A a AAAAAAAAAAAAA
vwvvvvvvvvwvw
.
AR80B
Presented
;
to the
LIBRARY ofthe UNIVERSITY OF TORONTO by
ALEX
S.
HAVRLANT
NA
ESKÉM
JIHU
A JINÉ BÁSNÉ
ANT. KLÁŠTERSKY:
NA ESKÉM JIHU A
BÁSN
JINÉ
POCTNO CENOU ESKÉ AKADEMIE
VD
A UMNÍ
DRUHÉ ROZMNOŽENÉ VYDÁNÍ.
V PRAZE NÁKLADEM ESKÉ GRAFICKÉ UNIE 1922.
A.
S,
První Vydání této knihy vyšlo v prosinci 1919. V tomto druhém, opraveném vydání byly básn prvního vydání rozdleny ve dva oddíly í. a 11. a vydání roztnoženo o III oddíl, který odpovídá oddílu I.
Všecka práva vyhrazena.
Tiskem eské grafické Unie
a.
s.
v Praze.
ESKÉM
NA
JIHU.
Hledím s výše, na kraji lesa sed, v širý kraj, jenž leží tu v slunné zái: pole, cesty, luiny, jejichž stedem Blaníce spchá. Bíle svítí
jako blíž
v
zeleni
strom
vísky,
rtu se rybníky tu tam lesknou, i v dáli tyí se lesné kopce, modrají hory.
Le
i pes tu slunenou jasnou zái, jak by lehký na kraji ležel opar, jak by úsmv pronikal jemným šláem
snní a smutku. Ano, cítím, tuším t, duše kraje, tichá, klidná,
zasnná vždycky
srdci blízká, hloubavá,
dobrá
trochu,
—
duše
eského Zas k
nám od Alp mrazivý
erné mraky na plnoc nové
lid
vítr duje,
stále stojí,
náš ekají rvy a boje,
bdy A
jihu!
a trýzn.
ty jen se usmíváš tiše, klidn, se zachvíváš ve své hloubi jist než ten dub, jenž nade mnou snt svou klene, strachem a bázní
mí
Umíš mlet, pohrdat v klidu vzdorném, umíš trpt, ale v svém nitru sítáš všecky rány, jimiž
t
zdrali
krut
—
splatíš je jednou!
svj velký vdechla jsi Mistru Janu, dumy Štítnému, Chelickému, hnv tvj zabouil hromným dsem v Žižkov voji.
Klid
svoje ale
vím
v sílu tvou, živou posud; své vzdorné Kubáta zvedl elo zrosil potem, a tu pdu, kterou Ó, já
s ní
dd
posvtil
A
krví.
zde blízko, Putímský kostel starý zíraje v rybník tpytný,
kde mi kývá,
u
zdi bílé
Cimbura Jan tam dímá, silný ten sedlák.
Dímá,
ale co jich tu žije dále
velkým klidem v hloubavé tiché duši, vzdorných hlav a srdcí, jež do dna plny lásky k té pd. s
Sám ji cítím hluboko ve svém nitru chvt se, zpívat, rozpínat k letu kídla, zrak
mj
líbá celý ten kraj tak drahý,
tisknu
jej
k hrudi.
Zatím pohas na tvái kraje úsmv, shlukly se nad Hradištm,
erné mraky
asem
z dáli
zaduní dlouze,
temn
bromový
rachot.
mnou oe pole. pohle k tm erným mrakm,
Statný sedlák pode
Nyní
stanul,
mach však rukou,
Na Hrkách u Písku
opratí trh a vzkikl na kon: ,,Dálel"
1913.
HRECKÉ
IyESY.
Hrecké
lesy, jaké krásné jste a jak se mi tu ve vás voln dýchá, když cesty plny záe zlatisté a nad hlavou mi šumíte tak zticha! O, jaký klid tu, jaký dech a jas! Jen doupák dumn v hloubi houká kdesi ej,
apku hodím vzhru, zoe Hrecké
vás,
lesy!
Sta úzkých stezek porost petíná a do hlubin se lesních sniv ztrácí, jak v ráj když jde ta každá pšina, a na veer tam sladce pjí ptáci; tu do dubin buk svží mísí vdk, stín jak by stínu padal do objetí, a na sosnách jako by ervánek byl zstal tkvti.
Cikánský tábor nkdy vpadne sem, a dým a ohe krouží tu a plane, však astj dti, každé se džbánkem,
mne
zdraví, rty od jahod umazané; a nejastj ní hles kol; klidn tká tu v smrí pavouk pízi svoji šedou, a jenom Sen a jenom Pohádka mé kroky vedou.
Tam
do les mne vedou hluboká, kde za slunných i chvil se šeí, kde žluva volá, tetev zatoká a houštiny jsou známé pouze zvi;
vn
kde Luskovec sní rybník, v šlái dum jak snílka duše když se svtu skrývá
hvzdám, vzhru dívá
za dne k
a v noci k se
.
.
oblakm
.
Hrecké lesy, ve vás kapradí za letní noci zel jsem zlatem kvésti, jak nástroj starý dla když naladí, zas v srdci znít jsem slyšel píse štstí, vše trudy zaspal, ve váš klesnuv mech, a nevidl, co jindy bolí, dsí ó, dík a sbohem! se mnou jde váš dech,
—
Hrecké
lesy!
RYBNÍKY. My
z jižních Cech vidíme dvakrát nebe: nad hlavou jedno, druhé u svých nohou na hládi rybník, jež, kam jen mohou zalétnout oi, zíme kolem sebe. V té zeleni luk, v úsmvném tom kraji se démanty být rozsetými zdají, jež záí v slunci. Jejich nad hladinou když skláníš se však a hled v dál se híží, jak kd)^ž se nebe samo k tob níží, oblaka bílá po hládi se šinou, a hvzdy veer planou za soumraku zde pod tebou, i msíc, bledý duch. Ó, kde moli více k lidu mluvit Bh, kde víc se duše zasnít o zázraku žití i smrti, o istot, vin než v tišinách tch, ped tou pláni vodní, jež klidná, rovná, zrak svj kamkol vbodni, v tch starých vrb neb dub, olší stín? Jak ticho tu! Jak mysl zamotává se sama v sebe! Jaký mír a lad! Jen žába žblukne, zavlní se tráva, vlny se zeí vodní havtí,
pár bílých rack s kikem peletí, a zase ticho. Nad vrbovkou v kvtu
modravá sídla stíhají se v letu, Rákos šelestí, a chladná táhne jak sladký šepot lásky znl by kraíí ti v sluch pln slib, ve sny o štstí, jak, pivený zrak, byl bys zkolébáván. A ela tvého chladný tkne se závan, jak když ruka milenina hladí
vn.
t
.
.
.
JIHOEŠTÍ
SEDIvÁCI.
Rád jihoeských sedlák tváe vyholené,
mám
osmahlé, zrudlé do nos, jenž se
Žití se
hrd
mák,
klene.
velká moudrost v nich
—
vzdorem mísí na starých mincích bronzových se silou,
jen spatíš také rysy.
Je v kostele zím sehnuté, zjasnné, když se oe, a tvrdé tak a nehnuté, když bije do nich hoe.
Ten dvakráte
již
vyhoel,
ten statek ztratil hojný, dva syni tomu padli, žel, ten mrzáka má z vojny.
A v jejich tváích velký klid, bol neteš v jejich hledu, je
teba
žít,
je
teba
sít
—
a tak jde dál vše k pedu.
Ten sedmdesát stár již let, vz strhne na úboí, ten o svatb své vnuky v sted tanících
bujn
skoí, 13
Jak píroda, k níž v hluboku jim dtská láska leží, jim dává radost potok a klid své plán svží.
Na tráv
ležím u lesa a dívám se, nech po sté, nebesa jak sedlák seje. až, zdá se mi, on roste.
V
Jak svta všeho tíž a bol by byl vzal na svá bedra, jak chléb když rozhazuje kol
všem ruka jeho štdrá 1915.
14
.
.
.
Z
Po
VLAKU. kopc
kraji lesný cli
na druhé stran
íka
se kroutí
jedem,
širý luh.
luin stedem,
zoraných polí tmí se pruh.
Ves kmitne skryta za topoly, kostelík svítí na stráni.
Ddous v dál
se jakýs, dívá, zrak
open si
holí,
zaclání.
A
pole zas. Houf dtí výskue, pasou blízko u trati: mlýn zamihne se, rybník blýskne, jež
kíž v
poli spatíš zapláti.
A
chvílemi se z parostroje bílý v luhy vyvalí a letí nízko, jak by roje vil bílých z les prchaly
dým
.
.
.
15
RODNÉM MSTÉ.
ZAS V
mn
Babiko, se zdálo to hned, jak zavel jsem hbitovní dvée (a krok jsem zvuky neslyšel znt), že nkdo za mnou se bére.
A
to tys tedy,
babiko,
jen,
vsak hned jsem poznal to citem, myslil jsem, tvrdý že je tvj sen v tom hrob beanem krvtém.
a
Tak
Bh
jsem v rodném
vidíš,
sám
mst
svém
zas
za kolik rok, a radost mi zít za dlouhý as, ne, tušit jen: po mém jdeš boku. ví,
t
Poj, poj,
lile, statuje dosud zde ní, dál s vrchu jde námstí plocha, pár nových tu z posledních dní, le ješt i šindele trocha.
dom
dm —
Mj
rodný vidíš? Z oken jsme tch asto dívali spolem, a já tam hoch bloudil v závratných snech, se
až hlava šla kolem a kolem.
Chtl co
šíit jsem pravdu, být prorok a žrec, duší mi létlo! vidíš zda symbol není v tom pec?
A te
plán
—
odtud vedou
si
svtlo.
svatý již Kliment, kde fará mne ktil, rád hledíváin do oken fary, neb Vrána v ní psával a Bendi v ní snil; znáš u chrámu pomník ten starý?
Tu
A ješt tu s plesem pozdraví zrak pár starých košatých strom jak, babiko zlatá? že smutno ti tak? Ze musíš se vrátit už dom?
—
Nu, nemlas nikdy stání, spch tvj znám dobe, jak na tebe sedá;
—
již sbohem a pozdravuj, vroucn mi pozdravuj dda.
tak sbohem ó,
Ne, sekej Víš,
— jen chvíli — jen nkolik
vracím
se
a
okát
neb cítím, v v hloubi té
zde,
A
a
dáli
sem,
slov:
zmoen,
mj krb je a krov, mj koen.
pdy,
tém své pnul, tu host jen a cizí; zde starý stíbrný dl, je v srdcích tu zlato, a ryzí. jinde
k výši jsem
pec nejsem nech zassut
A
mají
mne
rádi, ne, není to lež,
jak tebe mívali prve,
neb cítí: jsem jejich, a já to vím též, že z jejich, že z jejich jsem krve!
Klášterský,
Na eském
*
jihu. 2.
7
JIHOESKÁ DUMA. Jaromíru Malému.
s výše od lesných Hrek v údol ke tvé vži, Putímský kostelíku, vždy mou myslí táhne jak teplý vánek
Zím-li
podivná zvst
ta.
Boj co všude pro víru šílil u nás, v dvojí tábor celý se rozstoup národ, záš a zloba bujela bratra k bratru, zrak žhnul, krev tekla:
V zdech tvých všecko dýchalo
láskou, mírem;
v jedné lodi pijímal tlo Pán lid jen v chleb, ve druhé sklonn ke
rtm
kalich též s vínem.
Bh
jist usmíval v oblaku se A nad tvou láskou, vesnický, prostý chrámku, jenž jsi stejn všecky ty lidi boží vinul v svou náru.
Jist tehdy na zdech tvých, ímsách, vži jasn plálo nebeské zlaté slunce, s temných oblak kynuly na pozdrav ti záící hvzdy. j
Ne, to záné nebyly ani hvzdy, jist byly to cherubín, jež se leskly, v nesmírném plesu zíce
oi
na zemi k tob.
Ó
kéž rnoh bych rozstoupnout dát se zdem tvým, oa vlast celou rozšíit úzkou lo tvou, strop tvj, klenbu rozklenout smlým vzmachem
nad celou zemil své dum nesmírný vidím chrám ten, druh tam klidn pokleká vedle druha, nedbá, zdali modlitby jiné šepce k lidí všech Bohu.
Ve
Jiné cesty, myšlenky, názor jiný zrak už lidí nenítí divou zlobou, est a život nervou si v boji vzteklém pro barvy rzné.
Je tu, ejhle, pro všecky dosti místa, hlavy úcta ke každé snaze sklání, z úst všech vlní v klenbu se chrámu
mohutný
hvzdnou chorál:
Všichni tápem, veliký všech nás Bože,
nikdo neví, kdo
ve
ti
je blíž,
kdo
dále,
nám všechnm v temnotách bludné kroky k pravd a svtlu!
1916.
19
T. Pod píkrou
t
strání,
mezi ní a
tratí
tmavá v polokruhu ve svží zele mokitého luhu, kde krok se houpá jako v horské slati. rozlévá se
Kdys rameno to Blaniee odízla tra od jejího
as bylo, toku; krajiny to koutek, milý oku, kde jak by vše jen sob tiše žilo. jež
te
Jak vyleštn když lesklé na zrcadlo erný mramor, blýská voda místy, kde neskrývají stulík ji listy, jichž kvt jak zlatých hvzd pár v by padlo je
t
Je slunný veer. Puškvorec kol voní,
strom na hla tesav se klade; pižmová krysa vyvádí ven mladé; chest kobylek, rej sídel, jež se honí! stín
Te
hmí
kol vlak. I,e z klidu
té tiše zde, ni je to jak
spl
nevymší
jedním nehne kvtem;
svt by píšerným svým
letem
kol a míjel ztracenou v snách duši
Dál nad kypré jem krouží polet hravý dvou motýl, co hukot vlaku zniká.
Te
pleskot vln ... to loví asi štika,
a vodou kmitne perlín ervenavý.
Sedím a je mi, jak když odpryskává mi se srdce tu všedních strastí korá. Pad v mj trud i suchá snt jen shora? Jak voda chladí a jak voní tráva!
t
SUCHO. Mraky plynou jezdc davy pes oblohu bled sinou,
Parno, sucho. jako erných ale let
Zem
svj
nezastaví.
puká v nebes
te
trýzni;
— pal žeh' mlí v kruté žízni — v ní — rty okoralé.
volala
ji
dále,
již
rýhy
Cesty prašné, pole zprahlá, žito
ídké, hluché klasy,
a již žloutne zponenáhla bez nadje, beze spásy.
Vysušená eka crí žlutým pískem jako v poušti, vadne listí, v lesním smrí
déš
jehliek jen
Mlí mlýn.
se spouští.
I pták již utich,
píse v pastvách odumela, v lukách žárem sežehnutých
marn
kvt
hledá vela.
A ty mraky letí v dáli, nestaví se, dále plynou, jenom jeden mráek malý rozplakal se nad krajinou.
—
MO&K
IvES.
Za lomem živcovým na lesní cesty páse ten pohled
zrakm tvým
arovný
kam
otvírá se: oko jsi jen vznes,
širém po obzore
ó,
jen les a les a
ba les
Tu
celé
les,
moe.
vlny zelené
se zdvíhají, tu ítí se záí zlacené v hlubiny svžích mýtí; a zase výš se pnou
a dále rozlévají
mnohokrát nad sebou po celém slunném kraji.
Tu Kraví Hory svah, tam Chudý Vrch se tyí, a dále v kaskádách podrost trpaslií
pes se
v sterých
odstínech,
modravá, temná, šedá, ta zele vlní v spch, kde Mehelník se zvedá.
Co krásy zakleto v ty zalesnné chlumy! Ó, slyš jen, moe to jak šeptá, huí, šumí,
23
jak ve svou vábí hloub, kde není zla ni hrzy, jen Ticho, jak bys vstoup, provází v tvé chzi.
t
Hle,
kmeny
borovic,
jak slunce padlo v lesy, jsou,
rudnouce vždy
víc,
jak korálové tesy, a kdesi, u dna již,
strom tn — víš —
meží,
zakryty
záivé
jak velké perly
Ty vzkikneš:
leží.
Thalassa!
tou stoje ped velebou, a náhle rozjásá se celé moe s tebou, jak vzlétli, tkali
by moští kolem
ptáci,
a jeden ze zdálí se
k tob míti
vrací.
0, stop mne ve svj klín, ty zelenavé moe,
tvj
stín sled skrývá vin, tvá vlna smývá hoe; jak Harald chtl bych v snách,
tvou hudbou temnozvukou zkolébán, po strunách jen tichou bloudit rukou!
24
.
.
.
vzpomínka. Pani
G.
V.
uk! uk! Kdo to? Klepe Upomínka. Otevte jí, pojte, kam vám kývá. Vede vás, kde les i eka zpívá, na pšinu luní ,,u Martínka".
Kam jste ráda chodívala asem, paprsky kdy tpytné v ece hrály, na záící dívala se skály, píse bez slov pjíc polohlasem. Vaše dcerka bhala tu ráda za motýli v rejích skotaivých. Les i eka za veer snivých pohádku si nyní o tom spádá
.
.
25
NEDLNÍ
JITRO
BENDLA-STRÁNICKÉHO. Kvtem
plál sad farský. stály strom}', vonl ranní
V
snžné bli
vzduch; v korunách kdes bzuely si vely, kolébal v sny tiché jejich ruch. asem zadul vtík, a tu s výše bílé lístky snášely se tiše
jako motýli, a mnohý v letu pad Bendlovi i ve vlas, jak tu sedl, písni pnkav naslouchal a hledl kamsi v dál ... i za mez svta snad. stár a pece ve vlas hustý provléklo se stíbra nespoet,
Nebyl
pod brýlemi mdlý bolest
asem
plál,
smutný
hled,
mu ústy, úsmv trpký, tichý,
zaškubla
kolem nichž hrál jak by dl: Hle, stromy plné pýchy!
Pede mnou
to jak byste tu stály,
vy ó, mládí mého ideály, v celé kráse, nežli potom v ráz zlobné vichry v divé nenávisti zurážely haluze i listí a ty kvty bílé spálil mráz
.
.
.
Zaznl krok, a Bendi zvd se v chvatu. Kolem hradby, jíž byl seven sad, v alumn se mihl erném šatu, který vlnil jitní bystrý chlad, bledých tváí vysoký muž mladý, 26
vešel
v
sad, a záila
mu
vstíc
k vchodu do zahrady churavébo knze vlídná líc.
blížící se
pak? Doma? Kdy pak pijes, hochu, vítr pivál do Volyn? Já tu chvíli okíval jsem v stín, ,,Co
t
ký
nu,
Jak ,,Co
poj, poj, je u vás?"
a
pohovoím
A
zas
trochu.
vážn, temn: tak náhle pivedlo t k nám?
Nu, mám radost, že jsi pišel ke mn, churav jsem a s myšlenkami sám."
