ŽENA V ČERNÉM ANDĚL SMRTI

ŽENA V ČERNÉM – ANDĚL SMRTI

1

Martyn Waites

ŽENA V ČERNÉM ANDĚL SMRTI

ZENA V CERNEM_ANDEL SMRTI_TISK.indd 1

2.6.2014 15:20:23


3

Martyn Waites

ŽENA V ČERNÉM ANDĚL SMRTI Pokračování bestselleru ŽENA V ČERNÉM

Přeložila Blanka Berounská


2.6.2014 15:20:23

MARTYN WAITES

4

Založeno na původním nápadu Susan Hillové, autorky románu Žena v černém, a scénáři Jona Crockera. Tato kniha je fikce. Veškeré postavy, lokality a děje vylíčené v tomto románu jsou dílem autorovy fantazie. Veškerá podobnost se skutečnými osobami, ať už žijícími, či zesnulými, místy a událostmi je čistě náhodná.

Copyright © Martyn Waites, 2013 First published as The Woman in Black: Angel of Death – The Sequel by Hammer, an imprint of The Random House Group Ltd Translation © Blanka Berounská, 2014 Czech edition © Metafora, 2014 All rights reserved ISBN 978-80-7359-833-4 (PDF)


2.6.2014 15:20:23


5

Dům

Z

atuchlý, zchátralý, nemilovaný a opuštěný. Takový je Dům u Úhořího močálu. Už téměř celé jedno století stojí o samotě na ostrově toho jména, Eel Marsh, Úhoří močál. Halí ho chvějivě vlhký mlžný opar, který dodává zdem nádech temné šedi. Noří se z lepkavého studeného mrholení, jež rozostřuje jeho obrysy. Je prázdný, ale tichý není. Okolo ostrova, na němž byl postaven, šepotá a šumí voda. Přelévá se přes okraje bažiny, která dům obklopuje, proniká měkkou půdou a mění ji v polotekutou hmotu připravenou vzít život každému, kdo by sešel z cesty, stáhnout ho do hlubiny a zavřít se nad ním, spolknout ho celého a pak úhledně urovnat povrch, jako by se nic nestalo, jako by tudy nikdo neprošel. Voda pod hladinou se čeří, svíjí a kroutí jako hejno úhořů, vodních hadů se zlostnými obličeji, kteří se živí vším živým, co klesne k nim dolů. Celá desetiletí nikdo nevyrušil dům z klidu. Zdálo by se, že je jen hromadou starých těžkých kamenů. Jsou zvětralé, ale vydržely. Drolí se, avšak stále stojí. Ale na ostrově i v domě se něco děje. Začalo to teprve nedávno a není to nikterak vítané. Vstupní dveře jsou otevřené dokořán. Do temnoty uvnitř se line světlo, v něm se zdvíhá prach a drobná havěť prchá do stínů. Někdo sundal obrazy ze stěn a společně s fotografiemi, ozdobami, nejrůznějšími písemnostmi a dokumenty je naházel do krabic a ty odklidil z pokojů.


2.6.2014 15:20:24

6

MARTYN WAITES

Na jejich místo přišly nové věci, neznámé a cizí. Nepřátelské. Na okna byly pověšeny těžké černé závěsy, které uvnitř vytvářejí nový svět. Do patra někdo vynesl železné postele, rozestavěl je v pokojích a položil na ně matrace. Dům dostane nové obyvatele. Chodbami a pokoji se plazí tlustý černý kabel, kroutí se v hadích smyčkách jako černí úhoři, kteří se svíjejí ve vodě pod domem a kolem něj. Kabel vede ke generátoru, jehož hukot se rozléhá celou budovou. Na věšácích visí plynové masky a pohled jejich netečných kulatých očnic bude prvním přivítáním, kterého se příchozím dostane. Někdo vysekal i divoká křoviska okolo domu. Pomalu se objevuje zahrada, kterou si pro sebe tak dlouho uzurpovala divočina, a spolu s ní se vynořuje i zbytek ostrova. Dokonce i náhrobní kameny na hřbitově byly očištěny, zbaveny mechu a břečťanu a jména na nich jsou opět čitelná. Dům je připraven. Čeká.


2.6.2014 15:20:24


7

Chlapec

B

ritský Spitfire se v ostrém náklonu otočil a s ječícím motorem nalétl střemhlav nad četu vojáků. Dva kulomety chrlily smrtící oheň. „Achtung! Schnell! Heil Hitler!“ řvali vojáci. Byli oblečeni do khaki uniforem anglické pěchoty, ale mluvili komicky znějící němčinou. Padali na záda nebo na bok a zůstávali ležet bez hnutí, s nohama nemotorně vytrčenýma do vzduchu. V napřažených rukou stále svírali zbraně. Stíhačka vzlétla opět vzhůru a s jekotem udělala obrátku. Pilot mluvil do komunikátoru příjemným klidným hlasem a jeho slova se ztrácela v praskání statické elektřiny. Letadlo bylo připraveno znovu zaútočit a pobít těch několik německých vojáků, kteří ještě zůstali stát. Škrticí klapka byla otevřena, řev motorů zesílil. Pak se letadlo zastavilo, úplně ztichlo a bez hnutí zůstalo viset ve vzduchu. Chlapec, který ho držel v ruce, zdvedl hlavu, naklonil ji ke straně a zaposlouchal se. Něco zaslechl. Hlas, který ho volal. Jménem. Otočil se a zamířil za tím hlasem k oknu. Hra byla zapomenuta a s ní i vojáčci na podlaze, které jeho nohy nevědomky drtily a ohýbaly. Hrál si v troskách vybombardovaného domu, v jedné z místností v horním patře, která bombové útoky přežila. On sám bydlel v domě přes ulici, v jednom z posledních v okolí, který ještě stál. Ostatní padly za oběť německým náletům.


