MASARYKOVA UNIVERZITA, Fakulta sociálních studií Katedra mediálních studií a žurnalistiky

MASARYKOVA UNIVERZITA, Fakulta sociálních studií Katedra mediálních studií a žurnalistiky

Charitní dům – azylové ubytování pro matky s dětmi a ženy v tísni v Kroměříži (soubor článků se sociální tematikou)

Charity House – sanctuary housing for mothers with children and for women in strait in Kroměříž (Collection of articles with social theme) Bakalářská diplomová práce

Linda Sigmundová autorka Ing. Rudolf Burgr vedoucí práce

Brno 2008

Odstraněno: Kroměříž

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jsem prameny uvedené ve zdrojích v závěru mé práce.

V Brně dne 9. května 2008

Linda Sigmundová 2

1.

ÚVOD

2.

AZYLOVÝ DŮM

9 10

2.1. Režim domu 2.1.1. Příchod nové klientky

11 15

2.2.

15

Komu je azylový dům určen

2.3. Dívky opouštějící dětské domovy 2.3.1. Definice problematiky dětských domovů 2.3.2. Pomoc zařízení

17 17 19

2.4. Oběti špatného právního povědomí, oběti finančních potíží 2.4.1. Popis skupiny 2.4.2. Pomoc takto postiženým ženám

19 19 20

2.5. Zneužívané děti 2.5.1. Popis skupiny 2.5.2. Pomoc v azylovém domě

21 21 24

2.6. Ženy bez domova 2.6.1. Popis skupiny 2.6.2. Pomoc zařízení

24 24 25

2.7. Ženy z programu MAGDALA 2.7.1. Co je to program MAGDALA 2.7.2. Nucená prostituce obecně 2.7.3. Oběti nucené prostituce v azylovém domě 2.7.4. Utajované pobyty 2.7.5. Pomoc zařízení

25 25 26 27 27 27

2.8. Domácí násilí 2.8.1. Projevy domácího násilí 2.8.2. Pomoc v zařízení

28 28 31

2.9. Problémy týkající se provozu azylového domu 2.9.1. Náhlá změna bydliště, chybějící doklady 2.9.2. Utajení adresy 2.9.3. Legislativa 2.9.4. Svěření dětí do péče 2.9.5. Prožitá traumata 2.9.6. Ekonomické znevýhodnění 2.9.7. Bytová problematika 2.9.8. Nezaměstnanost, nízká vzdělanost 2.9.9. Sociální izolace 2.9.10. Sociální vyloučení (exkluze) 2.9.11. Výchova dětí

32 32 33 34 34 35 35 36 37 38 39 39

3.

41

DEFINICE POUŽITÝCH ŽÁNRŮ

3

3.1. Žánr interview, rozhovor 3.1.1. Příprava rozhovoru 3.1.2. Pořizování rozhovoru 3.1.3. Dokončení rozhovoru 3.1.4. Výhody a nevýhody žánru rozhovor

41 41 42 44 44

3.2. Žánr reportáž 3.2.1. Příprava reportáže 3.2.2. Získávání reportáže 3.2.3. Dokončení reportáže 3.2.4. Výhody, nevýhody

45 46 46 48 48

3.3. Žánr story 3.3.1. Příprava story 3.3.2. Pořizování story 3.3.3. Psaní story 3.3.4. Výhody, nevýhody

50 51 51 51 52

4.

54 54 54 55 55 55

OBRAZ CHARITNÍHO AZYLOVÉHO DOMU V REGIONÁLNÍM TISKU 4.1.1. Kroměřížský deník 4.1.2. Týdeník Kroměřížska 4.1.3. Kroměřížský zpravodaj 4.1.4. INFOnoviny 4.1.5. Moravský region

4.2. 5.

Obraz azylového domu pro ženy v regionálním tisku ROZHOVOR

56 59

5.1.

Rozhovor s první vedoucí azylového domu Monikou Vymazalovou

59

5.2.

Reflexe rozhovoru s Monikou Vymazalovou

65

5.3.

Rozhovor se současnou vedoucí azylového domu

67

5.4.

Reflexe rozhovoru s Alenou Přikrylovou

76

6.

REPORTÁŽ

79

6.1.

Reportáž tak trochu vzpomínková

79

6.2.

Reflexe reportáže „Dům U špatných osudů“

89

7.

STORY

92

7.1.

Story současné klientky azylového domu

92

7.2.

Story bývalé klientky azylového domu

96

7.3. Reflexe story 7.3.1. První story – paní Marie

100 101 4

7.3.2. 8. 9.

Druhé story – paní Hedvika

ZÁVĚR ZDROJE 9.1.1. Publikace 9.1.2. Směrnice a dokumenty 9.1.3. Zákony 9.1.4. Internetové zdroje 9.1.5. Periodika 9.1.6. Osobní rozhovor - citace

102 104 106 106 106 107 108 109 109

9.2.

Příloha – články z regionálního tisku

110

10.

JMENNÝ REJSTŘÍK

113

5

Děkuji Ing. Rudolfu Burgrovi za podporu při tvorbě této práce, jeho ochotu věnovat se mi, jeho čas a odborné rady. Děkuji všem ženám, které mi poskytly rozhovor – paní Aleně Přikrylové , Monice Vymazalové, Marii a také ženě vystupující pod jménem Hedvika. Děkuji také své rodině a přátelům za slova povzbuzení a trpělivost, kterou se mnou měli.

6

Odstraněno: Rudolfovi

Anotace

Charitní dům – azylové ubytování pro matky s dětmi a ženy v tísni v Kroměříži

(soubor článků se sociální tematikou) Soubor článků v této bakalářské práci se zabývá problematikou Charitního domu – azylového ubytování pro matky s dětmi a ženy v tísni (Centra sociální rehabilitace) v Kroměříži a obecně pomocí ženám a matkám s dětmi v tísni. První část bakalářské práce definuje problémy, které ženy a jejich děti do azylového domu přivádějí, dále pak problémy, jež s jejich pobýváním v azylovém domě souvisí. Druhá část popisuje publicistické žánry jako je rozhovor, reportáž a story a jejich výhody a limity ve vztahu k popisované problematice. Popisuje také mediální obraz kroměřížského azylového domu v místním tisku. Praktická část obsahuje žurnalistické texty přímo z uvedeného azylového domu v Kroměříži nebo s ním související. V nich využívám konkrétní příběhy a osudy jak žen a matek, tak i pomáhajících pracovníků a odborníků.

Naformátováno: Odrážky a číslování

Svoje dílo pak hodnotím prostřednictvím kritické reflexe.

Klíčová slova Azylové ubytování, domácí násilí, rozhovor, nucená prostituce, reportáž, story.

7

Summary

Charity House – sanctuary housing for mothers with children and for women in strait in Kroměříž

(Collection of articles with social theme) The collection of articles in the dissertation is focusing on the problems regarding the Charity House – sanctuary housing for mothers with children and for women in strait (Centre of social rehabilitation) in Kroměříž and on general level on the help given to women and their children in strait.In the first part of the thesis the author defines the problems which cause the need to come to the sanctuary house and problems which emerge during their stay in it. The second part is explaining journalist genres such as interview, reportage and story and their advantages and disadvantages when applied to the discussed problems. It is also presenting the medial picture of the House in the local press. The practical part is consisting of articles from the Sanctuary house for women

Odstraněno: Sanctuary house for women and mothers with children in strait in Kroměříž (Collection of articles with social theme) The collection of articles in the thesis is focusing on the problems regarding the Sanctuary house for women and mothers with children in strait in Kroměříž and on general level on the help given to women and their children in strait.

and mothers with children in strait in Kroměříž or articles related to it. In the articles I am using exact stories of either women or the staff and specialists.

Keywords Sanctuary housing, home violence, interview, forced prostitution, reportage, story. Naformátováno: Odrážky a číslování

8

1. Úvod Azylový dům. Pojem, pod kterým si nezasvěcený čtenář může představit cokoliv. Většina „obyčejných“ lidí se tomu místu raději vyhne. Je spojeno s představou chudoby, selhání, neschopnosti vypořádat se s životem. Jeden takový dům stojí na kraji města Kroměříž. Nabízí zázemí ženám a matkám s dětmi, které se ocitly v tísni. Mé první bližší seznámení s ním se uskutečnilo v roce 2000, kdy jsem dělala vedoucí dětem z azylového domu při prázdninovém pobytu na Slovensku. Považuji to za důležitý moment, o několik let později, když jsem hledala praxi kvůli studiu na vysoké škole, mě tato dřívější zkušenost přivedla právě do tohoto azylového domu. Měla jsem tak možnost nahlédnout do různých životních osudů. I díky tomu jsem si začala více všímat názorů lidí „zvenku“, tedy těch, kteří v životě za branou nebyli a vytvořili si představu o azylovém domu podle různých náhodných setkání s jeho obyvatelkami, z mýtů a „zaručeně pravdivých“ informací, kolujících po městě. Bohužel, azylový dům v očích lidí nevypadá nejlépe. Často je v představách místem neřesti, z dětí, které tam žijí, nikdy nic pořádného nebude, protože jsou to lumpové, stejně jako jejich rodiče. Při jedné cestě městskou dopravou jsem poslouchala rozhovor dvou starších dam. Útržek mi utkvěl v paměti… „V tom azyláku jsou samé coury. Chodí to zmalované, nic neumí, jenom loví chlapy.“ „Tak tak, kouřívají na zastávce, hulit umí, jinak nic.“ „Já bych to celé zavřela, vždyť i z těch děcek rostou grázlíci!“ rozohňovala se jedna z dam. Tento rozhovor mě utvrdil v myšlence, že se něco zřejmě zanedbalo. Proč má veřejnost takovou představu o ženách, které postihlo nějaké neštěstí, nepřízeň osudu, se kterými se neuměly vyrovnat? Nakolik je jejich představa ovlivněna realitou?

9

Rozhodla jsem se zjistit, jak často a jakou formou informoval v minulém roce o tomto domě regionální tisk. Regionální proto, že působí přímo na lidi žijící v regionu, v tomto případě kroměřížském, do kterého azylový dům náleží. Ale za hlavní cíl jsem si vytyčila napsat sérii článků (story, reportáž, rozhovory), které by se daly otisknout právě v regionálním tisku. Jsou tedy určeny především čtenářům z kroměřížského regionu – vždyť právě jich se tato problematika týká nejvíce. V těchto článcích chci přinést co nejvěrnější obraz azylového domu. Ukázat, s jakými problémy se musejí potýkat pracovníci domu, klienti ubytovaní i ti, kteří již dům opustili. Popsat vše co nejreálněji, se všemi klady i zápory. Umožnit tak čtenáři vytvořit si nebo poupravit názor na toto zařízení a osoby v něm ubytované. Mým záměrem je tedy i vzbudit ve čtenáři zájem o tuto problematiku. Ukázat mu, že sice ženy v domě mají spoustu problémů – se sebou i svým životem – ale dostávají možnost poprat se s nimi. Byla bych ráda, kdyby čtenář pochopil, že do svízelné životní situace se může dostat opravdu každý z nás a ne každý se s ní dokáže vypořádat bez cizí pomoci. Proto jsem vybrala žánry, které dávají možnost nahlížet problematiku z různých úhlů, umožňují poznat neznámé a dostávají se čtenářům do mysli. Kdyby byly články otištěny v regionálním tisku, zapůsobily by na cílenou skupinu obyvatel. To jsou všichni ti, kteří žijí v kroměřížském regionu, případně Zlínského kraje, odkud do azylového domu přichází nejvíce žen. „Podle jedné z představ žurnalistika zajišťuje, aby se členové dané společnosti dovídali poznatky o světě, který leží mimo jejich bezprostřední zkušenost.“ (Jirák 2003, str. 58) Říká se „pero je mocnější meče“. Tak nechť mé pomyslné pero vyrazí do boje s netolerancí

a pomluvami

a

v rámci

mých

schopností

vykreslí

realitu

co

nejobjektivněji.

2. Azylový dům Azylový dům je zařízení, které nabízí komplex služeb poskytujících individuální, důstojnou, nepřetržitou a koncepční pomoc osobám, které se ocitnou v krizové situaci. Zachycuje, ubytovává a za pomoci širší spolupráce pomáhá hledat další uplatnění či zakotvení pro lidi bez přístřeší a pro lidi v nouzi. Nesupluje přitom funkci

10


jiných ústavů (dětského domova, domu pro seniory, psychiatrické léčebny, domova důchodců). Azylové domy jsou určeny pro ženy, muže, matky s dětmi ve vlastní péči, převážně pro občany České republiky. Ale snaží se dle svých možností pomoci všem, kteří se na ně obrátí. (Charita Česká republika. 2004.) Popis Charitního domu – azylového ubytování pro matky s dětmi a ženy v tísni Oblastní charita Kroměříž zakoupila v roce 1999 od Města Kroměříž panelový dům. Ten je vybudovaný na kraji města směrem na obec Rataje. Stojí na kopci, odkud je výhled do okolní krajiny. Kolem něj a sousedního panelového domu (není součástí sociálních služeb), se rozprostírají jen pole a areály firem. V blízkosti se nachází zastávka městské hromadné dopravy i linkových autobusů.


Azylový dům byl slavnostně otevřen 1. 1. 1999.

2.1. Režim domu Zařízení má poskytovat bezpečné zázemí zde ubytovaným matkám i jejich dětem. I proto se do domu vstupuje přes vrátnici a návštěvy musí dodržovat stanovené návštěvní hodiny. Návštěvy jsou povoleny každý den od 14.00 do 19.00 hodin. Při vstupu do budovy návštěva povinně nahlásí své jméno a zapíše se do Knihy návštěv, služba na vrátnici si může vyžádat občanský průkaz k nahlédnutí. Matka si musí návštěvu vyzvednout na vrátnici a pak ji tam zase doprovodit. Návštěvy v podnapilém stavu, chovající se hrubě a porušující domovní řád, mohou být okamžitě vykázány a zakázán jim další vstup. Je možná i asistence policie, pokud návštěva dělá problémy. Přespat v zařízení může návštěva pouze se souhlasem vedoucí azylového domu. (Zdroj: Domácí řád Charitního

domu –

azylového ubytování pro matky s dětmi a ženy v tísni)

Azylový dům má kapacitu 26 bytových jednotek. Azylový byt je takový byt, kde žije matka se svým dítětem či dětmi až jeden rok. Byty tvoří obytná buňka s kuchyňským koutem, koupelnou a sociálním zařízením. Ženy také mohou využívat společnou prádelnu, kočárkárnu, studovnu s internetem, prádelnu, klubovnu s televizí i možnost telefonování. Pro děti je také v domě vybavená herna a venkovní hřiště. Kouřit obyvatelé smí jen v kuřárnách nebo mimo dům.

11

Jeden z těchto bytů slouží k nouzovému přespání. Je určen pro řešení případů, které nesnesou odkladu – například když je žena podrobena hrubému násilí a setrvání ve vlastním bydlišti by mohlo ohrozit její život. Tento byt k nouzovému přespání může žena využívat až 7 dní – a to zdarma. (Ženu na přespání často přiveze policie, když ji zachrání před agresorem, většinou vlastním manželem či druhem. Ženy někdy nemají s sebou nic, jen samy sebe a to, co mají na sobě, hygienické pomůcky, základní potraviny jim jsou poskytnuty na azylovém domě.) Celkem je k dispozici 26 bytů.

Do

azylového

domu

jsou

přijímány

ženy

hlavně

ze

Zlínského

kraje,

ale v souvztažnosti s tak zvanými utajovanými pobyty i ženy z jiných krajů České republiky. Jsou zde zaměstnáni 1 vedoucí-sociální pracovník, 6 sociálních asistentů, 1 sociální pracovník, 2 sociální pedagogové a 1 údržbář. Do domu docházejí i praktikanti, především ze Střední pedagogické školy a Vyšší pedagogické školy. Náplní jejich činnosti je hrát si s dětmi, brát je na procházky, a podobně – tvorba volnočasových programů

Kancelář, kde se s maminkami řeší různé technické i osobní problémy, korespondence, postupy, je k dispozici v pondělí a pátek od 9.00 do 15.30 hodin, ale po dohodě vlastně kdykoliv. V úterý, středu a pátek je od 9.00 do 10.30 hodin školička – tedy nabídka různých her a aktivit pro neškolní děti; v úterý je otevřen šatník, kde si ženy mohou vybrat ošacení pro sebe i děti (ale jinak i dle dohody a především aktuální potřeby). Ve čtvrtek (jednou za 14 dní) od 10.00 do 11.00 hodin pak fungují svépomocné nebo provozní skupiny. Svépomocné skupiny jsou skupiny tvořené maminkami, v nichž si předávají různé zkušenosti, radí si, sdělují si navzájem své problémy a prožitky – ale i řeší se zde i provozní záležitosti. Mimo tyto hodiny mají ženy individuální pohovory, s uživateli je pracováno formou individuální případové práce dle Individuálního plánu, který si sestavují samotní uživatelé ve spolupráci se svými klíčovými pracovníky a sociální pracovníci (plán, čeho chtějí dosáhnout po dobu pobytu na azylovém domě). Hodně úspěšný je videotrénink interakcí. Ženy jsou při terapii nahrávány proškoleným pracovníkem. Pracovnice natáčí maminku při běžné činnosti na videokameru, pak jí záznam pouští. Vyzdvihuje situace, kdy maminka jednala správně. 12

Sociální pracovnice také dohlíží, aby děti, které mají povinnou školní docházku, opravdu do školy odešly. Během dne kontrolují, jestli děti nejsou bez dozoru, zda matka dodržuje všechny povinnosti. Matka se o děti stará sama a je zodpovědná za jejich bezpečnost a chování. V případě, že potřebuje pohlídat děti, domluví se s jinou zletilou matkou. Při odchodu z domova odevzdá na vrátnici vyplněné a podepsané potvrzení. Matka mající dítě předškolního věku a ponechávající jej na hlídání jiné zletilé matce, je povinna se do dvaceti čtyř hodin vrátit do azylového domu (výjimky po dohodě s vedoucí zařízení). Pokud by docházelo k zneužívání možnosti hlídání, má sociální asistentka možnost udělat zamezující opatření. Je zakázáno svěřit děti sourozenci, který nemá dvanáct let (sourozenci staršímu dvanácti let mohou být děti svěřeny pouze přes den, po dohodě se sociální asistentkou a po dobu nezbytně nutnou) nebo ponechat děti do dvanácti let doma bez dozoru. Také ponechání dětí do deseti let venku bez dozoru je hrubým porušením Domácího řádu.

Ženy mají služby při úklidu společných prostor. To zahrnuje dvakrát denně zamést (dopoledne i odpoledne), jedenkrát denně vytřít na vlhko. Jedenkrát týdně se utírají okna v mezipatře a dveře na chodbě. Služba v přízemí zahrnuje mytí hlavního vchodu a úklid prostor okolo domu, včetně okolí popelnic, v zimě i spolupráce při odmetání sněhu. Stěhování žen probíhá po domluvě s vedoucí azylového domu, od pondělí do pátku, od 8.00 do 16.00 hodin. Žena je povinna nahlásit stěhování týden předem, udat novou adresu, vrátit všechny zapůjčené věci. Ženy mohou chodit i na procházky, matky s dětmi do desíti let se mají vrátit nejpozději v 19.00 hodin (v období letních prázdnin do 20.00 hodin), se staršími dětmi pak do 20.00 hodin (v době letních prázdnin do 21.00 hodin). Je nutné dodržovat polední klid (od 12.00 do 13.00 hodin), večerní klid (19.00 až 22.00 hodin) a noční klid (22.00 až 7.00 hodin). Odpoledne často bývá připraven program pro děti, pracovníci chodí děti doučovat a kontrolovat jejich školní přípravu (pokud to situace vyžaduje).

Matka má právo na soukromí, dostane bytovou jednotku, která se skládá z kuchyně, pokoje a sociálního zařízení. Klíče od bytu matky při odchodu

13

odevzdávají na vrátnici. Soukromí bytu mohou pracovníci bez souhlasu klienta narušit (nedovolený vstup) pouze při: -

živelné pohromě

-

požáru, technické závadě (například prasklé potrubí)

-

odvrácení hrozící škody na majetku

-

v podezření, že se v bytě děje trestná činnost

-

v případě podezření, že se v bytě neoprávněně zdržuje cizí osoba

-

poskytnutí první pomoci do příchodu lékaře

-

zapisování stavu vodoměrů

-

podezření, že se bytě požívá alkohol, omamné látky a podobně

-

podezření, že matka v bytě ponechala samotné dítě

-

další vstupy do bytu klientů vyplývají z Domácího řádu

(Zdroj: Domácí řád Charitního domu – azylového ubytování pro matky s dětmi a ženy v tísni)

Poskytovatel může ukončit smlouvu za hrubé porušení Domácího řádu nebo na základě třetí upomínky za drobné přestupky – klientka je vyrozuměna o ukončení smlouvy nejméně pět dní předem. Pokud do stanoveného termínu neopustí a nevyklidí byt, může to být učiněno za asistence policie. Pracovníci azylového domu nejsou povinni zajišťovat náhradní ubytování.

Hrubé porušení domovního řádu -

vědomé ponechání cizí osoby přes noc v bytě bez povolení vedoucí

-

fyzické napadení pracovníka domu, případně druhého uživatele

-

účelné poškozování zájmů jména Charitního domu, zejména v tisku, rozhlase či televizi

-

jakékoliv chování související s mravním ohrožováním mládeže či jiným trestným činem

-

již čtvrté opakování drobného porušení domácího řádu

-

případ, kdy uživatel odejde mimo zařízení, neuvede místo svého pobytu a datum předběžného návratu a nevrátí se ani po čtrnácti dnech

(Zdroj: Domácí řád Charitního domu – azylového ubytování pro matky s dětmi a ženy v tísni)

14

Protože v zařízení žije se svými matkami i mnoho dětí, pracovníci pro ně připravují různé akce jako výlety (například ZOO Lešná, hrady, zámky), tábory (na Slovensku, v Itálii, v České republice), odborné přednášky (například z K-centra o problematice drog a závislostí), karnevaly, soutěže, divadla, kulturní akce.

Mimo tyto služby je možné také využívat služeb Sociální rehabilitace, podle §70, kdy je s uživatelem sepisovaná další smlouva. Do těchto služeb patří například vedení rodinného finančního rozpočtu, pomoc s péčí o dítě, při komunikaci s institucemi, při vypisování formulářů, vytváření a zdokonalování pracovních návyků, a další.

2.1.1.


Příchod nové klientky

Přijímající s klientkou vypíše potřebné formuláře. Zjišťuje velké množství osobních údajů – o rodině, data manžela či partnera, data dětí, zaměstnání, zdravotní problémy, osobní problémy, proč žena do zařízení přišla, zda už někdy někde vyhledala pomoc, kdo a jak jí pomohl, komu důvěřuje, na koho se obrací, když má problémy, a jiné. Pracovníci jsou také povinni dodržovat mlčenlivost na základě zákona o ochraně osobních údajů č. 101/2000Sb. Na základě toho pak sociální pracovník vypracovává společně s matkou i jejím klíčovým pracovníkem individuální plán. Tam klientka udává, co považuje za největší problém, čeho by chtěla dosáhnout, jaké jsou její cíle. Sociální pracovník, případně klíčový pracovník také navštěvuje klientčinu domácnost, jedná se členy rodiny. Když s klientkou přichází dítě nebo děti, je jim také věnována odborná péče. Prochází lékařskou prohlídkou, vyjadřují se pomocí malování. Právě malování pomáhá odhalit škody, které na dítěti napáchalo případné domácí násilí. Důležité je také zjistit, zda dítě nebylo zneužíváno.

2.2. Komu je azylový dům určen Do domu přicházejí ženy s dětmi v nouzi (ale je možné přijmout i otce v nouzi s dítětem ve vlastní péči). Nejčastější příčinou příchodu do azylového domu je domácí násilí. Oběti domácího násilí trvale tvoří zhruba jednu třetinu všech 15


ubytovaných klientek. Jejich počet neklesá, a to i přesto, že v roce 2006 byl přijat nový zákon, který umožňuje vykázat agresora na určitou dobu z domu.

Dle vyjádření vedoucí zařízení, Bc. Aleny Přikrylové, není vysoký počet týraných žen, ubytovaných v azylovém domě, dán rostoucí mírou domácího násilí, ale spíše osvětou a větší informovaností – týrané ženy se stále častěji dokáží obrátit na kompetentní místa pro pomoc. Během provozu azylového domu využilo jeho služeb 184 týraných žen – přehled v tabulce.

Tabulka č. 1: Počet ubytovaných a obětí domácího násilí Rok

1999

Počet ubytovaných

64

116

72

150

149

143

138

163

171

4

6

7

11

11

24

23

42

56

Z toho počet obětí domácího násilí

2000 2001 2002

2003 2004 2005 2006 2007

(Zdroj: Kniha ubytovaných Charitního domu – azylového ubytování pro matky s dětmi a ženy v tísni)

Ale ženy do azylového domu nepřicházejí jen z důvodu domácího násilí. Dalšími klientkami jsou ženy bez domova, dívky opouštějící dětské domovy, oběti špatného právního povědomí, oběti finančních potíží. Posláním projektu MAGDALA je pomoc ženám, které jsou oběti domácího násilí – tohle je priorita provozují prostituci, při návratu k běžnému životu. Poskytuje účinnou podporu těmto ženám a jejich dětem, aby mohly žít důstojným a smysluplným životem. Zmírňuje obtížnou životní situaci, přičemž respektuje jejich rozhodování. Spolu s ženami přicházejí i jejich děti. Tento fakt ovlivňuje provoz zařízení, metody a formy poskytované pomoci a přímo souvisí s potřebami ubytovaných klientek. Charitní dům má také od listopadu 2003 pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí v rozsahu: -

pomoc rodičům při řešení výchovných nebo jiných problémů souvisejících s péčí o dítě

-

poskytování nebo zprostředkování rodičům poradenství při výchově a vzdělávání dítěte a při péči o dítě zdravotně postižené

16

zřizování a provozování výchovně rekreačních táborů pro děti

-

Pro pochopení celé problematiky fungování azylového domu je třeba orientovat se v problémech, které sem klientky přivedly. V následujících odstavcích tyto problémy nastíním.

2.3. Dívky opouštějící dětské domovy

2.3.1.

Definice problematiky dětských domovů

Dětský domov lze definovat jako „zařízení pro děti, které nemají možnost vyrůstat v rodině, a to proto, že rodinu nemají, nebo proto, že rodina není schopna či ochotna se o ně starat (tzv. sociální sirotci)“ (Matoušek 2003, str. 50) V dřívějších dobách převládal domov internátního typu, kdy žila pohromadě velká skupina dětí stejného věku a střídaly se u ní vychovatelé po směnách. V takovém dětském domově je dětem organizován život, nemají soukromí, nepodílí se na chodu domova svou prací. V současné době jsou budovány a upřednostňovány domovy rodinného typu. Je to budova s několika bytovými jednotkami, v nichž žijí skupinky dětí různého věku se svými vychovateli. Děti se učí základním dovednostem, jako je vaření, uklízení, šití, a podobně. V těchto domovech se strýčkové a tety snaží napodobit rodinný život. Každý pobyt v domově zvyšuje pravděpodobnost, že se dítě nebude umět v budoucnu začlenit do společnosti. Děti vyrůstající v dětském domově jsou ohroženy hospitalismem a deprivací.

