mm I
ABBOB
I
Presented to the
LIBRARIES
ofthe
UNIVERSITY OF TORONTO by
i
ALEX
S.
HAVRLANT
r-><
AROVNÁ ZAHRADA. BASNli
JAROSLAVA VRCHLICKÉHO, (1SS5— 18SS.)
TRETI VYDANL
,C,)
4 v PRAZE. NÁKLADEM
J.
OTTY.
>^R VEŠKERA PRAVÁ VYHRAZENA.
Tiskem „Unie" v Praze.
AROVNÁ ZAHRADA. (prolog.)
CESTA.
Má
—
paní sladká
tak já
íkám
lásce
—
mi dla: Co tu hyneš v slzách oko a v tžké dum ponoenou duši? Vsta, svítí vesna zlatým smavým vzduchem, pojd za mnou v sad mj, prchnem' z toho svta z prachu mst, pojd, v dálku kyne cesta! i
A
šli
jsme, dlouhá ržem.i šla cesta
a nevím, co jsem a tak jsme došli
vyprávl tu lásce, až na konec svta;
plot dlouhý z myrtí spatilo tu oko,
za ním se staré stromy
tmly vzduchem
svou šumnou písní zkájejíce
duši.
A
mír tch strom padl v moji duši. Kol mramorových soch nás vedla cesta, kol fontán perle házejících vzduchem, kol besídek, jež
zasvceny
kol houštin, jimiž
honících
nymfy
až
faun
lásce,
kmitlo oko
na konec svta.
!
A dla
Tady sted
láska:
a brzy v své
budeš
jej
že radost kmitne
svta
je
citit duši,
jak rosné oko
jí
na adrech narciss, když slunce cesta pochopíš vše v lásce, k nim, moe vzduchem. tady jako jež proudí se sklání
Co dla
i
to,
tím vzduchem O, velká paní svta,
já zpilý byl
a vzdychal jsem: jíž ó,
ke
se
chvjí v
lásce,
mírem v moji duši, vydláždí se pro tebe tam cesta
sestup, sestup
z
hvzd
a
samý kvt
A
kvt
a strom a
co tak
šli
kol zhlédne tvoje oko
jsme, zhledlo naše oko
mrak Amorett lett zlatým vzduchem; jich ptala se
V
smích
má
dali se
a odletli,
paní: ti
šibalové
vni rží
a slunce bylo
svta
já
vil
lásce.
vzduchem, v ržích oko žhoucí v lásce, duší všeho svta.
táhla
a radost byla
jde cesta?
v duši
mi nechal smích ten a
A hudba
Kam
cesta
setkaní,
I
se
lásce: V sad tvém, jenž podobá, mi chybí nco, paní,
dl jsem
ráji
zím kvty, sladké dýchající vn, zím stromy, sladké vrhající stíny, zím zdroje, sladkou šeptající písní, však nezím jedno
I
v
—
nevidím zde ženu.
dla láska, nezapela ženu té odpovdi svdné jak had v
rt
ráji,
schvla slavií se písní: každý svoji nese paní, les, slepý hádá když cítí stíny, a tuší kvt, když cítí kol vlát vn.
jež s
V
svém
jí
srdci
i
I
umlknul jsem, neb v tom
mne
zarazila.
jež rozložena
Mj v
silná
vn
zrak stihnul ženu,
buk mkké
stíny
svží jako Eva v ráji. Tu chtl bych za svou hned zvoliti paní, jí vydechnout svou duši v bouné písni. se smála,
A
co tak rostla kídla mojí písni
kvt
a v srdci láska jako z
se vzbouzela, já patil v
vn
tvá
té paní
a vidl jsem v ní ideál jen, ženu,
každý hledá ve svých vidin ráji, však pes tahy jí, hle, se hnaly stíny.
již
A
po tvái co tak jí hrály pi kos, drozd a slavík
stíny, písni,
pi šumu strom, zdroj jako v ráji, pi svitech v tráv, kterou táhly vn, tahy stídá ona paní a v krásnjší se stále mní ženu.
já zel, jak
A
naposled jsem poznal v ní svou ženu, tu, která plaší s mého ela stíny, tu, kterou sn svých uinil jsem paní, tu,
která hraje v srdcí mojich
tu,
která istá nad
mne uí vit
A
lilií
dobru, kráse,
co tak zel jsem v
písní,
vn, ráji.
stíny kol
a
vn,
v tom ráji v mou se ženu promnila láska sama, paní mojich písní. i
,
VYPLNNI A
co v
mou ženu
vtlila se láska,
sedla v tráv, na rozkvetlé niv, s tím okem, v kterém hrály všecky hvzdy, s tou tváí, v které spaly všecky taje, se mnou! a ek' jsem: Duše má, poj a ruku
já
jak
té dal, jež
smavé
jaro
bu
A
poklekla a svatý mír byl se mnou,
neb z
oí
její
dívala se láska,
klí, jímž se žití otvírají taje,
a smála se jak sedmikrása v tráv, a pravila: Poj, dív než vyjdou hvzdy, amaranty v nebes niv. ty
vné
Než v stromech drozd, než cvrek ztichne v niv, chci, abys kráel tímto sadem se mnou bys jasmínu a myrty trhal hvzdy, bys tásl stromem, který sluje láska, bys jeho zralé plody sbíral v tráv a okusiv je poznal tvorstva taje.
lO
Ó, bezmezné vy svaté lásky taje! zvolal, rosy není tolik
Já
v niv,
než slunce topas zaleskne se v tráv, co kouzla,
když v je
nhy,
její
štstí bylo se mnou,
loktech poznal jsem, že láska
hvzdy.
strom, jenž nosí v haluzích svých
ader
Ó,
vlny,
Ó, paží pouta,
Vy úsmvy,
oí
sladké
tah
hvzdy!
snivé taje!
jež rodí
pouze láska,
ó,
perly, rozhozené
v cit niv,
ó,
chvíle blaha, jež
jsi
vás
cítit
snila se
mnou,
budu pod mohylou v tráv!
Vás cítit budu, až z mých oí v tráv se zvednou modré pomnnkové hvzdy, vás cítit budu, vy budete se mnou, až spadne clona z všehomíra taje, až jako ranní slunce v spící plát
bude svtem
vná
Je láska démant
niv
boží láska!
v svta n leskem v jež svítí spadlé •a poznám její taje, bud vždy se spící
hvzdy
i
v
,
tráv,
mnou
11
APOTHEOSA.
Ó, písn lásky, zlatokídlí ptáci, jež pouští z klína kouzelnice láska, když vesna v svžím houští ladí šalmaj,
vás básník chytá, chytrý ptáník srdce, svou duši svuje vám v zpvné hrdlo, by celý svt zrll velkou lásky písní!
Ó, budte mojí pozdravené písní,
mé touhy vstíc vám
a
jako ptáci,
kosa, drozda neb slavíka hrdlo
zní vámi, jedno,
ta
letí
vždy vás
ladí láska;
možná sahá v struny mého
srdce,
své kladouc rty na sedmizvukou šalmaj,
Když v pustých
stržích
že poutník zlekán ztichl
a
Pana znla šalmaj, v
hrza mocn sevela mu
svojí písni
srdce
a na haluzích kolem zmlkli ptáci,
v té not na dn chvla se již láska nymf nazvédajíc snhobílé hrdlo.
12
Když Amarylid
se
chvlo
hrdlo,
jak Virgila lkát uslyšela šalmaj,
tu všemohoucí zas to byla láska,
v Lukrecov nesmrtelné písni ve hvozd tmách, kde kií velcí milenc v jedno spojovala srdce. jež
ptáci,
Petrarky Danta znalo srdce, všech se chvlo zvuné hrdlo a milenci všech národ jak ptáci, lyra znla, cymbál nebo šalmaj, se slétali k té velké lidstva písni, již od pravku zpívá svtem láska. Ji
jí
i
pvc
a
A
šttec jako dláto vedla
láska,
ta ohnivá, ta všehomíra srdce, ta byla
vnou
chvjící se
písní,
nach rží, pi níž kryje tvá hrdlo, pi které pružné tlo jako šalmaj se pod polibky chvje, jež jsou ptáci. i
Ó, moji
ptáci, kéž vás vede láska,
co sladkou
mé
písní zvoní Vesny š a m a hrdlo, blažte srdce!
paní zdobte
1
SERENADY Své žen.
!
PRIMAVERA. Primavera! Primavera! Jak to voní, zvoní z šera,
tom vzduchu chvly, kídly tloukly, lkaly, ply zástupy tch hubiek, které sláká letem ptáka dívkám v rty a do líek skotaivá, lstivá, snivá Primavera
jak by se v
Primavera! Primavera!
hndá, nevím která, dti s tmavým, plavým vlasem milujte! Vše prchá asem, Bledá,
vrásky skanou do líek, jen se smjte, pilákejte zástupy tch hubiek, jež má v ln, lesk a Primavera!
vn,
16
VEERNICI,
Ó, sladká
hvzdo, každý den
která mi hledíš do oken,
mé
stežíš bdní, zlatíš sen!
Démante
z kštice
Venuše,
sny lásky v snivé pedtuše házející do duše!
mi
Ty
zlatý
kvte
rajských niv,
tak plát a smát se, nebes jaktživ! já nevidl
t
div,
.
Ty žhavá jiskro prasvtla, vesmíru výhn vylétlá, pro v okn mém jsi vykvetla?
z
!
'
17
i
seraf noe hlavu v jas kídel v brázdy nebe stás v ten záhon vných sedmikrás?
t
s
Ted jako
safír
modravá,
tak líbezná, tak laskavá
mi kyneš
z nebes
mlhava!
odpov, jemným nachem házíš te
V mé dumy ty
sladká
opálový v mlhy
svit
zm.
hvzdo lásky, sladkých dum, potok zná strom šum, kde rtové sklánjí se k rtm! Ó,
t
i
T též i
mezi rží
dobe
tisíci
znají slavíci
svtlušky v tmách tanící
Když
retu ret se dotýká,
na péro slétáš básníka, když perel šrku navlíká.
