fvuda k*vol [arbor] Presented to the LIBRARY ofthe UNIVERSITY OF TORONTO ALEX S. HAVRLANT

fvuDa

k*vol

[arbor]

Presented to the

LIBRARY ofthe UNIVERSITY OF TORONTO by

ALEX

S.

HAVRLANT

t

y

p

VANOCNI KOLEDY

POÁDÁ FR.

KNIHY ZVONU. — KNIHA PROCHÁZKA. — TISKEM

S.

13.

„UNIE* V PRAZE.

IGNÁTHERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY DROBNÉ HISTORKY VÁNONÍ A SYLVESTROVSKÉ

V PRAZE NÁKLADEM ESKÉ GRAFICKÉ AKC. SPOLENOSTI „UNIE* 1919

PRÁVO PEKLADU DO VŠECH JAZYK VBEC VYHRAZUJE SI AUTOR

A VEŠKERÁ PRÁVA

JUN

5

2003

Starému drufju JúHU VííímOVÍ,

pvodnpísíušnííiu umíecdéfio cecfiu devoryjec éíio, zafifadatefi

eské grafické spofecnosti Unie v dávném pátefství vnuje

V prosinci 1918-

?•

H*

VÁNONÍ

ŠTDROVEERNÍ NÁVŠTVA NEBOŽTÍKA OKTAVIÁNA VOMASTKA. Jistá vc a nepochybná byla, že pan Oktavián Vomastek umel. Sama paní Knedlhansová znala ho a byla mu taky na pohbu. Paní Knedlhansová s neochabujícím úastenstvím vyprovázela všechny nebožtíky své kolátury na onen svt, a nejen ke brán, ale až na hbitov. Ona vždy si dobyla místa v njakém koáe, a kdyby byla mla vy-

teba nkoho z truchlících píbuzných. ní nebylo obrany, se rozdávaly visitky je-li dopuštno njaké s ernou peetí nebo ne. pirovnání v té vci, tedy nemohu než íci, že za všech okolností spíše se dostala na hbitov paní Knedlhansová než nebožtík. Jestliže nkdo užil jízdy v pražských fiakrech a drožkách, byla to sypati

Ped

a

A

KNIHY ZVONU

10

ona. Velelo jí tak její soucitné srdce, a se o pohbech jezdí zadarmo.

krom toho

Po panu Oktaviánu Vomastkovi zstala tu mladá vdova. Nebožtík dlouho se byl rozmýšlel, dlouho uvažoval, a táhlo mu již k padesátce, když se na ženitbu rozbhl a jen tak tak že dobhl. Ale liboval si, že se neukvapil. Vybral si po chuti a vkusu. Však taky, když paní Amálie Vomastková kráela za rakví, chvílemi odestírajíc dlouhý erný závoj, aby batistovým šátekem otela zaslzené oi, šouchaly se úastnice pohbu, v nichž zármutek nepotlail zájem pro vše jiné,

—

ím

byly obklopeny, a šeptaly

si:

Hlete, chudák, taková mladá, hezká

—

a již klade muže do hrobu!" Nu, chudákem tu vlastn byl pan Vomastek, že mu bylo souzeno zíci se takové hezké, mladé ženy, které zstal pán Vomastkv dm, jeho peníze a nadje na dlouhý, bezstarostný život. A co inilo odchod pán Vomastkv zvlášt truchlivým, byla okolnost, že se rozžehnal se svtem i s mladou žínkou práv na štdrý veer. •Smrt je vždycky nemilá, ale v ten den jest ukrutná. ,,

Uplynul rok, a zas byl Štdrý veer. Dejte a byl Štdrý den. dobrý pozor, práv rok Poslední to den vrného smutku za nebožtíka manžela. Hned po ránu vybrala se paní Amálie Vomastková na hbitov, zatkla tam v tuhnoucí rov nžný smrek a zažehla knot v nádherné náhrobní svítiln. Pomodlila se, mnohokráte pi tom zhluboka povzdechla, a sluší íci, že mod-

—

litba její byla vroucí,

upímná

a skoro

vdná —

IGNÁT HERRMANN:

vdná

VÁNONÍ KOLEDY

II

za vše, co milý Oktavián Vomastek na

svt

zanechal, když z nho Posléze paní Amalie nžnou rukou

tomto

vice tikráte rov pokižovala a ,

sám odcházel. v erné rukas

jejích

rt

splynulo šeptem: ,,S Bohem, Oktaviáne! Odpoívej tu klidn. Šastné a veselé svátky'/'

Poslední slova pronesla zcela

bezdn,

z pou-

hého zvyku. Práv tak, jako je pronášíme v ten den ke každému, kohokoli potkáme. Ani jí nepipadlo, že je te nebožtíku Vomastkovi vše jedno. Svátek i všední den, zima nebo léto, den i noc. Bylo po páté hodin veer. U krbu v kuchyni kuchaka paní Amálky s veeí, a paní Amálka sama, která jí byla do té chvíle pomáhala, zamíila do své vdovské ložnice, aby se sváten ustrojila. Cestou jenom na mžik se zastavila pílila

v jídeln, je-li tam vše v poádku. Zahledla se na stl, peliv prostený, talíi a píbory pokrytý,

a

lehounce

se

usmála.

Vloni naposled

nebožtíkem Vomastkem, tehda arci ješt živým. Potom celý rok sedávala tu sama, vzpomínajíc a pojídajíc vdovský svj chléb, emuž ovšem neteba rozumti tak doslova. Bývalo k tomu chlebu ješt ledacos jiného, dobrého zásluhou nebožtíkovou, kterou paní Amálie uznávala. Ale smutno jí bývalo, mnohdy velmi smutno, o tom není pochyby. Nebylo s kým pohovoiti, nebylo koho poškádliti, jen veliká Vomastkova podobizna visela tam nad pohovkou vedle podobizny její a shlížela tak

sedla tu

s

— vdn

12

KNIHY ZVONU

~

tkliv a lítostiv na opuštnou vdovu. Nemohla promluviti, nemohla se usmáti. Hledla opravdu do pokoje jako z jiného svta, a zraky paní

teba

Amálie, kdykoli k ní zarosily

se,

hrud

se

její

hlavn na poátku

jen

man

zvlnila.

jejího vdovství.

lovk uvykne, nakonec

i

smutku.

zabloudily,

Tak

se

dlo

Ale všemu

A trvá-li smutek

celý rok, je ho práv tak dost. Nelze stále plakati a truchliti. Uplynul celý rok poctivého, bezvadného smutku, a dnes po prvé zas paní Amálie nebude sama, dnes vrátí se životu. Není jinak. Hrob jest pro mrtvé, život pro živé. A v paní Amálii bylo ješt tolik a krásného života!

Ješt pohled na pistrojenou Amálie

vklouzla

do

ložnice,

tabuli,

a paní

útuln vyháté,

jemnou voavkou

dýšící. Všechno, co chtla byla si zchystala již dopoledne, po shodila stevíky, návratu ze hbitova. svlékla punochy, smekla i všední župánek a popocházela svtnicí, chápajíc se tu toho, tu onoho kusu a stále pemítajíc, vybrala-li si taky vše, co jí nejlépe sluší. Její malé nožky apaly jen tak na boso. Nemusila se obávati, že nastydne, chodila po mkkých, tlustých kobercích a po medvdí srsti, ve které její drobné prstíky chvílemi až mizely. Posléze tedy sáhla po erstvé, blostné košilce, páchnoucí levandulí a vyhívající se do té chvíle na židli ped kamny, a pes to, že neprhledné žaluzie dávno byly spuštny, vklouzla po starém, cudném zvyku za ozdobnou žaponskou zástnu. Když se zas objevila, dopínala na ramenou knoflíky košile, a potom stanula ped zrcadlem, aby se trochu piísla.

veer

obléci,

Te

•

j

ÍGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

13

i

V

tu chvíli bylo na dvee ložnice zaukáno: Ale tak njak podivn, nezvykle, skoro jako nadpozemsky, jako by ani neukala lidská ruka. Vlastn se to paní Amálii jen tak zdálo, a ponvadž se jí to jen zdálo, ani se nenadálá, že by po tomto zaukání mohl nkdo

uk — uk — uk!

Vždy je venku Fany Vždy panika oekává hosta až za hodinu. Vždy od smrti Oktaviána Vomastka se vbec nenadálá, aby nkdo na tyto vstoupiti.

.

dvee zaukal; nikdo neml toho

krom

právaí,

a picházela-li Fany, znlo jej ukání docela jinak. Snad zašramotil kdosi v byt pod ní nebo nad ní. Paní Amálie dobe vdla, jak podivn se zvuky zdmi penášejí. Neekla tedy „dále" nebo „vejdte", neodvrátila zrak od

Fany,

nmž

vidla ztepilou mladou paniku bílého hrdla, poodhalených plných ader, a zarývala dále hebenem v bohaté

zrcadla,

v

naržovlé tváe,

kaštanové vlasy. uk A tu tedy zase, poznovu: jako by klepající vykával pobídnutí.

uk —

— uk! —

vánoní strmek," usmála

„Chystají kdesi

se

paní Amálie. „Zatloukají nco, pipevují

"

Ale jen to pomyslila, tu jí bylo, jako že ložnicí zavanul chladný prvan. Pece se dvee otevely? Snad následkem toho prvanu, snad že je to paní v ženské pirozenosti, v pudu pohlaví Amálka zkížila ruce na prsou a tiskla sedýlko roucha na adra.

—

dvee

Klika necvakla,

Amálie ruce

jí

cítila,

sklesly

ani neskíply, ale paní není sama. Ohlédla se a bokm, bezvládn, tžce.

že

k

již

—

KNIHY ZVONU

I4

„Oktaviáne!" zvolala zdšena. „Oktaviáne!" Byl to Oktavián Vomastek, její nebožtík manžel. Byl v erném odvu, jak jej do rakve položila. Sice byl ten odv hodn pomakán, náprsenka košile zažloutlá, perleové knoflíky bez lesku. Zažloutlá byla i ple Vomastkova, povadlá, Díval se na svou vdovu mírným zraky zakaleny. a jako prosebným pohledem, jako vždy za živa, když vstupoval do její ložnice. Paní Amálie dobe si ten pohled pamatovala. ,,Co tu chceš, Oktaviáne?" Nebožtík se díval na ženu. Jeho zraky, s poátku zamžené a zakalené, snad i svtlem elektria to jest pochopitelno, ckého lustru oslnné zjasnily se o nco. když byly celý rok zaveny

—

—

—

A Vomastkova Ba, zdálo se, že v ústa pronesla hlasem bezezvukým: nich

i

zajiskilo.

„Tys byla ráno u mne, te picházím abych ti popál šastných svátk."

„Dkuji

ti,

já

k tob,

Oktaviáne," vynutila ze sebe pa-

nika.

„Ty

jsi

hezounká, Amálko!" pokraoval ne-

božtík Vomastek, a hlas jeho nabýval zvuku. „Tak njak ses vyplnila za ten rok. Ani jsem si nepomyslil, že bys mohla být ješt hezí, než jsi bývala. Vidíš, toho všeho je mi vlastn nejvíc "

Taková kyprá Zraky Vomastkovy sklouzly na hrdlo ženino a níže na krajkové sedýlko košilky. Paní Amálie rázem zase zdvihla ruce a zkížila je na hrudi jako díve. Nic jiného jí v tu chvíli nepipadlo, ani hrzy prý nepocítila. A jako by líto.

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

l>

,

ani nemluvila s nebožtíkem, ekla s pídechem výitky: „Mohl jsi pokati v jídeln, Oktaviáne. Vidíš pece, že se oblékám. Vane z tebe njaký chlad.'* „Nepotebuješ, abych ti pomohl, Amálko?" otázal se Vomastek, o krok se piblíživ. „Dkuji, Oktaviáne," zachvla se vdovika, o krok couvajíc. „Vždycky se stroj ívám sama, víš " to dobe. A kdybys pokal vedle A bezdky pohlédla ke dveím, vedle nichž byl knoflík elektrického zvonku do kuchyn. Mezi ní a dvemi však stál Vomastek. Zdálo se, že chce ješt nco íci, Sepial ruce a hledl na ženu prosebn i lítostiv zárove. Jeho zraky sklouzaly po její postav, až se dotkly bosých nožek, a zas vracely se vzhru. Paní Amálie stála tu se zaatými rty a jako na obranu pipravena. A tu Vomastek, jako by uznával, že musí ženy šetiti, vzdaloval se ponenáhlu, jak by se rozplýval, a panika pojednou byla v ložnici sama. Komnatou zavanul jenom lítostivý vzdech. Nikdy prý ani dív, ani pozdji nebyla mladá vdova tak rychle ustrojena jako toho veera. Dopjala poslední knoflíek, po prstech

—

—

—

šla ke dveím a naslouchala. Všady bylo ticho, mrtvo. Vdovika stiskla kliku, otevela dvee, vstoupila do jídelny. A tu v lenošce, ponkud stolu vzdálené, sedl Oktavián.

Mladá vdova ani si neuvdomovala všechnu té divné návštvy. Obestelo prý ji vše, co se v nkolika minutách udalo, jako pavuinou. Vstoupivši spatila, kterak zraky manželovy

hrzu

l6

KNIHY ZVONU

' i

zvolna sklouzají po zdech, po nábytku, po obrazech. Ale když ji uslyšel, obrátil tvá k ní.

„Tys dala znova malovat, Amálko, jak vidím.

A

" pece ješt staré malování ucházelo ,,Bylo mi smutné, tmavé, Oktaviáne," vy-

svtlovala panika, trochu se zardívajíc. povzdechl nebožtík. ,, Jestli nkdo ,, Tmavé!" zakusil, co je tma, Amálko, jsem to já. Tady jest i veer jako den proti tm, která tam obklopuje.

m

."

.

A tvá nebožtíkova pokryla se náhle výrazem neskonale truchlivým. Tento výraz, jeho zmínka o tm, vše to zpsobilo, že se vdovika zachvla, rumnec o jaké

její

tm

pohasl,

tváe

pobledly.

Rozumla,

hovoí.

,,A teplouko tu máš jako v lázni, Amálko. Dávno jsem takového tepla neužil. Tam je " -chladno, sychravo, mrazivo, Amálko Vdova bledla víc a víc. Nebožtík díval se na ni, a vdova cítila, kterak se snaží vložiti v pohled všechnu touhu, vše, co

výrazu jeho dodávalo tepla a vroucnosti, když ješt žil. Ale jeho tvá zstávala nyní chladna, ani žilka v ní se nehnula. Taky jí bylo podivno, že mluví, sotvaže rtoma pohybuje. Nebožtík díval se na ni, pímo do oí, ale pak jeho zraky sklouzaly níže, až ke špikám drobných botiek, a zas vracely se vzhru, až utkvly na její

tvái.

„Jak jsi roztomilá, Amálko! Ani o svatb jsi tak nevypadala. Teprve nyní, co jsem tomu

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

17

pohledu odvykl, vidím, co je žena. Ó, Amálko, kdybych t mohl jen ješt jednou obejmouti!"

bezdn

Vdova ,,

Nelekej

ucouvla,

hrza

Amálko, neboj

se,

se.

ji

obešla.

Není mi toho

dopáno. Jsem povden, že t jen vidím. Rok je dlouhý, Amálko, a celý ten rok nemyslil jsem než na tebe. Ale teprve dnes je mi dopáno, abych t navštívil."

Jakoby tušil, že by vdova pod tíhou jeho pohledu mohla klesnouti k zemi, odvrátil oi a pohlédl na stl. A te jeho zraky zíraly jak sklenné na bílý ubrus, na nmž bylo pistrojeno k veei pro dv osoby. Dvojí talíe tu byly, mlký vezpod a hluboký na polévku svrchu, dva lesknoucí se stíbrné píbory, dva ubrousky ve stíbrných obroukách, dv drobné slánky,

—

dvojí baterie sklenic, na pivo, na víno, na likér, na sherry po polévce. Jen jediný kišálový kalíšek s párátky ml posloužiti obma stolovníkm. Nebožtík neodvracel zrak s tchto píprav a hovoil ped sebe: „Mne jsi neekala, Amálko, a pece je prosteno pro dva. Máš hosta, jak se zdá. ;." Mladá vdova pronesla stísnným hlasem: ,,Dnes poprvé, Oktaviáne dnes poprvé rok

uplynul.

—

."

Nebožtík

zíral stále

nným hlasem „To

—

.

je

ped

sebe a mluvil

nezm-

a výrazem:

práv, Amálko, že ješt neuplynul.

Pamatuješ?

t

opustil dnes rok, avšak až a pamatuješ, co jsme smluvili? S jakou podmínkou jsem ti vše zanechal? Když

o

Já

plnoci,

Vánon

i

koledy.

2

KNIHY ZVONU

18

mn

aspo celý

rok po budeš truchliti. Bylo mi abych t zavazoval na vždy, ba ani delší lhty jsem si nevymínil, akoli, mi, nerad jsem pomýšlel, že bys nkdy mohla náležeti jinému. A když jsem t spatil prve v ložnici, Amálko, tak svží, krásnou, svdnou, lákavou,

t

v

líto,

tam nám jsou sice bosýma nožkama odaty všechny takové pocity, všechna hnutí, zlost i radost, váše jakákoli jen pam nám s

—

— —

ponechána. A já pamatuji, Amálko proto jsem také rovnou našel a vzpomínám. A vzpomínám, jak jsi mi slíbila, že nikdy, nikdy Ale tomu jsem ani za živa nevil, a co bys taky sama dlala? Jenom rok jsem žádal, a proto jsem jest

—

t

pišel,

abych

se

pesvdil."

„Oktaviáne!" zvolala vdova.

„Bu klidná, Amálko," ekl mírn nebožtík. Kdo pak je to?" „Nic ti nevyítám. „Doktor ipera, Oktaviáne," odpovídala vdova,

—

které se ulehilo slovy nebožtíkovými.

„Doktor ipera," opakoval si nebožtík. „Aha, vidl jsem dole na vratech porculánovou tabulku. Je

mladý-.—?"

„Ticet let," vydechla vdova. Nebožtík se zamyslil, jako by vzpomínal. A pak se linulo z jeho úst jako v mírné lítosti: „Ticet let! Taky mi bylo kdysi ticet let myslil jsem tehda, že mám dosti asu. Byl jsem pouila, že lovk nemá na omylu. Zkušenost tím s odkládati. A kdyby se vším otálel odpykal jsem nemá otáleti. Pánubohu porueno to. Je hezký?"

—

m

—

—

—

ÍGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

í

,19

Vdova sklopila hlavu, ale ne dosti rychle, aby nebožtík nebyl zahlédl nový rumnec na její tvái. Odpovdl si sám: ,,Je." ,,

— A zeptal

ádný, drahý

se dále:

,,

ádný lovk?"

Oktaviáne."

Kolem hlavy nebožtíkovy zaznlo slovo

,,

osvtlilo se, když drahý Oktaviáne". Ale jen jako

blesk, a zase pohaslo.

„Máš ho ráda, Amálko?" Mladá vdova sepiala ruce. ,, Oktaviáne, nehnvej se...!" „Tam se nehnváme, Amálko. asto k tob pichází, Amálko?" „Dnes po prvé, Oktaviáne." Kolem hlavy nebožtíkovy zablesklo se po druhé. " „lodivná vc, Amálko. Bydlí v dom Mladé vdov pipadalo, že nesmí nic zapírati. Slýchala od mládí, že nebožtíci pronikají svými zraky všechna tajemství, že marno ped nimi lháti. I

ekla:

,, Nejen v dom, bydlí u mne, jako podnájemník. Ale v onom rohovém pokoji se zvláštním vchodem. Spojující dvee jsou zameny na klí a zataraseny s obou stran skínmi, mého prahu posud nepekroil. Ale je sám, Oktaviáne, bez rodiny, nemá, kam by Šel, a dnes je Štdrý den.

Pozvala jsem ho..." ,,,Kdy pijde?" otázal se nebožtík. ,,Jest pozván na šestou hodinu," odpovídala vdova. Tou chvílí ozvaly se bronzové hodiny na kre-

KNIHY ZVONU

20

denci, odbíjejíce šestou.

stíbrným zvukem ti tvrti na

„Jak ten as utíká!" povzdychl nebožtík. Tolik jsem se tšil na shledání s tebou, Amálko Bylas u mne dopoledne, pekvapilo to velmi, a potšilo — ale tšil jsem se, že s tebou budu moci déle pobýti, do sytá pohovoiti. Do plnoní je daleko, a je zima, pusto. Jaká pomoc! Musím odejíti, soudím, že bych tvému podnájemníku vadil.

—

m

,,

tam

„Oktaviáne!" zvolala prosebn vdovika.

„Nic plátno, Amálko, vadil bych. A byli byjen ti, lichý poet. Vím, že nejsi povrivá, všechno se te roznese ..." ale co by ekli lidé

chom

—

Nebožtíkovy

zraky

zase

bloudily

jídelnou,

jako by cosi hledaly.

„Chystáš taky strmek, Amálko?"

„Jen docela malý, Oktaviáne," odvtila vdova jej míval

—

omlouvav. „Z pouhého zvyku tys tak rád. Je vedle, ve tvém pokoji."

Krok

nedlaje, nesl se nebožtík jídelnou. otevely, vstoupil do svého bývalého pokoje. Za ním kolísavými kroky šla vdova.

Dvee

se

ped ním

Taky zde planuly žárovky lustru a pod nimi na malém stolku stál strmek. Bez ozdob, jen svíikami posázený. Nco titrek leželo pod ním a krabice z cedrového deva. „Aha, doutníky," ekl nebožtík. „Pro doktora iperu, pravda-li?"

IONÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

„Ano," vy chvlo

se z úst

21

vdoviných.

„Kde jsou tvoje dárky?" otázal se nebožtík. „Na tom ínském tácku," ukázala vdova. „Sama jsem si je koupila, aby mi Ježíšek taky

nco

nadlil. Ostatní je pro Fany."

„To „Jen

mla

je dobrá holka," poznamenal nebožtík. hlemejžd nechávala vždy vyprahnout, by více podle j vat. Ale dnes, doufám, do-

hlédneš

si

Pomalu

sama. se

." .

blížil

ke stolku, vztáhl ruku, na

tácek cosi cvrnklo.

Potom se nebožtík obrátil a hled na vdovu nesmírn dobrácky a tkliv, ekl prosebným hlasem:

„Amálko,

aspo do plnoci

chovej mi památku. Jinak

ti

ješt vykej, zanechci initi pe-

kážek..." „Oktaviáne, Oktaviáne!" zaúpla vdova a sklesla na kolena. Jakoby se nco mrazivého bylo dotklo jejího ela a vdova byla sama. A teprv te poila jako vni kvtin pohebních, chladnou a vlhkou.

—

Když paní Amálie Vomastková po veei pik vánonímu stromku a vybírala s ínského tácku svoje dárky, zalesklo se mezi nim cosi jako zlato. Sáhla po tom a držela v chvstoupila

—

—

kroužek snubní prsten nebožtíka Oktaviána Vomastka, jejž byla celý rok marn ve všech koutech hledala. Zmizel tehda v den pohbu, a památky po nebylo. A tento jících se prstech zlatý

nm

22

KNIHY ZVONU

prsten tedy byl Vomastkv štdroveerní dárek milé jeho vdov. Bylo to poslední její setkání s Oktaviánem Vomastkem. Od tch dob neobjevil se jí. Býval vždycky šetrný. Dojista uznával, že by mezi ní a svým nástupcem pekážel. (Nár. L. 1905.)

'

ŽÁDNÁ POVÍDKA VÁNONÍ! Zklamete se všichni, kdož dychtiv saháte po ísle novin a doufáte, že je vám pipravena njaká povídka štdroveerní. Jsou sice tyto vánoní povídky literárním nezmarem, ale jsou taky již dávno vydány v posmch všeho zdravého, stízlivého tenástva. Pozbyly naprosto nkdejší dobré povsti a ceny. Pachtí se každý, kdo jen udrží péro v ruce, aby v pedveer štdrého dne napsal vánoní povídku, nebo tu ho teprv ta vánoní nálada popadá. A te, mozku, tetel se, pracuj, abys honem urobil njaký tklivý píbh štdroveerní neb aspo ,, vzpomínku* njakou vymyslil. Nebo tenái po dobrém božíhodovém jsou taky práv v nálad, že si pi erné káv takovou vánoní povídku chut zlousknou. Je-li veselá, tím lip. Je-li smutná, odkládají íslo novin s uspokojením, že o smutném jen etli a že se jim nic tak smutného nepihodilo. A tak zejména tklivé vánoní povídky dokaly se osudu, že po nich sahá jenom dospívající mládež a že nad nimi slziku vy roní jenom nkterá citlivá šestnáctiletá sleinka. Mám-li povdti své mínní, hlasoval bych, aby se vánoní povídky zrušily. Nadobro! Navždycky! Nebo je s nimi svízel. Mluvím ze zkušenosti. Napsal jsem jich už pkných pár a co teprv

vánoním

obd

—

KNIHY ZVONU

24

jsem se jich nashánl od jiných autorv! A pozoroval jsem, že jsou rok od roku horší. Vzpomínám si práv, jak jsme tehda je tomu již hezkých nkolik let shánli taky štdroveerní povídku. Do poslední chvíle jsme doufali. Totiž, bylo jich na redakní polici na tucty, ale jedna horší druhé. Samá šmolka, jak íkal kolega Kabrhel, starý mládenec a povstný pochybova, který nevil už niemu na svt, ani tomu, co sám napsal. A myslím, tomu že vil

—

—

vbec nejmí. pronesl již po desáté, od,, Vánoní povídka!" valuje opovržliv spodní ret. ,, Vánoní povídka! Jakživo se nestalo, co se v nich vypravuje. Nemocné sentimentality! Život je docela jiný. A je-li to v život sebe smutnjší, tak ohavn to nikdy nevypadá, jak se to napíše. Radj bych si jazyk ukousl, než bych vyprávl vánoní po-

vídku."

Osud

plete

— ironie

na nás divné dtky.

íkáme tomu

A

byla to patrn taková ironie osudu, jež dopadla na kolegu Kabrhela v samý pedveer štdrého dne, když jsme se sešli v malé, útulné hospdce, v Myší díe, jak se jmenovala. Ach, kde jsou ty útulné hospdky, v nichž jsme se slézali ješt ped dvaceti lety! Ve starých, osudu.

podivn zboených domech, pod nízkými

klen-

kde bývalo ze šenkovny okénko hned vedle do kuchyn, kudy se vystrkovaly pokrmy na isté, vydrhnuté prkénko pod okénkem. Šenkovny, kde vládli staí, bodí krmái, lidé nejen svdomití, ale i svérázní, kteí mívali taky kousek vlastního mínní a byli jako vykrojeni bami,

ZGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

$2

A

ze starosvtských povídek. jejich vlídné polovice manželské, kteréž kralovaly tam za okénkem v kuchyni, znaly chuti a vkus každého hosta a dovedly mu vyhovti, a které nkdy, když bylo po návalu z veera, poctily denní hosty, že v i-

sounké, blounké zástrce a v nadýchaném epišly z kuchyn do šenkovny a zasedly na chvíli do spolenosti, vyptaly se, jak dnes chutnal zajíek a co dobrého by mly hostm

peku

pipraviti zítra. Nebo tenkráte tvoívali takoví vrní, stálí hosté s manželskou dvojicí šenkýskou jako jednu rodinu. A taková byla Myší díra. Byl to starý název a nebylo v nic znevažujícího, posmšného. Myší díra, bylo to stavení hezky rozlehlé a zvlášt sklepy byly pravým bludištm. Jako o dvacíti sklepích jiných, vyprávlo se taky o sklepích Myší díry, že z nich vede dlouhánská chodba nkam

A

nm

až pod radnici. To prý je ze stedovku, kdy bývaly takové všeliké nepokoje, a když bylo konšelm na radnici hodn zle, utíkali tou podzemní chodbou a vylezli na svtlo boží kdo ví ve které desáté ulici, práv tady, v Myší díe. A taky prý tou

chodbou vodívali odsouzence, když hrozilo nebezpeí, že by je srocený lid chtl osvobodit. Šenký Mastihubka dušoval se, že ta chodba pod Myší derou jest, ale my, jsme nejednou do sklep slezli a po njakém teba již zazdném vchodu do podzemního tunelu pátrali, nenašli jsme ani stopy ehosi takového. Pouhá povst, legenda. A od tch dob nevím taky v ostatní ty podzemní chodby, pod staromstským, pod Karlovým námstím. Pouhé výtvory obraznosti

a

a

a

26

KNIHY ZVONU

která strašidelném.

lidské,

si

vždy

libuje

v

nem

tajemném,

Šenký byl odvolán do kuchyn a kolega Kabrhel pronesl: „A pece sklepy Myší díry byly ped mnoha lety

djištm

události

nesmírn

tragické."

Napil se. Honem jsme se napili taky, abychom milého kolegu, bude-li vypravovati dále, nevyrušovali

kapáním

sklenic.

Píbhu

tím tragitjšího," hovoil Kabrhel, utíraje mohutné kníry, „že se udal práv na štdrý veer." Iyidé drazí, kolega Kabrhel naíná vánoní povídku! Ale nikdo z nás ani nemrkl, ani nespetl, aby ho nezakikl. „Sedával jsem tu již ped ticíti lety," pokraoval Kabrhel. Tehda tu panoval otec Vopršálek. Já už tehda ke jsi na starého mládence, o pozvání do rodin jsem nestál. lovka zvou jen, aby mli o kulisu víc, a když rozžehnou svíky na stromku, aby skákal jako teštidlo s domácími f akaný kolem stromu, pod nímž je plno hloupostí a luxusu a pro hosta vždycky pitomá taštika na visitky nebo v nejlepším pípad padesát. kuba v ervené pentlice, lovk si pipadá jako zízenec pohebního ústavu na veselo ustrojený. Tak jsem trávil své štdré veery u tatíka Vopršálka. Pánové, Mastihubka má dobrý sklep, ale tehda bývalo pivo jako malvaz Bože, kde jsou ty asy!" Vážení tenái, je tomu skuten tak. Každému z nás pipadá, že tehda ty asy ,,ped ticíti lety" byly lepší dnešních. Sám vzpomínám na asy Myší díry, kolega Kabrhel šel dál o ticet let ,,

,,

—

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

27

i

zas na Vopršálka. Ó, minulosti, jaké okuláry nám kladeš na oi! Ale vte, drazí, dobe je tak. Žijeme-li sebe mizernjší život pítomný, žijeme aspo krásný ve

v minulost a vzpomínal

vzpomínkách. „Nebyl jsem sám," hovoil Kabrhel, ,,bylo nás a ne kolu takových opuštných kolu víc, ale dobe nám bývalo v plot, nýbrž bez plotu u Vopršálka. Vopršálek byl starý „bodrc", jak jsme mu íkali, paní Vopršálková nám vaila jak hoši, pro vlastní dti, a Žanynka Vopršálková kde to všechno je! Taky nkdy pisluhovala, ale povídám vám, nikdo se neopovážil dotknouti se

—

—

—

A

Vincenc, sklepník, byl hodný hoch. Nebylo se byl pepoítal. A vtlená úsluha, ochota. Ale toho štdrého dne, o dnes vypravuji, bylo nám všem njak nevolno, uVopršálk jako by se byl zboil strop. Starý chodil jako sva, Vincek se mu vyhýbal na každé potkání velikým obloukem, Žanynka se jen kmitla šenkovnou a vidli jsme, že má uplakané oi, paní Vopršálkovou vbec nebylo vidt. Celá ta divná nálada lehla taky na nás, málem bychom jí.

pamtníka, že by

nmž

se byli rozutekli.

Po veei

konen senior stolový,

rada Hamáek, lovk moudrý jak Abraham, uhodil na Vopršálka: ,,Co se tu pihodilo, tatíku Vopršálku? Copak že Vincenc chodí jako pokousaný?" Vincenc totiž práv byl ve sklep pro pivo. „E," zabruel Vopršálek, ,, pjde od nového roku pry. Málem, že nešel na hodinu. Ale nechci, aby vinil, že jsem ho pipravil o novoroní diške-

báský

m

rece."

KNIHY ZVONU

-28

„Co pak

se stalo?"

divil

se

a naléhal

rada

Hamáek. Vopršálkovi nechtlo se do ei, bylo to zjevno. Ale jako by cítil tíhu všech našich tázavých pohled a zárove povinnost, aby vysvtlil tžké to povtí, vyhrkl náhle: „Co! Považte si jen tu opovážlivost. Pijde on si dnes, na štdrý veer, a íká mi o holku o Žanku! Považte si! Já mu povídám: Vincenc, oni nejsou hloupej, takhle si sednout do teplého, co? A já abych si leh' do rakve, co? A voni aby tu po panovali, co? A co pak by dlala moje ubohá vdova, co? A jak si to tak vyštudýrovali, co? Pánové, on se mi nezarazil, on mi nemlel, ale povídá mi: Bože, pane Vopršálku, dy oni se taky piženili na hospodu! Ježíšmarjá, pánové, ale to je rozdíl, co? Já a Vincenc! Málem, že sem ho nepetáh. Ale zpamatuju se a povídám: Vincenc, srovnají si vci, udlá j mi inventuru Ale pak se do toho vložila a mžou jít na fleku. žena, a tak zstane Vincenc až do nového roku. To je to, pánové!" jsme to vdli, a bylo nám Vincence líto. Byl to hoch poádný, vzorný, a tušili jsme dávno

—

mn

—

Mj

—

—

Te

—

již, že po sob se Žanynkou házejí okem. "Starý Vopršálek se zdvihl, aby unikl další inkvisici,

a zmizel nám. Toho použila panika, která jist za okénkem byla naslouchala, a vklouzla k nám do šenkovny. Byla taky na mkko, ješt jí plá stydl na tváích. A povídala skoro šeptem:

„Pánové

on by mu

drazí,

mluvte do

nho

trochu!

Vždy

byl dal, bylo to jako udláno, ale dopálilo ho, že si Vincenc pišel tak smle. Starý ji

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

29,

dlá rád milosti, a Vincenc byl tak prostoeký tím piženním. Mj Božíku, je to podivous, mj starý. Holka mi tam od rána chodí jako

s

barnabitka, nemluví, skytá, už ani plakat nemže z toho dostane. Já vždycky myslila, že je to už jako ruka v rukáv/' jsi pošetilá matka," zavrelo náhle ,, Protože se vrátil do šenza paní Vopršálkovou. kovny jako duch, nikdo ho neslyšel. „Jdi do*

— oubyt

Krmá

—

kuchyn!" houkl na cho. Mrskl okem po stole, a vykikl: „Podívej ho, furianta! Páni nemají pl hodiny pivo a Vincenc kdo ví kde chodí!" A již se ítil do sklepa za Vincencem. Oekávali

jsme njaký hrozný výjev dole, zuivý ev kra vzdorný odpor Vincencv, snad násilí, a nebylo nám volno. Ale bylo ticho po jak v hrob a náhle vrazí do šenkovny Vopršálek, bledý jako kída. Rty se mu pohybovaly, ale

máv

dom

n nevycházel. Konen vyrazil — ne„ „Pánové — pro Krista pána — pojte se mnou dol — Vinca se ve sklep obsil!" zvuk pes

jen zasípl:

Ztrnulí jsme ohromením.

Tak vážné tedy ta

bylo, že Vincenc nechtl živ od Vopršálk odejít. Tásly se nám nohy, když jsme za Vopršálkern sestupovali do sklepa. No, to je krásný štdrý

A

veer, íkal si každý v duchu. litovali jsme, že jsme nepromluvili dív a že se njak neurovnala. Vopršálek sám klopýtal ped námi, a když jsme obešli nkolik kantnýv, stanul a všecek ustrašen okazoval do kouta, kam svit lampiek

vc

3°

KNIHY ZVONU

•

;

sklepních sotva donikal a kde na silném, loketním háku, zazdném tu k njakému již neznámému visel ubohý otšenec. Bez hnutí, chab visela tu jeho tlesná schránka, tak, jak jsme ho

úelu,

ped

ješt

hodinou vidli. Z kapsy

spodk ouhal

ml

ubrousek, na hlav klobouk, tak sešinutý, že zakrýval celou tvá. Ruce byly patrn vzadu peloženy nebo v sebe zaaty, snad následkem smrtelného zápasu. Tak jsme byli zkoprnlí, že nikomu nepipadlo,

aby obšence odízl. Vanula

z

nho

s}^chravina,

což nebylo ku podivu. Za zdí a devným pažením byla lednice. ,, Kriste Ježíši/' naíkal Vopršálek, ,,co mi to ten lovk udlal! Obsit se, na štdrý den k tomu, ve sklep! tímhle zniil, m, ženu, dceru ani té mu nebylo líto! Kdo ke pjde, až se rozhlásí, že mám ve sklep obšence! Budou mi tu íkat u a nikdo se u mne piva nenapije! Vincenc, Vincenc, co mi to udlali!

Dy m

—

mn

obšeného,

Dy

já bych jim byl holku dal, jenom nemli bej t tak prostoeké j! Mli pokat do rána, dy mli uznat, že jim nemžu holku na první slovo hodit na krk! Kerej pak solidní otec to udlá! Vincenc, Vincenc,

kam

to myslili, že se

plzeským! Do eho to pivedli! Byl b y ch jim ji dal! Dy na licitaci taky teprv po tetí se klepne kladívkem! Ježíš Marjá, bodej žebych jim ji sluší

m

všet

se

ve sklep

s

byl dal!"

A

když domluvil a sotva jeho slova klenbami

bychom leknutím temna kouta ozval hlas:

sklepa doznla, byli se z

padli,

nebo

SONÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

31

,

,,Tak teda jich beru za slovo, dyž dovolej, pane Vopršálek. Žanynka je moje!" A za posledním kantnýem, za poslední adou sud vystoupil pan Vincenc, bílý jako duch. Že bílý, bylo pochopitelno. Nebo když se ,, všel", zbylo neml náhodou dvojího odvu, a tak na jenom bílé prádlo, zatím co nohavice, frak, vesta, boty, nákrník a klobouk se houpaly na háku. Kolega Kabrhel dopovdl a dkladn se napil. Byl s vánoní povídkou hotov. Na mou vru, oddychli jsme si taky, asi jako tehda Vopršálek. Ale arci jsme se zeptali: ,,No a co Vopršálek? Dal mu ji?" ,,V prvním vzteku z té komedie dal Vincenci nehoráznou facku ale potom z radosti, že to tak dobe dopadlo, dal mu k ní dceru taky. A Vincenc byl spokojen s obojím. Vzpomínám si rád, jak jsme teprv po té tragické události byli

—

nm

—

hodn

veselí ...

Jen

se

zeptejte pana

Mastihubky, jakto vypadalo

v den

jeho námlu v." Pan Mastihubka práv

se navrátil

do šenkovny,

Pekážel nám v tom trochu první jeho svatební dar od otce Vopršálka. ale

neptali jsme

se

ho.

Na mnohé vci lovk

nerad vzpomíná. (Nár. L- 1903.)

JEŽÍŠEK U

KOLÁRK.

Byla nedle, ti dni ped Štdrým veerem. nedávno odbilo pl tvrté. Valem se stmívalo, Venku hust se chumelilo. Hanuš Kolárek již ped hodnou chvílí byl rozžehl petrolej ku a sed u psacího stolu v pokoji líbezn vyhátém, piln se zamstnával prací, kterou si byl pinesl v poledne z pisárny. Dodlával cosi nutného, chtl

a

míti o svátcích pokoj a klid. se nadobro, když v pedsíni zadrnel Služka byla na požehnání, Kolárek

Setmlo zvonek.

spchal otevít.

Do pedsín vstoupila mladá jeho žena v kožešinovém plášti, ervená jak broskev. Již na schodech svlekla rukaviky, a te trouc obma rukama po plášti vzhru, sebrala s nho do dlaní snhu a otela jej rychle Kolárkovi o tváe, než se toho nadál.

„Vi, to studí!" smála se diblicky, že se jí útok povedl. „Pokej, šelmo," zatváil se Kolárek durdiv, osušuje šátkem tváe, ,,já ti ho podruhé nasypu za krk."

Ale panika vdla, že by se od ní manžel celý nechal zaplácat snhem. Byli spolu teprv ti msíce!

teba

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

33

Mladá žínka svlekla pláš, otevela dvee, vytepala sníh na chodbu, a potom povsivši pláš v pedsíni a tepajíc rukama ve vzduchu, jak ji studily, kráela za manželem do pokoje. „Tak tedy, Hanousku, už jsem to doma vyídila! " zvolala, jako

by

se vracela z veledležité

—

výpravy. „Zstaneme na Štdrý veer doma nepjdeme nikam ." sami Kolárek se rychle otoil, píjemn pekvapen. „Jakže? Opravdu?" „Vi, to jsi rád, nevdnice, že nemusíš knám, sedt s tatínkem a s maminkou a tetou!" A nebra pleskla jej lehce po tvái. „Ale ml se, já jsem také ráda. Budeme sedt pospolu a smutno snad nám také nebude.." Kolárek popadl ženu za hlavu a polibky ji

—

.

.

—

tém

—

zasypal.

Byl opravdu rád. Dali mu sice staí Vaverkovi dceru, když jinak nechtla a když jim pohrozila, že se utopí, nedostane-li „Hanouska", ale dávali mu ji neradi. Byl jim píliš malý pán, a starému Vaverkovi hlavn vadilo, že ješt není „vlastním pánem", že není samostatný. Paní Vaverková pak

by

si

byla pála

nanejmí továrníka plmilionáe

nebo njakého velkostatkáe. Zapomínali pi tom Vaverkovi, že když oni se brali, byl pan Vaverka také po ertech malý pán a paní Vaverková že pinesla všeho všudy pt tisíc vna. Ovšem, od té doby ubhlo málem tvrtstoletí, Vaverkovi

pálo neslýchané štstí a jeho rodina nyní náležela k onm tak zvaným „pedním". A tu se jim vloudí do rodiny takový chudák disponentek se služným patnácti stovek! V noní

koledy.

Mže si pedplatiti

lóži 3

KNIHY 'ZVONU

34

v divadle? na

Mže

léto villu?

míti

koár?

Nemže!

Mže

si

najmouti

Ale vše to jejich Liduška

doma mla! Nu, posléze ji pece dostal, ale u starých ve oblib nebyl. A rozumí se, že tedy taky sám nebyl nikterak nadšen pro své tchány. Plnil všechny povinnosti vdného zet, chodil gratulovat k jmeninám tchánovým nebo tchyniným, ale pijímal i pozvání k obdu nebo k veei stále cítil, že mezi ním a nimi je neviditelná sice, veliké

—

-

ale

velmi tlustá hráze chladnosti a nedvrnosti utajované.

nuzn

I velice se

obával, aby v té chladné,

odmené

úmysln vznešené rodinné tuto ztráviti Štdrý veer

spolenosti nemusil chvíli, která pináší a vyžaduje tolik srdeného, útulného tepla. Aby mu tento nejkrásnjší veer v roce nebyl otráven ani jediným hrotitým slovem, ba jen pohledem vším tím studeným ovzduším, v nmž ped ním tonuli tcháni, teba že jim ve vysokých kamnech praskala vesele dubová polena, že mla rtu a

—

—

v teplomrech co dohánt. LiduŠka cítila však s manželem a rozala ten vaverkovský gordický uzel rázem. Šla k svým, ekla: zstaneme doma, a bylo vyízeno. Maminina tvá sice ztuhla nepromluvenou výitkou, když to uslyšela rozumla dobe, kdo tu vítzí a kdo podléhá, mla na jazyku ostré: tedy vy pohrdáte naší veeí, naším pohostinstvím! ale neekla nic. Dcera se jí povsila na krk, dala jí hubiku a ekla: „Víš, maminko, my si to rozdlíme. Štdrý veer doma na Sylvestra

—

—

—

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

;

3£

pijdeme k vám. Nemohu si pomysliti náš rozkošný, milý byt na štdrý veer tmavý, nevytopený, opuštný! Vždy by se mu po nás tak stýskalo! Je to náš první štdrý veer!" se paní Iyiduška dívala rozmarn na svého manžela a mluvila: „Vi, to jsem diplomat! Já vím, ty bys byl ovšem Šel, a rád tam bude vcí! ale já ti také usmažím kapra, také udlám jablkový závin a jez nejez, dobré to bude!" Kolárek hladil ženku po tvái. ,,A nebudou se u vás hnvat? "otázal se nžn.. ,,Pro by se hnvali? Slíbila jsem, že tam pijdeme na Sylvestra." „Ty rarachu," líbal ji opt Kolárek. „Dobe budeme sami ach, jak se tším!" „A pece nebudeme sami," oznamovala panika,

—

Te

—

—

—

—

—

dále, hledíc

na

vítzn. „Pozvala jsem

hosty,

dva."

Kolárek vyvalil oi. dcerušky tvé„Jitka a Doubravka pijdou sestry! Doma je nemoc, nikdo pro nemže pijet a tam venku ani nechtjí, aby dvata pišla dom. Boženka onemocnla neštovicemi. Byla jsem v pensionáte, všechno mi paní ekla tedy jsem holiky pozvala. Budou s námi veeet a zstanou u nás pes noc. To nám bude veselo jako v rodin!" Panika to skoro vyvýskla a povsila se muži na šíji. Její upímné oi se smály, když se otázala: „Jsi rád?" Jak by Hanousek nebyl rád! Miloval svoji sestru, provdanou za lékae v Táboe, miloval

—

—

n

—

—

KNIHY ZVONU

36

Oi

svoje netee. Jak by nebyl rád! mu radostí záily, a na našpoulená ústecká ženky jeho snesl se

nový déš hubiek.

