l,i>y Presented to the LIBRARY ofthe UNIVERSITY OF TORONTO HAVRLANT ALEX S

ico

%#av»**-

.^fJ

PG

f\i':'/l,i>y

Presented

to the

LIBRARY

ofthe

UNIVERSITY OF TORONTO by

ALEX

S.

HAVRLANT

mm

ŽENA

KNZOVA POVÍDKA Z VÝCHODNÍ HALIE. NAPSAL FRANTIŠEK HOREKA.

MILE KNIHY. SVAZEK

15.

NÁKLADEM EMILA ŠOLCE, SPOLENOSTI V

S

RU.

KARLÍNE.

OBMEZ.,

TISKEM FH

VENTY, V

SPOLENOST SRO.

PRAZE U

I.,

1.

.

BÍLKOVA 1

7

FRANTIŠEK 1S93 ve Frenštát telský

HOREKA

narodil se roku

Radhoštm

p.

a \ychodiv ui-

ústav v Píbore, stal se uitelem v Tiché

u Frenštátu. Za války svtové byl odveden k voj-

sku a úastnil se

boj

zprvu na bojišti ruském,

potom na front italské; tam byl po pevrate íjnovém zajat a vrátil se Jako legioná do vlasti, kde dosud R.

trvá ve vojenské služb.

19iS vydal sbírku básní

Drsný

živel,

která byla kritikou velmi vlídn pijata. Doufáme, že stejného pijetí dostane se též Jeho prvotin

povídkové, kterou tuto obecenstvu pedkládáme. Je to

Žena knzova, erpaná

jenských v prostedí

ného 'V

ze zážitk vo-

mkkého, nám

tak spízn-

lidu ukrajinského.

PRAZE, dne

26.

ervna i919. J.

K.

I.

Rozlehli, nesmírn melancholická rovma výchcdohaliská rozlévá se jako nepehledné moe, olivov zelené, až k nejzazším modrojasným

hvozdm,

se

všech stran širý rozhled uzavírajíc.

íjnový den a místo oblak vynášejí k nebi stlíbité provazce babího léta, jichž se

Jest jasný se

hojn

nachytalo na telegrafní a telefonní drápodél širokých, rozježdných cest k dležitým stanicím za frontou. Rozlehlá strništ

již

ty,

ubíhající

zlatov v odpoledním slunci a malí, erní pavoucc' hopkají vesele, kamkoliv hodíš okem. Blízké rumnokmenné borovice kolébají se v erstvém vanu a zdají se zraku ernými, kdežto dálnjší modrají a fialovjí v pozadí, uchylujíce se do pásem les, které se jako velké housenky rozléhají po oko'í. Ze žlutých jasan, dub. bíz a os:k, zu!íbaných sluncem k smrti, spouŠIí se sem tam jako po nitce zlatistý list na lesklou hladinu croibných moálovitých jezírek, chov^-ijících ve svém rákosí divoké kachny. Není neživá tato rovina. Stáda pestrobarvého drobného bravu rozbhla se po zhndlých pastvinách a chlapci ve vojenských apkách projíždjí lasní se

tém

s vrozenou jistotou na malých koních jako šipky kolem svých svercu. U modrodýmných ohníku shlukly se dti velké malé z vesnic, roztroušených za lesy. Mezi nimi objeví se též dosti asto staduch s ovcemi, zahalen v houni a pevázán v pli tla provazcem, s oblezlou beranicí v erné kštici,

se

i

lesknoucí se jako smola.

Lesy vyfukují k azurovému nebi houfy krákajících vran, kavek a havran, lané svdky minulých krvavých bitev. Blízkost fronty prozrazují ojedinlá vzdálená zadunní, ne nepodobná za-

V

pak pichází až sem poslední nepátelského reflektoru, pelétající rychlými oblouky záludnou noní tišinu a zase mizející, aby se po chvíli jinde objevil. Rakety jako modré hvzdy vynoují se na kraji ob-

funní

vola.

noci

žlutavý paprsek

zoru do výše a

opt

se

ujíce bílým svtlem,

zvolna snášejí k zemi, oznakterým smrem se tánne

Pozoruješ, že se nkteré z nich zadržuií nkolik vtein ve vzduchu a pak jako na kídlech rakety s padákem. pomalu tíhnou dol Nyní však za krátkého podzimního odpoledne mohlo by se bezdky souditi, že nastalo pímí fronta.

—

na boiišti, kdyby se jednou neb dvakrát za hodinu byly nezachvly vrstvy przraného, bahniskem vonícího vzduchu nezetelným otesem po vzdáleném výstelu tžkého dla. Najednou m.níme slyšeti, kterak kdesi v dáli klapají kulom.ety. Ale ono klepání a hrkání stává se zetelnjším, na zákrut polní cesty ukázala se bílá plachta celá ada povovozu, za ní druhá, tetí

z

noí se z houštiny, jemný písek zvedá se v kotouích pod koly a husy, pasoucí se na bh'zkém strništi, s velkým kikem se vznesly nízko nad lánem, až dti od ohník se tázav obrátily, kdo Nkolik bosých pasák v pevelikých pijíždí. nemotorných vojenských šatech zamíilo úprkem k

vozm.

»Tren zajizdzaje do našoho sela!« Ano, trén se sthuje do vesnice, skryté nedaleko za borovým hvozdem. Teprve te jsme si povšimli, že se nad vrcholky temných sosen zvedá tpytný kižíek, oznaující církev (kostel). Povozy hrí v po výmolovité cest, nikdy dotud neupravené, v níž jsou vyryty peetné kolejnice se zachycenou vodou verejších plískanic. Znavení koníci rží, jako by cítili, že se blíží as krmení a odpoinku. I uboh.é zvíe se tší na hrstku vzácného ovsa, jako voják se tší na svou menáž. biíbláto se lepí na obrue kol až až; teba kem vzpružiti chu kupedu. Místy jsou nebezpené prolákliny, kde povozy isto uváznou, pokryty haluzemi napí kladenými, aby se kola tak hluboko neboila do hcupavé, rczbedlé pdy. a ped Konen les rozbaluje svj pláš mladým poruíkem Jemelským, jenž práv pebhl na svém svižném hndouši všecky vozy, vyvstávají v zapadajícím slunci oranžové došky rusínské vesnice z korun divokých, ovocných stro-

ad

A

i

—

m. Ti

cibulovité vže lesknou se na devné zajímavé lidové stavb, kde soustedn jest všecek prostiký stavitelský um lidu. Pejdme sto vesnic, dv st, a vždy se nám zdá, že vidíme tutéž církvi,

známou

církev s temi zelenými cibulemi na stejednou velkou, baatou, a po stranách dv mladé. Jemelský si zapálil cigaretu a obláky modrého dýmu pohlížel ve volném klusu ne píliš zvdav na blížící se ves. kolika takových vsích byl již ubytován za dlouhé války, jak známy jsou mu ony vždy se opakující typy bosých dvat na poli pi práci, smšn uniformovaných výrostk pi dobytku na pastv, stíbrovlasých schýlených za pluhem! Což mže býti zvláštního v téhle dedince, kde prostinký lid ve skrovných požadavše,

s

V

dd,

To

cích žije svj idylický život! se ví, že je tam fara jako jinde, kde možno ubíjeti nudu v tarokách s bodrým faráem pi íši lepšího vína, jist nkde uprosted vesnice žid v erném kaftan

svj stan svtu na obdiv

rozbil

a

do špinavého krámku

postavil

své ernovlasé, chytré a

koketní dcerky, které již svým zjevem mají lákati koupchtivé ke krabicím se zvtralými bonbony neb do polovic nacpanými papiroskami. tam se naskýtá také píležitost, prosedti veer, dva, adu veer, štípnouti z dlouhé chvíle židovku za bradu, pevrátiti nkolik kalíšk špatného likéru a ode-

A

po njakém ubohém vtipu na lžko se na ruch velkomstský, divadlo, pátele, což všechno nám bylo podivuhodným výpátele, což všechno nám bylo podivuhodným vyna srnce a jíti s dvojkou na zajíka, možná že brati

se

vzpomínkami

i

na divoké kachny. Ale tím je veškerá pestrost provyerpána, jako poslední ísla zbývá gramu ješt pošta, knihy, noviny, temná komora, a když

tém

by bylo nejh, nkolik žalostných veselých houslích, píse z dtství, z populární operety, ardáš, pi nmž rád pizvukuje Maar od koní na svém cimbále, jemuž neprávem íká cii

tón na

tera.

A

k tomu si pedstavte pozdji deštivé, sychravé poasí, bezedná haliská bláta, sníh s deštm, mnící luka v jediný žlutý moál Perspektiva Jemelského do budoucna nebyla nijak skvostná. Byl Jemelský odkojen velkým mstem a tudíž pln žádostiv života se všemi zábavami a rozkošemi, se všemi pvaby a dobrodružstvími. proto s jistou odevzdaností vypouštl modravé kotoue od erných, pistižených knírkv, aby zastel ped oima stízlivou skutenost a mohl promítati myšlenky do veselejší minulosti krásn vysnné budoucnosti, dosud velmi vzdálené. Obraz dosavadního života mihl se mu myslí: šastné dtství ve vilové tvrti venkovského msteka a pak rušný kamarádský život studijní na zemdlské vysoké škole ve velkém mst, výlety, pitky, milostné zápletky. Ano, tch zejména rád vzpomínal. Vždy zdejší prostedí nebylo schopno, aby jej seznámilo se ženou krásnou, ušlechtilou, vzpružuiící a zaneprazdující ducha tak, že nuda na delší dobu dostane výpov. Ale pece srdce jeho nebylo poutáno k úzadí závazky, podobenky studentských lásek jako drahé ostatky cestovaly s ním do pole. I z poslední dovolené pijel vítzem, zachovav si svobodu volby. Pohroužen v tok myšlenek, mladý dstojník ani nezpozoroval, že ml první stodoly s doško.

A

1

a

.

.

vými stechami za sebou. Na hebeni jedné z nich pilepeno bylo velké, opuštné apí hnízdo. Vtom picházelo z vesnice nkolik vojín. Bylo to oddlení, již vera sem vyslané, aby vyhledalo koním. Ješt nkolik krok píbytky mužstvu pohyboval se bílý, lánkovitý had po písené cest, kde kopyta mkce našlapovala jako do snhu. Sotvaže vcce zvedl ruku, zastavil se první vz a ostatní dojíždly k nmu až na krok. Vousatý eta s etnými vyznamenáními na vybledlém kabát popošel až na ti kroky k Jemelskému, jenž skivil koni hlavu na stranu, zastaviv rozumné zvíe. eta, v jehož tvái znáti bylo stopy tíletého pobytu v poli, vytáhl s rychlostí blesku dýmku ze žlutých zub a sraziv boty, až podi

kvky

cvakly, salutoval a hlásil

maarsky,

že Je

všechno pichystáno. Jemelský se dovdl, že mu bude bydleti u knze naproti ruskému kostelu. ten až dotud byl skryt v žlutých chumáích trnoslívek, javor, doubk. Jemelský znal z vlast-

Dm

ní zkušenosti již ty

zdnice

píkladn

v celé vsi, jaké jsou krom školy

—

—

isté,

mnohdy

píbytky fará.

lovk

jediné

Tam

nalezne klavír, knihovnu, vkusný nábytek, pohodlnost a istotu, proto se nezlobil, že mu sluha vyenichal pokoj zrovna u knze. Jemelský okusil dosti té slasti, když mu v roztrhané kui voda kapala za pro by zas jednou po lidsku nebydlel? krk Usmál se a odhodil zbytek papirosky a jeden z ubytovatel se rychle shýbl k zemi. Jemelský porozuml a podlil je všechny cigaretami. Pak se hlava hadova otoila vpravo na louku mezi

jediné

A

—

'-

doškovými kolnami

lánek za lánkem sunul vedle vozu stavl se do lenu, za nímž vyrstal len druhý. Oranžov svítily nepromokavé plachty v zapadajícím slunci a z prkenné boudy za keem vystupoval dým jako zlatý a vonlo vaící se maso. Drobní vojáci, zakutáni v širokých pláštích .lako babiky, seskakovali s vozv a odpáhali hladovjící kon. Jezdci petahovali pes hlavy emeny karabin, seskoivše s a jednotlivé páry ztrácely se do stodol. Kaška, vytahu-

smrem.

se tím

Vz

a

komo

—

jící z blízké studnice okov vody pomocí dlouhého ramena devné skípající páky, zadívala se na ten ilý ruch a zapomnla na okamžik okov ode-

pnouti.

Vdce

ob

objel ady voz, naež zaboil ke kuchyni, aby se pesvdil, jak jsou kuchai daleko s obdem. eho, jeho sluha, již prošedivlý starší

domobranec, prohazoval na lednom z

voz

balíky a zavazadla, vyhledávaje vci svého pána. Popadl velký žlutý kufr za ucho a silnou paží spustil jej na zem. Pak vyndal ješt ze

smsi rzných vcí pánovu masku proti plynu a velký, vykrmený náplecník, z nhož vonlo pe-

ené kue

a

smála

se

ervená, ouhající zátka

likéru.

»ehoi,

hotov ?« volal pán a vyšvihl se jeho kodo stáje a eta ukazoval rukou pšinku, vinoucí se zanedbanými sady a spadalým listím ke knzi, k novému domovu Jemelského. neodpovdl, ale chytil vozataje kolem jste

lehce ze sedla.

n

Hlída koský zavádl

eho

//

bžícího za rukáv, aby mu pomohl sthovati páPehodil náplecník pes rameno, a již se kufr kýval na dvou napiatých pažích k žádoucímu odpoinku po dlouhé, neklidné pouti, plné nára-

na.

zv

a úslrk. Poruík s etaem jich následovali, jsouce zabaveni služebním hovorem, jenž se týkal krmiva, pitné vody, pastvy, provádní koní. Dvíka, vedoucí zezadu do dvora farního, zapískala, kachny a husy spustily rámus jako na uvítanou, bosá noha služebné zmizela v pítmí sív tabulích okenních zmíraly ohniv pon. slední pozdravy potápjícího se slunce.

dveky

A

eckokatolití knží mohou

se ženiti jednou za protože ovdovjí-Ii, musí ve svém vdovství zstati až do smrti a sami vychovávati své dti. Lukáš Popovi byl také ženat; z pouhé lásky se oženil se setou svého pítele a spolužáka na studiích Nikoly Sobišova, ienž faráuje jako vdovec v trefí vesnici odtud. Byla to Stáša, krásná, blohrdlá kukaka, která jej od prvního spatení ve Lvov, kde bvla návštvou za svým bratrem, naplovala bolnosladkou touhou lásky. Naivní, mladiká Stáša ovšem a po letech ustanoven jeho lásku optovala byl Lukáš knzem v této vesnici a pišel s mla-

život.

