17
Mor aneb „Černá smrt“
II. 3.
jako samostatná kapitola v dějinách smrti Epidemie moru – morové rány – „černá smrt“ – mor – pojem spojován s představou zlé kletby, osudné nemoci smrtící svého kohokoli
času
bez
rozdílu
a
bez
možnosti
záchrany.
Mor
v obecném povědomí stále představuje obraz hrůz, které kdysi opětovně postihly evropské země hromadným umíráním, vylidnily města
a
vesnice
a
ty,
kteří
náhodou
přežili,
zanechaly
v zoufalství, vystavené hladu, bídě a strachu. Nikoli vše, co se v historii za mor pokládalo, byl skutečně mor, často šlo jen
o
hromadně
se
vyskytnuvší
nemoc
se
všemi hrůznými důsledky. Abychom vymezení moru správně definovali, musíme jej vymezit
z medicínského
hlediska.
Onemocnění
způsobuje gramnegativní tyčinkovitá bakterie Yersinia pestis. Onemocnění má dvě formy - plicní a bubonickou (dýmějový mor). Forma bubonická je na člověka přenášena blechami (druhy Pulex irritans, Xenopsylla cheopis, které se infikovaly na nakaženém hlodavci (hlavně kryse). Někdy se do rány škrábáním dostal i nakažlivý bleší trus. Po kousnutí infikovanou blechou dochází ke zhnědnutí kousance, poté během několika
dní
dochází
ke
zduření
mízních
uzlin
hlavně
v tříslech a podpaží, které mohou zhnisat (bubony) – pak hovoříme o moru dýmějovém. Časem dochází k prasknutí hnisavých ložisek a postižený následkem rozsevu infekce do krevního oběhu má septikémii, otravu krve, vysokou horečku, zvětšenou slezinu,
třesavku
a
na
kůži
dojde
ke
krvavě
podlité
vyrážce,
k tmavým skvrnám (černé puchýře - hlavně na rukou)– odtud u nemocných, kteří často v tomto stádiu umírali, vzniklo označe-
18
ní „černá smrt“. Nemocný má většinou kalnou moč, „špatně chutnající“, jak popisují středověcí lékaři, kteří moč nemocného při vyšetření ochutnávali. Forma plicní se přenáší kapénkovou infekcí z člověka na člověka a je mnohem nebezpečnější. Infekce
zanesená
s dušností,
krví
do
k moru
plic
plicnímu,
vede kdy
k těžkému nemocný
zápalu
vykašlává
plic světlý
hlen, který může vést k přímému přenosu z člověka na člověka. Inkubační doba – čas uplynuvší od vniknutí infekce k prvnímu projevu onemocnění – je poměrně krátká. Během dvou dnů nakažený začal pozorovat příznaky onemocnění
a
skoro
ve
stech
případů
během
čtyř
procentech
dnů
i
zemřel.
Jestliže postižený chorobu přežil, chránila nebo
ho
alespoň
proti
moru
doživotní,
dlouhodobá
imunita.
Nemoc však provázely i příznaky duševní – postižení, které bylo nutno stále hlídat, aby neuprchli a nevrhli se do vody, měli mnohdy děsivé vidiny, jiní nemocní zase brzy upadli do bezvědomí a umírali. „Lékař otvírá morovou bouli“, Norimberk, r. 1482
Pomineme-li
zmínky
o
moru,
byl-li
to
mor,
v dobách antiky, tak prvním skutečným morem byl tzv.
v Bibli
a
Justini-
ánský mor. První historicky doložená epidemie dýmějového moru propukla za panování Justiniána I. v roce 541 v Konstantinopoli, tehdy největším evropském městě. Nákaza se do města dostala zřejmě z Egypta či Etiopie, odkud město dováželo obilí pro své obyvatele. V nejhorších měsících umíralo ve městě až 5000 lidí denně, město ztratilo asi 40% obyvatel. Epidemie se rozšířila po celé Byzantské říši a zabila asi čtvrtinu obyvatel. Koncem 6. století, v 7. a 8. století se Evropou šířily další vlny nákazy a celkový počet obětí se odhaduje asi na 25 miliónů. V nejstarší historii našich zemí se také opětovně vyskytu-
19
jí zmínky o moru (r. 784, 961, 1250, 1280,1313), které však nelze brát jako věrohodné zprávy o skutečném onemocnění morem.
