kol., 2010). Inženýrka Zdenka Divišová (2010) upozorňuje, že ve většině publikací zbývajících se canisterapií je detailně rozepsáno, co vše by měl umět a zvládat pes, jaké by měl mít vlastnosti a dovednosti, avšak důraz na kvality psovoda se rozebírají jen sporadicky. Přitom pes je pouze koterapeutem a tvoří polovinu canisterapeutického působení, nemluvě o tom, že psovod nese 100% zodpovědnost. Proto dále uceleně

12

charakterizuje nároky na dobrého psovoda následovně. Psovod musí být absolvent odborného kurzu či specialista v oboru (fyzioterapie, speciální pedagogika, psychologie, ...), který se i nadále vzdělává. S otestovaným psem tvoří canisterapeutický tým. Výcviku psů se věnuje na vysoké úrovni. Umí vnímat potřeby a projevy (příznaky stresu, vzrušení, strachu, apod.) zvířete a je schopen dle nich zareagovat. O zdraví zvířete vede důkladnou dokumentaci. Má dobré komunikační schopnosti s lidmi i zvířaty. Zná a umí správně použít techniky vhodné pro konkrétní klientelu. Dbá na důvěrnost osobních údajů, které se při své práci dozvěděl. Při interakci se zvířetem je klidný, srozumitelný a přátelský. Umí správně navést zvíře k požadované činnosti. Ochrana zvířete je pro něj na prvním místě. 1.2.3

Pes Společnost Therapy Dogs International ve svých propagačních materiálech

tvrdí o canisterapeutických psech, že „přináší jiskru do jalových dní, poskytují živé téma k rozhovoru a znovu oživují staré vzpomínky na dříve vlastněné domácí mazlíčky“ (Therapy Dogs International). Aby tomu tak mohlo být, musí canisterapeutický pes splňovat

kritéria

canisterapeutických

zkoušek.

Důležitými

vlastnostmi

canisterapeutických psů jsou láska k lidem, vyrovnaná povaha, psa by neměl vyvézt z rovnováhy neočekávaný zvuk, pohyb, nebo neopatrné stisknutí. Pes by měl být dobře ovladatelný svým psovodem i v rušném prostředí a umět se rychle zklidnit ze hry či vzrušení jediným povelem. Pokud je schopen plnit povely i jiných osob (uživatelů) je to výhodou. Neopomenutelný musí být výborný zdravotní stav psa (Anitera o.p.s.). Ke canisterapii jsou velmi často používáni retrívři, nejsou však jedinou skupinou vhodných plemen a i v jejich řadách se dá najít mnoho jedinců naprosto nevhodných k této práci. Obecně se dá říci, že mezi zástupci každého plemene se dá najít jedinec vhodný pro canisterapii. U některých plemen je však výskyt vhodných jedinců častější než u jiných. Takový jedinec musí mít již v sobě vrozené vlohy a ty pak musí jeho majitel dostatečně dobře podchytit a rozvíjet. K rozvíjení vloh je důležitá včasná a všestranná socializace a habituace psa (Galajdová a Galajdová, 2011). 1.2.4

Uživatelé canisterapie Jak bylo již uvedeno výše, canisterapii lze provádět po celý život člověka

od malého dítěte, až po seniory. Proto se spíš než na věkovou kategorii zaměříme 13

na popis využití psa u konkrétních typů uživatelů canisterapie. Jednou z nejpočetnějších skupin klientů jsou děti a dospělí s mentálním postižením. Ti mohou při aktivitách se psem rozvíjet své sociální kontakty a komunikativnost s okolím, přičemž je jim pes psychickou oporou, kamarádem, či důvěrníkem a navozuje pocit jistoty a ochrany. Dále se učí dlouhodobějšímu udržení pozornosti a procvičují paměť. Pomocí úkolů se psem lze trénovat jemnou i hrubou motoriku. Druhou velmi početnou skupinou jsou jedinci s tělesným postižením. Pes plní funkci motivace ke cvičení, napomáhá s rehabilitací prohříváním spasmatických svalů a odvádí pozornost od vlastních potíží. Pes se též podílí na zlepšení komunikace, protože svou přítomností a těsným kontaktem je schopen prolomit bariéru osamělosti (Canisterapeutické centrum Zlín). Osoby se smyslovým postižením bývají také klienty canisterapie. Funkci canisterapeutického psa často plní pes vodící (u jedinců se zrakovým postižením) či pes asistenční (u lidí se sluchovým postižením). Canisterapeutická práce těchto psů většinou spočívá převážně v posílení sebevědomí psovoda s postižením, který se díky psu může lépe orientovat v prostředí. Pes jej varuje před překážkami a nebezpečím, je spolehlivým a stále přítomným společníkem, přítelem a tak snižuje stres z rušného, či neznámého prostředí (Canisterapeutické centrum Zlín). U dětí, ale i dospělých s autismem/poruchami autistického spektra zprostředkovává canisterapie styk s okolním světem. Pes je zde prostředníkem, snižuje pocit osamění, přispívá k duševní rovnováze klienta (Autismus bez cenzury). Psi mají velmi citlivý čich a tak poznají sebemenší změnu složení lidského pachu, nejen tato schopnost jim může prozradit blížící se epileptický záchvat. Osoby trpící epilepsií se tedy v přítomnosti psa, který je schopen dopředu ohlásit ataku, cítí v bezpečí. Pes jim může pomoci se snížením četnosti záchvatů nejen svou přítomností, ale i brzkým ohlášením přicházejícího záchvatu, kdy rychlé podání léků může zastavit jeho nástup. Dlouhodobá canisterapie uvolňuje atmosféru, dodává pocit volnosti a svobody (Velemínský a kol., 2007). Canisterapie je velmi poplatná při léčbě psychologických a psychiatrických onemocnění. Nejen že zlepšuje komunikaci mezi ošetřujícím personálem a pacientem, ale i pacienta aktivizuje, protože o psa je třeba pečovat, a tak snižuje pasivitu, otupělost a apatii. Canisterapii lze též účinně využít při léčbě závislostí, nebo jako podpůrná léčba u dětí týraných a zneužívaných (Canisterapeutické centrum Zlín).

14

V logopedické péči se využívá canisterapie jako motivačního prvku ke komunikaci, správné výslovnosti, i diagnostice logopedických problémů. Pes lze využít jako téma k rozmluvení nemluvného klienta (Canitera). Velmi často se využívá canisterapie u osob v seniorském věku. Ať už mluvíme o domovech důchodců, léčebnách dlouhodobě nemocných, domovech pro seniory, kam za uživateli dochází canisterapeutický tým, či seniorech, kteří bydlí samostatně a mají vlastního psa. Ve všech případech má kontakt se zvířetem pozitivní vliv na psychiku klientů. Výsledky lze pozorovat především v udržení duševní rovnováhy v životě, pocitu společenského uplatnění a uspokojení potřeb citové složky osobnosti. U seniorů vlastnících psa se znovu objevuje pocit zodpovědnosti za živého tvora, který jim spolu s pocitem důležitosti může zvýšit sebevědomí. Majitel psa s ním musí chodit na procházky, a tedy má i důvod k pravidelnému pohybu, což působí jako prevence nemocem, například kardiovaskulární onemocnění, osteoporóza, cukrovka a jiné. Pes má se svým pánem jedinečný vztah, spontánnost jejich vzájemné interakce, her, tvoření a radosti se často nedá prožít ani se členy blízké rodiny. Pokud má senior psa velkého plemene, dodává mu to pocit bezpečí, ale i malý pes je připraven svého pána bránit a je kdykoli připraven jej před nebezpečím varovat. Pes též může fungovat jako téma konverzace a velmi často tak přispívá k sociálnímu kontaktu majitele (Galajdová, 1999). V zařízeních sociálních služeb určených pro seniory pak canisterapie přináší pravidelný kontakt se psem možnost uspokojení potřeby doteku a něhy. Pes nehodnotí uživatele dle jejich vzhledu, schopností či nemocí, ale pouze dle jejich vztahu k němu, proto je jejich kontakt bezprostřední plný nadšení, přátelství a vzájemné náklonnosti. Přítomnost zvířete nabádá k udržení schopnosti verbální i neverbální komunikace, procvičování paměti a orientace v čase (zapamatování si jména psa, jeho oblíbených aktivit, kdy přijde), zabraňuje propadání rezignaci a nečinnosti. V neposlední řadě přítomnost zvířete v zařízení navozuje optimistickou atmosféru, která brání vzniku syndromu vyhoření u ošetřovatelů (Galajdová, 1999). „Velice důležitý je poznatek, že kontakt s milými zvířaty umocňuje regenerační síly, zkracuje dobu zotavení po nemoci a po úrazu, zmírňuje žal, zármutek a pocit osamění. Zvířata snižují vnímání stresu a dokonce i bolestivé léčebné procedury jsou lépe snášeny v přítomnosti známých zvířat, než např. příbuzných nebo přátel.“ (Galajdová, 1999, s. 115).

15

1.2.5

Účinky canisterapie Již v 70. letech 20. století publikoval americký dětský psychiatr Levinson

hypotézu, že zvířata působí pozitivně při navázání kontaktu a komunikace s nedůvěřivým dítětem. Zvířata dle něj mohla sehrát psychoterapeutickou roli nejen v terapeutických zařízeních, ale i v domácnostech (Odendaal, 2007). Výzkumy prováděné při Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích uvádějí, že pes má pozitivní vliv na emoční ladění, aktivizuje, motivuje, stimuluje, zklidňuje, podporuje relaxaci, napomáhá k překonání smutku z odloučení, usnadňuje navazování nových sociálních kontaktů a prohlubuje stávající, zvyšuje sebevědomí a podporuje rozvoj komunikace a verbálních dovedností (Neubauerová a kol., 2000; Kalinová, 2001). Oblast fyziologických funkcí člověka se stala primární výzkumnou půdou pro objektivně vyhodnotitelný výzkum, jaký prospěch mohou mít lidé ze svých domácích mazlíčků. Profesor Reinhold Berger vedl rozsáhlou vědeckou studii, ve které se lékaři vyjadřovali k významu psů pro prevenci onemocnění u člověka. Lékaři se shodli, že chovat psa je významnou prevencí kardiovaskulárních onemocnění. Dokonce ve své studii některým rizikovým skupinám doporučují péči o psa s odůvodněním, že pes přiměje majitele k větší míře pohybu a má na něj psychoterapeutický vliv. Mezi další působení psa uvádějí pokles krevního tlaku při hlazení psa, posílení imunity, stabilizaci duševní rovnováhy, psychickou oporu k překonávání stresových situací, větší chuť do a urychlení hojení a léčby (Galajdová, 1999). Při vzájemném působení člověka a psa byly zaznamenány změny v biochemii a vliv na euroendokrinní systém nejen u člověka ale i u psa. Významné změny koncentrace byly zaznamenány u fenyletylaminu, který zvyšuje pozornost, podněcuje činorodost, snižuje únavu a zlepšuje náladu. Dále byly nalezeny zvýšené hladiny endorfinů a dopaminů. Kontakt se psem vede též k uvolnění a to nejen psychickému, ale i svalstva, k hlubokému dýchání. Zvíře může mít vliv na redukci požívání alkoholu, nikotinu a jiných návykových látek, podporovat chuť k jídlu, či redukci hmotnosti. U lidí využívajících canisterapii byl zaznamenán pokles v dávkování léků, například antidepresiv, antihypertenziv, anxiolytik a analgetik (Olbrich, 2003). V terapii psychického stavu může cílená canisterapie působit v pestré škále, např. odvádí pozornost od zdravotních obtíží, nabízí psychosociální podporu, vede k procvičování tělesných i sociálních dovedností, udržuje dobrý psychický stav.

16

Při dlouhodobém kontaktu je znatelná stabilizace duševní rovnováhy a větší elán do života (Velemínský a kol., 2007). Společnost Pet Partners uvádí, že děti i dospělí mohou mít prospěch z interakce se zvířetem, a to především v oblastech: empatie, zaměření na vnější prostředí, dovednosti péče o živého tvora, vztahů, naučení se akceptovat, zábavy, socializace, mentální stimulace, fyzického kontaktu a dotýkání, pozitivního vlivu na fyziologické funkce. Studie uvádí, že děti žijící se zvířaty jako členy domácnosti jsou více empatické než děti z domovů bez zvířat. Děti vnímají zvířata jako sobě rovné a je pro ně jednodušší naučit se empatii s nimi, než s jinými lidmi. Zvířata jsou totiž přímočará a neskrývají svoje skutečné záměry či pohnutky, proto je pro děti jednodušší se orientovat v jejich řeči těla. Osoby, které jsou mentálně postižené, nebo mají nízké sebevědomí, se zaměřují pouze na sebe. Zvířata jim mohou pomoci zaměřit se na okolní svět. Budou raději pozorovat a mluvit o zvířatech, než by přemýšlely a mluvili jen o sobě. Starostlivost je dovednost, kterou se dítě učí od rodičů. Mnoho ohrožených dětí však tuto příležitost nemají, proto jim možnost starat se o živého tvora nabízí zkušenosti, které by jinak neměli možnost poznat. Zvířata umí vytvořit emocionálně bezpečné prostředí pro komunikaci mezi klientem a terapeutem, které není děsivé. Přítomnost zvířete v ordinaci navozuje pocit, že terapeut nemůže být zlý. Unikátnost zvířat tkví v tom, že přijímají ostatní bez hodnocení, nezajímá je, jak člověk vypadá, či co říká. Zvířata jsou shovívavá, nesoudí a nejsou komplikovaná. Každá přítomnost zvířete může být zábavná. Dokonce i lidé, kteří nemají zvířata v lásce, rádi pozorují jejich šaškoviny a reakce. Studie prokázaly, že psi a kočky přinášejí do zařízení sociální péče více smíchu a součinnosti mezi uživatele, než se projevuje při jiných terapiích. Ošetřovatelé tvrdí, že během a těsně po terapii je s obyvateli jednodušší komunikovat (Pet Partners). 1.2.6

Cíl canisterapie Canisterapie si klade za cíl rozvoj či podporu motoriky nebo psychosociální

sféry a to pomocí co možná nejvyššího pozitivního účinku na klienta ze vzájemného kontaktu se psem. Vzájemný kontakt by však neměl mít pouze přínos pro uživatele, ale měl by zároveň být příjemný pro psa (Velemínský a kol., 2007). Galajdová (1999, s. 24) uvádí, že canisterapie se zaměřuje především na psychickou, citovou a sociálněinterakční složku člověka, přičemž působení na fyzické zdraví je vedlejším efektem

17

a je způsobeno spíš motivací k rehabilitaci či povzbuzením psychiky a tím i imunity.