Byl z radosti tak roztržit, že nechal práce, a když se ženou posvail, vydal se s ní do ulic, na vánoní potulku, dárky vyhlížet a po pípad kupovat. Budou strojit dtem stromeek!

Byl Štdrý veer. U Kolárk rázem sedmé hodiny vzeplál v zadním pokoji strmek a pod ním byla rozestena skoro spousta dárk. Pro dti i pro manžely. Pro paniku drobotiny na toaletní stolek, stoh nejnovjších knih v krásné kožené vazb, vkusný plesový vjí, erstvá kytice

— ah,

co vše bylo!

Zet Kolárka pekvapil pan tchán skvostným cestovním vakem s nejvzornjší garniturou, a vzácným kožichem. se v duchu skoro mrzel, pece nemohl míti za zlé, že ze zstal na štdrý den u svého krbu. Dává tak na jevo, že nechce býti pílepkem jinde. Skoro v tom vidl snahu po ,, osamostatnní"; chce býti svým pánem. To jsou dobrá znamení, myslil; jen dále tak! Je rozhodná povaha, a to ho tšilo. A tedy vybral dary sebe dstojné. Ano, stály ti stovky. A paní tchyn poslala zeti Ježíškem drahocenný, tžký píbor stolní, ,, osobní". Aby nejedl tím z výbavy, z onch dvou tuct, které dostala dcera. Chtla tím zakrýti, že ji odmítnutí zeovo mrzí. Budiž, Hanuše Kolárka ta noblesa tšila, škoda, že nebyli už

A

IQNÁT HERRMANN: VÁNONÍ' KOLEDY

díve

takoví,

mžik by

hned

s

3/

poátku. Co hokých oka-

byl nezažil!

Rozradostnly sedal Kolárek k veei, ale ani nebylo do jídla. Ml pro svoji ženu ješt jednoho Ježíška. Podiví se! Vykulí oka! A když bylo po veei, když ob dvátka se zabavila obrázkovými knížkami a hrami, které dostala, pipil Kolárek nejprve na zdraví rodi ženiných, potom svých a naposled žínce. Mladá

mu

panika

roz jaena

piukávala a oka

Dívala se na chot, jako by

jej

jí

svítila.

láskou chtla sníst.

A

tu Kolárek poal: ,,Mám ješt pekvapení, Lidunko, nemohl položiti pod stromek." Žínka dychtiv vzhlédla k muži. ,,

lovk

sám nkdy

jsem to nevdl,

ale to

neví, jakou cenu má.

jsem

Také

aspo

ne tak urit. Ale dnes mi to šéf ekl. Neví, jak vlastn jsem s tchánem, a když vidl, že se žením, že si beru ženušku z bohaté rodiny, a poítaje, že s ní dostanu znané vno, byl starostliv, zda mu neodejdu, zda nehodlám sám zaíti. Neví arci, že ti tvojí slíbili, až budeš zletilá. A dnes rodie vno tedy se rozhodl, že se mnou promluví. Víš, co mi

—

nabídl?

Abych

se stal

jeho spole-

níkem!" „Hanousku!"

vykikla žena radostn. „Ty?" a zstane tak už. závod znamená? Ale ani si to nedovedeš pedstavit. Nuže, nabídl mi spolenictví za podmínek tak skvlých, že jsem tomu sotva sám vil. Nežádá kapitálu, chce jen moji práci. ,,Ano, já. Víš, co jeho

Je bezdtek

—

KNIHY ZVONU

38

—

Zmna firmy — budu zapsán v

prvních rejstík a po tchto pti letech tetinu istého zisku! Tetinu proto, že nežádá kapitálu. Víš, co znamená tato na tetina? Aspo patnáct tisíc. Víš, co dále? Že po stanu se jedlouho žije! ale jeho smrti diným majetníkem závodu. Jeho vdova zddí dost hotového. To mi ekl dnes v poledne, to mi dal a myslím, že i tob je to radostným Ježíška

pt

let

sedm

tisíc

zlatých

ron,

mn

—

—

a

—

pekvapením. A zejtra tvým rodim! Poínám býti roven tvému otci..." V nejbližší chvíli byla Kolárkova hlava jako mí v rukou Lidušiných. ,,Dost, dost!" bránil se s

úsmvem,

,,

vždy

m

umakáš!" Hodiny míjely, ve vedlejším pokoji spaly již •ob netee, jedna v posteli, druhá na pohovce. Ale nedovenými dvemi donikalo sem jejich od-

mené,

A

klidné, hluboké oddychování. Kolárek hrál se ženou dámu, ale hrál roztržitnáhle sesouvl kameny, zadíval se na žínku a

pronesl: ,,Víš, že mi dnes bylo, jako bychom sedli A rodinkou? Ty dv dti zde, ty holky stále jsem byl v myšlenkách o léta naped a myslil " jsem, až nkdy my tak Hanuš se odmlel. Jeho žena sklopila oi, sv-

s

sila

hlavu.

„Tak jsem

se tšil, až

budeme

svoji, L,idunko,

nebude dlouho trvat a že A poád -ekám a myslím si, jak by to bylo smutné, ^kdybychom zas ode dneška za rok ješt mli býti že to

"

ÍGNÁT HERRMANN:

sami

"

dti

VÁNONÍ KOLEDY

39

,

Sotva u nás pak budou sestiny

Te

paní Liduška pozvedla hlavu a upela zraky na manžela. Ale z tch rozkošných hndých oí vymizela dívjší skotaivost. Nyní hledly na Hanouska ze zardlé tváe jako skrze jemný, jemouký závoj, a zahoela také ouška mladé ženy a ta záplava šíila se skoro až na šíji, a náhle její pravice popadla ruku Hanouskovu a táhla jej na pohovku, a tam stiskla mladá žena jeho hlavu skoro až na klín, aby jí nehledl do oí, a piklonila se mu k uchu a zavevši oi, pronášela šeptem a zdráhav: „Ode dneška nebudeme už sami za rok Hanousku už dávno ne Hanouskova hlava vyletla. Jeho oi v radostném vyteštní hltaly ženu, která poád ješt mla pimknutá víka, v prsou se mu všecko chvlo, a Hanousek stží se ovládal, aby nevybuchl v hlahol, aby dtí nevzbudil: „Iádunko, je to pravda?! Nežertuješ jenom

—

— —

—

—

.

.

.

—

lyído drahá, zlatá!"

Ženka pootevela oi, podívala se na manžela, hned je zas pevn semkla a záplava ješt

ale

hlubší pokryla

její

líce.

„Pravda." „L,ído! I,ído!" jásal

šeptem Hanousek.

A

nyní

zase její hlavika byla plenem jeho rukám a jeho rty jako by chtly vypít všechen ten vzácný nach jejích rt a lící a ela a oušek. „A pro jsi mi nic neekla?" „To zas bylo moje poslední pekvapení štdroveerní. ." šeptala žena. .

4©

KNIHY ZVONU

í

„Mj bože," tásl se Kolárek; ,, zej tra naše staroušky raní mrtvice radostí. Tolik najednou!'' „Já bych ti dala!" pohrozila mu paní Liduška. „Ani slova! Ticho!" „A

bude-li

to

— zase

Hanousek?

Li-

dunko!" peskoil náhle Kolárek. „Co? Bude-li to Hanousek!" „Hanousek nebo Lída!" odsekla panika jako

pohnvána. „To

je

jedno!"

„Nu, ano, je to jedno, Lidunko. Ale kdyby to byl pece Hanousek. Víš? Hádejme!" A jak se mladá panika opírala o lenoch pohovky, dotýkal se Kolárek knoflík její ervené

—

upjaté

blzy a

—

poítal:

—

—

—

„Hanousek Hanousek Lída Lída Hanousek Pokej, zaneme jinak. Lída Hanousek Hanousek Lída Lída Lída

—

—

Tak,

te

Ale panika pleskla

—

mla

muže pes

—

—

—

jsem peskoil. Znova!" orakula dost. A pojednou ruku: poád s tmi knoflíky, dtino!

nehraj si „Jdi Nedohráli jsme dámu."

A

v žertovném rozdurdní odsedla od manžela. Táhlo na dvanáctou venku práv vyzvánli na plnoní.

—

(Nár. L- 1894.)

VYJÁDENÍ PÁN ZÁDROVO. I.

Sekretá Celestýn Zádra klidn byl v

dolejší

Mšanské

besedy pražské pojedl štdrovyprázdnil drobnou íšku veerní obd, po erné kávy, spokojen zaželil doutník a te zaukal peetním prstenem na prázdnou nádotku místnosti

obd

ped

sebou.

Brzy ml s vrchním íšníkem zútováno, položil dva krejcary na tácek po káv pro pikulíka, oblékl ponvadž venku kožich, upjal se až po bradu narazil na nepetržit snžilo, ba chumelilo hlavu teplou bobrovku a s božským klidem vyšel na ulici, aby vykonal obvyklou procházku, než

—

—

nastoupí odpolední zápež v úad. Pan president neodpustil ani ten štdroveerní plden. V žaludku bylo dokonale zatopeno, celou jeho bytostí rozkládala se naprostá spokojenost, nic

nenasvdovalo,

že

by ho mohlo

cosi

nepíjem-

ného potkati.

Pes to, že byl do teplého kožichu jak zašitý, ponkud, když vyšel do ulice zachrul se v Vladislavovy. Chumelilo, že nebylo na deset krok vidti; veliké, vlhké vloky opleskly mu tvái, zakalily skla skipce, nco jich prodralo se i za krk. Studily po ertech. A sotva ušel deset krok,

nm

-42

KNIHY ZVONU

|

—

aniž v ozvalo se z bílé spousty bezpen rozeznal, s které strany:

tom okamžiku

—

Zádro!" ,,Celestýne! Sekretá se zastavil. V chumelici rýsovala se temná postava a kvapn se blížila. „Díky bohu, že jsem t nepropásl. Správn mi tedy ekli, že zase chodíš do Besedy/' ,,A juž zas pl roku, kamaráde," odpovídal sekretá. „Což jsi nevdl?" Druhý muž zatím byl došel, provlékl ruku Celestýnu Zádrovi pod paždím, a sám nezastaviv, strhl sekretáe k dalšímu pochodu. „Poj, kamaráde. Rád bych s tebou nkolik slov ale pedevším: nezlob se na mne, nehnvej

—

mne klidn. Kde bží

o duševní a to ženštin, které ti nikdy neublížily, sneseš upímné slovo, pravda- li?" Sekretá Zádra uinil pokus, aby se zastavil a píteli Kalousovi ve tvá pohledl, ale doktor Kalous pevn ho uchvátil a vlekl dále. „Poj! Na stání je zima. A za chze lépe se mi hovoí. A tedy, prosím t, bez dlouhých úvod: co zamýšlíš se Stránskými? Lépe eeno, se,

vyslechni

klid

dvou

jaké

máš zámry

lidí,

se

Zdenkou?"

Zádra opt táhl

jej

se vzepel, aby neodolateln dále.

postál, ale

Kalous

„Poj

jen, hochu, a nedlej žádnou výtržnost. mluv. Odpovz upímn. Snad víš, že jsem u Stránských domácím lékaem. A léka zví

A

ledacos, co jiným zstane utajeno. A trvá to skoro již rok. Navštvuješ rodinu návštvy tvé jsou dosti asté ale chováš se tak záhadn,

—

—

"

IGNÁT HERRMANN: VÁNONÍ KOLEDY

45

že matka ni dcera nevdí, kudy a kam. Nuže, je chceš anebo nechceš toliko dvojí možnost:

—

bu

,,Co chci?"

vyhrkl sekretá

Zádra po tetím

marném

pokuse, aby pítele Kalousa zastavil. se chceš oženit anebo nechceš!" vyhrkl Zádra ješt silnji a skoro ,, Oženit?" zdšen. „Ani mne nenapadlo!" Co se nepodailo trojímu fysickému pokusu Zádrovu, podailo se tmto jeho tem slovm. Doktor Kalous náhle se zastavil, zadržel i Zádru, a otoiv jej celou šíí „prelí" k sob, zvolal v úžasu: ani nenapadlo?" „Že

„Bu

t

„Nenapadlo." Oba se odmleli, zírajíce si do tváe. Konen pronesl doktor Kalous: „Ale pak mi povz, kamaráde, pro je vyhledáváš v zábavách, o koncertech, v divadle, ale hlavn mi povz, pro je navštvuješ?" „Pro, pro!" odpovídal Zádra, a bylo patrno, že je v nesmírných rozpacích. „To je njakých pro! Vyvinulo se to tak njak, píteli, ani sám nevím, jak. Vyhledávám! Poprvé se to stalo zcela náhodou, když jsem po koncert v Rudolf in pomohl staré paní do plášt, do nhož se v tlaenici u šatny nemohla dostati. A tak to zaalo. Podkovala vlídn, a ješt vlídn ji slena dcera. Ze zdvoilosti zeptal jsem se ješt, jak je koncert uspokojil. A bylo to. Víš dobe, slovo dá slovo a pojednou jsi seznámen. Pi setkání druhém musil jsem a zase zcela náhodném, ujišuji je arci pozdraviti. A pak jednoho dne sám nevím, kterak se to stalo octl jsem se u nich.

—

t—

—

— —

—

44

i

KNIHY ZVONU

,

—

A pak po druhé, po tetí paní Stránská byla vždy tak vlídná, slena Zdenka rovnž, a je to výborn jsme se bavío divadle, taky o knihách. To je vše. A nic jiného." ,,A tys nikdy nepomyslil, kam vše to smuje?" tázal se doktor skoro písn. dívka duchaplná, usedlá,

vali.

O hudb,

„Kam by smovalo?" ekl Zádra ve zejmé ,,Já nesmoval nikam. A vlastn — pro boha t prosím — kam to mlo smovati?"' tísni.

Doktor Kalous nehýbal se. Stál a zíral vážn na Zádru, jemuž pod tímto pohledem bylo velmi nevolno. Ješt nikdy mu nepipadaly zraky doktorovy tak pronikavými, vrtavými, palivými. Aby unikl tomuto trýznivému, vyšetujícímu pohledu, pokusil se Zádra jíti dále a pohnul sebou. V chzi musí hledti oba na cestu, ped sebe, zraky doktorovy obrátí se jiným smrem. Doktor Kalous nezadržel Zádru násiln. Jen mu položil ruku na rameno a ekl: Pokej! Neutíkej! asu máme dost. Kancelá ti zaíná ve ti. je hodina s poledne."' A Zádra, tmi slovy jako pimražen, skuten ,.

Te

se nehýbal.

Doktor Kalous vytrvale na upíral oi, jejicbž jakoby skly okulár byl jen zesílen, a hovoil odmen a kárav: ,,Tys tedy nikam nesmoval! To je výborné! Tys provázel, chodil do bytu, tys pil aj a na nic jsi nemyslil. Znamenité! A tob tedy taky nepipadlo, zdali myslí neb nemyslí nkdo jiný? Na píklad paní Stránská? Na píklad slena lesk

—

HEMANN: VÁNONÍ

IGNÁT

KOLEDY

45

Zdenka? Opakuji, na to na všechno

nepo-

jsi

myslil?" vyrazil ze sete Zádra. ,, Nepomyslil!" "

šuj i

t

,,

Uji-

—

jen ujišuješ ale to jsem už slyšeli" ,, Stále mluvil Kalous písn. „Ale na to ti pravím já: kdyby mi takovouto odpov dal njaký mladík, který chodí ješt se zbytkem skoápky na zadeku, nedivil bych se. Ale ty! Muž, který je ve tvrté

lovk

dosplý, sekretá desítce let vku, ráde, ty jsi vzácný psycholog!" ,,Jaká pak psychologie!" bránil se Zcela ,, Choval jsem se zcela bezvadn!

k

obma

— kamaZádra. šetrn

—

dámám. Nikdy jsem nepronesl

slova,

Zejména mohlo njak vykládat ke slen Zdence jsem nepronesl nikdy slova dvojsmyslného, jemuž by mohla rozumti tak neb onak. Nikdy jsem s ní nezstal na okamžik šaA vbec, motem Vždy byla matka pi tom.

kteréž

by

se

—

doktore,

na celá tahle inkvisice?

Což jsem njaký

chlapec?" ,,

Práv

proto, že nejsi chlapec, že

muž,"

jsi

mluvil doktor, a jeho slova mla zvuk netajené ironie. „Žes aspo až posud byl pokládán za "

muže

Zádra

—

trhl

sebou netrpliv.

—

m

vždy za muže rozumného a nech domluviti! Práv proto, Celestýne! Což pak jsi ješt chtl initi, abys v matce i v dívce vzbudil domnní, že nco zamýšlíš! A chodí-li lovk tvého vku a tvého postavení do rodiny, která sestává z matky vdovy a z dcery na vdaní a to z dcery velmi hezké, inteligentní, vzdlané, dodá„

—

"

KNIHY ZVONU

46

—

nechápeš, jaké domnnky, jaké nadje vám já v takovýchto osamocených ženštinách probouzíš? Na úvahy matiny jsi nepomyslil? Na duševní Nuže, pak tedy ti klid její dcery taky ne?

—

tvoje doprovázení, každé setkání tvé s dámami, tvoje návštvy u nich mohly býti a byly vykládány jen jedním zpsobem!"

pravím:

Celestýn Zádra vypoulil oi, otevel ústa. jeho tvái ležela jediná otázka: jakým?

Na

„Jen jedním zpsobem, opakuji: že pociuješ ke Zdence jistou náklonnost a že zamýšlíš konen požádati o její ruku!" Ježíš Marjá Josefe!" vyhrkl Zádra. „Ale to všechno já nechtl!" „A cos tedy chtl?" „Nic! Povídám, docela nic! A povídám ti, doktore: já jsem taky opuštný lovk, jsem tu jak osielý v celém svt ,

—

Doktor Kalous usmál „

— nesmj

se ironicky.

vykikl mi ptaticet let když jsem seznal tyto dv dámy,

se tak urážliv, doktore!"

Zádra podráždn. „Tebaže

je

—

jsem sirotek! A stejn opuštné, osamocené, slušné, vzdlané, a hodné, soudil jsem, že jim bude veseleji také bylo veseleji a byly to takové hezké veery, dvrné rozmluvy, bylo v tom nco tak utšujícího pro mne, a snad i pro n. Ano, i a erta, nemyslil pro n! A tak jsem si myslil jsem nic jiného! Což pak lovk nesmí nikam vlézt, aby na nj nebylo hned políeno? Poád se íká: spoleenský život, domácnost, vzájemný styk a ert ví co všechno, a když se lovk pokusí

— mn

—

—

—

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

AT

—

tu máš erte kropál o takové slušné styky takhle to dopadne!" „To je tedy vše?" otázal se doktor Kalous. „Nic jiného se v tot neozvalo?" „Nic!" vyhrkl Zádra skoro vzdorn, aniž se rozmýšlel.

„Tak tedy je dobe," ekl doktor chladn.. a myslím, že u Stránských „Totiž není dobe dlouho nebude dobe po tchto tvých „stycích" ale pak je tvojí povinností, abys paní Stránskéotevel oi, abys jí vše vysvtlil, omluvil se, požádal za prominutí tohoto nedorozumní, a hlavní vc: abys veškeré styky své nadobro perušil. Nebo chceš choditi do smrti s výitkou, žes nkomu jinému stál v cest a že jsi zmail životní štstí Zdenino?" „Nkomu jinému?" užasl Zádra. „Komu pak?" „Což vím, komu?" odpovídal drsn Kalous. „Což si nkdo mohl troufati, vida tebe na svém míst? A ty nechápeš, žes po celou tu dobu mohl býti pekážkou, teba bezdnou? Že jsi jí snad byl? A nechápeš, že jsi tak slenu Zdenku kompromitoval? Mžeš se domnívati, že svt na tvé ,styky* s rodinou pohlížel tak, jako ty sám? Mžeš celý ten rok odiniti? Nebude-liž každý

—

—

pesvden, že jsi slenu Zdenku nechal?" „A tohle všechno mn máš vyídit?" otázal se v úžase Zádra. „Ani slova ti nemám vyídit," ekl rozhodn doktor. „A zapiš si to za uši. Nikdo mne nezmocnil, abych ti nco ekl. Nikdo mne neposílá. Ujal jsem se toho práva sám. Ponvadž vidím, uhádám, uzavírám. A ze všeho mám

pozoruji,

4S

"

•

KNIHY ZVONU

nezvratný závrek: nemáš-li vážných uvádíš rodinu do nejchoulostivjší situace. Ale pak taky je svrchovaný as, abys dal na jevo, že se uctiv porouíš." '* ekl Zádra rozpa,, Takovéhle projevy jediný,

zámr,

it. ,,To vím/' pisvdil doktor, ,, nejsou pídíve pomysliti. Klid jemné. Ale na to jsi obou dam vyžaduje, abys neváhal, neprodléval.

—

ml

ale jsou bolesti, jež mohou býti zhojeny jen operací bezodkladnou. Ostatn tob snad najen pro dámy bolestná je nejvýš bude nepíjemná. Chápu, jak ti pi tom tedy taky snz!" bude nejapno. Nadrobil sis „Mám to uiniti písemn?" otázal se Zádra velmi nejist.

Je to bolestná vc,

—

vc

—

„Teba písemn." „Nebo snad osobn? Ústn?" ." „Máš-li k tomu odvahy. .

„Vždy jsem

nespáchal nic zlého." „Ale hloupého." „Nemohu za výklady." „Chodí- li lovk za dívkou, jest vždy jen jediný výklad možný, správný, pravdivý." „Já za ní nechodili" bránil se Zádra. „Nuže, mysli si teba, žes chodil za matkou, a vymluv to matce. Snad ti to pjde snáze." „Nevtipkuj! Netrop si žerty!" „Pomyslím-li na slenu Zdenku, je mi velmi trudno a ne do vtipkování. Taky dívkám není

vci do žertu." Zádra ošil se v kožiše. Ale ne chladem. Už ho vloky snhové nestudily; horko ho roz-

v

této

Celestýn

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

49

palovalo ze všeho, co mu tu Kalous povídal. Když vyšel ped chvílí z Besedy, nenadal se, co ho oekává. To je krásné svátení nadlení! A práv letos tšil se tolik na svátky! Na nkolik milých hodin, jež na boží hod nebo na Štjiž v domácpána zažije v milé spolenosti. nosti Stránských nebo na promenád s nimi. A te tohle! Zpropadený doktor! Rozlouení pátel bylo velmi povrchní a chladné. Ruce si podali, ale ani šastných a veselých svátk si nepopáli. Nu, arci, páti Zádrovi po t ch t o rozkladech ,, veselé" svátky bylo by bývalo irou

bu

A

ironií.

Doktor Kalous kráel vzhru k ulici Lazarské, ke tíd Ferdinandov. A šel s podivnou smsicí pocit. Zlobil se na vlastní pošetilost, hnval se na doktora pro jeho karatelství, hanbil se v duchu ped damami pro svou nedo-

Zádra zamíil

vtipnost. ,,Ale

m Anebo

kdo pak vlastn Kalousa oprávnil, aby mým kurátorem? Zdeniným poruníkem? Vždy ona je

takhle zcuchal? Což pak je

svéprávná, sama to kdysi o sob povdla. není žádné nemluvn, žádná nemoudrá žabka, aby nebyla mohla uvážiti, co a jak, a pak mi sama a dávno mohla íci: nechote k nám! Ale bavilo ji to, matka se dobe bavila, já se bavil všem nám bylo dobe. Tak njak jsme se výborn doplovali. Vždy mi sama jednou povídala: Jsme poade tak samy, pane sekretái, zletilá,

to

Již

—

maminkou, píbuzných nemáme, známých a nkdy je nesmírn nu dno. Ale když k nám zapadne na chvíli cizí a já

s

málo,

nkdo

Vánoní

koledy.

s

4

-

50

' "

,

.

t

;

.

KNIHY ZVONU

-|

pinese kus jiného vzduchu, nové podnty, nové všechno u nás názory, novou látku k hovoru náhle oživne, a ješt dlouho pak z toho trávíme* dlouho se bavíme, než to se všech stránek vyA když íkala ,nkdo cizí', myslila erpáme. tím mne, a jsem-li ,ciz, nemám žádných práv, ale také žádných závazk a povinností. Jsem lhostejná osoba, která pišla a zas odejde. Slovem, jsem cizí, a tím je eeno vše." Sekretá Zádra zadupal ve snhu, jehož stále pod nohama pibývalo, jako by se sebe chtl nco

—

—

setásti.

Zatracený Kalous! V sext a v septim íže pjde do semináe. Pro pak nešel? Minul se s povoláním vždy je uinný kazatel. Ale dobrá, píteli Kalouse, objasním paní je konec! Stránské svoje stanovisko. A to zítra! Nejsem si nieho vdom. Nezamýšlel jsem skuten pranic. A dejme tomu, že bych byl zamýšlel a že by bylo mohlo k nutit dojít povídám, dejme tomu. Ale nutit a dohánt se nedám k niemu. Bašta!" Celestýn Zádra zatepal sebou v kožiše, nabral do plic vzduchu, nadmul tváe a mocn zafunl, jako by tím chtl všecko ze sebe vyfouknouti. Rychle prošel úzkou ulikou Charvátskou a vpletl se na Ferdinandce v tlum lidí, spchajících s posledními nákupy na veer, vyhýbajících se i vrážejících do sebe, ženoucích se jak o závod a náhle se zastavujících ped výkladními skínmi a potápjících do nich pátravé zraky. Nebo je známo, že na štdrý den odpldne anebo dokonce veer chybí každému nejmí ješt jeden ,,

kával,

—

—

A

—

nkdy

nemu

—

1

ÍGNÁT HERRMANN:

dárek pro

VÁNONÍ KOLEDY

5

i

nkoho

a že neví, co by koupil. Zprapak njakou hloupost, která pozdji

vidla koupí mrzí nejen

jej,

hlavn obdarovaného.

ale

II.

V druhém pate domu ís. 120 v Jené ulici bylo zazvonno u bílých dveí, na nichž lpla smaltová tabulka: Josef ina Stránská. Byl boží hod vánoní a bylo pl dvanácté dopoledne. istotná služka, která spíš vypadala jako panská, otevela dvee, a jen otevela, již taky zvolala:

,,Ruku líbám, milostpane!" kdo vstupoval, byl pro ni známý host, pan sekretá Zádra.

Nebo

Milostpaní doma?" Prosím! Rate dále, milostpane." „Milostpána" si Karolínka nemohla odvyknouti. ,,

,,

aspo Chvatn

Ale

se nauila vykati. svlékl a podal dívce kožich,

kráel ke dveím. Byl odhodlán váhati.

A chvatn

i

drazn

chvatn

— a k emu tedy

zaklepal.

„Dále!"

Byl to hlas paní Stránské. Snad

Tím lépe. „Ruku ,,Ach,

je

sama doma.

líbám, milostivá paní."

vítám vás! Pan sekretá! To

je

pekva-

pení!"

„Promite, že vyrušuji, milostivá paní. Picházím jen, abych vám popál „Ale posate se, pane sekretái, abyste nám

KNIHY ZVONU

•

52

—

spaní nevynesl. Promite, že Zdenka hnedle jen si upravuje ve svém pokojíku kvtu taky " dostala krásné hyacinty tiny Tedy je také doma! Jaká pomoc. je

—

—

Nebyla to žádná ustaraná, strádáním nebo nehynoucí bolestí zlomená stará matka, jako tak bývají vdovy, zejména ve vánoních povídkách. Byla to panika velmi úhledná, dobe živená, velmi úmrná, dokonce hezká a v takových podivných letech, kdy nelze u dámy odhadnouti, je-li jí ptaticet nebo tyrycet. Má- li však zletilou, svéprávnou dceru, je jí nejmén tyrycet, a paní Stránské mohlo být i tyry a tyrycet. Pes tato léta byla by se paní Stránská mohla po druhé státi ,, mladou paní". Celestýn Zádra se podivil, že mu to pipadá teprv dnes. Není vyloueno, že to bylo následkem ozvny verejších slov Kalousových: Mysli si teba, žes chodil za matkou.

Celým bytem Stránských vanulo píjemné, títulné teplo, na bílých kamnech doutnal ,,františek". V duši Zádrovu vkrádala se lehounká melancholie. Pichází do tchto prostor naposled! A po dnešku nikdy, nikdy již! Ale není pomoci. „Pišel jsem, milostivá paní, abych " šastných, veselých svátk ,,

vám popál

sekretái, dkujeme vám," svém kesle a podala Zádrovi

Dkuj vám, pane i

naklonila se paní na ruku. ,, Peji vám

nápodobn

a

hodn

zdraví

k tomu." ,,

—

a

krom

toho, milostivá paní, pisel jsem,

abych vás poprosil za prominutí, že jsem vás a" sem obtžoval

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

53

S tváe paní Stránské hledla na Zádru veliká otázka. ano, milostivá paní, ,,

—

prositi za prominutí,"

nemohu

jinak,

musím

pokraoval Zádra, hled

stídav na svá kolena a zas do klínu panina. Zatím si netroufal pohledti výše, do oí. „Uvažoval jsem o všem, milostivá paní, a nezbývá mi než snažn prositi za odpuštní, než vám zmizím na vždy s oí." Tvá panina náhle zvážnla. Zádra tušil to, teba nevidl, a pokraoval: Ne jednal jsem snad dosti obezele a prozeteln, milostivá paní, když jsem se po prvé odvážil pekroiti práh vaší domácnosti. Pravda, pobídla jste mne tehda vlídn a mile, a piznávám se bylo u vás tak útulno. Ale zapomnl jsem na nco, milostivá paní: opakuj e-li muž mého vku návštvy v rodin, kde jest mladá, svobodná dáma, nemže to uniknouti pozornosti okolí, svta, a poskytuje to látku ke všelikým" dohadm, domnnkám, k úsudkm." ,, Vte, že nechápu, pane sekretái " ozvalo se z úst paní Stránské, ale tak vynucen a skoro beze zvuku, že bylo patrno, co se dje v jejím nitru. Milostivá paní, svt je zlý," hovoil Zádra ,,

—

mn —

—

,,

v duchu sám ku pedu, aby se neodmlel, aby nepišel na scestí. „Svt je velmi brzy hotov se svými soudy. A ponvadž tu bží o vás, milostivá paní, a o slenu Zdenku, které si dále. Pobízel se

tolik vážím,

nemohu než

—

upímn

íci, jak

sám

o vci soudím."

Ve spáncích Zádrových bušilo. Slyšel jen vlastní slova, rozléhající se pokojem, a tedy naprosto

54

,

KNIHY ZVONU

•

nezaslechl zcela nepatrný šelest odvu, blížící se z druhého pokoje, jehož dvee byly již díve pose otevely docela a na prahu staoteveny. nula slena Zdenka, pvabná bruneta Štíhlé postavy.

Te

Zádra nemohl

jí vidti, jsa od ní odvrácen. paní Stránská hodlala hosta na dívku upozorniti stail patrn pohled i posun dcein, aby tak neinila. Slena Zdenka opela se loktem o bílý rámec dveí, hlavou o dla, a naslouchala. Cosi šelmo vského hrálo jí v zracích. „Milostivá paní," hovoil Zádra vždy horlivji (a jak byl vden, že se dostal do proudu!), „nemohu tušiti, jak jste si vykládala moje uctivé piblížení k vám a slen ml jsem dkovati šastné náhod, že jsem vás poznal a já sám, vyznávám to, nepemýšlel jsem o tom na poátku. Ale dál urit ji vystupovalo ve mn, že moje nejuctivjší styky s vaší rodinou mohly by ano, milostivá paní, to by mohly. Ale já nesmím utajiti, že mne k vám nevedl žádný takový zámr, milostivá paní. Je mi bolestno vyznati to. Ale jsou bolesti, milostivá paní, jež mohou býti zhojeny jen operací nkdy operací bezodkladnou. (Zádra pronesl tato

A

jestliže

—

—

—

ím

—

výpjkou

slova, aniž si hned uvdomil, že jsou z verejšího rozkladu doktora Kalousa.)

Musím na

sob vykonati takovouto operaci. Musím vyznati sob vám, že v sob necítím schopností a vlastností, abych mohl nkoho oblažiti. Zaschl jsem njak i

ve svém povolání, zakejsl. A krom toho, milostivá paní, není na více než jak tu sedím ped vámi. Nemaje se o koho starati, v}^padám snad velmi blahobytn, a žiju podle toho, ano. Co však staí

mn

IONAT HERRMANN:

'55

VÁNONÍ KOLEDY

mn

na tak zvaný život mládenecký, a teba sytý, pohodlný, bezstarostný, sotva by stailo na slušný život lidí dvou a asem i rodiny. Nebo pivábiti a pipoutati k sob bytost jinou, milostivá paní, znamená skoro s uritostí jisté rozmnožení. Není vyloueno, milostivá paní, že takovéto rozmnožení se mže opakovati, ano. A kdybych pak nemohl vyhovti všem potebám a požadavkm, milostivá paní, byl bych velmi nešasten, nebo bych se nezbavil pomyšlení a vdomí, že je nešasten, kdo jest ke pipoután. Když vám to pravím, milostivá paní, jsou mi všechny ženské bytosti na svt lhostejný. Jen u jediné by mi to nebylo lhostejno, u vaší dcerušky, u sleny Zdenky. Víte mn, milostivá paní?" vám," zaznlo z úst paní Stránské. A zas ,, tak tiše, mdle a beze zvuku. Sotva zpozoroval Celestýn Zádra, že zraky paniny zalétly v tom okamžiku pes jeho sklonnou hlavu k sousednímu pokoji, na dceru, opírající se o rámec dveí. A tváí ,, staré" paní šlehl výraz bolesti. Nebo zraky sleny Zdenky již pozbyly onoho šelmovského výrazu, s nímž se byla piblížila, aby ,, vyjádení" pán sekretáovo nepozorována vyslechla. byly její tmavé, výmluvné zraky jako zamženy a rty její násiln se svíraly. ,,Jak mne ukliduje, že mi víte, milostivá paní," ekl Zádra, odváživ se vzhlédnouti k dám.

mn

—

Vím

Te

,,A souhlasíte se ,,

mnou?"

Souhlasím," stejným

zpsobem jako dív odpo-

vdla

paní. ,,Ach, ani nevíte, milostivá paní, jak jsem vden. Ulehujete mi toto rozlouení, k

vám

nmuž

KNIHY ZVONU

S<5

abych nebyl pekážkou njinému. Nikdy nezapomenu na chvíle, jež jsem sml zažíti ve spolenosti vaší a sleny Zdenky, na chvíle ztrávené pod touto stechou, v tchto milých, útulných prostorách. Budou mi šastnou, ale i neskonale tesklivou vzpomínkou. Zachovejte vlídné smýšlení. A jen ješt prosbu i vy mám, milostivá paní. Nechci vyrušovati slenu Zdenku a nejsem ani s to, abych jí opakoval, co jsem povdl vám. Vysvtlete jí, jak sama za dobré uznáte, pro se již neobjevím, a tlumote jí nej" uctivjší pozdrav ode mne jsem

se odhodlal, jen

komu

—

mn

W Zádrovi zdálo

se v tom okamžiku, jako by svtzavanul tichý vzdech. Zcela bezdn otoil se v kesle. Zraky jeho setkaly se se zraky

nicí byl

Zdeninými, kteréž

se jiskily

v

slzách.

Te

se odloupla ode dveí, uinila odhodlan ti kroky k Zádrovi, podala mu ruku, lehce stiskla jeho a pronesla s pevnou vlí, aby se jí hlas nezachvl: vám, pane sekretái. Jednáte docela ,, Dkuji Ale poctiv. Nikdo vám nemže initi výitek. Než pro pro jen jste vše to neekl díve? jsme vám tak pivykly?!" teprv, po tchto slovech, bylo Zádrovi, jako by mu s oí zákal spadl. Ješt nikdy nevidl slenu Zdenku tak hezkou, tak pvabnou, tak milováníhodnou, jako v tomto okamžiku, když trpla. A te taky pochopil vše, co k nmu vera doktor Kalous byl promluvil. A te taky slyšel

— —

—

Te

hlas, jenž vycházel z nejhlubší hloubi jeho nitra a

jenž volal k nepehlušení:

Ty

starý osle!

IGNÁT HERRMANN:

Celestýn

Zdeninu

VÁNONÍ KOLEDY

Zádra

vzchopil

$7

se,

popadl pravici

obma

A potom se

rukama a desetkrát obrátil k matce a ekl:

Milostivá paní, vyzpovídal jsem vás nyní prositi o a smím vás co nejvroucnji prositi milé sleny Zdeniky? Svíte mi ji vy, drahá Zdeniko, podáte ,,

upímn. Smím

ji

se

poceloval.

vám

docela

—

rozhešení o ruku drahé,

po všem tom? tu ruku na

mn

A

vždy?"

O chvíli pozdji hledla Karolínka všecka udivena, jak se pan sekretá Zádra ítí ze dveí a se schod, ani na její uctivé „rukulíbám" neodpo-

vdv. Hnal

Zádra, aby ješt zastihl kdesi otekrám. Za pl hodiny zvonil u bílých dveí po druhé a tentokráte picházel s velikou kyticí z bílých a rudých kamelií, s níž se hnal pímo do pokoje, aniž v pedsíni kožich svlékl. A potom Karolínce v kuchyni až do veera vrtalo hlavou: pro jí milostpaní neekla hned ráno, že je pan sekretá pozván k obdu? se to

vený kvtináský

(Nár

Iy.

1910.)

VÁNONÍ POVÍDKA OTCE LAlvOUSE.

—

ale arci, tehdáž se neOtec Dominik kalous jmenoval Lalouš, nýbrž Lallausch po starém, neomylném pravopise, jakým se v prvé polovin století devatenáctého a ješt daleko pes ni honovšechny štíty a firmy obchodník a živsily nostník, kterým jen drobátko záleželo na reputaci a na dobré shod s pány od úad, od vojska a vbec všeliké vrchnosti svtské. Ješt tak njaký švec, postiha nebo emená sml a troufal si napsati na malou, nepatrnou tabulku nad dílnou nebo kumbálem, krámkem zddné jméno své poctiv po esku Vitouš, Hamouz, Kokoška, Koudela. Ale jestliže takovýto maj etnik nezkaženého jména nebyl lovk naprosto zpozdilý, pak to byl nepochybn tajný bui proti veškerým starým, dobrým zvyklostem, nebo aspo lovk podezelý. Špatné píklady svádjí a kazí, jak známo, a tak nám z tch zlatých dobrých dob zbylo jen poídku Schebest, Kapaun, Wokaun a Strakapaun. abych se k nmu Otec Dominik Lalouš tedy vrátil byl již starý pán, sivý jako vrabec, a stará byla taky jeho štdroveerní" povídka. Tak stará, že snad podle dávného písloví nebyla už ani pravdivá. Ale byla pravdivá, nebo pan LalouŠ byl lovk pravdomluvný, pedn, a za druhé ml na

tém

—

—

,,

1GNÁT HERRMANN: vánoCní koledy

59

svou povídku a šastnou životní zkušenost bezvadného svdka, vlastn svdkyni, a tou byla jeho vzorná a stejn pravd vrná manželka paní Veronika ili Verunka, jak ji zkrácen jmenoval. Malounko strpení a dostaneme se k té povídce pán kalousov, jen co se trochu rozhlédneme jeho domácností, jak v ní bylo o vánocích roku božíku, již je tomu tak dávno, že by to skoro taky nebylo pravda, kdyby tu nebylo celé hnízdo dosplých, mužných vnuk a rozkvetlých i plodných vnuek pán Laloušových, kteí jsou nepochybným, zdárným ovocem onoho píbhu a jeho následk. Paní Veronika Laloušová mla plné ruce práce s vánoními pípravami, ale tentokráte nechystala s myslí tak spokojenou a srdcem radostným jako jindy. Byla na vše skoro sama a ješt než sama. Starší dv dcery již nkolik let jí nepomáhaly byly provdány a mly vlastní domácnosti, vlastní starosti s nimi. Starší syn Dominik byl na zkušené nkde až v Hamburku, mladší Ferdinand otáel se dole s tatínkem v krám a což pak takoví hoši by mohli paní Veronice pomáhati? Znala paní Veronika dobe takovou synovskou pomoc v domácnosti, dokud ješt chlapci chodili do školy. Užírali jen mandlí a hrozinek a krom toho ve všem jen pekáželi. Zbývala tedy nejmladší dcera Kristynka a dveka Rozára. Ale Rozára byla u I,alouš teprve tyry nedle, byla tedy ješt neokoukaná a vrážela do všeho jako motovidlo, jak se paní Veronika jedné chvíle vyjádila. A co pak tedy Kristy nka, které bylo již dvacet let a která mohla býti matce pravou rukou?

—

mj

he

—

—

KNIHY ZVONU

•6o

—

Ano, ano, pkná pravá ruka! íkala si v duchu paní Veronika. Takové pravé ruce dv a svt by se toil pomalu nazpátek, dodávala si.

—

Kristynka chodila jako zaezaná. Tlo tu bylo, myšlenky kdo ví kde! A tak to trvalo již od svaté Kateiny, práv ode dne, kdy pan Jarolím Konopásek, maj etnik velmi hezkého a výnosného ale

závodu kožišnického, byl „vystoupil ze své reservy" (jak se tehda vyjádil) a pišel, aby docela obadn a závazn požádal o ruku sleny Kristýny. Jarolím Konopásek ml krám i dílnu práv proti krámu I^aloušovu, sledoval po léta, jak dceruška sousedova vyrstá, jak chodí do školy, jak pestala nositi krátké sukýnky a objevila se v dlouhých šaslovem, jak uzrála a pojednou z ní byla tech dívka na vdaní. Trvalo to léta, co tak pan Konopásek všechny ty promny pozoroval, a když se Kristynka tak hezky vykuklila, pojal zcela urité odhodlání, které v taky ponenáhlu a zárove s vývojem Kristy niným uzrávalo. Té by roztomile slušel nejlepší kožíšek, jaký jen kdy mistr Konopásek umnou rukou urobil! To by byla panika do jeho kožišnického krámu! Do všech tch mkkých, mazlivých, lísavých a hejivých srstí, co jich tu bylo ze všech svta kout nashromáždno. Na mou duši letlo tak nkdy myslí Konopáskovou obléci Kristynku do všech tch krásných vcí a postavit ji jenom na hodinku do výkladní skín to by na ní celá Praha oi nechala! Arci, to byla jen „myšlinka" pán Konopáskova, taková bujná fantasie. Nebo v tehdejších dobách nikomu ani na mysl nevstoupilo, že by se cosi podobného mohlo uskuteniti, reklama byla ješt

—

nm

—

— —

ÍGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

6l

docela v plenkách, ba, vlastn nebyla ani narozena. Tehda jen bradýi a kadeníci dávali si za sklo panáky a panny, a bylo na nich taky z daleka patrno, že jsou to panáci ze

deva a z vosku.

když tedy Kristynka tak utšen vykvetla, ustrojil se mistr Konopásek a šel k Laloušovm, aby o ni ekl. Nedostal sice odpovdi zcela urité, ale pan Iyalouš pohlížel velmi vážn na toto ucházení. Nejen že Konopáskv závod byl prima", ale Konopásek byl i svým vlastním domácím pánem. Arci ml na hbet již tyry kížky a byl njak píliš usedlý. Ale tu soudil pan LalouŠ, že rozdíl vku se za njakých dvacet let vyrovná, ani si ho nikdo nevšimne. A tak si vyžádal asu na rozmyšlenou. Mnohem starostliv ji na estný návrh pohlížela paní Laloušová, která jako žena mla bystejší smysl pro rozdíly vku.

A

,,

Avšak naprosto jinak než otec a mnohem rozhodn ji než matka smýšlela o vci Kristynka, která prohlásila (zatím jen mamince), že si pana Konopáska do nejdelší smrti nevezme a kdyby ml dva domy a ,,za kastlí" celý zvinec a nejen ty vycpané opiky. Nebo Kristynka mla již nkoho v srdci a tím nkým byl pan Celestýn, tatínkv filialista ze Spálené ulice. A když ji maminka kárala ze známosti tak nerozumné, s mládencem, který nic nemá a dlouho mít nebude, a když jí uvádla na mysl, že si pan Celestýn ani ve snách nesmí dlat nadji na tatínkv obchod, když tu jsou dva hoši ddici a nástupci, odpovídala Kristynka rozhodn: si taky nadji nedláme, maminko, ,,Na to ale

my a tatínek Celestýnkovi popustí filiálku na Spá-

"

62

KNIHY ZVONU

r i (

—

však se tam uživíme! Vis dobe, že tob lene taky vnucovali jiného než tatínka a tys pece

—

jen dostala tatínka!'* Arci, to vdla paní L,aloušová nejlépe, a vdla taky, j a k svého Dominika dostala. když tak vidla, jak se jí dcera trápí a trvalo to již od odhodlávala se k jistému smsvaté Kateiny

A

—

—

lému, odvážnému pokusu. Chvla se sice sama pi pomyšlení, že by jí mohlo selhati, zmehnouti ale co by matka pro dceru neuinila! A když tak ped štdrým dnem vidla, kterak dceruška chodí jako bez hlavy a jaké to svátky nastávají, pistoupila k ní, popadla ji obma rukama za hlavu a ekla: ,,Tynko, necho mi jako ejiptská mumie, nevš tak hlavu a nebu jak zaezaná. to popadá za srdce a je to od tebe nevdné, nebo já ti neublížila a nechci ublížit. Ani ti nedám ublížit. A tatínek ti taky ješt neublížil. Ješt se nic nestalo. Chci pro tebe nco podstoupit aby mi v tom sám Pánbh byl nápomocen! nezdaí-li se, tedy to odnesu,

—

M

—

—

pkn dkuju! Tak povím: nikomu ani slova! — ale a se zítra Celestýnek pkn sváten oblee, a vezme rukaviky, a po veei — ale docela ti

si

—

nepozorovan! stríš ho do vedlejšího pokoje, udláš, a až tatínek vypoví on bude vyprávt! nutili co jsem udlala ped ticeti lety já, když do jiného. Nikomu ani muk, a te se taky neho chop! Mám na všechno jen dv ruce a ješt taky všady pes tebe padám v té tvé melancholii!

