MASARYKOVA UNIVERZITA. Proţitek blízkosti smrti jako přínos pro ţivot

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra Sociální pedagogiky

Proţitek blízkosti smrti jako přínos pro ţivot Diplomová práce

Brno 2010

Vedoucí práce: prof. PhDr. Vladimír Smékal, CSc.

Vypracovala: Bc. Martina Staňková

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.

V Brně, dne 19. dubna 2010

............................ Martina Staňková

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala všem respondentům za jejich čas a ochotu účastnit se tohoto výzkumu, a zvláště za mnoho zajímavých informací, kterými rozšířili a obohatili můj obzor. Zároveň děkuji vedoucímu diplomové práce panu prof. PhDr. Vladimíru Smékalovi, CSc., za konzultace a cenné připomínky k jejímu utváření.

Obsah

ÚVOD............................................................................................................ 6 A) TEORETICKÁ ČÁST ............................................................................ 8 Klinická smrt a proţitky blízkosti smrti .................................. 8

1. 1.1.

Uvedení do problematiky ..................................................................................... 8

1.2.

Historie fenoménu proţitků blízkosti smrti ...................................................... 12

1.3.

Různé přístupy a interpretace ............................................................................ 15

1.3.1.

Přístup ke smrti v historii ................................................................................... 15

1.3.2.

Přístup ke smrti v moderní společnosti ............................................................. 17

1.3.3.

Hledisko vědy ...................................................................................................... 19

1.3.4.

Hledisko lidí s prožitkem blízkosti smrti ........................................................... 23

1.3.5.

Hledisko náboženství .......................................................................................... 24

1.3.6.

Knihy mrtvých ..................................................................................................... 30

1.3.7.

Výzkumy PBS: Heim, Kübler-Rossová, Moody ................................................ 32

Proţitky blízkosti smrti a smysl ţivota .................................. 41

2. 2.1.

Zkušenost klinické smrti a její vliv na ţivot jedince ........................................ 41

2.1.1.

Problematika změny postoje k životu ................................................................ 41

2.1.2.

Mezní životní situace a smysl života .................................................................. 42

2.2.

Otázka sebevraţdy a eutanazie .......................................................................... 45

2.3.

Umírání a příprava na smrt ................................................................................ 49

B) VÝZKUMNÁ ČÁST ............................................................................. 53 Metodologie provedeného výzkumu ...................................... 53

3. 3.1.

Cíl výzkumu ........................................................................................................ 53

3.2.

Pouţitá metoda: kvalitativní výzkum ................................................................ 54

3.3.

Technika sběru dat: rozhovor ............................................................................ 55

3.4.

Okruh oslovených jedinců ................................................................................. 56

Analýza získaných dat ............................................................ 57

4. 4.1.

Otevřené kódování ............................................................................................. 57

4

4.1.1.

Přehled okruhů a kategorií ................................................................................ 58

4.1.2.

Okruh první: Před prožitkem ............................................................................. 60

4.1.3.

Okruh druhý: Prožitek........................................................................................ 63

4.1.4.

Okruh třetí: Po prožitku ..................................................................................... 73

4.1.5.

Okruh čtvrtý: Obecné otázky ............................................................................. 80

4.2.

Axiální kódování ................................................................................................ 87

4.3.

Selektivní kódování ............................................................................................ 88

4.3.1.

Paradigmatický model ....................................................................................... 88

4.3.2.

Kostra příběhu .................................................................................................... 89

4.4.

Zakotvená teorie ................................................................................................. 91

DISKUZE A ZÁVĚRY .............................................................................. 94 RESUMÉ .................................................................................................... 97 SUMMARY ................................................................................................ 98 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ....................................................... 99 Monografické publikace ....................................................................................................... 99 Elektronické zdroje ............................................................................................................. 102

PŘÍLOHY ................................................................................................. 103 Příloha č. 1: Rozhovor s paní Alicí.................................................................................... 103 Příloha č. 2: Rozhovor s paní Bělou .................................................................................. 112 Příloha č. 3: Rozhovor s panem Čeňkem .......................................................................... 124 Příloha č. 4: Rozhovor s panem Dominikem .................................................................... 129 Příloha č. 5: Rozhovor s panem Filipem ........................................................................... 136

Bibliografický záznam .......................................................................... 140

5

ÚVOD Proţitky blízkosti smrti, 1 ač fenomén doslova pradávný, zpopularizoval teprve americký lékař R. A. Moody ve své knize Život po životě (1975). Široké veřejnosti tak bylo umoţněno nahlédnout do světa fascinujících příběhů lidí s touto zvláštní zkušeností. Moodyho kniha se stala bestsellerem a mnoho lidí se poprvé začalo zamýšlet nad svým ţivotem a smrtí z naprosto odlišné perspektivy. Mnoho lidí pak také v popisovaných příbězích našlo analogie k příběhům, které zaţili sami na vlastní kůţi, aniţ by tušili, ţe se něco podobného přihodilo ještě někomu dalšímu. Po Moodym se začalo tímto fenoménem zabývat mnoţství nejrůznějších badatelů, na toto téma vyšla spousta knih a mnoho autorů vydalo kniţně také svůj vlastní proţitek. Lidé s touto zkušeností popisují podivuhodné záţitky (většinou pozitivní, i kdyţ ne vţdy), které se nesmazatelně vryly do jejich paměti, a které v mnoha případech radikálně ovlivnily jejich následující ţivot, jenţ se pro ně stal vzácnějším a smysluplnějším, neţ byl doposud. Stejně tak se změnilo jejich vnímání smrti, kterou přijali jako přirozenou součást ţivota, a jako jakousi bránu do ţivota dalšího. Nebyl snad zaznamenán jediný případ, kdy by o svém záţitku lidé pochybovali, vţdy jej povaţovali za naprosto skutečný, a to i přes nejrůznější názory okolí, odpor, vyvracení a nepochopení některých lékařů a vědců. Tito lidé neměli ţádný hmatatelný důkaz pro ostatní, ale ani odborná veřejnost nepřišla s ţádným přesvědčivým objektivním důkazem proti pravdivosti proţitků. Otázka tedy zůstává nadále otevřená… Pro tuto moji práci ale není ani tak důleţité, na čí straně pravda stojí, neboť jsem se v ní zaměřila spíše na to, jak tyto proţitky na lidi zapůsobily a jaké poselství přinesli. A poselství, která přinášejí, ve valné většině hovoří o nepopiratelné hodnotě ţivota kaţdého člověka, nezbytnosti ohleduplnosti a důleţitosti dobrých vztahů mezi jednotlivci. Tato poselství mění přístup člověka ke smrti a tím také nevyhnutelně jeho přístup k ţivotu. Tato poselství jsou aktuální pro smysluplnější ţivot kohokoli z nás, tady a teď. Jsou jistě významná z více hledisek, je v nich mnoho rovin, my si však ponechme prozatím tu, která je i v tuto chvíli jasná a srozumitelná, a to dopad proţitku na ţivot člověka. To, jestli je tento proţitek produktem reakcí našeho vlastního mozku, jeho nevědomých a skrytých sil, nebo odkazem bytosti plné světla a lásky, ponechme stranou. Ostatně, i kdyby tyto proţitky pramenily pouze z činnosti mozkové kůry, a my bychom odhlédli od „sporné“ existence onoho světa nebo světla, neměla by

1

V této diplomové práci jsem se rozhodla pouţívat jednotný český termín „proţitek blízkosti smrti“ nebo jeho

zkratku „PBS“, v citacích však ponechávám termín pouţitý autorem či překladatelem.

6

snad smysluplnost a hodnota ţivota, jak se s ní setkáváme ve výpovědích o těchto proţitcích, stejnou váhu?

7

A) TEORETICKÁ ČÁST 1. Klinická smrt a prožitky blízkosti smrti 1.1.

Uvedení do problematiky Slovník cizích slov (Klimeš, 2005, s. 360) vysvětluje pojem klinická smrt jako zástavu

dýchání a oběhu spojenou s reverzibilním potlačením korové mozkové aktivity. Klinickou smrt tedy představuje zástava dechu a srdeční činnosti, přičemţ za oficiálně mrtvého je člověk prohlášen aţ v okamţiku, kdy přestane fungovat jeho mozek. Americký chirurg a vysokoškolský pedagog S. B. Nuland ve své knize Jak lidé umírají (1996, s. 137) uvádí: „Aby byl člověk prohlášen za mrtvého, musíme mít nezvratné důkazy o tom, ţe mozek přestal fungovat. V současnosti uţívaná kritéria mozkové smrti v jednotkách intenzivní péče jsou velmi specifická. Zahrnují takové příznaky jako ztrátu všech reflexů, neodpovídavost na jakékoli vnější podněty a vymizení elektrické aktivity, o němţ svědčí zcela plochý záznam encefalografu po dobu několika hodin. Jestliţe jsou přítomny všechny tyto příznaky (například po mozkové mrtvici), lze přerušit všechny umělé postupy, a srdce, pokud ještě nepřestalo tepat, se neprodleně zastaví a přeruší tím veškerý krevní oběh.“ Nuland dodává, ţe jakmile dojde k zástavě krevního oběhu, nastává postupná smrt buněk, přičemţ při většině smrtí se srdeční tep zastaví dříve, neţ nastane smrt mozku. Martin Kupka, v elektronickém časopise vydávaném Českomoravskou psychologickou společností (2008, s. 30), charakterizuje klinickou smrt následovně: „Klinická smrt je charakteristická zástavou dechu a srdeční činnosti. Některé výzkumy ukazují, ţe přibliţně 20 % jedinců, kteří jsou úspěšně resuscitováni, se vrací zpět do ţivota s příběhem, záţitkem změněného stavu vědomí (zkušenost blízkosti smrti – near death experience – NDE), který má zpravidla vliv na jejich další ţivot. Díky této zkušenosti u nich dochází ke změně hodnotového spektra, zájmu o náboţenství, spiritualitu, sniţuje se strach ze smrti, tito lidé ţijí více přítomným okamţikem a jejich ţivot se stává celkově smysluplnějším. Převáţná většina záţitků má pozitivní konotaci. Novější výzkumy z devadesátých let ovšem ukázaly, ţe přibliţně 7 % z nich je děsuplných a tudíţ nepříjemných. Dosud nebyl zjištěn nepříjemný záţitek u dítěte. Základní fenomény jevu NDE jsou: obtíţnost aţ nemoţnost popsání záţitku, zaslechnutí výroku konstatujícího smrt, vnímání léčebných zákroků, pocity míru a klidu – nejčastěji bývají 8

popisovány jako harmonie, lehkost, blaho, vnímání různých zvuků – střídají se příjemné, ale i nepříjemné, přičemţ nepříjemné převládají, cesta tunelem, opouštění vlastního těla – OUT OF BODY EXPERIENCE, setkání se s dříve zemřelými přáteli, příbuznými, fenomén světla, panoramatický přehled dosavadního ţivota od dětství aţ po současnost, hranice nebo předěl, návrat, zábrany ve sdělování záţitku, vliv záţitku na další ţivot, nový náhled na smrt.“ Pokud jde o zmíněný záţitek vystoupení z těla (out of body experience – OBE), tak k němu nedochází pouze při proţitcích blízkosti smrti, ale také spontánně, např. ve stavech hluboké relaxace. Je také nutné uvést, ţe proţitky blízkosti smrti se neobjevují pouze ve stavech klinické smrti a v její těsné blízkosti, ale také v situacích náhlého ohroţení ţivota, kdy nemusí dojít k ţádnému fyzickému poranění, či v situacích váţné nemoci, „kdy se lidé dostávají do stavu blízkém smrti psychicky“ (Klusáček, 2008, [on-line]). „Objevují se také u vizí na smrtelné posteli (death-beds vision), pro tyto záţitky existuje v angličtině také speciální termín NDA (near-death awareness). Zmíněný fenomén nastává u lidí, kteří umírají a přitom popisují podobné záţitky, jako lidé při NDE (např. vidí své zemřelé příbuzné, kteří je vítají na onom světě, zaţívají pocity smíření). Danou zkušenost přitom popisují přímo, nikoli aţ zpětně. Vzhledem ke konečnému stavu jejich ţivota jiţ v tomto případě nehraje tak výraznou roli osobní transformace, ačkoli tyto proţitky mohou mít výrazný vliv na vnitřní pocity umírajícího a vyrovnání se s jeho situací.“ (Klusáček, 2008, [on-line]) Proţitky blízkosti smrti se dějí komukoliv bez ohledu na věk (včetně dětí), pohlaví, vzdělání, náboţenské vyznání atd. Přesto, ţe ţádné dva záţitky nejsou stejné, a naopak vykazují značné variace, byly definovány určité charakteristické rysy, které se vyskytují opakovaně v různých obměnách a kombinacích. Typické jsou „mimotělní proţitky, scény zpětného přehledu ţivota, cesty tunelem ke světlu, nadšené aţ extatické pocity a méně často i pocity úzkostné“ (Grof, 2009, s. 183). Přestoţe některé proţitky obsahují všechny tyto prvky, většinou některý z nich chybí. Co se týče negativních „pekelných“ zkušeností, ty bývají proţívány např. jako nepříjemné aţ děsivé, proţívané v temném, bezútěšném a naprosto pustém prostředí avšak „prevalence těchto negativně proţívaných NDE se dle výzkumných zjištění pohybuje v rozmezí od 15 % do 1 %…“ (Klusáček, 2008, [on-line]). Tyto proţitky jsou popisovány lidmi, kteří je sami zaţili, či lidmi s pozitivními proţitky, kteří zaţili záblesk existence těchto velmi nepříjemných jevů. (Soudková, 1999, s. 85)

9

Jak jiţ bylo uvedeno výše, řada výzkumníků zabývajících se těmito jevy ukázala, ţe „záţitky blízké smrti se vyskytnou asi u třetiny lidí, kteří se ocitnou v různých situacích ohroţujících ţivot“ (Grof, 2009, s. 183). Proţitky blízkosti smrti byly nicméně vyvolávány také experimentálně. Český psychiatr působící v Americe, Stanislav Grof uvádí výzkum J. Whinneryho, profesora chemie na texaské univerzitě, který „vystavoval pokusné subjekty, piloty stíhaček a studenty různých leteckých lékařských kursů mohutným gravitačním silám v centrifuze, aby tak napodobil extrémní podmínky panující při manévrování při leteckých bitkách“ (Grof, 2009, s. 183). Z více neţ 15ti letého výzkumu účinků akcelerace a z více neţ 700 případů ztráty vědomí, způsobené zvýšenou gravitací, ukázal, ţe „vlivem extrémních gravitačních sil piloti stíhaček i pokusné subjekty ztrácejí vědomí a dostavuje se u nich záţitek blízký smrti“ (Grof, 2009, s. 183). R. A. Moody vyvinul v roce 1995 techniku, pomocí níţ je moţné dosáhnout proţitku blízkosti smrti bez ohroţení ţivota. Tato meditativní technika, vyuţívající komory nazývané Psychomanteum, vychází z léčebných rituálů antických řeckých lékařů. Moody tuto komoru nazývá Jeviště mysli a úspěšně zde otestoval stovky klinických pokusů. Moody (2005, s. 15) také pracuje na navození tohoto proţitku pomocí specifických meditativních technik, které by nevyţadovaly ţádné speciální zařízení jako je Psychomanteum. Proţitky blízkosti smrti dětí „Zatím co přibliţně jedna třetina dospělých, kteří byli blízko smrti nebo prošli klinickou smrtí, měla PBS, mezi dětmi tento počet převyšuje 75 %. Dětským PBS se připisuje mimořádná důleţitost. Jejich výskyt totiţ podstatně oslabuje názory, ţe PBS jsou výsledkem náboţenské výchovy anebo reakce na kulturní dědictví.“ (Soudková, 1999, s. 74) „Pokud kultura formuje a utváří naše proţitky, potom děti jsou touto kulturou doposud nejméně zasaţeny a mohou nám vyprávět ty nejjasnější a nejčistší příběhy.“ (Blackmoreová, 1993, s. 30) Podstatným přínosem v této oblasti jsou výzkumy pediatra dr. Melvina Morse. Ve své knize Blíže ke světlu: Poučení z dětských prožitků blízkosti smrti, popisuje příběhy a studie dětí, které byly úspěšně resuscitovány a vyprávěly své proţitky. Tyto proţitky zahrnují takřka vše, co bylo popisováno dospělými lidmi. Z většiny výpovědí dětí vyplývá, ţe neprochází tak často rekapitulací ţivota a pocitem, ţe jsou hodnoceny, jako je tomu u dospělých, nebyly také

10

zaznamenány ţádné negativní proţitky dětí. V ostatních ohledech včetně pociťování významnosti PBS se neliší od proţitků dospělých (Soudková, 1999, s. 79). Britská psycholoţka specializovaná na parapsychologii, Susan Blackmoreová k tomu uvádí, ţe „děti popisovaly události, které se jim přihodily i ve věku devíti měsíců, vyskytovaly se zde příběhy o tunelech a světlech, záţitcích po opuštění vlastního těla a o poutích do nebe“ (1993, s. 30). Dr. Morse se také věnoval výzkumu dospělých, kteří v dětství proţili PBS. Studované dlouhodobé transformační změny po dětských PBS zahrnují sníţený strach ze smrti, zvýšení psychických fenoménů, větší chuť do ţivota – nesmírnou energii a ţivotní entuziasmus, uvádí se i vyšší inteligence, i kdyţ je nesnadné tento fakt dokazovat. Morse se táţe, zda PBS sama o sobě vede ke zvýšení inteligence nebo prostě k jiným přístupům řešení problémů (Soudková, 1999, s. 78). Moody povaţuje u dětí za jeden z nejdůleţitějších aspektů pozitivní transformaci, která ovlivňuje celkový styl jejich ţivota (Soudková, 1999, s. 79). „Podobně jako dospělí, i děti byly poznamenány svými předsmrtnými proţitky. Některé si uvědomily cíl ţivota, jiné se změnily k lepšímu. Pro ně to všechno nebyl normální běţný záţitek nebo sen. Bylo to něco zvláštního.“ (Blackmoreová, 1993, s. 31)

11

1.2.

Historie fenoménu prožitků blízkosti smrti Jak mnozí autoři a badatelé potvrzují, fenomén klinické smrti není záleţitostí posledních

let, ale je skutečností, která provází lidstvo odnepaměti. Dalo by se říci, ţe proţitky související se stavem klinické smrti tu byly vţdy, jen je nenajdeme nazvané dnešní terminologií, ale skryté v příbězích a legendách. Případy, jeţ můţeme najít v literatuře, jsou zřejmě jen zlomky mnoha záţitků lidí, jeţ zůstaly navţdy z různých důvodů skryty. Jak uvádí psycholoţka Miluše Soudková, „paralely k PBS byly nalezeny ve starověku, v posvátných spisech a také literatuře velmi odlišných epoch, civilizací a kultur. Současné případy jsou však pravděpodobně mnohem častější, díky pokroku lékařské vědy a praxe“ (1999, s. 128). Paralely k PBS lze najít v řeckých, římských, egyptských a starovýchodních mýtech a legendách, přičemţ jako dosud nejstarší známý existující záznam o PBS v západní literatuře nám zřejmě zanechal Platón (cca. 427 – 347 př. n. l.) ve svém díle Republika. Jedná se o legendu o vojáku Er, který byl povaţován za mrtvého, ale vrátil se, aby podal zprávu o svém putování v příštím světě, protoţe zatímco jeho tělo leţelo na bojišti, jeho duše procházela podivuhodnými záţitky. „Platónův příběh vojáka je často citován, protoţe obsahuje několik komponentů PBS, dokazujících univerzálnost tohoto jevu. Uvaţme, ţe více neţ dva tisíce let před studiem současných PBS se tu popisují udivující zkušenosti, jakými je vystoupení z těla a cestování prostorem a časem, vize univerzálního světa, návrat ze smrti do ţivota. Zahrnuty jsou ovšem také četné elementy řecké kulturní tradice a mytologie. Zatím co základní prvky PBS jsou konzistentní v různých historických obdobích a kulturách, některé komponenty jsou významně ovlivněné společností, v níţ se odehrávají.“ (Soudková, 1999, s. 129) Hlavní poselství vojáka Er lidstvu tkví v odkazu, který je platný i pro současné proţitky blízkosti smrti: „Příkladným ţivotem a snahou získat vědění a moudrost získáme uznání na mimofyzické úrovni ţivota“ (Soudková, 1999, s. 129–130). Mnoho materiálů vykazujících paralely k PBS existuje v náboţenských tradicích, o nichţ budu mluvit zvlášť v kapitole Hledisko náboženství. Proţitky blízkosti smrti byly také popsány mnohými známými osobnostmi vědy a umění. Svůj proţitek popsal např. švýcarský psychoterapeut C. G. Jung v knize Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga. Začátkem roku 1944 si Jung zlomil nohu a poté dostal srdeční infarkt. Ve stavu ohroţení ţivota proţil hluboké vize, neboli to, co se později začalo nazývat proţitkem blízkosti smrti. 12

„Ve stavu bezvědomí jsem prožíval deliria a vize, které musely začít, když jsem byl v bezprostředním nebezpečí smrti a dávali mi kyslík a kafr. Obrazy byly tak strašné, že jsem sám usoudil, že jsem blízko smrti. Později mně ošetřovatelka řekla: ‚Byl jste obklopen jako nějakou jasnou září.‘ To prý je jev, který u umírajících pozorovala několikrát. Byl jsem na nejzazší hranici a nevím, zda jsem byl v nějakém snu, nebo v extázi. V každém případě se začaly odehrávat věci pro mě svrchovaně působivé.“ (Jung, 1998, s. 266) Popis proţitku blízkosti smrti v umělecké tvorbě přináší například Ernst Hemingway ve svém díle Sbohem armádo (které je povaţováno za autobiografii) a L. N. Tolstoj v novele Smrt Ivana Iljiče. V knize Tulák po hvězdách inspirovaném skutečným příběhem neprávem odsouzeného člověka, přináší Jack London popis stavu tohoto vězně, který je velmi podobný PBS. Vězeň si tento stav sám navozoval pouhým ovládnutím svého těla myslí. „Rychlý nátlak mé vůle byl odměněn. Neměl jsem už hruď ani srdce. Byl jsem jen mysl, jen duše, vědomí, říkejte si tomu, jak chcete, vtělené do mlhavého mozku, který sice měl svůj střed uvnitř lebky, ale šířil se dál mimo ni. A pak přišly světelné záblesky a byl jsem pryč. Skokem jsem se vyhoupl nad střechu věznice a nad kalifornskou oblohu a byl jsem mezi hvězdami. Říkám vědomě ‚mezi hvězdami‘. Kráčel jsem mezi hvězdami.“ (London, 1972, s. 71) Před svou popravou podává tento vězeň svědectví, ke kterému dospěl: „Není smrti. Život je duch a duch nemůže zemřít… Jen duch trvá a dál buduje sám sebe postupným a nekonečným převtělováním, jak se propracovává vzhůru ke světlu.“ (London, 1972, s. 287) Prvním vědeckým počinem v oblasti proţitků blízkosti smrti byla v roce 1892 studie Alberta Heima, o které podrobněji pojednávám níţe v kapitole 1.3.7. Postupně přicházeli další vědci, kteří svůj odborný zájem soustředili právě na tento fenomén. Jedním z nejznámějších průkopníků, který zpopularizoval proţitky blízkosti smrti i mezi nejširší veřejností, je jiţ v úvodu zmíněný Raymond A. Moody. Ten v roce 1975 publikoval svoji knihu Život po životě, která se stala mezinárodním bestsellerem přeloţeným do desítek jazyků. V této knize Moody popisuje populárně vědeckým stylem svědectví 150 osob s diagnostikou klinické smrti. Pro tyto neobvyklé záţitky zde Moody pouţil výraz „near-death experience“, který se stal běţným pojmem jak pro odbornou, tak širokou veřejnost. Právě toto dílo bylo ve své době průkopnické a podnítilo další systematický výzkum v mnoha dalších vědních oborech. Zmíněné dílo bylo milníkem také pro samotné osoby s PBS, díky němuţ v mnoha případech našly odvahu o svém proţitku promluvit.

13

Po Moodym se pak tímto fenoménem zabývaly další vědecké osobnosti, například švýcarská lékařka E. Kübler-Rossová, americký psycholog a pedagog K. Ring, pediatr M. Morse, kardiolog M. Sabom, P. H. M. Atwaterová, a mnozí další. „Z našich autorů je třeba jmenovat M. Vojtěchovského, V. Fessla, S. Grofa a J. Sigmundovou.“ (Kupka, 2008, s. 32) Z uvedeného vyplývá, ţe proţitky blízkosti smrti „nejsou novodobým jevem, mají dlouhodobou historickou kontinuitu. Nejsou vázány na specifickou kulturu, geografickou oblast nebo náboţenství“ (Soudková, 1999, s. 130).

14

1.3.

Různé přístupy a interpretace

1.3.1. Přístup ke smrti v historii Za dávných časů, kdyţ naši předkové ţili v harmonii a souladu s okolní přírodou, vše, co ţivot přinášel, bylo přirozené, včetně smrti. Smrti samotné, a událostem s ní spojenými, se věnovalo mnoho pozornosti, byla snad ve všech prehistorických a starověkých kulturách povaţována za významný přechod. I kdyţ byla běţnou nedílnou a všudypřítomnou součástí ţivota, vţdy byla pro obyčejného člověka opředena určitým tajemstvím a v souvislosti s ní pociťoval strach a bolest. Člověk však neumíral sám, byl součástí rodiny a širšího společenství, a ti ho obvykle v této závaţné a těţké chvíli citově podpírali a pomáhali mu zvládnout tento konečný přechod pomocí rituálů. Jak píše Stanislav Grof (2009, s. 23), člověk ve starověkých nebo domorodých kulturách, prošel navíc intenzívní přípravou na smrt jiţ v průběhu svého ţivota, při různých obřadech, např. při tzv. přechodových rituálech a byl tedy „vybaven duchovním a filozofickým věroučným systémem překonávajícím smrt“. Podobně tomu bylo také v průběhu středověku, prodchnutém křesťanstvím a jeho vírou ve vzkříšení a věčný ţivot po smrti. I zde byla smrt nedílnou součástí ţivota a byla jí věnována velká pozornost. „Intenzívní zájem o smrt a umírání byl ve středověku dán všeobecnou nejistotou lidské existence, jeţ v tomto dějinném období převládala. Smrt byla v kaţdodenním ţivotě měst i venkova všudypřítomná.“ (Grof, 2009, s. 114) Málokdo se tehdy doţíval vyššího věku, nespočet dětí a dospělých umíralo důsledkem válek, epidemií, hladomoru a těţkých ţivotních podmínek. Výjimkou nebyly veřejné popravy a upalování. „Všudypřítomnost

smrti

a

dalekosáhlý

rozklad

společenských,

politických

i náboţenských struktur středověké Evropy vytvářely kontext, jenţ inspiroval literaturu ţánru Ars moriendi (…) poselství literatury Ars moriendi nebylo určeno pouze nemocným, starým a umírajícím, stojícím na prahu biologického zániku (…) pojednávalo nejen o záleţitostech souvisejících se smrtí, ale i o základních problémech lidské existence.“ (Grof, 2009, s. 114) Tato literatura byla ke konci středověku velmi oblíbená a v mnoha evropských zemích patřila k nejrozšířenějšímu ţánru. Jedna skupina tohoto souboru literatury, tohoto Umění umírání, Ars moriendi pojednává o významu smrti v ţivotě člověka a měla by se tak, jak dále píše Grof, nazývat spíše Ars Vivendi, Umění (správně) ţít. „Klade důraz na význam správného postoje ke smrti v kaţdodenním ţivotě a popisuje ţivotní styl vedoucí ke spáse. Druhá kategorie se pak specificky zaměřuje na záţitek smrti a umírání, jakoţ i na asistenci umírajícím a na to, jak 15

jim v posledních dnech a hodinách poskytnout emoční a duchovní podporu.“ (Grof, 2009, s. 114) Člověku se zde připomíná „memento mori“ (pamatuj na smrt) a „mors certa, hora incerta“ (smrt je jistá, nejistá je jen hodina), nemáme tedy plýtvat svým časem, neusilovat o světské cíle a nehromadit hmotné statky, je to marné a pošetilé počínání, neboť z tohoto ţivota nic hmotného a světského nemůţeme odnést. Odkazem našich předků je důleţitost duchovní přípravy na umírání a smrt jako na přechod do světa, ve kterém z nás přeţije pouze to co je nehmotné a věčné.

16

1.3.2. Přístup ke smrti v moderní společnosti Ačkoliv nelze v této závaţné věci generalizovat, neboť vţdy existují výjimky potvrzující pravidlo, od minulých dob se mnohé očividně změnilo. Dominujícím světonázorem se stal bezesporu materialismus, vyznačující se určitou skepsí vůči nadsmyslnu. Příznačnou charakteristikou moderní společnosti se tak stala honba za hmotným bohatstvím, kdy kaţdý „smysl“ má vţdy převáţně finanční „hodnotu“ nebo její ekvivalent v podobě majetku či uznání apod. V takovém světě nemá své místo ani nemoc, ani stáří, ani utrpení a umírání, a ani smrt. Takové věci jsou odsouvány jako by se nás netýkaly, smrt je vyloučena ze ţivota, a paradoxně i samotná nemoc, utrpení a umírání nabyly opět pouze finanční hodnotu. Co se však děje s člověkem ţijícím ve společnosti, která má sklon realitu smrti popírat nebo ji ignorovat? „Existují nějaké faktory, které k rostoucí úzkosti ze smrti přispívají?“, ptá se Elizabeth Kübler-Rossová (1993, s. 10). Člověk se stal přecitlivělým k přirozeným věcem ţivota, které, jak se mu zdá, ohroţují jeho „bezpečný svět“, jeho „pevnou půdu pod nohama“. Ze strachu ze vzájemné blízkosti a bolesti se odlidštil, k čemuţ přispívá i ţivot ve velkoměstech plných mas lidí, kde člověk ztrácí svou individualitu. Jak uvádí, E. Kübler-Rossová, posun od individua k masám nabyl dramatických rozměrů: „Kdysi dávno se člověk mohl postavit svému nepříteli tváří v tvář, měl poctivou a čestnou šanci uspět v osobním střetnutí s konkrétním viditelným nepřítelem. Dneska vojáci i civilisté musejí ţít s vědomím, ţe existují zbraně hromadného ničení, které nejen, ţe nikomu nedávají rozumnou šanci přeţít, ale zároveň přicházejí náhle a bez varování. Záhuba můţe přijít zčista jasna, jako blesk z jasného nebe, a zničit tisíce ţivotů. (…) Takto ke vzrůstajícímu strachu z ničení, a tudíţ i ze smrti, přispěla věda a technika.“ (Kübler-Rossová, 1993, s. 11) Není tedy překvapující, ţe člověk cítí zvýšenou potřebu se nějak bránit. Zmenšujícím se schopnostem a moţnostem se bránit fyzicky úměrně odpovídá vzrůst jeho psychické obrany. „Neumíme-li tedy znegovat, popřít smrt, můţeme se alespoň pokusit nějak ji zvládnout, podrobit si ji. Můţeme třeba riskovat na dálnicích; kdyţ potom čteme statistiky obětí dopravních nehod (…) můţeme se chvět strachy, ale zároveň jistým uspokojením – to se týká někoho jiného, já jsem to zvládl‘.“ (Kübler-Rossová, 1993, s. 11) Dr. Kübler-Rossová se také na tomtéţ místě zamýšlí nad tím, jak různá společenství vyuţívají skupinové identity k potlačení strachu z vlastního zániku, tak, ţe napadají ostatní.

17

V důsledku by potom bylo moţné říci, ţe válka je vlastně jakýmsi negováním vlastní smrtelnosti, lidská potřeba utkat se se smrtí a přemoci ji. „Lékařská věda poskytla lidstvu to dobrodiní, ţe můţeme odlišit patologické procesy, které jsou vratné, od těch, které takové nejsou, a přitom stále přidáváme na misku vah, která svědčí ve prospěch přeţití. Avšak moderní biomedicína také přispěla k pochybené představě, podle, které kaţdý z nás odmítá zaručený příchod naší individuální smrtelnosti.“ (Nuland, 1996, s. 28) Dalo by se říci, ţe lidé takřka zapomněli, ţe se jich smrt týká. Přitom vědomí konečnosti lidského ţivota mu právě dává jeho naléhavý smysl. „Skutečnost, ţe je jen určitý omezený čas pro dělání dobrých věcí v ţivotě, vytváří naléhavou potřebu je dělat. Jinak bychom ustrnuli ve stálém odkládání.“ (Nuland, 1996, s. 103) Lidé se vůči smrti a utrpení stávají otupělými také díky médiím, kde se pouţívají „všechna ta neosobní slovní spojení typu ,řešení ţidovské otázky‘, kdyţ je přitom řeč o vraţdách milionů muţů, ţen a dětí...“ (Kübler-Rossová, 1993, s. 12). Svým dílem také přispívá nesmyslná brutální filmová produkce plná násilí a smrti. Jak uvádí S. Grof, situace průměrného člověka umírajícího v průmyslové společnosti je naprosto odlišná od podmínek, za jakých se umíralo kdysi. „Pro takového jedince je typický pragmatický a ateistický světonázor nebo je jím alespoň velice hluboce ovlivněn. Podle západní vědy a její monisticko-materialistické filozofie je historie vesmíru v podstatě historií vyvíjející se hmoty. Ţivot, vědomí a inteligence jsou víceméně náhodnými a bezvýznamnými vedlejšími produkty tohoto vývoje a objevily se na scéně aţ po mnoha miliardách let evoluce pasivní a netečné hmoty v triviálně nepatrné části nesmírně obrovského vesmíru. Ve světě, kde je za skutečné povaţováno jenom to, co je hmotné, hmatatelné a změřitelné, nezbývá uţ ţádné místo pro spiritualitu jakéhokoliv druhu.“ (Grof, 2009, s. 24) Odklon od náboţenství a příklon k filozofii materialismu znamenal ztrátu víry v nesmrtelnost a zároveň potlačení myšlenky smrtelnosti. Jakkoli se člověk snaţí úvahy o své smrtelnosti odkládat, nakonec bude muset této realitě stanout tváří v tvář. Všichni se pochopitelně těmto myšlenkám snaţíme utéci, ale moţná kdybychom všichni začali s přemítáním o realitě své vlastní smrti a pomíjivosti, mohlo by se v našem ţivotě a následně i ve společnosti změnit mnoho věcí k lepšímu.

18

1.3.3. Hledisko vědy „Současná věda povaţuje existenci PBS za nepopiratelný fakt, jeho vysvětlení však zůstává sporným bodem, kolem něhoţ se vedou ostré diskuze. Podstatou sporu je otázka, zda jsou PBS objektivní skutečností, nebo zda popsaný scénář průběhu PBS vůbec neexistuje a je vlastně jen subjektivním stavem, protoţe lidský mozek je schopen si s námi ‚zahrávat‘. Nepopírá se však, ţe PBS mají psychicky zdraví lidé.“ (Soudková, 1999, s. 70) Existuje mnoţství různých hypotéz, které se pokoušejí tento jev vysvětlit. Níţe, krátce nahlédneme do několika základních kategorií, do kterých lze tyto hypotézy rozčlenit. Jedná se o hypotézy organické, psychologické a spirituální. Organické hypotézy Pokusy o vysvětlení PBS na základě organických modelů, mohou být ve své podstatě fyziologické, neurologické či farmakologické. Ve všech těchto případech jde v podstatě o názor, ţe PBS reprezentuje subjektivní stav, hovoří se zde o halucinacích, cerebrální anoxii (nedostatečném přívodu kyslíku do mozku), PBS jsou porovnávány se stavy navozenými drogami, z čehoţ někteří vyvozují závěr, ţe PBS vzniká působením farmak. „Byl však zjištěn pravý opak; studie ukazují, ţe pacienti, jimţ byly podávány léky, mají méně časté a kratší PBS neţ ti, kteří léky neměli.“ (Soudková, 1999, s. 71) Stanislav Grof k tomu uvádí, ţe snahy najít biologické vysvětlení PBS byly doposavad neúspěšné a nepřesvědčivé. Jejich vznik byl vysvětlován podáváním léků, jako jsou anestetika či morfin. Tyto proţitky se však vyskytují i v situacích, kdy ţádné léky pacientovi podány nebyly, dokonce v situacích, kdy se jednalo pouze o očekávání smrti a ţádnou fyziologickou krizi. „S výjimkou disociačního anestetika ketaminu se účinky těchto látek rovněţ zcela liší od fenomenologie záţitků klinické smrti. Totéţ platí pro endorfiny, látky podobné morfiu, ale produkované tělem, které někteří autoři uvádějí jako moţné příčiny záţitků blízké smrti.“ (2009, s. 189) „…četné srovnávací studie prokázaly, ţe pacienti s lékařskou medikací hlásili méně často NDE, neţ pacienti bez medikace. Podobně nepřímo úměrný vliv na výskyt NDE mělo i srovnání horečnatých pacientů ve stavech blízko fyzické smrti. Funkce intervenujících látek, případně akutních onemocnění na vznik a vysvětlení NDE tak nebyla prokázána.“ (Klusáček, 2007a, [on-line])

19

Co se týče hypotézy zapříčinění proţitků blízkosti smrti nedostatečným zásobováním tkání kyslíkem (anoxie), toto vysvětlení je, dle Grofa (2009, s. 189), „stejně nepřijatelné jako teorie farmakologické, a to z týchţ důvodů. Ne všechny záţitky blízké smrti jsou spojeny s nedostatečným zásobováním tkání kyslíkem. Kromě toho nedostatek kyslíku vyvolává postupný zmatek a otupení poznávacích funkcí, coţ je opak jasnosti a rozšíření vědomí, které jsou pro záţitky blízké smrti charakteristické.“ Pokud by PBS byl vysvětlitelný „nedostatečným prokrvením mozku, jak je moţné, ţe NDE zaţívá pouze zlomek pacientů resuscitovaných z klinické smrti a ne mnohem větší počet osob?“ (Klusáček, 2007a, [on-line]). „Pokusy

o

interpretaci

PBS

na

čistě

fyziologických,

neurologických

nebo

farmakologických základech se setkaly s mnoha námitkami. Kritici povaţují tyto hypotézy za redukcionistické a vyzdvihují mnohé výrazné rozdíly mezi PBS a studovanými paralelami. V této souvislosti zdůrazňují hlavně hluboké a trvalé, ţivot ovlivňující následné efekty PBS, které neexistují u porovnávaných fenoménů.“ (Soudková, 1999, s. 71) Psychologické hypotézy Tyto hypotézy vysvětlují PBS jako odraz psychologických podmínek, které se objevují na prahu smrti. Zmiňují psychologický obranný mechanismus odosobnění, který bývá častou reakcí na nebezpečí a který jedinci dovoluje chránit se proti přibliţující se smrti vyloučením reality. Charakteristické elementy depersonalizace v průběhu extrémního nebezpečí zahrnují například jevy jako pocit nezúčastněnosti, klidu a rozvahy, změny vnímání, vynoření vzpomínek, které nabudou formy panoramatické paměti. (Soudková, 1999, s. 71) „Kritici však poukazují, ţe některé rysy PBS nelze vysvětlit depersonalizací, jiné jsou přímo protichůdné. Např. v určitých specifických situacích procházejí lidé PBS, aniţ by si byli vědomi jakéhokoliv nebezpečí. Z informací mnohých přeţivších se také usuzuje, ţe pocit nezainteresovanosti u depersonalizace je protichůdný k jejich proţívání ‚reality mimo vlastní tělo‘. Odosobněním nelze také vysvětlit mnohé případy, v nichţ se klinicky mrtvý člověk setkává s příbuznými a známými, aniţ by věděl, ţe ti jiţ zemřeli.“ (Soudková, 1999, s. 71) Stanislav Grof (2009, s. 190) vyvrací tyto psychologické teorie, které tvrdí, ţe PBS „jsou pouhé příjemné fantazie naplňující touţebná přání a ochraňující člověka před utrpením a hrozbou zničení“ argumentem, ţe nevysvětlují proţitky, které jsou nepříjemné aţ děsivé. Názor, ţe se v nich projevuje naše náboţenská výchova a předurčení dané kulturním kontextem, povaţuje rovněţ za neuspokojivý, protoţe jak říká, „mezi náboţenskou vírou a záţitky blízké smrti neexistuje absolutně ţádný vzájemný vztah. A existence ověřitelných mimotělních záţitků, 20

jeţ stará paradigmata jednoznačně vyvrací, znamená zásadní zpochybnění současných biologických a psychologických teorií a můţe se pro ně stát smrtící ránou.“ Další teorie také tvrdí, ţe PBS jsou znovu proţívané vzpomínky na vlastní zrození, odtud představa tunelu a světla a také univerzálnost tohoto prvku pro kohokoliv. Podle kritiků je tato hypotéza násilná a nelogická. „Někteří psychologové povaţují PBS za transpersonální stav vědomí. Transpersonální zkušenost je charakterizována jako zkušenost, v níţ individuum překračuje hranice svého ‚já‘, jakoţ i dimenze času a prostoru. Z tohoto hlediska se jednotlivci, kteří prošli PBS, dostali do transpersonálního stavu vědomí.“ (Soudková, 1999, s. 72) Spirituální hypotézy Zastánci těchto hypotéz poukazují na to, ţe „ţádné halucinace, vize nebo psychické jevy nejsou totoţné s PBS. Povaţují tyto proţitky za hlubokou mystickou zkušenost a vyjadřují přesvědčení, ţe tváří v tvář smrti člověk (vědomí) opustí tělo a dostává se do vyšších úrovní existence, kde se setkává se spirituálními bytostmi“ (Soudková, 1999, s. 72). V tomto pohledu jsou PBS pojímány také jako spirituální probuzení, duševní znovuzrození, setkání s univerzálním zdrojem bytí nebo vědomím či s „nejvyšším bytím“. Interpretace proţitků je tedy ponechána v tomto smyslu, na těch, kteří jimi prošli. Tyto hypotézy zaujímají k PBS postoj jako k objektivnímu fenoménu. PBS jsou povaţovány za skutečné, proţité v jiných realitách existence. Někteří autoři uvádějí důvody k tomu, ţe PBS mohou být skutečně zábleskem samotné smrti. „Mystické záţitky NDE bývají často popisovány v kontextu odpovídajícímu kulturněnáboţenskému prostředí (křesťanského, hinduistického, islámského). Jedná se také o jeden z argumentů kritiků mystického pojetí NDE: ovlivnění záţitku sociálním kontextem vysvětlují jako ‚zboţné přání‘ osoby stojící blízko smrti (přeji si, aby mě někdo ochránil…). Naproti tomu zastánci spirituálního vysvětlení různé náboţenské motivy zakoušené při NDE vysvětlují jeho následnou interpretací, odpovídají individuálnímu kontextu osoby, která jej zaţila (nejdříve zaţiji setkání s příjemnou světelnou bytostí a pak si řeknu - ha, to byl určitě někdo svatý, anděl, atd.). Proti tomuto druhu vysvětlení lze ovšem namítnout, ţe náboţenské motivy, případně setkání s mystickými bytosti, zakoušejí při NDE i osoby, které se k dané víře, případně mysticismu, před svým záţitkem nijak nehlásily. Lidé s NDE často nemají osvojený základní náboţenský či mystický diskurs.“ (Klusáček, 2007b, [on-line])

21

Z předcházejícího krátkého a nutně neúplného výčtu různých hypotéz vysvětlujících PBS je patrné, ţe věda v objasnění tohoto fenoménu prozatím tápe. Ţádná hypotéza nedokázala zatím postihnout všechny, ale ani většinu rysů PBS. Kardiolog Michael B. Sabom, autor jednoho z nejrozsáhlejších kritických přehledů hypotéz vysvětlujících PBS, zdůrazňuje přesnost detailních pozorování lékařských přístrojů a zákroků pacienty, v lékařském oboru laiky, kteří navíc byli v bezvědomí a umírali. Zmiňuje také hypotézy týkající se depersonalizace, snů, očekávání, drog, endorfinů, atd. a hodnotí je jako neadekvátní a tedy neudrţitelné. (Soudková, 1999, s. 73) Kromě detailních popisů záchranných operací, dokázali také někteří lidé s PBS popsat události, „…které se staly ve stejnou dobu na jiném místě, o kterých nemohli mít v té době ponětí a které byly následně potvrzeny (případy existence vědomí mimo těla – out of body experience, OBE, jsou často součástí záţitku NDE). Alternativní vysvětlení, například, ţe pacient vnímal dění na sále podprahově, nebo si záţitky následně dokreslil svou fantazií, se jeví jako nedostačující. I kdyby oddělení vědomí a těla bylo uznáno jako moţné, stále by ještě neprokazovalo existenci posmrtného ţivota“ (Klusáček, 2007b, [on-line]). S. Grof (2009, s. 190–191) uvádí, ţe: „Mimotělní záţitky s potvrzeným mimosmyslovým vnímáním okolního prostředí vyvracejí základní metafyzický předpoklad

monisticky

materialistické vědy, která pojímá vědomí jako průvodní jev, jako funkci, jeţ se jaksi záhadně vynořuje z komplikovaných neurofyziologických procesů v mozku. Mimotělní záţitky naprosto jasně dokazují, ţe vědomí je schopno takových věcí, jaké by mozek v ţádném případě nedokázal. Tyto výzkumy ukazují, ţe vědomí je přinejmenším rovnocenným partnerem mozku, pokud mu dokonce není nadřazeno.“ Uspokojivě nebyly vyvráceny ani výsledky výzkumu dr. Elizabeth Kübler-Rossové, která se zabývala výzkumem proţitků blízkosti smrti u nevidomých, kteří dokázali podrobně popsat dění při jejich zachraňování, včetně např. detailních popisů oblečení zúčastněných osob. Vyvrácen nebyl ani její další výzkum, týkající se PBS dětí bezprostředně po jejich váţné nehodě, tyto děti se v proţitcích setkaly s příbuznými, kteří byli jiţ „na druhé straně břehu“. Byli to vţdy pouze příbuzní, kteří tuto nehodu nepřeţili, to však tyto děti nemohly vzhledem k váţnosti svého stavu i rychlému sledu událostí vůbec vědět. M. Sabom se domnívá, ţe „získané údaje o PBS podporují hypotézu o oddělení mysli, navozeném procesem umírání. Je-li tomu tak, píše dr. Sabom, ‚nemohu si pomoci, ale ptám se, proč by se taková událost měla odehrávat zrovna v blízkosti smrti. Můţe mysl, která se oddělí…, být v podstatě duší?‘“ (Soudková, 1999, s. 73)

22

1.3.4. Hledisko lidí s prožitkem blízkosti smrti Většina lidí vnímá svůj proţitek blízkosti smrti jako naprosto nepochybný a reálný. Jedině takový hluboký, nezpochybnitelně reálný záţitek můţe mít za následek změny v ţivotě, ke kterým u mnoha těchto lidí po proţitku dochází. Nejčastější vysvětlení proţitků blízkosti smrti lidmi, kteří jej sami proţili, je to, „ţe během záţitku došlo k odpoutání části jejich osobnosti od fyzického těla, která pak zaţívala úvod do posmrtného ţivota. Takové pojetí záţitku ‚common sense‘ (selským rozumem) je pro vědeckou obec oţehavým a těţce přijatelným vysvětlením. Vzhledem k tomu, ţe současné teoretické koncepty vysvětlující NDE z pohledu medicíny nebo psychologie jsou stále nedostačující, nechávají tak prostor mystickým, spirituálním či náboţenským vysvětlením. Přitom ani takové alternativní vysvětlení není podpořeno přímými důkazy, spíše se jedná o ,důkaz‘ vycházející z osobního proţitku: ‚já jsem to tak zaţil, tohle jsem tam cítil a viděl.‘“ (Klusáček, 2007b, [on-line]). Poselství proţitků blízkosti smrti, které lidé s sebou přinášejí zpět do ţivota, není nic menšího neţ, ţe vědomí člověka přetrvává po jeho fyzickém zániku a pokračuje v existenci za hranicemi nám známého bytí, v některých případech hovoří také o znovuzrození vědomí či duše zemřelého na zemi. Tento názor v mnohém koresponduje s naukami různých filozofických a náboţenských systémů. V krátkosti se v další kapitole podíváme na učení o smrti a posmrtném ţivotě některých z nich.

