MASARYKOVA UNIVERZITA. Ženy jako oběti holocaustu

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociologie

Ženy jako oběti holocaustu (diplomová práce)

Bc. Bohuslava Doláková

Vedoucí práce: UČO studentky: Studijní obor:

PhDr. Michal Vašečka, Ph. D. 175975 Sociologie (magisterský studijní program)

Brno, 2012

1

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci Ţeny jako oběti holocaustu vypracovala samostatně pod vedením PhDr. Michala Vašečky, Ph.D. a uvedla v ní všechny pouţité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Fakulty sociálních studií MU. …………………………… Bohuslava Doláková

2

Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Michalu Vašečkovi Ph.D. za jeho velice trpělivé a přátelské vedení a za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. Rovněţ bych chtěla poděkovat doc. PhDr. Kateřině Nedbálkové, Ph.D. za vstřícnost a ochotu mi se zpracováním práce pomoci.

3

OBSAH: Úvod s. 5 1. Základní koncepty s. 6 1. 1 Gender s. 6 1. 2 Holocaust s. 7 1. 3 Genderované totální instituce s. 8 2. Metoda: Biografický přístup s. 10 3. Oběti holocaustu: muži a ženy s. 11 3. 1 Předválečný vztah k Židům v Československu s. 12 3. 2 Postavení žen v rodině a společnosti – předválečný a válečný stav s. 13 3. 3 Postavení žen v české společnosti a rodině s. 13 3. 4 Postavení žen v židovské rodině a společnosti s. 14 3. 5vŽidovské ženy a příchod války s. 15 4. Význam sociálních vazeb pro ženy (Chodorow) - Camp Sisters s. 16 4. 1 Vznik subkultur a pseudorodin s. 21 4. 2 Židovství a (pseudo)rodinné vazby s. 23 4. 3 Homosexualita v ženském koncentračním táboře s. 25 4. 4 Morální dimenze vztahů s. 26 4. 5 Mateřství: jeho hodnota a rizika s. 27 4. 6 Vztah žen k vlastním matkám s. 29 5. Chování nacistů k židovským ženám s. 30 5. 1. Sexuální a sexualizované násilí s. 31 5. 1. 2 Sexualizace židovských žen s. 35 5. 1. 3 Znásilnění: hrozba, realizace, funkce ve válce s. 36 5. 1. 4 Sexuální vykořisťování: nevěstince pro důstojníky SS, německé vojsko, i vězně s.37 5. 1. 5. Zásahy do reprodukčních schopností s. 40 5. 2 Fyzické násilí s. 44 5. 3 Psychické násilí s. 45 5. 3. 1 Odosobnění s. 45 5. 3. 2 Ztráta vlasů s. 46 5. 3. 3 Hygienické podmínky s. 46 5. 3. 4 Stravování s. 47 5. 3. 5 Způsoby obrany proti odosobnění s. 48 6. Snaha „zůstat ženami“ s. 49 6. 1 Menstruace 6. 2 Krása s. 50 6. 3 Kontakt s muži a snaha se jim líbit s. 52 7. Kolektivní paměť s. 52 8. Trauma s. 54 Závěr s. 56 Anotace s. 56 Annotation s. 57 Bibliografie s. 58 Jmenný rejstřík s. 59

4

Úvod Holocaust představuje v moderní historii velmi citlivé téma, o kterém se po skončení války mlčelo a trvalo několik let, neţ se svět dozvěděl, co přesně se skrývá pod formulí „konečné řešení“, kterou jej nacisté nazývali. Skutečnost, ţe civilizovaný národ byl schopen systematicky a průmyslově zabít asi šest milionů lidi, jeţ neodpovídali jeho koncepci „čisté rasy“, vyvolávala pocity hrůzy. Ovšem to, ţe se tak dělo uprostřed vyspělého, moderního světa,1 vyvolávalo pocity zahanbení, protoţe okolní svět během toho nic nezpozoroval. Oběti holocaustu byly nejdříve povaţovány za rovné ostatním obětem, protoţe se jednalo o oběti války, nepřátelského taţení proti nepříteli. O unikátní postavení obětí usilovali zejména ţidovští přeţivší, kteří povaţovali holocaust za „svoje“ utrpení. Ţidé skutečně tvořili většinu těch, kteří byli nacistickou ideologií odsouzeni k exterminaci. Po provedení analýzy dokumentů a svědectví zúčastněných osob byly identifikovány zřetelné prvky genocidy. Holocaust se stal jejím symbolem v novodobé historii. Důsledkem prolomení mlčení bylo, ţe se přeţivší oběti holocaustu začaly samy vymezovat vůči ostatním obětem druhé světové války, ale i obětem dalších genocid. Oběti byly vyslýchány, publikovaly paměti a staly se tvářemi dokumentů o holocaustu. Jejich zkušenosti se jevily jako jednotné – všechny oběti trpěly. Oběť byla povaţována za genderově neutrální, ale implicitně byla muţského pohlaví. Panoval předpoklad, ţe pokud by se analýzy zaměřily pouze na ţeny, mohlo by dojít k zastínění utrpení všech ostatních obětí. V rámci rozvoje gender studies byl podroben genderové analýze i holocaust a výsledky ukázaly, ţe zkušenosti a proţitky nejsou u muţů a ţen nebyly totoţné. Strategie, které volily ţeny, se lišily od těch, které zvolili muţi. Navíc i samotní nacisté byli ovlivněni nejen rasismem, ale i sexismem, který měl svoje specifické projevy. Ve svém kvalitativním výzkumu se zaměřím na ţidovské dívky a mladé ţeny z území předválečného Československa, které byly za druhé světové války internovány v ghettech a/nebo koncentračních táborech. Jakým způsobem tyto ţeny nahlíţely na to, co proţily? Jak ovlivnila genderová socializace strategie přeţití, které pouţívaly? Celý proces věznění se odehrával v institucích, které byly genderovány a ţeny si s sebou do nich přinesly internalizovaná normativní očekávání, která byla odvozena z genderového uspořádání společnosti, ve které předtím ţily. Cílem práce je zavedení genderové dimenze do československo-ţidovského kontextu holocaustu a přispění do české sociologie novou perspektivou, která v zahraničí zaţívá 1

Skutečnost, ţe modernita definitivně nezastavila nelidské chování jednoho člověka k druhému člověku, svět zklamala (Bauman 2003).

5

v posledních letech značný rozvoj. Práce je na hranici mezi sociologií a sociální psychologií, všímá si partikulárních rysů biografií ţidovských ţen, jejich vnitřního proţitku či/nebo zpětné reflexe. Tento přístup otevírá nová témata, která jsou v klasických studiích holocaustu opomíjena či dokonce tabuizována. Genderové diference jsou ještě znatelnější na ţidovských rodinách, které byly v první polovině 20. století svázány tradičními normami mnohem více neţ v sekularizovaném zbytku společnosti, protoţe Ţidé ţili dlouhou dobu v uzavřených komunitách. Jejich modernizace proto probíhala rychleji a předchozí normy a postoje měly tendenci přetrvávat. Tradiční role, které byly v ţidovských rodinách ţenami zastávány, byly pod tlakem hladovění, neustálého strachu a hrozby smrti pozměněny. Ţeny musely dennodenně bojovat o ţivot svůj a ţivot svých blízkých. Stále povaţovaly starost o rodinu za svoji prioritu a dělaly vše, aby její členy udrţely na ţivu. Sháněly proto vodu, potravu, oblečení atd. a snaţily se ulehčit těţké podmínky ostatním.

1.

Základní koncepty 1. 1 Gender Nejčastěji se pojmu „gender“ uţívá ve smyslu kulturních rozdílů mezi muţi a ţenami,

které jsou zaloţeny na jejich biologickém rozdělení na muţe a ţeny. Základem této ideje je dichotomie a diference, spolu se zaměřením na sociální vztahy mezi individuálními aktéry a skupinami. Trvalé a četné modely objevující se v rámci těchto vztahů nazývá sociální teorie „strukturami“. V tomto smyslu je gender sociální strukturou – není vyjádřením biologie,2 ani nějaké fixní dichotomie; je modelem v našem sociálním jednání a kaţdodenních aktivitách, nebo postupech, jeţ se k nim pojí. Tato sociální struktura je specifická svým unikátním vztahem k tělům. To je patrné ze zjednodušující laické definice genderu jako vyjádření biologického rozdílu mezi muţskými a ţenskými těly, ovšem kulturní rozdíly nejsou pouhým vyjádřením biologické diference.

Společnost různými způsoby adresuje přímo těla a

zdůrazňuje reprodukční diferenci. Není ţádný „biologický základ“ pro sociální proces genderu. Jedná se spíše o arénu, ve které jsou těla vtaţena do sociálního procesu, který se týká reprodukční diference – tzv. „reproduktivní aréna“. Gender je struktura sociálních vztahů, která se zaměřuje na reproduktivní arénu, a soubor zvyků (jimiţ vládne ona struktura), které přivádí reproduktivní odlišnosti mezi těly do sociálního procesu (Connell 2002). 2

Biologické pohlavní rozdíly se utvářejí v přesně stanovených krocích. Geneticky je pohlaví určeno jiţ při početí, kdy se spermie spojí s vajíčkem (Karsten 2006).

6

Genderová optika je zakotvena v kulturním diskurzu a pomocí sociálních praktik je internalizovaná jednotlivými osobami – muţi a ţenami – jiţ v dětství. Internalizované genderové optiky poté predisponují jedince, k tomu, aby konstruovali svoje identity vzhledem k těmto optikám konzistentně, tudíţ aby se stali obecně genderovanými muţi a ţenami (Bem 1993). Procesem socializace se jedinci učí také role, jeţ přináleţejí k muţskému či ţenskému pohlaví a jedná se v podstatě o genderové role, protoţe genderové identity obvykle korespondují se společenskými očekáváními vůči danému pohlaví (Connell 1998). Ţeny byly socializovány k tomu, aby přijaly roli domácích hospodyní, které se neobjevují ve veřejné sféře, ale omezují se pouze na sféru soukromou (Friedan 2002). 1. 2 Holocaust Na lidi, kteří přeţili holocaust je moţno nahlíţet dvěma základními způsoby: jako na pasivní oběti, jeţ nebyly schopné se bránit a jen doufaly, ţe přeţijí; nebo jako na uvědomělé (byť vnitřně) bojující bytosti, které se aktivně snaţily jednat a nepodřídily se osudu, který jim nacisté připravili. Linden zdůrazňuje, ţe kaţdý, kdo přeţil utrpení holocaustu, musel být bojovníkem. Přeţití bylo silně spjato s usilovnou snahou a aktivním přístupem. Ţidé bojovali o přeţití jak svoje vlastní, tak svého národa (Linden, 1993). Miliony lidí během holocaustu zemřelo, ovšem část (asi jeden a půl milionu lidí)3 se jich zachránila. Někteří mají za to, ţe jejich přeţití bylo z velké části dáno tím, ţe měli štěstí – ţe nebyli při selekci vybráni do plynové komory, vyšel na ně příděl stravy, nedostali infekční chorobu apod. Studiem a komparací příběhů těch lidí, kteří přeţili holocaust, je moţno vysledovat několik shodných strategií, které jim pomohly fyzicky a psychicky přeţít. Krátkodobě byly schopny mnohem lépe přeţít ţeny neţ muţi, protoţe si dokázaly vytvořit pevné sítě podpory. Na holocaust nelze pohlíţet jako na daný jev, který by měl jasný začátek a konec. Holocaust je analytický koncept abstrahovaný od ţité skutečnosti. To, co muţi, ţeny a děti proţili, nebyl jediná událost, ale nesčetné mnoţství událostí, které byly analyticky spojeny. Holocaust je tvořen záţitky jednotlivých lidí, nebyl stejný pro všechny, kteří přeţili, ani pro ty, kteří nepřeţili. Ţivot pod nacistickou okupací a perzekucí nebyl pro všechny stejný. Byl směsí konkrétních událostí: ztráta zaměstnání, restrikce, deportace, ztráta blízkých, hlad, nemoci, často i smrt. Nikdo nepřeţil „holocaust“ sám o sobě, lidé přeţili ţivot v ghettu, koncentračním táboře, v úkrytu či v rámci hnutí odporu (Linden 1993).

3

Linden 1993.

7

Masové vyvraţďování Ţidů bylo moţné jenom díky pokročilé technologii, která umoţňovala zprůmyslnění celého procesu. Jen zásluhou technologické dimenze bylo moţné vyhladit tak velké mnoţství lidí. Během holocaustu byly vyuţívány jak rasové, tak pohlavní stereotypy: Ţidovka je dobrovolná oběť, šla dobrovolně do plynu. Je metafyzickou obětí, a jako taková není nucena, ale pouze je naplňována její podstata (Dworkin 1981). 1. 3 Genderované totální instituce Ghetta a zejména koncentrační tábory jsou příkladem Goffmanova konceptu totálních institucí. Měli všezahrnující charakter, existovaly jasné hranice mezi nimi a okolním světem, které představovaly zámky, zdi a také elektrické ploty. Goffman je řadí mezi totální instituce, jeţ měly chránit komunitu před záměrným nebezpečím (Goffman 1961). Nacisté se tehdy snaţili prosazovat politiku „čisté rasy“, kterou Ţidé svojí existencí ohroţovali. Za hlavní rys totálních institucí Goffman povaţuje to, ţe se aktivitu spánku, práce a odpočinku konají na jednom místě. Kaţdá část ţivota vězněných je spojena s přítomností dalších osob, ať uţ spoluvězňů nebo dozorců. Celý den je pečlivě dopředu naplánován a pevný řád určuje, kde a kdy se jedinci budou vyskytovat. Všechny činnosti v instituci jsou součástí nějakého plánu, který připravilo vedení instituce (Goffman 1961). Plán, který měli nacisté připravený, „konečné řešení“, Ţidům nebyl dlouho znám, i kdyţ na něm museli nedobrovolně participovat. Typická pro totální instituce je byrokratická struktura a organizace celých skupin lidí, kteří jsou přemisťováni a kontrolováni. Nacisté dělali procedury sčítání vězňů několikrát denně, chtěli přesně vědět, kolik lidí zemřelo a jestli se nikdo nepokusil utéci. K získání spolupráce ze strany vězňů bylo pouţíváno vţdy násilí a samo sčítání bylo jeho formou, protoţe vězni byli nuceni stát několik hodin na „apelu“ a čekat, aţ bude spočítáno a zkontrolováno velké mnoţství lidí. Celkový projekt „konečné řešení“ byl velmi pečlivě a systematicky byrokraticky zpracován, aby se dosáhlo optimálního řešení „otázky“.4 Totální instituce jsou nekompatibilní s klíčovou sociální institucí – rodinou. Lidé byli nuceni dívat se na utrpení a poníţení lidí, kteří pro ně do té doby představovali nejbliţší sociální vazby. Dochází ke kontaminaci vztahů, lidé jsou nuceni sdílet sociální prostor s lidmi, které si nevybrali, musí s nimi vytvářet nějaké vztahy (Goffman 1961). Docházelo také k nejextrémnějším případům např. sdílení jedné pryčny s umírající osobou. Dalším rysem byla konstantní přítomnost dozorců, kteří detailně dohlíţeli nad dodrţováním řádu, který

4

Tato logika spojená s modernizací poskytla nezbytné technické prvky k provedení genocidy (Bauman 2003).

8

vězňům stanovili. Ztrátu rodiny nesly ţeny specificky, protoţe k ní byly v důsledku socializačních procesů (zejména osvojení role manţelky a matky) „přirozeně“ psychicky navázané. Totální instituce jsou sociální hybridy, kombinace obytných komunit a formálních organizací (Goffman 1961). Hranice „já“ jiţ neplatí, „já“ postupně splývá s okolním prostředím, které instituce představuje. Aby byli vězňové snadno ovládatelní byrokratickým aparátem, jsou podrobeni procesu tzv. mortifikace „umrtvování“ (Goffman 1961). Nově příchozí

jsou

přeměněni

na

objekty,

jejichţ

předchozí

identita

je

ignorována.

V koncentračních táborech byla identita vězňů úmyslně negována, byla to součást nacistické strategie. Po příchodu prochází vězni dvěma stádii adaptace. V primárním stádiu začnou spolupracovat se svými vězniteli, přijmou jejich pohled na sebe samotné. V sekundární jsou si jiţ schopni (alespoň částečně) udrţet vlastní identitu a nacházejí dílčí přizpůsobení vnucených pravidel, aby mohli uspokojit svoje zájmy (Goffman 1961). Dle Giallombardo je v tomto ohledu výrazný rozdíl mezi muţi a ţenami – ţeny uţívají jiné strategie ţivota v totálních institucích, formují menší podpůrné skupiny (Nedbílková dle Giallombardo 2006). Goffman aspekt genderu ve své práci nezohledňuje, aţ Acker zavedla koncept „genderované organizace“, který je na ně moţno aplikovat. Gender je podle Acker primárním zvýznamněním moci. Je součástí nejrůznějších oblastí ţivota a genderové postupy jsou ospravedlňovány biologickou diferencí pohlaví, které spíše gender skrze neustálé opakování utvářejí (Nedbálková dle Acker 2006). Britton má za to, ţe koncept „genderovaných organizací“ je teorií organizací maskulinních, protoţe reprodukuje výhody zaměstnance-muţe (Nedbálková dle Britton 2006). Kaţdodenní instituční praktiky v táborech se podílely na reprodukci hegemonní maskulinity, ovšem týkaly se i ţen-dozorkyň, které demonstrovaly svoji fyzickou nadřazenost a sílu velmi podobně jako muţi. Po zahrnutí širších sociálních souvislosti do konceptu totálních institucí je patrný vliv vnějších sociálních struktur. Tyto struktury jsou inkorporovány a světem v instituci reflektovány. Jednou z takových struktur je i struktura genderová. Genderové dichotomie jsou promítnuty do odlišných očekávání ţivotních cílů, kulturních definic agrese a pasivity apod. (Nedbálková 2006). Procesy, které se v takových institucích odehrávají, jsou genderované, ale současně i genderující, protoţe skrze neustálou repetici gender utvářejí.

9

2.

Metoda Biografický přístup Ve své práci vycházím z metody Oral History a analyzuji deníky a paměti ţen, které

byly internovány v ghettech a/nebo koncentračních táborech. Zabývám se ţidovskými ţenami z území Československé republiky (zahrnující území Čech, Moravy, Českého Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi), které své věznění přeţily. V tomto přístupu je třeba brát v potaz dějinné zařazení událostí – tedy historickosociální podmínky. V práci proto popisuji předválečné zařazení Ţidů v československé společnosti a postavení ţidovských ţen. Všechny události v biografií ţen byly vybrány z mnoţství jiných událostí a byly seřazeny do určitého (většinou chronologického) sekvenčního pořádku. To, ţe jsou některé události duplicitní, nebo se nevyskytují vůbec, zohledňuji ve své analýze, protoţe to přináší významné indicie ohledně jejich jednotlivých proţívání. Všechny ţeny v mém vzorku měly moţnost svoji minulost reflektovat, ať jiţ ve vlastní autobiografii, či dodatku v deníku. Tato reflexe poskytuje v denících velmi zajímavou konfrontací nahlíţení na události v čase jejich průběhu a po několika letech. V biografickém přístupu je vţdy nutné mít na mysli, ţe vychází a opírá se o ţivotní dráhu jednotlivce. Ti pak ve svých biografiích své události a zkušenosti reprezentují a zároveň i konstruují. Tyto konstrukce jsou nezbytně vázány na gender. V příbězích jsou totiţ odkazy na sociální realitu, která je genderovými strukturami protnuta. Gender „se utváří, reprodukuje a mění v příběhu biografického zpracování a rekonstrukce zkušenosti a je vţdy individuálně a interaktivně vytvářený v konkrétních situacích (doing gender)“ (Kiczková 2006: 52). Teprve analýza obsahů těchto biografií podává moţnost pro rekonstrukci sociálních a genderových konstrukcí. Mým prvním krokem biografického přístupu5 byla analýza biografických dat, kdy jsem se seznámila se ţivotopisy sledovaných dívek, informacemi o nich dostupných na internetu a samozřejmě jejich deníky a pamětmi, které byly vydány kniţně buď jako jednotlivé publikace, nebo součásti sborníku pamětí několika obětí. Nesoustředila jsem se pouze na okamţiky, které strávily v ghettech/koncentračních táborech, ale na celý jejich ţivot, protoţe jeho průběh ovlivnil reflexi událostí, které proţily, a to bylo nutné při analýze zohlednit. Dalším krokem bylo vytváření „map“, které odráţely vztahy, které ţeny proţívaly. Z nich byla vygenerována relevantní témata, která byla pro pochopení jejich percepce záţitků během holocaustu důleţitá, v ideálním případě se vyskytující v biografiích více ţen. Témata byla dále segmentována do určitých koherentních celků. Poté byla podrobně interpretačně

5

Schéma postupu převzato od metodologie Fisher Rosenthala a Rosenthalové (Kiczková 2006).

10

analyzována z hlediska zvoleného cíle, tedy zjištění specifik nahlíţení ţen na události holocaustu, které musely proţít. Paměti jsou selektivní osobní historie, které obvykle směřují k veřejným historickým událostem neţ k těm autobiografickým. Jsou něco mezi historií a představivostí: autorův/autorčin záţitek je základem, ale je filtrován pamětí, pocity a tendencí vytvořit koherentní schémata a struktury (Heinemann 1986). Aktuální situace autora/ky ovlivňuje také rekonstrukci minulosti. Není proto na místě brát události zmíněné v pamětech jako fakta a je nezbytné je konfrontovat s jinými zdroji informací. Paměti holocaustu nám nicméně ukazují, co si jejich autoři/rky ohledně své minulosti pamatují. Události, které oběti holocaustu musely zaţít, byly těţko uvěřitelné pro ně samotné, v době, kdy je proţívaly a dokonce ani po letech mnozí nemohli uvěřit, ţe se doopravdy staly (např. Merová 2009). Reálnost záţitků jim připomínalo jejich vytetované číslo a ztráta členů rodiny. 3.

Oběti holocaustu: muži a ženy Konečné řešení se mělo týkat Ţidů jako celku. Muţi i ţeny byli bez rozdílu

transportováni do ghett a táborů smrti, kde byli zplynováni nebo zastřeleni do vykopané jámy. Jejich těla byla poté ve stejném krematoriu spálena nebo zahrabána v hromadném hrobu. Cesty, které k vyhlazení vedly, se ovšem u muţů a ţen významně lišily. „Nejprve se změnily role, pak se proměnily vztahy, a nakonec tu byly i rozdíly ve stresu a traumatu“ (Hilberg 2002: 121). Jak upozorňuje Ringelheim, literatura o holocaustu byla po dlouhou dobu genderově neutrální a i takové jevy jako interrupce, znásilnění a prostituce v ghettech a koncentračních táborech byly nahlíţeny z muţského pohledu – čili se zkoumalo, jaký vliv měly na muţe. Ţeny byly neutralizovány do univerzální kategorie „lidé“, která byla spíše maskulinní. Nicméně ţeny měly v kontextu holocaustu odlišné schopnosti na přeţití, práci, zaujímaly odlišné role, a vytvářely rozdílné vztahy neţ muţi (Ringelheim 2003). Některé autorky a někteří autoři zdůrazňují ţenskou specifickou zranitelnost (např. Ringelheim), zatímco jiné/í zdůrazňují naopak ţenskou vynalézavost v obstarávání zdrojů (např. Goldenberg). Ţeny-oběti holocaustu se z hlediska svého utrpení ve většině případů nepovaţovaly za nijak výjimečné oproti muţům (Bos 2003). V mém vzorku ţádná ţena nezmínila to, ţe by takové zacházení nemělo vůči ní, jako ţeně, praktikováno. Spíše byly nešťastné z toho, ţe se persekuce, transporty apod. týkaly jich, předtím obyčejných lidí, kteří byli někým označeni za Ţidy (např. Hejzlarová 2006).

