Význam canisterapie pro klienty domovů pro seniory

MASARYKOVA UNIVERZITA LÉKAŘSKÁ FAKULTA Katedra ošetřovatelství

Bc. Monika Švancarová

Význam canisterapie pro klienty domovů pro seniory Diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Marie Macková, Ph.D. Blansko 2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně pod vedením PhDr. Marie Mackové, Ph.D. a použila pouze uvedenou literaturu a informační zdroje.

……………………………………….. Blansko 20. 3. 2011

Podpis autora

2

Děkuji PhDr. Marii Mackové, Ph.D., za odborné vedení diplomové práce, za její cenné rady, připomínky a čas, který mé práci věnovala. Poděkování patří i mojí rodině za trpělivost a pomoc, kterou mi poskytovali během celého studia. Děkuji mým současným i bývalým kolegyním za vstřícný přístup po dobu mého studia. Zvláštní poděkování patří seniorům, kteří se podělili o své pocity a canisterapeutům za jejich záslužnou práci. Pohlazení patří všem pomáhajícím psím společníkům.

3

OBSAH 1 2

CÍL PRÁCE ................................................................................................................. 9 CHARAKTERISTIKA PROBLÉMU ....................................................................... 10 2.1 Stárnutí a stáří....................................................................................................….10 2.2 Změny ve stáří ........................................................................................................11 2.2.1 Biologické stáří .............................................................................................11 2.2.2 Sociální stáří..................................................................................................12 2.2.3 Psychické stáří ..............................................................................................13 2.3 Adaptace na stáří ....................................................................................................13 2.4 Potřeby seniorů.......................................................................................................14 2.4.1 Maslowova pyramida potřeb.........................................................................15 2.4.2 Potřeby ve stáří .............................................................................................15 2.5 Senior, rodina a mezigenerační soužití...................................................................16 2.6 Domovy pro seniory...............................................................................................17 2.6.1 Přijetí seniora do domova pro seniory ..........................................................18 2.6.2 Adaptace na ústavní prostředí .......................................................................19 2.6.3 Maladaptace v dlouhodobé ústavní péči .......................................................19 2.6.4 Problémy seniorů žijících v domovech pro seniory......................................20 2.7 Zooterapie...............................................................................................................21 2.7.1 Zooterapie – pojem .......................................................................................21 2.7.2 Historie zooterapie ........................................................................................22 2.8 Canisterapie - pojem, historie a význam canisterapie ............................................23 2.8.1 Canisterapie - pojem .....................................................................................23 2.8.2 Historie vztahu člověka a psa .......................................................................24 2.8.3 Význam canisterapie .....................................................................................25 2.9 Canisterapeutický tým............................................................................................25 2.10 Formy canisterapie.............................................................................................27 2.11 Způsoby aplikace canisterapie...........................................................................29 2.12 Vzdělávání a organizace ....................................................................................30 2.12.1 Organizace v ČR ...........................................................................................31 2.12.2 Organizace ve světě ......................................................................................32 2.13 Zvířata v institucích pro seniory ........................................................................32 2.14 Význam psa pro seniora.....................................................................................33 2.15 Prospěšnost zvířat v domově pro seniory ..........................................................34 2.16 Přínos canisterapie u seniorů .............................................................................35 2.17 Zátěžové situace při canisterapii u seniorů........................................................36 2.18 Canisterapie u klientů s mentálním postižením .................................................38 3 METODIKA ...............................................................................................................39 3.1 Kvalitativní výzkum, případová studie ..................................................................39 3.2 Výběr vzorku..........................................................................................................42 3.3 Metody získávání dat..............................................................................................44 3.4 Metoda vyhodnocování ..........................................................................................46 4 INTERPRETACE VÝSLEDKŮ ŠETŘENÍ ...............................................................47 4.1 Otázky demografické .............................................................................................47 4.2 Otázky z minulosti respondentů .............................................................................47 4.3 Otázky ze současného života respondentů .............................................................52 5 DISKUZE....................................................................................................................62 5.1 Demografické údaje ...............................................................................................62 5.2 Význam minulosti klienta ve vztahu ke canisterapii..............................................62

4

5.3 Život seniora v domově pro seniory a význam canisterapie ..................................64 6 NÁVRH NA ZLEPŠENÍ NEDOSTATKŮ ................................................................75 ZÁVĚR…………………………………………………………………………………….78 ANOTACE………………………………………………………………………………...79 LITERATURA A PRAMENY…………………………………………………………….81 SEZNAM ZKRATEK……………………………………………………………………..85 SEZNAM TABULEK……………………………………………………………………..86 SEZNAM OBRÁZKŮ……………………………………………………………….…….86 SEZNAM PŘÍLOH……………………………………………………….………………..87 PŘÍLOHY……………………………………………………………………….…………88

5

ÚVOD

,,Nechoď tam, kde vidíš světlo, ale tam, odkud slyšíš psy." (Ázerbájdžánské přísloví) Canisterapie je poměrně novým oborem, který si teprve začíná získávat svoje místo v oblasti pomáhání lidem. V přítomnosti zvířat často zapomínáme na starosti, zvířata nás rozptylují, motivují, učí nás péči, pravidelnému režimu i lásce. Dovolím si podělit se o krátkou osobní vzpomínku. Prvního psa jsem si domů přivedla v šesti letech. Toulavý voříšek, vlastně ještě štěně, které několik dnů pobíhalo okolo našeho domu. Dostalo najíst a po dlouhém přemlouvání rodičů už u nás zůstalo. Možná by rodiče tehdy nesouhlasili, nebýt mé babičky. Ta měla poslední slovo: ,,Tož co, vy ste přes den v práci, ve škole, já tady nebudu alespoň sama…“. Sice to tehdy řekla nejspíš proto, aby mě pomohla rodiče přesvědčit, pravdou ale je, že si pejska velice oblíbila a také jeho nejmilejší místo bylo na babiččině křesle. Často o něm mluvila a byla ráda, že se má o koho starat. Psi mají v lidské společnosti zvláštní místo. Pes dělá člověku společnost, přináší mu radost, dává pocit bezpečí a ochrany. Je důvěrníkem i pomocníkem. I senioři si často pořizují psa - kamaráda k procházkám, společníka k osamělému životu a ochránce bezpečí. Bohužel se zvyšujícím se věkem seniora a se zhoršováním zdravotního stavu může nastat situace, kdy se senior musí rozloučit nejen se svým psím kamarádem, ale i rodinou a domovem. Přestěhování do domova pro seniory je pro starého člověka vždy vysoce zátěžovou situací. Neznámé prostředí, změněný zdravotní stav a těžší adaptace vlivem věku bývá pro seniora velmi stresující záležitostí. Ale i člověk, který v domově žije už déle a je adaptovaný, může mít své potíže a problémy, se kterými potřebuje pomoc. Jednou z možností takové pomoci může být i canisterapie. Zda a jak může být seniorům žijícím v domovech prospěšná, jsem se pokusila zjistit ve své práci. Rozhodující je zde hlas seniorů, a to těch, kteří již mají s canisterapií osobní zkušenost. S canisterapií jsem se poprvé setkala, když jsem vybírala štěně pro syna. Chovatelka psů měla na svých internetových stránkách ve fotogalerii velmi zajímavé

6

obrázky. Stará paní, sedící na nemocničním lůžku a objímá vedle sebe psa téměř většího než ona sama. Na druhé fotografii skupinka seniorů s berlemi i bez nich a hází psům míčky. Další fotografie – opět pán vyššího věku, tentokrát ležící i se psem v nemocničním lůžku. Při přebírání štěněte od této chovatelky jsem se o obrázcích zmínila a kromě dalších fotografií, které mi ukázala, jsem viděla i nadšení této canisterapeutky pro její práci se seniory a jejími pejsky. Další setkání s canisterapií na mě čekalo za nedlouho v rámci mé studentské praxe v domově pro seniory. Radost a potěšení jsem tentokrát viděla i ve tvářích seniorů, ke kterým canisterapeutka docházela. Po odchodu pejsků se senioři rozpovídali a neslyšela jsem jediné nepříznivé hodnocení. Tato metoda mě zaujala, sehnala jsem si literaturu, pročetla internetové odkazy a zjistila jsem, že canisterapie má své příznivce i odpůrce. Mezi příznivce patří jednoznačně klienti, canisterapeuté a pejskaři. Do druhé skupiny bych zařadila režim zdravotnických zařízení – zažité představy o nevhodnosti pobytu psa v téměř sterilním zdravotnickém zařízení a dále lidskou ješitnost, že by pes mohl být schopen pomoci tam, kde lidský faktor selhává nebo prostě jen nestačí. Teoretickou část diplomové práce jsem rozdělila do tří oddílů. V první části se zabývám stářím samotným – změnami, ke kterým dochází, potřebami seniorů, významem rodiny pro starého člověka i případným přechodem seniora do domova pro seniory. Druhá část teorie je věnována canisterapii – historickým vývojem, vysvětluje o jakou metodu se jedná i k čemu jí lze využít. V posledním oddíle se zaobírám tématem canisterapie u seniorů – popisuji význam psa pro seniora, přínos i zátěžové situace canisterapie. V metodické části jsem se snažila objasnit, proč jsem pro tuto práci zvolila kvalitativní výzkum, jaké výhody pro toto téma přináší i postupy, které jsem při výzkumu použila. V kapitole věnované výsledkům a jejich analýze se můžete dočíst, k jakým závěrům jsem při výzkumu dospěla a předkládám srovnání s pracemi jiných autorů na toto téma. Věřím, že tato práce může být ku prospěchu těm, kteří canisterapii provádí a pomůže jim lépe pochopit potřeby seniorů. Zdravotnickému personálu a sociálním pracovníkům, kteří se o naše seniory denně starají, může více přiblížit tuto poměrně novou metodu. Ráda bych také přispěla k většímu využití a informovanosti o canisterapii v ústavech sociální péče, případně upozornila na nedostatky v legislativě. V první řadě však jde o seniora samotného – pro mě osobně je velkým přínosem zjištění, jaký krásný vztah jsou senioři schopni navázat nejen se zvířaty, ale i s dobrovolníky, ke kterým

7

canisterapeuté patří, i to, jak moc zvířata dokáží obohatit život starého člověka a dát mu nový smysl.

8

1 CÍL PRÁCE

Hlavním cílem této práce je zjistit, jaký význam má canisterapie pro seniory, žijící v domovech pro seniory. Cestou kvalitativního výzkumu chci zmapovat, jaké je skutečné využití canisterapie v domovech pro seniory v praxi a které faktory mohou mít vliv na zájem seniora o tuto metodu. Současně chci zjistit, jaký má význam canisterapie z pohledu zúčastněných seniorů a ve kterých oblastech sami senioři pociťují její kladné nebo záporné stránky.

9

2 CHARAKTERISTIKA PROBLÉMU

2.1

Stárnutí a stáří

Stárnutí je proces, který je charakteristický pro každý živý organismus a je nedílnou součástí života. Týká se jednotlivců i celé populace a v souladu se současnými demografickými údaji se stává oblastí velmi diskutovanou a aktuální. Stárnutí probíhá již od početí, ale za jeho skutečný projev je považován až pokles funkcí a věkově přiměřená atrofie. Změny biologické se kombinují s mechanismy reparačními, adaptačními, regulačními, obrannými, patologickými, s vlivy prostředí a vlivy životního stylu. Z interakce těchto faktorů vyplývá povaha i závažnost involučních dějů. 1 Výsledkem stárnutí je stáří, je konečnou etapou procesu stárnutí. Jednotná definice stáří neexistuje pro individuálnost a mnohočetnost projevů, proto je obvykle děleno na stáří kalendářní, biologické a sociální.

Věkové skupiny Podle definice Světové zdravotnické organizace (SZO) je možné stáří rozdělit na období časného stáří (60 – 74 let), vlastního stáří (75 – 89 let) a dlouhověkosti (90 a více let). Současné orientační dělení stáří (odvozeno z pojetí B. L. Neugartenové) upřesňuje problematiku, která je pro daný věk aktuální: mladí senioři (65 – 74 let) – problematika penzionování, volného času a seberealizace, staří senioři (75 – 84 let) – problematika

1

Srov. KALVACH a kol., Geriatrie a gerontologie, s. 67.

10

adaptace, tolerance zátěže a osamělosti a velmi staří senioři (85 a více let) – problematika soběstačnosti a zabezpečenosti. 2

2.2

Změny ve stáří Stárnutí a stáří je provázeno změnami v oblasti fyzické, psychické a sociální

(tabulka č.1, s. 11), jedná se však o propojený systém. Podle oblastí ve kterých změny probíhají se dělí stáří na stáří biologické, psychické a sociální.

Tabulka 1: Změny ve stáří 3 Tělesné změny

Psychické změny

Sociální změny odchod do penze

změny vzhledu

zhoršení paměti

úbytek svalové hmoty

obtížnější osvojování nového změna životního stylu

změny termoregulace

nedůvěřivost

stěhování

změny v činnosti smyslů

snížená sebedůvěra

ztráty blízkých lidí osamělost

degenerativní kloubní změny sugestibilita kardiopulmonální změny

emoční labilita

změny trávicího systému

změny vnímání

změny vylučování moči

zhoršení úsudku

finanční obtíže

změny sexuální aktivity

2.2.1

Biologické stáří Vystihuje biologické stárnutí organismu a míru involučních změn a je výsledkem

spolupůsobení geneticky řízeného programu, vnějšího prostředí a patologických faktorů. 4

2 3 4

Srov. KALVACH, Z. a kol., Geriatrie a gerontologie, s. 47. VENGLÁŘOVÁ, M., Problematické situace v péči o seniory, s. 12. Srov. POLEDNÍKOVÁ, L., a kol., Geriatrické a gerontologické ošetrovateľstvo, s. 8.

11

Je spojené se změnami na úrovni struktury orgánů (atrofie) i jejich funkce (ve smyslu zpomalení a úbytku). Týká se všech systémů v těle, ale změny neprobíhají současně. Probíhající změny lze rozdělit podle systémů, které postihují: 5 Kardiovaskulární systém – s věkem se zvyšuje krevní tlak, především systolický, z důvodu zpomalené regulace vznikají ortostatické potíže a tím je zvýšeno riziko pádů. Dochází ke ztrátě elasticity tepen, důsledkem aterosklerotických procesů mají užší průsvit. Respirační systém – klesá samočisticí schopnost průdušek, je vyšší náchylnost k chronickým zánětům dýchacích cest. Snižuje se výkonnost dýchacího svalstva. Trávicí systém – dochází k vypadávání zubů. Snižuje se produkce slin, trávicích šťáv a výkonnost svalů střevní stěny – to vede k trávicímu dyskomfortu. Snížená funkce svěračů vede k inkontinenci. Urogenitální systém – snižuje se koncentrační schopnost ledvin, ochabují svěrače (zejména u žen) a dochází k inkontinenci. U mužů se zvětšuje prostata a vznikají potíže při odtoku moči. Pohybový systém – snižuje se svalová síla i fyzická výkonnost. Je nižší elasticita svalů a šlach. Ubývá svalové hmoty, přibývá tuku. Řídnou kosti, dochází k tuhnutí kloubů a opotřebení chrupavek. Pohyby jsou pomalejší, je zhoršena obratnost a pohyblivost. V důsledku atrofie meziobratlových plotének se zmenšuje výška postavy. Imunitní systém – klesá obranyschopnost organismu, zvyšuje se náchylnost k infekcím. Centrální nervový systém – nastávají početné morfologické změny (atrofie) mozkových buněk, které vedou ke změnám funkce. Je zpomaleno vedení vzruchu na periferii, nastávají změny v hlubokém čití a dochází k poruchám chůze a rovnováhy. Smyslové orgány – klesá zraková ostrost, zhoršuje se adaptace na světlo a tmu, poruchy sluchu nastávají hlavně v oblasti vyšších tónů. Oslabuje se pocit žízně. Je zhoršená regulace teploty (stálý pocit chladu). Kůže je tenká, suchá a vrásčitá, vlasy řídnou, šediví.

2.2.2

Sociální stáří Za počátek sociálního stáří bývá většinou považován nárok na přiznání starobního

důchodu. Zachycuje změny v ekonomické situaci seniora, změny v sociálních rolích 5

Srov. NÉMETH, F., a kol., Geriatria a geriatrické ošetrovateľstvo, s. 19 – 20.

12

a dle společenských měřítek je ukazatelem toho, jak by se senior určitého biologického věku měl chovat. Poukazuje na problematiku penzionování, ztráty společenské prestiže, pokles životní úrovně, věkovou diskriminaci a možnou ztrátu soběstačnosti. Výraznou změnou v životě seniora je smrt životního partnera, ztráta rodiny nebo blízkých přátel.

2.2.3

Psychické stáří Také v této oblasti se objevují výrazné rozdíly. Někteří lidé si své mentální zdraví

a svěžest udrží až do vysokého věku, u jiných ke změnám dochází daleko dříve. Na kvalitě psychického zdraví se velkou měrou podílí osobnost člověka, udržení dobrých psychických funkcí bývá častější u osobnosti

prospektivního charakteru. Všechny

změny, ke kterým ve stáří dochází, mají vliv na chování seniora a současně i na jeho okolí. Ve stáří se zvýrazňují povahové rysy, do popředí se bohužel dostávají ty negativní. Je zhoršena adaptace, zpomaluje se psychomotorické tempo, klesá vitalita, oplošťuje se emotivita. Snižují se poznávací schopnosti a koncentrace pozornosti. Zhoršuje se paměť, přetrvává paměť stará a vštěpování nových poznatků je zhoršené. Úroveň rozumových schopností závisí do značné míry na vzdělání, životních zkušenostech a vrozených schopnostech. Intelektové schopnosti je možno udržovat jejich aktivní činností. Vlivem omezení aktivity vznikají pocity úzkosti a strachu až deprese. Snižují se poznávací schopnosti a koncentrace pozornosti. 6 Naopak se zvyšuje se trpělivost, rozvaha, stálost názorů a životních postojů. Staří lidé mohou svými zkušenostmi velmi obohatit lidskou společnost. Se změnami, ke kterým ve stáří dochází, se každý člověk vyrovnává odlišným způsobem. Schopnost přijmout tyto změny je ovlivněna osobností seniora, reakcemi, se kterými se setkává ve svém okolí, zdravotním stavem a dalšími faktory.

2.3

Adaptace na stáří Od okamžiku, kdy si člověk uvědomuje, že stárne, začíná jeho adaptace a reakce

na stáří. Pro průběh reakcí je důležitý průběh celé životní dráhy. Lidé, kteří se již v mládí 6

Srov. NÉMETH, F., a kol., Geriatria a geriatrické ošetrovateľstvo, s. 20.

13

špatně přizpůsobovali změněným podmínkám, mají problémy s adaptací zpravidla i ve stáří. 7 Pokud nemá starý člověk zdravotní potíže, měl by se snažit být co nejdéle aktivní a najít si svůj program. Současně dochází k určitému uvolňování se z některých společenských rolí (například profesních). Odchod z aktivního života by neměl být vynucený, ale měl by být výsledkem přirozeného vývoje osobnosti a sebehodnocení. Z reakcí na změny vychází modely adaptace na stáří : 8 Konstruktivní přístup – počátek má již v produktivním věku a zahrnuje přípravu na stáří, například snahu o udržení dobrého tělesného zdraví formou zdravého životního stylu a snahu o udržení duševního zdraví formou udržování dobrých rodinných a přátelských vztahů. Senior je optimistický, má reálné cíle. Závislost na okolí – intenzivnější kontakty si senior někdy vynucuje údaji o tělesných obtížích, které nejsou vždy podloženy objektivním stavem. Senior je pasivní, očekává pomoc od druhých, upřednostňuje pohodlí. Nepřátelský postoj – zaujímá senior, jehož mechanismy zvládání zátěže nejsou dostačující,

nepřátelský postoj zaujímá vůči rodině, personálu zdravotnických nebo

sociálních zařízení i spolupacientům, pro okolí je velmi vyčerpávající. Bývá agresivní a nepřátelský zejména k mladším ročníkům. Patří sem i podkategorie sebenenávisti – senior projevuje nepřátelství vůči vlastní osobě, objevují se pocity zbytečnosti a sebenenávisti.

2.4

Potřeby seniorů „Potřeba je něco, co člověk s různou mírou nutnosti, a tedy i naléhavosti, vyžaduje

k životu.“ 9 Každý člověk má své potřeby, které musí uspokojovat, pokud chce svůj život prožívat plnohodnotně a to ve všech etapách životního cyklu. U seniorů jsou tyto potřeby vyjádřeny mnohem naléhavěji. Senioři často nejsou schopni z různých důvodů své

7 8 9

Srov. PACOVSKÝ, V., Geriatrická diagnostika, s. 24 – 25. Srov. VENGLÁŘOVÁ, M., Problematické situace v péči o seniory, s.12. VYMĚTAL, J., Lékařská psychologie, s. 75.

14

potřeby uspokojit sami bez cizí pomoci a je pro ně velmi obtížné udržet si určitou úroveň života.

2.4.1

Maslowova pyramida potřeb V roce 1945 sestavil Abraham Harold Maslow pyramidu potřeb, kterou rozdělil

do pěti stupňů. Uspokojení níže uložených potřeb

je podmínkou pro vznik potřeb

vyšších. Nejníže v pyramidě (jako základnu) Maslow umístil tělesné, fyziologické potřeby – jsou základními potřebami a mají nejvyšší prioritu – slouží k přežití. Patří sem potřeba dýchání, potřeba regulace tělesné teploty, tělesné integrity, potřeba vody, spánku, přijímání potravy, potřeba vylučování a vyměšování, potřeba pohlavního styku a potřeba fyzické aktivity. Druhý stupeň pyramidy tvoří potřeba bezpečí a jistoty – je potřebou vyvarovat se nebezpečí a ohrožení. Sem patří jistota zaměstnání, jistota příjmu, fyzické bezpečnosti, potřeba morální jistoty, jistota rodiny a jistota zdraví. Třetím stupněm je potřeba lásky a sounáležitosti - je sociální potřebou, patří sem potřeba komunikace, informovanosti, potřeba lásky a potřeba někam patřit. Na čtvrtém stupni pyramidy leží potřeba uznání a sebeúcty – je potřebou autonomie, zahrnuje potřebu pocitu užitečnosti a svobody. Na nejvyšším místě se nachází potřeba seberealizace – je to potřeba naplnit své schopnosti, záměry a nalézt smysl života. 10

2.4.2

Potřeby ve stáří Ve stáří se některé potřeby zvýrazňují více než jiné, do popředí se dostávají potřeby

fyziologické (potřeba spánku, vyprazdňování potravy...), potřeba jistoty a bezpečí. Velký vliv na to, jak senior vnímá a prožívá stáří, má uspokojení potřeby lásky, sounáležitosti a potřeby rodiny.

10

Srov. TRACHTOVÁ, E., Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu, s. 13-15.

15

Pochopení potřeb seniorů může napomoci chápat jejich chování. 11 Potřeba místa je pro seniora definována jako spolehlivé místo, teplo, místo u stolu, postel

k

odpočinku

a

tímto

místem

je

v

nejlepším

případě

domov.

U institucionalizovaných seniorů se toto místo často omezuje na lůžko, kde si sytí potřebu spánku, odpočinku a stravování. Proto chce mít starý člověk všechny potřebné věci u sebe a proto si často ukládá do lůžka mnoho osobních věcí a tím si sytí potřebu iluze domova i za zhoršených podmínek. Potřeba bezpečí u starého člověka znamená, že se o něj dokážeme postarat, že bude přijat i se svými nedostatky a možnostmi. Potřeba podpory znamená být povzbuzován v sebepéči, k přijetí nemoci, projevit přání. Ve stáří potřebuje člověk podporu tělesnou, citovou, finanční i společenskou. Potřeba výživy a péče zahrnuje být dobře živen nejen jídlem, ale i informacemi, zažít pocit naplněného života. Potřeba hranic a limitů znamená pro seniora kdo je, co umí, vydrží, potřebuje, co je schopen změnit a co už ne. Je důležité ponechat delší časový limit pro výkon některých činností.

2.5

Senior, rodina a mezigenerační soužití Vícegenerační rodinu tvoří

prarodiče, rodiče, děti. Dobře fungující rodina

poskytuje všem členům bezpečí, pochopení a vzájemnou pomoc v případě potřeby. Panuje přirozená úcta ke starším, ale i respektování nároků mladších členů rodiny. Generační soužití může být řešením problému opuštěnosti starých lidí. Nelze zabránit generačním střetům, ale současně transgenerační citové vztahy obohacují život dětí i prarodičů. Na druhé straně lze odluku mladé generace chápat jako přirozený proces napomáhající seberealizaci podle svých představ. 12 V průběhu dvacátého století dochází k úpadku vícegeneračního soužití rodin. Pro mladé, ale i starší rodiny se jako nejlepší řešení často jeví samostatné bydlení, návštěvy svých rodičů a uchování rodinných vazeb na dálku. 11 12

Srov. KLEVETOVÁ, D., Motivační prvky při práci se seniory, s. 72-73. Srov. KLEVETOVÁ, D., Motivační prvky při práci se seniory, s. 80.

16

Rodinný život má pro starého člověka velký význam. Většinou od rodiny očekává zázemí, pomoc a péči v době zhoršení zdravotního stavu. Pokud se chce rodina dobře postarat o svoje rodiče nebo prarodiče, musí se smířit s tím, že péče o seniora často znamená mnoho kompromisů a obětování ve prospěch seniora. Důležitá je vůle a motivace rodiny, ale také možnosti bydlení, ekonomická situace rodiny, dostupnost služeb domácí péče nebo pečovatelské služby, etické normy společnosti a rodinné tradice. Rodina, které chce o svého seniora pečovat by měla splňovat řadu předpokladů, z nichž nejdůležitější (dle Haškovcové, 1990) jsou: 13 − moci pečovat – mít podmínky fyzické, psychické, sociální, ekonomické, časové, finanční − chtít pečovat – mít dobrou vůli a snahu hledat možná řešení situace − umět pečovat – vědět, jak pomoci. Rodina je v péči o starého člověka nezastupitelná. Velkou pomocí v péči o seniora v domácím prostředí jsou rodině agentury domácí péče, charitativní sdružení, pečovatelské služby, domovinky a jiné terénní a sociální služby. Mnohdy však situace rodiny neumožňuje péči o seniora v domácím prostředí, nebo již senior není schopen pro svůj zhoršený zdravotní stav zůstat doma a je třeba mu umožnit pobyt ve vhodné instituci. Mezi nejznámější z nich patří domovy pro seniory.

2.6

Domovy pro seniory

Domovy pro seniory tvoří asi 75 % kapacity zařízení sociální péče pro dlouhodobou ústavní péči o seniory. Jsou určeny především seniorům, kterým pro trvalé změny ve zdravotním stavu nemůže být zajištěna vhodná péče ve vlastním sociálním prostředí a dále pro starší občany, kteří potřebují nezbytně umístění z jiných vážných důvodů. Přijati nemohou být senioři, kteří potřebují ošetření v lůžkovém nemocničním zařízení, osoby s infekčním onemocněním, chronickým alkoholismem nebo s psychickou

13

Srov. KLEVETOVÁ, D., Motivační prvky při práci se seniory, s. 82.

17

poruchou, kde hrozí ohrožení ostatních klientů. Přijetí probíhá na základě písemné žádosti klienta nebo jeho zákonného zástupce. Obyvatelům je poskytována komplexní péče, která zahrnuje bydlení, zaopatření (úklid, strava,..) zdravotní péči, rehabilitaci, kulturní a rekreační péči. 14 Ve většině domovů pro seniory bývá problém s péčí o klienty s Alzheimerovou chorobou, kteří nejsou schopni pro své onemocnění se začlenit do běžného života v domově. Narušují soužití ostatních klientů a bývá problém se zajištěním jejich bezpečnosti. Proto ve většině domovů pro seniory začaly vznikat zvláštní pavilony nebo oddělení se zvláštním režimem, které se specializují na péči o takto nemocné seniory. 15

2.6.1

Přijetí seniora do domova pro seniory Rozhodnutí o nástupu do domova pro seniory a samotná změna bydliště je

pro seniora vážnou životní událostí, zvláště je-li spojena s odchodem od rodiny, nebo toto přestěhování není zcela chtěné a je podmíněno určitou ztrátou. K takové situaci nejčastěji dochází z důvodu změny zdravotního stavu seniora (imobilita, demence), při které dochází k omezení nebo ztrátě soběstačnosti. Dalším důvodem k přijetí do domova může být i změna ve zdravotním stavu pečující osoby, ztráta partnera nebo jiná tíživá situace, jako například nedostatek finančních prostředků a ztráta bydlení. K rozhodnutí o nástupu mohou seniora přesvědčit i názory nebo přání blízkých osob. V některých případech se dlouhodobá ústavní péče jeví jako významné pozitivní řešení tíživé situace. I v takových situacích patří k obecným jevům adaptační zátěž, ztráta sociální role a perspektiv. Zátěž institucionalizace je dána změnou prostředí, neznalostí nových prostor a lidí, porušením mezilidských vazeb a ztrátou soukromí. Dochází ke změně životní perspektivy, k omezení sociálních kontaktů s vnějším světem. Rizikem může být také nevhodné chování personálu nebo spolupacientů. 16

14 15 16

Srov. KALVACH, Z. a kol., Geriatrie a gerontologie, s. 499. Srov., čas. Sestra 1/2009, str. 46. Srov. KALVACH, Z. a kol., Geriatrie a gerontologie, s. 495.