Povídám »Jednou«,

—

dou ženou

a

díttem do nového domova. Zde

se

také narodil z neutuchající lásky druhý kluina. Popovi byl ticátník prostedního vzrstu. velikou hlavu, Krátký, silný krk nesl

pomrn

ervenolící s modrýma veselýma oima a malými ústy, již jaksi zvyklými usmívati se. Po ši12

«

«

rokem ele zlehka a trochu nedbale splýval trs kaštanových, tpytných vlasv až k masitým, pekrveným boltcm. Celá postava houpala se v erném služebním fráku, vždycky rozepiatém a vesta nepíliš jen byla vyklenuta bíškem, docela mírn vydutým. Na prstech, ervených a baculatých jako nemluvata, stkvlo se nkolik prstemezi nimiž vynikal prsten snubní. Krom služkostelní, pohbv a pod. ml na starosti vyuování sv3'c\ chlapc, prohlídku polí, vel, které s oblibou choval a množil. Ženu, která byla da-

n, by

leko široko v okolí povstná svou krásou, ml nadmíru rád, ano byl v domácích vcech zcela

v jejím vleku.

Marn mu

íkávali za mladších

»Nebezpeno jest oženiti se s krásnou ženou. Kdyby ses s ní uchýlil na pouš, najdou ti ji druzí, a trpným otrokem krásných oí budeš let

pátelé

po celý

»Po

:

život.

usmál se Popovi jednou zestárneme. « oženil se pece s krásnou ženou a tyi léta šastného manželství ml již za sebou. Páter František, ímsko-katolický kaplan z blízké vtší osady, kde byla též církev mazurská (polská), picházeje k nmu na návštvu a mazle se s jeho roztomilými, vždy isounkými chlapci, kteí zddili oba po matce skvostné, velké oi, mluvíval v píkrotomnosti Stašin: »Brate, šastn vedl ky tvé. Máš ženu jako madonu a dti jako Jezulátka. Více smyslu má život tvj, nežli mé placelý

zamítav,

život

»vždy

nikoliv, «

A

také

Bh

hoení

!

Popovi

se

po

takovýchto 13

poznámkách

jen

usmíval v

ist

oholené,

kulaté

tvái,

která

A

mu

vždycky dodávala mladistvého výrazu. Stáša íkala škádliv: »Pro pak nedáte výpov své staré kuchace prošedivlé a nenajdete si mladší náhradu ?« Páter František, zdravý, ervený tyicátník, kril jen rozpait rameny a stiskl paní Stáši prstík, houpaje na kolen tyletého Filka

(Theofila).

mu

Druhý

chlapec, ptiletý Aleks, tlail

do klína a sahal na kaní zub, pívsek od hodinek. oba chlapci volali na nho »Uie, uje!«, picházel i odcházel. Pilko Alekso byli tém stejní velikostí podobou, nebo mladší se

a

A

i

i

více jedl a rostl. okouzlující okolí

V

oblieji byli praví andílkové,

mkkými rysy matinými, modrýma, pomnnkovýma oima však náležel ící otci, nebo matka mla oi hndé. Šaty jako jeModrý, skládaný kabátek, sahající až ke kolínkm, se zlatými knoflíky a utažený lakovaným, širokým pásem, krátké kalhotky a botiky šnrovací, žluté jako kuátka. Jediné, ím se lišili od andílk, bylo, že byli krátce ostíháni

den:

a umli taniti rozpustilé tango, kterému se nauili od otce a »ujce« (nebyl nijak píbuzným) Františka. Stáša zavolala stíbrným hlasem na

Baranku, aby pinesla aj. Sama pak vyskoila, jako by si náhle na nco vzpomnla, a prosíc za odpuštní, zpsobila vítr svými šaty. Kulatý dort, politý okoládou a posázený zralými ervenými jahodami, rozkrájela na klínky, a ovinuvši

nžnou,

bílou

rukou

hrdlo jakési

láhve,

posta-

obé na tác, pokrytý hedvábným, po okrajích stíhaným papírem, a zjevila se znovu s rozsíe-

vila

14

nými zítelnicemi, nabízejíc

hosti

lahodného ob-

erstvení.

Popovi vicí

—

naplnil dva kalíšky zlatožlutou slivoteli zíistal prázdný, nebo žena knzova

host nikdy likéru. ukli si páterem Františkem a upili oba do poloviky, jako by byli smluveni. co se nepodailo va církevním snmm, totiž smíiti církev východní se západní, to se povedlo zde úpln, zejména pustili-li se oba v nedli do tance pi domáckém veírku a Popovi, dojat jeho pátelstvím a osamlostí, huel mu do ucha: »Chy Stášu do skoku! Bude se na tebe zlobit !« Dopivše zbytek na zdraví, nalili si ješt po jedné, barvíce si rty a zuby na hndo okoládou, v emž však rozhodn nepedili nad Pilka a Aleksa, kteí k ustrnutí Stášinu, která srkala vaenou okoládu z fajansového Šálku, dostali notné nepila v pítomnosti s

A

km

kníry k olizování. rajícího

»Uje,

A

tahali pátera Františka, utí-

rty

kapesníkem,

kousni,

uje, kousni

si

za

loket

a

volali:

!«

Zatím pinášela služebná Baranka na velkém podnose kouící se bílou kávu se smetanou a mísu zlatového peiva jako svainu. Byla nakypena a naškrobena v národním kroji, jenž svou formou a barvitostí se mnoho neliší od našich. Aksamitová kordulka, protkaná perlikami a zrcadélky, široké, nadýchané rukávce, rozepýená, drobn kvítkovaná sukn, zástra se širokými, rovnobžnými vlysy, bžícími napí, stevíky s ervenými pentlemi a na hlav epec z turecké tkaniny, to byly jednotlivé ásti úboru, nezapomnl-li jsem 15

na dlouhé pentle, pevázané kolem frtošku. Baranka mla malá oka, vypoulené, karmínové líce, a nos malinko vzhru, ale docela malinko. Kordulka byla vyklenuta mocnými, plnými prsy. zkrátka jako lusk a zdravé jako buk. Tak se bavila v pozdních odpoledních hodinách rodina knzova a její domácí pítel, žijící v tiché idyle zapadlé vsi, daleko od železnice (pl dne cesty vzdálené), daleko od ruchu mstského. Po ústupu Rus minulého roku rychle se zotavili, nebo nepítel až na pos*;iženou drbež a vepe vážn jim neublížil a vlna bitevní pevalila se dále na východ, takže celá okolní krajina zstala ušetena zhoubné žn války. Stáša vyšívala chlapcm náprsenky a modré ržice s oranžovým stedem a ukazujíc je páteru Františkovi, jenž ml jemný vkus pro národní vzory, volala: »Není to hezké, není to hezké ?« »Nádherné, bájené, « povzdychl František, zkoušeje malému Filkovi pišpendliti ozdobu na

Dve

krek, nil

emuž

se tento, ;sa lechtivý,

nadmíru brá-

nožkou do vzduchu. zvonek v pedsíni jasn

a trkal

Vtom se ozval, dti se vysmekly Františkovi z vzení jeho kolen a lokt a vstrily si prstíky do úst, což jim roztomile slušelo. poslední paprsky zapadajícího slunce padaly jim na hladce ostíhané, velké hlavy, ostré jako kartá na šaty. te podruhé zacinkal zvonek. Nebylo pochyby! Nový obyvatel jest zde. Pan poruík Jemelský, jak jej jeho sluha dopoledne

A

A

eho

ohlásil.

Paní Stáša povstala v rozpacích, páter Franneupímn zakašlal a Fopovi bral se do síky, zatím co Stáša uklízela likér (aby se neeklo!) a hoši rovnž na síku se vycupali, držíce se otvírajícího táty za široké kalhoty z pravého pedváleného anglického sukna; bylo v síce tišek

pítmí, toliko žlutá haluz narážela vtérkem

již

do okénka nade dvemi.

Dvee

vrzly

—

a

ped Popoviem

objevil

se

mladý poruík, junák ješt v modré hulánce s tulením límcem a zlatými šrami kolem krku, v širokých jízdeckých kalhotách, nápadn úzkých v kolenou, k nimž dosahovaly žluté, vyleštné boty se zvonivými ostruhami. Šedivá, vkusná rukavika na pravé ruce byla nezaprata a polo-

o

nazpt pehnuta

držela v prstech pružný kožený biík se stíbrnou srní nožkou na konci. epice bez stmítka sklánla se mírn k levému uchu a nad pravým odstávaly ve vánku tmav kaštanové, ješt neprošedivlé vlasy. Po levém boku houpala se slídová taška s mapou, po pravém brašnika s pistolí a pouzdro s dalekohledem, z náprsní kapsy ouhal zlatý etz s komvice

a

pasem

a píšalkou. Vycenil dv ady zub, bílých jako slonovina, k úsmvu, a podávaje ruku ruce Popoviov,

eho

ke stisku napažené, pedstavil se krátce. svým pomocníkem sedli na kufre, mnouce si vousy, a veškeré slepice a husy kachny daly se do nehorázného kiku, jako by jim tito hosté pipadali podezelými. erný Muren bhal jako divý ped svou boudou a zle láteil na napiatém se

i

Zeni knzova.

/7

«

etzu, že jej Baranka, vyletvši zadním vchodem z kuchyn na letkách svých živých rukávc,

mla

co chláchohti. k nmuž se dti jako zaraženy tiskly, ob.ial Jemelského a políbil jej dvakrát na ob tváe a vítal jej: » i ší mne, že mám hosta. Pokoj je pipraven. Jak doufám, bude se panu poruíkovi u mne líbiti. « máchl významn ru-

Popovi,

A

kou na prchající etnou drbež a svini, ovšenou na bichu nespoetnými ssajícími selaty. »Tak cestujeme poád jako cikáni, « prohodil Jemelský, »a pijímáme tu vojnu tak, jak je, se zlým dobrým. Vidím, že zde máte krásné zaíízení. celé vsi bych nic hezího nenašel, jen budu-li také návštvou milou, to jest hlavní vc!« »Jak Pánbh dá, ale u nás ješt není zle. Však i

V

uvidíte.

A

zainel táhl Jemelského, jenž na prahu ostruhami, dovnit. Hovor dál se po ukrajinsku i huculsku, z kteréžto Jemelský. Jsa ec!i, snadno potebné vci pochytil z píruní knížky,

ei

minulého roku se zájmem probíral. melodická ona byla velmi sympatics eštiká a podobala se mu, ji hojn mísil nou a polštinou, kdykoliv neml vhodného výrazu pchcíov. To však nevadilo; doroziml se tém úpln. Pak nastalo vzájemné pedstavování. Jemelský byl pekvapen sliným zjevem paní Stáše. Vidl ped sebou mladou, mírn pobledlou paní, nepíliš vysoké postavy, jemn urostlou, s peliupravenými, bohatými vlasy, tmavohndé bar-

v níž se již

Mkká,

e

a

v

18

tázav rozevených oí, dehkátn nanesených oboí, ušlechtilého nosíku a

vy, velikých, široce a

jemn

vykrojených ústek, týchž, která zpozoroOdna byla v erný, hedvábný šat, z nhož prozaoval blostný, hebký krek, a drala se vped oddychující, plná prsa. Celá bytost její dýchala ženskou podmanivou nhou, a když mluvila, jako by kovové struny rozehrál. Jemelský se zachvl a rozepýil jako student, když se dotkl svými rty obadn nabídnuté pravice paní Stáše. Hasnoucí nebe vrhalo oranžov a smaragdové odrazy do pokoje, Jenž byl vypraven s dobrým vkusem. Nábytek z oechového, matného díví, vycpávaná kesla, zrcadlová skí na sklenice z broušeného skla a japonské vázy, vesele se šklebící cínový ajovar na šatníku, tapety a olejomalby po stnách, mezi nimiž na prvý pohled poznal Jemelský podobiznu ukrajinského básníka Ševenka a písn hledícího Bohdana Chmielnického, národního bohatýra oba v bohaí zlacených rámech, na aksamitové, ervené pokrývce stolní malovaná, porculánová ty všecky váza s erstvými, pštrosími astrami vci, které mohl Jemelský jedním pohledem pehlédnouti, vyplovaly pokoj vhodn a s pravým vkusem. Nade dvemi visely tžké draperie, v kout u dveí týila se vzácná, starobylá kachlová kamna. Malý orloj ze slonové kosti na zpsob domeku s bílými sloupky tikal hlasit na prádelníku ve spolenosti sklenných rosniek, kechen, pídimužíkv a tygr, celého dtského zvince. vpravo od vchodu leskly se tabule knihovny

val u

obou chlapc.

—

A

19

tlustými

s

svazky,

kde nahoe

široce

rozevíral

svj zelený chtán gramofon, mezi obma okny, do zahrádky ped prelím stavení hledícími, vydouvalo se kožené bicho erné pohovky. zadní stn byly dvee do ložnice. Nejkrásnjším

V

pedmtem sa,

hrd

a

A

v celém salonku byla však paní Stana hosta hledící.

sebevdom nepímo

Jemelský od prvního okamžiku, co ji spavnitní klid, jako by na ekalo velké nebezpeenství. Paní Stáša pak, akoliv byla na smrt oddána svému manželu, který si její lásky zasloužil plnou mrou, pece nemohla zabrániti zvláštnímu rozechvní vnitnímu, zpsobenému vstupem nového, mladého a inteligentního muže do okruhu pedstav krásné ženy, chtivé dvoení. Žila paní Stáša již nkolik let bez jitení mysli se svým mužem v této od svta odíznuté vsi, milujíc svého chot JIŽ ze zvyku a zatajujíc v sob všechna ženská pání po velkomstské soutži krásy, po vtší a hluné spolenosti, po požitcích a vzruších mstza dívích let snila, ských, po tom všem, o blouznila, tla a slyšela. Tato její touha po širším a pestejším, obsržnjším život byla obas obživena zajížkou do Lvova do divadla, do ale to bylo opery, jednou za rok snad na ples vše, co duše její mohía z rozkoší životních uchvátiti. Vítala paní Stiša mladého, švarného dstojníka jako píjemnou, omlazující zmnu, jako vzruch s onoho druhého, neznámého a boulivého behu života. Ale oi její zdály se záiti klidn, jako jindy, ba ponkud smutnji, pohyby její til, ztratil

em

—

20

byly stejn nevzrušené jako díve. Dovedla mladá žena, plná života, písn ujiti své pohnutí vnitní a erstv rozevený vjí myšlenek a cit v duši. Mýlili bychom se však, domnívajíce se, že se Stáša na první pohled zadívala na píchozího hosta oima lásky. Pokládala jej více za zkumadlo své moci, moci ženské krásy, která z Napoleona mila v uritých chvílích dcko. i

11.