11

Bos má za to, ţe nacisté se k muţům i ţenám chovali podobně a většina rozdílů mohla být způsobena odlišným přiřazením významu, který byl události přikládán. Odlišnosti mezi pohlavími jsou podle ní způsobeny tím, jak bylo stejné jednání či událost proţíváno, zapamatováno a popsáno (v pamětech). Jako příklad uvádí proces holení intimních partií, které muţi snášeli lépe neţ ţeny, které byly vychovávány k cudnosti a braly to jako obrovský zásah do tělesné intimity (Bos 2003). 3. 1 Předválečný vztah k Židům v Československu Ţidovské obyvatelstvo Československa bylo z části asimilováno a povaţovalo se za Čechy, a proto probíhala jejich komunikace v rodinném kruhu v češtině a bylo to tak pro ně přirozené. Někteří ovšem tíhli k němčině, např. Epsteinová uvádí, ţe její matka, která ţila v Praze, mluvila se svými rodiči výhradně německy a česky se naučila od guvernantky, od kuchařky a od sluţky (Epsteinová 1994). Němčinu jako mateřský jazyk pouţívali hlavně Ţidé pocházející ze Sudet a čeština pro ně byla jazykem pouţívaným mimo domov (např. Eva Roubíčková, která si svůj deník psala v pro ni přirozenější sudetské němčině). Vzájemný poměr Čechů a Ţidů probíhal v klidnější atmosféře neţ konfrontační poměr česko – německý. Ţidé totiţ jako minorita neměli ţádné územní aspirace a většina byla velmi loajální k československému státu (Bubeník, Křesťan 1998). Někteří Ţidé, zejména mladé generace, ani nevěděli, ţe jsou Ţidy, nebo měli jen hodně vágní představu toho, co to znamená. Merová se ještě na počátku rozšíření antisemitismu ve škole posmívala spoluţačce, ţe je „špinavá Ţidovka“, aby posléze dostala trojku z chování a zjistila, ţe ona do „té“ skupiny Ţidů patří také. Teprve v ghettu a koncentračním táboře se dozvěděla, co její původ znamená, teprve tam poznala své kořeny. Lidé se podle ní teprve tam učili, co je to být Ţidy, poslouchali vyprávění souvěrců, kteří znali talmud a tóru, teprve tam se naučili zpívat ţidovské písně (Merová 2008). Takoví Ţidé v ghettu a táboře tedy přijali pohled nacistů na ně a viděli se jiţ jako Ţidé, i kdyţ před válkou tomu tak nebylo. Ţeny v mém vzorku nepocházeli z ortodoxních rodin, jednalo se o rodiny asimilované, které se povaţovaly za české či slovenské, i kdyţ věděly, ţe mají ţidovské kořeny.

12

3.2 Postavení žen v nežidovské a židovské rodině a společnosti – předválečný a válečný stav Ve své práci se zaměřím na ţidovské ţeny, které přeţily holocaust, proto je na místě zabývat se postavením ţen v české společnosti a rodině a vymezit specifika u ţidovských rodin.6 Kulturně definované předválečné role ţidovských ţen totiţ určovaly jejich znalosti, kvalifikaci a schopnosti, se kterými čelily svému utrpení během holocaustu. 3. 3 Postavení žen v české společnosti a rodině Společenské postavení ţen obecně bylo na počátku 20. století stále nahlíţeno patriarchální optikou. Postavení ţeny se tedy odvíjelo od postavení jejího otce a později manţela. Status ţeny se po sňatku podstatně zlepšil, teprve poté nabyla ve společnosti skutečné váţnosti. „Sňatkem se ţena dostala do područí muţe a byla mu „povinna“ láskou a úctou“ (Lenderová (ed.) 2009: 111). Na druhou stranu chování, vzhled a způsoby ţeny mohly poznamenat muţovo postavení ve společnosti, proto byla od malička vedena k pasivitě a poslušnosti (Lenderová 1999). Právě rodina představuje oblast, kde dochází k reprodukci genderové nerovnosti. Muţi a ţeny mají poměrně jasně vymezené role, které se z generace na generaci reprodukují. Muţ představuje ţivitele rodiny a ţena pečovatelku, která se stará o celou domácnost, děti i manţela (Goffman 1997). Poté, v době hospodářské krize 20. a 30. let 20. století způsobila opětovné osočování pracujících ţen ze strany muţů, protoţe ti měli pocit, ţe jim berou tolik potřebné zaměstnání. S příchodem německé okupace a změny podmínek byla v tehdejším Protektorátu prosazována rovnoprávnost ţen s muţi, pokud šlo o nucené pracovní „totální nasazení“ ve prospěch Němci řízeného zbrojního průmyslu nebo uvolňování muţů zaměstnáváním ţen v obsluţných profesích (Horská 1999). S prosazováním ţenských práv byl spjatý i podíl na vlastenecké činnosti ţen. Základy národního hnutí totiţ byly v rodině a matky proto měly své děti, zejména syny, uvědoměle vychovávat. Za ţádoucí se povaţovala komunikace s dětmi v českém jazyce a jejich zapsání do českých škol (Bahenská 2010). Usilovat jenom o ţenská práva, bez „vyšších“ potřeb národa bylo aţ do počátku 20. století často povaţováno za škodlivé (Vošahlíková 2010).

6

Několik z vybraných ţen se k judaismu vyjadřovalo chladně a prohlašovalo, ţe ţádný rozdíl mezi nimi a jejich vrstevníky nepociťovalo (např. Reichová, Löwenbachová, 2006), coţ můţeme přičíst tehdejší atmosféře, ve které byl přítomný antisemitismus.

13

3.4 Postavení žen v židovské rodině a společnosti Na postavení ţen v ţidovských rodinách a společnosti měla velký vliv ţidovská nauka. Judaismus jako náboţenství má v sobě zakořeněný předpoklad patriarchální převahy muţe nad ţenou (Burešová 2001). Postavení ţen ve veřejné sféře v tradičně ortodoxních ţidovských rodinách střední a východní Evropy bylo niţší neţ postavení jejich manţelů, otců a bratrů. Ţeny měly pečovat o rodinu a domov, zatímco muţi měli rodinu zajišťovat materiálně. I do těchto rodin pronikly v průběhu devatenáctého a počátkem dvacátého století myšlenky evropského osvícenství a vyvolaly kromě sociálních a ideologických také genderové otázky, nicméně aktivita ţen ve veřejné sféře byla stále spíše výjimkou. Několik ţidovských bohatých ţen bylo činných v intelektuálním a uměleckém ţivotě, jednalo se však spíše o mimořádné osobnosti, které našly prostor v upjaté patriarchální struktuře jak evropské, tak ţidovské společnosti Bauer 2009). Jednou z nich byla malířka a pedagoţka Frederika „Friedl“ Dicker-Brandeisová, která se za války dostala do terezínského ghetta, kde byla výraznou osobností. Všechny dívky v mém vzorku, které strávily nějaký čas v Terezíně, se o ní zmiňují jako o ţeně, jejíţ zapálení a kreativita jim dovolily si uchovat alespoň malý ostrůvek svobody.7 V ghettu vedla improvizované hodiny kreslení pro děti a mládeţ, které po její deportaci do Osvětimi, kde v roce 1944 zemřela, jiţ nikdo nevedl, neboť výuka byla oficiálně zakázána a sehnat potřeby pro malování vyţadovalo značné organizační schopnosti. Mnohé ţeny i v ortodoxních rodinách byly ekonomicky aktivní, ţivily rodinu, zatímco jejich manţelé se věnovali studiu Tóry (jednalo se tedy o ultraortodoxní prostředí); přesto zaujímaly ve společnosti a veřejné sféře druhotnou či dokonce ţádnou roli. Ţeny opisovaly neměnný kruh rolí jako dcery, manţelky a matky (Bauer 2009) a musely být značně flexibilní při dodrţení povinné submitivity. Ţidovská společnost byla totiţ ţenskému smysluplnému působení ve veřejném ţivotě ještě méně nakloněna neţ okolní svět. Dle talmudského zákona (halachy) ţeny nesmí svědčit u soudu ani zastávat oficiální funkce v náboţenském ţivotě; dokonce i ţenský hlas je uráţlivý (Bauer 2009). V prvních desetiletích dvacátého století ţidovské ţeny začaly častěji pronikat do veřejné sféry a rostla i úroveň jejich vzdělanosti. Ale nesly s sebou dvojí znevýhodnění: své ţidovství a své pohlaví. Kaplan se na tuto situaci dívá jako na „vytvoření ghetta v ghettu“, kde se „ghetto růţových límečků“ vyskytovalo v rámci „ţidovské“ ekonomiky (Kaplan dle Heschel 1990).

7

Např. Merová (2008).

14

3.5 Židovské ženy a příchod války Příznačné je, ţe dle svých protivníků s sebou nacističtí okupanti přiváţeli antifeministickou ideologii, která ţeny vykazovala do tří oblastí: Kinder, Küche, Kirche (děti, kuchyně, kostel) (Bauer 2009; Bock 2007), která ovšem s ohledem na válečný stav nemohla být aplikována do praxe, neboť mnoho ţen se muselo stát pracovní silou a zastoupit muţe, kteří byli odvedeni na bojiště. Německé hospodářství nezbytně potřebovalo práci ţen. Co se týče porobených národů, německá ideologie neměla s ţenskou prací ţádné potíţe. Vzhledem k podmínkám a pracovnímu vytíţení, které vězněné osoby musely vykonávat, se v této souvislosti hovoří o otrockých pracích.8 Otrocké práce se týkaly zprvu muţů, později i ţen. Z našeho pohledu je zajímavá formulace z knihy o ţivotě v ghettu: „Práci deportovaných muţů převzaly ţeny, práci dospělých děti“ (Banner-Wonschicková 2006: 238). Děti poté měly pracovat v zemědělství a v rámci ne tolik fyzicky náročných prací, coţ byla dříve práce zastávaná převáţně ţenami. Autorka jako by se snaţila podtrhnout fakt, ţe ţeny byly nucené vykonávat práci, která „patří“ muţům. Faktem je, ţe tato těţká práce v kombinaci s podvýţivou a nedostatkem odpočinku zapříčinila mnoho úmrtí vyčerpáním.9 Příchod války zasáhl Ţidy hned zpočátku a to jak ţeny, tak muţe. Na základě Norimberských zákonů10 byly ţidovské obchody zavírány a muţi přišli o svá zaměstnání. Ţivoty ţen také začalo více neţ jejich pohlaví určovat to, ţe byly Ţidovkami, či za ně byly označeny. Pracující byly propuštěny a studentky nemohly dále studovat. Ţidé byli zbaveni občanských a politických práv, podstatné části majetku, a pokud chtěli ekonomicky přeţít, byli odkázáni sami na sebe. O denní příděl chleba se pak často musely starat ţeny samy – byly schopné si najít práci v ţidovské komunitě, pracovaly třeba za nízké mzdy v ţidovských domácnostech jako sluţebné. Ţeny tímto způsobem získaly v rodině větší vliv. Byly nově rovny muţům, kteří přicházeli o práci častěji neţ ţeny, a tudíţ jiţ jako bývalí ţivitelé uţ nemohli rozhodovat o rodinných záleţitostech – došlo tak k výměně rolí. Ţeny se při tom stále snaţily starat o celou rodinu, včetně muţů. Věděly, ţe muţi jsou v ohroţení, co se týkalo deportací do pracovních táborů (na zmíněné otrocké práce), proto cítily povinnost vykonávat různé záleţitosti, jeţ vyţadovaly pobyt venku (jako stání fronty na jídlo), zatímco jejich muţi zůstávali v bezpečí (Offer, Weitzman 1998). Ještě v době pobytu rodiny v ghettu fungovaly ţeny jako ochránkyně celé rodiny, protoţe muţi byli zranitelnější. Ţeny musely snášet

8

Např. Bauer (2009). Data ze stránek Muzea Holocaustu: www.ushmm.org. 10 Zákony, které měly zajistit „rasovou čistotu“ a postupně omezovaly ţivotní podmínky Ţidů. 9

15

perzekuce jako muţi, ale navíc nesly i další, pro ně specifické břímě. I v rámci takových podmínek snaţily udrţet svoje rodiny, a vlastně i komunitu, pohromadě (Kaplan 1990). Pro ţeny typické pečovatelské chování vysvětluje Carol Gilligan. Proti muţské morálce spravedlnosti nestranných pravidel klade ţenskou etiku péče a odpovědnosti vůči druhým. Muţi byli zdrceni ztrátou svého zaměstnání, protoţe jejich identita je definována především v termínech profesionálního úspěchu a výkonu. Pro ţeny jsou konstitutivním prvkem jejich identity vztahy. „Ţenství je charakterizováno zapuštěním v mezilidském prostředí, muţství naopak individuálním vydělením z něj“ (Barša 2002: 27). Ţenské morální hledisko stojí na uznání zvláštních potřeb všech lidí a pomoci, proto se v extrémním případě ţeny vcítí do ostatních natolik, ţe zapomenou samy na sebe (Barša 2002), coţ se stalo ţidovským ţenám, jeţ se snaţily primárně ochránit zbytek rodiny (vliv na to měla i jejich iluze, ţe ony jakoţto ţeny jsou v relativním bezpečí). Díky nově přijatým zákonům jiţ ţidovští muţi nemohli určovat, kde bude rodina bydlet či co mohou koupit. „Násilně izolovaná komunita se skládala z muţů bez autority a ţen bez zajištění“ (Hilberg 2002: 121). Přesto byli muţi i nacisty stále povaţováni za vedoucí sílu komunity, a proto se začátkem války vnutili Ţidům vedení ţidovských obcí (Judenräte) a členy směli být pouze muţi. Jelikoţ nacisté velmi dlouho chtěli udrţet v Ţidech pocit, ţe válku mohou přeţít, vytvořili ţidovskou samosprávu i v ghettech a poté táborovou vězeňskou hierarchii. Na vyšší posty byli dosazeni vţdy muţi (Bauer 2009). Tradiční rozdělení rolí muţů a ţen se projevilo i s jejich příchodem do ghett, kde zatím pobývali současně. Muţi v nich nemohli vykonávat svoji práci, která dřív ţivila celou jejich rodinu, a často propadali depresím. Ţeny, které tradičně primárně participují na vytváření domova, mají na starosti chod domácnosti a pečují o členy rodiny (Young 2005) naopak své úsilí péče znásobily. Nedostatek jídla a vody11 byly svým způsobem testem jejich schopností. Ţeny tak nemusely podstoupit natolik rapidní změnu své role, jako tomu bylo u muţů. I v tíţivých podmínkách ghetta byly ţeny schopné se přizpůsobit roli, která od nich byla očekávána (Tec 2003). I kdyţ reálná pomoc nemohla být (v dostatečné míře) poskytnuta, ţeny vţdy doslova suţovaly obavy o jejich blízké a snaţily se najít způsoby, jak by jim pomohly.12 Tec povaţuje ţeny v tomto ohledu za vzájemně si velmi podobné, nehledě na jejich předválečné postavení ve společnosti. Podle ní se jednalo spíše o postavení rodiny – tedy 11

Tekoucí voda byla pro vězněné v koncentračních táborech k dispozici pouze na ošetřovně, odkud se nosila ve kbelících do ostatních částí tábora (Goldhagen 1997). 12 Např. Ginzová v Terezíně myslí zejména na svého staršího bratra, přeje si, aby se on mohl vrátit domů, sebe povaţuje za ne tolik důleţitou. Po bratrově transportu přichází do Terezína Ginzové otec, a situace se opakuje (Ginzová 2004).

16

odvozené od postavení muţe, tudíţ pro ţeny a jejich sebehodnocení a citovou stabilitu nemělo natolik rozhodující význam (Tec 2003). Přední úlohu hrály ţeny v evropském sionistickém hnutí v oblasti sociální péče. Předsedkyněmi WIZO (Women´s International Zionist Organisation) byly Marie Schmolková a Hanna Steinerová a věnovaly se práci s ţidovskými uprchlíky, kteří po vyhlášení norimberských zákonů13 směřovali i do Československa. Tyto dvě ţeny se za války, v roce 1939, staly vedoucími Ţidovské náboţenské obce stejně jako muţi14 (Rotkerchenová 1991). Válka totiţ způsobila ztráty ţidovské populace hned zpočátku – řada lidí emigrovala a jednalo se hlavně o muţe. Ţeny totiţ cítily silnější pocit povinnosti vůči svým (stárnoucím) rodičům, a nechtěly je nechat samotné. Bock uvádí, ţe pro emigraci se před válkou v rodinách vyslovovaly zpočátku právě ţeny, které nelpěly na svém statusu a povolání, ale právě to, ţe jejich rodiče jen těţko mohli emigrovat, je donutilo zůstat s nimi (Bock 2007). Tuto emocionální/sociální vazbu ţen na rodiče byli schopni vycítit i Němci. Ţena tedy povaţovala za samozřejmost, ţe nastoupí „dobrovolně“, a „neobětuje“ svoje rodiče.15 Todorov nazírá na tyto situace z morálního hlediska a vidí je jako činy všední ctnosti, které měly stvrzovat důstojnost těch, kdo je vykonali a zároveň prospět druhým. Nazývá je starostlivostí, protoţe byly určeny konkrétnímu jedinci z nejbliţšího okolí, nikoli vlasti nebo lidstvu. Důsledkem této starostlivosti o druhé byla často smrt, která byla někdy vědomým důsledkem (připojení se ke skupině lidí jdoucí do plynu), jindy ne úplně vědomým důsledkem (dobrovolné zařazení do transportu). Todorov si klade otázku, zdali je ona starostlivost spíše „ţenská“ vlastnost a zdali je dána biologicky či tradicí. Starostlivost se podle něj „v ţenské a zvláště mateřské tradici pěstuje s velkým zaujetím, jakkoli není jejich prostým plodem“ (Todorov 2000: 87).16 Jakoţto častý důsledek válek došlo ke změně poměrů mezi pohlavími a ţeny musely muţe v mnohém zastat a některé se díky svým schopnostem dostaly i do veřejné sféry. Ţidovské ţeny se za války pohybovaly i v tajných a polovojenských skupinách a byli muţi v tomto ohledu přijímány, neboť na rozdíl od ţidovských muţů (kteří měli obřízku) je nebylo

13

V roce 1935 byly vyhlášeny a následovalo pronásledování Ţidů v Německu. Jakub Edelstein, František Friedman, Emil Kafka (Rotkerchenová 1991). 15 V Bratislavě vyvěsili plakáty s oznámením, ţe všechny mladé a svobodné Ţidovky ve věku 15 – 50 let se mají hlásit k transportu. Běţně rozesílali nařízení pro konkrétní osoby, tady postupovali jinak a pouţili obecnou výzvu. Jako pojistku splnění tohoto rozkazu vyuţili Němci právě vazbu ţen na rodiče. Jak popsala tehdy mladá Slovenka Helena Tichauerová-Spitzerová: „v rozkaze stálo, ţe pokud se nenahlásíme, půjdou místo nás naši rodiče. Takţe nebylo vyhnutí. Nikdo nechtěl obětovat rodiče. Kdybych se pokusila utéct někam do zahraničí, odvezli by místo mě rodiče“ (Dwork, van Pelt 2006: 292). 16 Todorov uvádí příběh polské dívky, která se po zprávě o zařazení své matky do transportu ihned vydala k vlaku mířícím do Treblinky, jen aby mohla nastoupit s ní (Todorov 2000). 14

17

moţné odlišit od ostatní populace. Fungovaly proto jako spojky mezi ghetty (Bauer 2009). Československé ţidovské ţeny vyvíjely za druhé světové války protinacistickou aktivitu na svobodě, v ghettech, koncentračních táborech i v exilových armádách, kde se staly součástí evropského protifašistického odboje (Kosta (ed.) 2008). Ţidovská patriarchální společnost jiţ dále nemohla fungovat tak, jak tomu bylo předtím. Ţidovské ţeny byly před válkou více v kontaktu se svými neţidovskými sousedy, kteří jim za války někdy pomáhali např. s jídlem, oblečením či s místem pro uschování cenností před tím, neţ museli Ţidé do transportu.17 Ne vţdy ovšem byla pomoc neţidovských sousedů nezištná.18 4. Význam sociálních vazeb pro ženy (Chodorow) - Camp Sisters Zmíněné od mládí vštěpované postoje submitivity a skromnosti mohly ţenám pomoci se adaptovat na kruté podmínky ţivota v koncentračním táboře. Zvlášť pokud byly nejdříve v „přestupní stanici“, ghettu, např. v Terezíně, kde se mohly přizpůsobit ztrátě soukromí, nedostatku zdrojů a také jakéhokoli společenského postavení, lidské hodnoty. Ţeny toto nesly obecně snáze neţ muţi, protoţe ti ztrátou svého zaměstnání přišli o základ své role v rodině, kdeţto ţeny se i v ghettu/koncentračním táboře snaţily o rodinu starat, shánět potravu, oblečení apod. Velkou zásluhu na úspěšnosti oné péče měla snadnější schopnost ţen vytvářet emocionální vazby. Díky materiálním podmínkám a sociálním vztahům v předchozím ţivotě, byly ţeny schopny vytvářet a znovu-vytvářet „rodiny“. V této souvislosti se hovoří o formaci tzv. „táborových sester“, coţ byly ţeny, které mohly být pokrevní příbuzné, ale zdaleka ne vţdy byly. Tyto ţeny si vzájemně pomáhaly, sdílely své zdroje a podporovaly se, v touze po tom, aby přeţily. Ţeny byly vystaveny neustálému hladu a snaţily se sehnat jídlo, měly strach z fyzického násilí, ale stále řídily se předválečným modelem, který je předurčoval k „vytváření domova“ a péči o ostatní – to se stalo jejich strategií zvládání zátěţe (Offer, Weitzman 1998). V rámci minimálních moţností pomoci měl kaţdý projev dobré vůle, jakkoli malá materiální pomoc, velmi vysokou hodnotu. Po návratu viděly mnohé právě pomoc spoluvězeňkyň jako příčinu svého přeţití. Bez pomoci a podpory ostatních by se jejich šance na přeţití rapidně sníţily. „Nikdo nemohl přeţít pouze díky své vlastní tělesné a duševní

17

Merová uvádí, ţe její učitelka jí přinesla vzácnou a pro Ţidy zakázanou kávu, coţ bylo z její strany velké gesto (Merová, 2009). 18 Reichová svým přeţitím mnoho přátel svých rodičů zklamala, protoţe se nechtěli vzdát věcí, které u nich byly v úschově. Mnozí tuto skutečnost dokonce zapřeli a věci nevrátili (Reichová 2006).