2.6.2014 15:20:24

8

MARTYN WAITES

Hlas zněl naléhavě a neodbytně. Chlapec došel k oknu a zastavil se před rozbitým sklem. Naklonil se a pomalu prostrčil hlavu dírou po skleněné tabulce. Krkem se téměř dotýkal ostrých střepů. Ve dveřích protějšího domu stála tmavá ženská postava. „Edwarde! Edwarde!“ Jeho matka. „Poběž! Honem!“ Hochovy oči za tlustými skly brýlí zamžikaly. Slyšel zvuk letadla. Ne toho, se kterým si před chvílí hrál, ale skutečného letounu. Zaposlouchal se znovu. Blížila se celá letka. Kromě ní bylo slyšet i nepříjemně známé kvílení sirény. Znovu pohlédl na dveře přes ulici. Matka na něj kývala a volala, aby si pospíšil, aby honem vyběhl ven a spěchal do krytu. Měla na sobě černý vlněný kabát, který nosila na svatby a pohřby, a při náletech si ho vždycky oblékala. Často říkávala: „Je to můj jediný slušný kabát. V tom mě budou muset i pohřbít.“ Chlapec se podíval na hračku, kterou stále držel v ruce, a pak na oblohu. Blížila se skutečná letadla a Spitfire mezi nimi nebyl ani jeden. Pustil letadélko z ruky na podlahu. Když dopadlo, zdvihl se z holých prken obláček prachu. Se strachem se otočil od okna a chystal se seběhnout po schodech dolů. V tu chvíli čas přestal plynout, zastavil se a na okamžik zadržel dech, aby se vzápětí rozběhl tryskem. V chlapcově hlavě vybuchl svět. Jeho tělo bylo vrženo po otřásající se podlaze do středu místnosti a sklo, které ještě zbývalo v okenních rámech, se tříštilo a létalo kolem něj. Když znovu otevřel oči, pomyslel si, že musí být v nebi. Zamrkal a posadil se. Ne. Byl stále v téže místnosti, kde upadl. Zkusil se pohnout. Šlo to. Všechno ho bo-


2.6.2014 15:20:24


9

lelo, ale zdálo se, že nemá nic zlomeného. Zasmál se krátkým drsným smíchem. Byl naživu. Obličej ho svědil a pálil a cítil na něm vlhko. Otřel si tvář. Byla hrubá a obolavělá. Měl pocit, že má místo kůže smirkový papír. Odtáhl ruku a prohlédl si ji. Měl na ní krev. Pořezalo ho roztříštěné sklo. Rozběhl se ke zbytkům okna, aby zavolal na matku, že se o něj nemusí bát. Jenže matka venku nebyla. Jejich dům se proměnil v hromadu sutin a pod nimi vykukoval cíp černého kabátu. Edward upřeně zíral před sebe a nedokázal se pohnout. Pomalu začínal chápat, co se stalo. Oči se mu zalily, po tvářích se mu začaly koulet slzy a mísily se s krví. Matka už není. Je mrtvá. Vzedmul se v něm smutek, vřel v něm temně a jedovatě. Křičel a vzlykal. Křičel a křičel. Křičel svou bolest do tváře celému světu, jako by nikdy nechtěl přestat.


2.6.2014 15:20:24

10

MARTYN WAITES

Naděje v jejich očích

E

va Parkinsová věděla, že jsou na světě děsivější věci než tma. To ale ještě neznamenalo, že by tmu měla v lásce a že by si ji někdy mohla oblíbit. Na stanici podzemní dráhy trávila v poslední době víc času než ve vlastní ložnici. Už déle než měsíc se opakovalo stále totéž: noc co noc uléhala na dlaždice nástupiště, třásla se zabalená do deky vedle cizích lidí a společně s nimi se choulila ke studeným porcelánovým kachlíkům na stěnách. Byli jako mrtvoly v márnici vyrovnané v řadách a zahalené do rubášů. Všichni se modlili, aby je dnes v noci Luftwaffe nezasáhla, aby je protiletadlová obrana ochránila a aby letadla Královského letectva sestřelila během dne nad Kanálem nějaké německé stroje. A také aby nikdo nezemřel, nebo aspoň nikdo z nich. A aby, až přijde ráno, pořád ještě existovalo nějaké město. Rozhlédla se po lidech kolem sebe. Byla tady k vidění celá pestrá paleta člověčenství: mladí, staří, tlustí, hubení i všechno mezi tím, co si jen člověk dokázal představit. Každý nocležník jiný, ale zároveň všichni stejní, v obličejích táž únava, táž bezútěšnost. Několik lidí začalo zpívat „Bílé útesy doverské“, aby udrželi obecnou morálku, ale po první sloce většina hlasů odumřela. „Nikdy nezapomenu na ty, které jsem potkal…,“ zpíval poslední osamělý hlas, chvěl se, odrážel se od studených stěn a ztrácel se v tunelu.


2.6.2014 15:20:24


11

„Statečně brázdili rozběsněné nebe, nechtěli se dát…“ Pár lidí se ještě jednou přidalo ke zpěvákovi a společně se pokusili vyzpívat stoupající melodii. Ale znělo to hluše a strašidelně. „Vzpomínám na světlo naděje v jejich očích, když soumrak pad…“ Hlasy utichly, nikdo se nehýbal. Zvenčí se ozývalo hučení motorů. Všichni věděli, co to znamená. Staccato protiletadlové obrany, které zaznělo v odpověď, to jenom potvrzovalo. Bombardéry byly tady. Ozval se nový zvuk. Pak znovu. A ještě jednou. Tohle už nebyly motory. Všichni zadrželi dech. Petrolejové lampy na stěnách osvětlovaly chvějící se těla a vyděšené oči. Bomby dopadly, zdi se zatřásly. Padala omítka, ve vzduchu vířil prach. Lidé sebou trhali, mnozí vyskočili. Někteří zaúpěli nebo vykřikli a znovu se pokusili nabýt sebevlády. Nesluší se přece propadat panice před lidmi. Eva zavřela oči a zkoušela si představit, že se ocitla někde, kde je teplo, svítí sluníčko a ona je v bezpečí. Následovala další exploze a další sprška prachu a omítky. Otevřela oči. Není to k ničemu. Je pořád teď a tady. Bomby nezmizí jenom proto, že si to přeje. Nezbývá než přijmout situaci takovou, jaká je. Přelétla pohledem řady obličejů a zastavila se u malého chlapce. Měl na sobě pyžamo a vlasy mu trčely na všechny strany. V rukou svíral otrhaného medvídka s takovou urputností, jako by na tom závisel jeho život. Při každé explozi mu oči vyděšeně zamžikaly a zdálo se, že z nich ukápne další slzička. Eva cítila, jak se v ní něco zlomilo. Přešla k němu, posadila se a usmála se na něj. Byl to vřelý úsměv, který jí prozářil celý obličej i v pološeru petrolejových lamp. „Jak se jmenuje?“ kývla k medvídkovi.


