6
Evangelický měsíčník | ročník 90/2014 | cena 25 Kč | www.ceskybratr.cz
MODERNÍ DOBA:
Vanutí
Vnímal jsem upřímnou víru a touhu žít podle Písma bez kompromisů. Stále však jsem připomínal, že dar jazyků, který sám nemám, není jediným darem Ducha svatého, že jsou i důležitější, ač méně nápadné. A že nesmíme pohrdat těmi, kteří se ve sboru projevují jinak, než by si tito přáli; při vší odlišnosti tvoříme jedno tělo Kristovo.
Religionista Z. Vojtíšek o evangelikalismu Rozhovor o propletenci charismatické a tradiční zbožnosti Vanutí z Taizé, vanutí na Travné Diakonie: Hospic Citadela je tu již deset let
Duch svatý v životě církve, Luděk Rejchrt | 11
|7 | 10 | 22, 25 | 40
V záplavě řepky foto: D. Ženatá
ÚVODNÍK 3 Duch věje, kam chce – D. Ženatá
ÚVODNÍK
ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME 4 Varhany – O. Macek BIBLICKÁ ÚVAHA 5 Vanutí Ducha svatého – P. Smetana TÉMA 7 Evangelismus – Zdeněk Vojtíšek 10 Rozbíjet falešné předsudky. Rozhovor s J. Pecharem – O. Kolář 11 Duch svatý v životě církve – L. Rejchrt OTÁZKA NA TĚLO
14 Jak pociťujete působení Ducha svatého ve svém životě? CÍRKEV ŽIJE
21 Ve stodole je otevřeno. Reportáž ze Sázavy – D. Ženatá
22 Taizé – J. Škubalová 25 Vanutí Ducha na „konci světa“ – D. Ženatá 27 Konzervatoř Evangelické akademie v závěrečném čtvrtletí školního roku – V. Horák
30 Příležitost ke sdílení při 600. výročí přijímání podobojí – H. Tonzarová MOJE CÍRKEV
32 Horácký seniorát – R. Černý 33 Daň z kostelů snad ČSSD nenavrhne – P. Šilar 34 Slavení 600. Výročí podobojí – M. Lukešová 35 Jednota bratrská je společenství srdce i rozumu. Rozhovor s E. Šormovou – J. Kirschner NOVÁ PÍSEŇ
38 Přijď, Duchu svatý, přijď – L. Moravetz DIAKONIE
40 Diakonický hospic slavil desáté narozeniny – R. Kopecká/ph
41 SOS centrum Diakonie v novém SLOVO
42 Páv – L. Ridzoňová 43 Chvála psychoterapie – J. Plíšková 44 Ježíš jednoduchý – L. Ridzoňová
Duch věje, kam chce
Z
kuste chytit vítr. Fouká, kam chce; vidíme pohyb větví a třepetající se listí, ale vítr vidět není. Až důsledek jeho působení. Někdy to může být pěkná vichřice, která láme stromy a bere střechy. A jako je nezachytitelný vítr, je těžké zachytit vanutí Ducha svatého. Stokrát si může‑ me říkat, že přece věje, kam chce, a přesto nás znovu a znovu překvapuje. V osmdesátých a devadesátých letech minulé‑ ho století docházelo v mnoha sborech k probuzení, bolestným rozkolům a odchodům celých skupin do letničních a charismatických společenství. V někte‑ rých evangelických sborech však za osvíceného pů‑ sobení moudrých farářů však odchod nenastal – na obsahu víry se shodli a rozdílné způsoby, jak víru prožívali, si dokázali vzájemně tolerovat. V rubrice Téma najdete hned dva příspěvky s tímto námětem ze sboru v Praze‑Braníku. Článek tehdejšího faráře Luďka Rejchrta a rozhovor s nynějším farářem Ja‑ roslavem Pecharem, který byl tehdy aktivním čle‑ nem sborové mládeže. Vyznat se v množství směrů a proudů dnešní náboženské plurality nám pomůže v úvodním textu přední český religionista Zdeněk Vojtíšek. Mnozí známe a zpíváme písně z Taizé. O tomto vpravdě ekumenickém společenství a světovém fe‑ noménu píše Jana Škubalová v rubrice Církev žije. A že Duch odtud mocně duje už padesát let, dosvěd‑ čují všichni, kdo tam byli. Možná nemusíme jezdit až do Francie. Dům setkávání na Travné přitahuje lidi s podobnou touhou po prožití a naplnění víry, jak se dočteme v rozhovoru s organizátorem pobytů Jaredem Kenningem. Duch věje, kam chce, vidět není, ale jeho působe‑ ní cítit je. Možná stačí jen chtít a vnímat, stejně jako když námořník na začátku plavby rozvine plachty a doufá v dobrý konec. Inspirativní čtení přeje všem čtenářům
Daniela Ženatá
3
ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME
Varhany Když je kázání dlouhé, nudné nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují.
Vítr z nebe plní píšťaly. Talent ke hře je také od Boha. Lidé zpracují dřevo, cín, měď, olovo. Matematika a fyzika not, zvuků, harmonií, rejstříků a manuálů zdá se (mi) být také příliš velkým tajemstvím. Zvuk zní odkudsi z vrchu, málem až z klenby. Harmonie zní do neharmonického světa. Písně, předehry a dohry jako by byly jiným druhem kázání.
V jakémsi městě za reformace informoval městský písař starostu o tom, že na shromáždění novověrců všichni zpívají. A starosta na to už jen konstatoval: Tak to je již všechno ztraceno. (Začne‑li víra zpívat a hrát.) Podle Martina Luthera je hudba dar Boží a zahání ďábla. A řekl: Hudba je královnou všech hnutí srdce. Nic na zemi není silnějšího než hudba, smutné rozveseluje, rozesmáté zesmutní. Dává sílu těm, kdo klesají na mysli. Babička manželky měla Alzheimerovu chorobu, z mysli se jí ztratila jména i tváře dětí, ale pořád dokázala zpívat a hrát z chorálníku na varhany. Můj otec do kostela moc nechodí, a když, tak prohlašuje, že na celých bohoslužbách se mu líbí jedině preludium a postludium. Varhany (vodní) vymyslel prý Řek Ktesibios z Alexandrie v Egyptě. Na varhany se hrálo při slavnostech pohanských císařů, ale také zřejmě Varhany ve Dvakačovicích v cirku, kde křesťané umírali. Věřící Starého i Nového zákona zpívali a hráli, Franský král Pippin Krátký nebo až jeho syn Karel Veliký dostal varhany od byzantského chválili, těšili se hudbou, vytvářeli díky ní spocísaře v 8. století. Ve staré církvi byly nástroje lečenství. Skoro všude v Bibli je množné číslo při bohoslužbách zakázány, příliš připomínaly „chvalte“ – společně, dohromady. Je to lepší, zní rej pohanských slavností. V pozdním středově- to pěkněji, děje se při tom „něco“. Bolest, radost, samotu, víru, všechno to lze vyku se však přece šířily Evropou. Až v 17. století začaly varhany sloužit jako nástroj k doprovodu zpívat, varhanní hudba pomáhá uvolnit, otevřít zpěvu. Z kostelů se pak dostaly do koncertních se, něco setřást, pochopit. Strýc hrál na varhany a teta kdesi za ním léta síní a hudba psaná pro křesťanské chrámy zní šlapala v pravidelném rytmu měchy. Varhaníci dnes v besedních domech a halách. Hudba otevírá duši. (Učí hráče píli.) Škoda nejsou většinou vidět. Snad příliš samozřejmě se že někdy neznějí jen varhany k našemu mlčení, bere, že tam „někde“ jsou. Dole se jim nevděčně modlení, meditaci, domýšlení. Hudba těší. Vede nadává, za rychlost, pomalost, přehmaty. (Farána samotné hranice našeho chápání, cítění, vní- řům za špatný výběr.) Zasloužili by více… mání, otevírá netušené prostory. Ondřej Macek, foto Pavel Capoušek
4
biblická úvaha
Vanutí Ducha svatého Jako je nezachytitelný vítr, je těžké zachytit vanutí Ducha svatého
S
třetím svátkem církevního roku, Letnicemi byl evangelickým farářem, kterému nechybělo či svátky Svatodušními, si často nevíme určité sebevědomí profesionála, který rozhorady. Vzpomínka na narození Spasitele je duje o tom, co je ve sboru správné a co není. srozumitelná. Podobně i Kristovo ukřižování Náhle jsem měl pocit, jako bych se díval do a vzkříšení. Ale svátky svatodušní? Rozpaky zrcadla svého života. A v tomto zrcadle jsem nad nimi provázejí církev od počátku. Jako poznával, že potřebuji odpuštění, uzdravení je nezachytitelný vítr v korunách stromů, je duše, živou víru a poslušné následování našetěžko zachytit vanutí Ducha svatého. A přece ho Spasitele. Připadal jsem si jako Nikodém se svatodušní událost dostala do Apoštolského (Jan 3,1–8), který byl členem židovské rady. vyznání víry jako jeden ze tří nosných pilířů Ježíš rozumí jeho skrytým tužbám, zná jeho života církve. Co znamená, vyznáme‑li: Věřím naděje i selhání. Nezamlčí však, že jediné pov Ducha svatého? Naslouchejme, jak odpovída- třebné, chce‑li Nikodém spatřit Boží království, la minulá generace: „Sám od sebe pochybuji je znovuzrození z Ducha svatého. Jde o hlubokou proměnu lidského srdce, o Boží lásce a odmítám jeho slovo. Ale Duch svatý otvírá moje uši i srdce, abych k evangeliu která je dílem Ducha svatého. Dvě důležité radostně přitakal. Tak probouzí mou víru. Sám věci jsou v tomto příběhu naznačeny. Ježíš hood sebe jsem nakloněn k sobectví a sebelásce. voří s Nikodémem především o zrození z vody. Bůh i bližní jsou mi dobří jen potud, pokud jich Umývání vodou patřilo k důležitému náboženmohu využít. Ale Duch svatý proměňuje mé so- skému rituálu. Je to nezbytná očistná koupel becké srdce v srdce milující. Tak ve mně působí pokání, jejímž reprezentantem byl Jan Křtitel. dobrá rozhodnutí i činy. Nebýt Ducha svatého, A jde o vanutí Ducha, který přináší svobodu. nikdy bych se nestal novým člověkem.“ (Milo- „Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam jde.“ Kdo je veden Duslav Hájek: Evangelický katechismus 88). Vítr věje, kam chce. A kam vstoupí, nechává chem, radostně se podřizuje jeho vedení. Voda hluboké stopy. Duch svatý vytváří nové spo- a Duch jdou vždycky spolu ruku v ruce. Tak jsme to před mnoha léty prožívali ve lečenství víry, lásky a naděje, společenství, které nazýváme církev. A upevňuje naději na sboru. Prožívali jsme chvíle nadšení i skleslosti, dary Ducha svatého, o nichž se píše v Novém konečnou proměnu všeho stvoření. Od událostí, které na dlouhou dobu za- zákoně. Nikodémův příběh zůstává otevřen do buměstnávaly mé myšlení, uplynulo již několik desetiletí. Byl jsem tehdy farářem v Hošťál- doucnosti, kterou otevřel ukřižovaný a vzkříkové. Službu jsem konal s radostí; nacházela šený Pán. Nejprve v Jeruzalémě a pak až na ve sboru kladný ohlas až do chvíle, kdy se ve sám konec světa. sboru začala projevovat touha po intenzivPavel Smetana nějším duchovním životě. Tento zájem jsem vítal. Pak přišel pro mne významný den, který podstatně ovlivnil můj další život. Dosud jsem
5
Cyklus: Moderní doba Téma – Vanutí
Modlitba červnová Duchu svatý vaneš kam chceš někdy Tě cítím jako dotyk motýla přineseš radost někdy je to vichr dějí se velké věci někdy mi foukáš do obličeje jdeš proti mně chceš mě od něčeho odradit? prosím nepřestávej se svým dílem obnovy probouzení amen modlitba Lenky Ridzoňové kresba Lydie Férové
POHLED RELIGIONISTY
Evangelikalismus Ruka nastavující církvi budík
E
vangelikalismus je široké, vnitřně bohatě diferencované hnutí, které tvoří evangelikální denominace, samostatné sbory, skupiny evangelikálů uvnitř neevangelikálních denominací (např. silné evangelikální křídlo v rámci anglikánské církve) a tzv. paracírkevní organizace. Toto hnutí vychází z protestantského křesťanství a sdílí s ním všechny články víry. Evangelikálové se od ostatních protestantů totiž sice liší některými teologickými důrazy, ale daleko spíše než obsah víry je pro ně charakteristický způsob, jak víru prožívají, a to, k jakým praktickým důsledkům je jejich víra vede.
Kořeny a vznik evangelikalismu Vznik evangelikalismu je pevně spjat s procesem modernizace. Industrializace a urbanizace v 18. a 19. století způsobily rozpad dosavadních společenských struktur, a tedy i značné oslabení role náboženských institucí i oslabení role náboženství v osobním životě. Zákonitým důsledkem modernizace se nestalo vymizení náboženství (jak se též někdy předpokládalo), ale nástup větší míry náboženské plurality. Člověk moderní doby si vedle mnoha jiných voleb může zvolit i svůj vlastní způsob náboženského života a samozřejmě také zůstat bez náboženství. Evangelikalismus vznikl pod tlakem modernizačních vlivů na půdě britského a amerického protestantismu. Jeho hlavní náboženské kořeny jsou tři: pietismus, puritánství a probuzenectví; nejsilnější z nich je probuzenectví, s nímž je někdy evangelikalismus dokonce ztotožňován. Probuzenectví je spojeno s těmi vrstvami obyvatelstva, které byly zbaveny svých sociálních a (nebo také) náboženských kořenů. Typickým příkladem jsou na britských ostrovech městští dělníci v 18. století, kteří v důsledku rychlé industrializace a urbanizace ztratili spojení se svými venkovskými komunitami a farnostmi. V Severní Americe byla v téže době velmi nízká míra příslušnosti k církvím, patrně kvůli migraci
a malému významu církví místních, o něž se mateřské evropské církve příliš nestaraly. Na obou březích Atlantiku se tedy jednalo o lidi, kteří měli povědomí o křesťanství, ale které bylo třeba k aktivnímu křesťanskému životu teprve „probudit“. Při masových shromážděních a pod vlivem řečnicky vybavených kazatelů, kteří používali emotivní a naléhavou rétoriku, tito lidé hromadně konvertovali ke křesťanství (nebo – přesněji řečeno – obnovovali svou křesťanskou víru). Ve Velké Británii nastalo první takové probuzení na konci třicátých let a ve čtyřicátých letech 18. století v důsledku působení anglikánského duchovního Johna Wesleyho (1703–1791) a jeho spolupracovníků. Na základě tohoto probuzení, které do padesátých let 18. století zasáhlo celou Velkou Británii i britské kolonie, vzniklo metodistické hnutí. První probuzení v Severní Americe je spojeno s kongregacionalistickým duchovním Jonathanem Edwardsem (1703–1758) a odehrávalo se ve 30. letech 18. století; tzv. druhé velké probuzení spadá do prvních tří desetiletí 19. století. Kromě pietismu, puritánství a probuzenectví je evangelikální myšlení ovlivněno také filozofií zdravého rozumu, která byla v jeho formativním období významným americkým životním postojem. Filozofie, již představoval skotský filozof Thomas Reid (1710–1796), získala od poloviny 18. století velkou popularitu mezi Američany a svým apelem proti elitářství přispěla jak k demokratickému a republikánskému zřízení mladých Spojených států, tak k laickému charakteru nově se formujícího evangelikalismu. Do něj přinesla také přesvědčení, že správným nástrojem pro poznávání smyslu Bible je zdravý rozum, oproštěný ode všech teologických spekulací a nezatížený hledáním jazykových či historických souvislostí textu. Je otázka, do jaké doby máme vznik evangelikalismu klást. V každém případě je ale možné říci, že v době Wesleyho smrti v Británii (1791) ¥
7
a v letech druhého velkého probuzení ve Spojených státech byl tento nový typ protestantismu již definitivně konstituován. Metodistické církve v Británii a baptistické a metodistické církve ve Spojených státech prodělávaly v této době rychlý růst a staly se v počátcích evangelikalismu jeho základnou.