18

síle“ (Pawełczyńska 1979: 121). Izolace a zájem pouze o vlastní utrpení neměly v koncentračním táboře místo. Ţeny si vzájemně vypomáhaly a přeţivší hovořily o takových „sestrách“19 jako o těch, kdo je tzv. drţel nad vodou a byl tím, kdo jim dával smysl pokračovat v dalším ţivotě v táboře, ačkoli konec byl nejasný. Ţeny tedy pouţily socializací osvojenou roli pečovatelek k tomu, aby si i v ghettech a koncentračních táborech vytvořily vazby, které jim pomohly přeţít (Bos 2003). Tyto vazby těţily z tradiční ţenské role a schopností, které k ní patřily jako disponování s určitým limitovaným mnoţstvím jídla,20 zašívání oblečení, zajištění nemocných a zraněných, ale v podstatě také terapeutická péče; a byly tak schopné zmírnit fyzické a psychické dopady nacistického zacházení a věznění. Pro ţeny bylo těţké dívat se, jak jim blízké osoby, „sestry“, trpí, ale to, ţe jim na někom záleţelo a ţe někdo měl starost i o ně, jim připomínalo, ţe i v tak extrémně nevyhovujících podmínkách nepřestaly být lidským bytostmi a velmi je to morálně posilovalo. Citové vazby vězeňkyň byly pro ně nejdůleţitějším spojením se světem. Morální posilu a spirituální útěk z táborového světa do minulosti si vzájemně přinášely vypravováním obsahů dříve přečtených knih, náboţenských příběhů, ale také receptů. „Plánovaly“, co by uvařily na oběd, pro kolik lidí by byl a kolik chodů by měl (Bernheimová-Friedmanová 2002). Prvek sdílení receptů a „vaření“ během nocích v táborech je ideálním příkladem toho, jak byla internace v této totální instituci genderovaná (ţenykuchařky) a zároveň genderující (jako ţeny by měly vařit). Gurewitsch definuje „táborové sestry“ „Lager-Schwester“ jako blízké vazby, rodinné povahy, které ţeny vytvářely za účelem vzájemné pomoci a podpory. Zároveň uvádí tyto vazby jako výhradně ţenské, ţádné ekvivalentní vazby mezi muţi neexistovaly (Gurewitsch dle Hayes 2010). Goldenberg připouští, ţe sociální vazby existovaly samozřejmě i mezi muţi, ovšem zdaleka ne v takovém rozsahu péče a starání se o druhé (Goldenberg 1998). Bos naproti tomu uvádí, ţe odlišná socializace u muţů a cenění nezávislosti a autonomie mohly způsobit, ţe muţi měli tendenci tyto vazby a jejich význam podceňovat ve prospěch zdůrazňování individuální síly, hrdinství či autonomie. Ţeny byly naopak socializovány k tomu, aby si vysoce cenily vztahy a podporovaly vzájemnou závislost, proto si spíše zapamatovaly přátelství a vazby tohoto charakteru (Bos 2003).

19

Např. Donovalová ihned po příchodu do Osvětimi a zjištění tamějších poměru si se svojí známou řekla, ţe spolu musí „drţet jako sestry“ (Frýdlová 2006: 47). 20 Dle výzkumu ve Varšavském ghettu byly ţeny mnohem lépe schopné společně shromaţďovat a sdílet potravinové příděly neţ muţi. Zároveň tento klinický výzkum prokázal předpoklad, ţe ţeny jsou schopné lépe čelit krátkodobému hladovění a nedostatku (Kremer 1999).

19

4.1 Vznik subkultur a pseudorodin Vztahy, které vznikly v ţenském kolektivu, osvětluje popis vzniku rodové diference a jejího sociálního utváření Nancy Chodorow. Vědomí vlastního já i jeho rodové odlišnosti vzniká v prvních dvou letech ţivota a primární pečovatelkou je v této době ve většině případů matka, nebo nějaká jiná ţena. Ţenská sebeidentifikace je postavena na identifikaci s matkou (nebo osobou ţenského pohlaví, která o dítě pečuje, vychovává a socializuje ho) a kontinuitě vztahu s ní, dívky spojují proţitek přimknutí k matce s procesem formování vlastní identity. Chlapci se naopak oddělují od matky a své primární lásky a empatického pouta. Vymezení chlapce jako muţe vyţaduje tedy diskontinuitu. Dívky z tohoto období odcházejí s vytvořeným základem empatie, kdeţto u chlapců k tomu nedochází. Díky tomu mají dívky vinutější schopnost proţívat pocity či potřeby druhých jako svoje vlastní. Protoţe je matka stejného pohlaví, připadají si dívky od útlého věku méně diferencované neţ chlapci, pociťují nepřerušené spojení s vnějším světem (Gilligan 2001). Proto jsou ţeny více zakotveny ve vztazích a mají menší potřebu individualizace (Barša, 2002). Ţenská identita je tak definována vztahy, které ţeny mají s ostatními, kdeţto muţskou identitu definuje pozice (moci), kterou muţi zaujímají v sociální struktuře (Prince 1993). Na tyto vztahy je moţno nahlíţet jako na subkultury – tvořily určitou skupinu v rámci dominantní kultury. Rasové zákony formálně nejdříve stvrdily deviatní status Ţidů, kteří se tak dostali na nejniţší stupně sociálního ţebříčku a byli izolováni do ghett a koncentračních táborů. Tam, na vymezeném prostoru, který byli nuceni obývat, je postupem času spojoval jediný zájem – přeţít. Kolem této společné charakteristiky se vytvářely neformální sociální systémy, pseudo rodiny. Dle Sellinga se v institucích vězeňského typu vytváří mezi ţenami – vězeňkyněmi zcela přirozeně (pseudo)rodinné vztahy, které nahrazují rodinné zázemí, jeţ mechanismus instituce nemůţe/nemá zájem poskytovat. Taková vězeňská pseudorodina je „propojeným kruhem jedinců, kteří si mohou navzájem důvěřovat a kteří se na sebe mohou spolehnout“ (Nedbálková 2006: 160-161). Takové vazby jsou dlouhotrvající a stabilní, zatímco sekundární rodiny, které se na ně váţou, nemusí mít dlouhého trvání. Charakter a hierarchie vztahů kopírují vztahy v tradiční, kompletní rodině (Selling 1932). Hierarchie a délka pseudorodinných vazeb byly u ţidovských ţen determinovány rozhodováním nacistických dozorců. Velkou roli na pozici v pseudorodině měl zdravotní stav konkrétní ţeny. Pokud byla zdravá a pracovala na bezpečném místě, mohla přinášet svým blízkým benefity,21 tato skutečnost jí dávala pocit jistoty a byla „matkou“ pro ostatní ve skupině, o

21

Např. Roubíčková „šlojzovala“ ze zahrad v Terezíně zeleninu, se kterou poté obchodovala (Roubíčková 2009)

20

které se starala. Naopak pokud byla často nemocná, byla závislá na radách a pomoci druhých a představovala ve skupině „dceru“.22 Výběr příslušníků pseudorodiny byl limitován moţnostmi tábora. Často vnikaly přirozené skupiny jiţ v průběhu cesty, neţ jednotlivé transporty přijely do táborů. Dozorci poté odváţeli transporty na práce do továren, kopání zákopů, ale také do plynových komor. V takových případech byly pseudorodiny často rozděleny. Ţeny si hledaly pseudorodiny nové, ve kterých většinou zastávaly stejnou, nebo podobnou pozici.23 Zpočátku ţeny vnímaly nové pseudopříbuzenské vztahy jako sekundární, stále uvaţovaly o předchozích vazbách jako o důleţitějších. Nicméně s postupem času a pod tíhou situace, kdy nebylo jisté, zda se s někým z dřívějších blízkých ještě setkají, se tyto sekundární vztahy staly pseudorodinou primární. Starostlivost v rámci pseudorodiny ţeny posilovala, ale zároveň i oslabovala, protoţe k vlastnímu utrpení (které bylo jimi samotnými často zlehčováno) bylo přidáno utrpení těch, o které projevovaly starost (Todorov 2000). Dívat se, jak hladoví a trpí, a pak je muset opustit ţeny naopak psychicky vysilovalo, nicméně se snaţily uchovat si vědomí, ţe jejich blízcí přeţili a setkají se s nimi.24 Případná zpráva o jejich smrti způsobila zoufalství a velkou krizi motivace, která mohla být obnovena pouze pomocí hlubokého citového vztahu, jeţ poskytovala pseudorodiny (např. Bernheimová-Friedmanová 2002). Genderovaná osobnost ţeny je totiţ „ „expresivně“ orientovaná, s citovým zájmem o blahobyt ostatních a harmonii ve skupině (Parsons), inklinující ke komunitě, se zájmem o vztahy s ostatními (Erikson) (Bem 1993). Ţeny tedy potřebovaly vztahy k ostatním, jejich hlubší motivace byla různá. Některé braly pomoc svým „táborovým sestrám“ jako něco ve smyslu „pomoci trpícím“, která bude jistě „vrácena“ jejich blízkým, kteří byli v jiném táboře a ţeny se tak nemohly starat přímo o ně. Takţe se vlastně „v zastoupení“ mohly ţeny starat o své blízké.25

22

Např. Pošová podmínky táborů nesla zdravotně velice těţce a přeţila jen díky včasnému varování před posláním „marodky“ do plynu (Pošová 2003). 23 o Pošovou se nejdříve starala vlastní matka v Osvětimi a na nucených pracích o ni pečovala „teta Ági“ (Pošová 2003). 24 Např. Pošová ( 2003). 25 O Pošovou se mateřsky starala „teta Ági“ a na vysvětlenou své obětavosti a odříkání ve prospěch mladé ţeny uvedla, ţe si je jistá, ţe stejnou péči věnuje někdo jiný jejím dvěma synům (Pošová 2003).

21

4.2 Židovství a (pseudo)rodinné vazby Ţidovské ţeny tvořily v koncentračních táborech zvláštní skupinu, protoţe byly nacistickou rasovou ideologií definovány jako ty nejniţší z nejniţších. V některých táborech měly horší podmínky neţ ostatní vězeňkyně,26 většinou byly ale izolovány od ostatních. To podporovalo jejich vzájemnou náklonost, protoţe cítily jisté pohrdání ze strany vězněných, jeţ byly jiné národnosti.27 I ţidovské náboţenství mělo v této souvislosti určitý význam, protoţe většina vězňů byla dobře obeznámena se zásadami tradiční ţidovské komunitní zodpovědnosti a povinnosti se starat jeden o druhého. Genderová socializace stupeň a úroveň vzájemné péče a podpory u ţen ještě zintenzivnila (Kremer 1999). Přesto, pokud ţenský tábor navštívil nějaký muţský vězeň, byl často zděšen a působil na něj depresivněji, neţ ten muţský. Ţeny, které navštívily muţský tábor, popisovaly muţe jako ty, kteří byli v horším fyzickém a hlavně psychickém stavu neţ ostatní ţeny. Jedno pohlaví tedy nahlíţelo na to druhé jako na to, které trpí víc a/nebo utrpení hůře snáší (Heinemann 1986). Dle Rudolfa Höße, jednoho z dozorců, byly psychicky i fyzicky mnohem odolnější a vytrvalejší právě ţeny, ačkoli chátraly mnohem rychleji neţ muţi (Höß 2006). Příčina byla nejspíše v tom, ţe krátkodobé vypětí sil jsou ţeny schopné zvládnout lépe, ale dlouhodobé nikoli. Ţeny v mém vzorku často zdůrazňovaly, jak důleţité vazby s ostatními ţenami pro ně byly. Přítomnost „sester“ byla v těţkých chvílích pro ně často důleţitější neţ jídlo.28 Vzájemná pomoc probíhala i při takových činnostech, jako bylo vybírání vší, jeţ byly velmi rozšířené a přenášely nemoci; či vzájemné zahřívání během několikahodinového stání na apelu.29 Rozhodující přítomnost „sester“ byla při tzv. pochodech smrti, kdy se unavené a za pochodu usínající ţeny mohly zachránit tím, ţe šly zavěšené do sebe, a kdyţ jedna usnula a začala padat, ostatní se vzbudily a podpořily se, aby vytrvaly. Pod tlakem se stávalo, ţe ţeny měly sebevraţedné sklony30 či byly velmi zmatené, nevěděly, kde jsou a chovaly se nepříčetně.31 V takových chvílích jim právě „sestry“ zabránily v tom, aby si ublíţily, či aby připoutaly pozornost některého dozorce. Poklesnutí v pochodu totiţ znamenalo téměř jistou smrt, buď zastřelením, nebo umrznutím (často probíhaly v zimě).

26

V pracovním táboře mohly mít neţidovské vězeňkyně i několik osobních věcí, byla jim poskytovaná skutečná lékařská péče a dostávaly kvalitnější a větší příděly potravy, coţ se projevovalo jejich výrazně niţší úmrtností (Goldhagen 1997). 27 Např. Pošová zmiňuje antipatie ze strany polských vězeňkyň (Pošová 2003). 28 Donovalová se vzdala své privilegované pozice v kuchyni, která jí zajišťovala větší porci přídělu stravy, aby mohla být stále se svojí „sestrou“ (Frýdlová 2006). 29 Ţádná z těchto činností nebyla provozována mezi muţskými vězni (Kremer 1999). 30 Např. Pošová (Pošová 2003). 31 Např. Donovalová (Frýdlová 2006).

22

4.3 Homosexualita v ženském koncentračním táboře Na vztazích se sestrami byly závislé jejich ţivoty, proto se mohlo stát, ţe u některých přerostly v lásku. Tyto vazby byly mnohem silnější neţ přátelství mezi ţenami, se kterým měly vězněné zkušenosti z dřívějšího ţivota. Právě k sestře-vězeňkyni směřovala veškerá láska, zájem a péče, která byla dříve směřována k rodině, dětem, a také sexuálnímu partnerovi. Ţeny o svých přátelstvích s ostatními ţenami hovořily jako o platonických, v případech jiných vězněných a realizaci jejich homosexuálních vztahů dokázaly být konkrétní.32 Pawełczyńska se zabývala tematikou lásky a erotiky v koncentračních táborech a zdůrazňuje, ţe potřeba erotiky nepatří mezi primární potřeby – hladovějící a fyzicky zcela vyčerpaná bytost je necítí. Pouze kdyţ došlo k mírnému zlepšení podmínek (např. s přeřazením na lehčí práci) se tyto potřeby objevily. Díky prostorové segregaci muţů a ţen docházelo k rozšíření homosexuálních svazků mezi vězeňkyněmi.33 Ţeny hledaly v těchto vztazích náhraţku za svůj předchozí ţivot,34 snaţily se intimními chvílemi zahnat pocity osamělosti a citové strádání, kterému se nevyhnuly ani přesto, ţe měly vazby v rámci pseudorodiny.35 Pro některé byly homosexuální vztahy iluzí, pro jiné skutečným citem.36 Pokud takové emocionální homosexuální vztahy vznikly, bylo moţné je naplnit. Homosexuální intimní vztahy byly mezi ţenami rozšířené a představovaly významný sociální prvek vězeňské společnosti (Amesberger 2005). Milenky se vzájemně chránily a byly schopny jedna pro druhou podstoupit různá rizika. Kromě vzájemné lásky byly některé takové svazky i „z rozumu“, v takových se emociálně angaţovaná partnerka starala o tu neangaţovanou, která ze vztahu těţila výhody.37 Ne vţdy byly homosexuální vztahy zcela dobrovolné, zejména v případech, kdy si kápa vybrala některou vězeňkyni (většinou mladou dívku).38 Ta poté často zaţívala ze strany kápa teror a vyhroţování.39 Kromě toho existovala i homosexuální prostituce, výměnou za lepší práci, jídlo, či oblečení, dle toho, co mohla ţena 32

Např. Fénelová (Fénelová 1984). Pouze ve velmi výjimečných případech a za vysokého rizika našli milenci, kteří byli spolu ve smíšeném táboře, moţnost, jak naplnit erotickou podstatu jejich vztahu (Pawełczyńska 1979). 34 Ghetta a koncentrační tábory byla, stejně jako vězení, místa kde se musely činit kompromisy ohledně intimních představ (Nedbálková 2006). 35 Ehrmann v Terezíně popisuje to, jak moc jí chyběla láska (jejího přítele): „Nikdo mě tady nemiluje. A ten, kdo mě miluje, je daleko, kdyţ na něj pomyslím, rozpláču se“ (Ehrmann 2004: 405). 36 Např. dvě členky ţenského orchestru, které se do sebe hluboce zamilovaly, se po válce obě vdaly a měly děti (Fénelonová 1984). 37 Fénelonová popisuje osvětimskou situaci: „Láska je tady stejně vzácná jako vše ostatní. Tady se nemiluje, jen souloţí“ (Fénelonová 1984: 126). 38 Merová si přála stát se „lauferkou“, čili pěkně oblečenou dívkou, kterou dozorkyně oblékly do lepších šatů, dostávala více jídla „mazlily“ se s ní. Po zjištění důvodu lepšího zacházení Merová názor změnila (Merová 2008). 39 Toto vynucování se sníţilo s příchodem muţských pracovních sil (Pawełczyńska,1979). 33

23

v pozici klientky nabídnout (Pawełczyńska 1979). Jelikoţ nacistická ideologie definovala homosexualitu jako zvrhlost, byla realizace takových svazků spojena s rizikem odhalení a potrestání (veřejným výpraskem či svlečením). V této souvislosti je na první pohled překvapivé, ţe některé přeţivší ţeny po letech (v roce 2006) při shrnujících slovech zdůrazňovaly, ţe větší štěstí měli ti lidé, kteří šli do plynové komory jiţ ze začátku, hned po první selekci. Jako argument uváděly to, ţe tito lidé nezaţili „ty hrůzy, které si předtím nedokázaly představit“, a které je dodnes pronásledují.40 Na jednu stranu tedy přeţivší ţeny hovořily o tom, ţe v rámci všeho utrpení měly pud sebezáchovy, ale zpětně situaci hodnotily v duchu, jako by byly bývaly šťastnější, kdyby to nikdy nemusely proţít – coţ by v jejich době a situaci znamenalo smrt jako jedinou alternativu. Nedbálková nabízí k vysvětlení charakteru vězeňských subkultur deprivační model, kdy subkultura představuje reakci na deprivaci ţivota v totální instituci. V táborech ţenám chyběly kontakty s blízkými, proto si vytvářely uskupení, které jim je zprostředkovávalo. Více vypovídající o povaze těchto subkultur se zdá být importační model, který „vyvozuje charakter subkultury ze sociálních a kulturních charakteristik jednotlivých participantů, kteří tuto subkulturu tvoří“ (Nedbálková 2006: 50). Tyto subkultury jsou odrazem rolí a statusů, které jsou v kultuře od participantů očekávány mimo totální instituci, proto mají nezbytně genderovaný charakter. 4.4 Morální dimenze vztahů Bylo by ovšem nepřesné předpokládat, ţe mezi vězeňkyněmi byly pouze ideální vztahy, ţe si pouze pomáhaly a myslely spíše na druhou neţ na sebe samotné. Vyskytovaly se tam také sobectví, lţi, podvody, zrady i krádeţe. Vše se dělo pod extrémním tlakem a touha přeţít byla někdy silnější neţ dřívější morální zásady. Poklesky ostatních byly pro ty, které se snaţily jednat v rámci moţností důstojně, hodné odsouzení a také působily nemotivačně.41 Pocity ţen týkající se morálního charakteru vězňů v ghettu či koncentračním táboře nebyly konstantní, ale měnily se v závislosti na okolnostech (přídělech jídla, násilností ze strany

40

Např. Reichová, Spitzová (2006). Pošová si poznačila do deníku: Včera v noci byla u nás v pětce zase velká krádeţ. Košickým děvčatům … ukradly všechno, co měly, chleba, brambory a všechno, zpod hlavy. Tohle je tak strašné. Ţe se okrádají i navzájem. Proto my poctivé musíme trpět, kvůli takovým… (Pošová 2003: 75). Z pasáţe je patrné, jak si dívka snaţila uchovat vnitřní distanci od „takových“, ke kterým se nepočítala, protoţe patřila do skupiny „poctivých“, které jejich jednáním musely trpět. 41

24

dozorců, povaze přidělené práce apod.), zejména se odvíjely od konkrétního kolektivu lidí, se kterými přišly do styku.42 Ohledně morálního charakteru ţen v koncentračních táborech promluvila jedna vězeňkyně z Ravensbrücku: „V ţenských táborech se pouze ty nejsobečtější staly otrlými (a nestaraly se o druhé, poznámka B. D.), zatímco u mnohých to neuvěřitelné utrpení jenom zvýšilo jejich zájem o potřeby ostatních“ (Heinemann 1986: 6). Zde se projevila socializace ţen jako matek a pečovatelek. Všichni v táborech museli upravit svoje chování a svoji morálku, aby byli schopni čelit extrémním podmínkám, kterým byli vystaveni, ale některé prvky předchozího chování v nich zůstaly. Ne všechny ţeny v táborech byly ochotny pomáhat ostatním. Odlišný postoj byl zejména u vězeňkyň, které byly vybrány jako kápa a snaţily se svým jednáním (a často i krutostí) zapůsobit na nacistické dozorce.43 Při dlouhodobém hladovění, zimě, přepracování, psychickém teroru a celkovém strádání byly morální postoje mnohých vězňů potlačeny také pudem sebezáchovy, který nad nimi v takových případech dlouhodobě převaţoval. Důsledkem byla absence soucitu s utrpením druhého člověka a absence pomoci, kterou by mu bylo moţno prokázat. Naopak, pokud si takový člověk mohl jen trochu přilepšit, postrčil druhého blíţe zkáze (případ kápů).44 Todorov má za to, ţe v situacích, kdy neexistuje volba, není ţádný prostor pro morální ţivot (Todorov 2000).45 Právě otázky svědomí jsou podle Todorova nakonec potvrzením moţnosti volby a tedy i mravního ţivota. Popisuje tři stádia mravního vývoje vězňů v táborech: 1) před příchodem do tábora si lidé vypěstovali určité mravní vědomí, 2) po několika měsících se jejich systém mravních hodnot zhroutil, 3) vězni si osvojili nový systém mravních hodnot, odlišný od původního (Todorov 2000). Vězni, co překonali druhé stádium, pak byli morálního jednání schopni, v modifikované podobě, například, ţe pomáhali jen některým spoluvězňům. Pawełczyńska identifikovala tři stadia vývoje morálních hodnot jako: 1) redukci různých 42

Roubíčková o své práci napsala: „V práci si děvčata hledí jen svého prospěchu, kaţdá se snaţí vyuţívat druhou a má radost, kdyţ ta druhá musí pracovat víc neţ ona.“ (Roubíčková 2009: 86), o tři měsíce později si po změně práce poznačila: „Nejlepší je to kamarádství, které zde panuje. Ţádné rozkazování, ţádné hádání“ (Roubíčková 2009: 97). 43 U vězňů, kteří dostali nějakou funkci, se projevila tendence k identifikaci s agresorem a pocit moci nad ostatními vězni jim dával iluzi, ţe jsou spíše na straně dozorců, ne vězňů (Pawełczyńska 1979). Z dřívějších spoluvězeňkyň se tak staly ty, které rozhodovaly o ţivotě a smrti, takţe kdyţ získaly do rukou toto právo, které bylo nacisty uplatňováno i na ně, rozhodly se ho plně vyuţít. 44 Todorov uvádí případ, kdy do krajnosti dodrţovaná morálka ze strany kápa byla příčinou smrti, protoţe v nemocnici jedna hladová dívka ukradla umírající pacientce její příděl potravy (čili její pud sebezáchovy zvítězil nad jejími morálními hodnotami) a byla potrestána vysilující prací, během které zemřela (Todorov 2000). 45 I jinak velmi zásadová Roubíčková při kritickém výslechu neprávem udá svého blízkého kamaráda (doufá, ţe jemu se nic nestane a nějaké jméno uvést musela). Po zprávě o jeho smrti sama sebe přesvědčuje o tom, ţe jinou moţnost neměla, jinak by byla do Osvětimi transportována ona (Roubíčková 2009).