Le
co klepal na hochovy plece, pohled v zrak mu vlídný knz s libostí a zase s bázní pece, íst tam chtl, co milý hoch mu nes.
pevn
Ale mladý muž zrak sklopil k zemi, stál tu chvíli v rozpacích a a pak pravil bolestn a skromn tesoucím se hlasem, ztrativ klid: Za všecko, co uinil jste pro m, jdu se dnes vám smutkem odmnit.
nmý
—
—
o krk mi i o víc?" své stáhnout tahy. jakou neseš z Budjovic?"
„Smutkem? Ty? Jde zkoušel v ,,Zlou
— po
úsmv knz
zvst
Bolí mne, že vám, jenž na zemi otci jste nejvíce mi drahý,
27
—
—
však jinak nelze mi „Nuže mluv!" dl Bendi, skloniv tváe. Opustit chci sín semináe.
nesu žal
—
Zaražen stál Bendi dlouhou dobu nachýlenou hlavou tich a nm, vlastní život ped ním vstával z hrobu, ped vlastním se zachvl údlem. Zel se v Praze, v jarých pátel kole, s
tajemných jak dveí s
Nmcovou
Janda pak
stisk
by klí:
pi chudikém stole, hímá žhavý Fric.
dlí
teskní,
A
s ranou v srdci prchá, štván krutou bídou, jež sn rve mu mlází, váhá z pátel kruhu a v úeá vchází do tichého domu chmurných bran. Zí, jak zmítá v loži se, skryt stínem místo žalm touží nad Puškinem; jak se vzchopil setást tžké jamo, vytrhnout se tupé resignaci, ale jak ho nouze nazpt kácí nemá, darmo darmo nemá sil už Vše to zel, ne, vše to cítil znova, vlastního mu žití bylo žel.
—
—
—
To Ne!
,
ten hoch že též by prožít A pec zdvih skrá a ta
— —
ml? dl slova:
.Ideály, hochu, ideály!
Daleko
sn
cestou
pouš
árná zem, a moe je a skály, máš-li sil dost bít se s životem?" Pracovat chci teba do úpadu, strádat, trpt o zim a hladu,
— 28
leží
.
.
.
jen když
pi tom
Knz
e mu
však v
íkal jsi, že sloužit chceš po národ sém rozsévat, ,,
vpád:
své vlasti,
k práci nadchnout ty, kdož bez úasti. Já jsem cho, ty pevných zdravých ramen, mladického ohn pln a sil, moh bys jiskru moji vzdýmat v plamen, však ty nechceš marný sen to byl."
— Ne, to
chci!
— — hoch
zvolal, záblesk
Nesmaže se, co jak do kovu mého srdce vryl jste ve hluboku láska k lidu, k mému domovu. „Nuž,
bu
knzem.
Nechrání,
v oku
—
—
mj
drahý,
snahy Bendi hbit. nad posvátné roucho" nic tu více isté naše
—
—
Nemohu.
A ervánkový plam v hocha tvái hoel, rozpait, plaše tkal zrakem sem a tam. Láska!
— ,
:
Že
a pak vznese
vi?
ó,
—
víš,
kdo sbohem dá
je blažen,
co Puškin praví? jí užil dost jí?
Na
výsost
t
neb strhne v jícen tmavý. Také já jsem vidl svoje nebe v jednch oích, v paprscích se hál jejich pízn, zapomínal sebe v jejich kouzlu, s bídou zlou se rval; slibm lásky svatým, pevn
ve
29
tesil se, že árný písn proutek vykouzlí mi posléz ráje koutek
s lásky vrné štstím vrchovatým. Ideály, hochu, ideály! I ty krásné, isté oi lhaly,
—
byly klam. písahy a sliby S všedním mužem k oltái šla lehce
—
zmák
jsem srdce, ztišit se však nechce, a tak lét jsem v náru tmám a tmám. Jako blesk by byl mne s výše srazil, padal jsem vždy hloubej v kal a prach, marný byl již peruti mé vzmach, ne již ráj, já hledal jenom asyl, z
nhož
zvolal
prcháš."
hoch a
—
Kletba zrádné žen!
hnv mu
z
oí
svit.
hochu, já se modlím denn za nešastné duše její klid. Vdala se a po hoi, jež snímá v slzách, vrásce viny každé tíž, v dáli odtud dávno v zemi dímá pod hrobními travinami již." ,,Tiše,
Bendi
ztich, jen rty se dál
mu
chvly,
jako lístky kvtné v dnešní ráno, a byl by snad posteh sluch jen bolestné s meh vanout: „Anno
—
Bylo
ticho.
bdlý Anno!"
Pouze drobní ptáci
volali se, písní znaveni,
a
knz
mlel, bylo znát, že ztrácí
v zpomínek se dávných prameni, zvlhlé oko skrývá v asy tmavu
—
rušit jej se býti zdálo hích; teprv zas, když vzhru pozved hlavu, rnladv ínuž dl v zái oích svých:
—
Pibén váš je smutný, dojírnavý, nezvrátí však zámr mj. Jsem jist, že to cit je hluboký a pravý, co mi dáno v drahých oích íst. Známe se již z dtství, mnoho let, dívka má je prostý jenom kvt, ale
puel
z naší
z
domácího kraje, z její hrudy živ,
pdy,
eského v ní vdku život hraje, nestrojená krása našich niv; na rtech to, co srdce její chová, vaše žaka je to Horáková.
—
—
,,
Nevím, nevím," pravil
krout hlavou Bendi,
sn
milých a
tvj
—
s ,,
vážnou
které srostly s
se,
lící,
tžko
zíci námi,
otec?"
— íekl
Hlavu svsil hoch. jsem
zámr mj.
mu
—
,,A
— Vyítal
všecko, je
mu známý
pramálo
jsi
zmoh."
s
hrozbou,
mi, bouil,
poal
nikdy víc že nesmím pejít práh, sliboval a žádal
mkkou
prosbou,
památkou mne matky zapisáh, v pemýšlení kles pak, opev bradu, a ek, u vás že chce hledat radu. 31
Rcete mu, život
mj
ó, rcete, štstí moje, a klid že leží v tom
.
.
.
Bendi mlel, v zadumání stoje, na kvetoucí jen se díval strom. Ale zatím dále u kostela zástupy se zvolna scházely, mnohá hlava stáím sesivlá, selských hoch hlouek zardlý; u kíže, jenž trel pozdvižený ped chrámem, již modlily se ženy v pestrých šátcích, jak bys vidl vonný rznobarvým kvtem záit luh. A v tom také zahuely zvony v sváteního míru plný vzduch hlubokým svým hlasem k povznesení duše z prachu, bolu, poroby, nad krajinou celou v slavném znní, nad mstem i polem, nad hroby, v kterých spaly prvky nových žití.
A knz
32
ekl:
„as
je
na mši
jíti."
KON. Rád
svt
v celém
nikdo nemá kon,
jihoeském kraji. Eh, busi, lovk leceho se nají, jen trochu píce když tu zbude pro n! Sám statká nejradš zajde do svých stájí, jak milují je v
—
hle, vraník ryzka! a již jasní hled; tu hladí srst, tu popleskává hbet, i nohu zvedne, odestírá zuby;
hned podá z ruky svému blouši, hned utrhuje, klisnu pokouší a laská se a ped cizími chlubí. když tak hebec, v oku žár a plam, svou hlavou hodí, bujn uzdu hryže, jen rukou máchne: Ne, ne, neprodám,
A
nemá protivínský kníže! — Nach veerní když do Blaníce stek,
lepšího
za humny zazní dusot híbátek, a kon v brodu nebo v ece plaví, sedíce na nich, hoši, jeden smích, a výskají, jak v místech hlubokých z vln vyuhují koním pouze hlavy. „Ba, stalo se tu jednou, vzácný pane" —-
dl
staík bílý
—
,,z
mlýna eledín
že s komi zajel píliš do hlubin tu v ece práv, dešti rozpoutané; nu, byl to hodný hoch já znal jsem ho a zachránit se tehdy dobe moh, však, myslím, ani nedbal o život, " když tonuli mu kon v klínu vod
—
Klášterský:
Na eském
jihu. 3
33
Což div, když do vsí pilétla zvst loni, že koní teba do veliké vojny, že z mnohých oí vytryskl proud hojný a mnohá hlava ve statcích se kloní. Stál ve stáji sedlák zamyšlen, víc mazlil se tam, astj hbety pleskal, a potom táhli všichni jeden den, z Putim, Ražic, z Hemane i ze Skal a s veerem až vraceli se dom: ti bez koní, ti vedli si je zpt; kdo nepozbyl jich, ten se tšil tomu, kdo v nechal je, klidný hled, byl pkný zisk a v prsou hálo tady, že jeho kon nejsou bídný brak. Jak prohlížel je ostrý znalc zrak! chválili jen, nenalezše vady.
te
mst
ml
—
A
ad
pešel
dní.
Jdu v
lesy- rozlehlé.
Na každém strmku pavuina
bílá,
jak noc by byla samé navsila
šáteky s perlami tam. A v tom, mne panímáma s nší dohání a pozdravuje.
—
„ernou prý vám
hle,
vzali."
Ba
odvedli (vlas rovná na skráni). „Nu, jen co pravda, koník dokonalý, sám všim jsem si, ten síly vzhled, ten krok!' Což naše erná! Nelekne se dla. A mli jsme ji rádi; když te rok
—
Kmjml
ji
chtl prodat
—
malá vyvádla!
nejradš, pes celou by ves byl lít k ní, chodil za ní jako pes. vera (pán se tese, ba, je chladné
A
ji
— vera do msta — tam nevsta —
dnes jitro vru) jsme poslali ji 34
je
a ona
s
nákem veer
dom
vpadne.
„Co pak se stalo, dve? Pánbh s námi!" dím zleknuta a ona stká a stká,
—
až mezi
pláem vzlykne od
koutka:
„Já vidla jsem naši ernou, mami!" „Eh, hlouposti," ek táta drsným hlasem. „Ne, táti, vte, ernou vidla jsem.
U nádraží stál koní houfec celý, a vojáci je na vyvádli.
vz
Já poznám ernou, je tam mezi nimi, a vzkiknu: erná! již si povšímá, pozdvihla hlavu, stíhá ušima a hledí na mne zraky radostnými,
—
—
a krok, dva chtla rozbhnout se ke mn, v tom voják uzdou trh a ved ji z davu, však ješt po mn otoila hlavu a mami mami zaejtala temn." A vybhne stkát ven na naše humna. holka nerozumná" Já pravím: „Jdi mi
—
—
—
—
a rozsvítit chci tmí se njak, spíše než jindy myslím, v deštivých tch dnech, a po lampice sahám do almary. A tu náš táta: „Ješt toho nechl" však njak mkce, nejist a tiše. No, slzel, myslím též on, táta starý.
—
1916,
55
STARÝ UITEL. Panu ed. Vladimíru
Orltovi.
ho, byl již bílý kmet, devadesát let. Nevelký, suchý, ervený však v líci, žil u syna a ješt den co den ven vyšel v alej neb dál po vesnici a do parku a vracel zveselen se v sí svou a pak u stolu se usmíval, i žert mu se rt sle, když s domácími sedl pospolu a druh dávných vzpomínal i žák (jsou te to hvzdy umní a vd!). Krk tlustý vadil mu, le více zraku jej skliovala slabost.
Když poznal jsem stár
bezmála
již
dom
Tak
víc z
pamti
než z not snad, hrával ješt na klavíru, a jak se první tóny rozletí, muzikant starý ožívá v jich víru; má dosud pevný úhoz, nemate se, mistr sáh, i nástroj cítí, že stár. A v zpomínkách a krásn zní, duch kamsi do dáli se nese Ach, ano, píse to, již milovala Terezka jeho ... Co již dlouhých rok tlí v zemi svaté! A pec jak by malá jen chvilka byla to, jak vera jen,
hráv
co,
když
ji
a
na
spatil, zaplálo
.
mu
.
.
v oku
a opíjel ho sladký lásky sen. A byl tak plach a bál se jí to íci, co v srdci hárá mu ... Až v staré zahrad 36
tam na vodanských parkánech pi ervánkovém jarním západ
to bylo
—
vzal ve svou ruku její se tak chvící, a srdce se mu na rty prolomilo. Terezka jeho! Z rodiny tak slavné
—
ernic! On spíznn s Jungmannem! On, prostý uitel ... se pýchou dmulo v nm. Však zde v té krásné skíni starodávné, jež památku tak mnohou vzácnou hostí, Svtecká
z
má
rodinné ty staré portréty, miniatury na slonové kosti!
Skí
otevel a v zásuvce se hrabe; tu suchými se zasní nad kvty, tu zadívá v tvá ... A te v ruce slabé list drží starý Otevel jej rue a vytev z oí vlhko, poal íst. Bože, jak to dávno, co ten list mu Amerling psal ze slavné své Budce! jej nítil k práci, snaze, tšil v trudu a povznášel ten vzácný uitel! a vždy i druhy zdravíval, zvláš Dudu. Kde jsou dnes všichni? On tu sám, ó, žel! A vzpomínky jak táhnou jeho hlavou, zas jinde zí se, v nad Otavou .
.
.
Mj
—
—
mst
ve škole, v práci Tam i syny ztratil, pak odešla mu vrná jeho žena nu, po letech zas úsmv tvá mu zlatil, le kdo ví, jaká dána za nj cena?! .
.
Tak v zpomínkách též stíhal ješt,
až
žil.
Ale
asem et
nemoh pak už
pak
—
.
—
i
svta bh z knh,
a jen poslouchával;
slabosti jej, chorob zchvátil nával
37
—
a v lože vrb, a pak pak všecka zem se zachvla, a sever jako jih a západ jako východ v erváncích stál války rudých, dla houkla temn. On chvl se o vlast, zdali bez pohromy z té boue vyjde, šastná, klidná zas rád dokal by se nedoká se as, ta krutá nemoc dív mu síly zlomí. To bylo v onen nad vše chmurný as, kdy ustupoval Rus a zrada vc svou páše. ,,Jsou chvíle jeho žití seteny!" dl vážn léka ku plaící snaše. Ta otela zrak slzou zkalený a šla. „Tatínku, vítzství je ftaše! Nu, máte radost? Po válce a boji! .
.
(Bh odpus
.
.
.
.
lež mi!)
Zde to práv
stojí:
Vlast svobodná!"
Kmet pohnul sebou prudce a usmál se a sepial zhublé ruce. Cos promluvit chtl, selhal mu však hlas. „Vlast svobodná" jen sept. A tise zhas. «í>4>
3S
HARMONIKA. Odtáli chasník do vojny,
aby íši dal své síly; slzí píval pehojný
matiny pro oi
—
nm
po Odtah harmonika jeho
lily.
jen tu zbyla
milá.
Rád vždy veer na ni hrál na sad neb za vesnicí, mile znla v tichou dál píse jeho jásající. „Kde domov mj" v cit nával zvlášt
A
pkn
dnes poslal
rann v má tam
na
ni hrával.
dom
dálné zemi
list:
leží;
dosti pít i jíst, stží.
ale chodit
mže
Kdyby tak ml po všem aspo harmoniku svoji!
boji
ji dti ven, tam v truhle na dn;
Vytáhly ležela
zkouší hráti ten i ten, ale nejde to tak snadn.
Zpropadená harmonika, nechce hrát, jen jak když
— vzlyká.
39
ESKÁ
VES.
Ves vážn,
tiše hledí do údolí. Již neviní se kol ní klas le kdo ta role k píští setb zoe?
moe
Muž,
bratr,
syn
—
— vše na váleném
poli.
Ó, jaký klid a jaké odevzdání!
Dál modrý kou se vine z každé chaty, zvon zvuí, jablek eše se plod zlatý. * Dobytek s pastvy do stáje se vhání. 0, je to obraz
eské duše
celý,
mlí, tichá, trplivá, a zradí vráskou jen, jež elo zrývá, že ve svém nitru hoké skrývá žely. jež trpí,
Mateídouška voní. Cvrek hude. Kol mír. Ni tuchy po boji a válce. V erváncích kíž te v poli zaplál v dálce a okna chat jak oi pláem rudé .
V záí
40
1914.
.
.
ZÁIJOVÁ NEDLE. Nedle smutná. Mrana dešová. Naši se bijí nkde u Lvova .
.
.
Rozvírám knihu. Lásky bol a vzlet? tu chvíli nevím ani, co jsem et.
V
Jaká to híka je ten verš a rým! Slyšet je auto. Jist s ranným.
Snad šach neb dáma neklid pochová nkde u Lvova.
—
naši se bijí
V
okna déš smutný pochod bubnuje,
vichry vše Aeol pustil ze
sluje.
Jak kiela by massa stohlasá, dl se okno otásá.
jak stelbou
Ne, to
je
v
dáli,
le v kamnech
na
tisíce mil,
zní to jako
mroucích
Návštva. Hovor, rukou líbání. Veselým smíchem stesk se zahání.
Snad ovoce neb Naši se 1914.
bijí
pna
cukrová?
nkde u Lvova.
—
kvil.
NÁVRAT. Když vy stoup z vlaku tichou na stanici, tu bylo mu, jak ovál vzduch mu líc, jak nabrat by ho do plných plic, než pošine dál krok svj belhající, a pít a pít jej žíznivýma rtoma. Ne, nikde pec to nedýše jak doma, tak zdrav a tak sladce. Vítr zpívá tu byste let pes plán a chlumy jak bujný když zavlaje mu híva;
ml
k,
snad
nkomu
je ostrý,
možná
dost,
díví dla tu drásá, ek by host, le rodák ví, jak blaze hladit umí. Zde silný dech a volný šíí prsa, nic nezkiví se a nic nezakrsá; a jemu je, jak kleknout ml by na zem, i
pdy
vden,
za sílu již z té s ní snesl vše: cest svízel
v
ssál
cizí
—
dál
bainou, srázy, úpalem i mrazem, i noci bez spánku i tíhu denní i pršku stel a ohlušné dl hmní. Rozhled se kolem. Zlatá, zlatá ves! Jak v slunci záí širým za rybníkem a shlíží se v s žlutým kostelíkem,
nm
modrý kou chat krouží do nebes! Ba tak, ó, tak ji v dáli vídal vždycky, jen pimkl oi: rybník kostel statky. co
—
Na le
—
srdci nosil obraz Boží matky, v srdci ves. jaký harmonický
A
tu všude mír a jaké ticho svaté! 0, pozdraven
bud domov
tisíckráte!
Po
Le
vic než roce doma! Jaké blaho! pjde, pjde. Nikdo neeká ho,
vše pekvapí. Již slyší starou matku, jak vykikne, jak obejme ho v pláil tetka bratr mladší A pibhne strýc i milá Anka z vedlejšího statku, i ddoušek, ten staec bohabojný,
—
se
—
pišourá pak tžce od
výmnku,
pjde
za chvilenku, že „Tomáš Hálouc navrátil se z vojny". Den nebude nic dlat, oddychne si, obejde pole, zabhne si v lesy, pak natáhne se na seno neb slámu. Hohó, to nezná starou svoji mámu! Jak bude shánt, šukat v celém dom, nic nebude dbát, že zvyk spávat skromn, nejlepší lžko na noc uchystá mu. a celou vsí
již
A
open o hl. v tom shora odkudsi, slyš, ,,Hat ouha" z dálky znlo. Cos jako jiskra prolétlo mu tlo, zrak zvd a pátrá. Nkdo poblíž orá.
