2012 cena 25 Kč roční

25

Evangelický měsíčník Evangelický měsíčník||ročník ročník85/2009 88/2012||cena cena25 25Kč Kč| |roční www.ceskybratr.cz předpatné 290 Kč

Vzdělávání (nejen teologické) Studium teologie většinou nenabízí závratnou kariéru, a možná i proto ubývá absolventů. Teologické fakulty mohou ale studentům nabídnout hluboká společenství a badatelská dobrodružství, která například na technice nenajdete tak lehce. To je i moje osobní zkušenost. Teologie jako sůl, Jan Kirschner | 7 Rozhovor se studentským farářem o životě v posluchárně, kapli i kavárně O teologickém vzdělání se studentem, mladým i zkušeným farářem Práce na novém zpěvníku Diakonie: Co je diakonát

|9 | 11 | 25 | 38

foto: Vladimír Zikmund

ÚVODNÍK 3 Co se v mládí naučíš… – D. Ženatá AKCENT 4 Z dopisu Joachimu Gauckovi,

ÚVODNÍK

nově zvolenému německému prezidentovi

BIBLICKÁ ÚVAHA 5 Vždyť už máš dobrý základ – A. Hanychová TÉMA 7 Teologie jako sůl – J. Kirschner 9 Pro život v posluchárně, kapli i kavárně. Rozhovor s J. Štefanem – P. Stephens

11 Stát se farářem. Rozhovor s M. Pfannem – D. Ženatá

13 Fakulta v konfliktu loajalit – P. Sláma 14 Na práci faráře je skvělá pestrost. Rozhovor s J. Zámečníkem – D. Ženatá

16 Dnes káže, kdysi fáral – D. Ženatá OTÁZKA NA TĚLO 17 Jak využíváte své teologické vzdělání? CÍRKEV ŽIJE 23 Deníček Vladimíra Zikmunda 24 Bohoslužby mládeže v Husovicích – J. Ženatý 25 Práce na novém zpěvníku – M. Esterle 26 Témata misijních aktivit – R. Mazur 28 Gustav Adolf Říčan – M. Říčan EKUMENA ŽIJE 30 Jarní cesta do Chorvatska – Pb+ 31 U Lužických Srbů v Budyšíně – gfr/DaZ CÍRKEV SLOUŽÍCÍ 32 Předčitatelé bohoslužeb – R. Špačková 33 Takový normální život – K. Šimr ZPÍVANÁ LITURGIE 36 Sbory s původní luterskou liturgií – E. Baťová DIAKONIE 38 Quo vadis, diakonáte ČCE? – P. Hanych 40 Africké příběhy (2) – P. Hanych SLOVO 42 Chleba od Pána Ježíše – D. Sedláček 43 Matoušovi přes rameno – pf 43 Variace na jediné téma – I. Benešová 45 Vidíme to jinak – J. Škrob/J. Ort 46 Řemeslo na dně – J. Plíšková

Co se v mládí naučíš…

N

ikdo snad nepochybuje o tom, že vzdělání je důležitá věc. Už od základní školy slýcháme: uč se, ať z tebe něco je, ať v životě něco dokážeš! Nezáleží ani tak na stupni vzdělání, ale aby školy opouštěli spokojení a sebevědomí tesaři, prodavačky, učitelé i faráři. K farářskému povolání v naší církvi vede poměrně náročná cesta přes studia na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, a po jejím zdárném absolvování, přes roční vikariát a farářskou zkoušku. O tom, jak studium a vikariát vypadají se dočtete v rozhovorech se studentem pátého ročníku Michaelem Pfannem a mladým farářem Janem Zámečníkem. Profesor Jan Štefan poskytl rozhovor o komunitním životě studentů z pohledu vysokoškolského učitele a studentského faráře zároveň. V církvi pracuje i několik farářů, kteří původně měli úplně jiné zaměstnání. O své životní cestě nám něco prozradil senior Jan Krupa. Celým letošním ročníkem Českého bratra nás provázejí biblické úvahy studentů bohosloví. Na nich můžeme pozorovat, že zpracování biblického textu je různorodé a přitom fundované. Z pozice šéfredaktorky musím přidat, že přístup k termínům uzávěrky je u studentů velice zodpovědný. O kvalitu přípravy na farářské povolání, a o farářský dorost vůbec, mít strach rozhodně nemusíme. Pokud budeme o vzdělávání uvažovat v obecnějším kontextu, určitě zavzpomínáme na svá školní léta a na učitele, kteří nás něco naučili. Říká se, že učitel musí sám hořet, aby zapálil pro svou věc i žáky. Na hodné paní učitelky, které po nás nic nechtěly, se moc nevzpomíná. Na kantory, kteří byli třebas přísní, ale dokázali předat něco z toho, čím byli sami nadšeni, vzpomínáme celý život. Že tohle stále platí, vysvítá i z rozhovorů v tomto čísle. Kdo nic neví, musí všemu věřit. Ale co jsme se naučili, to nám nikdo vzít nemůže. Kdo má motivaci, ten zdolá překážky, ať už bojuje s mentálním postižením či zvládnutím zkoušky z hebrejštiny. Milé čtenářky a milí čtenáři, inspirativní čtení vám přeje Daniela Ženatá

3

AKCENT

Z dopisu Joachimu Gauckovi, nově zvolenému německému prezidentovi

V

ážený pane prezidente, milý bratře v Ježíši Kristu, těší nás, že si Vás Vaše země vybrala za svého prezidenta, a věříme, že budete obdarován všemi potřebnými dary k tomu, abyste pomohl evropské civilizaci opětovně odhalovat význam hodnot, které jsou křesťanské a evangelické tradici vlastní. My, kdo žijeme v nedalekém Česku a kdo podobně jako východní část Německa zažíváme dopady komunistické ideologie, budeme se zájmem sledovat Vaše snažení a těšit se ze všeho, co posune duchovní orientaci lidí nejen u vás, ale i v sousedních zemích. Doufáme, že budete mít dostatek příležitostí slabým dávat sílu a chuť žít, mocným ukazovat přednosti pokory a se zbožnými žít z naděje Božího království.

4

Vážený pane prezidente, jménem českých evangelíků Vám přejeme všechno dobré do Vaší služby. Ať Vás Pán Bůh provází svým požehnáním a jeho dary Ducha svatého ať jsou zaslíbením plnosti, po které všichni společně toužíme.  Synodní rada Českobratrské církve evangelické

Odpověď Joachima Gaucka Srdečně Vám děkuji za  blahopřání k  mému nástupu do prezidentského úřadu. Mnohé projevy souhlasu a sounáležitosti jsou mi posilou pro nadcházející úkoly. Vší mocí a celým svým srdcem budu vykonávat svěřenou práci, abych dostál důvěře ve mně vložené. 

Joachim Gauck, prezident Spolkové republiky



Německo,Berlín 2012

BIBLICKÁ ÚVAHA Vždyť už máš dobrý základ

T

y však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi přesvědčen. Víš, od koho ses tomu naučil. Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. (2 Tm 3,14–17) Milý Timoteji, milý kdokoli, kdo neseš evangelium ostatním a je ti těžko, přemýšlíš, jak dál. Unavuje tě už veškeré sobectví a pohrdání vírou? Přestáváš se orientovat ve společenském i náboženském slovíčkaření, v tom, co je dobré a zlé, co je pro život v církvi užitečné a co jen překáží? Neklesej na  mysli. Vždyť máš dobrý základ. Od svých rodičů a prarodičů, od starších bratrů a sester ve víře. Od křtu, biblických hodin, konfirmace. I pokud jsi v církvi nevyrostl, určitě jsi odmala slýchal o vítězství dobra nad zlem. Bible ti může být nejlepším průvodcem. Svatá Písma jsou generacemi prověřená cesta. Rozpoznali jsme v nich svědectví o Božím doprovázení člověka. O tom, co pomáhá a co škodí. Oč v životě jde. A o tom, že Bůh užívá cest i lidí nejrůznějších. Až budeš mít pocit, že ti nikdo nerozumí, že tvá situace je bezvýchodná, že život ve společenství je dávno překonaná věc, zkus se vrátit k Písmu. Skrze ně dává Bůh moudrost ke spasení. Co to je, to spasení? Je to pomoc, záchrana, uzdravení. Z tvé beznaděje a únavy. Ze zmaru a úzkosti. A nakonec i ze smrti. Písmo je veliký dar od  Boha. A  je na  nás, abychom je užívali správně. Za prvé k učení Na mnoha příkladech poznáváme Boží záměr s člověkem i lidské reakce na Boží zavolání. Ne že bychom se s tím v současnosti nesetkávali.

Bible nám však nabízí určitý odstup, který nás může překvapivě vtáhnout do děje. Do děje Božího plánu záchrany. Za druhé k usvědčování To není moc příjemné. Na mnoha příkladech poznáváme, jak ten Boží plán záchrany my lidé bojkotujeme. Povzbuzením nám však je, že Ježíš kárá ty, které má rád. Nenadává, ale vychovává. Za třetí tedy k nápravě To znamená, že v Písmu nacházíme ujištění o možnosti narovnání vztahu s lidmi i s Bohem, všeho, co je v našich životech všelijak pokroucené. I když je to někdy těžké. A také spoustu ukázek kudy do toho. Naposledy, za čtvrté, k výchově ve spravedlnosti Spravedlnost, to jsou takové poměry, ve kterých se dá žít. Bez strachu, bez toho, aby někdo trpěl hlady nebo útiskem. Nám lidem to bohužel nejde samo. Ale i v Písmu nás Bůh povzbuzuje a nabízí nám své vedení. Stará se o záchranu našich poměrů a slibuje nám jednou jejich konečné prosazení. Bůh nabízí svou moudrost ke spasení, k záchraně. Písmo nám dosvědčuje, že tahle záchrana je dost silná na to, aby překonala všechny naše strachy, únavy a deprese. Všechno lidské pohrdání i sobectví, hloupost i zlobu, krutost i lež. Tu záchranu můžeš poznat už dnes. A uvidíš, že se už mnoho dobrého děje. Ve víře v Krista Ježíše jsi přijal, že sám Bůh se stal člověkem, aby nám byl blízko. Že žil a zemřel, aby nám svou lásku dokázal až do konce. A že byl vzkříšen. Beznaděj – v životě i smrti – je poražena. Milý Timoteji, milý kdokoli, komu se snad už trochu ulevilo a nabíráš novou sílu: věřím, že si tě Bůh vyvolil, abys v jeho díle svobodně žil i pokračoval. A jsem si jistá, že samotné nás nenechá. 

Alžběta Hanychová, studentka bohosloví

5

Téma – vzdělávání  Modlitba Náš nebeský Otče, ještě než vše povstalo, tvůj Duch se vznášel nad vodami, tvým Duchem je vše oživeno, v něm je také pravé poznání všeho. Podle zaslíbení svého Syna, sešli svého Ducha v moci na doktory církve, na duchovní a starší církve, povolej nám lidi důvtipné, prozíravé a pokojného srdce. Těm, kdo tě upřímně hledají, neodpírej hlubší poznání. Ať celou církev naplní obdiv k tvé moudrosti a každému tvému dílu, celou zemi nechť zaplní Tvá sláva! Amen modlitba Tomáše Pavelky, foto Olga Stráníková

Teologie jako sůl Evangelická teologická fakulta nabízí široké spektrum vzdělávacích programů

P

ražská evangelická teologická fakulta (ETF) používá od svého založení v roce 1919 logo, v jehož horní polovině můžeme číst tři latinská slova: Sapere, agere, loqui – česky: myslet, jednat, mluvit. Historický původ tohoto hesla sahá k Janu Amosi Komenskému, poslednímu biskupu staré Jednoty bratrské. První písmena těchto latinských slov tvoří slovo „sůl“, latinsky sal. Ale co mají teologie a teologická fakulta společného se solí? Podle profesora praktické teologie Pavla Filipiho jde o odkaz na Ježíšův výrok: „Každá oběť bude osolena solí“ (Mk, 9,49) i na vlastnost samorozpustnosti, která náleží k  základním funkcím teologie. Studium teologie tak většinou nenabízí závratnou kariéru, a možná i proto ubývá absolventů. Teologické fakulty mohou ale studentům nabídnout hluboká společenství a badatelská dobrodružství, která například na technice nenajdete tak lehce. To je i moje osobní zkušenost.

do neevangelického prostředí. Lze zde studovat tříletý bakalářský obor Pastorační a  sociální práce. Vzájemná spolupráce VOŠ a ETF není ale do budoucna jistá. Podle ředitele VOŠ Michaela Martinka se škola v horizontu přibližně dvou let pokusí o transformaci v samostatnou církevní vysokou školu a v témže horizontu chce fakulta začít realizovat program Pastorační a sociální práce ve vlastní režii – bez smluvní spolupráce s Jabokem. „Jde tedy o proces, v němž obě instituce vzájemně koordinují svůj postup. Naopak konkrétní podoba budoucích studijních programů v rámci Jaboku je teprve předmětem diskusí,“ dodal Martinek.

Konkurenční prostředí teologického vzdělávání Evangelická teologická fakulta (ETF) je v současnosti jen jednou z mnoha fakult a škol, které nabízejí teologické a příbuzné  obory. Jen v rámci Univerzity Karlovy působí další dvě fakulty (husitská a katolická) a studenti z menších nekatolických církví studují často na svých seminářích. Nelze čekat, že by v  blízké budoucnosti došlo k nějakému sjednocování teologického vzdělávání konfesijně rozděleného křesťanstva, přesto musí ETF na zvýšenou konkurenci reagovat, např. spoluprací s dalšími subjekty a rozšířením nabídky o obory příbuzné teologii. V případě ETF jde o Institut ekumenických studií (IES) a Jabok – Vyšší odbornou sociálně pedagogickou a teologickou školu (VOŠ). Na Jaboku dokonce v rámci ETF studuje nejvíce studentů. V loňském akademickém roce daný obor studovalo 363 studentů, z nich 153 v kombinované (tj. „dálkové“) formě. Úspěšně své studium zakončilo a titul bakaláře získalo 81 studentů. Tento obor znamená pro fakultu výrazný přesah

Také v  rámci bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic, který fakulta realizuje ve spolupráci s IES, se s prostředím fakulty seznámí mnoho dalších studentů z jiných církví i širší veřejnost, např. v rámci pravidelných seminářů zájemců o teologii. Tento obor od svého vzniku v roce 1995 absolvovalo 66 studentů, 44 ho aktuálně studuje. Organizátoři školy se pokoušejí zavést i  magisterské studium oboru Teologie křesťanských tradic – ekumenika, ale zatím ne příliš úspěšně: studium dokončil jen jeden člověk a dalších devět studuje. Každý akademický rok začíná intenzivním desetidenním kurzem blízko Prahy, při kterém probíhá i řada besed a diskusí. „Ve srovnání s jinými obory studia má tento výhodu, že přednášky a semináře jsou jednou týdně ve večerních hodinách a výuka biblic- ¥

7

kých jazyků je nepovinná. Navíc díky ekumenickému charakteru studia se vytváří velmi pěkné společenství napříč denominacemi a učíme se tolerovat různost tradic a obohacovat se pohledy druhých,“ uvedla koordinátorka programu Ivana Macháčková. Dále, již bez organizační provázanosti, spolupracují teologické fakulty na výměně pedagogů. Evangelická fakulta také nedávno uspěla v náročné soutěži Grantové agentury ČR a čeká ji intenzivní spolupráce s Cyrilometodějskou teologickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci a Filosofickým ústavem Akademie věd ČR. Po sedm let (2012–2018) mají uvedená pracoviště vytvořit tzv. centrum excelence a společně pracovat na mnohostranném projektu Historie a  interpretace Bible.

Je denní studium náročnější než dálkové? Základní obor fakulty – evangelická teologie – je rozdělen na bakalářský a magisterský stupeň. Na  bakalářský stupeň se nekonají přijímací zkoušky, na  magisterský ano. Vstup na  školu bez přijímacích zkoušek ale neznamená úlevu v náročnosti studia. V prvních letech na studenty čekají náročné kurzy latiny a biblických jazyků (řečtiny a hebrejštiny). Absolventů oboru ubývá, ale na fakultu oproti devadesátým létům minulého století přichází více studentů s cílem nastoupit po studiu na některý ze sborů k duchovenskému povolání. Obor evangelické teologie lze studovat i dálkově. Pravidelné sobotní konzultace se konají jednou za měsíc a jsou jednou ročně doplněny intenzivním dvou až třídenním seminářem. Podle Martina Hrubeše, absolventa dálkového programu, se kombinované magisterské studium někdy

8

před rokem 2000 svými nároky na znalosti a požadavky přiblížilo studiu dennímu. Dálkoví studenti se povinně účastní intenzivních jazykových kurzů a nároky na „dálkaře“ jsou tak prakticky stejné jako na studenty denního studia. „Studium je náročné, ne každý dojde až do konce, mně se to podařilo napodruhé, ale šlo o nesmírně obohacující zkušenost. Atmosféra na ETF je skvělá, kdybych nemusel dělat ty těžké zkoušky, rád bych tam chodil a vzdělával se pořád,“ dodal Hrubeš.

Problematická ekonomická situace fakulty Problematickou ekonomickou situaci fakulty podrobně vysvětlil v lednovém čísle Českého bratra děkan Jindřich Halama a představil možná východiska ze situace. Jedním z nich je i případný prodej budovy Marathon Univerzitě Karlově (UK) současným většinovým vlastníkem. Od ledna ale k žádnému zásadnímu posunu nedošlo. Jak pro Českého bratra uvedl Joel Ruml, synodní rada jednala s vedením fakulty o současném stavu několikrát, dohoda byla také v tom, že je dobré, aby se setkali zástupci vlastníků budovy (tj. ČCE jako většinového vlastníka a UK, která rozhodnutím synodu z roku 1997 budovu vlastní z jedné pětiny; k tomuto rozhodnutí synodu došlo mj. také proto, že ze strany UK už tehdy docházelo k neplnění nájemní smlouvy). „Podnět k setkání s kvestorem UK a k jednání o tom, jaké jsou možnosti společného vlastnění, případně k jednání o jiných krocích, dala synodní rada koncem roku 2011. Od té doby čekáme, kdy k takovému jednání bude vůle, návrh termínu zatím (tj. k 10. dubnu 2012) nepřišel,“ napsal Ruml a dále potvrdil dva možné scénáře budoucího vývoje, které již v lednu v rozhovoru pro Českého bratra nastínil Halama.

Tedy prodej budovy (ohled na zahraniční církve a dárce, kteří nákup budovy tehdy financovali, bude určovat možnosti i tempo takového řešení), nebo jiný model dalšího spoluvlastnění a úhrad za nájem. Jednání o nájmu při koupi budovy pro ETF vycházelo v devadesátých letech také z toho, že vlastnictví budovy má být v takovém režimu, který bude svým dílem přispívat církvi na krytí nákladů jejího života. „Současná situace kolem vysokých škol pochopitelně nenahrává ničemu, co bychom od UK potřebovali a čekali, nicméně je dobré počítat také s tím, že teologie pro UK není prioritním a protežovaným oborem,“ dodal Ruml.