25

morálních hodnot na základní systém univerzálních principů, 2) reinterpretace těchto norem, 3) eliminace norem, jeţ byly dysfunkční v prostředí koncentračních táborů. Třetí stádium bylo nezbytné, protoţe jinak vězni trpěli pocity viny, jeţ je psychicky velmi oslabovaly (Pawełczyńska 1979). Jedna ţidovská vězeňkyně z Ravensbrücku popsala svoji strategii přeţití jako: „nejdřív jsem já, pak já a pak zase já. Potom není nic. Pak znovu já, a aţ potom všichni ostatní“ (Todorov 2000: 41). Tato ţena prý svoje krédo kaţdodenně porušovala a ostatním pomáhala – je patrné, ţe prošla všemi třemi stádii vývoje mravních hodnot (v Todorovově i Pawełczyńské interpretaci). Vězeňkyně, které (zatím) neporušovaly tradiční morální standardy, mohly přeţít pouze díky pomoci a péči od zkušenějších vězeňkyň, které tyto standardy přizpůsobily svým momentálním podmínkám v táborech.46 Sesterství se netýkalo všech vězeňkyň a ne všechny vězeňkyně byly součástí nějaké pseudorodiny (některé ani nebyly v táboře dostatečně dlouho na to, aby si nějakou stihly vytvořit), proto musely být ţeny k velké části utrpení, jehoţ svědkyněmi byly, netečné, protoţe pomoci všem nebylo v jejich silách. Reálná pomoc byla poskytována v rámci Todorovova termínu starostlivost – na rozdíl od solidarity na ni příjemci nemohli automaticky spoléhat a byla určena konkrétním lidem, nemohla proto obsáhnout všechny, lidé si ji museli zaslouţit svými osobními kvalitami.47 Kdyţ mohly ţeny směřovat svoji pomoc jen omezenému počtu lidí, vţdy si vybraly ty, ke kterým měly nejbliţší citové vazby. Nejednaly podle racionálních předpokladů typu: kdo pomoc potřebuje nejvíce, kdo by z ní těţil nejefektivněji apod. Rozhodovaly na základě (pseudo)příbuzenských vazeb, přátelství či jiné formy blízkosti (např. původu ze stejného města). 4.5 Mateřství: jeho hodnota a rizika Mateřství jako sociální instituce patří k lidské společnosti od dávných věků a bylo podporováno mnoha rituály a zvyklostmi. Patří k základním stavebním prvkům mnoha kulturních mytologií. I v rámci patriarchálního uspořádání je mateřství přisuzován mytologický, mysteriózní a významný status. Tento status je vymezen pouze ţenám a očekává se, ţe všechny ţeny budou touţit po tom, aby ho dosáhly (Nicholson 1997). Důleţité je to, ţe instituce mateřství není identická s rozením dětí a péčí o ně. Institucionalizované mateřství po ţenách vyţaduje mateřský „instinkt“ (Oakley 1993), který je charakterizován 46

Např. mladá česká Ţidovka v Osvětimi naučila svoji nově příchozí „sestru“ krást zeleninu ze společných zásob, jeţ byly v kuchyni, ale důrazně ji upozornila, ţe to bylo z hladu (Klüger 1997) – daná dívka si udrţela mravní hodnotu, ţe krádeţ je špatná věc, ale pod tlakem okolností, s vědomím nesprávného jednání, byla ochotna se ji dopustit. 47 Např. Pošová měla výhodu v tom, ţe byla nejmladší a uměla vyrábět drobné předměty – tím si získala přízeň spoluvězeňkyň a dokonce i kápů (Pošová 2003).

26

právě dvěma touhami: touhou mít děti a touhou se o ně starat (Nicholson 1997). Mateřství bylo ovšem v patriarchální společnosti sociálně konstruováno. Stalo předmětem idealizace, bylo sugerováno jako povinnost48 či jako něco velmi hodnotného, něco, čím ţena mnoho získá – boţí poţehnání, sociální status či jedinečný ţivotní proţitek (Mareš 2002). Pomocí těchto sociálních a psychologických mechanismů bylo mateřství kontrolováno a pomocí socializace tak byla v ţenách mateřský instinkt vytvářen a pěstován. Mateřství hrálo proto velmi důleţitou roli také v ţivotě ţidovských ţen i během války – někdy i přímo určovalo jejich smrt. Ţidovské ţeny se uměly lépe sţít se svou novou rolí v ghettech a táborech, nicméně jednalo se zejména o ţeny bezdětné.49 Ţeny, které měly děti, s nimi zůstaly a byly většinou ihned po selekci poslány do plynových komor. Saidel upozorňuje na genderový aspekt těchto selekcí – děti jsou povaţovány za závazek ţen-matek, břímě, které ony musí nést a spolu s ním jít i na smrt (Saidel 2004). Doktor Mengele ve svých poznámkách ospravedlňoval tuto skutečnost tím, ţe vzhledem k nedostatečnému zázemí nebyla pro děti v táboře moţnost normálního vývoje a jako nejefektivnější řešení viděl jejich smrt. Zároveň povaţoval za nehumánní poslat děti do plynových komor bez toho, aby jejich smrti mohly přihlíţet jejich matky (Kremer 1999). Matky se naopak snaţily své děti do poslední chvíle chránit a před plynovými komorami schovávaly své malé děti mezi šaty, které byly uloţeny na hromadu (Höß 2006). V koncentračních táborech byly tedy, oproti ghettům, zranitelnější ţeny. Je pravdou, ţe většina matek chtěla zůstat se svými dětmi dobrovolně a k jejich opuštění muselo dojít jen následkem donucení ze strany nacistů.50 Pocity viny matek jeţ přeţily a nedokázaly ochránit své děti, odpovídají obrazu mateřství, který přineslo dvacáté století, které předchozí mateřskou zodpovědnost přeměnilo na mateřskou vinu (Kiczková 2006). Tyto pocity měly ovšem i ţeny, které „nedokázaly ochránit“ svoje matky.51 Velkým rozdílem bylo to, ţe dcerám jejich „selhání“ okolí později nevyčítalo, vinny byly jenom matky. Ţeny skrze svoji socializaci do ţenské role mají tendenci podmiňovat ţenství manţelstvím a mateřstvím a na ţeny, které jich nedosáhly, se dívají jako na „neúplné“ 48

Mateřství je prezentováno nejen jako povinnost, ale jako povinnost matky obětovat samu sebe. Jak shrnuje Chodorow, obecně se předpokládá, ţe zájmy matky a dítěte jsou totoţné a hodnocení matky se odvíjí od toho, jak schopna je tuto totoţnost opravdu pociťovat (Chodorow 1999: 77). 49 Pro práci (přeţití) byly při selekci vybírány zejména mladé ţeny kolem patnáctého a třicátého roku, které neměly děti (Ritter, Roth 1993). 50 Taková událost se stala Löwenbachové, která byla nacistou v Osvětimi donucena nasednout do vlaku, který mířil na nucené práce, a své dvě malé děti nechat v táboře, kde ani jedno nepřeţilo. Kdyţ se po válce sousedé Věry dozvěděli, ţe své děti opustila, vyčítali jí to – jak mohla jako matka opustit své děti, ptali se jí (Löwenbachová 2006). 51 Např. Bernheimová-Friedmannová se vinila za to, ţe při selekci nesundala své matce z hlavy šátek, který dělal matku starší, a v jejích očích kvůli němu byla poslána do plynu (Bernheimová-Friedmannová 2002).

27

(Nicholson 1997). To se dělo i v podmínkách, v jakých musely ţidovské ţeny během druhé světové války ţít, zejména v ghettech, které poskytovaly alespoň základní materiální zázemí, byť velmi omezené.52 I v přeplněných vagonech jedoucích do Osvětimi se matky snaţily své děti kojit a sušit jim pleny; snaţily se je konejšit i v plynových komorách. Mateřství podněcovalo k velké starostlivosti i při těchto situacích (Todorov 2000). Ţidovské ţeny v ghettech a koncentračních táborech se nemohly dosyta najíst, vykoupat, obléci, ale nejvíc se obávaly toho, ţe uţ nebudou moci mít děti.53 Po návratu pak skutečně problémy měly, podvýţiva spolu s krajně nedostatečnými hygienickými podmínkami měly za následek to, ţe ţeny po válce dlouho nemohly otěhotnět, případně několikrát potratily a dítě donosily jen s velikým úsilím a péčí.54 Téměř všechny se poměrně brzy po konci války vdaly a snaţily se počít dítě – to pro ně bylo novým obsahem ţivota a symbolem vítězství nad nacisty (Amesberger 2005). 4.6 Vztah žen k vlastním matkám Ţeny se na svoji situaci nedívaly jenom jako budoucí či současné matky, ale i jako dcery. Jak bylo dříve zmíněno, ţeny cítily povinnost zůstat se svými stárnoucími rodiči a mnoho jich kvůli tomu neemigrovalo. Kdyţ jiţ bylo mezi Ţidy známé, kam vedou transporty a proč se dělají selekce, tak nebylo výjimkou, ţe mladé ţeny (hodnocené jako práceschopné) odmítly opustit své staré matky (a prozatím se zachránit) a raději šly na smrt s nimi (Offer, Weitzman 1998). Ztráta matky je pro dceru, stejně jako ztráta dcery pro matku, esenciální ţenskou tragédií (Rich 1986), kterou se tyto ţeny rozhodly eliminovat. Někdy matky explicitně dcerám zakázaly jít s nimi (do transportu či při selekci) a raději ztratily jejich přítomnost svých dcer v touze po tom, aby jejich dcery měly ještě nějakou budoucnost.55 Flax zdůrazňuje obzvláště důvěrný vztah dcer k matkám a jako příčinu vidí vydanost matek manţelům (reprezentujícím vnější svět) a jejich mateřstvím potlačený a nedostatečný seberozvoj. Dívky a ţeny poté mají pocit, ţe musí svoje zájmy podřídit zájmům svých matek, ţe „…dřív neţ se budou moci věnovat samy sobě, měly by pomoci své matce“ (Barša 2002:

52

Merová vzpomíná na svoji tehdy dvaceti šestiletou vdanou sestru, která si v Terezíně velmi přála mít dítě. Ta touha se stala smyslem jejího ţivota. Jakoby měla pocit, ţe její existence na tomto světě nebude úplná, pokud neporodí dítě. Měla za to, ţe pokud se tak stane, všechna omezení a nedostatek jiţ budou snášeny mnohem lépe (Merová 2009). 53 V Terezíně bylo jediným snem Ehrmann, aby ona a její přítel přeţili a měli hodně dětí – aby mohli vytvořit nový ţivot (Ehrmann, 2004). 54 Např. Reichová (2006). 55 Reichová (2006).

28

132). Tato pomoc můţe být zapříčiněná i skrytým citovým vydíráním. V ghettech a koncentračních táborech, v extrémní situaci, byly tato pomoc a sebeobětování specifické.56 Ne vţdy ţeny upřednostňovaly mateřské vazby. Dwork a van Pelt zmiňují případ ţeny, která při selekci v Osvětimi odmítla opustit čtyřletou dceru svých sousedů a vydala se na smrt s ní. V řadě zdravých a práceschopných zanechala svoji vlastní patnáctiletou dceru, která ji poté jiţ nikdy neviděla (Dwork, van Pelt 2006). Osvětlení tohoto rozhodnutí nabízí Gilligan a její morálka péče, která je zaloţená na empatickém zhodnocení konkrétní situace konkrétních osob. Ţeny tedy uvaţují z hlediska toho, jak budou lidé, jichţ se rozhodnutí týká, ovlivněni (Gjuričová 1999). Rozhodující se ţena situaci zřejmě vyhodnotila tak, ţe její dcera se jiţ dokáţe o sebe postarat sama a obejde se bez její pomoci, kdeţto čtyřleté dítě by to nedokázalo. Sníţila tak šance na přeţití své vlastní dcery, ale mnohem více (ve svých očích) zvýšila šance na přeţití onoho dítěte. Pro feministických autorkek (např. Flax) není rodina pouze místem, kde dochází k reprodukci generových obrazů a sídlem ţenské práce, ale je také integrální součástí ţenské identity, která je tradičně nahlíţena v termínech role matky (Farganis 1996). 5. Chování nacistů k židovským ženám Ţidé nemohli/nechtěli uvěřit, ţe Němci, tak vyspělý a civilizovaný národ, by mohl mít v úmyslu je zabít. Represivní zákony, které byly proti Ţidům postupně implementovány, nebyly prezentovány jako jejich přímá persekuce, ale jako „náprava“ stavu, který nevyhovoval platnému právu. Ještě ve třicátých letech mnozí Ţidé povaţovali jednotlivá nařízení, jako zvláštní identifikační karty či nutně ţidovsky znějící jméno, za izolované jevy. Postupné změny vyvolávali v Ţidech pocity, ţe změny zvládnou překonat, např. ţe nosit Davidovu hvězdu není ţádné utrpení a kdyţ proces vygradoval, bylo jiţ pozdě na emigraci a záchranu. Zpočátku měli lidé pocit, ţe se skutečné a explicitní perzekuce týkají převáţně ţidovských muţů, ţe ţeny jsou pronásledovány pouze sekundárně po bocích svých manţelů. Ţeny si dlouho myslely, ţe je jejich pohlaví ochrání před nejhorším. I nacisté se k ţidovským ţenám chovali o něco lépe, neţ k ţidovským muţům, nicméně s rozšířením plánu „konečného řešení“ byly ţeny mnohem více ohroţeny (Ritter, Roth, 1993). Starší ţeny byly pro nacisty nepouţitelné, proto byly přímo odsouzeny na smrt, ať uţ zastřelením, v plynové komoře či pomalým vyhladověním nebo podlehnutím nemocím. Jinak to bylo s mladými ţenami. Ty 56

Např. Roubíčková se velmi snaţila, aby byla zařazena do transportu se svou matkou, aby jí pomáhala a to přes to, ţe s tím její matka nesouhlasila (Roubíčková 2009).

29

mohly být vyuţity jako pracovní síly, ovšem byly rizikem, neboť měly schopnost reprodukce. Ritter a Roth argumentují, ţe jakýkoli Hitlerův plán na likvidaci ţidovského národa musel být zacílen speciálně na ţeny, protoţe právě ony mohly zajistit kontinuitu národa. Navzdory neúplným datům týkajících se počtu obětí holocaustu, tak ze známých údajů vyplývá, ţe šance na přeţití holocaustu byly u ţen menší, neţ tomu bylo u muţů. Celkové ztráty na ţivotech byly u ţen zřetelně vyšší. Kromě toho, ţe více přeţivších bylo muţského pohlaví, věkový průměr muţů byl také vyšší, bylo moţné mezi nimi najít i staré muţe (Ritter, Roth 1993), zatímco starší ţeny byly většinou jiţ po příchodu posílány do plynových komor. Ještě počátkem 40. let 20. století se i mnozí Ţidé domnívali, ţe Němci, jako kultivovaný národ, budou respektovat tradiční normy a jejich vraţdění se alespoň ţenám a dětem vyhne. Ţidovské ţeny se necítily tolik ohroţené, protoţe nemohly být snadno rozpoznatelné (na rozdíl od ţidovských muţů a jejich vlasů a vousů). Některé státy tak jednaly, např. jiţní Francii okupovali Italové (ne Němci) a do roku 1942 tam platila norma ministerstva zahraničí, ţe „internace má probíhat ohleduplně vůči starým osobám, dětem, ţenám a nemocným“ (Bock 2007: 293). I nošení Davidovy hvězdy bylo zpočátku povaţováno za nařízení platné pouze pro ţidovské muţe. Goebbles proto v rozhlasové relaci upozornil na to, ţe ačkoli se ţeny tváří jako křehké a soucit vzbuzující bytosti, jsou součástí „celosvětového spiknutí“. Himmler57 zase zdůrazňoval, ţe fyzická likvidace ţen a dětí je nutná, neboť nemůţe dopustit, aby příští ţidovské generace usilovaly o odplatu. S odvoláním na rasový boj tak prezentoval ţidovské ţeny a děti jako symbol všech Ţidů (Bock 2007). Nedá se ovšem říci, ţe by ţeny ke smrti přímo determinovalo jejich pohlaví. Stejný vliv měla i jejich fyzická síla, zdraví a věk. Ve větší míře neţ muţi umíraly v plynových komorách, protoţe ti byli spíše vybráni na různé práce, a nebyli tudíţ zabiti ihned (Bos 2003). Aţ do srpna 1941 tvořili většinu ţidovských obětí dospělí muţi, ţidovská elita či odbojáři, poté se začal zvyšovat podíl zavraţděných ţen a dětí. Pro příslušníky SS nebylo zabíjení bezbranných ţen a dětí snadným úkolem. Zabíjení muţů brali jako součást válečného taţení, kdeţto se zabíjením ţen se pojily zábrany. Himmler a jeho spolupracovníci se proto rozhodli tuto práci ulehčit jistou anonymizací vraţd – přesunuly se do plynových komor a probíhaly masově, ve velkém měřítku (Bock 2007). I kdyţ nacisté mohli svoje oběti vnímat jako Ţidy, bez ohledu na pohlaví a odvést je do plynových komor a zabít, cesta k nim se u muţů a ţen lišila. Dle svědectví vězňů, kteří se

57

Heinrich Himmler byl Říšský vůdce SS, šéf Gestapa, velitel zbraní SS, říšský ministr vnitra a organizátor holocaustu. SS je zkratka označení elitních bojových jednotek nacistického Německa, pocházející z „SchutzStaffel“ (Goldhagen 1997).

30

starali o chod plynových komor (červené komando), šli muţi do plynu hned, zatímco ţeny s dětmi přišly na řadu aţ nakonec – musely tudíţ nahé čekat, aţ se v komoře uvolní místo. Tak čekaly více neţ hodinu, bez ohledu na počasí. Mnohé tušily, ţe je čeká smrt, ale členové červeného komanda měli za úkol je uklidňovat a do poslední chvíle je přesvědčovat, ţe se jedná o hygienické opatření (Lanzmann 2011). Jako nacistický soukromý způsob „vyrovnání se“ s činy, které páchali, uţívali většinou alkoholu – pili ve dne, v noci, před zabíjením, během něj i po něm. V menší míře jim k tomuto účelu slouţil sex (Bock 2007). V táborech byly i německé prostitutky, které byly k pohlavnímu styku s Němci většinou vyuţívány (rasové zákony oficiálně zakazovaly pohlavní styk Němců se Ţidovkami) – dělo se tak většinou během dne, kdy nad vězeňkyněmi poté nebyl dohled a ony mohly odpočívat, či simulovat práci. Docházelo ovšem i ke znásilňování ţidovských vězeňkyň. Díky sexuálnímu uspokojení se agrese a brutalita dozorců dočasně sníţila (Pawełczyńska 1979). V ghettech i koncentračních táborech nebyli pouze dozorci, ale i dozorkyně. Většina vězenkyň se ovšem shodla na tom, ţe lepšího chování se od nich nedočkaly, mnohé dokonce měly za to, ţe dozorkyně své muţské kolegy napodobovaly v násilnostech a někdy je v jejich brutalitě i předcházely (Bock 2007). Všechny ţeny vnímaly své zatčení, umístění do ghetta, deportaci a příchod do koncentračního tábora jako velmi zásadní průlom do svých předchozích zkušeností. Jiţ předtím byly zbaveny pocitu jistoty, důsledkem persekucí, ten se postupně ztrácel s kaţdým dalším přesunem. Ghetta a zejména koncentrační tábory vytvářely předpoklady pro násilné činy a ţeny měly problém se s nimi vyrovnat. Dostaly se do situace totální nejistoty, po hromadném odbavování, ztrátě veškerého majetku, potlačení veškeré individuality, zastrašování, se musely přizpůsobit novým podmínkám. Klíčové pro ně bylo naleznout sílu pro akceptaci dané situace a kontrolovat svá těla a emoce. Ţeny, které se z hladu zuřivě praly o svůj denní příděl potravy nebo které dostávaly záchvaty hysterie, byly velice ohroţené na ţivotě. Onu sílu mohly ţeny nalézt teoreticky samy v sobě, nicméně v rámci tak tvrdých podmínek to bylo téměř nemoţné a musela jim být poskytnuta jejich spoluvězeňkyněmi, táborovými sestrami, pseudorodinou. Původ násilí spočívá v rozdílném podílu moci a jako pojem v sobě zahrnuje mnoho jevů a činů. Všeobecně je násilí „ …zkrat, krátké spojení, destruktivní mechanismus v lidském nitru, který mrzačí oběť a nakonec i pachatele“ (Opočenská 1999: 117). Násilí páchané na ţenách obecně vymezuje Deklarace OSN z roku 1993. Násilí na ţenách je v ní chápáno jako „jakýkoli akt násilí zaloţeného na pohlaví, které vede nebo můţe vést k fyzické, sexuální nebo 31

psychologické újmě či utrpení ţen, včetně hrozeb takovými činy, zastrašování nebo svévolné omezení svobody, ať uţ ve veřejném nebo soukromém ţivotě“ (Sopková 2005: 19). Jiţ bylo zmíněno, ţe holocaust se týkal ţen, ale i muţů, pohlaví tedy ţeny nedeterminovalo k jejich utrpení, ale ovlivňovalo jeho průběh a určité aspekty. Z feministické perspektivy je násilí na ţenách reflexí nerovných vztahů ve společnosti a zároveň tyto nerovné vztahy podporuje. Je mechanismem, kterým jsou muţi jako skupina i jako jednotlivci schopni kontrolovat ţeny a podporovat svoji převahu (Maynard, Winn 1997). V kontextu koncentračních táborů se projevila hierarchie zejména mezi představiteli persekučního aparátu a vězněnými. Násilí se netýkalo pouze obětí-ţen, ale i obětí-muţů, ti byli také biti, poniţováni a zneuţíváni. Na ţeny byla často aplikována větší brutalita (Dwork, van Pelt 2006) a jejich bití mělo pro dozorce sexuální podtext (Pawełczyńska 1979). Dworkin povaţuje násilí za typicky muţský způsob, kterým si podrobují ţeny. Navrhuje proto revoluční „odmítnutí být obětí“, které je spjaté s nenásilnou cestou, kdy není uznáno submisivní chování, jeţ je od oběti očekáváno (Dworkin dle Talbot 2005). Je pravda, ţe násilí na ţenách se v ghettech a koncentračních táborech ve větší míře dopouštěli muţi, nicméně bylo to dáno spíše tím, ţe ţeny se tak často nevyskytovaly v pozicích, kdy ho mohly pouţít. Ze zkušeností dívek a ţen, které přeţily, nevyplývá, ţe by ţeny byly méně násilné neţ muţi. Jednání lidí určovaly mocenské vztahy a jejich hierarchie, takţe se násilí na ţenách podílely i jiné ţeny - dozorkyně a kápa. Takové ţeny se na násilí podílely stejně (někdy i s větší brutalitou) jako muţi. Ţidovské ţeny byly brutalitou ţen v postavení dozorkyní a kápů překvapené – neodpovídala totiţ předpokládanému sociálnímu chování ţen.58 Násilí na ţidovských ţenách bylo tedy reflexí nerovných vztahů ve společnosti a tuto nerovnost podporovalo, ale primárně šlo o vztahy Árijci – Ţidé, gender hrál roli sekundární. Muţi, ale i jiné ţeny násilí pouţívali k tomu, aby vězněné ţeny byli schopni kontrolovat a udrţovat si nad nimi svoji převahu. Ţeny, které násilí musely snášet, ho však jinak, genderově specificky, vnímaly.

58

Např. Pošová (2003).

