H aluze
06 / 2008 h_aluze
cena 40 kč
06 / 2008
Uvodnik /Tomáš Čada/........................................... .................................................................................5 Rozhovor: Jan Kašpar: Carmen pod vlakem a čisťounkej Allen Ginsberg /Ivan Kopečný/ ..............................................................6 Stalo se: Jiří Škoda: Dělat učebnici není žádný med /Tomáš Suk/ ......................................................................................9 Z přednášky Jeho Svatosti Dalajlamy /Ivan Kopečný/ ........................................................................................10 Recenze – knihy: Leptající horor /Tomáš Suk/ .....................................................................................................................12 Dědečku, co jsi dělal za války? /Jan Tětek/ ....................................................................................................13 Vznikla další legenda v podobě Jury Vičíka /Tomáš Suk/ ...................................................................................15 Mnohovrstevnatý román odpouštění /Josef Straka/ ..........................................................................................16 Zůstat či odejít? /Ludmila Pechová/ ............................................................................................................18 Deziluze mezilidských vztahů aneb dovolená s odporem /Michaela Henčlová/ ............................................................21 Město plné jednorožců a strážný brousí sekeru /Stefan Segi/ ..............................................................................23 Poezie která křičí potichu /Tomáš Suk/ ........................................................................................................24 Je to jen o jménu autora? /Tomáš Čada/ ......................................................................................................25 Souhlasit se dá i s křikem /Tomáš Čada/ ......................................................................................................26 Film: Lidství božího syna /Nelly Wernischová/ .......................................................................................................28 Z literární teorie: Rameau a Rousseau /Adam Krupička/ .........................................................................................................30 Ve světě polobdění a polospánku /Ludmila Pechová/ ........................................................................................32 Poezie: Literární SUPERstar Jakub Kujan: básně .............................................................................................................................36 Eva Opltová: básně.... ..........................................................................................................................36 Eva Žvachtová: básně ...........................................................................................................................37 Anica Jenski: básně .............................................................................................................................38 Jan Martínek: básně ............................................................................................................................42 Marie Bartůšková: Předsvatební ...............................................................................................................44 Michaela Schwarzová: básně ..................................................................................................................44 Míša Uhlířová: Šťastné a veselé ...............................................................................................................46 Radana Šatánková: básně ......................................................................................................................47 Próza: Alexej Gvozdin: Synova zrada ..................................................................................................................49 Jan Kubíček: Povídka o Charmsovi ...........................................................................................................54 Tomáš Suk: Nepravdivé příběhy (ukázka) ....................................................................................................55
3 / h_aluze
obsah
06 / 2008
tomáš čada
Drazí holoubkové a holubičky! Vojtěch Němec: Opus pictum (ukázka) .......................................................................................................56 ...doporučuje: Svatava Antošová ...............................................................................................................................60 Petr Váša .........................................................................................................................................60 Hudba: Zuzana Hanzlová a Michal „Faker“ Šmíd: Muzika vtipná, veselá a chytrá /Alice Prajzentová a Jan Bárta/ ..................................61 Odesílatel Lajky /Miloš Makovský/ ..............................................................................................................62 The Residents – Bunny Boy /Ondřej Kamenický/ ..............................................................................................64 Výtvarné umění: Pohled na proběhnuvší výstavu Spiknutí /Miroslav Hašek/ ..................................................................................67 Zajímavosti: Kniha, která vás provede uličkami citů /Jitka Filařová/ .................................................................................................68 25.sjezd básnického dělnictva – Skupiny XXVI /Radana Šatánková/ .......................................................................69 Prezentace grafik /ed. Monika Kabátová a Tomáš Suk/: ......................................................................................71 Monika Kabátová: grafika na téma Odnikud nikam ..........................................................................................72 Veronika Kaizrová: grafika ze souboru na Grafiku roku 2008 ..............................................................................73 Marie Koutová: grafika ..........................................................................................................................74 Iva Munduchová: grafika z cyklu KOMI-X ....................................................................................................76 Renata Špásová: grafiky EXL MI a EXL VV ..................................................................................................78 Andrea Vašků: grafika na téma Odnikud nikam ..............................................................................................80 Karolína Včelišová: grafika Brodce z cyklu Pohlednice .....................................................................................81
obsah
h_aluze / 4
Protože změna je život a život je hra (ale i boj), tak jsme se po více než roce odhodlali trochu si pohrát - s vizuální stránkou. Náležitě jsme se o ní pohádali - naštěstí došlo jen na ostrá slova... A nasypali vám tímto čerstvého zrna k ochutnávce. Jak bude nový nášup lahodit vašim papilám, se necháme překvapit. Přesto doufáme, že změna vzhledu je úkrokem na správnou stranu. H_aluze se snaží dodržovat tradice a vychází do nového roku ověnčena řadou optimistických předsevzetí, která budou jistě brát postupně za své. Prvním z nich je již zmiňovaný outfit, ten je na první pohled patrnou a zřejmě i nejradikálnější změnou... Zároveň doufáme, že i změnou lákavou. Druhá novinka již jistě nikoho nepotěší. Bohužel, s vylepšeným vizuálním zpracováním přichází ruku v ruce i vyšší nákladovy. Místo dvaceti korun budete od nynější doby hledat v peněžence korun čtyřicet. Co si za to pořídíte? Zcela nový formát, kvalitnější tisk a především slušivější lepenou vazbu. Ovšem nejen lepším vzhledem živ jest časopis. Proto jsme se pokusili rozšířit jeho obsah, aby vynaložené finance odpovídaly získanému materiálu (Znáte to? Jednoduchý poměr cena - výkon.). Ještě nikdy se nestalo, aby se na H_aluzi, vyjma redakce, podílelo čtyřiadvacet lidí. Proto mi snad odpustíte, že já si odpustím tradiční výčet autorů a článků. S ohledem na přehlednost jsme se rozhodli H_aluzi opatřit Obsahem, v němž najdete vše potřebné. „Nafoukli ji, nafoukli, ale...“ Ale prosím, aby si nikdo nemyslel, že jsme se snažili číslo jen nafouknout a brali, kde se dá. Tak tomu s prominutím není. I tentokrát musely texty projít redakčním sítem, které sice není z nejtěsnějších (začínající autoři vyžadují přimhouřeného oka), přesto i šestá H_aluze nabízí dle mého názoru zajímavé čtení. Navíc jsme si pohráli s naším plátkem i po ediční stránce. Snad se to ve výsledku odrazí. A to je tak asi vše. Zbývá jedna drobná omluva, a tím jsme skončili. Omlouvám se všem, kteří počítali s tím, že v šestém čísle vyjde zamyšlení nad situací kolem Radia Wave. Bohužel jsem článek nestihl včas stvořit a na rychlokvašku byste stejně nebyli zvědaví. Vzniklou situaci snad napravím na Blogu (www.blog.h-aluze.cz). Pokud si všimnete ještě nějakých novinek, odpusťte mé děravé hlavě, že si na ně nevzpomněla ona.
5 / h_aluze
Ale přeci jen. I když se vám do křídel dostaneme bůhví kdy, přeji vám všem za redakci příjemné svátky vánoční a šťastný let rokem novým i tím Novým rokem. S pozdravem Tomáš Čada 23.12.2008 v teple na Vysočině
uvodník
ivan „pasadena“ kopečný rozmlouval s janem kašparem
s janem kašparem rozmlouval ivan
„pasadena“ kopečný
Carmen pod vlakem a čisťounkej Allen Ginsberg Od roku 1973 do roku 1989 hledal Jan Kašpar (naprosto zbytečně) tzv. „třetí cestu“. Pracoval m.j. ve dvou etapách (celkem 14 let) v týdeníku Mladý svět (1973-1983 a 1991-1995). Mezi tím (do 1989) redaktor literární přílohy Tvorby Kmen a (po 1989) člen vedení nezávislého týdeníku Tvorba. Od roku 1998 do roku 2002 redaktor literární přílohy Práva Salon. Od roku 2004 učitel na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Svého času překládal a propagoval nikaragujskou poezii v měsíčníku Světová literatura. Dnes stálý spolupracovník Českého rozhlasu 3-stanice Vltava (pořad Osudy) a hradeckého divadla Drak (Alenka zamilovaná, Carmen 20:07, Čekání na sedmou vlnu). Dostal (s Miroslavem Zajícem) novinářskou Cenu křepelek (1995). Vydal m.j. knížky Nikaragujský deník (reportáž - 83), Tulikráska (poezie pro teenagery - 87), Zem je obežnica Mesiaca (slovenská antologie nikaragujské poezie s Miroslavem Válkem a Ľubomírem Feldekem - 87), Jedna báseň! (poezie pro dospělé - 88), Safari (hříčka pro děti - 93), Dobrý den (s Miroslavem Zajícem - 94), Bajky (s La Fontainem - 94), Hesla (s Erazimem Kohákem - 95), Toulky zámeckými parky (s Petrem Hořejšem - 97). Jeho verše jsou také m.j. v antologiích Pohodlný život (1990, ed. Ludvík Kundera, antologie veršů Oldřicha Wenzla s dodatky epigonů), Kostkovaný ideály (1999, ed. Marie Vodičková), Piju čaj (2003, kniha Ludvíka Kundery o jeho nekonečné vášni doplněná souborem 80 básnických textů o čaji). Má jednu dceru, tři syny, dva vnuky a jednu vnučku a píše písňové texty pro Luboše Pospíšila a Bohumila Zatloukala.
Jak se ti, Honzo, daří a na čem právě pracuješ? Daří se mi dobře, ale už bylo líp, protože já nesnáším zimu, sníh, kabáty a teplé prádlo, miluju léto, teplo. Mně se daří dobře v tom smyslu, že přestože je zima, nemám žádný velký trápení. No a na čem pracuju - momentálně jsem odevzdal do královéhradeckého divadla Drak novou hru a do konce března 2009 musím odevzdat synopsi další. O jaké hry jde? Hra, která se již zkouší, je adaptací Charriérova Motýlka, napsaná pouze pro dva herce pod názvem „Čekání na sedmou vlnu“, o té druhé ještě nesmím mluvit. Kromě toho učím na Fakultě humanitních studií tři kurzy, všechny souvisí nějakým způsobem s českým jazykem. Píšeš ještě nějaké texty, básně, kromě oněch divadelních her? Já nepíšu prózu, píšu ve verších, to ano. Hra Carmen, kterou jsem psal pro divadlo Drak, je celá ve verších, v Motýlkovi je čtyřicet kraťoučkých písniček, které jsou samozřejmě taky ve verších. Abych však předstíral, že jsem básník s velkým „B” a že mám v šuplíku nekonečné množství textů, které ze mě přetlakem tryskaj, to teda opravdu nemůžu, protože já k poezii takový pietní vztah nemám. Poezie je pro mě řemeslo, jedna z mnoha forem, jakou se mohu vyjádřit o sobě, o světě,o přírodě, o své ženě, o lidech. Na poezii je vznešeného asi tolik, jako na dobře napsané povídce nebo na dobře udělané židli, v které se dobře sedí. Sem tam básničku napíšu, ale abych systematicky připravoval sbírku a trval na tom, že jsem básník a že básníci musí psát verše a ty verše musí vycházet v nákladu dvě stě kusů, tak to teda skutečně ne. Nemůžu se tě nezeptat na asi tvou nejslavnější sbírku básní „Tulikráska”: Jak vznikala a jak ji dnes hodnotíš? S odstupem času musím konstatovat, že jsem tzv. autorem jedné knížky, což je trochu smutné. Když se podívám na web a zadám „Jan Kašpar”, tak z osmi set položek je asi patnáct o mně, když však kliknu na „Tulikráska”, objeví se asi sto položek a já jsem jenom ve dvaceti, což znamená, že toto slovo už žije svým vlastním životem. Tulikrásku mi zkrátka už nikdo neodpáře. Začal jsem ji psát, když bylo dceři šest, a odevzdal jsem ji, když jí bylo osmnáct. Knížka měla úspěch až nerozumnej, což mě
rozhovor
h_aluze / 6
zarazilo. Po republice vznikly desítky voicebandů, které objížděly s Tulikráskou recitační soutěže, generace dnešních matek se musela některé básně z ní učit nazpaměť recitovat a dostávala za to známky. A stejný osud mají i dnešní děti, neb jest to povinná četba. Naštěstí dostala Tulikráska i divadelní podobu, neboť několik textů z ní se stalo předlohou pro hudební eskapády Jiřího Vyšohlída ve hře „Alenka zamilovaná”, díky níž vůbec začala má spolupráce s divadlem Drak. Napsal jsi libreto ke hře „Carmen 20:07”. Kde se vzal nápad napsat jej a o čem to představení je? Carmen, kterou jsem napsal, byla zasazena do jiného prostředí, byla delší a měla jiný tvar než ten, který se hrál. Do podoby nádražácké opery se dostala při zkouškách pod vedením režiséra Jakuba Krofty, název jí dal výtvarník Marek Zákostelecký - ono 20:07 symbolizuje jednak odjezd vlaku a zároveň letopočet, ve kterém byla premiéra. Carmen 20:07 pojednává o tom samém jako Bizetova Carmen, tedy o tom, co udělá s chlapem vášeň a co s ním umí udělat ženská, která ji v něm dokáže vyprovokovat, přestože ji nehodlá opětovat, protože miluje nezávislost a svobodu. Já ji umístil na sídliště mezi narkomany, Krofta na nádraží mezi železničáře, kteří pijou lahvový pivo. Tahle osůbka (Carmen - pozn. I.P.) mezi ně vstoupí, okamžitě změní všechno, co tam do tý doby fungovalo, co mělo řád, a přinutí jednoho z nich, aby se do ní zbláznil, spálil za sebou všechny mosty, a když ten dotyčný má pocit, že už ji má v hrsti, ona mu vesele zamává a ještě ho navrch urazí. On ji za to jaksi omylem zabije, v Kroftově variantě ji shodí pod jedoucí vlak. Na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy vedeš kurzy „Smysl rozhovoru a úskalí jeho přepisu”, který úzce souvisí s kurzem „Orální historie” a dále kurz „Anatomie verše” - o čem jsou tyto kurzy a v čem je onen „smysl rozhovoru”? Od pojmu orální historie se už odděluju, je to samostatná vědecká disciplína, která má od určité doby přesně stanovená pravidla a i když naráží na nevoli řady tradičních historiků, prosadila se na celém světě. Já tuhle hru nehraju, učím formou workshopů Smysl rozhovoru a úskalí jeho přepisu z mluvené češtiny do psané. Rozhovor je gruntem, prazákladem kulturního života, má svůj hluboký antropologický a filosofický smysl. Studenty učím, co je rozhovor, jaký je rozdíl mezi rozhovorem a dialogem,
7 / h_aluze
vysvětluju jim rozdíl mezi rozhovorem jako živou formou debaty mezi dvěma suverénníma bytostma a např. mezi rozhovorem, který povedou, až budou psát bakalářskou práci, hovoříme o tom, co je to tzv. hospodský tlach, jaká je jeho sociální funkce atd. Druhá věc je úskalí přepisu rozhovoru: Když se přepíše mluvená čeština doslova, zní i génius jako blb. Já učím, že přepsat rozhovor znamená změnit mu skupenství, vytvořit narátorovi nový jazyk, aniž by se ztratil jeho temperament, dikce, jazykové zvláštnosti. Psaná podoba promluvy musí mít takový tvar, aby si ji každý, od uklízečky až po docenta, s chutí přečetl. Proto nechci být orálním historikem, neboť ti lpí na přepisu doslovném a komentovaném. Kurz „Anatomie verše” je další příklad de facto výuky češtiny. Neřešíme v něm problém múz, inspirace a intelektualismu, ale problém verše, tedy řádky. Měl by se spíše jmenovat „Anatomie řádky“, ale škola musí mít pro kurzy vznešené názvy. Kurz je v praxi zbaven této vznešenosti, je to tvrdá práce na českém jazyce, rytmu, tempu, na výrobě pevně strukturovaných básní, např. sonetů a tercin, učíme se číst báseň nahlas atd... Mám rád, když se poezie dobře recituje, k tomu příklad: Na olomouckém festivalu poezie v roce 2001, kde byli čeští básníci konfrontováni se zahraničními, byl rozdíl mezi nimi kardinální – ti, kteří se u nás nazývají básníky, byli nemytí, neučesaní, opilí a špatně recitovali, to vše v porovnání s básníky z Německa, Francie a Anglie, kteří byli upravení, ne, nemuseli mít kravatu, stačilo, že byli čistí... Ti předvedli tak brilantní recitaci v původním jazyce a ještě si dovedli s marketingovou zručností sjednat recitaci českého překladu, že to byl pro mě naprosto neopakovatelný zážitek. I Allen Ginsberg, kterého jsem měl tu čest poznat osobně, protože jsem se podílel na aranžmá jeho prvního popřevratového pobytu v Čechách v roce 1990, byl člověk čisťounkej a dokonale přesnej ve všem, co chtěl, ve všech pokynech, které nám dával ohledně svého pobytu a svých vystoupení. Šel se bavit, teprve až perfektně odvedl svou práci, a ta zábava spočívala v tom, že si dal čaj. V jednom rozhovoru jsi řekl, že největším problémem, který odjakživa provází mladé lidi, je „samota”. Proč právě samota a odeznívá snad tento problém, když člověk dospěje, když je starší? Samota je něco, s čím se musí naučit žít každej slušnej a inteligentní člověk, jen hlupáci mají pocit, že žijou v
rozhovor
ivan „pasadena“ kopečný rozmlouval s janem kašparem kolektivu. Samota znamená žít s vědomím odpovědnosti sám za sebe, samota není něco smutnýho a pejorativního, samota je logická role člověka v tomto světě. Máme-li kamarády, přátele, tak to znamená, že nejsme osamělí, že se v některých zkušenostech a zážitcích v určitých chvílích protneme, ale jen proto přece nemůžu říct, že „jsem dva“. Samota mladých lidí v pubertě je přirozená a je jedním z nejpoctivějších pocitů, který člověk má a který ho pak bude provázet po celý zbytek života. Pokud není trouba. Vždyť každý člověk na světě je originál a to nutně znamená, že je na světě sám. Takhle já vnímám samotu. Máš při svém pracovním vytížení čas sledovat současnou mladou básnickou, resp. literární scénu? Od roku 1998 do roku 2002 jsem pracoval v literární příloze Práva „Salon“. Tam jsem byl neustále konfrontován s mladými autory, hovořil jsem s nimi, uváděl je - bylo to ohromně příjemný. Dnes nemám čas číst ani ty knížky, který potřebuju, to ale neznamená, že se s mladou poezií nesetkávám. Vždyť jen v rámci kurzu „Anatomie verše” potkávám každý semestr desítky nových básní, které píší moji studenti bez ambice je publikovat. Měl bys nějakou radu pro začínající básníky nebo prozaiky? Já si myslím, že literátem se člověk rodí tím, že čte. Taky si troufám tvrdit, že daleko větší význam pro vývoj literární češtiny, snad kromě Vančury, Škvoreckého, Hrabala, Klimenta, Vaculíka a z novějších třeba Urbana, měli překladatelé, mezi jinými geniální Jan Zábrana, ze současných třeba Jirka Josek, tedy překladatelé, kteří vytvářeli a vytvářejí „nový“ český jazyk jako odpověď na moderní angličtinu, francouzštinu, ruštinu. Pro člověka, který chce psát, není důležitý, aby vysedával po hospodách a opíjel se, to může dělat, až něco napíše. Nejdůležitější pro začínající literáty je, aby četli (!), aby se nechali inspirovat a kopírovali tak dlouho, až zjistí, jak odporné je kopírovat, a našli si svůj tvar. Jaké jsou tvé oblíbené knihy a co právě čteš? Já už jsem o tom mluvil, já skoro nečtu, nemám na to čas. Čtu jenom, co potřebuju pro výuku a pro práci. Jinak mám rád češtinu Vančurovu, češtinu Alexandra Klimenta – dnes už téměř neznámého autora, který je podle mě jedním z největších českých prozaiků. Je to možná paradoxní, ale mně po tom náporu humanitního tlaku, který se na mě denně valí a který musím ze sebe i vydávat, činí potěšení např. četba naprosto exaktního popisu tichomořské války od Miloše Hubáčka. Z důvodů, které opravdu nechápu, ale na které by jistě nějaký psycho-
rozhovor
s proděkanem jiřím škodou rozmlouval
analytik přišel, mě četba jeho knih hluboce uklidňuje. Poslední velký „humanitní“ čtenářský zážitek jsem měl před nějakými sedmi lety při četbě Camusových deníků. To není Camus „Moru“ a „Cizince“, to je Camus někdy až bukolický a neuvěřitelně dokonalý jako autor popisu. Popis je vůbec šalamounská věc, kterou se já až do smrti budu učit, a nenaučím, protože na pyramidu řekněme Čechovovy povídky „Ve stepi“ vylézt nelze. Děkuji za rozhovor.
Stárnutí I. (úvaha) Kluk a holka se milovali v noci u nás na dvoře
Dělat učebnici není žádný med Pane proděkane, projevil jste zájem reagovat rozhovorem na článek v minulé H_aluzi, konkrétně v 05/2008, kde Karolína Baštářová psala o Vašem společném ocenění s PaedDr. Pavlem Doulíkem, PhD., které jste dostali za učebnici chemie pro 8. ročník základních škol. Čím je tedy učebnice zvláštní, že si vysloužila nejvyšší ocenění? Zvláštní je především tím, že je úplně jiná než všechny dosavadní učebnice chemie. A to jak obsahem, tak stylem a celkovou formou. Je to učebnice dělaná především pro žáky a tak, aby je pro studium chemie motivovala, nikoliv aby je od něj odrazovala. Tomu odpovídají i použité výrazové prostředky, mezi něž patří krátké strukturované texty, velké množství obrazového materiálu, kreslené vtipy komiksového charakteru, ukázky z notoricky známých českých filmů atd. Mohl byste trošku popsat, jak velká byla konkurence ve Frankfurtu nad Mohanem? Jak byste sám zhodnotil ostatní projekty? Konkurence byla obrovská! Soutěže EEPG (European Educational Publishers Group) se účastní vydavatelství z 22 evropských zemí a každé nakladatelství se pochopitelně snaží prezentovat tím nejlepším. Mně osobně se velice líbila např. chorvatská učebnice chemie nebo finská učebnice angličtiny, která nakonec získala bronzovou medaili. Ale my jsme byli opravdu noví a netradiční, navíc novátorským počinem bylo i to, že ke klasickým „papírovým“ učebnicím jsme udělali i mutace určené pro interaktivní tabule, které byly obohaceny např. o videozáznamy pokusů, animace, další obrazový materiál atd.
Hýkali jak čerstvě napojený slon Seděl jsem u stolu poslouchal a přemýšlel o tom
Stárnutí II. (flamenco) Za dusotu kopyt chci topit se s Carmen
Určitě nechci zpochybňovat elektronickou verzi, ale nemělo by to být už dnes samozřejmé? Jak je možné, že s elektronickými vizuálními efekty nepracují i ostatní autoři? Opravdu to není tak běžné a přijde mi to samozřejmé jen proto, že jsem ovlivněn stylem vaší výuky, tedy elektronickou učebnicí didaktiky…? Ano, máte pravdu, všelijakých elektronických studijních opor je nespočetné množství. Nicméně mají charakter spíše doplňkových produktů. Obsahují spíše to, co se do papírových učebnic „nevešlo“. Naše učebnice pro interaktivní tabule, na jejíž tvorbě se výrazně podílel i student 5. ročníku učitelství chemie a biologie pro střední školy pan Milan Šmídl, je však koncipována jinak. Jejím základem je „papírová“ učebnice. Vizuálně vypadá na první
V příboji sladkých slin ve tmě úst Moucha domácí usedla na rmen Já odmítám mít denně půst
h_aluze / 8
tomáš suk
9 / h_aluze
pohled stejně. Uživatel si v ní může virtuálně listovat, ale tam, kde je v papírové učebnici jen obrázek, je v interaktivní učebnici videozáznam. Kde je v papírové učebnici odkaz např. na nějakou pasáž z učebnice fyziky, tak v interaktivní verzi se daná pasáž přímo zobrazí. Použití učebnice se tím velmi výrazně rozšiřuje a tato interaktivní verze se pro učitele stává ideální učební pomůckou. Mluvíte o množství vizuálních efektů, jako jsou různé obrázky a animace. Jak se na to koukalo ministerstvo? Narazili jste na nějaký problém, když se jednalo o konečné schválení? MŠMT si nechalo na učebnici vypracovat 3 nezávislé recenzní posudky (což je standardní postup před udělením doložky), z nichž v jednom se objevovaly připomínky týkající se bezpečnosti práce, např. že některé z pokusů navrhovaných v učebnici není možné dělat v učebnách, které nejsou vybaveny digestoří, že některé pokusy předpokládají užití drahých či málo dostupných chemikálií apod. Tyto připomínky byly také jedním z popudů, proč interaktivní učebnice vlastně vznikla. Jelikož jsme nechtěli žáky ochudit o některé velmi zajímavé a atraktivní pokusy, které by ve škole sami nemohli dělat, pořídili jsme videozáznamy těchto pokusů, u nichž byly výše zmíněné připomínky recenzentů pochopitelně irelevantní. Víte, o vaší učebnici se stále mluví, že byla oceněna, že je velice pokroková, ale když jsme už začali schvalováním MŠMT, vyskytly se ještě nějaké další problémy při tvorbě učebnice, které předcházeli tak úspěšnému zhodnocení? U každé činnosti, kde je zapojeno velké množství lidí, lze problémy očekávat. Nejvíce „zabrat“ nám daly problémy s autorskými právy, které se týkaly některých použitých obrázků. Jak už jsem předeslal, obrazový materiál, kterým jsou učebnice vybaveny, je velmi rozsáhlý, v každé z učebnic je cca 500 obrázků či fotografií. Největším oříškem v tomto smyslu bylo použití obrázků z různých českých filmů (Vesničko má středisková, Pelíšky, Císařův Pekař), které jsou v učebnici uvedeny. Nemusím snad ani uvádět, že možnost obrázky otisknout stála nejenom spoustu času a byrokratických průtahů, ale i finančních prostředků. Problémy jsme měli také s kapitolou věnovanou léčivům. Ozvaly se některé firmy, které protestovaly proti tomu, že na obrázcích v učebnici jsou uvedeny přípravky jiných konkurenčních firem a že jim vlastně děláme neoprávněnou reklamu.
stalo se
tomáš suk rozmlouval s proděkanem jiřím škodou I kdybyste reklamu dělali, není to čistě vaše věc? Copak dneska není učebnice jakýsi soukromý produkt, který je pouze schvalován MŠMT? To je bohužel záležitost různých paragrafů. Zájem nakladatelství je samozřejmě ten, aby po vydání učebnice nemuselo čelit různým žalobám a dalším sporům, jako to bylo v době nedávné, kdy Olomoucké arcibiskupství protestovalo proti jednomu textu z Čítanky, nebo v případě Slovenské republiky, kde se oficiální představitelé maďarské menšiny bouřili proti některým faktům uvedeným ve slovenské učebnici dějepisu. Koukám, že to opravdu není jednoduché. Mohl byste tedy alespoň specifikovat, o co přesně šlo a kteráže firma se cítila být ukřivděná? Šlo o jednoho z nejvýznamnějších producentů farmak na našem trhu, kterému se nelíbilo, že na fotografii byl použit přípravek z oblasti antipyretik, který vyrábí jiná konkurenční firma. Uvědomuji si, že tomuto se říká „diplomatická odpověď“, ale rád bych u ní zůstal. V učebnici jsou nakonec uvedeny obě firmy, jakož i další výrobci a fotografie konkrétních přípravků jsme vyřešili tak, že jsme udělali doslova „zátiší s léky“, kde bylo použito několik desítek různých přípravků z různých lékových skupin a různých výrobců, a fotografii tohoto „zátiší“ jsme v učebnici použili.
