MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Íránská zahraniční politika vůči Spojeným státům americkým za prezidentů Chatámího a Ahmadínežáda Bakalářská práce

Jitka Cilečková

Vedoucí práce: Mgr. Oldřich Vondruška UČO: 221190 Studijní kombinace: MVZ – ZUR Prezenční studium Imatrikulační ročník: 2006

Brno, 2010

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci s názvem „Íránská zahraniční politika vůči

Spojeným

státům

americkým

za

prezidentů

Chatámího

a

Ahmadíneţádana“ vypracovala samostatně a na základě uvedených zdrojů.

Předkládaná

bakalářská

práce

má

60

450

znaků

včetně

mezer,

poznámkového aparátu a seznamu literatury.

V Brně, 1. května 2010

……………………………………… podpis

2

Chtěla bych tímto poděkovat Mgr. Oldřichu Vondruškovi za inspiraci, podnětné rady a také celkové vedení, které mi při psaní bakalářské práce poskytl.

3

Obsah 1. Úvod……………………………………………………………………………...5 2. Historie íránsko-amerických vztahů………..…………………………………7 3. Struktura moci v Íránu…..…………………………………………………….12 3.1 Hlava státu – vůdce………………………………………………………..12 3.2 Prezident republiky a výkonná moc……………………………………...14 3.3 Další orgány státní moci………………………………...………………...14 4. Vnitropolitická situace Íránu v letech 1997 - 2010…….…………………...15 4.1 Muhamad Chátamí a jeho vliv na změny v Íránu……………………….15 4.2 Ahmúd Ahmadíneţád a jeho vliv na vnitropolitický vývoj Íránu……….17 5. Íránská zahraniční politika…………………………………………………….20 5.1 Íránská zahraniční politika vůči Spojeným státům americkým v letech 1997 – 2005……………………………………………………………………..22 5.2 Íránská zahraniční politika vůči Spojeným státům americkým v letech 2005-2010……………………………………………………………………….25 5.3 Případ Irák…………………………………………………………………..28 5.4 Role íránského jaderného programu…………………………………....29 6. Závěr……………………………………………………………………………30 7. Seznam pouţité literatury a zdrojů…………………………………………..34

4

1. Úvod Vztahy Íránu a Spojených států amerických jsou dlouhodobě komplikované. Podílela se na tom řada událostí, která ovlivnila vzájemný přístup obou zemí. Od roku 1979 navíc mezi nimi neexistují oficiální diplomatické vztahy, coţ jen posiluje nedůvěru na obou stranách. Íránská islámská republika má velmi specifický reţim – je islámskou teokracií. Základní ideologií v zemi je od islámské revoluce z roku 1979 šíitský islám1 doplněný o íránský nacionalismus. Největší autoritu v zemi mají duchovní. Politickým elitám se to podařilo díky moci, kontrole nad médii, ale i náboţenskému vzdělávání obyvatel. V tomto reţimu musí být domácí i zahraniční politika v souladu s náboţenskými zájmy, s čímţ souhlasí dokonce i umírněné síly v islámské vládě. Zahraniční politika země, kterou původně vytvořil Chomejní, je nepřátelská vůči Západu, který politici vidí jako hrozbu islámským hodnotám. Jakékoli pokusy o umírněnost tohoto postoje jsou v protikladu s konzervativními politickými silami. 2 Nejvyšším duchovním a politickým vůdcem islámské revoluce a íránského lidu je Sajjad Alí Chamene´í, který odpovídá za řízení všech duchovních a světských záleţitostí. Stojí mimo legislativní, exekutivní a právní odpovědnost. Exekutivní moc má na starosti prezident, který je volený občany na čtyři roky. Zákonodárným sborem je jednokomorový madţlis.3 Tato práce si dala za cíl analyzovat a porovnat zahraniční politiku Íránu vůči Spojeným státům americkým za prezidentů Chatámího a Ahmadíneţádá, tedy od roku 1997 aţ po počátek roku 2010: Základní hypotézou práce je, ţe íránský prezident Chatámí byl v zahraniční politice vůči Spojeným státům vstřícnější neţ současný prezident Ahmadíneţád. Práce vychází z předpokladu, ţe prezident Ahmadíneţád je konzervativní islámský politik, zatímco Chatámí patří k liberálnější a reformní skupině íránských politiků a jeho politika vůči 1 Rozdíl mezi sunnitským a šíitským islámem např. viz Mendel, Miloš: S puškou. Pojmy a argumenty soudobého islámského fundamentalismus. Orientální ústav akademie, Praha 2008, str. 92 aţ 95 2 Fox, J., Sander, S.: Bringing religion into international relations. Palgrave Maxmilian. New York 2004, str. 49 - 50 3 viz heslo Írán ve Všeobecné encyklopedii Diderot v osmi svazcích

5

USA by proto měla být méně konfliktní neţ v případě prezidenta Ahmadíneţáda. To, jaký politický proud v Íránu nejvíce ovlivňuje prezidenta, je tedy důleţitým faktorem zahraniční politiky. Jelikoţ je však íránská struktura moci velmi komplikovaná, je nutné také nastínit centra moci a rozhodovací procesy v Íránské islámské republice. Dále je potřeba vysvětlit, jak velkou pravomoc má ve skutečnosti prezident v oblasti zahraniční politiky a jaké faktory ho limitují. Dalším důleţitým faktorem, který má vliv na nynějším přístupu Íránu ke Spojeným státům, je historie vzájemných vztahů. Část práce bude tedy věnována událostem, které vytvářely podmínky, ve kterých se zrodila nynější atmosféra nedůvěry mezi oběma zeměmi. Podobně bude členěna i tato práce. První část se bude zabývat historickým vývojem vztahů Íránu a Spojených států od počátku 20. let aţ po smrt ájatolláha Chomejního. Pokračovat bude stručním nastíněním mocenské struktury Íránské islámské republiky. Stěţejní část práce však tvoří pohled na íránskou vnitřní politiku v období od roku 1997, kdy se prezidentem stal Chátamí, aţ po současnost, a hlavně zahraniční politika Teheránu vůči Spojeným státům. Toto propojení vnitřní a vnější politiky je podstatné pro dokazování vzájemné provázanosti obou procesů. Práce vychází převáţně ze zahraničních odborných materiálů a v několika případech i českých knih nebo článků, které byly nejdříve obsahově analyzovány, poté prošly vzájemným srovnáním a jejich syntéza tvoří závěr této práce. Limitujícím faktorem této práce je fakt, ţe prezident Ahmadíneţád před necelým rokem začal své druhé volební období, a tak v případě některých událostí či projevů ještě není moţné vyvozovat závěry, protoţe by mohly být zkreslené.

6

2. Historie íránsko-amerických vztahů Spojené státy americké nepatřily aţ do konce první světové války mezi země, které by měly v Íránu

4

velký vliv.

5

Dvě nejdůleţitější mocnosti, které

ovlivňovaly dění v zemi, byly Velká Británie a Rusko 6 . Během války dramaticky rostl význam ropy, která se stala hlavním zdrojem vzrůstajícího významu Persie. Ropné zdroje v zemi po válce ovládala hlavně Británie, která chtěla Persii v roce 1919 donutit podepsat pro Brity výhodnou smlouvu.7 Proti tomu ale protestovaly především Spojené státy, které se obávaly, ţe to ohrozí jejich hospodářské zájmy. Tento zájem ze strany Američanů byl tehdy vnímán pozitivně, protoţe byl určitou protiváhou britsko-ruského soupeření o vliv v zemi. Iránská vláda navíc USA. poţádala o poradce a později i o půjčku.8 Poměry v Persii se zásadně změnily v roce 1925, kdy provedl velitel kozácké brigády generál Rezá Chán (1878 – 1944) státní převrat9. Stal se šáhem Rezá Pahlavím a svrhl tak doposud vládnoucí dynastii Kadţárovců. Snaţil se o modernizaci země po vzoru západních států, ale tyto změny prosazoval autoritářsky. Státní finance spravoval v prvních letech vlády nové dynastie Američan Artur Millspaugh. Ten ale šáhovi omezil vojenské výdaje, coţ se u panovníka setkalo s nevolí a Millspaugh musel v roce 1927 odstoupit.10 Írán měl ve třicátých letech blízko k nacistickému Německu a vliv tohoto státu v zemi stoupal aţ do srpna roku 1941. Šáhovy sympatie k Německu vzbuzovaly u Britů a Sovětů obavy, coţ vyústilo ve vojenskou intervenci z obou zemí, ke které se po svém vstupu do války v prosinci roku 1941 připojili i Američané 11 . Írán se tak nacházel pod trojí okupací. 12 Panovník byl nucen 4 V té době však ještě oficiální název této monarchie zněl Persie. A to aţ do roku 1935. viz Axworthy,M.: Dějiny Íránu. Říše ducha – Od Zaratuštry po současnost, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009, str. 169 5 To ale neznamená, ţe by neexistovaly oficiální kontakty mezi oběma zeměmi. Například počátku 20. století byl finančním poradcem íránské vlády jmenován Američan Morgan Schuster. Viz a Keddie str. 71 6 Během první světové války se pak v Íránu angaţovalo také císařské Německo. 7 více viz Keddie, N.: Modern Iran. Roots and results of revolution. Yale University Press, New Haven 2006, str. 76 8 tamtéţ str. 79 9 První puč ale provedl uţ v roce 1921 a v roce 1923 se pak nechal jmenovat premiérem. viz Axworthy,M.: Dějiny Íránu. Říše ducha – Od Zaratuštry po současnost, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009, str. 163 10 tamtéţ 11 tamtéţ str. 172 12

Fouska str. 64

7

abdikovat a na trůn nastoupil jeho syn Mohammada Rezá Pahlavího (1919 – 1980). O rok později vláda opět ţádá o odborníky ze Spojených států, kteří by reformovali veřejné finance a vyřešili neuspokojivou ekonomickou situaci v zemi. Do Íránu se tak vrací i Millspaugh. Během válečných let vzrostl vliv USA na Blízkém Východě a také v Íránu. Američané měli vliv ve všech klíčových oblastech ekonomiky, podíleli se na modernizaci a reformách armády a četnictva.