—

—

m

Dosti snadno se to paní Laloušové ped Štdrým umlouvalo, ale když pak druhý den celý

dnem

'

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

6$

.

„dm" pán Lalousv se shromáždil ve veeadle, všechen personál z dolejška a ti vedoucí filiálek a když se po veei domezi nimi pan Celestýn stavili taky oba zeové kalousovi se ženami, polévalo ji chvílemi horko a chvílemi pocházel mráz. Blížila se hodina, kdy pan Lalouš dával ,k lepšímu*

—

—

,

svj píbh. ,,Jo, jo,"

zapoal i tentokráte, „štdrý veer má

divnou moc.

O tom bychom

mohli vyprávt

my

spolu, já a tuhle paní. Celá povídka by z toho byla, jak já jsem se k naší paní dostal." Té chvíle již pan Celestýn nebyl mezi posluchai.

dva

Použivši rozruchu, nastalého uklízením po veei, zašantroila jej Kristynka do vedlejšího pokoje, prošla pokojem a z pedsín zas vrátila se hlavními

dvemi do veeadla. A stejn nenápadn

odsta-

od stolu, aby tatínek prázdnou stolicí nebyl upozornn, že tu pár uší pro jeho povídku chybí. Však Celestýnek za dvemi taky

vila židli Celestýnovu

uslyší, myslila

Kristynka.

Krom novák

mládenc, kteí pod stechou

pán

kalousovou štdrého veera ješt nezažili, znali všichni posluchai píbh, ale všichni zase naladili výrazy zvdav a pozorn. Nebo jeho vzpomínkou zapoínala pravá nálada štdroveerní. Pozdji dojde taky na „velusa" o mandle a oíšky. „Paneku," pokraoval principál kalous, „je ono tomu juž ticet let tenkráte jsem servíroval

—

u pana

Stieglitze, tuhle

v tom samém dom, co

jsme posavad. Byl jsem jonák jako vrba, ohebný a pružný jako golomastyka, a nahoe vyrstala panna Veronika, tuhle naše nynjší paní. Kolik mi

KNIHY ZVONU

64

—

bylo? Njakých tyry dvacet let já neml oi pro nikoho než pro pannu Verunku, a to jsem docela jist: panna Verunka taky po hodila no, jednou jsme se okem ast ji než po jiném tak na tmavých schodech potkali: já letl pro nco nahoru, panna Verunka šla do divadla. Jak se stalo, nevím, ale najednou jsme se drželi za ruce, Myslel jsem si: a to znamenalo, že se máme rádi. no, dokáš se. Jo, ale co ert nechtl mít? Nastril on vám njakého pana Pávka to byl vinárník tamhle za rohem už hezky letitý, a pijde k panu Stieglitzovi a íká o Verunku. Do nás obou jako když vrazí, a Pávek naléhal na slovo. Na štstí se do toho všeho nahodily vánoce u nás bylo co dlat, u Pávk taky, nebylo kdy na námluvy. Verunka plakala, já zlostí sj^el jako had, ale Ve-

mn

—

—

— —

nž

runka pes vlastní zármutek

vdl

—

m

tšila: Dominiku,

vždy nám Pánbh njak pomže. No

dobrá, ale

kdyby nebylo bejvalo tuhle nápadu panny Veroniky Pánbh sám by to nebyl vyídil. Sedlo se u tabule, a to ješt musím íct, že páni s píbuznými sedli jako my tuhle, v hlavním pokoji, a my, personál, sedli jsme ve vedlejším. Bylo nás k jednomu stolu mnoho. A když bylo po veei, najednou ped každého zas postaven talí, poklopený druhým, a na tom talíi byla pro každého nadílka. No co pak na tom záleží, co kdo dostal. Jen vím, že panna Verunka v hlavním pokoji našla na svém

—

—

talíi prstýnek. Jo ale, ten prstýnek si nemla nechat pro sebe, nýbrž ho mla dát po svátcích panu Pávkovi a teprv od nho mla dostat jiný, definitivní, a to by bylo znamenalo zásnuby. Ale jak milá panna Verunka prsten shlídla, rozplakala

IGNÁT HERRMANM:

VÁNONÍ KOLEDY

65

— Copak holka? ptala paní — Ty ten prstýnek nechceš? ptal — Ne, povídá panna Verunka, pan a jen tak jektala bradou. — A co pak tedy chceš? — Jen to ekl dost nepedložené pan se jako dít. Stieglitzová.

Stieglitz.

se

to,

se

fatrle,

Stieglitz.

vykl, Verunka skoila do našeho pokoje, popadla tam za ruku, vyzdvihla m, až se pode mnou do panského pokoje, židle pevrhla, vtáhla pak obma rukama do pedu a vykikla: strila Fatrle, já chci tuhle to, já chci Dominika! No, milej pan Stieglitz jak syišt, že díval se na by se bylo v krajái mléko srazilo ale já milou Verunku dostal. Vi, manželko?" obrátil se pan Lalouš k choti, která sedla vedle nho nepohnut, s rukama na klín semknutýma, zírajíc na Kristynku. Rty matroniny se pohybovaly, jako by odíkávala njakou modlitbu/ Pan kalous marn vykával, že se k nmu její zraky obrátí. A když sledoval, kam se tak upjat

m

m

m

m

—

—

dívá, a došel pes tabuli ke Kristynce, spatil dceiny oi zaplavené, slzy jí kanuly na adra. „A co pak tohle znamená, Tynko? Vždy to není

Pro pak breíš?" Kristynka zakryla oi, vzchopila se, zaštkala a vykikla: ,, Protože já, tatínku, nechci žádného jiného než " tuhle toho Kvapila ke dveím vedlejšího pokoje, otevela je, stanula na prahu a náhle vykikla: ,, Ježíš Marjá, kde je Celestýnek?" Pokoj byl prázdný. V poslední chvíli pozbyl Celestýn odvahy a prchl z pokoje. Ale ne daleko. Za dcerou vyskoila taky paní Verunka, spchala k plái!

Vánoní

koledy.

5

KNIHY ZVONU

66

na pomoc, a spojenými silami matka i dcera v pedsíni. našly rytíe Pokazil se trochu závrený efekt povídky pán Laloušovy, ale když na váhu položily hlasy své i vdané dcery za milou trpící sestiku, dopadlo i toto napodobení inu nkdejší panny Verunky jí

—

dobe,

ba, až

nad míru dobe.

Nebo když

si

ze-

ové

Laloušovi podávali nešastného Celestýna pro jeho nerytíský ústup, ekl k nim starý pán pólo rozmarn, pólo kárav: ,, Dokonce nic se mu nesmjte! To ho nehanbí,

A

kdybych já že má pede mnou takový respekt. tenkráte byl vdl, co se mnou panna Verunka obmejšlí, byl bych já útek', a nejen do fórcimru, ale se schod a na ulici. Vám už se to smje, ale takové j táta je nkdy stakradej mu Pánmentskej ert, a tatínek Stieglitz slávu! byl tak na ostro tažené j. Nedlaj si z toho doista nic, Celestýn! A pamatujte si všichni, kdyby se to ješt nkdy piho-

taky

bh vnou dilo,

abyste zadní

—

—

—

dvee zamkli na klí

.

.

.!"

(Nár. L. 191

1

•)

VÁNOKA. Nkolik jen ješt dn chyblo do vánoc. Karkulov, nevelikém sice, ale naplnném od podlahy až po samý strop nejrozmanitjším zbožím galanterním a drobnou, vídeskou i paížskou bižuterií v krám tom bylo v ty dny jako v oule. Ke krámu piléhalo vzadu skladišt, skoro vtší než pední místnost pro obecenstvo, ale bez umlého osvtlení tmavé jako lupiské doup. Po celý den hoely tam plameny plynové, a po celý den nkolikeré ruce byly tam zamstnány vykládáním

V krám pán

—

zboží z beden, krabic i balík, zašitých do hrubé pytloviny. Z tchto zásob stále se dodávalo nové zboží do krámu, aby se vyplnily mezery v regálech, vznikající

nepetržitým odbytem.

V kout skladišt toho bylo jediné okno do dvora tsného, špinavého, tmavého, jako propadlého, a u tohoto okna byl psací stl pán Karkulv, od nhož principál ídil celý svj závod jako generál bitvu.

Psací ten stl byl obehnán všelijak sbitými a zasklenými rámy, sahajícími až ke stropu, takže ten koutek tvoil zvláštní malý prostor v prostoru skladišt. V pražské eštin íká se takové sbitin „fršlák" a v závod Karkulov íkali tomu pyšn

pisá rna.

KNIHY ZVONU

68

Práv tam

bylo místa na ten stl, na šroubovou, ped ním a na maliká železná kamínka, která pan Karkula vytápl koksem. Plechová roura tchto kamínek byla provleena nejhoejší tabulí okna, která z té píiny byla ,, zasklena* erným železným plechem a nikoli sklem, a na dvoreku kdesi ústila do zdného komínu. Toto vytápcí zaízení bylo jakýmsi vlastním vynálezem pán Karkulovým, a pan Karkula íkal sebevdom: o kamna jsou velmi dobr é!" ,, Jestliže pan Karkula do své kukan povolal kohokoli z podízených k audienci, vždy musil pedvolaný stanouti na prahu, plí tla v ,,pi-

otáivou

židli

'

nm

Takováto

sárn", plí ve

skladišti, ve dveích otevených. opékal se takto každému žárem z kamínek, na záda fielo ze skladišt. Proto taky nikdo nepokládal audienci u starého za žádnou píjemnost. Audience u principál vbec nejsou

Pedek tla

píjemné. I^eda když oznamují svým ,, otrokm", že jim od prvního zvyšují gáži. Ale to dlají principálové málokdy. Pan Karkula hrabal se v útech, kalkuloval, psal ceduliky na zboží, ale pes tu chvíli otáel se od stolu, šlehl oima do krámu, plného lidí, a prohodil nevrle:

„Te je to hotový blázinec! Každý si vzpomene na poslední chvíli! Celý listopad jsme tu umli jeden na druhého, mohli jsme chodit na procházku! abychom se petrhli! A to je pokaždé takové dopuštní! Zpropadený život už!'*

Te O

nic lépe se nevedlo

pomocníkm v krám.

Ruce jim opuchaly, za nehty zadíraly

se tísky,

IGNÁT HERRMANN: VÁNOCNf KOLEDY

69 |

nikdo

neml

chvíle pro sebe.

Z nepetržitého mlu-

doporuování a vychvalování mli

již po obou stranách rozbolavlé koutky, které se jim natahovaly dál a dál. Sluha Mates motal se po krám jako vrtohlavý, jsa cloumán sem tam, stále všemi pomocníky volán a stále zas každým ke všem ertm posílán. Podával pravideln prvému, co chtl druhý, a tomuto pinášel, na val tetí. Sám sice mnoho nemluvil, ale nesmírným tím pedvánoním shonem již mu visel jazyk z huby, z levého koutku, jako srnci u zvináe. ho zavolal principál ze zadu.

vení,

o

nm

Te

„Mates!''

,,Ešt taky to!" skuhral ubohý otloukaný Mates a šoural se dozadu, do pisárny. ,, Honem! S tímhle na poštu! Všechno tu máte:

prvodní

dv

bílé dezelenou celní deklaraci, na frankaturu. A tuhle dopis rekomando. Tak si pamatujte. Bednika, dopis! Dva recepisy pinesete. Plavte!" list,

klarace. Tuhle peníze

Tyto

dv zásilky opatoval si pan Karkula vždy

sám. Bylo to vánoní nadlení pro jeho synka, který kdesi v Amsterodame studoval na njaké obchodní nebo námoní akademii. Bylo mu to doporueno, že se tam chovanec hrav nauí asi pti nebo sedmi jazykm, a pan Karkula chtl, aby to synátor Betislav pivedl hodn daleko. Nkteí otcové jsou tak pošetilí, že chtjí, aby synové jejich umli a vdli víc než oni. V bednice byly štdroveerní dárky pro Betislávka. Košile, punochy, kšandy, klobouk, rukavice, tobolky na peníze a na doutníky, nákrníky, krabice s obálkami a papíry na psaní, brusle, e-

7©

KNIHY ZVONU

•

—

pice s „ušima", trepky, boty slovem, uinná výbava. A v dopise byly njaké bankovky krom toho na pilepšenou. Když ml pan Karkula tuto starost s krku, vždy si oddechl. Bylo mu, že má jako celý ten vánoní rumrejch odb} tý, za sebou. Betislávek byl jeho pomyšlením, Betislávek musil býti hodn obdarován, aby tak nepocítil svou opuštnost v cizin. Aby si nezasteskl, že nesedí na štdrý veer s tatínkem doma. Maminky už dávno neml Betislávek. Tatínek byl vdovcem. Jinak byl Betislávek hodný, statený hoch, který hrdinsky snášel doasné vyhnanství své. Taky to utee, a pak se vrátí k tatínkovi Karkulovi do Prahy. Schýlilo se k veeru, návalu v krám ubývalo, až potuchl docela. A bylo nakrátko ped zavíráním, když pispchala njaká panika, í Kdykoli pišla tato panika, pivolávali pana Karkulu z kukan vzadu, aby ji sám obsloužil. Nebo synek manžel Simánkových studoval taky na akademii amsterodamské, kamarádil tam s mladým Karkulou, ano, bydlil s ním dokonce pod jednou stechou. Toto pátelské pouto mladých jevilo svj úinek až do Prahy, sblížilo to pana Karkulu s Šimánkovými, a kdykoli panika pišla njakou malikost koupit, obsluhoval ji pan Karkula sám. Pipadalo mu, jakoby tím inil cosi na prospch syna svého. -

7

Mli stejný zájem, stejnou starost ze vzdálených dtí.

i

stejnou radost

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

Pan Karkula tedy

obsloužil

7*

paniku, pohovoil

uctiv, poptal se taky, jak se daí mladému pánu v Amsterodame, a nakonec pochlubil se: „Však jsem dnes posílal Betislavovi dárky pod s ní

stromeek. Spchal jsem, aby to do štdrého dne dostal."

našemu Jaromírovi už vera," ekla pají zasvítily, jak vzpomnla na milého synka. Bedna toho byla! Nu ano, vánoka sama vyplnila polovinu." „Vánoka, milostivá paní?" vykulil pan ,,Ó, já

nika, a zraky ,,

Karkula zraky. ,,Vy posíláte vánoku?" „Arciže," pisvdovala panika. „emu víte?

— Vždy jsou vánoce!"

se di-

„Nu ano," ekl táhle pan Karkula. „Ale do Amstrdámu!" „Což vy jste Betislávkovi neposlal vánoku?" otázala se panika.

„Ani mi nenapadlo, milostivá paní. Vždy by ji poslal, co dostal jako kámen. Všechno jsem potebuje na sebe, a peníze jsem mu poslal taky

mu

ješt

— mže

posílal

si

vánoku

koupit

pt vánoek

ale

abych

"

Nedomluvil pan Karkula. Zraky paní Šimánkové dolehly na pojednou výrazem tak podivným, až se zarazil.

A te panika promluvila:

„Ano, snad pijde vánoka zatvrdlá, zmrzlá. Ale kdyby syn byl ješt dále, teba v Americe, a kdyby byl v Austrálii nikdy bych nezapomnla na vánoku. Já mu taky poslala vše, co si pál, šátky, prádlo, kravaty, rukaviky, všeliké drobnstky, i peníze na pilepšenou, ale krom toho všeho jsem zadlala na vánoku, dala ji k pekai

mj

—

KNIHY ZVONU

72

k ostatním dárkm. Víte, naše vánoka, eská vánoka z domova, z tsta, z ja-

upéci, a pipojila

ji máme sami, to je jako pozdrav rodiny, jako vzpomínka z dtství. Nemže sedt s námi náš Jaromír, ale bude si k snídani ukrajovati vánoky, kterou jsem sama hntla, pocítí, s jakou láskou jsem ji dlala, zavane na nj dech domoviny. A i ztvrdla na kámen, ani sousta z ní nemohl pojísti ale vánoka neztvrdne tak hned, a kdyby ztvrdla, se dát rozpéci položí ji pod vánoní stromek a bude slaviti eské vánoce v duchu s námi, pes všechnu tu vzdálenost. Je to symbol, pane Karkulo! Proto mu pokaždé posílám vánoku." Hlas paní Šimánkové mkl, oi jí svítily vlhkým leskem, jako by se pes byla pelila slza mateská. ,,A až pjdou ostatní naši chlapci z domu, kamkoli, pokud budu živa, vždy jim na štdrý den pošlu vánoku." Paní Simánková zaplatila, odešla, dávno zmi-

kého

by

by

—

mže

—

n

a

zela,

ale

ulice,

stál tu, hled dvemi do ješt vidl, a v oích njak ho

pan Karkula

jako by

ji

pálilo.

Nikdo nevcházel. Pojednou pan Karkula se obrátil k nejstaršímu pomocníku, obchodvedoucímu, a ekl chraptiv: ,, Zavírat, pane Sejkoro." Zahrely žaluzie, tak zvané „bezhmotné", jako by se boil, Mates potýkal se chvíli dole se zámky, které vždy dopadaly na kivo, konen otoil klíem, pro jistotu ješt železným okem zaviklal, je-li opravdu zameno, a podal šéfovi klíe.

dm

"

VÁNONÍ KOLEDY

IONÁT HERRMANN:

73

Všechen personál posmekl, z desatera úst zaznlo na všechny strany rozšastnou dobrou noc!" bhli se pomocníci a praktikanti. Mates bydlil sice kdesi na kraji Vršovic, ale šáral se smrem zcela opaným, kamsi na Malou stranu, do Nerudovy ulice. Mladý pan Pavián si koupil hru tarok na svátky a povelel si, „aby mu je poslali dom", akoli nosil baatý burnus se šesti kapsami, v nichž mohl pronášeti po tech párech zajíc pes po-

—

,,

travní

áru

beze všeho pozastavení. Ale je to nóbl,

psaníko párátek na zuby nebo anglické náplasti a dát si je poslat dom. Vypadá to kavalírsky. Od eho pak mají sluhové a praktikanti nohy? Pan Karkula sice pokaždé veer, když zavel, eh, ne dom, co kráel zcela spokojen dom pak by tam se starou hospodyní poal! K Pinkakoupit

si

—

sovi

zamoval, do

své spolenosti.

Tam

vypil ob-

vyklé ti sklenice, vykouil dva doutníky, vyhrál nebo pan Karve filkách obvyklé ti šestáky kula nikdy neprohrával a teprv po tom všem

—

—

šel

dom.

Ale dnes nekráel spokojen. Slova paní Šimánkové v uvázla a uvázla v nejcitlivjším míst. Nebo pan Karkula byl tatík dobrý. Pro

—

nm

synka ml vždy dla otevenou, vším ho opatil, na niem nešetil až ta zatrápená vánoka! Ml tžkou hlavu dnes. Jo, jo, tak t o tedy jsem neudlal! No ano, hochu, to je to, matka ti chybí. Ta by pamatovala! t

Kdepak

já

taky ješt

mánkové

vánoku!

mám

se to

Vždy

ji

sám nejím. Sakra,

zadlávat na vánoku? Paní

ekne

—

Ši-

KNIHY ZVONU

74

Ale nevy mluvil se tomu, co se v

nm stále vra-

nevyhnul se. „Paní Šimánkové

je

celo,

je lehko.

To

matka, umí

vánoky dlat, udlá ji, peka ji upee. Ale já jsem jakživ vánoky nepletl!" rozkikl se skoro sám na sebe.

„Pámbu ra dát šastné j dob rej veír, panen

Njaký

pytel

hadr uctiv mu

milost-

ustupoval

s ce-

To byla domovnice Kofránková. Pan Karkula bezdky se dostal do bytu, a myslil, že jde k Pinkasovi. Chtl tam skuten, ale cosi podivného

sty.

zmátlo

mu kroky a zavedlo ho dom.

tomu nepodivil. Vstoupil do prjezdu, vyšel na schody. A jak stoupal do druhého patra, které po pražském zpsobu je ve výši, kam jiní rozumní lidé kladou patro tvrté, ješt hovoil: Ani

se

„Ale je to pravda! Co konen na tom, zdali si ztvrdne. Pece by vánoku, ztvrdne? pozdrav z domoviny, symbol, jak paní Šimánková ekla. Na mou duši, až jsem se ped ní stydl. .!" Zatracená historie Ona pamatuje, já ne.

A

mu

—

ml

—

.

.

Paní Bábi, hospodyn Karkulova a kuchaka, div neomdlela, že pán dnes pichází dom. Lekla se,

že se stalo

„Pjdu

njaké

neštstí.

pro pivo, milostpane?"

„Pjdete." „Pro veei taky?" „Taky." „Co pak pinesu?" „Co chcete. Jenom ne dost."

bek,

toho

mám

na rok

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

75

A když paní Bábi snesla veei a stanula opodál v uctivém vykávání, porouí-li milostpán ješt nco, ekl pan Karkula: „Paní Bábi, máte doma mouku?" „Ale

mám/'

„Máte kvasnice?" „Ježíš Marjá, milostpane, to „Dostanete je?"

nemám."

„Ale dostanu ješt."

„Jdte pro n. A pineste taky, co se vbec ješt dává. Mandle, hrozinky, cukr, anýz nebo co

—

zadláte na vánoku." „Ježíš Marjá, milostpane, vždy je do svátk ješt pl týdne." „Povídám, abyste zadlala. Ta musí jít zej tra po pošt pry. DoAmstrdámu. Zadlejte si, necht vykynout, zejtra ráno ji donesete vedle k pekai Vosáhlovi, aby ji dal do pece. Do odpoledne snad vychladne. Nezapomete si na to umejt ruce." Co tu všecko pan Karkula povídal, bylo pímo jako vnuknutí, jako zjevení. Nebo jinak nikdy nevdl, zdali se cosi pee nebo vaí, dusí nebo udí. Zdali se na vánoku zadlává mlékem nebo syrobem. Vaí-li se hovzí maso pl dne anebo tvrt hodiny. Dává-li se na modrou rybu skuten

šmolka.

Však paní Bábi vyvalovala oi. Ale jistá vc jest, že vánoka druhý den byla. Po obd vydal se pan Karkula na zvláštní komisi. Ke speditérovi Šastnému, starému zná-

mému. „Vy

jste

odborník,

píteli:

Mám

zásilku

do

KNIHY ZVONU

76

Amstrdámu, vánoku pro hocha. Ale njak

se

mi

zdá, že koudel hoí. Dostane ji?" ,,

Dostane," povídá Šastný speditér. Nebo ten nemluví.

mnoho ,,

Prosím vás, kdy?"

„Do

Sylvestra jist."

„Ale já myslím do Štdrého dne?" Pan Šastný vzal kalendá, podíval se, položil jej a povídá: „Leda by v Amstrdám Štdrý den odložili." „Vždy jsou ješt celé tyry dny." ,,Ano, t atiku. Ale ped svátky. A když to pjde docela dobe, tedy ji dostane tak na Štpána." Všecek zmalomyslnlý vracel se pan Karkula do závodu. Ve skladišti na pult leželo cosi jako malé dít, zavinuté v istou plachetku. To byla vánoka pro Betislávka. Vedle ní hmoždil se Mates, piezávaje prkénka a stále pemuje vánoku, aby se neomýlil. ;

Necht toho, Mates," ekl pan Karkula nevrle. „Vánoka zstane v Praze. Je na to pozd. Ne,,

došla by."

Mates položil pilu a kladivo a šoural se do krámu. Žral se. Radj by tady dlal bedniku než tancoval v krám. Tam je tm „mlaochm" jen jako pro blázny.

Pan Karkula asi

svlékl zimník. Sedl ke stolu. Tískl shodil na podlahu.

temi knihami, tvrtou

Založil hlavu do dlaní, zamyslil se. Výitka, že Betislav nedostane vánoku, kdežto Jaromír šimánkv ji dostane, pálila ho nesmírn.

IGNAT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

7?

Pojednou sáhl pan Karkula po jízdním ádu železniním. Hledal, vypisoval, poítal. ped sebou arch popsaného Asi za hodinu spousta íslic tanila mu ped oima. papíru

ml

—

Vyrazil z „Matesi/

kukan.

1

Mates ulekán pibelhal se. „Máte tu bedniku na vánoku?"

" milostpán ekl je ho„Stakra, bedniku chci! Dodlejte ji. tova!" Mates vrhl se na svá prkénka, chopil se pily,

„Vždy

A

kladiva.

Pan Karkula povolal k sob obchodvedoucího. „Pane Sejkoro, mohu se na vás spolehnout? Musím z Prahy, pojedu zítra veer. Pes ty svátky. Do ticátého, myslím, budu doma. Je to šlakovité, ale musím! Nesmírn naléhavé. Tak rozumíte, nikomu neíkejte, že jsem z domu. Pozejtí ráno pijde sem domovnice vyídit, že jsem churav, že nemohu na ulici. Rozumíte? Že snad pijdu odpoledne. Pak že ráno. Pak zas, že tedy až zítra. Víte, je to stran ostatních. Kdyby vdli, že nejsem v Praze, máte s nimi potíž. Ale když budou myslit, že každé chvíle mohu pijít, budou dlat dobrotu. Na štdrý den už to musíte strhnout beze mne,

—

o svátcích je zaveno, a po svátcích beztoho ani kominík pro nic nepijde. Tak. Spoléhám na vás."

Pan|Karkula vyšel z kukan, zamíil k Matesovi. „Mates, tu vánoku v bednice doneste mi dom. Pošlu to jinak. Tak." Po tchto rozkazech spoádal pan Karkula vcj

KNIHY ZVONU

78

v pisárn, peliv zamkl stl, a než krám, vsouvl jízdní ád do kapsy. Pozejtí ráno pišla domovnice a

pán

rozstonal.

—

dal zavít

hlásila, že se

Na štdrý den mladý Betislav Karkula v byt svém amsterdamském kuchal práv bedniku s otcovskými dary, která mu ped chvílí byla dodána, když se ozval zvoneek ode dveí domovních, jeho bytná vybhla na chodbiku a trhla provazem, jímž se že všech pater domovní vrata otvírají, a brzy potom kdosi holandštinou velmi lámanou se tázal paní Van Kraaglové, je-li mladý Karkula doma. Betislav sotva sluchu vil, uslyšev ten hlas. otec A leknutím se zapotácel, když vstoupil Karkula. Leknutí však brzy zmnilo se v nehoráznou radost, když spatil otce neporušena, celého, a když zvdl, že se žádné neštstí nestalo.

—

„Ale kterak to, že pijíždíš? Tak náhle? Beze zprávy! Což kdybych byl pijal pozvání pítele

do Rotterdamu? Co t pivádí?" „Inu, hochu, chtl jsem t vidt, zastesklo se mi po tob. A pak jsem ti chtl pivézt vánoku."

„Ty mi vezeš vánoku, tatínku?" vánoka „No nevezu jí, hochu ješt kdesi jezdí. Když jsem v Osna-

—

brucku pesedal, zapomnl jsem ji ve vlaku, jela tedy nkam na Munster, ale nestarej se, dostaneš ji na bednice je moje i tvoje adresa. Pijde snad až po svátcích, a bude trochu zatvrdlá. Ale vis, bude se ti zdát, jako bys byl doma, je to takový u rodinný symbol

—

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

79

„I rarach zatím vzal vánoku, tatínku," jásal ale to si udBetislav. ,Jen když ty jsi tady astovat, víš, láme veselé vánoce, co? Budu já dostal z Prahy od firmy Karkulovy peníze!" A tak se stalo, že má pan Karkula vzpomínku na jedny holandské vánoce, jakých by bez vánoky do smrti nejdelší nebyl zažil.

— t

(Nár.

Iy.

1907.)

HVZDA

BETLÉMSKÁ.

dv

hodiny sledoval Vratislav Náhoda pzjev. Z ulice do ulice, pes široká námstí, a zase spletí kivolakých ulic. Nepocítil mrazu, jímž líce jeho zervenala, a nepocítil bolesti, když poal padati suchý, sypký sníh, bodající jako Celé

vabný ten díví

jehly.

Vznášela se ped ním luzná ta postava jako zjev nadpozemský, jak si Vratislav Náhoda v mysli již nkolikráte ekl. Zdála se mu vždy vzdušnjší a vzdušnjší. Snad byla píinou tohoto peludu podráždná obraznost Vratislavova, nebo neukojený žaludek má nkdy podivuhodný úinek na všechno ivstvo. A Vratislav od verejšího veera sousta nepožil. Ne proto, že dnes byl štdrý den a že by chtl byl vidti zlaté prasátko. V tu báchorku dávno nevil. Ale Vratislav choval posledních poíditi dnešní deset krejcar v kapse a za ty veei. Kde a jak, o tom nyní neuvažoval. Vidl jen ji a ji a ji a chtl ji sledovati, dokud mu neodvolateln, neúprosn nezmizí v kterémsi paláci. Po jeho pesvdení nemohla býti odjinud než

ml

—

z paláce.

Chvílemi jí byl v patách, jen tak že se nedotýkal aksamitového roucha, oblévajícího ztepilou její postavu. Ale chvílemi ztrácela se mu v tlumu lidí, zvlášt na kižovatkách ulic, a pak Vratislav prud-

IONÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

ce, bezohledn klestil si nou dívku zas dohonil.

81

cestu davem, aby rozkoš-

Vstoupila do desíti, dvacíti krám, patrn vyhledávajíc ješt dárky štdroveerní, a tu Vratislav stanul vždy nenápadn kdesi opodál a vykával ji jako vrný pes. Jen v tchto chvílích zalézalo mu za nehty, jen v tchto chvílích pocioval bodáni krupinatého snhu. A krom toho chvílemi i zoufalství, když se luzná žena zdržela déle než jinde a když pomyslil, že mu již unikla. Nebo chorobn vznícená obraznost jeho vidla náhle, že z krámu jich vychází pt, deset, dvacet dívek za setou, tam tolik nevešlo, a v oblouzení smysl poznával v každé svou hvzdu a zas nepoznával. a Vratislav krávšak vystoupila ona el^dále za ní jako její stín. Šestá veerní již odbila, ruch na tržištích zne-

a

—

Konen

náhla utichal, mnohé krámy byly již zaveny a jinde unavení zízenci chvatn stahovali žaluzie

—

honem, honem, nebo hmotn piráželi vratn aby zas njaký opozdilý kupec nevlezl. Prodavai byli unaveni a nemohli se dokati vyhátých svtnic, teplé rybí

polévky, syté

veee.

na vše Vratislav te nemyslil. Jediným jeho pomyšlením byla ona, ona! Byl

Na

to

pesvden,

že

ji

poznal. Že je to táž krasavice,

kterou spatil v masopust na plese filosof, ale neml odvahy, aby se k ní piblížil. Nebo tehda byl pouhým výpomocným suplentem. Od konce školního roku není ani tím Dívce pibývalo drobných balík, ale pes to chvátala ku pedu, ku pedu, jist v obav, aby kdesi nepišla k zameným dveím. Konen vešla .

Vánoní

koledy.

_

.

.

6

KNIHY ZVONU

82

do krámu posledního, kdesi v Železné ulici, a práv i tady již zhášeli svtla ve výkladní skíni a chystali se zavíti. Majíc plné ruce, stiskla dívka kliku lokýtkem, a tu Vratislav z povzdáli zpozoroval, že cosi upustila. Dívka vstoupila, pirazila za sebou dvee, a Vratislav vrhl se jako šelma po své koisti. Byla to nžná rukavika. Zmocnil se jí, ustoupil opt v polostín a povznesl rukaviku k ústm. Jemná a pece pronikavá voavka opojila nadobro jeho smysly. Celoval mkkou rukaviku, která je tak šastná, že smí vzniti malou její teplou ruku. Umioval si, že vyká dámy a v píhodné chvíli rukavici jí vrátí. Na chodníku zadusaly ísi kroky a zaznl hlas: „Na zdar, Náhodo! tu ekáš?" To Vávra, šastnjší soudruh ze studií, suplent, který uí.

vas. Nebo

—

Na

Vratislav rychle skryl rukavici. „Na?" zasmál se skoro chraptiv. „Nu,

ekává ekám,

náhoda? Sama

neví,

na. Ale

na tak já

vím:

až mi vyjde hvzda betlémská." Pítel zadíval se do vyhublé tváe Vratislavovy. Zdálo se mu, že chápe smysl jeho slov. Znal osud jeho, domníval se, že Vratislav míní tou hvzdou betlémskou místo, postavení, výdlek, živobytí. Rychle naal z jiného: „Kde veeíš dnes, Vratislave?"

„Ješt nevím, kam zapadnu." netrpliv, nebo se chvl obavou, aby dívka zatím nevyšla, aby ho pítel nezdržel, aby mu nebyl pekážkou v dalším doprovodu. „My veeíme v Besed, Vratislave. Totiž SvaS.ekl to

IGNÁT HERRMANN:

Paveza a

toš,

nám

VÁNONÍ KOLEDY

já.

83

Chceš-li doplniti tyrlístek,

— víš dobe,

budeš

tyrlístek pináší štstí. hostem, jsi ješt vítanjší. NeA chceš-li být zapomnl jsem, kamaráde, kterak ses vždy se mnou vítán

mým

dlíval, když

ješt

z

ti poslali

domova.

A

jsem

poád

tvým dlužníkem."

—

,, Budiž, pijdu snad pijdu!" ekl chvatn Vratislav a podával píteli ruku, aby hovor ukonil. Nebo každé chvíle mohla vyjíti jeho hvzda . .

Kroky soudruhovy zanikly již kdesi v ulici Rytíské. Tuše otevely dvee a z krámu vyšla dívka s rozmnoženým bemenem balík. Sám nevda, kterak se to stalo, Vratislav pojednou smekl a zárove sáhl do kapsy pro rukaviku, aby

ji

odevzdal.

,,Dovolíte-li, milostivá

Dívka podívala letmo

pemila

se

"

na šedivý burnus Náhodv,

celou jeho postavu a otázala se:

„Jste volný? Máte

plhodinky asu? Chcete mi

cosi odnésti?"

— prosím — prosím — milostivá," za— Svj „Dobrá — ach ano, máte u sebe " ,,

Prosím

jíkal se Vratislav.

lístek?

mi dejte Náhoda sáhl do náprsní kapsy pro tobolku, vy-

lístek

al navštívenku,

podal dívce.

pevn dvma

prsty pravice a ekla: „Odeberte mi ty vci tak, to, a toto a toto, a ješt toto. Dejte pozor, neste opatrn, nic neupuste nerozmakejte to. Jsou tam i kehké vci a v této krabici sklo. Tak, tyto malikosti ponesu sama. Pojte jdeme na Malou stranu. -

Stiskla

—

ji

—

—

—

—

6*

KNIHY ZVONU

84

Dejte se tu rovn, pes námstí, Karlovou ulicí. Tak. A mžete jíti vedle mne/' ekla tak z opatrnosti, aby nezstával pozadu, až by ho nkde nadobro ztratila. A lístek, jejž jí byl podal, vsunula do rukávníku, aniž se podívala. Vratislavu Náhodovi zamotala se hlava. Ve snách se nenadal, že ho potká takové štstí. Smí ji doprovázeti! Smí nésti její štdroveerní dárky! A tak

na

daleko!

Kráela mlky podle nho, ani si ho nevšímajíc. tu ponenáhlu jal se Náhoda uvažovati. Kterak vše Než se to stalo? Za ho dívka pokládá?

A

—

lhostejno. Jen když úzké ulice Karlovy,

smí

jíti s ní.

A

—

když vnikli do

kudy ješt chvátalo množství k mostu, stalo se nejednou, že je dav lidí srazil tsnji k sob, až Náhoda zavadil o její roucho, o její loket. V takovém okamžiku pocítil vždy nesmírnou rozkoš. Prošli Karlovou ulicí, vkroili na most. Ostrý lidí,

od mostu

i

hustji a chvílemi jej svíjel vítr v mrana jako kou. Šlehal do tváí, oslepoval je na chvíle. ,,Ach, to jsou pravé vánoce / prohodila dívka, povznášejíc ruka vnik, aby zaclonila obliej ped vítr zafiel proti nim, sníh se sypal

1

'

pichlavými útoky vánice. ,,Ano, vzácná sleno/' pisvdil Vratislav, ,,A na mysl vynoují se všechny vzpomínky z dtství na všechny vánoce minulé. Nebo ve vzpomínkách žijí nám jen takovéto vánoce. Mrazivé, snhuplné, a zase s oblohou rozjiskenou nespoetnými hvzdami. A nade všemi veliká, planoucí hvzda betlémská, pevyšující leskem svým všechny ostatní. Tak jsme ji vídali nejen v po-

VÁNONÍ KOLEDY

IONÁT HERRMANN:

«5

—

arci jen v dtské i ve skutenosti obraznosti své/' Udivena podívala se dívka stranou po svém nosii. Jak divn mluví ten lovk! Jako by z knihy patrn mnohem šastnjší minulost odíkával.

hádkách, ale

Ml

než pítomnost.

Pešli most, prošli Mosteckou ulicí, pes námdívka zamíila v právo do ulice Nerudovy a dále vzhru, až po sám opiš pod hradem, a tu pímo k velikému, palácovitému domu, jenž shlíží elem svým s kopce do celé ulice Nerudovy, díve Ostruhové. Tu stanula, jako by chtla nosii odejmouti bemeno, ale pojednou ekla: stí,

„Nic naplat. Musíte se nemohu ani do

mnou

plné ruce,

Chtla íci

,,do

tobolky",

"

až nahoru.

ale

Mám

nedopovdla.

domu. Vratislav za ní. A vzhru do patra. Tu stiskla knoflík zvoneku. Byla jakási tabulka na dveích, ale Vratislav nepovšiml si jí. Dvee se otevely, a na prahu stála

Chvatn

vešla do

vážná, obstárlá paní. ,,Že stí,

že

konen

jdeš, Julie! Již

jsem

pomla

úzko-

Tatínek je dávno dot snad nkde pejeli. "

ma, strachoval

se

Vratislav octl se v teplé, osvtlené pedsíni. ,,Tak, milý muži, ekla slena Julie, ,, mžete "

balíky

složiti

Chvly

se

zde na stl

mu

ruce,

mrazem

i

rozilením, když

skládal štdroveerní nadlení na mramorový storozilení nepostehl ani, že se otevely dvee lek. z pokoje a do pedsín vešel pán prokvetalých

V

KNIHY ZVONU

86

ale vzpímený a pohledu váži Vousv, ného, njak úedního. „Tak, milý muži," ekla dívka, setásajíc s rukávníku sníh na podlahu, ,,dkuju vám, že jste '* šastn donesl. A tuto Sáhla pro tobolku do rukávníku, vyala a podávala Vratislavu Náhodo vi stíbrný peníz. ." tuto je za cestu. Dkuji ,, Sám nevdl, jak se mu peníz octl v ruce. Ale teprv když ucítil kov na dlani, ekl jako zdšený: " „Ne, ne, vzácná sleno! Já nejsem

vlasv

—

.

Stydl

.

se vysloviti to.

„Nedoprovázel jsem vás za mzdu, vzácná sleno. " Podržte odmnu svou A prudce položil peníz na mramorový stolek vedle balík. dívka. A než mohla proV úžase hledla mluviti, pistoupil starý pán a pronesl písn: Kde jsi vzala toho lovka, „Co to znamená? ? Vaše jméno?" A vy, pane Julie? „Náhoda, vašnosti," vyrazil ze sebe Vratislav.

na

—

—

„Náhoda!" „Pozoruji, že je to njaká podivná náhoda," ?" ekl pán mraziv. „Ale vaše jméno Vratislav Náhoda sáhl pro tobolku, otevel ji,

—

ale

marn

hledal. odpustiti,

—

nemám již navštívenky " odevzdal jsem poslední slen Julie vyala navštívenku z rukávníku, a „Rate

Te

rychle po ní sáhl otec. „Vratislav Náhoda," profe —'>'

Nedoetl.

etl hlasit,

„suplující

VÁNONÍ KOLEDY

IGNAT HERRMANN:

,,

Kterak

jste

87

pišel k té navštívence? " ekl

písn k Vratislavovi. ,,

Rate

odpustit, pane/' odpovídal

moje

—

Náhoda.

—

,,Je

poslední navštívenka a zatím jicla bohuuž nepotebuji. Jsem suplent Náhoda žel bez místa, ale mám zadáno na ti ústavy a " bohužel zatím bez nadje

to

—

—

—

—

—

Náhoda Náhoda " pronášel pán jako v rozpomínání. Náhle se udeil do ela. ,,

—

Pokejte, pane, toto jméno vždy se nemý" jsem sekejte chvilku Odešel chvatn do své pracovny, vrátil se za krátko a hled do jakési listiny, hovoil vlídn a ,,

lím, podpisoval

—

tém omlouvav: ,,

Ovšem že

— podpisoval jsem vaše jmenování —

na ústav novomstský pedevírem, bylo naízeno, aby vám dekret byl bez odkladu dodán, ješt ped svátky, a vy nic nevíte?" Nevím pranic nevím," odpovídal Náhoda

—

,,

hlasem rozechvlým, a z oí vyhrkly mu dv slzy. „Tkám od rána ulicemi a te veer kráel jsem za hvzdou betlémskou ..." „Pak vás vyízení oekává nejspíše ve vašem

—

byt," ekl pán. Zraky Náhodovy ,,

Hvzda

bezdn

betlémská

zabloudily k dívce. ..." ekl

mne nezklamala

vroucn.

V tom

okamžiku písný hodnosta pochopil

„podkuj

vše.

pánovi za doprovod a rytískou službu. A vy, pane kolego, promite dcei, že vás pokládala - že vás totiž ,,

Julie," promluvil,

nepoznala, chci íci.

—

A

se

—

na dkaz, že promíjíte,

"

KNIHY ZVONU

88

prosím, abyste nás poctil zítra návštvou. O ponejste- li jinak zadán.'* ke stolu lednácn Vratislav Náhoda uklonil se. A dobývaje z kapsy svj nález, podával dívce rukaviku: „Tu jste upustila v Železné ulici, sleno, když a tu jsem jste vstupovala do posledního krámu vám chtl vrátit, když jste po nákupu vycházela. Než jsem mohl promluviti

—

—

—

—

n

,,To

t potkala divná náhoda," ekla paní k sle-

když za Vratislavem zapadly dvee. „Potkal," ekl drazn hodnosta, „nebo tento Julii,

Náhoda jest mužského rodu. Ostatn bornou kvalifikaci." O pl

má

vý-

hodiny pozdji doplnil Vratislav Náhoda

tyrlístek v Besed.

„Dokal

ses

hvzdy

betlémské?" poškádlil

soudruh Vávra.

„Dokal. Vzešla mi v plné kráse s

— a vzala

jej

mne

sebou."

A Vratislav svoval soudruhm tajemství svého nejžalostnjšího a nejkrásnjšího štdrého veera. (Nár.

Iy.

1913-)

JMEIví. znáti, že se blíží vánoce. Kupci líili ped pytle s pravými francouzskými vlašskými oechy, do nichž svdomit byli pimíchali zbytky scvrklých a dutých od loska, a paškrtníky vyššího slohu lákali bednikami švábských hlemýž a moských škeblí. Zvláštní shodou okolností se stalo, že touž dobou, kdy výkladní skín obchod

Bylo

krámy

s

domácím a pepychovým zaízením byly plny

orientálských koberc, nabízených za ceny tovární, továrn] ší a ne j továrn jší, vozil jakýs impresá z Varieté po hlavních tídách pražských v nkolika fiakrech tlupu Arab nebo Turk, lákaje tak na z oboru vyšší produkce tchto osmahlých gymnastiky a ekvilibristiky, a každý druhý krám s módním, stižným, galanterním, krátkým neb dlouhým a manufakturním zbožím byl v týchž dnech polepen množstvím polotureckých a polooccase eských nápis: Okase okasní výprodej occasní píležitost okasní okase* atd. A zatím co si v živnostenském na magistráte a v píslušném oddlení místodržitelském radové,

umlc

— *

— —

Occasion slovo francouzské,

—

—

úad

znamená doslovn

pí-

ležitost, a tuto píležitost k lacinému nákupu. Nám to slvko zavedli hlavn židovští obchodníci, a po nich opiili se i eští kramái, kteí pro vlastní jazyk nemají žádného smyslu. Slovo „okase" bylo zavedeno v dobu, když místodr-

90

KNIHY ZVONU

;

sekretái a praktikanti lámali si hlavy, pod jaké paragrafy všechny tyto nápisy písluší a zdali by je nemli asi za ti roky šmahem zakázat, aby ostatní obchodníci a živnostníci netrpli nekalou soutží, starostlivé hospodyn kvapem kupovaly všechen ten „okasní" brak z konkursních podstat, jehož metr ani bez okase nestojí za sedmadvacet nebo za sedmnáct krejcar.