2.6.2014 15:20:24

12

MARTYN WAITES

Klučík na ni vyděšeně zíral. Sotva dokázal promluvit. „Méďa,“ vyhrkl nakonec. Hlásek měl vyděšený a tichý. „Ty se o něj staráš?“ Přikývl. „Dáváš na něj pozor, aby se nebál?“ Chlapeček se zamyslel, podíval se na medvídka, pak na Evu a znovu přikývl. „To je dobře,“ pokračovala Eva. „Takové statečné kluky, jako jsi ty, moc potřebujeme.“ Upřeně na něj hleděla a její úsměv se projasnil ještě víc. Klouček jí ho konečně oplatil. Klidně a spokojeně. „Jak to děláte?“ Vedle ní se ke stěně tiskla žena zabalená do deky. Byla sotva o pár let starší než Eva, ale strachem a vyčerpáním předčasně zestárla. Eva se k ní otočila a trochu se zamračila. „Noc co noc zažíváme tohle,“ opsala žena rukou půlkruh, „a vy se pořád usmíváte…“ Eva znovu pohlédla do tunelu, než odpověděla. Byl temný, prázdný a zdál se nekonečný. „Myslím, že je třeba, abychom se takhle chovali. Nebo snad ne?“ odpověděla tak vesele, jak jenom dokázala. Žena si tím zřejmě vůbec nebyla jistá. Zdálo se, že nepřetržité vyčerpání a napětí ji zlomily ještě dřív, než ji dostihly bomby. Zamračila se. Bylo jasné, že Eviným slovům ani trochu nevěří. Evin úsměv se pod jejím pohledem rozplynul a ona znovu obrátila pohled do tunelu. Když druhý den ráno vycházela ze stanice podzemní dráhy a oprašovala si prach ze šatů, čekalo ji kalné, šedivé, smutné zimní ráno. Přežila další noc. Rozhlédla se kolem sebe. Město bylo ještě poničenější a zjizvenější než včera večer. K nebi trčely trosky vybombardovaných obchodů, restaurací a domů. Z roztříštěné výlohy visela polámaná figurína a houpala se sem a tam


2.6.2014 15:20:24


13

jako oběšený lotr. V patře nad obchodem zůstala stát jenom jedna zeď a v ní neporušený krb. Podlaha i topeniště chyběly. Vedle krbu se nakláněl příborník s otevřenými dvířky, která povrzávala ve větru. Na policích balancovaly modrobílé talíře, které se po chvíli vysypaly na hromadu trosek a roztříštily. Ulicí poletovaly něčí rodinné fotografie a na nich se šťastně usmívaly děti, které válka vyrvala z náruče domova. Byly to připomínky šťastných, navždy ztracených chvil. Eva byla naživu, ale město se zdálo mrtvé. Spěchala domů a cestou kontrolovala čas na hodinkách. Musí balit. Zanedlouho odjíždí.


2.6.2014 15:20:24

14

MARTYN WAITES

Do bezpečí venkova

N

a nádraží King’s Cross dorazila jenom trochu udýchaná. Na sobě měla sváteční šaty a v ruce nesla kufřík. Říkala si, že potřebuje začít s něčím novým. A dnešek takovým startem do nového rozhodně bude. Dnes odjede z Londýna do bezpečí. Skleněný strop nádražní haly pokrývaly saze a nad hlavami se vznášela pára, kterou chrlily lokomotivy. V hale bylo rušno, přicházející se mísili s odcházejícími, rachocení a řinčení vlaků se prolínalo s hlasy cestujících. Kolem Evy se odehrávala šťastná shledání i loučení plná slz. Vzduch se chvěl horečnou nervózní energií a všudypřítomná naděje i zoufalství proměňovaly příjezdy i odjezdy v otázku života a smrti. Stěny nádraží pokrývaly plakáty. Visely prakticky všude a nabádaly k obezřetnosti a odvaze výzvami jako: Pozor na jazyk! Vaše neopatrné řeči může mnoho lidí zaplatit životem! nebo Bojujme a vítězství bude naše! Jinde mířil z plakátu prst přísného podsaditého muže s ruměným obličejem a rozzlobeným výrazem. Byl oblečený do fraku, na hlavě měl cylindr a na vestě britskou vlajku. Stál před nastoupenou jednotkou pěšáků a s obviňujícím gestem se tázal: KDO CHYBÍ? Jsi to snad TY? Ten plakát Evu přiměl, aby zaměřila pozornost na vojáky. Nováčci s optimistickými obličeji, dychtiví přidat se k boji proti agresorům, ostře kontrastovali se zraněnými zlomenými muži, kteří se vraceli domů, odvraceli hlavy a klopili oči, když se prodírali davem. Mladí vojáci se


2.6.2014 15:20:24


15

na navrátilce záměrně nedívali. Ignorovali je. Co kdyby byla jejich smůla nakažlivá? Co kdyby se přenášela vzduchem? Těsně za sebou uslyšela vzlykání. Otočila se a spatřila matku s dcerou. Bylo těžké říct, kdo z těch dvou pláče víc. Matka se tiskla k dceři a ta zase k matce, dokud je laskaví příbuzní neodtrhli a děvčátko neodvedli. „Je to pro její dobro,“ zaslechla Eva. „U nás bude ve větším bezpečí.“ Vybavila si chlapce z minulé noci, kterého viděla v podzemce. Ta vzpomínka jí vehnala slzy do očí. Snad se někdo postará i o něho a odveze ho do bezpečí. Maminky, pošlete děti pryč z Londýna! vyzýval plakát, který visel přímo za plačící matkou. Zobrazoval chlapce a děvče, oba v pyžamech, přes která měli přehozené župánky. Opírali se o cihlovou zeď, choulili se jeden ke druhému, v očích hrůzu a děs. Hned vedle nich byl plakát s dalším sourozeneckým párem. Tentokrát to byly venkovské děti, blonďatí baculatí andílci. Chlapec měl pečlivě učesanou pěšinku a v ochranném gestu objímal mladší sestřičku s roztomilými lokýnkami kolem ramen. Oba vypadali spokojeně a vesele. Nápis pod obrázkem vysvětloval důvod jejich spokojenosti: Na venkově jsou děti ve větším bezpečí. Odvezte je tam. Eva doufala, že tomu tak opravdu je. Za chvilku našla ženu, se kterou se zde měla setkat. Ředitelka Jean Hoggová, přísná dáma s ocelově šedýma očima a autoritářským držením těla, byla asi o deset let starší než ona. Okolo ní postávalo několik dětí. Všechny se podobaly vyděšené dvojici z prvního plakátu. Eva se ke skupince blížila v okamžiku, kdy si paní Hoggová všimla nějakého nedostatku na kabátě jednoho z chlapců, skláněla se k němu a plísnila ho, že nemá pořádně zapnuté knoflíky. „Dobré jitro, paní ředitelko,“ pozdravila Eva s úsměvem. Pak se rozhlédla po dětech a usmála se ještě víc. „Dobré ráno, děti.“