23

1.3.5. Hledisko náboženství Cílem této kapitoly je zabývat se souvislostmi mezi náboţenstvím a proţitky blízkosti smrti. Náboţenství se zabývá především metafyzickými otázkami ţivota, řeší problematiku přesahující pozemský ţivot člověka a nabízí odpovědi na otázky týkající se smrti a posmrtné existence. Pozemský ţivot většina náboţenství povaţuje spíše za jakousi přípravu na přechod a následné ţití v posmrtném či věčném ţivotě. Dalo by se říci, ţe snad všechny náboţenské systémy stanovují dle metafyzických zákonitostí jakási pravidla či návody, které radí či přikazují, jak ţít pozemský ţivot, abychom si připravili lepší budoucnost, ať uţ spočívá ve věčném ţivotě v nebi či dle principu reinkarnace, v novém vtělení na zemi. V nejrůznějších náboţenských textech bylo nalezeno mnoţství paralel s proţitky blízkosti smrti. „Odborná literatura ukazuje, ţe materiály získané z historie různých náboţenství a folklóru jsou porovnatelné s Moodyho a Ringovým modelem PBS. Paralely byly nalezeny např. v islámské literatuře, v čínských, indických a ţidovských tradicích, v pojednání filosofů Cicera a Plutarcha, v babylónských, egyptských a zoroasterských záznamech, u indiánských kmenů v Severní Americe, argentinských a bolivijských Čaků, v litevském a sibiřském folklóru, jakoţ i v jiných pramenech.“ (Soudková, 1999, s. 130) Proţitky blízkosti smrti jsou také uváděny jako důleţité svědectví pro křesťanské pojímání posmrtného ţivota. Lze zde zmínit Moodyho, který udává, ţe pokud jde o Světelnou bytost, tak ačkoli její popis je neměnný, tak se mění „identifikace té bytosti případ od případu, zřejmě působením náboţenské výchovy, vzdělání nebo víry. Tak většina křesťanů vidí Krista, a někdy se př i identifikaci dovolávají bible. Ţidovský muţ a ţena označili toto světlo za anděla. Přitom je jasné, ţe v ţádném tom případě nechtěli říci, ţe by ta bytost měla křídla, nebo hrála na harfu, nebo snad měla lidský tvar. Bylo to jenom světlo. A všichni se snaţili jen vyjádřit, ţe v té bytosti viděli pozorovatele nebo průvodce. Muţ, který byl aţ do svého proţitku nevěřící, identifikoval tu bytost jako stvořenou světlem. Stejného výrazu pouţila ţena, křesťanka, která zřejmě měla pocit, ţe by ji měla nazvat Kristem.“ (Moody, 2005, s. 56) Podívejme se nyní v krátkosti na některá náboţenství či filozofické systémy a paralely s PBS, které byly nalezeny v jejich posvátných textech.

24

Křesťanství Bible, posvátná kniha křesťanského náboţenství, podle některých znalců obsahuje ve svém Starém zákoně jen dvě pasáţe, které jednoznačně mluví o ţivotě po smrti. (Moody, 2005, s. 89) Izaiáš 26,19 „Tvojí mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou! Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu! Vždyť… porazíš i zemi stínů.“ Daniel 12,2 „Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze.“ Jako paralela k PBS bývá uváděno vidění a obrácení Saula po pádu z koně. Z tohoto pronásledovatele křesťanů se poté stal apoštol Pavel. Skutky apoštolů 26 „Když jsem byl na cestě, králi, spatřil jsem o poledni světlo z nebe, jasnější než slunce. Jeho záře obklopila mne i ty, kdo šli se mnou. Všichni jsme padli na zem a já jsem uslyšel hlas, který ke mně mluvil hebrejsky: ‚Saule, Saule, proč mě pronásleduješ? Marně se vzpínáš proti bodcům.‘ Já jsem se zeptal: ‚Kdo jsi, Pane?‘ A Pán řekl: ‚Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale zvedni se, povstaň. Neboť proto jsem se ti zjevil, abych tě učinil svým služebníkem a svědkem toho, co jsi spatřil a co ti ještě dám poznat.“ V 1. listu Korintským 15, Pavel krátce líčí duchovní tělo, jak uvádí Moody (2005, s. 92), tento popis souhlasí s líčením lidí s PBS. „Ve všech případech se zdůrazňovala nehmotnost duchovního těla, jeho neomezenost. Pavel například říká, ţe zatímco fyzické tělo je slabé a ošklivé, duchovní tělo bude silné a krásné. To připomíná výpověď, kdy duchovní tělo se zdá celé, i kdyţ fyzické tělo bylo zmrzačené, nebo duchovní tělo nemělo ţádný věk, to znamená, nebylo omezeno časem.“ V souvislosti se smrtí v křesťanství také zaujímá významné místo křesťanská mystika. Grof (2009, s. 64) se zmiňuje o středověkých křesťanských mniších, kteří „uţívali během meditací návodných představ, jejichţ cílem bylo přivodit záţitek smrti a znovuzrození. Jedno z takovýchto cvičení zahrnovalo i představování vlastní smrti a následného rozkladu těla. Dalším pak bylo proţitkové ztotoţnění se s Jeţíšovým utrpením, se smrtí na kříţi a se zmrtvýchvstáním…“. Rodící se vztah ke smrti můţeme vidět u křesťanských mystiků, pro které „se svět pozemského ţivota proměnil v závoj, který zakrývá věčnou přítomnost pravého bytí a jen v prchavých okamţicích dovoluje přímo pohledět do Boţí tváře. (…) Ţivot se stává smrtí a smrt 25

se proměňuje v ţivot.“ (Landsberg, 1990, s. 117) Tyto zkušenosti souhlasně popisuje jak sv. Augustin, tak Terezie z Avily. „Svou touhu po smrti se snaţí Terezie vysvětlit předtuchou blaţenosti, která je přítomna okamţikům jejích ‚extatických vytrţení‘ (…) Ţivot se jí jeví jako sen, pravé skutečnosti se lze dotknout jen ve skoku ven z pozemského těla a smrt je naplněním extáze. (…) Před přitaţlivostí toho, co lze získat ve vítězné smrti, mizí ona empirická individualita, jejíţ ztráty se člověk tolik obával.“ (Landsberg, 1990, s. 117) Za zmínku stojí také učení reinkarnace, které je v souvislosti s křesťanstvím vnímáno rozporuplně. V této otázce je významná osoba Origena (185 – 254), jednoho z největších učenců a nejvlivnějších teologů řecké církve a celé církve před Augustinem. Origenes ţil přísně asketicky a bránil křesťanskou víru proti heretikům, kterých bylo tehdy v jeho rodné Alexandrii mnoho. Ve své době, kdy bylo křesťanství ještě ve své rané fázi a jeho příznivci byli krutě pronásledováni, vykonal Origenes mnoho významného v oblasti studia Bible, naučil se hebrejštině, aby mohl původní text Bible srovnat se všemi jemu známými řeckými překlady. (Grosse, 2006, s. 73) Za císaře Justiniána byl však vydán edikt „contra Origenem“, který vyslovuje klatbu nad Origenem a nad všemi, kteří obhajují jeho učení. Jak uvádí W. Grosse v kapitole Doslovné závěry ediktu z r. 543 a koncilu z r. 553 (výtah) „Pokud jde o myšlenky reinkarnace, byl tak zavrţen celý komplex ‚preexistence – putování duší‘, v němţ je zahrnuta i reinkarnace, tedy několikerý příchod člověka na zemi jako člověka.“ (Grosse, 2006, s. 84)

Buddhismus Také buddhismus, stejně jako křesťanství, povaţuje za velmi uţitečné rozjímání o smrti, a o samotném Buddhovi se ostatně říká, ţe meditaci o smrti povaţoval za tu nejvyšší. „Buddhisté nespatřují ve smrti pouze vypovězení jistých ţivotně důleţitých funkcí, pouhý specifický fyziologický stav těla, vidí v ní především naplnění zákona karmy, neboli dívají se na smrt a nový ţivot jako na důsledek skutků předchozího ţivota.“ (Bardo thödol, 1991, l. 2) Od buddhistické filozofie tedy není oddělitelné učení o karmě a reinkarnaci, přičemţ se klade velký důraz na stav mysli člověka v okamţiku smrti – kladným rozpoloţením v okamţiku smrti člověk můţe vylepšit svoji zápornou karmu. V tibetštině existuje slovo delog, které označuje člověka, který dokáţe vědomě překročit práh smrti. Několik dní setrvává bez dechu a jakýchkoliv známek ţivota, zatímco jeho vědomí za doprovodu boţstva putuje jinými říšemi. Delog navštěvuje různé „pekelné“ a „nebeské“ oblasti, přičemţ tato cesta je ve skutečnosti „poutí vědomí čistými a nečistými projevy mysli“. (Drolma, 2005, s. 8) Vědomí se poté navrací zpět do těla a delog podává ostatním svá svědectví. 26

„Delogové byly často ţeny a některé z nich byly obyčejnými laiky. Jejich zkušenost je však znakem veliké meditační realizace, takţe tyto ţeny nemohly být zas aţ tak obyčejné. Jejich příběhy posilovaly důvěru lidí v učení lamů o neviditelných říších existence.“ (Drolma, 2005, s. 12) Podle učení Buddhy je vše dočasné a podléhá stále se opakující smrti. Ţivot je utrpením, a nejlepším způsobem, jak je odstranit, je odtrhnutí se od světa a od hmotných statků. Člověk však stále podléhá, koná zlo, a proto musí podstupovat stále nová zrození. Nejvyšším lidským cílem by mělo být osvobození od neustálých zrození a tím od utrpení. Toto osvobození se nazývá nirvánou, která leţí vně Kola ţivota, protoţe je naprosto přesahuje, je to jediný způsob, jak lze ukončit pozemské utrpení a uniknout neustálým zrozením. Nirvána je dle Buddhy „konečný mír, věčný stav, který není ani bytím, ani nebytím, protoţe je koncem všech dualit. Lidské vědění a lidská řeč to nedokáţou pochopit.“ (Ma’súmiánová, 1996, s. 68) Islám „Posmrtný ţivot patří mezi nejvýznamnější témata koránu a muslimských tradic. Pozemský ţivot se povaţuje za přípravný stupeň pro ţivot nadcházející.“ (Ma’súmiánová, 1996, s. 114) Muslimské tradice obsahují zprávy o Muhamedově nadpřirozené cestě do nebe neboli nanebevstoupení. Legenda Miraj Nameh popisuje, jak se Muhamedovi ve spánku zjevil archanděl Gabriel, probudil ho a pod jeho doprovodem Muhamed putuje oním světem. Nakonec dostává svolení vstoupit i do ráje, kde se ocitá v přítomnosti samotného boha. Zde zaţije „extázi blíţící se naprostému zániku“ a dostane pokyny, jak se mají jeho stoupenci správně modlit. (Grof, 2009, s. 73) Muslimská tradice hovoří také o mostě sirát, jeţ se klene nad peklem a přes nějţ všichni zemřelí musí přejít. Věřící dokáţí na tomto mostě „tenčím neţ vlas a ostřejším neţ meč“ udrţet rovnováhu, nevěřící uklouznou a zřítí se do pekel. (Grof, 2009, s. 74) Šamanismus „Proţitkovou přípravu na umírání lze vysledovat zpět do dob před desítkami tisíc let, do dob úsvitu lidstva a provozování šamanismu – prastarého léčitelského umění a prvního typu duchovní praxe, po němţ se nám zachovaly archeologické důkazy.“ (Grof, 2009, s. 31) Šamanismus velmi úzce souvisí s umíráním a smrtí, protoţe aby se jedinec stal šamanem, musí projít hlubokým proţitkem psychospirituální smrti a znovuzrození, a představuje tak 27

„mimořádnou proţitkovou přípravu na smrt skutečnou“ (Grof, 2009, s. 32). V tomto iniciačním stavu budoucí šamani obvykle proţijí cestu do podsvětní říše mrtvých, kde na ně útočí démoni a podrobují je strašlivým mukám. Vţdy jsou tyto záţitky, i kdyţ jinak velmi odlišné, plné hrůzy a utrpení. Poté, co jedinec proţije svou smrt, zaţije také své znovuzrození a vzestup do nebeské říše a uvědomuje si svou sluneční totoţnost a hluboké spojení s celou přírodou. (Grof, 2009, 33– 34)

Zoroastrismus Gáthy „zpěvy“, nejstarší památka tohoto starověkého náboţenství, zvaného také mazdaismus, jejichţ autorem byl zčásti sám Zarathuštra, zakladatel tohoto náboţenství, poskytují úvahy o osudu duše ihned po smrti. Tento popis má pozoruhodnou podobnost s některýmy PBS. Kaţdá duše podstupuje nejprve soud na mostě činvat (Mostě rozhodčího), kde soudce, sám Zarathuštra, zvaţuje poměr mezi dobrými a zlými skutky. Kdyţ převáţí skutky dobré, ukáţe k nebi či ráji, pokud však převáţí zlé skutky, ukáţe na propast (peklo) pod mostem. „Poté musí souzené duše přejít most činvat, jenţ se klene nad peklem.“ (Ma’súmiánová, 1996, s. 32) Spravedlivé duše vedeny samotným Zarathuštrou přejdou most bez potíţí a vstoupí do ráje „nejlepšího bytí“, „sídla nejlepší myšlenky“, kde zář slunce nikdy nepohasne, oproti tomu zlé duše, dojdou jen do půli mostu, počne je trýznit svědomí a přinutí je vnořit se do záhuby, na věky se pak stanou hosty „Domu lţi“, sídla „nejhorší myšlenky“, kde ţivot je „nejhorším bytím“. Mladší texty hovoří také o promítnutí událostí celého dosavadního ţivota, které však zakusí pouze zlé duše. Texty dále popisují nebeské radosti a pekelná muka. V nebi potkává duše své přátele, kteří je s nebem seznamují, největším potěšením, pak je zjevení Boha v podobě čistého světla. Světelná bytost pak s duší začíná nonverbálně komunikovat. „A když Ahura Mazda (Bůh) takto promluvil, užasl jsem, neboť uzřel jsem světlo, leč neviděl nikoho; také jsem uslyšel hlas a porozuměl: ‚Tohle je Ahura Mazda‘.“ (Ma’súmiánová, 1996, s. 37) Shrnutí „Víra v přeţití nehmotné podstaty či entity vítězící nad smrtí je základním principem většiny náboţenských systémů. Tato substance se označuje různými slovy jako duše, duch, mysl nebo vědomí.“ (Ma’súmián, 1996, s. 172) V tom se většina náboţenských textů shoduje s PBS. Mnoho osob s PBS také popisuje setkání s milující bytostí či světlem, jak se praví v náboţenských textech, v určitém okamţiku se duše zemřelých setkávají s významnou bytostí 28

(hinduismus, buddhismus), v zoroastrismu, křesťanství a islámu je tato bytost bohem, v zoroastrismu je bůh přímo v podobě ryzího světla. Tento okamţik je to nejvyšší nebeské potěšení pro duši. Projekce uplynulého ţivota jako další rys PBS by se dal přirovnat k Boţímu soudu a pocity proţívané při projekci k odplatě či odměně. V Tibetské knize mrtvých a zoroastrovském textu Dátestán-i-déník „podstupují hříšníci krátce po smrti velmi děsivou projekci svého ţivota“ (Ma’súmiánová, 1996, s. 178). Pozitivní projekce se zde nevyvrací. Setkání s příbuznými v PBS se dá nalézt v tvrzení většiny náboţenství, ţe nebe je příbytkem všech spravedlivých. Popisy nebe v PBS se v podstatě shodují s náboţenskými pojetími nebe, pokud smyslové poţitky popisované některými náboţenstvími chápeme obrazně. Negativní záţitky PBS popisující hrozná posmrtná místa, či pocit, ţe zde duše setrvají nadlouho, by mohla korespondovat s náboţenskými popisy pekla, přičemţ pekelný oheň, síra a muka by měla být chápána také spíše symbolicky, jako trýzeň člověka nad jeho minulými činy. Posmrtná muka zde mají pozitivní výsledek, poznání, které vede člověka k růstu. „Například poznání, proč je sebevraţda nepřijatelná nebo jaké tělesné i duševní utrpení způsobil člověk svým obětem.“ (Ma’súmiánová, 1996, s. 182) „I kdyţ v tom, jak popisují posvátné texty stav lidské duše po smrti, vidíme velké rozdíly, přesto můţeme tvrdit, ţe mají něco společného, vyvolávají u svých stoupenců nejrůznějších tradic v podstatě stejný druh odezvy. Ať uţ je nebe a peklo představováno v převáţně tělesných a smyslových pojmech, nebo je zobrazováno duchovně, učení o posmrtném ţivotě vţdy upevňuje ve věřících víru ve význam a důleţitost duchovní cesty po tomto hmotném světě.“ (Ma’súmiánová, 1996, s. 182–183)

29

1.3.6. Knihy mrtvých „Thanatologický2 výzkum situací ohroţujících ţivot a blízkých smrti ukázal, ţe tyto záţitky skutečně vykazují mnoho rysů vylíčených v eschatologických3 textech a mytologiích starověkých a preindustriálních kultur.“ (Grof, 2009, s. 86) Ukázalo se, jak na tomtéţ místě píše Grof, ţe knihy mrtvých jsou ve skutečnosti mapy hlubokých oblastí lidské psýché, schopnost proţít tyto obsahy skryté hluboko v nevědomí má kaţdý z nás, přesto spousta lidí do této říše nikdy nevstoupí a o jejich existenci ani nemá tušení, dokud nenastane čas jejich biologické smrti, kdy jsou do těchto sfér katapultováni. Proţitkové přípravy na smrt, (jako např. v šamanismu nebo starověkých mystériích) neboli „‚umírání před umíráním‘, má na proţívající hluboký dopad. Lidé se zbaví strachu ze smrti, jejich postoj k vlastní smrtelnosti se změní a jejich skutečný proţitek umírání v době, kdy biologický odchod opravdu nastane, je úplně jiný. Jakmile se člověk jednou strachu ze smrti zbaví, způsob jeho ţivota na tomto světě se přetváří. Není tedy zásadní rozdíl mezi přípravou na smrt a nácvikem umírání na straně jedné a duchovní praxí směřující k osvícení na straně druhé. Starověké knihy mrtvých lze tak pouţít v obou těchto situacích.“ (Grof, 2009, s. 87) Existuje mnoţství „knih mrtvých“, neboli starověkých textů o umírání a smrti. Zde se krátce zmíním o těch neznámějších, více se pak budu věnovat Tibetské knize mrtvých, která vykazuje zajímavé paralely s PBS. Nejstarší ze zde uváděných knih je takzvaná Egyptská kniha mrtvých neboli Peret em heru, doslova Kapitoly o vycházení z hmotného světa do Bezbřehé záře. „Jedná se o soubor ilustrovaných egyptských papyrů a nápisů zdobících stěny pyramid a hrobů.“ (Grof, 2009, s. 85) Je to nesourodý soubor textů z různých částí Egypta pokrývající časové období téměř 5000 let. Tyto texty se vyznačují neotřesitelnou vírou Egypťanů v nesmrtelnost duše, zmrtvýchvstání a posmrtný ţivot. Zmínit lze také mayskou knihu mrtvých, rekonstruovanou z vyobrazení a z textů na pohřebních vázách takzvaného Keramického kodexu. „Popisuje transformační proces smrti a znovuzrození jako sled svízelných zkoušek a záţitků, které se člověku přihodí v podsvětních říších, obývaných jejich charakteristickými představiteli.“ (Grof, 2009, s. 109) Přehled evropských eschatologických textů je známý pod názvem Ars moriendi, jeţ byly v krátkosti zmíněny jiţ výše. 2

Thanatologie je nauka o umírání a o smrti.

3

Eschatologie je učení o „posledních věcech“ člověka.

30

Nejvýznamnější knihou v souvislosti s proţitky blízkosti smrti se však jeví Tibetská kniha mrtvých čili Bardo thödol. Tibetská kniha mrtvých (Bardo thödol – Vysvobození v bardu skrze naslouchání) Bardo thödol je pohřební text jehoţ první psaná verze pochází aţ z 8. stol. n. l, je ale zaloţen na mnohem starší ústní tradici. Jejím autorem je Ctihodný guru Padmasambhava, legendární duchovní učitel, který přinesl do Tibetu buddhismus. „Jako průvodce pro umírající a zesnulé je Bardo Thödol příručkou, jejímţ účelem je pomoci zemřelým za účasti kompetentního lamy rozpoznat různé fáze přechodného stavu mezi smrtí a následným znovuzrozením, a dosáhnout tak osvobození.“ (Grof, 2009, s. 94) V Tibetské knize mrtvých byly nalezeny některé shody s proţitky blízkosti smrti, Moody (2005, s. 96) uvádí například opuštění těla a pozorování svého těla a pozůstalých, překvapení a nejistotu nad tím, zda ještě ţiji, nebo ne, vlastní tělo je vnímáno jako nehmotné a zářící, můţe procházet skrze věci, jasnější myšlení a vnímání, slyšení zneklidňujících zvuků, člověk se také můţe setkat s něčím, co kniha nazývá jasným, nebo čirým světlem. V knize se také hovoří o jakémsi „zrcadle“, v kterém se odráţejí všechny činy jedince, aby je viděl on a bytost, která jej soudí. Popisovány jsou také pocity míru a pokoje.

31

1.3.7. Výzkumy PBS: Heim, Kübler-Rossová, Moody Jak bylo patrné v části pojednávající o proţitcích blízkosti smrti v historii, není tento fenomén rozhodně záleţitostí poslední doby. Různé náznaky lze najít v autobiografiích, románech i poezii, přesto aţ do období kolem roku 1960 byla tato oblast odbornou veřejností, lékaři, psychiatry a psychology opomíjena.

Albert Heim První průzkum proţitků blízkosti smrti provedl švýcarský profesor geologie z Curychu Albert Heim, proslulý svým výzkumem Alp. Sám zaţil různé téměř osudné nehody, proto ho subjektivní proţitky umírání velice zajímaly. (Grof, 2009, s. 162) V průběhu desetiletí posbíral řadu výpovědí od nejrůznějších lidí, kteří přeţili situace váţného ohroţení. Nejdůleţitější část jeho studie, která vyšla v roce 1892, však pojednává o alpských horolezcích, kteří přeţili pád ze skály. Ve svém výzkumu dospěl Heim k závěru, ţe u 95% subjektů jsou si proţitky blízkosti smrti aţ na drobné odchylky pozoruhodně podobné. Ať uţ se jednalo o jakýkoli typ nehody, která proţitek zapříčinila, vţdy se subjektivní vjemy odvíjeli podle téhoţ schématu, všichni se dostali do „podobného duševního stavu, v němţ neexistuje bolest či zoufalství, ţal ani velká úzkost, tedy emoce, které mohou lidi ochromit v případech nebezpečí menšího, jeţ ţivot bezprostředně neohroţuje. Duševní činnost zpočátku naopak vzrůstala a ‚stonásobně se zrychlovala a zintenzivňovala‘. Poté se těchto jedinců zmocnil pocit hlubokého klidu a přijetí. Vnímání událostí i pochopení toho, co bude následovat, bylo nezvykle jasné a bez jakékoliv dezorientace či zmatku. Čas se velice rozšířil a lidé jednali bleskovou rychlostí a na základě přesného odhadu situace, v níţ se nacházeli. V mnoha případech poté následoval náhlý retrospektivní přehled celé minulosti dotyčné oběti. V neposlední řadě takovýto člověk na prahu smrti často slyšel nebeskou hudbu a měl záţitek nadpřirozené krásy.“ (Grof, 2009, s. 162) Heim ve svém pojednání došel k závěru, ţe smrt způsobená pádem je vnímána subjektivné velice příjemně, v posledním okamţiku lidé zhlédli ve stavu proměny svou osobní minulost, byli zbaveni tělesné bolesti, napadaly je ušlechtilé a hluboké myšlenky, slyšeli nádhernou hudbu a cítili smíření, spadli do nádherného modrého či narůţovělého nebe a všechno kolem nich pak náhle utichlo. Heim uvádí, ţe tyto pády jsou horší pro přihlíţející neţ pro samotného padajícího. (Grof, 2009, s. 165)

32

Aţ v 70. letech 20. století byla zahájena nová éra zkoumání jevů souvisejících se smrtí. Svou knihu O smrti a umírání, zaměřenou na klinickou práci s umírajícími, vydala dr. Elizabeth Kübler-Rossová v roce 1969 a v roce 1975 vydal dr. Raymond A. Moody knihu Život po životě. Elizabeth Kübler-Rossová Během své lékařské praxe se dr. Kübler-Rossová setkala s mnoha záţitky, které jí vyprávěli její umírající pacienti, děti i dospělí. Jiţ v roce 1971 nashromáţdila se svými spolupracovníky mnoţství případů proţitků blízkosti smrti. „Všechny mají jednoho společného jmenovatele: ti, kteří proţili mimotělní zkušenost při plném vědomí, odkládají své tělo. Ona smrt, o které nás chtějí vědci přesvědčit, ve skutečnosti vůbec neexistuje. Smrt je prostě vystoupení z fyzického těla, podobně jako motýl opouští kuklu. Smrt je přechod na druhou stranu, do jiného stavu vědomí. Člověk zde můţe vidět, slyšet, rozumět, smát se a pokračovat ve svém růstu. Jediné, co při této změně ztrácíme, je naše fyzické tělo, které uţ nepotřebujeme. Je to stejné, jako kdyţ odloţíme na jaře zimník, protoţe víme, ţe je uţ příliš obnošený a stejně ho uţ nebudeme nosit. Vlastně o nic jiného se při smrti nejedná.“ Dr. Kübler-Rossová (2003, s. 220) uvádí, ţe zkoumala tisíce pacientů z celého světa, kteří zaţili zkušenost pobytu mimo tělo nebo zkušenost blízkou smrti, a měli záţitky podobné těm, jaké popisuje Raymonnd Moody v knize Život po životě. Pozoruhodným je její výzkum, který zaměřila na proţitky blízkosti smrti nevidomých, kteří nebyli schopni minimálně 10 let vnímat ani světlo. „Po návratu z mimotělní zkušenosti tito slepci dokáţí popsat, jaké barvy a šperky jste měli na sobě ( – pokud jste byli přítomni – dokáţí vám říci, jaký vzor měl váš svetr nebo kravata). Jistě chápete, ţe tyto věci se nedají vymýšlet. Jejich věrohodnost se dá naprosto spolehlivě kontrolovat. (…) Mnozí skeptici namítají, ţe tyto záţitky vznikají jako důsledek nedostatku kyslíku. Kdyby se jednalo o nedostatek kyslíku, předepíšu všem nevidomým pacientům nedostatek kyslíku…“ (Kübler-Rossová, 1991, s. 5) Kromě výzkumu proţitků blízkosti smrti nevidomých se věnovala dr. Kübler-Rossová dalšímu neméně zajímavému výzkumu v této oblasti. K tomuto výzkumu podotýká: „Jak se ale kritický a skeptický vědec můţe přesvědčit o tom, zda jsou tyto vjemy reálné? Napadla nás jediná moţnost – začali jsme shromaţďovat informace od lidí, kteří o smrti nějakého svého milovaného blízkého člověka nevěděli, a přesto vypovídali, ţe s nimi právě on byl na místě, o němţ často mluví jako o ‚bráně, zpoza níţ uţ není návratu‘.“ (Kübler-Rossová, 2003, s. 221)

33

„Usoudili jsme, ţe nejvhodnější podmínky pro studium najdeme u lůţek umírajících dětí, které se dostaly do nemocnice po autonehodě celé rodiny (…) Mým úkolem bylo sedat u lůţek těţce zraněných dětí, protoţe jsem se ujímala hlavně dětí. Ve všech případech jsem bezpečně věděla, ţe dítě neví, kdo z rodiny zemřel při nehodě nebo později v nemocnici. Proto bylo pro mě fascinující slýchat, ţe dítě vţdy zcela přesně vědělo, kdo jiţ zemřel. Sedím u nich, v naprosté tichosti je pozoruji. Někdy je snad drţím za ruku, A tak kaţdý jejich neklid ihned zjistím. Těsně před smrtí z nich vyzařuje slavnostní mír a to je pro mne důleţité znamení, V tu chvíli poţádám, aby mi vyprávěly své bezprostřední záţitky.“ (Kübler-Rossová, 1991, s. 9) Jak uvádí dále, nikdy se nestalo, ţe by dítě vidělo někoho z rodiny, kdo by jiţ nebyl mrtev, i kdyţ třeba jen deset minut. „Nemám pro to ţádné vysvětlení, a proto se musím přiklonit k představě, ţe umírající jsou si vědomi přítomnosti členů své rodiny, kteří zde očekávají jejich přechod, aby se s nimi opět sešli v jiné formě bytí. Je pochopitelné, ţe většina lidí si tyto věci neumí představit.“ (Kübler-Rossová, 1991, s. 10) Podobných případů, kdy umírající nevěděli o smrti určitého člena rodiny, přesto vyprávěli, ţe jsou jím přijati a vítáni, bylo nashromáţděno během výzkumu velké mnoţství. Ani jeden z pacientů dr. Kübler-Rossové, který prošel klinickou smrtí a vrátil se zpět, nepociťoval jiţ ze smrti ţádný strach. Pacienti vyprávěli o svých pocitech blaţeného míru, harmonie a zvnitřnění. Sami přitom byli schopni vše sledovat, ale ostatními byli nepostřehnutelní, sebe vnímali jako celistvé, neporušené… E. Kübler-Rossová dále uvádí případ dvanáctileté dívky, která se svěřila s následujícím proţitkem blízkosti smrti: „…když ‚umřela‘, měla tak podivuhodný zážitek, že se vůbec netoužila vrátit. Zvláštní na tom bylo, nepřihlížíme-li k velkolepé nádheře a prosté fantastické plnosti Světla a Lásky, že byl u ní její bratr a s láskou a něžností ji sevřel v náručí. Nakonec dodala: ‚Jediné, co mě zarazilo, že jsem přece žádného bratra neměla?‘ Otci vstoupili slzy do očí a řekl jí, že skutečně měla bratra, který zemřel tři měsíce před jejím narozením. Ona však o tom nevěděla. Chápete, proč vám jako příklad vyprávím právě toto?“ (Kübler-Rossová, 1991, s. 18) Vzhledem k tomu, ţe ţádné z dětí při svém mimotělním záţitku, nevidělo nikoho z rodičů kromě případů, kdy byli rodiče jiţ mrtvi, stanovila dr. Kübler-Rossová (1991, s. 18) v této otázce jako společného jmenovatele tyto dvě podmínky: Při zdánlivé smrti můžeme vidět pouze osobu, která již zemřela. Mezi oběma musí být silné pouto lásky.

34

E. Kübler-Rossová uvádí, ţe prostudovali 25 000 případů lidí z celého světa, kteří prodělali klinickou smrt a vrátili se zpět do ţivota. Někteří z nich se probudili zcela přirozeně, jiní aţ po oţivovacích pokusech. Z jejich výzkumů vyplývá, ţe: „Tyto záţitky jsou naprosto všeobecné. Nezáleţí na tom, jste-li obyvatel Austrálie, hind, muslim, křesťan nebo nevěrec. Právě tak nerozhoduje váš věk nebo ekonomické zařazení. Jedná se zde totiţ o všeobecnou lidskou zkušenost, stejně přirozenou a samozřejmou jako je narození. Smrt je skutečně obdobou zrození. Je to porod do jiné existence, coţ se dá velmi jednoduše dokázat (…) Pro mne to jiţ není věc víry, ale věc jistoty vědění.“ (Kübler-Rossová, 1991, s. 3)

Raymond A. Moody Dr. Moody, jehoţ kniha Život po životě vydaná v roce 1975 se stala klasikou v tomto oboru, změnila nazírání na smrt a podnítila mnohé badatele, aby pokračovali ve výzkumech na toto téma. Ve své knize podává Moody (1977, s. 29) zprávu o proţitcích asi 50 lidí, které rozdělil do těchto dvou skupin: 1.

Proţitky lidí, kteří byli oţiveni po tom, co byli lékařem prohlášeni za mrtvé.

2.

Proţitky lidí, kteří při nehodě utrpěli váţná zranění, nebo byli smrtelně nemocni.

Moody uvádí, ţe podobnost jednotlivých proţitků je tak velká, ţe bylo moţno stanovit 15 samostatných znaků, které se opakují ve všech případech, s nimiţ se setkal. Jednotlivá stádia umírání podle Moodyho (2005, s. 33–88)

1.

Nevyjádřitelnost proţitku

Mnozí lidé s proţitkem blízkosti smrti nenacházejí slova, kterými by dokázali svůj proţitek popsat. Moody cituje ţenu, která říká, ţe všechna slova, která zná, jsou pouze trojrozměrná, svět, který navštívila, však měl rozměrů více.

2.

Slyšení o své smrti

Mnoho lidí popisuje okamţik, kdy slyšeli, jak je prohlašují za mrtvé.

3.

Pocit míru a klidu

„Mnoho lidí popisuje mimořádně příjemné pocity, které měli v počátečních stádiích svého proţitku.“ (Moody, 2005, s. 36)

35

4.

Zvukové vjemy

V mnoha případech lidé mluvili o nezvyklých sluchových vjemech, někdy velmi nepříjemných, popisují je jako bzučení, hlasité zvonění, klepání, vytí, bouchání, svištění, meluzína, atd. V jiných případech lidé vnímali zvuky příjemné jako cinkání zvonků či krásnou hudbu.

5.

Tmavý tunel

Současně s hlukem lidé často pociťují, ţe jsou velmi rychle taţeni jakýmsi tmavým prostorem, který nazývají různě, např. jeskyně, studna, koryto, obal, tunel, nálevka, vakuum, prázdno, kanál, údolí, válec apod. „Přes různost vyjádření se všichni snaţí popsat stejný pocit.“ (Moody, 2005, s. 37)

6.

Výstup z těla

Lidé pociťují překvapení, ţe náhle vidí své tělo z nějakého bodu mimo ně, jako diváci. Často se cítí zmateni a neví co se s nimi děje. Tento stav provází různé citové reakce, někteří lidé cítí zděšení a snaţí se do těla dostat zpět, i kdyţ neví jak, jiní ke svému tělu necítí ţádné pouto a mají pocit klidu. Někteří se v první chvíli nemohou poznat. Opakuje se, ţe duchovní tělo nic neváţí, coţ si lidé uvědomují, kdyţ zjistí, ţe se vznáší u stropu. Lidé uvádí, ţe si nejsou vědomi fyzických pocitů, jako je váha, pohyb, poloha. Duchovní tělo je ostatními lidmi neviděné a neslyšené, ale samo ostatní vidí a slyší. Nemůţe uchopit předměty, ale můţe jimi procházet, takţe pro ně nejsou překáţkou. Tvar tohoto těla je popisován jako kulovitý či amorfní oblak (také mlha, pára, kouř, něco průhledného, oblak barev, svazek, energetické pole). Ačkoliv se tvar popisuje jako zaokrouhlený, uvádí se, ţe má horní a dolní konec. Někdy je tvar popisován jako v podstatě stejný jako fyzické tělo i s údy (útvary podobnými rukám, nohám, hlavě). Všichni mluví také o nadčasovosti svého stavu mimo fyzické tělo. Kdyţ si zvyknou na novou situaci, mají také rychlejší a jasnější myšlení neţ v normálním stavu. Moody cituje jednoho muţe: „Věci, které jsou tady nemožné, jsou tam přirozené. Mysl máte tak čistou. Je to tak příjemné. Všechno pochopíte hned napoprvé, aniž by se to muselo opakovat. Rázem vše, co jsem zažil, dostalo řád a smysl.“ (Moody, 2005, s. 50) Nikdo z dotázaných si nevzpomněl na čichové a chuťové pocity, naopak zrak a sluch zůstaly nedotčeny, dokonce zbystřeny.

36

Člověk v tomto stavu však s ostatními nemůţe komunikovat ani se jich jen dotknout, takţe se zanedlouho dostavuje pocit osamocení a izolace, ten se však s prohlubujícím proţitkem rozptýlí, protoţe přijdou jiní, aby mu pomohli s jeho přechodem.

7.

Setkání s ostatními

„Mnoho lidí mi řeklo, ţe v okamţiku umírání, někdy na začátku proţitku, někdy aţ později, po jiných událostech, si uvědomili přítomnost jiných duchovních bytostí, které jim patrně měly usnadnit přechod ke smrti, nebo – jako ve dvou případech – jim říci, ţe jejich čas dosud nepřišel a ţe se mají vrátit do svého těla.“ (Moody, 2005, s. 53) V některých případech lidé potkávají své zemřelé příbuzné a blízké osoby, jiní vnímají osoby, které také nedávno zemřeli a v některých případech lidé hovoří o setkání se svými duchovními stráţci či pomocníky.

8.

Světelná bytost

Moody uvádí, ţe nejneuvěřitelnější společný znak v proţitcích blízkosti smrti, které studoval, je setkání s velmi jasným světlem, přičemţ právě tato fáze má na člověka nejhlubší vliv. „Je typické, ţe nejprve je to světlo tlumené, ale rychle se jasní, aţ nakonec dosá hne nadpozemské jasnosti. Ale přestoţe světlo má nepopsatelnou jasnost (obvykle je popisováno jako bílé nebo čiré), neoslepuje, jak někteří lidé důrazně uvádějí, nepíchá do očí a nebrání ve vidění jiných věcí (snad proto, ţe lidé v tomto stadiu nemají pozemské oči, které by mohly být oslněny). Vzdor tomu, ţe se toto světlo charakterizuje jako světlo, nikdo ze zúčastněných nepochyboval o tom, ţe jde o bytost – Světelnou bytost. A nejen to. Jde o bytost, která má velmi jasně definované rysy osobnosti. Láska, teplo, které vyzařují z této bytosti na umírajícího, jsou nad slovy a umírající se cítí být tímto světlem obklopen a pohlcen. Cítí neodolatelnou magickou přitaţlivost tohoto světla a je k němu neodvolatelně puzen.“ (Moody, 2005, s. 55–56) Kromě všepřemáhající lásky a dokonalého porozumění je v souvislosti se Světelnou bytostí zmiňován také smysl pro humor. Krátce po svém objevení začíná bytost s umírajícím komunikovat pomocí přenosu myšlenek, vše je chápáno naprosto přesně a okamţitě, nelze neporozumět nebo například lhát. Po resuscitaci je pro člověka obtíţné vyjádřit rozhovor slovy lidského jazyka. Světelná bytost také vyšle otázku, kterou lidé vyjadřují např. jako „Jsi připraven zemřít?“ „Můžeš se něčím ve svém životě prokázat?“ nebo „Co jsi udělal v životě dobrého?“. (Moody, 2005, s. 57) I přes hluboký citový dopad této otázky, se všichni shodují, ţe není kladena ve smyslu odsouzení nebo obvinění, všichni stále cítí lásku a porozumění ať by odpověď byla jakákoli. 37

Spíše se zdá, ţe jejím smyslem je pokyn, aby člověk začal přemýšlet o svém ţivotě a ujasnil si ho.

9.

Ohlédnutí

„Příchod světelné bytosti a její zkoumavé, beze slov vyslovené otázky jsou předehrou k proţitku překvapivě intenzivnímu, kdy bytost promítne proţívající osobě panoramatický zpětný přehled jejího ţivota. Často je jasné, ţe ona bytost sama má o tom ţivotě přehled a ţe nepotřebuje ţádné informace. Její jediný cíl je dát podnět k zamyšlení nad uplynulým ţivotem.“ (Moody, 2005, s. 59) Lidé popisují buď rychlý chronologický sled událostí ţivota anebo jakoby vše přišlo jedním rázem najednou a oni vše letmým pohledem obsáhli, ale všichni se shodují, ţe vše trvalo pouze okamţik lidského pojmu času. Všichni se také shodují, ţe vše bylo, ač velmi rychlé, neobvykle ţivé, formou skutečných vizuálních obrazů, které jsou někdy také provázeny stejnými pocity a hnutími mysli, s jakými byly proţívány. Někteří hovoří o tom, ţe svůj ţivot viděli do nejmenších podrobností, jiní viděli pouze zásadní okamţiky svého ţivota. „Někteří lidé charakterizují tento proţitek jako jakési výchovné působení Světelné bytosti. Kdyţ se totiţ dívají na ty obrazy, zdá se, ţe Světelná bytost zdůrazňuje dvě věci – naučit se milovat druhého člověka a získávat vědomosti.“ (Moody, 2005, s. 60) Ne ve všech případech však probíhá projekce za přítomnosti Světelné bytosti, někdy bývá spouštěna např. jen v extrémní citové tísni, ale platí, ţe je vţdy rychlá, přesná a ţivá.