Základní znaky evangelikalismu Religionisté a teologové vymezují evangelikalismus různě formulovanými, ale v podstatě podobnými sadami znaků. Na prvním místě mezi nimi zpravidla stojí úcta ke křesťanské Bibli jako k „Božímu slovu“. Evangelikální křesťané mají Bibli znát a studovat a považovat ji za závazný zdroj křesťanské nauky a etiky, vysoce nadřazený případným jiným zdrojům. Vedle víry v Bibli jako „Boží slovo“ je druhým centrálním bodem evangelikální teologie víra, že nejvýznamnějším dějem z hlediska jak lidských dějin, tak života jednotlivce je smrt Ježíše Nazaretského na kříži. Odpovědí na nabízenou možnost smíření s Bohem prostřednictvím Ježíšovy smrti má být pokání z hříchů, obrácení k Bohu (konverze) a znovuzrození. Osobní prožitek konverze je pro evangelikály tak důležitý, že jím mají projít i děti, které se narodily do jejich rodin. Konverze je bezpochyby dalším silným důrazem evangelikální teologie. Čtvrtým znakem je individuální, osobní prožívání víry. Z víry v rozhodující moc Ježíšovy oběti má vyplývat osobní, emočně bohatý vztah s Bohem. Na základě tohoto vztahu má v životě evangelikálů docházet k růstu mravního jednání (k „posvěcení“) a k vybavení pro účinnou pomoc druhým lidem (k „zmocnění“), zvláště pro misii. Misie je pro evangelikály vrcholně důležitou činností. V misijní aktivitě jsou evangelikálové obvykle velmi vynalézaví a rádi využívají všech prostředků, které jim poskytuje technologický pokrok. Misii tedy můžeme považovat za pátý důraz evangelikalismu. Intenzivní osobní zbožný život evangelikálů, sestávající z individuálních modliteb, čtení Bible, návštěvy bohoslužeb apod., se obvykle odehrává za silné podpory místní evangelikální obce (sboru). V ní většinou panují bezprostřední vztahy a tuto vzájemnou blízkost příslušníků sboru ještě zvyšují studijní, modlitební, generační, gende-
8
rová nebo jinak zájmová setkání, konaná vedle bohoslužeb. Podobně jako církev tímto způsobem získává rodinný charakter, má být evangelikální rodina jakousi malou církví – s rodinnými bohoslužbami, modlitbami před jídlem, výchovou dětí na základě Bible, kněžsky patriarchální rolí otce a podobně. Úzké náboženské společenství ve sboru i rodině umožňuje a podporuje zapojení příslušníků do účinné spolupráce. Evangelikální sbory se tak často stávají centry dobrovolnického aktivismu (považuji ho za šestý znak), který je zaměřen jak na vlastní provoz sboru, tak na misijní, vzdělávací, sociální a jiné programy. Typické pro evangelikalismus jsou tzv. paracírkevní aktivity: nezisková sdružení zaměřená na jednu činnost (např. na
kresba Petra Fischerová
misii mezi vysokoškoláky) a nezávislá na žádné denominaci. Tvoří je evangelikální dobrovolníci z různých denominací. Jejich prostřednictvím tak evangelikalismus zasahuje i do oblastí, jež by jinak byly od náboženství odděleny. Společenský aktivismus evangelikálů bývá motivován vizí blízkého příchodu Božího království. Jako další, již sedmý charakteristický důraz vyplývající z evangelikální teologie, je tedy možné jmenovat očekávání Ježíšova návratu na tuto zem, úplné osvobození jednotlivých lidí od hříchů a dokonalé obnovení lidského společenství. Velká část evangelikálů totiž vnímá lidskou společnost jako zkaženou a těší se na moment,
kdy Kristus při svém druhém příchodu učiní špatnostem lidí přítrž. Díky důrazům na individuální vztah k Bohu, svobodu jednotlivce, vlastní rozhodnutí, osobní odpovědnost apod. má evangelikální společenství rovnostářský a laický charakter (což považuji za osmý znak). Většinou sice v jejich čele stojí ordinovaní duchovní, ale ordinace se projevuje hlavně při křtu a eucharistii. Jinak jsou především manažery aktivit sboru a na kazatelské či pastorační činnosti se vedle nich podílejí také laici. Laický charakter vede také k typickému přesvědčení, že jednotlivý sbor (kongregace) nad sebou nemá jinou autoritu než Krista. Je tedy samostatnou jednotkou, která se může případně připojit k určitému svazku. Nezávislost na státu je přitom obvykle považována za samozřejmost.
způsobují, že evangelikalismus je v současnosti patrně nejrychleji rostoucí náboženské hnutí na světě (úspěšné především v Africe, Asii a Latinské Americe). V důsledku jeho značné rozmanitosti je ovšem velmi těžké dospět k serióznímu odhadu počtu evangelikálů na světě. Pokud se vzdáme snahy započítávat mezi evangelikály příslušníky neevangelikálních církví (např. početné katolické charismatiky), dojdeme k počtu zhruba půl miliardy křesťanů, kteří jsou součástí některé evangelikální denominace nebo samostatného evangelikálního sboru. Sama Světová evangelikální aliance ovšem ve své internetové prezentaci udává, že zastupuje asi 600 milionů evangelikálů. Každopádně nejméně dvě třetiny z nich jsou pentekostalisté (včetně charismatického hnutí a dalších vln). Zdeněk Vojtíšek
Církev stále probouzená Možná nejtypičtějším znakem evangelikalismu je ovšem ještě něco jiného: v různé intenzitě přítomná touha po probuzení, které by se projevilo jak intenzivnější vnější misií, tak obnovou vlastních řad. Protože tato touha někdy přeroste do vzniku nového vnitřního hnutí, odehrává se vývoj evangelikalismu v mnoha „vlnách“. Některé z nich přinesou heretická učení, ale většina jich zůstane v rámci evangelikalismu. Ještě v době rychlého počátečního růstu evangelikalismu v první polovině 19. století tak vznikly první významné vlny – teologicky problematické adventistické hnutí ve 30. letech a o něco později hnutí svatosti. Hnutí svatosti pak na začátku 20. století pomohlo vzedmutí nejmohutnější evangelikální vlny – pentekostalismu (letničnímu hnutí). Ve 20. letech 20. století vznikla další velká vlna – fundamentalismus – a její význam trvá dodnes. Ti kdo ji tvoří, se obvykle nazývají konzervativní evangelikálové. V reakci na fundamentalismus se ve 40. letech zvedla vlna tzv. nového evangelikalismu, tvořená intelektuálně i ekonomicky zdatnou střední třídou. Největší počet vln za sto let jeho existence ovšem vzešel z pentekostalismu: od 60. let působí tzv. charismatické hnutí, od 80. pak tzv. neocharismatické hnutí a mezitím vznikla a nyní vzniká ještě celá řada menších vlnek. Přizpůsobivost nábožensky pluralitnímu prostředí a schopnost inovací v nových „vlnách“
Článek vznikl úpravou daleko rozsáhlejšího odborného textu, který vychází v časopise Lidé města. Autor je vedoucí katedry religionistiky na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy.
oznámení
Poslední volná místa v Herlíkovicích! Horský domov Herlíkovice a oddělení výcho‑ vy a vzdělávání ČCE srdečně zvou na dvě letní rodinné rekreace: 6.–13. 7. 2014 rodiče s dětmi – po duchovní cestě povede farář Karel Šimr 16.–23. 8. 2014 prarodiče s vnoučaty – po duchovní cestě povede farář David Nečil Chystáme pro vás čas plný výletů, her, zpívání, biblického povídání, ale i ztišení, modliteb a meditací. Léto na horách můžete hezky prožít i během individuálních pobytů – kontaktujte nás. Tel.: +420 604 434 300 e ‑mail: horskydomov@e ‑ cirkev.cz
9
ROZHOVOR s Jaroslavem Pecharem
Rozbíjet falešné předsudky Propletenec charismatické a tradiční zbožnosti po čtvrtstoletí Když Jaroslav Pechar (1972) nastoupil v roce 2009 jako farář ČCE v pražském Braníku, byl to pro něho tak trochu návrat domů. V tomto sboru totiž kdysi coby mladý náboženský hledač našel cestu do církve, byl zde pokřtěn a také zažil nástup charismatického hnutí. Zeptali jsme se ho, jak na toto období vzpomíná a jak dnes – z odstupu pětadvaceti let – příchod letničních a jejich soužití s „tradičními“ hodnotí.
schází dodnes. Minimálně rok pak žádný pokus o komunikaci nenastal. Jak jsi s nimi vycházel ty sám? V čem jsi vnímal jejich přínos a v čem nebezpečí? Po roce jsme se začali „oťukávat“. U nás doma se scházeli představitelé obou proudů a hledali, jestli je možno najít nějakou cestu ke smíření. Letničním nešlo upřít, že dokázali oslovit desítky lidí, kteří by se jinak ze sboru ztratili, či lidí úplně
Kdy se v branickém sboru začali letniční křesťané poprvé objevovat? Sám jsem do Braníka přišel začátkem 90. let a to zhruba ve stejné době, kdy tam ze Smíchova přišel Honza Horálek. Mládež vedl Michal Vogl, který byl přísně tradiční. Okolo Honzy Horálka však začala vznikat paralelní skupina „charoušů“, kteří se scházeli po bytech ve skupinkách. Na mládež z nich chodilo jen pár. Jaké byly hlavní projevy jejich zbožnosti a teologické důrazy? Do očí (či spíš do uší) bilo mluvení jazyky a křest v dospělosti, ale patřil tam i mnohem větší důraz na osobní modlitební život a pravidelnou četbu Bible. Hodně procházeli „Čtyři vyznání“, nových. Řada z nich jsou dodnes aktivní křeszvláště Bratrské, a odtud pak měli důrazy na ťané. Z našeho pohledu ale šli teologicky dost kázeň. Teologie prosperity se chvála Bohu nijak „po povrchu“, zatímco tradiční mládež v tomhle držela laťku dost vysoko. My jsme je považovali výrazně neobjevila. za vymývače mozků, oni pochybovali, jestli jsme vůbec křesťané. V rozbíjení falešných předpoJak na jejich přítomnost reagoval sbor? Vznikalo rozumění byl asi největší přínos těchto setkání. napětí či konflikty? Spory o křest zůstávaly spíš na osobní rovině. Prvním velkým konfliktem byl spor o termín Jak si vysvětluješ, že se charismatickou vlnu schůzek mládeže. Tradiční úterní termín, kam nakonec podařilo do sborového života integrovat? chodili tři lidé (já jako vedoucí a Honza Horálek Pastýřská moudrost vedení sboru – to je pose svou ženou, protože ctili moji autoritu vedoucí- třeba říct na prvním místě. V pravdě prorocké ho mládeže), chtěli pro sebe letniční jako termín rozpoznání Luďka Rejchrta, že celé to letniční pro setkání vedoucích skupinek. Bylo z toho dost třeštění není z Ducha svatého (a tak není potřeba dusno a nakonec jej získali. „Tradiční“ to dost to dělat také), ale ani z ďábla (a tak není potřeba semklo a začali se scházet v pondělí. Jen pro zají- je vyhnat). Je to člověčina a ta potřebuje naši trmavost – část z nich se jednou za měsíc v pondělí pělivost a lásku. Zpětně vidím, že úplně stejnou
10
trpělivost a lásku potřebovali i pro práci s námi tradičními. V jakém smyslu byli a jsou letniční pro branický sbor obohacením? Došlo díky nim k proměně charakteru celého sboru, nebo spíše tvoří v rámci sboru tolerovanou skupinu? Vzniklo cosi, co by šlo nazvat „postletniční zbožnost“. Nese v sobě hodně z počátečního „drajvu“, důrazy na soukromé čtení Bible, soukromý i společný modlitební život, sdílení v malých skupinkách, misijní zápal. Ztratila nálepkování a sudičství, manipulativní techniky. Někde mezi tím jsou teologicky konzervativní postoje, u nichž můžeme diskutovat o znaménku plus a minus – třeba kreacionismus či nepřípustnost předmanželského sexu. Dnes se dost dobře nedá rozlišit, kdo je tradiční a kdo je letniční. A to je dobře. Právě to „nálepkování“ nadělalo hodně zla. Jak se vyrovnáváš s námitkou, že Českobratrská církev evangelická je příliš intelektuálská, neumí oslovit méně vzdělané lidi a chybí jí emotivní dimenze?
ČCE na intelektuálních základech vznikla a těžko se nějak zásadně změní. Není ale jedinou církví. Takoví lidé prostě zakotví jinde. Odchod některých do jiných společenství se nevyhnul ani Braníku, ale nebyl spojen s žádnou hořkostí. Emotivní dimenze v Braníku nechybí, a když nemusí chybět v Braníku, tak nemusí chybět v žádném jiném sboru. Prostě to jde. Jakou roli podle tebe emoce v křesťanské víře hrají? V ČCE je „náboženský prožitek“ takřka sprosté slovo. Po mém soudu je to zásadní chyba. Tělo, duch a duše jsou dimenze, které se z části překrývají. Nepracovat s emocemi je stejná chyba, jako podcenit psychosomatiku při léčbě. Když na táboře přijde dítě s tím, že ho bolí bříško, nejméně v padesáti procentech se mu prostě stýská po domově. Když přišel charismatik s tím, že křest bez osobního vyznání není platný, nejméně v padesáti procentech se v tom dala odhalit touha po náboženském prožitku. S tím je potřeba pracovat, ne to zavrhnout jako nesmyl. Ptal se Ondřej Kolář
POHLED PASTÝŘE SBORU
Duch svatý v životě církve Moji braničtí charismatikové
B
rzy po sametové revoluci se v branickém sboru, jemuž jsem v té době už dvě desetiletí sloužil, objevilo hodně mladých lidí, kteří hledali životní orientaci ve zmatku hodnot a pocitů, které jsem už zmínil. Mezi nimi se objevil i dívčí turistický oddíl se svým vedoucím. Pozoroval jsem s radostí, jak dychtivě naslouchají kázání, s ještě větší radostí jsem je křtil, když vyznali před celým sborem svou víru v Krista. Sbor okřál svěžím mládím nových křesťanů. Někteří mi po čase řekli (s jistým ostychem), že se modlí „v jazycích“. Nikdy jsem je v tom-
to ohledu farářsky „neumravňoval“, ale když jsem je viděl v neděli v lavicích, jak se při bohoslužbách polohlasně modlí tímto nezvyklým způsobem, pokorně jsem je požádal, aby mě na kazatelně nerušili. Protože poznali, že je mám rád, dali si říci, ač to nebylo pro ně zcela snadné. Jsem jim za to dodnes vděčný. Tito milí lidičkové nenašli příliš zalíbení v branické mládeži, kde se živě diskutovalo o všem možném; po programu si někteří s chutí zašli na pivo do vedlejší hospody. To asi také přispělo k tomu, že se noví mladí lidé shro-
11
mažďovali spíše ve skupinkách na různých místech; každá z nich měla svého vedoucího. Společně četli Bibli, modlili se a řešili své osobní problémy. Jednotlivec se dobrovolně svázal s ostatními členy skupiny dokonce jakousi smlouvou s řadou závazků, což mě trochu znepokojovalo; není to přece jen jistý úkrok od svobody křesťana? A jak se postavit k „proroctvím“, mile naivním, o houfech dalších oveček, které právě v Braníku najdou svěží pastviny? Neměl jsem však nutkavý pocit, že na ně jako teolog musím dohlížet a uplatňovat autoritu pastýře, i když – na druhé straně – jsem se o ně trochu bál – aby nepropadli sveřepé horlivosti, která určuje až příliš jednoznačně normy druhým. Když vedoucí skupinek přišli s prosbou, abych se s nimi modlil, neodmítl jsem. Vnímal jsem jejich upřímnou víru a touhu žít podle Písma bez kompromisů. Stále však jsem připomínal, že dar jazyků, který sám nemám, není jediným darem Ducha svatého, že jsou i důležitější, ač méně nápadné. A že nesmíme pohrdat těmi, kteří se ve sboru projevují jinak, než by si tito přáli; při vší odlišnosti tvoříme jedno tělo Kristovo. Patrně to nebylo zbytečné, protože ani různost pochopení – například dětského křtu či překřtívání v dospělosti – sbor nerozdělila. A ti, kteří přece jen zatoužili po charismaticky výraznějších společenstvích, odcházeli bez hořkosti a snad i s jistou vděčností.
odvážné vize se stávající, pevně hierarchicky svázanou instituční církví, střet bezmála modelový pro další dějinná pokračování, končil tentokrát vítězstvím instituce nad entuziasmem. Fraticellové, jak byli nazýváni tito outsideři se svou provokující kritičností vůči etablované církvi, už svým označením (frater – bratr, fraticell – bratříček) navozují označení „brášků“, jak se někdy důvěrně nazývají mladí charismatičtí křesťané. Historik by ovšem mohl připomenout leckteré další skupiny podobného směřování, například levé křídlo německé reformace či naše adamity, nelítostně hubené.
Kořeny charismatického hnutí v historickém pohledu Walter Hollenweger zmiňuje tři základní dějinné prvky či kořeny, z nichž toto hnutí vyrostlo: 1) anglosaské probuzenecké hnutí, zdůrazňující křest Duchem svatým; 2) fundamentalismus, akcentující modelovou podobu prvotní církve, jejíž normativní výměr je spatřován ve Skutcích apoštolů; 3) americkou zbožnost černých Jestliže reformace a její dědicové spojují křesťanů s jejich emocionalitou a spontaneitou. Kořeny hnutí bych se však odvážil sledovat ještě působení Ducha svatého beze zbytku s vírou do hlubších dějinných vrstev. Vzrušené očeká- v Ježíše Krista jako Pána a s Lutherem vyznávají: vání cisterciáckého opata Joachima da Fiore, „Věřím, že můj rozum a mé síly nestačí, abych který po věku Otce a Syna předpověděl počátek v Ježíše Krista, svého Pána, uvěřil a mohl k němu věku Ducha svatého s jeho mocným působením přijít, ale že mne Duch svatý skrze evangelium k roku 1260, sice zůstalo nenaplněno, ale orien- povolal, svými dary osvítil a v pravé víře potovalo část františkánského řádu k témuž vyhlí- světil a utvrdil“ (Lutherův Malý katechismus), žení – a to nové církve, církve Ducha. Střet této charismatické hnutí zdůrazňuje nadto křest
12
Duchem svatým, jehož skutečnost je dotvrzena především darem jazyků. Reformační myšlení víry ví o vnitřním ujištění Ducha svatého, jenž nám dává a přivlastňuje jistotu spásy, charismatické hnutí však mnohem více zdůrazňuje přesvědčivé svědectví charismat, viditelných a zjistitelných, především mluvení jazyky, jejich tlumočení, vymítání démonů a uzdravování.
vě v době postmoderny musíme být ve střehu, aby naše aktivity a nejrůznější podniky, které mají oživit sborový život, nevzaly kázání jeho svrchovaný význam a slávu.
