Presented to the. LIBRARY ofthe UNIVERSITY OF TORONTO HAVRLANT ALEX S

"^^ff^^

Presented

to the

LIBRARY ofthe UNIVERSITY OF TORONTO by

ALEX

S.

HAVRLANT

:'^^--*i-

•'

salonní

BI

BLIOTEKA Redaktor Ferd. Schulz

CISLO XXXI.

BASNÉ KARLA

KUERY

v PRAZE NAKLADATKL

J.

OTTO 18S3

K

-N 1

HK

1

EC

BÁSXÉ K A R LA K

E RY

L

V PRAZE XAKLADATKI.

J.

OTTO 183

I.

K

.\ 1

HKT

K

(

^

m 27

sknniii

:

J.

2c:i

Otl. v

l»i

^,

PAMÁTCE SVÝCH DRAHÝCH ZESNULÝCH,

MATCE A SESTE.

H|a pouti lesem v temných snéti krytu o plece dubu

tlem opená, ervánkovém

vzplanula vstíc mi v t

svitu

bez hlavy, rukou socha kamenná.

Z vypuklých bok trá\'u vzešlou, mnilo slunce v zlatoplavý vlas, a kalich

Z

zvonk, jahody kvt

mechem

se

táh' jak

vlasem

býlí

bílý

perlí pás.

dutiny sochy v stínu kapradiny

žlutavá vzhlédla na

a k pramenu,

la

z mlází

kde

mne

písklata,

pomnnky kvt

vedla svoje kzlata.

siný,

spchu náhlém hlavou, nad mih' netopýr se sochy kukaky žaluji ve zvuku táhlém, šerou doubravou. zní praskot

Již

v dáli skuhrá výr a v

bi

nmá, bezúastná!

Blažená socho v pírody

tluku,

co láska tob,

nadje

lidská s

Co myšlének

proudu živoucím,

chvíle

ti

žití

šastná,

blahem vadnoucím? nepokojných

roje,

co bol neb láva vášní plamenná?! ó, což bych vymnil to nitro svoje rád za tvá, socho,

adra kamenná!

——

Zimni pohádka.

podveer smutný, v divé chumelici, okna sedám v rozjímání dumném; jak vloky stíbra nad krajinou spící sníh prohání se v reji hustém, šumném pruh les dálných v blyskotavém šatu u

jak

vže msta

ernaví

ze závjí trí,

skeku, chvatu nad chatrí.

ptáci v truchlém

se v letu

mihnou

bílou

mrazem v okno dý.še bájených kvt stíbrolesklé runy, démantem prstu ped mým okem píše po lístku lístek kvtm do koruny. Zím klíit sím, kalich jak se plní, jak poup ržové šíj' libá matce, Severní vichr

v záhybu

snžném vnada

jak se vlní,

krajina celá v ledu, jinovatce.

:

A

pemýšlím, zda

vlast

spolenou

máji

podzimní kvítko, jarní prvosenka, zda kvtná báj, co v jarním tkvla

kraji,

v jeseni pejde chatek do okénka. Ztepilá palma v \'

stedu silhuety

sobolím háve, se krystalným pasem

s úsmvem kyne za ostatní kvty, pohádku matným šepotá mi hlasem

Na

šlépjí jara že

mechu lesním, kvty vypuely,

luhu vonném,

strán

pusté, balvan

zelení bujnou v

Jak

vrch

poli,

holý,

krajin se stkvly.

hvzdy tpytné

oblak na

opon

vzcházela kvítka v divotvárné smsi, sto barev vzplálo v rýhách,

opojnou vni plnily vzduch

po záhon lesy.

Vlaštovek prvod, tažné ptactvo

z jihu

kovinách známých lžka sob stlaly. potápky, kachny nad jezerem v mihu v

v rákosí, olše pozdrav šepotaly; dál motýl pestrý barevná jak stužka

na adrech

kvt

tepetal se hrav, podzimního lžka v paprsku slunce smýkala se v tráv. hádata lesklá

z

Než bda! brzy po radostném máji pilítla jese s neúprosným žárem, že pastý zmlkl ve he na šalmaji a každé kvítko louilo se s jarem.

A

bylo pláe, srdce rvoucích ston,

kdy v zimní

palác,

do nárue

prvodu pátel pi

v

v píkrovu tíhlo

A

kvt

když jsme dlouho

bez

zpvu

hlaholu

zem

zvon

zemských plém.

spali již

v té zemí,

ptáat, rosy kišálové,

blesk touhy projel hlavami

nám všemi

a jarní vzpláli netušení snové.

Jak v poušti oas peludem, hrou svtla s

pramenem,

ped

stiny, s antilopou štíhlou,

naším okem v nádhee zem kvetla,

zvouc nazpt nás v tu krásu nedostihlou.

Xež kdy jsme

vyšli z

podzimní

té

koby,

uprchlá náhle vidina ta ladná a místo v jaro, v zimu, plnou zloby,

nás všecky svedla bludika jak zrádná. Mladistvá ret ztrnul

adra pestala hned v tluku, kyprý mrazným políbením,

náhlém ve rozpuku hned smutn louil s paprskem se denním. a kalich útlý

Shroucených

kvt

litovala zima do chudobných vlas, za vlády své jej nad krajinou snímá a kvítka trousí z ledového pásu. A proto zíráš v zasnžené chatce

a vínek spletši

skupeni

nmá

odumelých kvt,

zlomené stonky, hlavy v jinovatce, jak o jaru sní, o bájeném svtu.

;

Gonelli Giovanni.

mstem zvon

ad

kvil

kvílí

plnoc v boiu-ném vzduchu

;

vniká ku starcové uchu

na lože chudé klesá hlava šedá, než v jeho víka spánek neusedá.

—

Nezdolnou tísní minulost se vtírá, dokoán brány své mu otevírá. Byl chd, než v srdci žárný choval zápal, jimž pohádán se z mládí dláta chápal, a s bídou vále krutém ve zápase své zraky upjal k vných zdroj kráse.

A

láskou

dvy

jako zlatou

obetkal srdce, celé svoje

sítí

žití.

Však asem zpyšnv, opojiv

se v

sláv

ve víru vášní, bujných pátel v dave, opustil náhle jež lásky

zoufající, již

nesla,

zstavil jak v boui, blýskavici

ji

na I

dvu

výkvt pod srdcem

moi lunek

stalo se, že

bez plachet a vesla. pátel ve prvodu

se vracel jednou

z

bujných, šumných

u domu v koutku, schodu kamenném žebrácká chová slabým ramenem

hod,

;

14

robátko

útlé,

v plénlcách schoulené,

k modlitb majíc ruce vztažené.

On

poznal tvái záhy vráskovitou,

vyhaslé oko, bídy stopu vrytou,

svou dvu, ženu poznal, dítko v plence, však ruky nevztáh' k synu, ku milence.

Pak vidl záit stkvlé svoje jméno, vné na zenitu, v mládí prahnul, dosaženo a po

jak plálo slávy

em

erv mu hlodal ve dláto, tvrí spala síla,

však tajný leželo

jen

upomínka zašlých

Nadarmo jak

as

—

úkrytu

zbyla.

hledal ženy, dítka stopu;

hvzdy

padlé

ve

svt

A

myšlénky

s

nebeského stropu,

širém navždy utonuly.

te

—

zoufání nit snuly,

že zblel vlas a vousy zšedivly

a v duši osten jedu vzel celý, že rána jedna stíhala hned druhou, až vrchol útrap zcela dovršen,

kdy nocí vnou zrak mu obesten, že svta syt, provázen mladým sluhou se schýlil, staec, v trapnou samotu ve duši mrtvo, v oku slepotu.

—

A

v jizb ticho, vichr v okna uká,

jak zbloudilého poutníka mdlá ruka.

Tu

s

lože náhle

arovnou

jak

—

zmnou

vytyenou »Jediná duše bídou se mnou spjatá, hej uni mj, dej mramor sem a dláta! vstal slepý mistr s hlavou

A ztemnn již

:

zrak a mrtvá zítelnice

navždy ernou chmurou

zastižena,

nad oko tla mysl zírá více ve vyšší touhy letu nadšená. Zas duch jak orel poranný stelou se vzepjai mocn k poslednímu letu a setás' hav bol zatemnlou, rozevel opt korunu svých kvt. Zas ruka tvrí máchat bude dlátem, jak kdysi v ase láskou pebohatém, zas cit zdroj jak vino v zlaté íši se perlit

bude k nekonené

výši.

já

lítej, dláto, tš se dílem stkvlým, synovu tvá v kámen mrtvý vtlím,

ty

známé

Nuž

rysy, jež jak

hvzdy

planou,

utkvlé dávno v duchu tvoivém, a z nebes nitra do mramoru skanou, mé ruky vzmachem, hbitým kladivem; a v oko ásné, v ovál oblieje lahodný úsmv, jarý pvab spje.

«

i6

a

z díla

mou

otcv hích,

za

na

mne

ervánky u

bu

let,

skro\'nou

za bídu nevýslovnou,

jsem dít ztracené:

niž uvrhl

a

trýze mnohých

obdiv náhradou

století

\"

posledního sezná svt

lásku, lítost,

\'

smíru hledí

vzešly,

rže

lžka mistrem socha

»Nuž, uni

mj,

s

kamene !«

zkvetly rána, \\-tesána.

viz dílo poslední,

mne pohledni, rys mých jí z líce záí, podobna tvá synova mé tvái.

na sochu mrtvou, na zda odlesk zda

»0 miste,

zázrak Svoji tvá zde \rytou, božským dechem v mramor vidím vlitou snad ruku tvrí andl ídil z nebe, bych \' mistru slepém, ote, poznal tebe!« !

jak

A

syn

te

libá

tváe vrásky

steré,

od matky drahé požehnáni šepce, z

útroby jemu kletby hada bere,

že nové jaro v staré zkvétá lebce.

—

;

«

:

17

T

z

i

i

a

n.

í

Jen

lítej,

a trhej

blesku,

\-e

smrticiin šlehu

svtlem chmurnou oblohu

ty chvilku žiješ ve klikatém žehu

—

já nesmrtnou zde konám úlohu. Noc bouná mine, svtlé vstane ráno a hrza tvoje do hor odletí, však nadšeným co duchem vykonáno, \' potrvá lidské pamti.

vn

Dokonil obraz

—

stojí

ped Madonnou,

plátn tu, v jasném prostoru velebn záí, s líci blahosklonnou ve sláv své, andlském ve sboru, královna rajská trnu na nebeském obdána celá nadpozemským leskem.

jež na

»Ted', mysli,

moe

v to

stj a zatkni kotvici

poh)'b, nejistoty, bludu,

nad tebou obraz jak Básn

K. Kuery.

z

visi záící,

mlhy tkaný, tpytném ve peludu. 2

<

;

i8

V mé

hlav víí bouná smsice,

vše kolem splývá ve divokém jeku, jen tato

tváe nadpozemských

vdk

mi záí šerem jako dennice co duše lidská, ruce tvoit mohou, a

vnady co

je

svta pod oblohou,

vše to jsem snesl, jako motýl zlatý

na kídlech ducha v tento obraz svatý. Nuž, ten-li obraz stínem majestátu, jak ruda lesklá

podobna

odlitkem krásy,

pvabu

a

je-li

má

jest zlatu,

tvé

tváe

jiskrou z velké božské

duše lidská v letu nadšení

—

záe

—

panno mocná, dej mi znamení! Hle! dcera moje na smrtelném loži ó spas, ó spas ji, rodiko ty boží,

ty,

—

ob

její drahý v mj malbu mou, svj svatý obliej, ó matko boží, pispj choré dcei, a v nadšení a v tebe každý ví, a jist zvím, zda roven tvému daru ten obraz mj, zda dcei k spáse, zdaru.

za život tu

A

velký div: ty rysy malované,

božská posta v nmém úsmvu, jak kouzlem jata, v mlze stíbrotkané,. ta

již

dol

stoupá v zlatém odvu.

19

A

mistr kleí, zázraku se diví,

.Madonny obraz vstíc

mu

plane živý,

páry a závoj lesklý, poletavé pruhy a toivé jich svtlomodré tvary splývají kolem v tla krásné duhy. nad hlavou pnouce diadem, zá miste! K nebes trnu zdvihlo »Již povsta,

peru plamennou líce stihlo a letem vznešeným mé odmnou.« bud tvou hle dcein život nadšení tvoje

—

záchvvu,

Vidina bledne v jemném úsmvu zas božská panna v nmém skvlé íze v se na plátn povznáší v ele. má a pvab ráje, vznešenost

A

mistr

spchá ku dcein

loži

tu boží: ten zázrak vštit, vidinu zdráva na lžku již sedí

Hle dcera a zrakem záivým vstíc

"W

otci hledí.

;

I

1

d

i

g

o.

oh

\tepí širou v strážných tábor Hunu na obzoru hoi.

Kotou dýmu

moi

k oblakiu- až chkuiiu

nad ležením chvi se, phiým šumu. muži pleskolebí Kolem s tuným nosem pitvorn se šklebi, v kruhu kopi, zabodaných v zemi, bosou nohou kepi s pochodnmi,

oh

hemžíce se

\'

jiskrnatém dešti,

—

kotel duní, píšalka jim \ešti.

Divoký

ples, radovánk}',

hod}'

Attila se vrátil ze \ýpra\\-,

svtoborce, vítz nad národ)-, v paláci svou svatební noc slaví.

Na

koberci drahém pestrým

ovšena drahokam)' mrtvá dívka se

\'

zsinal)''m

na soboli odpoívá

kvtem,

loži

koži.

retem

.

šrky

perel pláten na úblu,

vláken zlato na ruce a

šíji,

tsných sponách k nahému tulí, bílá ramena ovijí. v

Vlas nad uhel s

bledostí se

erný

se

tlu

v ílka lemu

tváe potýká,

na zad sepjat vínkem diademu

dol seen tlo obmyká;

poup ader

ku rozkoši budí,

smrti šíp však v ladné

Kejklí,

vzí

šaman estná

hrudi.

stráže

plkruhem se v i^adu pojí tsnou, oka pokynem kdy král jim káže, píse zaínají dlouhou, dsnou

—

Opodál kruh tvoí otrokyn, Attila v

nm

rozhlédá se lín,

v pozadí pak v slunci šperk, zái

chánové a vdci, pohlavái.

Kynul král; jak v boui moe pival z makar dutých, lastur, roh evy

bubn vesk

tu v

jeden hukot splýval

k tanci adí na povel se dvy,

kraj divukrásné ženy, trnu v svitu smolnic chvjí,

ze všech

kol se

po pás zlatý zpola obnaženy divokým se tancem prohánjí.

:

vlá od boku, pasu tepetá se v jasu, v ohni perel, visi, kolena v mlhy asách nad vábných lýtek nastiuje rysy. Vlas proud se šíji na blostnou

Tenké roucho

v opojivém

hned

ji

pyšní v

tuli

halí.

znavení,

hned se vnadou skvostnou

jemném ader zvlnni.

—

Zlatem tkaný závoj, k oblieji plných tvar chudou záclonu,

adrm

tsn pivíjejí k bokm, rozmaile v nžném úklonu, pi tom patou zakrouhlenou jemn sotva dotknou koberce se, zem, stín letem v podobách se mní, dlí, srážejí se do skupení.

Však

již

opt

vlnu bujné

vavy

oka pokynem král mocn staví »Mrtvou paní oplakává harém, eunuch bídný, strážce u jich dvei, otrokyn nad královny zmarem zlato rvou si v smutku ze kadei. Truchlí sí, kde v mramorové lázni vlny hravé blostné to tlo tajeplnou objímaly bázní, a

mé

srdce pohledem se chvlo,

«

pi výstelu z luku mocí jeji, pi slov jejích zvuku, až krev v žilách utuhlá a stydlá proudila zas ^blahem toho zídla.

ttiva jak

pod jehožto nohou chvje pod oblohou, trny, žezla kácejí se v stepy Attila však,

celá

zem

se

šípy jeho, železem a cepy,

uhradí dnes ženy této ztrátu,

dvu

krásnou vezme za odplatu.

»Ildigo,

rubín

dnes nevinny tvé pny,

ret

vášní nezkalený.

iš jak prvá po dob již drahné plným douškem k ústm se mi nahne.

K

dnešní

k

hodm

ch\áli,

osení jak k žatb,

t

víno choval jsem

v skrytu,

šperk nejlepší nevsta jak k svatb,

píse v strunách pvec na

K

varitu.

dnešní noci, oltá jako clonou

ztajena mi tvoje vnada pružná,

kniha požitk mi vUní

uzavena sponou a rzná

ader opojná

Dosud

tiše

.

.

.

v zlatých vlnkách studu

trávila jsi trpkost zajetí,

Ildigo,

dnes celovat

na prsou

mých

t

budu,

vzplaneš v objetí.