Úspory i oživení na fakultě Evangelická fakulta reagovala na problematickou finanční situaci v posledních letech zavedením úsporných opatření. Bylo propuštěno několik

zaměstnanců, byla zrušena některá pracovní místa a některé aktivity, tým bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic opustil své tradiční působiště na faře ve Vyšehradské ulici a přesunul svou činnost do ústřední budovy fakulty v Černé ulici. Z ekonomických důvodů se neuvažuje ani o zásadních úpravách podzemní studentské kaple. Nicméně nestojí vše jen na penězích. Studenti tak některé základní práce na  vylepšení prostředí kaple provedli vlastními silami, a jak uvádí na jiném místě tohoto čísla Michael Pfann, mezi studenty i pedagogy roste zájem o fakultní bohoslužby a další společné akce. Je to i výsledek práce studentských farářů Jana Štefana a Iva Mareše, kteří jako fakultní kaplani působí od začátku probíhajícího akademického roku. 

Jan Kirschner

ROZHOVOR SE STUDENTSKÝM FARÁŘEM ETF JANEM ŠTEFANEM

Pro život v posluchárně, kapli i kavárně Studenti teologie si zaslouží – podobně jako vojáci, vězni nebo pacienti – svého zvláštního faráře Prof. ThDr. Jan Štefan (1958) je vedoucím katedry systematické teologie Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Od podzimu 2011 je studentským farářem. Popis své práce začal vytvářet zcela od základů: od pravidelných dopoledních bohoslužeb každou středu v podzemní fakultní kapli, čtvrtečního večera s hostem jednou v měsíci ve fakultní kavárně Marathon po semestrální večírek na konci zimního a letního semestru.

Jaké úkoly studentského faráře považuješ za nejdůležitější? Za nejdůležitější úkol studentského faráře považuji znovu navázat přervaný vztah mezi univerzitním studiem a studentským životem. Dvacet

let jsme se na fakultě soustředili na kvalitu výuky teologie a teologického bádání. Nyní je načase zamyslet se nad tím, kdo že to vlastně je teolog. Nedávno jsem četl u Wolfharta Pannenberga, jednoho z nejvýznamnějších žijících systematických teologů, větu: „Náboženská tvrzení mohou, stejně jako jiná tvrzení, získat na věrohodnosti pouze tím, že budou mít pozitivní vztah k našemu ostatnímu vnímání skutečnosti.“ Obávám se, že na  fakultě příliš často slyšíme, čteme, hovoříme i  píšeme o  něčem, co nemá žádný vztah k tomu, co prožíváme, co zakoušíme, čím žijeme. Otevřeme knihu či počítač a na chvíli zapomeneme na to, co nás naplňuje smutkem nebo radostí, na co vzpomínáme nebo na co se těšíme; zavřeme knihu či počítač, a vrhneme se ¥ zpátky do trápení, úkolů i potěšení života.

9

Moje lipská kolegyně, systematická teoložka Gunda Schneider-Flumeová, definuje teologii jako „zkušenostní vědu“. Teologem je pro ni ten, kdo propojuje zkušenosti účastníků biblických příběhů, dosvědčené biblickými svědky, se zkušenostmi  vlastními – od  zkušeností běžných, každodenních, přes zkušenosti velké, výjimečné, až po zkušenosti specifické, dané naší profesí. Domnívám se, že studenti a studentky teologie jsou zvláštní bytosti, které si žádají – podobně jako vojáci, policisté, vězni nebo pacienti – svého zvláštního faráře, na kterého mají nadstandardní nároky: slyšet intelektuálně náročná kázání, účastnit se mnohovrstevné bohoslužby, vědět, že pastorace bude brát zřetel na problémy, které s sebou nese

jejich studium (např. krize víry, náboženské vyhoření, hyperkriticismus vůči faktickému provozu církví). K věci patří i to, že studující teologie budou posuzovat svého profesora jako teologa nakonec ne podle kvality (a už vůbec ne kvantity!) jeho odborných studií, nýbrž podle toho, jaký je na kazatelně, za „oltářem“, ve „zpovědnici“, tj. podle toho, jaký je kazatel, jaký je liturg, jaký je pastýř. Jsi tu jen pro evangelické studenty, pro studenty, kteří se hlásí ke křesťanské víře, nebo pro všechny studenty, konfesijní právě tak jako nekonfesijní? Samozřejmě, že tu jsem pro všechny studenty. Předpokládám však, že mou službu užijí jenom

10

ti, kdo praktikují nebo by rádi praktikovali křesťanskou víru nebo by rádi viděli, co to praktikování křesťanské víry je – v reformační spiritualitě a reformačním étosu. Svou službu nabízím všem, církevně zakotveným i církevně nesocializovaným, ale je to služba duchovenská, není to poradenství v životních trablech. Nejsem ani psycholog, ani psychoterapeut, jsem farář. Jistě, tématem teologie není pouze a výlučně Bůh, tématem teologie je Bůh a člověk a jejich vzájemný vztah. Farář pečuje o člověka v jeho vztahu k Bohu. Je tvoje role studentského faráře v konfliktu s tvou rolí vysokoškolského učitele? Jako evangelický teolog chci rozlišovat sféru světskou a sféru církevní, svou roli občanskou a svou roli křesťanskou. Své působení na  jednom či na druhém místě, v jedné či druhé roli, bych neměl zaměňovat. Například tím, že budu při bohoslužbě mluvit jako učitel nebo při přednáškách jako farář, nebo že budu při zkoušce odpouštět profesní neznalosti (jako by to byly hříchy) a v pastoračním rozhovoru hodnotit životní situace (jako by se jednalo o zkouškové penzum). Jako farář vnáším do srdce světlo Ježíšova evangelia, jako profesor do hlavy světlo teologického rozumu. Teď jsem ovšem promluvil jako luterán, a k tomu značně doktrinárně („jako dogmatik“). Jako žák Karla Bartha bych rád tyhle luterské formule poněkud poopravil. Rozlišovat kazatelnu a katedru, svlékat ze sebe talár univerzitní a navlékat na sebe talár farářský a naopak, mohu jen proto, že duchovenská služba i vyučování teologie spolu velmi těsně souvisejí. Někdy je takřka nemožné říci: teď mluvím či jednám jako farář, za chvíli budu mluvit a jednat jako profesor. Nemohu se rozpoltit vedví. V obou rolích přistupuji ke studentům a studentkám jako ten, kdo je prostě – nebojím se toho slova – má rád. Máš dojem, že se v poslední době vytvořil větší pocit sounáležitosti studentů k fakultě, že ji vnímají jako společenství? Ano, pozoruji, že se kolem kaple (a doufám, že podobně tomu bude i kolem Marathonu – někdo chodí raději do kostela, někdo do hospody) vytváří jak hlubší a pevnější společenství mezi studenty navzájem, tak určité společenství mezi studenty a učiteli. Když podáváš bratřím a sestrám tělo a krev Páně nebo když si s Jakubem nebo Alžbětou přiťukneš půllitrem, nejsi přitom doktor či

student teologie, nýbrž Jakub, Alžběta a Jan. Jistě, toto společenství nečítá víc než pár desítek lidí, ale nejde o to „kolik“, jde o to „že vůbec“. Má se studentský farář zapojit do protestních akcí proti navrhovaným reformám vysokých škol? Přímo nikoli  – pokud by nenastal tzv. status confessionis, okamžik, kdy by se zaujetí stano-

viska pro nebo proti stalo nutnou podobou mého křesťanského vyznání Krista. Taková situace přichází ovšem zcela výjimečně. Rád bych se držel pravidla, že v běžných situacích je pro faráře politika – každá politika, a zejména politika protestní a medializovaná – vždy až na druhém místě.  Ptal se Peter Stephens

ROZHOVOR S MICHAELEM PFANNEM

Stát se farářem Viděl jsem, že je to hezká a smysluplná práce Michael Pfann (1988) studuje pátým rokem Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Pochází z farářské rodiny a i v širším příbuzenstvu je toto povolání časté. Před vysokou školou chodil na gymnázium v Bystřici nad Pernštejnem a v Mělníce, dětství prožil na rovečínské faře. Má dva mladší bratry.

Jaký obor na teologické fakultě studuješ, který ročník? Studuju magisterskou evangelickou teologii a jsem v pátém ročníku. Kdy padlo rozhodnutí, že půjdeš studovat teologii? Různě jsem nad tím přemýšlel celý život, mám oba rodiče faráře. Ne, že by se ode mě očekávalo, že budu taky farář, ale bylo to nějak nasnadě. Po druháku na gymplu jsme se stěhovali z Rovečného do Mělníka, a tehdy jsem se rozhodl, že chci být farářem a že půjdu na teologii. Co tě v tomto rozhodování nejvíce ovlivnilo? Asi by byla hloupost tvrdit, že na to nemělo vliv prostředí, ve  kterém jsem vyrůstal. Většina mých příbuzných jsou faráři. Viděl jsem, že je

to práce zajímavá a že má smysl. Nakonec jsem zjistil, že bych to taky rád dělal. Nemůžu říct, že by moje rozhodnutí bylo důsledkem nějakého jednoho setkání, spíš to mělo postupný vývoj. Byl přechod ze střední školy na vysokou náročný? Na vysoké škole je jiné to, že pokud si člověk dobře vybral, tak studuje, co ho zajímá. Už se nemusí zabývat třeba matematikou nebo chemií, to mi bylo na střední škole protivné. Spolužáci z fakulty mají podobné zaměření, většinou mají zájem o obor, tím je to jiné. Člověk žije tím, co studuje. Byly pro tebe těžké jazyky, přes které je třeba se v prvních ročnících dostat? V prvních ročnících je řečtina, latina, hebrejština. Bylo to náročné a musel jsem se se tomu věnovat, i když se mi občas moc nechtělo. Mě nejvíc bavila hebrejština, protože Petr Sláma ji učí zajímavě. Dokázal nás nadchnout a ukázat nám, jak hebrejština zrcadlí úplně jiný druh myšlení. S ostatními jazyky jsem musel být trochu trpělivější. U latiny jsem měl nějaké základy z gymplu, tak mi šla ze začátku líp. S řečtinou to bylo trochu těžší. Jsem rád, že jsem tím prošel. Zvlášť latina je velká pomoc při studiu dalších jazyků. Když pochopíš strukturu latinské ¥

11

gramatiky, líp se učí němčina, angličtina i další jazyky. Jak řečtinu, latinu a hebrejštinu zvládali spolužáci, kteří měli nějakou jinou střední školu? To nevím. Nikdy jsem spolužáky nevnímal z toho hlediska, odkud kdo na teologii přišel. Ani jsem vlastně často nevěděl, kdo z nich má gympl a kdo jinou střední školu. Samozřejmě je dost lidí, kteří nastoupili na vysokou a z nějakých důvodů toho nechali. Mám dojem, že to byli ale spíš lidé, kteří chtěli studovat prostě něco, ale pak zjistili, že zrovna teologie je nebaví, takže neměli ani motivaci pořádně se učit. Proto odešli. Ale kdo ji opravdu chtěl studovat, vydržel, i když to pro něj třeba bylo těžké. To je dobrá zpráva pro církev, farářský dorost bude. Někdy se taky stane, že student, který přišel z necírkevního prostředí, se setká na fakultě s lidmi, přes které se dostane do toho církevního, začne se zajímat, pak chodit do kostela a už v církvi zůstane. Zmínil jsi svého učitele hebrejštiny. Platí na ETF, že zapálit studenty může jen pedagog, který sám hoří? Rozhodně ne jenom ten. Pedagog, který nemá takové obdarování, neodradí od  předmětu ty, které předmět sám zajímá. Ale je jasné, že takové profesory, kteří jsou pro svůj obor zapálení a dokážou to předat, studenti mnohem lépe přijímají. Na příkladu Petra Slámy je vidět, že on v tom, co nás učí, opravdu leží a že ho to „nadchává“. A to nadšení nám umí předat. Aspoň mně ano. Mám dojem, že na fakultě je většina učitelů ponořených do toho, co nás učí. Který předmět tě nejvíc baví? Církevní dějiny – zvlášť dějiny 20. století –, zajímá mě i biblistika, systematika, bez té to nejde. Ale nejsem nijak zvlášť vyhraněný. Jak žije studentská komunita? Máme teď dva nové studentské faráře, Iva Mareše a Jana Štefana. Okolo nich je teď hodně čilého pohybu. Sám jsem činný v „juniorstvu“ (studentském staršovstvu). Staráme se o život ve studentské kapli, kde každou středu v semestru od třičtvrtě na dvanáct kážou profesoři nebo studenti. Teď zrovna tam budeme mít hosta – pražského seniora Romana Mazura. Faráři dbají na úroveň bohoslužeb. Chtějí, aby to byly opravdu bohoslužby se

12

vším všudy, ne součást homiletického semináře. I když mezi sebou samozřejmě o bohoslužbách diskutujeme. Přijít tam může kdokoli a chodí nás docela hodně, studentů i učitelů. Mimoto se jeden čtvrtek v měsíci scházíme s nějakým hostem v kavárně Marathon v přízemí fakulty. Jinak se tam ovšem potkáváme podstatně častěji. To, že máme takové místo, jako je Marathon, kde se můžeme neformálně setkávat, mi připadá pro fakultní život významné. Co ti dalo roční studium v cizině? Roční pobyt v  Heidelbergu mě hodně naučil. Od malička jsme do Německa občas jezdili s rodiči, ale teď jsem tam byl sám a nadlouho. Zajímavé je poznat jinou kulturu a  cizí jazyk se člověk samozřejmě nikde nenaučí tak jako v cizině. Heidelberská univerzita je v něčem podobná té naší, ale i tak to na seminářích a přednáškách vypadá trochu jinak. Studenti víc diskutují s profesory, ti jim dávají mnohem větší prostor, než jsem byl u nás zvyklý. To se mi zdálo dobré a trochu mi to po návratu chybělo. Možná toho teď ve škole namluvím víc než dřív. Nejzajímavější pro mě byly přednášky a seminář profesora Oeminga. To je výborný heidelberský starozákoník. Velmi na mě působilo to, jak umí své veliké odborné znalosti plodně propojovat s praxí. Zažil jsem třeba jeho bohoslužby pro studenty. Bylo to velmi interaktivní a  zároveň nenásilné. Mohli jsme během nich chodit něco malovat, on z počítače na plátno

promítal videa z youtube, nějaké obrazy, pouštěl písničku od Leonarda Cohena a do toho povídal příběh o Davidovi a Bat-šebě, který jsme předtím půl roku rozebírali na semináři a já jsem na ten text psal pobožnost. Přitom to celé bylo na vysoké úrovni a vůbec ne povrchní, což jsem jinde nezažil.

Jaké plány máš do budoucnosti? Jsem v pátém ročníku, chtěl bych studia dokončit, ale před státnicemi bych rád ještě šel tak na půl roku do ciziny. Nejraději znovu do Heidelbergu. No a pak někdy na vikariát a na sbor. Vidím to tak v horizontu pěti let. O tom, co bude mezi tím, ještě přemýšlím. Ptala se Daniela Ženatá

POHLED UČITELE ETF

Fakulta v konfliktu loajalit

K

 důležitým momentům života na fakultě patří konflikt loajalit, v němž se nacházejí vyučující i studenti, i když každý jinak. Tento konflikt nemá žádného zlého strůjce, je spíše průvodním jevem toho, jak je na jedné straně u nás nastaveno fungování vysokého školství a jaké jsou na druhé straně požadavky teologie jakožto reflexe víry a duchovní formace. Jde o konflikt, který v bleděmodrém zažívá každý křesťan, který naplno žije ve světě a bere odpovědnost za nějaký jeho úsek. Nakolik vnímám studenty, převážná většina z nich má při studiu džob, který se různou měrou zakusuje do jejich harmonogramu. Mentalita ghetta jim rozhodně nehrozí, spíše se naopak nabízí otázka, co dnes na fakultě může být krystalizačním jádrem obecenství. V poslední době vděčně pozoruji, jak díky pastoračně kazatelské službě tandemu Štefan–Mareš ožila fakultní kaple. Pokud jde o vyučující, nacházíme se všichni pod tlakem na kvantifikaci vědeckého výkonu: fakulta dostává podstatný díl peněz podle toho, kolik vědeckých textů vyprodukují její pracovníci. Takový systém svádí k tomu, abychom psali hlavně pro oko hodnotící komise, případně zahraničních kolegů. Nevidím to jako tragédii, protože chápu celostátní potřebu rozlišit pracoviště, kde se něco děje, od těch, kde to spí. Tato situace není důsledkem připojení ke Karlově univerzitě, systém by nás dostihl i jako samostatné učiliště (pokud bychom nenašli bohatého amerického strýčka – který by pokryl 100 % provozu –, a takový by byl krajně podezřelý). Kritéria vědeckosti navíc zevnitřku univerzity můžeme spoluutvářet. Připojení k univerzitě tedy hodnotím jednoznačně pozitivně: nedovedu posoudit, jakým je

fakulta přínosem pro univerzitu (ze zájmu a spolupráce s kolegy z jiných fakult usuzuji, že nějakým snad ano). Pro fakultu je ale univerzita přínosem velikým: vážně míněné dotazy kolegů z bližších i vzdálených oborů připomínají úkol teologie „překládat“ evangelium tak, aby dávalo smysl v nových kontextech, zajímavé učební metody (expedice, disputace...) jsou tím, čemu se můžeme přiučit. Na počátku roku 2012 udělala fakultní obec v souvislosti s protesty vůči chystaným reformám hlubokou zkušenost stavovské sounáležitosti. Nezažil jsem, že by byl někdy nějak ze strany univerzity vyvíjen tlak na to, aby fakulta ve svých projevech dovnitř ¥ nebo navenek ubrala na vyznavačskosti.

13

V téhle souvislosti pak ještě slůvko k naší druhé (či vlastně první) loajalitě, té církevní. Na rozdíl od katolíků neznáme nic podobného kanonické misi (církevnímu schválení daného vyučujícího). Přesto je vědomí přináležitosti k církvi mezi vše-

mi vyučujícími překvapivě vysoké. A je také věcí církve, sborů i vedení, jestli tuhle vazbu posílí, nebo nechají být: modlitbami, pastoračním zájmem, pozvánkou k projektům, konzultacemi a dotazy. Petr Sláma

ROZHOVOR S JANEM ZÁMEČNÍKEM

Na práci faráře je skvělá pestrost K povolání faráře vede solidní teologické vzdělání a vikariátní praxe Jan Zámečník (1978) vystudoval Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy (ETF), prošel několika zaměstnáními, absolvoval postgraduální studium na ETF a po ročním vikariátu nastoupil jako farář v Břeclavi. Je ženatý a má jedno dítě. Ptali jsme se na cestu za vzděláním a k farářské profesi.