Všady ruch, všady život. Na námstích pražských vyrstaly pes noc celé lesy vánoních stromk, optikové vystrkovali chladnokrevnjší teplomry, kožišníci mli plné ruce práce s vracením kožich, pes léto opatrovaných, v zastavárnách kvetly licitace na propadlé zimníky. Prorok Fiala roznášel cedulky, slibující neurit, že bude ,,místama mráz'*, a lehkovrní jeho tenái kupovali brusle. Oni, kdož si zakoupili pár pravých ruských galoší z haarburské gumovny, lépe svou hivnu uložili. Nebo toho roku byly vánoce zas jednou ,,na blát", jako již asi po deset let pedešlých. Ale bylo znáti, že se vánoce blíží. I lepší domácnosti již zakupovaly až po tech krejcarech pepe, nového koení, bobkového listí, hebíku, skoice a badiánu, sladkých i hokých mandlí, majoránu, dymiánu, šalvje, balšámu, vraních ok, muchomrek a modré skalice. Do omáky totiž na ernou rybu mže se dáti všechno, jak známo, krom karbolové kyseliny a chlórového vápna, kteréžto

lu-

žitelství zakázalo vyvšovati nápis „výprodej", kterýmž obecenstvo bylo lákáno, aby kupovalo všeliký vyrudlý, vyichlý, peleželý brak z konkursních podstat atd. Potom tedy si kramái vymyslili „okasi", as tím si úady rady k

nevdly.

1GNÁT HERRMANN: VÁNONÍ KOLED V

91

ebniny prý zvláštní chuti nedodávají. Snad je to pouhý pedsudek. Aspo ped lety vyprávly jisté noviny, že kterési kuchace pipletla se nedopatením do eené omáky a dokonale se v ní rozvaila krabika Binningrova leštidla na boty, a toho roku prý

lenové eené domácnosti a pozvaní mohli ernou rybou k smrti ujíst. Jen krasama zstala prý ponkud houževnatá, po

se všichni

.hosté

bika

anglicku.

Ale na všechen zpsob vánoce se blížily, ježto bylo patnáctého prosince. A v tch dnech panoval pán Bohatov. taky neúnavný, ilý ruch v V nádvoí práskány koberce menší, veliké odvezeny do Sudová ústavu k vyprášení, a ve vyprázdnném salon a v jídeln utáboili se leštii podlah

dom

s

mazlavým svým umním. A toho veera, kdy se leštii po vykonané

práci dala paní Bohatová pipraviti zvlášt chutnou veei a netrpliv oekávala chot svého z pisárny v pízemí. ekala tentokráte trochu déle, nebo taky velkoobchod pán Bohatv byl v tu dobu jako na ruby. Ale kdo by se divil? Byl to velkozávod s kávou, cukrem, s jižním ovocem, ajem, rumem a punovinou. A to vše jest hlavn ped vánoci zbožím sezónním. V nádvorním skladišti páeny bedny s hrozinkami, sudy se svatojanským chlebem, párány žoky kávy, rýže, váženo a baleno do menších nádob a pytl, ve sklep stáen do lahví rum, arak, ruský a bordóský pun, podomci kleli, pomocníci vzdálili,

se mohli petrhnout, ve výpravn proti bušeno celý den jako v kovárn, bedny a bedniky zatloukány, obrue na sudech utahovány

chvatem skladišti

KNIHY ZVONU

92

a pitužovány, pytle a pytlíky velikými jehlami zašívány, ti dvoukolé vozíky závodní hrely stále

po hrbolaté dlažb nádvoí a dunly po devných špalících prjezdu z domu, každá špice kol a každý píel vozíku stenal pod tžkým nákladem, žebiny se prohýbaly pod sudy a bednami, podomci supali, opírajíce se kovanými podpatky o zem, zloeili sklouzali na slizké a když se vrapro nové náklady, celi s prázdnými vozíky ješt byli rudi jako zoun a stírali sob inoucí pot s ela a tváí a osoušeli vlasy vlhkem slepené.

pd,

—

dom

A pece bylo veselo v celém tom dom, jehož prelí bylo zdobeno velikým štítem Franz Xaver

—

(po starém zvyku ješt nmecky a stapravopisem, což pocházelo z nebožtíka otce Bohatova) vším tím turnajem vanula i veškerému personálu pedtucha vánoc, kynula zvláštní štdroveerní odmna za mimoádné namáhání, jak bylo u firmy Franz Xaver Bohatta odedávna zavedeno.

Bohatta

rým

as

—

Vždy i sami podomci kleli jen tak ze zvyku, jako by se tím pohánli a vzpružovali, jako se když je ješt bodá ostruhami závodní

k,

tém

Však vracejíce se ze svých vyjíždk do msta tváili se již veseleji, nebo tu i tam padlo njaké zpropitné a na svátky bude teba hodn penz. A budiž tu povdno: pro pana Františka Bohatu byli by všichni do ohn skoili, nebo to byl principál z onch starých d o b r ý ch principál, ke své chase vždy uznalý, štdrý. Žádaje své, dobe platil a vydatn živil. Však taky neradi od nho u

cíle.

—

odcházeli.

Sloužili

u

nho nkteí

již

patnáct,

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

93

dvacet let, a nejeden až do smrti. A louili se s nírn jenom, když sami se ,, dlali pro sebe". Stejný ruch panoval v pisárn, do níž se vcházelo z prjezdu a jejíž okna vedla do úzké ulice. Šedivé a tmavé domy protjší nly do hrozivé výše, olupujíce pisárnu Bohatovu o svtlo, jehož v kalné ty prosincové dny beztoho nebylo nazbyt. Plyn hoel v pisárn od samého rána do veera, a starý kasír Beka nadával zuiv, co jen se do

toho „kompitoru" vešlo, jak posmšn íkal pisárn. Byl krátkozraký, chudák starý, nechal v tom tmavém sklepení již ti tvrtiny oí svých a nosil na ochranu zbývajícího zraku zelený štítek na ele i potm a snad i v noci v posteli. Ostatních pt kontoarist pemítalo se s chvatem v kudrnatých listech úzkého a vysokého „Šmírbuchu", strazzy, žurnálu, saldokonta, šelestilo nákladními listy, avisy, dodacími listy, tískalo malými knížkami pírunými, z ruky fakturistovy jak z eskamotérova cylindru lítalo množství út, kteréž metal na postranní stolek ješt vlhké, a skoro ješt v letu je drápal praktikant Vincenc, vkládal do snímací knihy a nepetržit vrzal starým kopírním lisem v kout. Korespondent jen kmital rukou, namáeje péro a rtaje po tvercových listech dopisního papíru, a spchal tolik, že mu nezbylo asu, aby odstikoval na podlahu. Kanil si na psací stl, kde bylo málem již víc inkoustu než v kalamái. A nad hlavní knihou sklánl se ouetní Slavíek, asi šestadvacetiletý, úhledný mladík s kueravými vlasy, jemuž pokladník Beka posmšn íkal dráteník. No, ano, Beka hlavu jako koleno, a v tom vzela jeho jízlivost. x

ml

:

KNIHY ZVONU

94

Ale jinak rád by byl koupil polovici vlas Slavíkových za hotové, jak íkal, a beze srážky, a ješt by jich zbylo dosti tomu mladíku nemoudrému. Mohl by je prodat, íkal, však mu taky nkdy slezou, a nebude mít ani vlas ani penz. A v malém „kompitorku" vedle pisárny veliké, v takové jakési kukani, která byla urvána velké místnosti pouhým pepažením a zasklením, sedl principál Bohatá jako starý mudec, s okuláry na nose a s nosem skoro až v lejstrech, etl došlé dopisy, zaškrtával v nich modrou a ervenou tužkou, podpisoval outy a dopisy, které mu tam sluha (

Polívka donášel a zas od nho odnášel, a chvílemi na hodinky. Posléze podepsal poslední list, posledn se podíval na hodinky, drcl rukou do dveí své svatyn, které byly na dosah a nezaveny, a zvolal do pi-

se díval

sárny:

Závrek, pánové! Kasu! Dost! Zavírat!" Šum, klapot, bouchání, zavírání knih, nandavání do ohnivzdorné skín, kopími lis pestal skípat, péra cvakala do žlábk vedle kalamá, Beka se šoural k principálovi s pokladní knihou a s krabicí, v níž byla tržba. Všichni zamstnanci se hrnuli k umyvadlu, aby si opláchli ruce, a praktikant ulovil v té tlaenici tu herdu, tu záhlavek, tu mu nkdo šlápl na nohu, a dopisovatel se ha ,,

tázal urážliv

„Což vy taky potebujete na pazoury istou vodu, štíre? Pokejte, až se umejou páni!" Jen sluha Polívka stál posud neochvjn u malého stolku s jazykem na dva decimetry vyplazeným, kladl na nj hned nkolik poštovních zná-

;

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

95

mek najednou a lípal je na obálky, bouchaje pstí na známky, jako by je nakuvéry pibíjel. inil vše to tak stejnomrn jak automat, a teprve když asi sto známek olízal, odplivl s náramným odporem. „Já jsem po veei," vrel pi tom. „Mám toho zatraceného aspiku plnou hubu!" Posléze všichni byli umyti, oblékli se, chápali se deštník, pozhášeli plynové plamínky, zapínali zimníky, dali principálovi uctiv dobrou noc po poádku, podle a vypáchli z místnosti, hodností svých. Praktikant by rád byl nejdív probhl, ale vždy ho nkdo popadl za límec a mrštil jím dozadu. holí a

pkn

A tak bylo dávno po osmé, když se paní Bohatová dokala chot svého. Pišel, sal okuláry a vzdechl:

„Bože, Katy, už aby bylo po zas

tch

vánocích!

To

máme

cirkus!" Panika, která sama dnes podávala choti veei, chlácholila jej: „Ml, starý, taky bude. Taky z toho všeho-

m

hlava brní, ale jaká pomoc. Podívej se, jak máme salon a jídelnu vyleštnou." „Hezky, hezky," posvdil pan Bohatá, ale ani se ke dveím jídelny nepodíval. Sedli spolu v ma-

již

lém pokoji vedle

ložnice.

„A já už mám na svátky skoro všechno doma. Ryby až ped štdrým dnem, to se ví. Ale zvina a bažanti jsou ve špižírn to si pochutnáš, Franc. A když tak hovoíme, Franc, koho pak

—

." pozveme? Jsme jen ti Manželé Bohatovi mli jedinou dcerušku, Katynku. Synáek František dávno jim odešel, sotva

letos

.

.

"

KNIHY ZVONU

96

byl dospl desíti let. Ta rána pana Bohatu stále Jediný mužský potomek, ddic domu, závodu, firmy, byl jim nelítostn vyrván. ,,Já už pozval, Katy," odpovídal pan Bohatá, polykaje. bolela.

,,Koho pak?" tázala se dychtiv panika. Slavíka, ouetního; budeme tyi." Panika svraštila elo. „Slavíka!" protáhla. „Slavíka," opakoval Bohatá skoro drsn. ,,

pak má

„Kam

jít?"

„No, kdybys chtl pozvat každého, kdo nemá jít, moh by sis na štdrý den vypjit ernín-

kam

ská kasárna," ekla

panika skoro špiat.

„A koho pak tys chtla?"

zeptal se

Bohatá oste.

m

nevyhrkni. „Franc, moudré slovo. A zas na Všimla jsem si, že se kolem Katynky již nkolikrát otáel mladý Ve j lupek. Na bále, v divadle „Co pak ten," pohodil hlavou pan Bohatá. „Ten se toí kolem ledakoho!" Paní nechtla rozumti a pokraovala: a tu parfu„Ve j lupek taky zddí po otci

—

merii

"

dm

„Ten se taky do jiného nehodí než do parfumerie. Iveda ješt za panáka do výkladní skín bradýské."

Te polkla paní Bohatová, ale hokou slinu.

Mn

se „Jsou tam peníze, Franc, a je to rodina. Vejlupek líbí, myslím, že Katynce taky. Ale neptala jsem se jí." „Tos dobe udlala, Katy. Není radno erta na ze malovat."

"

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

,97

vdovec," pokraovala panika, jako sami dva, tak jsem si myslila, že bychom je mohli na štdrý den pozvat, a na boží hod arci taky." Pan Bohatá mlel. „Což pak ty se starým Vej lupkem nevaíš?" do,,

by

Starý

je

neslyšela, „jsou

tírala paní.

„Vaím nevaím

—

nemám s ním co vait. Ale mi neudlal, to je pravda. Starého mám rád." „Tak vidíš, a mladého jen když bude mít ráda

nic

Katynka, to je hlavní. A poítej, Franc: je jí devatenáct pry, a ráda bych, abychom ji zaopatili, dokud jsem trochu pi síle, a to je partie, mladý Vejlupek. Považ si, když naše rodina a jeho, když jednou náš majetek a starého Vej lupká majetek se spojí, jaký to bude dm." „Tak tedy ten ert má poade kálet na jednu hromadu?" skoro se rozkikl pan Bohatá. „Franc, neki," napomínala cho, a její hlas chvl se již rozilením. „Ponechme to Pánubohu, jak se to vyvine. Ale ráda bych dala píležitost. Štdrý den, vánoce, to jsou dni, kdy se ledacos vyjádí, projedná, srdce každého se oteve. Je-li v tom vle boží, tedy to je. Snad mladý Vejlupek použije chvíle. Tob je njak proti srsti, ale kivdíš mu, mi. No, mladý lovk! Tak usedlý ješt není jako ty, ale vtroplach taky žádný. A až se ožení, až pijde rodina, bude z nho muž jak náleží. Hele, Katynka by byla paní Vej lupkovou „Bylo by milejší, kdyby byla paní Sla-

a

v

—

mn

víkovou!" „Slavíkovou!" užasla du?" Vánoní

koledy.

paní.

„A

to myslíš oprav-

7

KNIHY ZVONU

98

,,

Opravdu," ekl rozhodn manžel.

,,

Slavíek

ádný lovk. Do

práce jako kat. Rozumí obchodu. A byl by to nástupce, jakého bych si pál. Firma by zstala, rozumíš, a já bych si to své jižní ovoce nepomíchal s žádnou parfumerií!" je

Paní chvíli mlela, hledíc na manžela, jako by chtla oima provrtati. Ale pan Bohatá nepozoroval toho. Hledl si talíe a veee. Konen dojedl, odložil píbor, otel ústa, napil se. Slavíka!" vydechla paní, ,, Slavíka, ouetního, kterému platíš osmdesát zlatých ..." ,,Sto, Katy, už pl roku sto. A zaslouží si je. Kdyby chtl pldruhé stovky, taky mu ji dám. Stojí mi za to. Ale tomu ty nerozumíš." jej

,,

„A

tak tedy Ve j lupky nepozveš?"

„I pro

mne

díváme

Pro pak ne? na mladého po-

za mne, pozvu, Katy.

A pijdou. Bude dobe, když

se

z blízka."

Paní Bohatové zazáila tvá vítzným vem. Budou-li pozváni, je svou vcí jista.

úsm-

Den ped štdrým veerem spatil pan Bohatá doma divnou vc, když se z pisárny k obdu dostavil.

Salon i jídelna byly zas již posteny vyprášenými koberci, vše se tam jen lesklo a všady se topilo, aby se prostory na svátky pkn vyhály. A na lustru v jídeln, na lustru v salon visela podivná vc. Bylo to cosi jako roští, všelijak potoené vt-

viky

s ídkými lupeny mdlé barvy, a mezi listím prohlížely malé bobulky. vzpomnl pan Bohatá, že podobnou zahlédl taky v pedsíni.

Te

vc

IGNÁT HERRMAN: VÁNOCNl KOLEDY

99-

,

Podíval se na ten divný chumá, ješt jednou se podíval a obrátil se k choti: ,,Co

pak

to

je,

Katy?"

Panika se usmívala a odpovídala: „To je j m e 1 í, Franc, jmelí." ,,A síni

pro to visí tady v jídeln a v salon a v ped-

— pro to není v kuchyni u plotny? Vždy

je

to roští do pece/' ,,Ó ne, Franc," hovoila panika. ,,To se nedává do pece, leda až to uschne. To je jmelí a má to

zvláštní

význam."

,,Jaký pak, pro boha

t prosím?"

Panika neodpovídajíc vyala jakéhosi zábavného asopisu,

ze

skín

podala

íslo a

je choti

ekla: ,,

Peti

si."

Nehledal dlouho, bylo to modrou tužkou zaškrtnuto: „V Anglii panuje zvláštní, zajímavý zvyk.

Na

vánoní svátky vyzdobují tam domácnosti j m e1 í m. Zavšuje se na lustry nebo jenom na háky v komnatách, v chodbách i ve schodišti, ba i nade dvemi. A stane-li se náhodou, že mladý muž, pozvaný nebo picházející spraním, setká se ve štdpráv pod takovouto vtví jmelí s mladou má právo políbiti ji. A by i byl mladý

rý den dívkou,

jen podízeným úedníkem a by i mladá dívka byla dcerou jeho pedstaveného, jeho šéfa, teba dcerou milionáovou, mže host práva svého užíti a dívka nesmí se vzpírati, žalovati. V ten den takovéto políbení není provinním, není urážkou. Samo sebou se rozumí, že nejen mladí mužové, ale taky dívky nikterak se nevyhýbají

muž teba

KNIHY ZVONU

ioo

podobnému náhodnému" setkání, ano že dívky náhodu takovou samy uchy stávají. A toto polí,,

pivodilo již mnohý Šastný satek, k nmuž by jinak nebylo došlo." Pan Bohatá peetl a vrátil asopis choti. Franc?" ,, Rozumíš, ,, Abych ekl pravdu, nerozumím." „Ano, vy muži nikdy nerozumíte, kde máte rozumti. Nuže, Franc, to jest moje myšlenka. Pijde Ve j lupek a jestli si myslí na Katynku, jestli se nemýlím, pak nepromešká tuto lákavou píležitost a vyíhá okamžik, kdy bude moci Katynku pode jmelím políbit. A to bude vyjádení, Franc. A podaí-li se nám, Franc, abychom párek v tu chvíli pekvapili, pak nám zbude jen, abychom jim požehnali. Rozumíš te, Franc?" „Te rozumím. Katy. Jen jestli porozumí taky bení pode jmelím

—

Vej lupek. Tatík má francouzskou parfumerii a není jisto, ví-li mladý Vej lupek o tomto

anglickém „Už

— to

o

je

zvyku."

nm ví — o to jsem se

mé

tajemství. Ale taky

postarala ti

to

já.

Jak?

pak povím."

„A Katynka?" „Bože, Franc, ta to etla dív než já. Trhá vždy listy a asopisy listonošm z rukou." mi ty noviny," ekl suše pan Bohatá.

„Pj

„K emu?" „Ješt si to dole v pisárn petu." Poobdval, vypil ernou kávu, spchal zas do pisárny. Když pak odpldne odešel kamsi do msta, zstalo íslo asopisu v jeho „kompitorku" na stole, zaškrtnutou zprávikou navrch. Když po njaké chvíli vstoupil do pisárniky

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

ioi

Slavíek s náruí papír k podpisu a kladl je na principálv stl, vzbudily zaškrtnuté ádky jeho pozornost. Naklonil

se,

etl, a jeho

elo

vraštilo se.

Hleme, hleme," šeptal si skoro mrzut, Katy nin tatínek si toho taky všiml! Kdopak ,,

,,

jeho

na to upozornil?"

Byl štdrý veer a paní Bohatová již jen procházela komnatami v prvém pate, udílejíc poslední rozkazy. Byla plna neklidu, jak letošní Ježíšek dopadne. hlavn, jestli jí nadlí zet! Vejkterý v jejích oích lupka, mladého Ve j lupká byl skuten ve j lupkem všech ženich. Takový

A

dm —

—

dm —

nebylo by skvlejšího a jejich si mluví Franc o ertu a jeho hromad, ale je to krásná vc. A v tomto názoru ovšem nebyla paní Bohatová osamocena. To jest ideálem všech pelivých matek její vrstvy. spojení.

A

Ve ti hodiny zavely se sklady v pízemí, svtla v pisárn pohasla, personál popál panu Bohatovi šastných a veselých svátk, pan Bohatá ekl již asi po dvacáté: Nápodobn, nápodobn! a pak rozbhl se personál do všech kout Prahy. Každý jeho len tiskl ruku na kapsu a v každé té kapse byla obálka od principála s vánoním dárkem. Kasír Beka pedevším si umioval, že si koupí nový zelený štítek na oi, ponvadž jeho posavadní byl již po ertech ošumlý. Slavíek spchal do svého mládeneckého bytu, aby se sváten oblékl. O šesté má být u veee. A když byl doma hotov, zamíil ke kvtinái, koupil za ti zlatky kytici a kráel zas do ulice,

—

102

KNIHY ZVONU

v níž zdaleka svítil štít „Franz Xaver Bohatta", k domu, v nmž po nkolik již let pracoval a v nmž krom slušného postavení nalezl i mocnjší ješt pouto, vížící jej k této staré, proslulé firm. Zastrajej sice trochu zjev upjaté a nepístupné paní Bohatové, která dobe tak tušil není mu zvláš naklonna, ale Katynka, Katynka! Ztráví nkolik hodin vedle ní. To mu bude náhradou za všechno. Ale když vstoupil k Bohatovm, zamrazilo jej. Co spatil, vyvrátilo ho z rovnováhy. Nalezl tu oba pány Vejlupky. Políbil ruku milostpaní, popál

šoval

—

—

šastných svátk, vyjektal nesmle podobné pání slen Kat}~nce a podal jí kytici, ó, že ji pinášel! Tu na malém stolku u zrcadla stál veliký, ozdobný koš, a v byl složen celý kvtináský krám. Nejvzácnjší kvty, co jich jen skleníky v prosinci vypstovaly, kupily se tu a naplovaly vní celou komnatu. Jako kupec odhadl Slavíek všechnu tu nádheru aspo na padesát zlatých a to byl dar Katynce od mladého Ve j lupká. Ó, ty ve j lupku všeho intrikánství! Chudák Slavíek sty-

nm

—

dl se te za svou pkná,

tízlatovou kytici,

a

a byla velmi

slena Katynka pijala s úsmvem velmi líbezným a zardívajíc se pivánla k ní, až se jí bradika i nosíek ve kvtinách utáply. Ale kde se ztrácí tato kytika proti daru Vejlupkovu, proti tomu koši na prádlo, který byl ba, nádherná,

ji

napchován kvtinami jako

speditérský

vz!

Starý pan Vej lupek pohlížel na Slavíka dobrácky shovívav, dokonce mu ruku podal. Vdl, že je to Bohatv ouetní, a nic ho neuráželo, že ros ním bude sedti za jedním stolem. Dokud

ml

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

\

103

dinu pohromad, dokud žila jeho nebožka paní, zvával taky nkterého svého zízence k veei. Ale trochu Slavíka mátly pohledy mladého Ve j lupká, vyouhlého štilipáka, ernovlasého, potahujícího se za erné knírky. Díval se na Slavíka njak posmšn. Jist nic nevdl o zámrech Bchatových, o jeho náklonnosti k mladému ouetnímu, dojista netušil, že by mu pan Bohatá i dceru svil ale jen tak docela neuvdomle, pouhým pudem veden, aniž se zmohl na njaké myšlenkové cosi cosi vyjádení, vtil v

—

nm

—

Konkurenta? Soupee? Kdyby to nkdo vyslovil, mladý Ve j lupek by se skoro rozehtal. Což pak sním taky nkdo mže závoditi? Ale Slavíkova pítomnost byla mu njak proti srsti. Když pan Bohatá pozval tatínka a jeho, Roberta Vej lupká, k emu pak zval Slavíka? Jen tak jako ,,nohu ke stolu"? Snad by byl pece ješt v celé Praze našel

nkoho

jiného?

mladý Robert Vej lupek potácel v mlhách, Slavíek uhodl ihned, co znamená pítomnost pán Vejlupk, a zvláš mladého. Rázem vše uhodl, a dosvdilo to neklamn i chování paní Bohatové, která se pívtivostí k mladému Vej lupkoví jen rozplývala. S bohem tedy, krásný sne, s bohem na vždy! A Slavíek by se byl rozplakal, kdyby to nebyl býval hrdý, statený hoch. Cít jedné chvíle zas na sob takový pichlavý, povržlivý pohled Vejlupkv, upel náhle na mladého toho elegána zraky plnou silou, s plným odporem, úton, nejen jako by se bránil, ale jako by na soka dotíral smrtící zbraní a toho pohledu mladý Vej lupek nevydržel. Sklopil zraky a otoil se k otci, všecek Jestliže se

—

KNIHY ZVONU

I©4

popleten smlostí toho škrabáka, a zatím docela poražen. V kout komnaty, u kamen vysokých jak oltá, stála slena Katynka se svojí kyticí a sledovala zápas obou mladík. A když Ve j lupek tento se pod pohledem Slavíkovým až prohnul a vzal do zajeích, zraky její radostn zajiskily. A v jejím

nmý

srdci zajásalo to:

Výborn, Slavíku,

,,

ten zápas!

nedej

se!

Stojí

ti

"

koist za

Bylo po veei, panská Tonika kmitala se jídelnou a sklízela talíe, píbory, vynášela, vracela se zas jak

na obrtlíku,

stírala

ozdobným smetá-

kem kde jaký drobek s ubrusu na malou rovnala íše, dolévala, a pi tom šustily

lopatku, svátení šaty a tváe se rdly, jakoby tušila, že stále ji lanýma oima sleduje pan Robert, který smysl pro pvabné díví zjevy, se s nimi setkal kdekoli. A Tonika byla hezká holka. Otevely se dvee salonu, zaplál vánoní stromek drobnými žárovkami jako hvzdikami, rozdány dárky, páni dostali své krabice doutník,

a

její

ml

i Slavíek, hned si zažehli, pokuovali, popíjeli, a za nedlouho objevily se na stole láhve, obložené až po stíbrné krky rozdrceným ledem, zátky vybuchovaly, šampaské se perlilo, zaznly pípitky na šastné vánoce, svezl se pi tom taky nový rok, a v kamnech vesele praskalo. Tu pojednou paní Bohatová ukla do manžela, výmluvn oi, naež a když se obrátil, upela

na

se rozhlédla jídelnou.

Pan Bohatá sledoval ten pohled a rozuml. V jídeln byly tou chvílí jen tyry osoby: sleny Ka-

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

IOJ

tynky a mladého Vejlupka nebylo tu. Oi rodi zaletly do salonu, byl prázdný. Pan Ve j lupek starší labužn srkal víno, Slavíek prohlížel slenino album pohlednic. A tou chvílí zaznlo v pedsíni díví zavýsknutí. Byste je postihla toliko paní Bohatová a jen tak tak že se doneslo i k sluchu

—

jejího manžela. ,, Franc!" zašeptala paní blažen a táhla chot ke dveím. Cestou chopila se i starého pana Vej-

lupka: ..Tatínku Vejlupku Šel,

nevda, kam

— honem!"

je tažen,

a vida, že paní do-

mácí se krade po špikách, uinil po ní. Všichni ti Slavíka k tomu nebylo teba! doplížili se ke dveím, paní Bohatová otevela tiše, byli v pedsíni. A tu pode jmelím uprosted naskytla se jim utšená podívaná: pan Robert Ve j lupek objímal díví postavu a líbal, líbal, jen to luskalo. Díví odv šustil a z úst pepadené, novými polib-

—

—

ky stále umlovaných, linulo rývan: ,,Ale, mladý pane tak už

se jen

—

tlumen

a

pe-

—

dejte pokoj co pak myslíte ..." Pece kdosi zašramotil a Robert zaslechl. Pustil dívku, otoil se a do kuchyn, studem z pekvapení všecka zardlá, prchala panská Tonika! ,, Roberte!" zvolal kárav pan Vejlupek. Robert usmíval se rozpait a nic jiného nepipadlo mu v tu chvíli, nežli že po labužném požitku si

—

etných polibk

si utíral

—

ústa.

Paní Bohatová stála jako socha, bledá a jící se, a zírala na Roberta jak u vidní. ^ p pane Roberte!" ,,P

——

chv-

*o6

KNIHY ZVONU

Jenom pan Bohatá nepozbyl ducha. „No co, Katy? Jmelí jmelí to je jeho právo! Týborn, pane Roberte!"

—

—

Paní Bohatová vpotácela se do jídelny. Ani si nepovšimla, že je prázdná, že zatím zmizel i pan Slavíek. Tím bysteji vidl pan Bohatá. Jen mrskl a jako díve paní do nho, drcl okem do salonu on te do své choti: tohle „Nic si z toho nedlej, Katy, koukej

—

je

—

mn milejší!"

Uprosted

salonu,

práv pod vtví

stru, stála jiná skupina.

jmelí

na

lu-

To byl ouetní Slavíek,

nžném objetí svíral slenu Katynku. Ale neluskalo to, dívka se nebránila, nevzpírala. Byl to jediný, dlouhý, vroucí polibek, vyjadující vše, co si ta mladá srdce mla íci. Po druhé vyteštila paní Bohatová oi a chtla vzkiknouti, avšak hlas jí selhal, výkik uvázl který v

dv

v

hrdle.

Pan Bohatá provlékl te pravici pod paží choti své, ku podivu šetrn, a s nžným násilím vedl ji na práh salonu. A šeptal pi tom: „No, Katrlinko, není toto lepší podívání?

dále,

to

A není

vbec

lepší?" Políbení na rtech

mladých lidiek dohoelo, slena Katynka vyvinula se stoudn z objetí Slavíkova a s oima zaslzenýma dívala se na matku, na otce. I<evice Slavíkova klesla k boku, ale pravice stále svírala ruku Katyninu. A nepustil ji ani, když shlédl rodie, a pevn hledl na matku zboždcery. V jejích zracích nepostehl sice žádného nadšení, ba ani vlídnosti, ale pohled pán Bohatv hovoil k nmu mnohem pívtiv ji.

ované

ÍGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

1

07

Pan Bohatá se piklonil k choti a zašeptal: „Jsi srozumna, Katynko? Abych se neblamoval.

Jasn

prohlédni a poznej, že tu jest všechen

odpor marný. A vzpome, co tam v pedsíni tropil pan Robert. < Paní Bohatová neodpovdla, ale stiskla choti ruku, a byla to taky odpov. A jen jako by hovoila k sob, zašeptala: .

.

." ,,Bu vle tvá Pan Bohatá pokroil k páru v salon, .

.

políbil

dceru na elo, stiskl Slavíkovi pravici, dovedl oba k choti, a když i ta podala Slavíkovi ruku, na níž ulpl dlouhý, jeho polibek, zvolal Bohatá skoro v rozjaení k obma hostm v jídeln: „Dovolte, pánové, abych vám pedstavil ženiouetní, cha své dcery: pan Slavíek, bývalý od nového roku spoleník firmy Franz Xaver Bohatá." Pan Vejlupek otec podával panu Bohatovi ruku a pál upímn i bode:

vdný

mj

„Gratulor, gratulor! Mnoho štstí, píteli, mnoho zdaru, milostivá paní, a šastným snoubencm taky! Bože, kéž bych i já už tuhle starost za

ml

sebou!" A pohlédl njak lítostiv, vyítav na syna. „No, taky to bude, píteli," tšil ho pan Bohatá. „Vždy je dvat po Praze, jako no jako jako

—

—

jmelí!" (Nár.

1,.

1905-)

VÝMINBNÝ STAV

U

LUKÁŠK.

Panu Matouši Lukáškovi bylo dopáno dosti asu, aby uvykl všemu tomu, co sám kdysi v záchvatu zoufalého humoru byl nazval

výmineným

stavem své domácnosti. Vždy se na obloze jeho domácího štstí schylovalo znenáhla ke stíbrné svatb. A pokud se dopoítával, zaalo to tehdy, kdy mu ti jeho dcerušky, jedna po druhé, vyrstaly z

dtských sukének.

emu

íkal výminený stav, nastávalo u L,udobré dv a spíše ti nedle ped vánoci. V tomto období byl všechen obvyklý poádek jeho domu vypáen ze stžejí. Otci Lukáškovi 'pipadalo tu, jako by všechny kouty bytu jeho byly plny neviditelných šotk, provozujících podivné, tajemné kutní. Byly to pedzvsti štdrého veera.

kášk

V

—

tak íkal vbec ty dni byly jeho ,, ženské" choti a dceruškám stále na cestách. Vycházely a vracely se, obyejn nesmírn udýchány, pinášely maliké balíky ehosi, mnohdy jen pouhé svitky papíru, klepávaly na kuchyn již na

—

ze

posledních schodech, aby nemusily u dveí zvoniti. Rozárka spchávala honem otevít, a potom dámy proklouzávaly pedsíní po prstech, beze šustu, aby tatínek neslyšel, a mizely i se svou koistí v nejzadnjší svtnici.

VÁNONÍ KOLEDY

IQNÁT HERRMANN:

Pi tom všem kovy

109

ženské" pán Lukášse tváiti co nejjako by se nechumelilo. Ale

tváily se

— lépe eeno

•

,,

snažily

lhostejnji, jakoby nic,

ím vtší bylo úsilí jejích,

aby

zatajily, že se

nco

dje, tím zetelnji bylo lze ísti na jejich tváích, kterak pod násilnou, ztuhlou maskou zdánlivého „nic" ukrývá se to slavné pekvapení nadcházejícího Štdrého dne. Byly to chvíle a dni, kdy pan Lukášek nevdl, kam by dal uši a hlavn oi. té dob vyhýbal se co nejvíce ženským svtnicím, v té dob odvažoval se také jen z naléhavé poteby do místností spolených, do ložnice své a manželiny, nebo do jídelny, aby si umyl ruce, aby si vzal erstvý kapesník, jiný nákrník, rukavice. Bylo zákonem, teba nepsaným a nevyeným, aby v tch dnech nic nevidl, co vidti neml. Ale práv v ty dni piházely se mu nemilé nehody. Šáral-li pod postelí, aby vyhrabal trepky, které mu Rozárka smetákem kdovíkam zastrila, padl jist na njakou krabici, které ješt vera tam nebylo. Hledal-li runík, jejž cho jeho nebo dcery ve zmatku kamsi zašantroily, vytáhl jist odnkud kus kanavy nebo juty, plyše neb atlasu s njakým rozdlaným vyšíváním. Bylo toho plno v postelích, v nohách i ve hlavách, pod poduškou na pohovce, pod povlakem kredence, jak to tam dcerušky ve spchu naházely, podsouvly, skryly, když nkde na blízku vrzly dvee. Pan Lukášek obyejn rychle zase hodil takovýmto objevem, jako by ho vc v rukou pálila, ale když se vrátil do svého pokoje, pikradla se za ním jeho cho a s tžkou výitkou v pohledu kárávala

V

bu

muže:

no

KNIHY ZVONU

„Rarach t taky poád všady nosí! Jako bys mi nemohl íci, když nco chceš! Mermomocí holkám pokazit radost! Že nemžeš té všetenosti odvyk-

— mj

nout! A to chodí a muchá a muchá bo.!!" žínku, kam pak s tím máme jít Bylo marno ujišovati, že pan Lukášek nemuchá, že to byla irá náhoda, že tuší, že se nco chystá, ale že ho ani nenapadá, aby slídil, že se doká .

.

—

Nemluv, prosím t, Lukášku!" stála panika na svém. ,, Tohle dlají všichni muži a pak vyítáte zvdavost nám! Seber se a jdi si nkam." Byla to jediná doba v roce, kdy paní Lukášková chot tak horliv nkam posílala. Kam pak ml jít! Nanejvýš tedy do kavárny. Radj by si byl zdiml na pohovce v ložnici. Ale tam pekážel. Tak tedy pece se oblékl a šel. A když se za dv nebo za ti hodiny vrátil, poád ješt picházel paní Lukáškové píliš brzy. Pak rychle shánla njakou veei, poslala panu choti jen pro pl litru piva, a sotvaže utel ústa, zase ho pobízela: ,, Prosím t, na pivo si nkam zajdi, teba do Besedy nebo kam. Arci, do rána tam nemusíš být." Veer ochotnji kráel pan Lukášek do vyhnanství. Nemrzlo-li píliš nebo nebyla-li cachtanice, nic si z toho nedlal. Jen to jedovaté ,,do rána tam nemusíš být" hntlo ho. Do rána! Kdy pak už se ,,

—

nezdržel do rána! Bejvávalo, bejvávalo kdysi. Ale je tak dávno. Ostatn je vidt, jaké mají ty ženské pontí, kterak to nyní v hospodách vypadá.

tomu

Kterak by mohl do rána! Policejní hodina vbec druhá s plnoci, ale te patroly nemusí chodit, aby ji hospodským a hostm pipomínaly, aby hospody vymetaly. Trousí se to odevšad již po je

1GNÁT HERRMANN:

III

VÁNONÍ KOLEDY

Besed! Tam je taky nkdo do rána? O dvanácté by tam všechna strašidla z Prahy mohla mít valnou hromadu, a mnohdy by mohla zaít už o jedenácté. Výminený stav u Lukášk ml však ješt jiné dsledky, a to vlastn bylo nejhroznjší pro pana Matouše. Týkalo se to jeho tabule, jeho i veeí. ím blíže bylo ke štdrému dni, tím vtší byl pospch, aby se všechno dodlalo, dovyšívalo, což pak vím, jak obroubilo, podlepilo, vytepilo se všemu tomu íká! A k tomu již pibyla starost o svátení tabuli. Již byly strouhány tvrdé housky do zásoby, pipravováno na vánoky, chystáni loupány jen s tmi jsou ti dni práce hlemýždi mandle, již byl tluen cukr, skoice, pep, pebíráhotové dopuštní! ny hrozinky desáté.

V

1

obd

—

—

—

—

V

—

—

a trvalo to týden i déle ty dni tedy mla paní Lukášková právo, aby rodinu s obdem njak odbyla. A v ty dni pan Matouš Lukášek byl by mu jindy cho nucen pojídati bez reptání, s nebyla tak smle mohla na oi. Tehdy zužitkovala paní Iyukášková vše, co jí za poslední tyry nedle zbylo. Pan Lukášek vyjádil se kdysi v Besed u stolu „Obce", že v tchto dnech požírá ,,své úhlavní nepátele". Tak na píklad žemlovec, toto pvabné, lákavé jídlo ze starých rohlík, samých to zbytk od snídaní, s kyselými, tvrdými jablky, která nepouštjí šávy. Mysl pán Lukáškova poklesala, jak jen se veliký kastrol s chrupavým, do hndá upraženým

ím

povrchem

ml

objevil

na

stole.

Po každém žemlovci

ústa jako poezaná, rozbolavlá.

112

KNIHY ZVONU

Pražená kaše! Pokrm, jehož každé sousto mu ústech vyrstalo v bájené rozmry, smlo se ped vánoci bez ostychu objeviti na jeho stole. Jindy by byl ohlásil slavný protest. Ale co te s protestem, když paní Lukášková mohla odpovdti: „Mám se roztrhat? Pravda, milostpán si na štdrý veer sedne k hotovému, ale kdo to má vše udlat?" A pan Iyukášek tedy zápolil s praženou kaší. Pak bývaly slejšky, pak paené housky, pak Nu, všechno pemáhal pan Lukášek dosti staten. Ale v ,, domácí" kuchace paní Lukáškové skuten zcela domácí bylo ješt jídlo, kteréž naplovalo otce Lukáška postrachem. Byla to „sekaninka".

v

— —

—

Jméno samo o sob dost líbezné a slibné. Sekan k a. Cosi jako nžného, milého, vlichocujícího se. Sekaninka! Avšak ve skutenosti byla to li i

strašná sekanina.

Aspo

pro pana Lukáška.

Každý kousek zbylého tvrdého masa, každou chrupavku, každou tunou krku z vepového schovávala paní Lukášková po týden, po dv nedle. A když se jí zdálo, že již to staí, nacpáno všechno do mašinky, a Rozárka poala toiti kli-

kou jak na ariston. Jakási táhlá, spojitá masová kaše vytáela se spodním otvorem mašinky. Do ní pidáno strouhané housky, hrst špeku na kosteky,

njaký

žloutek, kousek kapusty pak se to peklo

vše dobré vci?

A

— nu, nejsou to na kastrole nebo

na pekái. A pak tedy: dones na stl, jak asto v Rettigové. Arciže paní Lukášková donesla.

Do vánoc

stojí

tak

bývala sekaninka pravideln tikrát.

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

113

A pan Lukášek uvažoval pitom pokaždé, jak je lovk pec jenom nezkušen, když se žení. Nebo kdyby byl jen zdaleka tušil, že je na svt cosi, emu se íká sekaninka a do elio se mže ve mlejnku zmastit husí kže a zbylé hovzí maso, a stopové šlachy a zbytky. selecích nožiek a vbec kdyby to byl tušil (íkával sám), byl všechno by si vložil do svatební smlouvy, že sekaninka jest na vné asy z jeho jídelního programu vylouena.

—

A nechápal, že jeho ti dcery se mohou práv touto sekaninkou ujíst. Nu ano, mládí! Konen tedy nastal Štdrý den výminený stav byl zrušen. Pan Matouš Lukášek dostal pak od milé rodiny vyšívané kšandy, vyšívané trepky,

—

vyšívanou domácí epiku, vyšívanou podušku na pohovku as ví, co vše ješt vyšívaného. A když to pan Lukášek pijímal z rukou nejmladší dcerky, která rozdávala v zastoupení Ježíška, a když po obdarování sklízel šavnaté polibky dcerušek, uplakaných samou radostí z dárk, a když mu navrch položila paní Lukášková hubiku svou, ješt tak vonící smaženým kaprem a nadívanými hlemýždi a jablkovým závinem, tu ji pan Lukášek

Upímn objal a z hloubi srdce oddechl: „Ale, matko, jsem rád, že te zas budeme živi jak jindy — já již nevdl, kudy mám chodit a kam mám koukat no, ty kšandy tší, tch ,.

m

jsem poteboval nejvíc." A na rok nastal u Lukášk mír a o budoucích vánocích

klid.

Až

zas

!

(Nár. L. 1901.)

Vánoní

koledy.

ŠTDRÝ DEN STARÉHO ŠVEJDY VÁCLAVA. Starému švejdovi Václavu vnoval jsem již nvzpomínek však se na nj navzpomínám, na dobrého a poctivého toho mužíka, který kdysi hrd vyšel na výboj do svta, až tam do Itálie k armád papežské. Ta sláva dlouho netrvala. Za kolik

—

nedlouho vrátil se Václav a všechen další život dosloužil za dvoukolým vozíkem anebo pod tžkým rancem z hrubé zelené plachtoviny. Byl sluhou tiskárny a po celá desítiletí rozvážel a roznášel nejnovjší plody literární po všech pražských knihkupectvích. Ach, za jeho mládí a za jeho mužného vku byly tiskárny ješt skutenými svatynmi erného umní a ne hmotnými fabrikami jako nyní, ne požeráky statisíc rys bílého papíru do roka a pekelnými chrlii papíru potištného. Svatynmi, v nichž každý lístek byl desetkrát a vrub na vrub obrácen, zkoušen a podrobován desateré korektue a revisi, s rozvahou a bez pekotu vytištn, vkládán do „glancdekl" a makán v tžkém lisu, aby nabyl pvodní hladkosti a lesku. Nebo tehda tiskávalo se vše na papíe máeném a tedy vodou

zdrsnlém. Tehda mívala snad každá tiskárna sluhu jen jednoho. Václav byl dlouho takovým jediným „ou-

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

115

šlapkem", jak sám o sob íkal, a dlouho stail. Když nebylo nákladu na vozík, když ho nebylo ani na ranec, roznášel Václav korektury a revise

konen botový prvuenci, archivái, bibliotekái nepochybn ješt se pamatují na jeho drobnou postavu. Ale ubývá jich, ubývá. Vždy sám švejda Václav tlí pes pldruhého desítiletí na Volšanech, a ml hodn let, když odešel navždy, jako by jen pekroil tím šáravým, šeplavým krokem. Nebo Václav chodil jako po punochách. Tak tiše odešel, že mnohý z nás ani nezvdl. Tak tiše, jako by jen lehký prvan kdesi v dáli byl za ním dvee dovel. pojednou mi vytanul na mysli, a to že se vánoce blíží. Vánoce miloval. Nebo v ty dni roznášel zákazníkm závodu a váženjším autorm kalendáe s páním k novému roku a í ruka nebyla by tu zajela do kapsy, aby starého švejdu odmnila desetníkem nebo dvoušestákem? Toto roznášení „gratiskalendá" bylo jeho „akcidencí", pasekou, a v tch dnech zvonívalo v kapse Václavov stíbro. Ošemetné sice, naervenalé, jako by se stydlo, že je tolika mdí pomíautorm, pozdji vývsky", ,,

ní

exemplá. Staí

literáti,

Te

—

pece stíbro, za nž bylo lze dostati vše, co Václavovi oslazovalo dny krušného života: flákotu (uzeninu) a hmotu (pivo). Neodsuzujte ho píliš rychle piva nesnesl nikdy mnoho. Byly chvíle, kdy se opil jedinou holbou. Zesláblý jeho žaludek mnoho nevydržel. A zas tedy nadešly svátky, tak nkdy v polovin let sedmdesátých, a byl práv Štdrý den, kdy zbývala ješt hromádka kalendá, aby do veera byla šeno, ale

—

8*

I-i6

.vNIHY

ZVONU

dodána zákazníkm. Stará tradice tak stalo na

Štdrý

lendá v rukou na

asu

velela, aby se den, ab}^ „partaje"^ mly kasvátky. Boží hod, Štpán

—

a mnohý si rád klidn pote. Však mnohý zákazník tiskárny neznal z eské literatury nic jiného, než ten darovaný kalendá. „Ke všem sakrm!" zloeil již asi po desáté pan faktor Smola, ,,kde pak zas erti nosí toho chra!" mostejla! Tadyhle má roznášet dost,

Po Václavu nebylo památky. Nikdo ani nevdl, s ím, a nebylo lze uhodnouti, kdy

kam byl poslán,

A hodiny míjely. Konen, konen se pišáral.

se objeví.