10. Hranice nebo mez V několika případech lidé vyprávěli, ţe se během svého proţitku blíţili k nějaké hranici či mezi. Měla podobu vody, šedé mlhy, dveří, plotu v poli nebo čáry. 11. Návrat Pokud jsme výše hovořili o tom, ţe v okamţiku opuštění těla se někteří lidé snaţí zoufale vrátit zpět do těla, od určitého stupně záţitku uţ se člověk vrátit nechce, dokonce se vzpírá, obzvláště setkal-li se se Světelnou bytostí. Několik matek uvedlo, ţe i kdyţ by rády zůstaly, cítily povinnost vrátit se vychovat své děti. 12. Jak to říci ostatním Lidé s tímto proţitkem naprosto nepochybují o jeho skutečnosti. Přes svou jistotu jsou si však vědomi toho, ţe naše společnost není těmto věcem nakloněna, vědí, ţe by byli povaţováni 38

za blázny, proto raději mlčí nebo se svěří pouze svým nejbliţším. Někteří se uzavřeli aţ poté, co narazili na nepochopení. Dalším důvodem, proč o proţitku lidé neradi mluví, je jeho nepopsatelnost. Proţitek je mimo moţnosti lidského jazyka a běţného vnímání, takţe ani nemá smysl se jej pokoušet vyjádřit. 13. Působení proţitku na další ţivot Jak uvádí Moody, z důvodu výše uvedených se nikdo, s kým se setkal, nepokoušel lidem kázat o svém proţitku a obracet je. Spíše naopak. Působení proţitku má jemnější, tišší formu. Mnoho lidí se svěřilo, ţe jejich ţivot je hlubší a plnější, a více také přemýšlejí o nejzazších filozofických přístupech. Mluví také o změně vztahu k ţivotu, více si jej cení. Někteří podotýkají, ţe se změnil jejich názor na mysl, a díky tomu také dostalo fyzické tělo relativní důleţitost. V několika případech měli lidé pocit, ţe nabyli zvláštních psychických schopností. „Téměř všichni kladli důraz na to, aby se člověk v tomto ţivotě snaţil vypěstovat lásku k druhým, lásku hlubokou a jedinečnou. Jeden muţ, který se setkal se Světelnou bytostí, se cítil milován a přijímán i v době, kdy se před ním promítal jeho ţivot. Cítil, ţe otázka, kterou mu Světelná bytost kladla, byla, zda, je schopen milovat druhé také tak. A on teď ví, ţe jeho úkolem na tomto světě je naučit se tomu. Shodně zdůrazňuje také mnoho lidí důleţitost vědění. Bylo jim naznačeno, ţe proces získávání vědomostí pokračuje i v dalším ţivotě.“ (Moody, 2005, s. 79) Moody uvádí, ţe nikdo z lidí, s kterými mluvil, se necítil morálně očištěný či zdokonalený, nikdo neměl pocit, ţe je lepší neţ ostatní. Naopak většina uvedla, ţe stále hledají a snaţí se. „Jejich proţitek jim dal nový cíl, nové morální zásady a nová rozhodnutí ţít podle nich. Nedal jim však ţádný pocit okamţitého spasení nebo morální neomylnosti.“ (Moody, 2005, s. 79) 14. Jiný pohled na smrt „Jak se dá očekávat, udělá tento proţitek hluboký průlom do postoje člověka k fyzické smrti, a to zejména v tom případě, kdy člověk předpokládal, ţe po smrti uţ není nic.“ (Moody, 2005, s. 79) Téměř všichni v rozhovoru Moodymu dali najevo, ţe se jiţ smrti nebojí. Nikdo z nich ji, ale v ţádném případě nijak nevyhledává, naopak všichni cítí, ţe mají v tomto ţivotě nějaký úkol. Všichni by odmítli sebevraţdu jako cestu k návratu do říše, kterou navštívili.

39

„Důvodem, proč smrt není hrozivá, jak vyplývá ze všech vyprávění, je ten, ţe po tomto proţitku uţ nikdo nemá pochybnosti o přeţití tělesné smrti. Posmrtný ţivot uţ není jenom abstraktní moţnost, ale skutečnost daná zkušeností.“ (Moody, 2005, s. 81) Lidé smrt přirovnávají k návratu domů, k probuzení, ukončení školy, úniku z vězení. Nikdo nepopsal mytologickou představu nebe či pekla, tento model je odmítán a popírán i těmi, kdo byli zvyklí myslet v těchto pojmech. 15. Ověření Moody uvádí, ţe mnoho lidí bylo mimo tělo dlouho a byli svědky událostí, které se v té době odehrávaly. Několik lékařů např. uvedlo, ţe nechápou, jak pacient bez odborného vzdělání mohl přesně popsat resuscitační proceduru, která se odehrávala v době, kdy byl pacient prohlášen za mrtvého. Někteří pacienti zase dokázali popsat, co se odehrávalo ve vedlejší místnosti, protoţe ji navštívili, kdyţ opustili své tělo. Ve své další knize Život po životě – úvahy, otázky, odpovědi (1997) uvádí Moody další prvky, na něţ ve svém výzkumu narazil. Jsou to vize vědění, světelná města, říše bludných duchů a nadpřirozená zachránění.

40

2. Prožitky blízkosti smrti a smysl života 2.1.

Zkušenost klinické smrti a její vliv na život jedince

2.1.1. Problematika změny postoje k životu Bez ohledu na charakter proţitku bývá častým doprovodným jevem, po proţitku blízkosti smrti, výrazná osobní transformace, lidé mění své ţivotní hodnoty a postoj k ţivotu a ke smrti. Lidé tuto změnu většinou chápou jako pozitivní, významnou pro jejich osobní rozvoj, ne vţdy je ale příjemně proţívaná. (Klusáček, 2008, [on-line]) Osobnostní změny, které provází proţitky blízkosti smrti, nejsou nikterak jednoduché, jak by se snad mohlo zdát. Člověk si sice přináší ohromující transformující proţitek, ale vrací se zpět do bolavého zraněného těla, zpět k proţívání traumatu, jeţ ho postihlo. Vrací se do situace, ve které často musí svádět těţký fyzický boj, a vzpomíná na stav bezbolestnosti a pokoje, který právě proţíval. Často se mu stýská, chtěl by zpět, ale neví jak. Často nedokáţe svůj proţitek ani slovy popsat, nehledě na odmítavé reakce zdravotního personálu, často i samotných členů rodiny. Člověk se tak můţe cítit osamocený, izolovaný, a často i bezmocný uskutečnit ve svém ţivotě hodnoty, které si sebou ze svého proţitku přinesl. Někdy také člověk objevuje nové psychické fenomény, které si s sebou přinesl zpět. Neví jak s nimi naloţit, jak je zpracovat. Změny, ke kterým dochází, jsou tedy spíše výsledkem delšího období hledání, ujasňování si, vyrovnávání se se situací a sbírání sil. Není snadné prosadit svůj nový světonázor v rodině, která je jiţ zvyklá na určitý ţivotní styl. Můţe docházet ke konfliktům ve vztazích, k nedostatku porozumění. Blízcí mohou chtít člověka takového, jakým byl předtím. Často ani člověk sám neví kudy se ubírat, ale potřeba změny je neodbytná. „Duševní integrita lidí se záţitkem můţe být jeho následkem značně narušena. NDE můţe být i podnětem pro rozvoj psychospirituální krize… Stejně tak můţe být narušeno běţné fungování v rámci uţšího i širšího společenského kontextu. Proto je vhodné s lidmi po záţitku a jejich zkušenostmi dále pracovat.“ (Klusáček, 2008, [on-line])

41

2.1.2.

Mezní životní situace a smysl života Jak bylo řečeno, lidé s proţitkem blízkosti smrti mění svůj pohled na smrt, jejich

povědomí o smrti se prohloubilo a oni z ní přestali mít strach. Dokonce k ní získali vztah kladný, a v tom smyslu, ţe na základě osobního proţitku nabyli jistotu pokračování své existence po smrti. Nikdy by však smrt nevyhledávali, naopak jsou si ve většině případů vědomi důleţitosti svého nynějšího ţivota, jeho smyslu a svého úkolu v něm. Tato zkušenost tedy prohloubila ve většině případů nejen pohled člověka na smrt a vztah k ní, ale ruku v ruce s tím, také vedla k hlubšímu proţívání a váţení si ţivota. Na základě své zkušenosti, ţe po smrti přeţívá pouze jejich vědomí a hmotné tělo odkládají, dospěli lidé k poznání, ţe jejich skutečné já, skutečná podstata, není hmotná. Tito lidé začali vyznávat duchovnější hodnoty, jejich filosofie ţivota se změnila, „ţivot jim náhle začal připadat velice cenný a začali klást mnohem větší důraz na plnohodnotné proţívání okamţiku – ve smyslu teď a tady – neţ lpění na minulosti či spřádání fantazií o budoucnosti. Jejich hodnocení relativního významu jejich hmotného těla a vědomí se dramaticky změnilo.“ (Grof, 2009, s. 181) Dalo by se tedy říci, ţe moţnost přiblíţit se ke smrti a zakusit ji, dodalo ţivotu těchto lidí nový rozměr a smysl. Otázka smyslu ţivota však nevyvstává pouze na pozadí proţitku blízkosti smrti (klinické smrti). Potřeba nalezení smyslu ţivota často pramení jiţ ze samotné konfrontace se skutečností pomíjivosti a utrpení, přičemţ tato konfrontace můţe – v časovém horizontu – nabývat stejné intenzity jako časově „vertikální“ proţitek klinické smrti. Vzhledem k tomu, ţe mnohé závěry týkající se „smyslu ţivota“ pramení právě z mezních zkušeností, tak právě ty mohou být, přes svoji zdrcující zátěţ, klíčové v nalezení smyslu a v pozitivní transformaci. Mezní či zlomové okamţiky v ţivotě člověka, pokud jim člověk nepodlehne, ať v psychickém či fyzickém smyslu, mohou být tedy příleţitostmi k vzepjetí sil a růstu jedince. Vezměme například krajní zkušenost pobytu v koncentračním táboře, coţ je do určité míry taktéţ „proţitek blízkosti smrti“, i kdyţ v jiném kontextu a v horizontální časové rovině, neboť se zde nejedná o náhlou událost, ale kaţdodenní dlouhodobé proţívání blízkosti smrti. I v tomto případě by se na psychické rovině daly najít paralely s proţitky blízkosti smrti v rovině vertikální (náhlé fyzické ohroţení existence). Proměna, kterou člověk prochází v krizové situaci, by například mohla být znázorněna tunelem. Člověk také v těţkých situacích bilancuje, rekapituluje a hodnotí svůj ţivot. Utrpení můţe být tak velké, ţe se jím člověk nechá pohltit a proţívá peklo se všemi jeho mukami, ale protoţe vše má dvě tváře, tedy i rány osudu mohou nabýt smysluplnosti a stát se darem. Uvědomění si a přijetí této skutečnosti posouvá člověka dále, aţ se náhle člověk setkává se světlem. Není to však Světelná bytost, která přichází za člověkem 42

odněkud z venku. Je to světlo, které se rodí přímo v člověku a transformuje jeho ţivot k lepšímu a smysluplnějšímu. Je to světlo, které ve vrcholné fázi transformace člověka pohltí, aţ se sám stává Světelnou bytostí. V této souvislosti můţeme uvést příklad rakouského psychoterapeuta Viktora Emanuela Frankla. „V posledním vzepětí proti neutěšené smrti, která na tebe čeká, náhle cítíš, jak tvůj duch proráží celou tu šeď, která tě obklopuje. A v tomto posledním vzepětí cítíš, jak tvůj duch proniká na celý tento bezútěšný a nesmyslný svět ven, a tobě na tvé poslední otázky o posledním smyslu odkudsi jásá vítězné ‚Ano!‘ A v tomtéž okamžiku se v okně vzdáleného bavorského statku rozsvítí světlo, ve statku, který na obzoru stojí jako kulisa uprostřed vší té bezútěšné šedi probouzejícího se bavorského rána, et lux in tenebris lucet (a světlo svítí v temnotách).“ (Frankl, 1996, s. 40–41) Právě na základě svých zkušeností vězně v koncentračních táborech, V. E. Frankl vyvinul svoji logoterapii. Jeho tragická zkušenost přetavená v čirou esenci nauky o smyslu ţivota má takovou sílu a platnost právě proto, ţe vzešla z takové tragédie. Frankl je ţivoucím důkazem svého poselství o vţdy přítomném a nezničitelném smyslu lidské existence i v těch nejzazších a nejbeznadějnějších situacích. Navzdory pomíjivosti ţivota, utrpení umírání i smrti je smysl vţdy přítomen a je jen na člověku jestli jej nechá vyrůst a vykvést v jeho ryzí podobě. Takovouto paralelu k PBS můţeme najít v nejrůznějších situacích běţného ţivota, nejen v mezní zkušenosti koncentračního tábora. Kaţdá situace se můţe stát katalyzátorem s ohromnou transformační silou, která vede k uvědomění si smysluplnosti a vzácnosti ţivota, stejně jako tomu bývá u proţitků blízkosti smrti. Americký psychiatr a psychoterapeut Irvin D. Yalom v této souvislosti, hovoří o probouzejícím zážitku, který můţe fungovat jako nesmírně uţitečný spouštěč zásadních ţivotních změn. „Je to naléhavý nebo nezvratný záţitek, který s člověkem zatřese a vyburcuje ho z kaţdodenního způsobu do způsobu ontologického.“ (Yalom, 2008, s. 32) Coţ znamená, ţe člověk začne být na základě nějaké události pozornější, vnímavější k bytí, jeţ ho dovede k důleţité osobní změně. „V kaţdodenním způsobu jste zcela pohrouţeni ve svém okolí a obdivujete to, jaké to na tomto světě je, zatímco v ontologickém způsobu se soustředíte na oceňování zázraku ‚bytí‘ samého a obdivujete to, ţe něco je, ţe jste vy sami. (…) Jsme-li pohrouţeni do kaţdodenního způsobu existence, obracíme pozornost k tak prchavým rozptýlením, jako je tělesný vzhled, styl, majetek či prestiţ. Naproti tomu při ontologickém způsobu existence nejen ţe si uvědomujeme více existenci, smrtelnost a další neměnné charakteristiky ţivota, ale jsme také dychtivější a lépe vyzbrojeni pro uskutečnění významných

43

změn. Nutí nás to chopit se základní lidské odpovědnosti za vytvoření autentického ţivota postaveného na zapojování, propojenosti, smyslu a seberealizaci.“ (Yalom, 2008, s. 32)

44

2.2.

Otázka sebevraždy a eutanazie Sebevraţda Ve své knize se Moody zamýšlí, zda mohou lidé, kteří se vrátili zpět do ţivota

s proţitkem blízkosti smrti přispět k tématu sebevraţdy. V této souvislosti se soustředí na dvě otázky: „Vracejí se do života osoby ‚zemřelé‘ jiným způsobem než sebevraždou s nějak zvlášť ovlivněným postojem k ní?“ a „Liší se od sebe obsahem zprávy o prožitcích blízkosti smrti jako následku pokusu o sebevraždu od zpráv těch, kteří neměli se sebevraždou nic společného?“ (Moody, 2004, s. 33) Lidé často hovoří o tom, ţe se ze stavu proţitku blízkosti smrti nechtěli vrátit zpět do těla, ale zároveň všichni zavrhují sebevraţdu jako způsob návratu do míst, která navštívili a kde se cítili dobře. Vysvětlují to poučením, kterého se jim během proţitku dostalo, tedy, ţe mají v ţivotě ještě nějakou úlohu. „Zpět do ţivota přicházejí pak s váţným obětavým postojem k němu a ke všemu ţijícímu.“ (Moody, 2004, s. 33–34) Mnozí také, jak dále uvádí Moody, odmítají sebevraţdu, protoţe jim během jejich proţitku bylo dáno najevo, ţe je to zlý skutek, po němţ následuje trest. Jeden muţ uvedl: „Tam jsem byl utvrzen ve svém přesvědčení, že jsou mi dvě věci zakázané, totiž zabít sám sebe, nebo někoho jiného. Když spáchám sebevraždu, znamená to hodit Bohu zpět do tváře jeho dar. A usmrtit někoho druhého je zkřížení Božích plánů s tímto člověkem.“ (Moody, 2004, s. 34) Jiný muţ zase uvedl, ţe za určité druhy sebevraţdy se musí „pykat poznáním utrpení, které sebevrah svým činem způsobil druhým lidem“ (Moody, 2004, s. 33). Všechna svědectví proţitků blízkosti smrti sebevrahů, s kterými se Moody setkal, se shodovala v tom, ţe sebevraţda nic nevyřešila. Lidé, kteří se chtěli svým činem zbavit problémů, se do nich dostali zase. Problém, bez ohledu na svou povahu, existoval i na „druhé straně“, a byl právě tak nevyřešený jako předtím. Jedna ţena z Moodyho výzkumu uvedla, ţe stav, z něhoţ se snaţila uniknout, jako by se opakoval v nějakém cyklu bez přestání stále dokola. Vše proţívala znovu a znovu od začátku do konce. (Moody, 2004, s. 34–35) Ve své první knize uvádí Moody, ţe PBS na základě sebevraţdy jeho respondenti vţdy popisovali jako nepříjemné. „Ve svém odtělesněném stavu své problémy nemohli řešit, a navíc museli čelit nešťastným důsledkům, které čin vyvolal.“ (Moody, 2005, s. 107) Moodyho respondent, který se v depresi po smrti své ţeny postřelil, řekl: „Nepřišel jsem tam, kam ona. Byl jsem na nějakém hrozném místě. Hned mi bylo jasné, že jsem udělal chybu… Přál jsem si, abych to neudělal.“ (Moody, 2005, s. 107) Jiní s tímto nepříjemným proţitkem řekli, ţe měli dojem, ţe tam pobudou dlouho. 45

Nepříjemné PBS (tísnivé, dusivé) doprovázející pokus o sebevraţdu však nejsou pravidlem. Často jsou také pozitivní (nádherné) nebo alespoň ilustrují důleţitost ţivota, člověk se často vrací do ţivota s posláním sdělit ostatním, ţe sebevraţda není odpovědí a nic nevyřeší. „Velký důraz se klade na zjištění, ţe PBS v kontextu nezdařené sebevraţdy jasně redukuje pravděpodobnost dalších sebevraţedných pokusů, naopak, zvyšuje touhu po ţivotě. I zde se tedy ukazuje velká transformující síla proţitku.“ (Soudková, 1999, s. 99) V případě negativního PBS po pokusu o sebevraţdu, je osoba proţitkem někdy rozrušena více neţ problémem, který ji k sebevraţdě dohnal, coţ můţe být silným podnětem ke konstruktivní transformaci. „Někteří autoři se domnívají, ţe uţ pouhá zprostředkovaná znalost PBS můţe odradit člověka od svévolného ukončení vlastního ţivota.“ (Soudková, 1999, s. 101–102) Problematika sebevraţd je stejně sloţitá, jako je různorodá. Otázkou je, jaké by měli proţitky lidé, kteří se dopustili např. altruistické sebevraţdy, aby někoho jiného zachránili, lidé v těţké

duševní

depresi

nebo třeba

samurajové, v jejichţ kultuře

sebevraţda

není

odsouzeníhodný čin, ale naopak mravně zásluţný čin. (Moody, 2004, s. 36–37) Moodyho přítel psychiatr s PBS během své klinické smrti, k tomuto tématu podotkl, ţe podle jeho víry je v Bohu více odpuštění, pochopení a spravedlnosti, neţ jak si to my, lidé, dokáţeme vůbec představit. „Bůh ve své lásce a moudrosti se ujímá i těchto těžkých případů. To, co od nás spolubližních sebevrah potřebuje, není odsouzení, ale láska a pochopení.“ (Moody, 2004, s. 38)

Eutanazie Dalším velmi sloţitým a v současné době také velmi diskutovaným problémem je problém eutanazie, která bývá také nazývána asistovanou sebevraţdou. V následujícím textu se budu zabývat tím případem eutanazie, v němţ nedochází k umělému prodluţování ţivota, přičemţ si jsem samozřejmě vědoma toho, ţe určení této hranice je někdy velmi sporné. Dr. Kübler-Rossová píše: „Umírání nemusí být nikdy utrpením. Medicína je nyní tak fantastická, ţe můţeme kaţdého umírajícího zbavit bolestí. Nenechte své umírající trpět, dejte jim pohodlí a laskavé ošetřování. Mějte odvahu vzít je domů – všechny, je-li to jen trochu lidsky moţné. Pak vás ţádný člověk nepoţádá o předávkování léky. Za posledních dvacet let mě poprosil o předávkování jen jeden jediný člověk. Sedla jsem si k němu na postel a zeptala se: ‚Proč to chcete?‘ Pak mi prozradil: ‚Já to nechci, ale má matka. Jiţ se na to nemůţe dívat. Proto jsem jí slíbil, ţe poprosím o injekci.‘ Přirozeně jsme pak

46

s matkou promluvili a pomohli jí. Pochopte, nebyla to nenávist, která ji dohnala k zoufalství. Bylo toho všeho na ni mnoho. Ţádný umírající vás nepoţádá o injekci, pokud bude láskyplně ošetřován a vy mu pomůţete, aby se vyrovnal se ţivotem a vyřídil své účty.“ (Kübler-Rossová, 1991, s. 8) Lidské bytí, jak říká Frankl, „…znamená být neustále konfrontován se situacemi, z nichţ kaţdá je zároveň dar i úkol. Co nám taková situace ‚ukládá‘, je naplnění jejího smyslu. A co nám zároveň dává, je moţnost takovým naplněním smyslu uskutečnit sebe sama. Kaţdá situace je volání, jemuţ máme naslouchat, jeţ máme poslouchat.“ (Frankl, 1997, s. 118) Ţivot má vţdy dvě tváře, jak píše Kübler-Rossová, a všechny ţivotní situace je vţdy nutné posuzovat jako minci z obou stran. „Nic na světě nemá jen jednu stranu. Dokonce, i kdyţ někdo leţí smrtelně nemocný, má velké bolesti a není u něj nikdo, komu by mohl důvěřovat. I kdyţ si myslí, ţe ho smrt chce vyrvat z plného ţivota, kde vlastně ještě nezačal správně ţít, i tehdy je moţno vidět i druhou stranu mince.“ (Kübler-Rossová, 1991, s. 16) „Všechny rány osudu, bolestné zkušenosti i největší ztráty, které jsme proţili, všechny situace, o kterých jsme později řekli: ‚Kdybych o tom věděl předem, nikdy bych nevěřil, ţe to mohu přestát‘, to vše jsou dary. Naše osudové ţaly a utrpení můţeme přirovnat ke kutí ţhavého ţeleza. Je to příleţitost, která je člověku dána, aby duchovně rostl.“ (Kübler-Rossová, 1991, s. 15) Z tohoto úhlu pohledu se těţká nemoc stává darem, šancí, která můţe člověku pomoci vyrůst, člověk můţe mít poslední příleţitost v ţivotě udělat ze svého utrpení výkon, jak o tom píše Frankl „…neexistuje situace, která by v sobě nezahrnovala nějaký moţný smysl“ (Frankl, 1997, s. 39) Z kaţdé situace lze podle Frankla vydobýt smysl a i zdánlivě nesmyslné utrpení se dá proměnit „v pravý lidský výkon“. Je to třetí, a nejdůleţitější cesta ke smyslu v ţivotě ve Franklově logoterapii, která říká, ţe oběti beznadějné situace, jimţ není pomoci, tváří v tvář osudu, jejţ nemohou změnit, mohou vystoupit nad sebe samy, mohou přerůst sebe samy, a tím mohou změnit sebe samy. Mohou obrátit osobní tragédii v triumf.“ (Frankl, 1997, s. 179) Tento triumf se pak stává inspirací a příkladem pro všechny ostatní, kteří mohli tohoto člověka doprovázet a trávit s ním poslední chvíle, protoţe, jak píše Kübler-Rossová, „sedět na posteli umírajících je dar. Umírání nemusí být ţádná smutná a hrozná zkušenost. Často přináší opravdu krásné a milé proţitky. Předáte-li tuto moudrost, které jste se naučili u umírajících, svým dětem a dětem jiných dětí a téţ svým sousedům, pak bude tento svět brzy rájem. A já věřím, ţe je načase, aby se s tím začalo.“ (Kübler-Rossová, 1991, s. 8)

47

Výmluvná jsou slova MUDr. Marie Svatošové, která říká, ţe lidé ţádající eutanazii ve skutečnosti vţdycky volají S.O.S., všimněte si mě! „Naléhavě potřebují být ujištěni, ţe jsou pro někoho důleţití. Ţe na nich někomu záleţí, ţe je má někdo rád. Někdy na to stačí několikaminutové, ale opravdu empatické naslouchání, pár upřímných slov, stisk ruky, pohlazení nebo pevné objetí. Většinou je to však časově náročnější, ale vţdycky to stojí za to. Vţdyť tu jde o lidský ţivot.“ (Svatošová, [on-line]) M. Svatošová na témţe místě říká, ţe nepotřebujeme zákon o eutanazii, ale dobrou paliativní medicínu a péči, více a lépe komunikovat s nemocnými a nikdy nevynášet soudy o kvalitě druhého člověka. Prospěšné je osvojit si základy logoterapie a pomocí nich lze pomoci pacientům překlenout krizi. Důleţité také je, abychom my sami chápali ţivot jako úkol, nemoc jako příleţitost a výzvu. Na závěr této kapitoly o palčivých problémech sebevraţdy a eutanazie pár slov od dr. Kübler-Rossové: „A pak přijdou bouře ţivota, myslete na to, ţe jsou to dary. Neprojeví se to samozřejmě hned, ale moţná za 10–20 let. Překonání těchto bouří vám dá sílu a naučí vás věci, kterým byste se jinak vůbec nenaučili. Dovolte mi pouţít přirovnání. Ocitnete-li se v brusce, pak záleţí jen na vás, jestli vás úplně rozdrtí nebo z ní vyjdete jako zářící diamant.“ (Kübler-Rossová, 1991, s. 8)

48

2.3.

Umírání a příprava na smrt Umírání stejně jako smrt vţdy patřili k lidskému ţivotu a vţdy patřit budou, na tom

člověk nemůţe nic změnit. Co člověk změnit můţe, je přístup k nim. Místo jejich potlačování a vytěsňování ze svého ţivota, či podléhání strachu a hrůze, se můţe podívat smrti zpříma do očí a pokusit se s ní vyrovnat. Ruku v ruce s přijetím smrti kráčí také přijetí ţivota a jeho proţívání v celé jeho hloubce a plnosti. Irvin D. Yalom hovoří o pozitivech pohledu na smrt: „Cítím v životě víc hlubokého dojetí. Smrt způsobuje, že jsem živější v každém okamžiku – užívám si a oceňuji pouhou radost vědomí, radost z toho, že jsem naživu.“ (Yalom, 2004, s. 153) „Jiţ staří Řekové chápali smrtelnost jako znak nejvyššího řádu, který je specifický pro člověka. (…) měli potřebu se s touto konečností lidského bytí vyrovnat. Proto u nich vystupuje do popředí myšlenka: zvykněme si na smrt a ona nás přestane děsit.“ (Haškovcová, 1975, s. 21–22) Říman Marcus Aurelius byl mínění, ţe „ustavičná myšlenka na smrt vede člověka k určité odpovědnosti, ona eliminuje lhostejnost k ţivotu. ‚Jednej, mluv a mysli ve všem tak, jako by ses mohl v kaţdém okamţiku rozloučit se ţivotem.‘“ (Haškovcová, 1975, s. 21–22) Po dlouhá staletí lidé věřili v umění umírání, ars moriendi. Dříve byl jediný postoj ke smrti nechat ji dokonat své dílo, jiné volby neţ zemřít pokojně ve smíření s Bohem nebylo. Samozřejmě i tehdy procházeli lidé utrpením, které předcházelo vlastnímu konci. Zbývalo však jen rezignovat, podvolit se a brát útěchu z modlitby a z rodiny, která poslední chvíle usnadňovala. Dnes ţijeme v době, kdy se nemluví o umění zemřít, ale spíše o umění prodlouţit ţivot, a problémy tohoto umění jsou nekonečné. „Ještě před půl stoletím se umění medicíny honosilo svou schopností regulovat proces umírání a učinit z něho záleţitost klidu a míru, pokud to profesionální laskavost dovolovala.“ (Nuland, 1996, s. 271) E. Kübler-Rossová (1993, s. 7) k tomu uvádí, ţe by se mohlo zdát, ţe postupující emancipace a pokrok ve vědách o světě i o člověku, „nám poskytnou nějaké účinnější a lepší způsoby, jak sebe a své rodiny připravit na událost, která stejně jednou nemůţe nepřijít. Místo toho však jen minuly doby, kdy člověk směl zemřít v klidu a důstojnosti vlastního domova. Čím větších úspěchů dosahuje věda, tím více, jak se zdá, nás smrt děsí, tím více se ji snaţíme popírat. Jak je to moţné?“

49

Jako jeden z nejdůleţitějších důvodů uvádí Kübler-Rossová (1993, s. 7) fakt, ţe „samo umírání má dnes v mnoha směrech děsivější podobu neţ dříve, je mnohem osamělejší, mechanické, odlidštěné – občas je dokonce obtíţné okamţik smrti technicky stanovit.“ Nuland v této souvislosti hovoří o moderním způsobu umírání, který jsme vytvořili, a který se odehrává v nemocnici, „kde je lze ukrýt, očistit od organické poskvrny a nakonec jaksi zabalit do moderního pohřbu. Jsme tak schopni popřít moc nejen smrti, ale i přírody samé. Skrýváme svoje tváře před tváří její, ale přesto, trochu rozevíráme prsty, protoţe je v nás něco, co nás nutí, abychom ‚se podívali‘.“ (Nuland, 1996, s. 17) , ‚neviditelná smrt‘. Umírání je ošklivé a špinavé a my jsme si odvykli snášet, to co je ošklivé a špinavé. Smrt je tedy nutno odsunout a nechat ji proběhnout v oddělených místech: Skrytá smrt v nemocnici začala velmi opatrně ve 30. a 40. letech a stala se běţnou v letech padesátých. Naše smysly uţ nejsou schopny snášet to, co vidí a cítí, to, co v 19. století patřilo ke kaţdodennímu ţivotu, spolu s utrpením a nemocí. Fyziologické projevy zmizely z denního ţivota, uzavřeny do aseptického světa hygieny, medicíny a morality. Dokonalým projevem takového světa je nemocnice s buněčnou disciplínou. I kdyţ si to málokdy připouštíme, je nemocnice místem, kam lze odloţit nepohodlné invalidy, které ani svět ani oni sami nemohou déle snášet. Nemocnice se stala místem osamělé smrti.“ (Nuland, 1996, s. 260) Na jednu stranu člověk přestal být schopný snášet utrpení, na druhé straně se vůči němu stal netečným. Často se snaţí uchránit sebe i blízké před skutečností takovou jaká je. I kdyţ si myslíme, ţe jsme strach ze smrti jiţ zvládli, ve své podstatě jsme se nezměnili. Pro člověka vţdy byla smrt něčím neznámým a děsivým, a je pro něj stále, tím víc, čím víc před ní utíká. „Co se změnilo, to je způsob, jakým se se smrtí vyrovnáváme, náš přístup k umírání a k umírajícím pacientům.“ (Kübler-Rossová, 1993, s. 5) Dříve lidé umírali doma obklopeni svými nejbliţšími, mohli se rozloučit, uspořádat své záleţitosti, a to pomáhalo nejen jim, ale také jejich rodině, která se tak mohla lépe vyrovnat s blíţícím se odloučením. Být v přítomnosti umírajícího člena rodiny je důleţité také pro děti a pro jejich budoucí pohled na ţivot a smrt. „Skutečnost, ţe děti smějí zůstat doma, i kdyţ je rodina zasaţena očekáváním smrti, ţe nejsou ponechávány stranou rozhovorů a úvah a sdílejí naopak společnou úzkost a obavy, to všechno jim dává pocit, ţe ve svém vlastním zármutku nejsou samy, poskytuje jim útěchu sdílené zodpovědnosti a sdíleného trápení. Taková zkušenost je postupně formuje, pomáhá jim vidět smrt jako součást ţivota a pomáhá jim také růst a zrát.

50

Popisovaný přístup je v protikladu s postojem ve společnostech, kde je smrt vnímána jako tabu, diskuse o ní je povaţována za morbidní, a děti jsou z kontaktu s ní vylučovány na základě názoru a pod záminkou, ţe by ,toho na ně bylo moc‘.“ (Kübler-Rossová, 1993, s. 6) Platí, ţe čím více vnímáme svůj ţivot jako neproţitý, tím větší úzkost ze smrti pociťujeme. „…čím méně se člověku daří vlastní ţivot naplno proţívat, tím více se bojí smrti. Nietzsche tuto myšlenku působivě vyjádřil ve dvou krátkých epigramech ‚Dovrš svůj ţivot.‘ a ‚Zemři v pravý čas.‘ – jak nabádal Řek Zorba: ‚Nenech smrti nic neţ vypálený zámek.‘ a Sartre ve své autobiografii ‚Šel jsem poklidně k vlastnímu konci… jistý tím, ţe se poslední úder mého srdce zapíše na poslední stránku mé práce a ţe si smrt vezme uţ jen mrtvého muţe.‘“ (Yalom, 2008, s. 41) Mějme na paměti, jaký smysl tyto burcující invaze mají: „Konfrontace se smrtí vyvolává úzkost, ale má také potenciál nesmírně obohatit život.“ (Yalom, 2008, s. 59) Ve svém díle Tak pravil Zarathustra vykreslil Nietzsche představu nekonečného opakování, věčného opakování našeho dosavadního ţivota. Co kdybyste měli ţít tento svůj ţivot stejně do nejmenších podrobností znovu a znovu, aţ navěky? Jak by vás to změnilo? Yalom se nad touto otázkou zamýšlí a říká: „Představa, ţe bychom měli proţít naprosto tentýţ ţivot stále znovu po celou věčnost, můţe člověkem otřást, můţe být takovou drobnou terapií existenciálním šokem. Často je myšlenkovým experimentem slouţícím k vystřízlivění, který člověka přiměje začít váţně hloubat nad tím, jak doopravdy ţije. Tak jako Duch Vánoc, který má teprve přijít, zvyšuje uvědomění, ţe bychom tento ţivot, náš jediný ţivot, měli proţít dobře a naplno a hromadit co moţná nejméně lítosti. Nietzsche tak slouţí jako průvodce, který nás odvádí od přílišné zaujatosti nicotnými starostmi k cíli vitálního ţití.“ (Yalom, 2008, s. 75) Svým oblíbeným výrokem amor fati – miluj svůj osud, nám také Nietzsche říká, vytvořme si svůj osud, který můžeme milovat. Yalom k tomu podotýká, ţe v našem ţivotě nemůţe dojít k ţádné pozitivní změně, dokud se budeme drţet představy, ţe důvody, proč neţijeme dobře, spočívají mimo nás. Dokud budeme činit za náš ţivot odpovědnými výhradně ostatní, kteří dle našeho mínění, s námi nezacházejí dobře, potom naše situace zůstane ve slepé uličce. „Vy a jenom vy sami jste zodpovědní za zásadní obrysy vaší ţivotní situace, a pouze vy máte moc je změnit. A přestoţe čelíte zdrcujícím vnějším překáţkám, stále máte svobodnou volbu rozhodnout se, jaké postoje k těmto překáţkám zaujmete.“ (Yalom, 2008, s. 75) Pokud se pustíme do experimentu s věčným opakováním našeho ţivota a shledáme tu představu bolestnou, nebo snad dokonce nesnesitelnou, znamená to, ţe nejsme přesvědčeni o tom, ţe jsme svůj ţivot proţili dobře. Je na místě zamyslet se v čem jsme neţili dobře a čeho litujeme. To nám umoţní soustředit pozornost směrem k budoucnosti a k otázce, která náš ţivot 51

můţe potenciálně změnit: „Co můžete se svým životem udělat teď, abyste se za rok nebo za pět let neohlíželi zpátky a neprožívali totéž zděšení z nově nahromaděných důvodů k lítosti? Jinými slovy, dokážete najít způsob, jak žít bez toho, abyste nadále hromadili důvody k lítosti?“ (Yalom, 2008, s. 76) Lítost můţe být účinným nástrojem pro učinění opatření vůči jejímu hromadění, protoţe při odchodu, kromě bolesti a ţalu, patří k největším břemenům právě lítost. Všechny nerozřešené střety, porušené vztahy, neukojené touhy, nedodrţené sliby a léta, která jsme mohli, ale uţ nemůţeme proţít. (Yalom, 1996, s. 266) Nietzscheho myšlenkový experiment poskytuje účinný nástroj, díky němuţ si člověk uvědomí svou situaci a důvody z kterých pramení pocit úzkosti, ţe se mu nedaří ţít svůj ţivot naplno. Nezapomínejme tedy na výhody uvědomování si vlastní smrti, na objímání jejích stínů, jak říká Yalom. „Takové uvědomění můţe spojit její temnotu s vaší ţivotní jiskrou a zlepšit kvalitu vašeho ţivota, dokud ho ještě máte. Způsobem, jak si cenit ţivota, jak cítit s druhými, jak cokoli hlouběji milovat, je uvědomovat si, ţe jsou tyto záţitky určeny k zániku.“ (Yalom, 2008, s. 108) Pochopení naší konečnosti, našeho krátkého času v tomto ţivotě nás dovede k vychutnání vzácnosti kaţdého okamţiku a potěšení z prostého bytí, k větší shovívavost a soucitu vůči sobě a vůči všem lidským bytostem. Dr. Kübler-Rossová říká, ţe lidé, kteří v sobě mají sílu a lásku zůstat sedět v hlubokém tichu, jeţ se vymyká slovům, s umírajícím člověkem, poznají, ţe okamţik smrti ve skutečnosti není ani strašný, ani bolestný, ale ţe je to „klidný a pokojný zánik tělesného fungování. Sledovat klidnou a pokojnou smrt člověka je jako sledovat padající hvězdu: jedno z miliónů světel v ohromném prostoru oblohy zablýskne na krátký okamţik, a navţdy se ztrácí ve tmě. Moţnost být nablízku a ku pomoci umírajícím pacientům nám dává poznat jedinečnost kaţdého člověka v ohromném moři lidstva. Vede nás k uvědomění si naší konečnosti, konečnosti a ohraničenosti lidského ţivota. Málokdo z nás ţije déle neţ sedmdesát let, a přesto kaţdý i za sebekratší dobu svého ţivota vytvoří jedinečnou biografii, jedinečný příběh, jímţ se zapojí do jemného přediva lidských dějin.“ (Kübler-Rossová, 1993, s. 238–239)

52

B) VÝZKUMNÁ ČÁST 3. Metodologie provedeného výzkumu 3.1.

Cíl výzkumu Cílem mého výzkumu bylo vyhledat osoby s proţitkem blízkosti smrti a zaznamenat

jejich svědectví tohoto proţitku, jejich názor a postoj k této události, popřípadě změnu, kterou tato krajní zkušenost mohla způsobit v jejich ţivotě. Tato závaţná událost, která – jak uvádí snad všechny písemné prameny zabývající se touto tématikou – často znamená obrat v dosavadním ţivotě jedince, mění styl a náplň ţivota, poskytuje také pohled na ţivot a smrt zcela z jiného úhlu. Smrt jako skutečnost týkající se kaţdého člověka, počínaje jeho zrozením je často tabuizována a vytěsňována z lidského ţivota. Cílem tohoto výzkumu je přispět také, alespoň malou měrou, k vědomějšímu vnímání nejen smrti, ale především ţivota a jeho smysluplnosti. Ztráta smyslu ţivota, bezesmyslný pohled na lidskou existenci, ve svých důsledcích vede ke ztrátě odpovědnosti a úcty nejen k vlastnímu ţivotu, ale i k ţivotům všech ostatních a k přírodě jako celku. Cílem tohoto výzkumu je tedy přinést svědectví, která mohou pomoci lidem v ţivotě a v umírání, mohou pomoci pochopit, proměnit nebo alespoň přijmout strach ze smrti a vlastní smrtelnosti. Tato práce má svůj význam i pro lidi s obdobným záţitkem, pro jejich blízké a ošetřující lékaře, můţe mít svůj smysl při doprovázení umírajících a vyrovnáváním se se smrtí blízkého člověka. Tento výzkum si neklade za cíl přinést důkaz o posmrtném ţivotě, ale popsat případnou změnu pohledu na ţivot skrze hraniční zkušenost, jakou je proţití či přeţití své vlastní smrti, a tím také uvědomění si své vlastní konečnosti a neopakovatelnosti lidského ţivota tady a teď. Tato práce má vést k zamyšlení se nad ţivotem a jeho hodnotou nejen pro člověka samého, ale i pro celou společnost. Z výzkumného cíle vyplývá následující výzkumná otázka: Jakým způsobem člověk po proţitku blízkosti smrti přistupuje k ţivotu?

53

3.2.

Použitá metoda: kvalitativní výzkum Pro výzkum v této diplomové práci, jsem zvolila metodu kvalitativního výzkumu, která

umoţňuje porozumění jevům z hlediska vcítění se do jedinců, jejich chápání a proţívání. Tento výzkum pracující s pouze malým vzorkem jedinců, a především s verbálními daty, zachycuje jedinečnost a pravdivost lidského proţívání. „Termínem kvalitativní výzkum rozumíme jakýkoliv výzkum, jehoţ výsledků se nedosahuje pomocí statistických procedur nebo jiných způsobů kvantifikace.“ (Strauss , Corbinová, 1999, s. 10) Teoretickým východiskem kvalitativního výzkumu je fenomenologie a hermeneutika, tedy interpretace reality skrze subjektivitu zkoumaných osob. Jak uvádí Jan Hendl, „hlavním cílem fenomenologického zkoumání je proces popsat a analyzovat proţitou zkušenost se specifickým fenoménem, kterou má určitý jedinec nebo skupina jedinců. Tento přístup vychází z filozofické fenomenologie. Výzkumník se snaţí vstoupit do vnitřního světa jedince, aby porozuměl významům, jeţ fenoménu přikládá. Výzkumník analyzuje získaná data, aby zachytil esenci proţité zkušenosti. V rámci fenomenologické studie se vytváří popis a interpretace sdělených proţitků. Výsledkem je text, který ,zní pravdivě‘ pro toho, kdo měl danou zkušenost s fenoménem, a poskytuje vhled pro toho, kdo ji neměl.“ (Hendl, 2005, s. 128) Kvalitativní výzkum tedy nepotvrzuje či nevyvrací nějakou teorii, ale teorii tvoří. Snaţí se především o vysvětlení a pochopení jevu, jak nastává a jak je pociťován. Přičemţ smyslem je přiblíţit určitý fenomén skrze vyprávění jedince, který má zkušenost se specifickou situací, která není kaţdému jedinci běţně dostupná. Z různých typů kvalitativního výzkumu jsem zvolila zakotvenou teorii. „Zakotvená teorie je teorie induktivně odvozená ze zkoumání jevu, který reprezentuje. To znamená, ţe je odhalena, vytvořena a prozatímně ověřena systematickým shromaţďováním údajů o zkoumaném jevu a analýzou těchto údajů. Proto se shromaţďování údajů, jejich analýza a teorie vzájemně doplňují. Nezačínáme teorií, kterou bychom následně ověřovali. Spíše začínáme zkoumanou oblastí a necháváme, ať se vynoří to, co je v této oblasti významné.“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 14) „Analýza v zakotvené teorii se skládá ze tří hlavních typů kódování. Jsou to: (a) otevřené kódování, (b) axiální kódování a (c) selektivní kódování.“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 40)

54

3.3.

Technika sběru dat: rozhovor Jako metodu sběru dat jsem zvolila metodu rozhovoru, neboť právě ta, jak uvádí Roman

Švaříček „…umoţňuje zachytit výpovědi a slova v jejich přirozené podobě, coţ je jeden ze základních principů kvalitativního výzkumu.“ (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 159–160) Výhodou metody rozhovoru, je její pruţnost. Umoţňuje přizpůsobení různým situacím a slouţí k hlubšímu pochopení odpovědí, přičemţ zároveň je moţné zachytit také vnější reakce dotazovaného, spontánně reagovat a usměrňovat a doplňovat rozhovor o další otázky. Při rozhovoru je nutné navodit správnou atmosféru důvěry a pohody, rozhovor pak můţe přinést i fakta, která jsou jiným metodám nedostupná. Před vlastním zahájením rozhovoru je důleţité, krom obecných zásad vedení rozhovoru, (uvádí Hendl, 2005, s. 172) prostudovat teorii zkoumaného problému a předpřipravit si schéma základních témat. Struktura průběh a zpracování rozhovoru Pro svůj výzkum jsem zvolila formu polostrukturovaného rozhovoru, který ponechává větší volnost, jak respondentovi, tak i tazateli, který tak můţe pruţněji reagovat na vyvíjející se situaci a klást doplňující otázky, jeţ umoţňují do řešeného problému proniknout hlouběji. Rámcová struktura přitom zůstane zachována a všechny nezbytné otázky jsou vyčerpány. Otázky byly kladeny v otevřené formě, jeţ dává dotazovanému svobodu formulovat svoji odpověď, která tak můţe být vyjádřena vlastními slovy, dle vlastního uváţení. Tímto způsobem získáváme o respondentovi více informací. Takřka všechny rozhovory s respondenty nakonec proběhly tím způsobem, ţe respondent začal vyprávět svůj příběh a zodpověděl většinu otázek během vyprávění sám od sebe. Vzhledem k tomu, ţe jsem nechtěla narušovat plynulost vyprávění, tak jsem aţ v závěru poloţila některé doplňující otázky. Všechny rozhovory proběhly individuální formou, na úvod byl respondent seznámen s účelem rozhovoru a poţádán o svolení s jeho nahráváním na diktafon. Rozhovory byly poté doslovně přepsány a zachovány ve své autentické podobě, na některých místech je z nich tedy patrná ona zmíněná nevyjádřitelnost proţitku. Respondenti hledají slova a co nejpřiléhavější způsob popisu, coţ můţe čtenáře někdy mást, je to však faktor, který k tomuto fenoménu patří a podtrhuje autentičnost vyprávění, stejně jako hovorový způsob vyjadřování, jehoţ zachování dodává výpovědím jejich ţivost a lépe charakterizuje dotyčného člověka. Zkrácené verze rozhovorů (tj. pouze pasáţe týkající se zkoumaného tématu) jsou pak uvedeny v příloze. 55

3.4.