Vykroil,
Ba ovšem
tam na protjším kopci, se lesných níží k obci, pluh ve slunci tom pod jarním se blýští. jenž od
že,
Hrek
Zaclonil oi rukou. Postava tam malá, tmavá pole zorává
a pipravuje pro den setby píští. Bože, to je pece jejich pole, to straka s klisnou a to chudák stará sám ddous vždy už vetchý je jak pára, jak zorat sám ty lány holé? Tam orával on, Tomeš. Z polí všech je ne j radš ml, ztad na rybník blesky
Mj
—
mže
43
byl krásný rozhled, na kraj jihoeský, z Hreckých vál les vonný dech; zde vlnilo se vždycky klas moe, a jak rád rozmach z široka se kosou, by z rána, vlhké ješt rosou, posekal zrním bohaté tu žito! A te to pole slabý ddek oe. Je ddouška mu náhle njak líto, ouha!" než ješt víc, jak slyší „ehy pojednou mocná zchvacuje ho touha po práci, které zvyk a již rád.
a
asn
—
ml
Od se
cesty ke vsi odboil a lesu vzhru dal tam
k
v chvat k tomu poli.
Ta prostelená noha ješt bolí, v spchu jedenkrát;
též stanout musil
že
dl
kdes rány
slyší,
se
mu
zdálo,
le to jen srdce vlastní zabuchalo v sluch jeho. Dále! Co moh, spchal k Pak Halehó! si zavýsk jednu chvíli
cíli.
a udýchán a na ele pot hojný,
v
,, Puste, ddoušku! Bi sem!' hrome, Tomeš! Ty se's vrátil z vojny?"
sled stanul.
,,I
dd nm
,,Ba vrátil, vidíte." A co jak v ustrnutí, Tomeš opra chvátí a obrací již lehce po souvrati, a spež, jak moc když cítí ruky jiné, se rychlej hne, zaskípá bleskný pluh, hloub zajíždí a táhne brázdy pruh, a všecko vped se s novou silou šine.
A
Tomášovi zablýsk živ vypouštna z mysli te zdá se mu, že nebolí
v
ráz
zrak, strast je ni noha,
mnohá,
ves zapomnna, máma, strýc i svak a vesele jak obraceje práská a z plných plic jak kií ,,Hat a Ouha'. spež ovládaje strhy mocnými, snad slyšet to až dole v Putimi, láska, a zní v tom celá k živné již v prsou doba zdržovala dlouhá, a radosti v tom nesmírné zní smíc!
pd
,
že
cítí
vni zem
z
rodnvch
lích.
1916.
45
ZVÍKOVSKÝ OREL. Na
starém hrad Zvíkov za hradní sešlou zdí o ledných horách, nachov jež
—
u veer
se rdí,
o jezer kráse, srázech skal jat,
v
kleci orel sní,
o druzích, již tam krouží dál na vichrech neseni.
když pak ze sn procitne a zí, ó, zázraku! jak do výše se modré pne bl strmých oblak, tu zdá se mu, že vidí sníh, velehor obrazy i zamává a sražen v mih, v kik divý vyrazí.
A
—
Zní touha v tom a bol a vztek, jak smutnjší, a pec když divoký ten ztlumí skek
—
a bolest zkonejší; když na pohled už otupen a skleslé perut, tak tich a nmý celý den tu sedí nehnut.
Neb
neslyší již lavin
tesk
do svojich velkých dum, jen klapot mlýna, dtí vesk, kol rachot, eky šum, 46
co vichice v hor ucho hovoí, jen džbánky klapat, slepice kdákati v nádvoí. již neslyší,
slyší, hlahol, ryk a zpv, štkot, koní klus, rušný tanec hoch, dv, pak v tichu kejhot hus a ví, vše znova uslyší, než bude mu zde mít, le nepozná již ve výši ten velký horstva klid
Smích
ps te
—
Na starém hrad Zvíkov ped klecí orlovou jsem
pocítil,
snad bláhov,
zas bolest takovou; na rtech mých ležel
le v
nmý
vzdor,
bouil žel, že jsem kdy s výše volných hor
v
srdci
kraj nízký zaletl.
4^
LETNÍ „NA
ODPLDNE ÍKÁCH"
Jak vonly
lesy,
jak dýchal mech, jak blýskala záe po stromech! žluva vykikla kdesi. Než jinak byl klid
Te
v té hlubin šeré, kde k pedu krok man se po špikách bere, by nerušil lan, jež k íce jde pít. Jak les a skal duch ve tmách by stál a prst ke rtm vztah, z nás každý šel plach
v to odpldne
Le
z houštiny
letní
„Na íkách".
setmlé
pišli jsme v mýtiny jasné a veselé,
kde ssály kvtiny slunené pocely;
zá
divizen
v líce, hoely
vysoké
svíce,
šlehla
jako by
ml
tu dnes ve dne skon svou Oberon.
sejít se s chotí
Jak oblaka jak jak
A 4&
táhla,
bzuel hmyz,
pomnnky
zase
pak
svítily
šero,
nad tyrkyz!
smutek a hloub, pestrých hub stero; kam jen krok vstoup, suchý list vzdych. Kouzlo však ticha bylo jíž smeteno, hovoru živ se toilo veteno, dtský znl smích.
Oi
všem
plály,
rty se jen smály
tch jahod
jako
vonících nach,
kde slunný byl svah, v to odpldne letní „Na íkách".
Co ve vzduchu hudby co na kvtech vel! Jak zpíval by v oblaku Ariel a o lásce, o mládí hud by. Chmurn se mraily velké jen balvany, ty celé omšené a ty tak servány, jak se tu v zakletí
tyí už vky. Ale
již
slyšeti
eky.
jásot je
Mladá a letí
divá,
a zpívá,
setmlé
lesy s
obou
stran,
tu vlna se tíští, tu druhá v mžik píští se se
smíchem vrhá pes balvan.
Ó, cos z toho pekotu,
šumu a výskotu jako by padlo mi v duše chlad. Jak by se vracela síla
Klášterský,
mi k
životu,
Na eském
jihu.
ml
jako bych znovu jej tak rád, zase byl mlád; mohl se pes všecky pekážky néiti setásl vše, duše má trpla; vil jsem v štstí a vítzství snah, a svt mi byl prach v to odpldúe letní „Na íkách".
ím
Jak záhy žár zchladl a zhasl vznt! Již nevím zase, že lehko vped, a v skepsi zím na vše jako dív. l^c chceš-li být, Spánku, milostiv,
mn
vra, co proud splách,
mne v snách odpldne letní ,,Na íkách".
a zanes
v
to
50 ,{džT9!2Bl/l
PANI KANCELISTOVA. Co v útulném istém dom tu vystídalo student, kdo sete a kdo poví? ticet to let již bezmála když zde. majetná vdova zstala po soudním kancelistovi. se
—
Bezdtná,
stala se
—
matkou všem
a znala, jak elit nemocem i kdo se za kým fantí; a hoši to bývali veselí, le ti, co u ní tu bydleli, vždy samí jen premianti.
Však na
n
na všecky vzpomíná, než spaní pijde hodina, tam v kuchyky své šeru, když služky zbaví se nevzhledné a na pohovku usedne svou z doby biedermeier.
je
nyní, co zuí válka neklidná tak, dojata
ti
drazí hoši
Zvláš
—
ta,
její!
a svíku než zhasne a jde spát, vždy proítá z novin seznam ztrát, a její ruce se chvjí.
A
na mysli nejvíc tane jí byl školy nadjí ten hoch a bystrá, vtipná hlava.
—
A
nikoho neml; bez matky, stisk ruku, obkladky jež kladla na skrá, když žhavá.
vdn
jak
Ni
i
lístku neposlal.
Rann
odvleen byl v
dáli,
snad?
jat?
Neb
kulí sklácen již dravou? ó, vzpomnl-li ješt naposled
na
její
zde v
domek, mladých let nad Otavou?
mst
Dnes odpldne zase chýlí skrá a vzpomíná a myslí na.
A
den je zlatý a svží, a oknem svit lije se záící v tom kdo se to mihl ulicí a kdo to výkik a bží?
—
O, radostný dne! ó, domove! Ach, jsou mi pkní rekové ti eští poruici!
Zde tenhle jist se nezachvl v dešti kulí, ni v hluku dl, a nyní slzy má v líci.
ni
On nikoho neml a poznova kus našel sladkého domova u staré svojí bytné ... Kdož teš a chladný dále máš
hle když 1915.
lépe nežli já povdít, cos za srdce chytne.
t
cit,
FARÁOVO 7.
TAJEMSTVÍ. Š. B.
Jak v pohádkách když nikdo vkroiti na zámku nesmí v jednu komnatu, sic trest ho stihne krutý ve chvatu neb divných kouzel padne do sítí, tak mladý fará úzkostliv bdl, by nikdo cizí pes práh nevešel v ten pokojíek jeden na fae. Než sám, když truchlá sklánla ho tíž, když poranil ho zlobou svojí svt neb vichr záští dul mu do tváe, tam prchal jako v oasu a tiš a vycházel vždy jako promnn: zas jeho zrak pln nadje se dívá a úsmv hravý na líci mu zkvet. Ó, co v té malé jizb se jen skrývá a jaká kouzla chová pokoj ten?
Já nahléd jsem a vím. Tam jak by v ráz byl arodj v kraj chodský zanes vás v útulnou istou sí. Tam postel v rohu
prostiká
pikrývky
stála, nalívaly
bílé pletené
ji
vezdy
hvzdy,
a naproti ní stolek; tu as k Bohu se vznášíval kdos asto, elo chýle, snad odešel jen na mžik ped chvílí, vždy vedle pouzdra erného tu brýle
na
A
listech leží velké postilly.
tam polika a sklínky na ní, a památky, jež stáí s láskou chrání, tu
53
obrázky svaté, kíž a rženec, jež tiskla
asto dla
as prací ztuhlá,
a pod polikou stará stojí truhla, a pes ni kvtný hozen chodský šatek, a v rohu tam ó, jaká milá vc, to pravý, starý chodský kolovrátek.
—
Jej asto slyšel vret |ará as tam doma, v dáli a jej slyší zas,' když usedne tu za svých tžkých
nm
Te
sedí a ted
chvil.
pohnul rtoma,
a rukama ted prudce zalomil: odešla s mi jenom, mamiko mál
Pro
A by
tu jak náhle na zdi povšený oživ obraz rázovité ženy
erným šátkem na starostné hlav mkly tvrdé by jí tahy, známých krok pár by kol se hnulo,
s
tím
a
jihly,
jak
a fará cítí, kdos ho hladí, prav: „Copa se soužíš, ty mj chlape drahý? huž starostí nech, vždy zas dobe bulo." mla ho tak rádal 0, to je matka A zastenou tvá, sedí nehnut a cítí, starost zvedla perut
—
a tichý mír
se
do duše
*+
54
mu
vkrádá
.
.
V DEŠTI. Pani Matyldé Mertové
Ti
dni Zoufale
již prší.
v
Jind. Hradci.
Nelze vyjít nikam.
kouím, v
nud odemykám
zásuvku za zásuvkou ve svém stolku a v papírech se hrabu; bez okolku sta list pálím. A pak zahledím se ven z okna, jak se deštný šlá tam sune, a dívám se, jak vrabec krí k ímse se protjšího domu. Svtlo slunné,
t
teprve te vím, jak mám rád! jak je nyní venku, jjšt kdes na vsi nebo v teba malém, kde po silnici nelze probíst kalem, kde nuda skoí každou na myšlenku a sotva vstal jsi, zas už chce se spát! ó,
he
A
mst
Kam náhle vzpomínka mne nese? A pec Zahalen Vajgar ... v mhy se ztrácí hrad, déš pleská, vítr korunami tese .
.
.
.
Le
podál,
jejž
arký
.
.
v
síních rozlehlého domu, zdobí, jaké ticho milé!
Sem
nezaléhá vichr v bouné síle, co tepla tu a vzácné krásy k tomu! Portréty staré se zdí vážn hledí; zátiší,
zbran
visí
u
krajin;
tu porculán a tam se leskne cín, svit matný bloudí po zarudlé mdi. Skleníky, truhly, skín vykládané a etažéry, skvost kde sterý plane a miniatur krása zpíjí hled;
55
džbánk, kížk, svícn, tret, dech ti v ústret vane. Tu perla tpytne a tam blýskne zlato; pastýky taní v scénách á la Watteau, sta íší, s nichž
pešlých
dvoan
vk
hladkých zamihne
se cop,
co hodiny všech tvar, zemí, dob stejn jako ped sty lety. as A v to vše radost kií žhavé kvty na plenách, šátcích, které s lesklých skob pnou pestrá kídla. Nyní tiše vchází
mí
sem dáma jemných rys. Upírá hled na vše s láskou; skínky otvírá, zvuk hodin zbudí s trojitými rázy; tu ote prach, tam skvrnu zahladí, pohladí, figurku milou oima zlíbá truhlu, která praská, a její úsmv jak by v peletu i temné barvy zjasnil portrét, jak se vším kol se mazlí tak a laská. Pak do fauteuilu starého si sedne a sní a sní tu v tichu tom a taji. Do krajin dálky zbloudí nedohledné, zí, staré tváe jak se usmívají; hlaviky krásné vyskakují z rámk a šeptají jí zkazky starých rodin, a v jednotvárném zvuku vzácných hodin
nžn
zda neslyší zvst mnohou z pustých zámk? 0, krásných vcí, milých vcí tch slyš, ten tichý vzdech! — k ní mluví duše jež po vky v nich ztajena a skryta.
—
A venku
56
déš, a strom se vichrem zmítá.
v
píseckem parku.
Píseckým parkem kráí velký kmet, na skráni sníh má, na rtech úsmv svží, a drobných dtí kupa vstíc mu bží, za bonbon mní hubiek jich med.
A kráí dál, a starých strom tlum jak v úct ped ním sklánl by své hlavy, a druhu druh jak v šumotu když praví: To on, náš pítel, básník kvtných dum!
Le
mu vstíc, kvetoucí snti dí: Pkn! Písním rozumí on, dti, sám vyzpíval jich krašších na tisíc! ptáci všichni jásají
a starý
ermák na
Te
bledý student s lávky vstal a smek a za kmetem se velkým sniv dívá, jak na odkryté hlav jeho splývá na aureolu slunný paprsek .
.
.
57
ADOLFU HEYDUKOVI. Jak, Otava, jež v daleký kraj luhy, lesy chvátá, že nenosí jak ped
vky
ve svém proudu zlata?
již
Vždy
ty, kam jenom vztáhneš a v písek sáhneš maní, dál plno zlata nabíráš do svojich obou dlaní.
pá
A
rozhazuješ s písnmi jak marnotratník pravý své zlato lehce po zemi po všech i mstech v davy.
Po dolinách i po horách po celé svoje žití, a v srdcích, kam tvj padne prach, se leskne to a tpytí. O, za to zlata bohatství,
rozdas do svých šedin, plesný jásot eských vsí a mst a chat a ddin.
jež
mj
Mj
dívek rže, dtí smích,
stisk pátel,
a ó,
53
písn dík
vnou pamt
ve
zlata rýžovníku!
srdcích,
NA MOSTE. Na most
stál
dum
jsem v
a hledl do vln sporu a slyšel jsem znít šumn hlas plynoucího voru: ,,Z ti,
rodného kraje nesu pozdrav velý
snílku,
vni starých les, kam kroky tvé vždy a
Tam k hvzdám
sply.
jsem
s
než topor než proudu strh ó, jaký
smutný
mj
m
píval.
podílí
Kam
let
Pro
tam, kde jsem se
m
se tyil,
vtry zpíval, kmen mj zniil,
šuml,
snil,
se jen ítí? zrodil,
nenechali žíti?"
Tak šumlo
to ke
mn
výš holých kmen ze sta, a ped mým zrakem jemn se vyhoup obraz msta Tichého
msta v
dáli
na behu tiché eky, kde jak by dosud stály ty dávno pešlé vky. 59
Tam moh
jsem
orat,
síti,
dd mj kupit teba, vden žití,
jak za klidné jíst
v míru skývu
Nepoznat
vné
chleba.
touhy,
jen radost, klas že vzrost mi, bez klidu život dlouhý se nervat s
pochybnostmi.
nemusil snm planým jsem krutou platit cenou: svým srdcem rozdrásaným, svou duší otrávenou
Tam
.
.
.
Sen zmizel. Dál vor plynul, proud nes jej pehluboký, a po most dál šinul jsem do
ulic své kroky.
Le
kudy jsem jen chodil, zevšad slyšel zníti: ,,Pro tam, kde jsem se zrodil,
já
m
nenechali žíti?"
«fr4>
60
'
VZPOMÍNKY. Pani Ržené
Orltovt v Osov.
ekaje na vlak, sám a sám tu stojím malé na stanici a oi s láskou srdcem chvící na vlnu hbet upírám, kde ve záplav lesy leží a ve tmavou chvoj zele svží je nastíkána mladých buk. Kraj tichý. O sluch zavadí
bzuk mouchy. Pjí strnadi, kde travnatá se táhnou lada, a asem z dálky les vpadá i
kukaino
slabé kuku.
ó, jak m, hocha, asto zvala v tch hlubých les šerý stín, kde hudba bor, doubravin ve sny sladce kolébala a tišila mj mladý žal, jenž srdce moje supem rval, kdy duše dole chladem stydla, výš k slunci chtla oblohou
m
svá slabá kídla, vzlett dosud nemohou. Ped chvílí ješt bral jsem dnes
a
cítila
jež
se zas tch šerých les stínem a jarního zpit vzduchu vínem,
na
mkký
samet mechu
kles.
strmek v ase tom mne ješt mnohý pamatuje
Snad, mladý
^063
tu statný nyní, silný strom a vážn hlavou pokyvuje, jak šumotem svým chtl by íci: „To že jsi ty ten bledolící, blouzniv snivý drobný hoch? Njak porval život, brachu, nuž, dej zas výhost msta prachu a vra se k nám/' Ó, kdybych mohl
t
—
V opanou
stranu zraky sinu,
kde skryta ves je v stromoví a zámek v parku dímá stínu, jenž o
A
mých
nejblíž ke
dm
mnoho kamenný
snech též
mn
ví.
jako dvorec obehnaný kolem kol. Ty na stny se pissává zrak zadumaný. Dnes zase jednou po letech jsem zabloudil v ty jeho sín a jak host plachý v domovin minulost budil, na rtu vzdech. Vše spláchla vlna dlouhých let, zdí
vše má již jiný, jiný vzhled; ni pokoj svj, kde, jak sen
m
neb vzlet jal, nesl citu nával, jsem v lžku verše na zdi psával,
bych nepoznal, jak plný zmn.