Hospitalismus je „adaptace klienta na dlouhodobý pobyt v léčebném, podpůrném nebo

výchovném

ústavním prostřední

doprovázená

oslabováním sociálních

dovedností potřebných pro život mimo ústav. Hospitalismus představuje jedno z velkých rizik ústavní péče. Předcházet se mu dá maximálním otevíráním ústavního prostředí, minimalizací doby pobytu v ústavu a přechodovými programy typu domů na půl cesty, do nichž jsou klienti zařazováni po pobytu v ústavu“. (Matoušek 2003, str. 78) 17


V dětském domově je o dítě postaráno po materiální stránce, stýká se s dalšími dětmi zde ubytovanými a s několika zaměstnanci. Jeho světem jsou zdi dětského domova a jeho nejbližší okolí. Má málo zodpovědnosti, problémy za něj řeší kompetentní osoby. Vše je známé a přehledné. Málo podnětů má za důsledek zhoršenou schopnost komunikace, ztrátu zájmu o lidi a svět, hledání náhradního uspokojení – televize, spánek, jídlo, v poslední době i drogy.

Deprivace Dítě hodnotí svou životní situaci, srovnává ji s jinými lidmi nebo skupinami a shledává ji nepříznivou. Říká se tomu relativní deprivace. Psychická deprivace pak vede k tomu, že je opožděn vývoj řeči, intelektuální, emociální i morální vývoj. Deprimované děti mají tendenci selhávat v prostředí mimo dětský domov, protože nemají schopnost adaptace na jiné situace. Psychická deprivace vede k horšímu sociálnímu fungování až jeho selhání – projevuje se například osamělostí, neschopností udržet stabilní vztah, nízkým vzděláním, špatnou komunikací s ostatními lidmi. (Matoušek 2003, str. 48 – 49)

Domy na půli cesty jsou celkem novou záležitostí. Je to dům, kde má plnoleté dítě v užívání vlastní

byt

(většinou ještě

s dalším

jedincem).

Je vedeno

k samostatnosti, schopnosti postarat se samo o sebe a svou domácnost i finance. Mládež si také platí stavební spoření či jinak se připravuje k získání vlastního bytu. Pobyt v „bytech na půli cesty“ je omezen a mladý člověk jej musí opustit. Stává se, že se plnoletý jedinec ani do takového „bytu na půli cesty“ nedostane. V 18 letech prostě musí opustit dětský domov, aniž by věděl, kam jít. Dostane sice nějaké peníze, ale neumí je udržet. V dětském domově totiž dítě dostává kapesné, ale jinak vše potřebné dostane – oblečení, stravu, hračky, sportovní vybavení. Problémem se ukazuje i sponzorování: sponzoři v dobré víře či potřebě „ukázat se“ darují dětskému domovu značkové oblečení, luxusní obuv a podobně. Děti si snadnou zvyknou nosit takové oblečení a když pak samostatně žijí a musí vyjít s malým příjmem, zvyk kupovat značkové věci jim bohužel zůstává a komplikuje finanční situaci. Zvláště dívky jsou ohroženy i tím, že potkají někoho, kdo bude chtít jejich situace využít. Stávají se obětmi kuplířů obchodujících s „bílým masem“. Jsou nuceny k prostituci.

18

Někdy se také bezhlavě vrhají do vztahů, protože jsou doslova lačné po lásce, touží, aby je někdo miloval. Naleznou dočasný domov u některého muže, kterému se zcela odevzdají. Neumí se přitom postarat o domácnost, protože se tomu v dětském domově nenaučily. V mnoha případech pak partner dívku vyhodí, když zjistí, že je Naformátováno: Odrážky a číslování

těhotná. Opuštěné těhotné dívky pak naleznou útočiště v azylovém domě.

2.3.2.

Pomoc zařízení

Pracovníci se snaží mladou ženu naučit starat se o malé dítě a domácnost (učí se vařit, uklízet, zašívat, a podobně), protože tyto vědomosti neměla možnost v dětském domově získat. Pomáhají jí nalézt ztracenou důvěru v sebe sama. Dochází na terapie.

Snaží

se

jí

dopomoci

k zvýšení

kvalifikace

například

formou

rekvalifikačních kurzů. Pomáhají také zajistit nové bydlení. Naformátováno: Odrážky a číslování

2.4. Oběti špatného právního povědomí, oběti finančních potíží

2.4.1.

Popis skupiny

Ženy se dají rozdělit do třech pomyslných skupin. V první skupině jsou ženy samoživitelky. Podepsaly špatnou smlouvu, vzaly si vysokou půjčku, kterou nebyly schopny splácet. Vůbec se neorientují v zákonech a tržní ekonomice. Staly se tak obětí trhu – nebyly schopny přemýšlet do budoucna, spočítat si možná rizika a odhadnout problémy, které je mohou čekat. Tak se ocitly v rukou exekutora, přišly o všechno a neměly kam jít. Druhá skupina jsou ženy po rozvodu nebo v rozvodovém řízení. Přišly o majetek nebo se s bývalým manželem o majetek soudí.

Třetí skupina - toto je skupina žen s dětmi, která by správně v azylovém domě vůbec neměla být. Funkční rodina se dostala do finančních potíží. Důvody špatné finanční situace jsou různé, ale dost často souvisí s podepsáním většího množství

19

půjček a neschopností je splácet. Některé rodiny podepíší celkově nevýhodné smlouvy, stanou se i obětí podvodu, protože nemají dobré právní povědomí. Když pak rodina přijde o dům či byt a nemá příbuzné, kteří by vypomohli, nastává pro ni velmi zlá situace. Nemá kde bydlet a když nedostane sociální byt, nezbývá, než se rozdělit. Muži jdou do azylového domu pro muže a ženy s dětmi do azylového domu pro ženy s dětmi. Rodina se rozdělí, protože matka samoživitelka dostane vyšší podporu. Pokud byla příčinou nemožnosti splácet půjčky ztráta zaměstnání a nezaměstnaný přece jen práci najde, jsou mu dluhy strhávány z výplaty, a tak stejně není schopný živit rodinu. Manželé i děti k sobě mají většinou blízký vztah. Tím, že rodina byla nucena rozdělit se, všichni velmi trpí. Dokonce se mohou začít vzájemně odcizovat. Muž nevidí vyrůstat své děti, není s nimi celý den. Může svou ženu a děti sice navštěvovat každý den v návštěvních hodinách v azylovém domě, ale po jejich skončení musí dům opustit. Není možné, aby zůstal na noc. Tím se ztrácí fyzický kontakt mezi manželi. Trpí tím ale i děti, které často těžce nesou, že je tatínek zase opouští. Nemůže jim ani přečíst pohádku na dobrou noc, jak bylo v některých rodinách zvykem. Rodina by měla být co nejvíce spolu, protože jinak hrozí, že zanikne. Vlastně žena, která má milujícího manžela a spořádané manželství, do azylového domu vůbec nepatří. Jenže jí nic jiného nezbývá, protože s finančními problémy neseženou byt, kde by mohli zase žít jako normální rodina. Navíc české zákony jsou nastaveny tak, že pokud žena přestane být samoživitelka (vrátí se k manželovi, najdou si společný byt), příjem rodiny se rapidně sníží. Pokud pracovníci domu tyto ženy odmítli, situace by byla ještě horší – rodina by se ocitla doslova „na ulici“, případně v holobytech, pokud je má město k dispozici. Čekací lhůta na sociální byty obce bývá dlouhá. Mohlo by se stát, že by rodičům byly děti odebrány do dětského domova. Takto mohou být pohromadě alespoň s jedním Naformátováno: Odrážky a číslování

z rodičů.

2.4.2.

Pomoc takto postiženým ženám

Ženám je poskytnuto ubytování a nabídnuta pomoc při hledání vlastního bytu, zaměstnání, právní pomoc.

20

Pro ženy je také připraven kurz, který je má naučit hospodařit s finančními prostředky. Jsou jí vysvětleny úskalí „výhodných“ půjček.

Finanční problémy, se kterými do zařízení přišly, jsou většinou dlouhodobé a jejich řešení je obtížné. Takto postižených rodin stále přibývá. 1 Je to dáno i konzumním způsobem života, když jsou zákazníci pomocí reklamy přesvědčováni, aby si zakoupili zboží na půjčku, která je velmi výhodná. O rizicích nejsou dostatečně poučeni.

2.5. Zneužívané děti

2.5.1.

Popis skupiny

S ženami do azylového domu přichází i děti. Mezi dětmi se najdou i takové, které byly vystaveny domácímu násilí – tedy byly samy týrány – nebo byly svědky domácího násilí. Některé děti byly dokonce sexuálně zneužívány svými otci či partnery matek. Týrání dítěte je vědomé ubližování, ale také nezabránění takovému jednání. Dle výzkumu STEM, který byl v květnu roku 2001 proveden pro Bílý kruh bezpečí vyplývá, že v 81% rodin, ve kterých existuje partnerské násilí, žijí děti. Pro dítě je samotná hrozba existence násilí mezi jeho rodiči velkou zátěží, a to i když není jeho

1

Zadluženost domácností u bank a dalších finančních institucí dosáhla na konci ledna 2008 částky

735,401 miliardy korun. Ve srovnání s prosincem 2007 došlo k nárůstu o více než devět miliard korun. Vyplývá to z Harmonizované měnové statistiky zveřejněné Českou národní bankou. (Česká národní banka. 2008.)

21


přímým svědkem, což znamená, že i když nevidí útoky agresora, může je slyšet, nebo je svědkem jejich následků na oběti, na zařízení domácnosti a podobně.2 Dle obdobného výzkumu z roku 2006 se v přítomnosti dětí odehrává násilí téměř v 60% rodin. (STEM. 2006.) Tato čísla jsou naprosto alarmující. Pokud je dítě ještě malé, nechápe, co se to s jeho rodinou děje, proč otec bije matku, naprosto postrádá zázemí a samozřejmě se velice bojí. Dítě je navíc také „osobou se sníženou schopností obrany", což v důsledku znamená, že útok na dítě mívá mnohem těžší následek než útok stejné intenzity na dospělou osobu (více než polovina dětských obětí se musí podrobit nemocničnímu ošetření, na rozdíl od obětí dospělých, kde převládá ošetření ambulantní). (Hrdá. 2007.) Důsledkem může být tělesné zranění, trvalé poškození nebo dokonce smrt dítěte. Tělesné týrání – děti jsou nepřiměřeně bity (rukou, či různými nástroji jako je vařecha, důtky, řemen), kopány a bouchány pěstí (následkem bývají vnitřní zranění), páleny (cigaretou či vařící vodou), bodány (například nůžkami), jsou jim vytrhávány vlasy, agresor děti tahá za ušní boltce tak, až vznikají trhliny, dětmi třesou (zvláště těmi malými), bouchají o zem nebo stěny, škrtí a dusí, odnímají jim spánek a potravu. Dalším týráním je týrání psychické. To má negativní dopad na rozvoj jeho osobnosti a vztahů, poškozuje sebehodnocení dítěte. V podstatě vždy provází ostatní kategorie týrání, ale může stát i samo o sobě. Formy

psychického

týrání:

dítěti

je

často

nadáváno,

je

ponižováno

a zesměšňováno. Agresor se u něj snaží vyvolat strach, vyhrožuje mu, odmítá jej nebo citově vydírá („když se nebudeš učit, umřu“; „maminka dostala, protože ty zlobíš“). Na dítě také mohou být kladeny přehnané nároky na pomáhání, péči o mladší sourozence, výkony ve škole nebo zájmové činnosti. Dítě bývá izolováno od svých vrstevníků či ostatních dospělých osob.

2

STEM se zabývá aplikovaným sociologickým výzkumem, zaměřuje se na studium životních

podmínek, hodnot, postojů a názorů obyvatelstva. Zvláště se specializuje na rozbory sociálních problémů, na výzkum komunikace a politickou analýzu. Svým klientům nabízí nejen výzkumy, ale také expertní studie a poradenské služby. Na základě bohatých zkušeností a rozsáhlé databáze STEM poskytuje výchozí podklady pro stanovení strategií komunikačních aktivit a PR kampaní.

22

Dítě je do svých patnácti let chráněno zákonem před sexuálními kontakty v jakékoliv formě. Věková hranice není stanovena tam, kde je závislé na zneuživateli. Přesto je řada týraných dětí i sexuálně zneužívána. Pachateli této trestné činnosti jsou přitom většinou lidé, kterým dítě důvěřovalo – vlastní či nevlastní rodič, jiný příbuzný, vychovatel, učitel, aj. Do sexuálního zneužívání patří i obnažování se a mastrubace před dítětem, exhibicionismus, pozorování nahého dítěte za účelem vlastního sexuálního vzrušení a uspokojení, nucení dítěte prohlížet si pornografické časopisy nebo filmy, dokonce někteří agresoři nutí dítě sledovat jejich soulož. Toto byly nekontaktní způsoby sexuálního zneužívání. Ale dochází i ke kontaktnímu zneužívání – dítě je osaháváno a líbáno na intimních místech, musí manipulovat s pohlavními orgány agresora za účelem jeho uspokojení. V nejhorších případech je dítě znásilněno (někdy má z donucení i orální či anální styk). Děti jsou také zneužívány k natáčení dětské pornografie nebo prostituovány. Formou týrání je i zanedbání povinné péče o dítě. To může zapříčinit vážnou újmu na vývoji dítěte v oblasti tělesné i duševní. Zanedbané dítě nedostává dostatek jídla a pití, nemá řádné oblečení, někdy je nuceno nocovat venku. Není mu zajištěna lékařská péče ani povinné očkování. Rodiče nedohlíží na to, aby chodilo do školy, nestarají se o ně, dítě je necháno „napospas“ ulici. Nejsou uspokojovány jeho citové potřeby. Často, je-li v rodině týrána žena, je týráno i dítě. Přitom týrání má na dítě zhoubný vliv. Takové děti si své trauma nesou celý život, opakované agresivní projevy rodiče vedou ke vzniku posttraumatického stresového syndromu. Bývají náladové, trpí depresemi

a úzkostmi.

Mají

snížené

sebevědomí,

špatně

navazují

vztahy

s vrstevníky a těžko si hledají důvěru a vztah k dospělým. Jejich špatné prožitky se jim vracejí nejen během dne, ale hlavně v noci v podobě nočních můr. Tyto děti bývají apatické a bez zájmu, ovšem někdy jsou zase přehnaně agresivní a útočné. Jsou schopny se sebepoškozovat až k smrti. Starší zneužívané dívky mají problém navázat normální vztah s mužem. Buď jsou přehnaně odevzdané a poslušné, nebo se začnou prostituovat. „U těchto lidí je psychologickým pozadím prostituce obranný rozštěp mezi ,já´ a ,tělem´; tělo je možné zákazníkovi půjčit, ale osoba jako by v těle v tu chvíli nebyla přítomna.“ (Matoušek 2005, str. 31) Ještě jako mladinké dívenky se mohou chovat vyzývavě a dávat tak příležitost zneužít je i dalším agresorům. 23

K zneužívaným dětem se musí přistupovat velmi citlivě, protože i popisování násilného jednání vůči jejich osobě je velmi traumatizující. U dívek gynekologická prohlídka vyvolává představu násilného narušení intimního prostoru – tedy gynekolog jedná stejně jako agresor. Pro děti je také traumatizující, že mají vypovídat proti svému rodiči, ke kterému Naformátováno: Odrážky a číslování

přese všechno utrpení ještě pořád cítí lásku. (Matoušek 2005, str. 29 – 31)

2.5.2.

Pomoc v azylovém domě

Dětem, které to potřebují, je zajištěna terapeutická péče, jež jim pomůže vyrovnat se s následky týrání. Děti jsou v péči lékařů i psychologů. „Tety“ s nimi píší domácí úkoly a dohlíží na školní přípravu. Připravují řadu programů a výletů.

2.6. Ženy bez domova

2.6.1.

Popis skupiny

„Bezdomovec je ten, kdo je bez domova.“ (Matoušek 2005, str. 315) Matoušek rozlišuje příčiny bezdomovectví na objektivní a subjektivní. Objektivní faktory zahrnují celkové společenské klima, například politiku zaměstnanosti, bytovou

politiku,

postavení

etnických

minorit,

postoj

většinové

společnosti

k marginálním skupinám, sociální politiku daného státu a další dílčí faktory. Subjektivní faktory spoluutvářejí celkovou sociální situaci jednotlivého člověka, která je podmíněna zejména úrovní jeho vlastních schopností sociální adaptace (ta v nejhlubších

rysech

souvisí

hlavně

s rodinným

zázemím,

osobností,

přítomností/nepřítomností hendikepu, dosaženou úrovní vzdělání a podobně). V české společnosti lze za hlavní příčiny přispívající k nárůstu počtu osob bez domova považovat neadekvátní politiku zaměstnanosti, nedostatek sociálních bytů a nevyhovující podporu znevýhodněných osob. (Matoušek 2005, str. 317 - 318)

24



2.6.2.

Pomoc zařízení

Azylový dům nabízí ženám pomoc při hledání bytu, zaměstnání, hledá příčiny ztráty domova a snaží se pomoci najít řešení.

2.7. Ženy z programu MAGDALA

2.7.1.

Co je to program MAGDALA

Posláním programu MAGDALA je pomoc ženám, které provozují prostituci, při návratu k běžnému životu. Podporuje tyto ženy a jejich děti, aby mohly žít důstojným a smysluplným životem. Pomáhá jím vyrovnat se se svou minulostí a zařadit se zpět do společnosti běžné populace. 3 Do tohoto programu patří i ženy ohrožené domácím násilím, ale jim věnuji samostatný rozbor. Patří sem i ženy z obchodu „s bílým masem“. Tedy ženy, které -

dobrovolně vstoupily do světa sexbyznysu, ale setkaly se zde s otrockými podmínkami

-

oběti, které byly podvodně nalákány a oklamány pod záminkou legální práce a poté prodány

-

oběti, které byly uneseny a poté prodány do sexuálního otroctví

Program MAGDALA poskytuje -

krizovou intervenci a následnou podporu, tedy okamžitou přímou pomoc – klidné a bezpečné prostředí

3

-

tekutiny, jídlo, ošacení, prvotní zdravotní a sociální pomoc

-

chráněné ubytování s utajenou adresou

-

právní poradenství

-

sociální pomoc, poradenství a osobní asistenci

-

podporu v péči o děti

Další organizací se stejným posláním je například La Strada.

25


-

psychologickou podporu

-

lékařskou pomoc

-

duchovní podporu

-

rekvalifikační a sebevzdělávací kurzy

-

pomoc při návratu do země původu Naformátováno: Odrážky a číslování

(Oblastní charita Znojmo. 2007.)

2.7.2.

Nucená prostituce obecně

Ženy, které se dostaly do sexbyznysu, jsou dost často vystaveny krutému zacházení. Mají své tak zvané pasáky, kteří nad nimi mají dohled a neomezenou moc. Ženy z nucené prostituce jim musí odevzdávat své výdělky. Poskytují sexuální služby, i když se jim to příčí. Kdyby neuposlechly, následuje trest. Vyskytly se i případy, kdy byla

„neposlušná“

prostitutka

umučena

jako

odstrašující

příklad

ostatním

prostitutkám, které by snad také chtěly klást odpor. „Majitel“ žen může cokoliv, dokonce zbavit ženu života. Ne neprávem je nucené poskytování sexuálních služeb zařazováno do pojmu „novodobé otroctví“. Obchod s ženami je dobře organizovaný a boj proti němu těžký. Ženám jsou většinou zabaveny osobní doklady, cestovní pasy, navíc jsou na svých věznitelích finančně závislé. (Někteří schválně učí ženy užívat drogy, aby se jejich závislost na pasácích ještě prohloubila.) Pokud se jedná o cizinky, je jejich situace ještě horší. Bez pasu a znalosti jazyka se jim velmi těžce hledá pomoc. Ženy v područí mafie zůstávají i z obavy o život svůj, ale i svých blízkých. Mafie totiž zná bydliště a rodinnou situaci svých obětí. Pokud žena projeví odpor, kromě trestů namířených přímo na ni vyhrožují likvidací blízkých osob. Rodiče, manžel či děti kolikrát vůbec netuší, že se jejich dcera, matka, manželka stala obětí trestné činnosti. „Ještě účinnější tlak na ni mafie může vyvinout v případě, kdy žena má dítě, které její rodiče (zřídka i manžel) vychovávají v zemi, odkud přišla.“ (Matoušek 2005, str. 262) Nebezpečí hrozí i sociálnímu pracovníkovi, který se pokouší takové ženě pomoci. Vlády zemí se snaží s novodobým otroctvím bojovat. Například Ministerstvo vnitra

26

České republiky přišlo s Modelem podpory obětí obchodování s lidmi za účelem Naformátováno: Odrážky a číslování

sexuálního vykořisťování v České republice, schváleným 3. 9. 2003.

2.7.3.

Oběti nucené prostituce v azylovém domě

Většinou se jedná o cizí státní příslušnice, největší podíl mají ženy z chudých zemí, jako jsou bývalé země Ruské federace, Thajsko, Polsko, Bulharsko, Filipíny a jiné. (Zdroj: Kniha ubytovaných Charitního

domu – azylového ubytování

pro matky

s dětmi a ženy v tísni) Ženy přijely do České republiky za prací, byla jim slibována práce uklízeček, servírek, pokojských. Když ale přijely do České republiky, byly jim zabaveny pasy a ženy nuceny k prostituci. Bývaly znásilňovány, týrány. Když se jim podařilo uprchnout, dostaly se do záchytného centra. Odtud jsou ženy pod cizím jménem rozesílány na tak zvané utajované pobyty.

2.7.4.


Utajované pobyty

Oběti obchodu s ženami jsou odvezeny do některého z azylových domů v zemi. Vystupují pod cizím jménem. Nikomu nesmí dát na sebe kontakt. Jediný kontakt na ně je přes centrum v Praze. Důležité je utajení z toho důvodu, že jim hrozí nebezpečí smrti – mafie by Naformátováno: Odrážky a číslování

se mohla chtít zbavit nepohodlných svědkyň.

2.7.5.

Pomoc zařízení

Ženy zde naleznou bezpečné ubytování a všestrannou pomoc. Podstupují léčebné terapie, protože nucená prostituce zanechala následky na jejich psychice. 4

4

Během praxe jsem se setkala s případem klientky, která pro prožitém utrpení nesnesla tmu, musela

spát při světle. Měla záchvaty děsu, vyvolané většinou nočními můrami, kdy běhala po domě a křičela o pomoc.

27

Snahou je zajistit jim bezpečný návrat k rodině, doprovázení k soudu (pokud našly odvahu svědčit proti násilníkům), naučit je vést zase normální a klidný život.


2.8. Domácí násilí Protože domácí násilí je nejčastější příčinnou pobytu klientek v azylovém domě, budu se mu věnovat nejpodrobněji. Domácí násilí je fyzické, psychické anebo sexuální násilí mezi intimními partnery, kde kterému dochází opakovaně v jejich soukromí a tím skrytě mimo kontrolu veřejnosti, intenzita násilných incidentů se zpravidla stupňuje a u obětí vede ke ztrátě schopnosti včas zastavit násilné incidenty a efektivně vyřešit narušený vztah. (Manuál pro pracovníky azylového domu)

Pod „týráním“ soudní praxe rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou, nyní i blízkou osobou. Jde o jednání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které týraná osoba pociťuje jako těžké příkoří. (Zákon o týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě nebo osoby blízké. 2004.) Domácí násilí se nemusí týkat jen žen, ale oběťmi mohou být i děti, staří lidé, mentálně postižené osoby, dokonce i muži. Tyto skupiny ovšem nenalézají útočiště v uváděném zařízení (kromě dětí), proto se o nich dále nebudu zmiňovat. Problematice domácího násilí se mimo jiné věnuje i Bílý kruh bezpečí, který zřídil DONA linku, kam se mohou oběti domácího násilí obracet pro pomoc. Podílí se na výzkumu tohoto jevu a na osvětě a prevenci. 5

2.8.1.

Projevy domácího násilí

Domácí násilí se může projevovat různě. Nejde jen o fyzické útoky, kdy agresor oběť bije, kope, tluče jí hlavou (o stěnu, topení a podobně), rdousí ji, tahá za vlasy, způsobuje jí různě vážná zranění.

5

Dále jsou to různé organizace jako ROSA, MAGDALA, ORFEUS a jiné.

28


Fyzickému násilí totiž často předchází násilí psychické. Může jít o zastrašování, kdy agresor své oběti předvádí různé zbraně a používá výhružná gesta, ničí věci či ubližuje další osobě, ale také třeba o zvýšenou kontrolu všeho, co oběť dělá. V takovém případě agresor svou oběť kontroluje doslova na každém kroku – co dělá, s kým mluví, často ji i sociálně izoluje od rodiny a přátel, její návštěvy vyhazuje nebo je na ně hrubý, zakazuje jí telefonovat, určuje, s kým se může vidět a s kým ne, hlídá, kdy se vrací domů. Ekonomicky ji zneužívá tím, že jí odmítá přístup k financím (i vlastním), vydírá jí, nutí ji k přepsání majetku na svou osobu. Svou oběť může také vydírat – vyhrožuje jí bitím, sebevraždou, ublížením blízkým osobám, vyvolává v ní pocity viny a nutí ji k poslušnosti. K psychickému násilí patří i kritizování a ponižování (zvláště před dalšími lidmi), kdy je oběť terčem zesměšňování, nadávek, agresor nevybíravě zpochybňuje její duševní zdraví a snižuje její schopnosti. Patří sem také sexuální násilí (nucení k pohlavnímu styku a různým sexuálním praktikám) a případně kombinace výše uvedeného.