Docela osobní závěr Učení o Duchu svatém se nedá a nikdy nesmí nadřadit zvěsti o Kristu. Však je dobře si připomenout, že v Písmu nemáme toliko Letnice podle Lukášova podání ve Skutcích, hlasité a dramaticCo to tedy vlastně je? Jeden z letničních teologů zdůrazňuje, že letnice ké, kde je slyšet zvuk z nebe a kde planou ohnivé nejsou učení, ale zkušenost. Opírá se o biblické jazyky. Janovská teologie naopak zná jenom tichý oddíly ze Skutků i o Pavlův „seznam charismat“ dech Ježíšův a jeho slova: „Přijměte Ducha svatéz 1. Korintským a také o závěrečný doplněk ho.“ (J 21,22) Ani z toho, co se v charismatickém Markova evangelia. Zdá se, že vyprávění 2. ka- hnutí tak akcentuje jako „křest Duchem svatým“, pitoly Skutků bylo už Lukášem samým poněkud nelze udělat závaznou doktrínu. Saul, pozdější přeznačeno; zmínka o výsměchu apoštolům, že apoštol Pavel, se dal pokřtít, ale nikde neslyšíjsou opilí, napovídá tomu, že šlo o extatické mlu- me o nějakém doplnění a převýšení tohoto křtu, vení. Korintská glosolalie má už výrazně tento kterým je připojen k církvi. Této církvi dává Duch svatý svá charismacharakter. J. B. Souček zmiňuje, že „tyto abnormální jevy se nemálo přibližovaly přírodním ta, jež však nemají stále tutéž podobu, mění kultům, v nichž vrcholem bylo zbožné šílení“. se i podle toho, jak je jich v té či oné době pro (Výklad 1. Korintským, 148) Nicméně sám Pavel růst Kristova těla třeba. Nevstupujeme v tomto varoval před bránění mluvit „jazyky“ a s velkým smyslu dvakrát do stejné řeky času, abychom nadhledem celý tento prvek integruje do života měli přesně to, co prvotní církev. Ale jistě i nám sboru jako „dar milosti“, ne ovšem prvořadý; tím dnes Duch svatý chce dát svůj dar největší, totiž lásku ke každému člověku a tím víc k bratru je jednoznačně láska. Charismatické hnutí s tím nepochybně může v Kristu; nemusíme se kritizovat či dokonce souhlasit. A právě z jeho středu vychází někdy konfrontovat, spíše spolupracovat v jistotě, že překvapivě jasnozřivá analýza různých projevů, i při své odlišnosti jsme stejně milováni. Nikdy domněle z Ducha svatého. Watchman Nee ví nesmíme vzdát naději, že i toto hnutí, nepochybo působení duševních sil v kolektivu své: „Ne- ně zatížené fundamentalismem a ohrožené vnitřsouhlasím, když se víc lidí na delší dobu zavře ní manipulací, může dozrávat k vnitřní svobodě. v místnosti k modlitbám, půstu a prozpěvování Však i „prozření“ z nadšeného obdivu k uzdravopísní. Za těchto podmínek budou mozky všech vateli Steevu Ryderovi, který dokázal na počátku přítomných obluzeny, jejich vůle bude pasivní devadesátých let zaplnit velký pražský stadion a budou vydávat nesouvislé zvuky nebo slova.“ i stránky denního tisku, tomu nasvědčuje. Patrně není zcela náhodné, že do únavy V určitém časovém odstupu si zřejmě leckdo z upřímných stoupenců hnutí dokáže uvědomit uplynulého století, tak nemilostivého, zazněla nebezpečí jisté „psychické nákazy“ v emočně připomínka něčeho církví opomenutého, totiž vypjaté atmosféře, kde se působení Ducha a do- darů milosti. Odvažuji se však tvrdit, že žádná sud neprobádaných mocných sil lidské duše skupina křesťanů nemá právo se označovat za dá snadno zaměnit. Proto není třeba litovat, charismatiky. Charismatický je každý sbor, kde že v našich bohoslužbách „emotivní dimenze“ je zvěstováno slovo evangelia, vyznáván Otec, schází. Je jistě přitažlivá, ale také nebezpečná, Syn i Duch svatý a kde žijeme v jednotě víry, přeroste‑li míru biblické střízlivosti i obecného lásky a naděje. vkusu. Ostatně emoce jsou pomíjivé a církev Luděk Rejchrt, někdejší branický farář se bez nich snadno obejde, má‑li svůj střed ve kresba Petra Fischerová zvěstování evangelia o spáse v Ježíši Kristu. Prá-
13
OTÁZKA NA TĚLO
Jak pociťujete působení Ducha svatého ve svém životě? Tomáš Vítek, farář v Horních Dubenkách První mě napadá, že teď cítím chvění kolem žaludku. Ale to téměř jistě působení Ducha svatého nebude. Myslím, že Boží působení nějak speciálně nepociťuji, tedy určitě ne v přítomném čase průběhovém. Věřím, že Bůh na mě působí nezávisle na mých aktuálních pocitech. Avšak někdy mám jakýsi vyloženě dobrý pocit, aniž bych to čekal – mám radost z některých událostí a lidí. Třeba když se s někým bavím a cítím, že oba dva jsme vzájemně porozuměli své řeči. To mi nepřijde úplně samo sebou. Jako by fakt zapůsobilo ještě něco odjinud. Jiří Nečas, ordinovaný presbyter a ekolog Už asi před padesáti lety jsem získal v letničních kruzích určitou negativní zkušenost s mluvením o působení Ducha svatého a kvůli ní jsem při formulování podobných osobních prožitků hodně zdrženlivý. Věřím, že působení Ducha svatého
se projevuje navenek například životním optimismem či a priori dobrým vztahem k druhým lidem i k přírodě, že se promítá i do osobních rozhodování. A věřím, že mne Duch svatý vede i při mých kázáních (či při jejich přípravě; na kazatelnu si beru kázání předem připravená a napsaná) tak, že nejsou snůškou lidských moudrostí, nýbrž skutečně poselstvím o Kristu, o Boží lásce, o smyslu bytí. František Plecháček, farář Někdy ve chvílích, kdy doléhá únava a zmatek a nervozita, co všechno jsem opět nestihl, přichází rozbřesk úlevy a vědomí: člověče, vždyť na to ale fakt nejsi sám; nejsi a nebudeš. Mikuláš Zoubek, zubař Někdy si připadám, jako kdyby mi Duch Svatý koukal přes rameno a nad mou snahou něco udělat se shovívavě usmíval. DaZ
oznámení
Rodinné rekreace v Chotěboři 2014 termín
vedení
zaměření
4. běh
26. 7. –2. 8.
L. Červenka
rodinná rekreace
5. běh
2. 8–9. 8.
O. Pellar
rodinná rekreace
6. běh
9. 8. –16. 8.
J. Potočková
rodinná rekreace
7. běh
16. 8. –27. 8.
T. Matějovský
rodinná rekreace
Je možné se přihlásit i na dva i více běhů za sebou. Více informací lze získat ve sborech a na http:// es‑chotebor.evangnet.cz
14
Přihlášky potvrzené sborem zasílejte na adresu: Ing. Petr Černý, Jateční 712, 280 02 Kolín IV
NÁSTĚNKA
synodní rada
Na zasedáních dne 15. 4. , 29. 4. a 13. 5. projednala synodní rada 80 titulů. Z nich vybíráme: Vyznání a život církve Bádenská evangelická církev vydala publikaci Uwe Hausera Jan Hus – Die Wahrheit siegt. Synodní rada má zájem o koupi 100 až 200 kusů a hodlá jednat s bádenskou církví o přenositel‑ nosti této publikace do českého prostředí. Sbory a pracovníci Synodní rada potvrdila volbu Zdeňka Bárty za faráře v Litoměřicích na poloviční úvazek, Mojmíra Blažka za faráře v Českém Těšíně a Jana Kašpera v Brandýse nad Labem na plný úvazek, Aleše Wrany za faráře v Šumperku na 60% úvazek, Čestmíra Siwka za faráře v Kovánci na třetinový úvazek a Miloše Lapáčka za jáhna v Borové u Poličky na poloviční úvazek. SR sou‑ hlasí s prodloužením pověření Mariana Šustáka k duchovenské činnosti v nemocnici Most a Evy Halamové v nemocnici Na Františku v Praze. SR přijala rezignaci faráře Jana Veselého a bere na vědomí ukončení jeho zaměstnanecké‑ ho poměru s ČCE. Aktivní službu faráře ukončil též Adam Balcar. Synodní rada si váží jejich ochoty i nadále podle potřeby sloužit v církvi a souhlasí se zachováním jejich způsobilosti k ordinované službě faráře v ČCE. Fakulta a bohoslovci, vikariát Na vědomí vzala synodní rada rezignaci Jana Keřkovského na členství v komisi pro vikariát, u jehož zrodu před dvaceti lety stál. Student bohosloví Jakub Ort, kandidát služby v církvi, předložil zprávu o činnosti na sboru; SR ji vzala na vědomí.
Synodní rada souhlasí s rozmístěním zájemců o vikariát 2014/2015 dle návrhu vikariátní komi‑ se takto: Alžběta Matějovská – mentorka Anna Lavická Benjamin Kučera – mentor Pavel Pokorný Dan Páleník – mentor Aleš Mostecký Lukáš Král (dříve Vyoral) – mentor Marek Zik‑ mund Pavel Hanych – mentor Jaroslav Pechar Petra Náhlovská – mentorka Eva Šormová Zora Nováková – mentorka Elen Plzáková Správa církve Předsedou Poradního odboru evangelizačního a misijního jmenovala SR Radima Žárského. Na vědomí vzala SR vznik sdružení farních sborů v Černošíně a Stříbře, které budou volit společ‑ ného kazatele Luďka Korpu, a zprávu o zřízení správní komise ve farním sboru ve Zruči nad Sázavou, kde nebylo pro nedostatek kandidátů zvoleno nové staršovstvo. SR vzala na vědomí zprávy ze zasedání seniorátních výborů Pražského (2x), Ochranov‑ ského, Východomoravského (4x), Ústeckého (2x), Poličského, Poděbradského, Brněnského (2x) a Moravskoslezského seniorátu; zprávu o vizita‑ ci seniorátního výboru ve sboru v Huslenkách. Jeronymova jednota SR souhlasí s poskytnutím půjčky na profinan‑ cování druhé etapy opravy interiéru kostela ve Velenicích ve výši 1 098 000 Kč na základě před‑ ložené dohody o poskytnutí dotace z Programu rozvoje venkova ČR. Ekumenické vztahy Eva Benešová předložila zprávu z konference pro ženy v maďarské Piliscsabě, kterou organizo‑ val Luterský světový svaz. Konstatuje v ní, že ve srovnání s pozicí žen v jiných církvích je posta‑
15
vení našich žen genderově vyrovnané. Jan Jun podal zprávu o pobytu v komunitě Christusbru‑ derschaft v bavorském Selbitzu, kterou hodnotí jako vytržení z únavy a církevních stereotypů a výbornou příležitost k načerpání nové inspira‑ ce pro křesťanské svědectví v tomto světě. Na Husovo výročí 2014 do Kostnice delegova‑ la SR manžele Kašparovy a Stolařovy. Do kurato‑ ria kostela Smíření v Dachau, v němž by měl za ČCE zasednout člověk v církvi aktivní a spjatý s někým, kdo byl v tomto koncentračním táboře vězněn, byla jmenována Eva Wypiorová, dcera Eugena Zeleného. Sbor ve skotském Stromnessu projevil zájem o prodloužení služby farářky Magdalény Trgalové o jeden rok; SR souhlasí. Na Klausurkonvent, pořádaný Evangelickou církví ve středním Německu v Neudietendorfu, byl delegován David Balcar. Jako delegáty do progra‑ mu Global Young Reformers Network pověřila SR Irenu Benešovou a Michaela Pfanna. Na slavnost Gustaw‑Adolf‑Werku bádenské církve vysílá SR Ester Čaškovou a Petra Pivoňku. Na slavnost spo‑ jenou s odchodem zemského biskupa bádenské církve Urlicha Fischera do důchodu delegovala SR Joela Rumla. Presbyterní církev v Koreji zve partnery z ČCE na svůj synod v září 2014 a je ochotna hradit náklady na cestu a pobyt; SR vysílá Gerharda Frey‑ Reininghause a Pavla Stola‑ ře. Na evropské zasedání Luterského světového svazu v květnu 2015 do norského Trondheimu byli delegováni Lia Valková a Joel Ruml. SR souhlasila s příspěvkem na recepci ekume‑ nické poroty při Mezinárodním filmovém festi‑ valu v Karlových Varech ve výši 4 000 Kč. SR vzala na vědomí zprávu Gerharda Frey‑ Reininghause (ČCE) a Hany Tonzarové (CČSH) o stavu příprav společného projektu Husovských slavností 2015, který předložili řídicímu výboru ERC. DaZ
že to byl jeden z nejvýznamnějších momentů v dějinách naší země. Česko zažilo růst, který nemá v historii srovnání. Mnoho věcí se nepovedlo; politici se cho‑ vali arogantně a hloupě, nebyli jsme schopni konstruktivněkritického přístupu, rozkradli jsme eurofondy. Dali jsme Evropě Entropu, dílo výtvarníka Davida Černého, které bylo instalo‑ váno v budově Rady Evropy v Bruselu při našem předsednictví. Možná to byl originální český vklad do Evropy – humor, ironie a sarkasmus. Entropie je veličina charakterizující neuspořáda‑ nost systému. A přeneseně je možná neurčitost a nesrozumitelnost to, co určovalo český přístup k řešení celoevropských problémů.
Doufejme, že se po deseti letech Česká repub‑ lika zbaví pověsti „zlobivého dítěte“ a bude dále pracovat v oblastech, kde naopak zaznamenala respekt a úspěchy, jako jsou bezbariérové obchodování, liberalizace trhů, stabilizované veřejné finance a zdravé bankovnictví. Důležité budou výsledky voleb do evropského parlamen‑ tu a významná bude jistě také spolupráce se státy tzv. Východního partnerství, jak se v sou‑ časné východoevropské krizi ukazuje. DaZ
z domova Deset let v Evropské unii V květnu uplynulo deset let od vstupu České republiky do Evropské unie. Ačkoli mnozí stra‑ šili, že se rozplyne naše národní identita, nic takového se nestalo. Naopak: dnes můžeme říct,
16
úmrtí Dne 6. května zemřel po těžké nemoci ve věku 77 let Ludvík Svoboda, evangelický farář z Prusi‑ novic.
Po těžké nemoci zemřel 27. května ve věku 69 let Otakar Keller, lékař a dlouholetý kurátor sboru v Praze u Salvátora.
Zjevně to ale nikomu nevadilo. „Myslím, že křesťané a muslimové by se měli učit rozumět si navzájem,“ prohlásil na závěr student Fakulty humanitních studií Jan Škrob. „Toto setkání bylo ukázkou toho, že je to možné.“ VyM
křesťané a muslimové Setkání za pokojné soužití mezi křesťany a muslimy V sobotu 3. května se na Evangelické teologické fakultě v Praze potkalo asi padesát křesťanů a muslimů na Setkání za pokojné soužití mezi křesťany a muslimy. Jedním z podnětů byl zásah v pražských mešitách předchozího dne. „Setkání reaguje na vlnu veřejné nenávisti proti musli‑ mům, jíž jsme v poslední době svědky,“ prohlásil jeden z pořadatelů, evangelický farář Mikuláš Vymětal. „Všechny velké církve u nás – kato‑ lická, evangelická a pravoslavná – podepsaly prohlášení Charta ekumenika zdůrazňující, že se k muslimům mají křesťané chovat s úctou. To znamená, že když křesťan projevuje vůči muslimům nenávist, jedná v rozporu s církevním učením,“ dodal k tomu. Po společné četbě textů z Bible a Koránu vyjadřovali účastníci svá přání texty napsanými na papírcích, které předčítali střídavě muslimští a křesťanští pořadatelé. Převládaly mezi nimi prosby za vzájemnou otevřenost, lásku a život v míru.
Fórum židů, křesťanů a muslimů Veřejné prohlášení Společného hlasu Rádi bychom společně jako židé, křesťané a mus‑ limové dali najevo znepokojení nad zásahem Policie ČR v pátek 25. dubna v muslimských mod‑ litebnách v Praze. Žádáme Policii ČR, aby nepro‑ dleně vysvětlila důvody tohoto zásahu, protože informační vakuum dává prostor spekulacím, které vedou k šíření nepřátelských postojů vůči muslimům. V Praze, 6. května 2014 Ronald Hoffberg, rabín Konzervativní židovské obce, Praha Sylvie Wittmannová, židovská obec Bejt Simcha, Praha Miloslav Vlk, kardinál ŘKC Tomáš Halík, profesor FF UK, Akademická farnost Praha Tomáš Butta, patriarcha CČSH Joel Ruml, synodní senior ČCE Mikuláš Vymětal, farář ČCE Zdeněk Vojtíšek, vedoucí katedry religionistiky HTF UK Jitka Schlichtsová, doktorandka religionistiky FF Univerzita Pardubice Pavel Hošek, vedoucí katedry religionistiky ETF UK Salih Yilmaz, generální sekretář Mozaiky Platform Dialog Vladimír Sáňka, Islámská nadace, Praha Zuzana Amrani, Muslimská obec, Praha
Německý prezident v Praze
Zbytek večera byl věnován vzájemným rozhovorům při vegetariánském občerstvení, při nichž se spontánně promísily dívky s mus‑ limskými šátky s křesťankami s křížky na krku. U většiny účastníků však nebylo na první pohled jasné, zda jsou to křesťané nebo muslimové.
Duchovní část programu pana prezidenta Gaucka v ČR Součástí programu návštěvy spolkového pre‑ zidenta Joachima Gaucka bylo i setkání s nábo‑ ženskou obcí, reprezentovanou zástupci většiny křesťanských církví a židovské obce. Za ČCE se zúčastnili oba statutární zástupci – Lia Valková a Joel Ruml. Setkání se konalo 5. května 2014 od 17 hodin ve vyšehradské bazilice, na jejímž pra‑
17
hu vítali hosty představitelé kapituly, probošt bratr Anton M. Otte a kapitulní děkan Tomáš Holub, které doprovázel arcibiskup pražský kar‑ dinál Dominik Duka. Kromě prohlídky baziliky a představení všech zúčastněných byly součástí setkání pozdravy předsedy ERC Daniela Fajfra a pana prezidenta Gaucka. Předseda ERC ve svém pozdravu podal rám‑ covou informaci o soužití církví a náboženských společností v České republice a o vztahu mezi církvemi a státem. Pan prezident se stejně jako
Díky této společné základně byla atmosféra setkání odlehčena se zjevnou vděčností za to, že vztahy mezi oběma národy jsou nejlepší za poslední dlouhá desetiletí. Také díky úsilí církví z obou zemí se daří postupně zacelovat rány minulosti a nastavit novou úroveň vztahů.
Joel Ruml, foto Petr Grulich
poděkování konventu Vážím si slov uznání Děkuji touto cestou všem konventuálům zase‑ dání Brněnského seniorátu za poděkování, které mi zaslali za moji dlouholetou službu presbyte‑ ra a kurátora sboru v Rovečném. Velmi si toho vážím, těší mne to. Do všech příštích jednání přeji Brněnskému seniorátu Boží vedení.
