MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy

Postoj československé diplomacie ke vzniku Osy Berlín-Řím v roce 1936 Bakalářská práce

Jiří Malina

Vedoucí práce: UČO:

PhDr. Vladimír Černý, Ph.D.

273777

Obor: Mezinárodní vztahy Imatrikulační ročník: 2007

Brno, 2010

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracoval samostatně, pouze s pouţitím uvedených zdrojů.

V Brně dne 28. 4. 2010

…………………… Jiří Malina

2

Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat PhDr. Vladimíru Černému, Ph.D. za veškeré rady, připomínky a konzultace, které vedly k vypracování této bakalářské práce.

3

Obsah Obsah

4

I. Úvod

5

I. 1. Vymezení časového období, zdroje a cíl práce

6

I. 2. Aktéři ovlivňující zahraniční politiku ČSR

7

I. 3. Vzestup totalitních reţimů v Evropě II. Sbližování zahraniční politiky Německa a Itálie

10 12

II. 1. Pokus o nacistický puč v Rakousku a italská reakce

12

II. 2. Válka v Habeši jako počátek německo-italského sblíţení

13

II. 3. Obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní

15

II. 4. Německo-rakouská smlouva v německo-italských vztazích

17

II. 5. Německo a Itálie v občanské válce ve Španělsku

19

II. 6. Reakce a postoj ČSR na sbliţování Německa a Itálie

20

III. Vznik Osy Berlín-Řím

23

III. 1. Říjnová jednání hraběte Ciana v Německu

23

III. 2. Mussoliniho listopadový projev v Miláně

26

2. 1. Ohlas Mussoliniho řeči v československém tisku

27

2. 1. 1. Lidové noviny

28

2. 1. 2. České slovo a Večerní České slovo

30

2. 1. 3. Pondělí Národních listů a národa a Večerník Národních listů

31

2. 1. 4. Zahraniční politika a Naše doba

33

III. 3. Analýza politických zpráv z československých vyslanectví

35

3. 1. Únor aţ září 1936

35

3. 2. Říjen 1936

38

3. 3. Listopad 1936

41

IV. Reakce československé diplomacie

45

IV. 1. Rozklad Malé dohody

45

IV. 2. Československo-německá jednání

48

IV. 3. Alternativní koncepce zahraniční politiky

52

V. Závěr

54

Obrazová a textová příloha

57

Seznam zdrojů

65

4

I. Úvod Období mezi světovými válkami můţe být bezesporu povaţováno za jedno z nejdynamičtějších v dějinách naší planety. Svět i celá Evropa v této době procházela četnými a mnohdy zcela radikálními změnami. Vedle pokračujícího průmyslového pokroku, dalšího rozvoje západní civilizace, velkých sociálních a ekonomických změn uvnitř i vně států, bylo právě začínající „krátké“ 20. století svědkem pochodů, které jiţ nadobro zcela změnily povahu mezinárodního prostředí a vztahů, které ho tvoří. Vznik zcela nových nebo velmi proměněných národních evropských států měl za následek také dosti odlišné chování těchto státních aktérů vůči sobě navzájem. Idealistické myšlenky, přinášející téměř bezprecedentní snahy o mezinárodní spolupráci a kolektivní bezpečnost, které by zajistily mírové souţití všech národů, naráţely uţ od samého počátku na protichůdné ideologie, politické proudy a hnutí, snaţící se uspořádat svět podle vlastního vzoru. Nemůţe být divu, ţe nejsilnějšího ohlasu se těmto zatím neznámým fenoménům dostávalo především v zemích, které vyšly z 1. světové války poraţeny a byly tak nuceny přijmout tvrdé podmínky paříţských mírových smluv, i kdyţ ani tato premisa není zcela správná. Průběh dvacátých a třicátých let 20. století pak ukazoval, ţe očekávání vkládaná do demokratického uspořádání států byla přehnaná a neudrţitelná. Evropa a celý svět se mohly přesvědčit, ţe k udrţení mírového souţití nestačí jen silná myšlenka a mezinárodní smlouvy. Státy se postupně začaly diferencovat zejména co se týče vnitřního uspořádání, coţ mělo následně dopad i na jejich zahraničněpolitickou linii. Koncepce kolektivní bezpečnosti a garančních záruk brala postupně za své, jak od ní „nespolupracující“ státy odstupovaly nebo ji přímo vědomě porušovaly. Neadekvátní reakce demokratických západních států byla ovlivněna politikou appeasementu a negativními postoji veřejnosti k zásahu silou. To vedlo k takovému rozmělnění bezpečnostních záruk, ţe mnoho států začalo tyto garance vlastní bezpečnosti hledat u zcela jiných aktérů, neţ jakou měla být Společnost národů. Jedním ze států, které byly bezprostředně ovlivňovány těmito mezinárodními změnami, bylo Československo. Zejména třicátá léta, celosvětově ovlivněná pokračující hospodářskou krizí, pak přinesla řadu změn a událostí, na které byla nucena mladá Československá republika reagovat. Atmosféra mezinárodního prostředí se stávala čím dál tím více nepřátelská a z výhody, kterou přinášela středoevropská pozice našeho státu

5

v oblasti hospodářské či diplomatické, se stávala zjevná nevýhoda umocněná obklopením republiky nedemokratickými reţimy okolních států. Právě tato pozice Československa v tehdejším mezinárodním prostředí je jedním z hlavních důvodů, vedle výše uvedených, kvůli kterým povaţuji meziválečné období za natolik zajímavé, ţe si zasluhuje neustálou pozornost. Doba tak zcela zásadní a určující další vývoj evropského dění, jeţ byla svědkem vzniku hned několika totalitních ideologií a jejich uplatnění v praxi, zůstává i dnes důleţitým mementem, na které by se nemělo zapomínat. Na počátku by se měla práce věnovat meziválečné situaci a stručně nastínit dobovou atmosféru. Důraz bude dále kladen na hlavní události, které během druhé poloviny třicátých let přispívaly ke sbliţování Říma s Berlínem. Jak z názvu práce vyplývá, další její část bude věnována samotnému vytvoření Osy totalitních států a reakci československé diplomacie na tuto událost. Z dostupných tiskových zdrojů pak bude věnován čas také dobovým komentářům. Závěr práce pochopitelně shrne studovanou problematiku a měl by nastínit odpověď na zkoumanou otázku. Práci uzavírá seznam zdrojů, pouţité literatury a textová a obrazová příloha.

I. 1.Vymezení časového období, zdroje a cíl práce Jiţ z úvodu je zřejmé, ţe hlavní pozornost bude věnována období 30. let 20. století a konkrétněji především rokům 1935 a 1936 s tím, ţe reflexe událostí můţe být analyzována i z jarních měsíců roku 1937. První část práce by však měla také shrnout a komplexně vytvořit obraz toho období, které vzniku Osy Berlín-Řím předcházelo, tedy zejména dění po 1. světové válce a podmínky, ve kterých se nacházelo tehdejší mezinárodní prostředí. Roky 1935 a 1936 jsou potom pro práci důleţité zejména díky událostem, jeţ měly zásadní význam pro postupné sbliţování nacistického Německa a fašistické Itálie. Proto se jim bude práce podrobněji věnovat. Druhá polovina roku 1936 je pak důleţitá především ze samotného faktického vytvoření Osy po setkání představitelů zahraniční politiky Německa a Itálie a po zásadním listopadovém projevu italského Duceho. Toto období bylo pochopitelně

poměrně

plodné

i

z pohledu

dobového

tisku,

který

se

těmto

zahraničněpolitickým otázkám věnoval. Zcela zásadní jsou pak pro práci dochované diplomatické a politické zprávy československých vyslanectví nejen z Německa a Itálie, ale

6

také dalších zainteresovaných zemí, uloţené v Archivu ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV). Hlavním cílem práce je v daném období analyzovat tehdejší mezinárodní situaci a pozici Československé republiky vůči vzniklému spojenectví dvou totalitních států – Německa a Itálie. Dalším cílem je potom také pokus o nalezení odpovědi, které aspekty vedly k formulování československého postoje k mocnostem Osy a zda mohl být tento postoj za dané mezinárodní i vnitrostátní situace formulován odlišně. K tomuto účelu by měly poslouţit zejména jiţ výše zmíněné politické zprávy z vyslanectví, literatura v podobě edice dokumentů československé zahraniční politiky z roku 1936. Dále pak další sekundární zdroje věnující se historii, zahraniční politice a vnitřní situaci první republiky a také zprávy z dobového tisku. Jako poznámku ke zdrojům je vhodné podotknout, ţe v případě citací je v práci pouţit původní dobový jazyk.1

I. 2. Aktéři ovlivňující zahraniční politiku ČSR Hlavní aktéry, mající spojitost se zahraniční politikou ČSR v období sbliţování Německa a Itálie, lze rozdělit na několik základních skupin. Mezi hlavní státní aktéry se řadí Německá říše (dále jen Německo), Italské království (dále jen Itálie), Československá republika (dále Československo nebo ČSR) a také malodohodoví spojenci Jugoslávské království (dále jen Jugoslávie) a Rumunské království (dále jen Rumunsko). V souvislosti s konkrétními zkoumanými událostmi a skutečnostmi bude případně přihlédnuto i k postoji Francie, Velké Británie, Sovětského svazu, Polska, Rakouska či Maďarska. Na úrovni nestátních aktérů to jsou především zahraničněpolitické špičky jednotlivých výše zmíněných států. Jmenovitě se jedná o nacistického Vůdce Adolfa Hitlera, německého ministra zahraničních věcí Konstantina von Neuratha2; italského Duceho Benita Mussoliniho3 a jeho ministra zahraničních věcí hraběte Galeazza Ciana4. Z představitelů malodohodových států to pak jsou jugoslávský premiér Milan Stojadinović a

1

Např. Itálie – Italie; revisionism, fašism – revizionizmis, fašismus; přispět – přispěti a pod. Celým jménem Konstantin Hermann Karl Freiherr von Neurath (2. února 1873 - 14. srpna 1956). Později známý také jako říšský protektor v Protektorátu Čechy a Morava (1939 – 1941). 3 Celým jménem Benito Amilcare Andrea Mussolini (29. červenec 1883 – 28. duben 1945). Na konci války zajat a zastřelen komunistickými partyzány. 4 Celým jménem Gian Galeazzo Ciano (18. března 1903 – 11. ledna 1944). Popraven za pozdější nesouhlasné postoje vůči Mussolinimu. 2

7

regent princ Pavle, dále rumunský ministr zahraničních věcí Nicolae Titulescu, po něm nastoupivší Victor Antonescu a král Carol II. Co se týče československých zástupců na zahraničních úřadech, mezi ty nejdůleţitější pro zkoumané téma patřili pochopitelně Vojtěch Mastný v Berlíně a František Chvalkovský v Římě. Vyslanectví v Berlíně vedl vynikající právník s hlubokým politickým i historickým vzděláním, jenţ pravidelně zasílal své centrále obsáhlé analytické referáty o důleţitých projevech vůdců III. říše, o svých rozhovorech s německými diplomaty i členy berlínského diplomatického sboru, a v neposlední řadě tajné informace, získané od tamních československých důvěrníků. Do konce roku 1938 Mastný spolu s tiskovým atašé (a Kroftovým přítelem) Camillo Hoffmannem (a také svými legačními rady) zaslal do Prahy více neţ 700 zpráv, v nichţ vícekrát varoval před německým nebezpečím pro ČSR.5 Dále stojí za zmínku to, ţe Vojtěch Mastný zastával před svým angaţmá v Berlíně také místo vyslance v Římě, takţe by se dalo říci, ţe během své sluţby získal zkušenost s oběma diktátorskými reţimy přímo z první ruky. Post vyslance v Římě u italského krále (tj. fakticky u Mussoliniho!) vedl … František Chvalkovský … „drsný … politický rváč, typ vysloveně cholerický a náladový“, jak jej později charakterizoval zřejmě celkem přiléhavě člen jeho kabinetu, dokázal proniknout do vysokých fašistických kruhů a získat odtud pro republiku cenné informace, zasílané centrále v podobě častých krátkých zpráv.6 Chvalkovský, jenţ se bez skrývané snahy pokoušel dosáhnout pozitivní změny ve vztazích mezi Prahou a Římem, ba jistého československo-italského sblíţení i za cenu revize kursu stávající zahraniční politiky, se ovšem v očích socialisticky orientovaného prezidenta i zásadového liberálního demokrata Krofty jistě příliš nekvalifikoval, i kdyţ vyslancovým zprávám dokázali pozorně naslouchat.7 Poznámkou stojící za připomenutí u tohoto diplomata je, ţe po Kamilu Kroftovi zastával právě on sám post ministra zahraničních věcí ve druhé republice. K dalším zahraničním úřadům, kterým byla přiřazována vysoká důleţitost, patřila vyslanectví v zemích Malé dohody. Za „nejplodnějšího“ a také nejinformovanějšího byl povaţován bukurešťský vyslanec Jan Šeba, dobře srostlý s rumunskou realitou (královským dvorem) také díky znalosti zdejšího jazyka.8 V ne zcela ideální pozici se pak nacházel československý vyslanec Václav Girsa v Bělehradě. Tento někdejší Kroftův „sok“, jak ho 5

Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie Kamil Krofta: studie z dějin československé zahraniční politiky v letech 1936-1938. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1998, s. 28. 6 Tamtéţ. 7 Tamtéţ. 8 Tamtéţ, s. 29.

8

charakterizuje Jindřich Dejmek, dával zřejmě příliš najevo svoji nelibost nad zahraničněpolitickým (ale i vnitropolitickým) kursem premiéra Milana Stojadinoviće, byl místní vládní garniturou stále méně ţádaný, aţ byl po několika intervencích jugoslávské strany na jaře roku 1938 penzionován.9 Avšak dva nejdůleţitější jednotlivci, kteří měli zcela přímý vliv na formulování československé zahraniční politiky a její postoj vůči vzniku Osy, byli nový prezident ČSR Edvard Beneš a ministr zahraničních věcí Kamil Krofta. Oba tito zastánci a pokračovatelé politiky tzv. Hradní skupiny navazující na myšlenky Tomáše G. Masaryka čerpali z blízkých osobních vztahů. Krofta byl tak ideálním pokračovatelem na uvolněném místě ministra zahraničí, které po celou dobu od roku 1918 zastával právě Beneš. Výjimkou bylo pouze několik týdnů, kdy byl post v Černínském paláci obsazen Milanem Hodţou. Tento muţ byl třetí osobností v pořadí, která se ucházela o vliv na zahraniční politiku Československa. Hodţa doufal, ţe za výraznou zásluhu na volbě Beneše zůstane „trvalým premiérem“ s vlivem na zahraniční politiku, ţe se mu otevře cesta stát se vůdcem Slováků a „jeho“ agrárníci budou hrát na Slovensku prim.10 Zásluhu na volbě prezidenta v prosinci 1935, s níţ Hodţa argumentoval, však měli spíše luďáci z Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSĽS), a také proto se prezident obracel spíše na ně. Beneš neměl v úmyslu Hodţovi trvaleji uvolnit ruce v diplomacii, naopak mu dal najevo, ţe očekává jeho rychlý odchod z ministerstva zahraničí, zvláště kdyţ jednání o Dunajský pakt, jehoţ byl Hodţa největším zastáncem a propagátorem, nepřinášelo valných výsledků.11 Dne 29. února 1936 byl tedy Milan Hodţa nahrazen Benešovým plně loajálním zastáncem Kamilem Kroftou. Antonín Klimek ho charakterizuje jako profesora, kultivovaného historika, zkušeného diplomata, kdysi národního demokrata, který byl vţdy věrný Hradu, bez valných politických ambicí a novátorské iniciativy, coţ ovšem neznamenalo, ţe by nebyl diplomat tvůrčí. Vysoce schopný, výkonný a přesný vykonavatel Masarykova odkazu reprezentovaného nyní Benešem. Benešova zahraničněpolitická linie tak mohla – a měla – pokračovat.12 Krofta, který mimo jiné zastával několik let funkci vyslance ve Vídni a v Berlíně, vstoupil do Hodţovy vlády jako nepolitický odborník.13 Premiér Hodţa, který nenesl tyto události zcela libě, tím byl odsunut společně s celou agrární stranou z přímého vlivu na československou zahraniční politiku. Nad tou si zcela 9

Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie Kamil Krofta, s. 29. Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí koruny české. Svazek XIV. 1929-1938. Vyd. 1. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002, s. 392. 11 Tamtéţ. 12 Tamtéţ, s. 393. 13 Tamtéţ. 10

9

zásadní vliv uchoval i nadále prezident Beneš prostřednictvím ministra Krofty.14 Jak dále uvádí historik Jindřich Dejmek na adresu celého tehdejšího diplomatického sboru ČSR, v době Kroftova vedení úřadu bylo v československé diplomacii dosaţeno jejího vrcholu jak kvantitativního, tak kvalitativního, bez ohledu na finální výsledek zápasu o stát, který – vzhledem k velmocenské politice – ostatně sotva mohly snahy menšího státu ovlivnit.15 Prezident Edvard Beneš, který si uchoval rozhodující vliv nad zahraniční politikou, měl k tomuto kroku pádné důvody i argumenty. Jako dlouholetý ministr zahraničí disponoval v oblasti diplomacie největšími zkušenostmi a zdaleka nepatřil k politikům, kteří jsou ziskem „vyššího“ místa odsunuti na druhou kolej. Vedle toho patřil k největším zastáncům ideje jednotného československého národa… Tyto Benešovy postoje vycházely ze širších úvah o vývoji národů, o postavení malých národů a zvláště nových „národních“ států v Evropě a z jeho odhadů dalšího vývoje evropské politiky. Vzhledem k expanzivní politice velkých nedemokratických států Mussoliniho Itálie a především nacistického Německa, prosazoval budování národního státu Čechoslováků, ale i Jihoslovanů a Rumunů.16 V případě samotné ČSR pak mezi další aktéry můţeme zařadit také jednotlivé politické strany, které se prostřednictvím svých zástupců v zahraničních výborech parlamentu vyjadřovaly k zahraničněpolitické linii první republiky. Názory zástupců některých politických stran budou v práci také krátce představeny.

I. 3. Vzestup totalitních reţimů v Evropě Cílem této kapitoly není zabývat se zevrubně vznikem a vývojem totalitních reţimů, které se uchytily v Německu a Itálii. I přesto by bylo vhodné alespoň naznačit v jaké době, v jakých podmínkách a proč se tento typ státního zřízení objevil právě v těchto zemích. Výsledek 1. světové války přinesl Evropě vedle mnoha nových státních útvarů také zcela novou formu bezpečnostního uspořádání. Tento systém kolektivní bezpečnosti, ze kterého měly v ideálním případě těţit pozitiva všechny státy, které se ho účastní, však postupem času začal erodovat. Mezi obecně přijímanými názory, proč tomu tak bylo, se často uvádí příliš přísné sankce vyplývající pro poraţené státy z mírových smluv 14

Olivová, Věra: Dějiny první republiky, Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2000, s. 202. Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 aţ 1992). Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. Praha: CEP, 2002, s. 341. 16 Vašek, Richard: Prezident Beneš v letech 1935-1938: studie a edice dokumentů. Vyd. 1. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, 2008, s. 25-26. 15

10

podepsaných na paříţských předměstích. Dalším problémem byla politická izolovanost17 Spojených států amerických, které na této organizaci neparticipovaly i přesto, ţe jejich prezident Woodrow Wilson patřil k duchovním otcům ideje Společnosti národů. Přes mnohé ústupky ohledně válečných reparací a určitou dobu fungující Společnost národů ve „zmenšeném měřítku“, vzniklo v Evropě v průběhu doby hned několik dominantních ideologických hnutí, které se draly k moci v různých státech. Jako první podlehlo jedné z těchto nedemokratických idejí carské Rusko a komunismus zde zapustil tak hluboké kořeny, ţe vydrţel aţ překvapivě dlouho. I v Německu se brzy po válce začaly objevovat radikální skupiny v čele s komunisty, kterým vznikl největší oponent v podobě Hitlerova nacismu. Těmto dvěma hnutím se podařilo rozloţit tehdejší tzv. Výmarskou republiku paradoxně takřka „ruku v ruce“. V rámci poměrně liberální demokracie 20. let v Německu se jim dařilo narušovat veškeré parlamentní iniciativy. Nacisté, velmi obratně vyuţívající své propagandy, ihned našli viníka stavu, ve kterém se poválečné Německo nacházelo. Tím byla zkaţená, zkorumpovaná demokracie, pomocí níţ se „ţidovstvo“ snaţí ovládnout i ten zbytek světa, který ještě zbývá. I to byl jeden z důvodů, proč nacisté získali převahu nad ostatními politickými proudy a dostali se k moci a vládě demokratickými procesy, které tak odsuzovali. Kde se však vzala idea totalitního státu v Itálii? Ve státě který nebyl ani mezi poraţenými a který dokonce získal na úkor ostatních? I v tomto případě nalezneme spíše vnitropolitické ukazatele, které Itálii přivedly k diktátorské formě vlády, a to ještě dříve neţ tomu bylo v Německu. Jednak tu vládlo všeobecné zklamání nad příliš „skromnými“ územními zisky po první světové válce. Kromě toho také na Apeninském poloostrově převládal strach z komunistické nákazy a ani ekonomická situace, stejně jako ve velké části tehdejší Evropy, nepřinášela pozitivní myšlenky do budoucna. Podobně jako o několik let později Němci, také Italové viděli svou spásu v silné státní organizaci, nejlépe ovládané třeba jen jedinou osobou. Obecně tak lze konstatovat, ţe jedním z aspektů, které vedly zkoumané státy do slepé ulice totalitarismu, byl strach před jinou formou tohoto státního zřízení – komunismem, ať uţ byla jeho hrozba skutečná, či jen vhodně zneuţitá v politické demagogii. Vedle toho samozřejmě hrála důleţitou roli také snaha o znovunabytí velmocenského postavení. To platí nejen pro Německo, kde se Hitler těmito plány vůbec netajil, ale také pro Itálii, která se po vzoru antické Římské říše postupně snaţila získávat 17

O úplnou izolovanost USA se však v ţádném případě nejednalo. Hospodářsky zůstávaly většinou velmi aktivní a těmito kroky dávaly spíše najevo neochotu řešit evropské otázky, které se jich netýkaly. (pozn. aut.)