1.3 Druhy a formy canisterapie Druhy canisterapie se dělí dle cílů, které si kladou. Aktivizaci pomocí volného spontánního kontaktu se psem při AAA (Animal asisted activities), odborníkem řízené terapeutické působení psa při AAT (Animal asisted therapy), podporu výuky žáků AAE (Animal asisted education), při které je pes využíván jako výuková pomůcka, motivátor, názorný příklad a podobně, nebo vyhledání a zprostředkování prvních komunikačních kanálů při AACR (Animal asisted crizis response). Formy canisterapie lze dělit podle několika kritérií, a to z hlediska množství uživatelů na které pes v jednom okamžiku působí na individuální či skupinovou formu, dle častosti intervencí a místa kde se konají na návštěvní, pobytový program, rezidentní, canisterapeutické a kynologické akce, a dle způsobu provádění na kombinované aktivity a polohování (Lacinová, 2012). 1.3.1

Individuální a skupinová forma Individuální forma canisterapie se využívá v případech, kdy je potřeba

pracovat pouze s jedním člověkem. Její výhodou je možnost omezení rušivých vlivů, přizpůsobení terapie přímo na míru konkrétnímu klientovi, či mnohem intenzivnější kontakt s klientem. Tato forma bývá tedy použita u klientů, u kterých se dá při intenzivní práci předpokládat výrazné zlepšení schopností, či u uživatelů jejichž zdravotní stav jim neumožňuje se účastnit skupinové formy. Skupinová forma canisterapie umožňuje navazování sociálních kontaktů v malých skupinách, zvláště pak v zařízeních sociálních služeb, ve kterých se většina klientů nezná, odstraňování plachosti ke psu či přímo kynofobie. Uživatelé se ve skupině mohou povzbuzovat a motivovat ke splnění nějakého úkolu se psem. Je však velmi důležité při plánování a organizaci pamatovat na zapojení všech uživatelů a tedy k jejich množství zvolit vhodný počet psů (Kalinová, 2004).

18

1.3.2

Návštěvní,

rezidentní

forma,

pobytový

program,

canisterapeutické

a kynologické akce Návštěvní forma canisterapie je celosvětově nejčastěji využívanou. Psovod se psem dochází v pravidelných intervalech za klienty domů, do školy, či jiného zařízení a tam pod vedením odborníka či sám, pokud má potřebné vzdělání, realizuje terapeutický záměr smluvený s klientem či jeho zástupcem. Při rezidentní formě je pes po vycvičení a složení zkoušek předán do užívání jedinci či instituci. Pokud psa přebírá instituce, měl by v ní být předem určen člověk, který psovi bude pánem, pes by měl mít vymezené místo k odpočinku, na kterém jej nebude nikdo rušit, a canisterapeutické aktivity by měly být časově rozplánovány tak, aby nedocházelo k přetěžování psa (Freeman-Molová, 2005). Pobytové programy bývají formou pravidelných či jednorázových pobytů zaměřených na canisterapii. Ty se uskutečňují na ekofarmách, sídlech společností zabývajících se canisterapií i mimo ně na běžných tábořištích. Mezi canisterapeutické a kynologické akce se řadí jednorázové aktivity určené pro širší veřejnost nebo pro uzavřený okruh klientů. Canisterapeutický tým se může podílet na přednáškách při voříškiádách, kynologických přednáškách, na dnech dětí, či jiných veřejných akcích. Mohou předvést svoji praxi či se zapojit do programu jako zpestření s aktivitami pro veřejnost (Anitera o.p.s.). 1.3.3

Kombinované aktivity a polohování Pro zpestření náplně canisterapie či pro její větší efektivitu se využívají

kombinované aktivity, ty ji spojují dalšími formami animoterapie, s aromaterapií, muzikoterapií či arteterapií. Aby byli kombinované aktivity účinné, je zapotřebí spolupráce týmu s odborníkem na terapii, se kterou se kombinuje. Polohování je jednou z metod canisterapie, při níž se využívá kontaktu a tělesného tepla psa. Tyto faktory mohou pozitivně působit na psychický ale hlavně fyzický stav uživatele, jejich vlivem lze docílit psychického uvolnění a uvolnění svalstva. Ve fyzioterapii je metoda polohování známa již od padesátých let 20. století. Americký osteopat Dr. Lawrence Jones sloučil dva empiricky zjištěné poznatky v hypotézu. - Při polohování těla či jeho části do komfortní polohy dochází ke zlepšení funkce svalově kloubního systému. 19

- Indikátorem léčby a monitorem její úspěšnosti je bolestivý bod (Tender point) příslušející k hypertonickému svalu. Klient, který se samostatně nepohybuje či není schopen pohybovat končetinami, potřebuje k pohybům svého těla pomoci jiné osoby, aby se zabránilo proleženinám, uvolnili blokace a protáhly svaly. Klient, který se kvůli různým křečím nepohybuje, potřebuje položit za využití polštářů a jiných pomůcek do komfortní polohy. Fyzioterapeuty při této činnosti napadlo, že by mohli při polohování využít psů položených vedle klienta místo podpůrného polštáře. Pes zde plní nejen podpůrnou funkci, ale svou o přibližně dva stupně vyšší tělesnou teplotou i prohřívá kůži a svaly v místě kam je přiložen. Klient vnímá jeho dechovou frekvenci i tlukot srdce a přirozeně se s nimi synchronizuje, čímž se uvádí do relaxovaného stavu. V takovém naladění s prohřátými svaly je pro něj pak jednodušší následné fyzioterapeutické cvičení, či jiné úkony, pro které je zapotřebí klienta motivovat. Při této aktivitě je vždy potřeba profesionálního fyzioterapeuta (Anitera o.p.s.). Polohování je vhodné pro široké spektrum uživatelů, ale nevýraznějších výsledků dosahuje u dětských klientů s tělesným či kombinovaným postižením. Nemalé výsledky lze však pozorovat u lidí trpícími svalovými křečemi či třesem, Parkinsonovou chorobou, křečemi v břiše spojenými s problémy s peristaltikou. Polohování lze využít i jako relaxování se psem, při kterém se využívá klidu a pravidelnosti dýchání ležícího psa ke zklidnění klienta (Divišová, 2010). Profesionální cvičitelka psů Zdenka Galajdová však tuto metodu z canisterapie vyčleňuje. Je dle ní pouhým zneužíváním a ponižováním psů. „Pes není duchna pro neznámé osoby“ (Galajdová a Galajdová, 2011, s. 66).

1.4 Standardy canisterapeutické práce Společnost Pomocné tlapky o.p.s. vytvořila canisterapeutické desatero, které shrnuje základy canisterapeutické práce. Uvádí v nich, že pes dochází na terapii čistý a upravený a to již před vstupem do budovy. Samozřejmostí je pravidelné očkování dle očkovacího plánu a odčervování minimálně 2x ročně, dokládá se očkovacím průkazem. Canisterapeut chodí čistě oděný a upravený, tam kde je to vhodné se přezouvá. Před či při první návštěvě předloží certifikát canisterapeutického týmu a očkovací průkaz psa, tým je zřetelně označen jako canisterapeutický, tedy psovod

20

tričkem nebo visačkou, pes pak košilkou či šátkem. Je doporučeno uzavřít se zařízením písemnou smlouvu dle vzájemné dohody. Terapii provozuje canisterapeut pouze pokud je on i pes v dobré fyzické a psychické kondici. V zařízení si canisterapeut zajistí místo, na kterém bude mít pes misku s vodou. Canisterapeut nikdy nepracuje s klientem samostatně, pokud to není profesionál v oboru fyzioterapie, psychologie či speciální pedagogika, ten je však většinou přímým zaměstnancem zařízení. Canisterapeut nenechává psa o samotě ani s klientem ani s personálem. Při souběžné nebo navazující práci s více psy jednoho psovoda je dobré zajistit si místnost, ve které může pes počkat na psovoda při únavě či než se dostane na řadu, zde by neměl být rušen jinými osobami a měl by mít přístup k misce s vodou. Pokud je pes unavený, nervózní, neochotný k práci canisterapeut ukončí terapii a psovi dopřeje odpočinek (Pomocné tlapky – Canisterapie). Toto však nejsou jediné zásady, které by měl canisterapeut dodržovat. Při veškeré canisterapeutické činnosti by měl dbát na lidská práva a konat tak, aby byla zachována maximální důstojnost klienta. Velmi důležitou součástí intervence je vnímavost nejen k psovi, ale též k uživateli, k jeho potřebám, přáním či obavám. K informacím o klientech a jejich diagnóze by měl přistupovat diskrétně a nesmí jimi nikde veřejně disponovat. Samozřejmostí by měla být vysoká míra profesionality v přístupu k terapii (Mojžíšová, 2003).

21

2 Canisterapie v období sénia Tato kapitola se zabývá pojmem senior v souvislosti se stárnutím, jeho příčinami a následky jak fyziologickými, tak psychickými. Senior má své potřeby, na které je třeba brát zřetel i při ústavní péči, a jedinci se mohou velmi lišit ve funkčních schopnostech. Dále kapitola popisuje péči o seniory v rodinách i formy sociální péče, přednostně pak hlouběji rozebírá domov pro seniory a specifikuje jeho uživatele. Rozebírá vztah seniorů ke zvířeti. Podrobněji popisuje osobu canisasistenta v domově pro seniory s vlastnostmi důležitými pro jeho canisterapeutickou práci, o vzdělání, které by měl mít, než se vůbec pustí do práce se seniory, a o důležitosti znalosti specifik správné komunikace se seniory. V poslední podkapitole jsou popsány způsoby canisterapeutické práce v domově s jednotlivcem i se skupinou.

2.1 Senior a fenomén stárnutí „Stárnutí je celý soubor pochodů, které začínají mnohem dříve, než mluvíme o projevech stáří.“ (Jedlička, 1983, s. 11) Stáří je vývojovou etapou života, která je stejně důležitá, jako mládí a dospělost, trvá 30-40let. Definice pojmu senior není ve světě jednotná a věk, kdy je člověk starý, oficiálně neexistuje. Stárnutí je biologický proces, který je charakteristický pro jakýkoliv živý organismus. I když stárnutí v biologickém slova smyslu u vyšších živočichů začíná již okamžikem splynutím pohlavních buněk dvou jedinců typicky různého pohlaví, u člověka je za jeho skutečný projev sénia považován až a věkově přiměřená atrofie a oslabení fyziologických funkcí jedince (Pacovský, 1990). 2.1.1

Periodizace stáří Periodizaci lidského života není snadné definovat, avšak u hlavních fází

lidského života se většina autorů shoduje. Ostré vymezení hranic je nemožné v důsledku proměnlivostí vztahu mezi věkem kalendářním a biologickým. Pohlédneme-li do historie, zajisté nás překvapí, jak se věkové hranice vlivem vývoje člověka a pokrokem v medicíně posunuly. J. A. Komenský prezentoval ve svém rozvržení etap života věk 35- 41 let jako starý muž a 42 a více let byl kmet, to se však velmi rozchází s moderním pojetím věkových stádií (Krejčířová, 2013). 22

2.1.2

Příčiny stárnutí Jak již bylo zmíněno dříve, za primární příčinu stárnutí jsou považovány

degenerativní změny, které vedou k deregulaci různých fyziologických procesů. V současné době existuje celá řada teorií a přístupů, která se snaží vysvětlit příčiny stárnutí na fyziologické úrovni (autoimunitní teorie - stárnutí je projevem degenerace imunitního systému; hormonální teorie - proces stárnutí a smrti je řízen na hormonální úrovni), působením vnějších faktorů na člověka (ekologická teorie) nebo pomocí abstraktních vlivů, např. teorie rychlosti života (Farková, 2004). Moderní poznatky z vědeckých prací zabývajících se výzkumem genomu člověka ale ukazují, že za primární příčinou stárnutí lze považovat zkracovaní telomer (konců lidských chromozomů),

což

vede

k poruchám

reparace

DNA.

Chyby

v DNA poté

prostřednictvím aberantních proteinů negativně ovlivňují drtivou většinu fyziologických procesů člověka, které se navenek projevují jako stárnutí (Verdun, 2007). 2.1.3

Změny ve stáří Stárnutí je složitým dlouhodobým procesem, který má složku biologickou,

psychologickou a sociální. Proto na něj nemají vliv pouze přirozené či patologické biologické změny, ale významným činitelem jsou i vztahy a sociální prostředí jedince. U seniorů lze pozorovat určité zpomalení percepčních, motorických a poznávacích procesů. Změny se vyskytují i v oblasti paměti, intelektových schopnostech, emocionalitě i osobnosti člověka. S přibývajícím věkem se též snižuje celková vitalita osoby (Jedlička, 1983). Ageismus neboli věková diskriminace se může týkat člověka kterékoli věkové kategorie, je-li na něj pohlíženo prostřednictvím předsudků či stereotypů o jeho věku a tyto se pak přenášejí do jednání s danou osobou (Vidovićová a Rabušic, 2005). Vůči seniorům se může projevovat ageismus v mnoha směrech a odvětvích s různou závažností. V pracovně právních vztazích bývají starší lidé podceňováni, že na svoji práci již nestačí, neumí se přizpůsobit novým technologiím, nebudou mít dostatečné pracovní tempo, ve zdravotnictví se projevuje neochota k nákladným operacím či léčbám, podceňování schopnosti regenerace organismu seniora, či jeho ochoty a zápalu k rehabilitaci. Infantilizace či upírání rozhodovacích možností jsou dalšími příklady diskriminace starých lidí, které jsou pro ně velmi citelné a často i ponižující (Kalvach a Onderková, 2006). 23

2.1.4

Sociální aspekty stáří a stárnutí Jako prevenci patologických projevů lidí během sénia je nutné přijmout fakt,

že s postupně přibývajícím věkem jedince se mění jeho postavení a funkce jak ve společnosti obecně, tak i v rámci rodiny, jiným slovy se mění jejich sociální role. Obecně lze říci, že role mohou být seniory posuzovány negativně i pozitivně. Mezi negativně vnímané role patří např. ztráta role pracujícího (odchod do důchodu), nebo vynucení role vdovy/vdovce zapříčiněné smrtí ztráta partnera/ky. Pozitivně pak bývá seniory vnímána role rodičů (osamostatnění vlastních dětí), prarodičů (narození a starost o vnoučata), nebo role důchodce (více času, nové zájmy, rozvoj sociálních kontaktů) (Jarošová, 2006; Tošnerová, 2009). 2.1.5

Potřeby seniorů Stárnutí je charakteristické poklesem potřeby nových podnětů a zkušeností,