24

dvu

Výskot v adách,

k trnu krále otroci

na smrt bledou

již

vedou.

Hrdá postat s velebou se snoubí, oko plá prut korál jak v hloubi.

Na pl asa

blyskot temni zoru,

rtoma škubá, v ele rudne tepna, tak se v pádu strmek chvje v boru,

palma

bou kdy

štíhlá,

Znova zvuky pekelné sto jak

víí stepná.

se

—

rojí,

šelem v rozzueném

boji,

zvoní lebky zlatem ovroubené

hlav nepátel k iším vyhloubené, kde duch prve myšlének kul mee, z

nyní vína

mok

se perlí,

v hrdla bezedná

;

tee

až lysé hlavy

k spánku vika mrákotnému znaví. Pustá sí, jak trupy na bojišti leží

tla, krev se z íši prýští.

—

Bleskem kmitla smrtící se dýka, postaven kde trn byl panovníka, roste stín, až

tvá

se jeví celá,

—

pomsta zkamenlá. Tikrát dýka po epel se vryla,

Ildigo jak

tikrát

hru

se krví potisnila;

—

první ranou pomstila svou máti,

druhá patí sester, otce vrahu, tetí ranou

mzdu

za vlast svou platí,

od Rýnu co zpustošena k Váhu.

Mrtev

král;

noc boulivá a irá,

prchá Ildigo a dýku v ruce

svírá.

—

26

Praxiteles a Phryna.

ižní

veer

s

celou svojí vnadou

^zastavil se tichou

nad arkádou.

Sloup korintský, oliv zakryt

mramorové

drži

listem,

zábradlí,

v stropu skleném, v jezeru jak istém, z

kišálu

alouny

se

lampa

zrcadlí.

tu rozstavené

sochy

vroubí nachem, zlatým tkanivem, zrcadel a stol velké plochy

v ebenu se chvji blyštivém.

Ambra

z

kvétin opojná a vonná

proudem táhne zahradou

a

síni,

—

na výstupku mlhovitá clona dvu krásnou na pohovce stíní, obestenou vlasem po kolena;

podimuje; hlava nachýlena. O sloup open zaníceným zrakem Praxiteles hledí za oblakem.

«

:

«

27

vDrahý mj, což nemáš v písném v oku temném, zlobn blýskavém

úsmvu aniž

Poj

již

pro svou krasavici,

slvka v

líci,

s

lásky pozdravem?

mou náru,

zaplaším tvé stíny,

pouto nudy písní roztavím,

dosud nikdy lahodou své Phryny,

polibkem

jsi

nezhr eavým.

Zamáv' rukou, jak by kouzla léí zažehnával svatým výrokem:

»Nerozpádej lichotnou se ei, se lestným uskokem.

nepoddám

Zelím chvíle, kinu okamžiku,

kdy jsem dobyl lásky pokladu, kdy jsem nejprv s vínem kyprých rtík žlue líbal ostrou písadu.

Neždám tebe, objetí tvých sledy zapomnní prstem rozetru, polibkv a vnad opojné medy rozhodím jak plevy do vtru. Kalich žádám zázraného léku bez horených vášní pízrak, s dvou krásnou nezkalených láskou vzlett k

hvzdám

Vzkikla dva, uštknuta jak

keovit

její

ret se svíjí

vdk

oblaku. zmijí,

;

»Pravdu vím, však duši nad noc ernou eí licomrnou,

nezastírej

mých sytý mne hrubým píkazem,

rozkoše a polibk zapudiž

než dív povz, tvrce Aphrodity,

kdo

í

t

že

nadchnul krásy obrazem? pvab, krása neskonalá

v kladivu se mihnouc na dlátu,

mramoru

jiskrou ducha na

vzplála

v nadšení a lásky záchvatu? Vnada Phryny v bohyni té sídlí,

tváe moje plna svžesti, mnou jsi mohl nadšenými kidly ruku svou až v

Tlo

své, jak

Olymp

povznésti.

na kup do

odla jsem v istou

tržišt,

nahotu,

jméno tvé by pokolením píšt meteorem vzplálo v blyskotu. Tlo moje stupeií bylo k tronu, k sláv zemské základ, podpona s láskou naší stejné po zákonu Aphrodity socha dokoná.<.« Zrak se

kouli, v

hrozném rozzueni

plá sí obíhá, ven úprkem

se žalný v divý chechtot

rozpáhá

se

mee

letí,

rukovtí.

mní,

29

v dílnu vešla: v seadném sochy mistra podél stn tu Nad

voji stojí.

sníh istší, pentelickou kídu,

koruna všech

dl

a výtvoru,

Knidu krásou plane božskou v mramoru. Nhy zor se v každém údu sbíhá, životem chce z mdloby problesknout. v soumru se každá vlní rýha, oblouk šije, úst podélný kout. Bok levice otevenou dlaní v popí'edí tu Aphrodita

v zamyšlení

nyv

z

zakrývá,

kolem spánk v lehkém

rozestláni

stáejí se hustá pediva. Stojíc chvíli

ped

boh\-ní krásnou

ruku sklání v bázni, postrachu, líbá sochu, slzou kropí jasnou,

v

pokoe

Blýskl

se kloní do prachu.

me

a

pda

zadunla

tlo mrtvé u sochy se blá.

—

30

Rabbi Esra.

t

ozžeh' jsem

prvn

xhanuky svátek*)

mn

tikrát

bda

svícen parožnatý,

dnes

Israel

!

že ten

docela zblil šediny

mé

slavi,

veer

svatý

hlavy.

Ticátá plnoc nad oknem

mým

co duše moje se zoufáním v

stojí,

boji,

dnes jitní hvzda ranních za ervánk zas najde v slzách víka beze spánku.

Ubohý

starce, jedinou

jak bludný plavec

mls

hvzdu na

dceru, severu,

jediný lupen, jeden pramen v stepi,

jedinou duši, jež a

te

ji

voláš

t

láskou stehla,

pláem bdným

slepý,

noní rosu palma vedrem zžehlá. Byl úsmv její, jak by vánku dechy kvt oranžový padal s list stechy

jak

*)

Chanuka, slavnost posvceni chrámu v msici Kislevu trvá osm dnu. V pedveer prvého dne rozžehne se jeden plamen na sedmiraraenném svícnu, a pak každý den o jeden plamen více.

a v oko

moje štstí

celé

její

andlem krásy Jehova

na

dal snésti

—

myslit dál a vlastním vzpomínáním

zbodaným

pitiskat osten k

již

skráním

?

Z veera jednou karavana celá velbloud zástup, pozlacených mezk

mé

k chaloupce

hledajíc pravou

K v

shromáždné et muže po boku,

úžasu svému v

abrace

Juditu s

z hor nedalekých sjela do Damašku stezku.

zlaté,

zel jsem na velbloudím

dvrou dtskou

hbet

v tvái, ve oku.

Turbany lesklé, hlavice jak máku, opasky zlaté, pštrosí chochole, osmáhlé tváe s pýchou v divém zraku obstouply chatu v »Derviši

cizí

kalifa ret se

od dneška

to-li

!

šumném

k džauru pokoí,

má

je krásná bajadéra

tob dám lo šperk Veliký AUah v horách

a

hlahole.

tvoje dcera,

na moi. zmátl cestu,

b}'ch na dol zlatý pišel, na nevstu,

jak antilopu v horách nocující

posteh' jsem v mechu hurisku tam snící. Fík s palem hlavou, kapradinou ásnou

sn vjí

spádal nad dívinou krásnou,

—

již

prvým hledem pomýšlel jsem na to, mých se zaskvj e to zlato,

jak v rukou

jak v letu ukojí

kepíc po

váše ve

koberci patou

útrobách vzatou.

Zíránu kvtem ovším v

erveném moi

doma,

ji

zlovím perlice,

otroky, kdy poveli rtoma, pinesou drahé masti na líce. Však hlava tvá, kdy v naduté se pýše a sto

rozkazu mému, pání protiví,

plemeno

tvé, jež v kalifátu dýše,

jak stádo vženu v plamen ohnivý. «

.

—

Byl Abdal-Malik, Damašku to vládce má dce se smála; v zdobách královny že

uzi s\"t jak vzdušné ve pohádce, minaret, pvab arovný.

lesk

Dtinnou

byla

;

však

mé

srdce vroucí

útrob mi tlouci, já nehnul brvou, z kamene ml oudy, jen tupým zrakem hledl na velbloudy. Otrockým hlasem v prach se klon bradou div neustalo v

v

zajetí dal

jsem dceru

svoji

mladou,

však pojednou, jak jiskry na oceli

myšlénky dávné hlavu rozechvly. »Kalife mocný, svol jen k prosb jedné, v

pokoe

otrok

z

prachu k

tob

vzhlédne.

33

národ

viz

mj

uhnten se plazí, nemá svatyn,

jak

pro boha svého

zv

jak

divokou

a stánek boží

nás vrazi

stihaji

— chudá

jeskyn.

a dceru odve v harém, nebe v objeti jejím celé díme, výkupné její zaplatiž tím darem, my ješt hloubej v prach se poko-ime!«

Chrám vystav nám

obec spchá celá k chaloupce mojí úctou rozechvlá,

Vystavn chrám

okénka

vni

a

ratolestí

palmy

proroka zbožné prozpvujíc žalmy, v nadšení jásá, že ruce

mé

pro slávu však pro

obt

velkou chválí,

se s dcerou rozžehnaly

boží,

pro Jehovy stánek

mne pešla

—

chvíle radovánek.

Myšlénky hrozné tepaly mi v elo ernými kídly, srdce odumelo. Hle! krásný chrám jak erný les se chmuí s

hvzdami v oknech,

s lunou na cimbuí, ješt v sí se kolem spíná, zitra posvtit mám stánek hospodina.

lešení již

Zvuk

písní z

msta, v skalinách jak

ozvnou smutnou

dn

v nitru

mém

ticet trvám na modlitbách k bohu,

zda milost boží dosáhnouti Básn

ptáci,

se ztrácí,

K. Kuery.

mohu?

34

Prodal jsem

duši,

mrzkost bohopustá záhub mi vzrstá.

ne k sláv

boží, k

Kmentový

biret se

korunou zlatou

obléknu sukni, thoru vezmu svatou, zapálím

obt

k odpuštní híchu

v noc rabbi vyšel u divokém smíchu.

Zarudnul oblak v poušti na pohoí, Jehovy chrám hoí. zápalná obt

—

Mohamed. od stanem bílým v noci bouné, erné, Mcdiny vrné, v modlitbách starý Harun bdl, s jedinou dcerou mocnou pod záštitu prch" k Mohamedu z rodu Kureišit,

v táboru polním blíž

jenž celou step \''šak

a

brzy

rozechvl.

již

spatí-il

—

krutost, chlípnost tady,

chvl se bázní pro dcery své vnady, dímala mu u nohou:

jež

»Fatimo moje, zave jsem kde ostížové laní poletují nad hrdlikou mou ubohou.

Snad

zítra

pozdraví

tebe v

t

v

sluji,

damaškovém lžku

Mohamed

co svoji družku,

v objetí svoje pivine, že tvoje nevinnost jak zlato rmutí

a citlivka jak v drsné ruky tknutí

pod žehem vášní zahyne.

—

Však

je-Ii

zde

dcerou krásnou bílá moje hlava

s

prorok, nauka jeho pravá,

zmnoží jeho otrok, nasadím dýku; je-li posel

roj

boží,

bh a

sám jej spasí na bohatém nedá umít proroku.

loži

Bu

nebe samo úkol ten mi sví, bud est a blaho zachovám své dcei,

svj

život

dám

pak, Fatimo,

myšlénce,

té

t

sám pivedu

nmu,

k

a zlíbám roucho v zlatoskvoucim lemu,

pozdravím nebes nadšence.

Ze stanu

vyšel,

bou

«,

—

se utišila,

kol táboru v noc divoká

zv

vyla,

jak Harun dychtíc koisti,

tam drahou látkou stanu plachta skvlá, vánkem tichým chvla až palem hustých do listí.

jak starcv vlas se

Zaviil kotel v noci tiché, erné,

Mohamed

volá k

porad

»Haruna hlavu vražte v

s\é vrné: kul.

já seznav úklad pro trest za

nevru

do stanu svého pivlek' jeho dceru, on místo mne ji probodnul. <^

37

Rosamunda. divém šumu, jako lesy mrané, nad Adrijí v pevném táboru Longobard tlupy krvolané míhají se v zái obzoru.

Z dálných konin na výboje, lupy Alboin vytrh' se zástupy, cesta jeho ohnivé jsou sloupy,

král

zem zdupána, kam

oi^

jeho vstoupí.

Zvítzil; dnes Itálie celá

v okovech, jak hlava otroka,

—

sny tžkými úpí rozechvlá v táboire však radost divoká.

V

skvostném stanu, jako hvzda oblakem se halíc kadeí,

krásná žena v zamyšlení snila na

loži,

jak

rže na

kei.

Zpola pimkla sametová víka

tejn

plála

že až

sndá

oí požárem, zbarvila se lika,

jak by paprsk šlehl jantarem.

bílá,.

:

Ze sna

nkdy

slza jasná

v

:

adra uvolnná

v slabém povzdechu,

jako vichrem probuzená

pna

stíbrem padla vlas do mechu. Jak stín bledý schýlen nad královnou Eurich patí v krásu nevýslovnou »Královno, dnes hlava Alboina zachvje se v tvojí nárui, jeho krev, jak žhavé zlato vína, v poháru ti Eurich doruí. však, než odhodlanou paži skolím krále v štstí záchvatu,

Díve tebe,

ženo arovná, se

jakou vezmu

Venku

za

s

táži,

odplatu ?«

hluk, až plachet tenká

©úzkostliv chví žena

in

kade

hlavy rve

se,

svislou si

šelestí,

stna

—

od temena

v divé bolesti

»Bídná duše, vášní bleskný plamen k noze mé t víže etzy, dýku tasíš, náruí mou zmámen, proti králi svému, vítzi. Vz, má pomsta, jako propast bezdná nezná mezí, žádných obti.

39

záe meteoru hvzdná

jako

zem

nezhasne, až

dolelí.

Myslím na vlast, pemožených bídu, na otce bratr mohyl}', kde jste zbytek gepidského lidu s Alboinem na vždy pohbili. Vzpomínám, jak obnažená k pasu i

z

lebky otce k íši vyduté

musila

pít

v divokém jsem kvasu

ohe

vína, zlato tekuté.

Ped

králem a kruhem bohatýr,

stíbrná jak pára mlhavá, vznášela se v kolotavém víru

v istém belu moje postava.

Vnada

ader

tváí, posázených kvítím, kalich

s

krále vzbouil zval

mne

;

barvou arovnou

hlas vlnobitím

ženou, svojí královnou.

Z dálných konin sem

až na pobeží,

láskou klamnou jako bludika,

sypala jsem vnadou svojí svží

pokojný sen králi na víka. Však mj pohled s úsmvem a žárem, horoucí hlas tejn zvonící, pomstou žil a krvelaným zmarem uvnit hoel zdm\'chán vichici.

40

Nuže, poslyš! smrti teba cenou

koupím s

život,

Alboina krev,

hlavou jeho, dýkou zkrvácenou

rozkoš ekej,

tš

se na

úsmv.

S tuchou boui^-nou, pomsty, krve sytou v lic ti vdechnu výhe sopenou, duši tvoji rozkošemi zpitou

—

vylíbám já láskou bájenou. Nahá šij, stín porosené brvy,

náru mkká, žena milostná eká; Alboina krví posvtí si adra blostná.«

tebe

Zena sama, ruce mdlobou klesly, prudkém záchvatu, záe lampy bledé stíny kreslí

srdce bije v

na schýlené hlav, na šatu. Jedna slza za slzou se prýští nahá dýka na klínu se blýští.

—

Zaval Kuích v úžasu

a bolu

nad královny schýlen postavou, divoce vrh' bledou na mrtvolu

Alboina hlavu krvavou.

—

41

Propercia de Rossi.

(Idylla.)

veer sn, jak za dob lásky jednou, do oken mých se hustým parkem plouží,

as

neprhlednou mysl moje v minulost se hrouží. V Bologni vížky v souladu již hravém do dálky znjí se zvonícím bravem, porznu svtla vyhoupla se v šeru,

jak luna bledá v chmuru zas

jak

V

s

lunou v loktech vlny na jezeru.

dobu snivou, v háji oranžovém, Silvio blažil horoucím mne slovem a slzy lásky s démantovou rosou zaplály v ržích, chvj nou nad mimosou. Kol zmíral ruch, v náš hovor lásky tichý jen z kee znly dvou hrdhek smíchy, tu

snad jejich rty též snoubily se plaše, jak citem vroucím v loubí ústa naše.