2.6.2014 15:20:24

16

MARTYN WAITES

„Dobré ráno, slečno Parkinsová,“ zazněla odpověď pronesená unisono naučeným zpěvavým tónem. Některé děti jí dokázaly úsměv oplatit a Eva cítila, jak se v ní rozlévá vřelost. Ředitelka se narovnala a přísně si Evu změřila. Eva téměř čekala, že najde nějakou závadu i na jejím kabátě. „Jdete pozdě,“ pronesla nakonec. „Já… Ulice, ve které bydlím, dostala dnes v noci zásah.“ Výraz paní Hoggové naznačoval, že bombardování rozhodně není dostatečnou omluvou pro pozdní příchod. Eva přelétla děti pohledem. Bylo jich sedm: tři děvčata a čtyři chlapci, nejmladší sedmileté, nejstarší jedenáctileté. Každé mělo kufřík a každé si neslo lepenkovou krabici, která měla na boku nápis „plynová maska“. Byly to chudé děti z centra Londýna a s žádným z nich nepřišli rodiče. „Půjdeme najít vlak?“ navrhla Eva. „Ještě čekáme na Edwarda.“ Ředitelčin tón dával znát, že Edward se pozdním příchodem zařadil do ještě horší kategorie než ona. Eva se zamračila. „Myslela jsem, že ho přivede matka.“ Ocelový pohled Jean Hoggové na okamžik změkl. „Jejich dům zasáhla předevčírem v noci bomba. Z Edwarda je teď sirotek.“ Odvrátila se od Evy a zapátrala očima mezi lidmi. „Tamhle jde.“ Eva sledovala její pohled a snažila se vstřebat, co se právě dozvěděla. Edward je sirotek. Všechny děti se otočily jako na povel, aby se podívaly na přicházejícího chlapce. Každé ho chtělo zahlédnout jako první. Eva věděla, že jsou prostě takové a že všechno, co nějak vybočuje z normálu, se pro ně stává atrakcí, zvlášť když jde o neštěstí nebo ztrátu. Z Edwarda, ať o to stál, nebo ne, byla pro tuto chvíli celebrita. Pomalu se blížil ke skupince. Za ruku ho vedl starší muž. Na rozdíl od ostatních neměl žádný kufr a nesl si


2.6.2014 15:20:24


17

věci v otrhané záplatované tašce. Řezné rány na obličeji se mu začínaly hojit a brýle měl provizorně vyspravené. Eva na něm viděla, jak moc mu vadí být středem pozornosti. „Pospěš si, chlapče,“ přivítala malého paní Hoggová. Čekala, že síla její autority automaticky přepne Edwarda do programu poslušného žáčka. „Musíme chytit vlak.“ Natáhla k Edwardovi ruku, ale ten se ani nepohnul a stále se držel muže, který ho přivedl. Eva k němu rychle přistoupila, sehnula se a snažila se ho přimět, aby se na ni podíval. „Edwarde, je mi to moc líto…“ Neodpověděl. Eva se pokusila o úsměv. „Teď… teď pojedeš s námi, ano? Pryč od toho všeho.“ Edward stále mlčel. Když se Eva nedočkala odpovědi, narovnala se. „Od chvíle, co se to stalo, nepromluvil ani slovo,“ vysvětloval Edwardův průvodce. „Vy jste asi jeho učitelka, že?“ „Ano.“ „Já jsem soused. Staral jsem se o něj od té doby, co… Však víte.“ Stiskl chlapci ruku. „Tak, Edwarde, teď tě bude mít na starost tahle milá paní. Buď hodný chlapec.“ Pustil Edwardovu ruku a vstrčil mu do kapsy papírový sáček se slovy: „Tady máš pár bonbonů.“ Edward stále mlčel. Eva ho vzala za ruku a znovu se mu zahleděla do očí. Jejich pohled byl prázdný, otupělý. Neviděla v něm nic, rozhodně nic, co by dokázala rozluštit. Nic, čeho by se mohla chytit. Dovedla ho k ostatním dětem. Byl nejvyšší čas nasednout do vlaku a zmizet z Londýna. Nejvyšší čas, aby se dostali do bezpečí.


2.6.2014 15:20:24

18

MARTYN WAITES

Pryč z Londýna

E

va si všimla, že i za tu krátkou chvíli, kterou strávili ve vlaku, se nálada dětí změnila. Trosky vybombardovaného Londýna postupně mizely a nahradila je menší města, která nakonec ustoupila venkovu. Děti začínaly chápat důležitost toho, co se děje, a začaly se vzrušeně vrtět na sedadlech. Opustily Londýn, nechaly za sebou své dosavadní životy a jely vstříc novému světu a novým dobrodružstvím. V přeplněném vagonu se samy od sebe rozdělily do dvou skupinek: na chlapce a dívky. Eva seděla s chlapci. Nejstarší z nich byl Tom, a kdyby k sobě byla poctivá, musela by si přiznat, že ho má ze všech nejméně ráda. Věděla, že jako učitelka by o dětech takhle smýšlet neměla, ale nemohla si pomoct. Tom měl nehezké povahové rysy, kterých se ho snažila zbavit, ale zatím marně. Ze zkušenosti dobře věděla, že jakmile se někde objeví šikana nebo zastrašování, má v tom zaručeně prsty Tom. Vedle něj seděl Alfie, obtloustlý kluk s vášní pro všechno, co nějak souviselo s letectvím. Tvrdil, že dokáže rozeznat typ letadla podle zvuku motorů. Ale po soustavných náletech na Londýn to rozhodně nebyla dovednost, kterou by se mohl pyšnit jenom on. Alfie i Tom koukali z okna a fascinovaně sledovali ubíhající scenerii. Naproti nim seděli James a Edward. James byl Edwardův nejlepší kamarád, ale teď vůbec netušil, co si má počít a jak se chovat. Každou chvíli vrhal kradmé pohledy na oněmělého, zármutkem zdrceného souseda a bylo