13

V roce 1943 navíc hostil Teherán konferenci tří

spojeneckých vůdců – Stalina, Churchilla a Roosevelta. Během ní se spojenci mimo jiné zavázali, ţe do půl roku po skončení války stáhnou z Íránu svá vojska. I přesto však byla invaze i přes snahy nového šáha v zemi krajně nepopulární. 14 Po válce opět vzrůstá díky ropě význam Íránu, ale země z toho příliš neprofituje. Stát totiţ z výtěţku AOIC (Anglo – Iranian Oil Copany), která kontroluje íránskou ropu, dostával jen velmi malou část. V roce 1951 se novým premiérem stává Mohammad Mosaddeq (1882-1967). S pomocí široké koalice poslanců uţ dříve v témţe roce prosazuje zákon, který znárodňuje AIOC. To vyvolalo obavy Západu, ţe by se Írán mohl dostat pod vliv komunistického bloku 15 a vyvolalo bojkot íránské ropy. USA se v této době pokouší o vyjednávání. Íránci totiţ spoléhali na jejich pomoc a hlavně půjčky, které by měly pomoci ekonomice země, americké společnosti se ale připojují k bojkotu. V zemi kromě protibritských nálad stoupá i nedůvěra ve Spojené státy.16 I přes popularitu u lidu s Mosaddeqovou politikou nesouhlasil šáh a také Britové, premiér proto musel v roce 1952 rezignovat. Následovala vlna protestů a tak ho musel šáh znovu povolat do funkce. Země ale byla

13 viz Keddie, N.: Modern Iran. Roots and results of revolution. Yale University Press, New Haven 2006, str. 105 108 14 Viz Axworthy,M.: Dějiny Íránu. Říše ducha – Od Zaratuštry po současnost, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009, str. 172 - 173 15 V zemi měla v té době velký vliv komunistická strana Túde, ta navíc podporovala Mosaddeqa a jeho plány na znárodnění íránské ropy. viz Keddie, N.: Modern Iran. Roots and results of revolution. Yale University Press, New Haven 2006, str. 123 - 131 16 tamtéţ str. 126

8

rozdělená

a

vypukly

demonstrace.

Část

obyvatelstva

podporovala

ministerského předsedu, další stála na straně šáha. Šáh odletěl ze země. 17 Armáda provedla v srpnu 1953 za pomoci Spojených států převrat a zatkla Mossadeqa.

Britové

a

Američané

totiţ

měly

strach

ze

ztráty

„prozápadníhio“ Íránu, který by se mohl dostat pod vliv Sovětského svazu. Šáh pro ně připadá v úvahu jako jediný, kdo je schopný zachovat stabilní a prozápadní Írán. Obě země se proto rozhodly podpořit puč, který by vrátil moc do rukou Rezá Pahlavího.18 Ten se nakonec odehrál v srpnu 1953 Opětovným návratem šáha končí období parlamentní monarchie, i kdyţ fakticky se charakter reţimu změnil jiţ v roce 1951. Následovalo období, na jehoţ začátku se zdálo, ţe prozápadní panovník se pokouší v zemi vybudovat demokracii, ale které v podstatě skončilo šáhovou diktaturou. Ta měla největší podporu a ochránce v Američanech, kteří si tak upevnili pozici v regionu a navíc podporovali ambice Íránu, který se chtěl stát regionální mocností. Převrat z roku 1953 ale negativně ovlivnil to, jak začala íránská veřejnost vnímat Spojené státy. Ty byly kvůli své účasti na intervenci postaveny na stejnou úroveň jako mocnosti, které měly v zemi vliv v minulosti.19 Šáh budoval svou diktaturu omezováním moci parlamentu a premiéra, likvidací opozice a v podstatě vytvářením policejního státu. Od roku 1957 navíc funovala tajná policejní a zpravodajská sluţba SAVAK (Sázmán-e Ettelá´át ve Amníját-e Kešvar- „Národní informační a bezpečnostní sluţba“), kterou vyškolili experti ze CIA a Mossadu.

Šáh se ve svých reformách

soustředil hlavně na sekularizaci ve státní zprávě, industrializaci a v podstatě celkovou westernizaci. Írán se stal z pohledu zahraniční politiky stabilní zemí a důleţitým spojencem Ameriky. 20 Díky tomu se mu podařilo získat z USA významnou ekonomickou a vojenskou pomoc. Do země tak proudily stovky vojáků, které 17 Axworthy,M.: Dějiny Íránu. Říše ducha – Od Zaratuštry po současnost, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009, str. 176 - 177 18 Uţ předtím však původní plán britské tajné sluţby nevyšel, proto se obrátila na americkou CIA. Více viz Keddie str. 128-131, 19 Axworthy,M.: Dějiny Íránu. Říše ducha – Od Zaratuštry po současnost, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009, str. 176-177 20 tamtéţ str. 178-179

9

trénovaly íránskou policii a armádu. Šáh navíc těmto lidem v roce 1964 poskytl právo na extrateritorialitu, tedy diplomatickou imunitu vůči íránskému právu. Tím v podstatě poškodil íránskou suverenitu.21 Administrativa Johna F. Kennedyho zčásti proměnila přístup k šáhově politice, například se sníţila částka, která proudila od americké strany ve formě půjček a grantů do Íránu. Kennedy poţadoval po šáhovi celkovou liberalizaci, reformy a boj s korupcí. Rok 1963 přinesl tzv. Bílou revoluci, se kterou však přišel a prosazoval ji sám šáh. Šlo o pozemkovou reformu, která zlikvidovala velké vlastníky půdy, znárodnění lesů, veřejné vlastnictví podniků, volební práva pro ţeny a další změny. Proti byli především pozemkový vlastníci a konzervativní duchovní. Mezi šáhovými oponenty byl i ajatolláh Rúholláh Chomejní, který ve svých projevech mimo jiné kritizoval íránskou závislost na USA, které označil za nepřítele islámu, a také dobré vztahy s Izraelem. Nakonec byl Chomejní nucen emigrovat.22 Američané projevovali koncem 60. let o oblast Perského větší zájem, ale kvůli obavám z reakce Sovětského svazu nemohly být jejich vojenské jednotky v regionu umístěny. Sověti v té době podporovali Irák, do kterého dodávali zbraně. Spojené státy se musely spokojit s vybalancování sil obou regionálních mocností, tedy Iráku a Íránu. Proto pomáhaly moderními zbraněmi vyzbrojit Írán, protoţe díky tomuto svému spojenci nebylo potřeba, aby měli v oblasti vlastní jednotky. Prezident Nixon povaţoval Írán za jeden z amerických „klientských států“, díky kterým se mu dařilo zadrţovat komunismus a tak stabilizovat různé světové regiony. Nixon proto vyslovil nabídku prodat šáhovi jakékoli nenukleární zbraně, aniţ on, západní vlády či korporace, kteří zbraně dodávali, přemýšleli o moţných důsledcích. Írán tak v letech 1972 – 1972 navýšil svůj rozpočet na obranu téměř o 700 procent a zakoupil americké zbraně za 16, 2 miliard amerických dolarů. SAVAK navíc v této době blízce spolupracoval se CIA. 23 Čím víc se ale utuţovalo spojenectví s USA, tím víc narůstaly vnitřní problémy Íránu. Obyvatelé země byly nespokojení s právy tisíců Američanů, 21 Hahn, P.L.: Crisis and Crosfire. Potomac Books. Washington D.C. 2005, str. 69-70 22 Keddie, N.: Modern Iran. Roots and results of revolution. Yale University Press, New Haven 2006, str. 140-148 23 Hahn, P.L.: Crisis and Crosfire. Potomac Books. Washington D.C. 2005, str. 70 -71

10

kteří v Íránu ţili, navíc někteří šáhovi nezapomněli převrat v 50. letech a viděli ho jako loutku západního imperialismu.24 Přestoţe Carterova administrativa i vlády dalších zemí Západu kritizovala šáha za to, ţe nedodrţoval lidská práva, je pro ně prozápadní Írán i za tuto cenu důleţitějším spojencem. Jediné reformy, které by Spojené státy podpořily, by byly takové, které by nezměnily proamerickou politiku.25 Na podzim roku 1977 navštívil íránský panovník Washington a na konci roku zase přivítal v Teheránu amerického prezidenta Cartera, který potvrdil „zvláštní vztah mezi oběma zeměmi“.26 Díky kritice Spojených států se v Íránu začíná uvolňovat situace a zároveň roste podpora Chomejního, který z exilu kritizoval tehdejší vládu. Nespokojenost se začíná projevovat zprvu mírovými masovými demonstrace ve velkých městech. Západ však nečekal šáhův pád a situaci v podstatě podcenil. Šáh vyčerpaný váţnou nemocí abdikoval v lednu roku 1979 a odjel ze země. V únoru se pak z exilu vrací Chomejní. USA mezitím přehodnotili situaci vyřešit a snaţí se podpořit umírněnou reformu, aby se zmírnil antiamerický tón revoluce. V referendu z března 1979 obyvatelé schválili konec šáhovy éry a vytvoření islámské republiky, v jejímţ čele je ajatolláh Chomejní.27 V listopadu 1979 obsadili radikální íránští studenti americkou ambasádu v Teheránu, kde poté zajali americké diplomaty. Útok začal jako reakce na zprávy, ţe USA přijali šáha, který se měl ve Spojených státech podrobit léčbě rakoviny. I kdyţ šlo o původně spontánní akt, kterým však v podstatě vyvrcholila krize mezi novým antiamerickým vedením Íránu a Američany, čin brzy podpořil i Chomejní, který z něj nakonec i profitoval. Právě aféra amerických rukojmích je velkým milníkem ve vztazích obou zemí, na obou stranách od té doby převládá nedůvěra, posílená ještě neúspěšnou a navíc Íránci

odhalenou

vojenskou

operací,

která

měla

rukojmí

osvobodit.

