HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 61 cena 40 Kč

HUDEBNÍ ROZHLEDY 12 2008 | ročník 61 | cena 40 Kč

Panochovo kvarteto La finta giardiniera manželů Herrmannových Bayreuther Festspiele 2008

5 |4 | >14 |4 | 2009

Velikonoční festival Praha Velikonoční festival Praha vznikl ve spolupráci Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a České filharmonie. Myšlenkou pořadatelů je vytvořit krátký, dramaturgicky sevřený festival, který by v době začínajícího jara a význačného křesťanského svátku nabídl obyvatelům hlavního města a jeho četným návštěvníkům atraktivní cyklus koncertů tematicky spjatých s tímto obdobím. Proto v nabídce koncertů nalezneme výběr skladeb od středověku až po současnost. Ctižádostí všech zúčastněných je vytvořit z Velikonočního festivalu Praha tradici a navázat na něj i v letech následujících.

5 | 4 | 0 9 Neděle 19.30 hodin | Kostel sv. Šimona a Judy

9 | 4 | 0 9 Čtvrtek 19.30 hodin | Smetanova síň Obecního domu

1 2 | 4 | 0 9 Neděle 19.30 hodin | Dvořákova síň Rudolfina

ENSEMBLE TOURBILLON

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Sólisté, ČFS BRNO

WIENER AKADEMIE CHORUS SINE NOMINE

Jiří Kout | dirigent Antonín Dvořák: Requiem, op. 89

Martin Haselböck | dirigent Joseph Haydn: Symfonie č. 26 „Lamentatione“ Stabat mater

Petr Wagner | umělecký vedoucí Franc,ois Couperin: Lec,ons de tenébres

6|4|09

Pondělí 19.30 hodin | Kostel sv. Šimona a Judy

SCHOLA GREGORIANA PRAGENSIS David Eben | umělecký vedoucí MAGNA PASCHA – 50 DNÍ DOBY VELIKONOČNÍ

19.30 hodin | Smetanova síň Obecního domu

19.30 hodin | Dvořákova síň Rudolfina ČESKÁ FILHARMONIE Sólisté, PRAŽSKÝ KOMORNÍ SBOR Gerd Albrecht | dirigent Josef Bohuslav Foerster: Cyrano de Bergerac, op. 55 Joseph Haydn: Sedm posledních slov Ježíše Krista na kříži, Hob. XX/2

13 | 4 | 0 9 Pondělí 19.30 hodin | Dvořákova síň Rudolfina PRAŽSKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE

ČESKÁ FILHARMONIE Sólisté, PRAŽSKÝ KOMORNÍ SBOR

Jakub Hrůša | dirigent Aleš Bárta | varhany Jan Václav Stamic: Symfonie A dur „Jarní“ František Xaver Brixi: Koncert pro varhany a orchestr Bohuslav Martinů: Koncert pro cembalo a orchestr Antonín Dvořák: Česká suita, op. 39

Úterý 19.30 hodin | Kostel sv. Šimona a Judy

Gerd Albrecht | dirigent Josef Bohuslav Foerster: Cyrano de Bergerac, op. 55 Joseph Haydn: Sedm posledních slov Ježíše Krista na kříži, Hob. XX/2

14 | 4 | 0 9 Úterý 19.30 hodin | Dvořákova síň Rudolfina

COLLEGIUM GABRIELY DEMETEROVÉ

19.30 hodin | Kostel sv. Šimona a Judy

SYMFONICKÝ ORCHESTR PRAŽSKÉ KONZERVATOŘE SMÍŠENÝ PĚVECKÝ SBOR PRAŽSKÉ KONZERVATOŘE Miriam Němcová | dirigent KONCERT ZE SKLADEB ŘEDITELŮ PRAŽSKÉ KONZERVATOŘE

7|4|09

Gabriela Demeterová | umělecká vedoucí Johann Sebastian Bach: Braniborské koncerty

19.30 hodin | Kostel sv. Vavřince

1 0 | 4 | 0 9 Pátek 19.30 hodin | Dvořákova síň Rudolfina

COLLEGIUM MARIANUM Jana Semerádová | umělecká vedoucí Antonio Caldara: Il re` del dolore, oratorium

AD TRIO PRAGUE Dalderis Ints | klarinet Olivier Messiaen: Kvartet pro konec času

8|4|09

Středa 19.30 hodin | Smetanova síň Obecního domu

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Sólisté, ČFS BRNO Jiří Kout | dirigent Antonín Dvořák: Requiem, op. 89

1 1 | 4 | 0 9 Sobota

PRAŽSKÝ BAROKNÍ SOUBOR PRAŽSKÝ KOMORNÍ SBOR Vojtěch Jouza | dirigent Jan Dismas Zelenka: Žalm 111 Beatus vir, ZWV 75 Žalm 113 In exitu Israel, ZWV 83 Missa ultimam prima dicta Dei Patris, ZWV 19

16.00 hodin | Foyer Smetanovy síně OD Giedré Lukšaité-Mrázková | cembalo Johann Sebastian Bach: Dobře temperovaný klavír II

19.00 hodin | Dvorana Rudolfina OCTOPUS PRAGENSIS Petr Daněk | umělecký vedoucí Pavel Černý | varhany Carlo Gesualdo da Venosa: Responsoria Sabbato Sancto Charles Luython: Lamentace proroka Jeremiáše

P Ř E D P R O D E J V ST U P E N E K : Vstupenky na koncerty lze zakoupit v předprodejních pokladnách: Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (s výjimkou koncertu ve Dvoraně Rudolfina 11. 4.) a České filharmonie (s výjimkou koncertů v Kostele sv. Vavřince 7. 4. a ve Foyer Smetanovy síně Obecního domu 11. 4.). Koncerty ve Dvořákově síni Rudofina a Dvoraně Rudofina pořádá ČF, ostatní FOK. Na koupi vstupenek na koncerty pořádané FOK se vztahuje možnost uplatnit abonmá FOK typu Ad libitum. Koncerty v Kostele sv. Šimona a Judy: 200, 250 a 300 Kč Koncert 6. 4. 2009 Smetanova síň Obecního domu: 150, 200, 300 a 400 Kč Koncerty v Kostele sv. Vavřince, ve Foyer Obecního domu a ve Dvoraně Rudolfina: 300 Kč Koncerty pořádané FOK a ČF 8. 4. – 14. 4. 2009 dle ceníku v rámci sezóny FOK, resp. ČF. Pokladna FOK: Obecní dům, nám. Republiky 5, Praha 1, Po – Pá: 10 – 18 hodin Pokladna ČF: Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1, Po – Pá: 10 – 18 hodin

ob sah  Panochovo kvarteto, které před čtyřmi desítkami let založili tehdejší studenti Pražské konzervatoře, jistě za mnohé vděčí prof. Josefu Mickovi, jenž byl patronem jejich startu. Nicméně onu nezměrnou píli, technickou zralost, vytrvalost a tvořivý interpretační vklad museli do svých výkonů vnést Jiří Panocha, Pavel Zejfart, Miroslav Sehnoutka a Jaroslav Kulhan už sami. Úctu ostatně budí už jen repertoár, který za ta léta nastudovali: vedle vídeňských klasiků a českých jmen Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka v něm nechybí ani díla Bély Bartóka, Dmitrije Šostakoviče či českých soudobých autorů. Ještě obsáhlejší by však asi byl výčet úspěchů, jichž Panochovci dosáhli doma i za hranicemi… → strana 3  Předloňský vstup manželů Herrmannových do Stavovského divadla byl v kontextu českého operního dění posledních několika sezon doslova zjevením. Inscenace opery La Clemenza di Tito byla tehdy nejen fascinující ukázkou jevištní poezie, vyrůstající z přesně vystavěného, nepopisného jednání postav v magickém a významů plném prostoru, ale i ukázkou strhujícího jevištního dramatu. Mozartovu ranou operu La finta giardiniera, jejíž premiéru jsme ve Stavovském divadle mohli v hudebním nastudování Tomáše Netopila vidět 25. října, Herrmannovi opět skvěle rozehráli. Tentokrát v brilantní komediální divadlo – důvtipnou skládačku jednotlivých perfektně pointovaných situací, jež divákovi navíc nemálo usnadnila se v neuvěřitelném propletenci nenaplněných či zklamaných lásek docela dobře orientovat… → strana 17 I letos se během léta sjeli do malebného bavorského města Bayreuth milovníci Wagnerových oper z celého světa, a tak není divu, že i tentokrát byla všechna představení vyprodána. Vedle nádherného barokního divadla, které dala v letech 1744–1748 vybudovat markraběnka Wilhelmine, zůstává tedy i nadále Festivalový dům na Zeleném pahorku hlavním cílem, k němuž většina zahraničních hostů směřuje, a to včetně i tak významných osobností, jakou letos byla velká obdivovatelka opery, německá kancléřka Angela Merkelová. K nejočekávanějším inscenacím tentokrát patřilo především nové nastudování Parsifala a vloni premiérovaní Mistři pěvci norimberští v režii Kathariny Wagner, která se od příštího roku postaví spolu se svou nevlastní sestrou, Evou Wagner-Pasquier, do čela festivalu… → strana 26  Oslnivý Don Giovanni, jímavý Přemysl, zdrcený Rigoletto, brilantní Figaro, monumentální i lidsky přesvědčivý Boris Godunov, život naplno užívající Falstaff, noblesní Oněgin, zlotřilý Scarpia – tím vším byl barytonista světového jména, nádherně znějícího hlasu (jímž obsáhl jak barytonové, tak i basové role) a proměnlivého hereckého výrazu – Václav Zítek. Důstojný pokračovatel slavné zítkovské tradice i nejlepších tradic české operní interpretace. Na jevišti ztělesnil mj. všechny barytonové smetanovské postavy, reprezentativní je přehled jeho světového repertoáru, sahajícího až k současné tvorbě. Na svém kontě má též mnoho nahrávek pro domácí i světové firmy, korunované prestižní americkou cenou Grammy. Jako pedagog vychoval české opeře řadu vynikajících pěvců… → strana 46





ROZHOVORY

3 · Panochovo kvarteto

UDÁLOSTI

6 · Filharmonici s Ronaldem Zollmanem a Christianne Stotijn

FESTIVALY, KONCERTY

8 · Hudební most Praha – Drážďany 9 · Luboš Sluka – svěží osmdesátník 9 · K životnímu jubileu profesora Jiřího Hlaváče 10 · Zahájení sezony Severočeské filharmonie Teplice 11 · Moravský podzim

HORIZONT

14 · Festival autorského šansonu 14 · Podzimní Agharta s mnoha hvězdami

DIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL

16 · Radost se dívat, radost poslouchat – La bohème 17 · La finta giardiniera – předlouhá, ale fascinující 18 · Balet Slovenského národního divadla v Praze

ZAHRANIČÍ

24 · Světová operní divadla III. XII. Opera v Norsku a na Islandu 26 · Bayreuther Festspiele 2008 28 · Festival soudobé opery ve Vratislavi

STUDIE, KOMENTÁŘE

34 · Zlatá éra české opery III. XII. Aby se nezapomnělo – Václav Zítek 42 · Giacomo Puccini 46 · Prameny k baletu Škrtič Bohuslava Martinů 50 · Recepce díla a osobnosti Zdeňka Nejedlého

KNIHY

52 · Adolf Sýkora: Z mého života s Janáčkovým kvartetem

SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ

53 · Aktuality: Duo Petrof Jan Petrof vyznamenán prezidentem republiky 54 · Světoví houslaři a česká škola XII. Akira Takahashi

REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 56. · Od firmy k firmě 58 · Recenze CD

OBSAH ročníku 





e d i t o r ia l

richard wagner a hans sachs Vážení a milí čtenáři, když jsem odcházela z bayreuthského představení Mistrů pěvců norimberských, ještě v duchu provázena jeho doznívajícími tóny, přemýšlela jsem o tom, proč si skladatel takových děl, jako jsou Parsifal, Prsten Nibelungův či Tristan a Isolda, vybral za protagonistu jedné ze svých oper (poněkud díky tomu, dalo by se říci, z řady námětově jednolitých Wagnerových opusů vybočující) zrovna německého renesančního básníka Hanse Sachse. Pokud se na oba tyto nevšední představitele německé kultury, kteří jsou zdánlivě velmi odlišní dobou, v níž působili, prostředím, v němž se pohybovali a druhem umění, jemuž zasvětili svůj život, podíváme s jistým nadhledem, zjistíme, že přece jen něco společného měli. Oba totiž žili v přelomových epochách, velmi důležitých pro další rozvoj německého národa a jeho kultury. Hans Sachs, básník, který je považován za typický zjev německé literatury podmíněný rozvojem a popularizací humanismu, nástupem reformace a prudkým sociálním a kulturním vzestupem renesančního měšťanstva, ztělesňuje dychtivost, s níž tato nová sociální třída přijímala kulturní statky, a neskrývanou radost, s jakou se těšila z rozvoje věd a umění. Humanismus odhalil nové prameny, nové, takřka nevyčerpatelné zásoby podnětů, které byly středověkem odsunuty jako nepotřebné haraburdí a na nové světlo světa je vynesla právě až renesanční zvídavost, aby z nich těžila, transformovala je a inspirovala se jimi. A to ať už to byla díla klasiků antické literatury, Homéra, Livia, Ovidia ad., nebo se jednalo o středověké pověsti, italské novely či první informace o Novém světě. To vše prošlo rukama pilného ševce-básníka, který nepřeberné bohatství motivů a látek formuloval do četných veršů a zprostředkoval je tak svým (a nejen jim) spoluobčanům. Pokud bychom se chtěli pouze v krátkosti zastavit u nejdůležitějších etap Sachsova života, prvním místem, kde se začal vzdělávat, byla v Norimberku latinská škola. Odtud ve 14 letech odešel do učení na ševce, po jehož ukončení se vydal na zkušenou do světa, jak se tehdy říkávalo – na vandr. Po pěti letech se objevil na dvoře císaře Maxmiliána I. v Innsbrucku, kde v inspirativním kulturním prostředí dozrálo jeho rozhodnutí stát se meistersingerem, což se také v roce 1513 v Mnichově, kde byl jeho učitelem Leonhardt Nunnenbeck, tkadlec ložního prádla, naplnilo. Jeho život se díky tomu samozřejmě od základů zcela změnil. Začal se stýkal s největšími německými osobnostmi té doby, z nichž někteří, jako například malíř a grafik Albrecht Dürer či humanistický učenec Wilibald Pirkheimer, se dokonce stali jeho věrnými přáteli. Velmi blízko měl také k zakladateli německé reformace, Martinu Lutherovi, jemuž postavil nezapomenutelný

HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo 12 | 2008 | ročník 61 Měsíčník pro hudební kulturu

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jan Baťa, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm

Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088 tel. redakce: (+420) 251 550 208 (+420) 251 552 425 tel. sekretariát: (+420) 251 554 089 fax: (+420) 251 554 088 e-mail: [email protected] Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box 141 140 21 Praha 4 tel.: (+420) 225 985 225 fax: (+420) 225 341 425 SMS: (+420) 605 202 115 e-mail: [email protected], www.send.cz Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč

pomník poetickým dílem Slavík z Wittenbergu. Ze Sachsova díla má vedle poetických útvarů největší dějinný význam jeho tvorba dramatická, v níž dal uhlazením a zušlechtěním středověké obhroublosti a neomalenosti lidové frašky konečný tvar zejména masopustní hře Fastnachtspiel. V těchto dodnes svěžích a živých dílech, v roce 1927 do češtiny přeložených Janem Kamenářem, jde nejvíce o milostné pletky, žárlivost, veselé taškařice a mystifikace. Přes jejich nesporné umělecké kvality se však v 17. století dívali učení básníci na Sachse spatra, čemuž svým proslulým Poetickým posláním Hanse Sachse učinil přítrž teprve Johann Wolfgang Goethe. Jak bylo řečeno již v úvodu, stejně jako Sachs i Wagner žil v době pro vývoj německého národa a jeho kultury naprosto neopominutelné. Celé devatenácté století totiž znamená v Evropě etapu konstituování novodobých národů. A národ německý, roztříštěný do celé řady států a státečků, hledá právě v tomto období cestu svého dalšího směřování, k čemuž v umělecké rovině přilnul i Wagner. Postava Hanse Sachse se mu tak nutně musela stát blízkou, neboť obraz dávného mistra ze 16. století mu dal vynikající možnost vytvořit prototyp patriarchální postavy německého měšťanstva 16. století a symbol svérázného německého umění. Nesporným dokladem toho je i dodnes dochovaný originální výtisk jednoho ze Sachsových děl ve Wagnerově knihovně. A na závěr ještě jedna malá perlička: z šesti tisícovek dochovaných Sachsových děl nese jedno výmluvný název „Původ země české a království“, které ve svém překladu vydal v roce 1937 Antonín Hartl. Nejen však v Bayreuthu se můžeme setkat s nezapomenutelnými zážitky, abychom se dostali alespoň stručně i na jiná témata. Velmi nevšední představení přináší např. v posledních letech rovněž čilá Opera Wrocławska, která dokonce z iniciativy ředitelky a dirigentky Ewy Michnik uspořádala v září ze svých repertoárových kusů Festival soudobé opery. I o něm se na stránkách prosincového čísla Hudebních rozhledů dočtete, stejně jako o vydařených premiérách v Národním divadle a ve Státní opeře Praha, kde jejich programový repertoár rozšířila Mozartova La finta giardiniera ve skvělé režii Ursely a Karl-Ernsta Herrmannových a Pucciniho Bohéma, jíž se s úspěchem ujal Ondřej Havelka. Doufáme, že i z ostatních materiálů si vyberete, a protože Vánoce budou co nevidět, přibalili jsme vám k nim i malý dárek: CD, které si ke čtení můžete pustit. Krásné svátky a vše dobré do nového roku vám přeje

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box 169 830 00 Bratislava tel.: (+421) 267 20 19 21,-2 – časopisy (+421) 267 20 19 31,-3 – předplatné fax: (+421) 267 20 19 10 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Cena jednoho výtisku: 60 SK / 1,99 € Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK / 1,65 € Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, 225 62 Praha 10 tel.: (+420) 271 199 255 fax: (+420) 271 199 902

Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) 266 038 714 Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Petr Dvořák, tiskárna Dobříš Odevzdáno do sazby: 12. 11. 2008 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Panochovo kvarteto Foto Jiří Skupien

www.hudebnirozhledy.cz

rozho vo ry



PRIMÁRIUS PANOCHOVA KVARTETA JIŘÍ PANOCHA

lidské porozumní znamená polovinu úspchu Panochovo kvarteto, které před čtyřmi desítkami let založili tehdejší studenti Pražské konzervatoře, jistě za mnohé vděčí prof. Josefu Mickovi, jenž byl patronem jejich startu. Ale nezměrnou píli, technickou zralost, vytrvalost a tvořivý vlastní interpretační vklad museli do svých výkonů vnést Jiří Panocha, Pavel Zejfart (housle), Miroslav Sehnoutka (viola) a Jaroslav Kulhan (violoncello) už sami. Úctu ostatně budí už jen repertoár, který za ta léta nastudovali: vedle vídeňských klasiků a českých jmen Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka v něm nechybí ani díla Bély Bartóka, Dmitrije Šostakoviče či českých soudobých autorů. Ještě obsáhlejší by asi byl výčet úspěchů, jichž Panochovci, jak se jim běžně říká, dosáhli doma i za hranicemi. Nejde jen o prestižní ocenění (Zlatá medaile v Bordeaux v roce 1976, Zlatá deska Supraphonu roku 1982, o rok později Grand Prix du disque de l´ Academie Charles Cros v Paříži za vzorovou nahrávku 4. a 5. smyčcového kvartetu Bohuslava Martinů, cena MIDEM – Cannes Classical Award 1995 za interpretaci Cypřišů Antonína Dvořáka, či Jubilejní platinová deska za nesmazatelný vklad do umělecké kvality značky Supraphonu, kterou obdrželi teprve nedávno) ani jen o triumfy, sklízené na festivalech v Edinburgu, Salcburku, Dubrovníku, Tel Avivu, Mondsee i v Praze, ale zejména o to, že soupis zemí, v nichž jim dosud publikum nemělo příležitost zatleskat, by byl velmi chudičký, neboť Panochovo kvarteto navštívilo patnáctkrát Spojené státy a Kanadu, jeho členové se ukláněli z pódií na Novém Zélandu, v Austrálii, Japonsku, Izraeli, Mexiku i jinde… Asi největším realizovaným projektem je kompletní nahrávka komorního díla Antonína Dvořáka. Jak vlastně kvarteto vzniklo? Kdo byl bezprostředním iniciátorem jeho založení? Kvarteto se vlastně zrodilo z tria: v polovině roku 1966 jsme začali hrát ve třech: Jaroslav Kulhan, který je v kvartetu dodnes, violista Jaroslav Hlůže, který studoval u prof. Josefa Koďouska (ten ale i později v kvartetu byl jen do roku 1971 a pak musel ze zdravotních důvodů činnosti v něm zanechat) a já. To byl základ kvarteta; potom přišel na školu Pavel Zejfart, kterého nám pan prof. Micka doporučil za čtvrtého člena souboru. My jsme už předtím chtěli vytvořit kvarteto, ale neměli jsme sekundistu, takže jsme raději rok a půl na Pavla počkali, a vyplatilo se nám to. Šlo nám totiž nejen o hráčskou kvalitu, ale i o lidské vzájemné porozumění – což se ve složení, které trvá až dodnes, podařilo. To totiž znamená nejméně polovinu úspěchu… Od roku 1971 se obsazení nezměnilo. V průběhu čtyřiceti let „kvartetní kariéry“ jste spolupracovali s mnoha dalšími umělci. Ale s kým jste se na pódiu potkávali nejraději? Na to mám zcela jednoznačnou odpověď: už někdy v roce 1971 jsme se ve Výmaru poznali s pianistou Andrásem Schiffem (nar. 1953); potom jsme se setkávali často a hráli jsme spolu, ale kvůli politickým problémům jsme s ním potom delší dobu spolupracovat nemohli. Sešli jsme se až na koncertě v New Yorku v roce 1985, kde v závěru našeho vystoupení s námi hrál András Dvořáka; od té doby spolupracujeme rok co rok… S ním jsme vlastně – včetně newyorského

Foto archiv

 Petar Zapletal

Členové Panochova kvarteta v době, kdy ještě netušili, že se spolu dožijí „čtyřicítky“! Zleva Jaroslav Kulhan, Jiří Panocha, Pavel Zejfart a Miroslav Sehnoutka

sálu Carnegie Hall - hráli všude, opravdu všude, na všech významnějších pódiích světa (Brusel, Řím, Vídeň, mnohokrát londýnská Wigmore Hall atd.). András Schiff sestavil ze svých uměleckých přátel komorní orchestřík s názvem Capella Andrea Barca. S ním jezdíme po různých festivalech, které András organizuje; tam hrajeme vždycky na dvou nebo třech koncertech společně s Capellou, s níž András (např. v Salcburku, kam jezdíme každý rok na Mozartwochen) odehrál už všechny Mozartovy klavírní koncerty, koncerty Beethovenovy, ale také tam diriguje symfonické skladby. V Capelle jsou významní smyčcoví hráči - např. členové Cherubiniho kvarteta, kvarteta Mosaïques, naše kvarteto, a samozřejmě vynikající hráči dechových nástrojů. Pro firmu Teldec jsme s Andrásem Schiffem natočili Dvořákův Klavírní kvartet Es dur, op. 87 a Klavírní kvintet A dur, op. 81, pro firmu Decca Concertino Leoše Janáčka. Co vy sami pokládáte za nejvýznamnější mezníky svého dlouholetého působení? Hlavním mezníkem pro nás je možnost spolupráce se Schiffem, protože se díky ní udržujeme v mezinárodních měřítcích na vrcholu, pokud jde o modernost pojetí interpretace. Od něj přebíráme ty nejdůležitější poznatky na cestě k interpretačnímu ideálu kvarteta. Dnes se třeba klade důraz na „vylehčení“ interpretace. V Capelle je koncertním mistrem Erich Höbarth z kvarteta Mosaïques, který má neskutečně rozsáhlé zkušenosti z působení ve funkci koncertního mistra v orchestru Vídeňských filharmoniků, nebo primária Wiener Octetu. Dalšími mezníky svého druhu jsou naše kontakty s hosty ze zahraničí; skutečně úžasná byla spolupráce s Rudolfem Firkušným (na desku jsme s ním natočili Mozartův Klavírní kvartet g moll a připravovali jsme ještě Klavírní kvartet Es dur, ale, bohužel, už se nahrávku nepodařilo dokončit, když Firkušný v červenci roku 1994 odešel).



rozhovory

Kde jste – podle všeho vlastního přesvědčení – sklízeli úspěch největší? To samozřejmě souvisí i s prostředím, ve kterém se nám příjemně hraje. Vždycky mě zamrazí, když nám lidé tleskají vstoje, jako teď nedávno v Kanadě… V poslední době jste realizovali (nebo začali realizovat) řadu zajímavých nových projektů. Povězte o tom něco bližšího! Momentálně je trošku problémem natáčení dalších našich desek pro Supraphon – ne kvůli penězům, kvůli těm nenatáčíme. Ale Supraphon má vždycky eminentní zájem o českou hudbu, protože ta se dobře prodává ve světě. Prosadit natočení skladby ze světové tvorby (např. Mendelssohna) je obtížnější: teď jsme například natočili Smyčcový kvartet F dur Maurice Ravela – ale na CD je společně s Kvartetem č. 1 Josefa Suka… I když se obě díla k sobě hodí, Supraphonu šlo o to, aby na desce byl alespoň jeden titul český a disk byl tak snadněji prodejný, což naprosto chápeme. Natáčíme hodně pro japonskou firmu Camerata Tokio; i když jsme kompletní Dvořákovo kvartetní dílo natočili pro Supraphon, realizujeme pro japonskou firmu kompletní nahrávku znovu. Ad hoc točíme např. i pro firmu Teldec ad. Tento rozhovor se vlastně měl uskutečnit už v průběhu měsíce října. Ale protože jste v den 90. výročí vzniku Československé republiky hráli v Montrealu, kam vás pozvala generální konzulka ČR, paní Jaroslava Jeslinková, sešli jsme se až v listopadu. Jak se vám v Montrealu hrálo? Byl to hezký koncert v krásném sále, zúčastnilo se ho i mnoho Čechů. Hráli jsme jeden ze čtyřiadvaceti kvartetů Jakuba Jana Ryby (Kvartet d moll), Haydna, Mozarta, a po přestávce Dvořákův Americký kvartet. V tak zvané Filmové databázi na internetu je uvedeno doslova: Panochovo kvarteto. Herec: 1986, Lev s bílou hřívou. Znamená to, že jste ve filmu o Leoši Janáčkovi hráli? (viz http://www.fdb.cz/lidi/34751-panochovo-kvarteto. html, pozn. pz) Ano, ve filmu o Janáčkovi jsme vystupovali jako kvarteto. Ale Pavel Zejfart v mnoha filmech skutečně hrál a do svých patnácti let účinkoval jako „zázračné dítě“ v televizi a ve filmu. I jeho dcera Adélka je absolventkou Pražské konzervatoře v oboru populární zpěv a vystupuje mj. v Divadle Semafor. V roce 1972 jste zvítězil v konkursu Karajanovy soutěže o funkci koncertního mistra Mezinárodního studentského orchestru. Hrál jste i pod Karajanovou taktovkou? To se vztahuje jen k soutěži, která se konala v Berlíně; my jsme se jí zúčastnili s Komorním orchestrem Pražské konzervatoře a umístili se jako první. Byly tam samozřejmě i jiné komorní a symfonické orchestry. V závěru soutěže byl vypsán konkurs do tzv. Mezinárodního studentského orchestru, který jsem vyhrál. Byl jsem tedy koncertním mistrem toho orchestru na koncertu, který dirigoval Herbert von Karajan a sólistou byl David Oistrach, s nímž jsme hráli Mozartův Koncert A dur. My jsme se s Oistrachem už předtím znali z Výmaru. Vaše neuvěřitelně rozsáhlá diskografie obsahuje díla Haydnova, Schubertova, Mozartova, kvarteta Dvořákova, Smetanova, Janáčkova, Bohuslava Martinů, Zdeňka Fibicha, ale i třeba Vladimíra Sommera. Které tituly v ní podle vašeho názoru ještě chybí, resp. která kvartetní díla byste ještě chtěli natočit? Vrcholnou českou tvorbu jsme v podstatě už celou natočili. Zbývají snad jen staří čeští mistři.