či ochoty nevyhnutelnou změnu akceptovat a vzestupem důrazu na jistotu a stabilitu. Prožívání stárnutí a adaptace na toto období je spojena s větší koncentrací na sebe sama na uspokojení vlastních potřeb, což vyplývá ze zhoršení některých fyzických i psychických kompetencí a vědomí ubývání soběstačnosti. V současné době je nejznámější a nejvíce akceptovanou teorii hierarchie potřeb, kterou vytvořil americký psycholog polského původu Abrham Maslow, podle jehož teorie jsou nižší (základní) potřeby jsou zásadní pro lidskou existenci, bez jejichž uspokojení nelze saturovat potřeby vyšší. Nižší potřeby zahrnují požadavky fyziologické (spánek, výživa, dýchání, vyprazdňování atd.), které, pokud jsou zabezpečeny samovolně, nejsou středem naší pozornosti. Vyšší potřeby (nebo také psychosociální, duchovní potřeby) jsou podmíněny tužbami (např. zdraví, láska, úspěch, svoboda, nezávislost). Tyto potřeby se vytvářejí na podkladě základních potřeb a jsou pro člověka velmi individuální, trvalé a motivační. Jedinec jim věnuje spoustu energie a pozornosti, jelikož mají pro něj významnou hodnotu (Haggbloom, 2002). Česká psycholožka Jiřina Šiklová (2003) ve své práci vycházející z Maslowovi pyramidy lidských potřeb prezentuje členění lidských potřeb na dvě základní skupiny. První skupina: alfa potřeby - základní potřeby, bez kterých nemůžeme skoro žít. Patří mezi ně: jídlo, pití, přístřeší, teplo, sex, spánek apod. Pokud jsou naplněny, jejich hodnotu téměř nevnímáme, přijímáme ji jako samozřejmost a dále ji nepotřebujeme rozšiřovat. Druhá skupina: beta potřeby - potřeby rozvojové, jež se nikdy nenaplní a přestože jsou saturované, jejich potřeba stoupá, protože náš život 24

rozvíjejí a obohacují. Patří sem: poznávání, vzdělávání, láska, citové vazby, zábava, blízkost druhých lidí, také potřeba společenského uznání nebo ocenění od druhých. Druhotné potřeby vznikají a rozvíjejí se až po naplnění základních potřeb. 2.1.6

Funkční různorodost seniorů Jak je již zmíněno na začátku této kapitoly, populace seniorů je velmi

heterogenní. To se odráží i v jejich zdatnosti a možnostech sebeobsluhy. V ošetřovatelské péči proto dělí seniorskou populaci dle funkční zdatnosti jedince na kategorie: zdatní, nezávislí, křehcí, závislí, zcela závislí a umírající. Zdatnými lze nazvat ty seniory, kteří si i přes svůj věk udržují velmi dobrou fyzickou zdatnost, podávají i fyzicky náročné výkony a dobře zvládají i náročnější zdravotnické úkony. Ve zdravotnické péči probíhá zotavování po zákrocích rychle a rehabilitace bývá rychlá a úspěšná. Nezávislí jsou takoví senioři, kteří jsou schopni se o sebe postarat, zvládají běžné činnosti spojené s domácností. Problémy nastávají pouze při krizových situacích, například onemocnění, dlouhodobý výpadek provozu výtahu, kdy přestávají zvládat péči o domácnost či nákupy. Nezávislí senioři potřebují asistenci pouze v období zátěže krizovou situací, jinak jsou plně soběstační. Křehké seniory lze popsat jako ty, kteří jsou ohroženi náhlou změnou funkčních schopností, například po pádu, náhlého poklesu zdravotního stavu, či náhlou nezabezpečeností, například neschopnost obstarání nákupu. Při zátěžových situacích nezvládají sebeobslužné činnosti a potřebují stálou dopomoc s náročnějšími úkony každodenního života. Závislí senioři často z duševních či tělesných důvodů nezvládají část, či všechny každodenní sebeobslužné činnosti, a proto potřebují pomoc při oblékání, mytí, jedení, přesouvání se z místa na místo, či používání toalety. Zcela závislým můžeme nazvat seniora, který je dlouhodobě upoután na lůžko, nebo má významné poruchy vědomí. Vyžadují proto péči zajišťující antidekubitní režim, výživu a hydrataci (Kalvach a Onderková, 2006). Umírající senioři mají specifické potřeby dle zdravotního stavu a je potřeba jim zajistit komplexní paliativní péči (Bužgová, 2011).

25

2.1.7

Motivovatelnost seniorů Senior pohlíží na svět skrze své zkušenosti a je mnohem více zaměřen na sebe

sama, proto je méně empatický vůči svému okolí. Není pro něj snadné se nadchnout pro nové věci, protože je opatrnější a rezervovanější ke světu kvůli většímu množství zkušeností. Raději se chce vyhnout neúspěchu a dá tomuto pocitu přednost před touhou uspět, proto se stává pasivním u náročných činností, u kterých nemá jistý kladný výsledek (Velemínský a kol., 2007).

2.2 Péče o seniory Správná péče o seniory je jedním z hlavních faktorů úspěšného zajištění kvalitního života během sénia. Zmínky o pomoci a ošetřování nemocných a trpících lidí jsou záznamy již od nejstarších dob. Základy a profesionální rozvoj ošetřovatelství byl položen až v druhé polovině 19. století Florence Nightingale (Jarošová, 2006). Díky ní se ošetřovatelství stalo uznávanou disciplínou. Dnešní moderní ošetřovatelství je založeno na holistickém přístupu k člověku ve zdraví a za ideální řešení se považuje pečovat o seniora co nejdéle v domácím prostředí kvůli lidské blízkosti, osobnímu vztahu a motivaci. Jedná se především o udržení a podporu zdraví, ale také o uspokojení základních potřeb. Tato péče nemusí být vždy poskytována odborníkem, mohou se na ni podílet blízké osoby, rodina či pečovatelská služba, ale i senior sám v rámci rehabilitace a udržování nebo zlepšování sebepéče (Marková, 2006). 2.2.1

Senior a rodina Rodina představuje společensky uznávanou formu vzájemného soužití svých

členů, tvoří pevné a stálé krevní pouto. Je předpokladem pro naplnění funkce biologické, ekonomické, výchovné, socializační a emocionální. Starý člověk měl dříve v rodině významné postavení, byl garantem moudrosti, protože byl zkušený. Rodinné zázemí je pro seniora velká sociální jistota podobně jako trvalý manželský vztah. Manželé přebírají roli pečovatelů o sebe samé a jejich dospělé děti jim poskytují pouze doplňkovou pomoc a citovou oporu. Pro stárnoucího člověka znamená dobře fungující rodina záruku pomoci psychické, fyzické i hmotné v případě nesoběstačnosti. V případě seniorů je ve vícegenerační rodině solidárnost a pomoc vzájemná. V počátcích, pokud je

26

senior schopný, může hlídat vnoučata, přivést a odvést je do školy či kroužku, pohlídat, poradit, pomoci s různými lehčími domácími pracemi (úklidem, vařením nebo na zahrádce apod.). Vytváří také pro „své mladé“ oázu klidu a pohody v jejich uspěchaném životě. Někteří senioři „mladým“ vypomáhají i finančně. Někdy také senior v neúplné rodině „supluje“ roli jednoho z rodičů a dětem nahrazuje chybějící článek rodiny (Zavázalová, 2001). Současná moderní doba je typická nezávislostí prarodičů, kteří žijí často odděleně či samostatně a vícegenerační soužití podstatně volnější než bylo dříve. Rodiny a její členové existují vedle sebe, vědí o sobě a jsou v kontaktu. S narůstajícími roky se projevuje tendence navrácení se ke svým kořenům a snaha být blíže dětem. Přání osamostatnit se je oboustranná, mladí i rodiče v našich podmínkách chtějí žít sami. Mezigenerační výpomoc, ať psychická, tak fyzická platí, pokud je rodina schopna a ochotna ji poskytnout. K vzájemnému porozumění je nezbytná nejen tolerance, ale též znalosti o potřebách všech zúčastněných ve zdraví a nemoci. Společné soužití generací není ještě zárukou a prevencí před osamělostí (Tošnerová, 2009). Někdy je těžké se o seniora v rodině postarat, z důvodu nedostatečných prostor bytu, velké vzdálenosti, dále jeho snižující se soběstačnosti a následné nezbytné péče. Dočasnou úlevu, pomoc a regeneraci sil, rodinám pečujícím o své staré a přestárlé rodiče, poskytuje stát prostřednictvím sociálních služeb. 2.2.2

Zdravotní a sociální služby pro seniory Mezi zdravotní zařízení, která se uplatňují v péči o seniory, patří zařízení

následné péče, léčebna dlouhodobě nemocných, či geriatrické oddělení v nemocnici. Sociální služby seniorům jsou pak nabízeny v geriatrických denních centrech a stacionářích, v hospicích, domovech pro seniory, domovech se zvláštním režimem, domovech důchodců a jiných. Zařízení následné péče nebo léčebna dlouhodobě nemocných (LDN) Na tomto oddělení se nachází nemocní ve stabilizovaném stavu, se stanovenou diagnózou, kteří vyžadují delší léčebný a rehabilitační program, pacienti polymorbidní, v terminálním stadiu nebo pacienti, kteří překračují kapacitu reálně nárokované domácí péče. Činnost zaměstnanců (zdravotní sestry) se zde vyznačuje individuálním přístupem, který se zaměřuje se na uspokojení základních potřeb, předcházení imobilizačního

syndromu,

nácvik

denních

27

činností,

aktivizace

a komplexní

ošetřovatelská péče. Cílem těchto oddělení je udržení, zlepšení či návrat soběstačnosti a kvality

života,

popřípadě

zachování

důstojnosti

včetně

terminální

péče

nemocničního

typu,

(Komačenková, 2010). Geriatrická oddělení Geriatrická

oddělení

jsou

to

akutní

oddělení

charakterizované specializovanou péčí o seniory s akutním zhoršením stavu a soběstačnosti, který bezprostředně ohrožuje seniora, ale není indikací k hospitalizaci na jiném oddělení. Cílem těchto oddělení je zlepšení zdravotního stavu a soběstačnosti seniora, stanovení diagnózy a návrh dalšího léčebného režimu a postupu péče při úrazech, malnutrici, nutričních poruchách, delirantních stavech aj. Základní metodou je zde rehabilitace, diagnostika a terapie. Zdravotní personál zde plní stejnou roli jako na odděleních následné péče, či v léčebně pro dlouhodobě nemocné (Holmerová, 2010). Geriatrická denní centra, stacionáře Stacionáře poskytují ambulantní sociální služby, které jsou poskytovány lidem, kteří se z důvodu věku, zdravotního postižení, či dlouhodobého duševního onemocnění neobejdou bez neustálé pomoci jiné fyzické osoby. Tito lidé obvykle bydlí doma s rodinou, v chráněných, či podporovaných bytech a do služby docházejí jen na určitou část dne. Jejich situace jim zpravidla nedovoluje, aby pracovali, a zároveň nejsou schopni trávit čas sami, bez pomoci další osoby. Tato služba umožňuje opatrovateli (rodina, blízký člověk), aby nemusel celý svůj soukromý i pracovní život podřídit péči o danou osobu, avšak umožňuje závislé osobě žít v jejich přirozeném prostředí a zároveň jejich pečovatelům nadále chodit do práce, či se věnovat jiným aktivitám (Kalvach, 2004). Hospic Je to zvláštní forma ošetřovatelského ústavu nejen pro seniory. Vychází z myšlenky úcty k člověku, kde každý člověk má právo na důstojnou smrt. Na rozdíl od lůžkových nemocničních zařízení (LDN) se hospicová péče se nesnaží o vyléčení nevyléčitelných nemocí, ale o to, aby závěrečná část života těžce nemocného pacienta byla maximálně kvalitní, aby netrpěl bolestí, aby nebyl ničím a nikým omezován ve svých aktivitách po celých 24 hodin, aby mu byla poskytnuta kvalitní péče jak fyzická (hygiena, odstranění bolesti), tak psychická, včetně péče duchovní (má-li pacient zájem, duchovní péče není nikomu vnucována). Součástí komplexní hospicové péče je paliativní medicína, která se zabývá odstraňováním, tlumením jakýchkoli bolestí

28

pacienta (Šafránková a Nejedlá, 2006). Domácí péče Posláním domácí péče je náhrada nebo oddálení hospitalizace na lůžkovém oddělení a poskytování kvalitní ošetřovatelské péče v domácím prostředí, což vede k dobré psychické pohodě, která hraje důležitou roli v léčení a uzdravování, popřípadě umožnit dožití v rodinném kruhu za důstojných podmínek. Domácí péče by měla zajišťovat léčebný režim, který je dostupný sedm dní v týdnu. Dle doporučení ošetřujícího lékaře a dle aktuálního stavu pacienta je poskytována základní zdravotní a sociální péče (např. zajištění osobní hygieny, prevence dekubitů, příjem tekutin a stravy, obklady), odborná zdravotní a sociální péče (sledování vitálních funkcí, odběry biologického materiálu, převazy, aplikace injekcí, edukace klienta, rehabilitační péče aj.) a specializovaná zdravotní a sociální péče (např. aplikace diagnostických přístrojů, podpůrná psychoterapie, spirituální péče, případně odborný monitoring u chronicky nemocných (Naděje) Domov se zvláštním režimem Tato zařízení se zaměřují na poskytování pobytových služeb osobám s chronickým duševním onemocněním, se stařeckou, Alzheimerovou či jiným typem demence a závislým na návykových látkách, které mají v důsledku toho sníženou soběstačnost a potřebují pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Poskytování sociálních služeb je zde přizpůsobeno specifickým potřebám jejich uživatelů.(Zákon 108/2006Sb. o sociálních službách) Domov pro seniory Zákon 108/2006 o sociálních službách specifikuje domovy pro seniory mezi služby sociální péče pobytové. V § 49 dále stojí, že domovy pro seniory poskytují pobytové služby osobám, které mají z důvodu věku sníženou soběstačnost a potřebují tedy pravidelnou pomoc jiného člověka. Zákon o sociálních službách dále vymezuje domovu pro seniory následující činnosti: „a) poskytnutí ubytování, b) poskytnutí stravy, c) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, d) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, e) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, f) sociálně terapeutické činnosti, g) aktivizační činnosti, 29

h) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.“(Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, §49) Zákon o sociálních službách je dále rozšířen ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Zde je v §15 odstavci

1

dále

rozveden

minimální

rozsah

úkonů

spojených

s činnostmi

poskytovanými domovy pro seniory a v odstavci 2 „Maximální výše úhrady za poskytování sociálních služeb v domovech pro seniory.“(Vyhláška č. 505/2006 Sb., §15) Můžeme tedy říci, že domovy pro seniory jsou zařízení pro staré občany, kteří vyžadují komplexní péči, kterou jim nemůže zajistit rodina ani pečovatelská služba. V těchto zařízeních mají obyvatelé zajištěnou lékařskou péči. Sestry a ostatní personál zde zajišťují komplexní pečovatelskou, ošetřovatelskou, rehabilitační, zájmovou i kulturní a společenskou činnost. Na rozdíl od LDN se nejedná o zdravotnické zařízení, a tudíž je možný pobyt i na delší časový úsek, který je vázán smlouvou o délce pobytu (Kalvach, 2004). Samy domovy pro seniory si kladou za své poslání podporu důstojného a kvalitního života seniorů. Udržují a podporují co nejvyšší míru soběstačnosti u svých klientů. Zajišťují příjemné a zároveň bezpečné prostředí prostřednictvím pobytové sociální služby pro seniory se sníženou soběstačností. Podporují a pomáhají seniorům prožít důstojné klidné a dle jejich možností aktivní stáří. Všechny služby poskytují dle individuálních potřeb každého z uživatelů. Domovy pro seniory jsou určeny osobám ve věku nad 65let se sníženou soběstačností z důvodu věku, tyto se nacházejí v nepříznivé sociální situaci, která vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. (Domov pro seniory Modřice, Domov pro seniory Chodov) 2.2.3

