2015 cena 25 Kč

6

Evangelický měsíčník | ročník 91/2015 | cena 25 Kč | www.ceskybratr.cz

Kalvín k odpovědnosti za Boží stvoření Rozhovor s moderátorem pořadu Uchem jehly Pavlem Klineckým Husovské slavnosti 2015: Dobrovolníci a program festivalu Diakonie: Nové moderní chráněné bydlení v Brumovicích

MODERNÍ DOBA:

„Země bez nebes“ Je to něco hodně nesamozřejmého, že se lidé, kteří nechodí do kostela, na faráře obrátí. Jistě i oni v sobě musí překonat předsudky a strach z neznámého. Většina z nich třeba osobně s žádným farářem nikdy nemluvila. Rozhovor s Martinou Kadlecovou o netradičních svatbách | 7

|9 | 25 | 35 | 42

Mistr Jan Hus je významnou osobností nejen českých dějin. Víra, vzdělání, spravedlnost, odvaha, svědomí, etika, pravda. Tato slova vyjadřují přístup mistra Jana Husa k životu, lidem kolem i k sobě samému. Letos si připomeneme 600. výročí jeho smrti dvoudenními slavnostmi v samotném centru Prahy – tedy v místech, kde žil, kázal a vyučoval.

Proto hledáme dobrovolníky. V našem týmu rádi přivítáme spolehlivé a přátelské lidi. Je do něj srdečně zván každý, kdo je ochotný věnovat svůj čas pro oslavu odkazu Jana Husa.

5. a 6. července 2015 v centru Prahy (Staroměstské náměstí, Ovocný trh, Betlémská kaple a další místa)

Program Husovských slavností 2015 bude rozmanitý: koncerty různých žánrů, divadelní vystoupení, průvody, výstavy, přednášky, diskuze, bohoslužby, prohlídky husitské Prahy, programy pro děti ad. Aby toto vše probíhalo hladce, jsou nepostradatelní dobrovolníci, kteří budou: pomáhat na workshopech, dávat razítka na poutnické listy, ukazovat návštěvníkům cestu, zprostředkovávat informace o programu a dělat další řadu činností, které dotvoří celkovou atmosféru slavností.

Půjdete do toho s námi? Přidejte se do početné skupiny dobrovolníků a pomozte Husovským slavnostem 2015 k úspěchu! Přihlaste se, prosím, na některém z uvedených kontaktů. Na nich Vám poskytneme také bližší informace. Lenka Juřenová koordinátorka dobrovolníků [email protected] | +420 724 090 078 | www.hus-fest.eu

ÚVODNÍK

3 Synod, Husovské slavnosti a začátek léta 

ÚVODNÍK

–D. Ženatá

ÚSTECKÝ SENIORÁT

4 Diakonie v Ústeckém seniorátu – Z. Bárta HUSOVA KÁZÁNÍ PRO DNEŠEK

5 Pátá neděle po velikonoci – J. Hus TÉMA

7 O netradičních svatbách. Rozhovor s Martinou Kadlecovou – D. Ženatá

9 Kalvín k odpovědnosti za Boží stvoření  – L. Vischer/J. Nečas

12 Neobvyklý půvab přírodního pohřebnictví  – B. Dobešová

OTÁZKA NA TĚLO

13 Zasahují genetické manipulace do Božího stvořitelského plánu?

CÍRKEV ŽIJE

21 Ohlédnutí za synodem – J. Vondrová, D. Ženatá 24 V neděli do kostela s Biblí, zpěvníkem a hliníkovým odpadem – M. Kadlecová

25 Uchem jehly. Rozhovor s Pavlem Klineckým  – D. Ženatá

27 Česko­‑polská spolupráce středních škol  – D. Hanuš

28 Pestrost v pusztě – T. Pavelka MOJE CÍRKEV

33 Moderní architektura X. Kostel v Baťově Zlíně  – J. Kirschner

35 Husovské slavnosti 2015 – J. Vondrová 36 Je církev Diakonii matkou, či macechou? – J. Šarounová

DĚTI A SBOR

37 Děti a bohoslužba – M. Sedláčková 39 Biblický zvěřinec – Kobylky – L. Ridzoňová 40 Nápady na činnosti: Kostelový víceboj  – I. Květonová, O. Macek

DIAKONIE

41 Kampaň H2Óda na Radost 42 Betlém oslavil vznik nového domu SLOVO

Synod, Husovské slavnosti a začátek léta

V

 polovině května zasedal synod. Zvolil no‑ vou synodní radu, která nastoupí do úřadu v listopadu. Učinil mnohá důležitá rozhodnutí. Po celý víkend byli tři pracovníci našeho me‑ diálního oddělení při tom a téměř on­­‑line vklá‑ dali na web synodcce.cz aktuální informace o probíhajících debatách i rozhodnutích. Přímý televizní přenos je zatím nedostižným ideálem, ale i tak kdo chtěl, mohl sledovat přibývající texty i fotky z jednacího sálu přes internet téměř v přítomném čase. Příspěvek o jednání synodu, výsledcích voleb a hlasování je v rub‑ rice Církev žije. Oficiální a platné znění všech usnesení bude k dispozici po intimaci synodní radou v polovině června. Téma tohoto čísla je spjato s návratem k přírodě, rituálům a odpovědnosti za stvoře‑ ní. Najdete zde rozhovor s oddávající farářkou, náhled na nový typ pohřebního rituálu nebo článek o tom, jak a proč sbírat hliník. Blíží se Husovské slavnosti 2015, dvoudenní festival v centru Prahy. Na zadní straně najdete program oslav i odkazy na podrobnější infor‑ mace. A na druhé straně obálky si všimněte výzvy koordinátorky dobrovolníků: hledáme pomocníky na zajištění oslav! V letním dvojčísle se můžete těšit na obsaž‑ nější rubriku Slovo, do níž hodláme vložit všech‑ ny recenze na zajímavé knihy, které se nám poslední dobou hromadí a nemohou se vtěsnat do pravidelných čísel. Rovněž připravujeme letní čtení k odpočinku na dece či na plovárně. Inspirativní čtení přeje všem čtenářům 

Daniela Ženatá

44 Nalezený příběh odvahy – A. Šnoblová 49 Zahrát si moře – L. Ridzoňová

3

ÚSTECKÝ SENIORÁT

ŽIL, ŽIJE A BUDE ŽÍT?

Diakonie v Ústeckém seniorátu

Ú

stecký seniorát je pro církev těžkou oblastí z řady důvodů. Z jeho území byli vyhnáni původní obyvatelé německého jazyka a církev zde žije v prostředí rozvrácených tradičních hodnot. Kdysi bohaté podřipské sbory se nevzpamatovaly z komunistické kolektivizace. Seniorátní sbor zde žije v ještě větší izolaci než kterýkoliv jiný. Tři seniorátní střediska Diakonie v Krabčicích, Litoměřicích a v Mostě tak plní vedle svého základního poslání – sociální práce – i poslání bořit hradbu ghetta, do kterého se církev dostala. Hlavně proto, že nesměla dělat po desetiletí nic jiného než „uspokojovat náboženské potřeby věřících“. První středisko Diakonie v Ústeckém seniorátu vzniklo r. 1991 obnovením Domova odpočinku ve stáří v Krabčicích. Domov na úpatí památné hory Říp leží obklopen rozlehlým parkem. Historie domova sahá až do poloviny 19. století, jak jsme psali již v minulém čísle. Jako druhé vzniklo středisko v Litoměřicích, založené roku 1992, které je dnes jedním z největších. Podporuje sociálně slabé a osoby se zdravotním postižením. Dnes středisko provozuje i chráněná pracoviště – čajovnu a restauraci Klobouk v Terezíně a dílny pro handicapované. Litoměřický evangelický sbor, který vznikl po 2. světové válce, stál po Listopadu 89 před problémem, kde vzít prostředky na nutnou celkovou rekonstrukci zchátralého sborového domu z r. 1887. Pomohla idea nového kazatele i celého sboru začít konečně naplňovat nejvlastnější poslání církve, totiž sociální péči. Tato idea se zalíbila švýcarské evangelické nadaci HEKS, která pomohla

4

s velikým finančním objemem a dům byl celkově rekonstruován s  ohledem na zamýšlenou sociální práci. Nyní litoměřický sbor dokončuje novou zásadní rekonstrukci domu včetně instalace výtahu a výstavby podkrovních prostor. Mostecká Diakonie vznikla roku 2000 nejprve ve sborovém domě, o rok později byl

otevřen Azylový dům pro ženy a matky s dětmi v tísni. Středisko se zpočátku zaměřovalo více na humanitární globální projekty, zejména v osobě svého prvého vedoucího; od roku 2003 se přizpůsobilo změnou svého vedení většinovému poslání celé Diakonie a lidem v nepříznivé sociální situaci pomáhá nalézt uplatnění ve společnosti. Provozuje azylový dům, terénní sociální práci, dobrovolnické centrum a občanskou poradnu. Soustřeďuje se také na aktuální problematiku dluhového poradenství. Diakonie se ukazuje být účinným misijním prostředkem církve i v tak těžkých oblastech, jako jsou Sudety. Zdeněk Bárta

HUSOVA KÁZÁNÍ PRO DNEŠEK

Pátá neděle po velikonoci Jan 16,23–30

V

 tomto svatém evangeliu položena jest nám jistota uslyšení v prosbě, budeme­­­­­­­­­­‑li správně prositi. Tu uvažujme, kdo, kterak, co, skrze koho a od koho má prositi, chce­­­­­­­­­­‑li uslyšen býti. Nevěří­­­­­­­­­­‑li kdo, slyš přísahu Spasitele, jenž dí: „Věru, věru pravím Vám…“. Ó kdyby tobě král neb papež tak pilně sliboval pod přísahou, onen aby tobě dal ves, hrad nebo koně, a tento aby dal biskupství, ó jak bys veselý byl a pilný, aby učinil, co káže, a aby neumřel dříve, nežli dá. Hle teď slibuje král všeho světa a biskup nejvyšší, jenž nemůže selhati, aniž může umříti, ale může člověku dáti, což on může nejlepšího žádati. Avšak lidé nejsou tak bedliví prositi od tohoto krále a biskupa. Když prosí u papeže neb u krále, nikam jinam nehledí, a bedlivi jsou, aby nižádným slovem nechybili; ale když u Boha Otce prosí, někdy nevědí, co říkají, zapomínajíce se, a více myslí na smilství, na frej, na bohatství bídné, nežli na Pána Boha! Protož takoví ničeho nevezmou, neboť nehodně prosí! Kdo chce, aby byl uslyšen, musí se přizpůsobiti. Nejprve, aby viděl, jest­­­­­­­­­­‑li učedník Kristův. Kristus sám dí: „… v tom poznají, že jste moji učedníci, učiníte­­­­­­­­­­‑li ty věci, kteréž přikazuji Vám!“ „Protož lakomci, smilníci, pyšní, žráči, opilci, hráči, pokrytci, kteří jsou ze školy ďáblovy, ti prosí­­­­­­­­­­‑li zač, nebudou uslyšeni.“ Po druhé má prositi řádně. Dobře a řádně ten prosí, kdo prosí za ty věci, které se mu k spasení hodí. Za některé věci má prositi i bez této příčiny, jako za ty věci, které položil Kristus v Otčenáši. Ale za jiné věci má prositi s přídavkem „je­­­­­­­­­­‑li to tvá vůle“. Také máme v mnohých věcech přidávati „je­­­­­­­­­­‑li nám to k spasení“. A tak když prosíme za zdraví, za pokoj, za tělesnou potřebu neb žá-

dost, máme vždy v srdci položiti otázku, zdali by nám ty věci byly k spasení. A z toho vidíš, po třetí, o co máš prositi. Že odpuštění hříchů a prospěch v ctnostech nejlépe pomáhá k spasení, protož za to máme pilně prositi; ale ne za to, abychom byli pány, neb bohatí, neb ve světě velebeni, aby nám nebylo řečeno ono Kristovo slovo: „Nevíte, zač prosíte.“ Po čtvrté máme věděti, skrze koho prositi máme, že skrze Ježíše. Ježíš se vykládá Spasitel; protož dí sv. Augustin, že to se neprosí ve jménu Spasitele, co je proti spasení. Ó, co jest těch, kteří zle prosí tím způsobem! za krásu tělesnou, za bohatství mnohé, za povýšení ve světě, za obročí, za pomstu nad nepřáteli, neb i nad lidmi, kteří je vedou k tomu, aby byli řádně živi. Také bloudí obyčejně ženy, které svým dětem od Boha prosí důstojenství a bohatství, ale neprosí, aby se jim dal Bůh. Po páté máme prositi od Otce. Tím rozuměj, jakož vykládá sv. Augustin, že to slovo „Otec“ v tomto místě znamená všechnu svatou Trojici. Bloudí lidé, kteří víc své modlitby obracejí k svatým nežli k Bohu. A z toho máme poznání, proč Bůh neslyší lidi v prosbách: Nejprvé, že nejsou hodni, aby byli vyslyšeni. Po druhé, že prosí za to, co se jim nehodí k  spasení. Bůh chce, abychom ho ustavičně prosili; protož i teď dí Kristus: „Proste a vezmete, aby radost vaše byla úplná.“ Proste nábožně a ustavičně, a vezmete milost nyní, aby radost vaše byla úplná v budoucím blahoslavenství. Za to zvláště má křesťan prositi. Postila, s. 165–170; upravil František Doležal obrázek Jan Hus – Pravda, Ralf Mošt

5

CYKLUS – MODERNÍ DOBA TÉMA: „ZEMĚ BEZ NEBES“ Modlitba červnová dívám se dolů na zemi krásnou živou svěřenou na zemi smutnou špinavou unavenou Bože na nebi dívej se taky zalij zemi požehnáním sluncem milostí naši péči doplň odpusť naprav amen Modlitba Lenky Ridzoňové kresba Petra Fischerová

ROZHOVOR S FARÁŘKOU MARTINOU KADLECOVOU

O netradičních svatbách Někdy se snoubenci rozhodnou kvůli sňatku naučit Otčenáš Martina Kadlecová (*1964) je farářkou v Silůvkách u Brna. Má ráda přírodu, angažuje se v ekologii, před teologií vystudovala střední veterinární školu a pracovala na jatkách jako veterinární kontrolor. V Brně a okolí je známá jako oddávající farářka, odkaz na ni šíří sami spokojení oddaní, matrikářky, svatební agentury nebo provozní hotelů. Je vdaná a má tři děti.

Pro hledající snoubence můžeš být andělem z nebe. Napadlo tě to někdy? Anděl z nebe? To snad ani ne. Pán Ježíš nás ale vede k tomu, abychom se snažili vycházet druhým vstříc: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“ (Mt 7,12) Sama se taky často obracím s prosbou o pomoc na úplně cizí lidi. Nevlastním mobil, a tak někdy nastane situace, že musím někoho poprosit, jestli by mi někam nezavolal. Někdy jedu stopem, ale to musí někdo nejprve zastavit. Úplně cizí člověk, kterému bych mohla být ukradená, mi ochotně a vlídně vyjde vstříc. To jsem pak přešťastná. To jsou chvíle, kdy cítím, jak se Boží království prolamuje do naší současnosti. Tak se i já snažím vycházet vstříc snoubencům, kteří někdy až zoufale oddávajícího hledají. Andělem z nebe bych se jim mohla stát snad tehdy, kdyby se mi podařilo jim ukázat cestu k Pánu Bohu a oni uvěřili. Doufám v to, ale cesty k víře bývají často dlouhé.

Jak se snoubenci o tobě dozví? Původně jsem jako oddávající farářka vešla ve známost díky Štěpánu Hájkovi, který na mě odkazoval ty snoubence, které už sám oddat nemohl. Teď na mě odkazují sami

spokojení oddaní, paní matrikářky, svatební agentury, provozní hotelů. Čili na faráře odkazují ti, kteří často sami sebe označují za nevěřící. Není to krásný paradox?

Stává se, že chtějí faráře jenom proto, že je to romantické, jako z filmu? Takhle jsem to od nikoho z nich neslyšela. Možná i proto, že, ač často nevěřící, tuší, že s tímhle na faráře chodit nemají. Určitě všem snoubencům záleží na tom, aby svatba byla co nejhezčí. Jako na farářku se na mě obracejí proto, že nechtějí, aby svatba byla formalita vyřízená během deseti minut. Chtějí, aby se jich to osobně dotklo, aby svatbu prožili jako pěkný, ale také závazný životní krok. Chtějí, aby je oddával někdo, z koho cítí, že jim na nich záleží.

Co když jsou snoubenci nevěřící a o církvi nic nevědí? Takových je většina. Po takových snoubencích by měl každý farář skočit všemi deseti. To je to pravé dobrodružství. Ale vážně. Pokud je na tom společnost, ve které žijeme, s křesťanskou vírou tak, jak na tom je, co můžeme čekat jiného? Vlastně je to něco hodně nesamozřejmého, že se lidé, kteří nechodí do kostela, na faráře obrátí. Jistě i oni v sobě musí překonat předsudky a strach z neznámého. Většina z nich třeba osobně s žádným farářem nikdy nemluvila.

Jak vypadá předsvatební příprava? Nejprve všem posílám e­‑mailem jeden vzor celé svatby, aby viděli, jaké má obřad části a v jakém duchu je řeč. Také jim posílám nějaké vzory svatebních slibů třeba pro inspiraci, co si do manželství slíbit. Většinou se dvakrát sejdeme, celkem asi na čtyři hodiny. Vyměníme si nějaké e­‑maily nebo něco ¥

7

probereme telefonem. Svatbu je potřeba připravit po stránce úřední a organizační. Ovšem nejen to. Setkání s  farářem před svatbou nabízí možnost zastavit se nad svým životem. To je nabídka z mé strany, na kterou snoubenci přistupují podle toho, na kolik to uznají za dobré.

