HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 61 cena 40 Kč. Alison Bolshoi Pražské jaro 2008 pendereckého ztracený ráj ve vratislavi

HUDEBNÍ ROZHLEDY 07

2008 | ročník 61 | cena 40 Kč

Alison Bolshoi Pražské jaro 2008 pendereckého ztracený ráj ve vratislavi

ob sah Americká sopranistka Alison Bolshoi vládne velkým dramatickým hlasem, ideálním zejména pro ztvárnění hrdinek Verdiových a Wagnerových oper. Právě její podání Senty ve Wagnerově Bludném Holanďanovi, v němž vystupuje na prknech sanfranciské opery, vyvolalo nadšené ohlasy recenzentů. Její vztah k Wagnerovi dokládá také řada grantů a ocenění, která získala v letech 2002–2006 od několika wagnerovských společností v různých amerických městech. K jejím přednostem patří i herecká všestrannost, kterou uplatnila jak na divadle, tak ve filmu, a to v širokém spektru od shakespearovských rolí po muzikál. Letos bude zářit na zahajovacím operním galakoncertu 17. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov… → strana 4 Letošní Mezinárodní hudební festival Pražské jaro přinesl ve čtyřiadvaceti dnech více než pět desítek programů a sedm divadelních představení. Mezi jeho vrcholy se zařadily recitály sopranistky Edity Gruberové a pianistů Ivana Moravce a Alfreda Brendela a hostování britských těles, zejména Symfonického orchestru BBC s Jiřím Bělohlávkem. Londýnští hudebníci nastudovali vedle Sukova Asraela a dalších děl i 7. symfonii Miloslava Kabeláče, která od premiéry na Pražském jaru 1968 zazněla teprve podruhé. Vysoké hodnocení provázelo rovněž vystoupení kanadského barytonisty Geralda Finleye v cyklu Písně z cest Ralpha Vaughana Williamse na večeru Hallé Orchestra Manchester a z instrumentálních sólistů vzbudil velkou pozornost například extravagantní anglický houslista Nigel Kennedy… → strana 8 Edita Gruberová patří v současné době k nejvýznamnějším pěvkyním, které se věnují italskému belcantovému oboru. Svá vystoupení dělí především mezi Bavorskou státní operu v Mnichově a Vídeňskou státní operu, kde zpívá především náročnou roli Zerbinetty ve Straussově Ariadně na Naxu. V sezoně 2007/2008 se do repertoáru Bavorské státní opery vrátila po pěti letech třemi představeními inscenace Belliniho poslední opery Puritáni, premiérované 26. 5. 2000 v nastudování dnes již zesnulého italského dirigenta Marcella Viottiho, které letos obnovil francouzský dirigent Frédéric Chaslin. Po jejím boku vystoupili tenorista Antonio Siragusa, který zpíval náročný part Artura, a basisté Steven Humes v roli Valtona a Robert Scandiuzzi v roli jeho bratra… → strana 44 Vratislavská opera, v jejímž čele stojí od roku 1995 dirigentka Ewa Michnik, přišla v květnu s dalším zajímavým titulem, operou Krzysztofa Pendereckého Ztracený ráj. Dílo, komponované na libreto Christophera Frye vycházející z předlohy Johna Miltona, vzniklo k dvoustému výročí vzniku Spojených států amerických na objednávku chicagské Lyrické opery, kde bylo také s velkým úspěchem 29. 11. roku 1978 premiérováno. Jeho originální verze je tedy psána v angličtině, ovšem kromě Chicaga bylo až na jednu výjimku, polskou premiéru ve Varšavě před deseti lety, hráno na všech ostatních scénách vždy v němčině. Hudebně vratislavskou premiéru připravil podobně jako ve Varšavě Andrzej Straszyński, režií a realizací scény byl pověřen Waldemar Zawodziński… → strana 42

ROZHOVORY

4 · Alison Bolshoi

UDÁLOSTI

6 · Argippo a badatelská pouť Ondřeje Macka

PRAŽSKÉ JARO 2008

11 · Brněnská Má vlast 12 · Orchestry z Anglie, Ruska a Maďarska 14 · Česká filharmonie, Polský komorní orchestr a BBC Symphony Orchestra 18 · Hvězdný večer s Editou Gruberovou 21 · Recitál Ivana Moravce 25 · Josef Suk a kouzelný večer české komorní hudby

HORIZONT

32 · Kvartet Wayna Shortera

DIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL

33 · Bludný Holanďan v SOP 34 · Falstaff – role pro Ivana Kusnjera 35 · Trojanův kolotoč aneb splněné dětské sny 35 · Nikola Márová a Michal Štípa, držitelé cen alie 2007

ZAHRANIČÍ

40 · Světová operní divadla III. VII. Operní domy v Pobaltí 42 · Ztracený ráj Krzysztofa Pendereckého ve Vratislavi 44 · Triumf Edity Gruberové v Mnichově

STUDIE, KOMENTÁŘE

48 · Zlatá éra české opery III. VII. Aby se nezapomnělo – Naďa Šormová 50 · Novinky soudobé hudby VII. Jiří Feld: Koncert pro violu a orchestr 52 · Tre Boemi in Italia VII. A.R.P.M. Bohuslaus Czernohorski – Padre Boemo 56 · 120 let budovy Státní opery Praha VII. Smetanovo divadlo (1949–1992)

KNIHY

57 · Vojtěch Kyas: Průvodce po archivních fondech II.

SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ 58 · Světoví houslaři a česká škola VII. Patrick Robin

REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 60 · Od firmy k firmě 62 · Recenze CD

e d i t o r ia l

nkdy mén je více Vážení a milí čtenáři, měsíc opět utekl jako voda, a tak než jsme se stačili rozkoukat, máme tu léto a školáci včetně všech pedagogů vždy tolik očekávané prázdniny. I když volno má i hlavní kulturní sezona, zahajovaná většinou v září nebo v říjnu, ani v létě nikdo nezůstane bez možnosti se i v této oblasti dostatečně vyžít. A to ať už zavítá do zahraničí, kde během července a srpna probíhá celá řada významných festivalů včetně těch nejprestižnějších, jako jsou bezesporu Salcburské slavnosti či Festival Richarda Wagnera v Bayreuthu, nebo se rozhodne cestovat po vlastech českých. Kromě již v povědomí zájemců o hudební klasiku pevně zakotvených Prague Proms či Letních slavností staré hudby můžeme totiž rovněž navštívit oblíbené festivaly v celé řadě historických objektů a k nim přilehlých přírodních kulis, jež sice akusticky nejsou zcela regulérní, ale díky atmosféře, kterou dokáží vyvolat, i přesto patří k nejnavštěvovanějším místům, kde se tento žánr provozuje. A to ať už jde o Smetanovu letos 50. ročník oslavující Litomyšl, oba festivaly v Českém Krumlově, Třeboňská nokturna, Chopinův festival v Mariánských Lázních či festivaly v Lokti, ve Znojmě a v řadě dalších měst, která tyto překrásné scenérie nabízejí. To vše je ale ještě před námi, vraťme se tedy alespoň na okamžik k našemu nejvýznamnějšímu festivalu, Pražskému jaru, jemuž je také podstatná část červencového čísla věnována. I letos mu zkomplikovali život někteří umělci, jež na poslední chvíli svá vystoupení odřekli, a tak jsme se například nedočkali šéfdirigenta Petrohradské filharmonie Jurije Těmirkanova, mezzosopranistky Dagmar Peckové, klavíristy Piotra Anderszewského či tolik očekávaného pianisty Maurizia Polliniho. Toho opravdu asi hned tak někdo nenahradí, a i když Rudolf Buchbinder sklidil za své vystoupení rovněž velké ovace, pocit zklamání z Polliniho nepřítomnosti u festivalových návštěvníků přetrval. Nakonec je to vcelku pochopitelné, protože opravdových sólistických hvězd, k nimž letos vedle Alfreda Brendela, Ivana Moravce, Geralda Finleye a pro mnohé ne zcela stravitelného Nigela Kennnedyho opět patřila například Edita Gruberová, na festivalu zase až tolik nebylo. To bych ovšem rozhodně neměla jeho organizátorům za zlé, vzhledem k rozpočtu prostě festivalový program výhradně na světových megastar sestavit nemohou, a není to ani hlavním účelem této přehlídky. Podstatná je celková kvalita jednotlivých koncertů a té nelze tentokrát nic významnějšího vytknout, ba právě naopak. Festival po interpretační stránce přinesl umělecky velice vyrovnané výkony bez jakýchkoliv závažnějších propadů, a tudíž si v podstatě všichni návštěvníci mohli přijít

na své. Zvláště pak ti z nich, kteří například navštívili vystoupení několika skvělých zahraničních orchestrů včetně asi nejvíce očekávaného BBC Symphony Orchestra v čele s naším Jiřím Bělohlávkem. Výkony, které tento orchestr podal během obou večerů, jež mu pořadatelé vyhradili, byly vskutku excelentní, ale jedna věc stojí minimálně za zamyšlení… Všem je nám známo, že jsou některé nadčasové pravdy a pocity, o nichž sami z vlastní zkušenosti víme, ale vyjádřil je už někdo, často od nás velmi vzdálený, dávno před námi. Skeptici tvrdí, že člověk je nepoučitelný a někdy mám obavu, že mají naprostou pravdu. „Vše, co přesáhne míru, ocitá se ve světě nejistého“, napsal kdysi moudrý římský filozof Seneca, A právě jeho slova mi přišla na mysl, když atmosféru po druhém vystoupení orchestru BBC, na němž zazněly dvě smuteční symfonie, Brittenova Sinfonia da requiem, op. 20 a Sukův Asrael, doslova během několika minut zcela rozmetala trojice v tomto kontextu až cirkusově působících přídavků, tvořená Dvořákovým Slovanským tancem č. 2 e moll, op. 46, Tancem komediantů ze Smetanovy Prodané nevěsty a Pochodem č. 1 z Pomp and Circumstance Marches Edwarda Elgara. Dodnes si kladu jednu jedinou otázku: proč? Proč bylo nutné onu skvěle interpretovanou výpověď hluboce lidsky zasaženého Suka, s níž se člověk potřebuje sám ve svém nitru vyrovnat a vstřebat ji, tak až brutálně zaplašit a onen neuchopitelný pocit zničit? Protože publikum skanduje ve stoje a nechce orchestr pustit z pódia? Až tak dalece budeme jeho valné, spíše laické většině vycházet vstříc? „Vše, co mělo tento večer zaznít, zaznělo“, nechal se po vystoupení svého souboru Huelgas Ensemble slyšet jeho umělecký vedoucí, Paul van Nevel, aniž se dal zviklat k přídavku – a tak to mělo být i po tomto špičkově provedeném koncertě… Nejen Pražské jaro však naleznete, milí čtenáři, na stranách červencových Hudebních rozhledů. Podíváme se například rovněž na některé operní produkce, a to nejen u nás ale i v zahraničí, odkud kromě dalšího triumfu Edity Gruberové v Bavorské státní opeře, přinášíme i zhodnocení vratislavské premiéry Pendereckého opery Ztracený ráj, či se pokusíme o nahlédnutí do profesního i soukromého života přední americké sopranistky Alison Bolshoi, kterou letos přivítá na jednom ze svých koncertů Mezinárodní hudební festival Český Krumlov. Krásné letní dny i mnoho dalších zážitků s hudbou přeje

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo 7 | 2008 | ročník 61 Měsíčník pro hudební kulturu

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jan Baťa, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm

Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088 tel. redakce: (+420) 251 550 208 (+420) 251 552 425 tel. sekretariát: (+420) 251 554 089 fax: (+420) 251 554 088 e-mail: [email protected] Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box 141 140 21 Praha 4 tel.: (+420) 225 985 225 fax: (+420) 225 341 425 SMS: (+420) 605 202 115 e-mail: [email protected], www.send.cz Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč

Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box 169 830 00 Bratislava tel.: (+421) 67 20 19 21,-2 – časopisy (+421) 67 20 19 31,-3 – předplatné fax: (+421) 67 20 19 10 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, 225 62 Praha 10 tel.: (+420) 271 199 255 fax: (+420) 271 199 902

Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) 266 038 714 Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Petr Dvořák, tiskárna Dobříš Odevzdáno do sazby: 13. 06. 2008 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Alison Bolshoi Foto archiv

www.hudebnirozhledy.cz

rozho vo ry

mezinárodní hudební festival eský krumlov oteve své brány již po sedmnácté Kdo má rád dobrou hudbu, komu záleží na prostředí, ve kterém si ji vychutnává a rád poznává interprety světové úrovně, ten by si měl udělat v létě čas a vydat se do Českého Krumlova, kde se od 18. července do 23. srpna bude konat 17. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov. Za dobu svého konání si festival získal renomé v České republice i za jejími hranicemi. Důraz klade na kvalitu programu a na výběr vynikajících interpretů z tuzemska i zahraničí. Prostředí, dekorace a u vybraných večerů i číše vína, hostina, či ochutnávka národních specialit dodávají večerům neopakovatelnou atmosféru. Festivalový tým, v čele s jeho ředitelem Jaromírem Boháčem, pečlivě připravuje každý ročník. „Mám pocit, že včera dozněl závěrečný koncert 16. ročníku a už budeme zahajovat ročník letošní. My jsme zatím, po dobu oněch 11 měsíců a v některých případech i daleko déle, vybírali, zvažovali různé možnosti, počítali a procházeli se městem, abychom vám předložili to, co od nás návštěvníci očekávají, atraktivní program. Stalo se naším dobrým zvykem, že se snažíme každý ročník obohatit o něco nového. Vězte tedy, že po loňském úspěchu závěrečného koncertu před otáčivým hledištěm jsme se letos rozhodli pro ještě užší spolupráci s Jihočeským divadlem. Připravili jsme společně představení opery G. Verdiho Síla osudu se zahraničními hosty. I na zahajovacím operním galakoncertu se představí světoví pěvci. Po dlouhých sedmi letech zazní na festivalu světové muzikály. Podařilo se nám angažovat tři vynikající sólisty a dirigenta z broadwayských muzikálových scén. Alespoň jeden koncert věnujeme každoročně jazzové hudbě. Po skvělých koncertech J. Morrisona, M. Fergusona a vokálního souboru New York Voices přijede letos americký trumpetista Bobby Shew, který hrál mimo jiných s Benny Goodmanem. Se závěrečným koncertem měl náš dramaturg opravdu hodně práce, ale podařilo se mu pro festival získat hvězdy světového interpretačního nebe, sira Jamese Galwaye a lady Jaenine Galway, kteří vystoupí v České republice poprvé. Naše letošní hudební hostina je sestavena z 26 koncertů a představení a já věřím, že si určitě některou z její části nenecháte ujít. Chtěl bych poděkovat našim spolupořadatelům za vstřícnost, našemu generálnímu partnerovi a dalším finančním a mediálním partnerům za jejich podporu a Ministerstvu kultury, Jihočeskému kraji a městu Český Krumlov též za jejich významné finanční přispění. Bez jejich pochopení bychom nemohli festival vůbec uspořádat. Chtěl bych také poděkovat festivalovému štábu a zároveň nám popřát stále modré nebe. Těšíme se na všechny návštěvníky a věřím, že je ani letošní ročník nezklame.“ Jak už bylo napovězeno, i letos bude z čeho vybírat. Koncerty se budou již tradičně konat nejen v zámeckých interiérech, ale i pod širým nebem, v zahradách, nádvořích, či náměstích. Pozornost na sebe přitahuje tradičně zahajovací koncert. Tentokrát festival otevře operní galakoncert na Letní jízdárně v zámecké zahradě. Operní árie s podtitulem „Láska a smrt ve světové opeře“ zazpívají operní hvězdy z USA, Alison Balshoi (soprán), Richard Zeller (baryton) a Erick Jordan (bas) v doprovodu Pražské komorní filharmonie pod taktovkou Daniela Raiskina z Holandska. Jedinečné zážitky slibuje také série šesti operních představení v nastudování Jihočeského divadla na unikátním Otáčivém

Foto Libor Sváček

Veronika Dušková

Zahajovací koncert loňského ročníku, na němž byly na jižních terasách zámku provedeny Orffovy Carmina burana.

hledišti. Vedle českých pěvců, ať už hostů, či sólistů Jihočeského divadla se během tří vybraných představení představí v hlavních rolích Verdiho Síly osudu rovněž zahraniční hosté z Metropolitní opery v New Yorku, dirigenti John Keenan a tenorista Allan Glassman, z Jižní Koreje přijede sopranistka Kyunghye La. Oblíbeným místem pro venkovní koncerty je Pivovarská zahrada, která se nachází u řeky Vltavy, nedaleko historického centra. Zájem jistě vzbudí koncert držitelů Oscara za nejlepší filmovou píseň, Markéty Irglové a Glena Hansarda. Národní večer představí hudbu a tanec slunného Řecka a návštěvníkům nabídne také speciality řecké kuchyně. Melodie známých muzikálů zazpívají nejlepší současní zpěváci přímo z Broadwaye, Debbie Gravitte, Jan Horvath a Doug LaBrecque. Moravskou filharmonii Olomouc bude dirigovat specialista na muzikály, Randall Craig Fleischer. Z dalších světově známých jmen se na festivalu objeví klarinetistka Sharon Kam, která debutovala jako šestnáctiletá dívka s Izraelskou filharmonií s dirigentem Zubinem Mehtou a od té doby účinkovala s mnoha předními evropskými, americkými a japonskými orchestry. Kam doprovodí Severočeská filharmonie Teplice pod taktovkou Charlese Oliviera-Munroa, držitele první ceny v oboru dirigování v Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro v roce 2000. Během večera zazní i dílo v zahraničí žádaného současného skladatele Herberta Williho. Nevšední hudební zážitky slibuje vystoupení Filharmonického komorního orchestru s dirigentem Kerry Strattonem, držitelem cen Gratis Agit Award a Jan Masaryk Award. Houslová sóla zahrají mladí virtuosové, kteří už získali mezinárodní úspěchy. Za pozornost bude stát také koncert světoznámého kytarového dua, dvojčat Petera a Zoltána Katonových, Katona Twins, kteří už vystupovali například v proslulé Carnegie Hall v New Yorku, ve Wigmore Hall v Londýně, či v Concertgebow v Amsterdamu. Nabídka je samozřejmě daleko širší, stačí se podívat na webové stránky www.festivalkrumlov.cz. Nejlepší výběr však bude osobní návštěva některého z koncertů Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov. •

rozhovory

alison bolshoi miluji, když se moje energie propojí s energií poslucha Veronika Dušková Americká sopranistka Alison Bolshoi vládne velkým dramatickým hlasem ideálním pro ztvárnění hrdinek Verdiových a Wagnerových oper. Právě její podání Senty ve Wagnerově Bludném Holanďanovi, v němž vystupuje na prknech sanfranciské opery, vyvolalo nadšené ohlasy recenzentů. Její vztah k Wagnerovi dokládá také řada grantů a ocenění, která získala v letech 2002–2006 od několika wagnerovských společností v různých amerických městech. K jejím přednostem patří i herecká všestrannost, kterou uplatnila jak na divadle, tak ve filmu, a to v širokém spektru od shakespearovských rolí po muzikál. Letos bude zářit na zahajovacím operním galakoncertu 17. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov. Vzpomenete si, kdy a kde jste poprvé zpívala před publikem a co jste u toho prožívala? Byly mi dva roky, když jsem poprvé vystupovala před početným obecenstvem. Vyšla jsem na scénu jako Nejmenší klaun v divadelním souboru společně se svými rodiči. Před mým výstupem se mi v zákulisí udělalo nevolno a zatímco jsem omdlévala, pořád jsem se ptala matky, jestli mám vůbec pokračovat. Ale jakmile jsem vstoupila na jeviště, byla jsem naprosto klidná. Tančila jsem a zpívala a pamatuji si, že jsem měla pocit, jako bych patřila na jeviště víc, než kamkoliv jinam. Kdy jste dospěla k rozhodnutí studovat zpěv a věnovat se mu profesionálně? Zpěv jsem začala s přestávkami studovat zhruba v 18 letech, kdy jsem se zaměřila na svůj cíl – stát se skutečnou divadelní a muzikálovou herečkou, nikoliv operní zpěvačkou. Operu jsem začala brát vážně až těsně před třicítkou, kdy jsem se začala zpěvu věnovat naplno. Ve škole jsem vždy prospívala výhradně díky své dobré paměti, byla jsem znuděná a neambiciózní studentka. Struktura formálního vzdělání mi připadala málo tvůrčí. Můj osobní dojem je, že většina škol si neví rady, jak zaujmout kreativní děti, což je tragédie. Hodně jsem se rozhlížela kolem sebe a hledala, co by mě oslovilo. Na univerzitě jsem si vybrala specializaci divadlo & film se zaměřením na Shakespeara. Mimo jiné jsem studovala na Rosemont/Villanova University v Pennsylvánii, Fredonia State University v západním New Yorku a Hunter College v New York City. Na Fredonia State University byl mým profesorem Dr. John Cogdill, kterého považuji za chodící divadelní encyklopedii. Znal odpověď na každou otázku z oblasti divadelních her a dovedl skvěle kriticky rozebrat představení! Velkou měrou se podílel na vybudování mé sebedůvěry. Zároveň jsem měla velké štěstí, že mě jako režisér obsadil do role Rosalindy v Jak se vám líbí. Podporovali vás rodiče? Moji rodiče sice podporovali myšlenku mého uměleckého působení, nicméně neměli vůbec představu, jak by mi mohli pomoci dosáhnout mých cílů. Při výběru školy mi neměl kdo poradit. V naší rodině se všechny akademicky vzdělané ženy stejně vzdaly své kariéry, aby se mohly věnovat rodině. Myslím si, že přestože byla moje rodina přesvědčena o mém talentu, předpokládali, že se vdám jako mladá a nedomní-

vali se, že bych potřebovala nějaké seriózní vedení, pokud jde o moji kariéru. Jak se žije světoznámé sopranistce? Máte čas na „normální“ život? Zpěvu jsem mnohé obětovala. Riskuji, že ztratím přízeň příbuzenstva a naštvu je, když musím odmítat jejich pozvání, někdy i na poslední chvíli, protože se právě necítím dobře a mám před sebou představení, nebo protože mi manager zavolá a sdělí mi: „Rychle! Dnes večer odlétáš! Zaskakuješ tam a tam!“ Lidé, kteří se nepohybují v tomto oboru, příliš nechápou, jak je pro nás důležité zachovat si zdraví, vyhýbat se jídlům, která by mohla poškodit hlas, mít dostatek spánku a řádně cvičit. Existuje tolik večírků a svátků, na nichž jsem si přála být! Naštěstí mám nádherného desetiletého syna a také bezvadného manžela. Vím, že by mě chtěli vidět častěji a že by si přáli, abychom se společně zúčastňovali celé řady akcí, které teď navštěvují beze mne. Můj syn za mnou vždy přilétá většinou v polovině mého smluvního pobytu, takže naše odloučení nejsou tak dlouhá. Když jsem doma, užívám si zahradničení, domácího lenošení s rodinou a se psy. Baví mě rybaření, ráda sbírám mušle a jezdím na vodních lyžích a sportuji na pobřeží v místě, které se jmenuje Mattituck a nachází se na cípu Long Islandu, ve státě New York, kde moje rodina vlastnila letní byt po mnoho generací. Jak se cítíte jako operní hvězda a jak snášíte stálé cestování, které je součástí vaší kariéry? Cestování zrovna nemiluji, vždycky se cítím nejpříjemněji ve vlastním domácím prostředí. Přičítám to tomu, že jsem narozena ve znamení býka. Po každé se však těším na spolupráci s novými lidmi. Podle mého být skutečnou „divou“ znamená být reálnou osobou a chovat se ke všem okolo jako k sobě rovným. Jedním z mých blízkých přátel je například „všeuměl“ pocházející z Kolumbie, který u nás doma udělá vše, co je za potřebí. Mám velice ráda naše rozhovory. Můj muž si občas posteskne, že nezachovávám vztah zaměstnavatel a zaměstnanec, ale já nesnáším blahosklonné chování a domnívám se, že zachování prestiže té či oné profese spočívá v tom, že se prostě za každé situace budu snažit zůstat sama sebou. S tím, jak postupně rostla moje kariéra, si stále více uvědomuji, jak je bezvadné, že na rozdíl od hollywoodských herců mohu jít po ulici v relativní anonymitě. Tohle mám na opeře ráda! Jaké opery máte nejraději, na která představení vzpomínáte nejraději? Po celou řadu let jsem byla wagnerovský „maniak“ a s oblibou jsem zpívala všechny wagnerovské hrdinky, především Brünnhildu. V poslední době jsem však sama sebe překvapila, když jsem po návratu zpět do USA debutovala v roli Maršálky v Růžovém kavalírovi. Přišla jsem na to, že Strausse mám ráda stejně jako Wagnera, i když každého jiným způsobem. Krása Straussovy hudby je opojná. K tomuto pocitu mi pomohla i skvělá spolupráce s mými kolegy a vynikajícím dirigentem Carlosem Miguelem Prietem. Jeho postoj byl jedinečný a zjistila jsem, že ze mě dovedl dostat takové výkony, o nichž jsem ani netušila, že jich jsem schopna. Bylo to opravdu vzrušující. Získala jste řadu ocenění v různých soutěžích, která z nich jsou pro vás nejdůležitější? Řekla bych, že pro mě bylo nejdůležitější vítězství ve Wagnerově sekci soutěže Liederkranz. Být americkou, a přesto německou pěvkyní a získat tak velké uznání od shromáždění tolika vážených německých nadací bylo pro mě tou největší poctou, jíž jsem kdy mohla dosáhnout, s výjimkou angažmá v Bayreuthu.

rozho vo ry

Foto archiv

ve Spojených státech nazýváme divadelní hry bez hudby, od počátku jsem se v první řadě považovala za herečku. Byla jsem si vědoma toho, že mám dobrý hlas, ale opera mě nezajímala. Specializovala jsem se na divadlo a film se zaměřením na Shakespeara a dodnes při svém zpěvu využívám správné techniky dýchání shakespearovské herečky. Několik let jsem v New Yorku studovala v kurzech, které vedla známá Uta Hagen, a 12 let jsem navštěvovala hereckou školu Herber Berghof Acting School. Ke konci studia na univerzitě bylo však stále obtížnější nebrat na vědomí můj zpěv. Když mi bylo 23 let, přítel mě vzal do nočního klubu Italian Opera v Greenwich Village a požádal majitele, zda bych mohla vstát a zazpívat italskou árii. Vzpomínám si, že jsem v tom okamžiku měla plnou pusu jídla a že jsem byla v šoku. Nicméně jsem vstala a zazpívala O mio babbino caro a na místě jsem získala angažmá. Zůstala jsem zde pět let a důvěrně se seznámila s tím, jak se zpívá opera pro malou skupinu lidí. Takovým způsobem se snažím vystupovat dosud, a to i ve velkých operních domech. Miluji, když se moje energie propojí s energií posluchačů a když má toto propojení osobní charakter.

Alison Bolshoi

Doporučila byste účast v soutěžích mladým pěvcům? Na kolik jim to může pomoci v jejich kariéře? Bohužel jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že jsou soutěže (ne všechny!), ve kterých bývá vítěz znám ještě před začátkem. Mladým zpěvákům bych doporučila, aby se zeptali zkušených pěvců z okruhu svých známých na to, které soutěže podle jejich názoru dodržují pravidla a které nikoliv. Mladým zpěvákům upřímně doporučuji, aby soutěže využívali pouze za účelem získání stipendia. Reálným cílem mladého umělce by mělo být co nejlépe pracovat v rámci festivalů v Německu, nebo být přijat do programu Young Artist Program v jednom z akreditovaných operních domů ve Spojených státech. Každá z těchto profesních variant může poskytnout mladému umělci praxi a příležitosti vyplývající ze získaných kontaktů, které mají nevyčíslitelnou hodnotu. Stejně tak je samozřejmě důležitý cílevědomý management, i když je pravda, že agenti málokdy zavítají na představení mladých zpěváků. Já sama jsem měla vzácnou, téměř hollywoodskou příležitost: byla jsem „objevena“, když jsem zpívala roli Brünnhildy při koncertním provedení Siegfrieda v malém německém kostelíku v New Yorku. Všimli si mě dva newyorští agenti z prestižních agentur, kteří náhodou na toto představení zašli. Trochu jsme se znali, protože jeden z nich bydlel v sousedství. Nicméně můj případ není příliš obvyklý. Nesmíte se však nikdy vzdát a pokud budete vystupovat v co největším počtu inscenací, nakonec se vaše jméno do povědomí operního světa dostane. Vy se věnujete i muzikálu a hrála jste v Shakespearových hrách. Co vás přivedlo k těmto žánrům a jaké role jste tam ztvárnila? Vždycky jsem byla přitahována k tzv. straight theatre, tak

Mohou se podle vás opera, muzikál a činohra vzájemně doplňovat? Dobrý scénář a dobré provedení zaručí úspěch kterékoliv z těchto tří forem umění. Pamatuji si, že jsem jako malá holka viděla proti sobě v rolích Othella a Jaga stát na jevišti herce Jamese Earla Jonese a Christophera Plummera. Bylo to jedno z nejlepších představení, které jsem kdy zažila. A také si vzpomínám, jak Plácido Domingo zpíval Otella, což byl stejně vzrušující zážitek. Nejsem si však jista, zda se tyto zcela odlišné typy představení vzájemně doplňují. Když shlédnu jedno, neznamená to, že hned budu chtít navštívit i druhé. Jako umělkyně, která se v různých fázích svého života zabývala všemi třemi typy umění, však mohu potvrdit, že práce v rámci těchto tří uměleckých forem mě po umělecké stránce posunula na vyšší úroveň. Festivalový koncert se uskuteční pod širým nebem, jak se na něj připravujete a co zazpíváte? V současné době zpívám Brünnhildu v nastudování Valkýry s orchestrem Wagner Festival Orchestra of NY na Manhattan School of Music, takže pro práci na svém repertoáru pro festival v Českém Krumlově mám omezené časové možnosti. To není na závadu, protože při studiu tohoto nového repertoáru jsem nucena velmi pečlivě plánovat čas a musím být velice soustředěná. Byla jsem požádána, abych zpívala árie z oper Fidelio, Maškarní ples a Don Giovanni. Fidelio je jedním z nejzábavnějších děl, které jsem kdy nastudovala. Po všem tom Wagnerovi považuji Leonoru za zábavnou roli! V letech 1998 a 1999 jsem byla sólistkou na festivalu Celebrate Brooklyn Festival, tam se také koncertuje pod širým nebem. Bylo to příjemné a osvěžující a jediným problémem bylo to, že jsem se vůbec neslyšela, což mi teď už nevadí. Jak se těšíte do Českého Krumlova? Velice se těším. Slyšela jsem tolik nádherného o České republice, o Praze i o Českém Krumlově, stejně tak i o lidech. Můj manager o vašem festivalu přímo básnil. A navíc je bezvadné, že přijedu v období přímo stvořeném pro návštěvu vaší krásné země! Plánujete kromě zkoušek a vystoupení i jiný program? Zatím nemám přesný plán, ale chtěla bych se po koncertu se svým manželem a synem pár dní zdržet a kromě jiného se vydat i nakupovat. Ráda a hodně pletu a vždycky se snažím, abych si z každé země, kterou navštívím, přivezla nějakou hezkou pletací přízi. Všichni se moc těšíme! •

u d á lo s t i

argippo a badatelská pou" ondeje macka Jana Spáčilová

Antonio Vivaldi dnes patří k nejznámějším skladatelům období baroka. Zatímco se však neobyčejné popularitě těší především poměrně malá část jeho instrumentálních koncertů, jeho operní tvorba je širšímu publiku stále ještě víceméně neznámá. Vivaldi byl přitom ve své době uznávaným operním skladatelem: z tištěných libret jsou známy více než čtyři desítky titulů, zhruba u poloviny se dochovala i hudba. Dnes dochází především zásluhou specializovaných italských souborů k postupnému znovuobjevování Vivaldiho operního odkazu. Každé nové nastudování překvapuje typickým „vivaldiovským“ melodickým bohatstvím, ale také mimořádným smyslem pro vystižení dramatických situací, prozrazujícím znamenitého operního skladatele. Předmětem zájmu českých badatelů je Vivaldiho vztah k českým zemím. Především díky výzkumu doc. Tomislava Volka jsou dnes známé Vivaldiho kontakty s příslušníky české a moravské šlechty, pro něž zkomponoval četná díla. Dokonce i slavné koncerty Čtvero ročních dob skladatel dedikoval hraběti Morzinovi, majiteli Vrchlabského panství a paláce na Malé Straně v Praze. Zvláštní kapitolu ve vivaldiovském bádání představuje skladatelův vztah k pražské italské operní společnosti, která v letech 1724–1734 působila v paláci hraběte Sporcka. Impresário společnosti, Benátčan Antonio Denzio, byl Vivaldiho přítelem a řada jeho zpěváků před příchodem do Prahy účinkovala v benátských premiérách Vivaldiho oper za autorova řízení. Vivaldi působil pro Denzia jako agent, to znamená, že mu za Alpy posílal partitury operních novinek, vyhledával a doporučoval mu zpěváky apod. Denziova společnost uvedla v Praze šest Vivaldiho oper, z nichž čtyři byly převzaté tituly uvedené již dříve v Itálii a v jednom případě se jedná o tzv. „pasticcio“, tj. novou operu sestavenou z árií ze starších oper. Největší zájem badatelů poutá Vivaldiho opera Argippo uvedená v Praze na podzim roku 1730. Pouze u tohoto titulu se totiž jednalo o originální Vivaldiho práci pro Prahu a Vivaldi také její provedení s největší pravděpodobností sám řídil. Pro tuto hypotézu se zatím, bohužel, nenašel přímý doklad, nicméně v letech 1729–1730 je doložen skladatelův pobyt ve Vídni a v Praze. Opera Argippo byla dosud známá pouze z dobového tisku libreta uloženého v pražské Národní knihovně, hudba byla považována za ztracenou. Na konci roku 2006 se cembalistovi a dirigentovi Ondřejovi Mackovi podařilo nalézt v bavorském Řezně podstatnou část tohoto pohřešovaného díla. Jedná se o anonymní rukopisný svazek obsahující italské operní árie z 30. let 18. století. Většinu árií se podařilo identifikovat jako díla L. Vinciho, G. B. Pescettiho a J. A. Hasseho. Značnou část rukopisu ovšem tvoří árie, jejichž texty jsou identické s áriemi z libreta pražského Argippa. Podrobné zkoumání provenience rukopisu, stejně jako hudební analýza nalezených árií jednoznačně potvrzují Vivaldiho autorství. Objev byl uznán vědeckou komisí Italského Institutu Antonia Vivaldiho (Istituto Italiano Antonio Vivaldi) v Benátkách a prezentován před odbornou veřejností na mezinárodní konferenci „Antonio Vivaldi. Passato e Futuro“ (Antonio Vivaldi, minulost a budoucnost), kterou vloni v červ-

nu v Benátkách pořádal zmíněný Institut. Další bádání pak ukázalo, že řezenský rukopis představuje natolik podstatnou část pohřešované opery, že vede k nálezu dalších pramenů, a umožňuje tak rekonstrukci kompletní opery do co nejautentičtější podoby. Novodobá světová premiéra této „nové“ Vivaldiho opery se uskutečnila ve Španělském sále Pražského hradu v podání souboru barokní hudby HofMusici za řízení Ondřeje Macka 3. 5. letošního roku, kdy (4. 3.) uplynulo 330 let od narození jejího autora. •

…a úspšné pedstavení Praha, Pražský hrad Michaela Freemanová Objev árií z Vivaldiho Argippa, který proslavil dirigenta, cembalistu a hudebního vědce Ondřeje Macka po celém světě, je významný nejen jako muzikologický počin, díky kterému se počet dosud známých Vivaldiho skladeb rozšířil o skupinu operních árií. Dokumentuje také názorně současný stav zájmu o starší hudbu u nás. Mladý český badatel se vydá do ciziny pátrat po opeře, která měla premiéru v Praze v roce 1730 a jejíž další osudy zůstávaly až dosud neznámé. Operu najde, na základě soudobých pramenů, dochovaných v Řezně, Drážďanech a Praze zrekonstruuje a nastuduje. V době, která poskytuje svobodu myšlení i pohybu, se nad tím pozastaví málokdo; málokdo si však také uvědomí, že týž badatel a hudebník, který má na svém kontě úctyhodnou řádku provedení oper Georga Friedricha Händela a jeho italských i německých současníků nejen doma, nýbrž i v cizině, se musí spolu se svými kolegy postarat i o finanční stránku věci a hledat sponzory. Že to nemusí být snadné, ukazuje skutečnost, že premiéra málem ztroskotala na výši nájmu za Španělský sál, že projekt podpořilo hlavní město Praha, ale ne už ministerstvo kultury, a že jeho pokračování a dokončení zůstalo na soukromých sponzorech, kteří se tímto způsobem natrvalo zapsali do hudební historie. Pražské provedení Argippa ukázalo práci Ondřeje Macka v nejlepším světle. Jeho souboru Hofmusici, který má svou trvalou základnu v Brně, zjevně prospělo jak přejmenování (Hofmusici se dnes nazývá někdejší Cappella academica), které ho před několika lety povzneslo z úrovně studentské na úroveň dospělou a zralou, tak nynější posílení zahraničními hudebníky, v houslové i obou dechových sekcích. Orchestr hrál s plným nasazením a obdivuhodnou energií; proud hudby, přerušovaný jen nezbytnými přestávkami, se hnal kupředu tempem, které je pro zdánlivě statickou barokní operu charakteristické: tříhodinové představení vzbuzovalo dojem akce trvající sotva půl hodiny. Na výši byly i výkony představitelů jednotlivých rolí – Rakušanky Astrid Moniky Hoferové (Argippo), Pavly Štěpničkové (Zanaida), Jany Bínové-Koucké (Osira), Barbory Sojkové (Silvero) a Zdeňka Kapla (Tisifaro). K úspěchu představení významně přispěla i skutečnost, že ačkoliv se jednalo o koncertní provedení, představitelé jednotlivých postav své role hráli. Barokní gestika, kterou s nimi nastudovala režisérka představení Zuzana Vrbová, se ukázala jako mnohem adekvátnější dramatickému náboji opery, než běžný operní jevištní pohyb; detailně odhalovala každé hnutí mysli jednajících osob. Slavnostní atmosféru představení působivě dokreslily barokní kostýmy, vytvořené Milenou Kamlachovou podle návrhů Daniela Antonia Bertoliho (1678–1743); po skončení opery odměnilo

publikum výkony sólistů, sboru i orchestru a jeho dirigenta dlouhotrvajícím potleskem ve stoje. Jediným problematickým bodem prvního novodobého provedení Argippa byla akustika Španělského sálu, kde bylo při rozestavení sedadel auditoria „na délku“ špatně nejen vidět ale i slyšet. Výrazně lepší je v tomto prostoru poslech při postavení židlí do vějíře; výhodou pro soubor tu na druhé straně byla možnost využít čelní stěnu Španělského sálu jako kulisu. U českokrumlovského zámeckého divadla, kde se repríza Argippa konala 6. 6. jako součást barokního večera v rámci sedmnáctého ročníku konference Svět barokního divadla, potíže s akustikou díky komorním rozměrům hlediště nehrozí. Charakteristická pro zdejší scénu je možnost dokreslení dobové atmosféry rozesazením kostýmovaného a stylově nalíčeného orchestru po obou stranách původního dlouhého notového pultu, ozářeného svíčkami. Scénické výměny a další okouzlující detaily představení (příjezd lodi a vlnění moře ve čtvrtém výstupu prvního dějství) se díky perfektní práci souboru českokrumlovských zámeckých mašinistů, vedených Janem Pilným a koordinovaných Martinem Voříškem, setkaly s nadšeným ohlasem početného publika. Právě tak i opera sama; představení mělo ještě větší spád, než pražská premiéra a jako celek, i když částečně v jiném obsazení (roli Argippa převzala Veronika Mráčková) dopadlo výtečně. Přechod do „normálního“ dění za zdmi divadla navozuje po tak mimořádném zážitku pocit návratu z jiného světa. Tentokrát se však pozvolna rozplynul v záplavě světel: správa českokrumlovského zámku připravila na závěr večera do zahrady u zámecké jízdárny neobyčejně působivou barokní iluminaci se svíčkami a lampiony, rozmístěnými do dřevěných otevřených i plátnem krytých jehlanů.

Orchestr Pražské konzervatoře na festivalu v Belfortu Aleš Kaňka V květnu se Smyčcový orchestr Pražské konzervatoře zúčastnil Mezinárodního hudebního festivalu ve francouzském Belfortu. Zde se každoročně v tomto období koná několikadenní přehlídka studentských souborů rozmanitých žánrů a velikostí. Počet účastníků je ohromující, v posledních letech se pohybuje okolo 2.500. Jedná se jak o studenty různých hudebních škol, tak o hudební amatéry z technických a humanitních univerzit. Celkem se letos představilo přes 100 souborů. Byly zde velké symfonické, komorní a dechové orchestry, pěvecké sbory, jazzové a folklorní soubory, ansámbly experimentální a populární hudby. Národnostní

Praha, Hofmusici – Antonio Vivaldi: Argippo. Dirigent Ondřej Macek, režie Zuzana Vrbová, kostýmy Milena Kamlachová. Novodobá premiéra ve Španělském sále Pražského hradu 3. 5. 2008. •

složení bylo rovněž velmi pestré. Kromě studentů z většiny evropských zemí sem přijely např. i soubory z Kanady, Zimbabwe, Peru, Číny, Kuby, Mexika, Madagaskaru, Indie a dalších zemí. Program probíhal po tři dny odpoledne a večer současně na čtrnácti scénách: v kostele, v různých sálech i na otevřených pódiích. Každý soubor vystoupil zpravidla vícekrát. Orchestr naší školy hrál celkem třikrát, vždy

Zleva Jana Bínová-Koucká (Osira), Pavla Štěpničková (Zanaida)

v impozantní katedrále sv. Kryštofa. V programu uvedl díla Corelliho, Vivaldiho, Bacha, Griega a Dvořáka. Výkon orchestru pod vedením F. Pospíšila patřil k tomu nejlepšímu, co jsem měl možnost na festivalu slyšet. Zcela zaplněná katedrála také vždy výkon českých studentů vřele ocenila. Město Belfort poskytlo festivalu skvělou atmosféru. O všechny koncerty byl permanentně velký zájem, sály i otevřené prostory byly většinou zcela zaplněny, často před vstupem stály dlouhé fronty návštěvníků. Na náměstích a v přilehlých uličkách neustále korzovaly a bavily se stovky lidí. Účastníci i návštěvníci festivalu měli výjimečnou možnost poznání a kon-

Foto © archiv souboru Hofmusici

frontace mimořádně pestrého výběrů žánrů, stylu i kvalit. Pro všechny byla účast na tomto festivalu velkým zážitkem.

O aktuálním dění ve škole, koncertech a představeních či záměrech do budoucna se můžete na stránkách Hudebních rozhledů pravidelně seznamovat i v tomto roce. Necháme se rádi inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na adresu [email protected] nebo na adresu Hudebních rozhledů.

pr a ž s k é j a r o !

pražské jaro %&&' Kredit © Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

Petr Veber

Pět desítek programů ve čtyřiadvaceti dnech, takové bylo letošní Pražské jaro, třiašedesátý ročník mezinárodního hudebního festivalu. Mezi jeho vrcholy se zařadily recitály sopranistky Edity Gruberové a pianisty Alfreda Brendela a hostování britských těles, zejména Symfonického orchestru BBC s Jiřím Bělohlávkem. Pořadatelé vydali 44 150 vstupenek, z nichž neprodáno zůstalo necelých šest tisíc – třináct procent kapacity všech nabízených míst. Zcela vyprodáno bylo třicet koncertů. I s jednotlivými veřejně přístupnými koly mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, letos uskutečněné v oborech klarinet a hoboj, bylo koncertů čtyřiapadesát, k tomu ještě sedm divadelních představení. Londýnští hudebníci s Bělohlávkem vedle Sukova Asraela záslužné nastudovali 7. symfonii Miloslava Kabeláče, která od premiéry na Pražském jaru 1968 zazněla nyní teprve podruhé. Zazněla také Sinfonia da requiem Benjamina Brittena a brilantně Šostakovičova 6. symfonie. Vysoké hodnocení provázelo vystoupení kanadského barytonisty Geralda Finleye v cyklu Písně z cest Ralpha Vaughana Williamse na večeru Hallého orchestru z Manchesteru, který nadchl provedením Elgarovy 1. symfonie. Nečekaně se objevila v Praze americká sopranistka Deborah Polaski, která nahradila ve festivalovém koncertním provedení Schönbergova monodramatu Očekávání onemocnělou Dagmar Peckovou. Hrála Česká filharmonie se Zdeňkem Mácalem. Ivan Kusnjer se vedle Biblických písní Antonína Dvořáka zhostil i titulní role festivalového představení Národního divadla v nedávném novém nastudování Verdiho

Falstaffa. Mezi pěvci byla také vycházející slovenská operní hvězda Adriana Kučerová a mimořádně slibný barytonista, Jan Martiník z Ostravy. Čestný úkol slavnostního zahájení Pražského jara byl svěřen Filharmonii Brno s Petrem Altrichterem. V Praze hostovaly rovněž Slovenská filharmonie se Suchoňovou a Zeljenkovou hudbou a Petrohradská filharmonie, která přivezla něco z klasického odkazu ruské orchestrální tvorby. Pozornost vzbudila Ostravská banda, mezinárodní orchestr převážně mladých lidí, vedený Čechoameričanem Petrem Kotíkem, zakladatelem a dirigentem. Z instrumentálních sólistů vzbudil velkou pozornost extravagantní anglický houslista Nigel Kennedy, a to především svým zjevem a vystupováním. Hvězdami byly také mladé houslistky Julia Fischer a Hana Kotková, která nastudovala Ligetiho koncert, a vedle Brendela Ivan Moravec i Rudolf Buchbinder, který přijel místo Maurizia Polliniho. S Budapešťským festivalovým orchestrem se ve Dvořákově Klavírním koncertu představil pianista András Schiff. K šíři nabídky festivalu přispěly další obvyklé položky včetně historické hudby, varhan a jazzu. Nezvyklým zpestřením bylo 1. 6. dopoledne mezistátní fotbalové utkání na pražské Hanspaulce, k němuž výběr hráčů BBC Symphony Orchestra vyzval kolegy z českého rozhlasového tělesa a které skončilo překvapivou porážkou britského týmu 5:1. Preventivně byla zavedena přísná bezpečnostní opatření (hráči byli vybráni vždy po jednom z každé nástrojové skupiny), ale naštěstí k žádnému zranění nedošlo, a tak koncerty tentýž den večer i 3. 6. nebyly ohroženy. •

p ra žské ja ro !

Kredit © Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

mezinárodní hudební soutž pražské jaro %&&' oima porotce a pedagoga… Jiří Hlaváč Ve dnech 8.– 15. 5. se konal v Praze 60. ročník Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro v oborech hoboj a klarinet. Do tohoto klání se v oboru hoboj přihlásilo celkem 112 kandidátů z 25 zemí. Na základě nahrávky, soutěžního řádu a podmínek soutěže přijala komise ve složení Jana Brožková, Dušan Foltýn, Jiří Mihule, Zbyněk Müller, Ivan Séquardt k účasti celkem 57 hobojistů z 23 zemí: Bulharsko (2), Čína (2), Česká republika (5), Francie (15), Gruzie (1), Chile (1), Itálie (1), Izrael (2), Japonsko (3), Jihoafrická republika (1), Korejská republika (6), Maďarsko (1), Německo (2), Polsko (1), Rusko (5), Slovensko (1), Srbsko (1), Španělsko (1), Taiwan (1), Ukrajina (1), USA (2), USA/ Korea (1), Velká Británie (1). Soutěž proběhla ve třech kolech s tím, že první a druhé kolo se uskutečnilo v Národním domě na Vinohradech. Do 1. kola vstoupilo 42 kandidátů s povinným repertoárem: J. S. Bach: Partita a moll, Robert Schumann: Tři romance a Nikolaos Skalkottas: Concertino pro hoboj a klavír. Do druhého kola postoupilo 12 kandidátů, kteří povinně zahráli „Sonatinu“ zkomponovanou pro tento ročník soutěže Jaroslavem Pelikánem a dále měli k výběru skladby ze dvou okruhů. Sólovou od Antala Dorátiho, Luciana Beria, Benjamina Brittena nebo Karlheinze Stockhausena a s doprovodem klavíru od Klementa Slavického, Henriho Dutilleuxe, Pavla Haase nebo André Joliveta. Finále se konalo v rámci 63. ročníku festivalu PJ ve Dvořákově síni a čtyři finalisté pódiově spolupracovali s Plzeňskou filharmonií a dirigentem Jiřím Malátem v Koncertu pro hoboj a malý orchestr Bohuslava Martinů a v Koncertu C dur pro hoboj a orchestr W. A. Mozarta. O výsledcích rozhodla porota pracující ve složení omas Indermühle (Švýcarsko) – předseda, Ivan Séquardt (ČR)místopředseda, Jean-Louis Capezzali (Francie), Richard Killmer (USA), Klaus Lienbacher (Rakousko), Zbyněk Müller (ČR) a Han de Vries (Nizozemí). Ceny byly přiznány všem zúčastněným finalistům. 1. cena – dvaadvacetiletému Ivanu Podyomovovi (Rusko), který zároveň získal Cenu Bohuslava Martinů za nejlepší interpretaci Koncertu pro hoboj a malý orchestr, 2. cena pětadvacetiletému Emmanuelu Lavilleovi (Francie) a 3. cena ex aequo třiadvacetiletému Janu Součkovi (Česká republika), který postoupil do finále jako jediný z pěti čes-


První cenu v oboru klarinet vybojoval Florent Charpentier (Francie).