Vnější příznaky morem nakaženého těla, vyobrazení z Toggenburské bible, r. 1411
Poprvé byl
mor
za-
znamenán na začátku 14. století na úpatí Himalájí, v okolí Balchašského jezera. Nemoc má původ ve střední Asii, kde čas od času propukaly pandemie jak u místních kočovných, tak i u již delší dobu usazených civilizací. Důvod jejího rozšíření za hranice střední Asie není zcela jasný, zdá se, že souvisí s výboji Mongolů a pohyby jejich vojsk na velké vzdálenosti. Ve 30. letech 14. století se nemoc dostala do Číny a odtud po Hedvábné stezce do Evropy. Zhoršení podnebí na konci 13. století („malá doba ledová“) a období hospodářské krize, jímž Evropa na počátku 14. století procházela, vedlo v některých oblastech (severní Evropa, Vlámsko) až k hladomoru. Tyto události a nemoci oslabily zdraví značného počtu lidí v rozsáhlých oblastech a usnadnily tak šíření nakažlivých nemocí. Roku 1347 se černá smrt dostává do Konstantinopole, na Krétu, do Řecka a do Mesiny na Sicílii, dále pak do Janova, Chorvatska a jižní Itálie. V samotném Janově a taktéž v Benátkách se mor poprvé objevil na přelomu let 1347/1348. Z Itálie se šířil během roku 1348 a 1349 do jižní Francie a z ní na Pyrenejský poloostrov, do střední a západní Itálie, na sever
20
Francie a jižní Anglie. Přes Alpy se mor šířil pomaleji, proto se do Německa, Čech, Uher, středního Podunají a Dánska dostává až roku 1349. Na Balkán se souběžně šířila nákaza z Řecka. Koncem roku 1349 již byla morem nakažena polovina Evropy. Do roku 1352 se pak dostala nákaza i do severovýchodní Evropy, východních částí Skandinávie, Pobaltí a Ruska. Jen nemnohé oblasti zůstaly moru ušetřeny, zejména kvůli řídkému osídlení
nebo
izolaci
od
obchodních cest. Tato černá
smrt
připravila
během
několika let (1346-1352) o život na 25 miliónů lidí, tedy asi třetinu obyvatel tehdejší Evropy. Tehdejší lidstvo je
však
snadnější
tvrdilo, spočíst
kdo přežili, než mrtvé
že ty, 4)
.
Mapa šíření první morové epidemie po Evropě
Morová vlna, která prošla celou Evropou, nebyla rozhodně vlnou poslední. V následujícím století se vracela ve zhruba dvacetiletých intervalech, nikdy už ale nezasáhla Evropu celou. Po 15. století se útoky moru na Evropu zpomalily, mezi větší epidemie z té doby patří např. Velký londýnský mor v letech 1665 až 1666, mor v Itálii 1629-1631 nebo vídeňský mor v letech 1679-1680. V letech 1720 až 1721 se mor v Evropě objevil naposledy. Vládci evropských států nebyli schopni učinit žádné preventivní opatření, protože nikdo nevěděl, co mor způsobuje a jak
se
šíří.
Hospodářské
následky
a
demografický
otřes
se
nicméně pokoušeli alespoň zmírnit, bohužel však nijak efektivně. Hlavní příčinu všech pohrom a hlavně příčinu morové smrti
21
viděli tehdy zoufalí, vyděšení
věřící
Božím“,
v „hněvu
jako
předzvěsti
apokalypsy a Božího trestu.
Nebezpečí
infekce
existovalo všude tam, kde lidé přicházeli vzájemně do styku, což ulehčovalo situaci venkovu, kde byla jednotlivá osídlení často velmi daleko od sebe. Sebemrskačství (flagelantství)
Zranitelná byla naopak města, v nichž se soustřeďovalo velké množství lidí a navíc do nich neustále, ještě k jejich nesoběstačnosti, stále přicházeli noví lidé z venkova. Velký vliv zde také hrála nedostatečná hygiena – způsobená např. také tím, že záchod, byl-li vůbec nějaký, se často nacházel hned vedle studny – měla za následek rychlý přenos choroboplodných zárodků. A nebyl to jen mor, byly to i jiné nemoci, které obyvatelstvo připravovaly o život – černý kašel, cholera, chřipka, tyf,
malárie,
malomocenství,
spalničky,
tetanus,
neštovice,
příušnice,
tuberkulóza,
tyfus,
skvrnitý úplavice,
vzteklina, záškrt... Smrt velkého počtu lidí vedla k úbytku pracovní síly a následně poklesu zásobování potravinami. Nápadný vzestup porodnosti po epidemiích jen zvyšoval potřebu potravin, hlad a drahotu. Morová epidemie zasáhla Evropu v době ekonomické stagnace, kterou ještě prohloubila a urychlila tak společenské změny ve 14. a 15. století. O hrůznosti morových ran si uděláme nejlépe představu, když uvedeme čísla obětí v českých zemích.