,,

Kde

jste chodil,

duše prach set sakramentská

— tadyhle ekají kalendáe — a vy — pail nkde, co?" To byla jist kivda, nebo

veliké

jste

njaké paení

nesrovnávalo se nikterak s „únosností" Václavose mluví, a v rozhnvání padne leckdy vou. Nu,

e

aniž se doopravdy myslí. Možno taky, že njakou mrzutost se starým, s prinzas faktor cipálem, však víte, jak to pak chodí. Po stupínku vypij ou si takovou šupku všichni, do posledního. Tak zatím faktor naléval Václavovi z plného. Njak se omlouval Václav, pravda, ale njak nešastn, neobratn; bylo zjevno, že aspo polovina asu spadá na vrub njaké jeho zastávky, zatlachání kdesi, snad i darované íšky rosolky. slovo,

ml

Slovo dalo slovo, milý faktor dohíval se vždy byl jinak dobrý více a vemlouval se do hnvu, v nejvtší ráži a jen a družný chlapík, až pouhou fistulí vyrazil:

a

konen

IGNÁT HERRMANN:

„Už

to

VÁNONÍ KOLEDY

1

17

svámi není k vydržení! Tak tedy ud-

láme konec. Od nového roku pjdete." Tomuhle nikdo z nás nevil. A myslili jsme, že taky Václav neuví. Ponvadž to neslyšel poprvé. To už ho i starý faktor nejednou vypovídal a sám na tu starý" mu dal taky jednou výpov chvíli, kdy to práv povídal. A vždycky jsme vdli všichni, že zstane pi starém. Kterak jsme mohli být bez Václava? Náležel k tiskárn jako viký k domu, jako kolo k rychlolisu, jako puntík na i! Byla to vždy jen pohržka bez valného významu, a sám Václav pijal ji mnohdy s filosofickým klidem, jen si nco zahuhal do zežloutlých, nazelenalých knír, co by arci nebyl tuným písmem pronesl ani ke starému, ani k faktoru. A když nadešla nejbližší sobota, nikdo již nic nevdl, na výpov nevzpomnl. A byli by se náramn podivili, kdyby Václav byl sebral svých pt švestek a louil se a dokonce snad žádal za vysvdení. Ale tentokráte bylo jinak. Václav byl nesmírn na mkko. Snad proto, že byl štdrý den. Možná, že na Štdrý den ješt nikdy nedostal výpov. Nikdo však netušil, co se v jeho srdci dje, a maje každý své práce dost, Václava si nevšímal. Pekot štdroveerní dále domem. Jen v poledne z nás každý na chvíli odskoil, aby kdesi sndl talí polévky, vystídali jsme se, dokonávali jsme denní svou práci, již plni roztržitosti, a znenáhla se tmk). Ješt kdosi vyšáral njakou zapomenutou adresu, pilepil na kalendá. „Štakra, na toho bychom byli zapomnli. A kde pak je Václav?"

—

,,

hml

KNIHY ZVONU

Il8

Ano, Václav. Nikdo nevzpomínal, naposled, nikdo nevdl, kam odešel. Faktor se podíval na adresu.

kdy ho vidl

ert ho nevezme, pana Konopáska, když kapra bez kalendáe. Zejtra je taky den. Ostatto máme na cest, nkdo z nás to tam mže

,,No,

sní

n

vrazit, až

Dom!

pjdeme dom." Vždycky jsme

rádi chodili z té roboty,

na Štdrý den nejradji. Jen abychom ji mli za zády. V duchu již nám vonl kapr, chestily oechy a nakonec všeho dráždila nozdry pronikavá horkého pune. Štdrý veer již proto nám nastával Boží hod robota byl tak milý, že po je zavena. Kde je to všecko tehdejší tšení! Honem ješt rychlá inspekce, aby všady bylo zameno, aby nezstalo jiskiky v kamnech, aby nikde nezstal kohoutek plynu oteven. Úzkou chodbikou tápal jsem do zadní místnosti, plné knih, balík lepenky, starých provaz. Kohoutek plynový byl tam zatažen na ti tvrtky, jen tak že modravý plamének olizoval rozpoltný ale

vn

—

nm

ípek hoáku. Který pak rarach to nedotáhl!" bruím, a již sahám, abych kohoutek dovel. ne, pouhé tušení Tu pojednou šust jakýsi šustu, pouhé tušení, jako bych tu nebyl sám. Rázem otoím kohoutek na plno, plamen plynový vyšlehl ,,

—

s

mocným syením, v kumbále

se vyjasnilo.

A

tu

pekvapující obraz. Starý švejda Václav kleí na podlaze pod oknem, na klice okna uvázán starý provaz, Václavv krk vzí ve smyce níže, Václav má sepjaté ruce, popelavé jeho rty se pohybují, odíkávajíce beze zvuku njakou modlitbu. Vy-

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

1

19

teštné oi hledí kamsi do prázdna, jako by netušil, že kdosi pišel, jako by nevidl náhlého osvtlení, do jiných svt. jakoby zíral již tropíte!" tu Co Václave! ,, Václav neodpovídá, jen rty jeho se pohybují, sepjaté ruce chvjí se. ,, Václave!" vykikl jsem. z kapsy, skoil k oknu, Ale již jsem vytrhl

nkam

nž

uízl provaz u samé kliky, smekl jsem starému švejdovi oprátku s krku, popadl ho za rameno, zatásl jím. „Co to blázníte, Václave!" Václav hledl na mne jak umírající, domodlil se, pokižoval se, a skoro plaky povídá: mkam „Mnechaj' m, mjá už toho mám dost mjá už pak mám jít, když jsem dostal ve j pove byl napolo v nebi!" ,,Že se nestydíte, Václave, starý papežský voto byste jí vyják a doma žena eká s rybou vedl pknou vc! Vzhru, jdeme dom, zavíráme." Pomohl jsem Václavu na nohy, chopil se ho za rameno, zatáhl jsem plyn a strkal jsejn starého švejdu tmavou chodbikou ped sebou. V polou cesty otoil se mi, popadl mne obma rukama a huhal: sic bych ,,Mježíš Marjá, neíkaj' to nikomu dostal ješt jednu vejpovd!"

— —

—

—

—

—

a

Nikomu ale sypte, jdeme dom." Faktor byl již odešel, jen kolega v pisárn se oblékal. Ani se netázal, odkud Václav pichází, kde byl, a tak jsme zhasili svtla, zamkli pisárnu, odcházíme. Teprv te mne pepadla zimnice z výjevu. Skoro jsem se na starého švejdu zlobil. Na Štdrý den! ,,

KNIHY ZVONU

120

Na

šcliodecli

kabát.

„Pro pak teplou smrt!

m

Te

s

patra popadl

mne Václav

za

nenechali povsit! Moh' jsem mít

musím do Vltavy

s

mostu

— to

je horší!"

Zatrapený Václav! Bydlí na Novém svt aa* hoe, pravda, musí pes Karlv most aby tak opravdu Václave, ješt slovo, a zavolám na vás policajta! A pojte, musím taky na Malou stranu." Nebylo pomoci, rozhodl jsem se, že ho dovedu až dom. Procházka sic trochu daleká, ale Václa-

—

.

.

.

,,

vovi dnes není co

vit.

mne

jako jehn a cestou snažil jsem se rozveseliti ho. Ale když jsme pešli Ostruhovou ulicí, když jsme zlezli staroradnické schody a octli se v ulici Loretánské, chápal již Václav, že moje cesta na Malou stranu byla pouhou záminkou. Šel podle

Na

Loretánském námstí zastavil

žebronil: „Ne, dál už nejdou! chtj to íct mé staré

já už jdu

—

se

pojednou a

Oni chtj k nám, já vím, ale ne, nechodj. Vždy když jsem tak daleko, te se na most

—

nevrátím."

„Ne, k vám nepjdu, jen ke vratm.

Ku pedu."

A pes

všechen jeho odpor dovedl jsem milého švejdu až na dvorek, rozlouil se s ním a ekal jsem, až v jeho píbytku dvee zavrzly. Tam eká Václavova žena, syn, tam je Václav v bezpeí. Upokojen vracel jsem se. Nedalo mi druhý den, na Boží hod, musil jsem se podívat, jak se nešastnému sebevrahu daí.

—

1

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

12

Vybral jsem se odpldne, za tmy již došel jsem vlezl do nízkého píbytku Václa-

na Nový svt, vova. Uvítala

mne žena jeho. kde pak máte starého?" „I šel k Zlaté hrušce (hospoda na Novém svt), " se synem. Syn tam hraje na harmoniku ,,No,

„No a mli jste veselý štdrý veer?" „Zapla Pánbh, mladý pane. Jen starej nám pak zaal trojit (bláznit). Najednou, že se musí obsit. Provaz njaký tu našel, kliku udlal, na krk

si

hodil

"

všel se?" ptám se bez dechu. bych mu byla dala! Jen mu povídám: Pak trojko stará, tohle se dlá na štdrej den? pak si starej lehl a spal až do jsem uvaila pun spal i s tím okem na rána. Ale provaz nesundal ." krku ertv Vašek! Tak mu to zavrtalo v hlav? Sebral jsem se a za milým Václavem ke „Hrušce". Mladý hrál na harmoniku, Václav sedl za stolem, pokuoval krátké a se zalíbením naslouchal koncertu; až do prosted místnosti táhla se obšírná plotna, na níž syely smažící se jitrnice a jelita, a kolem plotny za zvuku harmoniky tanilo nko,,A

to

,,I

—

.

lik

—

—

.

pár.

." vítal kde pak oni se tady! Václav pekvapen. Byl docela ve své míe a dnes nehuhal. Klid vánoc obestel i jej milým tím vdomím nerušeného odpoinku a „užívání" svta. Dal mi pipíti a rázn vystril od stolu njakého novosvtského domorodce, abych mohl sám vedle

,,A Ježíš Marjá,

niiie

nho usednouti.

.

.

:

122

,,A

KNIHY ZVONU

mžou

taky tancovat," povídá mi blaho-

sklonn.

nmu

Naklonil jsem se k a povídám: „Byl jsem u vás doma, Václave." Václav vyteštil oi. „Co tam chtli?" „Hledal jsem vás, abych se podíval, jak

vám

je

po verejšku." „Ježíš Marjá," ulekl se starý švejda, „snad ne-

ekli

nco mám?"

„Já neekl nic, ale vaše máma vyprávla mi, co jste ješt doma tropil. Nedáte-li s tím pokoj, povím to panu faktoroví a teba taky starému." „Jsou tak dobrejl" vyhrkl Václav s hrzou. Faktora se bál jako ert kíže. A dodal: „Vdí, že

neeknou nic?" Odpovídám „Budete-li mít rozum, neeknu. Ale dáte mi kousek toho provazu, který jste ml pes noc na krku, co? Víte, pro štstí." Václav vybafl a zamruel až nkam pod stl na podlahu: „M d y já jsem se m n e o b s i 1!" A te už zas huhal. (Nár. L. 1906.)

DEDEK TO

SPRAVIL.

Historie zcela obanská,

obyejná

—

historie,

jakých se v rodinách toho druhu, o níž tu hodlám vyprávti, pihodilo jist mnoho a jakých ješt mnohem více se pihodí, než se svt ve svém otázastaví. Jenom pokud starého ,, ddka" špontajbla a jeho obcování s nebožtíky se týe, je to trochu podivné a skoro neuvitelné. Avšak píbh vyprávla stará Šafránová, a té jsem vil vci nejpodivnjší. Stará šafránová vyprávla; byla oitou svdkyní všeho, o stará Šafránová vbec mla zvláštní štstí, že byla pi všem podivném, co se kdy v celé kolátue udalo. A když vyprávla jakýkoli píbh toho rázu, nabývala celá její bytost vzezení neobyejného, zcela zvláštního. Stará Šafránová i v nejklidnjším rozpoložení a ve chvílích, kdy chtla být nejpíjemnjší, vypadala jako strašidlo. Což teprv, když vyboila z kolejí obvyklého hovoru a zalétla vzpomínkami v onu tajemnou íši, kterou nazýváme tvrtou dimensí. Ta o ní vdla dávno a byla v ní jako doma. Ale když pekroila hranici, která pro nás obyejné smrtelníky je nepekroitelna, pak její lícní kosti vystoupily, že se dva ty hrbolky na její tvái leskly jak stará,

ení

em

zahndlá slonovina, z oí jí šlehala svtýlka zelená a žlutá a v ústech (nevím, byl-li to pouhý

KNIHY ZVONU

124

klam nebo holá skutenost) pohybovaly jazyky dva nebo

aspo

se

jí

jazyk rozeklaný.

Nkteí

z obasných jejích poslucha tvrdívali o ní dokonce, že umí pipravovati onu po-

vdomou

pekelnou mas, kterou když pote jistou tla, nabude schopnosti, aby se na koštti vznesla do povtí a poletovala nad stechami a komíny msta. Nebylo však ani jediného svdka, jenž by ji byl na takové promenád vidl, což je konen pochopitelno, uvážíme-li, že jízdy takové lze podnikati jenom za temna noního a teprv když odbije dvanáctá. Nemohu práv íci, že bych se byl staré Šafránové njak zvlášt bál akoli jistý pocit lehkého mražení v její spolenosti astji se dostavil; ale kd}^ž stará šafránová, odcházejíc dom, všechny úastníky na dobrou noc líbala, tu jsem pece za jakoukoli záminkou o chvíli díve

ást

—

aby nemohla taky mne znásilniti. Posluchai jejím polibkem obdarovaní utírávali si ješt dlouho ústa jako po špeku, když paní šafránová dávno již byla zmizela.

se vytratil,

Z rána onoho

dne, který je sice zasvcen paa Evy, kterážto památka však je naprosto potlaena a umlena významem štdroveerním již od samého rána', zavládl taky v domácnosti mistra knihae Kazajdy kromobyejný ruch svátený. Svátenost jevila se pedevším v tom, že menším tyem dtem bylo matkou Anastázií hned ped snídaní nasekáno, ponvadž hešíce na vánoní prázdniny pova-

mátce

tém

Adama

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

125-

lovaly se mnohem déle v pelechu, jak matka Anastázie íkala jejich postelím. Nebyly to ani

nýbrž jakési žebiny ve výklenku sáhové v tak zvaných slepých dveích, zazdných od

postele, zdi,

dm

doby, co starý po smrti nkdejšího posledního rytíe Zápotockého, promnn byl v inžovní. To se stalo již na sklonku století osmnáctého, a snad od té doby již a nepetržit bylo onoho výklenku používáno za dtskou ložnici rodinami, jež byly dtmi požehnány hojnji, než pi zakládání domácího krbu svého samy poítaly. Tam totiž, na stopu od podlahy poínajíc, bylo do výklenku zasazeno a pevté

držitele,

dm

nými skobami pipevnno tvero silných prken nad sebou, každé s nízkou ohrádkou jako pltkem, aby spá nevypadl, a tato tyry lžka byla

denn

vystlávána pro nejmladší a nejkratší ratorodu Kazajdova, nebo výklenek nebyl tak široký, aby na „peleších* mohl spáti lovk dosplý, by Mi normální míry. Pouhou toliko výjimkou, když kdosi ve vzrstu svém zakrsal, mohl tam lesti

'

pespávati i po dokonaném trnáctém roce vku, a to jen když se náležit skril. Jestliže nkdy v byt tom bydlili lidé bezdtní, bylo píhrad ve výklenku užíváno jako „etažéru". Toho rána zejména Pepíku Kazajdovic dostalo se tí pohlavk lážových, svdomit pišitých, ponvadž holomek prý vstal nejpozdji a oblékaje cajkové kostkované kalhoty sedl v rozespalosti slepotné na židli, na níž byla na prkénku jedna z dohotovených práv vánoek, aby ješt dokynula. Jeho dosednutím nejen že vánoka nabyla tvaru docela jiného,

—

—

tém

KNIHY ZVONU

126

než jakým každá slušná vánoka se honositi má, ale byvši rozsednuta spojila se tak s kal-

tsn

hotami Pepíkovými, že nebylo snadno odpoutati což svedlo staršího Frantu k neprozetelné ji, poznámce, aby ji poslali k pekai i s kalhotami Pepíkovými. Jakmile doekl, již si neml s Pepíkem co vyítat, nebo matka Anastázie mla cit pro právo a spravedlnost, krom toho pohlavk zásobu nevyerpatelnou, a podala jich i Frantovi nkolik na ochutnání. „ Haranti nekázaní, nezvedení! Taková vánoka ji rozvaháte! jako kvt, a vy neádi abych nechala všeho a zaala znova!'* Hlas paní Kazajdové se rozléhal velikou svtnicí a vnikal i do sousední knihárny, takže mistr Maxmilián beze slova se obrátil od svého stolu a dvee knihárny zticha, ale dokonale zavel, aby kik z užší jeho domácnosti nerušil jej a dlníky jeho v práci, nebo bylo ješt mnoho co dodlávati. hodin odpldne jak se na Štdrý den A do pracovávalo ješt ledaco se mže poíditi.

mn

Te

'

ty

—

—

Za njakou hodinu ulehl povyk, zpsobený zloádným inem Pepíkovým, a paní Anastázie, oteve vši dvee knihárny, zavolala na muže: ,,No tak poj sem, starý!" Starý položil kostku, kterou hladil práv njaké erstv potažené desky knihy, sáhl po tabatrce, nabral šupec, vsrkl jej .obma nozdrami najednou a šáral se do rodinné svtnice. ,,ekls už panu Nyklíkovi?" „Neekl," odvtil skoro šeptem šedivý mistr.

ION AT HERRMANN:

„Tak tedy velmi rázn.

VÁNONÍ KOLEDY

mu eknu

já,"

'

1 27

pronesla

panika

„Stázinko, rozmysli si to ješt." ,Jaké pak rozmýšlení! Dnes to musí vzít konec." „Stázinko, holce je devatenáct let!" ekl mistr

napomínav. „To já vím lip než ty!" ,,A panu Ny klikoví je padesát."

mu

taky devatenáct." ty Ferdinanda zavrhuješ?" „Tovaryš! A to bys ty chtl?" ,,Já byl taky tovaryš, Stázinko." „Naše Terezka je z rodiny!" „Což pak Ferdinand se vylili' na strom?" „A Ny klíek má peníze." „To není všecko, Stázinko. Ale považ jeho

„Bylo

„Stázinko,

pro pak

léta!"

„Vsak ona ho doroste." „Stázinko, Stázinko, aby na tebe

nkdy

nena-

íkala!"

„Že

ji

chci posadit do tepla?"

„A Ferdinand mi pak „Dostaneš dem!"

jiného.

To

odejde." je

rant

s

Ferdinan-

Te

se mistr narovnal, posunul okuláry na elo a ekl rozhodn: „Dobrá, Stázinko. Musí-li být po tvém, je. Ale bude-li z toho neštstí, padne všechno na tvou hlavu!"

a

eho se rozmluva manžel týkala. devatenáctileté Terezky, vlastní dcery

Je zejmo,

Pedevším

a

KNIHY ZVONU

128

manžel Kazajdových rukou spolenou dílnou, pro niž bylo

a neroz-

na vybranou ze dvou nápad-

ník: pana Ny klika, padesátiletého otylého mládence, kancelisty hlavního loterního úadu, který již patnáct let bydlil v malém pokojíku Kazajdových se zvláštním vchodem na sí proti schoa s jediným oknem do dvora, a Ferdinandem, šestadvacetiletým tovaryšem pán Kazajdovým, knihaem výborným a lovkem skromným s tou jen výjimkou, že se opovážil zbožovati slenu Terezku. Smlost jeho byla v oích paní Kazaj-

dm

dové tím vtší a horší, že taky Terezka náklonnost jeho optovala, kdežto na panu Nyklíkovi nelíbil se jí ani vlásek, akoli zasloužilý ten muž nosil velmi umlou paruku, pod kterou arci po pvodní a pirozené zdob vlas samorostlých nebylo již ani památky. Ferdinand, jak se samo rozumí, bude hostem štdroveerním jako vždy, nebo u svého mistra

unm

Tondou, v malém kumzárove s pes sí. Pan Nyklíek pak má býti teprv

bydlil

bále

pozván. Mistr protžoval Ferdinanda, pomýšleje, že by mu nkdy jako zeti živnost popustil, paní Kazajdová však byla z gruntu srdce naklonna panu Nyklíkovi, kterýž se jí uml všelikým zpsobem zalichocovati. A paní Anastázie vdla dokonce, že Nyklíek chystá dnes Terezce pod stromeek prstýnek v roztomilé krabice, a býti zásnubním. Toto vdouc, ten prstýnek koupila taky paní Stáza prstýnek, kterým zas býti obdarován pan Nyklíek, jako od Terezky, a touto vzájemnou výmnou mlo býti zpeetno, co si tak ze srdce pála: zasnoubení obou ,,mla-

ml

ml

IGNÁT HERRMANN:

dych"

pust

lidí,

mže

VÁNONÍ KOLEDY

pevn,

I

neodvolateln

—

29

a v maso-

býti svatba.

Rozmluva manžel nemla svdk. Malí „hadvoe ped zádumivou zahrádkou, nkdy panskou, modelujíce tam snhuláka, a Terezka stála v tmavé kuchyni u plotny, dohlížejíc na omáku na ernou rybu, do kteréžto omáky jak známo mže se dáti vše, co se v domácnosti najde, a je vždycky "dobrá. Terezka do ní nepidávala koení žádného, nebo ranti" stuchali se kdesi na

to

již

byla obstarala matka. .Terezka, míchajíc ronila do ní jen slzy, ježto vdla, co jí

vaekou,

dnes nastává.

Pece však rozmluva manžel Kazajdových

mla svdka

a „posluchae",

Anastázie nic nedala.

ale

na toho paní

To byl

starý Špontajbl, vlastní její otec, nebo ona byla rozená Špontajblova. Tento starý Špontajbl však už jako by

nebyl na tomto svt. Bylo mu devadesát let, a závrek života svého trávil na posteli v kout, na vyvýšené podlážce, na jakémsi pódiu, ohranieném starým, mohutným zábradlím. Tato píslušnost bytu Kazajdových pocházela z dob rytí Zápotockých, a byla ervotoinou prožrána, držela znamenit. Na tomto pódiu sedávaly kdysi rytíky Zápotocké a sleny Zápotockých, tam šily, vyšívaly a pedly. tam ležel v peinách kanafasových povlak starý Špontajbl, podobající

a

Te

se skoro egyptskému faraónu, jejž práv vybavili ze všech tisíciletých egyptských pryskyicí napuštných, a který neví, co má v tomto stavu dlati. Byl kost a kže, jako pravý musejní faraón, a byl už taky tak hndý. Skoro nic nejedl, skoro

fá,

Vánoní

koledy.

9

KNIHY ZVONU

130

poád

spal, a paní Stáza co den z rána pistupovala k posteli s nadjí, že tedy dnes už pantáta se neprobudí, nebo by toho jeho pódia byla tolik pro sebe potebovala. Ale starý Špontajbl vždy se probouzel. Nevstával však. Jen jednou v roce vzchopil se namáhav a to na Štdrý veer a vstal, aby usedl k malému stolku u postele. tomu stolku pak musili pistaviti ješt ti židle, na stolek zvláštní svtlo, i veei pro nj nebo s pódia se za nic na svt nedostal a nehnul a když pojedl, zahrál si v karty, starobylou šístku, a to ,, figurovou*'. Sedl tam sice sám, ale hrál ve tyi. Hrál s nejmilejšími kamarády svými, kteí ho dávno na onen svt byli pedešli. Proto jich taky nikdo nevidl, jen starý Špontajbl je vidl, hovoil s nimi a dokonce nkdy se i zasmál. Ale jak íkala stará Šafránová, která bývala také na Štdrý veer ke Kazajdm pizvána, smál se tak, až to kosti pronikalo. Jinak se poloviní nebožtík špontajbl nestaral o nic na svt, na nmž neml již co pohledávati. O tom byla zejména paní Kazajdová pesvdena.

—

—

K

—

Proto taky nevšimla

si,

hovoíc

s

chotm

—

o pro-

gramu dnešního veera, že hndá hlava otcova pohnula se v kanafasových peinách sotva znateln a že dvé oí hledí neodvratn na ni a na zet. Bylo veer. širokánské

V

knihárn dávno bylo

uklizeno,

dvee byly dokoán,

takže rodinná svtnice velikou tou prostorou zdála se jako nastavena, a kolem stolu sedli manželé Kazajdovi, jejich dti, tovaryš Ferdinand, Tonda, její

ue

VÁNONÍ KOLEDY

IGNÁT HERRMANN:

pan

Ny klíek

—

plný blažených

131

úsmv

—

a

paní Šafránová.

U

malého stolku na pódiu dojídal skromnou

veei ježek.

starý Spontajbl,

Ped ním

stolku stály

již

mlaskaje

pi tom

jako

hoela petrolej ka z dílny. Kolem ti další prázdné židle, vlastn

co se židlím jen podobalo. Byla to ,,hokrlata" z dílny, na nichž jindy ležela rozdlaná práce, drobné stoleky bez lenoch, nkterý taky jen o tech nohách. Duchové nebožtík však jsou bez váhy, dovedou sedti i na takových vratkých keslech. A když bylo po nadílce, když nastala ona jistá pestávka, odmlení, zaraženost po dlouhém, napjatém oekávání, ozvalo se s pódia chraptivým, rezavým hlasem: cosi,

„Spády!" Tovaryš Ferdinand vstal, piskoil k oknu, sáhl po ohmataném futrále, vyklopil z nho šestaticet karet, které byly

již

jako z

plsti,

a donesl

na pódium. Ferdinand byl rád, že mohl na chvíli od stolu. Nebo co dnes vidl, uvádlo ho na pokraj zoufalství. Jeho Terinka dostala prstýnek pan Ny klíek druhý. Oba již byly na prstech a Nyklíek zcela bez okolk zasedl hned po nadílce vedle Terinky, jako by se to samo sebou rozumlo. je

tém

V ubohém

—

Ferdinandovi umíralo srdce.

A teba

že dnes rodinná svtnice tonula v osvtlení, jakého se jí dostávalo jen jednou za rok, Ferdinandovi pipadalo, že je tu pítmí jako v hrobce, kde v hlavách rakve práv tam uložené mrká jediný plamínek olejového kahance.

'

132

KNIHY ZVONU

í

Ferdinand nevrátil se hned ke stolu. Podal starému Spontajblovi karty a díval se na jeho poínání. A bystil sluch, aby nepeslechl ani slova. Nebo starý Spontajbl hovoíval pi

he, mluvil ke spoluhrám, mluvil k sob. A byla známa jedna píšerná vlastnost jeho rozprávek. íkoli jméno za své strašidelné hry pronesl jméno lovka živého totiž vlastník jména toho nedokal se již budoucího dne Štd-

—

—

rého! Stará Šafránová sledovala to po deset let, piln nosila v pamti každé slovo, jež ddek Spontajbl vypustil, a zjistila, že proroctví to je bezpenjší než úmrtní lístek od ohledavae mrtvol. jméno vyšlo prese rty Spontajblovy, mohl rovnou cestou psáti testament. Starý Spontajbl zamíchal, položil karty. tu

í

A

— —

co vyprávla paní Šafránová kdosi neviditelný sejmul, polovinu karet po-

vyprávím

jen,

odložil. Ddek je shrábl, obrátil spodní kartu jako trumf a, a rozdával. Jedna, dv, ti, tyry hromádky po devíti. Kostnaté, hndé prsty starcovy sáhly po hromádce nejbližší, pravice rovnala do levice, kartu za kartou, kartu za kartou. Pehlédl, co má v ruce, pohnul hlavou ke hromádce na levo a ekl: ,Vy naší š, Vosolile Z levé hromádky sama sebou, jako by ji kdosi na vlase od stropu zatáhly odklopila se karta. Pravím a opakuji: stará Šafránová zaíkávala se na svou híšnou duši a mla híšnou dost že se odklopila karta. Tu ležela, a každý prý mohl vidti, že bylo vyneseno denárské eso. ,, Pidej, Pávku!" ! '

,

—

—

;

IONÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

1

33

Z hromádky proti Špontajblovi odklopila se karta druhá. Sama sebou, nikdo se jí nedotkl! Stará Šafránová chtla na míst umít, že tomu Denárská sedma.

tak.

Dolož, Karmazíne!" Z hromádky po pravici starcov odklopil se denárský král. Neviditelný Karmazín svému kum,,

pánu

,,

mazal".

Vpadlé zraky Špontajblovy se oživily. Bedliv pehlédl všech devt karet v levici, kostnatá pravice sáhla po jedné, a na denárské eso, sedšpádské mu, krále padlo z ruky ddkovy doko! Špády byly trumfy, Spontajbl neml denár a dlal dvaapadesátku. „Chichichichi!" zasmál se jako výšklebn. ,, Dvaapadesát! Po tyech dvouhaléích!" okolnosti byly dnes nápadný zvlášt staré

—

Dv

Šafránce. Prvá, že ddek spontajbl sezval tentokráte na štdroveerní šístku jiné duchy než loni, nebo loni hrál s Kížem, Kaousem a Homolkou letos citoval Vosolila, Pávka a Karmazína za druhé a ješt nápadnjší bylo, že letos poítal na dvouhalée, tedy ve nové, kdežto do loska hrál ješt o groše, minci prastarou. Okolnost, že peskoil nkolikero mn, co se jich ped korunovou bylo vystídalo, zarážela Šafránku nejvíc

—

mn

a v tom již spatovala njaké ,, znamení". Paní Kazajdová nelib nesla, že zábava u kého stolu vázla a že starý tatík obrací k

veli-

sob

pozornost spolenosti. I snažila se vzbuditi nový ruch. Ale njak se jí nedailo. Mistr Kazajda hledl pod sebe, zarputile mle, dcera Terezka sedla jako zaezaná, Ferdinand se nehýbal od pódia

KNIHY ZVONU

134

Špontajblova (na tom konen paní Anastázii záleželo), a šafránka visela oima na ddkovi karbaníku, nebo jeho výroky mohly jí po pípad býti materiálem na celý rok. Ale krom šafránky obracel se po starém ddu taky pan Ny klíek, jehož rozpaky se vytrvalou zamlklostí Terininou jen rozmnožovaly. Nebyl tak docela tupý, aby nebyl tušil, že mezi dcerou mistrovou a tovaryšem jeho se kdesi cosi vailo a snad posud vaí. Zatím starý Špontajbl hrál a hrál, jako by tu byl docela sám. A jedné chvíle, když u velikého stolu hovor zas uvázl, vyhodil ku podivu zhurta poslední kartu na hromádku ostatních ped sebou, roztáhl nade všemi kostnaté prsty jako v obav, nebyl oloupen, a vykikl rezav: aby o

nejmén

n

—

—

Nyklíek!" Nyklíek! „Nyklíek! Tikrát pronesl to slovo, po každé draznji. nejenom že stará Šafránová otevela ústa na celé kolo, jako by chtla dechu nabrati, te onmla taky paní Kazajdová, a když se podívala na pana Nyklíka, vidla, že na smrt zesinal,

Te

ba, že je

tém

zelený.

Nebo

všichni

ní

vdli, co

jméno vykne. znamená, když starý Špontajbl Hlava Terezina klesla po zvolání ddov na stl, na ruce, a již jí skrze prsty protékaly slzy. Tak tedy nejen že má podati ruku nemilému, nenávidnému starochovi, ale do roka má být i vdovou! A hned si pomyslila, kdož ví, zdali ji pak ješt Ferdinand bude chtít. Matka se dívala na dceru, a te jí pipadla slova manželova, jež byl dopoledne promluvil:

IGNÁT HERRMANtt:

VÁNONÍ KOLEDY

1

3

5'

Cokoli se nešastného pihodí, všechno padniž na tvou hlavu! Ano, již cítila, jak jí to tlaí hlavu níž a níže,

sotvaže to bemeno unesla. Ale nejh bylo panu Nyklíkovi, kterému tu za rok taky bželo o krk. Byl souzen, odsouzen

—

snad už bude hráti se starým Špontajblem tamhle na pódiu, ale o tu partii Ny klíek nestojí a ješt dlouho by nestál. Jaká pak je to hra, když lovk nemže karty držet, když ho ani není vidt! Sedl jako socha, údsem všecek zkoprnlý, s oima vypoulenýma, pohyboval ústy, slova však pronésti nemohl, a jen se mu zdálo, jako by mu a to snad již se z nho hrdlem stoupaly bubliny

—

pomalu dušika

vytrácí!

Je ješt njaká pomoc? v nejvtší tísni, v zoufalém zápase o život onou rychlostí, jakou se myslí a taky jedná ve smrtelných úzkostech, kdy je život na petržení, uhodl vše a dospl k závrku jediné možnému. Sebrav namáhav všechny síly vzchopil se, zamíil k Ferdinandovi, ujal ho za ruku a pronášeje mroucím hlasem: ,,Jdou, pane Ferdinand, jim se vedl bude vedle Terinky lip sedt, a jí taky!" ho na své místo, usadil ho na židli, a svléknuv s prstu kroužek, jejž dostal ,,od sleny Terezky", navlékl jej na prst Ferdinandovi, naež poposedl vedle staré Šafránové. Tak vyprávla vc paní Šafránka a tak byla pravdivá, inem svým zachránil si Nyklíek život,

A tu,

—

—

nebo i po roce sedl zas u Kazajd na Štdrý veer, ale to již byla Terezka provdána za Ferdinanda, a sedl tam pak ješt nkolikráte, a to již

136 i

,

KNIHY ZVONU

bhaly kolem Terezky malí potomci Ferdinandovi.

Jenom starý ,, ddek Špontajbl" zmizel s pódia a jevišt vbec, prý sám do roka po události vylíené, nebo podle slov Safrániných ,, dokonal svým varovným výrokem oukol života* '. s

Jen v tom

se

rozcházelo

mínní poslucha,

kdykoli Šafránka píbh vyprávla, zdali starý Špontajbl myslil opravdu pana Nyklíka nebo zdali nebželo tehda snad jen o nyklíek, totiž o deset halé nové korunové mny, ponvadž starý Špontajbl patrn udlal na konec radost, že odprci musí ,, šestadvacet" a niti nyklíek. Záleží prý na tom, zdali Špontajbl dodal dvouhalé. A to prý taky Ferdinand skuten vidl, ale moude zamlel.

ml

m-

(Nár. L. 1908.)

VÁNONÍ POVÍDKA SAMSONA FIDLEYE.

Píbh, amerikánský. Na Štdrý veer

bývali jsme hosty

Samsona

Fidleye, všichni, jak jsme sedli v redakci jeho ,, Zlaté Žíly". Snad vám zní název ten trochu podivn, ale byl dokonale odvodnn. Založení asopisu spadalo v dobu, kdy v té konin osamlý farmá vykopl první kousek zlatonosné rudy, a hned potom rojilo se tam zlatokop jak stínek

za obrazem. Zakladatel asopisu, Francis Drakk, ml dobrý nos a dobrý vítr. Byl tu jako na koni a založil ,, Zlatou Žílu".- Stala se nejen hlasatelem, ale i znakem celé krajiny, pivolá vála nové podnikatele a byla tepnou všeho života. Ostatn obyvatelstvo tehda bylo následkem svého povolání, stálého, neúnavného pohybu tak zdrávo, že nikoho ani nenapadlo, aby ,, Zlaté Žíle" podkládal jiný

význam.

Tak tedy, jak eeno, bývali jsme hosty Fidleyovými. Pokládal nás všechny za jednu rodinu a na smrt by ho byl rozhnval, kdo by pozvání na Štdrý veer byl odmítl. V té vci Samson žert neznal. Ostatn, abych ekl, Zlatá Žíla" všechny nás dobe živila, Fidleye i spolupracovníky. Ssáli jsme z jejího mateského prsu dovoleno-li ,,

—

133

i

KNIHY ZVONU

-j

— —

vytrvale a syt. A u Sammi toto pirovnání sona dobe se veeívalo. Byly ústice, lososi, všeho nadbytek. Toho zvina, šampaské u dne se Samson nešetil. |

Tabule zaínala

dla

s

námi

již

"o

tvrté,

celá jeho rodina,

do sedmi

se-

naež dámy a dti

do svých komnat, kde bylo piln hovno všelikým hrám, nás pak Samson pobídl do veliké redakní sín, která se toho veera zmnila na šly

velikolepý hotelový salon. I se Samsonem bylo nás dvanáct, ale redakní sluha naplnil vždy tináctá náležela tináct íší šampaským nebožtíku Drakkovi, zakladateli ,, Zlaté Žíly". Když jsme po prvé íše zvedli, chopil se Samson obma rukama své i té tinácté, provolal zvuným a pohnutým hlasem ,, slávu památce naež rozmachem pímo žonmistra Drakka!" glérským vychrstl obsah tinácté íše do vzduchu, že padaje zpt, snášel se na nás v podob drobounkého, jemného dešt. Byl to hold pivelikého nebožtíka, a všichni jsme

—

—

mánm

upímn

zvukovali tomuto zvláštnímu zajímavému uctní.

sice,

ale

dojista

A potom po každé ml Samson pro nás pichystánu njakou vánoní povídku. Vždy z vlastní zkušenosti a vždy originální. Samson tak ledaco na

svt

zažil.

Posledního Štdrého veera usedl Samson do svého velikého, otcovského kesla, a zapoal: i vám hej, hoši! Je nás dva„Te je co neudlá jeden, udlá náct na ,, Zlatou Žílu" druhý, a látky poade dost. Ale tehda, v poátcích, když jsme ji smolili s tatíkem Drakkem,

mn

—

IGNÁT HERRMANN:

bývalo he. denní zprávy,

VÁNONÍ KOLEDY

139

Pro Boha vás prosím: politika, národní hospodá, umna všechno jsme byli sami dva; lecké referáty nám odpus, ale ješt jsem nedokázal, abych rozevel nkterý z prvních roník a podíval se do nho. Myslím, že bych se propadl.

Bh

feuilleton,

—

umní vdt,

Víte, o divadle, o literatue, o výtvarném referoval sám tatík Drakk, a musíte že všemu tomu rozuml práv tolik jako nosorožec.

No, hlavn ezal a nadával, a v tom se celkem se všemi recensenty shodoval. Ale myslím, že sotva vdl, jaký je rozdíl mezi operou a flašiVšechny ostatní rubriky ml jsem já netem.

—

na

starosti.

Schyloval

se

práv

m

pracovnictví, když vážn povídal: ,,

že

první rok mého spolumistr Drakk zavolal a

Kamaráde, blíží se vánoce, nezapomete, musíme mít vánoní povídku. Dobrou, po-

hnutlivou vánoní povídku." odpovídám „Patrone" takové povídky."

—

—

,,

nemám

žádné

ekl strun Drakk. „Pakovkopové musí mít vánoní povídku. Spíše by oželeli kapra, spíše by se vzdali ,,Pak

matujte

ji

napište,"

si,

lívanc, spíše

vám

odpustí svoji bowli

pune

—

vánoní povídku mít musí! Nebo nám poboí redakci a nás oba povsí na nejvtší vánoní strom v lese." Pátelé, chodil jsem týden všecek pitomý, pemýšleje o vánoní povídce, ale mozkovice byla jak vyprahlá. etl jsem jich sto, ale napsati jsem nemohl ani jednu. Všechny dti z vánoních poale

3 4o

KNIHY ZVONU

,

vídek už pomrzly, všechny opuštné vdovy již byly navštíveny neoekávanými dobrodinci, všichni hladoví pocestní již byli pozváni do skvle ozáených a do svtnic mile vyhátých, ve všech zloincích se již hnulo svdomí, všem sirotkm již se vrátil nenadále otec, dávno za mrtvého oplakávaný, ba i ten chromý a slepý

dom

pes, nevdným hospodáem vykopaný a kuící u vrat milosrdného souseda, octl se pod stechou a dostal hojn žrádla. Z eho pak udlat vánoní povídku? Výroba je po ertech obtížná, všechny vzorky jsou nesmírn zastaralé. Myslím, že tehda již ani v žádném výprodeji nemli na sklad vánoní povídku. Za týden táže se Drakk: Máte povídku? Nemám, odpovdl jsem všecek zmalomy smlý. Bídníe, zaval Drakk, chcete zahubit? Chcete, aby nás

— —

m

—

demolovali? Chcete, abyste se

mnou

byl potra-

vou vyhladovlým havranm? Chcete na vždy zniiti Zlatou Žílu? Doufal jsem, že ho ukrotím vtipem, i ekl jsem: Patrone, kdyby se mi to podailo, kyne mi zcela nepochybn estný doktorát lékaské fakulty washingtonské. Ale Drakk zahml: Žádné vtipkování Tím se mi nevy toíte. Ale pojednou zmírnil se výraz jeho tváe, že hledl jak novorozené sele, ujal za ruku, vedl ze své komnaty úzkou chodbikou do komnatky jiné, zde vytáhl stodolarovou bankovku, položil ji pede mne a ekl: Samsone, Samsonku ta je vaše, když napíšete vánoní povídku. Zamyslil jsem se nad papírkem nebo stodolarové bankovky nepáily se ze starého Drakka jen tak, pátelé! To

—

—

—

1

m

m

—

— —

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

I41

by byly svátky! To by byl Sylvestr a nový

rokf

— Když jsem ze svého rozjímání probral, byt kvapím ke dveím, jsem — sám! Vzchopím byly zameny. Rachotím klikou — a za dvemi se

se,

ozval se posupný hlas

Drakkv:

Jste

uvznn,

A dív

odtud nevyjdete, dokud nenapíšete vánoní povídku. Nemyslete si, že mne oklamete! Pokrm a nápoj bude vám podáván, kamaráde!

arci nápoje tolik jen, abyste nepišel o rozum a o ilost ku psaní. Pište! Papír, péro, vše tam jest!

Byl jsem v pasti, a vlezl jsem do ní sám. nota bene, ani to nebylo originální. Pihodilo se totéž pede mnou již jinému nešastníku. Makám hlavu, biju jí o ze, vrážím si špendlík žádný nápad. V mé obraznosti rojili za nehty se jen opuštní sirotci, zoufalé vdovy, pomrzlé dti, hladoví pocestní, chromí a slepí psi, ale ve

A

—

smsi tak

splašené,

že

nebylo

ani

pomyšlení,

abych z toho zadlal na vánoní povídku. A posléze hledl jsem ped sebe zpitomle jako chestýš, kterému uali ocas a který te neví, ím bude chestit. Zíral jsem na vzorec tapety, kterou byla komnata vylepena, ale nepojímal jsem smyslem zrakovým ani jeho barvy, ani tvar jeho arabesk. Díval jsem se jako do vnosti a pipadalo mi, že nadchází konec svta. Záe svítilny na stole pipadala mi jako svtlo vné lampiky v hrobce. Proklínal jsem chvíli, kdy jsem se zaprodal starému Drakkovi. Tehdáž arci mi nenapadlo, co všechno na bude žádati. Nevím, kolik uplynulo hodin, ale pozd bylo„ neto jsem hynul palivou žízní. Dojista již.

mn

—

M

2

KNIHY ZVONU

;

udeila hodina, kdy jsem co den sedával s hodnosty obce ,U polárního medvda* pi íši vonného grogu a tady trím jak pavouk a mám psáti vánoní povídku! Pojednou, jak hledím na stnu, zdá se mi, že se tapeta odlupuje, rozevírá pane nebeský, tedy jsem tak horený, že mámí zrakové peludy! Poulím oi, abych pízrak zapudil, ale ve zdi skuten se objevil otvor a jím vstupuje ženská postava jako nadpozemská bytost. Spatí mne, užasne, stane, a z jejích úst vyline se výkik: Ha! Hledím, otevru ústa, a bezdky zvolám taky: Ha! Ale ne hlasem tak zvonivým, jako andlské zjevení, nýbrž horen chraptivým.