18

2.6.2

Adaptace na ústavní prostředí Adaptace u seniorů probíhá delší dobu, může být narušena různými okolnostmi

(zdravotním stavem, poruchou smyslových funkcí, mentální úrovní,..). Starý člověk špatně snáší změny v zaběhlých situacích, lpí na svých věcech, svém soukromí a přechod do zařízení sociální péče v něm vyvolává strach, stres, úzkost až delirantní stavy. Ze strany personálu je třeba podpora, trpělivost a především je nutné dbát na dobře propracovaný přijímací proces. Adaptace člověka na ústavní prostředí probíhá většinou stereotypním způsobem v několika fázích. 17 Fáze

seznamovací

(nebo

konfrontační)

probíhá

v

závislosti

na okolnostech nástupu. Ve fázi vnějšího přizpůsobení nastává podřízení zvyků a chování ústavnímu řádu, objevují se pocity a projevy lítosti a stresu. Další fází je fáze vnitřního přizpůsobení – začíná navazování vztahů, sbližování se s lidmi, senior se podílí na dění v domově, pokouší se zařadit do skupiny. Většinou je opět doprovázena řadou stresorů. Fáze slábnoucí vazby na dění mimo ústav nastává zvláště pokud jsou vazby s vnějším světem výrazně omezeny (slabé kontakty s vlastní rodinou, izolace klienta v domově pro tělesné potíže,..). Poslední fází je ztotožnění se s ústavním prostředím, klient si již nepřeje ústav opustit.

2.6.3

Maladaptace v dlouhodobé ústavní péči K maladaptaci dochází tím častěji, čím větší je odlišnost původního prostředí

od prostředí nového. Neznalost problematiky maladaptačního syndromu může vést k nadbytečnému vyšetřování nebo špatnému zhodnocení situace jako projevů pokročilého syndromu demence. Maladaptační syndrom Mezi nejčastější příznaky maladaptačního syndromu v ústavní péči ( Matoušek, 1999) patří ztráta zájmu o sebe a okolí, senioři jsou lhostejní ke zdravotnímu stavu

17

Srov. KALVACH Z. a kol., Geriatrické syndromy a geriatrický pacient, s. 293-298.

19

nebo se naopak upínají na zdravotní potíže. Dochází k poklesu sebehodnocení, zhoršuje se komunikace, klienti jsou uzavření, odmítají oční kontakt. Často se objevuje náhradní uspokojování v úrovni základních potřeb – typické jsou stereotypní hovory a stesky na téma jídlo, vyprazdňování, spánek. Mezi další projevy patří pohybové automatizmy (popotahování oděvu, přecházení), apatické posedávání a

nezájem o animační

a aktivizační programy. Navíc při těsném soužití cizích lidí na vícelůžkovém pokoji narůstá podrážděnost, konfliktnost a přibývá obranných prvků, objevují se známky ztráty psychické rovnováhy. 18 Prevence a intervence u maladaptačního syndromu Znalost problematiky maladaptačního syndromu je základní podmínkou prevence. V období závažných stresorů mají být rizikoví geriatričtí klienti sledováni a tak je umožněna včasná intervence při záchytu projevů maladaptace. K přijetí o dlouhodobé zdravotnické nebo sociální péče by se měl klient aktivně připravit a rozhodnutí o pobytu by mělo být dobrovolné. Před přijetím musí budoucí pobytová služba zajistit přípravu seniora na přijetí formou návštěvy sociálního pracovníka v klientově

bydlišti nebo v nemocnici. Seznámí budoucího klienta se zařízením

i s charakterem poskytovaných služeb, ověří si jeho zdravotní a funkční stav, zjistí zájmy i povahové rysy klienta a domluví se na možnostech bydlení. Po přijetí je klientovi přidělen osobní pracovník, který mu pomáhá v období adaptace i během jeho pobytu v zařízení. Významná je role a zapojení rodiny, aktivní adaptační programy, dostupnost psychoterapeutické podpory, pomoc při řešení problémů. Cílem je napomoci klientovi v jeho adaptaci a začlenění se do prostředí nového domova při zachování jeho osobitosti, autonomie a kontroly nad vlastním životem. 19

2.6.4

Problémy seniorů žijících v domovech pro seniory Klienti domovů jsou vystaveni problémům, které se týkají jak stárnutí samotného,

tak i problémům, které vyplývají z umístění do zařízení sociální péče.

18 19

Srov. KALVACH Z. a kol., Geriatrické syndromy a geriatrický pacient, s. 298. Srov. KALVACH Z, a kol., Geriatrické syndromy a geriatrický pacient, s. 298.

20

S přibývajícím věkem se zdravotní potíže objevují častěji a mají odlišný průběh. Typická je polymorbidita, tendence k chronicitě, komplikacím a dlouhodobá rekonvalescence. Zdravotní potíže snižují seniorovu soběstačnost a mobilitu. Seniora vyčerpávají nejen fyzicky, ale i psychicky – mohou vyvolávat obavy z budoucnosti (strach ze závislosti, bolesti,..). Pro seniora může být onemocnění velkým zlomem v životě, často je nutné smířit se omezeními, které choroba natrvalo přináší. Mezi další změny patří změna kvality života – zahrnuje podmínky ekonomické, bytové, vzrůstá závislost na okolí, omezují se sociální kontakty. Ke zlepšení kvality přispívá uspokojivý zdravotní stav, společenský život (rodina, přátelé), moci se věnovat svým zájmům a udržet si optimistickou mysl. Problémy s adaptací (jak již bylo popsáno výše) jsou důsledkem snížené schopnosti seniora čelit zátěži a změnám. Smutek může být reakcí na uvědomění si, že ztráty v jeho životě (opuštění rodiny nebo domova, kde prožil část života) jsou navždy. Osamělost může pramenit z pocitu nepotřebnosti, odloženosti. Závislost vzniká nejen z důvodu tělesného onemocnění a následné ztráty mobility, ale příčinou může být také psychické onemocnění, například snížení paměti se může člověku bez dohledu stát i osudným. 20

2.7

Zooterapie

"Zvířata nejsou naši bližní, nejsou ani naši poddaní; jsou to jiné národy, chycené spolu s námi v síti života a času".

Henry Beston

Zooterapie obecně znamená využití zvířat pro potřeby a pomoc člověku. Využívají se k ní drobná domácí, hospodářská i exotická zvířata nebo jejich kombinace.

2.7.1

Zooterapie – pojem Pojmem zooterapie rozumíme pozitivní nebo léčebné působení zvířete na člověka.

Výsledek se může projevit v mnoha podobách – a to v oblasti psychické i fyzické. 20

Srov. VELEMÍNSKÝ, M., Zooterapie ve světle objektivních poznatků, s. 135 – 136.

21

U daného jedince dochází ke zlepšení nálady, zmírnění stresu, zlepšuje se komunikace, paměť i motorika. 21 Pouhá přítomnost zvířete u člověka dokáže snížit jedinci krevní tlak, hlazení zvířete vyvolá uklidnění a sníží psychické napětí. Je nutné si uvědomit, že zvíře zde působí v roli zprostředkovatele – o tom, jak necháme zvíře na člověka působit, jak je k léčbě využijeme a co mu dovolíme, o tom musí vždy rozhodovat člověk, tedy zooterapeut. Zooterapie má 10 základních kritérií, podle kterých ji dělíme. 22 Podle zvířecího druhu – nejčastěji využívané zvířata jsou kůň, pes a kočka, dále se používají i drobná domácí zvířata (králík, morče,..), méně často zvířata exotická. Podle metody dělíme canisterapii na aktivity za pomoci zvířat, terapii za pomoci zvířat, vzdělávání za pomoci zvířat a krizovou intervenci za pomoci zvířat. Forma zooterapie určuje způsob návštěvy – návštěvní program, pobytové aktivity, krizové intervence. Podle počtu klientů rozlišujeme skupinovou nebo individuální terapii. Podle způsobu práce může samostatně pracovat jeden tým nebo spolupracovat několik týmů. Další možná dělení jsou podle složení canisterapeutického týmu, podle počtu zvířat, podle složení skupiny, podle zdravotního stavu klientů a podle sociálního prostředí.

2.7.2

Historie zooterapie Člověk je součástí přírody a zvířata mají v jeho životě již odpradávna důležité

místo. Soužití zvířat s člověkem bylo podmínkou pro přežití, člověk využíval zvířat jako zdroj síly, ale také potravy. Dochovaná jsou ale i zjištění, že některá zvířata měla úlohu společenskou, dokonce až nábožensky danou, například archeologické nálezy společného pohřbívání člověka a zvířete. V současné době, kdy jsme se vzdálili přírodě a náš svět je plný techniky a moderních výdobytků naší civilizace, se mnozí navrací k přírodě zpět - vztah ke zvířatům není již jen konzumní, zvířata nejsou jen zdrojem potravy a pomoci, ale také oblíbenými společníky.

21 22

Srov. VELEMÍNSKÝ, M., Zooterapie ve světle objektivních poznatků, s. 30. Srov. VELEMÍNSKÝ, M., Zooterapie ve světle objektivních poznatků, s. 30.

22

V minulosti uplatňovali lidé léčebné účinky společnosti zvířat. V Belgii již od 8. století byly zvířata využívány jako doplňující léčba pro zdravotně postižené, v 18. století v Anglii pacienti ústavu pro duševně nemocné obdělávali zahrádku a chovali drobné domácí zvířectvo a od 19. století v Německu využívali psy, kočky a ovce v centru pro epileptiky. Použití zvířat v nemocnicích v USA je doloženo roku 1919, kde byli využiti psi k hraní. K největšímu průlomu dochází v Americe od roku 1969 zásluhou psychiatra B. M. Lewinsona po osobní zkušenosti s psím koterapeutem, v roce 1982 stanovuje B. M. Lewinson zásady nové vědní disciplíny – pet-facilitated therapy – zvířaty podporované terapie. Od osmdesátých let se k oboru postupně připojují další země, Anglie, Švýcarsko, Rakousko, mezi nimi i naše republika (Prof. Matějček, Doc. Vojtěchovský, Prof. Velemínský, Dr. Galajdová a další). Vydávají se publikace, zakládají praktikující organizace a obor se rozšiřuje do vysokých škol (Jihočeská univerzita, Masarykova univerzita, Karlova univerzita). 23

2.8

Canisterapie - pojem, historie a význam canisterapie Canisterapie

je

název

pro

metodu

pozitivního

psychosociálního

a fyziorehabilitačního působení na potřebné osoby a to prostřednictvím speciálně vedeného psa. 24 Využívání psích pomocníků jako koterapeutů je dnes již uznávaným oborem, který se však stále po stránce legislativní a metodologické konstituuje. Proto je terminologie doposud nejednotná. V současnosti není v našem právním řádě canisterapie nijak definovaná, proto se dle právního řádu nejedná o žádný typ léčby.

2.8.1

Canisterapie - pojem Galajdová (1999) definuje canisterapii jako způsob terapie, který využívá

pozitivního působení psa na zdraví člověka, přičemž pojem zdraví je zde myšlen 23 24

Srov. VELEMÍNSKÝ, M., Zooterapie ve světle objektivních poznatků, s. 27 – 29. http://www.canisterapie.org/index.php?categoryid=5, 1.11.2010

23

podle definice SZO (Světové zdravotnické organizace) jako stav psychické, fyzické a sociální pohody. 25 Canisterapie se uplatňuje hlavně jako pomocná psychoterapeutická metoda. Využívá se například tam, kde dochází k obtížnému navazování kontaktu s pacientem, při práci s mentálně postiženými, u dlouhodobě nemocných, jako součást celkové péče o seniory, v rehabilitaci nebo při krizových situacích. Řeší prvotně problémy psychické, sociální a integrační, působení na fyzickou stránku zdraví je až druhotné.

2.8.2

Historie vztahu člověka a psa Pes byl důležitým spojencem člověka již od pravěku. Důkazem jsou odkryté

kosterní pozůstatky člověka pohřbeného se psem nebo tisíce let staré kresby, na kterých lze vidět psy jako lovce, hlídače i malé psy pro potěšení. Pes byl v minulosti uctíván, v Egyptě měl roli průvodce do království smrti. V domě, kde pes uhynul obyvatelé drželi půst a smutek. Úctu ke psům projevovali také Babyloňané, bohyně zdraví a lékařství Gulu měla svou smečku, která jí dělala doprovod. Této bohyni byla přisuzována moc oživovat zemřelé. Babylonský lékař měl vždy psa, protože již v této době byl znám léčivý účinek psích slin, rány nemocného se dávaly olizovat psům. Některé kmeny na Aljašce uctívají psy jako své předky, australští domorodci ještě v dnešní době vychovávají štěňata divokých psů dingů společně se svými potomky a pečují o ně. Psi jim na oplátku pomáhají s opatřováním potravy a slouží jako přikrývka proti zimě. Ve středověku bylo postavení psa ovlivněno náboženstvím – v ranném středověku se pes choval na tvrzích feudálů i v chalupách rolníků. Katolické církvi ale pes připomínal pohanství, byl prohlášen za tvora bez duše a jako takový neměl být přijat do ráje a neměla mu tedy být věnována přílišná pozornost. Oslabení vlivu církve a racionální způsob myšlení koncem 18. a v 19. století způsobil změnu v pohledu na vlastnictví psa - šlechtění psích plemen poukazuje na vítězství člověka nad přírodou. Mezi první využití psa pro zdravotní potřeby patří vyhledávání raněných na válečných polích, výcvik psů pro vojáky, kteří přišli o zrak v boji a k rehabilitaci válečných letců a veteránů. 26

25 26

Cit. VELEMÍNSKÝ, M., Zooterapie ve světle objektivních poznatků, s. 60. Srov. GALAJDOVÁ, L., Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie, s.13 – 23.

24

V Čechách se canisterapie objevovala od devadesátých let devatenáctého století, mezi první patřil Ústav sociální péče Kociánka v Brně a Psychiatrická léčebna v Praze - Bohnicích. 27

2.8.3

Význam canisterapie Canisterapii jako pomocnou léčebnou metodu lze využít u všech věkových

kategorií, u lidí s mentálním i fyzickým postižením, ale také v různém sociálním prostředí – u klienta doma, v ústavech i vzdělávacích zařízeních. Cíle, kterých má být dosaženo je nutné stanovit vždy individuálně, podle situace, ve které se klient nachází. Vychází z klientova zdravotního stavu, ze schopností a možností klienta. Další vymezení cílů určuje zvolená metoda canisterapie. Canisterapie má velký vliv na psychiku a duševní rovnováhu, působí na oblast citovou, motivuje, pomáhá při nácviku soustředění a paměti, rozvíjí komunikaci, jemnou i hrubou motoriku. Využívá se při polohování a relaxaci a naopak podněcuje k pohybu. 28

2.9

Canisterapeutický tým Základní canisterapeutický tým tvoří canisterapeut (canisasistent, psovod), pes

a klient. Rozšíření skupiny pak může doplnit rodina klienta, dobrovolník, instituce. Canisterapeut Canisterapeut

má

rozhodující

vliv

na

výchovu,

výcvik

a

roli

psa

v canisterapeutickém procesu. Musí být dostatečně vzdělaný v oboru canisterapie, znát cíle a metody s kterými pracuje. Aby byla canisterapie přínosná a úspěšná, je velmi důležitá motivace canisterapeuta a jeho dovednost a vnímavost při práci s lidmi i zvířaty. Existují různé stupně kvalifikace. Prvním stupněm je canisasistent – laik. Jedná se o proškolenou osobu,která může samostatně provádět pouze aktivity za pomoci 27 28

Srov. NERANDŽIČ, Z., Animoterapie aneb Jak nás zvířata umí léčit, s .31. Srov. http://www.canisterapie.cz/cz/canisterapie-zakladni-informace/lecebne-ucinky-canisterapie-9.html, 20.11.2010.

25

psa – tzv. společenskou formu canisterapie. Nesmí jakkoliv manipulovat s klientem, nezná osobní údaje ani diagnózu klienta. Dalším stupněm je canisasistent – profesionál, vychází z řad odborníků, kteří mají vzdělání ve zdravotnických, pedagogických nebo sociálních oborech. Znají klienta, jeho zdravotní stav i prostředí, ve kterém pracují. Osobou s vyšším stupněm kvalifikace je canisterapeut. Splňuje podmínky canisasistenta a navíc má dlouhodobou praxi v oboru canisterapie (absolvovaných 220 hodin teorie a 40 hodin praxe – např. kurzy vzdělávacího střediska SVOPAP). Pes Není určeno, které plemeno je nejvhodnější pro canisterapeutické využití psa. Je dobré si uvědomit, jakou má pes povahu, jak je vychován a jak pes zvládnul socializaci mezi ostatní zvířata i lidi. K provádění canisterapie není vhodné zařazovat psy s negativní zkušeností s lidmi nebo psy u kterých proběhl výcvik, jehož součástí byla obrana nebo útok na člověka. Vhodnost plemene lze pouze předpokládat, mezi nejcitlivější plemena patří pastevečtí psi (kolie, severští psi),lovečtí a sportovní psi (retrívři, setři, španělé,..). Nejdůležitějším aspektem je úspěšné absolvování canisterapeutických zkoušek, kterému předchází příprava a socializace psa. Jedním z nejdůležitějších požadavků je ovladatelnost a poslušnost psa. Pes musí být zvyklý na cizí prostředí, neznámé lidi a pachy, na nenadálé pohyby a podobně. Musí mít nekonfliktní a vstřícnou povahu, dobrou fyzickou a psychickou kondici. Důležité je, aby psovi přinášel kontakt s lidmi radost a pes důvěřoval svému pánovi. 29 Při zkouškách je pes omezen věkem (nejméně 1,5 roku), věk psovoda nejméně 18 let. Vstupní test vyloučí psy nevhodné a prokáže motivaci psovoda. V teoretické přípravě si psovod osvojí znalosti z oblasti zdravotní, sociální i kynologické, je seznámen s podmínkami canisterapie v praxi. Praktická část je zaměřena na kontakt psa s více lidmi, nezvyklé prostředí, na komunikaci. Při závěrečných zkouškách je tým prověřen v různých modelových situacích a psovod absolvuje písemný test. Povolení k provádění canisterapie získá tým, který úspěšně absolvuje všechny části zkoušek. Toto osvědčení získává tým

29

Srov. VELEMÍNSKÝ, M., Zooterapie ve světle objektivních poznatků, s. 65.

26

pouze na dobu dvou let, jelikož povaha psa se může měnit a je nutné pravidelné prověření práce v canisterapeutického týmu. 30 Klient canisterapie Jak již bylo zmíněno výše, klienti canisterapie nejsou omezeni věkem a je široká škála klientů a jejich problémů, pro které je canisterapie vhodná. Pes má pozitivní význam u osob fyzicky i mentálně postižených, u psychicky vyčerpaných osob, tam kde hrozí osamocení a sociální izolace i v náhlých krizových situacích (například u osob postižených ztrátou domova při záplavách). Současně existuje také skupina klientů, pro které canisterapie vhodná není. Jsou to lidé trpící alergiemi na zvířecí srst, astmatici, lidé s otevřeným poraněním, kontraindikací jsou i některá akutní nebo infekční onemocnění. Dále sem patří osoby mající strach ze psů, vždy je nutno respektovat jejich rozhodnutí.

2.10

Formy canisterapie Velemínský (2007) dělí canisterapii podle forem následujícím způsobem: 31

Individuální canisterapie U této formy se jedná o setkávání jednoho klienta s jedním nebo více canisterapeutickými týmy. Výhodou je individuální program podle potřeb klienta, intenzivnější kontakt se psem, nevýhodou je časová náročnost. Skupinová canisterapie Zahrnuje setkávání více klientů se psy současně, většinou interakci mezi klienty a psy řídí jedna osoba. Důležité je zkoordinování aktivit a zapojení všech klientů do kontaktu se psy. Výhodou je uspokojování více klientů, menší časová náročnost a u skupiny různých psů možnost preference určitého plemene klientem. Tato forma je

30 31

Srov. VELEMÍNSKÝ, M., Zooterapie ve světle objektivních poznatků, s. 65. Srov. VELEMÍNSKÝ, M., Zooterapie ve světle objektivních poznatků, s. 81- 111.

27

častěji využívána k rehabilitaci pohybového aparátu, větší smečka psů vyvolává více pohybu. Návštěvní program Je jednou z nejrozšířenějších forem canisterapie v ČR, kontakt klienta se psem probíhá v pravidelných intervalech na předem sjednaném místě. Nejčastěji je to v zařízeních sociálních služeb nebo školských zařízení a frekvence kontaktů je obvykle jedenkrát týdně. Jednorázové aktivity Probíhají nejčastěji na školách nebo v ústavech sociální péče a jedná se o jednorázový kontakt nebo o kontakt opakovaný, ale v delším časovém horizontu. Mají význam především jako zpestření dne, seznámení klienta s možností této metody a jako možnost interakce se psem. Pobytový program Je využíván hlavně u dětí formou psychorehabilitačních a rekondičních pobytů mimo běžné sociální prostředí. Výhodou je intenzivní kontakt se psem. Rezidentní forma

Nebývá u psů příliš doporučována z důvodu potřeby psa náležet jednomu pánovi. Za dodržení určitých podmínek může být i tato forma velmi prospěšná, podmínkou je zajištění osoby v zařízení, která má komplexní zodpovědnost za psa, nejlépe je-li majitel psa zaměstnancem daného zařízení. Krizová intervence

Cílem je zmírnění dopadu stresové situace na psychiku klienta, nejčastěji se využívá při záplavách, požárech v budovách ústavů, u migrantů, obětí týrání.

28

2.11

Způsoby aplikace canisterapie

AAA (Animal Assisted Activities) - aktivity za přítomnosti zvířete Tyto aktivity poskytují příležitost pro motivační, odpočinkový nebo terapeutický prospěch, který je zaměřený na zlepšení kvality života a rozvoj sociálních dovedností. Není zde plánovaný speciální cíl pro každou návštěvu, hlavním cílem je aktivizace klienta. Návštěva je dohodnuta podle potřeby. Mezi techniky patří hlazení zvířete, péče o zvíře, hry, komunikace. Cílem je umožnit klientům novou zkušenost, poskytnout příjemné pocity spojené s přítomností zvířete, jako motivačního prvku. AAT (Animal Assisted Therapy) – terapie za pomoci zvířat Tento způsob podporuje fyzické, sociální, kognitivní a emocionální funkce. Jedná se o cílenou intervenci, zvíře je součástí terapeutického procesu. Jsou stanoveny specifické individuální cíle, je nutná dokumentace o průběhu jednotlivých terapií. Mezi techniky patří hry pro rozvoj motoriky, polohování, hlazení, péče o zvíře, procvičování kognitivních funkcí a řeči. Cílem AAT je často posílení žádoucího chování nebo utlumení chování nežádoucího (například nácvik dovedností jako je mluvení, zvýšení koncentrace či chůze, zlepšení jemné motoriky, sebeobsluhy, snížení projevů agrese, redukce osamělosti). 32 AAE ( Animal Assisted Education) – výuka s přispěním zvířat Je zaměřena na rozšíření výchovy a sociálních dovedností klienta, na motivaci k zodpovědnosti a vztahy lidí a zvířat. Hlavním cílem je zvýšení motivace k osobnímu rozvoji klienta, technikou je předávání informací zábavnou formou s názornými ukázkami. AACR (Animal Assisted Crisis Responnse) – krizová intervence za asistence zvířat Zaměřuje se na člověka, který se ocitl v krajní situaci, cílem je odbourávání stresu a zmírnění dopadu situace na psychický stav klienta. Nejčastější klienti jsou oběti násilí, 32

Srov. http://www.canisterapie.org/index.php?categoryid=52, 1.12. 2010.

29

katastrof, osoby evakuované mimo domov. Zooterapeut se zde stává součástí integrovaného záchranného systému. Typickými technikami jsou psychologické metody, empatie, motivace, hlazení psa a komunikace.33

2.12

Vzdělávání a organizace

V současné době není canisterapie zařazena mezi oficiální léčebné metody, není hrazena zdravotními pojišťovnami a patří do oboru dobrovolnictví. Profesně se canisterapií u nás zabývá velmi málo lidí. 34

Možnosti vzdělávání v oblasti canisterapie v ČR

Jednou z možností zvýšení kvalifikace v oblasti zoorehabilitace je absolvování vzdělávacích kurzů, které nabízí různé organizace a sdružení. „SVOPAP, vzdělávací centrum s.r.o. má pro tuto činnost akreditaci MŠMT, společně se sdružením Pomocné tlapky vytvořili první ucelené standardy pro léčebné využití psů.

Na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně probíhají

postgraduální kurzy využití zvířat v léčebném a pedagogickém procesu pod vedením Doc. Dr. Jany Veselé, Ph.D.a Bc. Vladimíry Caskové.“ 35 Mezi další možnosti patří studium oboru zooterapie na zemědělských fakultách, na ČZU v Praze, kde byl v roce 2007 otevřen nový předmět „Zoorehabilitace a aktivity se zvířaty pro rozvoj osobnosti“.

33 34 35

Srov. VELEMÍNSKÝ, M., Zooterapie ve světle objektivních poznatků, s. 34-35. Srov.http://www.pespritelcloveka.cz/kategorie.aspx/vycvik-a-sport/clanek/Canisterapie, 12.11.2010. NERANDŽIČ, Z., Animoterapie aneb Jak nás zvířata umí léčit, s. 55.

30

2.12.1

Organizace v ČR

V České republice pracuje mnoho organizací, sdružení a různých center, které provozují canisterapii na velmi dobré úrovni. Pomocné tlapky o.p.s Patří mezi naše nejznámější sdružení, bylo založeno v únoru 2001, zakladatelé společnosti byli Jiří Tomášů, Hana Pirnerová a Michaela Freeman. Zabývá se chovem a výcvikem asistenčních psů, od svého založení se věnují i canisterapii. Více informací o této organizaci lze získat na internetové adrese www.pomocnetlapky.cz.

Canisterapeutická asociace (CTA) Vznikla v roce 2003 v Brně, předsedkyní asociace je PhDr. Jiřina Lacinová. Tato organizace zastřešuje v ČR společnosti a sdružení zabývající se canisterapií a zooterapií. Zabývá se metodikou, vzděláváním odborníků, uděluje organizacím akreditaci. Další údaje o asociaci jsou na adrese www.ctasociace.cz. Sdružení Filia Je jihomoravskou organizací, zakladatelkou je PhDr. Jiřina Lacinová. Je první organizací na území ČR, která se začala canisterapií zabývat. Více se lze dočíst na internetové adrese www.sdruzenifilia.cz Výcvikové canisterapeutické sdružení Hafík Vzniklo v lednu roku 2001 v Třeboni a zabývá se výukou trenérů pro výcvik terapeutických psů, výcvikem canisterapeutických týmů a praktikováním odborně vedené canisterapie. Od roku 2008 je sdružení Hafík akreditovaným dobrovolnickým centrem. Předsedkyní organizace je Mgr. Jaroslava Eisertová, Ph.D. O tomto sdružení lze najít další údaje na adrese http://www.canisterapie.org. Sdružení Piafa Vyškov Bylo založeno roku 1994 a je profesionálním pracovištěm, psovodi mají nárok na finanční ohodnocení a mají vzdělání v sociálním nebo zdravotnickém oboru. Posláním Sdružení PIAFA je pomoc zdravotně postiženým či sociálně znevýhodněným osobám

31

při zkvalitňování jejich života a začleňování do společnosti. 36 . Toto sdružení se představuje na stránkách www.piafa.cz

2.12.2

Organizace ve světě

IAHAIO (International Association of Human-Animal Interaction Organizations) Vznikla v roce 1990 ve Washingtonu. Zabývá se vzájemnými vztahy mezi lidmi a zvířaty a jejím posláním je koordinace organizací ve členských státech. Další informace lze získat na www.Iahaio.org.

ESAAT (European Society for Animal Assisted Therapy) Mezinárodní evropská asociace byla založena v roce 2004 ve Vídni a jejím hlavním posláním je výzkumná a propagační činnost v oboru canisterapie. O této asociaci se více lze dočíst na adrese www.Esaat.org.