11

čím dál větší vliv ve Středomoří, na Balkáně a také v Africe. Mocenský faktor, který hraje tak důleţitou roli v teorii realismu, získal postupem času navrch v obou těchto zemích. To pochopitelně souviselo i s revizionistickými snahami hlavně Německa, i kdyţ zcela spokojena s výsledkem mírových smluv nebyla ani Itálie. Sbliţování obou totalitních států v čele s Adolfem Hitlerem a Benitem Mussolinim na sebe nenechalo dlouho čekat, ačkoli nebylo ani zdaleka bez problémů.

II. Sbližování zahraniční politiky Německa a Itálie Tato část práce by měla nabídnout hlavní události, díky kterým se zahraniční politika nacistického Německa a fašistické Itálie stávala neustále silněji propojená. Ke chronologicky prvnímu většímu sblíţení Itálie s Německem došlo za italsko-habešské války. Dalším faktorem, který obě mocnosti sblíţil, byla německá remilitarizace Porýní a „ne-reakce“ Společnosti národů. Známým sbliţovacím aktem se rovněţ stala německorakouská smlouva signovaná v červenci 1936. Pozornost bude věnována také politice Německa a Itálie vůči občanské válce ve Španělsku, která se rozhořela v létě 1936 a měla pro diktátorské státy velmi zásadní sbliţovací efekt. Aby se však naplnila snaha o komplexní pojetí zkoumané otázky, je třeba zmínit také jednu z posledních německo-italských neshod, která celému výše zmíněnému procesu sbliţování předcházela. Jednalo se dokonce o poměrně hlubokou krizi, která teoreticky mohla vyústit i v ozbrojený střet.

II. 1. Pokus o nacistický puč v Rakousku a italská reakce Úvodní týdny roku 1934 v Rakousku doprovázely četné pouliční nepokoje, které vyústily poráţkou sociální demokracie. Do čela státu se dostala pravice, která nasměrovala stát k autoritativnímu zřízení, jeţ připomínalo to italské. Na zásadních pozicích stanuli klerikální předáci, kteří zdaleka nemohli vzhlíţet k „pohanské“ nacistické říši. Vedle pronásledování ţidů zde totiţ docházelo také k útokům na církve, z nichţ tou hlavní byla církev katolická. Právě tyto důvody společně s obavami, ţe se Hitler pokouší pohltit celé

12

Rakousko, vedly rakouské představitele ke sblíţení s Itálií. Tak došlo 17. března 1934 k podepsání tzv. římských protokolů mezi Itálií, Rakouskem a Maďarskem. Tato dohoda upevňovala italský vliv v oblasti.18 Příklon Vídně k Římu byl posílen pokusem rakouských nacistů o převrat, při němţ došlo 25. července 1934 k zavraţdění kancléře E[ngelberta] Dollfusse. Nezdařený puč zkalil načas poměr mezi Německem a Itálií, aniţ by to ale přispělo ke zlepšení dlouhodobě špatných vztahů mezi Římem a Prahou.19 Jako hrozbu rozpínajícím se nacistům tenkrát dokonce Mussolini nechal k italsko-rakouské hranici poslat vojenské jednotky a tento akt měl odradit Hitlera od další podpory nezdařeného puče.20 Právě tato událost by se dala označit za poslední velkou Mussoliniho akci vůči zájmům Německa, nebo lépe řečeno proti zájmům samotného Adolfa Hitlera. Další vývoj evropských událostí uţ víceméně nahrával jen německo-italské spolupráci, čehoţ si čelní představitelé obou států byli vědomi a začali toho plně vyuţívat ve svůj prospěch.

II. 2. Válka v Habeši jako počátek německo-italského sblíţení Ani fakt, ţe Etiopie (Habeš) byla jediným africkým nezávislým státem, ji nedokázal v rámci Společnosti národů ochránit před italskou agresí.

Mussolini ji pojal jako

osvobozovací akci od nadvlády barbarských národů. Pro fašistickou Itálii byla územní expanze východiskem z vleklé hospodářské krize, umocněné v roce 1930 světovým ekonomickým kolapsem.21 Britské a francouzské ústupky a snahy o výhodné vztahy s Itálií dovolily Mussolinimu v říjnu 1935 zahájit vojenskou akci proti Etiopii, kde chtěl navázat na koloniální tradice své země, sahající do druhé poloviny 19. století. Přestoţe byla Itálie hned 7. října téhoţ roku Radou Společnosti národů označena za agresora a byly vůči ní vyhlášeny sankce, neměly zdaleka tak účinný dopad, jak bylo třeba. Embargo na dodávky zbraní a munice a omezení italského obchodního kontaktu rozhodně 18

Klimek, A.; Kubů, E.: Československá zahraniční politika 1918-1938: kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995, s. 66. 19 Tamtéţ. Navíc došlo z Mussoliniho iniciativy na konci března 1936 k vynucenému podepsání tzv. dodatkových protokolů, v nichţ se mj. signatáři (Itálie, Rakousko a Maďarsko – pozn. aut.) zavazovali, ţe nezahájí politická jednání s dalšími zeměmi bez souhlasu ostatních členů, coţ mělo zabránit rakouskočeskoslovenskému sbliţování. (Dle Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata, Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2008, s. 13 (poznámka pod čarou) a také Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 aţ 1992), s. 179). 20 Sládek, Zdeněk: Malá dohoda 1919-1938. Její hospodářské, politické a vojenské komponenty. Praha 2000., s. 191. 21 Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století I. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan, 2000, s. 125.

13

nedostačovaly k eliminaci italské agrese. Kdyby byly plně schváleny a dodrţovány také sankce na ţivotně důleţitou ropu, situace by pravděpodobně vypadala dosti odlišně. Její důleţitost později Mussolini potvrdil přímo Hitlerovi, kdyţ řekl: „Kdyby S.N. (Společnost národů – pozn. aut.) poslechla Edena22 a hospodářské sankce uplatnila i na naftu, musel bych se do osmi dnů stáhnout z Etiopie a byla by to pro Itálii katastrofa.“23 Italské lodě měly dokonce ponechán volný průjezd Suezským průplavem a tak nic nebránilo zásobování italské armády ve východní Africe. Německo zaujalo zpočátku v říjnu 1935 ke konfliktu neutrální postoj. Je známo, ţe Německo v této době jiţ dva roky nebylo členem Společnosti národů, a tak ani tento krok nemohl být pokládán za mírový. Pravým odůvodněním počáteční německé neutrality bylo to, ţe čas na boj mezi statickými a dynamickými národy ještě nenastal.24 Uţ na konci října však došlo ke značnému obratu a Hitler se před svým důstojnickým sborem vyjádřil pro podporu Itálie. Toto před Vánocemi roku 1935 potvrdil také Goebbels25. Berlínu válka zcela vyhovovala, neboť poutala pozornost západních mocností ke Středomoří a k východní Africe.26 Jak výstiţně píše známý historik Paul Johnson, jediným výsledkem snah o uplatnění sankcí bylo to, ţe se z Mussoliniho stal nepřítel a uţ od poloviny roku 1936 mu Němci začali nadbíhat.27 Německo však získalo díky agresi v Habeši, respektive díky evropským sankcím vůči Itálii, další trumf pro rozmělnění Malé dohody. Dokázalo vyuţít mezery na jugoslávském trhu, která vznikla dodrţováním sankcí, a kdyţ byly v červenci 1936 zrušeny, pozice Německa na jugoslávském trhu jiţ byly neotřesitelné. V jugoslávském zahraničním obchodu zaujalo Německo první místo.28 V habešské otázce vyvíjela svou aktivitu také československá diplomacie. Edvard Beneš v době projednávání sankcí vůči Itálii předsedal, tehdy ještě jako ministr zahraničí, plenárnímu shromáţdění Společnosti národů. Jeho snahy, aby byla Itálie označena za útočníka a byla vůči ní vyhlášena efektivní opatření, však zůstaly z větší části neuskutečněny. Realizace sankcí totiţ zamrzla na stanovisku Francie a nerozhodnosti Velké Británie. Ztroskotala tím i aktivita československých zástupců, kteří v habešské krizi

22

Anthony Eden tehdy zastával funkci britského ministra zahraničních věcí. V letech 1955-1957 byl britským premiérem. 23 Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století I., s. 127. 24 Tamtéţ, s. 128. 25 Joseph Goebbels, říšský ministr propagandy. 26 Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století I., s. 127-128. 27 Johnson, Paul: Dějiny dvacátého století, Praha: Nakladatelství Rozmluvy a Voznice: Nakladatelství LEDA, 2008, s. 316. 28 Sládek, Zdeněk: Malá dohoda 1919-1938, s. 190.

14

viděli jasný precedens pro postup západních velmocí v případě útoku nacistického Německa na ČSR.29

II. 3. Obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní Kdyţ 7. března 1936 nechal Hitler obsadit tehdejším poměrně vetchým vojskem demilitarizované pásmo v Porýní, celý svět byl v šoku. Nastala nejspíše nejkritičtější událost na mezinárodní scéně od konce 1. světové války, na čemţ se shoduje většina autorů zabývajících se meziválečným děním. Německo tímto krokem jednoznačně porušilo znění Versailleské mírové smlouvy, která ve článcích 42 aţ 44 upravuje statut levého břehu Rýna.30 Vedle toho však byla porušena také tzv. Locarnská garanční dohoda31, ke které tehdejší němečtí zástupci přistoupili dobrovolně a nebyla jim tedy vnucena jako pozůstatek z války. V této dohodě z roku 1925 tehdejší německý ministr zahraničí Gustav Stresemann výslovně uznal demilitarizaci Porýní.32 Přestoţe „znovunabytí“ Porýní představovalo pro většinu Němců jakýsi revanš, v Hitlerových plánech hrálo i mnohem dalekosáhlejší roli. I přes toto porušení smluv se nacisté snaţili o udrţení korektního vztahu s Velkou Británií, coţ se nakonec podařilo díky její neochotě řešit problémy na Evropském kontinentu. Svazek Itálie a Německa se tak mohl v klidu prohlubovat, coţ mělo faktický následek v částečné izolaci Francie. Ta se jiţ delší dobu snaţila navázat s Itálií bliţší spolupráci a naopak jí vytáhnout z nastupujícího německého vlivu. Jiţ v únoru 1936 se však podařilo Berlínu sjednat s Římem dohodu o italské negaci Locarna, takţe fakticky ještě před samotným obsazením Porýní se Řím zařadil po bok nacistického Německa a vzdal se samostatných aspirací ve Střední Evropě. Tato skutečnost silně zjednodušila přípravy k obsazení Porýní. Berlín dobře znal názor

29

Olivová, Věra: Dějiny první republiky, s. 189. Versailleská smlouva, http://history.sandiego.edu/gen/text/versaillestreaty/all440.html 31 Základním dokumentem byl tzv. Rýnský garanční pakt, který zaručoval stabilitu západních hranic Německa s Francií a Belgií. Statut německé východní hranice pak upravovaly arbitráţní dohody s Československem a Polskem. K těm byly připojeny dohody s Francií jako garantem vojenské spolupráce pro případ jejich napadení při nevyprovokovaném útoku. (dle Mastný, Vojtěch: Vzpomínky diplomata: ze vzpomínek a dokumentů československého vyslance. Luňák, Petr; Novák, Otto; Kubů, Eduard (editoři), Vyd. 1. Praha : Karolinum, 1997, s. 45. (poznámka pod čarou)), Locarnské dohody dostupné na:http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/dejiny/web/prameny/08/Locarnske_dohody_z_16._rijna_1925. pdf 32 Müller, Helmut;Krieger, Fridrich Karl;Vollrath, Hanna: Dějiny Německa, 2. dopl. vyd. Praha: Lidové noviny,1999, s. 281. 30

15

francouzského generálního štábu o nemoţnosti francouzského boje proti Německu bez italského krytu.33 Získala tím však i Itálie, kdyţ upuštěním od snah hrát nejzásadnější roli v podunajském prostoru získala silného spojence a také větší volnost vlastní politiky ve Středomoří a v Africe. Francie, které se německý krok bezprostředně týkal, nebyla schopná adekvátně zareagovat ani s nabízenou podporou od Československa a jeho malodohodových spojenců. Podle historika Roberta Kvačka zůstala intervence československého vyslance Osuského bez ohlasu.34 Tím Hitler dosáhl, čeho chtěl. Pravý smysl remilitarizace, jak uvádí Olivová, tkvěl totiţ jinde neţ v tom, ţe se uţ Německo nemusí cítit vázáno Locarnem. Německo se obsazením Porýní snaţilo rozrazit bariéru, která byla proti jeho expanzi vytvořena francouzsko-sovětsko-československým blokem (pokud tedy šlo z dnešního pohledu o podobném bloku vůbec hovořit, zejména co se jeho efektivnosti týče – pozn. aut.) a snaţilo se ji rozrazit v jednom z klíčových bodů, který byl současně bodem nejslabším – útokem na Francii.35 19. března 1936 hostil Londýn závěrečné zasedání Rady Společnosti národů, které mělo rozhodnout o stanovisku k německé akci. Skončilo však pouze rezolucí, jeţ konstatovala, ţe se Německo dopustilo porušení Versailleské a Locarnské smlouvy.36 A i kdyby se Rada byla schopna dohodnout na radikálnějším řešení, čas na jedinou moţnou adekvátní odpověď – tedy okamţitou vojenskou akci ze strany Francie – byl uţ promarněn. Československým představitelům v situaci, která jednoznačně ohroţovala zájmy republiky, nezbylo neţ se dostat na nadcházející jednání o tzv. „nové Locarno“. Krofta v souladu s prezidentem Benešem tedy instruoval československé vyslance ve Francii a Británii Osuského a Masaryka, aby ţádali o účast na připravované konferenci. Důvody k tomu měla ČSR více neţ dobré, neboť „… z důvodů, ţe naše smlouva s Německem a garanční s Francií závisí na staré smlouvě Locarnské… Ţádáme, aby se Francie zavázala, ţe nepodepíše ujednání podle článku VII37, dokud nebude vyřízena otázka naší bezpečnosti a dokud nebude nynější stav nahrazen něčím novým pro ČSR.“38 33

Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století I., s. 129. Osuský: „Locarno je posledním pozůstatkem francouzské bezpečnosti na Rýně, dále ţe jde o kolektivní bezpečnost a ţe Hitlerem navrhovaná rovnoprávnost na Rýně v praxi znamená, ţe Německo opevní své hranice, čímţ Francie nebude moci splnit své závazky vůči svým spojencům ve Střední Evropě.(Tedy především vůči ČSR. – pozn. aut.), cit. Kvaček, Robert: Nad Evropou zataţeno. Československo a Evropa 1933-1937. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1966, s. 219 a také Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století I., s. 130. 35 Olivová, Věra: Dějiny první republiky, s. 205. 36 Sládek, Zdeněk: Malá dohoda 1919-1938, s. 194. 37 Článek VII Locarnské smlouvy: Tato smlouva, jejímţ cílem je zajistit zachování míru a která je ve shodě s Paktem Společnosti národů, nebude vykládána tak, jako by omezovala poslání Společnosti národů činit 34

16

Jednání pokračující aţ do května 1936 vyvrcholila tzv. „Edenovým dotazníkem“ Berlínu. Nic zásadního však jiţ kvůli Hitlerovu postoji dojednáno nebylo a německé fait accompli zůstalo bez rozřešení.

II. 4. Německo-rakouská smlouva v německo-italských vztazích Další událostí, která se dá povaţovat za určité sblíţení Německa a Itálie, bylo podepsání německo-rakouské smlouvy 11. července 1936. Právě Rakousko geograficky leţící mezi oběma mocnostmi bylo historicky jednou ze zemí, o které se oba totalitní státy musely bezprostředně zajímat. Vedle základních spojitostí, mezi nimiţ lze uvést společný jazyk v případě Německa, nebo územní nároky na Tyrolsko v případě Itálie, zde pochopitelně převládaly prvky mocenské politiky. To, co během roku 1935 a 1936 pravděpodobně nejvíce ovlivnilo Mussoliniho politiku ve vztahu k Rakousku, které bylo s Itálií hospodářsky i politicky spojeno díky římským protokolům, byla německá podpora v době války v Habeši. Tato podpora zapříčinila, ţe Mussolini nechal Berlínu v Rakousku volnou ruku, čehoţ bylo Hitlerem vzápětí vyuţito a rakouskému kancléři von Schuschniggovi byla de facto vnucena výše zmíněná smlouva. Formálně sice potvrzovala nezávislost Rakouska, ale fakticky jej měnila na satelit Německé říše.39 Rakouská strana se ve smlouvě zavázala k tomu, ţe amnestuje uvězněné nacisty a synchronizuje, jako „druhý německý stát“, svou zahraniční politiku s Berlínem. Mussolini nejenţe proti smlouvě nic nenamítal, ale kancléři Schuschniggovi ji dokonce doporučil.40 Francie odvracející se postupně od podunajské oblasti se soustřeďovala více na spolupráci s Velkou Británií, která nejevila zájem o oblast střední Evropy uţ za porýnské krize. I díky tomu se Německu povedl tento další tah, znamenající rozšíření jeho vlivu. Byl to počátek jednoznačné „německé cesty“ Rakouska a zároveň konkrétní základ budoucího anšlusu.41 Jak uvádí Sládek, Schuschnigg věřil, ţe díky přímluvě ze strany Mussoliniho bude dosaţeno umírnění Hitlerovy politiky, která stále více podporovala nacistické hnutí vhodná opatření k účinné ochraně světového míru. Viz: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/dejiny/web/prameny/08/Locarnske_dohody_z_16._rijna_1925.pd f 38 Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata, s. 16. 39

Klimek, A.; Kubů, E.: Československá zahraniční politika 1918-1938, s. 77. Kvaček, Robert: Nad Evropou zataţeno, str. 253-254 a také Sládek, Zdeněk: Malá dohoda 1919-1938, s. 191. 41 Olivová, Věra: Dějiny první republiky, s. 208. 40

17

v Rakousku. Rakouský kancléř se bohuţel mýlil. Od Itálie, která byla příliš zaměstnána protahující se habešskou kampaní a Středomořím, nemohl nic očekávat.42 Německo-rakouská smlouva pochopitelně znamenala další velké komplikace pro Československo. Německý tlak se nyní dal čekat nejen z původních směrů, ale také z jihu.43 Oficiální místa sice přijímala smlouvu „klidně, nacházejíce v ní leccos dobrého“, ale jak uvádí Klimek a Kubů, bylo to spíše výrazem bezmoci a bezradnosti i křečovitého, falešného optimismu, jaký měl nyní doprovázet řadu československých úředních vyhlášení.44 Německého nebezpečí si však byli vrcholní českoslovenští diplomaté vědomi. Krofta ostatně soukromě přiznával, ţe smlouva podřídí Rakousko Německu a přímo kriticky zhoršuje postavení ČSR.45 Malodohodoví spojenci pak také nebyli jednotní. V Jugoslávii byla německo-rakouská úmluva uvítána, poněvadţ v ní tehdy ještě viděla oslabení svého největšího rivala – tedy Itálie. To se však mělo za několik měsíců také změnit. Pochopitelně ale i Bělehrad, stejně jako zbytek Malé dohody, viděl v dohodě otevření dveří k anšlusu.46 Československý stát musel v této nezáviděníhodné situaci aktivně pracovat na své bezpečnosti. Rozkliţující se Malá dohoda, ačkoli o její pevnosti nebylo oficiálně nikdy pochybováno a naopak na kaţdé malodohodové schůzce byla vyzdvihována, uţ neposkytovala takovou spojeneckou jistotu. V souvislosti s Malou dohodou nemohla ČSR plně spoléhat ani na své spojence v podobě Francie a SSSR. V té době jiţ prakticky nespolehlivá a stále slábnoucí Francie nedokázala zcela přesvědčit o své podpoře, kdyţ vedle vnitřních politických problémů směřovala spíše ke smířlivé dohodě s Německem, jak jí to také doporučovala Velká Británie. V případě SSSR naráţelo plnění československosovětské spojenecké smlouvy47 zejména na fakt, ţe Rumunsko obdobnou smlouvu se Sověty nemělo. Jejich vzájemný spor o Besarábii tak mimo jiné znemoţňoval případný průchod sovětských vojsk na pomoc Československu. Jugoslávie dokonce ještě ani nenormalizovala se SSSR své vztahy.48 Výsledkem této situace pak byl částečný obrat

42

Sládek, Zdeněk: Malá dohoda 1919-1938, s. 197. V souvislosti s tím je vhodné podotknout, ţe v té době probíhající opevňovací akce v pohraničí počítaly s opevňováním jiţních hranic aţ jako posledních. Přičemţ plány na dokončení opevňovacích akcí byly plánovány aţ do let 1942, respektive 1951. Více o čs. armádě a opevněních Šrámek, Pavel: Ve stínu Mnichova. Z historie československé armády 1932-1939. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 2008. 44 Klimek, A.; Kubů, E.: Československá zahraniční politika 1918-1938, s. 77. 45 Klimek, Antonín. Velké dějiny zemí koruny české. Svazek XIV., s. 411. 46 Tamtéţ, s. 411. 47 Československo-sovětská spojenecká smlouva byla podepsána 16. května 1936. Sládek, Zdeněk: Malá dohoda 1919-1938, s. 188. 48 Kvaček, Robert: Nad Evropou zataţeno, s. 270-272. 43

18

československé zahraniční politiky, které se otevřela určitá moţnost přímého vyjednávání s Německem, kterému bude věnována pozdější část práce.