A máte chuť svou diskografii právě takto doplnit? Abych byl upřímný: ne až tak velkou chuť. My bychom se mnohem raději pokusili natočit kvartetní skladby Mendelssohnovy a Schumannovy, které u nás kompletně nahrány nejsou. V zahraničí je ovšem snímků skladeb těchto autorů mnoho (všechna kvartetní díla Mendelssohnova, Schumannova ad. natočil např. Cherubini Quartet). My jsme zatím tato díla, jež by jistě obohatila zdejší trh, neměli možnost nahrát… Ale díla jmenovaných skladatelů přece vždycky měla na trhu obchodní úspěch. Proč by to teď mělo být jinak? Myslím si, že je to otázka finanční - ne pokud jde o honorář pro nás, ale co do odbytu na domácím trhu, aby se firmě vrátila investice do nahrávacího procesu. Na co se teď obzvlášť těšíte? Ke čtyřicátému výročí trvání kvarteta jsme dostali nabídku od generálního ředitele České filharmonie, prof. Václava Riedlbaucha, k realizaci čtyř koncertů v rámci programů Českého komorního spolku s tématem Panochovo kvarteto a jeho zahraniční hosté. Volili jsme tedy z našich nejlepších přátel, kteří patří ke světové interpretační špičce. 24. listopadu se konal první koncert. V úvodu jsme s violoncellistou Christophem Richterem z Cherubiniho kvarteta hráli Boccheriniho Kvintet A dur, s violistou Hariolfem Schlichtigem z téhož Cherubiniho kvarteta violový kvintet a moll Dvořákův, a nakonec společně Sextet Brahmsův. Druhý koncert je připraven na 11. února 2009, je vyhražen Schiffovi a Dvořákovi a bude obsahovat Bagately (Maličkosti, op. 47), v nichž bude András Schiff hrát v původní skladatelově verzi part na harmonium, dále Klavírní kvintet A dur, op. 5, a Klavírní kvintet A dur, op. 81. V pořadí třetí večer 2. března 2009 má na programu Oktet Franze Schuberta, při jehož provedení budou s námi účinkovat umělci, s nimiž jsme už spolupracovali: Klaus unemann, dále ve světě velmi oceňovaná hornistka Marie Luise Neunecker; měl tu původně být klarinetista Paul Meyer (z rodiny slavné Sabiny Meyer), ale asi ho nahradí anglický klarinetista Michael Collins, protože Meyer má v době zkoušek jiné povinnosti, a kontrabasista Christian Sutter. Před Schubertovým Oktetem zahrajeme Mozartův Kvartet, a pak zazní Klarinetový kvintet téhož autora. Poslední koncert 8. dubna 2009 patří – na přání České filharmonie – jen nám samým. Chtěli jsme tam původně zařadit Mendelssohnův Oktet s Pražákovým kvartetem, aby tu bylo zastoupeno alespoň jedno nám milé české komorní těleso, ale nakonec se rozhodlo, že vzhledem k tomu, že hrajeme mnohem častěji v zahraničí nežli v České republice (někdy odehrajeme za rok osmdesát koncertů, ale z toho jen 3–4 doma!, což je způsobeno hlavně tím, že jednak se podstatně snížil počet fungujících Kruhů přátel hudby, za druhé se jen velmi nesnadno hledají sponzoři, kteří by takové koncerty podpořili), zůstaneme na pódiu sami. Mendelssohnův Oktet se navíc v ČSKH hrál v loňské sezoně, takže se do této další sezony stejně dramaturgicky nehodil, což nás ovšem mrzí… Mendelssohn ale zůstane v programu jako autor – budeme hrát jeho Smyčcový kvartet a moll, dále zazní v prvé půli večera jeden z kvartetů Josepha Haydna a Smyčcový kvartet d moll Vladimíra Sommera. •

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK

P R O S I N E C VÝBĚR KONCERTŮ

3. 12. 2008

|

středa

Smetanova síň Obecního domu

|

19:30

Arthur Honegger: Symfonie č. 3 „Liturgická“ Robert Schumann: Symfonie č. 3 Es dur „Rýnská“, op. 97 SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Hannu Lintu | dirigent

10. a 11. 12. 2008

|

středa a čtvrtek

Smetanova síň Obecního domu

|

19:30

Joseph Haydn: Symfonie č. 82 C dur „Medvěd“, Hob I/82 Sergej Prokofjev: Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63 Felix Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 4 A dur „Italská“, op. 90 SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Jiří Kout | dirigent Arabella Steinbacher | housle

18. 12. 2008

|

čtvrtek

Smetanova síň Obecního domu

|

19:30

Gioachino Rossini: Předehra k opeře Vilém Tell Antonín Dvořák: Symfonie č. 6 D dur, op. 60 Ludwig van Beethoven: Trojkoncert pro klavír, housle a violoncello C dur, op. 56 SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Libor Pešek | dirigent AD Trio Prague

20. 12. 2008

|

sobota

Dvořákova síň Rudolfina | 19:30 Ludwig van Beethoven, Franz Schubert, Camille Saint-Saëns, Olivier Messiaen, Leoš Janáček, Josef Suk, Bohuslav Martinů Jiří Kollert | klavír

P Ř E D P R O D E J V S T U P E N E K : on-line na www.fok.cz Předprodejní pokladna FOK – POZOR přestěhována do Kulturního a informačního střediska Obecního domu, nám. Republiky 5, Praha 1 Po – Pá: 10.00 – 18.00, Tel: 222 002 336, E-mail: [email protected] Vstupenky je možné zakoupit rovněž 1 hodinu před začátkem koncertu v pokladně příslušného sálu.

Silvestr v podzemí Jeskyně, labyrinty pod městy, kláštery a hrady, tunely, podsvětí a peklo, vinné sklípky, underground v umění, permoníci, jeskyňáři, horníci, čerti v hudbě, literatuře, dramatu, filmu, psychoanalýze a kolem nás se zvláštním ohledem na český přínos. Třiadvacet hodin silvestrovského vysílání s posluchačskou soutěží. Český rozhlas 3 – Vltava od 7:00 31.12. 08 do 6:00 1.1. 09. S redakcemi stanice Vltava připravil dramaturg Jiří Kamen.



u d á lo s t i Foto Zdeněk Chrapek

filharmonici s ronaldem zollmanem a christianne stotijn Praha, Rudolfinum  Miloš Pokora Zajímavě souměrně koncipovanou repertoárovou dramaturgii, ozvláštněnou angažováním výrazných interpretačních osobností, navíc pro vybranou hudbu přímo specializovaných, připravila Česká filharmonie pro svůj druhý abonentní dvojvečer cyklů EF ve Dvořákově síni (sledoval jsem ten první, 23. 11.). Program orámovala dvě klíčová a současně kontrastně směrovaná díla 20. století (Ligetiho Atmosféry a Bartókův Podivuhodný mandarín), střední část programu vyplnila hudba novoromantismu (Wagner, Liszt), za dirigentský pult se postavil pro hudbu moderní epochy zapálený Holanďan Ronald Zollman a vokálně orchestrálního čísla programu se jako sólistka ujala mladá holandská mezzosopranistka Christianne Stotijn. Příkladně věrně vykreslil s koncentrovaně hrajícími filharmoniky Zollman Ligetiho orchestrální skladbu Atmosféry, plynoucí v kyvadlově odměřovaném metru a téměř konstantní nebo táhle crescendující dynamice (druhý segment) jako pásmo táhlých, pozvolna se převalujících vertikál. Obdivoval jsem vzájemnou vyváženost jednotlivých nástrojových linek, z nichž žádná neměla sklon k vyčnívání, a pokud se tak přece jenom stalo (vrchní smyčce spolu s basy, sordinované pozouny), vycházelo to z vnitřní logiky kompozičního plánu. Jako balzám pak působilo závěrečné splývání s tichem, na něž attacca navazovaly (coby další znamenitá dramaturgická pointa večera) vstupní něžné harmonické plástve smyčců předehry k prvnímu obrazu Wagnerova Lohengrina. Bylo to tak přirozené, jako by šlo ještě o citát z Ligetiho, o nalezení opěrného bodu v nekončeném imaginárním prostoru. Také v tom, jak Zollman modeloval tento Wagnerův mystický obraz, zprostředkovaný pozvolným zhmotňováním sférického motivku, který stoupá v nekonečné modulační spirále k syté zvukovosti a poté se zase zvolna „odhmotňuje“, v téměř stejně kyvadlově odměřovaném metru jako Ligetiho pásmo, bylo něco až uhrančivého. Ze zvláštního vytržení, při kterém posluchač vnímá všemi smysly obsah skladatelova sdělení, nás nevytrhl ani další Wagnerův opus, tentokrát v podobě trýznivě milostné hudební poezie Pěti písní na básně Mathildy Wesendonckové, protože i ty našly v hostující mezzosopranistce Christianne Stotijn vzácně citlivou tlumočnici. Volně odvíjené partie a deklamační linky, využívající ve svém harmonickém rozvíjení opakovaných tónů, jí vycházely ideálně a také celkový pohled na podání všech pěti písní demonstroval, že na pódiu Dvořákovy síně stojí specificky písňová pěvkyně, nezatížená operními manýrami. Její hlas zněl v takřka komorně tvárné spolupráci orchestru (za zvláštní zmínku stojí momenty horen) měkce a až na některé živější a (v těch už tak přesvědčivá nebyla) nervnější okamžiky čtvrté písně (od verše „Du am Morgen neu erwacht“) naprosto srozumitelně a do náladové atmosféry jednotlivých písní nás vtahoval sugestivně, aniž by vybočoval z mezzopiana nebo mezzoforte. Ze závěrečné písně vyzařoval až nebeský klid. Druhou půli večera uvedla Lisztova symfonická báseň Orfeus. Zollman ji modeloval opět svým typicky vznešeně střídmým gestem, zdůrazňuje antickou sošnost dlouhých ploch a jí odpovídající symbolizující zvukovost, což hned v úvodu přesvědčivě demonstrovaly například znamenitě rozkryté party harf, horen a v dalších fázích linky cell, hlubokého hoboje nebo klarinetu. Přesto mělo toto provedení některé rezervy. Harmonická plasticita této hudby a její pozvolná gra-

Christianne Stotijn

dace (s vrcholem ve fortissimu trombónů) byla totiž rozkryta přesvědčivěji než její dynamický nerv. Zato plně ve svém živlu byl hostující dirigent v na závěr uváděné Bartókově suitě z baletu Podivuhodný mandarín. Fascinovalo, jak virtuózně si filharmonici počínali pod jeho taktovkou v úvodních a závěrečných fázích, s jakým zápalem rozkrývali onu spletitě rozvířenou množinu nástrojových linek a jednotlivých sól, často až v jakémsi přetlaku, takže suita jako celek jako by měla více hlavních vrcholů. Shrnuto – zde, v Ligetim a Wagnerovi – si interpreti večera zasloužili absolutorium. •

udá l o st i

christianne stotijn zpv je mj život  Anna Šerých Mladičká mezzosopranistka, úspěchy ověnčená Holanďanka Christianne Stotijn, zpívala v říjnu poprvé v Praze, poprvé s Českou filharmonií a poprvé v orchestrální verzi Wagnerovy Písně Mathildy Wesendonckové. Tu trojnásobnou premiéru označila za vzrušující. Ostatně v půvabném salonku Rudolfina, s výhledem na Hrad a na řeku, dávala sympatický entusiasmus do každého slova. Hudbu považuje za prazáklad a prapodstatu života. Pochází z čistě muzikantské rodiny – maminka klavíristka, tatínek a bratr hrají na kontrabas, mladší bratr na cello a Christianne Stotijn má vystudované housle. Se zpěvem začala v osmnácti. Jsou housle dobrá pěvecká průprava? Vynikající. Přemýšlím jako instrumentalista, to zvyšuje muzikalitu, představa houslového tónu mi úžasně pomáhá, třeba v melodickém oblouku. Houslím vděčím i za perfektní pódiovou přípravu, odehrála jsem spoustu veřejných vystoupení a soutěží, uvykla jsem publiku. Základ vašeho repertoáru je písňový. Kdo vás na tuto cestu uvedl? Profesor Udo Reinemann, jedinečný schubertovský pěvec, ten mi ukázal a otevřel fantastický svět písní. Navíc mne nasměroval na Mahlera a já se skutečně cítím s Mahlerovou hudbou svázaná. Písně, to je můj svět. Ze všeho nejvíc chci v životě vyprávět, zpívat příběhy. Každá píseň je příběh, každá tvoří svůj vlastní svět a objevovat všechny intimity a nuance komorní hudby, to je nádhera! Zpočátku mne plných osm let doprovázel vynikající pianista Joseph Breinl, teď v Londýně mám báječnou spolupráci s Juliem Drakem.“ Oba pianisté jsou výsostní doprovazeči, předpokládám rozdíly v přístupu k vašemu zpěvu? Samozřejmě jsou úplně odlišní – jednoduše Joseph Breinl je Němec, Julius Drake Angličan. S Josephem jsme si vypracovali velmi přesný způsob a řád zkoušek. S Julianem se stejně plně koncentrujeme na hudbu, na dílo a nevtahujeme do zkoušek žádné soukromí, přesto je všecko podstatně jinak. Joseph je ve hře krystalicky průzračný, Julius je, řekněme, jako moře. S každým z nich také jinak zpívám. S Josephem Breinlem máme nahrávku německých písní, Schuberta, Berga, Wolfa, s Drakem Čajkovského a Mahlera. Čajkovského písně zpíváte v ruštině? Ano. Ruštinu přímo miluji, je tak emoční. Na ruštinu a francouzštinu mám lektory. Pro němčinu ani angličtinu jazykové poradce nepotřebuji, obě řeči jsou pro mě běžné. Svůj zpěv stále konzultujete s Dame Janet Baker. Jak jste se k ní dostala? Hned na začátku pěveckých studií v Londýně. Chodila jsem k Noelle Barker a když jsem měla zpívat See Pictures Edwarda Elgara dohodly jsme se, že zajdu k Dame Janet Baker, ona je taková elgarovská specialistka. Jsme stále ve styku, je mým vzorem hlavně proto, že se vždycky ptá po významu: „Proč to zpíváš takhle, proč, proč…“ a ptá se na každou frázi a každý tón třeba stokrát. Ale to vůbec neznamená, že by popírala spontaneitu… V Praze převzala Christianne Stotijn jednu z nejvýznamnějších pěveckých cen – ECHO Klassik 2008 za nahrávku Franka Martina Die Weise von Liebe und Tod des Cornets



Christoph Rilke – O lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka. Proč zrovna v Praze? Na oficiálním vyhlašování cen v Mnichově jsem nemohla být a pražský koncert byl časově a vlastně i geograficky nejbližší. Navíc mně to připadá krásně symbolické – Rilke byl přece z Prahy. Operní repertoár Christianne Stotijn směřuje hlavně do historie – zpívá nejvíc Monteverdiho a Händela, jeho Tamerlana připravuje pro Covent Garden 2010… Takový repertoár je pro můj hlas ideální. Opera přináší samozřejmě zajímavou spolupráci s režiséry, například Tamerlana bude dělat Graham Vick, to bude pro mne velká škola. Opera má svou fascinaci, ale přesto – mou láskou jsou písně. Dále patřil rozhovor dlouho Mahlerovi… Jsem velice vděčná, že mohu zpívat tolik Mahlera, v jeho tónech stále objevuji něco nového, silného. Někdy se stane, jako bych ani nezpívala slova, jako by z hudby proudil plný, čistý cit, který člověka prostupuje. Je to náročné být tak nablízku Mahlerovu světu, být ponořena do jeho vnímání přírody a hlubokého božského pramene, který jeho hudbou prostupuje. Nemyslím jen 3. symfonii, ale třeba Rückertovy písně, ty mám snad nejraději. Neříkají vám lidé, že jste ještě mladá na ta vesmírná, spirituální témata, která má Mahler ve své hudbě? Často se ptají, zda mne ty tóny melancholie a smrti nerozesmutňují. Vůbec ne, Mahler je hudba mého srdce a ta hloubka, osamělost, i tóny smrti, které má ve své hudbě, ty jen zrcadlí samotu, hloubku a city každého z nás. Konečně v Mahlerově hudbě není jen smutek – například Urlicht, Prasvětlo z Chlapcova kouzelného rohu ve 2. symfonii, tam je tolik radosti a naděje ve vzkříšení – „Zemřeš, abys žil“. Na hudbě je nejkrásnější, že je to opravdu universální jazyk, řeč duše. Soudobá hudba vás láká? Michel van der Aa pro mne píše orchestrální písňový cyklus na slova Emily Dickensonové, Rozalie Hirsh a Anne Carson. Premiéra bude v březnu v Amsterodamu s Royal Concertgebouw Orchestra. Je to velice hluboká hudba Spaces of Blank – Prostory prázdnoty, je o strachu, o úzkosti, chaosu. Je fantastické, když někdo píše přímo pro váš hlas. Teď v prosinci budu zpívat Schöenbergův písňový cyklus Das Buch der hängenden Gärten v Berlíně s Mitsuko Uchidou. To je tak sugestivní hudba. Příští rok ji vložím do speciálního projektu, který připravujeme s fotografem Marco Borggrevem. Bude to jakási vizualizace Schönbergových písní a také Brahmsových. Projekce fotografií, které s touto hudbou korespondují, vytváří takový jakoby film o vnitřním světě člověka, o jeho obsesi. Zahrada je symbol vnitřního života a v básni Georgově, kterou Schönberg zhudebnil, je zprvu vykreslena téměř jako ráj a záhy sklouzává a mění se v krajinu strachu a děsu. I hudba je plna jakési ošklivosti a zároveň i krásy. Moc ráda bych lidem přiblížila plnost života právě prostřednictvím různých portrétů a hudby. Bude to velice expresivní. Premiéru chystáme do Bruselu. V bezpočtů nádherných míst, kde jste koncertovala, chytlo vás některé tak za srdce, že byste řekla – tady bych chtěla žít? To je přesná otázka na tělo. Jsem velký patriot. Dokážu tak moc cestovat, protože jsem si právě letos našla velmi útulný malý dům v Deventru. Nosím si v srdíčku ten svůj domeček a pocit, že se tam z každého turné vrátím, mně dává sílu. Pevný bod, místo a jistota, že se vrátím domů, zavřu dveře a jsem pěkně chráněná jak v teplém kožíšku, to je pro mne důležité. Zde mohu cvičit, zpívat podle libosti. Všechno v životě věnuji zpěvu – zpěv je můj život. •

festivaly, koncerty

Foto Luděk Sojka

Václav Luks se svým souborem Collegium 1704, protagonistou nového festivalu Hudební most Praha-Drážďany

hudební most praha–drážany Praha, kostel sv. Šimona a Judy, kostel sv. Vavřince  Jan Baťa 18. září zahájil Václav Luks se svým ansámblem Collegium 1704 koncertní cyklus s názvem Hudební most Praha– Drážďany, inspirovaný kulturně-historickými souvislostmi obou měst. Paralelní sérii koncertů vévodí především hudba Jana Dismase Zelenky (1679–1745), nechybí však ani jeho slavní předchůdci či současníci. Druhý koncert cyklu proběhl v pondělí 20. 10. v kostele sv. Šimona a Judy a byl věnován Zelenkově rozsáhlé kompozici Missa votiva, ZWV 18. Soubor mši provedl již na festivalu Pražské jaro 2007 a od té doby na dalších místech Evropy, mj. na mezinárodním hudebním festivalu ve francouzském Sablé, z něhož byla pořízena nahrávka pro label ZigZag Territoires. Kompaktní deska přišla před nedávnem i na český trh a právě v úvodu tohoto koncertu byla slavnostně představena. Kmotrou alba se stala princezna Lobkowiczová. Sólisticky byl koncert obsazen takřka shodně s nahrávkou (Hana Blažíková, Stanislava Mihalcová – soprán, Markéta Cukrová – alt, Hasan El-Dunia – tenor, Tomáš Král – baryton, Lisandro Abadie – bas). Srovnám-li pražskojarní provedení, nahrávku a tento výkon, je v oné časové posloupnosti zjevné postupné vyzrávání, svědčící o neustálém zdokonalování ze strany uměleckého vedoucího. Jak vokální, tak instrumentální složka je vynikajícím způsobem sehraná i v poměrně rychlých tempech, intonace bezchybná. Výrazově umí ansámbl „vtáhnout“ posluchače do centra dění, začátek Gloria však byl až přehnaně ukřičený. Z hlediska kultivace projevu a výrazu je roční odstup koncertů nejvíce patrný na vystoupení Hany Blažíkové, jež získalo skutečnou zralost a krásu. V nižších polohách jí ale chybí znění a jindy výrazný hlas v orchestru zcela zaniká. Ansámbl udržel koncentraci a výraz až do konce a publikum si na něm vynutilo přídavek. Václav Luks zvolil začátek Gloria, který byl skutečně prvotřídní, lepší než první uvedení. Ti, kdo nepřišli (a byla jich více než polovina sálu), mohou jedině litovat, protože bezesporu přišli o výjimečný zážitek. O tři dny později (24. 10.) cyklus pokračoval v komornějším obsazení v kostele sv. Vavřince na Malé Straně uvedením kantátového cyklu Membra Jesu nostri patientis sanctissima, BuxWV 75 Dietricha Buxtehudeho (1637–1707). Hostem večera byl biskup Václav Malý, který v úvodu pohovořil o svém vztahu k hudbě, o vztahu hudby a liturgie v katolické církvi a konečně o podstatě a významu křesťanského půstu.