Bylo erstvé íjnové ráno. Žlutobílé slunce stálo na sáh nad zemí a prozaovalo hndými kostrami planých hrušní a proídlými nachovými korunami tešní do pokoje Jemelského. Svtnice ta, ne píliš prostranná, byla v levém kídle klebanie (domu knzova) a patila jedním oknem do príijezdu, druhým do zahrádky za domem. Divoká réva šplhala po stn ode dvora až k opuštným vlaštovím hnízdm pod okapem a nádhern rudé dlan upadávaly jí do zmraženého, Již

schouleného trávníku. Poslední astry na pevislých lodyhách osmlily se po pestálém prvním

mrazíku rozvinouti.

I

ta

nebohá, vždy svže ze-

lená eišnice, nasazující ješt minulého dne pod oknem množství oranžových a žlutých kalíšk v

dve

v budoucnost, krila se, zvadlá a ochromená, k ist bílé stn. Na stechách stájí stodol vzadu se kupících udržel se až dosud ve stínu modravý, studený pan mráz. Nebe bylo modrouké, ale stíbrné mlhy, rozvšené mezi kei, jen i

21

nenápadn vpíjely se do zem. Velká, dokoán otevená devná vrata do dvora vrhala zvolna a

dlouhý stín do erstvých kravích stop, v blát vytlaených, a Baranka, šustíc ve svátením hávu, rychle utírala runíkem na lávce zapomenutou krev nevinných kuátek. Kohout již dávno pestal kokrhati, prodíraje se mezi tykami plotu do zahrádky a z ulice bylo slyšeti, kterak cupají vesniané do církve po deskách. Jemelský dosud si hovl ve snhov bílých, prachových v jakési podušk''c'i pechodné dímot, po níž brzy následuje samovolné probuzení. Moucha prolezla klíovou dírkou do pokoje a bzuela. Ale Jemelský se neprobouzel. Snilo se mu, že je v Praze u rodi na dovolené

—

a

ml

sladkohoký

pocit, že jest ženat a pije cosi

jako aj se svými známými neznámými páteli na veselé domácí zábav. Ale díval-li se lépe, vidl k svému pekvapení, že není v Praze, ale v jakési hospdce u žida na vsi v Halii, a z pátel i

civilist se

stávali

se

rázem spolubojovníci,

za dlouhé války v

rzných koninách

s

nimiž sezná-

mil, a manželka pemnila se jako kouzelným proutkem ve starou, pranehezkou židovku. Tento pozvolný pechod ze sna do skutenosti byl by se ješt asi minutku vyvíjel, kdyby se polehouku nebyly otevely dvee a opatrn nebyl vkroil s vyleštnýma vysokýma botama, které držel ve dvou prstech za ucha a kdyby

eho

mu

—

—

nebyla vyklouzla jedjak samozejmo na bota na podlahu. Jemelský rozevel oi a za

okamžik poznal, kde

jest.

22

»Dobiý den, pane poruíku !« pozdravil nesmle eho a postavil boty k posteli, paty k sob, špiky od sebe. »Kolik je hodin ?« promnul si oi poruík a díval se na velké pendlovky na protjší stn, lahodn ukající. »Již devátá? Je-li možná ?« »Na mých jest již tvrt na de£et«, odpovídal eho, »ale pan poruík vera naídil, abych ho

asn

neprobouzel!«

asn?

Rychle vodu a »Sloto, což pak je to prádlo !« bhal, div neupadl. Práv, když poruík sedl ve spodkách na posteli, obouvaje si trepky, vrazila do pivených dveí Baranka a páteí škubl s výkikem opt zmizela, až

eho

eho

»Ptala se, je-li pán už vzhru, chce pinésti snídani, pozdji nebude káva dobrá !« Ale poruík již ml košili dole a noil holá, svalnatá ramena do chladné vody. Stíkal, prskal, myl se tém pl hodiny, klotkal nadmangánem. ai se zuby drhl, nehty istil, esal se divil. Baranka ukala na dvee, a eho, hodiv na bílý hbet pánv, na široké, silné lopatky, bílé prosakadlo, odskoil a volal do klíové dírky, a

pak

pravil:

—

eho

že ješt ne.

Peliv

utel pána na zádech, podal bílou koperleovými knoflíky a nové spodky ze a zásoby prádla, pak erné, jízdecké kalhoty lajako se lesknoucí boty, konen ony krásné

ših

s

tpvtnými, poniklovanými ostruhami. zeleným stinidlem pesthoval se stona skí a dal dívin znamení delším vysv-

kové,

Lampu lu

—

s

se

tlováním v pedsíni, že návštvy se 23

mohou

pijí-

eho

hladce oholen, piByl toho dne napomádovány mastí ješt stižené vousky mírovou, kterou mu žena nedávno poslala, a špiky jako sídla vzhru smující zdobily jeho svátení obliej. Medalie pyšnily se novými stužkami a stevíce leskly se až až. Dávno již nebyl eho, starý veterán, takto nastrojen, leda když byl naposled na dovolené ve Lhot. Baranka, naškrobená a vyfintná, se svtýlky na lících, pinášela snídaní. Šálek s bílou, posmetanovanou kávou, konvxi s kávou na pilévání, pokrájenou bílou buchtu. Jemelský ji štípl do tváe, ptal se, jak se vyspala, a pak se pustil do máti,

ml

jídla.

Srkal, pikusoval, všiml si podobizen na stnách svtle malovaných. Byla tam též paní Stasa mezi nimi, mladiké, štíhlé dve, toucí knihu patrn obrázek z m.ladších let. Bože, iak bvla krásná! Do jakých to lyrických tón naladila srdce Jemelského! Vidl, že veškeré touhv Jeho, veškerá hlubinná, temná pání, veškeré existenní úsilí a ctižádost smuií k jedinému stezávr, du, k žen, ba zašel dál až k filosofii, že žena, matka lidstva a zem, jest tvrkvní djin a vzntovatelkou ke všem umleckým dílm svk válce. Tak se mu ta, zpvu, hudb, básním i

—

in

i

by božská, nesmrtelná Pallas Athéna usmívala se na vlídn z oblaných výšin Za tuto dobrou myšlenku odmnil se Jemelský vonnou memfiskou. Svtle modrý, svátení kanaraziv epici do ela, bátec pehodiv pes sebe vyšel zamyšlen na zápraží. Ovzduší však bylo zdálo, iako

.

i

24

mnoho chladnjší, než se zdálo ze svtnice, prose zapjal. Drobnými krky obcházel dm, až objevil za rohem otevené okno kuchyn, odkud vanula libá smažící se cibulky. Též

ež

vn

chlapce bylo

slyšeti,

drobnými botikami. tlumený, mnohohlasý opakoval

se

kterak tam kií, cupotají blízké církve ozýval se ženský'^ zpv. Jediný motiv

Z

ustavin do nekonena,

klesaje

a

stoupaje do vyšších poloh.

Jemelský si pipomnl, jak jej vera uvádli do nového bydlišt, nové svtnice, Popovi, jeho žena Stáša, oba jejich chlapci, Baranka, všichni s páterem Františkem, jenž pak ihned odjel povozem dom. Pistoupil k oknu a usmívaje se, volal dovnit: »Dobrý den! Paní pilná hned z rána!« »Dobrý den!« obrátila se paní Stáša v bílé blze se širokým, škrobeným límcem a v kabát z erveného šátku ve vrkoích, což jí velmi slušelo. »PoJd'te nám pomoci !« dívky, totiž Baranka se Žofkou, husopaskou, pozorn zavíjely jablka na tenké plátky pokrájená do rozválené plachty tsta, pi emž ovšem paní Stáša pomáhala nžnými prstíky. Aleks s Filkem pehazovali z epice do epice slupky z jablek, mruíce nesrozumiteln. byl závin hotov. Paní Stáša s ohrnutými rukávy oistoupila maliko k oknu, aby podala hosti ruku. »Jak jste se u nás vyspal? Asi že nedobe, nebo je u nás mnoho hluku. Považte jen,« a ukázala na chlapce, kteí se tahali o malé ervei

Dv

Konen

23

« «

«

navé jablíko, »co

ta drobotina natropí kiku! Myslím, že od nás brzy uteete. » Vyspal jsem se výten, jako doma. Nikdy jsem neoekával tak krásného pijetí. kde je knz? Je už v církvi ?« »Ó, jakby ne! Již od asného rána! Má ná-

A

vštvu. Pijel

mj

bude zpívat

až

spíchat

bratr Sobišov na mši, Popovi o desáté. Musím po-

druhou

!

A

odskoila, aby pomíchala stenající cibulku. »Již dávno jsem nebyl ubytován tak skvostn. Jen jediná vc lovku chybí, a to velice chybí !«

»Co

asi?«

»Žena Usmála se trilkujícím, závratným smíchem, jenž znl jako melodická ozdoba mezi dvma !

hudebními vtami. »Což pak nejste ženat?« »Bohužel, nikoliv! Mám toho dost, když pláe o mne matka, kdykoliv odjíždím do pole. Pro bych mil ješt druhou bytost nešastnou ?« »Ach, ze soucitu se vzdáváte lásky, z pouhého soucitu. Jste muž velkého srdce. Ale kdož ví, možná, že pece na vás s toužebnou náruí eká,

až se

vrátíte.

Nyní však musím

vait.

Od-

puste! Chci také na mši!« »Ó, prosím, jen nco nepipalte, le draho !« Jemelský s hlikou vyšel na náves. Do devné církve hrnuly se peste odné mladice,

A

staeny, dti, žatou zvonicí u vchodu stáli

i

Pod vysokou, vna níž nebylo žádných zvon, sedli tyi žebráci, pedíkávající.

starci o berlách.

— i

26

jednotvárn žalmy do nastavených klobouk. Až na jednoho mladého slepce byli všichni lysí, zarostlí blostnými, staikými vousy. Po obou stranách tžko vysýchající, hluboce roz ježdné cesty kladena byla prkna, rovnobžn s cestou bžící míistky pro pší. Tyto devné pšinky byly tak úzké, že nebylo snadno vyhnouti se naparádným vesnickým kráskám. Jemelskému bylo íe v nových botách vystíhati blátivého píkopu silniního. Sel vzhru mezi nízkými, neuspoádanými domeky, totiž ml dojem, že jde vzhru. Nebylo mu teba daleko zacházeti, aby uzel

—

—

malebný piíbytek otce Steina, jenž práv s dvslepicemi pod paždí se kýval v dlouhém erném kaftan a kulaté kožišinové epici do svého krámku. Modrým písmem byla jeho firma vymalována nade dvemi. aj, pivo, víno, likéry, er-

ma

Jediný lovk, který nco nabízí na Jemelský vešel, více ze zvdavosti. Nepoádná iizba se špinavými okny, místy papírem látanými, dvee, ovšené kiklavými reklamami z mírových ješt let, na stole nevzhledné, neuspoádané krabxe, vzadu na skíni pyramida z prázdnech láhví jako ozdoba, v kout nelákavá

stvá

jídíi.

prodej.

postel, u stolu rozviklané židle.

»Selda, Selda!« volal starý Aron nosovým, chraplavým hlasem v zákulisí. Objevila se tato ernooká ozdoba domu v krásných sice Ševrových botkách, ale v ervené, neurovnané spodmci a Špi-

m

navé, puntíkované košili. krásná, rovného nosu,

neuesané.

Prstýnk

V

dosti,

27

oblieji hezká, tévšak ospalé, vlasy zvlášt onch zná-

oi

«

ze zákop, zhotovených z mdi a aluminia nepátelských stel, známka, že bývalo u

mých kroužk

Arona host dosti. Usmála se šálivýma oima na píchozího a nmecky pozdravila. Mnoho toho nebylo, co zde mli na prodej, ale cetek, pestrých nálepek, poloprázdných škatul byl plný stl. Jemelský vybral

sbírku dopisního papíru.

si

»Pan poruík

jest od trénu a bydlí od verejška zde?« prohodila zpvavým, líbivým tónem. »Jak to všechno víte?« ptal se Jemelský, dosti

pekvapen.

»Ráno byl dl nám to.«

pán poruíkv

zde sluha

a

pov-

Jemelský pohlédl na vyprázdnný kalíšek, pilepený na tácku iako na corpus delicti.

»Tomu pomžeme! Hezký

pták!

Nebyl zde

už dokonce vera veer ?«

»Ano, vera veer, ješt

»Dobe, dobe !«

A

s

njakým etaem.

zaplativ,

odcházel,

slyše

ješt, kterak je zván na aj.

Stará židovka vyšla na práh, pohlížejíc za štíhlou postavou Jemelského, jenž nco pro sebe

mumlal. Sel

zase

mimo

církev,

odkudž zazníval mno-

hohlasý sbor: »Gospodi, pomiluj, Gospodi, pomiluj !« Jsa jat zvdavostí, vešel dovnit. Kostel byl naplnn hlavami. Šaty háraly v nejroztodivnjších složkách barevných. Skvrn bílých, žlutých, purpurových, smaragdových, karmínových, fialových, jako na malíské palet. Akoliv krá28

—

el po špikách, nedovedl umleti svých ostruh a vyrušil mnohé z pobožnosti. »Gospodi, pomiluj

opakovalo

!«

se k

vil

se

devnému

do nekonena. Jemelský postasloupu v pozadí, odkud, jsa

vysoký, mohl všechno pehlédnouti.