A
nejlíp hoíš, blesk a kmit,
v milenky oku,
slzí
když záí svou chceš arovná
zahrada.
tpyt zastínit.
8
!
1
Tu v
žárné slze skaneš v
jak rosná
krpj
tu básní lásky
ret,
padá v kvt,
zvuí svt
Ó, sladká hvzdo, každý den mi plá a hlediž do oken, mé bdní stež, mj vyzla sen
!
19
NOTTURNO. Jen kdybych
v,
šel
vdl,
bych
zdali bdíš,
blíž
Tak musím pouze v hvzd vidt pád.
šeru stát,
Poslouchat, jak hnul
vtvovím
pták, nežli
zdím.
Jak pod mechem kdes zdroje si
potají
zpívají.
Jak snové chodí kolem v tmách a po špikách.
A
slzami jak z
mj
O, kdybych
v,
ader v oka
stoupá stesk.
šel
vdl,
bych
•C-
zdali bdíš,
blíž!
•<>
lesk
20
PÍSE. Hravý
úsmv
a nic
víc,
to je nic,
pelítne jak motýl tahy, kmitne se a znikne záhy,
to vru
chytit ho,
div!
Vlídné slovo a nic víc, to je nic,
dozní jako píse
duch,
sotva že se sneslo k uchu,
andlský
Ruky
hlas
hvzdných
niv.
stisk a dál nic víc,
to je nic,
sotva
cítíš
vznik ten divý,
plamen v svoje ivy a zas chlad a mráz jak dív. lávu,
21
Políbení a nic víc, to je nic,
mana sladká, nha krátká a pec vná k písni látka, lepší
nemáš jaktživ!
22
MAJOVA. Máj,
tveraivý hoch,
usmál jen a hloh již zaplál v nach a sníh, hle, pryskyník, kam vstoup', a pes lávku se houp'; zní v sítí checht a smích. se
Dál zatoil a
zahviz
a
již
ml
se
v hvozd
za ním drozd
svta pl,
kol myslivny se bral,
u plotu zaukal
na
A
spící,
nmý
úl.
vzduchem rozzvuel
se zástup zlatých
vel,
on vle v jich bzunou druž, kde lesní dumal sráz, tam kukavice hlas
na
volal:
Pospš
juž!
23
Pak v budce na dvorku též vzbudil sýkorku,
dál
A
v paprscích
zmizel.
Ne, ve
v tvé
Do
se
kra.
oblak?
tvj smavý zrak, brady dlek vpa.
24
VEER. Den krásný doznl jako hudba tichá. J ak ptáe, které v teplém hnízd dýchá, van táhne vlahý strom korunami a sladší tam, kde milující sami sny vné lásky šeptají si v ucho. Je chvíle, v které, okídlená tucho, se z cit popelnice zvedáš bolná! A kterak msíc roste v nebi zvolna, zrstáš rovná božské ku lilii, ty jíž koeny se v krvi srdce kryjí, le kalich k nebi spje dál a dále, až hvzdy v nesmrnosti neskonalé jak rosné brilianty se chvjí na ní. '
Mám
tebe v duši a nedýcbírr
cvi.
25
TICHO. Všecko
spalo, ani
nehnula se tráva,
spali vrabci, spali drozdi, spali kosi,
vítr ztratil
spaly v
ob
listí
Liljím spaly
kídla kolíbavá,
vel é
tžké kapky
v bílém
srdci
rosy.
mouchy
zlaté,
zelenavé vážky spaly v srdci ttinám,
rže motýlími kídly kropenaté nehnuly se ani. Vos šum odle jinam. Vlny v ece spaly, stromy v lese spaly, elfy spaly pod hub stíškou u kapradí;
kdyby andlé chzi duch toto
ticho tak, že
v
že
let,
Všecko
spalo, ani
se dali
ticho zradí.
nehnula se tráva,
spali vrabci, spali drozdi, spali kosi.
Srdce jen tvá hudba zvoní dojímavá, nevím, zda to pláe, nevím, zdali prosí. !
!
26
Nevím, zda se smje, nebo zda to zpívá, zda to kídlo vážky nebo peru ptaí. Psyche etherická pod níž hlavu skrývá, nevím jsem jen šastný, šastný tak až k plái
—
37
.
PÍSE.
Na tvých adrech moje písn
visí,
vely na kvtech, v rhytmus jich svj rhytmus
tichý mísí
v harmonický dech.
Na tvých adrech moje duma
leží,
rosa v lupenech,
istá, tichá,
msíce
na svlaec to
svží
lesk leh'.
Na tvých adrech moje touha dímá, ervencový jímž
ve
žeh,
zem když obejímá v svtla plamenech. slunce,
Na tvých adrech zastavilo sníti
na
nich, žíti
šastným
moje
celé
žití
bh,
mne
a míti,
býti nech!
•G-
o
<^
28
TICHO.
Jaké
ticho!
—
Padá
hvzd,
s
kolébá se v sntích strom? Srdce mé jeho jest. Jsem jak dít, z bludných cest
t
které pišlo
šastn dom.
Jaké
—
ticho!
V
duši
nám
štstí svatveer se stmívá; láska plá v
nm —
vím
drahokam,
a já skoro sám, že tam byla odjakživa!
!
!
29
STARÉ DUO. Ona:
Kéž bych mohla býti zpívajícím ptákem
!
On:
Pírkem v kídle tvém pak chtl bych být! Ona:
Kéž bych byla v
moi opuštným vrakem On:
Vlnou chtl bych v tvé
se nitro lít!
Ona:
Kéž bych rosou byla na pažitu On:
Zoí bych
t
vypil bez soucitu
!
Ona:
Kéž bych na obloze hvzdou byla
!
3o
T
On:
bych
byl, jež
by
t
zrcadlila
Oba:
K emu K emu touhy
taká marná pání? ty a marný sen? Lepší skutenost dnes k nám se sklání
Duše!
naped vyplnn
a sen každý
!
Obejmi mne Poznáš, jásající vesmíru duch v duše milující sestoupí vždy! Láska vždy byla, v které božství tvá se zrcadlila! !
t
SERENADA. Co
tiché
hudby všady
na pole, na zahrady nad pustými lady i
se sklání
v
zvon
lkáni
jak harmonický dech,
ader zem huí temn mluví vtrem ke mn dímá v poupatech!
a dýše z
a zdrojem
a a
Z tvých v
se se
oken, která krejí
bean,
tóny chvjí
dechem azalejí, elo tvé tlo
tvé i
to velká
báse
jest,
ký div pak, z duše stinné že píse též se line, nech teba ví, že zhyne v kosmické písni hvzd!
32
tžko nept
Ó,
ve jásotu
kvt
spolu,
bolu,
i
útlý na
svém
stvolu
je duše,
která v tuše
chvje podveer! Kdy neznámá jí ruka ve ztichlé struny uká,
se
nech
tu musí,
puká, i v hudbu sfér!
se vmísit
Vše zapomenout ztráty,
kvt
zdraný,
svj
poslední pel zlatý
listy sváty,
tu sbírá,
nech zmírá zpvnou za ob; i
si
ne píse, duše celá to
letí,
kde tvá ztmlá
sní jizba
osamlá
—
Ó, holubiko, le!
Le
kídlem písn bílým,
rci,
k
ní že já to pílím,
že celým
tlem chýlím
se písní
k vlas
tísni,
vzrst; rtem sloky v podveeru pi luny a hvzd šeru, neví o tom, beru jež halí její
a
polibky z
její úst.
33
A
pravdou-li ta tklivá
báj,
v polibku že snivá
nám
duše s duší splývá, pak mojí v sladkém boji jde tvoje duše vstíc! Tvj vzdech mou píse stiline, jak plaše kol se mihne, dá kídla jí a zdvihne ji v azur, nad msíc!
Ne píse, ve
slasti
ne vzdech, ale neskonalé
to letí dál a dále
po
hvzdné
dráze bezdné
dv
duše,
moje
s
tvou;
hvzd tak jemn a dolem z ader zem noc spádá sladce, jemn co kolem s
svou hudbu mystickou.
arovná
zahrada.
34
MODLITBA MILUJÍCÍCH. Kdo v ni ví? jen pouze šastný okamžik, kdy vzplane msíc v hvzdné šei a osude, náš pijmi dík! Ne vnost
lásky! --
—
Jen objat duši s duší cele jak na snti dva lupeny a plesem cítit na svém tle ty zpívající plameny! Jen v chvíli štstí zvednout oko jak v nebe, když se napil, pták, a v adrech mír mít pehluboko a
hvzdno
tak!
35
PÍSE. Když je dáno ptáku každým jarem pt, pro bych se v tvém zraku neml denn chvt?
Když v rose
je
dáno
denn
kvtu plát,
pro bych z tvého neml rozkoš ssát? Když
je
retu
hvzdám páno
v zrcadlo vln zít, pro bych ve tvém
nesml znovu
,,ano!''
žít?
Chvít se jako lyra, píti blaho z úst, dechem všehomíra bujeti a rst;
Zhlížet se jak v
ece
ve vlnách tvých
dn,
pustit z písní klece
ptáka svojich
sn; « 3
Hledati a najít a v
tom
tisíc
ztratit zas,
kvt
zbájit
tam, kde život zhas';
Noc mít plnou míru a den jeden shon,
jako na klavíru tón když honí tón;
Úsmvem okrášlit
a slovem
svj
bol,
jako v kvtu novém zaplá holý stvol;
Doufat a
mít strachy, tíš hvzd:
v duši své
vnost život,
a mžik plachý
láska
jest!
!
Z7
LOGIKA LÁSKY.
K
starému zlatníku jsem pišel kdys; nad achat sklonn, jaspis nad tyrkys, v šperk skládal všecko do obruby zlaté. To známé kameny zde, miste, máte, co sestavíte z nich? Vše zde již bylo, hrdlo kdy ím ženy se ozdobilo.
— V
—
les vešel
jsem, jenž v jarní
rozzvuet
a v slunci
páe
stál
se uchystal.