Násilí probíhá v cyklu. Opakuje se a zhoršuje.

fáze - vytváření napětí Násilník: je rozčilený, žárlivý, podrážděný, explozivní Oběť: je úslužná, uctivá, pečlivá, obviňující sebe sama, má strach, chce udělat cokoli, aby se vyhnula násilí fáze – týrání Násilník: ztrácí kontrolu, dochází k fyzickému a psychickému násilí Oběť: má strach, cítí bolest, bezmoc, ať udělá cokoli, násilník ji stejně napadne fáze – líbánky Násilník: omlouvá se, slibuje, nosí květiny, projevuje lítost Oběť: věří mu, že se změní, odpouští, cítí naději a lásku (STOP násilí. 2007. )

„Společnost tento druh násilí dříve vnímala jako privátní věc, v níž by se pozorovatel zvenčí mohl jen stěží orientovat. Proto se soudilo, že vnější pozorovatel udělá nejlépe, když se do této záležitosti nebude vůbec vměšovat. Prakticky 29

do sedmdesátých let dvacátého století se o domácím násilí mlčelo.“ (Matoušek 2005, str. 234) Nyní díky osvětě se postoj veřejnosti mění, avšak některé mýty přetrvávají – například že obětmi jsou jen slabé ženy s nízkým vzděláním i inteligencí. Přitom je zjištěno, že neexistuje typická oběť domácího násilí – týrané ženy jsou různého věku i vzdělání, některé žijí s agresorem mnoho let, než se odváží vyhledat pomoc, jiné vyhledají pomoc již při prvních známkách agrese (zvláště vysokoškolsky vzdělané ženy). (Matoušek 2005, str. 236 – 240) Oběti domácího násilí se často bojí o svém problému mluvit. Mají tendenci zlehčovat situaci, omlouvat pachatele. Jsou naučené pasivitě a bezmocnosti, to, že je partner napadal, považují za své selhání, obviňují se z toho. Veřejnost tento postoj nechápe, má pocit, že žena vlastně o pomoc nestojí. I v tom má pomoci osvěta. (Matoušek 2005, str. 242-243; ) 1. ledna 2007 nabyl účinnosti zákon číslo 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. 6

Nová právní úprava má chránit ohroženou osobu před agresorem, a to i proti její vůli. Je možné násilníka krátkodobě vykázat ze společného obydlí a tím zabránit dalšímu násilnému jednání. Ohrožená osoba tak získá dostatek času na to, aby bez nátlaku agresora pochopila situaci, ve které se nachází a mohla využít další právní nástroje, jako je např. návrh na předběžné opatření, návrh na rozvod manželství, vyřešení společného bydlení, podání trestného oznámení a podobně. (Bílý kruh bezpečí. Nedatováno. )

6

Zákon mění celkem pět stávajících zákonů: zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále

též ZoPČR), zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též OSŘ), zákon číslo 140/1961 Sb., trestní zákon (dále též TZ), zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení.

30

Tabulka č. 2: Struktura žen – obětí domácího násilí v azylovém domě Kroměříž za rok 2007 Věkové rozdělení ubytovaných věk

0-5

6-14

15-18

19-24

25-30

31-40

41-50

51-60

více

počet

16

9

4

1

8

7

6

1

0

Národnosti národnost

česká

slovenská

romská

polská

filipínská

počet

34

7

8

2

1

Sociální status status

student

zaměstnání

OSVČ

mateřská

nezaměstnaná

počet

14

7

1

10

4

Nedobrovolná prostituce a obchodování rozdělení

žen

mužů

z toho děti

počet

13

6

7

Oběti domácího násilí – počet a rozdělení podle pohlaví rozdělení

ženy

muži

děti

počet

23

0

29

Oběti domácího násilí – rozdělení podle příbuzenského vztahu - ženy vztah

manželé

rozvedení manželé

druzi

příbuzní

nezjištěno

počet

8

2

10

1

2

Oběti domácího násilí – doba trvání domácího násilí délka trvání do 6 měsíců počet

7 měsíců až 3 roky

0

4 – 9 let

10 – 15 let

15 a více let

nezjištěno

2

2

3

2

14

Oběti domácího násilí – způsob týrání týrání

psychické

fyzické

sexuální

počet

23

23

20

ekonomické 23

sociální 23

osobní svobody 22

souběh 23

(Zdroj: Dotazník k poskytovaným službám v zařízeních organizace Charita ČR v roce 2007)

2.8.2.

Pomoc v zařízení

Ženy zde mají k dispozici chráněné bydlení. Mohou prožívat pocit bezpečí, důvěry a porozumění. Při terapiích se jim terapeuti snaží pomoci zpracovat zážitky z domácího násilí (ventilovat emoce), pochopit, že domácí násilí není normální ani 31


nevyhnutelné. Ženy se také učí zbavit se naučené bezmoci, stimuluje se jejich víra ve vlastní schopnosti a síly. Získávají informace pro život bez domácího násilí. Je jim poskytováno i sociálně-právní poradenství, pomoc při jednání s různými institucemi a úřady, pomoc při zprostředkování práv a zájmů, dokonce při vyřizování úřední korespondence. Pracovníci azylového domu doprovázejí ženy k soudu a poskytují jim tam emociální podporu. V případě potřeby je jim zprostředkována odborná pomoc. Pro ženy jsou připravovány i různé vzdělávací a aktivační služby. Sem patří i pomoc při péči o domácnost a hospodaření s financemi, při výchově dětí, doučování dětí, ženy mohou navštěvovat různé kurzy a programy. Zvyšují tak svou, většinou nízkou, kvalifikaci. Pro ženy i děti se pořádají různé rukodělné a výtvarné dílny, společné oslavy svátků, karnevaly, soutěžní dny, výlety, tábory a jiné volnočasové aktivity. Ženám je v zařízení poskytována i emociální a duchovní podpora. Oběti domácího násilí a nucené prostituce jsou zapojeny do celorepublikového programu MAGDALA. V případě finančních potíží mohou ženy dostat slevy na ubytování i služby, případně i věcnou pomoc formou zapůjčení nábytku, darování ošacení pro děti a podobně.

V ideálním případě je žena v konečné fázi schopná postavit se na vlastní nohy, mít samostatné bydlení, ví, jak se postarat o domácnost a děti a kam se v případě potřeby obrátit pro pomoc.

2.9. Problémy týkající se provozu azylového domu

2.9.1.

Náhlá změna bydliště, chybějící doklady

Ženy, které byly vystaveny domácímu násilí nebo nucené prostituci, se někdy rychle stěhují do chráněného bydlení daleko od původního bydliště. Taková náhlá změna vyvolává řadu problémů. V prvé řadě jsou to chybějící doklady. Nestačí si vzít s sebou vše potřebné, což komplikuje jednání s úřady. 32


Žena přichází do neznámého prostředí zařízení, musí se zorientovat ve svém novém životě, což není vždy jednoduché. Musí omezit kontakt s přáteli a rodinou. Pokud byla zaměstnána, zaměstnání ztratí. Ztráta zaměstnání s sebou nese riziko snížení životní úrovně. Pokud se žena stěhuje i s dětmi, situace je ještě komplikovanější. Dítě se musí začlenit do nového školního kolektivu, což pro některé děti představuje silnou psychickou zátěž, zvláště po tom, co si prožily. Při rychlém útěku mnohdy nemají nic – ani oblečení, hygienické pomůcky, léky, školní pomůcky dětí… Přicházejí problémy s evidencí obyvatel – pošta je posílána na starou adresu, stejně jako sociální dávky. Pro ženu může být nebezpečné pro dávky jezdit. A jejich přehlášení není jednoduché, někdy nejsou nejlepší zkušenosti s flexibilitou a ochotou úředníků, kteří mají vyřizování sociálních dávek na starosti. S novým bydlištěm se mění i ošetřující lékař či lékaři – zase chybí potřebná dokumentace, musí se složitě vyjednávat její výpis, přestup k jinému lékaři, Naformátováno: Odrážky a číslování

a podobně.

2.9.2.

Utajení adresy

Česká legislativa zatím nezná pojem „utajovaný pobyt“, a proto není na tento jev prakticky připravena. Utajovaný pobyt spočívá v tom, že žena – oběť je odvezena co nejdál od místa původního bydliště a vlivu agresora. Nikomu nesmí sdělovat místo pobytu, dokonce i telefony blízkých osob jí přepojují z centra v Praze. Agresor se snaží oběť najít a přivést zpět pod svůj přímý vliv. Je dokonce možné, že bude ženu vydírat nebo se jí mstít. Aby dosáhl svého, může jí i znovu ublížit. Proto je utajení pobytu nezbytné. Ale při vyřizování dávek, pojištění, a jiných je požadováno nahlášení adresy, na které se žena zdržuje. Hrozí tedy, že agresor zjistí, kde je žena ubytována. Riziko z prozrazení hrozí i u dětí, které navštěvují školu a jsou proto snadno odhalitelné. Otec, pokud nebylo rozhodnuto o svěření dítěte do vlastní péče matky, má právo na kontakt s dítětem, je pravděpodobné, že dítě matce odveze a bude trvat na svěření do své péče, případně ženu prostřednictvím dítěte vydírat. Další riziko představuje sama matka – nevydrží odloučenost od rodiny a přátel a sdělí jim adresu pobytu. Mohou být pak agresorem sledováni, vydíráni a donuceni

33

adresu prozradit. Z prozrazení adresy pak vyplývá i riziko pro zaměstnance azylového domu a jeho ostatní ubytované – agresor může personál i ženy ohrožovat, tropit výtržnosti Pokud má být utajení efektivní, je třeba spolupráce všech zúčastněných subjektů Naformátováno: Odrážky a číslování

– tedy matky, azylového domu, sociálního odboru, soudů, lékařů, školy.

2.9.3.

Legislativa

Česká legislativa sice začala řešit problém domácího násilí, přesto řešení je nedostatečné. V minulosti to byla žena, kdo musel okamžitě opustit bydliště, pokud došlo k napadení a jejímu ohrožení. V současné době je možné agresora na čas vykázat ze společného bydliště. Ovšem pokud žena nemá vlastní byt, stejně nemá kam jít a agresor je oprávněný se do svého bytu po čase vrátit. Neexistuje dostatečné řešení legislativních problémů spojených s utajováním adresy pobytu týrané ženy. V zahraničí se velmi osvědčila nařízená léčba agresora, což u nás zatím Naformátováno: Odrážky a číslování

neexistuje.

2.9.4.

Svěření dětí do péče

Po odchodu ženy ze společné domácnosti dochází ke sporům o svěření dětí do vlastní péče, což musí vyřešit soud. Pokud agresor nemá zájem se o děti sám starat, neklade v tomto směru ženě žádné překážky. Ale dost často chce ženu přes děti vydírat nebo ji zranit odebráním dětí. Dochází k soudním sporům o to, zda dítě bude svěřeno do péče matce nebo otci. Otec dítěte pak poukazuje na špatný duševní stav matky (po jeho agresi jsou ženy opravdu nevyrovnané, potřebují čas na zhojení utržených ran), na špatnou finanční a bytovou situaci. Ženy pak trpí obavami, že o své děti přijdou a jsou ochotny se k agresorovi vrátit, jen aby je o děti nepřipravil.

34


2.9.5.

Prožitá traumata

Ženy, které prošly domácím násilím, mají psychické i fyzické problémy. Jejich zranění si ve více než polovině případů vyžadují i lékařské ošetření. U obětí domácího násilí při vstupu do zařízení můžeme pozorovat přetrvávající strach z týrajícího partnera a pocit bezmoci. Ženy se obávají o zajištění existence, tedy bydlení, stravování a finanční zajištění dětí, mají strach i z budoucnosti, nemají dostatek víry v sebe samu, ve své schopnosti (není se co divit, když třeba často slyšely, jak jsou neschopné a vždy jen ochotně plnily agresorovu vůli), chybí jim energie a chuť do života. Převládá u nich negativní myšlení (stejně mi nikdo nemůže pomoci), mají problémy se samostatně rozhodovat. Velmi často také trpí nespavostí, projevují se pláčem nebo naopak apatií, lze u nich pozorovat neurotické a psychosomatické poruchy, fóbie, suicidální tendence. Nejsou schopné důvěřovat nebo rozvíjet úzký vztah.

2.9.6.

Ekonomické znevýhodnění

Ženy jsou samoživitelky, většinou na mateřské dovolené (75%) nebo nezaměstnané (25%). Jsou proto odkázány na sociální dávky a výživné na děti. Zaměstnankyně domu se setkávají i s tím, že ženy se stydí po dávky požádat, navíc nemají potřebné doklady (viz. předešlé odstavce). „Příjem rodiny přímo ovlivňuje kvalitu zabezpečování každodenních potřeb (strava, bydlení, zdravotní péče, vzdělávání, aj.). Nevýhodná ekonomická situace rodin omezuje možnosti jejich dětí pro realizaci mimoškolního duševního, kulturního a sportovního rozvoje.“ „Častým problémem je nedobytnost výživného, která ohrožuje uspokojování základních existenčních potřeb neúplných rodin. Ty se ocitají v kritických poměrech, protože soudní řízení se vleče řadu měsíců až let.“ (Matoušek 2005, str. 45) Některé ženy se bojí otce dítěte zažalovat při neplacení výživného, nebo je k tomu vedou osobní citové důvody. Ženy také neměly doma přístup k financím, vše za ně rozhodoval partner, peníze jim odděloval, určoval, co se kdy koupí. Ženy proto neumějí s penězi hospodařit. Když dostanou sociální dávky, nakoupí si věci, které nutně nepotřebují, a pak jim

35


peníze chybí. Neumí si plánovat, počítat s budoucností, rozpočítávat si dávky Naformátováno: Odrážky a číslování

na delší časový úsek.

2.9.7.

Bytová problematika

Ženám je poskytováno chráněné ubytování na smluvně omezenou dobu. Do místa původního bydliště se vrátit nemohou, protože se bojí opětovného násilí ze strany agresora, kvůli kterému byt opustily. Proto se musí snažit najít si vlastní bydlení. Toto se ukazuje jako jeden z hlavních problémů. Ženy totiž nemají finanční prostředky na placení vysokého nájmu, trh s nemovitostmi nedisponuje s dostatečnou nabídkou bytů s nízkým nájmem. Když už najdou odpovídající byt, jsou často nájemci odmítnuty, protože ti mají strach, že žena samoživitelka bude mít finanční problémy a nebude schopná včas platit nájem. Někdy se také k nedůvěře kvůli finanční situaci připojí i nedůvěra z jejího stavu – co je to za ženu, když je sama s dítětem, proč nežije s otcem, a podobně Existují sice tak zvané sociální byty, které poskytuje obec, další možností je získat obecní byt. Obce ale nerady přijímají ženy z azylového domu. Ženám pak většinou nabízí opravdu jen sociální byty nebo holobyty – což jsou byty nízké kategorie, které mají jen nejnutnější vybavení, záchody a sprchy na chodbě, společné s ostatními nájemníky. Navíc tyto byty většinou obývají sociálně nepřizpůsobiví občané, do domu zajíždí policie kvůli rušení nočního klidu a výtržnostem. Do takového prostředí mají ženy strach přivést své děti, samy mají strach o své bezpečí. Získat obecní byt je těžké i z toho důvodu, že řada obcí má jeho poskytnutí podmíněno trvalým bydlištěm. To znamená v místě, kde žila před útěkem do zařízení. Musela by se tedy vrátit do oblasti, kde žije také agresor. Získat trvalý pobyt v jiném městě je problém. Bytová záležitost se tak stává „začarovaným kruhem“. Některé obce a města už projevily pochopení pro situaci těchto žen a naopak je při přidělování bytů upřednostňují.

36


2.9.8.

Nezaměstnanost, nízká vzdělanost

Vysoká nezaměstnanost žen představuje značné riziko, protože případná chudoba se může dotknout i dětí. Nezaměstnanost žen je způsobena několika aspekty. Některé z žen nikdy nepracovaly. Otěhotněly hned po ukončení školy a od té doby jsou stále na mateřské dovolené, nebo pobírají sociální dávky. Mezi ženami jsou ale i dříve zaměstnané. O své zaměstnání přišly při svém útěku od agresora. Pokud jsou ubytovány na místě vzdáleném od původního zaměstnání, nemohou dojíždět. Už ani kvůli svému vlastnímu bezpečí. Další ženy šly ze zaměstnání na mateřskou dovolenou, ale protože změnily bydliště, nemohou na své původní místo po mateřské dovolené nastoupit. Ženy mívají nízkou vzdělanost, největší procento žen ubytovaných v zařízení vychodilo pouze zákonem předepsanou základní školu. Ty, které mají vyšší vzdělání, než základní a zůstaly s dětmi doma, ztratily praxi, jejich vědomosti jsou zastaralé. „Ukazuje se dále, že jevy spojené s gramotností mají kulminativní charakter, v pozitivní i negativní smyslu. V českém prostředí to znamená, že nižší gramotnostní dovednosti se pojí s nižším vzděláním, se zaměstnáním v méně náročných oborech, s nižšími výdělky a s horší kvalitou využívání volného času. Z jiných českých výzkumů navíc víme, že tyto soc. hendikepy mají tendenci se soc. reprodukovat, tj. přenášet se z generace na generaci, takže vykazují značnou míru „soc. dědičnosti“. Od sociálních hendikepů je již jen krůček k soc. vyloučení, které je dnes považováno za jeden z ústředních problémů moderní společnosti, jež má být společností občanskou, participující a demokratickou.“ (Rabušicová 2002, str. 183) Nízká vzdělanost ale přímo nesouvisí s fenoménem domácího násilí. V zahraničí fungují přímo u azylových domů školy, kam jsou ženy povinny chodit. V době zvyšování vzdělání je jim postaráno o děti. Zvyšují svou kvalifikaci a mají tak větší možnost získat zaměstnání. U nás tato povinnost není. Získat rekvalifikační kurz je těžké, stejně jako zvýšit si vzdělání, leckdy i finančně náročné. Ženy samoživitelky, ohrožené nezaměstnaností, by měly mít větší šanci zvýšit si kvalifikaci a dostat kvalitní práci. Ženy z azylového domu jsou pro zaměstnavatele neatraktivní hned z několika důvodů: mimo již zmiňované zastaralé vědomosti a nedostatek praxe je to fakt,

37

že v domě budou pobývat omezenou dobu. Jednou se budou stěhovat, je možné, že do jiné lokality, a zaměstnání opět změní. Navíc jako samoživitelky mají zákonem stanovené úlevy – například omezená pracovní doba, změna při vysílání na pracovní cesty, zákaz přesčasů. V případě, Naformátováno: Odrážky a číslování

že dítě onemocní, zůstává s ním automaticky doma. 7

2.9.9.

Sociální izolace

Ženy samoživitelky jsou v chodu domácnosti nuceny zastávat obě rodičovské role. Nezbývá jim proto čas ani finance na sebe a své koníčky, nemají možnost navštěvovat společenské, kulturní akce ani jiné volnočasové aktivity. Ženám chybí i muž jako opora a bezpečí, potřebují mít citovou blízkost, touží najít spolehlivého partnera a založit s ním novou funkční rodinu. Proto se často bez rozmyslu a uvažování „vrhají“ do vztahů s neperspektivními muži, když jim projeví svou „náklonnost“. „Je těžké cítit se mužem bez stálé přítomnosti ženy a je těžké cítit se ženou bez stálé přítomnosti muže. Druhý člověk opačného pohlaví v nás aktivuje zvláštní pozitivní energii, z které žije nejen on, ale kterou potřebujeme i my sami. …Muž, resp. žena očekává, že partner podpoří jeho genderovou totožnost. Partnera potřebujeme k tomu, abychom se cítili kompletní osobou.“ (Matoušek 2003, str. 113)

V tomto se projevuje nevýhoda umístění azylového domu na kraji města. Městská hromadná doprava sem sice zajíždí, ale spoje nejsou zrovna frekventované. Pěšky cesta do centra trvá skoro hodinu, služby taxi si ženy nemohou dovolit.

7


Zákoník práce

§ 154 Pracovní cesty a přeložení § 155 Rozvázání pracovního poměru § 46 odst. 1 písm. a) a b) a v § 53. § 156 Úprava pracovní doby a další.

38


2.9.10. Sociální vyloučení (exkluze)

Společnost se na ženy dívá „mezi prsty“, protože téma domácího násilí bylo dlouhou dobu tabuizováno. Nechápe postoj žen, které se nechaly svým partnerem týrat, nedokáže pochopit, proč včas nevyhledaly pomoc, proč se nebránily, proč mají tendence prožité utrpení zlehčovat, brát vinu na sebe a omlouvat agresora. Okolí si pak myslí, že se ženám násilí mohlo líbit, nemohlo být významné, a podobně. Ženy se stydí docházet mezi lidi, kteří jim nerozumí, bojí se otázek, nepochopení. Bojí se i obviňování, že „zklamaly“, nedokázaly udržet rodinu a vztah funkční. Zůstávají uzavřené v zařízení, vytvářejí si vztahy jen mezi obyvatelkami, které jsou stejně postižené a které si tedy navzájem rozumí. Mohou si sdělit podobné prožitky, prošly podobnými útrapami, nemusí si navzájem nic vysvětlovat. Ženy se také často podvědomě brání opustit bezpečí azylového domu. Časem začnou inklinovat k tomu, že by bylo lepší v domě setrvat a využívat dál všechny jeho výhody. Ženy se dostávají do konfliktu i s obyvateli a firmami v okolí zařízení. Dětí se totiž sdružují do skupin a při svých hrách působí škody na majetku soukromých osob i firem. Protože je dům na okraji města, nemají mnoho možností navázat kontakt s vrstevníky, kteří žijí v úplných rodinách. Na druhou stranu kdyby se dům nalézal ve středu města, stížností a škod by zřejmě přibylo. K setkání s vrstevníky z rodin mimo zařízení se většinou setkávají jen ve škole při povinné školní docházce. Ale protože jsou z „azyláku“, stávají se terčem posměchu a ten řeší po svém – agresí.

2.9.11. Výchova dětí

Pracovníci domu nabízí pro děti dostatek volnočasových aktivit, ale veškerá ostatní péče spočívá na matkách. Dětem tak chybí mužský vzor. U děvčat to může v budoucnu znamenat nedůvěru a problémy při navazování partnerského vztahu, u chlapců pak nenaučení mužské role, prokazatelně vyšší je riziko, že v budoucnu přestoupí zákon. Každé dítě je povahově jiné, vyžaduje specifický přístup, jinou míru pozornosti. Tu jim matky, které se samy starají o více dětí, nemohou poskytnout. Při řešení

39


problémů samy se sebou si ani nemusí všimnout, že dítě potřebuje specifický přístup. Děti, které nemají dostatek pozornosti, si ji vynucují zlobením, snaží na sebe upoutat pozornost za každou cenu. To matku rozčiluje a nepřispívá to k její duševní pohodě. Děti byly svědky, často i oběťmi, domácího násilí. Jsou proto traumatizovány, vyžadují

si

zvýšenou

péči,

lékařskou

a psychologickou

pomoc.

Péče

o traumatizované dítě je specifická a velmi náročná. Některé matky mají výčitky svědomí, že včas nezasáhly, neřešily svou rodinnou situaci a děti tak mají problémy kvůli ní.

„Pro děti obou pohlaví obecně platí, že ve srovnání s dětmi vyrůstajícími v rodinách s oběma rodiči mají v průměru více poruch chování, více příznaků psychického stresu, horší výsledky ve škole, nižší sebevědomí a víc obtíží ve společenském přizpůsobení“. (Matoušek 2005, str. 66)


40

3. Definice použitých žánrů

3.1. Žánr interview, rozhovor Slovo interview (anglicky = schůzka, rozhovor, původně z francouzského entrevoir, přeneseného do angličtiny inter a view) (Osvaldová 1999, str. 82) obecně znamená rozhovor. Dialog otázek a odpovědí, v němž partneři na rozdíl od diskuse mají jasně stanovené role tazatele a odpovídajícího.

Novinář se v interview snaží získat odpovědi na své otázky, obdržet co nejvíce informací, dozvědět se něco nového, zajímavého, důležitého, neobvyklého. Může hovořit se známou osobností, politikem, vědcem, pořadatelem zajímavé akce, ale i s osobou na pokraji společnosti, člověkem přeživším katastrofu či s nějakým vědcem. Jedná se tedy o osoby, které jsou něčím pro společnost důležité, zajímavé, fascinující, prožívají něco neobvyklého nebo mají přístup do specifickým míst, kam se běžný smrtelník nedostane. Rozhovory mohou být vedeny například formou dialogu, kdy novinář klade otázky a zpovídaný odpovídá, což je nejběžnější způsob pořizování rozhovoru. Tento způsob ve své práci použiji i já. Novinář si tak sám určuje, co je pro čtenáře zajímavé, co by se měl dozvědět. „Žurnalistika přímo vypovídá o společensky akceptované struktuře světa – že pro příjemce svět ,konstruuje´ a naznačuje mu, co je ,normální´ a co ,úchylka´, co je ,extrémní´ a co ,přijatelné´. (Jirák 2003, str. 59)

3.1.1.


Příprava rozhovoru

Důležitý je výběr osoby, která má interview poskytnout. Musí se jednat o člověka, který je něčím pro čtenáře zajímavý a o problematice, o které novinář píše, opravdu něco ví. Když novinář zváží, koho bude zpovídat, musí se jej snažit pro rozhovor získat. Domluvit se na místě, času. Existují i rozhovory vedené e-mailem, přes

41

Odstraněno: nám Odstraněno: me

Skype, telefonem či písemně – ale mají svá omezení. Jedno z vážných omezení spočívá v tom, že novinář nemůže osobně zaznamenat reakce zpovídaného. Nevidí gesta, zaváhání, tiky. Grimasy jsou přitom velmi důležitým prvkem při vedení rozhovoru, mohou pomoci odhalit nervozitu, lež, nejistotu a podobně. Nejvíce omezující je rozhovor vedený pouze písemně – v takovém si zpovídaný může vymyslet, co chce. Novinář je odkázán na libovůli zpovídaného. Ten sám sebe může ukázat v lepším světle. Má dost času o odpovědích přemýšlet a napsat je tak, aby jak vyhovují jeho záměru. Není zaručena objektivita a věrohodnost. Před samotným rozhovorem je nutné získat co nejvíce informací o zpovídaném či o problematice, které se bude rozhovor týkat. To znamená najít si dostupné články, navštívit knihovnu, podívat se na problém z různých úhlů. Novinář si může otázky předem připravit na papír, ale není dobré se jich pevně držet. „Příprava je důležitá, ale skoro vždycky je důležité na ni i zapomenout. Když se rozhovor daří, člověk se na papír ani nepotřebuje dívat; a to ať jsem zpovídaný, nebo ať zpovídám.“ (Hvížďala 2002, str. 200)

3.1.2.