Vítězem v oboru hoboj se stal Ivan Podyomov (Rusko)

kých soutěžících a devatenáctiletému Philippe Tondreovi (Francie), kterého porota odměnila také Cenou Gustava Mahlera pro nejmladšího finalistu celé soutěže. Do oboru klarinet se přihlásilo celkem 161 kandidátů ze 37 zemí a i v tomto případě vybrala, na základě audio nahrávky, soutěžního řádu a podmínek soutěže, komise ve složení Jiří Hlaváč, Jan Budín, Ludmila Peterková, Milan Polák, Valter Vítek k účasti celkem 62 klarinetistů z 19 zemí: Belgie (1), Bělorusko (1), Čína (3), Česká republika (21), Finsko (1), Francie (3), Itálie (5), Izrael (1), Japonsko (4), Kanada (1), Korejská republika (3), Maďarsko (4), Německo (3), Polsko (1), Rusko (3), Slovensko (1), Slovinsko (1), Švédsko (1), Švýcarsko (2), USA (2). V prvním i druhém soutěžním kole, konaném v Sále B. Martinů na HAMU se představilo 56 soutěžících v povinně stanoveném repertoáru a povinně hraném zpaměti. Uvedeno bylo Grand duo concertant pro klarinet a klavír C. M. von Webera a První rapsodie Claude Debussyho. Porota vybrala 11 kandidátů postupujících do 2. kola, v němž byl repertoár volitelný. Výběr byl stavěn na jedné z klarinetových sonát Johannesa Brahmse a Camille Saint-Saënse a dále ze skladeb autorů 20. století - Malcolma Arnolda, Leonarda Bernsteina, Albana Berga a Miloslava Ištvana. Všichni účastníci druhého kola přednesli také „Tři studie“ napsané Karlem Husou speciálně pro MHS PJ 2008 a věnované Jiřímu Hlaváčovi. Tři finalisté ve spolupráci s Pražským komorním orchestrem a dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem povinně v Rudolfinu přednesli Koncert pro klarinet a orchestr A dur W. A. Mozarta. Dále 2 finalisté provedli Tema con variazioni pro klarinet a 11 smyčců Jeana Françaixe a 1 finalistka Clarinettino pro klarinet a smyčce Ondřeje Kukala. O výsledcích rozhodla porota ve složení Jiří Hlaváč (Česká republika) – předseda, Eduard Brunner (Švýcarsko) místopředseda, Hans-Christian Braein (Norsko), Alessandro Carbonare (Itálie), Michel Lethiec (Francie), Yuji Murai (Japonsko) a Valter Vítek (Česká republika). 1 cenu získal pětadvacetiletý Florent Charpentier z Francie, 2. cenu šestadvacetiletý Irvin Venyš z České republiky, jemuž porota rovněž přidělila Cenu profesora Vladimíra Říhy pro nejúspěšnějšího českého kandidáta a 3. cenu čtyřiadvacetiletá Jana Lahodná, rovněž z domácí klarinetové školy, která zároveň získala Cenu Nadace Českého hudebního fondu za nejlepší provedení povinné skladby Tři studie Karla Husy. Pražská klarinetová třída Hudební fakulty AMU tím potvrdila a obhájila své výsostné postavení v rámci evropských i zámořských univerzit a vynikající kvalitu výuky i studia. Vybraní laureáti obou kategorií budou účinkovat na zahraničních festivalech- Festival Pablo Casalse Prades, Ticino Musica či Mitte Europa. Soutěž, která je součástí přehlídky od roku 1947 a jejíž kontinuita byla nedobrovolně v letech 1952 a 1969 přerušena, objevila několik nových interpre-


tačních osobností, výrazových trendů i autorských záměrů a potvrdila přínos povinných soutěžních skladeb. Porotci byli ve vzájemném konsensu a pořadatelé zvládli všechna úskalí bez napětí a výpadků. Jednou větou, jubilejní 60. ročník Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro byl na reprezentativní úrovni. Společensky, umělecky i organizačně. Coda Co dodat v závěru? Snad pár vjemů, postřehů a pocitů. Vztah mezi námi porotci byl velmi přátelský a vskutku kolegiální. Každý si byl vědom skutečnosti, že máme před sebou novou hráčskou generaci. I benjamínek poroty, Alessandro Carbonare, vnímal své nástupce jako generaci s jinou estetikou hry, jiným myšlením i cítěním tempových vazeb. My starší jsme naopak často postrádali hráčskou trpělivost a neokázalost. Většina mladých interpretů se moc nezaobírá myšlenkou, co dobrého bylo v projevu starších generací. Vznikl jakýsi jednotný názor na klarinetový tón, co by tomu asi řekly osobité tónové legendy Lancelot, Říha, Sokolov, Drucker, které bylo možno rozpoznat během několika taktů? Virtuosita přerostla v žongláž a té je podřízena i stavba frází, gradace, a snaha o kadencovitost i ve skladbách pevné harmonie, formy a tempových proporcí. Vzpomenu si přitom vždy na výrok malé šestileté holčičky, která řekla na adresu svých rodičů „Inu jsou mladí, baví se…“ Inu bavte se, ale ne na úkor skladatele a posluchače. A buďte nároční, zodpovědní, vynalézaví a skromní. Na těchto vlastnostech stála hudební interpretace po celá staletí a bude stát i v budoucnu. Samozřejmě, že držitelé cen to vše už zohledňují. A je potěšitelné, že se mezi světovou špičku vklínili i naši laureáti. Hobojista Jan Souček s příkladným cítěním martinůovské vroucnosti, klarinetistka Jana Lahodná s osobitým zvukovým potenciálem a kulturou tónu a rovněž další klarinetista, Irvin Venyš, hrající s velkým energetickým nábojem a muzikalitou, jež má prokazatelné kořeny v české a moravské hudbě. Už toto konstatování ve mně vyvolává pocit, že talichovská škola u nás ještě nezanikla.

…a oima kritika obou koncert( Jaroslav Smolka Ze soutěžních klání v 1. a 2. kolech, pořádaných v prostorách Hudební fakulty AMU, vybraly poroty nejlepší 4 hobojisty a 3 klarinetisty, kandidující na tituly laureátů soutěže. O těch rozhodly výkony ve 3. kolech, jež proběhla jako odpolední a večerní veřejné koncerty s orchestrem v Dvořákově síni Rudolfina. Na hobojových koncertech v úterý 13. 5. hrála se sólisty Plzeňská filharmonie, kterou řídil její šéfdirigent Jiří Malát. Povinným soutěžním repertoárem tu byly sólové party Koncertu pro hoboj a orchestr C dur K 314 Wolfganga Amadea Mozarta a Koncertu pro hoboj a malý orchestr Bohuslava Martinů H 353. Na základě rozhodnutí poroty tu získal I. cenu dvaadvacetiletý Rus Ivan Podyomov, absolvent střední školy (1993-2003) a Akademie (2003-06) Gněsiných v Moskvě a od 2006 posluchač konzervatoře v Ženevě; 2. cenu šestadvacetiletý Francouz Emmanuel Laville, absolvent Conservatoire National de Région de Bordeaux (1898-2001), Conservatoire National de Région de Paris (2001-02), Conservatoire National Supérieur de Musique et de Dance, Paris (2002-06), Universität Mozarteum, Salzburg (2006-07) a od 2007 posluchač Akademie des Sinfonieorchesters des Bayerischen Rundfunks, Mnichov, 3. cenu pětadvacetiletý Čech Jan Souček, absolvent Konzervatoře v Praze (1998-2004), student AMU v Praze (od 2004) a absolvent studijního pobytu na Conservatoire National Supérieur de Musique et de Dance, Paris (2006). Všichni tři měli skvělou a bezchybnou techniku, byli řeme-

slně disciplinovaní a všestranně nástrojově vybavení. Na výkonu Emmanuela Lavaille bylo slyšet, že pochází z Francie jako země obrovské instrumentální i specificky hobojové kultury, která moderní nástroje tohoto druhu a lahodné mnohobarevné hraní na ně na přelomu 19. a 20. století hudbě dala. Bylo to patrné zejména v díle Martinů, které podal s důrazem na francouzské zdroje skladatelova hudebního vyjadřování. Také jeho Mozart byl však znamenitý, stylově čistý a přitom francouzsky elegantní a noblesní. Přesto před ním porota dala právem přednost Ivanu Podymovovi. Na jeho výkonu je patrné následovnictví oné zvláštní suverenity, profesionální jistoty a osobité energie, příznačné pro předchozí generace ruských instrumentalistů různých oborů, udivujících a úspěšně dobývajících svět. Nejpřesvědčivější to bylo v jeho Mozartovi, snad trochu zeširoka nakročeném, ale niterně bohatém, skvěle barevném a znamenitě vystavěném. Někomu snad mohlo trochu vadit, že Martinů nehrál „česky“ ani „francouzsky“. Sólista si k němu vybudoval zvláštní, osobitý a přece smysluplný a zajímavý vztah. Jsem přesvědčen, že tady byla odměněna vyhraňující se velká osobnost hoboje, o níž ještě uslyšíme. Až třetí byl domácí uchazeč Jan Souček. Hraje také s perfektní instrumentalistickou akríbií a ukázněným přístupem ke každé notě. Jeho výkon je však přece jen trochu suchý, barevně i výrazově méně invenční, než jaký předvedli oba konkurenti. Více než Mozart se mi od něj líbil Martinů, jehož ryze českou interpretační tradici uměl přesvědčivě aplikovat. 3. cena je ovšem rovněž krásný úspěch. Z programů tří sólistů klarinetových koncertů odpoledne a večer ve středu 14. 5. s Pražským komorním orchestrem a dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem získal 1. cenu sedmadvacetiletý Francouz Florent Charpentier, šestadvacetiltý absolvent Conservatoire Supérieur de Musique et de Dance, Lyon (2003-2005), a posluchač Conservatoire National Supérieur de Musique et de Dance, Paris (od 2005). Krásným tónem i technicky znamenitě přednesl Wolfganga Amadea Mozarta Koncert pro klarinet a orchestr A dur, KV 622 a ze dvou povinně volitelných skladeb Jeana Françaixe Téma a variace pro klarinet a 11 smyčců. I on se projevil jako velmi vyspělý nositel francouzské kultury klarinetové interpretace, precizní i živě muzikální v Mozartovi a spolehlivě cítíci neklidný puls a výrazové proměny díla Françaixova. Tentýž repertoár zahrál i český nositel 2. ceny Irvin Venyš, osmadvacetiletý absolvent Konzervatoře v Brně (1994–2000) a posluchač AMU v Praze (od 2001). Obě díla přednesl na úrovni, téměř dosahující půvabu a dokonalosti úspěšnějšího francouzského konkurenta. 3. cenu získala česká uchazečka Jana Lahodná, pětadvacetiletá absolventka Gymnázia Jana Nerudy (1997-2003), Konzervatoře v Praze (2003–2006) a posluchačka Hudební fakulty AMU v Praze (od 2006). Vedle povinného Mozarta zahrála druhou volitelnou skladbu, Clarinettino, Concertino pro klarint a smyčce op. 11 českého skladatele a dirigenta Ondřeje Kukala. Laureátské tituly a dvě ceny pro české uchazeče z AMU jsou pozoruhodným úspěchem pražské špičkové klarinetové pedagogiky. Hlavní ceny laureátům obou kategorií i další podružné ceny byly slavnostně předány jejich nositelům v Brožíkově síni Staroměstské radnice v Praze ve čtvrtek 15. 5. dopoledne. •

Petr Altrichter

brnnská má vlast Praha, Obecní dům Miloš Pokora Už potřetí vystoupila Filharmonie Brno na Pražském jaru se svým novým šéfdirigentem Petrem Altrichtrem. Tentokrát se to týkalo dvou večerů, navíc zvlášť ostře sledovaných, jelikož šlo o zahajovací koncerty věnované Smetanově Mé vlasti. Sledoval jsem ten druhý (Smetanova síň, 13. 5.) a předesílám rovnou, že šlo o večer inspirativní, nabízející řadu svěžích momentů, které jako by stokrát slýchané repertoárové dominantě vtiskly pečeť přirozeně prožívaného muzicírování. I samotný brněnský orchestr se na nich ukázal ve velmi dobrém světle, například první hráči u pultů dřev si počínali přímo mistrovsky a celá smyčcová harmonie zněla vzácně měkce a zpěvně. Vyšehrad zahájil Altrichter v rozvážném majestátním pohybu, od smyčcového rozvíjení tématu bychom však očekávali větší legato a ne zcela ideálně mu vyšel přechod do druhého oddílu (Allegro vivo ma non agitato). Ten se pak ale odvíjel pod mocným tlakem prokrveného zvuku s báječně zvýrazněnou basovou linkou a – pokud bychom zmínili některé z detailů – velmi citlivě vystiženou linkou „terciového“ espressiva klarinetů. Rovněž závěr Vyšehradu se Altrichtrovi podařilo působivě vygradovat. Z množiny ševelivých šestnáctinek Vltavy poněkud vyčníval jeden z klarinetů, hlavní téma ve smyčcích ale hladilo a skvěle zněly orchestru jak lyrické plochy, tak roztančené partie, umocněné zdravou nadsázkou. Šárka měla v úvodní partii znamenitý tah, v druhém oddílu (Più moderato assai) však vklouzla do příliš zatěžkaného tempa. V dalším oddíle (Moderato ma con calore) nás v unisonu s vysokými dřevy okouzlovala zpěvná linka primů, zatímco od rytmického a sforzatem zpestřeného Moderata jsme očekávali větší razanci. Žádná sporná místa jsem nepostřehl v básni Z Českých luhů a hájů,


p ra žské ja ro !

kterou Altrichter vystavěl s přesvědčivou logikou a orchestr jeho pokyny koncentrovaně realizoval. Za zvlášť vydařené okamžiky bych zde přesto označil hned vstupní, trefně zvukově vystižené Allegro moderato, dále místo, kde se k fugatu smyčců přidává klarinet a fagot, skvěle sladěný chorus horen ( i když ty trochu „spěchaly“) a opět rozkošně vypointovaný obraz tance v plnokrevném tutti. Pro první fáze Tábora volil Altrichter o poznání volnější tempo, ale samotný chorál v tutti (po subito crescendu) mu zněl v nádherně sytých a působivě žesťově rozrezonovaných barvách. Ani stopy po nějaké akademické vznešenosti – právě takové partie jako by dostávaly přirozeně civilní nádech. Zvlášť působivě se orchestru ozývala ona dílčí chorálová figura horen, setrvávající tvrdošíjně na stejném tónu a provázená chromaticky sestupující linií smyčců a také první citace celého chorálu měla omračující účinek. V osminkovém úprku oddílu Molto vivace některé partie až příliš splývaly na úkor čitelnosti jednotlivých linek (smyčce kontra dechy), nicméně celkový tah na doraz akcentovaného závěrečného dílu (Più animato) opět vzrušoval. Obzvlášť logicky vyšel Altrichtrovi přechod mezi vstupním dílem Blaníku a staccatovým šestiosminovým tématem, i když i pro tuto partii volil Altrichter opět poněkud nezvykle „usedlejší“ pohyb. V následujícím Andante nás ve spolupráci s dalšími dechy okouzlil svým báječně frázovaným (a přitom nikoho jiného nekopírujícím) sólem 1. hoboj. Oddíl Tempo da marcia nasadil dirigent rovněž o něco pomaleji, než jsem zvyklí, ale s příchodem triol ve smyčcích ho správně přesvědčivě gradoval až k závěrečnému střetu dvou ústředních témat celého cyklu. Opakuji – šlo o zajímavou interpretaci, představující spíš spontánně muzikantský než za každou cenu vážně majestátní pohled na váženou repertoárovou dominantu české hudby a současně prozrazující velmi pečlivou přípravnou fázi. •


orchestry z anglie, ruska a ma)arska

č. 7, kde se role speakra skvěle zhostil dnes již čtyřiaosmdesátiletý Otakar Brousek, Šostakovičovu „Šestou“, Brittenovu Sinfonii da requiem či Sukova olbřímího Asraela…

Praha, Obecní dům

gerald finley, hallé orchestra manchester a mark elder

Hana Jarolímková Rovněž na letošním, již 63. ročníku Pražského jara, jsme se mohli setkat s několika světově proslulými symfonickými orchestry ze zahraničí, které nám i tentokrát připravily nevšední zážitky. Ať už to byl Hallé Orchestra Manchester v čele s Markem Elderem, Petrohradská filharmonie s Jurijem Simonovem, BBC Symphony Orchestra s Jiřím Bělohlávkem či Budapest Festival Orchestra s Ivánem Fischerem. A protože všechny se představily ve skvělé formě, prvořadým znakem, jehož prostřednictvím bylo možné odlišit přínos jednotlivých těles do hudebního života Prahy, byla nabídka programu, s níž na Pražské jaro přijely. A ta byla jistě pro náročnější posluchače atraktivnější v případě Hallé Orchestra Manchester, jenž kromě Elgarovy První symfonie představil Písně z cest Ralpha Vaughana-Williamse v podání Geralda Finleye, a BBC Symphony Orchestra, který na dvou večerech předvedl kromě jiného i Kabeláčovu Symfonii

Kredit © Pražské jaro – Ivan Malý

Gerald Finley se představil skvělou interpretací Písní z cest Vaughna Williamse.

Hallé Orchestra Manchester, nejstarší britský profesionální symfonický orchestr, který letos slaví 150 let od svého založení a Pražské jaro naposledy navštívil před sedmi lety (kdy kromě Beethovenova Čtvrtého klavírního koncertu uvedl Šostakovičovu Desátou symfonii), přijel i letos, jak jsem již zmínila v úvodu, s atraktivním programem. Uvedl jej Dvořákovým Scherzem capricciosem, op. 66, kde sice mohl poněkud ubrat na síle a břesknosti, ale jinak mu vyznělo nad očekávání „dvořákovsky“: s typickými ritardandy, pozdrženými začátky opakovaných frází, pouze jemně zdůrazněnou akcentací a dalšími podobně detailními finesami, které Dvořákovi dodávají ten pravý lesk a výraz a jež většina zahraničních orchestrů vůbec nebere v potaz. Své kvality však orchestr přece jenom předvedl zejména až v následujících dvou dílech: v cyklu písní Songs of Travel Ralpha Vaughana Williamse a v Symfonii č. 1 As dur, op. 55 Edwarda Elgara. Sólového partu v díle Vaughana Williamse se zhostil přední kanadský barytonista, Gerald Finley, který hostuje na nejvýznamnějších světových operních scénách (londýnskou Covent Garden, kde zpíval například v dubnu Evžena Oněgina pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, Pařížskou operu či newyorskou Metropolitní nevyjímaje), spolupracuje s nejuznávanějšími orchestry a s velkým ohlasem pořádá po světě i pravidelné pěvecké recitály. Na jeho provedení zmíněného písňového cyklu, nazývaného rovněž „anglickou“ Winterreise, jsme se tedy všichni velice těšili – a rozhodně jsme jím nebyli zklamáni. Devět velmi emotivně vyznívajících, romanticky koncipovaných písní na slova Roberta Louise Balfoura Stevensona rámuje dvojice, zkomponovaná v pochodovém rytmu a vyjadřující dvě odlišná poutníkova rozpoložení: nejprve jeho převažující radostnou náladu, s níž se vydává na cestu, a po té, na konci dlouhé pouti, víceméně odevzdanou únavu, provázenou však vnitřním vyrovnáním (hudebně vyjádřeným nádhernou, meditativně vyznívající dohrou orchestru) se vším, co ho během cesty – a tedy metaforicky i během celého jeho života – potkalo. I ostatní písně však člověku doslova „zalezou“ pod kůži. A to nejen díky bohaté harmonii a krásným melodiím, ale i díky mistrovství Stevensonových básní a Williamsova nevšedního citu pro jejich zhudebnění. V neposlední řadě ovšem i díky lahodnému a technicky skvěle ovládanému barytonu Geralda Finleye, který bezezbytku využil celé výrazové škály, jíž je jeho ohebný, až kovově znějící hlas schopen, a tak dokázal každé písni vtisknout zcela neopakovatelnou atmosféru. Prožívali jsme tak nejen romantické snění či jásavý pocit až bezbřehé radosti, ale i tíživý smutek bez konce a jakékoliv jiskřičky naděje. Obdivuhodná byla i spolupráce citlivě doprovázejícího, nesmírně barevně hrajícího orchestru s vynikající dechovou sekcí, suverénně vedeného svým šéfdirigentem, Markem Elderem, který se v plné kráse představil – kromě přídavku – Debussyho Slavností – především v následující Elgarově První symfonii. V ní ukázal nejen kompaktnost měkce znějících smyčců, skvělé žestě a cit pro krásu a vyrovnanost zvuku, ale i schopnost bohaté diferenciace výrazové, využívající i celé dynamické škály od nádherně znějících pianissim v naprostém zklidnění v závěru druhé věty až po grandiózní finále věty závěrečné…

p ra žské ja ro !


otázky pro marka eldera Co pro vás znamená Pražské jaro a česká hudba? Poprvé jsem vystupoval na Pražském jaru před sedmi lety (s Hallé Orchestra Manchester tehdy, 22. 5., doprovodil Ivana Moravce v Beethovenově Klavírním koncertu č. 4 G dur, op. 58 a uvedl Šostakovičovu Symfonii č. 10 e moll, op. 93, pozn. redakce), a už tehdy to bylo pro mě nezapomenutelné. Snad i proto, že česká hudba je součástí mého života již velmi dlouho. Vždyť první operou, kterou jsem kdy dirigoval, byla Smetanova Hubička! Od té doby jsem ale nastudoval i několik oper a Glagolskou mši Leoše Janáčka či Rusalku Antonína Dvořáka, jehož tvorbě se budeme zanedlouho věnovat celé tři týdny v Chicagu! A co je vaším cílem na postu šéfdirigenta Hallé orchestru? Samozřejmě být co nejlepší. Jedná se o nejstarší britský symfonický orchestr (což už je samo o sobě zavazující), jehož kontinuální vývoj byl po smrti Johna Barbirolliho před 38 lety poněkud narušen – a já bych na něj chtěl navázat a v jeho tehdejším duchu pokračovat.

otázky pro geralda finleye Proč jste si pro své pražskojarní vystoupení vybral právě Písně z cest Vaughna Williamse? Protože jsou to písně velice krásné, srovnatelné s písňovou tvorbou takových velikánů, jakými byli v této oblasti Schubert, Schumann či Hugo Wolf, a přitom nepoměrně méně uváděné. I ony se zabývají především pocitem osamění – podobně jako například Schubertův cyklus Winterreise, s nímž jsou srovnávány. A navíc si letos připomínáme od úmrtí jejich nevšedního autora rovných padesát let. A jak se cítíte v Praze vy? I já jsem v tomto krásném městě již podruhé. Poprvé jsem jej navštívil přede dvěma lety, kdy jsem se – v roce mozartovských oslav – účastnil provedení Dona Giovanniho ve Stavovském divadle a již tehdy jsem si ho s nadšením prohlédl. Navíc mě těší, že právě zde budu letos vystupovat se svým dlouholetým přítelem, Markem Elderem. Známe se již totiž velmi dlouho, ale na koncertním pódiu se spolu sejdeme poprvé…

petrohradská filharmonie a jurij simonov Od slavné Petrohradské filharmonie bych si přece jenom představovala slyšet poněkud jiný program, než který na Pražském jaru představila 17. 5., a který sestával ze suity z Čajkovského baletu Labutí jezero a Rachmaninovových Symfonických tanců, op. 45. Ne, že bych proti těmto světové proslulým – a bezesporu krásným dílům měla nějaké výhrady, ale provedení kompozic, které nejsou tak notoricky známé či jsou dokonce v našich zeměpisných šířkách pro většinu z nás novinkou, by jistě bylo, alespoň pro určitou část publika, nepoměrně přitažlivější. Zvláště pak proto, že Petrohradská filharmonie je vskutku excelentní orchestr, zcela vyrovnaný ve všech svých nástrojových sekcích, který je opravdu radost poslouchat! Bohužel s ním navíc nepřijel ani zprvu avizovaný šéfdirigent, Jurij Těmirkanov, který na Pražském jaru s velkým úspěchem hostoval v letech 1973 (SOČR), 1985 (Royal Philharmonic Orchestra z Velké Británie) a 1997 (Petrohradská filharmonie), ale Jurij Simonov, což – byť je v povědomí našich posluchačů (nebo možná právě proto) zapsaný ještě více – bylo patrně pro mnohé návštěvníky tohoto koncertu také do určité míry zklamáním. Nicméně budiž tomuto „náhradnímu“ dirigentovi při-

Zleva Iván Fischer a András Schiff

čteno ke cti, že vedle toho, že celý, zjevně pro něho rovněž dokonale známý repertoár, který oddirigoval zpaměti, převzal bez jakýchkoliv změn a přesto, že i on je autorem jedné ze suit z Labutího jezera, ponechal na repertoáru verzi Těmirkanovu. Sled devíti částí tak před námi díky zvukově barevné hře orchestru rozprostřel celou škálu výrazově bohaté, vesměs taneční Čajkovského hudby, kde se střídaly maďarské, španělské a neapolské taneční rytmy s rytmy valčíku a mazurky a sóla smyčců (především obou koncertních mistrů skupiny houslí a cell) s neméně skvělými sóly zejména dřevěných dechových nástrojů (s jasně rovnějším tónem, než na jaký jsme zvyklí u našich orchestrů), ale i nádherně znějících trubek. I druhá polovina večera, věnovaná Rachmaninovovi, kde se opět mohli svým mistrovstvím hojně pochlubit zejména dechové nástroje, se víceméně nesla ve víru tance, který dostal publikum zcela do varu, zakončeného bouřlivým potleskem ve stoje a opakovaného i po přídavku. Doufejme tedy, že příští vystoupení tohoto jedinečného orchestru přinese i o něco jedinečnější skladbu programu…

andrás schiff, budapeš"ský festivalový orchestr a iván fischer O programové dramaturgii bychom mohli vést dlouhé debaty rovněž u závěrečného koncertu festivalu, na němž vystoupil výborný Budapešťský festivalový orchestr v čele se svým šéfdirigentem, Ivánem Fischerem. Již samotné uspořádání jednotlivých skladeb, jejichž blok uzavíral – v našich koncertních síních zcela netradičně – koncert pro sólový nástroj (v tomto případě Dvořákův Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33), jistě inspirovalo k zamyšlení. A to nejen skalní zastánce již několik let na Pražském jaru opuštěného úzu s Beethovenovou Devátou na konci festivalu, ale i ty, kteří jsou ve svých názorech mnohem benevolentnější. V tomto případě totiž nejde ani tak o to, zda musí být sólový koncert pokaždé zařazen do první poloviny večera nebo alespoň před závěrečnou orchestrální kompozici či nikoliv, nakonec pokud je natolik efektní, že večer dokáže vygradovat, proč ne, jestli je však zrovna tou nejvhodnější hudební formou, která dokáže „s plnou parádou“ zakončit náš nejvýznamnější festival, o tom by se opravdu dalo diskutovat. Navíc večer zahájila trojice drobnějších skladeb Antonína Dvořáka, Legenda b moll, op. 59 č. 10, Nocturno H dur, op. 40 a jeden z letos na Pražském jaru (především v přídavcích) dokola omílaných Slovanských tanců, kterým tentokrát byl Slovanský ta-


nec A dur, op. 46 č. 5. Všechny uvedené kompozice, původně určené čtyřručnímu klavíru (Slovanské tance a Legendy) nebo smyčcovému kvartetu (Nokturno), byly zinstrumentovány teprve dodatečně, a i když představují opravdové kompoziční skvosty, zahrané Budapešťským festivalovým orchestrem nejen s noblesou a měkkostí, provázenými i plným pochopením pro jejich půvab a intimnější ráz, svým víceméně komornějším charakterem se pro vrchol festivalu příliš nehodily. Více vzruchu tedy přinesla až suita ze Stravinského mistrně zkomponovaného a zinstrumentovaného baletu Pták Ohnivák, rovněž zahraná s velkým citem pro měkkost, barvu a plastičnost orchestrálního zvuku, tak typickou pro tělesa z evropského „Východu“, nicméně frenetické nadšení publika, které se mnohdy nechá strhnout k neutuchajícím ovacím i méně kvalitními výkony, se nekonalo. A to ani po skvěle zahraném Dvořákově Klavírním koncertu, v němž se sólového partu zhostil vynikající András Schiff, který nejenže zvolil jeho málokdy hranou originální verzi, vydání jejíhož faksimile u G. Henle Verlag v Mnichově sám inicioval a podpořil velkorysým finančním darem, ale jenž věnoval jeho nastudování jistě i nemálo času. Snad mě rušila počáteční nesouhra v závěrech frází, kde se sólista malinko zpožďoval za orchestrem, snad mi nesedly některé zvukem klavíru i orchestru přehlcené pasáže, ale provedení, byť hýřilo především krásnými místy, z nichž jistě stojí za zmínku například Schiffovo detailně promyšlené pojetí II. věty, Andante sostenuto, k pocitu opojení ani u mě tentokrát nedošlo. A už vůbec ne po nemastně neslaně zahraných přídavcích, Poetické polce Bedřicha Smetany a už opravdu v tomto kontextu „otravném“ Dvořákově dalším Slovanském tanci (tentokrát č. 7, op. 46). Jakou vzpruhou mohl být například do programu zařazený u nás tak málo hraný Bartók, například jeho Koncert pro orchestr… •

eská filharmonie, polský komorní orchestr a bbc symphony orchestra Praha, Obecní dům Petr Veber

filharmonikové se zde*kem mácalem, deborah polaski a rudolfem buchbinderem Programová sestava koncertu ve Smetanově síni (30. 5.) byla náročná, sólistické obsazení hvězdné. K České filharmonii (odmítající třetí měsíc mikrofony) se pro mimořádný festivalový úkol – uvedení Schönbergova monodramatu Očekávání – vrátil Zdeněk Mácal, aby ujistil o svých schopnostech připravit takovou partituru víc než dobře a o tom, že jde o událost. Posluchači se nakonec pro nemoc nedočkali příjezdu mezzosopranistky Dagmar Peckové, pro kterou mělo jít o nový přesah do dalšího hlasového oboru; náhradou víc než dobrou byla na záskok Deborah Polaski, umělkyně zvučného renomé. Nárokům role situované na pomezí zpěvu a deklamace, romantismu a expresionismu, dostála vynikajícím způsobem, dramaticky plně přesvědčivě a vokálně přes všechnu exponovanou naléhavost kultivovaně. Monolog ženy putující noční tmou až k hrůznému nálezu je interpretačním úkolem, který pěvkyně zvládla výborně. Jen v rovině hypotéz, bohužel, zůstává otázka, jak by se s úkolem srovnala Pecková. Monodrama Erwartung mělo opožděnou premiéru v Praze v roce 1924, je proto logické, že se k dílu tímto způsobem, tedy zařazením do programu prestižní přehlídky, nyní Praha přihlásila. Je to ovšem dílo tak jedinečné až výlučné a festi-


Deborah Polaski byla více než skvělou náhradou za onemocnělou Dagmar Peckovou.

valové publikum tak různorodé a všeobecně nepoučené, že asi z hlediska průměrného posluchače nelze vlastně hovořit o události – provedení, jakkoli špičkové, zůstalo nedoceněno. Vklad filharmoniků a Zdeňka Mácala byl přitom rovněž nemalý, nicméně na sebe mimořádně neupozornil. Podobně spolehlivý byl doprovod Rudolfa Buchbindera v Brahmsově 1. klavírním koncertu. Dílo zaznělo v masivní rozměrné podobě, jako příklad symfonismu zapojujícího sólový part plně integrálně do finální podoby.

otázky pro zde*ka mácala Hana Jarolímková Proč jste si jako jednu ze skladeb vybral pro pražskojarní vystoupení právě Schönbergovo Očekávání? Myšlenku nastudovat toto Schönbergovo dílo s Českou filharmonií a Dagmar Peckovou jsem nosil v hlavě již v době, kdy jsem na Pražské jaro připravoval Písně z Gurre, po nichž jsem rovněž delší čas toužil, protože vzhledem k cca čtvrtmiliónovému rozpočtu (samozřejmě v dolarech), na který jejich provedení v Americe rozpočítali, jsem je tam nikdy provést nemohl. Očekávání je však zcela jiné, a to nejen oproti dvanáct let komponovaným Písním z Gurre svým jednotným stylem, ale i velice, velice depresivním výrazem. Naštěstí trvá pouhých třicet minut, mně totiž stačí číst pouze text, abych tomu pocitu bezbřehého zoufalství, které vyjadřuje, zcela propadl… A protože jsme nedávno posluchačům s Pražskými symfoniky představili i Zjasněnou noc, podařil se mi vlastně díky tomu dokonce jakýsi Schönbergův minicyklus. A jak jste spokojen s náhradou za onemocnělou Dagmar Peckovou, s paní Deborah Polaski? Velice. Hned včera při zkoušce, kam dorazila až na posledních padesát minut, jsme si padli do oka. Je velmi muzikální, celé dílo zpívá zpaměti a vzhledem k tomu, že žije již dvacet let v Berlíně, má i perfektní němčinu…

otázky pro rudolfa buchbindera Hana Jarolímková Narodil jste se v Litoměřicích. Máte na ně nějaké vzpomínky?

p ra žské ja ro ! Bohužel ne, od té doby jsem tam nebyl, ale doufám, že to tak nezůstane. Pro své orchestrální vystoupení jste si vybral Brahmsův První klavírní koncert. Patří k vašim oblíbeným? Je dokonce jedním z mých nejoblíbenějších – a přestože je velice těžký, vždy se jedná vzhledem k jeho orchestrálnímu charakteru a husté sazbě o boj orchestru se sólistou – moc se na to těším. Zvláště kvůli Zdeňku Mácalovi, s nímž mám za sebou už nejméně přes padesát společných vystoupení, takže už přesně víme, co každý z nás chce… Za odřeknuvšího Maurizia Polliniho jste převzal i celovečerní recitál, na němž kromě jiného zazní i Beethovenovy Variace na Diabelliho valčík. Kdy jste je zařadil do svého repertoáru? Teprve až po delší době, protože jsem Beethovena studoval postupně – od těch nejsnazších skladeb. Variace na Diabelliho téma, jedno z posledních Beethovenových děl, patří k tomu nejgeniálnějšímu a zároveň interpretačně nejnáročnějšímu, co kdy napsal. Na tak hloupoučké téma 33 tak skvělých variací! K jejich pochopení ale musíte dozrát…

nigel kennedy s polským komorním orchestrem Brit Nigel Kennedy je velmi dobrý, ale také velmi výstřední houslista. Počínaje punkovým účesem a kuriozním oblečením, přes vystupování na pódiu až po fotografie, jak kouše do houslí. Jeho koncert s Polským komorním orchestrem, v tomto případě rovnocenným partnerem, nikoli jen doprovodným tělesem, byl (26. 5.) očekáván jako ojedinělý, nenapodobitelný, jako mediálně přitažlivý. Sólista na sebe upozorňoval už sestavou programu – pouhými dvěma houslovými koncerty, Mozartovým a Beethovenovým. Zahrál je, až na pár svévolných okamžiků, velmi pěkně: v hudbě samotné neexperimentuje tolik, jako v její prezentaci. Z extravagantních gest a zábavných vět vystupuje čistý a zdravý tón, lyrika a styl. I tak byl nicméně například Mozartův Koncert pro housle a orchestr č. 4 D dur, KV 218 obohacen v kadenci o nenápadně integrovanou minimalistickou pasáž… Pomalá věta Beethovenova Koncertu pro housle a orchestr D dur, op. 61 se naopak v hloubce prožitku vyloupla jako skvostná. Kennedy se nezapřel především ve věcech obklopujících obě skladby: už úvod večera byl originální, když nejprve zahrál přídavek – sólového Bacha (Preludium z Partity č. 3 E dur, BWV 1006), s odůvodněním, aby si lidé za nemalé vstupné přišli na své. Naopak po Beethovenovi přidával i s orchestrem, a to především rozsáhlou scénku v duchu cikánské hudby, plnou improvizace. Právě v takových okamžicích je


„Provokatér“ Nigel Kennedy svými „kousky“ publikum doslova uchvátil...

tím, čím je typický: hudebním klaunem navazujícím snadno kontakt s posluchači, udivujícím ekvilibristikou sólové hry, slovním vtipem i situační komikou. Pro dokreslení: umí například velmi přesvědčivě naznačit, že bude přidávat dál, ale na poslední chvíli se jakoby rozhodne, že přece jen ne – nachytá vás a neodolatelně dohraje gag až do konce. Podobných má v zásobě řadu. Přece jen převažují nad vlastní hrou. A konzervativnímu posluchači se zdá, že je to zbytečné.

symfonický orchestr bbc s jiím blohlávkem Oba koncerty Symfonického orchestru BBC a jeho šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka patřily k vrcholným okamžikům letošního festivalu a pokud se týká ukázky orchestrálního umění, pak mezi všemi ostatními symfonickými programy zvítězily. První večer ve Smetanově síni přinesl (31. 5.) hned v úvodu mimořádnou událost – čtyřicet let po premiéře na Pražském jaru poprvé znovu zazněla 7. symfonie Miloslava Kabeláče: pozoruhodné třívěté dílo nesoucí všechny znaky jeho symfonismu, tedy i soustředěnost, střídmost a naléhavost, v rovnocenném podílu však obsahující i recitované slovo. Interpretem byl Otakar Brousek. Kabeláč pozoruhodně promyšleným způsobem řetězil slova z Nového zákona, podstatná a přídavná jména odkazující k věčnosti, ke stvoření, k Božímu synu. Zaznívají více méně nepřetržitě, a přece soliterně, zaznívají jako podnět k přemýšlení, jako výkřik, memento, jako otázka i odpověď. Oblouk skladby dává možnost pochopit jejich význam v hlubokém filozofickém kontextu. Sugestivní poselství partitury vyhmátl dirigent bezpečně a orchestr mu pomohl představu realizovat ideálním způsobem. Kabeláčovu charakteristickou tématiku symfonie ztělesňuje ideálně. Právě pro taková díla byl skladatel komunistickým režimem umlčen. Místo původně ohlášeného Piotra Anderszewského zahrála pak Beethovenův Koncert pro klavír a orchestr č. 1 C dur, op. 15 Elisabeth Leonskaja – jemně, až poeticky, spolehlivě, obdivuhodně. Také doprovod byl vynikající, nikdy sólistku nepřekrýval, byl pozorný, stylově vyhovující. Vyvrcholením večera se pochopitelně stala Šostakovičova Symfonie č. 6 h moll, op. 54 – v první dlouhé větě meditativně, až tragicky vážná, v dalších dvou krátkých břitká, strhujícím způsobem rytmická, pozitivní. Orchestrální brilance londýnského tělesa BBC se může v podobné partituře stát zřetelnou asi nejlépe. Orchestr hrál s obdivuhodným stylovým mistrovstvím a vcítěním, s přesností; hraje bez rutiny, dirigentovi udělá, co mu na očích a na rukou vidí. Přídavky nemohly chybět. První anglický (Bouře – jedna ze čtyř meziher z Brittenovy opery Peter Grimes) byl zvukově i hráčsky strhující, pokračoval k naprosté dokonalosti v kurzu tak jasně naznačeném Šostakovičem. Druhý český, to byl Slovanský tanec As dur, pravý opak. Tvárnost a chápavost tělesa je obdivuhodná. To se ostatně potvrdilo i druhý večer, kdy (1. 6.) hosté v přímém rozhlasovém přenosu uvedli dvě závažné skladby – Brittenovu Sinfonii da Requiem a Sukovu symfonii Asrael. První oplývala potřebným závažným výrazem i masivním zvukem, druhá překvapila romantickým nábojem. Jiří Bělohlávek Asraela nepředstavuje na některých místech jako přehnaně citově drásavou, tragickou, snad až expresionistickou hudbu, ale zůstává co nejvíce v rovině lyriky. Hodinové dílo se svým orchestrem podal v ideální podobě, především niterné, plné pochopení a jemných odstínů, tak, jak jsme ho už dlouho neslyšeli a asi zase dlouho neuslyšíme. Je evidentní, že je s hráči v harmonickém vztahu, že je schopen jim předat bohaté obsahy hudby a že oni, se svými zkušenostmi z mnohotvárného repertoáru, je bezpečně

pr a ž s k é j a r o ! Kredit © Pražské jaro – Ivan Malý

Co říkáte hudbě Miloslava Kabeláče? Myslím, že orchestr má schopnost číst rychle nové partitury. U Kabeláče je problémem spíš jeho notace, ale když kód pochopíme, tak už jeho Sedmá symfonie není těžká k hraní. Nerozumíme úplně každému přednášenému slovu, ale víme o filozofickém vyznění skladby. U Sukova Asraela je důležitý zvuk, balanc, nalezení stylu… Náročný úkol. Věřím, že v Praze bude ještě lepší ohlas než v Londýně. •

dvakrát s pražskými symfoniky Praha, Obecní dům Miloš Pokora

Jiří Bělohlávek a Otakar Brousek při interpretaci Kabeláčovy VII. symfonie

christoph ess a krzysztof urba-ski

a ochotně realizují. Právě proto, pro dokonalost výsledku z náročné, inspirativní a umělecky odpovědné spolupráce obou stran, se koncerty orchestru BBC jeví na letošním festivalu tak pozitivně. Druhý večer se také přidávalo. Je otázkou, zda je to po Asraelovi úplně vhodné, ale vzhledem k nesentimentálnosti souřadnic, v nichž se orchestr (třeba i při festivalu Proms) pohybuje, to bylo logické a Jiří Bělohlávek přesvědčil, že je to i možné. Začalo se klidnější Dvořákovou hudbou a končilo Elgarovým známým „královským“ pochodem, téměř ikonou Proms.

Šestadvacetiletý Polák Krzysztof Urbański, loňský vítěz dirigentské soutěže Pražského jara, dostal na letošním festivalovém ročníku příležitost řídit Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK (Smetanova síň, 22. 5.), kterou využil, aby se nám odvážně představil ve známých, tedy posluchači zvlášť pečlivě sledovaných repertoárových dominantách. Večer ale zahájil hudbou 2. poloviny 20. století, a to skladbou pro komorní orchestr s názvem Orawa od soudobého polského skladatele Wojciecha Kilara. Jde o čítankově přehlednou kompozici z roku 1986, tedy z doby, kdy už její autor dávno rezignoval na avantgardní skladebné postupy, aby se v duchu minimalismu přiklonil k co nejprostšímu způsobu hudebního vyjadřování. V Orawě k tomu navíc přistoupila snaha uplatnit jako výchozí tematické modely typické folklorní rytmické a melodické vzorce, ale nikoli tak, aby je autor přetavil žárem moderní hudební představivosti do dosud nepoznaných témbrů, ale tak, aby je pouze zjednodušeně citoval a tyto citace pak osvětloval z různých úhlů. Hudba zde před námi plynula jako pásmo symetricky tvarovaných modulujících nebo prostě zvukově narůstajících pláství, všechny postupy se odvíjely na první poslech čitelně a se zřetelně vnímanou logikou. Bylo v tom něco sympaticky čistého, ale současně až příliš cudného, jako by se skladatel vzdával celého jednoho výrazového rozměru. Urbański s FOKem se této skladby zhostili výtečně, kromě nádherně vyrovnaného zvuku udivovala zvláště dirigentova jemně vycizelovaná práce s rytmem i dynamikou. Znamenitě, navíc zpaměti (!), rozkrýval mladý dirigent i orchestrální složku Mozartova 2. hornového koncertu Es dur. Zvuk, kterého mladý dirigent dociloval, byl báječně vyrovnaný a po dynamické stránce velmi citlivě modelovaný. To dávalo velký prostor rovněž mladému sólistovi, teprve čtyřiadvacetiletému německému hornistovi Christophovi Essovi. Tím spíš, že tento vítěz loňské festivalové soutěže dával ve svém přístupu k Mozartovi přednost hlavně co nejkultivovanější a kouzelně probarvené zvukovosti, zatímco svůj spontánní prožitek trochu tlumil. Oproti tomu Beethoven, kterému byla věnována celá druhá půle včera, se už zdál nad síly mladého dirigenta. Předehra Egmont ještě Urbańskému vyšla (velmi zajímavě decrescendované vstupní unisono, přesvědčivá akcentace, nádherně vláčné horny, mistrovsky vypointovaný závěr), i když už zde mi vadilo na jeho pojetí něco akademického, jakoby málo rozohněného. Na Beethovenově Osudové se tento překvapivě akademicky chladný přístup projevil ještě výrazněji. Snaha o co největší preciznost a zvukovou vyrovnanost, dosahovanou vzorně detailním gestem nestačí, pokud do interpretace nevstoupí umělcovo srdce. Urbański Osudovou spíše kreslil než prožíval – onen obrovský tah z první věty téměř vyprchal, druhá zněla přesvědčivěji, Scherzo vzrušovalo v rozvířené partii basů (v tempu, které bylo až nad síly orchestru) a čtvrtá věta, stejně jako první odvíjená až v příliš akademickém duchu, se vzepjala k extatickému výrazu až v závěru.

otázky pro jiího blohlávka Jaké to je být s londýnským orchestrem BBC v Praze? Smetanova síň byla po třináct let, když jsem býval šéfem orchestru FOK, mým domovem. Takže je nejen ctí, ale také radostí nyní moci přijet. Co říkáte skutečnosti, že váš orchestr vyzval Rozhlasové symfoniky k zápasu v kopané? Trochu mě to zaskočilo. Pravda je, že v Pražské komorní filharmonii byla fotbalová vášeň mohutná. Jsem přítelem mimohudebních aktivit, ale ne před koncertem. Ale v případě zápasu pět plus jeden je snad riziko zranění menší.

otázky pro andrewa haverona, koncertního mistra symfonického orchestru bbc Petr Veber Pokolikáté jste v Praze? Já osobně poprvé, ale kolegové už tu byli mnohokrát. Když se člověk po Praze rozhlédne, nemůže se divit, že takové pěkné místo inspiruje. Dává mi také větší smysl hudba, kterou s námi Jiří Bělohlávek připravuje, když vidím, odkud pochází. Je pěkné, že nás vzal, obrazně řečeno, k sobě domů. Jak se vám s ním pracuje? Do orchestru, po němž se v poslední době žádalo hodně soudobé hudby, přinesl možnost upomenout se na tradice, na českou hudbu, na Brahmse… V době, kdy se po nás chce něco jiného, se s ním můžeme cítit bezpečně. Ale zažili jsme s ním také skvělé večírky, a to se nedá říci zdaleka o každém dirigentovi. Je výborným hostitelem, naše „mejdany“ mají báječnou atmosféru.

p ra žské ja ro !

Památce legendárního houslisty Davida Oistracha, který býval od roku 1946 až do roku 1972 jedním z nejpřitažlivějších hostů Pražských jar, věnovala letošní festivalová dramaturgie večer Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK vedeného jeho šéfdirigentem Jiřím Koutem, na němž zazněla dvě stěžejní díla Johannesa Brahmse – Dvojkoncert a moll pro housle, violoncello a orchestr a 4. symfonie. U sólového partu Brahmsova Dvojkoncertu nemohl pochopitelně chybět přímý Oistrachův žák Václav Hudeček, který si spolupráci se slavným Oistrachem jako mladík na Pražském jaru sám vyzkoušel, při čemž jako další sólista dostal zaslouženě prostor violoncellista Jan Páleniček, držitel dvou nedávných prestižních ocenění (mj. Music Magazine Awards 2007 za výkon Smetanova tria, jehož je zakladatelem). Vstupní akordický monolog k 1. větě Brahmsova Dvojkoncertu podal Páleníček v čistých, tónově pevně fixovaných konturách a s mužně pregnantním výrazem, což se zajímavě odráželo od „noblesněji“ romanticky cítěného projevu Hudečkova, jehož kouzlo se do dlouhé orchestrální mezihry stále stupňovalo. Také Páleníček jakoby s Brahmsovou hudbou s každým dalším taktem stále více srůstal – bylo to znát zvláště v místě, kde přichází onen tlak naléhavých modulačních rozkladů, které cellista sugestivně prožíval. Kout pojímal Brahmse v širokodechých obloucích, jednotlivé díly mu přirozeně srůstaly, frázování působilo uvolněně a určité rezervy bylo možno postřehnout jen v několika málo okamžicích, například na konci už zmíněné dlouhé orchestrální mezihry nebo na drobet utlumených nejvyšších polohách primů. Posledně zmíněnou výtkou si ovšem nejsem sám zcela jist, z místa, odkud jsem výkon poslouchal, se mi i Hudečkovy housle zdály v nejvyšších polohách méně svítivé, než jsme u tohoto houslisty zvyklí, což může padat na vrub kolísavé akustice auditoria. V Andante jsme byli svědky koncentrovaného muzicírování všech složek reprodukčního aparátu, za okamžik blaženosti bych označil všechna ona jímavá, báječně sladěná unisona hlavního tématu, na němž se podílejí oba sólisté. Ve Vivace bylo možno v sólistické složce postřehnout drobné nepřesnosti a také partie tutti ve forte zněly občas málo prokrveně, celkový gradační tah tohoto dvojkoncertu však zůstal zachován. Houpavé téma vstupního Allegra non troppo Brahmsovy 4. symfonie modeloval Kout rovněž v přirozeně širokodechých frázích, i když od místa, kde nastupují v marcato fanfárovém motivu horny, bychom mohli od hudebního proudu očekávat větší dynamickou pestrost. Velmi působivého napětí ve stejném modelu však dosáhl dirigent o něco později (staccato dřev, horen a hlubokých smyčců) – šlo o zvlášť působivý moment a takových spolu s dalším rozvíjením věty přibývalo. Úvodní téma 2. věty v dechové harmonii, které přebírají v nádherném kontrapunktu s klarinety pizzicato smyčce, jako by dostalo v Koutově podání výraz naléhavé prosby a následující stupňované arco smyčců pak zapůsobilo jako zázrak, stejně jako postupně se rýsující kontury onoho všeobjímajícího tématu smyčcové harmonie, předjímaného linkou vysoké polohy cell. Také jednotlivá nástrojová sóla (klarinet!) demonstrovala, že se orchestr na tuto interpretaci příkladně koncentruje. Scherzózní Allegro giocoso mělo v Koutově podání zdravě spontánní výraz (trefně vypointovaný skluz k sforzatově zatěžkané subdominantě, subito piano po fortissimových akordických vpádech, znamenité horny v oddíle Poco meno presto). V passacaglii 4. věty bylo možno postřehnout některé nepřesnosti, věta však měla opět zdravě spontánní tah a také kompoziční logika onoho geniálního třicetidílného variačního řetězce byla příkladně čitelná. Vedle přesvědčivě vygradovaného závěru nám dlouho utkví v paměti zejména variace, začínající expresivním sólem flétny nad synkopovanými smyčci s hornou. •

sor s jeremiášem, dvoákem a prokofjevem Praha, Obecní dům Miloš Pokora Pro předposlední festivalový večer (Smetanova síň, 3. 6) byl angažován Symfonický orchestr Českého rozhlasu vedený Vladimírem Válkem. Program, věnovaný 85. výročí založení Československého rozhlasu a obětem totalitních režimů, zahájila symbolicky Jeremiášova Fantazie na staročeské chorály Tenť Pán velí se nebáti – lapidárně tvarovaná kompozice kombinující svatováclavský chorál se jmenovanou písní husitskou, s odstupem času, bohužel, pociťovaná jako ne zcela dostatečně vypointovaná a vygradovaná. Válek ale její logiku rozkryl čitelně, a to zejména prostřednictvím rozvážně majestátního tempa, trefnou individualizací jednotlivých hlasových linek a logickým frázováním, byť v trochu konstantní dynamické hladině. Velký zážitek slibovalo kompletní provedení Dvořákových Biblických písní v autorově a Zemánkově (druhá půle cyklu) orchestrální verzi a za účasti umělce pro tento počin nanejvýš povolaného – barytonisty Ivana Kusnjera. Ve spolupráci přesně spolupracujícího orchestru (nejpřesvědčivěji to bylo znát na písni deváté) se tento cyklus před námi odvíjel v celé své nádherné prostotě a zároveň velebnosti, určitý předěl mezi zvukově prokrvenou instrumentační složkou první pětice písní a poněkud zjednodušenou orchestrací druhé pětice byl znát. Kusnjer zvládl svůj part mistrovsky, jeho baryton zněl čistě, vroucně, prostě a až příkladně civilně, beze stopy přidaného efektu, a přitom ve všech polohách nádherně barevně. Jediné, co mě trochu rušilo, bylo to, že ho v některých místech, zejména tam, kde vokální linka postupuje společně s nástrojovými linkami, orchestr překrýval (ale pozor, už několikrát jsem se přesvědčil, že to mohlo částečně připadat na vrub akusticky méně šťastného místa, odkud jsem výkon sledoval). Blažený okamžik přišel v druhé písni, v místě, kde vokál provázejí klarinety. Třetí píseň vzrušovala svou výrazovou hloubkou, v sedmé jsme prožívali zvlášť silný okamžik v místě, kdy do kombinace vokálu s orchestrem promlouvá flétna, a snad za nejjímavější momenty jsme vděčili Kusnjerovi v písni Hospodin je můj pastýř a v závěrečném, blaženě radostném čísle Zpívejte Hospodinu píseň novou. Druhá půle včera patřila Proko evově Páté symfonii, která vyzněla v podání Rozhlasových symfoniků pod Válkovou taktovkou jako zažité repertoárové číslo, prozrazující zkušenost i pečlivou přípravnou fázi, i když v detailnějším pohledu bylo Ivan Kusnjer a Vladimír Válek při provedení Dvořákových Biblických písní. Kredit © Pražské jaro – Ivan Malý

václav hudeek, jan páleníek a jií kout


možno postřehnout některé rezervy. Sladěné a jednotně frázované vstupní unisono Andante 1. věty přirozeně vstupovalo do stále se zhušťujícího přediva pestře rytmizovaných hlasů, celý expoziční díl 1. věty měl elektrizující spád. Od vedlejšího tématu (vysoká dřeva a smyčce) bychom čekali větší výrazový a hlavně dynamický zvrat směrem k subtilnímu výrazu, návrat hlavního tématu v pianissimu cell a kontrabasů ale už byl velmi působivý, stejně jako další fáze této věty. V Allegru marcato 2. věty demonstrovaly smyčce, s jakou jistotou dovedou udržet potřebný švih prostřednictvím posedle opakovaného staccatového ostinata a pozadu nezůstávaly ani rozkošně rytmizované dechy (přesnost šestnáctinových figur). I zde však, bohužel, zmíněný akustický handicap způsobil, že se dřeva v sousedství kouzelně rozrezonovaných žesťů jako celek ozývala až příliš z pozadí. První díl Adagia by si zasloužil o poznání větší espressivo v místě, kde smyčce přebírají hlavní téma, v dalších fázích však už tato věta promlouvala se vším svým lyrickým nábojem, rozkročenou melodikou (předjímající skladatelovu „Sedmou“) a efektem střídání mocně kontrastních ploch plnou silou. Finále, zprvu odvíjeném jako „řídká“ imitace, ale postupně stále zhušťovaném a hlasově komplikovanějším, vtiskl Válek báječný rytmický tah a v závěrečné vřavě, kde mohutné orchestrální plénum umocňují plně obsazené žestě, baterie bicích, klavír i harfa, přiváděl posluchače doslova do extáze. •

hvzdný veer s editou gruberovou Praha, Rudolfinum Jaroslav Someš Jsou koncerty, které vystačí na krátkou recenzi. Jiné, které žádají poctivý kritický rozbor. A pak jsou takové, o nichž téměř není možné psát. Lze se vlastně jen pokusit o zachycení tříště nezapomenutelných impresí anebo vršit superlativy, které ovšem sílu uměleckého zážitku stejně nevystihnou. Recitál světově proslulé koloraturní sopranistky Edity Gruberové, konaný 25. 5. v Rudolfinu, byl přesně takovým případem. Patřil k hvězdným vrcholům letošního ročníku Pražského jara. Pěvkyni doprovázel Symfonický orchestr Českého rozhlasu řízený jejím manželem, dirigentem Friedrichem Haiderem. Na zahájení večera se blýskl vervním provedením ne právě snadné Mozartovy předehry k singspielu Divadelní ředitel. A pak už hlediště dlouhotrvajícím bouřlivým potleskem přivítalo paní Gruberovou. Hned jako vstup si vybrala mimořádně obtížné číslo, árii Konstance Martern aller Arten z Mozartova Únosu ze serailu, téměř prověrku technické bravury koloraturního sopránu s obávanými rozsahovými skoky. Zvláště strmé výšky a práce s dynamikou doslova braly dech. S každým následujícím číslem nadšení publika stoupalo. Další program večera byl totiž složen z árií oper velkých skladatelů bel canta, Donizettiho a Belliniho a z podání Edity Gruberové se zdálo, že tito mistři psali svá díla pro ni, pro závratnost jejího pěveckého umění. Scénu z árie Lucie z Lammermooru Il dolce suono ze 3. dějství stejnojmenné Donizettiho opery dokonce přerušil po známém „dialogu s flétnou“ jásot a aplaus publika. Nebyl projevem divácké nekulturnosti, nýbrž spontánní emfazí nad tím, jak dokonale se lidský hlas dokázal proměnit v hudební nástroj a soutěžit s jiným nástrojem. I když je paní Gruberová na koncertním pódiu soustředěna na pěvecký výkon, právě v Lucii jemné gesto či letmý pohled byly výmluvným a nadmíru působivým hereckým dotvořením árie. Aplaus po kavatině vpadl také do známé vstupní árie Belliniho Normy Casta diva, v níž pěvkyně opětovně prokázala, že je důstojnou nástupkyní legendárních primadon 19. a 20. století. Program uzavřela vděčná

Edita Gruberová připravila posluchačům nezapomenutelný zážitek.