Nejhorší epidemie
postihla české země v průběhu třicetileté války a po ní. Z původních
cca
3
milionů
obyvatel
českých
zemí
zbylo
pouhých
50 000. V letech 1679-1680 zemřelo v českých zemích 46 tisíc lidí, v letech 1713-16 na 25 tisíc lidí (hlavně v Praze).
22
První karantény se minuly účinkem stejně jako spalování vonných substancí v domech a na ulicích měst. Příčina onemocnění se hledala i v nadměrném smutku a trudnomyslnosti, v konstelaci hvězd, v otráveném vzduchu, v němž jedovaté výpary a vodní páry měly tvořit morový jed. Proti nemoci bylo doporučováno vše – od relikvií, přes všeliké pověry až po skutečné léky.
Vykuřování
domů,
vykrápění
podlah
octem,
zdrženlivost
v jídle a sexuálním životě, v hněvu a smutku – to byly způsoby, které měly vzniku choroby předejít. Existovaly podrobné popisy příznaků, nařízení kdy a jak co dělat, složitá preventivní opatření, k nimž jsou uváděny recepty s četnými ingrediencemi 5)
, či levnější doporučení pro chu-
dé.
To
vše
ukazuje
na
složitost
léčení a téměř bezmocnost tehdejšího
lékaře
tváří
v tvář
moru.
K účelným radám pochopitelně patřilo i vyvarování se shluku lidí a především místa.
i
útěk
Prchali
z postiženého
však
i
lékaři.
Mor uchvátí i lékaře, Mohuč asi 1485-1492
Morová rána zanechala stopy také v mysli lidí a v jejich srdcích. Rozsáhlé umírání vedlo k šíření pesimistických nálad, lidé se začali více zabývat smrtí. Byla rovněž podlomena víra ve schopnosti lékařů, kteří nedokázali mor léčit ani zabránit jeho šíření. Jako lék na černou smrt se objevil líh, což vedlo ke
zvýšení
spotřeby
destilovaného
alkoholu
v
následujících
stoletích. Rovněž kněží nebyli schopni odpovědět na mor podle požadavků lidí, což vedlo k částečnému odklonu i od církve. Odcizení k církvi ve spojení se zvýšenou morbiditou vedly k velkému
rozšíření
flagelantství,
snaze
usmířit
rozhněvaného
Boha pomocí sebemrskačství, trestáním sebe samých za hříchy, které měly být důvodem morové epidemie. Rovněž kláštery jakožto jedna z mála míst pokusů o léčbu, se rovněž stávaly oběťmi
23
moru. Zemřelé mnichy a řeholnice museli vzápětí nahradit nově příchozí, kteří však mnohdy nedosahovali potřebných morálních kvalit a vzdělání a svým chováním v následujících obdobích zvyšovali nedůvěru lidu vůči církvi. Jak bylo obvyklé v období nejistoty, mor roznítil náboženskou horlivost a také náboženský fanatismus. Všichni hledali původ moru a mnozí ho nalezli v menšinách. Týkalo se to malomocných, kteří byli opatřováni viditelnými znameními, odsouváni na okraj společnosti, někde dokonce vybíjeni. Za malomocného byl označen i ten, kdo měl trudovitost nebo lupénku. Jakékoli poškození kůže bylo bráno jako vnější příznak nečisté duše. Největším viníkem se ovšem v očích morem sužovaných lidí stali Židé. Židé se stávali snadným a do jisté míry pochopitelným terčem nenávisti, protože vyznávali jiné náboženství, jehož zvyky málokdo znal, často se živili jinou činností než jejich křesťanské okolí a v mnoha částech Evropy na ně doléhala různá omezení, kvůli nimž museli například žít v oddělených a uzavřených prostorách.6) Podezření budilo i to, že během moru zemřelo méně Židů než křesťanů (což ovšem bylo dáno jednak lepšími hygienickými návyky (nábožensky motivovanými) jednak izolací židovských ghett. Někteří lidé v Evropě uvěřili, že Židé způsobili roznesení moru otravováním studen, v Savojsku na mučidlech vynutili od několika jedinců přiznání ke světovému židovskému spiknutí. Z evropských panovníků se jedině císař Karel IV. snažil vraždění Židů zabránit a prohlašoval, že jsou nevinní, ale neměl příliš úspěch, stejně tak jako s podobnými