ivan „pasadena“ kopečný
Ano, opravdu diplomatická odpověď. Trošku mně to připomíná Kocourkov, ještě že jste nedělali učebnici potravinové výroby, v ní by zátiší mohlo být veškerým obsahem knihy. Samozřejmě vím, že to není vaše chyba, ale předem nastaveného systému. Tu firmu si, myslím, i přes vaše mlžení čtenáři domyslí. Plánujete ještě podobné projekty, např. učebnici devátého ročníku? Učebnice pro 9. ročník je už hotová, stejně jako doprovodné publikace, tj. pracovní sešit pro žáky, příručka pro učitele a interaktivní učebnice pro 9. ročník ZŠ. Takže segment základního školství v oblasti chemie jsme již zcela pokryli. Nakladatelství Fraus má do budoucna v plánu expandovat i do segmentu středních škol, tak pokud bude oboustranný zájem, může naše spolupráce dále pokračovat. Tak, a tohle bych také viděl jako příjemný závěr ještě příjemnějšího rozhovoru, nebo byste se chtěl dotknout ještě něčeho, na co jsme v rozhovoru nenarazili? Možná „životní zkušenost“ na závěr: Psát učebnici je velmi obtížná a velmi nevděčná práce, která spočívá v neustálém hledání bolestných kompromisů. I když té práci věnujete maximum sil a energie, je nemožné zavděčit se všem. Přesto to byla práce velice zajímavá a já ani kolega Doulík určitě nelitujeme, že jsme se do ní pustili. Děkuji Vám
ivan „pasadena“ kopečný
Z přednášky Jeho Svatosti Dalajlamy (aneb chce to klidnou mysl, by smysl nezkysl) „Hello, brothers and sisters,“ byla první slova určená veřejnosti shromážděné v Kongresovém centru v Praze, která 30. listopadu 2008 ve 14 hodin 15 minut pronesl Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho, jinak duchovní a světský vůdce Tibetu, Jeho Svatost čtrnáctý Dalajlama, a tak zahájil svou přednášku na téma „Porozumění: Cesta ke štěstí”. A jak že jsem se na této přednášce objevil já (ne-buddhista, sic homo viator)? Tak si tak jednou odpoledne chvíli brousím po síti a hle: „Dalajlama byl pozván Vác-
stalo se
lavem Havlem a nadací Fórum 2000 do České republiky a při této příležitosti se uskuteční výše zmíněná veřejná přednáška a lístků již nemnoho zbývá.“ Click - click - ok - 2 tickets - ok - yeaahhh – Zuzi, mám lupeny na dalajlámu! Má partnerka byla nadšená, četla některé knihy Jeho Svatosti a odedávna jí byly bližší než Summa theologica Sv. Tomáše Akvinského. Přednáška měla začít o půl druhé, již ve dvanáct jsme byli u Kongresového centra, před nímž vlály tři tibetské vlajky. Obdrželi jsme pár nezbytných letáčků různých orga-
h_aluze / 10
nizací - od nabídky přednášek o „Čtyřech vznešených pravdách” až po možnost adoptovat si na dálku malého Tibeťánka - vystáli jsme frontu na vstup do centra, frontu na šatnu, frontu na bezpečnostní kontrolu (baťohy, vody, pomeranče a kočárky raus!). Jó, jsme tady, Zuzi. Zhlédli jsme dokument o Jeho Svatosti, kde nás zaujaly obrázky z jeho exilového domova v indické Dharmsale a rozpravy s obyčejnými i neobyčejnými smrtelníky i nesmrtelníky. Přichází Jeho Svatost Dalajlama: „Hello, brothers and sisters.” Sepjatýma rukama zdraví všechny hosty, usedá do křesla, po jeho pravici tlumočnice, po její pravici muž v mnišském hábitu (snad Dalajlamův sekretář). Všichni tři se mění na pár minut v bleskosvody, neb svádí blesky reportérů a reportérek. Jeho Svatost si nasazuje kšilt v barvě šafránu, aby nebyl oslněn horními reflektory, a viděl tak na nás naslouchající. Hovoří, směje se, promlouvá, chichotá se… V následujícím textu se pokusím stručně shrnout ve formátu redigované promluvy obsah celé přednášky, jež byla pronesena v angličtině (se vsuvkou v tibetštině) a velmi dobře tlumočena do češtiny: Co se změnilo od té doby, co jsem byl u vás naposledy? Jste tu vy, lidé, kteří stejně jako všude na světě mají stejnou duši, stejné tělo. Snad jen, že již netrpím žlučníkovými kameny jako při minulé návštěvě, má nemohoucnost se s nimi vyrovnat také dokládá, že nedisponuji tajemnou léčivou silou, která je ode mne mnohdy očekávána. Jste tu vy, lidé, a máte také všichni společný cíl, totiž vést šťastný život, ale jak jej dosáhnout? To nejdůležitější je usilovat o klidnou a spokojenou mysl, protože tak můžeme úspěšně čelit okolnímu světu, jeho nebezpečím. Naši mysl neovládá nikdo jiný než my sami a stav naší mysli má přímý dopad jak na psychické, tak na fyzické zdraví, což dokazují empirické výzkumy z příslušných oborů (neurofyziologie, psychoterapie – pozn. I. P.). Pozitivně nás ovlivňuje kladné naladění, především „soucítění” a „vřelost srdce”, díky nimž jsme otevřenější světu, neboť jsme méně podezíraví. Používáme-li méně slov typu „já” a „moje”, nejenom že se u nás snižuje riziko infarktu, ale prokazujeme se v souladu s naší přirozeností jako stvoření společenská a jako taková spolu můžeme dlouhodobě žít jen jako přátelé. Budeme-li přáteli, budeme také vidět problémy ostatních a ty naše („moje”) náhle ztratí cosi ze své velikosti a hrozivosti. Vřelost srdce je třeba rozvíjet na všech úrovních - v našem těle (mysli), v rodině i na úrovni společnosti, ony globální problémy nelze nikdy řešit ryzím egoismem, musíme je řešit společně. Většina potíží ve světě je způsobována námi, lidmi, ale přitom tyto problémy nikdo nechce, proč se tedy znovu
11 / h_aluze
a znovu objevují? Protože používáme špatné metody k dosahování svých cílů, které spočívají pouze na jediném a nutně omezeném náhledu na skutečnost, snažme se poznat skutečnost z více pohledů, v její celistvosti. Co k tomuto snažení potřebujeme? Klidnou a pozitivní mysl, pak, domnívám se , může mít takové snažení vůbec smysl. Jak rozvíjet soucítění a vřelost srdce, které jsou elementární pro klidnou a pozitivní mysl? Pokusme se rozvzpomenout na to, že tato naladění nás v tom lepším případě provázejí celý život - od narození jsme závislí na fyzickém kontaktu s lidmi, především s matkou, jsme závislí na lásce rodičů, tu nenalezli předepsanou zákonem (i když v rozličných zákonech jistě jsou paragrafy chránící dítě a nakazující nezkaženou mravní výchovu, nezačínáme přece výchovu narozeného dítěte studiem těchto ustanovení - pozn. I. P.), ale je jimi pociťována jako přirozeně náležející k životu. Láska rodičů má vliv na psychické i fyzické zdraví dítěte, dokonce na něj mají vliv i emoce prožívané matkou během těhotenství. Roli rodičů následně přebírají vychovatelé, učitelé, ošetřovatelé, kteří jsou součástí různých institucí, i u nich je tedy velmi důležité soucítění a vřelost srdce, neboť ji tak předávají dál do světa. I v okamžiku fyzické smrti jsou tato naladění důležitá pro poklidný a důstojný odchod ze života, který probíhá v ideálním případě v kruhu blízkých, milovaných a milujících. Své srdce můžeme tedy rozvíjet třemi základními cestami: 1) pomocí teistických náboženství jako jsou islám a křesťanství, v jejichž nejhlubších základech je právě láska a soucítění, 2) pomocí neteistických náboženství, např. džinismu, v nichž je obsaženo vědomí příčiny a následků na tomto světě, láskyplných vztahů lze tak dosáhnout jen láskou vyzařovanou námi, a za 3) metodou sekulární, kterou potvrzuje i věda - klidná, pozitivní mysl pramenící v souladu se sebou samým a okolím, z promýšlení těchto témat, z hledání, ze života. Druhou část své přednášky Dalajlama věnoval dotazům z publika: o „míru“ - nespadne nám z nebe, musíme pro něj něco udělat, konflikty sice nikdy nezmizí ze života jedince ani ze života společnosti, ale jde o to, abychom děti už od mala učili řešit tyto konflikty pomocí dialogu a dohody, nemáme se zbavovat jen fyzicky existujících zbraní, ale i těch zbraní vnitřních, za nimiž se skrývá prostý egoismus; o „chudobě rozvojových zemí“ - Dalajlama doporučuje především kontrolu porodnosti (zde jde především o nedémonizování antikoncepce ze strany křesťanů); o „globálním oteplování“ - domnívá se, že lidé mohou napomoci změnit trend drancování našeho životního prostředí, zároveň však dodává, že nejsme schopni
stalo se
ivan „pasadena“ kopečný zcela poznat velké klimatické cykly, které toto prostředí ovlivňují; o „demokracii“ - je to nevyhnutelná volba pro všechny, neboť základem demokracie je individuální svoboda, jež nemůže dlouhodobě podléhat kontrole; o „zálibách Jeho Svatosti“ - v mládí to bylo zahradničení a mechanické práce, dnes je to pozorování přírody a spánek. Závěrem Dalajlama dodal, že pokud nás jeho slova zaujala, máme je dále promýšlet my sami, vždyť máme své hlavy, a pokud se nám tato přednáška jevila jen jako takové „východní povídání”, ať ji klidně zapomeneme. Po ovacích vestoje se davy po čtvrté hodině vyhrnuly z Kongresového centra, každý sám, ale s jistým pocitem sounáležitosti, každý za sebe, ale všichni tak trochu pospolu… Na každém jednom z nás je rozhodnutí, zda budeme naslouchat (sobě, lidem, světu), nebo se otočíme, tuto možnost má každý v ruce po celý život…
tomáš suk Ivan Pasadena, vlastním jménem Kopečný, narozen l.p. 1978, pracuje (na farmě Müller), studuje (FHS UK), pokouší se spoluvychovávat (dceru Klárku), píše (tu a tam, to či ono), těší se (ze života), vyhrává (třetí místo ceny Vokolka), vydává (sbírka básní – Antropotyjátr suma sumárum čaj rum bum), prohrává (co nedodělal), nelituje (zkušenosti)…
tomáš suk
Leptající horor Musím říct, že recenzovat básnickou sbírku Svatavy Antošové s názvem Vlčí slina je pro mě jak potěšením, tak i těžkým oříškem. Knihu bych mohl klidně charakterizovat přívlastky typu: úžasná, skvělá, neskutečná…ale docenil bych těmito pojmy její kvalitu? Samozřejmě, že nikoli. Vlčí slinu jsem četl několikrát, než jsem si dovolil něco napsat. Je to náročné čtení se spoustou básnických obratů, které vytváří fantaskní obrazy. Antošová rozdělila svou knihu do tří částí, které spolu navzájem ladí. Hlavně tedy první dvě, jelikož právě ony působí samostatně jako jedna promyšlená báseň, kdežto část třetí, nazvaná Bohoděj, je spíše sbírkou básní sice se stejným tématem, ale na sebe nenavazujících. Čtenář je tedy po prvních dvou částech lehce zpohodlnělý příběhovou linií, která se dá sledovat a nebo spíše si ji čtenář může vytvářet, což u Bohoděje neplatí. Celá sbírka je velice emocionální a čtenář prožívá vzrušení nad metaforami, které Antošová předkládá, a nad příběhem, který se odehrává. Nemohu si pomoct a i když nejsem litoměřický patriot a z Litoměřic nejsem, první část, nazvaná Churmukum, mi připomíná našeho jediného romantika, a to Máchu. Je to přesně ta máchov-
recenze - knihy
Vlčí slina Svatava Antošová Protis 2008
ská poetika Máje, kterou čtenáři obdivují už po staletí. Ale kdyby jen umění tvořit tak dokonalé metafory bylo autorce vlastní. Stejně jako Mácha tvoří metaforami střípkovitý příběh. Neustálé vracení se nazpátek, nesouslednost děje, pronikání vypravěče do příběhu, který vypráví svým přiškrceným hlasem. Čtenáře absolutně pohltí hororové prostředí (záměrně se vyhýbám pojmu fikční svět), ve kterém se příběh odehrává, a to i přesto, že si ho vytváří čtenář a nikoli autorka. Vše v Churmukum působí studeně, bezohledně a tragicky, už jen samotný nic neznamenající název je toho důkazem. Mráz přejíždí po zádech, když čteme verše: „Slova ji drtí / které se nechtějí ušpinit o sliny / A tak jen na němo / svírají otázku / Kdo je tu cejchován / a kdo je bez viny“. Ale nejsou to biblické odkazy, které dělají dílo hororovým, je to dílo samo. Najdeme zde ustálené pozitivní motivy, které jsou jakoby dýkou rozedrány a otočeny místo do nebe do pekla. Čtenář ztrácí naději, když čáp místo dětí „nese svou zbytečnost“ a pocit beznaděje dotváří verše: „Po nebi bez konce / utíká krab.“ V Churmukum je vše studeným ztuhlým kamenem a v něm nedobytnou nadějí. A co je tím balvanem? Je to
h_aluze / 12
lidská povaha, je to povaha společnosti, nebo jsou to zákony kosmu? To ať si každý čtenář dotvoří sám. Ale jedno je jisté, že jen vlčí slina tomu může dát rovnováhu, ale nedokáže to bez dospělého impulsu. Pokud mi Churmukum připomínalo Máchu, pak další část, nazvaná Dav Beznoh, je balada Kytice dvacátého století. K názvu Dav Beznoh jsem si dopsal „Strhnu Tě!“ a objektem stržení-zatracení je malé dítě. Antošová si zde hraje s tématem mýtických sudiček. Mýtických sedm sudiček tu představuje lidské vlastnosti, které byly dány do vínku, a na stejný počet částí je rozdělena i báseň. Jejich principem jsou lidské vlastnosti, které Antošová staví na protikladných verších, např.: „Budeš sytý / -ale je i jiný hlad / A ten ti nedá v noci spát“. Doslova čpí z těchto veršů neukojitelnost. Co je horší než pocit, na který není lék nebo protiklad. Až všechny sudičky zemřou, až ty sám, tvé ego dobojuje, pak tě i tajemný Dav Beznoh dostihne. Otázkou jen zůstává, jak moc to autorka myslí vážně. Triádu uzavírá již zmíněná část Bohoděj. Feministické? Je Bohoděj muž, nebo opět osud? Co všechno skrývají verše „Copak nevíš / jak moc bolí / když se žena nadechuje / a neuzvedne hruď?“ Jedno je jisté, je tu vyjádřeno ženské utrpení, v díle jsou výčitky směrované mužům: „Žena to zkouší / jako muž / a muž se v ženu / změnit bojí“. Ale přeci… příznačné pro autorčinu poetiku je kousavost v podobě dvou nádob, dvou schránek, muže-ženy, které jsou naplněny navzájem se vyrušujícím hnusem, ale i přesto tu bude ON a ono ironické „Halelujá“, které se zpívá na jeho oslavu. Donekonečna jsem s knihou opakoval každé slovo, a pak
i se samotnou Autorkou, která posluchači interpretuje své básně na přiloženém CD. Nakonec jsem ještě dlouho nemohl z hlavy dostat tajemná slova „Sarkomuž, Sarkožena, Sarkoles, Sarkoles…“
jan tětek
Dědečku, co jsi dělal za války? Mnohokrát se nestane, aby vás kniha, která váží tolik, co pět dalších, má necelých 900 stran, které jsou plné čiré hrůzy, násilí, představ notně pocuchaných lidských duší a zcela absurdních, normálu se vymykajících skutečností, pohltila tak, že se sotva odvážíte odběhnout na záchod či do
13 / h_aluze
Laskavé bohyně Jonathan Littell Odeon 2008
práce. Jíst a spát během četby nedoporučuje pět ze čtyř recenzentů, první činnost je zbytečná, protože vše vzápětí vyzvrátíte, druhá nebezpečná, protože je provázena nočními můrami. Přitom vše začíná takřka idylicky. Stárnoucí Francouz Maxmilián Aue, zástupce prosperující krajkářské firmy, vzorný manžel a otec dvou dětí, potají zapisuje na lístečky své vzpomínky a sestavuje historii dramatického
recenze - knihy
jan tětek období svého života. Maxova minulost je ale děsivým zjevením, důkazem o jedné z největších katastrof lidstva, o naprostém zničení miliónů, o sežehnutí jednoho etnika, totiž o šoa, konkrétně o řešení židovské otázky na území Sovětského svazu. Pokud budeme hovořit o zrůdnosti a nelidskosti nacistického „konečného řešení“, zabředneme do frází a současné klišé o trvající „nutnosti připomínání hrůz holocaustu“ je přes veškerou obsahovou závažnost jakési klišé na druhou. Nikdo již nechce číst o selekcích na osvětimské rampě, vidět ty stále stejné a stejně šokující záběry z několika koncentračních táborů či se piplat v pokřivených životech „architektů židovské otázky“. Ve světové literatuře proběhlo několik vln reagujících na téma holocaustu. Je paradoxem dějin a politického vývoje, že v SSSR bylo toto téma přehlíženo a nesmělé pokusy, například prvky v Grosmannově díle Život a osud (Žizň i sudba 1960, vydáno až 1988) byly cenzurou odstraněny. Štafetu tak převzala zejména literatura polská a československá. V souvislosti s glasností a nástupem gorbačovské politické reprezentace se situace mění i v Sovětském svazu. Film Elema Klimova Jdi a dívej se (Idi i smotri 1985) je otřesnou výpovědí o boji v týlu východní fronty, vizuální silou obrazů a nevídaným výkonem čtrnáctiletého Alexeje Kravčenka představuje film zásadní pokus o demytizaci partyzánského odporu během Velké vlastenecké války a přitom je zároveň nejnaléhavější obžalobou nacistického režimu. Filmy jako Život je krásný, Schindlerův seznam či Pianista jsou potvrzením oživeného zájmu o problematiku, protože jejich sdělení je odlišné a originální. Objevil se dokonce Spiegelmanův komiks Maus, ve kterém se tragika tématu konfrontuje s pokleslou formou a netradiční alegorií. Jedním z důležitých impulzů byla rovněž výstava Zločiny Wehrmachtu, která v Německu probudila celospolečenskou diskusi o podílu armády (nikoli tedy SS) na konečném řešení. Jonathan Littell se údajně tématu věnoval celých deset let. Jeho historická erudice je ohromující. Je zřejmé, že teoreticky vyšel z moderních prací současné generace evropských (zejména německých) historiků (Götz, Wette, Hilberg, Breitman), fakta však novátorsky dotváří ve specifickou uměleckou výpověď. Protagonistův problém v okamžiku napadení SSSR tkví totiž zejména v něm samém a ne v okolních dějích. Jeho incestní vztah se sestrou, který se snaží nahradit homosexuálními excesy s mladými chlapci, celá jeho pokřivená sexualita a motiv nenávratně ztraceného dětství jsou jeho hlavními atributy. Záchvaty zvracení, průjmy a jiné tělesné dispozice, kterými při masakrování obyvatelstva trpí, nejsou výčit-
recenze - knihy
jan tětek kami svědomí, ale pouze fyzickou reakcí na neskutečné situace. Max je spíše divák než vykonavatel, vlastně střílí „pouze“ při masakru v rokli Babi Jar u Kyjeva a na kavkazském svahu, kde v takřka baladické scéně ukončí život vzdělaného Žida, dává k popravě příkaz. Navíc je Max intelektuál, doktor práv a člověk vybraných způsobů, má nesporně vynikající kulturní vkus a přitom netrpí snobismem a elitářstvím vyšších stranických kádrů. Maxmilián je do jisté míry fascinován Ruskem, okouzlen Kavkazem a jeho národy, opovrhuje veřejnými projevy antisemitismu a vystupuje proti bití vězňů. Je natolik inteligentní, že v rozhovoru se zajatým sovětským politrukem dokáže odhalit analogie mezi oběma režimy. Charakteristika hlavního protagonisty je v ostrém rozporu ve srovnání s tím, co víme o byrokratických vykonavatelích Eichmannova typu. Silně subjektivizovaná forma vyprávění s lehce ironizujícím podtónem pak dokonce hrozí tím, že nám ještě začne být důstojník SD sympatický. Nebojte se, nezačne, protože Židy nebije jen z toho důvodu, aby likvidace probíhaly v klidu, v Osvětimi vyhrožuje stížnostmi na nejvyšších místech, ale nechrání tak životy lidí, nýbrž chce jen splnit čísla pro totální nasazení do raketové výroby. Zřejmě zabije svoji matku a otčíma, zlikviduje policejního komisaře, který ho pronásleduje, a naprosto chladnokrevně získává v troskách Berlína šanci začít znovu. Nejen pro německé světovládné sny, ale i pro Maxe je zlomovým a osudovým místem město na Volze – Stalingrad. Kulka ruského ostřelovače proniknuvší Maxmiliánovým mozkem otevírá v jeho mysli tunel a román se po této události stylisticky proměňuje a vlastně i jaksi rozdvojuje, objevují se snové pasáže, výpadky paměti, halucinace a bizarnost typická pro postmoderní literaturu vrcholí v bunkru pod Říšským kancléřstvím. Expresionisticky vyvedený Stalingrad s takřka fantaskními motivy nahrazují apokalyptické výjevy ústupu na Odře a takřka barokně temný Berlín jara 1945. I přes velké množství krkolomných germanismů není četba komplikovaná. Syžet sleduje chronologicky vývoj války na východní frontě a pásma postav a vypravěče jsou zřetelně oddělena. Tuto takřka tradiční formu kritizují někteří francouzští teoretici. Přes veškerou obsáhlost, hrůznost a bezvýchodnost tohoto románu mám pocit, že se jedná o zcela mimořádnou knihu, která má i k tak exponovanému tématu, jakým jsou události druhé světové války, co dodat. Autor cosi vidí, říká to, říká to dobře a zejména má co říci. A nakonec, kdo vidí do duše zrůdy lépe než její stvořitel, a kolik skutečných Maxů ještě dnes tají před vnoučaty svoji temnou minulost?
h_aluze / 14
Narodil jsem se v roce 1982 v Plzni, prožil zde klidné dětství a vychodil základní školu. Z idylických let jsem byl vyrušen pouze sametovou revolucí a reparátem z hudební výchovy. Průmyslovku jsem absolvoval s povinnou cigaretkou v jedné ruce a sklenicí piva v druhé. Trvalo mi pět let, něž jsem zjistil, že technickým typem skutečně nejsem, a vydal se do Liberce vystudovat pedagogickou fakultu v oboru český jazyk-dějepis. Tam jsem pivo vyměnil za bílé víno a cigaretu za okousané nehty. V současnosti sdílím radostný i neblahý osud venkovského učitele a v tradici zapadlých vlastenců se spíše než výuce věnuji hrabání listí a odklízení zvratků ve školní jídelně. Ve zbytku času se zajímám o literaturu první poloviny 20. století a o problematiku historického románu.
tomáš suk
Vznikla další legenda v podobě Jury Vičíka Nejaký Jura Vičík Jaroslav Kovanda Muzejní společnost ve Valašských Kloboukách 2008
„Jak sa Jura Vičík narodil? Stejně jak Marks. Stejnú cestú. Ale možná že o neco složitějš“. Takto začíná povídková kniha Nejaký Jura Vičík od Jaroslava Kovandy. Už na první pohled je zřejmé, že vypravěč zrovna nevyniká ve spisovné češtině, a to je právě jeden z kladů této knihy. Už naštěstí dávno jsou pryč ty doby, kdy v románech vypravěč mluvil pouze spisovně a nářečí či nespisovný jazyk se objevovaly pouze v přímé řeči. Knihy psané v nářečí mají poslední dobou otevřený trh, vzpomeňme např. na známého Ostravaka. Ve svých povídkách využívá Jaroslav Kovanda nářečí valašského, které nejen pobaví svým lexikem a tvořením slov, ale také zvyšuje autentičnost příběhu. Je tedy pravda, že nejsem zrovna rozený Valach a že jsem v prvních dvou povídkách měl blízko k proklínání autora, ale ve třetí povídce si čtenář zvykne a ve čtvrté dokáže ocenit styl vyprávění a jazykový vtip. Ale abychom nezůstali jen v rovině lexikální. Nejakého Juru Vičíka bych charakterizoval jako knihu na jedno zachmuřené odpoledne. Čtenář se při čtení pobaví,
15 / h_aluze
povídky nejsou dlouhé, v průměru tak 2-3 strany, a mají spád. Jsou knihy, kdy autoři posbírají kde co ve svém šuplíku, co nemá hlavu ani patu, a vydají to jako sbírku povídek. Vznikne tak většinou anarchisticky uspořádaný výtrus začínajícího spisovatele. Jenže my tu před sebou nemáme začátečníka, ale životem otřelého Jaroslava Kovandu, který se rozhodl, že nám přiblíží humornou formou, jak to „mohlo vypadat ve Zlíně mezi 30. a 50. lety“. Aby dílo bylo čtivé, vymyslel si „možná fiktivního“ vesnického hrdinu Juru Vičíka, který je hlavní postavou všech povídek. Juru Vičíka má nebo měla asi každá vesnice, je to chlap, ze kterého se stane legenda pro jeho sílu, statečnost a bystrost. Vypravěč na jedné straně charakterizuje Juru jako zbojníka, což by se dalo chápat jako jistá obrana autora, který takto obhajuje své nařeční vyprávění, vždyť přece na pověsti v nářečí jsme zvyklí, a na straně druhé je Jura Vičík spíše než zbojník obyčejný chlap, který chodí každý den k Baťovi do fabriky, žije v baťovské krychli a fandí
recenze - knihy
tomáš suk fotbalu. Toto dělení dokazuje, že Jura Vičík má vlastnosti přesně takové, jaké se autorovi hodí pro vyjádření myšlenky či kritiky, a tedy se z něho stává jakýsi valašský Cimrman, který sice nic nevynalezl, ale autor mu přisuzuje, co se mu hodí. Autorova rozmařilost má tedy vliv i na struktura povídek: Některé mají charakter pověsti, to je třeba povídka O Prchloňovi, kdy Jura Vičík bojuje proti jakési nadpřirozené lesní bytosti. Jiné, a je jich většina, mají podobu příběhů o našem sousedovi. Možná bych řekl až hospodského vyprávění, které začíná: „A to jste slyšeli o tom našem sousedovi…?“ Pokud jsme začali povídky rozškatulkovávat, pokračujme tak i nadále. Ve všech povídkách je Jura Vičík většinou hrdina, ale měli bychom rozlišovat proč a za co. Určitě je rozdíl, když Jura rozbije kámen holou rukou, aby dělníci mohli vykopat rigol pro vodovodní potrubí, a je rozdíl, když Jura vezme mladé ogary k sobě domů zakouřit. Jura si holt naše sympatie získává všelijak. Je pravda, jak jsem již řekl, že autor přisuzuje Jurovi ledasjakou schopnost nebo vlastnost, ale jedna věc se u něj rozhodně nemění, a to jsou základní názory. Skrz hlavní postavu vypravěč reflektuje své politické i sociální myšlenky, někdy nás dokonce nutí ztotožňovat Juru Vičíka s vypravěčem a brát ho jenom jako fikční hříčku. Tento dojem je ještě umocněn faktem, že se ve vyprávění velice málo uplatňuje přímá řeč. Celá kniha je negativně zaměřena proti baťovskému Zlínu a později proti komunismu. Díky Jurovi vypravěč celou společnost zesměšňuje a parodizuje. Prakticky v každém příběhu se objeví kritika Bati, velice znatelná je například v povídce Proč Jura Vičík zamlada šlajfoval saně holú patú, kdy strýc Jury pocítil ještě větší nenávist k „Baťom“ a malý Jura musel chodit „bosky“.
josef straka Množstvím vět vypravěč zesměšňuje nástup gottwaldovců a styl tehdejšího společenského až paradoxního uspořádání. Bohužel, zde tolik nehýří vtipem a vyprávění nabírá pochmurnou tendenci, která je završena zmizením Jury Vičíka. Na konci knihy je text, který je nazván Něco jak vysvětlivky a kromě vysvětlivek jako co jsou to „Balóny“ nebo „Kúpaliště Baťák“ se zde objevují jakési další minipovídky a právě v jedné z nich se dozvídáme, že vypravěč má rozepsanou další knihu, která by se měla jmenovat Gumový betlém. Jelikož už v předposlední povídce se vypravěč ztotožnil s autorem a nazval se Jaroslavem Kovandou a jelikož poslední stať není ani tak kapitolou, ale spíše autorským vstupem, můžeme alespoň trochu doufat, že sám autor má opravdu rozepsanou další prozaickou knihu a těšit se na ni.
josef straka
Mnohovrstevnatý román odpouštění Románem Milostný dopis klínovým písmem se nám poprvé představuje prozaik Tomáš Zmeškal jako vybroušený vypravěč příběhů, příběhů do sebe vzájemně se propadajících a prolínajících, též jako jakýsi dramaturg dějů, strukturující tak celou svou knihu jako několikavrstevnaté a prostupující čtení, kdy snoubí různé vypravěč-
recenze - knihy
Milostný dopis klínovým písmem Tomáš Zmeškal Torst 2008
ské roviny s vkládáním často odlišných jinopříběhů, které však při důsledném odvíjení děje jsou tu více či vzdáleně blízkými analogiemi k hlavnímu příběhu. Je neskutečně zajímavé sledovat různé paralelity vyprávění, sledovat, do jakých šířek rozehrává autor děj(e) své prózy, a nabízí tak i jiné možnosti interpretace textu. Přesto a stále je
h_aluze / 16
jakýmsi mediátorem ústředního příběhu, je naším průvodcem i otevíračem dveří do jiných krajin. Román můžeme charakterizovat jako vyrovnávání se s minulostí, tou známou, ale i minulostí hrdinů, můžeme skoro až na vlastní kůži zaznamenat fakt, jak historie vstupuje, a někdy dosti násilně, do jejich (našich) životů, přeposune je jinam a pak s touto historií v sobě musí(me) žít a vyrovnávat se po celý život. A že je to především bolestivá zkušenost let padesátých, demonstruje autor na postavách své knihy. Můžeme s jistou nadsázkou hovořit o manipulaci lidmi jednou konkrétní historií tohoto národa, jak jsou lidé doslova vlečeni dějinnými událostmi, a o prosté, a o to drsnější, manipulaci člověka člověkem. Jako například u jedné z postav, Hynka Jánského, referenta a posluhovače komunistického režimu, který využil tohoto „vstupu historie“ pro účely zotročování Květy, ženy, do které byl a je stále zamilován, aby si ji doslova přivlastnil a duševně po léta „znásilňoval“, která si ale vzala Josefa, který byl nespravedlivě odsouzen, dle Hynkových slov však naprosto po právu, v linii strany a probíhající „historie“. „ A tak se postupně během každotýdenních návštěv dostávali dále a dále. Začalo to pouty. Nejprve jí to všechno přišlo jako trochu překvapivá, ale zároveň i jako vzrušující podivnost… Doma si několikrát sama nasadila pouta a jen se bála, aby neztratila klíček. Když byla u něj doma, sama si větší z pout zacvakla kolem kotníků a menší kolem rukou. Hynek jí pak nohy a ruce provazem svázal do kozelce a tak ji nechal asi půl hodiny, zatímco popíjel červené víno a zapálil si pro tuto příležitost ušetřenou americkou cigaretu…. A k tomu všemu se přidávalo další a další odhalování tajemství rozkoší, které spočívalo v bolestech a v nenasytném ukájení nepřiznaných tužeb“ ( str.165). Aby i on, tento Hynek, byl jinými „manipulátory“ dějin náhle zapomenut, pak zase omilostněn, aby mohl vykonat důležitou stranickou funkci na jakési akademii, a pak zase zapomenut. Román Tomáše Zmeškala je také kromě jiného románem o odpuštění a odpouštění, ke kterému ale nedojde zcela, jako by chtěl naznačit, že někdy se dá zapomenout, ale odpustit je mnohem těžší, ač se o to hrdinové snaží, touží něco změnit, a přesto jako kdyby stále naráželi do stěny pochyb a dávných provinění. V příběhových pasážích se autor dotýká přenejvíce bolestných dramat a traumat let padesátých, ale ač je celá kniha ovlivněna atmosférou těch let, je to především život líčených postav, který dovoluje vnitřně nahlédnout na to, v čem jsme museli žít, co jsme museli prožít a co zůstane už nesmazatelně naší historií, ač bychom mnohdy i nechtěli. Jednou z nejsilnějších pasáží knihy je návrat hlavní posta-
17 / h_aluze
vy, Josefa, domů, byl propuštěn dřív a nikdo ho doma nečeká a setká se zde se svou jedinou dcerou, kterou vůbec nezná a pro kterou je neznámým pánem v podobě tatínka na vystavených fotografiích v pokoji její matky. Tato scéna vykresluje realitu v některých rodinách kolem roku 1960, kdy se mnozí „političtí“ vraceli domů, jak vypovídají i dcery politických vězňů v právě natáčeném dokumentu rozhovorů s nimi. „Takhle se dívat, takhle divně a přísně se dívat, když nic neudělala, to se přeci nedělá. Pak muž zdvihl oči vzhůru, rozhlédl se kolem dokola po předsíni a rukou jí projel vlasy. O tom Alice věděla, že tohle dělají dospělí, když nevědí co říct, a chtějí být na děti milí…Otec vešel do kuchyně, otevřel kredenc, vytáhl veliký kameninový hrnek, který stál v druhé řadě a který nikdo do té doby nepoužíval, a neomylně sáhl do poličky pro velkou plechovku, v které byla káva. On se tady vyzná, říkali si pro sebe Alice. Můj tatínek, říkala si v duchu, můj tatínek se tady vyzná, tady u mě doma, tady u mě doma v kuchyni. Tolik se těšila, tolik se bála, tolik se na něj zlobila, a teď nevěděla, co s tím velikým vysokým mužem má vlastně dělat“ ( str.61). Hrdinové Zmeškalovy prózy tak věrně ilustrují ony zkraty, naděje a omyly lidí, ty postavy jsou jedni z nás z naší nedávné, opomíjené a snad i lehce obávané minulosti, zažívají ale něco, co nemůžeme zapomenout, co nelze. Paralelně odvíjené děje jsou pak příběhy o šílenstvích, bludech, o plotech kolem jakéhosi utajeného vězeňského tábora v poušti…Tyto příběhové paralelity můžeme číst jako analogie, ale také jako jakési apendixy, které pootáčejí hlavní linii odvíjení děje ještě někam jinam, dál, v jakési mimoběžnosti a přidávají jiný, hlubší rozměr. Autor nenabízí odpověď, a to je možná nejvíce sympatické na celé knize, jen rozehrál děje, které žijí a musejí žít svým vlastním životem, autor už třeba ani není přítomen, je jen zprostředkovatelem příběhů, přesto však stále cítíme jeho silný autorský a suverénní hlas a také účast na „historii“ svých postav.
recenze - knihy
josef straka Tomáš Zmeškal studoval literaturu, anglickou, starší, především z alžbětínské doby nebo i současnou, i americkou, přiznává svůj obdiv k Pynchonovi a jeho kniha je vlastně takovým přemýšlením o literatuře, o odvíjení příběhu (příběhů) a o kladení otázek (k nim). Ptá se, jak je možné dnes ještě vyprávět příběh nebo jak je také, případně, nemožné jej sdělit v celé úplnosti, snad jen fragmenty dějů, o to hlubší, nabízející zamyšlení, a procítit pak to obtížné konání a jednání lidí prostupující celou jeho knihou.
ludmila pechová Josef STRAKA (nar. 1. 12. 1972 v Jablonci nad Nisou) byl odborným asistentem v Psychologickém ústavu UK FF, redaktorem časopisu Weles, kde také publikoval svou poezii, krátké prózy a recenze. Nyní pracuje jako knihovník v Městské knihovně na Smíchově, jako lektor přednáší pro artefiletickou agenturu Cultio a dále externě spolupracuje s Psychologickým ústavem. Jeho texty byly uveřejněny v časopisech Tvar, Host, Pandora, Veronica, Plž, Babylon a Věstník Společnosti Franze Kafky. Jeho texty též vyšly na serverech Almanach Wagón, A Tempo revue. V polštině publikoval v časopisech Portret a Bohema, nedávno byl také přeložen do srbštiny. Je zastoupen v internetové Antologii české poezie (nejen) 20. století (2005), v Antologii české poezie 1986-2006 (2007), Antologii českého rozhlasového fejetonu a v almanachu Cestou. Knižně vydal a… jiné časy (G Tisk, Liberec, 1994), Proč (edice TVARy, Tvar, Praha 1995), Hotel Bristol (Cherm/Medard, Praha 2004), Město Mons (Cherm, Praha 2005) a Kostel v mlze (Cherm, Praha 2008). Jeho vášní je pěší chůze po perifériích měst a příměstích metropolí.
ludmila pechová
Zůstat, či odejít? Dějištěm tohoto psychologického románu je Kuba 80. – 90. let 20. století. Autorka nás zavádí mezi generaci mladých lidí, dospívajících v době nepříliš nakloněné jejich ideám a představám. Jejich rodiče vyrůstali ve zcela jiných podmínkách: jako příslušníci hnutí hippie, „květinové děti“, užívající vlastní, omezené a relativní „svobody“. Děti naopak usilují o pouhé přežití, neustále ovlivňováni dějinnými a politickými událostmi: Angolská válka /1979/; tzv. „akty zavržení“ /svátky státem organizované nenávisti – Raúl Rivero, 1980/; poprava reformního generála Arnolda Ochory /1989/… Touží najít vlastní prostor a marně hledají uplatnění. Román, dělený na dvě části, je koncipován jako fiktivní deník dospívající dívky Nieve. Forma intimních zápisků umožňuje zprvu nahlédnout do světa dítěte, které
recenze - knihy
Všichni odcházejí Wendy Guerra Odeon 2008 přeložila Denisa Kantnerová
postupně procitá do tvrdé reality – a později do světa mladé dívky, nucené se s danými skutečnostmi vyrovnat. Deníček z dětství, z let 1978 – 1980, popisuje drastické zvraty v životě osmileté dívky. Zprvu se nachází v jakési „ochranné bublině“, obklopena péčí matky /rozhlasové redaktorky/ a otčíma Fausta, Švéda, pracujícího v jaderné elektrárně. Užívá si své volnosti, spolu s Faustem, nekonvenčním cizincem, milujícím svou rodinu a nerespektujícím konvence – např. chodí nahý na pláži, atd. Už tato fakta poukazují na zárodky pozdějších problémů, s nimiž se budou muset potýkat. Proto je Nieve díky prozíravosti své matky upozorněna na určitou nestabilitu současného stavu a je připravována na případné změny. Své dojmy a postřehy zachycuje s lehkou naivitou a spontánností – jen mimochodem zmiňuje některá nepříjemná
h_aluze / 18
fakta, vypovídající o tehdejší době: např. náhlé vypínání el. proudu, atd…První zásah do jejího života nastane v momentě, kdy je její matka jako rozhlasová redaktorka poslána do Angoly natáčet reportáže o kubánské vojenské intervenci. Vrací se po půl roce, zcela zlomená. Nyní se jejich role obrací: Nieve se cítí jako ta silnější a schopná se o matku postarat, ačkoliv je zasahují další rány: dívka se dostává do péče skutečného otce, sadistického alkoholika a fanatického komunisty. Odváží ji do malé osady v pohoří Escambray, znemožňuje jí další styky s rodinou. Nieve se ocitá v jakési malé diktatuře – zákaz čtení, psaní, stanovený denní režim, fyzický teror, hlad – která předznamenává konfrontaci s diktaturou skutečnou. Pomalu dospívá, zoceluje se – a vymyslí geniální plán, jak se vymanit z otcovy moci. Vrací se sice zpět k matce, je ale umístěna do dětského domova. Poznává zdejší nelichotivé podmínky a rychle se aklimatizuje – s klidem tedy přijímá fakt, že je Fausto musel opustit, odjet do Švédska a již se nevrátí. Dívka později s matkou odchází do Havany, kde přežívají v chudém bytě. Ve světě, jemuž nerozumí, je na matku silně fixovaná; obdivuje ji a zároveň chce nějak uchopit svůj život do vlastních rukou. Přesto se stále častěji cítí být dospělejší než ona, když si uvědomí určité skutečnosti: „Máma je tak pitomá, že jí nedochází, že tady nemá pevně v rukou nikdo nic.“ (str. 54) „Myslím, že ve svých devíti letech jsem víc protřelá než ona.“ (str. 54) Když cestou do Havany potkávají u peruánského velvyslanectví spoustu lidí, kteří chtějí bez povolení odcestovat, poznává mezi nimi svého otce. Tehdy začíná její dilema – odejít, či ne? Kvůli své nezletilosti a otcově emigraci o tuto možnost přichází. U matky se setkávají disidenti a „černé ovce“ společnosti; Nieve objevuje zakázanou literaturu… Zde hledá svou identitu – řeší otázku, jak žít „dvojí morálkou“, jak zapadat mezi ostatní a zároveň zůstat svá… Potvrzením tohoto rozporu je pro ni situace, kdy se musí rozhodnout, zda se s ostatními zúčastnit povinných „aktů zavržení“, či se od davu distancovat. Zvrat nastává v okamžiku, kdy v zavrženém člověku poznává mámina kámoše… Obě také vzdáleně tuší, že je opustí další blízká duše: fotograf Leandro – což se brzy vyplní… Její zápisky, zprvu nemotorné, se skládají ze strohých vět, v nichž shrnuje podstatná fakta a dojmy. Svou situaci dokáže charakterizovat bez zbytečného sentimentu a nadbytečných slov. Užívá originálních přirovnání: „Mám hlad. Břicho mi duní jako trombóny.“ (str. 29) K suges-
19 / h_aluze
tivnosti přispívají také kontrasty: „Když spláchnu, voda dělá vír, který je podobný víru z tůně v laguně. Tam jsem strávila hodně času. Při zvracení se vždycky trochu zklidním.“ (str. 32) Deníček z dospívání je z let 1986 – 1990. Zde je Nieve již patnáct let, studuje na stejné umělecké škole jako kdysi její matka. Její pocity jsou daleko rozporuplnější než předtím: vyrovnává se s faktem, že je jí silně podobná, a zároveň si uvědomuje pouto, které je svazuje. „Mámě se nic nezdá nenormální. V její hlavě má vždycky všechno nějakou logiku. Proto si s ní mám co říct. Vždycky se ze všeho dostane. Ani nejde se na ni naštvat, máma je prostě hrdinka. Mučedníci jsou mrtví a ona žije dál navzdory všem špatným zprávám a životu, který vede v činžáku narvaném různou verbeží a prolezlým neustálými hádkami. Jednoho dne ji odsud dostanu. Vím to.“ (str. 69) V jejím životě se objevují další postavy: na vojenském cvičení se seznamuje s Lucíou, dcerou plukovníka v armádě. Její děda je ovšem emigrant – a zakázaný spisovatel. Jakmile se u ní objeví jeho knihy, které jí Nieve dodala, dojde ke skandálu, z něhož jim pomůže kamarád Alan, člen avantgardní skupiny, u spolužáků velmi oblíbené. Nieve členství v této komunitě odmítá, což jí mnozí mají za zlé. Potkává se se samotným Fidelem Castrem a z tohoto setkání se vrací zcela otřesená… Stejně tak se její matka náhodou střetla s Che Guevarou – Nieve si uvědomuje, že její život se bude proplétat s dějinami její země, ať chce či ne – dalo by se říci, že připomíná jakýsi „volný let voliérou“. Vše se definitivně změní ve chvíli, kdy poznává malíře Osvalda. Přichází k němu sama. Nechává za sebou svou minulost, když se po symbolické koupeli v bazénu, kde „rozbíjí vodní zrcadlo“, svléká z oblečení, připravena na novou identitu. Připomíná jakéhosi „chameleóna“, který se v rámci sebeobrany přizpůsobuje prostředí – nic jiného jí ani nezbývá. Zároveň si uvědomuje svou samotu, která ji odděluje od ostatních lidí: „Jsem silná, protože jsem sama.“ (str. 98) Poznává malířku Cleo a další lidi, seskupené kolem Osvalda. Velmi bolestně ji zasáhne, když on později také emigruje. Sice jí slibuje zařídit bezproblémový odjezd do Francie, Nieve však brzy pochopí, jak nereálná tato možnost je – ačkoliv ve východní Evropě padají vlády a lidé odjíždějí, dokud mohou. „Můj telefonní seznam je plný červených škrtanců. Tahle čísla už nemá smysl vytáčet. Nikdo mi to nevezme. Ve městě skoro nikoho neznám. Všichni odcházejí. Opouštějí mě. Telefon už nezvoní.