Kde botanik a
mj
strýc na okna, si
geolog, starý, správce
horniny skládal, valouny, alouny, ted salonek je nábytek erný, .filigránský. Obrazy jiné na zdech visí,
—
64
panský,
na zem mnohý rok
neznámých tváí,
cize rysy,
mj
a man hledá tu hled ten starý spinet rokokový, tón jehož bych jak druha z niládi hlas mile známý poznal hned. Oh, as tak krut pes vše pádí, a všecko záhy skryjí rovy Strýc za kostelem dímá tich, a smdé dívky ernobrvé, i
mé pošetilé lásky prvé, jak dávno, ach, již doznl smící Ven, ven radš v starou zahradu! se mysl tchy slední chytá tam za vše najdu náhradu, tam jist stará léta skryta! žel! I v tento starý sad as nový útokem svým vpád. Pry staré bezy, slívy, thuje, novými stromy van tu duje, a každý pohled zabolí; pry mišpule je nad basenem, ba ty tam staré topoly, jež vždy se chvly tichým stenem, jakoby deštík padal tichý to letní nocí v luh a líchy! Vše pry, vše pry! A což já sám jsem týž jak dív? Zda v tvá i oko se nevtiskla tak pehluboko !
—
—
Le
a ješt více v nitro tam, jak s plenem svým as uhání, mi léta práce, zklamání,
kivd,
bolestí, té
za níž
si,
Klášterský,
Na eském
hoké
ceny,
v posmch sterých muk
jih
>.
5.
Ó5
jen koupíš jinéna chabý zvuk a klid tak trpce dostižený?
—
Ale pec Jen zmna stálá. vše nepohltil asu píval: dál starý hledí Plešivec, jak v moje sny se mladé díval modrými lesy, šedou mýtí; s Housiny známý dvorec svítí, s Siberny záí známý vdk, jak její svah, jak v léta jiná,
jakoby suken strakatina, pokryly pruhy políek. Ó, celý tento širý dol, Locksley Halí, ten ztracený mé srdce k sob znovu poutá
mj
pvabem z
jara,
každého tady
vzpomínkami; letí kouta
hlas mladosti mi zašlé vstíc, i ten vítr starý známý,
ba
jak byste duje v moji líc. Ó, cítím zase po letech, mladosti, zde tvj živý dech,
vni dýchám
pesladkou; moje elo, vracíš, co mi odumelo, zde vím, jsi víc než pohádkou. Do zmlklých strun tvá dla mi sahá, zas jiskrou nítíš suchý troud, ba i ta bolest je mi drahá, tvou jsi
u mne,
líbáš
mn
že leccos odnes divý proud,
a sladší nad
mi
6fi
ten, jejž
ples, íší tesk tady cítím, stesk
.
Uitel starý, pensista, pomalu se blíží ke mn, jen málo shrben; v tvái jemn
te
mu hraje záe zlatistá. Mou ruku tiskne, vypráví, zas mrtvých kísí postavy a co mé dti, a jak bolí ho, teba už to mnohý rok,
když musí dol kolem školy; a vzpomíná si na pár slok, jež napsal jsem, když u piana své uil dti. Dcera vdána, a mají dít, v jeho stáí ta vnuka jako paprsk záí, syn na postup má nadji,
le daleko
je
—
jaký trud!
Co hudba? Uí doposud, jen varhany mu scházejí Naslouchám, kývám, zrak
se kalí,
a je mi, jak bych žil vše znovu, jak vlaštovky by z milých krov
mne radostn tu
Má vlahým
oblétaly.
teplem jihne hru.
blíží se. Dým všecko halí, Mladosti kraji, sbohem bu"
Vlak
ZÁÍ
V
1916.
Co
A A
stalo se jenom? Jsem stejný pece jak vera. ješt vera dost oí se na mne mrailo temn. dnes, jak by koupala v mléce mne slova na-
dšení sterá,
a na sta se rukou
tepotn
Sta rží v mé síni mi (Spíš, mrtví druzi, ty snad za ten nesetný a za ty, jež léta mne
Já vzpomínám
.
.
.
vztahuje ke
mn.
dechem líbezným dýchá vaše ozdobit mli drny!) osten, jenž pálí a píchá, drásaly, bolestné
tmy.
Písn jsem árnému vil proutku,
ním bloudek
chtl stanout kdys mezi obry; te zmaten, poplašen trochu, se krím v svém koutku tak dobrý a íkám si: Musíš být dobrý s
(ó,
mládí!)
—
—
tak dobrý!
68
STUDENTSKÝ ASOPIS. Psaníko
pišlo, krasopisn psané Nu, co pak chtjí as? studentský list! prosíme vás, pane .
.
.
Ali! studentil
Hm s
.
.
.
.
.
.
píspvkem malým pijte
Mj
Božel hoši!
Vždy
se
mezi nás
.
.
.
málo hodím
v radostný kruh váš mladý, bujarý, to jako vrak je k novým pipiat lodím, kde vlajky vlají, kynou stožáry.
—
asopis pravda také jsme jej mli, a bude tak snad asy po všecky; vznt mladých duší svých jsme jako vely .
tam
.
.
snášeli
— med
sn
svých hymettský.
Jak baviti nás mly logarithmy, jak poutat síly penos na kladce, když hlavou táhly písní hravé rythmy a slávy sen .! My žili v pohádce. .
.
nemyslil z nás, že mu bude páno pravdy velké lidských do hrudí, že jednou veer ulehne a ráno
Kdo
sít
se
jako Byron
Ty nadšené
i
—
slavný probudí?
sladkodeché básn,
ty povídky z hor, tklivé novelly! A všecko doma opsalo se krásn v sobotu veer nebo v nedli. 69
Druhové jež líbaly
milí
.
.
.
zlatí, milí braši,
kdys Musy na elo,
Holmane, Bieble, Nesý, Matyáši, kam se to štstí naše podlo?
Vy neb
spíte již, kde slz a shonu není, žijete tak moude, prakticky,
jen já se z toho neprobral už snní, na vždycky jen já jsem uváz drápkem
—
Le
rád si zpívám svojí na souvrati a jako skivan vzlétám na blankyt, vím te: sladko na pvce si hráti, r>vcem být. než tuze hoko nkdy
a A
—
víte- li
pak
.
.
Klesá moje hlava, mj, níž a níž sextán, pichází a dává .
co usmívá se ret
Te
hoch
mj,
.
.
.
mj
milý hochu, Ne, neusnul jsem, ne, le byl jsem odtud v dáli, daleko, z pout všednosti jsem vytrhl se trochu a roztoulal se jako Aleko.
tváe známé Byl v kvetoucím jsem kraji mžik a milé zase kynuly pár stín pišlo, kterým žehnáváme zas byl jsem mlád .
mn
.
.
.
.
.
.
.
.
A 1918.
+4.
70
.
.
.
za
to, hoši,
dík!
VÁNONÍ
episoda.
Den štdrý se již do soumraku a tu tam rozžíhali. Padal sníh.
chýlil
Jak v mraveništi lid se hemžil, pílil neb kupil kolem skíní výkladních.
v msta ruchu, na trh kvtinový pro jmelí a ironicky pousmál se v duelu, zda asi kdo nco nadlí.
Šel ulicí jsem, ztracen si
mn
Nu
— však to znáte: — šála pro mrazy
ovšem, žena, dti
nákrník nový
.
.
.
Ne, ne, to ne; cos, co v té noci svaté jak pravý dárek nebes pichází .
V tom trhnu sebou
mj
odprce
a usmívá se a lítostn dí
.
.
.
.
.
pozdrav známých
zvuk
pede mnou
podává mi ruku pejemnou:
eí
„Už, prosím vás, co bylo
.
tu stojí
.
— bylo;
vás vážil jsem si že mezi námi nerozborná zed .
.
m
nehnvejte na
se
jinak vidím te soudil byste .
.
.
.
.
.
.
klamn,
Nu, v mládí divé míhají se blesky, le daleko zrak vidí v podzimí, a že jste zstal vždy tak cele eský, jste vte to vskutku milý mi! .
5*
.
.
mn
.
.
.
'
nm
cosi koktám kývám Já tmu Je sen to jen? ... mé fantasie trysk? Než— ruka znovu vztahuje se ke a já tu ruku z celé síly stisk .
.
.
.
.
.
.
.
.
mn —
.
.
.
Pak u nás též vzplál stromek - - však to nákrník nový šála na zimu, le mne cos hálo víc, ó tisíckráte víc hálo mne až k spánku pozdnímu.
—
72
znáte:
MANKA. (1857.)
Dr. Josefu Svitilovi.
„Nu, nepla, Manko, jinde Lude lip milá holka, co bys u nás mla? Vždy víš to pece, táta posílat ti,
— mj
—
nám nemže, a já Bože, já pro radost lidem píšu pohádky o princech, princeznách, a jejich zámky jsou plny zlata, krmí bohatou se prohýbají stoly u nich tam a sama s dtmi zimou tesu se vyjít skoro nemohu a hladem do bot dravých znáš pec Šatník mi tee voda Nu, já vím, já vím, mla's nás ráda, jako vrný pes jsi táhla s námi s místa na místo a s námi tela nouzi. Ale te už svdomí ani nemám mít tu,
—
—
—
—
mj
.
.
.
h—
t
u nás. Svta kraj pec nepjdeš vždy mžeš pibhnout z té nové služby podívat se k nám, na mne i dti. Tak už nepla, jdi!"
když
A
stále
je
Manka, hlavu na kuchyském
stole,
stkala a stkala. „Tak už tedy jdu!" posléze ekla, utírajíc zrak. Políbit chtla paní ruku ta ji chytla však a pocelovala;
—
pak i
s
s
novým pláem
dtmi,
jež
rozlouila se tu zaraženy stály,
73
psa pohladila, Vida starého, jenž nechápaje, co se dje dnes, kol pobíhal a vrtl ohonern
—
dvée zavely.
a pak se za ní
A
bledá paní, jíž ni krutá bída ni starost s tváe shladit nemohla sled velké krásy, sedla s povzdechem si k svému stolku s lustou Goethovou a psala, psala. Dti potichu šly po své práci, Dora šila cos a Jarouš kreslil piln. Ale všem se smutnjší zdál listopadový nco odešlo ten dlouhý veer trocha veselí s tou milou Matikou v té jejich bíd, paprsk poslední te tma a prázdnota. jak byl by zhas Pak ráno také práce pibylo ale konen, té bledé paní i Dora pomohla a vaiti nebylo z eho, a tak šlo to, šlo i bez Manky jen smutek zstával.
—
.
.
—
.
—
—
Dva peletly dni. A v tetí veer, když smutná paní hoký psala list,; jak žebrat musí už a pátelé ji opouštjí všichni, pojednou na dvée nkdo tiše zaklepal. Dti se lekly, sama otevít šla paní tedy, ale úžasem ucouvla o krok: „Jak že, Manko, A Manka s pláem k nohám padla
—
a líbala
jí
ruce.
tam zvyknout" 74
„Nemohu — — stkala — „stýská
ty?"
jí
se
mi tam
a když jsem v noci pipomnla si, byla jsem, a jak jste, paní, mne nevyhnali, srdce utrhnout
v
em
mi moh
mj
pec
— necht, necht — prosím pro Boha,
nevdk
tu mezi sebou
mne
mzdy
nechci, se vším spokojena jsem, starým Videm budu dlit se o krku jen mne nevyhánjte! se
—
'
Tu
bledé paní, muednici krásné,
jež
po hlav
ji
mkce
hladila,
tvá
ozáilo svtlo útchy, a pozvednuvši Manku, pitiskla to její vrné srdce na svou hru.
75
VÁNONÍ VZPOMÍNKA. (V Litomyšli 1861.)
dom
Sníh poletuje. Starých štíty na hranách, ímsách, mají snhu návj a s blí tou se zdají veselejší
v svém chmurném stáí. Od snhu se jasní i v svtnici, jež nevlídná a šerá. Z chudého lžka vstala útlá žena; je obleena, a pec krutá zima ji roztásla, je v jizb netopeno. Hodila šátek pes ramena svoje a k stolku vlekla se. V skla stípek bídný, jenž zrcátkem byl kdysi, vzhlédla cestou. Ó, Bože, jaká stala se s ní zmna! není stará pec, a vlas, hle, šedý, a oi, ach, ty oi, o nichž Bendi pec íkával, že záí jako hvzdy, jak zkaleny! Jak sešla, ach, jak sešla!
Vždy
Popošla k oknu. Venku plno snhu, pár lidí zít jen v kožiších a šátcích.
Le
na podsíních kolem krámk rušno. vánoce již blízko, plesné svátky, a ona všemi, všemi opuštna, od muže, dtí, od celého svta, v nemoci, bíd! Dovlekla se k stolku a s povzdechem zas péro stiskla v ruce. Je pracovati teba, nebo zhyne,
Vždy
dopsati román, korrigovat piln.
Než ruka a
se
keovitý
jí
mdlobou, chladem tásla,
kašel zchvátil prsa.
Vypadlo péro, hlava klesla v dlan. Tak vánoce již. Jak to bylo krásné 1^
v ten
as
vždy doma na Blidle starém
jak babika vždy plno mla práce a Jezulátko ekávaly dti, jak pastý troubil a pln byl štstí!
dm
Na oechových skoepinách svíky
—
—
plout nechávaly. Její pamatuje plula, ale náhle zhasla dost dív nežli druhým. Jak to ekla tenkrát
pkn
v moudrosti
svojí dtské? Ano, ví již ,,Co na tom, jen když daleko jsem by nyní, hle, se vštba vypluje:
:
la
A
o hladu zmírá v
konec
mladém ješt vku,
že je konec. rád snad. Ale dti, dti! Což Karel, ten již neztratí se v svt, le Jarouš, Dora Snad již neuvidí z nich nikoho ... Ta její cesta žitím jak byla tvrdá, tžká, plná bolu, a nyní koní ... ,,Ó, Hynku drahý, miláku" plá lomcoval jí prudký „již pijdu lehnout, hochu, zase k tob, jak když jsi churav po v noci volal, je
s ní, ó, cítí,
Muž bude
.
—
mj
.
.
mj
mn
nemoha
spáti.
Usnem
spolu tvrd."
A
její hlava tžce na stl klesla, a tichý její plá znl chladnou jizbou, plá pro ztracené mládí, hoká léta, pro opuštnost a pro skon ten blízký. Než náhle horké osušila slzy, a jak by slabý úsmv rty jí pelít: „Co na tom, jen když daleko jsem byla!" Sí ztmla se. Sníh venku poletoval
—
.
.
.
77
NEZNÁMÝ
MISTR.
galeriích, museích „Mistr neznámý" napsáno bývá. pod obrazem tu stává zernalým na rámu starém. Sladkém na jihu, kde v duhovitých barvách odestel se ráj mi krásy, mnohdy moje oi od pyšných jmen v kout jakýs zbloudily kde visel obraz neznámého mistra. Tu déle jsem než ped jinými stál, v sen zapádal se, v zatmlé již malb ár linií, hru svtla zrakem stíhal, ba každý tah, jímž ruka neznámá tu šttec vedla dávno, dávno již. A vždy jsem ptal se, pro jen zapomnní na jméno jeho strhlo závoj svj, by ztajilo je svtu? Jakou íš as hokou ke rtm zvedala ta dla, jež umla tak dlit svtlo, stín v lad nevýslovný? Doby nepíze i sok záš zda list ten vytrhla, kde on byl vepsán? Pochybností erv snad ryl mu v nitru k dílu vlastnímu, jež zdálo se mu, jest jen odlesk mdlý
Tak asto v
tch a
—
vidin sladkých, které nosil v duši,
stále
ekal, v chvíli jediné
až stvoí dílo svoje mistrovské, sám nevda, že políbila skrá
mu
Sláva
již.
Ó, velkých slepoto!
Snad zneuznáván, zhokl ke všemu a nedbal již, by zachoval svj sled, kde vítzili jiní dílem chudším. 73
ó, zdálo se mi tenkrát, jeho hlas zlomený: že slyším, hlas tak na ,,0, což je jméno, milý Jacopo, (neb Andreo)? Jen sklíko barevné, jen pouhý step, jenž zakaluje hled, pranic víc. když na dílo se dívá Ten step-li záí, také dílo plá v tvéni oku skvle, plno žhoucích barev
pl
—
se zdá
ti,
áru, dýchá životem
umním, vad žádných
a
nevidíš
nedostatk, vše je mistrovské; a nasa sklíko šedél tam, kde žár je barev, mrtvá rozlízá se še, vše mdlé a chladné, nudné, bez krve a bez pvabu. Ne, ne, Jacopo, (neb Andreo)! to skvlé sklíko pry ni
i
šedivé,
na
mámit
lidí
zraky?
Jen dílo samo stj tu, jaké jest; když odsouzeno bude, jist soud byl spravedlivý, zbožn stane-li kdos ped ním jednou, obraz promluvil sám k jeho duši, ne to, svatý Otec že na ramena kdys ti poklepal neb že tvj obraz jeden do chrámu za znní zvon nesli, zvuku trub." A hlas ten mkký, na pl zlomený já
dosud slyším
79
GAUSERIE V
O ROZKOŠI
TVOENÍ.
dnech mládí, kdy je všecko básní, vkroí, padne hl&d,
kam noha kdy
bd
tu propast lidských poesie paprsk zjasní: jak vrháme se s vášní slepou v chaotický vír a proud, myšlenky v skráni div tepou, a kídla duše dostihnout i
nám
sn
met hvzdných chtjí v lepším jež blízké se,
nám v svém šum strom jako zurkot a celý svt je vidin pln,
Vše mluví k
pitvorných elf
ba v
kraji,
tak blízké zdají!
—
zpvu,
septu, vln,
sladkých zjev;
letní noci ševelu
slyšíme
i
let
andl,
od hvzd nesou sladký spánek, by na víka se tiše schvl, a rozpálených výhní el se dotknou jako chladný vánek. již
A
duše chví se jako list, a co v ní bouí, kvílí, jásá, se samo touží v píse vpíst, a vše, i bolest, zlatí Krása. Snad písn všeptal zjev nám svtlý, snad do duše nám od hvzd slétly? Ne, ne, jsou naše, v nich se tese náš tep a cit a nadšení, a v jejich kráse shlížíme se jak mladý Narcis v prameni .
80
.
.
ó, sladká rozkoš tvoení!
Než pozdj nikde v
širé pláni není velkých zlata hrud,
již
sestoupit nutno
kde
v temnou
báni,
hrne odevšud; zapíti mladost, zhrdnout blahem, jež v líném chodu hodin jest, a nedbat záe v oku drahém, ni slunných dní, ni svitu hvzd; smích neslyšet, ni pohanu a pi kmitavém kahanu jen lámat kámen tvrdý, hluchý, pot na skráni a v srdci hnt, a z ran svých asto krvácet a zápasiti s hlubin duchy. A pec jak náhle zrak nám blýsk, když tžké práce malý zisk! stín se
— —
—
nám tpytne když ruka
žíla
z dolu
rudy
zlaté,
vynáší
to nejhlubší, to nejkrašší, co snili jsme jen v chvíli svaté! Ó, nyní Kráse ukujem nádherné tedy, skvlé zdoby,
pro Lásku etz ruka zrobí, a vyzlatíme život všem! když jsme vyšli na povrch, kam podl se ten lesk a prch? To že ten kov, jenž tolik svítil v tom svtle matném, zrak nám
Le
nítil?