2.6.2014 15:20:24


19

na něm vidět, jak rád by mu pomohl, ale vůbec nemá zdání jak. Edward zíral bez pohnutí na sáček s bonbony, který mu ležel na klíně. Jean Hoggová, obličej schovaný za stránkami Daily Expressu, seděla se třemi děvčaty: panovačnou Joyce, Ruby, Joyciným nerozlučným stínem, a Florou. Byl s nimi i Flořin mladší bratr Fraser, který neustále popotahoval, jako by měl rýmu. Flora se o něj měla starat, ale v tuto chvíli ji vůbec nezajímal. Celou svou pozornost soustředila na Edwarda. Eva věděla, že si Flora na Edwarda trochu myslí, ale zaujatý pohled, kterým ho teď sledovala, neměl s náklonností nic společného. Eva se rozhlédla po ostatních dětech. Zíraly na něj všechny. Fascinovala je jeho nehybnost i vědomí, že sice sedí tady v kupé, ale zároveň s nimi není. Po chvíli paní Hoggová vykoukla zpoza hradby novin s úsečným: „Je nevychované na někoho takhle civět, děti.“ Joyce, Ruby, Flora i Fraser odvrátili poslušně pohledy a seděli v rozpačitém tichu. „Můžete si spolu povídat,“ pokračovala ředitelka tišším, ale stále upjatým hlasem. „Ale potichu!“ Děti mlčely. Před ředitelkou se bavit nechtěly. Představovala pro ně příliš velkou autoritu, než aby se před ní dokázaly uvolnit. Eva sledovala krajinu za oknem. Po jednotvárné šedi Londýna jí připadala jásavě barevná. Potom jí klesla víčka. „No tedy, to jste musela začít hodně mladá.“ Otevřela oči. Děti byly na svých místech, Jean také, ale přibyl někdo nový a v plném vagonu se usadil proti ní. Byl mladý a hezký. To bylo první, čeho si všimla. Na sobě měl elegantní uniformu Královského letectva a podle výložek hodnost kapitána. „Prosím?“ zareagovala otázkou. Ukázal na děti. Eva si nemohla nevšimnout svalnaté ruky a atletického pohybu. „Máte osm dětí.“


2.6.2014 15:20:24

20

MARTYN WAITES

Eva se usmála a cítila, jak rudne. „Nejsou moje.“ Kapitán jí oplatil úsměv a zdvihl obočí. „Takže jste je unesla?“ „Jsem jejich učitelka.“ Cítila, že se v kupé najednou udělalo horko. „Vyjeli jste si na školní výlet?“ „Ne tak docela,“ zavrtěla Eva hlavou. „Jejich rodiče nemohou odjet z Londýna a děti nemají žádné jiné příbuzné.“ Pokrčila rameny. „Tak je vezeme na venkov. Budeme tam bydlet v jednom domě.“ Kapitán se zamračil. „To tam budete sami?“ „Přijedou děti a učitelky z dalších škol.“ S předstíranou vážností se k němu naklonila. „Možná o tom nevíte, ale je válka.“ Kapitán se znovu usmál a chystal se něco odpovědět, ale Evinu pozornost upoutalo něco jiného. „Kdes je vzal?“ obořila se na Toma, nejstaršího z chlapců, který se cpal lékořicovými bonbony. „Dal mi je James,“ odpověděl Tom s plnou pusou. Eva se přísně zadívala na Jamese. „Jamesi, víš přece, že jsou Edwardovy.“ „Ale on je nejedl,“ bránil se James, ovšem nijak přesvědčivě to neznělo. Eva zachovala klid. Věděla, že bonbony sebral Edwardovi nejspíš Tom a přinutil Jamese, aby vzal vinu na sebe. A věděla také, že James je, na rozdíl od Toma, slušný a hodný chlapec. „Vrať mu je a omluv se,“ nakázala Jamesovi. „Ano, slečno Parkinsová,“ kývl James, sebral Tomovi sáček a vrátil ho Edwardovi. „Promiň,“ hlesl a podíval se Edwardovi do očí. Edward nevydal ani hlásek, ani se nepohnul, když mu sáček přistál zpátky na klíně. „Kam jedete?“ Kapitánův hlas ji znovu odvedl od dětí. Otočila se k němu a nasadila obvyklý úsměv.


2.6.2014 15:20:24


21

„To má být výslech?“ V očích mu zahrálo. „Možná.“ Eva se usmála ještě víc. „V tom případě bych ráda znala vaše jméno a hodnost.“ „Kapitán Burstow,“ představil se a Eva téměř čekala, že zasalutuje. „Ale můžete mi říkat Harry.“ „Já jsem Eva. Ale můžete mě oslovovat slečno Parkinsová.“ Tentokrát Harry skutečně zasalutoval. „Těší mě, že vás poznávám, slečno Parkinsová. A mohu se tedy zeptat, kam jedete?“ „Můžete,“ kývla. „Do Crythin Giffordu.“ Opět zdvihl obočí, tentokrát na znamení nelíčeného překvapení. „Skutečně? Já také.“ „Co tam budete dělat?“ „Jsem stíhací pilot,“ odvětil, jako by se to rozumělo samo sebou a jako by věděl, že na ni ta informace udělá dojem. Tiše se zasmála. „To vykládají všichni.“ Pokrčil rameny. „Někdo ta letadla pilotovat musí.“ Hlas mu zvážněl a zazněl v něm dotčený tón. Eva si toho všimla a prohlédla si kapitána lépe. Vyzařovaly z něj síla, klid a sebejistota, ale cítila i určitý vzdor. A v jeho očích zahlédla ještě něco dalšího. Problesklo to tam jen na okamžik, když jí odpovídal, a hned to zmizelo. Ale ten vzdor jako by souvisel s nějakým vnitřním zápasem, nikoliv s válkou. Odvrátil se, aby si zapálil cigaretu. „Promiňte,“ omlouvala se, „nemyslela jsem to tak…“ Když se otočil zpátky, kouř mu na okamžik zastínil obličej. „Je to přísně tajné, tak to nikomu neprozraďte.“ Nachýlil se k ní a kouř se rozplynul. V očích mu blýsklo. „Jinak bych vás musel zastřelit.“ „Nebojte,“ ujistila ho, „mně můžete věřit.“ Znovu se na něj usmála a doufala, že tím úsměvem všechno napravila.