II. 5. Německo a Itálie v občanské válce ve Španělsku Zcela zásadní věc znamenající další dynamické dění v Evropě nastala jiţ několik dní po uzavření německo-rakouské smlouvy. I tato velmi zajímavá kapitola z dějin mezinárodních vztahů značila další sbliţování Německa a Itálie. 18. července 1936 rozpoutali španělští fašističtí generálové puč proti republikánské vládě lidové fronty. Nalezli rychlou podporu Itálie a Německa, s jejichţ zpravodajskými i politickými místy udrţovali někteří pučisté styk jiţ před povstáním.49 Uţ 20. července se generál Franco, jako hlavní velitel vzbouřenců, obracel na Mussoliniho a o dva dny později také na Hitlera s ţádostí o pomoc. Nutnost Francova kroku o den později 25. července potvrzoval i německý velvyslanec v Madridu, který své vládě hlásil: „Nestane-li se něco neočekávaného, dá se vzhledem k vojenské situaci těţko očekávat, ţe by povstání mohlo zvítězit.“50 Německý Wehrmacht nebyl podobnou ţádostí zrovna nadšen, ale na Hitlerův rozkaz reagoval a k realizaci německé podpory byl povolán admirál Wilhelm Canaris.51 Vypuknuvší občanská válka ve Španělsku musela pochopitelně vzbudit reakce u jeho souseda a spojence ČSR – Francie. Právě na Francii se obrátila dosavadní legitimní vláda z Madridu s ţádostí o materiální vojenskou pomoc. Tato ţádost, stejně jako mnoho předchozích poţadavků na francouzskou vládu, rozdělila francouzské politické špičky a tak jí nakonec s výrazným přispěním Anglie nebylo vyhověno. Premiér Blum si pak snaţil zachoval tvář vůči veřejnému mínění, které většinou podporovalo Madrid, tím, ţe navrhl koncept „kolektivního nevměšování“ do španělských záleţitostí. K této politice neintervence se vedle Francie a Velké Británie přihlásily formálně i Německo s Itálií. V září 1936 byl ustaven výbor, který měl dohlíţet na plnění neintervence. Začala tragikomická fraška: výbor měl svými schůzemi, poradami a prohlášeními přehlušit odpor světové

demokratické

veřejnosti

k politice

„neintervence“.

Zároveň

únavnými

procedurálními diskusemi kryl intervenci fašistických států ve Španělsku.52

49

Kvaček, Robert: Nad Evropou zataţeno, s. 261. Nálevka, Vladimír; Světová politika ve 20. století I., s. 113. 51 Tamtéţ, s. 113. 52 Kvaček, Robert: Nad Evropou zataţeno, s. 264. 50

19

Britská koncepce nevměšování, ovlivněná mimochodem také strachem z příklonu Španělska doleva53, byla zcela jednoznačně přenesena také na Francii. Znamenala nepřímou podporu vzbouřenců a německo-italských interventů, coţ vyústilo v poráţku madridské vlády. Angaţovanost Německa a Itálie ve Španělsku vytvořila předpoklady pro formování osy Berlín-Řím.54 Nacisté přirozeně těţili ze španělské krize a zainteresovanosti západních velmocí vyuţívali k vystupňování nátlaku proti středoevropskému regionu.55

II. 6. Reakce a postoj ČSR na sbliţování Německa a Itálie Nejen, ţe výše rozebranými zásahy byla značně podkopávána jiţ tak chabě fungující Společnost národů, ale co víc, byla tím čím dál více ohroţována i bezpečnost samotného československého státu, který se o kolektivní bezpečnost a spojenecké smlouvy opíral. Československo tak muselo na tyto události bezprostředně reagovat, zaujmout k nim co nejvyváţenější postoj a přitom pokud moţno zachovat zahraničněpolitickou linii. Jako jedinému státu ve střední Evropě, který si ještě dokázal zachovat široké demokratické zřízení, mu ani nic jiného nezbývalo. Kroky ke zlepšení československé pozice na evropské půdě se odehrávaly v jakýchsi dvou rovinách. Jedna byla pochopitelně spojena s dosavadním projektem malodohodového partnerství, ve které i přes objevující se problémy nepřestávala československá diplomacie věřit a vkládat většinu nadějí. V rámci Malé dohody byla v květnu 1936 po porýnské krizi vůči budoucím mocnostem Osy přijata formule, ţe „všichni máme usilovat o dobrý poměr nás tří jak k Itálii, tak k Německu, nezadávajíce přitom zásadně plné jednoty našeho celku“.56 Ve svém vystoupení z 28. května před zahraničním výborem parlamentu se ministr Krofta věnoval nejprve nejaktuálnějšímu problému, tedy italsko-habešské válce. Mussolini totiţ jen pár dní před Kroftovým projevem oznámil anexi dobyté Etiopie, coţ znamenalo definitivní konec nadějím, ţe konflikt přece jen skončí kompromisem. Krofta tedy musel nyní v nově vzniklé situaci zaujmout stanovisko, ačkoliv, jak uvádí Dejmek, osobně stále nevěřil v její definitivnost.57 Potvrdil neměnnou pozici československé zahraniční politiky a podpořil závazky plynoucí z rozhodnutí Společnosti národů. Při tom také uvedl, ţe Československu záleţí na „zachování nejen korektního, ale přímo přátelského vztahu

53

Ort, Alexandr: Edvard Beneš. Diplomat a politik. Praha: Irma, 1994, s. 50. Nálevka, Vladimír; Světová politika ve 20. století I., s. 115 a 132. 55 Tamtéţ, str. 114. 56 Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie Kamil Krofta, s. 39. 57 Tamtéţ, s. 42. 54

20

k Italii… Nemůţeme svými skutky desavuovat politiku kolektivní bezpečnosti, kdyţ její platnost můţeme jednoho dne reklamovat pro sebe“.58 Je poněkud zvláštní, ţe záleţitosti Porýní se zdaleka nevěnovala taková pozornost jako Habeši. Habeš byla pochopitelně otázkou celosvětovou a bylo nutno ji řešit v rámci Společnosti národů, na druhou stranu se však německé obsazení Porýní týkalo bezprostředního porušení mírových smluv. Těch smluv, které „udrţovaly“ mír především v Evropě a jejich porušení mělo přímý dopad na několik evropských národů. Oproti tomu dění ve „vzdálené“ východní Africe si mohla většina Evropanů jen představovat a pro samotnou Evropu zdánlivě nehrálo takovou roli.59 To, ţe otázka Porýní tolik netrápí ani malodohodového spojence Jugoslávii, potvrdila bezprostřední reakce šéfa jugoslávské vlády Milada Stojadinoviće, který váhal svolat urychlenou konferenci Malé dohody. Tím bylo poprvé naznačeno uvolňování této aliance.60 Ani jiţ zmiňovaná pocta, které se uţ v roce 1935 dostalo Edvardu Benešovi ve formě předsedání plénu Společnosti národů, nebyla z dnešního pohledu pro ČSR tou nejšťastnější událostí. Beneš doufal, jak uvádí Klimek a Kubů, ţe se mu podaří hrozbu rozvoje konfliktu v Africe odvrátit, a to tak, aby byl spokojen téţ Řím. Kdyţ však Beneš, okamţitě poté co Rada (SN - pozn. aut.) obvinila Itálii z porušení Paktu Společnosti, svolal plénum organizace k projednání sankcí, jen zvýšil tradiční, téţ osobně zabarvenou, nenávist Mussoliniho vůči sobě i svému státu.61 Důsledným dodrţováním sankcí pak Československo paradoxně dopomohlo ke sblíţení Itálie s Německem, které jí dodávalo potřebné chybějící suroviny a materiál. Benešovým předsednictvím v plénu SN během této bouřlivé doby tak ČSR spíše ztratila, neţ aby získala na respektu. Německo-italskočeskoslovenský poměr pak shrnul italský vyslanec v Rumunsku, který se po poradě s Mussolinim vyjádřil, ţe „Evropa brzy ztratí zájem o Habeš pro útok Německa na Československo.“62 Jak píše Dejmek, sotva lze pochybovat, ţe faktická ne-reakce na Hitlerův březnový akt přispěla k Benešově ochotě přistoupit dokonce léta téhoţ roku na tajné německé sondáţe, jeţ chtěl vyuţít k bezprostřednímu zajištění státu v relaci československo-

58

Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie Kamil Krofta, s. 42. Autor si je vědom důleţitosti kolonií a sporů kolem nich, přesto povaţuje za vhodné tuto poznámku uvést. 60 Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata , s. 17. 61 Klimek, A.; Kubů, E.: Československá zahraniční politika 1918-1938, s. 74. 62 Tamtéţ, s. 75. 59

21

německé.63 To byla ona druhá rovina, na které měla být zajištěna bezpečnost československého státu. Moţnost určité dohody signalizoval vzápětí po podpisu německo-rakouské smlouvy z 11. července i berlínský vyslanec V. Mastný, i kdyţ – nikoli poprvé – upozorňoval, ţe je tu spojována s rezignací Prahy na její spojenectví s Moskvou a zlepšení postavení německé menšiny, tedy s poţadavky, které jako podmínku uváděl opakovaně jiţ předtím i potom i dlouholetý šéf Wilhelmstrasse64 K. von Neurath.65 Společně s touto zprávou ovšem Mastný varoval, ţe vyřešením poměru k Rakousku „nyní získává Německo tím volnější ruku vůči Československu a … bude moci nyní jit ostřeji proti nám“66, čehoţ si byli bezpochyby vědomi i oba nejvyšší představitelé naší zahraniční politiky prezident Beneš s ministrem Kroftou. K tehdejší evropské situaci se vyjádřil ministr Krofta před zahraničními výbory parlamentu 22. října 1936. Opět v jeho projevu byla vidět optimistická vize budoucnosti, tedy typický znak Benešova odkazu v zahraniční politice. Německo-rakouská smlouva prý dokládala snahu Německa i Itálie „zachovat Rakousko v jeho nynější podobě a nepřipustit jeho zánik“, čímţ by prý mohla „přinést alespoň na čas střední Evropě jisté uklidnění, kdyţ dva hlavní zdroje neklidu – úsilí o anšlus a restauraci – jsou dočasně pohřbeny“.67 Nutno podotknout, ţe slovo dočasně tu mělo opravdu ten správný význam. Tato aţ zvláštně optimistická interpretace smlouvy pokračovala tím, ţe německo-rakouské ujednání vytvoří klidnější atmosféru ve středoevropském regionu a pomůţe nejen lepší spolupráci mezi signatáři a Itálií, ale také usnadní vytvoření hospodářské středoevropské organizace, čemuţ do této doby bránilo německo-italské soupeření.68 Tato aţ naivně znějící vyhlídka do budoucna však nebyla uskutečnitelná uţ ze samé povahy obou totalitních reţimů. Muselo to být jasné i tehdejším československým představitelům, kteří se podobnými výroky spíše snaţili pozitivně působit na domácí obyvatelstvo, neţ ţe by obsahu svých vystoupení tak pevně věřili. To ostatně nepřímo Krofta doloţil v pokračování projevu, kde odsoudil zcela nepodloţené a smyšlené útoky německé propagandy o sovětských rudých letištích a řízeném pronásledování sudetských Němců v Československu. K československo-italským vztahům se pak ministr Krofta vyjádřil konstatováním, ţe se vyvíjí příznivě, coţ mimo jiné dokládá obchodně-politická dohoda z 31. července 1936.69 63

Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata , s. 17 Sídlo německého ministerstva zahraničních věcí. 65 Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata , s. 47. 66 Tamtéţ, s. 47. 67 Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie Kamil Krofta, s. 81. 68 Tamtéţ. 69 Tamtéţ, s. 82. 64

22

III. Vznik Osy Berlín-Řím Sbliţování politik dvou významných evropských metropolí akcelerované výše rozebranými událostmi, zejména pak občanskou válkou ve Španělsku, mělo ve druhé polovině října roku 1936 své vyvrcholení v podobě návštěvy italského ministra zahraničních věcí Ciana v Německu. K prvnímu otevřenému vyhlášení a formulování pojmu „Osa Berlín-Řím“ došlo o několik dní později v italském Miláně. Během těchto událostí tak pochopitelně začala mezi

evropskými

vyslanectvími

putovat

čilá

korespondence o smyslu a interpretaci německo-italských ujednání. Československá diplomacie a samozřejmě ani tisk, který byl ze zahraniční doposud zásoben především událostmi ze španělské fronty, nezůstaly stranou.

III. 1. Říjnová jednání hraběte Ciana v Německu Italský ministr zahraničních věcí - mladý hrabě Galeazzo Ciano byl ve svém úřadě teprve několik krátkých měsíců a uţ na něj čekala jedna z jeho jistě nejúspěšnějších diplomatických cest. Tento Mussoliniho chráněnec a zeť byl totiţ v říjnu 1936 vyslán na několikadenní cestu do Německa. Jestliţe ještě ze zářijové návštěvy nacistického ministra justice Hanse Franka v italské metropoli nemuselo být vyvozováno hlubšího sbliţování obou diktatur, pak berlínská cesta nového šéfa italské diplomacie Galleazza Ciana, v Praze oprávněně povaţovaného za germanofila, (21.-23. října) znamenala skutečný zrod italsko-německé „osy“.70 Vedle Berlína italský ministr navštívil i samotného německého Vůdce na jeho horském sídle nedaleko bavorského Berchtesgadenu. Ciano si během návštěvy na Berghofu poznamenal: „Vůdce prohlásil, ţe proti svazku demokracií je třeba postavit svazek vedený a řízený našimi dvěma zeměmi… Musíme přejít do útoku a z hlediska taktiky je nutné vyuţít antibolševismu. Mnohé země, které jsou znepokojeny italsko-německým přátelstvím a obávají se pangermanismu nebo italského imperialismu, a proto se proti nám sjednocují,

70

Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie Kamil Krofta, s. 79.

23

budou ochotny včlenit se do naší konstelace, uvidí-li v italsko-německém spojenectví bariéru proti vnitřní i vnější hrozbě bolševismu.“71 Italský ministr zahraničí Hitlerův postoj pochopil správně. Od této chvíle se začala vytvářet pevná politická osa mezi Berlínem a Římem, ke které se měly postupem času poutat i další státy. Tímto připoutáním by ztratily svou suverenitu a staly by se na Ose zcela závislé. Tuto premisu si však Ciano s Mussolinim nestačili uvědomit vůči vlastní zemi. Jak uvádí Kvaček, Ciano si vůbec nepřipouštěl, ţe uţ ve chvíli vzniku je tato osa nerovná.72 Italská návštěva Německa přinesla také zcela konkrétní výsledky. Říšský kancléř totiţ oznámil zástupci italské vlády, ţe vláda německé říše formálně uznala italské císařství habešské.73 To pochopitelně muselo vzbudit pozitivní reakce v Itálii a také osobní sympatie Mussoliniho k Hitlerovi. Přesto, jak uváděl Večerník Národních listů, vzbudily závěrečné rozhovory nejprve velké překvapení svou rezervovaností. Teprve prohlášení zahraničního ministra hr. Ciana k německému tisku před odjezdem do Říma přispělo k tomu, ţe nejrůznější kolující pověsti nabyly konkrétnější formy.74 Vedle uznání italského císařství v Habeši se především pokládalo za spravedlivé umoţnit Německu zde hospodářsky expandovat, protoţe bylo neutrální při italsko-habešské válce a císařství uznalo jako první. Potvrdilo se také očekávání, ţe se Německo nepřipojí k Římským protokolům. Itálie a Německo společně vyjádřily potřebnost spolupráce s Malou dohodou k hospodářské reorganizaci střední Evropy. Oba státy se vyjádřily k nezávislosti Rakouska, ve které spatřovaly hlavní směrnice italské a německé politiky ve střední Evropě.75 Více informací o výsledku jednání pak přineslo Cianovo tiskové komuniké76. V něm ministr Ciano uvedl, ţe s Hitlerem a ministrem zahraničí Neurathem provedli důkladnou výměnu názorů o všeobecné politické situaci. Díky tomu se shodli, ţe obě strany mají pevné přání rozvinout společnou činnost ve prospěch mírového díla a konstruktivní spolupráce. Dále se věnovali otázce nového Locarna, v níţ se dohodli, ţe Locarnská smlouva musí být nahrazena smlouvou novou. Vedle spolupráce v Podunají se

71

Kvaček, Robert: Historie jednoho roku, Praha 1976, s. 193. Tamtéţ. 73 Německo uznalo italské císařství habešské. Lidové noviny. 25. října 1936, roč. 44, č. 536, s. 1. 74 Italie svolá konferenci do Říma. Národní listy: Večerník. 26. října 1936, č. 293, s. 2. 75 Tamtéţ. 76 Projev min. hr. Ciana k ţurnalistům v Mnichově ze dne 25. října 1936. (DNB 26. X. 1936.), Zahraniční politika. Sborník pro studium mezinárodních otázek politických, hospodářských a právních. 1936, Ročník XV., s. 706-707 a také v příloze AMZV, Praha, politická zpráva-Řím, běţná zpráva č. 175. 72

24

pak Německo s Itálií shodlo také v zásadě nevměšování se do vnitřních věcí Španělska.77 Obě delegace pak uznaly vládu generála Franca, která podle nich na většině španělského území odstranila anarchistickou situaci dřívější a obnovila pořádek a kázeň.78 Autor článku ve Večerním Českém slově neopomenul dodat, ţe úřední zprávy tohoto druhu jsou sestavovány obratněji neţ kříţovky.79 I to do jisté míry svědčí o nedůvěře, která provázela přijetí výsledků německo-italských jednání. Tu se snaţil zahnat zejména ve Francie i sám Ciano, kdyţ mnichovskému zpravodaji listu „Paris Soir“ uvedl, ţe nic v činech ani úmyslech, o nichţ bylo jednáno v Německu, není namířeno proti komukoliv. Ţádal jej, aby ujistil Francii, ţe „nic není vzdálenějšího naší myšlence neţ dohoda nepřátelského rázu proti některé velmoci nebo skupině států“.80 Ciano ukončil komuniké k ţurnalistům velmi vřelým postojem k Německu a samotnému Hitlerovi: „Vracím se do Italie s pocitem upřímného obdivu ke všemu, co jsem spatřil v Německu. Tento pocit upřímného obdivu obrací se především k Vůdci, jemuţ jsem tlumočil pozdrav od našeho Duceho a od fašistické Italie.“81 Význam německo-italských jednání zachytil vcelku správně hned po odjezdu italského ministra berlínský vyslanec Mastný, kdyţ do Prahy napsal, ţe se delegace dohodly „na rozdělení zájmových sfér ve střední Evropě“, coţ muselo být samozřejmě pro Prahu varovným mementem.82 Ve spojitosti se vznikem německo-italského spojenectví se v dobovém tisku objevila také jedna zajímavá zpráva, subjektivně hodnotící ţivotní úroveň a poměry v totalitních státech. I přes značně subjektivní autorovo pojetí však můţe leccos vypovídat nejen o charakteru totalitní vlády. Objevila se v Lidových novinách a jejím autorem byl Guglielmo Ferrero. Ten napsal: „Obě vlády totalitní mohou opakovat den co den, ţe Italie a Německo jsou dosud tak šťastny, jako nebyly nikdy. Pravda je, ţe Italie a Německo jsou strašně nešťastné a ţe vědí velmi dobře, ţe se ve Švýcarsku, Francii, Anglii, ve všech svobodných, ţije mnohem lépe… Mám téměř kaţdý týden příleţitost vidět nějakého Itala, který po krátké cestě po Švýcarsku nebo ve Francii musí se vracet do Italie. Vracejí se všichni ve stavu blízkém zoufalství, jako lidé, kteří se mají vrátit do ţaláře.“83 77

Německo-italská dohoda ujednána. Ministr Ciano se vrátil z Německa do Italie spokojen. – Cianovo prohlášení. Pondělí Národních listů a národa. 26. října 1936, č. 43, s. 1. 78 Mussolini se dohodl s Hitlerem: O Habeši, Španělsku a spolupráci. Večerní České slovo: Příloha pro předplatitele Českého Slova. 26. října 1936, roč. XVIII, č. 246, s. 1. 79 Tamtéţ. 80 Německo-italská dohoda ujednána. Ministr Ciano se vrátil z Německa do Italie spokojen. – Cianovo prohlášení. Pondělí Národních listů a národa. 26. října 1936, č. 43, s. 1. 81 Projev min. hr. Ciana k ţurnalistům v Mnichově ze dne 25. října 1936. (DNB 26. X. 1936.), Zahraniční politika. 1936, s. 707. 82 Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie Kamil Krofta, s. 79. 83 Ferrero, Guglielmo: Je Evropa ohroţena ideovou válkou?. Lidové noviny. 27. října 1936, roč. 44, č. 539.