Ach, drozd a slavík, vru známá nota! Tím vesnu les chce vítat do života? Co stojí svt, vždy jedna píse stejná, táž
Pak
zele
kol a táž
dom
šel
obraz
a
motýl
hejna!
jsem, divný v srdci spor
známých metafor jsem zaal skládat šperk své písn taky. tvj v srdci úsmv a tvé slunné zraky a z
bez starosti, že všecko zde
Kéž tob by
se
již
bylo.
v tom jen zalíbilo
II.
I
DYLKY Paní
Božen Náprstkové-šantrkové.
STVOENI KVTIN. Jak perla vržena ku íše dnu
zem v hlubinách prostoru
byla,
jako by v mrákotném dímala snu;
hudba
K
ní
andl
sfér kol ní se
nejbližší
lila.
Tvrci
se snes'
a závoj proletl chmury, za
kídlem jeho proudil
úsmv
To byla Láska.
moe
jak
se ples,
a svtla pruh s
I
hry.
vidla zem,
a lesy
ji
plní,
modravých až v nebes tmavých dmou se a vlní.
to v liniích
ty v
Vše bylo tak velké a nádherné
kol,
ty hvozdy, ty strán, ty nivy,
však tajemný na všem spoíval bol a pvab tak drsný a divý.
lem,
42
Neb chybla
nha
v souzvuku tom;
proud hnal se pes kámen s vavou, k nebi píšern jak v dumách strom
nl
smutn chvl
a vítr
travou.
A lovk
ve vod zhlížel se sám, stál v sláv té. smutný a nmý, po družce práh' spl, nevdl kam, ta velkost jej tížila k zemi.
—
To Láska vidla. Edenem se její
Co
jí
kroky v
vtru dech
to
s
Tam hvzdy dv A
jinde azurných
vzplál pod
dál
let nesly.
ízy jen
svál?
do trávy klesly
krpjí tpyt
její
ržovou patou
a brzy zrak pechází, jiskení, kmit,
ohnm
tu louku
Tu to
pralesy
plamen
valí se
v jas
ze stín pochmurných hvozd, rží je zátopa, až divem hlas slavík zmlkne a drozd.
Tam
zdá
se,
jako by ku zemi níž
se chýlila
to
zíš vzatou
lilije
mléná
dráha,
týí svou snhovou
po které
msíc
íš,
rád sahá.
43
Co pýí tam víí ve strán a chví se v
jako by
vtrm
paprsk
luh
i
pízi,
v plen rozházel
Bh
andílk blostné ízy
Tu až
dišál a hloh, tam jasmínu hvzdice vonné, v nebi siném msíce roh šípek a šeík a
i
kvt
v potop
jen tone
A luin
kde vlnivý vodopád se zdvíhá a míhá, jak sestry zlatých by hvzd byly, tam kozích brad
chumá
si
usedl pestrý.
Tu plamínky skáí tu sponky,
ze
Tu
rej,
se šíí,
nad šalvj,
chmýí;
zlacené
hrozny, tu íše, tu ovály desk, tu srdcí tvar,
ten
v
tam zvonky
tu krokus a narcisy
tam jehnd
zem
kvt
je
tam ret,
pták a onen
je blesk,
ten motýl je ztrnulý v letu.
Ten jako by
úsmv
byl záivý,
pln vlídnosti, touhy a
ten pírko s
ttinám
kles'
kidélka kolibík
dík,
do hívy
'
!
44
A
bylo tu jásání a byl tu ples, a orgie barev a neteskem smál se chmurný tes
vn,
a leknínem vodní
A s
tn.
v svitu a tpytu leskem tím šla Láska, jas na svém ele, ní pišlo kvítí a teprve s ním te bylo stvoení celé
—
Ted nhou dýchal i
te
nevlídný stín bahniska zkalená pna,
teprv mohla se sklonit s
i
lovku v klín úsmvem žena
45
DUBNOVÁ IDYLKA. Zas duben jaru otevírá do koen dvée, azur zírá skrz holých sntí vzdušnou sí, pod suchou travou loské zimy
na
zas pažit
kývá zelenými, smavý volá: Pijd!
Kos hnul
se s
stébly
drozdem v tuše
jara,
zas hledají se hnízda stará, slyš jásavý jich plesný hvizd
Však že k
víc než ptáci a než tráva
nám
se vrací
Vesna smavá,
víc fialek než velký
Mn
!
list,
lehký šustot šatu po suchém listí, v ilém chvatu jdou sborem dívky v mstský sad, jsem jist, že ty k nám Vesnu zvábí, dí to
ba víc, jich vlas do hedvábí hoch Amor že se chytne rád.
46
Hle, jak se rozptýlili parkem.
A
zázrak, v chvilce zíš je párkem,
ku každé kde jen vzal se hoch? lávku sednou sladká chvilka potu jich je malá mýlka, Však v je posud holý šeík, hloh.
—
Na
A
stromy bez
listí
jsou skorém
a jdeš-li stezkou v parku horem, jak skrze krajky vidíš v hloub, jak ruka hledá ruku
chvatn
.
.
.
Jsou zastínny ješt špatn, je vidíš ze
všad,
kam
jsi
vstoup'
Je záhy mate pohled drzý a cítí, že si vyšly brzy, že
teba ješt
strpení,
než hloh a stemcha, planá rže nad skrán jejich sklenout muže své stinné, vonné lupení.
Ó, dti, dál, jen milujte se
Kdo
tak vás nyní vidí v ten milenec je zárove,
i
!
lese,
Vesny ruka na skrán s novou písní uká jak bouná míza v mladý pe básník, jemuž
!
47
ANTICKÁ IDYLKA JARNÍ. Kde potok hrí sotva zbaven ledných
pout,
za vilou mezi budy znáš vlhký onen kout
Tam se socha skrývá plísn, mechu, tak snivá tak plná pln divizny a hlohu?
Tam neb
sejíti
se,
v,
drahá, není radno,
divn huí potok
a
ta bohyn jak živa, zdá na píchod boha eká,
divn šumí ke, se mi, že
v
dýchá,
z ticha
Danai?
Víš, jak se
druhdy Joviš
Tam vera
byl jsem, zázrak jsem vidl
bh
po tají, zel jsem jeho stopy ješt v klín cytisu zlaté dešt.
pišel, drahá,
neb socha
mla
snesl k
48
MODERNÍ IDYLKA JARNÍ Tak
má
vyšli jsme
si
píliš
ty zažít první sloky jež
asn,
drahá, do pírody ven,
básn,
zpívá první jarní den.
Je pravda, všecko svží bylo, ta snžná pole, plna ryh,
vzduch, v i
nmž
se víno rozperlilo,
mladá zele na vtvích.
A paprsk
kol celé
eky,
a tajný ševel ze všech stran že i
ek' bys
stádo
cítí
havran
máje
vdky
a vran.
Tou idylkou my ve nadšení jsme brouzdali se samotní a plní lásky, touhy, snní, vše uznat, chválit ochotní.
49
Však, ach, v zahradní restauraci
tam neekali na a hladem, i
v,
hosti
se
humor
ztrácí
poetické radosti.
Kam
sednout? Židle byly ješt srovnány v stohu uprosted a prška dubnového dešt nás brzy hnala k mstu zpt.
A
parník
ujel!
—
•
V tžké
boje
ve vtru, dešti, sper to as! mi tchou byly nožky tvoje, jak
arovná
zahrada.
sukniku svou zvedalas!
50
VZPOMÍNKA Z Kdo
v lét pisárny
CEST.
je otrok,
tomu
každá upomínka milá, zázrakem se skryla v kout jeho duše: Ševel velkých strom, je
jež
Na vod kvty,
na rákosí v honu, vlaštovka v kídel sklonu, mouchy v hnízdo mláatm svým a motýl za
jež
sídlo
melákem
To všecko jako zázrak v
nosí:
chová v zdech mstských, ve úpalu vedra, vzpomínky ruka štdrá jak dotkne se ho chladná, liliová.
Jak
srdci
tn
vod se noí leknín náhle jasem polívá kol vlny, a obraz kouzla plný zašlých vznítil svtlo v duši zpráhlé. z
mn dn Od
rána vozem jel jsem skrze lada, bez kee, trávy, stromu,
stechy dom v obzor. S nebe ohe padá.
jen v dálce se tiskly
51
A
cesta stoupala a slunce hálo,
a bílý prach div neoslnil oi;
v tom silnice se toí a údolíko pede mnou se smálo, Jak vraženo do tchto pustých jím potok zurivý se vinul, stín
strom
strání,
vesel kynul,
jak na vrásité tvái pousmání.
A kolem
— to
se hemžil zástup
pekvapení, malých dtí,
jak motýli, když
sletí
potoka
na basinu
kraj,
Na behu
stáli
-
—
še
v parku
a snní.
malí košilái
a starší ve
vod
se smáli
—
a brouzdali a hráli, tu po
rznu, tam pestrém ve chumái.
Kéž moh' bych za nimi se cesta toila, ten
zas minul obraz,
prach bílý dral se ke
!
Dál v slunce žáru
smavý
žhavý
mn
do koáru.
52
KONEC HÁDKY. Šli milující
sadem zkvtlým,
kvtu purpur plál a bl, nad jejím vlasem sklonn svtlým, on tichým, snivým hlasem dl: kol
Viz rudé
kvty na
jabloni,
ke,
viz ty, jež zdobí hlohu
mé
lásky
zvst
z nich sladce voní,
ty rostou ze srdce mi,
Však ona
v!
hlavou dla: Ty, jež se nachem zaskvly, ty mého srdce krev jsou velá, vrtíc
ty rostou z
nho,
píteli!
On odporoval. Vzešla hádka, cht každý rudé svými zvát. Jak skonila as ta
pe
sladká?
To, pravím, nechtjte se ptát;
53
Vím, ernohlávek na jenž letl kol, se
jabloni,
tomu
smál.
Kvt bílý ze srdce jim voní, však rudý na líku jim plál.