Popovi pohyboval a zpíval jasným,

em

—

asi

deset

se v

bílém ornáte u oltáe

pronikavým hlasem.

krok

—

stál

stl, na

Ped nmž

oltá-

bylo

rozeveno ecké písmo, u stolu pak stál »djak« (zpvák), sotva šestnáctiletý výrostek, jenž knzi se sborem odpovídal.

V

rzných Posvátné ikony visely po stnách. výjevech ukazován byl blovousý svatý Mikuláš. Obzvlášt krásná byla madona na pravém poboním oltái, kojící malého Ježíška. Prostinký obraz, plný chvály na mateství.

A

kdože sedl v první lavici u rozevených knížek modlících? Jaká to urozená dáma v drahém boa, vkusném klobouku s ervenou pentlí? Stáša Popoviova!

A

z hluboká. Kterak do jakým podivuhodným klidem knze, jenž jest jí v této sledující úkony muže hodince více než mužem, jenž jest jí posvátnou

Jemelský povzdechl

sebe pohroužena,

5

—

osobou vyvoleného sluhy božího a povzbuzovateutvrzovatelem jejích cit k vcem nadlidlem ským, vným, k nepochopitelnému Tvrci. i

S jakou zbožností obrací listy sladkou ruenkou, skrytou v žluté rukavice, v úhledných, drobných knížkách modlících. Po obou stranách z lavice ouhaly pak

dv

29

krátce ostíhané dtské hlavy. Aleks Fííek malými rozoumky pozorovali kutní tátovo a iist by i

se

byli

bezpotukráte

a

0'1'íželi

krky

nataho-

kdyby byli vdli, kdo je vzadu sleduje. Nedlouho musil Jemelský vykávati konce mŠe

vali,

svaté, pišel již jakž takž, »panáka svlékati«. Utichla dojímavá píse a lidé, žehnajíce še, obraceh se k východu. Jemelský rychlými kroky vyšel z chrámku a postavil se pod žlutý jasan u zvonice, vystavné na zpsob široké vže s adou obloukovitých oken pod prohnutou šindelovou stechou. Za ním vyrazilo nkolik chlapc v pedlouhých hounných haluzní' c"i, zddných po otcích, a povídali si. Pak vykroil pár dívenek v kvítkovaných, sametových šálcích. Po oku patily na

mladého poruíka. Dokonce

si

i

nco

šeptaly, ale

hlasit rozesmáti se dovedly až za brankou. Nato hrnuly se starci, tety, kmotry, dvata jako strakatá peej po devných stupních do ohrazeného prostranství kolem kostela. Žebráci, k nimž se nesmle pipojila mladá, slepá žebrácká, poali se kývati a natahovati kostnaté, dlouhoprsté ruce, dkujíce za každou minci královstvím božím. S posledními vyšla též Stáša ve svátením tmavo-

modrém hávu

s

nmž

drobným žlutým etízkem kolem

kižíek. Malý Filek držel za ruku, Aleks poskakoval za nimi. Ješt ve dveích piskakovaly ke Stáši vesnické ženštiny,

krku, na se

se svítil

jí

h'bajíce

jí

s

uctivostí

pobožných ekalo v vyšel

Popovi,

ml

ruce.

kup se

u

Nkolik obzvlášt sakristie,

takže když

jimi co prodírati,

pozdravovaly. 30

jak

jej

Stáša

Jemelský se navzáiem uklonili, chlapci pohledem vnovali pozornos:. Pak zmizeli za plotem Popovi, odn zánovním eniomodrým zimníkem s límcem z beráního rouna a

rpi;

1

toliko

lakovoutéž beranicí, pozdravil Jemelského stisknutím pravice a dal mu .'íti po pravé stran. kolik malých koník dlcunohiívnatých hnalo se tryskem mezi lidmi. Dva mladí, ušípaní vepíci omuchávali se zájmem bláto v silniním pí-

N-

kop.

Popovi nabídl hosti vonné portoriko ze stíbrné schránky, a se Jemelský zdráhal, jsa to-

a

»papírníkem«, pece nakonec druh druhu zapálili vzácnou pochutinu, -enže knz se dlouho zdráhal pijmouti od poruíka ohn. Nebylo na škodu, ukázati si tak vzájemnou úctu, dijvodem úcty knzovy byl strach o vlastní ženu a osten k sympatickému jinak návštvníku, u Jemelského pak zase vdcmí že by se mohl prohešiti na dvivém a úctyhodném hostiteli. Akoliv oba tento nábh k nepíjemné myšlence v sob potlaovati, pece zárodek sporu vyrostl mezi nimi sbhem okolností jako stín, bránící naprosté upímnosti a srdenosti vzájemné. Nepochyboval Popovi ani na okamžik o naprosté oddanosti Stášin k sob, ale zárove jako jemný /nalec duše nemohl se ubrániti tísni, že se snad Jemelský zahnízdí v nevyzpytatelné duši ženin. Marn prosil Boha o n"iIost, aby takto nemyslil, diblík podezírání a žárlivosti usedl na jeho mozek jako erný šváb a nedal mu od minulého dne pokoje. Ba ani pi mši nemohl si zachovati liko

a

31

a nkolikrát hledal v Písm který jindy nalezl okamžit. tak spolu kráeli za váznoucího hovoru k

potebné rozvahy

známý žalm,

A

domovu. Odpoledne bylo v

Na dvoe

dom

živo.

ti povozy a odpažení kon frkali ve stáji. Farái ze sousedních vsí se svými ženami dcerami sjeli se k Popoviovi na návštvu. Ze sousední osady pijel na setmívce také stály

i

mladiký poruík Vacek

dvma

šikovateli,

s

eskou muzikou,

kteí ovládali

výten

totiž

první

i

druhé housle, a pak s malinkým praporíkem, jenž pískal na pikolku. Hosté sedli u svainy v oné svtnici, kde byl Jemelský minulého veera uvítán. Dva stoly spojeny v jeden velký a ješt místa nestailo. Dti knží malinká baculatá dvátka a chlapeci sedly zpsobn na pohovce, kde nechybli ani Filek s Alešou. Pili horliv vonnou kávu z drobných hrníku, piku-

—

—

—

sujíce zlatožlutou buchtu.

Paní Stáša v

pvabném tmavomodrém živtku

a s drahým skvostem ve vlasech horliv se zabrala do hovoru se svými staršími sousedkami,

peliv vyšoenými

a navonnými. Zatím páni podávali láhev dál na protjším konci stolu, kde se uvelebil také Jemelský s veselým, dnes poprvé poznaným krajanem Vackem, od nhož dále vpravo sedl tiše upejpavý malý praporík ioreka, snaže se sem tam prohoditi taasi osmnáctileté dívenky ké njaké slovo. po oku koukaly na n, kdykoliv zvedly nžný

farái

si

A dv

32

aby

šálek,

sladily

ka

se napily.

píjemné

šustila

Dv

veliké mísy

s

cukrovím

nedlní odpoledne a Barannaškrobenými šaty svými kolem host, toto

peivo

odnášejíc prázdné

nádoby. oba šikovatelé vousy od smetánky a blažen se usmívajíce ladili housliky. Jak byli peliv uesáni a jak sebevdom pohlíželi na spolenost! Praví synové záfrontí, kteí již svoje vybojovali, jak ukazovaly ády na jejich mužných prsou. Vkusn odni v pedválené kusy odvu, v krásn pešitých komisních botách jako od nejlepšíiio vídeského ševe! Hudební program zahájil však gramofon, odzpvující zánovním hlasem svou úlohu. Páter František, který byl také pítomen, doprovázel jej pobroukáváním, jako by již odjakživa znal pinášejíc

V

kout u kamen

a

utírali

si

—

jeho melodii.

Jemelský huel, lokty na kolenou, do Vacka, od nhož se dovdl, že Vacek sem astji zajíždí na zábavu a že paní Stáša um.í nádhern zpívati, klavír že je v zadním sále, kde se také taní.

A knží vykládali vtipy

ze studentských

let,

jimž

korunu pidával Vacek, jejž vojna vytrhla pímo z právnického studia. istá jasná dalo se kterési dvátko do pláe, práv když gramofon vyhekoval poslední tóny písn. Všecky matinky, tetiky a dcerky se k nmu shlukly, nevdouce, co se stalo. Malinká Anielka v bílých šatikách žalostn plakala, protože jí dali plný hrníek kávy, které nikdy nepila. te již drželci hrníek pl hodiny v ruince, a protože si s ním nevdla rady, dala se

Z

A

žena knzova.

33

do usedavého pláe. a kázala pinésti

Paní Stála

dítti

se

omlouvala

mléka. Ale dti nedaly co dlej, byla jim po-

se již uspokojiti, dlej hovka píliš malá. Filek dokonce zalezl pod židli praporika ioreky a klepal ze spodu kotníkem na ni. Cioreka pak jej chytal za nosík, emuž se Filek hlasit vždy zaehtal.

Proež

navrhl otec

Popovi, aby

kého sálu pes sí. Nebyl venku ješt nemrzlo.

sice

se šlo

vytopen, ale

do

vel-

vždy

A

již se spolenost sthovala síní do prostranné svtnice se zrcadly a záclonami. Posedali na lavicích kolem, stoly, kesla, láhve cestovaly za nimi. Baranka se šikovateli jako s tlesnou stráží pišla až naposled. Vacek byl již dosti roz jaen. Sedl si k dámám, házel rukama, pednášeje o svém srdci plynnou eštinou s astými »jo« a »prej«, až se všichni smáli. Vykládal s humorem, že jest svobodným milovníkem, že je zbožován jistou bohatou vdovou, obchodnicí se syreky, ale že se míní oženiti jediné s venkovskou kráskou, která by mla statek, krávy, pole, kteréžto vci mají v nynjší dob velkou a jedinou cenu. On pak až pijde jednou do civilu, dají-li bohové,

bude choditi po roh, aby si prohlížel brambory, pracující ele. u nho nikdy nebude nouze, jablený mošt bude tlaiti, pivo sám vaiti, všem bude poroueti jako magnát. Možná, že dámy všemu nerozumly, ale smály se všemu, iorekovi až se oi ztrácely od smíse sukovicí

A

obilí,

chu. 34

Pro

mužskou spolenost

pedvádl Popovi

cirkus se svými hochy.

Alekso jako hejtman postavil vždy dti do ady a velel jim po vojensku: »Habácht! Rut! Knýt! Úf! Salutýrt!« Páni farái si popávali jak náleží. Jemelský se vyslovil, že jeho lidé by to lépe nedovedli. Baranka nosila aj, kolik si kdo pál.

A

Oba

šikovatelé zkoušeli své nástroje u klavíru.

Popovi

udal jim notu šlapáku, a již pravý eský šlapák se linul z houslí jako nkde na veselce v krásné vzdálené vlasti ped lety. Popovi spojil Filka s Aleksem a zvolal: »Tango, Alešo, tango !«

Hoši

pažema

se

vzpírali,

Popovi je obchytil oba si pece dali íci a ký-

ale

a roztoil je, až

podle taktu dokola. Byl rozveselen a za nálady spadala s nho tíse dívjších obav o milenou ženu. Tímto tancem byly dámy upoutány, Cioreka složil svou pikolku dohromady, aby hudb pomohl na nohy. Jemelský pak sedl ke klavíru. Kapela byla hotova. Nový kousek, tentokráte vali se

veselé

i

kvapík, se

výten

povedl.

Popovi

uchopil pá-

v bocích, poav jej roztáeti. Oba tanili tango, až cípy erných frák odletovaly na všechny strany. Co mlo ruce, všecko tleskalo, ba na zápraží se objevil se svou dýmtera Františka

i

eho

kou.

Jemelský po kousku odešel k paní Stáši. Proji, aby nco zazpívala. Stáša se omlouvala, že mnoho neumí, ale konen pece se dala uprosil

35

siti,

zavolavši

sedli

Popovie, aby

oba k pianu,

run

sál

se

pedehru v mkké,

doprovázel. ZaHráli tymolové tónin. Popoji

uklidnil.

vi po

levici zaboil své prsty do bas. Líbezná melodie tichla, jako by chtla usnouti, až do ní vpadl kišálový hlas Stášin, že se Jemelský z hloubl duše zachvl istotou a jasem tch tón. Vidl, jak se jí bílé hrdlo tese, jako slavíku, když klokotá píse lásky. Byly to teskné ukrajinské dumky, v n:chž se tají podivný, nevyslovitelný ža!, rozehrávající veškeré struny v srdci lidském. jsou-li milostné tyto písn, pohešují rázu veI selé hymny na štstí, vyjadujíce spíše hlubokou, radostnou bolest lásky, nežli žhavou její rozkoš. Jsou více rozjímavé tyto dum.ky než smyslné, víc lyrikou nežli epikou. První píse, kterou Stáša zpívala, se zaínala slovy »Zabud', zabu!« (Zapome!) a pronikala Jemelskému, opK)cál stojícímu, až k srdci. Musila býti na všeobecnou žádost opakována. Pak následovaly jiné písn ze zvláštního sešitu, kde Jemelský si dovolil pi he obraceti listy, a kdykoliv se dotkl dlan ladné pvk^Ti, která jej pedhonila, vždycky se do duše zachvl. 3yl-li díve unesen lepým vzeziením. paní Stase, pvabnými jejími pohyby, byl nyní pekonán dvojnásob nádherným sopránem ideální ženy této a klanl se jí v duchu. Psobila na jako krásná živá báse. onen Jemelský, který byl vždycky obratný, smlý v ei s dámami, nenechávaje se tak lehce omámili, nejsa již mladíkem, který snadno vzplane, nýbrž pevným, rozumným mužem, musil nyní

by

A

36

«

zapíti onoho pevného, rozumného muže, a mohl jeli

chvj ným koktáním svj podiv.

vysloviti

knzov žen

své uznání,

»Krásné, na výsost krásné, nikdy nezapomenu požitku této chvíle. paní Stáša, rumná ve tvái, se vítzoslavn usmála, kouc: »Nestoií to za tak velkou pochvalu. Ostatn jsem trochu nastuzena, mlo by to

A

býti lepší. !«

Jemelský ve svém nadšení uchopil Aleš, Filjednoho po druhém do nárue, a dal každému po velé hubice. ka,

Než

páter František

s

Popoviem

již

spustili

píse o Adamovi a Ev, a oba šikovatelé naali dvojhlasn vzlykavou pedehru k valíku. Popovi po dlouhém tleskotu vyzval svou ženu do tance. Na vlnách valíku vznášela se paní Stáša, jako pozemské tíže zbavena, po hladké podlaze, pivinuta k svému muži a vnující letmý pohled Jemelskému, jenž zíral jak u vidní, neslyše ani, že je žádán, aby na oi-n doprovázel

Teprve když Vacek uvádl ržovou, rozkola a kýval na, vzpamase a dal se do hry. Pebíral však na slepo,

housle.

epýenou Anku do toval

ohlížeje se za rejdícími párkv.