:

42

však v zaníceném hledu, na rtu pimklém jemn, tvái, osmáhlé v pýše ni sledu po hrdost já netla se ke mn. kloníval nhou vždy lásky nmý pízrak jako Však pišel as, kdy

Byl šlechticem

;

—

s

ubledlou tváí bloudil cypišemi

a v

nárui mé zachvíval

jak dsil by se vlastním

se

mrazem,

ped

obrazem.

Za noci tiché, na jezerním lunu, já zela prvn za mraky plout lunu, rot lásky první zakalený bolem ad hlavou hvíz, jak sova letíc dolem 11

i.

msto,

>>Opustíš

má

ouklad

za svítání,

strojí,

z rána,

hrdá markysána,

než mine rok, utiším vlny hnvu a pijdu pro t, milenku, svou dvu.«

Do hloubi stínu zatemnlých sosen upírám zrak, jenž vzpomínkami zrosen, pod okna

má

tažní piletli ptáci,

láska mrtva,

Od doby

té již

—

on se nenavrací.

trnáct prchlo rok,

co slza tlaí ve vyhaslém oku, as dlouhý dost, by na prach v popelnici

konen

spálil

srdce

milující.

43

Však na mou

lásku

tvoivosti tuchou,

s

jak slunko jarní na ratolest suchou,

umní

paprsk,

arovné

pa

že duše má, jak vlnobitím

zoe,

moe,

myšlének vlny na pobeží svta

oblakm

v nadšení jiskry ku

Já rukou touž, jež ovíjela

—

metá.

šíji,

Madonny pvab do mramoru

vryji

a z téhož rtu, jenž láskou vzplanul

kvtnou,

sochy v tvá se slétnou. — Však srdce ženy tužeb dráhu mlénou zí ohnm blýskat v dáli nekonenou,

úsmv déš

ptáci

zlaté lásky padající v

luhy

chvní rozepjaté duhy což ruka lásku do kamene tesá

a v duši

jak snivá noc své

duch nadšený

sic

hvzdy s

na nebesa,

aetherem se snoubí,

—

však srdce zírá do života hloubi,

chce nazpt na zem, aruplné báje,

he

lásky slouchat snivé na šalmaje,

tkát vlákna

sn,

se kochat, snít a

A

láskou

se

smutkem v

žiji;

zlatovlasou prouhou zemít tebas touhou.

jich

trnácte srdci, s

již

rok

palnou slzou v oku,

než klesne v prach a zemdlí v pracuje duše o

památném

díle.

tvrí

sile,

44

Viz tináct skupin, tináct zastavení, mé lásky bol, to umueni Pána,

—

než

hvzda

zbledne, paprsk šlehne denní,

trnáctá socha bude vytesána. Ježíše sejmu, svoji lásku svatou,

jak matka boží v

náru

v jeskyni složím do

rozepjatou,

zem

a prachu

—

dnes ruka kmitne v posledním se vzmachu.

Než hory modré

skoneno

celé

zasvitnuly strán,

umuení Pán,

kíže mrtvé ženy tlo jak mhla stíbrná ervánkem se chvlo. a vedle

'W

—

45

Legenda.

íž vítzný zaplál nad Sevillou jako hvzda v lid

se zítra

panny božské

Bouná

noc

mraen záplav;

Maur

;

nad mohylou k oslav.

strojí

blesk v

osamlém chrámu

stín pízrak stíhá ernavý,

ped Madonnou v zái drahokam Maur dvou se mihl}^ postavy. »Synu mj, zde docházíme v

chmurném stánku

viz to dílo

našich

cíle

katan;

rukou pošetilé,

chvjící se svitem kahanu.

Krásy zor ten

úsmv

vlahý, pronikavý,

tento znak je potupy,

že se v prachu naše šlapou hla\y,

znieny

jsou

Maur

zástupy.

!

46

Jméno

této

každým chvlo lukem,

vbodalo se v prsa vncích, jako moe odmeným tlukem zaznívalo hrdel v tisících.

Tato žena napouštla hroty, obraz v každém praporu

její

božskou sílou vrah našich roty k nezdolnému sílil odporu. Lid náš ztracen, mešita

již

pustá,

cedr víry sklán až na koen, zoufáni jen v srdci

našem vzrstá,

ženou touto Alláh pokoen. O, bych jedem všecky zemské studny naplnit moh', celé ovzduší

Má

vle jako plamen bludný rab jiskrou nezruší.

však

pouto

Hlavu mojí bolest posnžila,

andl

smrti

skrá

již

oblétá,

zchromena tob, synu, pati odveta.

luk se zlomil,

Za

tu krev, co

je síla

—

zemi tuto tisní,

ele mrazivý, jsme prapor u válené tísni

za pot smrti v ktly

klesat zeli v

ohe

plazivý;

—

;

!

47

hanu mrzkou, tajnou zrádu,

za tu

znak otrocký vpsaný v obliej zde mi pomstu

rumy našich hrad vcnou p-ísahej

Zítra slavnost.

Tento obraz ženy

za smrt bratr,

vítzném slávy pochodu budou nosit; Maur co pemožený propad' mrtvých národ. u

ad

Vytas dýku, jež co na koist svou

lvice statná

houštin vyskoí,

z

vbodni vprosted zázraného plátna v srdce naped, Zítra

pak

onen

lid

a

její

hrob bou

mladík trvá v jako

velebou

v dýce bude

bu

první skutek

Ticho

ped

mrano

pi pohledu

oko

—

plá, jak

s

tebou,

to odvety !«

divoká

nmém

ruší,

úklonu,

bolest chví se duší

v božskou

Nad díttem zamyšlená outlá šíje

—

se kloní prokletý.

mocný

AlIah

potom do oí.

Madonnu. hlava,

kalich lotosu,

záe

luny smavá

padala by stíbrem na rosu.

48

V

rzné

tv^ái

v^

lemu kadeavém,

vznešenosti barvou prodchnuté. život

ve, jak uhlu na

eavém

chvjící se zlato tekuté.

Náhle obraz živý plamen sálá, ohe sopky z tajných prduchu,

elo bílé jako v blescích skála hrznou tvái pne se do vzduchu.

s

Nad obrazem

zablýskla se dýka,

—

starec klesá mrtev zázrakem z plátna rubín,

ervánek

krev se prýští, vzniká

jak bílým oblakem.

—

Zaplál den a mladík mluví v chrámu, s

rozechvlým lidem odchází, s dýkou v zái drahokam

obraz jako

kesan

v dáli provází.

—

«

; ;

;

49

Johanna Neapolská.

//•a

zvon,

polnic 7.vuk, neapolských

královna sedla pod baldachýn trónu, nejkrasší paní z pani všech

na lásky soud až

k

ni

ryti

z

Provence, Avignonu

se sjelo, zit bilé

hvzdy elo

a krásu v plamenech. »Artuši,

péve,

zlaté tvoje strun}',

jak leknin v lásce paprsk bledé luny,

útroby naše rozchvly

mj

zlatý

etz

i

muj

jenž láskou tebe svtí,

úsmv jsi

slunný,

ryti srdce tetí

po našem manželi. »Bertrande lepý, miste taneník, smíš polibek vzít z to dovolit

mj

smím

zlaté kruhy,

rzných mojich

rtik,

andéli

damascenku dýku,

co v barvách plane duhy,

jsi

rytí srdce druhý

po našem manželi. Básn

K.

Kuery.

4

«

«

;

:

;

50

hrab

»Terlizzi

po

uchránil

on stužku

est a krásu každým ve zápasu

paní

život celý s

meem, z

oceli

mého hedbávného

potisní vlastní krví, on

rytíi^

vlasu

srdce prvý

po našem manželi.

Rozdaný ceny

;

pozvolna se šeí,

v zámeckém parku v každém stromu,

kei"i

stibrný odlesk msíce ti stíny rostou u balkonu dveí

v té stran zámku k moi, v to králova je ložnice.

komnat svtlo

——

hoí,

»Já etzem spjal nohy v okov tuhý a Bertrand ruce v zlaté dal mu kruhy,

krpje Terlizzi

smrti se

ela

setel vlasu tvého pruhy,

až hrdlo zatáh' zvolna;

te, královno,

jsi

volna,

nás vyvol manžela.

z

Tak tré

v zámku vera v plnoc co rytí královn vyprávlo,

se dlo,

nejkrasší paní z paní všech; jí

až

plálo oko, bez chmur, vrásek elo,

plamen krbu rudý vyprostil a

rže

úst a

ader

dech.

W^

z

vazb>'

údy

!

Dv

Vítzství "^na

vítzství

!

Sto dvacet sbito

slon

bezích Hydaspu oštpy Macedonii, král Poruš

on,

!

tryzny.

Ind

hle, tisíc

posýlá

s

pemožen;

král, jak

otrok v

Ind

nmém

sklonu,

žen

dary: sto jich nese

štíty,

démanty jest krytý, pilby, sto krunýe, mee

jichž okraj zlatý

sto zlaté

za sebou vlee, jak vlasatice chvost, sto zlatá pediva,

v nichž duhou zachvívá se jako

mušek

zlatých perlí pás,

nad sebou vine a dál a dále s

ady

—

rostou jiné

poklady vtších krás

na vozech zlacených a slonech v purpuru.

O

slunce azuru

všech král vítzi! zá tvého trónu od Pindských hor až k pat Himaláje

hmí,

litá,

jako

Samm

vlaje.

—

52

Tak od

úst k

ústm Macedonským znlo;

jen Alexander sám, on vítz, rek,

do tásní plášt chmurné skrývá elo, rtu hrdý pošklebek.

A

po tvái,

záhyby se

jež v

vraští,

jak svtla paprsk, slza prsvitná

se

obas

Do

tvá

bezcitná.

slunce západu

jak socha

Na

oko plno

chví; zas

se zdá

nmý,

—

pro tup

záští

k zemi,

v smutku hledí král

?

—

písku mrtev, pokryt haluzemi,

k

jeho Bucefal.

Když

slunce však se v oceán již narudlým okem, jak ta záplava, k veliké tryzn Alexander heslo

neslo,

s

svým vojm vydává. Vlas jako

z

hnízda pletoucí se zmije

tvá smutnou

dsn

ovíjel:

»nuž pro trup drahý bedra sklote, již

On

marný každý

v bitvy \-lnách k \itzst\i

i kam

jak blesky mrak,

nuž do hrobu, jej

láska

šíje,

žel.

k

mne

nosil,

behm moe

lod,

indský šíp ho zkosil,

doprovo!

!

:

53

Nad trupem jeho

rozedujte žáry,

lidských budiž jeho mohyla!

z tél

ty ženy skolte, narovnejte dary, jež Poruš posýlá,

ob

A místo zde, kde vzplane tato, kde popel jeho v urnu narovnám, perutí asu bude nezaváto, zde msto bude, chrám. «

—

Již

plamen

vyšleh',

mraky

zakrvácel,

král slzou hasí žárnou hranici;

nm

a vítr dul, v a

hymnus

tesk

se íší ztrácel

šumící

Vítzství, vítzství

!

sto dvacet sbito

král

oštpy Poruš pemožen;

hle

tisíc

na bezích Hydaspu

!

Indu žen

se na hranici míhá v purpuru.

O

slunce azuru

hle,

vítzi

rý

zasazen

!

kde tryzna tvoje

—

to msto

slon

Macedonii,

vzplála,

Bucefala.

!

;

54

\'

moe

kostnickém chrámu

svtel hoí

dnes duchu svatému

pi mši

se

slavné koncil celý koi.

Z ad prostých knži v zái purpurové, koukolem rudé kvty máku, blesk hnvu v pyšném zraku, ní opati a misti, biskupové.

jak nad

Na

trónu nejvýš Sigmund sedí v pýše

íšskými odznaky

s

kol velmožové svaté

Ped v

ímské

íše.

mešním kroji, stedu knze postat hrdá

nimi na lešení v

odnc

jak skála stojí tvrdá,

kdy sama v boui

A

s

vlnami

jest v boji.

v hloubi zraku nadšení blesk reka, jak

hvzda v soumraku,

a v tvái bol a lítost chví se Jest

po mši

k lešení

již;

vzhru

:

mkká.

Milánský biskup kráí »Skon ti hlásám brzký

bludai kletý, mrzký! dej kalich církvi z ruk}' svoji

draí

:

;

55

Vysvlékni ornát, antikrista druhu, od sebe církev, buh vrhá tebe, nehodného skihu.

již

Dej štoki sem a svatou albu pokálel

již

jsi

jak liché páry,

nevru zaveni'

A

bílou,

jedem, hi^íchy svými;

dýmy

tvojí

pod mohylou.

stál

Husa odsvtili nad nimi jako mrak pln bleskuv a pln

Pak

apku

kleli

dál, až

nmý

on

na hlavu a v jej

«.

s

erty jako harlekýnu

pravdy muenniku stedu bojovník dali

na smrt vedli v zbrani hustých

Když se hodili

síly.

stínu.

—

shasla hranice, tu jiskry troudu

svatým popelem vlnám do rýnského proudu.

Však nad místem, kde tryzna vzplála v koui, duch Husv nesmrtelný v zái slávy

vzle jako on v

fenix žhavý

srdci lidstva

—

vn hmí

a bouí.

56

Imam

Šamyl.

ak mladý orel na skalnatém srázu

Rusm

Šamyl na Kavkazu a zstal vítzem; dnes svorn celá zem v boj vyine se nepátelm v zkázu se bránil

za jeho povelem.

Aul

spí;

na mraku msíc nízko

jak lampa v

bdní

;

s

visí

pochmurnými

v posvátném poklidu, sbor

rysy,

vrných Murid

kol proroka se v pestrém kroji mísí a líbá šatu lem.

»Allah

il

allah

!

zástupe

nám

stín

velké zrády k

to z

Ceény poslové, «

vztek a

mj vrný se vplížil

a v tvái ledové

div škube rtoma bezemrný

ei

trhá proud.

!

erný,

—

57

»I

pišli sem, že

Rusu husté davy

je tísní, hubí jako šakal dravý,

že

zhynou pesilou, bych tedy rukou svou

mír vyjednal a oni sketské hlavy dát mohli v

Ze

ale

jamo

pout.

sami mluvit tak se

báli,

tož

elo mé, to elo skály, lékou nástrahy úmysl neblahý

pi

slunce sklonu dnes mi zvstovali

znajíce

mou matkou staenou.

Kam sbírat mysl pjdem k odpovdi ? kam oko vncích vždy spásn hledí? pjdeme v mešitu,« a v luny zásvitu s

prorokem v ele stínové jak mužové zvolna jdou.

A

—

bledí

tetí noc se brány otevely,

ped mešitou aul shromáždný celý a z Ceny poslové; kol ticho hrobové, všech zraky jenom na proroku tkvly,

on bledý,

»Odpov co poslové

zsinalý.

nesu, Alláh toho žádá: chtí, proti

mn

je zráda.

«

:

58

kdo mluvci jejich jest, jej stihni tento šleh biem v obnažená záda,«.

trest

sto

a kynul do dáli.

Pivedly matku prorokovu ženy jen deset ran, trup

její

již

krvi

—

potisnný

klesá v zem; »nuž v záda moje

sem

butež vypoteny, Samyl Muridm.

ostatní rány dí

A

kletbu v srdci, krev na celém tle

poslancm »Pnsahám vždy

u vás

z

Ceny

Alláhu,

budou

vlast volna

—

s pýchou praví smle: kdy takou odvahu ziriti

nepátelé,

chýž

'^r

i

dm.«

;

59

ernohorka.

elmožný pašo z

jež v

hnvy, dvy,

nevoli,

ztiš

!

celého hnízda

dv

jen zbyly

poutech vedu k

hajduk pelech jako

tob

listí,

v stan,

plevy,

na skalách znien, rozmetán.

Náhoda

divná; krásou

až dech se

tají,

v

dvy

tvá kdo

jedné bílou vzhlédne,

na ústa, kalich narcisu,

ohyzda druhá a v oku sto

hnvem má

chví se, bledne,

eblis.«

Tak

Kislar aga oznamoval pánu. Pokynul pasa, use v ottomanu a otrok zdvihnul záclonu,

zaznla pouta, pi otvoru stanu dv ženy v nmém úklonu.

»Odvete

do harému

tuto

síní,

ta první bude všechnch otrokyní

za ztrátu jíž

hajduci, ta

lidí, ti

poklad,

aui

kletí,

vinni,

druhá vezme náhradu.

:

6o

Uvažte na strom ohyzdné to tlo, zbiujte adra, rozbrázdte elo, suchou její šíj a líc, a v rameno, by znamení tam lplo, železem vpalte plmsíc. « i

V^ykonán rozkaz; ticho nad ležením, noc chmurná Voste každým okamžením, to k útku jest píhodno »ó mocný pašo, nad život svj cením mít jedno

rám

svobodno

!

Rameno jedno staí pro objetí manžela mého, k požehnání dtí, až pošlu je v boj

za koist

ptákm

tob

vstíc

zavsím rám, plmsíce »Velmožný pašo bolestí,

!

