www.migraceonline.cz, Multikulturní centrum Praha, srpen 2005
Jaká imigrační politika České republiky? Ladislav Rabušic, FSS Masarykovy univerzity Česká republika stojí před rozhodnutím, jakým způsobem nastavit svou imigrační politiku. Ve svých úvahách bude jistě ovlivněna současnou „imigrační realitou“, která vytváří nepominutelné tlaky. Jsou jimi především: 1. Anti-imigrační klima v Evropě. Česká republika se v průběhu 90. let přerodila ze země emigrační na zemi imigrační. Je tedy pod tlakem nárůstu legální a ilegální imigrace. Jelikož mnohé evropské země – často to jsou ty, které mají nezanedbatelný podíl obyvatelstva zahraničního původu a mají tedy s imigrací značné zkušenosti – zpřísňují své imigrační a azylové politiky,1 v evropském prostoru tak vzniká jisté imigrační klima, které ČR nemůže nereflektovat.2 2. Tlak na integrační až asimilační prvky v imigrantských politikách v Evropě. V mnoha evropských zemích se nyní vedou ostré diskuse o tom, jaký má být model politiky vůči přistěhovalcům. Jak ve své analýze ukazují Baršová a Barša (2005), v Evropě dochází k přehodnocení dříve populárního a preferovaného modelu založeného na respektování kulturní odlišnosti (multikulturalismu) a začíná se akcentovat individuální občanská integrace a osobní odpovědnost těch, kteří se chtějí v nové zemi usadit (příkladem je Velká Británie a Nizozemí). Důraz se klade především na ovládnutí jazyka hostitelské země a závazek, že cizinec bude respektovat základní hodnoty a normy země. Tyto občanské dovednosti jsou podrobovány zkouškám, nepředpokládá se žádná finanční výpomoc některého z programů welfare státu. Důvodem této proměny je protizápadní postoj a aktivita fundamentalistického islámu, který je zdrojem „konfliktu liberálních institucí Evropanů s náboženskými fundamentalistickými ideologiemi, šířícími se obzvláště, byť ne výlučně mezi přistěhovalci (Baršová a Barša 2005:2). 3. Anti-imigranční klima českého veřejného mínění. Veřejné mínění je v ČR, navzdory relativně nízkému podílu cizinců žijících v ČR (nebo možná právě proto), jak ukazují mnohé výzkumy (viz např. Gabal 2004, Rabušic s Burjankem 2003), relativně nepříznivé myšlence na zvyšování počtu cizinců v české populaci. Veřejnost se celkově domnívá, že ČR cizince pro svůj život nepotřebuje a pokud by s imigrací 1
Např. rakouský kabinet schválil 10. 5. 2005 nový azylový zákon, který výrazně zpřísňuje podmínky pro cizince žádající o útočiště v Rakousku. Zákon, který je znovu zpřísňován po pouhých několika letech, například nařizuje žadatelům o azyl povinně absolvovat nejméně 300 hodin výuky němčiny a 30 hodin občanské nauky. Žadatelé si kurzy musí nejméně z poloviny platit sami. Zákon musí ještě projít parlamentem, nicméně někteří odpůrci zákona již dnes tvrdí, že nová norma porušuje ženevskou konvenci o uprchlících.
2
Bude zajímavé sledovat, co s tímto klimatem provedou ideje např. Zelené knihy (viz Green Paper “Confronting demographic change: a new solidarity between the generations”) vydané Evropskou komisí v březnu 2005. Ta jasně praví (viz její kapitolu 1.2), že proaktivní imigrační politika by mohla přispět k řešení evropského demografického deficitu.