32

5.1 Sexuální a sexualizované násilí Pro ţeny v ghettech a táborech bylo velmi specifické sexuální násilí, jeţ obecně zahrnuje jakékoliv sexuální činy a chování, které je pro druhou osobu poniţující a děje se bez jejího souhlasu (Opočenská 1999). Sexuální moc je součástí muţské dominance a je v podobě sexuálního aktu obecně spjatá s braním, uspokojováním sebe sama, dáním průchodu její přirozenosti (Dworkin 1981). Sexuální násilí obsahuje sexuální komponentu, ale nemusí být přímo motivováno sexuálně. Není agresivním projevem sexuality, ale sexuálním projevem agresivity. Amesberger upřednostňuje označení „sexualizované násilí,“ neboť „jde nejen o přímé tělesné násilí na ţenách (a muţích) vztahující se k jejich sexualitě, nýbrţ i o další „překračování mezí“, tj. o zraňování studu, verbální poniţování, psychické nucení k sexuálnímu jednání atd.“ (Amesberger 2005: 30). Sexualizované násilí zahrnuje dva základní druhy: násilí fyzické a násilí psychické. Pojem osahuje přímou/osobní dimenzi (např. uráţlivé pohledy, znásilnění) i nepřímou/strukturální (jako absence intimní sféry, oblečení, přiměřených hygienických podmínek) – vţdy je narušována či negována intimita a integrita obětí. Ţenské sexuální sebeurčení bylo v extrémních případech negováno nucenou prostitucí, lékařskými pokusy, sterilizacemi a potraty (Amesberger 2005). Sexualizované násilí můţe být antifeminní (namířené proti ţenské identitě a integritě), antisemitské a rasistické (zaměřující se na ţeny jako reprezentantky pronásledované skupiny), eugenické (spočívá v zásahu do sexuality a reproduktivních schopností) a heterosexistické (postihování

lesbicky

orientovaných

ţen)

(Amesberger

2005).

Všechny

formy

sexualizovaného násilí se v koncentračních táborech vyskytovaly a byly spolu úzce propojeny. Cílem sexualizovaného násilí bylo ţeny degradovat, redukovat na pouhá fyzická těla, ohrozit jejich psychickou a fyzickou existenci a zároveň demonstrovat moc. Sexualizované násilí vůči ţidovským ţenám sledovalo specifický cíl, a to demonstraci nacistické moci a dominance

nad

rasově

méněcennými

ţenami

vycházející

z jejich

rasistického

a

antisemitského světového názoru (Amesberger 2005). Pawełczyńska na základě studia podmínek v Osvětimi uvedla, ţe rozdíly mezi pohlavími zaloţené na sociálních a biologických rolích, dělbě práce, zvyklostí a jisté úctě, byly v koncentračních táborech zcela eliminovány, přesto se jejich pozůstatky objevovaly. A to výhradně jako zvláštní moţnosti, jak vězně trápit a poniţovat (Pawełczyńska 1979).

33

5.1.1 Sexualizace židovských žen Navzdory tomu, ţe Ţidé byli vnímáni jako hrozba, byly ţidovské ţeny sexualizovány. Jak zmiňuje Sartre: „ve spojení „krásná Ţidovka“ existuje zvláštní sexuální význam… Tato fráze s sebou nese znásilnění a vyvraţďování… V literatuře mají Ţidovky svoji jasně definovanou roli. Jsou často znásilněny a bity, pokud se jim podaří uniknout zneuctění, je to formou spravedlivé smrti“ (Sartre dle Dworkin 1981: 143). Ţidovky byly tedy určitým sexuálním symbolem.59 Ony krásné Ţidovky byly v románech taţeny divokými kozáky ulicemi hořícího města. Nespoutaná smyslnost, která je ţidovským ţenám přisuzována pramení dle Brownmiller s historickými zkušenostmi znásilnění ţidovských ţen a jejich promítnutí

do

fantazií

muţů

(Brownmiller

1975).

Nacistická

realita

vytvořila

v koncentračních táborech formu poníţení ţidovských ţen, která byla dříve těţko představitelná a sexualizace ţidovských ţen dostala nový rozměr – s oholenými hlavami, podvyţivené, špinavé od vlastních výkalů – se stala sexuální tajemstvím své doby. Takových ţen byly miliony a tyto miliony nahých ţen byly absolutně podřízené svým věznitelům, kteří měli moc dělat si s nimi, co se jim zlíbilo60 (Dworkin 1981). Poníţení, sexuální zneuţívání a sadismus zaţívali i muţi, zásadní rozdíl oproti ţidovským ţenám spočívá v rezonující sexuální paměti. „Její vyobrazení – schovávající se, prchající, zajaté, mrtvé – evokuje sadistický sexuální triumf“ (Dworkin 1981: 146). Hitlerova původní antisemitská výzva nebyla ekonomického charakteru (tedy ţe Ţidé vlastní veškerý kapitál), ale sexuálního – sexualita Ţidů vyţadovala německou reakci. Proto vykreslil ţidovské muţe jako násilníky, zatímco ţeny jako divoké, promiskuitní prostitutky. Obě pohlaví charakterizovala dle Hitlera bestiální sexualita, proto museli ţidovští muţi i ţeny být uvězněni. Sexuální zvířata musela být zkrocena.61 Sexuální povaha metafyzické oběti podněcuje sílu. Protoţe je taková oběť pasivní a submisivní, k uţití síly k jejímu podřízení vlastně nedochází (Dworkin 1981).

59

Pro ostatní ţeny představovaly často neţádoucí konkurenci. Jak zmiňuje jedna polská ţena, Ţidovky byly vnímány jako bohaté dámy, které manuálně nepracovaly a měly dostatek času na to, aby o sebe pečovaly – proto byly velice krásné a pro polské muţe velmi atraktivní. Jejich odchodu litovali polští muţi, ţeny jiţ méně (Lanzmann 2011). 60

Ne vţdy měli dozorci absolutní svobodu ve volbě způsobů, jak vězeňkyně poníţit. V některých táborech byly norimberské zákony přísně dodrţovány a sexuální styk s „nečistou rasou“ zakázán, proto pokud se vedení tábora dozvědělo, ţe nějaký příslušník SS měl pohlavní styk s vězeňkyní, byli oba dva popraveni (Amesberger 2005). 61

Rasová sexuální ideologie vţdy přisuzuje členům opovrhované skupiny bestiální sexuální chování (Dworkin 1981).

34

5.1.2 Znásilnění: hrozba, realizace, funkce ve válce Gender jako kulturní konstrukt zahrnuje vnímání ţenského těla jako něčeho zranitelného, co lze kdykoli penetrovat a znásilnit (Amesberger 2005). Právě v ghettu a koncentračním táboře byly ţeny z hlediska sexuálního násilí téměř bezbranné. Dle Ringelheim vykořisťování muţů většinou nemělo charakter sexuálního zneuţívání. U některých ţen tomu tak bylo. „Pro nacisty nebyly ţidovské ţeny pouze Ţidy, byly ţidovskými ţenami“62 (Ringelheim 1998: 349). Nacisté měli nad ţenami absolutní moc, jejich bytí a nebytí záleţelo pravě na jejich věznitelích. Znásilnění obecně je násilný čin a zároveň čin sexuální (Scully 1993), pro ţenu je „nesnesitelnou degradací, velkým poníţením, zneuctěním, pošpiněním“ (Říčan, 1999: 92). Ţena je během něj redukována na tělo, které poté spojuje s proţitým násilím. Během války dostává znásilnění nový rozměr, lidé (muţi) dostali povolení zabíjet, znásilňování se stává jeho vedlejším produktem. Dle Brownmiller právě válka poskytuje muţům dokonalé psychologické podmínky pro vyjádření jejich pohrdání ţenami (Brownmiller 1975). Symbolické postoje vojáků i znásilněných ţen jsou kulturními znaky, které se liší v tom, ţe ţeny nesouhlasily se zahrnutím jejich těl do válečného dění, proto nemají ţeny v konstrukci války ţádné oficiální postavení (Amesberger 2005). Nacistickým cílem bylo dobýt území, nikoli pouze zvítězit či někoho přesvědčit, v povaze jejich boje byla uzurpace. Hitler povaţoval masy obecně za femininní, ţidovské masy pro něj byly obzvláště femininní a slabé. Vzhledem k tomu, ţe fašistické hodnoty byly zejména maskulinní, stalo se znásilnění zcela přirozeně formou útlaku. Brownmiller povaţuje znásilnění za nejčistší akt demonstrace muţské převahy nad ţenou a vidí ho jako logický důsledek fašistické ideologie, která sledovala jasný cíl: „totální poníţení a destrukci „podlidí“ a vládu vlastní nadrasy“ (Brownmiller 1975: 44). První dokumentovaná masová znásilnění ţidovských ţen pochází z nepokojů v listopadu 1938, jeţ byly důsledkem tzv. Křišťálové noci.63 S postupem německé armády bylo spojeno drancování majetku i znásilňování – nejprve se fašisté zaměřovali na ţidovské příbytky, kde znásilňovali dívky před očima jejich rodičů. Aţ po nějaké době, po přesné formulaci obsahu „konečného řešení“ se vojáci vrátili, aby Ţidy odvedly, uvěznili a některé i zabili (Brownmiller 1975). Znásilnění tedy probíhalo jako „první fáze“ boje proti Ţidům. 62

Znění v originále: ”to the Nazis, Jewish women were not simply Jews; they were Jewish women“. Křišťálová noc se odehrála v noci z 9. na 10. listopadu 1938 v Německu, k němu připojeném Rakousku a v Sudetech. Jednalo se o protiţidovský pogrom, který symbolizoval a urychlil vyostření nacistické protiţidovské politiky. Nejčastěji se uvádí 91 ţidovských obětí, poté bylo asi 30 000 Ţidů (většinou majetných) odvedeno do koncentračních táborů (Gilbert 2007). 63

35

Masová znásilnění se odehrávala i v ţidovských ghettech, kde si nacisté vybrali skupinu mladých a relativně zdravých dívek, odvedli je na práci, ale poté je přinutili pít alkohol, vysvléci se a tančit pro pobavení nacistů, poté byly znásilněny64 (Brownmiller 1975). Sexuální orgie se konaly také v koncentračních táborech a byly pořádané důstojníky SS. Vybrané vězněné ţeny byly nuceny se takových akcí účastnit. Vybírány byly zejména ţeny neţidovského původu, přesto bylo vedení SS ochotno se přes vlastní zákazy přenést (Amesberger 2005). Znásilnění Ţidovek bylo kompatibilní s nacistickou ideologií a snahou o jejich poníţení a destrukci, proto k němu docházelo navzdory platnosti rasových zákonů. Hedgepeth a Saidel se zabývaly touto problematikou a jejich poznatky hovoří tak, ţe rasové zákony (o rasové čistotě, kdy nesmělo docházet ke smíšení ras, smíšená manţelství byla striktně zakázána) se nevztahovaly na znásilnění ţidovských vězeňkyň. Ve skutečnosti se rasové zákony na znásilnění ţidovských ţen vztahovaly, ale někteří nacisté byli ochotni riskovat přísné tresty (i smrt) a spoléhali na vzájemnou loajalitu vojáků. Ţeny byly znásilňovány beze svědků a v případě, ţe hned poté nebyly zabity, jejich stíţnosti či obvinění nemohly uspět, násilník by svoji vinu popřel. Při stíhání pachatele a posuzování činu bylo vojenské vedení velmi zdrţenlivé a tresty se téměř neobjevovaly. V některých táborech byly zákazy pohlavního styku se Ţidovkami přísně dodrţovány, čehoţ vyuţívaly vystrašené neţidovské vězeňkyně a v obavě před znásilněním dozorcům uvedly, ţe mají ţidovský původ. Označení sebe samých za Ţidovky pro ně znamenalo zařazení aţ na dno táborové hierarchie a vystavovaly se maximálnímu nebezpečí. Další strategií ţen bylo ještě větší sniţování jejich atraktivity, chtěly vypadat starší a ne moc zdravé (Amesberger 2005). I tato strategie negativně ovlivňovala jejich šance na přeţití, protoţe tím zvyšovaly pravděpodobnost výběru při selekcích, proto byla vyuţívána jen velmi zoufalými, případně jiţ několikrát znásilněnými, vězeňkyněmi. Ţeny byly dle Hedgepeth a Saidel v táborech často bity a znásilňovány či musely svolit k sexuálnímu aktu pod nějakou výhrůţkou či to byl akt vynucen okolnostmi - ţeny souhlasily výměnou za jídlo či nějaký základní komfort (Hedgepeth, Saidel 2010). Ţeny potřebovaly chleba, léky, oblečení, lepší práci či být vyřazené ze selekce (z ghett do koncentračních táborů) a výměna za sexuální sluţby pro ně byla akceptovatelná - tudíţ daly souhlas, k tomu, aby pohlavní styk proběhnul. Jednalo se stále o sexuální násilí, nebyla to spíše forma relativně dobrovolné prostituce? Tato situace je příkladem sexuálního

64

Znásilnění ţidovských ţen nacistickými vojáky byla i dokumentována v jejich hlášeních a povaţována za drobné prohřešky, které neměly např. v hlášení z obchůzky velkou důleţitost, nicméně jasně ukazují, ţe nacisté povaţovali znásilnění za běţný způsob pokoření ţidovských ţen (Brownmiller 1975).

36

vykořisťovaní, jak ho definuje Brownmiller: ţeny v táborech byly psychicky donuceny k pohlavnímu styku, po kterém netouţily, protoţe neměly prostředky, aby fyzicky nebo psychicky odolaly nátlaku (Brownmiller 1975). U těchto ţen nemusel být vţdy fyzický nátlak ze strany nacistů, ale byl u nich velký fyzický tlak, který vyvíjela jejich vlastní těla se svými pocity hladu, zimy či nemoci. Porce jídla navíc nebo lepší práce (např. práce v kuchyni místo kopání zákopů), kterou jim jejich věznitelé nabídli výměnou za sexuální styk, byla silnou motivací.65 Ţeny v táborech ţily pod obrovským psychickým tlakem, mj. i hrozbou, ţe nacisté je mohou znásilnit a souhlas jimi mohl být vnímán jako „prevence“ znásilnění a přinesl jim navíc nějaký benefit. V ostatních vězeňkyních vyvolávalo zjištění, ţe některá z nich měla pohlavní styk s některým z jejich trýznitelů, odpor a znechucení a povaţovaly ho za určitou formu kolaborace. Jelikoţ se situace odehrávaly pod podmínkami absolutního násilí, není moţné rozhodnutí nazývat svobodnými. Vţdy byla hlavní otázka přeţití a zvýšení ţivotních šancí, proto se tyto styky dají nazvat „sexem z nutnosti“ (Amesberger 2005). Benefity z těchto styků byly vyvaţovány mírou rizika, které ţeny podstupovaly, zejména pokud udrţovaly s dozorci pravidelné milostné poměry. Mezi nacisty a vězeňkyněmi vznikaly milostné poměry velice často, přesto, ţe byly oficiálně zakázány. Znásilnění byla spíše tolerována, ovšem milostný vztah, při kterém vznikala citová vazba a náklonnost, byl hodnocen přísněji. Rizikovost tohoto vztahu pro nacistu se odvíjela od jeho postavení v hierarchii SS.66 Mnohem větší míru rizika nesla vězněná ţena, které hrozila veřejná potupa či smrt. Nezřídka se stalo, ţe ţenu její nacistický milenec zabil poté, co mu poměr s ní přestal bavit či začal být nebezpečný (Amesberger 2005). Velmi vzácně se stalo i to, ţe se dozorce či nacistický úředník do vězeňkyně zamiloval.67 Některé ţeny a dívky byly přímo vybírány jako objekty znásilnění. Wright Beasley ve své knize uvádí, ţe při selekcích byly vybírány mladé dívky, právě za účelem jejich pozdějšího znásilnění, kterému se mělo říkat „loupání brambor“68 (Wright Beasley 2008). Ve mnou studovaných denících a pamětech ţen se ţádná nezmínila o tom, ţe by byla znásilněna. Dokonce uváděly, ţe se Němci nemohli se Ţidovkami „špinit“.69 Norimberské zákony totiţ učinily pohlavní styk mezi ţidovskými a neţidovskými osobami ilegální. Znásilnění 65

I dříve „nevinné“ mladé ţeny si osvojily tuto cestu k základním věcem. Fénelonová popisuje proměnu své kamarádky: „Klára se změnila takřka přes noc k nepoznání. Ztvrdla v kámen. Udělala by cokoli, jen aby získala kus ţvance navíc“ (Fénelonová 1984: 118-119). 66 Rudolf Höβ měl v Osvětimi ţidovskou milenku, jejíţ existenci bagatelizoval jeho představený slovy „No a co?“ a Höβ nebyl nijak stíhán či potrestán (Amesberger 2005). 67 Pošová uvádí příklad jednoho důstojníka, který se zamiloval do své ţidovské uklízečky (Pošová 2003). 68 V originále „peeling potatoes“. 69 Spitzová (2006).

37

ţidovských ţen a dívek příslušníky SS bylo proto poměrně méně časté, mnohem častější bylo znásilnění niţšími funkcionáři ghetta či tábora (Kremer 1999). O znásilnění hovořily ţeny také v případech osvoboditelů, rudoarmějců, kteří několik dívek, které utekly z koncentračního tábora, dokonce zabili, protoţe dívky před nimi utekly.70 Hedgepeth a Saidel zdůrazňují, ţe ţeny v jejich vzorku nemluvily o znásilnění v první osobě, vţdy říkaly, ţe „znají ţenu, které se to stalo“ a o „té“ jiţ byly schopny mluvit, i o jejích záţitcích. I tyto autorky neidentifikují jako násilníky pouze nacisty, ale právě i osvoboditele a dokonce také ostatní spoluvězně (ve smíšených táborech). Případné těhotenství bylo obrovským problémem. Těhotné ţeny šly buď rovnou do plynu, nebo byly nuceny podstoupit potrat. Ten kolikrát znamenal také smrt, kvůli špatné úrovni hygieny (Hedgepeth a Saidel 2010). Někteří dozorci byli mezi vězeňkyněmi obávaní nejen kvůli moţnému fyzickému násilí (toho se dopouštěli všichni), ale i sadistickým sexuálním sklonům, protoţe před výkonem trestu ţeny nutili, aby se svlékly a jejich bití jim přinášelo „očividné sexuální uspokojení“71 (Goldhagen 1997). Díky norimberským zákonům bylo totiţ pro Němce oficiálně zakázáno mít pohlavní styk se ţidovskou ţenou, „znečistit rasu“, proto se v koncentračních táborech jejich touha po pokoření ţen formou jejich znásilnění transformovala do sadistických násilných projevů, jako bylo bití nahých ţen bičíkem apod. 5.1.3 Sexuální vykořisťování: nevěstince pro důstojníky SS, německé vojsko, i vězně Zvláštní situace nastala, kdyţ se rasově „čistí“ Němci dostali do blízkého kontaktu s rasově „nečistými“ Ţidovkami, k čemuţ docházelo v uzavřených ghettech i koncentračních táborech. Němci se snaţili regulovat sexuální chování vojáků a to zejména těch, kteří působili v blízkosti rasově „nečistých“ ţen. Jelikoţ nacistická ideologie tvrdě odsuzovala homosexualitu, musela se učinit opatření proti jejímu růstu. Vrchní velení vojenských sil se proto staralo o sexuální zaopatření armády. Oficiálně byl zrušen zákaz nevěstinců, i kdyţ prostitutky mohly, a některé také byly, postihnuty koncentračním táborem. Prostituce byla dobrovolná i vynucená. Nucená prostituce představovala extrémní případ organizovaného sexualizovaného antifeminního násilí, které se týkalo všech ţen, včetně Ţidovek. Němečtí vojáci mohli mít dle Himmlera v nevěstincích pohlavní styk i s ne-árijkami, protoţe jeho cílem nebylo plození dětí (a tedy hanobení rasy) (Amesberger 2005). Bock popisuje, jaký 70

Löwenbachová (2006). Ringelheim uvádí příklad sexuálního násilí, ke kterému v táborech docházelo a týkalo se pouze ţen. Mezi nahými ţenami jdoucími směrem k plynovým komorám byla jedna bývalá tanečnice. Důstojník SS se to o ní dozvěděl a nařídil jí, aby mu zatancovala (Ringelheim 2003). 71

38

systém nevěstinců byl provozován přímo v Osvětimi. Jednalo se o aplikace „primitivního systému úkolové práce“ s názvem FFF – Freiheit (svoboda v rámci tábora), Fressen (jídlo) a Frauen (ţeny). Cílem byla motivace vězňů k co nejvyšším výkonům. Výkonní vězni tak mohli jednou či dvakrát týdně nevěstinec navštívit. Nevěstince vyuţívali ovšem i dozorci. Ţeny, které v něm pracovaly, byly buď přímo z Osvětimi, nebo Ravensbrücku (Bock 2007). Příchod ţen do muţského tábora vyvolal velký rozruch, vězňové vybíhali ze svých bloků a měli zájem spatřit ţeny, protoţe mnozí je jiţ několik let neviděli (Zámečník, 2003). Pro ţeny se jednalo v podstatě o organizované znásilnění – pozbyly veškerou kontrolu nad svými těly. Ţeny relativně zdravé, mladé a ohodnocené jako hezké byly k tomuto účelu vybrány a poté zneuţívány. Návštěva nevěstince byla poniţující i pro muţe – museli poţádat staršího bloku, který jim vydal ţádanku, a po povolení návštěvy se čekalo na večerní apel a s doprovodem vězeň mohl vstoupit do nevěstince. Tam se musel podrobit profylaxi a ve frontě čekat na akt, který byl omezený na několik minut a kontrolovaný příslušníkem SS. Před nevěstincem stávala skupina vězňů, která jeho návštěvníky vyprovázela hvízdáním a posměšnými výkřiky, coţ odrazovalo potenciální zájemce (Zámečník 2003). Mezi nacisty i vězni existovala představa „dobrovolného přihlášení“ prostitutek. Některé pracovnice táborových nevěstinců byly vybrány z bývalých prostitutek – automaticky se o nich předpokládalo, ţe budou chtít vykonávat tuto činnost i v koncentračním táboře. Po jejich návratu a vyprávění zájem mezi bývalými prostitutkami o tuto práci klesl, takţe se vybíralo mezi všemi ţenami. Velitelé táborů se je snaţili motivovat iluzí propuštění, či lepší stravy, lepšího zacházení a bezpečí. Některé ţeny se přihlásily dobrovolně a ostatní vězni a vězeňkyně na ně pohlíţeli se závistí a pohoršením (jako na všechny privilegované). Dobrovolně se přihlásila i řada mladých dívek, které v táborech ještě neměly vytvořeny vazby, které by jim těţké podmínky ulehčily - nebyly ještě součástí ţádné pseudorodiny – proto prostituci viděly jako v podstatě jedinou moţnost zlepšení svých ţivotních podmínek. Velké mnoţství prostitutek bylo ovšem vybráno během „lékařských prohlídek“ či běţného pracovního náboru, kdy byly vybírány na práci, o které předpokládaly, ţe bude sice na jiném místě, ale bude manuální. Zvláštní kategorii tvořily prostitutky, jeţ se dostaly do nevěstinců kvůli

své

(domnělé)

lesbické

orientaci,

coţ

bylo

projevem

sexualizovaného

heterosexistického násilí. Takové ţeny byly podrobovány „pokusům o přepólování“, znásilněním a právě nucenou sexuální práci, která je měla „naučit“ mít pohlavní styk s muţi. Zařazení dívek určených k sexuální práci bylo určeno ohodnocením jejich fyzické krásy: ty hodnocené jako nejkrásnější byly poslány do nevěstinců pro SS, ty klasifikované jako méně hezké směřovaly do nevěstinců pro vojsko a zbylé do nevěstinců pro vězně. Nejhorší 39

podmínky měly prostitutky v nevěstinci pro důstojníky SS – tam, na svých zcela podřízených obětech, mohli v soukromí realizovat všechny své (často sadistické) fantazie (Amesberger 2005). Prostitutky dostaly za svoji práci odměnu,72 coţ mohly povaţovat za vítané přilepšení, některé měly i stálé klienty, kteří jim nosili drobné dárky. Avšak poníţení, kterému prostitutky musely čelit a to navíc pod dozorem dalších osob, bylo pro mnohé nesnesitelným73. Ţidovské prostitutky pracovaly i v nevěstincích pro nacistické vojáky a byly pod neustálou hrozbou smrti. Němečtí vojáci přicházeli kaţdý den ve stejnou dobu a po vykonaném aktu ohodnotili výkon dané dívky. Tři negativní hodnocení znamenala pro dívku smrt (Brownmiller 1975). Ţeny byly nuceny k manuální práci, jejíţ nedostatečné plnění bylo trestáno (bitím, smrtí), stejně tomu tak bylo i s vynucenou sexuální prací. Ty, které se z nevěstinců vrátily, byly většinou ve velmi špatném stavu, zdravotním – těhotné (a nucené jít na interrupci) či nakaţené pohlavní chorobou - i psychickém. Těla nakaţených ţen byla vyuţita k další aplikací sexualizované násilí – lékařským pokusům majícím za cíl nalézt lék na eliminaci choroby (Amesberger 2005). Jelikoţ sexuální práce je obecně stigmatizovaná, pokud přeţily takové ţeny do konce války, většinou se o své práci nezmiňovaly. Brownmiller popisuje případ Ţidovky, které nacisté pro větší její pokoření nechali vytetovat na ruku nápis „Děvka Hitlerových jednotek“, který ji „usvědčoval“ z její sexuální práce (Brownmiller 1975). V kaţdé instituci, ve které je muţům dána moc nad ţenami pomocí zbraní, existuje moţnost, ţe budou ţeny znásilněny. Za války je znásilnění pouţito proti ţenám ne proto, ţe jsou nepřáteli, ale pro to, ţe jsou ţenami a kvůli tomu jsou nepřáteli. Armáda sloţená z muţů nevyhnutelně byla opojena pocitem nadvlády (Brownmiller 1975), který mohli vojáci prostřednictvím znásilnění demonstrovat i utvrdit. Znásilnění v koncentračních táborech nebo vynucené poskytování sexuálních sluţeb v nevěstincích patřily k nejhorším případům zneuţívání ţidovských ţen. Relativní přijetí toho údělu mohlo být nahlíţeno jako zvýšení šance na přeţití (Brownmiller 1975).