Adolf Petr, Rovečné
Oprava
i na dalších místech a při ostatních vystoupe‑ ních nevyhnul problematice česko‑německého soužití a vzájemné minulosti, ke které se pojilo i datum setkání. Oba řečníci nicméně nejvíce poukazovali na mimořádnost setkání, danou tím, že nebylo určeno žádnými jinými zájmy než příslušností k jednomu Božímu lidu. Proto do programu pondělní duchovní hodinky patřila modlitba Joela Rumla, následovaná společnou modlitbou Páně, znějící v obou jazycích. Společná procházka pak vedla na vyšehrad‑ ský hřbitov ke hrobu Milady Horákové, k památ‑ níku kněžím, řeholníkům a řeholnicím, obětem fašismu a komunismu a k hrobům Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Na všech místech prezidentský pár položil květiny. Ač setkání podléhalo přísným protokolárním pravidlům a zvyklostem, nesvazovaly natolik, aby nebylo patrné sdílené pouto víry v Boha.
18
V době kolektivizace zemědělství, o které byl komiksový příběh „Pod dohledem“ v ČB 5/2014, se mládežnická organizace jmenovala Česko‑ slovenský svaz mládeže – ČSM (tmavomodré košile). Na Socialistický svaz mládeže – SSM (a na světlemodré košile) byla proměněna až za nor‑ malizace v roce 1970. Za nepřesnost se čtenářům omlouváme. redakce
Americké jaro
Praha, Mníšek pod Brdy, Pečky, Kroměříž, Písek, Nelahozeves, Jeseník, Javorník, Prostějov, Kamenice nad Lipou, Klatovy, Tábor, Dobříš, Uničov, Zlonice, Pňov-Předhradí, Kuřim, Přerov, Nosislav, Brno
Neděle 15. června 2014, 14.00 Praha, sv. Mikuláš, Staroměstské náměstí Central Dauphin and Hershey High School Choirs (USA) Neděle 15. června 2014, 19.00 Kuřim, kostel sv. Máří Magdaleny Hana Bartošová (ČR), varhany, Kristen Cooper (USA), flétna
Středa 25. června 2014, 19.30 Praha 2, ČCE, Korunní 60 Encore Youth Choir Čtvrtek, 3. července 2014 Praha, Rudolfinum California Youth Symphony USA (118tičlenný orchestr) Sobota, 5. července 2014, 19.00 Praha, Betlémská kaple The Youth Orchestra of Central Jersey Úterý, 15. července 2014 Praha, Obecní dům Chorus of Westerly USA (140 zpěváků) a Virtuosi Pragenses Detailní informace o programech a objednávání vstupenek viz www.americkejaro.cz, www.face‑ book.com/americkejaro
Středa 18. června 2014 Praha, Rudolfinum Pittsburgh Youth Symphony USA (100členný orchestr) Pátek 20. června 2014, 19.00 Přerov, kostel ČCE Hana Bartošová (ČR), varhany, Kristen Cooper (USA), flétna Sobota, 21. června 2014 Praha, Rudolfinum Orchestra of the Bard College Conservatory of Music USA (92členný orchestr) Neděle, 22. června 2014, 19.00 Nosislav, kostel ČCE, Hana Bartošová (ČR), varhany, Kristen Cooper (USA), flétna Pondělí 23. června 2014, 19.00 Brno, Červený kostel, Hana Bartošová (ČR), varhany, Kristen Cooper (USA), flétna
19
CÍRKEV ŽIJE
Noc kostelů ve Dvakačovicích Výroba skleněných květů 23. května 2014 foto: Vilém Procházka
REPORTÁŽ ZE SÁZAVY
Ve stodole je otevřeno V neděli 4. května byl na Sázavě čtyřnásobný důvod slavit Stodola Slavnostně se otevíraly novotou vonící sborové prostory, vzniklé přebudováním stodoly na farním dvorku. Farář Petr Gallus se o tom díle rozpovídal: „Co nás vedlo k tomu, že jsme přestavěli stodolu na multifunkční prostor? Bylo nám to tady malé. Kostel máme prostorný, ale na všechna další mimokostelní setkávání jsme měli jedinou místnost. Sloužila k biblickým hodinám, pro scházení staršovstva, mládeže i pro nedělní školu. Stodola na dvoře nebyla využívána, byla to taková kamenno‑prkenná budova s udusanou hlínou místo podlahy.“ Z nápadu se postupně stal projekt, sbor žádal o evropské peníze, ale to z termínových důvodů nevyšlo. Pak se sázavští dozvěděli, že by se dalo požádat o finance z Hlavního daru lásky Jeronymovy jednoty. Tehdy v roce 2011 byli prý jediní, kdo připravený projekt podal, a peníze dostali. Výhodou bylo, že měli vizi i rozpočet, mohlo se začít budovat. Dnes procházíme nádhernou prostornou místností s dřevěným stropem, červenou dlažbou a prosklenou přední částí, ze které se dá sestoupit po několika schodech na farní dvorek. Zadní stěnu tvoří původní kamenná zeď. Prostor působí jednoduše, příjemně, kamna na dřevo garantují pohodu. Zdi zdobí kresby žáků výtvarného oboru Základní umělecké školy ze Žďáru nad Sázavou. Výstava s tématem „Semena“ slavnostní otevírání stodoly obohatila. Po dřevěných schodech vystupujeme do podkroví, které se přímo nabízí jako klubovna mládeže; přespat ve spacáku by zde mohlo klidně dvacet lidí. Na rekonstrukci stodoly se podílely především místní firmy a členové sboru zde odpracovali neuvěřitelných patnáct set brigádnických hodin. „To dalo dost lidi dohromady. Máme také výhodu, že kurátor Radek Černý je autorita v oboru a hodně se angažoval,“ pochvaluje si dílo farář Gallus.
Certifikát Druhým důvodem k slavení bylo udělení certifi-
kátu „Enviromentální církevní sbor“, jehož cenu zvyšuje navíc to, že farní sbor Sázava je prvním církevním sborem v České republice, který této mety dosáhl. „Certifikace spočívá ve splnění přibližně padesáti bodů v čtrnácti oblastech, ve kterých sbor zaručí ekologicky šetrný provoz. Jedná se o širokou paletu ukazatelů a činností od bohoslužeb, práce s dětmi přes dopravu, kancelář, osvětlení, jídlo a pití, hospodaření s vodou a energiemi až po kosení louky, na sucho skládané zídky, udržování památného stromu nebo netopýry na kostelní věži,“ vysvětluje členka staršovstva Ilona Mužátková. Myšlenka ohleduplného chování k lidem i přírodě přišla před lety ze Švýcarska. Při vzniku příručky v češtině se sázavský sbor přihlásil jako pilotní, aby se některé body stanovené pro Švýcarsko a Německo přizpůsobily českým podmínkám. „Tím jsme se tak nějak zahákli a při promýšlení jednotlivých bodů jsme se zrovna pokoušeli o jejich plnění. Povinné se nám dařilo plnit, z nepovinných jsme si vybrali některé, které jsme postupně zvládali. I tak ještě máme co dělat, i když jsme celkově na certifikát již dosáhli,“ říká sestra Mužátková, která je rovněž členkou Poradního odboru pro otázky životního prostředí při synodní radě. „Nebylo to a není nic světoborného, život na vesnici environmentální certifikaci přímo nahrává, v mnoha oblastech se zde tak prostě žije,“ doplňuje farář Gallus. Staršovstvo celý projekt podpořilo, protože certifikace může v budoucnu pomoci při dalším hledání zdrojů k vylepšení života sboru, jako je Zelená úsporám nebo evropské peníze. Na otázku, zda je více sborů, které výzvu České křesťanské environmentální sítě vyslyšely a pustily se cestou environmentální certifikace, se dozvídám, že v ČCE jsou asi tři. Mezi nimi i Horní Krupá, známá svými ekologickými aktivitami a těsnou spoluprací se spolkem Slunečnice, který se věnuje zejména lektorské a vzdělávací práci s tematikou životního pro- ¥
21
středí. „Není to úplně jednoduché, rozhodnout se pro certifikaci ve sboru. Musí to být vůle většiny staršovstva, musí tam být někdo, kdo se tomu bude věnovat, to znamená bude ochoten obětovat svůj čas například zapisování stavu vody či energií, vyhodnocování, důležitá je podpora ze strany faráře,“ připomíná Ilona Mužátková. „Ne že by ta certifikace v podobě cedulky na zdi byla tak důležitá, důležitější samozřejmě je, jak sbor žije. Je to však určitý závazek i na dobu, kdy se obmění staršovstvo nebo se změní farář,“ dodává.
Den Země Třetím důvodem ke společně strávené neděli v sázavském sboru bylo připomenutí Dne Země, ke kterému členové sboru každoročně organizují rozmanité aktivity pro děti i dospělé. I letos bylo možné přijít na přednášky, dílny, hry pro
děti a další víření kolem fary, jak to Petr Gallus nazval.
Koncert Každoročně mívají sázavští v kostele také velikonoční koncert. A to byl čtvrtý důvod k setkání napříč generacemi v tuto neděli. Noční optika, kapela řekněme s free jazzovým zaměřením s dávkou improvizace, přilákala do sázavského kostela na závěr pestře stráveného dne množství posluchačů. „Spojili jsme čtyři důvody k slavení do jednoho balíčku a prožili nabitou neděli od ranních bohoslužeb s předáním certifikátu přes společný oběd, slavnostní otevření stodoly a rozmanité odpoledne až po večerní koncert,“ konstatuje farář Petr Gallus spokojeně na závěr. Daniela Ženatá
EKUMENICKÉ SPOLEČENSTVÍ
Taizé Místo ztišení a načerpání sil do dalšího života Co je Taizé? Jistě každý z nás se už aspoň jednou setkal s písněmi z Taizé. Těmi nejznámějšími jsou beze sporu „Každý den Pán mi sílu dává“, „Laudate omnes gentes“ či „Kyrie“. Zpívají se na různých ekumenických setkáních, akcích
22
mládeže a někdy i při bohoslužbách. Zpěvník Svítá jich má ve svém rejstříku také malou dvacítku. Co se ale pod slovem Taizé skrývá? Když mi bylo 15 let, myslela jsem si, že Taizé je hudební skupina. Měla jsem totiž doma kazetu s písničkami. Ve 22 letech jsem se tam
vydala poprvé, na popud kamarádů z Brna, kteří mi na mou touhu jet do Francie naučit se francouzsky odpověděli, že se mám vydat do Taizé… Začala jsem chápat, že to tedy asi nebude hudební skupina, ale spíš místo. Taizé je jedna z mnoha malých vesniček v jihofrancouzském Burgundsku nedaleko města Cluny, jehož klášter výrazným způsobem po staletí promlouval do středověké mnišské tradice. Taizé leží na poloviční cestě mezi Dijonem a Lyonem, po 2. světové válce se tam usadil mladý Švýcar Roger Schütz, který studoval v Ženevě evangelickou teologii. Prožíval velice bolestně rozdělení křesťanů a toužil po jejich sjednocení. Již během studií založil malou modlitební skupinku a pracoval na svém snu vytvořit ekumenickou komunitu bratří. Po válce hledali dům v Burgundsku, který by odpovídal jejich potřebám, a našli jej právě v Taizé, kde tenkrát byla již část domů prázdných a románský kostelík polorozpadlý. V roce 1949 složilo slib prvních sedm bratří. Za jednu z největších výzev doby považovali usmíření mezi znepřátelenými stranami a společnou modlitbu. Bratři se starali o válečné sirotky a o válečné zajatce. Do Taizé začali sami od sebe přijíždět mladí lidé. Na začátku byly jejich modlitby podobné jako u jiných řádů, postupem času se začaly čím dál více zjednodušovat, aby se k nim mohli připojit všichni návštěvníci, kteří přicházeli. Komunita se začala rozrůstat a mladých na místo přijíždělo čím dál více, aby se setkávali, sdíleli své myšlenky a názory, ale také aby se společně s bratry modlili. Bratři začali tyto lidi navštěvovat v jejich domovech a postupně začaly vznikat modlitby Taizé v různých evropských městech a také se konala národní či kontinentální setkání. K dnešnímu dni čítá komunita kolem 100 bratří z 30 různých národů, bratří, kteří pocházejí z tradice katolické i z různých tradic protestantských. Samotnou existencí je komunita „podobenstvím společenství“, které chce, aby byl jeho život znamením smíření mezi rozdělenými křesťany a odloučenými národy. Bratři žijí ze své vlastní práce – někteří spolupracují na organizaci setkání těch, kdo přijedou, jiní pracují v keramické dílně, ve
vydavatelství knih a hudebních nosičů nebo se starají o chod komunity. Proč jet do Taizé? Kdo tam může jet a na jak dlouho? Některé letní týdny jezdí do Taizé až kolem 5000 lidí. Největší nápor je o velikonocích a v době francouzských podzimních prázdnin, kdy se tam navíc sjíždějí mladí křesťané z celé Francie. Zato v lednu či v únoru tam potkáte třeba jen stovku lidí. Na přelomu roku je Taizé téměř prázdné – všichni odjíždějí na Evropské setkání mladých. Komunita přijímá všechny návštěvníky bez rozdílu původu či vyznání. Většina účastníků jsou mladí lidé (15–30 let), zvláštní prostor je ale také vyčleněn pro dospělé a pro rodiny. Do Taizé tedy může přijet opravdu každý (podrobnosti najdete na http:// www.taize.fr/cs_article14597.html). Obvykle se do Taizé přijíždí na týden – od nedělního odpoledne do nedělního poledne. Jednotlivé věkové skupiny mají oddělený program, který je složen z části biblické, sdílení ve skupinkách, workshopů s různými duchovními a společenskými tématy, součástí je i pomoc na společném životě (distribuce jídla, úklid, překlady, zpěv ve sboru…). Všichni se společně setkávají v kostele Smíření k modlitbám, které probíhají třikrát denně. Písně, modlitby i biblická čtení jsou v různých jazycích. Programy jsou překládány tak, aby pokud možno všichni rozuměli. Hlavním jazykem, kterým se účastníci setkání domlouvají, je angličtina (jazykem komunity pak francouzština). Hodně je také slyšet němčina, polština, chorvatština či italština. Proč Taizé proniklo i do jiných koutů Evropy a do celého světa? Komunita se zajímá také o lidi na jiných kontinentech, a to především o chudé. Ne nadarmo se nacházejí malá společenství bratrů v zemích jako je Keňa, Senegal, Bangladéš či Brazílie. Bratři přijímají pozvání z různých zemí a pořádají tam setkání pro mladé. Za zmínku stojí třeba africké setkání v roce 2012 ve rwandském Kigali, kde se dodnes potýkají s problematikou znepřátelených etnik. ¥
23
Na konci roku proběhne Evropské setkání mladých v Praze. O co se jedná? Na pozvání Ekumenické rady církví v ČR a České biskupské konference se od 29. prosince 2014 do 2. ledna 2015 v Praze setkají de-
setitisíce mladých lidí z celé Evropy i z dalších kontinentů na 37. evropském setkání mladých. Bude to další zastavení na „pouti důvěry na zemi“. Program tvoří velmi jednoduché prvky: sdílení myšlenek a zážitků v mezinárodních skupinkách, společné modlitby, tematická setkání a společný čas s hostitelskými rodinami. V minulých letech byla většina účastníků ubytována v rodinách hostujícího města nebo v jeho okolí. Takovéto nezištné přijetí mladých lidí může často přinést něco jedinečného a může vést k opětovnému objevení svěžesti evangelia. Všichni obyvatelé Prahy a okolí budou zváni, aby otevřeli své domovy a aby zažili s mladými společné momenty. Pražané
24
se budou moci zapojit do programu bez ohledu na věk, aniž by potřebovali vstupenky nebo se museli předem někde přihlašovat. Minulé evropské setkání se konalo na konci roku 2013 ve Štrasburku (na francouzské i německé straně hranice) a shromáždilo se na něm 30 000 účastníků. Mezi dalšími místy, která evropská setkání už hostila, byla města Řím, Berlín, Londýn, Paříž, Brusel, Varšava, Vídeň, Budapešť, Barcelona, Ženeva, Lisabon i Praha (1990). Čím je Taizé pro mě? Na závěr připojím ještě pár osobních dojmů. Vlastně je pro mě docela těžké o Taizé psát. Již 12 let tam jezdím pravidelně každý rok, už se mi to těžko počítá. Taizé se stalo mým duchovním domovem. Možná proto, že jsem tam uvěřila a spiritualita toho místa se stala mou vlastní. Je pro mě místem, kam se ráda vracím, místem ztišení a načerpání sil do dalšího života. Nejlepší způsob, jak Taizé zažít, je pro mě „ticho“. O co se jedná? Po dobu tří dnů nebo týdne se zájemci o prohloubení duchovního života rozhodnou neúčastnit se většinových aktivit, ale mít svůj vlastní program. Mají čas být „sami“ s Bohem, mají čas na osobní modlitbu po vzoru duchovních cvičení Ignáce z Loyoly, čas na procházky po okolí, kreativitu či psaní deníku. Nejedná se tedy o „bobříka mlčení“, jak si někteří myslí, protože se „tichaři“ nebaví s ostatními. Hlavním cílem je podívat se na svět jinýma očima – duchovníma. Poté se některé věci v životě jednoduše změní a najdou svůj ztracený řád. Na závěr bych vás ráda pozvala, abyste se do Taizé někdy vydali, a pokud jste z Prahy či okolí, abyste nepromarnili příležitost, která se naskytne koncem roku. Možná se nebude opakovat dalších 20 let… Jana Škubalová (Autorka se deset let zabývá projekty humanitární pomoci a rozvojové spolupráce především v Africe. Mimo jiné se také podílí na organizaci Evropského setkání mladých v Praze.) Více o Taizé: http://www.taize.fr/cs Evropské setkání: http://www.facebook.com/Taize Praha2014foto: Hana Jirsáková
ROZHOVOR S JAREDEM KENNINGEM
Vanutí Ducha na „konci světa“ Setkání na Travné povzbudí k žití víry naplno
Jared E. Kenning (1976) je ředitelem spolku Setkávání a partnerem Křesťanské akademie mladých. Se svou budoucí manželkou, Češkou, se seznámil v německé komunitě v roce 1997. Po svatbě žili dva roky v Brně, kde Jared studoval a učil. Bůh spojil Jaredovu touhu být misionářem s touhou Daniely, která chtěla po pádu komunismu pracovat pro církev. Sedm let žili v USA, pak se vrátili do České republiky. Společně vedou spolek Setkávání (Travná), v němž organizují různé tábory pro mládež a rodiny, ale také školení pro mladé vedoucí. Jared a Daniela mají dvě dcery a žijí v Olomouci. Kdo a kdy setkávání na Travné vymyslel? Evangelický farář Adolf Petr se svou manželkou Hanou začali pořádat mládežnické brigády na Travné v roce 1968 a pokračují již téměř 45 let! Tato Boží věrnost nás stále znovu přivádí v radostný úžas. Jak fungovala setkávání za komunistů? Mládež se setkávala na Travné tři až čtyřikrát do roka: o velikonocích, na Silvestra, při letní brigádě a na podzim. Tato setkání byla oficiálně brigádami, někteří pracovali v lese, zbytek pomáhal opravovat dům na Travné, který Petrovi pro mládežnické akce koupili. Pomáhalo se také v kazatelské stanici ve Skorošicích a ve sboru v Javorníku. Práce bylo vždycky dost a komunisté „budování socialismu“ prací tolerovali. Nedovolili však, aby farář Petr či jiní faráři měli duchovní programy, proto si je mladí připravovali sami. Díky poloze (Travná je „na konci světa“) nebyla tato setkání tolik na očích. Vždyť právě v Rychlebských horách se tajně scházeli disidenti z Polska a Česka. Přijížděli také účastníci ze zahraničí? Ano, už od začátku jezdila na společné brigády i mládež z východního Německa. Později, a hlavně po revoluci se účastnili pravidelně
také Norové a Holanďané. V devadesátých letech sem do zapadlé vesničky na česko‑polské hranici zavítaly návštěvy například z Francie, Ruska, Rumunska, Maďarska, USA a dokonce i Nového Zélandu. Jak se změnila setkávání po roce 1989? Tak jako na jiných místech v Česku i na Travné Pán Bůh jednal zvláštním způsobem právě na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Mnozí si vzpomenou na jedinečné vanutí Ducha napříč denominacemi ještě před revolucí. Po pádu komunismu přijíždělo na Travnou o velikonocích a na Silvestra přes sto lidí, v létě na brigádu kolem osmdesáti. Křesťané s sebou brali své nevěřící přátele, kteří často právě díky setkání s Bohem v živém travňáckém společenství uvěřili. Byla to jedinečná doba. Ale nová svoboda s sebou přinesla i nové problémy: Jak změnit „polo‑nelegální“ setkání za totality do legální organizace v rámci evropské byrokracie? Nebylo to vždy snadné. Kdo je nyní organizuje? Akce organizuje spolek Setkávání. Snažíme se, aby se na přípravě podílelo víc lidí, protože službu chápeme v kontextu společenství. Spolu s manželkou vedeme tým mladých lidí, kteří většinu akcí připravují a vedou. Přijíždějí k nám na několik víkendů v roce, abychom u nás doma tvořili společenství a učili se pospolu prostřednictvím obyčejných věcí (společné vaření, úklid apod.) i skrze hluboké osobní sdílení a intenzivní biblické vyučování, co znamená zcela konkrétně následovat Pána Ježíše v našich životech. Snažíme se jim předávat to, co jsme dostali od Pána, aby to předávali dál, nejen na Travné. Takto mají mladí lidé možnost učit se spolupracovat, rozpoznávat a používat svá obdarování pro obohacení ostatních. Tým dává důraz na osobní růst, učednictví, společenství a službu. ¥
25
Co je jejich podstatou a náplní? Martin Buber řekl, že „všechen skutečný život je setkáním“. Chceme, aby naše akce byly příležitostí a místem, kde se lidé mohou setkat s Pánem Ježíšem tak reálně, že prostě nezůstanou stále stejní. Také chceme, aby se lidé skutečně setkávali spolu navzájem. Naše setkání spojují praktické „Sola Scriptura“ s tvořivostí a společenstvím. Nechceme se jen učit o Bohu, chceme ho zakoušet a věřit mu. U nás se člověk setká jak s biblickým vyučováním, tak s prožitkovými programy, chválami, modlitebním řetězem, prací, společným vařením, stolováním, celonočními diskusemi, hlubokým sdílením.