Otázky kladl nejen Václav Luks, ale i publikum, což navodilo atmosféru společenství, která rezonovala po zbytek koncertu. Bezprostřednost prožitku také umožňoval relativně malý prostor svatovavřineckého dvoulodí s poměrně suchou akustikou, která neschovala místy nejednotné nástupy. Celek však byl opět promyšleně vystavěn a výborně proveden. Jedinou výtku bych měl k závěrečnému Amen, které bylo skutečně nepřiměřeně rychlé a v němž úplně zanikal jinak výrazný prvek hemiol. Po takovémto duchovním programu by už také neměl být žádný přídavek (v našem případě úvod 2. části Ab ubera), jde přece o uzavřený cyklus sedmi meditací k ranám Kristovým, jež promlouvají i k dnešnímu posluchači a nutně v něm zanechávají stopu, kterou je neradno něčím překrývat. I přes některé drobné výhrady hovoří o kvalitě celé řady vynikající dramaturgie, umělecké výkony a precizně připravené programové brožury s komentářem a překlady všech zpěvních textů. Až jejich pochopení společně s hudebním prožitkem dají lépe nahlédnout do podmanivé krásy barokní hudby. •

pražská komorní filharmonie, elli jaffe a sólisté Praha, Obecní dům  Anna Šerých Koncert k 60. výročí vzniku státu Izraele, konaný 6. 10. pod záštitou primátora hl. m. Prahy Pavla Béma a velvyslance Státu Izrael J. E. Jaakova Levyho, byl velké společenské setkání – zdravice, hudba, raut – a z hodokvasu se mnozí courali i když se hrálo. Doplatil na to kantor Israel Rand, zpíval unikátně liturgické zpěvy Šomer Jisrael (Ochrana Izraele), které sám orchestrálně upravil. Pražskou komorní filharmonii vedl Elli Jaffe k suverénní vervní hře. Předehra k Rossiniho opeře Vilém Tell, barvitý, silně kontrastní obrázek dějové zkratky Tellova příběhu, zněl jim usedavou písní i burácením hromu a jásotem fanfár. Začíná elegicky sólem violoncell a Lukáš Pospíšil je dimenzoval mistrně. Koncert pro dva klavíry Felixe Mendelssohna-Bartholdyho E dur, S 5 není zrovna evergreen, David Kalhous a Olga Vinokur jej však představili jako pravé salonní dílo. Mendelssohnovi by-

Foto Zdeněk Chrapek



Jedním z interpretů Koncertu pro dva klavíry a orchestr Felixe Mendelssohna-Bartholdyho byl David Kalhous.

festivaly, koncerty lo teprve čtrnáct, když koncert komponoval, čiší z něj čisté okouzlení nástrojem a virtuosní hrou i radostné pohrávání s klaviaturou a melodií, kterou si pianisté přehazují. David Kalhous a Olga Vinokur zdůraznili právě tu jemnou brilantní hru, aniž by ji mutovali do „velkého“ koncertu. Hrají uvolněně, hebce, s fantazií, což ukázali i v přídavku, takřka šramlově svižném Waltzu ze Suity č. 1 Antona Arenského. Elli Jaffe je vypravěč: Jednovětá Symfonie č. 7 C dur, op. 105 Jeana Sibelia mu zněla jako opojný epos, vyprávění hlubin moře i blankytu nebes, óda na život, óda na orchestr. Sibelius si pohrává se smyčci, dělí je a žene do extatických vrcholů a nechá pak doznívat a perlit v neméně exponovaných žestích a dřevech. Elli Jaffe a Pražská komorní filharmonie předvedli ochutnávku orchestrálního zvuku naplno, s bohatstvím nuancí, které Sibeliova partitura nabízí a posluchač vděčně vnímá. •

luboš sluka – sv"ží osmdesátník Praha, Lichtenštejnský palác  Jiří Teml Ve čtvrtek 9. října proběhl pod patronací Hudební fakulty HAMU a Editia Musica Humana koncert k 80. narozeninám skladatele Luboše Sluky, rodáka z Opočna. Jeho příznivci se sešli ve zcela zaplněném sále Martinů Lichtenštejnského paláce, aby s ním prožili koncert s programem, sestaveným z jeho tvorby. Po úvodním vystoupení Evy Ociskové byla reprodukovaná zdravice Miloně Čepelky a v neformálním, srdečném projevu vystoupil i Slukův přítel, skladatel Zdeněk Šesták. Připomněl široké spektrum jubilantových aktivit, které kromě kompozice zahrnují i výtvarný projev a poezii. Vedle toho Sluka léta vykonával i redaktorskou profesi ve vydavatelství Panton a kromě oblasti hudby symfonic-



ké, vokální a komorní zaznamenal i řadu významných úspěchů v tvorbě hudby filmové a scénické. V neposlední řadě se cílevědomě věnoval i obětavé organizační činnosti v různých hudebních institucích. Luboše Sluku známe jako moudrého, přátelského a laskavého člověka, se kterým je radost posedět a podělit se s ním o dobré i zlé. O domácích i zahraničních úspěších jubilanta rovněž není pochyb, jejich částečný výčet se stal také součástí programové brožury, připravené k tomuto koncertu. Jeho program s výjimkou úvodní Vigilie per organo, kterou působivě uvedl varhaník Jaroslav Tůma, zajistili členové souboru Trio Concertino (klavírista Ivo Kahánek, houslista Jan Fišer a violoncellista Tomáš Jamník). Druhou skladbou večera byla Sonáta pro housle a klavír, jejíž espresivní přednes hned v úvodu přerušila prasklá struna na Fišerových houslích. Neobyčejně působivé appassionato a dramatico Sonáty pro klavír, věnované památce Antonína Jemelíka, vtiskl skladbě virtuózní přednes Ivo Kahánka. Spíše lyrická sonáta violoncellová nicméně nepostrádala vzrušené plochy, jež s velkým porozuměním tlumočili Tomáš Jamník spolu s Ivo Kahánkem. Závěr koncertu patřil celému souboru, který provedl Slukovo Klavírní trio opět s mimořádnou interpretační přesvědčivostí a naléhavostí. Jubilant po závěrečných ovacích srdečně pozdravil publikum a poděkoval všem, kteří se na krásném večeru podíleli. Jako skutečnou tečku pak Trio Concertino přidalo ještě půvabnou Slukovu drobnost – Pastorale. Večer plný nápadité, sdělné a ušlechtilé hudby byl svědectvím o hodnotách jubilantovy tvorby, za kterou byl v poslední době oceněn i Ochranným svazem autorů. Přejme Luboši Slukovi do dalších let dosavadní svěžest i tvůrčí aktivitu, jakož i tvůrčí pohodu. •

k životnímu jubileu profesora ji#ího hlavá$e Praha, Lichtenštejnský palác  Miloš Pokora

Foto Zdeněk Chrapek

Jubilant Luboš Sluka

Pokud si vezmeme na pomoc známé epiteton constans, představuje profesor Jiří Hlaváč (1948) osobnost renesančního typu. Miluje klarinet, s nímž už absolvoval jako sólista i komorní hráč bezmála pět tisíc vystoupení, miluje mluvené slovo, jemuž dovede dát jímavé kouzlo, a navíc se dovede realizovat v žánrově rozkošatělém repertoáru zahrnujícím jak nejrůznější kompoziční směry, tak zajímavé počiny v oblasti komorního jazzu. Také jeho žáci sbírají ceny z nejprestižnějších mezinárodních klání, a to nehovoříme o oficiálních uznáních, kterých se mu dostalo samotnému, o jeho posláních, která plnil a plní mj. v čele Hudební fakulty AMU a Asociace hudebních umělců a vědců či o jeho klíčových rolích v prestižních porotách. Ostatně o tom, s jak širokou společenskou sférou dovede rezonovat, svědčila i mimořádně pestrá obec zájemců, která navštívila Martinů sál (11. 10.) u příležitosti koncertu k jeho životnímu jubileu. Celým večerem, pro který angažoval své žáky, kolegy a přátele, nás prováděl sám a hrané skladby několika slovy trefně přibližoval, nacházeje přitom vemlouvavé pointy, které hřály u srdce – hned na úvod nám například připomenul onu pro každý lidský a tím více umělecký soulad příznačnou Dumasovu větu „Jeden za všechny, všichni za jednoho“. I samotná repertoárová dramaturgie večera byla pro tento zvláštní večer příznačná. Všechny vybrané skladby patřily 20. století a na všech se (ať už v podobě českých nebo světových premiér) v různých dobách Hlaváč sám podílel. Začátek patřil Bernsteinově kompoziční prvotině v podobě Sonáty pro klarinet a klavír, jejíž nástrojově umně stylizovaný sólový part, představující jakousi symbiózu mezi neoklasicismem a zvláštní expresí s krotkými záblesky autorova pozdějšího „šťavna-

festivaly, koncerty Foto Zdeněk Chrapek



zahájení sezony severo$eské filharmonie teplice Teplice, Dům kultury  Jiří Štilec

Jiří Hlaváč přijímá gratulaci od tajemnice hudební fakulty, Anny Průšové.

tého“ rukopisu, suverénně přednesla ve spolupráci s klavíristkou Irenou Černou Kateřina Váchová, přičemž zvlášť rozkošný moment nám připravila v místě rozvíjení druhého tématu Graziosa. Druhé číslo programu patřilo Křenkově Suitě pro klarinet a smyčce, typické ukázce oné tvůrčí etapy, v níž se autor návratem k muzikantsky spontánnímu způsobu vyjadřování vyrovnává s předcházející etapou experimentování. V podání Irvina Venyše a mladého, pro moderní hudbu až posedle zapáleného Kaprova kvarteta, mě hned v úvodu vzrušovalo pozoruhodně rozezpívané proplétání hlasů (zvlášť kouzelný prim) a permanentní herní soulad (prozrazující pečlivou přípravnou fázi) jsem pocítil i v dalších fázích tohoto výrazově ztěžklého, nejednou ve dvou samostatných plánech odvíjeného kompozičního pásma s rozpustilým vyústěním. Po milém intermezzu, které věnovali Štěpán Rak a Alfred Strejček své zdravici jubilantovi, jsme se ocitli ve světě drsnější zvukovosti Kalabisových Tří impresí pro dva klarinety, zprostředkované většinou sice syrytmicky, ale přesto velmi rafinovaně odvíjeným klarinetovým dvojhlasem ve vycizelovaném podání Vlastimila Mareše a Tomáše Kopáčka. Snad za nejzajímavější dojmy z tohoto večera jsem však vděčil dalším dvěma kracím. V prvém případě šlo o Venyšovo podání dvou částí ze Tří studií pro sólový klarinet Karla Husy (autor tento opus Hlaváčovi přímo věnoval), a to nejen pro kvalitu kompozice samotné, nabité vzrušením vycházejícím z neustálého napětí mezi krajními tónovými polohami, ale i proto, jak přirozeně a s nadhledem tuto hudbu mladý klarinetista prezentoval. V druhém případě to byl Hindemithův cyklus Ludus minor pro klarinet a violoncello (zazněl v podání Lukáše Daňhela a Petra Nouzovského), do té doby neznámý repertoárový počin, který byl jubilantem pro tento večer osobně iniciován (noty objevil Hlaváč na frankfurtském veletrhu) a který nám představil trochu jinou polyfonii, než jak ji máme u tohoto autora zafixovanou, ne tak hindemithovsky věcnou, ale překvapivě přímočaře zpěvnou a ve svém oproštěném vyústění (Fuga Tertia) až minimalistickou. Jak se dalo očekávat vzhledem k již zmíněnému Hlaváčově nutkání překračovat pomyslnou hranici tzv. vážné hudby, mohli jsme za přísně akademický obzor nahlédnout i tohoto večera. Nejprve prostřednictvím jímavé melodramatické Hlaváčovy Modlitby pro Zuzanu Navarovou (spolu s autorem, který hrál na tenorsaxofon, provedli Petr Nouzovský a Alfred Strejček) a poté prostřednictvím swingové Zlaté svatby Woody Hermanna, v němž otevřel Hlaváč nádherný prostor krajně rozvířenému a načechranému sólu bicích v podání Milana Vitocha. A překvapení na konec? Všichni aktéři večera si zamuzicírovali v Milhaudově evergreenu Scaramouche. Pravda, jeho hlavní melodickou linku tím drobet přeexponovali, pointa tohoto aranžmá, symbolizující symbiózu pedagoga a jeho odchovanců a na úvod citovaný výrok o nerozlučném přátelství, ale hladila. •

Pro svůj zahajovací koncert ve čtvrtek 9. 10. v Domě kultury v Teplicích si šéfdirigent Charles Olivieri-Munroe zvolil monumentální a reprezentativní Symfonii č. 2 „Auferstehung“ Gustava Mahlera. Její provedení získalo díky zcela zaplněnému hledišti (bylo zde mnoho mladých posluchačů, s vážnou hudbou to tam, kde to dovedou – není tak zlé!), ale i díky celkovému přístupu orchestru a dirigenta mimořádně inspirativní charakter. Úvodní koncert a zároveň celou sezonu uvedl výstižně a přitom stručně ředitel Severočeské filharmonie Milan Dietz. Spolu s rozšířenou Severočeskou filharmonií Teplice vystoupili v Mahlerově díle sólisté Anna Ryan – soprán a Andrea Kalivodová – mezzosoprán. Dále spoluúčinkoval Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Miroslavem Košlerem. Interpretačně velmi náročné dílo ukázalo, že Severočeská filharmonie Teplice disponuje dostatečným počtem technicky velmi dobře vybavených hráčů, orchestr působí mladistvým a velmi dynamickým dojmem. Z technického hlediska nebyly v interpretaci žádné problémy. Dirigent Charles Olivieri-Munroe zvolil koncepci zdůrazňující ostré dramatické kontrasty. Vyostřil jak základní nálady jednotlivých částí, tak tempové rozdíly v rámci symfonie i jednotlivých vět. Pojal Druhou symfonii, která syntetizuje některá judaistická východiska s fundamentálními křesťanskými principy, jimiž byl Mahler podle slov své ženy Almy fascinován, jako velkou dramatickou fresku. Například nástup sboru v poslední větě hodně tempově „rozvolnil“, aby více vyniklo mystérium nového života, „zmrtvýchvstání“, zároveň tak samotný závěr finální věty dostal potřebnou monumentalitu. Prvek velkého dramatického konfliktu přinesla už první věta Allegro maestoso, naopak ländler druhé věty Andante moderato zdůrazňoval jistou zatěžkanost hudební tkáně a rytmického schématu. Velmi se zdařila věta třetí In ruhig fliessender Bewegung. Měla potřebnou plynulost a lehkost. I v části Urlicht s výjimkou drobnější nesouhry v žestích hned po úvodní vokální frázi bylo zřejmé, že dirigent má o celku symfonie jasnou představu. Ve finální větě se podařilo udržet vyrovnanost zejména mezi bohatě obsazenou žesťovou skupinou (hráči zde ovšem předvedli celkově výkon, za který zaslouží pochvalu) a smyčcovou sekcí a zároveň se podařilo vystavět tektonický oblouk k samotnému závěru. Pro Pražský filharmonický sbor představuje Mahlerovo asi nejpopulárnější dílo kmenovou součást repertoáru, a tak „Druhou“ provádí s velkou jistotou. Sbor byl dokonale připraven sbormistrem Miroslavem Košlerem, ze sólistů zaujala Andrea Kalivodová hned ve čtvrté větě Urlicht. Její hlas byl velmi znělý (přitom sólistka pracovala lehce tvořeným tónem), sytý a zároveň i měkký, velmi přesně frázovala melodickou linii. Oceňuji i velkou míru kultivovanosti jejího projevu. Rovněž v závěrečné větě zpívala Kalivodová s naprostou jistotou a tónem, který měl dostatečnou nosnost. Ta trochu chyběla sopranistce Anně Ryan, která se místy obtížněji prosazovala v husté orchestrální faktuře, rovněž její užití vibrata mohlo být o něco střídmější. Celkově však drobnější nedostatky neoslabily doslova ohromující účin celého díla a velmi dobrý výkon sboru a orchestru. A tak obě sólistky, dirigent i sbormistr mohli s pocitem odměny vychutnat na pódiu spolu se sborem a orchestrem dlouhotrvající potlesk a ovace vestoje. •

Foto Petr Francán

festivaly, koncerty

Josef Špaček

moravský podzim Brno, Janáčkovo divadlo, Reduta, Besední dům, Konvent Milosrdných bratří, Stadion, bazilika Nanebevzetí Panny Marie  Alena Borková 43. Mezinárodní hudební festival Brno (22. 9.–4. 10.) byl věnován „hudbě vášně a vzdoru“ a i když podtitul uvádí i jméno Leoše Janáčka, program se jeho díla dotkl spíše symbolicky. Většina koncertů obsahovala nanejvýš jednu skladatelovu kompozici, zvolenou dle výběru jednotlivých interpretů. Tato repertoárová orientace spíše předznamenává chystanou listopadovou operní řadu, která Janáčkův formát reprezentuje výrazněji. Moravský podzim hýřil pestrostí stylů, autorů, interpretů i provozovacích prostředí. Obsahoval skladby barokní, klasické, romantické i novodobé; zněla zde hudba česká i světová, a to v Janáčkově divadle, Redutě, Besedním domě, Konventu Milosrdných bratří, dnes již málo využívaném sále Stadionu i v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Kromě domácích umělců prezentoval výkony hostů z Německa, Rakouska, Izraele, Ruska a Slovenska. Vzhledem k předchozím ročníkům byl kvantitativně zúžen na dvanáct večerů, doplněn však přidruženými akcemi – mezinárodní kontrabasovou soutěží s hojnou účastí cizinců, hudebněvědným kolokviem, mimořádným koncertem Filharmonie Brno v galerii Vaňkovka a zejména výstavou partitur znovunalezených fug Leoše Janáčka, spojenou se slavnostní tiskovou konferencí. Jejich českou premiéru technicky skvěle a s pochopením pro Janáčkovo rané kompoziční myšlení provedl Igor Ardašev (23. 9.); dal tak nahlédnout do skladatelova studijního období v Lipsku, do žánru, kterému moravský tvůrce později příliš neholdoval. Ardašev dodal jejich spíše varhanní sazbě pianistický akcent a zdůraznil zárodky



janáčkovského rukopisu ve stavbě témat. (Podrobné informace o objevu podává Eva Drlíková v článku Objev Janáčkových fug, Opus musicum 1, 2008, str. 20). Ve sledu všeobecných informací znamená zajímavou zastávku večer s Ruskou komorní filharmonií Sankt Petěrsburg, dirigentem Jurijem Gilbo a dvaadvacetiletým houslistou českého původu Josefem Špačkem (26. 9.) v sále Stadionu. Mladý interpret nyní studuje na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii u Jamieho Lareda, Idy Kavafianové a Samuela Askhenasiho; jeho výkon patřil k festivalovým vrcholům. Hrál sice až banálně líbivý Houslový koncert g moll č. 1, op. 26 romantika Maxe Brucha, avšak přednesl jej tak technicky precizně a s tak přirozeně a neafektovaně vzletným romantickým vkladem, že okouzlil i náročné publikum. Dokonale využil barevného zvuku svého nástroje z dílny Jeana Baptisty Vuillauma z roku 1856, jenž se nosně klenul nad orchestrálním pozadím. Po bouřlivém potlesku přidal s obdivuhodnou lehkostí Ysaÿovu Sonátu pro sólové housle, esenci virtuozity. Špaček nesázel na vnějškové efekty; jeho hra strhla přirozenou muzikálností a jakoby vrozenou mistrovskou technikou – znamená velkou naději houslového světa. Orchestr pojal Janáčkovo rané Adagio (1890–1) s širokým výrazovým rozmachem a sytým zvukem – snad v souvislosti se skladatelovým rusofilstvím (?). Také Čajkovského Symfonie č. 5 e moll vyzněla s obdobným vkladem energie. Zmínku si rozhodně zaslouží přídavek z oblasti „vyššího populáru“, jenž sugestivními barvami a výrazovou propojeností strhl posluchače k nadšenému potlesku. S tímto večerem, naplněným v podtitulu uvedenou vášní, dosti kontrastoval koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu s Vladimírem Válkem a violoncellistkou Michaelou Fukačovou v Janáčkově divadle (28. 9.). Očekávané výrazové náplni dostála snad jedině sólistka, místy však překrývaná orchestrem. Její styl vynikal niterným ponorem do výrazových hloubek Dvořákova proslulého violoncellového koncertu, místy na úkor nosnosti tónu. Orchestrální Janáčkova Suita z opery Z mrtvého domu stejně jako kompozičně krásně vystavěná Kabeláčova passacaglia Mysterium času svou výrazovou náplní zaujala již méně. V rámci hranic tohoto malého příspěvku si zaslouží pozornost ještě scénicko-koncertní provedení hudebního dramatu brněnského skladatele Michala Košuta Macbeth v sále Reduty (29. 9.). Košutův skladatelský rukopis charakterizuje syntéza novodobých skladebných postupů s evokacemi staré hudby; toto směřování plně charakterizuje i hudební ztvárnění shakespearovského námětu – hudba vystihuje a podbarvuje smysl zpívaného textu, je nová a zároveň neruší přílišnou komplikovaností. Při provedení zněla z nahrávky Českých komorních sólistů stejně jako zpěv tří čarodějnic, který předem pořídil český kontratenorista Jan Mikušek. Těžiště scénického provedení tkvělo v živém vystoupení zpěváků, které s nahrávkami sladil dirigent Stanislav Kummer. Mladí brněnští pěvci zazářili svými výkony pěveckými i hereckými – Aleš Procházka, Lucie Slepánková, Tomáš Krejčí, Hana Kopřivová, Jan Šťáva, Marek Olbrzymek, Vladimír Richter, Alexander Müller. Tanečních rolí čarodějnic se ujali Hana Kachlíková, Ondřej Hajný a Petr Németh v choreografii Vladimíry Kartousové, autorem působivých režijních zásahů je Slovinec Rocc. Atmosféru starobylosti i hrozivosti děje dokreslily bílé kostýmy Miroslavy Matulové. Přesto, že v pragmatické současnosti dochází k jevu, který je možno nazvat „krizí umění“, většina koncertů byla plně navštívena, snad i díky odborníky odsuzované pestrosti programů. •

Novoroční koncert Moravského tria slaví jubileum V reprezentativních prostorách Besedního domu, Komenského náměstí 8, je 1. 1. 2009 v 17 hodin pro všechny příznivce operního a operetního žánru již podesáté připraven slavnostní novoroční koncert renomovaného Moravského klavírního tria a jeho hostů. Spolu s oblíbeným tenoristou Richardem Samkem, který na koncertě vystupuje pravidelně, se letos podruhé představí uznávaná operní pěvkyně, sopranistka Yvetta Tannenberger. Jako sólistka vídeňské Státní opery spolupracovala s umělci jako Plácido Domingo (Parsifal), Seiji Ozawa a Mirella Freni (Piková dáma), vystupovala v pařížském éatre Champs Elysées a vídeňském Konzerthausu, účinkovala pod taktovkou věhlasného dirigenta Serge Bauda v Honeggerově oratoriu Jana z Arku. V Janáčkově opeře se s úspěchem zhostila řady titulních rolí a v současné době mohou její hlas obdivovat zejména návštěvníci Státní opery Praha. Moravské klavírní trio vzniklo v roce 1997 a za dobu svého působení získalo na naší koncertní scéně již pevné místo. Soubor účinkuje v obsazení: Jiří Jahoda – housle, Miroslav Zicha – violoncello, Jana Ryšánková – klavír. Všichni tři instrumentalisté jsou vynikajícími reprezentanty svého oboru a pojí je muzikantské i osobní přátelství. Výkony ansámblu jsou vždy přijímány s vřelým ohlasem u koncertního publika i odborné kritiky, která hodnotí znamenitou souhru, muzikálnost, technickou a interpretační jistotu. Program bude opět čerpat ze známých operních a operetních děl světového repertoáru. Zazní vynikající díla Wolfganga Amadea Mozarta, Giuseppa Verdiho, Giacoma Pucciniho, Franze Lehára, Augustina Lary a mnoha dalších. Pořadem budou provázet herci Městského divadla Brno Eva Jedličková a Jiří Zmidloch. O přestávce jsou všichni hosté zváni k slavnostnímu novoročnímu přípitku. Vstupenky je možné zakoupit v předprodejích Domu pánů z Lipé, nám. Svobody 17, tel. 532 292 122, Brněnského kulturního centra, Běhounská 17, tel. 542 210 863 a Filharmonie Brno, Besední ulice, tel. 542 211 463. Hromadné objednávky na fakturu a více informací o koncertu na www.globart.cz. Členům nově vznikajícího Klubu přátel Moravského klavírního tria bude poskytnuta sleva na vstupném.

Přítomnost a zahájení její sezony  Vojtěch Mojžíš

Do své 43. koncertní sezony vstoupila Přítomnost ve středu 22. 10. 2008 v komorním sále Pálffyho paláce prvním abonentním koncertem, který, jak se stalo již tradicí, byl zaměřen do historie. Zazněla na něm hudba skladatelů tvůrčí skupiny Mánes. V podání houslistky Ivy Fleischhansové Butler a klavíristy Tomáše Víška jsme vyslechli díla Iši Krejčího, Františka Bartoše, Pavla Bořkovce, Jaroslava Ježka a rovněž i významného příznivce Mánesáků, Bohuslava Martinů. O historickém přínosu tohoto tvůrčího seskupení v úvodu pohovořil doc. Eduard Douša. Technicky i výrazově mimořádně náročný program byl proveden na skvělé úrovni. Rovněž i druhý koncert sezony měl charakter výjimečnosti. Uskutečnil se ve středu 3. 11. v Galerii Lichtenštejnského paláce jako součást festivalu Dny soudobé hudby. Dramaturgie festivalu do tohoto večera soustředila vybraná nová díla skladatelů z okruhu Přítomnosti. Jaro v Bachově zahrádce – serenáda pro flétnu a klavír Víta Micky, Kvěchův Smyčcový kvartet č. 9, Temlova Komorní hudba pro violu a klavír a Bláhovo Klavírní trio, to jsou skladby, které zde měly svoji světovou premiéru. V české premiéře zaznělo Skryté světlo, hudba pro sólový basový klarinet Václava Kučery, charakter aktuálnosti mělo i uvedení autobiografické Sonaty dramatiky pro klavír z pera Eduarda Douši. Ve všech případech se jedná o díla myšlenkově závažná a technicky mimořádně náročná. Interpretace byla na velmi vysoké úrovni.