72

V Dachau to bylo RM 0,45 z RM 2, které vězni zaplatili (Zámečník 2003). Pocity vězněných ţen shrnuje Šternová, vězněná v Osvětimi, které přeţití Mengeleho druhé selekce přišla horší neţ smrt, protoţe se dozvěděla, ţe má být zřízen nevěstinec s vybranými (ještě relativní zdravými) vězeňkyněmi, které by měly uspokojovat německé důstojníky, hlavně příslušníky jednotek SS. Eva byla vybrána do skupiny zdravých dívek a obávala se této moţnosti, proto byla pevně rozhodnutá spáchat sebevraţdu pověšením na dráty, které byly kolem tábora a byly nabité elektřinou. Od blokové vedoucí se však dozvěděla, ţe z plánu na nevěstinec sešlo a skupina pojede na práci, proto se Eva rozhodla nezabít (Cílek 2007) 73

40

5.1.4 Zásahy do reprodukčních schopností V případech otěhotnění byla v mnoha ghettech povinná interrupce, novorozenci byli ve většině případů ihned usmrceni. V ghettech se interrupcemi zabývalo vedení ţidovské obce (Judenrat). Kdyţ budoucí matka interrupci odmítla, hrozily sankce její rodině: omezení přídělů jídla, topiva, přesunutí na horší pracovní pozici či omezení lékařské péče. Poté těhotné ţeně bylo dáno ultimátum – interrupce či ohlášení případu tamní (nacistické) policii (Ringelheim 2003). V takových případech s interrupcemi souhlasili i rabíni (Brownmiller 1975). V ghettech nacisté po ţenách vyţadovali písemné potvrzení souhlasu s „euthanasií“ jejich dětí. Nechali tak čin ospravedlnit samotnými postiţenými. Ţeny ve vysokém stupni těhotenství se mohly rozhodnout, zda podstoupí potrat, nebo odevzdají dítě hned po narození nacistům74 (Amesberger 2005). V koncentračních táborech uţ ani tuto „moţnost volby“ neměly, potraty se prováděly automaticky, nezávisle na stupni těhotenství.75 Těhotenství a mateřství se stalo i centrální záleţitostí jakéhosi fiktivního hnutí odporu ţen v táborech, právě proti nacistickému zákazu těhotenství ţidovských ţen. V rámci svých podporujících vazeb, pseudorodin, ţeny vědomě riskovaly své ţivoty a šetřily větší porce jídla pro těhotné „sestry,“ kterým se podařilo při nacistických prohlídkách svoje těhotenství utajit a nemusely podstoupit pro ně smrtelně nebezpečný potrat. Ţeny seznámené s podmínkami táborů své těhotenství vědomě či nevědomě spojovaly se sebevraţednými úmysly.76 „Sestry“ přesto pomáhaly s utajovanými porody a zabíjely čerstvě narozené děti, protoţe jejich pláč a existence by ohrozily ţivoty jejich matek. Takové děti byly většinou topeny v kbelíku vody, otráveny, uškrceny, udušeny polštářem nebo jim byla podána vzduchová či benzínová infuze. Novorozené děti byly brány jako jiţ odsouzené k smrti, proto je ţeny zabíjely v rámci solidarity s jejich matkami, které pak měly alespoň nějakou šanci na přeţití. Velmi zřídka, v rámci pokusů o kontinuitu ţidovského národa, se jim podařilo novorozeně tajnými cestami dopravit z tábora (Kremer 1999). Nacistický antisemitismus se obhajoval touhou po rasové čistotě a právě proto byly ţeny jako moţné pokračovatelky „biologicky méněcenného“ ţidovského národa specificky nebezpečné. Cílem bylo odstranit všechny Ţidy, proto byly zabíjeny i děti, které byly biologickou zárukou budoucnosti ţidovského národa. Jiţ v červenci 1933 zavedli Němci 74

Mladá Češka, která se rozhodla v Terezíně pro porod, si poté svoji volbu vyčítala, protoţe si k dítěti vytvořila vztah a poté byla svědkem jeho smrti (Amesberger 2005). 75 Jedna ţena popisovala tuto událost: „vzala jsem do svých rukou teplé tělíčko, políbila jsem ho na jemnou tvářičku, pohladila ho po vlasech, a pak ho zabalila a pohřbila pod těly, která čekala před krematoriem na spálení“ (Ritter, Roth 1993: 115). 76 Češka Klára v Terezíně otěhotněla úmyslně, ačkoli věděla, ţe těhotné a ţeny s malými dětmi budou v koncentračním táboře (kam byla zanedlouho na vlastní ţádost deportována) poslány do plynových komor (Amesberger 2005).

41

sterilizační zákon – právě sterilizace77 byla nejdůleţitějším nástrojem jejich eugenických („rasově hygienických“) snah (Bock 2007: 272). Významným byl v této oblasti také zákon na „ochranu krve“ (1935), který zakazoval mezi Ţidy a Němci manţelství78 a mimomanţelské vztahy, aby nedošlo ke zrodu jedinců, kteří by „hanobili rasu“. Zastavení sterilizací bylo ohlášeno v roce 1942 a místo nich přišlo na řadu přímé vyvraţďování Ţidů (Bock 2007). Nacistické zákroky proti Ţidům byly určovány jejich rasismem, týkaly se ţen i muţů. Němci věřili, ţe jejich rasová identita byla ohroţena smrtelným nebezpečím ze strany Ţidů a rozdělovali svět pouze na árijský a ţidovský. Nebyli bohatí či chudí Ţidé, němečtí nebo polští, existovala pouze ţidovská hrozba.79 Bock v této souvislosti zdůrazňuje specifickou spojitost mezi rasismem a sexismem. Klíčem byly nacistická identifikace lidí jako rasově čistých či nikoli a následné ovlivňování reprodukce populace. Sexistickým rasismem nazývá situaci, kdy byla omezována a znemoţněna reprodukce lidí (Ţidů), nejen na základě jejich genů a rasy, ale na základě jejich odchylky od sociálních a etnických standardů pro nadřazené ţeny. Zároveň byl podle autorky nacisty praktikován rasistický sexismus, kdy byla velmi podporována reprodukce ţen, které byly díky svojí etnicitě a sociálnímu postavení prohlášeny za nadřazené. Těmto ţenám – z „čisté rasy“ – byla interrupce zákonem zakázána a to i v případech, kdy byl ohroţen jejich ţivot (Bock 2003). Cílem nacistického úsilí bylo biologicky zničit všechny ţidy, a na ţeny bylo v této souvislosti nahlíţeno jako na nebezpečné „schránky“, ze kterých jsou rozeni další a další nepřátelé. Pro Hitlera představovala těhotná ţena mnohem větší nebezpečí neţ jakýkoli bojující muţ. Jeho krédo znělo: „kaţdé dítě, které ţena porodí je bitvou, bitvou vedenou za existenci jejího lidu“ (Kremer 1999: 2). Ţidovské ţeny proto představovaly pro Říši a árijskou rasu větší nebezpečí neţ muţi a proto je jejich těhotenství či mateřství rovnou předurčovala k okamţité smrti.

77

Zákony o sterilizacích nebyly nové, jiţ dávno se objevily v USA, a v Evropě byly ve 30. letech zavedeny také ve Švédsku, Norsku, Finsku, Estonsku, Dánsku a na Islandu, nicméně nikde nebyly aplikovány s takovou precizností, jako v Říši. Tam se eugenickým sterilizacím říkalo „Hitlerschnitt“, Hitlerův řez (Bock 2007). 78 Posouzení, zda je manţelství pro národní společenství ţádoucí nebo ne bylo na oddávajících úřednících (Bock, 2007). 79 Striktní dualita rasistických ideologií má původ v tom, ţe nositelé vysoce ceněné (v tomto případě německé) identity získají pocit ohroţení, a představy ohroţené entity mohou být formovány nejasnými plány, jeţ jsou vystaveny právě na pevné dualitě. Stejně jako u duality rasistických ideologií je tomu tak i u duality ideologií sexistických (Bordo 1995).

42

5.2 Fyzické násilí Za fyzické násilí je obecně povaţováno vynaloţení fyzické síly za účelem zranění nebo týrání (Opočenská 1999). Manifestní fyzické násilí jednorázově nebo opakovaně zraňuje a působí bolest. Fyzické násilí v latentní podobě představuje trvalou moţnost nějaké osoby zraňovat jinou osobu a působit jí bolest (Amesberger 2005). Rány a bití musely vězněné ţeny snášet od dozorců, dozorkyň, ale také jiných vězeňkyň, zejména těch, kterým bylo přiřknuto velení (kápa).80 Násilí bylo přímo zakotveno ve struktuře práce, kterou měly vězeňkyně vykonávat. Ţenám byla nařízena práce často zbytečná (jako nošení věcí z místa na místo a pak zase zpět) a také velmi těţká.81 Nesplnění náročných kritérií bylo vţdy důvodem k přísným tělesným trestům. Snaha splnit plán vedla k obrovské brutalitě ze strany dozorců, kteří tak ţeny chtěli „motivovat“. Kaţdá ţena se snaţila plnit příkazy co nejlépe, aby byla stále v kategorii „práceschopných“, protoţe alternativou (kterou ţeny tušily) byla smrt. Výsledkem této velmi těţké práce bylo velké mnoţství úmrtí a ty, které přeţily, měly trvalé následky. Pokud to bylo jen trochu moţné, snaţily se příslušnice pseudorodiny chránit slabší členky, které nemohly těţkou práci zvládnout.82 To, jakou práci ţeny vykonávaly, bylo tedy velmi důleţité pro jejich přeţití. Táborová hierarchie fungovala tak, ţe se míra utrpení a náročnost práce na různých pozicích lišily. Spolu s tím se také lišila míra dohledu, bití a hladovění. U ţen, které v Osvětimi kopaly zákopy, pracující velice těţce, téměř bez jídla a odpočinku, měly velmi vysokou úmrtnost. Naproti tomu převoz do různých pracovních táborů znamenal pro ţeny více jídla a méně bití. Práce pro různé sektory tábora (jako kuchyně, prádelny, úklid) znamenaly jistou zvýšenou šanci na přeţití. Ţeny byly velice rády, kdyţ měly v rámci moţností dobrou práci, protoţe přišly na jiné myšlenky a někdy s ní byly spojeny i jiné výhody, jako moţnost vzít si (tzv. organizovat) jídlo či materiál navíc.

80

Organizace koncentračních táborů byla tak propracovaná, ţe na mučení a zabíjení se z velké části podíleli sami vězni. Kdyţ chtěli kápa dát najevo svoji agresi, vţdy mohli počítat s povolením nacistů a navíc doufali, ţe si tak navýší šance na vlastní přeţití (Heinemann, 1986). 81 V antisemitské německé kultuře převládala představa, ţe Ţidé mají odpor k manuální „poctivé“ práci. Toto přesvědčení spolu s cílem způsobit Ţidům utrpení a vnímáním Ţidů jako „nehodných ţití“ způsobily, ţidovská práce v podstatě představovala destrukci (Goldhagen, 1984). 82 Ty tak získaly šanci na přeţití a psychickou podporu, zatímco silnější svým pocitem morálního jednání utvrzovaly své sebepojetí jako lidských bytostí (Pawełczyńska 1979)

43

5.3 Psychické násilí Relativně mírnějším se můţe zdát psychické (duševní) násilí. Tělesná bolest není oběti způsobována, nicméně je jím postiţena celá lidská osobnost, která je zbavována ţivotní síly, sebedůvěry, vědomí vlastních práv a moţností volby. Takové násilí zahrnuje emocionální a verbální týrání, zkreslené informace, donucování, vymývání mozků a intelektuální teror. Oběť je poté vedena k něčemu, co nechce dělat. Je tak limitována kapacita pro další vývoj její osobnosti (Opočenská 1999). Psychické násilí v manifestní podobě je omezování vlastního pole jednání vlivem jiné osoby. Omezován je prostor, který má ohroţená osoba navzdory strukturálnímu násilí k dispozici. V latentní podobě psychického násilí se jedná o trvalou moţnost omezovat svým vlivem prostor jiné osoby. Měřítkem existence či míry násilí je vţdy subjektivní vjem ohroţené osoby (Amesberger 2005). 5.3.1 Odosobnění Muţi i ţeny v ghettech a táborech neustále pociťovali obrovskou nejistotu a strach, který byl nacisty vyvoláván a podporován. Navíc se nacisté cíleně snaţili ve svých obětech potlačit jejich lidskost. Ţidé byli nazváni „podlidmi“ a nacisté pro ně připravili procedury, které měly způsobit to, ţe se i jako „podlidé“ začali cítit. Kaţdý Ţid a kaţdá Ţidovka se měl postupně z „Mensch“ (člověka) stát „Untermensch“ (podčlověkem). Zlomené lidi, jeţ ztratili sebeúctu, bylo jiţ snadné doslova vést kamkoli - na nucené práce, pochodem smrti, na popravu či do plynu, takoví lidé nekladli téměř ţádný odpor, dělali, co se jim bylo uloţeno. Neuvaţovali nad tím, ţe ať udělají cokoliv, ať budou pracovat jakkoli intenzivně, tak stejně zemřou. Bylo tomu tak stále, i kdyţ kolem sebe viděli nespočetně mrtvol. Stále věřili tomu, co jim nacisté dlouho tvrdili, tedy tomu, ţe mohou přeţít. Proměna lidí v podlidi, tvory spíše nepodobným lidem byla provázena určitými technikami odosobnění (jejich výsledkem bylo přeměnění lidí na materiál v rámci určitého projektu, který je přesahoval).83 Ţidům nejprve odebrali veškerý majetek, který by jim připomínal jejich minulost, včetně oblečení, co měli na sobě. Pro ţeny měla ztráta jejich oblečení hluboký význam, odlišný od toho, jak ji pociťovali muţi.84 Ţeny byly náboţenstvím a obecnými hodnotami vedeny k tomu, aby byly cudné, proto pro ně „iniciační procedura“ koncentračních táborů spojená se systematickým poniţováním pro ně znamenala dosud

83

Podrobněji se jimi zabývá Todorov (Todorov 2000). Muţi jako ztrátu své autonomie pociťovali to, ţe jim na předloktí bylo vytetováno číslo, zatímco pro ţeny bylo tetování povaţováno za ne tak významnou věc (Kremer 1999). 84

44

nepředstavitelné pocity hanby.85 Cítily být velmi poníţené tím, ţe musely podstupovat proceduru svlékání, a poté stát několik hodin, někdy i celý den či noc, nahé před dozorci, kteří často měli obscénní poznámky.86 Za snahy o zakrytí intimních částí těl následovaly sankce, takţe se o to ţeny pak uţ ani nesnaţily. Poté byly osprchovány, rezavou ţiletkou oholeny na všech částech těla a byly podrobeny tělesným prohlídkám, kdy jim, při hledání cenností, byly prozkoumávány také všechny tělesné otvory. Po celou tu dobu svého kompletního odhalení byly sledovány muţskými dozorci, tudíţ byly ještě dodatečně pokořeny přítomností druhého pohlaví a cítily se být ohroţeny kvůli moţnému znásilnění (Offer, Weitzman 1998). Všemi ţenami v mém vzorku byl velmi zdůrazňovaný proces výměny osobního šatstva za úmyslně velikostně nevhodný táborový oděv. Jakoby jim byly sebrány poslední zbytky předchozí identity. S tím totiţ bylo spjaté prozření, ţe tohle je skutečná realita a spoléhání na to, ţe nacisté budou se Ţidy zacházet jako s lidmi, je u konce. 5.3.2 Ztráta vlasů Vlasy jsou v naší kultuře povaţovány za znak krásy a individuality, zejména u ţen, u kterých bývají spojeny i s jejich ţenskostí. Ţidovské ţeny nosívaly dlouhé vlasy, na které byly pyšné a povaţovaly je za svoji nedílnou součást. Individualita u vězňů v koncentračních táborech byla ovšem, ve snaze učinit z nich podlidi, záměrně potlačována. Pro ţeny znamenala ztráta vlasů skutečnou ztrátu jejich individuality,87 kdyţ se podívaly na své spoluvězeňkyně, zjistily, ţe jsou si velmi podobné, nemohly ani poznat své blízké.88 Některé přímo zdůraznily, ţe během holení hlavy nepociťovaly ţádnou fyzickou bolest, ale stupeň jejich poníţení dosáhl maxima, protoţe byly „více neţ nahé“.89 Stříhání ţenských vlasů pouţívali nacisté i jako formu persekuce a stigmatizace, proto se dá ve svém důsledku povaţovat za cílený útok na ţenskou identitu. Ţe bylo ostříhání vlasů ţenami vnímáno, jako útok na jejich ţenskou identitu dokládá to, ţe jejich stříhání bylo detailně popsáno i vězeňkyněmi, který byly vlasy vzácně

85

Na rozdíl od muţů, kteří ji vnímali spíše ve smyslu ztráty autonomie (Kremer, 1999). Jiţ při této proceduře si ţeny poskytovaly vzájemnou oporu a nejsilnější se snaţily situaci zlehčovat výroky typu: „Esesman není muţ ale balík“ – takţe nahota před ním není relevantní apod. (Amesberger 2005). 87 Jedna mladá ţena strávila dva roky v pracovním táboře Pionki a stále byla schopna udrţet si vnitřní sílu a jistou míru optimismu, ale kdyţ v Osvětimi zaţívala proceduru, nedokázala to přijmout. „Kdyţ mi oholili hlavu,87 oblékli mě do pruhovaného oblečení a potetovali předloktí, sebrali mi šaty a boty, uţ se mi náhle nechtělo ţít. Otočila jsem se a šla rovnou k elektrickému plotu.87 Věděla jsem, ţe stejně umřu. Cítila jsem se tak poníţená. … Veškerá síla a optimismus ze mě vyprchaly“ (Dwork, van Pelt 2006: 217, 219). I Donovalová uvádí, ţe nejhorší pocit měla, kdyţ si sáhla na svoji holou hlavu (Frýdlová 2006). 88 Bernheimová-Friedmanová nejvíce litovala krásných vlasů své mladší sestry, kterou bez nich nemohla poznat (Bernheimová-Friedmanová 2002). 89 Např. Donovalová (Frýdlová 2006). 86

45

ponechány.90 Vlasy jakoţto znak individuality byly patrné na vězeňkyních, které měly určitá privilegia, jeţ jim dávalo většinou jejich pracovní zařazení. Tyto ţeny zdůrazňovaly svoje potěšení z toho, ţe si mohly ponechat vlasy ve své původní délce. Spolu s vlasy měly tyto privilegované ţeny nárok na lepší oděv, který jejich individualitu ještě více podporoval. Ve svých vyprávěních se privilegované ţeny vymezují vůči „těm druhým“, které vlasy neměly (mít nemohly). Téměř přirozenou reakcí ostatních vězeňkyň byla nevraţivost vůči těmto privilegovaným ţenám.91 Genderované osobnosti jsou fyzicky ukotveny v biologických strukturách – tělech, která jsou jimi ovlivňována. Způsoby, jak fungují, jak se pohybují, jaké reakce mají na různé podněty, souvisí s tím, zdali je osoba genderovaná jako muţ či jako ţena. I kdyţ jsou odstraněny předměty a prvky zdůrazňující genderové diference, lidé tedy stojí zcela nazí, lidé se vnímají a jsou vnímáni jinak (Bem 1993). Ţeny tuto diferenci pociťovaly i jako nahé, a kdyţ byly zbaveny i veškerého tělesného porostu a byly absolutně obnaţené, svoji genderovou příslušnost si uvědomovaly. 5.3.3 Hygienické podmínky Úroveň ţivota (či spíše přeţívání), jaký byl vězňům umoţněn, je systematicky vedl k tomu, aby sami sebe vnímali jako „podlidi“, součást špinavé „podrasy“, a aby v nich byla potlačena veškerá lidská důstojnost. Hygienické podmínky v táborech byly naprosto nevyhovující. Pro třicet aţ třicet dva tisíc ţen v ţenském úseku v Osvětimi-Březince byla jedna latrína, která směla být pouţívána jen v určité hodiny a za dozoru většinou muţských příslušníků SS. Ţeny stály ve frontě, po kolena zabořené v lidských výkalech. Velmi častou nemocí byla úplavice a střevní potíţe vězeňkyň byly způsobeny také extrémní fyzickou zátěţí a častým bitím. Tudíţ se málokdy dočkaly, aţ na ně přišla řada a zašpinily si svůj jediný oděv, který vůbec nesvlékaly. Latrínu tvořila hluboká jáma, přes kterou byla v určitých rozestupech rozestavěna prkna, na kterých ţeny seděly tak blízko sebe, ţe často potřísnily jedna druhou. Výsledkem bylo, ţe ţeny páchly, byly špinavé a neměly moţnost se umýt. Dwork a van Pelt uvádějí, ţe latríny v Osvětimi-Březince plánovali stejní architekti, kteří velmi precizně naplánovali tamější krematoria. Plánování zbytku tábora ovšem selhalo, buď 90

Merová byla v transportu, který měl označení „zvláštní zacházení“ a půlroční karanténu, proto jí vlasy zůstaly (Merová 2008). 91 Privilegovaná Eva vyvolávala v ostatních pocity nenávisti – mohla se oblékat do čistých šatů a měla dlouhé vlasy, zapletené do copů. Nevraţivost byla poté vzájemná. Eva sama na ostatní ţeny pohlíţela jako na „ty špinavé“, které o sebe nepečovaly a v podstatě nesly vinu za svoji smrt (Amesberger 2005). Tím, ţe tato dívka vybočila z táborové rutiny a distancovala se od ostatních vězněných (větší přináleţitost pociťovala k autoritám v podobě dozorců), riskovala, mohla být přednostně vybrána při selekci, ale zejména nemohla být začleněna do ţádné pseudorodiny (tu pro ni v transformované podobě představovala síť dozorců a dozorkyň).