2.6.2014 15:20:24

22

MARTYN WAITES

Edward

E

dward se bál. Stál na nástupišti nějakého venkovského nádraží a nepoznával kolem sebe nic a nikoho. Narůstala v něm panika. Obklopovali ho dospělí lidé, všichni spěchali, strkali jeden do druhého, otírali se o něj vlněnými kabáty a vráželi do něho těžkými kufry. Dav ho unášel chvíli sem, chvíli tam jako list, který uchvátil vítr. Ztratil se. Byl sám. Zavřel oči a snažil se přimět svět kolem, aby zmizel. Doufal, že pod zavřenými víčky neuvidí to, co vždycky. Maminčin úsměv, její tvář. Její hlas, který ho volá. A pak: cíp maminčina černého kabátu vykukujícího zpod hromady sutin. Otevřel oči a překvapilo ho, že je stále tam, kde před chvílí, opuštěný a sám. A že kolem něj jsou pořád cizí lidé a nikdo si ho nevšímá. Pak uviděl ruku. Ženskou ruku. Měkkou a přátelskou. Nabízela mu pomoc. Srdce mu začalo bít rychleji, krev tepat ve spáncích. To musí být maminka. Našla ho. Není mrtvá. Viděl tam jenom její kabát, to je celé. Stihla utéct, přežila nálet a teď je tady. Přišla si pro něj. Zamrkal a zaplavila ho vlna smutku. Uvědomil si, že tohle není maminka. Nesmím plakat, přikazoval si, to velcí kluci nedělají. Velcí kluci musejí být silní a stateční. Musí mlčet. Mlčet jako hrob. Ne, není to maminka. Je to učitelka, slečna Parkinso-


2.6.2014 15:20:24


23

vá. Stojí před ním a usmívá se. Slečnu Parkinsovou má rád. S ní se cítí v bezpečí. Ona ho neopustila. Naopak, našla ho. Přišla pro něj. Běží k ní, chytá se její ruky a tiskne se k ní. Slečna učitelka Parkinsová voní po květinách. Voní krásně. U ní mu nic nehrozí. „Edwarde, konečně jsem tě našla,“ promlouvá na něj. „Ztratil ses…“ Sehnula se a pohladila ho po vlasech. Napadlo ho, že by mohl zase zavřít oči, ale neudělal to. Dovedla ho k ostatním dětem, které stály na nástupišti a čekaly. Kapitán od letectva povídal, že vlak, kterým mají pokračovat dál, bude mít několik hodin zpoždění a paní ředitelka jej sjela pohledem, jako by to byla jeho chyba. Ostatní děti se hašteřily, Flora něco chtěla. Když se slečna Parkinsová ujistila, že je Edward v pořádku, pustila jeho ruku a šla zjistit, co se to vlastně děje. Edward se zahleděl na zem, na zamrzlou louži, přes niž běžela velká prasklina. Na ledě se odrážely plující mraky a obloha, která začínala temnět. Vzpomněl si na maminku a znovu se cítil hrozně sám.


2.6.2014 15:20:24

24

MARTYN WAITES

Cesta

D

ěti byly unavené. Neposedná energie z nich vyprchala, chvílemi dřímaly, chvílemi vyhlížely z oken vlaku do noci, která byla mnohem temnější, než jak ji znaly z města. Ve tvářích se jim dalo číst, na co myslí. Eva věděla, že se jim stýská po rodičích a po domově. Cesta pro ně přestala být dobrodružstvím. Byly rozrušené a nejisté, nevěděly, co je čeká. Evu to nepřekvapovalo. Vlak, do kterého po dlouhém čekání konečně nastoupili, byl mnohem starší a nepohodlnější než ten, který je vezl z londýnského nádraží. Polstrované měkké sedačky vystřídaly tvrdé dřevěné lavice, okna byla plná skvrn, uvnitř to řinčelo, lomozilo a sténalo a v kupé to nepříjemně táhlo. A ke všemu bylo nutné i tady dodržovat zatemnění, takže cestovali v naprosté tmě. Eva se rozhlédla po vagonu. V měsíčním světle byly všechny obličeje bledé a vzbuzovaly dojem duchů. Edward seděl schoulený těsně vedle ní. Od chvíle, kdy ho našla ztraceného na nástupišti, se jí nepustil. Kapitán Harry Burstow se usadil naproti nim. Eva si všimla jakési postavy na druhé straně vozu. Řádová sestra. Řeholnice se pomalu otočila a zvedla hlavu. Eva přestala dýchat. Jeptiščiny oči a tváře vypadaly jako propasti lemované stíny, kůži měla tak bílou, že připomínala holou kost. Eva cítila, jak se jí zmocňuje panika. Ruka jí vylétla ke krku a sevřela pevně andělíčka visícího na řetízku. Srdce jí bušilo, dech se krátil. Zavřela oči a spatřila


2.6.2014 15:20:24


25

přízraky z minulosti. Znovu ožívaly a defilovaly před ní jako ve starém filmovém týdeníku. Rázem se ocitla v černobílém světě. Kromě černé a bílé v něm ale byla ještě jedna barva. Červená. Spousta rudé. A také bolest. Tolik různých druhů bolesti… Ne… ne… Semkla víčka pevněji a snažila se přinutit vzpomínky, aby zmizely. Když ucítila, že může oči zase otevřít, koukala se jeptiška z okna. Eva odtáhla prsty od řetízku a nechala přívěsek klesnout na obvyklé místo. „Jste v pořádku?“ naklonil se k ní Harry s obavou v obličeji. „Vypadalo to, jako kdybyste měla nějaký záchvat.“ „Je to dobré, díky.“ Eva se zhluboka nadechla a pak ještě jednou. Harry ji stále pozoroval. „Mohl byste s tím laskavě přestat?“ Navzdory chladu ve vagonu cítila horko. „Přestat s čím?“ zamračil se kapitán. Eva těžce polkla. „S tím zíráním na mě.“ Tiše se zasmál a rozhlédl se kolem, jako by si stěžoval měsíčnímu svitu. „Stěží na vás vidím.“ „Tak…,“ Eva hledala, co odpovědět. „Tak se o to zírání přestaňte snažit.“ Už se vzpamatovala a nasadila obvyklý úsměv. „Zajímalo by mě…,“ nedopověděl, ale znovu povytáhl obočí. „Co by vás zajímalo?“ „Co ukrýváte za tím úsměvem.“ Eva sebou trhla. Hlavou jí prolétla vzpomínka na to, co se odehrálo před pár okamžiky. „Tenhle úsměv používám v práci,“ vyložila a snažila se, aby tón hlasu odpovídal výrazu tváře. Harry se zatvářil trochu pobouřeně. „Chcete říct, že se vlastně neusmíváte na mě?“ Eva otevřela ústa k odpovědi, ale nedokázala vymyslet žádnou, kterou by ho opět neurazila. Vlastně se jí líbil.