Lze ji využít jako misijní příležitosti? Využít ano, ale ne zneužít. Snoubenci se na mě obracejí s prosbou o svatbu, nikoli s prosbou o to, abych z nich udělala křesťany. Snažím se jim Boha a křesťanský život ukázat jako nejlepší životní způsob. Jenže je otázka, kolikrát bychom se museli před svatbou sejít,

aby ti, co Bibli vůbec nikdy neotevřeli, uvěřili. Pokud by to u nich postupovalo tak rychle jako u mne, museli bychom se scházet léta.

Modlíte se při obřadu společně? Pro snoubence, co nechodí do kostela, je modlitba velká neznámá. Nejsou zvyklí se modlit, všichni jejich svatební hosté vědí, že do kostela nechodí, a najednou se mají modlit nahlas Otčenáš? Často se jim to zdá falešné. Modlitba ve vzoru obřadu vždycky je, ale striktně ji neordinuji. Řeknu jim stručně, co jsem modlitbou chtěla vyjádřit, ale nechám na nich, jestli chtějí, aby modlitba byla. Jejich reakce jsou pro mě cenné. Někdy v tom nepanuje shoda mezi ženichem a nevěstou.

8

A někdy se rozhodnou Otčenáš kvůli svatbě naučit, zdá se jim hloupé objednat si církevní svatbu a pak nechtít modlitbu. Mají ohled na mě, aby se mě to nedotklo. Někdy řeknou, že modlitba o lásce je moc pěkná a že ji chtějí a Otčenáš umí. Požehnání jejich svazku je vlastně také modlitba. To zazní vždycky. Často pak po slovech: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ zazní od ženicha a nevěsty spontánní „Amen“.

Jak se díváš na páry, které považují sňatek za zbytečný, ačkoli spolu žijí? Na jednu stranu tomu rozumím. Když se podle statistik každé druhé manželství roz-

vádí, musí to člověka hrozně znejisťovat a odrazovat v tom udělat tak závažné rozhodnutí. Padesátiprocentní pravděpodobnost, že se to stane také nám, je hrozně velká. V instituci manželství tedy není stoprocentní záruka, že nám to spolu vydrží. Ale je to něco, co pomáhá ty dva držet pohromadě. Ještě pořád je hodně lidí, kteří kulturní tradici života v manželství považují pro sebe a své děti za tu lepší možnost. Pak je ještě zajímavé, co na takové soužití rodičů bez uzavření manželství říkají jejich děti. Slyšela jsem od jednoho snoubence, že jeho kamaráda se zeptal patnáctiletý syn: „A táto, kdy už si tu mámu konečně vezmeš?“ Nebo jedna holčička si přála, aby táta dal mámě pod stromeček snubní prstýnek.

Polovina manželství se dnes rozvádí. Hledají manželé hlubší zakotvení své lásky? Možná jako ochranu svého uzavíraného svazku? Tuhle situaci vnímají, ale věří, že jich se nedotkne. Pána Boha neznají, tak je ani nenapadne, že tady se nabízí velká pomoc, a tak jim nezbývá než věřit v sebe sama a v toho, koho si berou. Tuto bolest vnímají i psychologové, kteří se setkávají s lidmi trpícími v troskotajícím vztahu. Dobrou prevenci nabízí například „Couple Building“, skupinová práce dvou mladých brněnských psychologů Jana Soldána a Olinky Trampotové s páry, dokud se jim daří, dokud je vztah plný energie, dokud se mají rádi, dokud jednomu na druhém záleží, dokud jsou schopni spolu dobře komunikovat. (www.couplebuilding.cz)

Co je podle tebe pro dobrý a pevný svazek nebo vztah nejdůležitější? Dobře si vybrat! A samozřejmě Pán Bůh, který je v našem soužití dnes a denně přítomen, aby nás ke vzájemné lásce vedl. V  knize Přísloví 18,22 se píše: „Kdo nalezl manžel-

ku, nalezl věc dobrou a  navážil lásky od Hospodina.“ Dobrá žena, dobrý muž je dar od Boha. Jak dar, když toho druhého jsme si vybrali a rozhodli se pro něho sami? Svého muže rozhodně jako dar od Pána Boha beru a vnímám to tak, že bez víry v Boha by ani on nebyl takový, jaký je. Pán Bůh nám neustále připomíná, že druhého máme mít rádi jako sebe sama. Ve vztazích máme neustále tendenci hledat chyby hlavně na druhých. V manželství taky. Ježíš se ale ptá: „Jak to že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ?“ (Mt 7,3) Tak obrací náš kritický pohled od druhého k vlastní osobě. Učí nás vidět naše chyby i to, čím druhému třeba lezeme na nervy nebo čím ho zraňujeme. Učí nás vidět věci očima druhého. Učí nás si odpouštět. Učí nás trpělivosti, vytrvalosti a věrnosti. Vede nás udělat první krok ke zlepšení vztahu, ne čekat, až se bude ke mně chovat dobře ten druhý… Bůh se nás jako náš Otec v nebesích pořád snaží formovat k lásce přímo nebeské… „Ach, ta láska nebeská. Bez ní život šťastný není…“  Ptala se Daniela Ženatá

DŮRAZY PROTESTANTSKÉHO TEOLOGA

Kalvín k odpovědnosti za Boží stvoření Všechno, co člověk může udělat, je v podstatě Božím dílem

L

ynn White ve svém článku „Historické kořeny naší ekologické krize“ z r. 1967 značnou část viny za krizi životního prostředí dává křesťanům a křesťanství. Navazuje na studie Maxe Webera a dochází k názoru, že na stavu přírody se podepsala kalvínská etika se svým důrazem na píli a pracovitost, které vedou k většímu spotřebovávání zdrojů. Tyto názory vešly do obecného povědomí. Jak se na

environmentální problematiku díval sám Kalvín, naznačuje následující článek švýcarského teologa prof. Lukase Vischera (1926–2008). Teologové, kteří se zabývají výzvami ekologické krize, často bez dlouhého zkoumání tvrdí, že Kalvín byl jedním z teologů, jejichž jediným zájmem je člověk, a přitom ztratili globální pohled na stvoření. Kalvín jako temný protějšek Františka z Assisi? Sotva by ¥

9

nějaké tvrzení mohlo být falešnější. Nic není Kalvínovi vzdálenější než představa, že by člověk byl povolán k tomu, aby si vytvořil „svůj vlastní svět“, a to na úkor přírody.

Stvoření jako velké umělecké dílo Stejně jako nelze o člověku uvažovat odděleně od Boha, nelze na něho pohlížet ani odděleně od ostatního stvoření. Bůh, který ho stvořil a vůči němuž se člověk nachází v neoddělitelném vztahu, je tvůrcem všech věcí. Člověk je součástí tohoto stvoření. Prožívá svou závislost na Bohu ve stvoření, které ho obklopuje. Hned na začátku své Instituce Kalvín mluví o tom, že Boží sláva ve stvoření září. Stvoření je umělecké dílo, k němuž máme přistupovat s úžasem a bázní. Vše je dobře uspořádáno.

Kalvínovo chápání přírody a jejích zdrojů není utilitární. Stvoření má v první řadě vzbuzovat naši vděčnost. Bůh stvořil Zemi k naší radosti. Není pochyb o tom, že zvláštní postavení člověka znamená také určitý nárok na panování (ovládání). To však v žádném případě neznamená libovůli v jednání se stvořením. Právě to, že svět byl stvořen se zvláštním zřetelem na člověka, znamená pro něho ke světu zvláštní odpovědnost.

Bůh ve svém tvoření je stále činný Kalvín však nevelebí jen první akt stvoření, nýbrž Boží stálou činnost v  Univerzu (ve vesmíru). Bůh zůstává při díle. On sám mistrovské dílo, které stvořil, řídí. Nic se neděje náhodou, vše je působeno Boží prozřetelností. Všechno co člověk může udělat, je v podstatě Božím dílem. Ať jsme jakkoli usilovně pracovali, to, co jsme udělali či čeho jsme dosáhli, je díky Němu. Bez Jeho požehnání by veškeré naše úsilí bylo k ničemu. Tento pohled na Boží aktivní a  bezprostřední přítomnost je pro Kalvína zásadní. Při každém kroku, který člověk udělá, je v Božích rukou. Vědomí této skutečnosti se promítá do vztahu ke stvoření. I když se zdá, že se stvoření řídí svými vlastními zákony, je podrobeno Bohu. Naše závislost na Bohu je patrna zejména v naší závislosti na potravě. Ta není samozřejmostí, ale je a zůstává Božím darem. Země je nastavena tak, aby potravu měli všichni. Boží péče se vztahuje i na zvířata.

Člověk jako středobod Je pravda, že Kalvín považuje lidi za „středobod“ stvoření. Říká: „Víme, že svět byl stvořen především kvůli člověku.“ Bez okolků označuje člověka za nejvyššího a nejúctyhodnějšího v celém stvoření, za nejcennější okrasu Země.

10

A především si člověk musí být vědom, že tento svět je pro něho jen místem dočasného přebývání. Žije zde v očekávání života budoucího. Srdce křesťana je tak zaměřeno na Boží budoucnost, čímž bezděčně vytváří od tohoto světa odstup. A zaměření na budoucí život má také vliv na vztah ke stvoření. Aniž by vedlo k  pohrdání pozemskými věcmi (před ním Kalvín opakovaně varoval), znamená osvobození od posedlosti hmotnými statky. To je základem pro střízlivý, spravedlivý a svatý život v tomto světě.

Bůh dává bohatě, ale pro přiměřené užívání Bůh je velkorysý. Dary stvoření jsou nám k dispozici v hojnosti. To však neznamená, že se jimi může plýtvat či že mohou být promrhány. Protože to jsou dary Boží, mají nesmírnou hodnotu a vyžadují starostlivé zacházení. Tím jak je používáme, vyjadřujeme Stvořiteli úctu. Podobně jako touha mít stále více a více, jako chamtivost či hromadění, je hříchem i plýtvá-

ní, marnotratnost. Přijímáme, co nám původně nepatřilo, a urážíme Dárce, zacházíme­­­­­­­­­­‑li s tím svévolně. „Dohled nad zahradou byl svěřen Adamovi, aby nám ukázal, že smíme mít věci, které nám Bůh dává, ovšem pod podmínkou, že je budeme užívat skromně a v rozumné míře a budeme se starat o to, co zůstane. Plýtvání je také proto trestuhodné, protože připravuje naše bližní o dary, které jim náležejí.“ Kalvín sám žil v co největší skromnosti. Kalvín uznává schopnost lidského ducha vytvářet něco nového. Bůh sám dal tento dar člověku a ten jej smí užívat. „Duch člověka je úžasný nástroj to či ono objevit a stále dále objevovat.“ Kalvín se však nespokojuje s tímto zjištěním. Zásadní otázkou pro něho je, co je smyslem lidské vynalézavosti. Inovace nesmějí vést k tomu, že by se porušil řád přírody. Lidský život musí být charakterizován nenáročností a jednoduchostí. Kalvín odmítá nadbytečnou produkci. Touze po nových objevech je třeba nastavit meze. Máme „se spokojit s jednoduchým používáním, jak náš Pán nabízí“. Respekt je nutný zejména ve vztahu k zemi a  k  půdě. Půda se musí obdělávat pečlivě a prozíravě. Slouží nejen nám, nýbrž i našim potomkům, a proto nesmí být kvůli penězům nadměrně využívána. „Ať ti, kdo vlastní pole, sklízejí plody tak, aby půda nebyla poškozována jejich nedbalostí. Ať každý zanechá svým potomkům půdu v takovém stavu, v jakém ji obdržel, případně ať jim ji předá ve stavu ještě lepším. Jde o toto: Zodpovědnost a pozornost vůči dobrým věcem, které nám Bůh dává, by nás měly natolik ovládnout, abychom vše, co máme, chápali jako součást Boží domácnosti. Pak se nikdo nebude chovat výstředně a zneužíváním ničit věci, které Bůh chce zachovat.“ Z těchto úvah vycházel Kalvín i při pohledu na starozákonní milostivé léto.

Kalvínův trvalý význam Jak je pro dnešek důležité Kalvínovo svědectví? Co nám říká tváří v tvář současné sociální a ekologické krizi? 1. Plnit Boží vůli. Kalvín není ani otcem moderny ani „temným tyranem“, který podrobil

Ženevu. Co ho skutečně motivuje, je snaha, aby aktuálně prožívaný život byl podřízen Boží vůli; jedině tak je člověk v plném smyslu člověkem. Kalvín si byl vědom změn, které provázely jeho dobu. Šlo mu však o to zvládnout to nové se zřetelem k Božím záměrům a k Jeho vůli. Zásadní otázkou je, jak je Boží jméno posvěceno a oslavováno v proměnách času. Kalvín by rozhodně bojoval jak proti každému systému, který by sociální nespravedlnost přijímal jako danou, tak i proti jakémukoli systému, který by snižoval Boží stvoření na objekt a oceňoval jeho vykořisťování lidmi. 2. Omezení lidského osobního rozvoje. Kalvínovo chápání člověka je velice důležité. Rozhodně se staví proti představě, že se člověk sám určuje a že je povolán k tomu, aby sám sebe rozvíjel. Bůh dává člověku prostor. Dělá ho bohatým, ještě než se narodil, jak to na jednom místě čteme. V tomto prostoru se člověk může a má rozvíjet. Zůstává však plně podřízen Bohu. Je závislý na Bohu Stvořiteli a zároveň i na stvoření, do něhož ho Bůh postavil. Má se spokojit s tím, co mu Bůh ve své dobrotě dává. Kalvín vyzývá dnešního člověka k tomu, aby našel cestu zpět k víře, kterou Bůh člověku uložil. 3. Svědectví Starého zákona. Přestože Kalvín byl zaměřen na Kristovo působení, jeho myšlení je ovlivněno do značné míry i starozákonními ideami. Stačí připomenout jeho kladný postoj k přikázání světit sobotu. Je mu blízké to, co Starý zákon říká o stvoření, o Zemi, o půdě a o plodnosti. Vazba na zemi, která patří k starozákonnímu svědectví, se do značné míry v křesťanské tradici ztratila. Co Starý zákon říká o zemi a plodnosti, bylo již dříve součástí duchovního světa. Ustanovení Starého zákona o zacházení se Zemí postupně vybledla nebo byla transponována jen do duchovní oblasti. Kalvínovou zásluhou je, že starozákonní myšlení je křesťanské církvi nově předáno. Svázanost Izraele se Zemí a závislost člověka na Stvořiteli jsou nosné pilíře jeho teologie i praxe.  Lukas Vischer, přeložil a zkrátil Jiří Nečas (Nezkrácená verze na http://jiri_necas.jetmouse.cz/ clanky/LVischer­‑KalvinCZ_JNe.pdf)

11

ZEMĚ S NEBEM NAD HLAVOU

Neobvyklý půvab přírodního pohřebnictví Až umřu, zasaďte na mě jabloň

U

ž jste se někdy zamýšleli nad svými posledními přáními? Líbilo by se vám mít na místě svého posledního odpočinku strom? Lípu, dub či jabloň? Pod korunami památečních stromů se otvírá přívětivý prostor pro přírodní vývoj i lidské rozloučení a vzpomínky. Přírodní pohřby, při kterých se lidé snaží být šetrní k přírodě, jsou relativně novým fenoménem. Jejich kolébkou je Británie devadesátých let. První ekologický hřbitov, kde se místo náhrobku začaly vysazovat stromy, zde vznikl v roce 1993, dnes je jich

v Británii více než tři sta. První vlaštovky šetrného přístupu k pohřebnictví se začínají objevovat i u nás, na začátku června se v pražských Ďáblicích otevírá Les vzpomínek – první český přírodní hřbitov, kde je možné uložit popel zemřelých ke kořenům stromů.