Okruh oslovených jedinců Po ujasnění základní metodologie výzkumu, stanovení cíle a techniky sběru údajů bylo

třeba vyhledat respondenty s proţitkem blízkosti smrti. Při jejich vyhledávání jsem nejprve zkoumala ve svém okolí, zda někdo někoho takového nezná. Takto se mi povedlo objevit několik lidí s PBS, přičemţ pouze s jedním se mi podařilo uskutečnit rozhovor. Následující tři respondenty se mi podařilo nalézt pomocí internetu, přičemţ jeden z nich mi zprostředkoval seznámení ještě s dalším člověkem s PBS, o němţ věděl. Výsledkem mého pátrání jsou tedy rozhovory s pěti respondenty, z toho jsou dvě ţeny a tři muţi. Všichni respondenti byli ujištěni, ţe budou uvedeni pod fiktivními jmény a informace, které by vedly k jejich identifikaci, budou odstraněny či pozměněny. Níţe uvádím respondenty pod jejich změněnými jmény a některé základní údaje týkající se jejich PBS. Jsou seřazeni v pořadí, ve kterém dále uvádím citace z jejich rozhovorů.

-

Paní Alice: lékařka, která proţila dva proţitky blízkosti smrti. První na základě

velké ztráty červených krvinek ve středních letech, druhý po úraze pádem, cca 10 let poté (1997). -

Paní Běla: svůj proţitek blízkosti smrti měla ve věku 15 let, taktéţ na základě

velkého úbytku červených krvinek. -

Pan Čeněk: svůj proţitek měl cca. v roce 1980, ve věku asi 40 let, po zásahu

elektrickým proudem. -

Pan Dominik: kněz, jenţ měl svůj proţitek v roce 1948, v asi 28 letech, po nehodě

na motorce. -

Pan Filip: v 60.–70. letech, v asi 7 letech dostal meningitidu, která zapříčinila

jeho PBS. Pro všechny respondenty z mého výzkumného vzorku je společné, ţe svůj PBS proţili v době komunismu. Neměli tedy o výskytu tohoto fenoménu ţádné ponětí, první příleţitostí dozvědět se něco o PBS byla Moodyho kniha Život po životě vydaná v samizdatu.

56

4. Analýza získaných dat 4.1.

Otevřené kódování „Kódování obecně představuje operace, pomocí nichţ jsou údaje rozebrány,

konceptualizovány a sloţeny novým způsobem. Při otevřeném kódování je text jako sekvence rozbit na jednotky, těmto jednotkám jsou přidělena jména a s takto nově pojmenovanými (označenými) fragmenty textu potom výzkumník dále pracuje.“ (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 211) Kódování je ústřední proces tvorby teorie z údajů. Prvotní analýza, jeţ spočívá v rozkrývání textu, se nazývá otevřeným kódováním. „Otevřené kódování je část analýzy, která se zabývá označováním a kategorizací pojmů pomocí pečlivého studia údajů.“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 43) Nejdříve se přepsaný rozhovor rozdělí na jednotky dle významu, jednotkou se tedy stává významový celek různé velikosti, např. slovo, věta či odstavec. Kaţdé takto vzniklé jednotce se přidělí kód, tedy jméno či jiné označení, tak, aby vystihovalo a reprezentovalo určitý jev a odlišovalo se od ostatních. (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 211–212) „Jakmile máme vytvořený seznam kódů, je moţné začít s jejich systematickou kategorizací… To znamená, ţe desítky – někdy aţ stovky – kódů, které vzešly z otevřeného kódování, seskupujeme podle podobnosti nebo jiné vnitřní souvislosti. Začínáme budovat hierarchický systém – pod hlavičku nově pojmenované kategorie slučujeme pojmy – kódy, které se zdají příslušet ke stejnému jevu.“ (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 221) Doslovně přepsané rozhovory jsem tedy nejdříve podrobně analyzovala. Našla jsem v odpovědích všech respondentů klíčové momenty (myšlenky, události…). Tyto výroky (kódy) jsem pak dle souvislosti roztřídila a seskupila pod obecnější pojmy – kategorie. Vzhledem k mnoţství vzniklých kategorií, jsem je pro lepší orientaci rozčlenila do čtyř tematických okruhů. U kaţdé kategorie je pro lepší ilustraci uveden výrok respondenta, který této kategorii odpovídá či na jehoţ základě vznikla.

57

4.1.1. Přehled okruhů a kategorií

Okruh první: Před proţitkem 1) Pohled na smrt před proţitkem 2) Okolnosti proţitku Okruh druhý: Proţitek 3) Vědomí sebe sama mimo tělo 3a) Pozorování vlastního těla 3b) Fyzické a psychické pocity během proţitku 3c) Vnímání času, prostoru a pohybu – Způsob komunikace 4) Tunel – neznámý prostor 5) Rekapitulace ţivota/hodnocení ţivota 6) Světlo – bytosti 7) Moţnost návratu – rozhodování 7a) „Ještě nenastal čas“ – „Člověk má na zemi poslání“ 7b) Moţnost volby 7c) Navrácení do ţivota druhými 8) Navrácení do těla Okruh třetí: Po proţitku 9) Stesk po světle 10) Zvláštní fenomény 10a) Fenomény před proţitkem 10b) Fenomény získané proţitkem 11) Porozumění proţitku 11a) Potřeba porozumění proţitku 11b) Smysl proţitku 11c) Jistota proţitku 12) Svěření se s proţitkem 12a) Reakce okolí 13) Změna ţivota a ţivotních hodnot

58

Okruh čtvrtý: Obecné otázky 14) Přístup k ţivotu 14a) Smysl ţivota 14b) Sebevraţda 14c) Eutanazie 15) Přístup ke smrti – Vnímání smrti 16) Ţivot po smrti – Reinkarnace 17) Pojetí Boha

59

4.1.2. Okruh první: Před prožitkem 1) Pohled na smrt před proţitkem Tato kategorie přináší svědectví o tom, jak kultura a výchova zformovala pohled člověka na smrt. Přináší pohled na to, jak člověk smrt vnímal před svým proţitkem. Paní Alice Alice tedy měla jiţ od malička specifický pohled na smrt, nepovaţovala ji za nic definitivního a děsivého. Hovoří o tom, ţe při klinické smrti jí byl ukázán záţitek, který se odehrál ještě před jejím narozením a předpřipravil ji: „Čili přestávala jsem se bát smrti a nahlížela jsem na to už úplně jinak už jako od malinka.“ Zmiňuje také sestry – jeptišky v nemocnici, které zbavovaly strachu a připravovaly na smrt pacientů mladé lékaře. „A vím, že si mě vrchní sestra před první noční službou vzala stranou a řekla: ‚Kdyby vám někdo zemřel a potkala jste ho na chodbě do třech dnů po smrti, je to normální.‘“ Paní Běla V případě Běly vyvstává rozpor mezi katolickým náboţenstvím, které vyznávala její rodina, a materialistickou filozofií období komunismu. „…dycky všichni říkaj, že umřete a nic. Samozřejmě moje rodina byla katolicky založena, kostely tam byly, ale to bylo všecko tak hypotetický, a ve škole a všude jinde, v tý naší době, že není nic (…) já jsem nic netušila, v tu dobu, protože já jsem věděla jenom informaci, že po smrti nejste.“ Pan Čeněk Říká, ţe o smrti do svého proţitku vůbec nepřemýšlel a byl maximální realista. „Jako upozorňuji, že předtím jsem nečetl Moodyho, a kdykoliv se kdekoliv v ňáký společnosti začaly takovýhle věci povídat, tak, já jsem byl maximální realista a odcházel jsem, protože jsem si říkal, že je to plkání.“

60

Pan Dominik V případě Dominika, který byl v době proţitku jiţ knězem, byl jeho pohled ovlivněn náboţenským vyznáním.

Pan Filip Co se týče Filipa, tak vzhledem k jeho ranému věku, otázka smrti nebyla nijak zvláště uvědomována či vyhraněna. 2) Okolnosti proţitku Tato kategorie podává popis toho, jakým způsobem k proţitku blízkosti smrti došlo, co bylo příčinou, spouštěcím mechanismem. Paní Alice Zajímavé jsou okolnosti navození PBS u obou respondentek, které shodně uvádějí jako příčinu vysoký úbytek červených krvinek, obě tyto ţeny měly také svůj proţitek barvitější a dalekosáhlejší neţ ostatní respondenti. V případě Alice je zde ještě druhý PBS, téţ velmi barvitý, jehoţ spouštěčem byl pád z 2,5 m ve spánku. 1. PBS: krvácení, vysoký úbytek červených krvinek „A to už jsme pak jeli do nemocnice, s tátou [manželem], tam zjistili, že místo hemoglobinu 145 mám 35, že to není slučitelný se životem.“ 2. PBS: „…pak jsem měla ještě jednou úraz v roce 97. Kdy jsem ve spánku spadla z 2,5 metru z palandy a byla jsem ochrnutá na všechny 4. Pak jsem měla bezvědomí (…) tak se mi zastavovalo srdíčko a odcházela jsem…“ Paní Běla „…měla jsem vysoký úbytek červených krvinek, takže když mě dovezli do nemocnice, tak ten úbytek byl tak veliký, že sám doktor nevěděl, jestli se při tom, když mě dají transfuzi, jestli se podaří, aby ten organismus naskočil.“ Pan Čeněk Čeněk popisuje opuštění těla po zásahu elektrickým proudem. „Tak jsem to držel jenom za tu hliníkovou kostru, a začal jsem si tam brousit (…), až se mi ta fáze dotkla tý kostry, a já jsem stál bos na vlastně čerstvě pokropené hlíně. Pochopitelně 61

ono to nejde pustit, pojistky na chalupě jsou poněkud silnější, že, no a tak to nejprve začalo ošklivě brnět, pak to začalo škubat, pak to začalo bolet, a pak už nebylo nic.“

Pan Dominik Dominik v podstatě říká totéţ jako Čeněk, ale po nehodě na motorce. „A když jsem tady jel na tý křižovatce v zatáčce, tak jsem to neovládl (…) a skončilo to v autě od náměstí jedoucím, kde jsem si rozmlátil hlavu celou, že jsem letěl hlavou do toho auta a pak jsem tím rozbitým jel po zemi, v tom šutru, štěrku, blátě, po tymto, na rohu tam byla hospoda, tak mě odnesli do tý hospody…“

Pan Filip Filipův proţitek byl vyvolán nemocí, meningitidou. „…došlo k tomu tak, že jsem měl meningitidu. Zánět mozku, infekční zánět mozkových blan. A ono to má rychlej průběh, ta nemoc, tak během dvou dnů jsem se dostal do těch čtyřicítek, nebo během jednoho dne, a vlastně do kómatu.“ U všech respondentů však není zcela jistý přesný tělesný stav v době proţitku, Alice hovoří, o resuscitaci během prvního proţitku, její proţitek je ale komplikovanější, neboť popisuje, ţe vlastně započal jiţ předtím, neţ se rozhodla jít do nemocnice. V případě druhého proţitku hovoří o vynechávání srdce, nevyhledala tehdy ale lékaře, takţe přesný stav není znám. U Běly, jejíţ proţitek nastal ve váţném stavu v nemocnici, také nevíme, k čemu přesně fyzicky došlo, neboť proţitek proběhl ve chvíli, kdy byla o samotě, přičemţ je těţké stanovit, jak tato chvíle mohla být dlouhá. Také Čeněk byl v době proţitku zcela sám, jisté pouze je, ţe ho zasáhlo 220 V, ale nezanechalo to na něm ţádné fyzické následky. V případě Dominika a jeho proţitku vystoupení z těla a pozorování sebe a okolí bylo toto pozorování později ověřeno u nemocničního personálu jako souhlasné. Jeho stav byl lékařem povaţován za beznadějný, ale z výroků sester se dozvídáme, ţe „ještě dýchal“. V případě Filipa došlo k proţitku zřejmě v průběhu komatu, který byl důsledkem nemoci.

62

4.1.3. Okruh druhý: Prožitek 3) Vědomí sebe sama mimo tělo Kategorie popisující oddělení vědomí od těla (out of body experience), pozorování vlastního těla z výšky, a situaci, která se odehrává dole, úkony lékařů a další okolnosti. Druhá část této kategorie se zabývá psychickými a fyzickými pocity, vnímáním prostoru a času, případně také způsobem komunikace v tomto stavu. 3a) Pozorování vlastního těla Paní Alice Alice popisuje své vystoupení z těla a stříbrnou šňůru, kterou byla se svým tělem spojena, přičemţ udává, ţe přetrhnutí této šňůry by znamenalo fyzický zánik. Mezi opakujícím se odcházením a vracením se tunelem sleduje, jako lékařka, probíhající resuscitaci sebe samé. „…a to jsem si naprosto pevně, to předtím ne, uvědomovala stříbrnou šňůru, které jsem říkala moje kamarádka. Já jsem byla s ní spojena a věděla jsem, že kdyby se přetrhla, že tedy odejdu, a houpala jsem se nad svým tělem, nad tou nemocniční postelí, a teď jsem pozorovala, co všecko dělají, a mezitím jsem odcházela tím tunelem, znovu, a znovu přicházela a kontrolovala jsem se jako lékařka.“ Paní Běla Běla putuje po nemocničních pokojích, aţ narazí na postel s pacientkou, kterou povaţuje za mrtvou. Kdyţ se k ní přiblíţí, s hrůzou zjišťuje, ţe je to ona sama. Nechápe, ţe zároveň ţije i neţije. „Já jsem si putovala po těch pokojích, viděla jsem tam ty lidi, co tam leželi, a pak jsem přišla jakoby k nějaký posteli, a teď tam vidím holku, a pak říkám: ,Jé, ta už má po všem.‘ Říkám: ,Proč umřela?‘ Pak si říkám ,Na co mohla umřít, dyť je to ještě mladá holka.‘ (…) Když jsem se přiblížila blíž a viděla jsem, že to jsem já, tak já jsem se tak strašně vyděsila, ale tak šíleně, a jsem si říkala: ,Ježíší, jak to?‘ (…) Tak to bylo příšerný. A pak jsem si říkala: ,Jak to, že já jsem tam, nežiju, a jak to že žiju?‘“

63

Pan Čeněk Čeněk se po zásahu proudem náhle dívá na své tělo seshora, jak se zmítá na zemi. Říká, ţe k tělu necítí nic, spíše ho se zájmem pozoruje. „A potom najednou, to bylo kouzelný přímo, jsem viděl to tělo, jak se tam škube a leží na zemi, a tak jsem vlastně viděl to tělo, ale nebyl tam žádnej vlastnickej, majetnickej pocit k tomu tělu, prostě koukal jsem se na to, asi tak jako když se koukáte na nějakej naučnej film na druhým programu.“

Pan Dominik Dominik sleduje seshora nemocniční místnost a děj probíhající kolem jeho záchrany. Necítí naprosto nic, je zcela nezúčastněný v dramatu, jestli ho zachrání, nebo ne. Říká, ţe uţ mu na „tom dole“ vůbec nezáleţelo, ţe uţ odcházel. „…viděl jsem celou tu místnost asi tak jak kdybych koukal od stropu, ale neměl jsem pocit žádnej o sobě, že někde visím za límec, prostě jsem to viděl. (…) ten pohled byl načisto neosobní, neúčastněnej. Já jsem nebyl zaujatej v tom dramatu, jestli někoho najdou, aby mě zachraňoval, nebo ne. Naprosto ani nemůžu říct, že se zájmem jsem to pozoroval, ale přesně jsem to všecko viděl a slyšel, jak a čím to nevím…“

Pan Filip Filip hovoří, o tom, ţe jeho tělo, které zůstalo po odpoutání dole, byla jenom věc, to, co se vznášelo, bylo jeho skutečné já. „Sebe jsem vnímal jenom jako věc, která tam někde zůstává, tam dole. To, co se vznášelo, to jsem byl já, tělo zůstávalo dole, to byla jenom věc, uvědomoval jsem si to, ale to tělo jsem neviděl.“ 3b) Fyzické a psychické pocity během proţitku Paní Alice Alice, hovoří nejdříve o sebeusoustředění, potom i o vnímání okolí, v hlubší fázi proţitku také o naprostém přijetí a pocitu jednoty. „…jdeš, a nejdřív jsi soustředěná na sebe, a pak vnímáš jakoby i okolí. (…) A teď jsem přišla, byla přijata, doslova, protože to je přijetí, kde naprosto nemáš [odstup]…“

64

Paní Běla Běla hovoří, ţe zprvu proţitek vnímala jako příliš ţivý sen. Později mluví o absenci bolesti a velmi příjemném stavu, dále se zmiňuje o zvýšení mozkové kapacity a pocitu posvátnosti a respektu. V hlubší části proţitku popisuje pohlcující extázi. „A ono v ten první okamžik se vám zdá, že máte jenom hezký sen, živej, příliš živej, že prostě najednou cítíte, že vás nebolí hlava, že vás nebolí celý tělo, že není prostě špatně, že si připadáte jako ve snu, a ten sen byl prazvláštní v tom, že jsem si říkala: ,Dyť to je přeci nemocnice, kde jsem.‘“ „Najednou máte pocit, že se vám zvýší kapacita mozku, protože najednou víte věci a nechápete, jak to, že je víte.“ Pan Čeněk Čeněk hovoří o tom, ţe člověka v tu chvíli nic nebolí, dále o absenci pocitů. Stejně jako Běla uvádí, ţe kdyţ chtěl znát nějakou informaci, v tu chvíli ji znal. „Takže tam člověk na to kouká, ale tam není pocit bezmoci, tam prostě nejsou pocity nebo u mě nebyly pocity (…) ale v momentě, kdy jsem chtěl znát informaci, tak jsem ji v tu chvíli znal…“

Pan Filip Filip popisuje příjemný stav, ve kterém ho nic nebolí, a navíc zbystřené vnímání v kontrastu oproti otupělému vnímání nemocí. „Bylo to příjemný, protože v tu chvíli toho člověka nic nebolí. (…) Tam byl ještě rozpor v tom, že když jsem byl tam nahoře, tak to vnímání bylo mnohem normálnější, než potom, když jsem se vrátil.“ 3c) Vnímání času, prostoru a pohybu – Způsob komunikace Paní Alice Alice hovoří o komunikaci beze slov, bezčasovosti a jednotě. „…dorozumívali se se mnou beze slov, v jakési bezčasovosti to bylo, a v naprosté jednotě.“ Také o tom, ţe není hranice mezi „tady“ a „tam“. „…že nejsou žádný hranice, že není žádné tady a tam…“

65

V jiné souvislosti Alice zmiňuje hranici ţivota a smrti, která ji narostla z ţivého plotu, a kterou jiţ překročila. Paní Běla Také Běla hovoří o komunikaci prostřednictvím myšlenek a neexistenci času po smrti. „…ne slovy, ta myšlenka vám prostě vpluje do [mysli]. A já jsem nemluvila taky, já jsem měla myšlenku a ona mi na tu myšlenku hned odpovídala. Ale já jsem ji vnímala, tu odpověď, v tom vědomí, jakoby v hlavě…“ Pan Čeněk Stejně tak Čeněk zmiňuje bezčasovost, dále schopnost vidět dovnitř svého těla, a mluví o způsobu změny místa pomocí myšlenky, bez jakéhokoliv přesunu. „…takže jsem viděl i dovnitř, byl to prostě takovej vizuální pocit, ale naprosto neřízenej, já ho nechtěl vidět (…) Ale když mě to pak zajímalo (…) jakože když člověk něco vidí a zajímá ho to, tak jde jako blíž. Já nevím, jakým způsobem jsem se dostal blíž, nebo jak to fungovalo. (…) a člověk kde chce bejt, tak tam v tu chvíli je, což je naprostej krásnej způsob svobody (…) Není to jakýsi přemístění, prostě je to tady a tam. Není tam přesun žádnej. Je to bezčasý…“

Pan Filip Filip v této souvislosti popisuje pocit vznášení se, uvádí také, ţe jeho proţitek byl spíše zvukový, neţ vizuální, vnímal jakoby zpovzdálí hlasy. 4) Tunel – Neznámý prostor Proţitky blízkosti smrti často obsahují popis jakéhosi tunelu, přechodu do posmrtné existence, tato kategorie podává popis tunelu a dalších prostorů, jak je vnímali moji respondenti. Paní Alice Alice popisuje tunel, kterým šla, ale zároveň byla jeho součástí, vnímala ho jako vnější promítnutí vnitřního procesu v sobě. „A tak najednou jsem šla tunelem, a ten tunel nebyl jakoby tunel (…), ty seš součástí toho tunelu a současně víš, že je to vnitřní proces, který se promítá zevně, a že současně je to vnější, který je v jednotě…“

66

Paní Běla Běla popisuje pocit ohraničené tmy, kterou identifikuje s tunelem, který je popisován u Moodyho respondentů. V této tmě vnímala kolem sebe světlo. „A teď kolem vás tma skutečně je, ale je ohraničená. Proto ty lidi říkaj tunel. Já jsem pak přemejšlela zpětně, kde vzali tunel, já jsem si říkala, že pravda je, že já jsem sice byla ve tmě, a jenom kolem vás svítí, jako kdybyste byla pochodeň…“

Pan Filip Také Filip popisuje ohraničený prostor, ale bílý, ve tvaru jakoby kupole. „…se vznáším nějakým tím prostorem, světlým, bílým, jakoby nějakou kupolí, nebo jak to popsat, nebyl to ten klasickej tunel. Byl to ohraničenej prostor.“ 5) Rekapitulace ţivota - Hodnocení ţivota Paní Alice Alice popisuje zvláštní sny, které se jí promítaly v polobdělém stavu, kdy se jí ukazovaly podobné situace ohroţení, které dříve zaţila. V těchto snech se vrátila aţ do prenatálního stavu. „A najednou se mi začali zdát zvláštní sny, který byly jako v polobdělým stavu, kdy jsem už rekapitulovala život, ale šla jsem po, nebo… přicházeli mi obrazy, kdy jsem byla v podobných situacích. (…) Takže začalo to, když jsem byla v bříšku u maminky (…) Pak mi bylo ukázáno, když jsem měla v 17–18 letech meningoencefalitidu (…) Jo, takže tohle se mi promítlo. Čili se mi navazovaly ty uzlíky, kde jsem měla buď příliš jasno, nebo nejasno.“ Paní Běla Kromě rekapitulace byla Běle také ukázána vize budoucnosti, která ji v ţivotě čeká (a která se později skutečně vyplnila). „Já jsem pak jakoby viděla sebe, viděla jsem dvě děti, můj muž, toho jsem vnímala jakoby jenom v pozadí, bez obličeje…“ „…Ale pozitivní je, že jsem pochopila, že tam nejsou soudcové, žádní soudcové nejsou. Jediný soudce kdo je, tak je ten člověk sám.“

67

6) Světlo – bytosti Kategorie pojednávající o fenoménu světla či Světelné bytosti, popřípadě dalších bytostech, se kterými se respondenti během svého proţitku blízkosti smrti setkali. Paní Alice Paní Alice hovoří o bytostech tvořících její „rodovou skupinu“, dále o setkání se svou prababičkou, zemřelých bytostech, které nevěděli, kam jít a mezi nimiţ se také nacházel jeden pes. „A teď jsem vnímala, že tam stojí bytosti, který tam už musí být hodně dlouho, a teď jsem k nim jakoby srdcem promlouvala, ,Co tady děláte? Dyť už jste tady tak dlouho. Neznáte cestu?‘“ Všechny bytosti pak následovaly Alici na cestě ke světlu. „A projdeš světlem, který [je] bytostný, ty víš, že stačí malinko a představíš si ho, personifikuješ ho jako Krista, Buddhu, cokoliv, všecko dohromady, ale že to není vůbec důležitý. A teď jsem přišla, byla přijata, doslova, protože to je přijetí, kde naprosto nemáš [odstup], čili v podstatě my naplňujem nějaký jednotící princip v sobě, který máme všichni, a který je ve všem, protože tam nebylo nic, a přesto tam bylo všechno.“ Alice také hovoří o bílé květině, která byla její součástí a zároveň průvodcem. Při druhém PBS, hovoří Alice o vizi celých skupin lidí. Zvláště pak také o jedné pomáhající bytosti. „…jednou přišla na pomoc bytost. (…) a teď ta bytost měla bílej háv a tady takovej jakejsi turban a řekla: ,Vy chcete pomoct? Vy stále chcete pomoct? Cožpak nevíte, že láska je bezbřehá? Ale vy si ty břehy děláte. Tak vaše činy se bijí o vaše břehy.‘ A stejně pomohl. Teď mu spadl ten turban, takle šly kužele světla, udělal se na nebi modrej kruh a přestalo pršet, a v tu chvíli odcházeli z těch bojišť ty duše…“ Paní Běla Běla popisuje setkání s neznámým příjemným, zřejmě ţenským obličejem, u kterého tušila tělo v podobě tmavé siluety. Hovoří také o dalších asi pěti bytostech – obličejích, jakémsi rodinném kruhu, s kterými jí bylo velmi příjemně. Později se setkává se světlem, které jí pohltí, a v němţ zaţívá nepopsatelnou extázi.

68

„…z tý tmy se vynořila postava, která měla obličej, ale přitom kolem ní nebylo nic jinýho, než ta samá tmavá silueta, jenom silueta. (…) hrozně příjemná tvář to byla, vůbec z pozemskýho života jsem ji nikam nezařadila, vůbec ani nevím komu patřila. (…) Na mě to působilo jako ženský pohlaví (…) utěšovala mě, abych se tak hrozně jakoby nebála. (…) A mezi tím se začali vyrojovat další obličejíky, takže jich kolem mě bylo, vůbec nevím, takovej kruh rodinnej (…) jako když někam přijdete, a teď vás obklopí lidi, co vás maj rádi…“ Pan Čeněk Čeněk hovoří o světle, které vnímal, kdyţ po probrání otevřel oči. Uvádí, ţe zpětně si uvědomil, ţe v tu chvíli na tom místě nemohlo svítit slunce. „…Tak jsem otevřel oči, svítilo na mě slunce (…) a teprve pak jako ex post, po ňákejch 5, 10 dnech jsem zjistil, že v tu dobu, co jsem se probudil, mě slunce nemohlo svítit do očí, že bylo úplně jinde (…) takže to, co jsem viděl, bylo prostě nějaký světlo, ale to je všechno.“

Pan Dominik Dominik vnímal ve světle celý svůj proţitek, kdyţ začal vnímat, slyšet a mluvit, světlo zase zhaslo. „…ale nějaký takový světla, jak jsem později třeba četl nějaký knížky, že se jim otevíraly nějaký světla, já jsem viděl ve světle, co bylo v tý přítomnosti v tom momentě. Pak to zase zhaslo, až jsem začal mluvit a slyšet a vnímat…“

Pan Filip Filip vnímal náznaky nějakých bytostí a spoustu hlasů, říká, ţe to bylo ale velmi nevýrazné. „Slyšel jsem tam, jako kdyby si tam někdo povídal, spousta hlasů, a nějaký náznaky nějakejch bytostí, ale to bylo velmi nevýrazný. Bylo to spíš zvukový.“

69

7) Moţnost návratu – rozhodování V této kategorii popisují někteří respondenti moţnost volby rozhodnout se, zda se vrátit či nevrátit do ţivota. První část popisuje sdělení, ţe ještě „nenastal čas“. Druhá část poukazuje na moţnost volby vrátit se či nevrátit. Třetí část pak poukazuje na navrácení respondentů do ţivota díky prosbě jejich blízkých. 7a) „Ještě nenastal čas“ – „Člověk má na zemi poslání“ Paní Běla „A ona říkala: „Víš, ty tady ještě nemáš být, ty se musíš vrátit, nenastal tvůj čas.“ Tak já jsem samozřejmě řekla, že se nikam vracet nebudu (…) A ona říká: ,No, víš, ale když ty jsi nesplnila svoje poslání.““ Tuto zkušenost má pouze Běla, které bylo řečeno, ţe její čas ještě nenastal, ţe ještě nesplnila na zemi své poslání. 7b) Moţnost volby Paní Alice Alice říká, ţe si byla vědoma moţnosti volby jít kamkoliv, vzhledem k tomu, ţe není ţádné „tady a tam“, jak říká, rozhodla se vrátit se k dětem. „…jsem věděla, že můžu kamkoliv, že mám volbu, že můžu odejít, že můžu dál žít (…) nejsou žádný hranice, není žádné tady a tam, tak proč já bych měla váhat, a šla jsem zpátky, vlastně k dětem.“ Paní Běla Běle, která se nechtěla za ţádnou cenu vrátit zpět do ţivota, byla ukázána situace, která nastane, pokud se definitivně „rozhodne zemřít“. Nejenţe však tuto situaci mohla spatřit, ale proţívala všechny pocity své matky, která se dozvěděla o jejím úmrtí. Na základě tohoto proţitku se rozhodla vrátit zpět do těla. „Takže kdybych to jako jenom viděla, tak mě to ani nenapadne, blbost, že jo. Ale já jsem to cítila. Ta bolest byla tak strašná, že první, co bylo, tak jsem řekla: ,Ne, ne, to nechci, opravdu nechci. Ne, to nemůžu, to nechci, aby prožila.‘“ 70

Běla hovoří také o zvláštních případech, kdy lze přicházející smrt „po dohodě“ oddálit. „…pokud jste pochodní a jste i prospěšní i pro to vaše okolí, tím že umíte být ta pochodeň, tak tahle esence má smysl totiž pro humor. A ona řekne: ,Tak si tam buď, ještě.‘“ Pan Čeněk Čeněk objevil moţnost vrátit se do těla, kdyţ chtěl vypnout el. proud, ale bez těla nemohl, říká, ţe se ale vracet nemusel, měl volbu. „A v tej době, když jsem na to koukal, jsem ještě netušil, jestli mám možnost se tam vrátit, prostě ta možnost se objevila v momentě, kdy jsem to chtěl vypnout, ono to jako bez toho těla nejde (…) ta možnost návratu tam byla, taky jsem tam skákat nemusel, že jo. Ta volba tam byla.“ 7c) Navrácení do ţivota druhými Paní Alice Alice se vrátila, kdyţ dole v ústí tunelu spatřila obličeje svých malých dcer – vrátila se tedy kvůli nim. „A teď se za tím plotem objevila hlavička mé nejstarší dcerky a usmívala se tam na mě. A dole, jak byl ten tunel, kterej se jakoby uzavíral, se na mě dívala druhá dcerka. A podívala se na mě ta moje prababička, a začly jsme se smát, protože obě jsme měly přesně stejnou myšlenku, že nejsou žádný hranice, že není žádné tady a tam, tak proč já bych měla váhat, a šla jsem zpátky, vlastně k dětem.“

Pan Dominik Dominik je přesvědčen, ţe ho vrátili do ţivota děti, které jako kněz učil, a které se za něho modlily. „Ale vím, že to existuje a že, jako pro sebe, pro svůj osobní duchovní život, vím, komu mám co děkovat za to, že žiju. Těch mejch 60 malejch prcků, který mě ubránili, který mně nedali.“

71

8) Navrácení do těla Paní Běla Kdyţ Bělu pohltilo světlo a proţívala extázi, rozhodla se, ţe uţ se zpět do těla nevrátí, v tu chvíli ji světlo propustilo a ona „spadla do těla“, hned poté začala vnímat bolest nemocného těla. „A v tom okamžiku mě to světlo propustilo, to objetí (…) Teď mě to pustilo a já jsem najednou ucítila, že padám, padám, to jako, když ráno - určitě máte sen, když padáte – já jsem nevěděla, jak se vrací, že jo, a teď si padám, padám, padám, teď jsem dopadla, a teď tam došlo ještě k takovému tomu, prostě jak, když padáte, a vletíte do těla, tak s sebou škubnete. Takže já jsem dopadla, doškubla, a teď jsem zas ucítila tu ohavnou bolest.“ Pan Čeněk Čeněk hovoří o tom, ţe věděl, ţe do těla musí skočit, a ţe to nebude příjemné. „A věděl jsem, že do toho těla musím jakoby skočit, a věděl jsem, že to bude bolet. Takže ten pocit toho návratu dovnitř, do toho fyzického těla byl asi takový, jako když skáčete do bazénu, v kterým víte, že je ledová voda. Strašně rychle, abyste to měl za sebou. A pak už nevím nic.“

72

4.1.4. Okruh třetí: Po prožitku 9) Stesk po světle Paní Běla Hovoří o velkém stesku po místě, které během proţitku navštívila, o meditacích, které zkoušela, aby se do něj zase dostala. Stesk je v jejím případě tak velký, ţe 10 let po proţitku, dokonce uvaţovala o sebevraţdě. „…a pak to je přesně, že se k vám přiblíží ty bytosti, a řeknou: ,Prosím tě, přeci víš, že máš nějaký ten úkol. Jako ty můžeš zničit tělo a nevrátit se, ale pořád je to o dluhu vůči sobě nebo něčemu.‘ Takže jsem to nakonec stejně zase jako neudělala, ale pořád jsem měla tendenci k meditacím, dosáhnout alespoň částečně toho stavu, ale já jsem pak zjistila, že se hůř srovnávám. (…) To jsou takové útěky domů…“

Pan Filip Filip zaţil stav podobný PBS několikrát v meditaci a hypnóze, ale nijak ho nevyhledává, nechybí mu. „Do toho stavu jsem se dostal určitě několikrát v té hypnóze, a co se týče toho stavu, v ňáký hlubší meditaci do toho člověk sklouzne, do toho stavu klidu, pohody, světla. Ale nechybí mi to, nesnažím se o to, nepotřebuju to.“ 10) Zvláštní fenomény První část této kategorie pojednává o zvláštních psychických fenoménech, kterých si byl člověk u sebe vědom jiţ před proţitkem. Druhá část, pak zahrnuje zvláštní psychické fenomény, které lidé získali proţitkem. 10a) Fenomény před proţitkem Paní Alice Alice hovoří o tom, ţe na různých místech odmala vídala duše zemřelých lidí, jimţ pomocí modlitby, kterou si vymyslela, pomáhala odejít [ke světlu]. 73

„A já odmala vídala na těch místech, i tam kde jsme bydleli, tu ruku, tu nohu, tu obličej, jak prosili.“ 10b) Fenomény získané proţitkem Paní Alice Alice říká, ţe měla období, kdy věděla, co si lidé myslí, dokázala „slyšet myšlenky“ druhých. „A s čím jsem se musela hodně vyrovnávat, bylo to, že jsem byla obdařena, vzala jsem to naštěstí jako dar, že mě to tak netrápilo (…), protože já jsem přesně věděla, co si ten člověk myslí. Dokonce bylo období, kdy jsem měla jasnoslyšení, věděla jsem přes celé náměstí, kdy mě ta paní pomlouvá, třeba, a já jsem se k ní blížila a rostla ve mě, zajímavý že vždycky, rostla láska, až ta číše přetekla, a ona mi padla do náruče…“ Alice hovoří také o dalším fenoménu, který jí pomáhal v práci lékařky, viděla auru a rozuměla „řeči orgánů“. „Ty schopnosti mi pomáhaly v tý medicíně, protože nejenom to, že jsem viděla aury, ale já jsem dokonce vnímala, jak si orgány povídaj mezi sebou.“ Uvádí také, ţe ji navštěvovali zemřelí pacienti a přátelé, kteří o sobě dávali zprávy nebo prosili o pomoc, těm potom pomáhala odcházet. „…jak jsou ty období po smrti, tak mě začali ještě chodit po tý klinický smrti, s těma pacientama, nebo přátelema, co zemřeli, reminiscence po týdnu, ale až teprve pak, po letech, mě přišla ta kniha mrtvých, tibetská, kde po tom týdnu jsou ty návraty, když člověk umře v noci, tak to jsou i dva dny, a dávaj zprávy, prosej o pomoc, ukážou ti, kde jsou, že blouděj, a tak dále. Mají to i zvířata…“ Alice říká, ţe od svého proţitku také rozumí např. kamenům či stromům. Mluví také o pozoruhodných návštěvách, které začaly chodit po jejím proţitku, vyhledávali ji např. jogíni, o kterých ona sama neměla tušení. „Já nezapomenu, jak po tý klinický smrti mě začali chodit jogíni, přátelé, já jsem nechápala, já jsem nic nevěděla o józe…“ Paní Běla Také Běla hovoří o tom, ţe po svém PBS náhle věděla, co si lidé myslí. „No a objevil se doktor, přesně jsem věděla na co myslí. Přesně.“

74

Pro Bělu bylo však čtení myšlenek ostatních lidí natolik vyčerpávající, ţe si přála se toho zbavit. „…oni nemluví, ale já jsem je prostě pořád jakoby slyšela. Já jsem si říkala: S tím se nedá žít. Já bych nemohla být sebou sama, oni taky ne, já tuto schopnost nechci…“ Zmiňuje se několikrát také o komunikaci s bytostmi z proţitku, většinou bytosti zasáhly v nějaké rozhodující chvíli. (Aby Běla neprozradila svůj proţitek lékaři; aby si rozmyslela sebevraţdu.) Hovoří také o informativním vyuţívání napojení. „Ale fakt je ten, že napojení využívám, to nemůžu říct, že ne, ale využívám toho jenom, když mě někdo požádá o nějaké řešení něčeho, a nevím, jak třeba v ten daný moment [reagovat], tak někdy toho využívám.“ 11) Porozumění proţitku Přesto, ţe respondenti o svých proţitcích nepochybovali, potřebovali jim lépe porozumět, chtěli vědět, co přesně se stalo a jestli to také proţil někdo další. 11a) Potřeba porozumění proţitku Paní Alice „Pak, když už konečně začaly chodit nějaký ty duchovní knížky, že si to člověk mohl ověřit…“ Paní Běla „Pak jsem se vždycky nenápadně vyptávala, jestli někdo neviděl sám sebe. (…) Já jsem nikdy neslyšela, že něco takovýho existuje. (…) Takže, když jsem v samizdatu narazila na Moodyho, za totality, mě se tak strašně ulevilo. (…) mě to tak zklidnilo (…) Já jsem měla děsnou radost, že jsem normální.“

Pan Filip „Když jsem se vrátil do toho těla, tak jsem to neřešil, ono to dítě k tomu má přirozenější postoj, bral jsem to jako fakt. Děti o ničem nepochybujou, já jsem vůbec nezapochyboval, že by se mi to zdálo, bral jsem to prostě jako fakt. To až v dospělosti se člověk ptá (…) Pak jsem samozřejmě zažil pár lidí, kteří měli podobnou zkušenost, ale v podstatě ani ti to nikdy moc neřešili, pro ně to bylo jasný, byl to pro ně důkaz a basta fidli.“ 75

11b) Smysl proţitku Respondenti hovoří, o tom jaký pro ně měl proţitek smysl. Paní Alice Alice hovoří o poznání, které díky svému proţitku nabyla. „…nemusíš mít klinickou smrt, abys došel k poznání, ale je to rychlý poznání.“

Pan Filip „Já věřím v to, že člověk si nějakým způsobem vybírá okamžik narození, že vlastně si nějakým způsobem ten příští život vybírá, takže samozřejmě všechno má nějakej smysl. Nevěřím, že v životě jsou náhody, cokoliv v životě má nějakou cenu, má smysl. I tohle, určitě. (…) Vracím se k tomu, proč jsem to přežil zrovna já, že to musí mít nějaký důvod.“ 11c) Jistota proţitku Ţádný z respondentů nepochyboval o skutečnosti svého proţitku. Paní Alice „I člověk, kterej jakoby není předpřipravenej, a někdy tím prošel, tak to máš v sobě snad jako jedinou jistotu. Naprostá jistota, není pochyb, a kdyby to bylo jako někde, kde bych se dostala před inkviziční soud, kdyby já nevím co, tak nejde o to, i kdybys odvolala, tak odvoláš s jistotou, že jenom konejšíš ten inkviziční soud, že vůbec o nic nejde, a že přijde doba, kdy to budeš moct říct, nebo použít prakticky, pomoci, protože to je prakticky jakoby vedení.“

Pan Dominik „Nedovedu to vysvětlit, já jsem tenhle zážitek moc nevykládal, ač vím, že jsou, že se o tom psalo v knížkách, o tymto, já nevím jakým vnímání mimosmyslovým nebo jak se tomu říká… Ale vím, že to existuje a že jako pro sebe, pro svůj osobní duchovní život vím, komu mám co děkovat za to, že žiju.“

Pan Filip „Věřil jsem v autentičnost toho prožitku a nikdy jsem o něm nepochyboval.“

76

12) Svěření se s proţitkem Z výpovědí respondentů vyplývá, ţe o svém proţitku příliš nemluví. Paní Alice Alice o něm promluvila aţ po 6 letech, aby tím pomohla druhému. Postupně svými radami začala pomáhat ostatním, např. farářům, kteří za ní přicházeli pro radu. „Vždycky jsem si říkala, že nesmím nikoho, hlavně po těch zážitcích, rozrušovat svejma senzacema, zážitkama, 6 roků jsem o tom nepromluvila. První byl malíř, kterej se bál smrti (…) A tehdy jsem mu řekla o těch spektrech barev. A on začal malovat, vstal, a bylo dobrý. (…) Pak tatínkovi jsem to řekla.“ Paní Běla Běla se pouze nenápadně vyptávala ostatních, zda nemají podobnou zkušenost, ale v nejbliţším okolí se neměla komu svěřit. „Pak jsem se vždycky nenápadně vyptávala, jestli někdo neviděl sám sebe. ,Jak sám sebe? Co blbneš, o čem to mluvíš?‘ V kostele jsem to říct nemohla, to byla blbost, před farářem, to jsem věděla, našim jsem nic nemohla říct.“ Pan Čeněk Čeněk svůj proţitek vypráví spíše jako humornou historku, nijak zvlášť to neřeší. „Jako historka to je velice pěkný a já to vykládám jako historku, jako humornou historku, a dodneška to tak beru. Lidi vždycky po mě chtěj slyšet nějaký velkohubý prohlášení, ale já jim vždycky říkám, že takový nemám. Prostě to byl jeden z x zážitků, který jsem v životě měl, takže to odmítám rozebírat a vytvářet nějaký teorie.“

Pan Dominik Ani Dominik se o svůj záţitek nijak neopírá, svěřil se jen svému nejbliţšímu okolí, aby, jak říká, věděli, kdo je. „Tak to je všecko, ten můj největší zážitek byl, co jsem si uvědomil až dodatečně, když teprv jsem viděl, co to udělalo na celým tom personálu ve špitále, když já jsem jim říkal, co se tam dělo, každý ten detail, a oni nedovedli pochopit, jak to tělo, který tam leželo, jenom poslouchali, jestli ještě dejchá, a ono slyšelo, jak kdyby všecko co se dělo v té místnosti. (…) Já jsem se nepokoušel s tím nikam přicházet, jen jsem to řekl spolubratřím kněžím. Bylo potřeba, 77

abych jim řekl, kdo jsem, a mohl se jim nějak snažit pomáhat, aby měli nějakou důvěru ke mně, tak jsem jim to řekl, ale že bych se měl o to opírat, tak ne.

Pan Filip Filip se pochopitelně svěřil svým rodičům, ti to ale nijak nekomentovali. Jeden z prvních lidí, s kým mohl svůj záţitek po letech probrat, byl aţ psychoterapeut, kterého ovšem vyhledal z jiných důvodů. „Řekl jsem to rodičům, ale ti to nekomentovali. (…) V podstatě jsem se k tomuto znova dostal, když jsem měl nějaký psychosomatický problémy, které pramenily úplně z něčeho jinýho, a léčil jsem se u doktora, kterej se zabývá transterapií, hypnózou, a to byl v podstatě jeden z prvních lidí, s kterým jsem to mohl probrat jako úplně do konce.“ 12a) Reakce okolí Paní Alice Alice popisuje reakci svého manţela, který měl z jejího proţitku obavu. Dále reakci svých dcer, které ji „vracely“: starší reagovala uzavřením se, strachem a velkým respektem ze ţivota, u mladší se objevil fenomén jasnovidných schopností. „Tatík [manžel], ten byl na mě přísnější, protože se bál, že mu opět někam ulítnu. Pak když už konečně začaly chodit nějaký ty duchovní knížky, že si to člověk mohl ověřit, tak mně je vyhazoval i oknem, protože se bál. (…) No a ta dcerka starší, co mě jakoby vracela, co mi dělala toho strážnýho anděla, tak ji přepadla obrovská zodpovědnost za život (…) A druhá dcerka, co mě čekala jako dole, jako jistila, se stala jasnovidnou…“ Dále paní Alice hovoří, ţe ji začali navštěvovat přátelé faráři, kteří potřebovali pomoci. „…dělali do těch klinických smrtí, a prosili, že si nevědí s určitejma lidma rady, že ten a ten mrtvej nemá klid, a že ta a ta rodina je postižená moc velkýma neštěstíma, co tam je, abych se podívala (…) Takže musela jsem hrozně jemňounce a nikomu nevyvracet nic, čili mluvit jeho řečí.“ 13) Změna ţivota a ţivotních hodnot Paní Alice Alice se zmiňuje, ţe klinická smrt je způsob rychlého poznání, dalo by se říci, ţe proţitky Alici prohloubily její poznání a obohatily její ţivotní filosofii. 78

Paní Běla Běla říká, ţe proţitek „táhne lidi do čistoty“, začala také zkoušet různé meditace, aby se přiblíţila stavu v proţitku. Dále hovoří také o tom, ţe dříve se snaţila ţivot rychle odţít, teď pracuje na tom, aby se zde na zemi cítila šťastná. „A život vám to ovlivní dvojím způsobem. Táhne to lidi do čistoty, do pravdy (…) A to druhý je, že jsem jednu dobu zkoušela takový ty různý meditace, abych se mohla dostat do toho prostoru…“ Pan Čeněk Čeněk si začal uvědomovat relativnost věcí, kterým přikládáme v ţivotě zbytečnou důleţitost, např. vzhledu, uvědomil si také hodnotu času. Jeho ţivotní filozofie se spíše prohloubila a urychlily se některé názory, také se utvrdil ve svých hodnotách a zintenzivnila se jeho snaha dosáhnout některých věcí. Začal klást menší důraz na logiku, neţ doposavad. „…pak posléze jsem si začal uvědomovat, že některejm věcem dáváme naprosto zbytečnej akcent, jak člověk vypadá (…) Najednou čas pro mě dostal úplně jinou hodnotu. Najednou jsem si uvědomil, že už jsem proflákal strašnou spoustu času za svůj život, a že toho času zas tolik není, i když k tady tomuhle jsem se dopracoval až mnohem později (…) Moje životní filosofie se snad jenom prohloubila. Spíš, to čeho jsem chtěl dosáhnout, se jakoby zintenzívnilo, ta snaha po tom. Najednou jsem zjistil, že věci, který vychází jenom z logiky, na níž jsem měl všechno založené, že to zas až tak není. (…) Vím, že to pravděpodobně urychlilo nějakej můj názor, nebo životní filosofii, ale že ji nijak neodklonilo diametrálně. Takže jsem zjistil, že asi to je ten správný způsob myšlení a to je asi tak ta správná hodnotová tabulka, ale ona se dvakrát moc nezměnila.