Uživatel domova pro seniory Mezi uživateli domova pro seniory zpravidla nenajdeme zdatné seniory, ti se

nejlépe cítí ve svém domácím prostředí a užívají možností trávení důchodového věku dle svých koníčků a zálib. Uživateli tedy ve velmi nízkém procentu jsou nezávislí senioři, kteří vzhledem ke svému věku předpokládají budoucí nemohoucnost a tak s předstihem požádali o umístění v domově pro seniory. Velkou část uživatelů tvoří senioři křehcí a závislí, ti do domova často přicházejí po nějakém úraze, který byl následkem pádu, po zhoršení zdravotního stavu, nástupu Parkinsonovy choroby,

30

Alzheimera či nástupem stařecké demence. Posledními skupinami uživatelů domovů pro seniory jsou senioři zcela závislí a umírající. I tak jsou uživateli pouze 3-4% seniorů starších 70 let (Haškovcová, 1990). Se stářím se zhoršuje schopnost člověka adaptovat se na velké změny v životě, proto je přechod z domácího prostředí do domova pro seniory vždy velmi náročný. Umístění do domova pro seniory je dle Vágnerové (2000) zásadní změnou životního stylu, je spjat se ztrátou domácího zázemí, jistoty a pocitu bezpečí ve známém prostředí. Senior zde ztrácí autonomii, soukromí a soběstačnost, oproti tomu je nucen přizpůsobit se novému prostředí a jeho časovému harmonogramu. I přes častý kontakt s lidmi je uživatel domova sociálně izolován, cizí prostředí v něm vyvolává úzkost a nejistotu. Stres, který starý člověk prožívá po ztrátě svého zázemí, se promítá do jeho chování, prožívání i kognitivních schopností. Ztrátou kompetencí, vysokým podílem stresu, případně poúrazovým stavem s neschopností postarat se o sebe se může začít rozvíjet hospitalismus, syndrom naučené bezmocnosti, nebo maladaptační syndrom. V domově pro seniory se uživatel často musí vyrovnat alespoň s některými z následujících problémů: -

nozokomiální nákazy, které se vyskytují nejvíce v epidemiologicky významných obdobích, jako je konec podzimu a jaro

-

psychosociální trauma způsobené náhlou změnou životního stylu, ztrátou soukromí a nutností přizpůsobení se režimu domova či spolubydlícím

-

komplikace léčby, které mohou být způsobeny nežádoucími účinky léků, reakcí seniora na způsob léčby, inkontinencí a jinými

-

narušení dietních zvyklostí způsobené například nechutenstvím vlivem medikace, či dietním traumatem

-

dehydratace z nedostatečného přijmu tekutin v důsledku ztráty pocitu žízně

-

fyzické trauma způsobené pádem a jinými typickými úrazy vysokého věku

-

deprese, která zkresluje průběh a zhoršuje prognózu onemocnění

-

pobyt na lůžku, který způsobuje ztrátu soběstačnosti, sociální izolaci, vznik pocitu odkázanosti a hospitalismu

-

geriatrický maladaptační syndrom, který doprovází deprese, zmatenost, zhoršení celkového zdravotního stavu, snížení imunity a jiné (Hegyi, 2003)

Hlaváčová (2003) popisuje adaptační reakci po příchodu uživatele do zařízení v několika fázích:

31

1. fáze – poznávání nových lidí a seznámení s prostředím 2. fáze – navazování kontaktů a vztahů, bližší poznání chodu instituce 3. fáze – začleňování do chodu zařízení, časté je slábnutí vazeb mimo domov, čím se může rozvíjet sociální izolace 4. fáze – plné vyrovnání se s životem v domově pro seniory Adaptace je velmi individuální proces, avšak neměla by překročit dobu 6 měsíců. Pokud se uživatel není schopen dostat do 4. fáze, dá se mluvit o maladaptaci. Dle Kalvacha (2008) se maladaptační syndrom projevuje zvýšenou únavou, projevy vegetativního rázu, zhoršenými chronickými bolestmi. Při horším průběhu maladaptace může senior ztratit koncept životního smyslu a jeho sebeúcta a sociální role může být narušena. V nejvážnějších případech vede maladaptační syndrom až k ostrakizmu – pocitu vyloučení, nesounáležitosti s okolím. Následkem může být až sebevražda. S pomocí canisterapie se snažíme utlumit či nejlépe minimalizovat až odbourat rozvoj hospitalismu, narušujeme každodenní fádnost a stereotyp, přinášíme radost, uklidnění, morální či duševní vzpruhu pomocí vzpomínek na hezkou minulost a tím i usilujeme o lepší adaptaci seniorů na nové podmínky.

2.3 Specifika canisterapie při práci se seniory 2.3.1

Vztah seniorů ke zvířeti S přibývajícím věkem, odchodem dětí z domu, případně úmrtím životního

partnera začíná člověk tíhnout i k jiným společníkům, než jsou jen rodinní příslušníci, velká část populace přistupuje k pořízení domácího mazlíčka. Majiteli se nově stávají i lidé, kteří dosud k pořízení zvířete netíhli. Zvíře člověku nabízí přátelství, pocit vzájemného respektu či potřebnosti, nebo dokonce i lásku. Je na člověku závislé a tak je třeba o něj pečovat, senior se ta stává znovu zodpovědným za jinou živou bytost. Vzájemná důvěrnost mezi zvířetem a jeho pánem je unikátní a obdobnou často nenajdeme ani mezi rodinnými příslušníky či s životním partnerem, obdobnou kvalitu důvěrnosti mohou senioři zažít snad jen s malými vnoučaty, která jsou též spontánní ke hrám, dovádění a tvořivosti při naprosté uvolněnosti a čiré radosti (Galajdová a Galajdová, 2011).

32

Kvalitní vztah se zvířetem dokáže nahradit chybějící blízké rodinné a mezilidské vztahy a například ve hmatové stimulaci je u osamělého seniora často i předčí, zvíře je téměř kdykoli připraveno pomazlit se, přitulit se, či se nechat pohladit a obejmout. Starý člověk tak nemusí čekat na návštěvu rodiny a pak doufat v dostatečné objetí, pohlazení, držení za ruku, nebo o ně dokonce žádat. Příjemný fyzický kontakt s blízkými (doteky) je jednou ze základních potřeb člověka, která ve stáří opětovně přibírá na důležitosti. Vzájemný dotek zbavuje úzkosti, pocitu bezmocnosti i strachu, působí proti psychickému strádání. Zvíře se stává nejen společníkem, ale i důvěrníkem, motivací pro lepší péči sám o sebe, protože kdo by se postaral, kdyby se mi něco stalo. Psi k tomu přidávají motivaci k pravidelnému pohybu, pes potřebuje venčit, proběhnout se, pohrát si s jinými. Pes je též přirozený „lamač ledů“ a téma k rozhovoru, s ním po boku se dají lépe navazovat nové sociální kontakty. Údaje z odborné literatury uvádějí, že až 80% majitelů psů ve věku nad 60 let je se svým zdravím spokojeno, oproti tomu u seniorů bez psa je spokojeno pouze 55% (Galajdová, 1999). 2.3.2

Canisasistenet v domově pro seniory Canisterapie v domově pro seniory je často brána jako velmi náročná činnost

na psychiku canisasistenta. I ve společnosti lidí, kteří canisterapii provádějí, se nejednou setkáváme s názorem: “Já bych nezvládl/la dělat canisterapii v domově pro seniory.“ Sama jsem si myslela totéž, dokud jsme tuto práci s mými psy nezkusili. Stančíková a Šabatová (2012, s. 18) o spolupráci se seniorem tvrdí, že „je náročná na osobnost člověka a vyžaduje řadu dovedností, jako dobré komunikační schopnosti, trpělivost, toleranci, vysokou schopnost empatie.“ Canisasistent se zvlášť při prvních několika intervencích může dostat do pro něj neočekávaných situací, proto je velmi důležité, aby byl předem dobře proškolen o své cílové skupině. Měl by znát nejčastější nemoci, se kterými se seniorská populace potýká, chápat úskalí ústavní péče a jejich dopad na uživatele.

Velmi

důležité

jsou

dobré

komunikační

schopnosti

specificky

přizpůsobené seniorské populaci. I přes dobré proškolení se psovodovi v začátcích práce se seniory stane, že je zaskočen nějakou situací. Své rozpaky se musí naučit zvládnout s nadhledem a nejlépe tak, aby si klient vůbec nevšimnul, že situace canisterapeutický tým jakkoli zaskočila (Stančíková a Šabatová, 2012).

33

2.4 Canisterapeutické intervence Canisterapii s jednotlivcem využíváme v domově pro seniory u jedinců, kteří se pro své oslabení nejsou schopni dostavit na skupinové sezeni a rádi by se účastnili canisterapie. Tyto navštěvujeme v jejich bytech a dle jejich momentálního stavu a chuti přizpůsobujeme průběh návštěvy. Využíváme zde jak aktivit za přítomnosti psa, a to u lidí, kteří potřebují hlavně povzbuzení, nebo kontakt se zvířetem, protože sami dříve byli chovateli. Při aktivitách nejvíce využíváme hlazení, drbání a „pamlskování“. Pes buď sedí vedle postele, či křesla klienta, nebo leží po boku v posteli klienta, pro kterého je snazší si tak užít přítomnost psa. Klienti se často rozpovídají o svých dřívějších pejscích,

čímž

podporují

vybavování

si

a

navazují

tak

sociální

kontakt

i s canisterapeutem, nejen s jeho psem. Stejně tak využíváme terapie za přítomnosti psa, při níž klienta motivujeme k pohybu pažemi, případně nohami při hlazení psa, česání, předkládání ruky, aby jim pes mohl dát pac. Procvičujeme jemnou motoriku a orientaci v anatomii psa při „škrabkání za ouškem, pod bradou, na bříšku“, či vybírání pamlsků z pamlskovníku a krmení pejska. Pro některé z našich klientů je canisterapie s jednotlivcem jediná možnost setkávání se zvířetem. Skupinovou formu terapie míváme v rehabilitační tělocvičně domova pro seniory. Je zde menší prostor pro přímé terapeutické působení na klienta, ale naopak je zde možnost navázání nových sociálních kontaktů. Pes je nejen příjemnou součástí společného posezení, ale i dobrým tématem k hovoru. Klienti se nezřídka spolu zapojí do diskuze jak o přítomném psovi, tak o svých bývalých domácích mazlíčcích. Při canisterapii se skupinou tedy nejvíc využíváme aktivit za přítomnosti psa. Nejčastěji opět využíváme hlazení psa, krmení, podávání packy, česání, pes může ve větším prostoru tělocvičny i aportovat, či předvést s psovodem nějaké povely a dovednosti. Při aportování ale i hlazení a dalších aktivitách je třeba vše naplánovat tak, aby se pes pravidelně vyskytoval u všech zúčastněných klientů.

34

3 Výzkumná část Výzkumná část prezentované bakalářské práce je věnovaná otázce, jaký význam má canisterapie pro klienty domovů pro seniory. V rámci práce bylo mým cílem přiblížit canisterapii jako pomocný nástroj pro zlepšení komfortu klientů domovů pro seniory.

3.1 Metodologie výzkumu „Výzkum znamená proces vytváření nových poznatků.“ (Hendl, s. 28, 2012) Výzkum je systematickou a důkladně naplánovanou činností, která se snaží zodpovědět výzkumné otázky a pomoci k rozvoji oboru, jehož se výzkum týkal. Výzkum sám by se měl skládat z fáze přípravné, při které se vybírá výzkumné téma a základní metodologie, fáze plánování výzkumu, ve které se navrhuje celý výzkum, vybírají zkoumané objekty a rozhoduje o podrobnostech výzkumu. Další fází je provedení studie, která zahrnuje sběr dat a jejich analyzování pro zodpovězení, výzkumných otázek. Výzkumnou činnost dovršuje zpráva o výsledcích výzkumu. 3.1.1

Cíl práce Teoretická část práce popisuje základní teoretická východiska potřebná

pro výzkumnou část práce. Výzkum se zabývá canisterapií v domově pro seniory, jak ji vnímají sami senioři v daném domově, ve kterém canisterapie probíhá, i jejich ošetřovatelé. Cílem práce je analyzovat, zda canisterapie uživatelům domova pro seniory pomáhá, co jim přináší, i co jim je při canisterapii nepříjemné. Hlavní výzkumná otázka tedy zní: Pomáhá canisterapie uživatelům domova pro seniory k lepší psychické pohodě či k lepší aklimatizaci na toto nové prostředí? Předmětem výzkumu jsou klienti canisterapie v domově pro seniory, do kterého docházíme, a jejich ošetřovatelé, případně rodinní příslušníci klientů.

35

3.1.2

Výzkumné otázky

Hlavní výzkumná otázka: Jaký vliv má provozování canisterapie na chod domova pro seniory, ve kterém je realizována? Dílčí výzkumné otázky: DVO 1: Je canisterapeutický pes v domově pro seniory přijímán kladně, či záporně? DVO 2: Je klientům canisterapie z řad uživatelů domova pro seniory příjemný kontakt se psem? DVO 3: Je kontakt se psem uživatelům nějak prospěšný? DVO 4: Co se klientům na kontaktu se psem líbí, či nelíbí? DVO 5: Pomáhá canisterapie nějak ošetřovatelům v jejich práci? DVO 6: Jaká negativa s sebou nese provozování canisterapie v domově pro seniory pro uživatele, i pro zaměstnance domova? 3.1.3

Metoda sběru dat Pro úspěšné dosažení výsledků během výzkumu je zásadním krokem vhodně

zvolená metodologie výzkumu (výzkumná strategie). Výzkumná strategie může být založena na měření, které produkují kvantitativní data, a tudíž hovoříme o kvantitativní výzkumné

strategii,

zatímco

kvalitativní

výzkumná

strategie

je

založená

na nenumerickém šetření a interpretaci sociální reality (Žižlavský, 2003). Historicky nebyl z počátku kvalitativní výzkum brán, jako dostatečná výzkumná metoda, v porovnání

s již

dlouho

používaným

výzkumem

kvalitativním.