(ale krajně nesnadná) árie Lindy z Chamounix Oh, luce di quest´ anima z 1. dějství stejnojmenné Donizettiho opery. Pro každého z nás, kdo uměleckou dráhu Edity Gruberové sledujeme delší čas, to bylo nové vzácné setkání svědčící o tom, na jaké výši se její hlas neochvějně drží. Ba, zdá se, že léty nabývá majestátního, kovovějšího lesku, aniž by tím ztrácel cokoli na své lehkosti a ohebnosti. Jeho technické ovládání je naprosto suverénní, jako by pro něj nic nebylo nemožné. Koloraturní pasáže jsou tu prosty jakékoli samoúčelnosti a plně vycházejí z dramatické situace daných postav. Zjev Edity Gruberové, to je dokonalá harmonie umělecké osobnosti a uměleckého projevu. Výkon orchestru a dirigenta byl v průběhu celého večera víc než spolehlivý. Kromě Mozarta zazněly jako samostatná orchestrální čísla dvě efektní břeskné předehry, k Donizettiho Robertovi Devereux a k Belliniho Normě, a dále tři ukázky z díla Ermanna Wolfa-Ferrariho, preludium a intermezzo z buffy Čtyři hrubiáni a předehra k jednoaktovce Zuzanino tajemství. Ty připomněly nejen skladatele u nás neprávem zcela opomíjeného, ale projasnily celý večer hudební hravostí a svěžestí. Dirigent Haider zaslouží uznání i za to, že plně ctil autory a nekrátil orchestrální pasáže v pěveckých číslech (úvod k árii Konstance, závěr árie Normy). Mohutný aplaus na konci večera si vynutil přídavky – finální scénu Beatrice di Tenda ze stejnojmenné Belliniho opery a scény Adély ze Straussovy operety Netopýr. Paní Gruberova nesáhla po známé Adélině árii Mein herr Marquis, nýbrž po výrazově vděčnějším vstupu ze 3. dějství Spiel´ ich die Unschuld vom Lande. V kontrastu k předchozímu programu v něm k rozjaření sálu předvedla s nesmírným šarmem a půvabem širokou komickou škálu svého pěveckého i hereckého umění. Vyprodaná Dvořákova síň šílela nadšením. Šílela právem.

otázky pro editu gruberovou Petr Veber Jak vzpomínáte na rok 1979, kdy jste poprvé po odchodu do Rakouska mohla jako sólistka zájezdu Vídeňské státní opery do Prahy se Straussovou Ariadnou na Naxu opět navštívit Československo? Byla to velká chvíle, ale spojená s velkými nejistotami. Měla jsem sice už rakouský pas, ale nebylo to tak jednoduché. Vypadalo to nejdříve, že do Československa nebudu kvůli zdejším podmínkám smět. Dirigent Karl Böhm, který mě plně uznával, však prohlásil, že beze mě do Prahy soubor nepojede. Nakonec jsem tedy povolení dostala. Dal mi záruku, že nejsem vystavena nebezpečím. Na hranicích jsme však šli přes tři kontroly a u té poslední pohraničník dlouho prohlížel můj pas, pak s ním někam odešel… Bála jsem se, že dostanu želízka. Trvalo to dlouho, ale ostatní mě neopus-

p ra žské ja ro ! tili. Nakonec jsem se přes hranice dostala. Jak jsem zjistila, pochybnosti vznikly, protože mi chybělo razítko z předchozího kontrolního stanoviště. Pražské jaro a Český rozhlas naplánovaly váš recitál jako přímý přenos. Znamená to, když jsme se nedávno dověděli, že koncert nebude přenášen, ale jen zaznamenáván, že přijíždíte v indispozici? V žádném případě – ale o přenosu se nikdy s Pražským jarem nejednalo. Přímý přenos je znásobeným stresem a v cestě mi stojí moje perfekce. Tolik zkoušek s orchestrem nemáme, abychom dosáhli takového stupně spolucítění, že bych se tam postavila úplně relaxovaně. Chci si tento koncert užívat jako zpěvačka, ne se stresovat. Je titulní role v Belliniho Normě skutečně tak výjimečně obtížná? I vy sama jste se k ní dostala poměrně pozdě. Pozdě? Vždyť ještě nejsem v hrobě! Dnes je móda být v pětadvaceti superstar, na vrcholu. Je pravda, že jsem na začátku v Banské Bystrici zpívala Violettu a ve Vídni po mně najednou chtěli jen Floru… Slyšela jsem tamní Traviatu a říkala si v lóži, že bych to uměla lépe! Šest roků jsem musela ve Vídni vystupovat v malých rolích, chodila jsem na představení, pozorovala jsem jako začátečnice kolegy… Ale bylo to tak dobře. Začala jsem naštěstí stavět svůj pěvecký dům od základů. Pak přišel Mozart… A když mi dali Violettu, za kterou jsem bojovala, třásla se mi při první zkoušce kolena – zjistila jsem, že je to jinak, než jak jsem to vše viděla z té lóže! Až po Zerbinettě, kterou jsem zpívala od roku 1976, šla moje kariéra jako raketa. Norma je v tom pěveckém domě absolutní střecha, takže jsem šťastná, že přišla až nyní. O tóny nejde, ale o zkušenosti celého života, které tato role vyžaduje. Norma je kněžka, je zamilovaná, má s Římanem děti, má rivalku… Jak to vše chcete zažít a zahrát v pětadvaceti, to zoufalství, tu prázdnotu duše…?! Všechno tohle přitom v hudbě je – Norma je Belliniho nejúžasnější dílo. Připomínáte si letos čtyřicet let na jevištích. Slavíte? Výročí se vztahuje k 19. únoru 1968 a k Bratislavě. (V ten den debutovala paní Gruberova na jevišti – v roli Rosiny v Rossiniho Lazebníku sevillském, pozn. red.). „Oslavila“ jsem ho letos v Barceloně v opeře Lucrezia Borgia. Před dvěma roky jsem změnila techniku a zpívá se mi ještě lépe. Vedlo mě k tomu poznání téměř medicínské. Které mimořádné umělecké úkoly vás čekají? Norma a Puritáni v Mnichově, galakoncert v Bratislavě a velké turné Vídeňské státní opery po Japonsku, kde má být na programu Roberto Devereux a čtyři galavečery. V září mě také čeká Zerbinetta v Ariadně na Naxu ve Vídeňské státní opeře, kde ji zpívám od roku 1973. To je role, která mi působí radost. •

dvakrát vitalij berzon Praha, Obecní dům, Rudolfinum Vít Roubíček

se slovenskou filharmonií... Alespoň pětinou volných sedadel zívající Smetanova síň hostila 19. 5. na koncertě Klubu přátel Pražského jara Slovenskou filharmonii s jejím šéfdirigentem Petrem Ferancem. Program otevřela znamenitá Ouvertura giocosa k poctě svého autora, vloni zemřelého Ilji Zeljenky, jednoho z vůdčích talentů a výrazných osobností slovenské poválečné hudební scény. Duchaplná třídílná Ouvertura vyrůstá z jediného výrazně rytmizovaného tématu, je brilantně orchestrovaná a poskytuje

všem nástrojovým skupinám možnost efektně předvést své umění. Dosti rozvolněnou tonalitu „podržela“ výtečně zvládnutá tektonika, takže Zeljenkova necelou čtvrthodinu trvající skladba posluchače – v neposlední řadě díky soustředěnému výkonu filharmoniků – více než zaujala. Jako sólista Beethovenova Pátého klavírního koncertu (Es dur, op. 73) usedl ke klavíru sympaticky diabolický třiašedesátiletý Rus Vitalij Berzon (nerozumím agenturní praxi mást veřejnost desítky let starými podobiznami interpretů v programových brožurách, jako kdyby zralost byla umění na škodu) a nenechal nás na pochybách, že je hrdým zástupcem ruské klavírní školy. Jeho svrchovaná technika (nádherně vyrovnané, husté, ale ne hysterické trylky) s minimem kazů, nesmírný fyzický fond a dokonalý cit pro plynulý hudební proud z něj učinily skutečného hrdinu večera, jenž se posléze nadšeným posluchačům odvděčil skrjabinovským přídavkem. Dirigent Feranec sice sólistu doprovázel s velikou pokorou, takže klavírní part nikde nezanikal (skoro až naopak, občas hrály prim nedůležité figurace klavíru a orchestr se držel pořád v pozadí), ale celkově výkon orchestru v roli doprovazeče příliš nepřesvědčil: ve většině nástupů se klavírista s orchestrem zkrátka nesešli a matný výkon Bratislavských korunoval rozpačitý, co do souhry rozostřený závěr skladby. Ti mnozí, kdož po přestávce před symfonickými Metamorfózami slovenského „klasika“ 20. století Eugena Suchoně – jehož sté výročí narození si připomeneme 25. září – Smetanovu síň opustili, prohloupili, protože přišli o (orchestrální) dominantu programu. Nejhranější Suchoňovo symfonické dílo z roku 1953, které se dočkalo i klavírní verze, je summou tvůrčího myšlení první poloviny skladatelova života. Mistrovsky orchestrovaná skladba je posluchačsky i hráčsky vděčná – však také bylo cítit, s jakou chutí orchestr maluje široká zvuková plátna a prožívá hudební dramata i lyrická zamyšlení. Pro českého posluchače byla na hudební řeči Metamorfóz zajímavá snadno rozpoznatelná a nesmazatelná stopa Suchoňova pražského učitele Vítězslava Nováka, a to tím spíše, že Novákův kdysi oficiálně podporovaný duchovní vliv na slovenské skladatele současná slovenská historiografie nazývá „totalitní mytoideologií“. Festivalová bipolarita Suchoň–Zeljenka tak vytvořila v podání slovenských filharmoniků poučný hudebně historický most mezi špičkovými zástupci slovenského tradicionalismu a modernismu.

...a v nokturnu Očekávání, jak Vitalij Berzon obstojí v sólovém koncertu, se naplnilo v nokturnu (začátek 21.30, bez přestávky) 22. 5. v Rudolfinu. Příjemně neokázalá klavíristova osobnost se ovšem ukázala být pohříchu typickým představitelem první ligy (nikoli extraligy!) ruského „pianízmu“. Při zdolávání nástrah technicky i přednesově veleobtížné Proko evovy Šesté sonáty (A dur, op. 82) jsme si mohli vychutnávat klavíristovu téměř neomezenou fyzickou sílu a technický nadhled, smysl pro souvislost formy a neulpívání na detailech, a také posluchačský pocit bezpečí a soustředění se na umělcův výkon, ale již se zřetelně rýsovaly Berzonovy meze. Kromě leckde – vzhledem k Prokoevově husté sazbě – střídmější pedalizace mi chyběla ona sršatě sarkastická „richterovská“ rafinovanost, bez níž není Prokoev opravdovým Prokoevem. Jestliže klavírista uspokojivě zvládl bleskový přechod do hájemství romantismu a v Brahmsově Intermezzu A dur, op. 118/2 pěkně vystihl skladatelovu mužnou citovost, dalo se ještě o jeho málo originálním, avšak přesto zvukově vytříbeném přednesu mluvit jako o pokorné službě notovému zápisu. Příští skladba, Chopinova slavná Balada č. 3 As dur, op. 47, však obnažila hlavní slabinu Berzonova festivalového výkonu: jeho technicky nenapadnutelný Chopin nejenže nehýřil emocemi a působil, jako kdyby to pianistu moc nebavilo a najednou jej přepadla únava, ale do


zoufale obehrané skladby navíc bůhvíproč neinvestoval žádný vlastní názor a jeho interpretace ustrnula na úrovni prvotřídní korepetice. Schumannova Arabeska C dur, op. 18, přídavková drobnička, již jsme chápali jako dramaturgicky naordinované nadechnutí se před závěrečným furóre, se kupodivu stala nejzdařilejším číslem programu – s opravdu mistrovsky zvládnutým úhozem a skvěle vypointovanými (v amatérských kreacích nudou hrozícími) sudými částmi „třípětidílné“ formy. Finálním číslem, Lisztovou Uherskou rapsodií č. 2, Berzon předchozí dojmy zpečetil. Úctyhodný technický výkon nepodpořila noblesa a elektrizující napětí, a z beztak vnějškově laděné kompozice se tak stala pouhá „řachanda“, jež mravenčí nožičky charizmatického výkonu po mých zádech nerozeběhla. Ušlechtilým uherským kraválem ošálená posluchačská většina si na vděčném klavíristovi vynutila tři přídavky.

otázky pro vitalije berzona Vladimír Říha


Zdeněk Mácal a Rudolf Buchbinder

Kde nyní žijete? Od roku 1995 učím v německém Freiburgu, mám tam hodně studentů ze světa, i od vás. Byla u mne na stáži například vaše Jitka Čechová. •

mika s nosem od archivního prachu, pravý opak byl pravdou. Buchbinderův Beethoven byl plnokrevně muzikantský, víc než nebojácný, nezřídka v rozporu s obecným interpretačním názorem: s velice ostrými tempy, pichlavými hudebními špílci (vynášení jiných hlasů v sekunda voltě), s hojným pedálem, který sice vesměs zajišťoval zajímavou barvu, někdy však také rozostřil Beethovenovu hustou sazbu. Zatímco sonáta G dur (zvláště volná věta) vyzněla apartně, ze sonátového allegra Patetické pianista vystavěl strhující drama s až symfonickým epickým tahem podpořeným suverénní technikou, jíž ovšem nezneužíval k získávání laciných bodů. Věděl, kdy prostě jen hrát správné noty (rondo) a neutápět se ve všudypřítomném a posluchačsky únavném „přednášení“. Kantiléna volné věty byla pak malým vídeňským sachrem vybrané, ale nepřeslazené chuti. Občas nedopočítané pauzy a mňoukající dusítka po závěrečných „kilech“ pianistův výkon sympaticky zlidšťovala. Olbřímí cyklus Třiatřiceti variací na Diabelliho valčík C dur, op. 120, je kompendiem Beethovenovy klavírní techniky i poetiky a úkolem, jejž nezmůže kdekdo. Rudolf Buchbinder, jenž dokonale zná celé Beethovenovo dílo „an sich“ i v dobovém kontextu, z něj učinil exhibici svého inteligentního, a zároveň výsostně spontánního interpretačního umění. Beethovenovy volné variace z Diabelliho až provokativně stupidního tématu postupně uhnětou nesmírně širokou paletu technických a výrazových odstínů a rakouský host této opulentní nabídky bezezbytku využil: jeho Beethoven zpíval i hřímal, sršel přidrzlým humorem i hladil lyrickými kantilénami, vemlouval se sugestivními recitativy, dokázal zaskočit zemitě neotesanou zvukovostí i nadchnout grácií přísně propracovaných imitací. Aby nadšené obecenstvo ujistil, že meze jeho techniky se nevyčerpávají Beethovenem, zvolil jako přídavek valčík ze Straussova Netopýra v brilantní úpravě Alfreda Grünfelda (1852–1924). Ačkoliv byl Buchbinderův recitál „pouhou“ náhradou za odřeknuvšího Polliniho, nikdo nelitoval. •

rudolf buchbinder

alfred brendel

Praha, Rudolfinum

Praha, Rudolfinum

Vít Roubíček

Petr Veber

Hudby s výrazným duchovním rozměrem jsme se naopak v Rudolfinu dočkali 2. 6. od mezinárodně uznávaného rakouského beethovenovského specialisty Rudolfa Buchbindera. Dvaašedesátiletý, v prvotřídní formě se udržující umělec je znám tím, že se při studiu nespokojuje s kritickými vydáními, ale často se dovolává samotných autografů, jejichž faksimilií má obsáhlou sbírku. Proto je také jeho interpretace velice promyšlená, ostatně stejně jako každá nota v díle Ludwiga van Beethovena, jehož dvě rané sonáty, G dur op. 14/2 a c moll „Patetickou“ op. 13 si klavírista vybral pro první půli svého vystoupení. Jestli někdo čekal škrobeného akade-

Rakouský pianista Alfred Brendel, mající rodinný původ v německy hovořících Sudetech meziválečného Československa, se na Pražském jaru (20. 5.) zastavil při řadě koncertů „na rozloučenou“. V 77 letech končí aktivní dráhu, Praha ho tedy zřejmě slyšela naposledy. Recitál v Rudolfinu měl proto emotivnější atmosféru. Nehledě na tyto okolnosti, šlo i tak o zcela výjimečný koncert. Brendel je umělec, který umí spolehlivě zaujmout a podmanit, aniž by pro to dělal cokoli vnějškového. Hrál introvertně, nádherně, básnivě. Program složený z hudby vídeňských klasiků mu evidentně vyhovoval, takže soustředění směřovalo jen a jen k výrazu

Proč vás slyšeli pražští posluchači poprvé až ve vašich 62 letech? Od roku 1967 jsem měl zákaz vycestovat z tehdejšího SSSR, takže jsem vypadl z pozornosti na Západě i v bývalé východní Evropě. Ten zákaz padl až za Gorbačova v roce 1988. Poprvé jsem se ale ve vaší zemi představil již přede dvěma lety v Českém Krumlově, nyní debutuji konečně v Praze. Jak se stane, že vítěz soutěže v Paříži 1967 tak zmizí? Stačilo, abyste se někomu znelíbil, či vás nějaký donašeč udal a bylo to. Představitelé státní moci začali prostřednictvím ministerstva kultury na všechna pozvání odpovídat, že jsem nemocen, až přestala chodit. Ale pro vlastní zemi jsem nezmizel, tam jsem mohl hrát bez problémů. Dozvěděl jste se, co se vlastně stalo? Nikdo mi nic neřekl, to se ani nepředpokládalo, ale tuším, že mne někdo udal za vyprávění vtipu o Brežněvovi. Sám jste produktem ruské klavírní školy, existuje ještě? To nebyl nikdy monolit, existovaly rozdíly, které cizina tolik neznala, třeba mezi moskevskou a leningradskou školou. Já jsem z Petrohradu, tehdy Leningradu, kde jsme byli „cepováni“ jako sportovci, jen abychom vyhrávali mezinárodní soutěže. Být hudebníkem tehdy byla možnost slušně žít, cestovat, takže tu drezůru brali všichni automaticky. Dnes už je to naštěstí jinak, takže máme i skvělé klavíristy, kteří nikdy nic nevyhráli jako Kissin.


p ra žské ja ro !

Alfred Brendel, který pro posluchače připravil nezapomenutelný zážitek.

– dokonale komornímu, civilně neokázalému, niternému. Haydnovy Variace f moll a Mozartova Sonáta F dur měly dostatek zdrženlivosti, jemnosti a nevinnosti, Beethovenova Sonáta Es dur „quasi una fantasia“ oplývala krásným zvukem a inteligencí. Schubertova Sonáta B dur potom shrnula veškeré pianistovo umění – úhoz, schopnost budovat formy, dát všemu obsah. Jeho hra je na hony vzdálena jakékoli bezmyšlenkovitosti a nepotvrzuje ani názory, že je citově odtažitější. Koncert byl jedním ze tří nesporných vrcholů letošního festivalu. •

recitál ivana moravce Praha, Rudolfinum Ivan Žáček Pravděpodobně největší český žijící pianista, letos osmasedmdesátileý Ivan Moravec, dával ve svém pražskojarním recitálu výběr z klavírní tvorby Chopina a Debussyho, tedy autorů, kteří jsou v jeho interpretaci oceňováni nejvíce. Pohříchu zejména v západní Evropě a zámoří, kde je od svého debutu v roce 1964 Moravec oceňován jako jeden z největších pianistů své generace. Plným právem – zbývalo by jen vysvětlit, proč jeho renomé v Čechách, byť není a nikdy nebylo nikterak špatné, přece jen trochu pokulhává za poctami, které mu vzdává už přes čtyřicet let světová odborná veřejnost. Třeba tím, že jej label Philips zařadil do své antologie Great Pianists of the 20th century jako jediného českého pianistu. Nemůže být úkolem této recenze se tímto rozporem hlouběji zabývat, snad možno jen poznamenat, že část viny může připadat na vrub skutečnosti, že Moravcovy výkony na českých pódiích měly po léta spíše mírně kolísavou úroveň. 15. 5. ve Dvořákově síni však jeho hvězda zazářila naplno. Uvážlivě vybraný program umožnil Moravcovi prezentovat to nejlepší ze svého velkého umění. Jedinečná tónová kultura, umění rozehrát kultivovanou barevnost svého nástroje


Nestárnoucí Ivan Moravec, jehož výkon rovněž patřil k vrcholům festivalu...

v celé jeho potencialitě, ale i hluboce promyšlená koncepce, smysl pro architektonické proporce – to vše zdobilo jeho podání Nokturen, ze kterých provedl Fis dur, op. 15/2, cis moll a Des dur z op. 27. Dokonale vybalancovaný sonorní zvuk, bohatý a šťavnatý, schopný jemných dynamických nuancí, předvedl Moravec i ve svém Debussym, který představoval střední díl recitálu. Osobně bych dal asi přece jen přednost jeho pojetí Rytin, nesenému osobitým a přesvědčivým výkladem, před suitou Pour le piano z roku 1896, kde plně, v míře více než hojné, uplatnil své umění pedalizace. Závěr nádherného večera patřil opět Chopinovi, konkrétně Mazurkám h moll, op. 33/4 a cis moll op. 50/3. Je to možná to nejlepší, co tento nesmírně osobitý básník i filosof klavíru může ze Chopina přednést: obě mollové Mazurky byly zahrány se zvláštní, intenzivně zasněnou melancholií, střídanou prudkými dramatickými akcenty. Řadil bych Moravce k největším interpretům mazurek v historii, vedle Rubinsteina, Horowitze, Lipattiho, Benedettiho-Michelangeliho, jehož je ostatně žákem. Moravec je ovšem hraje úplně jinak, zcela po svém. Večer pak vyvrcholil vyzrálou interpretací poslední Balady f moll, op. 52. U Moravce to nikdy nebyla pouhá virtuozita, čím uchvacoval, jakkoli zde se bez ní neobejde. Možná právě proto je řazen k velikánům klavíru, že mechanické, fyzické aspekty jeho hry u něj vždy byly podřízeny hudební, vysoce osobité koncepci a poetickému záměru. Naslouchat jeho Chopinovi je stále obrovským zážitkem, protože vás silou své osobnosti dokáže přesvědčit o své pravdě. A je to pravda, která zároveň odsuzuje mnohý zjev mladší generace povrchních pyrotechniků klavíru do role šedého statisty. •

midori s dvoákem, pendereckim, šostakoviem a beethovenem Praha, Rudolfinum Miloš Pokora Proslulá japonská houslistka Midori přijela na Pražské jaro s klavíristou Charlesem Abramovicem, který patří k nejvyhledávanějším partnerům slavných sólistů, a tak se bylo ve Dvořákově síni (18. 5.) na co těšit. Mistrovské duové spolupráce jsme byli svědky hned v úvodním čísle programu, Dvořákových Romantických kusech op. 75, které jako by Midori v některých místech posouvala až někam do světa impresionistické zvukovosti a klavírista se do tohoto pojetí bezezbytku přesvědčivě vciťoval. Snad nejpřesvědčivěji ji z Romantických kusů vyznělo Allegro appassionato, ale také další „kusy“ v jejím podání inspirovaly. Tak například vstupní Allegro moderato znělo v jejím podání nesmírně subtilně, nikoli s oním plným všeobjímajícím tónem, a přesto nás díky citlivému frázování fascinovalo, zvukový tlak Allegra maestosa, zpestřený rozkošnou prací s rytmem a provázený nesmírně decentním projevem pianisty, na nás doléhal spíš roztomile než razantně a závěrečné Larghetto nás zavádělo do mnohem hlubších poloh meditace, než jsem zvyklí. O tom, že Midori umí zasvěceně přistoupit i k soudobé hudbě, nám houslistka hned po Dvořákovi demonstrovala v Pendereckého Sonátě pro housle a klavír č. 2, kterou autor po radikálním odklonu od svého extrémně avantgardního myšlení napsal v roce 1999 pro AnnuSophii Mutterovou. Rozsáhle koncipovanou pětivětou výpověď, zasazenou do spíš neurčitě hledaných než pregnantně se rýsujících tvarů, rozkrývala Midori ve spolupráci s koncentrovaně hrajícím pianistou do nejmenších podrobností. Jako příklad bych uvedl hned začátek vstupního Larghetta, kde se ozývá třikrát stejný pizzicatový model, ale pokaždé v jiné dynamické a témbrové poloze, nebo působivě pozvolné narůs-


tání napětí v dalších fázích, odvíjených ve výrazovém kontrapunktu s nádherně křehkým zvukem klavíru, vzápětí však až pateticky vzepjatém. Půvabně jí vycházely umné staccatové figurace, tolik kontrastující s partiemi melodických vzdechů „konsonantních zastavení“ a meditativních modulací. V závěru pak spolu s Abramovicem Pendereckého sonátu náležitě emocionálně vygradovala – na takové místo, kde je houslová linie podložená jímavým konsonantním chorálem v klavíru se nedá hned tak zapomenout. Hudba 2. poloviny 20. století zněla i v druhé půli večera, kterou zahájila Midori výběrem z Šostakovičových klavírních Preludií op. 34 v úpravě houslisty Dmitrije Cyganova. Šostakovičovy miniaturní kompoziční perly ve vzorně vycizelovaném podání obou protagonistů večera okouzlily a třebaže hodně z hudby těchto vybraných preludií (týká se hlavně Preludia G dur) cítíme spíš klavírně, v některých momentech (zejména v 8. a 5. preludiu) zapůsobily přímo objevně. Repertoárově náročný program korunovala Beethovenova Sonáta pro housle a klavír A dur, op. 47 „Kreutzerova“. To, co zde na interpretaci Midori nejvíce imponovalo, byla houslistčina schopnost hrát rychlé partie v elektrizujícím akcentovaném pohybu, a přitom se vyvarovat jakékoli forze, dále schopnost naprosto přirozeně přecházet z jednoho tematického dílu do druhého a hlavně zůstávat (i při hře zdánlivě mechanických pasážových výplní) neustále v jakémsi extatickém vytržení. Nebylo zde ani stopy po nějakém věcném (mechanickém) plynutí klasicistních figurací, stále jsme pociťovali houslistčin tvořivý přístup k tónu. Už introdukční tematický oblouk modelovala doslova v jednom tahu, v následujícím Prestu 1. věty náležitě vychutnala každý akcent, aniž by musela využít mezní fortissimové polohy, vedlejší téma zaplnilo svým emočním cantabile celý sál, variace druhé věty jí výrazově skutečně gradovaly (ta poslední vzrušovala nejvíc) a nikoli na sebe pouze navazovaly a ve finálním Prestu jsme v jejím podání nevnímali jen onen virtuózní oheň, nýbrž i vzácně vycizelovaný kontrapunkt obou nástrojů. Také Abramovic v Beethovenovi zazářil – od okamžiku, kdy odpověděl na houslistčin akordický vstup do 1. věty, nás měl i on ve své moci, navíc – na zvonivé diskanty, jaké dokázal z nástroje vykřesat ve variační 2. větě, se také hned tak nezapomene. •

vý oktet), málo hrané orchestrální opus posthumum Maxe Brucha, sice dopřál smyčcovému tělesu prokázat, že dokáže hrát srdcem a disponuje vřelým tónem v lyrických partiích, ale diskantové intonační kazy byly občas natolik frapantní, že jsem se neubránil vzpomínce na truchlivý zvukový obraz smyčcové sekce nejmenovaných lázeňských symfoniků ze sedmdesátých let. Pointou večera byl ovšem laiky i odborníky dychtivě očekávaný festivalový debut sólistky koncertu, mladé slovenské lyrické sopranistky Adriany Kučerové. Ohlas jejích nepřehlédnutelných úspěchů v posledních desítkách měsíců prosákl i do Prahy a je třeba říci, že zpěvačka před náročným publikem své ambice potvrdila. Vybrala si s odvahou sobě zřejmě vlastní tři právě tak „otřepané“ jako obtížné kusy: rozvernou árii Morgany (Tornami a vagheggiar) z Händelovy opery Alcina, Mozartovo moteto Exsultate, jubilate, KV 165 se slavným aleluja a proslulou „pražskou“ koncertní árii Bella mia fiamma, addio!, KV 528 od téhož skladatele. Půvabná sopranistka si svým optimistickým zjevem a zjevnou radostí ze zpěvu hlediště brzy získala; i největší škarohlídi okolo mě se brzy začali usmívat a užívat si zpěvaččina sice nikoli bůhvíjak velkého, ale zato ve výškách pěknou kovovou barvou obdařeného a pěveckou techniku pozoruhodně zvládajícího hlasu. Kdo si před koncertem na serveru Youtube pustil jejího Händela, zjistil, jaký kus cesty od té doby ušla. Stylové ozdoby v „očárkované“ (A’) části Händelovy da capo árie byly odvážné a většinou i zdařilé (posloužily pak i jako přídavek), instrumentálně traktované pasáže v motetu „šlapaly“ jak hodinky, v Amadeově „Plameni“ Kučerová s přehledem ustála i nemalé výrazové nástrahy a v dramatických pasážích působila až nečekaně suverénně – s na rozdíl od nejistě intonujících smyčců a orchestru (bůhvíproč doplněného pražskými dechy v čele s Janou Brožkovou), jenž svůj úkol – být sólistce propracovanou oporou – splnil jen zčásti. Zpěvaččin pražský úspěch (rádi jsme odpustili tu nečistý Adriana Kučerová také publikum svým uměním více než potěšila...

adriana kuerová, talent hodný závisti Praha, Vysoká škola ekonomická

Chladnou technicistní „krásou“ kovové konstrukce, pódiem z leštěného kamene, ale také pohodlnými sedadly a důstojným zázemím přivítala posluchače 27. 5. Nová aula žižkovské Vysoké školy ekonomické, mladá to akvizice v seznamu pražskojarních koncertních prostor. Festivalovým hostem byl bratislavský komorní orchestr Cappella Istropolitana s uměleckým vedoucím Robertem Marečkem v roli od pultu dirigujícího koncertního mistra, jenž se v průběhu večera blýskl několika pěknými sóly. Ze tří skladeb, v nichž hrál instrumentální soubor hlavní roli, vyšly hned dvě patrně shodou okolností z pera týchž „exportních“ slovenských autorů 20. století, jimiž se o dva týdny dříve prezentovala Slovenská filharmonie (viz výše). Zatímco zasloužený úspěch Zeljenkovy inspirací požehnané folklorní reflexe Musica slovaca dolehl i do Čech (které znalostmi slovenské hudby pohříchu neoplývají), byly tři ze Suchoňových dodekafonických Šesti skladeb pro smyčce vítaným a poučným zážitkem sloužícím k objektivnějšímu poznání skladatele, často jednostranně opatřovaného jen „novákovskou“ nálepkou. Po všech stránkách interpretačně náročný Koncert pro smyčcový orchestr B dur (původně smyčco-


Vít Roubíček

p ra žské ja ro !

otázky pro adrianu kuerovou Šárka Mrázová Koncert na festivalu Pražské jaro byl věnován slavné pěvkyni Lucii Popp, přináší i vám tato slavná umělkyně inspiraci? Lucia Popp je inspirativní pro každého, zbožňuji ji, poslouchám její nahrávky. Je velká škoda, že odešla tak brzy. Za jeden z vrcholů své dosavadní kariéry považujete debut na Salcburském festivalu v roce 2006, kde se tehdy uváděly všechny Mozartovy opery. Na jaká další hostování vzpomínáte? Loni jsem také debutovala v novém nastudování Mozartovy opery La finta semplice v roli Ninetty v Divadle na Vídeňce. Poprvé jsem vystoupila také jako Adina v Nápoji lásky se zájezdovým souborem Glyndebourne Touring Opera. Na předloňském salcburském festivalu jsem účinkovala v úloze Serpetty v opeře La finta giardiniera. Významné pro mne bylo i účinkování v opeře Werther v roli Sofie, která mi naprosto sedla a dostala jsem díky tomu pozvání i do Pařížské opery. Je to pro mne uznání, protože zpívat francouzskou operu ve Francii je skvělé a znamená to velkou příležitost. Navíc, Francouzi jsou známi svou ješitností a tím, že jen tak někoho mezi sebe nepustí. Příští rok v březnu tam budu tedy účinkovat po boku známého mexického tenoristy Rolanda Villazóna. Ráda bych také zkusila bel canto, chtěla bych si zazpívat třeba Gildu. Doufám, že se k tomu co nejdříve propracuji… Jako mladá pěvkyně musíte hodně rolí nastudovat, zbývá vám ještě čas na zábavu? Stále trpím pocitem, že nic nestíhám. Všechno detailně studuji, do toho často koncertuji… Snažím se také trochu relaxovat, vzít si své oblíbené knihy od Dostojevského nebo Tolstého, ale i na to mi občas nezbývá čas. Ráda jezdím odpočívat ke svým rodičům do Lučence. Tam nejsem zpěvačka, u nich kompletně všechno vypnu, na nic nemyslím. Jsem tam Adrianou Kučerovou v teplácích, která běhá se svým psem. Časem bych si také ráda založila rodinu. Nechci své profesi podřídit všechno, přece jen ji stále vnímám jako koníček… Já nikdy neměla sklony k metám a nikdy jsem si nestavěla vzdušné zámky, abych nebyla zklamaná. Ve snech jsem raději skromná. •

webern a haydn v podání pražákova kvarteta Praha, Česká národní banka Ivan Žáček Sluší se vzdát hold dramaturgii Pražského jara, která pro dva kvartetní večery, 21. a 28. 5. v sále České národní banky, připravila vybranou kombinaci Prvé a Druhé vídeňské školy, jež se mohla stát lahůdkou pro hudební gourmety: výběr z kvartetního díla Antona Weberna byl zarámován čtyřmi kvartety Josefa Haydna, z opp. 50, 74 a 76. K naprosté spo-

kojenosti chybělo už jen jedno: aby i provedení bylo alespoň na festivalové úrovni. Sálem, jenž sloužil dříve jako Plodinová burza a který svým strohým interiérem od pohledu slibuje mnohem menší hudební požitky, než je díky své překvapivě vlídné akustice nakonec schopen přinášet, se nesla interpretace zcela průměrná. Pražákovo kvarteto se počítá stále mezi první garnituru českých kvartetních sdružení, a to již nejméně dvě desetiletí. Jeho imponující diskografii vévodí ostatně integrální nahrávka Beethovenových kvartetů u Harmonia mundi. Aniž bych chtěl polemizovat s tímto hodnocením, musím nicméně po dvou středečních večerech říci jedno: buď soubor nehrál v nejlepší kondici, což je vzhledem k očividné vizuální pohodě, jež ze všech hráčů po oba červnové večery v příjemném prostředí přímo vyzařovala, nepříliš pravděpodobné, nebo mají již Pražákovci nejlepší léta za sebou, což je stejně tak nepravděpodobné, neboť právě přicházejí do let, kdy kvartetní soubory dozrávají k vrcholu, anebo, do třetice všeho dobrého, zařazení mezi špičku českých kvartet znamená dnes už jen to, co znamenat může: není to až takové terno. Jinak to svým uším, kde jsou uloženy desítky lepších Haydnů (u Weberna se tento počet smrskne na prsty jedné ruky) vysvětlit prostě nedokážu. I projev Pražákova kvarteta se vyznačuje některými typickými nectnostmi české kvartetní školy. Jejich furioso, appassionato či molto energico, kterým se převážně po celý večer s velikým nasazením vyjadřují, je slyšitelně technicky nezvládnuté, nejistoty se projevují roztřepaným tónem, takřka permanentně vřelým, s přemírou vibrata. Takhle se už v Evropě prostě nehraje, a to dosti dlouho. Nejvíce to, bohužel, platí pro primária souboru. Vzpomínám si, což je v této souvislosti dosti nadnesený příklad, na závěr činnosti Amadeovců, který probíhal ve stejném duchu. Všichni hráli ještě dobře, až na Norberta Brainina – nikdo však k vzhledem k jeho postavení nedokázal říct: „Odejdi, kazíš nám to.“ Jsem pevně přesvědčen o tom, že Pražákovcům, kteří ještě zdaleka nekončí, by analogická změna též prospěla. Psát o nesjednocené artikulaci při přejímání myšlenky jednotlivými nástroji, což je atribut kvartetního stylu, jak se ve střední Evropě etabloval, se mi už ani nechce. Projev Pražákovců poškozuje spíše nejistá intonace a někdy i nelogické frázování, nejen nestylová, ale opravdu nevkusná glissanda. Vzhledem k tomu, že ani zvuk souboru není témbrově vyrovnaný, což v transparentní kvartetní sazbě Haydnově vadilo více než u Weberna, který i jinak vyzněl mnohem lépe, byl celkový dojem dosti matný a rozporný. Právě na sugestivní mikrosvět Webernovy komorní tvorby, Kvartety op. 5 i 28, a Šest bagatel op. 9, jsem se těšil nejvíce. A tady o zklamání hovořit nelze: Pražákovci zde, i díky profesionálnímu výkonu pianisty Jaromíra Klepáče, který doprovodil kvarteto ve Webernově postromanticky laděném Klavírním kvintetu, Pražákovo kvarteto (Václav Remeš, Vlastimil Holek, Michal Kaňka a Josef Klusoň) předvedlo díla Weberna a Haydna. Kredit © Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

skok, tu zbrklou koloraturu i trochu nepřirozené pohyby těla při zpěvu) má o to větší hodnotu, že pořadatelé Adrianě Kučerové pro vokální debut uchystali prostor s nemilosrdnou, pro jakýkoli slabší hlas smrtící studiovou akustikou s téměř nulovým dozvukem, takže se sólistka měla ve středních a nižších polohách co ohánět, aby zvukově stačila orchestru s kovovými strunami. Summa summarum zas jeden výrazný slovenský pěvecký talent, který na to, jak krátce se pohybuje ve světě „vážného“ showbyznysu, podle všeho ví, jak růst, a (k pravé české závisti) má kam…


podali mnohem přesvědčivější výkon. A nezasloužili si od publika, jež evidentně přišlo kvůli Haydnovi, udivené a pobavené reakce. Komplikace při prožitku hutných, kondenzovaných Webernových mikrovět, založených na totální organizaci veškerého tonálního materiálu včetně pauz, přinesl i ojedinělý záchvat bronchitičky, jenž trval déle než celá jedna věta. Webernovské ztichlým dramatem nabité pauzy se jaksi nekonaly: byly vyplněny kašlem. •

matiné jana martiníka a alexandra starého

matiné skončilo v salvách smíchu při Musorgského populární Písni o bleše, po níž následoval přídavek, Danse macabre Saint-Saënse, v ne příliš šťastné vokální úpravě této symfonické básně. Z Martiníkova recitálu bylo možno při všech výhradách nabýt dojmu, že jde o příslib, který by mohl při správném vedení být schopen dalšího růstu. •

nokturno s huangem a wiesnerem Praha, Rudolfinum Ivan Žáček

Praha, Lichtenštejnský palác Ivan Žáček V sále Bohuslava Martinů na HAMU se představili 24. 5. dva mladí Ostraváci, barytonista Jan Martiník a pianista Alexandr Starý, v písňovém recitálu, na kterém zazněl výběr z Čajkovského Romancí, dále Ebenovy Písně z Těšínska, plod jeho sběratelské aktivity z počátku padesátých let, následované Perskými melodiemi, op. 26 Camilla Saint-Saënse, což je komorní verze, která byla jím samým o dvacet let později upravena pro dva sólisty, recitátora, sbor a orchestr pod názvem Perská noc. Tuto verzi jsme mohli před časem vyslechnout na koncertu Státní opery Praha, a měli tak nyní vítanou příležitost si obě porovnat. Martiník využívá svých přirozených a zdravých hlasových dispozic, jeho voluminózní basbaryton ovšem místy až zahlcoval ne právě ideální akustiku sálu, což odnášely, bohužel, především tóny střední polohy. Svým základním hlasovým charakterem i slovanskou vřelostí připomíná trochu mladého Gjaurova – jít úspěšně v jeho stopách by ovšem znamenalo na sobě ještě tvrdě pracovat. Zatím jsou Martiníkovy výšky trochu nejisté a zatěžkané, zvláště, když do nich skáče ze střední polohy. Jeho snaha eliminovat tento dojem falsetem upomíná až příliš na etymologii tohoto technického termínu (falešný hlas). O ne zcela dokonale zvládnuté technice svědčí to, že se hlas již během relativně kratšího recitálu brzy unavil. Je ovšem třeba uvážit, že v jedenáct hodin ráno nemůže být žádný pěvec v plné kondici. Při orientálních melismatech Perských melodií se odhalila i jistá výrazová suchost a témbrová jednotvárnost. Na vrcholu dlouhých frází by patrně neškodilo přidat trochu vibrata. Martiníkův doprovazeč Alexandr Starý se představil plastickým, tvárným projevem, hojně podpořeným pedalizací. V Čajkovského Serenádě Dona Juana op. 38 č. 1 se ovšem dosti zle zapotil, v místech, kde vládne značně osobitá klavírní stylizace, jdoucí zcela mimo hlavní západoevropský proud, takže není divu, že pianistům jde toto místo špatně do prstů. Odpolední

Druhý večer pražskojarních nokturen, 24. 5. v Rudolfinu, nás seznámil s představitelem mladé čínské houslistické generace, Menglou Huangem, jemuž partnerem u klavíru byl Daniel Wiesner. Huang zaujal již v Tartiniho Sonátě g moll, zvané „Ďáblův trylek“, jemnou, vláčnou smyčcovou technikou, jakousi vnitřní kontemplací a cudnou zkázněností. O vynikajícím školení svědčí přesná práce s dynamikou i tempová dramaturgie. V Beethovenově Sonátě F dur, op. 24 Jarní, se vzepjal k vroucně kantabilnímu projevu, na výborném vyznění tohoto díla měl ovšem veliký podíl i Daniel Wiesner. Trialogická faktura byla precizně vypointována a imitace měly svou artikulační stejnorodost a logiku. Huang předvedl bohatě diferencovanou smyčcovou techniku, ostrou i měkkou, i rytmický drive ve sforzatech, o jeho technické úrovni svědčí i hospodárnost, s jakou využívá délky smyčce do posledního kousku, výměna smyčce, s protipohybem houslí, u něj takřka není slyšet. Wiesner zaujal perlivou technikou v půvabných melismatech, energií i rytmickou kázní. Pak přišel na pořad romantismus: oba umělci zaujali energickou dikcí, jež velmi sluší této sršaté, rozohněné Sonátě d moll, op. 75, jednomu z nejlepších děl Camilla Saint-Saënse. Oslnivě a efektně, byť nepříliš hluboce vyzněl závěr, což je dáno tím, že pasáže jsou u Saint-Saënse jen pouhé pasáže, sloužící virtuozitě, aniž mají vnitřní poetický smysl. V Polonéze Henryka Wieniawskeho prokázal Huang svrchovanou techniku všeho druhu, oktávy, flažolety, pizzicata levou rukou, více se v této virtuózní skladbě ukázat nedalo. Svůj ohnivý projev pak ještě vystupňoval, když do něj přimísil neklamně španělskou krev, v Koncertní fantazii na témata z Carmen Pabla de Sarasateho. Z té úžasné asiatské přizpůsobivosti jde až hrůza: Huang nalézá intuitivně ideální řešení ihned, a ne až jako výsledek dlouhého, pochybami provázeného hledání. Předvedl zde kompletní korpus vrcholné smyčcové i houslové techniky, krkolomné střídání poloh, kremerovsky nervní pravou ruku, kombinovaná pizzicaSkvělým zážitkem se stal pro posluchače výkon Mengloua Huanga, který se představil s Danielem Wiesnerem v Nokturnu.


Jan Martiník


p ra žské ja ro ! ta oběma rukama, neslýchaně hebké flažolety, jež vyluzoval s absolutní jistotou a krystalicky čistou skladbou alikvotů. Na adresu publika dlužno říci, že ne každý spoj dominantatonika s následující pauzou je důvodem k potlesku. Spolehlivějším vodítkem bývá vyčkat, až se začnou klanět umělci, případně tleskat ti zkušenější posluchači. V přídavcích zaujal Huang čínskou polovinu publika Montiho Čardášem, jenž je málokdy ke slyšení v kompletní verzi a jenž se v jeho provedení stal orgiemi superrychlého detaché. Po něm následovaly jakési efektní variace na čínská lidová témata, zpracované s veškerou evropskou virtuozitou. O talentu Daniela Wiesnera víme již dávno, Huang však na pražském nebi zazářil jako nova první velikosti. •

josef suk a kouzelný veer eské komorní hudby Praha, Rudolfinum Vladimír Říha Školou české komorní hudby a zároveň poctou dvořákovské tradici festivalu byl koncert 29. 5., kdy zcela vyprodaný sál Rudolfina uvítal houslistu Josefa Suka s jeho spoluhráči, kterými byli Miroslav Ambrož (housle), Karel Untermüller (viola), Jiří Bárta (violoncello) a Jan Simon (klavír). Můžeme děkovat festivalu, jehož je čestným prezidentem, že právě na něm se Josef Suk vrací na pódium, aby potěšil svým uměním své stále četné příznivce a to dokonce dvakrát – nesmíme zapomenout na tradiční vzpomínku v Křečovicích na skladatele Josefa Suka. Podle kroniky festivalu Suk na něm vystoupil bezmála osmdesátkrát. Vždy to byly ty nejlepší koncerty přehlídky a ani 63. ročník nebyl výjimkou. Vybral si pro něj „srdeční záležitost“, tj. díla Antonína Dvořáka a Josefa Suka, svých velkých předchůdců i příbuzných, jejichž interpretace byla rozdělena do dvou polovin. V první Dvořák (Drobnosti pro dvoje housle a violu, op. 75a, Maličkosti pro dvoje housle, violoncello a harmonium, op. 47 a Tercet C dur pro dvoje housle a violu, op. 74), ve druhé Suk s Klavírním kvartetem a moll, op. 1. Na festivalu, kde jsme letos slyšeli a viděli s houslemi převážně zástupce mládí a dokonce i excentrického mládí, bylo balzámem slyšet a vidět hrát zcela soustředěně s noblesou, krásným tónem a zpěvnou kantilénou, jemně ale i energicky tam, kde to autor předpisuje. Mám-li vybírat mezi oběma polovinami, tak bych dal přece jen přednost druhé části, kdy v Sukově kvartetu všichni interpreti publikum doslova očarovali souhrou, vystižením všech tempových i dynamických nuancí skladby a po zásluze sklízeli nadšení publika. Zleva Karel Untermüller, Josef Suk, Jiří Bárta, Jan Simon a Miroslav Ambroš, které nadšení posluchači vůbec nechtěli pustit z pódia.