46

nebyl k dispozici dostatek materiálu a financí nebo bylo úmyslem nacistů takto přispět k lidské degradaci vězňů (Dwork, van Pelt 2006). 5.3.4 Stravování Jako příděl stravy byla v Osvětimi řídká polévka, která se podávala ve velkém hrnci, který byl asi pro deset osob. Talíře ani lţíce nebyly k dispozici, tudíţ lidé museli jíst rukama, protoţe jinou moţnost neměli.92 Dle kalkulací čelních představitelů SS byly denní porce vyměřeny tak, aby se s jejich dávkami dalo přeţít asi tři měsíce. Tyto příděly byly vypočítány pro zdravé jedince, proto starší a nemocní lidé s nimi nemohli přeţít ani tuto dobu (Pawełczyńska, 1979). Organizovaná podvýţiva měla z lidí udělat hladová zvířata, která jsou schopna pro potravu udělat cokoli, jakkoli se poníţit a nezasluhují ţádný soucit. Tyto techniky odosobnění měly za cíl to, ţe lidem se nařídilo chování, jeţ se jevilo jako „zvířecí“, a poté se s nimi jako se zvířaty či podlidmi jednalo (Todorov 2000). Po aplikaci odosobňovacích technik měly potíţe vidět v zuboţených bytostech lidi i vězeňkyně, které si díky lepší práci uchovaly základní znaky lidskosti.93 Vězeňkyně se dívaly jedna na druhou a viděly, v jakém stavu se nachází jejich spoluvězeňkyně. Navíc musely povinně sledovat i veškeré tresty a exekuce – to je mělo o jejich bezvýznamnosti a v podstatě ne-lidství, utvrdit.94 5.3.5 Způsoby obrany proti odosobnění To, ţe byli Ţidé odosobněni, usnadňovalo tedy nacistům jejich práci. Lidé se stali čísly, jednalo se s nimi jako s poloţkami na seznamu. Lepšího zacházení ze strany dozorců mohlo být docíleno pouze navázáním nějakého osobního vztahu, kdy na vězně jiţ bylo nahlíţeno jako na konkrétní osobu. Častější kontakt dozorců s vězeňkyněmi (např. pracujícími ve skladu či v kuchyni) spojený s o něco přijatelnějšími podmínkami (větší porce jídla, přístup k vodě) způsobil, ţe se začaly přibliţovat normálním lidem. Dozorci k nim jiţ necítili odpor a někteří se o ně začali zajímat jako o lidské bytosti s předválečnou minulostí a začaly se mezi nimi formovat humánní vztahy (Pawełczyńska, 1979). I tato snaha o jistý osobnější vztah byla motivací pro vězeňkyně, aby navazovaly sexuální styky s dozorci.95 Aby nedošlo k těmto 92

Jak zmiňuje Donovalová, naučila se to: „Kdyţ máte hlad, jíte i rukama. Sedly jsme si okolo hrnce a nemytýma rukama si nabíraly ty dobroty“ (Frýdlová 2006: 48). 93 Členka ţenského osvětimského orchestru popisuje ţeny venku přímo jako zvířata: „Ty ubohé bytosti, vyzáblé na kost a špinavé, se vlečou a jen s krajním vypětím udrţují jiskru ţivota, jeţ v nich dosud dřímá. Malá, bázlivá, zadýchaná a spíš mrtvá neţ ţivá zvířata… Pro nás jsou to „ty druhé“ (Fénelonová 1984: 100). 94 Ţena, která se např. při popravě oběšením podívala jinam, byla potrestána (Goldhagen 1997). 95 Např. Pošová (2003).

47

situacím, jeţ měly za následek potíţe nacistů zabíjet, tak se důstojníci snaţili zamezit přímému kontaktu s vězněnými.96 Pocit lidskosti si ţeny dávaly i vzájemně: péči a starostí jedna o druhou. To, ţe o ně projevil starost, jim dávalo pocit uznání jako lidských bytostí. Jejich existence a smysl ţivota tak byly stvrzeny od druhých, coţ jim dodalo sílu pokračovat dál. Tato starost o druhé byla i prostředkem k tomu, aby ţeny v samy sobě našly ztracenou důstojnost a sebeúctu – péčí totiţ jednaly ve shodě s tím, co morální normy jejich předchozího ţivota hodnotily pozitivně. Pocit, ţe je někdo potřebuje k ţivotu, ţeny velmi motivoval (Todorov 2000).

6.

Snaha „zůstat ženami“

6.1 Menstruace Některé ţeny v táboře musely čelit tzv. ţenským problémům. Většina ţen v ghettu a zejména v koncentračních táborech nemenstruovala, ale kaţdá měla alespoň poslední menstruaci.97 U privilegovaných vězeňkyň, které dostávaly o něco lepší stravu, se menstruace opět vyskytovala. V ghettu se jednou za měsíc rozdávala nařezaná buničina,98 ale v koncentračních táborech nebyly k dispozici hygienické pomůcky vůbec ţádné. Ţeny tak musely stát v pozoru na Apelu, který byl několikrát denně a trval i několik hodin,99 a krev jim třeba stékala po stehnech, protoţe spodní prádlo měly zakázané. Staly se pak terčem poníţení a posměchu ze strany dozorců. Menstruace bývá za běţných podmínek spjata s pocity studu, a utajováním jejího průběhu před okolím (Beauvoir 1997), proto nesly její absenci i jako úlevu před moţným pokořováním. Přesto ţeny vnitřně proţívaly ztrátu menstruace, která pro ně byla symbolem jejich ţenskosti, velice těţce. Jejich pocity se dají přirovnat k pocitům ţeny, jeţ proţívá menopauzu. Taková ţena „uniká ze ţelezného sevření druhu“ (Beauvoir 1997: 63), ale je „náhle zbavena svého ţenství“ (Beauvoir 1997: 587). Ţeny odvozovaly své sebehodnocení od společenského cenění ţenské sexuality a reproduktivní schopnosti (Young 2005). Ztráta ţenství tak pro mnohé vězenkyně znamenala i ztrátu lidství. 96

Umístění do malých pracovních skupin s častým kontaktem s konkrétními dozorci se týkalo jen velmi nízkého procenta vězeňkyň (Pawełczyńska, 1979). Bernheimová-Friedmanová uvádí, ţe dokonce za přímý pohled do očí nacistických dozorců byly velmi přísné tresty (Bernheimová-Friedmanová 2002). 97 Náhlá ztráta hmotnosti je jednou z příčin tzv. amenorey - ztráty nebo vynechávání menstruace. Pokud klesne mnoţství tělesného tuku pod 27 % celkové hmotnosti, přestává menstruovat cca 85-90 % ţen. Díky změnám hormonů v těle dochází k anovulaci (neuvolňuje se vajíčko z vaječníků). Anovulace je při úbytku hmotnosti normálním fyziologickým jevem - obranou, před otěhotněním, v době nedostatečné výţivy organizmu (Trojan 2003). V ghettech a koncentračních táborech to byl proto velice častý jev. Jako příčiny amenorey bývají uváděny i stres a strach. 98 Hejzlarová (2006). 99 Dle toho, zdali nacistům počty vězňů vycházely nebo ne.

48

Obecně byla v ţidovské tradici menstruace povaţována za nečistou věc a byla tabuizována.100 Menstruace je jasným znakem jinakosti, tím, čím se ţeny odlišují od muţů, symbolizuje jejich ţenství (Rich 1986). 6.2 Krása Před svým pobytem v ghettě či koncentračním táboře byly ţeny navyklé na vysoký hygienický standard, který byl s jejich uvězněním vystřídán nulovou hygienou – v podstatě ţádné mýdlo, voda, toalety, hygienické vloţky. Předchozí socializace jim vštípila péči o jejich těla – pouţívání make-upu, výběr vhodného oblečení a účesu – to vše bylo náhle absolutně znemoţněno a ony tak pociťovaly defeminizaci (Kremer, 1999). Po několika letech věznění se z nich staly „kusy masa, jeţ ztratily svoji barvu a ţivot… uzavírajíce tak proces chřadnutí a uvadání“ (Kremer dle Delbo 1999: 10). Samozřejmě tehdy neměly k dispozici zrcadla, aby byly schopné změny na svých tělech pozorovat úplně. Byly ale schopné vidět svoji svraštělou, bezbarvou, popelavou kůţi, kostnatá těla, prázdná poprsí, která visela z ţenských hrudníků. Celkový estetický úpadek viděly na ostatních ţenách, tudíţ si ho byly vědomy i na sobě.101 Proti svému poníţení se snaţily ţeny, v rámci svých velmi omezených moţností, bojovat. Snaţily se udrţovat alespoň nějakou osobní hygienu, umývat svá těla a vlasy, spravovat svůj oděv.102 Pokud měly vlasy, tak si z nich (vzájemně) vybíraly vši, čistily si zuby kusem látky, který si utrhly ze svého oděvu. Jelikoţ přístup k vodě byl velice vzácný, tak si myly obličeje alespoň v náhraţce kávy, kterou dostávaly k snídani a zejména se snaţily zakrýt svoji holou hlavu, za kterou se velmi styděly. Tyto snahy byly velmi pozitivní, protoţe to byly známky vitality (Linden 1993). Úzkosti ze zhoršení fyzického vzhledu a obava z neschopnosti v budoucnu počít a porodit dítě byly pro ţeny stěţejními problémy,103 protoţe určovaly z velké části jejich vlastní motivaci ţít – byly znamením budoucnosti, toho, ţe bude nějaké pokračování jejich ţivotního příběhu a jejich rodu.

100

Přesto v rodinách asimilovaných, pokrokovějších Ţidů, se o ní mluvilo. Pošová se zmiňuje v deníku, který psala jako dopisy otci, ţe po dlouhé době dostala menstruaci a chce mu tak doloţit, ţe se její zdravotní stav zlepšuje (Pošová 2003). 101 I kdyţ ne úplně, protoţe si stále uchovávaly naději, ţe svoji podobu mají a nemohly uvěřit tomu, ţe je po válce lidé nepoznávaly (Hejzlarovou měly za stařenu) nebo se velmi zděsily svého prvního pohledu do zrcadla (Merová). 102 Jedna dívka se snaţila zakrýt svoji nahotu a sešila si šátek jehlou, kterou vyměnila za kousek chleba. Tuto vzpomínku komentovala slovy: „My ţeny jsme zvláštní pokolení. Před zešílením se zachraňujeme maličkostmi. Dokonce i v pekle. Ano, dokonce i v pekle“ (Bock,2007: 300). 103 Oproti tomu muţi zdůrazňovali jako důsledky hladovění a špatné hygieny zejména ztrátu fyzické síly, zdraví a celkovou bezmoc, nikoli nějaké ohroţení jejich maskulinity (Kremer 1999).

49

Genderová polarizace104 způsobila, ţe muţi a ţeny usilují o jasné fyzické odlišení, které by bylo viditelné na první pohled. Touţí „zlepšit biologickou odlišnost mezi pohlavími tím, ţe učiní těla více ţenskými nebo muţskými, neţ jim bylo dáno přírodou“ (Bem 1993: 160). Genderové polarizace ovlivnily způsob, jakým lidé sami sebe vnímají i to, jakým konstruují své já. Ţeny jsou tedy (vnitřně i společensky) motivovány k tomu, aby nevypadaly jako muţi (Bem 1993). 6.3 Kontakt s muži a touha se jim líbit Mladé ţeny měly i v extrémních podmínkách zájem o druhé pohlaví.

V ghettech,

koncentračních a pracovních táborech byli dozorkyně i dozorci, nicméně ţeny jejich přítomnost vnímaly specificky. Muţi – dozorci pro ně byli zdrojem utrpení, bolesti a poníţení. Velmi jinak vnímaly ţeny svoje spoluvězně. Zejména v ghettech, kde s muţi mohly přijít bez větších překáţek do styku. Tam mohly vzniknout vztahy, někdy dokonce i manţelství. Tyto vztahy byly často velmi silné a po ohlášení transportu jednoho z partnerů, se automaticky dobrovolně přihlásil i ten druhý, aby ho mohl doprovodit a být s ním. I v ghettu si totiţ mnozí lidé stále ještě mysleli, ţe nejsou ve smrtelném nebezpečí a ţe rodiny od sebe nikdo neoddělí.105 V pracovních táborech byly často odděleny pozice pro muţe a pro ţeny, nicméně mohly se alespoň zahlédnout. Jejich přítomnost byla pro ţeny velice důleţitá, docházelo k výměně pohledů, úsměvů a gest, která byla pro ţeny povzbuzující, protoţe jim vlastně připomínala to, ţe jsou ţenami. I kdyţ byly špinavé, tak se snaţily se muţům líbit, kupříkladu si červenou řepou malovaly obličeje. Některé to ovšem nedělaly jen z touhy se líbit, ale i ze snahy získat od muţů přes plot nějaké cigarety či chleba navíc. Panovala mezi nimi také

104

Genderová polarizace představuje všudypřítomnou organizaci sociálního ţivota kolem dichotomie muţský – ţenský. Definuje, co znamená být muţem či ţenou a lidi nebo chování, jeţ se od těchto definicí odlišuje, povaţuje za deviantní (Bem 1993). 105 Donovalová je takovým příkladem - proţila v Terezíně svoji první a největší lásku, za svého přítele se tam také provdala. I zpětně popisuje období v Terezíně jako nejšťastnější v celém svém ţivotě a dokonce i tamější podmínky jí ve vzpomínkách přijdou přijatelné. Po zařazení manţela do transportu (do Osvětimi) hledala protekci, aby se dostala do příštího transportu, za ním. Velmi jí záleţelo na tom, aby se svému manţelovi líbila, proto si oblékla své nejlepší šaty a ve vlaku se upravovala, aby vypadla co nejlépe. Ve voze bylo i několik muţů a po dlouhé cestě s nejasným cílem mezi nimi vypukla panika a začali ţeny přemlouvat, ať „si před smrtí ještě uţijí“. Jejich dotykům se Donovalová snaţila bránit, protoţe chtěla zůstat věrná svému manţelovi. Po „přijímací proceduře“ tábora, tedy po sebrání veškerého majetku, včetně oblečení a oholení vlasů a ochlupení byla zoufalá z toho, jak se ukáţe manţelovi bez svých dlouhých vlasů (Frýdlová, 2006).

50

rivalita, soupeřily o pozornost muţů (a s ní spojené zdroje).106 Odchod muţů (který koncem války a s pochody smrti většinou nastal) nesly ţeny těţce.107 Touha vypadat co nejlépe ale nesouvisela pouze s tím, aby se ţeny zalíbily muţům. Byla to i snaha vypadat zdravě a práceschopně. Kdyţ začaly selekce, ţeny si dávaly na vyhublé tváře růţ, aby vypadaly zdravě. Ţeny se také kvůli tomu snaţily chodit vzpřímeně a co nejvíc energicky (Dwork, van Pelt 2006). Selekce totiţ byly prováděny na základě toho, jak vězňové vypadali a působili, ţádná vyšetření zdravotního stavu při nich neprobíhala. Nacisté si pro práce, jeţ byly v jejich ubytovnách, kuchyních apod., vybírali mladé, zdravé dívky, které ohodnotili jako krásné.108 Tyto pracovní pozice s sebou přinášely moţnost zlepšení ţivotních podmínek, proto o ně byl mezi vězněnými velký zájem. Ţeny, které pro ně byly vybrány, si byly vědomy, ţe jejich kráse je kapitálem, který jim umoţnil pozici získat. Pro udrţení či získání lepší pracovní pozice bylo tedy velmi ţádoucí, aby ţeny, byť velmi primitivně, pečovaly o svůj zevnějšek (Amesberger 2005). Dobře ţivení a upravení nacisté v některých případech (kdy to nebyli oni, kdo ţeny vystavoval přímému teroru) v ţenách vyvolávaly zájem i jako muţi. Příchod doktora Mengeleho na vystoupení osvětimského ţenského orchestru, vyvolal mezi jeho členkami velký rozruch: „Je krásný. Boţe, tak krásný! Tak krásný, ţe všechny dívky … si instinktivně … nasliněnými prsty přejedou obočí, aby zářila, koušou se do rtů, špulí je, popotahují sukně a ţivůtky. Pod pohledem tohoto muţe se opět stáváme ţenami“ (Fénelonová 1984: 165). Snaha mladých ţen vypadat pro muţe co nejatraktivněji je spojená s jejich touhou po tom, aby se znovu cítily být ţenami.

106

Roubíčková si do deníku napsala: „Děvčata jsou většinou koketní a tak u chlapců vše docílí. Já to nesvedu a tak také k ničemu nikdy nepřijdu“ (Roubíčková 2009: 31). Z citace je patrná závist vůči ostatním dívkám, které byly schopné vyuţít svého potenciálu. 107 „… a i kdyţ jsme s nimi vlastně nesměly mluvit, tak jsme alespoň na ty muţe viděly a tu a tam jsme si alespoň ukazovali a pokřikovali na sebe přes ty ostnaté dráty…“ (Pošová 2003: 109). 108 Tyto vězeňkyně se pak někdy stávaly terčem sexuálního násilí, znásilnění či sexu z nutnosti. Ostatní o nich předpokládaly, ţe udrţovaly sexuální styky s příslušníky SS, právě proto, ţe pracovaly na privilegovaných pozicích (Amesberger 2005).

51

7.

Kolektivní paměť Kolektivní paměť je realizována čtením historií a pamětí. Je také dosahována

podrobením dokumentu umělecké imaginaci (Kremer 1999). Zkušenost obecně je stejně jako vědomí záměrnou konstrukcí, můţe být rekonstruována, znovu zapamatována i reartikulována (Haraway 1991). Způsob, jakým paměť funguje je genderovaný. Gender je „faktorem kolektivní konstrukce, mediace a artikulace historických událostí“ (Reading 2002: 5). K porozumění tomu, jak jsou jedinci a sociálně získané vzpomínky na události konstruovány, mediovány a (de)artikulovány je proto nezbytné brát jako hlavní faktor individuálně a sociálně produkované, genderové identity. Kaţdý historický záznam, autobiografie, dokument, film, i kaţdý artefakt, jsou jimi ovlivněny (Reading 2002). Spolu s rasou a třídou ovlivňuje gender identity lidí specifickým způsobem, a „stanovuje způsob, jakým je kulturní paměť zařazována do určitého kontextu“ (Leydesdorff (ed.) 2005: viii). Právě osobní vzpomínky přeţivších obětí, které se staly součástí sociálně získané paměti lidstva, nám umoţňují získat hlubší pochopení toho, jak se zkušenosti muţů a ţen lišily. Jsou interpretací historických událostí (nikoli historickými dokumenty), která je genderovaná (Reading 2002). Jacobs chápe kolektivní paměť jako „různost forem, skrze které jsme formováni minulostí, vědomou a nevědomou, veřejnou a soukromou“ (Olick a Robins dle Jacobs 2008: 223). Jako dvě formy nahlíţení na zkušenosti ţen, které zaţily holocaust, identifikovala tradiční prezentaci ţeny jako trpící matky a/nebo objekty sexuálního podrobení, které jsou oţivovány a stvrzovány genderovanými vyprávěními. Tyto dvě formy se dle Jacobs staly modelem pro zobrazování holocaustu v západním světě.109 Právě pomocí zobrazování trpících ţen a dětí je genderovaná paměť reprodukována (Jacobs 2008). Ta se projevuje zřetelně na dochovaných fotografiích. Je známo mnoho fotografií, které nacisté pořizovali pro dokumentaci svého úspěšného řešení „ţidovské otázky“. Byli foceni lidé na pokraji smrti, umírající hladem, podstupující utrpení lékařských experimentů či jdoucí do plynových komor. Do táborů docházeli ovšem i civilní amatérští fotografové, kteří fotografie pořizovali pro své „soukromé potěšení“. Takové fotografie často zachycovaly pokořené nahé ţeny v kontrastu s nacistickými uniformami a zejména vysokými botami, které dohromady symbolizují

109

Jedná se o tvorbu památníků, soch či volbu fotografií, které jsou veřejnosti prezentovány.

52

pohlavní dominanci. Ţeny jsou v tomto pohledu redukovány na něco, co můţe být vlastněno. Jacobs v této souvislosti zmiňuje pornografii holocaustu a pornografický záměr, který byl v pozadí. Myšlenka absolutní kontroly a moci nad druhou osobou/ţenou vyvolává i dnes zájem/(skryté) potěšení. Ţenské tělo se stalo symbolem nejhorších nacistických zločinů (Jacobs 2008). Po poválečném předpokladu, ţe oběti holocaustu mají univerzálního reprezentanta – muţe, byla věnována pozornost i ţenám a ukázalo se, ţe jejich proţívání, pamatování a vyjadřování se o holocaustu bylo specifické (Schaumann 2008). 8. Trauma Trauma popsal Freud jako duševní zranění, které je způsobeno nepředvídatelným, náhlým, zdrcujícím šokem, který zřetelně vybočuje z kaţdodenního ţivota a leţí mimo rámec lidské moţnosti jej zpracovat (Freud dle Schaumann 2008). Traumatická nemusí být jen sama událost, ale i proces návratu do běţného ţivota. To byl případ mnoha obětí holocaustu. Všechny zaţily celý řetězec traumatických událostí, Keilson nazval tento proces sekvenční traumatizací. V počáteční fázi stíhání byly oběti znejistěny, byla jim odebrána občanská práva a poté i majetek. V druhé sekvenci docházelo k přímému pronásledování a oběti byly deportovány do ghett a koncentračních táborů. Poslední sekvence znamenala konec války a konfrontaci s celkovými ztrátami (Keilson dle Amesberger 2005). Postupem pobytu v ghettu, koncentračním či pracovním táboře se lidé stávali méně a méně citlivějšími k událostem, které se jim děly. Ţeny měly tendenci pokračovat, přizpůsobit se, uchovávat si naději. Všechny ţeny v mém vzorku popisovaly pevnou víru v to, ţe jejich situace byla pouze na krátkou dobu změněna, ţe válka musí brzy skončit nebo ţe musí být Němci propuštěny. S postupem času tato víra slábla a s událostmi, které musely zaţít (hlad, týrání, pohledy na umírající a mrtvoly lidí) se stávaly čím dál více apatické, nebyly schopny vyjadřovat svoje pocity (Pošová nebyla schopna v táboře ani poděkovat ţeně, která se o ni starala a ze svého přídělu jí dávala jídlo). Po návratu do předchozího ţivota si s sebou tuto zkušenost nesly, často mlčky (Merovou adoptoval sovětský lékař a měla zakázáno o čemkoliv, co proţila, hovořit). Některé záţitky byly pro oběti nevyslovitelné i po mnoha letech. Jednalo se zejména o traumata spojená se zkušenostmi se sexuálním násilím, která bývají spojena se společenskou tabuizací. Málokterá ţena byla schopna uvést, ţe byla znásilněna, mluvila o jiných, které byly znásilněny, ale dle struktury rozhovorů s nimi se naskytly indicie, ţe mluví o svém vlastním znásilnění, které nedokáţe přímo vyslovit (Amesberger 2005).