Jak v pohádce když promní se
arodjv záný
jen mine kouzlo, v a na jalové kamení Klášterský:
Na eském
jihu.
6
dar,
pouhý škvár .
.
.
gl
O, sladká rozkoš tvoení!
A
cos-li pec se zachránilo a vzrostlo v píse, v Krásy dílo, již je tu svt a rychlý soud: To pouhý brak! To bezcenné! To nudné! A to staré tak! To zkrátit je! To vyškrtnout!
—
— —
—
—
Blesk zkázy rázem všecko stih, a z davu zaznl ostrý smích. A smích ten stále v uchu zní ti,
nech íkáš
stokrát, že to lež, bdíš i sníš neb pracuješ, chceš láskou se neb vínem zpíti. A posléz, duch jak pohne kídly a v skráni buší krve tep,
a
již
ped
stín
A
sebou zíš drzý škleb,
— tušíš — zdvih se za tvou
židlí.
raracha jízlivé, tiché: Cha cha cha! znít v stedu knih svých, sám tak v shon! ,,Ó, jaký marný To dávno pec už ekli jiní! Hle, velkých bdný epigon! Ten malý vzlet, ten chabý vtip! zas
již
slyšíš
—
—
rým
Sám díve vru
zpíval
lip!
Tím, kdož ho chválí, jenom vinni!" Na konec nevíš, co je klam, co pravý soud, co piíst zlob, zda do krve jed nevnik tob a nesmješ se sob sám. Jen víš, že zvolna v troudu hasne, co šlehlo v tob v plameni, že vadne, co snis v chvíli šastné, S2
síi
jak v podzim
listí
na kmeni
.
.
.
ó, sladká rozkoš tvoení!
Tož stáhneš brvy, chceš jen
svt
klid
práce necháš být. dál to raší v dnše hloubi a chtj i nechtj, cit i jev se zas ti mní v nový zpv a na obrazy sny se snoubí. a
i
Le
z mlžné páry kynou vstíc drahé oi, krásná líc; krajiny ped zrak se ti staví, hluboké lesy, kvtný luh,
Jak
ti
kde slunce a hudbou
svit plá
vel
V svém snní zíš tichá
usmvavý vzduch.
se vlní slyšíš
hukot moí,
plesa, tesy skal,
západy, jak když step to hoí, chatre v horách, plesný sál, rej dti, dílny, hukot dav a strže zas a vývrati a všecko, jen to spádati .
.
.
na Umní tom arném stavu. Vše peletí však, stín a svit, a nedbáš již to zachytit. Ohromné stavby tyíš v kráse, kopule, vží na tisíc, a za mžik všecko rozpadá se zas v rum a prach, ne, v pouhé
nic.
mýdla pouští bubliny vzdušné z okna v let, jsi poutník, jejž jal fantom v poušti Jsi dít, které z
a jenž svých
krok
shladil sled;
83
jsi snílek, v dýmu cigaretty jenž vidí tváe, kouzlí svty; ty stavíš, boíš, kleneš znova, vždy plný tvrích sil a tuch, a v mžik vše skácíš beze slova, jsi
A
arodj,
jsi
mocný bh.
vesmíra ty vládce; radost bez otží
t
usmíváš
se,
pvab
leží, nese: na všem nic nekalí jej, nestírá. Svt v dáli je, kol ani hlasu
jenž znectil by tvé umní, vše rozlévá se v skvoucím jasu, co z duše tvé se temeni .
0, sladká rozkoš tvoení!
84
.
.
CAUSERIE
O POIlftBECII
LITERÁT. Elišce
Ty naše
Kt ásnohorski.
pohby
tiché
literát!
Jen málokdy to kmet, jenž vstavil patu na vrchol Umní a hledl zpt v dnech klidu sladkých po dnech práce, bd,
v srdcích rozkvétá v práci srazil blesk,
jak, co sil s láskou,
to
astj muž,
jejž
tu;
a v hokém plái žena ruce spíná a pro tatíka skytá drobotina, že srdce mže utrhnout ti stesk. A nej astj to mladý bledý hoch, jenž kariéru
pknou
míti
moh,
le za vidinou spchal svtlou v
dáli,
v podkroví kdesi trpl mráz i hlad, s horekou v krvi musil psát a psát, co stromy mu a hvzdy šepotaly. A jednou bílý zjev mu ekl: Poj! tak ve svých snách vždy kreslil si svou cho a ved jej tam, kde nezní rány mlat, dech mu ve tvá dych, kde divných po mihotavých luny paprscích jej k toužených hvzd zánému ved zlatu
—
—
kvt
.
Ty
naše tiché
pohby
.
literát!
V tom vném
shonu, v tvrdé práce chvatu zde málokdy jen zíme druha druh, svj každý jinde musí táhnout pluh, 85
as
není sejít k íši se neb skatu. Jen o tch pohbech vídáme se zas, tak v hloubi divn dojati a tiši, a druhu druh se zdá být njak bližší,
a jak by mrtvý k
sob
tiskl nás.
Tak hebce mkkou pedem ei ni. „To jsme se dávno nevidli, vi?" druha druh tak starostliv mí: Jak sestá onen, sešel v práci ten! A z prsou dere ztlumený se sten, jak scházíme se u kostelních dveí, a všem, jak živá stojíme tu ze, jako by tkvlo na rtech: A kdo te? Kdo nyní z nás tu ve smutením šatu nejdíve pjde zaspat lidský soud a na vky si tiše oddechnout, kde thuje šumí, zradí mátu?
A
vn
Ty naše
tiché
pohby
literát!
Za rakví zídka panstvo vyšších plat, lesk uniforem,
hvzd
a
ád
tpyt.
pec lovk dobe mže dnes ješt teba poemat?
Bez knih
na Le jestli
a
sem
pece nkdo zabloudí
žít,
—
tch, již hradí srdce zdí novinách se zítra bude ísti, že na tom pohbu byli ti a ti z lidí
vždy v
—
jak žurnalista jméno jeho zjistí, co nejdíve se zase vytratí.
U
brány zidne hlouek ješt
a posléz zít už jenom
cho
— sestru — matku,
a hrstku starých 86
lidí
víc,
adu:
jež jde
úpjíc,
vrných kamarád.
Jdou
s hlavou k zemi jako na Golgatu bez hlesu, se zavenýma rtoma (z nich každý myslí na ty svoje doma) v houstnoucím šeru, ve vtru a blátu již
.
Ty
naše tiché
pohby
.
.
literát!
A u hrobu tam z kapsy u kabátu kdos papír vyndá, promluví pár vet o ideálech, arše, k Araratu jež plula, všedném co byl ztopen svt; o národu, jenž chová v pamti, kdo síly své mu všecky zasvtí, o mládeži, jež ješt v pozdních dnech, kdy i prach z tla, jež tu kladem, zmizí, té poesie jeho krásu ryzí dál bude nosit v srdci, na ústech. srdce tvoje seve náhlý bol,
A
když rozhlédneš
se kolem kol a kol. národ? Kde ta vdná mla, s níž vidíš náhle slávu svoji spiatu? Plá ženy, dtí, k hrobu klesá má, hrud dunní sbíraných na lop?tu
Kde
je ten
.
Ty
naše tiché
A potom jak toužil
pohby
.
.
literát
každý, citu za rozvratu, by už býti sám a zvláš.
Už stmlo
se,
jdeš po hole jen hmatu svj teplý pláš;
a víc se choulíš ve
k svým drahým toužíš, cítíš: vše je lež a jenom tam je ješt pramen citu a tepla, lásky, v skrovném teba bytu, a nevíš, kdy jim také odejdeš. 87
Le
víš,
až také zasypou
t
hrudou,
í oi pro t vskutku plakat budou, í zalomí se ruce pro tvou ztrátu, í srdce chtít se bude rozskoit .
Již lucerny se
a pár jen
Ty
.
hvzd nad novým rovem
naše tiché
pohby
literát
4>S>
88
.
rozsvcují tíd,
I
plá tu
o
ballada svatováclavském prameni. Jaromíru Boreckému.
kout starý, stinný sad, zpvných pták, veselých, svých druhu, kde statných strom chránil stín a chlad Byl v tichém
pln
pramínek svatý, isté vody struhu, ó, doušek z ní jak v úpalu šel k duhu! Sám svatý kníže jí kdys požehnal, le pramen ten vždy víc se tratit zdál, co jazyk svtce mizel, v hrob se klonil, a když kol vše led ve své pouto spial, ten pramen starý trpké slzy
ronil.
A zas to dýchlo jarem jedenkrát na smutném eském zuboženém luhu, tam v lázních svtce starý boen ád, ,,Chcem rovni být, ne národem být sluh!" hml Petr Fastr v nadšených hlav kruhu. A
jako
moe
bouil,
šuml
sól,
ohe
v oích plál, dla tiskla dla, plán za plánem se hor.il, mocn j se zas hnal, jen v zahrad, ten pramen starý trpké slzy ronil. sta srdcí bilo,
a
To zklamané v nm srdce
již
hoce
zem
tolikrát lkalo v mládí vzpruhu.
Jak vit v to, co mládež zela plát, ve hvzdu lásky, v míru sladkou duhu? A mlo pravdu. Zchladl v jama tuhu žár vzdorných hlav, zas mrazný vítr vál, 89
a svobody kde vzplanul Ideál, cizí znla, lehký smích, tam zvonil, a v zahrad jen v tichu opodál zas pramen starý trpké slzy ronil
e
.
.
Poslání. Ó, básníku, ký jímá srdce žal, náš i v tu tiš se vdral že drsný a kácí stromy, stín jichž pramen clonil a ješt víc, zrak eský že jen dál, by jak ten pramen trpké slzy ronil!
vk
<^
ESKÁ Zrodil se
A my
Bli
lásky pro vše národy, plálo slunce svobody.
n
aby na
KOLEDA.
stále
ješt jako
sirotci
hladem umíráme, pláem do Zrodil se šli
Bh
jsme k
.Dejte lásky ,
vy nám,
Bh
— hvzda nad bdou:
lásky
mocným
pánm
dejte,
se zrodil
noci.
z
chudý
rána koledou.
je
náš
dm,
všechnm národm/'
Jiní odcházeli práv od dveí, si zlaté nesli nkteí.
dukátky
Však
ti
mocní páni nejsou kameny, nám dali, jen však
mdný
peníz též
Jura
,,Co škodí!
dí:
Také dobré
je!
nemli jsme beztak mnoho nadje."
—
Matys praví posmšný je toho!" naposled ie starý nebo falešný!"
„To ,,
,,Pro jiné
to jsme
když
mli
na míse, Franta zlobí se.
zlato bylo
vrátit!"
,
.Sláva!"
„Ml
—
kií sic
„Však jsem
„A
já
pec
Ondra, „sláva trojníku!" jej!" Vít rýp trošíku.
vezmou nám
—
má to zásluha!" dostal." Šlo to do tuha.
nejlíp zpíval jej
—
sem a zpátky, malý, nemalý u mocných jsme pán se tam seprali. Štulec
A
ten trojník
pi
tom,
u samých jsme dveí
lidé rozmilí,
jej
<M>
92
tam
ztratili.
V
BLOUZNIVÉ (Vzpomínka na
NOCI.
Vrchlického.)
Id such a night...
Shakespeare.
Noc, k ránu již. Vše ke blouznní zve. Veliký msíc nad Petínem pluje, jez huí, eka stíbrem svtélkuje, vzduch vidin pln, svt krásy vábivé.
Jak line zá se, miste, s tváe tvé! Jak milý druh své fantasie snuje! A v duši mé se mane dopluje verš Shakespearv: Za noci takové
.
.
.
Za
noci takové ti bludní básníci z krmy dom, zíce k msíci, bez groše, štváni, na svých cestách hloží. šli
A dkovali nebi za to jen, že zpiti krásou, zrak jich vytržen a nejsou z tch, kdož dímou nyní
v
loži.
93
noCní host. Noc únorová,
ticho
v celém dom.
Sám pi
íši a knize dál tu bdím. Jak unáší to a jak zvuí rým, hned šepce to a hned zas duní hromn! V tom zdá se mi, jak et jsem rozechvlý, jak. by se dvée samy otevely a nkdo vstoup'. Než neslyšel jsem kroku. Postava starce v tmavém haveloku,
stíbrný, knír na bradu až padá, na ele vrásky, hojné rýhy v tvái, le jako modré hvzdy v šerá lada
vlas^
dv
oi vlídné, krásné tiše záí. Ó, miste, tys to! vyskoil jsem
—
mn
v
ráz
—
hodný, že jdeš ke na návštvu, však práv et jsem v knize tvojich a slyšel v duchu lahodný tvj hlas. to's
Poj,
odlož, sedni
—
to
mám
zpv
radost
vru,
než promi, prosím, žena spí i dti; nu, budem sami spolu rozprávti, as dlouhý dost, než hvzdy zblednou v šeru. Ty usmíváš se? Bože, to jsem rád, že zas tvé dobré oi vidím plát!
A
že tak lehce odn jdeš v tom chladu a takovou až dálku s Vyšehradu! Což, šetit se, nechápas nikdy dost! Co noc ti byla a co kouzlo spánku, když vštím okem hledl' s do ervánk host? a zval k nám máj, olympských Penášes hory velkou svojí láskou a zmáhal vrou titanskou jsi tíž;
—
—
94
boh
však za to nést ti dali tžký kíž a asto rann surovou byl's cháskou. je to už tvrtý rok Le nyní, víš psi zalezli, ztich závistník a sok; jak v mlhách vrch tvé slávy stále roste, hvzd samých jeho dotýká se tém,
—
—
a na sta jich te znovu vždy a po sté v hloub jeho sjíždí, v slují jeho sple, a kde dív všecko mrailo se temn, zí zlata lesk, zá stalaktit te a na tisíce tpytících se hlatí. Zmlk' pomlouva, dav žasne, zhroucen vztek. pravda, tys to ek': Ty usmíváš se? svtu básník zbude pouze, „Ne lovk
—
—
co uštklo jej, zmij závist, ubka nouze, vše zmizí, vichr bude v prázdno váti však on se vrátí." prach jeho nepátel ano, tys to dl. A tak se's vrátil
—
Než, Bože
Zde
—
mj, jsem pkný hostitel! prosím dobe vím,
—
cigaretty,
jak rád jsi, nové když jsi tvoil svty, se halil v modrý dým jak v mlhy
Bh
a sladkým jedem tišil duše hnty. žena šla už spát le odpus A zde hledat bezvýsledné: já nenadal se už musíš se mnou pít dnes z íše jedné, nu, budu za to pilnj dolévat. Však víš, jak mnohou noc jsme pili spolu
—
—
—
—
v tom úzkém kroužku pátel srdených a jak jsi vpadal v radostný náš smích a zapomínal na balvan svých bol. Dál schzky ty, jen místo tvé je prázdné, a co
nám
chybíš, drahý píteli,
95
te
nebýváme již tak veselí, a asem hovor povážliv vázne. Jen na tebe tam v hospdce té známé vždy, stále stejn, vroucn vzpomínáme. Jsme zachouleni všichni do svých ulit, starostí kouli vleem ze dne ke dni; vždy znáš to sám, jak moí trudy denní, a tak smích, humor sám ví, kam ulít'. Le když tak nkdy zbloudí pece zas k nám radost mžik a tryská z íše vinné, tu nám, jak bys byl vešel mezi nás, a zrak se man k tvému místu šine. Ty usmíváš se? Bože, to jsem rád, že vidím zas tvj milý úsmv plát!
— Bh
—
—
A
víš-li pak ó, jist také víš, že Karel* též už nechodí v náš kruh, tys ho rád a tyl to milý druh, a v jakous mlžnou odešel nám íš. verše ádka, A nezbyla tu po to snad spálil vše, snad nepsal
ml
nm
— Bh
su:
kdos mu zlomil, a tak zavel vrátka a nechal zpustnout sad a /prahnout hru. Tak za listem list zvolna opadává, náš poesie strom již skorém holý; pár listí tu le jedna boue dravá je mže smést a rozvát po všem poli. Než co v ten klid, j m zdánlivý, strom vnoen, jist se stáhla míza v jeho koen, a v pravé chvíli, za slunce a dešt, ta do všech cév a vtví pone stoupat, sta, na tisíce nalije se poupat
kvt
—
*
básník Karel
Kuera.
tak jako díve, ba snad více ješt; mrak listí zhoustne, a strom celý vzplane jak v ohni krásy nevídané. A s vtví všech v svt bude šíit dech, a tisíc se písní šumuý píval s nich pone inout v ladných akkordech všech not a tón, jak tys rád to míval. Ty usmíváš se, mhouíš milý hled? Sám strom ten pstis pece tolik let.
kvt
A národ náš, víš, cítí nutnost shody po mnohé rv tak pusté a tak plané; ty údy jeho bedn rozmetané již pojí v tlo krpj živé vody. Již druhu druh v hru nemá vrážet dýku, dla stisknout dla má v svorném jednom šiku poletíme radostn, jak s esla se rozletují vely v kvtný luh, a tupit druha nebude již druh pro odstín apky nebo pouhá hesla. Ty usmíváš se, íc' chceš, pece jen že nebyl marný Hlas v poušti" sten? Ne, nebyl marný. Uil lásce k rodným a úct k práci, vedl k cílm shodným a srážel k bratru napažený kyj
Te
,,
-
.
,
Le
noc se krátí. Prosím, miste, pij. Co nejdíve již ponou blednout hvzdy a den se bude šeit v jitro zlaté. 0, kdykoli je vítám, pomním vezdy, jak tys mu zpíval, ve své mysli vzaté v sen o velký znovu vždy se hrouzil jak v djin zkazce je v zákmitu
nm
Klášterský,
Na eském
zes
jihu.
7.
^
a jak's
je volal,
nech
se stín kol ploužil,
to jitro lidstva, úsvit úsvit.
Ty usmíváš
se?
—
ne, ne, neusmíváš,
ty kloníš hlavu, smutn jaksi kýváš, tys zastel tvá si, rty ti zkivil žal Bože, miste, ty se's rozplakal
mj
1916.
#8
—
TÝNSKÉ ZVONY. Rád slýchávám vás podveerem
znít,
Týnské zvony
ó,
kdy jasem blýskne starých
dom
1
štít,
ó, Týnské zvony! Váš zvuk jak pozdrav nes by v šerou výš, kde jako pelud tmí se svatý Vít, ó, Týnské zvony! pešlých zaznl to Jak by hlas nad námstím a ruchem starých tíd, ó, Týnské zvony! Vy duníte tak vážn, hluboce, jak bolestný by ve vás chvl se cit, ó, Týnské zvony! Vy stokráte jste znly na poplach a zely ddy naše v krvi mít, ó, Týnské zvony! A odtud snad váš truchlý zvuk a plá,
vk
jenž
nemže
se
vky
utišit, ó,
Týnské zvony!