Vedle houslí hlavního protagonisty večera bych vyzdvihl i violistu Karla Untermüllera z Heroldova kvarteta, vyhledávaného, ale ne tolik známého komorního hráče, a zejména ve skladbách pro dvoje housle Miroslava Ambroše, jenž opětovně potvrdil, že se stává obrovskou nadějí naší houslové školy. Hráčské kvality Jana Simona a Jiřího Bárty obdivujeme již dlouho, a tak jistě není náhoda, že si je Suk nedávno vybral i jako partnery pro natočení dvou CD právě s Dvořákovými a Sukovými skladbami. Brahmsovské přídavky byly pak odměnou neutuchajícímu potlesku posluchačů, kteří nechtěli umělce pustit z pódia. I když bylo na Mistru Sukovi vidět, že určitá únava se hlásí, nezaváhal a odměnil své věrné, což je znakem velkého člověka s noblesou. Doufejme, že i v dalších ročnících Josef Suk vždy udělá výjimku ze svého rozhodnutí již nevystupovat veřejně, aby i další generace mohli jeho stále velké umění obdivovat a učit se umělecké pokoře a smyslu pro komorní hru. •

petr kotík, jeho ostravská banda a sólisté Praha, Rudolfinum Jaroslav Smolka Od 60. let, kdy se u nás Nová hudba prosadila, nezbyl ani později nebyl založen žádný stálý velký soubor pro její provozování. Tuto citelnou mezeru českého hudebního života zaplnil roku 2005 čechoamerický skladatel, dirigent a flétnista Petr Kotík. Založil mezinárodní komorní orchestr Ostravská banda, do kterého pozval vedle vynikajících zahraničních umělců také osobnosti z výkvětu mladých českých instrumentalistů, z nichž někteří už získali laureátské tituly v soutěžích Pražského jara a další pocty domácí i jinozemské, např. hobojistu Viléma Veverku, klarinetistu Karla Dohnala, fagotistu Tomáše Františe, trumpetistu Ladislava Kozderku, houslistu Jakuba Černohorského, violoncellistu Jiřího Hanouska. Vznikl tak soubor vynikající úrovně, který po úspěších doma v Ostravě aj. stanul letos poprvé na pódiu Dvořákovy síně v rámci festivalu Pražské jaro 2008. Soubor hraje v proměnlivých sestavách menších i větších, vstupní Kotíkova skladba pro pouhých asi 10 hráčů se hrála komorně, bez dirigenta. Jmenuje se Solos and Incidental Harmonies (Sóla a náhodné harmonie). Trvá něco málo pod 30 minut a má velmi přehlednou strukturu i formu. Začíná pohybově členěnou a nepříliš intervalově rozeklanou melodií flétny, upomínající na žánr vokální žalmové recitace. Jako doprovod se přidá v kvintových paralelách postupující dvojice pozounů s dlouhými tóny, dávající jí povahu chorálu. Tyto dva vstupní elementy jsou vše, z čeho skladatel vybudoval



Petr Kotík


téměř půlhodinový celek, plynoucí v jednom proudu. Mění se nástroje – uprostřed převezmou linii žalmové recitace sólové housle, před koncem ji s nápadným gradačním efektem polyfonně zmnoží trojice trubek. I při těchto prostých postupech, vyvolávajících atmosféru hudebního projevu z dávné historie, má skladba svou atmosféru a vnitřní pnutí. Výrazově vypjatá a četnými kontrasty vrásněná je skladba La Passione (Pašije) pro ženský hlas, housle a komorní orchestr letos devětašedesástiletého Nizozemce Louise Andriessena. Skladatel si pro ni vybral šest různě dlouhých úryvků z básnické sbírky Canti orfici italského prokletého básníka ze začátku 20. století Dina Campany. Snové vidiny světa a životních situací, do nichž se promítá fantazie mozku, zachváceného později duševní chorobou, jsou základem vnitřně rozeklaného a kontrastů plného hudebního dění. Skladatel sleduje hudbou krok za krokem jednotlivé básnické obrazy až po tónomalebné detaily, a to v instrumentálních složkách i vokální linii, zpívané v původní italštině. Té se znamenitě zmocnila rakouská sopranistka Michaela Riener, houslového partu se ujala se zaujetím americká houslistka žijící v Holandsku Monica Germino. Programově do detailu nevyjádřenou, ale svou výpovědí nepochybně pouhou hru s tóny přesahující hudební výpovědí jsou i Dialogy pro klavír a komorní orchestr letos 100 let se dožívajícího amerického skladatele Elliota Cartera. Sólový klavír, kterého se znamenitě zhostil belgický klavírista Daan Vandewalle, tady skutečně vede po celou dobu jednověté skladby s orchestrem temperamentní dialog ve střídání, prostupování i překrývání jednotlivých vstupů a dokonce jen úderů. Je to dílo důrazné a spádné, které napovídá, že u nás tento dosud málo známý a málo hraný autor by neměl být nadále přehlížen: česká hudební kultura mu nemálo dluží. Detailní programový výklad podle prozaického textu amerického spisovatele Jonathana Safrana předeslal své skladbě Reservoirs, psané loni na objednávku festivalu Ostravské dny, třiatřicetiletý český skladatel Miroslav Srnka. Text líčí noční přemítání malého chlapce, jehož otec zahynul při útoku na newyorské dvojče 11. září. Chlapec vymyslel speciální drenáž, která by odváděla slzy od všech polštářů v New Yorku do Slzavé přehrady. Po mém soudu se tu přihodilo něco, co známe z tvorby i největších mistrů, když horkou jehlou usilovali o aktuální programní námětovost byť nejušlechtilejší (třeba Beethoven ve skladbách pro Vídeňský kongres, které jsou jeho jedinými slabými díly). Srnka pojal tento nepochybně americky sentimentální námět tak věcně, že jeho hudba vyjadřuje mnohem spíš technické zvuky drenáží a vodovodů, než etiku a city, jež by měly stát za zvoleným námětem (i když já osobně o jeho vhodnosti k něčemu takovému nemohu nepochybovat). Finálním dílem večera byl vynikající Koncert pro housle a orchestr, který vytvořil György Ligeti začátkem 90. let a jehož se zhostila s porozuměním a technicky i muzikálně znamenitě Hana Kotková. Dílo, jehož 5 vět slučuje nástrojově skvěle cítěnou a vděčnou houslovou koncertantnost s novátorstvím hudebního vyjadřování (jsou tu např. rozmanitě přeladěné nástroje s rozličnými mikrointervalovými poměry) i s navazováním na tradiční a folklorní hodnoty, jako je Aria s melodickou parafrází balkánské písně, je určené sólovému nástroji na struně g jako cantus firmus. Neobvyklá je i kadence ve finální větě, na níž se vedle skladatele podílel i sólista premiéry realizované v Kolíně nad Rýnem, Sashko Gavriloff. Koncert přinesl mnoho krásných zážitků a zprostředkoval pražskému publiku poznání některých vynikajících děl, k nimž není snadné se dostat. Raritní byla délka koncertu: trval skoro 190 minut, od 20. hodiny až za třiadvacátou. Překračování obvyklé délky má vždycky neblahé důsledky v neklidu publika s odchody těch, kterým by ujely noční spoje apod. Tady buď selhala festivalová dramaturgie – nebo byla ošálena uvedením kratších durat. To je neprofesionální a nemělo by se to stávat. •

stará hudba Praha, Rudolfinum, České muzeum hudby, kostel sv. Šimona a Judy Jan Baťa

bruselský zelenka Tak jako v loňském roce bylo možno i v rámci letošního ročníku Pražského jara vyslechnout koncert věnovaný duchovní tvorbě Jana Dismase Zelenky (1679–1745). Oproti roku 2007, kdy vystoupili čeští interpreti, zazněl letos, v pátek 16. 5. ve Dvořákově síni Rudolfina, Zelenka v podání belgického souboru Il Fondamento s uměleckým vedoucím Paulem Dombrechtem. Mezinárodnímu kvartetu sólistů ve složení Miriam Allan (soprán), Clint van der Linde (kontratenor), Marcel Beeckman (tenor) a Hugo Oliveira (bas) sekundoval šestnáctičlenný Vlámský rozhlasový sbor. První půle koncertu byla věnována dvěma žalmovým kompozicím (Miserere c moll pro soprán, smíšený sbor a orchestr, ZWV 57; De profundis d moll pro alt, tenor a tři basi sólo, smíšený sbor a orchestr, ZWV 50), druhá Requiem d moll pro 4 sólové hlasy, smíšený sbor, orchestr a varhany, ZWV 48. Zelenkovu hudbu Il Fondamento provozuje soustavně, jak na koncertech, tak v nahrávacím studiu. Dramaturgie tohoto večera už totiž dříve vyšla na kompaktní desce, jíž bylo možno během přestávky zakoupit. Nezvyklé postavení orchestru, jež poněkud komplikovalo i příchod dirigenta a sólistů, nijak nepoznamenávalo výslednou skvělou souhru a kompaktní zvuk tělesa. V prvním žalmovém kusu Miserere, výrazově velmi dramatickém, byl sborový bas možná až příliš ostrý a výrazný, i když nese klíčové ostinátní téma s textem „Miserere mei, Deus“. Druhý žalm De profundis otevřelo vynikající basové trio, kdy se k sólistovi Hugovi Oliveirovi přidali dva sboroví zpěváci. Další sólový vstup ve verši „Sustinuit anima mea“ již moc neoslnil, neboť altista zpíval pod tónem (stejně jako v introitu Requiem) a výrazový projev tenoristy byl poněkud teatrální, což vůbec neodpovídá kajícímu charakteru textu. O čem konkrétně zpíval, však nevěděli ani posluchači neznalí latiny, protože v programu chyběly překlady zpěvních textů. Podstatná část sdělení této hudby, jež je na slově postavena, tak zanikla bez povšimnutí. Requiem d moll si ponechalo stejný charakter jako předchozí dvě skladby. Sopranistka s velmi světlým, místy až ostrým hlasem ve výškách s přehledem dominovala, střední polohy však orchestr občas překrýval. Projev altisty a tenoristy místy trpěl nešvary zmiňovanými v první půli koncertu. Basista Hugo Oliveira vynikal nejen civilností a nenuceností, nýbrž i vynikající technikou a intonací. Accapellová pasáž v Offertoriu pak prověřila skvělou připravenost a hlasovou kulturu Vlámského rozhlasového sboru. Ve spojení s orchestrem však někdy zanikal zvuk vnitřních hlasů. Některé chorální vstupy (např. Lux æterna v Communiu) byly poznamenány drobnou nesouhrou sboristů, což je ovšem ve vztahu k náročným sborovým partům pochopitelné. Pohlédneme-li na výkon zúčastněných jako na celek, nezbývá než zhodnotit ho jako velmi dobrý. Bez jakékoliv známky lokálního patriotismu je však nutné říci, že naše přední ansámbly staré hudby jsou dnes schopny v tomto repertoáru nabídnout přinejmenším srovnatelný, ne-li lepší výsledek.

hudba na habsburských dvorech i. V neděli 18. 5. byl v Českém muzeu hudby zahájen koncertní triptych věnovaný hudbě na habsburských dvorech. Vystoupil vokálně-instrumentální soubor Madrigal Praha s uměleckým vedoucím Josefem Šebestou. Návštěvníci koncertu měli ojedinělou příležitost vyslechnout takřka kompletní prove-

p ra žské ja ro !

dení První knihy pětihlasých madrigalů Camilla Zanottiho (1545–1591), vydané v Benátkách roku 1587 a věnované císaři Rudolfu II. Koncert byl výjimečný zejména ve třech ohledech. V prvním to byla monotematická dramaturgie, náročná jak pro interprety, tak pro posluchače, ve druhém se publiku představil dosud prakticky neznámý, nově vzniklý soubor a konečně ve třetím ohledu je nutno zmínit celkový způsob interpretačního pojetí. Kompletní provedení madrigalové sbírky na koncertním pódiu je – troufám si tvrdit – počin ojedinělý i v evropském měřítku. Spíše jsme zvyklí slýchat je na kompaktních deskách, což rozhodně není náhoda. Dramaturgický koncept živého provedení 28 madrigalů s sebou nese četná úskalí na obou stranách pódia, jejichž společným jmenovatelem je únava. Madrigal Praha se tomu snažil čelit zařazením drobných instrumentálních vložek (loutnové skladby, improvizace na pozoun), o nichž ale v jinak pečlivě připravené programové brožuře nebylo ani slovo. Nesouhrám a špatné intonaci na mnoha místech to však, bohužel, nezabránilo. Zrod Madrigalu Praha ukazuje na fakt, že u nás nemáme stálý ansámbl, který by se soustavně věnoval tomuto repertoáru. I přes to, že v souboru vystupují školení zpěváci, nešlo se občas ubránit dojmu, že vedle sebe stojí šest sólových hlasů, šest individualit pojených do „nesouladného souladu“. I když madrigal stojí u zrodu opery, operní technika sem nepatří a vibrato je nutno užívat pouze jako promyšlený výrazový prostředek, nikoliv jako bezduchou manýru. Při interpretaci staré hudby je dále třeba správně dešifrovat notový zápis. Mnohé madrigaly totiž zněly v extrémně vysokých polohách, což dávalo tušit, že jsou zapsány v tzv. vysokých klíčích a je tedy nutné je transponovat o kvartu níž. O těchto praktikách se samozřejmě ve světě vedou dlouhá léta vášnivé debaty, které však nelze brát na lehkou váhu. Samotné pojetí zhudebněného textu často akcentovalo zcela jinou významovou rovinu, než jaká k madrigalu neoddiskutovatelně patří. Erotika par excellence prostupuje tu prvoplánově, jinde skrytá v jinotaji, celou Zanottiho sbírkou. Jejím vyvrcholením je poslední madrigal Tirsi morir volea, pro který se ansámbl pokusil najít jiné, leč nepříliš adekvátní vyjádření. Není pochyb o tom, že Madrigal Praha věnoval přípravě velký kus práce. Je yproto nutné před interprety smeknout, že se takového náročného úkolu zhostili a že ho ustáli. Snažili se totiž uchopit repertoár, jenž patří technicky i výrazově k nejobtížnějším žánrům. Pokud má ale jejich aktivita v tomto ohledu směřovat vůbec dál, je nezbytné zásadně změnit její koncepci; dát více prostoru loutně, zamezit svévolným úpravám, zatraktivnit dramaturgii intavolacemi jednotlivých madrigalů a především rozehrát dialog mezi samotnými zpěváky a tvořit tak opravdový soubor, jinak z vystoupení zbude jen pocit nevydařené jam session.

obsazení s výraznou převahou českých zpěváků. Koncert byl exemplární ukázkou toho, jak by se k takovéto hudbě mělo přistupovat. Soubor, byť mezinárodní, zněl kompaktně, precizně intonoval a se skvělým výrazem vystihl charakter jednotlivých skladeb. Vyžadovalo to notnou dávku hereckého talentu, který ovšem na pódiu nikomu nechyběl. Zpěváci tak mohli na patřičných místech rozehrávat malé hudebně-dramatické dialogy. Dokonalý požitek z hudby pak mohli mít ti, kdo zalistovali programem, jenž byl vybaven kompletními překlady textů skladeb. Drobný výpadek v překladu pak byl jen u „Bomby“ („Pumpy“) Matea Flechy, kde chyběl převod části latinského textu. Vytratil se tak jeden z mnoha vtipů, jimiž žánr quodlibetu oplývá. O těchto drobnostech se však ani nechce psát, neboť onen večer byl od začátku do konce prostoupen skutečnou radostí z hudby, sdílenou na obou stranách pódia.

hudba na habsburských dvorech ii.

Paul van Nevel, vedoucí souboru Huelgas Ensemble

Koncertní triptych uzavřel v neděli 1. června Huelgas Ensemble s dirigentem Paulem van Nevelem. Na rozdíl od předchozích programů byl tento cele věnován duchovní hudbě. Kupodivu nepříliš zaplněný kostel sv. Šimona a Judy byl dějištěm nevšedního hudebního svátku. V první části večera provedl soubor úryvky ze dvou cyklických skladeb Jacoba de Kerle (1531/32–1591), Missa Da pacem Domine (Credo, Agnus Dei) a Missa pro defunctis (Requiem æternam, Dies iræ, Libera me). Po přestávce následovaly Lamentationes Hieremiæ prophetæ Carla Luythona (1557–1620). Je s podivem, že i koncerty tohoto druhu navštěvují lidé, kteří nemají ponětí o tom, kdy je potlesk vhodný a kdy nikoliv. Tito náruživí „roztleskávači“ musí být zadržováni vztyčenou pravicí samotného dirigenta, který pak musí mít pocit, že vystupuje na výchovném koncertě pro žáky pomocných škol. Vraťme se však k samotnému výkonu ansámblu, který vyniká sametovým zvukem a vyvážeností jednotlivých hlasových skupin. Promyšlenost výstavby skladeb a jejich odpovídající výraz, preciznost intonace a výslovnosti se takřka nelišila od studiových nahrávek Huelgasu. Prostora koncertní síně byla naplněna zněním při všech dynamických odstínech. Uměřený projev souboru vynikal pokorou, s jakou přistupoval k duchovní tematice. Větou „vše, co mělo tento večer zaznít, zaznělo“ se Paul van Nevel nenechal zviklat k přídavku ani dlouhým závěrečným aplausem. Je poněkud škoda, že programová brožura zůstala místy nedotažená – chybělo bližší představení jednotlivých skladeb, stejně jako překlady zpěvních textů k první půli večera. Překlad lamentací byl navíc v závěru velmi volný, až nepřesný. Celkově vynikající dojem z koncertu to však příliš nezkazilo, protože všechno ostatní bylo tak, jak mělo být – akurátní. Kredit © Pražské jaro – Ivan Malý

Druhý koncert cyklu v podání Doulce mémoire (umělecký vedoucí Denis Raisin-Dadre) proběhl v pondělí 26. 5. ve zcela jiném duchu. Při vstupu do kostela sv. Šimona a Judy byli návštěvníci jistě překvapeni netradičním umístěním pódia, které bylo přímo proti vstupu. Auditorium ho tak obklopovalo ze tří stran. Kontakt souboru s publikem byl pak o něco výraznější než obvykle, i když někteří pozdě příchozí museli sedět až v presbytáři. Program koncertu byl bohatou paletou světských skladeb, jež zaznívaly nejen na rudolfínském dvoře v Praze, ale i na vedlejších habsburských dvorech. Na pořad se dostali Andrea Gabrieli (1510–1586), Camillo Zanotti (1545–1591), Mateo Flecha (1530–1604), Alessandro Orologio (1550–1633), Giovanni Battista Galeno (1550–1626), Philippe de Monte (1521–1603), Franceso Portinaro (1520–1577), Jacobus HandlGallus (1550–1591) a Orlando di Lasso (1532–1594). Ansámbl Doulce mémoire vystoupil v česko-francouzském

hudba na habsburských dvorech iii.

otázka pro paula van nevela, umleckého vedoucího huelgas ensemble

Mezinárodní festival Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních Změna s tradicí Ondřej Valenta

Proč zpívá váš soubor v kruhu? Snažíme se být při vystoupení vždy uprostřed kaple, kostela nebo sálu. Hudba, kterou interpretujeme, byla vždy elitářská, zněla na dvorech jen pro několik vyvolených – pro patnáct, maximálně osmdesát lidí. Interpreti proto měli jiný vztah s posluchačem, než jaký přineslo 19. století uspořádáním pódia a od něj poměrně vzdáleného publika. Když zpíváme pro čtyři sta lidí, tak tím, že jsme v kruhu, zkracujeme vzdálenost k nejvzdálenějším posluchačům a jsme pro případnou interakci blízko. Také se tak lépe cítíme a lépe slyšíme intonaci. •

musica florea Praha, Chrám Matky Boží před Týnem Michaela Freemanová

Vážení a milí čtenáři a přátelé klasické hudby! Od posledního vydání Rozhledů opět ukrojil čas další měsíc příprav Festivalu i Soutěže a naše společnost připravila několik změn a novinek. Na příští ročník Chopinova festivalu je připravována služba našim návštěvníkům, která se v současné době pracovně nazývá „Chopin Bus“. Jejím smyslem je umožnit návštěvu koncertů 50. ročníku i posluchačům, kteří nebudou trávit závěr léta v Mariánských Lázních či nebydlí v Karlovarském regionu. Moderní autobus bude v době festivalu každý den dopoledne vyjíždět z Prahy a přes Plzeň pokračovat do Mariánských Lázní, kde po skončení koncertu absolvuje stejnou trasu zpět. Tato služba bude poskytována bezplatně návštěvníkům, kteří si jí rezervují společně se vstupenkou na daný koncert. Podrobnější informace o službě budou v dohledné době dostupné na naší webové prezentaci. Dovolte mi zároveň, abych vás už nyní oslovil s otázkou, zda by někteří z řad čtenářů Hudebních rozhledů měli o tuto službu zájem. Své odpovědi či náměty pište, prosím, na můj e-mail [email protected]. Další změna nastala také v dramaturgii nadcházejícího ročníku festivalu. Patronka festivalu, Lenka Filipová, vzhledem ke své vytíženosti přesunula vystoupení na 50. ročník. Naší společnosti se podařil získat pro páteční nocturno projekt „Lidová v píseň v klasické hudbě“ vynikajících českých interpretů (P. Fišer, M. Klepáčová, C. Caller). Další novinka se týká festivalové prezentace na internetu, která je pro nás velmi důležitá, a proto můžeme s velikou radostí oznámit, že tváří festivalu pro internet se stala Miss Internet 2007 Marie Bártíková. A mnoho dalších novinek je ještě před námi a o nich vás budeme opět informovat v dalším vydání. Závěrem mi dovolte vám za SFCH a její partnery popřát krásné léto naplněné pohodou a odpočinkem. www.chopinfestival.cz, [email protected]

Mozartovo Requiem je snad nejfrekventovanější skladbou současného pražského hudebního provozu; hudební agentury, zaměřené na turisty, ho provádějí na všech možných místech historického centra. Zařazení této skladby na program letošního Pražského jara tedy mohlo pravidelné festivalové publikum přijmout buď příznivě (Mozart je u nás stále počítán mezi „domácí“ skladatele – a i dnes se lze v pražských ulicích setkat s lidmi, kteří si hvízdají jeho melodie), nebo s celkem pochopitelným odporem. Dramaturgie Pražského jara však rozhodně vedle nesáhla: nabídla Requiem v netradičním provedení vynikajícího orchestru dobových nástrojů Musica Florea, výtečných sólistů (Hana Blažíková, Edita Adlerová, Jaroslav Březina a Aleš Procházka) a chlapeckého sboru Boni pueri. Program doplnily dvě ze sedmnácti Mozartových jednovětých chrámových sonát pro dvoje housle, bas a varhany – D dur, KV 69 (41k) a KV 224 (241a), které původně vznikly pro katedrálu v Salcburku, kde se hrávaly při bohoslužbách „k epištole“ jako graduale (mezi druhým čtením a evangeliem), a offertorium Misericordias Domini, KV 222 (205a) z roku 1775, pozoruhodný doklad dokonale vyzrálé schopnosti tehdy devatenáctiletého skladatele pracovat s kontrastem homofonní a kontrapunktické faktury. Rekviem samotné působilo objevně – užití dobových nástrojů a chlapeckých hlasů, témbrově měkčích a pro sluch příjemnějších než jsou hlasy ženské, skladbu zvukově podstatně vylehčilo, projasnilo a díky účasti Boni pueri i ještě o něco více zduchovnělo (křehkost chlapeckých sopránů a altů působí do jisté míry nezemským dojmem), aniž by tím její celkové naladění jakkoliv ztratilo na své naléhavě vypjaté pochmurnosti; dirigent Marek Štryncl, jeden z nejlepších mladých českých hudebníků, specializovaných na historicky poučenou interpretaci starší hudby, tu odvedl po všech stránkách pozoruhodný výkon. Pokud by vůbec bylo možné tomuto koncertu cokoliv vytknout, pak by to bylo jeho situování do akusticky pro provozování hudby nepříliš vhodného Týnského chrámu. To je ovšem problém chrámové architektury všeobecně: chrámová kněžiště a prostor před nimi patřily mluvenému slovu a jednohlasému přednesu chorálu, hudbě byl vyhrazen pro publikum vizuálně nepřitažlivý kůr. •

mi mo lesk festi valu

liché jubileum dvoákovy olomouce Olomouc, Reduta, chrám sv. Mořice, chrám sv. Michala, kino Metropol; Klášterní Hradisko Jiří Kopecký I když se festival Dvořákova Olomouc konal teprve po sedmé, jeho návaznost na 43 ročníků Olomouckých hudebních jar mu letos propůjčila důvod ke slavnostnějšímu pojetí. Pořadatelská instituce – Moravská filharmonie Olomouc – se odvážně a zároveň velkoryse postavila vedle dvou vynikajících orchestrů – Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Pražské komorní filharmonie, zrealizovala přitažlivý pořad s Jiřím Pavlicou, nabídla náročné koncerty (zejména Wihanovo kvarteto) i kvalitně provedené programy na hranici popkultury (promítání němého filmu s doprovodem symfonického orchestru), dramaturgii dala jednotnou příchuť francouzské oduševnělosti a jasnosti. „Povinný“ autor festivalu, Antonín Dvořák, celý hudební maraton dne 12. 5. v Redutě otevřel a také 3. 6. v chrámu sv. Mořice uzavřel. Na zahajovacím večeru měl Symfonický orchestr Českého rozhlasu řídit Vladimír Válek, ale jeho zdravotní stav vytvořil situaci, ze které mohou vzniknout hvězdy: na poslední chvíli za V. Válka zaskočil mladý dirigent Jan Kučera a svůj výkon postavil na exaktních gestech a na přesné znalosti partitury, kde jedna část následuje za druhou. Kučera příliš doufal, že si jednotlivé skladby „samy“ postaví své gradace a že racionální kontrola nástupů a dynamických změn „utáhne“ plynulost hudebního proudu; na druhou stranu musím přiznat, že dobrá technická připravenost je mi milejší, než nekoordinovaný nával zvuků. Místo Zlatého kolovratu zazněla předehra V přírodě a houslový part ve Fantazii g moll pro housle a orchestr, op. 24 Josefa Suka interpretovala s velmi uvolněnými pažemi a čipernými prsty Sophia Jaffé, a jestliže si byl J. Suk v pokročilejším věku vědom toho, že byl v mládí schopen komponovat „efektní duchaplné nic“, dostalo se jeho dílu vláčných kantilén hraných „jako po másle“ s ornamenty lehkými „jako nic“. Sophii Jaffé, jež dokázala jednotlivé tóny doslova nabít prudkým nasazením, patrně vyhovovaly expresivní změny mysteriosních ploch s pichlavými vysokými polohami, virtuózním zápolením se sólovou flétnou či smyčci. Dirigent náhlé a překvapivé zvraty svým pojetím ještě umocnil. Ze Sinfonietty Leoše Janáčka bych dal přednost posledním dvěma větám pro vervu a zaujetí Allegretta a vysoký klarinet i neselhávající vrchol Allegra před chybami v úvodních fanfárách a mozaikovitou a rozpadávající se strukturou Andante i Moderata. Koncert u sv. Mořice naplnil očekávané heslo „to nejlepší na konec“. Jaroslav Kyzlink se postavil před Pražskou komorní filharmonii, Slovenský filharmonický zbor a kvarteto výjimečných sólistů a vystavěl Dvořákovu Stabat mater tak, že poměrně dlouhé dílo přeměnil na krátký intenzivní zážitek. Výborné sboristy připravila Blanka Juhaňáková, a protože se hráči Pražské komorní filharmonie dokázali stáhnout, mohl J. Kyzlink ve shodě s významem textu šetřit silnou dynamiku na několik málo vrcholů a modelovat nuance od pianissima do mezzoforte (dokonce první sloka sekvence mimořádně působila při roztažení kompaktního zvuku do forte a nikoli do fortissima). Kyzlinkovi šli klidní zpěváci i výbušnější hráči „na ruku“, a i když poměrně vysoko nadskakoval v části Tui nati vulnerati, probíhalo vše bez rušivého vybočení. Smyčcaři hráli i doprovodné figury s přesností hráče na bicí nástroje, příkladně do sebe zapadl zvuk houslí a trubky v části Quis est homo, qui non fleret. Tenoristovi Ľudovítu Ludhovi vyhovoval komorní doprovod a dobře se přizpůsoboval svým kolegům (nádherně např. se sopránem v části Fac ut portem Christi mortem), ale při na-

sazení tutti zanikal stejně jako Marta Beňačková, která po delší odmlce jen tak tak „vybrala“ svůj výstup Inflammatus et accensus. Její profesionalita však rychle propojila rejstříky, dodala hlubokým tónům barvu a „hadovitým“ pasážím vyrovnaný dech, takže celou část ukončila ve znělém pianissimu. Subretně zvonivý hlas Yvetty Tannenbergerové a pevný bas Martina Gurbaľa, kterému lépe svědčí zvolání než ariózní oblouky (viz Fac, ut ardeat cor meum), tvořily výrazné okraje Dvořákovy faktury. Nemohl jsem přeslechnout nadšené ohlasy na výkony Marka Štryncla a jeho souboru Musica florea (program z děl J. D. Zelenky, 15. 5., chrám sv. Michala) a na projekci filmu s Haroldem Lloydem e Kid Brother/On, hrdina dne, kterou už tradičně s Moravskou filharmonií Olomouc připravil skladatel Robert Israel (29. 5., kino Metropol). Časové možnosti mi zato umožnily poslechnout si dne 21. 5. moravské filharmoniky hrající Římský karneval Hectora Berlioze, Saint-Saënsův violloncellový koncert a moll, Španělskou rapsodii Maurice Ravela a Bizetovu Arlézanku s německým dirigentem Alexanderem Rumpfem. A. Rumpfovi by snad lépe slušel jiný repertoár, ale bylo sympatické, že Berliozův předimenzovaný orchestr adekvátně zaplnil prostor Reduty, v saltarellu hráče nešetřil a mohl se spolehnout na bezchybné hobojové sólo i na kultivovanou sekci bicích. Na mága instrumentace M. Ravela evidentně nezbylo dost času, v habaneře se kdesi toulaly kontrabasy, naštěstí po explodující části Feria zazněla rozšafně a plně Bizetova suita. Jiří Bárta projel svým partem jakoby v transu, zanícený vstup si sice vyžádal „nutné“ violoncellové funění, ale dlouhé vyrovnané smyky i vibrata potvrdily Bártovu suverenitu. Za bezvadnou souhru dřev se sólovým nástrojem před nástupem závěrečného allegra nelze než poděkovat. Večer s Hradišťanem nazvaný Chvění (Suita dialogů) představil pestré zájmy a bohatost talentů Jiřího Pavlicy – zápas elektrických houslí s perkusemi a smyčcovým orchestrem, jazzové, lidové i paganiniovské improvizace, „indická“ rekonstrukce staroslověnské liturgie svatého Konstantina, středověk, baroko i chorálový symfonismus à la Beethoven (26. 5., Reduta). Nebýt osobního Pavlicova šarmu (opomenu-li dirigentskou jistotu Stanislava Vavřínka), divadlo světa nejrůznějších epoch by se určitě rozpadlo. Virtuozitu ze dvou úhlů představilo vystoupení mužského vokálního kvarteta Q VOX s kytaristou Lubomírem Brabcem (18. 5., Klášterní Hradisko) a koncert Wihanova kvarteta (25. 5., Klášterní Hradisko). L. Brabec ve skladbách Fernanda Sora fascinoval rychlostí opakovaných tónů, efekty tamburíny, španělským rasgadem, flažolety, hrou jednou rukou… až toho bylo příliš. Doprovody k Schubertovým písním „lovil“ z listu, zato sequidilly F. Sora netrpěly horší koordinací s hlasy snad proto, že kytarista seděl na kraji v zákrytu a nikoli uprostřed a před kvartetem. Q VOX nasměroval na konec večera dobře zvládnutý cyklus Pěti sborů na slova litevských národních písní Antonína Dvořáka a perfektně usazený a zažitý Nachtgesang im Walde Franze Schuberta. Slyšitelnou slabinou souboru, kterou lze často krýt správně voleným repertoárem, je hlas uměleckého vedoucího Tomáše Krejčího, jenž nedosahuje kvalit svých kolegů. Jestliže mi ochutnávka spolupráce Q VOXu a L. Brabce stačila, nestačil mi výkon „Wihanovců“ a kdykoliv bych si ho rád zopakoval. Čistota zvuku připomínala atmosféru při nahrávání, Beethovenův Kvartet D dur, op. 18 č. 3 byl uhlazený a v poslední větě ostře temperamentní, do Šostakovičova Kvartetu č. 1, op. 49 se dostal ten pravý pocit, ze kterého se nechce ani smát ani brečet, serenáda zněla smutně, ve scherzu to vesele křičelo. Smyčcový kvartet F dur Maurice Ravela nahodil bystrou hru a energická sforzata. Ocenil jsem výrazný záběr violoncellisty Aleše Kaspříka i hybné a jisté víření primária Leoše Čepického. Dvořákova Olomouc nabídla každému něco, oslovila masy, a přitom nepřekročila práh pouhé zábavy. •

m i m o le s k f est ival u

talentinum %&&' Zlín, Dům umění, Luhačovice, Společenský dům; Kroměříž, Dům kultury Jindřiška Keferová, Radim Bačuvčík Každé dva roky na jaře orchestr Filharmonie B. Martinů vybočí ze své obvyklé koncertní činnosti, aby se věnoval mladým interpretům vážné hudby. Toto oživení přináší festival mladých koncertních umělců Talentinum, který se koná již od roku 1972, v tomto roce tedy po devatenácté. Účastníci festivalu (sólisté do 25 let, dirigenti do 30 let) jsou vybíráni na základě přihlášek, nahrávek a životopisů a je zajímavé po letech sledovat, z kolika z nich se stali sólisté známí doma i v zahraničí. Letošního ročníku se zúčastnilo celkem 14 sólistů a dirigentů. Do tří květnových týdnů bylo naplánováno šest koncertů, které mimo Zlín mohli navštívit posluchači i v Luhačovicích a Kroměříži, v naprosté většině jsme na nich mohli slyšet již profesionální nebo téměř profesionální výkony sólistů, ačkoliv řada z nich zatím nedosahuje ani věku konzervatoristů. Z těch opravdu nezapomenutelných zážitků lze jmenovat interpretaci Čajkovského Variací na rokokové téma violoncellisty Petra Špačka (1988), studenta Pražské konzervatoře i prof. Vladana Kočího. V jeho případě jde určitě o mimořádný talent a příslib stát se vynikajícím sólistou. Mohli jsme obdivovat jeho technickou jistotu i muzikálnost, nosný tón, jeho Variace byly zvukově i výrazově krásně barevné, rozmanité, posluchače udržující v neustálém napětí. Mimořádný výkon na Talentinu předvedl rovněž teprve patnáctiletý slovenský houslista Karol Daniš, který již několik let přesvědčuje o svém nevšedním talentu. Jeho interpretace Wieniawského Houslového koncertu č. 2 byla nejen technicky precizní, ale také protknutá nebývalým hudebním výrazem. Vyzrálost hudebního projevu a technické kvality prokázal i Jakub Uhlík (1984), posluchač HAMU ze třídy prof. Ivana Klánského v nepříliš často hraném Rachmaninovově Klavírním koncertu č. 1. Koncertní kus Camilla Saint-Saënse si vybral pro své vystoupení hornista Mikuláš Koska (1988), student Ostravské konzervatoře. Jeho hra oplývala zpěvným měkkým tónem, který nepoznamenaly ani technické záludnosti partu. Úžasnou souhrou a krásným, uchu lahodícím tónem zaujalo také klarinetové duo studentů z Hudební akademie ve Wrocławi – Adama Eljasińského (1986) a Przemysława Polaka (1985), kteří přednesli dva Koncertní kusy F. MendelssohnaBartholdyho (původně pro klarinet a basetový roh). Rovněž profesionální jistota byla cítit i z výkonu houslisty Davida Pokorného (1985), který zahrál Houslový koncert Maxe Brucha.

Foto archiv

Zleva Przemyslaw Polak a Adam Eljasiński, klarinetové duo z Wroclawi

V tomto roce festival přivítal i první vítěze z nově vzniklé houslové soutěže v Kroměříži Archetti in Moravia (do 16 let). Na dvou koncertech jsme mohli slyšet již vyzrálé a pozoruhodné výkony u Markéty Nádvorníkové (1996, C. Saint-Saëns), Šimona Michala (1993, J. Sibelius) a Matouše Michala ( 1992, P. I. Čajkovskij), studujícího v 1. ročníku Pražské konzervatoře u prof. Jaroslava Foltýna. Všichni tři účastníci soutěže pocházejí z Police nad Metují a dokonce všechny tři vyučuje (či vyučoval) Ladislav Michal. Koncerty dirigovali ve dvou případech rovněž ještě studenti – zaznamenali jsme naprosto jistý a promyšlený výkon před orchestrem Marka Štilce (1985) z HAMU Praha a dále Gábora Káliho (1982) z Budapešti, který v současné době studuje v Berlíně. Jednoho z koncertů, jenž byl snímán Českým rozhlasem, se jako bývalý účastník Talentina ujal Jakub Hrůša. Rovněž recitál Gabriely Demeterové byl vlastně ohlédnutím, protože tato dnes širokému publiku dobře známá houslistka ve Zlíně poprvé vystoupila v roce 1994 právě na festivalu Talentinum. Orchestr spolupráce s mladými sólisty určitě těší, protože jejich hra je naplněna mladistvým elánem a chutí objevovat i rozdávat. Stejně tak s povděkem a obdivem výkonům aplaudovalo i obecenstvo. Přestože se nad existencí Talentina někdy v minulosti vznášely otazníky, právě vzájemné obohacení, ze kterého těží talentovaní interpreti, orchestr i publikum, a výborná atmosféra při zkouškách i koncertech jsou důvodem, proč má pro Filharmonii Bohuslava Martinů stále smysl tento festival pořádat. Proto nashledanou opět za dva roky u nás ve Zlíně! •

festivaly, koncerty

božstvo zvané unie

doporuujeme

Věra Lejsková

ČESKÝ KRUMLOV

Svého času kočíroval (to se dnes s oblibou užívá) brněnskou Konzervatoř ředitel, o němž se tehdy jedna z pedagožek vyjádřila – on je jako Pán Bůh, toho také není nikde vidět! Dnes máme nové božstvo, UNII, kterou sice jako toho Pána Boha také nevidíme, ale stejně jako On je všudypřítomná, a stále nás k něčemu nabádá. Zatímco Pánu Bohu stačilo Desatero, které jsme se měli naučit a důsledně je dodržovat, UNIE toho chce po nás mnohem víc – není divu, doba pokročila, lidstva je moc a dělá si co chce. A tak UNIE cítí svou povinnost zasáhnout do tohoto neurovnaného, ba chaotického činění lidí a udělat jakýsi pořádek (alespoň Ona se tak domnívá). Za tím účelem vydává pokynů ne deset, ale v podstatě neomezené množství. Vy nebudete pěstovat cukrovku ani vinou révu, leda ve velmi omezeném množství, totak, abyste se opíjeli a příliš sladili, ostatně když vám pochybí, my máme v UNII cukru i vína dostatek, tak vám dovezeme! A také omezíte pěstování brambor – nejlépe, kdyby se třeba na Vysočině pěstovala kukuřice! (Vždyť to už tu jednou bylo – dokonce se pěstovala na Rejvízu v nadmořské výšce 800 m, a dosáhla výšky celých 15cm!). A také omezíte výrobu aut, textilu, nábytku a co já vím čeho ještě… Tak teď trnu: zaregistruje-li UNIE, že tato země slula vždy i statky kulturními, může se stát, že zavelí: musíte omezit množství pianistů i houslistů, zato můžete vychovat více hráčů na triangl a kastaněty. Hrát se smí ze skladatelů jen Smetana a Dvořák a i to v omezeném množství, neboť i v jiných zemích UNIE máme interprety, kteří tyto autory ovládají. Kvarteta zrušit, je jich moc. Na uměleckých školách (pokud vám je ponecháme) budete vychovávat pouze skladatele a hlavně skladatelky, jejichž skladby se však nesmí skládat z více než tří akordů – o jejich užití (těch skladeb) pojedná UNIE. Zmenšíte stav orchestrů, divadel, výtvarníci se mohou zabývat pouze folklórem, rozhlas bude vysílat jen písničky (dost bylo Beethovenů!), televize hlavně reklamu Zato smí být v každé lokalitě festival přirozeně se zahraniční účastí, a občas smí být i přednášky, ale jednací řeč angličtina. Vůbec výuku českého jazyka omezit, zrušit tvrdé i měkké „i, y“, a také „t a d“, - stejně tam máte samé nesmysly. Říkáte „jeti autem“, ale ve všech osobách je „jedu, jedeš, pojedeme“, jen v minulém čase je to „jeli jsme“ – kdybychom i tam ponechali to „d“, vzniklo by „jedli jsme“, a to už je zase od infinitivu „jísti“…Prostě češtinu jako řeč hodně zmatenou omezit, zato každému dítěti od tří let umožnit přístup na internet. Ještě že UNIE nemluví do počasí – ale i to už tady všechno bylo: poručíme dešti větru, kdy má pršet a kdy vát… Takže resumé a současně poučení pro UNII: nic nového pod sluncem, všeho do času, a naděje umírá poslední.

22. ročník – Festival komorní hudby 2008 27. 6. – 5. 7. 2008 kostel Božího těla – klášter 4. 7. 2008 Francův kancionál a jeho doba Schola Gregoriana Pragensis Umělecký vedoucí : D. Eben

kostel sv. Víta 5. 7. 2008 Duchovní koncert B. Polášková – zpěv E. Bublová – varhany

17. ročník – Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 18. 7. – 23. 8. 2008 Otáčivé hlediště 19. 7. 2008 G. Verdi: Síla osudu – slavnostní premiéra Orchestr, sbor, balet Jihočeského divadla Dirigent: J. Keenan (USA) Koprodukce s Jihočeským divadlem České Budějovice

Klášterní kostel Zlatá Koruna 27. 7. 2008 Varhanní recitál G. Frescobaldi. D. Buxtehude, J. S. Bach, G. Verdi Sólista: A. Castaldo (Itálie) – varhany

DĚČÍN XVII. Festival uprostřed Evropy Synagoga 13. 7. 2008 Synagogální hudba – Hebrejský a jidiš folklor Synagogalchor Lipsko Umělecký vedoucí: H. Klotz

HLUBOKÁ NAD VLTAVOU

Sólisté: E. Marguerre, A. Rahdjian, Z. Kushpler – zpěv Orchestr Janáčkovy opery Národního divadla v Brně Dirigent: F. Ventura

PRAHA Obecní dům 10. 7. 2008 J. Adams: Lollapalooza M. Bruch: Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll, op. 26 S. Prokoev: Romeo a Julie, op. 64 Sólista: J. Rachlin – housle San Francisco Symphony Dirigent: B. Shwartz Koncert se koná pod záštitou Velvyslanectví USA

Mezinárodní hudební festival Prague Proms 2008 13. 7. – 3. 8. 2008 Obecní dům 13. 7. 2008 Zahajovací koncert „Španělská noc“ A. Lara: Granada G. Bizet: Carmen, suita z opery M. Ravel: Španělská rapsódie N. A. Rimskij-Korsakov: Španělské capriccio Sólisté: L. J. Esposito, N. M. Golzalves – tanec Český národní symfonický orchestr Dirigent: L. Pešek

28. 7. 2008 Noc českých houslových virtuózů J. S. Bach: Koncert d moll pro dvoje housle a orchestr Koncert E dur pro housle a orchestr A. Vivaldi: Koncert a moll pro dvoje housle a orchestr Koncert h moll pro čtvero houslí a orchestr Sinfonia C dur pro smyčce č. 1 Sinfonia G dur pro smyčce č. 2 Sólisté: V. Hudeček, A. Hradil, J. Mráček a P. Matěják – housle Pražský komorní orchestr Dirigent: T. Brauner

52. Hudební léto Hluboká TŘEBOŇ Alšova jihočeská galerie 10. 7. 2008 J. S. Bach: Anglická suita g moll, BWV 808 R. Schumann: Fantasijní kusy, op. 12 (výběr) J. Haydn: Sonáta Es dur, Hob. 52 L. Janáček: Sonáta 1. X. 1905 F. Chopin: Barkarola, op. 60 Sólista: I. Klánský – klavír

24. 7. 2008 R. Schumann: Symfonické etudy, op. 13 L. Janáček: Sonáta 1. X. 1905 „ Z ulice“ B. Martinů: Sonáta pro kalvír F. Chopin: Scherzo b moll, op. 31

Třeboňská nocturna 8. – 12. 7. 2008 Zámek – Konírna 8. 7. 2008 Motto večera – Voda a Ryby J. Brahms: Klavírní kvintet f moll, op. 34 F. Schubert: Klavírní kvintet A dur, op. post. 114 „Pstruh“ Účinkují: B. Krajný – klavír J. Hudec – kontrabas Kocianovo kvarteto

Sólista: I. Kahánek – klavír

ZNOJMO LITOMYŠL Smetanova Litomyšl 2008 18. 6. – 5. 7. 2008

Kresba Jan Blažíček

II. Zámecké nádvoří 3. 7. 2008 S. Bodorová: Mojžíš –světová premiéra Oratorium na texty Starého zákona a Bible kralické pro sólisty, recitátory, dětský a smíšený sbor, bicí nástroje a velký orchestr. Sólisté: G. Beňačková, I. Kusnjer, O. Klein – zpěv Kühnův dětský sbor Pražský filharmonický sbor Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK Dirigent: T. Hanus

5. 7. 2008 Slavnostní závěrečný koncert

Hudební festival Znojmo 2008 11. – 27. 7. 2008 Nádvoří znojemského hradu 12. 7. 2008 Slavnostní zahajovací koncert M. P. Musorgskij: Obrázky z výstavy (instrumentace M. Ravel) G. F. Händel: Hudba ke královskému ohňostroji Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín Dirigent: R. Válek

Nádvoří Jihomoravského muzea 19. 7. 2008 A. Vivaldi: Dorilla in Tempe (RV 709) premiéra opery Režie: J. Nekvasil Dirigent: R. Válek

horizont

kvartet wayna shortera Praha, Rudolfinum Ivan Žáček Wayne Shorter založil v roce 2000 kvarteto, složením představující klasické jazzové klavírní trio ve spojení s melodickým hlasem jeho sopránsaxofonu či tenorsaxofonu. Styl skupiny, vysoce oceňovaný odborníky, se stal výrazem toho, co je dnes považováno za moderní jazz. Dvě alba, živé záznamy koncertů, Footprints Live (2002) a Beyond the Sound Barrier (2005), vyvolala živý zájem a prvé album získalo v roce 2006 Grammy Award for Best Instrumental Jazz Album, stejně jako o dva roky předtím album Alegria, přinášející ozvuky stylu, kdy Shorter ještě působil ve skupině Weather Report. Letos pětasedmdesátiletý Shorter předvedl 27. 5. v Rudolfinu spolu s vynikajícími hudebníky střední generace, pianistou Danilo Perezem, basistou Johnem Patituccim a perkusistou Brianem Bladem, v hodinu a půl trvajícím medley jakýsi průřez tvorbou posledních let. Nepřetržitý proud stále gradující hudby byl přerušen poněkud neorganicky přestávkou v 21.15, po níž následovala už jen krátká čtvrthodinka, která však přinesla to nejlepší z celého večera. Těžko hovořit o jednotlivých skladbách nebo číslech, umělci ani do programu Pražského jara nenahlásili, co budou hrát – ale to je právě příznačné pro pojetí hudby, kterou provozují. Je to sofistikované experimentování se zvukem, které už pravda s jazzem mnoho společného nemá, alespoň pokud chápeme tento idiom v mezích vytýčených jmény jako Parker, Gillespie, Coltrane či Coleman. To, jak Shorter zachází s časem i kontrastem, ony nekonečně repetitivní plochy, to prozrazuje silné inspirace orientální kulturou. V této specifické odnoži world music je zřetelný vliv multikulturní crossover music, ale i minimalismu. Je to takový hudební eintopf: je zde všechno, co hudební kultura planety přináší, bez ohledu na etnické hranice. Překračování žánrů je velmi působivé, rozsáhlé gradační plochy imponující. Jistá zvuková amorfie, ztráta rytmické kostry – další výrazný posun směrem od jazzu – i nedostatek kontrastu je nahrazován dlouhými dynamickými vlnami a témbrovou spektakulární pestrostí. Z jazzu tu ovšem přetrvává improvizační hravost Foto Ivan Malý

Stále skvělý Wayne Shorter

jak v četných imitacích myšlenek, tak při dlouhých evolucích nad basovým základem, je zde stále slyšitelně přítomen velký zjev Milese Davise, otce moderního jazzu, k němuž se Shorter hlásí jako ke svému učiteli. Kvarteto si s sebou přivezlo nejen kompletní světelný park, sestávající ze dvou ramp, které zalévaly pódium proměnlivými barvami, jež v průběhu večera vytvářely jakousi světelnou interpunkci, ale i svého mistra zvukaře, který se staral o to, aby v sále opravdu nikdo neusnul. Jeho ruka neúprosně vyjížděla master volume až k hranicím fyziologické snesitelnosti. Při vší úctě k technickým parametrům této špičkové amplifikace se domnívám, že Lucerna byla pro tento typ produkce rozhodně vhodnějším sálem. Rudolfinum se svým dlouhým ušlechtilým dozvukem bylo Shorterovými 120 decibely prostě přehlceno. Jakmile ovšem hráči ztišili svůj projev, například během „modré sekce“, stávalo se podmanivé pletivo jejich hudby čitelnější a technické mistrovství jednotlivých hudebníků vyvstávalo mnohem zřetelněji našemu sluchu. A bylo vskutku co obdivovat. Post-bopové piano Danila Pereze (1966), obsahující četné karibské prvky, nesmírně explozivní bicí Briana Bladea (1970) a především čistě hrající kontrabasista John Patitucci (1959), byli svému leadrovi více než důstojnými spoluhráči. Shorter sám zůstával spíše decentně v pozadí, ale o svých kvalitách velkého experimentátora nenechal nikoho na pochybách. Byl to vzrušující, inspirativní, byť trochu hlučný večer, který nicméně předvedl názorně mimo jiné to, že jazz je již mrtev. •

freddy cole, zdaleka ne jen mladší bratr Praha, Mercedes Forum, Lucerna Music Bar Vladimír Říha Populární řada koncertů festivalu Pražské jaro byla zcela ve znamení jazzu. Tři koncerty festivalu ukázaly široké spektrum současného jazzu a americké hvězdy, které se podařilo organizátorům přivézt do Prahy, zcela zaujaly publikum a potvrdily, že jazz na festival patří. Platí to i o prvních dvou koncertech, na nichž doslova čaroval „starý pán“ Freddy Cole, zpěvák a pianista, mladší bratr proslaveného Nat King Colea. V 76 letech je jediný žijící člen slavného klanu a i jediný z pěti bratrů – muzikantů, které otec kazatel, ale hlavně matka hudebnice přivedli k hudbě. Přestože zpívá a hraje již od 50. let, známým se stal hlavně v 70. letech, kdy vydal několik desek v Evropě. Na americkém trhu výrazně zabodoval až v 90. letech a jeho alba získávají dokonce nominace na Grammy. I když do Prahy přijel s jiným kvartetem, než se kterým natočil poslední CD Music Maestro Please, zdálo se, jakoby s ním hrál odjakživa. Na prvním koncertě v Mercedes Forum nedostalo kvarteto tolik prostoru (hrál tu hlavně Big Band Českého rozhlasu s Václavem Kozlem a nepříliš přesvědčivými německými hosty, zpěvačkou Uschi Brünningovou a jejím manželem, saxofonistou Ernst-Ludwigem Petrowskym), ale koncert v Lucerna Music Baru patřil již zcela jemu. Dobře naladěnému publiku předložili hráči standardy i písně ze svého posledního alba a dokonale frázující a swingující projev vokalisty byl tou nejlepší vizitkou kvalitního jazzu ze země jeho vzniku. Freddy Cole dokázal i v Praze, že je mimořádnou osobností., i když téměř celý život byl ve stínu svého slavného bratra. Takže když v programu písní od Broadwaye až k blues vedle standardů Route 66 či What Now My Love nakonec při přídavcích zazpíval svou takřka „vlajkovou“ píseň „Já nejsem můj bratr, já jsem já“ (I`m Not My Brother, I`m Me), určitě vyjádřil i souhlasnou reakci pražského publika. Z dalších členů kvarteta na sebe upozornil především výborný kytarista Randy Napoleon, na kontrabas hrál Elias Bailey a na bicí Curtis Boyd. •