Teprve

s metodologickým vyjádřením teoretických východisek kvalitativní přístup dosáhl pozice jako soupeř kvantitativního přístupu. V dnešní době převládají snahy o kombinování obou přístupů, aby bylo využito jejich silných stránek (Švaříček a Šedová, 2014). Kvantitativní výzkum vychází z filozofie pozitivizmu, jehož cílem by mělo být formou dedukce získání objektivního důkazu nebo ověření nebo vyvrácení teorie, či hypotézy). Kvantitativní výzkum umožnuje rychlý a přímočarý sběr přesných numerických dat, která lze efektivně zpracovávat (např. pomocí počítačů) a získané výsledky jsou relativně nezávislé na výzkumníkovi. Nevýhodu může být opomenutí fenoménů a ověření teorie v podmínkách, které neodpovídají lokálním podmínkám, 36

nebo může být výzkumník omezen reduktivním způsobem při sběru dat (Gavora, 2000). Kvalitativní

výzkum

vychází

z

fenomenologie,

etnometodologie,

symbolického interakcionalismu (interpretativní paradigma) je založen na o indukci (pozorování - zjištění pravidelností - závěry - teorie). Cíl kvalitativního výzkumu je obvykle spojován s porozuměním chování lidí a popsání fenoménů v přirozeném prostředí. Plánování výzkumu je pružné a vzniká v průběhu práce, soubor pozorovaných subjektů je většinou menší (jedinec, třída, zájmový kroužek apod.). V průběhu výzkumu je nashromážděno velké množství konkrétních dat o jednotlivých subjektech, které se interpretuje, a následně jsou na základě těchto pozorování stanoveny hypotézy. Výsledkem kvalitativního šetření je často vysvětlení chování lidí nebo deskripce fenoménu v určitém kontextu pomocí interpretování nebo deskriptivní zprávy, která však často nemá obecnou validitu, vzhledem k subjektivním preferencím výzkumníka nebo lokálnímu vlivu na určitý fenomén (Hendl, 1999). Zjednodušeně by se dalo říct, že kvantitativní výzkum využívá jako nástroj dotazník, oproti tomu kvalitativní výzkum je realizován formou rozhovorů. Avšak rozhovor může být zdárně použit oběma výzkumnými strategiemi, důležitý je ale jeho záměr a forma. Hloubkový či polostrukturovaný rozhovor bývá veden se záměrem získat komplexní a detailní informace o zkoumaném jevu (kvalitativní přístup), zato standardizovaný strukturovaný rozhovor je veden za cílem zeptat se všech respondentů na stejné otázky ve shodném pořadí (kvantitativní přístup) (Švaříček a Šedová, 2014). Pro svoji práci jsem vybrala metodu kvalitativního výzkumu, která byla realizována

pomocí

mého

pozorování

a

polostrukturovaného

rozhovoru.

Polostrukturovaný rozhovor je založen na použití okruhu otázek nebo témat, které výzkumník s respondenty během rozhovoru probírá. Charakteristickým rysem polostrukturovaného rozhovoru je, že většinou nemá pevnou strukturu, ale často se mění pořadí otázek v závislosti na okolnostech průběhu rozhovoru. Často je v průběhu ke stávajícím tématům rozhovoru mohou přidat další, nová témata, pokud jsou relevantní k již zvoleným tématům a umožnují poznání více „do hloubky“ (Miovský, 2006). Pro správně

koncipovaný polostrukturovaný

rozhovor je nezbytná citlivost,

koncentrace, disciplína a interpersonální porozumění výzkumníka. Zvláštní pozornost je nezbytné věnovat začátku a neméně konci rozhovoru. V úvodu rozhovoru je

37

významným

faktorem

získání důvěry a

prolomení případných bariér mezi

výzkumníkem a klientem a také získat souhlasem se záznamem a zpracováním dat, zatímco dobře provedené ukončení rozhovoru může rezultovat v zisk důležitých informací. V závislosti na složitosti a délce rozhovoru je vhodné použít různé audiovizuální prostředky (např. kamera, diktafon) pro záznam odpovědí (Hendl, 1999). Výzkum ke své práci jsem prováděla polostrukturovaný rozhovor s klienty canisterapie a s pracovníky domova pro seniory. Rozhovor s uživateli domova jsem realizovala přímo při intervenci, což, doufám, vedlo k uvolňující nenucené atmosféře. Senioři byli předem informováni, proč s nimi vedu rozhovor a že vše je anonymní. Jména klientů nejsou uvedena ani v této práci, ani v přepisu rozhovoru pořízeném přímo při něm. Se všemi klienty canisterapie spolupracujeme dlouhodobě a tedy se již známe a myslím, že i to napomáhá příjemné atmosféře při rozhovoru. Kladení otázek jsem se snažila vhodně načasovat, aby klienty nerušilo při interakci se psem. Do odpovědí klientů jsem nezasahovala, ale pokud bylo zapotřebí utvrdit je v tom, že mi nevadí upřímná odpověď, potvrdila jsem to. Rozhovory s pracovníky domova jsme prováděli v době jejich přestávky v jejich kancelářích. Pracovníci byli též seznámeni s účelem rozhovoru a jeho využitím. Potěšila mne příjemná atmosféra, která při rozhovorech panovala, a vstřícnost personálu odpovídat na mé otázky.

3.2 Příprava a realizace výzkumu Při přípravě výzkumu bylo prvotní vytyčit si cíle výzkumu a zvolit výzkumný nástroj, o kterých jsem psala v předchozí podkapitole. Dále bylo třeba vybrat výzkumný vzorek a připravit si podklady k rozhovorům. Celý výzkum probíhal za asistence canisterapeutického psa, proto je zde též popsán. 3.2.1

Výzkumný vzorek Od

účastníků

rozhovorů

bylo

potřeba,

aby byli

dobře

seznámeni

s problematikou canisterapie v domově pro seniory, a aby na ně mohla mít canisterapie nějaký vliv, tedy aby to byli buď přímí dlouhodobí účastníci canisterapie, či jejich ošetřovatelé. Z tohoto důvodu jsem použila výběr záměrný. Záměrně byli tedy vybráni klienti canisterapie v domově pro seniory a jejich přímí ošetřovatelé. Výzkum byl realizován dvěma způsoby: osobními rozhovory s klienty v jejich

38

domácím prostředí přímo při canisterapii a rozhovory s jednotlivými ošetřovateli. Z celkového počtu 13 osob se rozhovorů účastnilo 8 klientů canisterapie, 3 ošetřovatelé, 1 pečovatelka a 1 rehabilitační pracovnice. Mezi účastníky rozhovorů byla převaha žen, jak mezi klienty tak mezi ošetřujícím personálem byli po jednom zastoupeni muži. Canisterapie v domově pro seniory probíhá vždy jednou týdně a klienti se jí účastní dle vlastního uvážení, svého momentálního stavu a chutě ke kontaktu s canisterapeutickým týmem. Ošetřující personál se, kromě rehabilitační pracovnice, terapie přímo neúčastní, ale je v blízkém kontaktu s klienty canisterapie v průběhu celého dne, často těsně před, či těsně po terapii. 3.2.2

Příprava výzkumu Po stanovení hlavní výzkumné otázky a rozvedení dílčích výzkumných otázek

bylo potřeba rozhodnout, jaký výzkumný nástroj bude vhodný pro sběr dat v daném prostředí. Klienti canisterapie v domově pro seniory v dané době bohužel využíval pouze individuální formu canisterapie, proto nemohla být využita ohnisková skupina, která by možná přinesla ještě více informací, než mohou poskytnout rozhovory s jednotlivci. V další fázi přípravy bylo důležité vytvořit si okruhy otázek pro polostrukturovaný rozhovor, zpětně si ověřit, zda postihují aspekty dílčích výzkumných otázek i možné způsoby jejich rozvedení, či upřesnění. Výzkum jsem měla předběžně ústně povolený, bylo však potřeba před zahájením výzkumu podat oficiální písemnou žádost. 3.2.3

Průběh výzkumu Výzkum byl prováděn za příznivých podmínek. S účastníky jsem

komunikovala v prostředí, které jim bylo dobře známo, a vzhledem k tomu, že se spolu již dlouhou dobu setkáváme při canisterapii, jsou dobře seznámeni i s mou osobou. Proto si myslím, že atmosféra při rozhovorech byla uvolněná. S klienty jsem hovořila v průběhu canisterapie a tedy nevnímali nijak nepříjemně prostoje mezi otázkami, které vznikali při zápisu. Naopak s pauzy mezi otázkami občas protáhli ještě o něco více, než by bylo třeba, protože mi bylo líto rušit klienty při canisterapii, i když oni sami to tak nebrali. Klienti byli ochotní a komunikativní. Rozhovory trvaly přibližně 15 minut. Polostrukturovaný rozhovor mi dodal jistotu, že nezapomenu na žádné z témat, které bych ráda probrala, a zároveň jsem měla možnost otázky kdykoli doplnit, 39

či upřesnit a formulovat tak, aby jim každý z klientů porozuměl. Výhodou záznamu zápisem bylo, že jsem mohla komunikovat s klienty tak, jak jsme zvyklí a oslovovat je příjmením, které jsem však do zápisu neuvedla. Nevýhodou byla časová náročnost zápisu, která však neovlivnila náladu a ochotu účastníků. S personálem domova pro seniory jsem hovořila v době jejich přestávky. Byli velmi vstřícní a trpěliví k rychlosti mého záznamu. 3.2.4

Námi užívaný canisterapeutický pes „Pes má krásu bez ješitnosti, sílu bez krutosti a lidské ctnosti bez lidských vad.“

(George Gordon Byron) Citát lorda Byrona mi mluví z duše vždy, když pohlédnu na svého canisterapeutického psa. Dokázala zapomenout na vše zlé, co se jí v prvním roce života přihodilo, a protože jí bylo pomoženo od špatného, rozhodla se, pomáhat s mojí pomocí jiným. Námi užívaný pes je desetiletá fena plemene rottweiler jménem Cara. Své první canisterapeutické zkoušky složila v roce 2008 a od té doby aktivně pracuje s pestrou škálou klientů, např. se účastnila několika zábavných programů při dnech dětí, byla využívána jako jeden z mých 2 psů v rámci vzdělávacího programu o správném chování ke zvířatům pro školy a v posledních letech se věnuje canisterapii na škole praktické a v domově pro seniory. A máme tedy zkušenosti se širokou škálou klientů. Plemeno rottweiler patří mezi jedno z nejstarších plemen psů. Již za dob antického Říma se používalo k pohánění stád a jako pastevecký pes. S římskými legiemi táhli původní psi přes Alpy, aby chránili lidi a stáda, která s sebou legie hnala při dobývání Evropy. V oblasti kolem města Rottweilu se již odedávna chovali statní psi, kteří měli za úkol ochraňovat majetek obchodníků a řezníků. Tito se zkřížili se psy legionářů a jejich novým úkolem bylo střežení a pohánění velkých stád dobytka, obrana pána a jeho majetku. Vzhledem k oblasti, ve které se nadále plemeno utvářelo, dostalo jméno podle blízkého říšského velkého města Rottweil. Rottweiler se, po změně legislativy o obchodu s dobytkem a zákazu jeho hnaní, stal psem řeznickým, byl využíván k tahu řeznických vozíků i k jejich ochraně, stal se tak výborným strážním psem. Počátkem 20. století jej pro své účely našla policie, rottweiler se velmi dobře osvědčil a roku 1910 byl oficiálně uznán, jako policejní plemeno (Jönas, 2001). Pro jeho obranářskou a policejní historii by se mohlo zdát, že je rottweiler

40

pro canisterapii netypické až nevhodné plemeno. Avšak takové plemeno musí splňovat požadavek na pevnou nervovou soustavu a ochotu spolupráce s člověkem. Tyto vlastnosti jsou dvě z několika základních vlastností dobrého canisterapeutického psa. Pokud se pak u jedince vyskytuje přátelskost k cizím lidem a ochota spolupráce s nimi, má pak základní vlastnosti, na kterých se dá začít s výchovou psa ke canisterapii. Cara rozhodně není jediným a nebyla ani prvním psem tohoto plemene, který úspěšně složil canisterapeutické zkoušky a následně prováděl canisterapii. 3.2.5

Etika výzkumu Během svého výzkumu jsem dodržovala stanovené zásady, které je potřeba

při zkoumání zachovávat. Účastníky rozhovorů jsem předem informovala o výzkumu, který provádím v rámci své bakalářské práce, a byli seznámeni s anonymitou výzkumu. Jejich jména nebyla nikde zaznamenána ani uváděna. Také byli předem seznámeni se skutečností, že rozhovory budou písemně zaznamenávány a následně analyzovány. Velmi mne potěšilo, že mi klienti přáli úspěch.

3.3 Popis výsledků 3.3.1

Dílčí výzkumná otázka 1: Je canisterapeutický pes v domově pro seniory přijímán kladně či záporně? K zodpovězení této otázky jsem využila převážně pozorování průběhů našich

canisterapeutických intervencí v domově pro seniory, protože se netýká pouze klientů terapie, ale všech osob, které můžeme v domově během naší návštěvy potkat či je jinak ovlivnit. Při pozorování kontaktu seniorů s canisterapeutickým psem se dá zaznamenat celá škála reakcí. V průběhu provozování terapie v domově pro seniory se tým běžně setká i s jinými uživateli domova, kteří o canisterapii neprojevili zájem, i s ošetřujícím personálem. Jedná se o náhodná setkání na chodbách domova, či se spolubydlícími klientů canisterapie. U uživatelů domova, kteří neprojevili zájem o canisterapii, se nejčastěji setkáváme s reakcí: „Jé pejsek, ten je hezký, ale já se psů bojím.“ Většinou s námi chtějí „prohodit pár slov“ a přítomnost klidného psa, je nikterak neznervózňuje, pouze nechtějí přijít do přímého kontaktu. Někteří uživatelé přítomnost psa nijak nekomentují

41

a pouze se s námi při setkání pozdraví, jiní se se slovy „Jejda pejsek, ten je krásný.“ téměř zajíkají nadšením. Klienty canisterapie jsou většinou lidé, kteří buď již měli svého psa a kvůli své situaci a přestěhování do domova bohužel již psa nemohou mít, nebo lidé, kteří mají obecně kladný vztah ke zvířatům, a tak je jim setkání se psem milé. U nich se setkáváme se zájmem, někdy zprvu opatrným, přeci jen naše fena je středně velká a k tomu černá. Avšak většina lidí „taje“, když se jí zahledí do očí. „Má v nich napsáno, že je hodná.“ „Ona nás nikdy nepokouše, to by ona neuměla.“ Jindy s neskrývanou radostí. „Já bych toho pejska nejraději snědla.“ „Já ty zvířátka tak miluju a tebe, Caro, nejvíc.“ Při každé naší intervenci se potkáme hned s několika členy personálu domova pro seniory. Setkání na chodbách bývají výrazně kladně laděná a spontánní, téměř každý si chce Caru pohladit a alespoň na chvilku si užít kontakt se psem. Pokud se však potkáme přímo u klienta canisterapie je nejčastější reakcí: „Vy tu máte pejska, tak to nebudu rušit.“ Nejméně často se setkáváme s návštěvami uživatelů domova. U nich se setkáváme s reakcemi neutrálními, ale i kladnými: „Babička říkala, že jste u ní dnes byli a že se jí to moc líbilo.“ „To je skvělé, že má …(jméno) možnost pomazlit se tu s pejskem, ona je má moc ráda.“ Za celou dobu, co do domova docházíme (2 roky), jsme se setkali s jedinou negativní reakcí na náš canisterapeutický tým a to shodou okolností od uživatele domova, který choval psy téhož plemene, co je naše Cara, tedy rottweilery. Pro tohoto uživatele byl pes, který chodí k lidem i do postele naprosto nepřijatelný a nechtěl se na něj raději ani dívat, protože je tak zkažený. Vysvětlení, že do postele chodí za klienty, aby jim mohl pomoci, nepadlo na úrodnou půdu. Z rozhovorů pak vyplývá, že klienti přijímají canisterapeutického psa kladně, přijde jim „klidný a milý“, a i ošetřovatelé na něj mají kladný názor. 3.3.2

Dílčí výzkumná otázka 2: Je klientům canisterapie z řad uživatelů domova pro seniory příjemný kontakt se psem? Jak už bylo výše zmíněno, klienty canisterapie jsou pouze ti z uživatelů, kteří

mají o návštěvy psů zájem. Avšak zájem klientů nemusí být stálý a někteří se canisterapie účastní pouze, pokud se cítí dobře.