2.6.2014 15:20:24

26

MARTYN WAITES

Líbily se jí vějířky, které se mu tvořily u očí při úsměvu. Líbil se jí způsob, jakým si uhlazoval světlé vlnité vlasy, když si myslel, že se na něho nedívá. Ale nelíbilo se jí, jak ji soustředěně pozoruje, a už vůbec ne, že dokáže v jejím výrazu rozeznat bolest a strach. Věděla, že nesmí připustit, aby se něco takového opakovalo. Zapálil si cigaretu a Eva koutkem oka postřehla, že Jean vyvrátila oči v sloup a nesouhlasně zavrtěla hlavou. Jenže Eva už si nevšímala ani Jean, ani Harryho a zahleděla se dolů na Edwarda. Přes uličku se na něj ze svého sedadla usmívala Flora, a když nereagoval, zamávala mu. Ale Edward se ani neusmál, ani nezamával, jen na ni bez výrazu zíral. Dojeli na místo a vystoupili. Čekalo je něco, co připomínalo kostru nádraží obraného na kost a ponechaného rozpadu. Stěny cihlových budov potáhl povlak černých sazí, na střeše chyběla spousta tašek, okna byla rozbitá, dřevo shnilé. Všude profukoval vysokou fistulí mrazivý vítr a disharmonickými tóny naznačoval, že jsou nevítanými hosty. Když se pára odjíždějícího vlaku rozplynula v noční mlze, stáli všichni, včetně Evy, Jean a Harryho, v hloučku, choulili se k sobě a snažili se aspoň trochu zahřát. Pak se na nástupišti objevila kulhající postava, pomalu se k nim blížila a její obrysy matně osvětlovalo mihotavé světlo petrolejové lampy, kterou držela v ruce. Eva cítila, jak se děti při pohledu na toho člověka stahují zpět a vyděšeně lapají po dechu. Dokonce i Jean vypadala neklidně. Z mlžného oparu se vynořil obličej. „Vy jste asi slečna Hoggová, že?“ ozval se mužský hlas. Jean se napřímila a vykročila vpřed. Ještě před okamžikem se možná bála, ale to už teď neplatilo. „Paní Hoggová,“ opravila dotyčného pevně a v hlase jí znělo mírné rozhořčení.


2.6.2014 15:20:24


27

Muž se zasmál a omluvně sklonil hlavu. „Omlouvám se. Jsem doktor Jim Rhodes z místního Výboru pro výchovu.“ Zblízka na něm nebylo zhola nic strašidelného, vlastně působil docela milým strýčkovským dojmem. Děti vycítily, že napětí pominulo, že jim nic nehrozí a že si jejich paní ředitelka umí poradit v každé situaci. Trochu se uvolnily. Eva ucítila na paži dotek něčí ruky a otočila se. Harry pokynul směrem k silnici za nádražím. „Těšilo mě, že jsem vás poznal, slečno Parkinsová. Až mi to vyjde, přijedu vás navštívit.“ Mluvil s ní formálně, leč zároveň přátelsky, ale Evě se zdálo, že by jí chtěl říct i něco víc. „Můžete mi říkat Ev-“ Nedopověděla. Paní Hoggová ji zarazila přísným pohledem. „Pospěšme si, autobus už čeká,“ popoháněla Evu. Eva následovala svou nadřízenou po nástupišti, ale po několika krocích se otočila. Pozdě. Harry už zmizel. Jenom další letmé setkání, pomyslela si. Autobus byl skoro stejně starý jako předtím vlak. Od nádraží vyrazili s vypnutými světly a jeli plochou krajinou bez kopců. Hvězdy i měsíc zašly za mraky a všechno jako by přikryla veliká vojenská deka. Fraser, Flořin malý bráška, se usadil vedle Jima Rhodese. Jako jediný z dětí se nebál, když se kulhavá postava vynořila z mlhy. Byl zvědavý, ale ne vystrašený. „Proč kulháš?“ vyzvídal Fraser, popotáhl a utřel si nos do rukávu. Eva se naklonila a dotkla se chlapcovy paže. „Frasere…“ Jim Rhodes se usmál. „Jen ho nechte.“ Podíval se na chlapce a hned se vrátil pohledem zpátky k temné silnici. „Pozůstatek z první války. Přimotal jsem se moc blízko k mině.“ Soustředil se na cestu. „Měl jsem štěstí.“ Eva se opřela a zadívala se z okna. Oči už přivykly tmě a začínaly rozeznávat různé odstíny šedé a černé. Uvě-


2.6.2014 15:20:24

28

MARTYN WAITES

domila si, že se blíží k nějaké vesnici. Před sebou viděla točité dlážděné ulice a kamenné domy. Zahleděla se pozorněji. Něco bylo špatně. Něco tady chybělo. Lidé. Nebyli tu žádní lidé. Joyce ji zatahala za rukáv. „Kde jsou všichni?“ chtěla vědět. Upírala na ni zvědavé oči, hlavu nakloněnou k rameni. V očích měla ten zvídavý výraz, který říkal: Tak jak je to? Dospělí přece znají odpověď na všechno. Dospělí přece všechno vědí! Eva si povzdechla. „Možná…,“ znovu zalétla pohledem z okna. „Možná že vesnici vyklidili kvůli válce.“ Tahle odpověď ale Joyce neuspokojila. „Je opuštěná už řadu let,“ zavrtěl hlavou Jim Rhodes. „Zřejmě to byl důsledek ekonomické krize.“ „Nebo, nebo…,“ nadskakoval Fraser nadšeně na sedadle, „nebo všichni pomřeli na mor.“ Ostatní děti okamžitě zbystřily, ožily a začaly spřádat své vlastní teorie. Eva věděla, jak by to nejspíš skončilo, a otevřela ústa, aby je zarazila, ale to už se do věci přísně vložila paní Hoggová: „Tak dost! Až do konce cesty zakazuji všechny otázky.“ Děti okamžitě ztichly, krize byla zažehnána. Ředitelčin výraz naznačoval, že to celé je Evina vina, protože děti povzbuzovala k otázkám, ale Eva si jí nevšímala. Edward se stále tiskl k Evě, a když vycítil nepříjemnou atmosféru mezi oběma učitelkami, přimkl se ještě blíž. Najednou se ozvala rána, autobus se zakymácel ze strany na stranu, děti se rozkřičely a chytly se sedadel. „Ke všem čertům!“ zaklel Jim Rhodes. Zastavil, vypnul motor, vstal a ukázal prstem z okna. „Prorazili jsme pneumatiku.“ Autobus stál nakloněný k jedné straně, a když se Eva podívala z okna, viděla místo předního kola něco, co připomínalo mrtvého obřího slimáka. „Ták, a teď se odsud nedostanem,“ prohlásil Fraser. Bylo těžko soudit, jestli ho to spíš těší nebo děsí.