2.13

Zvířata v institucích pro seniory Vztah člověka ke zvířeti se ke zkvalitnění života v domovech pro seniory,

v léčebnách dlouhodobé péče nebo v geriatrických ústavech využívá v zahraničí mnohem déle než u nás. Impulsem k tomu byly poznatky sociologů, kteří si všimli významně lepšího zdravotního stavu a spokojenosti venkovských obyvatel ve srovnání se stejně starými obyvateli měst. Tyto poznatky využili psychologové a neurofyziologové a zavedli pravidelný a cílený kontakt se zvířaty do režimu dne v geriatrických zařízeních jako součást komplexní péče o seniory. 37 Do ústavů sociální péče je možné přivést zvířata v rámci návštěvních programů. V České Republice je návštěvní program organizován sdruženími nebo jedinci, kteří se touto problematikou zabývají. Jde o smluvní vztah mezi organizací a sdružením

36 37

Cit. http://www.piafa.cz/jum/index.php/as, 1.12.2010. Srov. GALAJDOVÁ, L., Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie, s . 114

32

se stanovenými pravidly a podmínkami. Ústavy mohou rozhodnout i o vlastním chovu některých druhů zvířat, nebo přijmout klienta s vlastním zvířetem. 38 V České republice není podpůrné využívání zvířat v rámci zooterapie nijak legislativně ošetřeno. Existují ale různé předpisy a normy, podle kterých se má člověk ke zvířatům chovat, stanovují nároky na hygienu a veterinární péči. Také každé zařízení sociální péče má své vnitřní normy, kterým se musí zařízení i organizace, která zooterapii provádí, přizpůsobit. U zvířat, která trvale bydlí v ústavu, by měl být určen člověk, který je za ně zodpovědný, stará se o ně a chrání je. Vedení ústavu musí možnost pobytu zvířat v zařízení dobře zvážit, musí brát v úvahu, že ne všichni obyvatelé jsou ochotni zvířata tolerovat a snášet. Nejčastějšími důvody odmítání zvířat v domovech ze strany obyvatel jsou obavy ze znečistění prostor špínou, chlupy nebo strach z parazitů – tomu se dá předejít pečlivou péčí o zvíře a dodržením hygienických zásad. Hlavní důvody ze strany zřizovatelů zařízení a personálu - proč se zvířata nevyužívají častěji - spočívají v nedostatku znalostí a neochotě akceptovat přítomnost zvířat ve zdravotnických nebo sociálních zařízeních. Svou roli může hrát odpor vůči používání zvířat v těchto zařízeních, neboť pobyt zvířat v zařízení je v rozporu se standardními klinickými opatřeními a rovněž pocit, že zvířata jako nižší živočišný druh nemohou pomáhat v péči o člověka. 39

2.14

Význam psa pro seniora „Uvedení zvířátek do světa starých lidí je jednou z nejlepších věcí, které můžete

udělat. Tihle živí tvorové poskytují společnost a pozitivní reakce bez jakýchkoli omezení nebo společenských tabu – a to jak u těch, kteří docházejí do denních stacionářů, tak u těch, kteří žijí v domovech důchodců.“ 40 Vztah ke zvířeti může zastoupit chybějící mezilidské vztahy, posílit pocit spokojenosti. Zvíře přijímá člověka takového, jaký je, zejména pes působí jako důvěrník, který má vždy čas. Pes umožňuje seniorovi přitulit se, pohladit ho a to bez pocitu studu a nevhodnosti. Vzájemný dotyk a hmatová stimulace jsou pro seniory důležité k vyjádření 38 39 40

Srov. NERANDŽIČ, Z., Animoterapie aneb Jak nás zvířata umí léčit, s. 20-25. Srov. ODENDAAL, J., Zvířata a naše mentální zdraví, s. 159-160. WALSH, D., Skupinové hry a činnosti pro seniory, s. 203.

33

emocí, působí proti psychickému strádání a proti úzkosti, zmírňují pocit osamění. Ve společnosti psů se jednodušeji navazují vztahy s jinými lidmi. Pro starší lidi, kteří mají omezenou možnost společenského uplatnění jsou zvířata snadno dostupným zdrojem společenského i fyzického kontaktu. Psi mohou pomáhat při poruchách spánku – pohled na spící a pravidelně oddychující zvíře působí uklidňujícím dojmem. Pravidelný denní rytmus působí jako prostředek proti stařecké zapomnětlivosti. Pokud má senior možnost pravidelně se o zvíře starat, dbá více i na sebe – na svou výživu, péči o sebe i udržování pořádku v bytě nebo domácnosti. Navíc je-li společníkem velký pes, stoupá pocit bezpečí a ochrany. 41 Zvířata jsou na člověku závislá, musí o ně pečovat. Starší člověk tak přebírá za zvíře jako živou bytost zodpovědnost, získává tak náplň života a to může zvyšovat jeho sebevědomí. Pes motivuje starého člověka k pohybu, který je prevencí i léčebným režimem u mnoho chorob (obezita, diabetes mellitus, srdečně-cévní onemocnění a jiné).

2.15

Prospěšnost zvířat v domově pro seniory

Život v domově pro seniory je do velké míry organizovaný a senior nemá téměř žádnou osobní zodpovědnost. Často jediným, za co může být zodpovědný, je právě zvíře. V domovech pro seniory je do jisté míry opomíjena intimita a soukromí, osobní vztah ke zvířeti může soukromou sféru vytvářet, kontaktem se psem může senior nahrazovat osobní vztahy. Schází možnost taktilních podnětů – zvířata mohou nahradit tyto kontakty svou příchylností k člověku. Senioři žijících v domovech trpívají pocitem nepotřebnosti, zvířata vyžadující péči dodávají motivaci a smysl života. Prostředí v domovech nabízí jen málo možností k seberealizaci, péče o zvíře může být jednou z nich. Nedostatek nových podnětů s zážitků vede k uzavření se do vzpomínek na minulost, k nostalgii až depresi – zvířata vyžadují orientaci na budoucnost. Starý člověk se někdy stydí za své stáří – pes nerozlišuje, zda je člověk starý nebo mladý, zdravý nebo nemocný, má rád člověka takového jaký je.

41

Srov. GALAJDOVÁ, L., Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie, s. 115-120.

34

Pes se dá snadno zařadit do rehabilitačního programu. Chystání stravy, péče o zvíře nebo jeho výcvik se hodí se pro nácvik jemné motoriky, nabízí smysluplné činnosti a nenásilně motivují k pohybu, aniž si to senior uvědomuje. Mnoho seniorů mělo v mládí doma nějaké zvíře, hovorem a vzpomínkami na ně si procvičují senioři paměť, orientaci. Nově příchozím obyvatelům usnadňují zapojení se v novém prostředí, zmírňují projevy maladaptace nebo hospitalismu. Přítomnost zvířete v zařízení má význam i pro ošetřovatelský personál. V přítomnosti chovaných zvířat klesají nároky klientů na pozornost personálu. Zvířata také působí jako ochrana duševního zdraví personálu, prevence syndromu vyhoření, brání frustraci a pocitu marnosti při práci.

2.16

Přínos canisterapie u seniorů

Cíle canisterapie u seniorů Základním cílem canisterapie u seniorů je příznivě ovlivnit stav klienta. Canisterapie si nedělá nároky být náhradou za lékařské intervence nebo za lidský faktor v péči o klienty. Je pomocnou metodou, tudíž jejím posláním je podporovat a pomáhat. U seniorů se zaměřuje na podporu a ovlivnění zdravotního stavu klientů, na zvýšení kvality života, zlepšení adaptace, zvýšení sebevědomí, zmírnění stresu, zbavení pocitů osamělosti. Jako pomocná metoda rehabilitační může ovlivnit zlepšení jemné motoriky, slouží jako prvek aktivizace a motivace klientů k pohybu, zlepšuje koordinaci a posiluje sebeobsluhu. Oblasti ovlivňované canisterapií Canisterapie poskytuje příležitost k setkávání obyvatel. Pes usnadňuje navázat přátelství, už samotný příchod psa mezi klienty mění atmosféru a pozitivně nalaďuje klienty. Pes získává důvěru klienta naprosto přirozeně. Ovlivňuje tak oblast vzájemné interakce. Emoce a chování – canisterapie potlačuje negativní emoce a navozuje emoce kladné. Pes dokáže klienta upoutat, vzbudit jeho zájem a tím se odpoutat alespoň na nějaký čas

35

od starostí a stereotypu. Pes je zvíře energické, projevuje svoje city a radost a tak je schopno předat část energie i seniorovi. Stimulace k aktivitě – procházka se psem, pokud je jí klient schopen, nenásilně povzbudí zájem klienta o pohyb venku na vzduchu. Klienti dávají psům povely, tím procvičují komunikaci a řeč, zapamatováním povelů cvičí paměť. Při canisterapii si klienti povídají o psovi a péči o něj a tím získávají nové informace. Sebevědomí – pes na klienta neklade velké nároky, očekává pohlazení, chce splnit povel a za něj získat odměnu – pamlsek. Klient může získat pocit sebejistoty, že se naučil psa ovládat, že ho pes poslechl a má pocit uspokojení ze své činnosti. Jemná motorika – cílem je procvičit úchopové funkce a obratnost horní končetiny a tím zvýšit klientovu soběstačnost. Důležité je prostřídat obě ruce. Využívány jsou předměty různého tvaru, velikosti i materiálů, procvičuje se úchop kulový, válcový, špetkový. K procvičování jemné motoriky lze využít nasazování obojku, připínání karabin vodítka, nasazování náhubku, manipulace s různými uzávěry a nádobkami, vytahování granulí, mačkání pískacích hraček a další. Hlazením psa podporujeme hmatovou stimulaci. Polohování – je metoda, která přispívá ke zmírnění spasticity, dochází k prohřátí, zklidnění. Využívá se při spasticitě horních i dolních končetin. 42 Dobré výsledky má polohování u klientů s Parkinsonovou chorobou. K nácviku koordinace a hrubé motoriky využíváme procházku se psem, přetahování se o lano nebo hračku, cvičení se psem. Pes přitom působí nenásilně jako motivační prvek.

2.17

Zátěžové situace při canisterapii u seniorů Při kontaktech seniorů se psem může dojít i k některým nepříjemným situacím.

K těm lehčím patří žárlivost jednoho klienta na druhého. Pokud se některému z účastníků skupinové canisterapie více daří, pes ho více poslouchá, může některý ze seniorů na jiného žárlit a může dojít až ke konfliktní situaci. Je na canisterapeutovi, aby byl na možnou situaci připraven a vhodným způsobem se ji spolu s klienty pokusil vyřešit.

42

Srov. VELEMÍNSKÝ, M., Zooterapie ve světle objektivních poznatků, s. 137-139.

36

Ztráta psa Čím více byl pes součástí života klienta, tím více vnímá klient náhlou citovou prázdnotu a tím náročnější je přizpůsobení se ztrátě. Klient ztrácí ve psovi společníka, důvěrníka a citovou podporu. Ztrácí sociální oporu, jelikož pes nemění svůj postoj k člověku při ztrátě společenského postavení nebo v době nemoci a v podobných situacích. Ztrácí důvod k procházkám, téma k hovoru a tím často i kontakt s ostatními. Reakce na smrt psa může být podobná reakci na úmrtí blízkého člověka. Může se objevit nespavost, nechutenství, hluboký smutek, návaly pláče. Příčinou takto silné reakce může být silná citová závislost na zvířeti nebo zvíře mohlo pro seniora znamenat výraznou oporu při odolávání stresu. Proto by závažná reakce na úmrtí zvířete měla být důvodem k pátrání po možných skrytých problémech seniora. 43 Zranění Mezi další negativní situace při práci se seniory patří zranění klienta, případně psa. Nejčastějším zraněním u klientů je narušení kožního krytu u seniorů s pergamenovou kůží. Kůže na předloktí seniora je často vystavena tlapkám psa a dochází k jejímu roztržení a následnému špatnému hojení. Tomu se dá předejít používáním tzv. papuček pro psa – ušitých měkkých návleků na tlapky. Zvýšenou pozornost vyžaduje práce se seniory s porušenou koordinací nebo poruchou chůze, aby nedošlo k pádu seniora. Zvláštní opatrnost je nutná při práci se seniory s demencí. Nikdy nesmí zůstat pes s žádným klientem o samotě! Nevhodný přístup canisterapeutického týmu Každý canisterapeut by se - kromě úspěšného složení zkoušek se svým psem - měl pravidelně vzdělávat. Práce se seniory má svá specifika – v komunikaci i přístupu k seniorům, canisterapeut navštěvující seniory by měl mít odborné znalosti v oboru canisterapie a současně mít určité znalosti z oboru geriatrie. Nevědomost a neodbornost canisterapeuta může klientovi uškodit, navodit nezájem o canisterapii nebo vést k ukončení spolupráce s organizací provádějící canisterapii.

43

Srov. GALAJDOVÁ, L., Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie, s. 127-130.

37

2.18

Canisterapie u klientů s mentálním postižením Senioři s mentálním postižením patří mezi početnou klientelu domovů pro seniory.

Zde je při stanovování cílů canisterapie nutné vycházet z hloubky postižení, ze znalostí, schopností a možností klienta. Cílem canisterapie u těchto osob je dosažení co nejvyššího stupně socializace. Vedle rozvoje motorických, poznávacích i sociálních dovedností se snažíme především o jejich udržení. Pes slouží jako motivační prvek, činí činnost smysluplnou i spontánní. Využíváme individuální i skupinovou canisterapii, u skupinové se osvědčily skupiny s menším počtem klientů. U klientů s těžším postižením je využití v určité míře omezeno, podporujeme sebeobsluhu, řečové schopnosti a nabízíme kontakt se zvířetem jako emoční podporu. 44

44

Srov. VELEMÍNSKÝ, M., Zooterapie ve světle objektivních poznatků, s. 160-163.

38

3 METODIKA

Výzkumná část mojí diplomové práce je věnovaná otázce jaký význam má canisterapie pro klienty domovů pro seniory. V práci se snažím přiblížit canisterapii jako pomocnou metodu při působení na fyzické, psychické i sociální zdraví seniorů. Současně je cílem práce zjistit, zda sami senioři pociťují pomoc canisterapie a kterých oblastí se to nejvíce týká. Vzhledem k vybranému tématu jsem se rozhodla pro kvalitativní výzkum, jelikož výzkum kvantitativní, vedený formou dotazníku, by podle mého názoru nezachytil tak podrobně a výstižně pocity a názory klientů, u kterých canisterapie probíhá.

3.1

Kvalitativní výzkum, případová studie

Kvalitativní výzkum Kvalitativní výzkum se zajímá o hluboký osobní prožitek konkrétního člověka, dokáže odhalit názory a představy lidí i nové pohledy na problém. Popisuje co a jak se stalo a odkrývá pocity osoby, která se účastní výzkumu. Pomáhá vysvětlit, PROČ je něco pravda, spíše než jen konstatovat, že to pravda je. Umí popsat procesy a jevy, které nelze vyjádřit čísly. Z tohoto důvodu je tato forma výzkumu vhodná i pro ošetřovatelskou profesi, používají ji často i sociologové. Sestry tak mají možnost zjistit něco nového o pacientech, odpovědi pak pomohou porozumět pocitům pacientů. Výsledky výzkumu nám umožní změnit naše chování a jednání tak, aby pro pacienta bylo přínosnější a tím mohou přispět

39

ke zlepšení ošetřovatelské péče. 45 Neexistuje jeden obecný způsob jak provést kvalitativní výzkum. Kvalitativní výzkumník vyhledává a analyzuje informace k danému tématu, pracuje v terénu, sběr informací probíhá v delším časovém rozmezí. Jak uvádí Miles a Creswell (2003), Huberman (1994) a Biklen (1992), mezi základní charakteristiky kvalitativního výzkumu patří delší a intenzivní kontakt s jedincem nebo se situací a málo standardizované metody získávání dat. Data se induktivně analyzují a interpretují. Hlavním úkolem je objasnit, proč se lidé v určitém prostředí chovají určitým způsobem, jakým způsobem a proč reagují na určité situace a jak se dobírají pochopení toho, co se děje. Vlastnosti základních metod kvalitativního přístupu uvádí tabulka č.2, s. 40. Používá induktivní formy vědeckých metod, hloubkové studium jednotlivých případů, formy rozhovorů a pozorování. Cílem je získat popis zvláštností, navrhovat hypotézy a rozvíjet teorie. 46

Tabulka 2: Vlastnosti základních metod kvalitativního přístupu 47 Metoda

Vlastnost

Výhoda

pozorování

delší období kultury

pochopení subkultury

texty a dokumenty

rozbor významu, organizace teoretické porozumění a použití

interview

relativně nestrukturované

porozumění zkušenosti

audio- a videozáznamy

přesná transkripce přirozených reakcí

porozumění průběhu interakcí

Výhodou kvalitativního výzkumu je získání hloubkového popisu případů a podrobný popis situace. Z tohoto důvodu jsem zvolila metodu kvalitativního výzkumu pro zpracování mé diplomové práce.

45

Srov. http://www.zdn.cz/clanek/sestra/kvalitativni-vyzkum-v-osetrovatelstvi-302946

46

Srov. HENDL, J., Kvalitativní výzkum : základní metody a aplikace, s 49 – 62.

47

Srov. HENDL, J., Kvalitativní výzkum : základní metody a aplikace, s. 50.

40

Kvalitativnímu výzkumu je také často přičítána neobjektivnost a subjektivní zaujetí (Loučková, 2010). 48 Výhrady jsou však vyváženy jinými klady (viz tabulka 3, s. 41), to, co je metodám kvalitativního výzkumu vyčítáno, je právě naopak jeho předností. Tabulka 3: Přednosti a nevýhody kvalitativního výzkumu 49 Přednosti kvalitativního výzkumu

Nevýhody kvalitativního výzkumu

Podrobný popis při zkoumání skupiny, fenoménu

Získaná znalost nemusí být zobecnitelná na populaci a jiné prostředí

Zkoumání v přirozeném prostředí

Je obtížnější testovat hypotézy a teorie

Umožňuje studovat procesy

Časově náročný sběr dat

Umožňuje navrhovat teorie

Časově náročná analýza dat

Dobře reaguje na nastalé situace a podmínky

Výsledky snadněji ovlivnitelné výzkumníkem

Hledá příčinné souvislosti

Vliv osobních preferencí výzkumníka

Případová studie Osobní případová studie se věnuje minulosti, kontextovým faktorům a možným příčinám, které určitým událostem předcházely, zkoumají se zkušenosti. 50 Všímá si pohledu účastníků na danou situaci, snaží se o holistické pojetí. Pro diplomovou práci jsem použila právě formu případové studie. Mojí snahou bylo posbírat větší množství dat od několika jedinců, tyto data pak roztřídit, najít souvislosti a porovnat podobnosti a odlišnosti. Při plánování případové studie je důležité, zda se pracuje s jedním případem, nebo je případů více. Zvolila jsem si mnohopřípadovou studii, případy byly vybrány účelovým vzorkováním a některé na doporučení ostatních respondentů. Průběh studie je shodný se schématem na obrázku 1, s. 42. Souhrnná zpráva pak obsahuje závěry o jednotlivých případech i celkové zhodnocení. Zařazeno je také srovnání s jinými závěry v této oblasti, ke kterým dospěli autoři jiných prací.

48

Srov. LOUČKOVÁ, I. Integrovaný přístup v sociálně vědním výzkumu, s. 103 – 106.

49

Srov. HENDL, J., Kvalitativní výzkum : základní metody a aplikace, s. 52.

50

Srov. HENDL, J., Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace, s. 104 – 105.

41

Obrázek 1: Schéma návrhu teorie pomocí mnohopřípadové studie dle Yina (1994) 51 Definice a plán výzkumu

Příprava, sběr dat a analýza

1.případová studie

Psaní zprávy o případové studii

2.případová studie

Psaní zprávy o případové studii

Ostatní případové studie

Psaní zprávy o případové studii

Výběr případů Návrh teorie Návrh sběru dat

Provedení závěrů O případech

Modifikování teorie

Návrh implikací pro praxi

Napsání zprávy o celé studii

Analýza a závěry

3.2

Výběr vzorku Základním kritériem pro výběr případů byla skupina seniorů. V naší republice se

v současné době

nejvíce canisasistentů a canisterapeutů zaměřuje na děti a to jak

mentálně, tak tělesně postižené (zjištěno telefonickými pohovory s canisterapeutickými 51

HENDL., J., Kvalitativní výzkum:základní metody a aplikace, s.111.

42

sdruženími). Pokud jde o skupinu seniorů, nejvíce je canisterapie prováděna v ústavech a zařízeních pro dlouhodobou péči. Další možností je vykonávat canisterapii u seniorů v domácnostech. Jak jsem se dozvěděla od canisterapeutů, canisterapie není v tomto prostředí příliš využívána, pravděpodobně z důvodu nedostatku informací a pokud již je tato možnost využita, nejčastěji rodina žádá o canisterapii u seniorů s psychickým onemocněním nebo u seniorů imobilních, současně však již neschopných poskytnout rozhovor. Z těchto důvodů jsem se tedy zaměřila na seniory v ústavní péči, z nichž jsem zvolila seniory žijící v domovech pro seniory. V těchto zařízeních se canisterapie provádí poměrně často, mezi klienty patří senioři s fyzickými i psychickými potížemi, senioři s problémy s adaptací i senioři, u nichž jde o jednu z volnočasových aktivit. Dalším kritériem pro výběr seniorů do výzkumného vzorku byla schopnost seniora poskytnout rozhovor. Zvažovala jsem i možnost o rozhovor požádat canisterapeuty, ale došla jsem k závěru, že by zde mohlo dojít k jistým osobním preferencím a přirozené zaujatosti člověka, který se touto činností zabývá, tudíž by výzkum nemusel být zcela objektivní. Nejvhodnější pro interwiev se mi tedy jevili samotní klienti, a to z důvodu osobního prožitku při canisterapii a také proto, že jen oni jsou schopni podělit se o zkušenosti subjektivní, personálem často nezpozorované. Z důvodu hodnověrnosti rozhovorů a možností klientů jsem zvolila seniory bez mentálního postižení, kteří jsou schopni poskytnout rozhovor a odpovědět na případné pomocné otázky. Výběr klientů jsem konzultovala s vrchními sestrami daných zařízení, s ergoterapeutkou a na dva klienty jsem dostala doporučení přímo od seniorů, s kterými jsem se v rámci výzkumu v domově pro seniory setkala. Poslední požadavek na výběr klientů byl, aby se canisterapie účastnili již delší dobu, a to nejméně po dobu jednoho roku. Tento požadavek jsem zařadila z důvodu, že některé výsledky canisterapie se mohou objevit až v delším časovém horizontu. Z těchto kritérií vyšel konečný výběr vzorku, který byl tvořen čtyřmi ženami a třemi muži. Senioři, se kterými jsem se v rámci svého výzkumu setkala, byli klienty dvou zařízení. Prvním z nich bylo Senior centrum v Blansku. V tomto centru působí se svými psy canisterapeutka Marika Zouharová, která je průkopnicí metody polohování se psy v naší republice. Zde provádí se svými třemi psy canisterapii individuální i skupinovou, seniory zde navštěvuje od roku 2007 a zájem o tyto aktivity mezi seniory vzrůstá. Mezi další podpůrné aktivity, které klienti využívají v tomto zařízení patří ergoterapie – ve formě pracovních činností v dílnách šicích, keramických i v cvičné kuchyňce

43

nacvičují soběstačnost a sebeobsluhu v běžných denních činnostech. Mezi další aktivizační programy, které tento domov pro své klienty nabízí patří zájmové kluby, odpolední posezení, setkání s hudbou, pěvecký soubor, filmový klub. Kromě pravidelných aktivit mohou senioři navštívit různé besedy, přednášky společně navštívit divadelní představení a zúčastnit se výletů nebo pravidelných oslav, které jsou pořádány ku příležitosti některých svátků. Dalším domovem pro seniory, který byl vstřícný k zařazení do výzkumu byl Domov pro seniory Kociánka, kde mají s canisterapií dlouhodobé zkušenosti. I zde probíhá canisterapie individuální i skupinová, navíc kromě canisterapeutky a jejího psa, kteří domov pravidelně navštěvují, mají psa přímo v domově, se kterým mohou být klienti domova v častějším kontaktu, mají k němu přístup denně. Dále zde působí ergoterapeutka, která se kromě ergoterapie zabývá také canisterapií a se svým psem má složeny canisterapeutické zkoušky. Zooterapie je zde rozvinuta i ve formě rezidentní, svoje místo zde kromě psů našly i jiná zvířata (kočka, andulky a rybičky). I v tomto domově mají klienti možnost mnoha dalších aktivit, jak léčebných tak zájmových. Kromě standardně poskytovaných služeb domov navštěvují dobrovolníci, jsou pořádány krátké výlety po Brně, k procházkám slouží přilehlý lesopark. Klienti se zde mohou zapojit do zahradních prací. V domově se dále mohou zapojit do výtvarných činností, zúčastnit se sportovních programů pro seniory, mají možnost navštěvovat muzikoterapii.

3.3

Metody získávání dat K získání dat jsem zvolila techniku rozhovoru. Tato technika je vhodná, chceme-li

zjistit co si osoby myslí, co cítí a co dělají v soukromí. Ve výzkumu je rozhovor (výzkumná technika) chápán jako ucelená soustava ústního jednání mezi tazatelem (anketiérem) a dotazovaným (respondentem) s cílem získat pomocí otázek informace o zkoumané sociální realitě a jejích souvislostech. 52 Rozhovory jsem s klienty domova uskutečňovala po jejich předchozí nabídce buď na pokojích nebo v denní místnosti, kde bylo vždy zajištěno dostatečné soukromí 52

ČIHOVSKÝ, J., Sociologický výzkum, -studijní text pro posluchače FTK UP Olomouc, internetová publikace, s. 16.

44

a pro klienty také pohodlí. Rozhovory jsem zaznamenávala pomocí diktafonu a poté přepisovala způsobem komentované transkripce (příloha č.2). K rozhovorům jsem použila metodu polostrukturovaného dotazování s otevřenými otázkami (bez nabídnutých alternativ odpovědí). Techniku polostrukturovaného rozhovoru jsem zvolila pro případné usměrnění rozhovoru, pokud by klient odbíhal příliš od tématu. Připravila jsem si osnovu rozhovoru (příloha č.1), otázky jsem rozdělila do tří oblastí. Nejprve byly zařazeny otázky demografické, dále otázky z minulosti týkající se původního prostředí klienta jeho rodiny a nakonec otázky ze současného života. Otázky se týkaly zkušeností se zvířaty, vztahovaly se k pocitům, názorům a vnímání klientů. Klientům jsem položila úvodní otázku a klienty nechala hovořit samostatně. Další otázky nebyly pokládány ve stejném pořadí, jako jsou uvedeny v osnově, jelikož se klienti během hovoru většinou sami dostali k některým tématům dalších otázek. Otázky, na které sami neodpověděli v průběhu hovoru, jim byly položeny dodatečně, aby klienti odpověděli na všechny uvedené dotazy. Délka rozhovoru byla od 25 do 50 minut. Všichni senioři zařazení do výzkumu (a rovněž i management domovů) byli předem seznámeni s důvodem mé návštěvy a s tématem rozhovoru. Rovněž byli ubezpečeni o skutečností, že budou při rozhovoru nahráváni na diktafon a že přepsaná forma rozhovoru bude bez jakýchkoliv úprav použita pouze k mé diplomové práci. Byli ujištěni o diskrétnosti a anonymitě rozhovoru a o tom, že mohou kdykoliv rozhovor přerušit nebo ukončit. Zde se musím podělit o své obavy z odmítnutí rozhovoru nebo z neochoty nechat své vyprávění zaznamenat na diktafon. Senioři mě v tomto ohledu nesmírně překvapili, nevyskytl se ani jeden případ, kdy by některý z vybraných klientů nebyl ochotný ke spolupráci, měl obavy o svou anonymitu nebo nechtěl mluvit o svém soukromí. Často sdělovali informace ze soukromí, nepříjemné zážitky z minulého života nebo emočně citlivé záležitosti. Přestože na to byli opakovaně upozorněni, ani v jednom případu se nestalo, že by o některých záležitostech odmítli mluvit. Větší potíže při shánění klientů se vyskytly ze strany managementu některých domovů pro seniory. Buď vedení domova pro seniory odmítlo, aby jejich zařízení bylo zařazeno do výzkumu i bez uvedení důvodu a nebo bylo důvodem nahrávání klientů při rozhovoru. Jedním z pochopitelných důvodů odmítnutí mé návštěvy u klientů byla bohužel i zkušenost domova s nedávným a nenadálým uhynutím psa. Zde se ukázala větší citová vazba klientů na zvíře, které bylo součástí domova a personál zařízení nechtěl

45

vybrané klienty vystavit psychické zátěži. V Senior centru Blansko jsem měla možnost doplnit rozhovory o techniku otevřeného pozorování při průběhu canisterapie těchto klientů. Rozhovor obsahuje směs skutečného dění a toho, co si účastník myslí, oproti tomu pozorování představuje snahu, zjistit co se skutečně děje. Jedná se o vjemy vizuální, sluchové i pocitové. 53 Při pozorování jsem se zaměřila na lidi, prostředí i události a vytvořila jsem si poznámky o tom, o čem jsem v průběhu canisterapie uvažovala. Výsledek pozorování uvádím na s. 73. Pozorování jsem původně chtěla doplnit fotodokumentací, ale vzhledem k zachování anonymity klientů, kteří žijí v nepříliš velkém domově pro seniory, jsou nakonec po domluvě v příloze zařazeny fotografie pouze ilustrační.