O aktuálním dění ve Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, jeho koncertech a představeních či záměrech do budoucna se budete moci na stránkách Hudebních rozhledů pravidelně seznamovat i v tomto roce. Rovněž tentokrát se necháme rádi inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na adresu kratochvilova&dataucet.cz nebo [email protected].

festivaly, koncerty



mozarta láká zelenina

doporu$ujeme

 Věra Lejsková

HRADEC KRÁLOVÉ

PRAHA

Filharmonie Hradec Králové

Česká filharmonie

Sál Filharmonie 27. 12. 2008 A. CH. Adam: Gisele, Balet o dvou dějstvích Moravské divadlo Olomouc

KARLOVY VARY

Rudolfinum 18. 12. 2008 Slavnostní koncert k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie J. Suk: Praga, symfonická báseň, op. 26 A. Honegger: Symfonie č. 3 „Liturgická“ D. Milhaud: Hudba pro Prahu, symfonická svita, op. 415 L. Janáček: Symfonietta

Karlovarský symfonický orchestr

Český národní symfonický orchestr

GH Pupp 18. 12. 2008 J. S. Bach: Preludium a fuga G dur F. X. Brixi: Koncert D dur pro varhany D. Cimarosa: Koncert pro flétnu, hoboj a orchestr J. J. Ryba: Česká mše vánoční

Obecní dům 13. 12. 2008 L. Bacalov: Orchestrální suita z filmové hudby Koncert pro housle a orchestr Mše pro Matku Terezu

Nikdy jsem netušila, že velký Wolfgang Amadeus Mozart byl takovým milovníkem zdravé výživy! Leč jak jinak si vysvětlit jeho zanícený a dychtivý pohled, jímž obzírá to nádherné vonící tržiště plné čerstvé zeleniny a lákavého ovoce tu i cizozemského, prostě proslulý brněnský Zelný rynk! Podle rozepjaté náruče, navíc podpořené jedním křídlem, a podle nožek v rozběhu by člověk přímo čekal, že se vrhne doprostřed té spousty jahod, třešní, meruněk, ba i brambor a celerů – však v dychtivém dětském rozletu mu brání stará moudrá hlava, která jakoby jej varovala: „Počkej pár dní, ceny jsou vysoké, nemusíš mít všechno první, za nějaký čas bude vše levnější – a navíc, podívej se, jak jsi vysoko! Vždyť z tohoto sloupu bys klidně mohl spravovat elektrické vedení tramvají, ovšem kdybys zase nestál na tak šikmé ploše…!“ Wolfgang Amadeus Mozart nedopadl zrovna nejlépe – alespoň ne v představě výtvarníka: dětské tělo s dospělou hlavou, mající symbolizovat jeho genialitu ve zralém věku – ale ten chlapec byl přece geniální už jako dítě! Byl vůbec první na světě, kdo napsal skladbu pro klavír čtyřručně – pro sebe a svou sestru – a to mu bylo teprve devět let! A co ty jeho koncerty v dětském věku po celé Evropě – nakonec když koncertoval v brněnské Redutě (na což má právě socha pana Kurta Gebauera upamatovávat), bylo mu jedenáct let! Klidně tedy jeho dětskému tělíčku mohla být ponechána i dětská hlava (tak mi napadá, že geniové to mají s hlavami těžké, Haydnovi byla zase jeho hlava po smrti ukradena). Místo toho máme před Redutou jakousi zrůdičku, která zelinářům a ovocnářům věci neznalým může připadat i jako strašák na vinici, mající za úkol plašit špačky. Drahý Wolfgangu Amadee, zdá se, že ti tady moc nerozumějí…. •

Choreografie a režie: J. Kyselák Dirigent. P. Šumník

Sólisté: M. Petrová – flétna, M. Petr – hoboj, P. Svoboda – varhany Dirigent: J. Stárek

Sólisté: J. Hurník – housle, M. Jahoda – violoncello Pěvecký sbor ČNSO Dirigent: L. Bacalov

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK OLOMOUC Moravská filharmonie Olomouc Reduta 17. 12. 2008 „Štědrej večer nastal“ Musica Bohemica Umělecký vedoucí: J. Krček

Obecní dům 10. a 11. 12. 2008 J. Haydn: Symfonie č. 82 C dur „Medvěd“, Hob. I/82 S. Prokoev: Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63 F. Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 4 A dur „Italská“, op. 90 Sólistka: A. Steinbacher – housle Dirigent: J. Kout

Symfonický orchestr Českého rozhlasu OSTRAVA Janáčkova filharmonie Ostrava 55. koncertní sezona Společenský sál DKMO 11. a 12. 12. 2008 B. Smetana: Má vlast Dirigent: Th. Kuchar

PARDUBICE Komorní filharmonie Pardubice Jubilejní 40. koncertní sezona

Kresba Jan Blažíček

Dirigent: V. Válek

Sukova síň Domu hudby České vánoce s Komorní filharmonií 15., 16., 17. 18. 12. 2008 J. I. Linek: Sinfonia pastoralis in C J. B. Foerster: Romance štědrovečerní, op. 155 F. X. Brixi: Koncert pro varhany a orchestr D dur L. Fišer: České vánoční koledy L. Žáková – varhany P. Dohnal – recitace Chlapecký sbor Bonifantes Dirigent: J. Kyzlink Koncert se koná ve spolupráci s Konzervatoří Pardubice a Východočeským divadlem Pardubice.

Rudolfinum 15. 12. 2008 O. Kvěch: Serenáda na téma českých koled G. F. Händel: Koncert F dur pro varhany, op. 4/4 L. Fišer: Vánoční koledy Sólista: A. Bárta – varhany Pražský filharmonický sbor Dirigent: J. Kučera

Pražská komorní filharmonie Salon Philharmonia 8. 12. 2008 L. Janáček: V mlhách, čtyři skladby pro klavír S. Prokoev: Sonáta C dur pro violoncello a klavír, op. 119 C. Debussy: Sonáta d moll pro violoncello a klavír D. Popper: Uherská rapsodie pro violoncello a klavír, op. 68 Sólisté: J. Pěchočová – klavír, S. Jablonská – violoncello

Národní divadlo Praha 18. a 20. 12. 2008 L. Janáček: Věc Makropulos – I. a II. premiéra Režie: Ch. Alden Dirigent: T. Hanus ZLÍN Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín

PLZEŇ Plzeňská filharmonie Měšťanská beseda 4. 12. 2008 S. Rachmaninov: Koncert pro klavír a orchestr č. 3 d moll, op. 30 Symfonie č. 2 e moll, op. 27 Sólista: V. Mácha – klavír Dirigent: K. Kawamoto

Dúm umění Zlín 19. a 20. 12. 2008 Vánoční koncerty J. Ch. Bach: Symfonie Es dur č. 2, op. 9 F. X. Brixi: Koncert pro varhany F dur J. J. Ryba: Česká mše vánoční Sólisté: P. Rajnoha – varhany R. Sehnoutková, J. Wallingerová, T. Černý, Z. Plech – zpěv Canticum Camerale Dirigent J. Hrůša

horizont Foto archiv



ly důsledně falešné a kterou doprovázel mdlý band v mdlém aranžmá, nám zazpívala několik písní popového charakteru, ale teprve tam, kde se mohla opřít např. o pevnou strukturu bluesové „dvanáctky“, naznačila, že by z ní něco mohlo být, kdyby jí někdo např. řekl, že na hlas se netlačí. Pro mne bylo vrcholem večera vystoupení Jana Budaře a jeho „Eliščina Bandu“, který jednak šlapal jako hodinky, ale navíc vytvořil se sólistou (hercem, zpěvákem a klavíristou) symbiózu vzrušující kvality. Budařovy písně jsou naplněny obsahem, sdělovaným agresivně, leč přesvědčivě a předvádějí, co dokáže srozumitelné a pregnantní slovo, není-li pouhým veršováním, ale je-li s melodií v souzvuku, který osloví posluchače. Blahopřeji! Srozumitelnost slova byla vůbec problémem celého večera. Účinkující, včetně moderátorky, předváděli leckdy jakousi kuchyňskou intimitu, která se, bohužel, stává běžnou i ve veřejných „sdělovadlech“. Škodí si sami a časem to poznají. •

podzimní agharta s mnoha hv"zdami Jana Koubková tentokrát vystoupila na Festivalu autorského šansonu. V pozadí violoncellista Jan Keller...

festival autorského šansonu Praha, Švandovo divadlo  Milan Jíra Festival autorského šansonu vstoupil letos do svého 5. ročníku. Učinil tak šestihodinovým maratonem (24. 10.) ve Švandově divadle na pražském Smíchově pod záštitou radního Michala Tučka, protože je to právě Městská část Prahy 5, která je po celá ta léta hlavním pořadatelem festivalu. K ní se připojilo OS Nová síň a jako mediální partner i Český rozhlas–Vltava. Shlédl jsem podstatnou část zmíněného maratonu, takže jsem byl účasten několika vystoupení, které zahájila Jana Koubková – jejíž lehkost, samozřejmost i profesionalita jsou příslovečné a která svým jazzovým přístupem obohatila žánr o další dimenzi. Je mou milou povinností upozornit i na její partnery, klavíristu, akordeonistu a aranžéra Ondřeje Kabrnu i violoncellistu Jana Kellera. Jejich zvuková vynalézavost, stylová čistota i bezpečná technika příznivý dojem z vystoupení Jany Koubkové ještě umocnily. Vladimíra Mertu znám už dlouho a vážím si jak jeho umění, tak i sympatické „zajatosti“, jíž se po léta vyznačuje. I jeho folkařské přístupy se vejdou do široké náruče šansonového žánru. Jen bych si přál trochu méně dynamických „boulí“ vedoucích někdy text až na hranici srozumitelnosti. A ještě: Merta hraje na kytaru opravdu moc dobře. Ale jeho kytaristické evoluce se občas rozvinou natolik, že rozbíjejí strukturu písně. Poté jsme se však dočkali nečekaného: po bombastickém úvodu Ester Kočičkové (moderovala celý večer), který se jaksi předem vypořádával s možnými výhradami, vešlo na pódium sedmileté dítě v bílém kovbojském oblečku (něco jako Limonádový Joe) a zazpívalo, resp. zakřičelo milostnou (!) píseň, splácanou ze všeho možného a amatérsky doprovázenou Arnoštem Hanfem. K tomu všemu se chlapeček pohyboval v jakési podivné choreografii, jejíž autor zůstal utajen. Píseň končila nepovedeným výstřelem ze stříbrného koltu. Hodnocení – nikoli chlapečka – ale těch, kdo za něj odpovídají, se zdržím. Bylo by žalovatelné. Eva Márová, prý „nová tvář českého šansonu“, jakoby vystoupila z nějakého staršího typu soutěže „hledáme nové talenty“ nebo tak nějak. Zpěvačka, jejíž dlouhé držené tóny by-

Praha, Lucerna Music Bar  Vladimír Říha Mezi mnoha dalšími jazzovými podniky, které jsou nedílnou součástí podzimu (Hradec Králové, Přerov aj.), nesmíme zapomenout ani na pražský Agharta Jazz Festival. Tento průběžný festival, který je spíše řadou vystoupení odehrávajících se v rozmezí dvou či tří měsíců, se na podzim rozjel v nevídaném tempu. Jeden z prvních koncertů přivedl do Prahy hned po jeho velkém přerovském úspěchu americké trio e Bad Plus a dva dny po něm se tu konečně objevila jedna z legend, na kterou jsme dlouho marně čekali. Zpěvák Al Jarreau se svou kapelou, který 28. 10. vystoupil v Lucerna Music Baru. Až jako šedesátiosmiletý přijel tak do České republiky zpěvák, který od sedmdesátých let patří mezi jazzovou elitu a stačil od té doby natočit přes dvacet ceněných alb. Koncert v přeplněném sále, kde nechyběly ani veličiny naší pop music (Machálková, Zelenková aj.) předcházely ale dramatické okolnosti, které zčásti ovlivnily jeho průběh. Na předcházejících koncertech na Slovensku se zpěvákovi zhoršilo zdraví (zranění kyčle) a v Praze místo zkoušky trávil hodiny po nemocnicích. To, že za takového stavu, kdy se téměř nemohl pohybovat, nastoupil ke koncertu, byl malý zázrak. A ještě větší zázrak byl, že koncert, který nezačal příliš dobře, skončil úspěchem a potvrdilo se tak, že kouzlo pódia na starší legendy vždy zapůsobí kladně. V černém baretu zpívající zpěvák doprovázen pětičlennou kapelou zpočátku využíval často podpory další vokalistky Debbie Davisové. Úvodní Giving it Up nevěstilo nic dobrého, Jarreaua téměř nebylo slyšet, ani kapela nehrála v nejlepší formě. Ale během hodiny nastala proměna, která dokázala, že atmosféra malých klubů s nadšeným publikem je zpěvákovou živnou půdou. Rozezpíval se k velice slušnému výkonu, rozehrála se i kapela a závěr dvouhodinového koncertu s mnoha funkovými čísly rozžhavil sál. Pravda, z jazzového repertoáru zazněla snad jediná, i když skvělá balada L. Hamptona Midnight Sun, z vlastních protagonistových kousků došlo i na You Don’t See Me, zcela převažoval pop a funky typu Tell Me či Since I Fell For You. Publikum se dočkalo i typických scatových pasáží včetně nápodob hudebních nástrojů, které zpěváka nejvíce proslavily a učinily ho předchůdcem Bobby Mc Ferrina, který letos u nás také hostoval. Vzhledem k okolnostem podal Al Jarreau maximální výkon a ohlas publika, se kterým brzy našel společnou řeč, byl veliký. Škoda ale, že jsme ho nepoznali alespoň o několik let dřív, když byl ještě zdráv a v plné formě. •

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál

opera &''( – operní festival op"t pot"ší jarní prahu!  Lenka Šaldová Festival hudebního divadla OPERA patří mezi stálice pražské festivalové nabídky posledních let. Při jeho 9. ročníku ve dnech 21. února – 17. března 2009 do Prahy opět zavítají operní soubory z celé republiky, aby předvedly své nejlepší inscenace. Festival zahájí Národní divadlo představením Janáčkovy Věci Makropulos – dílem, které zažije na sklonku roku 2008 svůj velkolepý návrat na pražskou scénu v hudebním nastudování mladého talentovaného dirigenta Tomáše Hanuse. Dílo Leoše Janáčka se na festivalu objeví ještě dvakrát – nejprve nám plzeňský soubor představí svoji inscenaci Její pastorkyně a poté nás ústečtí zavedou do melancholického světa Káti Kabanové (v titulní roli s podmanivou Valerií Vajgant). Pod dvěma nejúspěšnějšími inscenacemi minulého ročníku festivalu (olomouckým Attilou a ostravskými Řeckými pašijemi) byl podepsán režisér Michael Tarant. Nyní se můžete těšit dokonce na tři jeho inscenace! Není divu, že dnes Tarant patří k nejvytíženějším operním režisérům: vychází totiž z tradičního divadla, zároveň ale potírá jakoukoli rutinu a velmi poutavě rozehrává lidské příběhy – a tak jeho efektní inscenace plné emocí lahodí oku velmi širokého spektra publika. Bude to platit i o libereckém Simonu Boccanegrovi (v titulní roli s Anatolijem Orlem, který na festivalu v minulých letech zaujal jako Jago či Macbeth), olomouckém Daliborovi a ostravském Donu Giovannim (v titulní roli s vynikajícím basistou mladé generace Martinem Gurbaľem). Není určitě bez zajímavosti, že „Opera oper“ ve Stavovském divadle zazní v novém českém překladu známého básníka a písničkáře Jaromíra Nohavici. Nově uslyšíte také Smetanova Dalibora: Wenzigovo německé libreto pro olomouckou inscenaci přeložil Pavel Drábek. Konzervativnější publikum potěší i další dvě inscenace italských titulů: Průdkova českobudějovická Síla osudu a opavská Lucie z Lammermooru s Katarínou Jordou Kramolišovou v titulní roli (jistě si vzpomenete na její okouzlující Amálii ve Verdiho Loupežnících a především Donizettiho Normu). V rámci festivalu se uskuteční dvě premiéry: Brittenova Smrt v Benátkách ve Státní opeře Praha a Křičkovi Ogaři v Divadle Talent Illusion, které nastuduje Dětská opera Praha. Festivalový program opět doplní novinky mladých českých autorů – tentokráte Víta Zouhara (Noci dnem) a dvojice Ondřej Kyas/Pavel Drábek (Společná smrt milenců v Šinagawě). Můžete se těšit také na vtipnou operně-muzikálovou recesi souboru Kytka – Revival 1980. Půl hodiny před každým představením se mohou diváci při úvodním slově k inscenaci setkat s operními šéfy a inscenátory, Jednota hudebního divadla chystá i několik besed a odbornou konferenci na téma, jak dnes inscenovat českou klasiku. Festival by měl opět nabídnout inspiraci pro přemýšlení o dnešním operním divadle. Vyberte nejlepší inscenaci! Každý festivalový návštěvník má díky divácké anketě možnost přímo ovlivnit, kdo získá jednu z festivalových čestných cen – Libušek. Ceny budou opět předány na závěrečném Galakoncertu Opera 2009, na kterém Simona Houda-Šaturová zazpívá známé i méně známé árie z oper Gioacchina Rossiniho, Gaetana Donizettiho a Vincenza Belliniho.



Speciální festivalová nabídka Ceny festivalových vstupenek jsou také tentokráte takové, aby si mohli milovníci opery v krátkém čase dovolit navštívit vícero představení. Kromě toho přichází Jednota hudebního divadla (hlavní organizátor festivalu) se speciální nabídkou pro nejvěrnější festivalové diváky: při zakoupení vstupenek na čtyři a více představení mimopražských souborů získáváte slevu 30%! Vstupenky se slevou dostanete přímo v Národním divadle. Bližší informace o festivalu najdete v letácích v pokladnách Národního divadla i Státní opery Praha a od začátku prosince také na webových stránkách www.festival-opera.cz.

Z a d á n o p r o : Fe s t i v a l h u d e b n í h o d i v a d l a

Správní rada Plzeňské filharmonie, o.p.s. vypisuje

výběrové řízení na místo

ŘEDITEL PLZEŇSKÉ FILHARMONIE, o.p.s. Požadované předpoklady: – ukončené vysokoškolské nebo střední vzdělání s maturitní zkouškou – manažerské a organizační schopnosti – orientace v oboru a všeobecný kulturní přehled – aktivní znalost nejméně jednoho světového jazyka – občanská a morální bezúhonnost – praxe v řídící funkci výhodou – vzdělání v oboru muzikologie výhodou Přihláška do výběrového řízení musí obsahovat: – označení výběrového řízení – jméno, příjmení, titul, datum a místo narození, státní příslušnost – místo trvalého pobytu, kontaktní adresa a telefon, datum a podpis K přihlášce je nutné připojit: – strukturovaný životopis – motivační dopis – návrh koncepce další činnosti organizace – ověřenou kopii dokladu o nejvyšším vzdělání – výpis z evidence rejstříku trestů ne starší 3 měsíců – lustrační osvědčení dle zákona č. 451/1991 (platí jen pro občany ČR a nepožaduje se u osob narozených po 1. 12. 1971) – čestné prohlášení dle zákona č. 451/1991 (platí jen pro občany ČR a nepožaduje se u osob narozených po 1. 12. 1971) – souhlas se zpracováním osobních údajů dle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb.

Předpokládaný nástup do funkce: 1. 2. 2009 Přihlášky do výběrového řízení včetně požadovaných příloh zasílejte doporučeně nebo předejte osobně nejpozději do 15. 12. 2008 (včetně) na adresu: Plzeňská filharmonie, o.p.s, náměstí Míru 10, Plzeň 301 00



d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m uzikál

la finta giardiniera – p#edlouhá, ale fascinující Praha, Národní divadlo  Lenka Šaldová Předloňský vstup manželů Herrmannových do Stavovského divadla byl v kontextu českého operního divadla posledních několika sezon zjevením. Inscenace opery La Clemenza di Tito byla fascinující ukázkou jevištní poezie, která vyrůstá z přesně vystavěného, nepopisného jednání postav v magickém a významů plném prostoru. Strhující emotivní jevištní drama. Mozartovu ranou operu La finta giardiniera Herrmannovi rozehráli v brilantní komediální divadlo – důvtipnou skládačku jednotlivých perfektně pointovaných situací. Přečte-li si divák „obsah kusu“, patrně se zděsí z toho neuvěřitelného propletence nenaplněných či zklamaných lásek. Purkmistr miluje markýzu převlečenou za zahradnici, ta ještě stále vzpomíná na milého Belfiora, který ji kdysi ze žárlivosti málem zastřelil. Belfiore si myslí, že ji zastřelil úplně, a chystá se oženit s purkmistrovou dcerou, kteroužto zas miluje jakýsi Ramiro. Zmatek vrcholí v posledním jednání, kdy markýza a Belfiore střídavě vyznávají lásku sluhovi Nardovi, kterého považují za Venuši či Tancreda… Vypadá to děsivě, leč v nádherném březovém háji, který na jevišti Stavovského divadla Karl-Ernst Herrmann vykouzlil, je naprosto jasné, kdo je kdo, čím se trápí, po kom touží. Každý je tu svéráznou, nezaměnitelnou osobností. Obzvlášť výrazně jsou vykresleny dámy: Serpetta (Kateřina Kněžíková) – chichotající se zbrklé trdlo, ale také frivolní švitorka, která umí pěkně předvádět své vnady před pány. Od prvního okamžiku je jasné, jak miluje svého pána (Jeffrey Francis): to jak mu míchá kafíčko a nejradši by ho sama krmila. Arminda (Marie

Fajtová) – povrchní fešanda, která se po jevišti nese jako dáma, leč (co čert nechtěl!) hned při ántré zakopne… A Sandrina (Simona Houda-Šaturová) – skutečná dáma, která to ale nemá zapotřebí zdůrazňovat, introvertní dívka s poraněným srdcem. Událostmi vládne liliputánka ve fráčku (Mireille Mossé) – ztělesnění osudu, tak trochu zlomyslného, nicméně jasně směřujícího všechny postavy k happy endu. Její působení jistě posouvá celý náhled na všechno to lidské hemžení – budí totiž dojem, že naše životy tak jako tak nejsou v našich rukou. Leč nemohu se zbavit dojmu, že jak její herecké akce, tak recitace Heinových milostných veršů jsou vlastně něčím nadbytečným a ještě natahujícím už tak nesnesitelně dlouhé představení. Scénograf jistě vytvořil vskutku magický prostor – už jen dívat se na decentní barevné proměny březového háje s lehce se třepotajícími lístky je potěšením pro oko a srdce. A jakkoli mají situace spád a vtip, přeci jen jde o nekonečné varírování jednoho tématu. Inscenátoři mě při vší své tvůrčí invenci nepřesvědčili, že se nemělo výrazně škrtat. Premiéra trvala přes čtyři a půl hodiny, a to je podle mě příliš. Ale možná ve výsledném dojmu hraje více než podstatnou roli hudební nastudování: manželé Herrmannovi jako by tentokráte totiž také tak trochu ustoupili od maximalistických požadavků při výběru interpretů. Jistě je obsazení (kromě výše jmenovaných ještě Andrew Staples, Annekathrin Laabs a Adam Plachetka) na značné profesionální úrovni, ale snad jen Simoně Houda-Šaturové (zpívající navíc v indispozici!) se na premiéře skutečně podařilo, aby naplno vyzněla všechna ta hloubka a barvitost niterných pocitů, které Mozart vložil do jednotlivých árií. A dirigent Tomáš Netopil sice orchestr Národního divadla do značné míry zkáznil, leč přeci jen má ještě značné rezervy v přesnosti souhry. Přes veškeré výhrady ale v Národním divadle vznikla vskutku reprezentativní inscenace, která možná nepřekoná dojem z inscenace opery La Clemenza di Tito, ale přesto patří k tomu nejlepšímu, co je u nás v posledních letech k vidění.