Washington přerušil vztahy s Íránem, začal pracovat na izolaci jeho reţimu

24 Hahn, P.L.: Crisis and Crosfire. Potomac Books. Washington D.C. 2005, str. 70 -71 25 Keddie, N.: Modern Iran. Roots and results of revolution. Yale University Press, New Haven 2006, str. 167-168 26 Hahn, P.L.: Crisis and Crosfire. Potomac Books. Washington D.C. 2005, str. 71-72 27 Více o islámské revoluci viz Keddie, N.: Modern Iran. Roots and results of revolution. Yale University Press, New Haven 2006, str. 222 -239

11

v mezinárodním společenství, zmrazil íránský majetek ve Spojených státech a také zakázal dovoz amerických zbraní a munice do Íránu.28 K propuštění rukojmích došlo nakonec aţ po 444 dnech, v den inaugurace 40. prezidenta USA Ronalda Reagana, v lednu 1981.29 Reaganova administrativa však přece jen, byť neoficiálně a především ilegálně, prodávala zbraně Íránu během jeho války s Írákem (1980-1988), a to i přes to, ţe Írán byl oficiálně na seznamu zemí podporujících terorismus a zbraně a munice mu nesměly být prodávány. USA si od toho slibovali zlepšení vztahů s Hizballáhem a propuštění amerických rukojmích v Libanonu. Peníze získané tímto prodejem pak byly pouţity pro podporu Contras v Nikaragui. O všem se veřejnost dozvěděla v roce 1986 a vznikla tak aféra Írán-Kontra.30 3. Struktura moci v Íránské islámské republice pro smrti Chomejního Ajatolláh Chomejní zemřel v červnu 1989 a po něm se nejvyšším vůdcem stal Chamene´í, který byl předtím prezidentem a který ve své funkci zůstává doposud. Prezidentem se stal Alí Kabar Hašení Rafsandţání. Nový vůdce je sice také konzervativní, ale patří spíše k umírněným neţ extrémně konzervativním politikům. Jiţ v červenci 1989 byly referendem schváleny dodatky k ústavě, které fakticky nastolily „druhou“ republiku. Mimo jiné byla zrušena pozice předsedy vlády.31 I nadále zůstala privilegovaná role, kterou mají v politickém ţivotě, šíitským duchovním (olamá). Většinou jde o odborníky v oblasti islámských věd, pouze část z nich se však vydala na politickou dráhu: Je tudíţ třeba odlišovat šíitské duchovní s politickou mocí od šíitských duchovních s náboţenskou autoritou. V kaţdém případě v současné íránské

28Goldschmidt, A., Tehlami, S. (eds.): The contemporary Modele East. Westview Press, Oxford 2006, str. 134-135 29 Axworthy,M.: Dějiny Íránu. Říše ducha – Od Zaratuštry po současnost, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009, str. str. 196 30 Goldschmidt, A., Tehlami, S. (eds.): The contemporary Modele East. Westview Press, Oxford 2006, str. 136-139 31 Gombár, E.: Dramatický půlměsíc. Sýrie, Libye a Írán v procesu transformace. Karolinum, Praha 2001 str. 125

12

teokracii je duchovní kvalifikace zejména kategorie ajatolláh elementárním předpokladem pro výkon vysoké politické a státnické funkce.32 Hlavními mocenskými centry Íránské islámské republiky jsou hlava státu – vůdce (rahbar) a prezident. 3.1 Hlava státu - Vůdce Ajatolláh Chomejní ve své osobě spojoval funkce vůdce revoluce (rahbar) a nejvyššího duchovního vládce (valí faqíh) odvozené od nejvyšší šíitské duchovní autority (mardţa´e taqlíd). Jeho nástupce Chamene´í ale neměl dostatečnou náboţenskou kvalifikaci, proto nebyl za nejvyšší duchovní autoritu uznán. Proto mu nadále zůstala uznána pouze funkce vůdce revoluce (rahbar). Nejvyšší duchovní autoritou se stal Mohammed Rezá Golpájgání, coţ ale prohloubilo problémy uvnitř šíitského duchovenstva, které bylo v této otázce rozpolcené. I po jeho smrti se velkým ajatolláhem stal nepolitický Alí Arákí, po jehoţ smrti zůstává tato otázka otevřená. „Druhá“ republika je tedy výrazně méně teokratická neţ republika „první“ a role vůdce je spíše politická.33 Pravomoci hlavy státu – vůdce jsou následující: 1.

nejvyšší velitel ozbrojených sil

2.

určuje obecnou politiku Íránské islámské republiky (po konzultaci

s Radou pro určování zájmů reţimu), tedy hlavní politickou linii v zemi 3.

dohlíţí na všeobecné prosazování politiky

4.

vyhlašuje referenda

5.

vyhlašuje válku, mír a mobilizaci

6.

jmenuje a odvolává členy Dozorčí rady, vedení justice, ředitele rozhlasu

a televize, náčelníka generálního štábu armády, velitele Islámských národních gard vrchního velitele armády a bezpečnostních sil 7.

řeší rozpory mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní mocí

32 Gombár, E.: Dramatický půlměsíc. Sýrie, Libye a Írán v procesu transformace. Karolinum, Praha 2001, str. 126 33 Gombár, E.: Dramatický půlměsíc. Sýrie, Libye a Írán v procesu transformace. Karolinum, Praha 2001, str. 126 - 128

13

8.

prostřednictvím Rady pro určování zájmů reţimu řeší problémy

neřešitelné běţnými prostředky 9.

na základě voleb jmenuje prezidenta

10. sesazuje prezidenta z důvodu národního zájmu a na základě rozsudku Nejvyššího soudu 11. fakticky rozhoduje o zahraniční politice, zbrojení a jaderném programu 12. má zástupce v národních orgánech a organizacích34

3.2 Prezident republiky a výkonná moc Prezident republiky (ra´ís-e dţomhúr) vykonává svůj úřad, do kterého je volen, po čtyři roky. Zároveň ale můţe být zvolený pouze ve dvou po sobě následujících volebních obdobích. Na základě ústavy „druhé“ republiky z roku 1989 pak pod něj spadá řízení výkonné moci, stojí tedy v čele vlády a Nejvyšší rady státní bezpečnosti (Šúrá-je álí-je amníját-e mellí). Ta má jedenáct členů, mezi které patří dva reprezentanti hlavy státu-vůdce, šéf justice, předseda parlamentu, náčelník generálního štábu, vrchní velitel armády, ministr zahraničí, ministr vnitra, ministr informací a šéf Organizace pro plánování a rozpočet. Nejvyšší rada národní bezpečnosti určuje bezpečnostní politiku státu.35 Aţ do roku 1997 navíc prezident předsedal Radě pro určování zájmů reţimu (Madţma´e tašchís-e maslahat-e nezám). Tu zřídil ajatolláh Chomejní v roce 1988 „k řešení rozporů mezi parlamentem a Dozorčí radou“. Předsedou rady se v roce 1997 po skončení svého prezidentského mandátu stal Alí Kabar Hášemí Rafsandţání. A podléhá přímo vůdci.36 3.3 Další orgány státní moci Iránský parlament je oficiálně nazvaný Islámská konzultativní rada (Madţlese šúrá-je eslámí). Jeho tradice se datuje uţ do počátku 20. století, kdy byl 34 tamtéţ str. 128 35 Gombár, E.: Dramatický půlměsíc. Sýrie, Libye a Írán v procesu transformace. Karolinum, Praha 2001, str. 129 36 Tamtéţ str. 129-130

14

s první ústavou z roku 1907 ustaven 120členný parlament, ve kterém měli šíitští duchovní početné zastoupení. Nynější parlament, který vytvořila ústava z roku 1979, má 290 zástupců, kteří jsou voleni na 4 roky. To bylo potvrzeno i v ústavních změnách z roku 1989. Dozorčí rada neboli Rada dohliţitelů (Šúrá-je negáhbánán) je 12členná. Skládá se ze 6 duchovních, které jmenuje vůdce, a 6 laických právníků, které jmenuje Nejvyšší soud. Dohlíţí na to, aby byl na charakter zákonů v souladu s islámským právem šarí´ou. Je obdobou horní sněmovny parlamentu. Rada expertů (Madţeles-e chobregán) je tvořená šíitskými duchovními, kterých je osmdesát šest. Jejím úkolem je volba duchovního vůdce (valí faqíh) a vůdce revoluce (rahbar).37 4. Vnitropolitická situace Íránu v letech 1997-2010 4.1 Muhammad Chátamí a jeho vliv na změny v Íránu Zvolení Chátamího íránským prezidentem bylo velice překvapivé. Stalo se tak 23. května 1997 a bylo to moţná „nejvýznamnější politickou událostí v Íránu od šíitské islámské revoluce v únoru 1979“. 38 Následovalo období mnoha změn. Hodţdţatoleslám Sajjed Muhammad Chátamí, který se narodil v roce 1943, byl před svým zvolením prezidentem mimo jiné ředitelem islámského institutu v Hamburku. Byl aktivním účastníkem odboje proti šáhovi a zajímal se o politiku. V letech 1982 – 1992 byl ministrem kultury a islámského vedení, poté poradcem prezidenta Rafsandţáního.39 Chátamí postavil svoji kampaň na zdůrazňování dodrţování ústavy, vládě zákona a celkové liberalizaci: Chátamí propagoval dialog, otevřenost, toleranci a pluralismus jako podstatné základy zdravého politického a kulturního vývoje. Poţadoval větší sociální spravedlnost a vyšší míru participace, zvláště pro ţeny a mládeţ. Íránský 37 Tamtéţ str. 131-132 38 Gombár, E.: Dramatický půlměsíc. Sýrie, Libye a Írán v procesu transformace. Karolinum, Praha 2001, str. 133 39 Tamtéţ str. 134