Jakou střední školu jste absolvoval? Absolvoval jsem čtyřleté studium s humanitním zaměřením na gymnáziu v Jevíčku. V jakých profesích a kde jste pracoval? Většinu života jsem studoval, ale zároveň si k tomu přivydělával různou prací. Začalo to již v druhém ročníku teologie, kdy jsem na jednom soukromém pražském gymnáziu učil půl roku latinu. K výuce jsem se pak vrátil během postgraduálního studia, kdy jsem určitou dobu učil na Vyšší odborné škole sociální a teologické – Dorkas. Zároveň jsem také učil anglický jazyk pro olomouckou jazykovou agenturu. Rád vzpomínám hlavně na výuku angličtiny v Trendu vozíčkářů. Než jsem zahájil postgraduální studium na ETF, pracoval jsem také bezmála rok jako knihovník v pobočce Knihovny města Olomouce. Vedle byl klub seniorů. Starší dámy z tohoto klubu si za mnou do knihovny často chodily půjčovat ženské romány. Seznámil jsem se zde také s různými časopisy pro ženy – od Katky po Marianne Později jsem si přivydělával rovněž kopírováním knih v olomouckém Centru Aletti, spjatém s řeholní komunitou Tovaryšstva Ježíšo-

14

va. Tam jsem byl dotázán, zda bych neměl zájem přeložit něco pro nakladatelství Refugium, rád jsem souhlasil. Později jsem překládal i pro jiná nakladatelství, například pro Slovart. Po dokončení postgraduálního studia jsem pracoval jako vědecký pracovník na JAMU v Brně. Jednalo se o grantový projekt věnovaný životu a dílu myslitele Josefa Šafaříka. Grant sice již formálně skončil, ale věcně jsme ho ještě neuzavřeli. Pak už následoval vikariát v Miroslavi a povolání faráře v Břeclavi. Co ovlivnilo váš další profesní život? Na počátku bylo určitě rodinné prostředí – oba rodiče rádi četli a  vedli mě ke  knihám a  tím i k přemýšlení o světě. Dědeček Karel psal knihy o regionální historii a byl pro mě vždy typem kultivovaného člověka, z kterého dýchalo něco z atmosféry první republiky. Měl vytříbený sloh, který jsem obdivoval – těsně po válce také pracoval jako redaktor v Československém rozhlasu. Strýcové mé babičky zase byli překladatel Starého zákona a kněz Josef Heger a překladatel ze staroislandštiny a vlámštiny Ladislav Heger. Knihy a vzdělání tedy představovaly v rodinném prostředí samozřejmou hodnotu. Hodně mě ovlivnila také středoškolská studia, obzvláště rád vzpomínám na učitelku němčiny Rosvitu Neubauerovou a učitelku češtiny Janu Vápovou. Pokud se jedná o rozhodnutí studovat teologii a přemýšlení o povolání faráře, jednoznačně mě nejvíce ovlivnil Mirek Pfann, který se svou ženou Hankou dokázal na faře vytvořit velmi příjemnou a přátelskou atmosféru. Když jsem

se v pátek vracel z internátu, těšil jsem se vždy na mládež do Rovečného. Často jsem pak zůstával po skončení mládeže s Pfannovými na faře, hovořili se mnou, půjčovali mi knihy. Na to vzpomínám s určitou nostalgií podobně jako na středoškolská studia. Vliv na mě měla nejspíše i četba literatury katolických autorů (Čep, Zahradníček, Deml, Křelina, Bernanos apod.). Moje volba studovat teologii byla předem jasná a dodnes toho nelituji. Odkdy pracujete jako farář? Od září 2011. Jak využíváte v praxi vědomostí a znalostí nabytých na ETF? Nejpatrnější využití je určitě při přípravě bohoslužeb, zejména kázání, biblických hodin pro dospělé a výuky dětí. Povolání faráře je pro mne těsně spjato s teologií a ETF mě v tomto ohledu velmi obohatila. Dnes to vnímám tak, že magisterské studium mně poskytlo solidní znalosti, ale konkrétnější teologické vidění či směřování jsem začal získávat až později. Myslím, že i určité teologické zázemí je pro faráře důležité – stejně jako jeho neustále přehodnocování. Hodně čerpám z procesuální teologie. Podstatné jsou však pro mne i další proudy a důrazy. Co vám dal vikariát? Neumím si představit, že bych povolání faráře vykonával bez vikariátu. Jsem rád, že jsem vikariát mohl absolvovat v Miroslavi, kde je možnost vyzkoušet si vše od výuky věkově odlišných skupin dětí po večerní bohoslužby-nešpory. Pro mě to byla zejména příležitost osahat si praktickou stránku věci, ve které jsem kulhal takříkaje na obě nohy. Pamatuji si na svou premiérovou nešporní bohoslužbu. Snažil jsem se, abych měl vše pečlivě připraveno. Ale automaticky jsem počítal s tím, že jakmile dočtu pasáž z Písma, všichni si sednou. To se však nestalo. A já jsem v naprostém zmatku vystřelil formulku „To je všechno“, což samozřejmě mého mentora Ondřeje Titěru velmi pobavilo (mimochodem, vzpomínám si na bohoslužby jednoho faráře, který řekl po čtení Písma naprosto vojenským tónem: „Sednout!“). Do té doby jsem zkrátka víc četl odborné spisy než Agendu, nevěděl jsem, jak podávat kalich při vysluhování večeře Páně, ani jsem se příliš nezamýšlel nad uspořádáním bohoslužeb. Stejně podstatné pro mě je, že mi vikariát umožnil poznat nové lidi a navázat nová přátelství.

Na mysli tu mám nejen Miroslav, ale i všechny, kdo se mnou absolvovali vikariát či jáhenskou praxi. Baví vás farářská práce? Práce faráře je hodně rozmanitá, takže je skoro nevyhnutelné, že něco jde člověku lépe, něco hůře, něco ho baví a něco ne. Mě na práci faráře velmi baví příprava kázání a  biblických. Je to i pro mě samého příležitost jít hlouběji do textu Písma a vždy znovu mě udiví, co všechno v něm lze objevit. Někdy je samozřejmě příprava kázání (a mnohdy i celé bohoslužby) náročná. Mám pocit, že k dozrání myšlenek je často potřeba víc času, než je na faře reálně k dispozici. Na jedné straně je to svobodné povolání, v němž si člověk rozvržení času stanovuje sám, na straně druhé je farářský

den do velké míry roztříštěn mezi mnoho aktivit. Na práci faráře je skvělá pestrost, kterou jiná povolání nemají. Nicméně jsem spíše typ člověka, který se potřebuje soustředit na jednu věc, takže mě tato mnohobarevnost někdy rozptyluje, a když se nakupí opravdu hodně věcí, tak i znervózňuje. To, co mě nebaví, je administrativa, která dnes prorůstá asi všemi sférami a profesemi. Do určité míry je jistě nutná. Někdy mám ovšem pocit, že se „upapírujeme“ k smrti – na úkor potřebnější činnosti. Asi to nejpodstatnější je, že práce faráře je vždy nějakým způsobem práce mezi lidmi a s lidmi. A pokud je prostředí vstřícné, skutečně sesterské a bratrské, je farářská práce prací radostnou. V tomto ohledu si nemohu vůbec stěžovat, naopak. Ptala se Daniela Ženatá

15

BLESKOVÝ ROZHOVOR S JANEM KRUPOU

Dnes káže, kdysi fáral

Jan Krupa (1953) pochází z Ostravy. Je seniorem Východomoravského seniorátu a farářem na valašské Hrubé Lhotě, správně Velké Lhotě, malebné vesnici s dřevěným tolerančním kostelem. Předtím působil ve Valašském Meziříčí a v Jeseníku. Zajímalo nás, jaké cesty ho k farářské profesi dovedly.

Čím jste se vyučil nebo jakou střední školu jste absolvoval? Absolvoval jsem v roce 1972 Střední průmyslovou školu elektrotechnickou – silnoproud. V jakých profesích a kde jste pracoval? Pracoval jsem nejprve jako důlní elektrikář a pak jako projektant (samostatný referent přípravy výroby) na dole Vítězný únor, celkem přes jedenáct roků, také místo vojny.

faráři (těch bylo víc) a dva faráři u nás v Ostravě – Karel Veselý a Ludvík Klobása. Odkdy pracujete jako farář? Nastoupil jsem jako diakon (dnes jáhen) v únoru 1983 do Jeseníku. Proč jste vystudoval teologii? Pochopil jsem poměrně brzy, že bez studia teologie se neobejdu. Byť si dobře uvědomuji, že při dálkovém studiu lze jen stěží dohánět to, co je možné získat při běžném studiu denním. Baví vás a naplňuje farářská (a seniorská) práce? Ano, baví. Protože nemám rád fráze ani velká slova, vyjádřil bych to asi takto: jsem rád s lidmi, se kterými mohu vést neustálý rozhovor o víře, sboru a církvi, o světě, o milosti, ze které žijeme, o všem, co s tím souvisí. O tom, co to přináší a zda opravdu něco přináší nám i druhým okolo.

Co ovlivnilo váš další profesní život? Život v církvi, brigády, kurzy, budoucí kolegové

Ptala se Daniela Ženatá

Otevřený dopis ministru spravedlnosti

V

ážený pane ministře, německý církevní reformátor Martin Luther ve Velkém katechismu k přikázání Nepokradeš, napsal: „Malé zloděje věšíme, velké oslavujeme. Arci zloději spolu s pány a knížaty vykrádají celé Německo.“ U nás malé zloděje nevěšíme, jen zavíráme, velké oslavujeme a vyzdvihujeme i do vysokých politických funkcí. A co je horšího, zavíráme lidi, kteří nic zlého neudělali, jenom si trochu vystřelili z těch velkých. Myslíme na  kauzu Romana Smetany z  Olomouce, řidiče autobusu, který nakreslil několika mocným lidem, vystaveným na plakátech, tykadla. Byl za to odsouzen, přestože za poškození obrázků zaplatil finanční náhradu. Pikantní je, že pana Smetanu soudila a odsoudila manželka jednoho z těch,

16

o kterých by Martin Luther bez rozpaků řekl, že patří mezi ty „velké“. Pane ministře, laskavě Vás žádáme, abyste se jako ministr spravedlnosti zasadil o nápravu. S přáním všeho dobrého a s pozdravem jménem synodní rady ČCE Lia Valková, synodní kurátorka, Joel Ruml, synodní senior 30. dubna 2012

OTÁZKA NA TĚLO Jak využíváte své teologické vzdělání? František Plecháček, frekventant vikariátu Myslím, že své teologické vzdělání využívám hojně a stále zjišťuji, že ho nikdy není dost. Vojtěch Hrouda, nemocniční kaplan To, co jsem se učil na teologické fakultě, je pro mě cenné a využívám to. Především v práci, ale nejen v ní. Snažím se, aby to byla živá, a snad i žitá, teologie, přístupná korekci, revizi, proměně. Tedy ne systém poznatků, ale východisko. Polemika. Zdroj. Jiří Hoblík, vysokoškolský učitel Své teologické vzdělání využívám profesně k neteologickým účelům, když vyučuji religionistiku, etiku a filozofii náboženství. A na zbylém malém neprofesním prostoru v zájmu www.svobodne. estranky.cz. Míla Hofmanová, farářka na mateřské dovolené V úzkém slova smyslu při své práci: exegeze, výklady, kázání, přípravy nejrůznějších programů. V širším pojetí pak v kritickém pohledu v podstatě na všechno, co nabízí tento svět. Jan Kirschner, stavař a redaktor K zamyšlení nad stavem světa kolem mne, nad

svou nedokonalostí. V osobním zájmu o liturgický prostor se snažím spojit svoji profesi stavaře s postřehy teologa bakaláře. A také samozřejmě k práci pro super časopis Český bratr či internetový portál ChristNet.cz. Leonardo Teca, farář Samozřejmě ve své farářské praxi, ale jsem tím celý ovlivněn, takže mě to pronásleduje všude. Jindy mi to umožňuje uvědomit si víc, co všechno o Bohu a Bibli nevím. Jiří Palán, farář V hospodě při debatách s přáteli a trochu také při práci faráře. Markéta Slámová, farářka Pomáhá mi promýšlet a formulovat vztah mezi Bohem a jeho lidem/člověkem a to se snad odráží v mém životě obecně i v práci. Někdy je mi na obtíž (v rozhovoru mi naskakují dogmatická vyjádření, která občas myšlení svazují), většinou mi ale pomáhá vyvarovat se přílišné tendenčnosti (nebo o ní aspoň vědět), „neujet“ ve výkladu, porozumět. Nejvíc se teď vracím k biblickým vědám.

17

 

NÁSTĚNKA

SYNODNÍ RADA

Na zasedáních 20. 3., 3. 4. a 17. 4. projednala synodní rada 105 titulů. Z nich vybíráme: Sbory a pracovníci Synodní rada pověřila Mariana Šustáka duchovenskou službou v Nemocnici Most, Zdeňka Turka duchovenskou službou ve věznici v Oráčově a Emílii Kramolišovou ve věznici v Břeclavi. Pověřila Blanku Novou pastorační prací ve sboru v Jindřichově Hradci na poloviční úvazek. Dále potvrdila volbu faráře Pavla Čmelíka za prvního kazatele na Vsetíně-Horním sboru. Synodní rada si váží ochoty Miloše Rejchrta i nadále podle potřeby sloužit v církvi, souhlasí proto se zachováním způsobilosti k ordinované službě faráře v ČCE. Synodní rada přijala rezignaci Daniela Ženatého na členství v poradním odboru pro aktuální společenskou situaci a jmenovala jeho členem za SR Pavla Kašpara. SR udělila záštitu semináři kaplanů a kaplanek ČCE s otevřenou účastí i pro kaplany z jiných církví. Fakulta a bohoslovci SR souhlasila se zapsáním Jiřího Šamšuly mezi kandidáty služby v církvi. Vzala na vědomí roční zprávu o účasti na sborovém životě studentů Matěje Opočenského a Jakuba Orta. Souhlasila rovněž se zapsáním Filipa Boháče mezi zájemce o práci v církvi. Správa církve Na vědomí vzala SR zprávy z jednání seniorátních výborů Poděbradského, Moravskoslezského, Chrudimského (2x), Východomoravského (2x), Libereckého (2x), Pražského (2x), Brněnského (2x), Ústeckého, Jihočeského a Poděbradského seniorátu. Synodní rada vzala rovněž na vědomí zprávy z vizitací příslušných seniorátních výborů ve sborech v Nosislavi, Kláštěře nad Dědinou a Třebechovicích pod Orebem.

18

Mládež SR přijala návrh krátkodobé smlouvy mezi Sdružením evangelické mládeže a ČCE, která se týká letního kempu mládeže a podzimního sjezdu mládeže v oblasti organizační, dobrovolnické, materiální a finanční. Do republikového výboru Sdružení evangelické mládeže nominovala SR farářku mládeže Marii Medkovou. Výchova Jan Tkadleček rezignoval na členství v pracovní skupině poradního odboru pro práci s dětmi. SR jmenovala za člena této pracovní skupiny Petra Wittnera. Jeronymova jednota Synodní rada odsouhlasila poskytnutí půjčky na financování projektu sboru v Krnově v celkové výši 1,1 milionu korun, projekt bude následně financován z Programu rozvoje venkova. Ekumena Pavel Ruml předložil zprávu ze setkání evropských představitelů Světového společenství reformovaných církví (WCRC), kterého se zúčastnil. SR vzala zprávu na vědomí a uložila ekumenickému oddělení, aby sdělilo WCRC aktuální počet členů ČCE. Na synod Evangelické Jednoty bratrské v červnu v Königsfeldu delegovala SR Daniela Matějku staršího. Na synod saské církve v dubnu v Drážďanech Constance Šimonovskou. Na ekumenický farářský den v Selbitz v květnu Pavla Knorka a Jana Satkeho. Dále souhlasila s nominací Jana Roskovce, Filipa Susy, Jana Kirschnera a Jany Hofmanové na Leuenberský synod v listopadu v Praze a s náhradníky Ladislavem Benešem a Danielou Hamrovou. Delegovala Gerharda Frey-Reininghause na oslavy padesáti let letních táborů Aktion Sühnezeichen Friedensdienste v dubnu v Magdeburgu. Na výroční slavnost GAW Bádenské církve v červnu byla delegována Hana Pfannová. SR schválila příspěvek pro laické pracovníky v českých sborech východní Evropy, kteří se starají o řádný chod bohoslužeb. Financovat se bude z daru württemberské církve.