recenze - knihy
ludmila pechová Mlčky čekám, až přijde řada na mě.“ (str. 123) Poznává kameramana Antonia, kterého však záhy ztrácí ve vězení. Nezbývá jí než také uvažovat o emigraci. Dostává se ale do konfliktu s matkou – a se sebou samou. „Máma tvrdí, že sama jednou padne jako ta zeď, protože nemá sílu, aby vystavěla zeď novou, za ní se cítí v bezpečí, i když ji nesnáší, žije za ní. Kdyby k nám dorazil kapitalismus, kdyby se dožila pádu téhle vodní hradby, bylo by třeba se znovu naučit přežít. Máma to nevydrží. Celý život si stěžovala, že se tu dusí, ale není pochyb, že tím chce říct „nenávidím tě, až tě miluji“, a na to si zvykla.“ (str. 126) Matka, zvyklá na určité „pohodlí“ své „voliéry“, a dcera, toužící létat, když se dvířka otvírají… Tato dvířka představuje letiště José Martího, kde všichni jejich přátelé a známí mizí jako v Bermudském trojúhelníku. „Kdo asi jsem? Jsem Nieve, sníh v Havaně.“ (str. 100) Její jméno je symbolem rezignace – jako sníh zůstává ve stádiu zmrzlé vody, uvězněna v ledové bariéře všude kolem sebe, nosí si ho v srdci, s jedinou touhou – přežít… „Jsem v Havaně, každý den se snažím dostat se zase o kousek dál. Ale jakmile Karibské moře jednou zamrzne, už se nikam plout nedá. Zde také píšu svůj Deníček, přezimuju ve svých myšlenkách, odkud se nikam nedostanu, navždy odsouzená k nehybnosti.“ (str. 148) Nabízí se paralela ke dvěma románům, zpracovávajícím podobné téma: Havana blues /Dana Chavianová, MF, edice Román, 2001/ a Čekání na sníh v Havaně /Carlos Eire, BB Art, 2005/. Havana blues odhaluje trochu jinou, horší a zchátralejší tvář hlavního města Kuby v 90. letech 20. století a líčí zdejší neutěšené poměry. Hrdinka, žijící dva různé životy, uniká do světa pradávných mýtů, hudby, oblíbených knih a filmů. Do jejího světa nahlížíme ze tří různých úhlů: její vlastní výpověď a další výpovědi jejích dvou milenců, Gilberta a Rubéna. Pro každého z nich představuje jinou ženu, která zamíchá jejich životy: objevuje se jako pro-
recenze - knihy
ludmila pechová stitutka Maurka nebo překladatelka Claudia. V závěru také zvažuje svou emigraci – a když se jí v jediné osudové chvíli, kdy se dráhy všech tří hrdinů protnou, nabízí vratká naděje v podobě malého člunu, náhle neví, pro jakou možnost se rozhodnout… Podobné dilema, i když ze vzdálenější minulosti, zpracovává ve své autobiografii Carlos Eire. Z pohledu dospělého muže, který jednotlivé vzpomínky a asociace komentuje, nahlíží do duše jedenáctiletého chlapce. V rámci operace „Pedro Pan“ odcestoval v roce 1962 spolu se 14 000 dalšími dětmi letadlem do USA. Připomíná si dětství v privilegované kubánské domácnosti: otec soudce, žijící utkvělou představou, že je převtělením Ludvíka XVI., vášnivý sběratel umění… A matka, přezdívaná Marie Antoineta, velmi předvídavá, praktická žena, myslící na budoucnost a milující svou rodinu… Jejich životem otřásla revoluce ke dni 1.1. 1959, kdy se Fidel Castro dostal k moci. Chlapec je záhy poté nucen dospět a opustit poklidnou krajinu dětství. Stejně jako Nieve se musí vyrovnat s mizením přátel a spolužáků – otec tuto skutečnost odmítá akceptovat, žije ve svém světě, zatímco matka své syny zachrání jejich rychlým odjezdem. „Fidel mě vyhnal z ráje, než jsem to mohl zjistit, a stojí tam dosud s ohnivým mečem v ruce, abych nemohl vymáhat nárok na vědomost, jež mi měla patřit.“ (str. 268) Název románu je čistě symbolický – sníh je na Kubě cosi zvláštního, objevuje se jen zřídka, jako výjimečná událost. Proto se Carlos ke sněhu upíná – představuje pro něj čistotu, nesplněný sen, nejčistší esenci na světě, osvobození jak duševní, tak fyzické, oproštění od veškerých diktatur. „Zkoušel jsem přemýšlet seveřansky. Zkoušel jsem to už jako dítě, bez ohledu na to, jak mě ovlivňoval sluneční svit. Prohlížel jsem si mapy světa a toužil po severních zeměpisných šířkách. Vlastně jsem si tenkrát myslel, že čím severněji cestujete, tím jsou věci čistčí… Jak jsem toužil žít v Norsku… Na severním pólu. Všechen ten bílý led, všechen ten sníh a chladný vzduch. Tak čistý, tak dobrý. Sníh, to pro mě byla ztělesněná milost padající z nebe; nejenže zakrýval zlo, on ho přímo potlačoval. A já po něm v Havaně tak horoucně toužil…“ (str. 241) Všechny tři romány popisují život na Kubě z různých pohledů. Společné je jim místo /Havana/ a hrdinové – mladí lidé, avšak z rozdílných společenských vrstev. Vyšší třída bohatých úředníků, žijících v relativním přepychu; střední vrstva, poměrně dobře zajištěná; a konečně ta nejchudší spodina, obyčejní lidé, živořící ze dne na den,
h_aluze / 20
přestože mají vysoké vzdělání a předpoklady pro lepší uplatnění… Havana představuje jakousi „femme fatale“, osudové město, krásné a bohaté svou minulostí, děsivé svou přítomností a zahalené do závoje nejasné budoucnosti. Pro Carlose je sníh symbolem naděje, štěstí nalezené v nevinnosti, nejčistší radosti a prostoty… Pro Nieve jen bezvýchodným ledovým sevřením, z něhož již nelze uniknout; zmrzlou kapalinou, která člověka svírá a ničí chladem… Bariérou, která nahradila zborcené kamenné zdi starých světů…
Labem působila jako učitelka na základní škole. Sem tam něco vytvoří do šuplíku, věnuje se studiu, četbě a jednomu psíkovi, občas se s ním někam zatoulá, aby měla o čem psát...
Ludmila Pechová /*1980 v Ledči nad Sázavou/ studuje obor Český jazyk a literatura na FF UK. Jakožto zarytý knihomol pracuje v Městské knihovně v Praze. Po předchozím /ne/úspěšném studiu na PF UJEP v Ústí nad
michaela henčlová
Deziluze mezilidských vztahů aneb dovolená s odporem K moři Petra Soukupová Host 2008
Debutující autorka Petra Soukupová vstoupila do literární sféry s první a hned úspěšnou knihou (Cena Jiřího Ortena) K moři. Kniha má navazovat na V. Woolfovou a její dílo K majáku. Kniha Petry Soukupové v nejširším slova smyslu pojednává o formálních, rodinných vztazích, které po sociální stránce nejsou zas tak ideální, a o deziluzi mezilidských vztahů. V počátku se dočítáme o postavách pro celou prózu primárních. Procházejí celým dílem a právě ony určují nadcházející vztahy. K nim se na základě souvislostí připojují postavy jiné a nutno říci, že jich je podstatně hodně. Pokud se nesluší hned na začátku hovořit o konci knihy, pak poruším pravidlo a pro pochopení díla uvedu, že v souvislosti s postavami dílem prostupujícími bylo čtení do 3/4 trápením. Po přečtení
21 / h_aluze
poslední čtvrtiny (zřejmě nejzásadnější části) a ucelení si čtenářského prožitku se vám trápení může zdát naopak příjemným. Postav do té doby zkrátka bylo hodně a cesta k moři byla jednoduše nesnesitelně táhlá a přehnaná. Poslední část je tak skutečně zásadní a nabízí zadostiučinění čtenáři, natolik stresovanému z neustálé četby o hladu u moře. Ústředním tématem tedy byla podivná cesta k moři, ke kterému se většina hlavních postav nechtěně vydala. Skutečně k němu ani jedna z nich nechtěla. (Protagonisté byli spjati pouze rodinným poutem. ,,Pouze“ je tomto případě skutečně na místě.) Pro představu: Kniha má 198 stran. Téměř 100 stran se věnuje oné cestě k moři, kde se pokoušela autorka o to, aby se právě tady rodinné
recenze - knihy
michaela henčlová vztahy střetly a vyhrotily. Věnuje jí 100 stran. Jenomže natolik vytížené vztahy nejsou rozhodně determinovány cestou k moři, ale bortí se na základě zcela jiných opomenutých situací. A tak můžeme říci, že 100 stran je příliš velký prostor pro tuto cestu. Nedochází ani k žádné změně situace, kterou jsem očekávala. Postavy trpí, mlčí, nemají sebemenší tendence s tím cokoliv udělat, nemají snahu situaci změnit. A neustále mají hlad. O tom zhruba oněch 100 stran pojednává. Můžeme tedy místy nalézt styčné body s existenciálními prožitky. A to pak zvlášť u nejmladších. Co se formy týče, hovoříme o velmi odlehčené próze, kde je každé postavě věnována určitá část, ve které se pojí s ostatními, a předurčuje tak další vývoj. (Ovšem ne každá postava se setká s každou.) Před autorkou ,,klobouk dolů“ za výborné komplexní zachycení postav. Osoby jsou výrazně prokreslené a nevtíravě vás přitáhnou. (Alespoň jedna z nich.) Je pravda, že se na některé až příliš upíná a zapomíná na druhé. (Ale možná je to záměr. Dětským protagonistům je věnována větší pozornost třeba pro jejich hlubší vnímání a zranitelnější nitro. Nakonec na kom jiném pak své rozčarování a zklamání demonstrovat?) Uceleně s postavami pracuje. Jde o jakousi determinaci podloženou osudem a přehoupnutím se z jedné na druhou. To, co potkávalo za mlada matku, potkává dnes dceru, a to, co potkávalo dceru, potkává dnes druhou. Vztahy jsou propleteny a každý prožívá téměř to samé a nic se neděje. Žádná vzpoura, žádná revolta. A čtenář zoufá i doufá. Má naději, že se alespoň někdo vzchopí a situaci rozrazí. To nečekejte. Analogie vztahů (i když jsou stále častější) postav neurčuje vzpouru. Třebaže by to byl kdokoli čekal. Živost dodává všudypřítomnou budoucností postav, která mě nutila číst dál. Co bych zase trošku vytkla, je přílišné množství přeslazených motivů a trapné pasáže věnující se problému, zda-li napsat sms chlapci, nebo ne. Bojím se (a možná to špatně vnímám nebo jednoduše jen po svém), že tím byla trošku narušená hlavní koncepce. Tím vším zbytečným přemítáním nad banalitami pak možná nezbyl čas na důležité situace. Proto se může zdát cesta k moři jako zbytečně táhlá. K ničemu razantnímu nedošlo a jak jsem již zmínila, příliš se nezměnilo. (Tvrzení, že se nezměnilo nic, by bylo nepravdivé, ale nic tak zásadního, co by postavy a vztahy radikálně změnilo.) Ale to nejspíš autorka chtěla. Říkám si, jestli tolik prostoru vyhraněného nebylo určeno právě tomu pochopení bezvýchodnosti situace a osobám, které nejsou a nikdy nebudou schopny postavit se k situaci čelem. Kdyby se u moře veškeré postavy semkly, objaly a projevily si náklonnost a každá z nich by vyšla
recenze - knihy
stefan segi s problémem na světlo, neměla by autorka svou deziluzi z mezilidských vztahů na čem ukázat a demonstrovat. A třeba to, že donutí čtenáře k pocitu revolty a přinutí ho chtít a požadovat po textu určitou změnu postav, jejich odhodlání, bylo jejím záměrem. Tím natolik důležitým záměrem, který by vedl k uvědomění si situací, se kterými nebylo naloženo tak, jak by mělo. Poukazuje tedy na uzavřenost osoby, vzniklou nezájmem, osobami příliš otevřenými a sebevědomými, arogancí, a na bezvýchodné myšlenky, které předurčují nadcházející společenské souvislosti a nejasnosti, ze kterých zkrátka někdo těží a někdo kvůli nim trpí. Musím říci, že jsem už pomalu ztrácela naději, když jsem dílo dočítala. Byla jsem zoufalá a nabírala na despektu. Toto je však typický příklad knihy, kterou musíte dočíst do konce, chvíli sečkat a odpustit autorce umělecky sníženou hodnotu, o které si myslím, že jí o ni stejně příliš nešlo, a přemýšlet a nabýt na pocitu, že chcete něco změnit, a budete na většinu postav naštvaní za jejich laxnost a nevšímavost. Když se ve vás po přečtení takový pocit objeví, jsem si jistá, že to bude ten pocit, o který autorce šlo, který chtěla ve čtenáři vyvolat. (A přinejmenším bude alespoň váš pocit korespondovat s tím mým.)
h_aluze / 22
Město plné jednorožců a strážný brousí sekeru Murakamiho temný mýtus nepřináší rozhřešení Konec světa & Hard boiled Wonderland Haruki Murakami Odeon 2008 překlad: Tomáš Jurkovič
Přiznám se, že na překlad staršího románu Haruki Murakamiho jsem se těšil jako malé děcko na zbrusu nový dudlík. Autorova tvorba je totiž mojí srdeční záležitostí a v takových případech musí i pečlivě budovaný odstup literárního badatele ustoupit poněkud stranou. Omluvou mi budiž snad jedině fakt, že Konec světa & Hard boiled Wonderland nezklamal a na šesti stech stránkách nabízí širokospektrální čtenářský požitek nejvyšších kvalit. Haruki Murakami je podle všeho autorem jednoho hrdiny, což by u někoho jiného mohlo zavdat příčinu k přísné výtce, ale v tomto případě se jedná o podobný případ jako u Chandlerova Philipa Marlowa. Murakami ve svých neukotvených mladých mužích dokonale vyhmátl prototyp současného člověka, a dokud nenastane soumrak globalizované společnosti ovládané nadosobním kapitálem, není jediný důvod, proč usilovat o změnu. Hlavní hrdina je tedy obyvatel Tokya, zaměstnanec nadnárodní firmy, milovník rockové hudby a především muž, který od života moc neočekává, ale který se s tím naučil žít. Průvodcem příběhem je pak jeho vnitřní monolog, po chandlarovsku chladný (ono „hard boiled“ není v názvu knihy jen tak pro legraci), zato svěží, trefný a vtipný. Podobně jako před zástupem jemu podobných, i před bezejmenným hlavním hrdinou Konce světa se otevírají v zásadě dvě možnosti. Pokračovat ve vyjetých kolejích uspokojivého života, nebo začít vší silou usilovat o realizaci vysněných cílů. Murakami toto dilema ukazuje na příkladu člověka, který se ocitne ve městě obehnaném
23 / h_aluze
nepřekonatelnou zdí a obývaném stády zlatohřívých jednorožců. Zkrátka čtenáři se dostává přesně to, co od autora očekává. Moderní příběh podaný jako temný prehistorický mýtus. A abych náhodou nezapomněl, už v tomto raném díle se projevuje Murakamiho notorická záliba v intertextualitě. Koneckonců, žijeme obklopeni textem a kulturní odkazy v Murakamiho dílech nejsou pouze hrou, jak to bývá zvykem, ale velmi plastickou a funkční složkou fikčního světa. Trpělivý čtenář se tak dočká komentářů k dílům Boba Dylana, Dostojevského, Turgeňěva, The Police a samozřejmě mnoha dalších. Pokud jste již od Haruki Murakamiho četli Norské dřevo či ještě lépe Kafku na pobřeží, jistě už máte Konec světa & Hard boiler Wonderland dávno přečtený. Pokud vám jméno autora nic neříká, je opravdu nejvyšší čas s tím něco udělat, protože srovnatelné skloubení myšlenkové hloubky a vypravěčské virtuozity pravděpodobně není v současnosti jinde k nalezení.
Studuji českou literaturu, český jazyk a srovnávací literaturu na FF UK v Praze. Jsem redaktorem kulturní revue Litenky a stálým dopisovatelem časopisu Muzikus. Ve volném čase vystupuji s funkovým kabaretem jménem Fidibus.
recenze - knihy
tomáš suk
tomáš čada
Poezie, která křičí potichu Jak je možné interpretovat něco tak hlubokého, psychologického a osobního, jako je poezie Josefa Straky? Jak si vůbec někdo může troufnout dokázat vysvětlit jeho poezii? Popsat jeho myšlenkové pochody, ba dokonce jejich význam? Všechny tyto pokusy hodnotím jako prohřešek proti literární etiketě, tedy pokud vůbec nějaká je. Jednou jeden moudrý muž řekl: „Každá interpretace je správná“ a já se s tímto názorem v zásadě ztotožňuji. Ovšem u poezie Josefa Straky je to něco jiného, zde tvrdím, že každá interpretace, a konkrétně recenze, bude nedostačující, ale i přesto se o ni pokusím. A o čem že tu tak dlouho básním a široce se rozepisuji? O knize Kostel v mlze, která byla vydána ke konci roku 2008. Čtenáři, doporučuji klidný potemnělý večer někde daleko od civilizace, nejlépe se zamknout, zapálit svíčku a lehce ji nechat hořet v rohu pokoje, zatímco lampička přímo za vašimi zády bude osvětlovat bílé stránky knihy. Taková atmosféra vám umožní splynout se Strakovými texty a porozumět jim. Začnete se potácet v časové a prostorové anarchii, budete hledat pevný bod, o kterém budete vědět, že není, a přesto se budete šikanovat k jeho dosažení. Až knihu odložíte, nemine vás uvědomění si své přívětivé reality kolem, jen doufejme, že si nevezmete za své Strakovy texty, protože jinak se z toho zblázníte. Hlavním motivem knihy je mlha. Mlha, která zakrývá určitý útrpný životní úsek, se kterým se bylo dlouho smiřováno a který konečně byl zastřen, ale samozřejmě, že ne dostatečně. Neustále budou prosvítat mlžné vzpomínky a motivy. Mlha je sice smíření, ale pouze smíření s tím, že to bylo, nikoli s pravdivostí skutečnosti. Například tyto verše jsou toho důkazem: „…šedá barva pozdějších let / se v tobě rozmazává / až vytváří jakési podivné skupenství / podobné mlze…“. A pak je tu kostel, symbol místa, se kterým se už nelze ztotožnit, ale ani se od něho odloučit: „procházíš zas kolem kostela“ , křičí verše, neustále
recenze - knihy
Kostel v mlze Josef Straka Cherm 2008
do zblbnutí motiv procházení pořád dokola, i když už je vše jen v mlžném oparu. Ve Strakově knize je vše mlžené a šedivé. V textech se neustále experimentuje s časovostí a prostorem, vlastně s jakýmsi strachem z času. Časové jednotky neustále ubíhají a nelze je zastavit a už vůbec ne zvrátit. Neustálé ubíhání času v jednom stísněném prostoru, pocity beznaděje, úzkosti a strachu ze sebe sama. To všechno je v knize zřetelné. Verše jsou posledními výkřiky, které vydává člověk uvězněný v „Malátných pokojích,“ jak se jmenuje jedna část Strakovy sbírky. K pocitům úzkosti přispívají i zvuky vnějšího světa, se kterými se nelze ztotožnit: „…v potrubí zas ten podivný šustot / neidentifikovatelné zvuky na chodbách / nepatrné zapraskání linolea / ještě dole u vstupních dveří pak zaslechnout / štěkot psa“. Texty jsou neustálým vyjadřováním cizosti sebe sama, hledání se a nakonec i neporozumění si. Někdy se objevují motivy měst, obrazy starých zchátralých budov, poté se města porovnávají a nakonec se dochází k závěru, že jsou vlastně všechna něčím stejná. Tématem měst sbírka navazuje na předešlé sbírky Hotel Bristol a Město Mons, jenže města a konkrétně ulice jsou v nové sbírce jiné, už nejsou reálné, je to fikční svět, je to zamotaná duše, jsou to její zákoutí a křižovatky, kterými se musí projít. Právě duševní zauzlenost textů z nich dělá psychologický útvar. Verše nejvíce křičí a vřou, když se objeví ženský element: „…ve tmě Tvé bílé jakoby nehnuté tělo / teď možná i spící / jako by tu ani nikdy nebylo / studený pot, který mi stéká někam dolů / už dny nemluvíme naprosto o ničem…“ a samy o sobě působí nejméně jistě, jako by se básníkovi rozklepala ruka, když se mu na papíře objevilo slovo žena. Ve sbírce je zachycen výborně umělecky zpracovaný a tak neuvěřitelný pocit vyprázdněnosti, který jakoby protíná a dohromady háčkuje básně celé sbírky: „…statické pokoje / ustavičně uklizené k návštěvě lidí / kteří ale nikdy nepřijdou“. Strakova poezie nevyčerpává jen čtenáře, ale i sama sebe. Jako by se verše pod tíhou, která je na ně naložena, kroutily. Ve verších se neustále uniká, uniká se před časem, prostorem, realitou (která je sama o sobě velice pochybná) a nakonec i před sebou samým, ale aby bylo možné utéct, je důležité se na hodně dlouho zastavit a poté se pomalinku vracet, a přesně to podle mého kniha obsahuje. Návod, jak se vracet.
h_aluze / 24
Je to jen o jménu autora? Nakladatelství Fragment vydalo knihu s velmi lakonickým názvem Povídky. Knížka pochází z pera jedné významné osobnosti české kultury a rázem se stala kasovním trhákem. Již několik týdnů okupuje přední místa žebříčků prodejnosti a měřit se s ní může leda Vieweghův Román pro muže. Nevybral jsem si knihu k recenzování proto, že bychom se v H_aluzi začínali brodit vodami mainstreamu, ale právě kvůli jejímu autorovi, mám jej rád. A kdo tedy knihu sepsal? Autorem Povídek není nikdo jiný než Zdeněk Svěrák. Zdeněk Svěrák je v českých luzích a hájích natolik známou osobností, že i kdyby vydal omalovánky, budou se jistě dobře prodávat. Na druhou stranu, stojí za úspěchem jeho knihy Povídky pouze slavné jméno? Nebo může útlá knížečka čtenáři nabídnout i něco víc? Jméno Zdeňka Svěráka má každý z nás patrně spojeno s jinou profesí. On je to totiž takový všeuměl. Někomu se nejdříve vybaví Svěrák jako herec, jinému jako scénárista, pro dalšího to je spoluzakladatel divadla Járy Cimrmana, jiný si vzpomene na Vinárnu U Pavouka a řekne: „Inu, mystifikátor.“ Mnohé děti jej znají jako textaře, zpěváka, který tvoří v autorské dvojici spolu s Jaroslavem Uhlířem. Pro některé to může být „obrazovkový pedagog a moralista“,... Málokomu však přijde na mysl jako první povolání spisovatele. Ale i tím Zdeněk Svěrák je. Doposud spisoval především pro dětského čtenáře (podle knížek Radovanovy radovánky - Jak se Radovan naučil hvízdat a jiné příhody a Jak vyzrát na motýly a jiné příhody dokonce vznikl večerníček namluvený Luďkem Sobotou), ale to neznamená, že špatně. Ke svému prvnímu kroku na poli literatury pro dospělé vykročil Svěrák vydáním knihy Vratné lahve. Jedná se o literárně zpracovaný scénář ke stejnojmennému filmu, proto bych knihu neřadil mezi plnohodnotnou beletrii. Přeci jen se nezbavila scénářové strohosti a je to na ní na první pohled vidět. Proto lze Povídky považovat za autorský debut v dospělácké kategorii. Jaké tedy Povídky jsou? Jednoduše řečeno – jsou „svěrákovské“... Ale vážně. Abych se na začátku hodnocení přiznal, na knihu jsem se velmi těšil, neboť, jak jsem již naznačil, mám Zdeňka Svěráka rád. Byl jsem zvědavý, zda se autor zvládne popasovat s pozicí, kterou jsem v jeho podání ještě nepoznal. A popravdě jsem očekával kvalitní čtení. Na druhou stranu ve mně hlodal malý červík nejistoty, zda to těšení se nebylo přeci jen příliš vzdáleno autoro-
25 / h_aluze
Povídky Zdeněk Svěrák Fragment 2008
vým možnostem a zda nakonec nevyjdu z konfrontace s literárním textem zklamán. Otevřel jsem tedy útlou knihu a ponořil se do jejích řádek. Poučen předcházejícími čtenářskými zkušenostmi, snažil jsem se najít předmluvu, doslov nebo něco podobného. Vždyť přečtení těchto přídatných textů mi často otevře dveře k samotné knize. Nakonec jsem stručný text, sloužící obdobné funkci, našel na přebalu. Trochu mne překvapuje, že nebyl zařazen na začátek knihy, neboť je jakýmsi úvodním slovem a vysvětlením, proč držíme v rukou to, co v nich držíme, ale budiž. Proč je tedy tato krátká glosa natolik důležitá? Zdeněk Svěrák na sebe prozrazuje, že „už na gymnáziu si usmyslel stát se spisovatelem povídek“ (volně citováno z přebalu), že vydáním knihy „si toto předsevzetí...plní“ (volně citováno z přebalu). Dále nám autor podává vtipné srovnání románu a povídky, zároveň s ním hodnocení sebe sama: „Povídka je záhon, román je pole. Vždycky jsem věděl, že pole neobdělám, ale práce na záhoncích mne lákala.“(volně citováno z přebalu) Tímto stručným shrnutím uhodil autor hřebík přímo na hlavičku. Použijeme-li Svěrákův příměr záhonů a polí, můžeme říci, že jeho povídky jsou jako precizně obdělávané záhony. Slova jsou volena pečlivě, kladena umně a tvoří vypointované, milé a poutavé příběhy, které však přesně naplňují svůj maximální rozsah, delší by často neunesly. Pole se z nich zkrátka nestanou. Pokud bych měl texty povídek přirovnat k něčemu obdobnému, napadají mne dvě jména. Čapek a Hrabal. Od Čapka, myšleno Karla, si Svěrák vypůjčil jeho „člověčenství“, dá-li se pod tímto vágním pojmem něco najít. Svěrák je lidský, popisuje běžné životní příhody a příběhy a dokáže se do svých postav vcítit. Ač je každé povídce dán vskutku malý prostor - celá kniha má pouhých 112 stran, na kterých se nachází deset povídek - dokáže kaž-
recenze - knihy
tomáš čada dá sama o sobě vytvořit vlastní mikrosvět, do nějž je čtenář vtažen. Snad nejčapkovštější je povídka Podvodník, která je celá vyvedena jako obhajoba před soudem. Jedná se o povídku nejstarší (datována rokem 1966) a zároveň o povídku zřejmě nejzajímavěji napsanou. Neboť již vzpomenutá obhajoba je vlastně rozhovor mezi soudem a obžalovaným, avšak z tohoto rozhovoru jsou zaznamenány jen promluvy obžalovaného, a čtenář si tak prázdná místa v textu musí domýšlet. Hrabalovská poetika je obsažena v každodennosti témat, která jsou v Povídkách rozebírána. Hlavními hrdiny jsou nenápadní lidé: řidič kamionu (Horká neděle), traktorista (Tetřev), nevýznamný herec (Natáčecí den), kteří pro „svět“ nevykonali nic mimořádného, a přesto jsou jejich příběhy hodné zaznamenání. Stejně jako se najde povídka nejčapkovštější, tak je možné vypátrat povídku nejhrabalovštější. Jedná se o příběh Za Přemkem Baštýřem. Komupak absurdita tohoto vyprávění o muži, který chodí mokrý do hospod, nepřipomene svět pábitelů? Zajímavé však je, že tato podobnost s poetikou jiných autorů je spíše ku prospěchu textů a čtenář v ní nehledá žádné epigonství ze Svěrákovy strany. Když se pokusím najít nějaký spojující prvek všech textů, nebudu hledat dlouho. Svěrákovy Povídky nejsou složitým čtením, a tak v nich není třeba hledat hluboké metafyzické pravdy, mají prostě a jednoduše bavit. Společné prvky jsou tedy také prosté, přitom je však nelze nazvat banálními. Ve velké části textů najdeme motiv lásky a milostných peripetií. Jsme tomu u Svěráka zvyklí, vždyť od střediskové vesničky po malého Kolju najdeme vždy ve Svěrákových scénářích nějaké náznaky lásky, milostných vzplanutí, popřípadě lehké a povětšinou i úsměvné erotiky. V Povídkách tomu není jinak. Jen autor, zdá se, je trochu více otevřený. Ale nečekejte nějaké erotické dusno. Tragika i komika vycházející z mezilidských
tomáš čada vztahů je vždy zaobalena do onoho „člověčenství“, tudíž nad knihou nebudeme ani plakat, ani se otřásat bujarým smíchem. Vyjma lásky a jejích trablů se najde v Povídkách ještě jeden prvek, který je většině textů společný. Je to způsob, jakým autor buduje svůj příběh. Vždy nás na několika málo stranách napíná, aby pak v závěru podal vysvětlující a povětšinou i vtipnou pointu, která vyvolá jakousi lehoulinkou čtenářovu „katarzi“. Bez příkladu to nikdy není ono, proto si dovolím uvést příklad z povídky Fotograf. Celý děj se motá kolem toho, zda se má fotograf Písecký, známý to cholerik a držitel střelné zbraně, rozejít či nerozejít se svou láskou Vendulou, kterou svým chováním viditelně trápí. Písecký tedy sepíše dopis, ve kterém dává Vendule definitivní sbohem, vhodí jej do schránky, ale vzápětí si vše rozmyslí. Dopis vyzíská zpátky až přepadením poštovních úředníků, kdy jednoho z nich omylem postřelí. A teď přichází pointa. Do vězení mu poté přichází lístek ve znění podobném tomu, které chtěl sám odeslat. Nečekají nás žádné drastické popisy střelby, ani extrémně vypjaté milostné scény, přestože by se jich dalo použít. Svěrák zůstává povznesen nad zbytečnou efektnost, i tak dokáže čtenáře zaujmout. Co říci závěrem? Povídky nejsou na čele žebříčku prodejnosti jen tak zbůhdarma. Jedná se o kvalitní knihu, přesněji knížku, která má čtenáři co nabídnout. Zdeněk Svěrák vstoupil na pole literatury pro dospělého čtenáře v již poměrně pokročilém věku, a přesto se se svým debutem dokázal popasovat. Pokud máte rádi poetiku Svěrákových filmů, budou se vám Povídky líbit. Pokud máte rádi Karla Čapka a Bohumila Hrabala, budou se vám Svěrákovy povídky pravděpodobně také líbit. Pokud hledáte čtení, které nebude nudit a po vás nebude chtít bůhví jaké myšlenkové pochody, utíkejte pro knihu s lakonickým názvem Povídky.