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál

Praha, Státní opera Josef Herman Oslavy 120. výročí budovy dnešní Státní opery měly vyvrcholit premiérou opery Richarda Wagnera Bludný Holanďan v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Po společenské stránce se tak stalo za účasti celebrit ve vyprodaném hledišti, umělecky nikoliv. Jistě bylo dobré zaměřit se na některou z oper opomíjeného Richarda Wagnera, k němuž má české operní divadlo nedozírné dluhy a jehož dílo se na našem území pravidelně hrálo právě v této budově. Bludného Holanďana však nepovažuji za kdovíjak prestižní titul, právě tato opera se přece jen hraje a prošla leckterou z českých scén, včetně těch menších – a právě za poslední dva roky se hrály dvě inscenace hned třikrát, v Liberci (Oldřich Kříž – Martin Doubravský), Ústí nad Labem a Olomouci (Martin Otava – Norbert Baxa resp. Miloslav Oswald), obě nesporně pozoruhodnější, což onu prestižní funkci inscenace v SOP hodně relativizuje. Pravda, v Praze samotné se opera nehrála neuvěřitelných dvaadvacet let, což dramaturgickou volbu do značné míry zdůvodňuje. Jako vždy se vše odvozuje od lidí a už z tohoto hlediska nemířil projekt nijak vysoko. Angličan Stephen Taylor rozhodně nepatří mezi určující režisérské osobnosti současného operního divadla. Ponejvíce asistent byť i některých pozoruhodných osobností, od nichž asi pochytil správnou tendenci dílo současně vyložit, jenže už méně zásadu, že silná interpretace vychází z díla samotného a musí mít estetický i významový smysl. A že takový posun nelze realizovat tradicionalistickým operáckým gestikulováním jen v jiných reáliích, což je snad nejhorší možné spojení a to poslední, co bylo třeba do českých operních poměrů vozit. Příběh Holanďana sice Taylor sevřel do jednoho plynulého toku bez přestávky, jak bývá zejména v německém divadle poslední doby zvykem, jenže bez zjevného smyslu významového i ryze technického: proč potom nechal na otevřené scéně zhola zbytečné přestavby? Ale hlavně těžko pochopit, oč Taylorovi šlo: postavy podobou z Ibsena, Daland zřejmě vlastní fabriku či spíše manufakturu, soudě podle vysokých zdí s fabrickými okny, z informační tabule s popsanými lejstry a mapami zřejmě obchodních cest Dalanda se zbožím v dřevěných bednách, které se povalují na jevišti a ženy je v kolovrátkovém sboru stěhují. Ptát se po hlubším smyslu vztahu Senty k Holanďanovi je už zcela marné, podle režiséra zřejmě prožívají osudové milostné setkání v tom tvrdém fabrickém životě jako dva obyčejní lidé, ona pro něho nechá Erika, jenže na lávce do Holanďanovy lodi úhledně zemře a on se nad ní skloní jako v tuctovém filmovém milostném škváru. Symbolický smysl příběhu chybí a proč pak vůbec hrát tuto operu věru nevím. Když v Liberci Oldřich Kříž učinil hlavní postavou své inscenace Dalanda truchlícího nad ztrátou dcery, dal příběhu sice slabý, ale alespoň nějaký smysl – tady jsem nezaznamenal žádný! Vizuálně se inscenace snad hlásí k oproštěnému appiovskému prostoru, v doprovodných textech alespoň režisér prokázal historickou erudici, jenže postavy v něm vykonávají někdy až legračně realistické akce, případně jen operácky gestikulují či trčí na jevišti. Režisér sice v doprovodném textu deklaroval svůj obdiv k Wagnerově „koncentraci na vzájemná setkávání a konfrontace tragických postav“, nicméně právě to obětoval své fabrické přízemní vizi. Asi proto i teoreticky zkoumá především reálie: „Stěžejní stránky partitury, jež jsou hudebně nejobjevnější, jsou v tomto smyslu v dějové projekci ozvukem osudového předurčení dvojice ústředních hrdinů opery pozvednout se nad rámec prostředí rybářské vesnice v Norsku, kde se

setkávají.“ Holanďan je prý vetřelcem, „což je úděl společný mnoha námořníkům“, Senta „vyrůstala v kontextu každodenního života ostatních postav“ (!!), „komunita norské pobřežní vsi je tu podána s bohatstvím detailní drobnokresby“, „sociální životaschopnost venkovanů, jejich prostota i jejich pověrečnost, jejich humor i jejich sny o lepší budoucnosti nesou silný humanistický náboj“. No, nechme toho. Otázka zůstává jediná, ovšem palčivá: proč právě on?? Krajně problémové je ovšem také hudební nastudování zejména v nepropracovaném zvuku orchestru. Jestliže Guillaume Tourniaire dovedl hráče k brilantnímu podání Griega, proč tady není kompaktní snad jediný nástup více jak dvou hráčů a proč vůbec z orchestru trčí jednotlivé nástroje a skupiny, aniž by se jejich zvuk slil do kýženého wagnerovského proudu? Přitom způsob, jakým Tourniaire dílo rozvrhl, i tempa, která volil, mi docela vyhovují, byť nejsou vždycky zcela obvyklá. Za ryze hráčské chyby mohou samozřejmě sami muzikanti, vůbec je s podivem, jak dokážou střídat vynikající a slabé výkony, což věru nesvědčí v jejich prospěch. Na propadu této inscenace mají lví podíl, za zvuk a souhru ale těžko vinit někoho jiného než dirigenta. Jak si vede druhý dirigent inscenace Richard Hein, jsem neslyšel. Prestiž projektu zachraňovala na premiéře jen Maida Hundeling v roli Senty, ostatně vysloužila si už v ústeckém nastudování nominaci na álii. Do zářivého, technicky bezproblémového, pevného a prostě nádherného hlasu dokáže vtělit psychologické nuance role – jedinečné! Michele Kalmandi zvládl part titulní role, hlas má příjemný a nosný, bohužel postavu Holanďana neobdařil ničím vzrušivě tajemným, což ji dramaticky takřka deklasuje. Christian Voigt si jako Erik s prostorem Státní opery neporadil stejně jako Martin Snell v roli Dalanda – a zase se nelze neptat, proč právě oni? Konečně Martin Šrejma jde na part Lodivoda s přílišnou silou. Praha, Státní opera – Bludný Holanďan (Der fliegende Holländer), libreto skladatel, nastudováno v němčině s českými a anglickými titulky. Dirigent Guillaume Tourniaire, režie Stephen Taylor, scéna Laurent Peduzzi, kostýmy Nathalie Prats, světelný design Christian Pinaud, sbormistři Tvrtko Karlovič a Adolf Melichar. Premiéra 29. 5. 2008. • Michele Kalmandi (Holanďan), Maida Hundeling (Senta) Foto Karel Kouba

bludný holan)an v sop

d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m uzikál

falstaff – role pro ivana kusnjera Praha, Národní divadlo Lenka Šaldová České operní divadlo zcela jistě potřebuje impulsy od režisérů nezatížených úzce operní specializací. A Martin Huba je jistě fascinující tvůrčí osobností. Jenže s Falstaffem jako by si vůbec nevěděl rady. S Verdiho humorem. S titulní postavou. S celkovým smyslem příběhu. Ale nakonec ani s jednotlivými komediálními i poetickými situacemi. Symbolicky zasadil dění do obří ptačí klece (metafora to ovšem vlastně není vůbec jasná) a přišel s výraznou výtvarnou stylizací: barevné kostýmy, extravagantní účesy… A přivedl akrobaty, kteří ve výšce létají na houpačce a metají kozelce na posteli – trampolíně. Falstaffa nechal vrhat koule na kuželky – a tím jeho invence více méně skončila. Zvláště se režisérova bezradnost projevila ve třetím jednání, ve kterém už prostě nestačí pouze aranžovat dílčí scénky bez jasné koncepce celku. Dvakrát škoda proto, že Ivan Kusnjer je skvělým Falstaffem – a jakou figuru by teprve musel vytvořit, kdyby jeho jevištní jednání spoluformoval skutečně inspirativní režisér! Ve srovnání s Andrew Greenanem, který jen mechanicky naplnil základní aranžmá, je jasné, kolik toho Ivan Kusnjer přinesl sám za sebe, aby stvořil naparující se, panovačně si vykračující, do sebe zamilovanou, směšnou postavičku, ale také sympatie budícího, roztrpčeného stárnoucího milovníka života. Distonujícího anglického hosta navíc předčil i precizní a detailně výrazově rozvrženou interpretací partu. Vskutku obdivuhodná pěvecko-herecká kreace! Dojem z první premiéry ještě trochu zachraňovali také Kateřina Kněžíková (rozverná a přepůvabná Nannetta se zářivými i jímavě ztišenými výškami) spolu s Vladimírem Chmelem (Ford), Marií Haan (Alice) a Yvonou Škvárovou (paní Quickly) – jakkoli bylo od začátku jasné, že jevištnímu dění chybí řád a smysl. A hlavně: že hudebnímu nastudování Petera Ferance zcela chybí preciznost. Na obou premiérách každou chvíli vázla souhra v orchestru a hlavně s jevištěm – rozpadla se většina ansámblů, na druhé premiéře přímo katastrofálně (někde se interpreti rozešli už po prvních taktech a sešli až na konci). Oslovit Martina Hubu, aby v Národním divadle inscenoval právě Falstaffa, se podle mě neukázalo jako šťastný nápad – nicméně při hledání osobností, které mohou přinést do českého operního divadla něco nového, se ne vždy podaří přesná trefa. V žádném případě tím nechci zpochybnit samotné hledání! Děsí mě tak především hudební provedení – kdy už se v ND budou k premiéře pouštět skutečně pečlivě dostudovaná díla? Praha, Národní divadlo – Giuseppe Verdi: Falstaff. Dirigent Peter Feranec, režie Martin Huba, scéna Jozef Ciller, kostýmy Milan Čorba, sbormistr Martin Buchta, pohybová spolupráce Zdeněk Prokeš, dramaturgie: Beno Blachut ml. Premiéry 7. a 9. 5. 2008 v Národním divadle. •

trojan(v koloto aneb splnné dtské sny Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské Lenka Šaldová Nastává večer – a na kolotoči usíná několik dětí. Ve snu se vydávají splnit si svá přání: hoch na autu zamíří do Afriky,

kde mu trpaslíci a mluvící stromy pomohou ze spárů gorily. Hoch na aeroplánu doletí do Austrálie, aby tam s pomocí klokáňat stavěl město, v němž budou všichni šťastni. Hoch na koni se vydá do Indie zachránit posvátného slona. A děvčátko na kachničce dopluje do Ameriky zahrát si roli oslavované filmové hvězdičky. Po všech těch dobrodružstvích jsou ale malí cestovatelé přeci jen rádi, že se ráno zase probudí doma – na kolotoči, který se znovu točí, aby plnil sny dalších dětí… Václav Trojan se proslavil především jako autor hudby k loutkovým a animovaným filmům Jiřího Trnky. Celovečerní dětskou operu Kolotoč, kterou složil na konci třicátých let, uvedlo až v roce 1960 ostravské divadlo. A právě v Ostravě se teď Kolotoč znovu vrací na operní jeviště – téměř po padesátileté odmlce. Neumím si ostatně představit, kde jinde u nás by se dnes do takového projektu pustili – a přivedli na jeviště na šedesát dětí ve věku od mateřské školky až po dospívající. Děti z Operního studia při Národním divadle moravskoslezském zpívají opět přímo famózně: přesně, čistě – poklona sbormistryni studia Lence Živocké za skvěle sezpívaný dětský sbor! Ale také Juriji Galatenkovi, který je tentokrát nejen v roli sbormistra, ale též dirigenta, který Kolotoč nastudoval s citem pro barevnou hudební mozaiku, vycházející z meziválečné avantgardy a vstřebávající různé žánry k vykreslení různých situací, prostředí, nálad. Inscenační tým Luděk Golat (režisér) – Jaroslav Malina (scéna) – Helena Anýžová (kostýmy) přišel s nepopisným, poetickým divadelním tvarem: po jevišti jezdí autíčko na dálkové ovládání, gorila obuje kolečkové brusle, posvátný slon je krásná velká loutka z látkových tubusů a pláten… Děti se nikterak nepitvoří, chovají se na jevišti (i v hledišti, kam občas vtrhnou) velmi přirozeně – vlastně si uvolněně hrají. Jistě jim pomáhá i to, že kostýmy vycházejí z civilního oblečení, jen jednoduché doplňky vystihnou postavu: čapky pro trpaslíky či taštičky – kapsy pro klokánky. Pro diváky, myslím si, se večer místy trochu táhne, osobně bych některé pasáže škrtala – nicméně účinkující děti se jistě nenudí ani chvilku. Dostaly v ostravském divadle výbornou příležitost najít si (nebo utužit) vztah k opeře. I z tohoto hlediska je uvedení Kolotoče výborný tah – divadlo si tak vychovává své budoucí diváky. Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Václav Trojan: Kolotoč. Dirigent a sbormistr Jurij Galatenko, režie Luděk Golat, scéna Jaroslav Malina, kostýmy Helena Anýžová, choreografie Tamara Černá, sbormistryně Operního studia Lenka Živocká, dramaturgie Pavla Březinová. Premiéra 5. 4. 2008 v Divadle Antonína Dvořáka. • Z inscenace ... Foto archiv

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál

nikola márová a michal štípa, držitelé cen thalie %&&1 Lucie Dercsényiová Letošní Ceny álie za rok 2007 si odnesli dva tanečníci z Národního divadla v Praze. Nikola Márová přebírala křehkou vázu za titulní dvojroli Odetty/Odilie v Labutím jezeru uváděném ve Státní opeře Praha, Michal Štípa za výkon v představení choreografa a šéfa baletu ND Praha Petra Zusky Brel-Vysockij-Kryl/Sólo pro tři. S oběma jsem se sešla krátce před představením Baletománie ve Stavovském divadle. Jsou velmi sympatičtí a bezprostřední. V jejich společnosti jsem si uvědomila pocity radosti a štěstí, které si po úspěšných áliích plně prožívají.

nejvíce si užívám, když hraje živý orchestr Nikola Márová se přede dvěma lety stala první sólistkou baletu ND Praha, kam nastoupila po ukončení studia pražské Taneční konzervatoře v roce 1998. V roce 2002 získává cenu Philip Morris Ballet Flower Award. K nejvýznamnějším rolím jejího repertoáru patří Giselle, Raymonda, Sylfida, dále Olga v Oněginovi, Bianca ve Zkrocení zlé ženy, Víla Vánoc v Louskáčkovi. Hlavní party také ztvárnila v současných produkcích – např. Ways 03, Stamping Ground, Sinfonietta, Petite Mort. Cena álie vám byla udělena za dvojroli Odetty/Odilie v Labutím jezeru, nastudovaném ve Státní opeře Praha – pro balerinu je to jedna z nejvyšších met, které lze dosáhnout. Pro mě je to, jak jste řekla, meta, vrchol klasiky. O to více mě těší, že jsem dostala álii právě za Labutí jezero. Hodně lidí mi předpovídalo ocenění – pak mě opravdu nominovali, a když vyslovili moje jméno, tak to byl nádherný pocit. Co bylo po interpretační stránce pro vás na Odettě/Odilii nejtěžší? Mohu říci, že s touto rolí se vyvíjím. Tančila jsem ji už v Národním divadle a verze ve Státní opeře se pro mé sólové výstupy příliš neliší. Když si vzpomenu na úplné začátky, tak jsem přemýšlela hodně o technice. Role černé labutě Odilie byla pro mě psychicky velmi náročná. Teď už se snažím nemyslet tak na techniku, ale spíše přemýšlím o samotné roli – v posledních představeních si už Odettu i Odilii užívám. Co je pro vás při nastudování role vždy nejdůležitější? Příprava. V Národním divadle se mnou roli krok po kroku nastudovala Míša Černá, ve Státní opeře se mi pak hodně věnovali paní Hana Vláčilová a Michal Šebor. Pro mě jsou to vynikající pedagogové – jsou to profesionálové a vždy mi řeknou pádné připomínky. Vaším partnerem v Labutím jezeru je Michal Štípa. Působíte krásným, vyváženým dojmem – má i on zásluhu na vašem ocenění? Máte samozřejmě pravdu a neříkám to proto, že tady s námi sedí. Měla jsem v Labutím jezeře i pár jiných partnerů, ale s Michalem je to naprostá jistota. Je to vidět, a moc vám to spolu sluší. S Michalem se dobře známe, tak jsou to pro mě také menší nervy – tančíme spolu už dlouho, pokud by se něco stalo, nemusím mít strach, jak Michal zareaguje. Kdybych si třeba zvrtla kotník, tak vím, že nebude problém. Už teď má-

me na jevišti své signály – například Michal sykne, když je konec piruet. Je inscenace v SOP pro vás v něčem jiná? Je tu jiný prostor… Ano, v ND není jeviště tak široké. Ve Státní opeře tančíme Labutí skoro každý měsíc a nedávno jsme jej tančili po delší době v Národním divadle. Málem jsme se nevešli. Musela jsem se brzdit. Museli jsem si také zvykat na jinou podlahu – v Národním máme černou podlahu a v Opeře šedivou, která se jinak odráží a zpočátku to bylo nepříjemné; jsou tu jiná světla, na jevišti je kouř – zdá se to jako maličkosti, ale já je vnímám. Jsou tu rozdílné přechody v tanečních vazbách, odlišné čtvrté jednání. A je tu i jiný divák. V čem je jiný? Buď jsou tam baletní nadšenci, kteří volají bravo už během duetů, nebo obecenstvo téměř nereaguje – neví, jestli má či nemá tleskat. V Národním divadle byla v dubnu derniéra Labutího jezera. Čeká vás jiná verze? Poslední týden v červnu přijíždí nový choreograf a čeká nás casting na role. Jsem moc zvědavá na nové zpracování. Vy však netančíte pouze velké role klasického baletního repertoáru, ale jste obsazována také do současných projektů. Jak přelaďujete své tělo na zcela odlišné taneční styly – namátkou od Petipy, Bournonvilla přes Balanchina ke Kyliánovi, Zuskovi? To je jediná věc, na kterou si asi nelze zvyknout. Když mám dělat například Labutí jezero, kde je maximálně čistá klasická technika, a následuje moderní představení, tak z klasiky musím přeladit na úplně jiný pohyb. Jinak zabírají svaly, jinak musím používat tělo. Když někdo přijede a je zvyklý tančit jedno představení v ucelených blocích, tak vůbec nechápe, jak jsme schopni tak rychle přepínat. Teď jsme měli Labutí jezero, dnes Baletománii a za čtyři dny je Sólo pro tři, a to už se teď zkouší. Jsou těmto nárokům přizpůsobeny tréninky v divadle? Vůbec ne. Máte nějaký fígl, jak se s tím vyrovnat? Tak ten jsem, bohužel, dosud nenašla. Máme tak strašně málo času – v divadle jsem do večera, takže stihnu stěží jednou za měsíc masáž. Nebo si sama namažu doma nohy masážním krémem. Takže to zrychlené životní tempo se promítá i do baletu? Jednoznačně ano – já si ani nepamatuji na můj poslední volný den. Letošní sezona je pro mě hodně náročná. Jak vnímáte hudbu v baletu? Pro mě je hudba jedna z nejdůležitějších věcí při tanci. Když se tančí do ticha, je to něco jiného. Nejvíc si užívám, když hraje živý orchestr. Mimo divadlo mám pak ráda klid a ticho.

zpv by m bavil víc než tanec Michal Štípa je od roku 2004 sólistou baletu Národního divadla v Praze. Je držitelem ceny Philip Morris Ballet Flower Award (2001). Tančil stěžejní party klasického tanečního repertoáru – Prince v Labutím jezeře, Colase v Marné opatrnosti, Romea, Solora v Bajadéře, Prince v Louskáčkovi. V Národním divadle v Praze se jeho repertoár rozšiřuje o další role klasického baletního odkazu: Jeanna de Brienna v Raymondě, Lenského v Oněginovi,

Foto Pavel Hejný

Nikola Márová (Labutí jezero)

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál Alberta v Giselle. Zapojuje se také do současného repertoáru: Sinfonietty, Álbum Familiar a posledně do baletu Brel-Vysockij- Kryl/Sólo pro tři. Získal jste již druhou álii. První byla za roli Alberta v Giselle. Letošní cenu jste získal za hlavní roli v představení Sólo pro tři. S jakými pocity jste tentokrát cenu přebíral? Měl jsem úplně stejné pocity jako poprvé. Když řekli mé jméno, tak jsem se držel, ale když mi Adéla gratulovala (pozn. red. Adéla Pollertová, loňská držitelka álie), stačilo málo a brečel bych. Jsou to silné emoce. Když se podívám na výčet vašich rolí, dlouhou dobu v něm figurovaly role princů. Zdálo se, že jste zůstával v tomto typu rolí „zaškatulkován“. Nevadilo vám to? Zaškatulkován jsem pořád. Pocházím z Brna a tam byl repertoár hlavně klasický, kromě Libora Vaculíka, neoklasiky nic jiného nebylo. Když jsem přišel do Národního divadla v Praze, tak jsem v té škatulce ještě zůstal. Pak jsem byl obsazen do Mariina snu – a to byl start do jiného žánru. Z Brna do Prahy jste přešel v roce 2003 – co vás vedlo ke změně? Rok před odchodem jsem v Praze hostoval, velmi mě to ovlivnilo a navíc mám Prahu strašně rád. Splnila se v Praze vaše očekávání? Na Sólo pro tři jste poměrně dlouho čekal. Když mi Petr Zuska dal příležitost tančit Sólo pro tři a ukázal mi prvotní představu, tak jsem řekl: „To já nezvládnu“. Tento styl jsem nikdy netančil, a tak jsem si nevěřil. Když jsem viděl kousek písně Jacquese Brela, měl jsem dojem, že se to nemohu naučit. Být na Petrově místě, tak do toho nejdu. Vděčím mu za jeho důvěru. V Sólu pro tři v roli Muže procházíte nepřetržitě celým představením – co bylo pro vás nejtěžší? Zpočátku mi dělalo velký problém zapamatovat si kroky, než jsem si zvykl na Zuskův styl. Hodně mi pomohl Saša Katsapov. Petr něco udělá a chce to hned vidět – a já, než jsem na to přišel… Měl se mnou hodně trpělivosti.

Foto Diana Zehenter

Zase se to vyplatilo a to jste byl druhé obsazení. Ale nervy to byly hrozné. Kdybych se nebarvil, tak jsem šedivý… (se smíchem)

V jedné scéně zpíváte na playback francouzský šanson Ces gens-la. Jak dlouho jste se učil text? Na škole jsem se učil osm let francouzštinu, ale víceméně jako bych ji neměl. Když jsem se text učil, měl jsem na to poměrně dostatek času, ale stejně jsem to nechal na poslední chvíli. Poslouchal jsem kousek písničky, foneticky jsem si ho napsal a opakoval jsem si text i při chůzi po městě se sluchátky na uších. Asi jsem vypadal jako blázen, protože jsem si k tomu ještě gestikuloval. Při tomto šansonu stojíte tváří v tvář divákovi vpředu scény, jste na místě, netančíte, je to herecký koncert, žádné esteticky vyladěné gesto, ale silný prožitek. Jaké tu máte styčné body? V tomto šansonu zpívám o různých lidech. Nemáme přesně danou choreografii, ale vím, o čem zpívám. Mám naučená určitá gesta. Kterého ze šansoniérů jste si nejvíce oblíbil? Než jsem začal toto představení studovat, ani jednoho z nich jsem neposlouchal a asi by mě to ani nenapadlo. Teď mě hodně vzali. Mám rád všechny tři – Brela, Kryla, Vysockého. Jako malý jsem chodil do pěveckého sboru, ale nestíhal jsem, a tak jsem toho nechal. Zpěv je asi jedna z věcí, která by mě bavila asi víc než tancování. Co nového jste v Sóle pro tři pro sebe našel? Zpočátku jste pochyboval… To je slabé slovo. Teď jsem rád, že umím tančit něco jiného než klasiku. I dnes, když tančím Sólo pro tři po téměř tříměsíční pauze, potřebuji oproti klasice více zkoušek, abych si vše zažil. Mrzí mě, že na ně není čas a vše se dělá narychlo. Klasika je tedy jednodušší? Pro mě ano, jsou tu přesně dané prvky, forma, pro mě jasnější kombinace, klasika je mi bližší. I když v klasickém tanci jsou nemilosrdně vidět nepřesnosti, v moderně se to zase tak nepozná. Při přebírání álie jste děkoval pánům Brelovi, Krylovi a Vysockému, že jste se s nimi potkal. S kým byste se ještě rád ve vaší taneční kariéře setkal? Nevím, nejraději mám prince z Labutího jezera, rád tančím Romea, toho jsem tančil už v Brně a pro mě asi znamená nejvíce. •

Michal Štípa (Sólo pro tři)

z p r á v y z d o m ova Foto Jiří Skupien

Hanuše pořádá jílovská radnice ve spolupráci s Unií českých pěveckých sborů od roku 2005 vždy na přelomu dubna a května. Stalo se tradicí koncert zahájit krátkou vzpomínkou u rodinné hrobky Hanušů na jílovském hřbitově. Na koncertech jsou postupně uváděny Hanušovy vokální a vokálně-instrumentální skladby, vždy v konfrontaci s kompozicemi jiných autorů, které Hanuš považoval za svůj vzor nebo si jejich díla vážil. Mezinárodní trio Luxembourg, které tvoří lucemburský flétnista Carlo Jans a dvě české instrumentalistky – violistka Jitka Hosprová a harfistka Kateřina Englichová, se 15. 5. představilo divákům v Příbrami. Na velké scéně Divadla Antonína Dvořáka zahrálo skladby Mozarta, Debussyho, Baxe a Joliveta.

Firma ArcoDiva oslavila 10 let. V prostorách kostela sv. Vavřince se 29. 4. sešla celá řada významných osobností z oblasti vážné hudby. Příležitosti k setkání a oslavě byly hned dvě – vydání nového kompaktního disku Quattro hraje Quattro a desetileté jubileum společnosti ArcoDiva. Jako malá ochutnávka zazněl Bach v podání houslisty orchestru Quattro Jakuba Junka. Po slavnostní prezentaci zahrála skladbu Gila Rome Sylvie Bodorové violistka Jitka Hosprová, která jako kmotra popřála disku mnoho spokojených posluchačů. Úspěšný start popřál CD i zástupce sponzora, společnosti Fly United. Následná oslava připomínající desetileté jubileum ArcoDiva začala proslovy zakladatelů, mezi kterými nechyběla světoznámá sopranistka Gabriela Beňačková. Ti zavzpomínali na dávné začátky a poděkovali všem spolupracovníkům a příznivcům za pomoc a důvěru. Závěr pak patřil manželům Kasíkovým, ti si předvedením dvou Dvořákových Slovanských tanců vysloužili veliký potlesk početných gratulantů, kteří přišli firmě popřát mnoho dalších úspěšných let. Na fotografii zleva Jiří Štilec, který stojí v čele firmy, Gabriela Beňačková a Jana Černá.

hudba v praze

hudba v echách

Hravé představení s hudbou Igora Stravinského, Bohuslava Martinů a světovou premiérou od Miloše Orsona Štědroně zaznělo 12. 5. v netradičním prostoru bývalé slévárny hliníku La Fabrika v pražských Holešovicích. V hudebně-divadelním projektu vystoupil pod taktovkou Petera Vrábela komorní orchestr Berg. Umělci provedli Štědroňovu skladbu S Polu s Ami, skladby Podivuhodný let & Kuchyňská revue od Martinů a Stravinského burlesku, hudebně-dramatický komický příběh, Lišák. V ní se představil pánský pěvecký kvartet ve složení Roman Vocel, Josef Škarka, Josef Moravec a Jan Ondráček.

Známá oscarová dvojice Markéta Irglová a Glen Hansard vystoupí na Mezinárodním hudebním festivalu Český Krumlov, jehož sedmnáctý ročník proběhne od 18. 7. do 23. 8. Se svými hosty se představí v Pivovarské zahradě 2. 8. Návštěvníci jejich koncertu budou mít možnost seznámit se s jejich tvorbou, včetně notoricky známé a Oscarem oceněné písně Falling Slowly z filmu Once. Ve festivalovém programu tak dochází k termínovému posunu koncertu amerického jazzového trumpetisty Bobyho Shewa a Czech Big Company z 2. 8. na 16. 8. Místo i začátek koncertu jsou nezměněny, zakoupené vstupenky zůstávají podle pořadatelů v platnosti.

Přednášku Dr. Davida Beveridge - amerického muzikologa žijícího v Čechách – o jeho nových výzkumech a názorech na Antonína Dvořáka v souvislosti s jeho připravovanou velkou dvořákovskou monografií – uspořádala Společnost Antonína Dvořáka 5. 5. v Muzeu Antonína Dvořáka v Praze. Dr. Beveridge, který se kvůli svému nadšení pro dílo Antonína Dvořáka naučil česky, pronesl svou přednášku v češtině „z patra“ a ukázal na řadu nevyjasněných otázek okolo života a tvorby tohoto našeho předního skladatele. Přednáška byla doplněna hudebními a obrazovými ukázkami, a všechny přítomné přesvědčila, že potřebuje další pokračování. Vydání dvořákovské monografie Davida Beveridge v angličtině se předpokládá u vydavatelství Editio Bärenreiter Praha, o překladu do češtiny se ale zatím neuvažuje.

Tradiční vzpomínkový koncert v kostele v Jílovém u Prahy pořádaly v neděli 4. 5. město Jílové u Prahy a Unie českých pěveckých sborů. Jeho smyslem bylo připomenout osobnost hudebního skladatele, jílovského čestného občana a velkého člověka, Jana Hanuše. Na koncertě vystoupil Dvořákův komorní sbor (Kralupy nad Vltavou), komorní sbor Laetitia (Praha), Jílovský komorní sbor a ženský sbor Iuventus paedagogica (Praha). V programu zazněly mimo jiné první a poslední opus skladatele Jana Hanuše – mužský sbor Otci na slova Jana Václava Sládka a píseň pro sbor a varhany Prosba za svět. Koncert představil také skladby dalšího skladatele, který je spjat s regionem Jílovska – nedávno zesnulého Zdeňka Lukáše. Koncerty k poctě Jana

Sopranistka Eva Urbanová zahájila 3. 5. již osmý ročník hudebního festivalu Foersterovy dny v Libáni. Doprovázena klavíristou Davidem Švecem zpívala árie a písně Smetany, Dvořáka, Janáčka včetně árie Libuše. Festival s podtitulem Libáňský hudební máj přivedl o čtyřech sobotách do 31. 5. na Jičínsko osobnosti naší hudby jako Peter Dvorský, Yvetta Blanarovičová (hostoval s ní i španělský kytarista a zpěvák Marco Pillo), z mladých klavíristku Kristinu Stepasjukovou, která festival 31. 5. zakončila. Příští rok vzpomenou organizátoři 150. výročí narození J. B. Foerstera. vla Americký gospelový soubor Blind Boys of Alabama vystoupil 6. 5. s velkým úspěchem v pražské Lucerně. Nevidomí černoši z Alabamy získali již čtyři ceny Grammy a přestože jim je kolem sedmdesáti let dokázali svým zpěvem i pravým gospelovým vytržením nadchnout pražské publikum. V Praze zpívali tři nevidomí zpěváci doprovázeni čtyřčlennou kapelou a kromě gospelů zaujali i přednesem úpravy známé písně House of the Rising Sun s jiným textem. Předkapelou jim byly Yellow Sisters, domácí vokální kvartet. vla

hudba na morav a ve slezsku Ostravští filharmonici se 9. 5. představili pod taktovkou Jakuba Žídka z JAMU, ze třídy doc. Rostislava Hališky, na koncertu ve Společenském sále Domu kultury města Ostravy. Zazněla díla Debussyho (Moře), Ivo Medka (Grain – koncert pro flétnu a orchestr, v níž sólový part přednesla Kristina Vaculová, studentka JAMU ze třídy doc. Václava Kunta) a Janáčka (Taras Bulba). Ve Velké Lhotě se 24. 5. uskutečnil první z řady letošních koncertů, které v horním kostele zdejšího Evangelického tolerančního areálu pořádá občanské sdružení Komorní sbor Velká Lhota. Hlavním hostem zahajovacího koncertu byla rakouská sopranistka Ruth Redl, která předvedla zcela profesionální výkon v áriích starých mistrů (náročná árie z Haydnova oratoria „Vzkříšení“) i při zpěvu spirituá-

JIŘÍ KALACH 9. 3. 1934 – 20. 4. 2008 Jiří Kalach vyrůstal v hudební rodině (otec byl instrumentalista, dirigent a skladatel). To předurčilo jeho profesionální dráhu. Studoval na Pražské konzervatoři kompozici ve třídě Františka Píchy, Františka Brože a Emila Hlobila, po té na AMU rovněž u Emila Hlobila. Dlouhá léta byl Jiří Kalach ve svobodném povolání, v 70. letech žil delší dobu v tehdejší Německé spolkové republice. V roce 1990 nastoupil na krátkou dobu na Svaz českých skladatelů a koncertních umělců jako tajemník oblasti skladatelů vážné hudby, brzy přešel na místo dramaturga Symfonického orchestru Českého rozhlasu, kde setrval až do své smrti. Jeho skladatelské dílo není početně obsáhlé, obsahuje však vesměs samá závažná díla. Ve výčtu nalezneme 5 symfonií, několik instrumentálních koncertů, 6 smyčcových kvartet, 2 klavírní sonáty a další jak symfonická, tak komorní díla. I když zakladem Kalachova hudebního myšlení je vždy takzvaná absolutní hudba, nevyhýbal se mimohudebním inspiracím. Svědčí o tom některé námětové okruhy jeho skladeb: Pocta Albertu Schweitzerovi, inspirace dílem Erasma Rotterdamského, zajímavé vokální dílo s názvem Lukumo inspirované románem Tajemný Etrusk Miky Waltariho. Hudební vyjadřování Jiřího Kalacha plně souzní s jeho lidským typem. Pod zdánlivě netečnou, místy ironickou, snad i drsnou slupkou se skrývala velmi citlivá povaha plná soucitu s utrpením druhých. Zmiňovaná slupka také většinou zakrývala pro okolí Kalachovy velice hluboké vědomosti o evropské kultuře jak hudební, tak i jiných uměleckých oborů. Pouhých 12 dní před svou smrtí se ještě Jiří Kalach – bohužel již značně vysílený nemocí – zúčastnil úspěšného provedení své Pocty Albertu Schweitzerovi v pražském Rudolfinu. Otomar Kvěch

lů. Vysoká úroveň a zároveň hluboký duchovní rozměr zdobil výkony také dalších účinkujících – trumpetisty Evžena Mašáta, varhanice a sopranistky Jitky Čudlé a klavíristy Vlastimila Burkarta. Návštěvníci koncertu mohli vyslechnout například krásně podané „Adagio“ Tomase Albinoniho, které zahrál na trubku Evžen Mašát za doprovodu Jitky Čudlé. Hlubokým duchovním zážitkem byly bezesporu meditativně pojaté varhanní improvizace na témata evangelických chorálů Jitky Čudlé. Příjemným zážitkem na závěr koncertu byl společný zpěv Ruth Redl a Jitky Čudlé, které za klavírního doprovodu Vlastimila Burkarta v češtině přednesly čtyři Dvořákovy dvojzpěvy. Další koncert se uskuteční 12. 7. a vystoupí na něm mezzosopranistka Jana Wallingerová, sólistka opery Národního divadla v Brně, a její manžel, houslista Pavel Wallinger, který je koncertním mistrem Brněnské filharmonie, oba za varhanního a klavírního doprovodu lhotecké varhanice Jitky Čudlé.

Foto Lenka Nešlehová

zp rá vy z domo va

U příležitosti 50. jubilea vzniku Konzervatoře a VOŠ Jaroslava Ježka se 28. 5. konala další z plánovaných akcí, tentokrát koncert v Sovových mlýnech spojený se společenským setkáním na parníku. Sraz účastníků vyjížďky na parníku Praha byl v 15.30 hodin u Čechova mostu. Díky dopravnímu kolapsu v přilehlých ulicích se podařilo s mírným zpožděním vyplout směrem po proudu přes zdymadlo u Štvanice, okolo nové moderní výstavby v Karlíně až do Holešovic, kde se parník obrátil a vydal se na zpáteční cestu. Plavbu zpříjemňovalo nejen pěkné počasí, ale i výborná kapela studentů KJJ. Po přistání na Kampě se většina z cca 100 účastníků plavby přemístila do Sovových mlýnů, kde paní Meda Mládková poskytla prostory přízemní galerie pro odpolední koncert. Hrál na něm K Band KJJ pod vedením Jana Kučery se zpěvákem Martinem Janským, který společně s Kateřinou Steinerovou pořad také moderoval. Na koncertu proběhl křest publikace z konference o Jaroslavu Ježkovi, která se konala 4. 10. 2007 u příležitosti jeho 100. výročí narození v budově KJJ. Kmotrem publikace byl její autor Zdeněk Bednář, paní Meda Mládková a redaktor Práva a znalec Ježka, František Cinger. Na parníku zpříjemňovali cestu všem přítomným mj. zleva Dan Panchártek j. h. a Martin Linhart, student KJJ.

r(zné Českou filharmonii a dirigenta Zdeňka Mácala ocenil japonský Music Pen Club Japan, který přednímu českému tělesu udělil výroční cenu za provedení Smetanovy Má vlasti v Triphony Hall v Tokiu při loňském turné orchestru. V renomované mezinárodni varhanní soutěži v německém Magdeburku získal 1. cenu student Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze třiadvacetiletý český varhaník Drahoslav Gric. Do čtvrtého ročníku soutěže, která nese jméno významného německého varhaníka 19. století Augusta Gottfrieda Rittera, se přihlásilo celkem 63 kandidátů, z nichž k účasti jich na základě předchozích úspěchů v jiných soutěžních kláních bylo z 15 zemí vybráno celkem dvaadvacet. Další ceny získali účastníci z Německa, Jižní Koreje a Dánska. Na programu tří soutěžních kol, která probíhala za přísně dodržované anonymity soutěžících, zazněla kromě skladeb A. G. Rittera také díla J. S. Bacha, M. Regera, C. Francka, O. Messiaena a také nedávno zesnulého českého skladatele P. Ebena. Podle slov jednoho z členů mezinárodní poroty, varhaníka Jaroslava Tůmy, měl letošní ročník magdeburské soutěže vynikající úroveň. Její finále se konalo 23. 5. ve večerních hodinách v magdeburském Dómu, který je jednou z největších a nejvýznamnějších stavebních památek středověku. Drahoslav Gric uchvátil publikum i odbornou porotu suverénní a stylově vytříbenou interpretací skladeb C. Francka a M. Duprého, důstojným partnerem

mu byly v předchozím týdnu posvěcené, zcela nové čtyřmanuálové koncertní varhany se třiadevadesáti rejstříky postavené firmou Schuke z Postupimi. Na příštím 64. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro se představí americká mezzosopranistka Susan Grahamová, izraelský houslista Shlomo Mintz, peruánský tenorista Juan Diego Flórez i sopranistka Martina Janková. Se Symfonickým orchestrem Severoněmeckého rozhlasu z Hamburku, který bude řídit slavný dirigent Christoph von Dohnányi, se vrátí světoznámý americký barytonista

omas Hampson. Na jednom z jejich dvou koncertů zahraje také jeden z nejžádanějších houslistů současnosti a českému publiku dobře známý Němec Frank Peter Zimmermann. Mezi pěveckými osobnostmi nebude chybět ani rakouská mezzosopranistka Bernarda Finková, kterou doprovodí italský komorní ansámbl Il Giardino Armonico. Přehlídka bude po tři roky připomínat i mezinárodní oslavy dvojího jubilea skladatele Gustava Mahlera (1860 až 1911), který se narodil na Vysočině a zemřel ve Vídni i skladatele Bohuslava Martinů (1890 až 1959). Zahajovací i závěrečný koncert bude v příštím roce patřit České filharmonii, která festival otevře s estonským dirigentem Neeme Järvim a ukončí se svým budoucím šéfdirigentem Izraelcem Elijahu Inbalem. Festival představí i nové talenty, jedním z nich je třiadvacetiletý polský pianista Rafal Blechacz, vítěz Chopinovy klavírní soutěže ve Varšavě. Na přehlídce vystoupí v doprovodu Pražských symfoniků a jejich šéfdirigenta Jiřího Kouta. Zpracoval Petr Veber

zahranií Foto Pavel Horník

svtová operní divadla iii. vii. operní domy v pobaltí Pavel Horník Pobaltské republiky Estonsko, Litva a Lotyšsko jsou sice malé země, ale operní život v nich nehrál jen malou úlohu. Pro kulturní a samozřejmě hudební život těchto tří států byl určující složitý geopolitický vývoj zapřičiněný jejich problematickou geografickou polohou mezi západní a východní civilizací. Nejsilnější vlivy pocházely z imperiálního Ruska a později z komunistického Sovětského svazu a zanechaly pochopitelně na životě i kultuře těchto národů nezanedbatelný vliv. Estonská národní opera Vydejme se po moři z Helsinek do Estonska. Po hodině a půl plavby vznášedlovou rychlolodí můžeme autem vyjet z trajektu ven do přístavu a po několika minutách se octneme ve středu hlavního města Tallinu, který se dá velikostí přirovnat k našemu Brnu. V krátké vzdálenosti od historického centra se nachází velmi zajímavá a rozlehlá budova Estonské národní opery, díla finských architektů Armase Lindgrena a Wivi Lönna. Koncepce této stavby, otevřené v roce 1913, je unikátní tím, že se skládá jak z divadelní budovy, tak z koncertního sálu. Obojí je propojeno dvěma nižšími středovými trakty. Jsou to taková spojená dvojčata, z nichž jedno je o trochu menší. Je zde ještě menší sál, pěkná restaurace a kavárna. Dlouhá čelní fronta působí monumentálně a tento dojem jen umocňuje velký otevřený prostor před ní. Architektura jednoduché pozdní secese se projevuje nejen zvenku, ale také v interiérech obou sálů. Divadelní hlediště má dvě pořadí a je navrženo pro necelých 800 diváků. Do koncertního sálu se vejde 700 návštěvníků. Druhé operní divadlo bylo založeno v roce 1870 ve druhém největším estonském městě Tartu. Budova Estonské národní opery byla samozřejmě za druhé světové války pobořena a znovu zprovozněna v roce 1947. Poslední rekonstrukce proběhla před třemi lety. Současný soubor má okolo třiceti stálých sólistů, okolo šedesáti členů baletního souboru a orchestr pod vedením hudebního šéfa Arvo Wolmera má sto hráčů. Wolmer je zároveň také hudebním ředitelem symfonického orchestru v australské Adelaide. Intendantem tallinského divadla je Paul Humma. Během sezony je uvedeno asi šest až sedm premiérových inscenací. V letošním závěru sezony byl po 75 letech nastudován Wagnerův Tristan a Isolda se známým finským tenorem Heikki Siukolou v titulní roli. Na podzim se pak připravuje světová premiéra opery současné estonské autorky Mari Vihmand Formule lásky. Dále bude uveden Verdiho Maškarní ples a koncertní provedení Rossiniho Viléma Tella a opery Andrea Cheniér skladatele Umberta Giordana. Operní soubor s orchestrem také intenzivně uvádí operní i koncertní díla současných estonských skladatelů. Třeba antifašistická opera Wallenberg, příběh švédského diplomata a podnikatele Raula Wallenberga, který vydáváním švédských pasů židům jich veliký počet zachránil před smrtí v nacistických koncentračních táborech. Po válce zmizel, míní se, zda nebyl zavražděn v Sovětském svazu. Toto dílo skladatele Erki-Svena Tüüra se v současné době hraje ve velkolepě scénicky koncipovaném provedení. Je také zaznamenáno na DVD. Litevská národní opera Nejvýchodněji položenou metropolí další z pobaltských republik Litvy je Vilnius. Více než půlmilionové město je rozloženo na kopcovitém terénu v zeleni, jeho krásné historické centrum je zapsáno v kulturním dědictví Uneska. Je zde několik starých divadel, ale hlavní operní dům je nový. Byl postaven v roce 1974. Budova je to prostorná s velkým a mo-

Estonská národní opera

derním jevištním prostorem, ale architektonicky trochu těžká a nese pečeť stylu poplatného tehdejší době. Hlavní sál pro necelý tisíc diváků má dvě pořadí, ale, bohužel, ne moc dobrou akustiku. Komorní scéna je pro 250 návštěvníků. Pokud se vrátíme do historie, tak první opera italského skladatele Pucciella Il rato di Helena se hrála ve Vilniusu v Dolním zámku. Hlavní impuls plnohodnotnému opernímu provozu se datuje do roku 1920, kdy byla ustanovena Litevská národní opera. Hudební představení se ale hrála také v Kaunasu, druhém největším litevském městě, protože Vilnius byl pod polskou správou. Kaunaské divadlo je pěkná a architektonicky zvláštně pojatá secesní budova pro skoro sedm set diváků. Dnes zde také sídlí samostatný operní soubor. Za války byla Litva pod Německem a po roce 1944 byla dlouhá léta pod okupací ruskou. Po válce se pak opera a balet hrály opět ve Vilniusu. Soubor Litevské národní opery pod vedením intendanta Gintautase Kevisase a hudebního ředitele, dvaačtyřicetiletého dirigenta Robertase Servenikase, má 31 operních sólistů a osmdesátičlenný operní sbor. Sedmdesát tanečníků tvoří baletní skupinu. Repertoár má na programu okolo dvaceti titulů. Můžeme uvést třeba Wagnerova Bludného Holanďana a Valkýru, Verdi je zastoupen Aidou, Rigolettem, Maškarním plesem a Sílou osudu. Mozartův Don Giovanni, Halévyho Židovka, Musorgského Boris Godunov, Donizettiho Nápoj lásky a Pucciniho Madame Butterfly nebo Lehárova Veselá vdova jen potvrzují pestrou paletu titulů. Hrají se také díla současných litevských skladatelů jako opera Burratino Jurgise Gauzaiskase nebo historická opera Pilenai od Vytautase Klova, která se v současnosti hraje v prostředí krásného středověkého vodního hradu Trakai nedaleko Vilniusu. Posledním titulem sezony bude Turandot Giacoma Pucciniho. Balet má na repertoáru známé tituly, hlavně z ruské tvorby díky velké propojenosti s ruskou baletní školou. Vždyť petrohradský slavný Vaganovův baletní institut není tak daleko. Hostování zahraničních pěvců v Litevské opeře není tak časté. V podzimní loňské inscenaci Valkýry pod hudebním vedením známého polského dirigenta Jacka Kaspzyka vystoupil v roli Siegfrieda známý americký tenorista John Keys. Wotana zpíval Johannes von Duisburg, který zde také zpíval Jochanaana ve Straussově Salome. Ve Wagnerově Bludném Holanďanovi ztvárnil titulní roli u nás známý Greer Grimsley z USA. Litevští pěvci vystupují ale častěji na evropských scénách. Významného basistu Tamáše Svilpu jsem měl jednou možnost slyšet v Essenu jako Mefista v Gounodově Faustovi a byl vynikající. V Litvě také začínal známý tenorista Sergej Larin. Velmi populární se v poslední době stala půvabná mezzosopranistka Elina Garanča, která také vystupovala u nás. Zdaleka nejznámější je ovšem Violeta Urmana, jejíž velký hlas je možno slyšet na nejvýznamnějších jevištích světa. Významným litevským tenoristou mezinárodní úrovně byl ještě donedávna Virgilius Noreika. Když už se zmiňuji o posledních dvou jmenovaných, bylo s nimi ve Vilniusu natočeno CD s výběrem operních árií. Vilniuská opera natočila také velký operní koncert k 80. výročí zalo-

za hr an i í žení Národní opery, Čajkovského Pikovou dámu a také dílo současného litevského autora Broniuse Kutaviciuse Lokys/ Medvěd. Národní opera v Rize Vydejme se zpět na západ k Baltskému moři do poslední pobaltské republiky, Lotyšska. Uvítá nás starobylá třičtvrtěmilionová Riga. Myslím, že všichni vyznavači operní hudby si okamžitě připomenou jméno Richarda Wagnera, který sem odjel se svojí ženou Mínou Planerovou z pruského Královce a byl zde v letech 1837-39 kapelníkem. A také víme, že bouřlivé moře bylo při jeho zpáteční cestě do Francie, kam prchal před svými věřiteli, inspirací k sepsání opery Bludný Holanďan. Divadlo v Rize bylo postaveno v roce 1863 architektem Ludwigem von Bohnstedtem a sloužilo původně činohře. Roku 1882 vyhořelo, bylo přestavěno a po několika pozdějších úpravách je jeho původní vzhled poměrně identický s dnešním stavem. Opera se v této nové budově poprvé hrála v roce 1919. a byl to právě Wagnerův Bludný Holanďan, který byl slavnostním inauguračním představením. Přibližně ve stejném období zde působil jako kapelník známý německý dirigent Bruno Walter. Stavba klasicistního slohu s přední vstupní částí tvořenou osmi ionskými sloupy pod plochým tympanonem je situována průčelím do volného prostoru s parkovou úpravou včetně funkční kašny. Na levé straně je pak lemována vodním kanálem. Poměrně jednoduše zdobené hlediště s malířskou freskou na stropě a s velikým křišťálovým lustrem pojme asi 800 diváků. Dříve to bylo 1200. Ti jsou pohodlně rozmístěni v širokém parteru a ve dvou balkónových pořadích. Generálním ředitelem je Andrejs Zagars, hudebním šéfem Arturs Maskats. Soubor je podobně početný jako ten ve Vilniusu. Má 28 operních sólistů, 60 sboristů, balet má 70 členů a v orchestru je 105 hudebníků.