——

ona bídná žena, nezmožená,

biem ješt

uprchlá, žádné stopy víc,

jen pouta

její,

;

zde na této snti

rudá krve pna,

uaté rám, plmsíc. <<

!

6i

Jehuda Halevi.

nmá

ak sfinga o hladu,

po celý a v siné

na karmclské hoe,

v skahií trvám

žízni

sluji,

vk

tu v hvzdné zírám mráky, nade mnou co

moe plují.

Dnes ada roku prchá tyicátá, co ústa moje modlitbou jsou vzatá, co první prosba s hory této ela do oblak k Tob, mocný bože, spla. Pro lásku jíž

blesky

tu, jíž

žijou,

slunce trvá žhoucí,

pustá tato skála,

ohe, milost všemohoucí, co v ústech prorok nám Tebou vzplála, pro záný sloup, jenž praotcm mým svítil pro svatý

jejž v poušti

Jehovo bože již

jednou Mojžíši

jsi

hvzdo vných tpyt

!

ukoj pání, vyslyš eremitu. <^

Tak

;

se rabbi zvedá

na

—

hoe zoe kamenném loži

volal rabbi na karmelské

a v noci v sluji purpurová zasvitla náhle

vznítil,

udiven, plaše

—

:

62

slyš

!

»Bh

nad ním dech proroka Eliáše slyšel tebe, jako prorok boží

hned vezmi húl a opus pustou horu, do msta Akky vejdi nejdíív v bránu, lid úpi, me tam na morovou ránu, a na dkaz, že poslalo t nebe.

mor

utichne, jak zhlidne v

mst

tebe.«

Opustil rabbi v noci ješt horu a vešel v

Již

Akku, konec bylo moru.

slunce hasne, západ

—

nachem rudne

a zlatem hoi^í minaretu stecha, z

daleké pouti, jako ptáe bludné,

—

Jehuda rabbi do Damašku spchá. On prorok boží ode msta k mstu v nadšení svatém dálnou koná cestu,

svj národ by vešel v

budí, rozohuuje boj, sáh'

eí,

k plamennému mei,

že pišel den, by nad siónským

hradem

hvzdy vzešly jako nad západem domov svj a tye bílých stan

zas

a

Israel celý zatknul v

Kanaánu.

—

bledé hvzdy planou na obloze, Jehuda dosud ení v synagoze: »Jehovy pozdrav opakujtež ústa, mír nesu vám a svrchovanou lásku; Již

63

ohnivý sl^up

na nebesích vzrstá

již

a posel boží pišel do

Na s

slova

udatnou

paží, se

Israel kvapí

a ve

A

mn

jeho

—

Damašku.

má od svah Libanonu k

uctit

e

trónu

svého spasitele !«

—

moe

jak

na skaliska vtší stále vlnou,

do duší rukama

hází,

provází

smíchem

bije

zápalem v ele

ddinému

div okem

e

blýská,

svou tajeplnou,

—

až pojednou, jak bleskem sražen k zemi, mluviti pestal zástup žasem nmý.

—

V

to

mrtvé ticho

—

hrom

jako hlasy,

kdy step za nimi hoí, jak plavc kik, kdy na vzboueném moi se voda divá k obtem svým hlásí, jak sopky výbuch ze všech hrdel znlo: »mor! mor! morovou ranou erné tlo !« jak zvíat ev,

"W^

; ;

64

Gorm

starý.

mrano v blesku letíc po obzoru, Gorm starý v ele bojovného sboru

ak

do pole vytrh' ze hradu v rameni

sílu,

nmž

v

štít,

uvyk' zvítzit,

a mysl plnou oukladCi.

»Hjalmare smlý, hvzdo bohatýríi, v tvé ruce skládám neoblomnou víru

;

než vítzstvím já zaplanu, své hrady, žezlo

Gudrunu, v

Tvá est jíž

a

i

dám

tvoji

i

skvostný drahokam,

ochranu.

hlava za ženu tu ruí,

moje síla, život starý pui plamenem, lásky rozkoší povel rt, as, žádosti

dav steži

dv

i

její

panoši.

hlas

;

A

mým

bleskem

jak slunce v

až u vítzství kopl,

moe,

v krev se vrahu stopl,

zabušim hradní na brány, laur slávy na ele, rty slovem rozchvlé:

kde žena, rytí oddaný ?« Voj hnul se k pedu, zadunla pda, od štít, pílbic zá vyšlehla rudá s již

ervánk nachem

v západ;

mlha severní nad plochou jezerni, však smutno, ticho na hrad.

Nadarmo Hjalmar hody strojí, kvasy, bard zpívá písn neslýchané krásy, Gudruna nejde s ní

dva by

z

komnaty;

jediná jen prosí Odina,

tišil

srdce záchvaty.

Pojednou v rohy zazvueli knží, moe v šumu skalním na pobeží

jak

Gudruna svtel na rozžehla Odinu v

tisíc

plnoní

že narodil se králevic.

Od

me,

Gorm Básn

K. K>i'ery.

s

hodinu,

—

štít brzo vzplála skála,

pomstou v

srdci

do hradu

již

cválá: 5

:

«

:

66

na cest

domu zrádnou

zaslech"

zvst,

oddaný zneužil ochrany plodem lásk}' dít jest.

že rytí a

Zel matku, dítte oko

dít, zahrozil se klamem,

erným drahokamem

vzplanulo sniv v

ele \'ysokém

>>To oko svudnika až kost mi proniká, dl k žen v smichu divokém.

Gudruny

bílé zsinalé již

tlo

v zápasu smrti pološeptem >>Já s

jdi

díttem jsem

ped oltá, tam oko boha Odina.«

na hrad

má

dlo

ne\"inná; s\'na uzi.š tvá,

67

Vánoní

legenda.

štdrý veer v pozdní noní chzi jsem ve snách zbloudil v zasnženém boru, kol jíní plálo každé na haluzi, jak slza velká luna na obzoru.

A

poblíž cesty tam,

ruina

nla

z

kde stromy ídly,

bílých ratolestí,

les nad ní, motýl ernokídlý, jak mrak se chvl, kdy lásky prchá stín

štstí.

A vstoupiv na ze, loubí na zvtralé, do tiché noci lesa pes vrchole jsem patil v dál, kde na samotné skále kostelík a rodná víska dole. Tam mnoho svtel míhalo se chvatem,

nl v

blavých kruzích poletavé dým\',

v nich havran

nkdy erným

zavál šatem

jak v srdci bolest, upomínka zim\\

—

Pojednou slyším pitlumená slova

odmených dech, pode mnou k smrku jedle démantová šelestí živ na blostném mechu. a teplý život

68

Dnes veer sn je, radovánek, štstí, kdo srdce má, dnes zachvje se tuchou, a tiché zvuky svatých arozvstí hlavou skal a strom pohnou suchou:

i

»Ty duše

teskníš pro tu dnešní

clivili,

že ruka lidská nezvolila tebe,

nestásla rubáš zimy snhobílý,

moe

že

svtel, v blankytu

svém nebe

na hlavu tvou a sntve nezavsí, že neuzíš,

hvzda

jak

kdy blahých oko dti,

hvzd

dnes báj velikou

v letu [)od nebesy

pone

vyprávti.

Jen v duchu zíš, jak v zasnženém zrak

otcv

plane, prst se

domku matin chvje,

kdy dárky rovná na vánoním stromku, je slzou horl
oblieje;

sí se plní, šumot hlas vzrstá, dít otci, matce v náru klesá,

jak a

až stane srdce,

blahem znmí

hled zroseny jen

A

upen

ústa,

na nebesa.

nad zástupem obdaených dti,

jak srdce lidské strunou svojí zlatou,

poíná šumt pozlacenou sntí vánoní stromek lásku nepojatou

:

;

69

kvty

ve také chvíli jaro

rodí.

rozpíná nebe dráhu hvzdic a lidský duch

—

mlénou

nad ztracenou lodí

i

se vzpruží letem u výš

nekonenou.

Dnes hlavu schyl, snad o svatveer píští hoch korunu tvou o vánocích setne, pak jako nebe hvzdami se blýšti, zaplaneš v kráse svtel bezpo etné. Však zatím plec se vypne mohutnji a hlava ve snách k blankytu se vzpímí nuž netruchli a vypu beznadji vánoní stromky píští budem zimy.«.

—

Utichnul šepot, jak

andl

msíc nad

strážce

slyš stelné rány

hloub lesní

Dva

ruinou

vyhoupnul se

z

mrana,

—

huet doubravinou,

ohnm

chví se

neprzraná.

stelci vyšli se skolenou laní,

na máry

tye smrk

uali, jedli,

se

zvuném, živém rozmlouvání smekou chrt dál se cestou zvedli.

A

prázdno bylo na tajemném místu,

a v plesu

kde smrk mladiký, jedle díve snily, s vkolních strom sníh a nco list jen asem padlo erstvé na pahýly.

—

—

;

70

Ubohé stromky! kde kde štdrý veer, hle,

a

zástup

jsou snové

krás}'

stelc v myslivnu

hndou laku

zláti,

jeho žáry se

—

trati,

vaše nesou máry.

O štdrý veer v pozdní noní chzi jsem ve snách vyšel ze smutného boru kol jíní plálo každé na haluzi a luna bledá istém na obzoru.

—

Ubohé stromky, slza na mém líci vám svdí celé píbuzenství vnitní, nad krajem slyšet zvony dnes

pjdu

hlaholící

—

na mši pomodlit se jitní.

—

71

Alžbta Nadaždova.

démon

ak s

pavlánu

cymbál v

krásná, zlatý

knžna

klinu,

v skvostném hermclínu,

psa u nohou a panoše, do modrých les stápí skalin své vlahé oko rozkoše.

stínu

»Tvá píse ztichla ó, že vné zvuky zpod krásné tvojí nevyplynou ruky, jásavý; zvuk ;

vn

rci,

paní má, kdy pochybnosti tvá plachá

vle

Kdy ret mých a

skoupá rouška

i

divou

se s

zastaví lící

muky

?

dotkne plamen padne ramen,

bílých

msíce stín obláku ? vní otráven a zmámen jsem sloužil pouhou za hraku ?^<

jak z

:

:

72

A

bystinou, co pode hradem šumi, vtérkem, jenž hvozdu eí chlum)' »mou hisku uzíš, tla vdk,« šepotá knžna vzbuzujíc se z dumy, »až nový bude úplnk. « s

a s

—

A

brzy luna v mrákíi siných šeru

jak labu bílá plula na jezeru; tu

v lásky

poslala

klamném

knžna

starou

jež uvedla jej v

zách\'atu

chvu

Neru,

komnatu.

Obdána vlas hustých ernou smsí, v níž oka blesk jak hvzda v se vsí, rty plné rží ervánk,

sn

blejší

na

A

tváe nad kídové tesy knžna ve spánku.

panoš

kdy

k

šíji

oko vášní tká,

klesá,

mu

se ruka vine

jak lián k stromu k blíž

—

loži

voda

plíská, stero

však polibk »Rci, paní má,

z úst

líci

mkká, líc

kapek stéká, na

pro oko

tisíc.

tvé tak blýská,

jak v slunci koral, zlatem plná miska,

jak letní noc, kdy bleskem mží?«

»Má chva ranní rosou se koviska mé oko pote, navlaží.«

—

73

»Rci, pani má,

pro adra

jak hrozny révy

jese

tvoje bílá

nezkosila,

jese života ?<> ržemi jsem od mládi tajemn knžna šepotá. ta krutá

»Já

se myla/.

»Rci, paní má. pro nahé tlo, šije bez vrásky jediné, jak proutek ze h"lije?<.

»Hoj

!

hned se

a z objetí se vine a sípá

dozvíš, ženichu

mu

!«

jak zmije

divém ve smíchu:

—

»Ne ržemi, ni rosou, krví juna, kdy vzpní se v vhia lásky slunná,

nm

omývám

tlo,

ader vdk,

že bez vrásky jak bílá chví se luna, to v as, kdy v nebi úplnk.«

—

A u

brzy potom, zlatý cymbál \- klínu, nohou knžna v skvostném hermelínu jiného

mla

panoše;

a nad ním luna z a

erných

plula stínu

knžnin zor pln rozkoše.

^/i»

74

Murillova smrt.

Cadizském

chrám

bratí kapucín

Murillo skonil svatou Kateinu.

V^znešený obraz

!

snivá žena svatá

se Kristu snoubí, láskou k

A

zítra

sejmou

a posvtí liž

v.še

ji

m.ši

vzatá.

kol sít

na úsvit.

tichou nocí žalmy dozvuely,

v spánku kol a

Jen guardián dlí

pi

le.šeni

nmu

s

temny v.šechny

tím divým,

ped obrazem

v

erným okem

snní pehlubokém.

niž chmura vrásky po kolena vous blavý vroubí.

Vychrtlou tvá, v až

Spletitou pízi za

ei

tiché v

cely.

hloubí,

snžnou ruka suchá nepokoji uchá:

»Zrak neklame, to její tvá je.st jež v srdce mé kdys víno lásky

bílá, lila.

«

75

to erné oko

Zrak neklame,

její,

nmž lásky dosud vzpomínky se chvjí. To její ret, jenž sta ml rudých kvtu, v

jsem kdys v opojivém vzntu.

jež líbal

Mnich zachvl se a shrnuv tmavou kápi

moe

dál v minulost se jako v

stápí.

Zel mladíka, jak s hebkou tváí jemnou den lásky jemu v noc promnil temnou. Odešla

s

ním

nadarmo chvl se v hnvu svou dvu.

;

a ruce spínal, nenašel

Života sytý, vichrem zrady .štvaný v kláštera tiché vešel

potom brány.

Zde ovšem stáím každá zvadla

ze

kláštera vždy

nmá

tucha,

byla, hluchá.

Však jeden osten, jednu

pec

zachoval

Onoho jenž

i

z žití snahu na klášterním prahu:

zrádce spatit ješt jednou,

pou

života uinil

mu

bednou.

—

dávno tušil dnes však ped obrazem pochyba každá uprchnula rázem.

Jej

Myšlénka divná

hrom

sírný blesk,

v duší se

—

mu

rodí

—

myšlénka skutek plodí -

76

Zahrozil rukou se ozval za

sem

—

;

nim

;

náhle šuinot

nadšení

zá

v oku

mistr krái, k obrazu se shýbá

a loui se a

Tu mnich

tváí'

svtici libá

—

se vzepjal, jako Simson

mraný

—

laný v troskách trámu, ve zvíeném prachu

lešení podtrh" smrti, zhouby

A

krok

Murillo stkvl se krve v

záném

nachu.

;

77

Marie Vítzná.

polní stan

svj Maxmilián v radu

velitel sezval pestrou adu.

Plnoc dávno pešla; vdc ela porad ješt nedospla vykat as, i v pevná Cech místa

cíle

útoiti

—

kde

tu

výhra jista?

Avšak náhle zahml v šum a vádu Domenico generál on ádu stav ped užaslé vdc hledy

—

—

obraz, jevící i'uk zlobných sledy:

Když tam s

ze Strakonic

hojným plenem

prchli

obraz tento v kapli

nepátelé

ped

námi,

osamlé

jsem mezi troskami. Božský vdk, jejž kdysi lásky žárem šttec vdechl v tahy soumrné, luza kacíská svým dravím spárem nalezl

zohyzdila v rysy píšerné.

Tam, kde díve v Panny svatém láskyplných oí záil vdk, dva jen dlky, truchliv se

tmící,

pozstavil ábelský jich vztek.

líci

A

co svatou hrzou, tajným strachem

nad malbou má duše trnula, náhle z rámce, divným záíc nachem,

pede mnou

má

bozi stanula,

me

plamenný v ruce, paprsk slunce, pod elem však dutý, prázdný zor: »S tímto hanby znakem, v trpké muce, vojsku svému budu za prapor.

Až

me

váš se nepátelskou krví

zarumní v dsnou odvetu, bez šttce mé tváe soulad prvý obnoví se v plném rozkvtu. Nuže k útoku má bozi kyne, v obrazu tom tajn pítomná; <«

v proudech krve pýcha

vrah zhyne,

smyta bude vuia ohromná! Ztichnu!

bou

jen oko mluví leskem

knz;

pozdním ješt bleskem.

jak v dáli

Rada .skonena; koule

A

než

vzlétla,

hvzdy

tu

na obzoru

v Bílou bijíc horu.

vzešly na blankyte,

divem navrácen hled svatý zel z líce matky boží, v jarém tpyt, na zkázu a hanbu nepátel.

79

Na moravském

am

poli.

zrak dosáhne širou, dlouhou pláni, stan ku stanu se skláni

a noci blýská strážných

oh

eský

král

Na

mu

a

zitra

jich

Nuž

rozžal

pochode

nové imské iše

král

sáhnul ve své pýše

když právo

cti

(3takar.