prohlášeními
papež Klement VI. Židé se tak
spolu
s
malomocnými
stali hlavním obětním beránkem
morové
pohromy.7) Pohřební průvod v Praze za morové rány r. 1582
24
Mor, jako předobraz stálého „tance smrti“ a strachu o život, nejen vyvrátil zdánlivou dosavadní jistotu, ale nepřímo, v renesančním duchu, pomáhal nově vidět smysl života. Člověk si začíná klást otázky velmi závažné: Proč smrt nyní nemilosrdně
postihla i ty, kteří žili slušně – kněze a mnichy? Proč
postihla obětavé, kteří neopustili své věřící, a ochránila často ty, kteří uprchli a ponechali svěřené lidi jejich osudu? Proč církev, která údajně mohla zprostředkovat pomoc mezi Bohem a věřícími, zklamala a cestu k záchraně nenalezla? Byli snad i kněží tak hříšní, že na ně dolehl hněv boží? Kdo tedy byl hříšným a kdo ne? Byli si tedy i před Bohem – jako před smrtí na mor – všichni rovni? Prostí lidé, hříšníci, lichváři, králové i papež? Četní malíři tuto skutečnost znázorňovali.
Mor uchvacuje dítě, císařovnu i církevního hodnostáře
Dochází i ke zhroucení společenských vazeb – převládlo ovzduší celkového odcizení – jeden občan se štítil druhého, rozbitím rodinných vazeb se zhroutila i společenská pouta a závazky – bratr opouštěl bratra, často i žena opustila svého manžela – ba co bylo ještě horší a neuvěřitelné – otcům a matkám se mnohdy ošklivilo navštěvovat a obsluhovat své děti. Hrozilo také, že nemocní, opuštěni
sousedy, příbuznými a přá-
teli, ponecháni sami sobě bez pomoci, umírali hlady. Často se sousedé dozvěděli o tom, že někdo umřel teprve zápachem rozkládajícího se těla, mrtví pak byli vynášeni pouze před vrata
25
domu a to ne ze soucitu, ale ze strachu z nákazy. Odnášení mrtvých připadlo tzv. morovým pacholkům z prostého lidu, kdy spěšně najednou šest až osm i více mrtvých bylo odváženo na nejbližší hřbitov. Bez respektu přání, bez průvodu a projevu úcty, byli nebožtíci vhazováni do jam po stovkách a nikdo jim nevěnoval sebemenší pozornosti. Nastávali však i rozporuplné situace, které však z naší pozice těžko hodnotit – dalo se zazlívat zdravým, že chtěli zůstat
naživu,
s nakaženými,
vyhýbali
opouštěli
se
styku
společnost
a odcházeli pryč? Někteří se spojili se stejně smýšlejícími a střídmým způsobem života si chtěli zvýšit tělesnou odolnost a uchránit se pohromě.
Jiní
si
pochutnávali
na
těch nejchutnějších jídlech, vybraných
vínech
a
holdovali
hudbě
a
zpěvu, přičemž se však vyhýbali jakýmkoli nevázanostem. Jiní pod vidinou nevyhnutelné smrti, která číhala
doslova
v co
největší
za
rohem
míře
se
naopak
oddávali
svým
choutkám a při jídle a pití neznali míru.
Lékař v ochranném oděvu za moru v 15. století
Černá smrt se pomalu, ale nezadržitelně vlekla od domu k domu, ze země do země. Nejstrašidelnější byla její nevypočitatelnost – občas ušetřila celá území, přeskakovala jednotlivé domy, přicházela v pozoruhodných periodických vlnách či měla třídenní výkyvy úmrtnosti uváděné v 17. století, často náhle zcela zmizela a objevila se až po letech. S rozvojem
knihtisku
vzniká
řada
protimorových
spisů,
protimorových usnesení, lidových populárních poučení, později v 18. století podrobných infekčních řádů (v českých zemích roku
1705,
1713,
1715,
policejní
vyhlášky
o
preventivních
26
opatřeních
1831,
1832,
1834)
a
letáků
s návody šířícími vzdělanost a lékařské poznání.