Pořizování rozhovoru

Velmi důležité je vybrat dobré místo, kde je minimální množství hluku, protože jakýkoliv hluk pak zhoršuje kvalitu záznamu a stane se, že dojde ke zkreslení odpovědi při přepisu. Novinář musí mít na paměti, že v rozhovoru bude prezentovat názory zpovídaného a to i tehdy, kdy s nimi nesouhlasí. Je dobré navodit pohodovou atmosféru a získat důvěru, protože zpovídaný může být nervózní, uzavřený, nedůvěřivý. „Výsledek každého rozhovoru je ale vždy bezprostředně závislý na ochotě obou stran prolomit sebeobranu zpovídaného. Každý člověk se za něco schovává. Naprosto zřejmé je to u slavných lidí, kteří mají vybudovaný těžko proniknutelný krunýř image. Při rozhovorech odvedou to, co jim manažeři nebo PR agentury vymyslí. Opravdový rozhovor ale začíná teprve tam, kde spadly z obou všechny slupky a člověk vysloví něco, co ani nevěděl, že ví, ten druhý to pochopí, a tím se

42


oba trochu změní. Povedený rozhovor musí takovéto zázraky obsahovat.“ (Hvížďala 2002, str. 199)

Pro vytvoření atmosféry otevřenosti a důvěry je dobré nezačínat interview konfliktním tématem, které by zpovídaného postavilo do obranné pozice. Mohl by se uzavřít a novinář by se tolik toho nedozvěděl. K takovým tématům je lepší se postupně propracovat. Novinář si také musí dávat pozor, aby nebyl zpovídaným využit a nepsal jen to, co chtěl zpovídaný. Novinář má být slušný, ale neústupný. Pokud chce získat přesnou odpověď a pořád není spokojený, je dobré se ptát na to stejné různě, dokud se opravdu nedozví to, co chtěl. Zároveň musí být dobrým psychologem: „Vím, jak velkou důležitost mají při rozhovoru partnerova gesta, výraz jeho očí, co všechno u toho vyvádí, jak se pohybuje a tak dál. Mou ambicí vždycky bylo tyto neverbální projevy zachytit, transformovat do jazyka, aby zpovídaná osoba byla co nejcelistvější a nejplastičtější.“ (Hvížďala 2002, str. 198) Novinář má většinou otázky připraveny dopředu. Není dobré držet se jich křečovitě, ale novinář by měl umět hlavně naslouchat. Během rozhovoru se mohou nabídnout další otázky, třeba i zajímavější, může dojít k odhalení něčeho důležitého, o čem novináři chyběly informace, a tak se musí naučit improvizovat a reagovat na tyto podněty. Pokud se novináři zdá, že tázaný odpovídá rutině, naučeně, může se jej pokusit z této rutiny vyvést, například něčím vtipným, nečekanou otázkou. Novinář v otázkách nemá prezentovat vlastní názor (třeba „proč propagujete člověka, který má tak špatné názory“), být vulgární, dávat sugestivní otázky. „Používání sugestivních otázek je nešvar, který by se neměl v rozhovoru vůbec objevit. Jsou to otázky, které tlačí zpovídaného do kouta a znemožňují mu z různých důvodů odpovědět jinak, než jak se od něj evidentně očekává. Např. Vy jistě rád a často přispíváte na charitu? Na takovou otázku se špatně odpovídá, že ne!“ (Dočekalová 2006, str. 56) Rozhovor

nutně

nemusí

končit

vypnutím

diktafonu

nebo

zaklapnutím

poznámkového bloku. Malette radí: „Pokračujte v konverzaci i potom, když sklapnete notes a vypnete magnetofon. To je nejlepší chvíle pro upřímné odpovědi“. (Mallette, 1994, str. 18) Je dobré se s tázaným předem domluvit ohledně autorizace. Autorizace není povinná, zákon ji nenakazuje ani nezakazuje. Novinář si musí zvážit, jestli je pro něj dobré autorizaci nabídnout nebo ne. Pokud se jedná o cenný zdroj, který by mohl 43

v budoucnu potřebovat, odmítnutí autorizace by mohlo zdroj odradit od další spolupráce, případně i odradit další zdroje v kontaktu s ním. Na druhé straně zpovídaný se může v uvolněné atmosféře více otevřít a pak chtít couvnout, změnit Naformátováno: Odrážky a číslování

sugestivní odpověď na vágní naučené fráze.

3.1.3.

Dokončení rozhovoru

Po převedení rozhovoru do písemné formy autor nahradí neobratné formulace přesnějšími, opraví hovorové či nespisovné výrazy tam, kde se nehodí. Může spojit více odpovědí do jedné nebo naopak delší odpověď rozdělit do více otázek. Pointu rozhovoru klade na konec, podle potřeby vkládá i citáty a podtitulky. K rozhovoru se přidává perex – tedy informace o tázaném, kdy, kde, s kým a proč vlastně rozhovor děláme, co nás k tomu vede. V titulku nebo podtitulku by se mělo objevit jméno zpovídaného. K rozhovoru náleží kvalitní portrétní fotografie, která ovšem nemusí nutně znamenat strnulou pózu v naučené poloze. Naopak může být i umělecká, navozovat atmosféru, ve které rozhovor probíhal, nebo souviset s tématem. Důležitá je kompozice a souvislost s textem. Pod fotografii se může vložit vysvětlující text, Naformátováno: Odrážky a číslování

úryvek z rozhovoru nebo citát. Činí tak článek zajímavějším.

3.1.4.

Výhody a nevýhody žánru rozhovor

Výhodou dialogu je jeho pružnost a aktuálnost. Rozhovor s vhodně zvolenou osobou působí věrohodně, odborně a zasvěceně. Čtenář se dostává k reakcím vzniklým ze situace, může i o zpovídaném vytvořit objektivnější obrázek. Navíc čtenáře zajímá, co si kdo myslí, rozhovory mu pomáhají orientovat se. V případě sociálních témat mu rozhovor s kompetentní osobou, třeba zrovna vedoucí azylového domu, pomáhá pochopit sociální problémy, pochopit chování osob v tíživých životních situacích a podobně. Rozhovory mu mohly pomoci porozumět problematice, o které se třeba nemá možnost dozvědět z osobní zkušenosti. V mé práci se tak budou moci dozvědět něco o azylovém domě, jeho chodu i problémech, ale také o ženách, které v domě přebývají.

44

Pokud si novinář za zpovídaného zvolí osobu slavnou nebo pracovně vytíženou, může to také být určitým limitem. Zvláště, má-li se vyjádřit k aktuálnímu problému nebo když na rozhovor redakce čeká. Novinář musí být tak trochu psychologem. Každá zpovídaná osoba má jiný způsob vyjadřování, jinou mentalitu, někdo jen těžce hledá slova, přebíhá od tématu k tématu. Jiný pak používá množství cizích slov, odborných výrazů, kliček, takže je těžké pochopit význam sděleného. To se projevilo i při mé práci - obě paní vedoucí hojně používaly profesní výrazy. Pro novináře, který se v problematice až tak neorientuje, by toto mohlo být určitým omezením.

Limitem je i možný rozsah textu. Například regionální tisk, pro který jsou mé články koncipovány, má limity délky přijímaných příspěvků. Z rozhovorů jsem tedy musela dosti velkou část odstranit, abych se do předepsané délky vešla.

3.2. Žánr reportáž Slovo reportáž vzniklo z latinského reporto = zprávu přinésti, hlásiti, anglicky report = zpráva; francouzsky reportage = rozvinutí zprávy. Publicistický žánr, svědecká výpověď konkrétního zážitku v písemné, slyšené či vizuální podobě. Spojuje v sobě aktuální informační a názorovou složku, vychází z bezprostředně nezvyklé situace, jíž byl autor většinou osobně přítomen. Reportér

pozoruje

a popisuje,

hledá

souvislosti

příběhu,

děj

ztvárňuje

prostřednictvím jednajících osob. (Osvaldová 1999, str. 155)

Reportáž je vlastně takové osobní svědectví. Lze je označit za „sestru“ zpravodajství – také odpovídá na otázky kdo, co, kdy, kde, ale podává svědectví barvitěji, je rozvinutá o osobní zážitek autora. „Reportáž je svou podstatou dynamická, plná života, prosycena osobním prožitím události. Reportáž je a bude nejvlastnějším projevem žurnalistické práce. Novinář se musí orientovat ve společensky významné události rychle a tak dokonale, jak je možné, a zobrazit ji tak, aby čtenář byl do věci zasvěcen, porozuměl jí a společněji prožíval. Heslo je: Jdi za skutečností! Vyjádření napětí a plastičnosti dosáhneš

45


vlastní dovedností a přímou účastí. Lidé, o kterých se píše, se přiblíží čtenáři. Ve čtenářově představě se zpřítomní věci a okolnosti.“ (Bech-Karlsen , 1991, str. 18)

3.2.1.


Příprava reportáže

Novinář si připraví cíl – tedy o čem a proč bude psát. Reportáž je složitá na psaní, ale zajímavá pro čtenáře. Měla by přiblížit čtenáři místa, kam se běžně nedostane, situace, jež mohou čtenáře oslovit, je proto lepší zvolit pro čtenáře atraktivní témata. Někdy reportáž upozorňuje na zajímavou akci, které se autor zúčastnil, a čtenář pak dostane chuť prožít ji osobně. Úkolem reportáže je poskytnout nové a spolehlivé informace, ověřené přímo „z místa činu“. „Reportáž

musí

mít

mimo

jiné

i určitou

dávku

senzačnosti,

novosti,

neopakovatelnosti. To vše by měl zajistit reportér. Reportér nikdy nespí a musí chodit s očima na stopkách. Platí pravidlo: ,Zajímavě informovat znamená v prvé řadě informovat se.´“ (Dočekalová 2006, str. 40) Dobrá reportáž se nedá napsat od stolu – po telefonním rozhovoru nebo e-mailové komunikaci. Čtenář by byl ochuzen o osobní zážitek reportéra – a vlastně by reportáž přestala být reportáží, neboť by přišla o svou podstatu. Novinář se musí na reportáž dobře připravit. Příprava bývá časově náročná, protože se snaží objevit a připravit si co nejvíce informací. Kolikrát se bude při získávání reportáže pohybovat pro něj ve zcela neznámém prostředí. Proto je pro novináře výhodou, když se v problematice či prostředí, o kterých bude psát, přece jen alespoň částečně orientuje. Jinak může kvůli své nezkušenosti či nepřipravenosti prožité špatně interpretovat. Měl by navíc prostředí, ve kterém se bude pohybovat, přizpůsobit i svůj vzhled, chování a vybavení.

3.2.2.

Získávání reportáže

Novinář při tvoření reportáže využívá různé metody práce. Buď použije přímou metodu – tedy vystupuje jako přítomný pozorovatel nebo dokonce účastník, nebo nepřímou metodu. Při nepřímé metodě sbírá fakta (rešerše), konfrontuje bezprostřední účastníky a svědky tématu. Přímá metoda sběru informací se dá označit za kvalitnější a působivější.

46


Reportér zaznamenává nejen informace o události, ale i své vlastní pocity, emoce, které cítil, všímá si prostředí, ve kterém se pohybuje. Zaměřuje se i na osoby, jež mají s reportáží co dočinění. Všímá si i detailů, ty mu pomohou při tvoření reportáže dokreslit věrohodně situaci, dělají reportáž pro čtenáře autentičtější. Shromažďuje výpovědi svědků, zaznamenává přímé řeči, citové a slovní projevy účastníků, může pořídit i interview pro pozdější zapracování do reportáže. Samozřejmostí

je

i pořizování

fotografií

s výpovědní

hodnotou,

fotografie

dokreslují situaci, přinášejí vlastní výpověď, navozují atmosféru a zdůrazňují novinářův osobní prožitek. Ale pozor na novinářskou etiku: při pořizování reportážních fotografií či záznamů při vyhrocených, vypjatých situacích musí novinář zvažovat, jaké zobrazení skutečnosti je ještě etické a jaké ne. „Umění

reportáže

spočívá

v tom,

nechat

publikum

účastnit

se

dění

a zprostředkovat mu dojmy. Reportér reportuje, tedy podává obraz, v ideálním případe je precizní pozorovatel, žádný kritik ani misionář. Oproti lovci zpráv mu nejde jen o fakta, nýbrž i o atmosféru.“ (Russ , 2005, str. 57)

Reportér vstupuje do událostí, někdy je i sám inscenuje, stává se tvůrcem situace. Může použít i metodu inscenovaného konfliktu. Ve vážných případech, tedy v tématech odhalujících nebezpečné jednání používají novináři reportáž se skrytou identitou. To znamená, že nesdělí své povolání a pravý účel návštěvy. Mohou mít u sebe i skrytou kameru pro pravdivé zaznamenání událostí. Účastníci, když neví o kameře, dovolí si říci věci, které by v přítomnosti kamery zapírali. Vystupování pod skrytou identitou může končit soudní dohrou. V mém případě jí nebude třeba použít, protože mi v azylovém domě zatím vycházejí vstříc. Ale pokud by pro mě dveře zůstaly zavřené, jedna z možností, jak pořídit zajímavou reportáž o životě za zdmi azylového domu, by bylo stát se na čas jednou z klientek. Neudat pravý důvod pobytu v azylovém domě. Získávání reportáže může být pro novináře i životu nebezpečné, když se pustí do kontroverzního tématu nebo do oblasti, kde se pohybují všehoschopné osoby, které samozřejmě nestojí o odhalení. V azylovém domě, o kterém píši, žijí i ženy z nucené prostituce, ženy, které zotročila mafie. To je jeden z mnoha námětů, při jehož zpracování by se novinář mohl dostat do ohrožení života.

47


3.2.3.

Dokončení reportáže

Autor si zvolí kompozici. Při psaní reportáže autor může používat zpravodajský i literární jazyk. Jeho reportáž má přilákat a hlavně udržet čtenáře. Ten musí být vtažen do děje, jako by sám prožíval to samé, co reportér, pocítit jeho prožitky na „vlastní kůži“. Neplatí zde zásada obrácené pyramidy – to nejdůležitější nemusí být na začátku. Pointa patří na konec. Autor by měl i střídat rytmus psaní pro větší záživnost. Při delším textu se používají výstižné mezititulky. Nemá jen mechanicky popsat, co vidí. Sám vystupuje jako literární postava. Vybírá důležitá a aktuální fakta, logicky je řadí, doplňuje o osobní prožitky. Dobrá reportáž „přinutí“ čtenáře vytvořit si na věc vlastní názor. V reportáži je vhodné používat barvitý jazyk, citáty, přiblížit detaily a vlastní emoce. „Detail reportáž charakterizuje, dává jí náladu, je strůjcem atmosféry. Přesvědčuje čtenáře (diváka, posluchače) o pravdivosti reportáže. Detail vyjadřuje, jak autor vidí a zachycuje okolí. Jestliže se autor dívá správně, zachycuje důležité detaily.

Jestliže

ne,

zachycuje

pouze

množství

nedůležitých

maličkostí.“

(Dočekalová 2006, str. 42)

3.2.4.

Výhody, nevýhody

Žánr reportáž jsem si vybrala hned z několika důvodů. Zachycuje skutečnost, podává tedy věrný obrázek toho, co chci popsat. Ale nejde o suché strohé konstatování, naopak, autor může zapojit svou fantazii, zdůraznit detaily, pohrát si s jazykem, aby obrázek byl co nejvíce vypovídající a zajímavý pro čtenáře. Reportáž je žánr, který dává autorovi možnost dostat se čtenáři „pod kůži“, navést jej k pocitům, které prožíval on sám. Další výhodou, která mě utvrdila ve výběru žánru, je možnost zapojit do textu vlastní subjektivní pohledy, pocity, které v nás to či ono vyvolává.

Nevýhody tohoto žánru spatřuji ve složitější a zdlouhavější přípravě – novinář se musí v problematice, o níž bude psát, orientovat. V mém případě byla příprava zjednodušena tím, že o problematice hodně vím již ze svého studia. Jistým limitem může být požadavek „být dobrým pozorovatelem“. Naslouchat lidem, přitom si všímat detailů, uchovávat v paměti pocity, které ve mně

48


zaznamenávané situace zanechávají. Je toho prostě příliš mnoho, co musím sledovat. O limitech reportáží jsem si povídala s novinářkou Simonou Škodákovou . Ta psávala reportáže ze sociálního prostředí pro Květy, Ženu a život, Cosmopolitan, Ženu plus a další. Podělila se se mnou o své vlastní zkušenosti s psaním těchto reportáží. Jedním z limitů může být špatná komunikace se zpovídaným: „Hovořit s lidmi z asociálního prostředí bývá trochu problém. Není to pravidlo, ale dost často se stává (nebo vy to alespoň předpokládáte), že dotyčný prošel životem, který vám je cizí, má špatné zkušenosti se světem, zároveň pravděpodobně i nepříznivou genetickou výbavu. Výjimečná je situace, že je dotyčný mentálně retardovaný, na úrovni zvláštní školy. V tom případě nestačí si ,jen popovídat, ale rozšifrovat a chronologicky poskládat získanou informaci, protože dotyčný toho nemusí být sám schopen. Například jsem navštívila ústav soudně nařízené sexuologické léčby a tam hovořila s dvěma pedofily. Jeden byl inteligentní a mluvit s ním byla doslova radost, rozhovor mohl trvat klidně hodiny a stále se bylo možné dozvídat něco nového. Odpovídal na dotazy a zamýšlel se i nad svým nitrem. S druhým, retardovaným mladíkem, nebyla komunikace takřka možná. Svůj příběh pomotal tak, že z počátku nebylo možné mu porozumět. Až teprve vhodnými dotazy se děj musel poskládat jako puzzle. Byla to dřina, mluvila jsem víc já než on a po patnácti minutách s ním byla s úlevou hotová.“ Dalším možným limitem je uzavřenost osob, které zpovídáme. Mohly se ve svém životě setkat s odmítnutím, odsouzením, posměšky. To jsou traumata, které si s sebou nesou. Není pak lehké získat jejich důvěru. „Při psaní reportáží o pasťácích či věznicích je dobré vážit slova. Takoví lidé od vás často očekávají podraz a faleš, zpočátku se jim musíte přiblížit. Důležité je nikdy nikoho otevřeně neodsuzovat, ať spáchal cokoli. To novináři nepřísluší, za to ho už odsoudili jiní. Vyplatí se chovat vstřícně a dát najevo pochopení pohnutek, motivu... a tak dál. V navázání komunikace v tomto prostředí pomáhá vyprávět i nějaký vlastní příběh, říci něco o sobě – v druhém člověku to vyvolá důvěru.“ Limitem se může stát i neznalost prostředí. Novinář se má vždy dobře připravit. Ale ne každý dokáže odhadnout, jaké zvolit komunikační prostředky, jak se obléci, jaká volit gesta, aby zpovídaného nevyplašil nebo neodradil od rozhovoru. Dobrou službu udělá i vhodné oblečení. Nejde jít mezi Romy v kožichu a lodičkách a do pasťáku v kostýmku. Důležité je i orientovat se v problematice. 49

Nastudovat si dostupnou literaturu předem, pak zajít za kompetentními osobami: psychologem, dozorcem, vychovatelem, ředitelem a promluvit nejprve s nimi. Ještě se mi nestalo, aby byli proti svým klientům zaujatí. Poradí, objasní vám problém.“ (Škodáková. 2008)

3.3. Žánr story Anglické slovo story se překládá jako příběh. Ve světě se označení story používá pro jiné typy článků než v České republice – například v Americe jde o článek obecně. Story jako takové je těžké jej přesně zařadit a vymezit, bývá označováno za druh reportáže nebo feature. V České republice je story jako samostatný žánr trochu přehlíženo. Považuje se za druh reportáže, která by měla být napsána živě a s orientací na člověka. „Přísné rozdělení mezi reportáží a feature není možné. Feature je ale náročnější žánr: reportáž a analýza se mísí, reportér nejenom podává zprávu o tom, co vidí, slyší a vnímá, ale také se pokouší dění zařadit, interpretovat a učinit srozumitelným.“ (Russ , 2005, str. 57) I když se v českém tisku převážně objevují story jako příběhy člověka, není to jediné možné použití tohoto žánru. Story se využívá i při popisování příběhu skupiny lidí nebo třeba trendu ve společnosti, příběhů věcí a zvířat, různých zajímavých událostí. Má se dotknout lidských emocí a citů. Podle Helen McGill Hughesové (1940) „není příběh o lidských osudech (human interest story) tak zásadně vzdálen od jiných článků, ale svůj charakter získává díky zvláštnímu postoji, jaký zaujímá pisatel vůči čtenáři – je to příběh, který má rozptylovat, ale zároveň jako by byl vyprávěn že čtenářova pohledu. V důsledku toho může být sdělován pouze reportérem, který je ,schopen vidět svět tak, jak jej vidí jeho čtenáři´“. (Denis McQuail 1999, str. 301) Story stojí někde na hranici mezi zpravodajstvím a publicistikou. Zpracovává pravdivé informace, ale podáním se blíží i beletrii, používá literárně hodnotnější vyjádření, barvitější jazyk. Poskytuje různé pohledy na věc. Používá citací hrdinů článku. Má spojit čtenářovu touhu po informacích se zábavou. Žánr story není tedy omezen na konkrétní čas, je nadčasový. Novinář do děje nevstupuje svým subjektivním hodnocením. Story někdy doplňují vyjádření odborníků, grafy, tabulky, statistiky. Jedním ze znaků story je i background, shrnutí na konci článku.

50



3.3.1.

Příprava story

Příprava je obdobná jako u jiných zde popisovaných žánrů – rozhovoru a reportáže. Také zde je třeba zvažovat, jestli je téma pro čtenáře zajímavé, něčím objevné, poutavé.

Důležité

je

znát

okolnosti,

podstatné

informace,

orientovat

se

v popisovaném problému.

3.3.2.

Odstraněno: Získávání Naformátováno: Odrážky a číslování

Pořizování story

Pro story je stejně jako pro reportáž důležité „být přitom“. Bez osobního kontaktu s hrdinou příběhu by story nebylo story. Hrdina je nejdůležitější osobou, která čtenáři nabízí svůj příběh. Díky ní má čtenář prožívat popisovanou situaci jako by byl její součástí. Novinář musí zachytit atmosféru místa, všímat si detailů, zaznamenávat podrobnosti, které vykreslují pozadí příběhu. Důležitou roli přitom hrají i jeho pocity. Ale musí taktéž rozmlouvat s lidmi, kterých se story týká. Uchovávat si v paměti jejich výrazy, projevy, to, co by mohlo hrdinu čtenáři ještě více přiblížit, ukázat jako živou osobu. Do story se také vkládají citace hrdiny.

3.3.3.

Odstraněno: Dokončení Naformátováno: Odrážky a číslování

Psaní story

Story využívá živého barvitého jazyka. Autor se má snažit vtáhnout čtenáře do děje hned na počátku. Dobrý poutavý úvod je pro story velmi důležitý. Má čtenáře upoutat, navnadit ho, přesvědčit, že článek bude pro něj zajímavý. Čtenář by se na začátku měl také dozvědět, oč se jedná, kdo je hrdinou příběhu, proč se hrdinou toho textu stal. U story není nutné začínat tím nejdůležitějším, nejaktuálnějším. Story staví na subjektivním hodnocení autora, vyžaduje vkládat popis detailů, emocí, citů, osobní svědectví. Využívá citací, popisů zúčastněných osob. Čtenář by měl cítit atmosféru, prožívat ji. Story nabízí neotřelý pohled na člověka, skupinu osob, společnost, trendy ve společnosti nebo i třeba všední věc. Proto jsou atmosféra a detaily nezbytnou součástí. Autor může použít mezititulky, které článek logicky strukturují a pomáhají se čtenáři orientovat. Mají být emotivní, výstižné, ale hlavně upoutávající pozornost.

51

K story patří zajímavý závěr, kde se může objevit vtip, shrnutí nebo citát, který zanechá v čtenářově mysli stopu, takže přemýšlí nad tím, co četl. Člověk by prostě neměl zůstat lhostejným – po přečtení článku – story, by si měl vytvořit nějaký názor, pocítit překvapení, vzrušení, být dojatý nebo naopak pobavený. Jaromír Štětina řekl: „Nikomu nedoporučuji, aby dělal novinařinu nějakým způsobem, ale sám si myslím, aby člověk mohl v sobě zpracovat tíhu toho, co vidí, tak má buď možnost si vzít přestávku, nebo má možnost snažit se, aby on sám se považoval za součást děje, který popisuje. Myslím si, že je to velice užitečné pro hloubku toho, co chce říci. To jistě neplatí jen pro válečné zpravodaje, to platí pro novináře svého druhu obecně. Novinář v sobě musí neustále vzbuzovat soucit k lidem, o kterých píše. Člověk nemůže být jen mašina na psaní.“ (Hvížďala, 2003, str. 83)

3.3.4.

Výhody, nevýhody

Výhodu tohoto žánru spatřuji v jeho silnému emotivnímu náboji. Je to žánr, který umožňuje čtenáři nahlížet do života či životů osob, o kterých píši. Je tedy pro čtenáře přitažlivý, čtivý. Jazyk není nudný, jako autor mohu do textu vkládat své osobní pocity, nálady. Zachycovat tyto jemné odstíny, které pak charakterizují zpovídaného člověka. Jde o žánr velmi barvitý, osobitý, kreativně tvůrčí. Přitom zachycuje skutečnost, všímá si detailů, nálad. Má velkou výpovědní hodnotu. Proto jsem ho použila tam, kde jsem chtěla docílit určitého vtáhnutí čtenáře do děje. Aby se mu příběh dostal pod kůži a zanechal v něm nějakou stopu. Aby se zamyslel a vytvořil si názor. Možná se i jinak díval na ty, kteří v příběhu vystupují.

Nevýhodou pro mě osobně je náročnost zpracování. Udržet barvitost, ale přitom se nenechat strhnout k pouhému vyprávění. Dokázat zachytit to důležité, vykreslit obraz věrohodně. Podat emoce, ale nevnucovat vlastní názor. Nevýhodou je také nemožnost ověření všech faktů. Jde o osobní prožitky, které se mohou osobu od osoby lišit, ač se jedná o stejnou událost. To, co člověk prožívá, může být zkresleno okolnostmi, povahou, prožitky, vnímáním, pamětí, výchovou, stereotypy a podobně. Nelze vše věrohodně ověřit.

52


„Již Thukydides poznal, že očití svědkové, kteří pozorovali jednu a tutéž událost, ji vnímají a popisují různě.“ (Kunczik, 1995, str. 106) Paradoxně i jeho emotivní síla, kterou jsem označila i za klad, může být zároveň i limitem. Novinář se může setkat se silným příběhem, který jím samým otřese. „Do příběhů lidí se snažím nevkládat vlastní emoce, ale dvakrát se mi to dodržet nepodařilo. Poprvé, když jsem navštívila maminku, které partner zmrzačil dítě. Dala mu ho tehdy na hlídání. Dítě plakalo a on, aby ho utišil, začal s ním tak razantně třást, že způsobil baby shaker efekt a poškodil mu mozek. Dítě zůstalo na úrovni půlročního mimina, bylo slepé, ztratilo i sací reflex, mívalo velice bolestivé křeče. Navíc žena měla ještě starší dcerku, kterou partner sexuálně zneužíval. Po několika hodinách strávených v tomto prostředí jsem musela jít stranou, aby žena neviděla, že mě její osud tak dojal. Podruhé jsem měla slzy v očích, když jsem hovořila s dívkou, které se celá rodina zabila v autě. Ona přežila, ale zůstala zmrzačená.“ (Škodáková. 2008.)


53

4. Obraz charitního azylového domu v regionálním tisku Regionální tisk je podle Encyklopedie praktické žurnalistiky „označení periodik (novin, týdeníků atd.), která se váží k určitému místu, odkud čerpají informace a pro jehož publikum jsou určena. Regionální tisk informuje o událostech, které se v oblasti dějí nebo pro tamní obyvatele mohou mít význam“. (Osvaldová 1999, str. 192) Redakce takových periodik sídlí většinou přímo v dané lokalitě. V tomto případě se

Odstraněno: tisků

jedná o region Kroměřížsko, tedy okres Kroměříž. Z regionálního tisku jsem k práci použila tato periodika: Kroměřížský deník, Týdeník Kroměřížska, INFOnoviny, Zpravodaj Města Kroměříže a Moravský region.

4.1.1.