, S radostí vzala SR na vědomí informaci o vznikajícím rodinném centru pro práci s romskou komunitou v Rumburku, kde je od dubna otevřena školka pro romské a bílé děti, a o podpoře tohoto projektu od švýcarského HEKSu a německého GAW. Různé Pro rekreaci v Chotěboři organizovanou Pražským a Chrudimským seniorátem odsouhlasila synodní rada příspěvek vdovcům a vdovám po kazatelích ve výši 135 Kč na osobu a den. Z Fondu sociální a charitativní pomoci uvolnila SR 200 000 Kč na podporu humanitárního projektu HEKSu v Jižním Súdánu. Jde o pomoc uprchlickým rodinám po návratu domů. Nadační fond Věry Třebické-Řivnáčové schválil pět projektů na rok 2012 v celkové výši 146 000 Kč. Tato částka se dělí takto: 50 000 Kč projekt „Provoz badatelny“ (Ústřední archiv ČCE) 36 000 Kč projekt „Cesta církve“ (publikace) 30 000 Kč projekt „Vzdělávání církevních pracovníků a dobrovolníků“ (odd. výchovy a vzdělávání) 20 000 Kč projekt „Česko-francouzský seminář biblické animace“ 10 000 Kč projekt „ČCE pro Kubu“ DaZ

Prohlášení Synodní rady Českobratrské církve evangelické k aktuální společenské situaci Synodní rada Českobratrské církve evangelické (SR ČCE) považuje za nutné vyjádřit se k některým problémům, které aktuálně zachvacují Českou republiku, kazí atmosféru ve společnosti a postupně stravují její obyvatele. Upozorňováním na některé negativní jevy nechceme v žádném případě zneužívat možnost oslovit své členy i širší okruh spoluobčanů. Autoři tohoto prohlášení proto dlouho zvažovali, zda je vůbec vydat. Nicméně vzhledem k faktu, že SR ČCE je atmosférou ve společnosti zneklidněna již delší dobu a že některé trendy dokonce považuje za alarmující, je potřebné analyzovat tento stav a upozornit na jeho příčiny i následky. Děláme to proto, aby bylo možné do budoucna se těchto jevů vyvarovat a pokud možno je eliminovat. V první řadě však považujeme za nutné promluvit proto, že vnímáme, jak současnými způsoby řešení krize je zasažen jednotlivec, který se tak stává bezbranným a jeho bezmoc jej vhání do náruče dalšího zneužití

a zla. Nemůžeme k tomu mlčet, brání nám v tom naše poznání řádů Božího stvoření a jeho uchování. Je několik skutečností, které nás nejvíce znepokojují. Víme, že západní společnost, i Česko, žila dlouhá léta na dluh. Víme, že je potřeba šetřit a žít zodpovědně vůči dalším generacím. Nicméně nás trápí, že oběťmi současných reforem a úsporných opatření jsou především lidé z nejchudších společenských vrstev, lidé staří a v neposlední řadě také neziskové organizace, které se těmto lidem snaží pomoci. Reformy by měly být sociálně citlivé tak, aby neuváděly ty nejpotřebnější do ještě větší bídy a navzdory současné ekonomické krizi i oni mohli žít v podmínkách sice skromných, leč důstojných. Žádná vyspělá demokracie si nesmí dovolit házet tyto lidi přes palubu. Kromě špatné vizitky to vypovídá i o jejích trendech do budoucna, které mohou ohrozit každého z nás. O to víc jsme nespokojeni se zjištěním, že spousta finančních prostředků se ztrácí na účtech anonymních společností, které vlastní podivní lidé napojení na současnou zvolenou politickou reprezentaci. Ať už se jedná o tunelování veřejných zakázek či privatizaci státních podniků, toto „plýtvání“ prostředky, které by bezesporu jinde mohly pomoci, je značně nezodpovědné. Navíc za velmi nebezpečný trend považujeme zákulisní vliv na politická rozhodnutí těmito lidmi, kteří se žádné politické volbě ani veřejné kontrole nepodrobili. Vidíme, že se tak řízení českého státu postupně přesouvá od demokraticky zvolených politiků k lidem s podivnou minulostí, kteří se z principu nemusí zodpovídat nikomu. S tím bohužel dle našeho názoru úzce souvisí i aktuální stav politické kultury. Očekáváme, že by měla vykazovat po již více než dvacetileté demokratické zkušenosti, i díky generační obměně politických reprezentantů, vyšší kvalitu než v porevolučních dobách devadesátých let. Musíme nicméně konstatovat, že politické elity, které mají formovat společnost a jít příkladem, vykazují právě nyní velmi neuspokojivé morální kvality, stejně jako jimi používané praktiky. Fakt, že se standardním nástrojem politického boje stalo např. šmírování, nesvědčí nikomu. Chápeme, že politickým stranám jde o moc a o to, aby prosazovaly politické programy. Často ale pochybujeme, zda jim jde ještě o politické ideje, zda není v ohnisku jejich zájmů spíše moc, peníze a jejich vlastní osobní prospěch. Nechceme nikoho a priori odsuzovat. Sami cítíme vinu, že jsme svým mlčením lecčemu nedobrému dali příležitost vzniknout. Nabízíme ruku ke spolupráci těm, kteří to s touto společností myslí dobře. Naším

19

zájmem je společnost, ve které žijí lidé rádi, nemusí se za ni stydět a která bude dobrým prostorem pro život i budoucím generacím. 

Lia Valková, Eva Zadražilová,



Pavel Stolař, Joel Ruml, Daniel Ženatý, Pavel Kašpar



Synodní rada Českobratrské církve evangelické



Praha 11. dubna 2012

JUBILANTI

V měsíci květnu 2012 slaví kulaté nebo půlkulaté narozeniny (od padesáti let výše) tito současní a bývalí pracovníci v církvi:

ZE SVĚTA

Zemřel Edmond Perret Ve věku 87 let zemřel 24. března ve Švýcarsku bývalý generální tajemník Světové aliance reformovaných církví (WARC), Edmond Perret. V roce 1950 byl v Ženevě pověřen farářskou službou, pak sloužil jako pastor ve frankofonní části Kanady. V letech 1970 až 1989 byl Perret generálním tajemníkem WARC. Pod jeho vedením označil nejvyšší řídící orgán WARC apartheid v Jižní Africe za hřích a odsoudil jeho teologické zdůvodnění. Světová aliance reformovaných církví se spolu se Světovým reformovaným svazem stala v roce 2010 součástí Světového společenství reformovaných církví (WCRC). WCRC/DaZ

Petr Brodský 65 Václav Hurt 55 Lydie Vitáčková 80 Jakub Trojan 85 Vladimír Taich 85 Ivan Ryšavý 55

ÚMRTÍ

Dne 2. dubna zemřela v Mělníku ve věku 92 let paní Vlasta Kovářová, vdova po faráři ČCE Josefu Kovářovi.

VZPOMÍNKA OZNÁMENÍ

Jindřich Výborný Senior Jindřich Výborný se narodil 17. července 1922 v Hlinsku a působil od roku 1947 po celý svůj život ve farním sboru ČCE v Rané, administroval také sousední sbor v Hlinsku. Byl taktéž seniorem poličského seniorátu. Jeho velkým zájmem byla historie, z níž publikoval hlavně v Evangelickém kalendáři, v Kostnických jiskrách a v jiných časopisech. Vzpomínáme, že Jindřich Výborný měl k lidem, a to nejen k členům sboru, prostý a upřímný vztah se smyslem pro humor. Ovlivnil několik generací ve sboru v Rané a okolí. Zemřel 4. července 1994. Při jeho nedožitých devadesátých narozeninách na něj vzpomíná rodina, členové sboru a přátelé. Staršovstvo farního sboru v Rané

20

Odbor křesťanské služby Chrudimského seniorátu pořádá podzimní pobyt (nejen) starší generace v rekreačním středisku v Chotěboři. Termín: 1. až 8. září 2012 Cena: 2000 Kč Uzávěrka přihlášek 30. června. Informace a přihlášky předá Hana Capoušková na adrese: [email protected] tel. 777 877 080.

Změna telefonu Farní sbor ČCE Nový Jičín má nové telefonní číslo: 558 842 547 (sborový mobil zůstává: 731 664 545).

Rekreace ve sborovém domě v Novém Jičíně Sbor ČCE nabízí dva pokoje v podkroví k letní rekreaci. K dispozici kuchyňka, sociální zařízení, zahrada s možnosti parkování. V blízkosti CHKO Beskydy, Poodří, řada památek (Hukvaldy, Štramberk). Kontakt: 732 638 517, 731 664 545. Nabídka ubytování Farní sbor v Sedlci–Prčici nabízí ubytování. Jedná se o ubytování na kruchtě, tedy velmi skromné. Jsou zde dvě postele a dále prostor pro karimatky. Vejde se sem asi tak 15 lidí. V chladnu je možné přitopit v kamnech, je zde sociální zařízení i malá kuchyňka. Okolní krásná příroda je vhodná na procházky a k výletům na kole.

Pozvánka na besedu Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na besedu o geneticky modifikovaných potravinách, která se bude konat v úterý 15. května v 17.30 hodin v přízemí kláštera Emauzy, Praha 2, Vyšehradská 49. Na besedě promluví RNDr. Viktor Žárský, CSc. z Ústavu experimentální botaniky AV ČR.

ních Chabrech, sraz v 10 hod. Více informací najdete v rubrice „akce“ na www.drahan.chabry.cz.

Nabídka dopisování Přátelské dopisování (případně občasné zatelefonování) nabízí osamělá čtyřiašedesátiletá evangelička z Hodonínska. Kontakt: 731 202 119.

UPOUTÁVKA

A stalo se slovo... Sborník textů z kurzu Spolku evangelických kazatelů z roku 2011 Co se to děje, když čteme v Bibli „stalo se slovo Hospodinovo“ ? Co znamená kázat – a poslouchat – slovo Boží v pohledu evangelické teologie i každodenní praxe? A co se to vlastně děje, když je vyřčeno slovo? A má vůbec slovo nějakou hodnotu?

Bohoslužba na Sedleckých skalách Ekologická sekce České křesťanské akademie ve spolupráci s občanskými sdruženími pořádá v sobotu 26. května v 15 hodin v pořadí již pátou ekumenickou bohoslužbu za krajinu na Sedleckých skalách. Kázat bude Joel Ruml, synodní senior Českobratrské církve evangelické. K následné besedě je pozván ekonom Tomáš Sedláček. Místo bohoslužby je dosažitelné ze

zastávek MHD v Praze-Suchdole (147 Budovec, 107 a 147 Kamýcká), od žel. zast. Praha-Sedlec nebo od přívozu v Praze-Sedlci. Ve 14 hod. bude od přívozu zajištěn doprovod na místo bohoslužby. Bohoslužbě již tradičně předchází pouť od kostela Stětí sv. Jana Křtitele v Dol-

Autoři: Martin Prudký – A stalo se slovo Hospodinovo Jan Štefan – Naše lidská slova slovem Božím? Jakub Čapek – Slovo a událost Štěpán Hájek – Jak kážu slovo Boží Petr Oslzlý – Jak poslouchám slovo Boží Petr Bílek – Vytlačuje obraz slovo z veřejné komunikace? Martin Zlatohlávek – Boží slovo a výtvarné umění Jindřich Halama – Boží mlčení Knižnice SPEKu č. 17, 112 stran, 121 Kč „Kamarádská“ cena u nakladatele 85 Kč ISBN 978-80-86211-77-0

21

CÍRKEV ŽIJE

Středisko pro kurzy a rekreaci Sola fide, Janské Lázně, foto: Vladimír Zikmund

SETKÁNÍ CÍRKEVNÍHO VEDENÍ S PŘEDSTAVITELI SENIORÁTNÍCH VÝBORŮ V SOLA FIDE

Deníček Vladimíra Zikmunda M

ilý deníčku, asi se budeš divit, proč tě tahám do studených a mokrých Krkonoš. Ale slíbil jsem zaznamenat pár informací z Janských Lázní do Českého bratra, tak se mi tam snad nerozmočíš! O jakou akci jde? Synodní rada se každoročně setkává s představiteli seniorátních výborů a ústřední církevní kanceláře, aby se mohly v klidu a bez emocí prodiskutovat různé otázky, které hýbou církví. Setkání mají přispívat i k vzájemnému poznávání a také k inspiraci tím, jak zvládají svůj úřad druzí. A to letošní bylo naplánováno na přelom března a dubna právě do Sola Fide. Tak jdeme na to! Věřím, že to zvládneme, stejně jako již řadu předchozích společných reportáží, kdy mi tě málem odnesla velká voda v Kalkatě, tarantule na Kubě nebo ten velký šváb v Buenos Aires. Pamatuješ? V pátek v podvečer nás vítají Krkonoše zahalené nízkými mraky, zima a občasný déšť. To víš, že po krásných předcházejících jarních dnech to je pro mě nepříjemná změna. Přesto ještě stihnu před začátkem programu se svým seniorem malou procházku. Pěkně jsme venku provlhli, tak si musím po návratu sušit oblečení i svůj reportážní foťák. To už ale naše setkání začíná skvělou večeří a prvním společným programem v klubovně. V úvodní pobožnosti se zamýšlí Joel Ruml nad textem z listu Filipským o poslání a osobnosti apoštola na jedné straně a o váze vlastního evangelia na straně druhé. A  potom to začalo! Žádné slastné páteční podřimování u televize, Dan Ženatý nás pěkně vtáhnul do debaty. Protože se v našem kruhu objevilo několik nových tváří, nechává nás v rámci představování odpovídat na otázky: Jak se máme? Co nás v životě těší? Co nás na naší církvi štve? Deníčku, představ si to, jaká jsme skvělá parta, všichni se máme dobře! Přesto jsme na naší církvi našli dost věcí, se kterými si nevíme tak úplně rady, anebo nás dokonce štvou. Myslím, že apoštol Pavel věděl, o čem do Filip píše: „Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranní-

mi úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu se radovat.“ Co štvalo zrovna mne? Že mi nebylo moc dobře a raději bych se viděl v posteli! V sobotu ráno je mi mnohem líp. Vydržel jsem ve zdraví i ranní pobožnost ve studeném kostele. Tak tě mohu opět otevřít a pokračovat ve své reportáži z našeho vrcholového setkání. Nikoho z nás nemusí mrzet, že sedíme celý den v klubovně. Venku je totiž skutečně aprílové počasí – občas svítí slunce, ale jinak přes den co chvíli chumelí. Dopoledne se věnujeme otázce financování církve. Program uvedl Michal Kitta lehce provokativní úvahou o církvi a majetku, ve které se ptá, zda by církvi nebylo lépe bez lesů a budov. Nejsou pro nás naše staré budovy jen koulí na noze, která nás stále táhne k zemi a vede k naříkání, že nám chybí peníze na údržbu? Nebál by se stěhování do menších prostor ani vnitřní proměny církve od instituce směrem k hnutí. A platy farářů? Pokud bychom dokázali vybrat na darech jen to, co se od nás očekává v Řádu o hospodaření, nebyli bychom již dnes vůbec závislí na dotacích státu nebo restitucích. Co si o tom myslet, deníčku? Převládá ale názor, aby se dál jednalo pragmaticky a pokračovalo v tom, co se začalo a schválilo na podzimním mimořádném synodu. Ale musíme o tom přemýšlet, vždyť stále ještě není jasné, co nakonec projde parlamentem! V dalším programu přednesl svou úvahu o samofinancování ve světle majetkového narovnání Pavel Stolař. Svoji fundovanou úvahu začíná analýzou současného stavu. Třeba o tom, že podle nezávislého posudku jsou roční výnosy státu z neprávem užívaného církevního majetku výrazně vyšší než náklady, které stát vrací ve formě současných platů duchovních. Ale také o tom, že „spravedlivý“ princip dělení případně vráceného majetku mezi jednotlivé církve neexistuje. O navrhovaném zákonu však již bylo řečeno a napsáno hodně, tak přeskočím k tomu, co následovalo. Pavel Stolař přidal prezentaci finanční situace několika sborů s histogramy rozdělení ¥

23

plátců saláru. To byla dobrá finanční analýza a ne úplně veselá. Co s tím můžeme dělat a jak zvládnout nutnost zvýšení obětavosti v průměru o 300 tisíc korun na sbor? Otázky spíš pro staršovstva než pro tebe, deníčku. V následující diskuzi se probíralo financování církve z různých pohledů. Navíc se do toho stále vtírají dvě otázky: co bude, když zákon padne nebo když dojde k odluce bez přechodného období? Nechci tady nahrazovat zapisovatele, uvedu ti jen pár názorů: je dobré počítat s tím, že naše budoucnost bude spojena se samofinancováním; bude obtížné zůstávat v nynější podobě zvykové víry; máme naději, že vydržíme, že stále máme svému okolí co dát, a když je správná motivace, peníze na dobrou věc se najdou! Do dalšího programu se již zapojili členové ÚCK. Na programu je rozhovor o podnětech ze seniorátních výborů (SV). Mluvíme například o počtech synodálů, o velikosti odvodu do personálního fondu, o pastýřské a administrativní roli SV vůči sborům, o evidenčních dotaznících. Neboj se, nebudu tě zatěžovat detaily z této dis-

kuse. Ale o čem se ti určitě musím zmínit, to byl poslední, večerní bod programu, ve kterém se nám věnovala Martina Sklenářová. Velmi poutavým způsobem přednášela o komunikaci a modelu harmonického života. To bys nevěřil, jak zajímavě nám vysvětlovala rozdíly ve způsobech komunikace mezi „kruhovými“ ženami a „geometrickými“ muži. Jsme různě nastaveni, ale mnohým problémům lze předejít komunikací. Proto se k ní stále povzbuzujme! Přestože je již večer, nikdo u toho neusíná, jako se některým stávalo u náročného předchozího programu! Setkání končíme nedělní bohoslužbou v kostele a po ní jdeme společně na vycházku k chaloupce, kde se před lety rekreoval můj dědeček J. L. Hromádka a kde jsem sám prožil moc hezkých chvil. V noci napadl čerstvý prašan a nyní vylezlo slunce, takže i Krkonoše nám nakonec předvedly svou hezčí tvář. Tak deníčku, zvládli jsme to dobře a vracíme se domů bohatší o nové informace i nová přátelství. Vladimír Zikmund je seniorátní kurátor Brněnského seniorátu

Bohoslužby mládeže v Husovicích

D

ne 25. března se v Brně-Husovicích uskutečnily bohoslužby mládeže. Nikoliv však bohoslužby pro mládež, jak by se možná mohlo na první pohled zdát, ale bohoslužby, které vytvořili mladí lidé, kteří jsou členy husovického sboru nebo ho navštěvují.

24

S prvotní myšlenkou přišel farář Štěpán Hájek a jako možnost ji nabídl mládežníkům mladším i odrostlejším. Nesetkal se s odmítnutím, a tak se tedy začalo pracovat na  tom, aby se tyto bohoslužby uskutečnily. Rámec bohoslužeb byl domluven na schůzkách zainteresovaných, ale

co zazní od stolu Páně, záleželo pouze na tom, co má kdo na srdci. První čtení, modlitbu, písně, tři úvahy namísto kázání, přímluvnou modlitbu, to vše měli na starosti právě mládežníci, každý podle toho, nač se cítil. Musím říci, že jsem měl místy pocit, jako by někteří na tuto chvíli vyloženě čekali. Čekali, až budou moci sdělit okolí a lidem ve sboru: podívejte, teď vám řeknu, jak to vnímám já! Nebyla to rebelie, nebyla to revoluce vůči zaběhnutým pořádkům církve. Byl to jen pohled mladého člověka, kterému v hlavě létají myšlenky trochu jinak. Jiným způsobem, ovlivněné jinými věcmi. Myšlenky vyřčené netrpělivě i uváženě. Zároveň však s pokorou, úctou a vděkem za možnost projevit se. Posluchačů byl plný sál, stejně jako na téměř všech bohoslužbách v Husovicích. Mladí, staří, děti, známí i neznámí, všichni naslouchali a naslouchat chtěli. Měli z toho radost stejně jako ti, kteří před ně se „svými“ bohoslužbami předstoupili. Dlužno také dodat, že za stolem Páně se vystřídal takřka stejný počet lidí, jako měla doprovodná kapela. Troje housle, klavír, resp. varhany, violoncello a kytara. Tyto nástroje doprovázely písně ze Svítáku a z Evangelického zpěvníku. Co se smyčcových a klávesových nástrojů týká, byl to

jeden výborný muzikant vedle druhého. Nemohlo tedy překvapit, že výsledek byl dokonalý. A přesto mě překvapilo, když jsem ráno vcházel do modlitebny a tam právě zkoušela ona kapela doprovod

k jedné z písní z Evangelického zpěvníku. Říkal jsem si, že tak krásně ladící a znějící hudbu je snad i škoda rušit zpěvem. Ale rušili jsme. Všichni a dobře. Dobrá věc se podařila! Jan Ženatý