Šikovatelé táhli pozorn dlouhým tahem smyec, první housle užívaly ve vyšších polohách

hojn

tremola.

Páter František

se

ohánl

s

tlu-

dámou, Vacek pak vystídal Anku za Žofiku, s níž se

stou paní faráovou, orošedivlou již

honosn ukazoval valíkem na' šest dob. Též oba knží vymnili své tanenice, ale Popovi, brzy 37

«

udýchav

se

svým bemenem, pevzatým od

se

pátera Františka, podkoval se, a pistoupiv k hrajícímu Jemelskému, pravil, utíraje si erve-

ným kapesníkem ele

s

jedinou

hojné

pínou

Pane poruíku, do

krpje

potu na hladkém

vráskou:

prosím,

tance. Víte, jsme již

vezmte mou ženu

nkolik

let svoji,

má

dv

dti, ale vyrovná se svobodné. Bžte pro hnvala by se. Já již zstanu u piana.

již ni,

»Nemám

obzvláštního nadání k tanci. Ale dopokusím se. Dkuji !« Jemelský se potácel k paní Stáši, kterou nohou podupu jící Vacek uitípl miU iperný, zrovna ped nosem. Aby si neškodil, Jemelský spchal pro Anku, upravující si úes ped zrca-

brá,

A

dlem, a již ji ponášel v širokých, lehkých kruzích. Jenže muzikanti hráli již kódu a po dlouhém, tetelícím se tónu udlali teku za valíkem. Sotvaže dvátko, lehké jako pírko, usadil, již zde byl rozpálený spoluváleník, takže paní Stasa byla volná. Všecko tleskalo, žádajíc opakování. Jemelský sám tleskal, až mu dlan zrudly. Sotvaže se ozval první takt, hned se uklonil paní Stáši

a

odloudil

ji

družkám.

dla kolem jej

v

letu,

pasu a vlající mrazily jej jako

Šetrn

kadee

její,

položil

jí

šimrající

led.

»Jak lehce taníte! Ješt nikdy jsem s takovaše písn vou rozkoší netanil, jako dnes. pál bych si poslouchati denn !« poklonkovati, vy eši, jen zdali »Umíte

A

pkn

!o myslíte

upímn !« 38

»0 tom nepochybujte, krásná paní, ba, odvahy, býti zcela upímným !«

nemám

Anastázii Popoviovn zablýskaly pi tch slovech velké, hluboké oi. »Což vás bude míti žena jednou ráda, budete-li jí takové chvály íkati !« »Musí, musí býti do mne pímo zbláznna. Ale až dosud svítily mi všecky hvzdy stejn

iasn!«

Vtom

se

boulivý smích. Vacek táhl ze ehoe, svíraje druhou ruunikající šumnou Baranku v zápstí. strhl

sín dovnit za kou

pevn

loket

Chtl

le

tanci,

nebo mu

jak se k sob budou míti pi kdosi našeptal, že ten starý híšník, pošilhává za Barankou. Ubohý Vacek byl jimi natažen jako strunka a nebyl by zcela jist s nimi nic svedl, kdyby si oba tajn nebyli páli tance. vidti,

eho,

»Tvj pucnoha má z tebe strach. ekni mu rozumné slovo !« volal Vacek na Jemelského. Ale Jemelský jako by neslyšel, nevidl, unášen vlnami valíkového tria, pate jen do hlubokých, hádankových oí Stášmých, slyše jen její libý hlas^, cít ve svém objetí mladou, nadmíru slinou ženu.

»Což by bylo híchem,

a

kráse,

se zjeví kdekoliv,

Což má nkdo výsady dobrý muž jen sám

—

pati,

jí

dráze ?« zaíbušil

žíti,

jí

— a

ctíti

a a

krásu, klanti se náleží komukoliv?

by

sám

dávati radostný

Tak pemítal Jemelský

mu do

ušního bubínku 39

to

byl vlastní chá-

tuto krásu

smr

—

své

ale

životní

najednou

Popoviv

hlas:

«

»Pane poruíku,

mu

haló,

jednoduše rozkaz,

porute mu pece, dejte jen hanbu

dlá vám

'.'^í

Zmt

smíchu a chichotu se tím ješt zesílila. Muzikanti kývali sebou do taktu jako u vytržení. Stáša se podkovala a Jemelský se vzpamatoval. Šel pomoci Vackovi. »Habtacht! Ubt!« kiel na rozpaitého ehoe.

Konen

se jim

podailo

dostati je k

sob,

ale

Ješt se notn zdráhali. Vacek je mocn ovinul rameny, roztáel je oba a pak již tanih setrvaností, opravdivou setrvaností. Vacek, ruce v bok, mlaskal rty. Jemelský inel ostruhami,

—

pihlížeje

s

ním.

ehoi, více zatáet! Drobnjší krok! Hop! Dup!« Tak na pokikovali, až byl chudák všecek »Lépe,

ervený.

Valík

jim

jako ztvrdlá. »Pst, pst!« rusku

dobe

nešel,

volal

nebo Baranka

Vacek na šumae,

byla

»Ba-

!

Muzikanti porozumli, a již skotaila se strun do žil nehezká sice, ale zobecnlá píse, kterou

eský voják

rozšíil po celém

váleném svt,

kte-

majetkem všech národností. Totiž »Má roztomilá Baruško .« roz durdil a tanil, te opravdu se nikdo nebyl tolik mladistvéskákal, že by v ho ohn hledal, zrovna jako ve Lhot na posvícení ped dobrými dvaceti lety. Baranku pitiskl

rá se stala

.

A

;ím

.

nm

eho

mocnji k prsm. 40

»Výborn, ehoi! Ale kdyby t tak vidla ženal« »Což, na vojn je každý svobodným mládencem, « ohrazoval se supající eho. Ale svdomí pece jej trochu zahryzlo. »Doma bylo by pece jen lépe, mnohem lépe, u pluhu, u kravizde jsem ek, na poli se ženou a s dtmi. bláznem !« BaI vybhl párek otevenými dvemi do sín. ruška na prahu poopravovala si vlasy, živtek. Muzikanti se horliv posilovali dobrým ajem po dlouhém kousku. Pipravena tabule k veei, nebo as nepozorovan peskoil nkolik hodin. Byla kuata od obda, sladké zelí, jablíka. Svíce hoely rozestaveny po stolech jako u žid, když mají sá-

A

bes.

Jemelský nejevily valné chuti k jídlu. Vacek vysvtloval iorekovi. že kuecí stehýnv nejlepší spolenosti vzíti do ruky, ko možno ioreka pachtil se všecek rudý s krpjemi potu na ele pijíti nožem a vidlikou vci na kloub. Byl z prvních hotov, aniž se pejedl, a na požádání poal pískati na pikoíku jednoduché národní písn, z nichž mnohé byly všem známy. Do cinkotu píbor a ruchu eí nakousnu-

marn

i

i

tých a pekousnutých vt znl jasný, libý hlas tohoto malého nástroje, pimeného svou velikostí

malému iorekovi.

Po

jídle zahrál

»Vrné

naše milování«.

Mk-

ce, unyle, táhle.

Oi

Jemelského nezstaly suché. Zázrak vzpour

minky penášel jej s rychlostí blesku do stánku Thaliina nad Vltavou, kde jako student, pln d-

vry

v život

-a

lásku, poslouchával tuto píse.

Vacek, jenž byl

mén

sentimentální a

mže-

bez urážky, již v nálad trochu nadosobní, doprovázel nápv polohlasitými vysvtlu-

me

íci

poznámkami.

jícími

Stáša poslouchala vážn, s pohnutím, ba smutn. Jemelský mohl na ní nechati oi.

Potom zpívány stídav národní písn eské, polské tak

i

vrn

ukrajinské, a všechny byly tak krásné, vyj-adující vnitní pohnutí cit, že byli

tmito perlami slovanské hudebnosti dokonale nadšeni, zejména když paní Stáša nkterá z ísel doprovázela kišálovým, svžím sopránem. do pl noci, Bylo by se mile sedlo, možná ale dti zívaly ospaliv. Filek usnul krásn na podlaze sed, hlaviku maje openu šikmo o pohovku. Alekso taktéž podimoval na pohovce, povšichni

i

kašlával,

nebo

jej

dusil

Františka. Stáša otevela

dým

kou

z

hoení

viržinky pátera okenice, aby se

odvalil.

Hvzdy

patily klidn k zemi ze stíbrných prstenc mlhy a StáŠa v nich vidla jakousi novou, díví poesii, když pouštla proud erstvého vzduchu do svtnice. Cítila v adrech svých mladou, vše podmaující moc ženy, která svty a hvzdami. hýbe Vacek se nijak neml k odchodu, naopak, byl poád odvážnjší.

vn

42

»Co doma,«

A

bránil se Jemelskému,

»týden

je

zatancoval prudký ardái. Baranka se Stasou odnášely spící dti pozorn do vedlejšího pokoje, utíkajíce pes sí. Valíky, kvapíky, mazurky. polky znovu se jedna chromá stídaly. tanil kde kdo, starší paní faráova hopkala, jak umla. Stáša kolovala z ruky do ruky. Jemelský, nejsa píliš nadšeným pítelem tance, využitkovával pece píležitosti, aby se dostal v kole se StáŠou do hovoru, nebo její dotek jej blažil a její pohled okouzloval. Sklenice mu rozvázala jazyk, ani z polovice se v pití nevyrovnal Vackovi. Samo mu to povídání šlo z úst, bez rozmyslu. paní Stáša nebyla uražena, ba

dlouhý. «

Te

i

a A

zejm

lahodily. Jest molichotky Jemelského jí rálka ženy v jistých okamžicích zcela nietscheovská, morálka moci. Pitom však Stáša, zvyklá

podobným žvástm,

nijak nepomyslila na nebezpeí, že by mladý muž mluvil z hlubokého pesvdení, od srdce pímo, anebo že by byly dokonce známkou opravdivého nerozumného zamilování ty jeho vtipn, duchapln sestrojené ei. tím vlastn Jemelského ve vzrstajícím citu jen podporovala, pilévala oleje do ohn, neuvažujíc ani na okamžik o samozejm pevné, nezviklatelné vrnosti k Popoviovi, hodnému, pracovitému muži. Paní Stáša se nedovedla dobe hlídati, neutajila dosti obratn, že jest jí Jemelský píjemný, milý, že ji podmauje. Vždy ve svém život neokusila pravého, vše obtujícího žáru lásky.

A

43

Popovi:

pracovitý,

vzdlaný,

ideální

muž, milu-

svou ženu a dti nade všecko. Setkával se s ní za svobodna, usiloval o ni, rodie pátelé schvalovali ten pomr, všecky okolnosti nasvdovaly samozejm tomu, aby se vzali, založili šastné hnízdo. Nebylo vážné pekážky tomuto spojení. Stála honosila se pes svou krásu nejlepší minulostí, byla dámou domácky vzorn vychovanou, setlou, všestrann vzdlanou, ani pivno jí nechyblo. úplném souladu žili spolu tch nkolik let klidného manželství, vychovávajíce plody obapolné náklonnosti, Teofila a

jící

i

V

mené

Alexandra.

A te

po tom všem byl by možný mezi nimi drama? Ano! Ale viny nejmenší nebylo na Stáši aíu na Popoviovi. Veškera odpovdnost padala na hlavu Jemelského, jenž byl stržen do víru lásky jako bezmocná loutka, ztrativší veškerý zdravý rozum a smysl. Ano, Jemelský tonul, tonul, a jediná záchrana byla, kdyby Stáša byla dupla nožkou. Ale ona, tak citlivá, plná ohled, nic zlého netušící, mohla-li tak uiniti? nebyla pes všechny výborné vlastnosti své ženou, v níž tak asto bývá více nálady nežli rozpor, rodinné

A

vle, že

se

Popovi

to

tém

byl z

tch

stává oravidlem? lidí, kteí se pitím stávají

rozmilejšími, dobrátjšími.

Tleskal Jemelskému, na celé kolo, tepal páterem Františkem, celý svt by byl celoval. Co jest na tom divného, že Jemelský taní se Stášou? Inu, mladý, veselý chlapík, chce uctíti hostitelku, která si toho ostatn plnou mrou zaslouží.

když tanil, smál

se

44

A

mnul SI spokojen ruce. Okolo jedenácté zaínaly starší dámy býti nepokojnými. Hodinu teba jeti dom, než se k odpoinku uloží, uplyne také pl hodmky, nu, a ráno teba asn vstáti k dobytku. Vackova kapela hrála ješt ovšem nkolik »posledních« kou-

dámy poaly oblékati, dti buditi. neodepel, aby neroztoil Anku v koPopovi poskytovali v žichu. Páter František síce dámám a kolegm pomoci pi odívání tžkých burnus. Rozespalé, náhle z nejlepšího probuzené dtiky hoce plakaly, paní Stáša balila jim cukroví na cestu. Roz jaený Vacek bhal od jednoho k druhému: »Vy žertujete. Což pak tak asn. ješt pedvede kalamajku, dupáka. ehoi, ehoi, kam jsi vlezl? ehoííí!« Ruiku na hodinách posunul, po síni bhal, ale ehoe nenašel. Paní Stáša se líbala se svými pítelkami a píbuznými na rozlouenou. Popovi tiskl vele ruce, Anka až pi tom zapískla. Baranka se míhala s lampou po dvoe, kde koí pikrývah pokrývkami sedadla na vozích, zapahovali kon. Vyšli, posedali s kikem do voz, Jemelský se Stášou stáli na zápraží, Popovi chodil vz od vozu, podávaje hostm znova a znova ruku, a zval všechny, aby píští nedli nejpozdji pijeli idLse, že zabije vepíka. »S Bohem! Do vidní !« Kola vyhoupala se pomalu z bláta, a již brely vozy ze dvora, každý na jinou stranu. oba Vacek se svým poddaným iorekou sk, než

Vacek

se

SI

i

eho

i

45

!