—

m

—

—

—

—

,,Pane Samsone Fidleyi!" zvolá dále arovná bytost, ,, jakým právem jste v mé ložnici?" Teprv nyní rozhlédl jsem se a skuten: u okna šicí stroj, na stolku opodál naaté runí práce, tamto v kout za oponou lžko, noní stolek a vbec všechno píslušenství, jakého

—

teba v

ložnici,

.

duchem ve skutenost, horeka náhle pominula, padnu na kolena a zastenám Vrátil jsem se

jak umírající: ,,Mary, Mary, zachrate mne!" Nebo to byla Mary, dcera mého patrona. zaslepenosti své starý ten tyran zapomnl, kam že uvádí, a zamkl do ložnice své dcery. Ó, bych byl tušil, že má ješt jeden východ ložnice její že jsou ve zdi tapetová dvíka, dávno bych byl unikl. Nyní bylo pozd. ,,Vysvtlete mi " praví Mary.

V

m

—

m

— ——

IGNÁT HERRMANN:

Žena

totiž

VÁNONÍ KOLEDY

143

.

vždy žádá vysvtlení, teba nebylo

A

taky Mary se domnívala, že ani co vysvtlovati. uslyší jediné vysvtlení této mé nenadálé pítomnosti ve svatyni, v níž pespávala dlouhé i krátké noci svého panenského života, zmítána všemi znepokojovati mladé tmi sny, co jich jen díví srdce. Ostatn Mary se neklamala. Klesl jsem po druhé na kolena a zvolal jsem nejvroucnjším šeptem, jakého jsem byl schopen: ,,Mary, miluju vás!" Zardla se, její oi zavely se na chvíli, jako by chtly hledti jen do duše, a když se opt otevely, tak lesklé vláhou a tpytné jak hvzdy, zašeptala

mže

její ústa:

„Ale v tuto hodinu, pane Samsone, v této

komnat

..."

—

od„Láska nezná hodin, pedrahá Mary povídám jí a nezná místa. Tisíckrát již chtl jsem vám to slovo íci, ale nikdy jste se mi tak nepiblížila jako dnes. Ó, Mary, jak vás miluju! A že jsem zde, že mi dopáno, abych vám toto sladké tajemství své svil na tomto míst, na této podlaze, posvcené kroeji vašich nžných

—

m

nožek, je zásluhou vašeho otce. On sem uvedl, on zde zavel. Pesvdte se." otec!?" zvolala s úžasem, jejž jsem chápal, nebo její otec s ní veliké zámry. Nkolika slovy jsem jí vše vypovdl. „Víte nyní vše," ekl jsem pak, „a víte, že vás miluji. Nyní propuste, pomozte mi na svobodu. Dovolte, abych uprchl." Jaký hrozný zápas nastal v isté duši nevinné té dívky! Její díví ctnost a poestnost vzpírala se,

„Mj

m

ml

m

144

KNIHY ZVONU

.

v ložnici meškal cizí muž, naproti emuž poslušenství k otci a všem jeho rozkazm velelo jí, aby stj co stj útku mému zabránila. Z opatrnosti pirazila tapetová dvíka za sebou, následkem ehož jsem byl po druhé uvznn, nebo jsem neznal skrytého péra, jehož stisknutím bych si otevel. Mary pokynula úblovou rukou a ekla: „Nuže, tedy pište, pokám, až dopíšete. Pak aby

s ní

zase

její

A te

odejdte." „Mary," zažadonil jsem, „kterak mohu psáti vánoní povídku, maje vás na blízku? Mary, zdali tušíte jen, co mnou hárá? Mary, byla jste mým snem ve bdní i spaní, jste mojí modlou ode chvíle, co jsem spolupracovníkem vašeho otce. Ne pro nj, ale pro vás jedin stílel jsem na všechny uražené tenáe, kteí picházeli s opravami v jedné, s revolverem ve druhé ruce; pro vás taky zachycoval jsem vlastním tlem rány, kteréž byly ureny vašemu otci. Mary, kolik zla naplodil váš otec svými divadelními a hudebními referáty, a já nejen že jsem musil naslouchati jeho he na ariston, já musil i vyjednávati s uraženými hrdiny a hrdinkami, s tenoristy a primadonnami! Mary, každou zpozdilost, kterou vyvedl váš otec ó, promite, Mary pejímal jsem na svá bedra, trpl jsem za jeho mizerné referáty i za jeho ješt mizernjší akusativy a nyní, Mary, mám psáti vánoní povídku, aniž se mi od vás dostane odpovdi,

—

—

—

když vám pravím z hloubi srdce svého: miluji vás!? Mary, rcete mi, smím doufati?"

Písn

na mne pohlédla a

písn odpovdla:

IONÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

145

—

doufejte!" Samsone, a pak Bože, hoši, jak mi tenkráte bylo! Je-li nikterak teba dokazovati vám, že její psáti! mne nenaladila k vánoní povídce. ,,

Pište,

Mj

odpov

Te

Te, když

ekla: doufejte! „Mary, pravím, jsem uvznn, a kdybyste mi otevela všechny brány, neuprchl bych. Avšak

psáti nemohu. Co uiníme?" „Pište!" odpovdla zase, hledíc na mne pohledem, jenž by mne byl dohnal k šílenství. mluvilo! Útcha, ujištní, slib ó, co z

nho

—

všechno. Krev mi bouila v žilách, tepny ve spáncích hrozily prasknouti mi. „Mary," ekl jsem šeptem, „mohu psáti, co chci?" „Co chcete." „Zakoniti, jak chci?" „Jak chcete." „A vy budete bdíti?"

„Doufám, že vytrvám." „Mary, staniž se." Jakýsi šramot ozval se v tu chvíli za dvemi chodbiky, Mary kvapn uskoila za oponu u lžka. Ve zdi vedle dveí objevil se otvor a v

nm

ježatá hlava patronova. „Píšete, Samsone?" „Zaínám, patrone," odvtil jsem všecek zmaten.

„Výborn! Poteboval jste sice na zaátek po ertech asu, ale nic nedlá,* jen když budete do rána u konce. Pozejtí je štdrý den. A te tu máte: veei, víno, doutníky. A napište nco hezkého. Ta stovka, Samsonku, byla jen závdavVán«ní

koledy.

IO

KNIHY ZVONU

146 ,

kem. Až mi odevzdáte rukopis, doplatím a vaše je první slovo. Dostanete,

a

vám

—

chcete co

chcete." zvolal jsem radostn, ale zašuopony u lžka vzpamatovalo m. Málem bych byl vše pokazil. Starý Drakk posud se nevzní. Pi vší mazanosti rozpomenul, kde své býval chvílemi tupý jak zmrzlý krokodil. íkávali o nm, že jako dvouleté pachole spadl se šestého patra do dvora, na hlavu, a to se mu do ,,

Patrone!"

mní

m

smrti pamatovalo.

Vtáhl jsem do své ,, pracovny" potraviny, otvor ve zdi zacelil se zase. Kroky patronovy vzdalovaly se. Tu pede mnou byla výtená kaní kýta, láhve nejlepšího kalifornského, ovoce, mražené, erná káva, doutníky.

dv

„Mne nepozvete?"

zašeptalo

mi náhle nad

hlavou. Mary!

—

nikdy nezapomenu oné veee. Pátelé Nikdy. Když jsme umlsávali mraženého, pokusil jsem se piblížiti ústy ústm Maryným a políbiti avšak Mary se vzchopila a ekla vážn: je ,, Pište, Samsone, as ubíhá." Psal jsem, psal jsem jako stroj o desíti silách, bylo již k ránu, když jsem dokonil a podal rukopis Mary. Pelétla zrakoma jen poslední ádky na posledním list, kteréž znly:

—

,,Ruce jejich, knzem spojeny, nikdy již se nerozlouily ..." Mary zadívala se na mne hlubokým pohledem a ekla dojímavým hlasem:

IGNÁT HERRMANN:

„Ruce

VÁNONÍ KOLEDY

knzem

147

spojené nemají se nikdy roz-

louiti!"

„Mary, dovolte nyní, abych odešel," ekl jsem, akoli tento odchod byl pro mne mukou pekelnou. „Samsone, a co eknu ráno otci, až pijde hledat vás a vaši povídku a nalezne zde mne, mne samotnu? Jest možno, aby muž, který ztrávil noc v ložnici poestné dívky a s touto dívkou zárove, odctázel od ní jinak než jako její muž?" Radostný úžas zachvátil všecku moji bytost, každá iva chvla se ve mn. Patil jsem na Mary, oima ji pohlcuje, kterak tichými kroky šla k tapetovým dvíkám, stiskla knoflík a zmizela. Nechápal jsem, co se bude díti. Neuplynulo ani pl hodiny, když dvíka opt se otevela a jimi

—

njž Mary byla poslala starou ernošku Abigail. „Ote," ekla k nmu vážn Mary, „ped vámi jest muž, kterého miluj u a kterého chci

vstoupil pastor, pro

pojmouti za manžela. Spojte nás." „Jste zletilá, Mary Drakkova?" tázal se knz. „Jest mi dvacet let," ekla Mary s uzardním, ,,mám právo rozhodovati sama o volb manžela." Nevím, ale podnes mám za to, že Mary uinila se v tu chvíli o den starší její narozeniny pipadaly teprve na zejtek. Byla to první žena, která si vku pilhala, arci jen o den. vykonal obad Mary byla mojí ženou. Stará negerka na prahu cenila zuby radostí jak starý šakal. Znenáhla se rozednívalo. Stáli jsme u okna, dívajíce se na zlatou záplavu, šíící se na obzoru

—

Knz

tam od moe.

—

J

KNIHY ZVONU

48

—

Rozednilo se a do komnaty vstoupil starý Drakk. Spatil mne a spatil svoji dceru a leknutím onml.

—

„Tu jest vánoní povídka, patrone," pravím k nmu. ,,Jsou v ní vrn vypsány píhody této noci a má šastný, uspokojivý konec. Po srážce zálohy žádám jako doplatek ruku vaší dcery." Nikdy!" zaval Drakk.

—

,,

a

,Žádám-li o ni teprv, je to pouhá formálnost povinná zdvoilost," pravím zcela klidn.

—

Nebo již jsem ji dostal od ní Mary jest od rána mojí ženou." „Lžeš, padouchu!" volal Drakk. „Nelžu, patrone," odpovídám. „Z pouhé opatrnosti hned po oddavkách jsme požádali ctihodného otce Ambrože, aby nám napsal oddací

.,,

list.

Zde

jest."

Starý Drak podíval se na

listinu

sklesly.

—

ruce

mu

—

snad „Jsem pelstn, Samsone. Kleknte si mi neodepete potšení, abych vám požeimal." „Patrone, vážím si vašeho požehnání. Vím,

vc vás nic mým tchánem,

že tak uiníte s radostí, nebo tato Doufám, že budete nejen ale že mi zstanete i pítelem."

nestojí.

„Budiž," ekl Drakk, hled na rukopis. „Vte, Samsone, jakživ jsem za vánoní povídku nezaplatil takový honorá. Ale to vám povídám v pípad nového vydání nedostanete za ni již ani halée! Je zaplacena jednou na vždy." „Pánové," uzavíral Samson Fidley svou historii, „byl jsem s touto podmínkou spokojen. A tedy

—

IGNÁT HERRMANtf:

VÁNONÍ KOLEDY

..

,

149

zetm svého patrona, zakladanašeho žurnálu. Byly to nejkrásnjší vánoce mého života. Budiž vdná mému tchánu, starému bodrému Drakkovi!" ,, žije!'* volali jsme všichni, ale jen ze zvyku. takto jsem se stal

tele

pam

A

Francis Drakk nemohl nikterak vynovti tomuto pání. Byl už dávno a velmi spolehliv pohben. (Nár. h. 1902.)

MATKA ZA DCERU — DCERA ZA MATKU. Mnoho, mnoho tomu již let, kdy Pohoelec pod Strahovem byl z nejtišších ástí matiky Prahy. Byl jako mstekem pro sete. Bydlili tam jiní lidé než dole na Starém a Novém mst, a mnohý z nich nesešel celá léta do nižších ulic Malé strany, pes most Karlv nepešel teba celá desítiletí. V nízkém, patrovém dom blíže Strahovské brány mla malý obchdek matka Regina Spírková. Dnes ho nenajdete, dávno zmizel. Prodávala mýdlo a svíky a laciné toaletní poteby, a její dcera Mary na šila pro lidi v malém pokojíku vedle krámku, s jediným oknem na námstí. To byla celá domácnost Spírkových od njakých patnácti, šestnácti let, kdy se sem pisthovaly. ,,Vdova s dcerou," povídali si lidé na Pohoelci. Jenom na policejním komisariát vdli, že to vdova není. Maryna piln sívala a zraky její se odvracely od práce jenom, když se na námstí ol jevil starý erné ra, Hstotios, nachýlený a skcro jako pitrhly od své tžké brašny. A když zamíil ke krámku matinu, srdce dívino se rozechvlo. Psaní od Václava! Drahý, milovaný Václav píše! Dosti obav mla Maryna, když jako vojín odcházel do daleké Hercegoviny, aby se tam do njaké cizokrajné díviny nezahledl. Ale Václav psával, a dopisy

:

IONÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

151

jeho byly stále stejn vroucí, náklonnost jeho k Maryn nevychládala.

Dnes opt po nkolika nedlích, když zadrnel zvonek u dveí krámových, vstoupil emera, tímaje dopis. A ve mžiku vybhla Maryna z pokojíku do krámku, vztahujíc ruku po dopise. „Dnes nic pro sleinku!" volal emera škádliv, zdvíhaje dopis nad hlavu. ,,Dnes pro maminku." '

Díviny ruce sklesly. Iyistonoš pece podal

i

W

..•

<

1 -

dopis dívce a usmál

se.

jak ji pekvapí, dobe vda, odkud picházejí dopisy, kterých dívka tak netrpliv oekává. Než Maryna, pohlédnouc na obálku, zjevn ruka byla Václase zarazila. List svdil matce vova. Po prvé, co nepíše jí!

Tšil

se,

—

Zvonek opt zacinkal, emera zmizel, a paní Spírková, jsouc pojata neblahým tušením, zvolna, tesoucími se prsty trhala obálku, tvá její pobledla. Maryna stála opodál, zraky její visely na matce, toucí dopis. A když matka doetla a ruce s listem jí sklesly do klína, otázala se dcera úzkostliv ,,Co píše

Václav?"

.

Matka neodpovídala. Její zraky byly zamženy, rty se svíraly. Maryna pikroila, sáhla po list. Matka nebránila. Její prsty se otevely, propustily papír, a Maryna etla: „Mnohovážená

paní!

Tisíckrát pozdravuji Vás i drahou Mary nu a na vdomí dávám, že se moje vojanina schyluje ke konci. Mla by trvati ješt tvrt léta, ale já pjdu

KNIHY ZVONU

152

dom

již za dva msíce následkem svého dobrého chování. Tšil jsem se na to nesmírn, ale jinak se to vypodobilo. Hodlal jsem pak bez meškání zadati za ohlášky a taky jsem to napsal našim dom, chystali živnost, a nenadal jsem se odaby rodie, povdi, jakou jsem vera dostal. Píšou živnost ješt nepostoupí, a kdyby postouže pili, tedy že se nesmím ženit, že jsem na to ješt

mn

mn mn

mn

mlád a bez rozumu, a že mi nesvolí z píin rodinprý ných, dokud budou na živ. Po jejich smrti si udlám, jak budu rozumt. Nevím, co se doma

a

stalo,

vždy pece vdli,

rynu, a nic nenamítali!

nohama, nemohu

se

že chci jen drahou

Pda mn

zde

Ma-

hoí pod

dokat návratu dom, aby

se

to vyjasnilo. Mnohovážená paní! Stokrát Vám ruce líbám a drahou Marynu taky! Oznamuji Vám, že od Maryny neupustím, ale než se dohovoím s rodii, nevím, co poít. Jsem jako smysl zbavený. A budou-li mi bránit, tedy se vrátím na vojnu a zstanu zde do smrti. Zde mi páni dají svolení k ženitb a Maryna pak pijde za mnou. Pán-

bh dej rodim dlouhá léta života, ale já na jejich

Vrný Maryn do smrti a ona tu taky nebude. Polykám hoké dejte teou po tvái, a toto psaní íst nebo nedejte, jak sama uznáte.

smrt ekat nebudu.

mn,

a zle slzy, jak

Maryn

nám

mn

bu

Váš a Marynin vrný Václav/'

Maryna etla, písmo vidla.

A

oi, aby na doetši, zvolala hlasem plným

stále utírajíc zaslzené

zoufalství: ,,Co to

znamená, maminko?"

Matiny

rty skoro jen šeptaly:

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

„Vždy to teš, holka. jaké, to nevím." Než pece

153

Rodinné píiny. Ale

\m pf pohnutky vedly ;•

se zdálo, že tuší, jaké

rodie Václavovy k zapovdí, kterou veškeré nadhroutí se v dr a prach. Nebo i její dceiny když Maryna, štkajíc a vzlykajíc, odcházela do svtniky, s híavou schýlenou, jako by ji práv je

—

byl zasáhl

tžký

—

úder, zašeptala matka, hledíc

bolestn za dcerou: ,,Vždy jsem se toho bála

[?'.]

— a neubála jsem

^" se!"

v!

—

Ode chvíle, kdy ob ženštiny peetly dopis Václavv, zavládla v malé domácnosti Spírkových nálada skoro pohební. Dívin šicí stroj v pokoji odmlel se, Maryna etla osudné psaní po desáté, pi její pláem již opuchaly. Matka Spírková sedla v krámku jako bezduchá, hledíc kamsi na námstí a nic nevidouc, a když nkdo vesel pro svíku nebo kousek mýdla, sbírala všechny síly, aby kupce pivítala obvyklým úsmvem, otázkou, ím že mže posloužiti. Tak potrvalo do veera, tak bylo i druhý den a zas do soumraku, který asn nastával, nebo se kvapem schylovalo k vánocm. $ Když pominulo denní svtlo a na námstíku pohoeleckém vyskakovaly plynové plameny v lucernách, Maryna již doma nevydržela. Oblékla se, svázala jakousi práci do balíku, vstoupila do

krámku a ekla strun k matce: „Jdu odvádt šití, maminko, a musím nakoupiti podšívek. Nepotebuješ venku

neho?"

„Ne, dít. Jen se brzy vra, aby ses nenastudiía. Podívej se, zaíná snžit."

:

KNIHY ZVONU

154

Když Maryna odešla,

pojala

matku náhle úzkost,

dveti

nic nestalo. Snad ji z domu pustiti. Je tak rozlítostnlá, Václavv dopis nejde jí z hlavy.

aby

se

nemla

ani

rozháraná.

Však ani matce nešel z hlavy. Hrozné stíny minulosti vystupují ped ní. Jak to všechno skoní?

O

chvíli

odešla.

pozdji dkovala Pánubohu,

že

Maryna

O chvíli pozdji, kdy sníh zhoustl, že nebylo

vidti protjších dom na námstí, ozval se tlumený hrkot kol, dusání kon, a ped krámkem zastavil nekrytý lehký povez, jakých užívali ezníci. S kozlíku snesl se letn jší muž, hodil otže mladíku, skoro ješt výrostku, vedle nhož byl sedl, a povelel

mu:

Pokej

a dej pozor na kon." nad krámkem, vstoupil. ,, Panika je Spírková?" oslovil ženu v krámku. Matka Spírková položila rozpletenou punochu, vzchopila se. Zarazila se, jako by tušila cosi nepíjemného z neoekávané návštvy. Regina Spírková," pisvdila tiše. ,,Co je ,,

tu, Lojzo,

Podíval se na

štít

,,

libo?" slov mezi tyrma muž. „Ano, pane, jsem sama doma." Muž pece ješt mrskl oima po dveích poko-

,,Mohu

oima?"

jíku,

s

panikou nkolik

tázal se

jako by

nedvoval,

vrátil se, pitiskl

dvee

krámku, aby neproniklo slova navenek, a te, obrátiv se celou šíí složité postavy k matce Spír-

ekl drazn a zvun „Jsem Vlasák ..."

Vové,

VÁNONÍ KOLEDY

IONÁT HERRMANN:

155

Spírková se zachvla. Vlasák, to bylo taky jméno Václavovo.

Jako by muž uhádal její myšlenky, pokraoval: „Ano, jsem Vlasák, paniko. Ale ne Václavv za tu službiku jeho otec, jenom strýc. Požádal

mj

tatík,

m

bratr.

— Abychom

dlouho nemluvili, picházím. Bratrv " vaší sleinkou

paní milá. Snad už víte,

pro

se njak zapletl s Z oí Spírkové vyšlehl hnv.

synek

,,Nezapletl, pane!" ekla prudce. A moje dcera taky se s nikým nezapletla. Mají se spolu rádi, a Václav si chce Marynu vzít. Václav si chtl Jeho rodie dobe o tom vdí a vdli od poátku, ,

nic nenamítali.

To

;

jest vše."

Pana Vlasáka tato prudká a rozhodná slova Spírkové

ponkud

zarazila. Seznával, že je

teba zaíti

jinak, opatrnji. I

ekl:

„Nehnvejte

se, paniko, a ne du rdte se. Slina na jazyk pinese. Dobrá. Václav si chtl sleinku vzít, rodie o tom vdli, máte pravdu. Ale nehnvejte se, paniko, když eknu, že nevdli všechno, eho se teprv nedávno dovdli. Totiž to, že vaše sleinka dcera nemá tetinka." Spírková sklonila hlavu, opela se obma rukama o pult, až prolomila prsty, že jí v kloubech

to tak

zalupalo.

Tu

se snesla rána, které se obávala, které

jednoho dne oekávala. Strýc Vlasák vidl, jak slova jeho úinkovala, a nemohl se ubrániti lítosti nad neblahou ženou. Mírn ji pokraoval:

KNIHY ZVONU

156 |

paniko milá. ,, Celkem to není žádné neštstí, bratr a moje švekruše neAle nehnvejte se: chtjí, aby se Václav do takové rodiny piženil. Psali Václavovi, že k tomu nejsou svolni, ale ješt

mj

mu na

neekli,

pro

nechtjí. Doufali, že uposlechne

Byl to odjakživa dobrý kluk. Ale dnes dostali od Václava divoké psaní, že nepovolí, že zstane na vojn, že se o nic neprosí, a na konec že si vezme, koho bude chtít. Paniko, mj bratr stárne, táhne mu na šedesátku, ezniina již ho trochu týrá, rád by ji popustil Vencovi má jen jeho, komu pak by to dal, kdyby chlapec vyhržku Byl by k vám bratr zašel sám, ale není splnil? v dobré kži. A spchá to, aby chlapec nevyvedl slovo.

—

—

Poslal tedy m. Abych to vámi zprostedkoval. Když se piiníte, aby se mladí bez bolesti nechali, rád by dal bratr náhradu. Zplnomocnil až na pt stovek, abych vám je nabídl, když to po dobrém rozvážete. Sleinka

njakou nemoudrost. s

m

najde zas jiného, vždy je hoch jako zrní, a pt " stovek bude hezké vno Spírková dávno již nesklánla hlavy. Chvíli již hledla pímo na prostedníka. její zraky nabyly zvláštní pronikavosti. Vztáhla ruku k strýci Vlasákovi a vpadla mu do ei: ,,Jste posel, pane Vlasáku, nemám vám nic za zlé. Ale Václavovu otci eknte, že mu dkuju za nabízené peníze, že ani dceru ani Václava ani sebe

Te

neprodám.

A

Pán. Nemohu

se stane, co se stane,

dj

se

vle

za to, že si Václav Marynu oblíbil, ale taky se nechci vtírati do vaší rodiny, ani svou dceru. Nebylo by to žádné štstí, zakoušela by, co jí do smrti nepeji. Jdte s Pánembohem, pane."

VÁNONÍ KOLEDY

IGNÁT HERRMANN:

157

y,

Strýc Vlasák upadal v rozpaky. ,, Abyste pozdji nelitovala, paniko." „Iyituju dvacet let, pane, a lítost neopustí

snad ani do posledního dechu. s

mnekupím

Ale

dtmi."

A te stála matka Spírková vzpímena a neoblomná. Strýc Vlasák ješt otálel, makal huatý klobouk.. „Nic mi nepokládejte za zlé, paniko." „Ne, pane.

Vy

za bratra, já za dceru.

Bute

zdráv."

Matka Spírková zhluboka oddechla, když muž. vyšel a když hned potom povoz obrátil a dusot kon i hrkot kol se vzdaloval zas níže ku Praze. páté hodin vrátila se Maryna a matka ekla

K

k

ní:

„Dobe,

že jdeš.

Te

zas já

musím

z

domu, a

dol do msta. Pobudeš v krám, však budu zbyten meškati." dnes

„Kam pjdeš,

se ne-

máti?"

„Ledacos mi tu dochází a na svátky bude

všeli-

eho poteba. Musím zavas pamatovati. — A snad i

na poradu ..."

Maryna

již se

neptala,

Maryna

se tšila

na

chvíli

samoty. Snažila|se, aby svj stesk ped matkou tlumila a skryla, ale neztlumila a neskryla. Ulevovalo

jí,

že

matka na as

odejde.

Spírková peliv se odla, a když dcera nehledla, sáhla do stolku i po dopise Václavov, vsunula jej do ruka vniku.

t

„Snad navštívíjBtka vedlejších, aby ti nebyle* tak smutno."

KNIHY ZVONU

* 53

Maryna pokývla hlavou a napomenula matku: ,,

Neuže

ujíždí

máti, a nesklouzni na dlažb. Sníh

se,

pod nohama.'

'

Spírková odešla, a Maryna spchala do pokojíku, ke stolku, aby poznovu etla psaní, které jí tolik hoe psobilo. Ale pítruhlík byl prázdný, psaní zmizelo. Maryna se zamyslila. Dopis vzala matka.

Na? Kam

šla?

Zatím Regina Spírková kráela chvatn níže Hlubokou cestou, ulicí Ostruhovou, zamíila napes Mikulášské námstí, vnikla do ulice Karmelitské, Prokopské, a stanula udýchána na námstíku ped zastrenou hospdkou, nad níž visel štít ,,U podkovy", ale kterouž okolí nazývalo

pí

,,V konvi".

Tu

— zdálo — pozbývala odvahy, nebo se

zastavila, jako

by váhala

se

vejíti.

Zatím však nabírala dechu a vykávala, až se uklidní srdce, které jí v hrudi prudce bušilo. vstoupila do úzkých vrat a jen po Špikách pistoupila ke dveím v chodb, aby nahlédla do šenkovny. Byla posud prázdna. Starý, šedivý sklepník pikládal do kamen, aby veerní hosté

Konen

sedli v útulném teple. Spírková chvilku rozmýšlela, rozhodla se, kráela po temných schodech vzhru, do patra. Znala tu patrn každý kout, nebo nikde nenarazila. V pate rovnž neosvtleném zamíila po pamti ke dveím, otevela, prošla tmavou kuchykou a -zaukala na dvee svtnice. Zevnit ozvalo se pobídnutí. Než stiskla kliku, pokižovala se Regina.

Otevela dvee,

jemn

octla se

v

rozlehlé svtnici,

vytopené, zavela za sebou.

pí-

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

159

Na pohovce letý,

blíže kamen sedl muž asi padesátivlas prokvetalých, s okuláry na nose, a etl

v jakémsi obrázkovém asopise. Byl to maj etnik dolejší hospody. Na stole ped ním stála vysoká lampa, kteráž pod nálevkovitým stinidlem osvtlovala jen stl a tenáe, ostatní prostor zstával ve stínu. Aniž vzhlédl od své etby, otázal se muž

ponkud „Kdo

nevrle: je?

Co je?" pane Žahoure!"

,,Já to jsem,

„Kdo

je

• :

já?" otázal se

tená ješt nevrle

ji.

„Já, Regina, pane Žahoure." Papír zašustil, asopis rázem padl na stl, muž smekl okuláry s nosu, zdvihl a odhodil stinidlo lampy. Jasn ozáený kruh na stole zmizel, svtlo petrolej ky se rozlilo stejnomrn po svtnici. Na Žahoura hledla Regina Spírková, odestevši závoj s

tváe mrazivým vzduchem zervenalé.

Žahour zadíval se na ženu asi tyrycetiletou, hndovlasou, úmrné tváe, s kteréž ani vnitní utrpení za dlouhá léta nesetelo nkdejší slinost, ba jistou svdnost. Toliko hluboké, vpadlé oi a dv soumrné rýhy od chípí k ústm nasvdovaly, že v nitru ženštiny po léta hlodá trud. „Spírková 1" ekl muž hlasem bezezvuným. „Ano, pane Žahoure." „Spírková!" zvolal

te muž

hlasitji a

njak

podráždn. „Co chcete!" skoro již vykikl. „Utíkám se k vám v tísni a nesnázi, která na dolehla a která hrozí zdrtit. Jen vy mžete po" moci a zachránit

m

m

KNIHY ZVONU

iOu

„Koho pak?" jízliv.

„Moji dceru

otázal se

muž a ekl

to skoro

— a svou."

Na tvái mužov

vykroužil se úsmšek, skoro

pošklebek.

„Aha,"

zvolal,

„sleince se pihodilo

ského! Jablíko se neodkutálelo daleko

nco

"

lid-

Zraky ženiny zasršely nesmírným rozhoením, pravice zaala se, jako by chtla muže udeiti. Avšak paní Regina se ovládla. Má-li tímto lovkem pohnouti, nesmí se dát uchvátiti. Pemohla

její

hnv a ekla zajíkav: „Ne! Dávala jsem na dceru lepší pozor než kdysi na sebe. Se mnou nakládejte, jak chcete, ale jí se

svj

nedotýkejte. dopis."

Mjte

chvíli strpení,

pette si tento

Vytrhla z rukávníku psaní Václavovo, podala Žahourovi.

je

„Ctte!" $lovo to zaznlo tak drazn, že Žahour, který byl odhodlán, že se z ruky ženiny nieho netkne,

Vyal jej z obálky, peetl. tím?" otázal se, vraceje psaní. „Rodie Václavovi zvdli, že dve nemá otce. poslali, aby Václava vyplatili, aby ho Dnes ke od nás vykoupili." A Regina strun vypovdla odpolední jednání své se strýcem Vlasákem. Žahour naslouchal s výrazem netrplivosti, odporu, a když Regina domluvila, otázal se: žádáte, Spírková?" „A co vlastn na „Prosím vás, abyste nyní, po dvaceti letech, uznal poctiv otcovství své a dal se do matriky za-

sáhl po list.

„Co

s

mn

mn

"

1GNÁT HERRMANN: VÁNONÍ KOLEDY

161

psáti za otce. Pak nebude dít bez otce, pak rodie Václavovi nebudou odporovati. Zachráníte naši dceru, uiníte ji šastnou, a nic vás to nebude stát." Již se neodvážil Žahour, aby se usmál, ale Regina jasn porozumla jeho posmchu vnitnímu, když

odpovídal:

Dobe jste to spunktovala, Spírková. Ale já si nco takového rozmyslím. Zaplatil jsem až mnoho, tehdáž, když jsem ml ped ženitbou, jako hloupý, nezkušený zajíc. Nevil jsem tomu nikdy — jako — já, mohl to být nkdo jiný ,,

i

Z oí Spírkové

—

vyšlehl blesk

ml

hnvu,

opovržení.

A

peníze, vite? chtl jsem mít svatý pokoj, bál jsem se ostudy. Dnes bych se tomu ubránil. Proto jsem zaplatil, vyrovnal se, to od vás podepsané. Založil jsem vám živobytí, a pak jsme si ekli, že jsme spolu hotovi, na vždycky hotovi, pamatujete se? Milá Spírková! Zapsat se do jiné zkušematriky? tom je uskok. Dnes nosti, život vy drbal. Zaruila jste se, že mj, ,,

ale já

mám

mám

V

m práh nikdy nepekroíte

"

do smrti bych nebyla pekroila, kdyby necelý život mého dítte," vpadla Regina. ,,A neodvážila bych se ani dnes, kdybyste nebyl pochoval nebožku. Nemáte se eho bát." ,,A

bželo o

dohovoili, Spírková," povstal muž se zapsati. Nezblázní se ani ten pan Václav, ani vaše dcera."

„Abychom

s

pohovky.

„Nedám

„Je to vaše poslední slovo, pane Žahoure?" „Moje poslední slovo," Matka Regina hledla na muže zraky jak sklennými, když hovoila: Vánoní

koledy.

II

KNIHY ZVONU

'

IÓ2

,,Jste tvrdý lovk, Vendelíne. Byl jste tvrdý tehda, když jsem se svíjela u vašich nohou samodruhá, od svých opuštná, z domu vyhnaná, a jste tvrdý, bezcitný dnes, kdy na vás nechci nic pro sebe, ale žebrám jen za svou dceru, za naše dít. Rozumíte? Za naše dít! A jestliže jste ped chvílí zapel svoje otcovství, které jste nezapíral,

m

když dít pišlo na svt, jestliže jste te po letech pohanl, jako bych se byla milkovala kde s kým, v poslední chvíli vaší zave k vám svdomí:

Zapel

jsi a zniil svou dceru!" Regino!" vykikl Žahour, chtje umleti ženu, která ped ním stála jako pízrak. Vztek jím lom,,

coval. ,,Byla

jsem hrakou pro pouhou vaši kratochvíli, Vendelíne Žahoure," pokraovala Spírková vždy vášnivji. „Šel jste za mamonem já byla chudá švadlena. Pro mamon jste zavrhl po prvé, zešedivl jste v honu za mamonem, o svj mamon bojíte se te, ale již taky znenáhla zrajete ke hrobu. Vzpomete na v posledním dechu svém, Vendelíne: ani o hodinu vám všechen ten mamon život neprodlouží!" ,,Pry odtud, Sibylo zlá!" vykikl Žahour, jemuž bylo, jako by na nj Spírková pivolávala

m

—

m

.

smrt.

Pjdu!" odpovídala

Spírková, která uhádala divoké potšení. ,, Pjdu ale vaše svdomí s vámi zstane, jeho hlas nezapudíte. A cokoli zlého ze všeho pojde, kletba padniž na vaši hlavu. Jste lovk nemilosrdný, ani smrt k vám nebudiž v posledním zápase milosrdná. Umírejte nekonen!" ,,

zdšení Žahourovo a

—

mla z nho

IONÁT HERRMANN: VÁNOCNl KOLEDY

-

163

Domluvivši, vyvrávorala Spírková ze svtnice.

teba

všechny síly, aby nesklesla. nechtla klesnouti. Dvee za ní zapadly, ztišilo se. Žahour uinil dva kroky, jako by chtl nešastnici zadržeti, ale jeho zaatá ústa nemohla pronésti slova. Tžce dopadl na nejbližší židli, nachýlil hlavu. Bylo mu, jako by po smrt sahala. Spírková klopy tála tmou se schod, vyšla z domu. Ale nedala se cestou, kterou byla pišla. Zamíila pes námstíko, a propletši se dvma, temi ulicemi, zaboila na Karlv most. Již nesnžilo, ale tiše mrzlo. Došla do poloviny mostu, zadívala se na eku. Po hladin zvolna plynuly blavé kotoue sykavým a zvonivým ševelem, jak do sebe vrážely, o sebe se tely. Vltava znenáhla zamrzala. Potrvá-li mráz do rána, povlekne se eka tenkým pláštm ledovým, který pikryje vše, co klesne ke dnu. Spírková vypoulila zraky, zahledla se na bílé škraloupy, plynoucí po temné hladin. Tam dole

Bylo

jí

sebrati

Ped tímto lovkem

nm

jí nejlépe. Jediné vyšvihnutí pes bradlení, skok a bylo by po všem. Nikdo by jí nezadržel. Ale Maryna! Co by bylo z Maryny? Vždy by jí nezbylo, než aby šla za matkou! Spírkovou rozrazila zimnice. Zachoulila se v pláš, pešla na druhý chodník a vracela se na

bylo by

—

Malou

stranu,

ím dále rychleji, aby unikla strašli-

vému lákání temné hladiny, která nade vším mleliv zave a máloco vrací.

se

Ale když se Regina Spírková ocitla v ulicích makráela volnji, váhavji, jako by chtla získati asu k myšlení, kterak zachrániti dceru. Vlekla se vzhru ulicí Ostruhovou, a teprv lostranských,

11*

KNIHY ZVONU

1 64

když zaboila do Hluboké cesty, vzpomnla, co ekla dcei, že jde obstarat zboží. Poznovu sešla dol, aby aspo cosi dom pinesla, a bylo hodn pozd, když se vrátila do svého krámku. „Kde jsi chodila, máti?" tázala se Maryna. „Již jsem se obávala, že t potkala nehoda." „Bylo pochzek, milá holka. A taky na porad jsem se zdržela." „U koho, máti?"

„U strýce." Snažila se sice matka, aby se tváila lhostejn, ale dcei neušlo její rozrušení. „Co ti ekl?" Matka váhala

s odpovdí. Avšak dcein pohled vynucoval odpov. S.ekla tedy: „Taky nám neví žádné rady. A to víš, lidé si cizími starostmi hlavy nelámou ..."

naléhal,

„Ale strýc!"

Matka mlela. Tvá její pobledla, nabyla tvrdého,

hnvného

výrazu.

Taky Maryna mlela. Ale tím horen ji pracoval její mozek. Tento strýc byl jí tajemnou, neznámou a neviditelnou osobou. Nikdy ho nespatila. Jen jednou, kdysi ped lety, vykla matka neobezele jeho jméno. Ale

Když

se

dve si je zapamatovalo. Žahour.

Maryna pozdji po

nm pídila, matka vy-

hýbav odpovídala. Cosi o starém hnru píbuzenském. Pro tedy šla k nmu dnes? Kdo je tento strýc Žahour?

Kde

jest?

Jaké jsou jeho vztahy

—

k rodin? Ona je Spírkova je Žahour bratr matin? Matka nemluvila taky nikdy o svém choti,

—

o jejím

otci.

Nebylo rodinných vzpomínek, nikde

"

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONf KOLEDY

165

nebylo obrázku otcova, nikdy matka nevyprávla. o své svatb, Mary na neznala otcova hrobu, nezbylo po žádné památky A náhle do všech tch temnot šlehlo Maryn ostré svtlo jako bleskem, jako bývá ve chvíli tísn nebo zoufalství.

nm

Matko !" vykikla te, když ji záblesk oslnil, ekni mi pravdu! Nemáme žádného strýce! Kdo ,,

,,

je

Žahour?" Regina Spírková

keovit

sepjala ruce proti

dcei, jako by prosila za smilování. ,, Matko pravdu! Nejsem Spírková

—

— jsem —

."

„Žahourova Zoufalým zakvílením vylinulo se to z úst Reginy Spírkové, jejíž všechna síla byla vyerpána tam dole v marném zápase s Žahourem. Nemla již síly k odporu, k dalšímu utajování. A cítila, že tu všechno zapírání marno. Jednou uhodnuvši, šla by dcera po stop a dopátrala by se. Regina Spírková toho veera v hokém, zoufalém a pece úlevu jícím plái vyzpovídala se dcei .

své.

te

.

m su!"

byla její poslední slova, když a když jen pobouená její hru se zmítala mocným vzly kotem a stkaním. Kleela ped dcerou, hlavu skrývala v jejím klín. Místo odpovdi Maryna hladila matiny* vlasy, líbala jí hlavu, objímala její šíji. ,,Ztiš se, maminko, upokoj se," ekla po chvíli. ,, Proto Václav neopustí. Vše mu vypovím. Poká na m, a já na nj. Pece jen budeme svoji. ,,A

oi

její

nemly

již slz

m

Uvidíš, až se vrátí." Ale co tak chlácholila matku, ve hrudi

v hlav dunlo, všechno

její

myšlení

ji

pálilo,

horen

pra-

1

KNIHY ZVONU

66

A

když ulehla na lžko a když matka Recovalo. gina, znavena všemi dojmy dneška, které se nad ní

pehnaly jako divoká podzimní boue, znavena a ztýrána v duši své, v tžký, tupý sen se ponoila, Mary na hledla otevenýma oima do tmy, tiskla dlan na spánky, pemýšlejíc usilovn, co poíti, než se Václav vrátí. Sto zámr letlo jí mozkem, vyzrával a dozrál jediný, který mže Pjde sama k „ strýci" Žahourovi, svému. Pjde a pinutí jej! Po tom strastném veeru, kterýž jí odhalil tajemství jejího pvodu, po tžké, dusivé noci nenaléhala již Maryna otázkami na matku. Cítila pedobe, jak asi matku zdrcovalo verejší její pokoující vyznání. Vždy je sama nesla nanejvýš bolestn. Pokud pamatovala, od samého dtství, ode chvíle, kdy poala chápati, byla jí matka milující, nžnou pstounkou, a od let, kdy dospla, jako dvrnou starší sestrou. Teprv te chápala Maryna, kterak srdce matino, nemajíc nikoho mimo ni k milování, vylilo veškeru svou lásku na ni, na dít, které nemlo otce. Maryna zpozorovala ráno neklamn, že matin pohled není, jako býval jindy, že nabyl plachosti, ostychu ped dcerou. Ó, kdyby z pamti matiny mohla navždy vymazati, s se jí vera vyznala, aby spolu žily dále, jako žily doposud! až

konen

vésti k otci

k

cíli.

—

ím

Tím silnji upevoval se v ní zámr,

jejž

v

tíživé

verejší noci byla pojala. Avšak matka nesmí ho ani zdaleka tušiti. Nesmí zvdti, k emu se dcera odhodlává. Maryna šila taky pro cho policejního rady, pedk té se uchýlí. Na nosty hradanského okresu

—

IGNÁT HERRMANN:

policii i

VÁNONÍ KOLEDY

16/

mnoho vdí, mohou asto

poraditi,

snad

pomoci. Slýchala o tom.

Druhý den byla sobota. Maryna vybrala se z domu, zamíila k paní radové. Svila se jí se svým tajemstvím, dala jí peísti list Václavv, na konec

—

co zvdla o ,, strýci" Žahourovi. Paní radová obeslala ji k sob na veer, a tu jí povdla ostatek. Kdo je Žahour, kde pebývá. Stárnoucí vdovec, který ped nkolika lety pochoval ženu. Bezdtný, nedvivý muž. lovk nevrlý opuštností svou, snad i neduhem. Zlomil kdysi nohu, pokulhává. Okolí jej nazývá podivínem,

povdla,

pavoukem. Jinak má povst bezvadnou. Byla nedle ped Štdrým dnem, když Maryna

odpldne nastoupila touž cestu, jakou pedevírem veer byla podnikla její matka. V ruka vniku tiskla dopis Václavv, kterýž jí ml býti prvodcem, oporou, talismanem v tžkém podniku jejím. Po celou cestu vzpomínala na vyznání matino, vyvolávala

si

na

pam každé

její slovo,

poznovu

oživovala její srdce rvoucí plá, cítila její hlavu na svém klín. Rychlou chzí rozkolotala se v ní prudeji krev, a to jí pedvedlo pedverejší veerní si

výjev na oi s živostí až muivou. Toho však Maryna potebovala, aby v poslední chvíli nepozbyla odvahy.

—

Kalné, prosincové

odpldne

schylovalo se

v

sou-

mrak. V šenkovn Žahourov hoel jediný plamen plynový. Pod ním sedl Žahour, ta noviny. Blíže kamen obcházel starý, zimomivý sklepník. Hostí tu nebylo.

KNIHY ZVONU

I6S

Pojednou otevely se dvee šenkovny, a vstoupila sliná, štíhlá dívka, jejíž tvá od rychlého po-

chodu a mrazivého vtru byla jako višn

—

Ma-

ryna.

tená pod plynovým plamenem neodvrátil zra-

k od novin. Snad pichází nkdo pro

pivo.

Mohla bych mluviti s panem Žahourem?" Marynin hlas vyznl chvjn, nejist, když tu ,,

otázku pronesla. Sklepník mávl rukou k muži s novinami, ale taky vzhlédl sám Maryna byla již uhodla. Žahour. Maje posud plnou hlavu novináských

Te

zpráv, s podivením zadíval se na dívku, návštvu v tu dobu naprosto neobvyklou, neoekávanou.

Nepromluvil, ale jeho výraz vyjadoval zetelnou otázku: Co je libo? ,,Ráda bych s panem Žahourem promluvila nkolik slov

soukrom," ekla Maryna hlasem

stís-

nným. Žahour pokynul sklepníku, který se A teprv te ekl k dívce:

z šenkovny.

—

,,Co je libo,

vyplížil

sleinko?"

Uinil jen krok, a bylo patrno, že napadá na nohu.

Do poslední chvíle byla Maryna plna odvahy. Odhodlávala se, kterak rázem otce svého pepadne, kterak jej zahrne prudkými výitkami, vší hokou bolestí vlastní i matinou, kterak na podnikne útok, jemuž neodolá, pod nímž se zhroutí. Ale když jej te spatila, odvaha její poklesla, dech se v ní zatajil. To tedy jest muž, který kdysi obloudil matku její! To jest muž, jenž má v rukou osud její

:

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

169

lovkem chce podniknouti zápas ona, slabá, bezmocná dívka. To jest otec její, který matku zavrhl a jí neuznává! a Václavv! S tímto

V prvé

chvíli zmocnilo se Maryny jediné pomyšuprchnouti odtud, vzdáti se zápolení. Muž se pibližoval, naléhav opakoval svoji otázku

lení:

,,

Jáku, sleinko, co

Maryn

je libo?"

zakalily se oi, rty se

slzy vytryskly

jí

a zkanuly po

jí

rozechvly,

dv

líci.

." zajíkala se. Odpuste, pane ,, Vlastn s kým pak mám est?" otázal se Žahour, hled na dívku pronikavji a pronikavji a vrašt elo. Náhle byl njak znepokojen, hlavou bleskla mu vzpomínka na pedverejší návštvu ,,

.