15

národní zájem si ţádá, aby sociální a hospodářské otázky byly větší prioritou. Chátamího kampaň se radikálně lišila od předchozích norem íránské politiky. Namísto prázdných revolučních hesel a okázalého moralizování hovořil jednoduše o problémech, které zajímaly prosté lidi.40 Chátamí byl do prezidentského úřadu zvolen především díky podpoře mladých a ţen a dosáhl nečekaného vítězství, kdyţ obdrţel téměř 70 % hlasů všech oprávněných voličů, čímţ dosáhl i silného mandátu. 41 Lidé, kteří ho volili, poţadovali sociální, ekonomické a politické změny. Byli také pro integraci Íránu do mezinárodního společenství. Uvědomovali si tedy rozšiřování demokracie na celém světě.42 Jeho vítězství zaskočilo hlavně konzervativce. Revoluční a tady i konzervativní křídlo vedl ve volbách předseda parlamentu Alí Kabar Nátek Núrí. Ten tak utrpěl tvrdou poráţku, která vedla k následným rozporům mezi přívrţenci nového prezidenta

a konzervativci, kteří se soustředili okolo

ájatolláha Chameneího a Náteka Núrího. Reformistům se podařilo „vybudovat si

v městské

administrativě,

na

vysokých

školách

a

na

některých

ministerstvech spolehlivé mocenské zázemí, z něhož se měly dobývat instituce konzervativců“.43 Chátamí se ale nestal předsedou Rady pro určování zájmů reţimu, té se vzdal ve prospěch bývalého prezidenta Rafsandţáního44 S reformami, které následovaly hlavně ve vnitřní politice, se ale zvětšovaly rozpory mezi různými frakcemi reţimu. A to i přes to, ţe nejvyšší představitelé reţimu (nový prezident, předseda Rady pro určování zájmů reţimu Rafsandţání a vůdce revoluce Chamene´í) se na první pohled zdáli jednotní. Mezi tábory začalo na niţších úrovních docházet ke sporům.45 Liberální ajatolláh Montazerí opět zpochybňoval náboţenskou autoritu Chamene´ího, následovaly demonstrace poţadující, aby byl Montazerí 40 Tamtéţ 41 Tamtéţ 42 I Ehteshami, A., Zweiri, M. (eds.): Iran´s foreign policy from Chatami to Ahmadinejad. Ithaca Press, Libanon 2008 str. 13 43 Schulze, R.: Dějiny islámského světa ve 20. století. Atlantis, Brno 2007, str. 315 44 Gombár, E.: Dramatický půlměsíc. Sýrie, Libye a Írán v procesu transformace. Karolinum, Praha 2001, str. 194 45 Tamtéţ str. 135

16

odsouzen za velezradu. Konzervativní frakce měla velkou podporu také v šéfovi justice Muhammadovi Jazdím, který byl ze své funkce odpovědný pouze vůdci. Pozice „staré gardy“ tak zůstávala i nadále pevná. Cílem jednoho z jejích útoků se stal také proreformní ministr vnitra Abdolláh Núrí, kterého madţles sesadil. Chátamí ho však uchránil tím, ţe si ho zvolil za jednoho z víceprezidentů. Konzervativci si udrţeli moc i v Radě expertů, do které se konaly volby 23. října 1998.46 26. února 1999 se konaly místní volby, ve kterých proreformní Fronta íránského

islámského

partnerství

podporující

Chátamího

a

středoví

Budovatelé Íránu, kteří byli na straně Rafsandţáního, porazili konzervativce. Ti na to reagovali tím, ţe vyuţili svého postavení v justici a dosáhli zatčení několika významných příznivců reforem. Spory vyvrcholily v červenci roku 1999, kdy studenti Teheránské univerzity protestovali proti zákazu reformních novin Salám. Stoupenci konzervatistů a policie vtrhli do areálu univerzity a při potyčce byl jeden ze studentů zabit. To vyvolalo kritiku vůdce Chamene´ího. Tisíce studentů se vydaly do ulic a demonstrovaly, ale čtyři z nich byli odsouzeni k trestu smrti. Chamene´í se nakonec musel od zásahu policie distancovat a šéfem justice se stal umírněný ajatolláh Hášemí-Šahrúdí, který ve funkci vystřídal Jazdího.47 Konzervativci však měli i nadále podporu a to hlavně v „chudých masách šíitských duchovních, v bazaru, ve vlivných islámských nadacích, mezi ultrakonzervativními Stoupenci Alláhovy strany, bývalými revolučními gardisty a „mobilizovanými dobrovolníky“.48 Podpora Chátamího ale neustupovala. To se potvrdilo poráţkou konzervativců v parlamentních volbách v roce 2000. Při těch ale přišel o poslanecké křeslo bývalý prezident Rafsandţání. Boje mezi oběma frakcemi ale neustále pokračoval, konzervativci například dosáhli zákazu desítek proreformních periodik. Přesto Chátamí vyhrál i následující prezidentské volby 8. června 2001.49

46 Tamtéţ str. 136 47 Gombár, E.: Dramatický půlměsíc. Sýrie, Libye a Írán v procesu transformace. Karolinum, Praha 2001, str. 136-137 48 Tamtéţ str. 139-140 49 Tamtéţ str. 140

17

4.2 Mahmúd Amadínežád a jeho vliv na vnitropolitický vývoj Íránu Mahmúd Amadíneţád byl zvolen íránským prezidentem v červnu roku 2005, kdyţ předtím zastával funkci starosty Teheránu. Jeho populistická kampaň se lišila od jeho konkurentů v tom, ţe se zaměřil chudé obyvatele na venkově: Ahmadíneţádovou základnou totiţ nejsou vysloveně konzervativní duchovní, ale spíše radikálně naladění příslušníci Revolučních gard a s nimi spojených hnutí a organizací. Amadíneţád se tedy dosud opírá o poněkud jiné lidi, neţ jsou elitní náboţenští učenci, jako je Hášemí Rafsandţání, kterého v roce 2005 porazil ve volbách. Jde spíš o samostatný populistický proud, který se prodral do popředí íránské politiky, a laik Amadíneţád je jeho viditelnou paţí, spíše neţ vůdcem.50 I přes výrazné vítězství ve druhém kole voleb, kdy ho část obyvatel volila jen kvůli tomu, ţe mohli zvolit prezidentem někoho, kdo nebyl klerikem, měl Amadíneţád

problém

s prosazením

některých

svých

kandidátů

na

ministerský post do sestavovaného kabinetu. Bránil mu v tom po měsíce madţles s poukazem na to, ţe postrádají zkušenosti.51 Nejmocnějším muţem Íránu zůstává Chamene´í, který však po Ahmadíneţádovo zvolení dal větší pravomoci Radě pro určování zájmů reţimu, které předsedal Ahmadíneţádův volební konkurent. Chamene´ího historická pozice byla totiţ blíţe pragmatismu Rafsandţáního neţ radikálně konzervativnímu pojetí nového prezidenta. Zdá se, ţe část íránské politické elity se snaţí drţet na uzdě Ahmadíneţádovu moc ve vnitřní i zahraniční politice.52 Díky napětí mezi Íránem a Spojenými státy se, ruku v ruce se zvýšenou globálním poptávkou po ropě a plynu, reţimu v posledních letech povedlo získat z příjmů z ropy tolik peněz, které pak zlepšily přímé důsledky ekonomických sankcí. Amadíneţád je ale kritizovaný právě za toto 50

Fingerland, J.: Prezident s Boţím Posláním v Mezinárodní politika, Vol. XXXIV, No.4, 2010, str. 26 51 Axworthy,M.: Dějiny Íránu. Říše ducha – Od Zaratuštry po současnost, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009, str. 210-211 52 Keddie, N.: Modern Iran. Roots and results of revolution. Yale University Press, New Haven 2006, str. 329

18

populistické utrácení, protoţe podle rozvojového plánu z roku 2004 by měl všechny roční nadbytky ukládat do speciálního fondu. Ten slouţí jako rezerva v případě, ţe najednou klesne cena ropy, coţ způsobí deficit v příjmech. Kdyţ se to totiţ stalo v roce 1977, Írán musel vyhledat zahraniční půjčky. I kdyţ Amadíneţád označoval globální finanční krizi za boţí trest arogantní Americe, nyní se krize dostává i do Íránu.53 Ozývají se další kritické hlasy. Ájatolláh Husajn Alí Montazerí například nejenţe kritizoval reţim, který sám pomáhal vytvořit a kvůli kterému byl téměř dvacet let v domácím vězení, ale také prohlásil, ţe by role vůdce neměla být nic víc neţ ve formě dohlíţitele. Měla se spíše podobat britskému monarchovy neţ individuální absolutistické vládě. Stoupá ekonomický i politický význam Revolučních gard, které měly vliv na Ahmadíneţádovo zvolení prezidentem. Významné mnoţství prominentních politiků včetně poslanců pochází právě z řad bývalých důstojníků revolučních gard. Pokud bude špatný ekonomický stav země a další izolace reţimu pokračovat, stanou se Revoluční gardy a s nimi provázané organizace klíčové v zabezpečení dalšího přeţití reţimu. Navíc tak budou v pokušení domáhat se lepšího postavení v politice i ekonomické sféře. 54 Během své kampaně za znovuzvolení před prezidentskými volbami 12. června 2009 se Amadíneţád zaměřil na sociální spravedlnost, mluvil také o korupci mezi mocnými duchovními. To prokládal rozdáváním brambor, pomerančů a také vládních šeků. Rafsandţání a další reformisté včetně Chátamího

před

volbami

v podstatě

vytvořili

jednotnou

frontu

proti

Ahmadíneţádovi a podpořili Mir-Hosejna Musavího, jednoho z mála reformních politiků, kteří byli schválení Radou dohlíţitelů jako vhodní kandidáti. Kvůli obrovskému zájmu voličů byly volební místnosti v den voleb otevřené déle. Uţ v poledne prohlásil Amadíneţád, ţe volby jsou „Třetí revolucí. Po jeho prohlášení následovaly varování Revolučních gard, ţe reformisté plánují „sametovou revoluci“, která ale bude zmařená. Zatímco bezpečnostní sloţky uzavřely přístup na ministerstvo vnitra a v podstatě obklíčily centra kampaně reformních kandidátů, ministr vnitra prohlásil, ţe 53

Milani,A.: Obama's Existential Challenge to Ahmadinejad. Washington Quarterly, Spring 2009, Vol. 32 Issue 2, str. 64-65 54 Milani,A.: Obama's Existential Challenge to Ahmadinejad. Washington Quarterly, Spring 2009, Vol. 32 Issue 2, str. 71