Foto archiv Národního divadla Praha – Hana Smejkalová

Zleva Marie Fajtová (Armida), Jeffrey Francis (Podesta), v pozadí Kateřina Kněžíková (Serpetta)

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál Praha, Národní divadlo – Wolfgang Amadeus Mozart: La finta giardiniera (Zahradnice z lásky). Dirigent Tomáš Netopil, inscenační úprava libreta a režie Ursel a Karl-Ernst Herrmannovi, scéna a kostýmy Karl-Ernst Herrmann, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéra ve Stavovském divadle 25. října 2008. •

radost se dívat, radost poslouchat la bohème

Praha, Státní opera  Jaroslav Someš Pucciniho Bohéma patří k absolutním stálicím světového operního jeviště. Jestliže se její nastudování zdaří, má zaručenu existenci na slušnou řádku sezon. Nové inscenaci tohoto titulu ve Státní opeře Praha lze takovou budoucnost předpovědět téměř s jistotou. Přitom od předchozí premiéry Bohémy na této scéně uplynulo pouhých pět let. Tehdy šlo o projekt, v němž jeden a týž inscenační tým uvedl měsíc po sobě Bohému Leoncavallovu a Pucciniho. Ve výsledku k všeobecnému překvapení vyznělo úspěšněji méně populární dílo Leoncavallovo, zatímco v případě Pucciniho budilo režijní pojetí rozpaky. Nelze se proto divit, že se SOP nyní k této opeře vrátila. Tentokrát s plným zdarem. Šťastná byla už volba inscenátorů v čele s dirigentem Ondrejem Lenárdem a režisérem Ondřejem Havelkou. Na výsledku jejich společné práce lze demonstrovat, jak se vyplácí důvěra v dílo, úcta k autorovi a vycházení z věci samé. Opakem je podceňování notoricky známých opusů a jejich „vylepšování“ vnějšími nápady. V posledních letech se s podobným



přístupem u nás často setkáváme a slýcháme vysvětlení, že „tak se to teď přece ve světě dělá“. Když se pak do toho světa vydáme, obzvlášť do neněmeckých jazykových oblastí, zjišťujeme, že všechno je trochu jinak. Mnohé špičkové inscenace dnes nesledují co nejextravagantnější vnější podobu. Jdou cestou důsledného rozkrývání díla po všech stránkách, tedy i režijně a scénograficky, a chápou operu jakožto divadlo od slova „dívati se“. Nabízejí tedy nejen pastvu pro uši, nýbrž také pro oči. Nová Bohéma v SOP se právě o to snaží. Ondřej Havelka především znovu prokázal, že je jeden z mála našich operních režisérů, který má opravdu hudební cítění. Že nerežíruje opery jen na základě přečtení libreta. Dává plný prostor hudebnímu výrazu, a přitom propracovává inscenaci až činoherním způsobem. V práci se zpěváky dosahuje pozoruhodných „hereckých“ výsledků. Má smysl pro míru, má vkus a humor, kterým odlehčuje i dramatické situace. Jeho nápady dílo nedrobí, ale dotvářejí. A především jeho pojetí při vší své reálnosti není tradicionalistické, působí živě a objevně. Ve spolupráci se scénografem Martinem Černým přesouvá děj Bohémy do konce osmdesátých let 19. století, takže se v pozadí kavárny Momus může na goghovském hvězdném nebi rýsovat nedostavěná Eiffelovka a kavárenské hosty zmnožují malované figuríny postav ze známých impresionistických obrazů. Výtvarné řešení scény je založeno na poměrně jednoduché otočné základní konstrukci, jež je však proměňována tak nápaditě, že v jednotlivých dějstvích vytváří téměř iluzivní atmosféru. Režie pak toho využívá v řadě oživujících detailů, jako jsou např. nohy kolemjdoucích na chodníku před okny suterénu jakési barabizny, kam byl v 1. a posledním dějství přesunut ateliér umělců. Barvitost, jež je základním znakem Havelkovy režie, je příznačná také pro Lenárdovo hudební nastudování. Orchestr SOP se pod jeho vedením opět vzepjal k velmi solidnímu výkonu. Přesně tu vynikají ostré náladové změny, v nichž se Pucciniho opera nese. Obdobně jako v případě nedávné

Foto Karel Kouba

Jesús García (Rodolfo) a Christina Vasileva (Mimi)

Zadáno pro: MET



d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m uzikál

Prodané nevěsty v Národním divadle tu Lenárd zdůrazňuje kontrastnost žánrovitých výstupů a velkých dramatických scén a podtrhuje lyrická místa zřetelným zvolněním tempa. Možná, že při tom mohl ještě proměnlivěji pracovat s dynamikou, aby vedle barvitosti naplno vyzněla také barevnost Pucciniho partitury. Rovněž pěvecké obsazení zaslouží plnou chválu. Na prvním místě Christina Vasileva jako Mimi. V domácích podmínkách téměř ideální. Zcela suverénní zpěvem, půvabná zjevem a jímavá hereckým projevem. Znovu prokázala, že je v současné době stabilně ve své vrcholné formě. Recenzovaná repríza plně vyšla také Jesúsi Garcíovi jako Rodolfovi. Na rozdíl od šťastné Ostravy Praha nemá tak často příležitost slyšet na svých operních scénách to, čemu se říká „pravý italský tenor“. Američan García jím obdařen je a pokud mu nestojí v cestě např. premiérová nervozita, je radost ho poslouchat. Ano, je to hlas méně objemný, ale díky tomu vyznívá Rodolfo v souladu s Garcíovým zjevem až romanticky křehce a zranitelně. Zajímavý kontrast k němu tím pádem tvoří Marcello v podání Martina Bárty. Dominuje silou hlasu i svou postavou. Z hlediska příběhu je zjevné, že právě on je ve čtveřici přátel vůdčí osobností. Jeho milou Musettu pojímá Jana Sibera po pěvecké stránce možná až příliš subretně a po herecké stránce akcentuje její ordinérnost, čímž ji zbavuje noblesy. Zbývajícími obyvateli suterénního ateliéru jsou Schaunard (Jiří Hájek) snažící se i v nouzi o šviháckou eleganci a filozof Colline. Kromě krátkého loučení se starým pláštěm nemá tato postava v opeře jiný větší prostor, Jiří Sulženko se v ní však naplno prosadil jak pěvecky, tak herecky. Silným zážitkem je sledovat jeho účast v posledním dějství. Dlouho dopředu v něm beze slova zraje rozhodnutí obětovat plášť na léky pro umírající Mimi, takže s plnou vroucností přednesené loučení s pláštěm pak dokonale vychází z dramatické situace a je jedním z příkladů propracovanosti Havelkovy režie. Jako další příklad je možno třeba připomenout hluboký prožitek, s nímž Vasileva a García zpívají i hrají finální scénu opery, prožitek, který divákovi vhání slzy do očí. Dobrou práci odvádí také sbor SOP. Se zjevnou chutí rozehrává zejména dav v kavárně Momus, režií detailně individualizovaný do výrazných figurek, které v úvodu tohoto dějství až panoptikálně „ožívají“. „Živými obrazy“ se také jednotlivá dějství uzavírají, což podtrhuje stylovost režie. Jen připsaný kratičký slovní prolog bez hudby, který celou operu uvádí, se zdá být zbytečný. Opona se otevře a dřív, než se divák stačí zorientovat, se po několika replikách zase zavře. Jde o nápad, který v hledišti vzbuzuje rozpaky. Naštěstí jakmile dojde opravdu na Pucciniho, je rázem všechno zapomenuto. Praha, Státní opera – Giacomo Puccini: La bohème. Libreto Giuseppe Giacosa a Luigi Illica, dirigent Ondrej Lenárd, režie Ondřej Havelka, scéna Martin Černý, kostýmy Jana Zbořilová, choreografie Jana Hanušová, sbormistři Tvrtko Karlovič a Adolf Melichar. Premiéra 23. 10. 2008, psáno z reprízy 2. 11. 2008. •

balet slovenského národního divadla v praze Praha, Národní divadlo  Marcela Benoniová Na pozvání Baletu Národního divadla v Praze hostoval na zdejší scéně baletní soubor Slovenského národního divadla z Bratislavy s nedávnou premiérou představení Ky-time. Komponovaný baletní večer uvádí poprvé na slovenské scé-

ně díla Jiřího Kyliána. V podtitulu je čas i pocta věnovaná dílu velkého světového mistra, zároveň jsou však prezentovány i choreografie soudobých slovenských autorů. Mário Radačovský, nynější šéf Baletu SND, byl několik let tanečníkem v Nizozemském tanečním divadle u Jiřího Kyliána, rovněž jeho mladší kolega Lukáš Timulák působí v současné době v tomto holandském souboru. Oba mají velké zkušenosti i z dalších zahraničních angažmá. Kompozice nazvaná Inspirace Mária Radačovského zahájila představení na hudbu klavírního koncertu W. A. Mozarta (Klavírní koncert č. 23, KV 488). Inspirací je nejen klavírní koncert, ale i vynikající choreografie Petite mort, dílo Jiřího Kyliána, jejíž úsek je komponovaný na části nesmrtelných klavírních koncertů W. A. Mozarta. To jistě musel mít choreograf Radačovský na mysli. Sám nepřináší však nic obzvláště nového. U klavíru se odehrává vnitřní boj autora-hudebního tvůrce, který hledá inspiraci, Múzu. Velká část této taneční interpretace vyjadřuje tedy setkání s dívkou – s jeho Múzou, která poněkud romanticky v závěru mizí. Strohý titul 68, další dílo Mária Radačovského, určuje téma nám všem známé a pro taneční vyjádření přespříliš složité i zavazující. Lze jej vůbec vyjádřit tancem, tak aby se nestalo bezbřehou politickou agitkou? Příběh dvou sólistů odtržených od sebe náznakem jakési anonymní hranice, můžeme chápat jaksi univerzálně. Rozehrané trauma v dílčích duetech i sólech jistě nestačí, aby pokrylo žalostnou situaci národa. K tématu 68 se také těžko hledá patřičný hudební materiál. Pravděpodobně by bylo adekvátnější najít soudobého skladatele a vytvořit společně autorské dílo. Chaconne J. S. Bacha určená sólovým houslím možná tragické rysy události podtrhuje, ale pro tanečníky to musí být nesmírně těžké neupadnout ve spojitosti s touto hudební kompozicí do statické i výrazové strnulosti. Spíše bezradnost i neúčinnost cítíme z celého vyznění díla. Nedostatečně jasný příběh ani dramaticky laděné taneční kreace nemohou dodat vyšší smysl 40. let starému osudovému předurčení… Lukáš Timulák předvedl energickou hříčku spíše pro Laternu magiku než pro velkou scénu. Real time (hudba: G. Santaolla, Loituma, Peter Hajdin) si hraje se situacemi v supermarketu a s reálným i filmovým časem. Na scéně i na plátně procházející tanečníci nás sice nepřekvapí, nicméně po chmurné předchozí skladbě oceníme nejen jednoduchou až přímočarou výrazovost tance, ale i vtip, s jakým si autor s filmovými triky i s tanečníky hraje. Z díla Jiřího Kyliána byla uvedena choreografie Un ballo na hudbu Maurice Ravela (Náhrobek Couperinův a Pavana za mrtvou infantku). Choreografie reflektuje noblesní i dvorskou atmosféru hudebního záměru. Byla prvním dílem, které Kylián připravil pro juniory ze skupiny NDT 2 (Nederlands Dans eater 2). Dokonalé chápání hudby i typické partnerské kombinace v dílčích duetech a bohatost nápadů širokého choreografického rejstříku vygradovaly i v poslední kompozici večera, v Šesti německých tancích W. A. Mozarta, KV 571. Vedle jiskřivého humoru a jisté nadsázky „probleskuje“ z polonahých sluhů a nedbalek mladých dívek i zatuchlost předchozích generací. Bratislava – Balet Slovenského národního divadla. Ky-time, Pocta Jiřímu Kyliánovi. Hudba W. A. Mozart, M. Ravel, J. S. Bach, G. Santaolalla, Loituma, Peter Hajdin, choreografie Mário Radačovský, Lukáš Timulák, Jiří Kylián. Psáno z představení 30. 10. 2008, Národní divadlo Praha. •

Foto Stibor Bachratý

Členové Baletu Slovenského národního divadla



d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m uzikál

rozhovor s martinem cikánkem, šéfem projektu p#enos* metropolitan opera: live in hd pro st#ední a východní evropu  Kateřina Viktorová

Jak tato myšlenka přímých přenosů Live in HD z Metropolitní opery v americkém New Yorku vznikla? Po 11. září 2001 se Metropolitní opera stala jedním z potenciálních teroristických cílů, což mělo za následek velmi znatelný pokles prodeje vstupenek. Mezi lety 2000–2006 klesly Metropolitní opeře tržby o téměř 15%. Hlavním úkolem nově jmenovaného generálního ředitele Petera Gelba bylo tuto situaci zvrátit. K tomu mu pomohlo několik strategických iniciativ, vedle dramaturgických změn také projekt Metropolitan Opera: Live in HD – přímé přenosy představení v té nejvyšší obrazové a zvukové kvalitě, který odstartoval 30. prosince 2006. Prvním přenosem byla Mozartova Kouzelná flétna. Na začátku se přímé přenosy vysílaly do 56 severoamerických kin, tedy v USA a Kanadě. Během první sezony se přidala kina ve Velké Británii, Norsku, Beneluxu, Německu a dalších zemích a na konci sezony jich bylo již 230! O expanzi tohoto počinu vypovídají i další čísla – dnes se počet kin a zemí vyšplhal již na 850 kinosálů v přibližně 30 zemích světa. V České republice máme v současné době kinosálů 14 a doufáme, že s postupující digitalizací kin přibudou další. Jak jste se k projektu dostal vy? Když to začínalo, působil jsem zrovna v USA. V únoru 2007 jsem se účastnil konference Opera Europa konané v Paříži, kdy s jedním z referátů právě o tomto novém projektu vystoupil sám Peter Gelb. Osobně jsem jej tehdy oslovil s tím, že bych měl zájem přivézt projekt do České republiky, odkázal mě na ředitelku divize přímých přenosů a jednání začala. Jak ta jednání trvala dlouho, než jste došel cíle, a proč volba padla právě na žižkovské artové kino Aero? V podstatě to trvalo pár měsíců. Určitě velmi pomohlo, že jsem tehdy žil ve Washingtonu DC a do New Yorku to měl relativně blízko, takže se toho spousta vyřešila při osobních jednáních přímo v Met. Po návratu do Čech jsem oslovil několik kin. Zájem participovat na projektu byl. A proč právě Aero? Aero je z dramaturgického hlediska velmi progresivní kino. Záhy se také ukázalo, že tamní tým je velice flexibilní a bude tedy ten správný pro celou realizaci. Jeho členové byli otevření, a i když se v těchto uměleckých operních vodách dosud nikdy nepohybovali, nebáli se riskovat. V té době v České republice nebylo žádné digitální kino, no a tak velmi

Foto archiv

Mladý manažer Martin Cikánek vystudoval pražskou HAMU, obor hudební management. Poté ve studiích pokračoval na Katedře kulturní politiky a managementu na City University London. V sezoně 2006/2007 absolvoval pod vedením Michaela Kaisera prestižní tréninkový program pro manažery v kultuře: Fellowship v John F. Kennedyho středisku pro živá umění ve Washingtonu DC. Po návratu do Čech stál u zrodu jednoho z nejzajímavějších operních projektů v ČR v poslední době, kterým bylo zahájení přímých satelitních přenosů Live in HD z představení v Metropolitní opeře v New Yorku v českých a moravských kinech.

Martin Cikánek

důležitým aspektem bylo, že právě Aero vymyslelo, jmenovitě spoluzakladatel Aera Petr Vítek, technologické řešení přenosů. Již v prosinci 2007 jsme tedy zahájili přímé přenosy v ČR. Byli jsme prvním kinem v zemích střední a východní Evropy, které se k projektu připojilo. S jakým ohlasem se přenosy u nás setkaly? První přenos byl vyprodán 3 týdny předem, no a týden po něm, po příznivých recenzích, které se objevily v tisku, jsme vyprodali celou sezonu. Ve druhé sezoně přenosů v Česku jsou v Aeru v Praze všechna představení až na Doctora Atomika vyprodána do posledního místa a zájem diváků trvá. Z toho důvodu budou od prosince přenosy promítány také ve druhém pražském kině, bude jím Světozor. Nyní přenášíme do 11-ti českých měst a od ledna přibudou další dvě: Olomouc a Jablonec. S návštěvností jsme spokojeni. Ve větších mimopražských městech problémy zatím nepozorujeme žádné, i když prostor pro růst samozřejmě existuje. V těch menších, jako třeba Žatec nebo Chotěboř, má návštěvnost zcela jistě vzestupnou tendenci. Jsme tedy optimističtí. Jak je to se zájmem o přenosy z řad našich umělců – pěvců, dirigentů, inscenátorů, ředitelů českých operních domů…? Jsou operní režiséři, jako např. Tomáš Šimerda, kteří se o operní dění v Evropě a ve světě zajímají a na přenosy chodí pravidelně. Pak je také navštěvují emeritní pěvci Národního divadla. Na Doctora Atomika přišli skladatelé. Mě třeba mrzí, že se k nim zatím příliš nepřidali mladí aktivní zpěváci z mé generace, se kterými jsem třeba studoval na HAMU. Jen občas se někdo ukáže. Řekl bych, že okruh osob spjatých s operou profesně netvoří v Praze podstatnou část publika,

spíše to jsou operní fandové. Generačně to jsou spíše ti starší, ale například poslední přenos soudobé opery Doctor Atomic byl navštíven více než hojně mladými lidmi! Na čem všem váš „aerovský“ tým pracuje? Celá propagace přenosů v ČR je na nás. Pracujeme s trailery, abonentkami, propagujeme v médiích s celostátním dopadem, soustřeďujeme se na spolupráci s tiskem v místě přenosů – s lokálními deníky, které vědí, co v regionu zabírá. Na stránkách metinhd.cz jsme zavedli také blog s operní kritičkou Věrou Drápelovou. Recenzuje a komentuje nejen naše operní přenosy, ale stalo se z toho povídání si o opeře nejen v Čechách. Jsme rádi, že na blogu diskutují a vyměňují si zkušenosti i rady operní fandové. Tak, jak to funguje na operachic.com informující především o milánské La Scale nebo na parterre.com o MET. Met byla úspěchem přenosů v ČR potěšena. Na začátku letošního roku nám dokonce udělila právo sublicencovat kina ve střední a východní Evropě. V současné době licencujeme kina v ČR, Slovensku, Chorvatsku a Rumunsku, tam začneme s Pucciniho Vlaštovkou, kde v titulní roli vystoupí Rumunka Angela Gheorghiu, dále v Polsku, Maďarsku a dalších republikách bývalé Jugoslávie. Problémem jsou jedině již zmíněné technologie. Jaká je dramaturgie přenosů? Skladba operních děl je velice pestrá a vypovídá i o směru, jakým se MET pod Peterem Gelbem vydala, a sice, že bude zařazovat vedle klasických repertoárových děl – hitů (např. Pucciniho Madama Butterfly či Donizettiho Lucia di Lammermoor) také ne tak často uváděná díla (například vzácně jevištně uváděné Faustovo prokletí Hectora Berlioze či Massenetova aïs) a v neposlední řadě dostane prostor také soudobá opera (Doctor Atomic), vše s důrazem na moderní režii a obsazování těch nejlepších umělců ze všech oborů. Z 10-ti představení je na programu 5 nových nastudování a 5 titulů z repertoáru MET. Co z případného porovnání Metropolitní a české operní produkce podle vás plyne? Férové je říci, že rozpočet Metropolitní opery na jednu novou inscenaci činí 3 milióny USD, což je zhruba roční rozpočet oblastního divadelního souboru v ČR střední velikosti. Nedával bych to tedy moc do souvislosti. Nemůžeme a ani nechceme být české operní produkci konkurencí, přenášíme pouze 10 představení v sezoně, takže bych naše aktivity vnímal spíše jako příjemné rozšíření nabídky pro operymilovné publikum a jako popularizaci žánru. Co vás osobně na přenosech z Met nejvíce fascinuje? Vidím v tom jedinečnou kombinaci špičkového operního umění v nejlepším provedení s dokonalým filmovým řemeslem. Detailní záběry kamery (jejíž oko se během přenosu dostane podstatně blíže k dění na jevišti než oko diváka, byť sedícího na těch nejlepších místech přímo v Met) a tempo střihu podle mě násobí efekt operního dramatu, takže někdy prožíváte drama v tak intenzivní formě, že vás to úplně přibije k sedadlu v kině. V Aeru jde při přenosech cítit, jak jsou lidé pohlceni. Přenosy nabízejí ty nejlepší z nejlepších z řad interpretů i inscenátorů, kteří v operním světě momentálně působí. Bonbónkem jsou pak rozhovory s interprety daných inscenací o přestávkách, kdy se také představují různé skryté složky operního domu, jako jsou například garderobiéra, jevištní technika, pomocný zvířecí park atd. Průvodkyněmi rozhovorů a pohledů do zákulisí jsou opět hlavní hvězdy, jako jsou Fleming, Voigt, Dessay, Graham, Baryšnikov a další. Jak zní náš slogan, je to „Vaše vstupenka do Metropolitní opery“ (a ušetříte za letenku). •



z p r á v y z d o m ova

hudba v praze Pražská komorní filharmonie 28. 10. ve Dvořákově síni Rudolfina oficiálně zahájila sezonu inauguračním koncertem nového šéfdirigenta Jakuba Hrůši. Společně se představili v Te Deu Antonína Dvořáka a Deváté symfonii s Ódou Na radost Ludwiga van Beethovena, v níž jako sólisté mimo jiné zazpívali sopranistka Eszter Sümegiová, altistka Jana Wallingerová a tenorista Wojciech Maciejowski a Pražský filharmonický sbor. Sedmadvacetiletý Hrůša bude ve své funkci působit pět let, až do roku 2013. Zaměřit se chce na repertoár od raného a vrcholného klasicismu po 20. století i navázat na práci svých předchůdců – Jiřího Bělohlávka a Kaspara Zehndera. Prague Modern, nový hudební soubor pro soudobou hudbu, který Pražská komorní filharmonie založila na základě úspěchu cyklu moderní a soudobé hudby Krása dneška a jehož hudebním ředitelem se stal francouzský dirigent Michel Swierczewski, se poprvé představil 30. 9. ve Švandově divadle na Smíchově. Vedle členů PKF, kteří soubor tvoří, se na koncertě, kde zazněla díla Tristana Muralie a Arnolda Schönberga, a jenž zahájil již pátou sezonu tohoto cyklu, představili i sólisté Clara Nováková (flétna), Jan Talich (housle) a Petr Jiříkovský (klavír). Koncert k 90. výročí založení Československa přivedl do Prahy na pozvání České filharmonie 29. 10. státní komorní orchestr Žilina. Koncert měl slavnostní úvod za účasti ředitele Slovenského institutu, dále velvyslance SR v Praze a českého ministra kultury Václava Jehličky, kteří pronesli projevy. Obecenstvo pak vyslechlo díla slovenských skladatelů, Eugena Suchoně a zástupců současné generace, Petera Breitnera, Andreje Šebana a Vladimíra Godára. Peter Breitner žilinský orchestr dirigoval a jako umělec z obou žánrů (klasika a jazz) se postaral o převážně mezižánrový program. V jeho Guitaralia notturna účinkovalo i Bratislavské kytarové kvarteto, v Šebanově Opusu č. 1 pro elektrickou kytaru, fujaru a orchestr kytarista Michal Bugala a hráč na fujaru Roman Bienik, v Godárově Malé suitě pro malého Davida pro housle, kytaru a orchestr houslista Stano Palúch a kytarista Michal Bugala. Poslední skladba, dílo Vladimíra Godára, vyvolala nadšení publika a část musela být zopakována. vla Význam a dílo českého skladatele Josefa Bohuslava Foerstra připomene v příštím roce řada koncertů, alb i mezinárodní odborné sympózium. Rok 2009 vyhlásila Společnost nesoucí skladatelovo jméno Foerstrovým jubilejním rokem, 30. prosince 2009 uplyne 150 let od jeho narození. Pořadatelé vyzvali české a moravské hudebníky, školy, symfonická a komorní tělesa i sbory, aby se k akci připojili. Odborné setkání se uskuteční 13. a 14. listopadu 2009 v Českém muzeu hudby. Téměř dvě desítky českých a zahraničních odborníků

na něm představí nové poznatky o skladatelově životě a díle. Ze závěrů bude vydán sborník a sympózium ukončí slavnostní koncert. Skladatelovu památku připomene i festival Pražské jaro, který uvede Foerstrovy houslové skladby a cyklus Milostné písně, uspořádá i pietní slavnost u hrobu a zájezd do Osenice na Jičínsku, domovské obce rodiny Foerstrů. Violoncellový koncert by také měl nahrát violoncellista Jiří Bárta s Pražskou komorní filharmonií a dirigentem Jakubem Hrůšou. Benefiční provedení prvního jednání opery G. Pucciniho Tosca uspořádal v kostele Povýšení sv. Kříže v Praze–Vinoři 12. 10. Robert Rytina. Zcela výjimečná akce, provedená sousedskou výpomocí ve spolupráci s úřadem městské části a místní římskokatolickou farností, vynesla 12.000 korun na opravu kostelních varhan. Úvodní slovo pronesl Jan Jiráň, na klavír zapůjčený jednou z místních rodin doprovodila Jitka Nešverová Albínu Hlouškovou v titulní roli, Martina Šrejmu jako Cavaradossiho, Milana Bürgera coby Kostelníka a v roli Scarpii Oldřicha Kříže, zároveň režiséra. Spoluúčinkoval pěvecký sbor Camerata Praha, Antonín Beneš a v roličce Spoletty také organizátor akce Robert Rytina. Zcela zaplněný kostel se odvděčil bouřlivými ovacemi. jh Houslisté a sourozenci Pavel a Věra Eretovi vystoupili v září a říjnu na dvou charitativních koncertech. 18. 9. v kostele sv. Rodiny při Domově sv. Karla Boromejského v Praze – Řepích uvedli premiéru svého nového programu „Koncert v kimonu i ve fraku“. Program si uváděli střídavě v českém a japonském jazyce pro publikum obou národností. V první části koncertu umělci přednesli tradiční i populární japonské skladby v tradičních japonských kimonech za spoluúčinkování pěveckého sboru nejmladších dětí Japonské školy v Praze. Druhá polovina koncertu byla na evropskou notu ve fraku a v šatech. 10. 10. následoval Eurokoncert proti rakovině, pořádaný ve Smetanově síni Obecního domu v Praze Ligou proti rakovině Praha. Publiku v naplněném sále umělci přednesli virtuózní skladby pro dvoje housle od P. de Sarasateho, J. Brahmse a H. Tamakiho. Jako hosta si přizvali pěvecký sbor tentokrát starších žáků Japonské školy v Praze, se kterým přednesli variace na tradiční píseň Sakura, sakura a Smetanovu Vltavu s japonským textem pro sbor a originální doprovod dvou houslí v úpravě Eretových. V další části koncertu vystoupil Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK s dirigentem Jiřím Koutem v dílech A. Dvořáka a L. Janáčka.