Foto Pavel Horník

Litevská národní opera

Složení repertoáru a vůbec celý systém provozu je jako v divadlech sousedních zemí. V červnu probíhá v operním divadle velký operní festival. Letos je na programu Wagnerův Siegfried se známým lotyšským pěvcem Egilsem Silinsem v roli Wotana. Celý cyklus Wagnerova Ringu bude zakončen Soumrakem bohů v roce 2010. Pak se divadlo zavře z důvodu kompletní rekonstrukce. Z dalších titulů festivalu je Rusalka Antonína Dvořáka, Bizetova Carmen a Verdiho Traviata. Velké divadlo z Moskvy hostuje na festivalu s Čajkovského Evženem Oněginem a s kontroverzní inscenací opery ruského skladatele Leonida Desjatnikova (narozen r. 1955) Rozentalovy děti. V tomto díle jsou mimo jiné hlavními postavami skladatelé Wagner, Mozart, Verdi, Čajkovskij a Musorgskij. Obě opery řídí známý ruský dirigent Alexander Vedernikov. Když se zmiňujeme o umělcích, kteří významně reprezentují svoji zemi ve světě, je nutno zmínit mladou sopranistku Maiju Kovalevskou, která již zpívá v Metropolitní opeře a uslyšíme ji u nás v září v Národním divadle. Rižská opera se snaží, stejně jako operní soubory ostatních baltských států co do výběru repertoáru a také inscenačního pojetí, přiblížit celosvětovým trendům moderního hudebního divadla. •

velká soutěž hudebních rozhledů Vážení čtenáři, máme tu první letní dny a s nimi i další kolo naší soutěže, v němž opět jeden z vás může vyhrát hezkou knihu vydanou Nakladatelstvím H&H Vyšehradská – a sice tentokrát s názvem Alena Skálová – fenomén choreografie. I pro ostatní soutěžící však máme připravené krásné ceny: jako obvykle to budou nově vydaná cédéčka, jenž vítězům tohoto klání věnovaly firmy Supraphon a Rosa. A kdo se mezi trojici, která se z dárků bude těšit, dostal tentokrát? Ti, kteří byli vylosováni, ale také samozřejmě odpověděli správně na naši otázku, v níž jsme se ptali na jméno významného malíře, kterého měl na mysli při komponování symfonie Malíř Mathis, tematicky vycházející z jeho stejnojmenné opery, Paul Hindemith. Správná odpověď měla znít Matthias Grünewald (původním jménem Mathis Gothart, zvaný Nithart nebo Neithart), což sice věděla většina z vás (i když pozor na přesný zápis jména!), ale dvě vstupenky na koncert Bournemouthského symfonického orchestru, který vystoupí 30. září v rámci Pražského podzimu a kromě jiného Hindemithovu symfonii Malíř Mathis zahraje, dostane pouze ten, který se umístí na prvním místě. Blahopřejeme a přinášíme pořadí:

Eva Palánová, Praha Věra Kolouchová, Valašské Meziříčí

Vlasta Hájková, Chrudim Národní opera v Rize

otázka na červenec:

Foto Pavel Horník

Jaké dílo a kterého skladatele zaznělo na letošním Pražském jaru po čtyřiceti letech a teprve podruhé od své premiéry? Své písemné odpovědi zasílejte do 16. července 2008 na adresu redakce Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách www.hudebnirozhledy.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.

zahranií

ztracený ráj krzysztofa pendereckého ve vratislavi Vratislav, Vratislavská opera

Pozoruhodným děním ve Vratislavské opeře, v jejímž čele stojí dirigentka Ewa Michnik, se v Hudebních rozhledech díky vstřícnosti Polského institutu pravidelně zabýváme již druhým rokem. Přinesli jsme tak již informace o čtyřech významných premiérách, Donizettiho Nápojem lásky, uvedeným na umělém jezírku v tzv. Pergole, počínaje a Szymanowského Králem Rogerem ve Vratislavské opeře, Borisem Godunovem v prostorné Hale století a Pauerovou Červenou Karkulkou opět ve vratislavském operním dómu konče. Nemohli jsme si tedy nechat ujít ani nově nastudované a ve Vratislavi 9. 5. poprvé uvedené dílo Krzysztofa Pendereckého Ztracený ráj (realizované ještě 10., 23. a 30. 5.), které tu bylo zároveň i první Pendereckého dávanou operou vůbec. Dílo, komponované na libreto Christophera Frye, vycházející z předlohy Johna Miltona, vzniklo k dvoustému výročí vzniku Spojených států amerických na objednávku chicagské Lyrické opery, kde bylo také s velkým úspěchem 29. 11., tedy pouhých šest dnů po autorových pětačtyřicátých narozeninách, roku 1978 premiérováno. Jeho originální verze je tedy psána v angličtině, ovšem kromě Chicaga byla tato Pendereckého opera až na jednu výjimku na všech ostatních scénách (a to např. jako evropská premiéra v milánské La Scale 21. 1. o rok později, ve Stuttgartu či v Münsteru) hrána v němčině. Onou výjimkou se před deseti lety stala polská premiéra ve Varšavě, kde dílo poprvé a doposud i naposledy zaznělo v polštině. Pokud bychom chtěli Pendereckého Ztracený ráj alespoň stručně charakterizovat, jedná se o po všech stránkách komplikovaný hudebně-scénický útvar, jehož realizace vyžaduje od všech zúčastněných maximální nasazení. Stylově stojí mezi skladatelovou avantgardní minulostí (v době, kdy dílo komponoval, byl avantgardou doslova fascinován) a postromantickou přítomností, které proti sobě – v duchu námětu, kterým je vyhnání Adama a Evy z ráje – stojí i jako síly dobra a zla (tedy nebe a pekla), hudebně vyjádřených oscilací mezi vysoce expresivním výrazivem docíleným až extrémně zahuštěnou partiturou a téměř lyricky laděnými plochami, prozářenými četnými konsonancemi. Pendereckého zpracování Miltonovy předlohy ale inklinuje spíše k wagnerovsky zatěžkanému mýtu, než k biblicky pohádkovému eposu. Tím, že předestírá otázky, dotýkající se až prazákladu samotné existence světa a lidstva, podstaty dodnes zamlženého údělu lidského pokolení na Zemi i vztahu člověka k Bohu a dalších palčivých témat, příliš euforie, ba ani naděje v nitru posluchače neprobouzí, právě naopak: v díle totiž dominují spíše síly zla – tedy Satan a jeho pekelná suita – než síly dobra, představované Bohem obklopeným laskavými anděly. Ty také – oproti statičtějším a mnohdy ne zrovna záživným plochám, ilustrujícím nebe, děj expresivně posouvají kupředu a dodávají dílu dramatický tah. Jeho ústřední postavou je tedy Satan, nikoliv Bůh, čemuž odpovídá i scéna většinou vcelku jednoduchými prostředky znázorňující ohnivé peklo, jejíž realizací, stejně jako režií celé inscenace byl pověřen Waldemar Zawodziński, ve Vratislavi známý již z inscenací Verdiho Bohémy a Falstaffa a Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův. Jednoduchost až strohost umně nasvícené scény, občas ozvláštněné nečekanými prvky (jeden z nichž představoval např. strom, ze kterého si oba lidští hříšníci utrhli zakázaná jablka a jenž byl znázorněn trojicí tanečníků do pasu upevněných v pomyslném kmeni, kteří vlněním

Foto archiv

Hana Jarolímková

Nabil Suliman (Satan) se svojí „pekelnou sebrankou“

horní poloviny těla znázorňovali jeho korunu), byla ovšem namístě. O to více totiž vynikly skvělé, až syrově naturalisticky pojaté kostýmy Małgorzaty Słoniowské, s jejíž prací jsme se již seznámili v Musorgského Borisi Godunovovi. Słoniowská nepracuje s náznaky či transformacemi, její kostýmy jsou vždy nákladné, alespoň v základních rysech respektující historické období, do něhož je děj opery zasazen – a pokud má možnost rozvinout ničím neomezovanou fantazii, jako tomu bylo v případě Ztraceného ráje – i nesmírně nápadité. Dokonale tak oblékla například baletku (Hada), souhra jejíchž vlnivých pohybů s odlesky skvěle padnoucího kostýmu byla až fascinující, či suitu pekelníků, jimž na povrchu těla tepalo srdce, pulsovaly žíly či svoji funkci plnily i další vnitřní orgány, a která tak budila do slova a do písmene pocit až bezedné hrůzy a odporu. A jak dopadlo dílo po hudební stránce? Kompletně jej připravil dirigent nad jiné povolaný, mající za sebou již zkušenost z premiéry ve Varšavě, Andrzej Straszyński. Kromě orchestru (který nastudoval složitou partituru zjevně velmi zodpovědně a v souladu s tím podal i vynikající výkon) a více než desítky sólistů a dvou speakrů, Jerzy Trela a Olgierda Łukaszewicze, musel ohlídat i hojně do děje zapojený balet včetně dvojníků Adama a Evy a tři sbory: dva dětské (Chlapecký sbor vratislavské arcidiecéze a Pueri Cantores Wratislavienses) a smíšený (Sbor vratislavské opery), zpívající v postranních lóžích. Úkol tedy rozhodně nikterak snadný, který se Straszyňskému podařilo zvládnout natolik profesionálně, že celkový dojem z provedení tohoto spíše scénického oratoria psaného ve stylu náboženských her minulých staletí než ve stylu typické opery byl takřka velkolepý. Zvláště pak, když i sólisté v čele s pěvecky i herecky vynikajícím představitelem Satana, Nabilem Sulimanem, a hlasově i pohybově skvěle disponovanou Irynou Zhytynskou v roli Smrti, podali poměrně vyrovnané výkony, z nichž zejména díky svému hereckému projevu nadmíru zaujala například i Barbara Bagiňska (Hřích). Škoda, že zrovna představitelé hlavních rolí, Magdalena Barylak (Eva) a Stanisław Kierner (Adam), byť jim nelze nic konkrétnějšího vytknout, a to ani v přípravě ani ve zvládnutí partů, příliš svými výkony neoslovili, a tak zůstali ve stínu svých v předchozích řádcích jmenovaných kolegů. Mnohem více než to mi však vadila nelogičnost v použití rozdílných jazykových předloh obou jinak skvělých speakrů, z nichž Jerzy Trel jako představitel Miltona mluvil polsky a Olgierd Łukaszewicz, jemuž byl propůjčen Hlas Boží, jako ostatně všichni jeho pěvečtí kolegové německy. Proč – zůstalo pro mě dodnes záhadou. To jsou však z hlediska uměleckého výsledku provedení i z hlediska atmosféry, která po

za hr an i í

Wroclaw, Opera Wroclawska – Krzysztof Penderecki: Raj utracony. Dirigent Andrzej Straszyński, režie a scéna Waldemar Zawodziński, kostýmy Małgorzata Słoniowska, choreografie Janina Niesobska, sbormistryně Małgorzata Orawska. Premiéra 9. 5. 2008.

Proč se Ztracený ráj hraje ve Vratislavi v němčině, když originál je v angličtině? Polští zpěváci zpívají lépe německy než anglicky. A k dispozici je skvělý německý překlad. Své tři opery jsem psal na německá libreta. Opera by se měla hrát v originále nebo v jazyce, který skladatel přijal jako jemu blízký. V Polsku se do této vratislavské inscenace Ztraceného ráje hrála pouze jediná v polštině, a to v roce 1998 ve Varšavě. Tehdy se nezdálo vhodné, aby se opera polského skladatele hrála v jiném jazyce než v polštině. Teď už to tak není. Každý má právo psát v takovém jazyce, v jakém chce. Nejlepší inscenace Krále Ubu byla v Krakově, když tam byla Ewa Michnik, to bylo v němčině. I když je polština velmi poetická, krásná – zkuste zpívat ščenščie = štěstí. Přitom to je slovo, které se objevuje skoro v každé opeře.

nkolik otázek krzysztofu pendereckému ped premiérou

Ztracený ráj jste psal k 200. výročí vzniku Spojený států. Proč jste sáhl po anglické, nikoli po americké předloze? Když jsem procházel americkou literaturu a hledal vhodný námět, nic jsem nenašel.

něm v divadle panovala, vcelku nepodstatné poznámky, které na výjimečnosti představení oslavujícího za přítomnosti některých politických představitelů plných 30 let od slavné chicagské premiéry, nic neubírají. Zvláště, když po příchodu Krzysztofa Pendereckého – čerstvého držitele prestižní ceny Orel 2008, kterou dostal 14. dubna od Polské filmové akademie za hudbu, komponovanou k Wajdovu filmu Katyň – na jeviště, všichni návštěvníci povstali, aby mu dodatečně k pětasedmdesátinám zazpívali Happy birthday to you…

Helena Havlíková Jak se těšíte na premiéru? Jsem ve stejné situaci jako vy. Přijel jsem do Vratislavi před hodinou, nevím, jaká inscenace bude. S paní ředitelkou jsem se sešel před třemi měsíci, mluvili jsme o základní koncepci. Každá nová inscenace je pro mě stresující, nevím, co mě čeká. Tiskové konference by se měly konat po premiéře, to bych měl víc co říct. Jaký je váš názor na koncepci, o které jste mluvili? O scénické koncepci jsem slyšel v jejích počátcích, nevím, co se od té doby stalo. Doufám, že nepůjde proti skladateli. Dnes se stává často, že režiséři vnášejí do díla vlastní koncepce, to považuji za svévoli. Doufám, že tato inscenace půjde s hudbou. Jaká by byla vaše očekávání, kdybyste šel jako divák, posluchač na dílo Krzysztofa Pendereckého? Hudba, kterou píšu, není pro každého. Ale myslím, že každý se středním vzděláním ví něco o ráji a jeho zatracení. Myslím, že každý, kdo četl Miltona, porozumí mému záměru. A jaký byl? Operu jsem psal tři roky, záměr se nedá shrnout do jedné věty. Nezrodil se z ničeho, je to část širšího cyklu mých oratorií, například bez kompozice Ranní modlitby (Utrenja) by Ztracený ráj nevznikl. Není to opera, spíše oratorium, resp. spíše to má charakter žánru, který předcházel opeře – sacra rappresentatione. Ztracený ráj byl i několikrát uveden v kostelech, to podtrhlo jeho charakter. Není to opera jako v 19. století, kde posluchač čeká od jedné árie k druhé, příběh je zde vyprávěn jiným způsobem. Jak to bylo s objednávkou vaší opery z Chicaga? Od počátku, kdy jsem začal psát Ztracený ráj, jsem byl v kontaktu s vedením opery a bylo jasné, že to bude sacra rappresentatione. Proč jste se rozhodl právě pro Miltona, když je tolik náboženské literatury? Nemyslím, že je tolik velké náboženské literatury. Přemýšlel jsem o Bibli a Dantově Peklu a dílo Miltona, kterého mimochodem považuji za jednoho z největších autorů religiózní literatury vůbec, mi pro uvedení na scéně připadalo nejvhodnější.

Když byste měl porovnat různá uvedení Ztraceného ráje, které nejvíce odpovídalo vašemu záměru? Uvedení v Chicagu vznikalo za úzké spolupráce s libretistou a režisérem, díky čemuž bylo celé mému záměru velmi blízko, to o ostatních provedeních nemohu říci. Hudebně bych však ohodnotil jako nejlepší milánskou La Scalu, a z hlediska scénického byla nejvíce invenční inscenace v Münsteru. Vaše hudební řeč vyjadřující Ráj a Peklo obsahuje více podobností než rozdílů. Je to výraz postmoderního relativismu nebo nás naopak varujete, jak je hranice mezi dobrem a zlem nenápadná? Nesouhlasím s tím, že by Ráj a Peklo měly stylovou podobnost. Ztracený ráj vzešel z mé fascinace avantgardou. Hudební jazyk tehdy prošel velkou dramatickou změnou, evolucí. Scény v pekle jsou psány úplně jiným jazykem – jazykem avantgardy, radikálním. Je radikálnější, stejně jako instrumentace, než ve scénách v ráji. Jaká je role opery dnes? Ve svých operách jsem zhudebnil různá témata. První – podle historie 17. století, bylo téma inkvizice. Je to téma pro nás pro všechny velmi bolestné, zvláště pak pro představitele církve, kteří – po prvním provedení Ďáblů z Loudunu v Německu – také velice protestovali. Ale je to námět, který musí být znovu otevřen, aby připonměl, co všechno se ve jménu víry dělo! I když se od té doby, a to i díky našemu papežovi, církev změnila. Téma Černé masky je podobné, 17. století, války, reformace a protireformace v Německu. Mezi tím byl Ztracený ráj. Král Ubu je zcela odlišný, buffa, kterou je třeba chápat jako politickou satiru na současné poměry v Polsku. V tomto smyslu to bylo také provedeno ve Varšavě. Umělec není prorok. Nemůže se vypořádat se všemi tématy, s nimiž by bylo třeba se nějakým způsobem srovnat. Pro mě je práce na opeře radostí z komponování hudby, radostí ze zápasu s operním materiálem, z tvoření. Neuvažuji o tom, že by skladatel měl sehrávat nějakou zvláštní sociální roli. Jaké jsou vaše další operní plány? Komponuji Faidru pro Wiesbaden a Varšavu. Moskva u mě objednala dětskou operu, téma ještě nevím, ale určitě to nebude Harry Potter. •

zahranií

triumf edity gruberové v mnichov Mnichov, Bavorská státní opera

Slovenská operní pěvkyně Edita Gruberova patří v současné době k nejvýznamnějším pěvkyním, které se věnují italskému belcantovému oboru. Svá vystoupení v současné době dělí především mezi dva prestižní operní domy: Bavorskou státní operu v Mnichově a vídeňskou Státní operu, kde zpívá především náročnou roli Zerbinetty ve Straussově Ariadně na Naxu, a také Normu a Elvíru v Puritánech. V Mnichově má Edita Gruberová své publikum, které ji miluje a fandí ji. Každé její představení v bavorské metropoli je také do posledního místa vyprodané. V Mnichově zpívala např. svou první jevištní Normu v roce 2006 (koncertní provedení mnichovské premiéře předcházela), v příští sezoně zde bude zpívat svou první Lucrezii Borgiu ve stejnojmenné Donizettiho opeře (premiéra 23. 2. 2009). V Mnichově vystupuje Edita Gruberova ještě v operách Anna Bolena, Lucia di Lammermoor a Roberto Devereux. V sezoně 2007/2008 se do repertoáru Bavorské státní opery vrátila po pěti letech třemi představeními inscenace Belliniho poslední opery Puritáni. Ta měla premiéru 26. 5. 2000 v nastudování dnes již zesnulého italského dirigenta Marcella Viottiho. V letošní sezoně ji obnovil francouzský dirigent Frédéric Chaslin. Dvě představení zazněla v červnu, další je součástí mnichovského červencového operního festivalu. Po boku Edity Gruberové vystoupili renomovaní operní pěvci: tenorista Antonio Siragusa zpíval náročný part Artura, pro který měl výborně zvládnutou vysokou polohu této role. Jeho hlas se ovšem za doprovodu silnější dynamiky orchestru v prostoru Národního divadla chvílemi ztrácel. Na výborné úrovni byly výkony obou basistů – Stevena Humese v roli Valtona a Roberta Scandiuzziho v roli jeho bratra. Poněkud nechápu popularitu barytonisty Paola Gavanelliho v Mnichově, který zpíval roli Sira Riccarda Fortha s poněkud tupými tóny a nejistou intonací. Jeho výkon měl opravdu hodně daleko k ideální interpretaci belcanta. Pozornost publika byla ovšem upřena především k výkonu Edity Gruberové v roli Elvíry. Po poněkud nejistém úvodu se plně rozezpívala ve druhém a třetím dějství, kdy podala strhující výkon zejména ve velké árii šílenství. Také v závěrečném duetu s Arturem se báječně doplňovala s Antoniem Siragusem. Gruberová má hlas plně ve své moci. Zní stále mladě, je plně znělý v celém svém rozsahu, posluchače zaujmou stříbrná pianissima stejně jako průrazná forte. Tomu všemu dávají korunu neselhávající výšky. Tak dlouhá kariéra se dá dělat pouze na základě dokonale technického zvládnutí hlasu a s rozumnou volbou repertoáru. Edita Gruberova zásadně nezpívá role mimo svůj hlasový obor. V současné době se věnuje, s výjimkou Straussovy Zerbinetty, pouze rolím italského belcanta. Toto omezení přináší ovšem své ovoce – stále zpívá bez jakýchkoli technických problémů a ve svém oboru dosahuje absolutní dokonalosti. Její kariéra může sloužit jako příklad všem mladým operním pěvcům. Orchestr Bavorské státní opery, který pod taktovkou Frédédika Chaslina pěvce citlivě doprovázel, podal svůj standardně vysoký výkon. O režii Jonathana Millera se nedá celkem nic napsat, neboť se jednalo spíše o dobře nasvícený kostýmovaný koncert v působivé dekoraci, než o divadelní inscenaci. Dovedu si představit, že by modernější režie dokázala ještě umocnit například scénu Elvířina šílenství. Většina mnichovských operních diváků ovšem přišla za uměním Edity Gruberové. Ti rozhodně neodcházeli neuspokojeni.

Foto archiv

Zbyněk Brabec

Edita Gruberova

Mnichov, Bavorská státní opera – Vincenzo Bellini: Puritáni. Hudební nastudování Marcello Viotti, dirigent Frédéric Chaslin, režie Jonathan Miller, scéna Isabella Bywater, kostýmy Clare Mitchell. Premiéra 26. 5. 2000, psáno z reprízy 1. 6. 2008. •

hudbaznojmo.cz „Excelentní sólisté, svižná tempa a propracované recitativy. To bude hudební festival Znojmo 2008,“ říká v rozhovoru Roman Válek, dirigent a umělecký ředitel festivalu. Jaké překvapení a premiéry chystáte pro návštěvníky letošního 4. ročník hudebního festivalu Znojmo 2008, věnovanému Antoniovi Vivaldimu? Překvapení bude hned několik: Pavel Šporcl zahraje s barokním orchestrem The Czech Ensemble Baroque Orchestra v historickém ladění Čtvero ročních dob. Bude hrát patrně poprvé před publikem za doprovodu dobových nástrojů. Dalším překvapením by mohl být i benátský karneval se symbolem draka, který je klíčovou postavou opery. Zajímavé bude také spojení živé hudby s ohňostrojem ve skladbě G. F. Händela Music for the Royal Fireworks. Letošní operní produkce se stěhuje na překrásné nádvoří Minoritského kláštera, kde zazní Vivaldiho opera Dorilla in Tempe.

Čtvrtek 10. července 2008 17:00 Vernisáž výstavy „Výtvarníci festivalu“ Jan Bačkovský, Martin Mainer, Otto Placht, Karel Pokorný, Petr Vaněček křížová chodba Jihomoravského muzea Pátek 11. července 2008 10:00–17:00 Hudba v ulicích Město plné umění a vína 17:00 Slavnostní průvod umělců festivalu a předání klíče od města starostou od Městského divadla centrem Znojma 19:00–24:00 Benátský karneval Pokud máte masku – vstup volný (u vstupu zajištěny masky), gastronomie Althanského paláce, degustace vín, jazz, cimbálka, country, vážná hudba, komedianti, alegorické vozy, ohňostroj. Masarykovo Náměstí Sobota 12. července 2008 11:00 Setkání festivalů na Heiligersteinu Festival Retz a Hudební festival Znojmo se potkávají při Cimbálové muzice Antonína Stehlíka a sklence dobrého vína společně se starosty měst Retz a Znojmo. 20:00 Symfonické obrazy Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Dirigent – Roman Válek, Modest Petrovič Musorgskij – Obrázky z výstavy (instrumentace M. Ravel), Georg Friedrich Haendel – Hudba ke královskému ohňostroji– spojeno s ohňovým představením nádvoří Znojemského hradu Neděle 13. července 2008 19:00 Archivní koncert Monika Knoblochová – cembalo, Jiří Bárta – violoncello Státní okresní archiv Znojmo – Divišovo nám. Pondělí 14. července 2008 19:00 Čtvero ročních dob Pavla Šporcla Pavel Šporcl společně s Czech Ensemble Baroque hrají světoznámé dílo Antonia Vivaldiho Althanský palác 21:30 Italská noc v Domě umění – verše a hudba v arkádách Aleš a Petra Rypanovi – hoboje, Štěpánka Hájková cembalo. Vypráví Markéta Potužáková a Přemysl Rut. nádvoří Domu umění Úterý 15. července 2008 10:00–17:00 Hudba v ulicích II. Město plné umění a vína 19:00 Čtvero ročních dob Pavla Šporcla Pavel Šporcl společně s Czech Ensemble Baroque hrají světoznámé dílo Antonia Vivaldiho. Ve stínu moderní zemědělské techniky pro všechna roční období. sídlo firmy Agrall, Bantice Středa 16. července 2008 18:00 Antonio Piccolo – malí géniové hrají nejen Vivaldiho Hlavní hvězdou večera je chlapecký pěvecký sbor Bonifantes z Pardubic pod vedením sbormistra Jana Míška Althanský palác

11.–27. 7. 2008 Přinese Vaše nastudování opery Dorilla in Tempe něco výjimečného? Zcela jistě: Výběrem excelentních sólistů, svižnými tempy a propracovanými recitativy. Dorilla in Tempe bude mít ve Znojmě Českou premiéru a bude nastudována v autentickém ladění a na dobové nástroje. Vzhledem ke stylové interpretaci je obsazen do jedné z hlavních rolí kontratenorista Jakub Burzynski. Kteří čeští a zahraniční umělci letos do Znojma zavítají? Z celé řady renomovaných umělců bych vyzdvihl zejména Pavla Šporcla (patrona festivalu), Jiřího Bártu, Moniku Knoblochovou, Marka Štryncla a Laca Decziho, v opeře vystoupí Roman Janál, Jaroslav Březina, Tomáš Kořínek, Kamila Ševčíková, Lívia Vénosová, stálice znojemského festivalu Anna Mikolajzcyk a zmíněný kontratenorista Jakub Burzynski – to vše v režii Jiřího Nekvasila. Tvůrcem scény je Daniel Dvořák. Z významných souborů, ansámblů a těles se můžete ve Znojmě setkat například s Musicou Floreou, chlapeckým sborem Bonifantes (sbormistr Jan Míšek) a s Filharmonií Bohuslava Martinů

Zlín. Dvorním festivalovým ansámblem je The Czech Ensemble Baroque, jehož koncertním mistrem je Elen Machová. Bude se lišit Vaše pojetí letošního ročníku od toho minulého, který byl věnován Ludwigu Van Beethovenovi? Nebude. Koncepce festivalu je již čtvrtým rokem stálá. Našim heslem stále je: Kvalitní umělci, konfrontace „moderních“ a „starých“ nástrojů, vlastní operní produkce, víno – hudba, hudba – víno! –km–, FOTO Pavel Heřman

Čtvrtek 17. července 2008 10:00 Hanka Kynychová cvičí na Vivaldiho známá cvičitelka cvičí se všemi, kdo mají zájem o festivalovou rozcvičku – cvičební podložku s sebou. Horní náměstí 18:00 Jaroslavice ochutnávají festival Další rozšíření působnosti Hudebního festivalu Znojmo v našem kraji. Petr Čech – varhany (vítěz Pražského jara 2006), Alena Čechová – housle Kostel sv. Jiljí v Jaroslavicích E21

Středa 23. července 2008 19:00 Koncert vítězů soutěže Letní školy barokní hudby 2007 Veronika Manová – barokní housle, Kamila Ševčíková – zpěv, Petr Mašlaň – barokní cello Althanský palác

20:00 Koncert Znojemských hudebníků Znojemští profesionálové i amatéři budou hrát nejen Vivaldiho, ale i další hvězdná jména. Znojemský festivalový orchestr Sóla: Petr Vašinka – kontrabas, Michal Svoboda, Marie Cendelínová – kytara, Veronika Paciková – zpěv, Marek Filip – housle

Čtvrtek 24. července 2008 18:00 Brass6 troubí Antonia aneb „len ta trůba nám tu chýbala“ Vynikající žesťové uskupení si hraje s Quatro stagioni A. Vivaldiho. nádvoří Café muzeum

Pátek 18. července 2008 19:00 Cimbál Classic koštuje Vivaldiho Jedinečné zpracování maestrova díla v podání jaké uslyšíte ve světové premiéře ve Znojmě. Celý koncert je provázán s unikátní ochutnávkou vín. Po koncertě beseda u cimbálu: Cimbál Classic, Cimbálová muzika Antonína Stehlíka štukový sál Louckého kláštera Sobota 19. července 2008 21:00 Premiéra opery Antonia Vivaldiho Dorilla in Tempe (RV 709) v jedinečném provedení špičkových (našich i zahraničních) interpretů v jedinečném prostoru rajského dvora bývalého minoritského kláštera. Roman Válek – dirigent, Jiří Nekvasil – režie, Daniel Dvořák – scéna, Anna Mikolajczyk /Lívia Vénosová – Dorilla, Jaroslav Březina – Elmiro, Roman Janál –Admeto, Jakub Burzyński – Nomio, Kamila Ševčíková – Eudamia, Tomáš Kořínek – Filindo, The Czech Ensamble Baroque Orchestra & Choir, (orchestr složen ze špičkových hudebníků hrajících na repliky dobových nástrojů), Elen Machová – koncertní mistr, Monika Knoblochová – cembalo, Tereza Válková – sbormistr nádvoří Jihomoravského muzea Neděle 20. července 2008 11:00 Varhanní matiné Martina Jakubíčka Mistr hbitých prstů a hbitého jazyka vám zpříjemní nedělní dopoledne hrou na nejstarší původní varhany na Moravě. Kostel sv. Václava v Louckém klášteře 19:00 Recitál barokního orchestru Musica Florea Jeden z předních světových ansamblů zabývajících se autentickou interpretací poprvé ve Znojmě. Vede Marek Štryncl. Althanský palác Pondělí 21. července 2008 18:00 Affetto v Hrádku vokálně – experimentální soubor hledá hudební přesahy nejen Vivaldiho díla do duchovna Kostel sv. Petra a Pavla v Hrádku E21 21:00 Antonio Vivaldi – Dorilla in Tempe (RV 709) I. repríza operní události roku – nádvoří Jihomoravského muzea Úterý 22. července 2008 10:00–17:00 Hudba v ulicích III. – Město plné umění a vína 21:00 Antonio Vivaldi – Dorilla in Tempe (RV 709) II. repríza operní události roku – nádvoří Jihomoravského muzea

19:30 Koncert Vranovského zámku Barokní perla jižní Moravy se připojuje k festivalu svým koncertem The Czech Ensemble Baroque Quintet pod vedením Terezy Válkové Státní zámek Vranov nad Dyjí

21:00 Antonio Vivaldi – Dorilla in Tempe (RV 709) III. repríza operní události roku – nádvoří Jihomoravského muzea Pátek 25. července 2008 21:00 Antonio Vivaldi – Dorilla in Tempe (RV 709) Závěrečná, IV. repríza operní události roku – nádvoří Jihomoravského muzea Sobota 26. července 2008 21:00 Laco Deczi and Vivaldi Fenomenální trumpetista si pohrává s barokem nádvoří měšťanského domu, Václavské nám. 1 Neděle 27. července 2008 9:30 Vycházka za jazzem Vycházka s odbornými průvodci do Národního parku Podyjí !nutné mít lístek zakoupený v předprodeji! sraz u Jihomoravského muzea 11:00 Matiné v přírodě ala Jazz Malá dopolední hudba v podání uskupení Indigo Quartet !nutné mít lístek zakoupený v předprodeji! Národní park Podyjí 21:00 Slavnostní zakončení festivalu Závěrečný duchovní koncert. Antonio Vivaldi – Dixit Dominus RV 595, Gloria RV 589. The Czech Ensamble Baroque Orchestra & Choir: Marek Štryncl – dirigent, Tereza Válková – sbormistr, Roman Janál – bas, Tomáš Kořínek – tenor, Kamila Ševčíková – alt, Barbora Sojková – soprán 1, Kamila Zbořilová – soprán 2 Kostel sv. Václava v Louckém klášteře

užijte si neopakovatelnou atmosféru města Znojma okořeněnou hudebním zážitkem a výborným vínem

z p r á v y z e z a h r anií

festivaly Lucerne Festival, jeho letní část, proběhne od 13. 8. do 21. 9. pod mottem TanzMusik. Denně přinese celou řadu akcí, především symfonických koncertů předních světových těles. Zahájení a celá speciální řada patří Festivalovému orchestru, se kterým pracuje Claudio Abbado a s nímž vystoupí např. E. Garanča, T. Zehetheimer či H. Grimaud. Dále se zde objeví Mahlerův komorní orchestr s Heinzem Holligerem či Danielem Hardingem, Petrohradská filharmonie s J. Těmirkanovem, Mahlerův orchestr mladých se sirem C. Davisem, Orchestre de Paris s Ch. Eschenbachem, Sinfónica de la Juventud Venezolana Simón Bolívar, orchestr mladých s vycházející dirigentskou hvězdou G. Dudamelem či Concertgebouworkest s M. Jansonsem. Objeví se zde také ansámbl Les Arts Florissants s W. Christie, Ensemble Intercontemporain s K. Naganem nebo Les Musiciens du Louvre s M. Minkowskim. Rezidenčními orchestry festivalu jsou spolu s Lucernským festivalovým orchestrem Cleveland Orchestra s F. Welserem-Möstem, Newyorská filharmonie s L. Maazelem a Vídeňští filharmonikové s R. Muttim, Na festivalu se představí i naše Benewitzovo kvarteto, Beaux Arts Trio či světoví sólisté, jako M. Pollini, N. Gutman, T. Quasthoff, J.-Y. ibaudet, H. Schiff, F. P. Zimmermann, Ch. Zacharias, P.-L. Aimard ad. Zajímavá bude práce Lucernské festivalové akademie, na které se bude podílet mj. Pierre Boulez. Tradičně pak dramaturgie věnuje velkou pozornost hudbě 20. století a soudobé hudbě, residenčním skladatelem je George Benjamin, „artiste étoile“ – hvězdami festivalu pak Joachim Schloemer a hobojista Albrecht Mayer. Součástí festivalu je interpretační kurs Andráse Schiffa, rozhovory s umělci a přednášky, výstavy, filmová představení, hudební divadlo a akce pro děti. www.lucernefestival.ch jv Mezinárodní festival ve švýcarském Sionu, který roku 1964 založil Tibor Varga, v jehož práci uměleckého ředitele festivalu pokračuje Shlomo Mintz, připravuje od 8. 8. do 19. 9. koncerty, pořádané nejen v Sionu, ale i v Crans či Verbier. Vystoupí zde Švýcarský orchestr mladých, Quatuor Terpsycordes, Cameristi della Scala Milano, které od houslí stejně jako o pár dnů později Musikkolegium z Winterthuru povede Shlomo Mintz, Galatea Quartet, Komorní sólisté ze St. Petersburku, King´s Singers, Amati Quartet či Elena Urioste, loňská vítězka vyhlášené každoroční (od roku 1967) houslové soutěže festivalu v Sionu. Závěr festivalu patří Mozartově Mši C dur a Requiem v nastudování Novantiqua sboru ze Sionu a Komornímu orchestru z Lausanne. www.sion-festival.ch jv Švýcarská horská střediska lákají umělce, jak dokládá i před třemi lety založený festival v alpském Zermattu. Za své letní sídlo si ho zvolili někteří členové slavného orchestru Berlínských filharmoniků – podobně jako půl

století před nimi Pablo Casals. Pod Matterhornem se tak už čtvrtým rokem bude dva týdny intenzivně koncertovat. K festivalu se přidává i berlínský Scharoun Ensemble a Komorní orchestr festivalu v Zermattu, složený z účastníků paralelně probíhající hudební akademie, i např. houslista Kolja Blacher a trumpetista Gabor Tarkovi. V rámci akademie probíhají kursy dechových a smyčcových nástrojů, které vedou členové Berlínských filharmoniků. Festival má i residenčního skladatele. Je jím Brett Dean, přední člen Berlínských filharmoniků a Scharoun Ensemble. Festival zahájí Komorní orchestr z Laussane za řízení Christiana Zachariase, poprvé se představí barokní soubor Capriccio Stravagnate a Skip Sempé s programem pro dvě a tři cembala, stejně jako houslista Corey Cerovsek. Zermatt nabízí svým návštěvníkům exkluzivní pobyty, zahrnující pobyt pod Matterhornem se vstupenkami na festivalové koncerty. http://zermattfestival.net jv Mostly Mozart Festival, významný newyorský letní festival v Lincoln Center, uvede v letošním 42. ročníku od 29. 7. do 23. 8. celou řadu koncertů. Po loňském rezidenčním skladateli Osvaldovi Golijovi z Argentiny bude letos toto místo zastávat finská skladatelka Kaija Saariaho. Na festivalu zazní mj. její oratorium La Passion de Simone, které Saariaho napsala v roce 2006 na objednávku vídeňského festivalu New Crowned Hope Festival, jehož ředitelem je Peter Sellars. Námětem oratoria je osobnost Simone Weil, významné francouzské filozo y, aktivistky a mystičky, která zemřela ve věku 34 let v roce 1943. Její roli ztvární sopranistka Dawn Upshaw, oblíbená interpretka skladeb Saariaho, která již dříve zpívala v kantátě Lohn (1996), písňovém cyklu se sborem Château de l‘âme (1996) a opeře L‘Amour de loin (2000). Na oratoriu Saariaho spolupracovala s libretistou Aminem Maaloufem a režisérem Peterem Sellarsem. V USA bude uvedeno poprvé. Kromě Saariaho budou Finsko na festivalu reprezentovat mj. cellista Anssi Karttunen, dirigentka Susanna Mälkki (s City of Birmingham Symphony Orchestra) a dirigent Osmo Vänskä. Poprvé se v New Yorku představí dirigent Edward Gardner (s Orchestra of the Age of Enlightenment, Mozartova opera La clemenza di Tito). Mezi dalšími významnými hosty jsou Jiří Bělohlávek, Louis Langrée, Rinaldo Alessandrini, Concerto Italiani, Freiburg Baroque Orchestra, Garrick Ohlsson, Benedetto Lupo ad. Dva filmové pořady nabídnou Leonarda Bernsteina, jak diriguje Mozartovy skladby.

osobnosti Americká sopranistka Renée Fleming a britská rocková skupina Pink Floyd obdrží švédskou cenu Polar Music Prize 2008, a to na slavnostním udílení 26. 8. Cenu ve výši 1 milionu švédských korun uděluje od roku 1989 nadace Stiga Andersona, manažera švédské skupiny ABBA.

Charles, princ velšský, bude pravděpodobně dirigovat skladbu, kterou komponuje sir Peter Maxwell Davies k jeho 60. narozeninám 14. listopadu 2008. „Zeptal jsem se ho, zda by nechtěl skladbu provést, ale princ zažertoval, že přestal hrát na violoncello, když nastoupil k námořnictvu“, řekl Davies. Podle vyjádření paláce prý Charles miluje dirigování a považuje Daviesův nápad za „zábavný“. Princ, který hru na cello studoval na soukromé škole v Gordonstounu ve Skotsku, má s dirigováním již zkušenosti, a to v Buckinghamském paláci při koncertu Orchestru Philharmonia, jehož je Charles patronem. Orchestr tehdy hrál Straussovy valčíky za řízení koncertního mistra Christophera Warren-Greena, který nabídl taktovku Charlesovi. Ten později toto těleso řídil i na dalších koncertech v Highgrove a St. James´s Palace a u koncertního mistra absolvoval školení.

r(zné Neznámá Mozartova skladba? Tým muzikologů studuje kopie rukopisů, které byly nalezeny v archivu kláštera Jasna Góra v polském městě Čenstochová, nejvýznamnějším poutním místě Polska. Kopie jsou z 19. století a podle odborníků se prý může jednat o jednu či více neznámých skladeb Wolfganga Amadea Mozarta. „Rukopisy mohou být kompilací několika Mozartových skladeb, nebo skladbami jiných autorů podepsaných Mozartovým jménem, anebo neznámým autentickým Mozartem”, řekl Remigiusz Pospiech, vedoucí týmu a profesor na univerzitě v Opole. Jiný názor má Ulrich Leisinger, ředitel InternatioRobot dirigentem. Jmenuje se Asimo, měří 1,30 metru a zhotovila ho Honda Motor Co. Poprvé se veřejnosti představil 13. 5., když řídil Detroit Symphony v e Impossible Dream z broadwayského muzikálu Mitche Leigha Man of La Mancha. Dokonale napodobil gesta dirigenta a na závěr se nadšenému publiku půvabně uklonil a řekl: ”Je to velmi vzrušující dirigovat Detroitský symfonický orchestr v této nádherné koncertní síni”. Poté na pódium přišel violoncellista Yo-Yo Ma, aby převzal cenu za své pedagogické zásluhy, a potřásl si s Asimem rukou. Honda vyrábí chodící roboty od roku 1986. Poslední verze Asima je z roku 2007. Honda nedávno věnovala orchestru 1 milion dolarů na projekt hudební výchovy. Foto archiv

Foto archiv

zp rá vy ze za hran i í

20. ročník Mezinárodní pěvecké soutěže Mikuláše Schneidra-Trnavského se konal 18.–24. 5. v Trnavě. Soutěž, jejíž prezidentkou (a zároveň předsedkyní poroty) je koncertní pěvkyně, profesorka AMU v Banské Bystrici a členka umělecké rady Pražského jara a Národního divadla v Praze Eva Blahová, probíhala ve dvou kategoriích (I. kategorie – ženy narozené v letech 1984–1991, muži 1982–1991; II. kategorie – ženy narozené v letech 1976–1991 a muži 1973–1989) a ve třech kolech. V prvním kole byl v obou kategoriích volný výběr skladeb, ve druhém kole I. kategorie byla předepsána lidová píseň v úpravě skladatele podle vlastního výběru, árie z oratoria, kantáty, mše nebo koncertní árie ze 17. a 18. století a povinná píseň M. Schneidra-Trnavského, a ve II. kategorii umělá píseň z tvorby slovanských skladatelů (Cikker, Dvořák, Moniuszko, Moyzes, Smetana, Suchoň apod.), povinná píseň M. Schneidra-Trnavského, dvě písně skladatelů 20. století a árie z opery, oratoria, kantáty, mše nebo koncertní árie ze 17. a 18. století , a ve třetím kole I. kategorie umělá píseň z období romantismu, povinná píseň M. Schneidra-Trnavského, árie z tvorby libovolného skladatele a umělá píseň z 20. století od skladatele ze země soutěžícího, a ve II. kategorii Písňový cyklus nebo výběr písní z díla jednoho skladatele a operní árie, resp. oratoria, kantáty, mše nebo koncertní árie podle vlastního výběru. Vedle zvláštních ocenění byly uděleny tyto hlavní ceny: v I. kategorii – ženy: 1. cena – Hanyová Mária, 2. cena Kohútová Jana a 3. cena – cena Galerie Miro – Solotruková Patricia a Wegrzynowicz Joanna, – muži: 1. cena Kubáň Pavol, 2. cena – Šelc Tomáš a 3. cena – Bečár Igor a Mazalán Peter. Ve II. kategorii – ženy – 1. cena – Borucka Anna, 2. cena – Brzezinska Marta a 3. cena – Haras Katarzyna, Lobasheva Mariya a Gotab Magdalena, - muži – 1. cena – nebyla udělena, 2. cena – Rymanowski Patryk a 3. cena – neudělena. Soutěž zakončil 24. 5. koncert vítězů a odevzdání cen. Zleva ing. Štefan Bošnák, primátor města Trnavy, Eva Blahová a Peter Dvorský.

nal Mozarteum Foundation v Salcburku, který Mozartovo autorství považuje za „vysoce nepravděpodobné”. Kopie skladeb byly pořizovány od konce 16. století do začátku 20. století pro tamější velmi aktivní hudební soubor. Muzikologové dosud odhalili, že z dvaceti partitur s Mozartovým jménem jsou čtyři od jiných autorů a sedm partitur jsou kopie známých Mozartových děl, včetně Requiem. Ostatní jsou stále předmětem výzkumu. Americká vláda ustavila ceny pro operní umělce. Prvními nositeli se stali dirigent a ředitel Metropolitní opery James Levine, sopranistka Leontyne Price, skladatel Carlisle Floyd a ředitel Santa Fe Opera Richard Gaddes. Ceny ve výši 25.000 dolarů pro každého udělila nadace National Endowment for the Arts.

eská hudba v zahranií Barytonista Vladimír Chmelo, stálý host Státní opery Praha, nastudoval v Grand

éâtre de Genève role Vacka Bradatého a Oblačného v inscenaci Janáčkovy opery Výlety pana Broučka režiséra Ching-Lien Wu

pod taktovkou Kirilla Karabitse (25. 4. – 4. 5. 2008). V červnu 2008 se představí v Opernhausu v rakouském Grazu jako Enrico v Donizettiho Lucii di Lammermoor. V říjnu 2008 ztvární roli Malého vězně v Janáčkově opeře Z mrtvého domu v Teatro Massimo v Palermu pod taktovkou Gabriela Ferra a v režii Davida Pountneyho. Klavírista Martin Kasík vystoupil 6. 6. v Chopinově společnosti v Darmstadtu, kde hrál skladby Chopina a Musorgského. O den později se v rámci Schwetzingerského festivalu představil na místním zámku, kde Musorgského doplnily Janáčkovy cykly V mlhách a Po zarostlém chodníčku. Pražská komorní filharmonie vystoupila poprvé ve své historii 24. 5. na koncertě v syrském hlavním městě Damašku. Hrála skladby Antonína Dvořáka (Česká suita, výběr ze Slovanských tanců), Bedřicha Smetany (Scherzo z Triumfální symfonie), Johanna Strausse (Na krásném modrém Dunaji) a také skladbu syrského skladatele Zaida Jabriho Píseň beze slov pro violoncello a orchestr, kterou provedl přední syrský cellista Athil Hamdan. Dirigentem byl Leoš Svárovský. Koncert ve Státní opeře Dar Al-Asad se setkal s mimořádně

příznivým přijetím u publika a oceněním oficiálních hostů. Syrští pořadatelé byli natolik nadšeni výkonem orchestru, že ihned začali jednat o dalším možném zájezdu PKF do Sýrie. Koncert byl organizován českým velvyslanectvím v Damašku a natáčen dvěma syrskými televizními společnostmi. PKF je první zahraniční orchestr, který kdy v Damašku vystoupil. Skladba Milana Slavického „Family of Man“ pro komorní orchestr, inspirovaná stejnojmennou výstavou fotografií v lucemburském Clervaux a objednaná Lucemburskou centrální bankou, byla premiérována souborem Solistes Européens Luxemburg za řízení Jacka Martina Händlera 29. 5. na festivalu v Echternachu a 30. 5. v sále Hessenského rozhlasu ve Frankfurtu nad Mohanem v rámci Kulturních dnů Evropské banky, pořádaných k 10. výročí jejího založení. Klavírní trio „…ad vitam…“ téhož autora bylo premiérováno 31. 1. Triem Stoupel na pařížském festivalu Voix Étouffées, skladbu „Ad fontes“ pro smyčcový orchestr zařadila na své abonentní koncerty 28. a 29. 9. v curyšské Tonhalle Camerata Zürich řízená Markem Kissóczym. Moravské klavírní trio (Jana Ryšánková – klavír, Jiří Jahoda – housle, Miroslav Zicha – violoncello) v květnu rozmnožilo své zahraniční aktivity a poprvé se představilo španělskému publiku. Ve dvou programech nabídlo posluchačům především českou hudbu, ale také například monumentální Klavírní trio a moll P. I. Čajkovského. Soubor absolvoval sedm koncertů ve významných sálech známých španělských měst, jmenovitě lze zmínit koncert pro Sociedad Filarmónica de Málaga, jejíž koncertní cyklus má již téměř dvousetletou tradici s účastí takových umělců jako Brahms, Wagner, Horowitz a další nebo koncert v Teatro Principal v Burgosu, který byl závěrečným vyvrcholením Dnů české kultury, pořádaných pod záštitou velvyslanectví ČR v Madridu. Všechna vystoupení Moravského klavírního tria se setkala s mimořádným ohlasem, který souboru zajistil okamžité pozvání k dalšímu účinkování SOČR. Symfonický orchestr Českého rozhlasu se představil publiku ve Velkém sále Brucknerhausu v Linci (8. 6.) a ve Štýrském Hradci hrál po dva večery ve velkolepé koncertní síni Stephaniensaal (budova Grazer Congress, 9. a 10. 6.). Všechny tři koncerty byly vyprodány a setkaly se s vynikajícím ohlasem publika. Pozitivně reagovala i kritika – v článku pro „Kultur“ z 11. 6. uvádí autor M. Gasser: „…Dvořák und Janáček waren in mustergültigen Aufführungen zu erleben…“. (Provedení Dvořáka a Janáčka bylo příkladné.) Program tvořily Dvořákova Slovanská rapsodie č. 1 D dur, op. 45, Janáčkova Sinfonietta a ve druhé části 9. symfonie e moll Antonína Dvořáka „Novosvětská“. Rozhlasoví symfonikové vystoupili pod taktovkou svého šéfdirigenta Vladimíra Válka. Zpracovala Jitka Slavíková

s t u d i e , k o m ent á# e

zlatá éra eské opery iii. vii. aby se nezapomnlo na)a šormová Radmila Hrdinová

Na rozhodnutí věnovat se zpěvu má velký podíl můj tatínek, přesto, že mě k této kariéře nikdy přímo nevedl. Miloval hudbu všech žánrů – operetu v tehdejším Tyláčku, populární písničky i vážnou hudbu. Dobře a rád zpíval, takže jsem díky němu naslouchala muzice odmalička. Ve čtrnácti letech jsem byla na tehdy oblíbeném „táboře míru“ na Českomoravské vysočině, kam přijelo Moravské dechové kvinteto. A když mě slyšeli, řekli mi: „Holčičko, ty docela hezky zpíváš, nechceš si s námi zazpívat?“ Tak jsem s nimi zpívala lidové písničky a objeli jsme všechny tábory v okolí. Nakonec mi poradili, abych se opravdu učila zpívat. Na tom, že jsem projevila zájem právě o operu a ne o populární hudbu, měla zásluhu Anna Hostomská a její rozhlasové čtvrtky, při nichž paní Anna uváděla operní díla, a já jsem se jejím prostřednictvím seznámila s většinou klasického operního repertoáru. A samozřejmě jsem v Ústí chodila do divadla na operní představení. Obdivovala jsem tehdy i paní Alenu Míkovou, mou pozdější kolegyni a přítelkyni, v roli Libuše. Moje cesta k pěveckému vzdělání ale nebyla úplně přímočará. Po maturitě jsem dva roky pracovala v kanceláři. Při tom jsem se učila teorii, harmonii a kontrapunkt i dějiny hudby. Tatínek byl na mě velice přísný a to, že jsem měla jen maturitu, pro něj byl důvod, že se mnou téměř nechtěl ani mluvit. Za dva roky jsem úspěšně složila přijímací zkoušky jak na konzervatoř, tak na akademii. Rozhodla jsem se pro AMU, kde jsem absolvovala zpěv u profesorky Marie Budíkové-Jeremiášové. Při studiích jsem krátce působila jako sólistka Armádního uměleckého souboru a v roce 1962 dostala angažmá v opeře plzeňského Divadla J. K. Tyla. V roce 1964 se mi narodila dcera a asi po dvou a půl měsících volali z plzeňského divadla, abych nastoupila, že mě potřebují, myslím, že to byla Violetta Valéry z Verdiho La traviaty. Tehdy opět zasáhl můj tatínek. Řekl mi: „O holku se postaráme, když tě potřebují, seber se a jeď.“ A tak jsem nastoupila do Plzně, o dcerku se mi starali rodiče v Ústí, kam jsem jezdila každý víkend. Odcházelo se mi od ní vždycky moc těžko a každou sobotu a neděli jsem za ní spěchala. Přesto jsem přišla o její nejhezčí dětské období. Do Plzně jsem přišla za šéfování dirigenta Bohumíra Lišky a pod jeho vedením nastudovala základní repertoár. Plzeňské divadlo byla veliká škola. Pan profesor Liška byl velice přísný a vyžadoval od nás všech kázeň. Vzpomínám si, jak jsme zpívali Prodanou nevěstu na Domažlických hudebních slavnostech a stalo se mi, že jsem v klíčovém Mařenčině místě „Ach, teď jsem tě pochopila, Jeníčku můj!“ nastoupila o dobu dřív. To mi pan profesor Liška neodpustil a pohotově zareagoval: „Milostpaní, to jste toho moc nepochopila!“ Když

Foto archiv

Mařenka, Jenů a, Karolina, Jitka, Mirandolina, nezapomenutelná Bystrouška – to všechno jsou podoby sopranistky Nadi Šormové, která po působení v Plzni a Brně zpívala takřka třicet let na scénách Národního divadla v Praze, kde vytvořila na osmdesát rolí. Lehkost svěžího a pružného hlasu spojovala vždy s hereckým, emocionálním propracováním postavy. Po odchodu z Národního divadla se začala věnovat pedagogické práci a to velmi záslužně na soukromé Základní umělecké škole pro široký okruh hudbymilovných dětí. Její pracovní elán jí mohou mladší kolegyně jen závidět.