to znamená milovat ho a následovat. Právě tady, na konci světa, kde není mobilní signál, kde hluk a spěch všedního života je daleko. Naší nadějí je, že právě z takových setkání se můžeme vracet do svých každodenních životů připravenější žít vírou naplno, ve svých rodinách, mezi přáteli, v církvi, ve společnosti. Jak často se dům setkávání zaplní? Během roku pořádáme šest až osm našich vlastních akcí. Po zbytek času je Dům Setkávání na Travné v krásných Rychlebských horách k dispozici za velmi příznivé ceny dalším, větším či menším skupinám – církvím, organizacím, školám, táborům, i k soukromým nebo rodinným setkáním. Přijíždějí i nyní cizinci? Kromě naší česko‑americké rodiny, která se účastní většiny setkání, občas přijedou Norové nebo Němci, ale ne tak často jako dřív. Doufáme, že i to se v budoucnu změní a mezinárodní spolupráce poroste. Kde se člověk dozví více informací, kdyby chtěl na Travnou vyrazit? Naše webové stránky jsou: www.travna.cz Na facebooku: https://www.facebook.com/ groups/42558845969/?fref=ts Zájemcům o další informace rád odpovím, mohou kontaktovat mne osobně na e‑mailu:
[email protected]
Mají ekumenický rozměr? Většina účastníků (asi 70 %) jsou evangelíci, zbývající část tvoří křesťané z různých dalších církví, od více charismatických denominací přes evangelikály po katolíky. A samozřejmě i nevěřící a hledající. Tato rozmanitost je zároveň velkým obohacením i velkou výzvou – když se smíchají tak rozdílné tradice a názory. Čím může setkání účastníky obohatit? Na Travné se každý může cítit jako doma. Každý je vítán. Chceme, aby všichni měli pocit, že sem patří, mají své jedinečné místo uprostřed tohoto rozmanitého společenství. Snažíme se vytvářet prostor, kde se společně i jako jednotlivci setkáváme s Ježíšem a učíme se, co
26
Co dalšího Setkávání dělá? Jedním z našich cílů je budovat partnerství s místními sbory a církvemi, které chtějí, aby jejich členové rostli ve víře. Chceme být pro místní sbory a církve zdrojem povzbuzení, duchovního občerstvení a podpory; nejen pro jejich členy, kteří jezdí na Travnou. V uplynulých letech jsme například dvakrát organizovali turné křesťanské hudební skupiny Rescued z mého domácího sboru z USA. Hráli mimo jiné na Sjezdu mládeže v Šumperku, učili několik písní na workshopu v Olomouci a koncertovali s gospelovým sborem Keep Smiling z Orlové, který vedou Štěpán a Lydie Jančovi (mimochodem také „staří Travňáci“). Ptala se Daniela Ženatá
ZE ŠKOL EVANGELICKÉ AKADEMIE
Konzervatoř Evangelické akademie v závěrečném čtvrtletí školního roku Ohlédnutí zpět a plány do budoucna
J
iž šestý rok se Konzervatoř Evangelické akademie, jediná škola tohoto typu v Olomouckém kraji, začleňuje do kulturního života nejen Olomouce. Charakter mnohých koncertů dotváří akustika, architektura a neopakovatelná atmosféra historicky cenných a památkově chráněných objektů, v nichž se tyto koncerty odehrávají. Kromě školní budovy (bývalé kanovnické rezidence ve Wurmově ulici) a kostela farního sboru ČCE studenti i pedagogové vystupují například v Dómu sv. Václava, v chrámu sv. Mořice, v Arcidiecézním muzeu Olomouc, ve Vlastivědném muzeu Olomouc nebo v sále Moravské filharmonie Reduta. V současném školním roce škola zahájila cyklus abonentních koncertů řady A (Česko nejen sobě), B (Dobrý večer s hudbou – v olomouckém kostele Českobratrské církve evangelické) a C (varhanní koncerty). K nejvýznamnějším koncertům školy patří provedení Requiem d moll (KV 626) Wolfganga Amadea Mozarta. Olomouckému (3. 11. ) a posléze šternberskému publiku (15. 11. 2013) se představili sólisté Ivana Mikesková, Marika Žáková, Tomáš Kořínek a Aleš Procházka, olomoucké pěvecké sbory a orchestr členů konzervatoře a jejích hostů za řízení Tomáše Kláska. Komponovaný pořad Cantica Comeniana (Alfred Strejček – umělecký přednes, studenti pěveckého oddělení, Petr Šumník – dirigent) vznikl při příležitosti čtyř set let od vydání Bible kralické s vystoupeními v Olomouci, Kralicích nad Oslavou a v Senátu Parlamentu České republiky. Další provedení díla, v němž zní hudba z Amsterodamského kancionálu J. A. Komenského v úpravě Petra Ebena a Otmara Máchy, je plánováno k příležitosti červencového Setkání křesťanů střední Evropy, které se uskuteční 4.–6. 7. 2014 v jihopolské Vratislavi (Wrocław). Oproti klasickým interpretacím zpracovala Anna Duchaňová téma Její pastorkyně Gabriely
Preissové v duchu alternativního divadla (pod názvem Naša pastorkyňa aneb Dívka s jizvou ve tváři): sice se zachováním dějové linie předlohy, ale s četnými aktualizacemi, „zcizováním“ i přibližováním současnému diváku a nikoli neproblematické postmoderní či „postmoderně moderní“ době zvláště. Z díla Leoše Janáčka, jenž je s tímto námětem zejména spojován, byly začleněny písně z cyklu Moravská lidová poezie v písních v úpravě pro zpěv a smyčcové kvarteto. Premiéra
se uskutečnila 29. 11. 2013 v olomouckém Divadle na cucky, 27. 5. 2014 bude inscenace uvedena v brněnském Divadle na provázku. Také letos v sále konzervatoře pokračuje cyklus koncertů „Beethoven na cestách“ věnovaný klavírním sonátám Ludwiga van Beethovena za účasti laureátů mezinárodní soutěže „Münchner Klavierpodium der Jugend“. Vystoupení v loňském ročníku této mnichovské soutěže tvořilo ostatně vrchol koncertního a poznávacího putování studentů a pedagogů konzervatoře po Bavorsku (Beethoven und Tschechische Klassiker, 27.–30. 6. 2013). ¥
27
Studenti se úspěšně účastní také interpretačVrcholem této koncertní sezony jsou i absolventské koncerty, z nichž je možno vyzdvihnout ních soutěží (získali např. třetí místo a čestné například varhanní koncert Jany Netočné, která uznání na soutěži Pražský pěvec, čestné uznání ve spolupráci s Alfredem Strejčkem uvedla cyk- na ProBohemia Ostrava, čestné uznání na Stolus Job Petra Ebena. Tento koncert byl zazname- navské Barborce) nebo soutěže Bible a my (účast v ústředním kole). V letošním školním roce se nán ČRo Olomouc a televizí NOE. Škola pořádá vzdělávací akce pro studenty, také uskutečnilo několik exkurzí, například pedagogy i veřejnost – například již uplynulý říjnová cesta do Berlína s návštěvou Berlínské Interpretační seminář barokní a klasicistní filharmonie (Johann Sebastian Bach: Matoušovy hudby (19. 2.–23. 2. 2014) nebo právě probíha- pašije za řízení Simona Rattla). Při všech uvedených činnostech studenti jící 1. ročník přednášek, seminářů a individuálních konzultací v rámci dalšího vzdělávání a samozřejmě i jejich pedagogové poznávají pedagogických pracovníků s akreditací Minis- své možnosti a schopnosti za často obtížných terstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. 27. podmínek (koncerty, soutěže, přijímací zkoušky a 28. 11. 2013 se konzervatoř představila také na vysoké školy…). Konfrontují se s okolím, učí na prezentaci středních a vyšších odborných se lépe slyšet, vnímat a rozumět. Lze uzavřít škol Olomouckého kraje Scholaris 2013. Nejen a shrnout parafrází výroku významného pena současné či budoucí studenty konzervatoře dagoga klavírní hry prof. Andrzeje Jasińského: jsou zaměřeny červencové interpretační kurzy „Motorem zdokonalování je potřeba příjemnosti.“ OLMIK (Olomoucké mistrovské interpretační Nekončící hledání krásna (smyslu, řádu, podstakurzy), určené pro zpěváky a hráče na smyčco- ty) je zárukou, že celý náš život bude zajímavý. vé, dechové i klávesové nástroje. Václav Horák
GENERACE
Tři čtyřky Miroslava Janeby staršího
V
současné době si připomeneme 100. výročí narození Miroslava Janeby, který byl osmým ratibořským farářem. Narodil se 14. května 1914 v Timkovici, gubernie Minks, Rusko. Byl ordinován 6. listopadu 1938. Od 16. října 1938 do 31. prosince 1943 působil jako vikář ve Velké Lhotě u Dačic pro Strmilov. 1. ledna 1944 se stal farářem v Ratiboři u Vsetína, kde sloužil na vinici Páně až do své smrti. Zemřel 1. října 1979 a pochován je jako všichni jeho předchůdci na ratibořském horském hřbitově. Během svého působení intenzivně pracoval všude tam, kde bylo třeba. Pomáhal lidem při jejich každodenní dřině i jako nádeník a zasadil se o to, že byl postaven kostel a fara v Kateřinicích, aby věřící nemuseli chodit z Kateřinic
28
a Lázů na bohoslužby až do Ratiboře. Nechal přestavět novou faru tak, že se zvedla o poschodí, kde se zbudoval velký a pohodlný byt, a z původního bytu v přízemí vznikly sborové místnosti. Za jeho přičinění byla také provedena generální oprava staré toleranční fary, kde se zřídilo pohodlné bydlení pro faráře, kteří již odešli do důchodu. Velice dobré řešení; však se tam také několik důchodců farářů vystřídalo. Škoda, že se v tom již nepokračuje. Manželka Milada působila v Ratiboři jako velmi obětavá sborová sestra. Vychovali spolu dvě děti, Miladku a staršího Mirka. Syn Miroslav Janeba působil jako farář celý život. Byl a dosud je to můj dobrý kamarád. Naděžda Zdeňka Dvořáková
HAPPENING FORMOU PIKNIKU
I společné jídlo a pěkné ráno mohou pomáhat Férová snídaně ve Vrchlabí
H
istoricky poprvé se ve Vrchlabí 10. května dopoledne pořádala takzvaná Férová snídaně. Jedná se o happening formou pikniku, který se kromě Vrchlabí týž den konal i v dalších 114 městech v Česku na oslavu Světového dne pro spravedlivý obchod (fair trade). Na otevřené farní zahradě u sborového domu Českobratrské církve evangelické se nás ke společné snídani sešly zhruba tři desítky. Každý, kdo přišel posnídat, přinesl také něco dobrého pro ostatní. „Na nedostatek jídla jsme si opravdu nemohli stěžovat,“ říká Jakub Kašpar, koordinátor dnešní Férové snídaně a místokurá-
tor sboru ČCE ve Vrchlabí. „Pila se férová káva, čaj i kakao, mléko z farmy z nedalekých Kunčic, na domácí chleba a rohlíky byla k namazání domácí marmeláda nebo pomazánka z tvarohu s domácí pažitkou od místního faráře,“ dodává. „Kdo nepřišel, prohloupil – hlavní problém jsme měli v tom, kdo si odnese to, co zbylo,“ uzavírá Jakub Kašpar s úsměvem. Férová snídaně je, kromě sousedského setkání, také podporou produktů, za něž pěstitelé, většinou z rozvojových zemí, dostali spravedlivě zaplaceno a při jejichž výrobě byl brán ohled na životní prostředí a nebyla zneužita dětská práce.