42

Při pozorování průběhu jednotlivých návštěv u klientů bylo patrné, že jsou rádi, když za nimi přijdeme. Po našem vstupu do místnosti se klientům rozjasnili tváře a objevil se úsměv, vítali Caru slovy: „Kdopak to za námi přišel?“ „Ahoj Caro.“ A podobně. Při těchto návštěvách pro mne byl nejzajímavější vývoj průběhu návštěv u jednoho z klientů dlouhodobě upoutaného na lůžko. Tento při prvních návštěvách byl dosti pasivní v kontaktu se psem, po několika návštěvách začal vypadat průběh výrazně jinak. Ve chvíli, kdy jsme vstoupili do místnosti, klient už se posouval v posteli, aby si tam pro psa udělal místo a mohl jej mít blízko k hlazení. Občas se dokonce stane, že se při hlazení psa natolik uvolní, až usne. 3.3.3

Dílčí výzkumná otázka 3: Je kontakt se psem uživatelům nějak prospěšný? Ošetřovatelé byli na počátku rozhovoru požádáni, aby se vyjádřili k otázce, zda

je canisterapie klientům prospěšná. Zprvu byly odpovědi spíše obecné, časem s doplňujícími otázkami byly konkrétnější. „Ehmmm. Jasně.“ „Samozřejmě, jsem o tom přesvědčen.“ „To určitě jo, jsou pozitivní, usmívají se, baví se o tom.“ Na otázku, co vede ošetřovatele k přesvědčení, že je canisterapie prospěšná, odpověděl: „Určitě si o tom vykládají: „Byl tady pejsek, bylo to příjemné.““ Na otázku, zda by měla nějaké konkrétní příklady, jak canisterapie pomáhá uživatelům, rehabilitační pracovnice řekla: „Konkrétní nemám. Mně stačí, jak se mi klienti u canisterapie citově projevují. Oni tu nemají možnost. My se většinou staráme jen o jejich fyzické tělo a ne o jejich city a pocity. Myslím, že klienti, kteří měli pejska a teď jej nemohou mít, tak tu trpí. Ne fyzicky, ale emocionálně. Pes jim chybí. S canisterapií jim alespoň trochu nahrazujeme kontakt se psem.“ Z odpovědí je patrné, že ošetřovatelé si všímají vlivu canisterapie na uživatele domova. Tuto skutečnost považuji pro svůj výzkum za důležitou, protože pokud by ošetřovatelé nevnímali žádné, byť sebemenší působení canisterapie na klienty, znamenalo by to buď, že tyto informace nevnímají, nebo že canisterapie nemá na uživatele domova naprosto žádný vliv. Sami klienti canisterapie reagovali na dotaz, zda jim návštěvy psů nějak pomáhají, většinou kladně a popisovali zpravidla působení na náladu:

43

„Jsem veselejší, je mi dobře.“ „No jistě. Člověk přijde na jiné myšlenky.“ „Myslím si, že mne to uklidňuje.“ „Ale jo! No, k optimismu. Je s ním takový veselejší ten svět, optimističtější.“ Že má canisterapie vliv na emoce se při pokračování rozhovorů ještě více projevilo, když klienti začali vzpomínat na své bývalé mazlíčky: „Člověk když měl jednou pejska a pak je tady, tak je pak rád, že se může podívat na jiného, osvěží mu to vzpomínky." „…když sem přijde Cara nebo Perry, tak mi to připomene moji Aišu." Na klientech však nebyl patrný zármutek, při vzpomínkách na jejich bývalé mazlíčky, naopak bylo znát, že vzpomínky na ně jsou pro ně příjemné. Pro někoho je ale ještě významnějším přínosem fyzický kontakt se zvířetem a vjemy s ním spojené: „Dělá mi dobře to teplo. … Hlavně mi hřeje bolavou nohu, to je moc příjemné.“ Jediná paní z dotazovaných klientů se k možnosti, že by z canisterapie mohla mít nějaký užitek, stavěla velmi pesimisticky: „Tak to ne. Jsem ráda, ale že by mi … tak to ne. Jedině bych to poznala, kdybych byla taková nějaká špatná.“ Bohužel tato paní při špatné náladě canisterapii odmítá a tedy se nedozvíme, jaký by byl vývoj situace a případně nový pohled paní na canisterapii. 3.3.4

Dílčí výzkumná otázka 4: Co se klientům na kontaktu se psem líbí, či nelíbí? U všech klientů je jednou z hlavních složek canisterapeutické intervence

hlazení psa, při něm si senioři procvičují hrubou motoriku, aniž by to vnímali, zvlášť v poúrazových stavech horních končetin je pes dobrou motivací i pro bolestivé hýbání. Proto je velmi potěšující, že většina klientů na otázku, co se jim při kontaktu se psem líbí nejvíce, uvedla hlazení psa: „Hladit ju, hladit.“ „Hlazení, jako i těma nohama.“ „Všecko, když ji můžu hladit, a když mi dá packu.“ Poslední odpověď naznačuje další oblíbenou činnost se psem, a to podávání packy. Byť to v rozhovorech zmínil pouze jediný účastník, při pozorování průběhu intervencí je zřejmé, že „dej pac“ je pro většinu klientů oblíbená činnost. Ze všech klientů terapie jsou pouze 2, kteří tento cvik po Caře nechtějí. Oba jsou hlavně rádi za

44

blízký kontakt se psem a jeden z nich k tomu dodává: „Já nepotřebuju, abys tu pro mne dělala kousky, ty už jsi z toho beztak unavená, viď Caro. U mě si můžeš odpočinout.“ Že jsou senioři rádi za kontakt se psem, potvrzují jejich další odpovědi: „Hlavně, že je tady.“ „Já su spokojená, když ji můžu dlachnit. Já su spokojená, že je tu, a ona si říká: „Babo, co po mě chceš.““ (směje se) I když z odpovědí respondentů by to tak vyznít nemuselo: „Že byl laskavej a papání mu šlo.“ „Když já nevím. Když ona je pěkná pořád. To já mám nejradši, když si jde ke stolku pro piškoty.“ „Podívejte se tam, není tam něco, co bych jí mohla dát?“ krmení psa je stejně oblíbené a časté jako hlazení. Psa chce krmit opravdu každý a někteří se cítí dokonce provinile, pokud nemají vlastní pamlsky pro psa. Klienti se k otázce, co se jim při kontaktu se psem nelíbí, vyjadřovali převážně v duchu: „To nemůžu říct, co by mne nepotěšilo.“ „To nemůžu říct, ne.“ „Asi na nic nemohu přijít, protože holka je poslušná, milá.“ „Co by se mi nelíbilo?“ Při dalším rozebírání tématu a vyjmenování různých možných negativ kontaktu se psem se objevily nové informace: „No to nemůžu říct nic. Leda tak to slintání, když se popravdě ptáte, ale to já si pak umyju ruce.“ „To mi trochu vadí, ty oslintané ruce, abych s tím pak nebrala jídlo, nebo tak.“ Kromě slinění při odebírání pamlsku se jedna klientka zmínila o tom, že je jí nepříjemné mít oblečení od chlupů, ale je to očekávatelné při kontaktu se zvířetem. V pokoji, kde canisterapie probíhá postupně u dvou klientek, jsem se od jedné z nich dozvěděla, co jí netěší: „Když není u mě pejsek.“ Takováto situace by se bohužel dala vyřešit pouze za přítomnosti dvou psů, aby každá z klientek měla jednoho a nemusela tak čekat až se přestane pes věnovat té, co přišla na řadu první. U jiných klientů byla na všechna vyjmenovávaná negativa odezva pouze „nevadí“, případně doplněná o vysvětlení, prč je tomu tak: „Ne, pro mne kdykoli jsem měl pejska, tak pro mne byl ten nejlepší. Tak teď tu mám alespoň tohoto.“

45

3.3.5

Dílčí výzkumná otázka 5: Pomáhá canisterapie nějak ošetřovatelům v jejich práci? Ošetřovatelé ve svých odpovědích potvrzují mou domněnku, že canisterapie

mimovolně ovlivňuje jejich práci už jen tím, že osvěžuje atmosféru domova: „Hlavně je tu lepší nálada a nám to též zvedne náladu. Ono každé zvířátko, i to morče.“ „Tak to je jasné, nabíjí mne to.“ Ošetřovatelé Caru potkávají rádi a sami si ji chtějí pohladit, což jim narušuje pracovní stereotyp. Dále se k otázce, zda a jak canisterapie ovlivňuje jejich práci, vyjadřovali kladně: „Spíš usnadňuje.“ „Spíš kladně, není to pro nás překážka.“ Po žádosti o rozvedení myšlenky, jak jim usnadňuje práci, se ošetřovatelka zamyslí a pokračuje již konkrétním příklady: „Nejsou znudění. Když jsou sami, začnou pípat, volat sestry, pečovatele, budou neurotičtí.“ Změnu nálady uživatelů domova pociťují všichni dotazovaní pracovníci domova a potvrzují to svými odpověďmi při rozhovorech. Nejvíc samozřejmě probíhající canisterapie ovlivňuje moji spolupracovnici při veškerých intervencích a to rehabilitační pracovnici. Velmi ovlivňuje harmonogram její práce už jen svou časovou náročností, protože každotýdenní návštěva trvá kolem 3 3,5 hodin: „No, už jen svým časem, protože se musím nějakou dobu věnovat jen tomu. Přizpůsobit si harmonogram.“ Dále však připisuje canisterapii i kladné působení na její práci: „Potom mi ta práce přijde kreativnější a obohacující, protože se dozvím nové informace od klientů a vidím na nich nové věci.“ Z odpovědi mimo jiné vyplývá, že uživatelé domova bývají při canisterapii uvolnění a hovorní a jsou sdílnější se svými problémy i přáními. Výrazněji se projevuje i jejich emocionální složka. 3.3.6

Dílčí výzkumná otázka 6: Jaká negativa s sebou nese provozování canisterapie v domově pro seniory pro uživatele, i pro zaměstnance domova? Všichni účastníci rozhovorů se k otázkám směřujícím k negativním následkům

probíhání canisterapie v domově vyjádřili tak, že z toho bylo patrné, že si nejsou 46

vědomi žádných podstatných negativních dopadů. Ošetřující personál neuvedl v rozhovorech žádné negativum, které by pro ně mohla canisterapie přinášet. Naopak vyzdvihovali pozitiva, která jim v domově přináší. Mezi klienty byl nejčastější názor, že je jim nepříjemné mít oslintané ruce, které byl však následováno bodrým konstatováním, že za to vlastně nemůže, když ji chtějí krmit: „Tak to slintání. Ale za to ona nemůže, když si to bere, že poslintá.“ Jedna z klientek si vzpomněla i na to, že při línání jí Cara zanechá větší množství chlupů na oděvu, ale opět poznamenala, že je to očekávatelné: „To že jsem pak třeba chlupatá, ale s tím se dá počítat.“ Zajímavými „stížnostmi“ pak pro mne byly následující: „A ještě ten ocásek mi vadí.“ Nutno říci, že Cara má ocas zkrácený na pouhé 4 ocasní obratle a tedy pouhý jeden jí vystupuje volně ze zádě. Nemůže proto mít klasický psí projev radosti vrtěním ocásku a je tím ochuzena o velký komunikační kanál nejen vůči psům, ale právě i vůči lidem. „Co by se mi nelíbilo? Asi jen, že se na mne nedívá.“ Tu se však jedná o naprosto přirozené vyhýbání se upřenému pohledu do očí, které má pro psa význam výzvy k poměřování sil. To je pro něžnou a submisivní Caru naprosto nepředstavitelné.

3.4 Shrnutí výsledků Výsledky jsou shrnuty dle dílčích výzkumných otázek, na které odpovídají. 3.4.1

Je canisterapeutický pes v domově pro seniory přijímán kladně či záporně? Plemeno rottweiler, které však nemusí každý poznat, má méně oblíbenou

tmavou barvu a médii negativně ovlivněnou pověst. I přes tuto skutečnost jsem při pozorování uživatelů domova pro seniory, kam docházíme na canisterapii, návštěvníků domova i personálu nezaznamenala jedinou negativní reakci na naši přítomnost zde. Canisterapeutický pes je brán částí pozorovaných subjektů neutrálně, avšak většina jeho přítomnost v domově přijímá jako vítané zpestření běžného dne. Největší oblibě se pak těší nejen mezi klienty canisterapie, ale i mezi personálem domova. Z výše zmíněných skutečností lze usuzovat, že canisterapeutický pes je

47

přijímán v domově pro seniory kladně. 3.4.2

Je klientům canisterapie z řad uživatelů domova pro seniory příjemný kontakt se psem? Klienti canisterapie v domově pro seniory jsou všichni milovníci zvířat, většina

z nich měla za svůj dosavadní život alespoň jednoho vlastního psa, ale v domově psa mít nemohou. Proto jsou rádi za možnost kontaktu se psem a dle svých slov se na něj velmi těší. Je to patrné i při každé návštěvě u klientů, protože i když na nás zapomenou a naší návštěvou je překvapíme, vždy nás čile vítají a psa si užívají. 3.4.3

Je kontakt se psem uživatelům nějak prospěšný? Ošetřovatelé si uvědomují vliv canisterapie na uživatele domova. Pozorují

u nich lepší náladu, hovory o canisterapii, menší náladovost a pozitivní naladění v době po canisterapii. Sami klienti popisují, že je pes uklidňuje, přidává jim optimismu a dobré nálady a odvádí od nepříjemných myšlenek. Tyto výstupy se shodují se závěry Hančlové (in Velemínský a kol., 2007), která canisterapii u seniorů přiznává vliv na pocit úspěchu, ovlivnění emocí a nálady i kvality života. Klienti mimoděk potvrzují slova rehabilitační pracovnice, že možnost kontaktu se psem alespoň částečně naplňuje jejich emoční potřebu kontaktu se zvířetem a dovoluje jim vrátit se ve vzpomínkách k vlastním mazlíčkům. Galajdová (2011) dokonce dokládá, že canisterapie dovede vyvolat citové vzpomínky u seniorů trpících Alzheimerovou chorobou a tím zlepšuje jejich stav. Klienti také zmiňují příjemné působení psího tepla na bolestivé části těla. Canisterapie je tedy klientům prospěšná hned v několika sférách jejich života a to psychické, emoční i fyzické sféře. 3.4.4