25

III. 2. Mussoliniho listopadový projev v Miláně K praktickému vzniku Osy Berlín-Řím došlo sice díky smluvnímu základu německo-italských jednání v říjnu 1936, ale prvním vyjádřením o ose mezi německou a italskou metropolí se stal aţ Mussoliniho projev84 v Miláně z 1. listopadu 1936. Svým projevem Mussolini nadchl mohutné davy lidí, které si ho přišly poslechnout. O nadšení se však v ţádném případě nedalo hovořit v zahraničí. Mussolini ve své řeči zcela odsoudil vše, na čem dosud stála křehká rovnováha míru v Evropě. Iluzí nazval proces odzbrojování a mátohou, kterou odmítal bylo to, co se skrývá pod názvem kolektivní bezpečnost. Prohlásil, ţe kolektivní bezpečnost nikdy neexistovala, neexistuje a také nebude existovati.85 Další, co bylo Mussolinim zcela odmítnuto, byl nedělitelný mír. Znamenal podle něj totiţ jediné – také nedělitelnou válku. Vynesl do nebes svou agresi v Habeši, která prý ukázala, ţe Itálie je schopná vzepřít se komukoli na světě – zejména tedy Společnosti národů. Vyzdvihnul také německo-rakouskou dohodu z 11. července 1936, která prý posílila státní strukturu Rakouska a ještě více zaručila její neodvislost.86 Z československého pohledu byly nejzásadnější Mussoliniho věty o poměru k Maďarsku a Jugoslávii. Podpořil v nich maďarský revizionismus a uvedl, ţe pokud se nedostane Maďarsku spravedlnosti, nemůţe dojíti k ţádné definitivní úpravě zájmů v Podunají.87 Překvapivě pozitivnímu ohlasu se v milánské řeči dostalo malodohodové Jugoslávii. Duce uvedl, ţe jiţ existují dostatečné morální, politické a hospodářské podmínky, které by vztahy mezi Itálií a Jugoslávií postavily na pravém konkrétním přátelství.88 Důleţité místo v Duceho projevu pochopitelně zaujalo Německo. Vrátil se k říjnovým dohodám, které znamenaly vytvoření „vertikály“ Berlín-Řím. Tato vetikála Berlín-Řím není jiţ stěnou, jeţ by rozdělovala, nýbrţ spíše osou, kolem níţ mohou spolupracovati všechny evropské státy, jeţ jsou prodchnuty vůlí ke spolupráci a k míru.89

84

Řeč Mussoliniho v Miláně, Zahraniční politika. Sborník pro studium mezinárodních otázek politických, hospodářských a právních. 1936, s. 767-768. 85 Řeč Mussoliniho v Miláně, Zahraniční politika, S. 767. 86 Tamtéţ. 87 Tamtéţ. Maďarsko Mussolini popsal jako skutečně zmrzačený stát, v němţ neţijí 4 miliony Maďarů strádajících v okolních státech. Odkud Mussolini získal toto číslo zůstává záhadou. Samotní Maďaři totiţ uváděli svůj počet mimo území vlastního státu o dost menší. 88 Tamtéţ, str. 768. Tato nabídka Jugoslávii znamenala další krok k rozbití Malé dohody. K podpisu italskojugoslávské smlouvy o přátelství pak došlo v březnu 1937. (Sládek, Zdeněk: Malá dohoda 1918-1938, s. 199) 89 Tamtéţ.

26

Mussolini vyzdvihl Německo za jeho podporu během války v Habeši a připomněl, ţe německo-rakouská dohoda odstranila napětí mezi Itálií a Německem. Zásadní byla také část o vztahu Itálie ke Středomoří, respektive k Velké Británii. Mussolini uvedl, ţe je-li pro jiné (směřováno především právě na Velkou Británii – pozn. aut.) Středozemní moře cestou, pro Italy je ţivotem. Británii tak nepřímo nabídl moţnost jednání o spolupráci v této oblasti, kterou si italská diplomacie snaţila přivlastnit jako výsadní zájmovou sféru. Směr nacistické agresivity90, která během roku 1936 vůči ČSR stále narůstala, se v Itálii těšil zvláštní přízni. Po vzniku Osy se tento zájem Říma ještě zvýšil. Vedle nabubřelé a paličaté řeči pronesené Mussolinim, jak ji popsal historik Kvaček, podobné tendence převládaly také během schůze Velké fašistické rady 18. a 19. listopadu 1936. V jejím jednání se nečekaně objevilo i Československo, které Mussolini a Ciano ostře napadli. Do Prahy přicházely nedobré zprávy z různých míst. Jedním z nich byla Francie, ze které vyslanec Osuský informoval 30. listopadu ministra Kroftu. Osuský psal: „Na déjeneur u ministra Chautempse zahraniční ministr Delbos mi dnes řekl, ţe má od člena italské fašistické rady zprávu, dle které na poslední schůzi bylo mnoho řečí o Československu. Co tam řečený člen fašistické rady slyšel, shrnul ve výrok, ţe Československo je ztraceno.“91 Jak uvádí Antonín Klimek, obdobně se za německou stranu jiţ dříve vyjádřil Göring. O jeho výroku hovořil v Budapešti Ciano: „Göring mi se svou brutální otevřeností řekl, ţe za méně neţ dva roky přestane Československo existovat.“92 Zní aţ hrozivě s jakou přesností toto datum oznámil. Zbývaly totiţ necelé dva roky do mnichovských jednání v roce 1938, kde se rozhodlo o osudu Československa.

2. 1. Ohlas Mussoliniho řeči v československém tisku Formální vytvoření Osy z totalitních evropských států nemohl nechat bez odezvy československý tisk93. Nejširší komentáře přinesly především Lidové noviny a České slovo. Zpravodajství v této oblasti se však věnovaly i Národní listy a časopisy Naše doba a Zahraniční politika. Je zajímavé, ţe v dobovém tisku se objevovaly často jen poměrně 90

Neustávající zprávy nacistické propagandy o rudých letištích v ČSR, řízení ochuzování německého obyvatelstvo atd. 91 Kvaček, Robert: Historie jednoho roku, s. 200-201. 92 Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí koruny české, s. 413. 93 Jmenovitě je v práci pouţito článků z periodik: České slovo (Ústřední orgán československé strany národně socialistické), Lidové noviny, Národní listy (Večerník), Naše doba, Pondělí Národních listů a národa, Zahraniční politika a Večerní České slovo. Bohuţel se kvůli nedostupnosti (absenci v MZK a poškození archivů v Národní knihovně České republiky) nepodařilo získat levicový tisk – konkrétně Rudé právo.

27

stručné zprávy bez komentářů o vzniku Osy. Můţe to svědčit také o tom, ţe proces sbliţování Německa a Itálie byl uţ v té době vnímán jako dlouhodobý. Zdaleka nebyl prezentován tak, ţe vznikl ze dne na den, jak by se mohlo zdát z dnešního pohledu. Ačkoli byly veškeré agresivní akce Německa a Itálie tiskem i samotnými československými politiky ostře kritizovány a ČSR se zapojila do sankčních mechanismů SN, vznik bliţší spolupráce Itálie a Německa nebyl vnímán apriori jako negativní. Mnohdy byla povaţována za pozitivní příklad spolupráce, která by mohla přinést uţitek také Malé dohodě, potaţmo samotnému Československu. Dále je nutné podotknout, ţe právě mezi říjnovými německo-italskými jednáními a Mussoliniho projevem se konala oficiální návštěva rumunského krále Carola II. v ČSR. Té, jak bylo zvykem pro všechna malodohodová setkání, byl v tisku věnován nepoměrně větší prostor. Celé strany novin byly po několik dní věnovány podrobnému zpravodajství o královské návštěvě, jejím programu, státnických projevech a podobně. Dá se říci, ţe tato návštěva částečně zastínila vznik Osy, které se tak v tisku nevěnovala plná pozornost. 2. 1. 1. Lidové noviny Jiţ 2. listopadu přinesly Lidové noviny (LN) zprávy o Mussoliniho projevu, který dobře vystihoval jiţ samotný titulek – Mussolini nepodal smírčí ruku Evropě. Jak dále píší, očekávalo se, ţe v projevu zazní smířlivé gesto vůči evropským státům. Zatím však Mussolini dal najevo celou svou nelásku ke Společnosti národů a odsoudil odzbrojení, kolektivní bezpečnost a nedělitelný mír, coţ vesměs povaţuje za nesplnitelné iluse.94 O den později pak byla Mussoliniho řeč označena za typicky realistickou, ovšem s připomenutím, ţe se jedná o realismus italský.95 V témţe čísle se jiţ objevil také širší komentář zabývající se milánskou řečí. Zdeněk Smetáček v něm tvrdil, ţe milánská řeč předsedy italské vlády je jen nový projev staré fašistické doktríny. Italská politika opouští právní zásady a je ryze imperialistická… Z tohoto hlediska je ovšem docela logické, prohlašuje-li Duce za lţi také odzbrojení, kolektivní bezpečnost a nedělitelný mír. K tomu třeba říci jen tolik: Nejsou to „lţi“ snad proto, ţe by něco takového … nebylo na světě moţné, nýbrţ proto, ţe se to nehodí útočným reţimům. Právě tyto reţimy z toho úmyslně a záměrně „leţ“ učinily.96 Komentář pokračoval v duchu silné Malé dohody, která by vydrţela i rozpad Společnosti národů a také uvítal náznaky zlepšení italsko-jugoslávského vztahu. Ten byl chápán tak, ţe

94

Mussolini nepodal smírčí ruku Evropě. Lidové noviny. 2. listopadu 1936, č. 548 a č. 549, s. 1. Evropa odmítá Mussoliniho poselství. Lidové noviny. 3. listopadu 1936, č. 550, s. 1. 96 Smetáček, Zdeněk: Pax Romana. Lidové noviny. 3. listopadu 1936, č. 550, s. 1. 95

28

se týká nejen Jugoslávie, ale Malé dohody jako celku. Vůči Ose se pak vyjadřoval v tom duchu, ţe pokud je to opravdu osa míru, pak se můţeme v klidu hlásit ke spolupráci s ní, neboť podle jiné osy neţ mírové se československá politika nikdy neotáčela.97 Smetáček pokračoval tvrzením, ţe pokud jde jen a jen o mír, pak není podobná osa zapotřebí a státy se v klidu mohou spolehnout na Ţenevu, jakoţto sídlo Společnosti národů.98 Z celého poměrně obsáhlého komentáře lze mezi řádky vyčíst nedůvěru a kritičnost vůči Mussoliniho myšlenkám. I přesto se však poukazovalo na moţné pozitivní vyhlídky, zejména italsko-jugoslávské sblíţení, které mělo přinést prospěch celé Malé dohodě a tedy i Československu. V témţe čísle LN se objevily i další komentáře reagující na italskou událost. Poněkud extremní výklad přinesl z Říma Mussoliniho mluvčí Gayda, který doslova píše: „Italie vystoupila ze Společnosti národů právě tak jako Japonsko, Německo a jiné státy, poněvadţ nejeví pro ni porozumění.“99 Rezervovanější názor pak přišel ze Ţenevy. Zpravodaj Havas nepokládá Mussoliniho projev za změnu situace a uvádí, ţe Itálie stále zachovává ke Společnosti národů vyčkávací a poněkud opovrţlivé stanovisko. V souvislosti s tím se také projevu vytýkalo, ţe nezmínil Malou dohodu a povolaná ţenevská místa vyslovila názor, ţe pro Společnost národů začíná období váţných nesnází.100 Dne 4. listopadu LN přinesly článek o projevu ministra Krofty, v němţ se vyjádřil k Mussoliniho řeči. Projev podle Krofty obsahoval mnoho věcí, velmi se lišících od československého stanoviska nebo sledujících zcela opačný směr. Československý ministr zahraničí odsoudil podporu maďarského revizionizmu a zcela odmítl, aby se něco měnilo na dosavadní zahraniční politice, která revizionizmus naprosto odmítá. I Krofta se pozastavil nad skutečností, ţe se Mussolini obrátil jen na jeden z malodohodových států. Na druhou stranu uvedl, ţe podle toho, co víme od úředních činitelů italských, můţeme se však domnívat, ţe Italie má v úmyslu přispěti k dohodě o úpravě hospodářských poměrů ve střední Evropě.101 Vedle českých komentářů přinášely LN a další tisk i příspěvky ze zahraniční. Mussoliniho projev byl však po Evropě vykládán především tak, ţe směřoval na adresu britskou, kdyţ se Duce vyjadřoval o Středozemním moři jako o moři římském.

97

Smetáček, Zdeněk: Pax Romana. Lidové noviny. 3. listopadu 1936, č. 550, s. 1. Tamtéţ. 99 Vystoupila Italie ze Společnosti národů? Lidové noviny. 3. listopadu 1936, č. 550., s. 1. 100 Tamtéţ. 101 Ministr dr. Krofta o nedělním projevu Mussoliniho. Lidové noviny. 4. listopadu 1936, č. 552., s. 1. 98

29

Komentář Rudolfa Procházky, kterému milánský projev připomínal Mussoliniho mírové výstupy kolem roku 1930, vyšel v LN 7. listopadu 1936. Tenkrát v nich však bylo ještě mnoho bojovného lyrismu, kdeţto dnes uţ je to doslovně mír podávaný na hrotech „osmi milionů bodáků“.102 Dále varoval, ţe pokud půjdou Mussolini a Hitler jen kus cesty spolu, mohou to i tak přivést velmi daleko.. Třeba aţ tam, odkud to jiţ nepůjde zpět.103 Jeden z posledních nalezených komentářů v Lidových novinách, věnující se Mussoliniho projevu, pak byl optimističtější povahy. Henry Bérenger sice povaţoval Osu Berlín-Řím, procházející Vídní, za osu válečnou, ale také v tom viděl probuzení ohroţených demokracií. Velkou Británii, Francii a Spojené státy americké viděl jako rozhodné obránce v boji za svobodu národů a práv člověka.104 Zda tato odváţná a poměrně naivní myšlenka byla zapříčiněna neznalostí tehdejší mezinárodní situace, či vznikla v hlavě idealisty, se uţ dnes jen těţko dozvíme. Bérenger uvedl, ţe si demokracie uvědomují své ohroţení a přijímají opatření, kterými by mu čelily. Z dnešního pohledu se to jeví spíše jako zboţné přání, protoţe demokracie toho zas tak moc pro svou vzájemnou obranu neudělaly. 2. 1. 2. České slovo a Večerní České slovo Deník České slovo přinesl komentář Jana Münzera. Ten uvádí, ţe vedoucí zásadou italské zahraniční politiky je vyuţívání situace bez ohledu na jiné zásady, a protoţe budoucí situace jsou neznámé, nemůţe Italie ani vědět, ani prohlašovat, jak jich hodlá vyuţít.105 Připomněl jiţ zmiňované Mussoliniho výroky na adresu Německa, Jugoslávie a Maďarska. Tato hra na všechny strany a struny, jak chování Itálie nazval, je nejcharakterističtější známkou italské zahraniční politiky, jeţ má mnoho ţelízek v ohni, a jejíţ zřejmou snahou dnes je naklonit si co nejvíce zemí.106 V souvislosti s tím se autor obrátil na západ, který v této situaci měl udat směr dalšího vývoje. Z článku lze vycítit poměrně optimistickou vizi toho, ţe se Itálie svou mnohostrannou politikou snaţí o dohodu s více státy, čímţ by přispěla k celkové situace v Evropě. S velmi odlišnou interpretací, neţ které otiskly jiná periodika, přislo České slovo 4. listopadu. Autor článku Karel Jíše interpretuje Mussoliniho řeč jako ne zcela proněmeckou, z části by se dalo říci aţ protiněmeckou. Doslova píše: Nedejme se rozrušit ani rčením o 102

Procházka, Rudolf: Na čem jsme. Lidové noviny. 7. listopadu 1936, č. 558., s. 1. Tamtéţ. 104 Bérenger, Henry: Demokracie se probouzejí. Lidové noviny. 26. listopadu 1936, č. 593., s. 1. 105 Münzer, Jan: Pro všechny něco. České slovo. Ústřední orgán Československé strany národně socialistické. 3. lisotpadu 1936, č. 255, s. 1 106 Tamtéţ, s. 2. 103

30

„politické ose“ Berlín-Řím, protoţe i tato osa je myšlena jen tak, aby jejím opěrným bodem byl Řím a ne Berlín. Drţí-li ji Mussolini v ruce, kdo mu můţe bránit, poloţí-li ji zítra směrem k Paříţi nebo Londýnu?107 Ve zlepšení vztahu Itálie vůči Jugoslávii pak byl viděn argument pro tezi, ţe i Itálie má zájem se zařadit mezi státy hájící mír proti nebezpečnému ohroţování se strany imperialistické doktríny (myšlena doktrína hákového kříţe! – pozn. aut.). Tendence vidět Itálii v pozitivním světle pak pokračovala, kdyţ bylo uznáno, ţe fašismus a demokracie se díky Mussoliniho projevu sblíţily.108 Večerní České slovo přineslo komentář k Mussolinimu projevu také hned v pondělí 2. listopadu 1936. Podle něj je mír, který Mussolini nabízí, z kategorie pověstných „římských mírů”, které diktovalo staré římské impérium. Vytvořená Osa je prý dohodnuta o podílech na společné hegemonii nad Evropou a ţádnou jinou politickou soustavu nestrpí, ať uţ proti sobě nebo vedle sebe. Vedle toho se také uvádí, ţe Mussolini si přeje, aby se skončilo s protikladem fašismus-demokracie. České slovo nakonec nabídlo vyhlídku, ţe milánský projev utuţí spolupráci Velké Británie, Francie a také Malé dohody.109 O den později pak přináší další interpretaci, a to dle italského deníku Giornale d´Italia“. Ten píše, ţe se Itálie odvrátila od SN a Velké Británii dává jasně navybranou, buď upřímný mír nebo neodvratnou válku ve Středomoří. Mussolini prý také nehodlal ignorovat Malou dohodu jako celek a jeho slova o Jugoslávii mají platit i o ostatních členech Dohody.110 Dne 9. listopadu 1936 se pak objevila zajímavá zpráva. Uváděla, ţe po celý týden nesměl italský tisk zaznamenávat odmítavé hlasy malodohodového tisku k milánskému projevu Mussoliniho, aby prý nevznikla nějaká nová polemika, jeţ by situaci jen zhoršila.111

2. 1. 3. Pondělí Národních listů a národa a Večerník Národních listů I Národní listy pochopitelně přinesly zpravodajství z Milána. Otiskly také konkrétní Mussoliniho výroky, které jsou jiţ popsány výše. Nad to přinesly Mussoliniho myšlenku, ţe pokud jde o Itálii, Společnost národů můţe zcela dobře umřít. Směrnici na prahu 15.