Pemyslv

stolec

žár,

by ku

jak na zítejší Rufiiv den

;

nuž tedy

neplatí,

se

na vžd\' rozhodne o zemi dosud svobodné,

obapolný

zitra boj;

me.

dnes tábor tichý ješt;

jen jako krup a se v dáli tratí zmlklý

dešt šum

a ruch

:

volání stráže, smích a sten, jejž bojovníka plachý sen

našeptnul

V

tu

v sluch. -^

pozdní dobu ve svém polním stanu stál

v kruhu

král Otakar,

a v

man

erném jak

list

oku

eských pánu bílý v

hnv

dvorný

rukou

a žal

nepítel.

:

ml

>'Zde sami \izte, Rudolf král

:

8o

On

píše sám, že k zítejšímu boji

se mrzká zrada

strojí,

že jeden Jidáš, jeden zrádce z vás, jenž, jako v

Nuž

tráv kluzký had, mou

Nmcm

všem

pistoupiž

mj

s

myslí klidnou

bok, neb k

zde moje adra, nahá a

A

emu

šíj,

pomstu upokoj.

králv

pád

kdo smrt krále svého bídnou,

chce-li

sem po

noliu zvrtne v jistý

na pospas.

v

zítra boj ?

n

ocelem až k smrti

bij,

<:<

dýka

zrak, jak ostrá, tvrdá

kol v každou t\'án vnilvá,

zda vyplašen snad viny

nkde

stín,

však pevné oko, klidná líc mu zevšad jasn plane vstíc. jak nebes modrý kiin. Spíš ruce všech se pozdvihnuly rázem a jako

ped obrazem velkou písahou:

poklekli všichni

s

»(^ velký králi,

pane

náš,

v,

vrné syny dosud máš

a listu slova Ihou.

Tvj

prapor dosud nad námi se vznáší, v

v

nm

nm

dosud pojíš

jako v mraku

,za vlast

sílu

hvzda

naši,

nápis tkví

a víru, krále, est', v

zítejší vítzství. <<

nm

slávy naší ratolest,

— :

;

;

:

8i

Král samoten

;

jen stin postavy statné

plátn

se míhá v stanu

hlav pochybnost jak muší rej zda možno vit písaze? zda spíše dané výstraze? a v

kdo

asi zradil jej

vzpomíná, že v

I

eské

kdysi luhy

sám volal cizí druhy, koukolem tím vlastní zašil

že

že nad svých on, 1

?

ech

Cechu

lán,

prostý dav cizinských

Nmc

zvýšil

[mrav,

král a pán.

vzpomíná, že podporu svých

in,

ne v hlavách vlastních syn, než u cizinc hledal vetelých, již zítra

budou s králem svým mu

jak hejno

A

vlk

zlých.

—

hrozit

zrakem blýskavým,

celý život tíhne jeho duší, a

hromem hmí

a buší

jenom slávy vzdušný honil klam vlastní lid a vlastni zem cizoty sepjal etzem, tys zrádce sám a sám.

tys a

Procitnul král z té tžké, dlouhé

však tábor kol

již

dumy

šumí

a stanem padá ranní slunce žár

v rameni král

štít

a v ruce

echv

Básn K.Kuery.

me

v tu dobu vyšel v slední

Otakar.

"^'^

6

se

82

Mnich.

a

hoe Athonské kdys

v chmux*-né cele

v plnoci srdce ješt bylo bdlé,

—

mnich mladý Cyril; v nevýslovné muce své oko snivé, hubené své ruce

devnému kí-íži. — okno nkdy v míži zalehnul vítr zvení; nkdy ervotoi svou píse poli; nkdy povzdech mnicha

kajicn zvedal k

A

ticho kol; jen v

chestot jeho na klokoi dlouhý mil tajemného ticha.

a slabý

as

Se stropu lampa chvla

se jen

—

matn

na bilých stnách, na obrazu plátn,

tady rozvšeno kolem: zde obr Goliath, tam strání, dolem neskrocen Savci na komoni cválá, zde velký Mojžíš zlaté tele. Bála

jichž hojnost

Hebrejúm na zlatých

kácí,

tam zas David hraje pod strom usedaje.

stru.iách.

83

Alnich dlouho kleel, dlouho na kolenou, však nadarmo dnes Boha svého vzýval, ten bouný vír, tch cit velký pival

vždy

kypl, vtší syel pnou, lunek ve vzboueném moi

vice

až jako

—

modlitb}' slova zahynula v hoi.

Svj pvod neznal; ví jen, že co dít rybá kdysi sbaleného v sít

jej

na místo ryb pinesl do kláštera a

mnichm

pravil

:

»Xa pobeží vera

já k rybolovu chystaje se v noci, jsem toto dít našel bez pomoci.

Jsem staec

již

mne mraí mne bídn staí,

smrt se na

a

a chleba sotva pro

zde lepší hnízdo bude dozajista, za vaší pée, pod ochranou Krista. «.

A b)'l

od té doby, svta vzdálen víru, vychován v Zografském monastýru.

Rok

s

rokem

míjel hlavu jeho

uprchlo dtství

s

Pak dostal

hábit,

a škapulí,

by v

jak skála

nad

—

celou svojí vnadou.

chmurnou celu svoji velkém boji

hích

stál, jež

moem

mladou

klášter jeho nese

bounvm, srázném

na útese.

S4

Však

Cyril

vrn

svaté plnil sliby

do únavy, každý veer knzi vyznal chyby\ jak ádu jeho žádaly to mravy. Též bioval se, opisoval knihy a postil se a modlil

též

a spával

jenom na kamenném

loži.

sekerou kácel stromy, plenil hloží a zrnka sázel v oteví-ené rýhy.

Snad proto mnicha

líto

bylo Bohu

hvzdy na oblohu, mnichovo srdce umní vdech'

a jako dává

v

zápal,

jimž bádán stále, šttce on se chápal.

A

od

žil

umní

té

doby, svta vzdálen víru, v Zografském monastýru.

Tu igúmenos,

jeho pedstavený,

kdys pravil k nmu: »Cyrile, mj synu! obrazy muž milých Hospodinu si cely svojí zdobíš holé stny, však

pohle

v obraz

našem na

oltái,

jak sešlý jest a bledý v barev zái,

což sladkou bude úlohou

ti

snadnou,

na plátno vdechnout tvá Maric vnadnou.«

Však od

té

doby den

již

Mariin obraz ani nezaatý

minul pátý,

—

:

5is

Sic hloubá mnich a nastiuje rysy,

ped

než

duší

mu

jakás mlha

visí,

on místo Marje, plné vonné rže, a místo

tváe zduševnlé, vnadné,

maluje stále písné tahy muže,

neb ve svém

A

žití

ženy nezel žádné.

proto Cyril pozbyl štstí, míru,

umní

a proto ztratil v

své víru.

Tajemné bázn stále stíhán hrotem, se prvn poal mrzet nad životem, druhdy krásný, zdál se mu kvt hluchý však opt nkdy nepoznané tuchy

jenž,

mozkem vní

se mihly

a

nkdy

písní

A

asto

tklivou,

ptáe ve

že zmítán, jako

ml

opojivou

zazvuely

vichici,

slzou zastínnou

líci.

proto na Athou v chmurné cele

v plnoci ješt srdce bylo

bdlé

—

v nevýslovné muce

mnich mladý Cyril k modlitb zvedal hubené své ruce »0 synu boží! popros svoji máti, ;

by ve své kráse

dala se mi znáti,

a svojí láskou velkou,

zahnala

Pak v

z

jisté

mé

bezemrnou

duše noc zoufání ernou. touha

s

ukojenou

duši tiše jako

píse

žízní

vyzní,

86

již

rybá pje,

již

zvonek hlásá

vraceje se volající

z

moe,

k hóe.«

S tím slovem usnul; náhle však jej ze sna vzbudila boue, vichoru moc dsná, jíž

klášter

slyš

!

chvl

se,

cela jeho malá

divý lomoz klášteru se

a žár pochodni

Vše ráno

oknem blýská

zvdl lo :

—

blíží

míži.

—

se ztroskotala

bouí hnaných ptenc pichvátal zástup z lodi vyhostnc, a jako davy

jimž zstal život; mezi nima jedna

jen mrtvola se chvla krásná, ledna, s

zsinalou tváí, dívka utopená

Cyrilu mnichu zjevila se žena.

——

Bandinelli.

A sn

zapeden a v soumrak ztmlý, v své dilne sedl mistr Bandinelli.

Již

kukli

dlouho v praclui kladivo a dláta

netknuta se vznésti

ku práci,

leží

rameno jak chromé

;

nechce v bázni nevidomé lampa duše spjata dílu ;

mlhavou clonou, v

nížto

mžikem jako Pro jako kovkop v zaniká

tvrí

tucha

jiskra hluchá.

hloubi nitra pilné

v myšlénkách zabrán mistr ve s\é díln?

Sto

asi

let již

Florencie

mramoru velký balvan jejž zkazila

mla

tlící

v prachu,

kdys ruka neumlá

emeslném vzmachu. Tu rada msta, chtjíc dílem slavným

bez jiskry ducha, v

se rovnat ušlechtilým

pedkm

hlásala všem. jimž blesk

umni

dávným, v ele,

by mrtvý balvan v ptce zmohli smlé, stesali

sochu Florencii k sláv.

«

:

: ;

bs

Však -stin

nm

po

Bandinelli,

nedvry

misti

na duši a v

wšici,

líci,

kouce jednohlasn: hvzda umní nám hoi v hlav, víme pevn, okem zíme jasn, že ruka lidská nezmže ten kámen. pohrdli dílem

»A

Zas v prachu v

nmž

ležel; ale jinoch

sopkou

a obraznosti

sálal tvoivosti

Samm

žhavý, burný,

tož IMichel-Angelo

dl msta

»Kd)'s židu zástup

s

marn,

zápasil

sboru

obrem Goliátem

až tu slunných

mladistvý David

olbíma

chmurný, plamen

zrak

vzmachem svého praku

záným

srazil; tak já

dlátem

pokoím mrtvou hmotu, do mramoru Davida vtesám, vítzného reka.«

Ta hrdá a

slova po

ada mistr

druzí záští

jásají jedni,

jak muší roj kol

lítají

V sn jak

mst

diví se

se šií

a leká,

pnou,

i noní netopýi

se zlobou utajenou.

kukli

stže

zapeden též Bandinelli bouí rozechvlý

lodi

se zmítá, chvje, myslí, hloubá piln, .s

noními

stíny mluví ve své

díln

!

8y

»Co nemožným

marným

se zdálo,

co mlhou bylo stajeno mi ten mladík tesá na

\'

mramoru

dílem,

hrudi,

bílém,

tvrím kouzlem budí. Co mého umní ten záblesk matný,

ze hrobu

\-

žití

svým zjevná

jak bludiky, jež mihotem jen

chodcm noním ?«

nabhly

žíly

—

zarudla víc jste

vyšly

Zachvl se muž statný, v ele, tváe hnxná již syí hnv: »Na, sochy kleté,

mé?

ruky

z

—

Jak plevel smete

vás v bezdnou propast vichr

Vám

zapomnní

do tv^áe prach všednosti se

butež

nuž! co jste,

— hluché, mrtvé

lepí

—

sti"epy.«

Jak makovice soch poráží hlavy kladivem mistr, dílnu v trosky mní,

pak v noc se

Neb

ítí jako

v hloubi duše

bs

pízrak tmavý. píšerný vstává

a šeptá v sluch: vjak tvá

snad Davida jdi!

sraz

Jak noní

jeho

zahy

sláva;

!«

nad ním hvzdné luhy

;

pnou

pes msíc

i

socha vytesána;

k zemi, jedna staí rána

ji

Ulicí kvapí

se tiše

již

;

oblák

tíhnou stín se

bílé

beránk

stuhy jak stáda.

Bandinelli \"krádá

—

•

da

cizí

dilny

— rozhlíží

hle! v roušce socha blíž

—

kvapí tam

pojednou

a v smíchu

pec musím

již

palné

ustal,

dl:

se

kolem

— hnvným

rozpahá se k rán zachy skrán

—

»Dív výtvor velkolepý

zít, než obrátím

a roušku strh'

—

se zápoleni

ho v stepy

U<

!

S velebným slunným zrakem svým prakem David stál; vnm nha. mládí, síla

jak Ježíš, nad vodami vítz, se tu

v souladu krásném;

z

nho zá

se

lila,

zá

nahé krásy duhou nad oblakem. Vznešená socha!

Ped

ni

Bandinelli

na zemi kleí žárem rozechvlý a luna v

dv

okn

v

slzy stihla v

paprsk svých bledém

reji

oblieji.

«

91

í

Liirité,

slyšte!

m

a n k

a.

Toto senát praví:

Zahalte v tógy

elo své a

hlavy,

za mrtvé palte obti,

neštstí vlny v naše brány legií

Karthágo mocná po

Pa

bijí,

orly sklála v Hispanii tetí.

Ibee až zemi svými korouhvemi,

Scipio a k

nepítel

stíní

smlou nyní výpravou, snžné alpské hory laviny nám karthaginské sbory

snad

pes jak

Gallii a

zbranmi blýsknou nad

hlavou.

Však tyi dny jen doba trvá smutku, než orly svoje k novému zas skutku v let nový pošle vný Rím, a proto senát volbu na vás skládá; Quirité, slyšte

!

Od

vás

svým novým "orlm,

vdce legiím.

žádá

9-2

Tak na fóru mlinn"li hlasatelé, a mrak se stlal po každém ímském ele, mrak ozáený nadji, že nové voje udatností paží

k své stran váhy rozhodnuti sváži, že vítzstvím se zastkvjí.

íman jeden

Jen

dumách trval jenž osamocen v

jak mladý dub,

v

— skále — stále

živ jednou touhou, jedním snem: by jako vdce postaven byl v elo a po boji se jeho jméno stkvlo

v triumfu slávy vítzném.

To

Scipio byl

zel jenom

;

v otce svého pádu

klíit píští svoji vládu,

sen víka míjel, srdce

klid,

vše jedna vlna pohltila dravá,

nad hlavou kídlem šumla »již

Však

vdcem

tebe zvolil

nkdy opt

se zjevila

v

orli

mu

sláva

lid.<,<

—

—

této dráze

mu nedostupná

hráze,

zasyel nedvry had dosud Rimu prosply tvé páže? :

ím

Zda stái máš, jak ád to ímský vk dostatený na úad?

káže,

:

:

:

93

ekal snmu lžka ozval k nmu »Zrak matin dávno v nitru e, co vzdušným kídlem v skrán tvoje bije.

Tak

s

bázní Scipio den

tu slabý hlas se z

Sem rám

tvé,

pjdeme

snad dovoli to

A

stará

matka

tíže

v komitie,

let !«

zsinalá a bledá

jak stín svou hlavu nahrbenou zvedá,

bez lesku oko zapadlé, na syna vzpírá vetchá svoje bedra tak chví se palma, zžehlá

ohnm

—

vedra,

v cisterny jasném zrcadle.

Však na fóru, kde sms jest postav staeny postat na obryni vzrstá

hustá,

»Padlého Scipiona syn, vojenský tribun dosud, jinoch mladý se v této válce dožaduje vlády,

by pomstil Rím

a

On mkký me zakalí nov vzpuí snítka

že

a orel

ímských

otcv

stín.

bleskem ducha, lauru suchá

lej^ii

smlejším letem spáry svoje

statné

hloubji ješt v Kartháginu zatne, jí

okov pipne na

šíji.

94

Však bohové již jeho nad kolébkou sí tajných zjev rozesteU hebkou, had zlatý dcka u nohou vžd}- zjevoval se náhle v noní ciivíli jak symbol píští udatnosti, síly, již

lidé prostí

dumách za soumraku denn v hejno mísil noních pták,

Pak mladíkem se

nezmohou.

již

tam

obletují Kapitol,

orel

že víra v jak

v

jsa,

Jovišv

jej

nm

in

hvzdy

a

rostl)'

v

náru

chápal

rostl zápal

v nebi kol.«

zem se níží udiven vzhlíží

Ustala žena; hlava v hle!

tlo klesá

lid

—

k zmírající

staen

—

pojednou boulivá se budí vava. »Scipio vdce !« zástup provolává a rukou

mává nadšen.

—

«

:

;

95

Filipina Velserova.

ešt jednou v blýskotavém zaplanuly

vže

zlatu

hradu Kivoklátu.

Slunce haslo; do les a houšti

soumrakem \"

již

snivá noc se spouští.

hradní jizb, na západ co

leží,

krásná žena v loktech dít svží, jako paprsk slunce zachycený,

houpá, chová klenot drahocenný.