2.6.2014 15:20:24


29

Opuštěná ves

D

ěti si přitáhly kabáty k tělu a pořádně se zabalily do šátků a šál. Choulily se k sobě v hloučku u autobusu, zuby jim cvakaly zimou, ruce měly vražené hluboko do kapes. Mlčely. Flora objímala Frasera. Noc byla sice studená, ale Evě se zdálo, že mrazení necítí jenom kvůli zimě. Vesnice byla děsivě tichá a prázdná. Tolik se lišila od Londýna – tam se i po bombardování pohybovala spousta lidí, kteří se snažili oprášit své životy a jít klopýtavě dál. Tohle byl naprostý opak. Domy tady sice stály, ale chyběli lidé. Vypadalo to, jako by se ocitli ve vesnici duchů. „Všichni zůstaneme pohromadě. Nikdo neudělá ani krok!“ Eva se otočila k Jean. Pokyny, které vydávala, byly naprosto zbytečné. Žádné z dětí se ani nepohnulo. Jim Rhodes kopl do zničené pneumatiky, polohlasem vychrlil další kletbu a kulhavě vyrazil k zadní části autobusu. „Mám v kufru rezervu,“ vysvětloval. Ředitelka se k němu připojila. „Pomůžu vám.“ Jim se užasle zastavil. „Vy?“ „Kdysi jsem vyměnila spoustu pneumatik.“ Když to pronášela, v očích se jí pyšně zatřpytilo a koutky úst se téměř zdvihly do úsměvu. Jim se na ni také usmál a tím ji trochu znervóznil. Otočila se k Edwardovi, který se držel Evy za kabát, a natáhla k němu ruku. „Nechtěl bys nám pomoct, Edwarde?“ Byl to spíš příkaz než otázka.


2.6.2014 15:20:25

30

MARTYN WAITES

Edward se ale přivinul ještě úžeji k Evě. Paní Hoggová ale trvala na svém, ruku stále nataženou. „Pojď přece. Ukážu ti, jak se vyměňuje kolo.“ Zavrtěl hlavou a zesílil stisk. „Myslím, že by ne-“ začala Eva, ale nestihla větu doříct. Jean připochodovala k Edwardovi, popadla ho za ruku a táhla ho za sebou. „Nemůže k vám být pořád takhle přilepený,“ prohlásila a vlekla vyděšeného chlapce pryč. „Dávejte pozor na ostatní děti.“ Eva, sama trochu polekaná, přešla ke druhé straně autobusu, kde bez hnutí stáli v hloučku ostatní a upírali vyděšené udivené pohledy na pole, které se táhlo podél silnice. Rychlými kroky mířila k nim a přemítala, na co asi tak fascinovaně zírají. Ukázalo se, že je to ovce, která jim oplácí stejně zhypnotizovaným pohledem. „Ještě nikdy jsem neviděl ovečku…,“ pípl Alfie šokovaně. „Proč na nás tak kouká?“ mračil se Fraser. Flora měla pevně zavřené oči a plačtivě drmolila: „Ať toho nechá!“ Joyce se otočila k Evě s rukama v bok. Zřejmě měla pocit, že je třeba, aby v Jeanině nepřítomnosti převzala velení. „Slečno učitelko, to zvíře děsí menší děcka.“ Tónem hlasu naznačovala, že by s tím Eva měla něco dělat. Eva se usmála. „Je to jen ovce. Neublíží vám.“ Pak se otočila zády k dětem i k ovci. Její pozornost přitahovala ves, která se nořila z chladné mlhy jako suchozemská Mary Celeste. Něco zaslechla. Zvuk sice nezřetelný, ale nepřeslechnutelný. Co to bylo? Hlasy? Ano. Nějaký zpěv, který přicházel od vesnice. Před sebou viděla staré prázdné domky s polorozpadlými střechami, jejichž plesnivé zdi zarůstaly plevelem


2.6.2014 15:20:25


31

a býlím. Jeden z domů vyhořel, ale nikomu zřejmě nestálo za to, aby ho opravil nebo zboural. Nechali ho tak, jak byl. Na štítu visela poničená plechová cedule, kterou Eva dokázala přečíst v měsíčním světle i z místa, kde právě stála. Ctihodný Horatio Jerome, notář Nesou se ty zvuky odtud? Zaposlouchala se. Zdálo se, že ano. Znovu se zahleděla na vyhořelý dům. Jako by ji k němu něco přitahovalo… Ten pocit by nedokázala popsat, byla to jakási fascinace, okouzlení. Lákalo ji to a vábilo. Hlasy se ozvaly znovu. Dětské hlásky. Eva se otočila a zkontrolovala děti, které stály u autobusu. Žádné z nich nezpívalo, tím si byla jistá. Většina se v tuto chvíli snažila pohladit ovci. Jean a Jim Rhodes vyměňovali kolo a Edward je přitom pozoroval. Ten zpěv zřejmě nikdo kromě ní neslyšel. Obrátila se zpět k vyhořelému stavení a vykročila k vesnici zahalené mrazivou mlhou. Za okamžik už se její kroky rozléhaly na dláždění ulice. Došla k prvnímu polorozbořenému stavení. Část průčelí chyběla, okna v přízemí a dveřní otvor dávaly troskám vzezření křičícího obličeje. Zachvěla se a poslouchala. Zpěv zazněl znovu. Slova byla nezřetelná, ztrácela se ve větru, ozývala se a zanikala, ale některá dokázala rozeznat. Byla to zřejmě nějaká dětská říkanka nebo rozpočítadlo. „Jennet Humfryeová zlá, dítě svoje ztratila…“ Udělala pár kroků. Hlasy zesílily a slova zněla zřetelněji. „Umřelo jí v neděli, viděli ho v pondělí…“ Došla na náves a tam se zastavila. „Ententýky, ententy, kdo je další? Přece TY!“ Hlasy zmlkly, jen poslední slovo se odráželo ozvěnou od prázdných kamenných domů. Eva se rozhlížela. Če-


2.6.2014 15:20:25

32

MARTYN WAITES

kala, že uslyší běžící dětské kroky a smích. Nic. Nikde nikdo. Byla tady úplně sama. Pak přece jen něco zaslechla. Zvuk, který vycházel z jednoho domku. Otočila se tím směrem. Tentokrát to nebyl zpěv, ale nějaký pohyb. „Haló!“ zavolala. Pomalu došla k zchátralému stavení a nahlédla dovnitř. Sklo v okně bylo zašlé letitou špínou, ale přesto viděla do malého obývacího pokoje. Stěny měl vlhké a skrovné zařízení pokrývala vrstva prachu. Vypadalo to, jako by odtud někdo odešel ve velkém spěchu. Eva se znovu zachvěla a nebylo to jenom zimou. V tu chvíli se jí před očima vynořil nějaký obličej. Vykřikla.


2.6.2014 15:20:25

ŽENA V ČERNÉM ANDĚL SMRTI

Recommend Documents