Odstraněno: tyto Naformátováno: Odrážky a číslování

Kroměřížský deník

Kroměřížský deník (donedávna Zlínské noviny) vychází každý den kromě neděle. Jde o mutaci celostátního deníku. Přináší nejen zahraniční a domácí zpravodajství,

Odstraněno: celosvětové a celostátní

ale také podrobně informuje o dění na Kroměřížsku a ve Zlínském kraji. V pátek je součástí novin Televizní magazín. Sobotní vydání obsahuje barevnou víkendovou přílohu. Šéfredaktor: Lukáš Pařenica Odstraněno: N

Tištěný náklad: cca 2.000 kusů denně

Odstraněno: 30

Vydavatel: VLTAVA-LABE-PRESS, a.s. (VLP) Naformátováno: Odrážky a číslování

http://info.vlp.cz/

4.1.2.

Týdeník Kroměřížska

Vznikl spojením dvou týdeníků – Týdeníku Kroměřížska a Hanáckých Athén. Informuje hlavně o dění v regionu. Vychází v něm pravidelné přílohy, které jsou spíš publicistické. Šéfredaktor: Radka Skácelová

54

Odstraněno: N

Tištěný náklad: 15.000 kusů týdně. Vydavatel: PROMPT SERVIS, spol. s r.o.


http://www.tydenik-km.cz

4.1.3.

Kroměřížský zpravodaj

Vydává ho Město Kroměříž. Přináší zprávy z radnice a Kroměřížska. Šéfredaktor: Miroslav Karásek. Odstraněno: N

Tištěný náklad: 3.000 kusů měsíčně. Vydavatel: Městský úřad v Kroměříži


http://www.mesto-kromeriz.cz

4.1.4.

INFOnoviny

Vycházejí jedenkrát měsíčně. Přinášejí hlavně informace z Kroměřížska. Jsou rozšiřovány zdarma. Redaktorka a vydavatelka: PhDr. Jana Janoušková Odstraněno: N

Tištěný náklad 22.000 kusů měsíčně.


http://www.infonoviny.cz

4.1.5.

Moravský region

Měsíčník, úzce provázaný s Týdeníkem Kroměřížska. Je distribuován zdarma. Přináší informace především z Kroměřížska, články čerpá z Týdeníku Kroměřížska. Zaměřen i na inzerci. Šéfredaktor: Radka Skácelová Odstraněno: N

Tištěný náklad: 25.000 kusů měsíčně. Vydavatel: MORAVA PLUS, s r.o. http://www.mregion.cz

55


4.2. Obraz azylového domu pro ženy v regionálním tisku Zjišťovala jsem, jakým způsobem informoval regionální tisk o azylovém domě pro ženy a matky s dětmi. Jak často o problematice azylového domu psal. Za vzorek jsem si vybrala všechna výše uvedená periodika s datem vydání v období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007. Za klíčové slovo jsem si zvolila „azylový dům“ (ne charitní, protože tento nový název ještě v minulém roce neplatil).. Dalším použitým klíčovým slovem bylo slovo „Kroměříž“ Nalezené články jsem dále třídila podle klíčových slov „pro ženy“ a „matky s dětmi“ (protože v Kroměříži je i azylový dům pro muže). Nakonec zůstalo šest článků, ve kterých je azylový dům pro matky a ženy zmiňován. Odstraněno:

Dále popisuji obsah článků a použitý žánr.

Kroměřížský deník zmínil azylový dům pro ženy a matky s dětmi čtyřikrát. Poprvé v článku Dražba pomůže Azylovému domu (Kořínková 11. 12. 2007, str. 3). Informuje o chystaném rukodělném jarmarku, jehož výtěžek poslouží k nákupu dárků pro děti z azylového domu. Jedná se o zprávu, obsahuje základní znaky zprávy: -

aktuálnost

-

informativnost

-

odpovídá na otázku kdo, kdy, kde, co

-

psáno způsobem „převrácené pyramidy“ – to nejdůležitější je na začátku.

V druhém článku Peníze z jarmarku pomůžou dětem (Kořínková 13. 12. 2007, str. 3) se opět píše o jarmarku. Článek opět obsahuje znaky zprávy, ale je rozšířen o osobní vyjádření sociální pracovnice a sociální pedagožky. Článek je doplněn černobílou fotografií, na které jsou zachyceny dvě ženy při přípravě jarmarku.

56

Odstraněno: A

Třetí článek Klienti domovů si užili Vánoce po svém, třeba i v předstihu (Redakce 27. 12. 2007, str. 1) dostal své místo na první stránce. Jde o kratičkou upoutávku na rozsáhlejší článek na straně 3.

Čtvrtý článek Vánoce pro děti i dospělé v nouzi: dárky a stromek si užili v předstihu (Kořínková 27. 12. 2007, str. 3) přibližuje čtenářům, jak trávili Vánoce lidé v sociálních zařízeních, například domově pro seniory, Klokánku, azylovém domě. Jde o krátkou reportáž: -

autor byl na místech fyzicky přítomen

-

zaznamenává skutečnost

-

vykresluje detaily a atmosféru

-

využívá citace přímých účastníků

Článek doplňuje fotografie, podle popisku pravděpodobně z Klokánku. Na této černobílé fotografii je vidět tři postavy dětí dívající se na ozdobený vánoční stromeček.

Týdeník Kroměřížska přímo azylový dům pro ženy a matky s dětmi v tísni zmínil celkem ve třech článcích. V prvním článku Po fyzických a psychických útrapách našla útočiště v azylovém domě (Kořínková 24. 7. 2007, str. 10) si čtenář může přečíst životní příběh mladé ženy. Ta byla vystavena psychickému, fyzickému i sexuálnímu zneužívání nejen od manžela, ale i od tchýně a tchána. Těžkému teroru se rozhodla uniknout, až byl ohrožen život její malé dcerky. Článek ukazuje ženu v těžké životní situaci, popisuje její pocity, obavy, vysvětluje, proč nedokázala odejít dřív. Problematika domácího násilí je zde objektivně popsána na konkrétním příběhu. Byl použit žánr story, tedy příběh: -

vypráví osobní příběh zajímavé osoby

-

hrdinkou je osoba, která prožívala domácí násilí

-

zpracovává pro čtenáře atraktivní téma

-

využívá citací hrdinky

-

používá emoce

-

nutí čtenáře k zamyšlení a vytvoření si vlastního názoru

-

má závěrečné zhodnocení

Článek doprovázejí dvě ilustrativní barevné fotografie s tématem domácího násilí. 57

Druhý článek Halloween – Dušičky 2007 v Charitním azylovém domě (Zaorálková 27. 11. 2007, str. 12) byl zařazen v rubrice Dopisy čtenářů. Autorem je sociální pedagog azylového domu. Jedná se tedy o dopis, doplněný černobílou fotografií dětí z azylového domu v maskách.

Třetí článek Kroměřížská Charita má potíže, topí se v dluzích (Toman 30. 10. 2007, str. 3), pojednává o nelehké finanční situaci Kroměřížské Charity. Azylový dům je zmiňován jen v jedné větě: „Auta má Charita v havarijním stavu, azylový dům pro matky s dětmi v Havlíčkově ulici v Kroměříži by potřeboval opravit.“ Tento článek vyvolal ostrou polemiku na stránkách příštího Týdeníku, kdy si vedoucí Oblastní charity stěžovala na neobjektivnost a překrucování vyřčeného. Do článku je vložena fotografie, která ale není pořízena v azylovém domě. Žánrově lze článek zařadit do zpravodajství. Součástí je i krátké interview zapracované Odstraněno: Tento článek vyvolal ostrou polemiku na stránkách příštího Týdeníku, kdy si vedoucí Oblastní charity stěžovala na neobjektivnost a překrucování vyřčeného.

do textu. Článek je zařazen do rubriky Kauza: -

přináší informace o Oblastní charitě Kroměříž a jejích finančních potížích

-

jedná se o aktuální téma

-

autor nechává hovořit tři odborníky – místostarostu, ředitelku charity a ředitele pracovního úřadu v Kroměříži

Kroměřížský zpravodaj, Moravský region ani INFOnoviny o zařízení vůbec v daném období nepsaly.

58


5. Rozhovor

5.1. Rozhovor s první vedoucí azylového domu Monikou Vymazalovou Naformátováno: Odrážky a číslování

Byla to opravdu pořádná výzva Na kraji Kroměříže stojí panelový dům, který slouží ženám a maminkám s dětmi, jež se ocitly v nouzi. Těm, co nemají kam jít. Těm, jež se musí ukrývat z obavy o svůj život. O tom, jak se takové zařízení podařilo zprovoznit, co tomu předcházelo si povídám s první vedoucí a spoluzakladatelkou domu, paní Monikou Vymazalovou.

Stála jste u zrodu kroměřížského azylového domu pro matky s dětmi v tísni. Jak se rodí takový azylový dům?

Oblastní charita v Kroměříži měla poměrně dlouhou dobu záměr otevřít nějaké takové zařízení. Vše stálo na tom, že nebyly k dispozici vhodné prostory. V roce 1999 jsme se domluvili s Městským úřadem Kroměříž, který nám pak prodal ubytovnu na Havlíčkově ulici. Je to vlastně panelový dům, má dvě původní patra, na která po povodních v roce 1997 postavili další patro jako náhradní bydlení pro zaplavené rodiny. Do tohoto domu stěhovali i lidi hůř přizpůsobivé, se sociálními problémy. My jsme dům koupili i se stávajícími nájemníky. Žila tam dost nesourodá skupina, dům byl vybydlený, protože tam nikdo v podstatě nevykonával dohled. Někteří neplatili nájemné, měli velké dluhy a žili svým vlastním životem.

Koupili jste tedy dům, co bylo dál?

Když tam nastoupila Charita, musela v prvé řadě zajistit bydlení těm, kteří nepatřili do cílové skupiny nově zřízeného azylového domu. Zřídila vrátnici, ustanovila

59

pravidla. Byly s tím obrovské problémy. Někteří lidé odešli sami, někteří byli nuceni odejít, protože neplatili nájemné. A do toho jsme přijímali matky s dětmi v tísni, zpočátku mohly zůstat dva roky. Zřídili jsme i návazné sociální byty ve třetím patře. Některé ženy neměly zajištěné bydlení, dokončený rozvod a podobně, v sociálních bytech mohly žít další čtyři roky. Do dvou let se nám podařilo projekt rozjet, zbyla tam už jen cílová skupina, které byla tato sociální služba určena – matky s dětmi. Během provozu jsme ale přišli na to, že velice ohroženou skupinou jsou i ženy bez dětí, procházející rozvodem. Kolikrát musí opustit město, ač tu mají přátele, rodinu. A jediné, co jsme jim mohli nabídnout, byla Armáda spásy v Ostravě. Tak jsme se rozhodli rozšířit nabídku. Potom nám provoz ukázal ještě jednu krizovou skupinu – otce s dětmi ve vlastní péči. Ti se dostali do stejné situace, jako matky s dětmi, ale nikde v azylovém domě je nechtěli přijmout. My jsme se tomu nebránili a dodnes je dům otevřen i pro otce s dítětem či dětmi ve vlastní péči.

Říkala jste, že dům byl vybydlený. Jak náročné rekonstrukce vás čekaly?

V havarijním stavu byly kanalizace a odpady. Byla to poměrně velká a nečekaná investice. Město pro nás vybudovalo vrátnici, vyměnilo nějaká okna, snažili se dům v rámci možností dát do pořádku. Ale takové věci, jako stupačky, stará elektřina v prvním a druhém patře, zbyly na nás. Jako problémové se ukázalo třetí patro, dům na něj nebyl stavěný, takže se občas objevily problémy s teplou vodou, elektřinou a podobně. Některé závady nejsou vyřešeny dodnes – brzy se začne rekonstruovat elektrika, voda… Prostě je to starý panelák.

Kde jste sháněli peníze na opravy?

Investovali jsme – jak to říci – v té maximálně možné minimální částce. Tedy to, co bylo nutné k provozu. Spíš po malých částech, několikrát se nám podařilo získat dotace. Samozřejmě klientky platí nájem a část peněz vždy šlo na opravy.

Jsem typ, který slyší na výzvy Jak jste se vůbec dostala k roli vedoucí takového domu?

60

Pracovala jsem v Oblastní charitě Kroměříž, když projekt začal a potřeboval vedení. Bylo mi nabídnuto – a já přijala. Vždy mi byla blízká problematika rodiny.

A nelekla jste se, co po vás chtějí? Přece jen rozjet takový projekt musí být velmi náročné…

Jsem spíš typ, který slyší na výzvy. A tohle byla opravdu pořádná výzva, rozjet provoz tak velkého zařízení! Když jsem byla v okolí sbírat zkušenosti, setkávala jsem se jen s azyláčky, kde bylo šest, deset maminek. Takže to opravu byla výzva, nakonec i v tom, že jsme dům přijali s původními obyvateli. Komunikace s nimi šla dost těžce, někteří byli agresivní a výbojní. Samozřejmě, chybělo spoustu věcí: herna, prádelna, prostory pro hry… Nevrhali jsme se do toho po hlavě, dávali jsme si menší, reální cíle. Zprvu jsme neměli ani kancelář, tu nám nahrazovala vrátnice. A když jsme kancelář konečně zbudovali, byli jsme na sebe velmi pyšní.

Měli jste jasnou představu, co a jak budete dělat, nebo jste se učili „za pochodu“?

Učili jsme se, učíme se a učit se budeme. Občas jsme se třeba dostávali do dilemat: na straně jedné zájem matky, na druhé dítěte. A na nás bylo rozhodnutí, na kterou stranu se postavit. Jsou to otázky se sociální prací související. Nejdou nastudovat z knížek, spoustu věcí totiž ukáže až praxe. A je třeba, aby se s tím každý pracovník vyrovnal. Je to práce celého týmu, nejde to direktivně. Navíc jsou nové přístupy, techniky, takže se pořád učíme.

V okolí už nějaká podobná zařízení byla. Čerpali jste z nich inspiraci?

Samozřejmě, čerpali. Ale bavíme se o době, kdy jsem se setkávala se systémem příkazů a zákazů, který mě osobně neoslovoval. A docela často jsem tápala právě v individuální svobodě klientek a zvažovala jsem, co je lepší, co přináší lepší výsledky. V malých azylových domech mi třeba vadilo, že se klientka musela ptát, jestli může odjet k rodičům, různé zákazy, například zákaz pobytu mužských na azyláku. 61

Ti chlapi byli přece otcové dětí a omezit právo styku s dítětem může jen soud. Když rodina přijde o střechu nad hlavou, žena s dětmi bydlí v jednom azylovém domě, muž v druhém, chce se účastnit péče o děti, chce ženě nějakým způsobem pomoci, najednou je tu zákaz, který mu to neumožní. Ani se tehdy o tom nediskutovalo, je přeci jasné, že muž do azylového domu nesmí! Je jenom zdrojem potíží. Takže jsme se z těch azylových domů učili, studovali jsme jejich dokumentaci, provozní a domácí řády, ale ne všechno jsme u nás aplikovali, protože se nám to nelíbilo z etického hlediska. Mamky potřebovaly pomoc, ne dril.

To je ten barák hrůzy… Jak reagovali vaši blízcí, když zjistili, do čeho jste se pustila?

V té době se o azylácích moc nevědělo, lidé znali jen ty pro emigranty. Když jsem někde řekla, že dělám v azylovém domě na Havlíčkově, dostávala jsem zpětné negativní vazby: Jo, to je ten barák hrůzy, samé lehké ženské a vy je podporujete v jejich způsobu života. Tady došlo opravdu k hrubému zkreslení skutečnosti.

Jak si to vysvětlujete? Proč došlo k takovému zkreslení?

Za první – ten dům měl špatnou pověst ještě dřív, než jej začaly obývat matky s dětmi. Za druhé si musíme uvědomit, že ženy, které tam přicházejí, kolikrát stojí na okraji společenského spektra. Některé ženy přicházejí z problémových rodin, nezažily šťastné dětství, nemají správné mateřské vzory. Je tam i určité procento klientek, které mají hodně problémů, jdou z jednoho azyláku do druhého. Ty pak mohou nabourat dobrou pověst tohoto zařízení. Ale sociální práce je taková - pracujete s lidmi s potížemi. Nelze proto očekávat, že azylový dům bude „vzorným panelákem roku“. Je zcestné si myslet, že tam budou bydlet bohaté bezproblémové rodiny.

Snažili jste se nějak poopravit obraz azylového domu u veřejnosti?

62

Snažili jsme se a vedení se o to snaží pořád. Veřejnost je lépe informovaná, vychází články. Musíme si uvědomit, že většina matek byla celý život na sociálních dávkách nebo po škole pečovala o jedno dítě za druhým. Část veřejnosti vždy bude protestovat proti jejich způsobu života, bude jim vadit, že berou sociální dávky, nepracují, nestarají se o děti takovým způsobem, jaký si představuje většinová společnost.

Říkáte, že se péče zdejších matek o děti liší od představ většinové společnosti. V čem spočívá tento rozdíl?

Klientky mají svá omezení, limity. Naučí se o děti řádně pečovat v tom smyslu, že jsou čisté, najedené, matky si je přitulí, pomazlí se, přečtou jim pohádku. Pro některou matku je to maximum, ale dítě se s ní cítí bezpečně, mají blízký vztah. Pak jsme tu měli matky, které chodily do zaměstnání, uměly se postarat o domácnost, vařily, šily, pekly buchty, ale na děti byly hrubé. Někdy docházelo až k psychickému a citovému vydírání dětí. To jsou prostě věci, do kterých veřejnost nemůže proniknout.

Zaznamenali jste někdy v azylovém domě případ, kdy matka týrala děti?

Ano, stalo se to. Byl to přesně tento případ. Při návštěvě sociálních pracovnic bylo na první pohled vše v pořádku. Vzorný pořádek, všechno čisté, uklizeno, navařeno, napečeno, děti vyoblíkané… Ale my jsme věděli, že vztah k dětem není v pořádku. Nebyla to jen naše představa, protože nakonec bylo prokázané týrání dětí, došlo k jejich odebrání, matka byla odsouzena. I to se stává. Když se něco takového stane a dostane

se

to

na

veřejnost,

pověsti

azylového

domu

to

neprospívá.

Ale do azylového domu se může dostat kterákoliv z nás, ač je sebelepší matka – stačí jen nešťastná souhra událostí. Jsme tu od toho, abychom pomáhali.

Pamatujete si všechny ženy, které tímto zařízením prošly?

Ze začátku tam byly klientky, které tam žily předtím a jako samoživitelky zůstaly. Protože s nimi jsme pracovali dlouho, pamatuji si je. Domem prošla spousta klientek,

63

některé si pamatuji, někdy nepřiřadím jméno, jindy se mi nevybaví podoba, ale příběh.

Co vám za roky vedení azylového domu udělalo největší radost?

Udělala mi radost každá maminka, která se dokázala postavit na vlastní nohy, našla si byt, pečuje o děti, snaží se. Z toho mám vždy radost.

Medailón

Monika Vymazalová Narozena

1966,

po

ukončení

střední

zdravotnické

školy

pracovala

ve zdravotnictví. Po mateřské dovolené nastoupila do Oblastní charity Kroměříž. Vystudovala obor sociální práce na Vyšší odborné škole Caritas v Olomouci, úspěšně tam složila bakalářskou zkoušku ze sociální politiky a sociální práce. Na Univerzitě

Palackého

–

taktéž v Olomouci

–

získala

magisterský

titul

z andragogiky. První vedoucí Azylového domu v Kroměříži.

Stále usměvavá Monika Vymazalová Autor: Linda Sigmundová

Odstraněno: Alena Přikrylová při každodenní práci

64

Odstraněno: <#>¶ <#>¶ <#>¶ <#>¶

5.2. Reflexe rozhovoru s Monikou Vymazalovou


Rozhovorem s paní Monikou Vymazalovou, první vedoucí azylového domu, jsem chtěla čtenářům přiblížit vznik a historii domu, první problémy, se kterými se jeho zaměstnanci i obyvatelé potýkali. Získat ji pro rozhovor nebylo těžké, protože jsme kamarádky. Snad tento fakt pomohl překonat její počáteční nedůvěru, více ji otevřel a nebylo nic, na co by mi neodpověděla. Těžší už bylo najít společný čas. Nakonec se rozhovor uskutečnil u Moniky doma, za lomozu jejích malých dětí, což snižovalo kvalitu nahrávky. Na tento rozhovor jsem se nemusela zvlášť připravovat. Téma azylového domu mi je totiž blízké a známé. Několikrát jsem ho zpracovávala pro studijní účely, byla jsem konfrontována s prostředím a problémy maminek při praxi. Při všech rozhovorech pro tuto práci mi znalost problematiky pomáhala najít si cestu ke zpovídaným lidem. Umožnila mi také ptát se na podstatné věci, které by neznalému mohly uniknout. Mohla jsem být nezaujatá vůči těm, kteří se dostali do těžké životní situace, protože jsem v sobě našla více pochopení pro jejich osudy. Na druhou stranu dobrá orientace v oboru může být někdy pro novináře i na škodu, protože trpí „profesní slepotou“. To, co je pro něj srozumitelní díky orientaci v problému, může se čtenáři jevit nesrozumitelným. I já jsem nejdříve použila některá slova, o jejichž významu jsem nemusela přemýšlet, ale pak jsem si uvědomila, že jsou to slova používaná v profesi a čtenář by jim nemusel rozumět. Proto jsem zvolila jiné, neodborné, neprofesní výrazy a snažila se psát tak, aby se i čtenář laik dokázal zorientovat. Monika si stěžovala na špatné zkušenosti s novináři, dle jejího tvrzení (které jsem nemohla ověřit) vytrhali věty, které řekla, z kontextu tak, aby byly články senzačnější a uškodily maminkám ze zařízení. Sdělila mi, že si po těchto zkušenostech dává pozor na každé slovo. Takže jsem měla pocit, že i přes naše kamarádství zpočátku bojovala se svou nedůvěrou vůči novinářům. Vážila slova, přemýšlela, než něco řekla. Ale po chvíli se uvolnila a rozpovídala se, byla otevřenější. Nakonec jsme si povídaly dlouho a bylo těžké vybrat z rozhovoru to podstatné. Bylo na ní vidět, že azylový dům považuje tak trochu za své další dítě. Dodnes vypomáhá radami a službami při jeho chodu. Monika si vymínila rozhovor poskytnout za předpokladu,

65

že jí ho pak dám k autorizaci. Souhlasila jsem, protože byla pro mě cenným zdrojem informací. Nutno poznamenat, že nakonec v něm kromě dvou až tří slov neopravila nic a byla spokojená s jeho nezkreslenou výpovědní hodnotou. Monika má pořád co o azylovém domě povídat. Proto pro mě bylo těžké vybrat to podstatné. Vybírala jsem hlavně informace týkající se počátků domu, protože to jsou cenné vzpomínky, které nová mladá generace, pracující v zařízení, už nebude mít, navíc o současnosti azylového domu píši v jiném rozhovoru. Snažila jsem se zachovat výraz jejího projevu, neopravovala jsem hovorová slova. Otázky jsem pokládala krátké a jen tak, aby nasměrovaly tok řeči správným směrem, nedávala jsem jim subjektivní zabarvení. Moc jsem ji ve vyprávění nepřerušovala, jedině tehdy, když jsem potřebovala upřesnit některou odpověď nebo položit další otázku. Myslím, že se tento postup osvědčil, vznikl rozhovor, který je pochopitelný pro laiky, přesto by se dal využít i pro odbornější časopis. Přináší spoustu dnes již historických informací, některé jsou ovšem nadčasové (rozvodovost, přístup ke klientkám, dilemata sociální práce, a podobně). Rozhovor jsem doplnila o mezititulky – kvůli přehlednému rozčlenění textu na tematické okruhy. Se souhlasem Moniky jsem si jej nahrávala na mp3 přehrávač, který se mi v praxi osvědčil více, než diktafon, protože nahrává kvalitněji a s nahrávkou se dá i snadněji pracovat, dokonce přímo v počítači. Navíc znervózňuje zpovídané méně, než diktafon, protože je menší a většinou i užívaný v domácnostech. Přes kvalitní přístroj byla nahrávka místy špatně slyšitelná kvůli křiku dětí. Přesto jsem nakonec „vytáhla“ vše. Během rozhovoru jsem kontrolovala, zda zařízení nahrává, poznámky si dělala zřídka. Příště si musím v hlučeném prostředí více pohlídat umístění přístroje, aby bylo mluvícího lépe slyšet. Myslím, že se mi tímto rozhovorem podařilo vytvořit objektivní obraz historie a částečně i uvést do současnosti popisovaného azylového domu. Monika se odmítla fotografovat, byla jsem tedy nucena použít fotografii z Vánoc. Ořízla jsem ji a upravila – vyvážila jsem barvy, zaretušovala kaz.


66

5.3. Rozhovor se současnou vedoucí azylového domu

Nejdůležitější je poskytnout bezpečí, pomoc a podporu Procházím chodbami Azylového domu pro ženy a matky s dětmi v tísni v Kroměříži. Doprovází mě atraktivní usměvavá mladá žena. Tu se zastaví, aby se maminky optala na zdraví, tam pohladí probíhající dítě po hlavičce. Pořád s úsměvem. „Dobrý den, paní Alenko,“ zdraví ji procházející ženy. Paní Alenka, jak jí tu všichni říkají, je vedoucí tohoto zařízení. Už sedíme v její malé útulné kanceláři a mohu jí položit první otázku. Jaký je hlavní cíl vašeho zařízení?

Úplně nejdůležitější je poskytnout ženě bezpečí. Tedy střechu nad hlavou a emoční podporu. Pokud přichází v krizové situaci, nabídneme jí potraviny, základní hygienické potřeby, případně oblečení, které nám vozí lidé, za což jsme jim velice vděční. Pomáháme ženě, s čím potřebuje.

Vraťme se do minulosti. Jak se mladá žena stane vedoucí takového zařízení?

Vystudovala jsem sociální práci. Nejprve jsem dělala na ředitelství Oblastní charity v Kroměříži rozbory pro pečovatelskou službu. Když odešla jedna sociální pracovnice z azylového domu do Klokánku, nastoupila jsem místo ní. Pak vedoucí domu odcházela na mateřskou. Přihlásila jsem se do výběrového řízení na její místo - a tak jsem tady.

Věděla jste vždy, že chcete pracovat v tomto oboru? Ne, nevěděla (směje se a vrtí hlavou). Hlásila jsem se na „návrhářinu“ do Liberce a na Vyšší odbornou školu sociální v Brně. Vyšla jen ta druhá. Vlastně až na ní tam jsem „přičichla“ k opravdové sociální práci. Měli jsme hodně praxe, a tak jsem si

67

mohla tu práci doslova osahat. A tam jsem tak nějak dozrála a uvědomila si, že ji chci dělat, i když není finančně ohodnocená tak, jak bych si někdy přála. Ale baví mě a to je hlavní.

Nebylo pro vás těžké krátce po studiu převzít vedení tak velkého domu?

Začátky byly opravdu krušné. Jsem mladá a měla jsem proto velký problém udržet si autoritu u klientek i u personálu a prosadit různá provozní pravidla. V té době se navíc rozjížděly standardy sociální práce - ne že by se nejprve stavěla pravidla, pak se podle nich jelo - právě naopak. Situace byla čím dál tím těžší, protože se nabalovaly nové a nové věci.