3.4

Metoda vyhodnocování Data v kvalitativním výzkumu se vyznačují svou kontextuálností. Interpretovaná

data jsou doplněna citacemi, částmi interview a terénními poznámkami. S organizováním dat a jejich analýzou se začíná již ve fázi sběru. Sběr dat pokračuje většinou do té doby, než může výzkumník říct, že další data již nepřináší nic nového a cíle bylo dosaženo. Analýza je snahou o smysluplné zpracování dat a nalezení odpovědi na výzkumnou otázku. 54 Při analýze dat jsem se zaměřila na vyhledání pravidelností, podmínek za kterých k danému jevu dochází, ale také odlišností a zachycení vztahů. Přepsaná data se pak snažila popsat pomocí volného kódování (příloha č.5). Celé rozhovory jsem pročetla a jednotlivé odstavce, věty nebo i někdy jen slova jsem opatřila kódy tak, aby dané úseky získaných dat nějak kategorizovaly. Na okraj textů jsem zapisovala poznámky o kódech a jejich vztazích, které mě napadaly při analýze textu. Výsledkem analýzy je výzkumná zpráva, která obsahuje popis pravidelností i odlišností, které se ve výzkumném vzorku objevily a následný návrh a doporučení pro využití canisterapie u seniorů v praxi. 53

Srov. HOLLOWAY, Immy – WHEELER, Stephanie, Qualitative research in nursing and healthcare, s. 96 -112. 54 Srov. STRAUSS, Anselm – CORBINOVÁ, Juliet, Základy kvalitativního výzkumu, Postupy a techniky metody zakotvené teorie, s. 86 – 106.

46

4 INTERPRETACE VÝSLEDKŮ ŠETŘENÍ

4.1

Otázky demografické V první části této kapitoly se věnuji demografickým údajům.

V šetření bylo osloveno celkem 7 respondentů – seniorů. Z tohoto počtu byly osloveny čtyři ženy a tři muži. Nejmladšímu respondentovi bylo 70 let, nejstaršímu 90 let. Věkový průměr byl 77,86 let. Mezi respondenty byli klienti ovdovělí (3 resp.), žijící v manželském svazku (1 resp.), svobodní (1 resp.) a rozvedení (2 resp.). Dále byli zařazeni respondenti různé úrovně vzdělání: vzdělání základní (5 resp.), středoškolské (1 resp.), vysokoškolské (1 resp.). Ze sedmi respondentů se pouze jeden respondent narodil a dětství strávil ve městě, ostatních šest respondentů pocházelo z vesnice. Všichni respondenti žijí v současné době v domově pro seniory (upřesnění domova u jednotlivých respondentů není z důvodu zachování anonymity uvedeno).

4.2

Otázky z minulosti respondentů Ve druhé části interpretace výsledků šetření jsou zařazeny odpovědi na otázky

z minulosti respondentů. Tyto otázky se týkají dětství, rodiny a prostředí ve kterém vyrůstali, zda se zde respondenti setkávali s chovem zvířat a jaké byli důvody k odchodu do domova pro seniory.

47

Otázka č. 1: Můžete říci něco o své původní rodině a prostředí, ve kterém jste vyrůstal/a? V této položce jsem chtěla zjistit možný vliv některých faktorů na zájem o canisterapii. Mezi tyto faktory jsem zařadila působení původního prostředí, ve kterém klienti vyrůstali, možný vliv rodičovské výchovy na vztah k přírodě a zvířatům, význam počtu sourozenců a vliv rodinných vztahů na citový vztah ke zvířatům. Mezi klienty canisterapie, kteří byli zařazeni do šetření, se objevila pouze jedna klientka (respondentka č. 7, dále jen označeni číslem), která se narodila a vyrůstala ve městě: „...my jsme bydleli na malým městě, na okraji, tam jsem vyrostla a celý dětství a i mládí jsem tam strávila...Měli jsme malej domek, takovej dvorek k tomu patřil a kousek louky.“ Všichni zbývající respondenti pocházeli z vesnice: „Tak já jsem bydlela v rodinném domku…v tomto okrese, domek byl mezi lesy…nikdy nebyl usmolený dvorek, ani nic jiného, bylo to všechno upraveno a bylo to velmi příjemné soužití s těmi zvířaty…“ (1). „…pocházím z vesnice...Bydlel jsem v rodinném domku ...měli jsme pár polí...“ (2). „...já su z vesnice...větší...Měli jsme domek, dvůr a pole. Hospodářství měli rodiče...“ (3). „...já jsem z vesnice, bydleli jsme ve stavení, kde bylo veliký hospodářství...“ (4). „...Já jsem bydlela na vesnici...v domku ...“ (5). „Su z dědiny, tady na Moravě...Coby děcko jsme bydleli v takovým starým domku, pole jsme neměli,...žádný hospodářství, ani pole...“ (6). Ohledně počtu členů v rodině se respondenti vyjádřili takto: „...já jsem bydlela v rodinném domku, s maminkou a sestrou...“ (1). „...vyrůstal jsem ve střední rodině…byli jsme tři děti, jedno děvče mamince umřelo a jinak jsme zůstali tři.“ (2). ,,Měla jsem rodiče a dvě sestry, mladší aj starší...“ (3). „Byli jsme tam rodiče, já a měl jsem ještě 3 bratry...“ (4). „...bylo nás pět dětí a rodiče, tak sedm dohromady...mám dvě sestry a dva bratry...měla jsem…jedna sestra a jeden bratr už zemřeli...“ (5). „Byli jsme tři, dvě děvčata a já, já jsem byl nejstarší...“ (6). „Byli jsme menší rodina, měla jsem jen bratra...nebyli jsme nijak velká rodina na tu dobu…já jsem neměla k sobě nikoho…bratr byl starší...tak jsem měla toho psa.“ (7). Někteří respondenti udávali problémové vztahy v původní rodině: „...moje nevlastní babička byla z německé oblasti, víte ona mě neměla moc ráda, ...z tatínkové strany jsem si s němi moc nerozuměla. Já jsem byla dost samotářská...“ (1), „..ale s tou jednou sestrou byl problém...to jsme se moc nevyhledávaly. “ .(3).

48

Problémy v nové rodině se vyskytly u těchto respondentů: „...potom na mě ale ten partner dcery udělal takovou botu...koupil domek, já jsem prodala byt...no a najednou tam pro mě nebylo místo...“ (1). „...to manželství nevydrželo...no to se stává...tak jsme šli od sebe. A děti zůstaly u ženy.“ (4). „...manžel měl druhý ženský, tak mě tam nechtěl a syn řekl, že půjdu za něma...“ (5). „...dcera je v Olomouci. Já jsem si moc nerozuměl s tím jejím mužem. Já jsem byl proti tomu, aby se brali...“ (6) Dva klienti udávali vztahy v původní rodině jako bezproblémové: „My jsme spolu pěkně vycházeli, nás rodiče učili, že musíme držet spolu vždycky...a pomáhat si jeden druhýmu...“ (5). „...rodiče nám brzo umřeli, tak pak jsem se i s mojí paní staral ještě o tu nejmladší sestru...“ (6). V rozhovorech se vyskytli ve dvou případech i problémové vztahy v dětství mimo rodinu: „...měla jsem škaredé zuby, mimo osu... a maminka mě varovala, že na mě můžou být lidé zlí...což se teda i dělo...takže na vesnici ti lidé byli ke mně i krutí...tak já jsem se asi upnula na ty zvířátka a lesy, tam se mě nikdo nesmál.“ (1).„... měla jsem smůlu, však se mě taky lidi pošklebovali... mě ty psy berou jaká jsem…mě se dost lidi pošklebovali… ty psi mě mají rádi.“ (3) Dalším zkoumaným faktorem byl vliv výchovy ke vztahu k přírodě na zájem respondentů o canisterapii. „...já jsem vždycky měla vztah ke zvířatům...maminka mě od malinka vedla k takové té vnímavosti vůči zvířatům...Nesměla jsem jim ubližovat...maminka nás vedla k vnímání všeho co je kolem nás. A hlavně abychom se tomu sami věnovali...maminka mě nabádala dobře se starat o toho zvířecího přítele, kterého jsem měla doma...říkala, že když člověk žije se zvířaty, tak se k nim musí chovat jako ke členům rodiny, ale říkala, že zvíře nesmí mít vládu nad člověkem, nad domácností...vždycky jsem s sebou vodila nebo nosila nějaké to zvířátko...“ (1). „Měli jsme hospodářství a práce bylo hodně, to jsme s těma mýma bratrama chodili kolikrát domů až za tmy... A jednou jsme měli i jezevca. Našel ho tatínek...v lese...von chodil do lesa s hajným...“ (4). „musela jsem jim chystat a poklízet pod něma, na trávu jsem chodila a na pampeliše...museli jsme s bratrem doma pomáhat... u nás by to nikdo neudělal, aby utopil mláďátka nebo jim nějak ublížil...i ty králíky nám zabíjel soused...“ (7).

49

Otázka č. 2 : Žil/a jste v mládí v rodině, kde se chovaly zvířata ? V této položce jsem chtěla zjistit, jestli mohl mít vliv na zájem o canisterapii chov zvířat v rodině respondenta v dětství. Zajímalo mě, o jaká zvířata se jednalo, zda to byla zvířata hospodářská nebo spíše domácí mazlíčci. „No jéje, doma jsme měli kozu, králíky, slepice...Měla jsem pejska, vždycky to bylo odložené štěně...bylo to velmi příjemné soužití s těmi zvířaty...“ (1). „Jo, měli jsme pár polí, kravku a prase... Psa jsme měli jednou...“ (2). „...tak co jsme měli...krávu, berany, husy, prasata, králíky...No a psa taky, vlčáka...“ (3). „...to bylo zvířat! Koně, prasata, ovce jsme měli, no a pak takový to drobný zvířectvo – slípky, králíky, huse. A jednou jsme měli i jezevca... a kočky tam lítaly pořád. A psa jsem měl vždycky, od mala, to jsme měli ovčácký dva psy...“ (4). „Měly jsme slípky a králíky a tak co je na vesnici, prase taky. A měla jsem psa...“ (5). „...my jsme nic neměli, žádný hospodářství, ani pole. Jenom dvě kočky... Psa jsem nikdy neměl ... a já jsem ho ani nechtěl...“ (6). „My jsme měli kočku a psa a králíky, to tak bývalo...kočku jsme měli... několikrát, přivedla koťata... A toho psa jsme měli takovýho voříška malýho, to byl náš Šotek....“ (7). Otázka č. 3 : Pokud jste měl/a psa, jaký jste k němu měl/a vztah? V této položce jsem se u klientů, kteří měli v domácnosti psa, zaměřila na vztah ke zvířeti, zda to byl pes, který žil v bytě nebo venku jako hlídač. „...ta mě říkala huncmutti, že mám pořád u sebe nějaké zvířátko. Já jsem se mu snažila nahradit, že nemá maminku to zvířátko...vždycky jsem s sebou vodila nebo nosila nějaké to zvířátko...třeba i za svetrem. A já jsem nenáviděla a dokázala jsem být i hodně nepříjemná k lidem, kteří si mysleli, že pes na řetězu je to nejlepší. Na takovém tom promoklém dvoře...I králíky jsem měla doma v pokoji...“ (1). „...zastřelil nám ho hajnej... to bylo ve válce. A ten pes byl s nama, byl náš kamarád...ale ten hajnej ho zastřelil.“ (2).„...byl u boudy, žral zbytky...žádný granule... Já sem s ním chodila na pole, taky do lesa, abych se sama nebála. Dom nesměl...“ (3). „...hlídači to teda byli, to se lidi i báli. Já jsem s nima chodil ven, do lesa, nikde jsem se nemusel bát. Já jsem měl vždycky nějakýho psa, pak i voříška ...To byli vždycky moc chytří psi. Já jsem se snažil, aby ti psi byli poslušný, protože to nesmí přerůst přes hlavu, takovej pes, to vždycky musí mít ten pán navrch... “ (4). „...měla jsem psa, takovej jako podvraťák na hlídání a spala jsem

50

s ním jednou v boudě...Mohl i do kuchyně...“ (5). „Psa jsem nikdy neměl...a já jsem ho ani nechtěl...až když jsem měl s manželkou dceru, tak ta furt chtěla psa, ale my jsme se ženou nechtěli. S psem by byly starosti, já jsem teda na ty psy nikdy nebyl, nelákalo mě to nijak...“ (6). „A toho psa...já jsem ho měla moc ráda, my jsme byli pořád spolu, na sáňkách jsem ho vozila...a do lesa...já jsem neměla k sobě nikoho...tak jsem měla toho psa... když já jsem se pak vdala...i tam jsme měli psa, malýho...jezevčíka, a to byl takovej...jak se říká gaučovej.“ (7). Otázka č. 4: Z jakého důvodu jste se rozhodl/a přestěhovat do domova pro seniory? V této otázce jsem se snažila zjistit, jaké okolnosti vedly respondenta k odchodu do domova pro seniory, zda se jednalo o zdravotní potíže, nebo je k tomu přivedla jejich sociální situace. „Manžel...zemřel na rakovinu...jsem žila s dcerou, jejím manželem a vnučkou...ten partner dcery udělal takovou botu...koupil domek, já jsem prodala byt...no a najednou tam pro mě nebylo místo...nakonec jsem měla silné odvápnění páteře, já jsem měla i po autonehodě, přestala jsem dobře spát...doktorka mě říkala, že už nemůžu být sama, já jsem třeba klekla a pak jsem se nemohla zvednout... Tak jsem si dala sem tu žádost...“ (1). „Tady bydlím i s manželkou...nám to tady doporučili, já jsem měl mozkovou příhodu, bydleli jsme ve čtvrtým patře bez výtahu...doma by už byly problémy.“ (2). „Já jsem bydlela pak v bytovce tady ve městě, sama... Musela jsem do nemocnice...a odtud na psychiatrii...pak jsem nemohla být doma sama, to by nešlo...chodím a sama si uklidím,ale...no...není už to úplně dobře...Byla jsem furt sama...No a tak voni mě domluvili tu léčebnu a pak tady ten domov.“ (3). „Mám cukrovku a přišel jsem o nohu. To už jsem byl dlouho sám...a nenaučil jsem se pořádně chodit...i nějaký další potíže se objevily, tak mě to doktorka pomohla tady domluvit.“ (4). „No ze zdravotních důvodů, byla jsem v nemocnici se srdcem, pak i na intenzivní péči a pak na té rehabilitaci... měla jsem operovaný rameno... A tak na tu rehabilitaci pak došel papír, že půjdu sem...tak jsem šla...já už jsem byla rozvedená...“ (5). „No zbyl sem sám...dcera je v Olomouci. Já jsem si moc nerozuměl s tím jejím mužem... Tak pak jsem šel sem, po té nemoci...já jsem měl mrtvičku...špatně chodím, jednu ruku mám horší, sám bych to doma nezvládl.“ (6). „Já jsem zůstala sama...A já jsem sama už být nechtěla, já špatně chodím...srdíčko mám taky

51

nemocný...mám strojek...A děti chodily do práce...bydlí oba v bytovce... jakpak by jsme se tam taky vešli?“ (7).

4.3

Otázky ze současného života respondentů V poslední části interpretace výsledků jsou zařazeny otázky, které se týkají

současného života respondenta v domově pro seniory. Otázky jsou zaměřeny na současný vztah s rodinou, na adaptaci respondenta po příchodu do domova a především na využití canisterapie a pocity klientů ohledně canisterapie. Otázka č. 5 : Navštěvuje Vás zde často rodina? Pokud máte vnoučata, vídáte se i s nimi? U této otázky jsem se chtěla dozvědět, jestli se klienti i po přestěhování vídají se svými blízkými nebo přišli přestěhováním o důležité citové a sociální vazby. Také mě zajímala frekvence návštěv. „Vnučka za mnou pořád sem chodila, ale pak studovala pedagogickou školu...no a dcera musela vydělávat i na toho muže, takže už na mě neměla tolik času...a před dvěmi roky pak dcera zemřela...“ (1). „na zahrádku jsme jezdili s dětima do rodné obce... syn nás tam vozí...my máme devět pravnoučat, jsou tady každej týden...ale taky pak potřebujem ten klid a odpočinek v našem věku.“ (2). „Víte, já jsem se nevdala...a už nemám nikoho, ani sourozence. Tak tady ti lidi tady jsou leda moja rodina. No ale to není vono...“ (3). „Ale děti někdy přijedou, ale málo. Jak jsme se a ženou rozvedli, tak měli pak novou rodinu.“ (4). „Naši to sem mají blízko, syn má auto, tak sem jezdí... a dcera sem chodí obyčejně v neděli, ve všední den ne. A snacha dělá v lékárně, tak taky přijde.“ (5). „Jó, ta dcera jezdí, i s vnukem...je tady jednou dvakrát za měsíc...no a když něco potřebuju, nebo tak, tak přijede taky. Bratranec tady byl...no dvakrát myslím...a ta sestra moje...tak s tou už se nevidíme. Jinak mě nikdo nenavštěvuje.“ (6). „To ano, chodí za mnou, i několikrát za týden mám návštěvu. Chodí syni, někdy přijde ten a pak zas druhej, snacha jedna taky, ta druhá už s nama není. A vnoučat mám pět a už i dvě pravnoučata. A ty vnoučata taky chodí...hlavně Hanička chodí, ona je moje sluníčko.“ (7).

52

Otázka č. 6 : Musel/a jste při přestěhování do domova pro seniory opustit nějaké zvíře? Jelikož pro mnoho lidí může být vztah ke zvířeti velmi silný – a to zvláště je-li tento člověk osamocený – zajímalo mě, jestli i tento faktor mohl mít vliv na zájem o canisterapii případně jaké pocity klienti prožívali. „...já bych tam zas mohla mít ty zvířátka a vedla bych k tomu tu vnučku...no a najednou tam pro mě nebylo místo... šla jsem do podnájmu.“ (1). „Tak doma jsme měli ty malý papoušky, andulky...tak ty jsme nechali dětem na zahradě, když jsme šli sem. Ale smutno mě teda po nich nebylo...nadělaly kravál a binec...Tady měli toho psa, takže nám zvířata nechyběli. Tady nemůžem mít stejně zvířata, leda v prvním patře tady máme králíka, všichni dohromady co jsme tady...nosím mu zelený...“ (2). „Už jsem nic neměla, žádný zvíře...“ (3). „No, to právě musel. Toho pejska co jsem měl doma...Miki - tak se jmenoval - byl u kamaráda a ten si ho pak nechal..,no tak byl jsem rád, že to alespoň tak dopadlo. Tady bych ho nemohl vzít...“ (4). „Ne, já jsem neměla, no a tady to nejde mít zvěřinec. Tady je koček venku hodně...“ (5). „...dcera, tak ta furt chtěla psa, ale my jsme se ženou nechtěli. Se psem by byly starosti...“ (6). „...já jsem byla v tom bytě s vnučkou, a ona měla takovou tu chlupatou kočku, tu já jsem měla ráda, pořád jsem ji měla na klíně.“ (7). Otázka č. 7: Jak u Vás proběhla adaptace na zdejší život? Pomohla Vám v tomto nějak canisterapie? Jak těžká byla adaptace klientů na změnu prostředí, ztrátu intimity, prožívali respondenti pocity osamění? „Když jsem přišla sem do domova, tak jsem tady znala jen jednu bývalou spolužačku, ale taky jsem ji hned nepoznala, no a stejně jsme se dlouho neviděli...tady ta canisterapie vznikla už dřív, nevím jak je to dlouho...ale já tam chodím teprv tak dva roky. Ono to vzniklo z potřeby těch lidí tady, je to takové osvěžující a povznášející...já jsem velice vděčná, že ta sestřička mě tu canisterapii nabídla, já jsem věděla, co se tam bude dělat. Já si to úplně naplno užívám... “ (1). „Když jsme sem přišli, tak jsme tady neznali moc lidí, jenom některý a ne moc dobře. My jsme neměli žádný problémy sem jít, ani si tady zvyknout, protože jsme tady obá... jako se ženou, ona už špatně vidí i chodí... No a na zahrádku jsme jezdili s dětima do rodné obce... tak to nám nechybělo...“ (2). „Já

53

jsem byla ráda, že už nejsu doma sama, vono to už teda jako nešlo. No a já jsem přišla z té léčebny ještě chvílu dom, a chodily za mnou té charity...ale nešlo to doma, tak když jsem šla sem, tak jsem byla ráda. Stejně jsem doma nikoho neměla.“ (3). „...tady byli moc hodní, se vším mě pomohli. Mám to upravený, všechno co potřebuju tady mám. Asi...tak kdybych tady nemusel být, to víte, že bych byl radši. Z toho začátku, to jsem třeba těžko usínal...tady svítí světla z ulice, jezdí auta...to doma nebylo. Ale zvykl jsem si už na všechno... Já když jsem se dozvěděl, že tady chodí někdo se psem, tak jsem to hned chtěl taky, aby mě ho půjčili...Tak pak mě ho dovedla ta paní na pokoj, tak jsme se skamarádili. To se člověk cítí hned víc jako doma, když je tady nějakej čtyřnohej tvor.“ (4). „No já když jsem sem přišla, tak já jsem neměla problémy, sestřičky mám ráda a vony mě taky. Ze začátku jsem si říkala zas za mnou nepřišli...jako děti myslím...ale teď už ne, až budou mít čas tak zas přijdou, mají svou rodinu, co už my tady, to tak je, že jsme tady na dožití...Chodíme na televizi...taky tam vykrajujem cukroví...smutno mě už není. Ze začátku jo, to mě bylo chvíli smutno...ta sestřička, ta sem vodí pejska, aby tady mohl být s náma... tak ten za mnou chodil hned od začátku. No tomu jsem si i často postěžovala, když děti nepřišly.“ (5). „No to nebylo úplně jednoduchý...no nebyl jsem zvyklej na jiný lidi, tak mě to někdy i vadilo...Se sestřičkama nemám problém, už mě znají...já su takovej morous... ale tak já když nemám náladu, tak zalezu a nevotravuju.“ (6). „no ze začátku hlavně... to jsem byla i často nemocná...to jsem byla taková jako když skleslá a slabá... a smutno mě taky bylo... no člověk si na stáří těžko zvyká na nový bydlení a lidi a všecko kolem. Ale tady byli na mě moc hodní, dostala jsem svou sestřičku, co mě měla na starost a ta mě všechno tady ukázala a pomohla s čím jsem potřebovala.“ (7). Otázka č. 8 : Našel/našla jste si zde přátele? Usnadnila canisterapie Vaši komunikaci se zdejšími obyvateli ? V této položce zjišťuji, zda může canisterapie posloužit také k usnadnění navázání sociálních kontaktů mezi obyvateli domova, např. pes jako téma k hovoru, společné trávení volného času, společné zájmy klientů a podobně. „Když jsem přišla sem do domova, tak jsem tady znala jen jednu bývalou spolužačku, ale taky jsem ji hned nepoznala…Víte já jsem se tady nechtěla nikomu svěřovat a kamarádit se, byla jsem vždycky samotář... tady byl jeden pán ... jeho zeť mu přivezl

54

zlatého retrívra... a tak mu ho dal sem. No a tady je jeden pán, vdovec a my jsme mu s tím štěnětem začli pomáhat...vlastně jsem se s tím vdovcem začla přátelit přes toho pejska...no teď jsme vlastně skoro partneři...Občas chodím v létě před domov a potkávám paní s pejskem a hned mě ten pejsek běží pozdravit...zavolám Aido... a s tou paní se už taky trochu znám...“ (1). „...my jsme tady měli psa... měl ho tady jeden obyvatel. My jsme s ním chodili na vycházky, pan S., no a ještě jeden pán...tak my jsme s ním chodili na vycházky...Když jsme sem přišli, tak jsme tady neznali moc lidí, jenom některý a ne moc dobře... Na tu canisterapii co tam chodí ti lidi...tak ty jsme znali už předtím, tak my si spolu o tom i popovídáme o těch pejskách...když pak dojdu zpátky, tak to tady manželce povykládám...co se tam jako dělo... zas je vo čem chvílu mluvit.“ (2). „...tady jsem neznala žádný lidi...a byla jsem na pokoji s jednou paní, tak leda s tou jsem se ze začátku poznala...No já tady teďko už znám nějaký ženský, chodíme na tu muziku tady...A já tam chodím ještě teda do té skupiny...jako za tema psama myslím...tak to ty lidi tam už znám...no bavíme se vo těch psech, když se potkáme na chodbě...řeknem si, že jako zas v úterý přijdou a říkala jsem minule té paní ať přijde za mnou odpoledne na seriál...“ (3). „Jé, to jsme si kolikrát i se sestřičkama povídali, kdo měl jakýho psa doma ...ten pejsek za nama sem chodí na chodbu, tam se vidíme s ostatníma a už se dáme do řeči...já si pěkně popovídám s tou jejich paničkou...proberem co je venku novýho, jaký je počasí a i na rodinu se jí zeptám...“ (4). „...mě sem dali jednu paní...ale ona tady toho psa taky nechce, dřív chodili za mnou sem, ale té paní to vadí... nemám tady moc klid teď... tak jsem ráda, že můžu chvilku někam jít pryč...kolikrát ještě posedím s těma ostatníma i kafíčko si vypijem...“ (5). „No znám tady ty lidi, ale že bych se moc kamarádil, to ne...já jsem byl vždycky spíš samotář...Neměl jsem nikdy moc potřebu se nějak kamarádit, nebo vysedávat s kamarádama po hospodách...Tak o těch psech si povídáme, co tam tak chodíme do té skupiny, to sou ty stejný lidi většinou, no a i se sestřičkama tady...zdá se mě, že se ta skupina co tam spolu chodíme...jsou pro mě asi takový bližší než ostatní.“ (6). „Já jsem se tady spřátelila s paní Jiřinkou, my jsme spolu chodili na oběd ...a obě jsme pletařky... a pak na té canisterapii...tak tam se už známe všichni...a když se pak potkáme v jídelně nebo na dílnách, tak si taky k sobě sednem...protože už se víc známe...my tady taky máme různý vystoupení, chodí děti ze škol...a promítáme kino...a je tady jedna ošetřovatelka a ona má moc ráda psy...tak já jí vždycky povídám, co jsme tam dělali... protože já vím ,že ona si to ráda poslechne o těch pejscích. A zeptám se jí na ty její, tak si povídáme. Však ti pejskaři vždycky k sobě měli blízko...to třeba ještě když jsem měla

55

pejska doma a chodila jsem na vycházku s ním, vždycky se se mnou někdo dal do hovoru.“ (7). Otázka č. 9: Setkáváte se s canisterapií od začátku Vašeho pobytu zde? Tato otázka byla zařazena ke zjištění, zda byla canisterapie využita v adaptačním procesu respondenta. „...tady ta canisterapie vznikla už dřív, nevím jak je to dlouho...ale já tam chodím teprv tak dva roky...já jsem velice vděčná, že ta sestřička mě tu canisterapii nabídla...“ (1). „To my už jsme tady byli před tím. Tak jak tady tu canisterapii zavedli, tak jsem chodil...nabídli mě to, tak jsem to přijal...“ (2). „...to mě nabídla tady jedna sestřička... to ale už jsem tady nějakou dobu bydlela...ale já jsem tam nechtěla jít...a vona mě tam jednou zavedla, ať se podívám, co tam dělají, že tam byt nemusím...když nebudu chcet. Tak jsem se podívala, ale já jsem v tom nic...jako neviděla...nebavilo mě to. No ale pak jsem si říkala, že se tam ještě podívám...tak jsem jí pak řekla, že bych to jako zkusila...tak jsem tam pak začla chodit.“ (3). „Úplně od začátku myslím ne.. ale hodně brzo co jsem tady jsem tam začal chodit. Tak měsíc po tom, co jsem přišel. Já jsem ty psi vždycky úplně miloval, tak jsem hned se po tom sháněl, hned jak mě tady o tom řekli, že to tady je.“ (4). „...tady je ta sestřička, ta sem vodí pejska, aby tady mohl být s náma...tak ten za mnou chodil hned od začátku...,,“ (5). „...říkala ta sestřička, že to mám alespoň zkusit...Ale né hned, to už jsem tady byl dlouho...Tak já tam chodím tak přes rok a půl. Já jsem tam nechtěl chodit, ale tak řekli, ať to zkusím, tak jsem to pak zkusil...“ (6). „Na tu canisterapii jsem nechodila od začátku, už to tady bylo, ale mě to nabídli až později, to už jsem tady byla zabydlená.“ (7). Otázka č. 10: Jak často za Vámi pejsek chodí? Uvítal/a by jste možnost častějšího kontaktu? V této otázce jsem zjišťovala, jak často je canisterapie v domovech zařazována a zda považují respondenti kontakt se zvířetem za dostačující nebo by uvítali možnost častějšího kontaktu. „No chodí jednou týdně, máme i skupiny a i jednotlivě s nimi můžem být...No jé, hned bych brala aby chodili častěji, chodila bych i na procházky...“ (1). „...pokud nejsme víc

56

nemocní, tak chodím pokaždý...jednou za týden...No kdyby tady ti psi bydleli tak to jo, ale jinak asi nee. Víte ono to pro tu paní co sem s nima chodí taky musí být časově náročný...“ (2). „Chodí sem jednou za týden, ale teďka jsem dvakrát nebyla...nechtělo se mě...to asi ne, to stačí.“ (3). „Jednou do týdne, když není třeba nějaká nemoc, nebo ve svátky se taky nechodí...No rád, ale nevím, jestli by to šlo, to taky není jen tak, ona ta paní chodí ještě i do práce...“ (4). „...ona sem přichází často...a pak tady je jeden údržbář a ten tady má psa...Ta paní sem chodí pravidelně, je tady chvílu, tak pak třeba jde ještě do té místnosti...společné a tam je s těma psama taky.“ (5). „Tak já chodím do té skupiny... to je každý týden jednou, vždycky odpoledne tam jdu...Tak mě to asi stačí. To tak leda kdyby tady byly nějaký zvířata v domově, třeba králíci, to bych rád pomáhal.“ (6). „Jednou týdně...je to tak hodinu nebo hodinu a půl... No chodila, tak třeba dvakrát za týden. Víc asi ne.“ (7). Otázka č. 11: Jaký vztah máte s canisterapeutem? Z těchto odpovědích jsem se dozvěděla, co oceňují respondenti-senioři nejvíce na osobě canisterapeuta, jestli jsou schopni navázat s canisterapeutem důvěrnější kontakt a co pro ně osoba canisterapeuta znamená. „Moc si vážím té paní, co se za námi teď chodí s pejsky.“ (1). „...ono to pro tu paní, co sem s nima chodí taky musí být časově náročný...má svou rodinu a ještě chodí za náma. Já si jí za to vážím, je hodná, s nama promluví a řekne co je novýho...“ (2). „No ta paní je hodná, že sem chodí...řekne jak se máme, co je novýho...“ (3). „...tak už se známe dost...Ona je pěkně k lidem, příjemná je...to je pro mě hrozná radost, že to někdo pro nás dělá.“ (4). „No hlavně tu sestřičku mám ráda, co má toho pejska. Ta druhá paní je taky hodná, to víte, že je to velká radost pro všechny, že sem za náma někdo přijde.“ (5). „No nebyl žádný problém.. .to je taková rozumná paní, ona tak jako nic nikomu nenutí, to není nic povinný tam dělat, tak co se komu líbí...“ (6). „Já se vždycky těším jak přijdou, i ta paní, my si pěkně povídáme, ona si ke mně sedne...ukazuje co mám dělat...ona má vždycky dobrou náladu...taky řekne, jak je dneska unavená...ale stejně se pořád usmívá…a vyslechne mě...nikdy mě neodbude. To je tady člověk rád za každýho kdo přijde...a ona nám poví co je nového...“ (7).