Souhlasit se dá i s křikem Pavel Josefovič Hejátko vydal po třech letech novou „knihu básně“, Pomníky z asfaltu, jež obsahuje jednu dlouhou lyrickou skladbu. A i když jsme recenzi na jeho předposlední sbírku (Tanec kostlivců, 2005) přinesli v páté H_aluzi, tak i šestá H_aluze nabídne pohled na Hejátkovu tvorbu. Možná se ptáte: „Proč?“ Odpověď je jednoduchá: „Protože mne o to požádal.“ Chvíli jsem sice
recenze - knihy
Pomníky z asfaltu Pavel Josefovič Hejátko OFTIS 2008
přemýšlel, zda by se recenze měla psát na popud samotného autora, ale nakonec jsem si řekl: „Proč ne?“ A pustil jsem se do čtení. S předchozím Hejátkovým počinem jsem měl značné problémy. Pral jsem se jak s jeho lexikem, tak i se samotným vyzněním textu. Často mi Hejátkovo vyjadřování připadalo nadbytečné, vyprázdněné a spíše efektní nežli
h_aluze / 26
efektivní. Možná i proto jsem přistoupil k recenzování jeho poslední sbírky. Zajímalo mne, zda se autor někam posunul, nějak se změnil. „Třeba dojde mezi Hejátkovým vyjadřováním a mou percepcí k souznění,“ namlouval jsem si. Jenže ihned mi došlo, že takový závěr by byl ideální, nereálnou variantou. Mohu dopředu prohlásit: „Nenastal.“ Na druhou stranu se musím přiznat, že tentokrát jsem se s Hejátkovým textem nepral. Vstoupil jsem do toku apelů a výtek a sem tam si souhlasně pokýval. Z toho plyne jediné - nakonec neodcházím od knihy s podobně nesourodými pocity, jako tomu bylo u Tance kostlivců. Ale už dosti retrospektiv. Jaká je tedy Hejátkova nová sbírka? Proč z ní mám lepší pocit než z té minulé? Jaké jsou Pomníky z asfaltu? Předně musím říci, že působí daleko dospěleji. Nenarážím tím jen na samotný text. Za prvé, knížka působí daleko estetičtěji. Lepená vazba sice není u Hejátka novinkou, přesto v kombinaci s menším formátem, voskovaným papírem přebalu a s barevnou ilustrací na něm dělá lepší dojem. I samotné grafické provedení a sazba jsou oku lahodnější. Za druhé. Oproti Tanci kostlivců si Hejátko odpustil zbytečnou sebeprezentaci, chybí tedy úvodní citáty (z pera samotného autora) a knihu nerozmělňují přidané básně, které byly v Tanci kostlivců povětšinou jen zbytečným doplňkem hlavní skladby. Chybí dokonce i s textem dosti nesourodé reklamy na tetovací salony a magazíny a Hejátkův medailon, jenž svou dikcí čtenáře malinko polechtal na patře. Zato je titul obohacen hned o dvě zamyšlení. To úvodní sepsal Karel Sýs a nese název Vzpoura jako stav duše. Druhé, Vztek na začátku milénia, nalezneme na konci knihy a autorem je Alexej Mikulášek. Jedná se o kratší studii-recenzi, která je bohužel poměrně nekritická. Na druhou stranu, kdo by si ve své vlastní knize otiskl kritická slova? Přesto se dá z obou textů čerpat a příznivci Hejátkovy poezie a poetiky by k nim neměli mít výtky. Na samotné básni nás zaujme již její název. Pomníky z asfaltu. Dosti nelibá představa. Karel Sýs si pod nimi vybaví asi toto: „Aniž jsme přečetli jediný verš, vybaví se v mysli představa soch, které nebudou mít dlouhého trvání. Soch, které se roztečou jakmile historie udeří na buben... I kdyby uhodily mrazy, asfaltové pomníky se musí roztéci!“ (str. 3-4). Sýs má dozajista na mysli nutnost – nutnost konat, nutnost říkat, co si člověk myslí, nutnost bojovat proti špatnosti (i když ta je z pohledu každého člověka relativní). V Hejátkovi vidí bojovníka a viditelně jej obdivuje. Nemohu než nesouhlasit s názorem, že Hejátko je opravdu „rebelant s podivuhodně mazlivým
27 / h_aluze
jménem“ (str.3). Na druhou stranu Sýs neříká jen rebelant, říká „básník-rebelant“ (str. 3), mně naopak přijde příhodnější pojmenovat Hejátka jeho vlastní replikou. Hejátko říká: „...nejsem básník, jsem cílený válečník vraždící slovem.“ (str. 54). Pro Hejátka jsou slova nástrojem, kterým může vykřičet to, co je třeba. A na tom se od minule a předminule a..., nic nezměnilo. Tok jeho slov je jako řeka: nepřetržitý, všeobsahující, někdy až zahlcující, zaplavující. Oproti Tanci kostlivců se však oprostil od zbytečného egoismu a přeci jen zpřístupnil o krok blíže běžnému čtenáři. Dovolím si citovat slova Alexeje Mikuláška, který říká: „Hejátkův verš stojí...na pomezí mezi veršem volným a vázaným... O tendenci k jakési normě...svědčí...výrazný rytmus, častá asonance i občasný, ale výrazný rým...“ (str. 73-74). Pomníky z asfaltu si ponechaly autorův styl rétorický, jeho způsob přemýšlení, ale po stránce poetické vyšly více vstříc čtenáři. Jsou pravidelnější, méně doslovné a často překvapí zajímavým rýmem: „Nikdy jsem neposkakoval, jak kdo pískal,/ a to bylo použito vůči mně./ Ťali mě zaživa – ťali mě,/ železo se kuje, dokud jiskra přeskakuje/ při tlučení a kovadlině.“ (str. 53) či metaforickým obrazem. Přesto jsou stále výrazným apelem, který se však z větší míry oprostil od laciného epigonství (zbytečné parafráze Karla Kryla) či nadměrného sebeprosazování. Hejátkovo já je v textu stále přítomné (kdo by mi tu vykládal o básnickém subjektu, nechť se jde zahrabat), ale autostylizace probíhá nenápadněji a umírněněji, tudíž ji čtenář přijímá a nevytáčí jej svou nabubřelostí. Naopak, kolikrát si člověk při čtení Pomníků z asfaltu řekne, že ony paralely se skutečným světem jsou až příliš bolestivé a pravdivé. Hejátko se povětšinou nesnaží říkat věci pěkně, ale naopak, co nejošklivěji. Ví, že tento způsob zabírá více než líbivě zabalená pocukrovaná slova. Proto třeba čteme: „Mládeži vymejí mozky snadno,/ asi jako že Poldi Kladno/ ještě funguje./ Maturitní otázky se státem/ schválenými odpověďmi...“ (str. 39). Jestli jsem v minulé recenzi psal, že Hejátko pravděpodobně osloví mladou levicově smýšlející generaci, po přečtení Pomníků z asfaltu si dokážu představit i to, že se Hejátko stane
recenze - knihy
tomáš čada jedním z jejích stěžejních autorů. Navíc je pro tentokrát Hejátkova kniha přístupnější i nám neradikálům. Ptáte se proč? Tedy odpovím. Pokud se domníváte, že ne vše je s touto republikou v pořádku, přečtěte si Hejátka. Protože on si to také nemyslí a stejně jako v Tanci kostlivců prstem ukazuje na vše, co mu není po chuti. Je faktem, že se vám nemusí jeho styl líbit, mně osobně se také nezamlouvá, ale souhlasit s Hejátkovými apely občas musíte. A teď co?
nelly wernischová Obvyklé slovo závěrem? Dobrá tedy. Kdyby byla Pomníkům z asfaltu věnována větší redaktorská péče, kdyby se Hejátko ještě více oprostil od zbytečného opakování či nadbytečného dovysvětlování, když by ještě více ve svých básních potlačil efektnost, která stále v mnohých verších dominuje, mohli by být Pomníky z asfaltu něčím, k čemu přilne i mé srdce. Takto musím jen přiznat, že oproti Tanci kostlivců jsem si s autorem porozuměl o něco více.
nelly wernischová
Lidství božího syna Poslední pokušení Krista (The Last Temptation of Christ) Drama USA, 1988, 164 min Režie: Martin Scorsese Scénář: Paul Schrader Podle románu: Nikos Kazantzakis – Poslední pokušení Krista (1952) Hudba: Peter Gabriel. Hrají: Willem Dafoe, Harvey Keitel, Barbara Hershey, Roberts Blossom, Gary Basaraba, Irvin Kershner, Victor Argo, John Lurie, Leo Burmester, Tomas Arana, Alan Rosenberg, Nehemiah Persoff, Harry Dean Stanton, Peter Berling, David Bowie, Juliette Caton, Illeana Douglas, Steve Shill, Giovanni Cianfriglia
Film na motivy stejnojmenné předlohy Nikose Kazantzakise zpracovává velmi zajímavě téma náboženského mýtu o životě a poslání Ježíše Krista. Režisér Martin Scorsese do hlavní postavy vtělil svá vlastní dilemata, která se vztahují k jeho původnímu záměru stát se knězem. Film má tři části. Nejdelší z nich, druhá, zpracovává všeobecně známý příběh, který se nachází v evangeliích. Těžištěm filmu však není dopodrobna zmapovat Ježíšův život, ale předložit divákovi, schopnému vstřebat rozdílný výklad evangelií, velmi svérázný a v mnohém kontroverzní náhled na postavu samotného Ježíše Krista. První část filmu ukazuje Ježíše jako obyčejného tesaře, který vyrábí kříže pro Římany, čímž ho autor staví do pozice zrádce židovského národa. Ježíš se v této části potýká s vnitřními hlasy (s Božským hlasem), které ho nabádají ke změně a kterým se zdráhá uvěřit a poslechnout je. Druhá část zpracovává klasický příběh evangelií.
film
I zde se však nachází mnoho kontroverzí v podobě zpracování postav, čemuž se budu věnovat níže. Třetí část filmu dokonce polemizuje o samotném průběhu ukřižování. Ježíšovi se totiž s pomocí Ďábla, který v rouše anděla tvrdí, že vykonává Boží vůli, podaří sestoupit z kříže a následně žít obyčejný život. V tom si nejdříve vezme Máří Magdalenu, která po porodu dítěte umírá, a následně žije s Marií, s jejíž sestrou je jí nevěrný. Přelom nastává ve chvíli, kdy k Ježíšově smrtelné posteli přijdou apoštolové a vyčítají mu, co provedl. Ježíš se poté rozhodne naplnit své biblické poslání, tj. vrátit se na kříž. Nakonec se ukazuje, že celý tento obyčejný život byl jen Ježíšův sen, kterým se snažil uniknout před svým nelehkým úkolem. Tímto je Ježíš ( jako ve filmu mnohokrát) ztotožněn s obyčejným, slabým pozemšťanem, který se snaží čelit svým démonům. Film končí naplněním biblického textu, tj. ukřižováním.
h_aluze / 28
Právě třetí část filmu považuji za nejdůležitější a také za nejkontroverznější. Není překvapením, že po uvedení do kin způsobil film rozhořčené reakce ze strany silně věřících a duchovních. Film považuji za brilantní pokus o neotřelý náhled na rané vznikání světového fenoménu křesťanství. Výborně pracuje se základními otázkami evangelií a jejich postavy zobrazuje velmi originálně, čímž dává divákovi impuls k vlastnímu přemýšlení nad problémem. Už nelze jen slepě následovat slova Bible, kterou křesťanští duchovní předělali k obrazu svému. Zastavme se tedy u ztvárnění důležitých osobností známých z evangelií. Samotný Ježíš je zde ztvárněn jako člověk duševně rozpolcený, sžíraný neustálými pochybnostmi o svém údělu ve světě. Jeho postava ve filmu ztělesňuje svár duše a těla. Ježíš se zdá nejistý ve své úvodní Řeči na hoře i při vyhánění kupců z chrámu. Navíc neustále potřebuje psychicky podporovat od svých žáků. Obraz, který nám film poskytuje, rozhodně nekoresponduje se sebevědomým a oddaným služebníkem Božím Ježíšem Kristem, jak ho známe z evangelií. Další zajímavou osobností je Jan Křtitel, který podle evangelií měl dar poznat, zda je Ježíš opravdu Syn boží. Tato jeho úloha ve filmu zůstává nedotknuta, avšak jeho fyzické vzezření působí spíše dojmem zlými duchy posedlého
29 / h_aluze
člověka. Z toho se odvíjí i zvláštní scéna zpracovávající samotný Ježíšův křest, který ve filmu ztrácí veškerou romantiku, kterou měl v evangeliích, a ukazuje se nám jako zvláštní šamanský akt, při němž můžeme v pozadí sledovat lidi svíjející se nahé v jakémsi transu. Velmi zajímavě zpracovaná je podle mého názoru postava Jidáše, který podle evangelií Ježíše zradil, protože mu za to Římané nabídli finanční odměnu a také záruku toho, že nebude pronásledován jako ostatní apoštolové. Ve filmu je však Jidáš vykreslen jako silně věřící muž, který je svému učiteli oddán tak, že je ochoten poslechnout jeho příkaz, aby ho zradil. Toto dokládá i scéna, kdy spolu s dalšími apoštoly přichází nad Ježíšovo smrtelné lože a vyčítá mu, že nedošel svého poslání, i když on pro to udělal vše a proti své vůli ho zradil. Je logické, že tento film nebyl přijímán kladně duchovními představiteli po celém světě. Mně se však jeví jako brilantní meditace na téma hledání životního údělu, ve které by mohl být hlavním hrdinou každý jednotlivý duševně rozpolcený člověk moderního světa. Jde zde o sestup do nitra těžce zkoušeného a vnitřně rozpolceného člověka. Protože Ježíš Kristus je jedna z nejznámějších postav v dějinách, která si prošla velmi krušnými chvílemi a vše brala s tak chladnou hlavou, myslím si, že se brilantně hodí k tomu, aby byla hlavní postavou tohoto filmu. Scorsese zde totiž polemizuje s tím, že je nemožné, aby obyčejný člověk, za jakého očividně Ježíše Krista považuje, reagoval tak, jak je to zobrazeno v evangeliích.
Nelly Wernischová (* 2. 11. 1987 v Praze) studuje obor Studium humanitní vzdělanosti na FHS UK v Praze, avšak nenachází v něm přílišné uspokojení. Zajímá se o filmy a jejím největším snem je stát se filmovou kritičkou. Proto se chystá zkoušet své štěstí u přijímacích zkoušek na obor Filmová studia na FF UK tak dlouho, dokud se tam konečně nedostane.
recenze - film
adam krupička
adam krupička
Rameau a Rousseau paralelní životopis Mezi nejvlivnější Evropany dodnes patří Jean-Jacques Rousseau (1712 – 1778) - paradoxní osobnost sváru, rozumových stínů a citového světla. Postava skladatele Jean-Philippa Rameaua (1683 – 1764) začíná v posledním desetiletí teprve zaujímat místo, které jí v kulturních dějinách světa náleží. Málokterý čtenář, znalec hudby nebo historik si však tato rozdílná a v leckterých souvislostech protichůdná jména dovede představit vedle sebe. Konec konců vždyť jde o typické celoživotní rivaly. Ano, Rameau a Rousseau se nejednou střetli na hudebním a názorovém kolbišti, jejich osudy a génius jsou však spojeny zvláštním poutem duševní spřízněnosti a především podobným vlivem, jímž poznamenali následující postbarokní generace. Podívejme se na paralely mezi těmito dvěma mrzouty. A hned první podobnost nalézáme v samých počátcích: Rameau se narodil v Dijonu jako syn varhaníka, Rousseau, Ženevan, pocházel z rodiny poněkud výstředního tiskaře a hodináře. Oblasti a společenské poměry tedy značně vzdálené od uměleckého centra v Paříži, spojeni jsou však francouzštinou, šiřitelkou všeho, co bylo à la mode. Oba hoši svým otcům příliš radosti neudělali – Rousseau utíká nejprve od mistra, který jej měl vyučit, posléze i z domova a toulá se v italských Alpách; francouzské archivy zas poukazují, že Rameauův otec kvůli tvrdohlavému synkovi desetkrát změnil svou závěť, Jean-Philippe odchází s kočovnou společností, aby jako houslista proputoval severní Itálii. Pozoruhodná je i pubertální náklonnost budoucích umělců ke starším ženám – vztah i vliv, který měla na mladého Rousseaua jeho „maman“ paní de Warens, je celkem dobře známý; blouznivé korespondenční vyznání (s notnou dávkou gramatických chyb) vytáhlého Rameaua je dnes podepřeno jen o chatrné důkazy. Za to, že nakonec nedošlo k podobné nervově vyčerpávající idyle jako v domácnosti paní de Warens, vděčí Rameau jen tomu, že na jeho jednání měla tehdy ještě veliký vliv jeho spořádaná rodina v Dijonu. Nevýrazný, hubený a ve stáří až ostelický Rameau a dobře stavěný, ale často neduživý a bolestínský Rousseau měli mnohé společné i v charakterech. Současníci označují staršího skladatele jako ostýchavého (o čemž svědčí i Rameauova triová sonáta Timide), zároveň však impul-
z literární teorie
zivního, svárlivého a pyšného podivína, kterého Voltaire překřtil na „šestnáctinovou hlavu“, čímž mírně naznačil hudebníkovu bláznivost. „Můj medvěd,“ tak oslovovala nedůtklivého a neohrabaného Rousseaua paní d´Epinay. Filozof sice překvapuje svou vstřícnou citlivostí, ale vzápětí uráží neurvalostí a teatrálními výstupy. Rameau přišel do Paříže, aby si dobyl skladatelské ostruhy, a bylo mu již 43 let, svou první operu píše jako padesátiletý. Rousseau se zabydluje na periferii velkoměsta ve čtyřicátých letech 18.století, své první veliké dílo píše v roce 1750 (Pojednání o vědách a umění). Když si vybavíme fakt, že Handel nebo i tak průměrný autor jako je Hasse už ve dvaceti letech měli svůj první autorský křest za sebou, musíme připustit, že dobývat svět v krizi středního věku je poněkud nezvyklé. Nicméně jak Rameauovi, tak i Rousseaovi se to podařilo. Naši svérázní „venkované“ do uhlazené a rošťácky mladistvé pařížské rokokové společnosti prostě nezapadli. Rousseau je zván na večeře i oslavy, protože pohled na drsného horala je vítaným rozptýlením; naproti tomu se Rameau nikdy nezbavil úšklebků a žertů na svou adresu (dobový kolorit nám uchoval říkanku, v níž je skrblík Rameau tak lakomý, až okrádá sám sebe, proto je tolik vyzáblý). Skladatel nalezl bezpečný přístav v domě pana a paní La Pouplinière, kde, jak píše Rousseau, „rozhodoval i tom, jaké je počasí“. I Švýcar se však dokázal pevně připoutat k řadě mecenášů, z čehož mu plynulo slušné existenční zabezpečení. V katalogu Rameauových a Rousseaových děl bychom mohli poukázat na pár nevšedních podobností. Ne, nikoliv – díla si nebyla podobná po obsahové stránce, shoda probíhala tak nějak mezi řádky, samovolně, plynula z důvodů tvoření, z efektů, které měla na publikum. Rozprava o vědách a umění, s níž Rousseau zvítězil v soutěži Akademie, se vysmívá osvícenskému slunci – říká, že geometrii zrodila hamižnost a fyziku zvědavost atd. Rameau zaše šokuje šaškovským baletem Platée, vyprávějícím příběh šeredné bahenní nymfy, jejíž bláhové lásky zneužívá Zeus, aby se pobavil na její účet (pikantní je, že bezprostředně před premiérou díla se zasnoubil francouzský následník trůnu se španělskou princeznou, která byla mírně řečeno ošklivá). V tomto baletu proměňuje Rameau hudební dědictví „alte Follie“ (pravděpodobně
h_aluze / 30
katalánské melodie, kterou přejímali a brousili po pět století téměř všichni komponisté) v roztržitou paní Folie, která jako bohyně bláznů zpívá o šílenosti lásky v árii – Aux langueurs d‘Apollon (podle mého soudu jedna z nejbrilantnějších harmonií lidstva). Paříž plakala dojetím nad operou Castor a Pollux, nad románem Nová Heloisa; pohoršovala se nad naturalitou Emila a provokací opery Paladýni, uznávala však význam Společenské smlouvy a skláněla se nad krásou Rameauova Chrámu slávy, pro který napsal Voltaire libreto. Skutečný odkaz obou autorů však zůstal pro následující epochy ve zcela jiných dílech – Rousseauovo Vyznání, niterné, ukazující novou cestu vypravěči 19.století, dlouho leželo ladem a sám autor nepočítal s tím, že by mělo vyjít dřív než po jeho smrti; rovněž Rameauův Opus Magnus – geniální alegorická opera Abaris aneb Boreády byl odsunut stranou, poprvé nastudován byl až ve 20.století. Což je fatální ztráta pro beethovenovské a berliozovské duchy, protože stařičký Rameau, na něhož se do opery po roce 1760 chodilo již jen čistě z prestiže, vtělil do Boreád mocný proud, který jedním rázem zháší mihotavé světlo, které vydávala opera před Gluckem. V jádru zcela nepraktičtí tvůrci zahledění do sebe a svých čím dál více blouznivých vizí se stali brusnými kameny zásadních sporů své doby. Na hlavu senzitivního melancholika Rameaua se snesla válka šašků (Querelle des Bouffons). Proti skladateli se vyřítili kritici francouzské operní tragédie (v čele s Rousseauem), avšak ani ti, kteří stáli na Rameauově straně mu plně nerozuměli. Podpora z Diderotovy strany zvolna utichala, jakmile se skladatel pod tíhou kritiky rozhodl ke zcela rousseauovskému nekompromisnímu odmítání reality. Začal své hudební teorie vyhrocovat do fantastických poloh (tvrdil, že hudba přírodu nenapodobuje, ale svou harmonií ji přímo vytváří). Marný boj Rousseaua, který zavrhl encyklopedisty a vůbec všechny intelektuály Evropy, vyvrcholil v jeho naprosté odloučení od lidské společnosti a opovrhování kulturními hodnotami. Póza? Nikoliv, vzdor. Stejný vzdor jako u Rameaua. Jean-Jacques Rousseau vypráví o setkání s Rameauem na několika místech ve Vyznání. Poprvé jej uvádí jako svého duchovního učitele, když čte jeho pojednání o harmonii. Podruhé, když Rameau posuzuje jeho nový vynález – číselný zápis not. Jenže skladatel mladíkův systém odsoudí, je to nepoužitelné pro běžnou hudební praxi, a čin, kterým se Švýcar chce zapsat do dějin, upadá v zapomnění. Snad od tohoto okamžiku se Rousseau stává Rameauovým nepřítelem – Jean-Jacques vytrvale pokouší štěstí a nakonec uspěje – jeho prvotina Galant-
31 / h_aluze
ní Múzy má být hrána v domě Rameauových mecenášů. Skladateli je předložena partitura k posouzení, Rameau se vymlouvá na slabý zrak, načeš Rousseau během krátkých příprav část opery nastuduje a před Rameauem uvede. Těžko říct, jaké pocity vyvolává v Rameauově duši dílo mladšího samouka – ještě před koncem Rameau pronese pár zmatených hodnotících vět a nakonec označí Rousseaua za diletantského zloděje, který opsal dobré pasáže z cizích partitur a horší části dopsal sám. Dlouhou řadu let se oba umělci nesetkají, Rameau spolupracuje s Voltairem a z přemíry práce je nucen požádat Rousseaua, aby doplnil recitativy k jeho opeře Slavnosti Ramirovy. Rameau není s prací spokojen ani trochu, je to jejich poslední profesní setkání. Rousseau poté v roce 1762 píše nečekaně obrovsky úspěšnou triviální jednoaktovou operu Vesnický hadač, která je srovnávána (neprávem) s nejlepšími pracemi Rameaua. Rousseau záhy odjíždí do Anglie a kruh se uzavírá. Na konci života si z obou mužů společnost vytvoří výmluvné veterány geniality na odpočinku. Rousseau přijme nabídku markýze de Giradin a dožívá v srdci kýčovitého zámeckého parku v Ermenonville, kde žehná Robbespierovi, sbírá květiny a vzdychá. Rameau čeká na smrt již dlouho, ze života jej vyprovodil Diderot svou novelou Rameauův synovec. Skladatel je neklidný, nechce přežít svou slávu, nechává se portrétovat jako génius s vavřínovým věncem. Poslední slova Rousseaua patří slunci („Naposledy vidět slunce!“), Rameau napomene faráře („Ale pane faráři, nezpívejte, nemáte vůbec hlas!“). Všechny tyto a tisíce dalších, byť nápadných, shod mezi Rameauem a Rousseauem mohou být chápány jako malichernosti nebo náhody. Kde je psáno, že stejná cesta spojí dva osudy? Dobře, nemluvme již o nich. Ovšem nad oběma jmény se vznáší jedna otázka, kterou přehlédnout nelze. Jak Rameau, tak i Rousseau ji vyslovili nahlas, a tím se odlišili od ostatních a zároveň, aniž by si toho přímo byli vědomi, se přihlásili jeden k druhému. Ta otázka zní – co je svoboda? Zmatený mladík Rousseau, kterému jeho rozhárané nitro napovídalo stovky bláznivých rad a on je poslouchal až do konce života, vyslovil odpověď – rodíme se svobodní, ale jsme připoutáni řetězy. Ale s touto pravdou nedokázal dál pracovat, nedokázal ji účelně rozvést do systému filozofie. Doba po něm cosi chtěla a on se zmýlil. Proto jej doba začala vykládat po svém, aniž by pátrala po skutečném poselství jeho knih. Plachý skladatel Rameau, milující nade vše mělký hlásek flétny a vysoké polohy smyčců, v prvním aktu své
z literární teorie
adam krupička poslední opery Abaris vkládá jedné z nymf, která bojuje o svůj život, naléhavou melodii, která zavání krví Bastily - „C‘est La Liberte?“ Jenže pár dní před premiérou Rameau umírá a s ním možná i první hymna francouzské revoluce. Francouzský král uděluje umírajícímu skladateli povýšení do šlechtického stavu – Rameau poctu vezme na vědomí, ale pro dekret si nikdy nepošle. Roztěkanost, nemožnost spočinout v klasicistním řádu, plačtivý smích všem studeným pravdám. Taková je hudba Jeana-Philippa Rameaua, která probouzí emoce a touhu. Taková je próza Jeana-Jacquese Rousseaua, která vyvolává marnosti a vzdor. Preromantismus má dva otce. Nejenom toho z Ženevy, ale i toho z Dijonu.
ludmila pechová Adam Krupička (* 2.6. 1986 Mladá Boleslav) Student PF UJEP. Zajímá se o filozofii, literaturu a klasickou hudbu, člen České Händelovy společnosti a Unie Comenius. Píše prózu s historizujícím a fantaskním zaměřením (Alha, Pan Rameau, Modrovous, Theatrum Hermeticum), dlouhodobě pracuje na slovníku barokních skladatelů. Ovlivněný tvorbou Fieldinga, Rousseaua, Woolfové a Canettiho.
Použitá literatura: Leo DAMROSCH, Jean-Jacques Rousseau: Restless Genius, London 2005. Cuthbert GIRDLESTONE, Jean-Philippe Rameau: His Life and Work, London 1990. Jean-Jacques ROUSSEAU, Vyznání, Praha 1978.
ludmila pechová
Ve světě polobdění a polospánku Existenciální a expresionistické motivy v povídce K. Schulze„Tvář neznámého“ Světem této povídky je stav jakéhosi polospánku a polobdění, stav zvláštního zastřeného vědomí, kdy je subjekt ještě schopen vnímání, ale již nerozeznává skutečnost od snu. Vypravěč, totožný s postavou, je anonymní a bezejmenný. Zpětně analyzuje své duševní stavy. Připomíná si události, které změnily způsob jeho nazírání na život. Hledá příčinu paradoxní situace, v níž se ocitl. Neobrací se přímo na čtenáře – jeho vyprávění má charakter monologu a zpovědi. Vrací se kamsi do své minulosti – neupřesňuje čas ani dobu, kdy u něj jeho zvláštní halucinace propukly. Vyznává se z emocí, které prožíval, odkrývá však jen to, co uzná za vhodné: „Popisovat
z literární teorie
tento život by nemělo významu, dost na tom, že byl.“ (Schulz, str. 134) Hodnotí ho tedy s jistou rezignací a smířlivostí s osudem. Jen mimochodem se zmiňuje o své vysilující práci; neupřesňuje však, čím se přesně zabýval: „Pracoval jsem tenkráte velmi pilně a právě má vysilující práce, s kterou jsem musil být do určité předepsané doby hotov, přivodila můj těžký stav naprosté nespavosti.“ (str. 132) Tyto anankastické rysy osobnosti a stres z omezeného limitu pro splnění úkolu mohly být spouštěcím faktorem jeho duševní choroby. Nespavost se pak stává jejím příznakem. Ve své osamělosti, ve stavu naprostého zoufal-
h_aluze / 32
ství, vyčerpání a pod vlivem drog si vytváří paranoidní blud a jeho osobnost se rozštěpuje na dvě nezávislé bytosti. Jedinou blízkou osobou se mu tedy stává pouze zjevení, přízrak muže, jenž ho pronásleduje a pravidelně se vrací v jeho snech. „Byl pouze mým nočním přítelem, mým druhem v nejhorší hodině, která se kdy prolne v řádu času, v hodině, kdy není již tma a není ještě světlo, v hodině, která je pouze na orloji nemocnice, sebevrahů, hlídek a lidí podobně trpících jako já. Byl mi dobrým a věrným společníkem, nosil mi spánek a jeho příchod vždy byl úlevou.“ (Schulz, str. 132) Setkává se s ním vždy v hodině, která však není příznivá pro sbližování. V hodině, kdy se protínají dva světy: svět tmy a svět plný světla, svět vědomí a nevědomí. V hodině rozhodnutí o životě a smrti, o bytí a nebytí. Tajemný muž ho odtrhává od běžného života a starostí všedního dne. Odvádí ho do světa druhého – jako Cháron, syn boha věčné tmy a bohyně noci, převážející duše přes řeku Styx. Neuvědoměle přijímá roli průvodce. Na rozdíl od legendy se však vypravěč vždy vrací ke svému životu. Jeho cesta je pokaždé pravidelná, neměnná; při svém putování dodržuje jistý řád. „Muž s maskou“ však nikdy nedochází svého cíle, zatímco vypravěč poklidně usíná a nalézá vysněný klid. Jeho protějšek žije „hledáním pro hledání“. Bloudí jako věčný odsouzenec, jedinec zatracený, neschopný navázat kontakt, trpící neznámou vinou. Na svou pouť bez pocitu naplnění vychází ze stejného místa: „Byl to dům svým vzhledem naprosto nudný a všední, přímo protivný, a jeho okolí bylo blátivé, kalné a plné sazí.“ (str. 131) Tedy prostor nijak zajímavý – spíše ubíjející, šedivý či černobílý. Nenabízí možnost seberealizace, odpuzuje svou jednotvárností, stereotypem – každého obyvatele nemilosrdně uvězní ve své špíně a bahně, do něhož se propadá. Uvedené motivy lze již považovat za expresionistické. Jak uvádí I. ve své knize Expresionismus : „Člověk trpí pocitem cizosti, vyhoštěnosti z lidské společnosti a z mezilidských vztahů, trpí i neschopností navázat vztah k jinému člověku a trpí navíc samotou; člověk trpí melancholií, úzkostí a neurčitým strachem, jež se nejčastěji konkretizuje jako strach ze smrti. Člověk trpí přemírou vjemů, jimiž se na něj – především ve velkoměstě – valí vnější chaotický svět, v němž není spořádajících koordinát a záchytných bodů, v němž není metafyzických ani etických hodnot. Člověk v expresionismu je obklopen chladem, nocí, pouští – což jsou epochové metafory moderního umění – pod tlakem všech těch-
33 / h_aluze
to negativních elementů se lidské já rozkládá, rozpadá, ztrácí dokonce znaky lidskosti, ustrnuje, stává se neživým předmětem, věcí.“ ( Fialová-Fürstová, str. 103) Celé putování se odehrává ve velkoměstě – prostoru, který expresionisty fascinoval. Podle knihy I.FialovéFürstové: „V expresionistickém umění má velkoměsto dvojí tvář: na jedné straně je vitální šifrou pro dosud nebývalé životní možnosti člověka moderní doby, na druhé straně je chaotickou, nepřátelskou, démonickou džunglí, sídlem metafyzického strachu z bezejmenného existenciálního ohrožení, labyrintem, v němž není záchytných bodů a z něhož není úniku.“ (str. 21 – 22) Pro cizince se tímto labyrintem stává město, v němž je odsouzen bloudit, aniž by nalezl cestu ven. Město jako Knósský Labyrinthos na Krétě, „nepřehledná spleť sálů a chodeb“ (Slovník řecko-římské mytologie a kultury, str. 149) – v tomto prostoru se však jedná o celé ulice a domy. „Cizinci“ se daří opustit prostředí domu – utíká do volného prostoru města, kde hledá své naplnění. Přitom jakoby trpěl klaustrofobií – vyhýbá se barům a uzavřeným místnostem. Nakonec jim ale neodolá, nedokáže se jim vyhnout a ta místa ignorovat. Jak zmiňuje ve své knize Existencialisté V. Papoušek: „Ohraničený, uzavřený prostor může pro subjekt představovat jistotu a bezpečí. Prostor otevřený a neohraničený je naopak zdrojem ohrožení. Na druhou stranu však může být ohraničené prostor vězením a neohraničený svobodou.“ (Papoušek, str. 13) Ulice města mu nabízejí pouze jedinou svobodu – možnost volby, kterým směrem se jeho cesta bude ubírat. Vypravěč naopak tuto možnost nemá. „Svého muže“, o jehož skutečné existenci je přesvědčen, MUSÍ sledovat. Čeká na něj jako na vysvobození ze svého utrpení. Stává se závislým, fixuje se na jeho obraz, který se mu stále vrací, dokud si vzhled muže nevryje do paměti. MUSÍ za ním putovat, ať chce či nechce. A on po něm touží, očekává ho nervózně jako pes svého pána. Vytvořil si ho ve svém podvědomí jako svůj protějšek, své druhé JÁ: promítá do něj své nesplněné touhy a závidí mu možnost volby, ač omezené na určitý čas a prostor. Očekává, že s jeho příchodem bude zbaven „bolesti své existence“. Přitom se však cítí být zodpovědný za jeho život – kdyby mohl, hledá jej ve skutečném životě, aby mu mohl pomoci. „Toliko v noci odcházel na svoji tajemnou výpravu, jejíž sledování mne vždy tak unavilo, že jsem usnul dříve, než on došel nebo se vrátil, a tak jsem se stále nemohl dovědět, proč protoulává své noci...“ (Schulz, str. 132)
z literární teorie
ludmila pechová
Tuto snahu lze považovat za existenciální motiv. Podle knihy V. Papouška:“Vyprávěcí subjekt usiluje, byť většinou marně, o to, aby skutečnosti rozuměl, aby se vyznal ve své existenciální situaci.“ (Papoušek, str. 72) „Oproti totalitě příběhu se do popředí dostává potřeba vyjádřit bezprostřední zážitek existence, moment, kdy před subjektem skutečnost ustupuje a on se ji snaží uchopit.“ (Papoušek, tamtéž) Vypravěči se to však nedaří. Nerozumí své situaci: zůstává v roli pasivního pozorovatele, nechtěného voyaera, čímž trpí. „Co dělal? Nic, než co jsem už napsal: chodil ulicemi. Ne, nebylo mi to směšné, sám dobře znám takovou bolavou potřebnost toulání, mnoho jsem se tak kdysi nachodil,pohlédl na mne cizí člověk, zaštěkal na mne pes, vráželi do mne a odháněli mne, šel jsem přitisknut ke zdi, stále dál a stále jinam, všechno ponesu s sebou až k hranici svého života a nevím, který z těchto obrazů se mi vynoří v poslední hodince. Ale já nebyl nikdy tak dobře oblečen a vždy za noci mne lákala místa osvětlená.“ (Schulz,, str. 133) Světy obou mužů se sice na určitý čas propojí, oba se ale vždy rozcházejí, aniž by se k sobě mohli nějak přiblížit. Tento stav je daný a nelze ho změnit – oba nemohou do života toho druhého nijak zasáhnout ani jej nějak ovlivnit. Chorobná toulavost s potřebou utéci poukazuje na další specifickou duševní poruchu: dissociativní fugu. Jedná se o zvl. způsob amnézie, kdy jedinec přijímá novou identitu, zdánlivě účelně cestuje – i na dlouhé časové období. „Může se vyskytnout i organizované cestování, a to na místa známá z dřívějška a emočně významná. Nezávislému pozorovateli se chování jedince může zdát naprosto normální. Ono „bloudění a toulání“ může být podníceno „potřebou úniku od bolestného zážitku.“ (Smolík, str. 285) Cizinec zřejmě utíká před frustrujícími zážitky a vzpomínkami – chováním chce upozornit na svou situaci, „volá o pomoc“. Vypravěč však jeho chování není schopen dešifrovat a nepochopí, co se od něj očekává. Je také fascinován tváří svého průvodce: „Neboť jeho tvář, třebas snad byla vytvořena snovou halucinací, byla skutečná, pravdivá lidská tvář, kterou jsem sice nikdy předtím neviděl, ale která byla opravdu životná, byť se nikdy neměnila, byť jsem si z ní nic nemohl přečíst a byť se až někdy podobala masce.“ (Schulz, str. 132)
z literární teorie
ludmila pechová
Maska – klíčové slovo. Nenechává proniknout do nitra toho, kdo si ji nasadil. Skrývá skutečné emoce, vytváří bariéru mezi člověkem a okolním světem. Znemožňuje skutečnou komunikaci – podává zdeformovaný obraz o osobnosti. Zde představuje masku posmrtnou: strnulou a bez výrazu. Předznamenává brzký konec, zánik a smrt, před níž není úniku. V. Papoušek ve své knize uvádí, že: „Emoce není vázána na nějaký abstraktní svět, ale na pozemskou existenci, na lidské tělo a lidskou tvář, byť často zdeformovanou do podob groteskní masky.“ (Papoušek, str. 142) Maska zde však není groteskní – spíše svého nositele vězní; jeho emoce se nalézají v jakémsi nehybném stádiu. Slouží k zakrytí identity, lze ji libovolně sundávat a nasazovat. Onen cizí muž zavádí vypravěče do míst, která jsou v rozporu s jeho vždy upraveným zevnějškem. Odhaluje noční život města a jeho odvrácenou stranu. K ženám projevuje nezvyklý chlad: zajímá ho spíše společnost mužů, což evokuje jeho potencionální a neuvědomělou homosexualitu. „A jen když už je velmi unaven, zastavuje se v jakémsi nočním automatu na černou kávu, kde sedí mezi šoféry pijícími teplé pivo a hrajícími karty. Pozorně sleduje jejich hru.“ (Schulz, str. 131) Jeho silný zájem o hru lze chápat jako potlačenou mánii. Zdá se, že jediné, s čím bojuje a před čím utíká, je on sám. Jeho marné útěky končí sebevraždou. V labyrintu jako obrazu říše smrti, v níž se pohybuje, se své smrti nevyhne. Vypravěč se s ním cítí spřízněn, spojen zvláštním poutem, jehož původ nezná. Cizinec však vystupuje jako jeho protiklad: jakési skryté „druhé JÁ“. Rozchází se s ním v době, kdy se vyléčí – a na svůj přízrak zapomíná, odvrhne jej pak od sebe. Když však nedosáhne svých vysokých cílů, opět se hroutí. Prožívá obrovskou depresi a úzkost. Dochází k náhlému poznání: „Je mi dána slabost místo síly a má vůle zemdlela po velkých nezdarech, protože nikdy mi nebylo možno vyjádřit to, co jsem chtěl, po čem jsem toužíval, a tak místo činů objevovala se jen jejich karikatura a vše, co volalo po vysvobození, bylo tím více udupáno, vtěsnáno a vhněteno do žaláře naprosté bezmocnosti.“ (Schulz, str. 134)
h_aluze / 34
„Zaplavila mne úzkost a raději jsem se skryl, chtěl na vše zapomenout a toužil jsem, aby se zapomenulo i na mne. Nic mi to nepomohlo. Nedokončené činy mokvaly ve mně a hnisaly jako bolavé rány a nevyřčená slova se jířila každým obrazem jarního květu, deštivého nebe, bolestnou rozkoší snů a všelijakých vidin. Potácel jsem se jako obnažený, sedřený z kůže, a mé nervy bolestivě vibrovaly pod dráždivým dotekem skutečného světla. Všichni, které jsem miloval, mne opustili, odešli zklamáni a nebylo nikoho, kdo by mi přinesl útěchu. Zůstal jsem sám.“ (Schulz, tamtéž) Až naturalisticky líčí své pocity osamění a zklamání. Rýpe se v pocitech viny – symbolicky tím rýpe i do svého těla, které vnímá s odporem a hnusem. Své tělo vnímá jako jednu ránu, do níž se s chutí zabodává a trýzní se. Tyto pocity se zčásti shodují s tvrzením I. Fialové-Fürstové v její knize, že: „Člověk trpí nedostatečností svého těla, nemocí nebo vlastní ošklivostí, jež mu brání ve šťastném erotickém splynutí s jinou bytostí, anebo naopak trpí hypertrofovanými nároky svého těla, temnými nezvládnutelnými pudy, které vyřazují z funkce jeho racionalitu.“ (Fialová-Fürstová, str. 33) Soudě podle vylíčené situace, lze citovat z knihy V. Papouška, že: „Hrdina je vždy stavěn do situací, v nichž je hyperbolizována jeho samota a jinakost světa, s níž se setkává. Navíc je situace existenciálního hrdiny pokaždé absolutní, není z ní úniku, dožaduje se totální pozornosti, nelze ji odložit nebo zastřít.“ (Papoušek, str. 56) Prožívá tedy kruté rozčarování a reaguje příliš přecitlivěle. V závěru dochází ke zhmotnění jeho přízraku, jeho dvojníka – ačkoliv ke skutečnému setkání mezi nimi nikdy nedošlo. Paradoxně je onen muž, který mu vždy pomáhal s usínáním a uspával svými stereotypními procházkami, nalezen mrtvý – a o jeho smrti se dovídá zprostředkovaně, náhle a nečekaně. Nabízí se otevřený konec, téměř detektivní: PROČ k celé hře došlo a CO měla znamenat? KDO je vinen? Zabil snad nevědomky své druhé JÁ, část své osobnosti, když ji opustil? Jaký úkol měl splnit? Jaké role se měl zhostit – jako kněz nabídnout útěchu a odpuštění? Vypravěč svou vinu jednoznačně prožívá – vinu, kterou již neodčiní. Na své otázky nenalézá odpověď, neboť záhadu lidské existence vyřešit nelze. Jeho zkušenost však směřuje k víře v jakési transcendentální síly, které ovládají naše osudy a manipulují se životy, aniž bychom
35 / h_aluze
je mohli nějak ovlivnit. Dochází k přesvědčení, že v chaosu všeho bytí lze dojít určitého naplnění a souladu s další bytostí. Se svou situací se smiřuje. V. Justl v předmluvě knihy K. Schulze: Blázen před zrcadlem a jiné prózy zmiňuje, že: „V každé povídce je něco nenormálního, zjevení krásy je provokováno tam, kde bys je nejméně čekal. Jde o záměrnou srážku protikladů. Ta střetnutí jsou různého rodu. V základu jde vždycky o nějakou podobu reálného světa s jeho ireálným odrazem, a to ať už je toto střetnutí bližší novoromantickému sváru snu a skutečnosti, nebo problematice vyloženě metafyzické. I tam, kde na první pohled jde jen o přelud skutečnosti, jde vlastně o symbol, jehož druhý plán míří k duchovní parabole.“ (Schulz, str. 15) Závěrem lze dodat, že: „U Schulze smíšení reálního a snového je motivováno halucinačními přeludy, tedy patologickým psychickým jevem. Tyto halucinační vize velmi dobře a plynule navazují na filmovou techniku prvních povídek a dovolují prudké střídání scén: realita se vytrácí ve snu a sen se zpětně proměňuje ve všední skutečnost.“ (Schulz, tamtéž)
Použitá literatura:
V. Papoušek: Existencialisté, Torst, Praha, 2004 K.Schulz: Blázen před zrcadlem a jiné prózy, Odeon, Praha, 1966, předmluva V. Justla I. Fialová-Fürstová: Expresionismus, Votobia, Praha, 2000 Slovník řecko-římské mytologie, Ewa Edition, Praha, 1999 P. Smolík: Duševní a behaviorální poruchy, Maxdorf,Praha, 2002
z literární teorie
jakub kujan / účastníci literární superstár v ústí nad labem Elegie rozloučení Znovu se zastavil, hle člověk? Dotek rychlosti před Srázem světa opouští zahradou nevyjasněný záblesk jejího slunce. Srdce v místech znovu otevřené, bez ocenění Náhle vstup do světla, muž stranící zběsilé a zbrklé pozici měsíce, Jenž ze své chladné žárlivosti odpouští hvězdám jejich dálku. Odcházíte paní? S očima v bílém víně A váš jediný pohled, smích a pláč, odcházejí s vámi Do nového náručí.