54
NA
OHEBI.*'
Jak dumá stará zícenina a zamyšlený zdiva bok si
ostružinou obepíná
v eky víný tok Kol šumí hluboký les, taj vlnami trávy splývá a ptactva jásavý ples se kloníc
pohádka
se tlumí jak
snivá,
a vánek jako by šeptal dýšící
pes kap ra
dív, nežli
jsi
se zeptal
—
Ml, neprozra! Hrad pyšný
stával na Ohebi
a patil v dol a snivou plá;
te mu
')
ve omšené zdiva lebi hnízdí netopýr a ká.
Ješt prý do nedávná ukazovali na Ohebi balvan spadlý kde se mohlo íst slovo »TaceI<
ze svorníku hlavní brány,
—— :>>
Kde
hlavní vchod kynul kdys,
brán moh' jsi ísti neznámé ruky rys tam vtesal do vnce listí a vánek to krajem šeptal a ptaí to zpívala mlád na
dív, nežli
se zeptal,
jsi
•
Ml, neprozra! Jak asto vjíždl rytí mladý v tu bránu, hezký, mladý jun, s pavlánu dívka luzné vnady co dívala se v zvuku strun. A trubky lovecké hlas na vlnách hvozdu se ztratil a
msíc
vlas
její
a jemu pílbici
zlatil.
Ó, budiž mojí, on šeptal,
vánku, líka jí schlad, a líbal dív, než se zeptal,
ó,
Ml, neprozra! Pak ženský
klášter byl to dlouho,
me
znik' hlahol strun a
Kdo
tebe
umlet mž',
vn
chest
touho,
budeš kvést! Co pi rženci v modlitbách ty v srdcích
sbor celý prodléval stín štíhlý
tiše,
pod okny
se táh'
mladistvé abatyše.
Co
z toho,
on
se neptal,
jen v skálu výš
nohu vsa,
a svorník nad branou šeptal,
Ml, neprozra!
—
5^
A
léta
nl
pešla, hrad byl rumem,
v jasu slunce tich a
tu zkolébání
dva I
nm,
strom šumem
milující pišli sem.
sedli
tam, kde kynul mech
a ruku v ruce mli, a ptactva
zpv
a sosen vzdech,
do oí sob zeli. Nech, vzkikla
—
ó,
líbej
ráj
dál a
on
se
neptal,
hla,
celý v ouško
jí
všeptal:
Ml, neprozra! Dnes projdeš klidn zíceniny nad skalou nící jako stráž a vesel v hloub a lesní stíny a do kraje se zadíváš, na eky stíbrný pruh, na azur rozpjatý v dáli a plný
dumy
a tuch,
pak zajdeš mezi skály a hrabeš v
pes Hle
hloh a ~-
mechu a listí pes kapra.
balvan, v
nmž mžeš
Ml, neprozra!
ísti;
S7
KOUT
IDYLY.
vod
Pár kivých, starých vrb se k smáí svislé dlouhé vtve do
a
kloní
ní;
klín údolí veliký topol steží,
kol jehož paty chladný potok bží, plot lískový je neproniklý, hustý.
Tam
sedlo
as šestileté, a
dve
s ohnivými ústy nožky bosý mlo
modrý zrak po kráv otáelo,
ruky mlo plny trávy. A dvrné a velké oko krávy osmahlé
na dívce tkvlo, plno co v
chumá
a pampelišek, se již
nmých
žabince a
žebíku
dík.
pryskyník a býlí
boil krávy jazyk pnou bílý; z ruek sndla, te jí hledá v klínu sídla zelená se honí v stínu.
Dv
58
JINÝ
KOUT IDYLY.
Zím oknem pímo
mezi vršky
strom
tu na šedou,
tam rudou stechu domu;
kol sady.
Tye
—
telegrafu v rohu
rám obrazu je, kam dohlédnout mohu, tam svítí hrušky, modrají se slívy. Sem asem slétne malý ptáek sivý, jak zlaté kapky vosa vosu stíhá; ted vznášejí se, te se kloní k zemi, kde mezi staré hruše haluzemi se velký
žebík podepený míhá.
59
KYTICE.
Na
kde stáí se a kmitá rej dívích nožek víící, kde bruslí sí se dobrodružn splítá, jsem našel malou kytici. kluzišti,
Fialky parmské, kol nich velké jak na ochranu ten výdech
kvt
—
ped
a jaro táhlo duší
Kdo
í
adra
zimou;
jemný tak a istý mou.
ruka
byla líná
ve bruslení vír?
mladá, málo pohostinná,
jež dýší
A
—í
ztratil je? je nésti
listy
posud klid a mír
bou a zmatky matky polibkem
neznajíce vášní jen pod své
oddech snivý, sladký, malou stásla sem?
se zachvívají v
tu kytku
6o
ji; zde vru nemá být rozdupána neten, vždy její sladká, jiným nmá, mluví srden. ta ke I
zvedám zbožn
vn
mn
Z tch útlých ader
Bud Co
zdráva,
z tebe
to
ted se
cos na
kvtech
vni
pesladká! v duši moji lilo,
mládí zlatá pohádka
!
zbylo.
6i
VZPOMÍNKA. Víš, v
jak
dob
kdy zasnoubení
té,
dti jsme
a plní života
se vodili
snní
i
jsme spolu na led chodili? Ty odvážn, já opatrn, ty rovna štíhlé pyšné srn vždy jeden smích a ples a já nedviv stále zpátky se obracel,
tvj
úsmv
kde v zdravém líku
Noc nezeli
sladký
tob kve.
jsme, necítili,
že dlužno myslit že svítilny
let,
již
na návrat,
rozsvítili
a v tmách jen v dálce strml hrad, tu kluzkou drahou
zamlenou
Bu
mojí ženou! jsem tob ek': a v blahém okamžiku tom, jsem cítil sklouznulo a sjelo mi v náru tvoje sladké tlo a v srdci zkvetl lásky strom.
62
Já chtl
se
uit k vli tob
jen z lásky jezdit na bruslích, však osud stejný vždy v své zlob strojil astý pád a smích. A když to pece šlo již lépe, tu jaro prstem na led klepe ten pes noc k moi dal se v chvat
mn
Ó, mládí, lásko, zašlé asy! jak led dík,
náš
i
námi hrá si pevný posavad!
život s je
.
.
.
63
AMOR.
V opuštném jilm
stojí starý s
parku,
kde mluví
s
bukem,
Amor
uraženým lukem.
Co zim pešlo tady, co se jar tu smálo, s
každého pár
v toul
mu
lístku
napadalo.
Do vlas mu
plíse
sedla zelenavá,
na buclatých nožkách mnohá skvrna tmavá.
Tak se mezi stromy s kusým lukem chýlí, stezky
vkol nho
ztrácejí se
v
býlí.
64
Zámeek
je
pustý,
v okenice slepé
vtrným jen kídlem bouný sever tepe.
Náhle ruch a šumot nov zkvtlým jarem
s
rozlehl se
zámkem,
dvorem, v parku starém.
Pijel sem pan hrab rozkaz sto dává, v zámku shon od rána
po noc neustává.
V zámku okna, zdi
v jedné práci i
klíe,
v parku v jedné práci rýe. motyky i
Prohrabují cesty, stíhají
ke
trochu,
proberou houš každou, natou každou sochu.
Nevstu má mladou, sladší
nad ervánky,
pivést chce ji hrab v zámek na líbánky.
os
Hrab, šedý abbé, náhle
ped Amorem
kroky tichým rozhovorem.
zastavili
Zahradník tu mladý, jun jak jedle štíhlý,
vtve pistihoval, jež se
Z
k sošce zdvihly.
toulce zvadlé
vybrati jak
listí
pílí,
mezi smetím k zemi
vypa Ržový deštm
lístek
bílý.
byl druhdy, zvlhlý zcela,
písmena
dálky
se z
nm
rozplyzlá v
Nežli hoch
jej
tmla.
zdvihnul,
shýb' se rychle abbé,
mu
peletlo pousmání slabé. rty
nahlé v lístek, sotva se ho chopil
Rychle
zachmuil v sutanu arovná
zahrada.
se jej
v
líci,
stopil,
66
,,Moje drahá Filis!" v první stálo ádce. Filis íkávali zahradníka matce.
V tch on
otec
veselých asech,
pamatoval,
je
hrabte když
zde se ubytoval.
Bývaly to asy, hudba noci celé znla širým parkem skrze vtve stmlé.
Míhala
se
pochodn
svtla, a
masky,
co tu bylo tance, co tu bylo lásky!
Na
lodicích pentle,
samý jež se
šumn
fábor veslo,
v taktu s hudbou do vln neslo!
Ty procházky bludné v labyrintu síti, kde nenašli hosté Ariadny niti!
67
Ty procházky dlouhé k ínské bažantnici, kde na slepou bábu
hráno pi msíci!
Ty procházky
snivé
kolem vodometu, labut kde táhly
moem
bílých
kvtu!
Ty procházky
prašné
ke skalnímu chrámu,
kam když dvorn každý
pive Na
svoji
krápník)^
dámu.
pate
na tpytivém stropu, v duchu nepomyslil proud na zátopu,
Jež z rour sterých blesky podlahy se mihly,
z
v strachu dámy kikly, v zmatku šaty zdvihly,
Proudy
rostly stále,
šaty výše sply, div se
hrab smíchem
nepotrhal celý.
68
Pi tch hrách a tancích, pi tch promenádách, pi tch maškarádách, pi tch kavalkádách
Filis
V
první byla!
mysli stopy slabé
toho všeho sbíral v okamžiku abbé.
Oste podíval
se
zahradníku v tahy a k hrabti pravil: ,,Dále, pane drahý!
Mnoho práce ješt zbývá prohlédnouti." A již oba parkem v
další
spli pouti.
Mladý hoch si hvízdá, mladý hoch si zpívá, nad ním povážliv stoletý jilm kývá.
Amor
podle cesty,
novým lukem míí, z pampelišek letí
kolem zlaté pýí.
.
69
Vela za motýlem a za sídlem vosy, narcis v zlatém srdci velkou perlu nosí.