hudba v $echách Mezinárodní hudební festival Lípa Musica nabídl několik koncertů. V obci Kravaře na Českolipsku se představil např. smyčcový Pavel Haas Quartet, který vystoupil 4. 10. v kostele Narození Panny Marie s komorní tvorbou Leoše Janáčka, Pavla Haase a Ludwiga van Beethovena. Kvarteto Pavla Haase je vítězem řady mezinárodních soutěží, držitelem pres-

tižní ceny „Gramophone Award“ za nahrávku roku 2007 a po dva roky nosí titul „BBC New Generation Artist“, který s sebou nese řadu koncertů a rozhlasových nahrávek. V obci Jezvé na Českolipsku vystoupil 19. 9. v rámci festivalu dětský pěvecký sbor Jitro z Hradce Králové. Kostel sv. Vavřince rozezněl ukázkami z tvorby B. M. Černohorského, P. Ebena, J. Galluse, G. Verdiho. Královehradecký sbor patří již 30 let mezi světovou sborovou špičku a na svém kontě má řadu mezinárodních ocenění. Sbormistrem je prof. Jiří Skopal a doprovázela ho varhanice Klára Kubátová. Netradiční koncert při svíčkách se uskutečnil 20. 9. v kostele sv. Barbory v Zahrádkách na Českolipsku. Za tamním publikem přijela s programem nazvaným „Rosas das rosas – mariánská zbožnost ve středověku“ sopranistka Hana Blažíková. Tato sólistka je známá především poučenou interpretací hudby středověku, renesance a baroka. Za doprovodu gotické harfy posluchačům přednesla tzv. Cantigas de Santa María, tedy středověké jednohlasé mariánské písně v galikánsko-portugalském nářečí ze 13. století. V rámci dosud posledního projektu se 18. 10. v Biberově síni Vlastivědného muzea v České Lípě setkalo na jednom pódiu špičkové klavírní trio ArteMiss ve společném literárně-hudebním pořadu „Proč bychom se netěšili“ s populárním hercem Miroslavem Etzlerem. Kromě skladeb Bedřicha Smetany – klavírních polek, Dua „Z domoviny“ a Tria g moll na něm zazněly i ukázky ze skladatelovy korespondence. 7. ročník cyklu Hudba v synagogách Plzeňského regionu uzavřely koncerty v Kasejovicích, ve Velké synagoze v Plzni a ve Kdyni. Rozmanitou přehlídku vynikajících interpretů zahájilo v Kasejovicích Pražské kvarteto lesních rohů pod vedením Zdeňka Divokého, kterého doplnili Petra Čermáková, Hana Lišková a David Prchlý. Soubor posluchače provedl celou historií hornové hry v našich zemích. Dramaturgickou dominantou podzimní části koncertů bylo pak uvedení Písně o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho od jednoho z tzv. terezínských autorů, Viktora Ullmanna. Pro tento projekt byla angažována Soňa Červená, která před časem recitovala uvedený part za orchestrálního doprovodu České filharmonie. Tentokrát nabídla jiný, komornější úhel pohledu na dílo. Vystoupila ve spolupráci s klavíristou Danielem Wiesnerem, který večer doplnil provedením Dvořákových Silhouett a Janáčkova cyklu v Mlhách. Závěrečný koncert ve Kdyni byl pak holdem houslové literatuře v podání souboru Tre Violini s Miroslavem a Liborem Vilímcovými a Jitkou Novákovou. Zazněla jak stěžejní originální díla Leclaira, Spohra a Dvořáka, tak řada houslových úprav včetně úpravy Smyčcového tria Gideona Kleina, původně psaného pro housle, violu a violoncello, kterou realizoval Miroslav Vilímec. Festival barokního umění Český Krumlov, jeho nultý ročník, pořádal ve dnech 3.–4. 10. Kruh přátel Pohádkového domu, barokních umění a řemesel a soubor Hofmusici. 3. 10. proběhlo v Zámeckém barokním divadle scé-

nické provedení nově nalezené opery Antonia Vivadliho Argippo, zkomponované v roce 1730 pro Prahu, kterou nastudoval soubor barokní hudby Hofmusici (řídí Ondřej Macek) a soubor zámeckých mašinistů (ovládání dobové jevištní techniky) a 4. 10. byla v klášterním kostele na programu Hudba v českokrumlovské zámecké kapli v době vrcholného baroka (Antonio Caldara, Georg Reutter, Johann Joseph Fux). V podání souboru Hofmusici zde zazněly dosud nepublikované skladby, dochované v českokrumlovském zámeckém archivu.

hudba na morav" a ve slezsku Studenti brněnské Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU) připravili pro festival Janáček Brno málo známou verzi opery Její pastorkyňa datovanou rokem 1904. Janáček psal jednu ze svých nejslavnějších oper několik let. Premiéru měla v lednu 1904 v Brně. Na první uvedení v Praze, které dílu otevřelo i cestu do ciziny, však opera čekala dalších 12 let. Mezitím do partitur zasáhli sám Janáček a také dirigent Karel Kovařovic. V Česku i v cizině se od té doby uvádí jen novější, pozměněná verze. Její pastorkyňa není jedinou Janáčkovou prací, jež se dochovala v několika podobách. Inscenaci původní verze Její pastorkyně chystá tým složený výhradně ze studentů JAMU. Režisérka Linda Keprtová považuje operu za silný příběh o žárlivosti, pýše, trestu a konečném vítězství lásky. Kromě festivalu bude dílo uvedeno třikrát v divadle Barka.

r*zné Medaili Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění) obdržela z rukou ministra kultury propagátorka české hudby Jarmila Karasová, která šíří v zahraničí dobré jméno české kultury. Přes 30 let organizuje výstavy, promítání a zejména koncerty a vystoupení českých divadelních umělců, propagující české umění ve Velké Británii. Věnuje se především šíření povědomí o české hudbě a českém pěveckém umění. Českou hudbu však propaguje nejen zmíněnými aktivitami, ale i v rámci činnosti nadace Emy Destinn Foundation, kterou před deseti lety ve Velké Británii založila. Pro nadaci získala řadu významných osobností britského kulturního života a britských kulturních institucí, jejichž prostřednictvím pomáhá prosazovat český operní repertoár na britských operních a koncertních scénách a festivalech. Nejvýznamnějším počinem této nadace je každý druhý rok pořádaná pěvecká soutěž pro mladé operní pěvce, která letos na počátku listopadu proběhla na pražské AMU. Novým generálním ředitelem České filharmonie bude Vladimír Darjanin, který se funkce na šest let ujme 1. července 2009. S ČF

začal spolupracovat krátce po svém zvolení. Postu se ujme po současném řediteli Václavu Riedlbauchovi, který ji zastával osm let. Darjanin chce provést analýzu ekonomického a personálního prostředí i mediálního obrazu instituce, který chce zásadním způsobem změnit. Začít pracovat na lepším ohodnocení členů ČF i provést obměnu koncertních a nahrávacích agentur. Konkurzu, který vypsalo ministerstvo letos v červenci, se zúčastnili ředitel Pražského filharmonického sboru Richard Sporka, vedoucí obchodního oddělení České filharmonie Martin Harold, někdejší ředitel České filharmonie Jiří Kovář a hudební režisér a bývalý ředitel festivalu Zlatá Praha Stanislav Vaněk. Výsledek konkurzu byl dlouho nejistý, protože Darjanina navrhlo z devítičlenné komise pouze pět členů a to ještě s doporučením ministrovi Jehličkovi vypsat nové výběrové řízení a přizvat další kandidáty. Darjanin byl v roce 2005 generálním komisařem české účasti na výstavě Expo v Japonsku a v současné době je intendantem hudebního festivalu Dvořákova Praha. Před třemi lety se o něm hovořilo jako o možném nástupci zesnulého ministra kultury Pavla Dostála. Jiří Kout, současný šéfdirigent Pražských symfoniků, obdržel cenu za mimořádné zásluhy v oblasti kultury, kterou mu udělila kulturní nadace švýcarského města St. Gallen. Ocenila jej jako šéfdirigenta symfonického orchestru a uměleckého ředitele tamního divadla. Společně s cenou obdržel Jiří Kout i peněžní odměnu ve výši 20.000 švýcarských franků, které se rozhodl dát na dobročinné účely. Ocenění bylo Koutovi uděleno proto, že veškeré své konání v životě zasvětil hudbě a jeho vášeň a perfekcionismus byly pro orchestr obrovským přínosem. Kout převzal cenu před třemi dny za účasti hlavních představitelů města ve starobylém palácovém sklepení na santgallenské radnici. Na postu šéfdirigenta santgallenského tělesa působil Kout 12 let, letos v červenci zde však skončil. Novým majitelem hudebního vydavatelství Supraphon Music, které patřilo do skupiny Bonton, je od 1. 10. společnost Music Pro. Cena transakce nebyla zveřejněna. Ve firmě Music Pro figuruje Miloš Petana, který je spolumajitelem sítě prodejen Bontonland, společnosti Ateliéry Bonton Zlín a šéfuje firmě Global Inspiration, jež provozuje internetovou televizi Stream. Supraphon Music byl součástí zábavního impéria Bonton společně s nakladatelstvím Albatros a distribuční firmou Bontonfilm. Skupinu Bonton vlastní americká investiční společnost Bancro , podnikatel Martin Kratochvíl a několik menšinových akcionářů. Rozprodej skupiny se táhne už od roku 2002 a prošel několika zvraty. Důvodem byly hlavně neshody mezi akcionáři ohledně podmínek prodeje. Medaili Za zásluhy II. stupně udělil prezident republiky Václav Klaus sopranistce a šéfce opery Slovenského národního divadla Gabriele Beňačkové, kterou ocenil jako vynikající



Foto Jiří Skupien

zp rá vy z domo va

Cenu ministerstva kultury za mimořádnou uměleckou a muzikologickou činnost v oblasti české hudby, kultury a umění letos obdržel skladatel a muzikolog Zdeněk Šesták. Ten patří k významným osobnostem českého hudebního života již od 60. let 20. století. Za přínos v oblasti výtvarného umění a architektury měl dostat cenu Jan Kaplický. Porota se mu rozhodla cenu udělit za mimořádné architektonické dílo, kterým proslavil českou architekturu doma i v zahraničí. Kaplický se rozhodl cenu nepřijmout. Dále ministerstvo ocenilo režiséra Jana Bornu za režijní přínos současnému divadlu v České republice nejen pro dospělé, ale i pro děti. Laureátem literárního ocenění se pro rok 2008 stal Ludvík Vaculík za dosavadní literární a publicistickou tvorbu s přihlédnutím k bilanční próze Hodiny klavíru. Státní cenu za překladatelské dílo pro rok 2008 získal Jiří Stromšík za dosavadní činnost v oblasti překladů literárních děl. Všechna ocenění jsou spojena s odměnou ve výši 300 000 korun. Na fotografii Zdeněk Šesták, který cenu přebírá od ministra kultury, Václava Jehličky.

operní pěvkyni širokého pěveckého repertoáru, která v Národním divadle i na nejprestižnějších světových operních scénách vytvořila řadu skvělých rolí, které jí a naší kultuře přinesly věhlas a uznání doma i v zahraničí. Ocenění zasluhuje i její koncertní tvorba. Ceny Komerční banky KOBANADI za sezonu 2007/2008 v Národním divadle získali: Adéla Pollertová za titulní roli v baletu La Sylphide, Kateřina Burianová za roli Claire Lannesové ve hře Anglická milenka a Ivan Kusnjer za roli Sira Johna Falstaffa v opeře Falstaff. Zpracovala Hana Jarolímková



zahrani!í

sv"tová operní divadla iii.

xii. opera v norsku a na islandu  Pavel Horník Oslo – Národní opera a Bergen – Nová opera Operní život v Norsku podobně jako ve Finsku nemá až tak hlubokou tradici. Kořeny hudebního dění sahají do roku 1749, kdy dánský král Frederik V. navštívil hlavní město Kristianii (nynější Oslo) a přivezl sebou italskou operní společnost. V dalších letech probíhal operní život na amatérské bázi. První populární norský singspiel skladatele Waldemara raneho, Kouzelná pohádka z hor, byl proveden roku 1825. V roce 1836 byl již profesionálním souborem hrán Mozartův Don Giovanni. První norská opera skladatele Martina Andrease Udbyeho Fedkulla měla premiéru roku 1857. Když se přeneseme do pozdější doby, začíná se opera od konce osmdesátých let prosazovat daleko intenzivněji díky význačným norským operním pěvcům a hlavně mezzosopranistce světového renomé, Gině Oselio. Tato první norská představitelka Carmen byla manželkou ředitele opery Bjørna Bjørnsona, syna světoznámého norského básníka a prozaika Bjørnstjerna Bjørnsona. Známé operní pěvkyně jako Elisa Wiborg, Ellen Gulbranson, Kaja Eide Norena nebo Borghild Langaard vystupují hlavně na význačných zahraničních scénách. Z mužů pak šířili slávu operního umění barytonista Erik Bye nebo tenoristé Karl Agaard Ostvik a Bjørn Talén. Tito pěvci působili hlavně v Bayreuthu, milánské Scale a Metropolitní opeře. V období do roku 1919 se o rozvoj opery zasloužil svojí neúnavnou houževnatostí dirigent Johan Halvorsen, který připravil v roce 1913 osmnáctileté Kirsten Flagstadt debut v d´ Albertově opeře Nížina. Flagstadt se později stala nejznámější norskou pěvkyní, působící na největších světových scénách. Když byla zvolena roku 1957 ředitelkou nově ustavené Norské národní opery a baletu, uvedla k slavnostnímu otevření právě operu Níži-

na, která jí tolik přirostla k srdci. Norskou národní operu vedla až do své smrti v roce 1962. Další a další jména norských umělců se uplatňovala na jevištích v cizině. Z těch současných nesmíme zapomenout na pěvkyně Elizabeth Norbert Schulz, Solvejg Krigelborn, Randi Stene. Barytonista Per Vollestand a hlavně basista Frode Olsen, představitel wagnerovských partů (slyšel jsem jej jako vynikajícího Bludného Holanďana) zastupují Norsko na světových jevištích. Nejnověji se dobře uplatňuje tenorista omas Rud (zpíval Števu v Jenůfě ve Stuttgartu). Krásná budova Norského Národního divadla pro 1114 diváků byla postavena podle plánů architekta Henrika Bullise v roce 1899. Budova je ideálně situována ve volném parkovém prostoru mezi královským palácem a parlamentem přímo ve středu Osla. Před jejím průčelím stojí sochy Henrika Ibsena a Bjønstjerna Bjørnsona. Zde se provozovala a hraje nadále hlavně činohra, ale také se tu někdy konala operní představení, s čímž souvisely vzhledem k silné podpoře dramatické tvorby, pro kterou bylo divadlo postaveno, určité problémy. O prosazování operních produkcí se zasazovali hlavně Edvard Grieg a také Bjørnstjern Bjørnson. Koncem třicátých let bylo podle architektů Christiana Frederika Jakoba von Munthe a Arne Eideho postaveno nové víceúčelové divadlo, zahrnuté do komplexu obchodních budov. Sál také sloužil jako metropolitní kino. Tato veliká budova, která vypadá z venku jako sídlo nějaké instituce nebo ministerstva, se také stala po ustanovení Norské národní opery jejím definitivním stánkem až do doby vybudování a otevření nejnovějšího velkolepého divadla letos v dubnu. Tato zajímavá grandiózní stavba, dílo norské architektonické firmy Snohetta, stojí přímo v centru města na břehu Osloordu a zasahuje až do vody. Rozkládá se na obrovské rozloze 38 500 m2, plocha jevišť je 8300 m2 a hlediště 11 000 m2. V budově je 1100 místností a hlavní sál poskytuje 1350 sedadel. Do malého sálu se vejde 400 diváků. Zajímavostí je, že plocha jeviště se nachází 16 metrů pod hladinou moře. Divadlo slavnostně otevřel 12. 4. 2008 norský král Harald V.

Foto archiv Pavla Horníka

Klasicistní budova Národního divadla v Oslu

Islandská opera v Reykjavíku

Foto archiv Pavla Horníka

Mezi čestnými hosty byla také německá kancléřka Angela Merkelová nebo dánská královna Margareta II. Otevřením tohoto operního domu se zároveň otevírá nová historie Norské národní opery a baletu. Norská opera má přes pětsetpadesát zaměstnanců včetně členů uměleckých souborů. Současným intendantem je Bjørn Simensen a post hudebního ředitele zastává mladý italský dirigent Rinaldo Alessandrini. Program v nadcházející sezoně je určitě zajímavý. Po uvedení Verdiho Dona Carlose v koprodukci s newyorskou MET s významným německým pěvcem René Pappem v titulní roli se hraje Porgy a Bess George Gershwina. Další opera ora z Rymoly, současné dílo norského skladatele Hjalmara Borgstrøma, čerpá ve svém námětu z historie severských starých ság. Zrušeno bylo, bohužel, plánované nastudování Wagnerovy Valkýry. Dalším zajímavým titulem je Mozartův Titus v hudebním nastudování dirigenta Ronalda Alessandriniho. Režie byla svěřena renomovanému německému režisérovi Peteru Konwitschnému. Jak je nyní zvykem ve většině světových operních domů, bude nastudován Straussův Netopýr. Významnou se určitě stane premiéra Bizetovy Carmen, kterou připraví francouzský dirigent Marc Soustrot a Dona Josého bude zpívat dnes již velmi známý lotyšský tenor Alexanders Antonenko. Opera se bude hrát od dubna v osmnácti reprízách. Repertoár divadla jistě zpestří i dílo Hanse Wernera Henzeho nazvané Pollicino a jeho dětská opera Jenny. Dále jsou na programu opery Melancholia, Dead beat escapement. Významné bude uvedení Straussovy Elektry hudebně nastudované Steinem Wingem. Balet uvede Čajkovského Louskáčka a Šípkovou Růženku. Nesmíme ale zapomenout ani na jedno z inauguračních představení moderního baletu v choreografii Jiřího Kyliána. Bohatý bude také koncertní program. V nejbližší době zazní koncertní provedení Händelovy opery Il trionfo del tempo e del disignano a Mahlerova 2. symfonie za řízení Zubina Mehty. Nebudou chybět ani recitály Cecilie Bartolli nebo Bryna Terfela, a nespornou zajímavostí bude určitě i transkripce Wagnerovy Valkýry (i když to bude pouze slabá náplast za odvolanou inscenaci opery) v podání bayreuthského klavíristy Stefana Miekische. Než se s Oslem rozloučíme, připomenu, že ve zdejším operním souboru působili na přelomu šedesátých a sedmdesátých let naši umělci Libuše Márová a Jiří Zahradníček. V severně položeném, druhém největším norském městě, Bergenu, je zajímavé, poměrně velké, pozdně secesní divadlo, kde se také pořádají operní produkce, a to hlavně v období Bergenského hudebního festivalu. Jiné stálé operní soubory v zemi ordů nejsou, produkce se hrají pouze příležitostně nebo v režii symfonických orchestrů, které sídlí v několika větších městech jako je Trondheim, Stavanger nebo Kristiansund, kde je pěkné činoherní divadlo. Je ale vhodné i pro operní představení.



Foto archiv Pavla Horníka

za hr an i ! í

Nová budova Norské opery a baletu

Reykjavík – Islandská opera Pod názvem Island většinu nás napadne představa zmrzlé přírody prostoupené teplými gejzíry. To samozřejmě platí, ale již méně je známé to, že se v této málo zalidněné zemi také zdárně vyvíjí hudební a zvláště operní život. Začátky opery byly ale skromné. V padesátých letech se hrálo v budově nově otevřeného národního divadla v Reykjavíku. První operou byl Verdiho Rigoletto. V roce 1979 založila skupina operních nadšenců Islandskou operu. Zahajovacím představením byli Leoncanvallovi Komedianti. To se ale hrálo v přestavěné budově Gamla kina a hraje se zde dodnes. Je to hezká budova s klasicistním průčelím pro pět set diváků. Podobně jako v jiných severských státech se plánuje výstavba nového moderního operního divadla. Dnešní operní soubor dává ročně asi čtyři tituly. Hraje islandský symfonický orchestr, sbor má okolo dvaceti členů. Intendantem je režisér Stefan Baldursson a hudebním ředitelem mladý rakouský

dirigent Kurt Kopecký. V letošním roce se hrála Mozartova opera Così fan tutte, Stravinského Život prostopášníka, Verdiho Traviata, v říjnu pak Komedianti a Sedlák kavalír. V hlavním tenorovém partu vystoupil velmi známý islandský pěvec světové úrovně, Kristian Johannsson. Plánuje se Straussova Ariadna na Naxu a Donizettiho Elixír lásky, ale např. i Schubertova Krásná mlynářka. Na závěr jedna zajímavá informace. V šedesátých letech nastudoval v Reykjavíku dirigent Václav Smetáček s tamějším orchestrem a sborem Smetanovu Prodanou nevěstu. Přivezl si sebou ale význačné sólisty pražského Národního divadla, Miluši Fiedlerovou, Eduarda Hakena, Oldřicha Kováře, Zdeňka Otavu, Jana Konstantina a další. Režii měl Luděk Mandaus a výpravu navrhl scénograf Oldřich Šimáček. Jak vidno, kulturní život v dvousettisícovém islandském hlavním městě není zdaleka tak chudý. •



zahrani!í

bayreuther festspiele &''Bayreuth, Festivalový dům  Hana Jarolímková I letos se během července a srpna sjeli do malebného bavorského města Bayreuth milovníci Wagnerových oper z celého světa, a tak není divu, že i tentokrát byla všechna představení do posledního místa zcela vyprodána. Vedle nádherného barokního divadla architekta Giuseppe Galli Bibieny, které dala v letech 1744–1748 vybudovat markraběnka Wilhelmine (manželka bayreuthského markraběte Georga Friedricha Carla a sestra německého císaře Friedricha II. Velikého a sama talentovaná skladatelka), zůstává tedy i nadále Festivalový dům na Zeleném pahorku hlavním cílem, k němuž jako do posvátné meky Wagnerova operního díla většina zahraničních hostů – kromě návštěvy skladatelovy vily Wahnfried – směřuje. A to včetně i tak významných osobností, jakými letos byla velká obdivovatelka opery, německá kancléřka Angela Merkelová, která se 25. července dokonce zúčastnila slavnostního festivalového zahájení a prošla se tak i po 30 metrů dlouhém červeném koberci. Tento rok byl ale i jinak výjimečný: naposledy totiž v čele festivalu stanul Wolfgang Wagner, který jej (prvních 16 let společně se svým bratrem Wielandem) řídil plných 57 let, ovšem letos již bez své věrné opory, manželky a asistentky Gudrun, která na sklonku minulého roku (28. listopadu 2007) náhle zemřela. Šéfovské žezlo však v rukou rodiny Wagnerů zůstane i nadále. Příští rok se totiž vlády nad festivalem (alespoň zatím, protože oproti doživotnímu kontraktu Wolfganga Wagnera bude smlouva pro jeho nástupce garantovat pouze období pěti až sedmi let) ujmou jeho dcery z 1. a 2. manželství, Eva Wagner-Pasquier (63), umělecká poradkyně festivalu v Aix-en-Provence a Metropolitní opery v New Yorku, a Katharina Wagner (30), která je režisérkou a v loňském roce na bayreuthském festivalu inscenací Mistrů pěvců norimberských debutovala. Určitě i proto Mistři patřili rovněž letos k inscenacím nejočekávanějším, i když nejvíce zájmu vzbudilo zcela pochopitelně především nové nastudování Parsifala. Hudebně se ho tentokrát ujal Daniel Gatti a režijně po kontroverzním pojetí Christopha Schlingensiefa, přijatém většinou buď s naprostým nadšením nebo úplným odsouzením, Stefan Herheim. Mistři pěvci norimberští S tématem „mistrů pěvců“ se Richard Wagner průběžně setkával již od útlého mládí. A to nejen například prostřednictvím četby novel E. T. A. Hoffmanna (Der Kampf der Sänger/Zápas pěvců a Meister Martin der Küfner und seine Gesellen/Mistr Martin bednář a jeho druhové), ale rovněž díky tehdy velmi úspěšné hře habsburského dvorního básníka Johanna Ludwiga Deinhardsteina, nazvané Hans Sachs a premiérované roku 1827. Nejvíce podnětů pro své budoucí dílo však Wagner čerpal z pětisvazkového díla Geschichte der poetischen National – Literatur der Deutschen/Dějiny poetické národní literatury Německa Georga Gottfrieda Gervinuse a z Norimberské kroniky (De … Civitate Noribergensi) Johanna Christopha Wagenseila, která vyšla roku 1697 s dodatkem Von der Meistersinger holdseligen Kunst/O spanilém umění mistrů pěvců. Z Gervinuse převzal zejména informace o organizaci a zákonech cechovních sdružení se zaměřením na mistry pěvce a charakteristiku Hanse Sachse a z Wagenseila vedle pravidel jejich zpěvu – baru (podle nichž je koncipována nejen celá forma opery, ale i nejeden “mistrovský zpěv” v jejím průběhu jako např. Walterova zkušební i soutěžní píseň či Beckmesserův pokus o dosta-