Naďa Šormová (Čertova stěna)

jsme po představení neměli čisté svědomí, zavírali jsme se před ním třeba i na záchod. Ale rozčilení mu nikdy nevydrželo dlouho, hned vzápětí byl s námi opět kamarád a šlo se společně na oběd či na večeři. Detailní práce s dirigentem na postavě je pro mladého pěvce velice důležitá. Dnešní mladí si často nenechají nic říct, a přitom by jim neškodilo, kdyby si dali poradit, třeba jak se má přejít jeviště normálně z jedné strany na druhou. V Plzni jsem nastudovala minimálně deset velkých rolí, Verdiho Violettu, Leonoru v Trubadúru, ke které jsem se pak už nikdy víc nedostala, Barče v Hubičce, Karolínu ve Dvou vdovách, a mým mladistvým hříchem byla koloraturní role Filiny v opeře Mignon, směřovala jsem spíše k lyrickým a mladodramatickým rolím jako je Mařenka nebo Jenůfa v Janáčkově Její pastorkyni. Na Národní divadlo jsem si tehdy ale ještě ani nepomyslila. Chtěla jsem zpívat kdekoli, třeba na konci světa, jen když budu moci dělat operu. Moje cesta z Plzně do Prahy vedla přes Brno, kde jsem hostovala v několika rolích a hlavně studovala Bystroušku k otevření budovy Janáčkovy opery v roce 1964. Ale týden před premiérou jsem onemocněla, takže premiéru zpívala kolegyně, paní Anna Martvoňová z Bratislavy. Jinak se mi v Brně velmi líbilo. Byla tam báječná atmosféra, takže kdybych tam tehdy dostala byt, určitě jsem v Brně zůstala. Ovšem pravda je, že již v době mého hostování v Brně se mnou koketovalo

studi e, k omen t á#e

Národní divadlo, divadlo se mnou, nikoli já s ním. Do Plzně se na mě přijeli podívat režisér Hanuš ein i šéf opery Jiří Pauer a na základě toho jsem dostala pozvání k hostování v Národním divadle. Přechod do Národního divadla pro mě znamenal velkou změnu. V Plzni jsem byla zvyklá na velké role a na zátěž v repertoáru, zatímco v Národním mi bylo jasné, že rozhodně nebudu hned zpívat Mařenku, ale Esmeraldu, Kuchtíka v Rusalce a jiné subretní role a že se musím zase pomalu k tomu svému „plzeňskému“ repertoáru propracovat. Byla jsem tehdy nejmladší sólistkou operního souboru. V začátcích mi velice pomohl režisér Karel Jernek, kterého jsem měla moc ráda a který mě objevil už v Plzni, kde jsme společně nastudovali Verdiho Luisu Millerovou. Jako na velmi radostnou vzpomínám i na spolupráci s režisérem Václavem Kašlíkem, Miloslavem Nekvasilem, dirigenty Jaroslavem Krombholcem, Josefem Kuchinkou, Přemyslem Charvátem, Zdeňkem Košlerem, Josefem Chaloupkou a dalšími skvělými osobnostmi. Byla to plejáda velkých umělců. A také na své partnery – Beno Blachuta, Ivo Žídka, Slávka Koppa, Alfreda Hampla, Miroslava Švejdu, Václava Zítka a hlavně Eduarda Hakena. Ten si mě vybral ještě na své koncerty k pětaosmdesátinám. Byla to pro mě velká pocta. Měla jsem se co učit i od svých starších kolegyň, ale učit se neznamená je kopírovat. Když jsem mnohem později už sama zpívala Markétku v Gounodově Faustovi a Markétce, přišla za mnou jedna mladá kolegyně s magnetofonem a otázkou, zda si mě může nahrát, že tu roli má po mně zpívat. Nedovedu si představit, že bych já ve svých začátcích přišla za paní Marií Tauberovou, která vynikajícím způsobem zpívala Karolinu, a řekla bych jí: „Já mám v příštím nastudování Dvou vdov zpívat vaši roli, tak si jdu poslechnout, jak to děláte.“ To bych si nikdy netroufla! A myslím, že ani nikdo z nás tehdy mladších. Samozřejmě, že jsem se na ni chodila dívat a poslouchat ji, ale dokonce jsem ani nešla zadem přes zákulisí, abych ji nepotkala a neurazila myšlenkou, že si třeba na tu její roli brousím zuby. To prostě neexistovalo. Navíc Národní divadlo pro nás tehdy znamenalo vrchol, který se neopouští – ani pro zahraniční angažmá. To už dnes dávno neplatí. Zpívala jsem samozřejmě mnohokrát v cizině a pokládám to za vynikající zkušenost. Hostování na zahraničních scénách pro mě znamenalo především setkání s osobnostmi vynikajících umělců. Jako turista jsem z toho většinou nic neměla, pokaždé jsem znala jen hotelový pokoj, cestu do divadla, šatnu a jeviště. Platilo to, bohužel, i o hostování v Carnegie Hall v roli Jitky z Dalibora po boku slavného Nicolaie Geddy, který zpíval česky titulní roli. Gedda choval k Daliborovi velký obdiv. A když jsem zpívala „Sláva vám!“ s mužským sborem, tak se neustále díval do klavírního výtahu a nad těmi výškami kroutil hlavou: „Unmöglich!“ A uznale přikyvoval. Loni o vánocích mi žáci věnovali cédéčko s nahrávkou tohoto Dalibora, a ačkoli se sama velice nerada poslouchám, tak tahle nahrávka mi udělala radost. Ráda vzpomínám na exotický Singapur, kde jsem byla dvakrát a měla jsem čas a možnost podívat se po okolí, dostala jsem se prostřednictvím tamních českých hudebníků i do rodin a vzpomínám na zážitek z krásného a čistého města. Tyto a jiné zájezdy mi otevřely cestu i k oratorní hudbě, Haydnovi, Dvořákovi, Mozartovi, Beethovenovi. Je to čisté zpívání, kdy se pěvec může věnovat opravdu jen té nádherné muzice. Podobně je tomu s písněmi, které jsem milovala.

Některé písňové cykly, jako třeba Schumannovu Lásku a život ženy, jsem si nechávala na dobu, až k nim dozraji, stejně jako Dvořákovy Biblické písně. Po čtrnácti letech působení na Pražské konzervatoři učím už patnáct let zpívat děti na základní umělecké škole. Otevřít si soukromou hudební školu byl společný sen s mou dcerou. Nakonec se nám to podařilo a mám radost, že naše Základní umělecká škola Pro Arte Viva na Praze 4 a ZUŠ Lyra v Uhříněvsi vzkvétají. Je s tím spousta starostí i radostí. Některé mé kolegyně se na mou snahu učit děti od pěti do patnácti let dívaly a dívají s despektem. Mají pocit, že stojí za to investovat úsilí jen do těch nejnadanějších, ale to je omyl. Samozřejmě, že mnoha dětem zpočátku dělá problém chytit tón, který jim zahrajete, protože na rozdíl od mého dětství jim dnes doma nikdo nezpívá, ale o to intenzivnější a radostnější práce s nimi je a každý pokrok vás potěší. Samozřejmě, že se většina z nich nikdy nebude zpěvu věnovat profesionálně, ale o to přece nejde. Jde o to otevřít jim cestu k hudbě. A když pak ty pokročilejší slyšíte na koncertě naší školy zpívat čistě čtyřhlasý sbor od Adama Michny z Otradovic anebo scény z Jesus Christ Superstar, tak je to velká radost a jde mi z té krásy mráz po zádech. Navíc u nás se učí nejen děti, ale i jejich maminky. Vyučuji hudební nauku a s těmi nejmenšími chodí na hodiny i maminky, protože ti prvňáčci neumějí ještě tolik psát, aby si všechno zapisovali. A tak část mého učení patří maminkám i babičkám a musím říct, že v nich mám velmi pozorné posluchače. Každý pěvec se samozřejmě musí o svůj hlas starat. „Natur“ hlasy, které znějí krásně samy o sobě, dlouho náročnou kariéru nevydrží. Trénovala jsem hlas po celý život a zpívám dodneška, ale už nechci vystupovat před lidmi. Kdo se má koukat na starou paní? Po jevišti se mi nestýská. Zpívám se svými žáky denně, ale c3 v Traviatě bych už asi nevytáhla, na to už přece jen dost necvičím. A kromě toho jsem prodělala onemocnění štítné žlázy, které se na mém hlasu také podepsalo. Veškerý čas mi zabírají mí žáci. Musím se přiznat, že dnes už ani nechodím moc do divadla. Nemám čas. Bydlím kousek za Uhříněvsí a když chci stihnout výuku, mám co dělat, abych se domů dostala večer po osmé. Musela bych pro divadlo šidit školu a to nechci. Snad až budu v důchodu, tak si to vynahradím… Kdyby za mnou dneska přišel někdo s otázkou, zda se má věnovat opeře, řekla bych mu: „Pořádně si to rozmyslete!“ Není to lehká kariéra a dnes už vůbec ne. Málokdo se uživí jen operou. Spíš bych jim poradila, aby se zpěvu věnovali jako zálibě. Přinese jim to víc radosti. Moje generace prožila svá nejhezčí léta v jiné době, kdy požadavky na životní úroveň nebyly tak vysoké jako dnes. Sjezdili jsme Německo, Itálii, Rakousko, drželi jsme pohromadě, byla legrace, zpívalo se denně, bez alternací. Ale zpívalo se rádo. Kéž by ti mladí dneska zpívali s takovou chutí! •


novinky soudobé hudby ii. vii. jindich feld: koncert pro violu a orchestr ﹙%&&3–%&&4﹚

Nedlouho před smrtí hudebního skladatele Jindřicha Felda (1925–2007) jsem ho v souvislosti s vydáním kompaktního disku s jeho hudbou navštívil v jeho bytě v Praze-Karlíně. Překvapil mě svojí intelektuální pohotovostí, celkovým rozhledem a zájmem o vše, co se kolem nás děje. Dlouho jsme si povídali – samozřejmě, že o problémech našeho současného hudebního života. Stačili jsme si říci daleko více, než jsem očekával a než jsme doposud kdy mohli. Nakonec mě téměř zaskočil, když řekl, že se udržuje v intelektuální „bdělosti“ četbou Caesarových Zápisků o válce galské. Už to samotné by svědčilo o neobvyklém kulturním záběru, ale je zapotřebí dodat, že toto slavné (dnes spíše učebnicové a málo doopravdy čtené) dílo četl v latinském originálu. Byl v tom velký symbol jeho generace, i jeho osoby, která svým hlubokým vzděláním, hodnotovými měřítky a způsobem života hluboce kotvila v dobách předmnichovské republiky. Patří sem i nezbytná frankofonní orientace. Jindřich Feld byl vynikajícím znalcem francouzské kultury. A jazyk této země byl pro něj na rozdíl od naší generace ještě běžnější než angličtina nebo němčina, které samozřejmě rovněž naprosto skvěle ovládal. Když pracoval v devadesátých letech v Českém rozhlase na stanici Vltava jako šéfredaktor hudebního vysílání, patřil k lidem, kteří se nesmírně energicky zasazovali o posílení tzv. vyšší kultury, což v jeho případě znamenalo vysílání klasické hudby a v dobách prudkých změn se zastával vzdělání jako nejdůležitější hodnoty polistopadového vývoje. Neměl v lásce povrchnost. Byla v tom určitě i dlouholetá rodinná tradice. Jeho otec byl význačným houslovým pedagogem na Pražské konzervatoři, ale i Feldova matka byla výtečná houslistka. Jindřich Feld získal úctyhodné vzdělání. Kromě kompozice, kterou absolvoval na pražské HAMU v roce 1952, ve stejném roce dokončil i studia muzikologie a estetiky na FF UK v Praze. Věnoval se pak úspěšně skladatelské činnosti jako svobodnému povolání, v letech 1968–1969 působil jako hostující profesor kompozice v Austrálii na universitě v Adelaide. Jako pedagog na Pražské konzervatoři pak pracoval i po návratu z Austrálie. Vyučoval zde v letech 1972–1986. Naposledy, jak již bylo uvedeno, zasáhl významně do společensko kulturního života v letech 1990–1992 jako šéfredaktor hudebního vysílání Českého rozhlasu. Jeho dnes již uzavřené hudební dílo je velmi rozsáhlé, často prováděné a nahrávané doma i v zahraničí. Z mnohých oratorních a symfonických děl připomeňme jeho „Cosmae Chronica Boemorum” – oratorium-kantátu pro sóla, smíšený sbor a symfonický orchestr (1988), 3. symfonii „Fin de siècle” pro symfonický orchestr (1994–98), Sinfoniettu pro symfonický orchestr „Pour les temps d’harmonie” (2001) a další. Patrně nejrozsáhlejší oblast tvorby reprezentují koncertantní skladby pro sólové nástroje i pro jejich kombinace – a tak na seznamu Feldových skladeb jsou vedle tradičních nástrojů jako jsou housle, viola, violoncello a klavír i dechové nástroje, ale Jindřich Feld psal i pro některé nebývalé „hrdiny“ koncertních pódií jako je basklarinet, akordeon, bicí, fagot, saxofon a řada dalších. Komorní tvorba obsahuje stovky skladeb od standardního žánru smyčcového kvartetu až k sólovým skladbám pro nejrůznější nástroje. Koncert pro violu a orchestr napsaný Jindřichem Feldem v letech 2003–2004 zazněl ve Dvořákově síni v Rudolfinu v rámci cyklu Pražské premiéry 31. 3. 2008 v podání sólistky Jitky Hosprové, Symfonického orchestru Českého rozhlasu a dirigenta Jana Kučery.

Foto Zdeněk Chrapek

Jiří Štilec

Jindřich Feld

O uvedené autorově frankofonní orientaci svědčí i fakt, že toto dílo je dedikováno velkému propagátorovi české hudby a českých interpretů ve Francii Pierre-E. Barbierovi (A mon fidèle ami Pierre-E. Barbier). Jeho partituru, z které uveřejňujeme i notovou ukázku, vydala společnost Editio Bärenreiter Praha. Koncert pro violu a orchestr v trvání cca 28 minut má třívětý rozvrh: I. Lento ma non troppo, II. Allegro con spirito, III. Lento ma non troppo. Allegro vivo. Jindřich Feld, autor řady koncertantních kompozic, již tímto základním rozvrhem naznačuje určitý obsahový záměr – na rozdíl od obvyklého rozvrhu krajních rychlých a pomalé rozezpívané střední věty volí opak: dvě pomalé věty a mezi nimi střední rychlou. Další příznačnou skutečností je fakt, že Jindřich Feld píše koncert pro rozsáhlý instrumentář symfonického orchestru, který hraje ve skutečně maximálním obsazení (tři flétny+pikola, tři hoboje+anglický roh, tři klarinety+basklarinet, tři fagoty+kontrafagot, čtyři lesní rohy, tři trubky, tři pozouny a tuba, harfa, nesmírně rozsáhlý aparát bicích nástrojů a samozřejmě velké smyčce). Úmyslně o tom píšu hned v úvodu, protože se domnívám, že koncepce tohoto koncertu a určité programové momenty, o nichž se chci zmínit v závěru, vedly autora jednoznačně k volbě rozsáhlého symfonického aparátu, i když hrozilo ve vztahu k viole nebezpečí překrytí. Mimochodem, instrumentačně je koncert zvládnut tak, že k takovému „překrytí“ nikde nedochází. Part violy je skutečně extrémně náročný, využívá všech technicko-výrazových možností tohoto nástroje včetně míst, kde jsou užívány i čtvrttóny. Myslím si, že ve violistce Jitce Hosprové našel koncert skvělého interpreta, který dílo výtečně nastudoval a uvedl do pražského hudebního života. Violistka Hosprová se dokázala za koncert postavit veškerou silou svého dynamického, mladistvě dravého projevu a zároveň bylo znát, že měla možnost konzultovat interpretaci přímo s autorem. První věta Lento ma non troppo po úvodních tónech tympánů (d d c d) přináší vzestupné dvanáctitónové téma violy – f C h fis g d cis1 e1 dis gis ais a1 a po něm ještě jednou stejné téma v sestupné podobě od tónu f2. Ani první věta, ani další dvě však nejsou komponovány v důsledně dodekafonním systému,

studi e, k omen t á#e ač citované téma využívá všech dvanácti tónů. V melodickém obrysu a tvarování tematického materiálu vidím spíše snahu o maximální chromatizaci a ostrost užívaných prostředků – ostatně i první věta končí stejným motivem, kterým se otevírá, tj. figurou: d d c d a tónem d v harfě, tedy in D. I způsob práce s tímto tématem, například od taktu 40, když nastupuje ve flétně a pikole, svědčí o „klasické“ kompoziční technice a schopnosti „vytěžovat“ ze „syrového“ úvodního materiálu maximum variant. Celkový charakter této věty je dramatický a konfrontační – viola tu stojí proti celému orchestru, tak jako jedinec proti celému světu. Druhá věta Allegro con spirito je z celého koncertu nejdelší – v jejím středu je i rozsáhlá, technicky i výrazově náročná kadence sólové violy, po níž následuje volná repríza úvodní části. Věta má daleko hybnější charakter, působí motorickým tepem, často se v ní objevují unisona a v detailu drobná rytmická figurka osminky a šestnáctinové trioly. V druhé polovině úvodního dílu před kadencí autor často střídá osminová metra (3/8, 4/8, 5/8, 6/8, 5/8, 4/8, 68) s akordickými „šlehy“ violy. Charakter této věty je scherzózní, určitými rysy – zejména celkovou náladou – připomíná „zlá“ scherza Šostakoviče – obraz zběsilého mihotání tohoto světa – i uvedená figura: opakovaná osmina a šestnáctinová triola s dvěma osminami je nositelem náznaku žánrové intonace groteskního pochodu. Třetí věta Lento ma non troppo. Allegro vivo je svým rozměrem na úrovni věty úvodní. Na rozdíl od věty první, kde zaznívá v úvodu celé dvanáctitónové exponované téma a na rozdíl od střední věty, kde se objevuje jen jakási hlava – interval sestupné kvarty f3-c2, se opět na počátku třetí věty objevuje jak úvodní motiv tympánů d d c d (podle mne určitý symbol osudovosti, osudu), tak zejména celé úvodní dvanáctitónové téma v sólu prvních houslí od taktu 10. Pak přichází toto téma v inverzi ve viole v taktu 12 a dále. Naznačuje to samozřejmě Feldovu podrobnou znalost jak dodekafonní techniky, tak „klasické“ polyfonní techniky. V třetí větě je často konfrontován kratší sólový výstup violy s „protivýstupem“ několika nástrojů, skupiny nebo tutti. V intervalice převažují kvarty a kvinty – zejmé-

na v melodickém dění této věty. Jedna z vedlejších myšlenek Poco più animato (od taktu 35), uvádí espresivní myšlenku situovanou do tóniny h moll, která by byla paralelou k základnímu zakotvení celého koncertu in D. (Jedna z kritik, které vyšly hned po koncertu, hovoří o „pateticky zpěvné melodické ploše, která je mementem skladby“.) Na tomto tonálním centru totiž končí i třetí věta, i když tón D je exponován se zahuštěným a nerozvedeně otevřeným (triton a velká septima) akordem harfy – d fis gis cis. Ještě předtím v části N od taktu 119 se objevuje ve violovém sólu úvodní dodekafonní téma. Programový text přehlídky Pražské premiéry 2008 uvádí k této větě na str. 47: „Volná finální věta se vrací k hudbě věty prvé i druhé, v nových významových souvislostech. Na jejím vrcholu cituje autor i téma 2. věty své violové sonáty (z roku 1955), které tak vytváří jakýsi jednotící most mezi minulostí a současností, uzavírající pak dílo energickým, optimistickým závěrem. V celkové koncepci koncertu se projevuje zřejmý vztah k autorově 3. symfonii (Fin de siècle)“. Svým způsobem monotematický a jistě do značné míry autobiografický Koncert pro violu a orchestr Jindřicha Felda je podle mého soudu určitou vzdálenou soudobou paralelou slavného Berliozova Harolda v Itálii. Nenese zjevný autorský komentář, ale není jen nezávazným koncertantním muzicírováním a exhibicí. Viola jako by tu byla hlasem autora, do jisté míry osamělého v nastalé vřavě světa, do jisté míry protestujícího a zároveň i smutně rezignujícího. Je hlasem vzdělance, který se nemůže smířit s některými zápornými jevy a svůj protest zároveň chápe jako určitou výpověď o okolním světě a jeho dehumanizačních tendencích. Z těchto důvodů jsou jak melodika, tak harmonické prostředky i rytmus velmi vyostřené, bez oblých tahů a klidných ploch a autor užívá několikrát zmíněné dvanáctitónové téma. Skladbu považuji za jeden z pozoruhodných příspěvků Jindřicha Felda z jeho pozdního tvůrčího období. A tak, jak jsem už konstatoval v předchozí kritice, jsem přesvědčen, že si tento koncert najde cestu do koncertních síní a navíc, že mu posluchači budou rozumět. •

Repro archiv

Ukázka partitury Koncertu pro violu a orchestr


tre boemi in italia

vii. a.r.p.m. bohuslaus czernohorski, padre boemo ﹙67'4–614%﹚ Stanislav Bohadlo Po J. J. Komárkovi je Bohuslav Matěj Černohorský druhým důležitým kulturním vyslancem z barokních Čech do Itálie. Ačkoliv ho vnímáme především jako varhaníka a skladatele, byl také regenschori, učitel, trombonista, básník i znalec kabaly. V Itálii působil jako člen řádu minoritů v letech 1710–1720 a 1731–1741. Uvěříme-li jeho autobiografickému pojetí latinské básně Snící Morfeus, tak zůstal jeho život přes veškeré úspěchy a vzrůstající kariéru nenaplněn. Minorité a hudba Ze všech katolických řádů se u nás v 17. a 18. století snad nejsoustavněji věnovali hudbě a hudební výchově uvnitř organizace právě minorité. Už řádová konstituce, tzv. Urbanská z roku 1628, pamatuje také na hudbu chorální a figurální. Konkrétní jmenovité informace o hudebním životě řádu v Čechách (a v Kladsku) pak přinášejí zejména zápisy z jednání kapitul a kongregací, tj. pravidelných shromáždění delegátů české minoritské provincie od roku 1639 a další prameny. Již v nejstarším dokladu (1639) se dočteme o mladoboleslavském varhaníkovi (pulsator organorum) Michaelu Prade. Bonaventura Sassein (+1673) s titulem magister musices a funkcí chori regens byl v roce 1669 na tři léta zvolen 52. provinciálem. David Rotbauer (+1676) z Krnova vstoupil do dochovaných pramenů jako „magister musices et chori moderator“ v roce 1655 a stanul ve vedení provincie v roce 1665. Ke jmenovaným osobnostem se druží generačně mladší horažďovický rodák Maurus Berka a Severin Still z Mostu. V letech 1665 až 1772 můžeme hovořit přímo o „vládě hudebníků“ v České provincii. Bernardus Artophaeus a Ivo Anton Požadavky někdejších magistri musices na nové členy řádu se projevily i preferencí hudebních kvalit při výběru uchazečů, resp. přitažlivostí minoritské hudební praxe. Během osmi let složilo slavné sliby dalších šest hudebníků včetně Bernarda Artophaea (1651?–1721). Zahájil roční probaci v Horažďovicích a pokračoval v seminárních studiích v Praze a pak se vrátil znovu do Horažďovic, vedle Prahy, Vratislavi a Českého Krumlova nejbohatšího konventu provincie, který tehdy vedl další řádový hudebník Leonard Schlöhle. Horažďovičtí minorité měli své velké příznivce v příslušnících rodu Šternberků, majitelů tamního panství. Artophaeus úspěšně žádal o titul magister musices za „vynikající práce“ (1678) a vedl svědomitě tamější konvent. Pak až v roce 1681 žádal udělení bakalaureátu a „ctihodné definitorium spoléhaje na jeho práce, které dosud prokázal v hudebních skladbách, mu zaslouženě takovou poctu udělilo …“ a následně řídil kapitulní hudbu u sv. Jakuba. Za rok po získání titulu magister theologiae nastudoval za přítomnosti generála a jeho italského doprovodu kapitulní hudbu ve Vratislavi. V roce 1692 ho akta připomínají na čele českokrumlovského konventu doloženými kompozičními kontakty s eggenbergskou knížecí kapelou (Balletae Bacchi). V letech 1693–1696 byl zvolen za kvardiána ve Vratislavi. Mezi svěřenci se tu setkal i s nadaným varhaníkem Ivo Antonem. Konečně 11. května 1689 dosáhl A.R.P.M. Bernardus Artophaeus (Admodum Reverendus Pater Magister, jak zněla celá titulatura) po tajném hlasování na tři roky funkce provinciála České provincie. Na

konci září nastoupil jako jeho sekretář varhaník Ivo Anton z Třeboutic u Litoměřic (*1664). Po více než dvaceti pěti letech se opět ujali v rozhodujících funkcích řízení provincie dva hudebníci, sídlící v Praze na Starém Městě v konventu u sv. Jakuba. Artophaeus platil za významného skladatele a patřil k reprezentantům pražského hudebního života kolem roku 1700. Už od osmdesátých let pronikl svými kompozicemi – nejprve tzv. jednohlasou františkánskou mší - mimo řád (Zásmuky, Moravská Třebová, Hejnice), další figurální kompozice pak dokládají záznamy v inventářích z Kosmonos od piaristů, oseckých cisterciáků, piaristů ve Slaném, benediktinů v Rajhradě, v třebenickém inventáři – celkem dnes známe 52 titulů, z nichž 19 je úplně nebo částečně dochovaných. Jeho skladby zněly podle svědectví křižovníka Ryvoly i v Mostě a patrně všude tam, kde delší dobu plnil správní funkce (Horažďovice, Český Krumlov, Vratislav, Mladá Boleslav, Pardubice). Ve svých vokálně instrumentálních kompozicích se projevuje jako obratný skladatel benátsko-vídeňského okruhu. Volba generála v Římě roku 1701 Podle řádových konstitucí spadalo do období Artophaeovy nejvyšší funkce i konání generální (svatodušní) kapituly v Itálii, kde měl být zvolen v roce 1701 nový generál. Dopis z 30. března ještě všechny provinciály varoval, že nikdo kromě pozvaných nesmí vkročit za hradby Říma v době kapitulního jednání, aby nenarušil jeho průběh a také proto, že není ani dostatek ubytovacích možností pro všechny zájemce. V době příjezdu delegátů do Věčného města právě vrcholily velkolepé slavnosti na Piazza di Spagna (30. 4. – 3. 5.), několik kroků od konventu římských minoritů. U příležitosti korunovace Filipa V. dal španělský vyslanec nasvítit významné budovy, nobilita i prostý lid obdivovali ohňostroje, triumfální vozy i hudební produkce přímo na náměstí: „V sobotu večer se na Piazza di Spagna započala zábava kantátou s mnoha hudebníky a nejlepšími instrumentalisty města, pro něž bylo postaveno pódium na způsob divadla s nejpůvabnějšími malbami…“ Na vlastním zasedání pak většina provinciálů hlasovala pro Coronelliho, a tak se stal generálem nejen učenec, ale i významný podporovatel umění, odchovaný hudbou v Benátkách, přítel Vivaldiho otce a později ordinář mladého Antonia. Krátce po převzetí úřadu vydal tiskem nařízení, kde se v bodě 38 zdůrazňuje u noviců výchova k umění „zvláště k hudbě, jak ve zpěvu tak ve hře na nástroj…“. Jeho zásady a pokyny Artophaeus uplatňoval po návratu do Prahy. To už byl od kladské kapituly v září 1701 titulován jako Eximius (neobyčejný). Kromě založení matriky České provincie s mnoha cennými údaji o hudebnících probíhala na sklonku jeho provincialátu i nákladná stavba nových varhan na kůru u sv. Jakuba. Praha v době Černohorského studií. C. A. Redel: Das Sehenswürdige Prag, bei J. F. Rüdiger, Nürnberg u. Prag, s. a.

Repro archiv


Doklad o studiu B. M. Černohorského v Praze a útěk Období od kněžského svěcení (2. 6. 1708) do usnesení hradecké kongregace z 19. 8. 1710 je dosud považováno za léta v životě Černohorského, „pro které chybí dobové doklady“. Šetřením ve fondu bývalého minoritského archivu z českého Krumlova jsme nalezli listinu nadepsanou Řád studií v naší staroslavné České provincii. Černohorský je zařazen mezi „pražskými studenty [teologie] u sv. Jakuba“ jako „P. Bouslaus“ na předposledním místě. I to potvrzuje jeho nedávné kněžské svěcení. Podle údajů listiny měl navštěvovat stejné přednášky regenta jako kolegiáti a kromě toho samostatné odpolední vyučování a přezkušování za vedení kolegiáta Nicodema. Z vratislavských pramenů víme, že na téže pražské kapitule (zahájené 13. 5. 1708) definitorium schválilo žádost o vstup do koleje Nicodema Měrčičky a Podivina Pauliho. Zároveň byli oba pověřeni povinnostmi lektorů, Měrčička lektorem teologie a Pauli filozofie, což nám datuje tento dokument. Řád studií zastihl Černohorského při studiu teologie v tzv. gymnáziu druhé třídy, poté co prošel prvním seminářem – noviciátem (1703–4) a slavnými sliby vstoupil do druhého semináře, který se končíval s dosažením 21 let (1705). Iniziati nebo alumni, jak se posluchači označovali, studovali pod vedením regenta aristotelskou logiku a universalia podle Duns Scota. Za normálního průběhu studia by byl Černohorský ukončil druhou třídu v roce 1711 a první v roce 1714 (tehdy skutečně také do Čech žádost z Itálie poslal, ucházeje se u mateřské provincie o udělení doktorátu). Pokračoval ve studiu od 8. listopadu 1708. Jeho učitel Měrčička hudebníkem nebyl a magister musices Podivinus Pauli vyučoval filozofii v jiném oddělení. Byla to však i hudba otce Bohuslava, která působila, že u Jakuba „…bohoslužby probíhají za velké účasti lidu.“

Zápis o přijetí do řádu B. Černohorského „Boëmus Nymburgensis“. Matricula summaria professionum (1655-1908), Minorité Brno

Repro archiv

Vstup B. M. Černohorského do řádu Zatímco ex-provinciál Artophaeus řídil konvent v Horažďovicích (1702–3) a v Mostu (1703–4), oblékl minoritský hábit ve čtvrtek 28. ledna 1703 nymburský rodák Bohuslav Matěj Černohorský. Kromě údaje o křtu v Nymburce (16. 2. 1684) a zápisu mezi bakaláři na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze (1702) nemáme konkrétní údaje o jeho dětství a mládí. Přestupem k minoritům z veřejné univerzity patrně sledoval možnosti svého hudebního růstu a uplatnění. Následovaly slavné sliby (10. 4. 1704) a studium semináře; knězem se stal 2. června 1708. Po smrti Antonia Cymburka (1704) přijal místo pražského kvardiána u sv. Jakuba exprovinciál Artophaeus. Ivo Anton se objevuje v matričních zápisech v Praze jako učitel nově přijatých mladíků. Od listopadu 1705 do srpna 1709 tak žily všechny tři generačně rozdělené, ale hudbou spojené osobnosti v jednom konventu. Oba, varhaníka Antona a skladatele Artophaea, lze považovat za Černohorského učitele s bezprostředním vlivem a s denním kontaktem s nadaným varhaníkem, jehož kariéra rychle stoupala. Po kladské kongregaci (1709) se ovšem příznivá situace zásadně změnila. Oba zkušení učitelé byli přiděleni mimo Prahu do jiných konventů a pětadvacetiletý Černohorský za ně nemohl najít v řádu rovnocennou náhradu. Provinciálem se navíc stal (13. 5. 1708) Artophaeův protivník Walter Schopen a je možné, že Artophaeova chráněnce nepodporoval, i když byl sám zpěvákem a autorem příručky chorálního zpěvu Cantus choralis.

Repro archiv

Sborová Artophaeova skladba O Roma felix napovídá, že se Artophaeus setkal s motety minority Franceska Antonia Urii (1631/2–1719?), která vytiskl v Římě Komárek (1690). Artophaeův chráněnec Bohuslav Matěj Černohorský, zvaný „Padre Boemo“, se později s Uriem setkal v Assisi, kde v jeho přítomnosti usedl na místo prvního varhaníka (26. 2. 1711) a ještě téhož roku získal bakalaureát (6. 12. 1711).

Černohorský jako student u sv. Jakuba v Praze. Ordo Studiorum, SOA Třeboň, fond Český Krumlov, sign. K 2j

Po skončení kladské kongregace (6. 8. 1709) odešel však Artophaeus do Horažďovic a Anton se odebral vést litoměřický konvent. Tehdy začal Černohorský myslet na Itálii. Ani se nepokoušel žádat o povolení legální cestou. Poznámka v matrice, že Černohorský „žádal čtyřikrát do Itálie“, se týká až druhé italské cesty v roce 1731. Na kongregaci v Hradci Králové zahájené 19. srpna 1710 v konventu u sv. Anny bylo oznámeno, že otec Bohuslav odešel bez vědomí a souhlasu provincie do Itálie, a tak že je třeba napsat generálovi, „aby tam zůstal deset let ve vyhnanství mimo provincii a byl zbaven všech hodností“. Protože do Assisi přijel až 26. října 1710, vyplývá z toho, že Čechy musel opustit krátce před hradeckou kongregací. •

s t u d i e , k o m ent á# e Repro archiv

%&& let pražské konzervatoe

vii. kittlova symfonie k výroí založení pražské konzervatoe Miloslav Richter Zabýváme-li se dvousetletou historií Pražské konzervatoře, nemůžeme opomenout sbírku historických hudebnin. Od samého počátku existence školy byla budována sbírka not k použití při výuce i ke koncertní činnosti. Část materiálů škola nakupovala, množství velmi cenných hudebnin darovali členové Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách, profesoři i další příznivci. Ne všechny hudebniny bylo možné použít k hraní. Provozovací materiál k velkým operám a chrámovým skladbám má dnes hodnotu spíše historickou. Sbírka historických hudebnin čítá dnes zhruba 15 000 signatur. V dnešním příspěvku se zaměříme na rukopisné hudebniny. Je to rozsáhlé téma, které by bylo možno probírat z různých hledisek. Můžeme hovořit o rukopisech nejstarších, např. o zlomku kancionálu ze 13. století nebo o Kancionálu českém z roku 1631. Jiný výběr vznikne, jestliže se pokusíme vzít v úvahu význam autora v dějinách hudby. Jsou tu uloženy cenné dobové opisy skladeb velikánů české i světové hudby i autorů téměř neznámých. Vedle partitury opery W. A. Mozarta Don Giovanni datované r. 1787, z níž údajně autor dirigoval pražské představení roku 1791, nalezneme klavírní výtah lidové opery, kterou její autor, východočeský kantor Jan Branžovský (1790–1840?), nazval Holoprtské posvícení. Zdrojem zajímavých informací může být zcela obyčejný opis běžně hrané skladby, z něhož ovšem hrával některý slavný só-

Začátek partitury Scarlattiho opery

lista. Dozvíme se tak například, jaké prstoklady a smyky užíval houslista Ferdinand Laub. Můžeme nahlédnout do rukopisných materiálů, z nichž učil dodnes světem žádaný Otakar Ševčík, nebo obdivovat široký a náročný repertoár dřívějších flétnistů a hobojistů. Člověk se smyslem pro výtvarné umění jistě ocení krásu písma i notového zápisu, zpracování knižní vazby apod. Ukázkou hudebnin tohoto typu může být např. partitura opery Alessandra Scarlattiho (1660–1725) Il trionfo dellónore z roku 1718 pocházející z majetku hraběcí rodiny Clam-Gallasů. Je vázaná v deskách potažených vínovým sametem s vyšitým erbem. Dalším krásným rukopisem je Repertorium für Organisten und Chorregenten, které vytvořil Karel František Pitsch (1786-1858). Knihu, která obsahuje noty i texty a má 818 stran formátu 365 x 230 mm, opsal za necelé tři roky, přesně od 8. 12. 1849 do 5. 9. 1852, opisovač Josef Uhlíř. Dílo je vázáno v červené kůži a zlatě zdobeno.

Repro archiv

Zdobená vazba partitury Scarlattiho opery


Partitura 4. symfonie J. B. Kittla – titulní text

Part 1. houslí Kittlovy 4. symfonie Repro archiv

V partu basového trombónu se podepsali zvláštní kombinací not a písmen studenti Sakař a Horák. Vedle podpisů je nakreslena postavička hudebníka hrajícího na tubu a připsána výzva: „Franto trub, dostaneš žbáneček pivíčka!“ První věta Kittlovy 4. symfonie (Allegro vivace) zachovává obvyklé kompoziční postupy. Je zde zpracováno jednoduché slavnostní téma a lyrická vedlejší myšlenka. Ve větě druhé (Andante) přednáší hlavní téma klarinet, k němuž se připojuje lesní roh. Autor zde používá variační metodu. Třetí věta (Scherzo) má beethovenský charakter. Čtvrtá věta (Allegro ma non troppo) začíná živým tématem ve dřevech a její provedení je sonátové. Symfonie končí obvyklým orchestrálním plénem. Poprvé zazněla na slavnostním koncertě 7. července 1858 ve Stavovském divadle. V partech jsou zapsána další provedení roku 1859, 1860 a 1861. Tentýž večer byla na programu také Slavnostní předehra č. 15 E dur Jana Václava Kalivody (1801–1866), kterou autor také věnoval padesátinám školy. Mezi absolventy Pražské konzervatoře patří Kalivoda mezi ty nejúspěšnější. Studoval hru na housle u B. W. Pixise v letech 1811 až 1816. Pak hrál v orchestru Stavovského divadla. Podnikl koncertní cestu do Německa, Švýcarska a Holandska. V Mnichově ho slyšel kníže Fürstenberg a nabídl mu angažmá v kapele v Donaueschingen. Tam Kalivoda působil v letech 1822 až 1866 jako houslista, kapelník a skladatel. O úctě a vážnosti, které se mu dostalo, svědčí to, že mu byl v působišti postaven pomník. Partitura Kalivodovy Slavnostní předehry je novější opis z roku 1911. Rukopisné orchestrální hlasy jsou většinou původní. Přiloženy jsou i hlasy mladší, dokonce i tištěné. Skladba začíná pomalým úvodem (Adagio maestoso). Hlavní plocha je v šestiosminovém taktu (Molto vivace e con fuoco) a přechází v grandiózní závěr. Na programu výše zmíněného koncertu byly ještě mj. další dvě slavnostní ouvertury věnované konzervatoři k jubileu. Autorem jedné byl Jan Josef Abert (1832–1915), který studoval kontrabas u profesora Hraběte (absolvoval v roce 1852). Stal se členem a později i kapelníkem stuttgartské dvorní kapely. Složil 7 symfonií a několik oper. Druhou předehru složil František Glaeser (1798–1861), který studoval na Pražské konzervatoři v letech 1813 až 1817 housle u B. W. Pixise a skladbu u B. D. Webera. Působil jako kapelník ve Vídni, Berlíně a Kodani. Partitury obou zmíněných předeher jsou nadepsány patřičným věnováním a dochovaly se v Knihovně Pražské konzervatoře. Na závěr článku o rukopisných hudebninách si dovolím připojit alespoň stručné poděkování těm, bez kterých by sbírky konzervatoře byly chudší – opisovačům. Byli to např. Václav Pirchan, Ludvík Elsnic, Hugo Zápal, Jan Nademlejnský a mnozí další. Opsali stovky stránek not a přispěli tak k obohacení studijního i koncertního repertoáru školy. •

Repro archiv

Zcela zvláštní kategorií rukopisů jsou autografy, tj. materiály, které psali autoři vlastní rukou. V Knihovně Pražské konzervatoře jsou uloženy notové autografy A. Dvořáka, J. B. Foerstra, A. Háby, J. A. Koželuha, F. V. Kramáře, B. Martinů, M. Regera a mnoha dalších. O kterém rukopisu tedy psát? Abychom se vyhnuli tomuto „vážení rukopisů na lékárnických váhách“ a také vzhledem k tomu, že začíná období oslav dvoustého výročí založení Pražské konzervatoře, pohovoříme dnes trochu podrobněji o několika skladbách, které byly škole věnovány. K oslavám v roce 1858 bylo konzervatoři věnováno více skladeb. Nejprve nás bude zajímat dílo, které složil Jan Bedřich Kittl (1806–1868). Vystudoval práva a byl zaměstnancem finanční prokuratury. Zároveň se věnoval hudbě. Ve skladbě byl žákem Václava Jana Tomáška. Jeho zájem o hudbu převládl, a tak opustil kariéru úředníka a prosadil se jako skladatel hudby symfonické, operní i komorní. V pražských salónech zněly Kittlovy písně a značné obliby dosáhla jeho 2. symfonie zvaná Lovecká z roku 1838. Od roku 1843 byl ředitelem konzervatoře. Stýkal se s významnými evropskými skladateli a hudebníky. Jeho zásluhou Prahu navštívili Hector Berlioz, Ferenc Liszt, Louis Spohr, Richard Wagner a další. Na Wagnerovo libreto napsal operu Francouzové před Nizzou aneb Bianca a Giuseppe. Ale zastavme se v roce 1858, kdy slavila Pražská konzervatoř padesátiny. (Tehdy byl považován za počátek existence konzervatoře rok 1808, kdy bylo vydáno provolání šlechticů vyzývající k podpoře hudby. Později se výročí odvozovalo od roku 1811, kdy skutečně začalo vyučování.) Tak tedy k jubileu školy složil Kittl svou 4. symfonii C dur. Popis hudebniny: V Knihovně Pražské konzervatoře je pod signaturou 4 D 982 uložena partitura a hlasy 4. symfonie Jana Bedřicha Kittla. Titulní text uvádí kromě názvu skladby a jména autora také věnování: Componiert zu der Feier des 50 jährigen Jubiläums. Vpravo nahoře je oválné razítko s písmeny V.B.T. (Verein für Beförderung der Tonkunst, tj. Jednota pro zvelebení hudby). Partitura je psána na notovém papíru příčného formátu 235 x 315 mm a má 161 stran, opisovač není uveden. Zajímavé je i nahlédnutí do jednotlivých partů. Tak např. do třetího partu prvních houslí se podepsali Jan Hřímalý (později proslulý koncertní mistr a pedagog v Rusku) a Josef Řebíček (po studiu koncertní mistr ve Wiesbadenu, Varšavě, Budapešti apod.). Ve třetím partu kontrabasu jsou podepsáni studenti Blumentritt (stal se členem orchestru v Rotterdamu), Simandl (později 1. kontrabasista Dvorní opery ve Vídni a člen orchestru Vídeňských filharmoniků), Štorch (autor skladeb pro kontrabas), Vostřebal a Meliš. Dále je připsáno: „F. Simandl v 6tém roce odveden k vojanskému stavu 1861 25/II.“


6%& let budovy státní opery praha

vii. smetanovo divadlo ﹙6848–688%﹚ Jitka Slavíková i důležitou modernizaci technického zázemí včetně vybudování nových zkušeben, šaten, rozšíření administrativních prostor, skladů atd. Za 52 let existence Smetanova divadla se uskutečnilo 10 světových premiér v čele s Mirandolinou Bohuslava Martinů v roce 1959 s Marií Tauberovou v titulní roli a 16 českých premiér. V prvních měsících roku 1990 našla rostoucí kritika nesmyslného spojení Smetanova a Národního divadla pochopení u nového vedení Národního divadla i Ministerstva kultury ČR. Nejdříve byl na podzim 1990 se souhlasem sólistů rozdělen operní soubor a existující představení byla podle původu produkce rozdělena mezi obě scény. Každá z nich měla k dispozici vlastní orchestr a sbor, ale centrální řízení zůstalo zachováno. Vedením autonomního Smetanova divadla byl pověřen mladý český režisér Karel Drgáč, který získal umělecké školení ve Vídni. Období transformace trvalo do jara 1992, kdy rozhodnutím tehdejšího ministra kultury Milana Uhdeho, jež vstoupilo v platnost 1. dubna 1992, se operní soubor Smetanova divadla oddělil od Národního divadla a získal statut nezávislého divadla, jehož ředitelem byl na první tříleté období jmenován Karel Drgáč. Divadlo dostalo nový oficiální název Státní opera Praha. • Foto archiv

Na základě nového správního řádu platného od 3. listopadu 1949 získala budova po připojení k Národnímu divadlu nový název Smetanovo divadlo. Současně bylo rozhodnuto, že z důvodů co největší integrace obou budov se bude ve Smetanově divadle hrát i činohra, avšak počet činoherních představení postupně klesal, až se divadlo stalo domovem pouze opery a baletu. Jistou výhodou sloučení obou pražských operních souborů bylo, že na přípravě operních inscenací se mohli podílet všichni sólisté, dirigenti a režiséři. Zásadním úskalím sloučení obou pražských operních souborů se však staly značné organizační problémy tak rozměrného uměleckého kolosu. Repertoár uváděný ve Smetanově divadle poskytl velký prostor české soudobé opeře, jeho páteří však byla významná i méně známá díla světové operní literatury. Značný počet inscenací dosáhl mezinárodního uznání. Velkorysé jevištní parametry i velké technické možnosti byly předpokladem k hostování celé řady zahraničních operních, baletních a činoherních souborů. Vrcholný zážitek uchystalo návštěvníkům Velké divadlo z Moskvy, které v Praze představilo své umělce v šesti večerech (23.–28. 5. 1973). V hlavních rolích Pikové dámy, Tosky a ve dvou koncertech se vystřídaly nejlepší síly souboru – Galina Višněvská, Tamara Milaškina, Maria Biešu, Irina Archipopová, Jelena Obrazcovová, Larisa Avdějeva, Vladimír Atlantov, Virgilius Norejka, Jurij Mazurok, Vladimír Valajtis, Jevgenij Něsterenko a Alexander Ognicev pod taktovkou Jurije Simonova a Marka Ermlera. K nejpozoruhodnějším kulturním událostem konce sedmdesátých let ve Smetanově divadle patřilo hostování Státní opery z Vídně se dvěma představeními Straussovy opery Ariadna na Naxu (25. a 27. 4. 1979) pod taktovkou Karla Böhma. Kompletní vídeňský soubor zavítal do Prahy poprvé od dob Nového německého divadla a jeho vystoupení předcházela dramatická jednání: vídeňská strana trvala na účasti slovenské pěvkyně Edity Gruberové, která jako emigrantka nebyla pro českou stranu dlouho akceptovatelná. Obecenstvo obeznámené se situací se Gruberové odvděčilo bouřlivými ovacemi nejen za její bravurní koloratury v roli Zerbinetty. Zahraniční operní soubory často hostovaly s u nás dosud neuvedenými tituly, prováděn byl ale i tradiční repertoár. Berlínská Komická opera nabídla Mlčenlivou ženu Richarda Strausse (1956), Národní divadlo Zábřeh Stravinského Život prostopášníka (1957), Lipská opera Brittenova Petera Grimese (1957), londýnská Sadler´s Wells Opera Sullivanovu Iolante, Brittenova Petera Grimese a Stravinského Život prostopášníka (1965), Národní opera ze Sofie Musorgského Borise Godunova, Státní opera Drážďany Levinův mlýn Udo Zimmermanna, Weberova Čarostřelce a Wagnerova Tristana a Isoldu (1976), leningradské Státní akademické divadlo opery a baletu S. M. Kirova Čajkovského Eugena Oněgina (1984), Velké divadlo Stanislava Moniuszka z Poznaně Černou masku Krzysztofa Pendereckého (1989). To je samozřejmě jen výběr, nutno je také zmínit opakovaná hostování opery Slovenského národního divadla z Bratislavy, v průběhu let se postupně představily i všechny další operní scény z Čech a Moravy (s výjimkou Opavy) a další slovenské soubory (Bánská Bystrica a Košice). V letech 1967–1973 probíhala rozsáhlá rekonstrukce divadla. Zahrnovala nejen obnovu historického hlediště, ale

Edita Gruberová (Zerbinetta)

kn i h y

vojtch kyas prvodce po archivních fondech ii. Věra Lejsková Brněnský muzikolog Dr. Vojtěch Kyas je znám svou precizností, detailností a vůbec neuvěřitelnou zodpovědností, s níž přistupuje k úkolu, který si předsevzal. Mám před sebou jeho poslední dílo vzniklé v r. 2003 a vydané v r. 2007 – „Průvodce po archivních fondech II. – oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea“ – a naplňuje mě hlubokým obdivem k množství shromážděných faktů i jejich perfektnímu zpracování. Navazuje na „Průvodce“ z roku 1971, který zpracovali autoři eodora Straková, Jiří Sehnal a Svatava Přibáňová. Celá obsáhlá práce je rozdělena do ucelených skupin, pojednávajících jak o hudebninách a jejich původu, tak o různých lokalitách, osobnostech, institucích, tematických celcích. Jsou zde evidovány i za léta nashromážděné koncertní a divadelní programy a nakonec několik rejstříků: rejstřík skladatelů, ostatních jmen, autorů písemností, rejstřík místní, abecední přehled k signaturám (B –libreta, D – teoretika) a abecední přehled autorů teoretických prací, na něž Průvodce podrobně odkazuje. Hudebniny evidované v oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea pocházejí jednak z různých klášterů, farních kostelů, ze zámeckých archivů, z hudebních škol i ze soukromých sbírek, třeba prof. Graciána Černušáka, Dr. Jana Racka, prof. Bohumíra Štědroně a přečetných jiných. Přestože Kyasův Průvodce je práce vědecká, čte se místy jako román, zejména hesla osobností. Mnohá jména se nám objevují opakovaně, zařazená do různých skupin, ať již jsou tam jejich kompozice, vědecká díla, anebo různé dokumenty, dopisy atd., či celé pozůstalosti (jako Břetislava Bakaly, Antonína Balatky, Josefa Berga, Hynka Bíma, Josefa Blatného, Josefa Černíka, Emila Háby, eodora Schaefera, Františka Suchého, Vincence Šťastného). Nepochybně zajímavé je oddělení „Písemnosti“ – to je jako malý cestopis: z Bílé Vody se dostáváme do Českého Krumlova, pak do Donaueschingen (SRN), do Göttweig

(Rakousko), do Jasné Góry v Polsku a opět do Rakouska do Klosterneuburgu, Melku, Vídně a do SRN do Sigmaringen – nepřeberné množství našich dalších míst, kde všude byl pořízen soupis inventáře hudebního archivu, neuvádím. Mezi početnými zajímavostmi jsou třeba skladatelské pokusy Zdeňky Heyduškové (dcery B. Smetany) a jejího manžela Zdeňka Heyduška, i zápisník Betty Smetanové, druhé manželky Bedřicha Smetany. A také je tu Smetanův kvartet Z mého života, ale v autorově úpravě pro klavír čtyřručně! Nebo jsou tu evidovány zajímavé dopisy Bély Bartóka koncertní pěvkyni Marii Fleischerové, dopisy Johannesa Brahmse, Antona Brucknera, Antonína Dvořáka, Richarda Strausse aj. Velkými „psavci“ byli podle všeho Dr. Vladimír Helfert, Jan Kunc, Bohuslav Martinů, Vítězslav Novák, Josef Suk i Bohumír Štědroň – bez zajímavosti není ani vlastní životopis Viléma Blažka či památníky s podpisy hudebníků. Z institucí nás přirozeně budou nejvíce zajímat ty, které se vztahují přímo k Brnu: Beseda brněnská, Klub moravských skladatelů, Moravské kvarteto, Orchestrální sdružení (později Helfertovo), Pěvecké sdružení moravských učitelů aj. Nepochybně nesmírně zajímavé by bylo nahlédnout do koncertních a divadelních programů, které se vztahují jednak k soukromým osobám, jednak k institucím, a které dokumentují jedinečným způsobem hudební život nejen u nás. Např. jsou tu programy koncertů Rudolfa Firkušného v Chicagu v letech 1951–52, dokonce koncert Klubu českých turistů (!) z roku 1896, programy českého i německého divadla v Brně, Besedy brněnské od roku 1860, Brünner Musikverein z let 1851–1916, programy Českého lidového divadla v Brně atd. Se všemi, zde jen zhruba nastíněnými dokumenty se podrobně seznámit, přehledně je zpracovat a patřičně zařadit, představuje nekonečné hodiny doslova úmorné práce. Dr. Vojtěch Kyas se jí zhostil skvělým způsobem s poctivostí sobě vlastní. Jak uvádí v závěru předmluvy, není zde zahrnut skladatelský a literární odkaz Leoše Janáčka, neboť janáčkovské fondy jsou vedeny samostatně. Průvodce“ má 20l stran a vydalo jej Moravské zemské muzeum Brno. Dr. Vojtěch Kyas: Průvodce po archivních fondech II. Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea. Vydalo Moravské zemské muzeum Brno 2007. ISBN 978-80-7028-305-9 •

Předprodej vstupenek na galakoncerty Barbary Frittoli (11. 11. 2008 v 19.30 hod., Smetanova síň Obecního domu, Český národní symfonický orchestr, dirigent Heiko Mathias Förster)

a Bryna Terfla (13. 1. 2009 v 19.30 hod., Smetanova síň Obecního domu, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigent Vjekoslav Šutej, host koncertu Simona Houda Šaturová)

bude zahájen 1. 7. 2008 v informačním centru Obecního domu a prostřednictvím agentury www.nachtigallartists.cz

s v $ t h u d e b n í ch n ást r oj

svtoví houslai a eská škola vii. patrick robin Stanislav Bohadlo

Foto archiv

„Nekopírujte staré mistry, ale hledejte to, co hledali oni.“ Patrick Robin se v roce 1988 usadil v Angers ve Francii. Pracuje ve vlastním ateliéru v domku se zahradou s výhledem na řeku Loiru, v krásném a klidném místě, „ideálním pro stavbu nástrojů a pro návštěvy houslařů“, jak říká. Staví zde zejména housle, violy a violoncella a specializuje se na tónové úpravy nástrojů. Na jeho nástroje hrají sólisté a členové takových orchestrů, jako je Wiener Kammerorchester, Volksoper Wien, Tonkünstler-Orchester Niederösterreich, Helsinki Philharmonic Orchestra, Danish National Symphony Orchestra, l’Opéra de Paris, l’Orchestre Philarmonique de Radio France, L’Opéra de Lyon, a komorní soubory jako Jean Sibelius Quartet, vídeňský Aron Quartett aj. Robin vystudoval houslařskou školu v Newarku v Anglii, kde získal cenu Royal Oakden Cup za vynikající výsledky. Když pracoval po boku Rogera Hargrava pro firmu Geigenbau Machold v Brémách, specializoval se na jemnou restaurátorskou práci na vzácných nástrojích velkých klasických houslařských škol. Hluboký ponor do studia nejlepších italských nástrojů pro něho zůstal stálou inspirací v jeho práci. Získal řadu cen včetně dvou Zlatých medailí za housle a violoncello na pařížské soutěži (1991) a k tomu další zvláštní ocenění: Prix de l’Académie des Beaux-Arts, Prix de la Fondation Marcel Vatelot a Prix de la Fondation Jean Eulry. Zlaté medaile si také odvezl za violu na soutěži v Mittenwaldu (1989) a ze soutěže Strad Cello and Bow-Making Competition v Manchesteru (1994). Od roku 1996 zasedal jako porotce v mezinárodních soutěžích v Manchesteru, Mittenwaldu, Paříži, Poznani, Mexiku, Cremoně a v Náchodě (2004). V roce 2000 ho francouzská ministryně kultury poctila titulem „Maître d’art“. Když jsme v Poznani na Wieniawského soutěži vyjednávali jeho účast v porotě Metelkovy soutěže, doslova pookřál, když se dověděl, že součástí zápolení je řezba šneku na místě. Hned také připomněl soutěže ve zručnosti, při kterých se staví housle „na čas“ jako skutečné závody. Jaké je vaše rodinné houslařské zázemí? Pocházím z rodiny pěstitelů vína v Anjou, v údolí Loiry ve Francii. Ačkoliv se zdá, že to má daleko k houslařství, jsou tu určité podobnosti. Je to téma zprostředkování, zpracování toho, co nám příroda poskytuje (úroda hroznů) na osobité a, doufejme, i krásné a lahodné víno. My houslaři takhle zprostředkováváme, zpracováváme kousky dřeva ze stromů, které rostly celá staletí, abychom vytvořili osobité a snad i krásné a dobře znějící housle… Souvisí to se smysly a krásou, když využíváme to, co nám příroda dává. Jak jste začínal? Hrál jsem jednak na housle a také jsem stále rukama něco dělal se dřevem už od nejútlejšího věku. Ovlivnil mě můj otec, který byl velice zručným truhlářem a vyrobil mnoho kusů nábytku pro náš dům. Spojení těchto dvou zájmů vyústilo v nápad studovat houslařství. V mém případě to ovšem nebyla přímočará cesta, protože jsem se nejprve několik let učil vyrábět nábytek a restaurovat staré kusy, přičemž jsem hrál na housle v lidové kapele. Teprve později jsem nastoupil do houslařské školy v Newarku.