Práce na novém zpěvníku Prezentace zástupcům seniorátů

Z

 iniciativy komise pro přípravu nového zpěvníku se v sobotu 17. března sešli ve strašnickém sboru v Praze zástupci jednotlivých seniorátů ČCE, aby se seznámili s průběhem a aktuálními výsledky práce této tvůrčí skupiny. Pětadvacet delegovaných seniorátních důvěrníků nejprve vyslechlo čtyři referáty členů komise o základních tématech, provázejících práci na  novém zpěvníku. Byly to tyto tematické okruhy: 1. Záměr, cíl a zásadní motivace práce na novém zpěvníku (M. Esterle) 2. Způsoby práce komise, způsoby projedná-

vání a hodnocení předloh a dalších souvisejících úkolů (O. Titěra), 3. Kritéria hodnocení, sledované parametry textů a melodií starých i nově vytvářených písní (L. Moravetz) 4. Rýsující se podoba nového zpěvníku a švýcarský vzor (D. Heller) Mezi jednotlivými výklady se společně nacvičovaly a  zpívaly nové verze žalmů, které byly vybrány z již téměř hotové žalmové kapitoly budoucího zpěvníku. Navíc všichni účastníci obdrželi elektronickou kopii aktuální podoby ¥

25

připravované žalmové kapitoly se všemi nově vytvořenými verzemi žalmů. Zásadním sdělením, které bylo prezentováno všemi referujícími z různých úhlů, je očekávaný posun podoby zpěvníku od  poměrně úzce vymezeného souboru písní pro nedělní bohoslužbu (v současném EZ) k široce otevřenému, vícevrstevnému a žánrově bohatšímu zpěvníku pro řadu svátečních, liturgických, ale i všedních

životních příležitostí. Tato pestrost vychází ze situace církve i  společnosti, která zahrnuje bohatství různých poloh přemýšlení, zbožnosti i vyznávání. V novém zpěvníku se tedy setkáme kromě písňových forem také s responzoriálními žalmy, liturgickými zpěvy, kánony, moderními hudebními projevy, ale i s modlitbami a základními liturgickými formuláři. V druhé polovině setkání dostali slovo všichni přítomní a sdělovali své poznámky, postřehy, obavy i naděje, související s takto předloženou podobou nového zpěvníku. Dalším důležitým tématem rozhovoru bylo nalezení způsobu, jak dál rozšiřovat a předkládat všechny nové podněty, vycházející ze zpěvníkové práce, ve sborech a v seniorátech. Každý si kromě nových žalmů odvážel také úkol nést je dál mezi bratry a sestry v nejrůznějších společenstvích a sbírat odezvy a podněty, kterým chce komise pro přípravu nového zpěvníku pozorně naslouchat. S pocitem radosti i s rozechvěním nad zodpovědností při vytváření důležitého díla jsme si naplánovali další setkávání a  spolupráci se všemi velmi vnímavými a krásně rozezpívanými účastníky setkání. Miloslav Esterle

MISIJNÍ INSPIRACE

Témata misijních aktivit

P

ředstavme si, že se našemu sborovému společenství podařilo otevřít se svému okolí. Naši blízcí z řad nečlenů církve se nás již nebojí. Naše evangelická komunita na ně nepůsobí jako nepřístupné ghetto. Naopak – průběžně vysíláme do svého okolí zřetelné signály typu: „Jsme tady, jsme fajn lidi a naše společenství je nastálo otevřeno všem zvědavcům a hledačům!“ Naplnili jsme tak první krok z navrženého misijního konceptu, který se autor těchto Misijních inspirací pokusil nabídnout laskavému čtenáři (Český bratr 5/2011). V tomto bodě se dostáváme před další otázku: co z bohatství křesťanské víry nabídnout jako vhodný misijní obsah? Pokud se lidé z okolí našeho sboru nechají pozvat na naše přednášky,

26

besedy, kulturní akce nebo jiné aktivity, co by mělo být jejich tématem? Co z obsahů naší víry má potenciál zaujmout lidi dříve lhostejné nebo podezřívavé? Dovolím si nabídnout vějíř nápadů, který si však v žádném případě nečiní nárok na úplnost.

Vztahy, vztahy, vztahy... V našem libeňském sboru tvoří nyní zřejmě nejvýraznější skupinu rodiny třicátníků s více dětmi. S okolní veřejností máme otevřené vztahy především díky dětskému hřišti, které provozujeme. Pro cílovou skupinu mladší střední generace se pak jako misijní nabízejí především témata související s jejími typickými starostmi.

Nabídnout tak můžeme například setkání o udržení a prohlubování manželského života, o lásce a kázni ve výchově dětí. Problematika vztahů je vůbec oblastí, kde má křesťanská víra vždycky co nabídnout. Kdo jiný by měl umět říci živé a osvobozující slovo o vině, hříchu, odpuštění a spáse než někdo z nás křesťanů?

vé současnosti, ke vztahu vědy a víry, ke křesťanským postojům v oblasti současné politiky a ekonomie...

Religionistická scéna a křesťané na ní Křesťané také mohou nabídnout svůj pohled na současnou českou religionistickou scénu: proč neuznáváme horoskopy? Proč jsme zdrženliví k novopohanským hnutím? Co nás jako protestanty spojuje s jinými křesťanskými proudy a co nás od nich dělí? Z jakých důvodů se lidé i dnes stávají křesťany, ačkoli alternativní religionistická nabídka je tak nesmírně bohatá? Proč se nebojíme ohlašovaného konce světa v roce 2012? Jaká je vůbec křesťanské učení o budoucích a posledních věcech člověka i lidstva?

Organizační pětiskok

Tělo a duše ve zdraví i v nemoci Tématem, které zajímá lidi všech časů a míst, je zdraví a nemoc. Název knihy našeho autora Zdeňka Susy popisuje celou tuto širokou oblast ve výstižné zkratce: Tělo a duše ve zdraví a v nemoci. Pozvání na zajímavě pojmenovanou přednášku či besedu s křesťanským odborníkem na téma křesťanského vztahu k alternativní medicíně, k celostní medicíně, o křesťanské antropologii, o umění stárnout nebo o problémech umírání a smrti proto jistě nezůstane bez odezvy ani ze strany nečlenů sboru.

Výše naznačená témata by samozřejmě měla být průběžně otevírána i v běžných nedělních kázáních. Přesto však stojí za to pořádat i setkání jiného formátu, například přednášky, besedy, koncerty. Pak před námi stojí jako úkol následující „pětiskok“: 1. Popsat cílovou skupinu, kterou máme největší šanci zasáhnout 2. Stanovit téma a formu, které by pro ni mohlo být zajímavé 3. Najít a zajistit inspirujícího účinkujícího 4. Kvalitním způsobem zvládnout propagaci v mimosborovém prostředí 5. Akci vést tak, aby byla dobře organizačně zvládnuta a aby proběhla v příjemné atmosféře Odměnou za všechno úsilí by nám pak mělo být vědomí, že jsme někomu z hostů možná pomohli lépe porozumět tomu, co znamená být křesťanem. A snad se časem ukáže, že mu to umožnilo významný pokrok na jeho vlastní duchovní cestě.  Roman Mazur

Bible, historie, kultura Především vzdělanější lidi můžeme zaujmout přiblížením některých historických nebo kulturních aspektů existence křesťanské církve. Odkazy na hudební či výtvarná díla, biblické reálie a příběhy, odkazy na výrazné osobnosti církevních dějin (zeména z nám nejbližší české a evropské protestantské oblasti) se prostřednictvím inspirujícího řečníka mohou stát mostem k porozumění obsahům křesťanské víry. Tyto intelektuálněji laděné výpravy mohou ovšem mířit rovněž do žha-

OZNÁMENÍ

Výběrové řízení Synodní rada Českobratrské církve evangelické vyhlašuje výběrové řízení na místo ředitele/ ředitelky Konzervatoře Evangelické akademie v Olomouci. Podrobnosti na www.e-cirkev.cz nebo [email protected]

27

Gustav Adolf Říčan K stému výročí narození

G

ustav Adolf Říčan ml. se narodil v  Hovězím-Huslenkách dne 21. dubna 1912 jako nejmladší dítě do rodiny evangelického faráře a. v.,  Gustava Adolfa Říčana a Adély, rozené Lány. Do dvoutřídky v Huslenkách nastoupil již jako pětiletý. Reálné gymnázium navštěvoval ve Valašském Meziříčí a v Třebíči. Vyrostl ve vysokého, fyzicky zdatného, sportovně založeného studenta. V roce 1930 sjezdil na kole celou střední Evropu. Ve svém cyklistickém deníku často cituje jako cíl své cesty Maďarsko, zemi předků, tolerančních kazatelů (během jízdy si opakoval maďarská slovíčka). V roce 1931 začal studovat filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na fakultě navštěvoval jen knihovnické kurzy, kde složil nižší a vyšší knihovnickou zkoušku. Na Husovu bohosloveckou fakultu se zapsal jen jako mimořádný posluchač. Ale v roce 1932 se na ni hlásil již jako řádný frekventant. V deníku píše: „Skončiv v pondělí 19. 6. dřinu studijního roku 1932–33 nižší státní zkouškou knihovnickou, očekával jsem dopravení svého kolečka. Chtěl jsem si ještě mezitím privata industria odkolokvovat u tatíčka Hrejsy [prof. Ferdinand Hrejsa] všeobecné dějiny církevní, avšak avizo z Masarykova nádraží mne ve středu nečekaně brzy vytrhlo ze studia a vzalo k němu všechnu chuť. Odložím si to na září, o prázdninách bych byl stejně takto nabyté vědomosti vytrousil na cestách po nivách československých a  maďarských; v  září tedy začne soustavnější studium na státnici, při níž bych chtěl v únoru čestně obstát. Hned jsem tedy shledal předem zaslaný zvonek, pumpu a brašnu a vydal se radostně na nádraží. Kolečko mne tam čekalo zcela v pořádku, jen červený zadní blatník nikterak nepásl k modrému kolu; zkrátka zvrtal to Lojzek, již jsem mu poradil, ať si k modrým šatům koupí červené katě. …S 60 Kč, rezervní duší a velkou kuráží vyjel jsem před 5. hodinou z Husodomu, kdež jsem měl přes noc kolo u domovníka. Pražská dlažba je známá a v Hloubětíně jsem si oddychl, že ji mám již s krku. Počasí bylo nejisté, mírný deštík mne tam chvíli zdržel. Napumpoval jsem zatím kolo, uvázal kabát na nosič, na němž pod batohem, správně česky ruksak řečeným,

28

jsem měl ještě starý plášť a deku z ASO za 6 Kč. Přestalo pršet a já, vyraziv pražský prach z obuvi své, vyrazil jsem třicítkou po krásné silnici (Poděbradce) do Sadské, kde jsem odbočil na Nymburk a přes Oskořínek asi v 9 hodin dorazil do Bošína k Jirkovi Pospíšilovi (farář ČCE) – 66km. Tam jsem oddal svůj hladový žaludek péči pečlivé hospodyňky Aničky, jež jej dobře znala již z Třebíče.“

Z deníku z roku 1933 „Z Mukačeva až do Rokosova byla velmi špatná silnice, ale odtud již byl krásný beton, takže jsem se rozhodl jet dále za Chust (65 km). Tu jsem si koupil aluminiovou polní láhev a trochu proviantu. Od Chustu byla stále krásná silnice přes Tiačevo (30 km), Terešvu do Akny Slatiny (37 km). Tam jsem sfáral 150 m pod zem a byl proveden po [solném, pozn. red.] dole, což stálo jen 2 Kč. Již bylo pět hodin, když jsem jel dále do Velkého Bočkova, nejvýchodnějšího místa mé cesty. Jen asi 10 km odtud se ohýbá Tisa na sever k Jasině. Od Tiačeva jsem jel stále podle hranic Rumunska a potkával hodně financů. Na noc jsem se vrátil do Akny Slatiny a přenocoval tam. Kupováním zbytečností jsem byl finančně vyčerpán, v kapse 15 Kč a do Kysaku, kde jsem u Miži (evang. a. v. farář později konsenior Michal Čop, pozn. red.) nechal 100 Kč, přes 300 km daleko. Chtěl jsem tu túru udělat za den, proto když jsem se ve středu probudil v jednu hodinu, začal jsem se pomalu vypravovat a ve 2.30 vyjel do tmy. Baterka mi pěkně svítila, silnice byla hlídaná financi, takže jsem tmou bezpečně jel do Terešvy, kde mne chytil déšť. Asi hodinu jsem musil počkat a pak v plášti dále do Chustu. Zatím se vyjasnilo, takže v Berehově (128 km) jsem byl už v 9 hodin ráno. Nyní jsem si dal, že jsem nejel známou cestou na Mukačevo, Užhorod, ale kratší přes Čop. Kousek za Berehovem mne chytil déšť, takže 60 km do Čopu jsem se musil prodírat mořem bláta. To jsou jihoslovenské silnice! Bylo to dobrých 5 hodin namáhavé jízdy. Z Čopu to přišlo poněkud lépe, ač byl silný protivítr. Přes Královský Chlumec (20 km) jsem jel k Novému Mestu pod Šiatorom, ale chtěje si nadejet přes Jastrabie, udělal jsem druhou hloupost. U Bodrogszentmaria (22 km) jsem

se dal převézt pramicí přes Bodrog. Ze Zemplína to šlo těžko pískovitou silnicí do Jastrabia (8 km) a pak trochu lépe přes Branč (Zemplínsky Branč, pozn. red.) do (Zemplínského, pozn. red.) Klečenova (15 km); kde mne zastihla tma a nocoval jsem u starosty na seně. Vyspal jsem se velmi dobře, neboť to byla nejlepší a nejnamáhavější túra, již jsem kdy dělal.“ V letním semestru 1935 studoval Říčan na bohoslovecké fakultě univerzity ve  Štrasburku, odkud podnikl cyklistické výlety do  Paříže, Montpellier a Marseille. Studium v Praze ukončil v únoru 1936, obdržel dekret volitelnosti za vikáře a také stipendium do Basileje. Odtud uskutečnil cyklocestu kolem Německa, Švýcarska a do Itá-

lie. Vikariát začal roku 1936 v Jasenné u Vizovic, v září byl v Přerově synodním seniorem Josefem Součkem ordinován. Od roku 1937 byl vikářem v Mělníce, později v Zádveřicích, v Kutné Hoře s určením pro kazatelskou stanici ve Zruči n. Sázavou, kde se podílel na budování sboru. Roku 1939 se stal farářem ve Veselí u Jimramova a v roce 1940 se oženil s Drahomírou Rivolovou. Během války se za podpory své manželky aktivně zapojil do odboje. Zajišťoval přístřeší pronásledovaným a poskytoval pomoc partyzánským skupinám na Českomoravské vysočině. Manželům

Říčanovým se narodilo pět dětí: Gustav, Noemi, Pavel, Daniel Rudolf, Daniel. Po  deseti letech se přestěhovali z  Veselí do Suchdola nad Odrou. K původně německému sboru měl Říčan vztah, protože tam působili jeho předkové. Obvod sboru činil 90 obcí, náboženství se vyučovalo na 19 školách, což bylo vlakem 246 km a 118 km pěšky. Služby Boží se konaly na třinácti místech. Jeho manželka Drahomíra vzpomíná, že se v té době v podstatě nezdržoval doma. Cesty částečně realizovat na kole, později na  motocyklu. Sbor se dařilo zaopatřovat jen za pomoci seniorátu, společnosti Snahy a obětavých laických kazatelů. V Suchdole se předpokládalo, že farář na tomto sboru se částečně zaopatří chovem domácích zvířat na velkých zahradách a ve farních chlévech. V těch letech však na rodící se sbor začaly dopadat rány v podobě násilné socializace, ateistické výchovy ve školách, církevních tajemníků a boje proti církvím. Nebylo lehké být nadšeným kazatelem slova Kristova a současně přihlížet, jak členové odpadají od víry. Pro G. A. Říčana nebylo zatěžko podnikat daleké pastorační cesty za evangelickými rodinami ve vzdálených obcích. Oporou mu byla manželka, která dokázala vést nedělní školu, mládež, vypomáhat s doprovodem na harmonium, zastoupit při zvonění, úklidu sborových místností a svým zaměstnáním jako sestra v jeslích posilovat rodinný rozpočet ubohého farářského platu. Říčana zaujalo unikátní téma Moravských bratří ze Suchdola, navázal kontakt s potomky J. A. Komenského, v roce 1958 organizoval oslavy stého výročí postavení kostela, zasloužil se o pomník J. A. Komenského před budovou základní školy. Byl pořadatelem oslav 300. výročí Komenského v Suchdole, podílel se na odhalení pamětní desky Komenského u tzv. lípy Komenského v Suchdole a otevření památníku Komenského ve Fulneku. Intenzivně se také zabýval reformovanými na Slovensku a Františkem Palackým. Publikoval v církevních periodikách i v časopisech historických a regionálních, některé práce sepsal v němčině. Jeho mladší kolegové jej pamatují jako dobrosrdečného, skromného, svérázného hromotluka plného zdraví. Přesto zemřel v 61 letech v Suchdole nad Odrou na zákeřnou nemoc. Na jeho náhrobku na suchdolském evangelickém hřbitově stojí slova žalmu 63,4: „Milosrdenství Tvé jest lepší nežli život“.  Redakčně zpracováno podle Marka Říčana

29

EKUMENA ŽIJE

OKÉNKO POTULNÉHO

Jarní cesta do Chorvatska Uvítání rakijí, sázení krumpírů a mnohá setkání

V

 době, kdy čtete tyto řádky, mám za sebou cesty do  zahraničních sbor ů v  Polsku, Rumunsku, Srbsku, Chorvatsku a  Ukrajině. Na  cestách mne často doprovázejí ti, jejichž srdce tepe v rytmu krajanů. Velmi mne potěšila zpráva, kterou po návštěvě Pleternice a Bjeliševace v Chorvatsku napsal Miroslav Frydrych. Čilý čtyřiaosmdesátiletý emeritní farář, jehož kořeny lze nalézt právě ve výše zmíněné lokalitě. Dovoluji si s jeho souhlasem podělit se i s vámi o dojmy z této cesty. Byla to neděle 18. března uprostřed postní doby, kdy jsme navštívili sbor v Pleternici a Bjeliševaci. Laetare je latinský název této neděle podle žalmu 96 „Rozveselte se, nebesa a plésej, země“! Přijeli jsme potěšit krajany a byli jsme sami potěšeni. V pátek 16. března jsme ještě za světla dorazili do Požegy, kde nás jako vždy mile uvítala kurátorka sboru Zdenka Pagáčová. Vítala nás úsměvem, rakijí a sarmou. Pak jsme se rozjeli – já do mé Bresnice. Sobotní den byl plný návštěv. Rozhovory v Bresnici (jenom jedna žena tu mluví česky). Lidé mají svá osobní trápení, své bolesti. Byl jsem v lese plném bílých sněženek a modrých podléšek, napil jsem se vody ze studánky. Na kraji lesa „žalostné“ (smuteční) vrby mávaly už malými zelenými lístečky. Na polích bylo rušno, sázely se „krumpíry“ (brambory). V Bjeliševaci tvoří sbor Adámkovi, Hruškovi, Kamenčákovi, Macháčkovi, Pagáčovi, Škrobákovi, Uličníkovi a Milinkovičovi z Kutjeva. Lidé mají starosti, protože nemohou prodat kukuřici, brambory a prasata. Ale také mají radosti, třeba ze sedmi kůzlátek a pěti jehňátek u Macháčků. V neděli byly bohoslužby – ráno v Pleternici (sbor má 22 členů, kurátorem je Dražen Pahor, jehož předkové přišli ze Stříteže a z Telecího). Mluví se tu už jen chorvatsky, ale česky rozumějí. Připomněl

30

jsem v kázání žalm 31. I když všichni chřadneme a  umdléváme, zrak nám slábne a  kosti řídnou, smíme se radovat z Božího milosrdenství. „V rukou

tvých jsou časové moji, Hospodine.“ Moje přítomnost i budoucnost je v Božích rukou. Bylo nás devět. V  bjeliševackém kostelíku ozářeném teplým sluncem se nás sešlo dvacet dva. Sbor má 54 členů. Radovali jsme se z toho, že se zase vidíme a že vůbec vidíme! Z vyprávění v 1. knize Samuelově 16 jsme vyposlechli jásavé starozákonní evangelium o pomazání Davida za krále. Nejenom, že vidíme, co máme před očima, nejenom že Hospodin hledí na srdce, ale Hospodin hledí srdcem plným lásky a milosrdenství. Učme se také dívat na druhé lidi srdcem.