Pro mrtvou slávu, volnost zdeptanou to ve vás lká, by nezapomnl lid,
Týnské zvony! v duši mu,
ó,
0,
a
znte mocn, slyší
hmte
srdce Prahy ve vás bít, ó,
Týnské zvony!
99
PRAZE. Na
tvojí hrudi teplé pissát, Praho, jak zdí tvých starých zelenavý mech, od dtství dýši, dcka cítím blaho, žít i umít nech! ó, v klín svém
m
Vtšími pvci slavn opvána, královno sirá, trnu zbavená, Niobo, hru jíž sterá protkla rána, pohádko básni kamenná; ty, jíž se stokrát valil hromný Osud, orvána dneškem a pec krásna dosud, sil nemám vypt slávu tvou ni hanbu, kdy dáno v plen tvé tlo dravcm naho, eknu místo dithyramb, ó, nech rád, ó, jak t rád mám, Praho! jen jak
vk,
a
t
Mám i
rád tvá jitra tichá, usmvavá nádherné tvé letní západy,
kdy skrá
ti
vní
sterá
rže
žhavá;
sple uliek tvých, staré zahrady, to moe dom, chrám, stech a vží, až tam, kde les linka modravá; tvé kopce, strán zelené a svží, jimž paty myje modrá Vltava, a nad vše mám ten k plái smutný rád k ztmutí krásný Hradan majestát.
Když jako dcko já
m
Ti na
as
vzali,
modrý zákal, pro tebe jsem prvn hoce plakal
pod
širý vezli nebes
a z niv jen k tob prahl, hošík malý. A jak jsem vzkik pak na formanském voze,
1ÓO
když znovu zel jsem tret za msíc tvých vží obrys temný na obloze, když v jitní zái kynula's mi vstíc!
mj
A
ješt te, kdy nese sluch s cest šum, zrak obraz cizích mst, hor snžných tpyt a úsmvného nebe sytjší, hlubší, skvlý modrojas, si
moe
srdci stále chovám jenom tebe, v tvé lokty chvátám nedokav zas a spativ t, vždy znovu v slzách tonu nad krásou tvou, jíž zele svží rám, naslouchám a zbožn, dojat, chorálu starých nesetných tvých zvon, hlubokých, vážných, do nichž jak by slil se s velebou tvou stesk tvých hokých chvil, varovný hlas tvých muedník, rek, hnv, žaloby tvé na útisky vk,
v svém
nm
tvé žehnání již
deptána
Rád
mj
se
i
bolest tvoje celá,
jsi,
rvána vytrpla.
krok v ruch skvlých tíd tvých noí,
kde závra jímá, zrak je záí slep, v šum dav, jež jak vlny huí v moí, neb vím, zde žití tvého prudký tep, to tvá je krev, jež cévami se lije, pokojn kroužíc v jarý kolobh, by v píští mžik, kdy zlá t uštkla zmije, zas
horeky
jí
zalomcoval žeh,
/
neb svatý zápal nadšení a vzletu by v kypící ji zbouil var a žát a ukázala's užaslému svtu, jak pes ad mlád tvé' krve ár.
vk
Le
ješt radš v ty zbloudím klikatiny, kde vlastních krokv ozvuk slyšeti, kde Minulosti tvojí živnou stíny a kde tvá sláva díme v zakletí. Tu v uliek se dlažbu chytá tráva, vlaštovka z hnízda u vrat vylétává, v kovovou svoji zadul polnici i kohout kdes ... že ve snách vidíš dvorce zubaté štíty, v nž plá erven horce, a za topoly skrytou vesnici Zde tišina je stvoená jen k snní, sem nezaléhá dav burácení, jen legenda tu ve snách šeptá ti, jež v zášeí se chrám starých skrývá; se štít, míží, kružeb krása kývá, s íms, lomených stech, s Dinzenhofra bán, cos pavuím sn opádá tvé skrán, uspati. jak v jiný svt když chce Španlský erný šat, A náhle zíš dvé pán, hlavy jako na talíi v svých varhaníkových límcích, vzhru míí na soud neb na snm na královský hrad; na prsou zlaté etzy se lesknou, po plném boku houpá se jim kord — och, rozprávku to mají spolu tesknou o novém hnutí Machometských hord zda pravda to i klam? A tamto, hle Vzácného rodu dáma kráí tam v sbíraném límci, v krajek bílých kráse, .
.
.
t
.
.
.
.
.
.
.
.
.
jde posílit se ve chrám u víe a pomodlit, by celé íši k spáse osvítil ty eské kacíe to kolem tebe toí Ne, ne, to se jen ta píze tenká, šedivá
Bh
.
mam
.
.
.
.
.
zapadlých kout mneš si nikou oi, ta pavuinná trháš pediva, než cítíš, že bys nadarmo se vzpouzel, že lapila tvou duši do svých sítí a zadrhla je smavá pohádka, vždy nemžeš si cestou odepíti, bys krásného se netknul klepátka. víš, že palác prázdný, Jím do vrat klepneš le jak to duní! A hned na zvuk rázný .
.
.
se otvírají
vrata
.
.
.
.
.
Nožky
.
slabé
v punochách dlouhých, pezky na stevíci, V3 chází s knihou usmvavý abbé. A uvnit všecko plane v jasu svící, shon sluh, služek jako by tvá rána v sen staletí jim k probuzení padla však není div dnes hrají Don Juana, a knžna Fina jede do divadra. Již pedjel povoz. U schodišt hrab se pohupuje, usmívá se slab, hned prsty hraje bílém na jabotu, hned pobruuje sladkou jakous notu a stále jen: „Ob, Mozart, mia cara!" 7
—
—
—
A knžna
jako bílý
kvt
je z jara
v svém obroukovém šat trochu zvadlý, le krásný pec v té vzruchu chvilence, a jak by na kvt z jara snhy padly, tpyt pudru hrá na její vlásence. Jen ješt políbení jejích rtík v srst snžn bílou huatému psíku, jejž komorná až dol snesla k ní, .
a
koár
ze vrat
.
.
(noc je tmavá), kol a mává plamenem bílým svojich pochodní Zapadla vrata pohasla vše svtla
co
letí
bhoun ad
.
.
bží
.
.
.
.
.
.
.
.
.
103
Dlím ped palácem prázdným sám a sám. Eh, zase bujná obraznost spletla, ty figurky jsem zel jen vzpomínám kdes v porculárm Jist jenom krysy tam piští v pustých síních paláce,
m
—
.
le pec se
.
v noci
.
.
—
.
ó, slyš, jak menuet když mísí klid a zmírá pesladce .
.
.
.
m
Oh, bláhové kam zavedlo snní?! vždy opravdu již zhaslo svtlo denní, a pes most starý jak se v dumách vleku, v nichž ne j radš tych se ztratil na vždycky. v úplku msíc na msto i eku
svj rozlévá svit tichý, magický v podletní noci záijové vlaho, v effektu árném hloube každý štír,
man
že splynulo mi ze hlubin: Ó, jak jsi krásná, jak jsi krásná, Praho!
Le
jak jsou bílé stromy, domy, chrámy všechen ruch tak ztich, v úzkostném snní náhle pipadá mi, že mrtva jsi a to že bílý sníh, že mrtva jsi tak jako tvoje sláva, a milosrdný sníh zasypává. 0, promi mi! Tak nad matkou, jež škádlí, že mrtva, pravíc, svého jedináe, malé ruky klesnou jak stvol zvadlý, a dít kií úzkostí a pláe zraky. a výská zas, jak oteve
a
krom eky
t
dv
má
sny, vy mhy a mraky! Ne, ne, tys živa! Hle, tam okno plane,
Pry, pochmurné vy
zde druhé, tetí a tam celá ada: uí se tam student v písn kane
to
104
—
cit
— to uenec tam badá, — politik debatuje, kupec — dlník plány snuje,
básníkv
knz
modlí se
poítá
tam radost zpívá plesnou melodii, hích šílí, láska líbá, bol se svíjí. Ne, ne, tys živa! Nejsi hbitov jen, by syn tvj lkal tam za veerních clivilel stíny vytržen neb zašlých si vyvolával pošetilý snílek. Ty vykoupená otc potem, krví, když v srdce šleh jim nadšení plam prvý, z otroctví, hanby navrácená dtem,
as
,
svým pravým dtem,
jež se tisknou blíž, pracuješ, tvoíš, neznavená hntem, slavíš nový, doufáš, zápasíš a chráníc vše, co sváto nám a draho, se znovu zvedáš na prestolu výš rád, 6, jak rád mám, Praho! 0, jak
vk
.
t
.
.
t
105
CESTOU
V
ZIM
Den zimní nevlídný
a šedivý kéž by radj mrznout chtlo ješt!), obloha kalná se až protiví, pes chvíli spouští s oblak se proud deší. (ó,
Jdu blátem ulic, v duši plno chmar, a koho potkám, sklíen, omrzelý; je je
as, kdy trpej cítíš kivdy as, kdy hloubej cítíš doby
Tu kolem pekvapen
školy, jak se beru
spár, žel}7
.
te,
stanu: okna otevena,
a jimi lije v smutek, rmut a se jako záe píse zanícená.
še
Jak les pln pták když se rozpje, jak prška perel když to rozsýpá se, ó, jaká víra, jaká nadje a jaká radost zní v tom dtí hlase!
v mých dum se to trhá mrákav, a vidím: kol se usmívají lidé,
I
co ulicí zní hlasn, jásav z tch hrdel dtských: Pijde jaro, pijde
106
i
PORTRÉT. ElUce Krásnohotske.
V svém vysokém
sedí zeleném kesle stará tu dáma. Je v prosté síni zde sama
jen s knihami, obrazy starými na zdi.
Tvá mnohá
již
rýha
jí
brázdí,
rys bolestný rty jí stahuje bledé, znak, z íše že hoké jí skytlo dost žití, le v zraku silou ducha to svítí, jíž každá se pekoná muka i rána; jsou její vlasy už šedé, le na ele velkost jest básníku vpsána. ticho; jen hodiny Webrovy tikají tiše, a paprsek vklouznuv, krátké líbá jí vlasy.
Kol
Na vzpomíná asi i do jaké hloubky duch její se penes neb výše? zbloudila Te úsmv rty pelet ... To do žití
máje,
kd} píse se probouzí v duši a na každé rosy tpyt hraje, 7"
kdy kídla duch rozpíná, hvzdy kde tuší; te šumavský prales jí nad hlavou huí a šumí a spádá své dumy, a mohutná píse na rty jí slétá, by pes útisk doby i pes odpor celého svta
pevn ten národ její jak lesné ty chlumy. Ach, národ, ten národ! Pro k slávskému letla stál
jihu,
by v malátnost jeho a tíhu 107
ztad pinesla nadšení ohe a zas volnosti tuchu a vánek;
pro
v chorobný spánek
snila jen, žila
a bila se, bila a pla a psala, nech chromly jí v bolesti ruce, v své samot, hoi a muce; pro uila ženy a kvty stásala dtem a pro skvosty do vínku na jeho skrán
v šeré spouštla bán hudb svá pjila kídla, by její nhu jásání roznesla se
a
i
kde srdce by
A
tak spl
svtem,
stydla.
as
letem
.
.
.
te
Let sedmkrát
deset, sedí tu, elo své chýlí. veliké dožila chvíli, jaká to nadje všechnm kol ve zracích
k
Ví, ví,
hoí, jak po
vcích temnot a útisk, kivdy a zloby
boue a krve zlé doby eká a tuší blízkou svou
z té
zoi. srdce jí chvje se Zklamáno tolikrát krut, kdy zvábit se dalo vidin a illusí roji a po sladkém doušku jen hokost cítilo rmut, lid
A
se
.
uvit
bojí.
Jen chvílemi skryt
.
.
—
kol portréty staré jsou
svdci v jejím to zaplane zraku, a úsmv, jak zá by vyšlehla
—
i
tvá
celou
tíž,
s
jí
z
mraku,
a vrásky srovnává hebce, ženy již nesla a se vzdorem
zlatí
nmotou
muže, 108
kivdy a práce a chorob, jakoby v modlitb, .1" „Oh, kdyby tak peci
shazuje s plecí,
let,
jí
a
šepce:
její ret,
.
Já dokreslil portrét.
.
Vy klate sem rže!
1917*
109
V
TŽKÉ
CHVÍLI.
Jsou v horách strmých kouty jsou úžlabiny
kam i
slunná
nejteplej
nahých
zá
by
šeré,
skal,
se neprodere, vítr vál,
kde, máj co kolem hýí svží a puká do poupat, dál neroztálý sníh jen leží a dál vlá mrazný stín a chlad
zem
0, Bože mj, zas dechem jara po krutém ase strohých zim vzduch voní, ve všech duších hárá duch obrození svtem vším! jen ty, má vlasti, jenž tak teple dych, a sníh a led si s beder stásti
Zda pocítit van nemáš,
a rozkvést znovu po vcích?
Být
strží
chladnou na úboí
že krutý osud strojí ti? Oh.to by lépe bylo: oi již
uzamknout
.
.
.
lip nežíti!
Ne, neutonu v pochyb moi, své zachytím se nadje. Kde tolik srdcí touhou hoí,
tam
se
i
zem
zaheje
.
.
.
S
E I) M I K R Á
vS
A.
„Nebute smutná!" dl jsem k dám mile, ,,ta válka pejde ... a nám kyne spása s ním zapomnní chvíle Již jaro jde .
.
nle,
.
-
.
-
zde už kvete bílá sedmikrása!
Kdo myslil by jen na krev za dn máje, kdy omládnout se chystá svt ten celý!" A zachvl jsem se, kvt jí podávaje: byl jeho okraj všecek zkrvavlý!
4"¥
—
NEVOLNI Rád nemám již
v
PTÁCI.
žluté kanáry, si zvykají,
kleci žít
jimž pi vod a semenci se zdá snad slunném o kraji.
Jim na konec i milá je ta klícka jejich nevelká, a pro ty, kteí vzní je,
zpv ine
A
se jim z hr délka.
peci ven, neznají a radji se k vod své a semenci do tsné klícky vracejí. pustí-li je
žít
Radš drozdy mám a slavíky a skivany a pnkavy, ti uvznni, tlukou v klec, až hlaviky si zkrvaví.
A
zapjí-li v poutu pec, tu zní to jako kvil a plá, a prosí, lkají: Puste nás!
A
nepustí-li,
pojdou radš!
KAMENY
MLUVÍ.
(1867— 1918.)
Dm
zlatý, který stavl národ sob, v nebesa hvzdná kopuli svou zvedá. bledá, Je ticho tu, zá pohasla v le z hlubin, slyš, zní hlasy v noní dob:
nm
kámen s ípu, jehož prvn patou ech, a já se nezachvju zemtasem! Symbol jsem, že v
.Jsern
se dotkl
ni
dj
jen vlastních knize lid
má
cestu zlatou!"
Hostýna jsem, z kraj žírné Hané, mnou když ruch a zpv zní živý, chvím blahem se, jak zel bych dosud v nivy, kde obilí se vlní, slunce plane." ,,Ja s
a nade
,,0,
asto
jásot proniká až ke
—
mn
mn —
vždycky zdá se, a tu že otvírá se Blaník v jitním jase, kde spal jsem kdys, a spasena že zem." dí jiný hlas
,,Já
blažen jsem, že hrdý
dl kámen
dm
— lásky
ten nesu
—
žár mne heje. Kéž pravdy duch tu prodchne bájí dje a hudbu našich lad a les!" s
Práchn
vn
,
,
Jsem
s
Radhošt
— hlas vážný v hovor skanul -
kam dávných žrec ó,
pál bych
vždy
ohe
Klášterský:
si,
scházely se
by nade mnou
svatý jak
Na c.ském
s
mé hory
ady, i
tady planul!"
jihu. 8
113
— —
který dál vždy vlní se a šílí Trocnova balvan mohutný te vpadl v páž i v hru, kde svatý plamen zchladl,
,,V boj,
z i
zde
teba nabrat nadšení a
síly!"
—
„Tak vru! kámen z Vítkovy vzkik horyby po dnech krutých útisku a zhouby zpv vítzný i nás tu rozchvl v hloubi, jak zpívávaly husitské
„Pl
století
Zda den
114
ekáme marn íe
zlatý tiše
sbory!"
— bda!
bezdné?" ticho. V nebe hvzdné kopuli svou zvedá.
se blíží radosti té
Kol hluboké
dm
jej
.
.
NAŠÍ DOBY.
Z
Bohdanu Kaminsktmu.
I.
Jak zmnilo se vše, ó, milý druhu, od dob, co psal jsi smutné svoje znlky!] 0, znám ty chvíle, kdy bol chvátí velký nám srdce a ret lká: Jsme národ sluh!
Sám ped
lety,
když zel jsem, v bludném kruhu
rozbroj rve nás mlký, jsem k nohám klesal velké Trpitelky
jak zmítáme a nedoufal
Tak
plni
se,
již
v jaro eských luh.
mdloby
byli jsme a tíhy,
kíž
nm
tak
pokorn jsme sklánli
smutné knihy,
vlekli, psali
A
svá ela!
dnes náš národ roven bystré ece klte válce, libo-li nás pece jen probudila hromná její dla. ó,
.
.
.
.
.
.
II.
Kdy národ spoután na rukou i nohou, kdy vdce dusí žalání mu koba a houbu plnou octa s žluí mnohou mu nesou k rtm a smje se mu zloba, "5
kdy Vztek neb Tma, a nej ast ji oba, mu na hranici širou pod oblohou poklady pálí, jež ho vzpružit mohou
—
nejsmutnjší doba.
ne, ne, to není
as
nejsmutnjší je, když v resignaci vlee, sklání hlavu v jamo, dost má, když syt, a est i hrdost ztrácí.
lid kouli
Kdy minulost svou zape, tup díme a neví již, co by chtít vše darmo. Ó, jaké štstí, že to nyní víme!
ml
.
.
.
III.
Náš
cíl je
a chce
jej
velký, národ pro nj hoí ze vší mysli své a síly.
Jsme zase lo,
jež
smle k pedu
pílí,
ne pustý vrak, jenž zmítá se jen v moi.
Chcem po útisku staletém a hoi zas volni být, jak pedci naši byli, a po tmách noních, kdy jsme slzy svou vytouženou pozdraviti zoi.
Snad
útisk
pijde
zas, než
pili,
vzejde ráno,
knih smazat lze, co hnte nás, co chceme, ne ze srdcí však, co tam žhav psáno. z
Lze zacpat ústa, by rty byly nmé,
le marno vše
my oima ió
se
.
.
.
my
stiskem ruky, ano
pece dohodneme
IV.
Je silné v nás to jako bylo kdysi. Chodí tj s námi, í dí to s námi v noci, sen plní nám to arovnou svou mocí, leží to na nás, jí to s námi z mísy.