Neopakovatelná rozloučení pod širým nebem Přírodní hřbitovy poskytují klidný prostor přírodnímu životu, zároveň jsou však prostorem pro důstojná a osobitá poslední rozloučení. Hlavní půvab ekologického pohřebnictví tak tkví v tom, že je šetrnější nejen

12

k přírodě, ale také k umírajícím, zemřelým i pozůstalým. Zahraniční zkušenosti ukazují, že pohřbívání v  přírodě napomáhá lidem zaujmout otevřenější a odpovědnější přístup k smrti. Představa že člověk bude mít na místě svého posledního odpočinku zasazený strom, nám dovoluje vnímat smrt vlídněji. Pod korunami stromů se smrt již nejeví jako něco děsivého, ale jako součást lidského i  přírodního života nesoucí své tajemství. Pro přírodní hřbitovy je tak typické, že si zde lidé rezervují místo ještě za života. O svém pohřbu otevřeně přemýšlejí, mluví o něm s blízkými a případně společně vybírají i místo pohřbu nebo druh stromu. To ilustruje i  přání paní Anežky, jedné z prvních návštěvnic Lesa vzpomínek: „Svůj památeční strom bychom si chtěli vybrat už nyní, abychom odlehčili starosti dětem, až přijde náš čas. Manžel je ornitolog, zřejmě tedy zvolíme třešeň ptačí.“ Poslední rozloučení pod korunami stromů pak nabývají různých podob. Přírodní hřbitovy jsou otevřeným duchovním prostorem, kde se při posledních rozloučeních setkávají lidé různých vyznání a způsobů života. Je možné zde uspořádat tradiční obřad vedený farářem či obřadníkem, ale je zde dán prostor také méně obvyklým formám rituálů rozloučení. Pozůstalí se na lesním hřbitově mohou například setkat při vzpomínkovém pikniku či místo nákladných květinových darů věnovat na památku zemřelého do lesa krmítko. V době, kdy stále více českých pozůstalých volí pro své blízké jen kremaci bez obřadu, je tak Les vzpomínek neobvyklým místem, které podněcuje k hledání vlastní cesty rozloučení a uctění památky zemřelých. Blanka Dobešová, spolek Ke kořenům; foto Michal Jenčo Více informací www.lesvzpominek.cz

OTÁZKA NA TĚLO

Zasahují genetické manipulace do Božího stvořitelského plánu? Hana Librová, bioložka a socioložka O tom nepochybuji. Nebo: Jen si představme, že od roku 1970 do roku 2014 ubylo na planetě podle sdělení World Wide Fund for Nature 52 % obratlovců (ne druhů, ale jedinců)! Nefandíme si, když si s odvoláním na Písmo myslíme, že Hospodin má větší zalíbení v člověku než ve svém velkolepém díle? Neklepne nás Stvořitel přes prsty? Nebo se to už děje? Jiří Schneider, nově zvolený člen synodní rady Co my vůbec víme o Božím stvořitelském plánu? Na počátku Bible stojí, že člověk má v Boží zahradě hospodařit, nemá přírodu uctívat ani si sám hrát na Boha. Jsem přesvědčen, že řada objevů genetiky je odpovědnou správou stvoření. Ale také se bojím, že člověk podléhá pokušení třídit lidi „jak brambory“ a děsím se, kdyby to dělal s pomocí genetiky. Aleš Opatrný, katolický kněz a učitel na Katolické teologické fakultě UK Solidní odpověď je na traktát, ne­­­­­­­­­­‑li na monografii. Jestliže něco trvale v přírodě měníme, zásah to je. Ovšem to, že je člověk uschopněn poznávat, vynalézat a měnit, tedy být i genetickým manipulátorem, patří také do Božího plánu - člověk není pouhý „konzument stvoření“. Zásadní otázkou je, zda je zásah dobrý (dovolený), nebo špatný (nedovolený). Tak vnímám jádro otázky. K jejímu zodpovězení je třeba začít dalším tázáním: Co se mění? Proč se to mění? Dodejme ještě, že jako křesťané budeme vnímat zvláštní postavení člověka v celém stvoření, takže rozlišíme problém genetické manipulace u  kukuřice a  u  člověka. S  dodatkem, že

toho u člověka i tak měníme velmi mnoho (prenatální operace, transplantace, transfuze, atd.). Jiří Nečas, přírodovědec a ekolog Člověku byla svěřena ve stvoření aktivní role. Dotváří krajinu, staví často hodně mohutné stavby (např. přehrady) a jeho činnost se týká i mikroskopické úrovně; pracuje se subatomárními částicemi a pracuje i s geny. Klasické šlechtění rostlin či dobytka je vlastně také genovou manipulací, byť hodně starou. Život bez hospodářských zvířat a kulturních plodin si neumíme představit. Boží stvořitelský plán je otevřen, lidská svobodná vůle v něm má prostor. Jde o to, aby ji člověk užíval mravně a uvážlivě, aby přírodu dobře poznával a vždy přemýšlel o možných důsledcích své činnosti na celé stvoření. Na položenou otázku neodpovím jednoznačně ani ano ani ne, nicméně mě hned napadá otázka analogická: Zasahuje do Božího stvořitelského plánu současné více méně nekontrolované spalování fosilních paliv? Vladimír Zikmund, nově zvolený synodní kurátor Myslím si, že člověk zasahuje Bohu do jeho stvořitelského plánu téměř ihned od svého stvoření. Docela se obávám negativních dopadů na zdraví u genetických úprav všeho, co je určeno ke konzumaci. Ne možná na naše, ale na zdraví dalších generací, které přijdou po nás. Ale třeba se mýlím. Třeba to všechno do jeho plánu zapadá. Třeba je důležitější nasytit rostoucí počet lidí na zemi a my to jiným způsobem nedokážeme. DaZ, kresba Petra Fischerová

13

NÁSTĚNKA

ISYNODNÍ RADAI

Na zasedáních 24. 4. a 12. 5. projednala synodní rada 67 titulů. Z nich vybíráme: Sbory a pracovníci Synodní rada přijala návrhy Čestmíra Siweka a Ondřeje Kováče a souhlasí s ukončením jejich zaměstnaneckého poměru ke dni 30. 4. 2015; udělila dispens Pavlu Čmelíkovi od setrvání na místě faráře ve Vsetíně­‑ Horním sboru; potvrdila volbu Drahomíry Duškové Havlíčkové za farářku v Čáslavi, Miroslava Pfanna za faráře v Libiši, Pavla Rumla za faráře v Praze­‑ Dejvicích a Pavla Kašpara za faráře ve Znojmě – všem na plný úvazek; jmenovala Lýdii Mamulovou koordinátorkou supervize kazatelů na období 2015–2016. Vikariát Synodní rada schválila umístění budoucích vikářů k mentorům na základě návrhu Komise pro vikariát na období 2015/2016 takto: Jan Hrudka – sbor Sázava/mentor Petr Gallus, Jiří Šamšula – Poděbrady/Martin Fér, Martin Sabo – Praha­‑Strašnice/Pavel Klinecký, Tomáš Cejp – Český Brod/Marek Lukášek, Juliana Ram‑ pich Hamariová – Černošín/Luděk Korpa, Kamil Vystavěl – Svitavy/Filip Keller, Zora Nováková – Praha­‑Jarov/Elen Plzáková, Alžběta Matějovská – Praha- Vinohrady/Ester Čašková Výchova a vzdělávání SR souhlasila s udělením tříměsíčního studijního volna Danielu Freitingerovi; bude se věnovat studiu dějin Moravských bratří v Grónsku se záměrem vypracovávat disertační práci. Mládež Ze sedmi uchazečů, kteří absolvovali výběro‑ vé řízení na pozici vedoucího oddělení mláde‑

14

že, byla vybrána Jana Škubalová. Synodní rada vzala výsledek výběrového řízení na vědomí. Správa církve SR vzala na vědomí zprávy z vizitací seniorát‑ ního výboru Královéhradeckého seniorátu ve sborech v Černilově a Jičíně. Na vědomí vzala též zprávy ze schůzí seniorátních výborů Pražského, Východomoravského, Chrudim‑ ského, Ústeckého, Poličského a Jihočeského seniorátu. SR vzala s díky na vědomí zprávu revizorů hospodaření povšechného sboru o revizi hospodaření sboru v Ústí nad Labem. Jeronýmova jednota Nezávislý evangelický sbor v Bohemce na Ukrajině žádá o dar ze sbírky Jeronýmovy jednoty na umoření půjčky, která byla sboru poskytnuta na generální opravu Betlémské kaple. Synodní rada Jeronýmově jednotě doporučila žádosti vyhovět ve výši 117 425 Kč, což je výše zůstatku půjčky. SR doporučila žádost sboru v Bjeliševci v Chorvatsku o dar ze sbírky Jeronýmovy jednoty ve výši 100 000 Kč na opravu tamního kostela. Ekumena SR souhlasí s podporou veřejné sbírky Husovského spolku na podporu uprchlíků ze Sýrie a s poskytnutím výtěžku sbírky při eku‑ menických bohoslužbách během Husovských slavností 2015 na účel této veřejné sbírky. Odpovědnou osobou jmenovala Petra Brunu, souhlasila se spoluprací se švýcarským HEKSem v této věci a vyhlásila dobrovolnou celocírkevní sbírku k tomuto účelu. Na měsíční jazykový kurz, který pořádá Martin Luther Bund v Erlangenu, delegovala SR Naději Čejkovou. Ilona Mužátková podala zprávu ze dvou pracovních schůzek Evropské

křesťanské environmentální sítě, SR je vzala na vědomí. SR souhlasila s podporou rautu ekumenické poroty na Mezinárodním filmo‑ vém festivalu v Karlových Varech a vyslala na akci Joela Rumla. Na synod Slezské církve evangelické a. v. v Komorní Lhotce poslala SR Marka Zikmunda. Na setkání žen Presbyterní církve USA v Minnesotě delegovala SR Jarmilu Klapkovou a Ivanu Adámkovou. Na slavnostní zahájení výstavy o mistru Janu Husovi v Tábo‑ ře vysílá Evu Zadražilovou a Daniela Matějku. Evangelická akademie Novela školského zákona umožňuje základním školám zřizování tzv. přípravných tříd. Jde o obdobu předškolního ročníku mateřské školy, přičemž zřízení nepodléhá přísným hygienickým normám platným pro mateřské školy. SR souhla‑ sí s otevřením přípravného ročníku při Bratrské škole – církevní základní škole k 1. 9. 2015. Diakonie SR vzala na vědomí rezignaci Terezy Matějko‑ vé na členství a Jany Ovské a Jana Balcara na funkci náhradníků v dozorčí radě Střediska humanitární a rozvojové spolupráce Diakonie ČCE. Členem dozorčí rady SHRP zvolila synod‑ ní rada Martina Balcara. Různé Delegátka ČCE ve výboru České biblické společnosti Ester Čašková podala zprávu z valného shromáždění ČBS. Synodní rada ji vzala na vědomí. Po ničivém zemětřesení v Nepálu rozhodla synodní rada uvolnit 200 000 Kč z fondu sociální a charitativní pomoci jako okamžitou podporu postižených zemětřesením a záro‑ veň vyzvala sbory, aby se připojily ke sbírce, kterou se fond doplní. Na pomoc potřebným v Nepálu byla rovněž určena sbírka při úvodních bohoslužbách při zasedání synodu. Veškeré prostředky jdou přes Středisko huma‑ nitární a rozvojové spolupráce Diakonie ČCE, které úzce spolupracuje s německou Diakonie Katastrophenhilfe. Ta má své pobočky přímo v postižených oblastech. DaZ

IKAUZA SOBOTÍNI

Společné prohlášení Českobratrské církve evangelické a její Diakonie k situaci v domově pro seniory v Sobotíně Vedení Českobratrské církve evangelické i její Diakonie se důrazně ohrazují proti lživé mediální kampani k situaci ve středisku Diakonie v Sobotíně. Po prověření všech dostupných informací konstatují, že ze stra‑ ny Diakonie nedošlo k žádnému pochybení, natož ohrožení života klientů, jak bylo někte‑ rými médii i VZP prezentováno. Příčinou krizové situace bylo neobnovení nevýhodného a neakceptovatelného smluv‑ ního vztahu s VZP, který neumožňoval finan‑ cování potřebné zdravotní péče pro klienty střediska. Zdravotní pojišťovna má přitom povinnost jednat ve prospěch svých pacientů a poskytovat jim potřebnou péči ze všeobec‑

ného zdravotního pojištění. Od 1. dubna 2015 podepsala VZP smlouvu s novým posky‑ tovatelem ošetřovatelské péče – terénní službou Charity Šumperk, takže odpovědnost Diakonie za poskytování zdravotních služeb k 31. 3. 2015 skončila. Plnou odpovědnost za zdravotní péči klientů nese praktický lékař. Ten však pojištěncům VZP neindikoval hraze‑ né podávání léků, a tudíž ani terénní služba Charity Šumperk nemohla léky podávat. Do tohoto krizového stavu tedy přivedla klienty domova VZP a praktický lékař, nikoliv vedení střediska Diakonie. Ředitelka střediska Diakonie v Sobotíně Hana Řezáčová naopak projevila svým ¥

15

křesťanským přístupem velkou morální odpo‑ vědnost, když kritickou situaci řešila zajiš‑ těním podávání léků vlastním zdravotním personálem, přestože mu tato služba nebude uhrazena. Ředitelka střediska zároveň pokra‑ čovala v jednáních o systémových změnách s VZP a zahájila jednání s Ministerstvem práce a soc. věcí a Ministerstvem zdravotnictví, tak aby se podobná situace již nemohla opakovat. Synodní rada ČCE vyslovuje podporu vedení Diakonie a obrací se na všechny, kdo mají zájem na funkčních sociálních službách v našem státě, aby se ke snaze o nápravu dlouhodobých systémových chyb ve financo‑ vání sociálních a zdravotních služeb připojili. Praha, 24. dubna 2015

také dva kaplani z Českobratrské církve evangelické – Pavel Kočnar a Bohdan Pivoňka. Vězeňská duchovenská péče sdružuje duchovní­ ‑dobrovolníky, z nichž se případně rekrutují pro‑ fesionální kaplani Vězeňské duchovní služby ČR. Pavel Zvolánek pochází z Karlových Varů, studium bohosloví absolvoval na Teologickém semináři Církve adventistů sedmého dne v Praze a má za sebou třicet let kazatelské a duchovní služby. „Naším úkolem je rozsévat dobrou Boží setbu, přinášet ji i do těch nejtemnějších míst, jako jsou věznice, protože i zde má Pán Bůh svoji úrodu, svoji dobrou úrodu. Není na nás, abychom posuzovali, co je plevel, a co pšenice. Neumíme to posoudit dobře. Naším úkolem je pěstovat a šířit Boží laskavost, radost a oprav‑ dovost, které do nás Bůh zasévá,“ řekl po volbě Zvolánek. JV/e­‑ cirkev

IDUCHOVENSKÁ PÉČE O ODSOUZENÉI IVE VĚZNICÍCHI IPÉČE O BOŽÍ STVOŘENÍI

Vězeňskou duchovenskou péči povede Pavel Zvolánek Novým předsedou Vězeňské duchovenské péče, organizace sdružující duchovní všech církví v ČR navštěvující odsouzené ve věznicích a lidi propuštěné z vězení, bude

následující čtyři roky adventistický kazatel Pavel Zvolánek (na snímku). Vystřídal ve funk‑ ci Renatu Balcarovou, která organizaci vedla šestnáct let. V šestičlenném výboru zasednou

16

Pracovní schůzky Evropské křesťanské environmentální sítě v Heidelbergu V dubnu 2015 jsem se za naši církev zúčastnila dvou pracovních schůzek ECEN (European Christian Environmental Network) na půdě Protestantského institutu pro interdisciplinární výzkum v Heidelbergu. První setkání bylo zaměřeno na přípravu druhého kola projektů dvoustranného part‑ nerství mezi různými evropskými církvemi a na přípravu nových projektů ECEN v oblasti eko­‑managementu církví. Česká křesťanská environmentální síť, se kterou úzce spolupra‑ cuje Poradní odbor pro životní prostředí ČCE, by měla být poskytovatelem metodiky a pod‑ půrnou organizací pro projekt environmen‑ tální certifikace sborů Slovenské evangelické církve. S maďarskou stranou připravujeme projekt krátkodobých výměnných pobytů studentů, kteří mají hluboký zájem o otázky ochrany Božího stvoření. Bylo by také možné a smysluplné přidat se k projektu vysazování genofondově cenných místních dřevin do far‑ ských zahrad. Uvidíme, zda na tuto práci bude dost energie.

Druhá schůzka se týkala rizik a přínosů jaderné energetiky. Pozváni byli zástupci obou názorových pólů, avšak diskuse ukázala, že většina přítomných zástupců evropských církví považuje jadernou energii za velmi rizikovou, v součtu všech nákladů drahou a vzhledem k zátěži budoucích generací za velmi neetickou možnost. Mnohé evropské církve zastoupené v ECEN usilují svou politikou i praktickými kroky o postupné přecházení k obnovitelným zdrojům, které mají navzdory skepsi obrovský potenciál.  Ilona Mužátková

a Pánu Bohu, že jeho stánek v Zádveřicích barevně okřál. M. Vavrečka

IFAIR TRADEI

Prodej fairtradových výrobků v Česku stoupl o 17 % Čeští zákazníci utratili v roce 2014 celkem 203 milionů korun za výrobky se známkou FAIRTRADE. Maloobchodní obrat se oproti roku 2013 opět zvýšil, a sice o 17 %. S ros‑ toucí spotřebou tak lidé drobné zemědělce

IPÉČE O CÍRKEVNÍ BUDOVYI

Zádveřský kostel vymalován Po více než třiceti letech jsme v Zádveřicích­ ‑Rakové přistoupili k obnově interiéru kostela. Původní záměr nás laiků proměnila svým návrhem paní Daniela Zábranská, výtvarnice ze Slušovic. Pánové Jaromír Rára a Jaroslav Mana její návrh vmalovali na stěny kostela do jedné barvy čtyř tónů a proměnili jeho vnitřek

krásnou a osvěžující malbou. Práce s lešením i malováním šly všem od ruky a my jsme mohli letošní velikonoční svátky slavit tak, jak jsme si předsevzali – v novém. Děkujeme všem, kte‑ ří přidali ruku k dílu, všem, kteří nás podpořili,

a pracovníky z rozvojových zemí stále více podporují. Nejprodávanějším fairtradovým produktem je již po několik let káva. Vloni se jí prodalo 190 tun v hodnotě 138 milionů korun. Z celkového maloobchodního obratu s fairtra‑ dovými produkty tvoří 68 %. Pomyslnou trojici „top“ produktů doplňují produkty z fairtrado‑ vé bavlny, kterým patří 16 %, což přestavuje 32 mil. Kč, a čaj se 7 %, za který spotřebitelé vynaložili téměř 14 milionů korun. „Čísla za rok 2014 jsou pro nás dobrým signálem,“ říká Hana Chorváthová, ředitelka organizace Fairtrade Česko a Slovensko, a dodává: „Bylo logické, že strmý nárůst z roku 2013, kdy jsme zaznamenali 80% zvý‑ šení obratu, nebude možné udržet. Pozvolný nárůst ve výši 17 % oproti roku 2013 je pro ¥