účastníci literární superstár v ústí nad labem
Na mou práci mají vliv i takoví básníci jako Oldřich Mikulášek, Vladimír Holan ad. Píši básně jak volným veršem, tak přísným rýmem. Zatím jsem publikoval pouze v několika almanaších v Praze. Právě dokončuji druhou knihu básní. Má první kniha byla od všech kolegů a kritiků nemilosrdně zavržena. Jakub Kujan je účastníkem prvního kola Literární SUPERstar, které se uskutečnilo 9.12.2008 v Café Max v Ústí nad Labem.
Rituál Blížilo se narození nejteplejšího srdce Nad vážnými proudy loďstva K němuž se pokoj ještě nepřipojil. Pokusil se milovat jako on A nakonec miloval jenom smrt, Vztáhl ruku po všem, neboť nebylo větší samoty, Odpustil jí, neboť láska zvítězila. A ona? Postavila na kávu.
Eva Opltová, ps. Evelína Malá (narozena roku 1988) Přes počáteční úskalí se jí podařilo vystudovat lovosické gymnázium a zakončit jej maturitou. Poté se překvapivě dostala na Univerzitu J. E. Purkyně, kde nejprve studovala obor český jazyk a společenské vědy pro střední školy. Studium ovšem nedokončila a přihlásila se na učitelství pro 1. stupeň ZŠ a speciální pedagogiku. Ovšem díky nestálé a komplikované povaze uvažuje opět o změně… Jak patrno, je stále v pohybu. Ve volném čase chodí na bri-
Ráno na zastávce Muž co stojí u cedule čelí každodenní smůle. Píchačku tam zase nedá včas. Rychlej je ten zatracenej čas. Sekretářka v baloňáku z protějšího paneláku nestihne zas se svym šéfem sraz. Rychlej je ten zatracenej čas. Babka na poslední chvíli s holí v ruce, první v cíli běží seřvat chlápka s píchačkou. Chudák, hned dostane lítačkou.
eva opltová / účastníci literární superstár v ústí nad labem
Prej jí v době noční smočil močí rohožku to už všechno končí, umlčte ji, soudružku. A už jede tramvaj v kostce baba s nohou ve vozovce nestihne v záchvatu uhnout včas. Rychlej je ten zatracenej čas.
Nevyslovená bolest a strach. „Už nebreč, nesluší ti to má malá princezno.“
Pod mým srdcem pomalu se rodí; umírá ... na přání vlastní matky.
poezie
gády (kvůli složenkám, jízdenkám do školy a pocitu samostatnosti) a na praxe, aby byla co nejvíce v kontaktu s lidmi a byla alespoň trochu užitečná. Ve volném čase se věnuje literární tvorbě. Působí jako autorka v internetovém kulturně-publicistickém deníku a čas od času se ocitne na veřejnosti, aby o sobě dala vědět. Přestože její tvorba je velice osobního až intimního rázu, nejedná se o zakřiknutou mladou dívenku – je to jen jedno z mnoha jejich vnitřních „já“. Jediné, po čem touží, je klidný partnerský vztah, rodina a zdraví. V literárním světě stačí, když po autorském čtení přijde jeden jediný člověk a řekne : „MNĚ se to líbilo.“ Eva Opltová je účastnicí prvního kola Literární SUPERstar, které se uskutečnilo 9.12.2008 v Café Max v Ústí nad Labem.
účastníci literární superstár v ústí nad labem
Narodil jsem se 3.7. 1983 v mostecké nemocnici. Od roku 1984 žiji v Litvínově. Po vystudování střední průmyslové školy jsem absolvoval dva roky studia žurnalistiky v Praze a od roku 2007 jsem studentem na Filosofické fakultě UJEP. Poesii se věnuji přibližně 7 let. Zpočátku mou poesii ovlivňovali francouzští prokletí básníci a surrealisté. V posledních dvou letech mne osud a zájem zavály do poesie české. Jsem ovlivněn jak Nezvalovým poetismem, tak ortenovskou lyričností.
Milovaným bytostem Pomalu se připravuju na smrt kouska sebe a hrozně moc to bolí, píchá, pálí, zebe, ...
Před spaním Na světě je jedno malé místečko, docela malinké. Je to můj malý pokoj, kde každou noc usínám. Je to hrozné místo naplněné zlobou a neštěstím. Každý dům, každá stěna má duši a můj pokoj je nasáklý smutkem a nenávistí. Každou noc stěny pláčou do polštáře…
/ eva opltová
/ eva žvachtová
Evoluce Jsem louka. Kdo se na mě kouká vidí brouka. Jsem nebe. Stojím vedle tebe a vidím sebe. Jsem voda. Co ti ruku podá za šupinu prodá. Jsem kámen, plamen zlatých vlasů pramen a stéblo slámy, kus svý mámy. Vítr a vzduch jsem tvůj duch. Jsem aspirant na pulce návnada na sumce připravena do boje a hlavně jako každý druh jsem součástí vývoje. Chraňte ryby a pulce jsou němí a nemají ruce.
h_aluze / 36
37 / h_aluze
poezie
eva žvachtová / účastníci literární superstár v ústí nad labem
anica jenski
Včerejší Malibu Noc své boty zouvá sluneční jas vplouvá je den.
Mám odpor ke konzumní společnosti, konzervativismu, politikaření....Neuznávám vzory. Odmítám začlenění. Ráda pozoruji lidi, jejich ruce a řeč těla. Přeji si, aby svět byl přístupný kvalitním hodnotám.
v paži svého těla v těle své mysli
Kalichy květů v tichu rozevírají svou pýchu s medem.
Eva Žvachtová je vítězkou prvního kola Literární SUPERstar, které se uskutečnilo 9.12.2008 v Café Max v Ústí nad Labem. O dalších kolech budete průběžně informováni na www.h-aluze.cz.
se snažím přece! udržet okrajů stran své hlavy
Kapky rosy v pohybu chuť včerejšího Malibu s ledem
jemný surovec pořád jen psala a psala až celkem dost a taky nuda a někdy až moc prý nechtěla ztratit křídla ha já jí jedno po druhém labužnicky jemně utrhal
...ve mně evokují myšlenky surrealistického poety jehož prsty teď a tady hladí číši vody s jedem. Jmenuji se Eva Žvachtová a za rok mi bude třicet. Narodila jsem se v Ústí nad Labem a v jednadvaceti letech jsem se přestěhovala do Teplic. Mám doma šestileté blonďaté koťátko, které miluji. Studuji Policejní akademii, fakultu Bezpečnostně právní studia. Nenávidím bezpráví a nespravedlnost.
stále však narůstala další až mě to někdy děsilo i ona měla strach ale já jí přece nikdy nestrhl až na zem tak co
anica jenski holá až k ránu svléknu si ruce sundám nohy a nakonec považ i hlavu smeknu
usnu v tvém chřípí ráno mne vydechneš
pro muže bude to bolet když si přišlápnu svůj stín? bude to cítit když se podívám na jiného? bude to vonět když mu uhnu pohledem?
není o co stát píšu všema deseti jen na ten jeden zatížený zlobí
probuzen poznáš mne?
nádech, výdech… Nadechni se je noc nutím se šeptat zapomeň!
poezie
myslíš?
vklínit se! (úkol dne a rodiny a každé zpropadené hodiny) mezi ostatní jisté sebou ve své řadě v řadě své paže
slova lov slov! právě probíhá přidejte se!
slavíme slova v záhybech kůže roztají ven či dovnitř už nikdy pronesena není kam se ukrýt mysleli jsme původně snad do těch slov jen vhodně svodně
vílí máti tak už se sakra probuď vytáhni žaluzky pusť sem to tvoje slunce jak říkáš čaruj promězamě přines už jídlo kdo v týhle době chce ještě víly?
déšť kapkapkapka kyprá nasákla zem sedlina na jazyku ještě než olíznem nedýchat! jen tak je možno uniknouti dětství ale ano, mami jen lituji těch kroků po folknářské stezce co neodezněly
v dusivém tichu lovíme
h_aluze / 38
39 / h_aluze
poezie
anica jenski … nechal jsem si pár tvých vlasů pracně je natrhal po nocích tajně jako květiny sobě
jatka včerejší básni uřízla jsem hlavu vykrvácela tělo motalo se chvíli v lepkavé spoušti než konečně vzdalo svůj boj dobře, inu což z ničeho je zas jen nic řekla jsem a s rozhodnutím usnout lehla si před branou snění přeci jen zůstaly jakési skvrny co i pod dekou studí a ty mne, holka, stále budí
zapomněl jsem zapomněl jsem se za dveřmi tvého těla zapomenout toužím by dokázal za nimi dech tajně otevřít stehna své ženy zapomněl jsem tvůj smích vyhodit z oken zapomněl jsem tvůj smích nebo ho nikdy neslyšel?
anica jenski holkakluk ty si myslíš že nezrazuješ když šukáš své sny?
zapomenout nebo tam nikdy nebyl?
v břiše tiše moje! moje třešně! vy holomci! chrapně se holí soused strýc či jakési vousisko hubaté co já už vím loučí v zahradě za plotem bez plotu
… ty si myslíš že nežárlíš když šmíruješ moje sny?
fitková I. /to musí bejt fena, vole/ klukům se nadechnou košile /to je zadeček/ jazyk pod zuby raděj strčí a pan Hekal dál prsa svá pod kily mučí
s červenou pusou a peckou jako důkaz v těle hádám na jaře vyrostl by ze mě strom na podzim se Dnem bez aut stal bych se přírodou šlápl do pedálů a zvěstoval světu jak málo se raduji a tak hodně trápím na tvrdém sedle zánovní Esky
sestra děvka bratře, prodávám tě papíru matka v sobě slzy dusí já je klepu z pera obě jsme husy
noční můry omrzám, v kleci, v kočáře slunce se protáhne líně váhavě obejme
fitková II. v křeči v řeči zaslechl jsem jakousi veselici rádia Impulsu nevolné nevolno ze cviku vypadl jsem bez pulzu
odcházím shlížejíc znavenou tváří na vodní hladiny za ranní hodiny se páří
reakce prý souvisle dobrý nedobře svislý víš-li
pozdě byl pochválen matkou byl pochválen otcem za dveřmi s visačkou „Steinovi“ chvíli postál nejistě na místě kdo jsou ti lidé pozdě na budiž pochválen
odcházím i ty k ránu zapomněls vyhladit sny otisklé na polštáři
holá až k ránu svléknu si ruce sundám nohy a nakonec považ i hlavu smeknu
Bratře bratře, považ mohla bych jehlou a nití zašít popraskané stehy života bytí? vpusť mne pak nechám tě už konečně a vratce po kolejích do tušených krajů jíti
probuzen zapomněl jsem se za dveřmi tvého těla
poezie
Děcko malujeme maminku malujeme tatínka bosýma nožkama dupe si maminka je kolo tatínek druhé oči, matko oči jsou všude
poznáš mne?
h_aluze / 40
41 / h_aluze
poezie
anica jenski další bratrská Otevřu schránku kde Folknářský list vlas mi ostříhej jak říkala maminka: vždyť už je léto! /holka, do kopce se dej/ marně přemýšlím sedíc na kameni po ránu jak ty nůžky zrezlé matinko od hlíny dostanu
jan martínek Anica Jenski Poslouchám teď často PJ Harvey, devil s jemným hlasem, jak jinak, nečekej ho v jiné schránce. Jsem žena, ano, ale drsním, muži měknou, jsem kamenná víla, rozpadnu se... nebo rozpálím. Přes 30 let v tomto prostoru, sny mažou den a noc překrývá peřina, není se kde bát? Teď žiju i na Myspace, ale i odtud se dá zmizet. Někdy není na čem stavět a tak prostě nestavím. Nosím boty vision, občas bez vize, miluju rok 77, Děčín, Dresden, oldschool, svou malou a muže.
Vlasy Máti má na hlavě ostrovy připluji k jednomu druhý mě osloví málem jsem se utopil v širokém oceánu kam slunce svítí na vrchní stranu
Mädchen Mám mädchen bez wurstu a taky cos čekám držím ji v těle za nehty za paty a mädchen jen zoufale slepýma očima těká za dresden za ústí za mlhu kam unikne mi? snad dresden spojí slepé oči prázdná těla
jan martínek Co chceme? Jezdí po žiletkách v tobogánu myslí že našel stroj času poslouchá v noci žáby a říká trochu se to vysmeklo & býk docela nerozvážně bloudí
poezie
městem policajti s nakřivo nasazenou čepicí ho sledují z auta & gyros z místního fastfoodu je divný, kroutí očima [ přestávka ] všechny labutě se přišly taky podívat
h_aluze / 42
Cizí Jednou přijdu domů a budeš sedět na mé posteli zamknul jsem přece dveře neznám tě jsi cizí nebudeš nic říkat jen se dívat na koberec ani si nevzpomenu, že jsem zase nevyluxoval jsi cizí budu mít strach oči a moment pak zmizí a křik pryč a už zase nikdy kus mě sebereš s sebou ve vlasech kus mě už zůstane pryč a cizí
Rozhodnutí Nesnesu, když mi ruce smrdí sladkým mýdlem nosím kýble vřelého rybízového sirupu na balkon a s kosy a vrabčáky je pak lejem na kolemjdoucí já to nevymyslel – to oni občas fakt nevim! slunce zapadá a další den přijíždí výtah plný impulsivních rozhodnutí prodávám vstupenky na poslední tři schody eskalátoru lidi trochu překvapeně běží aspoň chvíli proti směru připínám jim kancelářské sponky do uší Já a vy, mé oči rozhodneme se pomocí stopadesátitunového vlaku možná právě to je ta Metoda Krásný zimní den Voníš jako jaro a já zrovna nemám alergickou reakci. *** Jsou jako jezevec v temné noře s kusem mého kotníku v zubech prodávám jim cukrovou vatu na nádraží chodívají mě strašit pak slyší rány zase odcházejí Jsem vděčný za každou společnost
Alergik Křižovatka uprostřed polí světla měst nesvítí nejsou podstatná & prší mi za krk slova nudná a nevzbuzují emoce bez těchto emocí zbavím se nemocí ha ha, noc se svítí nad mraky neurotický vtip umírajícího sýčka myšlenky a emoce ztrácejí návaznost. Po zemi teče voda křečovitý úsměv neviditelného měsíce stojím na křižovatce, není kam jít & je tu tak zima. Cesty jsou úzké a strach na místě minimálně pro toho, kdo se bojí (prázdná závorka) nevidím své ruce a křičím (i když zrovna o tomhle nejsem úplně přesvědčený) ztráta paměti by možná otevřela úplně nový úhel pohledu na okolí, problémy a tak ale mlátit hlavou o zeď ve tři ráno je trochu směšné & asi bych všechny vzbudil v mé osobní kaluži se utopím ve vlastním dešti strach se nemění, to je poslední jistota
Jan Martínek sem občasný workoholik, kodér a programátor, wannabe grafický designér, sazeč, psavec a fotograf, student politologie a mediálních studií. Mám rád ráno, pěknou hudbu, pořádek, tortilly, rajčata a tak. A peču si sám chleba.
43 / h_aluze
poezie
marie bartůšková Předsvatební dny před svatbou prázdné a hluché plodné jako nedopalek co típu přes škrábání v krku ´ženy ztrácí kus identity, muži né´ říkala má přítelkyně když mi došlo že ztrácím kus odpovědnosti za harmonický život svých nenarozených dětí
michaela schwarzová ve věku našich maminek. Budeme o těch prasácích taky dlouze mlčet? Nebo je generace našich manželů lepší?
Ach Země vrať se zpátky k nám Ona: Spílám ti! Tvé chování mě mrzí. Přesto budem´ na radnici ronit slzy. On: Kdybys napsala aspoň něco vzletného – co letí tmou a tříští se o hory… Tohle se tříští akorát tak o mou hlavu!
... Říkalas, že se mužům líbí jen útlé ženy. Tyhle nesmysly nám pak nedovolí vychutnat si, když šeptáš, jak jsem krásná a jak bys chtěl se mnou spát.
než porodíš nežiji a nedýchám
Marie Bartůšková - „Máša“, *1982, pracuje jako dětská etopedka, žije v Liberci.
Krí sokolům Zvednu-li právě teď ruce půjčí mi sokoli svá křídla Krí ach Krí Mávnu a uletím než je budou chtít zpět Už je nevrátím Krí Krí proti modré obloze Nemám právo nechat sokoly sedět dole ale já tu sedím devatenáct let
... Krí sokolími křídly Krí Je sobecké létat s cizími křídly Je sobecké žít když oni přežívají ale já bez křídel
Když se mi v životě daří, slábne vůle a činorodost. A skloubit to nejde. ... Rodinná tabu se dovídáme zpětně plny rozhořčení
Krí Krí Krí Vznesu-li se jednou nikdy neusednu zpátky jako uprchlá vězenkyně Sokoli sokoli je mi líto Budu pozdravovat vítr
michaela schwarzová Očekávání Už aby přišlo jaro povzdychlo si temně mé druhé já Já vím jaro krutější je zimy a v úporné touze po znovuzrození zatracuje zoufalce Budu i já zatracena? Voní Země voní tolik k nesnesení není nic než vůně kypré země
poezie
Ach prorůst ji a napojit žhnout žárem a ji rozmrazit Sevřít v dlaních nepustit Což nikdy nerozmrzneš?
Krí Krí jako soucit vzdoru
Než vytrysknou první stulíky schoulím se v palčivosti prvních svých dní Jsem s podzimem vždy znovu počata a než se vrátíš, Země
h_aluze / 44
Je mi to líto soucitní příliš dlouho jsem toužila po perutích než abych se jich dokázala vzdát Sokoli odpusťte Raději zemřít vysoko na obloze než sedět jak sokol bez křídel Krí Krí sokolům naposled Až zemřu vemte si je zpět
45 / h_aluze
Ať už mlčím Mám ocúnové rty nemám infarkt ( jenom jsem okusovala pero a jsem od inkoustu) Mám chladné ruce nejsem mrtvá ( jen si tak občas připadám) Mám hlavu v oblacích nejsem poštolka ani filosof (aspoň pro tuto chvíli) Jsem úplně mimo nejsem opilá (a jestli, tak ethylalkohol v tom prsty vážně nemá)
Ožívání SKÁLA pevná čedičová černá Mrtvá Pukání Tříštění Padání Klesání Hloubení Drcení Kamení Vzduch voda oheň Vítr déšť slunce Praskání Křehnutí Sypání Zasypání Odírání Otírání Voda voda voda voda Čeření Zurčení Omílání Nesení Nesení Valení Vábení Písek Mělnění Hledání Zanášení
poezie
michaela schwarzová Uchytávání Kořenění Prorůstání Hlína HLÍNA měkká vlhká černá Živá
Jabloňová dívka Jabloňová dívka příliš vidí než aby směla pochopit Pak k ránu ale to už jenom zebe Letos nepokvete
michaela uhlířová Oblázek Jsi oblázek Pohozený na cestě Po němž prošlo mnoho lidí Držíš cestu Stejně jako mnohé jiné oblázky Aby se nerozpadla
Nejhorší na tom je, že takhle už nikoho nezajímáš Odhodíš cigaretu…dál, ne přímo do sněhu a čekáš než úplně vyhasne doma tě stejně čeká jen prázdný byt
radana šatánková
Tráva Řekla bych ti že velmi mnoho vidíš ale příliš by to připomínalo vyznání trávy slunci Spálilas mě mé klasy zezlátly Každým krokem pryč se rozsévám
Šálení podzimu (Řecko, říjen 2005) Už se připozdívá. Je ráno jak večer – mlha vládne nad zoraným polem. Trnky šípku se červenají stydlivě -uvařím ti šípkový čaj.
Michaela Schwarzová První vzpomínky patří louce, hlíně rozervané žárem, vonící trávě - od té doby miluji slovo „kostřava“ - a oblému kameni připomínajícímu psí hlavu. Nemám ráda chlad. Miluji vše, co roste a žije a rodí. Kreslit neumím, tak píšu - barvy jako barvy, hlavně zelená. Vzhledem k tvrdohlavosti dřív shořím na popel, než vyhasnu. Popel zúrodňuje zemi. Myslím, že časem, pomalu a nenápadně, aby si nikdo nevšiml, zapustím kořínky, zdřevnatím, zjara vystrčím špičičky lístků. Stanu se planou jabloní.
michaela uhlířová
Spadané listy jsou jako dávné lásky bolavé -s tažnými ptáky se přeženou o b l o h o u. Hrozny zralého vína chutnají milencům z klína. Je vinobraní. O tvé lásce nevyslovené ví jeřabiny.
Mám tři amulety pro štěstí (Praha, říjen 2005) Šťastné a veselé bloumáš ulicemi… snažíš se chodit rovně, ale nejde to chvíli rozčilením chvíli to dělá těch pár promilí v krvi lidé procházejí kolem sebe a dělají jako by ten druhý neexistoval a tak si jdeš…
poezie
natáhneš šálu kolem krku a radši i přes obličej tak, aby tě nikdo nepoznal – vždyť tak to dělají i ty… …no ty „dělníci“ co prý bojují za naše lepší žití kopeš vší silou do auta co zrovna míjíš a najednou máš chuť se odhalit, ukázat svou tvář svou vlastní identitu strhnout tu masku! No ať tě klidně vidí!!!
h_aluze / 46
Pondělí. Opilá australská herečka dala mi padesát centů za nocleh v podkrovním žižkovském bytě. Na stěně bydlí řecká madona
47 / h_aluze
- aby sčítala mé prosby. A ještě mám mince od Číňanů za rozumný nákup. Ta australská herečka odešla. Měla blond vlasy a ráda si dala s krajany do nosu.
REINKARNACE (F-M, leden 2006) ŽIVOT ZA ŽIVOTEM U M Í R Á M. PO KOLIKÁTÉ UŽ?
Zimní variace (Praha, leden 2006) Krajina s mlčícími ústy Promlouvá Úplněk svítí a lidé šílí Rozkrájím pomeranč Rozkrájím úplněk Na dlaních rýha krve Má nemá má Stékat Dnes není příhodný Okamžik Jdeme daleko od lidí Krájíme pomeranče
poezie
radana šatánková Krájíme úplňky Čtu první stopy Šlápoty duší Zápisy vryté Hodně lidí nás v zimě Opustilo Má nemá Má
Než se rozední (přání z dětství – r.1987) Byla jsi dnes hodná Řekl tatínek Dostaneš vanilkovou zmrzlinu Kino a omluvenku z družiny Chodila jsem do druhé třídy Padaly mi punčocháče Za samé jedničky jsem byla na koncertě Pavla Horňáka A ještě jsem chtěla koťátko
Zítra půjde domů (Praha, květen 2006) Co je to metavěda? Otázal se stařec Bezzubými ústy V nemocničním županu
radana šatánková podivného aktu a jednou v životě to snad budu muset dělat taky, ale s kým, když ve třídě máme takové blbce; široké báby dávají malé porce buchtiček, aby uživily svou rodinu, podle množství odložených plecháčů soudím, že kuchaři mají velmi rozvětvenou famílii, zadky jak almary, v jiných případech nemá cenu plýtvat cestu ze školní družiny do jídelny a zpět, většinou bliju před jídelnou, a tak odháním případné zájemce o oběd, v umývárně neteče voda, jen kdyby nebyl za týden rodičák, pětky z matyky dopisuji do žákajdy, mám největší prsa ve třídě, kluci si chcou šáhnout, Petr o velké přestávce, Michal po škole za výměníkem, chodíme tam tajně kouřit, sousedovic caparti si ukazujou banány, první kluk mi píše básně, ale má v nich hrubky, desátý mě děsně žere, ale já mu hned nedám - jen ať si pěkně počká, takoví pitomci rodiče (matka nechápe, že mám dělo z komplexů čili z chemických vzorečků), a já chudák, po kom má sebrat rozum, za týden matura, venku hezky, nechci šprtat, okno zakryju dekou - a už mám škaredě.
Čeká na vizitu Smířený Že umře na rakovinu plic K čemu by mu byla věda? Obracel den po dni Rukama Co je to metavěda? Asi tajná sprosťárna Pro jinou vrstvu společnosti Zapil A už nic Nechtěl vědět
Jízdní řád týdne Pondělí propité pivem Úterní únik Unijazz Středa sotva stačí Čtvrtek črtám čtverce Pátek prohlubuje propast Sobota smyla středu A v neděli nehledám Asociace dní
EPILOG: Tato jedna jediná (malinkatá) větička popisuje můj
alexej gvozdin
Synova zrada
Bolest Radostným dechem Žije den Na svém hostiteli
I.
Narozena? Ano. Aneb dělali to asi všichni. Všední den, jako každý jiný, mě zavál do první třídy, sjíždíme výtahem, ulice chladná, dveře se pomalu zavírají, proužek tepla se zužuje, až zcela zmizel, ale už jsou tady všechny vystrašené děti s rodiči, pláčou, stateční drží zuby, soudružka učitelka prý na nás bude hodná, na konci roku čistíme zdi starou kůrou chleba, zůstal mi jen notýsek s poznámkami (jí ve vyučování, strká do souseda, nenaučila se báseň míru Leť naše holubičko bílá a potěš všechny domovy), v rozhlasu říkali, že pionýři půjdou do ZOO, mně se chce za zvířátky, a tak jsem se dala k jiskrám - toť slibná politická kariéra - jmenovali jsme se Poštolky, před revolucí to věšíme na hák, „vy ptáci jedni zkurvení,“ křičí ambiciózní Iva z
poezie
rozlehlý a přesložitý živůtek od příchodu do 1.F. na 10.ZŠ ve Frýdku-Místku (kde moje značka pro šatnu, ručník a přezůvky v pytlíku byla lištička) až do „svatého týdne“ na gymplu (tady už značka nebyla přidělena). Pravda, mnoho věcí jsem vynechala, ale další pachy jídelen a milostné dopisy s hrubkami už jsem nechtěla zmiňovat. Opakovaný vtip již není vtipem.