Hned chmuí to, hned zlatí naše rysy, nás k písním táhne to, jež pli otci, nutí to spory malicherné zmoci, duhy to klene, jako mrak to visí .
.
.
íkáme: .Pkný den!" neb „Dnes je ledno' když potkáme kdes pítele a bratra, ,
le zatím v mysli máme
jen to jedno.
e
O hladu je, o lichváské sbi, le mezitím druh druhu v oích pátrá, zda nezoufá, zda také ješt
ví
.
.
.
V.
Jsou všecky vštby slova jen a slova, Sfinx budoucnost je, hádanky jen dává, je propast, jíž k dnu nedohlédneš, tmavá, kdo moh by zít, co mha v svém klínu chová?
A pec kat
zel Cazott, jak vždy spouští znova
guillotinu, sterá klesá hlava,
kdy
veselost se smála kol jen hravá, a duší zachví vštba Iyermontova.
n7
A naše vštby? Staré zkazky lidu, kdy kížovou šel cestou, trpl bídu "a
divno pec, jak
Pád
nejhlubší a
nesmírné boje než
— záe
—
eí
—
mluví shodnou:
muka dsná celé
moe
slávy zalije
prve, krve,
zem rodnou.
VI. Jak, daleký že svt nás uil tomu, že v svobod jen budem doma šastni?
Ne, ne, nám Kollár o tom pl v své básni a Palacký nám vryl to bleskem hromu.
Nám
Neruda to etl ve hvzd lomu a Sládek napsal krví svojí vlastní, nes Vrchlický nám vštbu, že se zjasní, pranikomu! a ech své hímal:
Nev
dív
duby, sosny našich les a naše eky lkaly to v hukotu svém podél skalních tes, Ó,
tím
i
šumly
než vzpomnli si posléz kdesi v dáli, že právo žít a kvésti bez kivd dsu
má každý
národ svta, teba malý.
VII.
Dál od tch, kdož nám lhát te chtjí lásku, drásali nás celé dlouhé vky!
a
Hlas
le
jejich,
srazit s
vím, je sladký tak a
cíl chtí
mkký
nám aspo ástku
Ne, neslevíme ani zbla, ni vlásku, se o krok! Pro nás lék;, ne, nepohnem již nejsou sliby v obrat nedaleký, jim uvme, a vše jsme dali v sázku.
Dost kupení již bylo v chrám svatém a hrdším v nás, jak bylo, tžko íci, když za cti ztrátu platili nám zlatem.
Že zlatem? Ne! Když povrch blýskající se otel jen, co bylo pod tím šatem? A krutý smích jak vhánl rumn v líci!
VIII. (V kvtnové bouce 191 7.)
ech
Nerudou
s
rajským sadem
se
brali
slyšes? Naši manifestem nutí ku pedu vdce volnost na peruti prý svtem táhne, as, by zahímali." .,No,
.
.
.
— Ach,
nyní chápu ... To ten závan malý, jsem ... Já myslil: Stenu dutí! le ne, te vím, to bylo oddechnutí, jak tisícm když tíž se s prsou svalí. jejž cítil
—
bylo v kraji eském, svj podpis k tomu, se jim podpíšeme bleskem."
,,Však mrtvo dost hned pipojil bych víš co,
my
již
též
119
—
Tak, tak a
bž
vypjit
se
márn
radost, víš, a tak a vesele zní to až k
a
a
pár
jde to s
hrom, teskem
nám dom.
IX.
Byl jarní teplý den, kdy k Vyšehradu jsem kráel k druhm, již tam tiše dímom
Když ti
nkdy
srdce
mrtví tší ... a
tetelí se
mám
zimou,
jich
tam adu.
A
jak tu stojím, na hroby dla kladu, jim šeptám: „Národ cestu zvolil pímou, jde vped má cíl všech ruce zbran .
.
.
.
.
.
tímou, váš sen se plní ... zlo se chýlí k pádu!"
Tu suchým vncem
mn
„Pij A
jak
te vtík
tas,
bych známý slyšel hlas: íc nám, lid až všecku shodí bídu!"
bylo, jak
jestli
ješt jaká pochybnost
te
mém
srdci zbyla, rázem jí prost, já tiše, ale pevn ekl: „Pijdu!"
v
X. Dík, že mi páno dožíti se jara, kdy v koenech to praská, v sntech raší, kd} pro to, co nám nad vše bylo dražší, procitla v dtech síla naše stará. r
Zas v mladých duších hoí to a hárá jak kdysi v nás; jak za mladosti naší dla tiskne dla, zrak vysoko se vznáší, kde hvzdný cíl nám plá již od Kollára. Hle, jak jdou v adách nadšen a smle, jak zrak jim svítí, z úst se inou písn, hru pýcha dme, že nad ád vzlétli ploch)
ó, Mentorové, rádci, uitelé, vím, musíte se tváit trochu písn, le v duchu také líbáte ty hochy 1
i.
kvtna
191 8.
XI.
Chcem vytrvat pes moe zla a žlui v té zemi, krví vykoupené draze, a sami být jí hradby chcem a hráze, kdy píboj ve a nebe plno tuí. Chcem ku pedu
kepí
jít
tak a ruí,
—
míti blaze ó, na tisíce ruk, hle, ku písaze jak zdvíhá se a „Pisaháme!" huí pro
její
volnost
žít
i
Cos jako svatá hrza jímá duši, ruka zvedá se, mé oko svítí, a slyším, srdce jak mi hlasn bušil
má
Je mi jak druhm Hamletovým, temn když slyšeli hlas mocný z hlubin zníti, jak ,, Pisahejte!" volal by Duch zem.
XII.
Pry,
dol
stíny, s ela,
s duše, tího!
Znám
studánku, a není skryta v lese, jež hrudi zprahlé vždycky ukoj nese: otvírám zase verše Petófiho.
Ty Ty
plná lásky ke svobod kniho! jarý duchu, jenž's jak skivan vznes' se a národm všem volnost zpíval v plese, než sražen byl jsi s letu nejvyššího!
ó, zím t, zím ... Tu stojíš krásný, mladj jak pro svobodu padl's v ele ady, a ve tvém oku hoí výhe celá.
Te
k hrudi sáh
te smutn ó,
Bože
jsi
jsi se
mj, pro
— rána t
tam
zahledl kams v laur
svj
rveš
pálí?
dáli
si
s
—
ela?
XIII. Ó, chtl bych, by mj každý verš byl plamen, by sežeh vše, co v nás jen plané býlí, by k cizím byl jak bysten divé síly a k rodným jak stisk mileniných ramen.
By
ekne slavné Amen! pádný me, jenž smrtí, udeí-li, by v nepátelské tvrze v boje chvíli pad jako hromný katapulty kámen! než hlas djin
byl
mj mdlý a stn v polnice když dují, jen a lun.
Ach, ne, jsem slab ... a verš
A pec, když boj zve, pt o slavících nechci Pro volnost bít
mch
nemám-li, v
se
mne necht tam
kde se tahat aspo, v žárnou jen,
se
mee výhe
smíchat, kují,
dmýchat.
XIV. Volnosti naše! Ty jsi nad domovem jak hvzda našim tajn plála, jim v temnu byla's tšitelka stálá, záila's zhasla svitla v lesku novém.
ddm —
—
Zprv myšlenka, pak
stala jsi se slovem,
le ústa sotva šeptnout je se a pece, jak by tásla se jím trpli smlci za
n,
spiati
bála, skála,
kovem.
Zdeptána stokrát, vstala's vždy a žila, Punkva asem v podzemí se skryla, le znova v bhu vyrazila prudkém.
jak
Volnosti naše!
Ne
již
skryt
zpola,
dnes celý nérod hlasn zve t, volá a eká chvíli, kdy se staneš skutkem! Z
jara
1918.
123
ESKÁ
LEGIE.
Kdo odvký náš nepítel? Kdo deptal slávské plém? Kdo ode dávna zálusk ml na krásné eské
Kdo
zem?
sesterské rval Polsky
díl,
kdo Kladsko sob pisvojil a vzal
nám
Slezska kus? Prus, Prus!
Nuž, ety, k pedu,
jízdo,
Kdo podmanit chtl
celý svt,
na
cizí
v
klus!
vše se sápal
a lidství škrtil, právo hnt i pro svobodu zápal? Kdo dlem svým a bodákem chtl vnutit svoji vli všem,
svj
jazyk, mrav i vkus? Prus, Prus!
Nuž, ety, k pedu,
jízdo,
Te
Francii,
nápad smavou
v
klus!
vtrh v Rusko, plen, boe, a pálí vše a zabíjí, ó, jaké krve moe!
V pouš
zvrátil žírné krajiny,
svt zmnil v požár a
msta v
obraz
jediný
hrz
Prus, Prus!
Nuž, ety, k pedu,
12
i.
jízdo,
v
klus!
Francii sladké na pomoc! neb volnost vždy nám pála, zlomíme tu zpupnou moc,
a
jež
i
krev naši
ssála!
Za svta i
v
spásu, volnost všech, starou slávu našich ech boj! Sílu naši zkus Prus, Prus!
Nuž, ety, k pedu,
Na pomoc letí
v
klus!
do Vlach, na Sibi!
Je bít se naše
a
jízdo,
vno,
svtem v
dál
i
ší
zas naše slavné jméno!
Krev Husit nám v žilách plá, svobod vlasti plame da, neb v poutech žít je hnus! Zhyn Prus! Nuž, ety, k pedu, jízdo, v klus! >
<-*-
25
CAS
DOMALOVAL OBRAZ
as domaloval obraz svj, ó viz: Vsi vzadu hoí, v popedí plá holá: dav prchá pes ni; na tisíc jich volá o skývu chleba, v tvái bídy rys. hrob
bez jmen, zapadlých již zpola, k nimž se žravý slétá hmyz; tu mrchy koní a tam voz kola, zde hlava, trup a onde ruka ís'.
Sta
sta mrtvol,
Pár pekocených trn leží v prachu na spoust dl; pár válí v krve nachu se korun, jež se slavn skvly kdys.
A
hromové co doznívají tesky
kdes ješt v dáli, strašná ruka blesky do mrak nebes píše: Nemesis!
<M>
i±6
DVOUHIvAVY ORLE.. Dvoulilavý
erný
orle,
jenž tolik set let držel
nás v tváe
nóm maso
v
bil,
z
z úst jazyk trhal,
nás
hru
tla rval
jak
Ne, neslyšíš
lid
—
i
do prachu nás
erným kídlem
o, slyšíš,
kletý ptáku, nás v spárech, kloval, záští v zraku, kži v cárech,
jsi
smésti
radostn
jsi
tiskl,
chtTs a
si
zhubit,
výskl?
ubit, ubit, ubit!
Hle, voják, jejž hnal's na krvavé jatky, tvj rab, jenž chvl se hladem jen a mrazem,
za ti
muka svá i dtí svých i matky smrtnou rónu dal a strh t na zem!
Již nebudeš nás dsit svojí mocí, krev pít nám, naším bohatstvím se chlubit, svobody slunce krýt nám kídel nocí, jsi ubit. ubit, ubit! nás drásat, ne
—
sokolem v zápas
Dal
se
svt
celý díval na
ptku
jsi
se dravý,
se vaši
—
dv
své hlavy, a pad jsi, pad jsi, i pes co sokol voln k oblaku se vznáší! í8.
X. 1918.
127
BEDICH. Ty íkal
jsi
nám
„Psi!" a „Velezrádci!"
t
a my Psát o
zvali u nás „markýz Gero". tob se skoro zpouzí péro:
když tys
je
smoil,
nkdo
hrdlo ztrácí.
Bojišt bylo ti jen stolek hrací a lidé zv; v tmy iré zmnil's šero; šibenic krásných ovšel jsi stero, žaláe plnil. ti zpvní ptáci?
ím
ím
lidí
Krev
vzkik
psal's,
ti,
krev
ím, snil;
že hlad se šíil?
sám v hlavním stanu hýil
a miliony do svého shrab
echm novou dát chci Bílou horu!" vítzný náš smích zni plný vzdoru v sluch noc každou, nežli usneš tžcei
,,Tm 0, ti
-*
128
mšce.
WILHELM
II.
Když Napoleon
se své padl výše, to orel, jenž se hrd snes; le ty co ty jsi? Vypráskaný pes, jenž cenil zuby a te zalez tiše.
pec
byl
—
Jsi oškubaný dravík, který v pýše na orla hrál si, ale chycen dnes. Již, brachu, nikdo z tebe nemá ds, jak na moci lpl's, budil's úsmv spíše.
Do
klece
bych
bys,
uhýk
svt
celý
t
zavel,
svtem
vozil,
sedl v ní tak tich, zel t, jemuž dív jsi hrozil. starý,
Bys ptáky, jimž jsi vyklovat chtl mozky, svobody zpv sbyšel po lesích, co hnízdo tvé i dub tvj padá v trosky.
pt
<^5>
A. Klášterský:
Na eském
jihu. 9.
129
JAK BÝVALO NÁM HORKO Jak bývalo nám horko pod tou maskou, musili jsme skrývati svá li cel Zub zaskípl, blesk z oí šleh nic více,
jíž
a zas
— ten kámen vlek,
—
ten hlínu vazkou.
Le
kdo byl náš, náš celý: ani hláskou, ni v malb, ani v písni, za tisíce ni pocty svta, ve strachu ni v díce tyranm neek, že k nim lneme láskou. Ej, maska spadla! Oddýcháme v blahu. Vím, velkodusnost vítze je vdkem, a pec. jak blaží, vzkiknout: Podlý vrahu! _
..
Jak zazlít nám, když plivnem po neesti, k níž staletí jsme zeli s tajným vztekem, a v tyranv když obraz prásknem pstí?
r
3o
STAVBA. Když na Baltu kdys nebo na Rujane chrám stavli neb proti cizích vpádu hrad mocný, tvrdý, balvan na balvane, co, by byl pevný, dali do základu?
Zvst dí, že dole v temnot a hladu zazdna živá ob. Darmo brán
lovk bil tam, drásal dlan, zhynul o žízni a hladu.
se smrti,
až
šíle
Chrám stavíme dnes
veliký a nový,
by dobe všem pod jeho bylo letový, by k hvzdám až se tyil mocnou vží. ó, bude jist pevný v bouích všech, a nezadávej e se ni v základech, když obtí v nich tolik tisíc leží.
v
DEN DUŠIEK.
V
den dušiek a práv o plnoci ve stedu knih mých sen mne zchvátil mocí, a já- se vzdal mu bez hnvu. V ráz otevely bez hlesu se dvée/ a postav ad vstoup, ke blíž se bére.
mn
„Jdem
oplatit ti
návštvu."
—
hosté milí pátelé mí drazí." (Já slýchal vždycky, že dech mrtvých mrazí,
,,Aj,
le s nich vál vánek v besedu!) „Jen dál, jen dál!" A šli. Ty milé tváel A ve svých, lících mli tolik záe a tolik svtla v pohledu. Jak Vrchlický mi ruku
a
pevn
stiskl,
mne a Jansa výsklí I Mokrý tu je s Kuerou ervenka i Klose, Antoš jarý,
jak!
Sládek objal
Quis dobrý, Jelínek, ech, Arbes starý zím pátel svých druž veškerou.
„Nic nemusíš
my
že volnost Vlast svobodna! v ty velké chvíle jen o tom
„Mé
na zvst, v skvoucím nachu svítí nad všemi. Ó, musíme být s vámi Však jsme hlas dl známý snili pod zemí." .
.
.
.
.
—
.
— jak šastni, šastni! — jak bych pozdravil svou básní
jitro plá
dí Mistr
bát nás, milý brachu,
se
procitli, víš,
ó,
jste
rád jeho zái v rodnou zem! 132
—
1
'
„Ted
„A
—
—
dl Quis se zpt mi nechce!' ek' Sládek teprv nyní lehce a pevným usnu klidným snem." ani v hrob
—
já
—
—
—
šimáek vpád milý — pamatuješ? „VÍŠ jak na toulkách jsme o tom s Raisem snili, ó, splnný náš krásný sne!" Usmál se Škampa: „Rže, rže samá!" pišlo Hakel-dama, ,,Le dív Jan šeptl
—
—
to pole krve nesmírné." ,,Oj,
Polska, Polska volná zas a celá!" Jelínek, a slova se mu chvla, co jeho velké oi žhou.
vzkik
Jen Svatopluk Cech tisk se v koutek ztmlý,
le
zdálo se mi, jak by rty se chvly mu tichou, vroucí modlitbou .
.
.
Te
vy trh jsem se ze sna. Prázdno holé. Jen „Hlasy v poušti" leží na mém stole, hledím, oi mna. a já v
n
Hle,
v
na
nmž je
I.
sonet: ,,0, žít,
jaknárod
volný,
výkik zaznl ohnivý i bolný, otevela dla ís* tajemná .
.
.
XI. 1918.
133
PRESIDENTU
T. G.
MASARYKOVI.
A
já jsem myslil, že máš srdce chladné! že's rozum jen a ostrý jeho bit
jen pitvá vše a iak šedé jíní na
na vzlet lehá, cit, kvty když padne.
Dnes vím: tys plál jak srdce u nás žádné horoucí láskou pro vlast svj i lid; pro svobody jsi toužil urvat svit, pro strádal, trpl, tvoil v noc i za dne.
Le
víc, ^ své lásky výhni ukus mee, nádch otc duchem ty, kdož táhli v see,
lsti
diplomat
strhal's plné bravur,
—
led cizot lámal plesá lid, a
Tvj
stvoil
eský
t
staví
svt
stát!
v ad,
kde Washington ní, Mazzini a Cavour.
134
VOJNA My
nepáli
si
vojny
.
A MIR. .
.
My
se
chvli
o svoje bytí v dsném jejím víru; a zas když Mír! Mír! sténal svt kol celý,
my
mleli
Ne dív,
.
.
.
my
nepáli
než rozvát jako
míru.
si
chumá
pýru
voj bude nepátel, než srazí stely v prach tyrany nám kleté ne?h proud krve tek i našich bohatým. .
.
.
si
velý
te, má drahá, svatá zem? Hle, Mír, dobrý léka, ela tvého dotk a usmívá se jemn:
Jak
je ti
Jsi slába?
se
,,Hm, krve ušlo dost ... a hlava v znoji láska dtí, radost divy dlá zas bude zít a kvést ... A vše se zhojí
le
.
.
.
.
.
.
.
." .
[35
NÁŠ NÁROD. Zas
stojí
jak
ped vky
tady národ, tu stál,
le neporouí jemu ni císa ani král.
Sám sob jenom prost
okov
sám zákony
dává
si
snm
a koná
vládne,
a pout, a soud.
A
to náš národ eský, jenž zmíral kdys a has a ti sta let lkal v poutech, až pelomil je zas.
Otcové, bratí meli za jeho svobodu tam ve Francii smavé i
v dálném Východu.
A
t
kol
zá
je rána,
a volnost není snem ó, budiž požehnána svobodná naši zem!