17

nás pozitivním signálem, že spotřebitelé mají o fairtradové produkty stále zájem, a především, že nabídka obchodníků se postupně zvyšuje.“ O dopadu prodeje fairtradových produktů na našem trhu na organizace pěstitelů říká: „Pouze díky nákupu certifikované fairtradové kávy, které se prodalo 190 tun, Češi vloni zaplatili více než dva miliony korun pěstitelům ve formě tzv. sociálního příplatku. Díky němu mohou pěstitelé zlepšovat životní prostředí, stavět školy pro děti, zajišťovat jim přístup k pitné vodě, zřizovat kliniky nebo porodnice. Fairtradová prémie jim zajišťuje důstojné životní podmínky.“ V sobotu 9. května, v den Světového dne pro Fair Trade, proběhl již pátý ročník Férové snídaně. Piknikový happening má každoročně za cíl podpořit fairtradové a lokální pěstitele. Letos akce proběhla na více než 120 místech v ČR. Více informací naleznete na www.ferovasnidane.cz. TZ/V. Rohanová/DaZ, foto: David Kumermann

to Cabezas Gerald Green, který působí v církvi Moravských bratří (Moravian Church). Moravian Church je evangelická církev, která je samostatnou součástí mezinárodní Jednoty bratrské. Soustřeďuje se především na misijní činnost. Historické kořeny spadají do dnešní České republiky. Hlásí se k Husovi i Komenskému. Název „Moravská“ získalo hnutí na začátku 18. století, kdy lidé z Moravy utíkali kvůli své víře před perzekucí do ciziny. Útočiště nacházeli na panství hraběte Mikulá‑ še Zinzendorfa v Sasku. Jako misionáři začali Moravští bratři působit v mnoha částech světa, díky čemuž se dostali i do Ameriky. J. Vondrová

ISEM PŘÁTELÉ HERLÍKOVICI

Evangelíci v Krkonoších si připomenou Husovo výročí vzpomínkou na Palacha a čištěním hřbitova

IHUSŮV ROK 2015I

Ulice v Nikaragui nese Husovo jméno Jedna z hlavních ulic v přímořském městě Puerto Cabezas ve středoamerické Nikaragui byla pojmenována po Janu Husovi, od jehož mučednické smrti letos uplyne 600 let. „Sta‑

rosta města souhlasil s návrhem pojmenovat ulici, vedoucí od čerpací stanice nedaleko letiště do centra města, po Janu Husovi. V ulici už jsou rozmístěny nápisy s novým názvem,“ informoval rektor Moravské univerzity v Puer‑

18

V nejvýše položeném evangelickém kostele si lidé připomenou výročí upálení Jana Husa zají‑ mavým přeshraničním programem. Vzpomenou také na výročí konce druhé světové války. V krkonošské obci Strážné­‑Horní Herlíkovice se v neděli 5. července od 10 hodin uskuteční výroční pouť ke kostelu se společným obědem, česko­‑německou bohoslužbou a koncertem Bohdana Mikoláška. Toho proslavila píseň Ticho, kterou složil v reakci na smrt Jana Palacha. „Kvůli této písni a svým postojům byl komunistickým režimem perzekvován. Nakonec s rodinou emigroval do Švýcarska. Jeho žena Jana půso‑ bila v Curychu jako farářka a bude při výroční bohoslužbě v herlíkovickém kostele kázat. Chce se zamyslet nad tím, jak osobnost Jana Husa ovlivnila jejich postoje a rozhodnutí emigrovat. Podle svědectví se Jan Palach při rozhodování o svém sebeobětování také inspiroval osobností Husa,“ popsal Jan Kirschner, předseda spolku SEM Přátelé Herlíkovic. V rámci česko­‑německého workcampu, v době od 7. do 11. července Češi a Němci také společně vyčistí ve Strážném starý hřbitov, což volně naváže na výroční pouť kostela po svátku

mistra Jana Husa, kdy je plánován výlet do hor nebo na husovské oslavy do Prahy. „Je smutné, že hřbitov připomíná spíše džungli než pietní místo. Proto jsme se rozhodli prostor letos vyčis‑ tit i jako gesto v 70. výročí konce války a začátku

odsunu německého obyvatelstva z Krkonoš,“ uvedl Jan Kirschner. Akce je podpořena ze strany Česko­‑německého fondu budoucnosti a je stále možné se přihlásit. „Pracovat budeme asi tři hodiny denně a zůstane prostor pro výlety a večerní besedy. Na událost v Horském domově naváže řada dalších zajímavým prázdninových pobytů (např. rodinné, mezinárodní nebo Krko‑ noše na kole),“ dodal Kirschner. Více informací: www.pratele­‑herlikovic. evangnet.cz nebo www.horskydomov.cz

IOZNÁMENÍI

Podzimní pobyt pro seniory v Chotěboři Zveme vás na 34. podzimní pobyt pro seniory v Evangelickém středisku v Chotěboři, který pořádá Chrudimský seniorát. Termín: od soboty 29. srpna do soboty 5. září 2015 Je připraven pestrý program spojený s pobytem v přírodě – přednášky, koncert,

beseda se zajímavou osobností, autobusový výlet, výtvarná dílna, ranní a večerní pobož‑ nosti a bohoslužby v ekumenickém duchu. Společný čas s námi budou sdílet faráři Jaroslav Nečas a Lubomír Kabíček. Těšíme se na vás. Cena pobytu: 2200 Kč, uzávěrka přihlášek: 30. 6. 2015 Informace předá a přihlášky přijímá Hana Capoušková, Pardubice. [email protected], tel.: 777 877 080

Oprava v modrém kalendáři ČCE na rok 2015 Černobílá fotografie, uvedená v kalendáři v květnu u sboru Libkovice pod Řípem, ukazuje konfirmaci sester Hany a Heleny Štěrbových a Jany Dyntarové. Je z roku 1969 za faráře Adolfa Vacovského. Správně patří až do měsíce června ke sboru Potštejn.Naďa Běťáková

Chrudim – změna telefonního čísla Od 11. května je farní sbor v Chrudimi zapojen v církevní mobilní síti u T­‑ Mobile. Zaznamenej‑ te si prosím nové telefonní číslo, které nahra‑ dilo zrušenou pevnou linku: 739 105 160. Anna Lavická, farářka

19

CÍRKEV ŽIJE

Slavnostní bohoslužby k zahájení synodu 14. května 2015 v Praze na Vinohradech foto: Daniela Ženatá

Z JEDNÁNÍ 1. ZASEDÁNÍ 34. SYNODU

Ohlédnutí za synodem Českobratrské církve evangelické Důležitá rozhodování v demokratické atmosféře

Ú

vodní bohoslužby 1. zasedání 34. synodu ČCE se konaly ve čtvrtek odpoledne v kostele v Korunní ulici v Praze­‑Vinohradech. Zahájil je synodní senior ČCE Joel Ruml. Ve svém kázání se nejdříve ohlédl za dvanác-

a  vzpomenul na svá mnohá přemýšlení o základech víry. „Uvědomil jsem si, že se vzájemně potřebujeme, protože i v naší zemi jsou lidé, které některé církve neosloví. Neosloví je ani Českobratrská církev evangelická ani Církev československá husitská nebo pravoslavní, ale osloví je církev jiná. Ovšem až budeme stát před Hospodinem, nakonec nebude důležité, zda člověk dojel k Bohu na kole nebo letěl letadlem. Jsme tady proto, aby lidé nezůstali bez křesťanské zvěsti,“ řekl David Tonzar. Joel Ruml poté představil 22 ordinovaných členů církve – 9 žen a 13 mužů. Ředitel Diakonie ČCE Petr Haška představil nové ředitele středisek. Lia Valková připomenula zesnulé církevní pracovníky.

Joel Ruml

ti lety svého působení v nejvyšší církevní funkci: „Mnozí mi vyčítají, že jsem pro církev pracoval bez vize. Já mám za to, že to není nedostatek, ale přednost.“ Doložil svůj pohled příkladem učedníků, z nichž se stali apoštolové, aniž vizi potřebovali, neboť měli před sebou obraz Ježíše. Připomněl mistra Jana Husa a citoval z jeho díla, že po celoživotním zápase „došel k tomu, že písmům srozuměl“. To byla jeho vize, možná spíše kotva. Po večeři Páně synodní kurátorka ČCE Lia Valková přivítala hosty. David Tonzar z Církve československé husitské pozdravil shromáždění za českou ekumenu. Neobvykle se vydal do lavic mezi přítomné

Předsednictvo Synodu

Čtvrteční večer se dále nesl ve znamení voleb. Předsedou synodu byl zvolen Jiří Gruber. Dalšími kazateli v předsednictvu synodu byli zvoleni Jan Plecháček a Miroslav ¥

21

Pfann, za laiky Vladimír Buzek, Daniel Heller a Jaroslav Andrejs. Členy církevní pastýřské rady byli zvoleni z kazatelů Petr Sláma, Pavel Ruml a Naděje Čejková, z laiků Jan Balcar a Jana Šarounová. Pavel Jun byl zvolen farářem mládeže, Dagmar Hrubantová nemocniční kaplankou a Aleš Wrana spirituálem Konzervatoře Evangelické akademie v Olomouci.

rozpočet na rok 2015. Synodálové projednali slučování některých sborů či převedení několika kazatelských stanic k jiným farním sborům a s těmito kroky související změny hranic sborů nebo seniorátů. Diskutovalo se také k novému logu ČCE.

Synod zvolil novou synodní radu O přípravě volby promluvil vedoucí tajemník Ústřední církevní kanceláře ČCE Martin Kocanda: „Mandátová komise připravila na základě průzkumu v seniorátech návrh vhodných kandidátů. Oslovila patnáct kazatelů a patnáct laiků, kteří získali v průzkumné volbě nejvíc hlasů, ptali jsme se, zda by kandidaturu přijali a na jaký post,“ vysvětlil. Nejprve se volil synodní senior. Kandidátu Danielu Ženatému dalo svůj hlas 68 synodálů ze 71 přítomných. „Důvěra, kterou od vás přijímám, je velká a doufám, že setrvá i v dalších letech,“ řekl nový synodní senior po volbě. Synodním kurátorem byl zvolen Vladimír Zikmund. „Děkuji Vám za důvěru, jediný, kdo z toho asi nebude mít radost, je moje manželka,“ poznamenal po svém zvolení. Poté byli postupně zvoleni první náměstek synodního kurátora Jiří Schneider, druhým náměstkem synodního kurátora se stala Eva Zadražilová, první náměstek synodního seniora je Pavel Pokorný a druhý náměstek synodního seniora Ondřej Titěra. Funkční období nové synodní rady začíná 23. listopadu 2015. Ustanovena bude při bohoslužebném shromáždění v Praze 21. listopadu.

Hospodářská soběstačnost sborů a samofinancování církve První náměstek synodní kurátorky Pavel Stolař seznámil synod s postupem využívání restitučních prostředků. Pro lepší představu také předestřel, co přesně se skrývá pod termínem diakonické a rozvojové projekty. Prostředky na tyto projekty poputují do tří základních oblastí – budování sboru a misie, výchovy a vzdělávání a diakonické práce. Po diskusi synod přijal návrh uložit 81,5 % do personálního fondu a 18,5 % použít pro diakonické a rozvojové projekty.

Jednací maraton Po volbě nové synodní rady čekal synod další nabitý program. Hodně času zabraly rozpravy o zprávách předložených synodu. Svoji činnost představila synodní rada, zazněly zprávy poradních odborů a komisí synodní rady, své působení shrnula koordinátorka supervizorů Lýdia Mamulová. Následovaly například zprávy nakladatelství Kalich a církevní pastýřské rady. Proběhla diskuse o hospodaření povšechného sboru za rok 2014 a byl schválen

22

Jednání o Diakonii ČCE Sobotní odpoledne patřilo především jednáním o  Diakonii ČCE. Synod zvolil členy a náhradníky dozorčí rady a dlouze debatoval o převodu majetku ČCE v Krabčicích na středisko Diakonie ČCE. Na programu byl také návrh na převod vlastnictví areálu Sola Gratia v Bystřici pod Hostýnem z Východomoravského seniorátu na Diakonii ČCE. Ředitel Diakonie Petr Haška vysvětlil, že tuto nabídku

vítá. „Mohly by tam například vzniknout byty chráněného bydlení,“ popsal jednu z možností nového využití.

Volba kazatele pro humanitární aktivity Zřídilo se místo celocírkevního kazatele pro humanitární aktivity, menšiny a lidi sociálně vyloučené. Na toto místo byl zvolen Mikuláš Vymětal. „Delší dobu se věnuji podobným aktivitám, soustřeďuji se na lidi, kterými ostatní pohrdají nebo vůči nim vyjadřují nenávist. Oni tuto aktivitu vítají, jsou rádi, že o ně církev jeví zájem,“ popsal Mikuláš Vymětal.

si mohli delegáti poslechnout pěvecký sbor a shlédnout videa přibližující život v některých sborech v Praze nebo blízkém okolí. Vše co mělo být projednáno, se za tři dny nestihlo. Synod přijal usnesení, že zbývající body programu projedná v listopadu na mimořádném zasedání, které bude spojeno s uvedením nové synodní rady do úřadu. V  neděli se synodálové rozjeli po Praze a okolí, aby slavili bohoslužby v místních sborech a sdělili zájemcům závěry jednání synodu. Jana Vondrová a Daniela Ženatá Synod je nejvyšší zákonodárné a řídicí shromáždění (parlament) Českobratrské církve evangelické. Tvoří jej 74

Představení Pražského seniorátu a závěr jednání Po třech náročných dnech plných jednání

volených poslanců z jednotlivých seniorátů a Evangelické teologické fakulty UK. Statut poradce mají zástupci Diakonie ČCE a další odborníci.

Daniel Ženatý (1954)

Vladimír Zikmund (1955)

je od roku 2005 farářem v Pardubicích. Dříve působil jako farář v Novém Městě na Moravě (1990–2005) a ve Valašském Meziříčí (1980– 1990). Sedm let pracoval také jako kaplan pardubické věznice. V synodní radě již působil, a to ve funkci prvního náměstka synodního seniora (v letech 1997–2003 a 2009–2015). Je ženatý, má čtyři dospělé syny.

pracuje od ukončení studií na ČVUT v roce 1980 ve vývoji valivých ložisek, v součas‑ nosti jako ředitel společnosti ZKL – Výzkum a vývoj v Brně. Od roku 1996 působí jako kurátor sboru ČCE v Brně­‑ Husovicích a od roku 2003 jako seniorátní kurátor Brněnské‑ ho seniorátu. Je ordinovaný presbyter. Je ženatý, má dva dospělé syny.

23

EKOLOGIE

V neděli do kostela s Biblí, zpěvníkem… a hliníkovým odpadem

P

ři loňské bohoslužbě Díkčinění za úrodu jsme u nás v Silůvkách jako příspěvek k ochraně životního prostředí, které máme dokonce za Boží stvoření, instalovali před vchod do farní zahrady popelnici na hliník. Dobrým příkladem nám v tom byl sbor Brno II. Hliníkovým obalům se doma snažíme vyhnout, jak to jen jde. Nápoje v plechovkách nekupujeme, alobal k pečení nebo balení potravin nepoužíváme. Když se u nás přece jen nějaký hliníkový obal vyskytl, třeba od čokolády nebo jogurtu, nevěděla jsem, co s ním, až do doby, kdy sbor Brno II instaloval na dvoře Blahoslavova domu na hliník popelnici. Od té doby jsem jim pomáhala popelnici přikrmovat. Když jsem otevřela víko, připadalo mi to, jako bych hleděla na pirátský poklad. Víc než rok jsem jim tu popelnici záviděla. Když jsem se ale dověděla, že popelnici mají každou chvíli plnou a že si lidé zvykli, když jdou na bohoslužby, brávat hliníkový odpad s sebou a že nemají problémy s odběrem ve sběrně a že se jim popelnice zaplatila během prvních pár měsíců, říkala jsme si, že ani my nemusíme mít strach, že by to byla iniciativa naprázdno.

Popelnice přístupná všem, magnet rozhodne Popelnici jsme instalovali na ulici, aby byla dostupná i lidem z obce. V obecním zpravodaji i rozhlase ochotně zveřejnili o naší popelnici všechny informace. Do útrob naší popelnice sice není tak pěkný pohled jako do té blahoslavácké, protože je tam často až třetina odpadu tvářícího se sice jako hliník, ale jde o železo nebo umělou hmotu. Také tam často bývají obaly znečištěné zbytky potravin. To bude zvlášť pikantní, až bude v létě teplo.

24

Veškerého servisu kolem popelnice se ochotně ujal náš místokurátor Petr Matuška. Od pořízení a označení popelnice popisky přes vytřídění toho, co tam nepatří, až po odvoz. Bude sice potřeba ještě trocha osvěty, ale problematika třídění hliníku se stala tématem rozhovorů mezi dospělými i dětmi ve sboru i obci. K popelnici bylo třeba in-

stalovat ještě magnet, aby si každý mohl na místě ověřit, zda tam nehází železo – každá plechovka od nápoje totiž není z hliníku, jak jsme si mysleli. Už jsme odvezli i první várku do sběrny v sousední vesnici a stržili první peníze.

Co je hliník zač Hliník je skvělý kov: nerezaví, má výbornou elektrickou a tepelnou vodivost, je lehký, dá se dobře tvarovat, třeba do tenké obalové folie nebo tvaru letadla. Vyrábí se z rudy bauxitu, která se ale u nás netěží, musí se dovážet. Výroba z rudy je velmi energeticky náročná. Na smetištích se hliník nerozloží, ale dobře se recykluje. Recyklace hliníkového odpadu ušetří až 95 % energie oproti výrobě hliníku z bauxitu. Zajímavým nale-

zištěm hliníkových plechovek jsou příkopy podél silnic. Je však otázka, co je efektivnější: objíždět na kole přilehlé okolí a čistit příkopy, nebo se vzchopit a snažit se prosadit zákon, který by nápojové plechovky zakázal, a nebo ale-

spoň prosadit jejich zálohování včetně PET lahví, jako je to například v Norsku? Na cestách šetrnosti vůči Božímu stvoření přeji hodně inspirace, dobrodružství a radosti. Martina Kadlecová, farářka v Silůvkách u Brna

ROZHOVOR S PAVLEM KLINECKÝM

Uchem jehly už prošlo na sto hostů Jak vzniká televizní pořad a co to znamená pro moderátora Pavel Klinecký (*1954) se vyučil automechanikem, po strojní průmyslovce vystudoval Evangelickou bohosloveckou fakultu a službu faráře koná celý život. Jeho spolupráce s Českou televizí má kořeny už v době revoluce. Lidé, kteří měli v té době nějakou zkušenost s prací se zvukem či obrazem, byli zváni do různých komisí a rad veřejnoprávních médií. Pořad Uchem jehly, který moderuješ, běží v České televizi už třetím nebo čtvrtým rokem. Můžeme se těšit na pokračování? Neslyšel jsem poslední dobou, že by měl končit. Původně to vypadalo, že to bude seriál rozhovorů s různými osobnostmi na rok, pak najednou v listopadu řekli: jede se dál, ještě asi rok. Na sklonku dalšího roku jedni říkali končíme, druzí nekončíme, pak nám dali peníze na leden a točilo se dál. A tak to jde pořád. Jsme v provizoriu, ale pokračujeme. Je to podobné, jako když neziskovky žádají peníze a nikdy nevědí, jestli je dostanou. Kolik rozhovorů jsi pro pořad Uchem jehly natočil? Nevím to přesně, to bych musel spočítat scénáře, které mám někde v počítači, ale blížíme se ke stovce.