57

Otázka č. 12 : Co při canisterapii děláte? Tato položka vypovídá o tom jaká forma canisterapie a způsob aplikace se využívá u seniorů nejčastěji, na které oblasti je zaměřena i o tom, zda jsou dostatečně využívány její možnosti a metody. ,,...můžu je kartáčovat, donese kartáče a hřeben, oni ke mně mají důvěru a můžu jim taky věřit...tak jak nás to ona naučila, tak to s nimi provádím-ten výcvik..někdy zavolám na pejska a kartáčuji, jdeme po schodech spolu, a balónek jim hážu a dávám odměnu...chodili jsme i na zahradu, ale byly vznešeny protesty...jedna paní, co je tady na recepci viděla, že ty pejsky tak mám ráda, takže ona má doma pudlíka a někdy mě ho půjčí a mám ho jen pro sebe..vždycky mu všechno povím, co mě někdy trápí, povídáme si a já vím, že mě neporadí, ale známe se a mě je hned líp.“ (1). „Chodím s nima po chodbě, vemu si ho na vodítku, projdeme se s nima, hážu mu míčky, dám si ho na klín...hladím ho...taky musím s těma hračkama si s ním hrát a šroubuju ty krabičky s odměnama...procvičuju ty prsty, někdy mě to spadne...Ale musím to zas zvednout a znova šroubovat, ta paní říká pomalu, ale sám to zkuste...tak se snažím.“ (2). „Tak já ho třeba češu...a třeba mu dám odměnu... musí mě poslechnout nejdřív...někdy, když nejsu v té skupině, ale přijdou za mnou na pokoj...tak si ho dám vedle sebe a my si jako vykládáme, třeba mu řeknu jak mě bolí ty kolena a nebo von si tak dá tu hlavu a já ho hladím...“ (3). „Tak máme tady všelijaký hračky pro ty pejsky... zkouším, aby to přinesl, pak mu dám odměnu...a můžu ho vodit...a já třeba i na vozíku, vezmu si ho na vodítko a on jde vedle mě. Ale jsou tady i lidi, kteří vůbec nemůžou chodit, tak těm je dávají i do postele... aby je jako hřáli...a nebo ho i češu... no a taky tady ta paní donesla knížky o psech, tak jsme i četli... i kdybych nic nedělal, tak já jsem rád, že je tady mám...když to už jinak nejde, tak alespoň toho psa mám tak na chvilku...“ (4). „...přijde a my si ho hladíme a tak, ale na procházku já už nemůžu... Já ho hladím a musím ho chválit, když mě poslechne. Taky si o něm povídáme, tak o všech psech, kdo jaký měl doma, co se s tím psem musí dělat...“ (5). „...já mám tu ruku horší, tak ona mě schválně dává něco podávat tomu psovi a otvírat nějaký ty misky...tu ruku abych procvičil...no a míčky mu posílám a von je nosí...dřevěný krabičky to byly a pod to se mu schovaly piškóty...A von je musel vyčenichat a vyšťourat si je. Ale to byla i pro mě hračka, než já jsem to tam naskládal, no to jsem si dal!“ (6). „Přijdou, my si sedneme do kroužku třeba a přivítáme se, pejsci nás oběhnout...někdy začneme házením míčků a nebo, když nejsou ti psi tak rozlítaní...

58

tak začnem třeba dávat jim povely...aby sedli, lehli a tak. Anebo máme tady různý psí hračky, na přetahování třeba...anebo je češem. Taky když jsem měla víc potíže s nohama, tak mě ta paní zkoušela dát toho psa ke mně, aby mě asi hřál?“ (7). Otázka č. 13: Máte pocit, že se vlivem canisterapie zlepšila Vaše fyzická kondice nebo soběstačnost Zde se zaměřuji na to, jak respondenti sami vnímají působení canisterapie při procvičování hrubé i jemné motoriky a jestli je pro ně kontakt se zvířetem nenápadnou motivací k pohybu. „Tak už to, že se něco děje, tak to mě pomáhá... při mým věku mám dny, kdy su skoro lenošnej, pomalejší nebo takovej jak zpomalenej a tak to pomáhá, že se musím donutit tam jít a člověk když už tam příjde, tak cítí, že se něco děje, že je nějaký rozptýlení a nesedím pořád doma...a musím se trochu hýbat...I ta nálada je lepší, tak se všichni usmívají, zahajujem to zpěvem, písničkou o psech. Je to příjemný, projdu se, myslím si, že to pomáhá...“ (2). „...No já zatím docela chodím...spíš ty ruce...to když mám vyndat pro toho psa něco z krabičky..tak ty ruce trénuju, ale to už asi lepší nebude. Spíš že se mě zlepší ta nálada..no to se nedá. nic dělat,to když ten pes přiběhne, tak to se musí člověk usmívat, von mě rád vidí ten pes...tak já ho taky. Ale je dobře se něco děje, že je tady tak víc živo...“ (3). „Podívejte, já u toho většinou sedím, ven třeba na vycházku bych s něma nemohl...a ruce já mám v pořádku, je to pro mě taková zábava a že já mám ty psy tak rád. To jsou pro mě takoví kamarádi mí.“ (4). „No.. že se donutím jít z toho pokoje ven, a že je to takový pravidelný setkávání...Tak asi že se víc musím hýbat...dojít do té místnosti... k tomu je to dobrý taky. Hlavně že jako vylezu ven z toho pokoje a něco dělám.“ (5). „No trénuju to, tu ruku hlavně...tak snažím se, aby to k něčemu bylo. Ty ruce asi jsou lepší jak dřív...to myslím, že jo. Ale ta chůze...nebude to mít vliv, to tam já moc nenachodím.“ (6). „To ani ne, já chodím špatně pořád...ale nejsu lenošná dojít tam, protože se tam těším.“ (7). Otázka č. 14 : Jak se cítíte po ukončení canisterapie? Z těchto odpovědí jsem se chtěla dozvědět jak působí canisterapie na psychiku seniorů, jaké pocity mají respondenti po skončení canisterapie a co v nich kontakt se zvířetem vyvolává.

59

„...vždycky se těším, mám dobrou náladu...vždycky mu všechno povím, co mě někdy trápí, povídáme si a ... mě je hned líp.“ (1). „No když pak dojdu zpátky, tak to tady manželce povykládám... zas je vo čem chvílu mluvit. A když se mě s těma psama něco podaří tak mám radost. A taky jsem na sebe pyšnej, že jsem to tam zvládl...víte v mejch letech už má člověk radost i z takovejch věcí, že vůbec někam dojde.“ (2). „No někdy su unavená, ale to i jindy...ale já si je pohladím, tak se s nima pomuchlám...no dyť jiný nemám...tak to sou takový jako děcka...pro mě jako, ty psi. Tak dobře se cítím.“ (3). „No já se vždycky už těším, až zase přijdou. Tak si vzpomínám na ty moje psy.“ (4). „No dobře, já si kolikrát ještě posedím s těma ostatníma...je o čem mluvit.“ (5). „Myslíte jestli je mě smutno po těch psech? Tak to ne...že bych já byl nějak víc znavenej, to ne. No je to příjemný, nemyslel jsem si dřív, že bych si s těma psama tak vyhrál.“ (6). „Nejsem unavená, ale i kdybych byla...to nic není...já tam chodím ráda, protože...to je pak tady víc podobný domovu...doma mají být zvířata, to je takový rozveselení pro všechny...“ (7). Otázka č. 15: Vyskytlo se něco, co Vám při canisterapii vadí nebo nevyhovuje? Tato otázka se zabývá negativními faktory, které mohou kladné působení canisterapie narušit a faktory, které by klienti rádi změnili a se kterými se musí potýkat. „Žádný problém s canisterapií nemám, nic negativního...no tak myslí si tady ti lidé, že su na hlavu, střelená, pořád za těma psama...víte já jsem nad věcí...dělám si co chci a co mě baví.“ (1). „Jednou mě tady ten pejsek kousnul, ale to byla moje chyba, já jsem mu podával jídlo z dlaně a špatně jsem to držel a von to chudák nemohl vylovit...“ (2). „No leda, že mě to někdy nejde...jinak nic nevím.“ (3). „Při té canisterapii ne, ale že jsou lidi, kterým to vadí...někdo řekne - to je starej blázen a nebo že se třeba někdo zlobí, že najde psí chlupy.“ (4). „No leda, že ta paní co je tam teď se mnou na pokoji, tak ta říká, že tam za mnou pes nesmí. Ale tak já chodím sem, no taky to musím chápat, že toho psa tam nechce.“ (5.) „Nevím o ničem.“ (6). „Akorát jak špatně chodím...tak jsem měla ze začátku strach, aby mě ten pes třeba neshodil.“ (7). Otázka č. 16: Co pro Vás canisterapie znamená? Při pročítání prvních rozhovorů a jejich rozboru jsem došla ke zjištění, že v seznamu otázek chybí dotaz, který nyní uvádím jako poslední. Setkala jsem se tedy

60

znovu s již navštívenými respondenty, abych tento dotaz mohla položit všem sedmi vybraným seniorům. Nakonec se právě tato otázka zdála být pro mě položkou nejvýznamnější, neboť právě tyto odpovědi nejlépe vystihují téma i význam celého výzkumu. „Tak pro mě je to motivace...být platný trošku...ne jenom brát energii od těch zvířátek...já mám neumytou hlavu a vezmu si tepláky a nemusím být nastražená... vždycky mu všechno povím, co mě někdy trápí, povídáme si a ...já vím, že mě neporadí, ale známe se a mě je hned líp.“ (1). „Tak už to, že se něco děje, tak to mě pomáhá... že se musím donutit tam jít a člověk když už tam příjde, tak cítí, že se něco děje, že je nějaký rozptýlení a nesedím pořád doma...I ta nálada je lepší, tak se všichni usmívají...Taková jako když budoucnost pro mě to je... ale já když ráno vstanu a vzpomenu si, že dneska mají přijít, tak vím, že ten den neprosedím na křesle...že se jako musím i donutit se voblíct a jít tam...“ (2). „...hlavně že se tam pomazlím s těma psama...že mě ty psy berou jaká jsem...mě se dost lidi pošklebovali...ty psi mě mají rádi.“ (3). „Pro mě je to radost z těch zvířat, že můžu být chvílu s něma...a taková vzpomínka na ty moje psy...a že na nás někdo myslí...na nás starý...“ (4). „...takovou jako změnu...že je něco jinýho v tom dni...taky se mě někdy nechce...ale musím se donutit. Tak i to.“ (5). „Pro mě je to i to, že musím mezi lidi vyjít...tak se musím donutit. A je to příjemný, že vás ten pes tak běží přivítat a nechá se pohladit...no a taky se dozvím něco novýho vo těch zvířatech...ne jenom z televize... že je to jako doopravdy.“ (6). „To setkání...že se tam sejdou ty lidi, kteří tady bydlí... taky že je to víc jako doma, doma byl vždycky nějakej čtyřnohej tvor, tak se tady tak víc cítím. A uteče mě ten den líp. A zas se mám na co těšit. A já když si psa pohladím, vzpomenu si, jaké to bylo doma.“ (7).

61

5 DISKUZE

V rozboru rozhovorů, které jsem s respondenty a současně klienty canisterapie uskutečnila, se vyskytly některé pravidelnosti a souvislosti, na jejichž podkladě lze usuzovat na faktory nebo příčiny, které mohly ovlivnit zájem klienta o canisterapii a také na to, jaký má význam provozování canisterapie v domovech pro seniory.

5.1

Demografické údaje

Z těchto zjištěných údajů můžeme usuzovat pouze na větší zájem o canisterapii u respondentů pocházejících z vesnice. Tito respondenti mají nepochybně bližší vztah k přírodě i ke zvířatům, neboť ze sedmi vybraných klientů, kteří canisterapii navštěvují, pocházelo šest klientů z vesnice a pouze jedna klientka z města. Přičemž bydliště respondentů v mládí nebylo při výběru respondentů předem zjišťováno. Většina klientů navštěvujících canisterapii jsou klienti žijící bez partnera. Tomu ale nepřiřazuji větší význam, jelikož zde bude patrný vliv toho, že většina klientů domova pro seniory jsou již senioři ovdovělí. Stejně tak nebude významná skutečnost, že většina respondentů měla pouze základní vzdělání. Tento fakt přisuzuji spíše vlivu tehdejší politické situace v období mládí respondentů a životní úrovní a možnostmi v době jejich dospívání.

5.2

Význam minulosti klienta ve vztahu ke canisterapii

Z odpovědí, které byly zaměřeny na život respondentů v dětství a které se týkaly jejich původní výchovy, vyplývají následující uvedené údaje. Jak již bylo řečeno výše, šest klientů ze sedmi vyrůstalo na vesnici. Pouze jedna klientka prožila dětství a mládí

62

ve městě. I tato klientka ovšem bydlela v rodinném domku, ke kterému patřil dvorek a louka a v této rodině rovněž chovali domácí zvířata. Šest rodin respondentů ze sedmi mělo hospodářství nebo chovalo hospodářská zvířata. Pouze v jedné rodině se zvířata nechovala a nebylo zde žádné hospodářství. Vliv prostředí, ve kterém respondenti vyrůstali považuji tedy za významný. Vliv chovu zvířat v rodinách respondentů v dětství měl jednoznačně vliv na budoucí vztah respondentů ke zvířatům obecně a tím mohl ovlivnit i zájem respondentů o využití canisterapie ve stáří. Z odpovědí vyplynulo, že v rodinách všech respondentů se v dětství chovala nějaká zvířata. V šesti rodinách se chovala zvířata hospodářská (jednalo se o králíky, husy, slepice, prasata, koně, kozy, krávy) i zvířata domácí (kočka, pes) a v jedné rodině i zvíře volně žijící (jezevec). Pouze jeden respondent uvedl, že v jeho původní rodině se nechovala žádná hospodářská zvířata, ale pouze dvě kočky. Tento respondent zároveň jako jediný uvedl, že nikdy neměl (a ani nechtěl mít) psa. U ostatních šesti respondentů se v dětství v domácnosti pes vyskytoval. Z těchto šesti respondentů popisují svůj vztah ke psovi tři klienti jako vztah pes – kamarád a společník a tři respondenti jako vztah pes – hlídač a ochránce. Z rozhovorů vyplývá velký rozdíl mezi pojetím psa v době mládí respondentů a v době současné, kdy pes je v mnoha případech téměř členem domácnosti. I tak měl pes mezi ostatními zvířaty pro člověka vyjímečné místo společníka. Dalším faktorem, který mohl ovlivnit u respondentů zájem o canisterapii byla výchova. U tří respondentů byla zřejmá cílená rodičovská výchova ke vztahu k přírodě a zvířatům a to zvláště u respondenta č. 1, kde považuji vliv výchovy za velmi významný („...já jsem vždycky měla vztah ke zvířatům...maminka mě od malinka vedla k takové té vnímavosti vůči zvířatům...Nesměla jsem jim ubližovat...maminka nás vedla k vnímání všeho co je kolem nás. A hlavně abychom se tomu sami věnovali...maminka mě nabádala dobře se starat o toho zvířecího přítele, kterého jsem měla doma...říkala, že když člověk žije se zvířaty, tak se k nim musí chovat jako ke členům rodiny, ale říkala, že zvíře nesmí mít vládu nad člověkem, nad domácností...“ ). Nebyl zjištěn významný vliv počtu sourozenců v dětství na intenzivnější vztah ke zvířatům, všichni dotazovaní respondenti vyrůstali v rodině s více dětmi, pouze jeden respondent udává vztah ke zvířeti jako náhradu za vztah sourozenecký (,,…já jsem neměla k sobě nikoho…bratr byl starší...tak jsem měla toho psa“).

63

Dále byl zaznamenán větší zájem o canisterapii u klientů, kteří měli v dětství nějaký problém buď v rodině, nebo ve společnosti ostatních. Jednalo se o neporozumění si s některými členy rodiny, ale také o snižování sebevědomí od cizích lidi. Oba dva respondenti, kteří udávali posmívání se pro určitý handicap nebo estetickou vadu, současně sdělují informaci o sblížení se se psem z důvodů vyhýbání se společnosti a naopak o bezproblémovém vztahu se zvířetem. Dva respondenti rovněž udávají samotářskou povahu. Problémy v nové rodině respondenta měly spíše vliv na důvod odchodu do domova pro seniory než na navázání vztahu ke zvířeti. Souhrn : Zájem o canisterapii u těchto respondentů mohl významně ovlivnit faktor prostředí, ze kterého respondenti pocházeli, chov zvířat v domácnosti, ve které respondenti v mládí žili, výchova a také výskyt problémů v mezilidských vztazích. Není pravděpodobný vliv velikosti rodiny ani počtu sourozenců.

5.3

Život seniora v domově pro seniory a význam canisterapie

Využití forem canisterapie Respondenti, se kterými jsem hovořila, navštěvovali převážně formu skupinové canisterapie. Byla využita forma návštěvního programu i rezidentní forma. Návštěvní program byl realizován ve všech případech pravidelně jedenkrát týdně, vždy ve stejný den, po dobu přibližně jedné hodiny. Na otázku ohledně frekvence canisterapie odpověděli čtyři respondenti, že by canisterapii využívali i častěji, většinou by však při častější frekvenci upřednostnili rezidentní formu, uvědomovali si časovou náročnost pro canisterapeuta. Zbývající tři respondenti udávali frekvenci jednou týdně za dostačující. U rezidentní formy docházelo k problematickým situacím se

64

spolubydlícími v domově, kteří nesouhlasili s pobytem zvířete v sociálním zařízení. Naopak klienti canisterapie byli s rezidentní formou canisterapie spokojeni. Při canisterapii byly využity různé způsoby aplikace canisterapie – aktivity za přítomnosti zvířete, terapie za pomoci zvířete i výuka s přispěním zvířete. Cílem aktivit za přítomnosti zvířete bylo poskytnout klientům nový zážitek, novou zkušenost, vyplnit trávení volného času. Využito bylo hlazení zvířete, hra se psem, péče o zvíře, komunikace. Terapie za pomoci zvířete byla nejvíce využita k nácviku jemné motoriky, nácviku a zlepšení soběstačnosti, k zmírnění osamělosti a psychických potíží, ale i k nácviku řeči a procvičování myšlení a paměti. Zde byly využity techniky hlazení, polohování, vedení psa, hry a úkoly pro rozvoj motoriky s využitím pomůcek jako jsou hřebeny, kartáče, vodítka, hračky k přetahování, různým druhům úchopů, rozličné šroubovací i zavírací krabičky a další. K výuce za přispění zvířat využili canisterapeuté knihy o psech, mluvené slovo, zpěv, ukázky a poznatky z metodiky výcviku psů. Cílem této aplikace bylo zvýšení motivace k rozvoji klienta, zvýšení sebevědomí a přínos nových informací klientům. Souhrn: Byly

využity

všechny

způsoby

aplikace

canisterapie,

vhodné

techniky

i pomůcky. U soběstačných nebo částečně soběstačných seniorů byla nejčastěji zařazena skupinová forma canisterapie, individuální forma je využívána spíše při žádosti klienta o tuto formu nebo u seniorů imobilních. Respondenti se setkávali s návštěvní i rezidentní formou canisterapie, u posledně jmenované se však vyskytly problémové situace se spolubydlícími v domově. Využití canisterapie při adaptaci

Jelikož lze canisterapii využít jako možnost pomoci při adaptaci seniorů na nové prostředí, zajímalo mě, jaké byly důvody pro něž respondenti odešli do domova pro seniory a jestli tyto důvody mohly mít vliv na případnou zhoršenou adaptaci seniora v domově. U všech klientů byl jedním z důvodů k umístění do domova pro seniory zhoršený zdravotní stav a následné zhoršení soběstačnosti a sebeobsluhy. Pět respondentů uvedlo, že nemělo možnost bydlení u příbuzných z důvodů neshod v rodině

65

nebo nedostačujících sociálních podmínek (k nimž patřila nutnost příbuzných setrvat v zaměstnání k zajištění financí a nedostatečné podmínky k bydlení). Canisterapie byla k adaptaci seniora využita pouze ve dvou případech. Jeden z respondentů, u kterého byla canisterapie zařazena, měl problém zvyknout si na změnu prostředí a jiné podmínky než měl doma. Canisterapie byla u tohoto respondenta zařazena přibližně po měsíčním pobytu v domově, po žádosti klienta samotného. Tento respondent říká: ,,To se člověk cítí hned víc jako doma, když je tady nějakej čtyřnohej tvor.“ Další respondent udával stesk po blízkých osobách v začátku pobytu. Zde byla canisterapie zařazena hned od nástupu, pes byl respondentem využit i jako důvěrník (,,..ta sem vodí pejska, aby tady mohl být s náma...tak ten za mnou chodil hned od začátku. No tomu jsem si i často postěžovala, když děti nepřišly.“) U ostatních respondentů nebyla canisterapie k usnadnění adaptace využita, problémy se vyskytly i u dalších tří respondentů, jednalo se o potíže se ztrátou soukromí, o stesk, skleslost, únavu a častou nemocnost. Dva respondenti problém s adaptací nepociťovali – k tomuto patrně přispěl fakt, že jeden z těchto respondentů přišel do domova současně se svým životním partnerem a tito byli ubytováni na společném pokoji, u druhého respondenta se jednalo o seniora naprosto osamělého, bez kontaktů s příbuznými, pro kterého byl nástup do domova spíše úlevou a zlepšením životní situace. Z popsaných případů vyplývá, že jedním z nejdůležitějších faktorů pro zvládání zátěžové situace je pro seniora nepřerušení kontaktů s blízkými osobami. V případě, že senior takovou osobu nemá, může ji nahradit i pes. Dva z respondentů dále uvádí, že pobyt psa (a zvířat vůbec) v domovech pro seniory přispívá k navození atmosféry skutečného domova. Souhrn: Z mého šetření mezi respondenty vyplývá, že canisterapie není v adaptačním procesu seniorů dostatečně využívána. Navazování citových a sociálních vazeb

Osamělost, stesk i nedostatek fyzického kontaktu může u seniora vyvolat zhoršení psychického i zdravotního stavu. Proto je pro seniora důležité zachovat sociální kontakty a vazby, případně je nahradit vazbami jinými, náhradními.

66

Z dotazovaných respondentů udávali čtyři respondenti návštěvu svých dětí (případně vnoučat) často, nejméně jedenkrát týdně, jednoho respondenta sice děti navštěvovaly, ale pouze přibližně jedenkrát za měsíc. Dva z respondentů neuvedli žádné návštěvy příbuzných. Jeden z respondentů, kterého nikdo nenavštěvuje v rozhovoru řekl : ,,...já si je pohladím, tak se s nima pomuchlám..no dyť jiný nemám..tak to sou takový jako děcka.. pro mě jako, ty psi...“. Při setkání se psem tak dochází k uspokojování potřeby kontaktu dotykem, který respondentovi chybí. I další respondent, za kterým nechodí příbuzní vykazuje velmi silné citové vazby ke zvířatům, zároveň tento respondent dokázal v domově navázat nový vztah za přispění canisterapie. (,,...my jsme mu s tím štěnětem začli pomáhat...vlastně jsem se s tím vdovcem začla přátelit přes toho pejska...no teď jsme vlastně skoro partneři...Občas chodím v létě před domov a potkávám paní s pejskem a hned mě ten pejsek běží pozdravit...zavolám Aido...a s tou paní se už taky trochu znám...“). Silnou citovou vazbou může pro seniora – zvláště žijícího osaměle – být i vztah ke zvířeti. Senior, který je nucen odstěhovat se ze svého dosavadního domova, může být okolnostmi přinucen opustit kromě rodiny a domova také svého zvířecího společníka. Z respondentů, se kterými jsem hovořila, odešli tři senioři do domova v době, kdy v domácnosti chovali nějaké zvíře. Pouze u jednoho z nich se jednalo o psa, u tohoto klienta se projevil výrazný vztah ke psům a současně i značný zájem o canisterapii. Respondenti, kteří se v domově setkali se zvířetem, které zde trvale žilo (pes, králík), tuto skutečnost jednoznačně kladně oceňovali (,,...to je pak tady víc podobný domovu..doma..doma mají být zvířata...). Všichni však hovořili také o problémech s nesouhlasem některých klientů domova. Do této oblasti patří i navazování nových vztahů v rámci zařízení, komunikace se spolubydlícími i personálem. Canisterapie zde může podpůrně působit jako druh volnočasové aktivity, dochází zde ke společnému trávení volného času klientů, setkávání lidí stejných zájmů a současně vymezuje v podobě skupinové canisterapie určitou komunitu lidí uvnitř zařízení. Mezi těmito lidmi dochází ke snadnějšímu navázaní přátelských vztahů (,,...zdá se mě, že se ta skupina co tam spolu chodíme...jsou pro mě asi takový bližší než ostatní.“ ). Lidé ve společnosti psů bývají častěji oslovováni jinými osobami, často se objevuje pes jako téma k hovoru mezi obyvateli domova i mezi klienty a personálem.

67

Blízké vztahy vznikají nejen mezi klienty canisterapie a psem, ale i mezi klienty a canisterapeutem. Oslovení respondenti u canisterapeutů oceňovali práci pro seniory, která je časově náročná a nad pracovní rámec (canisterapeuté většinou pracují jako dobrovolníci), vážili si toho, že jim věnují svůj volný čas. Canisterapeut byl pro respondenty důvěrníkem a osobou která vyslechne, pro některé seniory byl canisterapeut a jeho psi očekávanou návštěvou a zdrojem informací zvenčí. Z odpovědí je znát i dobrá komunikace a přístup canisterapeutů k seniorům. Současně z odpovědí respondentů vyplynulo, že klienti canisterapie často navštěvují i jiné aktivity pořádané domovem (hudba, dílny, promítání filmů, apod.), tito klienti mají tedy častější společenské kontakty, které příznivě působí na spokojený život seniorů v domově. Souhrn: Canisterapie má jednoznačně příznivý a podporující vliv na navazování nových sociálních

kontaktů

a

mezilidských

vztahů.

Podporuje

komunikaci

seniorů

se spoluobyvateli i personálem, posiluje pocit sounáležitosti u lidí podobných zájmů a osob, které společně tráví volný čas. K osobě canisterapeuta i ke psům měli respondenti kladný

vztah,

canisterapeutů

si

vážili

a

oceňovali

jejich

práci.