Nejslavnější
„Spis
o
nemocech
morních“ významného lékaře Jana Černého byl jedním z nejúspěšnějších a nejrozšířenějších medicínských spisů 16. století a
počátku
17.
století
u
nás
z nejrozšířenějších
českých
s protimorovým
vůbec.
obsahem
a
jedna knih
Svědčí
o
tom i skutečnost, že vyšel v devíti vydáních v rozpětí 137 let. I Jan Ámos Komenský pojednává o moru ve spisu „Zpráva kratičká o Morním nakažení z příčin zvláštních…“ a „tato ostrá Metla Pána Boha našeho“ mu roku 1621 vzala manželku i dvě děti. Dnes jsou tyto tisky, hlavně v kapitolách o životosprávě, dietetice a hygienických opatření především barvitým obrazem života – stravy, zvyklostí a strastí – našich předků a také pozoruhodné epidemiologické a kulturně historické dokumenty. V 18. století se cestující museli vykázat jakýmsi cestovním zdravotním pasem jako dokladem o tom, že přicházejí z místa, kde není zaznamenána žádná infekční choroba. Pokud takovýto pas postrádali, měli být umístěni po čtyři týdny v karanténě, rozhodně však mimo městské hradby. Zvlášť přísně se postupovalo vůči osobám chudým, žebrákům, tulákům a Židům. Pozornost však byla věnována i díkům za záchranu a přežití – a to v podobě tance, pašijových her a výstavbou památných morových sloupů. Ani české země nebyly morových ran nijak ušetřeny. V Brně se poprvé mor objevil na podzim roku 1349 a poté v letech 1355, 1439, 1495, 1558 († 4000), 1571 († 3000), 1572, 1577, 1583-4, 1648, a naposledy roku 1709. Mylně bývá uváděn i rok 1713, kdy při
27
velké morové epidemii v našich zemích roku 1713 bylo však Brno pozoruhodně ušetřeno, a to zásluhou městského hejtmana Jana Víta
ze
Schwanfeldu,
který
od
začátku
epidemie
vyžadoval
striktní dodržování přísných preventivních opatření. Od roku 1716 se u nás už mor neobjevil, lidé to však v myslích nepovažovali za samozřejmost. Od roku 1725 se pak neobjevil ani ve střední a západní Evropě, což vzbuzovalo další vlnu otázek. Změnila se obranyschopnost jedinců, nebo hygiena prostředí, či klimatické podmínky? Změnila se snad čilost blech a životní podmínky krys anebo životaschopnost původce? Byla Evropa vyléčena? Jak se to mohlo stát v době, kdy nikdo vlastně neznal příčinu této choroby, nevěděl jak ji léčit nebo jak jí předcházet? Jenom si nedejte namluvit, že mor ve městě ustal. Viděl jsem sám ještě mnoho rakví vjíždět do brány, která tam nebyla jediná.
Mor dosud zuří a lékaři dávají nemoci patrně jiná jména, aby nevznikla panika. Je to stále táž smrt, nic jiného, a je tak nakažlivá, že jí neunikne nikdo.
Kdykoliv jsem pohlédl z okna, vyhublí koně táhli zlověstný vůz s vyzáblou rakví. Jen už tolik se nezvoní, nemalují se kříže na domy a nevykuřuje jalovcem. Jaroslav Seifert: Z poémy „Morový sloup“
28
Poslední epidemie moru postihla Čechy a Moravu počátkem 18.
století.
Mor
poté
vystřídaly
četné
epidemie
cholery,
v letech 1918-1919 si epidemie chřipky vyžádala na 20-40 miliónů obětí. Znenadání se nevyzpytatelně vynořují další infekce a nemoci (AIDS, SARS,...) a tvoří, ve století vědy a techniky, jistou paralelu s bezmocností středověku. Mor však ani v 19., 20. a 21. století ze světa zdaleka nevymizel. V současnosti se v Česku, stejně tak jako v celé Evropě onemocnění téměř nevyskytuje, je však stále hlášeno z Ameriky, jižní a jihovýchodní Asie a Afriky.8) Můžeme však vyloučit, že by při dnešní rychlé dopravě čerstvě infikovaný člověk ještě před projevem vnějších příznaků přijel do Evropy a stal se zde zase příčinou nákazy?
Rozšíření nemoci v roce 1998 (zdroj WHO)
přípakdy
úmr
kde dy
tí
2001 březen
Zambie
21
3
2002 únor
Indie
19
4
2002 květen
Malawi
71
2003 červen
Alžírsko
10
1
2005 březen
Kongo
130
57
2006 červen
Kongo
100
15
??