Podál

z šera.

jako pavouk

z píMze,

lehce hla\'u v ruce složenou statný

muž

k té

žen

v bílé

í-íze

ve snách lásky zvedá blaženou její

zrak však rží pelet stíhá

roun oblak mj, dnes stín za stínem zdvihá

ve vlnivém »Choti slzu

man

dech se

žhavých do zrak,

tají,

minulost se

vtírá,

studená jak kidlo netopýra.

«

«

;

96

a

mj,

»Snílku

strhána jest

miaulosti clona

boui pemnohou,

pítomnost hle, rže phaá, vonná, ditko smavé našich u nohou. Vzpomináš, jak v nmeckém kdes

—

krásou

zái hvzda mne

zvábilas

kraji,

vitzná,

lesklém

pi

turnaji

v kouzla lásky sladká, líbezná ?«

»Vzpomínám, ba vzpomínám

i

dále,

jak té lásky bílé plachtoví doplout, pistát k nebetyné skále. nemohlo se blížit otcovi. Vzpominám, jaks vyddn byl z rodu lichých mrav krutým píkazem, í>tys

jak

opt

liek svých a

v.še

oek obrazem

na otcovském, na

»0

uvedla v shodu

Ambraském hrad.

té cesty píkré, trnité!

Jako dnes žár zmíral na západ,

hvzda v duši

první plula v blankyte,

mé

však, v srdci ženy tvojí

vlny šumné plny uskok, žal a strach a láska

v divém boji

k slednímu se hnaly útoku.

Celou noc jsem

z

chatky u horala

prosby zbožné k nebi vysýlala

« «

:

97

Alp bílém snhu oranžovém šlehu, silná láskou s hor píkrého svahu kráela jsem k otce tvého prahu. a když slunce na zjevilo se v

»A múj úsmv

v

otec brzy

mrané

tahy

smíru povyjasnil blahý,

kdy t v šatu poutnice jen prostém na svém hrad nezvaným zi^el hostem, kdy tvá slova v lásky žhavém proudu vzývala

jej

nad námi

;

k poslednímu soudu

bh

pohnul srdce jeho,

v milost pijal syna ztraceného.

Za té ei, z hloubi jako zem pitlumená boue vichoru, zpv zazníval dusiv a temn zevnit hradu v jizbu nahoru.

Zachvl ret se v »Co to za zpv?«

lásky palném dechu

—

»Kací

dvou Ce-

ch.

Práv

luna na

svém noním

<^<* )

—

letu

nade jizbou stála v blankytu, v oku ženy, jako rosa v kvtu, zachvla se slza soucitu.

^)

S

Janem Augustou,

starším jednoty bratrské,

v jiném sklepení, Jakub liílek,

Básn

K.

Kuery.

vrný

uvznn

byl na

Kivoklát, ovšem

jeho pomocník. 7

98

V

tsné kobce na slám

a zemi,

bez hnutí jak živá mrtvola,

Jan Augusta v dumách sedí nmý. V husté zrak jeho plápolá,

tm

jak dvé uhl, jež z

ohn

mu

v konec zbyly

nadšení a jaré

síly.

erná

íza vlaje kolem bok,

erná

jako chmura v jeho oku,

jehož

asa zpola pimkla jemn

množí stín kivolakých plém slétající oknem, derou úzkou na ze kobky ernavou a kluzkou.

Temnji však

hlavou zšedivlou,

než ty stíny, stvry temnoty, k

mozku žene krev mu v

žilách

velou,

osud bratí, osud jednoty,

drahých bratí po zpsobu šelem od svých krb štvaných nepítelem.

Tináct

let již

v

okov

zde trýzni

marn

po svobod marn žízní, tináct let již drahých vzdálen bratí, zda je vbec v život kdy spatí?

Zachy

vze

tžkou

hlavu dlaní,

minulost jak tepna bije v skráni.

Nadšen vrou obrozenou, jako plavec

lo

cistou,

svou jedinou,

99

obec chránil rukou pevnou, jfstou

ped

nástrahou, lestnou písinou.

Jaké štstí! celé svoje žiti v jedinou jen vtlit nadji: bratrstva že jednou v šlépji

echy

pravdou tou se vzníti, která bratí nehynoucím svtlem dávno vedla v nauky jejich Betlém. Ovšem nyní nadje, ta tucha celé

ratolest je uvadlá a suchá,

zastánce pak

její

k smrti zmoen,

jako dub, jenž podatý

má koen.

Ale pece v upomínek noci bílá hvzda plane s vysoká, v zlatou sí jej obepádá mocí, duše loudí slzu do oka. Vidí ve snách, v dtství svého zái, temné oko, asy hedbáví, z

smavé rty a bílou, díví tvái, vlas píval ern blýskavý

—

Byla krásna

;

jako útlé snítky

rostly spolu, znaly se co dítky,

což tu divu, že jak horský pramen z jejich duší lásky šlehl

Než on záhy v jinou vidl

plamen?

blaženosti míru

hvzdu

v obzoru,

vidl v

tye

uhntenou

boji

víru,

klesat svéiio praporu

v houfech vrahu bojujících kolem

zek' se lásky, až se octnul v

Ale

stal se

koby

—

apoštolem,

této plísni.

srdce nadšené

její

zalehlo, jak bouíx divou písní,

v sklepení až toto kamenné. Jednou v noci jako andl boží sklánla se v slzách k jeho loži, od jednoty, bratí zprávy nesla a pak v plái k nohám jemu klesla. Nyní zvdl, jakou ona cenou

dobyla ze

si

k

žoldne

nmu v

pístupu,

hrad

jednoho se družkou

Od

té

zástupu

doby posel vrný,

na jednotu obstarával biskup

opt

ženou.

stala,

jistý

listy,

ídil obec radou,

až vše náhle objeveno zradou.

Neuzel horká až tu

jí

více; ale

sedm rok

slza pálila jej v oku,

výhe as

snhu blostného

hojivý zhasil, u vlas našil.

—

Dnes však opt po tak dlouhé tváe její krásná, nevinná, u vtší se zjevuje mu zdob,

dob

duch nadšený, mysl hrdinná. Pemítá, zda štstí volil pravé? s

takou láskou,

s

takou bytostí,

vzdálen boje, nenávisti dravé,

mohl žíti v blahé milosti, mohl klidn modliti se k Bohu, aneb v cizí sthovat se lán, kdežto nyní spoutanou k smrti jest

již

má

nohu,

znaven, udolán.

Pojednou slyš! ped sklepením hlasy! doba veee, to snad pochop zaskíp' zámek, v zái plné krásy, vlas plavých slunné nádhee, v zái smolnic, v zlatotkaném kroji

—

Filipina jak sen živý stojí.

»Muži nešastný! znám tvoje

údl

žití

tvého žalostný

pro ten život

strastí

žaly,

—

neskonalý,

v svátek velkononí, radostný, ulevit chci

Vypjal

okovy, tvou bídu

vze

!«

vráskovité elo,

slovo na rtech šeptem se jen chvlo:

»Paní mocná! v židovském kdys lidu

každoron

o Veliké noci

jednoho vždy vzn ze své moci pouštl vlada; za to prosím tebe, krále svého, milostivé nebe.
Brzy potom v slunný, jarní den Augusta byl opt svoboden.

>^í^

Lék.

Ato

tisíc

jízdných, kobylek jak

mrana,

vlk laná,

jak hejna

nový perský chán, sám k pomst vedl na Kerman.

Mohamed

aga,

To msto

bídné tikrát mrzkou zradou

pohrdlo jeho vládou, pobilo stráž a

s

kmeny

blízkých hor

se postavilo na odpor. Sic hrdinsky

si

v krutém vedli

však proti sršní co

roji

zmže hlouek malý Chán do msta jak

A

brzy též

to

mstu

mu

zlíh' je.štr

z

boji,

lesních

vítz

vel?

vjel.

pitvorné se hlavy

pomsty dravý,

povstalému tento

za jeho zradu, jeho

trest

lest.

-

I04

»Pt

velkých

i

mch,

jež phiíte mlíkem,

datlemi neb fíkem,

kdy na pouš dálnou stepí písitou velbloudi k Mekce jdou,

mch

Pt

tch mi

oí

lidských

—

než slunce vzejde zlaté.«

A

splnil vše;

kdo v

Tak

zkrušil

dáte,

než nový vzešel den,

mst

chycen, oslepen.

odboj chán; však od té chvíle,

jak tygr ovci v týle, jej

kídlem

A

kudy

a a

hašiš

a

noní

viny

dusil

jenž plašil sny a

chodil, stejný

v letu

je,

kon

a

pták,

zrak.

kalil

pelud

zíral,

svíral,

díví Ubal

ret,

modlil se, vždy stejn klet,

Zel ped oima oí

plné

mchy

a tiché slyšel vzdechy,

a

ve dne v noci osvtloval sí,

a

k tanci pískal mouenín.

Tak znáhla chadnul, vnou týrán mukou. Tu drže dýku v rukou kdys vrchní eunuch, léka, lstivý Rek dl chánovi »Znám prostedek. :

Znám

jistý lék, jenž

hrzy

tebe zbavi,

vyžene pelud z hlavy, že jist erva na vždy budeš prost a zapomeneš minulost.« Pak dýky ostí zkoušeje jen hravé, shýb' k chánové se hlavé a pravil: »Smrt!« On brvou jenom hnul, po dýce sáh' a jí se probodnul.

"^^

io6

Legenda. dyž láskou boží vrou opásán se svatý Pavel na pou svtem

ohnm ei

by

dal,

své a zázraku

rozžehl svtlo mezi pohany,

po mnohých cestách, mnohém vítzství vsel do Athén, kde posud umn zái" živená minulostí blýskala,

kde

zpvy znly

slavných básníku

a školy kvetly starých

mudrc,

jichž žáci bitkost svého dmyslu na Kristu dávno v smíchu zkoušeli.

A ve a

proto Pavel

ohe

nadšeni

sopky v prsou rozdmýchal struny napjal svého rozumu

výhe

a obraznosti vzdušné peruti,

by šípy slov tím žárem zkalené a silou ducha hnané do letu ledných kruný shroutily, zahnaly blud ptáky ernavé.

spíš srdcí

I07

I

V^

prvn

zvitzil; dnes

vystoupiv

na sta duši k mistru

již

pitmlé jizb

obrátil.

nyní v modlitbách

apoštol trvá, Pánu dkuje,

ústm

že

jeho zdarem požehnal.

A zatim venku teplá, jižní noc svj hvzdný pláš kol msta rozstela s opojnou vní vzduchem prhledným se msíc chvl jak slza veliká ;

chrám

a v stíbi^e jeho

oblouk}-

v ztrnutí vážném v noc se hroužily jak ze strachu, že nový,

pes

V

cizí

jejich svatý vkroiti

tu letní

noc

si

bh

chce práh.

vyšel apoštol

elo schladit vánkem prchavým, neb jakýs pocit dosud jako had, své

v hlubinách duše mrazem ztrnulý, se vzepjal k

mu

se

rt

žiti,

svíraje

pak dech

slova svaté modlitby

zahánl nazpt, jako náhlý mráz kvtinek útlých asné pupence. Zel díví tvá, jež z proudu kadeí jak luna plála z hvozd ernavých velikým okem, v jehož hlubin jak v horském zídle na dno prhledném svžího jitra smál se ervánek.

—

io8

Zel

úsmv,

její

oživoval

líc

jež k

proud

kdy

její

jenž jak paprsek

mramornou,

nmu stále v touze upjatá ei jako v žízni stíhala,

mistra svého smrt a potupu

davm slovem výmluvným. Opodál stála potom zmizela, on darmo pátral okem kolkolem, kdy v úct potom zástup vící dnes kázal

ulicemi

jej

—

msta

provodil.

Zapadla v zem, však

mu kouzlem dosud že tato v letu

s

se od modliteb, a

vn

duši

opojná

obmyká,

kídlem pokleslým

žalm

odvrací

noí v sny pojednou náhlý smích

a šumot hlasu, hudba víivá

zaznla nocí

;

proci apoštol kížem požehnal

ze svého snní,

své horké elo, kol se rozhlížel.

Na

vršku

planula

stál

a

ped

rzných svtel

ním zahrada v požáru

mu pecházel. Dle Dipylonské brány opodál hned poznal apoštol, že Kpikur

jak vzdušný zjev, až zrak

kdys v sad tchto libém zátiši vštpoval žákm svoje ueni,

I09

mistra svého smrti památku, dne dvacátého v každém msíci slavností, hody povždy slavik'. Pod stíny strom starých, košatých

již

zel postavy jež jako páry

se bílé kmitati,

vzdušné klikat

se splétajíce náhle mizely,

stran opt zahrady, vody lilije za písni zvuku, hudby jásavé, jež odevšad jak z jesky podzemních

by v

jiné

zas vyrostly jak z

se z hloubi

strom

k

nmu

inula.

Tak dlouhou chvíli ve snách poslouchal ten šumný zvuk pak vzhlédl k nebesm a kráel v ped, neb v Boha dvra,

—

jak z hnízda náhle vyplašený pták, se v duši jeho letmo vracela

—

on pouti vzpomnl, svého úkolu. Již

minul sfingy, které

posupným hledem

na

již

ve stíny se mísil

na

jejíž

s

pi vchodu se šklebily,

aleje,

konci palouk zelený

jezerem malým hoel v plamenech;

na se a

—

behu jeho krásný, dorský chrám kolem pyšnil vzdušným sloupovím mladík

a dívek zástupem;

plál

vnec

rží na skráni nadšením, neb asto vína íš

z nich

o íši

každý

znla

s písní

z

jásavou,

v níž horoucí se rozkoš

vlnila.

A

na jezírku v smíchu, šepotu se lehké luny peste míhaly kol lun dvou, z nichž dívky dv, co Eros bájný a co Anteros,

na sebe hrav šípy metaly. Opodál, v šeru stinných akant,

kam msíc jenom listím pohlížel, nymf sedm s hvzdou na ele

bh

sedm

planet nebes znailo

v prchavém

reji,

tanci veselém.

To všecko vidl

svatý apoštol,

do stín stajen palmy vysoké, jež Epikura hermu kamennou clonila sntí hustým vjíem, a srdce jeho

»Ó

hnvem

zatvrdlo:

Pane, odpus, že jsem na chvíli

zapomnl

tebe v planém blouznní!

hle srdce

mé

zas

mocn

v útrobách

píbojem a láska k tob hvzdou v hlav tkví, jež plála kdysi pi tvém zrození jen tvého slova bije

—

však tyto zde,

již

tebou zhrdají.

:

;

!

:

svou rukou mocnou poko, zasáhni, by,

omráeni náhlým zázrakem,

v prach upadli a tebe prosili za spásu duše, paprsk milosti.

V tom

».<

—

heresiarch, školy náelník,

pohárem povstal

šumot umlknul »Zdráv Epikuros budiž, mistr náš neb kdo jest vtši v adách mudrc? on v moi širém jako Sirius lo idí vratkou našich život s

;

a rosou požitku a radostí ret ovlažuje žitím vyprahlý,

kdo vtší jeho?«. náhle onml, neb zoufalý kik zaznl z jezera, divoký šum a hlas voláni tam v boji s šípy píliš ohnivá do hloubi padla dívka Anteros, .

.

—

V

ten divý zmatek,

plá

a

úpní

apoštolv slavn zahímal »Smrt vtší mudrc, než váš Epikur, však nad ni vtší mistr mj a pán hlas

.

A

dál a dále jako vodopád huela ret jeho výmluvnost

o sláv boží, Kristu Ježíši ....

.

:

pojednou pestal .... uzel mrtvolu to díví tvá, jež z proudu kadeí jak luna plála z

hvozd ernavých

velikým okem, jehož hlubina se

tmla

smrti stíny

ernými ....

Pohasly hvzdy; rži pisvitem se východ rdí, však dosud v modlitbách apoštol trvá v jizb a duši jednu

pitmlé

Bohu porouí.

"^

!!

13

Kristina

Poatovská.

od SVOU peru, bože svrchovaný!

pod

štít

pivecf

lásky

lid

mocnou

pravicí

svj nepítelem štvaný,

hanby znak mu vyhlad na zachra nás Spáso naše

!

v

bíd

dej,

studny

milosti tvé

plny jsou, hle

psanc

úpí, Israel jak

líci,

truchlý sbor

bludný,

by vzešla hvzda na obzor, zachra nás

Víru naši jako kotvu v vrhli jsme,

však

pece

moe v naši lod

proudem vniká beznadje hoe, ty nás v pístav

zachra nás Básn

K.

Kuery.

z

boue

doproCod,

:

114

V

smsi

hradní jizb, v hlas

zpvy

takto zaznívaly

eských bratí

hrubým píkazem

;

pro svou víru v jako ptáci

jedné,

bdné

cizí

tažní,

štváni zem,

mdlí

již

letem,

v Branné zde, jak v slední

výsp

skal,

spoinuli, prv než v kroku kletém

jako psanci v chmurnou

Branná

viska, též

osudem k

nim,

i

pí^ijdou

dál.