Na obou místech jsme slavili svatou večeři Páně, kterou vždy uvedl Petr Brodský Pak už jsme se rozloučili. V Tominovci u Kamenčáků jsme poobědvali a vydali se na cestu domů přes pohoří Papuk, Podrávskou magistrálou přes Terezino Pole kolem Blatenského jezera a hradu v Sůmegu až do Bratislavy, Jihlavy a Kolína. Dlužno říci, že takové dlouhé posezení v autě člověka dost udolá, ale řidič Petr byl výborný. Náš dík patří také kurátorce Zdence Pagáčové. Cesta a návštěva krajanů byla dobrá a povzbudivá.

Tolik ze zprávy Miroslava Frydrycha. Co k tomu dodat? Cestou z Kolína na Kladno jsem si znovu promítal všechny chvíle, které jsme mohli společně prožívat. Zdálo se mi, že bratr Miroslav ani neví, co to je únava. Zdvořile poznamenal, že to byla za krajany jeho cesta poslední, ale stejně mu při rozloučení uklouzlo – vezmeš-li mě příště, pojedu rád. Dá-li Bůh, s radostí – odvětil jsem. Pro úplné doplnění ještě já dodávám, že v sobotu jsem navštívil krajany v Daruvaru a krajany v luterském sboru ve Velikých Zdencích. Pb+

U Lužických Srbů v Budyšíně

Č

tyři zástupci Českobratrské církve evangelické se setkali v Budyšíně (Německo) s Janem a Trudlou Malinkovými, farářem jednoho z deseti sborů, kde se konají srbsko-německé bohoslužby, a šéfredaktorkou časopisu evangelických Srbů Pomhaj Bóh. Synodní senior Joel Ruml, synodní kurátorka Lia Valková, člen synodní rady Pavel Stolař a tajemník pro ekumenu Gerhard Frey-Reininghaus navštívili manžele Malinkovy koncem března cestou do Berlína. Ačkoli k setkání došlo na německé půdě a evangeličtí Srbové jsou církevně příslušni k Evangelické luterské zemské církvi v Sasku (EVLKS) i částečně k Evangelické církvi Berlín-Braniborsko-Slezská Horní Lužice (EKBO), mluvilo se celou dobu česky a srbsky. V příjemném prostředí obývacího pokoje u Malinků se jednalo o navázání užších kontaktů mezi sbory v Horní a Dolní Lužici a českými evangelíky. Padly návrhy na spolupráci při vzájemné podpoře studentů, výměně církevních časopisů a organizaci častějších osobních kontaktů. Synodní senior dostal od faráře Malinka zpěvník evangelických Srbů, jmenuje se Spěwarske za ewangelskich Serbow, dedikován „Bohu k česči a Serbam k wužitku“. Tomu každý Čech porozumí. Lužičtí Srbové jsou malý západoslovanský národ obývající jihovýchodní část východního Německa, historicky zvanou Lužice. Používají dva samostatné spisovné jazyky: hornolužickou srbštinu a dolnolužickou srbštinu. Od 14. století

do roku 1635 byla Lužice součástí zemí Koruny české. Po válce byli Srbové výrazně podporováni z Prahy (gymnázium, tiskárna, rozhlasové pořady). V době NDR byla vybudována velkorysá síť srbských institucí. Cenou za tuto v dějinách Srbů

jedinečnou podporu byla plná integrace do komunisty řízených struktur. V současnosti si cizinec nejprve povšimne dvoujazyčných názvů. Srbové provozují vlastní studio v televizi MDR. Práva Srbů v Sasku dnes zaručuje Ústava svobodného státu Saska. Evangelické sbory jsou součástí EVLKS a částečně EKBO, asi v desíti z nich se konají dvojjazyčné česko-srbské bohoslužby. Srbština jako živý a obyvatelstvem používaný jazyk mizí, zachovávají se ale lidové zvyky a obyčeje. gfr/DaZ

31

CÍRKEV SLOUŽÍCÍ ROZHOVOR S VLADIMÍREM ZIKMUNDEM

Předčitatelé bohoslužeb Služba slovem tam, kde schází farář Ve všech sborech bývají každou neděli bohoslužby. Většinou je sami připravují a vedou faráři a farářky, jáhni a jáhenky nebo ordinovaní presbyteři. Jsou sbory a kazatelské stanice, kde z různých důvodů nastupují v neděli do služby předčitatelé bohoslužeb a mívají tzv. čtené. Někteří věřící trpí předsudky,  takové bohoslužby považují za méněcenné a do kostela nepřijdou. Mnozí faráři na předčitatele kázní nedají dopustit. Sama jsem zažila mnohokrát čtené bohoslužby a musím připustit, že mohou být stejně přínosné jako bohoslužby vedené duchovním. O své zkušenosti s předčítáním bohoslužeb se s námi podělil Vladimír Zikmund, kurátor z Brna–Husovic.

Jak ses k předčítání bohoslužeb dostal? Jestli si dobře vzpomínám, začal jsem navštěvovat seniorátní vzdělávací setkání brzy po tom, co jsem začátkem osmdesátých let přišel do Brna.

32

Určitě v tom byl významnější vlastní zájem o biblické vzdělávání než potřeby sboru. Náš sbor byl obsazený a navíc se v Brně skoro vždy našel nějaký farář důchodce nebo seniorátní farář, který mohl u nás zaskočit. A dnes je situace podobná. Když je potřeba zastoupit našeho faráře například v létě, jsme minimálně tři, kteří se střídáme. Takže dnes se dostanu k předčítání tak jedenkrát za rok. Tady musím přiznat, že již na střední škole jsem trochu váhal, zda nejít na bohosloví. Strojařina se stala mou profesí tak nějak díky vnějším okolnostem. Míváš trému před bohoslužbami? Trochu trémy přiznat musím. A myslím, že je to tak dobře. Ale míval jsem dřív větší. Když jsem přišel do  Husovic, byly tam již běžné služby presbyterů, které spočívaly v ohláškách a vlastní přímluvné modlitbě. Když přišla řada i na mě, býval jsem dost nervózní. Hlavně jsem se tehdy musel učit mluvit srozumitelně a nahlas. Na to jsem měl naštěstí jednu starší paní, na kterou jsem se mohl při ohláškách dívat, a podle jejího výrazu jsem poznal, zda mi rozumí nebo ne. To byla dobrá škola. Kde všude si vybíráš kázání? Využívám především Sbírky kázání a vybírám si taková kázání, se kterými se tak nějak dovedu ztotožnit. Myslím, že je to důležité nejen pro mě, ale i posluchač pozná, když se něco jen přečte. Ale použil jsem již i kázání z jiných autorských sbírek, kterých mám doma několik. V  rámci zmíněného vzdělávacího kurzu jsem před lety napsal i dvě kázání vlastní. Podle toho, jak se trefím do výběru, si někdy trochu kázání upravuji. Většinou to ale není

třeba. Modlitby si upravuji víc a častěji si píši svoje. A jestli se něco učím zpaměti? Tak to mi nešlo ani ve škole! Mají předčitatelé kázání v rámci seniorátu nějaká setkání, na kterých by se sdíleli a vzdělávali? Měli jste kurz rétoriky? Po již zmíněných setkáních jsme v seniorátu přešli na vzdělávání předčitatelů. Vedle biblického vzdělávání tady byl kladen větší důraz právě na  vlastní liturgii, modlitby a  také rétoriku. Na tu máme skvělého učitele Láryho Hausera, herce profesionála z našeho sboru.

Vzděláváš se dál v teologii? V tomto školním roce jsme v seniorátu začali s tříletým vzdělávacím kurzem pro laiky. Měl by umožnit presbyterům udělat zkoušku k ordinaci. Také jsem přihlášen a rád bych to celé absolvoval. Ale jestli jsem schopen se ve svých letech ještě připravit na zkoušku, nevím. Co mě těší, je, že se ho účastní hodně mladých! Ke vzdělávání patří také biblické hodiny a četba. A to v rámci ještě jiných pracovních povinností už nezvládám tak, jak bych si přál. Ptala se Romana Špačková

ANATOMIE PRŮŠVIHU

Takový normální život Radosti a strasti lidí s mentálním postižením Vystudovat, najít si práci, založit rodinu – pro většinu z nás běžné věci. Pro lidi s mentálním hendikepem často nedosažitelná meta. Co obnáší život s tímto životním vkladem, jsme se zeptali člověka z nejpovolanějších – mladého muže Petra Krále, který s tímto postižením nejen žije, ale také se vyučil a pracuje.

Petře, mám tě zafixovaného jako člověka, který se stále usmívá. Mračíš se také někdy? Asi ne (smích). Srší z tebe radost? Kde ji bereš? To ti neřeknu. Záleží, zda mám náladu, nebo nemám. Mnoho lidí s mentálním hendikepem moc důvodů k optimismu nemá. Není pro ně snadné se v životě prosadit. Tobě se to povedlo… Podstatné pro mne bylo, že jsem našel zaměstnání. To jsem chtěl. Nejdřív jsem navštěvoval denní centrum Človíček, pak jsem prošel pracovní re-

habilitací v kavárně a čajovně Kačaba. Asi rok jsem pak byl nezaměstnaný. Než jsi se dostal do kontaktu s Diakonií, tak jsi vyrůstal v rodině? Ano, s rodinou. Normálně – máma, táta, bráchové. Bydlíme v rodinném domě na vesnici. Povídáme si na půdě denního stacionáře Človíček západočeského střediska Diakonie ČCE, kterým jsi také prošel. Co ti to tu dalo? Naučil jsem se pracovat. Dělali jsme tu se dřevem, hlínou. Dokonce jsme chtěli třeba složit písničku. A nakonec jsme ji složili. Teď nepracuješ ani se dřevem, ani s hlínou, ani neskládáš písničky. Využíváš i teď něco z toho, co ses tu naučil? Hlavně komunikaci s lidmi. Nespokojil ses s tím. Vyučil ses, což je i mezi tvými kamarády z Človíčka ojedinělé. Čím? Šel jsem na tříletý obor kuchař–číšník bez maturity. Měl jsem taky jít na zahradníka. Ale ¥

33

doma říkali: budeš dělat venku, to bys byl furt nastydlej. Proto dělám v potravinářství. Proč zrovna tento obor? Baví mě to. Rád vařím. Pomáhám s tím i doma. Jaké to bylo ve škole? Známky někdy lepší, většinou špatný (smích). To každej asi známe. Jinak v pohodě.

Jak tě kolegové berou? Berou mě dobře: můžeš pracovat… Jsou tam samé ženy a jsou rády, že tam je nějaký chlap… Někdy se mnou laškujou (smích). Už jsem tam sedm let. Jaký je tvůj nejhorší zážitek spojený s postižením? Setkal ses třeba někdy s posměchem? Někdy mi v dětství řekli: máš ošklivé oči. Rodiče pak na to: neposmívejte se, on za to nemůže. Jednou jsem se koukal z okna vlaku. Na mostě stáli nějací chlapi a posmívali se. Ale není proč někomu něco říkat. Každý jsme nějakej. Dalo by se říci naopak, že díky postižení jsi v životě objevil něco cenného? Chodím do souboru Duhové děti a máme tam dva lidi na vozíčku. Jeden mi řekl, že má mozkovou obrnu. Dá se s tím žít. Vím, že to je pro člověka hrozný. Taky se mi může něco stát. Takovej je život. S tím se musí počítat. A to znamená, že si třeba v životě víc vážíš některých věcí? Já ty lidi mám rád. Já se jim nesměju. Zda je někdo postižený, nebo není postižený… Život není jen učení a práce. Co děláš, když nepracuješ? Co tě baví? Práce na  zahrádce. Rád sbírám šišky  – mám doma sbírku šišek z různých druhů stromů. Mám jich sedmdesát. A můj velký koníček je pěstování bonsají. Jezdíme také na výstavy.

Co bylo nejtěžší? Nejtěžší bylo naučit se pracovat se stroji a obsluhovat. Na vaření jsme jednou dělali vošouchy. Pálily mne oči, olej se připaloval. A jéje!

Co rodina? Máš třeba nějakou přítelkyni? Dva roky jsem měl holku. Po  dvou letech mi řekla: už mi lezeš na nervy. Nechal jsem to být, nemám teď žádnou.

A co ti naopak šlo dobře? Matematika moc ne, ale třeba čeština mě bavila.

A co do budoucna? Dnes jsem se v práci dozvěděl o jedné, která je sama a stará se o dítě. A já jsem to nevěděl. Tak uvidíme časem…

Jací byli spolužáci? Někdy jsem si našel na škole nějakého kámoše. Bylo to dobrý. Někdy jsem řekl: s tebou já nechci kamarádit, s tebou nechci nic mít. To byl můj systém. Co tedy teď děláš? Kde pracuješ? Vyrábím v jedné firmě bagety. Plním je, skládám je do přepravek, balím…

34

Tři otázky pro Barboru Mikulovou, koordinátorku denních stacionářů Diakonie ČCE – střediska Západní Čechy: Co to vlastně je mentální postižení a jak k němu člověk přijde?

Mentální postižení je vývojová porucha, která vznikne na základě poškození mozku a může být jak vrozená, tak získaná v průběhu života. Dochází tak ke zpomalení fyzického, mentálního, psychického, emočního i sociálního vývoje člověka. Nicméně pokud se zeptáte lidí s mentálním postižením, jak by si přáli žít, nedozvíte se nic neobvyklého ani objevného. Jsou spokojení, pokud mohou žít ve svém přirozeném prostředí, rozhodovat o svých osobních záležitostech a za svá rozhodnutí nést zodpovědnost. Mohou pracovat, prožívat plnohodnotné vztahy a trávit po svém volný čas. To potvrzuje i předchozí rozhovor s Petrem.

Jaká je základní filozofie vašich služeb? Oč vám jde? Sociální služby by měly fungovat tak, aby lidé s jakýmkoliv omezením mohli žít život co nejpodobnější životu svých vrstevníků, kteří omezení nemají. Ve Stacionáři Človíček – programu pro mládež a dospělé se snažíme umožnit mladým lidem s mentálním postižením naučit se takové sociální dovednosti, které jim umožní zapojit se do života v běžné společnosti, pokud si to přejí. Čím tě setkání s těmito lidmi nejvíc obohatilo? Asi poznáním, že pokud si čekání na zázrak zkrátím každodenní radostí z maličkostí, život je rázem příjemnější. Doporučuju vyzkoušet... Ptal se Karel Šimr

ČTENÁŘI PÍŠÍ

Nevěřím vlastním očím

V

ážená redakce, skutečně jsem nevěřila vlastním očím, když jsem si ve třetím čísle Českého bratra přečetla článek sestry Jany Plíškové Většina menšiny. Sestra Plíšková se ptá, jak by mělo podle české představy vypadat přizpůsobení Romů. A píše: „Jen ať se radši nepřizpůsobují…“ Záleží přece na tom, komu a čemu by se měli přizpůsobit. Pokud by se měli přizpůsobit některým Čechům, žijícím nezákonně, pak ať se určitě nepřizpůsobují. Ale pokud chtějí žít mezi Čechy žijícími spořádaným životem, pak je naprosto nutné, aby se přizpůsobili. Alespoň v některých oblastech: v tom, že budou pracovat (pokud na nich je), že budou řádně platit nájemné, že budou posílat děti do školy atd. „...většina z nich nestojí ani o vzdělávání, ani o práci (ve smyslu seberealizace)...“ A to je další odstavec z článku sestry Plíškové, kde jsem nechtěla věřit vlastním očím, když jsem četla: „...co kdyby do školy docházely jen ty z jejich dětí, jejichž rodiče (nebo i děti samy) o to stojí?...“ Já se ptám: kolik z našich dětí stojí o to, chodit do školy? A co děláme my? Necháme to na jejich rozhodnutí? Co budou jednou dělat tyto romské děti bez základního vzdělání? Najde se někdo, kdo

bude ochoten je živit pro jejich zajímavou jinakost a blýskavé oči? Jsem rozhodně pro to mít porozumění, mít dobrou vůli a jsem taky pro budování vzájemné důvěry. Ale to nejsem v situaci, kdy mi Romové dluží 200 000 Kč, jako těm známým sestry Plíškové, žijícím v severočeském kraji. Co takoví lidé mají dělat? Je ještě možné v takové situaci být stále tolerantní a nadále budovat nějakou důvěru? O  romské otázce už bylo skutečně popsáno mnoho papíru. Ale nedalo mi to, musela jsem se k článku sestry Plíškové vyjádřit.  Zdeňka Smetanová

35

ZPÍVANÁ LITURGIE Sbory s původní luterskou liturgií Osobitý fenomén a jeho problémy

Z

e zkoumání bohoslužebné praxe v původně luterských sborech Českobratrské církve evangelické – kterým vás postupně provází náš seriál – vyplývá, že pohled na zpívanou liturgii není možno zredukovat na samotnou hudební či textovou složku a ty sledovat odděleně. Při nahlédnutí do dějin sborů, v nichž se původní zpívaná liturgie zachovala, vidíme, že mnohé aspekty zasahují také do oblasti sociologie, antropologie či obecné historie a zasloužily by si samostatná pojednání. Proto chci nyní alespoň stručně nastínit několik problémů, které nesouvisejí s hudbou ani s teologií, ale které jsou podstatné pro pohled na dochovanou luterskou liturgii jako na osobitý fenomén.