.

šikovatelé zpívali, až se rozléhalo, a Baranka za nimi zavírala skípající vrata. Husy volaly z

chlívka sborem: »S Bohem, s Bohem, a nikdy na shledanou !« Vzdálili se do svých pokoj. Stáša otvírala okna, vtrajíc zadýmané svtnice. S Barankou v kuchyni nachystaly mléko na plotnu k zítejší snídani, Baranka ješt nádobí od jídla oplachovala vlažnou vodou. Pak pozavírali okna, pozvysvlékali se, Popovi se ženou se políbili v ložnici, ulehli.

Popovi brzy tvrd spal, jako by pilou ezal. Stáša však nemohla ihned usnouti. Vzpomínala na dnešní veer, na svého ohnivého taneníka, Vtom mkká melodie ozvana jeho podivnou la se zvení od okna, dvoje housle rozplývaly do se nhou, pikolka nad nimi se vznášela. toho vpadl tyhlasý sbor: »Dobrú noc, má milá, dobru noc!« Nebylo pochyby! Vacek, ujev opa-

e.

A

trn nkolik

set

krok,

vrátil se

s

muzikanty

pšky

sem, proplížil se po.chu brankou pod okno, prohrají dostaveníko. Ti tože pes zaštkal, a

te

nedobí

noním

Stáša v

naslouchajíc.

ského,

který

I

kabátci se piblížila k oknu, rozeznala zeteln též hlas Jemel-

pravdpodobn

byl

pvodcem

noního hraní. »Dkuji! Krásn! Ale te už bžte noní pvci! Píšt dále!«

to-

hoto

Tak

volala Stáša, touto pozorností

spát,

zejm

vy roz-

radostnna.

Vacek

zablýskl

kapesní 46

elektrickou

svítilnou

«

«

dovnit, Stáša však ihned uskoila stranou, aby nevidli. Nedali se jen tak odehnati a pidali ješt veselý pochod. Stáša v rozechvní navlékla na sebe Popovižupan, otevela vnjší okna, aby neodbj^tným domluvila. Hudba hlasit vnikala do ložnice, ale Popovi chrápal, jako by pilou ezal, což nebudiž nijak eeno s píhanou pro paní Stášu, která by byla otevela okno, kdyby byl býval Pojí

v

i

povi

vzhijru.

»Výborn! Paní Stáša ješt nespí. Náš pozdrav se jí líbí!« promlouvali k ní, když se její nádherná hlava s rozpuštnými vlasy vynoila z okna.

»Bžte

spát,

vy nezdárníci! Celý

dm

vzbur-

Muren zaíná již také svj koncert. Muren zajisté vrel nepokojn, štkati nemohl,

cujete.

když

slyšel

hudbu, toliko vyl usedav, pevra-

a zvedaje umák do výše. »Již je dobe, krásná paní, vše je v poádku, paní nezaspala našeho pozdravu !« lak mluvil Jemelský za všechny. ceje

oi nazad

»Toho vám nezapomenu, pane Jemelský !«

»A

bude

to

vzpomínka

škaredá

ptal se, pikloniv svou líc k její

i

hezká ?«

mkkounké,

teplé

ruince, splývající z okna ven. »Vy jste také jeden, nemyslila jsem si to do vás. Ale ta píse se mi líbila. Jak se nazývá ?« vroucn piložil rozpáJemelský na lené rty na nebránící se hebkou ruku. »Zajisté, že je hezká, « ekl polohlasit Vacek. »Pojme, pánové, ješt jednou.

odpov

47

I

pednesli ješt jednou »Dobrú noc«, naež tiše jako zlodji, Jemelský poslední ze

zmizeli všech.

pes hodinu pemí-

Stáša pak na posteli ješt

Uvažovala. Jemelský poínal

jí býti podeopíti celou silou duše. Jinak mohl by býti nešasten. Ostatn kdož

tala.

zelým

z

lásky.

Musí

se

mu

zda je toto podezení pln oprávnno. To se Stáša usnula spánukáže v nejbližších dnech.

ví,

A

kem

spravedlivých.

III.

Popovie nebylo doma. Odjel

asn

z rána poza temi lesy, aby tam sloužil mši. Paní Stáša sedla u piana. Zídka dopoledne hrávala, jsouc pravideln zaneprázdnna pípra-

vozem do

vsi

vou obda. Napadlo Ji, aby si šla pehrát menší skladbu od Griega, kterou poslední týden cviila. Jasné tóny vyskakovaly oknem na cestu, po níž picházel Jemelský, vracející se loho dne njak asn od svých koní. »Ach, paní Stáša hraje, jest v nálad !« rkl a zrychlil kroky. Zaklepal, paní zvala dále, Jemelský vešel, nesa epici v ruce. naladna ke zpvu ?« »Paní dnes tak usmíval se, líbaje lí ruku.

sám pro sebe

asn

»Ke zpvu dle musí

ne, ale

ruce

samy

ke he, pane poruíku, do nehráti z

umlkyn,

pamti !« mistryn! Což, když

»Jaká hospodáe není doma, mají koky jste

to

48

bál.

Ale, pro-

«

sím, až paní pehraje, zkusíme

gendu

Wieavského Le-

houslemi, ano?«

s

»To zanme

radji hned, máte šastný náhledala ve stohu not. />Zde jest, zajisté! Jenže na housKch jsou jen ti struny, pi nedlní zábav hrálo se trochu divoce !« ekla.

pad !«

A

»Nevadí. Pjde to na tech. I hráli Legendu. Ovšem, že nkolikráte zaali, než se rozehráli. Zdali pednášeli krásn, souladn, nebylo lze íci, le Baranka, která, s rukama umazanýma od tsta, naslouchajíc se zatajeným dechem u klíové dírky, mohla by to povdti, kdyby rozi

umla hudb a nelapala lan píse. Dohráli. Paní Stáša nechala seti na klávesnici, Jemelský, usedl vedle ní na keslo, kde hrálo-Ii se

více

slova

nežli

své bílé ruce vi-

odloživ sedával

nástroj,

Popovi,

tyrun.

»Úchvatná

jest

tato

Legenda;

ženo žalu a radosti, jako v

tolik

mém

srdci.

v ní vloÓ, kdy-

byste jen vdla, jaké city probouzí tato píse v mých prsou! Ó, kdybyste se jen jediným pohledem svých neskonale krásných oí smilovala nade mnou!«

Tak

básnil Jemelský, pohlížeje

hadných Stášina

jí

unyle do zá-

zítelnic.

tvá

se

polila ervení.

»Co

tím chcete

pane Jemelský? Jaká to podivná e!« Jemelský nepokojn odkašlal. »Podivná, podivná! Tolik je podivného v

íci,

Zena knzova.

jq

ži4

«

vot. Ale ten hích,

to

podivné

jest

Hledla

s

.

.

.

hm

práv .

.

naptím na

ekly ekaného

v život,

odpuste mi

.«

jeho

rty,

nedo-

které

slova.

»Hm,«

opakovala pozdviženým hlasem. »Neútok, které rozeují mj mravní cit. Považte, kdyby to vše mj drahý muž slyšel. Zábava to ano! Bavím se velice ráda ve spolenosti mladých, dichaplných muž, jako jste na píklad vy, pane Jemelský. Vaše spolenost mne zajisté až dosud povznášela, obohacovala. Jste vzdlaný a vší chvály hodný muž, a jsem pesvdena, až se jednou po válce vrátíte dom, že uiníte kterousi dívku šastnou, pln šastmiluji nikterak

—

nou.

Jemelský schyloval hlavu k ní, jako by Jej pitahovala ona slova. Slzy leskly se mu v oích a jeho ústa zanotovala polohlasit, toužebn: »Láska, Bože, láska, kde t ludé beru .« .

.

»Ach, vy velké dcko !« prohodila usmvav, když dokonil, se zejmým zájmem to prohodila. uiní-H z muže Nejvtším blahem ženy jest, dcko. hladila jej jemn po vlasech, jako matka choré dít. »Onemocnl jste, zajisté. í-

A

to vaše vpadlé oi.« poznáváte, že jsem onemocnl, vy arodjko, prohlédající až do dna vcí? Nuže, eknu vám pravdu, vyslechnete-li mne trpliv. Neonemocnl jsem.« »Co že?« tázala se, jako by trochu zklamána. byl jsem rann, »Neonemccnl jsem. Ale srdce. Vte, deštm stel jsem propímo do

kají

mi

»Vy

—

—

jí?

«

«

«

za ti léta války, ocelovou stnou stel, krvavou lázní; jako zázrak musím chápati, že dosud cítím pdu pod zdravýma nohama. te najednou, daleko od oblasti smrti, kde Je zdánlivé bezpeí, teplo, najednou klesám ubit. Slyšela jste, krásná paní, pohádku o onom generálovi, který všechna velká tažení válená s úspchem probojoval a pišed dom, zabit byl shroutivšími se kamny ?« nemožno. skutená bajka, pane Jemelský!« ekla umírnným, soucitným tónem. »Také jsem tomu nevil, ale te jsem sám cházel

A

To

»To

zkusil,

že se podobné

»PodíveJte ekla ?«

»Ze

umem

jste

v

se

vci

blouznílek,

té chvíli,

stávají.

pevn do oí! Co

mi

byste o

že jste se minul

s

mn roz-

co to povídáte.

Rozum, vle? Srdce umluje

veškeré tyto všed-

ní rebelanty.

»Stášo! Stášo!« zvolal horoucn, skloniv jí hlavu na rameno. »Vy jste jako sladká bohyn, pvodkyn veškeré krásy. Závidím vašemu psu té slasti, když jej pohladíte po zježené srsti na hbet, když mu hodíte chleba z bílé ruky do tlamy. Och, aspo tolik pozornosti od vás získati, jenom jediné sousto vaší pízn uchytiti, byl bych šasten. »Jako student, jako student, a ne jako muž. Vzpamatujte se ze svého poblouzení; uvažte: jsem vdaná a miluji Popovie nade všecko.

A

skuten

stala

se

k Popoviovi 5J

neobyejn

nžnou, nápadn pozornou, že se Popovi s podivením o ní zamýšlel. Poznav Jemelského z denního styku, spáteloval se s ním víc a více, a kdykoliv se zadíval na krásnou, stále stejn klidnou a pímou ženu svou, zdálo se mu híchem, podezírati

Ale

Pece

kdyby

Což,

ji.

nikoliv, je

však se

jej

pece klamala?

píliš útlocitná, píliš svdomitá.

njaká hluboká zm-

s ní asi stala

na vnitní. Nikdy dotud u

ní

nepozoroval, že by

zájmem naslouchala jeho výkladm o pezimování vel, pesazování stromk a podobných vcech hospodáských. Zdál se tak obzvláštním

s

v této neobvyklé pozornosti k muži jistý ale jaký? Chce Stáša touto úlisností, která se v oích žárlivcových stává zakrýváním tušeného zloinu, zaslepiti bystrozrak Popoviv? v duši Popoviov hlodal znova erv tžkého podezení proti žen. Hle, jak srden, upímn se s ním bavívá! Hle, jak s netajenou radostí zasedá denn k pianu, aby doprovázela jeho housle. Byl by to jen istý zájem o tkvíti

úmysl

—

A

tém

hudbu?

O

zábavu?

Pro se ozdobuje skvosty, la? Pro se eše jinak nežli

kterých díve nenosi-

díve?

Pro

se lépe

odívá ?

A mu

hlavou.

slovy. niti

za

chu k jídlu, málo pil a v Nepkné pedtuchy honily se Nikdy však nevyslovil stínu nedvry

Popovi špatn

noci

ztrácel

spal.

se obával, uikivdu. Vždy Jemelský zapadne, aniž se kdy již starý, niím nerušený klid do

Více než ehokoliv jiného

nkomu bezprávn njaký as odjede,

objeví.

Pak

se vrátí

«

A

domácnosti. kdyby te, z holé netrplivosti, uinil výpad proti Jemelskému, zda neztratil by

sám

vi

která

sob

nižších,

pocit rytískosti, ukazuje žárlivost,

pedpojatých duší

jest

neblahým

údlem, zda nepozbyl by navždy bývalé ceny v oích své ženy, kdyby je oba urazil prudkým výbuchem svého mínní? A tak Popovi, akoli v nitru tžce bojoval, pece se dovedl opanovati, mysle si: »Bloudku! Nepeješ žen trochu zábavy? Jaký jsi to sobec, když žádáš, aby se tvá drahá nezasmála vtipm slušného hosta, aby nedoprovázela jeho houslí, aby nejevila tolik úastenství na jeho vážných eech, aby SI ho vbec nevšímala, s ním nemluvila. Co by si host pomyslil? A není-li docela pirozeno, že vnuje svj zájem ideálnímu mladému dstojníkovi ?«

Tak Než jest

pemýšlel, uvažoval, a neekl ani slovíka. Stáša záhy vyetla v jeho oích starost; žena bystrou pozor ovatelkou duševních hnutí

známých osob. »Popovii, co Je ti? ekni mi vrn. Visí ti chmura na ele!« »Docela nic mi není, holoubku. Mám jediné starosti, kde naberu cukru pro vely na pezimování. Stein snad bude nco míti, ale netroufám si od nho vzíti, ves by pomlouvala, nesluší se to na

mou

dstojnost.

»Hrozná vati

starost!

Teba

to jen íci

v sob, všechno teba íci; co na

a neutajosrdci, to

na

jazyku. Utajovaná starost jest dvojí starost a roto již s Baste uvnit jako upír. Což o cukr!

My

53

«

rankou vyídíme. Ale, zdá se mi, jakýsi jiný balvan ti leží na srdci; povz, Popovii, povz !« chytila JeJ kolem krku. pokoje Jemelského zavzníval veselý smích Alešv, oba hoši byli u Jemelského na návštv, hráli si na dragouny, nu, a ti dragouni to byla kolena Jemelského. když Jemelský pohoupl kolenem stranou, »dragoun« padal se smíchem s

A

Z

—

A

kon. »Bože, jak jsou

»A

Vstíc mu

krve.

ty

dti veselý, « povzdechla. jako by byl z naší

nmu dvru,

Jakou mají k

m. Povídakám

vybíhají, kdykoliv se vrací doje uí. Dobré srdce má, jest

nám všem dobrým pítelem páter František

.