veníčko) i jména mistrů, názvy poetických forem a prohřešků a také názvy jednotlivých nápěvů. Jak hluboce se o tuto tematiku skladatel zajímal, však dokládá i originální vydání Sachsova díla ze 16. století, dochované v jeho knihovně ve Wahnfriedu, či díla autorů z jeho drážďanské knihovny, kde najdeme vedle Gervinuse rovněž Friedricha Furchause, Jacoba Grimma či Johanna Gustava Gottlieba Büschinga. Jedním z posledních impulsů k samotnému zahájení práce na opeře ale byla patrně i návštěva představení Lortzingovy opery Hans Sachs v roce 1842 v Drážďanech (tedy dva roky po její premiéře v Lipsku), psané na libreto čerpající ze stejnojmenné (a již výše zmíněné) Deinhardsteinovy hry. O tři roky později se totiž může Wagner v Mariánských Lázních, kde byl na pětitýdenním léčebném pobytu, pochlubit ukončením prvního konceptu prózy ke svému novému opusu. Cesta k odevzdání kompletní partitury Mistrů pěvců norimberských do tisku však byla ještě velmi dlouhá, neboť samotné dílo, jehož světové premiéry v Mnichově se posluchači dočkali pod taktovkou Hanse von Bülowa až 21. června roku 1868, vznikalo s nejrůznějšími přestávkami ještě plných 23 let, a dalších dvacet let uplynulo, než bylo poprvé (tedy až pět let po skladatelově smrti!) uvedeno v Bayreuthu! Nicméně mezitím z něho na různých místech občas zaznívaly alespoň fragmenty jako například 26. prosince v přítomnosti císařovny Elisabeth (Sissi) v Divadle Na Vídeňce či 4. dubna 1868 za řízení Antona Brucknera v Linci. Letos druhým rokem uvedená inscenace Kathariny Wagner je již v pořadí jedenáctým režijním zpracováním Mistrů pěvců norimberských v rámci Bayreuthského festivalu. Pro Katharinu, místní rodačku a absolventku teatrologie v Berlíně, však představovala bayreuthskou premiéru, v níž navázala na své zkušenosti z předchozích let. Po té, co působila jako asistentka režie u Keitha Warnera a Harryho Kupfera v Berlíně a Tokiu, samostatně inscenovala například Bludného Holanďana ve Würzburgu, Lohengrina v Budapešti, Lortzingova Zbrojíře v Mnichově či Pucciniho Triptych v Berlíně. Bayreuthský festival ale pro ni také nebyl žádnou neznámou, jeho pracovní a uměleckou atmosféru intenzivně vstřebává již od roku 1996, kdy zde nastoupila jako asistentka režie. Na debut Kathariny Wagner, skladatelovy pravnučky, která se navíc ucházela o místo v čele Bayreuthského festivalu po svém otci Wolfgangovi (jež, jak bylo již uvedeno, letos i získala), byla tedy pochopitelně upřena velká pozornost. A jako pokaždé, když se někdo vydá vlastní, neotřelou cestou, vyvolal hned celou řadu kontroverzních diskusí, pohybujících se mezi dvěma protichůdnými póly. Tyto extrémní názorové polohy však bývají velmi nebezpečné, protože odmítají připustit skutečnosti, které jim do jednoznačně vyhraněného konceptu nezapadají a objektivita pohledu se ztrácí kdesi v nedohlednu. Inscenace Kathariny Wagner navíc do žádné z těchto kategorií nepatří. Na jedné straně totiž režisérka předvedla, že je nadána pro svoji profesi jednou z nejpodstatnějších dispozic, a sice takřka neomezenou inspirativní nápaditostí, která jí dovoluje osvobodit se od veškerých vlivů včetně předcházejících režijních zpracování a vydat se zcela samostatnou, byť mnohdy velmi svéráznou cestou. Na straně druhé je těch nápadů někdy až přespříliš, a protože si s jejich logickým začleněním do děje leckdy sama režisérka neví tak úplně rady, zahltí jimi operní diváky natolik, že ve snaze po jejich ne zcela snadném rozkódování, pokud je vůbec možné, jim na monumentální Wagnerovu hudbu už příliš soustředěné pozornosti nezbývá. Vzdáleně mi tak připomíná některé režie Christopha Schlingensiefa, kde hudba místy slouží spíše jako pouhá kulisa, navíc ne vždy korespondující s pestrým až chaotickým děním na jevišti, byť v případě Wagner není přesah jejích symbolik, zasahující u Schlingensiefa často neústrojně až do oblastí nejvzdálenějších kultur, náboženství či filosofií, tak široký. Přesto se některé obrazy s dě-

za hr an i ! í

šéfdirigent v Gran Teatro del Liceo v Barceloně, odkud v této sezoně přešel na místo generálního hudebního ředitele v opeře ve Frankfurtu. Má tedy za sebou již celou řadu zkušeností, které také bohatě při studiu této Wagnerovy partitury využil: orchestr mu zněl plasticky, barevně a technicky až na některá v Bayreuthu nečekaná zakolísání v žestích spolehlivě (obzvláště se zdařila předehra k 1. dějství se zřetelně uvedenými nejdůležitějšími tématy a rozsáhlá fuga ve finále 2. dějství s jemně diferencovanými hlasy), celkově ho však nedokázal vyburcovat k opravdu strhujícímu provedení, na čemž se možná do určité míry podílely i ne zcela vyrovnané výkony jednotlivých sólistů. Ve skvělé formě se představili zejména známý wagnerovský pěvec (který podobně jako Sebastian Weigle vystudoval nejprve hru na lesní roh), debutující před šesti lety v roli Lohengrina v Erfurtu, Klaus Florian Vogt, jehož lahodný a zvučný tenor zdolal celý rozsah nelehkého partu Walthera von Stolzinga s neobyčejnou bravurou i noblesou zároveň, a Michael Volle, který svým výkonem vtiskl roli Sixta Beckmessera i odpovídající výrazový rozměr. Trojici těch nejlepších pak doplňovala výborná Eva poprvé v Bayreuthu se prezentující Michaely Kaune, kterou však na ostatních významných scénách a festivalech, Salcburk nevyjímaje, již posluchači dobře znají. Další role včetně tentokrát nepříliš výrazného Veita Pognera Artura Korna, Davida Norberta Ernsta a Magdaleny Caroly Guber spadaly spíše do kategorie spolehlivě odvedených partů bez hvězdných přívlastků stejně jako byl výkon hlasově poněkud unaveného Hanse Sachse ztvárněného jindy vynikajícím Franzem Hawlatou. Sečteme-li však všechna pro (kam musíme zařadit i skvělý výkon obou sborů, Der Festspielchor, Der Sonderchor) a proti, rozhodně se jedná o inspirativní inscenaci, z níž nebudete odcházet znuděni. Bayreuther Festspiele – Richard Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg. Dirigent Sebastian Weigle, režie Katharina Wagner, scéna Tulo Steffens, kostýmy Michaela Barth a Tilo Steffens, světla Andreas Grüter, dramaturgie Robert Sollich, sbormistr Eberhard Friedrich, technická spolupráce Karl-Heinz Matitschka, masky Inge Landgraf a Raimund Ostertag. Premiéra 25. 7. 2007, psáno z reprízy 19 8. 2008, Festspielhaus. • Michaela Kaune (Eva) a Klaus Florian Vogt (Walther von Stolzing)

Foto archiv

ním v libretu podstatně rozcházejí a jejich výklad tedy může mít i desítky zcela protichůdných podob. Jako příklad bych mohla uvést hned několik takových na první (a možná i na desátý) pohled nerozšifrovatelných míst, z nichž asi nejvíce provokovala dvě: a sice ve 2. dějství vstup šestice mistrů pěvců, oděných do talárů, na ochoz čelní stěny kulis, kde ze sebe jediným trhnutím taláry shodili a zůstali tam stát pouze v trenýrkách s nohavičkama a v baretech či ve 3. dějství jakési svérázné zrození Adama, kterého vyhrabali z písku, navršeného na pojízdném lůžku, a jenž si, celý nahý, vybral ze shromážděného lidu (zde sboru) dívku – Evu, z níž rovněž strhal šaty, aby pak ruku v ruce patrně symbolicky představovali zrození nového mistra pěvce, Waltera Stolzinga. Samotný děj je však významově posunut již od počátku, kdy Walter Stolzing je tu potulným malířem, který při zkoušce, na níž se má pokusit získat jako první rytíř titul mistra pěvce, aby se mohl ucházet o Pognerovu dceru Evu, skládá pomocí puzzle renesanční vedutu Norimberku podle vzoru, promítnutého společně s iluminovanými kancionály a půdorysem dvojlodního kostela sv. Kateřiny nad hlavami porotců, a Beckmesser jako merkýř zachycuje prohřešky jeho zpěvu proti pravidlům baru skládáním stejného obrazce vzhůru nohama. Rovněž v další známé scéně, v níž má Sachsovi předzpívat svou píseň Beckmesser a Sachs má na jeho chyby upozorňovat klepnutím kladívka o podrážku boty, je více než svérázná. Hlavní ševcovská proprieta, kladívko, je tu nahrazena psacím strojem, jehož klapání doprovází při každé chybě i pád bílé tenisky z hůry provaziště, kterých je vzhledem k četným Beckmesserovým omylům za chvíli plná scéna a jež padají na hlavy protagonistů i během skvěle zinscenované rvačky v závěru 2. dějství. Originálním nápadem tu naopak bylo oživení zdánlivě mramorových bust, obklopujících jednotlivé ochozy, z nichž se najednou staly živé bytosti, vystoupivší ze svých stínů a tančící a křepčící s ostatními, maskami zakrytými protagonisty, jehož perličkou pak byl nástup “naháčů” s nasazenými karikaturami hlav některých známých osobností, mezi nimiž nechyběl ani samotný Richard Wagner…O “úklid” po rvačce se pak postaral jakýsi “zaměstnanec technických služeb”, který v hornické přilbě opatřené vpředu světýlkem napichoval odpadky na tyč a tenisky sbíral do kleští… Stále je tedy na co se dívat, i když někdy je toho opravdu až přespříliš. Nicméně se scénou, na jejíž realizaci se kromě celé řady dalších spolupracovníků podílel zejména Tilo Steffens, jenž se společně s Michaelou Barth zasloužil i o návrhy víceméně civilních kostýmů, tvoří režie poměrně kompaktní celek, který rozhodně, ať už pozitivně či negativně, zaujme. Jejím základem je prostranství, obklopené třemi stěnami se dveřmi a ochozy, ozdobenými zmíněnými bustami, z nichž čelní stěna má dveře jednotlivých místností například uvnitř s klavírem nebo violoncellem zprvu otevřené. Představuje tak nejen kostel sv. Kateřiny, kde děj začíná, ale i ostatní místa, kterými příběh prochází včetně louky, vybrané pro svatojánskou slavnost. Součinnost režisérky a scénáristy se projevila hned v úvodu, kdy učni, jež chystají stoly a stoličky pro mistry pěvce, kteří je budou zkoušet, jsou rozděleni do skupin chlapců a dívek, přicházejících ze dvou stran zasadit do svícnů svíce, z nichž se ale nakonec “vyloupnou” nohy ke stolům a stoličkám… Úzká spolupráce však byla patrná i v závěru, kdy sbor, sedící v lavicích, pomalu vyjíždí z hlubin jeviště a díky změně kostýmů prochází efektní proměnou. Podobně jako režie ve mně zanechalo poněkud ambivalentní pocit i hudební nastudování berlínským rodákem Sebastianem Weiglem, který se Mistry pěvci norimberskými uvedl v Bayreuthu poprvé. Tento absolvent oborů hry na lesní roh a klavír, jenž vystudoval současně dirigování na Vysoké škole Hanse Eislera a v roce 1982 nastoupil jako 1. sólohornista Staatskapelle Berlin, v posledních letech působil jako





zahrani!í Foto archiv

festival soudobé opery ve vratislavi Vratislav, Vratislavská opera  Anna Šerých Opera Wroclawska vykazuje tu nejvyšší kvalitu: objevný repertoár i vynikající provedení. Z iniciativy ředitelky a dirigentky Ewy Michnik uspořádala Festival soudobé opery (16.–21. 9.), a to dokonce ze svých repertoárových kusů! Zahájení (16. 9.) patřilo Antigoně Zbigniewa Rudzińskeho (*1935). Reprezentant „polské skladatelské školy“ ji napsal pro varšavskou Komorní operu roku 2001, ve Vratislavi ji hrají od roku 2003 a počtem repríz překročila stovku. Autor vytáhl ze Sofoklova dramatu konflikt Antigony s králem Kreónem, její rezolutní překročení zákazu: pohřbila bratra Polyneika a sama tak vběhla do klatby smrti. Rudziński nechává řádit i Erynie, v hudbě slyšíte rozpoutaný děs svědomí a odplaty. Rudziński napsal libreto a našel si funkční dramatický jazyk, postavy oblékl do výrazných hudebních struktur vystavěných na fixních ideích a děj pohání recitativy. Každá postava má myšlenku, tu opakuje, prosazuje. Jakoby rondové omílání dodává dílu dramatický pohon a zároveň nechává prostor pro silné orchestrální pasáže. „Sonorista v okovech tradice“ ví, jak instrumentovat, účin je zřetelný. Režisér Marek Weiss-Grzesiński dílo aktualizuje – Antigona, mravně zakódovaná, je rebelantka na okraji společnosti, trochu hippies, trochu narkomanka. Perfektní natudování (dirigent Tomasz Szreder), výborný zpěv i hra: Antigonu ztvárnila Dorota Dutkowska, Kréona Wiktor Gorelikow, Isménu Ewa Czermak ad. Figle Szatana (Ďábelské kousky) je balet Adama Münchheimera (1830–1904) a Stanislawa Moniuszka, populární na konci 19. století. Partituru zničila válka, ale rekonstrukci provedl Rafał Augustyn (*1951) tak pietně a nápaditě, že není znát, kde končí zachovaný fragment a co je z pera soudobého autora. Zápletka? Svůdkyně-Dáblice dělá divy, aby roztrhla zamilovaný pár. Tančí ji dokonale Nozomi Inoue. Rukopis nalezelný v Zaragoze byl napsán podle cestopisné smyšlenky Jana Nepomuka Potockeho (1761–1815). Tajnosnubné vzpomínky Alfonse van Wordena, fantasmagorické vyprávění na hraně reálu a duchových symbolů je baletní defilé spousty scének a třicítky tanečníků. Augustynova vrstvená hudba včetně elektronické má spoustu sémantických vazeb a náznaků, na jevišti se však neprosadily (17. 9., libreto a choreografie Ewelina Sojecka). In der Stra olonie (V kárném táboře) je povídka Franze Ka y. Skladatelka Joanna Bruzdowicz ji zhudebnila v roce 1968 na objednávku pražského Národního divadla, inscenaci připravoval režisér Václav Kašlík a scénograf Josef Svoboda. „Ovšem v květnu byla opera zakázána – jak vidět, invaze se už chystala“– upřesnila autorka. Joanna Bruzdowicz žije ve Francii, odešla tam i s partiturou jednoaktovky Kolonia karna. Premiéru měla v roce 1972 v Tours (francouzský překlad Antoine Goléa). Autorka, světově proslulá hlavně filmovou hudbou, považuje vratislavskou inscenaci (19. 9.) za vynikající. Je vynikající, vyvolává všechny idiosynkratické pocity úzkosti, hnusu, odporu. Přesně jako v povídce je Cestovatel vtahován do mašinérie mučení a zabíjení, Důstojník mu neodbytně předvádí nákresy a zatímco jeden vězen v mučidle umírá, bachařka připravuje dalšího. Pod jehlami mučidla se octne sám Důstojník. Konec a vysvobození? Když ho pohřbívají, najdou náhrobní kámen a proroctví: Velitel vstane z mrtvých a kárný tábor uvede zase do života: Věřte a doufejte! – Ufajcie i czekajcie! Tímto kánonem, hymnem hrůz, Kolonia karna končí. Zní v širokých, melodických plochách s kontrasty děsu, odosobněným zpěvem Důstoj-

Uprostřed Rafal Majzner (Podróźny – Cestovatel) v opeře Joanny Bruzdowicz Kolonia Karna

níka. (Propracovaný výkon Lukasze Rosiaka, výborný byl i Rafal Majzner jako Cestovatel). Małgorzata Słoniowska má na miniscéně mučící klec a stroj a úzký ochoz, sugeruje nemožnost úniku i pád a režisér Marek Weiss-Grzesiński také zviditelňuje strach i zupáctví. Vše diváku nadosah, sedí na jevišti. Silný zážitek dává Jutro (Zítra) Tadeusza Bairda (1928–1981) napsané podle novely Josepha Conrada (libreto Jerzy Sito) a provedené prvně ve Varšavě roku 1966 (zde 18. 9.). Ostrov, jakoby ostrov nicoty, obydlený zchromlým Jozuem, jeho dcerou Jessikou a starým Oziášem, ustrnulým v myšlence na návrat syna Harryho. Floutek Harry (mluvená role) se vrátí; Oziáš jej nepozná a zastřelí ho v náruči znásilňované Jessiky. Dál čeká Harryho. Nový den otevře Jessičin děsivý pláč. Existenciální miniatura ohromné síly. Bairdova silná, významově přesvědčivá hudba má nuance prokreslených psychologických portrétů. Účinně jednoduchá je scéna a režie Eweliny Pietrowiak, vynikající jsou výkony pěvců: Oziáš – Wiktor Gorelikow, Jessica – Anna Bernacka, Jozue – Stanislaw Kufluk. Speciální uznání patří též dirigentovi večera, Tomaszi Szrederovi. Hagith Karola Szymanowského je o lásce a cti, o stařeckém lpění na životě, o smyslné věrolomnosti rádců, o psychóze davu. Szymanowski zhudebnil vrchol života biblické Hagith: vzepřela se milostným choutkám krále, je nařčená z vraždy a ukamenovaná. Szymanowski extaticky bičuje orchestr do stálého tutti a stálého forte a pěvce nešetří. Monika Swiostek (finalistka Dvořákovy pěvecké soutěže v Karlových Varech 2006) zpívala (19. 9.) Hagith trochu ostrým pevným hlasem, nezapomenutelný je Arcibiskup Wiktora Gorelikowa, hodnotné výkony podali i Edward Kulczyk (Starý Král) a Rafal Majzner (Mladý Král). Opět vynikající scénografie, tentokrát Ryszard Kaja, režie Michal Znaniecki, skvělé svícení Bogumil Palewicz. Stejný inscenační tým vtipně realizoval také komorní operu Tomasze Praszczalka (*1981) Ester (19. 9.). Na ruské libreto Nikolaje Gola ji napsal pro soutěž v Petrohradě 2003. Starozákonní příběh o královně Ester, zachránkyni Židů, divadelně nadlehčený jako loutkové či jarmareční divadlo exponuje krále Achašveroše, služebníky Mordokaje a Hamana a jeho ženu Zareš. Naivní text dal Tomasz Praszczalek do hudby namíchané z židovského mélosu i moderního symfonismu, ovšem v komorní a vtipné ražbě (Haman – koloraturní kontratenor, skvěle zpívaný Sebastianem Kaniukem). Finale festivalu (20. 9.) zdobil Král Roger Karola Szymanowského a Ztracený ráj Krzysztofa Pendereckého. Recenze obou děl prošly našim tiskem, vynáším jen, jak Ewa Michnik rozeznívá impresivní kolorit Szymanowskeho opery, jak diferencuje exponovanou instrumentaci a dává i zpěvu prostor a harmonický vrch… Ztracený ráj ve Vratislavi označil

za hr an i ! í Penderecki za vůbec nejzdařilejší inscenaci. Bezpochyby, Waldemar Zawodziński disponuje výsostně teatrálním viděním a umí je realizovat, rajský Strom poznání je nezapomenutelný. Hudební nastudování Andrzejem Straszyńskim je silné, pěvci i tanečníci silně angažovaní. Většinu představení oblékala Małgorzata Słoniowska. Invenčně. V alegorickém reji Ztraceného ráje fantazírovala naplno. Vratislavská vize: Festival soudobé opery jako mezinárodní biennale. Zygmunt Krauze píše pro Vratislav operu Pulapka (Tenata) podle hry Tadeusze Rózewicze, uvedou Hanu Kulentu, Krzysztofa Meyera, Pawla Mykientyna, Pawla Szymańskiego… Bravo Wroclaw! 1. Festiwal Opery Wspólczesnej – Opera Wroclawska. Zbigniew Rudziński: Antygona. Dirigent Tomasz Szreder, režie Marek Weiss-Grzesiński, scéna a kostýmy Małgorzata Słoniowska, premiéra 7. 2 2003, festivalová repríza 16. 9. 2008. Adam Münchheimer, Stanislaw Moniuszko, Rafal Augustyn: Figle Szatana. Dirigent Tadeusz Zathey, choreografie Ewelina Sojecka, scéna a kostýmy Małgorzata Słoniowska, premiéra 24. 9. 2007, festivalová repríza 17. 9. 2008. Rafal Augustyn: Rukopis … Dirigent Tadeusz Zathey, libreto a choreografie Ewelina Sojecka, scéna a kostýmy Małgorzata Słoniowska. Premiéra 24. 9. 2007, festivalová repríza 17. 9. 2008. Tadeusz Baird: Jutro. Dirigent Tomasz Szreder. Režie, scéna a kostýmy Ewelina Pietrowiak. Premiéra 15. 2. 2008, festivalová repríza 18. 9. 2008. Joanna Bruzdowicz: Kolonia karna. Dirigent Tomasz Szreder, režie Marek Weiss-Grzesiński, scéna a kostýmy Małgorzata Słoniowska. Premiéra 15. 2. 2008, festivalová repríza 18. 9. 2008. Tomasz Praszczalek: Ester. Dirigent Tomasz Szreder, režie Michal Znaniecki, scéna Ryszard Kaja, světla Bogumil Palewicz. Premiéra 23. 2. 2006, festivalová repríza 19. 9. 2008. Karol Szymanowski: Hagith. Dirigent Tomasz Szreder, režie Michal Znaniecki, scéna Ryszard Kaja, světla Bogumil Palewicz. Premiéra 23. 2. 2006, festivalová repríza 19. 9. 2008. Karol Szymanowski: Król Roger. Dirigent Ewa Michnik, režie Mariusz Treliński, scéna Boris Kudlička, kostýmy Wojciech Dziedzic, premiéra 30. 3. 2007, festivalová repríza 20. 9. 2008. Krzysztof Penderecki: Raj utracony. Dirigent Andrzej Straszyński, režie a scéna Waldemar Zawodziński, kostýmy Małgorzata Słoniowska, světová premiéra 29. 11. 1978 (Chicago), premiéra ve Vratislavi 9. 5. 2008, festivalová repríza 21. 9. 2008. •

jen*fa – opera nebo $inohra?



ním dirigenta Manfreda Honecka, je pověstný velmi avantgardními koncepcemi realizace svých operních titulů. Proto jsou velmi pečlivě vybíráni inscenátoři, samozřejmě velmi často ze zahraničí. Totéž platí o dirigentech a pěvcích. K realizaci výše uvedené inscenace si divadlo pozvalo známého katalánského režiséra Calista Bieita. Tento muž je proslulý režiemi, které jsou většinou na nebo za hranicí běžné akceptovatelnosti. Tam se také pohybuje jeho výklad Janáčkova díla. Nepřipravený divák může být šokován, ale pokud je ochoten na režisérův záměr přistoupit, nebude litovat. Může tak od začátku do konce sledovat totální divadlo v pravém slova smyslu. Kostra příběhu zůstává, ale vnitřnosti i kůže jsou jiné. Umístění děje Jenůfy do sociálního továrního prostředí je dnes velmi časté, ale většinou se taková koncepce sveze jen po povrchu. Bieito také použil továrničku, ale textilní, kde všichni hlavní protagonisté pracují. Režisér celý příběh vykládá svými vizemi a jde do takové hloubky, až z toho jímá strach. Jeho až brutální předkládání některých situací graduje tak silně, že hravě přemůže obranný reflex diváka. Jednoduchá a traumatizující scéna (Gideon Davey) ošumtělých fabrických prostor s kupou hadrů nepůsobí disharmonicky, ale přesto tvoří až druhý plán. V tom prvním je akční činnost protagonistů, která je do detailu propracovaná individuálně pro každého zvlášť a neuvěřitelně dokonale. Každý jednotlivec k tomu vkládá více nebo méně to svoje, jak herectví, tak pěvecký výkon. Je zde tolik nápadů a situací, že si je nelze napoprvé ani zapamatovat. Třeba rekruti se samopaly, kteří s ostatními děvčaty přitáhnou polonahou děvku, Števa současně na přivlečené matraci znásilňuje Jenůu. Sborová scéna je obdivuhodně choreograficky rozehraná. Laca přivádí kostelničku a s ní přichází osobnost takového formátu, že se stává téměř alfou omegou celého představení. Vše vrcholí scénou z druhého dějství, kdy kostelnička vezme spící Jenůfce dítě, položí je na stůl a pěstmi rozbije jeho hlavičku, ze které vystříkne proud krve a zalije jí obličej. Jenůfa se probouzí a kostelnička schovává mrtvé tělíčko do kapsáře pod sukní. Ve srovnání s tím se scéna, kdy ji klečící a prosící surově udeří Števu řetězem, jeví jako nevinná. Poslední dějství se odehrává v továrně, přeměněné ve firmu Karolka and Company, kde v tovární hale několik desítek šiček vyrábí sportovní trika, která Laca sbírá a odnáší. Kostelnička šije pro Jenůfu svatební šaty. Přicházejí svatebčané, tančící kostelničce, vedle které si ostatní zacpávají nos před hnilobným zápachem, vypadávají z pod sukně rozkládající se zbytky dětského tělíčka. Ale snad by to již stačilo. Takto pojatou režii Janáčkovy Jenůfy nelze převyprávět, protože vyzní zkresleně a úplně jinak. Je to zkrátka specificky podaný a geniálně zahraný příběh, navíc samozřejmě podtržený sugestivní Janáčkovou hudbou. Možná, že hudební složka hrála v tomto pojetí menší roli než by měla mít, ale důležitý je výsledný dojem.