19

vítězem voleb je prezident Ahmúd Amadíneţád s 63% hlasů. A to i přesto, ţe na některých místech se hlasy teprve sčítaly. Z místnosti, kde k vyhlášení došlo byly vykázáni nejenom zástupci kandidátů, ale také Houkat a-Eslám Nateq-Nurí z jeden z vůdcových inspektorů. Ten byl Ahmadíneţádem jiţ během kampaně obviňován z korupce. 55 Chamene´í překvapivě podpořil Ahmadíneţáda i při jeho kontroverzním znovuzvolení v červnu 2009. Chválil ho jako prezidenta, který „drţí naţivu Chomejního odkaz“, a podpořil tak i jeho boj proti sekularismu a westernizaci. 56 Said Amir Arjomand se zamýšlí nad tím, proč Chamene´í schválil výsledky voleb ještě před tím, neţ mu byly dodány Radou dohlíţitelů, jak to ukládá zákon. Zvlášť kdyţ pro něj znamenaly politické odcizení s Hašením Rafsandţáním.57 Musaví svolal na 15. června demonstraci, která sice byla na poslední chvíli zrušena, ale davy se nakonec spontánně shromáţdily a mezi protestujícími byli kromě poraţených kandidátů Musavího a Karrubího také bývalý prezident Chátamí a jeho bratr Mohammad-Reza, který byl právě propuštěný z vězení. Demonstranti poţadovali anulování výsledků a nové volby. Protesty pokračovaly i v následujících dnech, kdy ale vypuklo násilí a milice zabila několik lidí. V svém kázání v pátek 19. června varoval Chamene´í opozici, aby s veřejnými demonstracemi nepokračovala a řekl jejím lídrům, ţe budou zodpovědní za jakékoli násilí a krveprolití. Ani tato slova či varování policie a Revolučních gard však demonstranty na čas nezastavili. Protesty se vládě nakonec podařilo zastavit díky zatýkání a následnými ukázkovými procesy se zadrţenými, které připravily Revoluční gardy.58 5. Íránská zahraniční politika

55

Arjomand, S.A.: After Khomeini. Iran under his successors. Oxford University Press, New York 2009, str. 165-168

56 Milani,A.: Obama's Existential Challenge to Ahmadinejad. Washington Quarterly, Spring 2009, Vol. 32 Issue 2, str. 6670 57 Arjomand, S.A.: After Khomeini. Iran under his successors. Oxford University Press, New York 2009, str.168 58 Tamtéţi str. 169-170

20

Zahraniční politika Íránu je v souladu s ústavou formována na základě čtyř základních principů. Prvním z nich je odmítání jakékoli formy cizí nadvlády, druhým zachování íránské nezávislosti a územní integrity, dalším obrana práv všech muslimů bez spojenectví s hegemonickými mocnostmi a čtvrtým je zachování přátelských vztahů se všemi neagresivními státy. Tyto principy usměrňují zahraniční politiku uţ od revoluce v roce 1979. Takto byly také vytvořeni „nepřátelé islámu a Íránu“, mezi které patří Západ obecně a hlavně Spojené státy americké. Nepřátelství vedlo k dnešnímu konfliktu mezi Íránem a západními mocnostmi. USA a některé evropské země totiţ vidí Írán jako „největší hrozbu bezpečnosti a stabilitě na Blízkém východě“.59 Zahraniční politika Chomejního éry byla určována základním pilířem, kterým byl export revoluce. To se projevilo například v kontaktech se šíitskou komunitou těsně před vypuknutím irácko-íránské války nebo v podpoře šíitských militantních hnutích, zejména pokud se jedná o Hizballáh v Libanonu. Nepřítelem islámské revoluce pak byly státy provázané byly samozřejmě Spojené státy, označované jako velký satan a s USA provázané státy jako Izrael či Saudská Arábie. Jako malý satan byl označován Sovětský svaz, pro Írán, který zastával heslo „Ani Východ ani Západ“, protiváha Ameriky.60 Postrevoluční vztahy Íránu a USA byly determinovány nedůvěrou způsobenou na jedné straně především podporou, kterou Američané do poslední

chvíle

projevovali

šáhovi,

a

na

straně

druhé

přerušením

diplomatických vztahů plynoucích z obsazení a zadrţování amerických rukojmích na ambasádě USA v Teheránu. Reagan a jeho administrativa povaţovali v období irácko-íránské války za větší hrozbu v regionu Írán a proto skrytě podporovaly Iráčany. Vzájemné vztahy poznamenal i omyl amerického křiţníku Vincennes, který „omylem sestřelil íránské civilní letadlo při pravidelném letu nad Zálivem v domnění, ţe jde o letecký útok“. Zahynulo 286 lidí a nedlouho poté Írán „oznámil bezpodmínečné přijetí rezoluce Rady

59 Ehteshami, A., Zweiri, M. (eds.): Iran´s foreign policy from Chatami to Ahmadinejad. Ithaca Press, Libanon 2008, str. XIV. 60 Gombár, E.: Dramatický půlměsíc. Sýrie, Libye a Írán v procesu transformace. Karolinum, Praha 2001, str. 140-141

21

Bezpečnosti OSN č. 598 a 20. července vstoupilo v platnost příměří ve válce s Irákem“.61 V letech 1988-1991 se zhroutily hlavní pilíře íránské zahraniční politiky, kdyţ se ukázal neúspěch ideologie vývozu revoluce, rozpadl se Sovětský svaz a začala válka v Zálivu. Írán se musel vyrovnat s globálními a regionálními změnami, kdy výrazně geopoliticky proměnil celý region. Íránské vedení se přiklonilo k pragmatickému přístupu prosazování národních států. V roce 1989 přišlo s nástupem prezidenta Rafsandţáního a nové americké administrativy prezidenta Bushe staršího zlepšení vztahů. Spojené státy nabídli odškodnění příbuzným obětí nedávného leteckého neštěstí, které způsobily, navíc uvolnily část z íránských peněz blokovaných uţ od revoluce v USA a poděkovaly Íránu i Sýrii za pomoc při řešení situace s rukojmími v Libanonu. Pro Írán to bylo signálem k tomu, aby na oplátku vyplatil jako kompenzaci za vyvlastnění během islámské revoluce 600 miliónu dolarů americké ropné společnosti Amoco.62 I přes nesouhlas s iráckou invazí do Kuvajtu zůstal Teherán během války v Zálivu v letech 1990-1991 neutrální. Později se Írán nabídl jako zprostředkovatel, ale byl Američany odmítnut. I nadále však docházelo k finančním kompenzacím jako náhradou škody za nedodání amerických zraní po revoluci či za zmrazený majetek. K výraznému zhoršení vztahů obou zemí však došlo po nástupu nového amerického prezidenta do úřadu. Ten zařadil Írán mezi tzv. rouge states po boku Iráku, Lybie, Severní Koreje, Kuby či Súdánu. Šlo o státy, které dle názoru nové administrativy ohroţovaly mír, protoţe podporovaly terorismus a chtěly získat nukleární, chemické či biologické zbraně. Byla přijata strategie „dvojího zadrţování“ (dual containment), díky které se měly Spojené státy vypořádat s Íránem i Irákem bez toho, aniţ by tyto dvě země proti sobě byly nuceny tyto dvě země proti sobě stavět. Strategie přepokládala mimo jiné, ţe Evropa, Rusko, Čína i Japonsko přijmou americké argumenty a odmítnou poţadavky Íránu na dodání konvenčních zbraní či zbraní hromadného ničení. Dále Spojené státy prosazovaly ekonomické sankce z nichţ jen malá část byla podpořena OSN a většina byla naopak jednostranná. Mezi americké 61 Tamtéţ str. 142-143 62 Gombár, E.: Dramatický půlměsíc. Sýrie, Libye a Írán v procesu transformace. Karolinum, Praha 2001, str. 143

22

nástroje k prosazování zákazu obchodování s Íránem patřil D´Amatův zákon z roku 1995 a ILSA (Iran Libya Sanction Act) z roku 1996.63 Uvalení sankcí působilo Íránu problémy, mimo jiné kvůli se to projevilo ve zahraničních investicích do ropného sektoru. Írán se také dostává do mezinárodní izolace, čemuţ čelí obratem k regionální politice a zlepšováním vztahů se svými sousedy. 5.1

Íránská zahraniční politika vůči Spojeným státům americkým

v letech 1997 – 2005 Chátamího přístup k politice se v jistých ohledech lišil od pragmatického prezidenta Rafsandţáního. Podporoval především dialog mezi civilizacemi a občanskou společnost a stejně jako jeho předchůdce uţ v zahraniční politice překonal ideologický vývoz revoluce. Na rozdíl od Chomejního, aniţ by ale zpochybňoval jeho princip velájet-e faqíh, „uznává právo na existenci jiných civilizací než islámských a nahrazuje džihád dialogem“.64 Změny v době prezidentství Chátamího se však spíše dají přirovnat v přestavbě neboli perestrojce sovětského Gorbačova, protoţe se nejedná o skutečné změny struktury a charakteru reţimu, jehoţ „ideologické principy zůstávají nezměněny“.65 I po nástupu nového íránského prezidenta se nezměnily postoje Spojených států amerických, takţe se Írán nemohl plně zapojit do mezinárodních vztahů. I přesto se základem Chátamího zahraniční politiky stal dialog mezi civilizacemi a dodrţování mezinárodního práva: Chátamí v roce 1999 vyhlásil doktrínu sniţování napětí (détente) jako nejlepší formu stabilizace islámského systému v Íránu. Tato doktrína se těší podpoře ájatolláha Chamene´ího, s výjimkou rozvoje vztahů s Izraelem a Spojenými státy. Írán při prosazování národních zájmů i nadále systematicky usiluje o dosaţení a mezinárodní uznání postavení regionální mocnosti.66

63

Tamtéž 145-146

64 Gombár, E.: Dramatický půlměsíc. Sýrie, Libye a Írán v procesu transformace. Karolinum, Praha 2001, str. 134 65 Tamtéţ str.139 66 Tamtéţ str. 151-152