Kromě produktů spravedlivého obchodu jsme použili biopotraviny a produkty farmářů z našeho regionu i výpěstky z vlastních zahrádek. „Férová snídaně má za cíl podpořit nejen spravedlivý obchod, ale i ekologicky šetrné a ohleduplné farmáře a lokální a regionální produkci. Každý se může pochlubit nejen vlastními nápady a kuchařským uměním, ale také zahradnickými úspěchy,“ říká Jakub Kašpar. „Do akce se zapojuje stále více lidí, to svědčí o rostoucím zájmu spotřebitelů o spravedlivě obchodované produkty a o to, kdo a za jakých podmínek pro ně například kávu nebo kakao pěstuje,“ sdělil koordinátor Férové snídaně Stanislav Komínek z neziskové organizace Na Zemi, která věc zastřešuje. „Výrobky se známkou Fairtrade jsou pro spotřebitele stále dostupnější. To je rozhodující faktor, který vloni ovlivnil rekordní 80% nárůst spotřeby. Fairtradové produkty jsou dnes k dostání ve většině maloobchodních a kavárenských řetězců,“ upřesnila Hana Chorváthová z organizace Fairtrade Česko a Slovensko, která tato data pravidelně zvěřejňuje. Nejoblíbenějším fairtradovým produktem u nás zůstává káva. Fair trade je způsob obchodu, který dává drobným pěstitelům, řemeslníkům i zaměstnancům ze zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky možnost uživit se vlastní prací za důstojných podmínek. Pokud si český spotřebitel koupí fairtradový výrobek, dává přednost výrobkům, za nimiž nestojí zneužívání dětské práce, nelidské pracovní podmínky či devastace životního prostředí. www. fairtrade.cz Férovou snídani budeme ve Vrchlabí určitě opakovat nejen v příštím roce na Světový den pro spravedlivý obchod, ale určitě vás na podobný férový piknik chceme pozvat ještě letos. Další informace o Férové snídani ve svém městě naleznete na www.ferovasnidane. cz, další informace o dění v našem sboru na www.facebook.com/evangelici.vrchlabi sbor Vrchlabí
29
POUŤ NA SÁZAVĚ 21. ČERVNA
Příležitost ke sdílení při 600. výročí přijímání podobojí
K
aždoročně se na Sázavě sejdou v poslední či předposlední červnovou sobotu poutníci, aby v zahradě Sázavského kláštera načerpali při Pouti na Sázavě duchovní sílu, inspiraci a ve společenství bratří a sester zakusili radost ze společného sdílení. I v tomto roce pořádá Církev československá husitská (CČSH) ve spolupráci s Národním památkovým ústavem Sázava za podpory města Sázava a finančního přispění Ministerstva kultury ČR Pouť na Sázavě, při níž chce letos připomenout 600. výročí přijímání podobojí. Proto se obrací s pozváním napříč denominacemi na poutníky, kteří sdílejí ideu reprezentovanou zastáncem laického kalicha Jakoubkem ze Stříbra. Střed pouti bude totiž letos po bohoslužbách tvořit symbolický akt společného jedení chleba a pití vína, doprovázený biblickými a dalšími texty vztahujícími se k přijímání podobojí. Následovat bude hostina agapé. S výzvou, aby si každý poutník s sebou přinesl deku a něco na společný stůl, se obracíme na vás všechny, kteří se budete rádi sdílet u společného jídla. A společně budeme i zpívat; patriarcha a biskupové již slíbili, že vezmou kytary a budou hrát. Máte‑li
30
i vy kytaru či jiný hudební nástroj, vezměte jej s sebou. Pouť začne již v 9 hodin v kostele opata Prokopa na Sázavě, odkud se poutníci za společného zpěvu vydají do Sázavského kláštera, kde začne v 10 hodin bohoslužba pod širým nebem, vedená patriarchou s biskupským sborem CČSH za účasti představitelů ekumeny. Zazní při ní Ebenova Truvérská mše. Kromě liturgických a hudebních programů bude i odpolední divadlo. Celodenní dětský program začne v 10 hodin. V rámci hry Chleba a víno mohou děti plnit nejrůznější úkoly a dozvědí se přitom zážitkovou formou i to, jak chléb a víno vzniká a budou se moct účastnit dvou výtvarných soutěží. První soutěž, Chleba a víno, bude vyhodnocena na místě a ceny dětem rozdány po skončení dětského programu. Druhá, celorepubliková soutěž byla vyhlášena Ekumenickou radou církví v rámci Modlitby za domov a její letošní téma zní Rodinný portrét. Vyhlášení a ocenění vítězů bude 28. 10. 2014. Během celého dne se budou také pořádat komentované prohlídky kláštera. Obdivovat zde můžete gotickou kapitulní síň s nástěnnými
malbami dvorních umělců Karla IV. Zaujmout vás však mohou už i samotné exteriéry areálu; spočinout v tichu můžete na Rajském dvoře. Můžete ochutnat i zakoupit fair trade kávu, čaj a čokoládu aj. a nákupem pomůžete i diakonickým střediskům (Domeček, Nazaret a další). Pojďme se setkat napříč konfesemi i generacemi, s necírkevními návštěvníky i s církevními představiteli při neformálním rozhovoru a zpěvu. Prožijme v široce ekumenickém duchu 600. výročí přijímání podobojí ve společenství založeném na touze sdílení v Duchu lásky a pravdy
v místech spjatých se slovanskou liturgií, vzdělaností a kulturou. Vypravte se na Sázavu (u Benešova) autem, příměstským autobusem (hodina z Prahy, Háje, č. 382), vlakem, lodí či na kole anebo můžete využít dopravu společným autobusem, který vás doveze tam i do Prahy nazpět, kde se od 18 hodin v chrámu sv. Mikuláše a poté na Staroměstském náměstí uskuteční pietní akt k výročí stětí 27 českých pánů. Více informací, program Pouti na Sázavě a letáček ke stažení jsou na www. poutnasazave.ccsh.cz Hana Tonzarová
MEDAILE VDĚČNOSTI V RUKOU JAROSLAVA ANDREJSE
Kurátorovi k šedesátinám
B
ěhem druhých květnových nedělních bohoslužeb byla za přítomnosti synodního seniora Joela Rumla a synodní kurátorky Lii Valkové předána medaile vděčnosti kurátoru evangelického sboru v Semonicích (nedaleko Jaroměře) Jaroslavu Andrejsovi, a to u příležitosti jeho 60. narozenin. Nějakou dobu však byla před obdarovaným utajována. O slibu a vizích kázal přímo synodní senior. Bratra kurátora pak čekal i hudební dárek v kytarovém podání jednoho z členů sboru Karla Vika. Už při úvodních slovech synodní kurátorky, která medaili předávala, mohl kdekdo popřemýšlet nad tím, proč se takové medaile vůbec udělují, komu a za jaké činy. Bratr kurátor při své děkovné řeči svým způsobem zapochyboval, za co vlastně medaili získává. Slyšeli jsme totiž, že bychom měli být lidem na církevním poli činným vděčni za jejich často dobrovolnickou práci. A tak si Jaroslav Andrejs skromně posteskl, že toho pro sbor zase tak moc nedělá. Nesmíme ale zapomínat, že dlouhá léta působil i jako seniorátní kurátor, takže ocenění může svou roli hrát i na této úrovni.
Otázkou ale stále je, co všechno má kurátor sboru vlastně na starosti. Při neformální chvíli u „švédského stolu“ pak od svého domovského sboru dostal cyklis-
tickou helmu, jelikož je nejen silně duchovně založen, ale také je milovníkem sportu a do kostela jezdívá na kole. Nám nezbývá než bratru kurátorovi k medaili vděčnosti a k životnímu jubileu pogratulovat. A k jeho pokračující kurátorské práci vyprošovat Boží požehnání a další sílu. Petr Hrudka
31
MOJE CÍRKEV
SENIORÁTY SE PŘEDSTAVUJÍ
Horácký seniorát V různosti i jednotě
M
ilý čtenáři, rád bych ti představil Horácký seniorát. A to z pohledu presbytera a z pohledu seniorátního kurátora – takové bylo i zadání redakce ČB. Nápad jistě sympatický, chvályhodný, ale jak na to? Tak tedy – mezi méně důležité informace patří třeba to, že rozlohou seniorát zhruba kopíruje hranice kraje Vysočiny, nachází se v pestré přírodě a krásné krajině. Je složen z 16 sborů, které celkem evidují zhruba 5 300 členů. Zajímavostí může být i architektura našich modliteben, kostelů, far a škol, především však naše toleranční modlitebny (např. v Horní Krupé, Humpolci, Daňkovicích). I pro turisty je lákavý toleranční areál s dvěma evangelickými kostely ve Velké Lhotě u Dačic, něčím zvláštní jsou však vlastně i ostatní kostely a stavby – výjimečné, se svou jedinečnou, poutavou historií.
nokrupských, rád sleduji vtipnou práci s dětmi a mládeží Jihlavských, dílo Diakonie v Myslibořicích a mnoho dalšího. Rád bych toto „vše pozitivní“ více přiblížil a podělil se o radost, leč to moc neumím – tak tedy zkus milý čtenáři navštívit web‑stránky našich sborů, přijmi pozvání mezi nás a uvidíš. Měl bych asi zmínit i „oslovující“ starosti. Těch tu máme také dost. Trápením často bývají, jak jinak, mezilidské vztahy. Vrásky se nám dělají kvůli ekonomické situaci některých sborů, a to především v souvislosti s aktuálně řešenou odlukou církve od státu a s „narovnáním státu s církvemi“. Ovšem nebyli bychom to my, křesťané, pokud bychom neměli naději. Povzbuzující je, když se některé vztahy urovnají – i to se děje. A také to, že diskuse ohledně peněz pomáhá vidět i jiná řešení než zavřít sbor a že to jde i bez emocí…
Co mě oslovuje? Myslím ale, že mezi důležitější rysy našeho seniorátu budou patřit jiné věci než příroda a domy. Osobně mě překvapuje ta méně viditelná, každodenní práce ve sborech, inspirativní především růzností v přístupu. Někde se setkáte s přístupem komorním, rodinným, kde je časté u někoho zůstat na oběd, jinde zas s otevřeným společenstvím pro kohokoliv, bez zábran a předsudků – myslím nyní například i na bohoslužby v klubu Batyskaf ve Žďáře nad Sázavou. Oslovují mě Novoměstské koncerty, letní divadlo Parrésia v Horních Dubenkách, ekologické aktivity Hor-
32
Co se u nás děje? Seniorátní setkání všech generací je asi hlavní událostí seniorátního rozměru. Bývá velmi pečlivě připravována, vždy s oslovujícím tématem, s více hosty a pestrým programem doprovodným; a také bývá hojně navštěvována. V tuto chvíli stojí za zmínku pozvání na setkání letošní, které proběhne 21. září v Sázavě u Žďáru a jeho téma je nazváno „K čemu církev?“ Čistě seniorátní akcí je i presbyterní konference. I ta je každoroční a zváni jsou lidé odkudkoliv – k poslechu a diskusi nad určitým tématem
s pozvanými hosty. Protože jde o setkání pro širší veřejnost, se snahou o zajímavé a poutavé podání, název „presbyterní konference“ zřejmě bude potřebovat revizi. Mezi významná seniorátní setkání bezesporu patří „vzdělávání laiků“, velmi pečlivě připravované a vedené nyní bratrem farářem Gallusem. Má velký ohlas, a to díky celkově vysoké úrovni, díky skvělým hostům a zajímavému podání. Kurz má velkou odezvu i u nás posluchačů, protože dobře připravil k ordinaci řadu presbyterů, kteří nás oslovují a inspirují svými nefarářskými pohledy. Bratři faráři věnují mnoho energie i našim konfirmandům. Vedle běžného konfirmačního cvičení některé sbory organizují i víkendová setkávání. Kreativní práci a přístup našich farářů obdivuji; umějí mladé zaujmout a vykřesat z nich i jejich vlastní názor. Aktivně tak zakládají silné podhoubí pro jinak slabou mládež i pro budoucnost našich sborů… Na území Horáckého seniorátu působí v rámci ČCE také občanské sdružení Bratr Kálef, jehož hlavní činností je oslovovat rodiče, učitele nedělní školy a všechny další, kdo s dětmi a mládeží pracují. Sdružení rovněž vyhledává možnosti, jak získávat finanční prostředky z různých grantů apod.
Budoucnost seniorátu/sborů? Moje odpověď na budoucnost seniorátu, vlastně spíše sborů, je nadějná a optimistická (i s vědomím všech aktuálních potíží a starostí). Nyní se výhled dopředu spojuje pouze s ekonomickým zabezpečením, a pokud není na stole srozumitelný recept, jak přispívat do personálního fondu, propadáme skepsi. Já si myslím, že tyto pesimistické zprávy nejsou pravým, skutečným obrazem, ale spíše jen okamžitým důsledkem unavenosti, snad krize vztahů a strachu ze selhání, což zastírá dobrý potenciál sboru a možná i důležitější otázky. Vždyť se připravují a připraveny už i jsou různé způsoby řešení, na kterých pracují odborníci ve strategických, hospodářských a dalších komisích, v personálním fondu i naši milí v synodní radě – důvěřujme jim. Pokud se dokážeme na situaci podívat s nadhledem a připustíme, že by se sbory, které mají ekonomické starosti nějak propojily a vytvořily společenství, pak je to pohled nadějný. Spojením nemusí nic končit, ale naopak začínat; můžeme se obohatit a obohacovat. Horácký seniorát tedy vidím jako společenství pestré, různorodé, s dobrou budoucností, které plní svoje poslání a dává lidem v církvi i v okolní společnosti mnoho. Radek Černý, seniorátní kurátor Horáckého seniorátu
K CÍRKEVNÍM RESTITUCÍM
Daň z kostelů snad ČSSD nenavrhne Ústavní soud námitky sociální demokracie nejen odmítl, ale zcela vyvrátil
S
trana, která vystoupí s volebními sliby, které v právním státě není možno uskutečnit, se chytá do vlastní pasti. Vytvoří totiž očekávání, která neumí naplnit, přesto však musí s vážnou tváří pokračovat v mediální hře na boj proti „nenasytným prelátům“. Také já jsem měl k zákonu řadu připomínek, byly však vede-
ny upřímným zájmem o dosažení širší politické shody a zajištění stabilního prostředí pro fungování církví nezávisle na státu. Rozprava k zákonu se však nesla v duchu paradoxů, když místo věcné diskuse socialista přemítá, co by s církevními restitucemi udělal Ježíš a komunista předčítá z Bible… ¥
33
Problém blokovaného církevního majetku však nebyl problémem náboženským, nýbrž právním, a výrazně ovlivňoval život v řadě obcí na venkově a v zemědělských oblastech. Na své řešení čekal přes 20 let. Zákon o majetkovém vyrovnání je ve sporných paragrafech opsán z původních – již dávno realizovaných – restitučních zákonů. Jedinou změnou oproti zákonu o půdě je, že namísto náhradních pozemků za ty, které dnes již nelze vydat, dostávají církve finanční náhradu, která bude navíc státem doplacena až za 30 let. Dále zákon obsahuje postupné ukončení přímého financování církví v sedmnáctiletém přechodném období, tedy ukončení ekonomické kontroly církví ze strany státu, zavedené v roce 1949. Po rozhodnutí Ústavního soudu, který námitky ČSSD nejen odmítl, ale zcela vyvrátil, jsou církve ve stejném postavení jako každý jiný restituent. Obnovené vlastnické právo již stát nemůže opětovně vyvlastnit na základě ideologického přesvědčení, že církve mají být chudé nebo půda má patřit těm, kdo na ní pracují. Právně je věc uzavřena, a to stejně jako restituce zemědělského a jiného majetku z 90. let. Dnes též nikdo nezpochybňuje vrácení Lidového domu aktuálním a největším kritikům restitucí.
Už vůbec nelze přijmout pohrůžku týkající se zpřísnění podmínek pro působení církví, zejména zavedením zvláštního zdanění církevních nemovitostí či příjmů. Pro porovnání – zavedení tzv. solární daně bylo před Ústavním soudem obhájeno nikoliv tím, že dotyční podnikatelé jsou „bohatci“, nýbrž tím, že po zavedení systému podpor se situace na trhu se solárními panely extrémně změnila, což vyvolalo velké rozdíly mezi podnikateli v regulovaném odvětví. Zavedení zdanění církví však žádnými novými mimořádnými skutečnostmi podpořeno není (kromě změny složení Sněmovny). Pokud je prostý fakt, že je někdo restituentem, důvodem pro zvláštní zdanění, nemůže si být svým majetkem jist žádný z restituentů za 23 let. Za mimořádně nešťastné bych považoval, pokud by očekávatelná zdrženlivost církví plnit volební sliby ČSSD vyústila v to, že by stát omezil působení církevních škol a školek, nemocnic, hospiců, charit, diakonií a dalších sociálních zařízení. Účelové odepření dosavadních veřejných grantů a podpor církevním subjektům by nebylo ničím jiným než politickou odvetou, která by nepoškodila primárně církve, ale především uživatele uvedených společenských a sociálních služeb. Petr Šilar, senátor
VÝZVA PRO DOBROVOLNÍKY
Slavení 600. výročí podobojí Pomozte s šířením „dobré nálady“
N
V říjnu budeme slavit 600. výročí „podobojí“. ěkdy před dvanácti lety popsal tehdejší prezident Václav Havel náladu, která ve Slavit kalich nebo podobojí je celkem takové společnosti podle něj panovala, jako dusnou nic neříkající. Slavit historii pro ni samu by a blbou. Tím pojmenováním nechtěl lidi na- byla úplná marnost. Slavit a vlastně děkovat můžeme za to, že už štvat, spíš dohnat k sebereflexi. Nejsem si jistá, jak moc se nálada ve společ- tenkrát (před šesti sty lety) se našlo pár velmi nosti od té doby zlepšila, ale jsem si jistá, že na odvážných farářů a laiků, kteří se s tehdejší ni má vliv každý z nás. Jednotlivci, organizace „blbou náladou“ odmítli smířit a dali jasně najevo, že útisk chudých bohatými, hrabivost, i církve.
34
síme, a co naopak chceme. Jednou z možností je snad právě veřejná oslava křesťanské a sociální revoluce, radost z toho, že před Bohem jsou si všichni rovni. Chléb všem, kalich všem, milost všem. Letos 12. října se na několika místech v Praze bude konat událost zvaná „Podobojí“, která bude právě takovou oslavou. Na přípravě a organizaci se už teď podílí početný tým, rádi bychom však i vás požádali o pomoc a posilu. Obracím se tedy na vás, čtenáře Českého bratra, s prosbou, abyste 12. října pomohli s organizací – přímo na místě. Můžete se stát „dobrovolníkem podobojí“ a k „dobré náladě“ tak přispět. Tím není myšlena jen spokojenost a veselí, ale to, co dělá církev církví – slavení Boha a zároveň pamatování na člověka. Hledáme mládež i dospělé, kteří by pomohli informovat, organizovat nebo třeba jen přenášet věci atd. Kvalifikací je především chuť pomoci. Vše potřebné se dozvíte na informační schůzce začátkem října, dostanete pěkné dobrovolnické tričko a jako poděkování pro vás máme připravenu „afterparty“. Pokud chcete Pražský kostel Martin ve zdi 12. října k „dobré náladě“ přispět, přihlaste se prosím na e-mailové adrese martina.lukesoPřemýšlela jsem, jestli a jak i my dnes může-
[email protected]. me dát jasně a účinně najevo, s čím nesouhlaMartina Lukešová, seniorátní farářka pro mládež
sociální ignorance a nadřazenost vládnoucích a církevních činitelů je v jasném rozporu s Boží vůlí. Naší novodobou zkratkou té události jsou „kniha a kalich“ místo kříže v evangelických kostelích a modlitebnách.
ROZHOVOR S farářkou pražského sboru Ochranovského seniorátu Evou Šormovou
Jednota bratrská je společenství srdce i rozumu Brzké obnovení sborové práce v pražských Malešicích Eva Šormová působí jako farářka Ochranovského seniorátu ČCE, který vznikl po rozpadu Jednoty bratrské. Sama z Jednoty nepochází. Je z rodu těch, kteří se přihlásili k víře Beránkově, když byl vyhlášen toleranční patent. Vědomí víry Beránkovy však nevyprchalo, přestože se všichni přihlásili k reformovanému vyznání.