Patrick Robin

Které houslařské subprofesi se věnujete nejvíce? Vyrábím nové nástroje, housle, violy a cella pro profesionální interprety, mezi nimiž je mnoho sólistů, koncertních mistrů a komorních hráčů. Rád také seřizuji a upravuji vzácné nástroje tak, aby získaly na zvukové kvalitě. Pracujete úplně sám? Mám jednoho asistenta, který se mnou pracuje na částečný úvazek už od roku 2001. Jmenuje se Antoine Cauche. Je to velice talentovaný houslař a získal na londýnské soutěži e Genius of the Violin tři první místa, cenu za zvuk i za práci v roce 2004. Používáte polotovary? Pracuji velice tradičním způsobem. Stroje používám jen zřídka, pouze na srovnávání hrubého materiálu. Výběr dřeva a způsob jeho přípravy má pro mě největší význam. Veškerou práci pak dělám ručně, každý nástroj vzniká individuálně, žádné série a bez jakýchkoliv předřezaných dílů. Cílem je postavit nástroj, který má vlastní charakteristiku, osobitost a jedinečnost. Často přemýšlím o svých vyrobených nástrojích tak, jako se mezi lidmi mluví o příslušnících téže rodiny: rozeznáte společné rysy („dílnu Patricka Robina“), ale každý z nich má svou vlastní osobitost. To vylučuje jakýkoli průmyslový přístup v mé práci. Jaké je vaše mínění o houslařském „vynalézání“? Jsem velice otevřený vůči veškerému výzkumu, ať už ho dělají sami houslaři nebo vědci. Já sám také stále ve své dílně experimentuji. Je tu stále tolik otázek a velmi málo odpovědí, což nás požene ve zvídavosti navždy. Jeden příklad významného objevu, který mi velice pomáhá, bylo znovuobjevení systému měření a proporcionálního nákresu, používaného starými cremonskými mistry. Tento výzkum vedl François Denis, houslař z mého rodného města a byl publikován houslařským svazem ALADFI pod titulem Traite de Lutherie. Pochopíme-li, jak byly housle koncipovány ve svých rozměrech a tvarech, umožní nám to porozumět tomu, proč zní tak, jak zní a jaký je vliv tvaru na charakter tónu. Porozumění a interpretace principů velkolepých starých houslařských škol nám dává mnohem větší svobodu v našem zpracovávání nástroje než jen pouhé kopírování děl starých mistrů. „Ne suis pas les grands maîtres, cherche ce qu‘ils ont cherché“. Co si myslíte o houslařství v přítomnosti a budoucnosti? Musím říci, že nikdy dříve nebylo v dějinách této profese

sv$t hudební ch ná st ro j

k dispozici tolik vědomostí (vědeckých, historických aj.), o které by se mohli tvůrci v této profesi podělit. Výsledkem toho je, že úroveň výroby hudebních nástrojů je velice vysoká. Profesionální hráči se stále více zajímají o tyto nové nástroje. Skutečností také je, že historické nástroje nejvyšší úrovně se pro ně stávají nedostupnými. Pochopitelně také vzrůstá mezi houslaři konkurence, ale já na to nahlížím jako na zdravý vývoj, který stimuluje soutěživost a kvalitu. Dnes se houslaři učí kdekoliv v Evropě nebo v USA, není nutné, aby studovali ve své rodné zemi. Cestují, aby získali profesionální zkušenosti, a je stále menší vliv národních škol. Zda je to dobré nebo špatné, těžko říci, je to prostě skutečnost. Odráží globalizaci našeho světa. Jak vzpomínáte na zasedání v mezinárodní porotě v Metelkově soutěži v Náchodě v roce 2004? Plnit úlohu porotce v náchodské soutěži bylo pro mě velkým potěšením. To, co považuji za výborný nápad, je řezba hlavičky během jediného dne všemi účastníky zároveň v jedné

velké dílně. Byla tam báječná atmosféra a bylo velice poutavé sledovat, jak každý přistupoval k tomuto úkolu jinak. Je to skvělá příležitost, jak si vyměňovat zkušenosti a nápady. Co byste doporučil mladým houslařům? Doporučení mladým houslařům? Studuj staré mistry, staré houslaře z Cremony. Občas je kopíruj, abys poznal jejich práci důvěrněji, ale přitom se snaž pochopit a porozumět tomu, co dělali oni, principy, pojetí (koncept). Neuvízni jen v kopírování. Chceme originální osobnosti a ne klony. Čím důvěrněji známe pravidla hranice tohoto starého umění, tím více je můžeme svobodně interpretovat a najít vlastní cestu. Pokus se postavit osobitý nástroj. Umělci potřebují nástroj osobitý a ne jen dobře fungující prostředek na vydávání tónu. Pátrej po tónu, hledej styl, který se ti líbí. Spolupracuj s hudebníky; to z nich, z různorodosti jejich osobností můžeme získat důvěrnější znalosti o nástrojích a jejich funkci. A tady končím, musím se vrátit ke svému kousku dřeva… •

Foto archiv

Foto archiv

Viola z roku 2008

r e v u e h u d e b ních no si Foto Jiří Skupien

Vydavatelství RADIOSERVIS pořádalo 22. 4. v kostele sv. Vavřince křest CD s díly L. van Beethovena (Koncert C dur pro klavír, housle violoncello a orchestr, op. 56) a J. Brahmse (Koncert D dur pro housle a orchestr, op. 77), která nastudovali klavíristka Rumi Itoh, houslista František Novotný a violoncellista Michal Kaňka, které doprovodila Pražská komorní filharmonie v čele s Jiřím Bělohlávkem. Nahrávka, která byla původně určena pouze pro japonský trh, se měla v roce 2002 natáčet již v létě, zabránily tomu však tehdy povodně a termín byl přeložen na listopad. Na setkání, kterému byl přítomen nejen Jiří Bělohlávek, ale kromě Rumi Itoh i dva zbývající sólisté, František Novotný, jehož umění bylo největší inspirací pro realizaci titulu Jiřímu Bělohlávkovi a který s Rumi Itoh spolupracuje již od roku 1990 a Michal Kaňka, s nímž je klavíristka v profesním kontaktu od roku 1997, slovem provázela Martina Kociánová. Kmotrem CD byl herec Jan Hartl, který CD popřál nejen úspěchy u posluchačů, ale přednesl i vtipný text o vlivu hudby na člověka... Na fotografii zleva Martina Kociánová, Kateřina Konopásková, ředitelka vydavatelství Radioservis, Jan Hartl, Jiří Bělohlávek, František Novotný a Michal Kaňka.

Český basista Zdeněk Plech, sólista Národního divadla v Brně, Praze, Canadian Opera Company Toronto, Metropolitní opery Phoenix a Staatsoper Berlin, který se může pochlubit účastí na mnoha projektech doma i v zahraničí, natočil 3. 4. pro britskou rozhlasovou stanici BBC Biblické písně Antonína Dvořáka, které byly následně zařazeny do vysílání. BBC Symphony Orchestra dirigoval Tomáš Hanus. Německý pianista a cembalista Andreas Staier (nar. 1955) patří již dlouhá léta k bachovské interpretační špičce. Jako sólista spolupracuje s renomovanými soubory staré hudby (Akademie für Alte Musik Berlin, Freiburger Barockorchester aj.). Vedle Bacha se také úzce specializuje na barokní a romantický repertoár. Pro svůj nejnovější projekt zvolil Staier rané skladby J. S. Bacha, které nám odpoví na řadu otázek kolem mládí tohoto autora. Titul (1 CD digipack), který vychází pod objednacím číslem HMC 901960 u firmy HARMONIA MUNDI (CLASSIC), zatím získal tato ocenění: Diapason DÓr; Le Monde de la Musique – Choc; France Musique. Doporučujeme! „Ještě trochu a ukončil bych svůj život … Jenom umění mě drželo nad vodou“, píše Beethoven ve svém testamentu z Heiligenstadtu poté, co téměř ztratil sluch. Jeho klavírní sonáty – op. 10, 28 („Pastorální“), 49, 81 („Les adieux“), 109, 110 a 111 – si pro své nové album (3CD-HMC 901909-11) u firmy HARMONIA MUNDI (CLASSIC) zvolil talentovaný mladý anglický klavírista Paul Lewis, jehož nahrávky Liszta a Schuberta se staly CD měsíce

časopisu Gramophone a získaly velice příznivé hodnocení i u dalších hudebních časopisů. Předchozí dva 3CD boxy jež tento doplňuje na kompletní nahrávku Beethovenových klavírních sonát mají katalogová čísla: HMC901903-05 a HMC 901906-08.

Georg Friedrich Händel složil své „hudební drama“ Herkules v letech 1744–1745 a doufal ve stejný úspěch, jakého dosáhl se Samsonem a Semele o rok dříve. Jedná se v podstatě o anglickou operu s vysoce kvalitní hudbou, jejímž hlavním tématem je destruktivní síla žárlivosti. Na vynikajícím obsazení v čele s Nicolou Wemyss (mezzosoprán) a Knutem Schochem (tenor), jejichž působení na předešlé nahrávce u Naxosu (Händel: Gidon, 8.557312-13) náležitě vychválil např. hudební server Classics Today, se dále podíleli Gerlinde Sämann (soprán), Franz Vitzhum (kontratenor), Peter Kooij (bas), Liselotte Kühn (soprán), Franz Schneider (bas), Junge Kantorei a Frankfurt Baroque Orchestra v čele s Joachimem Carlosem Martinim. Titul (3CD, celkový čas 190 minut) vydává firma NAXOS (CLASSIC) pod objednacím číslem 8.557960-62. Doporučujeme! Další díl souborného vydání orchestrálních skladeb Clauda Debussyho (1862-1918), jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších autorů počátku 20. století (Prélude à l‘après-midi d‘un faune; La mer; Jeux: Poème dansé; Children´s Corner (v úpravě A. Capleta), vydává v těchto dnech pod objednacím číslem 8.570759 firma NAXOS (CLASSIC). Nahrávka představuje dvě jeho kompozice – Preludium k Faunovu odpoledni a tři symfonické skici Moře, částečně inspirované dílem slavného japonského umělce a dřevorytce jménem Katsushika Hokusai. Vychází ve skvělém podání Lyonského národního orchestru řízeného Junem Märklem. Doporučujeme! Od „znovuobjevení“ Hildegardy z Bingenu uplynulo letos 25 let. Narodila se jako desáté dítě do aristokratické rodiny, v osmi letech vstoupila do kláštera benediktinských

Prezentace nového kompaktního disku firmy ARCODIVA (UP 0100) s názvem Quattro hraje Quattro se skladbami Sylvie Bodorové (Concerto dei fiori pro housle a smyčce a Bern Concerto „Silberwolke“ pro housle, violu a smyčce), Zdeňka Lukáše (Concerto grosso, op. 348) a Otmara Máchy (Panna čistá – Variace na středověkou píseň pro housle a komorní smyčcový orchestr) a oslava deseti let této společnosti proběhly v kostele sv. Vavřince v úterý 29. 4. V krátkém programu zahrála i kmotra nového CD Jitka Hosprová, dále houslista Jakub Junek a v závěru Kristinka a Martin Kasíkovi. Společnosti ArcoDiva přišla popřát i jedna ze zakladatelek Gabriela Beňačková a další významné osobnosti našeho hudebního života. Na fotografii uprostřed Jitka Hosprová a zleva Jiří Štilec, ředitel firmy ArcoDiva, Jan Štilec, ředitel Fly United, Marek Štilec, dirigent souboru Quattro Orchestra, a houslisté souboru, Vítězslav Ochman a Jakub Junek. Foto Jiří Skupien

revue hudební ch nosi

Koncert pro klavír a orchestr č. 1 d moll, op. 15 šestadvacetiletého Johannese Brahmse (1833–1897) měl pozoruhodný začátek – nejdříve byl složen jako symfonie (Brahmsova První symfonie však měla premiéru až o 27 let později!) pro dva klavíry, později se z ní stal koncert pro jeden klavír a zároveň inspirace pro další díla (Německé requiem). Brahms jej nepřímo věnoval Schumannovi. Pro firmu HARMONIA MUNDI (CLASSIC) tuto skladbu i Variace op. 56a na téma Haydna nastudoval vynikající francouzský pianista Cédric Tiberghien za doprovodu BBC Symphony Orchestra, řízeného Jiřím Bělohlávkem. Nahrávka (1CD digipack) je opatřena objednacím číslem HMC 901977. Doporučujeme! Vivaldi Edition je rozsáhlý nahrávací projekt francouzského vydavatelství NAÏVE (CLASSIC), který připravuje přední světový muzikolog Alberto Basso. Jedná se o jeden z největších hudebních počinů 21. století. Cílem tohoto projektu je zaznamenat na CD/DVD obrovskou sbírku Vivaldiho skladeb, které jsou uchovány v Biblioteca Nazionale v Turíně. Tato sbírka obsahuje přes 450 děl (včetně oper, koncertů a sakrální hudby), z nichž většina upadla v naprosté zapomnění. Série cca 100 nahrávek byla zahájena roku 2001 a bude pokračovat následujících patnáct let. Do dnešního dne spatřilo světlo světa více než 20 nahrávek, z nichž mnoho dnes patří mezi klenoty italské hudby, a to právě díky společnosti Naïve (opery LÓlimpiade, Orlando furioso či Tito Manlio, nejnověji Griselda). Nejprodávanějším titulem v ČR je bezkonkurenčně nahrávka 3CD Juditha Triumphans (OP 30314) s Magdalenou Koženou (OPUS 111). Jména obou bratrů, Antona a Carla Stamitzových, jsou stejně jako jejich otec Jan Václav Stamic, spojována především s Mannheimem a tamějším orchestrem, který již od poloviny 18. století určoval nové směry instrumentální hudby. Oba z tohoto prostředí vzešli, avšak jejich mistrovskou houslovou hru mohli posléze obdivovat posluchači v Paříži a dalších hudebních centrech v Německu, Anglii, Holandsku atd. Interpretace jejich koncertů pro de-

chové nástroje (Koncert pro klarinet a orchestr Es dur a Koncert pro lesní roh a orchestr Es dur od Carla Stamitze a Koncert pro dvě flétny a orchestr G dur od Antona Stamitze) se na přelomu 80. a 90. let ujali hudebníci neméně slavní a zcestovalí. Zvláště jména hornisty Zdeňka Tylšara a klarinetisty Bohuslava Zahradníka bývají mezi specialisty v jejich oborech dodnes vyslovována s velikou úctou a respektem; oba svého času šířili ve světě skvělou pověst české „dechové školy“ mj. jako sólisté České filharmonie. Koncerty bratrů Stamitzů dávají sólistům (mezi nimiž nechybí ani flétnisté Jiří Válek a Radomír Pivoda) dostatek prostoru pro virtuozitu a muzikalitu. Ti jej zde za doprovodu Pražského komorního orchestru, řízeného Františkem Vajnarem, beze zbytku využívají a dávají nám tak příležitost na hodinu si užít muzicírování ve stylu jednoho z nejvýznamnějších center hudební historie druhé poloviny 18. století. Pod objednacím číslem SU 3948-2 vydává firma SUPRAPHON. Mezinárodně uznávané Panochovo kvarteto (Jiří Panocha – 1. housle, Pavel Zejfart – 2. housle, Miroslav Sehnoutka – viola, Jaroslav Kulhan – violoncello), které letos slaví neuvěřitelných 40 let svého působení v původní sestavě, je po velmi úspěšném kompletu Dvořákových smyčcových kvartetů (SU 3815-2) hlavním protagonistou

i další supraphonské novinky. Na čtveřici CD se podařilo vměstnat klavírní kvartety a kvintety, smyčcové kvintety a sextet. Z hlediska Dvořákovy tvorby tento výběr pokrývá prakticky celé jeho tvůrčí období od první skladby, kterou sám autor označil opusovým číslem 1 (Smyčcový kvintet a moll, B 7) až po kompozice ze skladatelova pozdního období. Na těchto nahrávkách, jež lze bez ostychu označit přívlastkem nadčasové, Panochovu kvartetu v jejich vrcholné formě sekundují takové veličiny jako Josef Suk (housle), Jan Panenka (klavír), Josef Hála (klavír), Josef Koďousek (viola), Josef Klusoň (viola), Michal Kaňka (violoncello), Josef Chuchro (violoncello) či Pavel Nejtek (kontrabas). Tohle je komorní Dvořák, jak ho dobře znají doma, v Americe i v Japonsku. Firma SUPRAPHON titul vydává pod objednacím číslem SU 3921-2. Jako první počin nové spolupráce vynikajícího estonského dirigenta Paava Järviho s předním americkým orchestrem – Cincinnati Symphony Orchestra – je nahrávka dvou Prokoevových skladeb, Poručík Kijé, op. 60 a Symfonie č. 5 B dur, op. 100. Jak jinak než ve výborné zvukové kvalitě. Vychází u firmy TELARC (CLASSIC) na CD i hybridním SACD zároveň pod objednacími čísly CD 80683 a CD 60683. Zpracovala Hana Jarolímková

Foto Tomáš Drbohlav

řeholnic a žila zde až do své smrti. Věnovala se mystice, léčitelství, poezii i hudbě. Svojí rozsáhlou hudebně-básnickou sbírku dokončila kolem roku 1150 a nazvala ji Symphoniae armoniae celestium revelationum. Jedná se o liturgický cyklus básní pro gregoriánský chorál (77 písní, 1 hudební drama). Z této velmi významné kolekce nabízí výběr responsorií a antifon (O cohors militiae, O successores, O vos imitators, O dulcis electe, O victoriosissimi Triumphatores, O cruor sanguinis, O vis aeternitatis, O splendissima gema) pod názvem Celestial Harmonies (Nebeské harmonie) firma NAXOS (CLASSIC) a to v podání vynikajících odborníků na středověkou hudbu, souboru Oxford Camerata v čele s Jeremym Summerlym, jehož nahrávky u Naxosu získaly již řadu renomovaných ocenění. Vychází pod objednacím číslem 8.557983. Doporučujeme!

V pátek 30. 5. proběhla v pražském Karolinu slavnostní prezentace nového CD našeho nejstaršího akademického souboru, Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy, které nese název Píseň česká a nad nímž převzali patronaci bývalý rektor Univerzity Karlovy prof. Ivan Wilhelm a skladatel Antonín Tučapský. CD vyšlo u příležitosti oslav 60. výročí tohoto tělesa a slavnostního křtu, který slovem provázela Stanislava Lekešová, se zúčastnili přední představitelé univerzity a známé osobnosti české hudby jako například bývalí sbormistři souboru, Miriam Němcová či Jaroslav Brych. CD vzniklo ve spolupráci se sponzorskou firmou Simone a Českým rozhlasem. „Když jsme od rozhlasu dostali nabídku natočit nové CD, zvolili jsme záměrně téma české písně. V naší diskografii najdete celou řadu CD s velkými oratorii a s díly moderních českých autorů, ale lidová píseň nám zatím chyběla“, říká sbormistr Jakub Zicha. Novinka obsahuje také cyklus Moravská krajina Antonína Tučapského, člena Královské akademie ve Velké Británii, který napsal přímo pro VUS UK. Jakub Zicha k tomu dodává: „Je pro nás velká čest, že nám pan Tučapský věnoval dílo, které tak přirozeně zapadá do našeho nového CD. Je z něj cítit hluboká láska k rodné zemi, kterou pan Tučapský, v současné době žijící v Londýně, jistě velmi intenzivně prožívá“. Během slavnostního večera zazněly ukázky z nového CD, při nichž soubor doprovázel malý orchestr. Při skladbách Žertovné písně z Valašska a Dvě slovenské lidové písně dokonce sbormistr Jakub Zicha přenechal dirigentský pult druhému sbormistrovi, Jiřímu Petrdlíkovi, a sám se ujal doprovodu na cimbál. * Oslavy 60. výročí souboru vyvrcholily v pátek 13. 6. slavnostním koncertem ve Dvořákově síni Rudolfina, kde mimo jiné zazněla kantáta Bohuslava Martinů Kytice a Pražské Te Deum 1989 od nedávno zesnulého Petra Ebena. Na fotografii zleva prof. Antonín Tučapský, Jaroslav Šimůnek, předseda VUS, Jakub Zicha, hlavní sbormistr a umělecký vedoucí VUS, Jiří Petrdlík, sbormistr a prof. Ivan Wilhelm.

r e v u e h u d e b ních no si

RADIOSERVIS CR0402-2 Ivo Žídek – Operatic recital Bedřich Smetana: Dvě vdovy (árie Ladislava), Prodaná nevěsta (árie Jeníka), Čertova stěna (árie Lukáše), Dalibor (árie Dalibora), Tajemství (árie Víta), Zdeněk Fibich: Bouře (árie Fernanda), Pád Arkuna (árie Jaroměra), Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin (árie Lenského), Ludvik van Beethoven: Fidelio (árie Florestana), Carl Maria von Weber: Čarostřelec (árie Maxe), Leoš Janáček: Z mrtvého domu (monolog Skuratova), Její pastorkyňa (Lacovo vyznání), Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni (árie dona Ottavia), Giuseppe Verdi: La traviata (árie Alfréda) George Bizet: Carmen (árie dona Josého), Pražský rozhlasový orchestr, Orchestr Národního divadla v Praze a Smetanova divadla řídí Alois Klíma, Jaroslav Vogel, Rudolf Vašata, František Dyk, Václav Jiráček, Jan Hanus Tichý, Jiří Pinkas st., Bohumil Gregor a Josef Kuchynka. Archivní nahrávky Českého rozhlasu v Praze z let 1952 až 1984, produkce edice 2008 Vít Roubíček. Celkový čas 73:42 Jaroslav Someš Slavná generace českých pěvců padesátých a šedesátých let 20. století měla štěstí, že rozhlasová studia v té době vyvíjela v oblasti opery širokou nahrávací činnost (dnes se nám o takové šíři může jen snít). Umění předních členů pražského Národního divadla, ale i tehdejšího Státního divadla v Brně a regionálních scén tak zůstalo zdokumentováno pro budoucnost. Je skvělé, že vydavatelství Radioservis nyní z bohatství rozhlasových archivů vybírá nahrávky nejvýznamnějších legend české operní scény a představuje je na profilových CD. Nejnovější recitál v této řadě patří tenoristovi Ivu Žídkovi. Je to do jisté míry průřezem celé jeho pěvecké dráhy. Zahrnuje totiž nahrávky z neobvykle dlouhého časového úseku, z let 1952 až 1984! Škoda, že jednotlivá čísla jsou řazena trochu nahodile, a ne podle doby vzniku. I tak je však zajímavé sledovat, jak Žídkův hlas zrál a jak se vyvíjel i jeho způsob podání. Recitál tenoristu představuje především jako umělce smetanovské, šest ze šestnácti čísel jsou ukázky ze Smetanových oper. Z raných nahrávek, z árie Ladislava ze Dvou vdov a z árie Víta z Tajemství, chá-

peme, čím mladý Žídek oslnil hned při svém příchodu na naši první scénu. Byl to (kromě velmi výhodného jevištního zjevu) výrazný hlas, tenor nezaměnitelně stříbřité barvy se zářivými výškami a silným citovým nábojem. Na příkladně vystavěné scéně Lukáše z 2. dějství Hubičky i na árii Jeníka ze 3. dějství Prodané nevěsty je dobře znát, jak do interpretační tradice těchto rolí vnášel svůj osobnostní vklad. Totéž platí vlastně i pro jeho Dalibora – zřetelně se v něm odrazila zkušenost z romantických postav, které často zpíval. V recitálu jsou zastoupeni Florestanem z Beethovenova Fidelia a Maxem z Weberova Čarostřelce. Florestan v Žídkově podání nevyznívá jako běžný hrdina, ale – velmi zajímavě – spíš jako oběť. Max je dokonalým typem romantického rozervance (v inscenaci z roku 1952 šlo o jednu z nejlepších Žídkových rolí vůbec). Dalibor, na kterého si pěvec troufnul až se značnými zkušenostmi (v roce 1967), stejně tak jako don José z Bizetovy Carmen (nezapomenutelný v Kašlíkově inscenaci) na CD dokládají šíři Žídkova repertoáru. Jeho doménou ovšem byly úlohy lyrické a spinto obor. Ty první zde reprezentuje árie Lenského z Čajkovského Evžena Oněgina s úchvatně jímavým závěrem a árie Alfréda z Verdiho La traviaty, ty druhé árie dona Ottavia z 2. dějství Mozartova Dona Giovanniho. Vše samozřejmě v českém překladu, takže s plným prožitkem každého zpívaného slova a rovněž s dokonalou artikulací. V ukázkách z domácího repertoáru tu překvapivě zcela chybí Antonín Dvořák. A přece alespoň Donald z Armidy a hlavně princ z Rusalky, jedna z nejvýznamnějších Žídkových rolí vůbec, se v rozhlasovém archivu najít dají. Ze Zdeňka Fibicha byl vybrán Fernando z Bouře a Jaroměr z Pádu Arkuna, z Leoše Janáčka strhující Skuratov z opery a jediné problematické číslo recitálu, Lacovo vyznání z 1. dějství Její pastorkyně. Není šťastné už svou neuceleností, působí příliš jako výsek. Navíc nahrávka z roku 1984 zastihla pěvce na sklonku jeho kariéry, což je při porovnání s ostatními čísly znatelné. Laca ani nepatřil k Žídkovým celoživotním rolím, tou byl mnohem spíš Števa, tudíž je škoda, že sem nebyl zařazen raději on (např. ve starší nahrávce rekrutské scény). SKIP RECORDS, SKP 9057, 2006 TINGVALL TRIO: SKAGERRAK Hudební i zvuková režie Hrolfur Vagnsson. Nahráno ve Fattoria Musica, Osnabrück, Německo v roce 2005. Celkový čas: 1:07:28 Martin Starý Neotřelou hudbu u nás zcela neznámého souboru Martin Tingvall Trio nám zprostředkuje hned úvodní skladba Sjörup, což je odkaz na runový kámen ve švédské vesnici totožného jména, jejímž autorem je

švédský pianista a skladatel Martin Tingvall. Nu Djävlar, Pojďte, démoni, následuje. Tolik na úvod.

e Tingvall Trio založil Martin v roce 2003. Technická vybavenost hudebníků je nezpochybnitelná, největší předností kapely je však kompoziční vstřícnost nejen k jazzovým posluchačům – trio produkuje skandinávský jazz s kubánskou příchutí a rock’n‘rollovým nádechem, přičemž však neochvějně převažuje především severská baladická melancholie a ruku v ruce ji doprovázející nekonečná radost, mohutný říz a hravost (Movie, Norrland Guld - doslova Zlato z Norlandu, ale především značka oblíbeného švédského piva). Švédská folklorní hudba je nedílnou složkou všech kompozic, které hojně využívají kontrastu: síla a lehkost, hutnost a vzdušnost, pozvolné skládání komplexního obrazu z prvoplánově nesourodých částí. Výsledkem je tak jako tak povídka, povídka beze slov, ale velice naléhavá. To dokládají i další části příběhu, jejichž výhradním autorem je Tingvall: Mustasch – Knírek, Avsked – Rozloučení, Horisont, Skagerrak, Medvind – Vítr s tebou neboli Přání přízně, Nimis. Jakkoli se jedná o velmi sevřené hudebně povídkové celky, Tingvallovo aranžmá nechává dostatek prostoru na improvizaci, jež činí každého jednotlivého člena tria individuálním tvůrcem. Jinak tomu ani nemůže být, vždyť hudební zázemí umělců je velice rozdílné. Tingvall je zřetelně ovlivněn Bobo Stensonem, německý bubeník Jürgen Spiegel je jednoznačně více rockově orientovaný, kubánský kontrabasista Omar Rodriguez Calvo, sideman Ramona Valleho či Roye Hargrova, prosvětluje hudební projev, oscilující mezi skandinávským jazzfolkem a rockově nekompromisním čtyřtaktem, jižní lehkostí (Hjälten- Hrdina a UFO). Skagerrak, svým názvem odkazujícící na průliv mezi Norskem, Švédskem a Dánskem, je debutovým albem tria Martina Tingvalla, jehož druhé cédéčko Norr ještě, bohužel, není na našem trhu k dispozici. Severský jazzový průliv opět otevírá zázračné jazzové cesty. Z Islandu (ostatně zvukovou nahrávku režíroval Islanďan Hrolfur Vagnsson), Švédska, Bavorska či Kuby to přece není pro tak skvělou nahrávku příliš daleko. God Natt, a Bröllop – závěrečná Svatba, průzračná, čistá, lehoučká klavírní etuda, s tou se s námi Tingvall loučí. Kudy se bude jeho Trio ubírat, toť bezesporu záhodno sledovat.

TELARC CD-83353 La Vienta: Jazzmenco Stefan Schyga – akustické kytary (klasická a flamenco) Mario Otero – elektrické kytary Nahráno v El Adobe Recording Studio, El Paso, Texas 16.-21. února 1993, hudební režie Mario Otero, Stefan Schyga, Michael Bishop, zvuková režie Michael Bishop. Celkový čas 67:24 DDD Ivan Žáček Mario Otero, narozený v Roswellu, ve státě Nové Mexiko, kytarista, textař a skladatel, založil počátkem 90. let se svým přítelem Stefanem Schygou, flamenkovým kytaristou, skupinu La Vienta. Úspěch skupiny a stylu, který produkovala, mu vynesl šestiletý kontrakt u firmy Telarc International, labelu známého svými produkcemi nejen z oblasti jazzu a blues, ale především klasické hudby. Otero se úspěšně uplatnil jako sólista ve významných rockových a jazzových skupinách, hrál s takovými hudebníky jako Chuck Berry, Van Morrison, George oroughgood, George Benson, Hiroshima, Flora Purim a Airto Moreira. S v Evropě narozeným Stefanem Schygou, inklinujícím ke španělské kytaře, vytvořili šťastné spojení a zařadili se v krátké době mezi významná kytarová dua, pravidelně s velkým úspěchem vystupující po USA. Pro Telarc vydali celkem tři alba, z nichž zde recenzované Jazzmenco vyšlo v roce 1993, jako první. Je to příjemně se poslouchající hudba, v níž se mísí, jak již název napovídá, styl andaluského flamenka a jazzu, ale je zde výrazně přítomen i rock, blues a afrokubánské styly z oblasti Karibiku. Album svého času vyvolalo touto dobře vybalancovanou stylovou fúzí značný ohlas a je dobře, že můžeme po patnácti letech poreferovat českému čtenáři i my o jeho kvalitách. Pokud budete pořádat pro etnicky pestrou skupinu přátel na své zahradě sobotní cocktail party, neuděláte rozhodně chybu, když do hudební dramaturgie večera zařadíte i toto album. TELARC CD-80218 Hudba pro varhany, žestě a bicí Eugène Gigout: Grand Choeur Dialogué, Marcel Dupré: Poème Héroïque, Francis Poulenc: Suite Française, Claudio Monteverdi: Deus in Adjutorium z Nešpor, Georg Philipp Telemann: Heldenmusik, Alan Hovhaness: e Prayer of Saint Gregory, Jeremiah Clarke: Trumpet Tune, Henry Pur-

revue hudební ch nosi cell: Voluntary on the Doxology, Trumpet Tune and Bell Symphony, Richard Strauss: Feierlicher Einzug, Sigfrid Karg-Elert: Nun Danket Alle Gott, André Campra: Rigaudon Michael Murray – varhany Empire Brass Nahráno v Church of the Advent, Boston, Massachusetts, 18. -20. září 1989, hudební režie Elaine Martone, Jack Renner, Robert Woods, zvuková režie Jack Renner. Celkový čas 62:04 DDD Ivan Žáček Ojedinělý a velmi zajímavý CD titul firmy Telarc přináší výběr ze zvukové sestavy poněkud nestandardní: apartní kombinace žesťových nástrojů a varhan. Je to pradávné spojení využívané v barokní evropské duchovní tvorbě, jež využívala spojení trubky, pozounu či jiných žesťů s varhanami, v kompozičních formách zvaných sonata da chiesa. Výběr představený na tomto CD však do oblasti církevní hudby přímo nemíří, spíše je odrazem novosvětské tradice pěstování žesťové hudby při kostelních shromážděních, s doprovodem varhan a typicky bicích nástrojů. Je to dáno i tím, že z dvanácti skladeb tohoto výběru představují původní kompozice pro tuto nástrojovou sestavu jen čtyři skladby: Poème Héroïque od Marcela Dupré, Telemannova Heldenmusik, Straussův Feierlicher Einzug a luteránský chorál Karg-Elerta: Nun Danket Alle Gott. Ostatní skladby jsou vlastními úpravami souboru Empire Brass. Tak např. v Poulenkově Suite Française byl nahrazen 2. dechový sbor složený z dřev opět žesti a cembalo nahrazeno varhanami. Je to titul, který ačkoli přináší vesměs díla evropských skladatelů, od Monteverdiho až po Sigfrida Karg-Elerta, reprezentuje výrazně americkou tradici. Sytý zvuk žesťů, nesoucí se prostorami Adventního kostela v Bostonu, je úžasný a vysoce podmanivý. Jak by ne, když Empire Brass je patrně nejlepší těleso tohoto druhu v celé Severní Americe – a že tady je obrovská tradice! Ještě druhý superlativ: varhany zmíněného bostonského kostela jsou rovněž zcela mimořádným nástrojem, postaveným v letech 1935-36 společností Aeolian-Skinner a reprezentují americký zvukový ideál, usilující o to, aby na varhanách zněl stejně dobře Bach jako Franck či Reger. Když v roce 1949 podnikal dr. Albert Schweitzer koncertní turné

po USA, vybral si tři nástroje a jedním z nich byly právě bostonské varhany. Ještě je nutno zmínit i muže, jenž na ně, a znamenitě, hraje. Michael Murray je žákem Marcela Duprého, o němž ostatně vydal biografii (Marcel Dupré: e Work of a Master Organist, Boston 1985), a je považován za jednoho z předních varhaníků Ameriky, pravidelně koncertujícím s Chicago Symphony, Philadelphia Orchestra, San Francisco Symphony a s mnoha dalšími, i evropskými, z nichž jmenujme alespoň Royal Philharmonic. Je ostatně i autorem průvodního, velmi zasvěceného textu bookletu. „Hudba pro varhany, žestě a bicí“ bude radostným překvapením pro každého, kdo teprve objevuje krásy toho neobyčejného a, jak praví Murray, naprosto logického spojení. Varhany, svou podstatou aerofon stejně jako žestě, se báječně pojí a doplňují s jejich zvukem, ať už přijímají roli continua u Telemanna či Monteverdiho, či se zvýrazňují jako sólista u Duprého a Gigouta, nebo se spokojují s rolí decentního doprovazeče, jako je tomu u Purcella či Hovhanesse, či se zapojují, jako u Strausse a Campry, do zvuku žesťového ensemblu.

ČESKÝ ROZHLAS BRNO, KLUB MORAVSKÝCH SKLADATELŮ – objednací číslo neuvedeno Česká soudobá orchestrální hudba Vlastimil Peška: 20x20, Rudolf Růžička: 4. symfonie, Vlastimil Lejsek: Preludia pro klavír a orchestr, Pavel Slezák: Moravia, Richard Mayer: Symphonia Islandica Jan Jiraský – klavír, Moravská filharmonie Olomouc, řídí Stanislav Vavřínek Nahráno na koncertě 21. 10. 2006, hudební režie Jan Hlaváč, zvuková režie Tomáš Řezníček. Celkový čas 69:55 Věra Lejsková CD nahraná live mají vždy nezaměnitelnou atmosféru, jedinečnost výkonu nenarušeného opakováním ani střihy, inspirovaného vnímavou přítomností publika. Takovou neobyčejně zdařilou nahrávku přináší nejnovější – v pořadí třetí orchestrální – CD Klubu moravských skladatelů v Brně, pod názvem „Česká soudobá orchestrální hudba“ (podle mne spíše moravská!). Svými skladbami se nám zde prezentuje pět autorů, členů KMS, a to v pořadí hraných skladeb Vlastimil Peška, Rudolf Růžička, Vlastimil Lejsek,

Pavel Slezák a Richard Mayer. Úsměvnou náladu navodí hned Peškova skladba 20x20, neboť dokumentuje fakt, že nám není třeba nových skladatelů, neboť vše už bylo napsáno: stačí jen citlivě, vhodně a hlavně vtipně propojit melodie, které už dobyly svět. Výborným „propojovatelem“ se ukázal být Janáček, s nímž se nám krásně skloubil Chačaturjan, Gershwin, Proko ev, ale i Vejvoda, i proslulá árie ze Žebrácké opery mj. – autor sám říká, že jeho snahou bylo „vytvořit skladbu, ve které s humornou nadsázkou zazní celkem 20 hudebních témat, nebo motivy právě uplynulého 20. století, které jsem si oblíbil, či mě nějakým způsobem ovlivnily“. Zcela určitě se mu to podařilo dokonale, bavili se interpreti i publikum. Pětivětá Růžičkova 4. symfonie s podtitulem „Vítězná“ vyžaduje už spíš poučeného posluchače, i když ani zde si nemůžeme stěžovat na nedostatek tonality. Dramatická místa zdůrazňovaná bicími nástroji jsou vhodně skloubena s velmi lyrickými pasážemi, a ani v závěrečné, páté části není nic bombastického, spíš jakési uklidnění, vítězství přichází důstojně, jako poctivě a právem zasloužené. Preludia pro klavír a orchestr Vlastimila Lejska jsou opět jakými odlehčením, autor se vyznává ze svého okouzlení hudbou Georga Gershwina, což dokazuje na sedmi kontrastních, výborně pianisticky posazených skladbách. Skvělým interpretem je jediný sólista večera, vynikající pianista Jan Jiraský, v jehož hře byla nejen preciznost, ale i vyslovené zaujetí pro vtipný obsah. Další skladba je opět kontrastní, velmi promyšlená, je to Slezákova Symfonie č. 4, „Moravia“. Kdo by ovšem čekal nějaký náznak folkloru, byl by zklamán, spíš skladba připomínala doby, kdy Morava úpěla pod nájezdy Tatarů. Nejrozlehlejší je první věta, avizovaná bicími nástroji, které vždy ve skladbě navozují pochmurný ráz. V melodiích se prosazují duchovní motivy, snad jako důraz na moravskou religiozitu. V závěru celé symfonie – opět musím zdůraznit tonální! – se přidávají svou majestátností varhany. V poslední skladbě se přesuneme z Moravy na Island. Richard Mayer je totiž okouzlen islandskou kulturou, jíž je zákonitě ovlivněna i jeho početná tvorba, mj. i zde uvedená Symphonia islandica, z níž na koncertě zazněla III. část. Její uvedení je symbolické, neboť připomíná 765. výročí úmrtí islandského nejvýznamnějšího středověkého spisovatele a státníka, Snorriho Sturlusona. Skladba je doslova heroická, psaná pro velký orchestr, v němž nechybí ani klavíry, nálady je pochmurné, vášnivé i bouřlivé, ze zvuku vyhroceného na hranici únosnosti až mrazí. Za příkladnou interpretaci takového množství současné tvorby na jednom večeru, navíc živě nahrávaném Čs. rozhlasem, patří velký obdiv Moravské filharmonii Olomouc i jejímu dirigentu Stanislavu Vavřínkovi; za kvalitu zvuku patří

dík Tomáši Řezníčkovi a Janu Hlaváčovi. Text bukletu přibližující hraná díla i jejich autory přeložila do angličtiny Eva Horová. CD bylo dokončeno na jaře tohoto roku, i když koncert se konal už 21. 10. 2006. S tímto velmi zajímavým a přínosným titulem se můžeme seznámit v hudebních archivech knihoven, a samozřejmě v archivu Klubu moravských skladatelů v Brně.

PANCE MUSIC LTD PANU 7004/5 Ludwig van Beethoven: e Cello Sonatas Ľudovít Kanta – violoncello a Norbert Heller – klavír Nahráno v sále společnosti Cygnus (Tsubata-machi Bunka Kaikan) ve dnech 12.-15. června 2007, hudební režie Tomoko Noda, zvuková režie Kaz Sugimoto, produkce Yukari Saito Kantová Celkový čas 59:21 Rafael Brom Souborné provedení Beethovenových violoncellových sonát pořídili v Japonsku slovenský violoncellista Ľudovít Kanta a klavírista Norbert Heller. Ľudovít Kanta pochází z Bratislavy a je světově povědomým instrumentalistou – to tvrdí buklet japonského alba s Beethovenovými violoncellovými sonátami. A lze tomu klidně věřit, zvláště když u klavíru je Norbert Heller, mimo jiné vítěz naší Beethovenovy soutěže v Hradci nad Moravicí. Dnešní projekt je tak trochu výjimkou v recenzním sloupku. Dostupnost nosiče je totiž poněkud problematická, protože se jedná o výhradně japonskou záležitost. Nahrávalo se v sále společnosti Cygnus – chceteli japonský název tedy Tsubata-machi Bunka Kaikan ve dnech 12.–15. června loňského roku. Hudební režisér Tomoko Noda a mistr zvuku Kaz Sugimoto pracovali se zvukem klavíru, který připravil k natáčení odborník z Klavírní kliniky Petero Jokojama. Ľudovít Kanta pořídil úvodní obraz bukletu – je to umělecky provedené foto Beethovenovy busty – a za zmínku nepochybně stojí, že producentkou titulu byla Jukari Saito Kantová. Buklet alba, které uvádí tři mistrovy opusy s pěti sonátami s violoncellem a klavírem, je velmi stručný. Vedle údajů a rozdělení hudby do tracků zde máme jen stručný profil obou instrumentalistů, nejprve v japonštině – poté s anglickým přepisem v latince. Hudba Beethovenova v provedení Kanty a Hellera má vysokou interpretační kvalitu a je to zřejmé od prvních

r e v u e h u d e b ních no si

tónu první Beethovenovy Sonáty. Violoncellový rovně nesený tón zní důstojně a majestátně – tak jak je napsáno v notách, má bohaté kvalitativní parametry, je široký a barevný. Klavírní part má bezpečně rozeznatelný charakter sólové klavírní sonáty – a oba takřka samostatné výsostně sólistické hlasy jdou v náležité stylové shodě. Ľudovít Kanta, violoncello a Norbert Heller, klavír nabízejí skutečně velmi precizně vypracovanou interpretaci s významným zřetelem ke stylové hodnotě díla. Mistrova výpověď či sdělení směřující k cílenému psychologickému vnímání má rozhodně velmi pregnantní pravidla, která lze sice naplnit mnohým pojetím, mnohým variováním poskytnutých možností, ale nikoli už jejich opuštěním či dokonce implantováním zkušeností jiných stylových epoch. Kanta s Hellerem nemají ambice vystoupit z dohodnutých regulí a zviditelnit se za každou cenu, chtějí hrát a velmi dobře hrají – hudbu Beethovenovu. A k tomu je třeba nejen znalostí, ale i úcty. Celé souborné provedení Beethovenových sonát na dvou discích japonské společnosti Pance zdobí virtuozita, dokonalé stylové uchopení, nádherná souhra a prožití Mistrovy hudby. Rozdělení opusů na obou discích je samozřejmě chronologické – první CD uvádí opus 5 – vejdou se sem právě dvě sonáty – č 1. a 2. Opus 69, který je jednodílný a opus 102, který obsahuje opět dvě sonáty, jsou natočeny na druhém disku alba. Album japonské společnosti Pance s nahrávkami Beethovenových sonát v provedení slovenského violoncellisty Ľudovíta Kanty a klavíristy Norberta Hellera bezpečně patří do diskotéky znalců i milovníků klasických hudebních hodnot.

TELARC CD-80670 Sergej Rachmaninov: Symfonie č. 2 e moll op. 27, Scherzo d moll, Tance z opery Aleko Cincinnati Symphony Orchestra, řídí Paavo Järvi Nahráno systémem Direct Stream Digital v Cincinnati Music Hall ve dnech 30. 4. a 1. 5. 2006, hudební režie Robert Woods, zvuková režie Michael Bishop. Technická spolupráce Bill McKinney a Todd Brown. Celkový čas 69:57 Miloš Pokora Estonský rodák Paavo Järvi, od roku 2001 šéfdirigent Cincinnati Symphony Orchestra, dosáhl

v oblasti zvukových záznamů významných úspěchů zejména prostřednictvím dvou oficiálně oceněných CD, z nichž z jednoho zní skladby Ravelovy a z druhého – to je pro nás zvlášť zajímavé – Dvořákova „Novosvětská“ a Martinů 2. symfonie. Toto CD, realizované ve spolupráci se symfoniky z Cincinnati, však Järvi věnuje výhradně Rachmaninovovi a navíc pouze jeho hudbě symfonické – jako by chtěl připomenout, že to nejsou jenom ony rozmáchlé klavírní koncerty, které tohoto autora proslavily. 1. věta Rachmaninovovy 2. symfonie mu zní z tohoto kompaktního disku přesvědčivěji v rychlejších fázích než ve vstupním Largu, z něhož jako by se v návalu dechových chorusů trochu vytrácel přirozený témbr „tekoucí“ harmonie smyčců. Na druhé straně dirigentova práce s tempy, frázování oněch typicky valivých sekvencovitých melodických spirál i citlivý přístup hráčů ke klíčovým sólům (housle, klarinet) – to vše dává vstupní větě očekávané pozdně romantické kouzlo. V kompozičně zvláštním scherzu, prostoupeném nezvyklým přívalem lyriky, pak zjišťujeme, že je toto kouzlo ještě stupňováno. To se týká hlavně jeho druhého dílu, zahájeného epicky výmluvným monologem klarinetu, v němž se znovu ozvou ony typické vlny všeobjímajících melodicko – harmonických sekvencí s lehkým přídechem sentimentu, které tak dobře známe z Rachmaninovových klavírních koncertů. Sugestivně je zde vystižena i démonická partie v závěrečných fázích (horny). Pokud bych měl zvolit, která ze zbývajících vět mi z této nahrávky přinesla větší zážitek, rozhodl bych jednoznačně pro Čajkovského melodikou okouzlené Adagio, rozkryté s neskrývaným sentimentem a současně v kouzelných barvách (dřeva, žestě a nyní už i přirozeně znělé, zvukově vláčné smyčce) a rozvíjené s naléhavým tlakem nádherně pozvolně vzrůstající gradační spirály. Kompozičně trochu neurovnané a i v těch nejvyostřenějších partiích překvapivě málo témbrově prokrvené finále, nad jehož v úvodu nasazenou pregnantní rytmičností postupně opět nabývá převahu lyrika, zprostředkovaná reminiscencemi lyrických motivů z předcházejících vět, jako by předcházející průběh této interpretační kreace už jen nastavovalo, nikoli gradovalo. Zážitek z prvních tří vět to však neoslabuje. Zajímavým doplňkem hlavního repertoárového čísla tohoto CD jsou brilantní nahrávky tří velmi raných Rachmaninovových skladeb - v případě Scherza z roku 1888, vůbec prvního autorova orchestrálního pokusu (bylo mu patnáct let), kompozice mendelssohnovsky umné, ale už nikoli tak vzdušné a v případě dvou tanců z autorovy znamenité operní prvotiny Aleko, skladeb s nádhernou samozřejmostí mládí vstřebávajících exotickou tematiku. Buklet je vybaven úsporně pouze anglickým průvodním slovem, ale s velmi podrobnými technickými údaji o nahrávce.

Dívejte se ušima! Úterý - 21:30 / Klub rozhlasové hry Čtvrtek - 20:00 / Hra pro tento večer Sobota - 14:00 / Rozhlasové jeviště Neděle - 10:30 / Seriál každý den - 18.30 / Četba na pokračování

každý všední den – 11.30 / Osudy www.rozhlas.cz/vltava

IK:@N>IKHFL

F>SBGKH=GÝAN=>;GÝ?>LMBO:E

*,'0'&,'1'+))1 Ą > L D ø G K H = G Ý LRF?HGBLMK EB;HKI>ð>D NM>E>FI>K F:K<>EEHKHM: K:=>D;:;HKD CBńÝFKS C:GA:L>G¥AKE RND:KBA:@: O< E :O A N = > Ą > D MA>H=HK>DNE
P P P' I K :@ N > I KH F L ' < S

GENERÁLNÍ PARTNER / GENERAL PARTNER

AE:OGÝI:KMG>ńB(F:BGI:KMG>KL

I:KMG>ńB(I:KMG>KL

HAMSTERS HAMSTERS-SPED IKA - Karel Křeček KIBO - Ivo Kyndl Milan Teršl

F>=BEGÝI:KMG>ńB F>=B:I:KMG>KL

PRAGUE ÊåØÛå[ÚÜêëØâåÜäæíàëæêëÜä

ÉÜØãÚàëð.Øï

OLMNI>GDR MBML

18. M E Z I N Á R O D N Í

H U D E B N Í

F E S T I V A L

22. září DVOŘÁK Karneval Koncert pro klavír a orchestr g moll

12. 9. – 1. 10. 2008

MARTINŮ Symfonie č. 6 „Symfonické fantazie“

LOTHAR ZAGROSEK

KLAVÍR: MARTIN HELMCHEN

23. září BEETHOVEN Coriolanus Houslový koncert D dur Symfonie č. 7 A dur HOUSLE: ISABELLE

VAN

KEULEN

Konzerthausorchester Berlin Předprodej vstupenek zahájen od 1. dubna Více informací na: www.prazskypodzim.cz M

E

D

I

Á

L

P

N

A

Í

R

P

T

spojuje Pražský podzim se světem

N

A

E

R

Ř

T

I

N

E

Ř

I

HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 61 cena 40 Kč. Alison Bolshoi Pražské jaro 2008 pendereckého ztracený ráj ve vratislavi

Recommend Documents