Pan Dominik Dominika jeho proţitek nijak neodklonil z jeho cesty, byl v té době knězem a jeho víra se jen prohloubila. „To já už jsem věřící byl, ale upevnilo naprosto…“

Pan Filip Filip měl svůj proţitek jako dítě, a říká, ţe to určitě ovlivnilo jeho další ţivotní směřování.

79

4.1.5. Okruh čtvrtý: Obecné otázky 14) Přístup k ţivotu Tato kategorie podává v první části pohled na ţivot a jeho smysl očima respondentů. Respondenti byli svým proţitkem více či méně ovlivněni, jak jsme viděli v předešlé kategorii, coţ se také více či méně promítlo do jejich názorů na ţivot. Proţitek, jako jedinečná zkušenost, byť na něj většina respondentů neklade nijak zvýšený důraz, se přesto nějakým způsobem otiskl do jejich ţivotů a zanechal v nich svou stopu, ať jiţ šlo o nasměrování jejich ţivotní cesty nebo o její prohloubení. Ve druhé části se respondenti vyjadřují k tématu sebevraţdy, ve třetí části pak k eutanazii. 14a) Smysl ţivota Paní Alice „Co to je smysl života? Já myslím, že dospět k lásce. (…) Čili smysl života je přijetí sama sebe. Skrze to, že přijmeš sám sebe takovej jakej seš v lásce bez podmínek, tak učíš se přijímat ostatní a naučíš se odpouštět situacím a odpouštět lidem, a začneš to brát s poděkováním jako jakýsi naplnění učebního plánu, učebního daru. (…) mělo by se žít, a v každým okamžiku, protože zažila jsem tu bezčasovost, zažila jsem to, že skutečný pravý život je v okamžiku, kdy přijmeš ten okamžik (…) Takže zakotvení v přítomnosti, v lásce a s přijetím toho, že existuje jednota, která tebe nemine, která je v tobě, a je mimo tebe. (…) Takže zakotvení v přítomnosti, v lásce a s přijetím toho, že existuje jednota, která tebe nemine, která je v tobě, a je mimo tebe (…) nevidíme všecko, není třeba všecko vědět, ale je třeba přijmout, že jsou věci, které nás přesahujou, že momentálně žijeme tam, kde jsme, s určitým omezením, ale že je třeba přijmout ten přesah.“ Paní Běla „Samozřejmě, přiznám se, že můj smysl života bylo to, že já jsem už potom ty věci začala dělat, že tady teda musím být, ale odvázaná jsem z toho teda nebyla. (…) jako když už to chcete mít za sebou. (…) ,Co ještě mám splnit, abych měla pocit, že jsem splnila, to co splnit mám?‘ A přesně takovej jak je ten telepatickej přenos, tak to se vám stává i v životě, že jo, akorát si 80

myslíte možná, že to je vaše myšlenka, tak to bylo: ,Jó milá zlatá, svý poslání splníš tehdy, až se budeš cítit v tomto prostoru, na téhle zemi šťastná, a nebude se ti chtít odejít.‘ (…) Já jsem ale pochopila, že to je úkol každého z nás, od počátku narození.“ Pan Čeněk „snad, mít pocit štěstí a nikomu nepřekážet. Dyť je to obyčejný jenom, ale pro mě to je strašně důležitý…“

Pan Dominik „Život naplnit je věc velmi prostá a jednoduchá, jsou o tom sice celý velký klášterní knihovny a každej farář má o tom velikánský police knížek, ale je to jedna věta: Je dobro a zlo a snažit se ten svůj život naplnit dobrem, čili dobro je to, co udělám pro druhýho. Být užitečnej pro někoho. (…) Takže to je smysl života, jestli já žiju každý ten den, že jsem někomu k prospěchu, k radosti, k užitku.“

Pan Filip „Propracoval jsem se víceméně k tomu, že to materiálno mě příliš mnoho nezajímá. (…) Smyslem života je asi ho projít nějak tak, aby člověk nějak naplnil to, proč tady je. Má smysl pomáhat, má smysl třeba vychovat psa. Rozhodně to není, že bych toužil mít barák, bazén, třímiliónovou hypotéku a honit se někde. Takže jsem i upravil to, čím se živím.“ 14b) Sebevraţda Paní Alice Alice říká, ţe je důleţité člověka, který se pokusil o sebevraţdu či ji spáchal, přijmout, věnovat se mu a nic nevyčítat. Paní Běla V této souvislosti Běla hovoří o tom, ţe sebevraţdou se nic nevyřeší, problémem se člověk zabývá nadále i po smrti, a trápí se nad svým činem. Uvádí také, ţe dříve či později stejný problém bude muset na zemi řešit znovu. „Když si to ukončíte celý dřív, tak se tam na vás nikdo nezlobí, jenomže víte co, máte kolem sebe tu mlhu. Oni by k vám chtěli, ale vy, vy je nepustíte. Vy totiž nevíte ani koho máte pustit, nejhorší na tom je, že ani nevíte nic o té mlze. (…) To znamená, že tam setrváváte ne 81

proto, že vás tam někdo uvrhl, odsoudil, za to, že jste to provedla, za to že jste nesplnila své poslání, ale to je to, že v okamžiku, kdy umřete, tak máte rekapitulaci, jedete vždycky přes rekapitulaci, a teď vidíte přesně, kde jste pochybila, a teď se zaseknete, ježíš to jsem udělala hloupost, protože tam je i vývoj do budoucna (…) A teď se s tím tam melete, a protože po smrti neexistuje čas, tak se v tom melete třeba 100 let, dejme tomu, a přitom to je úplně zbytečný. Protože vy vůbec nevíte, kam máte jít dál, a pořád se vám to honí, tak jako tady v životě se vám honí nějaká bolest v hlavě…“ Pan Čeněk „Je to řešení způsobu neřešením. Nemá někdo odvahu něco řešit, tak to vyřeší tímto způsobem.“

Pan Dominik „Člověk, když dopadne tak špatně, protože ta jeho situace psychická, to je ta jeho bída, on už má pocit, že neexistuje žádný způsob existence, který by měl ještě nějakou hodnotu. (…) Já bych vedl ne k tomu, abych se s ním bavil o sebevraždě, což považuju, že to je úplně hloupý téma, ale o tom co zvoral a co dělá, že ztrácí pocit, že v životě můžou být ještě nádherný věci a tak bych mu šel ukazovat ty nádherný věci.“

Pan Filip „Myslím si, že sebevražda není moc pozitivní už v tom, že jakoby odcházím z tý role, aniž bych ji dohrál. Ale na druhou stranu uznávám, že jako v některejch chvílích jde sebevraždu určitě pochopit.“

14c) Eutanazie Paní Alice Alice vidí smysl ţivota i u lidí v umělém spánku, říká, ţe cítí a vnímají vše. Pokud by někdo chtěl skutečně odejít, odejde – podle ní – sám, bez jakéhokoliv přičinění. „Tu bych nikdy nedovolila, protože když nějaký člověk chce odejít, tak odejde, i kdyby se doktoři stavěli na uši, i bez jakéhokoliv přičinění. A pokud nemaj odejít, maj bohatej život i v tom jak je teďka ten umělej spánek. (…) oni z toho mají paměti, oni si pamatujou spolupacienty, i co si myslej, všecko vnímaj (…) Ono se zjistilo, že to, co ten člověk dělá rád, když se mu to slíbí nebo přinese nebo dá ochutnat, tak on ten člověk naskočí.“ 82

Paní Běla Také Běla říká, ţe po psychické stránce se lidé vyvíjí i nadále, a pokud by se někdo rozhodl pro eutanazii, mohlo by, stejně jako u sebevraţdy, dojít k tomu, ţe by se v tomto stavu ocitl i po smrti. Nemoc člověka můţe mít také smysl v podobě poznání pro ošetřujícího. Stejně jako Alice se zmiňuje o tom, ţe lze odejít bez jakéhokoli přičinění, člověk, ale musí být ve vyšším stavu vědomí. Stejně tak lze ţivot i prodlouţit. „No pro ty lidi asi po fyzické stránce lepší nebude nic. A po té psychické se můžou vyvíjet i při tom, já to obdivuju, ale můžou se vyvíjet i nadále, záleží na tom, co on sám chce. To znamená, že jestli on se rozhodne, že odejde, může se stát potom, že si takhle v tom stavu pobude. To už by musel být člověk v nějakým vyšším stavu vědomí. Protože rozumíte, když vy se umíte spojit s Bohem (…) Tak pokud chcete umřít a spojíte se s touhle formou energie, tak se můžete vždycky dohodnout. (…) Když se o vás někdo stará, může to být cesta pro toho, kdo se o vás stará.“ Pan Čeněk „Já mám pocit, že člověk by měl mít právo o sobě rozhodovat. Jenže je tady druhá otázka, že všechno, co lidi vynalezli ve prospěch lidí, bylo dokonale zneužitý. Takže, eutanazie, já nevím. Je otázka, kdybych byl na obtíž svýmu okolí… Občas se mi zdá, že je nedůstojný nechat ty lidi na těch přístrojích. Jestli to jsou ještě lidi, jestli už to nejsou lidi, co vlastně dělá člověka člověkem, jestli to vědomí nebo jestli ta hmota, nebo jestli ta koexistence toho vědomí a tý hmoty…“

Pan Dominik Dominik chápe eutanazii ve smyslu touhy odejít, u člověka, který je jiţ velmi blízko smrti. Eutanazie je pak pro něj prosba k Bohu, aby si ho vzal k sobě. On sám by tuto situaci však eutanazií nenazval, je to pouze jeho představa tohoto pojmu. „Eutanazii já bych chápal, že člověk je tak blízko vlastní smrti a ví o tom, že k tý existenci a k tomu bytí už nemá žádnou vyhlídku, čili začnu prosit o to, co by mohl někdo nazvat eutanazií, já bych to tak nenazval, čili začnu prosit: ,Pane Bože, ať už jdu brzo dom, pane Bože pomož mně, abych už někde támhle zakopl, abych večír usnul a ráno se probudil u tebe doma.‘ Jestli to někdo může nazvat touha po eutanazii, já nevím, ale to je moje představa té eutanazie, že člověk na tom může být zdravotně tak bolavě, že začne prosit: ,Pane Bože, já už bych moc rád byl někde u tebe v koutečku a radoval se z Tvý moudrosti a krásy a dobroty‘.“ 83

Pan Filip „Tam spíš je takovej ten morální problém, jestli člověk, kterej, já nevím, trpí, a udržujou ho při životě jenom přístrojem, za normálních okolností už by dávno umřel, že jo, tam je spíš potřeba definovat tenhle problém…“ 15) Přístup ke smrti – Vnímání smrti Tato kategorie vypovídá o představě smrti lidí, kteří jí byli jiţ velmi blízko. Paní Alice Alice hovoří o „hranici“ v podobě plotu, mezi ţivotem zde a ţivotem „tam“, který nazývá smrtí, sama jiţ byla za tímto plotem. Říká, ţe smrt by mohla nazvat narozením, narození dětí je pak zase jakousi smrtí z pohledu z druhé strany. „…já jsem tomu říkala smrt, že můžu dál žít, ale jinde, bez těla. A dokonce mi bylo umožněno, jak jsem si pak zjistila, když mě ta hranice narostla z takovýho živýho krásnýho plotu, že jsem byla už za tím plotem.“ „…jak máš odchod, přechod, já tomu můžu říct narození, ta smrt, tak máš příchod zas dětí…“ Paní Běla Pro Bělu je smrt narozením, návratem domů. „Život je škola a nic jinýho. Smrt je narození, vracím se domů.“ Pan Čeněk Čeněk říká, ţe ze smrti strach nemá, protoţe v této věci má jasno. „…při nějakejch meditacích jsem se dopracoval k tomu, kdy umřu a jak umřu a na co umřu, což bylo dost zajímavý.“

Pan Dominik „…můj vztah ke smrti byl stále a pořád jako věřícího kněze, že to je věc, která je v rukou někoho jiného. Naprosto nevím, jak dlouho budu žít, kdy umřu. Bojím se smrti, protože vím, že jsem naprosto nedokonalej člověk Boží (…) Ale moje modlitba byla vždycky: ,Pane Bože, já si myslím, 84

pane Ježíši, že budu z těch tvejch, kteří nějakej ten kouteček najdou, kde se budou moct radovat, že jsou u tebe a s tebou, a že o mně budeš vědět, že jsem Tvůj celej život.‘ Tak to snad jo, ale prožívat nějaký strachy a hrůzy ze smrti, až pán Bůh kejvne, kněz to prožívá celej život, stále lidi, kteří si myslí, že budou žít věčně, a pak jdou a zakopnou a přivezou je domů mrtvý. Podobný názor jako Běla má také Dominik, nazývá smrt cestou domů: „Cesta domů z pracoviště. A život je to pracoviště…“

Pan Filip Podle Filipa se v okamţiku smrti energie člověka „nevypaří“. „…no a v okamžiku když člověk umře, no tak ta informace taky někam musí odejít, veškerý mozkový proudy jsou taky jenom elektromagnetický povahy, v podstatě je to nějaká elektřina nic víc. A ta energie se neztrácí, nikdy se nikomu ve vesmíru zatím neztratila. Takže fyzikální zákony platěj, tak proč by po smrti nemohlo přijít něco jinýho, že jo.“ 16) Ţivot po smrti – Reinkarnace V této kategorii respondenti vyjadřují svůj názor na vtělení do jiného těla. Paní Alice Pro Alici je reinkarnace realitou, člověk se během svých ţivotů musí stát „čistým“. „Takže jsem si řekla, jsem přesvědčena, že jsou minulé životy, a pro mě je to jeden život milosrdně rozdělenej na části. Mají pravdu i katolíci, kteří řeknou: je jeden život. Ano, je jeden život, ale málokdo to stihne, v tom jednom tělíčku, obleku, darovaném tělu, protože ho nestačí vybělit, nestačí ho pročistit, nestačí ho sjednotit.“ Paní Běla Také Běla se zmiňuje, ţe nesplněné úkoly (zde v případě sebevraţdy), musíme dokončit v dalším ţivotě. „To si řeknete, tak já tu maturu už teda dodělám, aby se člověk nemusel zabývat, že něco nezvládl, nebo nesplnil, a sám si to jakoby ve svém životě předsevzal, protože tydlety úkoly dřív nebo později nastupujete znovu.“

85

Pan Filip Stejně tak Filip hovoří o postupném zdokonalování během napříč ţivoty. „Já bych byl do jistý míry ochoten věřit tomu, co je u Buddhy. Člověk v podstatě prochází nějakou sérií těch životů, a teď prostě nějakým způsobem je starší a zkušenější, a nějak by to měl úspěšně dokončit. (…) Já si osobně myslím, že ten problém je spíš v tom postoji lidí, že celý tisíce let o pokračování života po smrti nepochybovali, a až v poslední době, nebo vlivem křesťanství vlastně se to potlačilo.“ 17) Pojetí Boha Paní Alice Pro Alici je Bůh jednota, kterou máme kaţdý v sobě. „…myslíme si, že jsme nad Bohem, a Bůh je stejně v nás, ta jednota…“ Paní Běla Pro Bělu je Bůh energie, nádherný pocit. „Bůh není forma, je to energie, jestli je to vůbec Bůh, třeba je to ženská, my říkáme on, ale co když je to ženská? Ono je to neidentifikovatelný. Prostě je to nádherný pocit, a já bych mu nedala ani ženskou ani mužskou vlastnost, prostě nádherný pocit, dětský, teda, když už bychom chtěli.“

Pan Filip Dalo by se říci, ţe pojem Boha, pro Filipa, je prvotní informace, z níţ vzniká energie, která se neztrácí. „…při vzniku vesmíru bylo založeno všechno todle, struktura, hmoty, chemická struktura látek, že jo, vždyť v podstatě z čeho to vzešlo? Z tý prvotní informace při tom předpokládaným velkým třesku (…) veškerý mozkový proudy jsou taky jenom elektromagnetický povahy, v podstatě je to nějaká elektřina nic víc. A ta energie se neztrácí, nikdy se nikomu ve vesmíru zatím neztratila.“

86

4.2.

Axiální kódování Tato technika navazuje na otevřené kódování. Je to „soubor postupů, pomocí nichţ jsou

údaje po otevřeném kódování znovu uspořádány novým způsobem, prostřednictvím vytváření spojení mezi kategoriemi“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 70). Za tímto účelem se pouţívá tzv. paradigmatický model, „který zahrnuje podmiňující vlivy, kontext, strategie jednání a interakce a následky“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 70). „V axiálním kódování se budeme soustředit na bliţší určení kategorie (jevu) pomocí podmínek, které jej zapříčiňují, kontextu (jeho konkrétního souboru vlastností), v němţ je zasazen, strategií jednání a interakce, pomocí kterých je zvládán, ovládán, vykonáván, a následků těchto strategií. Tyto blíţe určující charakteristiky kategorie upřesňují, proto je nazýváme subkategorie. V podstatě jsou to také kategorie, ale protoţe je uvádíme do určitého vztahu k nějaké kategorii, přidáváme k nim předponu ‚sub‘.“ (Strasuss – Corbinová, 1999, s. 71) Ze vztahů mezi kategorií jevu a ostatními subkategoriemi vyplynul následující paradigmatický model:

Schéma č. 1: Paradigmatický model axiálního kódování

87

4.3.

Selektivní kódování

4.3.1. Paradigmatický model „Selektivní kódování zahrnuje výběr jedné klíčové kategorie, kolem které je organizován základní analytický příběh. Všechny ostatní kategorie jsou potom vztaţeny k této jediné centrální kategorii. Tato centrální kategorie by měla odpovídat zkoumanému jevu a dobře jej popisovat. Obvykle jde o tu kategorii, která je do paradigmatického modelu zasazena jako jev.“ (Švaříček , Šeďová, 2007, s. 233) V rámci selektivního kódování byly jednotlivé subkategorie vztaţeny k centrální kategorii

pomocí výše zmíněného paradigmatického modelu. Následně je vyloţena kostra příběhu, čili popis příběhu o ústředním jevu výzkumu . Jako ústřední jev výzkumu vyplynul ze všech jednotlivých kategorií „proţitek blízkosti smrti jako přínos“. Tento ústřední jev je tedy centrální kategorií a společným zastřešujícím prvkem.

Schéma č. 2: Paradigmatický model selektivního kódování 88

4.3.2. Kostra příběhu Výše provedené kódování je základní analytická technika a jádro zakotvené teorie. Ve své analýze jsem vyuţila všech tří metod kódování, čili otevřené, axiální a selektivní, přičemţ výzkumná otázka „Jakým způsobem člověk po prožitku blízkosti smrti přistupuje k životu?“ nalezla svou odpověď právě ve finálním „jevu“ selektivního kódování, jeţ tak je pomyslným středem všech zkoumaných kategorií. Dříve, neţ výsledky provedených kódování vyústí v zakotvenou teorii, jeţ je ve své podstatě závěrem celého výzkumu, tak předkládám souhrnnou kostru příběhu výpovědí všech respondentů. Proţitky blízkosti smrti jako přínos pro ţivot Z výše uvedené analýzy dat vyplývá, ţe okolnosti proţitků blízkosti smrti, kterými byly u všech respondentů situace ohroţující ţivot (váţný úraz či nemoc) se transformovaly v přínos pro ţivot jednotlivých respondentů. Záţitky respondentů měli různou hloubku a barvitost a následně také různou míru ovlivnění ţivota. Jisté však je, ţe ve všech případech došlo k nasměrování či prohloubení ţivotní cesty či filozofie. Všichni respondenti vnímají svůj proţitek jako naprosto reálný, přičemţ – viděno jejich optikou – všichni zaţili existenci svého vědomí zcela nezávislého na svém fyzickém těle, coţ v nich nutně muselo vyvolat nějakou reakci. Z mimořádně zajímavých setkání a rozhovorů vyplývá důleţitost a smysluplnost ţivota v kaţdém okamţiku. Dá se říci, ţe u všech respondentů byl touto zkušeností ovlivněn pohled na hodnoty, které povaţují v ţivotě za důleţité. Jednotliví respondenti hovoří například o hodnotě času, jehoţ si nyní více váţí, respektive o intenzivnějším uskutečňování svých cílů. Materiální hodnoty pro ně příliš neznamenají, vyzdvihují důleţitost principu dobra, štěstí, lásky a harmonie v ţivotě člověka. Vzhledem k proţitku bezčasovosti hovoří také o důleţitosti proţívání ţivota v přítomné chvíli, tady a teď. Respondentka Běla, se po proţitku musela vyrovnávat s velkým steskem po místě, kde se cítila opravdu doma, a kam se touţila vrátit. Dostalo se jí poučení, které se stalo jejím ţivotním úkolem: naučit se být v tomto ţivotě šťastná. To je zároveň její poselství pro ostatní lidi: říká, ţe být šťastným je úkol pro nás všechny. V této souvislosti můţeme uvést i slova Alice, která říká, ţe smyslem ţivota je bezpodmínečné sebepřijímání a přijímání, a podotýká, ţe by člověk neměl dělit lidi ani situace 89

na dobré a špatné, vše má svůj smysl a je součástí procesu učení. Běla říká, ţe důleţité je ţít a nebát se dělat chyby, chyby jsou důleţité proto, aby nás poučily. Také Filip uvádí, ţe vše v ţivotě člověka má svou cenu a smysl, náhodnost dění odmítá, konstatuje, ţe skutečnost, ţe právě on, přeţil svou zákeřnou nemoc, musí mít nějaký důvod. Nejinak je tomu u Dominika, který říká, ţe dokud ţije, tak to znamená, ţe jeho ţivot má stále nějaký smysl. Tím smyslem je naplnit ţivot dobrem, čili být uţitečný pro druhého. Čeněk jako smysl svého ţivota zmiňuje pocit štěstí a čistého svědomí, ţe nikomu neubliţuje. Respondenti tedy vnímají ţivot jako proces učení, kde kaţdý má svůj úkol a vše má smysl a důvod. O smrti potom hovoří jako o návratu domů nebo do jiné formy bytí. Na závěr slova Běly, která na příměru stromu života ukazuje důleţitost těţkých ţivotních situací a chyb, které člověku pomáhají „vyrůst a zesílit“: Existuje symbol, strom života. Větve míří přímo do nebe, kořeny zákonitě musí mířit, podle vesmírného antagonismu, do pekla. Ale zkuste ty kořeny neprotáhnout do pekla, zkuste se starat jenom o korunu. Přijde velká vichřice, strom se vyvrátí a můžeme začít znova. Zjistíme, že stále začínáme od nuly. To proto, že jsme se nestarali o kořeny. Kořen je to, že jsme se báli dělat chyby. Z kořenů vždycky víte, kam máte jít, co máte dělat. Koruna se dělá nádherně, ale ty kořeny, to je těžké.

90

4.4.

Zakotvená teorie V této části předkládám zakotvenou teorii, která odpovídá zkoumané oblasti a vyplývá

z předchozích analytických kroků. Okolnosti proţitku Proţitky blízkosti smrti mohou vzniknout v hraniční situaci ohroţení ţivota, a to na základě úrazu či nemoci. Vţdy však nemusí být zcela jasné, v konkrétně jakém fyzickém stavu k proţitku dochází. Objevil se také případ, kdy je proţitek popisován jako dlouhodobější (opakovaný) stav, k němuţ dochází v jakési polobdělosti. Kontext proţitku Součástí proţitků v jejich první fázi je opuštění vlastního těla (out of body experience) a jeho pozorování či vnímání z výšky. Zde dochází ke kontrastním reakcím. Můţe nastat šok, kdyţ dotyčný v těle zesnulého pacienta náhle rozpozná sebe sama, přičemţ nemůţe pochopit, jak je moţné, ţe ţije i neţije zároveň. Namísto šoku ale bývají stejně tak popisovány pocity nezúčastněného pozorování vlastního těla a okolního dění. Události odehrávající se při resuscitaci přitom mohou být zpětně ověřeny. Stav po opuštění těla je vnímán ţivě a realisticky. Mysl se stává jasnější a dochází ke zvýšení mozkové kapacity a okamţité dostupnosti jakékoliv potřebné informace. K tomu dochází v bezčasovosti, v níţ se „individuální vědomí“ můţe také pohybovat zvláštním způsobem „bez přesunu“. V tomto stavu není pociťována ţádná fyzická bolest a můţe vůbec dojít k absenci jakýchkoliv pocitů. V prvních chvílích můţe být zmiňován také pocit osamění, který však v hlubší fázi proţitku střídají příjemné pocity, např. pocit posvátnosti a respektu. Jedinec můţe pozorovat spojení „duše“ s tělem prostřednictvím „stříbrné šňůry“, jejíţ přetrhnutí by znamenalo definitivní smrt. V určité fázi proţitku (u někoho ihned, u někoho později) je prostor kolem vnímán jako ohraničený bílý nebo černý „tunel“. Do tohoto „tunelu“ však nepřicházejí všichni. Někteří se z něj pak vracejí a jiní tunelem procházejí do další fáze proţitku. V této fázi se setkávají s různými bytostmi. Tyto bytosti mohou tvořit tzv. „rodovou skupinu“, v níţ mohou být identifikovány vlastní – jiţ zesnulí – příbuzní, ale také se můţe jednat o do té doby neznámé průvodce či pomocníky. Můţe zde dojít k setkání se „ztracenými dušemi“ nebo jakýmikoliv jinými bytostmi, dokonce i zvířaty. Komunikace zde probíhá pomocí přenosu myšlenek. 91

Následné setkání se světlem bývá popisováno jako pocit naprostého přijetí a splynutí s jednotou, také jako setkání s bohem a rozplynutí se ve stavu nepopsatelné extáze. Světlo je vnímáno bytostně a lze ho personifikovat, např. jako Krista, Buddhu apod. Dříve či později dochází také k rekapitulaci ţivota, případně i k vizím budoucnosti. V souvislosti s návratem do těla se mluví o „svobodné vůli“, jíţ se kaţdý můţe rozhodnout. Oproti tomu můţe „světelná bytost“ trvat na návratu, neboť „ještě nenastal čas“. Návrat je zřejmě také moţný na základě prosby blízkých člověka. Situace po proţitku Lidé s proţitkem blízkosti smrti spíše o tomto proţitku nemluví, neboť mívají problém s pochopením. Zároveň ale mají potřebu proţitku porozumět, přičemţ můţe být pociťován velký stesk a touha po návratu. Po proţitku se můţe vyskytnout fenomén čtení myšlenek a jasnovidnosti, a také porozumění a komunikace s přírodou a zemřelými. Objevuje se také komunikace s bytostmi z proţitku, např. v podobě nějakého varování. Do příjemného stavu proţitku se lze navrátit meditací, a napojení na tento stav lze vyuţít v případě potřeby nějaké rady. Změna ţivotních hodnot Proţitek blízkosti smrti má za následek nasměrování ţivotní cesty, případně utvrzení jiţ zastávané ţivotní filozofie. Následující ţivot pak je proţíván hlouběji a je vnímána propojenost „všeho se vším“. Je zdůrazňována hodnota času a nedůleţitost materiálních věcí. Přístup k ţivotu a ke smrti Lidé s proţitkem blízkosti smrti jsou přesvědčeni o smysluplnosti ţivota a ţivotního úkolu člověka, důleţitosti harmonických vztahů a pomoci bliţnímu. Tito lidé mají také specifický pohled na smrt, která je neděsí, protoţe jejich vnitřní přesvědčení o pokračování existence po fyzickém zániku je nezlomné. Smrt je vnímána např. jako „návrat domů ze školy ţivota“, přičemţ se nevylučuje opakovaný návrat do pozemského ţivota. Proţitky blízkosti smrti jako přínos pro ţivot Z výše uvedeného vyplývá, ţe negativní situace v podobě váţných nemocí či úrazů mohou vést k specifickým proţitkům, jeţ následně tuto ţivot ohroţující situaci transformují 92

v přínos pro ţivot člověka. Tyto proţitky se nesmazatelně vtiskávají do paměti, a vědomí vlastní existence nezávislé na fyzickém těle se proměňuje v přesvědčení o pokračování ţivota i po fyzickém zániku vlastního těla. Setkání s bytostmi a světlem vnáší do ţivota lidí s PBS hlubší poznání a uvědomění si jednoty a jedinečnosti všeho a všech, a tedy pocitu sounáleţitosti, soucitu a respektu. Toto lze povaţovat za jednoznačný přínos pro ţivot.

93

DISKUZE A ZÁVĚRY Dostali jsme se do finální části této diplomové práce, které přísluší stručné shrnutí pojednávané tématiky a její zasazení do oblasti sociální pedagogiky. Při porovnávání stádií proţitků blízkosti smrti, které se objevily u mých respondentů, s těmi, které popisuje např. nejznámější Moodyho rozčlenění, jsem došla ke zjištění, ţe všechna tato stádia, zahrnující: nevyjádřitelnost prožitku, slyšení o své smrti, pocit míru a klidu, zvukové vjemy, tmavý tunel, výstup z těla, setkání s ostatními, světelnou bytost, ohlédnutí, hranici nebo mez, návrat, jak to říci ostatním, působení prožitku na další život, jiný pohled na smrt a ověření, se v souhrnu u mých respondentů vyskytla. Společnými prvky, jeţ se vyskytly u všech mých respondentů, jsou nevyjádřitelnost prožitku, pocit míru a klidu, výstup z těla, více či méně intenzivní vnímání světla, působení prožitku na další život a jiný pohled na smrt (respektive potvrzení „jiného“ pohledu na smrt). Ráda bych na tomto místě vyzdvihla zajímavý komentář Alice, která hovoří o tom, ţe prostředí, ve kterém se nacházela, si tvořila sama ze sebe pro lepší orientaci. Například tunel byl pro ni vnitřním procesem, který se promítal zevně: o tomtéţ hovoří E. Kübler-Rossová (1997, s. 86), kdyţ tunel nazývá „symbolickou proměnou“. Na tomto místě Kübler-Rossová prakticky říká, ţe podoba proţitku je individuálně podmíněná, a ţe člověk prochází symbolickou proměnou, která je determinována nejenom kulturním prostředním, ale vůbec celým ţivotem a komplexní osobností daného jedince. Pokud bych z uskutečněného výzkumu měla zdůraznit některé další prvky, které se mně osobně zdají zajímavé, tak to je navracení do „onoho stavu“ prostřednictvím meditace, komunikace s bytostmi z „onoho světa“ i po návratu do těla, ale také např. fakt, ţe to bylo i zvíře (pes), na něţ na druhém břehu (ve světle) – podle výpovědi Alice – čekaly ruce (pán). S ohledem na mnoţství celosvětově probíhajících výzkumů v oblasti PBS však nelze s určitostí tvrdit, ţe se jedná o prvky zcela nové (např. navozování proţitku prostřednictvím meditativních technik je jiţ předmětem výzkumu R. A. Moodyho). Jako určitý rozpor mezi Moodyho a mým výzkumem spatřuji fakt, ţe Moody uvádí, ţe lidé s PBS se přes veškerý svůj stesk po „onom světe“ neuchylují k sebevraţdě, kdeţto jedna moje respondentka k ní neměla daleko. I přesto však mohu tvrdit, ţe můj výzkum ve svém jádru jiné jiţ existující výzkumy potvrzuje.

94

Výzkumy v oblasti PBS se nicméně neustále rozšiřují a přinášejí nové poznatky. Takto např. Moody ve svém novém výzkumu (uvádí Soudková, 1999, s. 135)4 týkajícím se „emfatických prožitků smrti“ zjistil, ţe PBS je přenosný jev. Mnoho jeho zkoumaných případů ukázalo, ţe lidé shromáţdění kolem umírajícího s ním někdy mohou jeho proţitek v okamţiku smrti spoluproţívat (krom panoramatického ţivotního přehledu). M. Soudková v této souvislosti uvádí (1999, s. 136), ţe jev emfatického proţitku smrti má ve svých důsledcích nesmírný význam a v nejbliţších letech bude narůstat, protoţe ve společnosti postupně dochází ke změně. Na rozdíl od nedávné minulosti začínají lékaři blízkým umírajících doporučovat, aby v okamţiku smrti byli u nich přítomni, přičemţ je v těchto chvílích respektováno jejich soukromí. Z tohoto hlediska je významné zřizování a podpora hospiců, které jsou určeny pro terminálně nemocné pacienty, „myšlenka hospice vychází z úcty k člověku jako jedinečné a neopakovatelné bytosti, a z jeho potřeb…“ (Kizák, [on-line]). Hospice akcentují také duchovní rozměr péče, který často v „obyčejné“ nemocnici chybí, a respektují smrt jako nedílnou a přirozenou součást ţivota. Tyto nové poznatky mohou mít na výzkum PBS nesmírný dopad a mohou způsobit mnoho změn v celé společnosti. S postojem ke smrti totiţ úzce souvisí postoj k ţivotu, jak jiţ bylo výše mnohokrát zmíněno. Pohled na smrt, jako na přirozené a smysluplné zakončení ţivota, odpovídá na otázky po smyslu ţivota a vede k jeho hlubšímu a zodpovědnějšímu proţívání. Plně proţitý ţivot a „vyrovnané účty“ pak umoţňují plně proţitý a klidný odchod z tohoto světa. Uvědomělé proţívání ţivota se všemi jeho aspekty vede nejen k zodpovědnosti za svůj vlastní ţivot, ale také k uvědomování si dopadu vlastního konání v nejširších souvislostech. K pobídce Marca Aurelia, ţe máme proţívat kaţdý okamţik, jako by byl náš poslední, Nuland (1996, s. 267) přidává výzvu, „abychom kaţdý den ţili tak, jako kdybychom měli ţít na této zemi věčně“. Náš čas ţivota na této zemi je totiţ sice jen omezený, ale to, jak s ním naloţíme, má dalekosáhlý vliv na mnoha úrovních. Svými ţivoty předáváme něco ze sebe samých, něco, co přetrvává naši existenci na tomto světě – v tomto ohledu je nesmrtelnost člověka nepochybná. Yalom v této souvislosti předkládá myšlenku tzv. zčeření hladiny „…kaţdý z nás vytváří – často bez vědomého záměru a aniţ bychom to věděli – soustředné kruhy vlivu, jeţ mohou druhé ovlivňovat celé roky, dokonce celé generace. To, jak druhé lidi ovlivňujeme, tedy postupuje dál k dalším lidem, velmi podobně jako postupují vlny na zčeřené hladině rybníka, dál a dál, aţ nakonec nejsou vidět, ale pokračují na nano úrovni.“ (2008, s. 64)

4

Tento výzkum jiţ byl zřejmě dokončen, neboť na osobních stránkách R. A. Moodyho je ohlášeno americké vydání

knihy Glimses of eternity. An investigation into shared death experiences na jaro 2010.

95

Informace o proţitcích blízkosti smrti jsou přínosné z mnoha důvodů. Zajisté pro ty, kteří těmito proţitky prošli a mají moţnost se prostřednictvím proţitků ostatních se svou situací lépe vyrovnat a lépe ji pochopit. Jejich povědomí je však důleţité např. i pro lékaře a zdravotnický personál, který by měl být schopen na základě těchto informací vhodně reagovat, kdyţ k takovému případu dojde. Nikoliv nevýznamné jsou tyto proţitky také z hlediska jejich působení na ostatní lidi. Existuje totiţ mnoţství lidí, kteří sice neprošli tímto proţitkem, nicméně byli hluboce ovlivněni poznáním o nich, „a snaţí se do svého kaţdodenního ţivota zařadit transcendentální kvality zdůrazňované lidmi po PBS, a to především poznání, pravdu, dobro a krásu. Poselstvím Světla o vzájemné souvislosti všeho na zemi a ve vesmíru jsou inspirováni k respektování ţivota a přírody kolem“ (Soudková, 1999, s. 134). Informace o PBS také mohou přispívat ke zmírnění úzkosti ze smrti a nalezení smyslu ţivota. Proţitků blízkosti smrti tak lze vyuţít, mimo jiné, při práci v sociálních sluţbách. Z hlediska sociální pedagogiky a sociální práce mohou být totiţ informace o proţitcích blízkosti smrti významné např. při práci s těţce nemocnými, při doprovázení umírajících či poskytování útěchy blízkým umírajícího a pozůstalým. Lze namítnout, ţe reálnost PBS není vědecky podloţena a nelze se na ně tedy v těchto situacích odvolávat. Pravdou ovšem také je, ţe tyto proţitky nejsou ani vědecky vyvráceny, takţe stále existuje moţnost, ţe nejsou pouhým výplodem mozku, ale jsou skutečné. Na rozdíl od vědy, která nepřináší ţádné závěry o smysluplnosti ţivota, proţitky blízkosti smrti přinášejí jasná, univerzální a neměnná poselství, a ohromují svojí transformační silou. Bylo by proto škoda vzdávat se této moţnosti zmírnění strachu a utrpení člověka. Současná psychologická věda potvrzuje, ţe toho o sobě víme jen málo, a mnozí vědečtí pracovníci se shodují, ţe otázka přeţití smrti se nachází mimo zorný úhel současné metodologie. To však nebrání jednotlivým vědcům, aby k těmto jevům přistupovali realisticky, a např. psycholog K. Ring, zabývající se výzkumem PBS, poukazuje na to, ţe jeho práce změnila způsob, jakým o ţivotě a smrti dříve uvaţoval. Konstatuje, ţe vlastně uţ ani nepouţívá slovo smrt, protoţe si myslí, ţe je tu pouze ţivot. (Soudková, 1999, s. 124)

96

RESUMÉ Tato diplomová práce se věnuje problematice proţitků blízkosti smrti a jejich přínosu pro ţivot člověka. Teoretická část nejprve uvádí do problematiky fenoménu proţitku blízkosti smrti, a přibliţuje jej v historickém a náboţenském kontextu. Pozastavuje se nad přístupem vědy a uvádí některé významné výzkumy. Všímá si také určitého rozporu v přístupu ke smrti v historii a v současné společnosti. Věnuje se problematice smyslu ţivota, sebevraţdy a eutanazie, a předkládá zamyšlení nad přípravou na smrt. Výzkumná část pak na základě kvalitativního výzkumu analyzuje proţitky blízkosti smrti z osobní zkušenosti pěti respondentů. Popisuje okolnosti a průběh těchto proţitků, jejich vnímání samotnými respondenty a reakci jejich okolí. Zkoumá moţný transformační dopad proţitků na jejich ţivoty a podává jejich náhled na otázky týkající se smyslu ţivota či vnímání smrti. Závěr se krom obecného shrnutí dotýká také témat smyslu ţivota, umírání a smrti z hlediska sociální pedagogiky.

97

SUMMARY The present thesis deals with the issues of near death experience and its contribution to a life of a human being. The theoretical part first presents the issue of a near-death experience phenomenon and explains it in a historical and religious context. It also investigates into a scientific approach and mentions some of important research studies. Further, it points out a certain discrepancy between the approach to death in history and current society. It deals with the issues of meaning of life, suicides, euthanasia and proposes a reflection over the preparation for death. The research part provides an analysis of a near death experience based on the qualitative research of a personal experience of five respondents. It describes circumstances and development of these experiences, their perception by the respondents themselves and reaction of other people in their vicinity. It investigates into a possible transformational impact of the experiences on the respondents' lives and provides their views on questions concerning meaning of life or perception of death. In the conclusion, apart from a general summary, the issues of meaning of life, dying and death are dealt with from the point of view of social pedagogy.

98

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Monografické publikace ATWATEROVÁ P. H. M. Světlo ve tmě – aneb Co nevíte o klinické smrti. Plzeň : Mustang, 1996. ISBN 80-7191-088-0 Bardo Thödol – Tibetská kniha mrtvých – Vysvobození v bardu skrze naslouchání. Praha : Argo, 1991, 133 s. ISBN 978-80-257-0062-4 Bible – český ekumenický překlad. Česká biblická společnost, 1993. ISBN 80-900881-8-X BLACKMOREOVÁ, S. Umírání jako cesta k životu. Brno : Tomáš Janeček, 1993. 294 s. ISBN 80900802-8-6 BRINKLEY, D. Spasen světlem. Plzeň : Mustang, 1995 165 s. ISBN 80-7191-017-1 DROLMA D. Delog – cesta do říší za hranicemi smrti. Praha : Mezera, 2005. 155 s. ISBN 80903259-8-X GROF, S. Lidské vědomí a tajemství lidské smrti. Praha : Argo, 2009. 373 s. ISBN 978-80-2570177-5 GROSSE, W. Reinkarnace v křesťanství. Brno : Integrál, 2006. 116 s. ISBN 80-903189-3-2 GRÜN, A. Proměň svůj strach – cesta k nové chuti do života. Praha : Paulínky, 2008. 135 s. ISBN 978-80-86949-55-0 GRÜN, A. Smrt v životě člověka. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1997. 70 s. ISBN 80-7192-221-8 FRANKL, V. E. A přesto říci životu ano – psycholog prožívá koncentrační tábor. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996. 127 s. ISBN 80-7192-095-9 FRANKL, Viktor E. Co v mých knihách není. Brno : Cesta, 1997. 117 s. ISBN 80-85319-66-7 FRANKL, V. E. Vůle ke smyslu. Brno : Cesta, 1994. 212 s. ISBN 80-85139-29-2 FRANKL, V. E. Vůle ke smyslu – vybrané přednášky o logoterapii s příspěvkem Elisabeth S. Lukasové. Brno : Cesta, 1997. 212 s. ISBN 80-85319-63-2 HAŠKOVCOVÁ, H. Rub života – líc smrti. Praha : Orbis, 1975. 174 s. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum – základní metody a aplikace. Praha : Portál, 2005. 408 s. ISBN: 80-7367-040-2 HÖSCHLOVÁ H. Na prahu života a smrti. Praha : Naše vojsko, 2009. 125 s. ISBN 978-80-2061080-5 HYTYCH, R. Smrt a nesmrtelnost. Praha : TRITON, 2008. 227s. ISBN 978-80-7387-092-8 99

JUNG, C. G. Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga. Brno : Atlantis, 1998. 400 s. ISBN 80-7108178-7 KLIMEŠ, P. Slovník cizích slov. Praha : Pedagogické nakladatelství, 2005. 829 s. ISBN 80-7235272-5 KOZÁK, J. Nahlédnutí za oponu smrti – prožitky klinické smrti v dějinách. Olomouc : Fontána, 2006. 415 s. ISBN 80-7336-289-9 KÜBLER-ROSSOVÁ, E. Hovory s umírajícími. Hradec Králové : Signum unitatis, 1992. 135 s. ISBN-80-85439-04-2 KÜBLER-ROSSOVÁ, E. O Dětech a smrti. Praha : ERMART, 2003. 311 s. ISBN 80-903086-1-9 KÜBLER-ROSSOVÁ, E. O smrti a umírání – co by se měli lékaři, sestry, duchovní a lidé vůbec naučit od umírajících pacientů. Turnov: Arica, 1993. 251 s. ISBN 80-900134-6-5 KÜBLER-ROSSOVÁ, E. O smrti a životě po ní. Praha : Aquamarin, 1997. 101 s. ISBN 80901922-9-7 KÜBLER-ROSSOVÁ, E. Život a umírání – kurs šťastného umírání. Hradec Králové : Signum unitatis, 1991 22 s. LANDSBERG, P. L. Zkušenost smrti. Praha : Vyšehrad, 1990. 202 s. LÄNGLE, A. Smysluplně žít – aplikovaná existenciální analýza. Brno : Cesta, 2002. 79 s. ISBN 80-7295-037-1 LONDON, J. Tulák po hvězdách. Praha : Svoboda, 1972. 287 s. MA’SÚMIÁNOVÁ, F. Život po smrti v učení světových náboženství. Brno: Jota, 1996. 183 s. ISBN 80-85617-83-8 MOODY R. A., Perry. P. Světlo po životě – život duše po smrti. Praha : Eminent, 2005. 148. s. ISBN 80-7281-222-X MOODY R. A., Dianne A. Život po ztrátě. Praha : Kniţní klub, 2005. 287 s. ISBN 80-242-1363-X MOODY R. A. Život po životě. Praha : Euromedia Group, 2005. 152 s. ISBN 80-242-1300-1 MOODY R. A. Život po životě – úvahy, otázky, odpovědi. Praha : Eminent, 2004. 109 s. ISBN 807281-195-9 NULAND, S. B. Jak lidé umírají – úvahy o závěrečné kapitole života. Praha : Kniţní klub, 1996. 283 s. ISBN 80-7176-264-4 PECK, S. M. V nebi jako na zemi. Frýdek Místek : Alpress, 1997. 160 s. ISBN 80-7218-005-3 PIPER D., MURHEY C. 90 minut v nebi. Praha : Beta, 2009. 192 s. ISBN 978-80-7306-407-5 PIPER D., MURHEY C. Nebe je skutečné. Praha : Beta, 2008. 216 s. ISBN 978-80-7306-359-7 RING, K. Čelem k věčnosti. Havlíčkův Brod : Signum unitatis, 1991 170 s.