Kve,
síliž
—
láskou naší,
v ní jen práce ruch, a vždy a nad ní vznáší zni
S2 velký
136
Husv
duch!
III.
NÁŠ MILÝ KRAJ. MUDr.
/>.
Svátkovi.
hned pede mnou tu leží, oi: Pole, louky svží, rybníky, kopce. Písecké, hle, hory se modrají, vsi blají a dvory. V meandr v lukách Blaníce se skládá, blíž Maletic se pasou klidn stáda,
Náš milý
jen
kraj
pimknu
kepelky tlukou. Kostel Mýšenecký nad vším zvedá modrých do oblak, le tichý Žár se pod strá tulí tak, jak pesnít chtl by svta zmatky všecky. Chaloupky nad ním jsou jak ptaí hnízda. se
Zá si
západu, klid hluboký. Jen vlak z Protivína ulinicky hvízdá .
.
.
•^
139
MÁ PÍSE JE JAK RACEK. Ta píse má jenž
je
jako racek bílý,
nad rybníky vzlétá v
jarní chvíli
a na hládi co plá sta zlatých, šupin,
svým kídlem mávne, vzkikne
ze vší síly.
Mé rybníky, má luka, lesné strán, jak toužil jsem k vám, lítosti se brán, když chlad mne ranil, kde dív teplo bylo, a v síni své když na sklo tisk jsem skrán. Zas mohu s tváe sejmout klidu masku a býti svj a šeptat vám svou lásku, jen bojím se, že nesmím na hla patit,
bych na svém ele nestih novou vrásku.
Na
hrázi
sedám pod olšemi kradí
mj
jak když vod elo hladí, a pohled le zdá se mi, šum rákosí a sítí ne jak sept lásky, zní jak sykot hadí.
A
pak
se ztrácím
les ve hluboku,
se pi svém každém kroku. snílku! zasmji se sob,
le ohledám Bláhový
jaký to pelud hledáš po svém boku?
Ta píse má
je jako racek bílý, jenž nad rybníky vzlétá v jarní chvíli; a jedni praví, že se racek chechtá, a druzí íkají, že smutn kvílí.
:
4o
HBITOV U
TRATI.
Co hmí kol vlak a tžce oddychuje, vždy zahledím se na ty jeho hroby, jež
na
pomníky a kíže, kvty zdobí, staré stromy, bezy, šípky, thtije.
Již z daleka mi bílou zídkou kyne, jež ve zoraných polí svítí tmavu,
a ješt pak když vlak jej rychlý mine, dojat dlouho toím hlavu.
zpt po
nm
Ve vlaku parno tžké tak a dusné a planý hovor, kik a smích a váda — tam chlad a vn, klid, jenž ve sny spádá, a mlení, v
nmž
každá bolest usne.
Co vlak pes den supá kol a letí a v každém tváe znavené a bledé: ten zisk už sítá, za nímž je mu spti, ten za láskou a za štstím ten jede!
A
na hbitov v teplé vánku lázni listí chví a jak hlas mrtvých šumí, a zdá se mi, jak v svoje slyšel dumy bych tiše zníti: Blázni — blázni — blázni!
se
141
VODANSKÁ POHÁDKA. (Psáno Fr. Heritesovi k jo. narozeninám.)
Sám rodem z jižních ech — ó, kéž mi páno jest v nich na mžik zapomnít zlou žití šarvátku! — od báby, od matky znám mnohou tamní zvst, le
tahle
nová
je.
Mou
slyšte
pohádku:
Tak v jednom msteku, kterému podle vod rybník velikých tam Vodany se íká a milé
ped
je,
lety
a
dost též pilo
bd
mli kdys divného
a psot, lékárníka.
—
—
tak vídávali jej Jak jiný lékárník tel, vážil do prášk, lil olej do mastí, le v noci u knih svých prý sedal, arodj, a v jakés tajemné se ztrácel oblasti.
A
lidé íkali, že kouzla jeho knih víc nežli léky ty, jež míchal, rány hojí, že kdo dív smuten byl, má na rtech zase smích, a teplo v duši své, jde pevn cestou svojí.
Dva druhy v msteku
ml
ernoknžník
ten,
a také nebyli to braši nevinní, s
ním v divných hovorech se k toulkám zavírali se s ním v erné kuchyni.
brali
ven
neb
Než, z tch dvou jeden se do smutných ztrácel dum a druhý po krajích jen dálných toužil horce, a nejmilejší tak byl pec jen ten jejich lékárník, ten jejich divotvorce.
Vodanm
142
Sic mnohý vidl prý tak jako v zrcadle v tch jeho knihách se s oslíma ušima, své chyby spatil tam, své viny zapadlé i
malichernost svou,
jíž
svt
si
nevšímá.
Sic vidli prý tam, jak moudrost zdánlivá potají v bláznovské si pestré apce kepí, než, každý na konec pec rád se podívá a cítí sílu v ráz, být pímjší a lepší.
Tak každý léí se a nikdo nehnvá na perný ponkud a pec jen zdravý- lík, neb cítí, v hokosti tu kyne úleva žehnán kouzelník! a smutky prchají —
bu
Bu
žehnán kouzelník, jenž mísí lásky med
v ty trpké pilulky a sladce
obalí
je,
sváet, našel kvt pro vzácný herbá svj, kvt isté poesie! jenž
koen humoru zná
Pak jednou odešel z msteka milého, to jeho sláva se již zemí rozlétla, neb celý národ už se díval na nho, by léil zlo mu a ved jej do svtla.
bd
msteku na milém jihu ech, ítali a kouzel jeho djích, nech daleko jich žil a byl už nyní všech, pec jenom cítili, že stále ješt jejich. Než, v milém
když o
nm
Že stále jejích je a jejich nejvíce, neb u nich našel tam své árné koení na božím Lomeku, na bezích Blaníce, u tpytné hlad vod, v luk svží zeleni. :43
Na rynku msteka, snad mezi dláždním, neb v stinné zahrad bývalém na parkánu ne, nemoh odcizit se ani v dáli jim, je jejich láskou svou k rodného kraje lánu.
—
A v den, kdy prokvetlou mu národ vní skrá dík chvalozpv mu zpívá celá zem, milé msteko se rozpomíná na
a i
a k
sob
Ty milý
volá ho náš,
s
bu
tím tichým pozdravem: zdráv,
pij
mezi nás, ó
pij
v ten jihoeský kout, do kraje svého mládí; klid u nás nalezneš, vzpomínek zlatou ni a ty to
dobe
víš, že
máme
*
44
t tu rádi!
KRAJINA U VRAŽE. Oblané nebe zrudlo jemným nachem a všecko padá ve klid už a snní. Jak Otava pod mlýnem Smetiprachem pes kamení eí a se pní, le dál už tichá zrcadlo je tmavé, jež rozbijí jen vor, když tudy plave. se
stranách eky lesné strán, kde zele v korim chumlech jak když kypí, do stínu dub, kde má hnízdo kán, se mísí sosny, staré voní lípy, a smrky, habry s buky v jednom shluku te tiše sní tu bez hnutí a zvuku.
Na obou
Až k ece podál spadá prryv holý, zmt balvan a nahá svítí skála. Palouek lesní záí nad výmoly, jak ve výšinách dosud slunce sálá. A v plné ticho v zasnném tom jasu ráz dunivý zní z dalekého plasu.
sn
šplouchá, Je slyšet, eka jak si do jak obas z proudu vymrští se ryba.
Komái taní
vzduchem, bzuí moucha,
a velký mír se k mojí
A pes
te
hlav
shýbá.
proud temný bílým kídlem vlaje
racek jako tichá duše kraje.
Klášterský:
Na eském
jihu. 10.
T
45
BÁSNÍKU „NASlCH" K
odhalení
pamtní
desky na rodném ve Skoících.
dom
Jos.
Holeka
Let peletlo mnoho, s touhou žhavou kdy opouštl svou rodnou milou ves
Holek co
Josef,
doma mnozí
Jak mnohý
se
co zkusil bídy,
neb po se s
On
v
širý
svt
tam v širém svt ústrk a zim,
letech, již odcizený
mšcem
plným
se nes,
potásali hlavou:
a
pec
ztratil,
svým, uštván
nedbal však a z rodného
lét
vrátil!
hnízda,
nad hlavy vznes se ernohorských skal, kde za svobodu boj se žhavý vzal, kde blýská handžár, samokres kde hvízdá.
Tam prvn
zpil se láskou ke svobod a v srdce vtisk si udatenství div ó, kéž by mohl do svých rodných niv ten penést žár a po svém šíit rod!
Le bol
když
—
se vrátil,
hru mu
sevel
v oku
—
ohe
svatý,
doma tupý
klid;
svá pouta vlee trpn ten náš lid a necítí již, jak je šlapán katy.
A pece
nezoufal. Oh, to jsou naši! Ti dlouho trpí šlehy krutých ran a mlí, když je na krev trýzní pán, neb co chce Bh, lovk klidn snáší.
a
i
46
Bh
svil jim
ty statky, pole, dti, jenom cep a pluh,
dal ku práci jim
až náplni se míra muky, sám pokyne a ohe hnvu
Ta rodná
pole milují
i
Bh
sletí.
chýše
— jemuž uila je kdo smí jej rvát, kdo šlapat jako na, co po ddech si uchránili v pýše?
i
má
jazyk,
Nech mlí
nech
se hrbí záda, snáší tich, ten každý ústrk, každý bie švih jen hluboko se stále v duše skládá. ret a
ta každá rána,
A v pravé ved selský z
a
tch moc
již lid
jak když vdce slepý a celý svt se tas,
chvíli,
lid
tichých duší zabouí to zas, a pouta rozpadnou se v stepy!
Tak dumal asto nad klasným tu polem, do letících zvedalo se vln, a lásky k lidu, víry v nho pln, stal jižních ech se, našich apoštolem.
jež
Krev krve naší, rozuml nám, chápal náš klid a smír i naší víry vznt; nám daleký ho neodcizil svt, nás nuloval, v náš vil vzdor i zápal.
A je
nezklamal se. Nový život volná naše zem a národ v
raší, ní,
svoboda záí po dnech soužení, a krev svou za ni
lili
také naši.
M7
Bu vdný za lásku k
dík
nám
i
mu
za tu v naše víru, práce jeho tíž!
Nech krásný veer nad hlavou se již mu klene plný ticha, hvzd a míru!
Bu
a
nám dlouho! Každý stín plaší radost. Žehnej jemu Bh! láskou jen chcem splácet svj dluh, naši. jej milujem, jak milují jen
mu My
zdráv
s
ela
Ve Vráži
mu
u
Písku «H>
1921.
naSim padlým. K
odhaleni
pomníku padlých
v
Když dsnou válkou otásal
MaleHcich.
svt
se
a na všech stranách zahoukala dla, ó, jak se srdce naše bázní chvla o, ty, kdož bít se šli v to peklo bd. musili jít, byl sic ervenec, se blýskla kosa, jak když le oni sami stát se mli klasy, jež kosí smrt, ten neúprosný žnec.
Šli,
me
již
Co zpupnému byl panstvu matek co králm slzy, které dti lily?
tasí,
ston,
Ó, jakou vše jim bylo kratochvílí! si spoádali hon. Na lidskou
zv
A
naši šli, tak jako kráí rob, hnán biem pána, jenž mu pouty hrozí; ti s nadjí a s chmurou v duši mnozí, zda vrátí se i najdou v dáli hrob?
dn
i v tichu temných nocí jsme z dáli jejich hlas a šeptávali v loži: Bože, spas! Kéž vrátí se nám synové i otci!
Za bouných
my
slyšeli
nevrátil se mnohý ... V dáli pad v Karpatech, v Srbsku, na italské pláni, tak daleko svých — stelu ve své skráni —
A
kol cizí
zem
nehostinný chlad. 149
A víme
pec, do sledního dechu mroucí jejich hled že drahé tváe vidl naposled,
že byli s námi,
své milé kraje, rodné chaty stechu.
Vesniku drahou, náves
se zvonicí,
ml
každý z nich tak rád, ta pole, jež. ta luka plná pasoucích se stád, Blanici milou v olších blýskající .
.
.
Ó, kéž se zdá vám o tom sladký sen, naši mrtví! Nepadli jste darmo! Vstal národ váš, lid stásl rob jamo, již není spoután, není zotroen.
vy
K vám v dáli naše vzpomínání letí, vám pozdrav zanes burných vtr van i
sladký dech, jímž voní rodný lán, naši hoši, otcové i dti.
vy
Vám napamt
ten kámen tvrdý stoj a hlásej, co jsme diahé krve dali tyranm v ob, jaké nesli žaly, než volnosti byl vybojován boj.
A na veer
se lesknou i když svítá jména vaše vepsaná v ten sloup, le v naše srdce hloubji, ó, hloub než v kámen ten jsou na vše asy vryta.
ta
Památce vaší všichni slibujem, že chceme chránit ten váš odkaz svatý, tu volnost drahou, nenávidt katy a milovat svou obrozenou zem!
150
POZDRAV.
Vy daleké hory, jichž modravý pás mou krajinou drahou tak pvabn vroubí a nejednou pevná byl žulová hráz, k nám zhouby! kdy divé se valilo
moe
Vy
kopce a strán, v jichž útulný klín jsou stuleny vísky a kostel se bílá neb starý hrad trosky své nadechl stín kde šumí doubrava ztmlá! a do
sn
Vy
lesy, jichž píse dávných dob zvst, kde Pohádka tají se, stará báj skrývá a kapradí kvete pi zái hvzd kde tulák, potok, si zpívá! a
vný
Vy
rybníky, eky, jež ve svží luh své vnášíte v slunci záivé tpyty, jak stíbrem by lesklých cetek a stuh byl pošit šat kraje zelen sytý! pole, zkad vznáší se skivánek v mrak a klasy kde plné moukou již voní a chrpy se smjí a nachem rdí mák, jak v života še když krása se roní!
Vy
Vás vidím a slyším a cítím váš dech, ó, luhy a eky, ó, pole a lese, a k vám se, jak v msta vznn jsem zdech, mj nadšený pozdrav na vtru nese. 511
Vás vidím a plesám, že volnosti vlá duch nad vámi nyní, míru a ticha, že nebude cizáka ruka již zlá vás špinit a rvát do jícnu a bicha. Vás vidím a jásám a zní to jak smích, jenž zakiknut, dlouho na rtu mel plaše, le voln te propuk a k nebi se zdvih: že po vcích vskutku jste naše, jste naše!
OBSAH: I.
Na eském
jihu
7
lo
Hftrccké lesy
Rybníky
l -
Jihoeští sedláci
13
Z vlaku Zas v rodném
15
mst
16
Jihoeská duma
18
T
20
Sucho
22
Moe
les Vzpomínka Nedlní jitro Bendla-Stránického
23
Kon
33
25
26
Starý uitel
36
Harmonika
39 4°
eská
ves
Záijová nedle Návrat Zvíkovský orel Letní
41
42
46
odpldne Na íkách
48
Paní kancelistova
Faráovo
V V
51
tajemství
53
dešti
55
píseckém parku
57
Adolfu Heydukovi
58
Na most II.
V
59 63
Vzpomínky záí 1916
68 69
Studentský asopis
Vánoní episoda Manka Vánoní vzpomínka Klášterský:
Na eském
7
1
73 »
jihu
11
76
l
5
^
Neznámý
mistr
78 80
Causerie o rozkoši tvoení Causerie o
pohbech
literát
85
Ballada o svatováclavském prameni
89
eská
91
V
koleda
blouznivé noci.
Noní
93
host
94
Týnské zvony
99 100
Praze
Cestou v
zim
106
Portrét
107
V tžké
chvíli
IIO
Sedmikrása
ni
Nevolní ptáci
112
Kameny mluví
113
Z
115
naši
eská
as
doby legie
124
domaloval obraz
Dvouhlavý
126
orle
127
Bedich Wilhelm
128 II
Jak bývalo Stavba
V
129
nám horko
130 131
den dušiek
132
Presidentu T. G. Masarykovi
134
Vojna a mír
135
Náš národ III. Náš milý kraj
136 I39
Má píse je jak racek Hbitov u trati Vodanská pohádka
140
142
Krajina u Vraže Básníku „Našich"
146
141
145
Našim padlým Pozdrav
154
149
.....
151
OD TÉHOŽ AUTORA VYŠLY DOSUD TYTO KNIHY: a)
Placi
pvodních
Živým
i
Spadalé
Písn
básní:
1888.
svét.
mrtvým, 1889. 1890.
listí,
z Práce, 1891.
Poli a lesy, 1891.
Drobty života, 1892. Epické básn, 1892. Pražské motivy, 1893.
Srdce
Noní
i
duše, 1894.
violy, 1894.
Živé sliny, 1895.
Vzpomínky
z jihu, 1897.
Tmavé rže, 1897. Sonety tiché pohody, 1899.
Nové básn, 1901. Cestou, podle
Sny a
moe,
1902.
toulky, 1905.
Sonety prchavých okamžik, 1907 (rozebr).
Z eských
s*^
žalmu, 1911.
ballady, legendy a jiné básn, 1912.
Ironické siciliany, 1913.
Zí zápisníku mrtvého, 1917. Zavito, 1917.
M» eském jihu, 1919.11. vyd. Dojmy a nálady 1920. b)
Myška na
1922.
pro dti:
zkušené, 1899,
II.
vyd. 1916.
Modré' zvonky, 1904.
tyi
knížky pohádek dle angl.. originál, 1903.
Z arovné
studánky, 1909.
Slunný den a jiné
verše,
1917.
155
c)
peklady:
Lenau: Výbor básní, 1893. Byron: Vze Chillonský, 1900. II. vyd. 1922. Longfellow: Básn, 1902. Byron: Mazeppa, 1902. II. vyd, 1922. Aldrich: Výbor z poesie, 1903. Byron: Parisina, 1904. Moderní poesie amtrická, díl I., 1906. E. Barrett-Browning: Sonety portugalské, 1908. Eug. Lee-Hamilton: Sonety imaginátní, 1908. Moderní poesie americká, díl II., 1909.
W.
C. Bryant:
Thanatopsis a jiné básni, 1910.
Oscar Wilde: Básn, 1910. Ludwig Fulda: Pán a sluha, 1912. Mary Macleod: Zlatá kniha ze Shakespeara, 1912. Shakespeare: Král Jindich VI., díl II. (s J. V. Sládkem), 1913. Nath. Hawthorne:
Dum
o sedmi štítech, 1913.
Thackeray: Rže a prsten, 1914. Shakespeare: Král Jindich VI,
díl III., 1914.
E. Barrett-Browning: Sonety portugalské.
Plá dtí.
1914.
Shakespeare: Král Jindich VIII., 1914; Shakespeare: litus Andronikus, 1915. Jeanie Lang: Cesty a
píhody Odysseovy, 1915. ezbái, 1919. Calderon-Adler: Chudý muž musí mít za ušima K. Schonherr:
1920.
Rabíndranáth Tagore (Thákur): Domov a svt 1920. William D. Howells: Zdviž 1921. Shakespeare: Perikles 1922.
156