POSSM, co naplat, když komouši sežrali banány, každoročně o Vánocích stojíme dlouhé fronty, ve kterých se vystřídá celý barák, toužím se stát učitelkou, lepší je prezidentka, v horším případě paní prezidentová, ale Husák je hnusák, na dívčích záchodech se dějou věci: takové osvětové seance o tom, jak se dělají děti, vůbec nechápu, představa, že otec má ještě jednu různě velkou nožičku a tu strká do mé matky - a ona to chce taky - fuj, je to hnus, nemohu uvěřit, že jsou taková prasata, dělali to asi všichni, pan ředitel, soudružka učitelka, všichni se svlékají do naha a vůbec se nestydí, ptám se maminky, jak to vlastně je a brečím, protože její odpověď je vyhýbavá, brečím, protože jsem výsledkem toho
h_aluze / 48
Zazvonil jsem. A během té kratičké chvilky, než mi přišel otec otevřít, jsem si ještě ve své představivosti přehrál to málo, co mi o něm vyprávěla matka: Bezohledný sukničkář. Mizerný malíř. Bohém, který nezná studu. Co bych měl od něj očekávat? Když mě po mnoha letech nesměle a jaksi provinile pozval na návštěvu, pocítil jsem zvláštní napětí. Něco mezi nově se probouzející ukřivděností a temnou zvědavostí. A pak jsem na chvilku, na úplně kratičkou chvilku zatoužil po jeho smrti. Chtěl jsem ho zabít, ale ne z nenávisti, ani kvůli naplnění pomsty, nýbrž z čiré radosti ze života. Z přemíry energie, která jako by ve mně čekala právě na tuhle chvíli... Ale když jsem před sebou spatřil toho drobného politováníhodného staříka, nechtěl jsem věřit svým očím: To že by bylo pověstné Ostravské prase?… Tak se mu totiž přezdívalo, mému povedenému tatíkovi. Tento človíček jako
49 / h_aluze
by však byl někým úplně jiným. Bez vší pochyby jsem se s ním seznámil pozdě... Usmál se na mě - zase tak trapně provinile, jak se usmívají ti, kteří si usurpují odpuštění - ano, oni si je dokonce vyžadují jako určitý druh práva! - a pozval mě dál. Šoural se jako mile nepraktický, neodolatelně roztržitý, snad i dobrácký chlap. Díval jsem se na něj, jak postává za stolem, pomrkává na mě bezbranně zpoza silných optických skel: Tímhle jsi balil ty svoje buchty? „Ivo, tak ho tu máme!“ zavolal do kuchyně, „přines nám něco k pití. A nebo... jedl jsi?“ „Raději se napiju,“ podíval jsem se ke dveřím, jimiž vcházela jeho žena. ••• A tak jsem tě konečně poznal, Ivo. Kolikátá jsi v pořadí?... Třetí? A kolik bylo těch mimo pořadí? To už asi ani otec sám neví…
próza
alexej gvozdin Čím si tě, probůh, získal? Matka mi líčila, jak sobeckým milencem byl. Oddělal si své a odvalil se jako kus pytle stranou. Hnus. Když si tě bral někdy po padesátce, tobě bylo sotva jednadvacet. Nikdo prý nevěřil, že s ním zůstaneš. V práci kolem něj všichni chodili po špičkách: „Teď jsme zvědavi, co se bude dít.“ Ale nic se nedělo... Snad že už měl nejlepší léta za sebou. Chtěl se usadit. Myslel víc na zadní kolečka. Zmoudřel... A nyní? Nezasvěcený člověk by k němu přisedl a útrpně by naslouchal jeho vzpomínkám, snad dokonce s jakousi úctou… Eh, o tu ale nestál ani on sám. Víš, Ivo, něco o minulosti mého otce, o tom, jak ničil moji matku? To by mě zajímalo. Co všechno ti o sobě řekl? Vyprávěl ti někdy, jak se vracel opilý domů s bandou bohémských umělců? Já se s matkou krčil v jednom z malých pokojíků úsporného bytu kdesi v Havířově, zatímco v obýváku se rozbíhaly velkolepé orgie. Kolik mi tenkrát bylo? Půl roku, možná rok. Matka si vyrobila v pokoji zástrčku, aby k ní otec nemohl. A on, když se pak vrátil domů, ji vyrazil ze zdi. Opilý vrávoral na prahu, objímal jakousi děvku z ulice a hulákal na celé kolo: „Treu, treu, treu muss sein ein Mann!“ Druhý den, když se mnou šla matka na nákup a vezla mě v kočárku, sousedé přecházeli na druhý chodník, odvraceli tváře… Co máš se mnou společného, Ivo, kromě údu, který mě zplodil a který jistě tak důvěrně znáš? Kolik je ti teď? Jsi možná tak o rok starší než já, baculka, ale v očích máš ukrytý oheň. Možná myslíš na totéž. Říkáš si: Je to jeho syn. Jaké by to s ním asi bylo? Je lepší? Citlivější?... Vidím, jak v tobě hrají proudy otázek, neklid vyzařuje z každého tvého gesta. ••• Číše jsou hned plné. Přiťukáváme si. „Ochutnej... To je moc dobrý víno,“ otevíráš se mi trochu nesměle. „Tak ahoj!“ přimhouřil jsem oči a zvedl sklínku. Jaksi samozřejmě si hned tykáme. Ale pak spíše jen mlčky popíjíš a já hovořím s otcem. Bavíme se o malířství. Otec mi ukazuje nějaké dosti ledabyle zarámované akty. Visí nad gaučem. „Spolupracovnice,“ vysvětluje mi jakoby mimochodem původ jedné z těch nahých zadniček. Dlouhé minuty trávíme nad reprodukcí oltáře, který maloval pro jednoho doktora. Prý vyrval otce před časem hrobníkovi z lopaty, když cestoval po Německu. To už měl za sebou druhý infarkt. Dozvídám se, Ivo, že učíš hru na klavír… Upíjím víno a v rudých pablescích, vyletujících z hlubin sklínky, zahlédnu občas tvůj pohled. Od určitého okamžiku vím o něm
próza
alexej gvozdin vše, kamkoliv se zaměří, dokonce i když sám odvrátím hlavu. Vím, že mě také sleduješ. Hra začíná, hra, na kterou jsem se předtím neodvážil ani pomyslet: Sedím v jedné místnosti s ženou svého otce. Mohu ji svést? Po tvé tváři přecházejí stíny vážnosti, střídané paprsky hřejivých úsměvů. Jsou to však jen pablesky přízně, prokmitávající s rozpaky pod tvými překrásnými temnými řasami. Odvracíš hlavu tam a zpět, vždy s krátkou zastávkou v mém upřeném zraku. Jako mimochodem ulpíváš na mžik svého oka v hloubi mé touhy, pak zase jako bys měla kdoví co na práci, ujíždíš pohledem stranou, vyhledáváš kohosi, zda splnil svůj úkol či zda je na tebou určeném místě. S vráskami na čele ustrneš napůl otráveně, jako bys čekala, kdy už se na tebe přestanu dívat. Ale mě mžikající neklid tvých krásných očí vyhovuje. Třpytí se, jako by sis je nastavovala co malá zrcadélka rozkošnici v sobě. Pouštím se do toho něžného a přece krutého zápasu s vědomím, že nikdo, jenž nezanikne v očích své vytoužené ženy, nemůže se pak v ní narodit... ••• Pozdě si můj otec všímá, že jsme už vypili vína přespříliš. Odnáší poloprázdnou láhev a jinou už raději nenabízí. Možná odešel spát, nejspíš toho vypil víc, než sám chtěl, nevím. Ale tvé tváře hoří, krásná Ivo, a tvé oči jsou plné temných jisker. A vlasy se ti vlní ve vichru zatím skryté vášně, jiné jejich pramínky se tisknou ke tvému opocenému krčku… Vím, že tvůj květ se přivírá jak sasanka podle toho, jak se střídá slunce s chladivou květnovou přeháňkou. Tvá krása prostupuje tvým průzračným pohledem, pulsuje ve střihu odlesků a odstínů, snad to je jakési kličkování, jak tě probouzející se chtíč zahání do kouta tvého vlastního nitra. Teď ses ke mně otočila zády. Toužím tě políbit, natahuji se ze strany ke tvým rtům, ale skláníš hlavu, odvracíš ji. Přesto neodcházíš, a tak využívám toho, že mi tvůj úhybný manévr odhaluje tvoji šíji. A tu, zlehka, konečně svůj jazyk přivádím ke tvé pleti. Vlhčím všechna ta místa, jež nemůžeš teď přede mnou uhájit, laskám je. Cítím, že se ti to líbí. A tak si hraji a ani se nesnažím doputovat dál než někam mezi tvoje lopatky. Máš tak mile tučná, měkoučká a blahobytná záda, mé rty se do nich mírně boří a křižují tvá ramena tam a zpět… „Víš, proč se staví žena k muži zády?“ ptáš se trochu příkře. „Aby mu dala přes rameno nahlédnout...,“odpovídám ti. Opíráš si hlavu o mé rameno. Stojíme teď oba čelem
h_aluze / 50
k oknu a díváme se ven, kde nad střechami města zmírá v okrové záři přezářeno několik nejsilnějších hvězd. Obloha je pustá, plná jakoby slepé temnoty. Hlavou mi probleskuje vzpomínka na fresku Kázání svatého Antonína rybám, kterou jsem kdysi objevil v jedné kapli v Jizerských horách. Z hladiny tam vystrkují své vousaté tlamy samí sumci, mnozí z nich je otvírají a v každé z těch tlam zívá noc. A my dva jako bychom stáli na břehu s ostatními zvědavci a zasněně pozorovali světce. Ty máš hlavu až u mého ucha. „Pěkně mluví,“ šeptáš mi a já si hned při pohledu na tvé buclaté tvářičky připomenu, že jsme dnes večer chtěli ochutnat ten úžasný archivní Veltlín. Jistě, ať si sumci naslouchají těm svatým kecům, nás čekají něžné a prostopášné hry, při nichž se doušky vína kutálejí z jazýčku na jazýček.
zoval já. A horký vichr vášně strhával z obou korun třešní lístky a s vůní je unášel od jednoho stromu ke druhému, nalepoval je na tvé nahé tělo, Ivo, i na tělo tvé dcery. Má mateřky něžná Ivo! Má surově mě v pase, na hrudi a mezi stehny drásající Ivo! Slyšíš svoji dceru? Přichází o panenství v té podivné štafetě vášně - skrze tvé dlaně - já očima v ní - a ona: Milována! Její kundička je puklý plod růžového žaloudku - a poštěváček - klíček deroucí se ke světlu. I v noci najde si ten nejslabší zdroj: Hvězdný svit. A pak: V jediné chvíli, kdy do tebe vnikám a přivírám oči, abych vychutnal svíravou něhu tvých masitých podušek, v tom jediném mžiku využívá tvá nevinná a čistá, tvá ještě napůl dětská dcerka těch několika vteřin, aby došla až k nám... Stojí za mnou... Skutečně... Prstem mi sjíždí po páteři, jako by si hrála. Jako by snila svůj podivný blouznivý sen nad mými dorážejícími hýžděmi.
••• ••• Objímám tě. Mateřsky mi tiskneš hlavu na svá ohromná ňadra. Přes rameno vidím tvoji dcerku. Stojí ve dveřích v noční košilce. Asi se zrovna probudila. Prsy jí pučí, něžně se zakulacují. Štíhlý pas je tak vábivý. A boky, zpola ještě dívčí, a přece tak nádherné. Objímám tě, Ivo, ale náhle přestávám vnímat tebe, vpíjím se pohledem do tvé dcerky, která nás pozoruje a vůbec se nemá k odchodu. A ty mě prsty modeluješ od hýždí ke kříži a koušeš mě na krku. Náhle se proměňuji v ni - v tvoji dcerku. Mám její útlý pas, její zadek, to tvými úžasnými dlaněmi prožívám její nahé panenské tělo, krásné a nedostupné, tak, jak bych je náhle, závratně chtěl. Vidím se s ní vysoko na loukách, u temného nočního lesa, kde právě kvete několik planých třešní. Noční vzduch prostupuje opojná vůně bílých květů, vánek se pohupuje jak čarodějný příboj. A já jsem jí a ona - sama sebou, nechá se ve mně mnou svlékat... Líbám jí hrdlo, olizuju bradavky a pod sukni se deru, a cítím, co ona prožívá. Její vzdechy jsou vzdechy mými. A ty, Ivo, u druhého stromu, s mým otcem - jste v nejlepším. Teď jsem ti tam - svým vlastním otcem. Tvá poupata vzdechů se rozvírají v dravé květiny výkřiků. Dvě rozkvetlé třešně, dva milující se páry v květnové noci, spojené jen sluchem. V noční tmě se nevidí - jen se navzájem tuší, mísí a povzbuzují. Neviditelné pavoučí je spřadeno mezi námi třemi. Nebo čtyřmi? A - he he - můj tatík o tom nic neví. Někde chrápe. Neví, že se zmocňuji jak jeho ženy, tak té mladičké, že mi je obě přivedl, abych se na nich vydováděl, jako on to dělával na mé ubohé důvěřivé a slepě milující matce - už s myšlenkou na svoji zradu, ano, už dopředu s touhou ji podvést! Nyní jsem ho tedy zra-
51 / h_aluze
Probral jsem se až k poledni. Kde byl otec, nevím. S dlaní na čele jsem dovrávoral do kuchyně a tam jsem nalezl jen tebe: Měla jsi na sobě rozkošný župánek, seděla jsi u stolu, sklínku vína nalitou. A z hrnce stoupala pára polívky. „Jak ses vyspinkal?“ Jen jsem mávl rukou. „Ale to předtím… hm, to stálo za to. Můžu si nalejt?“ „Pojď,“ kývla jsi ke stolu. „Kde jsou všichni?“ rozhlédl jsem se kolem sebe. Ale ve skutečnosti mě zajímala jediná věc: Kde je ona? Kde je? A ty jako bys všechno tušila: „Ani se neptej… Naše mladá hned ráno zdrhla někam ven s Markýzem. To je náš pes. Jinak s ním chodí až večer, ale dneska ji popadl rapl hned ráno. Nevím, co to do ní vjelo…“ „Cože?“ uvědomil jsem si, žes na moji otázku už dopověděla, „…to dcera?… Říkáš, že se toulá?“ „Ech, toulá, to je slabý slovo!“ odtušila jsi, „odchází večer co večer a vrací se často až po půlnoci… To pak je taková bledá, celá jako vyčerpaná, bez krve. Jako nemocná. Jen oči jí žhnou…“ Ano, oči… Vzpomněl jsem si na to děvče, na naše tajuplné noční milování tvýma rukama, Ivo. Dívala se na nás většinu času dosti nepřítomně, ale přes to všechno se několikrát stačila ponořit i do mých zraků a já si hned uvědomil, že patří mezi dívky, z jejichž pohledu se mužů zmocňuje panika. ••• S přibývajícím časem se město venku proměňovalo v žha-
próza
alexej gvozdin vou výheň. Zmocňovala se mě únava a postupně jsem se vzdával naděje, že tvoji dceru ještě uvidím. Ale po obědě se nečekaně vrátila. Zmizela ve svém pokojíku, zahlédl jsem sotva její stín... Odpoledne se vleklo stejně líně jako slunce. A k tomu sis, má hostitelko, sedla ke klavíru ve vedlejší místnosti a hrála cosi… Došel jsem k tobě. Je odtamtud nádherně vidět na protilehlý svah, který již zahalil stín nadějně vypadajícího mraku. Kus za posledním panelákem, v lukách na stavbě rodinného domku, se už delší dobu nepracuje. Ještě v poledne tam vládl čilý ruch, pak se ale vytrácel dělník za dělníkem. Zprvu se zdálo, že jen opouštějí své dílo, aby užili siesty, že střecha už je hotova a polední žár je lepší přečkat ve sklepení - ale slunce jako by s odpolednem přibíralo na síle a ani teď už se nikdo na stavbu nevrací, jen krov vysychá a zdivo žhne… Až se mi před očima roztančily červené kruhy… „Támhle někam tvoje dcera chodí?“ sevřel jsem ti zezadu prsy a díval se s tebou z toho okna stejným směrem. Konečně jsi přestala hrát a opřela hlavu o mé břicho. „Ano, támhle až k obzoru…,“ přikývla jsi, „nemám žádnou chuť se tam za ní plahočit. Vždycky tak spěchá…“ Na římsu zaklepalo několik těžkých kapek. A to bylo vše. Mrak odplul a rozpustil se. Slunce, nijak tou sprškou neoslabené, pustilo se do nové paprskové palby. „Nechci jí mluvit do života,“ řekla jsi nečekaně, „já to taky nikdy neměla ráda. Chci jen vědět…“ „Chápu, máš strach…“ „Kdoví, s kým se tam schází… Třeba někomu naletěla, do něčeho se zapletla a teď neví, jak z toho ven.“ „No, mohl bych ji sledovat... Kdybys o to stála...,“ setřel jsem si pot z čela. „Zmizí ti...,“ odvětila jsi s podivnou jistotou.
II. Obavy matky té nezvedené dcery se vyplnily. Ačkoliv jsem se za ní vydal ihned, jakmile večer zamířila do luk, brzy se mi ztratila. Věděla o mně?… Nad tím jsem ovšem v tu chvíli nepřemýšlel. Jen jsem měl zlost, když jsem si představil, že ke vší té fyzické námaze čeká mě ještě hledání té osůbky… Bože, takové vižle. S kým by se tu kde mohla scházet? A co její pes? Ten by ji před mužským neubránil, kdyby nechtěla?… Ech, a proč by nechtěla? Zamířil jsem vzhůru do svahu. Ač jsem stoupal jen zvolna, sotva jsem popadal dech. Traviny i v bezvětří horce dýchaly a v lesích na protisvahu povstávaly dusné páry.
próza
alexej gvozdin To po horkém dni se dosud vypařovala odpolední přeháňka, která se několika těžkými krůpějemi snažila vbít až na dno vyprahlého boru. Slunce s blikotající tíží prostupovalo těmi parami k obzoru, jako by s každým zhoustnutím kapének zaváhalo, zda už přišel jeho čas. Nakonec se usadilo v koruně dubu, mezi jehož listy narudle pronikalo do mého neklidného nitra. Pot mi zaléval tvář, na záda se mi lepilo tričko a mouchy zuřily. Jejich bzukot mě uváděl do nepříčetnosti. Země pod mojí nohou, nasáklá ale neosvěžená, jako by se ještě před chvílí v tom dešti vařila, jako by bobtnala a rozvírala se, roztékala po stéblech. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Samozřejmě - kdo by tu teď co dělal? V tomhle vedru je nejlepší usadit se pěkně v růžku knajpy a upíjet si své pivo. Pivo... Slastně jsem přivřel oči. A když jsem je otevřel, jako bych náhle spatřil na cestě, která se stále více ztrácela pod mýma nohama, siluetu dívky se psem... ••• Zvolnil jsem. A dívka se blížila, v šatech tak slaboulinkých, hebkých. Její boky se v chůzi vlnily, látka se na nich skvostně řasila v nádhernou vlnkohru. Ovšem oč byl její zjev milejší, o to strašlivější se mi zdála ona morda, psisko odporné, s hubou vytahanou plnou sliny. Krvavé oči poulilo, jako by mu již v zátylku čněla řezníkova sekyra, a nahý horký vyplazený jazyk za sebou takřka vleklo, jen jen si na něj šlápnout. A ušiska? Jakési visící roušky, spíš k zacpání sluchu než k jeho oživení... Míjel jsem tu podivnou dívku blízko, blizoučko. Těšil jsem se na ten okamžik, kdy jí budu nejblíže, abych mohl chřípím nabrat její pach. Viděl jsem její světlé chloupky na pažích, její krásná oblá kolena, rozšiřující se ve skvostná stehna, měkká, a přece pevná, bílá, lesklá a zpocená. Ale když jsem se jí dostal takřka naroveň, najednou, zuřivě a nečekaně vystartovala po mně ta odporná psí bestie. Nikdy bych neřekl, kolik hbitosti se může vzít v tak neforemném těle. Když se mi ta hrouda sádla a masa opřela tlapami o hruď, málem jsem se poroučel. „No tak, Markýzi!“ houkla po něm ta kráska a čokl ji ihned poslechl, „fuj! To se dělá?... Promiňte, pane.“ Usmála se na mě mile. A já v rozpacích, zmohl jsem se jen na otázku: „Hledám jedno děvče... Neviděla jste ji? Měla na sobě bílé šaty, toulá se tu občas... Máma se o ni bojí...“ „Děvče?“ usmála se tajuplně dívka, „ale já mám také bílé šaty...“ „To... To ano... Ale vás asi maminka nehledá, že?... A nebo... hledá?“
h_aluze / 52
„Kdoví...,“ zasnila se dívka a zvolna se otočila. Pokračovala dolu do údolí a já za ní hleděl jako uhranutý. Ale když jsem od ní konečně odtrhl zrak, tu už ke mně scházela další dívka, ve stejných šatech, bílých, a se stejným psem po boku, stejně odporným. A vpravo pod cestou, kde se louka svažuje do úžlabiny k potoku, další! A vlevo - další... Další... Najednou jako by celá louka ožila, ovšem v naprosté tichosti toho dusného večera, kterou neporušil svým štěkotem ani jeden z těch hrozných psů. Přitom dál byla i v té velebnosti kráčejících víl obsažena úplná a nevyřčená hrůza bestiální zvířecké síly. Už jsem vůbec netoužil po dalším setkání s nějakou z těch krásek. Přidal jsem do kroku a pospíchal nejkratší cestou vzhůru k nízkým hájkům, obklopeným křovisky trnek. ••• Rozhrnul jsem křovisko. Přede mnou se objevil palouk, zarostlý vysokou travou. Nízké břízky s chtivými jazýčky listů, plné vlhkosti tohoto večera, třpytily se v posledních stopách světla. A pod nejhustší borovicí - houpačka... Zavrávoral jsem. Na chvilku jako bych ztratil vědomí. Nebo se mi jen zamotala hlava?! Bože!! Klečím na všech čtyřech. Ale kupodivu mě ani nenapadá hned se postavit. Jsem tak lépe ukryt. A ty se můžeš houpat, podivná bláznivko. Krásně tě vidím. A slyším, jak se lana zařezávají nahoře do rezavé kůry borovice. Tvé bílé šaty, kdykoliv letíš dopředu, se trochu vyhrnou, odhalí tvoje stehna, jež jsou tmavší jen o žár tvé kůže. Ale nikdy se nevyhrnou natolik, abych zahlédl tvůj klín. Houpáš se a netušíš, že já... Ale co to? Cítím najednou tak zvláštní chvění celého trupu. Tu jako bych byl nahý, celé tělo natažené jako ten vyplazený jazyk oněch odporných psů z luk. Můj dech podivně zrychlený v rázech ze mě střásá všechnu nejistotu. A vtom - při nádechu - úplný náraz pachů! Cítím všechno, všecičko. Tvé šaty se provětrávají v pravidelném komíhání houpačky sem a tam. Z každého svého záhybu vysílají vůně, které se mísí s pylem všech možných trav, s líným převalováním se hlín a s peřím kdesi usínajících ptáků. Trhliny v krách kůry borovice vysílají ke mně svoji vlhkost stejně jako pižmo tvého pohlaví. A všechny ty pachy do mě vstupují s neuvěřitelnou silou a rozsvěcují ve mně nepoznané hlubinné proudy. Mám pocit, že jediným skokem mohu ti přistát na klíně! A jaký je to krásný klín! V těch šatičkách. Od širokých boků svažující se úžlabina, úkryt tvé shovívavé a láskyplné něhy, měkké přijetí mé podivně bující hrubosti, zvířeckosti… Jaký kontrast! Co se to ve mně probouzí? Jako
53 / h_aluze
bych najednou nevěděl, kým jsem. Myslím, že kdyby mě teď někdo probral z toho opojení a řekl mi: „Sejdi dolu k sídlišti“, že bych tam prostě netrefil. A ani bych nemohl. Tento palouk je totiž ostrovem. Světem sám pro sebe. A já, ukrytý, mám jej celý na dohled. A nebo na doslech? A nebo?… Jaké divné smysly se ve mně probouzejí, povstávají ze svých dávných úkrytů jak malby z jeskynních stěn? Jaké instinkty to zvedají své ostny, zpozorňují, topoří se, hrubě, tak hrubě procítají? S úlekem se dívám na své ruce. Ale to nejsou ruce člověka. Jsou to psí tlapy. A najednou se někde z mého duševního bezedna ozve známé vrčení, zprvu temné, které ani nemůžeš slyšet. Ale ty ho slyšíš. Vidím to na tvé tváři. A najednou... „Markýzi!“ voláš svým slabounkým dívčím hláskem. A já vím, že voláš mě! ••• Už už se chystám k tobě vyběhnout. Ze všeho nejraději bych ti otřel o klín svůj psí čumák, svůj dlouhý jazyk, třel jej o tvé kalhotky, cítil skrze jejich látku tvé chloupky, pysky, pak se postavil na zadní... Bože! Jaká proměna mě to zasáhla? Toužím po tobě takovým podivně oddaným způsobem. Položit si tak přední packy na tvá stehna. Pomazlit se s tebou. Všechny, kteří by usilovali o totéž, zahnat svými zuby, vrčením. A ty - zajeď mi prstíky do srsti, nechej mě očichávat tě, lízat a lízat, dokud nezačneš sténat rozkoší a bolestí... Ale instinkt mi velí dál ležet v trávě, ve svém úkrytu. Vtom se vedle mě odlupuje od šera jiného keře stín nějaký muž k tobě přichází... Podivná shrbená postava. Sakra, znám ji odněkud. Srdce mi buší v napětí, hrozí mi vyskočit z mé úzké hrudi. Svaly se mi napínají a celou svojí bytostí snažím se větřit... Ach, je to on. Ano, je to on! Čekal tu na tebe, na svoji dceru! Můj otec! Už se k tobě blíží. A ty se nepřestáváš houpat. Zvážněla jsi. A v tom tichu není slyšet nic jiného, než to povrzávání lana v borové kůře. Dokonce i cvrčkové umlkli. A stín mého otce najednou vymrštil směrem k tobě ruku s napřaženým prstem. „Tam!,“ zaslechl jsem jeho chlípný hlas: „Vyhrň si sukni. A roztáhni ty nohy! Dělej!“ Beze slova jsi ho poslechla. A on k tobě přiskočil a teď tě divoce rozhoupává. Slyším, jak se uchechtává. Houpeš se a vždy, když se k němu přiblížíš, vrazí ti ruku mezi stehna. „Ták!,“ slyším jeho chroptění, „houpy! Houpy!“ A ty s každým zhoupnutím vykřikneš úlekem. To se opakuje do nekonečna - on, už zřejmě impotentní, vyžívá se ve své
próza
alexej gvozdin
tomáš suk
náhražce. Ale to jsem ho podcenil! Ó, teď přiskočil až k tobě a svírá tě v náruči. Vidím tu jeho skřetovskou postavu, jak se na tebe tiskne, vidím i tvá bezmocná bílá stehna, která ti rozvírá. A jinak nic - kromě provazu houpačky, napnutého tíhou vašich obou těl, komíhajícího se podle toho, kam tě ten zloduch zatlačil ve snaze zabořit se do tebe až po varlata. Nepříčetná zloba oslepila mého ducha. Cítil jsem, jak se mi ohrnují koutky mordy, jak mi narůstají tesáky, teď, v tuto chvíli jak se mi zaostřují a jak mi slina vytéká z mordy! A už jsem vyrazil! Vše se odehrálo v jediné chvilce. Odrazil jsem se a skočil tomu lumpovi po hrdle. Teplá krev mi zalila chřtán!
ho znal...“ „Ale... váš manžel dceru zneužíval...“ Následovalo dlouhé mlčení. Šoupavé kroky se přemisťovaly po místnosti. Opatrně jsem vstal a začal se oblékat. A ve chvíli, kdy policisté odešli, chystal jsem se vypařit také. Jenže ty už jsi stála ve dveřích, Ivanko moje. A s úsměvem, jako kdyby se ti podařilo utajit nějaký můj strašlivý čin, jsi mě zatlačila zpět na lůžko... „Zůstaň tu... Nikam nespěchej. Odpočiň si...,“ šeptáš něžně, „kdyby ses viděl, Bože... V jak hrozném stavu ses vrátil... Budu teď o tebe pečovat. Dovol mi to, lásko... Mám teď jen tebe...“ A veliká slza ze tvého oka se skutálela na moji tvář...
•••
Alexej Gvozdin, narozen ve znamení Panny v roce 1960. V mládí co katolík otiskoval mikropovídky a tzv. biblické apokryfy pod svým pravým jménem v různých křesťanských kalendářích a časopisech, kupříkladu v Českém bratru, Rozsievači, Kostnických jiskrách, Cyrilo-metodějském kalendáři, Evangelickém kalendáři, Blahoslavu a jinde. Později zveřejňoval povídky i v denním tisku, nejčastěji v literárních přílohách ještě socialistické Práce a Lidové demokracie. Pod vlivem zkoumání přírody a teologů nicoty postupně konvertoval od křesťanství k pohanství. K erotickým povídkám se dostal na svých toulkách zpustlým příhraničím, kdy často za nocí nahlížel do rozsvícených oken zde zbylých samot a zahlédl-li kde poodhalené dívčí ňadro - už jím fantazie smýkla a začal psát…
Probral jsem se zase až následující den. A v posteli mé baculky Ivy. Denní světlo se mi ostře opřelo do očí. Chtěl jsem se vymrštit, volat po zneužívané dívce, kterou jsem včera toužil zachránit mezi křovisky v jakémsi neuvěřitelném psím převleku. Ale celé tělo se rozbolelo v divokém forte modřin a naraženin... Padl jsem zpátky na polštář a otočil jsem hlavu ke dveřím. Byly otevřené. Zaslechl jsem jimi nějaké cizí hlasy, pak jsem zahlédl policistu v uniformě. „Odvezli jsme ji na pozorování...,“ vysvětloval komusi někam za roh, „musel to být pro ni hrozný šok...“ „Prosím vás... A to ten pes?“ zaslechl jsem hlas Ivy, „vždyť
jan kubíček
Povídka o Charmsovi Daniil Charms si chtěl jednou upéct Burljuk. Ale když se podíval do spíže, zjistil, že nemá žádný Žukovskij. Zajde si pro něj k Ivanovi. Ivan byl jeho starý přítel a hned nalil dvě sklenky Majakovského. A pak ještě dvě a ještě čtyři a ještě dvě. Pak uřízl Charmsovi dvě kila Žukovského a z dobré známosti přidal dva Kusikovy Mejercholda. Stálo ho to šest Kručonychů. Charms dal všechno do Chlebnikova a šel. Byl zrovna pozdní Jesenin a Charms se kochal tou krásou. Jenže Vjazemskij byl samý Kamenskij a tak musel neustále Kličkov. Nakonec stejně upadl. Když konečně dorazil domů, upekl si vytoužený Burljuk.
próza
Jan Kubíček Je studentem bohemistiky na pražské filosofické fakultě. V noci chodí rád Prahou, ve dne polem. Tvrdí o sobě, že je z jižních Čech, ale není. Kuřák.
h_aluze / 54
Ukázka z prózy s pracovním názvem
Nepravdivé příběhy To jsme tenkrát měli sousedku, Břeťka se myslím jmenovala a nebo jí tak aspoň říkali, no a ta Břeťka, to byl hotový postrach. Poslat ji na Mikuláše strašit, děti by utíkaly k čertovi a schovávaly by se mu pod ocas. Taková to byla ježibaba protivná. A kdyby jen to, kdyby s tou svojí ošklivostí seděla doma za záclonou a jenom vyčuhovala, komu se kde vykálel pes nebo kdo si do domu vede kdejakou frajerku, ale to ona ne, to s tím svým ksichtiskem vyrážela do ulic a bohužel, jelikož jsme byli sousedi, tak i k nám. Dodneška nechápu, jak ji mamka mohla trpět. Bylo celkem běžné, že když jsme nechali otevřený vrata na ulici, už jsme slyšeli, jak ty její škrpále klapou v předsíni po našich dlaždičkách a jenom jsme se mohli připravovat na její výstup. Mamka už pro takovéhle příchody měla ustálenou frázi „co zas ta baba chce.“ No, a to jednou takhle baba zase chtěla. Zrovna mamka pekla vánoční cukroví, pro mě nesmyslně v listopadu, cukroví by se vůbec mělo péct později a nebo po celý rok, já to vždycky sním a na Štědrý den musíme jet do pekárny, ona ta pekárna patří tetě Maruš, takže na tom kšeftu zase tak moc neproděláme. Ale, to jsem se zas zašmodrchal, jak vždycky říkala právě teta Maruna, no tak ta ježibaba stará, hnusná strčila svou hlavu, jako dva roky nestříhaná ovce, samou pilinu, jak se kdovíkde pelešila, do našich dveří a hned začala: „Ježiš“- to bylo její obvyklé oslovování, každému říkala Ježíši, ať to byla ženská nebo chlap, „Květuško,“ zdrobňování u ní bylo na denním pořádku, asi jako místo ranního čištění zubů si dát kus syrového hovězího, taky ji potom celý den táhlo z huby jako neotelené krávě, „ ty už pečeš? Oni už vlastně zase budou Vánoce…,“ měla vynikající talent se jevit, kalendář jí říkal asi tak tolik jako hygiena, „No jo, to ty jsi šikovná holka“ pronesla a už už se chtěla svýma hnusnýma prackama vrhnout na rumové kuličky, samozřejmě neodleželé. Ale mamka, ta s ní trpělivost teda měla, to se jí nemohlo nikdy upřít, i ten smrad dokázala přetrpět. Lehce ji dloubla do zad a spíš než by se jí zeptala, tak ji poručila, jestli by si nesedla. Babuša se se svou velkou zadnicí uvelebila na lavici v kuchyni. Ne že by se k nám nedostaly nové módní trendy kožených nebo dřevěných židlí, katalogů jsme měli celý uhlák vedle kamen, ale spíše jsme neměli „ty korun-
55 / h_aluze
ky“, jak táta vždycky říkával. No, tak tahle zmije jedovatá si dřepla na tu lavici a mlsně koukala na mamku, jak peče, což ona kvůli své lenosti nikdy nečinila. Chvilkami se vrtěla, občas něco velice moudrého pronesla, ale jinak ji docela dobře zabavovala televize, která hrála z obýváku. My jsme totiž měli obývák prakticky spojený s kuchyní, tyhle dvě místnosti oddělovaly jenom takové ty rolovací dveře. Moje babička, když je po revoluci tahala z Polska, tak jim říkala šoupačky, vlastně ani vůbec nevím, jak se odborně jmenují. No, a s těmihle šoupačkami jsme nikdy nešoupali, tedy akorát na Vánoce, když jsem byl malý. To vždycky v obýváku byl stromeček s dárky a aby mě to při štědrovečerním kaprovi nerušilo, tak to tam všechno vždycky zavřeli. Ale já tu vzpomínám na Vánoce a Břeťka mi tu zatím furt čučí na televizi a občas něco zamrmlá. Najednou vyskočila, jak kdyby ji šídlem bodly do zadnice a s vykulenýma očima vyhrkla, že prý Havel není prezidentem. Představte si, po tolika letech klausovského prezidentování si ta babice uvědomí, že Havel skončil. Ona totiž nějaká moderátorka v televizi hlásila, že se bude natáčet nějaký ten film o bývalém prezidentovi Václavu Havlovi, a Břeťka to mezi slíděním, co by kde sežrala, a remcáním zaslechla a nějakým zázrakem ve své palici uvědomila. Tak to s ní šťouchlo, že se až k neuvěření hbitě zvedla a pelášila k sobě do toho smradlavého kutlochu a ani se nerozloučila. No jo, jenže už před vraty potkala starou Cimbulkovou, které všechno vyzvonila. Cimbulková samozřejmě o tom, kdo že to sedí na Hradě, neměla ani šajnu, a tak se jevily spolu. Hned jak se vydrbaly, zaběhla ta stará ohyzda k sobě do domku a začala štrachat ve staré truhle, kterou snad dostala ještě její prabába ke vdavkám. Z truhly vytáhla české vlaječky, které dříve věšívali, to ještě za bolševika, a jak se v ní asi probudil ten socialistický duch oslav, začala šťouchat ty staré klacky do zrezivělých trubek za oknem a jelikož v truhle nebyly jenom české vlajky, ale také ty rudé trenýrky se srpem a kladivem, flákla tam i ty.