107

Jíše, Karel. České slovo. 4. listopadu 1936, č. 256, s. 1. Tamtéţ, s. 3. 109 Mussoliniho nové cíle: Revise hranic. Italský návrat z Habeše do Evropy. Večerní České slovo. Příloha pro předplatitele Českého slova. 2. listopadu 1936, roč. XVIII, č. 251, s. 1. 110 Dvojí výklad projevu Mussoliniho: Italie si přeje sblíţení s Malou dohodou? Večerní České slovo. 3. listopadu 1936, roč. XVIII, č. 252, s. 1. 111 Večerní České slovo, 9. listopadu 1936, roč. XVIII, č. 257, s. 2. 108

31

roku fašistické vlády pak Mussolini viděl, jak jinak neţ v míru se všemi. Avšak v míru ozbrojeném.112 I následující odezva se kriticky stavěla vůči milánskému projevu. Odpor se zvedal především proti maďarskému revizionizmu, který Mussolini podpořil. Národní listy uvedly, ţe naprosto nic nemůţe změnit československé odhodlání ke krajnímu odporu proti pešťským choutkám. Naráţely také na Mussoliniho výrok o zajištění míru v Podunají. Mimo Maďarsko není v Podunají nikoho, komu by opravdu nezáleţelo na zachování míru a moţnosti klidné spolupráce všech podunajských národů.113 V článku je vyjádřena víra, ţe pokud bude kdokoli chtít porušit mír, najde Československo s Malou dohodou odhodlané tomu čelit. Ani v projugoslávských Mussoliniho prohlášeních pak nebyl viděn moţný ústupek Jugoslávie vůči maďarské revizi.114 Večerník Národních listů 2. listopadu 1936 přinesl především ohlas Mussoliniho řeči ve francouzských a britských médiích. Francouzský „L´Ordre“ píše: Mussolini dává všem evropským státům na srozuměnou, ţe podle jeho názoru je moţný jediný postup: vyzbrojovati se morálně i materiálně. Po nedávných projevech Goeringových, který kázal Němcům, ţe děla mohou dáti chléb, lze předvídati další závody ve zbrojení.115 „Petit Parisien” uvádí, ţe německo-italská osa, kolem které chce vidět Mussolini ostatní státy, naprosto nemůţe nadchnout velmoci. Ty prý mají za to, ţe jsou dobře zakotveny. „L´Oeuvre“ pak komentuje Mussoliniho řeč takto: Způsob, jímţ Mussolini navrhuj světu mír, připomíná nápadně způsob, jímţ tak činí Hitler.116 Britské „Times“ se pochopitelně zaobíraly významem milánské řeči ve vztahu k Velké Británii. Uvádí, ţe je potřeba zachovat dobré italsko-britské vztahy, které zaručí otevřené Středozemní moře, jeţ je Británie ochotna chránit za kaţdou cenu. A jak shrnuje „Daily Telegraph“: Mussoliniho řeč je studenou sprchou pro ty, kdo usilují, aby cestou dohody byla posílena bezpečnost Evropy. Mussolini podává zcela novou orientaci evropského úsilí k usmíření. Je to orientace, která nebude pohotově přijatelná.117

112

Mussolini v Miláně: Mír se všemi, ale mír ozbrojený. Pondělí Národních listů a národa. 2. listopadu 1936, č. 44, s. 1. 113 Přízeň pro maďarskou revisi. Omyl Mussoliniho: Malá dohoda neustoupí. – Naše hranice jsou nedotknutelny. Tamtéţ, s. 2. 114 Tamtéţ. 115 Po projevu Mussoliniho: Před závody ve zbrojení. Národní listy – Večerník. 2. listopadu 1936, č. 300, s. 1. 116 Tamtéţ. 117 Tamtéţ.

32

2. 1. 4. Zahraniční politika a Naše doba Zahraničněpolitické situaci se věnovaly i dva československé časopisy – Zahraniční politika a Naše doba. Zejména Zahraniční politika přinášela velmi podrobné a různorodé zprávy, týkající se světového dění a československé zahraniční politiky. Protoţe se jedná o časopisy, nebudou zmíněny jen jejich komentáře k Mussolinimu projevu, ale širší časový úsek týkající se německo-italských vztahů s vlivem na Československo. Obecně lze konstatovat, ţe za Německem byla v projevech československých politiků a v tisku řazena právě Itálie. A to platilo i před oficiálním sblíţením těchto zemí v říjnu 1936. Také to svědčí o tom, jak sledovaná byla spolupráce totalitních reţimů a obavy z ní. Dne 23. října přinesla Zahraniční politika projev premiéra Hodţi k zástupcům zahraničního tisku. Byl to jeden z nemnoha výstupů, kterými se premiér podílel na formulaci československé zahraniční politiky. Hodţa vyjádřil přesvědčení, ţe poměr k Německu byl vţdy korektní a ţe můţe býti ještě více korektní. Obdobně se obracel i na italskou stranu. Hodţa jako známý propagátor myšlenky podunajské spolupráce stavěl tyto svoje koncepty především na obchodně-politické bázi.118 O den dříve se v podobném smyslu vyjádřil i ministr Krofta. Uvedl, ţe ČSR nemá a neměla váţné spory ani s Německem ani s Itálií a uvítala by kaţdý váţně míněný pokus o hospodářskou spolupráci ve střední Evropě. Nebýti kampaně, která chce pomluviti ČSR jako stát zbolševizovaný, pokračoval Krofta, byl by poměr k Německu nadále nejen korektní, nýbrţ přímo sousedsky přátelský.119 Na konci října 1936, kdy se konaly diskuze v zahraničním výboru parlamentu, přinesla Zahraniční politika některé poslanecké příspěvky. Poslanec Ţilka vyjádřil nespokojenost nad tím, ţe československé veřejné mínění zpracovává se v tom směru, ţe kaţdý, kdo je proti komunismu, je pro Hitlera. Jsme programovými odpůrci ideologie marxistické. Jsme také rovněţ proti fašismu, neboť co je prospěšné Italům, nehodí se pro naše poměry. Rovněţ Hitlerova ideologie, pocházející od starších systému filosofických, je nám cizí, my chceme jít svojí vlastní cestou…120 Parlamentní diskuze pokračovala i po Mussoliniho projevu. Dne 3. listopadu se k událostem vyjádřil i ministr Krofta. Vedle výroků, které přinesly Lidové noviny, se v Zahraniční politice objevily také Kroftovy protirevizionistické názory. Ministr prohlásil, ţe ţádné podpora maďarského revizionizmu nemůţe nás přiměti k tomu, abychom cokoli měnili na své dosavadní politice. Pokud jde o 118

Hodţa k zástupcům zahraničního tisku. Zahraniční politika 1936. 23. října, s. 653. Tamtéţ. 22. října, s. 654. 120 Zahraniční politika 1936. 29. října, s. 660. 119

33

sblíţení italsko-jugoslávské nemůţe se naprosto dotknouti jednoty Malé dohody. Kaţdý a především spojenci rumunští a jugoslávští vědí, ţe jakákoliv revise, provedená na účet jednoho z nás, našla by dříve nebo později pokračování v revisi na účet ostatních dvou.121 V podobném duchu se vyjádřil také poslanec Hampl ze Sociálně demokratické strany dělnické. Mussoliniho milánský projev se podle něj pokouší postupovati pod heslem: rozděl a panuj. Byl to předimensovaný útok na Malou dohodu.122 Zahraniční politika pak v průběhu listopadu 1936 přinesla i reakce na milánský projev z Rumunska, které se postupně stávalo důleţitějším partnerem, neţ vrtkavá Jugoslávie. Rumunský premiér Iorga 11. listopadu prohlásil, ţe Rumunsko je v kritické mezinárodní situaci. Tu prý osvětlila nebezpečná slova, která přišla ze zcela neočekávaných míst. Osu Berlín-Řím s rakousko-maďarským přívěskem viděl Iorga jako ohroţení pro Rumunskou jednotu.123 Zradu viděl v Mussoliniho projevu i další z významných rumunských politiků Julius Maniu. Ten uvedl, ţe řeč Mussoliniho měla bolestnou ozvěnu v Rumunsku právě proto, ţe ji pronesl bratr.124 Časopis Naše doba přinesl také několik článků, věnujících se mezinárodní politice. Ve svých zahraničních rozhledech se mimo jiné věnoval zahraniční politice Itálie. Ta prý pokračuje v dvojaké politice, kdy střídá hrozby a přívětivé tváře. Hrozbou je chápáno vytvoření Osy Berlín-Řím. Jako přívětivý akt Naše doba na druhou stranu chápe to, ţe Hitler s Mussolinim neuzavřeli ţádnou alianci a ţe se Itálie nepřipojuje k nenávistné protisovětské kampani, coţ však nebyla úplně pravda. I Naše doba pak přináší rozbor Mussoliniho projevu a následnou debatu v československém parlamentu, včetně projevu ministra Krofty. Ten mimo výše zmíněného také uvedl, ţe Mussoliniho projevem byl opět vyprovokován maďarský revizionizmus, a ţe kvůli tomu v Maďarsku zeslábne chuť spolupracovat na hospodářské a časem i politické bázi s Malou dohodou.125 Prosincové číslo pak přineslo výsledky porad států Římských protokolů z první poloviny listopadu 1936. Ze slibované spolupráce států Malé dohody a Římských protokolů však nezbylo nic, neţ jen „ochota“ k hospodářským stykům na bilaterálním základě. Rakousko s Maďarskem

121

Zahraniční politika 1936. 3. listopadu, str. 760 a Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie Kamil Krofta, s. 82. 122 Zahraniční politika 1936. 4. listopadu, s. 756. 123 Tamtéţ. 11. listopadu, s. 783. 124 Tamtéţ, s. 771. 125 O Italii v evropské politice. Naše doba (1937): Rozhledy - politické – zahraniční, listopad 1936, roč. 44, s. 109-110.

34

na těchto poradách také uznaly italské císařství v Habeši.126 I to do jisté míry svědčilo o politické a hospodářské hegemonii Itálie v tomto svazku států.

III. 3. Analýza politických zpráv z československých vyslanectví Zásadními dokumenty pro určení postoje československé diplomacie k německoitalskému sblíţení a následnému spojenectví jsou zejména politické zprávy z vyslanectví v Berlíně a Římě. Do Černínského paláce přinášely informace o nejaktuálnějším dění v zahraničí, rozbory projevů tamních státníků, interpretace jednotlivých jednání a také všeobecné zprávy o situaci v daném státě. 3. 1. Únor až září 1936 Jedna z prvních zpráv věnující se německo-italskému sblíţení v roce 1936 byla zaslána do Prahy jiţ 5. února z Říma. Vyslanec Chvalkovský informoval o mnoţících se německých sympatiích pro Itálii, ačkoli ne do takové míry jako naopak v Itálii pro Německo.127 Růst sympatií byl spojen především s italskou agresí v Habeši. Sbliţování obou totalitních zemí se věnovala také zpráva vyslance Mastného v Berlíně ze 14. února, v níţ informoval o rozhovoru s italským velvyslancem v Německu. Dotazoval se ho, co je pravdy na kolujících zprávách o novém sblíţení Německa a Itálie. Velvyslanec Attolico mu odpověděl: „Na zprávách, ţe by Italie jednala s Německem o nové nějaké sblíţení, není nic pravdy. Politiku sblíţení Italie a Německa obstarávají totiţ ostatní státy, ony, které provádějí sankce proti Italii, za nás samy. Je to dílem těchto států, ţe i v samotné Italii je nyní všeobecná sympatie celého národa pro Německo.“128 K výkladu italského velvyslance Mastný dodal, ţe činil dojem úmyslné propagace. Vyzněl prý tak, aby bylo jasno, ţe na sblíţení Itálie a Německa pracují ostatní a ne Itálie sama. Uţ o den později byla zaslána z Říma další znepokojující zpráva. Zdejší německý velvyslanec von Hassel se podle ní snaţí ze všech sil šířit tezi o „nebezpečných intrikách praţské zahraniční politiky“. Dále tvrdí, ţe strach z Německa neodůvodněně roste právě díky Praze a jejímu moskevskému spojenci. Italy von Hassel přesvědčoval, ţe Československo se svou „sovětskou“ politikou snaţí vyloučit Řím i Berlín z vlivu na Vídeň. Jak uvádí Chvalkovský na konci zprávy, Německu se spíše podaří sblíţit Itálii s Anglií, neţ s Lavalovou Francií.129

126

Zahraničněpolitická aktivita fašismu. Tamtéţ, prosinec 1936, roč. 44, s. 170. AMZV, Praha, politická zpráva(PZ)-Řím 1936, běţná zpráva č. 24. Originál, strojopis. 128 AMZV, Praha, PZ-Berlín 1936, běţná zpráva č. 16. Originál, strojopis. 129 AMZV, Praha, PZ-Řím 1936, běţná zpráva č. 28. Originál, strojopis. 127

35

O měsíc později přišla zpráva z Říma o názoru von Hassela na italské stanovisko k obsazení Porýní. Německý velvyslanec v Římě prohlásil, ţe Německo prokázalo Itálii velkou sluţbu tím, ţe pozornost Evropy odvrátilo od habešské otázky. Zjevné italskoněmecké sblíţení pak podle von Hassela i v budoucnosti bude určovat zejména otázka rakouská.130 V dubnu přinesl Chvalkovský zprávu o návštěvě německého ministra Franka v Itálii. Frank mluvil s Mussolinim o analogii, která pojí fašistický a nacistický reţim. Společným jmenovatelem obou reţimů jsou podle Franka „analogická autoritativní hnutí nacionálního evropského obrození“. V římských kruzích také kolovaly zprávy, ţe pokud nedojde k brzkému zrušení protiitalských sankcí, bude na Frankovu návštěvu časem vzpomínáno jako na počátek nového proněmeckého směřování italské politiky.131 Hned po italském prohlášení připojení Habeše se v Berlíně rozšířily zprávy o zákroku italské vlády, který měl směřovat k jejímu oficiálnímu uznání Německem. Za to měla Itálie podstatně sblíţit svou politiku s německou. Vyslanci Mastnému to sice německý státní tajemník von Bülow popřel132, ale o italsko-německých sbliţujících se kontaktech nebylo sporu. V podobném duchu popíral sbliţovací proces také italský vyslanec v Německu v druhé polovině června. Jednoduše se odvolával na Mussoliniho prohlášení, ţe dokud budou vůči Itálii prosazovány sankce, tak v evropských záleţitostech nic nepodnikne.133 Na začátku července se diplomatická pošta pochopitelně věnovala připravované německo-rakouské smlouvě. Vyslanec Mastný informoval, ţe jeho osobním názorem je, ţe sblíţení Itálie s Německem je hotovým faktem. Přesto se na mnoha místech krok Itálie, která dala souhlas s německo-rakouskou smlouvou, povaţuje jen za jakýsi manévr. Itálie ani Německo si totiţ podle vyslance nechce pohoršit především vztahy s Velkou Británií. Vedle těchto konkrétních myšlenek je z telegramu cítit obava z nového evropského dění. Jak diplomatickým jazykem uvedl sám Mastný, existoval všeobecný poplach a dohady, ţe můţe dojít ze strany státu, který jiţ provedl několik překvapivých kroků, k dalšímu extrémnímu dění.134 Pochopitelně měl na mysli nacistické Německo a v závěsu za ním moţná i Itálii. Dne 22. červa 1936 přišla z Berlína další zpráva, která informovala o německém výkladu nedávno uzavřené smlouvy s Rakouskem. Ministr propagandy Goebbels si nechal svolat zástupce německých listů, jimţ vyloţil význam smlouvy. Sám německo-rakouskou smlouvu mimo jiné popsal jako krok k pozdějšímu anšlusu. Dohoda 130

AMZV, Praha, PZ-Řím 1936, běţná zpráva č. 64. Originál, strojopis. Tamtéţ, běţná zpráva č. 82. Originál, strojopis. 132 AMZV, Praha, PZ-Berlín 1936, běţná zpráva č. 46. Originál, strojopis. 133 Tamtéţ, běţná zpráva č. 58. Originál, strojopis. 134 Tamtéţ, běţná zpráva č. 64. Originál, strojopis. 131

36

s Rakouskem, podle Goebbelse, dodala Německu volnost pohybu v Evropě a vytvořila základ pro budoucí společnou politiku Polska, Rakouska, Maďarska a Itálie s vedoucím postavením Německa. V další části schůzky s novináři se Goebbels ostře opřel do Československa. Uvedl, ţe v Rumunsku a Jugoslávii pro Německo pracuje čas, ale s ČSR je nutno vypořádat se uţ nyní. Kritizoval zejména československý zákon na obranu státu135, který je podle něj přímo zločinným útokem proti Němcům. Z Goebbelsových úst pak přišla hrozba, ţe pokud Československo bude pokračovat v utlačování Němců a bolševické politice, najde si Německo vůči němu donucující prostředky. Svůj telegram Mastný končil názorem, ţe právě v této době je moţné československý poměr k Německu jak zhoršit tak i zlepšit. Důleţité je podle Mastného zejména Německo nedráţdit.136 Ještě na konci srpna 1936 nebylo viděno italsko-německé sblíţení jako nějaké zásadní politické přátelství.137 Podle zprávy, shrnující dění v Německu za druhé čtvrtletí roku 1936, byl postup totalitních států dán zejména situací v Evropě a s ohledem na Francii a Velkou Británii. Zpráva shrnula a velmi výstiţně generalizovala události daného období. Zdůvodnila sblíţení Itálie a Německa především jejich nekonvenční, často agresivní politikou, která je izolovala od zbytku Evropy a naopak přimykala k sobě. Zpravodajství tohoto období pak uzavřela další periodická zpráva, tentokráte z Říma. Československý chargé d´affaires v Římě Vladimír Brauner v ní shrnul italskou zahraniční politiku ve světě. Připomněl italskou neochotu účastnit se zasedání Společnosti národů, zrušení protiitalských sankcí, Mussoliniho úspěch ve formě německo-rakouské smlouvy, podporu nacionalistů ve Španělsku a podobně. Dobytím Habeše se prý Itálie zařadila mezi uspokojené státy. Uvítala také německou spolupráci ve střední Evropě, ačkoli prý nemůţe souhlasit s německou hegemonií v této oblasti. Pokud jde o poměr k ČSR, je nejvýznamněji vnímáno uzavření obchodního modu vivendi z 31. srpna 1936. Brauner svou periodickou zprávu ukončil pozitivním výrokem, ţe do čtvrtého čtvrtletí roku 135

Zákon na obranu státu nabyl platnosti 23. června 1936. Podle § 1 „obranou státu se rozumějí veškerá opatření, ať vojenská nebo jiná (čítaje v to zejména i záměrně vyuţití hospodářských a jiných sil obyvatelstva), která mají za účel čelit jakémukoliv ohroţení státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní jednotnosti, demokraticko-republikánské formy a bezpečnosti Československé republiky a útoku na ně“. Zákon narazil na prudký odpor menšin, zejména německé, tvrdící, ţe oklešťuje jejich práva. Zákon byl přijat proti hlasům komunistů. Byť zdůrazňovali potřebu ochrany republiky, vyrukovali proti němu s krajní demagogií (Gottwald např. navrhoval, aby výdaje na obranu platili jen bohatí, aby zbrojařské podniky byly bez náhrady zestátněny, aby byl obchod se zbraněmi postaven pod kontrolu – nejlépe sovětskou, aby proběhly čistky ve vedení apod.). Národněsocialistický poslanec David v rozpravě prohlásil, ţe zákon je nejdůleţitějším legislativním dílem ČSR od ústavy. Sociální demokraté vyzvedávali jeho nutnost tím, ţe Společnost národů selhala a ţe kolektivní bezpečnostní smlouvy dnes nedovedou zaručit bezpečnost státu. (Dle Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí koruny české, sv. XIV., s. 422-423) 136 AMZV, Praha, PZ-Berlín 1936, běţná zpráva č. 76. Originál, strojopis. 137 Tamtéţ, periodická zpráva č. II. Originál, strojopis.