Pro osamělé seniory znamenal kontakt se psem náhradu za chybějící citový kontakt s člověkem. Tyto výsledky se naprosto shodují se závěry, které ve své bakalářské práci na téma Canisterapie jako nástroj aktivizace seniorů v zařízeních ústavní péče uveřejnila Zuzana Vančíková (2007): ,,Přítomnost canisterapeutického psa při volnočasových aktivitách se ukázala být užitečnou ve smyslu uvolnění atmosféry a navázání prvního kontaktu, ať už ze strany ergoterapeutky či se strany klienta. Ukázalo se, že canisterapie je jedním z nástrojů, kterým lze sociální fungování seniorů v domovech důchodců posílit. Její význam spočívá především v jednodušším navazování kontaktů jak mezi obyvateli samotnými, tak mezi obyvateli a personálem domova. Přítomnost psa je rovněž v některých případech spouštěcím mechanismem pro vzpomínky na dětství další prožité etapy života.“

55

. Banks (2002) rovněž upozorňuje na využití psů při zvládání osamělosti

u seniorů. 55

VANČÍKOVÁ, Z., Canisterapie jako nástroj aktivizace seniorů v zařízeních ústavní péče, s. 44-45.

68

Vliv canisterapie na psychiku seniorů

Z výzkumu vyplynul významný pozitivní vliv canisterapie na psychiku seniorů. Všichni respondenti odpověděli, že se po skončení canisterapie cítí dobře a na další canisterapii se těší. Senioři rádi vzpomínají na minulé doby, canisterapie jim připomíná dobu, kdy sami chovali nějaké zvíře nebo vyvolává milé vzpomínky na domov : ,, A já když si psa pohladím, vzpomenu si, jaké to bylo doma.“ Další respondent uvádí: ,,Tak si vzpomínám na ty moje psy.“ Zvíře v instituci může u klientů navozovat pocit skutečného domova, zvláště pokud je zvíře trvale žijící v instituci (,,...že je to víc jako doma, doma byl vždycky nějakej čtyřnohej tvor, tak se tady tak víc cítím.“). Pohled na zvíře navozuje zlepšení nálady, zvíře, které přiběhne uvítat klienta je pro klienta milým společníkem. Vyburcuje seniora z nostalgie i depresivní nálady. Jak jsem se již zmínila, fyzický kontakt se zvířetem může nahrazovat seniorům uspokojení potřeby fyzického kontaktu s lidmi. Senior se nemusí stydět zvíře obejmout, přitisknout k sobě a nemusí se u zvířete obávat možného odmítnutí. Zvíře přijímá seniora takového jaký je, se všemi jeho potížemi, handicapy, nemocemi, senior se nemusí stydět za svůj vzhled, postižení: (,,... že mě ty psy berou jaká jsem..mě se dost lidi pošklebovali..ty psi mě mají rádi...“). Zvíře dává seniorovi určitou jistotu ve vztahu. Pes může působit jako důvěrník, senior mu může svěřit své trápení a nemusí se obávat zlehčování, posměchu (,,...vždycky mu všechno povím, co mě někdy trápí, povídáme si a...mě je hned líp...“). Zmírňuje pocit osamění a bolesti při ztrátě životního partnera, nahrazuje někoho, pro koho může senior žít. Canisterapie může mít pozitivní vliv na zvyšování sebedůvěry seniorů. Senior se dozvídá nové informace, poznatky, učí se nové věci, povely, každý malý úspěch znamená pro seniora potěšení a hrdost nad sebou samým (,,.. když se mě s těma psama něco podaří tak mám radost. A taky jsem na sebe pyšnej, že jsem to tam zvládl...“). V neposlední řadě pes působí jako ochránce, navozuje pocit bezpečí, zvláště jedná-li se o psa většího vzrůstu. Respondenti vzpomínali na doby svého dětství, kdy pes pro ně představoval i právě tuto roli. Mezi respondenty se také vyskytl senior, který se psem ve svém životě neměl zkušenost, psy nevyhledával a o canisterapii neměl původně zájem. Tento respondent začal navštěvovat canisterapii, psa si oblíbil, a tento introvertní, samotářský člověk o canisterapii v rozhovoru řekl: ,, No je to příjemný, nemyslel jsem si dřív, že bych

69

si s těma psama tak vyhrál...No je pravda, že teď se mě to líbí..ani jsem si nemyslel. Já jsem ty psy nikdy nevyhledával, ale je to zajímavý, jak poslechnou... ta skupina co tam spolu chodíme.. tak víc jako...no.. jsou pro mě asi takový bližší než ostatní.“ Souhrn: Vliv canisterapie na psychiku seniora se projevil jako nejvýznamnější. Respondenti nejčastěji uváděli

právě

zlepšení

nálady, pozitivní myšlenky

na

budoucnost

i příjemné vzpomínky na domov. Pobyt zvířat v domově pro seniory jim navozoval pocit skutečného domova. Psa považovali za svého důvěrníka, kterému se mohou bez obav svěřit, na zvýšení sebedůvěry měly vliv nové zkušenosti a dovednosti, ale i fakt, že pes přijímá člověka i s jeho nedostatky a seniorovi nabízí jistotu vztahu. Zde uvádím opět srovnání s jiným výzkumem. V bakalářské práci na téma Efektivita canisterapie u osob se zdravotním postižením uveřejňuje Šárka Smutná výsledky analýzy jednotlivých rozhovorů. Z nich vyplynulo, že canisterapie významnou měrou ovlivňuje psychiku osob. Jednalo se o zlepšení nálady, navození pozitivních emocí při probíhající canisterapii. Dále uvádí rozmluvení klientů, celkové zklidnění a uvolnění, rozvoj soustředění a koncentrace. Tato práce sice nebyla zaměřena na cílovou jednotku seniorů, výsledky u postižených osob jsou však obdobné, více se projevilo působení canisterapie na fyzickou stránku jedince, zejména účinky polohování (celkové uvolnění svalových spasmů, stimulace rozvoje motoriky, prohřátí těla při polohování). 56 Vliv canisterapie na soběstačnost a zlepšení fyzické kondice klientů Při některých úkonech, které klienti vykonávají při canisterapii, dochází k procvičování jemné motoriky horních končetin, při jiných k procvičení chůze, nácviku soběstačnosti nebo sebeobslužných úkonů. Přitom respondenti sami uváděli, že spíše než jako cvičení vnímají canisterapii jako motivaci, jako povzbuzení k činnosti, nebo jako hru, při které nácvik motoriky ani nevnímají a je zde aktivitou vedlejší. Pokud pozorovali vlivem canisterapie nějaké zlepšení, jednalo se hlavně o nácvik jemné motoriky: „No trénuju to, tu ruku hlavně...tak snažím se, aby to k něčemu bylo. Ty ruce asi jsou lepší jak dřív..

56

Srov. SMUTNÁ, Š., Efektivita canisterapie u osob se zdravotním postižením, s. 76.

70

to myslím, že jo.“ Při procvičování jemné motoriky byly dostatečně využívány různé pomůcky.

Zlepšení

chůze

vlivem

canisterapie

sami

klienti

neudávali:

,,Ale

ta chůze...nebude to mít vliv, to tam já moc nenachodím...“ nebo další: „To ani ne, já chodím špatně pořád...ale nejsu lenošná dojít tam, protože se tam těším.“ Canisterapie na klienty působila tedy spíše jako motivační prvek, který nenásilnou formou vybízí klienta k pohybu. Kontakt se zvířaty navozuje zlepšení nálady, senioři se na ně těší a činnosti a úkony provádějí spontánně. Souhrn: Pocit zlepšení motoriky udávali respondenti pouze u jemné motoriky horních končetin, u hrubé motoriky respondenti žádné změny vlivem canisterapie nepozorovali. Význam canisterapie se zde ukázal být spíše jako nenásilný a motivační prvek, který seniora příjemnou formou nenápadně vybízí k tělesné aktivitě. Výzkumy ukazují, že dochází například i k poklesu tlaku a nižší spotřebě léků na bolest. 57 Problémy při canisterapii

Z negativních faktorů, se kterými se klienti canisterapie setkali, respondenti nejčastěji uváděli problémy s některými z obyvatel domova. Netolerance spoluobyvatel dokonce v jednom z domovů způsobila zrušení rezidentní formy canisterapie a pes musel z domova pryč. Dále respondenti uváděli posměšky (opět ze strany spolubydlících) pro zájem o poměrně novou formu využití zvířat v péči o seniory. U jednoho méně pohyblivého respondenta se vyskytl strach z pádu způsobeného psem, tyto obavy ale nevznikly na podkladě takovéto předcházející zkušenosti. Při přípravě na tuto práci jsem se zúčastnila kursu Canisterapie v geriatrii, kterou pořádalo sdružení PIAFA Vyškov. Tento kurs byl určen pro canisterapeuty, kteří již se svými psy canisterapii provádí, ale i pro budoucí dobrovolníky, zdravotnický personál a další veřejnost. Sešlo se zde přibližně 25 osob, většina z nich zde měla i svého psího koterapeuta. Kurs byl rozdělen na část odbornou týkající se oblasti geriatrie, druhá část byla zaměřena na vlastní provádění canisterapie, na komunikaci se seniory, na zvláštnosti

57

www: . 3.3.2011.

71

při práci s geriatrickými klienty a na možnosti canisterapie u seniorů. Poslední část byla praktická, canisterapeuté si mohli vyzkoušet některé techniky přímo se svým psem pod profesionálním vedením přednášejících. Kursu se zúčastnil se pouze jeden muž, jinak samé ženy, dle profese byly zastoupeny nejvíce sociální pracovnice, pedagogičtí pracovníci a zdravotničtí pracovníci. Následovala diskuze, ze které vyplynulo, že nejvíce canisterapeuty trápí nedostatečná legislativa a překážky ze strany zdravotnických a sociálních zařízení, jako jsou nevhodné prostory pro provádění canisterapie, případně narušování průběhu canisterapie ze strany zdravotnického personálu nebo smluvní podmínky se zařízením. Nikdo z přítomných canisterapeutů neuvedl špatnou zkušenost s jakýmkoli zranění klienta psem, pouze jeden canisterapeut měl zkušenost s lehkým zraněním psa mentálně postiženým klientem. Ač canisterapie spadá většinou do kompetence různých dobrovolnických organizací a společností, vyslechla jsem i stížnost na cenu canisterapie. Matce tělesně i mentálně postižené klientky byla nabídnuta pro postiženou dceru canisterapie probíhající dvakrát týdně po dobu jedné hodiny, navržená cena jedné hodiny byla 380 Kč. Byla tato cena přiměřená? Nebo opět chybí určitá pravidla, podmínky, kdo určuje cenu canisterapie?

Jak vnímali význam canisterapie oslovení senioři

Oslovení senioři spatřovali význam canisterapie nejčastěji ve třech oblastech: jako motivaci, uplatnění a realizování se, dále jako změnu ve stereotypu a běžném denním režimu a také jako symbol budoucnosti. Nejlépe toto vystihují slova jednoho z oslovených respondentů: ,,...Taková jako když budoucnost pro mě to je... ale já když ráno vstanu a vzpomenu si, že dneska mají přijít, tak vím, že ten den neprosedím na křesle…“. Zajímavé jistě je i to, že nad touto otázkou se ani jeden z respondentů příliš nezamýšlel, každý odpověděl rychle a spontánně přitom vystihl právě to, v čem cítí pro sebe největší přínos canisterapie. Dotazovaní senioři uváděli často jako přínos změnu ve sterotypu denního režimu. Tuto změnu jim samozřejmě nabízí i jiné aktivizační činnosti, jako jsou rukodělné práce, práce v dílnách, na zahradě nebo v různě zaměřených seniorských klubech. Oblibu canisterapie však zvyšuje fakt, že právě při této aktivitě se kromě jiného senioři dočkají

72

i odezvy ze strany druhé, okamžitě vidí vděk ze strany zvířete, radost a nadšení z pohybu, což na seniora působí velmi pozitivně. Pokusím se popsat osobní zážitek ze skupinové canisterapie, které se účastnili někteří z respondentů a při které jsem byla přítomna. Této canisterapie se účastnilo šest seniorů, různého zdravotního stavu. Před příchodem canisterapeutického týmu seděli senioři na židlích a komunikovali mezi sebou. Canisterapeutku a její psy hlasitě vítali, vstávali, aby psy pohladili, nebo se po nich natahovali. V průběhu canisterapie se všichni tito senioři po celou hodinu tvářili velmi spokojeně, usmívali se, práce se psy je viditelně bavila. Aktivně se sami zapojovali, snažili se a každý úkol brali velmi vážně. Při úspěchu kteréhokoliv z nich si navzájem tleskali, povzbuzovali se, chválili se navzájem. Jen neradi se s týmem loučili. Po odchodu canisterapeuta a psů ještě velmi živě diskutovali o proběhlé canisterapii, loučili se se mnou a oslovovali mě a někteří chtěli vědět, jak jim to šlo. Z těchto reakcí je zřejmé, že největší přínos canisterapie u seniorů je právě v působení na psychickou oblast a tuto skutečnost si uvědomují i samotní senioři.

Celkový souhrn Z jednotlivých dílčích souhrnů, které jsem uvedla v této kapitole jsem tedy dospěla k následnému závěru celé práce: zájem o canisterapii projevili nečastěji senioři, kteří své dětství a mládí strávili na vesnici, svůj podíl zde sehrála i výchova ke vztahu k přírodě. Při canisterapii byly dostatečně využívány různé formy a techniky, metody i pomůcky. Mobilní nebo alespoň částečně mobilní senioři žijící v domovech pro seniory nejčastěji navštěvovali canisterapii skupinovou, individuální forma je využívána převážně u seniorů imobilních. Všichni dotazovaní senioři se setkali také s rezidentní formou zooterapie. Canisterapie měla příznivý vliv na navazování sociálních kontaktů a podporu komunikace. Velmi významný se ukázal vliv canisterapie na psychiku seniorů, pes navozuje pozitivní ladění, přináší milé vzpomínky i myšlenky na budoucnost. Motivuje seniory k aktivitě a vytrhuje z pasivity a letargie. Zooterapie obecně navozuje seniorům pocit domova.

73

Vliv canisterapie na zlepšení motoriky a soběstačnosti zaznamenali senioři více u motoriky jemné, canisterapie měla velký význam jako nenásilný motivační prvek pro aktivní pohyb. Canisterapie nebyla dostatečně využívána v adaptačním procesu seniorů po příchodu do domova. Potíže se vyskytly nejčastěji pro netolerování zvířat některými spoluobyvateli domova.

74

6 NÁVRH NA ZLEPŠENÍ NEDOSTATKŮ

Z výsledků šetření vyplynuly některé nedostatky týkající se praktického využití canisterapie. Mezi nejdůležitější patřila netolerance zvířat některými spoluobyvateli, nedostatečná legislativa při provozování canisterapie a nedostatečné využívání možností canisterapie v adaptačním procesu seniora. Netolerance zvířat Všichni klienti domova samozřejmě nemusí souhlasit s pobytem zvířete na pokoji. Často se i v běžném životě setkáváme s lidmi, kteří mají zvířata rádi, ale současně jim záleží na dodržování určitých hygienických podmínek. Jelikož v domovech pro seniory bydlí většinou společně více seniorů na jednom pokoji, je třeba určité tolerance. A to nejen ze strany těch, kteří si zvířata na pokoji nepřejí, ale i těch, kterým je společnost zvířete na pokoji příjemná. Mělo by tedy docházet k určitému kompromisu, k dohodě, kterou pomohou vyřešit zaměstnanci domova i canisterapeuté. Samozřejmostí je čistota zvířete, jeho pravidelné prohlídky a bezpečnost klientů. I tak ale nemusí být pro některé klienty přítomnost zvířete v domově snadná, zvláště pokud by jim byly zvířata voděny na pokoj. Je tedy vhodné zjistit, zda spolubydlící dotyčného seniora s návštěvou psa na pokoji souhlasí a případně zajistit náhradní prostor, kde by canisterapie mohla probíhat. Skupinová terapie se uskutečňuje mimo pokoje klientů, pokud to tedy lze, je vhodné klientovi nabídnout navštěvování této formy canisterapie. Pro klienty, kteří si přejí vídat se se zvířaty častěji je vhodné zavést rezidentní formu zooterapie v určených prostorech, které nebudou nikoho omezovat a způsobovat nepříjemnosti.

75

Legislativa V současné době není canisterapie definována v našem právním řádě, nejedná se tedy dle právního řádu o žádný typ léčby. V budoucnosti by měla spadat do zdravotní výchovy obyvatelstva. Canisterapeuté, kteří navštěvují instituce sociální péče by vždy měli mít dohodu s danou institucí, ve které budou jasně stanoveny podmínky i požadavky obou stran. Obě strany musí dodržovat vnitřní normy zařízení. Ideální případ, kdy canisterapeut je přímo zaměstnancem zařízení a má možnost znát dobře zdravotní stav klienta se nevyskytuje často. Jelikož canisterapeuté vychází většinou ze stran dobrovolníků, nemají přístup ke zdravotní dokumentaci a tak nemusí vždy předpokládat, anebo adekvátně zasáhnout při případných komplikacích, které mohou při práci se seniory nastat. Canisterapeut by měl tedy vyžadovat, aby se průběhu canisterapie účastnil i zdravotník, který v daném zařízení pracuje. Tento zdravotník – většinou zdravotní sestra – je při canisterapii vhodný nejen proto, že zná dobře zdravotní stav klienta, ale může pomoci i při polohování nebo při přípravě klienta na canisterapii. Současně by tento zdravotník měl respektovat práci canisterapeuta, měl by si uvědomovat, že canisterapeutický tým je zde pro klienta a jejich práci nenarušovat. Mnohdy si zaměstnanci neuvědomují, že pes přichází za klientem na poměrně krátkou dobu a jejich čas narušují tím, že si chtějí psa např. pohladit a vyzkoušet si sami práci se psem. Klient pak může mít pocit, že on není tím, o koho tu vlastně jde a ztrácí o canisterapii zájem. Využití canisterapie v adaptačním procesu Po nástupu seniora do ústavní péče dochází k velkému psychickému zatížení seniora, který se ocitl v novém prostředí, bez rodiny, často zdravotně oslabený a handicapovaný. Domovy pro seniory mají propracovaný adaptační proces, na kterém se podílí zdravotníci, sociální pracovníci i rodina seniora. Zařazení zvířat

formou

canisterapie ve fázi adaptace seniora by mohlo snížit výskyt maladaptačního syndromu. Pes pozitivně působí na psychiku klienta, nahrazuje fyzický kontakt mezi lidmi, zmírňuje pocit osamění a zlepšuje komunikaci s okolím, se spolubydlícími i s personálem zařízení.

76

Pes odstraňuje pocit nepotřebnosti, působí antidepresivně. Canisterapie zařazená ve fázi adaptace by mohla být výrazně nápomocná při uspokojení některých potřeb nových klientů a tím přispět k usnadnění náročné situace příchozího klienta.

77

ZÁVĚR

Člověk by neměl zavrhovat nic, čemu nerozumí, co nevyzkoušel. Za dobu, po kterou jsem se zabývala touto prací, jsem se setkala s mnoha pochybnostmi ohledně významu canisterapie. Podotýkám, že tato nedůvěra pocházela vždy od osob, které se s canisterapií blíže nesetkaly. Jsem velmi ráda, že jsem měla možnost blíže nahlédnout do práce canisterapeutických týmů a jejich klientů a poznat lépe tuto metodu. Canisterapie si neklade za cíl vyléčit onemocnění. Canisterapeutický pes se stává náhradou za vyhaslé mezilidské vztahy, celkově zlepšuje psychické a emociální vnímání seniorů a stimuluje klienty k pravidelnému pohybu. Práce canisterapeutů dává seniorům zase pocit, že na ně někdo myslí. Pravidelnost návštěv, příprava a neustálé nabírání znalostí je jedním z časově velmi náročným závazkům, který na sebe canisterapeut bere. Nejen proto patří všem canisterapeutům, kteří pocházejí převážně z řad dobrovolníků, můj obdiv. A pokud jde o závěr mého výzkumu, jaký má canisterapie u seniorů význam? Mohu jednoznačně napsat, že pro seniory žijící v zařízeních sociální péče je metoda canisterapie velmi přínosná. Senioři, kteří zde žijí, jsou často osamělí, nemocní a trpí při nedostatku citů, lásky a pozornosti. Zvíře je pro ně mnohokrát jediným tvorem, který jim může tyto pocity dopřát. Mohu jen doporučit všem vidět průběh canisterapie u seniorů. Nechci zde podceňovat ani nijak znevažovat práci pro ostatní věkové skupiny, ale vidět ve tváři seniora úsměv, radost ze hry, veselí, spokojenost...to je dostačující odpovědí na tuto otázku. A co se týká významu mé práce, byla bych ráda, kdyby nám pomohla lépe porozumět pocitům a chování starého člověka a kdybychom mohli dát svým seniorům to, co jim je schopno poskytnout zvíře.

78

ANOTACE

Příjmení a jméno autora: Bc. Švancarová Monika Instituce: MU, Lékařská fakulta, Katedra ošetřovatelství Název práce: Význam canisterapie pro klienty domovů pro seniory Název práce anglicky: The importance of canistherapy tu clients homes for the elderly Vedoucí práce: PhDr. Marie Macková, Ph.D. Počet stran : 118 Počet příloh : 7 Rok obhajoby : 2011 Klíčová slova : Senior, stáří, domov pro seniory, adaptace, zooterapie, canisterapie, canisterapeutický tým. Klíčová slova anglicky: Senior, age, home for the elderly, adaptation, zootherapy, canistherapy, canistherapy team. Anotace : Diplomová práce je zaměřena na význam a využití canisterapie u seniorů, kteří žijí v domovech pro seniory. V teoretické části popisuje stáří, změny a potřeby, ke kterým ve stáří dochází, zabývá se adaptací seniorů v domovech pro seniory. Podává přehled o zooterapii a jejím historickém vývoji, zvláště pak o canisterapii, jejích možnostech a využití u seniorů v domovech pro seniory. Praktická část obsahuje výsledky kvalitativního šetření a ukazuje, jak canisterapii vnímají samotní senioři i do jaké míry je v domovech pro seniory využívána. Práce by měla přispět ke zvýšení informovanosti o canisterapii mezi zdravotnickými i sociálními pracovníky nejen v ústavech sociální péče a také upozornit na výhody i na problémy, které přítomnost zvířat v těchto zařízeních přináší.

79

Annotation: The thesis focuses on the importance and use of animal assisted therapy in the elderly living in homes for the elderly. The teoretical part describes the old age, needs and changes, which occurs in old age, dealing with the adaptation of older people in homes for the elderly. It gives an overview of zootherapy and its historical development, especially the canistherapy, its possibilities and use in the elderly in homes for the elderly. The practical part contains the results of qualitative research and demonstrates how they perceive themselves canistherapy seniors and to what extent is used for the elderly. The work should help to increase awareness of canistherapy among healthcare and social workers, not just in institutions of social care as well as highlight the benefits and the problems that the presence of animals in these facilities brings.

80

POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY

BANKS, R, Marian, BANKS, A. William. The effects of animal-assisted therapy on loneliness in an elderly population in long-term care facilities. [online]. 2002 [cit.2011-03-05] Dostupné na www: http://biomedgerontology.oxfordjournals.org/content/57/7/M428.abstract?ijkey=047c6cd94a0d217ea0910a 759b2932be8f169e16&keytype2=tf_ipsecsha>.

CEJNOHOVÁ, Magda. Ošetřovatelská péče o geriatrického pacienta. Sestra. Praha: Mladá Fronta, 2009. roč. 19, č.1. 77 s. ČIHOVSKÝ, Jaroslav. Sociologický výzkum. Studijní text pro posluchače FTK UP Olomouc. Internetová publikace. Olomouc 2006.44 s. ISBN nemá. DI

CARA,

[cit.23.11.

Veronika. 2010].

Kvalitativní Dostupné

na

výzkum

v

ošetřovatelství

[online].

2010

http://www.zdn.cz/clanek/sestra/kvalitativni-vyzkum-v-

osetrovatelstvi-302946.

GALAJDOVÁ, Lenka. Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie. 1.vyd. Praha: Grada Publishing 1999. 160 s. ISBN 80-7169-789-3. HAFÍK, výcvikové canisterapeutické sdružení. Canisterapie. [online]. 2010. [cit.1.11.2010]. Dostupné na http://www.canisterapie.org/index.php?categoryid=5. HAFÍK, výcvikové canisterapeutické sdružení. Způsoby aplikace canisterapie. [online]. 2010 [cit.1.12. 2010]. Dostupné na http://www.canisterapie.org/index.php?categoryid=52. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1.vyd. Praha: Portál, 2005. 408 s. ISBN 80-7367-040-2. HOLLOWAY, Immy – WHEELER, Stephanie.Qualitative research in nursing and healthcare. 3rd ed. Oxford: Blackwell Publishing Ltd., 2010.343 p. ISBN:978-1-40516122-0.

81

IVANOVÁ, Kateřina, JURÍČKOVÁ, Lubica. Písemné práce na vysokých školách se zdravotnickým zaměřením. 2. vyd. Olomouc: Universita Palackého, 2007. 100 s. ISBN 978-80-244-1832-2. KALVACH, Zdeněk, ZADÁK, Zdeněk, JIRÁK, Roman, ZAVÁZALOVÁ, Helena, SUCHARDA, Petr a kol. Geriatrie a gerontologie, 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. 864 s. ISBN 80-247-0548-6. KALVACH, Zdeněk, ZADÁK, Zdeněk, JIRÁK, Roman, ZAVÁZALOVÁ, Helena, HOLLMEROVÁ, Iva, WEBBER, Pavel, a kol., Geriatrické syndromy a geriatrický pacient. 1. vyd. Praha: Grada Publishing 2008, 336 s. ISBN 978-80-247-2490-4. KLEVETOVÁ, Dana, DLABALOVÁ, Irena. Motivační prvky při práci se seniory. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 208 s. ISBN 978-80-247-2169-9. LOUČKOVÁ, Ivana. Integrovaný přístup v sociálně vědním výzkumu. 1.vyd. Praha: Slon, 2010. 299 s. ISBN 978- 80- 86429-79-3. LOYOLA

UNIVERSITY

HEALTH

SYSTEM

–

SCIENCE

DAILY.

Pet

therapy:Recovering with four-legged friends reguires less pain medication. [online]. 2009 [cit.2011-03-03]

Dostupné

na

www:


/releases/2009/11/091116131824.htm>. NERANDŽIČ, Zoran. Animoterapie aneb Jak nás zvířata umí léčit. 1.vyd. Praha: Albatros, 2006. 159 s. ISBN 80-00-01809-8. NÉMETH, František. Geriatria a geriatrické ošetrovatělstvo. 1. vyd. Martin: Osveta, 2009. 193 s. ISBN 978-80-8063-314-1. ODENDAAL, Johannes. Zvířata a naše mentální zdraví. 1.vyd. Praha: Brázda, 2007. 176 s. ISBN 978-80-209-0356-3. PACOVSKÝ, Vladimír. Geriatrická diagnostika. 1. vyd. Praha: Scientia Medica, 1994. 152 s. ISBN 80-85526-32-8.

82

PES

PŘÍTEL

ČLOVĚKA,

[cit.12.9.2010].

Dostupné

internetový na

časopis.

Canisterapie.

[online].

2009,

http://www.pespritelcloveka.cz/kategorie.aspx/vycvik-a-

sport/clanek/Canisterapie

PIAFA. Základní informace. [online]. 2010, [cit.1.12.2010]. Dostupné na http://www.piafa.cz/jum/index.php/as

POLEDNÍKOVÁ, Lubica, a kol., Geriatrické a gerontologické ošetrovateľstvo. 1.vyd. Martin: Osveta, 216 s. ISBN 80-8063-208-1. POMOCNÉ TLAPKY, o.p.s. Léčebné účinky canisterapie. [online]. 2010. Dostupné na http://www.canisterapie.cz/cz/canisterapie-zakladni-informace/lecebne-ucinky-canisterapie-9.html. SMUTNÁ, Šárka. Efektivita canisterapie u osob se zdravotním postižením. [online].2010. [cit. 2011-03-5]. Dostupné na www.http://is.muni.cz/th/203657/pedf_b?info=1;zpet= %2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3Dsmutn%C3%A1%20agenda:th%26start%3D1 STRAUSS, Anselm, CORBINOVÁ, Juliet. Základy kvalitativního výzkumu. Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Brno: Sdružení Podané ruce,1999. 201 s. ISBN 8085834-60-X (Albert) TRACHTOVÁ, Eva, a kol. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. 2.vyd. Brno: NCO NZO, 2005. 185 s. ISBN 80-7013-324-4. VANČÍKOVÁ, Zuzana. Canisterapie jako nástroj aktivizace seniorů v zařízeních ústavní péče. [online].2007 [cit.2011-03-3]. Dostupný na www. http://is.muni.cz/th/102859/fss_b?info=1;zpet=%2Fvyhledavani %2F%3Fsearch%3Dvan%C4%8D%C3%ADkov%C3%A1%26start%3D1

VELEMÍNSKÝ, Miloš, a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: Dona, 2007. 335 s. ISBN 978-80-7322-109-6. VENGLÁŘOVÁ, Martina. Problematické situace v péči o seniory. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96 s. ISBN 978-80-247-2170-5.