próza
vojtěch němec
vojtěch němec
Ukázka z připravovaného románu
Opus Pictum Jak zrála Válka a co se dělo v domovině Hrdinově? Jako víno, přátelští čitatelé a jmenovatelé, sčítanci a dělenci. Ze samých zmatků z kulturní všepříchuti bojoval každý sám za sebe, každý proti každému. Už se nerozlišovaly vlajky, standarty, barvy či uniformy, šlo o čirou radost z boje, upřímně řečeno netouha vyhrát, ale zúčastnit se, tedy jakási staroolympijská srdnatost, vědomí, že po bitvě nejen že bude každý generálem, ale taky vítězem, lhostejno zda mrtvý či živý. Tisíce virtuálních let po zmatení jazyků nastal zmatek zbraní, šílenství výstřelů, maniodepresivita nukleárních hlavic a sifilida časovaných náloží. Kulky nelétaly nezadržitelně k měkkým cílům, nýbrž bloudily směrem k jakémukoliv světlu, třebaže falešnému. Zajatci nebyli bráni z takzvaně humanistických nebo strategicko-psychologických důvodů - jen pro zabavení vojáků a testování nejmodernějších zbrojních výstřelků, tedy něco na způsob kurtizán. A co doma? Zatímco byl Náš mučen osvědčenými praktikami, v zemi, kde pořád ještě držela pohromadě moc Fyzikova, se konaly studentské výtržnosti neboli, poklidně řečeno, demonstrace, o nichž veřejnost prakticky nevěděla, nezúčastnila-li se jich nebo nestala-li se jejími součástmi proti vůli na náměstích. Pokud bychom se zaměřili na detaily, které nás mohou zajímat, chceme-li toto dílo přečíst nebo dopsat, mohli bychom debatovat o Hrdince, Jejích pracovních návycích, pozměněných způsobech a samozřejmě nevěře neboli vysublimovaném smutku z toho, že všechen Její svět se řítí do konce konců. Do své smrti vedla spořádaně-příkladný život, ale, mějme na paměti, že neléčitelně nakažený infekcí nemluvnosti. Se svými roztodivnými milenci se dorozumívala krátkými fláky esemesek, jedno na jaké vzdálenosti posílanými přijímanými, a to každého z nich po nedlouhých dobách odrazovalo, navzdory tomu, jak dravá a svůdná bývala v intimních chvílích - jakoby v zoufalé snaze utrhnout si ze života co největší hrozen, byť třeba trpký. Nedivme se však, že Jí to nestačilo: nárůst jmen v adresáři nemohl zažehnat vzrůstající existenciální zmatek - vždyť guláš jmen se stal ničivým vírem v Její mysli. Polobůh, tehdy už světaznalý klučina, jelikož náš malý svět se k němu dostával skrz promluvy zákazníků, žíznících po skvělé budouc-
próza
nosti - jinými slovinci, vyměňoval své zítřky za včerejšky a dnešky (tím dozajista imateriálně vydělával, protože hosté domu oblaženi tím, co je potká a ne, byli ochotni dlouhé hodiny vysedávat s Orákulem v půdním bytě a hovořit o věcech z vnějšku), mohl být záchrannou brzdou, a kdyby byl schopen odpoutat se od němého vlivu Naší, stal by se z něj úspěšný obchodník s čímkoli, s čím by přišel do styku. Ale ani on nemohl (kromě dohazování milenců na jednu noc) zaplnit chybějící místa v Hrdinčině životě, natožpak zabrzdit zběsile supící vlak. Nevím ani, zda by se něco mohlo zlepšit, byl by Náš přesunut z tropických mučíren zpět do domu Trojice. Asi kvůli Válce, nejistotám ve světě a kusým zprávám o ní a o nich, nezávislá média byla všechna prodána nebo koupena či zabrána, takže se objevovaly reportáže o roztomilých vačnatcích, množily se interview s komiky, přihlouplými hvězdami televizních seriálů, populárními bavičikuchařifotbalistychalupáři, a to vše na úkor poctivé novinařiny, která by ukazovala svět v šíři souvislostí a blabla jiných věcí, které sedí za to vidět, aby se poznala pravda, obnažená kupříkladu na ilegální trh s otroky, trošinku pokažené bojové operace a furore v rýžových polích, způsobené čínskými tanky obojživelníky, nebo na vekslování ledviny za plíci atd. na černých trzích všude po Válkou zmítaně zmatené Zemi. A co Náš a patriotismus? Jak to myslíš? Jestli se dají ta dvě slova spojit v jedno. Dají. Byl hrd na to, že Čuchonci vyrábějí nejlepší hokejové puky na světě; že čuchonští podvodníci jsou světově nejproslulejší, nejmazanější; že mají mňam mňam pivo a že vedou v žebříčku celosvětové konzumace zlatavého moku; že vyrábějí pistole, které míří samy, takže není nutno lidské ruky a oka, aby kulka vylétla vstříc terči, ať už papírovému nebo na zbývající vteřinu teplému; že mají ženy tak krásné, že na soutěžích o korunku z falešných démantů a právo se obnažovat před fotoaparáty padají heterosexuálně nadaní muži na uslintaná ústa a do bezvědomí, ovšem kromě ctěných kleštěneckých porot, které si s vůlí boží zachovají nadhled při všech těch minisukních a noblesních šatech; že mají nejlépe vycvičené kaskadéry a pracanty všeho druhu, zvláště pokud se jedná o zručnou hru chladné oceli, tj. na megashow historického šermo-
h_aluze / 56
vání, potlesk všem těm, kteří jdou na fingovanou smrt, pánové a dámy, červený šátek s černými puntíky mává na pozdrav vždy vděčnému čuchonskému publiku, bravo. Je tu však několik ale: zaprvé - Hrdinu to všechno „že“ omrzelo, popravdě si uvědomil další, neméně zajímavá „že“: člověk je jen jeden a nemá smysl ho uzavírat mezi nějaké mantinely národních hranic jídel zvyků, všechna specifika jednotlivých národů vlastně patří celému druhu, budoucnosti lidstva jsou veškerá ohraničení a odlišnosti cizí, žádný národ nebude mít monopol na ten a ten patriotismus, to vše patří minulosti, doba se mění, nový svět je přímo za rohem, panstvo. Přišel na to ještě před tím, než byl zajat a podroben těžké tělesné a duchovní tortuře, tedy v dobách, kdy cestoval, aby z vrtulníku pálil z kulometu do těl všech možných vyznání, barev pleti, politických přesvědčení, pohlaví. Poznal multikulturalismus v praxi skrz zaměřovač, řka sám sobě: „Nu což, narodí se další cíle, ale co když jich zavraždíme víc, než je zdrávo? Trošku jim pocuchat nervy a pak zmizet, odletět na základnu, zahrát si poker o ty poslední peníze, než je zruší úplně, popít s kamarády a mluvit a kývat o tom, jak nás prosili na kolenou ve všech představitelných jazycích, jimž jsme kupodivu rozuměli, neboť to byla slova posledních věcí.“ Po uřvaném zajmutí se Jeho názory zase posunuly kamsi do temnějších kamrlíků duše - ano, tam, s nažhaveným železem v ruce a na Jeho přecitlivělé kůži začal pochybovat o člověku, o jakýchkoliv poutech, která ho mohou vázat k nějaké konkrétní hroudě hlíny, ke kontaminovanému pozemku, třeba i k zestárlé, přesto oprašované ideologii. Dá se to popsat takto: vyzrál. Říká se, že muži zrají jako víno - jak ale potom zrají ženy? Stejně? Nebo snad jako přilnavá whiskey? To je silnější pití - patří do jiných odstavců, zkuste se vrátit tam, kde je charakterizována Hrdinka, může to v lecčems pomoci. Teď je vidět láhev červeného kdesi ve sklípku, ale: kolik let k uzrání? Kolik let k otevření a nalití sklenky? Vydržte, buďme trpěliví... Vyčti, o čem mluvil Krtek a jaké úvahy se ti honily hlavou, když jsi vyslechl jeho odborné pojednání. Mluvil o vůli literatury, o všemožných cestách, kam až se mohou autoři při psaní dostat, co na ně může čekat za nástrahy. Možná i pasti, kromě klacků pod nohama, které byly pohozeny našimi odpůrci. Pasti, které si na sebe líčíme, aniž bychom věděli - a to nepíši jen o procesu tvorby. Ale proč? Asi ta touha sám sebe polapit do nějaké formy, dát svému bytí tvar, nebo dát tomu všemu, co roníme při psaní na papír, tu správnou formu: pradávná vůle stavět hradby mezi nás a ostatní nebo mezi nás a to, čím nechceme být - pochopitelný
57 / h_aluze
obranný mechanismus. Jsem po té přednášce jako vyměněný. Bezcílně procházím mezi občany státu, tady, tu na malém kopečku, v údolí, ve vybagrované měsíční krajině. Jsem tu vůbec? Patřím sem? Nechce mi náhodou ten, co se tak pronikavě dívá do mých, sdělit: „Poslyš, ty už existuješ na všech místech najednou - nejseš ty Bůh, kterého celý život hledám?“ Vůbec. Ale mohu to změnit. Když se zapíši, když se po několika zkušebních větách dostanu dovnitř, jsem tam. A uvědomuji si, že v tom světě, který je mým útočištěm a noční můrou zároveň, mám právo veta, a tehdy, zakousnutý do syntakticky-nervového systému, jsem svoboden. Jen tehdy. Na chvíli při samotném baletu prstů - pak, odtržen od příběhu, mám tendenci čučet do podlahy a není se mnou řeč, protože si uvědomuji, že všechny mé svobody jsou najednou ohraničovány mříží, šednou. Mizí. A nejsou. Zase jdu determinován davem. Co to je za svobodu, když jsme jen odrazem ostatních? Když jsme živeni pupečními transakcemi z účtu na účet? Člověk nemůže být v takzvaně reálně-civilizovaném životě svobodný - proto uniká k nadreálnu počítačových her knih pitomých filmových limonád, kde například César s Kleopatrou jedou s Marcem Aureliem na výlet do Británie, kde mají bránit Impérium před invazí Keltů - vím, šílený příklad, ale i tak se dá přepsat historie. To je pravá svoboda - žití cizím, imaginárním životem. Proto závidím svým postavám, ať jsou jakkoliv nedokonalé, nahozené zednickou lopatou, slabé jako listy papíru. Mají svůj neustále se měnící prostor, který se rozšiřuje, smršťuje, může se v něm dít cokoliv. Je to živý svět - nemyslete si, že je nějak sterilizován, že jej konzervuji pro horší časy. Žije a jsem si jist, že mou tělesnou schránku přežije, neb je to nezmar. Jak je možné, že se Hrdina poflakoval po světě, když ze začátku mohla být situace viděna tak, že vlast pod otcovsky laskavým vedením Fyzikovým bude bránit své vlastní hranice před vpádem globalizačních vojsk? Jednoduše tak, že se opět projevil pověstný oportunismus lidu čuchonského. Západ a Unie, ze které před lety zdánlivě švejkovští vystoupili, nabídli za spolupráci zaplacení státního dluhu, přísun nových technologií, zbraňových systémů. Není divu, že před mocnostmi skrčilo vedení hlavy a přes nevoli voličů se setkalo s Imperátorem ve Stověžaté. Národní pokrmy, skanzeny a stoprocentně hudebně slyšící Čuchonci návštěvě z Bílého domu chutnaly, líbily, unavovali je, vedly se rozhovory o zkušenostech se zbraněmi hromadného ničení, o možných ztrátách na civilním obyvatelstvu (za cenu lepších zítřků, ovšem), vybudování preventivní sítě videokamer, novém očíslování občanů. A tak se země přidala do boje
próza
vojtěch němec proti odpůrcům Nového světového řádu - globalisté versus rebelové, ať se vám to líbí nebo ne. Není podiv, že se lid cítil být podveden: léta vlastenectví pěstěného populární hudbou, talk-show, rozhlasovým, stejně jako televizním zpravodajstvím, školstvím, reklamou a v konečné výslednici i výchovou generace narozené po Nových lidech, byla jedinou mezistátní dohodou, tedy dvěma nevinnými podpisy, hozena do odpadliště dějin. Musely se dít věci. Místní povstání těch, kteří podomácky ulepenými transparenty mávali Dost! O co jim šlo? Svrhnout podvodného vůdce? Nastolit takřečenou vládu lidu? To nevím, protože žádný výsledek nemohl být zaznamenán. Rocení davů mělo do nefalšovaného povstání daleko, zkrátka jednotlivé stávky a nepokoje nebyly dobře organizovány. Proč? Jednoduše proto, že všechna média byla skoupena lidmi z nejvyšších postů. Tím pádem se o těchto věcech nevědělo, ta a ta zpravodajství jednoduše celou věc ignorovala, nevedly se diskuse s politology, ale jenom se šuškalo u piva, sousedům při náhodných setkáních na chodbách, to je jedno, ale vždy v pochopitelném strachu z tajné policie, o které vznikaly strašidelné historky a ty se stylem tiché pošty nafukovaly do mnohdy obludných rozměrů, to už všechno jistě znáte, světoobčanští čtenáři. Pokus se o popis jednoho zápasu se sebou samým. Proč se pořád nimráš v nepravostech, chodíš kolem horké kaše? Protože se má jíst po okrajích talíře, lžící vybírat hmotu postupně až ke středu. Je to něco jako pronikání. Víš, mám citlivé zuby... A vede to k něčemu? Co si od toho slibuješ? Od ničeho k něčemu, od prázdné knihy k nasycení, doufám. Neslibuji si nic. Zhola. Víš, že bys mohl trávit čas něčím opravdovým, než jen sedět a psát pitomosti? Třeba čím? Poznat fajn slečnu, ona by poznala tebe, zašli byste někam, dobře se měli, ruka k ruce, pěkně na líčka atakdále... To je moc opravdové, realitou to až smrdí, snad i tělesnými pachy a tresty, tak začínají katastrofy. Raději šetřím energii pro psaní, to má, ne, může mít hodnotu. To, cos zmínil, nikoliv, jen se to za hodnotné vydává, je to dočasné – jde mi o opak, o věčnost.
próza
vojtěch němec Aha, takže jsi ztracený případ. Zatracený, přesněji řečeno, ale je to prima. Jdi si někam do vzdušných paláců, snílku... Ty bys měl, stejně nejsi skutečný, vymyslel jsem si tě, jsi nepovedený homunkulus. Pfííííííí. (mizí jako vzduch z jehlou penetrovaného balónku) Jakými červy vzpomínek se hemžilo Hrdinovo myšlení, když kupříkladu rotorovitě letěl do bojů? Poté, co se byla celá škola podívat do zoologické zahrady, kde byla také terária a nádrže s varany, gekony, želvami, drápatkami, karetami, gaviály, kajmany, krokodýly, žábami, pavouky, stonožkami, solifugami, hroznýši, krajtami, anakondami, kobrami, mambami, a dívky děvčata holky se zatajenými dechy se chytaly jedna druhé a s hnusem v očích si ukazovaly na chlupatá lesklá nohatá ocasatá přísavkovitá jedovatá těla, a kluci hoši chlapci, včetně Jeho, si na ně ukazovali a smáli se tak, že se skla vězení otřásala stejně jako bránice, se Hrdina sám sebe zeptal: Proč se ženy bojí hadů? Odpovědi krouží kolem Jeho hlavy a On, nevěda, jak poznat, která je ta správná, a jak chytit tu správnou, bezradně koulí očima. Mohou jim zalézt do chrámu zrození, do zahrady rozkoší, pozřít plod, zakázané ovoce. Nebo si myslí, že těla svou slizkostí, když se sunou po zemi, připomínají naběhlý úd jejich miláčků, ale s hrůzou si uvědomují, že je to zvíře, chladné a nebezpečné ve své tichosti. Nebo že je podivnost absence končetin, jakoby tvor z jiného světa, protože toho, co je zvláštní, nezvyklé, se většinou bojíme, protože to nechápeme, nebo nechceme pochopit. Nebo rozeklaný jazyk ochutnávající vzduch, vidlice ďábla připomíná myšlenku na posmrtný život. Jestli to byla ta nebo ta odpověď, nebo nějaká další, kterou nedokázal přečíst, se nikdy nedozvěděl. Popiš hrůzy Války tak, jak bys je viděl a zažil očima Našeho. Vydalo by to na další knihu, ale přesto se pokusím. Kamarádské mučeníčko, tj. dráždění hladových tygrů, aby se dostali k břichům a hltali poklady uvnitř, pak odehnání, pokapání živou vodou a další den opětně ve znamení krmení šelem, dělali to tak se všemi částmi těl, magický lektvar pak z oční bulvy posvátně vřeštivé opice, které se naučili oslepené chovat v zajetí bambusových klecí, zajatci a jejich každodenní dávka bolesti ve všech odstínech a konzistencích; celoživotní odsouzení k bytí živnou půdou pro rostliny upocené monzunem, ale dostatečně ztepilé natolik, aby prorůstaly všechna ta místa, kde život nekončí, jen úpí, a maso jak v pralese
h_aluze / 58
ne obtočené, ale prošpekované do omáčky agonie, stonky ve věčnosti prorážející vnitřky tváří, před tím snad Eustachovou trubicí nebo přímým spojem z žaludku nebo snad přestupní stanicí míchy přes respirační orgány, ale ve všech směrech něžně a pomalu jako virus HIV; rafinované potápění vzhůru nohama, dokud nenaposledy zaškubá nohou, umělé dýchání, přímá masáž srdce stiskem prstů a další smrti pod vodou, někdy však kritické selhání a tudíž ochrnutí na jednu stranu nebo od pasu dolů, tedy vlastně vzhůru, ale to nevadí, srdce topičovo nezná únav a ví, jak držet při dušení; lana k rukám přivázána a druhými konci k tažným hřebcům upevněna, pak jediný signál aneb plácnutí po zadcích, v odlišných směrech vzdalující se kopyta, zlom sekundy v rozšlachání a násilném rozpletení nervů plus mínus škopky ne nenahraditelné krve, ale to vše opraví a uklidí všeteční Bořci Stavitelé, úd po údu, sval po svalu, buňku po buňce a přípravy k dalšímu roztahu, aby výslech tekl proudem a nezastavil se ani o lecjaký fyzikální zákon; šlehy biče ve všech konvexních a kůže pod ním rozetnutá křižovatkami jako zpěnění moře, požlázný vklad léčivé masti do ran, aby maso zesílilo, bylo nachystané k následnicím ran nekristových, rytmus jednoocasých na na na celý povrch těl obnažených až na život - věčný v útrpné křeči, rozmachy nad prosbami o konečnou úlevu, ale otázkou je, zda života či smrti a na jak dlouho; průniky jehel do nechráněných lůžek nehtů a páčení dlátem nebo je libo kleštiček na manipedikůru?, radikální tah a lýýýývýkřik do vymodleného ticha, je to asi smrtelností, ta může patrně i za to, že nyní píšu o takových věcech, nebo o čemkoliv, co nemusí mít co společného s vytrháváním z kontextu nehtů; vyjímání orgánů bez narkóz nebo zabití, začerstva, aby vězni věděli, o co přesně přichází, povoleno pouze podávání prostředků, které způsobí strnulost smyslů, zamezí zavření očí a je tu proto nutnost neustálého vykapávání víček, aby se vidělo jako ve filmu, následná náhrada cizími orgány s podporou simulujících přístrojů, až se vymění celá mapa vnitřku a zbrázdí každý povrch chirurgickou nití; nucení spoluvězňů, aby se navzájem cejchovali do slabin pod trestem vykleštění a amputace všech končetin a vypalovali si tak značky pro lepší rozpoznávání dozorci na hýždě, vnitřní strany stehen a do týla, kde jsou ostny kostí, podle libosti na čela a docházelo i na vyholené hlavy, aby bachaři poznávali své lásky v davu nahých a zatracených; lámání od těch nejmenších až po pánve, poslezné vhazování v pytlech ze schodů a srůst nesmírně urychlovaný Drogou vykloubenými zaříkávači se slovy moci vyřezanými v totemech tváří, a proto vyhřezlá pytlovina a k ní se hrnoucí velekněží s obušky, tyčemi a cepy na drcení vzdorujících chrupavek, aby se proces zopakoval.
59 / h_aluze
Vojtěch Němec - Narozen 25. 11. 1983 - Studium Gymnázia Cheb, maturita roku 2003 - Přijímací zkoušky na vysoké školy výtvarného zaměření = fiasko, tj. podnět k experimentování v literatuře - První vážně míněný text napsán ihned po maturitě - diletace v povídkové tvorbě - Mezitím plahočení se po tzv. Úřadu práce, soukromé jazykové škole, Vyšší odborné škole zemědělské v Roudnici nad Labem, nakonec studium na Pedagogické fakultě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, obor čeština - angličtina, posléze jen čeština (dodnes) - Publikace: 2006 - Mozkobouře (Edice Ulita časopisu Plž, Plzeň) 2007 - Odkud vedou dráty mé - almanach mladých autorů publikujících na internetu (Litoměřice) 2008 - Uroboros (Vlastním nákladem) Průběžně několik úryvků z Mozkobouře, Urobora a připravovaného díla (Opus Pictum) v Plži, internetové Dobré adrese a mladé ústecké H_aluzi - Ocenění: Cena Plže za prózu (2006) - Člen plzeňského Ason-klubu a Střediska západočeských spisovatelů - Plán: připravuje k vydání pseudoromán Opus Pictum
próza
petr váša
s michalem „fakerem“ šmídem a zuzanou hanzlovou rozmlouvali
Petr Váša...doporučuje
Muzika vtipná, veselá a chytrá
Vytrženo z emailového kontextu: „…Před týdnem jsem přečetl Scotta McClouda Jak rozumět comicsu ( je to z devadesátých let, ale tady to vyšlo teď) a byl jsem unešen - je to samozřejmě zábavné (kniha má comicsovou formu), ale taky chytré a během čtení máte dojem, že je to stále chytřejší a chytřejší. A nejde přitom jen o základní comicsovou „gramotnost“ - kniha vyznívá jako výzva k tvorbě něčeho originálního, mimo běžná žánrová klišé. Krása! Zrovna jsem dodělal svůj první (alternativní) comics a hned bych se dal do dalšího...“
Útulek Fest bývá vždy netrpělivě očekávaným festivalem, konaným během měsíce června. Taková odlehčená předzvěst rozváleného léta. Za jediný den se stihne člověk vydovádět, zazpívat si, pomoci pár korunami čtyřnožcům bez páníčků, zapogovat si a také zmapovat délky různobarevných čír. Ani letos tomu nebylo jinak. Vybraný prostor trmické teplárny zaváněl velikou svérázností, z komínů se nadšeně pářilo a pod pódiem v rytmu Neočekávaného dýchánku nadšeně skotačilo. Valící se folkpunkcountryové zvuky pocházely snad chvílemi i z pekla a osobitý hlas Zuzany Hanzlové řezal neutuchající jekot diváctva na tenké kousíčky. Ty se pak povalovaly mezi lidmi, ulpívaly na nich, zapichovaly se jim do těl. Neříká se tomu sex-appeal? Neočekávaný dýchánek ho má.
Petr Váša (1965) fyzický básník, literát, skladatel, performer a výtvarník. Žije v Brně.
svatava antošová
Svatava Antošová...doporučuje
Jak dlouho hrajete? Jaké byly začátky Neočekávaného dýchánku? Faker: Dlouho, od roku 1992. Začátky byly velmi podzemní a amatérské. Zuzana: To je eufemismus pro příšerné. (smích). Neočekávaný dýchánek je značně působivý název pro skupinu. Jaký je vlastně jeho původ? Neočekávaný dýchánek je název první kapitoly Hobita. Nám se líbil ten název, ale fandové Tolkiena nejsme. Jaké jsou inspirační proudy vašeho hudebního stylu a jak vůbec vznikl váš osobitý projev? O nějakém stylu se zpočátku nepřemýšlelo. Na počátku byl hlavní osobou a kapelníkem Michal Hrubý, dnes hrající ve skupině Kapitán Kajman. Chtěli jsme hrát bigbít a zpočátku nám dokonce ani příliš nevadilo, že jsme neměli potřebné nástroje - bicí ani basu. Styl ovlivněný hlavně folklorem z východu a jihu Evropy se pak utvářel průběžně a postupně jsme se k němu propracovali. Jaký je váš vztah k festivalu Litoměřický kořen?Existují mimo Kořene i jiné oblíbené letní scény? Zuzana: To byla láska na první pohled. (Smích). Faker: Poprvé jsme na festival do Litoměřic dorazili v roce 1996 a od té doby většina z nás ani jednou nevynechala. Kořen je velmi oblíbený festival jak náš, tak i dalších spřízněných kapel z okruhu tzv. Stejných ksichtů. Dokonce si podle jeho termínu organizujeme dovolenou, abychom se ho mohli zúčastnit. Z dalších koncertních míst, které pro nás mnoho znamenají, můžeme zmínit např. věhlasný uherský festival Sziget, odehrávající se na velikém ostrově v Budapešti. Jinak ale velké festivaly příliš nevyhledáváme a dáváme přednost akcím komornějším, jako je například přehlídka Worldfest na hradě Grabštejně. V současné době už máme síť několika oblíbených scén, kam se rádi vracíme.
Růže pro Miladu Básník Ticho Concordia Praha 2008 Když mi tuhle knížku vtiskla majitelka nakladatelství Concordia Magdaléna Pechová někdy na začátku léta 2008 do ruky, myslela jsem si, neznalá světa squatterů, že půjde zase o nějaký text oslavující Miladu Horákovou... ať mi autor mou neznalost promine. Brzy po otevření jsem zjistila, že se jedná o pražský squatt Milada a o text tak originální a jedinečný, že mě okamžitě uchvátil, byť orientace v něm není zrovna jednoduchá. Takže má-li nějaký čtenář hlad po něčem opravdu současném a výjimečném, nechť se zkusí začíst. Na nic podobného jsem zatím v Čechách nenarazila.
Svatava Antošová (1957), básnířka a prozaička. Žije v Teplicích Faker v akci
doporučuje
alice prajzentová a jan bárta
h_aluze / 60
61 / h_aluze
Jmenovali jste tzv. „Festival stejných ksichtů“. Můžete blíže ozřejmit, o co se jedná a jaká je současnost tohoto volného uskupení? Festival stejných ksichtů je jakýsi personální propletenec hudebníků ze spřátelených skupin. (Pozn.: patří sem mimo Dýchánku dále kapely: Kapitán Kajman, Monty
hudba
alice prajzentová a jan bárta rozmlouvali s michalem „fakerem“ šmídem a zuzanou hanzlovou Pičusův létající pes - dnes Byl pes, Klec, Ahmed má hlad, Jarabáci, Zlí sněhuláci a různé příležitostné sestavy). Jednotícím prvkem byly mimo jiné vždy příjemné společné veselice. V minulosti bylo ve skupině přibližně pět lidí, kteří hráli zároveň v dalších čtyřech skupinách. V současnosti už však personální propojení není to, co bývalo, což je dáno tím, jak stárneme, přibývají děti i pracovní povinnosti a volného času je čím dál méně.
on, akustická kytara, zpěv), Jan Vondryska (trubka, zpěv), Ondřej Tichý (kontrabas, zpěv). Internetové stránky: http://www.neocekavanydychanek.cz/
Kdo je autorem textů Dýchánku? Z 95% texty píše naše zpěvačka Zuzka Hanzlová. Jak skloubíte osobní život s profesním? Máte čas na věci okolo? Máme ve skupině velmi vysoký průměr potomků na osobu. A to ještě potomky nemají zdaleka všichni. Někteří mají budoucnost před sebou. Takže se náš osobní život točí většinou kolem našich rodin a pak se zase vzájemně proplétá s profesní stránkou a někdy tu a tam zbude i trochu času na muziku…. Aktuální sestava Neočekávaného dýchánku: Zuzana Hanzlová (zpěv, flétna), Antonín Hluštík (el. kytara, zpěv), Michal Hroza (klarinet, altsaxofon, zpěv), Jan Pydych (bicí), Jaroslav Richter (mandolina), Michal Šmíd (akorde-
Zuzka Hanzlová vystupuje i se svým synem...
miloš makovský
Odesílatel: Lajky Odesílatel Lajky vlastním nákladem 2008
Naprostá originalita je v praxi trochu sporným pojmem. Máme toho za sebou už opravdu hodně a těžko můžeme doufat v produkci hodnoty, která by byla čistá jako padlý sníh – tedy bez jakýchkoli historických konotací a odkazů. Skepticky vzato, každý náš počin je sumací počinů předcházejících a může být nanejvýš „originálním“ způsobem zkomponován. Zhusta je a bylo téma originality (z latinského „origenes“ – počátky) probíráno ve výtvarném umění a zejména pak v médiu malby. Kolikrát už
hudba
se tento prastarý výtvarný projev „umaloval k smrti“ a vzápětí byl zase oživen a legitimizován… Hudba to, zdá se, vždy snášela o něco lépe - svou strukturou přímo vybízí k fúzím všeho druhu. „Originálního“ stavu můžeme dosáhnout buď obratným poskládáním již existujících prvků, nebo neotřelou kombinací samotných hudebních nástrojů (ale ruku na srdce – jakou novou kombinaci můžeme po Franku Zappovi ještě objevit?). Problém „mizícího“ pojmu originality nalezneme nejen
h_aluze / 62
miloš makovský v hudbě a výtvarném umění, ale prorůstá napříč celou současnou kulturou. Na pomoc nám vyráží postprodukční teorie, které nám ukazují, že je třeba změnit měřítka a upustit od staré definice originality. Postprodukce je výraz, který má svůj původ ve filmovém průmyslu – označujeme takto veškeré dodatečné zpracování natočeného materiálu (střih, dotáčení zvuků, titulkování, vkládání vizuálních efektů…). Teorie postprodukce ukazuje, jakým způsobem lze dnes „tvořit“ nová díla, a ilustruje to právě na spojení výtvarného umění a hudby – současného umělce srovnává s remixujícím dýdžejem. Nerozepisuji se tady o problematice originality proto, abych „omluvil“ tvorbu třešťské kapely Lajky, která letos vypustila do oběhu nové CD Odesílatel. Právě naopak – tohle (v současné sestavě) pět let fungující uskupení si je výše zmíněného velice dobře vědomé a postprodukční principy využívá s obdivuhodnou obratností. Pokud zabloudíte na jejich koncert nebo se vám dostane do ruky některá z nahrávek, můžete okamžitě konstatovat dvě fakta: 1) nikdy jste nic takového neslyšeli, 2) přesto se cítíte „doma“. Vzájemný rozpor těchto dvou faktů je pro mne tím, co definuje zvuk i image Lajek. Oscilace mezi zcela nepokrytým popem a totální alternativou, hudebním neumětelstvím i profesionálním perfekcionismem, mezi vážností i nevážností a v neposlední řadě mezi mužským a ženským elementem (sourozenci Jirka a Iva Raitermanovi) dodává třešťské psí smečce jiskřivý náboj. Skupina Lajky vznikla v roce 1996 a má za sebou vydání čtyř nahrávek, všechny vlastním nákladem. Po prvotních experimentech s automatickým bubeníkem se složení ustálilo na dvou kytarách, akordeonu, trumpetě, baskytaře a bicích. Stylově se Lajky definují jako „alternativní pop&roll“, což je vystihuje, myslím, poměrně trefně. Jednou z charakteristických vlastností/předností Lajek je, že uvažují a tvoří jaksi „celostně“ – každé jejich CD je samostatnou kapitolou, zcela koherentní po hudební, textové, obrazové i obsahové stránce, přičemž jednotlivé kapitoly (alba) jsou vzájemně provázány. Nevybavuje se mi mnoho jiných kapel, které by tak intenzivně spojovaly veškeré možné komunikační kanály a respektovaly celou šíři použitelných prostředků, snad teplická legenda Už jsme doma… Aktuální CD „Odesílatel“ se ke mně, stejně jako k jiným adresátům, dostalo nečekanou cestou – nalezl jsem jej v poštovní schránce. Úhledná čtvercová obálka byla ručně nadepsána a neobvykle dekorována. V průběhu rozbalování vše, jak už to tak u Lajek bývá, začalo „zapadat“. Jistě – vzor obálky je vytvořen starým válečkem na stěnu,
63 / h_aluze
ještě nedávno zanechávaným u popelnic, dnes vyhledávaným jako sběratelský artikl. Jeden z příkladů Lajek v roli výše zmíněných remixujících dýdžejů... Váleček na stěnu ve mně vyvolal vzpomínku na útulný babiččin budoár a o vzpomínky, flashbacky a regrese tentokrát Lajkám opravdu jde. Na potisku CD baskytaristka Iva Reitermanová stojí před stěnou vymalovanou týmž válečkem jako obálka, kterou jsem před chvílí zvědavě rozbalil… Na stěně za Ivou visí několik fotografií, které reprezentují obsah disku – tři písně a tři videoklipy k nim (což mi samozřejmě dochází až po jejich zhlédnutí). To vše doplňuje průvodní list, psaný formou dopisu. Nalezneme v něm věnování, texty písní a jiné „obligátní“ informace. Hudebně Lajky navazují tam, kde u minulého alba Mozek plný sladkostí (2007) skončily – ve střídání hutných hudebních ploch a minimalistických motivů, to celé
hudba
miloš makovský v dopředu rytmicky a kompozičně nepředvídatelné struktuře. Zároveň zde ale dochází řekněme ke změně desek, jež psí dýdžejové na svém gramofonu používají. Jestliže dříve byly nejoblíbenějšími vinyly Pixies a sólovky jejich lídra Franka Blacka, nyní se Lajky přesunuly na domácí půdu a nejednou se mi při poslechu vybavily skladby brněnského Budoáru staré dámy (se kterým se Lajky nějaký čas kamarádily a odehráli spolu nemálo koncertů) či kultovního Dybbuku/Zubů nehtů… Písně Mezi psem a vlkem, Ramilya; 13 let a Na půdě již z názvů dávají znát svou vnitřní provázanost. Uplynou velice rychle a vyzývají k opětovnému poslechu/zhlédnutí. Snad se tím adresát chce dostat ven (nebo pono-
ondřej kamenický řit zpět?) z něžné melancholie, která po trojici skladeb zůstává. Protentokrát Lajky odložily jízlivost a dvojsmyslnost, které jindy také s oblibou využívají, a předkládají poměrně lyrické, velice kompaktní těleso, které útočí na všechny konzumentovy (říci posluchačovy či divákovy by bylo příliš omezené) smysly. Jestli vás výše uvedené řádky zaujaly, není nic jednoduššího, než si také napsat o tajemnou obálku rovnou do vaší poštovní schránky. Kapelu Lajky dost možná potkáte v nějakém klubu či na festivalu, ale vězte, že místa svého výskytu volí zcela náhodně a v rozšiřování kruhu svých posluchačů nijak nespěchají. Rozhodně je ale zastihnete na webu www.lajky.net či na e-mailu
[email protected].