Máš možnost zasahovat do výběru osobností, s kterými se bude točit? Samozřejmě. Výběr je vždycky souběh několika siločar. Něco navrhnu já, něco dramaturgyně, režiséři nebo ostatní z týmu. Pak je jakési vnitřní recenzní řízení. Já můžu říct, že toho navrženého nechci, oni můžou mnou navrženého odmítnout nebo někdo řekne toho ne, toho já znám, s tím si nepokecáš, to by špatně dopadlo. Někdy se shodneme, ale odmítne to oslovený. Jindy by třeba i host chtěl, ale nesejdeme se na termínu. Všechno toto se do výběru hostů promítá. Spolupracujete nějak s druhým moderátorem pořadu Zbigniewem Czendlikem a jeho týmem? Ne, každý máme jiné spolupracovníky. Když byl pořad ve stádiu úvah, řekla dramaturgyně, že by za moderátora chtěla faráře, že by bylo zajímavé, aby byl v nenáboženském pořadu nositelem jakéhosi přesahu, vertikály. No, a protože jsme pak nestíhali natáčet každý týden jeden díl, vznikl nápad pozvat ještě jednoho faráře. A když je jeden evangelický, ať je druhý katolický. S kolegou Czendlikem natáčí brněnská redakce. Děláme to každý po svém, nezávisle na sobě. Myslím, že to je na pořadu i vidět. Konzultujeme jedinou věc – abychom neměli náhodou stejného hosta.

25

Jak vypadá příprava pořadu? Když padne rozhodnutí, koho do pořadu pozveme, musím ho takzvaně nastudovat. Dnes především s  pomocí internetu. Čtu texty o něm, rozhovory s ním, zaběhnu do knihovny a půjčím si třeba jeho knížku, kterou přečtu nebo prolistuju pasáže, které mě zajímají. Někdy sháním i osobní informace, když vím o někom, kdo dotyčného dobře zná. Musím zjistit, co je na tom člověku zajímavého, jaká témata můžu nadhodit, o čem se budeme před kamerou bavit. Co když jste se s hostem ještě nikdy neviděli? Sejdeme se on a já, dramaturgyně a režisér nebo režisérka. Seznámíme se a  řekneme si, o čem to tentokrát bude. Sepíšeme návrh scénáře v  bodech, režisér sestaví kostru scénáře. Já si to přečtu, doplním, rozpracuju nebo předělám. Scénář se nechá schválit, no – a nakonec se stejně někdy úplně nedodrží, živě, „na place“, je pak všechno trochu jinak. Ale ta příprava je nutná.

Nevystřílíte si broky někdy příliš už při přípravě? To nebezpečí tady je. Pokud host začne moc vyprávět při přípravném setkání, říkám mu vždycky: zarazte, nechte si to před kameru! Aby to bylo nové, bezprostřední, autentické. Já si na hosta někdy záměrně nachystám něco nečekaného, překvapivého. Ne abych

26

ho vyvedl z míry, ale aby to chytlo takový ten živý šmrnc. Aby tam bylo trochu koktání nebo překvapivého tváření. To mě naučil pan režisér František Filip. Když jsme se kdysi před natáčením domlouvali, jak ho mám v pořadu oslovovat, jestli pane režisére, řekl: jo, pane režisére. Pak přišla akce, klapka, jedem. Já se před kamerou ptám: Jak vás mohu oslovovat? Pane režisére? A on na to: Né, říkej mi Franto! Tak to vyvedl z míry on mě. Takovými drobnými záludnostmi získává pořad šťávu. A někdy něco podobného svým hostům dělám taky. Jak na moderátora­‑faráře hosté reagují? Všiml jsem si, že většinou se bojí mého úřadu, toho faráře ve mně. Někteří mně to i přiznali. Herci, zvyklí na kameru, trochu míň, ale všichni bez výjimky. Asi mají strach, že je budu grilovat na Desateru, na tom, že jsou rozvedeni nebo mají někde ženskou nebo že nechodí do kostela. Vím, že mnozí odřekli natáčení v momentě, kdy se dozvěděli, že jde o  rozhovor s  farářem. Velice často je na začátku host kožený, ostražitý, neví, co může od flanďáka čekat. Pak, když udělám nějaký fórek nebo prostě zjistí, že jsem docela normální, roztaje a je to výborné. Jsou některé osobnosti, které jsi měl v pořadu a obzvlášť rád na ně vzpomínáš? Třeba vynikající buddhisticko­‑šamanistický filmový dokumentarista Viliam Poltikovič. To byl pán se zvláštním zářivým pohledem, aniž by se usmíval. Vyzařoval tajemný vnitřní klid, jako by byl odjinud. Jiní hosté mají v mých vzpomínkách zvláštní místo, protože si jich velice vážím. Třeba Jiří Suchý. Pak přátelé, kteří už tu nejsou – Irena Škeříková, Sláva Hubálek, který se nedočkal výsledku, umřel mezi natáčením a vysíláním. Výborný byl Max Kašparů, Ondřej Vetchý. Ten roztrhal všechny ratingy! Zážitek byl rozhovor s Veronikou Žilkovou, s Achabem Haidlerem, Židem a  nádherným komediantem (tak herci nazývají sami sebe) – s tím jsme rozebírali starozákonní příběhy. Mohl bych pokračovat ještě dlouho.

Dostal ses někdy do takové situace, že ses potil až na zádech a říkal si: tohle asi nepůjde, to se bude muset vystřihnout? Když jsme točili s českoamerickým fotografem Antonínem Kratochvílem, mluvil roztomilou americkou češtinou jakoby s horkým

Když jsme u toho střihu: Bývá pořad hodně sestříhaný proti tomu, co se natočí? Bývá, to musí být. My natočíme kontinuálně na jednu klapku více než hodinu a vysílá se 26 minut. Takže dvě třetiny se musí zahodit. Je to schválně, aby bylo z čeho vybírat. Jaká je spolupráce s televizním štábem? Ta je moc fajn. Jsou to příjemní lidé, za ty roky už se známe. Dva kameramani, dva režiséři, dramaturgyně a já. Zcela jim důvěřuju, do střižny ani nechodím. Vím, že to udělají dobře. Někdy bych třeba nevystřihl nějakou pasáž, kterou oni dají pryč, ale věřím jejich profesionalitě a tomu, že to zapadá do jejich koncepce, kterou třeba já zblízka tak dobře jako farář nevidím. Křesťanské motivy mám v pořadu rád, ale nesmí vyznít lacině propagandisticky. A to lidé zvenčí dokážou líp poznat.

bramborem v ústech, ale peprnými výrazy, které se musely vypípnout, se to jen hemžilo. A co s tím? Po střihu by z toho nic nezbylo. To jsem se teda docela potil.

Máš nějaký vzkaz pro čtenáře Českého bratra? Pokud se vám milí čtenáři pořad Uchem jehly líbí, napište to České televizi. Stačí pár slov mejlem. Když se totiž rozhoduje, co se v budoucnu bude točit, a co ne, důležitým ukazatelem je divácká sledovanost. A na podněty diváků se hodně dá. Ptala se Daniela Ženatá, foto: archiv ČT

Z CÍRKEVNÍCH ŠKOL

Česko­‑polská spolupráce se rozvíjí i mezi studenty středních škol Žáci Evangelické akademie jsou u toho

V

 Náchodě se ve čtvrtek 7. května 2015 uskutečnila první část dvoudenní konference zaměřené na spolupráci v oblasti školství a vzdělávání v česko­‑polském příhraničí. Organizačně konferenci zajišťovaly Střední odborná škola sociální­‑Evangelická akademie spolu s partnerskou školou z polského Božkówa.

Společným cílem je zpopularizování výuky sousedících jazyků, motivace k přeshraniční spolupráci. Studenti na obou stranách hranice tak získávají možnost vzájemného poznávání, porozumění a výměny informací, které jim umožní se rozvíjet. Projekt je určen učitelům a žákům středních škol v šesti česko­‑polských euroregionech.

27

Na konferenci mimo jiné vystoupili starosta Náchoda Jan Birke a místostarosta nedalekého polského města Duszniky­‑Zdrój Jacek Kowalczyk. Společně prezentovali konkrétní příklady vzájemné spolupráce. Jacek Kowalczyk stál u  zrodu kontaktů

představovala skutečnou bariéru. Starosta Náchoda Jan Birke na závěr svého projevu řekl: „Je velmi důležité, abyste znali historii a neustále si ji připomínali. Kdo nezná dobře svou minulost, nemůže dobře žít v současnosti ani budoucnosti.“

a dodnes se na stále se rozvíjející spolupráci Čechů a Poláků velmi aktivně podílí. Oba také vzpomněli na dobu, kdy nebylo vzájemné setkávání Čechů a Poláků takovou samozřejmostí jako dnes a státní hranice

Právě v těchto dnech si totiž připomínáme 70. výročí konce 2. světové války, která se zapsala do dějin obou našich zemí nesmazatelnou stopou. David Hanuš, ředitel školy 

(redakčně upraveno)

Z MEZINÁRODNÍ KONFERENCE

Pestrost v pusztě MEZINÁRODNÍ KALVINISTICKÁ KONFERENCE V MAĎARSKÉM BEREKFÜRDÖ

V

ětší maďarská města se, jak známo, jmenují podle různých uzenin a jiných masitých pokrmů. Pro účastníka mezinárodní teologické konference, cestujícího osobním vozem, představuje tato kulturní zvláštnost jisté riziko: Segedín totiž leží v zcela odlišné části země než Debrecín. Nicméně po úspěšném překo-

28

nání gastrogeografických obtíží dorazil jsem v podvečer na místo konání konference, do termálních lázní Berekfürdõ. Když mne portýr na parkovišti oslovil „pane doktore“ a předal mi barevný program na křídovém papíře, hrklo ve mně: Jde do tuhého, patrně skutečně dojde na mezinárodní vědu.

Pořadatelům se krom mezinárodní pestrosti od Michiganu po Tokio a od Oradei po Pretorii, polokoulí severní i jižní, východní i západní, podařilo dosáhnout i značné pestrosti názorové.

Pestrost příspěvků Na konferenci Vzájemné vlivy mezinárodního a národního kalvinismu v čase liberalismu a totalitarismu jsme mohli slyšet jak neomarxistickou teoložku, tak profesora velmi konzervativní Hillsdale College, člena americké Orthodox Presbyterian Church. Co umožnilo tuto nevídanou pestrost, možná poodkryla přednáška Nizozemce H. Selderhuise: Za nejcennější prvek kalvinismu označil to, že kalvinismus je v  podstatě systematickým uspořádáním předreformačního myšlenkového bohatství, které postrádá vlastní originální přínos. V praxi toto pozorování zajímavě předvedl budapešťský Péter Balla se svou obhajobou závaznosti biblického kánonu. Jak proti luterské myšlence Ježíše jako „kánonu v kánonu“, která činí některé pasáže Písma překonané či zbytečné, tak proti modernímu a postmodernímu odmítnutí kanonických knih vůbec, ve kterém má třeba Tomášovo evangelium stejnou hodnotu jako knihy kanonické. Balla velmi názorně ukázal, jak na sebe jednotlivé biblické knihy vzájemně odkazují, jak kánon vzešel ze shody užívání těchto knih v celé církvi. A jak se novozákonní kánon ve svém závěru vrací k starozákonním počátkům, když se v Janově Zjevení objevuje přehršel motivů, které v Novém zákoně dosud ležely jakoby stranou. Vyslovil se proti dělení biblistiky na starozákonní a novozákonní a dočkal se v tom souhlasu v následující diskusi. Vůbec byly příspěvky maďarských a rumunských akademiků osvěžující v tom, že teologie německého okruhu 19./20. stol. (včetně např. teorie pramenů) díky historickým vazbám na Skotsko zde zřejmě nemá tak posvátný status jako u nás. Aktuálně i  pro nás vyzněla přednáška I. Pásztori­‑Kupána z rumunské Kluže. S odkazem na jisté přehlížení hrůz komunismu v poválečné ekumeně podrobil kritice teologii,

která staví na jedné dějinné krizi (nacismus u Bartha a dalších), o níž je dogmaticky přesvědčena, že se jí již nikdy nemůže nic rovnat nebo ji překonat. Ve své přednášce vyzdvihl na západě spíše ojedinělou kritiku komunismu Reinholda Niebuhra. Až zábavně působilo, když mu pak v debatě americká levicová teoložka namítla, že Niebuhr nevěnoval pozornost lynčování černochů v Americe (ve skutečnosti věnoval). Nemohl jsem si nevzpomenout na vtip, známý v celém východním bloku, který končí „A vy zase mlátíte černochy“ (maďarsky Amerikában verik a négereket.)

Jan Krafiát v mezinárodním kontextu Můj příspěvek se věnoval duchovnímu zrání Jana Karafiáta pod vlivem skotské církve a jeho snaze vykročit poněkud z provinciálnosti českého evangelického prostředí. Jak jsem se potom dozvěděl, Karafiátovo duchovní zrání i jeho pozdější program v mnoha bodech

připomínal příběh více představitelů maďarské reformované církve na přelomu 19./20. stol. Několik přednášek ukázalo podobnost „nálady“ maďarského a  českého prostředí: Na jejich bitvu u  Moháče se v  Maďarsku váže velmi podobně vyjadřovaný sentiment „našich slavných proher“ jako u nás na Bílou horu. Zejména mladší maďarští akademici se však dovedli na jisté bolestínství evangelické menšiny podívat s mírně ironickým odstupem. Že je prospěšné od (bezpochyby závažného) utrpení vlastní skupiny přece jen trochu odstoupit, nechtěně předvedl jinak sympatický zástupce Jihoafrické republiky (a předseda

29

Světového společenství reformovaných církví) J. Pillay, který se i u příspěvku o současném překladu ženevského žaltáře do rumunštiny dotazoval: „A jak se to vztahuje k apartheidu?“ Jako bych slyšel řeč některých našich teologických učebnic, ve kterých je vše třeba poměřit útrapami pobělohorské evangelické církve. Navzdory vzdálenostem máme společného opravdu hodně. Škoda nezmínit i další z dvaceti pěti nabitých přednášek. V historii zběhlý čtenář si však jistě klade otázku, zda se takový mezinárodní koncil obejde bez orgií. Jednalo se však o setkání kalvinistů, a tak vše bylo uměřené. Jeden večer jsme strávili v termální lázni a bylo velmi příjemné mluvit o pastoraci a každodenní správě církve a jaksi zapomenout, že někteří z diskutujících vedou třetí největší ekumenický svaz světa či předsedají církvi celého švýcarského kantonu. Atmosféra byla

nenuceně přátelská. Mile bizarní byl večer s lidovými písněmi a tanci, nejdříve interpretovanými folklórním souborem, v pozdější fázi večera s neztenčeným nadšením a bravurou samotnými maďarskými akademiky. Japonské účastnici, jak mi sdělila, celý výjev připomínal filmy Jiřího Trnky, které má ráda. Lidovým tancům jsem se úspěšně vyhnul (to bylo mé hlavní předsevzetí, se kterým jsem na konferenci jel), tři sloky pijácké písně v maďarštině mne profesor Kovács kupodivu pro ten večer naučit dokázal. V rozhovoru se studentem z Podkarpatské Rusi jsem také ke svému údivu zjistil, že rusínština a čeština jsou navzájem srozumitelné. Děkuji tedy srdečně své církvi, která mne na toto setkání vyslala. Malá víska ve stepi na maďarsko­‑rumunské hranici otevřela okno do velkého, pestrého a zábavného světa reformovaného vyznání.  Tomáš Pavelka

OCENĚNÍ VZÁCNÉHO ČLOVĚKA

Medaile vděčnosti pro sestru Boženu Jelínkovou Celoživotní služba druhým

V

 neděli 3. května jsme měli v pardubickém sboru slavnost. Při bohoslužbách předával člen synodní rady Pavel Stolař Medaili vděčnosti sestře Boženě Jelínkové jako vyjádření poděkování za její dlouholetou práci v křesťanské službě ve sboru v Pardubicích i za službu celé církvi. Sestra Božena Jelínková pochází ze Semonic, z velkého hospodářství. Absolvovala hospodyňskou školu ve Stěžerách, stala se kuchařkou a pracovala jako vedoucí kuchyně ve školních jídelnách. A o prázdninách se věnovala službě církvi. V letech 1960 až 1987, plných 27 let, vařila a byla hlavní kuchařkou v Horském domově v Herlíkovicích. V této době měl provoz v Herlíkovicích na starosti

30

farář Jiří Svatoň se svou manželkou Hanou. To se v Herlíkovicích ještě hospodařilo, chovali se koně, krávy, slepice, krmilo se prase, pěstovalo se obilí, brambory, jahody, kosila se tráva a sušilo seno na horských loukách. Ve vedení hospodářství se vystřídali Medkovi, Hurtovi a Kiellarovi. V kuchyni se využívalo vlastní mléko, stloukalo se máslo a vyráběl tvaroh. To znamenalo být již od pěti hodin ráno na nohou a pracovat až do pozdních večerních hodin, aby se stačilo připravit výborné domácí jídlo pro strávníky, svačiny pro brigádníky, péct buchty a borůvkové koláče, dělat dobrůtky pro děti, vařit džemy a kompoty. Celá rodina Jelínkových jezdila do Herlíkovic velmi ráda, protože církev tam o prázdninách žila.