2 do ČR měla souhlasit, v jejích postojích převažují silné asimilační prvky – tedy požadavek na to, aby se cizinci naučili českému jazyku, přijali české zvyky a normy a stali se v podstatě Čechy. 4. Pro-imigrační snaha české vlády. Vláda České republika je pod silným demografickým tlakem – z důvodů očekávaného deficitu osob na trhu pracovních sil a z důvodů demografického stárnutí přijala koncepci aktivní imigrační politiky. Její realizovaný projekt výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků je z tohoto hlediska vhodným projektem. Jeho silnou stránkou je pravidelná evaluace, která vede k odstraňování problémových aspektů naplňování programu. Poslední evaluace si například uvědomila, že pravidla regulující zaměstnávání cizinců v ČR jsou značnou překážkou a konstatuje, že ochrana domácí pracovní síly je nutná, má však zjevně své limity. MPSV se proto vyslovuje pro usnadnění hledání zaměstnání a jeho výkonu pro zahraniční zájemce.3
Co dělat? Česká republika se musí rozhodnout, jak svou imigrační politiku nastaví. Pokud se rozhodne pro restriktivní imigrační politiku, najde jistě v Evropě mnoho příkladů, které budou toto rozhodnutí legitimizovat. Může poukazovat na to, že vývoj imigrace vedl v evropských imigrantských zemích k segregaci přistěhovalců, k vytváření etnických subkultur, k etnické kriminalitě, což ohrožuje kulturní a sociální soudržnost dané společnosti. Z hlediska nákladů a výnosů by pak politici mohli poukazovat na to, že potenciální výhody imigrace jsou tak plně přehlušeny jejími negativními efekty. Mohli by tvrdit, že zvyšující se mezinárodní migrace vytvoří vážnou hrozbu mezinárodní stabilitě a bezpečnosti, neboť je produktem sociálních a ekonomických sil, které se jakoby vymykají kontrole států a společenství. Mohli by poukazovat na to, že v některých západoevropských státech vyvolává samotná existence cizinců xenofobní a nacionalistické politické reakce, které by se mohly v důsledku zvyšujícího se přílivu imigrantů, utečenců a žadatelů o azyl ještě prohlubovat, což by mohlo vést k politické destabilizaci. Restriktivní imigrační politika by jistě našla mezi českými voliči značné množství přitakávajících hlav. Pokud se ČR rozhodne pro aktivní a vstřícnou imigrační politiku, musí vyřešit klíčový problém této politiky. Jak zajistit, aby se cizinci stali organickým prvkem české společnosti? Být takovýmto prvkem podle mého soudu znamená, že musí být schopni komunikovat se svým okolím (což je prvořadá podmínka sociální inkluze), že musí respektovat české kulturní vzorce, ale současně, pokud chtějí, mohou zachovat svoji identitu a udržovat svou kulturu, a tím tak obohacovat českou společnost. V českém prostředí diskuse na téma, jaký model začleňování cizinců do české společnosti by měl být přijat, ještě neproběhla. Důvodem je pravděpodobně dosavadní malá zkušenost s potenciálními problémy, které přináší soužití s občany, jež přicházejí z jiných kultur, 3
Potíž je zde v tom, že pracovní povolení se obvykle vydávají kvalifikovaným imigrantům, těm nekvalifikovaným pak nezbývá nic jiného, než se dostat do země ilegálně.
2
3 nerozumějí českému jazyku a jež mají odlišné hodnotové preference. Analýza některých základních českých dokumentů, které vytvářejí „ideologický“ rámec imigrace,4 naznačuje směsici prvků asimilačních, multikulturních a integračních (Stýskalíková 2004). Empirická evidence ukazuje, že proces začleňování imigrantů probíhá na několika úrovních a je mnohovrstevnatý. Svou roli v něm hraje jednak sama etnická komunita, ale také např. trh práce, socioekonomická pozice imigranta apod. Některá etnika jsou totiž více než jiná v hostitelské zemi zastoupena jako drobní podnikatelé. Ti také mohou vytvářet tzv. ekonomiku etnických enkláv, tedy zřizování drobných podnikatelských aktivit, v nichž zaměstnávají své soukmenovce na základě tzv. reaktivní solidarity – to je solidarity s příslušníky domovské země, která vzniká (před tím neexistovala) až po příchodu do země na základě sdílené zkušenosti s potížemi, s nimiž se musí každý nově příchozí imigrant vypořádat. Pokud tato ekonomika etnických enkláv existuje, nejsou nově příchozí imigranti odkázáni pouze na to nalézat zaměstnání na sekundárním trhu práce, který je pro většinu imigrantů osudem. Mimochodem, sekundární trh práce vylučuje vertikální pracovní mobilitu, a tím pádem také vylučuje naději na vzestupnou sociální mobilitu v rámci sociální stratifikace. To snižuje možnost integrace s domácí vrstvou kvalifikovaných zaměstnanců nebo se střední třídou. Přijmeme-li tezi, že český prostor není možné vůči imigraci uzavřít – a já tuto tezi podporuji – je třeba odstranit mnohé nedostatky, které provádění praktické české imigrační politiky provázejí a které výrazně, mnohdy až zásadně, ztrpčují život cizincům, kteří mají upřímný zájem žít a pracovat v české společnosti. Detailní analýzu provedl nedávno na objednávku MPSV expertní tým Ivana Gabala (viz Gabal 2004), který pojmenovává hlavní problémy v dnešním postavení cizinců. Není zde prostor na to, abych je reprodukoval, zájemce odkazuji na jeho zprávu. Z mého hlediska jsou to návrhy velmi rozumné a já podporuji jejich realizaci. Pokud ale vláda chce skutečně řešit vznikající český demografický deficit prostřednictvím aktivní pro-imigrační politiky, pak bude muset ve svých opatřeních jít ještě dále. Bude muset vytvořit systém opatření, které umožní zájemci o život v ČR jeho relativně rychlou integraci: Bude mu muset nabídnout jazykový kurs (pravděpodobně bezplatně), bude mu muset nabídnout pro začátek sociální bydlení, bude mu muset asistovat s uplatněním na trhu práce. Bude zkrátka muset v systému české sociální politiky vytvořit speciální sekci pro integraci zvaných imigrantů – to je těch, kteří na základě bodového sytému např. po vzoru Austrálie budou vybráni pro ČR jako nejužitečnější.5 Aktivní pro-imigrační politika si samozřejmě vyžádá nemalé investice, jejíž stoupenci mohou 4
5
Jsou to např. Zásady koncepce integrace cizinců, které zveřejnilo Ministerstvo vnitra v roce 1999 a následně Koncepce integrace cizinců z téhož ministerstva z roku 2000 jakož i navazující materiál Analýza situace postavení cizinců z roku 2003. Pokud bychom se rozhodli pro vskutku pro-imigrační politiku, pak australský vzor, který chápe přistěhovalce jako pozitivní prvek trhu práce a podnikatelského sektoru (ovšem s existencí jasných kritérií pro výběr přoistěhovalců), je vskutku hodný následování. Mohlo by se jinde stát, že John So, který přijel připlul do Austrálie jako chudý imigrant z Hong Kongu, se po třiceti letech pobytu v Austrálii stal primátorem v Melbourne?