Mladý hoch si zpívá, mladý hoch si hvízdá, pedtuchou se chvjí chocholouš hnízda.
Amor dobe hlídal, co tu zapomnno, vtru, boui pohebeno.
v
dešti,
v
listí
Pes vánice lkáni pes máje zpvy,
i
šastný, šastný, šastný hoch, že o
,,Co
e
tom
neví.
v tom lístku starém abbé milý?
jste
ptá se hrab, vida,
knz
že
elo
chýlí
Jako v trpké dum, jako v zpomínání,
Abbé
jen se usmál, vytáh' z kapsy psaní.
70
Na kusy
je roztrh',
vtru bílý
dal je v pleny, motýl každý
lístek utržený.
A
pak ústa stáhnul
v smutný ,
.Minulosti,
zbytky
—
•
úsmv
líný:
hrab, pavuiny!"
III.
DlVCl PROFILY.
Paní Karle Heinrichové.
PROLOG. Žen krásných visiony mé duše zrcadlem táhnou a jako harfy tóny až do
dna srdce mi sáhnou.
Co velkost
jich a sláva,
kterými zaplály asy? Jen žena v nich pede mnou vstává, pouze zjev nebeské krásy!
Co na tom
z minulosti
skrán^
a prachu že zvedají
Co krásné, a paprsk
vnost
její
pa
hostí
na n.
Co na tom, nkterý
celý
že život strávily v taji?
Pec jich
verše zlaté jak
krásu oblétají.
vely
74
A
jiné
sn
jsou jen dti,
z naé obraznosti vzlétly,
jak poupata na vonné snti
v rose a
úsmvu
zkvetly.
Ó, s pletí jasmínovou,
vy bledé zlatovlásky, mým strunám zase novou vdechnte píse lásky!
Ó, s vlasem jak noc tmavým granáty temn žhoucí ku tónm vedte pravým mé srdce láskou vroucí!
Vy
z dáli a
vy v
pod tisem, pod
blízku,
jabloní,
pi šumném vodotrysku, jenž o porfyry zvoní.
Na hrobech s urnou víry, s obrouky na pažitu vy duše obrovské lyry, pi které v luny svitu
Báj lásky spádá se sterá ve pustém parku mých písní, kde náhle v dechu jara se
listí s
poupaty
tísní:
75
Vy
zjevy a visiony
jste
sochy úblové, do záclony
jež list
též halí jaro nové,
Jímž kolem bílých se
betan pítuln
bok plazí,
jímž lásky sen tkví v oku a dálka beze hrází.
76
KRÁLOVNA ZE SABY. cizí v oku mi hoí, na adrech amulet, v sny divn duch se noí,
Taj
co
mdlý šepotá
Všecku moudrost
dám
ze srdce
—
ret
zem
hned!
Kol nubické otrokyn vírem toí v let, zní píšalami sín,
se
kvt
plá íše, voní
Všecky skvosty
dám
za srdce
—
moe
hned!
Kdes v poušti Memnon ja slyšela ho pt, on chy kde k
mne
nmu
Všecky
písní svojí,
cesty sled?
taje nebes
za srdce
stojí,
dám
hned!
77
SULAMIT. Když jsem vyšla na
vinice
lehká jako pták,
rže
sypaly mi
v líce lístk vonný mrak.
vonný, vzduch, jaký sladký s nebe mraen beze clony zemi líbal bh.
Jaký den
to krásný,
Když jsem
vracela se
dom,
vinicí táh' šer, vítr lkal jak
v loubi
plá Siónských
A mé líko
strom
dcer.
žhnulo, plamen, do krve cítila jsem v adrech kámen, srdce po prvé!
temn
—
75
FRIGONA.
U
staré zdi, jež révou kryta celá,
tam sní,
úsmv
sedí,
nevidí, že
se
hrozen k
ku
adrm,
s
ní,
po rtu jejím bloudí, hora zvolna loudí
pes rám
jejichž vlna
se náhle vzpjala v
Již hrozen
se
jí
sklání
rozechvlá
boulivjším
tmavý na adrech
jí
vláni. leží
celým tlem bží. však v tom ji báze jímá. A dlouho sní procitne Má vit zraku svému? Kde hrozen byl, tam Dyonis ted dímá zave zrak a vzdá se celá jemu.
a rajský cit
i
i
.
.
jí
.
—
—
79
DIONE, Jak moe Dioné se stále mní, hned bouí rozmarem, zas dá se v pní, zrak její hraje v modré tóny vody, když zefyr dýše do ní píse shody a hndé stíny táhnou po obzore. h'p ji znáš, tím víc v ní vidíš moe, vše na ní pvab je a vše se vlní,
ím
vlas, jenž
jí
úblovou
a vlnou tmavou
šíji
ader
plní,
vlnu bílou
pikrývá stží, dech, jenž hudbou milou zní jako
moe
kork, jenž jest
v slunci dímající, vánek vodou tancující,
hlas, jenž jest jako
píse Sirén sladký,
pás, jenž jest ttina klonící se zpátky, když pták se v letu dotekne jí kídlem. Vše po moi má, její ústa sídlem jsou vzácných perel však co v srdci dímá, se neptej, skoro strach mne ped tím jímá, snad zželelo by srdci se oku! Nech, kol tebe v lehkém taní kroku!
—
i
a
bo
MYRTO.
Již se
msíc, kišálová lampa matná, houpá v nebes klenb, kterou chvatná
mrák
pelétá peru v západ jdoucích, Houš plna svtlušek je temn žhoucích, kdes ozval slavík se v myrt vonném snhu Les dýše píse a vzduch dýše nhu a labu zpívat chce na vodní pláni umírání. by za to cenou bylo Ó, míre nebes nezmrný a bezdný,
—
ó azure, níž
sklo svj
kalich
hvzdný
modrý svlaec, operlený rosou v obilí! Ted nožkou bosou vychází Myrtó v háje tmavou trávu.
jak
se sklání
Jak hrd nese nepokrytou hlavu
vdku
svého povdomá! Jak patí do dálky chvj nýma rtoma, jež jsou jak tulipánu puklé poup Hle, v tráv žába, jež jí skoit chtla na bosou nožku, též se pozachvla a velkým okem civí na ni hloup. své krásy,
!
Si
THEÁNO. Kol plaše jdte, dívky z Eleusiny, jak ve snu tiše, jako lehké stíny! Neb ona díme, v duši štstí lásky, jež uhodnete snadno bez otázky po vlhkém oku, až se ze sna vzbudí, po mkké ruce, vlnící se hrudi, po tanci nožek pružném kdys, te táhlém, po nachovém rtu jako krokus spráhlém, když nepršelo dlouho. Jdte tiše! A zítra pozor dejte, z plné íše jak vlije pod Venuši Praxitela chladící mlékO; jež se sladce blá, jak rží vsype tam klíny celé a hrdliky dv pidá stíbroskvlé.
arovná
zahrada.
82
FAUSTA. ímského
konsula to písná dcera. je chrámu klenba šerá, Jí taj divný díme jí v záhybech ízy, zrak její rozhodný má pvab cizí, je veHtelský, pomalý sklon hlavy. Je vidt, ddictví že dávné slávy jí adra dme pod tunikou, jež nachem
pozadím
je
ovroubena. Ve pohledu plachém
plíží se a otrok padá na kolena. Jest ješt velmi mladá, však vážnost starší dlá ji a pýcha. Že miluje, se nepizná, ni z ticha si nezavzdychne; otrokyn slovu naslouchá klidn, do zrcadla z kovu své zraky hroužíc. Jen když vyjde z lázn, se usmje. Zí v život, nezná bázn, ví, s klidem stejným že svou vloží patu na milence šíj, lásky ve záchvatu až obejme ji svalnatou svou paží, jak služce dlouhou jehlu do zad vráží.
k ní barbar
«3
FLAVIA.
zdálo
Jí
se,
že vyšla z jitra v sad,
na adrech kvt zela rosu plát, kdes v myrtách v houští hrdlika se smála; vzduch cist byl, nebe modré, ve vlnách jak lístky
ržové se tásl nach, svt když zulíbala.
jak stopa Zory,
Šla
známou
stezkou, kaktusový plot
tml se mnohý nastavuje hrot, zamyšlená v srdci divnou tuchu; a stále hrdliek jen divný smích kde
šla
ji
provázel a šelest ve vtvích
a cos jak polibk ples v
mkkém
vzduchu.
k plotu pistup! V ní pravilo cos a ve fontánu ševel zpíval kos: Blíž pistup, rozhr vtve ilimníku! A již se stalo, kvt stás na ni hloh, a kídlatý a buclatý v tom hoch ji obejmul a políbil v rty v mžiku. Blíž
84
Jak lyry tón zachrastil o zem luk. Ten polibek a v srdci tisíc muk a blaha zas, až slzou vlhne oko, a neslyšela dále ve snu tom,
jak zpíval pták, jak
rozšuml
se strom,
co šelmovi v zrak zela pehluboko.
Že
vn
netrval ten krásný sen
Ted vzbudila
domu
vyšla z
se,
!
ven.
arovné plá jitro! Smích hrdliek zní z myrt a kos hvizd Hle, zrovna také
a rosy brilianty plá a divnou tuchou
Má
kvt
chvje
i
se
list jí
nitro.
nad kaktusový plot? Jde, couvá, váhá, Amorv však hrot jí ve snu v srdci probudil cit nový kroky mladý konsul kráí sem,
Te
sklonit se
—
—
—
houš rozhrnuje Hoch kídlatý kdes
ne,
to není
snem
.
.
.
tleská ukryt v koví.
85
PIA.
Jest jako rosa
lilje
na kalichu,
jež z rána spadla a se chvje v tichu jíž nedotkla se ješt ani zora,
kdy v
mlze, tuše
jitra,
stojí hora,
mlí a kraj celý dojat dímá. denn andl perutma svýma
les
Jí se dotýká,
když dobrou noc dá matce
a ruce na rženci sepne sladce;
potom kyne ku nebeským luhm a znamení dá kídlatým svým druhm. by sestoupili v tuto istou duši. ten
Plá ni
vodní, kterou vánek nerozruší,
kídlem
pták, je
dtský spánek
její.