Jaké jste si kladla cíle při nástupu do funkce? Splnily se?

Samozřejmě navázat na to, co už tady bylo, zkvalitnit a rozšířit tým, vypracovat metodiky a dostávat se postupně dál. To se nikdy nepodaří úplně, prostě práce se vyvíjí jako sama společnost, nikdy nemůžeme říci, že jsme hotovi. Nejzákladnější body jsou splněny a jde se dál.

Musíme se vcítit do klientčiny situace Pracujete se stejným týmem lidí, s jakým jste zde začínala?

Někteří lidé odešli, další zůstali, v průběhu let se dost obměnili. Ne že by se jim zde nelíbilo… Charity jsou na tom někdy finančně dost špatně a oni potřebovali lépe zabezpečit rodinu, odešli za lepším výdělkem. Ale teď jsme kompaktní tým, víme, co kdo od koho můžeme očekávat. S tímto týmem se dá kvalitně pracovat, i když by potřeboval ještě rozšířit o sociální pracovnici a jednu nebo dvě sociální asistentky.

Daří se získávat lidi vhodné pro tuto práci?

Získat dobrého pracovníka je velmi náročné. Zájemce o práci má kvalifikaci na papíře, ale neznáte jeho osobnostní předpoklady. Sice vám může napovědět

68

instinkt, takový osobní cit, ale jaký opravdu je, zjistíte až v krizových situacích. Za provozu. Holky z vysoké školy, které jdou na pozice sociálního pedagoga nebo pracovnice, už většinou opravdu ví, do čeho jdou. Kdežto sociální asistentky nemusí mít kromě maturity žádné vzdělání (je pro ně připraven kvalifikační kurz) a tak někdy netuší, co je čeká. Když přijímám nového pracovníka, chci, aby si, než podepíšeme smlouvu, vyzkoušel denní i noční směnu. Když odmítne, tak ho nechci, jde mu jen o pozici. Potřebuji člověka, který to opravdu chce dělat.

Kdo se hodí na jednotlivé pracovní pozice v azylovém domě?

Na pozici sociálního pedagoga nebo pracovnice klidně vezmeme i absolventku, která má znalosti, je motivovaná, ochotná jít do nových metod sociální práce, má spoustu času a je plná nadšení. Na pozici sociální asistentky se hodí spíše starší žena s odrostlejšími dětmi, která má životní zkušenosti a je schopná matkám dát takové ty mateřské city.

Jaké osobnostní předpoklady a vlastnosti by měl mít sociální pracovník vašeho domu?

Určitě musí mít dobré komunikační vlastnosti, schopnost empatie, flexibilitu – je tu dvaceti čtyřhodinový provoz, to znamená dvanáctky denní, noční – aby mu to nedělalo problémy. Měl by být vyrovnaný sám se sebou, mít sám sebe přijatého. Neměl by mít velké problémy v domácnosti jako je alkoholismus, závislost – nebo být v rozvodovém řízení, protože tyto problémy si pak nosí s sebou. Samozřejmě musí ctít morální hodnoty, mít etické zásady. To se ale projeví až v komunikaci s klientkami.

Co vám u nových pracovníků nejvíc chybí?

Profesionální odstup. To je největší katastrofa, zvláště u sociálních asistentek. Mladší pracovnice se po krátké době naučí prožitky v sobě zpracovat a vytvoří si profesionální odstup. U starších žen je to někdy těžší – někdy se nedokážou 69

od zdejších problémů odpoutat. Jsou tu případy citové, jeví se jako nespravedlivé, některé maminky si opravdu hodně prožily a to někdy dokáže člověka vnitřně dost rozladit. Je důležité přijít domů s čistou hlavou, přestat na ně myslet. Dále jsou tu maminky, které selhávají v rolích matek, protože nemají žádné rodinné návyky, měly v rodině špatné vzory, různé závislosti. A v těchto případech je velmi důležité udržet si profesionální nadhled a neodsuzovat je. Sociální asistentky často zezačátku říkají: „Ona je taková a maková, dělá to a to.“ Odpovídám jim: „Musíte se vcítit do její situace, do toho, odkud přichází“. Pokud maminka neměla kde se správně naučit své roli, nemůžeme čekat, že bude fantastická matka. My jí můžeme jedině pomoci, aby navýšila své zkušenosti a posunula se trošičku dál.

Může si sociální asistentka brát maminku domů? Ukázat jí, jak funguje její domácnost?

Nesmí, v žádném případě. Jinak co se týče péče o domácnost, asistentky chodí přímo za klientkami do bytu. Ne na kontrolu, ale na návštěvu. Během rozhovoru pak nabídnou, že spolu uvaří, uklidí… Některé matky totiž ani neví, co je to uklidit. Pro nás to znamená mít umyté nádobí, utřený prach. Pro ně uklizeno vypadá tak, že nádobí je shrnuté bokem, věci naházené do skříně – prostě nejsou vidět. Říkám kolegyním: „Když se vám nelíbí, jak maminčina domácnost vypadá, jděte a nabídněte se, že to uděláte spolu.“ Nejdřív musíme mamince ukázat, vysvětlit tu hranici, jak by to asi mělo vypadat, pak až můžeme říkat „ukliďte si“. Musíme se snížit na hranici a schopnosti uživatele, na jeho cítění.

Používáte nějakou metodu sociální práce, u které opravdu vidíte výsledky, pokroky maminek?

Ano. Využíváme metodu videotréninku interakcí. Je to výborná metoda. Vyškolená pracovnice natáčí maminku v jejím přirozeném prostředí při běžné činnosti, například když krmí dítě. Pak si sednou a pracovnice nahrávku rozebírá po jednotlivých úsecích. Vyzvedává situace, kdy maminka jednala dobře, vůbec se nezabývá tím, co dělala špatně. Vyzdvihuje prostě jen ty pozitivní události. Maminky, pokud chtějí dítěti víc rozumět, mají motivaci a zlepšují se obrovskými kroky.

70

Maminka si vytvoří „zakázku“ Když přijde nová klientka, co ji čeká jako první?

Po počátečním rozhovoru ji seznámíme s celkovým provozem domu, sepíšeme smlouvu o poskytování sociálních služeb, vypracujeme individuální plán, přidělíme mamince sociální asistentku, která se jí věnuje více, než ostatní pracovníci. V plánu si maminka stanoví, kde má mezery, co by chtěla zlepšit, s čím potřebuje pomoc, co je cílem jejího pobytu. Může uvést například „neumím vařit, nemám doklady, potřebuji pomoci s tím a tím, nemám zajištěny finance“… Vytvoří si takovou zakázku, co by vlastně chtěla.

Maminky často žijí ze sociálních dávek. Jaké máte zkušenosti s jejich vyřizováním?

Je to rozdílné, roli hraje lidský faktor. Některé úřednice jsou zlaté, vychází nám vstříc, jinde je to právě naopak. Jedna nám dokonce řekla, že by podle nového zákona klidně mohla nechat maminku umřít hlady… My maminku nikdy nenecháme bez prostředků, na základní věci jí půjčíme a zařídíme splátkový kalendář. Nechceme maminkám finance poskytovat s tím, že je nemusí vracet, protože chceme, aby se naučily zodpovědnosti. V životě taky nic zadarmo nedostanou.

Jaké maminky zde hledají útočiště?

Může jít o krizový příjem, někdy maminku přiveze policie. To je v případě domácího násilí nebo když žena zůstane s dítětem na ulici a nemá kam jít. Přijímáme i ženy z programu MAGDALA (poznámka - program pomoci pro oběti domácího násilí nebo nucené prostituce), maminky na utajované pobyty. Občas se nám sem dostanou maminky z popudu sociálně právní ochrany dětí, kdy je nad nimi stanoven soudní dohled a musí dokázat, že jsou schopny postarat se o děti. Dále jsou to maminky, které řeší svou bytovou situaci. Ty jsou ale těžce motivovatelné, chtějí mít jen kde bydlet a my abychom jim dali pokoj a nestarali se

71

i se o jejich vnitřní věci. Chovají se, jako že jsou tu pro nás, a když nás něčím převezou, je to děsně fajn (upřímně se směje). Vždycky jim říkám: „Vy tady nejste pro nás, my tu jsme pro vás a chceme vám pomoci. Když s námi nechcete komunikovat, je váš pobyt tady naprosto zbytečný.“ Přednost dáváme maminkám, které zažily domácí násilí, ať jde o jakýkoliv region. Jinak mají přednost maminky z Kroměříže a Zlínského kraje. Ty přijímáme podle pořadníku.

Zažili jste nějaký agresivní útok na maminky, děti nebo pracovníky zařízení?

Zatím se nic vážnějšího nestalo. Měli jsme pár agresivnějších partnerů, několikrát jsme maminku hodně narychlo stěhovali - bylo to dost dobrodružné. Někteří současní partneři klientek se napijí a dožadují se vstupu, což jim neumožňujeme. Nebo zde chtějí být celý den, i mimo návštěvní hodiny, to ovšem nejde. Dopoledne s maminkami pracujeme, není dobré, aby se tady v tu dobu potulovaly cizí osoby.

A agresoři, kteří páchali domácí násilí, se nesnaží odvést maminku zpět do svého područí?

Většinou, i pokud se týká utajených pobytů, pokud matka nemá školou povinné děti, není možnost, jak by se o ní agresor dozvěděl, pokud to sama nevyzradí. Kde maminka je, neví ani sociální odbor, ani soudy, ani policie. Velkým problémem ovšem je, když má děti školou povinné. Je tam už víc zainteresovaných institucí. Se školou je těžké dohodnout, že jde o utajovaný pobyt a nesmí poskytovat informace. Učitelky se brání tím, že když se ozve otec dítěte, jsou povinny mu informace dát. Naštěstí žádný vážnější konflikt jsme neměli, už dlouho jsme nemuseli volat policii.

Je umožněn styk dítěte a jeho otce?

I když je maminka obětí domácího násilí a nebylo prokázáno týrání dítěte, jsme povinni otci umožnit styk s dítětem. Probíhá ale omezenou formou, většinou prostřednictvím nějaké instituce. Maminku a dítě odvezeme do nějakého většího města v okolí, třeba Brna, a tam se uskuteční kontakt otce s dítětem. 72

Udělal z ní naprosto závislou ovečku Projevily se změny v zákoně na současné situaci obětí domácího násilí?

Projevily. Dostaly se více do povědomí lidí. Teď, když je stanovena určitá zákonná pomoc, je jednodušší spolupráce s institucemi i veřejností. Do té doby s tím nikdo nechtěl mít nic společného. Zákon sice má své mezery, ale určitě je to zlepšení. Maminky už ví o naší pomoci, dřív měly méně možností se dozvědět o tom, že situace, ve které žijí, není normální.

Agresor může být až na deset dní vykázán z domu. Je to pro oběti úleva?

Je i není. Maminky mají více času vzít si s sebou z domu vše potřebné. Ale to je tak všechno, co to řeší. Agresor je vykázán na deset dní, pak se vrátí a kdo zajistí, aby se to neopakovalo? Ve většině případů je to pak naopak ještě horší… Pokud jde o domácí násilí, nejde vyřešit časově omezeným vystěhováním agresora. Vykázání dá nanejvýš za vyučenou tomu, kdo v alkoholovém opojení občas maminku „ztříská“ nebo tak řeší své osobní problémy, ale ne pachateli domácího násilí.

Přes hrůzné zkušenosti s agresorem se k němu někdy oběti vracejí… Necítíte zklamání, zlost, že se žena vrací, když zde měla bezpečí a možnost začít nový život?

Už ne. Partner si ženu na sebe psychicky navázal. Je na něm závislá, odtrhl ji totiž od financí, od přátel, zaměstnání, sebevědomí má na nule. Neodkáže si bez něj svůj život představit. První dny pobytu jsou pro ni velice náročné, většinou je prospí. Pak začne přemýšlet. Co bude dál? Jak zajistí své děti? Kde bude bydlet? Vždy měla někoho, kdo za ni rozhodoval. Najednou se musí rozhodovat sama a bojí se. To už předem partner věděl, a proto z ní udělal takovou naprosto závislou ovečku, která jde slepě za ním. Naslibuje jí hory doly, zahrne květinami, mají líbánky, neuvěřitelně ji miluje. Ale za čas je situace stejná a většinou ještě horší. Odejít pro ni je strašně těžké. Krok k odtržení od něj nastává až v důsledku vážného zlomu, třeba ublížení na zdraví. Hodně jsou podnětem k odchodu děti.

73

I když ženy svou situaci před dětmi skrývají, děti ji přesto intenzivně vnímají a často to na nich zanechává vážné následky. To všechno chápeme. Klientka musí dostat ubezpečení, že i když odejde, může se k nám kdykoliv vrátit.

Říkáte, že domácí násilí na dětech zanechává vážné následky. Jak zjišťujete míru postižení?

Hned na počátku, když přijde týraná maminka, se snažíme, aby dítě vyšetřil psycholog. Necháme si poradit, jestli dítě potřebuje péči psychologa nebo jestli postačí pomoc sociálního pedagoga. Děti negativní zážitky vytěsňují mnohem dříve než matka, dřív se dostanou do pohody. Samozřejmě průvodní jevy, jako je například noční pomočování, odeznívají delší dobu.

Jak vaše klientky a jejich děti přijímá okolí?

Zpočátku to bylo náročnější. Říkalo se, že v azylovém domě bydlí… (zarazí se, hledá vhodná slova) Nemůžu být sprostá, že ne? …prostě že tu bydlí „jiné“ ženy. Teď je to vnímáno trochu jinak, i ve škole už učitelky ví, mají lepší povědomí.

Co vás motivuje a drží u této práce?

Samozřejmě úspěšné vyřešení maminčiny situace. Třeba co se domácího násilí týče, tak svěření dítěte do její péče – což bývá velký boj. Jsou to i drobné krůčky, když maminka přijde a snaží se zdokonalovat, zapojí se do úklidu, vytvoří si nějaký program. To mě motivuje. Jinou velkou motivací jsou pro mě i mladé pracovnice. Motivují mě tím, jak svou prací žijí, jak se posouvají pořád dál a dál a jak to zkvalitňuje práci.

74

Medailón

Alena Přikrylová Narodila se v roce 1979, vystudovala Vyšší odbornou školu sociální v Brně a Sociální politiku a sociální práci na pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, kde získala bakalářský titul. Od roku 2002 je vedoucí Charitního domu – azylového ubytování pro matky s dětmi a ženy v tísni

Současná vedoucí Alena Přikrylová při každodenní práci. Autor: Linda Sigmundová

75

5.4. Reflexe rozhovoru s Alenou Přikrylovou Získání rozhovorů s oběma vedoucími mělo jeden stejný problém: nedostatek času na jejich straně. Nakonec se nám přece jen podařilo najít dostatek času na oba rozhovory, ale bylo to takové první setkání s limitem zvoleného žánru. Rozhovor s vedoucí domu Alenou Přikrylovou jsem se rozhodla udělat z několika důvodů. Pracuje na vedoucí pozici, je odborník na danou problematiku. V očích čtenáře bude působit jako člověk, který ví, o čem mluví, tedy osoba věrohodná. Je vedoucí zařízení, kam se většina čtenářů osobně nedostane. Je to tedy místo pro čtenáře zajímavé. Navíc toto zařízení nemá dobrou pověst, i když povědomí o něm se zlepšuje. Čtenáře může přitáhnout zvědavost: Je pravda, co se povídá? Kdo tam žije? Jsou ty ženy tam opravdu tak špatné? Tedy spojení zajímavého místa, osob, které v něm působí a žijí, a ještě kompetentnost zpovídané osoby, může být pro čtenáře velmi atraktivní. Rozhovor s paní Alenou Přikrylovou nebylo těžké získat. Vždy byla velmi ochotná o své práci povídat a i dříve mi vycházela vstříc. Připravovat jsem se nějak zvlášť nemusela, protože se jedná o téma, které mám podrobně rozpracované již v teoretické části práce a byla jsem tedy dobře připravena klást otázky, týkající se problematiky azylového bydlení pro ženy a matky s dětmi v tísni. Rozhovor se uskutečnil v její kanceláři přímo v azylovém domě. Nahrávala jsem jej a následně zpracovávala. Měly jsme v kanceláři klid, takže nahrávka byla dobře slyšitelná. Pokládala jsem otázky, na které většinou rozsáhle odpovídala. Následný přepis byl velmi dlouhý, proto jsem se snažila rozhovor zkrátit na přijatelnou úroveň. Vybírala jsem nejpodstatnější části, které dle mého mínění nejvíce přibližují a osvětlují současnou problematiku azylového bydlení žen a maminek s dětmi v tísni, konkrétně na příkladu kroměřížského zařízení. Samozřejmě

problematika

je

značně

rozsáhlá,

tomu

odpovídala

i délka

poskytnutého rozhovoru. Ale pokud jsem přepis plánovala jako článek v regionálním tisku, tedy článek určený široké veřejnosti, musela jsem dodržet stanovená redakční pravidla pro délku příspěvků, vyloučit odborné pojmy, kterým by laici nemuseli porozumět. Redakce většinou přijímá texty v rozsahu tří stránek A4, maximálně čtyři,

76

písmo Times New Roman CE, velikost 12, okraje 2 cm ze všech stran. Pak je dostatek místa i na několik fotografií nebo na rozsáhlejší grafickou výzdobu. Ale zvláště u rozhovorů činí výjimky, protože jde graficky dobře zpracovat. Byl mi přijat a otištěn text (na jednu novinovou stranu) ve stejném rozsahu, jako je tento rozhovor, a dokonce vyšlo místo i na tři fotografie. Zvolila jsem tuto výjimečnou možnost a ponechala rozhovor v maximální délce, protože jsem přesvědčena, že jeho zkrácení by ubralo na kvalitě a přiblížení tématu čtenářům. Odpovědi nejsou příliš rozsáhlé, proto se domnívám, že čtenářům nebude činit problémy číst tak dlouhý text – je členitý, dělený na logické celky, představuje dům z různých pohledů, tedy každý celek může čtenáře něčím zaujmout. Snažila jsem se klást otázky za sebou logicky tak, aby vytvářely oddělené celky a přitom na sebe navazovaly. Každý takový celek dostal vlastní mezititulek pro lepší orientaci a přehlednost. Své poznámky, jako autora, jsem dávala do závorek a kurzívou, mají doplňující funkci. S paní vedoucí jsme se domluvily na autorizaci rozhovoru, nakonec nepožadovala žádné změny kromě pár drobností, jako třeba vyjasnění místa studia. Ústředním tématem byla problematika azylového bydlení v Kroměříži z pohledu vedoucího pracovníka. Proto v rozhovoru není místo pro bližší představení zpovídané osoby, ani místo pro nějaké příklady ze života obyvatel domu. Myslím si ovšem, že to nijak kvalitu rozhovoru nesnižuje. Tato série článků je přímo myšlena a psána tak, aby mohla vycházet v navazujícím sledu v regionálním tisku, takže třeba o osudech žen, o obyvatelích zařízení, si bude moci čtenář představu vytvořit. Paní vedoucí při rozhovoru nedávala moc najevo emoce. Kdykoliv jsem se s ní setkala – i v minulosti – působila vyrovnaně a hlavně pořád usměvavě. Ale jinak rozhovor podávala jako profesionál, přemýšlela, volila správná slova. Při autorizaci měla pocit, že se ještě nevyjádřila dost profesionálně, třeba kvůli tomu, že své pracovnice označila za „holky“. Naopak mě to potěšilo a zrovna tento výraz jsem v textu ponechala – mám pocit, že tyto její projevy ji mohou v očích čtenáře zlidšťovat, přibližovat. Bylo vidět, že svou prací opravdu žije. Své přesvědčení se snaží předávat i svým podřízeným, což jsem vyjádřila a podtrhla tím, že jsem v textu nechala některé její přímé řeči. Vyzdvihují její pocity a vnímání této sociální problematiky a to, že zní jakoby přímo z jejích úst, jim dodává na důrazu. 77

Při svých setkáních s maminkami jsem si všimla, že obyvatelky domu se o ní vyjadřují jen jako o paní vedoucí Alence . Používají-li zdrobnělinu jména, lze to jistě považovat za projev přátelství. Tuto skutečnost, stejně jako lehký popis osoby paní vedoucí, jsem se snažila zakomponovat do úvodu rozhovoru.

U fotografie v kanceláři paní vedoucí jsem přemýšlela, jaký zvolit záběr. Zdálo se mi nejvhodnější, aby paní vedoucí dělala něco, čím se zabývá při své práci běžně. Bohužel svůj pracovní stůl má přímo u velkého okna, kterým v tu dobu dopadalo množství světla. To se projevilo na kvalitě fotografie. Ovšem kdybych ji vyfotila v lepších světelných podmínkách, třeba u dveří, nebyla by fotografie tak doplňující rozhovor, neměla by tu správnou dokreslující atmosféru. Fotografii jsem převedla do černobílé podoby, protože tak lépe vynikla její výpověďní hodnota. Naformátováno: Odrážky a číslování

78

6. Reportáž

6.1. Reportáž tak trochu vzpomínková Naformátováno: Odrážky a číslování

Dům U špatných osudů Když jsem ho viděla poprvé, v roce 2000, byl ošuntělý. Prostě takový starý panelák: zašedlý nátěr, otevřený vchod, chodby s oprýskanou omítkou. Všude to lomozilo, běhaly

děti,

křičela

mimina.

Nad

tím

vším

se

snášel

podivný

pach.

Prostředí na mě působilo tísnivě, necítila jsem se tam ve své kůži. Moc tmy, moc křiku, moc lidí, stísněnost… Domem mě prováděla Monika Vymazalová, tehdy Trávníčková, první vedoucí Azylového domu pro ženy a matky s dětmi v tísni v Kroměříži.

Moniku jsem poznala při povodních v roce 1997. Pochodovala v čele skupinky vojáků poskytujících pomoc postiženým povodní. Rázná osoba, s řádně proříznutou pusou, dokázala zařídit nemožné. Proto jsem se nedivila, že právě ona stála u zrodu tohoto zařízení a stala se i jeho první vedoucí. Zařízení, jehož hlavní náplní bylo, a stále je, poskytovat ženám a maminkám s dětmi v tísni bezpečný přístav. Místo k oddechu, zotavení, vyrovnání se s problémy, jež je sem zavály. Střechu nad hlavou. Jak jsem se do domu dostala? Nesla jsem dětem fotky z ozdravného pobytu na Slovensku. Ale popořádku…

Monika mi jednoho prázdninového dne zavolala, jestli bych nemohla jet s dětmi z azylového domu jako instruktorka na Slovensko. „Onemocněla

mi

pracovnice,

co

s nimi

měla

jet.

Odjezd

v pátek.“

Byla středa. A tak jsem plná obav, jak to zvládnu, stála v pátek na peróně spolu se

79

skupinou dvanácti dětí z azylového domu a z rodin postižených povodní.. Tomáše jsem si všimla hned. Nedal se přehlédnout. Pěkné kvítko, které kašlalo na naše napomínání a provokovalo všechny okolo. Každou chvíli někoho praštil, nakopl nebo shodil. Proto upoutal mou pozornost. Cesta vlakem byla pro mě první setkáním s povahami azylákových dětí. Kupé brzy naplnil křik, handrkování, pláč a sprosté nadávky, za které by se nemusel stydět ani pirát hrubián. Jiřina, druhá „teta“ z azyláku, se chvílemi červenala a napomínala děti jedno přes druhé. Snažila jsem se též, ale v půli cesty jsme to obě vzdaly. Začínala jsem mít vážné obavy, jak tento živel, v podobě malých rozjívených dětí, zvládneme. Několikahodinová jízda skončila a konečně jsme stanuli na pevné zemi, značně utahané,

s hromadou

zavazadel

a povykujícími

dětmi.

Dopotáceli

jsme

se

do penzionu a rozdělily děti na pokoje. Samozřejmě se to neobešlo bez křiku, nadávek a pláče. Majitel penzionu se na nás jen chápavě usmál, když malý hošík pronesl v jeho přítomnosti něco hodně vulgárního. Vůbec, majitelův klid a laskavé jednání s dětmi bylo velmi osvěžující. Pro děti se na týden stal strejdou, mužským vzorem, kterého se jim v běžném životě nedostávalo. A Tomáš? Ten byl všude, nezlomný ničitel klidu. Ještě několikrát jsem jej

musela

odtrhnout

z klubka

těl,

než

se

konečně

uložil

ke

spánku.

Večer u kávy zdál se vysvobozením. Jiřina mi představovala jednotlivé děti: „Kubíka vychovává babička, matka ho bila. Marek utíkal s mámou před vlastním otcem. A Veronika , to je ta hubená holčička s brýlemi – kolik myslíš, že jí je?“ Tipovala jsem ji na deset. „Vidíš? A ona má zatím čtrnáct. Jenže ji léta zneužíval otčím. Tak odmítá vyrůst. Zůstala prostě dítětem.“ Samozřejmě mě zajímal Tomáš. „To je ztracený případ,“ mávla rukou Jiřina. „Jeho matka má dvě děti. Tomáše s manželem, mladšího brášku s milencem. Rozvádí se. Manžela nenávidí a Tomáš je mu, bohužel, podobný. Nic nedělá dobře, je na něj zlá. Všímá si pouze toho mladšího. Tomáš zlobí, aby upoutal pozornost, ale vynáší mu to jen výprask a nadávky. Bylo mi ho líto. Tak jsem se mu začala věnovat. Jenže on se odvděčuje zlým. Neposlouchá, je arogantní, zlý, všem ubližuje. Začal kašlat na školu. A to býval dobrý

žák!

Už

jsem

to

s ním

vzdala,“

přiznala

se

Jiřina. 80

Další den začal opět křikem. Rvačky, nadávky, prostě to samé pořád dokola. Tomáš samozřejmě

jako

strůjce

všech

rvaček

a hádek.

Arogantní,

nespoutaný…

Přesto se nám podařilo vytvořit pro děti program. Prozkoumali jsme nejbližší okolí, hráli hry. A večer nastalo umývání. Menší děti umýt a dát spát. Starší nahnat pod sprchu. Tomáš si však postavil hlavu. On se umývat nebude. Přemlouvání, domlouvání, vysvětlování, nic s ním nehnulo. Stál, nakročený, s vyzývavým úsměvem. Dívala jsem se do těch jeho smutných mandlových očí, když v tom mě něco napadlo. „Tome, buď budeš do tří ve sprše, nebo tě tam odnesu.“ Zasmál se. „Nebudu.“ Culil se a nevěřil. Ale jak jsem napočítala do tří, popadla jsem ho, hodila přes rameno a nesla do sprchy. Nezapomněla jsem ho řádně polechtat, aby ho nenapadlo se se mnou rvát. Řehtal se ještě ve sprše. „Tak jsme tady. Buď se umyješ sám, nebo tě budu muset umýt já.“ „Zvládnu to sám, teto,“ přitakal. Za chvíli se vrátil vymydlený. Povídali jsme si na dobrou noc strašidelné příběhy, dokud kluci neusnuli. Na druhý den byl jako vyměněný. Vzala jsem si ho do své skupinky, protože s Jiřinou si moc nerozuměl. A ten rváč, postrach všech dětí, byl najednou samý smích, každou chvíli objevoval něco nového, co jsem určitě musela vidět. Zajímavého broučka, zvláštní květinu, barevný kamínek. Byl to ve skutečnosti citlivý kluk, který, když se mu dala důvěra, oplácel ji přítulností, laskavostí a pomocí s mladšími dětmi. Jen se s ním muselo jednat jako s dospělým, jinak neslyšel.