.

.

.

.

Jest

to

druhý

.«

»Dobrý lovk, jakého hned nenajde. Jen aby ho najednou nepeložili jinam, neoekávan !« »Cože?« namítla s jistým rozechvním rychle. Vždy by ztratil všechno tak dlouho pohešované pohodlí! Myslím, že již dosti vytrpl, aby si zasloužil delšího klidu. Každý voják je ve válce chudák, dstojník. si u nás pohoví !« »Inu, Stášo, i já bych mu pál, aby užil tohoto zdejšího výsluní hodn dlouho. »Výsluní? zde také svoje starosti. Psává asto dlouho do noci. Odpovdnosti ho nikdo ne-

A

i

Má

A

kon by zbaví. po všech okolních

—

kdyby jim neshánl píci Považ, jak dlouhá zima

a kolik koní!«

»Opravdu, že

pošli,

vsích.

.

.

.

hodný lovk.

Tak

.«

»Nu?«

podívala

se

nedokav. 54

se

mi

zdá,

»Že

jeho starosti staly

se

i

tvými starostmi«, do-

ekl a zakašlal se. »V tom je cosi divného a tajemného, cos te ekl, Popovii. ekni mi upímn, co si myslíš.

Nezpsobuj mi bolesti takovou nejasností. Pi tom ujala ho za ruku. »Divného! Tolik je divného v život. Ale kdo má otevené oi, jasnou mysl, tomu není nic na svt divného, Stášo,« pokraoval Popovi, rovnž rozechvným hlasem. »Lidé si ve vsi povídvru, jak dají. Jakou mají míti potom ke mají viti pi kázání o vrnosti manželské, když .^ »Když?« vykikla pobouena a pustila jej. »Když vlastní má žena, mj poklad jediný, v dvrných stycích žije s tím, jemuž jsem laska.« poskytl pohostinství pod svou stechou » Výborn, Popovii !« kviela plaky. »Odnožem do srdce. pus ti Bh, ale bodl jsi

mn

mn

.

.

v

.

.

m

nadobro. Oslepíš !« vybhla ven do sín, do pokoje Jemelského, vyrvala mu dti z nárue, dovedla je udivené do ložnice, a vrhnuvši se do podušek, v hokém plái se stápla, v plái velikého zklamání životního. Bylo však v tch slzách též nco vlahého, usmiujícího, byly to též slzy soucitu k JemelskéOslepl

jsi

A

mu.

Popovi pešel nkolikrát po Dokoji. Bvl pohnutím ve tvái rudv. rvchleji oddychoval. Zdá^o se mu, že žen ublížil prudkým slovem, ale se srdce pece mu odoadla ást tíže. že si dodal odvahy, povdti Stáši, jak smýšlí. Na druhé J5

stran

svírala jej lítost a její slova, plná

ale bodl

dsivého

»Výborn, Popovii! Odpus

vzrušení:

jsi

m nožem do

mu výitkou

v uších.

ti

Bh,

ustavin znla Byl by snad chodil, pesrdce !«

cházel hodinu, kdyby venku nkdo nebyl zazvonil a Baranka nebyla ohlašovala pátera Františka. to

Páter František pijel n-a odpolední besedu, a v pravý as. Bylo ho teba jako soli.

»Nedobe jsi uinil, brate, « povídal, když se mu kolega svoval se svou strastí. »Žena jest a podobné podezení, které jest ostatn neoprávnno, mže míti škodlivý úinek na její ivy. Bylo lépe pohovoiti vážn s Jemelským. Nyní však pojme k ní, napravíme, co se napraviti dá.«

píliš vzntlivá

a

Vešli k ní. Krásné vlasy majíc uvolnny, oi uplakány, sedla na posteli se založenýma rukama, pozírajíc kamsi do nedozírna. Píchod domácího pítele uvedl ji v pravou míru. Usedli na postel po obou stranách vedle ní, a jali se jí to rozmlouvati.

»Zertoval jsem, holubiko, podívej se na mne hezky !« žadonil Popovi. »To zcela jisto, jsem o tom pesvden, « rozpovídal se

usmvav

páter František, snaže se po-

moci svému píteli z nemilého postavení. »Ale paní Stáša pojala ten žert píliš tragicky, uchopila tu celou historii za nepravý konec. Musíme jí

vzíti tuto tragiku

—

a zítra se paní Stáša sa-

ma sob upímn vysmje, « pokraoval. 56

«

Do nlým

druhého ouška

z-ase

švehoHl

»Vi,

Stášo,

že se na

mne

nezlobíš.

od tebe docela zbytený výbuch

vi

Popovi znž-

hlasem:

mn. Zda

si

zasloužím, abys pro

ode mne

i

Byl

to

a nespravedlivý

tch nko-

mne

již nemáš ráda? Chceš-li, pivedu sem hned pana Jemelského, abys nemyslila, že jsem mluvil vážn. Ach, podívej se na mne pkn. Jsem velice nešasten, vídím-li t truchliti. Chci, aby ses smála, smála lik

slov tak

tomu žertu

,

.

utíkala.

.

Stáša se bránila, tajíc v oích erstvou slzu: » Pkné žerty, které mohou lovku otráviti já vždycky celý život. Jaké ohledy k žen! myslila, že mne Popovi má rád jako sám sebe, a mne pro svoje domnnky tak nelítostn bi-

A

te

Po celý život té kivdy nezapomenu. Ubohý host! Co si o nás jen pomyslí !« Ale Popovi již pro ubohého hosta spchal. Ten sedl ješt na židli jako zkoprnlý, nevda tušil, že zavdal píinu vlastn, co se dje, k domácímu nedorozumní. Šel rovnou na nho: »Pane poruíku, pro Boha vás prosím, pojte

uje.

a

k

mé

paní,

má vám nco

íci.«

vyjevenýma oima zakoktal: »Proto nemožno. Bolí mne dnes hlava k puknutí, nevím ani z eho, nikoli, rate mne omluviti, pijdu pozdji. Nebo uaní Stáša se nešel, nýbrž .« na mne hnvá, tuze hnvá sedl dále jako zaezán na své židli. Již se tém stmívalo, když mu Baranka pi-

Jemelský sím snažn,

s

.

nesla

na talíi malinkou, 5?

.

A

nžnou obálku

s

jeho

:

adresou. Roztrhl ji na okraji a navštívenka úhledného formátu z ní vypadla. Na jedné stran stálo drobným ležatým písmem vytištno:

Anastazia Sobiiovna.

Podle jména patrn ze svobodných

Jemelský rubu

let

lanými

» Pijmte nebo chci-li

dinného

visitka,

pocházející

ješt

Stášiných.

zraky

etl

její

ádky

na

mj si

štstí,

poslední pozdrav, oane, zachovati drahý statek romusím se vystíhati Vaší

spolenosti, což mne napluje upímnou lítostí. Peji si, abyste z ohledu k mému muži mluvil se mnou jen eho by bylo nejnut-

nji teba.

V

pátelské úct •A

V

neveselé, stísnné nálad plynul od té doby den za dnem na fae Popoviov. Neprovázeny hovorem cinkaly píbory pi obd, od nhož

první se vzdalovala Stáša. Popovi se nutil prohoditi k Jemelskému sem tam slovo o poasí, kteopravdu mizerné, takže se mohlo ré bylo mnoho o povídati. I dti hledly njak ve-

te

nm

nedviv,

majíce z Jemelského strach od onoho okamžiku, co je matka vytrhla z náruí jeho. I ta Baranka míhala se kolem beze slova, bez úsmvu. Koncerty a zábavy ustaly úpln. pišel-li nkdy páter František do rodinného lice

A

58

kroužku, ten jediný dovedl rozklížené

nkud

bodrým humorem

aspo

po-

a úvahami;

ale ani on neukazoval té veselosti jako díve. Hosté, sklížiti

kteí zajíždli k Popovim v nedli na zábavu, jako by se byli smluvili, neobjevovali se. StáŠa málokdy se ukazovala. Ve tvái byla pobledlá jako bílá rže, na spáncích prozíraly modré žilky. zapadly divnou tísní hloubji,

Oi

životního lesku svého.

ztrativše polovici

víru zasedla jen

zídka za soumraku

dumkou na rtech. Mezi jinými rozeznal

Jemelský,

s

Ke klatruchlivou

naslouchaje

dvemi, píse »Zabud'!«, která jej ped nkolika týdny poprvé dojala. Smutné veerní mlhy valily se venku nad pírodou, žehnající se s životem. Meluzina houpala se v holých korunách strom. Jemelský uronil slzu pi tomto žalozpvu, ze svého pokoje

A

v

nmž

se

zobrazoval všechen smutek listopadu.

»Zabud' mne!

eho

zalezl

Zapome

na mne!« do komory mezi pytle

s

bram-

bory, mezi nimiž spával, olizoval rum, jenž se skrýval na polní láhve, kouve klidn dýmku míru k tomu. pemýšlel svým zdravým rozumem o marnosti tohoto svta, o nerozumnosti

dn

A

svého pána, jehož mu bylo upímn líto. Jemelský nesl veškeru tíhu tohoto zaarování. Pi temném, zžírajícím vdomí viny však nezmírala v jeho srdci láska jako kvlma nedostatkem

naopak rostla, rozvíjela se ona plnoní, romantická mže. Jemelský nedovedl jha lásky se sebe setásti a trpl den ode dne víc a více muka

slunce,

59

vn

—

kynula mu rozrozlouení navždy. také se pro toto bolestné rozešení rozhodl, nikomu o tom nic neíkaje. Oekával netrpliv den svého odvolání na vlastní žádost; a pece, ím blíže nadžíznícího. Jediná spása

louení

A

se Stasou,

cházela chvíle vyízení, tím byl smutnjší, unylejší,

sám sob

nesnesitelný.

V okamžicích nejhlubšího vnitního rozporu docházel k otci Steinovi, utápje svj žal ve sklence. A otec Stein nejupímnjším obliejem pis

k novému hostu, jenž tak dlouho jeho krámek míjel, vypravoval, dotazoval se, potásal sedával se.

Též Selda

nemalým úastenstvím snažila Že byl stižen neduhem nešastvdly dávno ženské v celé vsi. S s

se roz:Jaiti hosta.

né lásky, to

úastí si jej prohlížely vdané svobodné ženy, kupíce povzdálí hlavy tajemn dohromady. Jednou, když byl Vacek ohlášen na návštvu, Jemelský odejel komo do sousední vsi, pedstíraje nákup ovsa, a zjevil se až druhého dne ped polednem, ponkud uklidnn, že vidl ást jiného svta, který trvá mimo srdce jednotlivce, který mže býti jeho záchranou, jakmile se probije z tsného objetí utkvlých pedstav. Slyšel pozdji, i

nijcík výten nebavil a po krátké nenalézaje vhodného prostedí, jel o vesnici dále hledat štstí. Byl chladný, zimomivý prosincový den. Sníh Bláta s deštm šlehal do oken, pohánn vtrem. bylo po kolena po rozjetých cestách, mechy po rašeliništích nabobtnaly jako sametová kyprá bicha. Posel na koni, ujíždjící k Jemelskému s

že se

Vacek

zastávce,

60

neml nijak závidní hodný požitek jízdy. Zablácen až na hbet a na uších, vkroil hmotným krokem do sín, a jei uvádl v nepíjemném tušení k svému pánovi. Jemelský byl odvolán na jižní frontu, kam se dobrovoln pihlásil. depeší,

eho

eho

celý den bruel, pacht se s balením. Sotvaže trochu zdomácnl a se uteplil, již bylo mu zase jíti s pánem do dálav, polí, les, do hor, jezdit

po vozích, železnicích, msty a ddi-

nami, na bojišt a z bojišt, do neznáma, do neuritá, do života i smrti, vždy vrný do poslední kapky krve, kamkoliv je osud zažene.

»erti aby

»Náš domov myslil, to byl

sprali je

to

vné

sthování !«

sám

lucifer.

Kdo

láteil.

válku vyVy, ženské, neplate,

všude a nikde.

tu

Nám

zase abychom a modlete se. To vám patí. chodili svtem a bojovali. Všecko je od Boha, ale

Bh te

na tom né

svt

Bíirance,

sedíc na

nm

není doma; až se vrátí, udlá už poádek. « Tak promlouval k uslzekterá mu pomáhala zavírati kufr, celou váhou svých sedmdesáti kilo-

gram.

V

kuchyni zpívala kuata svj labutí zpv na pekái. Jablkový závin svinoval se do závit pod tyma rukama jako tenkrát, když Jemelský pijel. Baranka se opt piinila, aby zpráva prolítla všemi póry domu. »Cože, Jemelský odjíždí ?« bodlo Stášu u srdce.

Mám

vyíditi paní krásný po»Ano, už zítra. zdrav !« šveholila Baranka ochotn. 61

«

«

i

možná? Tak náhle! by mu Popovi pokyn? Pozor na mléko! Pijdu hned!« rozbhla se po dlouhé dob k Jemelskému, do jeho pokoje, zatásla jím mocn, když práv vyploval jakýsi formulá: »Jc-li

byl dal

A

»Vy odjíždíte! Hnváte se na mne? ekl vám nco Popovi? Prosím vás, zstate, vše se asem vysvtlí, vše bude zase dobe. Nehnváme se na vás, máme vás rádi, Popovi vás snad

i

míní prosit za odpuštní. Neopouštjte nás, milý hosti, prosím vás snažn. Odpuste mi, zabolel-li vás lístek; musila jsem tak jednati k vli muži. Zanechejte tch píprav !« padla mu v keovitém záchvatu ivním do nárue. »Pozd, paní Stášo, pozd. Vizte !« a ukázal na papír, »jedu zítra do Itálie, abych hledal tam smrti, vyléení. »Klamete, klamete !« Rdousila jej kolem krku, líbala jej bezpotukráte na elo, na tvá, na ústa, na krk, rozplakala se jako dít, žadonila za odpuštní. Jemelský sedl jako pimražen. Nerozuml to-

mj

bu

A

bu

tém

mu obratu. »Pozd,

Stášo,

pozd!

A

dobe

tak.