Jen visiony sín procházejí jejich, kídlaté jsou s hlavou v sklonu.
sn
Jí celý život jest jak hlahol zvon, ji žebrák zná, jenž sedí podél dráhy,
své ukazuje rány polonahý,
dít zná na hluných ulic rohu. Jde svtem tichá, porouí vše Bohu, a po stupních když kathedraly kráí, dým kadidla jí u hlavy se stáí, zkad andlík vyzírají hlavy. ji
86
v duši píse zvoní bez únavy, varhan tónu její krok se rovná. Smrt kdykoliv by pepadla ji, zrovna šla v ráj by na skráních svit aureoly J
í
dle
za
Pannou Marií
i
apoštoly.
87
VIOLANTA. Vlas jako hedbáv nad bílým elem jak broskev jak vodní
A a
t
voln rozesaný
dol na
dv
strany,
a pod krajkami plna
šíj
se
chvje ader
vlna.
oko modré, azur jihu celý
úsmv
ztrnulý a jaksi
ztmlý
myšlenky stínem, která brázdí lehce skrá prsvitnou, již opustiti nechce.
hlunému kvasu ptákem, oka zlatou asu
Od oltáe se vrací
ta ke
až sklání k líku, kde plá cosi v palu
jak odlesk od purpuru kardinál.
MISS WATTEAU.
Všichni znali
ji
a vždycky zase
ohlédli se, sotva zjevila se.
Úes vysoký, tvá pod ním bledá, samým pudrem skoro celá šedá. Mušky v
líku, jak menuet
chze
koketní a staromodní tuze.
Šatu stih pi každém kroku vzdychal, motýl dávno vypelichal.
—
vjí
A
ten
íkali
úsmv jí
jak vybledlé zlato;
vespolek Miss Watteau.
Vidl jsem
ji,
bolest divá znáhla
hrdlo moje útrpností stáhla.
Minulosti dech jsem
jak
svj pudr
man, mé skrán.
cítil
sypal na
89
Vše, co bylo, plálo, milovalo,
vybledlé zas
ped mým zrakem
stálo.
Mrtvá vesna dýchala tu jarem v herbái jak skoro sto let starém.
^>
-C^
•£>
90
PACHITA.
Co
to stálo krušné práce,
vru, má
jí
dosyta,
než ten pestrobarvý zrádce
nauil
se
kiet
sladce:
Pachita!
Ovšem, sladce jenom pro
ni,
jako tóny varyta
papouškv skek drsn
zvoní,
v sluch se to jak perly roní! Pachita!
Od
rána až do veera co se kolem nalítá!
Pohádka je pestroperá, drahokam do jizby šera Pachita!
Sklonn k jak
ji
její
ruce
klove, necita;
kídly tlue hlavu
kií
ve
bílé
he
Pachita!
chýle,
rozpustilé:
91
A
nad tím v dtském oku istá radost prokmitá, za ní on tu v každém kroku, ona za ním v jednom skoku: jí
Pachita!
92
SEMPER EADEM. Cos jak z šttce velikého Giotta by spadlo do tah jí, sladká nota
andl, jež kreslil Fiesole, u trnu Panny, kteí hrají dole, jí táhne úsmvem, jenž sladký, snivý jest odlesk duše. Pes edenské nivy z harf
tak spjí stíny
Skrá
její
duch
v blahé
v blahé
pokoe
chvíli.
se chýlí,
ekala by na kyn vle vyšší. nikdy neodmlouvá, vzdechem ztiší,
jak
A
ím
srdce
peplnno
tak rádo vzkypí.
jako vása
V svt,
a zhouba vládne, pustá
kde jen zkáza
vava
denní
jde jako sen, jenž v skutenost se
jak dennice na blednoucím
již
mní,
nebi,
pod kterou stíny noní jen se šklebí, v skrýš hvozd prchajíce; v isté kráse svých sester ona ,,Pro jen blednou?" ptá a vítzící azurem jde sama. Dnes po letech, kdy žití trpké drama ji zburcovalo v kapkách žlue stálých nám lijíc smutek v pochmurný dn kalich
se
93
dnes ješt zím ji s tím úsmvem blaha, jenž jako andl, který duše tahá z
tmy po etze hvzd,
je stále silný
a dobrý, tichý, spravedlivý, sdílný, jenž praví k všem,
jdou životem:
kdo v
Ó bute
žalu,
pot na skráni,
požehnáni!
94
MA DCERA. Tak vyrstá pod zraky mými ph písni, smíchu matky, jak pod kaštany ztemnlými
kvt Ty
dají
sladký.
kvtu
a celý den to obé k
chlad
zpv
i
vláhu
ptaí,
dcka mého
blahu
ted staí.
Jde
domem
jsouc
žití
ve hluku
zpv
jako duše domu,
všeho osa, ulic,
voz hromu
kosa.
Jde domem, smíchem všady zvoní, jas vtkán v šer jeho .stmlý, to honí zkvetlé na jabloni se vely.
95
Jde domem, všady štstí zdroje svou zvuí vlnou zlatou motýli, vážky ve sny moje se matou.
—
A
neví o tom, co
ta
ruka
nám dává
sladká, malá,
že láska jen,
kde pustá vava,
z ní vstala.
A že
ku životu lásku erpáme z ní denn,
že
vyhráváme tžkou sázku
neví,
v
té
zmn.
Dn, msíc
ím
roste
a
nám
rok
vtší,
to dít,
ta zora, která slunce
pedí
v svém svit!
Ji
vida takto snivou, milou,
kdy u ní zrakem prodlím, vždy z hloubi duše celou silou se
Ó,
modlím:
bud vždy dobrá, jak
a mírná, jemná, vlídná, a zastaví se krutý osud.
t
zhlídna!
jsi
posud.
96
Ó,
bu
vždy sladká jako nyní
a veselá a slunná,
plá
v život, nebes dobrodiní, jak luna!
Nech bouit svt, nech
láti
davy
a zápasiti zbraní, slovy,
nech spadnout kvt, máj vzkísí smavý zas nový!
Nech nech
zmítat divou,
šklebiti se zlobu,
v,
vzrostou rže, kdo i
Mj
orgii se
má
víru živou,
z hrobu!
víru tu, zla projdi lékou,
jak stínem paprsk hbit i
Herkul, nezdolaný byl dít!
had smekou,
IV.
PROMENÁDY. Své žen.
,i rovná zahrada.
JARNÍ SYMFONIE. I.
Povzdech básníkv. Vyletly písn jak
skivánk
dav,
když to luhem plá a puí, bez pout ledu když zas huí
uvolnný
splav.
Rozlétly se
písn
jako lehký pýr z
pampelišky
již
vtrem
letí,
rozfoukly v smíchu
drobných hvzdic
Nevím sám,
dtí vír!
ó Bože,
co jen bude z nich; skivana pec kdosi slyší, ráno polem když jde v tiši v jhu myšlének svých.
!
lOO
Nevím sám, ó Bože, jaký jejich cíl, pampelišky drobné pýí vzduchem aspo hýí, víí
vtru v
kratochvil
Ale písní osud
jaký bude jen? mi chvilku zníti a pak v knize, v prachu
K útše
nekonený
sen.
Bude osud
jejich
jako
tlíti
skivan
zapadlých po krátkém pní v pustém kraji do osení asn po ránu.
Bude osud jako
pýí
jejich
rej,
který sotva vzduchem a
již
cesty kalný v ráz pohltil
—
Budiž!
má
poal
moál jej.
Resignuju,
kvt, myšlének mých pestré pýí zím, jak jiných hlavou víí vše
vný
skon,
spád a
i
let:
lOl
A skivany
písní,
jimiž zhrdne svt,
slyším
—
to
mi k štstí
dosti
kdes nad brázdou budoucnosti jásati a
pt!
I02
II.
Píse skivánkova. Ješt
to za
nehty
leze,
ješt jsou holé kol meze, já
musím
výš!
Vyprázdnit rázem, než skanu na zem, blankytu íš!
Ale ta
pede mnou prchá!
Jarního dešt mi sprcha hrá na kídlech. Dost chladna zkusím, však zemi musím snést jara dech!
Úzká jsou z
prsa má, tsná,
blankytu dýchá však vesna, já chci
By
ji
pít!
eka svtla
by ml
zalkla mne, zhntla,
bych mít!
!
!
I03
Uniká azur mi Ale já letím
musím
já
stále
pec
.
.
.
dále,
výš,
mi zmizí do hvzdné ízy blankytu íš
nech
i
Lokám
douškem a
ji
jásám a do vzduchu
zpv, Sotva
zpt
svit lapnu,
hvzda
jak
A tam
perly
piju,
siju
v
se ztajím,
do brázdy skápnu let!
div dýši,
poslouchám, vesel v své Ó, že
vím
mj zpv
Te
to,
tiši
—
vím,
plesný zrychlil vjezd Vesny
milet smím!
io4
.
IIÍ.
áp.
Píse
Klap, klap!
To uká na okap; z
hle,
hmí
roztavených horských ruej u divokém behu bez behu
jak
démantový
snhu
slap.
Klap, klap!
kam
Fialky,
zí u starých jich
vn
šláp',
mokrým okem,
tebou každým krokem;
s
bokem
skal
mech
jsi
zdí
sivý stkví se
nad hedváb'.
Klap, klap
Jsou strouhy perel žlab. a v slunci svítí stíbrem eka,
ve
mlýn, v kdos let náš,
rákosí kde vtéká,
eká jenž neochab'.
lO:
Klap, klap! Svit blaha v
a zvolna
úsmv
matky
skap'
o polední chvíli
náš pár se v staré kolo chýlí
nad
bílý
mlýn nící
z vrb a
na
eáb.
Klap. klap!
ve
zpvný
koncert žab
kolébavka matky míchá nad dckem, jež v snu sladce dýchá,
se
a z ticha takt z výše klektá
áp.
!
I
!
OÍ)
IV.