23

Jako reformista však měl výhrady ke čtyřem principům íránské zahraniční politiky. Podporoval rozvíjení vztahů se Západem a podle jeho názoru dosavadní zahraniční politika poškozuje Íránu. Povedlo se mu zlepšit obraz ájatolláhů i samotné republiky. To pomohlo získat více prominentní postavení pro Írán nejen na Blízkém východě. Chátamího politika, která byla vnímána jako poměrně radikální změna, pomohla zlepšit vztahy s mnoha evropskými zeměmi, jako jsou Francie, Řecko, Španělsko a Itálie.67 Prezident

kombinoval

koncepci

nezávislosti

s pojmem

„islámská

demokracie“, za předpokladu, ţe pojmy islám a demokracie jsou kompatibilní: To se odlišovalo od západního názoru na sekulární a liberální demokracii. Chátamí tedy přijímá realitu demokracie, která se v minulém století vyvinula jako hodnota, ale odmítá jakoukoli formu demokracie jako „jediného a posledního řešení“. Namísto toho obhajuje formulaci demokracie „v kontextu duchovna a morálky“.68 V lednu 1998 poskytl Chátamí rozhovor americké novinářce Christiane Amanpour. V něm mluvil mimo jiné o své duševní spřízněnosti s podstatou americké civilizace, zaloţené na náboţenství, svobodě a právu. Následovalo jeho vystoupení ve Valném shromáţdění Organizace spojených národů v září 2000, kde navrhl, aby se rok 2001 nazýval Rokem dialogu civilizací. V roce 1998 navíc poprvé navštívil Spojené státy.69 Na Chátamího gesto z roku 1998 reagovala tehdejší americká ministryně zahraničních věcí Madelaine Albright smířlivými slovy, která naznačovala moţnost normalizovat vztahy. Následovala výměna sportovců, volnější cestování do a z USA a konec embarga na dvě poloţky – koberce a pistácie. Chátamího pokus o zlepšení vztahů s USA narazil na obou stranách. Proti byli íránští konzervativci a Spojené státy trvaly na změnách v politice Teheránu vůči Izraeli, postoji k jaderným zbraním a přístupu k terorismu, aby 67 Ehteshami, A., Zweiri, M. (eds.): Iran´s foreign policy from Chatami to Ahmadinejad. Ithaca Press, Libanon 2008, str. XIV-XV 68 Ehteshami, A., Zweiri, M. (eds.): Iran´s foreign policy from Chatami to Ahmadinejad. Ithaca Press, Libanon 2008, str. 9 69 Arjomand, S.A.: After Khomeini. Iran under his successors. Oxford University Press, New York 2009, str. 146-147

24

byly ochotné k diskuzím. Chamene´í a další konzervativní politici i nadále odsuzovali Ameriku. Komplikovaná struktura moci v Íránu tak zabránila výraznému zlepšení vzájemných vztahů.70 Západ tedy nebyl schopen vyuţít příleţitostí, které nabízel reformní prezident. Íránské vedení, včetně Chátamího i Chamene´ího, po událostech, které se staly 11. září v USA, odsoudilo tyto teroristické útoky a „lidé v ulicích Teheránu zapalovali svíčky na znamení účasti“. Na konci roku 2001 zase Írán pomohl spojeneckým silám v bojích proti afghánskému Talibanu.71 Po teroristických útocích 11. září se pozornost Američanů soustředila především na Blízký Východ a mezinárodní terorismus. Bod zvratu v oteplování íránsko-amerických vztahů přišel v lednu 2002, kdy izraelské jednotky zadrţely náklad zbraní a výbušnin, který patrně mířil z Íránu na území palestinské samosprávy. Díky palestinským protiizraelským akcí v té době se to stalo důkazem íránské snahy o destabilizaci regionu a americký prezident Georgie W. Bush zařadil Írán mezi země „osy zla“ společně s Irákem a Severní Koreou. Írán byl překvapený svým zařazením mezi země „osy zla“, i vzhledem k tomu, ţe v Afghánistánu pomohl zaktivizovat místní šíity k boji proti Talibanu po boku Spojenců. Dále například představitelé země předali k soudu do Saudské Arábie členy al-Kajdy. Na začátku roku 2003 Teherán se Spojenými státy omezeně spolupracoval, kdyţ povolil iráckým šíitům usazeným v Írán se setkat s dalšími členy irácké opozice v zahraničí. Írán se však i nadále obával růstu moci USA u svých hranic, protoţe by se tak mohl stát

dalším

cílem

Američanů

podporovaných

Izraelem.

Následovaly

nepřátelské výroky prominentních Američanů, kteří prohlásili, ţe Spojené státy očekávají brzký pád současného íránského reţimu. Tato prohlášení měla opačný efekt. Posílila se moc příznivců tvrdé linie a všichni, kteří stáli o lepší vztahy s USA se stali podezřelými.72 V srpnu roku 2002 navíc opoziční exilová Národní rada iránského odporu zveřejnila informace o dvou dosud neznámých jaderných zařízeních 70 Keddie, N.: Modern Iran. Roots and results of revolution. Yale University Press, New Haven 2006 str. 272 71 Axworthy,M.: Dějiny Íránu. Říše ducha – Od Zaratuštry po současnost, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009, str. 209 72 Keddie, N.: Modern Iran. Roots and results of revolution. Yale University Press, New Haven 2006, str. 283-284

25

v zemi. Jednalo se o komplex pro obohacování uranu ve městě Natanz a výzkumný reaktor a zařízení pro výrobu těţké ropy ve městě Arak. 73 To znamenalo ještě větší nedůvěru ze strany Američanů a Západu. Poté co Spojené státy napadly v březnu 2003 Irák, Írán, zdá se, přesvědčil své dlouholeté kurdské a šíitské spojence v Iráku, aby spolupracovaly s americkými silami. Zároveň se ale do země dostávalo velké mnoţství íránských příslušníků tajných sluţeb. Ti později začali podporovat místní šíity v jejich útocích na americké i spojenecké jednotky. Po pádu Saddámova reţimu na jaře roku 2003 odmítla Bushova administrativa „íránskou nabídku bilaterálních rozhovorů, tzv. Velké ujednání, které slibovalo prostřednictvím Švýcarska dospět k vyřešení otázky íránského jaderného programu i k možnému uznání státu Izrael“. 74 5.2

Íránská zahraniční politika vůči Spojeným státům americkým

v letech 2005-2010 Nový íránský prezident Amadíneţád na první pohled nepokračuje v politice nastolené svým předchůdcem. Vrátil se spíše k politice orientované na Východ a podporu vztahů se zeměmi třetího světa, která byla praktikována v 80. letech. Navíc oţivil rétoriku proti Izraeli a kampaň popírající holocaust, tedy názory, které za Chátamího téměř vymizely. Ahmadíneţádova politika se tak stala zdrojem napětí jak na regionální, tak na mezinárodní úrovni.75 Írán nikdy nečelil takové hrozbě vojenské intervence ze strany Spojených států či Izraele kvůli svému jadernému programu a povaze reţimu jako nyní. 76 USA ho obviňují ze snahy o zisk jaderných zbraní, podpory teroristických akcí77, zaměření se na zničení Izraele nebo z toho, ţe dodává zbraně šíitským Iráčanům. Z íránské strany se naopak ozývají hlasy, ţe

73 IAEA Board Report, 6. červen 2003 74 Axworthy,M.: Dějiny Íránu. Říše ducha – Od Zaratuštry po současnost, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009, str. 209 75 Ehteshami, A., Zweiri, M. (eds.): Iran´s foreign policy from Chatami to Ahmadinejad. Ithaca Press, Libanon 2008, str. XV 76 Ehteshami, A., Zweiri, M. (eds.): Iran´s foreign policy from Chatami to Ahmadinejad. Ithaca Press, Libanon 2008, str. 1 77 To se týká především íránským vazbám na Hizballáh v Libanonu a Hamás v Palestině.

26

Američané si přejí změnu reţimu v této islámské republice a ţe pokračují v zmrazování účtů, ekonomických sankcích a diplomatickému tlaku. 78 Íránská zahraniční politika je v posledních letech agresivnější. Největší obavy má Západ a některé země sousedící s Íránem z jaderného programu této islámské republiky. Mnozí věří, ţe by snaha Teheránu mohla vést aţ k jaderné zbrani a USA Íránu nepřímo vyhroţovaly, ţe pouţijí armádu ke zničení jeho jaderného programu. Podobně se vyjádřil i Izrael. Na přelomu roku 2006 a 2007 zadrţeli spojenci také několik íránských představitelů v Iráku. Okolní země mají totiţ obavy z moţného většího vlivu šíitů v regionu. Z teheránské perspektivy je to Írán, který je ohroţený a musí přijmout opatření, která by Spojeným státům zabránila připravit tuto islámskou republiku o její pozici v regionu a v delším časovém horizontu ohrozit existenci jejího reţimu. Írán pouţívá několik strategií, které tomu mají zabránit. Jednou z nich jsou vyjednávání, coţ se mimo jiné týká i íránského jaderného programu. Tím, ţe se Írán zapojil do rozhovorů s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii a hlavně Radou bezpečnosti OSN, zabránil v podstatě tomu, aby další členové Rady prosazovaly další sankce. Tato strategie však neplatí pro USA. Spojené státy by se totiţ do rozhovorů zapojily pouze v případě, ţe Írán předtím zastaví všechny aktivity vedoucí k obohacování uranu, coţ Teherán naopak odmítá.79 Ačkoliv vztahy se zahraničím hráli jen malou roli v Ahmadíneţádovo kampani, nyní se staly charakteristickým znakem jeho administrativy. Přestoţe cíle a směřování zahraniční politiky jsou určovány nejvyšším vůdcem, musí se na nich usnést Národní bezpečnostní rada, i pod Ahmadíneţádovým vedením se staly změny. Západ vidí jako privilegovaný klub, který je proti vědeckému pokroku a politické nezávislosti muslimského světa. Pochybuje o současné struktuře globální moci, například sloţení Bezpečnostní rady OSN a její legitimitu. Navíc změnil íránskou pozici z obţalovaného na ţalobce. Místo obhajoby íránské politiky mají nyní diplomaté této islámské republiky vyzdvihovat chyby Západu, vyjadřovat rozhořčení Íránu a být proti aroganci a hegemonii Washingtonu. To vyústilo

78 Ehteshami, A., Zweiri, M. (eds.): Iran´s foreign policy from Chatami to Ahmadinejad. Ithaca Press, Libanon 2008,str. 10 79 Arjomand, S.A.: After Khomeini. Iran under his successors. Oxford University Press, New York 2009, str 215-235

27

například

v dopis

prezidentu

Bushovi

v květnu

2006

nebo

dopisu

„americkému lidu“, který následoval.80 Amadíneţád navíc medializoval íránský jaderný program, který byl předtím pro běţné lidi nedůleţitý, a vytvořil z něj program s velkou důleţitostí pro národ.81 Amadíneţád hodně cestuje, setkává se se světovými vůdci a objevil se na stránkách důleţitých světových publikací. Jeho proklamovaný odpor k Západu a jeho agresivní pozice vůči Washingtonu a Tel Avivu zvětšila význam Íránu a zastínila tak názory umírněných arabských vůdců v regionu. Teherán

se

stal

pro

některé

země

třetího

světa

a

antiimperialisty“ v Latinské Americe symbolem odolnosti proti tyranii.