37

vstupuje Itálie ve znamení zlepšení styků se státy Malé dohody.138 O tom, do jaké míry se stane tato myšlenka realitou, mohly svědčit pouze budoucí události. Formulace „ve znamení zlepšení styků se státy Malé dohody“ a ne „s Malou dohodou“ věrně kopírovala budoucí dění, kdyţ ke zlepšení styků došlo především s jedním státem - Jugoslávií. 3. 2. Říjen 1936 Situace v říjnu 1936 byla silně ovlivňována jiţ několikrát zmiňovanou německou propagandou vůči ČSR. I z toho důvodu vyslanec Mastný ţádal o audienci u německého ministra zahraniční barona Neuratha. Mastný neviděl jiné stanovisko, neţ ostře protestovat proti projevům Goebbelse a Rosenberga, kteří v Norimberku označili ČSR za bolševický instrument jiného státu proti Německu. Na československou demarši bylo z německé strany odpovězeno pouze tak, ţe proti sobě stojí dva názory. Vyslanec pak znovu musel reagovat v tom smyslu, ţe nejde o dva názory, ale o fakta a oficiální prohlášení a proti nim konstruované výmysly. I přes značně negativní dopady nacistických projevů, byla prý rozprava s německým ministrem vedena v přátelském duchu. Oba diplomaté se ujistili v tom, ţe obě strany mají zájem na přátelské spolupráci a Neurath nakonec projevil přesvědčení, ţe protičeskoslovenská propaganda bude ukončena.139 Zda však ministr Neurath mohl a chtěl reálně ovlivnit agresivní nacistické projevy svých spolustraníků, je otázkou. K celkové mezinárodní situaci se o několik dní později vyjádřil ministr Krofta na schůzi přednostů svého ministerstva. Největší komplikace viděl vedle Habeše zejména v pádu vlády ve Španělsku. Nová vláda by se totiţ opírala o Německo a Itálii, coţ by dále zkomplikovalo mezinárodní situaci. V Německu pochopitelně viděl i největší nebezpečí pro samotné Československo. Krofta uvedl, ţe dnešní Německo prozatím nemůţe a nemá také v úmyslu nás přepadnout, ale zdůraznil potřebu nepřehlíţet dnešní německý poměr k československé německé menšině. V Henleinovi jako vůdci sudetských Němců správně viděl instrument, kterým by Německo mohlo vykonávat nátlak na československou politiku. V souvislosti s německým nebezpečím pak Krofta zdůraznil, ţe pro ČSR bude lépe, kdyţ se vedle Polska, Francie a Anglie, můţe opřít také o Sovětský svaz.140

138

AMZV, Praha, PZ-Řím 1936, periodická zpráva č. III. Originál, strojopis. Československá zahraniční politika v roce 1936. Svazek II. Dejmek, Jindřich; Němeček, Jan (editoři). Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2003. Zpráva č. 371, s. 86-89. 140 Československá zahraniční politika v roce 1936. Zpráva č. 375, s. 93-95. 139

38

Přestoţe se 6. a 17. října 1936 objevily ve zprávách z italského vyslanectví určité neshody141 mezi Německem a Itálií, vše jiţ směřovalo k Cianově cestě do Berlína a za Hitlerem na Berghof. Dvacátý říjen pak jiţ přinesl zprávu z tisku, ve které Duceho mluvčí Virginio Gayda uvedl nadcházející cestu ministra Ciana do Německa. Jak sám Gayda informoval: „Tato cesta má zřejmý a značný politický význam. Minula doba formálních návštěv a zdvořilostních schůzek. Politika obou realistických a aktivních států, jako jsou Italie a Německo, se projevuje v konkrétní akci a nikoli v prázdných slovech. Schůzka mezi Italií a Německem má za základ příbuznost reţimů obou národů, konvergenci jejich zájmů v mnohých podstatných problémech, paralelismus jejich posic evropských, pevnost jejich vnitřních národních organisací, jeţ jim umoţňuje pevně stanovit politické směrnice a chránit je před sezonními změnami parlamentních vlád. Schůzka nemá na mysli utvoření bloků ani zastrašovací gesta.“142 Gayda pokračoval v podobnému duchu, ale uvedl také, ţe nechce předbíhat berlínským rozhovorům. Znovu potvrdil, ţe sblíţení obou států má na svědomí především politika Společnosti národů, ve které obě mocnosti vidí překáţku jejich ţivotních zájmů.143 Dne 22. října informoval vyslanec Chvalkovský, ţe Cianova návštěva je mnohem důleţitější, neţ Hitlerova návštěva Mussoliniho v Benátkách z roku 1934. Celý německo-italský vztah je od té doby vztahován především k postojům vůči Sovětskému svazu. Pokud v roce 1934 stál Mussolini v opozici vůči Hitlerovým útokům na SSSR, nyní se jiţ zařadil po jeho boku. Obdobně zpráva hovoří i o vztazích v Podunají. Zde se politiky obou států harmonizovaly a nynější jednání v Německu mají za úkol především precizovat dlouhodobější společná rozhodnutí obou zemí.144 Přímý komentář výsledků italské cesty po Německu přinesl jiţ 25. říjen. Vyslanec Chvalkovský představil ve své zprávě další komentář Mussoliniho mluvčího Gaydy. Uvedl, ţe Cianovou návštěvou Hitlera v Berchtesgadenu se projevila významná manifestace, která sama o sobě dostatečně vymezuje význam a vysoký stupeň účinnosti německo-italské spolupráce. Uznání italského císařství v Habeši pak mělo podle Gaydy hned tři významy: „1) zdokonaluje a povznáší politické styky mezi Italií a Německem, protoţe je zbavuje jakéhokoli sporného bodu, byť i rázu formálního, 2) potvrzuje a uznává politický výsledek italské války v Africe, čili definitivní hotovou událost a tím uznává komplex aspirací a 141

AMZV, Praha, PZ-Řím 1936, běţné zprávy č. 164 a 169. Originály, strojopisy. První ze zpráv uváděla určité rozhořčení německé strany, které způsobila devalvace italské liry. Zpráva ze 17. října pak vyzněla v tom smyslu, ţe ani jedna ze zemí si nechce svým postojem pokazit vztahy s Británií v souvislosti s jednáním o nové Locarno. 142 AMZV, Praha, PZ-Řím 1936, běţná zpráva č. 170. Originál, strojopis. 143 Tamtéţ. 144 Tamtéţ, běţná zpráva č. 173. Originál, strojopis.

39

potřeb italských, 3) pro Italii je realistickým precedentem, podle něhoţ se bude měřiti chování jiných států, jeţ dosud kolísá mezi zbytky ţenevismu a tajnými vypočítavými záměry.“145 Výraznou část svého komentáře Gayda věnoval locarnskému bezpečnostnímu uspořádání, které podle něj jiţ nemůţe dobře řešit nastalou situaci. Kritizoval francouzskosovětský pakt, stejně tak jako aktivity Anglie. Opět vyjádřil nedůvěru v celou Společnost národů, ve které Německo ani Itálie nevidí budoucnost. Ve stejném duchu, jak jiţ bylo uvedeno výše, potvrdil postoje ke španělské občanské válce a k Podunají. Svůj komentář k Cianově cestě pak ukončil prohlášením, ţe oba státy směřují k hospodářské soběstačnosti, avšak je téţ jejich zájmem spojiti svá národní hospodářství. Výsledky, jichţ bylo docíleno v Berlíně, neohroţují nikoho, nýbrţ ukazují nové a jistější cesty ve zmatku politických směrů.146 Dne 26. října byla z Říma odeslána další zpráva, ke které bylo přiloţeno Cianovo komuniké, které bylo rozebráno jiţ výše. Samotná zpráva se věnovala nejdůleţitějším aspektům italsko-německých jednání a opakovaně zdůrazňovala nejdůleţitější pasáţe. Gayda v Itálii opět zdůraznil, ţe k destruktivním tendencím v Evropě je řazen především komunismus, proti kterému se rozhodně zdvíhá fašistická Itálie a nacionálněsocialistické Německo. Oba státy se prý staví proti politice bloků a proti ţenevské paktománii. Neurath s Cianem tak nepotřebovali nějakého zvláštního úsilí, aby souhlasně konstatovali, ţe Locarnský pakt, má-li být obnoven, nemá utrpěti přítěţí francouzského paktu se Sověty.147 To samozřejmě nepřímo naznačilo, ţe jednání o novém Locarnu se nejen protáhne, ale jeho realizace v blízké době je velmi ohroţena. Ve vztahu k podunajské oblasti pak Itálie Německu přiznala jeho oprávněné zájmy a Řím svým postupem v obchodních jednáních se státy Malé dohody dokazuje, ţe si přeje navrátit se ke korektním a srdečným vztahům.148 Po návratu Ciana do Říma, byl tento politik pochopitelně v permanenci ze strany tamních zahraničních zástupců. Výjimku

netvořil

ani

československý

vyslanec

Chvalkovský, který s italským zahraničním ministrem vedl rozhovor a 30. října o něm informoval Prahu. Hlavním důvodem k tomuto setkání bylo samozřejmě potvrzení informací, které byly o německé cestě získány. Ciano československému zástupci řekl, ţe italské zahraniční politice nejde o nic jiného, neţ o rozumné realistické a hlavně rychlé uspořádání naléhavých evropských otázek. K tomu mělo dojít cestou dorozumění a po liniích nejmenšího odporu. Dále Ciano uvedl, ţe v Berlíně a na Berghofu se nejednalo o 145

AMZV, Praha, PZ-Řím 1936, běţná zpráva č. 174. Originál, strojopis. Tamtéţ. 147 AMZV, Praha, PZ-Řím 1936, běţná zpráva č. 175. Originál, strojopis. 148 Tamtéţ. 146

40

ničem, co by nemohl sdělit všem zainteresovaným stranám. V řadě problému řešených v Německu prý bylo dosaţeno shody velmi snadno a rychle. Jak uvádí Chvalkovský, je zajímavé, jak s ním Ciano mluvil v záleţitosti společného postupu s Německem proti bolševismu. Kdyţ o stejné záleţitosti hovořil Ciano se zástupcem Rumunska, pouţil prý mnohem ostřejší formu vyjádření. Vedle toho se také Ciano československému vyslanci nezmínil o společné německo-italské politice proti komunistické propagandě, o které předtím mluvil s velvyslancem Francie. Otázce Podunají prý nebyla věnována zvláštní pozornost. S odkazem k římským protokolům a německo-rakouské smlouvě se tomuto konstatování nejspíše dalo věřit. Obě mocnosti v těchto dřívějších ujednáních nepochybně upravily vztahy k podunajským státům ke své spokojenosti. Ve vztahu ke státům Malé dohody byl Chvalkovský ujištěn, ţe si Itálie přeje zlepšení styků. Italský ministr se však netajil tím, ţe aby k tomu došlo, musí z československé strany dojít k opravdu přátelskému činu. Tím by bylo zejména uznání římského impéria v Habeši. Rozhovor s Cianem pak ukončilo jeho konstatování, ţe dorozumění mezi Berlínem a Římem mělo by býti objektivně hodnoceno jako dosud největší krok k opravdové dohodě mezi západními velmocemi.149 To, ţe se dohodly pouze dvě mocnosti, které nespolupracují se zbytkem světového společenství, však Ciano pominul. O této skutečnosti a objektivním hodnocení nastalé situace měli v Černínském paláci nepochybně své „objektivní“ mínění. Evropskou situaci na konci října svou periodickou zprávou z Berlína výstiţně charakterizoval vyslanec Mastný. O německo-italském sblíţení se vyjádřil tak, jako by nikdy nebylo bývalo mobilisace na Brenneru, našly obě strany pro vzájemný styk nadbytek důvodů. Ještě za habešské války ozbrojené Italii nevadilo, ţe Německo zavedlo dvouletou sluţbu. I zde pomohl argument bolševického nebezpečí. Ani škody, které Německu vznikly z italské devalvace, neochladily nové přátelství.150 3. 3. Listopad 1936 Dva dny po Mussoliniho projevu přišla jasná zpráva z jugoslávského vyslanectví. Přestoţe se italský diktátor obrátil s přátelskou nabídkou k tomuto malodohodovému státu, v oficiálních kruzích prý panovala veliká rezerva a nedůvěra. Československý vyslanec Girsa informoval Prahu, ţe z Říma do Bělehradu jde cesta jen přes Malou dohodu.151 Další

149

AMZV, Praha, PZ-Řím 1936, běţná zpráva č. 176. Originál, strojopis. AMZV, Praha, PZ-Berlín 1936, periodická zpráva č. III. Originál, strojopis. 151 Československá zahraniční politika v roce 1936. Zpráva č. 399, s. 140. 150

41

Girsův telegram, který byl napsán také 3. listopadu 1936, charakterizoval italskojugoslávský poměr v posledních měsících jako značné zlepšení – správněji řečeno uklidnění. I přes oteplení vztahů těchto dvou adriatických států však Jugoslávie v Mussoliniho řeči spatřovala především chytráctví. Girsa pak Prahu dál uklidňoval, ţe byl při všech rozhovorech s jugoslávskými politiky ujišťován o neměnnosti bělehradské zahraniční politiky.152 Německá strana se o výsledcích cesty italského ministra otevřeněji vyjádřila aţ poté, co tak učinil Ciano. Německý velvyslanec von Hassel Chvalkovskému potvrdil, ţe mezi Římskými protokoly a německo-rakouskou dohodou není ţádná kontradikce. O Podunají se prý skutečně mluvilo málo a spíše hospodářsky neţ politicky. Je zajímavé, ţe jak si údajně všimly některé osoby z diplomatického sboru v Římě, vrátil se Ciano z Berlína „vyměněn, nervóznější a nepřístupnější“.153 Zda to bylo způsobeno tím, ţe od Němců získal zvláštní informace, které, jak Chvalkovský poznamenal, se obyčejnou diplomatickou cestou ztěţka dají předat, je otázkou. Von Hassel dále československému vyslanci potvrdil, ţe Němci nepřipustí v ţádné formě aplikaci nového Locarna na východní Evropu. Byli ochotni diskutovat jen o zabezpečení hranic Francie, jak tomu bylo u první Locarnské smlouvy. V tomto postoji se prý shodují nejen s Itálií, ale také s Belgií a Anglií. Svou zprávu Chvalkovský uzavřel von Hasselovým přesvědčením, ţe zásluhu na obratu italské politiky k Jugoslávii má z velké části Bělehrad, který se snaţí o dobré vztahy s Berlínem.154 Dne 5. listopadu informoval Mastný o svém rozhovoru s německým státním tajemníkem Dieckhoffem. I on potvrdil, ţe za Cianovy návštěvy nebyl písemně přijat ţádný pakt mezi oběma státy. Dieckhoff odkázal na komuniké italského ministra, ve kterém bylo vše, co se z důvěrných rozhovorů dalo prezentovat veřejnosti. Pochopitelně také na německé půdě byl československý vyslanec spraven o tom, ţe na nové Locarno přistoupí Německo jen za předpokladu, ţe bude řešit výhradně západní Evropu. Dieckhoff i přes výše zmíněné tvrzení o neexistenci jakéhokoli paktu konstatoval, ţe poměr Německa a Itálie jest nyní skutečnou zájmovou spoluprací, v níţ Německo zůstane ve stálém kontaktu.155 Mastný poznamenal, ţe mu byla několikrát připomenuta důvěrnost rozhovorů, kvůli které nemohl Dieckhoff zacházet do detailů. Svou zprávu Mastný zakončil informací, ţe v berlínském diplomatickém sboru kolují podezření o hloubce německo-italské 152

Československá zahraniční politika v roce 1936. Zpráva č. 401, s. 142-143. AMZV, Praha, PZ-Řím 1936, běţná zpráva č. 180, Originál, strojopis. 154 Tamtéţ. 155 AMZV, Praha, PZ-Berlín 1936, běţná zpráva č. 96. Originál, strojopis. 153

42

spolupráce. Obecně se mělo prý za to, ţe úmluvy šly tentokrát mnohem dále a ţe oba státy se dohodly o společném programu s utajovanými podrobnostmi. Mastný nakonec vylíčil Mussoliniho pozici v nastalé spolupráci. Ten se prý sotva angaţoval do té míry, aby si svázal ruce v manévrování ve střední Evropě, a ţe téţ za uznání impéria Habeše sotva platil víc, neţ kolik bylo nezbytně třeba.156 Z podobných názorů by se mohlo zdát, ţe Mussolinimu se v této době stále přičítal téměř větší vliv neţ Hitlerovi. Je moţné, ţe tuto pozici měl vybudovanou díky dlouhodobější spolupráci na evropské půdě. K tomu však musíme bezpochyby přičíst i jeho odváţné projevy, ve kterých leckdy předčil Hitlera a také stále formální účast Itálie ve Společnosti národů. O nedůvěře v Mussoliniho upřímnost mluvil s Girsou sám jugoslávský premiér Stojadinović. Přiznává sice, ţe se italsko-jugoslávské vztahy přinejmenším uklidnily, na druhou stranu však od Itálie očekává skutky a nejen přátelská slova. Stojadinović charakterizoval jugoslávské veřejné mínění takto: „Před dvěma lety Mussolini stejně efektně se vyslovoval o poměru k Jugoslávii a brzo na to následovalo zavraţdění krále Alexandra v Marseille157. Teď nám Mussolini znovu slibuje přátelství, uvidíme, jaká pohroma nás tentokrát očekává.“158 Proti italskému útoku na Společnost národů a podporu maďarského revizionizmu pak Stojadinović vyslovil formulaci, ţe československé a rumunské hranice jsou také hranicemi jugoslávskými. Tím opět potvrdil, ţe Malá dohoda zůstává pro Jugoslávii nejdůleţitějším prvkem zahraniční politiky, ačkoli její postupný rozklad jiţ nabíral na obrátkách. Poměrně dlouhý telegram vyjadřující se k německo-italským jednáním a Mussoliniho projevu přišel také z Vídně. Vyslanec Veverka informoval, ţe Rakousko a Maďarsko vyjádřily ţivou spokojenost nad rozhodnutím italské a německé vlády, které chtějí jednat o problémech v Podunají v duchu přátelské spolupráce. Veverka dále uvedl, ţe Ciano odjel z Německa silně ovlivněn zejména německou vojenskou mocí. Očekávalo se, ţe jeho nadšení se přenese také na Mussoliniho. Československý vyslanec se samozřejmě vyjádřil také ke snahám obou mocností získat v Rakousku hospodářskou hegemonii. Zde lze z Veverkovy zprávy jasně vyčíst, ţe Mussolinimu se jen těţko podaří prosadit, pokud k tomu nedá souhlas německá strana. Ta však měla s Rakouskem své úmysly a italský vliv v Rakousku více neţ nahrazovala. Svou zprávu vyslanec shrnul tak, ţe pokud se má zabránit německé hegemonii v Podunají a především v Rakousku, bude potřeba garancí 156

AMZV, Praha, PZ-Berlín 1936, běţná zpráva č. 96. Originál, strojopis. Atentát po němţ 9. října 1934 v Marseille zemřeli jugoslávský král Alexandr I. a francouzský ministr zahraniční věcí Louis Barthou. Vliv na provedení atentátu je přičítán Itálii a Maďarsku. 158 Československá zahraniční politika v roce 1936. Zpráva č. 411, s. 152-153. 157

43

západu a Itálie. K té se pak musí přistupovat tak, aby nebyla odpuzena od další spolupráce.159 Německo-italská jednání měla pro střední Evropu zcela jednoznačný význam. Mussolini si zde s Hitlerem rozdělili sféry svého vlivu. Chvalkovský 20. listopadu informoval, ţe hrabě Ciano von Neurathovi navrhoval takovéto rozdělení vlivu: Německu by připadlo v převáţné míře Československo, o maďarské, rakouské a rumunské hospodářství by se pak obě mocnosti rozdělily v poměru 50:50. V Jugoslávii měl být zachován obdobný poměr s tím, ţe Německo svou konkurencí nemělo zmenšovat podíl Itálie na jugoslávském exportu. Tyto pověsti, jak je označil sám Chvalkovský, předával do Prahy k lepšímu posouzení a s veškerou opatrností.160 Mimo to dodal, ţe se o Cianových návrzích zmiňoval sám německý velvyslanec von Hassel a prohlásil je z německého pohledu za nevyhovující.161 Dne 24. listopadu vysvětloval vyslanec Chvalkovský určitou italskou opatrnost vůči prohlubování vztahů se střední Evropou. Ta byla prý zapříčiněna tím, ţe nový přátelský německo-italský poměr neměl být ihned podroben zatěţkávací zkoušce v podobě „soupeření“ o státy střední Evropy. Vůči Malé dohodě, respektive jejím státům, byla Itálie poněkud rozdělena. Jugoslávii nabídla přátelství, Rumunsku podle ní nehrozí revize hranic, kdyţ se rozumně dohodne s transylvánskou maďarskou menšinou. Nejoţehavější problém byl viděn v Československu. Po návratu Ciana bylo na italském ministerstvu zahraničí prohlašováno, ţe nejde jenom o menšinu maďarskou, ale i německou a nadto o pronikání bolševismu k německým hranicím – a podle německého velvyslance – uţ i do Rakouska.162 Vliv nacistické propagandy byl v tomto italském prohlášení více neţ zřejmý. Koncem listopadu 1936 se ve zprávách z československých vyslanectví začalo častěji objevovat Japonsko163. Bylo to především díky vzájemnému uznání italského impéria v Habeši a japonského loutkového státu v dobytém Mandţusku a také vzniku Paktu proti Kominterně. Ten sjednalo Německo s Japonskem 25. listopadu. Japonsko se tak stalo třetím státem, které se přiřadilo k budoucí válečné Ose Berlín-Řím-Tokio. Dne 29. listopadu přišla do Prahy zpráva o tom, ţe Itálie se nyní nechystá k protikomunistickému paktu připojit.164 O italském protibolševickém postoji, ovlivněném zcela jednoznačně 159

Československá zahraniční politika v roce 1936. Zpráva č. 426, s. 171-176. AMZV, Praha, PZ-Řím 1936, běţná zpráva č. 189. Originál, strojopis. 161 Tamtéţ. 162 AMZV, Praha, PZ-Řím 1936, běţná zpráva č. 191. Originál, strojopis. 163 AMZV, Praha, např. PZ-Řím 1936, běţné zprávy č. 192 a 193 a tamtéţ PZ-Berlín 1936, běţná zpráva č. 100. Vše originály, strojopisy. 164 AMZV, Praha, PZ-Řím 1936, běţná zpráva č. 194. Originál, strojopis. 160

44

Německem, však tou dobou uţ nebylo pochyb, a tak bylo pouze otázkou času, jak dlouho tato prvotní neochota potrvá. Je zajímavé, ţe německo-italským jednáním byla věnována mnohem větší důleţitost z italské strany. Svědčí o tom i počet zpráv z italského vyslanectví, které jednoznačně přečíslily ty z Německa. Celkově se italská strana jevila jako otevřenější k poskytování informací jak veřejnosti, tak diplomatickým sborům. Tato aktivita byla pochopitelná i z toho důvodu, ţe německo-italská jednání vycházela právě spíše z Mussoliniho zájmů.