Co se klientům na kontaktu se psem líbí, či nelíbí? U této otázky se většina klientů shodla na tom, že jejich nejoblíbenější součástí

canisterapie je hlazení psa a to nejen rukama, ale i bosýma nohama. Všichni klienti psa rádi krmí pamlsky a většina od něj chce dát pac. Přiznávají, jak důležitá a příjemná je jim blízkost psa tím, že zdůrazňují přítomnost psa v jejich blízkosti. Mezi nelibé dojmy z canisterapie zařadili klienti oslintané ruce, chlupy na oděvu, či nepřítomnost ocasu. Avšak prvně odpovídali, že na žádná negativa

48

nemohou přijít, že Cara je hodná a milá, když se pak tedy svěřili s informací, že jim je něco nepříjemné, pokračovali, že jsou to předpokládatelné vlastnosti psa a vlastně se dají vcelku jednoduše řešit. 3.4.5

Pomáhá canisterapie nějak ošetřovatelům v jejich práci? Ošetřovatelé přiznávají, že canisterapie má pozitivní vliv na jejich práci,

a že setkání se psem má vliv i na ně samotné, přispívá k narušení stereotypu a kontakt se psem jim zvedá náladu. Obdobné pozorování popisuje Veselská (2013), která zaznamenala velký zájem o canisterapeutického psa z řad personálu hned ve dvou domovech pro seniory. Galajdová (1999) uvádí, že přítomnost zvířat v zařízeních pro seniory brání vzniku syndromu vyhoření u ošetřujícího personálu. Dále mi ošetřovatelé sdělili, že uživatelé domova jsou spokojenější a nevyžadují tak časté návštěvy personálu na pokojích. Pro moji spolupracovnici představuje canisterapie i velkou časovou zátěž, to však vynahrazuje získáváním nových informací od uživatelů a lepší poznání jejich osobností. 3.4.6

Jaká negativa s sebou nese provozování canisterapie v domově pro seniory pro uživatele, i pro zaměstnance domova? Zaměstnancům domova není znám žádný negativní vliv canisterapie na jejich

práci. Žádný z klientů netrpí alergií na psy ani si není vědom významného negativa, které by mu canisterapie přinášela. 3.4.7

Jaký vliv má provozování canisterapie na chod domova pro seniory, ve kterém je realizována? Z výzkumu a výsledků dílčích výzkumných otázek vyplývá, že canisterapie

uživatelům domova pro seniory přináší uvolnění, lepší náladu, i příjemné fyzické podněty. Canisterapie neovlivňuje negativně chod domova, naopak přítomnost psa je milá i uživatelům, kteří o canisterapii neprojevili zájem a personál si uvědomuje, že jsou klienti spokojenější a lépe s nimi spolupracují.

49

Závěr Canisterapie je jednou z podpůrných metod ucelené rehabilitace využívaná u široké škály klientů. Používá se, jak k pečlivě plánovaným terapeutickým účelům, tak k aktivitám za přítomnosti psa, k podpoře psychiky člověka v těžkých životních situacích, či ke vzdělávání. Domovy pro seniory jsou jedním z typů zařízení, které tuto metodu rády využívají. Tato bakalářská práce se zabývá canisterapií v domově pro seniory. Po prostudování odborné literatury byla vypracována teoretická část práce. V ní jsem se zaměřila na vymezení pojmů canisterapie, základní dělení na druhy a formy, účastníky canisterapeutické intervence, dále jsem pak rozebrala pojem senior, zaměřila se na periodizaci stáří, způsoby péče o seniory a vztah seniorů ke zvířatům. V rámci canisterapie v domově pro seniory jsem specifikovala požadavky na osobu canisasistenta, popsala námi využívaného canisterapeutického psa a průběh návštěv u jednotlivců i skupinové canisterapie. Cílem výzkumného šetření bylo odhalit, jestli canisterapie pomáhá uživatelům domova pro seniory k lepší psychické pohodě a jaký vliv má canisterapie na nezúčastněné uživatele domova a personál. Jelikož se canisterapii v domově pro seniory dlouhodobě věnuji, požádala jsem právě tento domov o možnost výzkumu v jeho

prostorách.

Zvolila

jsem

metodu

kvalitativního

výzkumu

formou

polostrukturovaných rozhovorů a vlastního pozorování. Abych mohla dobře zhodnotit výzkumný cíl, vytyčila jsem si šest dílčí výzkumných otázek, které mi pomohly k lepšímu zmapování pohledu zúčastněných na tématiku canisterapie. Zaměřila jsem se na přítomnost canisterapeutického psa v domově, kontakt klientů se psem, prospěšnost canisterapie, kladné a záporné složky kontaktu se psem, ovlivnění práce ošetřovatelů a negativa přítomnosti psa v domově. Přítomnost psa v domově pro seniory hodnotili účastníci rozhovorů kladně a mé pozorování to jen potvrdilo. Za dva roky, co canisterapie v domově probíhá, jsme se nesetkali s jedinou negativní reakcí na naši přítomnost tam a většina lidí, které jsme v domově potkali, na nás reagovala se zájmem. Kontakt s canisterapeutickým psem je klientům příjemný a vždy se na něj těší. Často se ptají ošetřovatelů, zda už pes přišel, nebo si o něm povídají navzájem.

50

Sami klienti domova ve svých odpovědích dokládají, že jim canisterapie pomáhá k lepší náladě, optimismu, nebo že je uklidňuje. Ošetřující personál domova jejich výpovědi potvrzuje a dodává, že klienti jsou spokojenější a je s nimi lehčí pořízení. Klienti se v otázce, co se jim na kontaktu se psem nejvíc líbí, vyjádřili ve prospěch fyzického kontaktu s ním, a přímo jmenovali hlazení. Dle mého pozorování je ve stejné oblibě i krmení psa pamlsky a většina z nich je ráda za podání packy. Jako nepříjemné je pak popisováno oslintání při odebírání pamlsků či zanechání většího množství chlupů na oděvu v období línání. Tato negativa jsou však dle slov klientů očekávatelná a snadno řešitelná. Z odpovědí ošetřovatelů lze soudit, že canisterapie ovlivňuje jejich práci v pozitivním smyslu slova. Popisují, že uživatelé domova jsou spokojenější a mají aktivněji strávený čas. Z personálu domova pro seniory canisterapie nejvýrazněji ovlivňuje práci mojí spolupracovnice, která se účastní všech intervencí a plánuje se mnou každou z nich. Uživatelé domova se jí v průběhu intervencí svěřují se svými problémy, více se jí otevírají a jsou sdílnější. Nikdo z dotazovaných si nebyl vědom žádných negativ, která by ovlivňovala jejich práci či zasahovala do životů uživatelů domova pro seniory. Zavedení canisterapie v domově hodnotí pozitivně a jsou rádi, že zde byla zavedena. Analýzou získaných dat jsem došla k závěru, že canisterapie je v tomto domově pro seniory oblíbená a je vnímána pozitivně napříč celým domovem. Přínos vidím převážně v podpoře psychiky klientů canisterapie, nasycení potřeby kontaktu se zvířetem pro bývalé majitele psů a uvolnění emocí při vzpomínkách na ně. Klienti vnímají psa jako příjemného společníka a důvěrníka. Tuto činnost považuji za přínosnou a jsem přesvědčena o její smysluplnosti. Klienti mi svým jednání pokaždé dávají najevo, že jsou velmi rádi za tuto příležitost a projevují čilý zájem o náš tým. Současný problém canisterapie spatřuji v tom, že právně neexistuje, tedy není pro domovy lehké vyúčtovat si náklady s ní spojené. Musí pak při hledání canisterapeutického týmu spoléhat na nezištnou a dobrovolnickou činnost. Jsem přesvědčena, že nemalá část canisterapeutických týmů pracuje za nulové režie, nebo dokonce svoji činnost dotují. Odměnou jim je jen dobrý pocit z této práce a zpětná vazba od klientů.

51

Použitá literatura Bužgová, Radka. Paliativní péče v geriatrii. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2011, 101 s. ISBN 978-80-7368-835-6. Divišová, Zdenka. Praktické využití psů v zoorehabilitaci: pracovní sešit: seminář pro pedagogy. Vyd. 1. V Praze: Česká zemědělská univerzita, 2010, 180 s. ISBN 97880-213-2092-5. Farková, Marie. Dospělost a její variabilita. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009, 136 s. ISBN 978-80-247-2480-5. Freeman-Molová, Michaela. Tvorba norem praxe canisterapie a její definice. In Mezinárodní seminář o zooterapiích. Tvorba norem praxe I. Brno: Sdružení Filia, 2005, s. 10–17. ISBN 80-239-5863-1. Galajdová, Lenka. Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie. 1. vyd. Praha: Grada, 1999, 160 s. ISBN 80-7169-789-3. Galajdová, Lenka a Galajdová, Zdenka. Canisterapie: pes lékařem lidské duše. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011, 167 s. ISBN 978-80-7367-879-1. Gavora, P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. ISBN 80-85931-79-6 Haškovcová, Helena. Fenomén stáří. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, 407 s. ISBN 807038-158-2. Haggbloom, Stevenen J., a kol. The 100 Most Eminent Psychologists of the 20th Century. In Review of General Psychology [online]. Educational Publishing Foundation. 2002, 2002, Vol. 6, No. 2 (139–152) [cit. 14. 10. 2015]. ISSN 10892680. Dostupné z WWW: Hegyi, L. Niektoré riziká pobytu v domovoch dôchodcov. In Geriatria: odborný časopis českých a slovenských geriatrov. Bratislava: RETAAS,2003, roč. 9, č. 2, s. 51 - 59. ISSN 1335-1850 Hendl, Jan. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1999. 278 s. ISBN 80246-0030-7. Hendl, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 3. vyd. Praha: Portál, 2012, 407 s. ISBN 978-80-262-0219-6. Hlaváčová, Gabriela. Přechod seniorů do domova důchodců. Sociální práce, 2003, číslo 2, s. 153-166 Holmerová, Iva. Péče o seniory a nový obor „Medicína dlouhodobé péče“. In Lékařské

52

listy [online]. Mladá fronta. 18. 10. 2010, č. 18 (8) [cit. 14. 10. 2015]. Dostupné z WWW: Jarošová, Darja. Péče o seniory. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2006, 96, 12 s. ISBN 80-7368-110-2. Jedlička, Václav. Praktická geriatrie: učební text pro specializační studium v ošetřovatelské péči a pro zdravotní sestry pečující o staré a dlouhodobě nemocné občany. 1. vyd. Brno: Ústav pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků, 1983, 274 s. Jönas, Wilhelm. Rotvajler. 1. vyd. V Praze: Fortuna Print, 2001, 157 s. ISBN 80-8614487-9. Kalinová, Věra. Canisterapie – význam psa na letním dětském táboře. Ročníková práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta. 2001, 61 s. Kalinová, Věra. Standardy v canisterapii. In Sborník příspěvků z Mezinárodní semináře o zooterapiích k tvorbě metodik 25. - 27. 6. 2004 v Brně. Brno, Sdružení Filia, 2004. ISBN 80-239-3591-7 Kalinová, Věra. Canistherapy as Supporting Rehabilitation Method in Czech Republic. In Journal of Health Sciences: Management and Public Health. České Budějovice: University of South Bohemia, Faculty of Health and Social Studies, [online]. 2007, roč.

7,

č.

2,

s.

261-271.

[cit.

29.

1.

2015].

Dostupné

z WWW:

ISSN 1512-0651 Kalvach, Zdeněk. Geriatrie a gerontologie. 1. vyd. Praha: Grada, 2004, 861 s. ISBN 80247-0548-6. Kalvach, Zdeněk a Onderková, Alice. Stáří: pojetí geriatrického pacienta a jeho problémů v ošetřovatelské praxi. Praha: Galén, 2006, 44 s. ISBN 80-7262-455-5. Kalvach, Zdeněk. Geriatrické syndromy a geriatrický pacient. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008, 336 s. ISBN 978-80-247-2490-4. Krejčířová, Olga. Speciálně pedagogická andragogika - teorie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013, 99 s. ISBN 978-80-244-3690-6. Komačenková, Dagmar. Vliv sestry na proces stárnutí. In Sestra. 2010, roč. 20, č. 6, s. 66-68. ISSN 1210-0404. Marková, Eva, Venglářová, Martina a Babiaková, Mira. Psychiatrická ošetřovatelská péče. Praha: Grada, 2006, 352 s. ISBN 80-247-1151-6.

53

Miovský, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing, 2006. 332 s. ISBN 80-247-1362-4 Mojžíšová, Adéla. Vliv canisterapie na psychosociální zdraví. Disertační práce. Trnavská univerzita, Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce. 2003. 125 s. Nerandžič, Zoran. Animoterapie, aneb, Jak nás zvířata léčí: praktický průvodce pro veřejnost, pedagogy i pracovníky zdravotnických zařízení a sociálních ústavů. 1. vyd. Praha: Albatros, 2006, 159 s. ISBN 80-00-01809-8 Neubauerová, Renata, Ježek, David, Hanuš, Petr a kol. Využití psa na letním dětském integračním táboře Hradec. In Kontakt. Roč. II, č. 2, 2000, s. 62-65. ISSN 12124117 Odendaal, Johannes. Zvířata a naše mentální zdraví: proč, co a jak. Vyd. v češtině 1. Praha: Ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze vydalo nakl. Brázda, 2007, 173 s. ISBN 978-80-209-0356-3. Olbrich, Erhard. Menschenbrauchen Tiere. In Grundlagen und Praxis der tiergestützten Pädagogik und Therapie. Stuttgart: Kosmos. 2003. 502 s. ISBN 3-440-09474-X. Pacovský, Vladimír. O stárnutí a stáří. 1.vyd. Praha: Avicenum, 1990, 135 s. ISBN 80201-0076-8. Stančíková, Markéta a Šabatová, Jitka. Canisterapie v teorii a praxi: sborník her a pomůcek pro praktickou realizaci canisterapie u různých cílových skupin. 1. vyd. Ve Vyškově: Sdružení Piafa, 2012, 103 s. ISBN 978-80-87731-00-0. Svobodová, Ivona a kol. Využití zvířat v zoorehabilitaci. Vyd. 1. V Praze: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2010, 126 s. ISBN 978-80-213-2129-8. Šafránková, Alena a Nejedlá, Marie. Interní ošetřovatelství. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1148-6 Šiklová, Jiřina. Deník staré paní. 1. vyd. Praha: Kalich, 2003, 183 s. ISBN 80-7017865-5. Švaříček, Roman a Šedová, Klára. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Vyd. 2. Praha: Portál, 2014, 377 s. ISBN 978-80-262-0644-6. Tošnerová, Tamara. Jak si vychutnat seniorská léta. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2009, 239 s. ISBN 978-80-251-2104-7. Vágnerová, Marie. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, 522 s. ISBN 80-7178-308-0. 2000. 522 s. ISBN 80-7178-308-0.