3
4 být napadáni svými oponenty, že stát dělá v sociální oblasti více pro přistěhovalce6 než pro své vlastní obyvatele. A na tento argument bude jistě pozitivně naladěna značná část české veřejnosti a voličstva. Bude třeba také nalézt prostředky k nevtíravým edukačním prvkům, které budou snižovat existující českou xenofobii. Mám-li v závěru odpovědět na otázku jaká imigrační politika, pak z hlediska mé percepce problému konstatuji: 1. Zdá se, že Česká republika si z mnoha důvodů nemůže dovolit uzavřít své národní hranice vůči zahraniční imigraci. 2. Stav, který existuje dnes, není ideální a vyžaduje rychlé řešení – ostatně obrázky, které ve svých hlavních zpravodajských relacích zveřejnily ČT1 a Nova ve středu 18. 5. 2005 o situaci žadatelů o prodloužení pobytu byly dostatečně výmluvné. 3. Osobně doporučuji aktivní, to je řízenou pro-imigrační politiku podle australského vzoru doprovázenou sadou návazných sociálních opatření, která urychlí proces integrace imigrantů do české společnosti. Není třeba zastírat, že s tímto krokem jsou spojena mnohá rizika a nejistoty. Nicméně jelikož se kloním k názoru, že řízená imigrace může vést k demografickému, kulturnímu a sociálně-ekonomickému obohacení domácí společnosti, jsem přesvědčen, že stojí za to rizika spojená s imigrací podstoupit. Velmi hezky to vyjádřil britský The Economist: „Tak jako omezení bariér v obchodu se zbožím učinilo svět ve druhé polovině dvacátého století bohatším, tak také omezení bariér pro pohyb lidí by mohlo být mocnou obohacující silou v první polovině století jedenadvacátého. Avšak v demokraciích vlády nemohou vnucovat svou politiku občanům, pokud ti jsou vůči ní rezistentní. Některé země se vždy budou snažit imigraci minimalizovat, a budou z tohoto důvodu chudší. Naopak ty země, které přijmou změnu, budou odměněny energickou a bohatší společností, i když budou muset podstoupit změny, které nemusí být vítány. Imigrace je vždycky loterií. Pokud však v jejím rámci jde vše, jak má, každý v této loterii získává“ (2002:16).
Literatura Baršová, Andrea a Pavel Barša. 2005. Od multikulturalismu k občanské integraci. Změny v západoevrospkých politikách integrace přistěhovalců. Sociální studie (v tisku). Gabal, Ivan. 2004. Analýza postavení cizinců dlouhodobě žijících v ČR a návrh optimalizačních kroků. Ivan Gabal, Analysis and Consulting, Praha. Dostupný z http://www.mpsv.cz/files/clanky/642/postaveni_cizincu.pdf Green Paper “Confronting demographic change: a new solidarity between the generations”. Brussels, COM(2005) 94 final, 16.3.2005. Rabušic, Ladislav a Aleš Burjanek. 2003. Imigrace a imigrační politika jako prvek řešení české demografické situace? Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, Praha.
6
Mimochodem, zajímavé je, že slovo „přistěhovalec“ má v češtině jistou negativní konotaci poněkud splývající s významem slova „přivandrovalec“.
4
5 Stýskalíková, Věra. 2004. Modely integrace imigrantů a jejich projevy v české politice. Středoevropské politické studie, VI, No. 2-3, str. 1–13. The Economist. 2002. „The longest journey. A survey of Migration“. November 2nd.
5