Ústní tradice předávání Nejdůležitějším specifikem původní luterské liturgie je ústní tradice. Ta je základem předávání jednotlivých zpěvů až do dnešní doby. Vsetínský sbor měl sice ještě před spojením obou tolerančních církví vlastní tištěný zpěvník s notovanou liturgií (Evangelický kancionál vydaný zde v roce 1909), jinde však až do konce sedmdesátých let 20. století nebyla žádná oficiální verze liturgie k  dispozici. Sbory nechávaly tisknout pouze texty antifon, melodii zpíval lid zpaměti podle varhanního doprovodu. Varhaníkům a kazatelům pomáhaly notované materiály ze Slovenska. Svoboda vlastní odpovědnosti za podobu liturgie tak za pomoci ústní tradice způsobila v jednotlivých sborech vytvoření individuálních variant téhož hudebního základu, tedy svébytné lokální praxe, jež se udržela přes publikování liturgie v Evangelickém zpěvníku (1979) a v Agendě (1983). Vznikla tak paradoxní situace, kdy jediná oficiální notovaná verze původní luterské liturgie u  nás se jako celek v  žádném sboru neužívá. Odlišnosti jednotlivých praxí budou popsány v dalších dílech tohoto seriálu, nyní chci jen vy-

36

zdvihnout fakt, že posuzujeme-li melodické proměny užívaných zpěvů již od jejich nejstarších dohledatelných vzorů, nacházíme zde unikátní variační proces, který se dosud nezastavil.

Liturgie jako životní tradice Dalším samostatným okruhem úvah nad dochovanou podobou bohoslužeb je vnímání liturgie jako tradice a života v tradici vůbec. Pamětníci a  členové sborů, v nichž se původní zpívaná liturgie provozuje, mluví nejčastěji o „dědictví po předcích“, „tradici, kterou je třeba zachovat“, „převzetí podoby, která dávno existovala“ apod. Požadavek udržet tradiční liturgii kladou často přímo jako podmínku působení nového faráře. Když si však na základě dostupných rukopisných záznamů liturgie uvědomíme, že se těmto strážcům tradice dokázala konkrétní podoba zpěvů téměř před očima značně proměnit (přičemž zásadní roli hrály autorské zásahy varhaníků, často konané ve snaze „vracet se k původní podobě“), musíme vnímat uvedené výpovědi spíš jako výraz snahy o zachování liturgie coby „umění, které dělá bohoslužby slavnostnější“, „zpestřuje a pozdvihuje je“ a zároveň touhy po zachování „víry otců“. Tradice je zde tedy spíše vědomým kladným přijetím životního postoje, jenž je tvořen působením sborového společenství, vnímajícího svou minulost. (Všechny uváděné citáty čerpají ze záznamu rozhovorů se členy sborů, které jsem uskutečnila na jaře roku 2007.)

Vliv etnického teritoria? Problém lokalizace sborů, v nichž se zpívaná liturgie zachovala, byl už zčásti zmíněn v předchozích číslech našeho seriálu. Vzhledem k tomu, že na území Čech došlo v minulosti k potlačení luterských prvků liturgie, sbory začaly samy sebe rychle vnímat jako „českobratrské evangelické“ a původní konfese přestala hrát roli, je logické

Mapka seniorátů (sborů) s původní zpívanou luterskou liturgií či jejími zbytky

usuzovat, že podmínky na Valašsku a Těšínsku byly odlišné. Vývoj postojů valašských evangelíků ke kněžím ze Slovenska, přicházejícím sem po vyhlášení tolerančního patentu, byl již dříve zmíněn, na Těšínsku měla navíc vliv provázanost s luterskou německo-polskou kulturou, i když vazba na Slovensko byla také zde silná. Vyloučit však nemůžeme ani úvahy spojené s vlivem etnického teritoria a jeho odlišné kultury.

Spojení etnické a konfesionální identity Je jisté, že území, na němž se původní zpívaná liturgie dochovala, splňuje kritéria pro označení „etnografické“. Jaroslav Štika uvádí ve své knize Etnografický region Moravské Valašsko mezi faktory ovlivňujícími utvoření určitého „etnografického regionu“ především geografické podmínky, hranice panství, kolonizaci a jiné osidlovací záměry vrchnosti, církevní příslušnost obyvatel a pocit historické tradice. V tomto směru je zajímavé, že do valašského regionu (jehož centrum je tradičně umisťováno do okolí Vsetína) bylo ještě v 19. století zahrnováno též panství frýdecké a hukvaldské. Teprve vlivem Dialektologie

moravské Františka Bartoše z roku 1886 začal být pro toto území užíván název Lašsko, přestože zdejší obyvatelé se dál považovali za Valachy. Oprávněnost úvah o spojitosti dějin dochované liturgie s vývojem etnické kultury na Valašsku může potvrzovat provázanost a  překrývání pramenů pro výzkum etnografického regionu s dokumenty o moravském evangelictví (výslechy vzbouřeného evangelického lidu, záznamy farářů apod.). Byl to kupříkladu právě slovenský luterský kněz Daniel Sloboda působící ve sboru v Rusavě, kdo popsal rozdíly zdejší kultury od sousední kultury hanácké i slovenské a poprvé užil termínu Valašsko. Podobným způsobem mohli i jiní vzdělaní evangeličtí faráři ovlivňovat formování názoru Valachů na vlastní etnickou identitu (stejně jako dříve již zmíněné formování názoru na svoji konfesi). A tak je možné vést uvažování o vzájemných vlivech etnické příslušnosti a dochované liturgie i opačně: liturgická tradice je na valašském území pevnější také proto, že se podílela na tvorbě etnické identity Valachů.

Eliška Baťová

37

DIAKONIE

Quo vadis, diakonáte ČCE?

V

íte, co je to diakonát? Věděli jste, že naše církev má institut diakonátu? K čemu je to dobré? Kdo jsou diakoni a diakonky? Kolik jich naše církev má? Chceme v tomto čísle (snad také k tématu vzdělávání, jež s diakonátem souvisí) oprášit uvažování o tomto institutu, který možná stojí před jistou křižovatkou své další cesty. Nečekejte rozsáhlou analýzu, spíš drobný příspěvek do diskuse a především vyjádření diakonů samých, jimž jsem položil základní otázku, co pro ně tento „úřad“ znamená. Instituce diakonů je velmi starobylá (Sk 6,1nn) a existuje prakticky ve všech tradicích. Ovšem náplň jejich služby není chápána jednotně. Údaj Sk 6,2, že mělo jít o „službu při stolech“ (diakonein trapezais) byl snad čten dvojím způsobem: že jde o službu vnějšího zaopatření, zejména potřebných – nebo že jde o službu při „stolu Páně“. Diakony pak nacházíme oscilovat v obojí roli: pomocně-liturgické a „charitativní“. Reformační církve se přiklonily většinou k roli druhé, charitativní. (P. Filipi) Co o diakonátu říkají řády: „Členy ČCE, případně členy jiných evangelických církví, jimž bylo dle Řádu členství ČCE členství v ČCE propůjčeno, kteří se rozhodnou přijmout službu potřebným za své hlavní životní povolání, může církev (po projednání s jejich vedením) k této práci pověřit. Tím se stávají diakony a diakonkami ČCE. Způsob výběru diakonů/diakonek, jejich odbornou a teologickou přípravu v rámci „diakonátu“, obsah závěrečné zkoušky, na jejímž základě bude synodní radou rozhodnuto o udělení pověření, a podmínky jejich pověřování určí synod.“ (Řád diakonické práce, článek 4) V současné době se v ČCE i Diakonii vede diskuse, jaké je skutečné místo diakonátu, jak je tento institut kompatibilní s církevním životem ČCE. V té souvislosti se vynořují mnohé otázky: jak přesně definovat ono diakonské životní povolání? Kam až vede služba potřebným, jak ji v souvislosti s diakonátem vymezit? Kdo vzhledem ke svému zaměstnání či povolání smí, může, má být diakonem a diakonkou?

38

Naše církev má pět diakonů (a žádnou diakonku). Možná bychom čekali víc, vždyť kolik členů ČCE si zvolilo pomoc potřebným za svou hlavní životní náplň, ať už v Diakonii či jiné instituci, v křesťanské službě nebo kdekoli jinde? Co znamená být diakonem, kde je přidaná hodnota diakonátu? Rozhodl jsem se pátrat „u zdroje“ a zeptal jsem se přímo našich pěti diakonů, čímž je zároveň ve stručnosti představuji. Všichni (v abecedním pořadí) odpovídali na jednu základní otázku: Co pro mne znamená, že jsem diakonem? Jan David, Vsetín, v důchodu, emeritní ředitel střediska Diakonie v Myslibořicích o to pro mě znamená? Vděčnost, že se církev přiznala k mé sociální službě v Diakonii, kde jsem byl zaměstnaný. A teď v důchodu ke službě ve sboru, kde žiji. A vděčnost, že mohu navazovat na to, co je v církvi zakotveno již z apoštolských dob. Také to pro mne znamená závazek: nevyhýbat se službě tam, kde mohu být něco platný. A v neposlední řadě: brát ČCE plně za svou a snažit se jí nedělat ostudu. Znamená to pro mne i účast na společenství bratří, kteří se modlí za sebe a občas i spolu, a určitý podíl na společenství diakonů, jak jsem je mohl poznat i v jiných církvích. Osvědčený titul diakona pro mne otevřel i dobrou šanci angažovat se – byť jako důchodce – v místních křesťanských sociálních organizacích i v sociální oblasti v rámci města.

C

Petr Haška, Myslibořice, ředitel střediska Diakonie ČCE ako první je potřeba říci, co znamená slovo Diakonie. Službu bližnímu, u lůžka, u stolu, v nemoci, při umírání, při výchově. Ale také v naslouchání, pastoraci, radě, řízení, vedení církevní, sociální – sloužící organizace. Služba, která je založena na Kristově výzvě: jdi a jednej tak! Zcela lidsky, podle svých schopností, obdarování. To má dělat de

J

facto každý, ne z povinnosti, zištnosti, ale jako člověk! Diakon by měl být člověk, který chce vědomě, veřejně službu druhému vzít jako své poslání. Tak se vnímám já, jako křesťan slabý a nedokonalý, ale odhodlaný se zasazovat o věci druhých, naslouchat, komunikovat, hladit ostré hrany, hledat společné možné cesty. Dostal jsem od našeho Pána Boha obdarování, která chci využívat nejen pro sebe, ale i pro druhé. Dostávám však i zpětnou vazbu od druhých, kteří mě v tom povzbuzují, podporují a „nesou“. Abych zůstal nohama na zemi a neodtrhl se od skutečné potřeby lidí okolo mě. Někdy je to těžké, a tak se stále cítím jako začátečník na ces-

došlo najednou, šlo o postupný proces, jehož účinky vedly k tomu, že jsem se začlenil do služby potřebným lidem v Diakonii – a později se stal i jedním z prvních diakonů ČCE. Po létech naplněných službou v diakonickém středisku Betlém jsem měl velikou radost, když nový Řád diakonické práce přinesl od roku 2001 možnost, aby (nejen) členové ČCE, kteří se „rozhodnou přijmout službu potřebným za své hlavní životní poslání“, mohli být k této práci pověřeni církví a stali se tak „diakony a diakonkami ČCE“. Pro mne osobně přijetí tohoto pověření před synodem ČCE znamenalo důležité potvrzení onoho vnitřního diakonského povolání, kterého se mi dostalo již dříve. Věřím, že být diakonem znamená přijmout Boží volání ke službě bližním a vstoupit tak do šlépějí prvních sedmi diakonů ze Skutků apoštolských i  sestry Foibé, diakonky církve v  Kenchrejích, a mnoha dalších diakonů a diakonek, jejichž jména nám Bible nepředala. Věřím, že kazatelé ČCE i jiných denominací se mají, stejně jako kdysi apoštolové v Jeruzalémě soustředit na kázání Božího slova a na modlitbu, a to za podmínky, že jim s duchovní i praktickou službou lidem (ve sborech i mimo ně) budou pomáhat diakoni a diakonky – muži i ženy plní Ducha svatého a víry. Věřím, že toto je novozákonní model efektivní církve. Pavel Pistor, Libice, ředitel střediska Diakonie ČCE louho jsem přemýšlel, zda se do  diakonátu mám přihlásit, protože mi bylo dáváno najevo, že nemám teologické vzdělání. Nakonec jsem se po doporučení ve sboru přihlásil a tři roky jsem se vzdělával v seniorátním vzdělávání laiků, které jsem v prosinci 2011 ukončil. Být církví pověřen k sociální práci, to je poslání a zároveň veliký závazek. Mně osobně to pomáhá v určitých krizových situacích, kdy si uvědomím, že se nemám vzdávat a v této práci setrvat. Zároveň si také uvědomuji, že již prvotní církev pečovala o chudé, sirotky a vdovy. Přece víra bez skutků není živá. Jenom je škoda, že je nás diakonů tak málo. Domnívám se, že by bylo správné, aby ředitelem či ředitelkou střediska Diakonie byl diakon nebo diakonka.

D

tě. Chybující i hledající. Pracuji v Diakonii ČCE už jednadvacet let a více než dvanáct let jsem ordinovaným presbyterem. Tento čas považuji za úžasný dar, kdy mám možnost dělat práci, která mě baví, potěšuje a dává mně smysl. Petr Hejl, Klobouky u Brna, ředitel střediska Diakonie ČCE BETLÉM ýt diakonem vnímám (ve víře) jako své povolání od Pána Boha sloužit lidem v církvi i ve světě. K uvědomění si tohoto povolání u mne ovšem ne-

B

Lubomír Vraj, Olomouc, vedoucí sociální pracovník v domově seniorů o pro mne znamená být diakonem? Důvodů je víc a nejsem schopen říct, který je hlavní. Je ¥

C

39

to prostor k setkávání s lidmi, kteří chtějí, aby se jejich víra projevovala v sociální práci. Je to prostor k výměně zkušeností se sociální prací s křesťanským základem. Je to prostor k duchovnímu čerpání, které je specifické pro křesťana v pomáhající profesi. Je to prostor pro budování vlastní víry. Je to jedinečná možnost propojení osobní víry a sociální práce. Absolvoval jsem několik setkání diakonů. Vždy to mělo velký význam pro mou práci i víru. Neumím si přestavit svou práci bez tohoto duchovního zdroje. Pavel Hanych

Diakonský revers (Uchazeč jej podepisuje před vydáním pověřovacího dekretu.) Budu­-li povolán/a jako diakon/ka Českobratrské církve evangelické v jejím sboru nebo v její Diakonii,

Africké příběhy (2)

C

elkem 508 109 korun činí výtěžek sbírky Střediska humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE na podporu etiopských žen pečujících o sirotky, oběti epidemie AIDS. Veřejná sbírka, jejíž motto zní „Stavíme lidi na nohy“, pomáhá ženám, jež o  sirotky pečují, začít s  drobným podnikáním, které jim a dětem zajistí základní obživu. Děkujeme všem dárcům, jednotlivcům, sborům ČCE i široké veřejnosti. Postní sbírku jsme uzavřeli, ale možnost přispívat na tento účel zůstává. Účet veřejné sbírky 9371 9371/0300 je otevřen i po velikonocích. Na následujících řádcích přinášíme další z řady příběhů žen, jimž v minulých letech výtěžek této sbírky pomohl.

Sefrash Semegnová, vdova, 50 let, HIV pozitivní Po úmrtí manžela skončila na ulici. Ve velmi vážném stavu přespávala na rohu ulice u nemocnice. Modlila se už jen za to, aby mohla umřít. Má tři dcery, ale nemohla se o ně starat, takže

40

zavazuji se, že: Svou službou i svědectvím vlastního života budu stvrzovat evangelium Ježíše Krista i dar víry, která se cele spoléhá na Boží milost. Budu svědomitě, řádně a včas plnit povinnosti, které jsou dohodnuty v povolací listině, stanoveny církevními řády a uloženy nadřízenými orgány mé služby. Budu se stále vzdělávat, především v oboru své diakonské služby. Budu se zdržovat činností, které nejsou v souladu se službou v církvi a v její Diakonii, nebo které by mne zdržovaly či rušily v plnění povinností s diakonskou službou spojených. Vystříhám se všeho, co by narušovalo společenství a řád Českobratrské církve evangelické.

AKTUALITY

V Libici mají novou kapli Letos na velký pátek byla slavnostně otevřena nová kaple pro obyvatele a zaměstnance střediska Diakonie v Libici. Po více než patnácti letech fungování domova pro seniory se tak splnil sen ředitele Pavla Pistora a mnohých dalších a libické středisko získalo místo k duchovnímu zastavení, jež přirozeně doplňuje život v domově. Kaple, která vznikla přebudováním původních kancelářských prostor, je volně přístupná. Konají se tu biblické hodiny a pravidelné pobožnosti pro uživatele či ranní zamyšlení pro zaměstnance. Kaple je také klidným prostorem pro setkání a návštěvy obyvatel domova.

s ní zůstávala jen ta nejmenší. Jednoho dne se ale dostala do programu Diakonie ČCE a pracovník DASC ji doslova odvezl z chodníku, kde ležela. Domov je základ. Během přípravy na podnikání získala inspiraci a rozhodla se úplně změnit sama sebe a vytvořit domov pro děti. Požádala obec, aby jí přidělili bydlení. Je velmi pracovitá a zároveň podnikavá, takže se jí podařilo doslova dostat se z prachu na současnou úroveň. Zpátky se jí vrátily i zbývající dvě dcery, protože byla schopna pro ně vytvořit pěkný domov. Má čistý dům a sama říká, že ho má čistý proto, že už je teď silná a může pracovat. Dcera na otázku, co se jí na mamince líbí, odpovídá, že maminka je silná. Má kontejnerový obchůdek, kde vaří kávu, čaj a pečivo. Chodí tam lidé hlavně ráno na snídani. Dostala 3000 BIR, za které si koupila zboží do obchodu. Teď už má další dvě pomocnice, které je schopna zaměstnávat. Šance na lepší budoucnost? Dcera se dobře učí, je na čtrnáctém místě z padesáti dětí ve třídě a chce být lékařkou, protože doktoři mamince pomáhají. Pani Sefrash říká, že má plány a žije. Na svých padesát let vypadá velmi pěkně a je pro ostatní vzorem, že je možné život změnit. Sama říká, že z etických důvodů už nechce dalšího partnera, aby ho nenakazila. Každý den chválí Boha za změněný život. ph

Do brněnské Diakonie i v noci Hned dvakrát se budou moci zájemci seznámit s brněnským střediskem Diakonie v nezvyklou večerní a noční dobu. Nejprve 19. května od 18 do 24 hodin v rámci brněnské Muzejní noci, potom také 1. června na akci s názvem Noc kostelů. V obou případech můžete Diakonii navštívit v brněnském Červeném kostele na Komenského náměstí, při Noci kostelů navíc také v Blahoslavově domě na Lidické ulici. ph

41

SLOVO KATECHISMUS PRO RODIČE

Chleba od Pána Ježíše O večeři Páně

U

ž několikrát jsem pozoroval naše děti, jak si hrají na večeři Páně. Třeba ve vaně. Navzájem si podávaly plastový kelímek plný mýdlové vody se slovy „kalich spásy“. Jednou si dcera vybudovala v obýváku téměř celý liturgický prostor se vším, co k tomu patří, se stolem Páně, s Biblí a samozřejmě s kalichem a chlebem. S bratrem si hráli na bohoslužby. Poté se o něco pohádali, jak už to tak bývá. Naše děti jsou asi poznamenané tím, že jsou farářské. Přesto obecně platí, že podstatné je, že děti večeři Páně při bohoslužbách s rodiči a s ostatními prožívají. Mají zkušenost. Mají svůj zážitek. Jistě ne zážitek rozumového uchopení toho, o co ve večeři Páně jde, ale zážitek přijetí: je to také jejich svět, do kterého patří, ve kterém mají své místo. A děti v této přijímající náruči nemají s večeří Páně problém. Považuji tuto dětskou (ale i rodičovskou) zkušenost přijetí za dobré východisko v pochopení večeře Páně. Je to dobré východisko, ale nemůže u něho zůstat. Kdybychom spolu s dětmi zůstali jenom u tohoto, hrozí, že se z večeře Páně stane jenom hezká (nebo podivná) sborová slavnost s rodiči a strejdy a tetami z kostela. Je k tomu třeba přidat příběh. Než složitě spekulovat a  před dětmi nesrozumitelně hloubat, co se děje při večeři Páně a jak to s námi souvisí, vyprávějme prostě příběh o  poslední Ježíšově hostině s učedníky a jeho pašijích, vyprávějme příběhy o stolování se Vzkříšeným, o hostinách s hříšníky, o nasycení zástupů. Příběhy mají svou vlastní hodnotu. Nemusíme už sami nic dodávat nebo uvádět na pravou míru. Nechme ten příběh pracovat, nechme se s dětmi vtáhnout dovnitř. Děti mají v předškolním věku tu nádhernou vlastnost, že bývají příběhy pohlceny, stávají se samozřejmě jejich aktéry. A tak jsme skrze vyprávěný příběh Ježíše Krista jeho učedníky. Večeře Páně, kterou spolu s dětmi slavíme, se stane součástí tohoto příběhu.