Musím

svj zloin. Štstí dvou blažena svdomí. Prohešil jsem se proti

býti potrestán za

ných lidí mám vám, muži dtem vašim. Pjdu, abych nezvelioval díla zkázy, ale abych vás oba zachránil. i

Musím. Rozkaz

již je zde,

nelze na

vci

nic

m-

niti.

»A slyšte, « tázala se vzlykav, any horké slzy padaly na ruce Jemelského, »eknte mi pravdu 62

«

«

«

pravdoucí. Nevyzval vás Popovij, abyste náš byt opustil ?« Na mysli tanula jí nedávná slova Popoviova: »Jen aby ho najednou nepeložili

jinam neoekávan. Jemelský odvtil jí na to pevným hlasem: »Nikoliv, ani v nejmenším. Naopak, Popovi jako pravý pítel, když choval se vždy ke zpozoroval mou nemoc, ponkud chladnji, vnoval mi dále svou úctu, svou spolenost, když vy jste již dlouho nebývala pítomna. Se svou historií jsem se mu zajisté nikdy nesvoval, o vás, Stášo, jsme, pokud bylo možno, ne-

mn

i

a

mluvili.

»A pro

kde moloch válmladých, nadjných život? Pro nezstanete u nás, kdy práv as iní z vás našeho nejlepšího domácího pítele? Vždy Filek s Alešou budou pro vás plakat, byl jste Jako náš .« »Paní Stášo, prozradil jsem vám již nkolikrát tajemství neblahého srdce svého. Uschl bych zde láskou neukojitelnou, bláznivou, láskou bez cíle. Miluji vás píliš, abych chvíli déle zstal v tomto dom, než jest poteba. vracel jí její laskání s dvojnásobnou velostí. Odtrhnuv se pak od jejích žhavých rt, otázrovna na

denn

ky požírá

jih chcete,

tisíce

i

.

.

A

zal se: jste mne ráda, abych odjíždl od vás smrti vstíc?

» Povzte, Stášo, mla-li se

sladkým

Povzte !« »Ráda?«

vdomím

s podivem sama sebe. špatným znalcem srdce ženi-

otázala se

»Byl byste

píliš

li

«

«

«

mže vzdoroJsem celou silou své bytosti tomu odpírala, musila jsem vás míti ráda, nekonen ráda. Lásku za lásku jsem vám dala, ale povinnost manželská bránila mn, vyjáditi se. Nebo jest jedna ješt vtší vc, nežli láska: povinnost, vrnost. Milovati jest snadno, ale odpírati lásce jest hrdinství. Vte, že byla nutná sebekáze, píkaz, abych se vám vyhýbala, vás pehlížela. na, kdybyste se domníval, že láska vati lásce.

A

»Dkuji vám, nost.

Stášo, z celé duše za vaši upímZase vidím jednu tžkou záhadu ped se-

bou rozešenu. Zbývá ješt

—

Popovi!« »Popovi? Dnes veer uspoádám malou

na rozlouenou. Naskytne se píležitost k mu, též páter František bude pítomen. stinu

hoto-

»Ano, Stášo, to výtené! Balvan za balvanem mi padá se srdce. Tedy veer! Dobe. Zazpíváme

si

ješt naposled.

Stáša se vzdálila se slzami v oích, rmnolící.

Veer lý

jedli všichni

spolenou veei. istý,

bí-

ubrus pokryl se kuátky, k zamilování krásn

vysmaženými, buchtikami, krabikou jemných doutník, tymi láhvemi starého francouzského

Popovi uschovával k píležitostem obzvlášt slavnostním.

vína, posledními ze zásoby, které

Nikomu však pes vábivou pípravu jídel nechutnalo valn. Páter František jen tak tak že se trochu poišáral na talíku, ost-atní podobn. Zvláštní smutek vznášel se nad hlavami úastník, smutek louení nejen s Jemelským, ale slavi

en

louení s významným, do vnosti zapadajícím oddílem života. Opojné nápoje snažily se ponkud tuto nála-

noslní smutek

du

rozptýliti.

Popovi

byl prvý, který zvedl íši

na blaho a šastnou budoucnost odcházejícího hosta, Jemelský pak vstal, aby pohnutými slovy

podkoval

a skvle obhájil est Stášinu, »LituJi z celého srdce,« zaal vážným hlasem, »že jsem se stal píinou nem.ilého nedorozumní

mezi vámi obma. Byli jste mi velice sympatití oba, miloval jsem toto zákoutí, osudu jsem vden za chvíle krásných vznt mezi vámi. razniti však musím, že paní Anastazie, jakkoliv si získala obzvláštní obdiv mj, pro milou povahu, srdenost zpsob, ušlechtilost zábavy a jakkoliv pirozeným sbhem okolností vyrostlo proti nám

Zd-

obma neblahé podezení, zveliované nerozumnými jazyky lidskými, pece naŠe obapolná, vzájemná úcta nepekroila nikdy hranice spoleenské slušnosti a rodinných píkaz. Svatosvat zde ped celým svtem vyznávám, že Stáša nikdy ani v nejmenším neporušila své písahy manželské. Jsouc pravým vzorem vrné, manžela nade všecko milující manželky, cudné, andlské ženy. Prosím, pane Popovii, abyste vzal má hluboce pravdivá slova na vdomí a úpln rozjasnil své dosud mraná nejistota, neelo, tkví-li na

nm

pokoj jakýsi, stopa

nedvry

k vaší paní.

Mn

pak odpuste, píteli a brate, jestliže jsem kdy pílišným dvoením výborným vlastnostem vzácné paní vaši zavdal

mní. Vzdaluji Zeoa knzova.

píinu k nešastnému

se,

ustupuji

65

nedoru-

do dalekého pozadí.

abych vykoupil svou

vinu.

Žijte dále

narušen

v

zapomete úpln na nehodnou píhodu, zpsobenou píchodem ci-

selance vzájemné

tiché lásky a

zího rozkladného živlu do tohoto domu.

A

žije paní Stáša! vaše dti!«

A

žije

Popovi!

A

A

žiJí

Jemelský, zvedl k pípitku svou Všichni povstali se slzami v ocích.

sklenici.

Popovi

a všichni

A

žije

pan poruík

!« volal

za ním opakovali.

Naež Popovi

odvtil Jemelskému, rozilen

hlubokým pohnutím: » Práv dnes jsem vás chtl pozvati k sob za píinou, abych vás odprosil za hrubé zakroení své u Stáše proti vám. Stáša jest žena, která má v lásce své hosty, jak se na rozš-afnou hospodyni sluší. Ale ím více jsem se musil obdivovati vaší dvornosti, vašemu dobrému mravu, vaší podmaniv milé povaze, tím více jsem se obával, abyste vy, jeden ze svobodných pstitel flirtu, nepokoušel se útoiti milostnými návrhy na Stášu. Bylo se oprávnn obávati, že StáŠa, která za mladších let málo se vybouik v lásce jsem její první a poslední láskou ve volném smýšlení svém nepiklonila se tajn k vám, což by vedlo k neštstí. Pozdji jsem se pesvdil, že mohu klidn spáti, že Je si pln vdoma svých povinností manželských mateských. tudíž vás, drahý hosti, který nás zítra opouštíte na vlastní žádost, prosím co nejupímnji za odpuštní, provinil-li jsem kdy proti vám. Myslím však, že tou

mn

—

—

i

66

A

více žalu jsem zpsobil

své

žen,

více

.'sem

ií

ukivdil, nežli vám, pane Jemelský, a tudíž tebe Stášo, musím prositi za odpuštní. Ale kdo slyšel již z vás, milí pátelé, o manželství, kde by bylo nkdy nedošlo k njakému nedorozumní, sporu, nro nepatrnjší vc nerozrušil se mankde by i

i

k ostejšímu výrazu a manželka nerozlííostnila se až k plái, kde by drobnost nedovedla na as porušiti štstí domácího krbu, aby pro budoucžel

nost lásku manželskou utvrdila, upevnila. Vím z mnoha pípad, že podobné chvilkové mrzutosti, které se piházejí v každé domácnosti bez výjimkv

stvoenv jsou k tomu, aby oddanost manželu k

sob

sílily.

Co

Bh

iní.

dobe

pomnli jsme všeho vzdoru, jsme I

se

jako rodní bratí,

zapili své

šou houpali se

a

iní. a

zlosti

bu

Bohu

A

slz.

my

za-

smíili

sláva !«

smíení a rozjaili se. Filek s Aleopt po dlouhé dob na kolen Je-

vážnost chvíle nebyli tak rozjako jindy. Jemelský líenou '•ese lostí niiak neutajil zžíravého smutku svého. Poprosil Stášu, aby ješt naposled zazpívala onu píse, která tak kresHla jeho náladu. melského,

cítíce

pustilí a volni,

vrn

Pesthovali se do velikého ^okoie k pianu. Jemelský chopil se houslí, Stáša usedla ke klavíru. Popovi s páterem Františkem sedli mlky opodál. Filko s Alešou, držíce se za ruce, mávali jimi. Bylo úplné ticho, jenom ze sín ozývaly se bruivé tóny ei ehoovy, jenž se nijak nemohl rozlouiti s Barankou.

Pak

zazpívali

poslední dueto, 67

prostinkou ná-

píse ukrajinskou,

rodíní

smutek milenc, navždy

Zabu Když

vyjadující nesmírný se

mne, mne

louících.

zabu! hru,

soužila se naše

když srdce naše plakalo,

my

rozešli se.

My

mli

když Já z

šli

slzy na oích, isme každý v }mý smr.

hoem

pouhého

Tob

plakal, ale ty štstí.

žežulka na vesno

zpívala píse, a

mn

vrána zakrákala

posmšn:

zabu

jen

mne!

Druhého dne

asn

z rána Jemelský odiel a neslechu dechu, jako bys kámen do vohodil. Jeho místo pevzal veselý Vacek.

bylo o

dy

Až

nm

po vánocích pišel dopis od neznámého

satele, jenž krátce

lého

msíce padl

pi-

oznamoval, že Jemelský m.inuv

rovin benátské, otráven

ply-

novou stelou. IV.

Po

netušené dlouhé válce, hltající nejvzácnjlovka, a vrhající miliony lidí do záhuby, ukázalo se na zdeptanou, pohmoždnou a popá-

ší

statky

6S

lenou,

Bh

omráenou zemi vrátil

se

Jasné

slunce

míru.

ran

dom...

Bylo Dušiek. etné vlaky projíždly Halii na východ k bývalé front, osobní rychlíky, pei

plnné sváten odnými ženami, matkami, misnoubenkami, kmotrami, otci, bratry, zvdavci, pozstalými truchlícími, kteí Ujíždli k ztichým bývalým bojištím, položiti vnce a kytice na hroby svých drahých, odpoívajících na nesetných vojenských hbitovech, lenkami,

pisateli

i

rozsetých

msty, ddmkami,

lesy

a poli.

matka, kormoutíc se v plái, marn hledala hrobu padlého jedináka. jenž zapadl snad nkde do spoleného hrobu, kde jako v bombáku, jistém proti jakýmkoliv stelám, spí druh vedle druha, dstojník vedle orostého. ti všichni, skromní, pyšní, vysocí, nízcí, udatní, zbablí, zbožní, bezbožní spí rovn vedle sebe v ideální íši rovnosti, volnosti, bratrství, u velkého kádru Hospodinova, v íši vného demokratismu. Mnohá milenka pla'c u.sedav prohledala tisíce prostých tabulek na bílých bezových kížích, aniž nalezla známé drahé jméno.

Mnohá

Bylo pak hlun u takových velkých hbitov. Slouženy polní mše nad rovy, které jsou všechnv stejné a vyízené v nepehledných adách jako od-

Každý dostal totéž: stejný kus steJný násyp, stejný pomník. díl vojska.

zem.

Na blízku postaveny boudy s vnci, kyticemi na prodej, svíkami, papírovými nestrýml ozdobami, ržemi, tištnými modlitbikami za mrtvé, 69

.

.

opodál pak krámy s cukrovím, marcipánem, sodovkami, jídly, nápoji, j-ak o pouti. Policejní strážníci, procházejíce vážn zástupy, dozírali na poádek, a vojenské kapely hrály smutení kousky. Jakýsi selský povoz •

v, oživenému v

lidmi.

prostedních

ústa

poád

hrí k jednomu Sedí v

letech

erném

v

jsou našpoulená k

krásná, pobledlá paní v

klín mohutnou

nm

ze hbitobaculatý knz kaftan, jehož

úsmvu. Po boku

erném odvu,

mající na

nádherných erstvých lží, v kyprých kapraových listech. Nakytici

houpajících se proti na sedadle

dve

v kroji,

asi

osmnáctileté,

nosíkem vzhru, držící na rukou drobné, spící robátko. Na kozlíku hranatý, osmáhlý vozka a po obou stranách dva chlapci, stein odni v nových kabátcích, ieden asi šestiletý, druhý o rok starší. Byla to rodina Popoviova, rozmnožena o nového lena, malou Anastazii na loktech Baraniných. Pišla teprve na svt. s

Povoz dámami

u vrat, a hned bvl obklopen mnichy s pokladnikami. Vybírali na dobroinné úely: na úpravu hrob, na vdovy, na sirotky,

se zastavil

a

na mše.

cí,

Popovi vnoval znanou sumu,

Alešou mohli cmknouti drobnou minkterou dostali od maminky do kasiky.

léž Filek

s

Sestouoili s vozu a zastavili se hned u prvního hrobu, který uvidli. Byl to hrob padlého pšá-

úpln zapomenutý, píbuzní snad nemli topenz, aby sem mohli jeti. snad nebyl jim znám ieho hrob, kdož ví. kdož mže souditi Inu, hrob prostého, padlého pšáka!

ka, lik

.

70

.

Tam

se zastavila paní

Stáša v hlubokém loze-

chvm', a položivše na hroudy ladným pohybem krásné ruky své nádhernou živou kytici, znázorující plameny lásky k mrtvým, modlila se tiše za toho, jenž na dálném jihu kdesi skonil nadjza Jemelského. ný život svj horká slza skápla k zemi, matce pokoje.

—

A

'n

i

.>-.,,

^^.\'

/''''' X'''-' \'.'.

'iý^S.

i'

:'

^f.

-,
'--»-•

íiSffiBM

>A

•»<

,.-^^i

^>^«^-

4

'>':"r«w'^ ;^ít4^

^.'•"á^

::

..*

v-w