Svoje obdarování uplatnila sestra Jelínková také ve svém sboru v Pardubicích. Byli jsme rádi, že máme mezi sebou profesionální

kuchařku, kterou vaření velmi baví. Připravovala výborné obědy při sborových dnech,

na pastorálkách i obědy s moučníkem pro staré a  osamělé členy sboru. Sloužila ve sboru i jinak – šila záclony, závěsy a potahy, pomáhala při brigádách na faře, zkrátka dělala, co bylo potřeba. Manželé Jelínkovi byli také zakladateli a organizátory podzimních pobytů pro seniory v Chotěboři, které pořádal Chrudimský seniorát. Jako hlavní kuchařka zde sestra Jelínková působila patnáct sezón. Při práci v kuchyni kolem sebe dovedla šířit radostnou atmosféru a se svými pomocníky z řad mládeže, studentů i ostatních měla úžasnou trpělivost. Sestra Božena Jelínková oslavila 14. dubna své 88. narozeniny. Jsme vděčni Pánu Bohu, že jí dává zdraví, dobrou mysl a energii do života. Celý svůj život věnovala službě pro druhé. Přejeme jí, aby ji Pán Bůh opatroval a provázel i v dalších dnech jejího života. Hana Capoušková, kurátorka pardubického sboru

GENERACE

Vzpomínka na profesorku Vlastu Smetánkovou Odešla žena statečná, vzdělaná, ohleduplná

P

aní Vlasta Smetánková vnímala citlivě život člověka v  jeho kráse a  nadějích i v jeho mezích a ohroženích, ve společenství i o samotě. Lnula ke své rodině, ale brzy jí zemřel manžel. Měla starost o druhé lidi, dovedla navštěvovat nemocné, doprovázet stárnoucího člověka na procházce, zeptat se na situaci jedince i rodiny. Křesťanství její citlivost prohlubovalo, učila se tomu z Bible, ztišovala se při bohoslužbách. Lidským vztahům rozuměla také z literatury. Spisovatele a básníky chápala v tom, co obsahově sdělují a dosvědčují, ale viděla je také v jejich osobní situaci, v situaci národa a společnosti a rozuměla cílům i starostem Němcové, Světlé, Havlíčka, Máchy, Šrámka,

Hrubína, Seiferta, Holana, Havla, Škvoreckého a dalších. Dovedla se vypravit do an-

tické literatury, ale také byla plna zaujetí pro záhadnou duši ruského člověka, jak

31

se zračí u Tolstého, Lermontova, Čechova a jiných. Byla jí blízká francouzská kultura a chápala paní Suzanne Renaud, Francouzku v Čechách, manželku Bohuslava Reynka, na osamělém venkově. Těšila ji hudba a vnímala ji silně třeba v tvorbě Beethovenově. O všem tom mluvila v našem Klubu seniorů. Vážili jsme si toho a jsme jí vděčni. Měla ráda evangelický sbor, evangelickou tradici s její střízlivostí a neokázalostí a také při tichém soustředění v modlitbě k Bohu. Po své mamince Vlastě Hromádkové, kurátorce, převzala odpovědný vztah ke sboru a ve staršovstvu starost o jeho růst. Zajímaly ji veřejné záležitosti, promýšlela to, co prodělal a co říkal její strýc, Josef

Lukl Hromádka. Připomínala si zkušenosti z doby komunismu a viděla úkoly v dnešní demokracii. Ráda diskutovala, byla rozhodná ve stanoviscích, ale současně solidární a plna účasti. Vlasta Smetánková uměla obsáhnout široký horizont života z minulosti a bohatý život dneška. Byla ohleduplná, vzdělaná a statečná. Stále měla na mysli své děti, vnoučata a pravnoučata, své příbuzné. Víra v Boha jí byla oporou a zdrojem síly. Když ve svých 82 letech po těžké nemoci 24. dubna 2015 zemřela, vydala se na cestu za svými nejbližšími, kteří ji předešli do věčného života a odpočinutí v království Božího pokoje. Jan Čapek

Dobromila Bednářová Kurátorka srdcem

M

ěli jsme ji rádi – dlouholetou kurátorku sboru ČCE v Rovečném, Dobromilu Bednářovou. Opustila nás po dlouhé nemoci 28. března 2015 ve věku 86 let.

Lásku ke svému sboru projevovala milým přístupem ke každému, k bratrům farářům a všem, kteří se s ní potkávali. Byla tako-

32

vou maminkou sboru. Svoje postavení si vytvořila nebývalou láskou a  vstřícností k bratrům a sestrám. Vítání v kostele k bohoslužbám bylo od ní vždy srdečné a radostné. Neskrývanou radost měla i z těch, kteří se při bohoslužbách neobjevovali tak často. Vzpomínáme také na biblické hodiny, na které jsme se někdy scházeli u ní doma. Bylo to v době, kdy už nemohla přicházet na bohoslužby v kostele ani na biblické hodiny na faře. Při zhoršování zdravotního stavu prožívala poslední čas svého života v Domově pečovatelské služby v Bystrém u Poličky. Když jsme ji občas navštěvovali, byla spokojena a radovala se při společném zpěvu a modlitbě. Její život byl prodchnut důvěrou v Pána Boha, to byl pramen jejího žití. V našich srdcích je zapsána jako vzácná sestra; naše Dobruška. Za sbor v Rovečném Adolf Petr

MOJE CÍRKEV

MODERNÍ ARCHITEKTURA X.

Evangelický kostel v Baťově Zlíně aneb jak švec pečoval o své nábožensky založené zaměstnance

M

ěsto Zlín prodělalo ve 20. století bouřlivý rozvoj, a to zejména díky nejznámějšímu z českých podnikatelů, „ševci“ Tomáši Baťovi. S rozvojem města rostl i počet evangelíků. Ještě v roce 1880 se při sčítání lidu přihlásil k evangelické víře jediný člověk! V  roce 1930 pak už bylo evidováno 1268 evangelíků. Firma Baťa nakonec výrazně přispěla i k výstavbě nového evangelického kostela. Velmi pečlivě sledovala náboženskou orientaci svých zaměstnanců a stovky dělníků­‑ evangelíků nemohly uniknout pozornosti. Na výstavbu evangelického kostela firma zajistila za velmi výhodných podmínek pozemek a v součinnosti s městem zadala svému šéfprojektantovi Vladimíru Karfíkovi návrh stavby. Pro dnešní diskusi o rozvojových projektech církve příklad jak vyšitý, ale na druhou stranu – dovedeme si představit, že by takto dnes reagovalo třeba vedení Škodovky? Karfík získal zkušenosti v pařížském ateliéru Le Corbusiera, odkud odešel na několik let do USA, kde pracoval u další legendy moderní architektury, Franka Lloyda Wrighta. Kromě zlínského kostela byl realizován ještě jeho návrh katolického kostela v Bratislavě­‑Petržalce. Ten byl původně vypracován pro Otrokovice, ale nakonec byl Tomášem Baťou zdarma nabídnut občanům Petržalky místo peněžního daru.

Nový kostel ve svahu Kostel byl postaven na svažitém pozemku v tehdy oblíbeném funkcionalistickém stylu. Nešlo o první návrh. Původně plánovaný pro-

jekt s vysokou věží stavitele Josefa Zelinky nakonec nebyl uskutečněn i kvůli vysoké ceně a odmítavému stanovisku města. Město ale nakonec nabídlo jiný pozemek a architektu Karfíkovi se podařilo vytvořit pohledově atraktivní a urbanisticky zajímavou stavbu. Využil přirozeného spádu terénu pro hlavní

novostavba Zlínského chrámu v třicátých letech 20. století

loď s nezvykle komponovaným stupňovitým uspořádáním lavic. Vertikální dominantou je věž zvonice završená kalichem ve zvýrazněném nároží, kam ale nikdy nebyly z ekonomických důvodů instalovány původně ¥

33

plánované zvony. Dynamiku celé stavbě dodávají svislé pásy okenních otvorů. Stavbu chrámu zahájil zlínský stavitel Josef Winkler v červnu 1936 a dokončena byla za necelý rok, na velikonoční pondělí 29. března 1937. Konečná cena stavby včetně zařízení se vyšplhala na 403 000 korun. Zlínský evangelický kostel bezesporu náleží mezi nejzdařilejší sakrální stavby československé meziválečné

fotomontáže Jana Šplíchala s náměty stvoření světa podle prvních kapitol Bible. Na levé straně měl být obraz představující Krista a novozákonní křesťanskou symboliku. Jelikož nebylo dodrženo provedení písma podle návrhu Miroslava Rady a také proto, že část věřících s umístěním obrazů nesouhlasila, autor na dokončení interiéru rezignoval. Z návrhu zůstalo jen torzo. Po vymalování Velkého sálu v roce 2004 se vzhled interiéru více přiblížil původnímu Karfíkovu návrhu s převládající bílou barvou a jemnými odstíny šedé. V prostoru najdeme dnes jen jediný obraz – Milosrdného samaritána od Miroslava Hanáka. Na stěnách se opět objevily biblické citáty. Proměny interiéru zlínského kostela tak vyjadřují i určité pnutí v evangelickém prostředí mezi reformovanou a luterskou (i katolickou­‑ obecnou) tradicí i další vlivy. Přístup k zobrazování a umění zřejmě místní komunitu ovlivnil a stojí za zmínku, že ve vestibulu vznikla galerie, kde se pravidelně pořádají výstavy.

Živý sbor v multikulturním Baťově městě

výstavní prostory uvnitř komplexu

architektury. Vyváženými proporcemi a funkcionalistickou jednoduchostí dokonale zapadá do urbanistického kontextu baťovského Zlína, vůči němuž se zároveň vymezuje pominutím nejtypičtějšího vizuálního prvku – červené režné cihly.

Proměny interiéru kostela Interiér kostela změnil v průběhu své existence svůj vzhled už třikrát. Původně zde nebyly varhany, ale pouze malé harmonium. Na všech stěnách byly biblické citáty malované černou barvou. V sedmdesátých letech proběhla proměna interiéru podle návrhu Miroslava Rady. Na zdech byly namalovány tři kříže připomínající Golgotu. Do interiéru přibyly barvy a na pravé straně se umístily

34

Na stránkách sboru se dočtete o mnoha aktivitách a dokonce i místní mládež má své webové stránky. Pro dnešní dobu je také zajímavé, že již za první republiky žilo ve Zlíně nábožensky velmi rozmanité spektrum obyvatel. Kromě členů řady křesťanských církví přitáhl obuvnický průmysl do města i židy, hinduisty či muslimy. Také evangelický chrám sloužil jako ekumenické centrum pěti církví a ještě dnes se zde konají bohoslužby evangelické, husitské a shromáždění Církve bratrské. Návštěvou funkcionalistického chrámu v nejvýchodnějším krajském městě České republiky, ve Zlíně, se uzavřel desátý díl seriálu o moderní architektuře evangelických kostelů 20. století. V letním dvojčísle se pak můžete těšit na pokračování z pera kolegy Sládečka, který blíže představí osobnost Emila Edgara nebo zajímavý, ale nerealizovaný návrh kostelíku pro Třebíč od věhlasného architekta Jurkoviče. Nezapomeňte si tedy ani v létě koupit na plovárnu Českého bratra!  Jan Kirschner a David Valůšek

BOHATÝ PROGRAM PRO VŠECHNY

Husovské slavnosti 2015 na začátku července zaplní centrum Prahy

J

ednu z nejvýznamnějších osobností českých dějin, mistra Jana Husa, představí Husovské slavnosti 2015, které se budou konat v centru Prahy 5. a 6. července. Jedná se o duchovně­‑kulturní projekt, který upozorní na význam Jana Husa a jeho odkaz do dnešní doby. Akce se koná při příležitosti 600. výročí Husovy mučednické smrti a nabídne pestrou škálu duchovních a kulturních akcí od bohoslužeb přes koncerty, divadelní vystoupení až po přednášky a diskuse. Hlavní pódia budou umístěna v sousedství pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí. Prostřídají se na nich například Hradišťan, Spirituál Kvintet, Domažlická dudácká muzika, Smetanovi filharmonici Praha a mezinárodní pěvecké sbory. Nebude chybět divadelní představení o Janu Husovi a ekumenická bohoslužba. Ovocný trh se promění ve středověké tržiště s programem především pro dětské návštěvníky. Mohou se těšit na loutkové divadlo, šermířské vystoupení, ukázky řemesel a soutěže. Rodiče s dětmi se vydají na poutnický program V kole po kostelech s mistrem Janem Husem. Právě v kostelech připravují organizátoři bohatý program. Například v Betlémské kapli se uskuteční duchovně­‑kulturní setkání Mistru Janu Husovi s láskou či bohoslužba k uctění památky tohoto muže. Přednášky nabídne kostel sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí a kostel U Salvátora stojící nedaleko. Tam se lidé mohou také připojit k večeru věnovanému problematice rasismu a útlaku ve společnosti. V kostele sv. Martina ve zdi zazní přednáška profesorky latinské medievalistiky Masarykovy univerzity v Brně Jany Nechutové o významu Husa pro dnešní společnost. Panelová diskuse a  promítání dokumentárního filmu připomenou dění ve válkou

zmítané Sýrii a situaci uprchlíků. Na pomoc těmto lidem poputuje výtěžek veřejné sbírky, na kterou mohou návštěvníci Husovských slavností přispět. V kostele se také uskuteční komponovaný program se čtením Husových textů, který doplní skupina Oboroh. Další zajímavý program nabídnou i kostel sv.  Mikuláše na Staroměstském náměstí nebo kostel U Salvátora v nedaleké Salvátorské ulici. V Divadle Kalich zhlédnou návštěvníci představení Divadla Járy Cimrmana České nebe, ve kterém představuje Jan Hus jednu z titulních rolí. V neposlední řadě se návštěvníci mohou vydat na prohlídku husitské Prahy.

Lidé, kteří chtějí na slavnosti přijet, ale nebydlí v Praze, si mohou přes nově spuštěné webové stránky rezervovat místa v pražských hotelích. Formulář i podrobný program a novinky najdou zde: www.hus­ ‑fest.eu. Husovské slavnosti 2015 jsou určeny široké veřejnosti, a  to i  pro anglicky a německy mluvící účastníky, a pořádá je Českobratrská církev evangelická a Církev československá husitská. Slavnosti jsou vyvrcholením Roku mistra Jana Husa, na kterém obě církve spolupracují. Jana Vondrová

35

HLAS SYNODÁLKY

Je církev Diakonii matkou, či macechou? Rozhodování v obavách o budoucnost

L

etošní synod byl hodně náročný – konalo se mnoho důležitých voleb a na pořadu bylo také schválení dalšího kroku na cestě církve k  samofinancování jejího provozu. Nepřímo se tohoto velmi důležitého tématu týká také finanční podpora Diakonie ČCE, velkého poskytovatele sociálních služeb, jehož zřizovatelem ČCE je. Minulý rok prošlo „kolečkem“ dotazování ve sborech a seniorátech několik materiálů, v nichž se objevovala také otázka, kolik procent z finančních náhrad (tak zvaných restitucí) by církev měla ponechat pro budoucí samofinancování provozu a kolik může darovat na diakonické a rozvojové projekty. Synodní rada s tímto průzkumem pracovala a na jeho základě vznikl pro synod tento návrh: na diakonické a rozvojové projekty darovat celkem 18,5 procenta z roční částky restitučních náhrad a tuto částku pak rozdělit mezi Diakonii ČCE a ČCE v poměru 30 procent ku 70 procentům. Jinými slovy – celá Diakonie by od svého zřizovatele dostala cca 4 miliony ročně, které by mohla využít dle vlastního uvážení.

Přetahovaná o procenta Na synodu vystoupil proti tomuto návrhu ředitel Diakonie Petr Haška, který navrhl, aby ČCE byla k Diakonii poněkud štědřejší a částku na diakonické projekty rozdělila s Diakonií alespoň půl na půl – tedy 50 procent dát Diakonii na její projekty, 50 procent si ponechat pro projekty posuzované církví. Hovořil o tom, že Diakonie naléhavě potřebuje posílit fond, z nějž může střediskům poskytovat půjčky pro překlenutí období, v nichž čekají na přidělení dotací. I ostatní návrhy ve prospěch Diakonie byly dle mého pohledu poměrně střízlivé, podané s vědomím, jaká je situace a co si církev může a nemůže dovolit. Všechny návrhy byly také bezvýhradně pod-

36

pořeny členy dozorčí rady Diakonie a podporu návrhům dala také výchovná komise synodu. Jak to dopadlo? Synod všechny návrhy ze strany Diakonie odmítl a odsouhlasil původní návrh synodní rady. Církev si tedy celkově pro svou potřebu z náhrad nechá každoročně 94,6 %, Diakonii přenechá 5,4 %. O náhrady za roky 2013–2014 se s Diakonií nerozdělí vůbec. Pro úplnost je třeba dodat, že církev sice Diakonii poskytne ještě jiné finance, ty ale nebudou volné – jde o účelově vázané částky.