100

RINPOČHE, L., HOPKINS J. Smrt, mezistav a znovuzrození v tibetském buddhismu. Brno : Barrister & Principal, 2006. 102 s. ISBN 80-7364-030-9 RITCHIE G, SCHERILL E. „Návrat ze zítřka“, in Světlo po smrti I. Vizovice : LÍPA, 1995. 268 s. SÍGL, M. Co víme o smrti. Praha : Epocha s.r.o., 2006. 415 s. ISBN 80-87027-11-6 SOUDKOVÁ, M. Světlo a naděje – prožitky blízkosti smrti z americké perspektivy. Praha : FAUN, 1999. 154 s. ISBN 80-902018-8-0 ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára (a kol.). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách – pravidla hry. Praha : Portál, 2007. 384 s. ISBN: 978-80-7367-313-0 TRESMONTANT, C. Otázky naší doby – filozoficko-teologický slovník. Brno : Barrister & Principal, 2004. 479 s. ISBN 80-86598-94-2 ÚLEHLA, V. Záhada smrti. Praha : Alois Svoboda, 1945. 124 s. VIEWEGH, J. Psychologická péče o dlouhodobě nemocné a umírající – úvod do psychologické thanatologie. Brno : Ústav pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků, 1981. 35 s. YALOM, I. D. Pohled do slunce – o překonávání strachu ze smrti. Praha : Portál, 2008. 205 s. ISBN 978-80-7367-376-5

101

Elektronické zdroje GROF S. Představení knihy Lidské vědomí a tajemství smrti (v angličtině): http://fora.tv/2007/05/20/Death_Experiences_Stan_Grof_and_Scott_Eberle Hospice: http://www.hospice.cz/hospic.htm Hospicové občanské sdruţení Cesta domů: http://www.umirani.cz/detail-clanek/klinicka-smrt.html I.A.N.D.S (Mezinárodní asociace pro PBS): http://www.iands.org/ KIZÁK J. Co je hospic? [cit. 15-4-2010]. Dostupné na www: http://www.hospice.cz/hospic.htm. KLUSÁČEK D. Definice NDE (2008) [cit. 1-11-2009]. Dostupné na www: http://www.nde.cz/view.php?cisloclanku=2007120001. KLUSÁČEK D. Explanační teorie psychologie a medicíny (2007a) [cit. 1-11-2009]. Dostupné na www: http://www.nde.cz/view.php?cisloclanku=2007120013. KLUSÁČEK D. Explanační teorie oddělení mysli a těla, posmrtný život, spiritualita (2007b) [cit. 1-11-2009]. Dostupné na www: http://www.nde.cz/view.php?cisloclanku=2007120014. KOUKAL, M. VĚDECKÁ TABU: Co prožívají lidé v klinické smrti? [on-line]. 21. Století, revue objevů, techniky a lidí (2007). Dostupné na www: http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2007041921. KOUKAL, M. Jsou zážitky blízkosti smrti skutečností?[on-line]. 21. Století, revue objevů, techniky a lidí (2009). Dostupné na www: http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2009042031. KUPKA M. Klinická smrt jakožto změněný stav vědomí [on-line]. Elektronický časopis ČMPS, 2008, roč. 2, č. 3, s. 30–40. Dostupné na www: http://e-psycholog.eu/pdf/kupka-ps1.pdf. MOODY R. A. Oficiální webové stránky: http://www.lifeafterlife.com/ NDE (Near Death Experience) – Projekt sociální reprezentace proţitků blízkosti smrti (NDE), Fakulta sociálních studií Masarykovy university v Brně. Dostupné na www: http://www.nde.cz/index.php. SVATOŠOVÁ M. Eutanazii se neubráníme slovy, jsou nutné činy [cit. 15-03-2010]. Dostupné na www: http://www.hospice.cz/hospice1/data/euthanasie.rtf.

102

PŘÍLOHY Příloha č. 1: Rozhovor s paní Alicí Okolnosti proţitku No tak, měla jsem 4 děti (...) takţe v tom návalu práce jsem jaksi opomenula, ţe krvácím, a ţe bych mohla být znovu těhotná, čili jsem jako lékařka selhala. Jako máma jsem byla dobrá, protoţe jsem o ty děti aţ do posledka, do tý klinický smrti, pečovala pečlivě. A najednou se mi začali zdát zvláštní sny, který byly jako v polobdělým stavu, kdy jsem uţ rekapitulovala ţivot, ale šla jsem po, nebo… přicházeli mi obrazy, kdy jsem byla v podobných situacích. Takţe začalo to, kdyţ jsem byla v bříšku u maminky, jako dvojčátka jsme byly, seděla jsem na pupečníkový šňůře a věděla jsem, ţe se nesmím pohnout. A teďka ta moje logika, vlastně uţ teďka dospělýho, říkala: „Tak se pohni, pohni, co to děláš?“ „Já tady musím být, je to nutný.“ A v určitý chvíli jsem se jakoby světelně narodila takto, s tím centrálním kanálem, takţe jsem se posadila nahoru [na temeno], jako taková zlatá bytůstka. Takţe jsem byla tělíčko a tady [na temenu] vymístěná. A v tu chvíli mi byla přidělena veliká bytost. To byla vlastně předzvěst té klinické smrti. Čili přestávala jsem se bát smrti a nahlíţela jsem na to uţ úplně jinak uţ jako od malinka. Pak mi bylo ukázáno, kdyţ jsem měla v 17-18 letech meningoencefalitidu, sestra taky, dvojče. Zapomněla jsem rodiče, kromě jedné tetičky, pratetičky, všechny. Znovu jsem se učila číst, chodit, všecko. Jo, takţe tohle se mi promítlo. Čili se mi navazovaly ty uzlíky, kde jsem měla buď příliš jasno, nebo nejasno. A na to dva dny se mi zdálo o rodový skupině, kde jsem, nešla jsem tunelem, přímo jsem tam byla a dorozumívali se se mnou beze slov, v jakési bezčasovosti to bylo, a v naprosté jednotě. A stupňovalo se to tak, ţe vlastně, kdyţ uţ se to stalo potřetí, tak si ta moje rodová skupina brala na pomoc další skupinu, podobných vibrací, informačně, laskavostí atd. A nebyl tam naprosto ţádnej rozpor, vůbec, vedlo mě to k jakémusi sebeusoustředění. A kdyţ uţ jsem byla takhle předpřipravená, tak teprve začala hovořit konkrétně ke mně, myšlenkama, ta moje prababička, který jsem prý byla hodně podobná, všude kolem zvířátka, kolem ní, všecky děti z vesnice, hodně dětí a tak, a ta mně řekla, ţe mě ještě něco sdělí, ale za pomoci dalších bytostí. A pak jsem se rozhodla, ţe půjdu do práce, i v tomhletom stavu, a předtím, neţ jsme vyjeli, tak jsem, byla jsem tak bez krve, ţe i ta krev byla úplně jenom růţovoučká, jako vůbec ne krev, v krvi máme duchovní informace, strašně moc, to není jenom materiální věc.

103

Proţitek A tak najednou jsem šla tunelem a ten tunel nebyl jakoby tunel, to je, to jdeš, ty seš součástí toho tunelu a současně víš, ţe je to vnitřní proces, který se promítá zevně, a ţe současně je to vnější, který je v jednotě, a teďka ty jsi tím světlem téţ, jo, a jdeš, a nejdřív jsi soustředěná na sebe, a pak vnímáš jakoby i okolí. A teď jsem vnímala, ţe tam stojí bytosti, který tam uţ musí být hodně dlouho, a teď jsem k nim jakoby srdcem promlouvala, „Co tady děláte? Dyť už jste tady tak dlouho. Neznáte cestu?“ A jakmile vnímali, ţe vím, kam jdu, tak šli se mnou, kupodivu tam byl i jeden pes. A ten pejsek, na něj čekaly ruce na té druhé straně, přijaly ho, čili ten pes došel do světla dřív, neţ ostatní bytosti, protoţe mu pomohla ta láska toho pána, asi pravděpodobně to byl pán. No a pak šly ty bytosti přede mnou, dala jsem jim přednost, ty prohučely úplně, a pak jsem šla já. A projdeš světlem, který [je] bytostný, ty víš, ţe stačí malinko a představíš si ho, personifikuješ ho jako Krista, Buddhu, cokoliv, všecko dohromady, ale ţe to není vůbec důleţitý. A teď jsem přišla, byla přijata, doslova, protoţe to je přijetí, kde naprosto nemáš [odstup], čili v podstatě my naplňujem nějaký jednotící princip v sobě, který máme všichni, a který je ve všem, protoţe tam nebylo nic, a přesto tam bylo všechno. A já jsem věděla, ţe stačí malinko, a naplním si to věcma, který mi jsou známý, který miluju, nebo který samy přijdou. A v tu chvíli, kdyţ jsem jenom na tohleto myslela, tak se mi tam začalo nezměrných odstínů barev, hudba, mnohorozměrná. Já jsem hudbu chtěla dělat, a neţ jsem měla tu encefalitidu, a tatínek, neurolog, odmala mě bral do nemocnice k těţkejm případům, i k umírajícím, tak ten říkal: „Aličko, zpívat si můžeš celej život, ale musíš si zpívat i při práci, která je velmi vážná.“ Takţe pak jsem se rozhodla dělat tu medicínu. No a teď si představ, ţe všechno, co tam bylo, bylo uvnitř měnivý, květiny, všecko se tvořilo, a já jsem si říkala, vţdyť je to jenom energie. Ale proč jenom, všecko je energie a všecko má stejnej princip analogie. A teď se mi začly objevovat, v tom principu, jádro atomu a kolem přesně stejnej princip, kterej vede k jednotě, harmonii, skupina lidí, přesně to samý, kdy láskyplně spolu zaţívají, sluneční soustava, galaxie, všecko. A teď se tam objevila bílá květina, o které jsem věděla, ţe je součástí mě, a víš jak máme asi – tehdy, to bylo za totality, nic nebylo o nějakejch čakrách, o nějaký energii, o nějakým duchovnu, vůbec nic, o smrti se mlčelo, a to co jsme my sbírali v nemocnicích od starejch sestřiček, ještě od jeptišek, moje sestra byla jeptiška a ta mi sdělovala věci, které viděla v nemocnici – tak ta květina, co tam jakoby rostla, v tom ráji, který si člověk svým srdcem představil, svýma ţivotama, aby se orientoval líp, ona tam ta zahrada být nemusela, tak ta květina, která byla mou součástí, mi dělala průvodce. Nejdřív mě pozvala dovnitř sebe, kdyţ jsem se zklidnila, tak teprv mi ukazovala celou zahradu. Ale předtím, neţ se tohle vytvořilo, jsem věděla, ţe můţu kamkoliv, ţe mám volbu, ţe můţu odejít, ţe můţu dál ţít, já jsem tomu říkala smrt, ţe můţu dál ţít, ale jinde, bez těla. A dokonce mi bylo umoţněno, jak jsem si pak zjistila, kdyţ mě ta hranice narostla z takovýho ţivýho krásnýho plotu, ţe jsem byla uţ za tím plotem. A teď se za tím plotem objevila hlavička mé nejstarší dcerky a usmívala se tam na mě. A dole, jak byl ten tunel, kterej se jakoby uzavíral, se na mě dívala druhá dcerka. A podívala se na mě

104

ta moje prababička, a začly jsme se smát, protoţe obě jsme měly přesně stejnou myšlenku, ţe nejsou ţádný hranice, ţe není ţádné tady a tam, tak proč já bych měla váhat, a šla jsem zpátky, vlastně k dětem. A to uţ jsme pak jeli do nemocnice, s tátou [manţelem], tam zjistili, ţe místo hemoglobinu 145 mám 35, ţe to není slučitelný se ţivotem. Začala resuscitační procedura, doktor, můj kamarád začal jančit. Teď nemohli sehnat krev, protoţe já mám nulku, univerzální dárce, byla před tím nějaká havárka, tak sehnali erymasu, úplně ledovou, a teďka věděli, ţe mi ji musí rychle dát, a jak nejsou ţádný náhody, tak mě to vlastně zachránilo, ţe mi podchladili krev – kdyţ se třeba topí dítě, tak zjistili, ţe kdyţ mu daj

[??], který ochladí, a současně mu dávají ledový infuze, který ochladí to tělo, tak ţe ten mozek vydrţí. Takhle mi pumpovali, to jsem viděla, jak to mačkaj... jak mi to napumpovali, tu ledovou erymasu. Pak ještě jednu sehnali, a vlastně jsem naskočila jakoby i jako tělíčko. Ale těsně předtím jsem vlastně odešla ještě jednou a to jsem si naprosto pevně, to předtím ne, uvědomovala stříbrnou šňůru, které jsem říkala moje kamarádka. Já jsem byla s ní spojena a věděla jsem, ţe kdyby se přetrhla, ţe tedy odejdu, a houpala jsem se nad svým tělem, nad tou nemocniční postelí, a teď jsem pozorovala, co všecko dělají, a mezitím jsem odcházela tím tunelem, znovu, a znovu přicházela a kontrolovala jsem se jako lékařka. A teď tam byla sestřička, moje kamarádka, která měla obrovský prsa, to bylo hrozně směšný, se shora, vidět někoho, a ona tu jednu erymasu takhle strčila, aby ji ohřála, a teď na mě křičela: „Alice, jestli mně ujedeš, tak už žádnýho hada na prsou hřát nebudu!“ Ono ti to bylo hrozně legrační. A ten resuscitační lékař se mě ptal, jaký to je ţít s takhle řídkou růţovou krví, a já jsem říkala: „Chceš půjčit křídla? Já si je odepnu, já ti je pučím.“ Takţe ještě jsme takhle mezi tím upadáním a odlítáváním měli legraci... Vliv proţitku V podstatě člověk, kdyţ tímhle projde, má obrovskou sílu, i vnitřní... Měla jsem šéfem přichystaný 3 obvody a on trval na tom, ţe musím, takţe jsem byla jenom tři dni doma. Okamţitě všechno jsem stíhala, i ty návštěvníky, 150, 200 lidí za den, máš najednou strašně moc síly. Ale začaly se dít věci, i kdyţ jsem na to byla od mala předpřipravená, protoţe tatínek mě všude bral do nemocnice, jakobych uţ věděla, o co se jedná, přesto to okolí odečetlo, ţe jsem trošku jiná. Máma od čtyř dětí, moje maminka hodně rozumová, která najednou nastartovala, ţe jsem jiná, tak mě začala vychovávat tak, ţe mě přidělávala dál povinnosti, atd., a teď se mě měnily ty dvě holčičky... Tatík [manţel], ten byl na mě přísnější, protoţe se bál, ţe mu opět někam ulítnu. Pak kdyţ uţ konečně začaly chodit nějaký ty duchovní kníţky, ţe si to člověk mohl ověřit, tak mně je vyhazoval i oknem, protoţe se bál. No a ta dcerka starší, co mě jakoby vracela, co mi dělala toho stráţnýho anděla, tak ji přepadla obrovská zodpovědnost za ţivot, je ve znamení panny a ještě nejstarší z dětí, takţe se to znásobilo, takţe měla obrovskej respekt ze ţivota, tu velikost si uvědomovala, ale současně do toho dávala logiku, rozum,

105

ţe se aţ bála, ţe to nezvládne, a vystupňovalo se to tak,... [ţe se asi za 3 nebo 4 roky po náhlém úmrtí jednoho příbuzného zcela uzavřela]... A z toho pomocníka, kterej vlastně pomáhal umírajícím, se stal rozumář, kterej teprve teďka, po porodech, se to znova otevřelo. A druhá dcerka, co mě čekala jako dole, jako jistila, se stala jasnovidnou, a musela jsem to taky hlídat. Hudebnice, výtvarnice, ţe jo, byla uţ od mala přecitlivělá, tak ta vídala na místech havárií, třeba, lidi stát, který neodešli, mrtví. A teďka, komu to vykládat, jít někam k psychologovi, tak ji ještě zavřou chudáka dítě na psychiatrii, ţe jo. A tak jsem si vzpomněla na to, co mě říkal tatínek, ţe já jako malá, u nás tam v okolí byly hromadný hroby, k těm jsme museli klást věnce, k těm památníkům, a vím, ţe říkali ti vesničani, ţe koně se jim tam plaší, ţe jim tam ţádný koně nechtěj chodit, a cikáni nikdy s náma nešli, klást ty věnce. A já odmala vídala na těch místech, i tam kde jsme bydleli, tu ruku, tu nohu, tu obličej, jak prosili. A tatínek mi říkal: „Dřív je doprovázeli kněží, ale udělala se pauza, a neuměj to, jenom někteří. Takže, já do kostela nechodím, ty žádný modlitby neumíš, takže ty si vymyslíš nějakou modlitbu srdce, budeš se modlit za ně, poprosíš, aby si pro ně přišli příbuzní, a pohřbíš je.“ Tak jsem to takhle dělávala a ty sny odcházely, nebo já jsem to i ve skutečnosti viděla, já jsem šla, ţe jo, po tom poli, a já jsem to viděla. A moje dcerka to taky viděla, a tak jsem jí to poradila a pomáhalo to. A ona si to dokonce ověřila... a skutečně známí těch zemřelejch, mladejch lidí třeba, přesně jí potvrdili tu podobu. Takţe ona doteďka, protoţe ono nic tě nepotká náhodně, má jasnovidný sny, má tyhle vize, ale umí to zpracovat a umí to pouţít... [jasnovidné vize má i vnučka, povaţují to za normu]. A chtěla jsem vám říct, ţe byli staří doktoři, kteří, a sestry, které dovedli toho mladého doktora usměrnit, zbavit strachu, a ještě, kdyţ tam byly jeptišky, tak ty to běţně dělaly, protoţe aniţ by si to ti mlaďoši, ti doktoři a doktorky uvědomovali, tak je školili, v tomhle. Jednak tam byla kaple, jednak se tam denně modlily s těma ţivejma nebo umírajícíma, s postelema je tam dováţely, sestřička, která je tam dováţela, tak ta mě tam brávala. A vím, ţe si mě vrchní sestra před první noční sluţbou vzala stranou a řekla: „Kdyby vám někdo zemřel a potkala jste ho na chodbě do třech dnů po smrti, je to normální.“ Takţe oni to brali úplně normálně, ale u těch umírajících jsme byli vţdycky tak jeden, dva, kteří tam byli schopni vydrţet... […jeden z prvních umírajících věděl, ţe umře, byl mladý a zdravý a měl jít z nemocnice domů, ten člověk se nadechl a odešel…] […pacientka, ochrnutá, beznadějný případ, si v klinické smrti plánovala další ţivot, a všechno se splnilo, navzdory všem předpokladům…] ...takţe my navazujeme na něco, co uţ v sobě máme, myslíme si, ţe jsme nad Bohem, a Bůh je stejně v nás, ta jednota…

106

Svěření se s proţitkem Vţdycky jsem si říkala, ţe nesmím nikoho, hlavně po těch záţitcích, rozrušovat svejma senzacema, záţitkama, 6 roků jsem o tom nepromluvila. První byl malíř, kterej se bál smrti, a neměl vůbec ţádnej nález, ale pozvolna, z toho strachu, jak to měl léta v sobě, se mu vyvinul nádor plic, a pomáhalo mu to celou dobu. Takţe on ulehl, téměř zdráv, bez pohnutí, s tím ţe zemře, se rozhodl. Neţ aby čekal, tak ţe radši tu smrt předběhne. A tehdy jsem mu řekla o těch spektrech barev. A on začal malovat, vstal, a bylo dobrý. A pak mě vlastně poslal obrázek kostelíčka, kde mám celou rodinu, opravdu tak se trefil i do toho místa, takţe mi udělal obrovskou radost. Pak tatínkovi jsem to řekla. A pak pomaloučku mi začali chodit přátelé faráři, kteří dělali do těch klinických smrtí, a prosili, ţe si nevědí s určitejma lidma rady, ţe ten a ten mrtvej nemá klid, a ţe ta a ta rodina je postiţená moc velkýma neštěstíma, co tam je, abych se podívala, a tak dále. Takţe musela jsem hrozně jemňounce a nikomu nevyvracet nic, čili mluvit jeho řečí. Takţe jsem si řekla, jsem přesvědčena, ţe jsou minulé ţivoty, a pro mě je to jeden ţivot milosrdně rozdělenej na části. Mají pravdu i katolíci, kteří řeknou: je jeden ţivot. Ano, je jeden ţivot, ale málokdo to stihne, v tom jednom tělíčku, obleku, darovaném tělu, protoţe ho nestačí vybělit, nestačí ho pročistit, nestačí ho sjednotit. A mnoho mnoho mnoho lidí se mě ptalo, co si o tom myslím. Říkala jsem dopředu, hrozně rychle, to musela být setina vteřiny, abych neváhala, abych mohla odpovědět, tomu jsem řekla to, mohlo se to zdát z pohledu vnějšího naprosto rozporuplný, ale kaţdej dostal tu odpověď, která ho nerozrušovala, na kterou byl přesně zralej. Zvláštní fenomény získané proţitkem A s čím jsem se musela hodně vyrovnávat, bylo to, ţe jsem byla obdařena, vzala jsem to naštěstí jako dar, ţe mě to tak netrápilo, ale s tím přicházeli věci, které mě mohly velmi snadno dostat do rozporu, kdyţ by moje ego řeklo: „A proč mi to ten člověk říká…“, a proč todlencto, protoţe já jsem přesně věděla, co si ten člověk myslí. Dokonce bylo období, kdy jsem měla jasnoslyšení, věděla jsem přes celý náměstí, kdy mě ta paní pomlouvá, třeba, a já jsem se k ní blíţila a rostla ve mě, zajímavý ţe vţdycky, rostla láska, aţ ta číše přetekla, a ona mi padla do náruče… (...) I člověk, kterej jakoby není předpřipravenej, a někdy tím prošel, tak to máš v sobě snad jako jedinou jistotu. Naprostá jistota, není pochyb, a kdyby to bylo jako někde, kde bych se dostala před inkviziční soud, kdyby já nevím co, tak nejde o to, i kdybys odvolala, tak odvoláš s jistotou, ţe jenom konejšíš ten inkviziční soud, jo, ţe vůbec o nic nejde, a ţe přijde doba, kdy to budeš moct říct, nebo pouţít prakticky, pomoci, protoţe to je prakticky jakoby vedení. Ty schopnosti mi pomáhaly v tý medicíně, protoţe nejenom to, ţe jsem viděla aury, ale já jsem dokonce vnímala, jak si orgány povídaj mezi sebou. Pak jsem se o tom dočetla, aţ kolem roku 2000 to

107

vyšlo, třeba slinivka obrovsky touţí po lásce a po komunikaci… a lidi co maj cukrovku, tak oni si povídají se sebou, a vyčerpají se v té lásce, protoţe nejsou přijímaný, neotevřou se, tak se uzavírají, uzavírají, a ta slinivka pláče... ...jak máš odchod, přechod, já tomu můţu říct narození, ta smrt, tak máš příchod zas dětí… ...jak jsou ty období po smrti, tak mě začali ještě chodit po tý klinický smrti, s těma pacientama, nebo přátelema, co zemřeli, reminiscence po týdnu, ale aţ teprve pak, po letech, mě přišla ta kniha mrtvých, tibetská, kde po tom týdnu jsou ty návraty, kdyţ člověk umře v noci, tak to jsou i dva dny, a dávaj zprávy, prosej o pomoc, ukáţou ti, kde jsou, ţe blouděj, a tak dále. Mají to i zvířata... Druhý proţitek ... pak jsem měla ještě jednou úraz v roce 97. Kdy jsem ve spánku spadla z 2,5 metru z palandy, a byla jsem ochrnutá na všechny 4. Pak jsem měla bezvědomí, mám na to amnézii, komplet, nic si nepamatuju. Ale teprve pak mě začali chodit, jak jsem byla různě polámaná, obratle a všecko, a zůstala jsem doma, bratranec, chirurg, mně řekl, nechoď do nemocnice, daj tě do umělýho spánku a jak tě znám, jak seš jemňounká, tak odejdeš, zůstaň doma, vydrţ, neber ţádný léky. Šílený bolesti, to bylo tak hrozný, ţe jsem se v tý bolesti vykoupala, prošla jsem jí a ztratila jsem ji, zkrátka jsem si posunula práh bolestivosti. Ale v noci, jak jsou mezi 3 a 5 hodinou ta doba odsouzenců, kdy se odcházelo, kdy byla tzv. lehká smrt, jo, darovaná smrt se tomu říkalo, odsouzence takhle dřív, kdyţ s něma měli soucit, popravovali, v týdle době… tak se mi zastavovalo srdíčko a odcházela jsem, ţe jo, a tam to nebylo o tý mý osobní zpovědi a rekapitulaci, ale tam se celý skupiny lidí, třeba se to odehrávalo jakoby u jezera, ale věděla jsem, ţe je to jakási energetická bariéra, přes kterou se lidi dostávají k sobě. A tam byla jedna skupina a na druhé straně druhá. Nejdřív přeplouvali a pak přímo do světla se dostávali k sobě, a byli to léta oddělený bytosti. A pak mě začly chodit obrazy starých bojišť, a mnoho mnoho, kolik tam je mrtvých, ţe je moţný odejít, ţe nesmíš do toho dát ani stopu úsilí, a část jich odcházela, ale, nevím, jakým způsobem jsem se modlila, ale vím, ţe mi jednou přišla na pomoc bytost. To zrovna byly ty povodně a lilo a já vím, ţe takhle v okýnku, jsem ani nemohla hejbnout hlavou, jsem viděla, jak ty provazce vody padají, a teď ta bytost měla bílej háv a tady takovej jakejsi turban a řekla: „Vy chcete pomoct? Vy stále chcete pomoct? Cožpak nevíte, že láska je bezbřehá? Ale vy si ty břehy děláte. Tak vaše činy se bijí o vaše břehy.“ A stejně pomohl. Teď mu spadl ten turban, takle šly kuţele světla, udělal se na nebi modrej kruh a přestalo pršet, a v tu chvíli odcházeli z těch bojišť ty duše. A to si nedovedeš představit, kdyţ vidíš, jakoby seshora, starou loď a tam duše, na ní, nebo bojiště a tam lidi. A do toho se mi promítaly obrazy stromů, ţe jo, protoţe všecko má přesně stejnej princip... A pak jsem si uvědomila, ţe v podstatě my máme krev, hemoglobin, kterej má úplně stejný sloţení jako

108

chlorofyl rostlin. My tam máme víc ţeleza a oni tam maj hořčík a zjistilo se, ţe lidi, kteří mají větší hladinu hořčíku v krvi, nikdy nemají agresivní stavy, mají větší brzlík, a rodí se jakoby něco mezi duchovně… ono se říká, ţe jsou stromy naši bratři, kteří se umí zakořenit mezi nebem a zemí, a neznají agresi. Indiáni uznávají, ţe jo, stromy, a dokonce řeč větví, kdyţ jim zemřou lidi, tak sledují, jestliţe se hýbe jedna větvička na stromě a nikde není vítr, tak vědí, ţe to je komunikace s mrtvým. A, zkrátka, od tý doby co se mi to stalo, kamenům jsem rozuměla… Povědomí o smrti před proţitky Já jsem byla předpřipravena svým tatínkem, protoţe tatínek byl intuitivní, bral mě od malinka do tý nemocnice, takţe nebyla jsem jenom ten studijní doktor, měla jsem to v sobě, jako kdyţ, znáš to, přijdeš někam, přijdeš do kostela a ta atmosféra ti navodí nějakej klid a máš v tom spojení, kadidlo, jo, a někdo v tom má, kdo nikdy nebyl v tomhle prostředí jako malej, tak tam má jenom lyzol, tak tam má jenom přístroj. A tatínek mě učil koukat za ty příznaky, on mě učil pevně věřit, brával mě k beznadějným případům… ...pak jsme přerušili tradice vázající se na Persii, kdyţ k nám chodili nejenom s tím kořením, s hedvábím, tak k nám chodili informace z Východu, to se všechno jaksi rozštíplo do logiky a vydělilo. Ale kdyţ to vezmeš v celém tom kontextu, tak pokud se rodíme opakovaně, tak se, i kdyţ je v tom určitá rigidita, muslimové se chtěj rodit u muslimů, ţidé u ţidů, muţi někteří se rodí jako muţi, nerespektují ten plán, kdy znovu se rodí jako ţena, tu toleranci a péči o druhý, takţe si násobí problémy, zmnoţují si ego, rituální věci, stereotypy, a ta pruţnost přijde někdy jako tvoje zkouška nebo jakýsi povolení otěţí. Ale kdyţ si vezmeš, ţe spousta těch východních duší se sem narodí jako učitelé, třeba, a v určitou chvíli se to můţe projevit. Podívej, kolik lidí třeba tady teďka cvičí taiči. Já jsem se k tomu taiči dostala po tom úraze, protoţe mi ochrnovaly nohy. Nejenom teda, ţe mě to napravilo, ale mám učitele, kterej odmala, od 5 let měl cukrovku, těţkou. Nesměl dělat tělocvik, začal cvičit jógu...

109

Smysl ţivota Co to je smysl ţivota? Já myslím, ţe dospět k lásce. Někdy, kdyţ člověk řekne k harmonii, tak se toho lekne. Protoţe harmonie třeba v hudbě se postupně z toho vnitřního řádu stala jakýmsi systémem tvoření, ale toto je jakoby mimo tvoření, to je jakoby jednota prapůvodní, kterou nemusíš hledat, kterou v sobě máš a jde o to ji přijmout. Čili smysl ţivota je přijetí sama sebe. Skrze to, ţe přijmeš sám sebe takovej, jakej seš, v lásce, bez podmínek, tak učíš se přijímat ostatní a naučíš se odpouštět situacím a odpouštět lidem, a začneš to brát s poděkováním jako jakýsi naplnění učebního plánu, učebního daru. A vůbec, o těchto věcech se těţko mluví, nebo by se ani nemělo moc často mluvit, mělo by se ţít, a v kaţdým okamţiku, protoţe zaţila jsem tu bezčasovost, zaţila jsem to, ţe skutečný pravý ţivot je v okamţiku, kdy přijmeš ten okamţik a nemyslíš na, samozřejmě se poučíš z minulosti a nějaký plán do budoucnosti, láskyplnej ale otevřenej, by měl být, kdyţ máš třeba děti a tak dále, ale nemělo by v tom být velký napětí, který tě posouvá mimo přítomnost. Takţe zakotvení v přítomnosti, v lásce a s přijetím toho, ţe existuje jednota, která tebe nemine, která je v tobě, a je mimo tebe. A jakmile k tomuto dospěješ, je zajímavý, ţe ti začnou chodit přátelé, ţe to je jako kdyţ cinkneš na jakýkoliv, nemám ráda, kdyţ se řekne úrovně, protoţe kaţdá ta úroveň je stupínek, kterým ty jsi uţ prošel nebo někdo před tebou, a jakmile cinkneš na tom stupínku, tak tě slyší nebo vnímají všechny, čili vzájemná pomoc je všude kolem tebe, uvnitř tebe všude kolem tebe. Kdyţ dospěješ k něčemu, k nějakýmu poznání, předáváš ho všem. Člověk, kterej, mnoho lidí říká: „Támhle ňákej mnich v horách sedí a nic nedělá, fláká se, nikomu nepomáhá, jenom sedí a stará se o sebe.“ On kdyţ dojde do stavu jednoty, pomáhá celému světu, a přesahuje, pomáhá, ukazuje cestu druhým, a měli bysme si tohodlenc toho váţit, měli bysme si váţit všeho. Takţe pro mě, kdyţ se podívám do očí malého dítěte a vidím tam spojení ještě s touto jednotou, to je pro mě takovej dar, nebo s člověkem vyrovnaným se ţivotem, starší člověk, který odchází nebo se připravuje. My jsme přeskočili tyhle fáze, kdy máme nemluvící dítě, ještě si s ním nerozumíme, co do komunikace běţný, a bereme tu bytost jako nehotovou. To je bytost, která nás sem přišla učit a otvírat nás, a ta bytost která odchází, nás učí přijmout všechno a uzavřít v otevřenosti, jo. Takţe, ukončit bez ukončení, čili vzít všechno jako propast. A neměli bysme dělit nikoho, lidi a situace na dobré a špatné, protoţe všecko co nám přijde není náhodný, je to proces učení, a to co se nám zdá nelíbivý, trápivý, s odstupem času nahlédneme, ţe nás vychovalo, předpřipravilo, pomohlo, kdyţ nepomohlo třeba nám, třeba nám přineslo určitou bolest, tak to pomohlo okolí. A opravdu v lásce jsme spojeni. Ţivot je postupné sebepřijímání a přijímání. Má to svý fáze, jako všechno, jako nemoce maj svý fáze, od odpuzování, aţ agrese, aţ po přijetí, aţ po odevzdání, takţe i toto. Po smyslu já bych se neptala, já bych ho prostě ţila. Ţila bych ho, občas bych si kontrolovala, jestli jdu tou cestou lásky, nebo opravdu jdu cestou jenom chtění, protoţe člověk kdyby takhle dlouho

110

šmajdal, tak přichází určitej stav prázdnoty, a prázdnoty kdy ať děláš cokoliv, máš pocit, ţe to není ono, ţe to není naplněný, ţe ti choděj lidi, kteří ti jenom potvrzujou zase to tvoje. Já nezapomenu, jak po tý klinický smrti mě začali chodit jogíni, přátelé, já jsem nechápala, já jsem nic nevěděla o józe, a pak jsem se dostala k Tomášovým, co měli ty přednášky. Edoušek Tomášů, ţe jo, a měla jsem moţnost u nich být, třeba na jeho narozeniny, kdyţ on mně daroval koťátko, ţe jo, Edouška. Naprosto nepředstavitelnej meditativní kocour, kterej nechytal myši a kdyţ jsem si pustila Edovu přednášku, tak se takhle kolíbal... a v tomdlenctom je ta pomoc, kamkoliv jdeš, tak dostaneš, na té úrovni, kdyţ to chceš, tu pomoc, kde zrovna seš. Čili i natvrdo, můţeš dostat ránu. A jakmile přijmeš, ţe ten přesah tam je, tak dostaneš pomoc úplně jemňounkou, nemusíš mít klinickou smrt, abys došel k poznání, ale je to rychlý poznání. ...nevidíme všecko, není třeba všecko vědět, ale je třeba přijmout, ţe jsou věci, které nás přesahujou, ţe momentálně ţijeme tam, kde jsme, s určitým omezením, ale ţe je třeba přijmout ten přesah. O sebevraţdě Je to problém přijetí, věnovat se jim, nevyčítat... O eutanazii Eutanazie. Tu bych nikdy nedovolila, protoţe kdyţ nějaký člověk chce odejít, tak odejde, i kdyby se doktoři stavěli na uši, i bez jakéhokoliv přičinění. A pokud nemaj odejít, maj bohatej ţivot i v tom jak je teďka ten umělej spánek. Kupodivu, buď volej dobrý léky, oni z toho mají paměti, oni si pamatujou spolupacienty, i co si myslej, všecko vnímaj... Ono se zjistilo, ţe to co ten člověk dělá rád, kdyţ se mu to slíbí nebo přinese nebo dá ochutnat, tak on ten člověk naskočí. Důleţité je přijetí. Jak je všecko relativní, kaţdej jinak vnímáme čas, jinak vnímáme prostor, a teďka koukáme na toho druhého a říkáme si: „Jak to, že mi nerozumí? Měl by mě víc rozumět, měl vyjít vstříc.“ Tak dokud ho nepřijmem v tý jeho časoprostorový korelaci, tak jak se s ním vůbec máme domluvit? A přijmeme ho, kdyţ vůbec ţádný podmínky tam nebudou, ani ten čas, ani prostor, ale teď. I kdybych si na tebe pamatovala, já nevím, cos mi udělal, tak ty uţ seš jinej, protoţe ty uţ seš tady a teď.

111

Příloha č. 2: Rozhovor s paní Bělou Okolnosti proţitku Byla jsem vlastně nemocná, a to hodně nemocná, měla jsem vysoký úbytek červených krvinek, takţe kdyţ mě dovezli do nemocnice, tak ten úbytek byl tak veliký, ţe sám doktor nevěděl, jestli se při tom, kdyţ mě dají transfuzi, jestli se podaří, aby ten organismus naskočil. Samozřejmě, kdyţ mě přivezli, tak v poloze, kdy jenom leţíte, bolí vás hlava, je vám strašně špatně a týden nejste schopna přijímat potravu, všechno co sníte, vypijete, tak okamţitě jde prostě ven. Jako ten ţaloudek vám to absolutně prostě nepřijme. Vím, ţe u toho byly docela šílený bolesti hlavy, a jakmile se posadíte, postavíte, tak okamţitě omdlíváte. Takţe to byl takovej stav prazvláštní, ţe chození na toaletu a podobný věci byly tak jakoby po čtyřech... jako kdyţ máte nízkej tlak, tak počítáte do deseti, a pokud jste neuvedla svou polohu do vodorovna, nohy nahoru, tak tam byla ta ztráta vědomí. Docela jsem uţ byla samá modřina, potlučená. Ona to ani tak nebyla nemoc, jako nějaký vzdor proti mému otci, poněvadţ to byla doba, kdy jsem končila základku, a můj otec byl alkoholik a veškerý peníze, který musel investovat do mě, tak to dělal s takovým jakýmsi vyčítáním, tak jsem řekla, ţe mu o ně nestojím, ţe projím jenom to, co dostávám jakoby od státu, jo, říkám „ty nemáš nárok, ty peníze patří mě“. Jenomţe já jsem si i přivydělávala brigádně, takţe jsem docela i hodně fyzicky pracovala, a zřejmě v tom věku, kdy se člověk ještě vyvíjí, a potřebuje mít potravu, tak nějakej chleba s vodou je samozřejmě nedostačující. Samozřejmě jsem to sabotovala i mámě, měla jsem pocit, ţe jim musím předvést, ţe se dá tomu postavit. Jenomţe ty stavy potom, kdyţ jsem začala omdlívat a začalo mě být špatně, tak se připisovaly. Samozřejmě u mě byla pohotovost nejméně 5x, jo, ale všichni tvrdili, ţe to je úpal nebo úţeh, takţe mi dávali i nějaký léky, které jsem samozřejmě vyhodila... Takţe to byla ňáká moje, jakoby... A vím, ţe ten stav, kdyţ mě je špatně, ale ono se pak uţ chodí do práce, tak pak to uţ bylo spíše o tom, ţe uţ jsem se ho chtěla zbavit, ţe ty bolesti byly dost vysoký... Takţe takový to byly stavy, kdy si řeknete, já na to kašlu, já tady nechci být, jo, prostě nechci tu být. Nevím, jestli ta touha po tom konci toho ţivota byla i tak vysoká, těţko říct, jo, to uţ bychom mohli polemizovat. Nicméně v tý nemocnici, to bylo večer uţ, dokonce mě ani nechtěli přijmout, máma tam uţ potom udělala cirkus, a ještě i dostala vynadáno, ţe pro mě poslala sanitu, protoţe mě našla leţet

112

v bezvědomí, kdyţ přišla z práce. To byla taková fáze, kdy prostě padnete do mdlob, a pak se člověk jakoby probere, ţe jo. Nikdo mi neodebral krev. Ten doktor, kdyţ přišel, tak já jsem leţela na stole, on tam nebyl, byla tam jen sestřička, jak to ţe si tam leţim, se pohádali, ale mě to bylo jedno... tak aspoň moč a podobně. Pak pravda byl jinej fofr, to uţ pak honem rychle, a do postele, a rozbory do laboratoří apod. Máma šla domů a to byl ten okamţik, co se to vlastně stalo. Popis proţitku A ono v ten první okamţik se vám zdá, ţe máte jenom hezký sen, ţivej, příliš ţivej, ţe prostě najednou cítíte, ţe vás nebolí hlava, ţe vás nebolí celý tělo, ţe není prostě špatně, ţe si připadáte jako ve snu, a ten sen byl prazvláštní v tom, ţe jsem si říkala: „Dyť to je přeci nemocnice, kde jsem.“ Já jsem si putovala po těch pokojích, viděla jsem tam ty lidi, co tam leţeli, a pak jsem přišla jakoby k nějaký posteli, a teď tam vidím holku, a pak říkám: „Jé, ta už má po všem.“ Říkám: „Proč umřela?“. Pak si říkám „Na co mohla umřít, dyť je to ještě mladá holka.“ Kdyţ jsem se přiblíţila blíţ a viděla jsem, ţe to jsem já, tak já jsem se tak strašně vyděsila, ale tak šíleně, a jsem si říkala: „Ježíší jak to?“ Najednou zjistíte, ţe dycky všichni říkaj, ţe umřete a nic, jo. Samozřejmě moje rodina byla katolicky zaloţena, kostely tam byly, ale to bylo všecko tak hypotetický, a ve škole a všude jinde, v tý naší době, ţe není nic. Tak to bylo příšerný. A pak jsem si říkala: „Jak to, že já jsem tam, nežiju, a jak to že žiju?“ Jo, a teď samozřejmě moţná čtete u Moodyho, u kohokoliv, u těch lidí, určitě jste tím prošla, ţe jo, ţe mluví o nějakým tom tunelu, ale já jsem nic netušila, v tu dobu, protoţe já jsem věděla jenom informaci, ţe po smrti nejste. A teď kolem vás tma skutečně je, no ale je ohraničená, jo, ta tma. Proto ty lidi říkaj tunel. Jo, já jsem pak přemejšlela zpětně, kde vzali tunel, já jsem si říkala, ţe pravda je, ţe já jsem sice byla ve tmě, a jenom kolem vás svítí jako kdybyste byla pochodeň, já sama jsem se viděla, ţe svítím v tom světle. Sama sebe jsem vnímala jenom jako vědomí, ale jako ţe bych viděla své tělo, jakoby to astrální, jak oni tomu říkaj, to ne. Já jenom jsem viděla vědomí, jo. A teď to moje vědomí, já jsem měla nejprve pocit, ţe to je jenom myšlenka, říkám: „Jak to, že se neztratilo to vědomí?“ To co víte, jak kdyţ teď spolu mluvíme, vidíte něco, akorát ţe vy na to koukáte z těla, jo, kdeţto já jsem na to koukala z mysli, já to dodneška neumím popsat, jo. Ale teď prostě ten děsnej sen, pak jsem si říkala: „Ježíší, co já tady v tom prostoru, v tý tmě?“ A teď jsem si říkala: „Tady je někde hranice tý tmy.“ Najednou máte pocit, ţe se vám zvýší kapacita mozku, jo, protoţe najednou víte věci a nechápete jak to, ţe je víte. Protoţe já kdyţ jsem byla v tý tmě, tak jsem věděla, ţe ta tma je ohraničená, ţe prostě

113

někde končí, jakoby jo. A z toho potom, jak jsem si později, kdyţ se mi to dostalo do ruky v samizdatu, ještě za totality, tak jsem se dozvěděla, ţe oni to vnímají jako tunel. Ale prazvláštní bylo to, ţe jsem se hrozně vyděsila, tak z toho, z tý tmy se vynořila postava, která měla obličej, ale přitom kolem ní nebylo nic jinýho, neţ ta samá tmavá silueta, jenom silueta. Jako kdyţ by si někdo vzal kápi, černou, a byla byste proti černému pozadí, a teď proti vám jde jenom jakoby obličej, jo. Ale věděla jste, on nešel, on plul, to pluje vlastně. A teď to připlouvalo vlastně ten obličej, ale já jsem věděla, ţe něco má na sobě, nebo jsem si moţná myslela, ţe se tam nachází tělo, jo. Ale já jsem byla tak strašně šťastná, ţe tam někdo je a ţe tam nejsem sama. Takţe, hrozně příjemná tvář to byla, vůbec z pozemskýho ţivota jsem ji nikam nezařadila, vůbec ani nevím, komu patřila. Normálně lidi říkávají, ţe tam vidí známí, ţe jo, to mě se nestalo. Na mě to působilo jako ţenský pohlaví a ona, kdyţ se to ke mně přiblíţilo, tak ţe se nemám bát, ţe je všechno v pořádku, jako utěšovala mě, abych se tak hrozně jakoby nebála, jo. Jako ne slovy, ta myšlenka vám prostě vpluje do [mysli]. A já jsem nemluvila taky, já jsem měla myšlenku a ona mi na tu myšlenku hned odpovídala. Ale já jsem ji vnímala, tu odpověď, v tom vědomí, jo, jakoby v hlavě, jo. Takţe, jakoţe se nemám bát, a já jsem se ptala, kde jsem, co tam dělám, a jak to, ţe tam jsem po smrti a tady jako ţiju, vlastně jak to je moţný, ţe prostě nás učili, ţe nic není. A ona říkala, ţe je, ţe to je jako v pořádku, ať se nebojím, a ţe jsem v bezpečí, ţe se mi tam nic prostě nestane. Takový to klasický utěšování. A já jsem se ptala „A co teď?“ To potom nastane jakoby takovej strašně příjemnej stav, jo, já jsem si říkala: „Kam teď pudem?“ A ona říkala: „Víš, ty tady ještě nemáš být, ty se musíš vrátit, nenastal tvůj čas.“ Tak já jsem samozřejmě řekla, ţe se nikam vracet nebudu, jo, já říkám: „Jako kam vrátit?“ „No přece musíš zpátky, do toho těla, musíš na zem.“ Já jsem říkala: „No já nikam nepudu. Do toho bolavýho těla, do té rodiny, ve které jsem? Dyť tam na mě nečeká absolutně nic dobrýho. Nic, nic. No nejdu nikam, ne já tam prostě nepudu. Dyť tady je tak úžasně, mě nebolí hlava, není mě nic, cítím se tady tak úžasně, to jsem nezažila ani na zemi.“ Já jsem říkala: „To je tak nádhernej stav. Já se budu vracet? To ne, no ne, ne prostě ne, to po mě nikdo nemůže chtít.“ A ona říká: „No víš, ale když ty jsi nesplnila svoje poslání.“ A mezi tím se začaly vyrojovat další obličejíky, takţe jich kolem mě bylo, vůbec nevím, takovej kruh rodinnej, nemám ponětí, jestli jich bylo pět šest sedm, vůbec nevim. A byli všichni úplně úţasní, tak jako švitořili, jako kdyţ někam přijdete, a teď vás obklopí lidi, co vás maj rádi, spoluţačky. A teď se vás vyptávají, jo, jako takovej strašně nádhernej pocit. A já jsem říkala: „A vy jste jako kdo?“ „My jsme tady a potom až přijde zase tvůj čas, tak my se uvidíme, potkáme, zase příjdem.“ Ale já jsem říkala: „Já ale nikam nejdu, já už tady zůstanu s vámi, já nepudu, prostě nepudu.“ A říkám: „A jaký poslání?“

114

„No tak jako takový, jaký maj všichni ostatní, prostě se narodí, mají nějaký poslání, a až splní poslání, tak potom to skončí a pak zase přijdou.“ „A jaký mám poslání?“ „No prostě to co všichni, tam budeš mít rodinu, budeš kreativní, budeš se vyvíjet..“ Já jsem pak jakoby viděla sebe, viděla jsem dvě děti, můj muţ, toho jsem vnímala jakoby jenom v pozadí, bez obličeje, já ho tam dokonce ani neviděla, to je jako kdyţ máte tady jenom malou lampičku rozsvícenou a tam uţ je tma, a vy cítíte, ţe tam někdo stojí, no ale nevidíte mu do obličeje, tak takovýho něco v pozadí, jako ţe to je otec těch dětí. Já jsem říkala: „Ne já nejdu, já nechci, ať si to dělaj tam ti lidi, já tam prostě nepudu.“ No a oni: „Tak dobře.“ Nikdo tam na vás není ošklivej, nikdo vás jakoby nenutí, „Dobře nechceš, tak jako dobře, ale ještě než se úplně rozhodneš, že tady teda zůstaneš, my bysme se tě ještě chtěli zeptat, jestli chceš todle.“ Jo ještě tam měli takovou tu obrazovku a oni říkali: „Dívej se, ještě za sebou nic nemáš, máš za sebou nepopsaný list, ještě jsi jakoby nic nesplnila.“ Já říkám: „Ják ne? Jsem rostla, rostla jsem v nějakým prostředí, který nebylo vůbec jakoby snadný.“ Ona říká: „No dobře, ale to jsi byla pod vlivem, ale pak už nebudeš pod vlivem, pak už to je jenom na tobě, co s tím uděláš.“ A pak zase mi ukázali ten obraz, a to byl děj, a koukala jsem se na to ze shora, ţe jsem byla nad tou nemocnicí, a přitom tam bylo kousek nad nemocnicí nádraţí vlakový, a to kdyţ jste tak to pojmete jakoby v jednom prostoru, byť je to vzdálený, třeba ţe z tama jdete 10 minut, z toho vlakovýho nádraţí, tak to vnímáte tak jako v kostce, jako kdyţ se díváte z letadla, ale přitom vidíte jako přes dalekohled, ţe to vidíte jako celek, ale zároveň si toho člověka můţete opticky přiblíţit, jo. A pak jsem viděla, ţe tam je to nádraţí a ţe někdo jde z toho nádraţí, tak jsem si ho jakoby opticky přiblíţila a zjistila jsem, ţe to je moje máma, a ţe jde do té nemocnice. Bylo ráno, a ţe tam právě zazvonila na ty dveře a otevřela jí sestra, a ona se otočila a řekla jenom: „Pane doktore..“ Pan doktor přišel a on jí říkal, ţe jsem to nepřeţila. [pláč] Je to tolik let, a člověku se to pořád říká blbě. Říkal samozřejmě, to co vnímala máma, a samozřejmě ta její bolest byla tak vysoká, ţe ztratila vědomí. A kdybych to jenom viděla, tak prostě mě to nezajímá, jo, protoţe to moje, z toho utýct, bylo na prvním místě. To byly situace, kdy jsem záviděla dětem děckej domov, jo. Takţe kdybych to jako jenom viděla, tak mě to ani nenapadne, blbost, ţe jo. Ale já jsem to cítila. Ta bolest byla tak strašná, ţe první co bylo, tak jsem řekla: „Ne, ne, to nechci, opravdu nechci. Ne to nemůžu, to nechci, aby prožila.“ No a pak říká: „Takže ses rozhodla.“ Já říkám: „Jo, rozhodla.“ No a oni potom odešli, jakoby se rozloučili. Pak tam zůstala ještě ta první bytůstka, s tou jsem se rozloučila taky.