—

hradu pán

vrou pipoután.

Dlouhá jizba v keslech kolem stolu vážný sbor jak svatých apoštol v lampy písvitu a luny zái chmurnjší jsou tahy písných tváí. V ele Komenský se v prosté íze ;

z šera

noí tvái vznešenou,

prokvetlá

oí

vousu zdobí píze,

již

snivých

s

záí plamennou.

kolem bez zoufání, smutku, s mírem v ele smle klenutém, nebo Boha strjcem, všechnch skutk v srdci má vždy láskou pohnutém. V právo Záruba, pán z Hustian, Vzhlíží

eských bratí druh

i

vnitním mrazem elo v dumách

halí v

hostitel,

lysé,

skrá

kožešiny bl.

"5

Jako dub

tu poblíž staré jedle,

vdomím

své síly bezpený,

pán ze Sloupna písn pati vedle, zdánliv jak divák netený, ale asem lesklé erné zraky náhle svitnou jiskrou, plameny, že jak bleskem

rozevené mraky

obliej se pohne kamenný. písný jeho mírníc zjev

K nmu paní

z

Vchynic tvái kloní mladou,

a tak dále jiných žen a

tvá

se jeví

muž

dv

hustou adou.

Ticho kolem tžká tíha dumy zbožný dusí na ústech, sept ;

i

v okna jenom z

prsou

man

»Milí bratíc

mrtvé ticho

listí

strom

šumí,

probírá se vzdech,

— Komenský

ruší

tu slovy

—

pojednou hostinnými krovy,

»rozlume se s dokud hvzdy v nebi nezblednou, dokud noci v hvzdotkavém plášti rodná zem své tají pvaby, pousíná záští, nepátel zrak umdlévá zlobný, jestábí. Polské nivy pod ochranné stechy zástup pijmou bídných žebrák, i

ii6

V náruí tam bratr zajdou vzdechy,

chmury s oblak. nových chatkách zpv až potom zazni

slzy též jak

V

víry naší svaté ueni,

oko zachvje se bázní, pochopy, ohnm muení, tchy mír se nad námi zas sklene, aniž

ped

v lásce naší,

nový

síle

božích snah

život v duši zpustošené

ozáí nám cizinský

Ovšem

i

práh.

rodné zem, jsme vzali pro hrob v cizin, aby v rakvi aspo naše tém odpoalo rodné na hlín, niit bude nehynoucím palem hrst té svaté,

již

tužeb našich rozekvetlý luh,

v soucitu však lásky neskonalém

bdl Ustal

a bdí a bude bdíti

eník;

Bh!«

ruka pozdvižená

padá matn, druhá slzí sled s oka stírá; aj hle jaká žena tamo z šera vystupuje v ped ? Bledou tvá a snivý výraz její

—

hvzdy

ozaují

!

oí

dvou,

v jejichž hloubi plameny se chvji,

duše isté

s

myslí blouzni\'ou.

117

Oboí

a

vlas vlna

zlatá

elo stínem lemujíc, jako peru v letu rozepjatá v chzí oblétá jí snžnou líc. bílé

Ustupuje zástup

med

jako

»V

srdci

z úst

mém

ped

Kristinou,

slova se

jí

linou

:

jak vští ohlas tuchy

stále bounji, tam zapadnem jak pahýl suchý

ozývá se že

v ciziny té

Ze

bouné

závji.

jak stéblo odervané snopu

zašlapáni v bláto záhuby,

neshlédneme na nebeském stropu spásy

hvzdu

s žití

paluby.

Jazyka že vlny rychlé,

íné

rozlejou se v moe cizoty, v jehož boui, Vav divé, ryné rodné ei zajdou šepoty.

paže v shod svorné duch budou pstit, slavit luh, co zem rodnou v zlob ncúmorné v poustku bude mnit cizák, druh.

Že

i

i

cizí

To

vše dnes, jak jiskry náhlé

z

troudu

pilétlo mi snní se ptákem, jak kdy poutník v sedle na velbloudu vidinu zí chvt se oblakem.

:

:

Ilii

S

tím však ješt pocit jiný, nový

rozevel svj kalich purpurový

nad námi že dosud záblesk duhy, kídlo chvi se spásné myšlénky, bychom rodné nemusili luh}opustit svých chatek pístnky. V Jiín pán z Valdštejna te sídli,

eský

pán, jenž slávou

válenou

vznesl k slunci se jak orel kídly v milost trnu,

Pjdu

knmu;

píze bezpenou. osten nevidomý

budí mne a ve snách provází snad že on svou mocí, ne-li zlomí zmírni

aspo

kruté píkaz}'.

Nebes pán, jenž výmluvnosti duchem,

medem dail kdysi proroka, pomže, bych cit mocným vzruchem vkouzlila mu soucit do oka.« Domluvila

;

zástup kývá

nmý.

boui moské ve vln jícen stžen rozbitý kdy koráb sicen,

Jako v

tonoucí

i

chápaji se

tísky malicherné myšlénkami všemi :

brati tak v své bíd, noci

erné

k nadji té zamili hledy,

jako k

lamp noní

motVi šedý.

:

119

V se

úzkou jizbu pavuinou, míži

hvzdami

luna bledá vzhliži

na stl, lože chudé, holé stny, na kíž hrubý na zdi zavšený. stonek

lilije

jako jizbou stíny

mrazem svislý skrá v ruce kloní, zachmuenou myslí,

Kristina, jak

Pod ním

noní myšlének

Byla u slyšení

—

;

v

se honí síni

—

hradu

místo knížete však ernou adu kol a v jejich stedu

knží zela

knžnu Kynula já

však

v kesle, ženu plachých hled. jí:

s

»nepntomen

otc

co tvá žádost, co vyslechnouti,

kníže,

tuto svolením

t

dvo,

Mluvila, však slov

smutkem

tch

žha\-é šíp>-

na leb tvrdý, srdcí do skály

marn

bijíce

co zlobné

nazpt

létly,

líc

jí

víže,

nelení m.«

vtip\-

bodaly.

:

PikhartkoLi

ji

chorým údem

zvali, její

viru

církve na tle,

ohnm jako hnízdo štír zhynout musí ostím ocele.

kterýž

Rozkaz císav že duší plnou písn hájit bude kníže sám, aby potísnný bludu vlnou znovu svitnul víry drahokam. Tu však dívka zaníceným zrakem, rychle tyíc postat prosebnou, jak Sibylla budoucnosti

eí

mrakem

hrozebnou »však tou cestou, « dla, »však v té pýše vstíc jde kníže zhoub na pospas, soudce bh jej s hvzdné smete výše, na troud spálí slávy hluchý klas. Vidím krev hle v hrudi proudem vzniká, purpur tísní, moci hrdý znak,

pronikajíc

:

—

záným hle

již

knžna

stínem nahá chví se dýka

—

zsinalý!« klesla s

pronikavým kikem

šumot, hluk; však ruce chopily se

—

tu poulíc zrak

dvy;

mnohé mžikem

drsnou dlaní

svedly sem a uzavely v síní, pod kížem kde u vzpomínce nyní vše to znovu v palné bije skráni.

Co však dál ? pro od té doby jí zaven nevlídné té koby? úzkým oknem, šití pavuiny k ni jak mry noní táhnou stíny, i snad zajata? snad mravem chvalným práh

po kacii^sku zhyne kouem palným. Nuž pak smolný žár, jenž od ni svitne bratím, sestrám v pouti únav, sloupem Mojžíšovým z dáli tpytné zazáí jak nebe v záplav.

Tak myšlének ada

teskná, bolná

do duše jak soumrak padá zvolna, na víka, jež mdlá již slzí tíží v lehké snní znenáhla se híži.

Dlouho

snila,

až tu

lehkým krokem

ruky jemným dotknutím probouzí se; udiveným okem líek bledých rzným vzplanutím cizí

—

mnicha zí, jenž vychrtlý a bledý,

erným odn ásným vzpírá na ni

roznícené

V

talárem,

nehybné své hledy,

vášn požárem.

šeru jizby

tváe zvadlé rysy

šklebí se jak larva hrozivá,

:

nad

ni

matn

!

leb se tpytí lysý,

dole vousu bílá pediva. se; mnich však zahovoil »Neboj se mne, istý andlí! proto zrak já do duše ti noil, že mnou dávné dje zachvly. Minulost má, propasti jak jícen, bouí do níž strom života zícen, tebou, dívko, otvírá se mžikem,

Zachvla

nuže poslyš

V

!

bud

mým zpovdníkem

polské Leštin kdys správcem sboru

bratrského otec byl tvj drahý; v

bouných dobách,

—

svatého pln vzdoru,

víry boží, obce. pstil snahy.

V lásce jemu holubice bílá ohe krbu stehla blaživý, až tu

váše

v rum ho rozvalila,

ženy krásné jestáb dychtivý. Šlechtic jeden v lásky žízni palné ku tvé matce zraky povznes' kalné. Když jej s hnusem vyhánla chladem a

tvj otec drahou

bd

jak orel

chránil druž

—

mláat nad pokladem

na váše

pomsty nž. zhynul bídn, on najatým Vrahem bezbranné. aby ptáe útlé,

brousila

—

jestáb onen

Vše

Bh

moh' klidn,

stíhati

potom

rozsápati

uštvané.

jinak ídil; holubice

nadarmo váše hice vala vztekem, darmo jestáb laný

prchla v dál,

spáry brousil, stopu

snhu

zavál

její

minula jak

;

—

pták

piv'al

léta

tažných eta,

zárove však mládí moje zblel

mraný

mnohá

s nimi,

vlas, sníh ostré zavál zimy.

Více však než úpal toho stáí

erv

té viny shýbal

šíji

mou,

až jsem srdce božím na oltái

zasvtil ve službu posvátnou.

Pod ízou však kajícného mnicha dál se žádost ozývala tichá

spatit

tu, již

odpuštní

zachvátil

jsem v zlob,

by mrzký hích

zdát,

leheji byl vážen v nebesích

nuž a

Bh

mi

její

poslal

—

rob,

tebe dívko, v níž jsem prvním hledem

na hrad tam pi tvém slyšení matky obraz v oblieji bledém

poznal hlasu tklivé zvuení. Proto na

ouklad

hrad

též v zmatku, hluku

se boje nástrahy.

«

124

chopil jsem tvou chvjící se ruku,

v

síni této

stehl

ped

vrahy.

Dnes ti cesta volna, kníže s voji do Slezska se k novému hnul boji, vra se nazpt, dív však mojim skráním za matku dej kížek požehnáním. Ztichnul mnich a v tvái bádá

však úžas, rozpaitost

ta

nebo dosud a

mnich

dí,

padl kdes

retem chví

otec

žije

dvy

její

že rukou vražednou

—

bledém oblieji bleskem pojednou

strach v

—

tu

vzpomínka se mihla v dtském asto z otce, matky hovoru ;

slýchala, že tajném na

útku

v lese tmavém, sluje

otvoru

z

prvn zela ped zlobou a kdy

den života

svtlý,

to

nástrahou

matka

s

—

jeví,

otcem

s

vku

vichry v závod létly

v tuto zemi krásnou, pedrahou.

Vše mnich zvdl;

dj

si

v mysli

potom snadn

doplnil: vrah najatý

jemu k štstí obelhal jej zrádn, Jidášské by došel odplaty.

:

!

125

Na

nazpt dva v Brannou

zejtí pak

k bratím spla mnicha pod ochranou.

Na mýtin, pod košatým dubem, po daleké pouti k oddechu, vozy kolem hrazeni jak srubem, psanc dav V"

na mechu.

ustlal

si

kruhu kolem muži,

ženy, dívky v

kup

starci šedí,

malebné,

v teskných dumách v stíny lesní hledí na západ, kde v

zá-i

prchá slunce, -ízy na královské

Ticho

jejich

mníc

kol, jen

velebné

chudé

zlaté, rudé.

dít kdesi v plénce

ozve se a ptáek v hnízd tence,

zvonec zazní pasoucích se koni, povzdech matky, jež se k dcku kloní.

V

plnoc

luna v

hvzd

se

mihnouc vnci

vidla, jak truchlí vyhoštnci

ku hranicím v

pou

hvozd

šerou

tísní

se brali za hlaholu písní

Pod svou peru, Bože svrchovaný pod štít lásky mocnou pravicí

!!!

126

pive

lid svj nepítelem štvaný, hanby znak mu vyhla na líci, zachra nás

Spáso naše! plny jsou v

bíd

dej,

;

úpí,

studny

milosti tvé

hle

psanc

truchlý sbor

Israel jak bludný,

by vzešla hvzda na obzor, zachra nás

Víru naši jako kotvu v vrhli jsme,

vsak

moe

pece v

naši

lo

proudem vniká beznadje hoe, ty nás v pístav z boue doprovo, zachra nás

^^

127

Augustin. Legenck

vd

O zídle

jak jelen žíznivý

práh' Augustin a proto Tagaste

otcovský

mu

dm,

jenž klecí nádhernou

ducha spínal

opustil náhle

;

s

orlí

peruti,

divou rozkoší,

kdy zemský za ní mizí beh, pístavem msto, hory oblané

jak lo, s

a

ped

ní širý,

volný oceán,

své plachty zdouvá, hrdá, blažená plout za cílem tím valným prostorem tak Augustin se kochal volností a jako se

s

mrano tžké ledem

duší plnou velkých

krup

zámysl

do dálky hnal, kde slavná Karthago otvírala brány moudrosti.

všem

128

potáp tam v hloub se velkých knih nadšením noil, blud útesy pomíjel šastné, pravdy blýskavou by perlu ze dna sob vylovil

Jak s

a nitru zjednal klidu blaženost.

ím ím

však obzor

šíil se

jak chodci více

s

vdní,

výšiny kraj rozsáhlý,

blud šelmy divoké

ped ostím

tratily se

rozumu,

tím více pravda lesklou vidinou v dál prchala jak

A

proto

s

dýmu kotoue.

hnvem

knihy odhodil

mudrc eckých, písmo Hebrev nové písmo vštc Kristových i

a jiných

a k

sob

nauk plané blouznní dél »Jak s rži kalicha :

ohyzdný hmyz s své duše satirám jed bájných tchto lidských výmysl, já jinak žíze ducha uhasím! Sept dívích rt a oka chtivý blesk mi lepší bude k bohm modlitbou

mkkém, slastném ženy objetí tvoriho ducha okem postehnu a v ader vlnách, hudb tajemné a v

života vlny

boun

ucítím. «

do víru se vrhnul rozkoší a každý lístek kvtu dívího I

—

:

129

na cest trhal v divém záchvatu, však žíze rostla každým pohárem, jak vodou

moskou by

až v íši slastí zstal

ji

ukájel,

pelynk.

Zas do své jizby ke knih závitkm se vrátil Augustin, jak tažný pták

se z jihu vrací k hnízdu rodnému,

však spony jejich bál se otevít,

by každým

listem šelest

výitek

mu ve sluch neznl, ohlas výsmšný. Však nejh bylo v chmurách soumraku, kdy spánek míjel rozpálenou skrá a oknem jizby luny paprsky padaly

chvjn

na knih nápisy,

kdy stín noních smeka hladová plnila sí a nikde zniknuti.

Tu z plné duše vzdychal Augustin »Kde tedy pravdy záná pochode, bych duše bídné zahnal temnotu, kde její snžný tají se mi kvt, bych sí pustého srdce vyzdobil? kde její zdroj, bych ptáka perutí svou duši vhroužil v živné hlubiny ?«

Tu

v

dumy

pilítly

teskné rojem kepelek upomínky na domov,

ve sprahlou duši rosné krpje, Básn

K. Kuerj'.

9

:

v jichž zrcadle se shlížel Augustin:

zel rodný a v

okn

dm,

svou jizbu útulnou

mater, drahou Moniku,

okem laskavým náru nazpt volala,

jež dlaní vlídnou, jej

k

sob

v

jak strážný maják koráb zbloudilý.

Ta

dob

jist dnes, jak v

rozchodu,

nj k modlitb, pod kížem chmurným hrub tesaným své ruce spíná za

šeptajíc tiše

:

»Kriste

Ježíši,

ostíhej syna svta v bludišti

by jako duše Šavlová

a dej, i

jeho hrdost bleskem zázraku

ped

tebou klesla, vstala

kající,

by matka jeho klidn mohla zít v pochmurný jícen hrobu blízkého

Zí

její

oko, vlahé

!«

dvrou,

ke svému bohu, tvái vrásitou, jež

nadpozemským

chví se zápalem,

zí suchou dla, jak s dlouhým žehnáním se zdvihá do dálky a v temnou noc a srdce led jak vánky jarními vzpomínek dechem taje znenáhla; až v mysli svojí nitky myšlének Augustin spedl v klubko úvahy

—

Matino

srdce jako

moská t,

v níž perly blýskají se cit všech.