83

VYMĚTAL, Jan. Lékařská psychologie. 3. aktualizované vyd. Praha: Portál 2003. 400 s. ISBN 80-7178-740-X. WALSH, Danny. Skupinové hry a činnosti pro seniory. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 193 s. ISBN 80-7178-970-4.

84

SEZNAM ZKRATEK AAA

Animal Assisted Activities

AACR

Animal Assiseted Crisis Responnse

AAE

Animal Assisted Education

AAT

Animal Assisted Therapy

Bc.

bakalář

CTA

Canisterapeutická asociace

č.

číslo

ČR

Česká Republika

ČZU

Česká zemědělská univerzita

Doc.

docent

Dr.

doctor

ESAAT IAHAIO

European Society for Animal Assisted Therapy International Association of Human-Annimal Interaction Organizations

Mgr. MŠMT

magistr Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

o.p.s.

obecně prospěšná společnost

resp.

respondent

s.

strana

s.r.o. SVOPAP

společnost s ručením omezeným název vzdělávacího centra (SVObodová, PAPežová)

SZO

Světová zdravotnická organizace

tzv.

takzvaná

85

SEZNAM TABULEK Tabulka 1: Změny ve stáří………………………………………………………………..11 Tabulka 2: Vlastnosti základních metod kvalitativního přístupu………………...………40 Tabulka 3: Přednosti a nevýhody kvalitativního výzkumu………………………………41

SEZNAM OBRÁZKŮ Obrázek 1: Schéma návrhu teorie pomocí mnohopřípadové studie dle Yina ...................42

86

SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1: Osnova k rozhovorům………………………………………………...........88 Příloha 2: Rozhovory s klienty canisterapie ………………………………………... 90 Příloha 3: Fotopříloha………………………..............................................................110 Příloha 4: Souhlas s poskytnutím rozhovorů...............................................................114 Příloha 5: Ukázka z analýzy rozhovorů......…………………………………….........116 Příloha 6: Seminář Canisterapie se zaměřením na seniory..........................................117 Příloha 7: Souhlas s půjčováním práce........................................................................118

87

PŘÍLOHY Příloha č. 1 : Osnova k rozhovorům Dobrý den, Jmenuji se Monika Švancarová a jsem studentkou Masarykovy Univerzity. Pro svou diplomovou práci zpracovávám téma Význam canisterapie pro seniory žijící v Domovech pro seniory a ráda bych si s Vámi na toto téma popovídala. Mám pro Vás připraveny otázky, Vaše odpovědi a vyprávění budou zaznamenány na diktafon. Chtěla bych Vás upozornit, že nebude nikde zveřejněno Vaše jméno, bude zachována anonymita rozhovoru. Pokud se budete cítit unavený/á, můžeme rozhovor přerušit a vrátit se k němu jindy.

1. Demografické údaje − iniciály, pohlaví − věk − stav − původní bydliště (vesnice nebo město) − bydliště současné 2. Původní prostředí a rodina, ze které klient pochází − Můžete říci něco o své původní rodině a prostředí ve kterém jste vyrůstal/a?(domek nebo byt, vesnice nebo město, rodina malá nebo velká, vztahy v rodině..) − Žil/a jste v mládí v rodině, kde se chovaly zvířata ? (hospodářská nebo spíše domácí mazlíčci) − Pokud jste měl/a psa, jaký jste k němu měl/a vztah? (pes v bytě nebo venku jako hlídač) − Z jakého důvodu jste se rozhodl/a přestěhovat se do domova pro seniory?

88

3. Současný život − Navštěvuje Vás zde často rodina? Pokud máte vnoučata, vídáte se i s nimi? − Musel/a jste při přestěhování do domova pro seniory opustit nějaké zvíře? − Jak u Vás proběhla adaptace na zdejší život? (změna prostředí, pocity osamění, ztráta intimity,..) Pomohla Vám v tomto nějak canisterapie? − Našel/našla jste si zde přátele? Usnadnila canisterapie Vaši komunikaci se zdejšími obyvateli ? (např. seznámení se, pes jako téma k hovoru, společné trávení volného času..) − Setkáváte se s canisterapií od začátku Vašeho pobytu zde? − Jak často za Vámi pejsek chodí? Uvítal/a by jste možnost častějšího kontaktu? − Jaký vztah máte s canisterapeutem? − Co při canisterapii děláte? − Máte pocit, že se vlivem canisterapie zlepšila Vaše fyzická kondice nebo soběstačnost? (pohyblivost, chůze, soběstačnost,..) − Jak se cítíte po ukončení canisterapie? − Vyskytlo se něco, co Vám při canisterapii vadí nebo nevyhovuje? − Co pro Vás canisterapie znamená?

Děkuji za Vám za Váš čas a ochotu k rozhovoru, přeji Vám dobré zdraví a hodně prožité radosti se psím kamarádem.

89

Příloha č. 2 : Rozhovory s klienty canisterapie Respondent č. 1 −žena, E. L., 70 let, vdova −pochází z malé vesnice, nyní domov pro seniory, vysokoškolské vzdělání Můžete mi říct něco o své původní rodině - kde jste vyrůstala, v jakém prostředí? Tak já jsem bydlela v rodinném domku, s maminkou a sestrou .. v tomto okrese, domek byl mezi lesy a já jsem vždycky měla vztah ke zvířatům..maminka mě od malinka vedla k takové té vnímavosti vůči zvířatům... Nesměla jsem jim ubližovat, vlastně nikomu...nebyli jsme nábožensky založeni, nebyli..ale maminka nás vedla k vnímání všeho co je kolem nás. A hlavně abychom se tomu sami věnovali. Já jsem se narodila s dosti výraznou vadou, měla jsem rozštěp rtu a to byla druhá světová válka. A moje maminka byla zdravotní sestra v Praze a a ve 3 měsících mě domluvila operaci v Praze, byla jsem šestým pacientem na té klinice...takže jsem pak měla základy logopedie..měla jsem škaredé zuby, mimo osu... a maminka mě varovala, že na mě můžou být lidé zlí..což se teda i dělo...ještě k tomu jsem byla levák a v té době to byla taky nevýhoda...takže na vesnici ti lidé byli ke mně i krutí...tak já jsem se asi upnula na ty zvířátka a lesy, tam se mě nikdo nesmál. Chovaly se u vás v rodině zvířata? No jéje, doma jsme měli kozu, králíky, slepice.. maminka říkala, že když člověk žije se zvířaty, tak se k nim musí chovat jako ke členům rodiny, ale říkala, že zvíře nesmí mít vládu nad člověkem, nad domácností. To u nás znamenalo, že nikdy nebyl usmolený dvorek, ani nic jiného, bylo to všechno upraveno a bylo to velmi příjemné soužití s těmi zvířaty... Měla jsem pejska, vždycky to bylo odložené štěně, vždycky jsem mu dala jméno Rozína, většinou to byl pejsek z podzimního vrhu, takže byl pod stromečkem..moje nevlastní babička byla z německé oblasti, víte ona mě neměla moc ráda, dědeček se podruhé oženil...tak ta mě říkala huncmuti, že mám pořád u sebe nějaké zvířátko. Já jsem se mu snažila nahradit, že nemá maminku to zvířátko..a my jsme měli malou rodinu a z tatínkové strany jsem si s němi moc nerozumněla. Já jsem byla dost samotářská a měla jsem..maminka mě nabádala dobře se strarat o toho zvířecího přítele, kterého jsem měla doma...Takže já jsem nikdy neběhala jako utržená z řetězu, vždycky jsem s sebou vodila nebo nosila nějaké to zvířátko..třeba i za svetrem. A já jsem nenáviděla a dokázala jsem 90

být i hodně nepříjemná k lidem, kteří si mysleli, že pes na řetězu je to nejlepší. Na takovém tom promoklém dvoře... I králíky jsem měla doma v pokoji. Já jsem vystudovala jedenáctiletku, chodila jsem na brigádu v zahradnictví a chtěla jsem jít na zahradní architekturu, ale tehdy to nešlo..škola byla zavřena..nakonec jsem vystudovala vysokou školu zemědělskou, no a za asi 2 roky po promoci jsem se vdala do Brna a pracovala jsem na počítačích pro anglickou firmu, no za 7 roků mě vymetli..pracovali jsme tam s manželem oba, takže jsme měli jen pár společných známých, byli jsme pro tehdejší režim silně podezřelí...ale bylo to pro mě naplnění..a teď vidím, jak ten svět je strašně digitalizovaný...tak zas utíkám k té přírodě... Proč jste se přestěhovala do domova pro seniory? −Manžel když mu bylo 56 let tak zemřel na rakovinu, bylo to moc rychle bez možnosti léčby, tak jsem žila s dcerou, jejím manželem a vnučkou v Brně, ..my jsme měli půdní byt, ale já jsem tak nemohla zůstat jak manžel zemřel..tak dcera našla výměnu za byt v Blansku...za dva roky se dcera rozvedla..její muž byl bohém..nebyl pro rodinu a byl nezodpovědný...pak si našla dalšího pána, ale to bylo stejný. Já jsem hodně byla s vnučkou, učila jsem ji anglicky a pak ta dcera s partnerem chtěli koupit dům...já bych tam zas mohla mít ty zvířátka a vedla bych k tomu tu vnučku...potom na mě ale ten partner dcery udělal takovou botu...koupil domek, já jsem prodala byt...no a najednou tam pro mě nebylo místo.. šla jsem do podnájmu, že si ho pak koupím, ale nakonec mě ho ta paní neprodala. Dcera na mě byla velice hodná, ale neuměla odporovat tomu muži, nakonec jsem měla silné odvápnění páteře, já jsem měla i po autonehodě, přestala jsem dobře spát..Pak se začal stavět tady ten dům pro seniory a paní doktorka mě říkala, že už nemůžu být sama, já jsem třeba klekla a pak jsem se nemohla zvednout. Tak jsem si dala sem tu žádost..tady se to zrovna otvíralo. Vnučka za mnou pořád sem chodila, ale pak studovala pedagogickou školu..no a dcera musela vydělávat i na toho muže, takže už na mě neměla tolik času..a před dvěmi roky pak dcera zemřela...je to už sice nějaká doba...(utírá si oči). Jak jste si zvykla v novém prostředí domova pro seniory? Když jsem přišla sem do domova, tak jsem tady znala jen jednu bývalou spolužačku, ale taky jsem ji hned nepoznala, no a stejně jsme se dlouho neviděli, takže...víte tady ta canisterapie vznikla už dřív, nevím jak je to dlouho..ale já tam chodím teprv tak dva roky. Ono to vzniklo z potřeby těch lidí tady, je to takové osvěžující a povznášející. Vždycky se převleču do bojového (smích)..já jsem velice vděčná, že ta sestřička mě

91

tu canisterapii nabídla, já jsem věděla co se tam bude dělat. Já si to úplně naplno užívám, nebála jsem se pejsků. Dřív jsem chodil jezdit na koních, ještě když jsem byla mladší.. i při zaměstnání jsem chodila pomáhat očkovat ovce...já jsem se vždycky o tu přírodu zajímala i z hlediska takové té ochranařiny. Víte já jsem se tady nechtěla nikomu svěřovat a kamarádit se, byla jsem vždycky samotář. A tady než se tady začlo s tou canisterapií, tak tady byl jeden pán a ten měl rodinu v Kanadě. A jeho zeť mu přivezl zlatého retrívra, bylo to nadpočetné štěně ve vrhu, neměl průkaz původu a tak mu ho dal sem. No a tady je jeden pán, vdovec a my jsme mu s tím štěnětem začli pomáhat, dělali jsme mu takovou maminku s tatínkem (usmívá se)..vlastně jsem se s tím vdovcem začla přátelit přes toho pejska..no teď jsme vlastně skoro partneři, máme sice každý svůj pokoj, ale jinak jsme skoro pořád spolu..ale ten pejsem tady s náma nebyl dlouho..on byl sice mladý a hodný, ale někteří lidé tady si to nepřáli..nevím proč..tady jsou úžasní lidé, s porozuměním pro zvířátka, ale taky jsou zde lidé kteří je ignorují a spíš jako jsme v mnoha věcech jim pro smích.. my jsme tomu retrívrovi - Oskar se jmenoval - tak my jsme mu zasponzorovali vyčištění zubů ultrazvukem a hračky jsme mu nakoupili.. Když ten pes měl po narkóze tak jsem ležela vedle něho pak tady na pokoji...jako nějaké další zvíře..tak a tento pejsek byl naprosto dokonalý..já ty psy miluju a necpu je ničím než jsou zvyklí... Jaký vztah máte ke canisterapeutce? Moc si vážím té paní, co se za námi teď chodí s pejsky. Ona třeba...můžu je kartáčovat, donese kartáče a hřeben, oni ke mně mají důvěru a můžu jim taky věřit. Má ty pejsky tři a má ty pejsky i jako asistenční. Jeden je takovej mladší..a jak tam přijdu, hned mě vítají, no a tak jak nás to ona naučila, tak to s nimi provádím-ten výcvik, Jak často za Vámi canisterapeutka chodí? No chodí jednou týdně, máme i skupiny a i jednotlivě s nimi můžem být..že se půjdete se mnou podívat jak to dělám? (usmívá se)...vezmeme toho mého přítele a já vám ukážu jak to je..nikdy ty zvířata neprovokuji. Uvítala by jste kdyby chodili s pejsky častěji? No jé, hned bych brala aby chodili častěji, chodila bych i na procházky..no ale teď to dost klouže. Občas chodím v létě před domov a potkávám paní s pejskem a hned mě ten pejsek běží pozdravit..zavolám Aido... a s tou paní se už taky trochu znám... Co vám podle vás canisterapie přináší? Tak pro mě je to motivace...být platný trošku...ne jenom brát energii od těch zvířátek.. ale vidím, že oni to dělají rádi..já mám neumytou hlavu a vezmu si tepláky a nemusím být

92

nastražená...když si ze mě udělá gauč tak mě to nevadí. A vždycky se těším, mám dobrou náladu..někdy zavolám na pejska a kartáčuji, jdeme po schodech spolu, a balónek jim hážu a dávám odměnu..chodili jsme i na zahradu, ale byly vznešeny protesty...jedna paní, co je tady na recepci viděla, že ty pejsky tak mám ráda, takže ona má doma pudlíka a někdy mě ho půjčí a mám ho jen pro sebe.. vždycky mu všechno povím, co mě někdy trápí, povídáme si a ..víte já vím, že mě neporadí, ale známe se a mě je hned líp. Vyskytl se v souvislosti s canisterapií nějaký problém? Žádný problém s canisterapií nemám, nic negativního...no tak myslí si tady ti lidé, že su na hlavu, střelená, pořád za těma psama, no ale to já jsem střelená (směje se), víte já jsem nad věcí.. dělám si co chci a co mě baví.

Respondent č. 2 − muž, J. S., 90 let, ženatý − pochází z vesnice, nyní domov pro seniory, základní vzdělání Můžete mi říct něco o své původní rodině, o prostředí, kde jste vyrůstal? Mě je už moc roků, v červenci budu mět devadesát... pocházím z vesnice..vyrůstal jsem ve střední rodině..byli jsme tři děti, jedno děvče mamince umřelo a jinak jsme zůstali tři. Měl jsem dvě sestry, jednu mám pořád. Bydlel jsem v rodiném domku. Chovali jste nějaká domácí zvířata? Jo, měli jsme pár polí, kravku a prase... někdy jsme je museli prodat, nebyli peníze, naši spravovali střechu. Psa jsme měli jednou..zastřelil nám ho hajnej..to bylo ve válce. A ten pes byl s nama, byl náš kamarád..ale ten hajnej ho zastřelil. Proč jste se přestěhovali do domova? Tady bydlím i s manželkou, máme pokoj a kuchyňku.. nám to tady doporučili, já jsem měl mozkovou příhodu, bydleli jsme ve čtvrtým patře bez výtahu...tak jsme se rozhodli jít sem...nám to doporučila známá, její dcera je tady vrchní sestrou, tak nám to doporučila a dodnes toho nelitujem. Je to osm let co jsme tady, doma by už byly problémy. Museli jste opustit při přestěhování sem nějaké zvíře? Tak doma jsme měli ty malý papoušky, andulky, ale začaly se nám moc množit, byli v koupelně a nadělali moc křiku..tak ty jsme nechali dětem na zahradě, když jsme šli sem. Ale smutno mě teda po nich nebylo (smích), nadělaly kravál a binec..Tady měli toho psa, 93

takže nám zvířata nechyběli. Tady nemůžem mít stejně zvířata, leda v prvním patře tady máme králíka, všichni dohromady co jsme tady..nosím mu zelený..ale teď je to zapadený sněhem. Setkáváte se s canisterapií od začátku Vašeho pobytu zde? To my už jsme tady byli před tím. Tak jak tady tu canisterapii zavedli, tak jsem chodil...nabídli mě to, tak jsem to přijal. Jak často se canisterapie účastníte? Tak pokud nejsme víc nemocní, tak chodím pokaždý..jednou za týden. Byla jste se podívat? Ano, byla, viděla jsem Vás tam. Byl by jste rád, kdyby jste se s pejsky mohl setkávat častěji? No kdyby tady ti psi bydleli tak to jo, ale jinak asi nee. Víte ono to pro tu paní co sem s nima chodí taky musí být časově náročný..má svou rodinu aještě chodí za náma. Já si jí za to vážím, je hodná, s nama promluví a řekně co je novýho.. Pomáhá vám v něčem canisterapie? Ale tak že by mě to nějak léčilo, nebo že bych cítil něco... tak to né. Tady jsou někteří, že když ruku položí na toho psa, na to zvíře, tak jim to prý pomáhá. Mě to rozptyluje, rád tam jdu... taky tam jdu pro zkrácení dne, pro zábavu. My jsme pak doma s manželkou psa neměli, bydleli jsme v bytovkách různě... no to bych psa tam trápil. Můj sen byl postavit si domek a mít vlčáka, německýho ovčáka. Ten sen se mě nesplnil... Psy máme rádi, my jsme tady měli psa, Oskar se jmenoval, byl z Kanady, měl ho tady jeden obyvatel. My jsme s ním chodili na vycházky, tady pan S., no a ještě jeden pán, ten už je nebožtík.. tak my jsme s ním chodili na vycházky... s tím Oskarem...ten pes byl tady s nama a ze začátku uměl jenom francouzský povely, protože to byl pes z Kanady a tam v té části se mluví francouzsky...měli jsme ho rádi...i řeči jsme si procvičili (směje se). Museli jsme si ty povely nejprv napsat a naučit se je...no a pak jsme ho naučili česky. Ale musel pryč, tady se to některým nelíbilo, přitom nic nedělal a byl čistotnej...tak to nám bylo moc líto. Pomohla vám nějak canisterapie při kontaktu se zdějšími obyvateli domova? Když jsme sem přišli, tak jsme tady neznali moc lidí, jenom některý a ne moc dobře...My jsme neměli žádný problémy sem jít, ani si tady zvyknout, protože jsme tady obá... jako se ženou, ona už špatně vidí i chodí... No a na zahrádku jsme jezdili s dětima do rodné obce... tak to nám nechybělo... syn nás tam vozí...my máme devět pravnoučat, jsou tady

94

každej týden, no jsou moc šikovní kluci...ale taky pak potřebujem ten klid a odpočinek v našem věku...Na tu canisterapii... co tam chodí ti lidi... tak ty jsme znali už předtím, tak my si spolu o tom i popovídáme o těch pejskách... jak dlouho my tam chodíme? Tři roky už to bude, chodíme tam pravidelně, teda pokud nejsme nemocní...někdy se ta nemoc objeví... Co při canisterapii děláte? Chodím s nima po chodbě, vemu si ho na vodítku, projdeme se s nima, hážu mu míčky, dám si ho na klín...hladím ho...taky musím s těma hračkama si s ním hrát a šroubuju ty krabičky s odměnama...já mám po té mozkové tak to procvičuju ty prsty, někdy mě to spadne a ty psi to nesežerou, jsou tak naučení, to jsem se až divil... Ale musím to zas zvednout a znova šroubovat, ta paní říká pomalu, ale sám to zkuste... tak se snažím. Co pro vás canisterapie znamená? Tak už to, že se něco děje, tak to mě pomáhá... při mým věku mám dny, kdy su skoro lenošnej, pomalejší nebo takovej jak zpomalenej a tak to pomáhá, že se musím donutit tam jít a člověk když už tam příjde, tak cítí, že se něco děje, že je nějaký rozptýlení a nesedím pořád doma...a musím se trochu hýbat...dobrý je to. I ta nálada je lepší, tak se všichni usmívají, zahajujem to zpěvem, písničkou o psech. Je to příjemný, projdu se, myslím si, že to pomáhá - a zvlášť lidem co mají potíže psychický...já je mám teda taky... tak mě to rozptýlí. Na psy nejsu odborník, ale je to dobrý. Taková jako když budoucnost pro mě to je... no to říkám špatně... ale já když ráno vstanu a vzpomenu si, že dneska mají přijít, tak vím, že ten den neprosedím na křesle...že se jako musím i donutit se voblíct a jít tam...tak. Jak se po canisterapii cítíte? No když pak dojdu zpátky, tak to tady manželce povykládám...co se tam jako dělo... zas je vo čem chvílu mluvit. A když se mě s těma psama něco podaří tak mám radost. A taky jsem na sebe pyšnej, že jsem to tam zvládl..víte v mejch letech už má člověk radost i z takovejch věcí, že vůbec někam dojde. Vyskytl se nějaký problém při canisterapii? Jednou mě tady ten pejsek kousnul, ale to byla moje chyba, já jsem mu podával jídlo z dlaně a špatně jsem to držel a von to chudák nemohl vylovit...ale to byla moje chyba... vykousl mě kousek kůže z dlaně..ale to nic. Jinak žádnej problém nebyl.

95

Respondent č. 3 − žena, T.N., 74 let, svobodná − pochází z větší vesnice, nyní domov pro seniory, základní vzdělání Můžete říci něco o své původní rodině , kde jste vyrůstala? No...já su z vesnice..větší, skoro městečko to je. Měla jsem rodiče a dvě sestry, mladší aj starší. Měli jsme domek, dvůr a pole. Hospodářství měli rodiče.. no ten domek nebyl jak dneska, takovej škaredej, omlácenej, teďka sou to úplný vily všade.. S rodičama jsem si rozuměla dost..to jo..ale s tou jednou sestrou byl problém..to jsme se moc nevyhledávaly. Ani když se vdala tak pak ne. Žila jste v mládí v rodině, kde se chovaly nějaká zvířata? No to víte že jo. Voni měli to hodspodářství - naši jako..tak co jsme měli..krávu, berany, husy, prasata, králíky.. No a psa taky, vlčáka, ale to nebylo jak teď, byl u boudy, žral zbytky..žádný granule..no dyť to snáď ani nebylo, nebo jo? Asi nebylo. Já sem s ním chodila na pole, taky do lesa, abych se sama nebála. Dom nesměl, to by mě naši dali..(směje se). Z jakého důvodu jste se rozhodla přestěhovat se do domova pro seniory? Tak já su tady 5 let..no možná čtyři a půl.. Já jsem bydlela pak v bytovce tady ve městě, sama..Musela jsem do nemocnice..a odtud na psychiatrii..tak jsem tam byla a pak jsem nemohla být doma sama, to by nešlo. Já sice chodím a sama si uklidím,ale..no..není už to úplně dobře..říkali mě, že bych sem jako měla jít. Byla jsem furt sama...No a tak voni mě domluvili tu léčebnu a pak tady ten domov. Navštěvuje Vás zde vaše rodina? Víte, já jsem se nevdala..měla jsem smůlu, však se mě taky lidi pošklebovali..no..to byl taky ten problém s tou sestrou... a už nemám nikoho, ani sourozence. Tak tady ti lidi tady jsou leda moja rodina. No ale to není vono, já vím že nee. Tady někteří se taky s nikým nestýkají, to už je takovej život..no jako na dožití.. tady. Musela jste při přestěhování do Domova pro seniory opustit nějaké zvíře? Už jsem nic neměla, žádný zvíře. Jak jste si zvykala v novém prostředí, pomohla Vám v tomto třeba nějak canisterapie? Já jsem byla ráda, že už nejsu doma sama, vono to už teda jako nešlo. No a já jsem přišla z té léčebny ještě chvílu dom, a chodily za mnou té charity...ale nešlo to doma, tak když jsem šla sem, tak jsem byla ráda. Stejně jsem doma nikoho neměla...No..tady jsem

96

neznala žádný lidi, to je jako dost daleko, kde jsem bydlela..a byla jsem na pokoji s jednou paní, tak leda s tou jsem se ze začátku poznala. A ty pse, to mě nabídla tady jedna sestřička, co je jako tady..to ale už jsem tady nějakou dobu bydlela..ale já jsem tam nechtěla jít..a vona mě tam jednou zavedla, ať se podívám, co tam dělají, že tam byt nemusím..když nebudu chcet. Tak jsem se podívala, ale já jsem v tom nic..jako neviděla..nebavilo mě to. No ale pak jsem si říkala, že se tam ještě podívám..kam bych stejnak mohla jít jinam..tak jsem jí pak řekla, že bych to jako zkusila..jako s těma psama teda..tak jsem tam pak začla chodit. Jak často za Vámi pejsek chodí? Chodí sem jednou za týden, ale teďka jsem dvakrát nebyla..nechtělo se mě.. Chtěla by jste, aby chodili častěji? To asi ne, to stačí. Jaký vztah máte s canisterapeutem? No ta paní je hodná, že sem chodí...řekne jak se máme, co je novýho..no ale co tadyk může byt novýho..tak vo televizi si ještě řeknem, ty seriály tady sledujem, Ulicu a takový.. Díváte se taky? Moc ne, většinou to nestihnu. No vono je to dost brzo na mladý, to my už máme času dost. Co při canisterapii se psem děláte? Tak já ho třeba češu. Má pěkný ty chlupy, umytý..víte vona je má čistý ty psy, to nejsou žádný blešáci..a třeba mu dám odměnu, ty psí voplatky..za něco ale, musí mě poslechnout nejdřív, to tak ta paní chce. To já bych jí je nechtěla pokazit ty psy. Ještě něco děláte? ...no někdy, když nejsu v té skupině, ale přijdou za mnou na pokoj, když se jako třeba necítím tam dojít, tak si ho dám vedle sebe a my si jako vykládáme, třeba mu řeknu jak mě bolí ty kolena a nebo von si tak dá tu hlavu a já ho hladím..ty kolena mě dost bolí, ale s tím se už prý nedá nic dělat, tak má ty masti a mažu si je. Našla jste si zde přátele? Pomohla vám v tom nějak canisterapie? No já tady teďko už znám nějaký ženský, chodíme na tu muziku tady..to přijdou sem zahrát dechovku někdy. A já tam chodím ještě teda do té skupiny..jako za tema psama myslím..tak to ty lidi tam už znám..no bavíme se vo těch psech, když se potkáme na chodbě...řeknem si, že jako zas v úterý přijdou a říkala jsem minule té paní ať přijde za mnou odpoledne na seriál, ale vona nemohla, protože ju odvezli do nemocnice

97

se srdíčkem..tak až pak..no. A nebo si poradíme, co komu dělá dobře, ty masti mě třeba ta paní poradila. No ale zatím mě to nepomáhá teda.. Máte pocit, že vám canisterapie nějak pomohla třeba v soběstačnosti ? No já zatím docela chodím, to jsou tady jiní hůř...spíš ty ruce...ty se mě už nějakou třepou..to když mám vyndat pro toho psa něco z krabičky, nebo i sobě hrnek..to já se poleju někdy...tak ty ruce trénuju, ale to už asi lepší nebude. Spíš že se mě zlepší ta nálada..no to se nedá nic dělat,to když ten pes přiběhne, tak to se musí člověk usmívat, von mě rád vidí ten pes...tak já ho taky. Ale je dobře se něco děje, že je tady tak víc živo. Jak se cítíte po ukončení canisterapie ? No někdy su unavená, ale to i jindy..ale já si je pohladím, tak se s nima pomuchlám..no dyť jiný nemám..tak to sou takový jako děcka..pro mě jako, ty psi. Tak dobře se cítím. Co pro vás canisterapie znamená? No.. hlavně že se tam pomazlím s těma psama..že mě ty psy berou jaká jsem..mě se dost lidi pošklebovali..ty psi mě mají rádi. Vyskytlo se něco, co Vám při canisterapii vadí nebo nevyhovuje? No leda, že mě to někdy nejde..jinak nic nevím.

Respondent č .4 − muž, J., V., 72 let, rozvedený − pochází z vesnice, nyní domov pro seniory, středoškolské vzdělání

Můžete mi říci něco o své původní rodině a v jakém prostředí jste vyrůstal? Co bych vám tak řekl..já jsem z vesnice, bydleli jsme ve stavení, kde bylo veliký hospodářství. Byli jsme tam rodiče, já a měl jsem ještě 3 bratry. Byli jsme už dva.. syni..maminka chtěla holku a byli naráz další dva kluci. Měli jsme hospodářství a práce bylo hodně, to jsme s těma mýma bratrama chodili kolikrát domů až za tmy..a ještě jsme stihli za děvčatama (směje se). Tu školu jsem dělal až pak pozděj, až v zaměstnání, už jsem měl rodinu, manželka se starala a já jsem dělal k práci školu. Měli jsme s manželkou 2 děti, syna a dcerku, ale to manželství nevydrželo..no to se stává..tak jsme šli od sebe. A děti zůstaly u ženy. Já už jsem se podruhý neženil.