Motiv kukaky. V
ten
jásot
a smích, v ten ševel a ples,
v ten záící, vonný a slunný
mj nápv
dumná nota
jak
les
kles', s
buk:
Ó, dokud-vše kvete, milujte jen,
jak vlna v
ece
tak uniká den,
jdem zmaru v plen vstíc v každém srdce tluku
V
ten jásot a smích, v ten ševel a ples,
co kvete ilimník, já
volám v
stemcha a
bez,
les!
ruku Ó, milujte, láska je životem jen, den polibky, zpv v plnoc Ó, podejte
si
a
mj
zní utajen se
srdcem do souzvuku!
i
!
!
lo;
V.
Snoubencm
v
máji.
Myslím, že ruku v ruce a zrak v zraku jste již
píklad vzali sob z drobných pták, na kvetoucích sntích staví hnízda. Co vichice jim vztek a jek?
Ta a si potom hvízdá! Ted kolem ples a máje vdk Myslím, že duši v duši a ret sklonn k retu jste
jež
píklad vzal
sob
z
luních
kvt,
jitra svitu drahokamy vzplály. Co poledne jim žhavý paprslek? Ten a si potom pálí Ted kolem ples a máje vdk!
v
Tak v štstí jedné, velké chvíli zlaté máj vonný pro vždy v hrud si zamykáte, máj, jemuž zima nikdy neublíží,
máj, jenž
as vám
je duší vzlet
nech svá kídla
vše je ples a máje
a srdcí níží,
vdk!
lék.
!
1
o.S
HUMOR PÍRODY. My krajem šli jsme za soumraku, den v sklon se chýlil víc a víc a kolem zdivenému zraku se mihlo div na tisíc.
Kraj
známý
náhle
zmnn
cele,
hra svtla plna rozmar na tvá mu kladla masky ztmlé, te urité, te bez tvar.
Strom oživnul a sntí kývnul a jiný stál zas nepohnut, a jiný smál a
koeny
Ped
m
Šum
má
jiný zívnul,
nohu v
blud.
námi stezka kivolaká
se zdála
šu
se,
na dole
vlnit níž a výš;
hoe
—
—
-
z
to
kídlo ptáka
díry tryskla myš.
I09
A
stará jíva u potoka
tak byla plna svtlošek, jak staré kajicnici z oka
by ruej žhavých
tek'
slzí
Ted pukla clona mrak tmavá. z ní msíce se probral pruh, te skoil jako satá hlava,
te
táh' se jako v mlze duch.
Te
jako jab'ko nakousnuté,
te te te
jako šípy proklaný, v rudé zái a te v žluté,
te
kulatý,
Te
strhaný.
stíbrem zrosil, na kmenu, jak liljí prales kdos by zkosil v sta rozlit svtlých pramen.
te
celý pažit
stromm
usnul
Te
strom jisker arodjky kotle vír
v loubí
jak z
jich srší
—
v ráz
te
mrak erným kídlem
A
všecky zhasii
—
-
netopýr.
clona jeho rostla hustá,
tu elo, nos a oboí,
tu
našil,
ada zub
ten drak
i
a
tam
ústa,
msíc zaskoí.
!
IIO
Již spolknul jej,
tma
kol se
slila,
vše pohbila v své záhyby,
však brzy luna vyskoila jak Jonáš z bicha velryby.
A
v jejím svitu vše se mní, zem napodobí oblaka, stín taní s ní, ke v luhu mní se bájeného na ptáka.
A opuštná se hrbí jako
bouda v
san
poli
v skok,
tmavý potok pod topoly: to s ohonem je dlouhým zmok. a
Zíš tlamu, kterou v olších skrývá, ted zvedá, noí v hlubiny, ted jeho hbet se v modro stmívá, ted blýskly na
nm
šupiny.
Zed stará u zpustlého sadu hýbat zdá, ted stín tlum se pes ní pehoup', na hromadu tam skoily, slyš v tráv šum
se
Tam
v
sad hoí výhe
žhavá,
plá jako rozžhavená pec,
na
ohe
kdos tam díví dává
a druhý k žáru hrbí plec.
1
1
1
Ten míchá, vzmach a dol druhý jak jak
s
hvzd obrovskou
tžké kapky v padá
to
šumn
do
kopisti;
spící
luhy
Hstí.
A
v dáH v temnu zvolna ejka vykrauje pes luka, a vrba jako arodjka, si
hrbatá a bezruká
jež
Se choulí v plachetky své cáry, zkad svítí pouze oí dvé, plá zdoutnalého
ve vlhké
A
temn
nich jak
deva
žáry
truchlivé.
topoly dva
tak s
tiši
zašumly
blíže stavidla,
by bleskem dol
dva stíny jako
sjely
strašidla.
Hle, velký leknín otevírá
zán
svítící své oko zírá a jako bytost na tak vyítavý, truchlící.
t
—
žába tryskla, mra Skok a pavouk rychlonohý mih' se po lupenu v ece svtla jak trávy odstín na vtvích.
vzletlá
I
12
A parkosy a trosky díví te svítí tmou a z dálky sem jak ada kostlivc v šer civí bezmasým, tupým úsmvem.
A
luny svit jak po nich skáe, tak divn jich se mní tvar, ten ruce vzpíná a ten pláe, ten z
hnát
rve
si
slední cár.
Ten tlue druha svými hnáty, ten hude jakés na skipky, tm oi svítí, nhou vzaty, co slyším
A
—
na stráni
ted žlutým,
ím
dál se
strom kývá
A
to jsou polibky!
to divn hoí modrým plamenem,
noha v bahno boí, erným ramenem.
z velkých
dr, kde byly suky,
—
Dryada skoí v okamžik Já cítím chvní tvojí ruky a slyším v listí šum a ryk.
zatím co se tiskneš ke mn, co zrak tvj v temno nazírá,
A
nám obma se
se zdá, že
pod nohou nám
zem
otvírá.
IÍ3
A
sami že jsme dva jen stíny, již kráíme zde stín hrou bez cíle, vle, bez píiny, že srdce buší, žíly vrou.
Kam pjde a
bezpen
to?
—
Ó, ztiš
dál nivou
v
Kol píroda a humor
dsný
jako
drahá,
les,
pro úzkost v nitro tob Na Callota si hraje dnes.
je
se,
sahá?
její
její klid,
zíš úsmv na skal oblieji a stromy chechtem slyšíš znít.
Vše velké, gigantické na ní a její mraen dsný spch,
to co
stín,
jenž
úsmv
arovná, zahrada.
hrál
pele jí
její
skrání,
na ústech.
!
IM
PROCHÁZKA PO BOUI, Jak plny tžkých perel svítí stromy! Jak ze zem se kouí! V dálce hromy jak ze sna ješt zvolna doznívaly. Ze mrak ítila se ku západu do výhn ervánk. V tu živl vádu jak lovk se svou moudrostí je malý
Te
šli jsme opt vní, kvítím, zpvem. Hrom, který v dálce bujným dunl evem,
iko chrapot hrdiny, jenž zmírá po vf.lkém boji. Svžest, síla, nha kol iýchají! Jak západ v stromy šlehá a v tr démanty s jich vtví stírá!
byl
Te
j
cvrek ozval
se,
kos po
nm
v houští
ve ticha pohár zpvné perly pouští. Noc chvátá. Jak je rosy plna tráva! Jak žneky v poli nadzdvihují šaty, co slední, dlouhý, skvoucí paprsk zlatý jim do
vlas
se
vbodá, šipka žhavá.
1
1
Poj, pjdem dom. Pjdem podél skály po kvtech akát, jež vichry svály,
asem pjdem
vzhledném k veernici však nech v snní klesnu, že budu ješt dlouho vidt ve snu tvých tmavých oí modrou blýskavici. jen
plaše
a
spát;
Stj
v,
chvíli ješt! Slyšíš
toho ptáka,
jak rozjásal se v kraj, který se smráká, jak vyzpívat by chtl svou duši celou!
Strom, tráva, ke,
plot, vše
mu zbožn slouchá, tásn roucha
jak z hrdla tóny, noc tak z
své pouští
hvzdy na
krajinu ztmlou.
Bou" zkazila dív jeho jásot plesný. Ted chce to nahradit si V dny své vesny tak rovnž básník v žití sklon se vrací v své jitro, kvt svj, s upomínkou letí, než jak to slunce v skrytu erných sntí ve zái svojí písn vykrvácí. !
Než padne noc na erná kolem
lada,
než zmizí prach, jejž zvíila kol stáda,
než usne v kei
ptáe opoždné,
msíc jak truchlící oko, tob kídlo odepnu, o sloko,
než vyjde než
dne poutí a dne vedrem unavené; 8*
ii6
Než koen stromu
zanou
než stíny
zane adro
jak
hvzd
v zlato
skrí,
smrí
míhati se v
rozbrázdné
a divizna na
než
hád
se jak
stráni
své mísit zlato,
dívky, které rozepjato,
než leknín zaskví na vodní se pláni;
Než dozní v
svt
než
tiši
sfinx zírající v
noc já,
nežli
našich
krok
stopy,
se v šer a bezetvárnost ztopí,
nmý ds
a hlucho,
erné brvy stín
svraští,
drahá, ztajen v ticha toho plášti,
chci
tob nco
pošeptati v ucho.
Nech, ku tvým chci se nakloniti lícím, den patí živým, noc však milujícím, a vci jsou, jež nesnesou zá denní;
rží pod tvým oknem kane, když nad nimi se, dít milované, dost svtla z
rty naše v
tsném
Pak nechme nechme
spát
zv
noc,
a
strže,
v brlohu a
i
mraen
i
meteor, jenž
než
spojí políbení.
stíny,
dál se
prázdnem
valí,
divy, hvozdy, skály,
hvzdy v které
leží
lno nebes nkam v lno oceánu
sfée chladné,
na
zdi,
zbrázdí,
spadne.
!