:

131

jak zrcadlo, v

svých blud

oko

jak

nmž

duše synovská

vrásek jist dostihne,

slunce, úskalí jež zná

a nepravosti hnusné

bainy

což stráži té bych sebe podídil, pod kídlem jejím letl ku pravd? a boha toho

jenž .

s

jejích

rovnž vyznával, ret znl mi v kolébku

bouným

Tu hlasem

?

zvolal Augustin

»Pod hvzdou tou zas sejdu do hlubin po stupních vle, s lampou rozumu Však ješt duch mi jiskrou nadšení skrá dosud sžíhá, ješt síly zdroj k poznání pravdy staí dojista!«

—

práv purpurný pruh od východu pršel paprsk a v pergamen padal závitky,

Okénkem

jež

pevn

jizby

v ruce držel Augustin

—

svatélio Pavla listy nadšené,

Zimniným chvatem etl Augustin

hudb

slov jež

se

A

naslouchaje vznešené,

tch jak skalní vodopád do duše mu valem hrnula. bylo mu, jak hvzdu za hvzdou z

list

by duše jeho temná

chytala,

:

jak svtlo by se srdce o hranol

v

déš

jak s

jisker slunných, v

mrakem bouným

bleskem letl

duhu

dával

tíštilo, b}'

se v let

moe

do hlubin, jak ohe pil by z rudých oblak, v nichž slunce na obzoru vychází. a

s

Tak toucímu hra pestrých obrazu ueni, hluboký význam slova Pavlova,

plnila mysl, ale

zanikal hluše s

jak na

moi

každým obrazem,

sled pouti korábu,

neb chromý rozum blesknou obraznost nestihl

nikdy svtlé na pouti.

Zas pochybností

býlí vzklíilo

»Což po bohu, jenž

báji

zázraku

jak berlou podpírá své uení,

což po bohu, jenž slova svého z\'uk provází hromem, aby srdcí zvon tajemnou bázní v souhlas rozhoupal, záhrobních trest burnou vichicí? Pro uení to, je-li od boha, jak zlatá mince vlastní hodnotou

nevchází v lid, jak sím kvtinek smetené z dáli vichrem náhody, jež sluncem vle, vláhou rozumu ze sebe klíí v kalich úrody?

^33

Pro, též

chce-li

ke

mn

bh

uení znak mi

pro

mne

k

pravd

dovésti,

nesnese se zázrakem,

ohnm

nevtiskne?

Šavloví se bleskem ukázal

a pravdy iš

mu

vnutil

mocí svou ?«

Kol ela zástup divných myšlének, motýl noních sms se míhala, až v duši hlas se ozval tajemn: »Dej v pou se rychle! do Egypta jdi, tam staleté jsou knihy moudrosti, jichž klíem zlatým knží posvátni chrám pravdy vné tob otevrou. Na pou se dálnou zvedl Augustin. <<

Jak

áp

roje svatých ibis

poutník davy v zlatých

lodicích

po Nilu pluli do bran Saidských, na slavnost velkou božské Neithy.

Kam

zrak dosáhl,

neb svatý Nil své

by patu

zlíbal

vody byla pouš,

behy

opustil,

chrám, pyramid,

nmí svdci slávy egyptské, nad vodou nly stíny v obzoru. Za zpvu, smíchu, sister klepotu po vodní pláni loky letly, jak stíny od západu rostoucí, jež

134

jež na nebi s

setásal

tiše

hvzdnatých

perutí

andl veera.

S poutníky tmi do bran Saidských Augustin vešel v pátel pr\'odu, ctili mudrce; slavného

vnm

již

však mysl jeho k smrti znavena, neb ani v Nilských svatých hlubinách neshledla pravdy v knihách egyptských.

Od Kanobu, kde

sídlí

Serapis,

až po Memfidu svaté Isidy

noc blud kývá ernou peruti trní larvy zvíecí. a Lhostejnou myslí proto Augusti ii v svatyni vzhledl božské Neith)',

bžk

smlý

nápis

e

\še, co bylo, jest a

bude

kd)",

nad jejímž vchodem

»Jsem

však závoj

A již

mj

:

tvor žádný nepozved.<.<

dumách pátele své provázel, na hody jej vedli posvátné,

v

k poslední sloce slavných modliteb.

Ve pátel

kruhu, v slunci krásných žen

Augustin stásl chmury

\'cšker}',

kdy dešt velké krpje nenáhlým stásá vichru zadutím.

jak strom,

Pavilon skrytý v háji

palmovém

lampami hoel, zpvy

zazníval.

:

135

Kol

stolu hostí

dav

zástup žen

i

rozložen peste, v ele Augustin. Kvt lotosu mu skvl se v kadei a velké oko naftou hoelo,

neb váše starou citil v útrobách, na ústech žhavé ono dechnutí, jež jedu kouzelného oparem mu smysly mátlo; íše zvonily eí nadšenou na poest jemu

—

eník

kys

ducha jeho

velebil,

záné úrody, poznání. plod všem chtivým skytá blouznivou V šum hlas flétna s písni tajemn znla, tepna veselí rychleji bila, líce sndých žen

jenž jako strom, pln

závoji plály

opojná plnila

vn sí

—

ohnm

toužebným,

henny, oranži tu povstal

Augustin

»Jak plavec bludný plachty lodi své napínám marn, abych spásnou zem,

kde bájná roste pravdy kvtina,

m

dostihl v život:

Neitha,

jíž

dnešní platí vaše oslava,

ni

Osiris ni Tifon

tvá

však pravdy jest

zlovstný

sfingy neodkryli tajemnou

zá

ta

svtem

symbol nesmrtnosti

—

musí

povné

plát,

—

«

136

a

pravd skryté, na hvzdách i

již

lovk

té

neznámé,

síle

moem

koluje,

ale nestihne,

tuší,

íš tuto ku oslav pináším.

Zaznly hlas

íše, tanec zaviil,

muž bouný

Augustin mlel, na konec stolu

v žen se mísil smích,

zíral :

upen

v hustém závoji

sedla žena vážn, bez hnutí, z ernavých kvt s vncem na hlav jak sochy nmá, zahalená tvá; ni

krm

poháru

kolující,

se netkla rtem, ni hlasem

jediným

hluné zábavy. Tu Augustina divný pocit jal v proud nevmísila

a hrdlo úžil tuchou

neznámou,

krev srdcem hnal do tepen

víiv

v hlubin duše tajn šeptaje:

»Tak pravda stajena as lovku. Však znát ji musím !« pravil Augustin, k postav nmé kvapn pokroil a zvednul závoj

——

Skleným pohledem hrozila

jemu

—

mrtvá mumie.

137

vSmrt pravda a

hrzou

jest!« jen zvolal Augustin

kles'

....

Když procitl znáhla,

mu dávný

z

mdloby nazejtí

darmo pátelé

vykládali svatý mrav,

upomínku žití za hrobem mumii inil hostem hod všech. Augustin nevil. »Smrt pravda

jenž v

jen stále volal,

msto

opustil

.

.

jest !« .

Své matce potom k nohám poklesl a dl: »Jak nkdy bleskem Šavloví bh tvj se ke s výše naklonil a pravdy íš mi vnutil mocí svou.«

mn

""^

:

I3S

Torquato Tasso.

ellady krásu,

jen na

pam

as boue

vštc, rek

barbarského

vku

v temno fénix, lidský duch roztavil bleskem sarkofágu heby, z popelu vzle a nových kídel vzruch poznovu ídil k hellenskému nebi. shltila

;

V

té pouti

argonaut,

za

rounem

krásy, Itálie! spásnou

záném

letu

vdkyní bylas ostatnímu svtu. Nad tebou lidstvu jako na poplach zas meteor bludných záí jasnou poprv^é zaplál klassicismu nach

a starých

boh

zjasnily se hledy,

v jichž svtle barbar prchal jak stín šedý

Nádhera všecka vévodského dvoru dnes jako slunce vzplála na obzoru Alfonso druhý, vládce nad Ferrarou s

dvoany

slavnost okázalou slaví.

139

Je

vzácné kníže

svým žezlem

umní

;

nejen silou jarou

vládne, on

i

láskou krb své duše

svatou záí, živí

básníkm jak ptencm hnízda staví pi dvoe svém a pízn kvtem daí. A v snaze té pes moské, dálné nivy a

jak nebe azurové tídou

mlénou

zí Helladu plát krásou, mladou, vnou, velduch záných slavnou trojici, z niž jednoho dnes, Kuripida, svtí.

moem

Sál skvostný

svtel záící

ferrarskou šlechtou dokoná je plný;

nádherné paní v rznobarvém šat s

démant

skvosty v strop ze perleti

se míhají jak v

slunením zlat

v duhových barvách dálné,

A

kolem nich jak svtel

moské

vlny.

stíny družné

dál

velmož se kloní mužné, panoš se pestrá tísní ada,

jež

piln v

postavy

lících

Jevišt v ele

;

po rozkaze bádá.

na zad v

Kreonta krále

nádhern tyí; zde korintský Jasona chová,

kvtný

nm

sad

pyšný hrad. sloupoví les vzdušný pod hostinným krovem král Kreon velkodušný Médeu, cho jeho.

se hloubí znenáhla, v

:

140

Poíná

prolog; a

hmí báse

již

záným

slovem

velikého Euripida

Medein, lásky bolu a zrad Jasonov; bleskem stídá se vlna s vlnou dje vzboueného, jejž váše hrzná vichru zdouvá vírem v mohutný proud, jenž srázných do výmol v peejích padá; nad tou bouí spor však hvzda krásy svatým záí mírem o strázni

a poesie vzletné ladí struny, že z

boue vášn

do srdce

letí

jeden souzvuk milý

jako paprsk slunný.

Však v poslucha, vzácných

hostí sboru

pec jeden trval bledý, zasmušilý: Torquato Tasso, jejž vévoda v pízni již dávno hostí pi svém dvoe skvlém. Ta

dnešní slavnost palnou je

neb dávný dj, jak

mrano

mu

hrozíc

trýzní,

ledem

mu boun táhne v srdci rozechvlém Když Euripides, pomluv stíhán jedem, kraj

v

rodný

stín

opustil, král

postavil jej

a v lásce choval

;

Macedon

ochranného trónu

dvoan

však tlupy,

jichž srdce zlobné, zrak závisti tupý té

záe

strojili

nesnes' básníkovy duše, pikle;

pi zábav honu

v pralese chmurném rozlícené feny

«

141

na,

poštvaly jej

jež jako divou

z\'i

rozsápaly hlodavými zuby.

Tak zhynul

pa

básník, jak

list

utržený

do propasti beze zvuku,

Však zda

i

hluše.

nyni zub krvavý, hrubý

necení feny zlobné na básníka?

zda nezní dosud zvuk tohoto hesla?

Tou myšlénkou svj

dál

vlastní osud, v

mí

Tasso ve snách budoucnost svou vniká

kvapn z kesla, mu z oí mizi náhle z jevišt kol hmjí,

a hrozí se a vstává

neb skvostný sál a zvuky slov, jež se tratí v dál

—

již

svtel nezi

lidi

jen irou tmu, však v ni jak pízrak vidi

svj

vlastni obraz

tkvi

mraná

jak pijavice;

:

v bledém oblieji

bída nenasytnou žizní

rže

úst jsou zprahlé

elo mnoholetou trýzni jak žlutý list, jenž písmem vrásek plný; kol hlavy lysé šedých vlas vnec píšern vlá »hle! taký vyhoštnec,<^ a velké

—

pojednou hlas vnitní, tajeplný, pro se duch tvj leká ? svt odmiiuje tak své apoštoly. dí

»ty Tasso budeš

Nad

mrano hrozné beznadje, budeš o žebrácké holi,

hlavou

blouditi

až

;

náru

smrti obejme

t mkká.

:

142

A

Tasso bázní smrtelnou se chvje,

vsak mysl dále chmurné budí hlasy

kvt

vlastni duše,

stromu svého mízy

dá svtu básník, pravdy

me

v sopené výhni vlastních lidskému duchu

;

a krásy

bol

skutý

arovnými pruty

otvírá srdci tužeb dráhy

hvzdné,

však hrubý svt ve ztuplosti bezdné všednosti

dýmem úbl

jeho

i^izy

poskvrní vždycky; potom na pospasy

t

fenám vydá potupy a

Opustil

ped

sál,

bdy

jak pízrak prchal bledý

stíny duše

zámku koridory,

až v prahu stanul šeré obrazárny; ta

adou komnat do

zadu se táhla

v tajemném tichu; obraz, soch tváe

dumaly jen

zde, jak

noních duch sbory;

oknem asem paprsk

luny

arný

proskoil tmou, že jako v bílé páe se mihly z šera tahy jejich znáhla. V kout use Tasso; jizba tato ztmlá tak dobe hodila se jeho duši, jež vidinou se hrznou dosud chvla. Jak lovcem postelený jelen statný dál

tryskem kvapí, aniž smrti

tuší,

:

143

smeka chrt

a

mu

v paly se

vsí,

bh

kdes v houšti koni chvatný, tak za ním cit roztoužených pi^íval až smrti

smsi

též vnikal sem, až v jejich divé

rozvaha každá utonula rázem.

Pro ohnm tvrím, skipcem

cit, bol,

svou duši trýzníš? pochybnosti supy pro voláš k sob, bys bojoval s nimi?

pro

honíš se jen

vzdušným za obrazem

sn? Nuž pomni

svých postav,

Euripida,

jenž jako ty kdys také sladce sníval,

mu hady

až místo ryb

dal

svt

Co tebe eká?

zoufání a bída

nuž Goffreda

jsi

jej

* )

dopsal

tupý.

—

— v ohn

dýmy

vrhni a sebe zahub spolu!

Z hubených dlaní Tasso hlavu zdvihá, úmysl pevný v oku se mu míhá.

V

tu chvíli luna jako kouzelnice

proud svtla vrhla v protjší kout ztmlý, sousoší velké ze

tmy náhle

svítá

veliký Laokoon, vštec smlý zpod kruh hadích ztrnulé své

—

líce

k Tassovi obrací; ten v zanícení jak pati

na,

pojednou zí, se otvírají *)

Tak

z

—

paprsk luny cJivní ústa v mramor vrytá hlasy sí se zmítá v

ja]<

poátku nazval Tasso

svCij

„Osvobozený Jerusalem".

'44

»Duch lidský každý jdoucí k ideálu Laokoon; fenami a hady jej rdousí svt, však z trýzní tch a žal kvtina roste neskonalé vnady, jak

ideál krásy«

Na

ferrarském

dvoe

slavnosti nové brzo vzešla zoe,

Alfonso skutkem pání vidl dávné,

Tassovo

dílo

nesmrtelné, slavné.

"W

O

145

Epilog.

O lístku lístek

z

mlaouké

jak

bízy

sen života mi v barvách bledne, mizí, zlatá pírka z

již

na rov

A

mých

chytám

je,

kidélek svých poušti

tužeb pod trnovou houští. jak

vze

stíny ptaí,

mu

jak luny lesk, co v slzách se jak v háji lovec a slavík

rže na odkvetlém kei.

Nemohu

véit, že jak planá hruše

bez

in

pjde životem má

že ani tužbou výš se

stemcha v

jak

A ti

zraí,

vyhubenou zvéi,

duše,

nepovztyi,

lese nízká, trpaslií.

doufám pevn na krátkou snové k jihu jako ptáci

že chvíli

pili,

purpurovém budou duše pode krovem.

že tužeb hnízda v jaru zas lepit

sn

\\.

Kuerv.

I

146

že rozlétnou se po oblacích, zemi a

s

medem

blaha, míru haluzemi

zaklepou v okno u veerní dob, jak siré déti na

A

zlíbám

je,

matin

jak nalezené skítky,

ptáe zele puící již zaplanu svtlem muškami a bude mi jak dnu, kdy

jak

hrob.

snítky,

jak mlázi

—

slunce vzchází.

35^ ^T^

'ijyj

Prolog

7

Zimní pohádka

9

Gonelli Giovanni

13

Tizian

17

Ildigo

20

Praxiteles a

Phryna

26

Rabbi Esra

30

Mohamed

35

Rosamunda

37

Propercia de Rossi

41

Legenda

45

Johanna Xeapolská

49

Dv

tryzny

5'

Imam Samyl

5^

ernohorka

59

Jehuda Halevi

61

Gorm starý Vánoní legenda

64

Alžbta Nadaždova

Ji

.

'

67

/

Murillova smii Marie Vítzná

Na moravském

s^ao*

.... "

'

poli

.

'

_

'

••••//

. '

-Mnich

l'^

Bandinelli

.

^7

Kí manka

^

Filipina Velserova

Lék

; .

Legenda .

T,

.

95

.

^ . Kristma Ponatovská Augustin T-

•

.

.

...

_

lorquato Tasso Epilog

106 113

117 ^ '-^

145

i