54

Velemínský, Miloš a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, 2007, 335 s. ISBN 978-80-7322-109-6. Verdun, Ramirez E., Karlseder, Jan. Replication and protection of telomeres. In Nature [online]. Macmillan Publishers Limited. 21 June 2007, 447 (924-931) [cit. 14. 10. 2015]. ISSN: 0028-0836. Dostupné z doi:10.1038/nature05976 Veselská, Adriana. Canisterapie z antropologické perspektivy: bakalářská práce. Pardubice: Univerzita Pardubice, Filozofická fakulta, 2013, 55 s. Vidovićová, Lucie a Rabušic, Ladislav. Věková diskriminace - ageismus: úvod do teorie a výskyt diskriminačních přístupů ve vybraných oblastech s důrazem na pracovní trh. Praha: VÚPSV, výzkumné centrum Brno, 2005, 54 s. ISBN 80-239-4645-5. Zavázalová, Helena. Vybrané kapitoly ze sociální gerontologie. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2001, 97 s. ISBN 80-246-0326-8. Žižlavský, Martin. Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. Vyd.1. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 142 s. ISBN 80-210-3110-7.

55

Internetové zdroje Anitera o.p.s. [online]. Vše o animoterapii, [cit. 27. 1. 2015]. Dostupné na WWW: Autismus bez cenzury [online]. Terapie, [cit. 7. 2. 2015]. Dostupné na WWW: Canisterapeutické centrum Zlín [online]. Co je canisterapie, [cit. 5. 2. 2015]. Dostupné na WWW: Canisterapie o. s. [online]. Historiecanisterapie, [cit. 4. 2. 2015]. Dostupné na WWW:


canisterapie> Canitera [online]. Canisterapie, [cit. 7. 2. 2015]. Dostupné na WWW: Domov pro seniory Chodov [online]. O domově, [cit. 15. 5. 2015]. Dostupné na WWW: Domov senior Modřice [online]. O nás, [cit. 15. 5. 2015].Dostupné na WWW: Lacinová, Jiřina. Nefarmakologické přístupy v péči o pacienty s Alzheimerovou nemocí -zooterapie. In Kurs Kognitivní poruchy a demence IX, Brno říjen 2012 [online], 4. - 5. 10 2012 [cit. 4. 2. 2015]. Dostupné na WWW: Naděje [online]. Domácí ošetřovatelská péče [cit. 14. 10. 2015]. Dostupné na WWW: Pet Partners [online]. Benefits of AAA/T, [cit. 9. 2. 2015]. Dostupné na WWW: Pomocné tlapky – Canisterapie [online]. Canisterapie – základní informace, [cit. 5. 2. 2015]. Dostupné na WWW: Therapy Dogs International [online]. General Information Brochure, [cit. 5. 2. 2015]. Dostupné

na

WWW:

dog.org/HowToJoin.aspx?Page=Information+Pack>

56


Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. In Sbírka zákonů ČR, ročník 2006, částka 164. Dostupné na WWW: [cit. 6. 10. 2015]. ISSN 1211-1244 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. In Sbírka zákonů ČR, ročník 2006, částka 37. Dostupné na WWW: [cit. 6. 10. 2015]. ISSN 1211-1244

57

Příloha Přepis rozhovorů s klienty canisterapie a s některými z jejich ošetřovatelů pečovatelů a rehabilitační pracovnicí. Klient 1 – žena Jak na Vás Cara působí? Mile. Jsem ráda, že sem přijde. Proč tak na Vás působí? Moc se mi věnuje. Jste ráda, že za Vámi dnes přišla? Moc. A těšila jste se? Jo. Jaká forma kontaktu se Vám líbí nejvíc? To že Vám dá packu, či krmení Cary, hlazení? Vše. Hlavně mi hřeje bolavou nohu, to je moc příjemné. Je něco, co se Vám nelíbí? Co by se mi nelíbilo? Asi jen, že se na mne nedívá. Máte dojem, že Vám návštěvy nějak pomáhají? Dělá mi dobře to teplo. Jsem veselejší, je mi dobře. A máte dojem, že Vám nějak škodí? Nebo vám třeba vadí, že Vám tu nechá chlupy? Ne. Co se Vám dnes s Carou líbilo nejvíce? Všechno. Hlazení nohou. Co vás naopak nepotěšilo? Byla bych ráda, aby se na mne dívala. Já mám vždy takovou radost, když za mnou přijde, já mám ráda všechny zvířata.

58

Klient 2 – muž Jak na Vás Cara působí? Velice milá, klidná. Jste rád, že za Vámi dnes přišla? Pokaždé, to vždycky. Člověk když měl jednou pejska a pak je tady, tak je pak rád, že se může podívat na jiného, osvěží mu to vzpomínky. Těšil jste se? Tak já jsem se těšil vždycky. Jaká forma kontaktu se Vám líbí nejvíc? Hlavně že je tady. Je něco, co se Vám nelíbí? Ne, pro mne kdykoli jsem měl pejska, tak pro mne byl ten nejlepší. Tak teď tu mám alespoň tohoto. Máte dojem, že Vám návštěvy nějak pomáhají? Já mám radost, že ho vidím a mohu se s ním pobavit. A máte dojem, že Vám nějak škodí? Nebo vám třeba vadí, že Vám tu nechá chlupy, trošku Vás oslintá? Ne. Co se Vám dnes s Carou líbilo nejvíce? Že byl laskavej a papání mu šlo. Je něco, co Vás naopak nepotěšilo? Ne. Klient 3 - žena Jak na Vás Cara působí? Velice milá a klidná. Jste ráda, že za Vámi dnes přišla? Ano. A těšila jste se? No jistě. Kdybych se netěšila, tak sem nepudu. Jaká forma kontaktu se Vám líbí nejvíc? Všechno. Je něco, co se Vám nelíbí?

Ne. Máte dojem, že Vám návštěvy nějak pomáhají? No jistě. Člověk přijde na jiné myšlenky. A máte dojem, že Vám něco vadí? To že jsem pak třeba chlupatá, ale s tím se dá počítat. Co se Vám dnes s Carou líbilo nejvíce? Všechno. Co se Vám naopak nelíbilo? Vše se mi líbilo. Klient 4 – žena Jak na Vás Cara působí? Uklidňuje mě. Jste ráda, že za Vámi dnes přišla? To víte, že ano. A těšila jste se? Ano. Jaká forma kontaktu se Vám líbí nejvíc? Já bych si ji nejradši zachumlala. Je něco, co se Vám nelíbí? Asi na nic nemohu přijít, protože holka je poslušná, milá. Máte dojem, že Vám návštěvy nějak pomáhají? Myslím si, že mne to uklidňuje. A máte dojem, že Vám způsobuje nějaký problém, třeba chlupy v posteli, i když na to máte deku? Problém absolutně ne. Co se Vám dnes s Carou líbilo nejvíce? Když já nevím. Když ona je pěkná pořád. To já mám nejradši, když si jde ke stolku pro piškoty. Co vás naopak nepotěšilo? Já vám nevím, nevím. Nashledanou paní …. my přijdeme zase za 14 dní. Tak sem trefíte, hlásit se nemusíte.

Klient 5 – žena 82let Jak na Vás Cara působí? Klidnej pejsek. Jste ráda, že za Vámi dnes přišla? To víte, že ano. Těšila jste se? Hmmm. … Mám zvířata ráda, i když jsme doma pejska neměli. Jaká forma kontaktu se Vám líbí nejvíc? To že Vám dá packu, či krmení Cary, hlazení? Možná to pohlazení. Je něco, co se Vám nelíbí? Ani ne. Máte dojem, že Vám návštěvy nějak pomáhají? Mám je ráda. A máte dojem, že Vám nějak škodí? Nebo vám třeba vadí, že Vám tu nechá chlupy? Ne. Co se Vám dnes s Carou líbilo nejvíce? Že jste přišly. Co vás naopak nepotěšilo? Když není u mě pejsek. Klient 6 – žena Jak na Vás Cara působí? Takovým jakoby uklidňujícím dojmem. Jste ráda, že za Vámi dnes přišla? Ano. A těšila jste se? Jo. Právě že jsem se ptala, kdy přijdete, že jste tu dlouho nebyli. Jaká forma kontaktu se Vám líbí nejvíc? Hlazení, jako i těma nohama.

Dělá Vám dobře to teplo, nebo pohyb? I teplo, i pohyb. Je něco, co se Vám vadí? To mi trochu vadí, ty oslintané ruce, abych s tím pak nebrala jídlo, nebo tak. Máte dojem, že Vám návštěvy nějak pomáhají, nebo škodí? Uškodit určitě ne, když sem přijde Cara nebo Perry (pes z druhého canisterapeutického týmu, který do domova dochází), tak mi to připomene moji Aišu. Co se Vám dnes s Carou líbilo nejvíc? Jak tady leží klidně. (Cara leží pod nohama klientky.) A je něco, co Vás nepotěšilo? To nemůžu říct, co by mne nepotěšilo. Klient 7 – žena, 92 let Jak na Vás Cara působí? Normálně, nevím, jak bych … klidná. Jste ráda, že za Vámi dnes přišla? No jistě, to je osvěžení a změna. A těšila jste se? No jo. Co se Vám při kontaktu líbí nejvíc? Třeba hlazení, nebo daní pamlsku Caře…. Všecko, když ji můžu hladit, a když mi dá packu. Je něco, co se Vám nelíbí? No to víte, vadí mi trochu to slintání, ale to se nedá nic dělat u takového psa, Když to tedy chcete popravdě vědět. A ještě ten ocásek mi vadí. (Cara má ocas kupírovaný, tedy s ním nemůže vrtět.) Máte dojem, že Vám návštěvy nějak pomáhají? Ale jo, no, k optimismu. Je s ním takový veselejší ten svět, optimističtější. Co se Vám dnes s Carou líbilo nejvíce? Já su spokojená, když ji můžu dlachnit. Já su spokojená, že je tu, a ona si říká: „Babo, co po mě chceš.“ (směje se) Co vás naopak nepotěšilo?

No to nemůžu říct nic. Leda tak to slintání, když se popravdě ptáte, ale to já si pak umyju ruce.

Klient 8 – žena Jak na Vás Cara působí? Myslím, že je hodný pejsek. Seš hodná, že jo. Jste ráda, že za Vámi dnes přišla? Jo. A těšila jste se? No já na to vždy zapomenu. Jaká forma kontaktu se Vám líbí nejvíc? Hladit ju, hladit. A proč zrovna to hlazení? Tak to nedovedu říct, tak je mi dobře. Je něco, co se Vám nelíbí? Tak to slintání, ale za to ona nemůže, když si to bere, že poslintá. Máte dojem, že Vám návštěvy nějak pomáhají? Tak to ne. Jsem ráda, ale že by mi … tak to ne. Jedině bych to poznala, kdybych byla taková nějaká špatná. A máte dojem, že Vám nějak škodí? Ne. Co se Vám dnes s Carou líbilo nejvíce? Teď, že ju hladím. Co vás naopak nepotěšilo? To nemůžu říct, ne. Skupinový rozhovor se dvěma ošetřovatelkami. Ráda bych se Vás zeptala, jestli máte dojem, že canisterapie nějak působí na Vaše klienty. Jestli pozorujete nějaké změny v jejich chování, třeba alespoň v ty dny, kdy v domově probíhá canisterapie. 1, 2 Myslíme si, že se vždy těší. 1 Kdo má nějaký ostych, tak k nim nemá vztah, ale ti kteří měli dřív nějaké

zvíře, ti jsou rádi, někdo má rád kočky, někdo spíš ty psy, ale spíš převládají ti pejsci, že je mají rádi. 2 Většinou se těší, tak si o tom povídáme. Povídají si i mezi sebou: „Vidělas toho velkýho psa?“ Ovlivňuje canisterapie nějak Vaši práci? To asi ne. Jak to myslíte? Zda ji ovlivňuje negativně, či pozitivně? 1 Spíš kladně, není to pro nás překážka. 2 Hlavně je tu lepší nálada a nám to též zvedne náladu. Ono každé zvířátko, i to morče. Zaznamenali jste nějakou významnější událost spojenou s návštěvou psa v domově? To asi ne. Možná ten Maxík, tak velký pes není jen tak k vidění.(V domově byl nedlouho před výzkumem na návštěvě irský vlkodav) Rozhovor s ošetřovatelem. Pečujete o nějaké uživatele, kteří využívají canisterapii? Ano Máte dojem, že canisterapie má vliv na klienty? Samozřejmě, jsem o tom přesvědčen. Můžete mi popsat, jaký vliv pozorujete? Určitě si o tom vykládají: „Byl tady pejsek, bylo to příjemné.“ Ovlivňuje Canisterapie nějak vaši práci? Ne, to určitě ne. Ale vidím, že je to přínosem, protože vidím na jejich tváři, že jsou spokojení. Zaznamenal jste nějakou významnější událost spojenou s canisterapií? Určitě, někteří jsou velmi aktivní a ptají se: „Přijde dneska pejsek? Rozhovor s pečovatelkou. Pečujete o nějaké uživatele, kteří využívají canisterapii? Ano Myslíte si, že canisterapie nějak ovlivňuje klienty? To určitě jo, jsou pozitivní, usmívají se, baví se o tom.

A ovlivňuje canisterapie nějak vaši práci? Ať už přidává, či usnadňuje. Spíš usnadňuje. Můžete mi říct příklad? Nejsou znudění. Když jsou sami, začnou pípat, volat sestry, pečovatele, budou neurotičtí. Jak jste na tom se vztahem ke psům Vy, máte je ráda? Já, ano. Já psy miluju, ale bydlím v bytovce s rodiči, tak my můžeme mít leda yorkšíra. Když nás tu potkáte na chodbě, vždy si Caru pohladíte, má to na Vás nějaký vliv? Tak to je jasné, nabíjí mne to. Rozhovor s rehabilitační pracovnicí. Vy jste canisterapii v domově zařizovala, splňuje tedy vaše očekávání? Ehmmm. Jasně splňuje. A máte dojem, že canisterapie klientům nějak pomáhá? Ehmm. Jasně. Měla byste nějaké konkrétní příklady? Konkrétní nemám. Mně stačí, jak se mi klienti u canisterapie citově projevují. Oni tu nemají možnost. My se většinou staráme jen o jejich fyzické tělo a ne o jejich city a pocity. Myslím, že klienti, kteří měli pejska a teď jej nemohou mít, tak tu trpí. Ne fyzicky, ale emocionálně. Pes jim chybí. S canisterapií jim alespoň trochu nahrazujeme kontakt se psem. Vy jste s klienty v kontaktu vždy před canisterapií, těší se klienti na canisterapii? Ehmm, těší, všichni, ke kterým chodíme, se těší. Ovlivňuje canisterapie nějak vaši práci? No, už jen svým časem, protože se musím nějakou dobu věnovat jen tomu. Přizpůsobit si harmonogram. Potom mi ta práce přijde kreativnější a obohacující, protože se dozvím nové informace od klientů a vidím na nich nové věci. Zaznamenala jste nějakou významnější událost nebo změnu spojenou s canisterapií?

Myslím, že největší změna byla to, že tu canisterapie vůbec začala, protože tu dřív nebyla. Ze začátku to byl úplný „boom“ všichni chtěli, aby za nimi přišel pejsek, ale časem se to uklidnilo a vytříbilo a teď už chodí jen ti klienti, kteří opravdu chtějí. A pak tedy noví klienti, těm vždy řeknu, ukážu, vysvětlím a pak už je na nich, jestli canisterapii využijí.