.

veerní.

Maryna hned neodpovídala. Ješt je as, aby unikla nepoznána. Aby pedstírala omyl, že vstoupila jinam než kam byla poslána. I to jí pipadlo, aby ekla vymyšlené jméno, aby se otázala na ledabylou vc a pak s omluvou odešla. Nebo z tohoto lovka vanulo na ni nco sychravého, nevlídného. Jeho pátravý, podezíravý pohled uvádl ji ve zmatek. Ale tu pocítila v rukávníku dopis Václavv, který jí pipamatoval, pro pichází. Sebrala všechnu sílu, aby vydržela pohled mužv, a pronesla:

,,Jsem Maryna, dcera Reginy Spírkové

"

Maryna vydechla to, a jakoby chtla zabrániti každému tvrdému, zraujícímu slovu, sepjala ruce. Oi její visely na Žahourovi.

KNIHY ZVONU

170 ,

,,

Reginy Spírkové

.

.

.!"

zamumlal muž.

pomlce dodal chraptiv: ,,A maminka posílá sleinku Bylo teba tchto Žahourových

A

po

krátké

ryn

obnovila odvahu, které

,,Ne,

pane," zvolala dívka,

již ,,

" slov,

aby v Ma-

pozbývala.

neposílá!

Matka

ne-

jsem nastoupila tuto cestu, a nikdy z mých úst nezví, že jsem se k vám odvážila. Odešla od vás pokoena, zdrcena, a nebyla by dopustila, abych se dokala stejného pokoení, zavržení. Nemla jsem nikdy zvdti, kdo je mým otcem. Až chvíle hrozné beznadje zbystila mé smysly zoufalství otevelo mé matce ústa, vynutilo jí tajemství, které pede mnou po celý život skrývala. Teprv od pedevírka veera vím, í jméno mlo tuší, že

—

býti jménem matiným i mým, a picházím z vlastního popudu, abych je na vás vyprosila pro sebe, pro svého drahého Václava, pro štstí všeho našeho budoucího života. Pane, pýcha rodi Václavových nedopouští, aby jim pod stechu pivedl dve, které nemá otcova jména. A toto dve, pane, nikdy se niím neprovinilo než svým píchožilo do dem na svt bez požehnání! Toto pedevírka ve šastné domnnce, že mlo kdysi otce, ale taky v hoké lítosti, že se nedokal Václava. Moje domnnka rozplynula se matiným jediným slovem, moje lítost nad pedasným odcho-

—

dve

dem otcovým, nad odporem rodi Václavových se v zoufalství. Ale vše to, pane, mžete

zmnila

napraviti jediným slovem svým. Celý život mé byl znien, pane. Nenite taky život

a Václavv!"

matky

mj

—

VÁNONÍ KOLEDY

IGNÁT HERRMANN:

171

Poslední slova Marynina rozlila se v usedavý, zajíkavý plá. Dívka sklesla na kolena a vzpínala ruce ke kolenm Žahourovým, jichž však nedosáhla.

Tu

Žahour, který zoufalému tomu výlevu na-

slouchal s tváí zachmuenou, pistoupil a chápaje se paží Maryniných zdvíhal ji. Hlas jeho znl drsn, až chrochtav, když promluvil:

Vzchopte

,,

se,

— pede mnou

panenko, a sednte. Jsem

šenký

se nekleká."

Vnutil Marynu na židli, odstoupil ke stolu, opel a stále na ni hled v zachmuení, pronesl ješt drsnji: se,

„Ani jednou

jste

neekla

ote!

Tedy tomu

sama nevíte!" Mary na vyteštila oi, ihned

nechápajíc. Ale když pochopila, zraky její zaplály rozhoením. Maryna vztyila ti prsty pravice a zvolala: „Vím své matce, která nikdy nelhala. ekla mi o vás, že jste tvrdý muž, kterak jsem se mohla osmliti! Nikdy jste se mi nezjevil, nikdy vaše ruka nepohladila, nikdy jste neml vlídné vzpo" mínky a slova pro nešastnou matku mou „Kdyby tvoje matka, Maryno Spírkova, byla

m

rodii tak zápasila o m, jako ty te bo" o svého Václava Žahour nedoekl. Zdálo se, že drsný hlas jeho se ponkud zatásl. Odbelhal za stl k židli, dosedl, s

mými

juješ se

mnou

sáhl v záprsí po staré, odené šenkýské tobolce, hledal ve všelikých papírech, vyal ohmatanou obálku, z obálky starou podobiznu, hledl na ni chvíli a zas pronikav pozoroval Marynu. Nevlídná jeho tvá se zkrabila, jako se krabívá tvá lidí sta-

1

KNIHY ZVONU

72

rých,

nemohoucích

plakati.

Žahour zhluboka a

ztžka vydechl, vzchopil se, piblížil se poznovu k Maryn, a drže jí podobiznu ped oima, ekl mén drsn než prve: ,,Maryno, tys

ji

znáti nemohla. Ale díváš se

do zrcadla. To byla moje matka

—

asto

tvoje ba-

bika

V Maryn každá žilka se rozechvla. Chtla sáhnouti po pravici Žahourov, ale ruce jí sklesly bez vlády. Zírala v oi Žahourovy, jako by chtla vypátrati, co se dje v hlav za nimi. O ni samu pokoušela se závra. ,,Vra se k matce, Maryno Spírkova, a nech neodchází z domu. Po klekání bude navštívena.' '

—

Rozbouena, rozechvlá v nejhlubších hlubinách nitra svého vracela se Mary na vzhru na Pohoelec chvátala, letla. Matka její bývala •doma celé nedle, a pece te Maryna ubíhala, jsouc biována obavou, aby nenašla píbytek

—

prázdný.

Matka Regina byla doma a etla v pokojíku krámku jak obyejn. Když Maryna vstou-

vedle

všecka zchvácena, užasla matka: jsi chodila, dít, co je ti?" pozdji vše maminko, pozdji ,, Sekej,

pila,

„Kde

—

—

ti

eknu!" Maryna se odstrojila, usedla v temný kout. Když o hodinu pozdji zaznlo klekání, naslouchala, nedýchajíc, a když doznlo, zírala na posnžené námstí jako bez duše. Srdce její v horeném oekávání

Tu zdála

mocn

bušilo. posléze, po dlouhé chvíli, která se

Maryn

vností, zaznl zvonek v krámku, dvee

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

skíply, zavely Žahour.

se.

173

Matka chvátala do krámu. Tu

stál

Ústa Reginina zstala dveí.

nmá,

její

pravice zachy-

tila se ,,

Regino/' zaznl drsný, chraptivý hlas Zahou-

rúv, ,,máte dceru ,,Je

doma?"

doma/' odpovdla Regina mdlým, beze-

zvukým ,,Tedy

hlasem.

m pobídnte

dále,"

pokraoval Žahour

chraptiv, ,,aby slyšela taky ona." V Regina pokynula Žahourovi do svtnice a skoro vrávorala za ním. Maryna v kout pi okn vzchopila se, ale zachvívala se jako v zimnici. promluvil Žahour, ,,není-li pozd a ,, Regino," nezmnila-li jste od pátku své smýšlení a vli, aby se vaše dcera mohla Vlasákovým rodim vykázati zákonitým a manželským otcem, kterýž ji uznává za svou jedinou vlastní dceru, žádám za vaši ruku k manželství." í

Regina po tch slovech sklesla na židli, rukama zakryla tvá, hrudí zalomcoval jí plá. Zasáhlo ji to jako blesk. ,,Svolujete-li, Regino," pokraoval Žahour, jehož hlas pojednou se lámal, ,, žádám o všechny vaše potebné listiny, abych zítra mohl zadati za ohlášky. Rád bych, aby Václav Vlasák, až pijde

z vojny, našel rodinu

pohromad

..."

Reginina hlava byla sklesla na skížené ruce na stl a te mocným pláem skoro poskakovala. „Ale nemžete-li zapomenout na vše, co se mezi námi udalo, Regino," pokraoval Žahour, ,, dávám

KNIHY ZVONU

174

m-

vám na vli,

že hned po svatb a ješt ten den žete zažádat o rozvod svého manželství, pro nepe-

konatelný odpor k mé osob, eknme. Ale myslím, by to nemuselo být ..." Žahour domluvil a stál tu vztyen, vykávaje, až Regina své pohnutí pekoná, ztiší se a promluví. Z temného kouta, kde stála Maryna, ozývalo se

že

prudké stkáni. (Polní

Noviny 191 5.)

SYLVESTROVSKÉ

NA SYLVESTRA. Momentka

z

malé pražské domácnosti.

Vdova paní Hlaváková. Její dcera Poldynka. Karel Fousek, soused z Poldynin.

domu

a ženich

dm

kdesi ve tíd Vyšehradské. Druhé patro. Skrovný Starý byt paní Hlavákové, vdovy po krejím. Pokojík se dvma okny, kuchyka. V pokojíku postel u okna, na druhé stran stará kožená pohovka, ped ní stl, na stole hoící petolejka. Na pohovce sedí paní Hlaváková, pletouc punochu. Hodiny Paní Hlaváková pona protjší stn odhrkávají šestou. vznáší hlavu, pohlédne na hodiny.

—

„šest hodin, Poldyna nejde. Šlakovitá holka! na Sylvestra dodlávají o páté. Zase s ním

Vždy

nkde courá! Nic naplat, eknu mu, holku nezdržoval. Až budou svoji, jak dlouho chtjí/'

a

(Na dvee

kuchyn

aby mi si

chodí,

zaklepáno.)

,,Koho pak to dach nese! Na Sylvestra! Polnení. Ta chodí bez klepání."

dyna to

Aniž vstala, hledí paní pokoje do kuchyn a volá: '

otevenými dvemi

„Dále!"

Dvee kuchyn Vánoní

koledy.

vrzly,

zase

zapadly,

a

ku12

178

KNIHY ZVONU

I I

chyní dusají rychlé kroky. Do pokoje vstupuje Karel Fousek. „Ruku líbám! Šastný dobrý veer! Milostpaní

sama doma?" Paní

(mrzut):

vám ekla

pane Fousku,

Ale,

tolikrát: dejte

pak

paní! Jaké

A

Fousek:

mn pokoj

s

už jsem tou milost-

milosti a panstvo!

jak pak

mám

íkat?

Poldynin

mamince! Paní: Práv proto. A kde je Poldyna? Fousek: Což pak není doma? Paní: Vždy vidíte, že sedím sama. Myslíte, že ji mám v almae? Ješt nepišla.

Fousek: A to je dobe. Jdu o nco prosit. Paní: pak? Fousek: Je Sylvestra, paní maminko, a na Slovanech je velká zábava. Rád bych se tam podíval, ale ne sáni. S Poldy nkou. prosím, paní maminko, dovolte ji taky.

O

Pkn

Paní Hlaváková (položila pletení, dívá se chvilku zkoumav na mladého muže): Vždy víte, že nikam nechodím. Jsem ráda, obhám-li si domácnost, neku-li do zábavy. Fousek:

Ale

Poldynka,

paní

maminko!

Pol-

dynka snad mže se mnou Paní: $ama? Bez matky? Fousek

(v

rozpacích):

No,

s

ženichem snad

mže. Paní: Pane Fousku, bylo už ono ženich, kteí

k oltái! Nehnvejte se. S ženichem! Kdyby bylo bývalo po mém, ješt byste nebyl ženichem. Je to všecko na dlouhé lokte. se nikdy nedostali

VÁNONÍ KOLEDY

IGNÁT HERRMANN:

Nejlíp si

je,

když

—

lovk mže

179

pijít a ekne:

holku a vezme si ji. Fousek: Ale paní maminko

vezmu

——

Paní (netrpliv mávne rukou): Já vím. Taky byste si bral, kdyby to šlo. Ale my jsme chudoba a vy byste byli druhá chudoba. Ten slibovaný

pídavek poád nepichází. Nehnvejte se, nevyítám, ale k emu pak takové dlouhé nišství? Však bych nebyla povolila, ale

mn

nic že-

jen

poád nevala. Chtli tak je máte a je to pšky jako za vozem. Zasnoubení je pro nóbl lidi, pro bohaté, taková paráda, aby mla známost víc kapitol. Ale pro takovou chudobu jako my! Jen se nám v dom sousedé posmívají. Fousek (hnviv): Pro boha vás prosím, eknte mn, kdo, a já ho zmlátím! Paní: Jo jo, a zavou vás! To by tak bylo nco do hospodáství. Fousek (lítostiv): A já se na dnešní veer tak tšil. A Poldynka taky. Slíbil jsem jí to Paní: Vidíte, chyba! jste se díve zeptati. Jen mi zase holku rozevete. Fousek (žadoniv): A dokonce ji se mnou neaby

proto,

Poldyna

No

jste zasnoubení!

—

Ml

dovolíte ?

Paní: Dokonce Poldyna nepjde.

Fousek:

ne.

Vždy

ji

Já nemohu, a beze zas

pivedu,

paní

mne ma-

minko Pant: milej vedl.

To vím. Ješt každý holku pivedl,

Karlíku,

ale

Nehnvejte

se,

už to nebyla

ta,

kterou od-

proto jsou staré

mámy, aby

dávaly pozor. 12*

KNIHY ZVONU

i8o

Fousek:

Vždy

pes chodbu.

m máte v dom, m práv

deset

krok

Paní: Však to je, co netší. Brzo-li pak se holka nesplete a nevleze do jiných dveí! A na chodí k ránu tžké spaní, Karlíku! Fousek: Paní maminko! Paní: Jo jo, Karlíku, já vím. Nebyla by

m

—

Polda ani první ani poslední Ale nco vám povím: chcete-li mermo Sylvestra s Poldy nou, pijte k nám. aj máme doma, navaím ho. K veei si pinesete, co chcete. Cigáro si taky smíte vykouit, ale ne víc. lovk to pak nevypudí ze svtnice. Slyšel jste, katr prásk' to jde Poldyna. Chodí vždycky jak velká voda když jde sama! S vámi se line po schodech jako myš. Povídám vám, nedlejte mi ped ní žádného bolestína. eknte jí, že jste se sám

—

— —

pozval.

Dvee kuchyn

se

hmotn

otevely. Rychlý-

drobnými kroky vbhla do pokoje Poldy hka. ,,Jejej! Karlíek! Co pak nám pinesl?" Fousek: Sebe, Poldynko! A neuhodne, pro. Pozval jsem se k vám na Sylvestra. Oslavíme ho doma, tuhle s paní maminkou. Poldynka (zklamána): My nepjdeme na Slovany? Fousek: Nepjdeme, zlatouši. Doma zstaneme. Když vidím, že by tu paní maminka sedla sama, opuštná mi,

vdl

vera taky! Poldynka: Ale to Fousek: A Poldynka by chtla maminku opustit? Poldynka (mrzut): A já si do teka smolila klobouk, abych mu nedlala ostudu ve starém.

IGNÁT HERRMANN:

Fousek:

VÁNONÍ KOLEDY

Vezme

roní procházku.

si

ho

—

181

na novo-

zítra dopoledne,

A

te

pobhnu, pinesu ementálský, šunku, láhev pune, já

sardinky, kaviár, to bude veselý Sylvestr! A pak, až žemle uhodí dvanáctá, až se na vžích rozhlaholí zvony, až bouchnou z kanónu, * pak povím paní mamince Zatím a Poldynce novinu. Náramnou novinu! rukulíbám! (Odkvapí.) Poldynka (tají hnv a vzdor, odpoutává nový klobouk, pidlaný na vlasy nkolika jehlicemi, pohlíží úkosem na matku, kteráž skládá pletení do košíku a sklízí je se stolu. Náhle vybuchne): Tys s ním nechtla dovolit na Slovany, vi,

—

—

—

m

mami? Matka

(velmi

úsen,

naznaujíc, že nehodlá

zapádati dlouhé rozklady): Slyšelas, že pro nás má novinu. A tu bych taky ráda zvdla. To je novina pro nás, ne pro tu sylvestrovskou štvanici. Hádám, že už je v ouad rozhodnuto, že mu pidali. A to se týká tebe, konen se mže chystat svatba. A te pilož v kuchyni a pistroj na stl. Poldynka (ráda by vzdorovala, ale úseností matinou a jejím povelem jest umlena, odzbrojena. Je konen taky dychtivá noviny Fouskovy. Strojí na stl.) O hodinu pozdji vrací se Fousek, maje plné kapsy a plné ruce balík a papírových sák od kupce, od hokynáe. Vyklopil vše na stl a žádá

—

dívku: * V as dje této povídky oznamován byl v átek nového roku výstelem z dla; tehda bylo mováno pražské poledne co den. i

Praze potak ozna-

KNIHY ZVONU

182

„Tak, Poldoušku, rozvázala to, vysypala, dala talíe. Pozor na láhev, to je ruský. A já skoím udláme si slavnostní ješt pro svou lampu osvtlení, jako v divadle/' Za chvíli pináší lampu ze svého mládeneckého

na

—

bytu.

„Tak, mžeme zaít." Paní Hlaváková šourá se z kuchyn, pinášejíc mísu zemat na loupaku. Fousek: No co pak, paní maminko, co pak to? Brambory na loupaku! Vždy je tu šunka, uzený jazyk, sardinky, kaviár. Smím prosit o trochu sekané cibule? Rozeteme si kaviár se sardinkou. To je moje specialita. A s cibulkou. A maminka si vezme s námi. Kam pak brambory na loupaku! Matka: Aby vám Pánbh do smrti dal do sytá brambor na loupaku, Karlíku! A k nim do sytá istého vepového sádla na pomazanou. Do smrti, Karlíku! Fousek: No, to snad ano, paní maminko. Ale jen brambory? To bych ani o dlouhé živobytí nestál

Matka: To vám uvím teprv, Karlíku, až mi to eknete taky na své smrtelné posteli. Fousek (udobuje): Tedy jen si vezmte s námi. já si taky brambrek oloupám. Paní Hlaváková všeho stídm požívala, skromnou sklenici piva vypila. O plnoci zakouilo se po prvé z íší horkého pune. Oteveli okno, aby nepeslechli výstel dlový, aby slyšeli zvony; .a když se rozezvuely a když íše o sebe zazvonily na pozdrav novému roku, zvstoval Fousek svoji novinu. Paní Hlaváková dobe hádala. Karla

Vždy

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

18 3

Fouska v úad povýšili, platu pidali, v masose Karlíek mže, chce a bude ženiti. Poldiny zraky zahoely pi té novin a zasršely na Karla touhou, žádostí. Jen letmo zachytila ten pohled i matka Hlaváková, ale zas klidn usedla a popíjela pune. VŠeho požívala zdrželiv, ale pun opájel ji už pouhou vní svou. Znala tu vni odedávna, z let, kdy ješt muž Hlaváek byl na živ a kdy se dobe dailo. Tehda ho mívali do sytá o vánocích, o Sylvestru. Ale když nebožtík odešel, pominuly i takové zvláštní požitky. Až zase dnes, zásluhou Fouskovou. A stará paní trpla, aby po druhé. Tetí však již jí íše byla naplnna odmítla. A bylo již hezky po plnoci, když se opela o starou pohovku a zavela oi, jako by podimovala. Tišeji a tišeji hovoili mladí lidé, aby staré paní nevy rušili. Ale tváe jim hoely. A tu náhle

pust

pouhým šeptem: zatopeno ve svém pokojíku

pronesl Fousek, a skoro

„Mám

"

—

ach,

tak teplouko tam je Poldy nka pimhouila oi. A v témž okamžiku oi staré paní sotva znateln se pootevely. Ne, jen asy se to pohnuly, zachvly. Posléz o druhé hodin paní Hlaváková se protrhla a ekla: ,,Ale už je as, abychom šli spát, dti." Fousek: Tak brzy, maminko? Matka: Zítra je taky den, Karlíku, a nový rok. Louili se mladí lidé, jako by se ani nemohli rozlouiti, ruce jejich stále se hledaly. Ale kotedy Fousek odchází.

nen

1 84

' '

•

KNIHY ZVONU

A když paní Hlaváková uslyšela, že za ním skíply a dopadly dvee mládeneckého bytu jeho, zamkla dvee kuchyské a vytahuje klí. Poldynka: Pro vytahuješ klí, mami? Matka: I, holka, budu po tom puni tvrd spát, a ácha víš, co se mže stát. A snad ani nevíš, že jsi námsíná, a mohla bys ve spaní odemknout a vyjít, ani nevíš, kam. a nkde spadneslyšela. (Náhle pohlédne nout, ani bych pronikav na dceru.) A dokáš se, dceruško, dokáš. Do masopustu není tak daleko

t

.

.

.

(Nár. h. 191 1.)

BOWI/E. Je-li

lovk

dvacet nebo ptadvacet

let

pánem

vlastního krbu, vru ani neví, jakých poklad zatím nashromáždil, co všechno pod stechou má a kde to má. Ale nkdy taky lovk ani netuší, co všechno co v žádné slušné donemá. Co mu chybí.

A

mácnosti chybti nemá! Objevil jsem jednoho dne takovou nesmírn citelnou mezeru v domácnosti své. A nesmírn jsem se podivil, že jsem toho dávno nezpozoroval. byly oi oteveny, stalo se toliko A že zásluhou strýce Emánka. Mám totiž takového strýce. Iyépe eeno, moje dti mají toho strýce. Nkolik strýc. A jeden z tchto strýc pichází nkdy a pináší nco. Pravideln cosi, s ím si sám rady neví. Tak jednoho dne, bylo to ve svátcích vánoních, pinesl ananas. Nekoupil ho. Kterýsi ctitel poslal mu jej, a z daleka. Fórster se jmenoval, hudbu provozoval a žil tehda až v Hamburku. Tam odtud, jak známo, pichází k nám ledacos, co se pod naším nebem nerodí. Pivážejí to parníky ze všech konin svta, mnohdy jen proto, aby mly píslušnou pítž na zpátení plavb. Z Evropy vyvážejí za oceán virtuosy, tenoristy a defraudanty,

mn

KNIHY ZVONU

I«6

a když se vracejí, pivážejí žoky rej že, kávy a bavlny. Nkdy taky banány. pivážejí banány, nikdy jsem nezbadal, nikoho se nedoptal. Banán jest ovoce podivuhodného, okurkovitého tvaru, barvy fádn zelenavé, nkdy žlutavé. asem lze je vídati ve výkladních skíních lahdká. Ale jako nechápu, pro je parolodi z dalekého zámoí vbec dovážejí, nemohu taky pochopiti, pro je lahdkái pivážejí

Pro

k nám. Nebo

a

jsem se ptal kohokoliv, zda jedl už banány, každý mi odpovdl: „Ale, jednou jsem si jeden koupil, od tch dob to nemohu vidt." lovk je všetený, zvdavý. Taky jsem si dávno okusil jsem ho, jednou koupil banán a tato zkušenost mi staí, doufám, nadosmrti. Nikdy totiž nejedl jsem nic tak mdlého, neslaného a nemastného, jako je banán. Nanejvýš íci, že jest nasládlý, ale tak mdle možno o

—

—

nm

žádnou jinou, se „sladkým" panem Breberou, jemuž se pro jeho pezdvoilou, až odpornou sladkost kde kdo vyhýbá. Setkal jsem se s banány kdysi taky v Hamburce. Prodával je tam blíže pístavu jakýsi zlomyslný lovk, jenž vykikoval chraptivým hlanasládlý, že se to nedá srovnati s

všeobecn známou

nasládlostí.

Leda

sem:

„Fumf

pfennig! Fiini pfennig!"

„Helete." povídá milý jeden spoleník

z cesto-

U

nás vatelské naší trojice, „tady je to laciné. V Praze stojí nanejmí deset halé, ne-li dvacet.

To

si

koupím."

lONAT HERRMANN: VÁNOCnI KOLEDY

A

187

než jsem ho mohl varovati, odkoupil od

asi tyi banány. Pozoroval jsem ho soucitn, když je pojídal. Bylo patrno, že mu exotické to ovoce nevaln chutná. Ale pítel není z onch, kteí by dvacet fenik marn vyhodili. Co zaplatil, toho chce

prodavae

užíti.

Myslím, že na tento požitek nikdy nezapomene. Již ped tím bylo rozhodnuto, že pojedeme dále zítra, hned ,,s ranním vlakem". Ani jsem se píliš nepozastavil nad tímto instrumentálem, nebo na cestách musí být lovk snášeli vý. Krom toho náš pítel nebyl žádným filologem, nýbrž kalkulátorem. Dobrá tedy, pojedeme ,,s ranním vla-

kem". Ale nejeli jsme. Pozoroval jsem již po celý zbýpo každé, když jsem chtl pítele na nco krásného nebo památného upozorniti, pítel pravideln tu nebyl. Zmizel vždy, aniž kdo z nás ostatních si povšiml, kdy a kam. A vracel se pak po chvíli odkudsi, všecek stísnn, tžce oddychuje. „Kde jste chodil?" ptával jsem se.

vající den, že

"

tamhle Okázal tu na njakou menší stavbiku s ryhovanými, neprhlednými okénky, tu na restauraci, tu zas na kavárnu. Veer byli jsme v divadle, ,,I,

já jen

ale pítel kalkulátor ztrávil z pti akt ti mimo hledišt. ert ví, kde poád chodil. ráno, když jsme se svými zavazadly stáli na perón a když nádražní zízenec již po tetí vy-

A

kikoval:

KNIHY ZVONU

1 88

,,

Vstupovat, pánové, vstupovat! Nejvyšší as!"

— ítím se útokem k vagónu,

ale na samém pátku byl jsem stržen druhým lenem naší

stutro-

jice.

není zde pan kalkulátor!" ,, Pokejte, Ano, pítel kalkulátor zase zmizel. Beze stopy. Jen jeho opuštný tlumok ležel truchliv na dlažb, touže po pánu svém. Ranní vlak dávno byl ten tam, když se pítel objevil.

„Kde pak

nám

jste chodil,

drahý pane? Hlete, vlak

ujel."

za hodinu pojede jiný." taky ten za hodinu a za dv hodiny jsem dával pozor, jak chtl, pokaždé, když jsme mli vlézti do kupé, nebylo po píteli kalkulátoru ani památky. A než se s námi shledal, vždy byl vlak dávno kdesi na trati. Byl to konen vlak asi pátý, do nhož jsme se všichni jednohlasn dostali. Tšil jsem se nesmírn, že jsme zas jednou pohromad a že tak pojedeme až do Berlína. Tšil jsem se pedasn. po celou cestu jeli jsme jen dva. Pítel kalkulátor pes tu chvíli vzdaloval se, patrn proto jen, aby zkoumal všechna zaízení vagónu mimo naše kupé. A kdykoli se k nám do kupé na chvíli vrátil, byl vždy velice nepepadlejší a hubenjší. Zdálo se, že pízniv úinkuje rychlá jízda, nepetržité otásání ,,No,

Ujel taky.

nevadí,

nám

A

Tém

na

voz. Musím poznamentati, že pítel kalkulátor je siln nervosní. Akoli pak je známo, že nervosa mnohých lidí jízdou po dráze se zmenšuje a tém

1GNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

18^

nadobro mizí, jsou patrn zas lidé, jejichž nervosa stupuje. Soudil jsem, že pítel kalkulátor

se jízdou

k nim

náleží.

Ale posléze tedy jsme byli v Berlín. A tu pítel, vycházeje z nádraží, pronesl trudnomysln: daly! Do smrti je ,, Zatracené banány! Ty

mn

Nevermor!" A když se pak opodál nádraží na pouliní automatické váze vážil, shledal, že mu od verejška, od onoho osudného požitku banán, ubylo devt nechci!

tlesné váhy. Nešlo mi ped nkolika lety do hlavy, pro naše pelivá vláda zakázala k nám pívoz amerických jablek, tak chutných a tak laciných. Ale naprosto* již nejde mi do hlavy, pro posud není zakázán taky import banán, které mají tak zhoubný úinek na tlesný i duševní stav lovka? Než vrame se k ananasu milého našeho strýce. Pinesl jej, slibn se usmíval, a povídá: tuhle si na mne vzdálený pítel ,, Koukej, vzpomnl. Poslal na svátky ananas. Co pak s ním kil

udláme, abychom ho nejlépe užili?" Byla to otázka, na niž jsem nemohl ihned odpovdti. Mívám sice dosti asto všelikého ovoce ale ananasy kupuji málokdy, akoli; bývají laciný. Za pldruhé zlatky, za dv. Za ti zlatky bývá už velkolepý ananas, jako hlava šestiletého kluka. „Mj bože," povídám strýci, ,,co bychom s ním dlali? Bowli udláme! Ananasovou bowli!" ,,Co je to bowle?" táže se strýc. ,,Bowle? Což jsi nikdy neetl anglických spisovatel? Neetls Dickense? Což není skoro v kaž-

hojnost,

smšn

KNIHY ZVONU

19°

dém anglickém román bowle, na píklad punová? Což nelíí anglití autoi pípravu bowle a konen požitek její tak lákav, až se tenái v ústech slévá? No a bowle ananasová je cosi po-

—

dobného. Vezme se b o w 1 e, víš? a te se ananas pokrájí na tenké koláky, kteréž se do té bowle vloží. Na to se naleje láhev nebo dv dobrého rýnského vína, láhev nebo dv dobrého šampaského, dva nebo ti syfony sodovky, pl libry nebo libra cukru, konen se do toho vloží kus istého, umlého ledu od cukráe, pikreje se to peliv, aby nevyichlo, postaví se za okno nebo vbec do studena. To se udlá tak nkdy odpoledne nebo naveer, a po veei již možno z bowle nabírati a nalévati do kišálových pohár a píti, když se to bylo náležit promíchalo. Taky koaku se do ní mže pidati, ale dobrého, francouzského.

To

ananasová bowle."

jest

,,To

mže

býti dobré," pronesl strýc.

Velmi dobré," ujišuji horliv. Ananas, to ovoce nesmírn aromatické, a sám o sob má chu ,,

navinulou.

k

nmu

,,

Te"

si

pomysli rýnské a

„Ano," ekl strýc njak zamyšlen,

šampaské ,,

" šampaské Hele," pravím

rýnské a

,, zas já, ,,na to musíme pozvati taky strýce Albrechta a pítele Ferdinanda

—

(poa tebas i kmotra Holoubka. Každý z vás vídám s drazem) pinese bu láhev rýnského nebo šampaského, já pak dám cukr a dv láhve

—

sodovky.

Ti

dám, aby to nebylo tak opojné. na tyi,

A led. A práci. Poítám, že toho bude pt litr. To staí pro všechny. No?"

IONÁT HERRMANN:

Celkem

VÁNONÍ KOLEDY

~,

|"

191

souhlasil strýc.

Jen jako mimochodem poznamenal, že, kdo posílá ananas, ml by poslati zárove taky nkolik tch lahví vína, k úprav bowle potebného. A pak jsme ujednali, že tu bowli udláme na Sylvestra a že jí pozdravíme nový rok. Je to památný strýcv den. Spatil totiž ped plstoletím práv udeením dvanácté a tedy vlastn již v prvé hodin roku nového svtlo svta. Ale když jsem se po svátcích probudil, pipadlo mi pojednou: V pak tu bowli udláme? V domácnosti mé nechyblo sice nic, eho teba k životu pohodlnému a pepyšnému, ale bowle jsem neml. Totiž oné veliké, sklenné, baaté nádoby s dvanácti sklenicemi stejného slohu. Vše spoívá obyejn na velikém táce stíbrném, nebo aspo na táce ze stíbra ínského. Nebo na podnosu

em

devném, bohat vyezávaném. Nebo na zvláštním stolku, jemuž Nmci dmysln íkají ,,der nmý sluha", který se pisune stumme diener k tabuli ve veeadle a na njž se kladou ped-

—

mty,

by na tabuli pekážely, a jsou tak po ruce. Pro všechno ješt jsem prohledal celou domácnost, zdali snad jen pouhým nedopatením bych nebyl pehlédl bowli, kterou snad mi kdysi poslal darem nkterý z mecenáš nakladatel nebo

pece

které

stále

vdných

ctitel.

Pohíchu však bowle jsem

nenašel.

Shledal jsem sice devt petrolejových lamp, vesms to dar svatebních, nyní již vtším dílem defektních, bez cylindr nebo bez koulí a jinak taky k další služb neschopných; shledal jsem

•

KNIHY ZVONU

i<)2

také patero karaf inek, bez octa, oleje, pepe a nalezl jsem i rzné stojany na ovoce, garnitury na ryby, na raky, na hlemýžd, ústice, škeble jen bowle, ertova bowle nikde nesoli;

—

byla!

Pro Pánaboha, povídám si, z eho pak tu „bowli" píváme jindy? Ale když jsem pozval strýce a kmotry na bowli, musím ji taky mít! Ti dni jsem chodil jako vyvrácen, pemýšleje, vymýšleje, spekuluje. A pojednou kmitl se hlavou spasitelný nápad. Snad že by místo bowle posloužila naše obvyklá polévková mísa z královské porculánky míšeské (zániková znaka: dva me-

íky kížem)? Ne, nemohla to býti polévková mísa. Ze dvou podstatných píin. Pedn byla malá na žádoucí -a nutnou míru líbezného moku pro tolik osob. Za druhé pak se objevilo, že utrpla malý úraz, že má na dn nepatrnou sice, ale pece jen dostatenou díru, pvodu ovšem te naprosto nezjistitelného.

Nyní jsem taky pochopil, pro za posledních asi let neobjevuje se tato mísa na mé tabuli, ale pro jest mi polévka podávána pímo z punc-

sedmi

lového hrnce, ve kterém se vaí. Nu ano, staí sice punclový hrnec na polévku, nemohu namíchat! ale bowli v Chmury vždy tžší obestíraly mi hlavu, zatem-

nm

ovaly moje

myšlení. Sylvestr

kvapem

se

pi-

bližoval.

V ty dni vedla mne náhoda mimo závod se sklem, s nádherným, jiskivým sklem. Pan Pn-

3

IGNÁT HERRMANN: VÁNOCNl KOLEDY

193

kava v Jindišské ulici ml takový závod. Ušlechumle broušených tovar výbr tém pohádkový. Vše, co jen srdce rái. A hle, tu práv uprosted všech tch poklad krásná bowle s dvanácti poháry! Bowle skvostná, zdobená jahodami tilých,

z rubínového skla a listy jakési fantastické rostbarvy smaragdové. Bowle královská, k zbláznní, a na ní cedulka: 20 zlatých. liny

m

zarážela. Ani te nevzpoJen ta cedulka mínám, pro. Jen tolik vím, že bylo tehda asi 28. nebo 29. prosince. Po svátcích a ped novým

rokem.

Dva nebo ti

dni jsem obcházel výkladec

pán

Pnkavv. A nkdy, když

jsem tam stál a zraky se vpíjel v baatou tu nádobu, zpozoroval jsem, že zevnit kývá na mne hlava pívtiv se usmí-

mne pozývala, abych vstoupil. Byl to pan Pnkava sám. Znali jsme se již nkolik let. Chodíval jsem tam obas, abych zakoupil njaký vzácný skláský výrobek, za padevající,

jako by

sát krejcar, za zlatku. telem.

Byl jsem jeho odbra-

Arci, chodil jsem asem taky do hrabcího Harrachovského skladu vedle Modré hvzdy. Proto, abych nákupy své rozdlil. Aby ze mne nebohatí jen pan Pnkava. Taky hrab Harrach chce žíti. A je to vlastn skoro jediný šlechtic eský, který se zabývá veejn obchodem, dávaje tak dobrý píklad kavalírm ostatním, kteí až posud nedlají docela nic rozumného. Krom pana hrabte Šternberka, ovšem. A vyrábí pan hrab Harrach velmi pkné vci. Ale v jeho výkladní Vánoní

koledy.

1

KNIHY ZVONU

194

skíni nespatil jsem v

onch dnech vbec

žádné

bowle.

Dkoval jsem na pívtivé pokyny pán Pnkavovy do krámu, a nerad, nerad jsem od výtam zas neodolatelné kladu odcházel. A když

m

nutkání táhlo, blížil jsem se skoro s obavou, zdali snad již bowle nezmizela, zda mi ji nkdo

ped nosem

neodkoupil. Ne, stále tam byla. Byla tam ješt, v den svatého Sylvestra.

i

posledního dne

rozilení. Doma Baruška cukru v hmoždíi, taky ti láhve pravé destilované Zátkový sodovky jsem ml. Víno pošlou strýcové o polednách. Ananas je za oknem v ubrousku, aby se v teple nezkazil. Veer ano. Ale bohové vní, z eho bude bowle ji budem pít? Do eho ji naložíme? Pece tedy do toho puncláku? A v ten poslední den, jak jsem stál ped skla-

mne zmáhalo

Již se

tloukla

již kilo

—

dem pán Pnkavovým, s

zas

mne

Šéf

zpozoroval a

úsmvem vlídnjším nad všechny pedešlé kýval

na mne.

Tu

jakási vyšší moc,

mého uchopila mne, a

vle

síla ehosi neznábezdky, proti vli

a

já zcela

vlastní, a nejsa si vdom, emu tu podléhám, a stál pokroil jsem, stiskl kliku, otevel dvee jsem v krám.

—

A již

pan Pnkava, ochotný, úslužný jako vždy, mi picházel vstíc, usmíval se, nadje pln, a

pívtiv

„ím

promluvil:

pak mohu

sloužit,

vašnosti?"

Jeho oslovení vzpamatovalo m, ale taky zarazilo. Co mu eknu? Jak se z toho vypletu?

IONÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

195

A

v tch rozpacích pipadla mi jediná otázka. Ó, nemysli nikdo, že mi bylo do žertu. Ale náhlé

vnuknutí to bylo. Skoro

se

mi

zdálo, že

mi

nkdo

našeptává.

jsem pojal pana Pnkavu za ruku, zatáhl jsem jej dále do kouta, aby slova má nebyla zaslechnuta personálem, a šeptem jsem pronesl:

Jemn

,,Pane lost

z

1

—

Pnkavo, nehnvejte se pro mou smtisíc nemohl byste mi pjit

ale

—

—

a tý ch ?"

Nebylo to snad po prvé, kdy si od pana Pnkavy nkdo nco vypjoval. Ale pece soudím, že se mu nestalo každého dne, aby kdo chtl hned celou tisícovku. A když jsem to vykl, sám jsem se ulekl ohromné té íslice. Nebo akoli jsem si jakživ taky již ledacos vypjil, tolik jsem nepožádal ješt nikdy a na nikom. S tváe pán Pnkavovy uprchl úsmv. Domnívám se, že v tom okamžiku si inil trpké výitky pro svou lehkovážnost; že mi tak vlídn kynul hlavou; že se na mne z krámu usmíval. Nebo jist byl pesvden, že jen touto pívtivostí mi dodal odvahy k žádosti tak nehorázné. Ne, jeho úsmv vlastn nezmizel, ale ztrnul, zkamenl mu njak na tvái, kterou jsem nikdy nevidl zamraenu, která se dovedla usmívat i v nejtžších nesnázích života. Taková chvíle mu

práv

nadešla.

se zmnil úsmv jeho, nabyl rázu nesmírné rozpaitosti, která se mísila s údivem. ekl bych, že ten úsmv na tvái jeho pomrzl a vypadal te taky jako sklenný, chladn sklenný, a pod ním, pro mne tak prhledným, pro-

Jenom

*3*

KNIHY ZVONU

I9<5

se

stíralo

svojí

pomyšlení:

dvrou? Pro

Pro práv ke

mn

m

Nechápu, kterak picházím k té cti? Snad ho skuten mrazilo, že jeho zledovatl, ale

poctíváš

pro tisícovku?

úsmv

tak

mn z vlastní otázky bylo pojednou

—

urit to pamatuji. Lekal jsem nesmírn horko se, jak mi odpoví, a stydl jsem se již naped, že budu odmítnut. Ale pes to vše litoval jsem v tu chvíli, že mé zraky nejsou fotografickým aparátem, abych si výraz tváe pán Pnkavovy na vnou památku zachytil. Chtivost

mn

moje pozorovatelská potlaila

na chvíli všechen stud pro neskromnou ve moji žádost. Avšak pan Pnkava neodmítl mne! Jenom zhluboka vydechl, a jeho ústa, kteráž ztrnutím úsmvu pozbyla na chvíli pohyblivosti, otevela se posléz a pronesla slova docela jiná, pekvaa pující, jakých jsem se nenadal. Promluvila taky šeptem: ,,Vašnosti, musí to býti hned? Nevím vru,

—

" v tu chvíli tolik Snad v nm, když tak mluvil, klíila nadje,

zdali

že se spokojím s polovinou, tvrtinou, snad s ob-

nosem ješt menším. Ale bylo nepochybno, že k njaké obti jest odhodlán. A te jsem porozuml onomu vnuknutí, kteréž mi tisícovou otázku pivedlo na jazyk. A jako bych to byl ml dávno promyšleno, ekl jsem panu Pnkavovi, upímn se smje: Nehnvejte se s tou tisícovkou jsem jen žertoval. Ale na dnešní veer na jediný tento veer poteboval bych cosi jiného, a velmi byste ,,

—

—

IONÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

197

mi zavdil, kdybyste mi vypomohl. rozumí ananas, víte; darovaný pijdou strýcové, pinesou víno, a chceme se

—

totiž

pravit sylvestrovskou bowli. Ale

nemám, a kdybyste mi

práv

Mám se; si

bowle

té

dvoval — zaruuji vám,

—

a na dnešní veer mi jí nic nestane " laskav Již mi nedal pan Pnkava domluvit. že se

vašnosti!"

„Ale,

zvolal

Staí vám jedna? Teba si

a

pi-

radostn.

ji

radostí!

,,S

dv vám pjím — rate

jen vybrat! Bože, taková malikosti" obrátiv se dozadu volal:

A ,,

Franc, Anton,

Za

pojte sem!"

pede mnou

šesté ro bowlí, jedna druhé krásnjší, na tácech z ínského stíbra, až oi pecházely. Vybral jsem si arci toliko jedinou, si tedy pro ni, dovolíte-li." ,, Pošlu chvíli stálo

j

,,Ale, vašnosti,

k

emu

to? Tuhle

Franc

vám

ji

pinese, jen co to zabalí, dopoledne ji máte doma. to nestojí. Rád vám posloužím!" Ani za

e

V

tom okamžiku

jak dobrý

in

pocítil

blaží.

jsem tak plnou mrou,

Pan Pnkava všecek

mu

roztál

m

radostí, že jsem daroval tu tisícovku, a rozpálilo horko radostí, že mi vzácnou

pjuje

nádobu

poháry, garnituru, kterou mi kdosi jist darovati místo jedné z onch petrolejových lamp.

jen

s

pouhým nedopatením zapomnl

Ale mli jste vidti vykulené oi hostí mých, když jsem po sylvestrovské veei se vytasil s „naší" bowlí na stíbrném táce, s dvanácti poháry kolem dokola! j

KNIHY ZVONU

198

Nápoj zdail

se

výten

a všichni strýcové,}

pes druhého volali: si udláme astji!" Zdá se mi, že na to njak zapomnli. Nikdy již nepinesl strýc Emánek žádného ananasu a šampomlaskávajíce, jeden ,,To je výborné! To

paského.

A

proto taky, že to bylo jen jednou jedinkrát, žije slavná ta bowle posud v mé vzpomínce. Tehdejší Sylvestr byl a zstane nejslavnjším ze všech Sylvestr, co jsme jich kdy slavili. Nebo, upímn eeno, njak jsou ty Sylvestry dál veselé. Je nás kolem našeho kulatého stolu dál a

ím

mén ím

mí

mí

.

.

.

(švanda Dudák 1908.)

PRO

BEZHLAVÝ JEZDEC

HRADANSKÝ

JIŽ NESTRAŠÍ.

Zas bylo jednou svatého Sylvestra a tenkráte spolenost „spolumistr" v útulné hospdce vedle Lorety na Hradanech. Všichni svorn souhlasili v tom, že je nesmírným a do nebe volajícím omylem všeho lidstva, když poslední den roku oslavuje bohopustým hýením, zteštným evem, rykem, bezdvodnou, vydráždnou veselostí, která se sdluje úastníkm pitek jako nakažlivina. Co nás opravuje, abychom neblahý skonávající rok pohbívali s posmchem? Zdali skutenost, že sám se klada do hrobu zachoval nás pi život, aby nás odevzdal svému nástupci? A co nás nutká, abychom s nezbedným jásáním vítali rok nový, o nmž nevíme, co nám pinese a zdali jej pežijeme? A tak se stalo zvykem „spolumistr", že již po nkolik let se louili se starým rokem tise, bez píprav, bez taškaic, bez komedií a výjev sólových. Vytrvávali taky do plnoci a po pravd budiž eeno, že nkdy hodn dlouho pes plnoc ale ne proto, aby zestárlý a dokonávající rok utloukali násilím, jako iní afrití divoši se svými starci, a nad jeho hrobem aby pak tanili splašený tanec hurónský. Nic takového. Klidn, tiše, za tesklivých vzpomínek na nejvýslezla se

—

—

—

—

KNIHY ZVONU

200

znanjší chvíle mroucího roku sedli kolem okrouhlenové rodiny, s nimiž se navždy louí drahá duše njaká, a když s pražských vží huela do tmavé noci plnoní hodina, vztyili lého stolu jako

se, beze slova si podali ruce, beze slova pozdvihli poháry, omoili rty, taskli zas poháry na tácky, sedli a zahledli se do stedu stolu, jako by patili do oteveného hrobu, kam dopadají dunivé rány metané na rakev hlíny. A v tu chvíli vypadali opravdu jako truchlící pozstalí. Tak slavili „spolumisti" Sylvestra co rok, a tak

budou slaviti do smrti, svatosvat si sliboPedloním na Vikárce, loni v zadním pokojíku útulné krmy Bryndovy v Loretánské ulici, letos u Ledeckého hned vedle T,orety. Vlastn že

jej

vali.

tentokráte se Ledecký jmenoval Novotný, ale spolumisti sotva si povšimli zmny v osob hospodského. Pivo bylo stejn dobré a jim nezáleželo na jmén toho, kdo je vytáel. Vždy pomíjejí léta, staletí pomíjejí tedy taky krmái. Jen když nepomine hoký mok, jemuž poslední dobou tolik odprc, protivník a nepátel vyvstalo. Ale tím si ,, spolumisti" hlavy nelámali.