IV. Reakce československé diplomacie Sbliţování totalitních států a následný vznik Osy měl nepochybný dopad na pozici Československa v Evropě. Zhoršila se jeho bezprostřední bezpečnostní situace, dostávalo se do stále větší politické izolace, pomalu se od něj odpoutávali západní i malodohodoví spojenci. Výrazný vliv na zhoršující se československou pozici měly jak zahraniční, tak vnitřní faktory. Západní spojenci v čele s Francií se pod vlivem mezinárodní situace uchylovali stále více ke snaze se s agresory domluvit a nevyvíjet vlastní přehnanou iniciativu. Velká Británie v průběhu roku 1936 ztratila o region střední Evropy zájem téměř úplně. Československu tak ze spojenců zbýval poněkud nevyzpytatelný Sovětský svaz a státy Malé dohody, ve kterých hospodářsky a posléze také politicky masivně intervenovaly státy Osy. Intenzifikace spojeneckých svazků se SSSR však nemohla být brána v úvahu. Ani Beneš, který se díval na styky se SSSR váţně a zmínil se o jejich prohloubení i v oblasti vojenské, nemohl ignorovat nebezpeční, které představovala nacistická propaganda.165 Vnitřní záleţitosti ČSR v popředí s menšinami Němců a Maďarů pak věci vůbec nepřispívaly. Všech těchto aspektů dokázalo Německo, které mělo na Československo dlouhodobý zálusk, s italskou pomocí vyuţít. Československu se neotevíralo příliš cest jak svou mezinárodní pozici zlepšit. Víceméně se nabízely pouze dvě moţnosti: snaţit se s pomocí Francie utuţit Malou dohodu nebo se domluvit s Hitlerem.

IV. 1. Rozklad Malé dohody Velmi významný podíl na jugoslávském a rumunském exportu získalo v druhé polovině třicátých let Německo. Hitler svým průnikem do hospodářství cizích států začal postupně ovlivňovat také situaci politickou. Československu se nedařilo výrazněji zlepšovat hospodářskou spolupráci, a tím trpěly také politické vazby se státy Malé dohody 165

Sládek, Zdeněk: Malá dohoda 1919-1938, s. 196.

45

a západem. Uţ od doby velké krize ČSR postupně ztrácela své dříve hodně privilegované postavení na balkánských trzích.166 Sílící tlak Německa do Podunají, jeho pokus o celní unii s Rakouskem i ztroskotání francouzských integračních pokusů přinutilo Prahu, aby ve snaze upevnit své zahraničněpolitické postavení začala systematicky pracovat na přeměně Malé dohody v politickohospodářský blok, který by si vydobyl respekt sousedů i velmocí.167 Hlavním negativem, které trhalo malodohodovou spolupráci byl fakt, ţe ČSR nebyla schopna odebírat tolik zemědělských produktů, aby umoţnila svým spojencům krýt dovoz průmyslových výrobků. To vedlo k neochotě do těchto států investovat a přinášelo sebou další finanční problémy pro všechny strany.168 Uţ léto 1936, kdy se konala konference Malé dohody, přineslo určité náznaky drolící se jednoty. Všechny delegace sice oficiálně prezentovaly Malou dohodu jako pevný a nerozdělitelný svazek států schopný komukoli konkurovat, realita však byla poněkud jiná. Jugoslávský princ Pavle povaţoval za nejaktuálnější nebezpečí Mussoliniho politiku. Dokonce sám varoval před hrozbou spojenectví Itálie s Německem, která se vyplnila za několik málo měsíců. Prezident Beneš byl prý příjemně překvapen po rozhovorech s rumunským králem Carolem, o kterém si však neopomněl poznamenat, ţe „má sklony mussoliniovské, imponuje mu hitlerismus … a některé teorie zjevně od fašismu a hitlerismu přejímá“.169 Zdálo se, ţe se blíţí i uzavření spojenecké smlouvy rumunsko-sovětské dle československého vzoru, která by jednoznačně posilovala postavení nejen Rumunska, ale také ČSR. Benešovo úsilí prosadit jednotný pakt proti jakémukoli nepříteli však narazil na námitku jugoslávského prince, ţe „bychom popudili proti sobě Německo“, přičemţ premiér Stojadinović prohlašoval, ţe hospodářská spolupráce s ním je pro Bělehrad ţivotní otázkou.170 Srpen 1936 pak přinesl zásadní změny v rumunské vnitřní politice, které vedly k opuštění námluv se Sovětským svazem. Dosavadní ministr zahraničí Titulescu, dlouhodobý zastánce kolektivní bezpečnosti a malodohodové spolupráce, byl nahrazen Viktorem Antonescem. Ten svým spojencům ihned oznámil, ţe na dosavadní rumunské zahraniční politice nebude nic měněno. Čas však ukázal, ţe sílící tlaky Němců a také Poláků, kteří si nepřáli rumunsko-sovětskou smlouvu,

166

Klimek, A; Kubů,E.: Československá zahraniční politika 1918-1938, s. 69. Československo a střední Evropa v meziválečném období: věnováno 75. ţivotnímu jubileu prof. PhDr. Alice Teichové ... : Die Tschechoslowakei und Mitteleuropa in der Zwischenkriegszeit. Pátek, Jaroslav (editor). Praha: Karolinum, 1996, s. 86. 168 Tamtéţ. 169 Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata, s. 40. 170 Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí koruny české, sv. XIV., s. 412. 167

46

hrály podstatnější roli.171 To, ţe se Československo z podobných trendů vymykalo, nebylo jen zásluhou důslednosti jeho diplomacie, nýbrţ téţ důsledkem rostoucí izolace a vlastně rovněţ sílící nemoţnosti smysluplně zahraničněpoliticky manévrovat.172 V září 1936 se konala schůzka Stálé rady Malé dohody v Bratislavě. I tady Jugoslávie dala najevo, ţe se nehodlá angaţovat v otázkách, které se jí přímo netýkají. Rumunsko zaujalo zdrţenlivější, ale vesměs podobný postoj. Benešovy vize o Malé dohodě jako o klenbě nad Evropou, která ji bude chránit před konfliktem se tak začaly rozpadat. Jeho cesty do Bukurešti a na jaře 1937 do Bělehradu potvrdily vliv mezinárodněpolitických okolností, které začínaly stále více limitovat reálné moţnosti československé zahraniční politiky.173 Československá diplomacie v průběhu roku 1936 vyvíjela snahy, které by vedly k uzavření třístranné smlouvy mezi státy Malé dohody. Československý podnět přiměl také francouzskou politiku, aby se od listopadu 1936 snaţila o uzavření spojeneckých smluv. Francie dokonce souhlasila, ţe o obou paktech, tj. o paktu mezi Francií a státy MD a o paktu mezi malodohodovými státy navzájem, je ochotna jednat současně. Jugoslávie a Rumunsko však francouzské straně nedůvěřovaly. Obávaly se, ţe Francouzi nedodrţí své závazky a oni tak budou vystaveni útokům ze strany států Osy. Tato nedůvěra ve francouzskou politiku byla po událostech předchozích měsíců více neţ opodstatněná. Na Francii navíc tlačila britská vláda, aby ve střední Evropě jiţ neposkytovala garance. ČSR podle Britů před německým vlivem jiţ nešlo uchránit a také Jugoslávii a Rumunsku bylo doporučováno, aby se s Němci dohodly.174 Touto dosti nereálnou moţností Britové střední a jihovýchodní Evropu de facto odepsali. Co se týče případného nového paktu Malé dohody, o který se snaţila československá diplomacie, vyjádřil se o něm při rozhovoru s vyslancem Girsou Stojadinović. Dne 19. prosince 1936 uvedl, ţe „by v nynější době způsobil velké zneklidnění v celé Evropě a především ovšem v Německu a Itálii, které by jasně pochopily, ţe je to akt mířený proti nim. Takovéto zneklidnění bych povaţoval v dnešní době za škodlivé pro zachování míru…“.175 Jugoslávii malodohodové spojenectví připadalo málo účinné. Chtěla se vyvarovat konfliktů s mocnostmi ve střední Evropě, ve které neměla své ţivotní zájmy. K výraznému ochlazení československo-jugoslávských vztahů došlo na jaře 1937. Dlouho odkládané 171

Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata, s. 40-42. Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí koruny české, sv. XIV., s. 412-413. 173 Prezident Beneš v letech 1935-1938. Vašek, Richard (editor), s. 54-56. 174 Sládek, Zdeněk: Malá dohoda 1919-1938, s. 198-199. 175 Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata, s. 44. 172

47

schůzce MD konané v Bělehradě totiţ předcházelo uzavření jugoslávsko-italské smlouvy. Ta znamenala jednoznačné porušení organizačního paktu Malé dohody z roku 1933. Československé představitele však více neţ samotná smlouva rozhořčilo, jakou formou a postupem k ní došlo. Stojadinović jugoslávské jednání s Itálií „omlouval“ tím, ţe italská strana neodkladně naléhala, a ţe byl tento postup naprosto výjimečný.176 Na přímý dotaz, zda můţe Československo s Jugoslávií počítat v případném středoevropském konfliktu, dali jugoslávští představitelé Benešovi jasně najevo, ţe se hodlají angaţovat jen vůči Maďarsku a jiné otázky budou řešit podle vlastní úvahy.177 Obdobný proces odklonu od Malé dohody probíhal i v Rumunsku. Král Carol byl obklopen germanofilskými kruhy, působila zde fašistická Ţelezná garda a Rumunsko dostávalo politické nabídky z Německa a Polska. Vedle Titulescova pádu to vedlo k odvratu od Malé dohody. Rumuni sice nepřetínali spolupráci s Československem a Francií úplně, ale bylo zjevné, ţe se čím dál více otáčejí na Berlín a Varšavu. Od konce roku 1936 tak začalo německé úsilí o rozvrácení malodohodového bloku přinášet ovoce. Británie s Francií v této situaci zaujaly značně defenzivní stanoviska. Přes sympatie veřejného mínění se prý nedá očekávat, „ţe by Anglie mohla Československu v případě válečného konfliktu přinést nějakou konkrétní pomoc“.178 Francouzi se pak spokojili s prohlášením, ţe je třeba „snaţiti se co nejhorlivěji, aby se dospělo k smluvnímu poměru s Německem stejně tak na západě jako na východě, a tu hlavně s Československem“.179 Není divu, ţe v takovéto nezáviděníhodné situaci, se Československo snaţilo vylepšit svou pozici také přímým jednáním s největším a zároveň nejobávanějším sousedem. Německo samo dalo podnět k přímým rozhovorům.

IV. 2. Československo-německá jednání Prezident Beneš se snaţil poměr vůči našemu západnímu sousedovi zlepšit mimo jiné svými cestami po republice. Zásadní projev pronesl v Liberci v srpnu 1936. Z velké části byl mířen k německým posluchačům a německé komunitě v ČSR vůbec. O špatné pozici Československa se v souvislosti s Benešovými projevy vyjádřil sovětský vyslanec Alexandrovskij. Velmi výstiţně charakterizoval československé postavení: „Územně jste Německu nevzali nic, ale politicky a strategicky všechno… Německo a Itálie se chtějí rozdělit o střední Evropu. Hitler uplatnil svůj vliv uţ všude: v Polsku, v Rakousku, v Itálii, 176

Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie Kamil Krofta, s. 107. Prezident Beneš v letech 1935-1938. Vašek, Richard (editor), s. 62-63. 178 Olivová, Věra: Dějiny první republiky, s. 209. 179 Tamtéţ. 177

48

na Balkáně. Jediná země, která… trhá souvislý celek německého vlivu, je Československo. Snad nemyslíte, ţe Hitler ustoupí od svého úmyslu ovládnout střední Evropu? Protoţe chápe, ţe by násilný postup vůči Československu znamenal konflikt světový, jde na to mírovou cestou.“180 Uţ na jaře 1936 bylo vyslanci Mastnému naznačeno, ţe sám Hitler má zájem na přímé dohodě s ČSR. Přípravou a provedením těchto sondáţí nepověřil říšské ministerstvo zahraničí, které vedl von Neurath, ale tzv. Byro NSDAP pro zahraniční politiku vedené budoucím zahraničním ministrem Joachimem Ribbentropem. Do čela tajné delegace byl postaven syn známého spoluzakladatele geopolitiky Albrecht Haushofer a Maximilian von Trauttmannsdorff. Haushofer byl představen Mastnému jako důvěrník kancléře Hitlera a díky jeho iniciativě byla na 13. listopad 1936 sjednána tajná schůzka s prezidentem Benešem v Praze.181 Významným dochovaným dokumentem je zápis prezidenta ČSR182, který zaznamenal počátky a průběh těchto důvěrných rozhovorů o československoněmeckých vztazích. Hrabě Trauttmannsdorff s Haushoferem začali rozhovor s prezidentem prosbou, zda se můţe mluvit také o otázce nejoţehavější – tedy o německé menšině v ČSR. Beneš odkázal na jedenáct let starý rozhovor s německým kancléřem Gustavem Stresemannem v Locarnu. Uţ tam byla otázka německé menšiny povaţována výsadně za interní záleţitost republiky. Prezident proto uvedl, ţe ani teď není jednání o této otázce moţné předtím, neţ se nevyřeší zahraničněpolitické vztahy obou států. Oběma německým diplomatům nezbývalo neţ souhlasit. Haushofer započal rozpravu tím, ţe v obou státech existují určité „starosti“ (Sorgen). Na straně německé to jsou československá spojenectví na západě a východě a na československé straně jsou to obavy z německých úmyslů vůči ČSR. Kancléř Hitler ve svých prohlášeních prý naznačil, zda-li by nebylo moţné stanoviska Německa a ČSR nějak vyjasnit. Beneš souhlasil, ţe mezi oběma státy skutečně existují neshody. Předem však poznamenal, ţe v československé politice nehraje ţádnou roli otázka reţimu. Prezident zdůraznil, ţe nemá ţádné předsudky a nebude se míchat do vnitřních věcí jiné země. Nepochybně chtěl oba německé zástupce přesvědčit, aby se ani oni nemíchali do vnitřní politiky ČSR. Jednání pokračovalo Benešovým výkladem o Rakousku a případném anšlusu. Uvedl, ţe samostatné Rakousko je pro ČSR výhodnější a zároveň nechtěl, aby to německá

180

Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí koruny české, sv. XIV., s. 413-414. Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata, s. 47-48. 182 Československá zahraniční politika v roce 1936. Zpráva č. 435, s. 198-204. 181

49

strana chápala jako nepřátelství. Stejně tak byl Beneš proti rakouskému příklonu k Itálii, které by podle něj vedlo k intrikám v Chorvatsku. V otázce restaurace Habsburků pak Haushofer podotkl, ţe jsou stanoviska obou stran blízká a ţe tato otázka z nás činí téměř spojence. Diskuze se poté věnovala jednáním o nové Locarno a československým spojeneckým smlouvám. Prezident Beneš Němcům vysvětlil svá stanoviska a jak si poznamenal, měl dojem, ţe na ně silně zapůsobil. Poté se němečtí zástupci dotázali na věc zcela zásadní. Jejich dotazy vycházely z Benešova libereckého projevu. Zajímalo je zejména to, jak

mají rozumět tomu, ţe

dohoda s Německem musí respektovat československé závazky a můţe být dojednána jen se souhlasem ostatních. Další dotaz směřoval k tomu, jak má být případná československoněmecká smlouva vázaná na Locarno. Prezident vysvětlil, ţe smlouva musí býti uzavřena jen v dohodě s našimi přáteli a s jejich vědomím. Nechci dělat nic jako Polsko. Nebudeme to dělat proti nikomu a za zády někoho. … Spojení s Locarnem si představujeme tak, ţe by, asi tak jako při prvním Locarnu, to bylo všechno vzato na vědomí, bylo to předkládáno kaţdému, i kdyţ jsme nejednali současně. Neklademe podmínky nějakého jiného zvláštního spojení, neţ bylo poprvé.183 Beneš posléze vyvrátil německé námitky spojené s postojem SSSR k případné smlouvě. Oba muţi podle Beneše projevili spokojenost s jeho výkladem a naznačili, ţe případná dohoda by měla formu paktu o nonagresi. Rozhovor skončil zmínkou o Henleinovi, kterého prý ani německá strana nehájí. Z časových důvodů byla schůzka ukončena a uţ se nedostalo na německou menšinu. Tu řešili němečtí zástupci následujícího dne s ministrem Kroftou. Po návratu do Berlína navštívili vyslance Mastného a projevili nad rozhovory spokojenost. Tu s nimi údajně sdílel také Hess a Hitler a bylo naznačeno, ţe brzy dojde k pokračování rozhovorů. Ke druhé schůzce došlo 18. prosince 1936 a i o ní se dochoval zápis184. Oba němečtí delegáti prezidentovi potvrdili Hitlerův souhlas s dosavadním jednáním. V nynější rozpravě by prý chtěli probrat zbylé otázky a pokusit se shrnout celé jednání do podoby, která by umoţňovala dohodu mezi Německem a ČSR. Dotaz německých zástupců opět směřoval nejprve k německé menšině v Československu. Prezident Beneš znovu odvětil, ţe je to otázka čistě vnitřní. Pokud se o ní bude bavit, tak pouze formou přátelského rozhovoru a ne formou oficiálních a závazných jednání. Beneš pokračoval tím, ţe ve smlouvě s Německem by měla hrát významnou roli hospodářská spolupráce, kterou spojil s německou protibolševickou 183 184

kampaní.

Uvedl,

ţe

Československo

není

v ţádném

případě

Československá zahraniční politika v roce 1936. Zpráva č. 435, s. 202. Tamtéţ. Zpráva č. 486, s. 284-291.