neznámého kolektivu. Skupina prakticky rok co rok vytvářela nové projekty. Od Commercial Album (40 pazvuků sázených po minutě, tvářících se spíše jako intermezza mezi „skutečnými“ skladbami, které na albu nenajdete), přes náboženské provokace během druhé poloviny 80.let (God in three person), další pseudo-parodické útoky, tentokrát vedle rocku i na americké country či soulového egoistu Jamese Browna, až po období předchozí dekády, během níž se záměry Residents začaly stáčet k výpravným dílům, obsahujícím převážně témata zvráceností, lidských úchylek, různých společenských bizarností a infantilit. (Freak Show, Wormwood, Gingerbread Man). Pražské dostaveníčko v králičí noře
ondřej kamenický
The Residents – Bunny Boy (Palác Akropolis 20.11.2008) Porce letošních hudebních událostí musela nasytit kdejakého kulturního labužníka. Vedle legend šlachovitých, chraplavých a otylých (Iggy Pop, Tom Waits, The Cure) se u nás v tomto roce předvedl i bezpočet méně známých, o to chutnějších specialit, jako třeba industriální pionýři Einstürzende Neubauten, duši pohladivší Sigur Rós či vokální bestie Mike Patton. Inu, koncertní menu 2008 budiž připomínáno ještě dlouho předlouho... Svědky vrcholného momentu letošního obžerství se ale stali všichni, kteří si to 20. listopadu namířili do pražského paláce Akropolis. Po pěti letech se zde totiž zjevil přízrak jménem The Residents. Seskupení anonymních umělců, podplouvající hudební bóje daleko skrze temné hlubiny až na samu hranu propastné umělecké mystifikace. Šok pro spící uši Pěkně po pořádku. Ve svých raných dobách (i když nelze zaručit, že jde o skutečné počátky) vytvářela tato tajemná americká čtveřice především konceptuální díla, satirizující tehdejší pop-rockový mainstream. Vůbec první oficiální deska Meet the Residents měla stejný obal jako deska Beatles (s nápadně podobným názvem Meet the
hudba
Beatles), avšak s tím rozdílem, že na nahrávce Residentů byly uhlazené tváře beatlesáků záměrně zkarikovány a znetvořeny. Kapela útočila na zaběhlé hudební stereotypy. Hudbu jimi tehdy „složenou“ považovala drtivá většina lidí za odpad a špatný vtip. Vrcholem bylo album The Third Reich´n´Roll, obsahující dá se říci mizerné remixy slavných písní (nebo jen jejich útržky, převíjené ve smyčce), transformované do syntetizátorových hluků či zahrané na porouchané hudební nástroje. Jak název napovídá, objevilo se zde i několik záměrných paralel na monstrózní propagandistické hymny, nacistické zejména. O kontroverzi bylo se zárukou postaráno. Ptáte-li se na žánr, v jakém se pohybujeme, odpověď je: v žádném. Nebo přinejmenším nedefinovatelný. Škatulkování nepřipadá v úvahu dík úskočným avantgardně-experimentálním modifikacím vlastního zvukového vývoje. Residents totiž jako jedni z průkopníků započali užívání různorodých elektronických mašinek v dobách, kdy všude vládlo sycení zvukovodů hlavně Pink Floydy a Rolling Stones. Nesmrtelné bytosti Residents se nejprve neprezentovali vůbec, později
h_aluze / 64
došlo na zahalování papírovými obleky (s téměř kukluxklanovými kornouty na hlavách), maskami obřích raků ve společenských oblecích či vesmírnými skafandry. Teprve počátkem 80.let přišly typické oční bulvy s cylindry. Původní myšlenka – vykašlat se na kontakt s veřejností, nepodávat rozhovory a pokud už je to přeci jen nutné, skrýt se maskami a místo sebe nechat mluvit oficiální zástupce nahrávací společnosti, popřít dosavadní mechanismy hudebního průmyslu, založeného beztak jen na image a kultu autora – to vše se k dnešnímu dni paradoxně obrátilo proti Residentům samým. Po téměř čtyřiceti letech fungování byla dotvořena neproniknutelná mysteriózní aura, o níž si současné hvězdy, marně hledající originální způsob vyjádření, mohou nechat klidně zdát. Pravda, tito polozapomenutí revolucionáři neměli a ani nikdy nebudou mít šanci vstoupit do povědomí širší veřejnosti. Možná ale právě i proto se zde označení „kult“ (ač dnes bývá nadužíváno) stává neodlučitelnou esencí
65 / h_aluze
Začátkem září vrhla kapela na své oficiální stránky (www. residents.com) první video, uvádějící dosud poslední projekt s názvem Bunny Boy. Každé pondělí, středu a pátek zde přibývaly (a stále přibývají!) krátké sekvence, během nichž se divák dostává do podivné místnosti plné králičích artefaktů (namalované, umělé, vycpané fetiše) a různých odkazů na předchozí rezidentské práce. V chaotickém prostředí žije hlavní postava postaršího muže s plnovousem v králičím oblečku. Zmateně uvádí diváka do příběhu o zmizení svého bratra Harveyho a následných pokusech o jeho vypátrání prostřednictvím internetu. Právě videa dala ve finále impuls k natočení desky a propojení tohoto multimediálního experimentu s živými vystoupeními, spějícími spíše do divadelních a muzikálových poloh. Představení v Akropoli vypíchlo neskutečný inovační potenciál Residentů. Na scénu, sestávající ze dvou postranních polokoulí, stejně poloprůsvitných jako středová stěna (dveře s projekčním plátnem navrchu), nastoupila postupně celá extravagantní smečka. Tentokrát ne s očními bulvami, ale v králičích maskách, reflektory místo očí a leskle šupinatými fialovými fraky. Spuštěním řezavého kytarového rifu a hypnotických kláves se za pokřikování: „I´ve got the story to tell!“ vyloupla na scéně konečně i pátá nervózně pobíhající figurka. Zmíněný podivný králík schovaný pod dekou, s těkavými pohyby a slušným schizofrenním náběhem, chvíli recitací, chvíli zpěvem prováděl přítomné historkou o zmizení sourozence, nezájmu ostatních o jeho nalezení a pátrání po indiciích, které ho dovedly až na řecký ostrov Patmos, kde jistá sekta předvídá apokalypsu. Přítomné zasypala stupňovaná zápletka s rozrůstající se
hudba
ondřej kamenický
miroslav hašek přimělo (doufejme, že nejen autora) civět na probíhající tyátr s otevřenou hubou. Je zajímavé sledovat participaci fanoušků na tvorbě mýtu, třeba už jen zveřejněním amatérských nahrávek z různých koncertů na youtube, kde je v hledišti chvílemi identifikován údajně sám Králíkův hledaný bratr Harvey nebo jsou zachycena nenápadná gesta mlčenlivých králíků směrem k publiku. Z původně nevinné, téměř detektivní odrhovačky vytěžila ušatá skvadra po všech směrech maximum. Po více jak dvou hodinách snad i ti největší nedůvěřivci museli uznat, že hororová groteska Bunny Boy může být bez debat uznána za další mocný zářez v geniálně postmoderní hře zvané The Residents.
twinpeaksovskou atmosférou – podprahovým strachem z běžných situací a obyčejných předmětů. Opominuta ale nebyla ani zdravá sebeironie a zesměšnění řady vážně vypadajících momentů. Promítané nahrávky v centru dějiště odhalily vedle skutečného e-mailu i několik adres (což je očividně výsměch Residentů jejich nejfanatičtějším příznivcům, kteří okamžitě rozpoutali na internetových diskusních fórech dohady o zašifrovaných domovech jednotlivých členů skupiny). Definitivní propojení brilantního konceptu vzalo za své. Vystoupení sjednotilo celou roztroušenou strukturu vzniklého materiálu v celek. Již zmíněná videa, která bylo možno předem sledovat na webu, promítaná nyní na středu pódia během důležitých momentů představení, hudební produkce, vykreslená čtveřicí ušatých postav v levém výklenku, řada interaktivních prvků, jimiž byla celá prezentace díky fanouškům do jisté míry předem zkonstruována. To vše zavdalo příčinu k radikálnímu přehodnocení dosud Viděného a Slyšeného a po právu
hudba
Ondřej Kamenický Po letech spokojeného dětství na krutých severských pláních, kdy jsem byl údernickým otcem i uvědomělou matkou veden k poctivým způsobům, pečlivé školní práci a pěstování sportu, octla se náhle má jinošská mysl před volbou příštích životních směrů. S břemenem sudetského vyděděnce dovedl mne liknavý krok až do města Ústí nad Labem, abych zde zasvětil život studiu buržoazních pavěd filosofie a estetiky na zdejší univerzitě. V současných krušných časech se mé zájmy střetávají v ohnisku kultury, kde potají inklinuji mezi avantgardními živly západní muziky a kinematografickou produkcí úpadkového charakteru. Jako doma se cítím ve společnosti, kde rozverné ženy tančí a laskaví muži sytí vole zrzavou moudrostí či kořalou. Pro rodinu jsem během poslední sklizně přestal býti pýchou, ale i starostí. Po několikerém nařčení z intelektuelní nadřazenosti a nelidského chování jsem dospěl k sebekritické reflexi a znovu místo péče o duši našel zalíbení v dialektickém materialismu. (Ze židle mne tak zvedá především špatná pracovní kázeň kolegů a prachsprostá člověčí blbost!)
h_aluze / 66
Pohled na proběhnuvší výstavu Spiknutí (Současná česká výtvarná scéna) ,,Projekt Spiknutí se snaží upřednostnit v umělecké prezentaci dlouhodobé osobní strategie, obsažené v jednotlivých uměleckých osobnostech a jejich díle, než tendenčně angažované výpovědi čerpající z reflexe aktuální společenské situace. Tento projekt seznamuje s jednotlivými osobními rovinami autorů.“ Příkladem jsou deníkové záznamy, osobní rituály, zaujetí formou, sahající až do obsedantní roviny. Slova charakterizující jednotlivé autory mohou být následující: preciznost, hra, obsese, osobní zkušenost. Již samotný výběr autorů na této výstavě zaručoval kvalitní podívanou – k divácky nejatraktivnějším patří bezesporu precizně nainstalované dílo Jána Mančušky s názvem Meeting Room, kdy autor využil písma na lankách k vytvoření iluzivního prostoru/pokoje v prázdnotě galerie. Zajímavé je dílo Radky Müllerové s názvem Umyvadla a Urinály (2007, Beta verze projektu pro hodinové hotely na trase E55), v němž autorka kombinuje rovinu osobní s angažovanou. Její objekty ze sanitární keramiky se dotýkají problémů prostituce a morálky. Tato angažovanost je pro Müllerovou vcelku typická – ve své tvorbě se zabývá problémy menšin nebo lidí „na okraji společnosti“(vietnamská komunita, prostitutky). Reflektuje tak problémy ze svého okolí, regionu, ve kterém žije, což je podle mne jedním z důležitých „poslání“ umělce. Na výstavě jsou zastoupeni také umělci žijící a působící v Ústí nad Labem a jeho okolí – již zmiňovaná Radka Müllerová, dále pak pedagogové Fakulty umění a designu a Katedry výtvarné kultury UJEP – Pavel Mrkus, Daniel Hanzlík a Martin Kolář (FUD), Martin Mrázik a Luděk Prošek (KVK). Díla v sobě zahrnují jak tradici, tak současnost, což dokazují především díla Martina Mrázika, u něhož lze nalézt jasný odkaz k dílu Josepha Beyuse, a Daniela Hanzlíka, v jehož díle můžeme nalézt díky použití neonových světel konotace k dílu Josepha Koshuta ze sedmdesátých let nebo Dana Flavina z let osmdesátých. V Galerii Emila Filly se prezentuje laureátka Ceny Jindřicha Chaloupeckého Eva Koťátková s instalací Výtvarná výchova (2008), vytvořenou z adjustovaných kreseb zaklesnutých do desek nízkých stolků, a Richard Loskot, nejmladší z vystavujících, vítěz ceny Exit z roku 2007,
67 / h_aluze
soutěže vypisované Fakultou umění a designu UJEP pro studenty českých vysokých uměleckých škol, který představil instalaci s názvem Psi (2008). Součástí výstavy byla i prezentace projektu Pavlíny Morganové ArtScape. Dalšími vystavujícími jsou multimediální umělec Michal Pěchouček, Lenka Klodová, Jan Nálevka a Martin Zet. Z kurátorského hlediska je výstava promyšleným, fungujícím počinem Evy Mrázikové a Anny Vartecké. Spiknutí je považováno za odklon od obvyklých projektů Galerie Emila Filly, proto samotnou výstavu považuji za výborný „manažerský“ tah obou zkušených kurátorek. To dokazuje její vynikající návštěvnost, která čítala přes 800 návštěvníků, čímž se stala nejnavštěvovanější výstavou v GEF tohoto roku. Z tohoto hlediska jí může konkurovat jen výstava Jiřího Černického s cca 650 návštěvníky. Miroslav Hašek (*19.3.1988) Vystudoval Gymnázium Duchcov, kde v roce 2007 odmaturoval. Od roku 2007 je studentem Pedagogické fakulty – na Katedře výtvarné kultury Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde je nyní ve druhém ročníku. V roce 2008 vystavoval v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem, kde se stal vítězem pátého ročníku ceny Enterprize. Tato cena je udělována těm studentům, kteří v aktuálním akademickém roce vytvoří nejlepší umělecký projekt.
výtvarné umění
jitka filařová
jitka filařová
Kniha, která vás provede uličkami citů
doprovodem hudby. A k tomu pochopitelně patří pohodové a příjemné posezení v čajírně či kavárně, kde pracují lidé s postižením. Tuto příjemnou chvíli potká Děčín, Ústí nad Labem, Litoměřice, Terezín, Rumburk, Teplice. Termíny večerů s Citovodem se dozvíte na adrese
Na letošním děčínském literárním festivalu Zarafest byla pokřtěna první „slunečnicová“ publikace. Slunečnice je občanské sdružení, které již desítku let podává pomocnou ruku lidem s postižením. A protože Slunečnice je činorodá i ve věcech kulturních, narodila se kniha s názvem Citovod a podtitulem Spojení dvou světů – světa lidí zdravých a světa lidí, kteří mají nějaký handicap a nedokáží se sami zařadit do koloběhu života. Představuji vám Citovod. Představuji vám děčínské autory poezie a výtvarníky, kteří tvoří v bezbariérovém ateliéru Slunečnice. Každý obraz doprovází báseň. Zde uvádím tvůrce kreseb a tvůrce slova:
www.slundecin.org. Není bez zajímavosti, že kmotrem tohoto prvorozence se stal spisovatel, publicista, výtvarník a děčínský rodák Václav Vokolek. Pokud byste měli zájem, aby tato kniha měla své místo i ve vaší knihovně, obraťte se na
[email protected]. Jitka Filařová 20 let - studoška - čaj (ovny) - žlutá - Už jsme doma a mnoho dalších - Děčín - čokoláda - La Boba - byciclos - skalky - krosna - oheň - kaktus - nový podněty - přátele - číkoliv dobřemyšlenýblbuneodolný úlety - Samotáři v čele s Macháčkem a mnoho dalších - jaro - fotky - a víc už ze sebe stručnýho nevymáčknu
radana šatánková
25. sjezd básnického dělnictva – Skupiny XXVI /OSA: Desná, Příchovice, Praha/: Byly to mé malinkaté zvědavé prstíčky, které pokoutně otevřely již druhý den v Praze vánoční dárek od Svatavy. Prostě pokušení, kterému nejde odolat. (Svatko, díky!) A rovněž tyto zvědavé malé prstíky přetáhly záběry z fotoaparátu do počítače. A že je na co koukat. Nejvíce mě však uchvátil pohled na naskenovaný společný výplod našich myslí – jakési překládané a zohýbané artefakty. Redakce těchto spisků je velice pestrá a různorodá – a to jak autorským rukopisem, občanským (občasným) povoláním, tak diagnózou, se kterou se tu a tam kdo kočkuje. Povaha kolektivního díla – básnické hry – je odrazem toho, jací vlastně jsme. Ale zpátky ke srazu svobodně smýšlejících lidí, který se koná jednou ročně a připadá na první neděli adventní. Je to veliký zázrak, obdarování pochopením a tolerancí zároveň, že se můžeme po tolik let v Desné a v Příchovcích setkávat. Křižovatka, do které se vypravujeme z různých koutů země a s různými životními otázkami. Na faře se cítíme tak šťastni a radostni jako hosté, kteří
Jitka Prelátová - Radek Fridrich Dana Věžníková - Šárka Dostálová Jan Čáslavka - Ivo Keil Luba Kuklová – J. H. Kalif Simona Sklenčková, Lenka Pankuličová – Jitka Filařová Marie Rychtecká – Tomáš Řezníček Jedním z účelů této sbírky je získat prostředky na provoz centra sociální rehabilitace CESTA DO SVĚTA. Proto Slunečnice v těchto předvánočních dnech organizuje akci nazvanou Citovod tour, aby se s knihou mohli seznámit čtenáři v několika městech ústeckého kraje - promítáním obrazů zde zmíněných autorů, přednášením básní s
zajímavosti
h_aluze / 68
69 / h_aluze
jsou skutečně vítáni. Co nabízíme, není málo. Upřímnost. Ona nespoutanost a tendence kalit do rána už nemusí tolik potěšit, přesto je snášena. Přinášíme lidem v tamní farnosti poněkud jiný pohled na děti Boží – zvláště důraz na onu lidskou přirozenost. Jak akce probíhala, účastníci moc dobře vědí. V pátek 28.11.2008 jsme začínali v 19 hodin v kostele Starokatolické církve v Desné v Jizerských horách. Jelikož bývá zima, posíleni grogem jsme se jali velice krátce číst. Nejvíce pobavili komikové Prochor a Zgublačenko a smích Szpuka, který nechtěl mít konce. Svatava vybalila báseň s intimní tematikou „Madam latrína“ a mě na kazatelně smíchem indisponovali tak, že jsem nedočetla básničku o tom, jak jsem ve vaně a co tam dělám. (No a víte to? Nevíte. Tak si to přečtěte na webu pod sekcí texty a pak jděte na Nový příval.) Vystoupily známé firmy Skupiny XXVI – Dumka, Ivanka, Vašek Žďárský, P.P.P. a některé nové – Alice a Máša. Po vystoupení v kostele naše kroky tradičně směřovaly do podniku jménem Desanka, který se otřásl v základech. V Desance jsme se opět vykalili a
zajímavosti
radana šatánková
to, co se odehrávalo po odchodu z Desanky, není možné popisovati… Myslím, že si místní oddychli, když tato parta naskákala do útrob autobusu. Kolikrát kdo ležel na zemi, není možné spočítat, padal Szpuk, Vojta, Svatka, Rady, Dumka, zpívali jsme, řvali jsme, krkali a prděli (zejména pak v malém pokoji, že?). Následoval příjezd na faru, ubytování, program individuální – někdo zůstal, někdo šel do hospůdky – je to tam na tři schůdky.
prezentace grafik Sobota byla rovněž náročná. Někdo přijel, jiní zas odjeli. Vyspat se z opice a připravit se na hlavní program sobotního večera je úkol. V sobotu šlo pár jedinců na procházku (nechápu je v tomto počasí). Taky se bubnovalo až do propocení košile. Do hospůdky naproti přicházejí další kolegové a jsem ráda, že přijel Karel Beneš, Jiří Machát s půvabnou dcerou Aničkou a další. Hned se dáváme do hovoru, zejména se vzdělaným religionistou a dalšími týpky. Jelikož hospoda má akci a vypadá to, že překážíme, jdu se odebrat a zklidňuji se na večerní mši. Po ní následuje večeře a pak hurá na autorské čtení. Tento večer bývá jeden z nejnáročnějších. Vystřídá se tady na 25 recitátorů, a to není málo. Je třeba hlídat čas, protože hodiny letí a únava sílí a před námi je slibná volná zábava. Zhruba v půl desáté je dočteno i dohráno a všichni, kteří vystoupili, se patřičně proflákli. A pak už se ohýbaly lístečky a každá ruka psala veršíky, většinou sprosté, avšak po básnické stránce v pořádku, neboť se nezapomnělo na zvukové a jiné kvality, hravost s jazykem a vtip. Nedělní dopoledne bývá těžké. Dospat, snídaně, sbalit, vyměnit kontakty, rozloučit, obejmout, odejít, zastávka, jiné město, jiní lidé, zvědavé prsty otevírají dárek k Vánocům, ahoj za rok!
Milí čtenáři, předkládáme vám prezentaci grafik, jíž se vám pokoušíme zprostředkovat tvorbu mladých umělců, kteří studují na Katedře výtvarné kultury PF UJEP v Ústí nad Labem. Fakt, že studují tam, kde studují, vám předkládáme zvlášť v každém medailonku, ale za to se na nás nezlobte, neboť se najdou i tací, kteří vůbec úvodníky nečtou, a dokonce i tací, kteří nečtou ani medailonky, jelikož je to vlastně ani nezajímá. Pokud však vy, milovníci umění, čtete právě tyto řádky, musím vás pochválit za vaši preciznost, se kterou k umění přistupujete. Při listování grafikami můžete sledovat tvorbu sedmi různých autorů. Někdo je tu zastoupen jednou grafikou a někomu jsme jich do prezentace zařadili více z toho důvodu, že spolu nějak souvisí nebo zobrazují příběh. Malý nedostatek, který byste nám mohli vyčítat, je černobílá podoba grafik, ale věřte, že i toto se pokusíme do budoucna vyřešit. Prozatím to berte pozitivně, jako malé procvičování fantazie. Abychom docílili také jakési odbornosti a ukázali, že nejsme zas tak edičně neschopní, každá grafika má stručnou charakteristiku a každý autor svůj medailonek, kde snad najdete vše potřebné, co by vás mohlo zajímat. Přejeme vám tedy příjemné prohlížení. Monika Kabátová a Tomáš Suk
zajímavosti
h_aluze / 70
71 / h_aluze
prezentace grafik
monika kabátová / „odnikud nikam“
grafika ze souboru na grafiku roku 2008
Monika Kabátová ( nar. 20. 5. 1987) pochází z Podháje u Turnova. V nedalekém Turnově vystudovala uměleckoprůmyslovou školu, obor zlatnictví. Dnes je studentkou třetího ročníku Katedry výtvarné kultury na Univerzitě J. E. Purkyně. Její grafiky charakterizují zhuštěné linie, kladené vedle sebe či přes sebe. Ve všech oblastech umění uplatňuje svou preciznost a titěrnost, kterou si musela povinně osvojit na střední škole. Soutěže a výstavy:
Grafika se váže k tématu Odnikud nikam. Je založená na kruhu, který je symbolem nekonečnosti. Kruh jako nikdy nezačínající a nikdy nekončící útvar. Autorka zvolila techniku suché jehly, která jí dovoluje téměř kresebně vyjádřit nekonečnou řadu kruhů. Otisk, který vznikl, byl překryt další vrstvou, jež je mírně posunuta. Vznikly tak různé shluky kruhů, které dodávající grafice jistou dynamičnost. Někde dochází k absolutnímu překrytí, jinde zase k zhuštění.
Ex libris (Karlovy Vary – putovní výstavy, 2007) Mail- art, projekt na téma The bed (Florean museum, Rumunsko, 2007), otištěno v H_aluzi 1/2007 Prezentace studentů KVV v Řehlovicích (2007) Výstava z týdenního výtvarného kurzu v přírodě (Galerie 2P, 2007) Grafika roku 2007 (Clam Gallasův palác, 2008)
Formát grafiky je 10,2 x 14,6 cm.
prezentace grafik
Grafika, provedená technikou spreje přes šablonu na formát A2, je ze souboru na soutěž Grafika roku 2008. Autorka dělala zjednodušené abstraktní tvary. Nechala se inspirovat technickými stroji a geometrií. Barevnost chtěla zachovat v jednoduchosti a umělosti strojů – tedy v jisté monochromii. Vzorem této grafiky byla šablona z klávesnice, znázorňující ovládání strojů. Veronika Kaizrová (1987) se narodila v Hořicích v Podkrkonoší, dnes bydlí ve Skřivanech u Nového Bydžova. Vystudovala Střední školu propagační tvorby a polygrafie, obor propagační výtvarnictví. Nyní navštěvuje 3.ročník na Katedře výtvarné kultury při PF UJEP. Pro svou tvorbu nejčastěji vyhledává geometrický řád všedních věcí, který zachycuje pomocí geometrických tvarů, které tím dostávají jakýsi technický až normativní charakter.
h_aluze / 72
73 / h_aluze
/ veronika kaizrová
Soutěže a výstavy: Mail-art projekt na téma The bed (Florean muzeum, Rumunsko) (2007) Účast na soutěži Ex Libris (2007) Prezentace studentů KVK v Řehlovicích (2007) Výstava z týdenního výtvarného kurzu v přírodě v Galerii 2P (UJEP) (2007) Galerie v průvanu - malby (2007)
prezentace grafik
marie koutová
marie koutová Autorka se na střední škole kromě svého řemesla učila i estetice, grafické jednoduchosti a čistotě. To vše se promítá i do této grafiky. Je založená na stylizované postavě, která je doplňována různým prostředím, ve kterém se ocitá. Atmosféra těchto prostředí je podtržena barevností (žlutá, modrá, černá, popř. růžová). Je to série grafik, vyprávějící příběh o jakési bytosti, která hledá a nakonec najde. Co hledá, si můžeme pouze domýšlet, i když autorka má jasno. Marie Koutová (1986) se narodila v Jablonci nad Nisou, dnes žije v Chlístově u Železného Brodu. Vystudovala Střední umělecko-průmyslovou školu v Železném Brodě, obor „rytec skla“. Nyní studuje 3. rokem na PF UJEP na Katedře výtvarné kultury. Příznačné pro její tvorbu je znázorňovat těžkosti světa a složitosti jeho systému odlehčenou, ironickou až hravou formou. Soutěže a výstavy: Mail-art projekt (Florian Muzeum, Rumunsko) (2007) Účast na soutěži Ex Libris (2006) Prezentace studentů KVV v Řehlovicích (2007) Účast na Grafice roku Print exchange konvikt (Olomouc) (2008) Deník 07 (Galerie 2P, UJEP) (2008) Výstava z týdenního výtvarného kurzu v přírodě v Galerii 2P (UJEP) (2007)
prezentace grafik
h_aluze / 74
75 / h_aluze
prezentace grafik
iva munduchová / grafiky z cyklu KOMI-X
Iva Munduchová (1987) žije v Rakovníku a v současné době studuje 3. ročník jednooborové výtvarné výchovy na Katedře výtvarné kultury UJEP. Nejvíce se snaží realizovat v grafice. Její práce se nedají přesně charakterizovat. V poslední době začala na poli grafiky experimentovat, klasický papír nahrazuje netradičními, v této oblasti výtvarného umění nepoužívanými materiály, jako jsou např. průhledné fólie nebo sanitární silikon. Tiskařské barvy vyměnila za sprej. Ve svých pracích preferuje geometričnost a jednoduchost, ale někdy se objeví i výjimky.
grafiky z cyklu
Soutěže a výstavy: Ex libris 2007 Karlovy Vary (autorka byla oceněna čestným uznáním) Prezentace KVK 2007, KD Řehlovice Print exchange konvikt 2008, Olomouc Trienále ex libris 2008, Chrudim CAP (Comunity art projekt) 2008, KD Řehlovice Ostrale 2008, Drážďany
prezentace grafik
h_aluze / 76
Vybrané grafiky jsou ze souboru KOMI-X, který se stále rozšiřuje. Grafiky jsou nazvány čísly, která značí pořadí jejich vzniku. Práce vycházejí z autorčina života. Z důležitých věcí a momentů, které ji ovlivňují. Jsou to zastavené momenty-výseky-komiksová okna, na kterých se odehrává příběh-život. Autorka zvolila nezvyklou techniku. Grafiky vytvořila černým sprejem přes šablonu a jako potiskový materiál použila průhlednou fólii, která při instalaci rozehrává hru s pozadím.
77 / h_aluze
KOMI-X / iva munduchová
Soubor: KOMI-X Název: II., III. Technika: sprej přes šablonu Rozměry: 620x620
prezentace grafik
renata špásová / grafiky EXL MI a EXL VV
Renata Špásová (1986) pochází z Havlíčkova Brodu. Vystudovala Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni. Dnes je studentkou třetího ročníku na Katedře výtvarné kultury PF UJEP. Ve všech uměleckých oborech se zabývá geometrií a liniemi, které se mnohdy modifikují do symbolů a znaků. Soutěže a výstavy: Prezentace studentů KVV v Řehovicích (2007) Účast na soutěži Ex Libris (2007)
grafiky
Memoriál pana Proška (VŠ bar, 2007) Corpus delicti (Galerie v průvanu, 2007) Print exchange konvikt (Olomouc, 2007) Memoriál pana Proška (Ulita, 2008) Print exchange konvikt (Olomouc, 2008) Ex libris (Chrudim, 2008) Community art projekt (Řehlovice, 2008) Community art projekt (Drážďany, Ostrale, 2008) Community art projekt (Galerie 2P, 2008)
prezentace grafik
h_aluze / 78
EXL MI a EXL VV / renata špásová
Linority EXL MI a EXL VV tvoří dvojice Ex Libris, které vytvořila pro osoby s monogramy VV a MI. Ve své práci si autorka hraje s podobou písmen, která umisťuje do základního tvaru čtverce o rozměrech 8x8 cm. Autorka se nechala volně inspirovat architekturou. Pro tisk zvolila hodně výrazný svítivě zelený papír, na kterém vynikla šedá a černá barva samotné grafiky s vyne-
79 / h_aluze
cháním některých míst kvůli písmenům. Tímto vynecháním se tu objevuje i kontrast mezi šedo-černým tiskem a zeleným papírem přímo uvnitř grafiky. Obě práce se zúčastnily XII. Trienále českého Ex Libris v Chrudimi, přehlídky současné grafické tvorby za roky 2006 – 2008, kde byly vystaveny v divadle Karla Pippicha od 11.10. do 9.11.2008.
prezentace grafik
andrea vašků / odnikud nikam
grafika
Svou grafiku na téma Odnikud nikam pojala jako spojení dvou zvířat srostlých těly, z nichž každé jde na jinou stranu – takže jdou odnikud nikam. Nejedná se o konkrétní zvířata, nýbrž zvířata smyšlená, která různě barevně kombinovala a přetiskovala (toto je jedna z mnoha verzí). Jako techniku pro zpracování tohoto tématu si autorka vybrala linoryt.
Vytváří především barevné na fantazii založené obrazce podivuhodných zvířat a věcí. Tlusté obrysové linie kolem zvoleného vyrytého tvaru jsou pokaždé přibližně stejné šířky, tyto linie pak působí dynamicky a vyvolávají v pozorovateli věčný stav napětí...
Andrea Vašků (1985) pochází z Prahy. Vystudovala Střední integrovanou školu, obor Propagační výtvarnictví-aranžování v Praze. Prošla také jedním rokem studia na VOŠUP v Praze, obor Malba a přidružené techniky. Nyní studuje na PF UJEP třetí ročník na Katedře výtvarné kultury. Ráda se věnuje tvorbě grafiky, upřednostňuje tisk z výšky a především techniku linorytu.
Mail-art projekt na téma The bed (Florean muzeum, Rumunsko) (2007) Účast na soutěži Ex Libris (2006, 2007) Prezentace studentů KVK v Řehlovicích (2007) Výstava prací studentů na chodbě KVV (2007) Výstava, Print- Exchange Olomouc, (2007, 2008) Výstava na chodbě PF UJEP , Deník 07, (2008)
Soutěže a výstavy:
prezentace grafik
h_aluze / 80
brodce z cyklu pohlednice / karolína včelišová
Grafika je z cyklu Pohlednice. Poměr stran klasické pohlednice je dodržen a zvětšen do formátu A2. Autorka tvoří pohlednice měst a vesnic, ke kterým má určitý vztah. V cyklu zachytila i město Hořice, ve kterém studovala střední školu. Na této grafice znázornila Brodce. Celý cyklus se udržuje v monochromní (černobílé) podobě s použitím techniky linorytu. Některé grafiky byly upraveny, zmenšeny a použity ke korespondenci. Karolína Včelišová (1984) pochází z Mladé Boleslavi. Studovala na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské obor Konzervování a restaurování. V současnosti je studentkou třetího ročníku Katedry výtvarné kultury při PF UJEP. Zaměřuje se především na malbu, ve které reaguje na dneš-
81 / h_aluze
ní designový chladný prostor, a to hlavně obývacích pokojů, kam se pomocí velkých pláten tapetového formátu snaží dosadit, pro autorku samozřejmou, flóru, a tak celý prostor zútulnit.
Soutěže a výstavy: Prezentace studentů KVV v Řehlovicích (2007) Mail-art na téma The bed (Florean museum, Rumunsko, 2007) Účast na soutěži Ex libris (2007) Memoriál pana Proška (VŠ bar, 2007) Memoriál pana Proška (Ulita, 2008)
prezentace grafik
šéfredaktorka: michaela henčlová /
[email protected] redakční rada: tomáš čada /
[email protected], miloš makovský /
[email protected], alice prajzentová /
[email protected], tomáš suk /
[email protected], michaela uhlířová /
[email protected] ediční práce: tomáš čada korektury: lucie vízková redakční e-mail:
[email protected],
[email protected] internetové stránky: www.h-aluze.cz grafické zpracování a design: miloš makovský spolupracovali: svatava antošová, marie bartůšková, jan bárta, jitka filařová, alexej gvozdin, miroslav hašek, monika kabátová, ondřej kamenický, ivan „pasadena“ kopečný, adam krupička, jan kubíček, jakub kujan, anica jenski, jan martínek, vojtěch němec, eva opltová, ludmila pechová, stefan segi, michaela schwarzová, josef straka, radana šatánková, jan tětek, petr váša, nelly wernischová, eva žvachtová
h_aluze
časopis vznikl za finanční podpory katedry bohemistiky UJEP
E.č.: MK ČR E 18358