42

Jistě se později objeví otázka, kde je tedy Ježíš, když učedníci jsou na místě vtaženi do příběhu. Otázku si kladou nejen děti, ale i dospělí. Zde se dostává ke slovu třetí rozměr večeře Páně. Nejde jen o přijetí a vstoupení do příběhu, ale i o přijímání. Nejde jenom o to být přijat, ale také přijímat. Ježíš není přítomný ve večeři Páně jako děti, rodiče, bratři a sestry, farář či farářka. Je přítomný jinak. Jako dar. A ten dar vyjadřuje chléb, který dostáváme do ruky a který můžeme dávat dál, našim dětem. Obyčejný kousek chleba. A když si ho předáváme, vyřizujeme tím: to ti posílá Pán Ježíš. A on je tu skrze ten kousek chleba přítomný. Chléb

od Pána Ježíše, který dětem předá máma nebo táta a jim zase někdo jiný, a na začátku stojí Ježíš, který tento chléb dal do rukou učedníkům, aby ho dávali dále. A později k tomu přistoupí i kalich s vínem. A může přistoupit i později, neboť děti už byly a jsou obdarovány. Jsou přijaty, aniž by musely prokázat nějakou velkolepou víru – to je rozměr milosti. Jsou vtaženy do příběhu, který si nemusejí vymýšlet, protože už se udál – to je rozměr reality. A přijímají Pána Ježíše, když i jim posílá ten malý kousek chleba – to je rozměr daru. Myslím, že v těchto souřadnicích děti pochopí večeři Páně. A spolu s nimi i my. A je to dobrý začátek jak do ní víc a více pronikat. (Dospělí se mohou vzdělávat o večeři Páně četbou knihy Pavla Filipiho Hostina chudých.) David Sedláček

RECENZE

Matoušovi přes rameno

M

atoušovi přes rameno zřejmě nahlížel Jiří Mrázek, když psal svůj komentář o  tom, jak Matouš psal své evangelium. Zjistil, že psal pro svou židokřesťanskou komunitu, která stála na prahu rozchodu se synagogou, ač si to nepřála. Proto si Matouš s pozorností všímá toho, jak se Ježíš vyrovnává s představiteli soudobého

židovstva a jeho zbožností. Jeho polemiky s nimi jsou neseny snahou, aby druhá strana pochopila, oč Ježíšovi jde. Ježíš odmítá zbožnost zahleděnou do sebe, náboženství vlastního výkonu, nemilosrdné a pyšné. Zde již nejde o Ježíšovu polemiku

s židovstvím či farizejstvím, nýbrž s určitým typem náboženství a zbožnosti, jehož znakem je sebespravedlivost a moralismus; tento typ přežil historický judaismus a usídlil se i v prostředí křesťanském (a evangelickém), jak Mrázek neopomene příležitostně naznačit. Pozitivní alternativu k tomuto typu náboženství vyjadřuje Matouš líčením celého Ježíšova příběhu, jeho kázání, podobenství, činů pomoci a záchrany. Mrázek pečlivě sleduje tuto Matoušovu vypravěčskou strategii; a toto „čtení zblízka“ mu umožní vykládat texty prvního evangelia nově, jinak, než se jeví na první pohled, napříč dogmatickými i mravními schématy. Už v předchozích Mrázkových výkladech (např. o matoušovských nebo lukášovských podobenstvích) jsme pozorovali, že jeho metoda tzv. rétorické kritiky obsahuje významné podněty pro katechetickou a kazatelskou praxi. Jeho nový komentář k Evangeliu podle Matouše toto pozorování potvrzuje v plné míře. pf 

MRÁZEK, Jiří: Evangelium podle Matouše.

 Český ekumenický komentář k Novému zákonu 1. Praha: Centrum biblických studií a Česká biblická společnost 2011 

ISBN 978-80-87287-44-6

Variace na jediné téma Milostí Boží jsem to, co jsem

V

ariace na jediné téma: Gratis autem Dei sum id, quo sum… je název sbírky veršů Pavla Smetany. I přesto, že nejde o „čerstvé“ vydání, v kompletní, ucelené podobě se mně sbírka dostala do rukou až nyní a rozhodně si zaslouží alespoň zmínku v církevním časopise. Knížku se sličnými ilustracemi dřevořezeb z Bible kralické, Šamotulského kancionálu a Slabikáře českého Jana Blahoslava vydalo Nakladatelství Exulant v roce 2007 k autorovým sedmdesá-

tinám. „Meditace a básně vznikaly v době, kdy jsem pracoval na synodní radě. Psal jsem je pro své přátele a rodinu jako osobní přání k velkým církevním svátkům,“ píše v úvodu autor a mimo jiné dodává: „Že jsem uvěřil v Pána Ježíše Krista, je zázrakem nad zázraky a nikdy není dost o něm vyprávět.“ Sbírka je upřímným vyznáním křesťana, ve  které vzájemně se prostupující básně lze rozdělit na  verše oslavující Krista, básně ¥

43

věnované milující ženě, dětem a vzpomínkám na dětství. Jde o niterný ponor okouzlující něhou a výrazovou virtuozitou. Kouzelná hudba veršů, evokující vnitřní harmonii, zpívá na pozadí vděčnosti a lásky k Bohu, o hlubokém vztahu k ženě, k domovu, oslovuje milující rodinu… „Tvou blízkost zřel jsem ve  svém osamění, i v očích všech, jež jsi mi daroval, vyprahlou mysl vyučil jsi snění, mnohokrát zklamán, přec jsi při mně stál,“ čteme například v textu básně Sčítám tvé dary… V nevelkých lyrických skvostech zde máme demonstrovánu výjimečnou schopnost vetkat do několika málo slov vycizelované obrazy plné nefalšovaného citu. Přesto, že dnešní stav společnosti je nakloněn spíše „tvrdé próze“ než poezii, je škoda, že knížka nebyla vydána nakladatelstvím Kalich. Jsem přesvědčena, že by své čtenáře našla.

Iva Benešová 

SMETANA, Pavel. Variace na jediné téma:



Gratis autem Dei sum id, quo sum….



Praha: Exulant 2007. 63 s. ISBN: 978-80-239-9466-7

PODNĚT K ZAMYŠLENÍ

Nezapomínáme na své vlastní? Všude kolem pomáháme

B

yla jsem svědkem toho, jak náš milý synodní senior Joel Ruml na závěr besedy v našem sboru zdůrazňoval, jak jsou nám potřeba noví faráři a jak je jich nedostatek. A apeloval na nás – rodiče, abychom ve svých dětech podporovali rozhodnutí studovat teologii a působit pak jako faráři naší církve. Protože máme dorůstající děti, je to výzva, kterou vztahuji taky na sebe. A musím se přiznat, že ve mně vyvolává rozporné pocity. Nechci náhodou raději, aby moje dítě studovalo obor, ve kterém najde prestižní, dobře placené zaměstnání? A bude dobře zajištěno až do smrti? Moje přemýšlení o těchto věcech mne přivedlo také k tomu, co bych chtěla, aby zaznělo právě jako podnět k přemýšlení. Máme v rodině i kolem sebe faráře a dost důkladně vidím do jejich žití. Jejich problémem je třeba i to, že při dosažení důchodového věku jsou

44

naši faráři ponecháni jaksi svému osudu. Celý život bydleli ve služebním bytě, pobírali mzdu, ze které sotva ušetřili víc než každý rok na vánoční dárky. A pokud nezdědili po rodičích domek nebo nezrestituovali nějaký majetek po předcích, nemají na stará kolena kam hlavu složit. Nestálo by za to tohle téma otevřít a začít řešit? Nebo alespoň o tomto problému začít debatu. Vždyť církev pomáhá všude kolem, podporuje chudé v cizině nebo postižené všelijakými neštěstími. A na svoje vlastní jako by zapomínala. Možná by potom ochotněji mladí lidé začínali dráhu farářů, kdyby viděli, že mají sociální jistotu. A ještě dodatek – moje dítě zvažovalo, zda jít na teologii, nebo na práva. Musím se přiznat, že jsem je nijak neovlivňovala. A nevím – má mne mrzet, že nakonec studuje práva? Zdenka Slabá, Praha

REAKCE NA ČLÁNEK Z ČB 3/2012

Vidíme to jinak

Tomáš Pavelka: Kdo ujedl z mého talířku?

N

a článku Tomáše Pavelky Kdo ujedl z mého talířku? je na prvním místě třeba ocenit, že se autor pouští do tématu sociální vyloučenosti, přičemž je patrné, že je motivován dobrou vůlí a snahou o konstruktivní pohled na věc. Přesto v něm spatřujeme zásadní pochybení ve třech rovinách. Z kulturního hlediska je hlavním problémem předpoklad, že jedna konkrétní kultura (v tomto případě kultura bratra Pavelky) je lepší a hodnotnější než kultury jiné. Tento pocit nadřazenosti nemá své základy v představách o etnické nerovnosti. Klade totiž de facto rovnítko mezi sociálně vyloučené Romy a lidi z nižších společenských vrstev obecně. Takový přístup je nepřesný a nebezpečný. Popírá, že by Romové měli svoji specifickou kulturu, nesprávně ztotožňuje Romy a lidi sociálně vyloučené (což jsou dvě množiny, jež se navzájem nekryjí) a  předpokládá, že existuje jedna správná kultura a je v zájmu všech, aby se tento majoritní kulturní vzorec stal obecně závazným. Je zajímavé, že takovou myšlenku čteme v evangelickém časopise, který je součástí kultury zcela menšinové. Právě jako českobratrští evangelíci bychom měli dobře rozumět tomu, že majoritní kulturní vzorce nemusejí být vždycky správné a už vůbec ne ty jediné správné. Další z vrstev textu je vrstva sociopolitická. Zdá se, že bratr Pavelka by rád zredukoval roli státu na zásahy represivních složek všude tam, kde dochází ke kriminalitě. Zapomíná přitom, že kriminalita má své příčiny a jednou z těch nejvýznamnějších je beznaděj, do níž se propadá člověk na okraji společnosti. Sociální stát má mezi jiným redukovat toto napětí, zamezovat sociálnímu vyloučení a chudobě. Bratr Pavelka si navíc zjevně představuje státní policii – a možná i armádu – jako instituci, která má chránit ty „správné“ a „slušné“ lidi před těmi „nesprávnými“ a „neslušnými“. To otevírá dveře symbolickému i zcela reálnému násilí namířenému proti lidem na okraji a nemá nic společného s řešením jejich problémů. Z hlediska teologického vnímáme v textu zásadní dezinterpretaci Kristova druhého příchodu.

To, že je pro křesťana toto očekávání jakýmsi horizontem, sice skutečně do určité míry relativizuje význam našich každodenních starostí, nicméně v žádném případě neznamená, že má křesťan složit ruce do klína, sedět na zápraží a pasivně čekat. Očekávání druhého příchodu je naopak aktivitou, konáním věcí, v nichž vidíme smysl a budoucnost. Vždyť právě Jürgen Moltmann, evangelický teolog naděje a křesťanského výhledu k poslední skutečnosti, zdůrazňoval, že tento výhled má křesťana podněcovat k  neustálému boji proti chudobě, násilí a utrpení, které kontrastují s přicházejícím

královstvím Božím. Věříme, že snaha, aby lidé žili v důstojných podmínkách, k takovému boji patří. Na tom, že je tato snaha částečně delegována na sociální stát, není nic špatného, protože stát je společným dílem svých občanů a nese za ně odpovědnost, jakkoli je to odpovědnost částečná a dočasná. To je nutné obzvlášť zdůraznit právě v době, kdy je naší vládou sociální stát systematicky rozkládán a je tak ohrožena holá existence tisíců lidí. Pavelkova představa, že by jeho roli mohla zcela nahradit charita a neziskové organizace, je naivní a vzhledem k okolnostem i cynická. Problematika Pavelkova článku má však ještě další, i když úzce související teologickou rovinu. Autor vidí řešení kulturní problematiky v ještě větším posílení naší kulturní identity a jasněj- ¥

45

šího vymezení hracího pole, do kterého máme Romy „donutit vejít“. To považujeme za pohled, který je v ostrém rozporu s křesťanskou zvěstí a poselstvím velikonoc. Ježíš ze všech kulturních a společenských ohrádek vykračoval, a to především směrem za těmi, kteří byli těmito hranicemi vyčleněni na okraj. Řečeno Pavelkovým slovníkem, za těmi, kteří „nezapadli, ale propadli“. Ježíšovo ukřižování je v tomto ohledu radikálním

důsledkem jeho zvěstování a životního programu. Spolu s tělem Ježíše Krista zemřely na kříži poslední znaky jeho kulturní, sociální i sexuální identity, to vše bylo zmařeno, aby mohl být spasen opravdu každý. Velikonoční svátky staví církvi znovu před oči Krista ukřižovaného a na nás je, abychom nezametali tento obraz pod koberec, ale pokoušeli se z něho udělat orientační bod svých životů.  Jan Škrob, Jakub Ort

POSLEDNÍ SLOVO

Řemeslo na dně

N

edávno jsme byli doma natvrdo konfrontováni s jednou postmoderní (českou?) realitou – už neexistují zkušení šikovní klempíři! Ale ano, někdo klempířskou práci dělá, ale přimět ho k tomu, aby přišel k nám do Ruzyně na zahradu a udělal malou věc, která se týká okapových rour, nejde. Dělají prý velké zakázky a na malou nemají čas. Ty, kteří by snad čas mít mohli, zase nikdo znalý věci s dobrým svědomím nedoporučí. Nakonec jsme přes své přátele sehnali jednoho mladíka, na cestě k jakž takž přijatelnému výsledku rozhodně dojem talentovaného řemeslníka nezanechal. Zdá se mi, že schopní a slušní řemeslníci vymírají. Proč? Protože „stát“ podporuje vzdělanost? Protože, jak se říká, je přece „dobrý mít ňákou školu“? Dobrý řemeslník měl svou práci rád, uměl ji dělat řemeslně dobře. Když má někdo rád své řemeslo, když je takového „kvalitního“ citového upoutání schopen, je to zpravidla i jinak dobrý člověk, a nám se s ním pak také dobře jednalo. Obchodně i lidsky. To je přece totéž. Od takového řemeslníka jste neuslyšeli tu okřídlenou větu k uzoufání – já vám zavolám (a nezavolá). Tak ti dobří mizí. Že je správné, aby byli vzdělaní skoro všichni, tvrdí z veřejných zdrojů vehementně rovněž skoro všichni. (Bylo mi líto, když si to myslel, tuším v úvodníku, i Erik Tabery čili časopis Respekt.) Ale co, šikovní nejsme, vzhůru do školy. Kurzy, jednoleté, dvouleté či tříleté studium, a máme titul. Všichni! Odměna za usilovnou školní práci. Jestli se nepletu, v éře socialismu ze škol s titulem odcházeli

46

jenom inženýři a lékaři. Všichni ostatní, pokud se nevěnovali po vysoké škole doktorskému studiu, se nazývali „promovaný“. Promovaný právník, filosof… Magistrem byl pro nás přece jedině lékárník. Teď je situace úplně naruby. A já se neustále srážím s úděsným pravopisem – mladších vystudovaných. Jaký češtinář je nechal na gymnáziu prolézt? Jak mohli vůbec sepsat písemnou část maturity z jazyka českého? Prý osmdesát procent mladých nějakou tu školu má. A když už ji dokončili, musí mít přece taky titul! Když jsem poprvé viděla napsáno DiS, vůbec jsem nechápala. Diplomovaní specialisté, není ale hned jasné na co. Dokončili vyšší odbornou školu. Co to vlastně dnes je, ten titul? Kdo jím má být poctěn? Dnes ráno jsem se od známého dozvěděla o „titulu“ MBA. „Master of Business Administration“. Zní to, co? Na internetu se o tom kromě jiného praví: „… profesní manažerský program… Díky jeho moderní formě je zvlášť vhodný pro velmi časově zaneprázdněné účastníky, kteří nemohou ani v omezené míře dojíždět do místa výuky... Program umožňuje vzdělávat se individuálně kdykoliv, odkudkoliv a z jakéhokoliv počítače... Přináší praktické manažerské tréninky jako součást výuky… V neposlední řadě také větší příležitost k získávání nových zajímavých kontaktů…“ Lákavá možnost. Moderní, rychlá, jednoduchá, s pomocí peněz se celá věc prý dá urychlit ještě víc než bez nich. Kdybyste někdo chtěl po všech stranách dobrého podlaháře, dám vám jeho telefonní číslo.  Jana Plíšková

47

UPOUTÁVKA

Evangelický měsíčník

vydává Českobratrská církev evangelická

REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Jan Mamula, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová, Romana Špačková NA OBÁLCE foto: Vladimír Zikmund REDAKČNÍ UZÁVĚRKA Redakční uzávěrka červnového čísla je 20. 5. 2012 Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit. DISTRIBUCE PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ elektronicky: Diakonie ČCE, Klimentská 18, 110 05 Praha 1, tel.: 222 316 306, e-mail: [email protected]

TISKNE M.I.B. production service s.r.o., Papírenská 1, 166 11 Praha, 6 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e-mail: [email protected], www.e-cirkev.cz, sekce Publikace, časopis Český bratr www.ceskybratr.cz

ISSN 1211-6793

Chystáme: Co my jako křesťané můžeme nabídnout k tématu... Církev na náboženském tržišti