—

Není a nebude

n a nezvratn a

historika, který

by

zcela

bezpe-

poátek spolenosti „spoluarchiv nebo z ústního podání.

zjistil

mistr", z Jen tolik bylo jisto, že jádrem jejím byl dlouhý, kostnatý suchan Kopiva, muž, který když se sázel za stl, ohýbal údy své jako skládací metr, a trvalo

vru

chvilku, než se

Byl to muž stáí neuritého,

pohodln ulebedil. bez pochyby ze

ale

všech nejstarší. Hlavu jeho pokrývaly vlasy kdysi ryšavé a kueravé, dávno však žalostn

1

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

20

proídly a dávno pozbyly barvy pvodní, lesknouce se víc a více stíbrem místo nkdejšího zlata. Všichni ostatní, kdo se asem skupili kolem tohoto náelníka stolového, oslovovali ho uctiv nikdo z nich nevdl, co mistrovského ,, miste", Kopiva vyvedl. inili tak patrn jen u vdomí

a

znaného rozdílu vku, kterým se od zasloužilého muže lišili. Stopy njaké urité a stžejné" innosti Kopivový nebyly zjevný, ale životní jeho práce, jakkoli neviditelná, byla nezmrná. Byl faktotem jistého obtavého nakladatele a vléval ,,

ducha svého do všeho, co z

oficiny nakladatelovy

rukama procházely všechny snáe, kalendáe, návody k vykládání karet, kucha-

vycházelo. Jeho

ské knihy, kteréž byly kompilací osvdených ,, Kuchaek" všech ostatních nakladatel, návody, kterak si má poínati jinoch, aby se zalíbil pann srdce svého, a kterak zas chovati se má dívka, aby získala srdce poestného mladého muže, ná-

vody pro mladé manžele a manželky, pro ženy ,,v okolnostech" i pro ženy v šestinedlí, a tak dále a tak dále.

Kopiva s klidem zkušeného muže pijal estný název a nezstal mladším svým druhm nic dlužen. Když ke stolovému kruhu pibyl nový len a po prvé oslovil zasloužilého náelníka uctivým ,, miste", podal mu Kopiva pravici a ekl bode: ,, Bute nám vítán, spolumisteí" Ejhle, tak vznikla družná spolenost ,,spolumistr". A bylo to správné. Nebo mladší i mladí druzi, kteí obklopovali muže, jenž vkem i zásluhami se stal hlavou jejich, nosili v sob zárodek mistrov-

202

KNIHY ZVONU

ství. Jordán Plkopa ml dávno ,,v hlav*' hotový román, jenom na papír ho posud nemohl dostati. Konrád Nehejbl byl autorem velikého historického obrazu, zatím taky jen ,,v hlav". Kostka, Žalud a Kepela nosili v prsou celé svazky lyrických básní, a akoliv nikdo z nich posud nic nenapsal, neku-li vydal, již na sebe vzájemn žárlili a druh druha dokonce v duchu obvioval, že mu nejkrásnjší ,, myšlenky" ukradl.

Benjamínem spolenosti byl skuten Benjamín Benjamín Oupora, mladý socha. Posud nevy zradil, ím se obírá, nikomu se nepodailo vytáhnouti to z nho. Budiž povdno, že to Benjamín sám nevdl. Cítil v sob toliko neskonalou tvrí sílu a ve svém ateliéru vedle kamen ml ti metráky hlíny, které mu tam speditér Kolava již ped pldruhým rokem byl složil. Co z té hlíny bude, bylo u Boha. Zatím ji Benjamín piln poléval, skrápl, aby nepozbyla vlánosti. Ale byl si vdom, že okamžik rozhodný se blíží. Letos, pravda, nezbývá mu asu. Je Sylnapesrok opozdil se. Ale napesrok vestra jist. Jen poátek, poátek! Další „nezamstnanost" by ho zabila.

—

-

—

—

Dnešní Sylvestr lišil se ponkud od minulých. Pojednou smekl se hovor s všedních vcí a pelil se v obor tajuplných událostí, povr a povstí. Byl to obor, v nmž byl ,,doma" mistr Kopiva. Dnes vytasil se náhle s povstí novou, spolenosti „spolumistr" neznámou. Byl zaslechl od jistého starého „pamtníka", že za starodávna, dokud ješt nad Prahou neupletli „babuinu telefonovou" a dokud ulicemi nejezdila elektrika, vždy v noci

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

203

novoroní, a to úderem dvanácté hodiny, rozehrály se zvonky loretánské samy sebou a hrály pekrásnou píse, jaké ped tím ucho lidské neslyšelo.

„Aby tak zahrály dnes, když tu sedíme skoro pod nimi," prohodil malí Nehejbl. ,,Jsou polámány," spchal íci íšník Alois, který

zvdav

naslouchal.

„Pamatujte si, Alojs," vážn ekl Plkopa, „v takových pípadech žádná fysická vada výkonu nepekáží, to jsou síly tajemné a nezbádané. bohaté povstmi a Ostatn tu sedíme na záhadnými událostmi. To taky nevíte o té hrabnce z rodu ernínského abychom tedy vzali hned protjší ernínský palác jak mla jít na bál a dala si udlat stevíky chlebové, potom ekala na zábavního výbora, který ji ml do bálu odvézt, a ten pišel, zavedl ji místo do bálu do sklepa a tam na ní chlebové botky chytily, a ten výbor byl vlastn ert a ten tu hrabnku roztrhal. Co?"

pd

—

—

„Jdou pry, vašnosti," otásl se Alojs. „Však by tam te ert nevlez', te jsou tam kanonýi." „Je to ve Svátkových Pražských povstech a legendách," pronesl vážn mistr Kopiva, krout si šedivé kníry, „a bylo již díve v Mikovcov Iyumíru v letech padesátých." ekl to jako mimochodem, ale ekl zcela úmysln, aby mu spolumistr Plkopa nelezl v obor, který náležel u tohoto stolu jemu, Kopivoví. Plkopa zarazil se na okamžik, ale vida, že

KNIHY ZV0NU

204

otevenými ústy, chtivý další njaké povsti, pokraoval: „Nebo ten bezhlavý jezdec v Hluboké cest, Alojs naslouchá s

který jezdí od plnoci do hodiny, žalostn naíkaje, kam se mu hlava podla.*'

ve Svátkovi," poznamenal Kopiva, taky bylo díve v Lumíru. Zvláštní náhoda, kamarádi spolumisti! Bezhlavý ten jezdec jezdí Hlubokou cestou jen v pátek dnes máme práv pátek, a Sylvestra k tomu. Kdo ví, dnes bezhlavého uvidí, a kdo ho dnes uvidí, v noci novoroní, mže mluvit o štstí." ,,Taky

,,a

—

Zamrazení pebhlo te všem spolumistrm po ale nejpronikavji se dotklo Benjamína Oupory. Bylo mu, jako by jiskra proletla hospojiskra modravá, osvtlující hlubinu duše dou jeho létla, zmizela, ale v bezedných tmách jeho nitra ješt svítila.

hbet,

— —

Hovoru zmocnil se pak mistr Kopiva. Vyprávl o železném rytíi v Platnéské ulici, o ertov sloupu na Vyšehrad, o áblov smlouv,

—

o zakletých rytíích ve skále vyšehradské as pan Alojs bál se skoro sám do výepu, a

míjel,

když pojednou venku zaštkal pes, který komusi nešastný Alojs na židli.

utekl, zhroutil se

A te

odbíjela dvanáctá na vedlejší vži loretánské. Spolumisti se vzchopili, podali si ruce, chopili se poháru, již povznášel mistr Kopiva pojednou však jej postavil a ekl: svj

—

,,Kde

je

spolm istr Oupora?"

Benjamín Oupora

zmizel.

IGNÁT HERRjMANN:

L

Kam

VÁNONÍ KOLEDY

205

zmizel?

Hlubokou

vzhru na

cestou, vedoucí z ulice Ostruhové Pohoelec, poletovaly vloky snhové

jak roztrhané kvty. Pod arkýem starého domu, hledícího všemi okny do Strahovské zahrady, tiskl se

jak

v kout mladý muž v haveloku. Oi hledly vyteštny vzhru i dol, ale všady bylo

ticho.

Pojednou s vže svatovítské odbíjela plnoní hodina. A tu slyš od zahrady strahovského kláštera ozývá se píšerné skípní, náhlý tesk, vrata se rozlétla a ozval se dusot cválajícího

—

—

kon.

Muž

tisknoucí se

pod arkýem zachvl

se,

po-

kižoval se, dvma skoky octl se uprosted ulice. Práv ve chvíli, když sem docválal píšerný erný jak ábel, jemuž z nozder šlehal ohe. Muž v haveloku mávl pravicí do vzduchu

k,

— komo stanul. to!" ozval se dutý, nevrlý hlas „No, co pak na hbet kon. ,,Hyje — hyl" kížem

je

Muž

poulil zraky, ale

nevidl hlavy.

nevidl

úst, která mluvila,

Na hbet erného kon sedl

bezhlavý. „Vašnosti!" svého. _

,,Co chcete,

vykikl mladík, sebrav

love? "

se z

dsu

tázal se bezhlavý.

„Vašnosti," volal mladík doléhav,

,,

vnuj tmi

dvru. Jsem socha Benjamín Oupora, hledám práci, myšlenku — vám chybí hlava, dovolte mi, abych vám ji pidlal. Nebudu vás svou

2o6

KNIHY ZVONU

píliš obtžovat, dvojí posezení

mn staí — m-

—

žeme na to obtovati dva pátky leda by vám bylo milejší ke do ateliéru. Zadarmo, vašnosti nejde mi o nic, než abych se uvedl. Jenom reprodukní právo si ponechám to mi

mn

—

—

Pknou

dovolíte.

hlavu,

vašnosti,

jako

živou!

Ideální hlavu!"

„Aby vás Pánbh zaznlo jste

s

výše

m vbec

kon

pozdravil,

radostn.

vysvobodil,

love ,,Víte-li

osloviv

mne?

milý!" pak, že

Ti

sta

jezdím Hlubokou cestou, každý pátek, jako blázen, ale ješt nikoho nenapadlo, aby mne zastakaždý pede mnou utíkal, a já jezdil, až vil jsem z toho všecek zkoprnlý. Vy jste tu kuráž zapla vám to otec nebeský. Nehnvejte ml s tou hlavou nebude nic, darmo byste se se moil. Mám svou starou tuhle pod paždím, a taky už jí nepotebuji. Podívejte se, než napoítáte devt, bude ze mne hromádka popela a z mého valacha taky. Však už to bylo k omrzení! Poád jen Hlubokou cestou a nikdy ne dol a zdráv!" pes most. Bute tu let

— — —

—

pkn

Benjamínu Ouporovi se zdálo, jako by se ped ním zakouilo. Ale to byl práv obláek prachu

—

nic jiného ze kon nezbylo.

šastného bezhlavého jezdce a jeho

A jak se rozpadlo strašidlo, zavrávoral taky Benjamín, pojat nesmírnou lítostí, že ani tuhle myšlenku nemže uskutenit, a zhroutil se do kouta na chodníku, práv pod arký, kde prve vykával bezhlavého. Našli

o druhé

ho tam ostatní spolumisti, když se s plnoci vraceli od Ledeckého-ovot-

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

207

ného, a zbudili, zdvihli jej. Ale nikdo z nho nemohl vypáiti, pro uprchl a co ho na cest potkalo. A tak se stalo, že od onoho Sylvestra bezhlavý jezdec Hlubokou cestou nejezdí. (Nár.

I,.

1906.)

SYLVESTROVSKÁ ANEKDOTA PÁN LORENCOVA. Sylvestr ,, Svobodných' v dobré, zastrené tatíka Vopálky býval bonliv oslavován. Všichni mli dtinskou radost, že zase rok bez pohromy pekali, že nikdo z nich neuvázl v tenatech oukladného Hymena, že se ve zdraví sešli a když udeila plnoc, pipíjeli si chladným, lahodným, perlivým mokem ze zelených butelek, slibujíce si svatosvat, že ani v roce nastávajícím nikdo z nich se nezaprodá. Nebylo to '

krm

—

šampaské, takovými hýily

Svobodní" nebyli, a taky tatík Vopálka nepstoval ve své živnosti to „zlodjské" pití, jak íkával. „My jim budeme cpát po ptkách za lahviku do chtánu, ne?" íkával. „To je tak pro minišpumante, stry a presidenty. Nám staí pánové, nám demokratm, když už nakrásn chceme, aby to taky bouchalo! A já vynašel nejlepší pramen, pánové, já ho potahuju rovnou no, není to jako žampus, páz Itálie, pánové nové? A nestojí to za zlatý dvacet krejcar, pánové? Ale chladit se musí, pánové, dobe chladit. Pak má pravou chu a vni, pánové." Všichni „Svobodní" vdli dobe, že ta Itálie pán Vopálkova leží na Karlov námstí, ve ,,

—

sklepích Sulcových,

odkud své Špumante „po-

VÁNONÍ KOLEDY

20g

tahuje" po devadesáti krejcarech a lepí na

n

IGNÁT HERRMANN:

dkovali Pánubohu, že nechtl víc. Vždy pro musí posílat, obkládati takové pkné kbelíky a je ledem, a koupil na kišálové íše, v tom je pkný kousek režie a fundusu! Má co dlat, aby to vydlal. Ale naslouchali velmi vážn, když jim o svých taliánských stycích vyprávl, radili mu, aby se svého posavadního dodavatele držel, a nezanedbali nikdy již ped Mikulášem pipomenouti mu: ,,Ote Vopálko, nezapomete dopsati do Itálie, aby zde bylo erstvé. as utíká." A Vopálka odpovídával: „Už jsem psal, pánové, už jsem psal, a den co den ekám s dráhy aviso." A v tch dnech po svátcích, kdy v jeho byly ,, mrtvé dni", vydával se veer se svým svoje

etikety,

ale

n n

krm

r

sklepaem a

s

kosem

nejodlehlejšími a nejstin-

njšími ulicemi do ,, Itálie", na Karlovo námstí, k Šulcovi, a pikrádal se dom s nákladem jako kuna. Potom šup s vínem do sklepa, hezky k ledu, a ped Sylvestrem oznamoval ,, Svobodným": „Tak páni, víneko už pišlo, špumante je zde! Však jsem vystál strachu, všady takové vánice

— brzy-li vlak nkde neuvázne."

A tak tedy „Svobodní" zas jednou na Sylvestra radostn se sešli a louili se se starým rokem, na pohled sice stejn vesele jak jindy, ale tak mnohému bylo u srdce nahoklo. Jindy skuten

dlávali s tou svojí svobodou drahotu

sami, ale znenáhla se jim

promnila v

nucený. Krásy nepibývalo,

vlas taky

Vánoní

koledy.

celibát

ne, a

pan 14

210

KNIHY ZVONU

oficiál Vokurka velmi upímn si posteskl sousedu pokladníku Sýkorovi: „Inu, kamaráde, mladší nebudem. Má on tyhle Sylvestry vzít ert! Kdyby nebylo o to, že je lovku o dvanáct msíc víc! Vlastn pro pak se tak vztekáme, jáku? Proto, že se do nás

pomalu dává ervotoina?" „Inu, inu," zakýval hlavou kasír Sýkora, „je to tak, a pece ješt nám je hej. Ale co chudák

Lorenc? Vždycky na nj o Sylvestru vzpomínám. Ten nikdy nescházel." „Lorenc? A co pak se mu stalo, pro Pánaboha? Bodej, bodej, chodíval taky." „Co se mu stalo! To práv nikdo neví. Ale hezkého asi nic. Vždy víte, ti roky juž utekly, nikdo o neslyšel. Povídali tenco zapadl krát, že šel s ákým tím Nordenskédlem na severní

—

tonu — a Vzpomete

nm

tamodtud málokdo se vrátil. na Andrého. Taky bláznivý nápad.

to víte, si

A

tak povídají, že tam Lorence nejspíš sežrali Ježíš Marjá, sežrán od polárního medto má být horší smrt než když polkne vda

medvdi.

—

aligátor!"

„Dejte pokoj s tmi potvorami!" mávl rukou Vokurka. „A te nám je chtjí nasadit sem do Prahy. Poade se ztekají s tou zoologií. Aby se jim to tak jednou rozuteklo ..." „Nemjte starost," chlácholil kasír Sýkora; „toho my se nedokáme. A kdyby nakrásn oficiál

—

vsak nám je policie obloží, že se k nim ani nedostaneme." ,,A pro on tam Lorenc chodil?" tázal se Vokurka.

IONÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

211

,,To se ani neví, ale já povídám: ženská v tom byla, jist ženská," ekl povážliv kasír Sýkora. spolku, ale byl poád na ,, Náležel sic do našeho

skoku. Byl tak trochu chytlavý. A náramn si domejšlel na své erné vlasy." on taky vlasy," poznamenal s pí„Ale dechem závisti Vokurka; ,, erné jako smla a husté, že do nich nemohl hebenem!"

ml

mluvíte o Lorencovi?" zvolal kdosi ze A tak se stalo, že následující hodinu vbec byl zmizelý Lorenc pedmtem hovoru celé spolenosti. Bylo úvah a domnnek nepoítaných, dokonce nkdo pronesl, že se dal do ,,To

spolenosti.

Afriky, pomáhat Burm, ale kasír Sýkora trval na svém, že ho pohltila severní tona. a vstoupil Bila jedenáctá, dvee se otevely pohešovaný Lorenc. Málem že se nkteí ze Svobodných nepokižovali. Nebo to již bylo víc než pouhá náhoda. A kdyby mu nebyly vrzaly boty, jist by ho byli pokládali za pouhého ducha Lorencova.

—

„Lorenci!"

První zvolání zaznlo sice skoro nesmle ze všeobecné zaraženosti, ale když vykikl své potu již nebylo povdomé, bodré ,,Na zdar!" chyby, že je to Lorenc, s tlem a duší. Málem, všichni nerozbhli. V tu chvíli však že se k Lorenc smekl a objevila se hlava pokrytá vlasy bílými jak mléko, jako sníh, jako stíbro. Smolná byla tatam. Hledli všichni jak vyjevení, a Lorenc

—

nmu

er

dobe

—

na

tušil,

pro. 14*

KNIHY ZVONU

212

—

„Na zdar, kamarádi a, všechno vám povím. Ale nejdív jíst a pít. Jel jsem ve dne v noci, abych nezmeškal vašeho Sylvestra. A Šastn jsem dorazil.'* Podal všem se

ruce, s

pohubikoval a

nkterými nejdvrnjšími

sedl.

No, to byla událost! Již nikdo nemluvil o niem jiném, ba, vbec nemluvili. Dívali se na Lorence, jak se do nho propadalo znenáhla vše, co ješt bylo na lístku a v kuchyni, a když kopo posledním soust zapil a utel ústa, odkašlali unisono. Nebo te Lorenc zane. Lorenc potleskal si na hlavu a ekl: „Vím, tohle vás pekvapuje, co? Vlastn by to nebylo nic vzácného, ernovlasí lidé brzy šedivjí, naší rodin prý to taky a nkdy je to v rodin. bylo. Ale já pišel o svou havraní barvu za zvláštních okolností. Bez dlouhých úvod: ert zanesl jednou do Vídn. Abych se uritji vyjádil, nebyl to ert, byla to ženská. Byla to dcera milionáova, s kterou jsem se seznámil kdysi v Paíži a kterou jsem na sebe upozornil svými vzácnými vlasy. No, nedivte se. Mohla-li se princezna Chimayová zblázniti do cikána Riga, pro medle by se dcera milionáova nezpraštila do Ale nešlo to tak zhurta. Franty Lorence? Cesta dláždná miliony je nkdy nesmírn píkrá. Holka byla jako ert, ale kdykoli jsem se domníuklouzla mi. Byl to nesmírný val, že už ji mám vábilo. Když jsme dobrodruh v sukních. A to se v Paíži posledn rozešli, urila mi další dostaveníko v Londýn. Dobrá, jedu tam. Sešli jsme se, pohovoili, rozlouili. Kdy vás opt uvidím?

upen

nen

V

m

—

—

m

—

ION AT HERRMANN:

táži se.

— Za

VÁNONÍ KOLEDY

ti msíce,

213

libo-li

vám, odvtila. Kamarádi, si vzpomete,

Budu vás oekávati v Petrohrad. tahala mne svtem jako blázna, jen

—

co jsem se tehda najezdil. Mysleli jste ovšem, že je ale byla to taky ta holka. Buto jen obchod

—

V

kurešti,

v Madrid, v Caihrad, v Kahýe

as

kde všude jsme se

ví,

scházeli.

— Konen

Mla

—

své

kdysi na podzim vrtochy, jak vidíte. jezdím ekla mi: O dušikách budu ve Vídni pradd, musím tam co rok, je tam pohben zvyk! Že položit vnec na jeho hrob. putujeme ke hrobm pátel a píbuzných, které jsme mli a sami pochovávali, v tom je rozum. Ale že by to kdo rozšioval i na praddy, o tom jsem nikdy neslyšel. Co dlat! Holka byla svdná jako hích a mla miliony. Jedu tedy do Vídn. Byla to osudná, poslední jízda. Pijel jsem ráno, setkati mli jsme se až veer. Co s celým dnem? Toulám se Vídní a tu pojednou potkám spolenost

—

mj

ertv

krajan. Ti, tyi byli, a hlavn pan Frídlant, z Vinohrad Frídlant, víte? Taky dobrý kumpán, který nic nezkazí. Kam prý jdu? No, jen tak. Abych šel s nimi. Jdu. Zavedli mne do Prátru. Prohlíželi jsme si spolenost, koáry, kavalíry v nich, kon a podobný dobytek vrátili jsme se pak do vutlprátru. Již jsme chtli zas do msta, když najednou pan Frídlant povídá: Abychom si vlezli na kolo, pánové, co? Totiž na to obrovské kolo, víte, co je pivezli do Vídn z Ameriky, kolo, na nmž visí šestaticet vagón. Vsednete dole do vagónu, kolo se spustí a zvolna vás vynáší vzhru, vzhru, až se vám hlava toí. Pánové, mám rád takové hraky, aleoho dne to Frídlantovi ert na-

—

—

—

KNIHY ZVONU

214

Dole sice bylo ticho, klidno, ale ím výše jsme se vznášeli, tím více vítr burácel, až se celá konstrukce kola chvla. Myslil jsem, že se to každé chvíle rozpadne. Konen jsme dostoupili nejvyššího bodu a znenáhla jsme zase mli klesati. Oddychl jsem si zhluboka tšil jsem se, až z toho vylezu. Ale pojednou se kolo ve svém otáení zastavilo. Myslili jsme, že nám chtjí na chvíli popáti rozhledu, jsem sám už o nic nestál, ale kolo se nehýbalo, nehýbalo, a jak vyhlédneme oknem vagónu, zpozorujeme dole njaký shon. Zkrátka, pátelé, v konstrukci se jim nco zpíilo, aparát vypovdl službu, kolo stálo. Vzpomnl jsem si v tom okamžiku, že se stejná nehoda pihodila taky s týmž kolem na výstav v Americe tenkráte tam stálo kolo asi dvanáct hodin. Vlasy se mi ježily pi pomyšlení, že bych ml zameškati dostaveníko s Blvírou. S poátku žertovali jsme o nehod, dost nucené, pravda; ale ím dále bylo nám he. Po hodin ekání ozval se k nám do výše hlas tajemníka podniku mluvil námoní troubou, pro kterou byli poslali do arsenálu. Abychom prý mli strpení. ertv chlap, co jiného jsme mli dlat? Kdo Jsme-li prý opateni potravinami? Máme-li prý pak na nco takového pomýšlel? mezi sebou lékae, kdyby se nkomu nco pipískal.

—

a

—

—

—

—

—

—

—

—

Konen

na to, co se nám mohlo hodilo? pihoditi, nepotebovali jsme lékae. Ale jen dol, dol! Ano, to se ekne, ale kolo stojí jako pimražené. Ubhlo poledne, ubhlo odpldne, schylovalo se k veeru a my stáli, vlastn vítr, viseli mezi nebem a zemí. Zoufal jsem si.

—

—

A

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

215

který po celý den vál, zmnil se te ve vichici. Hídele, na nichž byly zavšeny vagóny, spony, zkrátka celá ta spousta železa skípala, kíže vrzala, lánky tely se o sebe vyluzujíce tak hudbu, jež uši rvala, a kolo kolísalo na všechny

—

strany,

-

naklánlo

se,

otásalo

se,

dunlo, inelo,

valo každým centimetrem svého železného ob-

—

Pánové, te už jsme nežertovali. Sedli jsme tu všichni bledí, trnouce, co nastane v nejbližší chvíli. Mimo to nás trápil hlad. Kouili jsme, abychom jej zahnali, až jsme zásobu vykouili, pak už jsme jen žvýkali zbytky a koupali jsme se pi tom ve smrtelném potu. Nastala noc Elvíra byla pro mne ztracena, nebo marn sahu.

—

m oekávala v

lóži opery. Jiné ženské se njak vymluvíte, ale Elvíra nedala si vbec nikdy nic ani namluvit, ani vymluvit. A krom toho, pátelé, kolem dokola tma, erná, hustá tma jako v hrob. Jen pot, smrtelný pot inul se nám po celém tle, smáel vlasy, prosakoval všechno prádlo, až nás mrazilo. Nestail jsem kapesníkem hlavu a elo otírat, jak jsem se potem zaléval. A tak jsme ztrávili celou noc, úzkostí polomrtví. Byla to nejdelší noc mého života. Byla to noc, která mi pipadala jako týden. A vichice zuila. Nevím, kolik bylo hodin, ale již svítalo, když náhle kolo mocn sebou trhlo, zarachotilo ve všech šroubech a zvolna, zvolouka se stáelo níže! Zdola zaznl tisícinásobný výkik radostného pekvapení, uspokojení, nebo zatím se byla povst o nehod roznesla a celá Víde spchala k svému kolu, akoli byla uinna všechna opatení, aby se k nikdo nepibližoval.

tém

—

nmu

KNIHY ZVONU

2i<5

Ješt trvalo dlouhou plhodinu, než jsme se k zemi, ponvadž pasažéi všech šestaticeti

snesli

vagón

byli polomrtví zlekáním, zimou, hladem, záchranné stanice nás musili jednoho

— lenové

po druhém vynášet. vynášeli m, zaznl z množství lidí zouvýkik. Poznal jsem hlas byla to Elvíra. TuŠila, když jsem nepišel, že potkalo cosi kro nioby ejného, zvdla o nehod v Prátru,

Když

—

falý

m

m

pijela taky, a nyní spatila. budil ze mdloby, oživil

m lékam,

m.

Ten výkik

pro-

Vytrhl jsem se

spchal jsem smrem, odkud výkik zaznl, spatil jsem Elvíru. Ale její tvá byla jako náhleu bolestí zmnna, jako úinkem pízraku zkivena. Chtl jsem k ní, ale mávla záporn rukou a podala mi zrcadélko. Pohledl jsem do nho srazila. Pochopil jsem, krev se ve co se v ní dje. Ml jsem hlavu bílou jako sníh." ,,Tedy je pece pravda," zvolal pan kasír Sýkora, ,,že lovk mže za jedinou noc zeŠe-

—

mn

divt?" ,,Mže, pánové," ekl hrobov I^orenc, ,, ajsem tomu sám díve nevil, až jsem na

koli

sob

zkusil.

A

stedek." Pan Sýkora I/orence

oima

je

proti

tomu

bezdky sáhl jen polykal.

„Jen jediný prostedek, Iyorenc,

,,

totiž

lepší,

jen jediný pro-

na své

šediny a

pánové,"

opakoval

solidnjší barvi-

dlo na vlasy,

než jakého jsem já po celých deset let užíval. Pocházím z rodiny, jejíž všichni lenové šedivli již ve dvacátém roce, ba, nkteí to pese dávali okazovat jako praví albíni.

Mn

IQNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

217

každý se za mnou ohlížel, pomáhal jsem tedy barvidlem, jehož fabrikant je nestydat vynášel a prodával se zárukou jako pan Zacherl svj prášek na štnice. Za sucha arci bylo dobe, ale mému smrtelnému potu na tom zatraceném kole barvidlo neodolalo a tak jsem pišel o milionovou nevstu." Po tomto vysvtlení vzchopil se senior spolenosti ,, Svobodných" a navrhl, aby pan Lorenc bez dlouhých proces byl vyhozen, což se setkalo s jednomyslným souhlasem ostatních. A jen vzhledem k jeho posavadní a domnlé záchov alosti byl mu tento trest v pokutu desíti lahví „špumante", nebo porota ,, Svobodných" projevila pevnou nadji, že Lorenc není ješt tak káželo, si

—

zmnn

zkažen, aby se nemohl polepšit. Pan Lorenc, bohužel, tuto nadji zklamal. Vynašel totiž pozdji sám ,, zdokonalené", naprosto ,, spolehlivé" barvidlo na vlasy, kteréž s nesmírným humbugem nabízí všem pedasn zešedivlým. A tím sám z každé slušné spolenosti se vylouil. (Nár.

Iv.

1902.)

KAM VEDOU TUNÉ HONORÁRE! I.

V

pravé poledne nehrozí vám v Charvátov na Novém pražském žádné nebezpeenství. Chová tam sice pan Hornys znaný poet vtších dravc, jako jsou morata, syslové, ježci, veverky, masožravé želvy a jiné bestie, na svobod velmi nebezpené bezbrannému lovku. Ale všechny tyto šelmy jsou

mst

ulici

v pevných

klecích, o jejichž

bezpeném závru

neohrožený podnikatel této nejvtší pražské zoologické sbírky mnohokráte za den se pesvduje. Avšak za noci, když nekonenou a místy až ti metry širokou Charvátovu ulici zalehne hustá tma, když do ní bije vzteklý, ledový lijavec a když zbsilý vichr pozháší všechny pla-

meny v prostydlých je

lucernách, za takovéto noci nejlépe v teplých peinách. Nebo se vyhýbají ulici Charvátov i chodci nejne-

vám opravdu

pak

ohroženjší, zvlášt když by si tamtudy zašli. Pustá, liduprázdná zívá úzkým chobotem do

tídy Ferdinandovy, zívá druhým takovým chobotem do tídy Jungmannovy. Jen do ulice Vladislavovy vylévá

eištm.

svou

tmu jako širokým

IGNÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

2lg

II.

Touto ulicí Charvátovou jedné sylvestrovské noci minulého století, a to v míst nejpíšernjším, kde nebetyné domy po vky stojí v hrozivé posici, jako by se navzájem chtly zalehnouti, ozývaly se nejisté, kolísavé kroky. Kdosi, jenž patrn u sebe neml polohopisného plánu Prahy, narážel chvílemi na stranu pravou, jako by hledal cestiku do ulice Spálené, brzy zase na levou, jako by se byl rozhodl radji pro tídu Jungmannovu. Ale ni v právo ni v levo nenalézal žádoucího prchodu.

I

kráel v tupé odevzdanosti

dále.

Není zjištno, zda sluch jeho postehl kroky, pojednou se ozývaly se strany opané, od

jež

ulice Vladislavovy.

Ale tolik jest

jisto,

že náhle

dv

temné postavy srazily se, že jedna z nich zhroutila se k zemi a že po nkolika temných ranách ozval se zoufalý výkik: „Pomoc!" A sotva doznl, ozvalo se znova hlasem chroptivým, jako z hrdla rdoušeného: „Patrol!

Pomoc!"

Na vži novomstské hodina

s

odbíjela

zádumiv

tetí

plnoci. III.

Mnohý podobný výkik utone v hluché noci. Avšak tentokráte zoufalé výkiky dolehly ke

dvma párm

uší.

Dva páry

noh, kráejících

220

KNIHY ZVONU

tžkými, odmenými kroky Ferdinandovou tídou, rozbhly se ponkud rychleji, a ze dvojích úst, zarostlých temnými, hustými vousy, ozvalo se

mrzut:

nkdo

„Zase

nese sylvestrovského paviána!"

Ale povinnost kázala,

a dva mužové,

jimž

náležely ony dva páry uší a noh, ona dvojí ústa, vnikli neohrožen do temné ulice Charvátovy, a urazili devatenáct metr cesty, našli na dlažb lovka zdánliv dokonávajícího. Smrtelná bledost jeho tváe svítila do temna noci, nohy i ruce bezvládn byly roztaženy na vlhké, slizké

když

dlažb. ,,Dnes jich zas bude!" zamumlal jeden z

muž,

hlavy byly pokryty klobouky s hustými chocholy. „Kam je všechny složíme!" Zatím uUce Charvátova se oživovala. Výkiky dolehly taky k uším jiných pozdních poutník, a nad mrtvým nebo dokonávajícím lovkem nakupilo se ve chvíli deset, dvacet umil. jejichž

„Kam pak cholatých

„Jak

jdete?" otázal se první, starší z cho-

mužv lovka

„Pro pak vete?"

„Ml

na dlažb

ležícího.

se jmenujete?" pronesl druhý.

ptal se první.

dávno ležet v posteli!" dodal druhý. Avšak muž na zemi nemluvil a nehýbal se. Jakýsi prostoeký mladík v zástupu zvdavc vykikl te: „Džbán studené vody na nj! To by ho sprajste

vilo!"

Tu sebou

muž na dlažb

trhl,

otevel oi,

VÁNONÍ KOLEDY

IGNÁT HERRMANN:

mávl

obma

221

rukama jako na obranu a

zvolal

pln úzkosti:

„Žádnou vodu! Jen žádnou vodu!" „No bodej," prohodil starší z muž chocholatých, ,,ten má v sob piva dost ..." A te vykikl muž na dlažb: „Pepaden! Peníze! Tam!" a mávl rukou kulici Vladislavov.

„A sakra!" zvolal starší muž s chocholem na klobouce. „Loupež! To je jiná. Honem za ním!" Ješt se obrátil k zástupu: „Pokejte u nho, lidé, až pijde druhá patrola. My musíme za tím lumpem." Povznesl k ústm píšalu, pronikav zahvízdl, a hned potom oba muži dali se klusem do ulice Vladislavovy. Pachatel

nemže

býti daleko.

Jako by teprv te byl pochopil, co se dje, muž na dlažb oi a zvolal za vzdalující

vyteštil

se hlídkou:

„Havelok

.

.

.

!

Deštník

!

.

." .

IV.

Slova pepadeného donikla k uším, ke kterým byla zvolána.

„Ten lump v haveloku! Ten už vcí!" hovoil v bhu starší „Ale jest-li ho dnes konen

Pánbh!" Tou dobou nebylo v

ulici

víka. Ale když dospli

muž

s

se

natropil

chocholem.

Pomoz mu

Vladislavské ani lo-

ulice Lazarské,

stanuli

222

KNIHY ZVONU

mužové. Pipadalo jim, jako by nedaleko byly

ní

kroky. Ba vru, tamto, vzhru, ulikou Lazarskou, tím úzkým prchodem na Karlovo námstí, tsn kolem novomstské vznice. Tedy za ním! A když vyrazili tím tunýlkem ejhle, tu ped nimi ztrácela se v temnu postava

zadusaly

—

mužská,

vhaveloku,

Nkolika kroky

s

deštníkem.

dostihli

,,My

se,

ti

Dva pevn

ho.

dva páry rukou ramen podezelého chodce. „Stj!" Popadený se až zamotal. pánové ..." ,, Dovolte,

vztáhly

dáme dovolte! Hybaj,

páry paží se

s

chopily

námi!"

A

touž cestou, kterou byli pišli, vraceli se s ním na místo inu. Ale tu zatím bylo prázdno. Druhá hlídka byla se dostavila na zapísknutí a dopravila pepadeného na strážnici. Tam tedy taky, cht necht, musil zadržený noní chodec.

Na

komisaství zatím zotavoval se z leknutí Poranní i z opice pepadený muž. neshledali žádného, penz u nho však na taky ne. Nu ano, když byl oloupen! a znenáhla

nm

A te

pivádli

pachatele.

Vyšetující úedník spokojen si oddechl. Tak rychlý a šastný lov málokdy se podaí.

„Vaše jméno?" „Valerian Pecka."

IONÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

223

„Stav?"

„Hudební

skladatel/'

Komisa pestal

psát a skoro

vy jeven podíval

Byl uvyklý nepravému pedstírání, ale ješt nikdy nikdo se nevydával za skladatele. Málokterý z dopadených provinilc vzpomene si práv na toto povolání.

na

se

inkvisita.

„Skladatel?" tázal se s patrným úsmškem. tedy pepadáte lidi, když jste skladatel?"

„Pro pak

„Dovolte, pane," ohradil se zajatec, snaže se ve zvuk hlasu co nejvíc uraženosti. Ale komisa nebyl dnešní. Jemu pijde do roka nco lidí do rukou.

vložiti

„Pedn nám

tu neíkejte dovolte'! Tak se za druhé mi povzte, kterak prokázati své tvrzení?"

u nás nemluví.

mžete

,

A

Zatený muž vytrhl z náprsní kapsy zápisník a vysypal z nho deset neto dvanáct navštívenek.

„Tu

se

rate podívat! Valerian Pecka!" hlavou komisa. Dobe se na to

Hm, potásl pipravil.

To

Skuten,

i

visitky

si

dal vytisknouti.

nebezpené individuum! Ale zatváil se, jako by vil, a ptal se dále: „Kde bydlíte?" „Na Pískách, íslo dvacet, v prvém pate, u paní Haluškové. Prosím, aby tam bylo neprodlen posláno. V mém pokoji stojí klavír a na je

etažéru

mám

Tvrzení

partitury šesti hotových oper ..." zateného bylo tak urité, že ko-

KNIHY ZVONU

224

misai nezbývalo než vyhovti naléhavé jeho

žá-

dosti.

vyslaný k paní Haluškové, vrátil se hodiny se zprávou, že tam skuten bydlí skladatel Pecka, a partitury šesti oper pinesl Posel,

za

pl

hned

s sebou.

Komisa nemohl utajiti rozpaky. Pak by hlídka byla skuten pivedla nepravého!

tedy

Zbývala jediná vc. Konfrontace. Pepadený žíze. Pivedli ho tedy byl již hezky ilý a a nabídli mu sklenici dobré vody, což však olou-

ml

pený s opovržením odmítl. muži onoho, kterým jste ,, Poznáváte v tomto byl pepaden a oloupen?" otázal se komisa.

Pepadený

pam

díval se dlouho

na zateného,

ale

by nebyla doma. „Do tváe jsem mu nevidl. Ostatn je tam ani jsem ho nemohl poznati. hrozná tma Havelok má, to je pravda, ale zdá se mi být jeho jako

—

menší a hubenjší. tak,

A

rate ho pustit

žádám za jeho ernou kávu."

vašnosti,

a

je to

tak nebo

— jen když m nezabil. NeRád už bych

potrestání.

šel

na

Komisa byl na vahách. Snad je to tedy pece Valerian Pecka, skladatel, a pak arci by bylo í"

nejlépe,

kdyby

šel

dom. nho že

Zdá

taky

pachatel unikl a místo

se,

že

pravý

spravedlnost cho-

pila jiného.

Te

velitel

stráže,

pozoruje

pedstaveného, pistoupil k ,,

Ješt nebyla

visitace,

rozpaky svého a zašeptal:

nmu

pane komisar."

IONÁT HERRMANN:

VÁNONÍ KOLEDY

225

Vru, na prohledání dopadeného zapomnl. Pepadenému bylo uloupeno pltetí zlatky dle jeho tvrzení

—

—

nkde

ty peníze musí být.

Všechny kapsy zateného byly podrobeny prohlídce, kteráž

mla

V

pekvapující výsledek.

bolce Valeriana Pecky nalezeno

práv pt

to-

korun!

zvolal komisa vítzn, „ješt zaChcete nám namluvit, že skladatel nosí u sebe takové šunty? Ale nosí-li, dobe. Pak penzm pišel?" nám povzte: jak jste k

„Nuže,"

píráte?

tm

„Pane komisai,"

odpovídal

urit zatený,

kol jehož ist se kroužil úsmv ironický, „jsem skladatel a vydlávám si peníze. Nejsou to ani první, ani poslední. Práv dnes odevzdal jsem svému nakladateli hudebnin panu Františku Ha-

vránkovi šest sonát, za nž mi bylo vyplaceno pt korun. Rate poslati pro pana Havránka, ." ješt snad sedí u Chodry. Dosvdí to .

.

VI.

Za pul hodiny odcházel Valerian Pecka ze byv vysvobozen svým nakladatelem, který slavn dosvdil, že skuten pijal v náklad šest Peckových sonát, za nž vyplatil pt strážnice,

korun.

Vyprovázel skladatele kousek cesty, a když ním na kižovatce louil, poklepal mu pátelsky na rameno a s lehkým pokáráním pronesl: vám po každé, Peciko, bute opa,, íkám trný. Vidíte, poád jste chtl honorá najednou se s

Vánoní

koledy.

15

226

;i\

i

—

zvonu

no, dobe, co mi na tom záleží. Ale budoucn, Peciko, budoucn nenoste tolik u sebe. Vidíte, kam to vede! Málem byste se ." byl vyspal za katrem S neskonalou vlídností stiskl Peckoví pravici, nace/, zachouliv se ve studeném vzduchu do límce mkkého kožichu a pomžikávaje oima za zlatými okuláry chvátal prilirl en k teplému domovu.

penz

.

.

(Nár. L- 1901.)

O B

S

A H N

VA XOC

I

Štdroveerní návštva nebožtíka Vomastka Žádná povídka vánoní! Ježíšek u Kolárk Vyjádení pán Zádrovo

Vánoní povídka

Oktavíána 9 21

32

41

otce Iyalouše

58

Vánoka

Hvzda

67 80

betlémská

Jmelí

.

89

Výminený

stav u Lukášku

108

Štdrý den

starého švejdy Václava

114

Ddek

to spravil

123

Vánoní povídka Samsona Fidleye Matka za dceru dcera za matku

137

—

150

SYLVESTROVSKÉ Na

Sylvestra

177

Bowle

Pro

bezhlavý jezdec hradanský

Sylvestrovská anekdota

Kam

185

pán

vedou tuné honoráe!

již

nestraší

Lorencova

...

199 208 218

— V SEBRANÝCH SPISECH

IG.

HERRMANNA

vydáno posud: 1.

Blednoucí obrázky. Vzpomínky nejstarší a drobné episody z

2.

3.

malomstské

Z

Šesté vydání 1918.

chudého kalamáe.

tvrté

char. 5.

ži-

Tchán Kpndelík a zet Vejvara. (Pokraování Otce Kondelíka.)

4.

Tetí vydání.

kroniky.

Otec Kondclik a ženich Vejvara. Drobné píbhy ze vota spoádané pražské rodiny. Desáté vydání 1918.

Z

—

Pražské figurky.

—

Pan Meli-

vydání.

pražských zákoutí.

Humoristické a rázové

obrázky.

Tetí vydání. 6.

7.

Staí mládenci. Humorné obrázky ze života „pespoetných". Druhé vydání. II. 8. U sndeného krámu. Líení z pražského života. I. IV. Páté vydání v tisku.

III.

9.

Bodí

Pražané. Postaviky

z

pražských zdí a

Tetí

ulic.

vydání. 10.

Rodiny a rodinky. Drobné výjevy z pražského idylly. Tetí vydání se pipravuje.

11.

Dv pražské

12.

Domácí

štstí.

Dva

života.

stínové obrazy z manželského života.

Druhé vydání.

pán Karafiátova a jiné povídky staromládeDruhé vydání se pipravuje. Páté pes deváté. Ticet nedlních povídek. Druhé vydání. Zteštné historky. Druhé vydání. Smíšené zboží. Drobné rty Kanceláský prach. z ovzduší kanceláského a kupeckého. Druhé vydání se

13. Ženitba

necké.

14. 15. 16.

—

pipravuje. 17.

Foxl-Voišek a jiné historky kratochvilné. Druhé vydání.

18. Burlesky. 19.

Z pamtí

starého mrzouta a jiné historky kratochvilné. se pipravuje.

Druhé vydání 20.

21. 22.

O živých, o mrtvých. O literátech, umlcích a hercích. Píbh dušikový. Rodinná historka z let sedmdesátých. Z notýskv Pavla amrdy, písae pi výpomocném úad. I.

Díl

23.

Z

I.

Druhé vydání.

notýskv Pavla amrdy.

Díl

II.

Druhé vydání v

tisku.