Poklady v nebi? Osobně mě výsledky hlasování překvapily a zklamaly, ač nezbývá než principy demokratického rozhodování respektovat. Vím, že především v malých sborech panují velké obavy, jak se udrží, jak uživí svého faráře. Chápu, že není třeba podléhat tlaku veřejnosti a médií, aby „si církev financovala Diakonii z restitucí“. Mám ale přesto dojem, že v tomto rozhodnutí nás ochromil strach a malověrnost. Chtěli bychom, aby naši členové odvážně zvýšili obětavost, ale jako církev to neumíme. Teologická hlediska se na synodu řešila v mnoha jiných ohledech (například co má obsahovat logo ČCE, aby o církvi sdělovalo to důležité), ale v tomto bodě se moc teologie neobjevilo. A tak si dovolím teologický pohled laika: během hlasování o jednotlivých návrzích se mi vybavoval verš z Lk 12,15 „Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má“. Možná tak zcela nadbytek nemáme, myslíme­­­‑li na budoucí potřebu samofinancování, ale život naší církve určitě není zajištěn tím, co si ze strachu a dobře spočítané ponecháme v truhlicích či v investičních fondech, zaniknout můžeme i tak. Mám dojem, že bychom měli být alespoň trochu odvážnější a pouštět svůj chléb po vodě, snad střízlivě a s rozvahou dobrého hospodáře, ale s živou důvěrou v Pána církve. Jana Šarounová, synodálka (redakčně kráceno)

DĚTI A SBOR

VŠECHNY VĚKOVÉ KATEGORIE SPOLU

Děti a bohoslužba Ptejte se a hledejte odpovědi

T

o téma nosím v hlavě už půl roku. Na začátku byla otázka – jak propojit nedělní školu s bohoslužbami? (Musím totiž napsat článek do Katechetické přípravky.) Na papíře začal vznikat dlouhý seznam – kde se co praktikuje, co se daří, další věci mě napadaly při procházení bohoslužeb nebo dalších materiálů. Během toho času ale téma měnilo směr a nutilo mě tázat se trochu jinak, možná zásadněji. Jak vnímáme děti v bohoslužbách? Co je vlastně cílem jejich účasti? Je dobré, aby byly vždy v nedělní škole, případně aby měly v bohoslužbách svůj ohraničený prostor? (Schválně neodpovídám na tyto otázky přímo, nechávám je i vašemu přemýšlení.) Ujasnila jsem si pro sebe několik zásadních věcí, o které se s vámi chci podělit. Bohoslužby jsou centrem života sboru. Setkání s  Bohem. Chvílí, při níž se sejdou všechny věkové kategorie. Vyřadit vědomě či nevědomě nějakou skupinu jen kvůli věku je nepřijatelné. Teologicky (Ježíš nikoho nevylučuje) i prakticky (zas takové množství nás do sborů nechodí). Děti na bohoslužbách nejsou objektem našeho snažení („připravíme program pro děti“). Nejsou na druhém břehu. Jsme na stejné lodi, nikdo není divák. Chceme slavit společně bohoslužbu. S DĚTMI, mládeží, s dospělými. Tento úhel pohledu považuji za zvlášť významný, je třeba si jej připomínat. Brát děti jako ty, kteří sami chtějí a mohou přicházet před tvář Bož; svým specifickým způsobem, se svými schopnostmi a pohledem. Nepotřebují náš

„překlad“, naše předporozumění, potřebují, abychom je brali vážně s jejich potřebami.

Potřeba smysluplnosti Jednou ze základních potřeb je potřeba smysluplnosti. Pokud se dítě v kostele nudí (a že se nudí!), není potřeba ho pobavit (farář nemusí dělat šaška), ale pomoci mu v tom, aby vnímalo smysl jednotlivých součástí bohoslužby i jejího celku. Nemusí se tak dít jen vysvětlováním, ale také přizpůsobením dětskému vnímání. Je podstatné, že smysluplnost musí dítě vnímat právě teď – nelze říct „jednou to pochopíš“. Je však zřejmé, že do některých poloh bohoslužby dítě teprve doroste, až později uvidí její mnohovrstevnatost, nebo už teď pochopí, že např. kázání je tu většinou pro rodiče. Malé cvičení 1: Zkuste otázku po smysluplnosti upřímně položit sobě! Jsou pro vás bohoslužby se všemi svými částmi smysluplné, nebo některé přecházíte a doufáte, že jsou smysluplné alespoň pro ostatní? Vzpomeňte si na své dětství – co vám dávalo v bohoslužbách smysl? Proč jste začali do kostela chodit o své vůli? Dívejte se na děti při bohoslužbách – co vidíte? Jestliže děti na část bohoslužeb zůstávají, jak zohledňuje právě tato část jejich potřeby, jak jim můžeme pomoci vnímat její smysl?

Potřeba podílet se Další potřebou je potřeba participace. Mnoho věcí začne dávat smysl právě tehdy, když se na nich mohu nějak podílet, když do nich ¥

37

proniknu. V bohoslužbách by měli všichni zřetelně vnímat – jsem tu důležitý, mám tu své místo. Potřebují mě. Nemám jen vyhrazenou lavici pro nedělní školu, ale mohu přinést i něco ze sebe. Malé cvičení 2: Cítíte se v bohoslužbách osobně angažováni, podílíte se na nich, připadáte si tu důležití? Co se má změnit, abyste si důležití připadali? Prožíváte společenství s druhými? Které z vašich smyslů a schopností jsou při bohoslužbách k užitku? Dívejte se také na děti a jejich očima – co se od nich při bohoslužbách vyžaduje, co potřebují a chtějí ony samy, co jsou schopny zvládnout? Projděte kostel a dívejte se na něj očima, jako by vám bylo pět – co vás omezuje? Projděte bohoslužbu a u každé části zkuste vymyslet, jak by se mohly děti zapojit – fantazii neklaďte žádné meze. V téhle chvíli máte možná hlavu nebo poznámkový blok plný různých nápadů či otázek. Schválně jsem otázky směrovala i na dospělé. Jestliže totiž začneme promýšlet bohoslužby z hlediska potřeb dětí, je pravděpodobné, že se dostane i na naše – někdy neuspokojené – potřeby. Možná vám vyvstala i nějaká otázka po obsahu – „proč vlastně děláme…?“ K hledání odpovědi vás chci povzbudit. Abychom mohli jednotlivé části bohoslužeb zpřístupnit dětem (mládeži, dospělým), potřebujeme znát jejich obsah a význam. Musíme je chápat vnitřně, do hloubky, abychom nekopírovali jen metody jiných či neklouzali po líbivém povrchu. Základní obsah zůstává (setkání s Bohem), forma se však mění tak, aby vyhovovala konkrétnímu shromážděnému společenství.

38

Katolíci, jejichž bohoslužba je ve srovnání s evangelickou více svázána, v Německu napsali do svých materiálů o bohoslužbách s dětmi: „Bohoslužba je dobově podmíněna, nelze ji vidět bez společenského rámce… je třeba čas od času přezkoumat koncepty vytváření bohoslužeb… Co bylo před pár lety správně, dnes už být správně nemusí.“ Myslím, že to platí i pro české evangelíky a jejich děti. Všeho zkuste, co dobré jest, toho se držte! P. S. Abyste nezůstali ochuzeni o ten seznam, mám tu další náměty k přemýšlení, pomocí kterého si vytvoříte svůj:

• • • • • • • • •

Je bohoslužba zakusitelná všemi smysly? Kde využijeme v  bohoslužbách pohyb, dětem tolik vlastní? Smí děti v bohoslužbách mluvit? Děti mají rády opakování – mají k tomu v naší bohoslužbě možnost? Je dětem jasná struktura bohoslužby? Bohoslužba jako dialog (Bůh a jeho lid) – jak se to projevuje? Jak by mohly děti sloužit celému shromáždění? Zpěv a jeho doprovod – je dětem přiměřený? Slavíme, nebo přežíváme?

Jak dáme dětem najevo, že jsou rovnocennou součástí našeho shromáždění? Jestliže chceme nějakou změnu, jak o  ní budeme mluvit s ostatními členy sboru? Jak vážně vyslechnout jejich názory i nadchnout je pro společné slavení s dětmi? Marta Sedláčková

BIBLICKÝ ZVĚŘINEC

Kobylky Zatmění nad mísou sušenek

V

 kostele, kam chodí Anežka i celá její rodina, mívají po bohoslužbách kávu a čaj. A taky sušenky. Kostelové děti jsou rychlé. Než se dospělí rozloučí s farářem, popovídají si před kostelem a rozvážně dojdou do sborové místnosti na kávu, už jsou na stole prázdné talíře s trochou drobečků. Copak tady asi bylo? zeptá se někdo neznalý situace. To už zmizelo. Víte, kobylky… Jaké kobylky? ptá se Anežka, když zaslechne záhadnou odpověď. Nu, kobylky. Myslím jako vy, děti. Vletíte do místnosti jako roj kobylek a je po sušenkách. Anežka zná kobylky z louky a ze zahrady. Občas nějaká vyskočí nebo přiletí. Ale kobylky v kostele? Vzpomínáš, Anežko, na ten příběh o otrocích v Egyptě? Faraon je nechtěl propustit, aby se vrátili do Izraele zpátky. Mojžíš s faraonem vyjednával. A přišly ty pohromy! vzpomene si Anežka. Vidíš, už se ti to spojuje. Pohromy. Egyptské rány, se někdy říká. Vybavuješ si, jaké to byly? Mouchy, žáby, nemoci, vypočítává Anežka. Zkažená voda, tma, komáři, vředy… napovídá maminka. A taky kroupy. A kobylky! vyhrkne Anežka. Přesně tak. Mojžíš přišel za faraonem už asi podesáté, aby lidi propustil. Egypt už byl několika pohromami zničen. Faraonovi rádci se přimlouvali, aby ten národ otroků už nechal jít. Vždyť nás zničí úplně! Faraon si dal znovu zavolat Mojžíše a Árona. Tak si jděte sloužit tomu vašemu Hospodinu! Všichni muži, jestli chcete! Ale, namítli Mojžíš s Áronem, my nechceme jít jen muži. Jdeme všichni. Jsme zvyklí

sloužit Pánu Bohu všichni. I s dětmi. I s dětmi? rozčílil se faraon. Ne, to tak! To už byste se nevrátili. Nikam nepůjdete! Druhý den se nad Egyptem zatměla obloha, kolik těch kobylek bylo. Obrovské roje hmyzu se snesly na zem a zemi úplně zakryly. Co předtím nezničilo krupobití, sežraly teď kobylky. Takže za to mohly děti? ptá se Anežka. Ne. Mohl za to faraon. Jeho neoblomné srdce. Mojžíšovi a Áronovi jen bylo jasné, že děti berou s sebou. Kdysi přišli s dětmi do Egypta, další se tady narodily a teď se s dětmi chtějí vracet zpátky. Do kostela taky přicházejí dospělí i s dětmi. A ty děti tady pak snědí všechny sušenky, dochází Anežce. Máš pravdu, to taky. Nějak spolu ty děti a kobylky souvisejí už odedávna. Ale my vás tady máme rádi. Přece bychom vás nenechali sedět doma.

Kobylky v Bibli Kobylky (nebo spíš sarančata, ale Bible tento rovnokřídlý hmyz na kobylky a sarančata nerozlišuje) dodnes představují v  severní Africe pohromu. Přiletí ve velkém množství a dokážou sežrat všecko ¥

39

zelené, nač přijdou. V  Bibli byly jednou z egyptských pohrom. U proroka Joele jsou obrazem posledního soudu, apokalyptickou hrůzu představují v knize Zjevení. Jindy jsou výrazem pro nepočitatelné množství, nebo naopak pro bezbrannost. Kobylka patří mezi čistá zvířata, některé druhy se mohou jíst. Podívejte se, které dru-

hy kobylek patří mezi ty povolené: Lv 11,22. I v současnosti se v některých zemích kobylky jedí; vařené, pečené nebo grilované dokonce patří mezi delikatesy. Někdy se i sladí medem. Ostatně kobylky a med divokých včel byly stravou také Jana Křtitele. Lenka Ridzoňová, kresba Magdalena Fendrychová

NÁPADY NA ČINNOSTI S DĚTMI

Kostelový víceboj

P

řed dvěma lety jsme v nosislavské nedělní škole probírali Lukášovu knihu Skutků apoštolských, tedy příběhy první církve. Během celého roku děti za účast v nedělce sbíraly dřívka, ze kterých lepily loď církve. A zároveň se účastnily kostelového víceboje. Každé školou povinné dítě si mohlo vyzkoušet služby, bez kterých loď církve či sboru nejede. Dostaly jakousi kostelnickou

knížku s tabulkou, ve které byly činnosti jako roznášení církevních novin, úklid kostela či sborového domu, staršovstvo – rekapitulace toho, co se ve sboru za uplynulý měsíc dělo, příprava nedělky pro menší děti,

40

vítání na bohoslužbách, modlitba při bohoslužbách či čtení z Bible, počítání sbírky, vyvěšení písní, upečení buchty, vaření kávy, čaje a umytí nádobí, vyprávění na náboženství, ozvučení při bohoslužbách, příprava a přednesení části ohlášek. U každé kolonky bylo jméno presbytera, který dětem ke splnění mohl pomoci či jim realizaci odsvědčil. Překvapilo nás, že to děti docela dost bavilo. Stejně jako v první církvi ani zde nebylo vše ideální. Zpočátku byly děti nadšeny, ale protože víceboj trval několik měsíců, zanícení časem trochu opadlo. Víceboj také znevýhodňuje děti z diaspory, které nemohou plnit úkoly během týdne (například úklid). Odměnou za plnění úkolů byl výlet na raftech, tedy plavba lodí. Vyvstala otázka, zda pojedou i děti, které měly splněno téměř, což jako nespravedlnost vnímaly děti, které splnily vše. A pro některé nebyla plavba lodí právě motivací, protože se třeba bojí vody. Jak vidět, do dalších ročníků je třeba pár věcí doladit. Přesto všechno se nám celá věc líbila. Myslíme, že i starší členové sboru byli vlastně docela vděčni za dětské hlasy, ruce apod. Děti pak na vlastní kůži poznaly chod sboru. Dovedou si teď představit, co znamená staršovstvo, protože se na schůzi byly podívat, nebo ví, co vše dělá služba v neděli. Zkušenosti k nezaplacení. Iva Květonová a Ondřej Macek

DIAKONIE

Kampaň H2Óda na Radost Stačil rok – a voda poteče!

P

omyslná studna radosti v Domově Radost v Merklíně na Plzeňsku, kde Diakonie Západ pečuje o třicet lidí převážně s nízkofunkčním autismem, se naplnila díky neobvyklé veřejné sbírce s názvem H2Óda na Radost. Ta přinesla za jeden rok svého

připravovaných internetových stránkách, ale i ve virálních videích a všude tam, kde bylo třeba. A právě díky jeho humoru a grimasám mohly být 8.  září  2014 spuštěny opravdu netradiční internetové stránky, které sponzorsky vytvořil kreativní tým

trvání částku 720 142 Kč na obnovu jediného vodního zdroje, který byl nenávratně poškozen povodněmi v roce 2013 a od té doby omezuje fungování a zásadně ohrožuje existenci tohoto unikátního zařízení. Kvalitní pitná voda začne téct v Domově Radost do konce roku 2015! Tváří a partnerem této kampaně se stal stand up komik Karel Hynek (Na stojáka), který od samého začátku dodával všemu snažení ten správný šmrnc a vtip, nejen na

společnosti Beneš & Michl, a umožnil tak veřejnosti přispívat on­­­­­­­‑line. „Karel Hynek jako průvodce návštěvníky na našich stránkách nejen bavil, ale také je hecoval k tomu, aby pomohli plnit virtuální studnu radosti, když každý, kdo přispěl a posunul hladinu blíže k Domovu Radost, získal od Karla certifikát o borcovství, a zařadil se tak mezi právoplatné borce,“ popisuje manažer kampaně Libor Janíček.  Zdroj: Diakonie Západ

41

BETLÉM oslavil vznik nového domu V jihomoravských Brumovicích vybudovala Diakonie moderní chráněné bydlení

Z

ískat pěkný domov je důvodem radosti snad pro každého člověka, protože to není lehké ani levné. Je za tím kus námahy, překonávání rozličných překážek a nezřídka zadlužení na dlouhou dobu. Ale jaká možnost existuje pro lidi s těžkým mentálním, popřípadě kombinovaným postižením? Ústav nebo doživotní péče biologických rodičů, spojená často s jejich naprostým vyčerpáním. Diakonie ČCE­‑středisko BETLÉM postavila úplně nový dům, ve kterém nalezne domov 12 lidí, a to stojí za pořádnou oslavu. Konala se v Brumovicích 3. května 2015.