98

Žil jste v mládí v rodině, kde se chovaly zvířata ? No když bylo to hospodářství tak to bylo zvířat! Koně, prasata, ovce jsme měli, no a pak takový to drobný zvířectvo – slípky, králíky, huse. A jednou jsme měli i jezevca. Našel ho tatínek..v lese..von chodil do lesa s hajným..a tak ho pak dal do chlívka a v zimě spal, ale pak už byl velkej a začal být zlej a kousal..a kočky tam lítaly pořád. A psa jsem měl vždycky, od mala, to jsme měli ovčácký dva psy, ty byly ale hodně vostrý. Ale nepokousali nikoho, ale hlídači to teda byli, to se lidi i báli. Já jsem s nima chodil ven, do lesa, nikde jsem se nemusel bát. Já jsem měl vždycky nějakýho psa, pak i voříška, to se říká že jsou nejchytřejší a je to pravda. To byli vždycky moc chytří psi. Já jsem se snažil, aby ti psi byli poslušný, protože to nesmí přerůst přes hlavu, takovej pes, to vždycky musí mít ten pán navrch.. Z jakého důvodu jste se přestěhoval do domova pro seniory? Mám cukrovku a přišel jsem o nohu. To už jsem byl dlouho sám..tak mám protézu a nenaučil jsem se pořádně chodit..chodím, to jo, ale jde to hodně poznat.. už jsou tady leta, takže i nějaký další potíže se objevily, tak mě to doktorka pomohla tady domluvit. Navštěvuje Vás zde rodina? Ale děti někdy přijedou, ale málo. Jak jsme se a ženou rozvedli, tak měli pak novou rodinu. Musel jste při přestěhování do domova pro seniory opustit nějaké zvíře? No, to právě musel. Toho pejska co jsem měl doma.. Byl jsem dlouho v nemocnici, pak na rehabilitaci, tak Miki - tak se jmenoval - byl u kamaráda a ten si ho pak nechal..no tak byl jsem rád, že to alespoň tak dopadlo. Tady bych ho nemohl vzít..von byl taky sám, ten můj kamarád..tak už zůstali spolu. Jak jste si zvykl na nový domov? Já jsem byl předtím na té rehabilitaci...A tady byli moc hodní, se vším mě pomohli. Mám to upravený, všechno co potřebuju tady mám. Asi..no..tak kdybych tady nemusel být, to víte, že bych byl radši. Z toho začátku, to jsem třeba těžko usínal.. tady svítí světla z ulice, jezdí auta..to doma nebylo. Ale zvykl jsem si už na všechno. Pomohla Vám nějak i canisterapie? Já když jsem se dozvěděl, že tady chodí někdo se psem, tak jsem to hned chtěl taky, aby mě ho půjčili (směje se). Tak pak mě ho dovedla ta paní na pokoj, tak jsme se skamarádili. To se člověk cítí hned víc jako doma, když je tady nějakej čtyřnohej tvor.

99

Usnadnila canisterapie vaši komunikaci se zdejšími obyvateli domova? Jé, to jsme si kolikrát i se sestřičkama povídali, kdo měl jakýho psa doma a tak. A taky ten pejsek za nama sem chodí na chodbu, tam se vidíme s ostatníma a už se dáme do řeči. Taky já si pěkně popovídám s tou jejich paničkou (směje se), nó, to proberem co je venku novýho, jaký je počasí a i na rodinu se jí zeptám..tak už se známe dost. Ona je pěkně k lidem, příjemná je. Setkáváte se s canisterapií od začátku Vašeho pobytu zde? Úplně od začátku myslím ne.. ale hodně brzo co jsem tady jsem tam začal chodit. Tak měsíc po tom, co jsem přišel. Já jsem ty psi vždycky úplně miloval, tak jsem hned se po tom sháněl, hned jak mě tady o tom řekli, že to tady je. Jak často za Vámi pejsek chodí? Jednou do týdne, když není třeba nějaká nemoc, nebo ve svátky se taky nechodí. Uvítal by jste možnost častějšího kontaktu? No rád, ale nevím, jestli by to šlo, to taky není jen tak, ona ta paní chodí ještě i do práce.. Co při canisterapii se psem děláte? Tak máme tady všelijaký hračky pro ty pejsky, to nosí ta paní s sebou, tak zkouším, aby to přinesl, pak mu dám odměnu..a můžu ho vodit..a já třeba i na vozíku, vezmu si ho na vodítko a on jde vedle mě. Ale jsou tady i lidi, kteří vůbec nemůžou chodit, tak těm je dávají i do postele.. aby je jako hřáli ..a nebo ho i češu.. no a taky tady ta paní donesla knížky o psech, tak jsme i četli. Ale to i kdybych nic nedělal, tak já jsem rád, že je tady mám.. když to už jinak nejde, tak alespoň toho psa mám tak na chvilku.. to je pro mě hrozná radost, že to někdo pro nás dělá. Já mu teda i někdy schovám kousek šunky a von to u mě cítí a letí za mnou (usmívá se). Máte pocit, že se zlepšila vlivem canisterapie Vaše fyzická kondice nebo sobětačnost? Podívejte, já u toho většinou sedím, ven třeba na vycházku bych s něma nemohl.. a ruce já mám v pořádku, je to pro mě taková zábava a že já mám ty psy tak rád. To jsou pro mě takoví kamarádi mí. A jak se cítíte po ukončení canisterapie ? No já se vždycky už těším, až zase přijdou. Tak si vzpomínám na ty moje psy. Vyskytlo se něco, co Vám při canisterapii vadí nebo nevyhovuje? Při té canisterapii ne, ale že jsou lidi, kterým to vadí. Měl jste s někým problém? No to nebylo nic vážnýho, ale někdo řekne - to je starej blázen a nebo že se třeba někdo zlobí,

100

že najde psí chlupy. Ta paní, když ho dá na postel, tak tam dá prvně deku..pod něho..no tak to se stane, že tam zůstane nějakej chlup. Co pro vás canisterapie znamená? Pro mě je to radost z těch zvířat, že můžu být chvílu s něma..a taková vzpomínka na ty moje psy..a že na nás někdo myslí..na nás starý..

Respondent č. 5 − žena, K.F., 86 let, rozvedená − pochází z vesnice, nyní domov pro seniory, základní vzdělání Můžete mi říct něco o své původní rodině, z jakého prostředí jste pocházela? Já jsem bydlela na vesnici..v domku, bylo nás pět dětí a rodiče, tak sedm dohromady.. mám dvě sestry a dva bratry..měla jsem..jedna sestra a jeden bratr už zemřeli. A s těma zbývajícíma se nevídám, už se nikam nedostanem, voni jsou u svých dětí. My jsme spolu pěkně vycházeli, nás rodiče učili, že se musíme držet spolu vždycky..a pomáhat si jeden druhýmu. Chovaly se u vás v rodině domácí zvířata? Měly jsme slípky a králíky a tak co je na vesnici, prase taky. A měla jsem psa, takovej jako podvraťák na hlídání a spala jsem s ním jednou v boudě...naši mě hledali a já jsem spala, tak jsem se neozvala, tak měli starosti co se stalo..a pak ten pes je tam zavedl. Byli rádi, že jsem se nikde neztratila, tak jsem ani jsem od tatínka nedostala (usmívá se). A když tady byli Rusi, tak ten pes byl vypasenej, tak se ho báli. Mohl i do kuchyně, tam ale vzal i ze stolu někdy.. Proč jste se přestěhovala do domova pro seniory? No ze zdravotních důvodů, byla jsem v nemocnici se srdcem, pak i na intenzivní péči a pak na té rehabilitaci. To do mě vrazilo auto, měla jsem operovaný rameno, dva šrouby a jeden šroub mě vyndali a jeden mě tam zůstal.. no vobčas mě to bolí, ale prý už mě ho tam nechají, že bych jako nezvládla tu operaci skrz to srdíčko. A tak na tu rehabilitaci pak došel papír, že půjdu sem.. tak jsem šla..já už jsem byla rozvedená..a on už má teď po smrti..ten muž. Naši to sem mají blízko, syn má auto, tak sem jezdí.. a dcera..já jsem měla dceru a pak syna.. a dcera sem chodí obyčejně v neděli, ve všední den ne. A snacha

101

dělá v lékárně, tak taky přijde. Já jsem dřív bydlela s něma, manžel měl druhý ženský tak mě tam nechtěl a syn řekl, že půjdu za něma. A tam byl i vnuk, tak jsem jim taky pomohla, hlídala jsem a snacha mě všechno to těžší dělala, co bylo potřeba..okna, velký prádlo.. A tam neměli zvířata, ale ta má dcera má taky dcerku a ta bydlí ve Vídni a tak tam mají pejska, ale to je nějaká čistá rasa, já nevím jak se jmenuje, ale ten pes už skoro neslyší. Musela jste při přestěhování opustit nějaké zvíře? Ne, já jsem neměla, no a tady to nejde mít zvěřinec. Tady je koček venku hodně, jedna paní - Eliška se jmenuje- je chodí krmit. Jak jste si zvykla v novém prostředí, pomohla vám v tom nějak canisterapie? No já když jsem sem přišla, tak já jsem neměla problémy, sestřičky mám ráda a vony mě taky. Ze začátku jsem si říkala zas za mnou nepřišli..jako děti myslím..ale teď už ne, až budou mít čas tak zas přijdou, mají svou rodinu, co už my tady, to tak je, že jsme tady na dožití. Chodíme tady do takové..no taková místnost velká tady je..na televizi..už je tady znám ty lidi..taky tam vykrajujem cukroví a já jsem bydlela dřív na jiným pokoji, na jiné straně s jednou paní a pak ještě s jinou, ale vony už obě zemřely. Ale známe se tady někteří a smutno mě už není. Ze začátku jo, to mě bylo chvíli smutno.. A tak tady je ta sestřička, ta sem vodí pejska, aby tady mohl být s náma..hodnej je..a moc neblafe.. tak ten za mnou chodil hned od začátku. No tomu jsem si i často postěžovala, když děti nepřišly (usmívá se). A měla jsem ho i někdy na pokoji. A pak ta jedna, ona sem přichází často a chodí i po pokojích se psem, ona je policistka..a pak tady je jeden údržbář a ten má psa, a tak mu hážem taky kostičky. A paní z kantýny mu nosí salám. A ta paní sem přijde a my si ho hladíme a tak, ale na procházku já už nemůžu. Já mám hůlky a mě se dobře s nima chodí, ale bojím se, aby mě ten pes nesvalil. Teď mě sem dali jednu paní, ale ona tady dost vyvádí, chce domů. Tady toho psa taky nechce, dřív chodili za mnou sem, ale té paní to vadí, tak chodíme do té společenské místnosti. Vona je teda číslo ta paní, vona co si myslí, tak to říká, tak aj že s tím psem máme jít pryč. No nemám tady moc klid teď.. tak jsem ráda, že můžu chvilku někam jít pryč. Ta paní sem chodí pravidelně, je tady chvílu, tak pak třeba jde ještě do té místnosti..do té společné a tam je s těma psama taky. Já ho hladím a musím ho chválit, když mě poslechne. Taky si o něm povídáme, tak o všech psech, kdo jaký měl doma, co se s tím psem musí dělat..a co ten pes potřebuje...tak to se kolikrát až divím, co je s tím práce. Ještě něco s ním děláte? Už myslím ne. Já ho hladím a s tou paní si u toho povídám.

102

Máte pocit, že vám canisterapie třeba nějak pomohla v soběstačnosti? No.. že se donutím jít z toho pokoje ven, a že je to takový pravidelný setkávání. Jen kdyby to rameno mě tak nezlobilo. Tak asi že se víc musím hýbat..dojít do té místnosti.. k tomu je to dobrý taky. Hlavně že jako vylezu ven z toho pokoje a něco dělám. Jaký vztah máte s canisterapeutkou? No hlavně tu sestřičku mám ráda, co má toho pejska. Ta druhá paní je taky hodná, to víte, že je to velká radost pro všechny, že sem za náma někdo přijde. Jak se cítíte po ukončení canisterapie? No dobře, já si kolikrát ještě posedím s těma ostatníma i kafíčko si vypijem.. Postěžujem si, koho co bolí.. proberem i politiku, prd tomu už rozumíme (směje se), ale je o čem mluvit. Vyskytlo se něco, co Vám při canisterapii vadí nebo nevyhovuje? No leda, že ta paní co je tam teď se mnou na pokoji, tak ta říká, že tam za mnou pes nesmí. Ale tak já chodím sem, no taky to musím chápat, že toho psa tam nechce. Co pro vás canisterapie znamená? Co pro mě znamená..tak takovou jako změnu.. že je něco jinýho v tom dni..taky se mě někdy nechce..ale musím se donutit. Tak i to.

Respondent č. 6 − muž, J. M., 79 let, vdovec − původně z vesnice, nyní domov pro seniory, základní vzdělání

Můžete říci něco o své původní rodině a o prostředí, kde jste vyrůstal? Su z dědiny, tady na Moravě, ale né tady na okrese. Já jsem se sem přiženil. Coby děcko jsme bydleli v takovým starým domku, pole jsme neměli, ani hospodářství. Byli jsme tři, dvě děvčata a já, já jsem byl nejstarší. Školu mám jenom základní, já jsem musel pracovat, to tehdá tak bylo, nebyly peníze a rodiče nám brzo umřeli, tak pak jsem se i s mojí paní staral ještě o tu nejmladší sestru..ta byla o dost mladší, tak byla pak u nás. Ona byla trochu nemocná, už od narození, taková slabá. Ale vdala se, i děti měla...

103

Žil jste v mládí v rodině, kde se chovaly zvířata ? Ne, my jsme nic neměli, žádný hospodářství, ani pole. Jenom 2 kočky.. venku byly na dvorku, aby k nám nešly myši, my jsme bydleli na kraji dědiny, tak se to tam na zimu stahovalo. Psa jsem nikdy neměl.. a já jsem ho ani nechtěl... až když jsem měl s manželkou dceru, tak ta furt chtěla psa, ale my jsme se ženou nechtěli. S psem by byly starosti, já jsem teda na ty psy nikdy nebyl, nelákalo mě to nijak. Tak ta kočka ještě, ta si žije tak po svým. Z jakého důvodu jste se přestěhoval do domova pro seniory? No zbyl sem sám, manželka už je přes osm let po smrti, umřela brzo..dcera je v Olomouci. Já jsem si moc nerozuměl s tím jejím mužem. Já jsem byl proti tomu, aby se brali..on byl rozvedenej..a i trochu pil..nakonec se spravil, ale už jsme si nerozuměli. Tak pak jsem šel sem, po té nemoci..já jsem měl mrtvičku..špatně chodím, jednu ruku mám horší, sám bych to doma nezvládl. Ale umyju se a oblíknu sám, to zatím nepotřebuju, aby mě druhej voblíkal, ale tu domácnost bych už sám nezvládnul. Navštěvuje Vás zde někdo z rodiny? Jó, ta dcera jezdí, i s vnukem, on už je taky velkej, jedou spolu autem..tak určitě je tady jednou dvakrát za měsíc.. no a když něco potřebuju, nebo tak, tak přijede taky. Bratranec tady byl..no dvakrát myslím..a ta sestra moje, tak ta bydlí taky v domově, ale jinde, tak s tou už se nevidíme. Jinak mě nikdo nenavštěvuje. Jak jste si tady zvykl? Pomohla Vám v tomto nějak canisterapie? No to nebylo úplně jednoduchý, já jsem tady bydlel s tím pánem, no nebyl jsem zvyklej na jiný lidi, tak mě to někdy i vadilo..pak taky jsem se tady jednou v noci zamotal a praštil jsem s sebou..ale jinak teď už je to dobrý. Mám tady čisto, teplo..o jídlo je postaraný..co bych chtěl, že jo? Se sestřičkama nemám problém, už mě znají...já su takovej morous... ale tak já když nemám náladu, tak zalezu a nevotravuju. Setkáváte se s canisterapií od začátku pobytu? No mě to nabídli – to s těma zvířatama- říkala ta sestřička, že to mám alespoň zkusit.. Ale né hned, to už jsem tady byl dlouho..Tak já tam chodím tak tak přes rok a půl. Já jsem tam nechtěl chodit, ale tak řekli, ať to zkusím, tak jsem to pak zkusil. A líbí se vám to? No je pravda, že teď se mě to líbí..ani jsem si nemyslel. Já jsem ty psy nikdy nevyhledával, ale je to zajímavý, jak poslechnou.

104

Pomohla vám nějak canisterapie v komunikaci se zdejšími obyvateli? No znám tady ty lidi, ale že bych se moc kamarádil, to ne. Tak jak já jsem říkal, já jsem byl vždycky spíš samotář, takovej jako poustevník (usmívá se). Neměl jsem nikdy moc potřebu se nějak kamarádit, nebo vysedávat s kamarádama po hospodách..odmala jsem byl tak.. maminka mě to říkávala..Tak o těch psech si povídáme, co tam tak chodíme do té skupiny, to sou ty stejný lidi většinou, no a i se sestřičkama tady. A tam si i někdy zazpíváme, tak je to takový..no a zdá se mě, že se ta skupina co tam spolu chodíme.. tak víc jako...no.. jsou pro mě asi takový bližší než ostatní. Jak často za Vámi pejsek chodí? Tak já chodím do té skupiny, jak oni říkají a to je každý týden jednou, vždycky odpoledne tam jdu. Uvítal by jste možnost častějšího kontaktu se zvířaty? Tak mě to asi stačí. To tak leda kdyby tady byly nějaký zvířata v domově, třeba králíci, to bych rád pomáhal. Jaký vztah máte s canisterapeutem? No nebyl žádný problém.. to je taková rozumná paní, ona tak jako nic nikomu nenutí, to není nic povinný tam dělat, tak co se komu líbí. Co při canisterapii se psem děláte? Hmm, já mám tu ruku horší, tak ona mě schválně dává něco podávat tomu psovi a otvírat nějaký ty misky..tu ruku abych procvičil..no a míčky mu posílám a von je nosí..no a to vám povím! To tady jednou donesla takovou hračku, to bylo pro toho psa, takový.. dřevěný krabičky to byly a pod to se mu schovaly piškóty.. A von je musel vyčenichat a vyšťourat si je. Ale to byla i pro mě hračka, než já jsem to tam naskládal, no to jsem si dal! (usmívá se). Máte pocit,že se zlepšila vlivem canisterapie Vaše pohyblivost a soběstačnost ? No trénuju to, tu ruku hlavně..tak snažím se, aby to k něčemu bylo. Ty ruce asi jsou lepší jak dřív..to myslím, že jo. Ale ta chůze..nebude to mít vliv, to tam já moc nenachodím. Jak se cítíte po ukončení canisterapie? Myslíte jestli je mě smutno po těch psech? Tak to ne. Spíš jestli nejste unavený nebo jakou máte náladu,..Tak to není jiný, že bych já byl nějak víc znavenej, to ne. No je to příjemný, nemyslel jsem si dřív, že bych si s těma psama tak vyhrál.

105

Vyskytlo se něco, co Vám při canisterapii vadí nebo nevyhovuje? Nevím o ničem. Co pro vás canisterapie znamená? Pro mě je to i to, že musím mezi lidi vyjít..když už jsem se na to dal..tak se musím donutit. A je to příjemný, že vás ten pes tak běží přivítat a nechá se pohladit..no a taky se dozvím něco novýho vo těch zvířatech..ne jenom z televize..že je to jako doopravdy.

Respondent č. 7 − žena, A.M., 74 let, vdova −

pochází z města, nyní domov pro seniory, základní vzdělání

Můžete mi říct něco o své původní rodině a prostředí ,ve kterém jste vyrůstala? Byli jsme menší rodina, měla jsem jen bratra..nebyli jsme nijak velká rodina na tu dobu, dřív bylo zvykem v rodině víc dětí... Rodiče chtěli, aby jsme měli nějaké vzdělání, tak bratr je nakonec má, učil se na vysoké škole lesnické. Ale já jsem jsem chtěla být kuchařka. Pak jsem vařila ve škole. A my jsme bydleli na malým městě, na okraji, tam jsem vyrostla a celý dětství a i mládí jsem tam strávila a tady jsem se přistěhovala až za manželem. A moji rodiče byli obyčejní lidi, pracovali oba u sedláků, maminka tam posluhovala a tatínek pomáhal s hospodářstvím. Měli jsme malej domek, takovej dvorek k tomu patřil a kousek louky. Bydleli jsme všichn i pohromadě, pěkně pospolu. Žila jste v mládí v rodině, kde se chovaly zvířata ? My jsme měli kočku a psa a králíky, to tak bývalo..musela jsem jim chystat a poklízet pod něma, na trávu jsem chodila a na pampeliše..museli jsme s bratrem doma pomáhat..kočku jsme měli..no .. několikrát, přivedla koťata, ale nikdy jsme je netopili, jak se to dělávalo, tatínek je vzal na statek, tam se to uživilo..u nás by to nikdo neudělal, aby utopil mláďátka nebo jim nějak ublížil..i ty králíky nám zabíjel soused. A já jsem to nerada jedla, protože jsem si s nima chodila hrát a vozila jsem je na takovým vozíku místo panenek..A toho psa jsme měli takovýho voříška malýho, to byl náš Šotek, tak se jmenoval, to mu vymyslel tatínek..to jméno. A já jsem ho měla moc ráda, my jsme byli pořád spolu, na sáňkách jsem ho vozila..a do lesa..já jsem neměla k sobě nikoho..bratr byl starší..tak jsem měla toho psa. A ten jak byl pak starej tak se ztratil a asi někde pošel..

106

No a když já jsem se pak vdala, manžel byl učitel a bydleli jsme na bytovce.. a i tam jsme měli psa, malýho.. jezevčíka, a to byl takovej.. jak se říká gaučovej. Z jakého důvodu jste se rozhodla přestěhovat se do domova pro seniory? Já jsem zůstala sama..manžel měl težký infarkt..no byl trochu vznětlivej člověk..snadno se rozčílil..tak snad z toho. A já jsem sama už být nechtěla, já špatně chodím a měla jsem polámanou nohu na několikrát, spadla jsem do sklepa..šla jsem pro něco..tak jsem tam šlápla na mokrý a ujelo mě to.. srdíčko mám taky nemocný..mám strojek..A děti chodily do práce, musely se starat o rodinu a bydlí oba..dva syny jsme měli..bydlí oba v bytovce, tak tam by to nedělalo dobře. Tak mě to syn zařídil tady a já jsem tady spokojená. Nechtěla bych jim překážet, mají už svou rodinu, jakpak by jsme se tam taky vešli? Navštěvuje Vás zde rodina často? Pokud máte vnoučata, vídáte se i s nimi? To ano, chodí za mnou, i několikrát za týden mám návštěvu. Chodí syni někdy přijde ten a pak zas druhej, snacha jedna taky, ta druhá už s nama není. A vnoučat mám pět a už i dvě pravnoučata. A ty vnoučata taky chodí, mám tady obrázky..a pak vám můžu ukázat. Hlavně Hanička chodí, ona je moje sluníčko. Musela jste opustit po odchodu do domova nějaké zvíře? Já jsem byla v tom bytě s vnučkou, a ona měla takovou tu chlupatou kočku, tu já jsem měla ráda, pořád jsem ji měla na klíně. Jak měla to malý. tak ji dala ke kamarádce..a teď už ji tam má zase. Jak jste si zvykla na nové prostředí domova?Pomohla Vám v tom nějak canisterapie? Přistěhovala jsem se teprve před dvěma rokama. Byt jsem nechala vnučce, ona se o mě chvíli předtím starala..ale pak už nemohla, protože měla holčičku a ona se narodila nemocná..tak musela se o ni starat, jezdili do nemocnice..tak proto taky jsem šla sem.. A tady..no ze začátku hlavně.. to jsem byla i často nemocná, zrovna jsem pořád měla nějaký chřipky a tak to jsem byla taková jako když skleslá a slabá..a smutno mě taky bylo..to víte že jo, nebyla jsem..no člověk si na stáří těžko zvyká na nový bydlení a lidi a všecko kolem. Ale tady byli na mě moc hodní, dostala jsem svou sestřičku, co mě měla na starost a ta mě všechno tady ukázala a pomohla s čím jsem potřebovala. Na tu canisterapii jsem nechodila od začátku, už to tady bylo, ale mě to nabídli až později, to už jsem tady byla zabydlená. Našla jste si zde přátele? Usnadnila canisterapie Vaši komunikaci se zdejšími obyvateli? Já jsem se tady spřátelila s paní Jiřinkou, my jsme spolu chodili na oběd do jídelny..a obě jsme pletařky..a pak na té canisterapii..tam je nás tak asi 6..no jak kdy..tak tam

107

se už známe všichni, když někdo přestane chodit přijde jinej..ale tam se setkáváme a když se pak potkáme v jídelně nebo na dílnách tak si taky k sobě sednem..protože už se víc známe..my tady taky máme různý vystoupení, chodí děti ze škol..a promítáme kino..a je tady jedna ošetřovatelka a ona má moc ráda psy, má doma dva..tak já jí vždycky povídám, co jsme tam dělali..na té canisterapii.. protože já vím, že ona si to ráda poslechne o těch pejscích. A zeptám se jí na ty její , tak si povídáme. Však ti pejskaři vždycky k sobě měli blízko..to třeba ještě když jsem měla pejska doma, a chodila jsem na vycházku s ním, vždycky se se mnou někdo dal do hovoru. Jak často navštěvujete canisterapii? Jednou týdně..je to tak hodinu nebo hodinu a půl..Chodila by jste i častěji? No chodila, tak třeba dvakrát za týden. Víc asi ne. Jaký vztah máte s canisterapeutkou? Já se vždycky těším jak přijdou, i ta paní, my si pěkně povídáme, ona si ke mně sedne..ukazuje co mám dělat.. A hlavně ona má vždycky dobrou náladu..taky třeba přijde a řekne, jak je dneska unavená..ale stejně se pořád usmívá.. a vyslechne mě, když třeba si poztěžuju že mě všecko bolí..nikdy mě neodbude. To je tady člověk rád za každýho kdo přijde..já už málo kam dojdu, venku si sednu na lavičku..a ona nám poví co je nového ve městě.. Co při canisterapii se psem děláte? Přijdou, my si sedneme do kroužku třeba a přivítáme se, pejsci nás oběhnout, olížou (směje se)..někdy začneme házením míčků a nebo, když nejsou ti psi tak rozlítaní..tak začnem třeba dávat jim povely..aby sedli, lehli a tak. Anebo máme tady různý psí hračky, na přetahování třeba..anebo je češem. Taky když jsem měla víc potíže s nohama, tak mě ta paní zkoušela dát toho psa ke mně, aby mě asi hřál?..nebo já nevím proč..A je to jak s dětima s těma pejskama..taky někdy zlobí. Máte pocit, že se zlepšila vlivem canisterapie Vaše fyzická kondice ? To ani ne, já chodím špatně pořád.. ale nejsu lenošná dojít tam, protože se tam těším. Jak se cítíte po ukončení canisterapie ? Nejsem unavená, ale i kdybych byla..to nic není..já tam chodím ráda, protože.. to je pak tady víc podobný domovu..doma..doma mají být zvířata, to je takový rozveselení pro všechny..

108

Vyskytlo se něco, co Vám při canisterapii vadí nebo nevyhovuje? Akorát jak špatně chodím.. tak jsem měla ze začátku strach, aby mě ten pes třeba neshodil, nežďuchl..abych si něco zas nepolámala..ale já vím, že se nemusím bát, ale stejně jsem na to opatrná. Co pro vás canisterapie znamená? To setkání..že se tam sejdou ty lidi, kteří tady bydlí..taky že je to víc jako doma, doma byl vždycky nějakej čtyřnohej tvor, tak se tady tak víc cítím. A uteče mě ten den líp. A zas se mám na co těšit. A já když si psa pohladím, vzpomenu si, jaké to bylo doma.

109

Příloha č. 3: Fotopříloha Tyto fotografie jsou pouze ilustrativní, dostupné na uvedených internetových adresách.

http://www.greyluck.com/cz/fotogalerie/2-canisterapie/canisterapi-xi/

110

http://www.greyluck.com/cz/fotogalerie/2-canisterapie/canisterapie-viii/

http://www.ddblansko.cz/foto522007.html

111

http://www.greyluck.com/cz/fotogalerie/2-canisterapie/canisterapie-iv/

112

http://www.greyluck.com/cz/fotogalerie/2-canisterapie/canisterapi-xi/

113

Příloha č. 4 : Souhlas s poskytnutím rozhovorů

114

115

Příloha č. 5 : Ukázka z analýzy rozhovorů

116

Příloha č. 6: Seminář Canisterapie se zaměřením na seniory

117

Příloha č. 7: Souhlas s půjčováním práce

Souhlasím, aby moje diplomová práce byla půjčována ke studijním účelům a byla citována dle platných norem.

V Blansku, březen 2011.

118