Sestro farářko, jaký je historický vývoj Jednoty? Jaká je její spiritualita a teologie? Jednota se skládá ze dvou protilehlých pólů. Láká mě je integrovat. Společenství je opřeno o vědomí staré Jednoty bratrské, která měla jasně stanovena vyznání, dávající důraz na rozum, který koriguje naši víru, na řád a na vyznání osobní. Druhým pólem je vliv Obnovené Jednoty
35
bratrské, vzniklé na německém území v Lužici. Hrabě Zinzendorf, který byl příslušníkem luterské církve a byl velmi ovlivněn pietismem, kladl veliký důraz na rozhodnutí srdce, na vřelý vztah k Spasiteli, na lásku Krista, která se nejvíce projevila na kříži. Misijním působením Jednoty vznikala nová města jak v Lužici, tak na mnoha dalších místech světa. Ochranovskou jednotu tak daleko více ovlivnila víra srdce. Jde o víru více pietistickou a charismatickou. Dnes se Jednota snaží na světové úrovni integrovat oba důrazy své zbožnosti. Můžete čtenářům přiblížit liturgii Jednoty? Jaká má specifika? Liturgii s večeří Páně sloužím v bílém taláru. Pokud svátosti nevysluhujeme, jsem oblečena „civilně“. Černý talár se používá při pohřbech a někdy při svatbách. Liturgických pořadů máme více. Správný termín pro Jednotu nejsou bohoslužby, ale shromáždění. Já nejsem farářka, ale kazatelka. Večeři Páně vysluhujeme v našem sboru jednou měsíčně a na svátky. Oproti tradici v ČCE vysluhujeme živly odděleně, mezi tím jsou vloženy responsoriální modlitby a zpívá se. Nestojíme kolem stolu Páně, ale v lavicích. Chléb podává kazatel (jí se společně v jeden okamžik) a víno si podávají věřící sami. Pro mě jako pro člověka, který vyrůstal v kalvínském ovzduší, to byl ze začátku nezvyk. Dnes již chápu logiku věci a je mi to blízké. Důležitým obrazem je Kristus jako Beránek. Při křtu je kladen větší důraz na to, že křtěnec vstupuje spolu s Kristem do smrti a rodí se k novému životu, než na symboliku obmytí. Ochranovské vzala pod svoji „ochranu“ ČCE po rozpadu Jednoty v roce 2000. Možná je to stále bolestivé téma, ale můžete popsat důvody, proč, podle vás, k rozdělení došlo? Zmínila jste ovlivnění Jednoty dvěma póly, tradičním a „charismatickým“. Platí to pro Jednotu i dnes? Nepřispělo to k jejímu rozpadu? V letech 1998 až 1999 se staly velké nespravedlnosti. Nedá se ani mluvit o vině, o hříchu, o trestu. Ze strany Ochranovských ani nejde o odpouštění nebo neodpuštění. Člověk může začít reflektovat situaci ve chvíli, kdy se někdo omluví, kdy se cítí vinen, ale to nenastalo. Dru-
36
há strana, Jednota s centrem v Liberci, se staví do pozice, že její kroky byly oprávněné – možná z pozice jurisdikce nebo práva, ale z hlediska morálního, bratrských a sesterských vztahů se situace vymkla kontrole. A to je pro vznik dialogu velká překážka. Obě strany, zejména tu poškozenou (Ochranovské) to vyčerpává. Dá se říci, že vznikl i spor tradičního a charismatického proudu. To se stává ve všech církvích. Kde se usadí vyčpělá neživá tradice, začíná touha po reformě, po obnově z Ducha svatého. Problém byl, že Jednotu začali vést lidé, kteří tuto touhu využili ke svým osobním zájmům.
Když mluvím o poškození, mám na mysli i to, že v ochranovských sborech leckdo ztratil důvěru v církev, v její místo ve společnosti. Najednou se úplně popřelo to, že v církvi se nekrade, nepodvádí, nelže, nefalšují se materiály. Tímto projít je velkým životním otřesem. Druhým aspektem bylo neobyčejně drastické vyhnání lidí ze sborů, z kostelů a modliteben. Máme tu devět sborů, které si musely znovu odkoupit své budovy. Pražský sbor budovu v Hálkově ulici, která mu patřila od roku 1904, zcela ztratil. Tento dům převzala druhá část Jednoty a byl prodán i přes protesty evropské a světových provincií. Dodnes jsou ve sboru lidé, jejichž dědečkové a babičky spláceli hypotéku tohoto domu, ručili za majetek sboru
a tento sbor budovali. Myslím si, že sbor netvoří faráři, správci, či Úzká rada, ale ti, kteří neděli co neděli sedí „pod kazatelnou“. Jak žije váš pražský sbor a kolik má členů? Kde se scházíte k bohoslužbám? Sbor je maličký, prošel těžkou cestou, byl a je traumatizován tím, co se stalo. Má velice niternou a hlubokou zbožnost. Já si tam lidí velice vážím, neboť to co museli překonat, nebylo lehké. Pro ty, kteří ve sboru zůstali a přetrpěli rozpad Jednoty, to byla velká zkouška víry a oni se udrželi, přestože přišli o všechno: o čest, byli zpochybňováni ve své víře, démonizováni, vykazováni. Přišli o budovu, o peníze. Dehonestace z druhé strany byla veliká a nevybíravá. Nepovažovali je za pravé křesťany, ale za posedlé zlými duchy. Oni si ale udrželi vědomí toho, že jsou Jednotou bratrskou, že si musí uchovat bohoslužby, provoz sboru, odrazit se od traumatu a neohlížet se zpátky, přidržet se Pána Boha a budovat sbor. Dnes se schází k nedělním bohoslužbám v budově Domova Sue Ryder v Michli. Je to krásné místo s pěknou kaplí a restaurací. Neuklízíme, netopíme, což je výhoda. Na druhé straně si sbor na tento pohodlný způsob navykl. Během týdne prostory využívat nelze, jen po předchozí domluvě. Kancelář máme v druhém evangelickém sboru na Žižkově. Počet účastníků bohoslužeb se pohybuje mezi 30 a 40, členů máme 87. Jsou to lidé z celé Prahy i mnoha míst ve středních Čechách. Máme velkou diasporu a nejsme vázáni na žádné místo v Praze. Od synodu v loňském roce zvažujete zakoupení opuštěné Milíčovy modlitebny od architekta Bareše v pražských Malešicích a podle zpráv z konventu vás podporují i další mimopražské sbory Ochranovského seniorátu. Na druhou stranu by vlastnictví kostela, na rozdíl od pronájmu, znamenalo spoustu starostí a krok do neznáma, že? O využívání Milíčovy modlitebny uvažujeme. Převládl aspekt toho, co tímto objektem získáme, nikoli co ztratíme. Kdybychom počítali všechny nevýhody, těžko bychom se ke kladnému výsledku propracovali. Chceme nabídnout svoji službu ve prospěch místní komunity. Otevřít kostel pro veřejnost i pro aktivity nenáboženské. Naučila
jsem se nemít velká očekávání. Musíme pracovat s jednotlivci, kteří svým způsobem hledají společnost sboru. Jednota bratrská vždy přetavovala svoji víru do praktického života, proto jsme si ve sboru říkali, že na toto dědictví, na tento odkaz chceme navázat. Nebýt jen sborem uzavřeným do sebe, do svých náboženských obřadů, ale společenstvím, které svým jednáním zasahuje do dění konkrétní lokality. Proto jsme se pro službu v Malešicích, pro zakoupení modlitebny a její rekonstrukci rozhodli. Milíčovu modlitebnu bude třeba opravit. Na revitalizaci objektu se měl podílet architekt David Vávra. Předložil vám nebo synodní radě, která objekt dnes vlastní, již nějaké návrhy? Modlitebna se bude muset rekonstruovat a k ní přistavět objekt pro zázemí sboru a farářský byt. David Vávra na projektu revitalizace pracuje. Je přislíbena velká pomoc ze synodní rady i z evropské provincie Unitas Fratrum, kde na pražskou budovu probíhá sbírka. Nezvažovali jste využívání objektu spolu s dalšími, například s katolickou církví, která po válce chtěla v Malešicích kostel postavit? Vše je pro náš sbor nové. Začínáme se seznamovat jak s ekumenou, tak s občanskými sdruženími. Zatím proběhly jen rámcové rozhovory, ale k dění v oblasti Malešic se přidat chceme. Občanská sdružení naši iniciativu vítají a chtějí nám být v naší práci nápomocna. Náš sbor si ale také musí prodiskutovat hranice toho, co je pro něj jako pro součást církve Kristovy podstatné, co nesmí při budování nového místa zmizet a co jsou už činnosti, které přerůstají přes hranice. Vše je spojeno také s otázkou, proč v dnešní době tvořit sbor, čím má růst, co je jeho centrem. Možná si každý řekne, že to je jasné. Centrem sboru jsou liturgie, svátosti, diakonie. To nikdo nezpochybňuje, důležité ale je, jak to podstatné předávat v našem čase, v novém prostoru, ve společnosti 21. století. Ptal se Jan Kirschner
37
Nová píseň
Přijď, Duchu svatý, přijď Z tvorby ve východoněmeckém prostředí v době politické nesvobody
T
ato málo známá píseň z dodatku (EZD 674) cituje úvodní prosbu prastaré svatodušní antifony Veni Sancte Spiritus. Vznikla někdy kolem roku 1970 ve východním Německu. Najdeme ji pod názvem Komm, Heiliger Geist! Gott liebend zu loben ve zpěvníčku Neue Gemeindelieder II (Berlin 1973). Autorkou textu je Gertrud Luckau a skladatelem nápěvu je Johannes Petzold, od něhož také pochází známá adventní píseň Noc ke konci se kloní.
Specifikum písně Píseň má neobvyklou formální strukturu (a b a / a c a / a d a…), která je vytvořena tak, aby se prosba o příchod Ducha svatého v každé sloce dvakrát opakovala. Nejedná se však o nedostatek básnické invence, jde o záměr; opakování prosby (v celé písni až dvanáctkrát!) tak vyzní velmi intenzivně. Tato forma zpívání vede k vnitřnímu ztišení, prohlubuje a usnadňuje přijetí duchovního obsahu. A další prosby, které jsou do jednotlivých slok vloženy, tím dostávají výraznější kontury, více zaujmou pozornost zpěváků. Nevíme, zda píseň vznikla spontánně, či pro konkrétní příležitost. Jisté je, že jde o typický produkt tzv. Singbewegung, což bylo v bývalém východním Německu hudebně ‑duchovní hnutí, iniciované církevními kantory a faráři. Jeho hlavním programem bylo, aby se lidé pravidelně scházeli o víkendech a o prázdninách (Singfreizeiten) a při odpoledních či večerních hudebních pobožnostech (Offenes Singen), kde byl duchovní život oživen prostřednictvím modliteb, zpěvů a hudby. To byly příležitosti pro novou píseň, která se učila rovnou při pobožnostech formou předzpívání.
38
Některé písně se zpívaly společně, u jiných písní se sloky zpívaly střídavě. Tato tradice se v Německu pěstuje do dneška a začíná se provozovat také u nás, například při setkání zpěváků nebo na hudebních kurzech. Hnutí Singbewegung záměrně navazovalo na tradiční hodnoty, pěstovaly se staré vícehlasé formy (duchovní zpěvy v kostele, světské madrigalové formy v plenéru). Autoři tehdejších písní usilovali o nové formy zpěvu, které by byly jednoduché, uchopitelné, ale také umělecky hodnotné. To potvrzuje také nápěv naší písně, kterou jsme si dovolili transponovat o tón níže, aby závěrečná fráze zpěvu obecného lidu nebyla exponována tak vysoko. Další verze doprovodu budou k dispozici v připravované publikaci Chvalčovské miniatury 2 (vyd. Kalich), která bude v prodeji od července t. r.
Johannes Petzold (1912–1985) Melodie písně je prostá, ale ne triviální. Je poznat, že ji vymodeloval opravdový mistr. Použil jen pět tónů z pentatonické řady d‑ e‑g‑a (centrální tón)-c, které zkombinoval originálním způsobem. Tak vznikl půvabný hypoaiolský nápěv, který dodá svatodušní písni nezaměnitelnou podobu. Píseň je zpívatelná také bez doprovodu. Spolu s gregoriánskými nápěvy a reformačními zpěvy patří do kategorie „ideálních jednohlasů“. Autor nápěvu byl docentem v Církevní hudební škole v Eisenachu, vychoval řadu kantorů. Jako skladatel je považován za mistra malých forem (kánony, písně, moteta na biblické náměty). V novém zpěvníku budou z jeho tvorby i další písně. Mezi ty nejkrásnější patří: Žalm 8 – Pane, jak důstojné je jméno tvé.
Nové formulace starých proseb Nejen svatodušní antifona Veni Sancte Spiritus, ale také svatodušní hymnus Veni creator spiritus (u nás známý jako píseň Ó Tvůrce, Duchu svatý, přijď) patří k nejvzácnějším hudebně ‑literárním klenotům západokřesťanské kultury. Oba zpěvy souvisejí se svátkem svatodušní neděle, ale jejich užití není vyhrazeno jen pro tuto příležitost. Tak jako bývají prosby o přítomnost Ducha svatého vloženy do modliteb při různých příležitostech, tak i svatodušní zpěvy mohou mít obecnější používání. Svatodušní písně se pokoušejí vyjádřit důvody, proč o přítomnost Ducha svatého prosíme, co od něho očekáváme. V jednotlivých verších svatodušních písní z různých dob můžeme objevit prosby,
související s životními zápasy, které prožívala v dané době konkrétní generace. Můžeme v nich objevovat nadějná slova, že Duch Boží může učinit to, co člověk sám od sebe nedokáže. Taková slova, i když nepřímo, vybízejí člověka, aby se odevzdal Božímu působení. Jsou to zároveň zkušenosti těch, kteří nalezli pokoj u Boha tím, že na sobě zakusili, jak Boží láska zvítězila nad lidským sobectvím. Píseň, která vznikla ve východoněmeckém prostředí v době politické nesvobody, nám připomíná, že tvůrčí moc Ducha svatého dává člověku sílu, vede ho k poznání v pravdě, učí trpělivosti, pomáhá odpouštět, naplňuje radostí, dává naději a mnoho dalšího, co si ani nedokážeme představit. Ladislav Moravetz
39
DiAKONIE
Diakonický hospic slavil desáté narozeniny
P
oslední dubnový den oslavili v hospici Citadela ve Valašském Meziříčí desáté výročí zahájení jeho činnosti. Odpoledního slavnostního shromáždění s ekumenickými bohoslužbami se zúčastnili zaměstnanci, dobrovolníci a klienti hospice, představitelé Diakonie ČCE a Asociace hospiců v ČR, představitelé města, zástupci kraje i někteří sponzoři. Už v roce 2003, tedy ještě před zahájením činnosti hospice, byl jeho ředitelem jmenován Miloslav Běťák, který měl pro hospic najít vhodné pracovníky a zaručit kvalitní péči o klienty, zajistit financování provozu hospice, dojednat a uzavřít smlouvy se zdravotními pojišťovnami a podílet se na jednáních o postavení hospiců v České republice i o začlenění paliativní péče do zdravotnického systému. Po deseti letech, která pan Běťák vedení hospice věnoval, je zřejmé, že bez jeho schopností a úsilí by hospic nebyl tím, čím dnes je. Jeho působení proto ve svých zdravicích všichni milí hosté po zásluze ocenili. Na Běťákovo místo před několika měsíci nastoupila nová ředitelka Květoslava Othová, která slavnostní shromáždění moderovala a poděkovala nejen bývalému řediteli (jenž je dnes náměstkem ředitele Diakonie ČCE), ale také sponzorům a podporovatelům hospice a zejména všem zaměstnancům a dobrovolníkům, kteří v hospici působí a bez nichž by nemohl pacientům sloužit. Pracovníkům, kteří v hospici působí od samého počátku, předala symbolické dárky a květiny. Slavnostní atmosféru odpoledního setkání podpořili hudebním vystoupením učitelé základní umělecké školy se svými žáky. V rolích hostesek a průvodkyň, které seznamovaly návštěvníky s prostředím hospice, skvěle obstály
40
vedoucí služeb a staniční sestry. Po prohlídce zařízení čekalo na hosty i zaměstnance pohoštění se spoustou nádherně naaranžovaných
dobrot, skvěle připravených kuchařem a kuchařkami hospice. Mnoho dobrého se podařilo vybudovat za deset let usilovné práce. S vděčností i nadějí chceme vyhlížet i do budoucna. Ruth Kopecká/ph
SOS Centrum Diakonie v novém
Aktuality
Č
Dar s velkým D tentokrát pomáhá maminkám s dětmi v azylovém domě
íší vína si přiťukla v příjemném dubnovém podvečeru padesátka hostů SOS centra Diakonie v Praze. Přišli se podívat, jak to vinohradským prostorám sluší v novém kabátě. SOS centrum už 25 let poskytuje odbornou pomoc, podporu nebo informace lidem v obtížné či krizové životní situaci a pomáhá jim obdobným situacím předcházet. Prostory SOS centra prošly nezbytnou celkovou rekonstrukcí a jejich slavnostní prezentace nabídla také setkání s významnými spolupracovníky a partnery či příznivci. Pozvání přijali také zástupci pražských městských částí, členové dozorčí rady Diakonie a zástupci jednotlivých sborů ČCE. Padesátku hostů pozdravili například nový ředitel Diakonie ČCE Petr Haška, Libuše Roytová, ředitelka Střediska křesťanské pomoci v Praze, pod jehož křídla SOS centrum spadá, nebo vedoucí SOS centra Helena Šašková. Podobné slavnostní příležitosti přinášejí chvíle ohlédnutí, v nichž si uvědomíme smysl a užitečnost diakonické práce – v tomto případě na poli krizové pomoci. Ale cenné zpětné vazby se dostává také díky mnohým odezvám klientů, kteří pomoc SOS centra vyhledali a osvědčila se jim. Ostatně, snadno se člověk může dostat vlivem nepříznivých okolností nebo nenadálých událostí do situace, kdy si sám neví rady. Jako příklad uvádíme část dopisu, který byl do SOS centra zaslán jako poděkování: Pro začátek stačí, když zoufalý člověk najde bezpečné místo, kde může složit své břemeno. A to jsem nalezl právě tady. Ještě jednou moc děkuji za velice záslužnou činnost. Tak jako mnoho lidí jsem se i já dostal do obtížné životní situace, se kterou jsem si nevěděl rady. Dlouho jsem se snažil problémy zvládnout sám, ale ty se pro mě stávaly čím dál více neúnosné. Potřeboval jsem pomoc, podporu, radu jak postupovat a jak se v situaci zorientovat. Po delším váhání jsem se rozhodl vyhledat odbornou pomoc. O SOS centru jsem už dříve slyšel, a proto jsem se uchýlil právě sem. Nikomu nepřeju dostat se do životní krize, ale pokud k tomu dojde, SOS centrum je místo, kde se mu dostane té nejlepší „první pomoci“. Věra Víchová, Pavel Hanych
Osmadvacet tisíc korun z dubnového výtěžku sbírky Dar s velkým D míří na podporu klien‑ tek azylového domu Diakonie v Litoměřicích. Z vybraných prostředků pořizujeme do společné kuchyně sporák a varné desky do klientských bytů. Nové spotřebiče vytvoří v azylovém domě kvalitnější a bezpečnější zázemí pro každodenní provoz. V azylovém domě nacházejí dočasné ubyto‑ vání matky v nouzi i se svými dětmi. Diakonie takových domů provozuje více, jeden z nich je právě v Litoměřicích. Kromě zázemí v osmi bytech poskytuje maminkám a jejich ratoles‑ tem mnohé aktivity, vedoucí k osamostatnění a překlenutí obtížného životního období. Existují také azylové domy pro muže. Sbírka Dar s velkým D podporuje v rámci Diakonie každý měsíc jedno středisko či projekt. Každý měsíc tak můžete přispět na jiný účel, vždy smysluplný a Diakonií ČCE garantovaný. Chcete se přidat k mnoha vel‑ kým i malým dárcům? Podrobnosti najdete na www.diakonie.cz/pomahejte. Děkujeme!