“nové

82

Íránští prezidenti v minulosti zřídka ukazovali jakkoli přátelskou tvář americkým prezidentům. Amadíneţád nebyl výjimkou ve svém chování k prezidentu Bushovi. Po zvolení Baracka Obamy prezidentem byl ale Amadíneţád prvním íránským prezidentem, který budoucímu americkému kolegovi blahopřál k jeho volebnímu vítězství. Navíc mluvčí íránského prezidenta, který je zároveň jedním z jeho poradců, prohlásil, ţe Teherán je připravený pro přímé rozhovory s Obamou, protoţe „Američané se nyní chovají lépe“.83 5.3 Případ Irák Angaţovanost Spojených států v Afghánistánu a hlavně v Iráku přiblíţila americké jednotky Íránu, v podstatě aţ na jeho samou hranici. Na jedné straně pád obou reţimů zbavil Teherán dvou největších bezpečnostních hrozeb v regionu, na druhou stranu to bylo vykoupeno právě větší vojenskou přítomností USA v Perském zálivu.

80 Amuzegar, J.: The Ahmadinejad era: Preparing for apokalypse. Journal of International Affairs, Spring/Summer2007, Vol. 60, No. 2, str. 47 81 Tamtéţ 82 Amuzegar, J.: The Ahmadinejad era: Preparing for apokalypse. Journal of International Affairs, Spring/Summer2007, Vol. 60, No. 2, str. 48 83 Milani,A.: Obama's Existential Challenge to Ahmadinejad. Washington Quarterly, Spring 2009, Vol. 32 Issue 2, str. 7475

28

Válka v Iráku byla součástí boje amerického prezidenta George W. Bushe, který měl za cíl zasadit ránu terorismu, eliminovat zbraně hromadného ničení a svrhnout represivního diktátora. V širším kontextu šlo tedy o součást globální války proti terorismu, která začala po 11. září. Pro Íránce je ale irácká válka ve skutečnosti o Íránu a změnách reţimu v zemích označovaných za „osu zla“. Ţádný z běţně uváděných důvodů, tedy ţe šlo o pomstu za Saddámovu neochotu přizpůsobit se sankcím OSN a Američanů, zájem Západu o iráckou ropu nebo o zachování pozice Izraele a USA jako hegemonů v regionu, nevysvětluje, co je skutečný problém pro Írán. Pro něj zůstala nejdůleţitější otázka – jak se vyhnout podobné změně reţimu v Teheránu.84 Americká přítomnost v Iráku však můţe také pomoci některým íránským zájmům. Díky zavádění demokratických principů se v Iráku dostali k moci šíitové, kteří tvoří před šedesát procent místních obyvatel. Do Iráku odjíţdí íránští šíitští duchovní, studenti a také podnikatelé, kteří tam investují a pomáhají s obnovou. Z íránské perspektivy se můţe zdát, ţe konečně vyhráli vzájemnou válku a ţe mohou spolurozhodovat o budoucnosti Iráku i celého regionu. Po pádu Saddámova reţimu se projevila americká neznalost irácké společnosti a místní ekonomické infrastruktury. Spojené státy nebyly dostatečně připravené na „den poté“. A právě pro Írán se toto stalo příleţitostí k větší angaţovanosti a mimo jiné i k jednáním s USA. 85 Byla například vytvořena trilaterální bezpečnostní komise z iráckých, amerických a íránských expertů. Íránce k jednacímu stolu se Spojenými státy dovedlo také vědomí, ţe jednotný a stabilní Irák je klíčem k celkové stabilitě regionu. Jednání s USA o Iráku dokonce posvětil Chamene´í. I přes to, ţe Teherán věří, ţe íránské a americké zájmy v Iráku nejsou v opozici, příliš nespoléhá na zlepšení vztahů s Američany touto cestou.86 5.4 Role íránského jaderného programu 84 Ehteshami, A., Zweiri, M. (eds.): Iran´s foreign policy from Chatami to Ahmadinejad. Ithaca Press, Libanon 2008, str. 38-40 85 Ehteshami, A., Zweiri, M. (eds.): Iran´s foreign policy from Chatami to Ahmadinejad. Ithaca Press, Libanon 2008, str. 37-54 86 Arjomand, S.A.: After Khomeini. Iran under his successors. Oxford University Press, New York 2009, str. 225

29

Po srpnu 2002, kdy byly informace o nenahlášených íránských jaderných aktivitách zveřejněny v médiích, se o jejich rozsah začaly i Spojené státy. Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) ve zprávě z 19. června popsala závěry inspekce v íránských jaderných zařízeních v únoru 2003. Tím se potvrdily MAAE nenahlášené jaderné aktivity. Ty se týkaly obohacování uranu

a zařízení, které to umoţňují, dále pokusy o separaci plutonia a

dováţený materiál, který nebyl deklarovaný. Tím, ţe Írán své aktivity 18 let neohlásil MAAE, mohl sice porušit Smlouvu o nešíření jaderných zbraní87, v té době existující íránská Záruková dohoda k NPT ale Teheránu striktně neukládala tyto aktivity hlásit.88 Chátamí v únoru potvrdil, ţe ve městě Natanz se buduje zařízení na obohacování uranu v městě Natanz. V květnu pak Teherán ohlásil, ţe v roce 2003 chce začít budovat stavbu zařízení na výrobu štěpného materiálu v Isfahánu. 89 Během roku 2003 provedla MAAE několik inspekcí v jaderných zařízeních v Teheránu, Natanzu, Araku i Isfahánu. Íránská spolupráce s MAAE vyústila v podpis Dodatkového protokolu k Zárukové dohodě 18. prosince 2003. Napříště tak měl Írán podrobněji deklarovat své jaderné aktivity a povolit detailnější inspekce komisařů MAAE. Navíc to znamenalo pozastavení programu na obohacování uranu. 90 Dodatkový protokol však parlament dosud neratifikoval a jeho plnění je tak ze strany Íránu dobrovolné. Teherán navíc po březnu 2004 začala zdrţovat a přesouvat inspekce ze strany MAAE.91 Írán se poté rozhodl v obohacování uranu pokračovat.92 Na začátku roku 2006 navíc íránská vláda oznámila, ţe chce pro mírové účely obnovit svůj jaderný program. 93 Po dalším porušování závazků ze strany této islámské republiky Rada Bezpečnosti OSN následně přijala 87 anglicky Nuclear Non-Proliferation Treaty - NPT 88 Drábová, D.: Íránský jaderný program existuje uţ padesát let, 2005 89 Sahimi, M.: Iran´s nuclear program, Part III 90 více viz IAEA Board Report, 10. listopad 2003 91 víc viz IAEA Board Report, 1. červen 2004 92 Drábová, D.: Íránský jaderný program existuje uţ padesát let 93 více viz IAEA Board Report, 27. únor 2006

30

Rezoluci 1737 a v roce 2007 pak i Rezoluci 1747, které na Írán uvalily sankce. Ty omezují mezinárodní spolupráci v oblasti obohacování a přepracování jaderných materiálů. Státy nesmí poskytovat Íránu jinou pomoc a mohou s ním spolupracovat pouze v oblasti zemědělství, zdravotnictví, potravinářství a humanitární účely. Írán by měl své jaderné aktivity zastavit, znovu povolit inspekce MAAE a v nejbliţší době ratifikovat Dodatkový protokol.94 Írán ve výstavbě svých jaderných zařízeních i testech nadále pokračuje.95 Jaderných aktivit se nevzdal doposud a dále je rozšiřuje, i kdyţ země Evropské unie či Rusko se snaţí s ním o tom vyjednávat. Dodatkový dokument není madţilisem doposud schválen. Rada bezpečnosti OSN uţ vydala 4 rezoluce týkajících se Íránu, poslední z nich s označením 1835 v září roku 2008.96 6. Závěr Na základě 4 principům, které jsou součástí formulace íránské zahraniční politiky, je jednodušší pochopit ideologii exportu islámu v 80. letech. Mimo jiné se jednalo o snahu získat podporu muslimů z okolních zemí, coţ by Íránu slouţilo jako prostředek k získání větší legitimity nového teokratického reţimu. Chátamí byl v době exportu islámu uţ aktivním a poměrně vysoko postaveným politikem, takţe je jisté, ţe tato ideologie v něm zanechala určité stopy. I kdyţ ho na základě analýzy jeho vnitřní a zahraniční politiky můţeme zařadit mezi liberálněji smýšlející státníky, byl i on stále pod vlivem Chomejního učení. V Chátamího případě je opodstatněné srovnání s perestrojkou v 80. letech v Sovětském svazu. Gorbačov vůbec neplánoval měnit charakter reţimu, šlo mu jen o jeho uvolnění a jistou liberalizaci. Stejné to bylo i v případě Chátamího. Jeho ideálem byla ideologie velájat faqíh spojená s některými prvky západní demokracie. Na rozdíl od svého předchůdce Rafsandţáního si však příliš nerozuměl s Chamene´í, který byl před svým nástupem do funkce vůdce také prezidentem. Jejich názory se míjeli, i kdyţ se oba snaţili na veřejnosti 94 více viz IAEA Board Report, 9. únor 2007 95 více viz IAEA Board Report, 23. květen 2007 96 více viz IAEA Board Report, 19. únor 2009