50

zbolševizováno a ţe si přeje, aby ani Německo nebylo ohroţeno tímto nebezpečím. Boj proti bolševizmu měl podle Beneše stát především na hospodářském základě. Nejširší prostor dostala v rozhovoru pochopitelně národnostní otázka. Prezident znovu odkázal na to, co bylo řečeno v jeho projevu v Liberci. Poukazoval na německou neinformovanost o československých poměrech a kritizoval nacistické stranické kampaně. Beneš vyzdvihl československou ústavu, která je jednou z nejspravedlivějších v Evropě. Trauttmannsdorff s Haushoferem vznesli několik námitek. Zajímali se o československou školskou politiku a další aspekty, které podle nich vedou k „čechizaci“ pohraniční. Beneš odvětil, ţe toto jsou hlavní teze Henleinovy politiky. Prezident odmítl, ţe se jedná o řízený proces. Popsal ho jako sociologický, hospodářský a politický nezadrţitelný proces, který má hluboký základ ve vývoji a poměrech v našem státě. Německým delegátům bylo sděleno několik konkrétních čísel a faktů, se kterými museli souhlasit185. Prezident zápis o poradě opět doplnil vlastními komentáři a uvedl, ţe němečtí vyslanci byli zjevně ovlivněni henleinovskou propagandou. Měl však dojem, ţe svými otevřenými a kategorickými výklady vyvrátil jejich přesvědčení o Henleinových polopravdách a lţích. Konečná fáze rozhovorů se pak věnovala samotné formě a obsahu připravované smlouvy. Po dotazu, co konkrétně by si německé vláda přála a jak se dívá na dohodu, co se týče formy a obsahu, byly prý Haushofer i Trautmannsdorff na rozpacích. Historik Dejmek to přisuzuje tomu, ţe oba jistě věděli o reálných Hitlerových postojích.186 Německá strana si přála nejen úplný pakt o neútočení (totalen Nichtangriffspakt), ale i to, aby na Německu nebyla uplatňována celá mašinérie Společnosti národů. V důsledku to znamenalo, ţe by Československo muselo opustit Společnost národů. Toho si byli němečtí zástupci vědomi a chápali, ţe pakt v takovéto formě není moţný. Beneš byl na tyto okolnosti připraven a po prostudování

dřívějších

dokumentů

Němcům

předloţil

vlastní

návrh.

Novou

československo-německou smlouvu viděl na základě, který představovala dohoda z 16. října 1925 podepsaná v Locarnu. Ta by měla být rozšířena a mělo by být zdůrazněno, ţe mezi ČSR a Německem nejsou ţádné konflikty. Politika obou států měla být zaloţena na korektních a slušných sousedských vztazích. Nejednalo by se sice o pravý pakt o neútočení, ale dohoda by vyjadřovala skutečný stav poměrů mezi oběma státy. Po chvíli váhání oba Němci souhlasili a Beneš se jich tedy dotázal na formu smlouvy. Očekával, ţe mu předloţí formu deklarace jako tomu bylo v případě německo-polské smlouvy a tak tomu chtěl 185

Např. Trauttmannsdorff potvrdil, ţe po rozhovoru s československým ministrem Zajíčkem musel uznat, ţe Němci mají ve školství 100% toho, co jim náleţí, a někde dokonce víc. (Československá zahraniční politika v roce 1936. Zpráva č. 486, s. 288) 186 Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata, s. 50.

51

předejít. Řekl, ţe mu jde o to, aby naše dohoda měla juristickou formu smlouvy a ne deklarace.187 Československý prezident nechtěl napodobovat jiné smlouvy, protoţe československo-německé vztahy jsou podle něj jiné neţ ostatních států. Kvůli tomu chtěl, aby měla smlouva trvalou a právní váţnost. Hitlerovi vyslanci osobně proti tomuto postupu nic neměli, ale uvedli, ţe nemají autorizaci ke konečnému vyjádření. Definitivní odpověď tak mohla zaznít aţ od Hitlera. Beneš v konci schůzky načrtl moţný obsah článků, které měl uţ také z části připraveny188. Obsah Benešem připravované smlouvy dobře vystihují jeho vlastní poznámky. „Účelem této smlouvy jest míti od Německa jasné ujištění, poskytující záruky závazku převzatého ve formě mezinárodního ujednání, ţe nehodlá přímo ani nepřímo podniknout útoku proti Československu. Jde v podstatě o smlouvu o neútočení. Její význam by byl, pokud jde o Československo, po výtce psychologický: smlouva by odstranila neklid, který v obyvatelstvu budí obava z války s Německem a odklidila by důvody, pro které Francie, Rumunsko a zejména Jugoslávie spatřují v Československu do jisté míry partnera ne zvláště ţádoucího…“.189 Přestoţe podle prvotních německých náznaků vše vypadalo, ţe opravdu dojde k uzavření bilaterální dohody, konečný výsledek měl v rukou pouze Hitler. Ten na počátku roku 1937 veškerá jednání rázně ukončil. Československo se nevzdalo svých dosavadních spojeneckých závazků s Francii, SSSR a Malou dohodou, coţ bylo předním zájmem Hitlerovy politiky. Československá strana se prostřednictví ministra Krofty ještě na počátku března 1937 snaţila dát najevo ochotu jednat, ale koncem tohoto měsíce po rozhovoru mezi Neurathem a vyslancem Mastným uţ bylo jasné, ţe jednání končí. Německá strana podmínila další jednání o československo-německé smlouvě především vypovězením smlouvy se SSSR a zásadní změnou postoje k sudetoněmecké menšině.190 To byly pro ČSR samozřejmě neakceptovatelné podmínky.

IV. 3. Alternativní koncepce zahraniční politiky Vedle oficiální zahraniční politiky, kterou Československo prosazovalo prakticky od vzniku republiky, se během druhé poloviny 30. let začaly objevovat i odlišné koncepce. Přispěla k tomu zejména celková evropská atmosféra a samozřejmě zhoršující se postavení

187

Československá zahraniční politika v roce 1936. Zpráva č. 486, s. 290. Návrh československo-německé smlouvy připravený prezidentem Benešem viz příloha. (fotokopie z Československá zahraniční politika v roce 1936. Dodatek A, s. 312-313) 189 Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata, s. 50. 190 Prezident Beneš v letech 1935-1938. Vašek, Richard (editor), s. 45. 188

52

ČSR, které se snaţily různé skupiny zlepšit. A pokud nepřinášely vlastní koncepce, vystačily si s kritikou současného stavu. Přestoţe Milan Hodţa zastával funkci premiéra, jako přední představitel agrárníků se snaţil také modifikovat Benešovu zahraniční politiku. Hodţa soustředil své aktivity především na úpravu vztahů s Rakouskem a Maďarskem. Tato podunajská iniciativa však byla značně narušena německo-rakouskou smlouvou. I přesto zejména Schuschniggovo Rakousko projevovalo o tuto spolupráci zájem. Druhá skupina v rámci agrárníků, která se snaţila iniciovat vlastní zahraničněpolitickou linii, byla vedena Rudolfem Beranem. Této skupině se podařilo znovu sblíţit strany, které v prosincových prezidentských volbách v roce 1935 navrhly vlastního kandidáta proti Edvardu Benešovi. Tento blok tvořený Beranovými

agrárníky, Hlinkovou

slovenskou

ľudovou stranou a

Henleinovou

Sudetoněmeckou stranou ţádal změnu dosavadní zahraniční politiky. Jejich hlavním cílem bylo prohloubení spolupráce s Polskem a uzavření smlouvy Německem.191 Problémem bylo, ţe zmiňovaným stranám nešlo aţ tak o zlepšení postavení Československa jako takového, ale spíše o vlastní prospěch vyplývající ze spolupráce s Německem. Henleinovy pohnutky k této spolupráci byly jednoznačné a i HSĽS v ní viděla kroky k suverénnějšímu Slovensku. Tato jejich odváţná koncepce naráţela hned na několik zcela zásadních problémů. Předně se nedalo očekávat, ţe poţadavky nespokojených sudetských Němců prosazením této zahraniční koncepce ustanou a v tom případě by nárůst jejich vlivu nemusela dobře snášet ani samotná agrární strana. Dalším těţko řešitelným problémem byly vztahy s tehdejším Polskem. Autoritativní polský reţim a nárokování si Těšínska československou a polskou politiku i nadále značně rozdělovaly. K výrazným proměnám docházelo během roku 1936 také v levé části politického spektra. Zejména v komunistické straně došlo k ţivelnému dění. Po Benešově amnestii se z Moskvy do ČSR vrátila Gottwaldova skupina. Její předák se v únoru 1936 opřel do dosavadní politiky československých komunistů, která podle něj byla příliš umírněná a odsoudil jí za její podporu demokratického reţimu v republice. Gottwaldova kritika nesla výrazné stopy korekce linie Komunistické internacionály provedené v Moskvě. Od dubna 1936, kdy Gottwald vytyčil novou komunistickou linii, se uţ strana neměla orientovat na „obranu demokracie a samostatnosti ČSR proti Hitlerovi“, ale hlavním cílem se stal obecně formulovaný boj proti fašismu.192

191 192

Olivová, Věra: Dějiny první republiky, s. 214. Tamtéţ, s. 214-215.

53

Jak jiţ bylo řečeno, došlo na přelomu října a listopadu k parlamentní diskuzi o zahraniční politice ČSR. Podnět k ní dala právě agrární strana v čele s Beranem, místopředsedou zahraničního výboru poslancem Ţilkou a ministrem národní obrany Machníkem. Agrárníci zde představili koncepci, podle níţ by mělo Československo oslabit vztahy se SSSR a naopak se snaţit upravit poměr k Polsku a nastolit trvalý poměr s Německem. Jejich iniciativa však narazila na většinu představovanou demokratickým blokem, která hájila dosavadní linii zahraniční politiky. Krofta, jako představitel této linie, parlamentní diskuzi svým projevem ukončil. Vyslovil se pro Hodţovu středoevropskou politiku, orientaci na země Římského protokolu a pochopitelně pro Malou dohodu. K Itálii a Německu se vyjádřil v tom smyslu, ţe je potřeba s těmito zeměmi rozvinout především kulturní styky. Hospodářsky a politicky se i nadále měla ČSR orientovat zejména na Francii a potvrdil také důleţitost smlouvy se Sověty. Parlamentní diskuze však v ţádném případě neukončila spory o směru zahraniční politiky.193 Napadání dosavadní linie rozhodně nepřispívalo k stabilitě republiky, která byla uţ tak silně oslabována mezinárodním děním.

V. Závěr V průběhu let 1935 a 1936 došlo v souvislosti s totalitními a autoritativními reţimy různých států Evropy k důleţitým změnám. Evropské demokracie byly nuceny reagovat na všechny tyto změny a konaly tak v duchu nového poválečného přesvědčení s odhodláním, ţe na svém kontinentě uţ nikdy nedopustí hrůzy války. Vliv appeasementu na vlády demokratických států a celková evropská situace, umocněná politickou izolací Spojených států amerických, však postupně rozšiřovaly manévrovací prostor pro agresivnější zahraniční politiku zemí s nedemokratickými reţimy. Událostem jako byla italskohabešská válka, remilitarizace Porýní či občanská válka ve Španělsku se sice věnovala plná pozornost, ale adekvátně reagovat nebyly evropské mocnosti schopny, či ochotny. Formální vytvoření německo-italského spojenectví tak uţ bylo přijato jakoby mimochodem. Jak se zdálo, v době vzniku nepředstavovala Osa Berlín-Řím akutní nebezpečí. Většina evropských demokratických států viděla v tomto spojenectví určité vzájemné vyloučení vlivů Itálie a Německa. Předpokládalo se, ţe mezi reţimem Hitlera a Mussoliniho nadále existuje značné mnoţství animozit. Ani z hospodářského hlediska nebyla Osa vnímána apriori jako špatná, kdyţ se předpokládalo, ţe ekonomickou 193

Olivová, Věra: Dějiny první republiky, s. 216-217.

54

spoluprací mezi státy přispěje ke zklidnění středoevropské situace. Svůj hospodářský vliv však státy Osy začaly uplatňovat se zcela opačným cílem. Velkou měrou přispěly k postupnému rozkladu Malé dohody a tím i oslabení různých národních států v Evropě. Jedním z nejvíce ohroţených se tak stalo Československo. Československá zahraniční politika stavěla svou pozici od konce 1. světové války jednoznačně na spolupráci v rámci Společnosti národů a na kolektivní bezpečnosti. Československo chtělo ukázat, ţe i nový stát dokáţe plně a úspěšně fungovat na evropské scéně. Do značné míry se mu to také dařilo. Těţilo z kvalitní průmyslové základny, strategické pozice v regionu a v neposlední řadě ze schopných politických vůdců. Československu se podařilo získat spojence ve Francii a později také v Sovětském svazu. Jeho spolupráce v rámci Malé dohody byla tehdy chápána jako zcela zásadní. Vlivem různých událostí a (ne)reakcí na ně se však postupem doby dostávalo do izolace. Jakýmsi vyvrcholením byl také vznik Osy Berlín-Řím. Právě v době vzniku tohoto spojenectví se rozběhla debata o směřování československé zahraniční politiky. Přestoţe se objevilo několik koncepcí z různých politických uskupení, výraznější změna linie se dala jen stěţí očekávat. Přední zástupci zahraniční politiky, Edvard Beneš a Kamil Krofta, byli oddanými představiteli myšlenky evropské spolupráce. Radikálnější změně československé zahraniční politiky vedle mezinárodní situace bránila i Benešova naprostá důvěra v systém Společnosti národů a respekt ke smluvním svazkům. Prezident Beneš ukázal i na konci roku 1936, ţe se snaţí plně věnovat zahraničněpolitickým otázkám. Jednou ze změn, které tento rok přinesl, bylo přímé československo-německé jednání. Do té doby se o úpravě vzájemných vztahů hovořilo zejména jednostranně a odděleně v obou zemích. Německo útočilo svou propagandistickou kampaní, vyuţívající vnitřních záleţitostí ČSR, a československá strana jí vyvracela a nabízela urovnání sporů. Ani přímá československo-německá jednání nakonec nevedla k úspěšnému konci, a to zejména kvůli postoji Adolfa Hitlera. Zastávání dosavadního směru zahraniční politiky tak v ČSR nebylo ničím zvláštním. I přes jednoznačné oslabení vlivu Francie a neochotu Velké Británie se angaţovat, zůstávalo Československo plně oddané spojeneckým závazkům. Jednostranné přimknutí se k jakékoli mocnosti by pro stále více ohroţenou republiku také nebylo řešením. Na Francii se uţ zjevně nedalo plně spoléhat, ale i přesto nezbývalo, neţ ji stále pokládat za jeden ze základů československé bezpečnosti. Výraznější obrat k Sovětskému svazu, jak navrhovali komunisté, by byl v německých a dost moţná také polských rukou jednoduše zneuţitelný. Československá diplomacie tak stále musela manévrovat mezi západem a východem s německým ohroţením v zádech. Zastávání 55

dosavadní zahraničněpolitické linie politiky se jevilo jako nejlepší řešení. Jiné moţnosti se nakonec Československu, obklopenému nedemokratickými reţimy, ani nenabízely. Opustit to, na čem byla postavena od základů mladá Československá republika, by pro vrcholné politiky znamenalo zradit své vlastní přesvědčení. Postoj vůči vzniku Osy Berlín-Řím se v Československu zformoval v tomto duchu. Po dřívějších radikálních událostech roku 1936 nebylo vytvoření tohoto spojenectví něčím, vůči čemu by se ČSR musela ostře vyhraňovat. To, co Československo potřebovalo nejméně, bylo další zhoršení vztahů s totalitními reţimy Německa a Itálie. Nezbylo, neţ dále spolupracovat v rámci dosavadního mezinárodního uspořádání a snaţit se zmírnit spory se státy Osy. Problém však byl v tom, ţe oba totalitní státy uţ o nějakou mírovou spolupráci nejevily zájem. Z dnešního pohledu se můţe zdát tehdejší československá zahraniční politika aţ naivní. Spoléhat na Francii jako na partnera, který uţ několikrát zklamal, na nefunkční Společnost národů a pomalu se hroutící Malou dohodu vypadá nelogicky. Faktem však zůstává, ţe i se znalostí dosavadní historie jen těţko nalezneme lepší cestu, kterou se mělo Československo vydat. Přestoţe se pozice ČSR v průběhu druhé poloviny 30. let i nadále zhoršovala, přičítat vinu zahraniční politice republiky se nezdá správné. Byla to tehdejší mezinárodní

situace

a

neaktivita

demokratických

mocností,

které

zapříčinily

československou krizi, tragicky vyúsťující v podobě Mnichova roku 1938.

56

Obrazová a textová příloha I. Pečeti politických zpráv z vyslanectví v Berlíně a Římě. Zdroj: AMZV, foto autor.

57

II. Komuniké o návštěvě hraběte Ciana v Berlíně a u kancléře Hitlera a Cianovo prohlášení k tisku. Zdroj: AMZV, foto autor.

58

59

III. Mussoliniho milánský projev z 1. listopadu 1936. Zdroj: AMZV, foto autor.

60

61

62

63

IV. Návrh československo-německé smlouvy. Zdroj: Československá zahraniční politika v roce 1936. Dodatek A, str. 312-313.

64

Seznam zdrojů Primární zdroje Archiv Ministerstva zahraničních věcí České republiky Praha Fond Politické zprávy 1936

Internetové materiály Locarnské dohody, dostupné na: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/dejiny/web/prameny/08/Locarnske_dohody_z_ 16._rijna_1925.pdf Versailleská smlouva, dostupná na: http://history.sandiego.edu/gen/text/versaillestreaty/all440.html

Edice dokumentů a sborníky České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století: Sborník prací k 65. narozeninám prof. dr. Roberta Kvačka. Dejmek, Jindřich; Hanzl, Josef (editoři). Vydání 1. Praha: Historický ústav AV ČR, 1997. 534 s. ISBN 80-85268-61-2. Československá zahraniční politika v roce 1936. Svazek I. Dejmek, Jindřich (editor). Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2003. 627 s. ISBN 80-246-0714-X. Československá zahraniční politika v roce 1936. Svazek II. Dejmek, Jindřich; Němeček, Jan (editoři). Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2003. 416 s. ISBN 80-246-0797-2. Československo a střední Evropa v meziválečném období: věnováno 75. ţivotnímu jubileu prof. PhDr. Alice Teichové. Die Tschechoslowakei und Mitteleuropa in der Zwischenkriegszeit. Pátek, Jaroslav (editor). Praha: Karolinum, 1996. 223 s. Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et historica. Prezident Beneš v letech 1935-1938. Studie a edice dokumentů. Vašek, Richard (editor). Vydání 1. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, 2008. 244 s. ISBN 978-80-86495-422.

65

Literatura Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 aţ 1992). Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. Praha: CEP, 2002. 284 s. ISBN 80-86547-07-8. Dejmek,

Jindřich:

Edvard

Beneš: politická

biografie

českého

demokrata. Část

druhá. Prezident republiky a vůdce národního odboje (1935-1948). Vydání 1. Praha: Karolinum, 2008. 790 s. ISBN 978-80-246-1473. Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta: studie z dějin československé zahraniční politiky v letech 1936-1938. Vydání 1. Praha: Karolinum, 1998. 397 s. ISBN 80-7184-593-0. Johnson, Paul: Dějiny dvacátého století. Přeloţil Jan Čulík. Praha: nakladatelství Rozmluvy a Voznice: nakladatelství LEDA, 2008. ISBN 978-80-85336-47-4 a 978-80-7335-145-8. Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí koruny české. Svazek XIV. 1929-1938. Vydání 1. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. ISBN 80-7185-425-5. Klimek, Antonín; Kubů, Eduard: Československá zahraniční politika 1918-1938: kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995. 115 s. ISBN 80-85241-88-9. Kvaček, Robert: Historie jednoho roku. Praha: 1976. Kvaček, Robert: Nad Evropou zataţeno. Československo a Evropa 1933-1937. Vydání 1. Mastný, Vojtěch: Vzpomínky diplomata: ze vzpomínek a dokumentů československého vyslance. Luňák, Petr; Novák, Otto; Kubů, Eduard (editoři), Vyd. 1. Praha : Karolinum, 1997 271 s. ISBN 80-7184-410-1 Müller, Helmut; Krieger, Fridrich Karl; Vollrath, Hanna: Dějiny Německa. Doplněné 2. vydání. Praha: Lidové noviny, 1999. 603s. ISBN 8071061883. Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století I. Vydání 1. Praha: nakladatelství Aleš Skřivan, 2000. 271 s. ISBN 80-902261-4-0. Olivová, Věra: Dějiny první republiky. Vydání 1. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 80-7184791-7. Ort, Alexandr: Edvard Beneš. Diplomat a politik. Praha: Irma,1994. 87 s. ISBN 80901353-1-5. Sládek, Zdeněk: Malá dohoda 1919-1938. Její hospodářské, politické a vojenské komponenty. Praha: Karolinum 2000. 297 s. ISBN 80-7184-820-4. Šrámek, Pavel: Ve stínu Mnichova: z historie československé armády 1932-1939. Vydání 1. Praha: Mladá fronta, 2008. 147 s. ISBN 978-80-204-1848-7.

66

Dobová periodika České slovo – Ústřední orgán Československé strany národně socialistické 1936 Lidové noviny 1936 Národní listy – Večerník 1936 Naše doba 1937 Pondělí Národních listů a národa 1936 Večerní České slovo - příloha pro předplatitele Českého slova 1936 Zahraniční politika 1936

67