Bůh ukrytý v pomoci potřebným O naději, že Boží přítomnost je možné zvláštním a neopakovatelným způsobem zakusit ve spolubytí s lidmi v nouzi, hovořil ředitel brněnské Diakonie a člen správní rady Diakonie Jan Soběslavský ve Svátečním slovu České televize. Na pořad se můžete podívat v internetovém archivu ČT. ph
41
SLOVO
BIBLICKÝ ZVĚŘINEC
Páv Barevná oka jako obraz naděje
J
e po velikonocích. Vajíčka jsou snědena, většina velikonočních čokolád taky. Zbývá poslední zajíček. Proč se dělají na velikonoce zrovna zajíčci? A kuřátka? Pro hodně lidí nejsou velikonoce svátkem vzkříšení Ježíše, ale svátkem jara, nového života. Na jaře se rodí mláďata, třeba právě zajíci, kuřátka, ovečky, začíná nový život. My taky někdy pečeme beránka, ne? Pečeme, připomíná se tím, že Ježíš byl jako beránek obětován. Ale je ještě jedno velikonoční zvíře, o kterém se moc neví. Víš jaké? Páv. Páv? diví se Anežka. Ten přece chodí v zahradách kolem zámků. A je pyšný. Možná je pyšný, možná jen tak vypadá. Je krásný. A aby bylo jeho peří dobře vidět, nadnáší je, naparuje se. Ale co má tedy společného s velikonocemi? Podle staré tradice páv na podzim poztrácí svá ocasní pera a narostou mu až na jaře. Na jaře má pera nová, krásná, začíná nový, krásný život. Vzkříšením začal taky nový krásný život, tak proto je někdy vzkříšení zobrazeno pávem. Například na jedné vitráži v kostele na hoře Tábor. Vitráž je okno z barevných skel. Sklíčky prochází světlo a maluje uvnitř barevné obrázky. Na tom okně září dva barevní pávi nad křížem s ukřižovaným Kristem. Páv pochází z Indie. Dodnes je tam národním zvířetem. Bývá kolem chrámů, v parcích,
42
ve městech, kolem domů. Silnými pařáty dokáže zabít jedovatého hada, křikem upozorní na nepřítele. Král Šalomoun si nechával vozit pávy ze zámoří. Víte jak často? A víte, co ještě královské lodě přivážely? (1Kr 10,22) Pávi jsou zvířata nejen na ozdobu, ale taky bývají jako pochoutka na stole. Na svatbě Viléma z Rožmberka 26. 1. 1578 se jich servírovalo 350.
Pávy se zabývala taky česká panovnice Marie Terezie – 12. září 1740 zakázala volné pobíhání pávů po Praze, protože svým křikem příliš obtěžovali. Vidíte, co všechno mají panovníci na starosti. Lenka Ridzoňová, kresba Jana Turecká
Doporučujeme Pod článkem o zvířatech doporučujeme nějakou knížku, časopis nebo CD pro děti. Většinou je to bez souvislosti s článkem. Tentokrát odkazujeme na internet. Naše církev provozuje webové stránky pro katechezi: http://katecheze.evangnet.cz/
Najdete zde materiály hlavně pro práci s dětmi, příručky pro nedělní školu, pracovní listy atd. Pro příští školní rok připravujeme pro nedělní školu cyklus Církevní rok. Brzy se dozvíte více!
RECENZE
Chvála psychoterapie
N
ázev knihy Zpovědník vrahů vyvolává trochu bulvární dojem, čekala bych tedy popis jednoho vražedníka za druhým. Tak to ale vůbec není. Hubálkovi pacienti, chcete‑li klienti, z ní nijak nevyčnívají, toho profesionálního je překvapivě méně, než bychom předpokládali. Zato z knihy prosakuje dost podstatného o psychologu samotném, přečteme si zajímavé životní epizody a je to čtení přínosné, pěkné. Kdo pana doktora neznal, nejspíš si ho oblíbí, kdo už o něm něco věděl, tomu bude ještě sympatičtější. Nu a navíc – on vrahům tím zpovědníkem opravdu tak trochu byl.
Ač po promoci přijat v roce 1974 do bohnické léčebny, skončil nakonec, a rád, v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích; o ní se vědělo, že bere lidi i s politickým škraloupem, „do beřkovického vystrkova pod Řípem se nikomu nechtělo“. Nejenže totiž Hubálek nebyl členem komunistické strany, chyběla mu i legitimace Socialistického svazu mládeže (SSM), a bez té
to, najmě v Praze, opravdu nešlo. Kolik takových ale mezi vysokoškolskými studenty v té době bylo? A tak vstával denně ráno ve čtyři, aby chytil vlak z holešovického nádraží v 5.20. „Psychiatrické diagnózy jsou vlastně jen dvě – hodně divný a málo divný“ – v psychologické profesi vžitý výrok Slavomilovy moudré ženy Nataši, která byla stejně jako on na konci studia psychologie adeptkou na červený diplom. Nedostali jej ale ani jeden, odmítli pro jeho udělení vstoupit do zmíněného SSM. Že to byli ale psychologové schopní, bylo nepochybné. V Beřkovicích začal pan doktor hned s psychoterapií deviantů – pedofilů, sadistů, exhibicionistů a tak dál. A byl nebývale úspěšný! Lidé s těmito diagnózami, páchající v tomto směru ohavné skutky, se do vazební věznice a do léčebny zcela notoricky vraceli. Recidivisté. A za Hubálka najednou ne. Nastal zlom. Jeho psychoterapie opravdu měla plody. Je pachatel příčetný, nebo ne? Tato zcela zásadní otázka patřila k Hubálkově praxi, praxi soudního znalce, napořád; v knize si připomeneme médii mockrát protřepané případy, jako byl heparinový vrah, vrazi orličtí, i ti patřili k jeho „kauzám“. Nám starším pomůže vybavit si některé dost šokující události z let šedesátých či sedmdesátých, především hromadnou vraždu osmi lidí čekajících na zastávce tramvaje na Strossmayerově náměstí mladou ¥
43
ženou, která vjela s Pragovkou řečenou erena na chodník. Byla odsouzena k trestu smrti. Hubálek si byl ale jist, že příčetná nebyla; o případu věděl víc, nemuselo se to celé vůbec stát. Psal se rok 1973, on sám teprve studoval. Hubálek se ve svých vzpomínkách věnuje i prvním polistopadovým rokům – v letech 1990 až 1992 byl totiž tiskovým mluvčím a tajemníkem osvíceného ministra zdravotnictví Martina Bojara. Kdo by rád na tu dobu nevzpomenul! Z „holého nezbytí“ se z psychologa potom stal psycholog‑podnikatel. Jistotu zaměstnaneckého poměru, ať už v Beřkovicích, v poradně pro vysokoškoláky nebo později v pražském sexuologickém ústavu, musel po návratu z „politiky“ vyměnit za nejistotu šéfa psychologickoporadenské společnosti Alea ‑psychologie, člověka, který vymáhá peníze z dlužníků, nemá tím pádem na výplaty a ne-
přizpůsobí se zlozvykům, jako je uplácení. „Pravdoláskař, eurohujer a příslušník pražské kavárny“ – tak Slavomila označovali jeho kritici a nepřátelé. Tím vším byl velmi rád. Katolík Slavomil Hubálek žil pravdivě. To je jasná zpráva, která z knihy čiší. „Hranice mezi rytířem a lapkou je někdy nesmírně tenká,“ říkal. Z agresivního jedince může být zabiják, anebo když se mu dá uniforma, kvér a řád, taky skvělý voják nebo třeba eso policejní zásahovky… Proto pozor. Pozor na předčasné odsudky. „Hlas rozumu je tichý.“ Touto větou Sigmunda Freuda, která je vyryta v jeho pamětním kameni ve Vídni, kniha končí. Slavomil Hubálek odešel z naší časnosti v 65 letech, 12. 3. 2013. Jana Plíšková Hubálek, Slavomil. Zpovědník vrahů. Příběhy zločinů, života a smrti očima psychologa. Praha: Daranus 2012. 205 s. ISBN 978-80-87423-35-6
Ježíš jednoduchý Zn. pro čtenáře 21. století
B
yla jsem na knihu známého historika a věřícího křesťana Paula Johnsona zvědavá. Jak popíše postavu historickou, která ale není někým dávno zemřelým? V úvodu autor píše, že jeho cílem je stručnost a jasnost, jeho touhou je zprostředkovat radost a posilu, jichž se mu dostalo, když šel v Ježíšových stopách. Pro koho Johnson píše? Pokud je kniha určena člověku, který o Bibli a o Ježíši (skoro) nic neví, je zde příliš mnoho biblických odkazů, naopak je‑li kniha určena člověku věřícímu, zdá se mi příliš zjednodušující. Na obálce se dočteme, že je kniha oproštěna od zbytečného odborného teologizování. Zároveň ale nemáme před sebou román, který by byl historickou postavou pouze inspirován. Johnson je historik, vedle Bible prostudoval mnoho dalších pramenů a snaží se doplnit „bílá místa“ Ježíšova života. Vícekrát v knize používá
44
sloveso „myslím“ nebo „domnívám se“, tzn. netvrdí, že předkládá věci dokázané. Já se ale neubráním otázce, jestli člověk 21. století potřebuje mít před sebou obraz Ježíše s tak přesnými konturami a vybarvený do posledního místečka? Je pro naši víru důležité představovat si, jaký měl asi Ježíš hlas (vlídný) a pohled (pronikavý, laskavý, upřený)? Podle autora se Ježíš vyznačoval mírností, trpělivostí a shovívavostí a měl obrovskou intuici. Měl rád poezii, více spoléhal na cit než na rozum. Byl moralista, ale básnivý. Ježíš také miloval přírodu, proto často přirovnání z přírody používal. Je pravděpodobné, že v době před svým veřejným vystoupením byl pastýř ovcí, proto tak často o ovcích a pastýři mluví. Když o něčem Bible mlčí, podle autora knihy to můžeme docela snadno domyslet a doplnit. A Starý zákon k pochopení evangelií nepotřebujeme, ten Ježíš stejně kritizuje, ne‑li přímo zavrhuje.
Jako zásadní Ježíšovo poslání vidí Johnson vytváření nového morálního světa (57). „Ježíš byl revolucionář, který celé náboženské schéma judaismu přetvořil v něco zcela odlišného. Už to nebyl donucovací soubor zákonů a trestů – tato úloha mohla být přenechána Caesarovi a jeho vojákům, ale záležitost srdce a dobrodružství ducha. Ježíš zákon zcela nezavrhl. Jen z něj vzal morální zásady a zbytek ignoroval. Namísto o zákonu mluvil o Božím nebo nebeském království. Věřící člověk nebyl ten, kdo dodržoval zákony, ale kdo proměnou ducha ‚vstoupil‘ do království. Bůh nebyl vzdálený, hrozivý ‚Jahve‘ ale ‚Otec‘.“ (61) Johnson vícekrát mluví o novozákonních ženách, zvláště o Panně Marii. Ženy mají zvláštní postavení, je vykreslena jejich citlivost. Na několika místech se autor neubrání úvaze, co by se bývalo stalo, kdyby byly i ženy například u toho, když Ježíše po jeho zatčení odvádějí do veleknězova domu a učedníci se rozprchnou.
Často se autor zamýšlí nad tím, jak se pisatel evangelia dověděl nějakou informaci. Sahá třeba k vysvětlení: „Maria mu řekla“. A třeba předpokládá, že příběh o cestě do Emauz mohla Lukášovi vyprávět Ježíšova matka, neboť „je v něm něco z jejího básnického vyjadřování“. (157) Autorem Janova evangelia je podle Johnsona Ježíšův „milovaný učedník“ Jan. „Co Ježíš učil? Neměl žádný systém, žádný soubor vědění, žádný seznam zásad. Bůh chraň!“ píše Paul Johnson.(60) Přiznám se, že pro mne je důležité nechat sobě i druhým obraz Boha otevřený. Bible mluví v příbězích a podobenstvích, mluví slovesy, ději, činy. Mluví i tím, co řečeno není. Chci se nechat oslovovat biblickými příběhy pokaždé znovu a nově. Chci nechat Ježíšovi svobodu. Lenka Ridzoňová JOHNSON, Paul. Ježíš. Brno: Barrister & Principal,2010. 176 s.ISBN 978-80-87474-02-0
UPOUTÁVKA
Dietrich Bonhoeffer: Křesťan v opozici Renate Windová
Ž
ivotopis teologa Dietricha Bonhoeffera (1906–1945) přibližuje jeho zápas o porozumění evangeliu, sobě, druhým a vlastnímu
Hitlera, které vyústily v Bonhoefferovo věznění a popravu. Teoložka a církevní historička Renate Windová (1950) podává jeho život v nezkreslující zkratce, poutavě a přístupně. Kniha byla nominována na Německou cenu za literaturu pro mládež a získala Evangelickou knižní cenu. Je první knižní biografií Dietricha Bonhoeffera v češtině. Textem o recepci Bonhoeffera v Čechách knihu doprovodil profesor Pavel Filipi. Kalich WINDOVÁ, Renate. Dietrich Bonhoeffer / Křesťan v opozici.
místu ve světě. Postupně se slovy i činy vyhraňoval vůči církevní politice a státní moci až k účasti v odboji a přípravám atentátu na
Praha: Kalich, 2014, 174 s., 198 Kč, v e‑shopu Kalicha 158 Kč. ISBN 978-80-7017-202-5
45
POSLEDNÍ SLOVO
Vzpruha z Valašska
H
istoricky poprvé se konal synod Českobratrské církve evangelické mimo Prahu. Předcházelo dlouhé zvažování. Stěhovat
kancelář a veškerou techniku přes půl republiky? Nebude to pro některé synodály daleko, cestovat na Valašsko, skoro až ke slovenské hranici? Nebude to pro církev zbytečně drahé?
Mám dojem, že čtyři dny prožité na Valašsku nejen rozptýlily veškeré obavy, ale naopak se staly pro celou církev vzpruhou. Vstřícné přijetí, dokonalý servis, pohoštění lahodnými valašskými frgály, ubytování. Po třech dnech jednání, které dokáže být únavné a vysilující, následovalo setkání v kostele Dolního sboru, kde se v programu představil delegátům synodu Východomoravský seniorát. Muzika folklorní i klasická, prezentace středisek Diakonie i všech sborů seniorátu. A to vše ve svižné zkratce s vtipnými moderátory. Korunou pak byla „gardenparty“ na farské zahradě. Milí Valaši, nastavili jste laťku vysoko a nadchli všechny! Myslím, že rozhodování zda konat někdy synod opět jinde než v Praze bude nyní mnohem snazší a že se časem synodálové podívají do všech seniorátů naší církve. DaZ
Evangelický měsíčník
vydává Českobratrská církev evangelická
NA OBÁLCE foto: Daniela Ženatá REDAKČNÍ UZÁVĚRKA Redakční uzávěrka letního dvojčísla je 22. června 2014. Vyhrazujeme si právo nevyžádanépříspěvky krátit.
DISTRIBUCE PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ elektronicky a ve zvukové podobě: Diakonie ČCE, Klimentská 18, 110 05 Praha 1, tel.: 222 316 306, e‑mail:
[email protected] TISKNE OPUS v.d.i. Janáčkovo nábřeží 1075/27 150 00 Praha 5 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce.
Chystáme: v cyklu Moderní doba pro letní dvojčíslo 7+8/2014 téma Velká válka
46
ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e‑mail: ceskybratr@e‑cirkev.cz, www.e‑cirkev.cz, sekce Publikace, časopis Český bratr www.ceskybratr.cz
ISSN 1211-6793
REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Adam Balcar, Romana Čunderlíková, Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Ondřej Kolář, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová
47
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Děčíně vás zve na oslavu výročí
130 let od slavnostního otevření evangelického kostela v Děčíně, která se koná
14. a 15. června 2014 s tímto programem sobota 14.30 historický seminář neděle 10.00 bohoslužby 14.30 zahájení – uvítání hostů 14.45 přednáška 15.45 vzpomínky pamětníků
Tomáš Matějovský, farář
Jiřina Stachová, kurátorka