Vůbec všechny ty děti byly po týdnu jako proměněné. Sprosté nadávky snad zapomněly, přestaly se rvát. Trhaly borůvky, mlsaly borůvkové knedlíky, které jim majitel penzionu nechal uvařit. Cesta domů vlakem byla mnohem pohodovější, než ta na Slovensko.

Tomáš – jeden z mnoha osudů

81

Ano, to bylo úplně první seznámení s obyvateli azylového domu. Snad jsem měla štěstí, že jsem měla možnost poznat jeho malé obyvatele tak zblízka. Uvědomit si, v jak těžké situaci musí být jejich mámy A tak jsem asi po týdnu stála před budovou zařízení, v rukou fotky z výletu. Hned byla u mě skupinka dětí, část z nich mých starých známých ze Slovenska. I Tomáš, velký kápo celé skupinky. Přitulil se a pořád si chtěl povídat.

Když jsem se na něj při další příležitosti ptala, nemohla jsem uvěřit vlastním uším. „Provedl nějakou lumpárnu. Matka vzala desku a málem ho umlátila k smrti. Podařilo se nám ji odtrhnout. Naštěstí Tomáš žije. Odmítl se k ní z nemocnice vrátit, a tak je v dětském domově.“

Otřáslo to mnou a chystala jsem se ho navštívit. Ale nebylo třeba: už na druhý den jsem ho potkala ve městě. Utíkal ke mně a už zdálky na mě radostně volal. V domově se mu líbilo, začal se lepšit ve škole. Najednou měl plnou hlavu plánů a zájmů. Při dalším setkání už mi hlásil, že si jej konečně vezme tatínek. Měla jsem radost, o svém otci vždy pěkně mluvil. Pak už jsme se nikdy neviděli…

Na Tomáška jsem si vzpomněla, když jsem si kvůli studiu začala hledat praxi v sociálních službách. Bylo rozhodnuto. Nová paní vedoucí Alena mi vyšla vstříc, a tak

jsem

měla

možnost

poznat

zařízení

i jeho

obyvatele

podrobněji.

Ty jeho malé bytečky, pro běžnou rodinu asi příliš prosté a malé, leckdy špatně uklizené. Maminky a jejich děti. Nejrůznější problémy, které je dovedly do azylového domu. Třeba ta vysoká urostlá krátkovlasá blondýna utekla před druhem romské národnosti. Bil ji, pálil cigaretou, řezal nožem, naposled ji bodl. Stačil kousek, a byla mrtvá. Druh čeká na vězení. A co ona? Už se zotavila a jede za ním…

Pak ta plachá žena, říkejme jí třeba Milena. Mentálně postižená byla jako mladá dívenka prodána příbuznými do Německa k prostituci. Plnila, co jí řekli. Nechápala, co s ní dělají, ale cítila se zle. Měla pocit, že dělá něco špatného. Mučili ji, ukájeli se na ní. Naštěstí se dostala do dobrých rukou a byla zachráněna. Zrovna odchází,

82

našli pro ni komunitu mentálně postižených, žijících v rodinném kruhu. Konečně snad pozná něco jiného, než utrpení.

Některé maminky jsem poznala blíže, jiné jen od pohledu. Některé jsem nepotkala jinak, než s dítětem v náručí. Jiné věčně postávající před domem s cigaretou v ústech a povolávající na kolemjdoucí muže. Tahle maminka neumí vařit, je z dětského domova. Ukázat jí, jak postavit polévku. Druhé mamince pomoci s dětmi. Nejde jim škola a maminka sama vychodila školu s obtížemi. Nedokáže jim poradit. V tomto bytě je už zase nehorázný nepořádek. Těžko říci, zda jde o neschopnost nebo lenost. Ale maminka se přece jen pustí do úklidu, i když se mi zdá, že jí je všechno jedno. Tahle hnědovláska je strašně nejistá. Se vším, co řeší, se obrací na malého synka. Ptá se ho, co má dělat, vyžaduje potvrzení svého řešení. Tak malé dítě z jejích otázek nemá rozum, ovšem to si ona neuvědomuje. Oběť domácího násilí, zřejmě se dříve nikdy nerozhodovala sama. Cítí se bezradná. Praxe skončila a s tím i mé návštěvy v tomto zařízení.

A teď jsem tu zase. Píše se rok 2008. Stejné chodby, které na mě snad nepřestanou působit tísnivě. Podivný odér, který tu byl vždy a snad vždy bude. Jsem tu, abych psala články do bakalářské práce. „Všechny maminky - oběti domácího násilí - jsou zrovna pryč. Je tu jen jedna, která si prošla opravdovým peklem. Ale nechce s nikým mluvit…“ upozorňuje mě paní vedoucí poté, co mi poskytla rozhovor. Sedím v její malé, ale útulné kanceláři vymalované netradičně tmavě fialovou barvou. Kupodivu po chvíli přichází sociální asistentka a hlásí, že maminka „z pekla“ chce se mnou mluvit. Velké překvapení. Jdu tedy za ní. V tmavé chodbě stojí křehká osoba. Krásná žena s dlouhými vlasy, ale značně strhanými rysy ve tváři. Za sukni se jí drží stydlivý drobeček. Představuji se. Působí dojmem plaché laně nebo nalomené křehké růže. Klopí oči a šeptem se omlouvá. Nedokáže o svém utrpení mluvit. Vede mě k sousedce Marii a přesvědčí ji, aby mi pověděla svůj příběh. Ještě se pokouším zastavit ji. Přemluvit. Mám pocit, že se potřebuje svěřit. Slibuje, že přijde aspoň chvíli posedět. A opravdu. Během rozhovoru s paní Marií vchází do dveří, v rukou tácek s buchtami.

83

Jenže sotva se její oči střetnou s mýma, otočí se ve dveřích a skoro plačtivě tiše zavolá „nemůžu“… Pak už ji nevidím. Marie se se mnou loučí. Její syn Jiřík mě doprovází až na schodiště. Bydlí ve třetím patře, výtah tu nenajdete. Scházím poschodí po poschodí a ty, které potkávám, už neznám.

Azylový dům před objektivem Dělám fotky. Je tu herna. Když jsem ji viděla poprvé, ještě když v ní poletoval Tomáš, byly to čtyři holé zdi s průchodem ven. Při posledním setkání byla od shora dolů vyzdobená svíčkami, lampiony a ozdobami z papíru. Šikovné maminky zapracovaly. Hemžilo se to tu čarodějnicemi, vodníky, netopýry, princeznami, hrála hudba a děti se vlnily v jejím rytmu. Inu maškarní Halloween. Dnes je tichá a prázdná. Hračky jsou naskládány na hromádce a trpělivě čekají na děti. Vlastně tak úplně prázdno tu není. Málem bych přehlédla malého Martínka na motorce. Brečí, protože se nechce fotit. Před chvílí se mu vrátila maminka z porodnice a přivezla malou sestřičku. Ve vedlejší místnosti, zařízené jako dílna či ateliér, sedí děvčátko a zaujatě tvoří. Jmenuje se Lucinka. Její výtvory ozdobí okna v domě. Vyfotit se nechala ochotně a ráda. Na vrátnici odpočívá kočka. Mohutné mourovaté zvíře. Martínek se k ní rozjede. Kočka se nedá chytit, a tak klučina zase pláče. Loučím se a odcházím. Ještě jedna fotka – vitrínku s výrobky maminek a dětí si nenechám ujít. Venku už je tma, dohasínající světlo vytváří nad stromy svatozář. Na nedaleké zastávce postávají tři ženy, asi z milionářských domků níže. Dívají se na mě nedůvěřivě, až nevraživě. Když si všimnou fotoaparátu, pochopí, že nejsem z azylového domu. Najednou roztají a pouští se do řeči. Uvědomuji si, že nedůvěra se nedá tak lehce vykořenit a předsudky zůstávají. Mé filozofování přeruší příjezd autobusu, a tak nasedám a azylový dům i s jeho osudy nechávám za zády.

84

Charitní - azylový dům z přední strany Autor: Linda Sigmundová

Charitní - azylový dům z příjezdové cesty

Autor: Linda Sigmundová

85

Maminky i děti z „azyláku“ mají šikovné ruce.


Vyzdobená vrátnice vítá Odstraněno: návštěvniky

návštěvníky


86

Lucinka – malá výtvarnice


Na motorce sám a sám naší herny malý pán


87

Chodby domu na mě vždy budou působit tísnivě…


Dohasínající světlo vytváří nad stromy u azylového domu svatozář Autor: Linda Sigmundová 88

6.2. Reflexe reportáže „Dům U špatných osudů“ Napsat reportáž pro mě asi bylo nejsložitější ze všech článků. Mým záměrem bylo přiblížit čtenáři azylový dům pomocí lidských postav a mých osobních pocitů a prožitků. Ukázat, jací jsou lidé, kteří tam žijí. Co prožívají. Dostat do textu emoce. Takové střípky ze života azylového domu, získané v průběhu několika let. Právě proto, že se jedná o delší časové údobí, musela jsem vymyslet, jak čtenáři zdůvodnit to, proč vzpomínám, proč nepíši jen aktuální přehled. Využila jsem netradiční kompozici, kterou jsem chtěla spojit různá časová údobí a docílit tak celistvého obrazu. Použila jsem kompozici přímočarou, s epickým způsobem vyprávění. To znamená, že jsem použila vypravování v první osobě, vystupovala jsem za své Já. Tato kompozice mi vyhovovala z několika důvodů – mohla jsem do ní zasadit své vlastní prožitky, zkušenosti a pocity a přiblížit se tím více čtenáři. Mohla jsem také více rozvinout děj, čímž reportáž získala na dramatičnosti. To, co v reportáži popisuji, jsem prožila na vlastní kůži, snažila jsem se to tak i čtenáři podat. Stala jsem se „vypravěčem“. Pro to, abych docílila uvedeného, volila jsem dynamický způsob psaní, který by měl

čtenáře

upoutat.

Využila

jsem

i prvky

vypravování,

dialogů

a story

a zakomponovala je do textu. Tím text získal na čtivosti a zajímavosti, využití kombinace žánrů mi dopomohlo vtisknout textu určitou emotivitu a neobyčejnost. V průběhu psaní reportáže pro mě vyvstal etický problém: když jsem působila na praxi, podepisovala jsem dohodu o mlčenlivosti. Proto jsem musela zvážit etická hlediska, vyplývající z tohoto závazku. Jak psát o lidech v domě, když bych o nich psát neměla? Nakonec jsem to vyřešila takto: nedávala jsem osobám nikde skutečná jména, použila jsem příběhy osob, které již v zařízení nejsou, neuváděla jsem podrobnosti, které by mohly hrdiny reportáže odtajnit. Jako zdroj mi posloužily vlastní vzpomínky a deník praxe. V reportáži jsem se snažila dosáhnout objektivity tím, že jsem klientky vždy neukazovala jenom v příznivém světle, ale odhalila jsem i nedostatky. Podala jsem problematiku tak, jak je, jak jsem ji vnímala.

89

Hlavně v popisu prvního setkání s tímto zařízením mohlo dojít ke zkreslení skutečných prožitků, protože téměř osm let je dlouhá doba, abych si pamatovala všechny detaily. Člověk si po takové době pamatuje jen to, co na něj silně zapůsobilo, utkvělo mu v paměti. Vzpomínky jsou ovlivněny kvalitou paměti, tehdejšími prožitky, emočními stavy. Proto mohlo dojít ke zkreslení, ale v podstatě je vše pravda. Další problém pro mě bylo zapracovat do reportáže story malého chlapce, kterému říkám Tomáš. Možná se někomu bude zdát, že jsem mu dala víc prostoru, než někomu jinému. Ale chtěla jsem tím zdůraznit, jak velkou roli v mém životě a v pohledu na azylový dům sehrálo setkání s ním. Další problém pro mě představovalo dodržení žánru. Měla jsem sklon místo reportáže psát vyprávění, proto jsem se k některým úsekům později vracela a přepisovala je. Snažila jsem se, aby článek čtenáře nenechal chladným, dostal se mu „pod kůži“. Aby si musel vytvořit vlastní názor. Přemýšlet o dané problematice. K tomu měl pomoci i pravdivý závěr o přístupu obyvatel našeho města k ženám z azylového domu. Snažila jsem se v textu využít všechny výhody, které žánr reportáž poskytuje, tedy předat věrný obraz doplněný o emoce a detaily. Provést čtenáře zajímavým místem, kam se možná sám nikdy nedostane. Objektivně ho informovat, ale přitom ukázat i svůj postoj, své pocity, které ve mně tento dům vyvolal. Ovšem i reportáž má své hranice, kam až lze zajít se svými emocemi. Reportáž nemá být seznamem vlastních pocitů. Přesto emoce potřebuje. Najít hranice, rovnováhu, je velmi těžké. Emoce mají být takové, aby zapůsobily na čtenáře. Aby ho přinutily zamyslet se, nezůstat chladným. Ale nemají ho zdeptat, zhnusit či rozlítostnit natolik, aby přestal číst. Myslím, že se mi podařilo tyto hranice najít a udržet je. Příprava na reportáž nebyla složitá, protože píši o svých dlouhodobých zkušenostech. Pořídit ji nebylo ani finančně náročné, neboť zařízení se nachází ve městě, ve kterém žiji. Náročné pro mě bylo spíš vymyslet, jak reportáž postavit, jak ji uchopit a předat, utřídit si vzpomínky a dát jim tvar, vypovídající hodnotu. Využila jsem i možnosti doplnit reportáž fotografiemi. Ty také pomáhají čtenáři dotvořit si obraz, nechat se vtáhnout do děje, pocítit tu atmosféru „na vlastní kůži“. Paní

vedoucí

mi

nebránila

ve

volném

pohybu

po

azylovém

domě, 90

ani ve fotografování. Nechala mi zcela volné ruce. Přesto mi všechny prostory nebyly otevřeny, protože byty jsou soukromým prostorem maminek a bez jejich svolení do nich nelze vstupovat. I zaměstnanci mohou do bytu vstoupit jen z vážných důvodů, určených v domovním řádu. S paní vedoucí jsme se domluvily, že nebudu fotit maminky bez jejich souhlasu a hlavně že nebudu v žádném případě fotit maminky z utajovaných pobytů, protože to by mohlo ohrozit jejich bezpečnost. Při samotném fotografování jsem měla problémy technického rázu. Nejsem zkušený fotograf, proto mi ještě někdy činí problémy vhodné nastavení mého fotoaparátu, který mám ke všemu teprve krátce. Navíc prostředí azylového domu je těžké na focení. Na fotografii chodby jsem se snažila zachytit atmosféru toho místa tak, jak působí na mě: tedy chladně a neosobně, ač se pracovníci snaží chodbu zútulnit výrobky maminek. Proto na chodbě ani nejsou žádné osoby, které by ji zlidšťovaly. Herna byla v době mého pobytu opuštěná, hračky naskládány u zdi a „čekaly“ na své majitele. Jediný, kdo se v těch místech pohyboval, byl malý Martínek na motorce. Líbil se mi kontrast spící, opuštěné herny s hračkami připravenými, až přijdou děti, a malého dítěte na motorce, které jí projíždí. Tvořící Lucinku jsem vyfotila pro její zaujatý výraz. Fotografie měla přiblížit čtenářům, že v domě bydlí normální děti, které si umí hrát a něco pěkného vytvořit. Vrátnici jsem zachytila proto, že je to první místo, se kterým se návštěvník setká. Navíc se o ní v jednom z článků zmiňuji. Na vrátnici je i vitrínka s výrobky maminek a dětí, bohužel chodbička je tak úzká, že nebylo možné vitrínku zachytit s okolím. Fotografie domu a přírody kolem jsem doplnila pro dotvoření celkového obrázku azylového domu. Na fotografiích je vidět, že se začíná stmívat, myslím si, že taková ta usínající nálada, zachycená na obou snímcích, dotváří pocity pokoje a bezpečí, které by k takovému zařízení měly patřit. Naformátováno: Odrážky a číslování

91

7. Story

7.1. Story současné klientky azylového domu Naformátováno: Odrážky a číslování

„Holt mám smůlu“ Marie, silně korpulentní žena v prostém oděvu, sedí na posteli, před sebou kastrolek, nůžkami do něj stříhá maso na malé kousky. „Není to nic moc, dřív bych to dala psovi. Ale je to levný, udělám z toho aspoň škvarky,“ vysvětluje, snad se i trochu stydí. Kolem ní poskakuje baculatý chlapec Jiřík, mladší ze dvou jejích dětí. Ostýchá se, ale je to malý rozumbrada, a tak občas maminku doplňuje. Paní Marie letos oslaví čtyřicet. Vypadá ovšem starší. Vychovává sama dva kluky, desetiletého a patnáctiletého. Zvláště ten starší jí dělá starosti. „Prožíval těžkou pubertu. Potřeboval tátu a ten mu vzkázal, že o něj nemá zájem. Vzalo ho to tak, až skončil v psychiatrické léčebně,“ vysvětluje žena. Marie přiznává, že ji nezájem otce mrzí. „Jsou to šikovní kluci, tátu mají jenom jednoho. Kdyby se občas viděli, potěšilo by mě to. My jsme spolu nikdy nebydleli, ale jezdil na svátky. Teď už se sedm let neozval. Celých sedm let na něj kluci marně čekají!“ povzdychne si a mávne rezignovaně rukou. Vypravuje o svém životě. Vyrůstala v nefunkční rodině, hádky, alkohol. Našla si byt, zamilovala se. Narodili se kluci. Když o ně tatínek přestal mít zájem, začala pro ně hledat nový mužský vzor. Nového tátu. „Dala jsem si inzerát, našla si přítele. Rozuměli jsme si, odstěhovala jsem se s kluky za ním. Byt jsem pustila. Žili jsme v krásném baráku, i když mi neříkal pane, bylo to fajn. Věděla jsem, že partner měl dřív problémy s alkoholem, ale byl vyléčený. Vydržel půl roku, pak se vrátil do starých kolejí. Nenašel si vztah k dětem, začal pít, hrát na automatech. Už jsem kolem něj nemohla ani projít. Holt mám smůlu,“ lupne maso do kastrolku, jako by právě ono bylo zdrojem jejích problémů.

92

„Ale kluci jsou šikovní, viď, Jiří! Že jste moje šikulky?“ obrací se na syna. Jiří se culí a špitne něco jako souhlas. Marie hledí s láskou na syna a vidím, jak moc je na něj pyšná. Prozrazuje na Jirku, že asi bude pekařem nebo kuchařem. „Přišla jsem z práce a měla jsem navařené. Odkoukal to ode mě! A umí upíct pletýnky. Místo plastelíny si hrával s těstem. Starší chce na hotelovku. Přála bych si, aby si našli dobré ženské. Kdyby ne, umí se o sebe postarat,“ chválí syny. Marie dřív vařit a péct neuměla. Avšak naučila se, kvůli klukům. Na jedné z ubytoven, na které skončili, když se neměli kam vrátit, měli daleko do obchodu pro chleba. A tak se jej naučila péct doma. Také peče rohlíky a dalamánky. Několikrát se stěhovali, nakonec zakotvili v azylovém domě, poprvé před dvěma lety. Potom našli dočasné bydliště na ubytovně v Chropyni. Teď jsou zpět. Jeden pokoj, v rohu malá kuchyňská linka, patrová postel pro kluky, lůžko pro matku, stůl, tři židle. Záchod, koupelnička, chodbička. Nic víc. Přesto je Marie ráda i za to. Neměla totiž kam jít, zůstala s kluky bez přístřeší. V Chropyni jí neprodloužili nájemní smlouvu, i když poctivě a včas platila nájem. Důvod nesdělili. Marie na to má vlastní názor. „Jsou tam zlí lidi. Jeden pán mi napadl syna, a tak jsem ho dala před trestní komisi. Paní správcová toho muže zná od plínek, takže se jí to nelíbilo. To byl asi ten pravý důvod, proč mi neprodloužila smlouvu,“ vysvětluje. Na ubytovnu nevzpomíná v dobrém. „Jsem nemocná, silná, posmívali se mi tam, byli i sprostí. Klukovi nadávali, že mu zarazí brýle do hlavy. Jsou tam škaredí problémoví lidé, jezdí tam četníci. Žili jsme tam ve strachu. Tady strach nemám,“ líčí smutné zážitky. Paní Marie by si nejraděj našetřila na vlastní byt, ovšem jako invalidní důchodkyně nemá naději. Invalidní důchod a sociální dávky jí stačí jen na to nejnutnější. Rýsuje se jí byt od města. Zatím čeká. Už dlouho. A těší se. O azylovém domě mluví ovšem jen v dobrém. „Některé holky tady si stěžovaly na řád, říkám jim ,holky, co si stěžujete, vždyť tu máte střechu nad hlavou, můžete si skočit k doktorovi, na úřady a o děti je postaráno. To já jsem je musela vždycky všude tahat s sebou.´ Pomoc tu je,“ říká. Marie byla na všechno sama, na péči o děti, udržování domácnosti, do toho zdravotní problémy. Tady si libuje, že pracovníci připravují pro děti program, vezmou je na výlet, do bazénu.

93

Ráda vaří, a tak občas učí maminky, které to neumí. „Jedna druhé předáváme to, co umíme, jedna umí to, druhá ono, a tak si poradíme. Na Vánoce jsme se sešly tři dohromady, navařily jsme společně. I když nejsme rodina, byli jsme s dětmi jako rodina. Hezké to bylo,“ vzpomíná. Marie je v azylovém domě spokojená. Ač obývá prostinký byt, považuje to za velkou pomoc. Uvědomuje si, že bez pomoci tohoto zařízení by neměla se syny kam jít. Jediné, co jí opravdu vadí, jsou lidé „zvenku“. „Mrzí mě, že lidi v autobuse ohrnují nad holkami z azyláku nos. Klukům se posmívají ve škole. Co si ti lidi myslí? Že jsou tu jen špatné ženy? Někdo je asi špatně informuje,“ zlobí se. Když pokračuje, hlas se jí chvěje rozhořčením. „Jsou tu ženy, se kterým jsem se zde setkala už podruhé. Když jste v důchodě, nemáte rodinu, která by vás podpořila, tak si na byt nenašetříte. Sem se může dostat každý, zvlášť při dnešních cenách. Platí se i léky, doktoři. Takže tady můžou skončit i ti, co se nám teď posmívají,“ říká. Trápí ji i časté stěhování z místa na místo. Přiznává, že zvláště pro kluky je to těžké. Musí měnit školu. V každé škole se učí trochu jinak. Kluci si zvyknou na kamarády, aby je vzápětí opustili. Starší syn měl v nové škole problémy. Na otázku, co by si nejvíc přála, bez rozmyslu vyhrkne: „Konečně mít domov. Necestovat sem a tam.“ A je vidět, že to myslí opravdu vážně.