Po opakovaných

traumatizujících událostech, které oběti musely zaţít se u nich objevila posttraumatická 53

stresová porucha, která způsobila jejich budoucí narušené vztahy k lidem, práci, světu i bohu (Herman 2001), proto jim dělalo problémy o svých záţitcích mluvit a sdělit je světu. Všechny ţeny v mém vzorku uvedly, ţe od svého osvobození myslí na události, které proţily v ghettě a koncentračním táboře. Kromě fyzických následků (neschopnost mít děti, problém s funkcí některých částí těla) uváděly i potíţe psychosomatického původu (nespavost, bolesti hlavy). U všech se také objevovaly pocity viny za vlastní přeţití a snaha o jeho legitimizaci. I kdyţ oběti nijak přímo nezpůsobily smrt svých blízkých, kaţdá zpětně našla moţnost, jak by někdo z jejích blízkých mohl přeţít, kdyby tehdy bývala podnikla nějaký krok.110 Po ukončení války byli Ţidé vystaveni mimořádné kritice ze strany ostatních lidí. Objevily se četné názory, ţe Ţidé byli sami vinni za svoje utrpení a smrt, protoţe pouze pasivně přihlíţeli tomu, co s nimi nacisté konali a nebránili se aktivnějšími způsoby. Obviňování obětí z toho, ţe neměly dost pevné charaktery je v rámci politicky organizovaných masových vraţd časté. Pouţití termínu „spoluvina“ je však moţné pouze v případě, ţe oběť má nějaký prostor pro svobodnou volbu (Herman 2001). Nacisté cíleně své oběti zbavovali jejich individuality a začlenily je do totálních institucí, kde reálně svobodnou volbu neměli. Jelikoţ součástí nacistické propagandy bylo i proklamování, ţe Ţidé nejsou „čistá rasa“ a musí proto právem zemřít; spolu s vytvářením pro Ţidy velmi nepřátelského prostředí, Ţidé získali pocit méněcennosti a viny za to, co se jim stalo. Vzpomínky obecně a i vzpomínky na traumatickou událost mohou být ovlivněny, pozměněny či upraveny a to i v případě, ţe vzpomínající je prezentuje sebevědomě a emotivně (Schaumann 2008). Při psaní pamětí po několika (desítkách) let se toto zkreslení jistě projevilo. Na některých místech pamětnice v mém vzorku zmiňují, ţe si nejsou jisté, zdali událost proběhla přesně tak, jak ji popsaly, některé záţitky jim byly připomněny dalšími přeţivšími a zejména byly ovlivněny informacemi o holocaustu, které se dozvěděly. Ve svých popisech ţivota v táborech, poníţení a zacházení, které musely snášet, jsou ovšem velmi přesné a jejich popisy jsou si podobné. Často byly tyto paměti psány z perspektivy starších, zkušených ţeny, které byly schopné reflexe událostí holocaustu, proto na ně není nahlíţeno jako na historické dokumenty, ale s tímto vědomím jsou jejich záţitky interpretovány.

110

Pošová nestihla informovat svoji matku, ţe je jiţ propuštěna z nemocnice, a ta se mezitím dobrovolně přihlásila na selekci mezi nemocné, aby mohla být po boku své dcery (Pošová 2003).

54

Závěr Muţi a ţeny byli za druhé světové války vystaveni v ghettech a koncentračních táborech velmi podobným podmínkám, kdy na nich nacisté aplikovali svoji techniku odosobnění a ztráty lidské důstojnosti. Muţi umírali i ţeny umíraly – všichni byli určeni k tomu, aby byli vyhlazeni, fyzicky zlikvidováno, protoţe je reţim označil jako „nečistou rasu“ s čímţ se pojilo to, ţe si jako „podlidi“ nezaslouţili ţít. Koncentrační tábory byly „genderované

instituce“,

které

přistupovaly

k Ţidovkám

jako

k reprezentantkám

pronásledovaného národa, ale také jako k ţenám. Ţidovské ţeny přicházely do ghett a koncentračních táborů s osvojenými rolovými modely, které odpovídaly struktuře patriarchální rodiny, ve které vyrůstaly. Uvnitř těchto totálních institucí lidé před smrtí trávili nějakou dobu a museli se naučit v nich nějakým způsobem ţít. Samy totální instituce, ale vůbec celá struktura „továrny na smrt“ byla genderovaná. S ţenami byla spojena mnohá specifika, jako jejich neoddělitelné spojení s malými dětmi, kvůli kterému s nimi ihned musely zemřít nebo nutnost podstoupení potratů. Tyto procesy byly zároveň genderující, protoţe ţenám neustále připomínaly jejich původní role (matky). Ţeny si svoje pohlaví uvědomovaly také tím, ţe byly vystaveny sexualizovanému násilí, které procházelo všemi vrstvami v táborové struktuře, a dopouštěli se ho ve velké většině muţi. . I v těch nejextrémnějších situacích se snaţily starat o své blízké, protoţe měly internalizovanou roli pečovatelek. Vytvářely mezi sebou pevné svazky, na kterých závisel jejich ţivot. Jednalo se v podstatě o jejich náhradní rodiny, které jim poskytovaly emoční a psychickou podporu, pokud to bylo v jejich silách, tak i nějakou materiální. Musely být připravené na to, ţe svoji pseudorodinu budou muset z nějakého důvodu opustit (transport do jiného tábora) a tam si poté vytvořit novou. Ve vzorku mnou zkoumaných ţen, které proţily věznění v ghettech a/nebo koncentračních táborech se zřetelně objevovaly pseudorodiny a sesterství, která mezi ţenami vznikala. Vţdy se jednalo o sítě vzájemné podpory. Ţádná z dívek neuvedla, ţe by měla s někým z ostatních vězněných ţen milostný vztah, ačkoli shodně tvrdily, ţe to byl velmi častý jev, tím se projevila tabuizace a mlčení o některých tématech. Velmi podobně tomu bylo se sexuálním násilím, které ţeny velmi nerady přiznávaly. Tyto tabuizované či traumatizující záţitky mohly být také zdrojem pocitů viny, které všechny ţeny v mém vzorku pronásleduje. Kladly si za vinu, ţe ony přeţily, zatímco zbytek jejich blízkých, o který se jako pečovatelky o klidný domov měly starat, zemřel. Ţeny tedy principiálně nahlíţí na svoje záţitky z období holocaustu specificky, coţ jje dáno jejich genderovou socializací.

55

Anotace: Cílem práce je zjistit způsoby, jakým ţeny-oběti holocaustu nahlíţely na záţitky s ním spojené. Ve své studii pouţívám bibliografickou metodu, kdy analyzuji deníky a paměti několika ţen, které zaţily a přeţily holocaust. Kaţdá ve své autobiografii uvádí i svoje sociální kořeny a svoji další ţivotní dráhu – to je nezbytné brát v úvahu, protoţe je z ní moţná kritická konfrontace biografie s komplexem zkušeností, které následovaly holocaustu. Koncentrační tábory i ghetta byly genderované organizace, ve kterých docházelo i reprodukci genderu, byly tedy zároveň i genderující. Ţenám byla jejich pohlavní příslušnost a gender často připomínány formou tzv. sexualizovaného násilí, kdy se nacisté zacílili (vědomě i nevědomě) na jejich ţenskou podstatu. Pro ţeny byly události velkým traumatem a o některých tématech (často právě genderově velmi relevantních) nebyly schopny mluvit ani po několika desítkách let. Přesto je z výzkumu patrné, ţe jejich vnímání zkušeností, jeţ v totálních institucích proţily, bylo ovlivněno jejich genderem.

Klíčová slova: ţeny, holocaust, totální instituce, sexualizované násilí, trauma, kolektivní paměť

56

Annotation: The aim of diploma is to find ways in which female victims perceived the Holocaust experiences. In my study I use bibliographic method, analyze the diaries and memories of several women who have experienced and survived the Holocaust. Each in her autobiography speaks about her next life and social roots, and her other career - it is necessary to take into account, because it may be a critical confrontation with the biography of a complex experience that followed the Holocaust. Concentration camps and ghettos were gendered organization in which there were gender and reproduction were therefore also a genderizing. Women's gender, their gender and often remembered by the carnalized violence, when the Nazis targeted (consciously and unconsciously) to their feminine nature. Events for women were major trauma, and certain topics (often just a very relevant gender) were not able to speak even after several decades. My research shows that their perception of the experience, which in total institutions experienced was influenced by their gender.

Keywords: women, the Holocaust, total institution, sexualised violence, trauma, collective memory

57

Bibliografie: Abrams, Lynn. 2005. Zrození moderní ţeny: Evropa 1789-1918. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Amesberger, Helga (ed.). 2005. Sexualizované násilí: ţenské zkušenosti z nacistických koncentračních táborů. Praha: BB art. Baer, Elizabeth R., Myrna Goldenberg. 2003. Experience and Expression: Women, the Nazis, and the Holocaust. Detroit: Wayne State University Press. Bahenská, Marie. 2009. „Povolání: ţena, K otázce vzdělávání lékařek a učitelek v českých zemích v 19. století.“ Pp. 53-62 in Tomeš, Josef. Ţeny ve spektru civilizací. (K proměnám postavení ţen ve vývoji lidské společnosti). Praha: Sociologické nakladatelství: Ústav T. G. Masaryka. Bahenská, Marie. 2010. Ţeny na stráţ!: české feministické myšlení 19. a 20. století. Praha: Masarykův ústav: Archiv Akademie věd České republiky. Bauer, Jehuda. 2009. Úvahy o holocaustu. Praha: Academia. Barša, Pavel. 2002. Panství člověka a touha ţeny: feminismus mezi psychoanalýzou a poststrukturalismem. Praha: Sociologické nakladatelství. Bauman, Zygmunt. 2003. Modernita a holocaust. Praha : Sociologické nakladatelství. Bem, Sandra Lipsitz. 1993. The Lenses of Gender: Transforming the Debate on Sexual Inequality. New Haven; London: Yale University Press. Bernheimová-Friedmanová, Ráchel. 2002. Jak jsem přeţila. Praha: G plus G. Bock, Gisela. 2003. „Racism and Sexism in Nazi Germany.“ Pp. 151-159 in Levi, Neil, Michael Rothberg (eds.). The Holocaust: Theoretical Readings. Edinburgh: Edinburgh University Press. Bock, Gisela. 2007. Ţeny v evropských dějinách: od středověku do současnosti. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny. Bordo, Susan. 1995. Unberable Weight: Feminism, Western Culture, and the Body. Berkeley: University of California Press. Bos, Pascale Rachel. 2003. „Women and the Holocaust: Analyzing Gender Diference.“ Pp. 178-186 in Levi, Neil, Michael Rothberg (eds.). The holocaust: Theoretical Readings. Edinburgh: Edinburgh University Press. Brenner-Wonschicková, Hannelore. 2006. Děvčata z pokoje 28: Přátelství, naděje a přeţití v Terezíně. Brno: Barrister & Principal. Brownmiller, Susan. 1975. Against Our Will: Men, Women and Rape. New York: Bantam Books.

58

Bubeník, Jaroslav, Křesťan, Jiří. 1998. „Zjišťování národnosti a ţidovská otázka.“ Pp. 11-39 in Krejčová, Helena, Jana Svobodová (eds.). Postavení a osudy ţidovského obyvatelstva v Čechách a na Moravě v letech 1939-1945: sborník studií. Praha: Maxdorf. Burešová, Jana. 2001. Proměny společenského postavení českých ţen v první polovině 20. století. Olomouc: Univerzita Palackého. Cílek, Roman. 2007. Holocaust: zřetězení zla. Praha: Nakladatelství P3K. Chodorow, Nancy. 1999. The Reproduction of Mothering : Psychoanalysis and the Sociology of Gender: with a New Preface. Berkeley: University of California Press. Connell, R. W. 1998. Gender and Power: Society, the Person and Sexual Politics. Cambridge: Policy Press. Connell, R. W. 2002. Gender. Cambridge: Polity Press. Dwork, Deborah, Robert Jan van Pelt (2006. Osvětim: 1270 aţ současnost. Praha: Argo. Dworkin, Andrea. 1981. Pornography: Men Possessing Women. London: Women's Press. Ehrmann, Alice. 2004. Alice Ehrmann. In: Zapruder, Alexandra. Salvaged Pages: Young Writers' Diaries of the Holocaust. New Haven: Yale University Press. Epsteinová, Helena. 1994. Děti Holocaustu. Praha: Volvox Globator. Farganis, Sandra. 1996. Social Reconstruction of the Feminine Charakter. Lanham: Rowman & Littlefield Publishers. Fénelonová, Fania. 1984. Dívčí orchestr: svědectví sebrané Marcelou Routierovou. Praha: Naše vojsko. Friedan, Betty. 2002. Feminine Mystique. Hodkovičky: Pragma. Frýdlová, Pavla. 2006. Ţenská vydrţí víc neţ člověk: dvacáté století v ţivotních příbězích deseti ţen. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Goldberg, Myrna. 1998. Memoirs of Auchswitz Survivors. In: Ofer, Dalia, Lenore J Weitzman (eds.). Women in the Holocaust. New Haven, CT: Yale University Press. Goldhagen, Daniel Jonah. 1997. Hitlerovi ochotní katani. Praha: Lidové noviny. Gilbert, Martin. 2007. Křišťálová noc: předehra záhuby. Praha: BB art. Gilligan, Carol. 2001. Jiným hlasem: o rozdílné psychologii ţen a muţů. Praha: Portál. Ginzová, Eva. 2004. Petr Ginz and Eva Ginzová. In: Zapruder , Alexandra. Salvaged Pages: Young Writers' Diaries of the Holocaust. New Haven: Yale University Press.

59

Gjuričová, Šárka. 1999. Konstrukce gender: maskulinita a feminita z odlišných perspektiv. In: Věšínová-Kalivodová, Eva (ed.). Společnost ţen a muţů z aspektu gender: sborník studií. Praha: Open Society Fund. Goffman, Erving. 1997. „Frame Analysis of Gender.“ Pp. 201-227 in Lemert, Charles, Ann Branaman (eds.). The Goffman Leader. Malden: Blackwell Publishing. Haraway, Donna Jeanne. 1991. Simians, Cyborgs, and Women: the Reinvention of Nature. New York: Routledge. Hayes, Peter, John K. Roth. 2010. The Oxford Handbook of Holocaust Studies. Oxford: Oxford University Press. Hedgepeth, Sonja M., Rochelle G. Saidel. 2010 Sexual Violence against Jewish Women during the Holocaust, London: University Press of New England. Heinemann, Marlene E. 1986. Gender and Destiny: Women Writers and the Holocaust (Contributions in Women's Studies). New York: Greenwood Press. Hejzlarová, Eva. 2006. Příběh Evy Hejzlarové (Koubkové) In: Vlčková, Věra. Doufám, dokud dýchám… Náchod: GARMOND. Herman, Judith Lewis. 2001. Trauma a uzdravenie : násilie a jeho následky: od týrania v súkromí po politický teror. Bratislava: Aspekt. Heschel, Susannah. 1990. „Women´s Studies“. Modern Judaism 10(3): 243-258. Horská, Pavla. 1999. Naše prababičky feministky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Höß, Rudolf. 2006. Velitelem v Osvětimi. Autobiografické zápisky. Praha: Academis. Hilberg, Raul. 2002. Pachatelé, oběti, diváci: ţidovská katastrofa, 1933-1945. Praha: Argo. Jacobs, Janet. 2008. „Gender and Collective Memory: Women and Representation at Auschwitz“. Memory Studies. May 2008 Vol. 1 No. 2 pp. 211-225. Karsten, Hartmut. 2006. Ţeny – muţi: genderové role, jejich původ a vývoj. Praha: Portál. Kiczková, Zuzana. 2006. „Sociálne materstvo“: Koncepcia a příběh. In: Hanáková, Petra, Libuše Heczková (eds.). V bludném kruhu: mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity. Praha: Sociologické nakladatelství. Kiczková, Zuzana. 2006. Pamäť ţien : o skúsenosti sebeutvárania v biografických rozhovoroch. Bratislava : Iris. Klüger, Ruth. 1997. Poslední stanice ţivot. Praha: Nakladatelství Franze Kafky. Kosta, Jiří (ed.). 2008. Tschechische und slowakische Juden im Widerstand 1938-1945. Berlin: Metropol.

60

Kremer, Lilian S. 1999. Women’s Holocaust Writing: Memory and Imagination. Lincoln: University of Nebraska Press. Lanzmann, Claude. 2011. Šoa. Praha: Prostor. Lenderová, Milena. 1999. K hříchu i k modlitbě: ţena v minulém století. Praha: Mladá fronta. Lenderová, Milena (ed.). 2009. Ţena v českých zemích od středověku do 20. století. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny. Leydesdorff, Selma, Luisa Passerini, Paul Richard Thompson. 2005. Gender and Memory. New Brunswick: Transaction Publishers. Linden, Robin Ruth. 1993. Making Stories, Making Selves: Feminist Reflections on the Holocaust. Columbus: Ohio State University Přes. Löwenbachová, Věra. 2006. Příběh Věry Löwenbachové (Fermanové-Bondyové). In: Vlčková, Věra (2006). Doufám, dokud dýchám… Náchod: GARMOND. Malínská, Jana. 2005. Do politiky prý ţena nesmí - proč?: vzdělání a postavení ţen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. Praha: Libri. Mareš, Petr. 2002. Mateřství a těhotenství z pohledu sociálních věd. In: Lišková, Kateřina, Jana Tesařová (eds.). Ţenská práva jsou lidská práva: sborník přednášek ze semináře. Brno: Nesehnutí. Maynard, Mary, Jan Winn. 1997. Women, Violence and Male Power. In: Robinson, Victoria, Diane Richardson (eds.) (1997). Introducing Women's Studies: Feminist Theory and Practice. New York: New York University Press. Merová, Evelina. 2009. Opoţděné vzpomínky: ţivotopis, který se nevešel na jednu stránku. Brno: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal. Nedbálková, Kateřina. 2006. Spoutaná Rozkoš: sociální (re)produkce genderu a sexuality v ţenské věznici. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Neudorflová, Marie L. 1999. České ţeny v 19. století: úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci. Praha: Janua. Neudorflová, Marie L. 2009. „Několik poznámek k širším souvislostem tzv. ţenské otázky.“ Pp. 37-46 in Tomeš, Josef. Ţeny ve spektru civilizací. (K proměnám postavení ţen ve vývoji lidské společnosti). Praha: Sociologické nakladatelství: Ústav T. G. Masaryka. Nicholson, Paula. 1997. Motherhood and Women´s Lives. In: Robinson, Victoria, Diane Richardson (eds.) (1997). Introducing Women's Studies: Feminist Theory and Practice. New York: New York University Press. Oakley, Ann. 1993. Becoming Mother. In: Jackson, Stevi (ed.) Women's Studies: Essential Readings. New York: New York University Press.

61

Ofer, Dalia, Lenore J Weitzman (eds). 1998. Women in the Holocaust. New Haven, CT: Yale University Press. Opočenská, Jana. 1999. Násilí a jeho překonávání. In: Věšínová-Kalivodová, Eva (ed.). Společnost ţen a muţů z aspektu gender: sborník studií. Praha: Open Society Fund. Pavlík, Zdeněk. 2009. „Role ţen v populačním vývoji.“ Pp. 27-35 in Tomeš, Josef. Ţeny ve spektru civilizací. (K proměnám postavení ţen ve vývoji lidské společnosti). Praha: Sociologické nakladatelství. Pawełczyńska, Anna. 1979. Values and violence in Auschwitz: a Sociological Analysis. Berkeley: University of California Press. Pošová, Kateřina. 2003. Jsem, protoţe musím - : - napsala jsem si ve čtrnácti do lágrového deníku. Praha: Prostor. Prince, Jane. 1993. Women´s Minds: Psychological and Psychoanalytic Theory. In: Jackson, Stevi (ed.). Women's Studies: Essential Readings. New York: New York University Press. Reading, Anna. 2002. The Social Inheritance of the Holocaust: Gender, Culture and Memory. New York: Palgrave Macmillan. Ringelheim. Reichová, Eva. 2006. Příběh Evy Reichové (Zelené). In: Vlčková, Věra (2006). Doufám, dokud dýchám… Náchod: GARMOND. Rich, Arienne. 1986. Of Woman Born: Motherhood as Experience and Institution. New York: W. W. Norton & Company. Ringelheim, Joan M. 1998. The Split between Gender and the Holocaust. In: Ofer, Dalia, Lenore J. Weitzman (eds). Women in the Holocaust. New Haven, CT: Yale University Press. Ringelheim, Joan M. 2003. „The Unethical and the Unspeakable: Women and the Holocaust.“ Pp. 169-177 in Levi, Neil, Michael Rothberg (eds.). The Holocaust: Theoretical Readings. Edinburgh: Edinburgh University Press. Rittner, Carol, John K. Roth. 1993. Different voices: Women and the Holocaust. Paragon House: New York. Rothkirchen, Livia. 1991. Osud Ţidů v protektorátu 1939-1945. Praha: Trizonia. Roubíčková, Eva. 2009. Terezínský deník 1941-45: Svědectví o ţivotě a smrti v terezínském ghettu. Praha: Nakladatelství P3K. Říčan, Pavel. 1999. Ţivot ţen s muţi jako válka? In: Věšínová-Kalivodová, Eva (ed.). Společnost ţen a muţů z aspektu gender: sborník studií. Praha: Open Society Fund. Saidel, Rochelle G. 2010 The Jewish Women of Ravensbrück Concentration Camp, London: University Press of New England.

62

Scully, Diane. 1993. Understanding Sexual Violence. In: Jackson, Stevi (ed.) Women's Studies: Essential Readings. New York: New York University Press. Selling, Lowell S. 1932. „The Pseudo Family“. The American Journal of Sociology 37 (2): 247-253. Schaumann, Caroline. 2008. Memory Matters: Generational Responses to Germany's Nazi Past in Recent Women's Literature. Berlin; New York: W. de Gruber. Sopková, Eva (ed.). 2001. Piata ţena: aspekty násilia páchaného na ţenách. Bratislava: Aspekt. Spitzová, Marie. 2006. Příběh Marie Spitzové (Vítovcové). In: Vlčková, Věra (2006). Doufám, dokud dýchám… Náchod: GARMOND. Talbot, Mary. 2005. „Choosing to Refuse to be a Victim: „Power Feministm“ and the Intertextuality of Victimhood and Choice.“ Pp. 167-180 in: Lazar, Michale M. (ed.). Feminist Critical Discourse Analysis: Gender, Power, and Ideology in Discurse. New York : Palgrave Macmillan. Tec, Nechama. 2003. Resilience and Courage: Women, Men, and the Holocaust. New Haven, CT: Yale University Press. Todorov, Tzvetan. 2000. V mezní situaci. Praha: Mladá fronta. Trojan, Stanislav, et al. 2003. Lékařská fyziologie. Praha: Grada Publishing, a.s. Vodáková, Alena. 2003. „Z historie „ţenské práce“ a její transformace.“ Pp. 155-166 in: Vodáková, Alena, Olga Vodáková(eds.). Rod ţenský: kdo jsme, odkud jsme přišly, kam jdeme? Praha: Sociologické nakladatelství. Vošahlíková, Pavla. 2010. Cesty k samostatnosti: portréty ţen v éře modernizace. Praha: Historický ústav. Wright Beasley, Nancy. 2008. Izzy´s Fire: Fading Humanity in the Holocaust. Richmond, Virginis: Palari Publishing. Young, Iris Marion. 2005. On Female Body Experience: "Throwing Like a Girl" and Other Essays. New York: Oxford University Press. Zámečník, Stanislav. 2003. To bylo Dachau. Praha: Paseka. http://www.jewishmuseum.cz/cz/czfdb.htm

63