Místem oslavy byl samozřejmě onen dům, ve kterém bude BETLÉM provozovat moderní sociální službu chráněného bydlení a který vešel v širokou známost jako Mirandie. I  přes chladné počasí tohoto májové dne přijelo do Brumovic okolo tří set lidí. Z Holandska přijel velký autobus, který přivezl

42

generálního partnera – rotariány. Také přijela speciálním autobusem početná skupina seniorů z Nosislavi. Mezi návštěvníky bylo možno spatřit starosty a obyvatele okolních obcí, ale i lidi zdaleka. Někteří byli dokonce v lidovém kroji, ve skautském nebo rotariánském stejnokroji s oranžovou vázankou. Kdyby přijeli všichni přátelé, kteří se na vybudování Mirandie nějak podíleli, byla by tlačenice a pestrost ještě větší. O bezpečí návštěvníků se starali brumovičtí hasiči, kteří se během nedělního odpoledne v Brumovicích ujali řízení dopravy. O  stylové přivítání návštěvníků se postarala brumovická krojovaná chasa, která nabídla příchozím chléb a sůl. Slavnostní program zahájila zpěvem a  hrou mladá cimbálová muzika Strunka, na kterou navázala Jana Lexová ze Střediska Betlém. Vřele a mile všechny návštěvníky přivítala, představila oficiální hosty. Pěvecký sbor Izmael zazpíval z balkonu anglickou píseň, na kterou biblickým kázáním navázal Jiří Gruber. Po další písničce pěveckého sboru Izmael vyprávěl ředitel střediska Betlém Petr Hejl o  vzniku Mirandie od prvních myšlenek v roce 2005 až po její současnou podobu. Vedoucí chráněného bydlení Tomáš Vostřák svým příspěvkem barvitě přiblížil posluchačům, jak se bude nová služba vytvářet, její principy, hodnoty, význam. Každý obyvatel Mirandie bude mít svůj pokoj, který si může dotvořit a přizpůsobit sám, přes den všichni budou mít možnost vyrábět svíčky, mýdla a různé další výrobky například ze dřeva v  aktivizačních dílnách, budou společně plánovat další akce, výlety apod. Vybudovat Mirandii bylo možno díky podpoře evropské unie a dalších donátorů, kteří zaplatili spoluúčast ve výši 15 % uznatelných nákladů projektu, proto samozřejmě zaznělo poděkování alespoň těm nejvý-

znamnějším a na oplátku přítomní zástupci těchto donátorů vyjádřili nadšení z toho, že Mirandie se opravdu povedla a že je krásná. Po těchto milých slovech se celá pospolitost

přesunula ze dvora Mirandie před hlavní vchod. Krojovaná děvčata držela širokou stuhu před dveřmi, krojovaný mládenec rozdal nůžky vybraným hostům. Po slavnostním požehnání faráře Jiřího Grubera byla stuha přestřižena a začala prohlídka. Po ní byl připraven horký čaj a káva, zákusky. Nechybělo ani výborné víno – návštěvníci mohli ochutnat vína různých vinařů z okolí. Děvčata nalévala vína do pamětních skleniček s datem dnešního dne a logem Mirandie. Návštěvníci si kupovali nejen pamětní skleničky, ale i víno se speciální vinětou. Také výrobky klientů a další zboží z Krámku našlo své nové majitele, což nás samozřejmě potěšilo. V dobré náladě probíhalo sdílení dojmů až do soumraku, pak nastalo loučení, při kterém byla slyšet přání, aby se lidem v nových prostorách dobře bydlelo.

IAKTUALITYI

Pomoc Nepálu Půl milionu korun – tolik přispěla ČCE a její jednotlivé sbory na pomoc Nepálu, který postihlo ničivé zemětřesení. Sbírku vyhlásilo diakonické Středisko huma‑ nitární a rozvojové spolupráce. 1900 dárců zvolilo formu podpory pomocí DMS. V Nepálu vládnou tvrdé klimatické podmínky. Kvůli tomu se obnova zniče‑ ných domovů, škol a nemocnic potáhne. Zvlášť ve výše položených místech ji bude možné zahájit až v roce 2016. Lidé v Nepálu proto stále potřebují náhradní přístřeší, pitnou vodu, potraviny, nádobí, deky, psychosociální pomoc. Neziskové organizace, sdružené ve světové síti církevních organizací ACT Alliance si daly za cíl získat na pomoc Nepálu 12 milionů dolarů. Organizací, která ACT Alliance na našem území zastupuje, je právě Diakonie ČCE­‑Středisko humanitární a rozvojové spolupráce. Pomoc je možné dále posílat na účet 292949292/0300, v.s. 319, či prostřednictvím DMS ve tvaru DMS DIAKONIEPOMOC na číslo 87 777. Adam Šůra, foto:Reuters, Athit Perawo

Diakonie Betlém

43

SLOVO

RECENZE

Nalezený příběh odvahy Český zachránce Židů v Itálii

N

a co spravedlnost a odvaha, když je tak jednoduché ignorovat zlo okolo nás… „Karel Weirich, český novinář a zachránce Židů v Itálii“ se riskovat nebál. Celý jeho příběh objevil student historie na univerzitě v  italských Benátkách, Alberto Tronchin. Na pracovišti „Seminario Masaryk“ studoval historii Československa. Náhodné setkání s Weirichovou neteří Helenou mu otevřelo nové možnosti. Diplomová práce přerostla své meze. Rozšířil ji do mnohovrstevnatého textu. Člověk může pomáhat lidem okolo sebe, pokud má nápad a schopnosti jej uskutečnit, ale kolik úsilí stojí každý krok? Ten, kdo riskuje vše, co má, nevyvázne s neporušenou kůží a duší. Karel Weirich žil v době, kdy zuřil celosvětový konflikt, vyvražďování a děsivé koncentrační tábory. Alberto Tronchin na stránkách své útlé knížky probere historii Československa a úpadek po nástupu protektorátu. Nacisté se snažili zničit českou inteligenci. Už tenkrát Weirich překládal do italštiny tajné zprávy a posílal je vatikánskému sekretariátu. Židé se snažili emigrovat, příležitosti však ubývaly. Českoslovenští Židé mířili do Palestiny na lodi Pentcho, ale přetížený parník brzy ztroskotal na ostrově Rhodos. Uprchlíci skončili v koncentračním táboře Ferramonti­‑Tarsia. Weirich se svými spolupracovníky organizoval pomoc z Říma skrze Svatováclavský fond. Posílal peníze Židům, kteří neměli potřebné léky, oblečení, jídlo… Psali mladému

44

novináři dopisy o své situaci. Prosili, jestli by mohl najít jejich příbuzné, děkovali za jakýkoli finanční obnos. Karel Weirich nadále burcoval představitele církve, spolupracoval s organizacemi, vedl aktivní odboj. Do koncentračního tábora se sice dostal, ale přežil a našel v Praze

svou rodinu. Pracoval znovu jako korespondent v Římě. Po nástupu komunistů k moci se už do Prahy nevrátil, někteří jeho kolegové byli uvězněni. Chtěli ho vyznamenat medailí: řekl, že ji přijme, když ji dají všem řeholníkům, kteří v klášterech Židy ukrývali. O svých činech nikdy moc nemluvil. Kromě korespondence si můžete pročíst seznamy internovaných, prohlédnout fotografie, falešné průkazy totožnosti. Doslov dojem silného příběhu umocňuje. Odkazy

na další literaturu nabízejí nové hledání. Po přečtení se totiž necítíte někde v cíli, potěšeni dobrým koncem. Stojíte na rozcestí, ať už je to knihovna a její fondy, nebo životní rozhodnutí. Dobrodinci, kteří riskovali život pro záchranu Židů (a  sami neměli židovský původ), jsou označováni jako „spravedliví mezi národy“. Tento titul získalo díky komisi

při Jad Vašem více než šestnáct tisíc osob. Nečekala na ně zpočátku slavobrána, spíše krutá smrt, přesto si vybrali správně. Každá doba potřebuje své spravedlivé. Kdo bojuje s tím málem, co má, dostane mnohem více přidáno v království nebeském. Anna Šnoblová TRONCHIN, Alberto: Spravedlivý riskuje. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2015

DOZVUK KONFERENCE

Zhoubná tvrdohlavost M. Jana Husa

N

a mezinárodní teologické konferenci o M. Janu Husovi v dubnu skutečně zazněla věta o Husově naivitě (špatně odhadl svou situaci) a o jeho zhoubné tvrdohlavosti. Páté číslo Českého bratra o konferenci referuje a mj. uvádí, že tak pravila jedna z přednášejících. Dodávám však, že tato charakteristika M. Jana byla vyslovena jako informace o jednom ze současných postojů k Janu Husovi, v přednášce jich bylo představeno pět; onen názor byl vyjádřen v jedné z novějších publikací o Husovi (která si jinak po každé stránce zaslouží obdiv a úctu) a bylo dobře upozornit i na něj.

Co si o Husově tvrdohlavosti myslím: Postoj Jana Husa a jeho chování po celou dobu, kdy s ním byl veden kanonický proces, bylo postojem obdivuhodné pevnosti. Domnívám se, že výraz „tvrdohlavost“ tuto polohu Husova smýšlení a chování nevystihuje. Neboť tvrdohlavostí sice můžeme rozumět neochvějné stání a trvání na svém, ovšem vyznačuje ji také neochota či dokonce neschopnost vyslechnout protivníka a o jeho názoru diskutovat. Jan Hus se vydal do Kostnice právě proto, aby takovou diskusi umožnil, ona však byla znemožněna mocenským jednáním. Zatímco pevnost, vyjadřujeme­­­­­­‑li se v poněkud zastaralých termínech morální teologie, má zajisté místo

mezi ctnostmi, tvrdohlavost – zatvrzelost je nepochybně funkcí lidské křehkosti a selhávání. Jan Hus před koncilem i  v  žalářních výsleších zásadně a opravdu tvrdě odmítal odvolat to, co učil a stejně tak to, co bylo z jeho knih vytaženo někdy zkomoleně, někdy cíleně a zlovolně nebo také nedopatřením. Věděl, že si odvoláním může zachránit život, možná jen holý život, ale i to by snad mohlo stát za to. Jenže Husovi to za to nestálo – a právě tady je hranice mezi tvrdohlavostí a pevností. Tvrdohlavý člověk by se pomyšlení na muka smrti na hořící hranici asi zalekl a těžko by odolal svodům, které přinášelo mnohé a často obratné přemlouvání. U Jana Husa to nebyla tvrdohlavost, nýbrž těžko představitelná pevnost, velmi podobná tomu, s čím šli na smrt prvokřesťanští mučedníci; hledím na ni s úžasem a s hlubokou úctou vždy znovu, čtu­­­­­­‑li Husovy poslední dopisy z vězení nebo líčení jeho posledních chvil, jak je zaznamenal Husův žák a průvodce Petr z Mladoňovic, i když možná už s trochou legendistického přibarvení. Šlo o hluboké zakotvení v Kristu, o víru v jeho velmi konkrétní přítomnost, o jistotu, že je stále s ním a že ho neopustí, ani když vstupuje na hranici, jež pod ním bude za chvíli zapálena: „Byť mne i zabil, což bych v něho nedoufal?“ (Job 13,15 raději dle Kralických). Jana Nechutová

45

ČTENÁŘI PÍŠÍ

Záchranné stanice pro mizející výrazy? Víme, o čem mluvíme, O. Richterová, ČB 4/2015

T

ento článek považuji za velmi přínosný, zvláště proto, že nejsem odborník na český jazyk. Že se jazyk vyvíjí, nás letos dostatečně přesvědčily citace textů mistra Jana Husa ve čtení Na každý den. Díky za ně! Méně si už uvědomujeme, a je proto důležité připomínat, že „jazyk ovlivňuje naše myšlení“…, že „slovy i jejich absencí dáváme najevo svůj postoj“. Absence a mizení některých důležitých slov mě trápí delší dobu. Přímo se vnucuje myšlenka, aby tak jako jsou budovány záchranné stanice pro ohrožená, opuštěná a zraněná zvířata, se budovaly podobné „stanice“ zachraňující pomalu mizející, přitom pro myšlení nesmírně důležitá slova. V poslední době z veřejných i soukromých médií prakticky vymizelo slovo „vděčnost“, které se nahrazuje slovy „jsem rád za“. Toto

chybné spojení se možná s vývojem jazyka časem prosadí, i když slyšet je přímo bolí. Mít radost z něčeho je skutečně dobré, ale pro určité situace nedosahuje šíře a hloubky významu slova vděčnost. Když je člověk vděčný Bohu nebo i lidem, dává najevo, že nemá na tom, čeho se mu dostalo, plnou zásluhu. Proto je snazší „být za něco rád“. Je na místě obava, aby s vývojem jazyka nezmizela z češtiny vedle vděčnosti i řada dalších důležitých slov. Pokora a oběť se rovněž nenosí, spíše slyšíme nebo čteme „prosaď se, buď svůj“. Vím, že naše sbory a křesťanská společenství budou i nadále záchrannými stanicemi pro „dobrá slova“, ale dokážeme jimi znovu obohatit i veřejný prostor? Doufám. Eva Žárská, Vsetín

POSLEDNÍ SLOVO

Zahrát si moře

H

ráli jste někdy moře? Vymyslela jsem si tu roli sama. Budu dělat velké vlny, rozkymácím loď. Ať si zkusí, zač je toho loket, na takové lodičce vyrazit na moře. Bouřka, vichr, temné síly. Umoc‑ něné zvuky bubnu. Při závěrečném semináři kurzu bibliodramatu jsme na zahradě jednoho kláštera hráli příběh o učednících na lodi. Ježíš poslal učedníky napřed, přišla noc. Zvedl se vítr. Velké vlny. Nebezpečí. Nemáte šanci, opíral se vítr (tedy já) do lodi, křičel do uší nešťastným učedníkům. Ježíš nikde. Až pak přišel, k ránu. Blížil se k lodi. Vítr a moře se ho snažily odehnat. Ale byl silnější. Pozval Petra, aby šel k němu po vodě. Ještě jednou to moře (tedy já) zkusilo. Stáhnout

46

Petra dolů, utopit ho. S velkým rámusem. Ježíš natáhl ruku a vytáhl Petra nad vodu. Nastoupili do lodi a bouřka přestala. Moje role rozbouřeného moře a vichru skonči‑ la. Byla jsem zdolána. Nastalo ticho. Líbilo se mi hrát moře. A říkám si, že temným hlasitým silám se jejich působení líbí. Příchod Ježíše v našem divadle byl nenápadný, tichý. Najednou se rozhostilo ticho a klid. Vanutí klidu. Že by někdo chtěl hrát toho ducha klidu, míru, utišení bouře? To je dost málo akční. Nebo to vi‑ díme jako předem prohraný boj. Ještě že to není jen na nás. Lenka Ridzoňová

Evangelický měsíčník

vydává Českobratrská církev evangelická

NA OBÁLCE

foto: Pavel Capoušek REDAKČNÍ UZÁVĚRKA

letního dvojčísla 7+8 je 21. června 2015. Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit.

DISTRIBUCE PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ elektronicky a ve zvukové podobě: Diakonie ČCE, Klimentská 18, 110 05 Praha 1, tel.: 222 316 306, e­‑mail: [email protected] TISKNE

OPUS v.d.i. Janáčkovo nábřeží 1075/27 150 00 Praha 5 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce.

ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e­‑mail: ceskybratr@e­‑cirkev.cz, www.e­‑cirkev.cz, sekce Publikace, časopis Český bratr www.ceskybratr.cz

ISSN 1211-6793

REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Adam Balcar, Romana Čunderlíková, Jiří Hoblík, Bohumil Kejř, Jan Kirschner, Ondřej Kolář, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová, Adam Šůra

V cyklu Moderní doba připravujeme pro číslo 7+8/2015 téma „Hlavně to zdravíčko“

47

600 LET MUČEDNICKÉ SMRTI MISTRA JANA HUSA 5.– 6. července 2015 v Praze

MULTIŽÁNROVÝ PROGRAM

HUS EKUMENICKÝ

Staroměstské náměstí

Kostel U Salvátora

Praha 1

5. červenec

Pražský žesťový soubor Moravská filharmonie, Olomouc Reformační concertino Ladislava Moravetze (premiéra) Hus až do konce – M. Orson Štědroň

6. červenec

Domažlická dudácká muzika Hradišťan, Ústřední hudba Armády ČR Vystoupení pěveckých sborů Smetanovi filharmonici Let‘s go, Spirituál kvintet Tata bojs, Poletíme ?, Lanugo Oratorium Mistr Jan Hus – R. Pachman

Divadlo Kalich

Jungmannova 9, Praha 1

5. a 6. červenec

České nebe, Žižkovské divadlo Járy Cimrmana

Středověké tržiště Ovocný trh, Praha 1

6. červenec

Celodenní program pro děti i rodiče – loutkové divadlo, šermíři, předvádění řemesel, ukázky historických zbraní, rukodílny

DUCHOVNÍ PROGRAMY 5. červenec

Betlémská kaple ČVUT v Praze – slavnostní odevzdání zvonu „Mistr Jan Hus“

6. červenec

Betlémská kaple – bohoslužba CČSH Staroměstské náměstí – ekumenické bohoslužba

HUS HISTORICKÝ

Kostel sv. Mikuláše

Staroměstské náměstí, Praha 1

6. červenec

Přednášky na téma mistr Jan Hus – prof. J. B. Lášek, prof. F. Šmahel, dr. E. Stehlík Panelová diskuse na téma mistr Jan Hus dnes – prof. P. Čornej

WWW.HUS-FEST.CZ WWW.E-CIRKEV.CZ / WWW.NASE-REFORMACE.CZ 48 WWW.CCSH.CZ / WWW.HUS2015.CZ

Salvátorská 1, Praha 1

5. červenec

Výstava „Reformace v různých zemích“ - zahájení Večer věnovaný problematice rasismu a útlaku ve společnosti

6. červenec

Přednáška – dr. P. Morée Panelová diskuse – kardinál M. Vlk, prof. M. Kässmannová, Ing. D. Fajfr Oratorium Johan Hus – C. Loewe

HUS SOUČASNÝ

Kostel Martin ve zdi Martinská 8, Praha 1

6. červenec

Koncert – T. Najbrt Přednáška – J. Nechutová Výstava dětských obrázků na téma „Mír“ Panelová diskuze k tématu veřejné sbírky Scénické čtení textů mistra Jana Husa s hudebním doprovodem – Oboroh Návrat do Homsu – dokumentární film Fotografie z uprchlických táborů – J. Štuková – promítání, diskuse

POUTNICKÝ PROGRAM

„V kole po kostelech s M. J. Husem“ 5. a 6. července

program pro děti i dospělé, prohlídky husitské Prahy, tematické prohlídky Prahy s průvodcem

SLAVNOSTNÍ ZAKONČENÍ HUSOVSKÝCH SLAVNOSTÍ 2015

Obecní dům

nám. Republiky, Praha 1

6. červenec

Credo Mistra Jana a jiné – J. Krček, FOK

• Během slavností budete mít možnost finančně podpořit ve veřejné sbírce uprchlíky, které vyhnala válka v Sýrii z jejich domovů.