31

vystupovat jednotně. Byl to však právě Chamene´í, který svými kroky zabránil většímu sblíţení americké a íránské administrativy v prvním prezidentském období Chátamího. I přesto se Chamene´ího názor na Spojené státy přesně neshodoval s Chomejního názorem, ţe USA jsou největší zlo. Jako příklad, který to ilustruje, můţeme uvést Chamene´ího projev soustrasti Američanům po 11. září. Ve stejném roce, kdy je Chátamí podruhé zvolen do prezidentského úřadu, vystřídala v USA demokratickou administrativu Billa Clintona, která ač byla zpočátku protiíránská, ke konci se pokoušela o vstřícná gesta, administrativa George W. Bushe. Na rozdíl od svého otce, za jehoţ prezidentování se zdálo, ţe se vztahy Íránu a Spojených států zlepšují, však po událostech z 11. září a odhalení íránského jaderného programu zařazuje Írán mezi nepřítele a země podporující terorismus. S tímto vývojem nemůţe Chátamí nic dělat. Zpočátku sice ujišťuje, ţe jaderní program islámské republiky je pouze pro mírové účely, ale škoda je dokonána. Na vnitropolitické scéně se po letech útlumu dostávají do popředí konzervativci. Přesto

nebyl

připravený

na

vítězství

Mahmúda

Ahmadíneţáda

v následujících prezidentských volbách. Ten byl do čela země vynesen na základě populistických slibů, podpory ultrakonzervativních duchovních a hlavně na základě svého napojení na Revoluční gardy, které se stávají čím dál tím víc významnou jednotkou v mocenské struktuře. Ahmadíneţád byl také ovlivněn Chomejním a jeho ideologií. Uchopil tedy to, co začínalo z íránské rétoriky mizet a opět začal projevy útočit na Západ, Spojené státy a jejich spojence Izrael. I v jeho případě, stejně jako v případě Chomejního, zasahuje do politiky Chamene´í a mírní některé jeho výroky, které poškozují obraz Íránu ve světě. Na základě některých jeho gest, například gratulaci novému americkému prezidentovi, se tedy lze domnívat, ţe jeho agresivní rétorika je určena spíše domácím posluchačům. Ty pak můţe ideologie ve formě nenávisti k Spojenám státům nebo snaha o společný cíl íránského lidu – jaderný program – spojovat. Je však otázkou, po zkušenostech z letošních červnových voleb a reakce Chamene´ího, jak bude dál fungovat vyvaţování mocenských center a zda naopak

nedojde k posílení moci policie a

militantních sloţek.

32

Základní hypotéza této práce se tedy potvrdila – reformní Chatami byl ve vztahu ke Spojeným státům vstřícnější neţ konzervativní Ahmadíneţád. Oba však dorovnává svojí mocí Chamene´í a tak se v podstatě, kromě několika plamenných projevů, v přístupu Íránu k Spojeným státům nic nezměnilo. Trvá nabídka rozhovorů a případné normalizace vztahů za předpokladu, ţe USA přestanou po Íránu dopředu poţadovat záruky či změny chování bez toho. Podle R.K. Ramazaního totiţ neplatí tvrzení, ţe Chomejní zakázal dialog s Amerikou. Naopak nechal dveře k jednání pootevřené a navrhoval, aby Írán obnovil vztahy s USA, pokud se „Amerika bude chovat slušně“ a nebude se pokoušet o dominaci nad Íránem. Jestliţe ale oba státy budou čekat na to, aţ se ten druhý bude chovat slušně, vztahy mezi nimi zůstanou zamrzlé, jak se to děje mezi USA a Kubou. Oba státy by se vzájemně měly přestat démonizovat, protoţe to aţ příliš ovlivňuje jejich úsudek. Byla by tak šance shodnout se na společných zájmech, například těch, které se týkají stabilizace situace v Afghánistánu a Íráku.97 Právě v této oblasti, i kdyţ se tak dostaly do těsného sousedství, v podstatě Spojené státy Íránu pomohly, protoţe ho minimálně v případě Iráku zbavily přirozeného nepřítele.

97 Ehteshami, A., Zweiri, M. (eds.): Iran´s foreign policy from Chatami to Ahmadinejad. Ithaca Press, Libanon 2008, str. 10

33

7. Seznam použité literatury a zdrojů Všechny on-line zdroje ověřeny ke dni 1.5.2010. Arjomand, S.A.: After Khomeini. Iran under his successors. Oxford University Press, New York 2009 Amuzegar, J.: The Ahmadinejad era: Preparing for apokalypse. Journal of International Affairs, Spring/Summer2007, Vol. 60, No. 2, str. 35-53 Axworthy,M.: Dějiny Íránu. Říše ducha – Od Zaratuštry po současnost, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009 Brennan, J.: The Conundrum of Iran: Strengthening Moderates without Acquiescing to Belligence. The ANNALS of the Američan Academy of Politoval and Social Science, Vol. 618, No.1, str. 168-179, on-line text: (http://ann.sagepub.com/sgi/content/abstract/618/1/168 ) Campbell, M. K., Robert J. E., Mitchell, B. R.(eds.): The nuclear tipping point: why states reconsider their nuclear choises, Washington D. C. 2004 Cirincione, J., Wolfsthal, J. B., Rajkumar, M.: Deadly Arsenals: Nuclear, Biological, and Chemical Threats, Washington D. C. 2005 CNN: Iranian Leader: Wipe Out Israel. October 27, 2005, on-line text: (http://www.cnn.com/2005/WORLD/meast/10/26/ahmadinejad ). Drábová, D.: Íránský jaderný program existuje uţ padesát let, 6. září 2005, on-line text: (http://www.natoaktual.cz/na_analyzy.asp?r=na_analyzy&c=A050902_11014 6_na_analyzy_m02 ) Ehteshami, A., Zweiri, M. (eds.): Iran´s foreign policy from Chatami to Ahmadinejad. Ithaca Press, Libanon 2008 Ehteshami, A.: Iran-Iraq Relations after Saddam. The Washington Quarterly, Autumn 2003, str. 115-129. Fayazmanesh, S.: The politics of U.S. Economic Sanctions against Iran. Review of Radical Politoval Economics, Vol. 35, No. 3, Summer 2003, str: 221-240, on-line text: (http://rrp.sagepub.com/cgi/content/abstract/35/3/221 ) Fingerland, J.: Prezident s Boţím Posláním v Mezinárodní politika, Vol. XXXIV, No.4, 2010, str. 26 Fox, J., Sander, S.: Bringing religion into international relations. Palgrave Maxmilian. New York 2004 Fouska, Vasilis K.: Zones of Conflict. Pluto Press, London 2003 Goldschmidt, A., Tehlami, S. (eds.): The contemporary Modele East. Westview Press, Oxford 2006 Gombár, E.: Dramatický půlměsíc. Sýrie, Libye a Írán v procesu transformace. Karolinum, Praha 2001 Hahn, P.L.: Crisis and Crosfire. Potomac Books. Washington D.C. 2005

34

Hildreth, S.A.: Iran´s Ballistic Missile Program: An Overview, 4. únor 2009, online text: (http://fas.org/sgp/crs/nuke/RS22758.pdf) Hoder, L.: Írán In: Rojčík, O., Vilímek, P. (eds.): Proliferace jaderných zbraní: Problémoví aktéři, Brno 2006 IAEA Board Report, 6. červen 2003, on-line text: (http://www.iaea.org/Publications/Documents/Board/2003/gov2003-40.pdf) IAEA Board Report, 10. listopad 2003, on-line text: (http://www.iaea.org/Publications/Documents/Board/2003/gov2003-75.pdf) IAEA Board Report, 1. červen 2004, on-line text: (http://www.iaea.org/Publications/Documents/Board/2004/gov2004-34.pdf) AEA Board Report, 11. srpen 2005, on-line text: (http://www.iaea.org/Publications/Documents/Board/2005/gov2005-64.pdf) IAEA Board Report, 27. únor 2006, on-line text: (http://www.iaea.org/Publications/Documents/Board/2006/gov2006-15.pdf) IAEA Board Report, 9. únor 2007, on-line text: (http://www.iaea.org/Publications/Documents/Board/2007/gov2007-07.pdf ) IAEA Board Report, 23. květen 2007, on-line text: (http://www.iaea.org/Publications/Documents/Board/2007/gov2007-22.pdf) IAEA Board Report, 15. listopad 2007, on-line text: (http://www.iaea.org/Publications/Documents/Board/2007/gov2007-58.pdf ) AEA Board Report, 19. listopad 2008, on-line text: (http://www.iaea.org/Publications/Documents/Board/2008/gov2008-59.pdf) IAEA Board Report, 28. srpen 2009, on-line text: (http://www.iaea.org/Publications/Documents/Board/2009/gov2009-55.pdf) IAEA Board Report, 19. únor 2009, on-line text: (http://www.fas.org/nuke/guide/iran/nuke/iaea0209.pdf) Keddie, N.: Modern Iran. Roots and results of revolution. Yale University Press, New Haven 2006 Maleki, A., Afraiabi, K.(eds.): Reading in Iran foreign policy after September 11. 2008 Mendel, Miloš: S puškou. Pojmy a argumenty soudobého islámského fundamentalismus. Orientální ústav akademie, Praha 2008 Milani, A.: Obama's Existential Challenge to Ahmadinejad. Washington Quarterly, Spring 2009, Vol. 32, No. 2, str. 63-78 Moslem, M.: Factional Politics in post-Khomeini Iran. Syracuse University Press, New York, 2002. Pitschmann, V.: Jaderné zbraně: nejvyšší forma zabíjení, Praha 2005 Roshandel, J. Iran´s Foreign and Security Policie: How the Decisionmaking Process Evolved. Security Dialog, Vol. 31, No.1, str. 105-117, on-line text: (http://sdi.sagepub.com) Russell, J. A.: Strategic Stability Reconsidered: Prospects for Escalation and Nuclear War in the Modele East, Spring 2009 35

Sahimi, M.: Iran´s nuclear program, 2003, on-line text: (http://www.iranwatch.org/privateviews/SAHIMI/perspex-sahimi-history100203.htm ) Schulze, R.: Dějiny islámského světa ve 20. století. Atlantis, Brno 2007 Takeyh, R.: Hidden Iran. Paradox and power in the Islamic republic. Holt Paperbacks, New York 2006 Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Svazek třetí. Diderot, Praha 1999 Yazdani, E., Hussain, R.: United States´Policy Toward Iran after the Islamic Revolution: An Iranian Perspektive. International Studies. Vol. 43, No.3, 2006, str. 267-289, on-line text: (http://isq.sagepub.com/cgi/content/abstract/43/3/267 )

36