Ty nechme,
hmí
po drahách, a lodi, jež touha zisku v dálku svtem vodí, neb touha slávy do úpadu, v mdlob. Blíž ústa k uchu! Nikdo nesmí íci, co sklonn nad tvé líko v nach se rdící v té chvíli blaha šeptám ze sna tob. jež
Neb pták, jenž by to slyšel v kei, v by nevdl, v jakou to píse vlíti,
by
noc to
slyšela kol spchající,
by nevdla, kterak v hvzdách z toho musil by jen
A sám
Bh
básníka srdce
vn
Svt, vesmír, noc a jsou pod
t
sítí,
vzpláti stkáti
jásající!
žití
valné taje
tvým zrakem, ted mi modrá
báje,
nedohledná, kde jen se cos míhá; to zove láskou mojí písn sloka.
Tak
z
tmavé
se velkolepé,
tn záné
tatranského oka slunce zdvíhá!
Zda budem žít? Dost na tom, že ted že z kalich rt nesmrtelnost pijem! I
bozi zhynuli, co více
chceme?
Jen milujme, co na tom, pakli krátce? Jen k lásce pitulme se, všeho matce, nech teba po kráteru spícím jdeme.
žijem,
A
v prázdnu visí svt, i bhi jej drží, jedno jest, v té jeho tmavé strži našli démant, který ohnm plane, my nech hvzdy zhasnou, na se zas vznítí. To láska jest! Blah, kdo si v duši chytí to svtlo z duh a rosy zoou stkané.
nám
nm
Kdo uzave je srdce svého na dn, dá kídla duši, strž peletí snadn a bude roven bohm starých plát bude silou, úsmvem a blahem, zem celá bude jemu ráje prahem,
ek,
zázrak a
tak plna
vn, vdk.
Ten démant nezhasne, on v dráhu mlénou
vn
záí,
zmní
pouze stáí; v strž hvzdnou rozplyne se vesmír kmetu a kídlo smrti bude pouze vánkem, jež nad proídlým a spoceným spánkem se mihne v motýlím a tpytném letu.
jej
A
onen
plát i
jas,
jenž
vpa
nám v
život láskou,
bude každou na mrtvole vráskou, bude proudit svtlem,
z rakve trhlin
a duše v do rosy,
nm vn,
co pták, co
paprsk
ve vzduchu duší
pýí
zmizí
a mízy
hyacint zkvtlém.
119
jsem veer na prahu své chaty a noc šla kol své nazvedajíc šaty a hledla v okno, v kterém ty jsi stála; v tvých oích, drahá, démant, láska, svítil,
Tak
snil
tam se chytil, tam by se smála.
jak slední slunce svit by jak celá Vesna jen
A
ernými lesy se blýská zda to boue zuí kdesi? Ó, nikoli,, dím, na asy to blýská! Pak polibkem jsem tob zavel ústa a ztich' jsem. Hvzdu tma tak zhltí hustá, dla's:
Tam,
—
hle,
za
tak po písni pták padne do koviska.
arovná zahrada, (EPILOG.)
Jak dlouho básník bloudil sadem ztmlým, sám nevdl, však vdl, žitím celým že zaprodán jest jeho divm sterým, motýl honu, stezkám v houští šerým a písni ptaí, která neustává.
Mdlá noha sad konce
mdlá jde kolem hlava,
klesá,
nemá
Kde jsou jen vrata? tam záe zlatá
však.
Za cypišemi, hle, se míhá na obzoru Pod ní bílá se ára oste rýsuje, to zed Však byla to mlha veerní a v nové spleti zmtí on vtví, stonk, trav a se potácí,! Faun vedle cesty smje !
—
-
!
ke
se
honb
jeho. Flora
cudn
kreje
plod košíkem své bujné vnady. tam se mihlo cosi u kaskády
svých Hle,
.
jde za tím stínem, ale darmo,
To msíce pruh svtlý,
—
bda!
jenž se zvedá
kdes z druhé strany. Co si nyní Mšic neustal rej v mihotavé skoné,
komái
bzuné
nestavili
rým by
.
.
pone?
tance,
u romance, zemdlen k zemi, kde pod kaštan velkých haluzemi se Goujonova Venuše na smála, a on jak vysílen,
jí
objal
uštván
nohy
ztratil
klesl
—
ale byly skála.
!
124
pus mne,
svých sad, vnadu, já proklínám již jejich ples mne volá život v rejdišt své šumné! Však stromy zavzdychly: Je život u mne! Ó, nech mne, dost jsem kadidla ti pálil Ó,
zalkal, z objetí i
—
pej mi, bych se vzdálil, mne volá povinnost, pej, bych se vrátil! já srdce dal
ti,
A tam
A
zdroje šumí:
A
slavík v to: Je sladší
—
Ó, nech mne,
—
Tam
-
škola,
kde pravda chci ponoit
A komár
tisíc
duši ztratil!
problém tam
láká!
píse ptáka!
forum hluné do arény, v moe zmny
s lží se bijí, se,
obanem
dí hvizd:
chci býti
Je lépe
!
.
.
.
sníti
platan a starých fík, pod ruejemi bezu, ilimník, pi drozda flétn, pi hrdliek smíchu Co poít ml si? Zatím v hlubém tichu ve stínu
noc vstávala a na stromy se kladla, jí
a
dlan otevené mnohá spadla kmitnula mhou hvzda mihotavá z
a plna rosných perel byla tráva
a Venuše na podstavci svém klidná se. A vyšla luna vlídná
jen smála
a jak se opírala v chodby
buk,
kde v alej druhu druh podával ruku, a pistihnuté na ze ernou zdály
zmnny, ped pvcem
se
On
znal je
dobe:
smšný
stíny stály.
Pierrot, hle, bílý,
ubožák, jenž láskou šílí žalem ruce spíná, a proti bledá Kolumbina. Skrá uklánje do bohyn klínu ten dialog on slyšel v noním stínu: ten
a
chvje
se a
nmu — -
1^5
P Blázni,
e r
i
moudí,
t:
dti
starci,
jeden shon a jeden o
O
r
rej,
pekot a v jedné zmti
neznámým
za
K Ty však
cílem
o
u
1
letí
mb
i
n
.
.
.
a:
miluj, objímej!
P
e
i
o
r r
t:
drahé dít, práv. Noci, stínem svým nás krej! Poj, usednem v husté tráv, adro k adru, hlavu k hlav Chci
to,
K Vari
—
jen
Pro mne rci,
V
jak
žití
chze
o
um b
1
i
n
a:
mi pokoj
dej!
P
t:
i
e r r o
tedy smích tvj láká,
mohu nezít
jej?
smráká, tvoje, tanec ptáka moje, jež se
K o um b 1
Mumraj
slov a frásí
P
i
e
r r
i
n
.
.
.
a:
rej!
o
t:
Necitelná
— zíš,
tvá má? o samot
arodj, jak mne shlédla,
jak zbledla
Láska,
v petrklíe se
mnou
sedla
.
.
.
126
K
o
um b
1
i
n
a:
Nuž, dál se zpovídej!
P Já
t
e r
i
r
o
t:
chytám a ty v
dáli
prcháš, skrýváš obliej.
Nemohu, Láska
mj
je taj
zrak se kalí, neskonalý .
Kol um ekni
b
n
i
.
.
a:
sám, kdo pronik' jej?
P
i
e r r o
t:
Scvrklá babka stáí, vda. Srdcí sladký dobrodj,
sukn
kde která se šilhá
zvedá,
Amor, neposeda
K
Vná
o
u
1
mb
i
.
n
.
.
a:
látka k básni, pj!
P
i
e r r o
t:
Život kaskádou se tíští, fantastická epopej,
v posled na bojišti podvazky se, cetky blýští
ale
K Alkovnou
o je
1
um b
i
n
svta dj.
a:
.
.
127
Pie Blázni,
r r
moudí,
o
t:
starci,
dti,
jeden shon a vír a rej, o pekot a v jedné zmti za neznámým cílem letí .
K Nu,
již
o
1
um b
i
n
.
.
a:
stojím, objímej!
Co básník nyní vidl v noci klínu ve neproniklém starých
strom
stínu,
mu
v jedné smsi. Jen slyšel z hloubi dýchat staré lesy a cítil rozkoš všehomíra pláti v svých žilách všech, vidl se Fauna smáti a Floe, které vypa košík z dlaní, kynout; na zelené pláni to všecko splynulo
dvrn
to víilo, sta
stín
s
kordy, copy
v jeden tanec na jeden ráz chopí a pi slaviím zpvu v trysku, honu zní v sluch mu ševel dávno zašlých tón, v hvzdách to jiskí, v kovinách to praská a svtem zní to: Láska! Láska! Láska! Kvt zlatem plá a slzy roní skála. se
Na
podstavci svém Venuše se smála.
OBSAH Straaa
AROVNÁ ZAHRADA
(Prolog):
Cesta Setkání
5
7 9 11
Vyplnní Apotheosa I.
SERENADY:
Primavera Veernici!
Notturno Píseá
Májová
Veer Tjcho
Píse Ticho Staré duo
Serenada Modlitba milujících
Píse Logilca lásky
.
II.
15 16 19 20 22 24 25 27 28 29 31 34 35 37
IDYLKY:
Stvoení kvtin
41
Dubnová idylka
45 47 48 50 53 54 57 58
Antická idylka jarní Moderní idylka jarní
Vzpomínka z Konec hádky
^ *
cest
Na Ohebi Kout idyly Jiný kout idyly Kytice Vzpomínlía
59 61 63
Amor III.
DÍVÍ PROFILY:
Prolog
Královna ze Saby Sulamil Erigona
Caro\ná zahrada.
73 76 77 7*
-
n
Strana
Dioné
Semper eadem
79 80 81 82 83 85 87 88 qo 92
Má
94
Myrtó Theáno Fausta Flavia Pia Violanta Miss Watteau Pachita drera IV. I.
II.
III.
PROMENÁDY:
Povzdech básníkv Píse skivánkova Píse
áp
kukaky Snoubencm v máji Humor pírody rV. Motiv
V.
Procházka po boui
arovná zahrada
(Epilog)
Jarní symfonie.
99 102 104 106 107 108 114 123
o
'^miiOfrB^