115

No a pak jsem si uvědomila, já jsem totiţ vůbec nevěděla, jak se mám vrátit, jo, ale pořád jsem byla v prostoru, tak jsem si říkala: „Když už jsem tady, tak, dycky babička mě nutila do kostela, a farář, a ve škole mě učí, že Bůh není, přitom já teď vím, že žiju, a v kostele sice jo, ale že Bůh je, ale o tom životě po smrti se mluví v takovejch hádankách, o ňákým pekle, a když jsem teď tady a mám tu příležitost to vědět, tak já by sem to chtěla vědět.“ Pravda je, ţe kdyţ tam jste, tak máte přesnej pocit posvátnosti jako v kostele, to je zvláštní, takovej respekt, ale ne strach, jakoby respekt a taková jakási posvátnost. Tak já jsem si říkala: „Já bych chtěla vědět, jestli je Bůh. Když už jsem tady, já bych chtěla vědět, jestli je Bůh. Kam mám jít, kam se mám otočit, kde ho mám hledat? Ale já chci vědět, jestli je.“ No a teď se objevilo světlo. To světlo se přibliţovalo, no a v okamţiku kdy vás pohltí, tak to není světlo, je to pocit. Jeden z nejkrásnějších pocitů v naší zemský rovině a zkušenostech se podobá jenom orgasmu. A to je jenom 1%. Jenom jedno. A teď si vemte, ţe to znásobíte a jste v tom pohlcená delší dobu, a teďkom, jak to do vás proniká, to se nedá, jste ve světle, to je o pocitu, to je furt pocit, jo. Jak to vlastně začne pohlcovat, jo, tak to máte tak šílenou extázi, jsem pochopila, proč existujou narkomani, alkoholici, všichni ti lidé, co se za tou extází jakoby honí. Tak pak jsem řekla v ten okamţik: „Ne nejdu zpátky.“ To bylo opravdu něco tak nepopsatelnýho. A v tom okamţiku mě to světlo propustilo, to objetí, ten vstup do toho, to vámi projde, to jste v tom. Teď mě to pustilo a já jsem najednou ucítila, ţe padám padám, to jako, kdyţ ráno - určitě máte sen, kdyţ padáte - já jsem nevěděla, jak se vrací, ţe jo, a teď si padám padám padám, teď jsem dopadla, a teď tam došlo ještě k takovému tomu, prostě jak, kdyţ padáte, a vletíte do těla, tak s sebou škubnete. Protoţe vlastně ta bytost ve vás je zkonstruována na vaši postavu. A vy kdyţ do toho vletíte, a vrací se zásadně v leţe, a vstupujete sem [do hrudníku], a kdyţ dolehnete mimo, tzn. ţe kousíček toho vašeho astrálního těla přesahuje jakoby, tak ono vás to doškubne, čili ono vás to jakoby zasadí - to je takový to, co se nám děje kdyţ my spíme a teď s sebou škubneme - samozřejmě ve spánku cestujem. Jo, takţe kdyţ se vrátíte, tak se vracíte v tédlencté padací podobě a doškubnete, abyste nikde jakoby nepřečuhovala. Po proţitku Takţe já jsem dopadla, doškubla, a teď jsem zas ucítila tu ohavnou bolest. To vás bolí hlava, ale to byste bušila hlavou o zeď a ta bolest by byla menší, neţ to co cítíte v tý hlavě, strašně bolí oči a vůbec nemůţete mít otevřený oči, to musíte mít pásku černou, nebo něco, to vám úplně rve oči, to je úplně nepopsatelná jakoby bolest. No a objevil se doktor, přesně jsem věděla na co myslí. Přesně. On vstoupil: „Ježišmaria ona nesmí zemřít, jak já to její mámě řeknu, ona nesmí zemřít, a to já jsem ji ještě nechtěl přijmout, proboha jestli jí se něco stane, oni mě budou žalovat a já z toho budu mít obrovský problémy, proboha ona nesmí zemřít, já musím zjistit, z čeho ona měla, má tak vysokou ztrátu červenejch krvinek.“ A on si sedal a teď se na mě díval, a mě ho bylo tak strašně líto, jo, tak jsem chtěla říct: „Pane doktore, nebojte se já už neumřu, já už mám vlastně po smrti, ale i kdybyste pro mě už nic neudělal, tak já stejně neumřu, protože

116

já vím, že oni mě tam prostě nechtěj, a že já prostě musím mít nějakou kapacitu přežít, nějakou, musím ji mít.“ Jenomţe se mi znovu objevila ta bytůstka první a říká: „Nesmíš, protože jestli toto řekneš, tak on tě bude mít za blázna, a zbytek života budeš mít v papírech napsáno, že seš nějaká mentálně zaostalá, nebo prostě, že jsi měla ztrátu vědomí a máš ochrnutý mozek nebo postižený, a to se s tebou potáhne zbytek života, musíš mlčet, nesmíš nic říct.“ Tak jsem nic neříkala. On se ptal, samozřejmě, jestli jsem se nezranila, já říkám: „Ne.“ To uţ tam mezitím přišla sestra a dala mi tu transfuzi krve, tak mě to tam napíchla, tak jsem měla spíš tendenci utěšovat. Pak sestra se na mě chodila dívat, dycky aţ do rána, já jsem na ni dycky jenom jukla okem, i u ní jsem věděla, co si myslí. Pak jsem to věděla ještě další týden, ale to bylo hrozný, to nešlo. Takţe mě převezli do Olomouce. Tady mně brali tu kostní dřeň, aby věděli, jestli jsem se chytla, jestli ta obnova červených krvinek začíná. Byla jsem tam u nějakých dětí, tam mě strčili k postiţenejm, no to bylo hrozný. A vím, ţe jak si mě poloţila na sál ta doktorka, měla mě brát tady tu dřeň, měla tam ještě nějakou asistentku, tak já jsem ji slyšela, neříkala nahlas nic, ţe měla strašnej strach a ţe se bojí, a říkala o tom, ţe kdyţ se jí to nepodaří to píchnout akorát, nebo něco v tom smyslu. Ona si brala nástroje a říká: „Ani se tam nedívej, jako abys neměla strach.“ Já říkám: „Ne, já strach nemám, ale vy se nebojte taky, opravdu to dopadne dobře.“A ona říká: „Taková malá a ona mě utěšuje, jako proč si myslíš, že já mám strach?“ Já říkám: „No, možná nemáte, ale já cítím že možná asi jo, ale nebojte se, já se nebojím.“ Jo, a ještě tam cosi povídala o mě, a pak jsem si říkala: „Ne, já toto nemůžu, já bych nemohla žít, to nejde prostě, to nejde.“ Protoţe oni nemluví, ale já jsem je prostě pořád jakoby slyšela. Já jsem si říkala: „S tím se nedá žít. Já bych nemohla být sebou sama, oni taky ne, já tuto schopnost nechci, já bych s tím nemohla žít, já bych se s nikým nemohla seznámit.“ Nebyla jsem vyzrálá ještě natolik, abych některý ty jejich myšlenkový pochody jakoby... Já jsem totiţ pořád nechápala, ţe oni třeba někteří lidi přišli a něco mi říkali, a já jsem věděla, ţe to je jinak, já jsem dycky nechápala, proč mi lţou, jako proč říkaj něco jinýho... a mně to dělalo ten ţivot strašně jakoby těţkej. Tak se to potom nějak vytratilo... Pak jsem se vţdycky nenápadně vyptávala, jestli někdo neviděl sám sebe. „Jak sám sebe? Co blbneš, o čem to mluvíš?“ Já jsem nikdy neslyšela, ţe něco takovýho existuje. V kostele jsem to říct nemohla, to byla blbost, před farářem, to jsem věděla, našim jsem nic nemohla říct. Tak pak jsem se ptala někdy někoho: „Je možné, aby člověk sám sebe viděl? Jakoby že je po smrti a viděl se, jo.“ „Co blbneš?“ Takţe kdyţ jsem v samizdatu narazila na Moodyho, za totality, mě se tak strašně ulevilo, já jsem si říkala: „Já jsem asi nenormální, nikdo to nezažil, tak proč se mi to stalo, co se mi to..“ A tak jak to bylo

117

v tom samizdatu, tak jsem si toho Moodyho pohladila a řekla jsem si: „Seš tak hodnej, žes to napsal.“ Ţe mě to tak zklidnilo: „Jsem normální, já jsem normální.“ Já jsem měla děsnou radost, ţe jsem normální, jo. Ovlivnění ţivota A ţivot vám to ovlivní dvojím způsobem. Táhne to lidi do čistoty, do pravdy, a oni nechtěj, oni maj takový to nastavení, kdy něco jinýho jsou, něco jinýho říkaj, a to vůbec nevíte, jak se s tím máte srovnat. Potom, kdyţ náhodou takhle lţe kolem vás 90% lidí, tak si řeknete: „Asi je to normální, já to zkusím také.“ A teď to zkusíte a zjistíte, ţe s tím neumíte ţít, jo, ţe tam je někde něco. Já neříkám, ţe si někdy neupravím pravdu, jo, upravuju si ji v tom smyslu, ţe kdybych člověku řekl pravdu, tak musím zhodnotit, co ublíţí víc. Takţe kdyţ zjistím, ţe kdyţ mu řeknu pravdu a ublíţím mu, tak já ji upravím tak, aby měl pocit naděje, aby měl pocit s tím něco chtít udělat, aby se mu chtělo ţít, být kreativní, apod. Tak ano, upravuji to. To jako to natvrdo. A to je takový to, já nevím jestli je to pozitivní nebo záporný... A to druhý je, ţe jsem jednu dobu zkoušela takový ty různý meditace, abych se mohla dostat do toho prostoru, a zjistila jsem, nedostala jsem se tam úplně, tam máte hranice. Já jsem sice chtěla, já jsem přemýšlela o sebevraţdě, asi deset let poté, a pak to je přesně, ţe se k vám přiblíţí ty bytosti, a řeknou: „Prosím tě, přeci víš, že máš nějaký ten úkol. Jako ty můžeš zničit tělo a nevrátit se, ale pořád je to o dluhu vůči sobě nebo něčemu.“ Takţe jsem to nakonec stejně zase jako neudělala, ale pořád jsem měla tendenci k meditacím, dosáhnout alespoň částečně toho stavu, ale já jsem pak zjistila, ţe se hůř srovnávám. Já totiţ říkám, ţe peklo je toto, tenhle svět. Tak jsem si říkala, ţe se hůř srovnávám s tím peklem. Ţe pokud v tom pekle dennodenně jakoby ţiji, a snaţím se tam ţít a přeţít, moţná jak nejlépe umím, je pro mě snadnější, neţ kdyţ si tamhle někde ulítnu do toho úţasnýho stavu a pak se vrátíte a zjistíte, ţe kolem vás ţádnej není. Protoţe máte takovou tu únikovou formu, takový ty útěky jakoby někam, a hrozně blbě se vám to potom srovnává, je to jako kdyţ se vrátíte z krásné dovolené a přijdete do zaměstnání, které vás nebaví, jo... To jsou takové útěky domů, já tomu říkám útěky domů, ale já jsem to pak musela zarazit, protoţe to máte něco jako [koncentrák]. Ale fakt je ten, ţe napojení vyuţívám, to nemůţu říct, ţe ne, ale vyuţívám toho jenom kdyţ mě někdo poţádá o nějaké řešení něčeho a nevím jak třeba v ten daný moment, tak někdy toho vyuţívám, jo. To jsou okamţiky, ţe to je spojení informativní, ale není to s tím pocitem, to prosím ne, to nemůţu, nejde to, hůř se mi pracuje potom. To se mi stejská. Jako kdyby vám řekli, ţe uţ nesmíte jít domů, ţe uţ je nemůţete, nebo můţete vidět, ale vţdycky se s něma jenom uvidíte, přivinete a uţ zase musíte pryč, nemůţete s něma zůstávat, jak se říká. Takţe, všechno se dá řídit. Ale pozitivní je, ţe jsem pochopila, ţe tam nejsou soudcové, ţádní soudcové nejsou. Jediný soudce kdo je, tak je ten člověk sám. Oni jsou nesmírně přívětiví, oni se nechovají, oni to vyzařují, vy sama to cítíte a nepotřebujete nic, a oni jsou nesmírně přívětiví, s tím, ţe kdyţ vy si rekapitulujete svoje ţivotní věci, tak jediným soudcem jste vy. Vy to tam vidíte, a řeknete si, no tak tohle se mě moc

118

nepovedlo. A vy se kvůli tomu trápíte a oni vás utěšují, ţe se trápit nemáte. Je to tam takový jako příjemný. Takţe samozřejmě patent na rozum, jako jak nejlíp ţít, ten vám na cestu nedaj. Je to něco jak kdyţ budete dělat zkoušky a budete maturovat, nikdo vám neřekne jakým způsobem a co to bude, ani tam vám to neřeknou. Smysl ţivota Samozřejmě přiznám se, ţe můj smysl ţivota bylo to, ţe já jsem uţ potom ty věci začala dělat, ţe tady teda musím být, ale odvázaná jsem z toho teda nebyla. Pravda, ţe jsem se vdala, měla jsem děti, měla jsem z nich obrovskou radost, to ne, to jako ţe ne Ale nějak, víte co, jako kdyţ uţ to chcete mít za sebou. Jako kdyţ jdete dělat nějakou práci, která se vám moc nelíbí, a řeknete si: „ To je nepříjemná ta práce, chtěla bych to mít co nejrychlejc.“ Takţe ji prostě ani neproţijete, jak se říká, jo. A nevýhodou je, ţe se vám pořád chce domů, se vám stejská, jak kdyby vás vydědili, vyhodili do jinýho státu, nebo někam, a nemohla byste za těma, s kterýma se cítíte jakoby dobře, kteří vás uznávají, kteří vás mají rádi, přitom jste v nějakým jiným prostředí, kde tohle neproţíváte, jo, a chce se vám pořád domů, to se taky strašně unavíte, ale já to nevěděla. Takţe kdyţ mi bylo, já nevím, tak přes 40 a byla jsem otrávená, tak jsem si říkala: „Tak, doprkýnka, snad to dělám všechno dobře.“ Tam uţ myslíte na to, aby ty děti nějak byly, a to je blbost, to taky tak nefunguje. Tzn. kdyţ děti odrostly, protoţe manţelství jsem samozřejmě nezvládla, ţe jo, na to nemáte ţádný patent, ţádnou zkušenost. Brala jsem to jako prohru dlouho, neţ jsem zjistila, ţe to byl prostě určitý ţivotní úsek... On člověk jakoby zůstane sám, děti musej do světa, a potřebujou získávat zkušenosti, tím ţe si je k sobě přiváţu, tak vlastně je vydírám, aby byly se mnou, abych nebyla sama, a nutila bych je přesně k tomu, aby vyplňovaly můj ţivot, jo, to je přesně to, co je špatně. Takţe kdyţ jako, kdyţ byly ve světě, tak jsem si říkala: „Tak snad už všecko teďka jsem splnila.“ Říkám: „Musím ještě být?“ Říkám: „Co ještě mám splnit, abych měla pocit, že jsem splnila, to co splnit mám?“ A přesně takovej jak je ten telepatickej přenos, jo tak to se vám stává i v ţivotě, ţe jo, akorát si myslíte moţná, ţe to je vaše myšlenka, jo, tak to bylo: „Jó milá zlatá, svý poslání splníš tehdy, až se budeš cítit v tomto prostoru, na téhle zemi šťastná, a nebude se ti chtít odejít.“ [odmlčení] Tak to bylo, tak to jsem si říkala, tak to je teda těţký. Tak jsem si říkala, „No tak dobře.“ No, hele, to máte jak kdyţ máte odstavený auto 14 let tam někde na parkovišti, rezavý, a chcete ho rozchodit, to je prostě.. tak pak jsem si říkala: „Tak já to zkusím.“ No, a od té doby pracuji na tom... Já jsem ale pochopila, ţe to je úkol kaţdého z nás, od počátku narození. A víte co je šílenej paradox? Ţe my se s tím totiţ narodíme, my to umíme, my to umíme jako děti, asi do 7 let, protoţe tam jsme přirozeně šťastni, chceme být šťastni, děláme všechno proto, abychom byli šťastni, a přitom ten rodič to tomu dítěti nechce vůbec umoţnit, jo, on chce mu umoţnit, aby se dobře učilo, aby bylo materiálně zabezpečeno, jo a vţdycky takový ty ptákoviny kolem toho dítěte, jo. Ale ono vyţaduje

119

vlastně tohle. Anebo si i vystačí samo, ale my mu to pořád nějakým způsobem nabouráváme, protoţe my po něm pořád něco jakoby chceme, jo. Je pravda, ţe vzdělání je samozřejmě nutný, protoţe je potřeba se dorozumívat, je potřeba na něčem tvořit, kaţdej tady něco máme opravdu být. Ale nejhorší na tom je, ţe to všechno víte do určitýho věku, pak to z vás vymlátí. Sny ještě máme do nějak 14, 15 let, a pak i ten zbytek se vymlátí. Pak uţ to je jenom úkol úkol úkol, a toto a zařazovat, nevyčuhovat. Jestli je někdo moc tvořivý, tak jako „nepřeháněj to“, jo, není to obvyklé. A teď se prostě s dogmatem perete, perete se s tím vším okleštěným, jak to má být, nemá být, o vaše pocity se pramálo kdo stará, jo. Takţe nějak to vlastně všechno víme, a já jsem zjistila, ţe to ví ty děti, ale to ještě neznamená, ţe oni to ví jako dospělák. Vemte si, ţe to máte na sobě naroubovaný, je to jako zlozvyk, šílený zlozvyk, vy do něj pořád padáte, pak se zase vyhrabete, pak zas do něj spadnete, a pořád to je jakoby dokola, a teď samozřejmě ten patent nemáte, co máte správně jakoby dělat, jo. Ale jestli můţu varovat, tak opravdu před tím, nestarat se o ty druhý, jo. Protoţe si vemte, ţe má někdo ňákej problém, a vy vystřelíte, a jdete mu pomáhat bez toho, aniţ vás dopředu poţádá, ţe pomoc chce, jo, je to těţký drţet pusu a neříct: „Hele, proč to neuděláš takhle, to bys měla lepší.“ No dobře, ale tím ţe pomáháme druhejm, tak se vedle nich stáváme čím dál dokonalejší. Já jsem si všimla, ţe třeba příliš schopná ţena, tak ona zvládá děti, manţela, a ten chlap je čím dál větší lempl, jo, a pak ony přijdou a stěţujou si, ţe maj takovýho lempla. Já si říkám, no bodejť by nebyl, vy jste čím dál lepší, dokonalejší, všechno uţ umíte úplně dokonale. Protoţe se starala, jak se říká, a kdyţ se na něj podívala a jemu to hnedka poprvé nešlo dobře, tak ho od toho vyhodila. Ale komu to de poprvé dobře? Nikomu. Chce to trpělivost. Člověk nemá být na nikom závislý. Kdyţ jste šťastná, tak ti lidi si vedle vás sednou, představte si, ţe oni nic po vás nechtěj, ale jim dělá jenom dobře, ţe mohou vedle vás být. Protoţe začnete pak být jakási ta chodící pochodeň, a já jsem pochopila pak později, ţe vy jste vlastně to světlo. (...) A kdyţ jste šťastná, tak oni po vás nic nechtěj, ale chtěj vedle vás být, oni si totiţ chtěj cucnout. Já jsem totiţ zjistila, ţe ta esence toho světla, čili to z čeho pocházíme, máme všichni tady [v srdci], ţe z čeho by se to vytvořilo. Kdyţ mám ráda, tak to odněkud musí vzejít, ţe jo. To znamená, ţe čerpám z té esence, jenomţe ta esence je takovádle, a na nás je, abychom tu esenci rozmnoţili do celého svého vědomí a těla, moţná mimo, moţná ještě víc, moţná ještě víc. A v okamţiku, kdy se vám podaří tudle esenci rozmnoţit, tak čím víc ji rozmnoţujete, tím víc dostáváte od druhejch. Oni vám k ní jakoby přihodí tu svoji. Oni po vás nic nechtěj, oni přijdou a chtěj s vámi bejt... Nádherným nosičem této esence je třeba Dalajláma, mnoho lidí se na něj de třeba jenom podívat, poslechnout, on nepoučuju, nekárá, nevyčítá, on je, jo, takţe on je takovej dobrej model... (...) Víte co, na emoce se vykašlete, emoce je motorem k tomu, aby vás to donutilo něco dělat, a kdyţ uţ uděláte špatně, tak si zakázat si ty věci vyčítat, jo, říct si jenom: „No, a teď už to vím“.

120

Emoce si dovolte, dovolte si chyby, dokonce za tu chybu se pochvalte, řekněte si: „Zaplať pánbu, že jsem to udělal blbě, protože já už teďka vím, jak to mám správně udělat.“ Takţe není model být dokonalý a vţdycky udělat všechno správně. Protoţe to potom budete tak strašně paralyzovaná strachem, ţe rači nebudu dělat nic, neţ bych udělala něco špatně. To uţ zase neţijete, dycky tomu říkám, ţe to jsou jakoby chodící mrtvoly. Jo, takţe nemůţu říct, ţe by mě napověděly, jak mám ţít, řekli mě jenom, ţe musím něco splnit, jo, a zbytek byla maturitní otázka. Buď se povede, nebo nepovede. Pokus, omyl. O sebevraţdě Pud sebezáchovy, to není nic jinýho, neţ abyste to tady vydrţela, kdybychom ho totiţ neměli, tak by tady nikdo nebyl, tak by to všechno odletělo. To by bylo sebevraţd, hromadnejch, to je neuvěřitelný. Kdo by tu byl? A stejně, i kdyţ máte ten záţitek, tak pud sebezáchovy vám stejně jakoby funguje. Pokud by chtěl selhat, tak je tam ta informační stopa, ţe prostě: „Ano, vzdej to, vzdej to tady. My tě budem milovat i tak, my se na tebe zlobit nebudeme, pro nás se nic nestane, když utečeš a nesplníš. Kdo se bude trápit, budeš ty.“ To si řeknete, tak já tu maturu uţ teda dodělám, aby se člověk nemusel zabývat, ţe něco nezvládl, nebo nesplnil, a sám si to jakoby ve svém ţivotě předsevzal, jo, protoţe tydlety úkoly dřív nebo později nastupujete znovu. Kdyţ si to ukončíte celý dřív, tak se tam na vás nikdo nezlobí, jenomţe víte co, máte kolem sebe tu mlhu. Oni by k vám chtěli, ale vy, vy je nepustíte. Vy totiţ nevíte ani koho máte pustit, nejhorší na tom je, ţe ani nevíte nic o té mlze, jo. A funguje to přesně tak, jako kdyţ vás opustí člověk, kterýho milujete, tak máte kolem sebe bolest, jo, a ve své podstatě ve své bolesti setrváváte, někdo rok, někdo dva, někdo tři, ale libovolně dlouho, jo, a vytvoří se kolem vás tadlencta mlha, a to máte i po té smrti. To znamená, ţe tam setrváváte ne proto, ţe vás tam někdo uvrhl, odsoudil, za to, ţe jste to provedla, za to ţe jste nesplnila své poslání, ale to je to, ţe v okamţiku, kdy umřete, tak máte rekapitulaci, jedete vţdycky přes rekapitulaci, a teď vidíte přesně, kde jste pochybila, a teď se zaseknete, jeţíš, to jsem udělala hloupost, protoţe tam je i vývoj do budoucna jak by to bylo, kdyţ by to bylo, jo. A si řeknete: „Já jsem toto měla jenom zvládnout a potom tady by to bylo úžasný, opustil mě tady ňákej chlap, kterej byl hajzl, a já jsem na něm pořád visela.“ Tak si spácháte sebevraţdu, namísto abyste ho odeslala. A teď najednou zjistíte, ţe kdybyste to neudělala, tak tam je konečně úţasnej člověk, kterej vám rozumí, kterej vás hýčká, s kterým zaţíváte hezký stavy, úplně odlišný od těch, který jste poznala, pak si řeknete: „ Proč já jsem nevydržela?“ A teď se s tím tam melete, a protoţe po smrti neexistuje čas, jo, tak se v tom melete třeba 100 let, dejme tomu, a přitom to je úplně zbytečný. Protoţe vy vůbec nevíte, kam máte jít dál, a pořád se vám to honí, tak jako tady v ţivotě se vám honí nějaká bolest v hlavě, a libovolně dlouho ji tam máte, jo, vy si ji můţete zkrátit, vy si ji můţete prodlouţit, to si řídíte sama.

121

O eutanazii Eutanazie. No pro ty lidi asi po fyzické stránce lepší nebude nic, jo. A po té psychické se můţou vyvíjet i při tom, já to obdivuju, ale můţou se vyvíjet i nadále, záleţí na tom, co on sám chce. To znamená, ţe jestli on se rozhodne, ţe odejde, můţe se stát potom, ţe si takhle v tom stavu pobude. To uţ by musel být člověk v nějakým vyšším stavu vědomí. Protoţe rozumíte, kdyţ vy se umíte spojit s Bohem, i kdyţ Bůh není forma, je to energie, jestli je to vůbec Bůh, třeba je to ţenská, my říkáme on, ale co kdyţ je to ţenská? Ono je to neidentifikovatelný. Prostě je to nádherný pocit, jo a já bych mu nedala ani ţenskou ani muţskou vlastnost, prostě nádherný pocit, dětský, teda, kdyţ uţ bychom chtěli. Tak pokud chcete umřít a spojíte se s touhle formou energie, tak se můţete vţdycky dohodnout. Jsou lidé, kteří mají svíci, ţe jo, dohoří knot, a teďkom prostě přijde jejich čas, a jestli se s tou energií dohodnou: „Prosím ještě ne, já ještě bysem tady chtěla zkusit todle todle...“ Ţe pokud jste pochodní a jste i prospěšní i pro to vaše okolí, tím ţe umíte být ta pochodeň, jo, tak tahle esence má smysl totiţ pro humor. A ona řekne: „Tak si tam buď, ještě.“ Má úţasnej smysl pro humor. Kdyţ se o vás někdo stará, můţe to být cesta pro toho kdo se o vás stará. O ţivotě To máte jako kapku z moře, vy sama se vyloupnete jako ta kapka a jako kapka se do toho moře vrátíte. Jenomţe vy přijdete jako ta obohacená kapka do toho velkýho moře. To znamená, ţe ona získává s vámi vědomí a ten pocit. Kdyţ kápnete červenou barvu do vody, co udělá? Zčervená. A to vy uděláte s tím mořem, jo, ţe to vaše poznání, to vědomí donese tuto informaci do tohodle vědomí. Homeopatie pracuje na stejným principu... Takţe jestli chcete udělat ten svůj ţivot kvalitní, já vám nabízím zkratku: „Snažte se být šťastná. A dělejte všecko pro to, abyste byla šťastná“ V tom naplnění toho ega, ale rozlišit ego od egoismu, jo, to vám neporadím, na to není model, jo. Protoţe jakmile začne člověk být egoistický, začne ztrácet oporu, tam uţ je někde nějaká chyba. Samozřejmě, pokud se vám podaří [??] tu esenci, a budete ta pochodeň, tak budete vědět, ţe jste na dobré cestě. Ale v okamţiku, kdyţ to převrátíte na to, ţe chcete, aby byli lidi vedle vás šťastní, a začnete pro to dělat všecko, tak to vám garantuju, ţe se vám to nepovede, protoţe vy uţ to neděláte kvůli sobě, vy uţ to zase děláte kvůli těm lidem. Ale kdyţ tvořím něco kvůli sobě a nevím tu hranici toho ega a egoismu, tak se můţe někdy stát, ţe tak vletím do toho egoismu, a na tom nic není špatného. Protoţe někdy se stane, ţe kdyţ vletíte do toho egoismu, tak nastavíte zrcadlo někomu vedle sebe, někdo ho potřeboval, všechno je tak jak má být. Takţe druhá rada je: „Neberte se tak vážně, neberte ani život vážně, je to jedna velká hra.“ Nesmí se zapomenou snít! Sen je vlastně to, co chci dosáhnout, kam chci jít, kam chci dojít, jo, takţe, je ideální jako být, jo, a jestli to děláte dobře nebo špatně, na to se vykašlete, to budete vědět potom. Vţdycky se to dá napravit. Pokud něco necílím, ţe si řeknu, tak, ale tenhle je bohatej, a já nemám, a on si to nezaslouţí, tak pojď, dáme mu tam bombu, aby o všecko přišel a měl zrovna nic jako já. To

122

jsou programy, to jsou faktický programy, a pracuje se prakticky na zničení toho druhého, je to prostě moje závist, ţárlivost na úspěch a podobný věci. To jsou moje emoce, který já si musím zpracovat a ne řešit tím, ţe odstraním toho druhýho, jo, to uţ je blbý. Ale pokud vám něco ujede z toho, ţe chcete páchat dobro, omluvím se: „Promiň.“ A jestli mi druhej neodpustí, to uţ je jeho problém, já uţ pro to nemám totiţ udělat nic. On si musí zpracovat, ţe neumí odpouštět... Ţivot je škola a nic jinýho. Smrt je narození, vracím se domů. Existuje symbol, strom ţivota. A teď si vemte, ţe větve míří přímo do nebe, kořeny zákonitě musí mířit – to je vesmírný antagonismus – do pekla. Ale zkuste ty kořeny neprotáhnout do pekla, zkuste se starat jenom o korunu a na kořeny se vykašlete. Přijde velká vichřice, co se stane? Vyvrátí se a můţu začít znova. To tak je. A najednou zjistíte: „Do prkýnka, já jsem se tak snažila a začínám od nuly.“ Jo. Nestarali jsme se o kořeny. Kořen je to, ţe jsme se báli dělat chyby. Z kořenů dycky víte, kam máte jít, co máte dělat, co koruna, todle se dělá nádherně, ale ty kořeny, to je těţký, to je těţký. A to je přesně to, jak lidi nedělaj nic, aby něco nezkazili, ale jsou to přesně ti, co řeknou: „ Já kdybych mohla, tak bych to udělala takhle.“ Kecaj. V okamţiku, kdy jdete přes ty kořeny, tak vás to ani nenapadne, protoţe zjistíte, ţe všechno je jinak, takţe vy se ani nesnaţíte něco udělat prostě nějak, všechno je tak jak má být.

123

Příloha č. 3: Rozhovor s panem Čeňkem Okolnosti proţitku Bylo to nějak v roce 80, vím, ţe to bylo na konci prázdnin, a to si pamatuju proto, ţe jsem v té době ještě učil, byl jsem na chalupě a měl jsem tam takovou nepříjemnou práci, protoţe asi měsíc předtím tam byl slejvák, ňáká bouřka, jezedákům se urvaly krávy a takhle mi dvakrát oběhly chalupu, takţe mi tam udělaly hlubokou orbu, takţe jsem to tam musel trochu zcivilizovat. Já jsem tam zasadil travní semeno a, byly krásný horka v té době, tak jsem to od rána kropil, a pak jsem neměl co na práci a tak jsem si vzpomněl, ţe jsem na konci roku slíbil dětem, ţe jim zase napíšu nějakou novou hru… Měl jsem tam před chalupou psací stroj a psal jsem jim hru. A to jsem dělal v podstatě od rána aţ někdy do odpoledne. Odpoledne jsem teda opět vzal hadici a postříkal jsem to a uţ mě nebavilo psát, tak jsem si prostě našel jinou práci a začal jsem opravovat nějakou vibrační brusku. A jak jsem to zfušoval, pochopitelně, tak jsem neměl ten správnej vypínač, kterej byl rozbitej, tak jsem tam dal vypínač z nějaký lampy, prostě bylo to teda, elektrikáři by dostali kopřivku, kdyby to viděli. A kdyţ jsem to měl, tak jsem chtěl vyzkoušet, jak to funguje, jak jsem byl venku před chalupou, tak jsem prostě tu brusku zapnul, ona šla, ţe jo, ale pochopitelně ještě tam nebyly ochranný kryty, nebyly tam takový ty věci, který mě odizolovávají, drţadla a to. Tak jsem to drţel jenom za tu hliníkovou kostru, a začal jsem si tam brousit u chalupy, ve předu byla taková dřevěná podláţka a na tej stál stůl, a ten roh tý podláţky z tej trčela nějaká tříska, tak jsem to začal brousit, vesele, jenţe jsem zapomněl, ţe v té brusce je nějakej rotační pohyb, a jak to takhle rotovalo, tak ten vypínač, kterej tam byl drţen jenom jedním centrálním šroubem, se začal otáčet, a otáčel se tak dlouho, aţ se mi ta fáze dotkla tý kostry, a já jsem stál bos na vlastně čerstvě pokropené hlíně. Pochopitelně ono to nejde pustit, pojistky na chalupě jsou poněkud silnější, ţe, no a tak to nejprve začalo ošklivě brnět, pak to začalo škubat, pak to začalo bolet, a pak uţ nebylo nic. Proţitek A potom najednou, to bylo kouzelný přímo, jsem viděl to tělo, jak se tam škube a leţí na zemi, a tak jsem vlastně viděl to tělo, ale nebyl tam ţádnej vlastnickej, majetnickej pocit, k tomu tělu, jo, prostě koukal jsem se na to, asi tak jako kdyţ se koukáte na nějakej naučnej film na druhým programu. Já jsem věděl, ţe to je moje tělo, ale ono pro mě nic neznamenalo, neměl jsem k němu vztah. Koukal jsem na to jakoby bez strachu, bez emocí, tak jako se koukáte na film. Jo, člověk se kouká tamhle na nějakou havárii, jo, dívá se na to, protoţe se mi to nestalo. A přesně takhle jsem to vlastně já vnímal, a krásný prostě je, ţe kdyţ na to chcete koukat zblízka, tak najednou jsem třeba viděl ten sval, jak je v křeči, a jak ty svalový vlákna takhle praskají, třepily se asi tak jako kdyţ praská provaz, a vy na to koukáte a je vám jedno, ţe prostě takhle praskaj vlákna na vašem svalu, jo.

124

Nebo vidíte srdce, jak se tak podivně začíná škubat, takţe jsem viděl i dovnitř, byl to prostě takovej vizuální pocit, ale naprosto neřízenej, já ho nechtěl vidět, jo. Ale kdyţ mě to pak zajímalo, tak jsem to, jakoţe kdyţ člověk něco vidí a zajímá ho to, tak jde jako blíţ. Já nevím, jakým způsobem jsem se dostal blíţ, nebo jak to fungovalo. No a pak, teď to nebolí, pochopitelně, jo, teď je to naprostá paráda, a člověk kde chce bejt, tak tam v tu chvíli je, coţ je naprostej krásnej způsob svobody, jo. A teď jsem viděl, jak se to škube, a tak jsem to chtěl vypnout, a věděl jsem, ţe logický je, jít k zásuvce a vytáhnout to ze zásuvky. Jenţe v ten moment jsem u té zásuvky stál, jako byl, nevím, jestli stál, to je blbý. Já jsem viděl zásuvku, ale ono to nejde vyndat, protoţe nemáte tělo. Tam je jenom vědomí, jo. Takţe tam člověk na to kouká, ale tam není pocit bezmoci, tam prostě nejsou pocity nebo u mě nebyly pocity, a ono to nešlo a tak jsem najednou zjistil, ţe je řešení, ţe kdyţ se vrátím do toho těla a otočím se, ţe se to na mě namotá a ţe to vypadne. Ale věděl jsem teda, ţe to nevypadne v tom baráku, jako vevnitř v místnosti, kde to bylo strčený do tý zásuvky a šlo to oknem ven, ale já jsem měl, protoţe jsem tam potřeboval něco pájet a tak, tak jsem tam měl rozdvojku a do tý jsem měl rádio, byl tam ten stroj, byl tam hezkej zmatek na tom stole, a byla tam prodluţovačka, protoţe to bylo krátký, která byla takhle stočená do kruhu, ţe, a uprostřed toho stál hrneček s kafem. Ten hrneček byl stará vídeň, hrneček, který jsem měl strašně rád, uţ není teda, letos jsem ho rozbil. A věděl jsem, ţe prostě kdyţ se otočím, ţe se to na mě namotá a ono to z tý rozdvojky na tom stole vypadne, ale ţe ta rozdvojka, aţ vylítne, tak ţe převrhne ten hrneček, ale věděl jsem, ţe nespadne na zem a ţe se nerozbije, jo. Jako je zajímavý, ţe člověk to vypráví a vnímáme to v čase, jo, ale tam ten čas nebyl. Já nevím jak to trvalo dlouho, a je zajímavý ţe v podstatě tam kde člověk chce bejt, tam je v tu chvíli. Není to jakýsi přemístění, prostě je to tady a tam. Není tam přesun ţádnej. Je to bezčasý, ale v momentě, kdy jsem chtěl znát informace, tak jsem ji v tu chvíli znal, jo. A věděl jsem, ţe do toho těla musím jakoby skočit, jo, a věděl jsem, ţe to bude bolet. Takţe ten pocit toho návratu dovnitř, do toho fyzického těla byl asi takový, jako kdyţ skáčete do bazénu, v kterým víte, ţe je ledová voda. Strašně rychle abyste to měl za sebou. A pak uţ nevím nic. Po proţitku A probudil mě náš pes, kterej tam se mnou byl a kterej mě olizoval obličej. Tak jsem otevřel oči, svítilo na mě slunce, tak jsem zjistil, ţe nemůţu vstát, člověk si uvědomil, co se stalo, ţe jo, ta bruska byla asi metr ode mě nebo dva metry ode mě, ještě se nějak rozdělala na dvě části, protoţe to nebylo pořádně dotaţený, jak to padlo asi při tej rotaci, která byla. No a vstal jsem a zjistil jsem, ţe jako můţu chodit, potom, a teprve pak jako ex post, po ňákejch 5, 10 dnech jsem zjistil, ţe v tu dobu, co jsem se probudil, mě slunce nemohlo svítit do očí, ţe bylo úplně jinde, poněvadţ to bylo uţ někdy kolem 6 hodiny, tak to vlastně uţ bylo nad chalupou souseda, jo, takţe to, co jsem viděl, bylo prostě nějaký světlo, ale to je všechno.