94

Jmenuji se Jirka a rád mlsám


95

7.2. Story bývalé klientky azylového domu

Hledáme domov. Zn.: Matka a syn Paní Hedvice – pravé jméno si nepřeje uvést, protože začíná nový život a nechce, aby ji někdo poznal - je dvacet pět let. Mladá šikovná ženská, kolem které cupitá téměř pětiletý tmavooký čiperný chlapeček. Za svůj krátký život toho oba prožili dost. Potkala jsem ji krátce poté, co opustila azylový dům pro ženy a matky s dětmi v Kroměříži, aby se postavila na vlastní nohy. „Měla jsem dobrou práci. Když jsem otěhotněla, měla jsem na výběr: buď dítě nebo kariéra. Rozhodla jsem se pro dítě,“ vypráví tichým hlasem. O tom, proč nezůstala s otcem dítěte, mlčí. „Skřípalo to…“ uhýbá očima, je nervózní. Nechce o svém vztahu s Petříčkovým tatínkem mluvit. Nenaléhám, je vidět, že vzpomínky jí působí bolest. Jako na omluvu dodává: „Kdysi jsem si myslela, že na dítě mají být dva rodiče. Nakonec jsem pochopila, že důležité je mít alespoň jednoho, který opravdu funguje. Porodit v klidu, v bezpečí.“ A tak vyhledala pomoc. Musela střídat ubytování. Čtyři roky života s malým dítětem po azylových domech, daleko od původního bydliště. Přiznává, že v tom kroměřížském se necítila nejlépe. „Je strašně velký. Víc klientek rovná se více konfliktů. Výhoda malých azyláčků byla v tom, že klientky spolu lépe vycházely,“ vysvětluje žena. Přiznává ale, že pomoc sociálních pracovníků byla velká. Hlavně při jednání s úřady, u soudu, při vyřizování dávek a dokumentace. „Na to jsem teď sama a někdy mi jejich pomoc opravdu chybí. Jejich slovo má asi větší váhu,“ uznává. Paní Hedvika si našla podnájem, do kterého odešla i s malým Péťou. „Bojovala jsem, abych mohla žít normální život. Abychom nepochodovali z místa na místo a on neznal jen azylákové bydlení. Chtěla jsem se začlenit do společnosti,“ snaží se vysvětlit, proč opustila bezpečí azylového domu. Avšak s odchodem z azylového domu nezačal život jako v pohádce. Spíše naopak. Problémy s hledáním práce, nezaměstnanost. Těžká finanční situace. Chybějící citová opora a mužská přítomnost. „Hledám Péťovi tátu, ale takového, který ho bude mít rád. Když obletuje jen mě a kluka si nevšímá, není to partner

96

pro mě,“ praví rozhodně. Petříček je dítě velmi živé, až hyperaktivní, máma pro něj není dost velká autorita, neposlouchá ji. Někdy už jí docházejí síly. „Kluk prostě potřebuje tátu, vzor, autoritu. A já někoho, o koho se budu moci opřít, někoho hodného,“ svěřuje se se svým snem. Přidaly se zdravotní potíže, co s malým dítětem, když je máma u doktora? Nu co, všude ho brát s sebou… Paní Hedvika je však svým způsobem spokojená: „Nemusím dodržovat žádný řád, záleží na mém uvážení, co je vhodné a co ne.“ Tvrdí, že nejtěžší bylo a je najít práci. Zaměstnavatelé dávali jasně najevo odmítavý postoj vůči místu, ze kterého přicházela žádat o práci. „Dnes už je to lepší, azylák není strašák. Zaměstnavatelé již holky z azyláku tolik neodmítají.“ Zamyslí se. „Lidi všeobecně pohlíží na azylový dům jako na špatné místo, jako by ty ženy udělaly něco špatného. Předsudky jim brání pochopit proč tam žena je. Že třeba před něčím utíká, hledá bezpečí a azylák ji chrání. Bydlí tam, aby mohla ochránit své dítě.“ Krátce se odmlčí, než pokračuje. „Je to šance pro zachování alespoň částečné rodiny, dítě nemusí do dětského domova. Kdyby to tak existovalo dřív!“ povzdechne si. A tak se dozvídám o první vlastní nefungující rodině, odkud byla vzata do rodiny pěstounské. Ani jedna rodina ji neposkytla to, po čem toužila: pevné zázemí. „Teď je moje rodina Petříček,“ tiskne k sobě chlapečka, jako by se chtěla ubezpečit, že tomu tak opravdu je. Stěžuje si na nedostatek peněz. Jako samoživitelka má těžkou pozici: špatně se jí hledá odpovídající zaměstnání, všude ji odmítají. Platí nájem, školku malému, léky. Finanční situace se jí zdá čím dál tím těžší, vlastně je pořád jednou nohou v azylovém domě. Stačí, aby na delší dobu onemocněla… Těžce hledala ubytování. Osamělou matku s dítětem majitelé bytů odmítali. Pak si přece jen malý byteček našla. Majitelka domu věděla, odkud žena přišla. „Jednoho dne přijela policie, otec neplatil alimenty, podala jsem žalobu. Potřebovali něco doplnit. A majitelka hned začala křičet, že si do domu nasadila ,verbež z azyláku´, pro kterou jezdí policie… Nikdo se mě nezastal,“ povzdechne si. Naštěstí si byt udržela a další konflikty nepřišly. Nemá dobré zkušenosti s vyřizováním sociálních dávek ani s pracovním úřadem. „Myslí si, že když někdo nechce dělat, jsme všichni stejní. Ale už si neověří, jestli jsem se opravdu snažila tu práci získat,“ stěžuje si. „Je mi mizerně z toho, jak nás nezaměstnané hází do jednoho pytle. Chci práci, ale kdo chce mě?!“ rozhořčeně gestikuluje. Cítí se nespravedlivě obviňována. Je také nešťastná z jednání úřednic 97

sociálního odboru, kde žádá o sociální dávky. Nemá totiž v Kroměříži trvalé bydliště. A tak ji přesvědčují, ať se odstěhuje zpět, odkud sem přišla. Když žádá o příspěvek na bydlení, nutí ji opustit pronájem, prý je příliš drahý. „Na Kroměříž určitě drahý není. I ubytovna je o pár stovek dražší, ověřovala jsem si to. Posílají mě do levnějšího bydlení. A když se zeptám, kde to je, odpoví – azylový dům. Ale to přece není řešení! Copak nechápou, kolik pro mě vlastní bydlení znamená?!“ poprvé mluví nahlas, jakoby potřebovala ze sebe dostat rozhořčení nad nepochopením. Pak hlas zase ztiší a vysvětluje: „Je to jistota, domov. Asi je to pro ně jednodušší řešení, než se snažit mi pomoci, jinak si to neumím vysvětlit. Azylový dům je pro mě uzavřená historie, i když se tam občas jdeme podívat“. Paní Hedvika vzpomíná na ubytovnu, ve které se byla podívat a kterou úřednice doporučovaly. Má pocit, jakoby tam stěhovali nepřizpůsobivé osoby, jež nemají kam jinam dát. Tam by se synem nešla, nepovažuje to za bezpečné prostředí pro malé dítě. Ještě jednou se řeč stočí k Petříčkovu otci. Přerušila s ním kontakt pravděpodobně před ním jako těhotná utekla, jak dešifruji z ojedinělých narážek o synovi však otec ví. Přesto o něj neprojevil pražádný zájem. Na soudu jí doporučovali tatínka před dítětem nehanět. „Jenže mně se příčí říkat mu ,tatínek bydlí daleko, proto za tebou nepřijel, ale má tě rád´. Je to lež. Mrzí mě, že ho nikdy syn nezajímal, nikdy ho neviděl, nepřivezl mu hračku, nepohladil ho. A malý ho shání, ptá se po něm. Začíná chápat, že tatínek o něj nemá zájem a občas to řekne na plnou pusu,“ vysvětluje. Když malý odběhne, rozrušeně šeptá: „S jeho tatínkem jsme neměli partnerský vztah, nebyla v tom láska. O tom, jak to bylo doopravdy, budu Petříkovi vždycky lhát. V tom jediném. Protože kdyby se dozvěděl pravdu, otřáslo by jím to, možná by ho to i zlomilo . To tajemství si odnesu s sebou do hrobu.“ Klučina běží zpátky, a tak změní téma. Jako matka samoživitelka z nefunkční rodiny, bez mužské opory, nemá jednoduchý život. Přesto si nestýská. Potkala prý několik hodných lidí, kteří jí pomáhají, podpoří ji, když si nevěří. Velkou oporou jsou jí víra v Boha a syn. Chce si hlavně udržet dobré bydlení mimo zdi azylového domu. Aby si děti ve škole, až do ní Petr jednou začne chodit na něj neukazovaly prstem. Aby jim maminky nezakazovaly se s ním kamarádit. A co je jejím největším přáním? „Abychom mohli normálně žít. Domov,“ říká Hedvika a přitulí k sobě Péťu.

98

Kudy k domovu? Autor: Linda Sigmundová

99

7.3. Reflexe story Příprava na obě story nebyla takřka žádná. Nevěděla jsem totiž dopředu, co maminky do azylového domu přivedlo. S maminkami jsem vedla rozhovory, které jsem později zpracovala do story. Měla jsem proto připraveny neutrální otázky, použitelné na kterýkoliv důvod pobytu v azylovém domě. Počítala jsem s tím, že z povídání vyvstanou otázky nové, „šité přímo na míru“. Jako druhý obor studuji sociální práci, takže se v problematice orientuji a není pro mě problém aplikovat získané vědomosti do novinářské práce. Pro první story jsem si vybrala ženu bydlící v azylovém domě. Pro druhé ženu, která již dům opustila a postavila se na vlastní nohy. Chtěla jsem tak dát čtenáři možnost porovnat problémy dvou žen, jejichž životy jsou nějakým způsobem s azylovým domem spojeny. Ukázat, jaké úskalí musí ženy překonávat při cestě za začleněním se do společnosti. Obě story jsem zpracovávala ze zaznamenaného rozhovoru. Tedy obou žen jsem se ptala, ony odpovídaly. Když se rozpovídaly, nepřerušovala jsem je. Pokládala jsem doplňující otázky, které mě napadaly během rozhovorů. V obou případech byly s ženami děti. S tím jsem dopředu počítala, a kromě papíru, propisky, mp3 přehrávače k zachycení rozhovoru, jsem se zásobila i sladkostmi, což maminky ocenily a snad mi to i více pomohlo získat si důvěru. Ani u jednoho příběhu jsem si neověřovala fakta ani nevstupovala do děje pomocí odborného vyjádření někoho nestranného. Chtěla jsem mít příběhy maminek zachycené tak, jak je žily a prožívaly. Jistě jejich výpovědi mohou být zkresleny, protože každý člověk má jiné vnímání, jinou povahu. Ale i to pomáhá maminku přiblížit, vžít se do její situace a jejího prožívání popisovaných situací. Jak už uvedla paní Škodáková , je důležité i zvolit způsob komunikace. Ke každé ženě jsem musela přistupovat jinak, volit jiný způsob řeči, u jedné bylo třeba otázky opakovat a klást jinak, aby jim porozuměla. Držela jsem se i zásady zvolit vhodné oblečení. Proto jsem nešla do azylového domu v luxusním oděvu nebo naopak velmi ošuntělém, protože jedno ani druhé by v klientkách nemuselo zvolit důvěru. Zvolila jsem nenápadný pohodlný styl oděvu.

100

Snažila jsem se pojmout každé story trochu jinak, aby byly bližší povahám a vyjadřováním obou maminek. Každé z nich má na čtenáře zapůsobit trochu jinak. Jak, rozebírám samostatně pro každý příběh.

7.3.1.

První story – paní Marie

Obtíže, které vyvstaly při získávání tohoto příběhu, popisuji ve své reportáži. Ta je součástí bakalářské práce. Nejprve mi sociální pracovnice zajistila rozhovor s obětí domácího násilí. Což jsem uvítala, protože toto téma je stále aktuální a pro čtenáře atraktivní. Bohužel, maminka si to nakonec rozmyslela, nebyla schopná o svých prožitcích s někým mluvit. Ale ochotně běžela k sousedce požádat ji, jestli by mi rozhovor neposkytla místo ní. Paní Marie nejprve nechtěla, ale když jsem jí vysvětlila účel rozhovoru, souhlasila. Rozhovor mi poskytla ve svém azylovém bytě. Zezačátku se cítila nesvá, na otázky odpovídala jednoslabičně. Tedy „ano“, „ne“. Styděla se i za nepořádek (který nebyl tak hrozný) a za to, jaké maso zpracovává k jídlu. Proto jsem rozhovor nejdřív nenatáčela, povídaly jsme si jen tak, co vaří, jak se jí daří, zapojila jsem do rozhovoru i Jirku, jejího syna. Paní pookřála, začala se synem chlubit a ledy byly prolomeny. Dál už jsem mohla natáčet bez problémů, rozhovor se rozproudil. Paní Marie nejdřív chtěla změnit jméno, ale když zjistila, že její příběh nebudou číst lidé v Kroměříži, souhlasila s použitím pravých jmen. Byla nakonec ráda, že si mohla s někým popovídat, dala mi náměty pro další novinářskou práci. Zpracování rozhovoru bylo trochu těžší, protože Marie přeskakovala z tématu na téma, odbočovala, musela jsem si ujasňovat a hledat souvislosti, aby byl příběh ucelený. Snažila jsem se do textu vstupovat co nejméně. Paní Marii jsem totiž viděla poprvé v životě, a tak jsem jí chtěla dát víc prostoru „představit se“. To, co prožívala, je řazeno v časové souslednosti. Záměrem bylo, aby se čtenáři odvíjel před očima „film“ jejího života tak, jak ho sama prožívala. Paní Marie byla při řeči rázná, bylo to vidět i v přístupu k synovi, kterého miluje, ale přesto ho učí samostatnosti, nerozmazluje. Tento povahový rys jsem se snažila zachytit. Jazyk je oproti druhému story dynamičtější, věty jsou kratší, důraznější. Používám citace, které mají popisovanou situaci oživit, dodat výpovědní hodnotu.

101

Nepožadovala, abych jí dala hotový článek přečíst. Fotografování v malém bytě bylo horší. Přes celou zeď je velké okno, byt je malý, poskytuje málo prostoru k vytvoření dobré kompozice. Na jedné straně málo místa a tma, na druhé přemíra světla. Paní Marie se odmítla fotografovat, nechtěla, aby ji přece jen někdo poznal. S fotografováním syna souhlasila. Jirku jsem vyfotografovala s mísou bonbonů u jeho postele. Držel si tu mísu jako malý poklad, a také se tak tvářil. To bylo to, co by mělo z jeho fotografie vyzařovat.

7.3.2.

Druhé story – paní Hedvika

Paní Hedviku znám od vidění, setkala jsem se s ní při svém zaměstnání. S rozhovorem ochotně souhlasila za podmínky, že nebude zveřejněno pravé jméno její ani dítěte. Měla strach, aby ji někdo nepoznal. Také na fotografii si nepřála mít zachycen obličej, obličej dítěte jí nevadil. Rozhovor jsme natáčeli v mé kanceláři, kam je zvyklá chodit. Kvalita nahrávky utrpěla hlukem, který působil její velmi živý synek. Navíc Hedvika mluvila velmi tiše. Dlouho přemýšlela, než něco řekla, o své minulosti před porodem nechtěla mluvit vůbec. Pokládala jsem jí otázky, které jsem měla připravené dopředu, i ty, které mě napadaly přímo při rozhovoru. Na něco jsem se jí musela ptát víckrát jinak, protože přesně neporozuměla tomu, co po ní chci vědět, nebo to nechtěla říci přímo a musela jsem se toho doslova „dopátrat“. Věty nedokončovala, odbíhala od rozmluveného tématu. Působila plaše. Proto do příběhu vstupuji častěji, než u Marie. Marie jakoby ho dokázala uchopit sama, Hedvika ne. Jako vypravěč jsem dostala příležitost dodat textu to, co jsem vyčetla z gest, náznaků a tónu hlasu. Mohla jsem z útržků poskládat vysvětlení, příběh „vytvarovat“. Nedodržela jsem časovou souslednost, ale zachovala jsem pořadí událostí tak, jak je Hedvika zmiňovala. Zvláště u pasáže, kde se vrací ke své minulosti, působí takový návrat dychtivě, důrazně, vzbuzuje ve čtenáři zvědavost: „Co je s její minulostí, že se k ní vrací tak náhle a neočekávaně, s takovými tajemnými slovy?“ Protože odpověď nenajde, je větší pravděpodobnost, že bude nad ženiným osudem přemýšlet. Že ho nenechá chladným – a to je pro mě důležité.

102

Hedvika nakonec asi prozradila víc, než chtěla, i když jen v náznacích. Taktéž nepožadovala přečtení hotového článku. Vyfotografovala jsem ji tak, jak ji vídám nejčastěji: se synem v náručí. Zároveň jsem tím dodržela podmínky, za kterých se bude ochotná nechat vyfotografovat – není jí vidět obličej, synovi ano. Postavy jsem umístila před několikatery dveře. Má to symbolizovat jejich příběh. Jsou pořád na cestě, čekají na ně překážky. Musí se rozhodovat, otvírat pomyslné dveře osudu. Neví, co za nimi čeká.

Domnívám se, že životní příběhy obou žen jsou pro čtenáře zajímavé, přibližují vcelku rozšířené problémy matek samoživitelek, matek z nefungujících rodin. Zvláště ve story o paní Hedvice se objevují dosti aktuální problémy svobodných matek s hledáním zaměstnání. Snažila jsem se vyzdvihnout to důležité a zajímavé, vytvořit objektivní obraz života dvou osamělých žen s malým dítětem. Některé otázky jsem pokládala oběma, aby bylo možné odpovědi porovnat. Překvapilo mě, že obě touží po tom stejném, i když jedna ještě žije v domě, druhá jej opustila. Vyplynulo z toho pro mě, že opuštěním zařízení nejsou všechny problémy vyřešeny, jen jsou na ně maminky samy.


103

8. Závěr Azylové domy a problémy, které do nic klientky přivádějí, je téma závažné a značně rozsáhlé. Každý ze sociálních problémů by bylo možné zpracovat do samostatné bakalářské práce. Proto jsem byla nucena vybrat jen ty nejpodstatnější informace, které by mohly pomoci v problematice se zorientovat. Hlavní cíl, tedy napsat sérii článků pro regionální tisk, jsem splnila. Napsala jsem dvě interview, dvě story a jednu reportáž. Hrdiny své práce jsem vybírala tak, aby si čtenář mohl vytvořit ucelený a reálný obrázek o azylovém domě a jeho obyvatelích. Rozsah i formu článků jsem volila tak, aby je bylo opravdu možné otisknout v regionálních periodikách. Snažila jsem se napsat čtivé články tak, aby čtenáře zaujaly a mohl si vytvořit na věc svůj objektivní názor, nezkreslený pomluvami či předsudky. I když „Thukydides (460 - 396) vystihl již před téměř dvěma tisíci čtyřmi sty lety ve svých slovech problém, který je dodnes živý a nevyřešený, je-li totiž možné podat realitu ,objektivně´…“ (Kunczik, 1995, str. 106)

Interview patřila vedoucím kroměřížského azylového domu, bývalé a současné – tedy osoby, které mají pro čtenáře punc věrohodnosti a odbornosti. U obou story jsem využila výhody tohoto žánru zapůsobit na emoce čtenáře, na jeho cítění, a dala jsem slovo dvěma ženám zkoušeným životem. Jedné starší ženě, současné obyvatelce azylového domu, a ženě mladší, která jeho azyl již opustila. V reportáži jsem dovolila plynout svým vzpomínkám a pocitům, abych tak lidem mimo azylový dům namalovala pomyslný obraz azylového domu se všeho jeho světlými i temnými odstíny. Všechny články jsem hodnotila autorskou reflexí. Ve své práci jsem si všimla i toho, jak o kroměřížském azylovém domě pro ženy a matky s dětmi informoval regionální tisk, jak často o něm psal, jaké použil žánry. Snažila jsem se být objektivní, i když ne vždy bylo jednoduché oprostit se zcela od svých pocitů a prožitků. Svá zjištění jsem se snažila podložit ověřenými a věrohodnými zdroji, i když u story to nebylo možné, protože se jednalo o ryze osobní výpovědi dvou žen.

104

Věřím tomu, že tentokrát mé pero nad mečem předsudků zvítězilo a když ne zcela, tak že se meč alespoň z části otupil.


105

9. Zdroje

9.1.1.

-

Publikace

Bech–Karlsen, J . 1991. Být při tom. Reportáž jako metoda a žánr. Oslo: Institut for Journalistik, Universitetsforlaget,

-

Dočekalová, Markéta. 2006. Tvůrčí psaní pro každého. Praha 7: Grada Publishing, a. s.

-

Hvížďala, Karel. 2002. Rozhovory na přelomu tisíciletí. Praha: Dokořán s.r.o.

-

Hvížďala, Karel. 2003. Moc a nemoc médií. Praha 5: Jaroslava Jiskrová – Máj

-

Jirák, Jan, Köpplová, Barbara. 2003. Média a společnost. Praha: Portál s.r.o.

-

Kunczik, Michael. 1995. Základy masové komunikace. Praha: Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum.

-

Mallette, Malcolm F 1994. Příručka pro novináře střední a východní Evropy. Praha: Syndikát novinářů České republiky

-

Matoušek, Oldřich. 1999. Ústavní péče. Praha: SLON.

-

Matoušek, Oldřich. 2003. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál

-

Matoušek, Oldřich. 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál.

-

Matoušek, Oldřich. 2005. Sociální práce v praxi. Praha: Portál

-

McQuail, Denis . 1999. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál

-

Osvaldová, Barbora. 1999. Encyklopedie praktické žurnalistiky. Praha 5: Libri

-

Rabušicová, Milada. 2002. Gramotnost: staré téma v novém pohledu. Brno: Masarykova univerzita

-

9.1.2.

-

Odstraněno: Manuály, řády

Russ Mohl. 2005. Žurnalistika. Praha 7: Grada Publishing, a.s.


Směrnice a dokumenty

Domácí řád Charitního domu – azylového ubytování pro matky s dětmi a ženy v tísni. 2008. Kroměříž: Charitní dům – azylové ubytování pro matky s dětmi a ženy

106

-

Dotazník k poskytovaným službám v zařízeních organizace Charita ČR v roce 2007. 2007. Olomouc: Arcidiecézní charita

-

Kniha ubytovaných Charitního domu – azylového ubytování pro matky s dětmi a ženy v tísni. 2007. Kroměříž: Charitní dům – azylové ubytování pro matky s dětmi a ženy

-

Manuál pro pracovníky azylových domů – účastníky projektu Kormidlo, 2002


(vydavatel ani místo neuvedeny)

9.1.3.

-

Zákony

Zákon o pracovních podmínkách těhotných žen a matek. (Zákoník práce) č. 65/1965 Sb. Oddíl 2: Pracovní cesty a přeložení. § 154. http://i.iinfo.cz/ursatt/p_06565114812361719638.htm?SID=FCD79B14FEA18440E583D81140704EF2 (23. 04. 2008)

-

Zákon o pracovních podmínkách těhotných žen a matek. (Zákoník práce) č. 65/1965 Sb. Oddíl 2: Rozvázání pracovního poměru. § 154. http://i.iinfo.cz/ursatt/p_06565114812361719638.htm?SID=FCD79B14FEA18440E583D81140704EF2 (23. 04. 2008)

-

Zákon o pracovních podmínkách těhotných žen a matek. (Zákoník práce) č. 65/1965 Sb. Oddíl 2: Úprava pracovní doby. § 156. http://i.iinfo.cz/ursatt/p_06565114812361719638.htm?SID=FCD79B14FEA18440E583D81140704EF2 (23. 04. 2008)

-

Zákon o skončení pracovního poměru (Zákoník práce) č. 65/1965 Sb. Oddíl 3: Výpověď daná zaměstnavatelem. § 46. http://i.iinfo.cz/urs-att/p_065-65114812361719638.htm?SID=FCD79B14FEA18440E583D81140704EF2 (23. 04. 2008)

-

Zákon o skončení pracovního poměru (Zákoník práce) č. 65/1965 Sb. Oddíl 3: Okamžité zrušení. § 53. § 46. http://i.iinfo.cz/urs-att/p_065-65114812361719638.htm?SID=FCD79B14FEA18440E583D81140704EF2 (23. 04. 2008)

107

-

Zákon o sociálních službách (Občanský zákoník) č. 108/2006 Sb. Oddíl 2: Sociální rehabilitace. §70 http://www.pod.brno.cz/index.php?nav01=7920&nav02=7983&nav03=8678 (23. 04. 2008)

-

Zákon o změně trestního zákona. (Trestní zákoník.) č. 91/2004 Sb. Čl. 1: Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě nebo osoby blízké. § 215a. http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701/.cmd/ad/.c/313/.ce/10821/.p/8411/_s.1 55/701?PC_8411_p=I&PC_8411_l=91/2004&PC_8411_ps=10&PC_8411_text= T%C3%BDr%C3%A1n%C3%AD%20osoby%20%C5%BEij%C3%ADc%C3%A D%20ve%20spole%C4%8Dn%C4%9B%20ob%C3%BDvan%C3%A9m%20byt %C4%9B%20nebo%20dom%C4%9B%20nebo%20osoby%20bl%C3%ADzk%C 3%A9#10821 (23. 04. 2008)

9.1.4.

-

Internetové zdroje

Bílý kruh bezpečí. Nedatováno. Zákon na ochranu před domácím násilím – základní otázky a odpovědi. http://www.bkb.cz (23. 04. 2008)

-

Česká národní banka. 2008. Harmonizovaná měnová statistika. http://www.cnb.cz/cs/statistika/menova_bankovni_stat/harm_stat_data/harm_ms_ cs.htm (23. 04. 2008)

-

Holas, Petr. 2008. Dluhy domácností v Česku se blíží 750 miliardám korun.

-

http://ekonomika.ihned.cz/c4-10076550-23070600-001000_d-dluhy-domacnostiv-cesku-se-blizi-750-miliardam-korun (23. 04. 2008)

-

Hrdá, Lucie. 2007. Oběti domácího násilí. http://www.rodina.cz/clanek6023.htm (23. 04. 2008)

-

Charita Česká republika. 2004. Azylové domy. http://www.charita.cz/article.asp?nArticleID=304&nDepartmentID=177&nLanguag eID=1 (23. 04. 2008)

-

PhDr. Janoušková, Jana. 2007. INFOnoviny. http://www.infonoviny.cz/ad.asp (23. 04. 2008)

-

Město Kroměříž. Nedatováno. Zpravodaj – všechny zprávy. http://www.mestokromeriz.cz/zpravodaj.asp?modul=neziskove&map=62 (23. 04. 2008)

108


-

Moravský region. Nedatováno. Moravský region. http://www.mregion.cz/ (23. 04. 2008)

-

Reprezentativní výzkum 2006 STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR

-

http://www.donalinka.cz (23. 04. 2008)

-

STEM. Nedatováno. O firmě. http://www.stem.cz/clanek/1146 (23. 04. 2008)

-

Oblastní charita Znojmo. 2007. MAGDALA. http://www.znojmo.caritas.cz/02nasezarizeni/magdala.php (23. 04. 2008)

-

STOP násilí. 2007. Specifika násilí.

-

http://www.stopnasili.cz/teenageri/nasili-ve-vztahu/specifika-nasili.html (23. 04. 2008)

-

Týdeník Kroměřížska. Nedatováno. Týdeník Kroměřížska. http://www.tydenikkm.cz/ (23. 04. 2008)

-

Vltava-Labe-Press,a. s. 2006. Kroměřížský deník.


http://info.vlp.cz/index.php?id=kromerizsky_denik (23. 04. 2008)

9.1.5.

-

Periodika

Autor neuveden. 2007. „Klienti domovů si užili Vánoce po svém, třeba i v předstihu“, in Kroměřížský deník, r. neuveden, č. 299

-

Kořínková, Marcela. 2007. „Peníze z jarmarku pomůžou dětem“, in Kroměřížský deník. 2007, r. neuveden, č. 290

-

Kořínková, Marcela. 2007. „Po fyzických a psychických útrapách našla útočiště až v azylovém domě“, in Týdeník Kroměřížska, r. 6, č. 30

-

Kořínková, Marcela. 2007. „Vánoce pro děti i dospělé v nouzi: dárky a stromek si užili v předstihu“, in Kroměřížský deník, r. neuveden, č. 299

-

Toman, Karel. 2007. „Kroměřížská Charita má potíže, topí se v dluzích“, in Týdeník Kroměřížska, r. 6, č. 44

-

Zaorálková, Věra. 2007. „Halloween – Dušičky 2007 v Charitním azylovém Naformátováno: Odrážky a číslování

domě“, in Týdeník Kroměřížska, r. 6, č. 48

9.1.6.

Osobní rozhovor - citace

Škodáková, Simona 2008. Osobní sdělení Praha.

109

9.2. Příloha – články z regionálního tisku

Článek číslo 1

Článek číslo 2

Kroměřížský deník,

Týdeník Kroměřížska,

13. 12. 2007, str. 3

27. 11. 2007, str. 12

Článek číslo 3 Kroměřížský deník, 11. 12. 2007, str. 3

110



111

Článek číslo 6: Týdeník Kroměřížska, 24. 7. 2007, str. 10

Článek číslo 7: Týdeník Kroměřížska, 30. 10. 2007, str. 3

112

10. Jmenný rejstřík Alena Přikrylová,6,16,67,75,76,78,82 Barbara Köpplová,106 Barbora Osvaldová,41,45,54,106 Denis McQuail,50,106 Hedvika,6,96,97,98,102,103 Helen McGill Hughesová,50 J. Bech-Karlsen,46,106 Jan Jirák,10,41,106 Jana Janoušková,55,108 Jiří,84,92,93,101,102 Jiřina,80 Karel Hvížďala,42,43,52,106 Karel Toman,58,109 Kubík,80 Lucie,84,91 Lucie Hrdá,22,108 Lukáš Pařenica,54 Malcolm Mallette,43,106 Marcela Kořínková,56,57,109 Marek,80 Marie,6,83,84,92,93,94,101,102

Markéta Dočekalová,43,46,48,106 Martin,84,91 Michael Kunczik,53,104,106 Milada Rabušicová,37,106 Milena,82 Miroslav Karásek,55 Mohl Russ,47,50,106 Monika Trávníčková,79 Monika Vymazalová,6,59,64,65,66,79 Oldřich Matoušek,17,18,23,24,26,30,35,38,40, 106 Petr,96,97,98 Petr Holas,108 Philip Morris,109 Radka Skácelová,54,55 Simona Škodáková,49,50,53,100,109 Thukydides,53,104 Tomáš,80,81,82,84,90 Věra Zaorálková,58,109 Veronika,80

113

MASARYKOVA UNIVERZITA, Fakulta sociálních studií Katedra mediálních studií a žurnalistiky

Recommend Documents