125

Jako upozorňuji, ţe předtím jsem nečetl Moodyho a kdykoliv se kdekoliv v ňáký společnosti začaly takovýhle věci povídat, tak, já jsem byl maximální realista a odcházel jsem, protoţe jsem si říkal, ţe je to plkání, jo. Pak jsem se dobelhal k sousedům, teda došel, ţe jo, protoţe sousedka je doktorka, je přímo primářka přes srdce, tak jsem říkal, co se stalo, tak mě nějak poměřila, změřila mi tlak a takle, a potom teda přinesla nějakou kořalku a řekla: „To do sebe kopni.“ Přestoţe ona ví, ţe já nepiju, ţe jsem abstinent. No a říká: „Hele, to je dobrý, až pudeš spát, tak klidně nech otevřenej barák, já se na tebe půjdu dvakrát třikrát za noc podívat.“ Coţ teda prej taky dělala. Já jsem spal jak dřevo. A kouzelný bylo, ţe teda druhej den, jsem cítil naprosto všechny svaly, ţe jo, ty svaly byly tak strašně unavený z těch křečí, který tam byly, ať to byly ţvejkací svaly, tak všechny svaly co jsem měl na těle, tak kaţdej sval bolel, tam se snad dalo spočítat, kolik člověk má svalů. A jak to dlouho trvalo, nevím jak dlouho, ale je fakt, ţe první co jsem udělal, kdyţ jsem vstal, proto jsem o tom mluvil, ţe jsem šel postavit ten hrneček, kterej byl převrhlej, a to jsem tenkrát pil ještě normální kafe, nepil jsem instantní, jako piju teď, a bylo tam asi půl hrnečku, a bylo to vylitý, a ta voda byla téměř odpařená, sice takhle na to svítilo to boční slunce letní, jo, bylo strašný horko, ale přesto teda ten ubrus uţ byl téměř suchej a ten lógr uţ byl takovej ten pastovitej, jo, neteklo to. Takţe tam nějaká doba proběhla. O důvodu návratu do těla Jo, tak o tom jsem dlouho nechtěl mluvit, protoţe, z takovejch trapnejch víceméně společenskejch důvodů. Protoţe tam nebylo milovaná ţena, dvě nezaopatřený děti, jedna na vysokej škole, druhý na jiný škole, prostě to mě nenapadlo. Já jsem těm svejm dětem, který jsem učil, slíbil, ţe jim napíšu novou hru, kterou po prázdninách začneme dotvářet… Takţe to bylo to, proč jsem se vracel. Bezprostřední reakce Měl jsem strašnou kliku. Tam najednou se vrátil zas ten pud sebezáchovy. Ţe jo, pak posléze jsem si začal uvědomovat, ţe některejm věcem dáváme naprosto zbytečnej akcent, jak člověk vypadá, aby měl tudle svaleček a tamdle svaleček, aby takhle vypadal. Jako kdyţ se pak díváte na to tělo, který se tam takhle škube, a ono je vám to jedno, jo, prostě nemáte k tomu vztah, je to prostě zajímavý, tam to praská, napíná se to, takhle to srdce si pak začíná haprovat, je vám to jedno. A v tej době, kdyţ jsem na to koukal, jsem ještě netušil, jestli mám moţnost se tam vrátit, jo, prostě ta moţnost se objevila v momentě, kdy jsem to chtěl vypnout, ono to jako bez toho těla nejde, ale kdyţ to člověk vypne, otočí se, bude fungovat svým tělem, to vědomí, tak to de, ta moţnost návratu tam byla, taky jsem tam skákat nemusel, ţe jo. Ta volba tam byla.

126

Význam, přínos Najednou čas pro mě dostal úplně jinou hodnotu. Najednou jsem si uvědomil, ţe uţ jsem proflákal strašnou spoustu času za svůj ţivot, a ţe toho času zas tolik není, i kdyţ k tady tomuhle jsem se dopracoval aţ mnohem později, a při nějakejch meditacích jsem se dopracoval k tomu, kdy umřu a jak umřu a na co umřu, coţ bylo dost zajímavý. Jenom čas pro mě získal hodnotu. Moje ţivotní filosofie se snad jenom prohloubila. Spíš, to čeho jsem chtěl dosáhnout, se jakoby zintenzivnilo, ta snaha, po tom. Najednou jsem zjistil, ţe věci, který vychází jenom z logiky, na níţ jsem měl všechno zaloţené, ţe to zas aţ tak není. A třeba, já jsem se ţivil psaním, a tam má všechno svoji přenou logiku, musí se dodrţovat určitý řád, tak já jsem postupně zjistil, ţe kdyţ večer usednu k psaní, ţe se dostanu do stavu změněného vědomí, kde všechno vidím jako na dlani – to jsem měl teda i předtím, akorát jsem to připisoval té svojí geniální logice, jo. Člověk to dycky musí něčemu připisovat, a pak jsem si uvědomil, ţe kdyţ jsem s tím přestal, tak pak uţ jsem se do tý hladiny alfy nedostal, dostal jsem se do trochu jiný hladiny a proto se mě to zdálo uţ jakoby v jiným valéru, řekněme, jo. Svěření se Pochopitelně, ţe jsem se svěřil. Ale co se díky mé blbosti a fušařině stalo, jo. Jako historka to je velice pěkný a já to vykládám jako historku, jako humornou historku, a dodneška to tak beru. Lidi dycky po mě chtěj slyšet nějaký velkohubý prohlášení, ale já jim dycky říkám, ţe takový nemám. Prostě to byl jeden z x záţitků, který jsem v ţivotě měl, takţe to odmítám rozebírat a vytvářet nějaký teorie. Vím, ţe to pravděpodobně urychlilo nějakej můj názor, nebo ţivotní filosofii, ale ţe ji nijak neodklonilo diametrálně. Takţe jsem zjistil, ţe asi to je ten správný způsob myšlení a to je asi tak ta správná hodnotová tabulka, ale ona se dvakrát moc nezměnila. O smrti Jak je to s blíţící se smrtí. Tak tý se nebojím. Zaprvé vím, kdy umřu a na co umřu, další věc je ta, ţe mám vysokej tlak, takţe v momentě kdy přestanu polykat ty metablokátory, tak do čtrnácti dnů to tam někde praskne a bude klid, buď absolutní, anebo pro mě, a ti ostatní se mnou budou mít problémy. O ţivotě Duchovní cesta pro mě je jakási hygiena, kterou člověk dělá v soukromí, zadek se nemyje na veřejnosti, a tohle je to samý, já nepotřebuju nějakou komunitu. Jde mi jenom o to, abych měl pocit, ţe jsem čistej. To znamená, pocit, ţe jsem nikomu vědomě neublíţil. A to je má filosofie.

127

Smysl ţivota …já nevim, snad, mít pocit štěstí a nikomu nepřekáţet. Dyť je to obyčejný jenom, ale pro mě to je strašně důleţitý. I kdyţ vím, ţe co je pro mě důleţitý, vůbec důleţitý není. (…) V momentě, kdy to vědomí od toho těla vyskočí, no tak začíná fungovat nezávisle na tom těle, a jsou to dva, tady je nějaká hmota, která sice ještě něco dělá, ale jak dlouho by to dělala já nevím, a tady je nějaký vědomí, a jak dlouho by vydrţelo v tom kompaktním tvaru já taky nevím. Dohromady to funguje. To znamená, to vědomí můţe ovlivňovat tu hmotu. Ta hmota ovlivňuje to vědomí svojím charakterem, nemůţete lítat, bez toho těla umřete, jestli to je lítání já nevím, jo, ale můţete se přemísťovat, jste v tu chvíli tam, kde chcete. (…) O sebevraţdě Je to řešení způsobu neřešením. Nemá někdo odvahu něco řešit, tak to vyřeší tímto způsobem. O eutanazii Já mám pocit, ţe člověk by měl mít právo o sobě rozhodovat. Jenţe je tady druhá otázka, ţe všechno, co lidi vynalezli ve prospěch lidí, bylo dokonale zneuţitý. Takţe, eutanazie, já nevím. Je otázka, kdybych byl na obtíţ svýmu okolí... Občas se mi zdá, ţe je nedůstojný nechat ty lidi na těch přístrojích. Jestli to jsou ještě lidi, jestli uţ to nejsou lidi, co vlastně dělá člověka člověkem, jestli to vědomí nebo jestli ta hmota, nebo jestli ta koexistence toho vědomí a tý hmoty... O meditaci Jo, já se dvakrát nadechnu a pak uţ nevnímám nic, to prázdno je vlastně definice ničeho, ono to nemá barvu, ono to nemá tvar, ono to nemá chuť, prostě nemá to nic, prostě je to prázdno, a je to krásný, ale není to útěk jako před realitou, kdyţ mě to tady zmáhá a tak si jako tam odpočinu. Lepší je tam půlhodiny odpočívat neţ jít na 5 hodin spát, výsledek je stejnej – jo, ale úplně nahradit to nejde, můţete dva dny třičtvrtěhodinovou meditací nahradit osmihodinový spánek, ale třetí den se k té meditaci vůbec nedostanete, protoţe budete mít velký svalový křeče, tělo potřebuje klid, odpočinek...

128

Příloha č. 4: Rozhovor s panem Dominikem Okolnosti proţitku Já jsem byl asi rok po vysvěcení knězem... ...konečně jsem sehnal motorku, starou předválečnou, to byl rok 1948 po válce, kdy se ještě nový věci neobjevovali a jestli, tak na ně kaplánek neměl a tak jsem sehnal tenhle motocykl... To mě mohlo být takovej nějakejch osmadvacet, nebo tak nějak před třicítkou, devětadvacet, do třicítky. …tak jsem se první hnedka sobotu, kdyţ jsem měl volno od školy, jel hrdě pochlubit domů, no a to jsem na tom seděl ale po třetí, ještě jsem to neovládal, neměl jsem to v hrsti. A kdyţ jsem tady jel na tý křiţovatce v zatáčce, tak jsem to neovládl, no neovládl ono to pořád zhasínalo a já jsem měl vţdycky hrůzu, ţe to nenašlápnu a tak jsem jel co to dalo a skončilo to v autě od náměstí jedoucím, kde jsem si rozmlátil hlavu celou, ţe jsem letěl hlavou do toho auta a pak jsem tím rozbitým jel po zemi, v tom šutru, štěrku, blátě, po tymto, na rohu tam byla hospoda, tak mě odnesli do tý hospody... To jsem ještě vnímal všechno a ještě mě říkali ty lidi, kdyţ jsem se tam potom zastavil jim poděkovat, ţe se mě ujali, tak říkali, ţe se mnou hovořili a já jsem se jim omlouval, ţe jim tam dělám švajneraj, protoţe ze mě pořád tekla krev a to bláto a to a teď mě to bylo trapný, ale do špitálu uţ jsem dojel zřejmě bez vědomí. Proţitek Bylo to v sobotu odpoledne ve špitále uţ nikdo nebyl, byl to fungl novej špitál, teprv to tam bylo zřejmě v rozběhu a tak tam si pamatuju, ţe tu ordinaci, kam mě dovezli, moc jsem toho o sobě nevěděl, leţel jsem bez sebe, ale viděl jsem celou, celou tu místnost asi tak jak kdybych koukal od stropu, ale neměl jsem pocit ţádnej o sobě, ţe někde visím za límec prostě jsem to viděl. A teď jsem viděl jak tam byly, byly tam ještě řeholní sestry neţ je soudruzi stačili vypakovat a našli todle s tím vším, oko mě tam mimo jiný viselo, levý, huba byla roztrţená, nos byl nějak zlikvidovanej, ta půlka obličeje byla nějak celá pryč, oni tam našli kolárek kaplanskej a tak poznali, ţe se jedná o kněze, tak, ale ono asi chudinky by měli stejnou starost... Teď se všecky tam kolem mě motaly, říkaly: „On ještě dejchá, on ještě dejchá.“ Tak tam přivedly primáře z chirurgie, který byl právě na odchodu uţ jsem viděl, ţe má civilní kabát, uţ se chystal domů a teď ho tam sestry přivlekly spravovat takovou hrůzu. Tak šel a pošťoural se prstem v tym, tady v tym v tym všeckym blátě a řekl: „Odvezte ho do koupelny.“ To bylo zkrátka místo, kam odkládali takový ty umírající, hotový případy neţ přijeli saniťáci pro mrtvolu. „Odvezte ho tam.“ A sestřičky říkaly: „On ještě dýchá, pane primáři.“ – „To je zbytečná, s tím už se nedá nic dělat.“ A sestry, sestry ho prosily a chytaly ho za ruku, jinej doktor tam nebyl, ale on zřejmě pospíchal domů, tak odešel. Představte si, ţe ta jedna sestra před ním klekla, teď todle všecko já jsem viděl, a teď zajímavý můţe bejt pro takovej ten pohled váš, ţe ten pohled byl načisto neosobní, neúčastněnej. Já jsem nebyl

129

zaujatej v tom dramatu, jestli někoho najdou, aby mě zachraňoval nebo ne. Naprosto ani nemůţu říct, ţe ze zájmem jsem to pozoroval, ale přesně jsem to všecko viděl a slyšel, jak a čím to nevím, tohle oko bylo venku a tohle oko bylo zateklý na to jsem neviděl ale 5 dní neţ ten otok... Takţe očima to nefungovalo, jsem to přesně viděl, přesně jsem slyšel a paměť si to pamatovala, já jsem si to pamatoval. A tak potom po nějákejch ale... No oni tam ty sestřičky pořád se domlouvaly, kde koho sehnat, tak sluţbu tam měl čerstvě pečenej pan MUDr., to bylo na začátku prázdnin, nějak začátek července a on koncem někdy června promoval a byl čerstvě nastoupenej, byl tam ale tejden v tom špitále. A tak uvítal s velkým potěšením, ţe se do mě pustil, ţe mě bude to operovat a spravovat a sestřičky kolem něj mu asistovaly a vzdychaly a říkaly - sestra nesmí doktorovi říct: „Todle děláš špatně.“ nebo „To musíš jinak.“ A to byly všecko sestry zkušený z operačního, ty věděly - tak jedna tam potom přivedla lékaře, kterej tam bydlel z jeho bytu, tam jsou byty pro doktory. To byl pan doktor ušní-nosní-krční nebo co, tak tam přivedli tudle toho staršího lékaře, teď jsem slyšel, jak ten doktor přišel, díval se chvilku na toho mladýho jako a snaţí se bejt nezúčastněnej nějak a pak mu říká: „Pane kolego, kdybyste dovolil, to by mě zajímalo ty moje věci.“ Ten můj nos, jestli by se náhodou nedal ten nos nějak zrenovovat, obnovit. No tak on ho uvítal, taky zřejmě si chudák moc rady nevěděl, tak mě tam nakonec dával dohromady ten průchod novej pro nosní dírku a oko tam sázel dovnitřku a nějak zešíval ty víčka, aby to oko se tam udrţelo a tak. Tak tidle dva mě udělali a já jsem pořád dejchal, tak mě odvezli na pokoj, a kdy jsem tam přišel k sobě to nevím. Tak to je to málo co vám říkám, jestli vám to stálo za to sem přijet a poslouchat to, protoţe to jsem slyšel nevím jak. Né očima, který byly zalitý, který byly mimo provoz, uši slyšely, ale byl to pocit, kterej mám i po těch 60 letech, ţe jsem se vrátil ţivej, ţe jsem to poslouchal zcela neosobním zájmem, to všecko co se tam hemţilo, ty sestry, jak ony se snaţily někoho najít, aby se někdo pokusil dát to do pořádku. Po proţitku A já jsem přišel k sobě aţ po několika dnech na pokoji, kdy zase najednou jsem přišel k řeči, celej zamotanej a ovázanej, a kdyţ byla vizita a najednou já jsem začal mluvit, protoţe jsem říkal: „Pane primáři, prosím vás podívejte se, mě tady to pořád všecko bolí, na boku, mě se špatně dejchá a ta ruka taky pořád bolí.“ A on říkal: „Aby ne, máte ruku zlomenou 6x tadyhle a kolik žeber to ani přesně nevíme, ale to jsou maličkosti, když vám vydrží hlava, tak to jsou drobnosti, to spravíme.“ Tak jsem začal komunikovat aţ po třech dnech kdy, jsem najednou mohl mluvit a teď jsem udělat tu věc, za kterou, jsem se potom moc styděl, já jsem si to neuvědomil, ţe jsem sestřičkám odpovídal na to, co tam bylo, kdyţ mě dovezli. Já jsem jim to vykládal, jak oni tam sháněly, jak plakaly, jak se domlouvaly, kde sehnat někoho, kdo by se pokusil mě dát hlavu dohromady. A ony zjistily, ţe jsem to věděl, a oni z toho byly tak uţaslý, jak jsem mohl vidět nevidoucí a slyšet neslyšoucí, ţe to tomu primářovi vykládaly.

130

Byl jsem tam ale měsíc nebo dva, to byl určitě víc jak měsíc, ale dva měsíce v tom špitále a kdyţ jsem odcházel, tak si mě ten pan primář pozval a omlouval se mě, říkal: „Vy jste případ o kterým, kterej si nedovedu vysvětlit vy nemáte co bejt živej, vy jste jel tím obličejem po tý silnici a nebyla ještě vydlážděná, tenkrát to bylo samý kamení, hnůj, co je na silnici bláto, všeck nakažení jste tam... vy jste neměl to přežít, já nevím, proč jste to přežil.“ A já jsem se řehtal a říkal jsem mu: „To vám můžu vysvětlit, pane primáři, já to vím. Já mám doma 60 dětí, který mě mají rádi, já je učím ve školách po dědinách, ale když se mě to v sobotu odpoledne stalo, tak v neděli ráno starej pan farář, když místo mě měl mši svatou, tak s pláčem říkal, říkal: náš pan kaplan umírá v nemocnici a říkají, že mu není pomoci, ale já si myslím, že jestli pán Bůh vyslyší hlas, tak vyslyší hlas dětí. Ty jsou ještě nevinný, děti slyšíte mně dobře? Jestli chcete, aby se vám váš pan kaplan vrátil, máte ho rádi?“ Celej kostel zařval: „Máme! Tak se za něj modlite co umíte, vy si třeba pána Boha uprosíte.“ Tak mě to vykládali, kdyţ přijeli za mnou, tak já jsem tomu panu primářovi říkal: „ Pane primáři, tak to je můj výklad, já vím, že vy nejste věřící člověk, vám to nic neříká, já vám to nevnucuju.“ A on mě říká: „Já si s tím nevím rady, ale todle vám musím říct…“, ještě mi říkal na rozloučenou: „…víte, máte hlavu, celou lebku puklou, která je puklá dál tím nárazem…“, já kdybych vám dal nahmatat tak puklina ještě pořád setrvává, „…ten váš mozek byl poškozenej, nebo nějak poraněnej, kdykoliv se může stát, že vám začne vyvádět, že začnete dělat věci nepochopitelné, kdekoliv budete musíte lidem říct: kdybych se začal náhle chovat nějak nějak divně, nepokoušejte se mnou nějak rozmlouvat a honem mě vezte do nemocnice. Nikdo nemůže říct, co ten mozek může dělat, kterej je… jsou výrony a poškozenej, budete chodit půl roku zahalenej obličej, páč nebudete chtít ukázat tu pozašívanou…“ To se ukázalo, ţe taky nešlo, ţe kaţdej kdo přišel, s kým jsem se potkal: „Ukaž, jakou máš tu hubu...“ Tak jsem to stejně ukazoval, jsem to potom zahodil, lidi si na to zvykli, ţe jsem měl hubu takhle zešívanou, oko, to spodní víčko mě nefungovalo, tak jsem musel pořád chodit a drţet ruku takhle... aby to nevysychalo, to oko, a takový drobný detaily, a asi 2 roky jsem nic necítil celou půlkou obličeje, teď uţ cejtím, uţ řadu let, ty nervy tam narostly. Tak to je všecko, ten můj největší záţitek byl, co jsem si uvědomil aţ dodatečně, kdyţ teprv jsem viděl, co to udělalo na celým tom personálu ve špiltále, kdyţ já jsem jim říkal, co se tam dělo, kaţdý ten detail, a oni nedovedli pochopit, jak to tělo, který tam leţelo, jenom poslouchali, jestli ještě dejchá a ono slyšelo, jak kdyby všecko co se dělo v té místnosti. Nedovedu to vysvětlit, já jsem se s tím nikým moc, s tímhle záţitkem nevykládal, ač vím, ţe jsou, ţe se o tom psalo v kníţkách, o tymto, já nevím jakým vnímání mimosmyslovým nebo jak se tomu říká... Ale vím, ţe to existuje a ţe jako pro sebe, pro svůj osobní duchovní ţivot vím, komu mám co děkovat za to, ţe ţiju. Těch mejch 60 malejch prcků, který mě ubránili, který mě nedali. A tak to prostě nevěřící člověk, to pro něj není ţádnej argument...

131

Vliv proţitku na ţivot To já uţ jsem věřící byl, ale upevnilo naprosto, ţe jsem za celejch těch 60 roků, letos právě je to 60 roků co jsem knězem, kdybych měl nějaký takový, a v ţivotě člověka jsou takový chvíle, ţe uţ toho má dost, ţe uţ se na to vykašle, ţe se pořád pachtí, pořád v bahně a pořád se snaţí z týhle farnosti něco udělat a nějaký Boţí království tady omladit. A ono lidi, který by měli poslouchat a slyšet, anebo měli se přijít se mnou hádat nebo přijít mě vykládat: „To je blbost, co nám vykládáš, páč já ti nevěřím.“ Nebo něco takovýho, ne ţe by se snaţily se přesvědčit, jak to je nebo není, ale je jim to pohodlnější nevěřit, protoţe kdo věří nebo nevěří, není otázka rozumu. Dávno vím, ţe je to otázka psyché, citu nebo jak, a přijmou víru v Boha to je nic, protoţe v Boha, Bůh, to je tak abstraktní pojem, ţe to mě nic neříká. Ale přijmout víru v dobro je jako, ţe má člověk dvě nohy dvě ruce, jak je prostě světlo a tma, tak je taky pojem vůbec existenciální dobro a zlo. Přijmout do svýho ţivota princip dobra, jako rozhodující, ţe já věřím, ţe je dobro, který je mocnější neţ zlo, protoţe já můţu to zlo svým dobrem přemáhat, tak to není laciný, to není snadný, to je fuška přijmout tento princip do svýho ţivota. Samozřejmě za svýho ţivota 99x najednou se nachytám, ţe se vlastně, tak jak to říká Svatej Pavel, nevím, kde v některým tom svým dopise: „Já jsem takovej ubožák, já celej život vím, co je dobro a pak na to přijde a já páchám zlo, já dělám zlo a pak se načapám, že jednám zle.“ To je zkušenost, kaţdýho člověka, ţe se nachytá na švestkách. Smysl ţivota No ten smysl jsem dal svýmu ţivotu, kdyţ jsem se před maturitou rozhodoval, jakou profesi si zvolím, do čeho se pustím. Já jsem měl plán, ţe budu literátem, budu študovat literaturu, chtěl jsem studovat filozofii a češtinu. Ale, jak jsem se blíţil k maturitě, tak jsem pořád čím dál víc viděl, kdyţ jsem si poloţil otázku: „Co společnost nejvíc potřebuje, aby lidi študovali?“ Tak jsem viděl čím dál víc, ţe je tolik lidí, který si neví rady s ţivotem, který blbnou, ne proto, ţe by byli zločinci, ale ţe jsou bezmocní a bezradní, páč tady není nikdo, kdo by jim ukázal, jak se ten ţivot má hezky ţít, aby si ho člověk nezprasil. A tak mě bylo celkem jasný teďka najednou, co budu dělat, kdyţ jsem došel k tomu, ţe to co lidi nejvíc potřebujou je někdo, kdo nebude koukat, jak by z nich vyrazil peníze, aby dělal nějakou práci nějaký řemeslo, profesi, která mu ponese, který jemu ponese, ale co ti lidi potřebujou. Tak bylo mě jasný, to je kněz, kterej ţije mezi něma na vesnici, ţádný nemá velký představy, ţe udělá velkou kariéru a tak jsem se rozhodl, ţe to co je nejpotřebnější té společnosti je kněz, kterej mezi něma ţije a učí je slušně ţít.

[Mohl by Váš záţitek ostatním taky nějak pomoct?] Mohl, ale nemyslím si, ţe se najde moc lidí, který jsou ochotný tomu věřit. Moje ţivotní zkušenost je, ţe je jenom malý procento lidí, kteří právě proto, ţe mám to řemeslo, který mám, ţe jsem kněz, tak pro mnoho lidí je slovo kněz tak zprofanovaný, ţe jsou to lháři a podvodníci, darebáci a já nevím, co všecko, kterým nevěří ani slovo a jenom malý

132

procento lidí, který jsou ochotný přijmout to slovo knězovo a poslouchat ho a uvaţovat o něm a přemejšlet o něm, protoţe to, co kněz říká lidem, to jsou zpravidla věci, který nejdou pod fousy.

[Sestry v nemocnici] to p ochopily, jo, to jsou věřící lidi, který věří, ţe něco zmůţe modlitba, páč tam hraje roli, nejenom to, ţe já jsem směl zaţít ten svůj odchod, kdy já jsem vlastně odcházel, já uţ jsem neměl ţádný vazby a pouta k tomu, co tam leţelo rozbitý na tym stole a vůbec mě to nedělalo ţádný starosti a nějaký potíţe, jestli ti doktoři se tomu věnují nebo ne. Takţe to byla jedna věc, co tam byla, ţe jsem todle to proţíval ve vědomí, ten svůj odchod z týto existence, pro mě to byl někdo, co pro mě nic neznamenal, co tam leţel. Já jsem odcházel... Bylo to nahoře, a to dole, na tom mi uţ tak 2x nezáleţelo. Uţ jsem byl na odchodu.

[Mělo to nějakou podobu?] Ne. Nemůţu říct. Věděl jsem, ţe jsem to já, všecko jsem to slyšel, všecko jsem to viděl, a proţíval, ale naprosto bez osobní účasti, nějakou úzkost nebo starost jestli něco udělají, ne, to bylo jejich starost. V ten moment mě to bylo naprosto neosobní. Jako, já jsem to – to bylo něco, co se mě netýkalo já uţ jsem - ale nějaký takový světla, jak jsem později třeba četl nějaký kníţky, ţe se jim otevíraly nějaký světla, já jsem viděl ve světle, co bylo v tý přítomnosti v tom momentě. Pak to zase zhaslo, aţ jsem začal mluvit a slyšet a vnímat, ţe su ve špitále a ţe tam leţím a su ţivej, ţe chodí doktoři, ale taky pořád to bylo načisto nějaký jako nezaujatý a to pomalinku postupně jsem začal prociťovat a proţívat tu bolest, ty ruky rozbitý a ten obličej. Svěření se se záţitkem Já jsem se nepokoušel s tím nikam přicházet, jen jsem to řekl spolubratřím kněţím. Bylo potřeba, abych jim řekl, kdo jsem, a mohl se jim nějak snaţit pomáhat, aby měli nějakou důvěru ke mně, tak jsem jim to řekl, ale ţe bych se měl o to opírat tak ne. Vztah ke smrti Jaký je můj vztah ke smrti? Nedovedu to nijak slovně formulovat, ale můj vztah ke smrti byl stále a pořád jako věřícího kněze, ţe to je věc, která je v rukou někoho jiného. Naprosto nevím, jak dlouho budu ţít, kdy umřu. Bojím se smrti, protoţe vím, ţe jsem naprosto nedokonalej člověk Boţí a ţe takovej apoštol pána Jeţíše by měl být o 50 čísel dokonalejší a lepší, za ţádnýho nějakýho vrchola jsem se nikdy nepovaţoval. Ale moje modlitba byla vţdycky: „ Pane Bože, já si myslím pane Ježíši, že budu z těch tvejch, kteří nějakej ten kouteček najdou, kde se budou moct radovat, že jsou u tebe a s tebou a že o mě budeš vědět, že jsem Tvůj celej život.“ Tak to snad jo, ale proţívat nějaký strachy a hrůzy ze smrti, aţ pán Bůh kejvne, kněz to proţívá celej ţivot, stále lidi, kteří si myslí, ţe budou ţít věčně, a pak jdou a zakopnou a přivezou je domů mrtvý.

133

Jak bych byl proţíval ţivot nedovedu říct, jakej by byl můj pohled na ţivot a na smrt bez tohoto záţitku, to nedovedu říct, ale vím, ţe celej můj ţivot byl u vědomí, ţe je to na chvíli, ţe tady mám nějakej úkol pracovní, kterej mě byl svěřenej a mám z toho kouska pouště, kterýmu se říká svět a mí okolí, ţe mám udělat oázu. Pomáhat, dělat oázu lepší k ţivotu a ţití a, ţe dycky budu moct někomu a některejm lidem a to vím, ţe jsem mohl vstoupit do ţivota a pomoct, aby ten ţivot proţívali a snášeli a ţili, a to je práce a poslání kněze, pomáhat lidem, aby si dovedli trochu líp poradit s tím svým ţivotem. [Myslíte, ţe je to smysl ţivota obecně?] To víš, ţe jo, ale většina lidí válčí aţ aţ aţ aţ s tím svým ţivotem, kdeţto kněz je ten kterej vědomě přijímá válčení a zodpovědnost ještě za fůry dalších a dalších lidí, který se se mnou sejdou, poslouchají v neděli, co jim vykládám. Co je to smrt Cesta domů. Cesta domů z pracoviště. A ţivot je to pracoviště. Smysl ţivota Ţivot naplnit je věc velmi prostá a jednoduchá, jsou o tom sice celý velký klášterní knihovny a kaţdej farář má o tom velikánský police kníţek, ale je to jedna věta: Je dobro a zlo a snaţit se ten svůj ţivot naplnit dobrem čili dobro je to co udělám pro druhýho. Být uţitečnej pro někoho. Ţivot je moţný jedině proţívat tím, ţe rád jdu slouţit a být k radosti a uţitku druhým. Jestli to bude jednomu nebo rodině, svým dětem nebo fůře dětí, to není rozhodující. Já jsem sice neporodil ţádný dětí, ale mám dětí stovky, kdoví jestli ne tisíce, který mně mají radi jako svýho otce duchovního a kdyţ moje děti celý roky se neozvou, tak mě to nevadí, protoţe vím, ţe jsou v pořádku, protoţe vím, ţe moje děti, kdyby se s nima někde něco hořelo tak se tu objeví. Takţe to je smysl ţivota, jestli já ţiju kaţdý ten den, ţe jsem někomu k prospěchu k radosti k uţitku. Někomu. Nejběţnější otázka v ţivotě je, co já tomu ţivotu z toho urvu, co já, co já. Tak to jsou chudáci, těch je mi moc líto a velmi často i ten kněz sebehorlivější je bezradnej, protoţe těm lidem nějak schází tenhle způsob myšlení jak být k druhýmu. Otázka sebevraţdy Na sebevraţdu se dívám, ţe o ní nic neumím říct. Ţe je to něco 100 procentně špatnýho. Člověk kdyţ dopadne tak špatně, protoţe ta jeho situace psychická, to je ta jeho bída, on uţ má pocit, ţe neexistuje ţádný způsob existence, který by měl ještě nějakou hodnotu. Čili já bych se ho ptal: „Co to vlastně děláš, že pro tebe už nemá nic hodnotu? Když já si myslím, že je ještě fůra věcí, který hodnotu, i pro tebe, mají a můžou mít, že ty truhlíku, máš nějaký dioptrie špatný.“ Já bych vedl, ne k tomu abych se s ním bavil o sebevraţdě, coţ povaţuju, ţe to je úplně hloupý téma, ale o tom co zvoral a co dělá, ţe ztrácí pocit, ţe v ţivotě můţou být ještě nádherný věci a tak bych mu šel ukazovat ty nádherný věci.

134

Otázka eutanazie Eutanazii já bych chápal, ţe člověk je tak blízko vlastní smrti a ví o tom, ţe k tý existenci a k tomu bytí uţ nemá ţádnou vyhlídku, čili začnu prosit o to, co by mohl někdo nazvat eutanazií, já bych to tak nenazval, čili začnu prosit: „Pane Bože ať už jdu brzo dom, pane Bože pomož mě, abych už někde támhle zakopl, abych večír usnul a ráno se probudil u tebe doma.“ Jestli to někdo můţe nazvat touha po eutanazii, já nevím, ale to je moje představa té eutanazie, ţe člověk na tom můţe být zdravotně tak bolavě, ţe začne prosit: „Pane Bože, já už bych moc rád byl někde u tebe v koutečku a radoval se z Tvý moudrosti a krásy a dobroty.“ A ono je tolik věcí co za celej ţivot já nevím a vţdycky si říkám, kdyţ nevím dál, ale tohle si nechám, aţ budu doma. Co je třeba věcí, co já se těším, ţe si hrozně rád povykládám s kolegou farářem Janem Husem. To byl můj kolega kněz. Je moc věcí, o kterých vidím, kdyţ tak trochu slyším o jeho ţivotě o jeho názorech, ţe on moc věcem nerozuměl a nechápal. A je moc věcí, kterým já taky nerozumím a nechápu, tak se těším, aţ budem spolu někde sedět na obláčku a popíjet nebeský kafe v Boţím království, protoţe jako člověk mám právo si věci Boţí představovat lidsky, dokud su tady, aţ budu doma, tak budu vidět jinýma očima a budou směšný tyhle představy, ale teďka si hovořím takhle s Janem Husem. Můj ţivot má kaţdej den, dokud mě pán Bůh probudí ráno a nechá mě ţít, tak má proč. Já tady mám ještě co dělat, mám ještě kus práce a vím, ţe dokud se budu probouzet ráno, budu mít co dělat a budu mít kus práce a bude mě někdo potřebovat a budu moct někomu pomoct. A aţ budu tak daleko, ţe uţ budu k ničemu, ţe Boţí láska je taková, ţe kývne: „Tak pojď, už jsi toho našmatlal dost a pojď domů, už poď domů.“ Protoţe to doma je pro mě jako kněze v tom Boţím království. Tak to jsou věci jednoduchý a prostý, který pro mě nebyly za celý ţivot problémem. Protoţe je to krásný a jednoduchý a prostý, ţe do mýho lidskýho ţivota patří i věci Boţí.

135

Příloha č. 5: Rozhovor s panem Filipem Okolnosti proţitku Bylo to mezi 1. a 2. třídou, a došlo k tomu tak, ţe jsem měl meningitidu, no. Zánět mozku, infekční zánět mozkových blan. A ono to má rychlej průběh, ta nemoc, tak během dvou dnů jsem se dostal do těch čtyřícítek, nebo během jednoho dne, a vlastně do kómatu. V té době existovalo poměrně málo antibiotik na todle účinnejch, takţe rodiče měli ňákýho známýho, který na mě aplikoval nějaký ty antibiotika, který byly v té době víceméně neoficielní, a ty injekcí aplikoval přímo do toho míšního kanálu, takţe víceméně mě tím asi zachránil ţivot. Proţitek No, v podstatě, ten proţitek byl, ţe se vznáším nějakým tím prostorem, světlým, bílým, jakoby nějakou kupolí, nebo jak to popsat, nebyl to ten klasickej tunel. Byl to ohraničenej prostor. Bylo to příjemný, protoţe v tu chvíli toho člověka nic nebolí. Slyšel jsem tam, jako kdyby si tam někdo povídal, spousta hlasů, a nějaký náznaky nějakejch bytostí, ale to bylo velmi nevýrazný. Bylo to spíš zvukový. Sebe jsem vnímal jenom jako věc, která tam někde zůstává, tam dole. To co se vznášelo, to jsem byl já, tělo zůstávalo dole, to byla jenom věc, uvědomoval jsem si to, ale to tělo jsem neviděl. Tam byl ještě rozpor v tom, ţe kdyţ jsem byl tam nahoře, tak to vnímání bylo mnohem normálnější, neţ potom, kdyţ jsem se vrátil. Potom to vnímání bylo trochu jiný, já jsem moc neviděl, moc jsem neslyšel, nemohl jsem se hejbat, protoţe částečně jsem měl ochrnutej krk. Minimálně dva měsíce jsem hodně špatně viděl a téměř nic jsem neslyšel. Takţe to byl takovej základní rozpor, ţe v tom záţitku jsem vnímal všechno jakoby jasně, i jsem slyšel, pak uţ moc ne. Po proţitku Kdyţ jsem se vrátil do toho těla, tak jsem to neřešil, ono to dítě k tomu má přirozenější postoj, bral jsem to jako fakt, no. Děti o ničem nepochybujou, já jsem vůbec nezapochyboval, ţe by se mi to zdálo, bral jsem to prostě jako fakt. To aţ v dospělosti se člověk ptá... Řekl jsem to rodičům, ale ti to nekomentovali. Vnímání proţitku Dnes to vnímám jako záţitek klinický smrti. Jsem spíš protináboţensky zaměřenej, ale v týhle záleţitosti jsem nikdy nezapochyboval. Nedá se říct, ţe bych náboţenství ignoroval, to ne, čet jsem Starej a Novej zákon a všechno, a musím říct, ţe mě to mohutně neoslovilo teda nikdy. Naše rodina náboţensky zaloţená nebyla, naši byli spíš pragmatičtější. Nikdy jsem ale nepochyboval o tom, ţe po tý smrti to nekončí. Vţdycky jsem bral křesťanství jako falešný náboţenství nebo výjimečný, nebo výmysl, protoţe vůbec nepřipouští ţivot po ţivotě, obcházejí to nějakejma pseudovýrokama. Takţe myslím si, ţe mě jsou spíš bliţší ty starší věci, třeba

136

pohanský náboţenství, ti přeci věřili v převtělování, ty jejich mýty jsou plný lidí, kteří přicházejí a odcházejí a jsou to furt ti samí, kteří se vyskytujou v různejch tělech a podobách. I teď se k tomu snaţím zaujmout nějaký reálný stanovisko. Myslím si, ţe přístup lidí ke smrti je strašlivě ideologicky ovlivněnej. I kdyţ se tvrdí, ţe Češi jsou nejpragmatičtější národ, ale víceméně tady je křesťanství zakotvený, a z toho pohledu to lidi posuzujou, ale v podstatě křesťanství je jedna z mnoha alternativ, a spíš ten pohled zuţuje, neţ rozšiřuje. Nicméně si myslím, ţe současný poznání, kvantová fyzika apod., v podstatě nevylučujou něco takovýho jako ţivot po ţivotě, takţe proč ne? V podstatě jsem se k tomuto znova dostal, kdyţ jsem měl nějaký psychosomatický problémy, které pramenily úplně z něčeho jinýho, a léčil jsem se u doktora, kterej se zabývá transterapií, hypnózou, a to byl v podstatě jeden z prvních lidí, s kterým jsem to mohl probrat jako úplně do konce. Pak jsem samozřejmě zaţil pár lidí, kteří měli podobnou zkušenost, ale v podstatě ani ti to nikdy moc neřešili, pro ně to bylo jasný, byl to pro ně důkaz a basta fidli. Věřil jsem v autentičnost toho proţitku a nikdy jsem o něm nepochyboval. Navíc, kdyţ si vezmete třeba šamanismus, tak ten šaman musí nutně projít tady tím záţitkem klinický smrti, aby se z něj ten šaman stal, tak si člověk řekne: „Ježišmaria to je lidí, co tím museli projít, a všichni zaujmuli postoj víceméně stejnej, no tak proč ne, že jo.“ Já věřím v to, ţe člověk si nějakým způsobem vybírá okamţik narození, ţe vlastně si nějakým způsobem ten příští ţivot vybírá, takţe samozřejmě všechno má nějakej smysl. Nevěřím, ţe v ţivotě jsou náhody, cokoliv v ţivotě má nějakou cenu, má smysl. I tohle, určitě. Smysl ţivota Záţitek nasměroval mou cestu... Propracoval jsem se víceméně k tomu, ţe to materiálno mě příliš mnoho nezajímá. Já jediný co z materiálna v současný době proţívám, jsou mí koníčky, focení, cestování, no, a z těch ostatních věcí, máme psa, nemáme televizi... Já jsem se z tohodle důvodu nově seznámil, a vlastně jsem se rozvedl, protoţe člověka to tlačí někam, kde ho asi ostatní nechtěj mít, špatnej konzument je špatnej občan [smích] Smyslem ţivota je asi ho projít nějak tak, aby člověk nějak naplnil to, proč tady je. Má smysl pomáhat, má smysl třeba vychovat psa [smích] Rozhodně to není, ţe bych touţil mít barák, bazén, třímiliónovou hypotéku a honit se někde. Takţe jsem i upravil to, čím se ţivím (...) Přestoţe jsem měl před tím moţnost vydělávat hodně peněz, a kdybych chtěl, tak je vydělávám dál, a honím se jako magor, jako před tím, ale nepřišlo mi to, ţe to má valnej význam. Dělal jsem v nadnárodní firmě, člověk má ale nějaký svoje meze, za který uţ není pak ochotnej jít. Takţe tam jsem furt ten smysl nějak nenacházel. Určitou ironií je, ţe od tý doby mám nějaký zdravotní problémy, ale zas na druhou stranu, těch lidí, kterým se to podařilo přeţít v té době, moţná jsem byl jedinej, za x let v tomhle státě, ţe jo. Byly to

137

60.–70. léta, a i v dnešní době je zázrak to přeţít. Vracím se k tomu, proč jsem to přeţil zrovna já, ţe to musí mít nějaký důvod. Do toho stavu jsem se dostal určitě několikrát v té hypnóze, a co se týče toho stavu, v ňáký hlubší meditaci do toho člověk sklouzne, do toho stavu klidu, pohody, světla. Ale nechybí mi to, nesnaţím se o to, nepotřebuju to.

O smrti Co je to smrt? Já bych byl do jistý míry ochoten věřit tomu, co je u Buddhy, člověk v podstatě prochází nějakou sérií těch ţivotů, a teď prostě nějakým způsobem je starší a zkušenějsí, a nějak by to měl úspěšně dokončit. Tak todle mi dává logiku, smysl nějakej, ţe je to nějaká taková hra, která není nekonečná, jednou prostě skončí. Vlastně takovej ten názor, který prosazuje Stanislav Grof, ţe „ţivot je hra“. Já si osobně myslím, ţe ten problém je spíš v tom postoji lidí, ţe celý tisíce let o pokračování ţivota po smrti nepochybovali, a aţ v poslední době, nebo vlivem křesťanství vlastně se to potlačilo. Je zajímavý, ţe kdyţ se podíváte i na historii křesťanství, tak aţ do doby toho velkýho koncilu, který byl někdy 650, nebo já nevím, tak myšlenka posmrtnýho ţivota nebyla nic proti ničemu, byla v těch jednotlivých proudech toho ranýho křesťanství tolerovaná, teprve potom se to vlastně odseklo, zakázalo, upravily se i evangelia určitým způsobem. Je to o moci, o tom, ţe se líp ovládají lidi, vyděšení nějakým způsobem, protoţe křesťanství neustále směřovalo k děšení lidí nějakejma posmrtnejma hrůzama v očistci a pekle. Ţidi třeba peklo vůbec nemaj, maj nějakej mírnej očistec, ale peklo je ryze katolickej výmysl. Většina kultur by bez těch záţitků klinické smrti vůbec neexistovala, to jsou veškerý ty kultury, který jsou ovládaný ještě v dnešní době v podstatě šamanismem, tam by uţ nebylo na čem stavět, to je alfou a omegou těch kultur, víra v toho šamana... To co je teďkej kolem nás, to je jen takovej krátkej exces. Navíc lidi, co odsuzujou ţivot po ţivotě, na jednu stranu věřej ve velkej třesk a tady tyhle věci, kterej ale v podstatě neříká nic jinýho, neţ ţe informace je v podstatě nezničitelná, a ţe v podstatě při vzniku vesmíru bylo zaloţeno všechno todle, struktura, hmoty, chemická struktura látek, ţe jo, vţdyť v podstatě z čeho to vzešlo? Z tý prvotní informace při tom předpokládaným velkým třesku, no a v okamţiku kdyţ člověk umře, no tak ta informace taky někam musí odejít, veškerý mozkový proudy jsou taky jenom elektromagnetický povahy, v podstatě je to nějaká elektřina nic víc. A ta energie se neztrácí, nikdy se nikomu ve vesmíru zatím neztratila [smích] Takţe fyzikální zákony platěj, tak proč by po smrti nemohlo přijít něco jinýho, ţe jo. S velkou pompou teďka teleportovali nějaký částice, a dvojice elektronů, z jednoho konce Rakouska na druhej, a to nikomu divný nepřijde, a todle jo, to uţ je napováţenou, protoţe to uţ je zabedněnost, bych řekl. Egypťané věřili, ţe ţivýho člověka tvoří tělo, ta hmotná část, potom Ka, astrální tělo, a duše. Kdyţ člověk umře, tak to mrtvý tělo tady zůstává, a to Ka, to astrální tělo se spojí s duší a odchází do toho

138

jinýho časoprostoru. Na myšlence astrálního těla je postavená celá západní magie, protoţe věří, ţe to co duši a tělo drţí pohromadě, je astrální tělo, coţ je jakýsi energetický otisk… O sebevraţdě Myslím si, ţe sebevraţda není moc pozitivní uţ v tom, ţe jakoby odcházím z tý role, aniţ bych ji dohrál. Ale na druhou stranu uznávám, ţe jako v některejch chvílích jde sebevraţdu určitě pochopit.

O eutanazii Tam spíš je takovej ten morální problém, jestli člověk, kterej já nevim trpí, a udrţujou ho při ţivotě jenom přístrojem, za normálních okolností uţ by dávno umřel, ţe jo, tam je spíš potřeba definovat tenhle problém...

139

Bibliografický záznam STAŇKOVÁ, Martina. Prožitek blízkosti smrti jako přínos pro život: diplomová práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra Sociální pedagogiky, 2010. 102 l., 37 l. příl. Vedoucí diplomové práce Vladimír Smékal.

140