Stuttgart, Státní divadlo

Chtějí-li milovníci Janáčkovy hudby po průměrných provozních inscenacích produkovaných našimi divadly uspokojit svoje touhy po moderní interpretaci jeho operního díla, musí opustit naši poklidnou kotlinu a vydat se za humna naší vlasti. Tamější produkce jsou ale leckdy pro našeho, povětšině konzervativního diváka, mnohdy nestravitelným soustem extravagantismu a v nejkrajnějším případě pocitu nechutnosti. Obecenstvo na západ od nás je na divadelním jevišti ochotno bez většího problému přijmout to, co by u nás nahánělo husí kůži. Vina je na straně divadel, protože ona mají možnost vychovávat. K tomuto netradičnímu úvodu mne vyprovokovala současně běžící inscenace Janáčkovy Jenůfy na jevišti Státního divadla ve Stuttgartu. Pro informaci dodávám, že se jedná o obnovenou loňskou inscenaci pouze se změnami v obsazení. Zdejší renomovaný operní soubor, nyní pod hudebním vede-

Melissa Citro (Jenůfa) a Tomáš Černý (Laca) Foto Aneta Krnovská

 Pavel Horník



zahrani!í

Teď k jednotlivým postavám. Nejdříve je třeba říci, že většina z nich byla způsobem vokálního projevu obsazena zcela v intencích režisérova záměru. Způsob zpěvu byl od našeho dost odlišný. Důraz byl zřejmě za souhlasu (ne-li z příkazu) francouzského dirigenta Marka Piolleta dán především na naturalistické a deklamační pojetí. Do hudebního toku byly také vloženy některé zvuky jako například pláč nebo křik dítěte. Srbka Leandra Overmann by za svoji kostelničku mohla dostat Oscara. Její herecké i pěvecké nasazení bylo naprosto úžasné, tak přesvědčivou představitelku této role jsem nikdy neviděl. Jenůa, Američanka Melissa Citro, sebevědomá, vysoká žena s dramatickým hlasem, měla někdy menší problémy v nejvyšších tónech. Byla ale herecky přesvědčivá a výborně zapadala do celkové koncepce. Števa, podsaditý Nor omas Ruud, byl slabším článkem onoho pomyslného silného řetězu. Možná, že i vinou režijní koncepce nebyla jeho postava tak jasně koncipována jako dvě předešlé. Teď jedna důležitá zajímavost. Laca byl původně obsazen dosti známým americkým tenoristou, ale asi týden před premiérou se ukázalo, že není pro tuto roli zcela ideální a co teď dělat. Představitelů, kteří tuto roli dobře znají a navíc v češtině, ve světě zrovna moc neběhá. Čas neúprosně kvapí. Osud zapracoval a ukázal na jednoho. Roli znal, česky uměl dokonale. Byl to Tomáš Černý. Přišel, zazpíval (nedeklamoval a nekřičel), dobře zahrál a vyhrál. Je ale nutno říci, že jeho role byla režisérem nastíněna poněkud vágně a záměr udělat z něho trochu těžkopádného a jakoby zaostalého dobráka, který ve sportovní kšiltovce a žlutém plášti sbírá hadry nebo trika a vypadá jako pomocný dělník, mi nebyla zcela pochuti. Pro režiséra byl ženský živel atraktivnější, a tak se těmto postavám věnoval hlouběji. Konec konců Janáček jejich party napsal také rozsáhlejší. Tomáš Černý ovšem udivil jistotou, s jakou se probíjel celým představením, které je přeplněno spoustou nejrůznějších hereckých akcí. Ostatní kolegové měli na zkoušení daleko více času a na něm přesto nebylo vidět, že nastoupil za pět minut dvanáct. Stuttgartský orchestr je velmi kvalitní a někdy bylo slyšet i to, co, bohužel, u nás neslyšíme. Dirigent Piollet měl možná trochu rychlejší tempa a někdy by bylo dobré hudební tok poněkud ztišit, protože trochu překrýval hlasy. Akustika zdejšího velkého sálu mi ale v místě, kde jsem seděl, nepřipadala ideální. To jsou ale detaily, protože toto představení se nehrálo pro gramofonovou společnost, ale pro diváky. To, co mohli vidět, bylo dokonalé a obrovsky silné. Dokazovaly to zřetelně ovace, jaké často nebývají. Byl jsem přesvědčen, že mnohý z návštěvníků ten večer tak jako já těžko usínal. Stuttgart, Staatstheater – Leoš Janáček: Jenůfa. Hudební nastudování Marc Piollet, režie Calisto Bieito, scéna a kostýmy Gideon Davey. Obnovená premiéra 3. 7. 2008, psáno z reprízy 12. 7. 2008. •

vzpomínka na mauricia raúla kagela  Antonín Matzner Jeden z největších zjevů poválečné hudební avantgardy, argentinský skladatel Mauricio Raúl Kagel zemřel 18. září v Kolíně nad Rýnem ve věku nedožitých 77 let. Narodil se 24. prosince 1931 v Buenos Aires, kam jeho židovští rodiče předtím přesídlili ze sovětského Ruska. Krátce studoval různé nástroje na konzervatoři, ale pro jeho pozdější uměleckou dráhu měla pravděpodobně větší význam univerzitní studia filozofie a literární historie (mj. u Jorge Luise Borgese). Jako skladatel byl Kagel samouk a do svých pětadvaceti let byl korepetitorem a sbormistrem ve známém Teatro Colón v Buenos Aires. Během tamního hostování francouzské divadelní společnosti Jean-Louis Barraulta se seznámil s jejím tehdejším kapelníkem Pierrem Boulezem a na jeho doporučení odešel v roce 1957 do Evropy. Jako stipendista Deutscher Akademischer Austauschdienst začal Kagel na Boulezovo doporučení pracovat ve Stockhausenově studiu elektronické hudby při rozhlasové stanici WDR v Kolíně nad Rýnem a záhy zde sám vytvořil první vlastní elektronickou kompozici Transición I (1958). Později k ní přibyly ještě další skladby, z nichž některé realizoval ve studiu firmy Siemens und Halske v Mnichově, např. Anthithese s aktivním podílem zvuků produkovaných samotnými posluchači (1962). Od roku 1960 do 1976 byl Mauricio Kagel s přestávkami lektorem letních kurzů Nové hudby v Darmstadtu, přednášel na univerzitě v americkém Buffalu, Filmové a televizní akademii v Západním Berlíně a v roce 1974 byl jmenován řádným profesorem na Musikhochschule v Kolíně. Přestože Kagel nedosáhl nikdy věhlasu průkopníků Nové hudby formátu Cage, Bouleze či Stockhausena, patřil nepochybně k nejinspirativnějším osobnostem na tomto poli zvláště v oblasti přesahů hudby jako výlučně zvukového umění k jiným než sluchovým vjemům. Inspirován klasiky absurdního dramatu Beckettem a Ionescem, ale také švýcarskými dadaisty z někdejšího Cabaretu Voltaire usiloval o svérázné hudební „instrumentální divadlo“, v němž se prolínaly hudební i nehudební zvuky s mluveným slovem, divadelními akcemi účinkujících i s aktivní účastí publika. K prvním Kagelovým skladbám tohoto druhu, nabývajícím nezřídka podoby hudebního happeningu, patřily začátkem šedesátých let Sur scène, koncipovaná jako přednáška o evropské poválečné hudbě, komentovaná hudebníky a zpěváky různými gestickými či zvukovými akcemi, a Sonant, ve kterém hráči malého instrumentálního ansámblu jsou zároveň i herci. Vrcholným Kagelovým dílem je z mnoha segmentů složená sarkastická antiopera Staatstheater z let 1967–71, označovaná také jako „balet pro netanečníky“. Kagel byl činný rovněž jako filmový tvůrce. Nejznámější byla jeho surrealistická filmová koláž Ludwig van, vzniklá jako svérázný příspěvek k oslavám 200. výročí Beethovenova narození. V sofistikované mnohavrstevné mystifikaci s množstvím intelektuálních narážek se geniální skladatel vracel v roce svého jubilea 1970 do rodného Bonnu, aby zde konečně dosáhl úspěchu. Původně televizní snímek z roku 1968, ve kterém vedle samotného Kagela vytvořil hlavní hereckou roli známý výtvarník a performer Joseph Beuys, byl při příležitosti skladatelových pětasedmdesátin nově zrekonstruován, vydán na DVD a uveden mj. také u nás na Febiofestu 2007. Až nezaslouženě nepatrná byla reflexe Kagelovy tvorby v domácích poměrech. Nezodpovězenou otázkou zůstává, do jaké míry ji znal a identifikoval se s ní brněnský Josef Berg, kterého s Kagelem spojovala přinejmenším obdobná posedlost teatralizací hudby, záliba v happeningu, fiktivních přednáškách a také sklon k demytizaci obecně sankcionované hudební historie. Soustavněji se Kagelovými podněty zabýval Miroslav Pudlák. Na podzim 2000 uvedl v Praze se svým komorním ansámblem MOENS celovečerní program z jeho díla, v němž zazněly skladby Blu‘s Blue, Aus dem Nachlass, Variationen, Klangwölfe a Phantasiestück. •

PF 09

k o n t a k t : P. M . I n v e s t m e n t , a . s . Českomoravská 21 190 00 Praha 9 tel.: 296 645 405 i n f o@p i a n o s a l o n . c z

www.pianosalon.cz



z p r á v y z e z a h r ani!í

Mezinárodní festival tance Montpellier Danse (22. 6. – 5. 7. 2008) nabídl letos ve svém sídle – Klášteře les Ursulines i na dvou operních scénách – Opéra Comédie a Opéra Berlioz Corum – celkem 73 nejrůznějších akcí, z toho 25 představení 27 choreografů z 10 zemí. Publikum shlédlo mj. Carmen významné španělské tanečnice Sary Baras a jejího flamenkového souboru, představení Heterotopia legendárního amerického choreografa Williama Forsytha na hudební kompozici Toma Willemse, Miroku japonského choreografa a tanečníka jménem Saburo Teshigawara, Singular Sensation izraelské choreogray Yasmeen Godder, Poussière de sang v provedení černošské skupiny Salia ni Seydo (choreografie Seydou Boro a Salia Sanou), Bahok bangladéšského choreografa žijícího v Londýně Akrama Khana (ve spolupráci s čínskými tanečníky z Čínského národního baletu), Long River High Sky v provedení Alonzo King´s Lines Ballet ze San Franciska a budhistických mnichů z kláštera Šaolin v Číně ad. * Budget festivalu je 950 000 euro.

divadlo Rufus McGarrigle Wainwright a jeho operní debut. Populární kanadsko-americký zpěvák a autor písní Rufus McGarrigle Wainwright (nar. 1973) přijal objednávku newyorské Metropolitní opery a jejího generálního ředitele Petera Gelba na zkomponování opery. Má název Prima Donna. Wainwright byl prý inspirován osobností Marie Callas. “Opera ale není o Marii Callas, je prostě o pěvecké hvězdě, je to jeden den v životě operní pěvkyně”, řekl skladatel novinářům. Sláva hrdinky pohasla a někdejší primadona se úzkostlivě připravuje na svůj comeback. Přitom se zamiluje do novináře. Příběh se odehrává v Paříži a libreto je ve francouzštině. Právě tento fakt – francouzské libreto – spolu s tím, že MET nedokázala najít termín pro světovou premiéru na zahájení sezony 2009/10, vedl k ukončení jednání mezi MET a Wainwrightem. Dvouhodinová opera o dvou dějstvích zazní poprvé na mezinárodním festivalu v Manchesteru v Anglii, a to 10. 7. 2009 (další reprízy budou 12., 14., 17. a 19. 7.). Opera má čtyři role, které v Manchestru ztvární sopranistka Janis Kelly (titulní role), sopranistka Rebecca Bottone, tenorista William Joyner a barytonista Jonathan Summers. „Rufus Wainwright má výjimečný dar melodie a hluboký vztah k opeře,“ řekl ředitel festivalu Alex Poots. Wainwright dosud natočil pět alb svých písní a řadu nahrávek s kompilacemi z filmových soundtracků. Finanční odkaz pro Opera Australia v Sydney odhalil hlubokou krizi v OA. Dosavadní vnitřní rozpory v Opera Australia, týkající se stávajícího standardu a protekcionářství, se rozhořely naplno v souvislosti s údajným rozházením odkazu 1,75 milionu dolarů. Odhale-

Foto archiv

festivaly

Koncert na počest Luciana Pavarottiho se uskutečnil 12. 10. v jordánském historickém místě Petra uprostřed až stometrových skal s množstvím chrámů, klášterů a budov vytesaných do okolních skal. Hlavními hvězdami byli Plácido Domingo a José Carreras, kteří se tak na pódiu setkali od smrti třetího ze “Tří tenorů” (Pavarotti zemřel 6. 9. 2007) poprvé, dále účinkovali Angela Gheorghiu, Andrea Griminelli, Cynthia Lawrence, Bono, Céline Dion, Andrea Bocelli, Sting, Zucchero ad. Hrála Pražská komorní filharmonie, která doprovázela Luciana Pavarottiho na koncertě v Praze v roce 2005 v rámci pěvcova závěrečného světového turné, dirigoval Eugene Kohn. Více než tříhodinový charitativní koncert s názvem „Pocta Pavarottimu“ se uskutečnil v den pěvcových nedožitých 73. narozenin za přítomnosti jordánské královny Ranie, princezny Haji, Pavarottiho vdovy Nicoletty Mantovani s pětiletou dcerou Alicí a dalších osobností, produkce se ujal světově proslulý impresário Harvey Goldsmith. Koncert iniciovaly princezna Haja, žena dubajského miliardáře, šejka Mohammeda bin Rashid al-Maktoum, a Nicoletta Mantovani, která řekla: “Koncert v Petře byl společným snem zesnulého jordánského krále Hussejna a Luciana. Jsem nesmírně vděčná princezně Haje, že napomohla tomu, aby se tento sen uskutečnil.“ Památce legendárního tenoristy byl věnován celý víkend. V jedinečných prostorách Faraonovy pokladnice (Chaznat), v níž má být podle staré legendy uložen egyptský faraonský poklad (ve skutečnosti jde o královskou hrobku se 43 metry vysokým a bohatě zdobeným průčelím), se uskutečnila vzpomínková slavnost, samotný koncert se pak s ohledem na ochranu památky konal v přilehlém beduínském táboře, kde bylo postaveno obří pódium a okolní skály osvětlené nejmodernější světelnou technologií vytvořily ojedinělou scenérii. Výnos z koncertu byl určen na podporu humanitárních projektů Organizace Spojených národů v Afghánistánu. Humanitární aktivity OSN podporoval Pavarotti dlouhá léta, mimo jiné také jako vyslanec dobré vůle OSN. Skalní město Petra, založené kolem roku 2500 př. n. l., bylo od 14. století n. l. zcela zapomenuto. O jeho objevení se zasloužil švýcarský badatel Johann Ludwig Burckhardt v roce 1812, od roku 1985 je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO, 7. 7. 2007 bylo zařazeno mezi nových 7 divů světa. Koncert v Petře byl jedním ze série koncertů a výstav k výročí pěvcovy smrti. Další akce se uskutečnily v New Yorku, Římě (výstava ve Vittoriano muzeu) a Paříži.

ní, že OA promarnila většinu z daru z dědictví Edith ompson z Melbourne na soudní výlohy OA, podnítilo umělce k veřejnému protestu. Edith ompson zemřela v roce 2002 ve věku 95 let. Odkázala peníze bývalé Victoria State Opera v Melbourne, která byla založena v roce 1962 a v roce 1996 byla sloučena s tehdejší Australian Opera v Sydney v současnou Australia Opera. Adrian Collette, výkonný ředitel OA, přiznal, že částka na soudní výlohy za posledních 5 let stály OA 587.000 dolarů. Melbournský advokát Jeffrey Sher, který zastupuje Melbournskou operu, která měla z odkazu paní ompson dostat 750.000 dolarů, označil situaci za „jeden z největších skandálů v umění v historii Austrálie“. Adrian Collette nicméně nároky Melbourne City Opera (vznikla v roce 1997) a Melbourne Opera Company (založené v roce 2002) odmítl. Spor o dědictví paní ompson přispěl i ke zveřejnění umělecké situace a údajného protekcionářství v OA, za nímž stojí hudební ředitel, britský dirigent Richard Hickox. Ten propustil všechny umělce nad 35 let, aby dosáhl mladé, ale také „levné“ umě-

lecké základny. Podle umělců v čele s barytonistou Jeffreym Blackem a mezzosopranistkou Fionou Janes to má „katastrofální dopad na celou generaci australských pěvců.“

r*zné Sir Anthony Hopkins – skladatel! Dallas Symphony Orchestra uvedla skladby sira Anthonyho Hopkinse, jednoho z nejslavnějších současných herců (nar. 1937 v Margamu u Port Talbot, Wales). Na koncertě s názvem „An Evening With Anthony Hopkins“ (Večer s Anthonym Hopkinsem) 17. 10. zazněla Hopkinsova hudba k filmům August (1996, režijní debut A. Hopkinse, adaptace Čechovova Strýčka Váni) a Slipstream (scifi-film, režie a scénář A. Hopkins, premiéra 2007 na Sundance Film Festival) a další Hopkinsovy skladby včetně světové premiéry skladby „e Masque of Time“. Dirigoval Lawrence Loh, poslední skladbu – Schizoid Salsa, která zazněla jako přídavek, řídil sám Hopkins. Kompoziční činnost není nějakým „hobby“

zp rá vy ze za hran i ! í slavného hollywoodského herce – sir Hopkins se komponování věnuje celou řadu let: „Od dětství jsem hrál na klavír, ale jako mnoho jiných dětí jsem nesnášel cvičit na klavír. Nebyl jsem dobrým studentem a chyběla mi nezbytná disciplina nebo talent, abych se stal koncertním pianistou. Na univerzitě jsem byl pohlcen hraním a hudba z mého života zmizela. Pak jsem kolem roku 1995 začal pracovat na dvou Čechovových hrách – byly to Tři sestry a Strýček Váňa – a složil jsem k nim hudbu. Od té doby jsem komponoval“, vzpomíná sir Hopkins. Obdivuje Skrjabina, Debussyho, Ravela a ruské skladatele. Rád cituje spisovatele Henryho Millera, který se v pozdním věku začal věnovat malování a řekl: „Maluj, jak to máš rád a zemřeš šťastný“. Koncertní skladby píše Hopkins ve spolupráci se Stephenem Bartonem, který má na starost instrumentaci. Bodygardi pro stradivárky. Bodygardi, respektive ozbrojená eskorta, neustále střeží šestatřicetiletého italského houslistu Matea Fedeliho, který hraje na stradivárky v ceně 195 miliónů korun. Mateo Fedeli navíc dostal od úřadů povolení k držení zbraně, revolveru 357 Smith and Wesson Magnum. Houslista každou cestu, na kterou se s bodyguardy vydává, úzkostlivě plánuje a vždy bedlivě hlídá, zda ho někdo nesleduje, na koncerty Fedeliho vždy doprovází ozbrojená eskorta. Stradivárky jsou rovněž zabezpečeny zabudovaným satelitním alarmem. Southbank Centre v Londýně, kde se nacházejí nejvýznamnější londýnské koncertní síně Royal Festival Hall, Queen Elizabeth Hall a Purcell Room, má nového výkonného ředitele. Byl jím jmenován Alan Bishop, v současnosti výkonný ředitel vládního Centrálního úřadu informatiky, bývalého předsedy společnosti Saatchi & Saatchi International. Na rozdíl od svého předchůdce Michaela Lynche, který před jmenováním do čela Southbank byl ředitelem Sydney Opera House, nemá Bishop vzdělání ani zkušenosti z uměleckého provozu. Nicméně podle tiskového mluvčího Southbanku je „absolutně oddaný hudbě, zejména klasické symfonické hudbě“ a „své schopnosti získal v kreativním obchodním prostředí, kde pracoval s tvůrčími osobnostmi“. Bishop vystřídá Lynche v dubnu 2009. Éra Michaela Lynche se zapsala do historie Southbank Centre zejména mimořádně úspěšným znovuotevřením Royal Festival Hall a všeobecně uznávanou transformací prostoru vně i uvnitř Southbank Centre. Christoph Eschenbach byl jmenován hudebním ředitelem Amerického národního symfonického orchestru (US National Symphony Orchestra) ve Washingtonu. Německý dirigent Christoph Eschenbach se od sezony 2010/11 stane v pořadí 6. ředitelem washingtonského orchestru. Pro orchestr to znamená konec dlouholetého hledání nového ředitele poté, kdy v roce 2004 ohlásil Leonard Slatkin svůj odchod. Pro Eschenbacha

je to příležitost obnovit svou reputaci v USA po poněkud problematické éře hudebního ředitele Filadelfského orchestru, která skončil po sezoně 2007/08. I když čtyřletý kontrakt se začne naplňovat za 2 roky, od sezony 2009/10 bude Eschenbach designovaným šéfem a již od současné sezony bude vytvářet plány a velké projekty a bude se podílet na výběru 8 nových hráčů orchestru. Orchestr rovněž oznámil, že zahájí „ověřovací“ rozhovory s finským labelem Ondine Records, s nímž Eschenbach natočil 14 CD s Filadelfským orchestrem a Orchestre de Paris. Zatímco orchestr bude nadále pokračovat v objednávání nových děl u amerických autorů, Eschenbach zdůraznil svůj silný zájem na rozšíření koncertních programů o „mezinárodní“ skladatele. Eschenbach se dále ujme nově vytvořené funkce hudebního ředitele Kennedy Center, v níž bude spolurozhodovat o budoucích mezinárodních festivalech v Kennedy Center a bude poradcem prezidenta Kennedy Center, Michaela M. Kaisera. Maestro Eschenbach byl jednomyslně zvolen výborem sestaveným z členů orchestru, rady ředitelů NSO a klíčových osob z administrativy. Iván Fischer bude v sezoně 2009/10 nadále zastávat své dosavadní místo šéfdirigenta.

$eská hudba v zahrani$í Barytonista Vladimír Chmelo, stálý host Státní opery Praha, hostoval v roli Malého vězně v Teatro Massimo v Palermu. Inscenaci (premiéra 16. 10., poté 5 repríz) režijně nastudoval David Pountney pod taktovkou Gabriela Ferra, scénu a kostýmy navrhla Maria Björnson. V dalších rolích se představili Kay Stiefermann (Gorjančikov), Erik Stoklossa (Aleja), Štefan Margita (Filka Morozov), Peter Straka (Skuratov), Alan Oke (Šapkin) ad. Spoluúčinkovala mužská část Pražského filharmonického sboru (sbormistr Lukáš Vasilek). Tatáž role čeká Vladimíra Chmela v roce 2009 i v Metropolitní opeře v New Yorku a v únoru a březnu 2010 v milánské La Scale v inscenaci Patrice Chéreaua. Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Vasilek) nahrál v Kolíně nad Rýnem operetu Johanna Strausse Cikánský baron, a to společně s WDR Rundfunkorchester Köln. Nahrávání a koncertní provedení 18. 10. 2008 v sále Kolínské filharmonie řídil Volker Plangg. Český chlapecký sbor Boni pueri z Hradce Králové se v říjnu zúčastnil mezinárodního festivalu chlapeckých sborů v Polsku. Ve spolupráci s UEFA se uskutečnil osmý Evropský šampionát chlapeckých sborů v kopané. K zápasům ve skupině se sbory z Estonska, Polska a Anglie jim dokonce zapůjčil klub FC Hradec Králové kompletní sadu svých ligových dresů. Chlapecké sbory se pravidelně potkávají



na světových pódiích, na poli sportovním se ale utkají poprvé. Kühnův dětský sbor zvítězil v jubilejním 40. ročníku prestižní mezinárodní sborové soutěže ve španělském městě Tolosa (40th Tolosa Choral Competition). Soutěž naposledy vyhrál před deseti lety. Čtyři desítky malých zpěváků ve věku do 16 let si do Španělska přivezly například Kravarky Zdeňka Lukáše, Studénku Ilji Hurníka, Šest písniček ze studánky od Jiřího Temla i dvě španělské lidovky. V rámci svého podzimního španělského turné koncertoval Kühnův dětský sbor i v Baskicku a na mistrovských kurzech ve starobylém aragonském městě Borja. Do konce roku čeká těleso pod vedením Jiřího Chvály nejnáročnější část koncertní sezony, období Adventu a Vánoc. Jejím vrcholem budou tři adventní koncerty v pražském Národním divadle a dva vánoční koncerty ve Státní opeře Praha. ArteMiss trio (Adéla Štajnochrová – housle, Alžběta Vlčková – violoncello, Jana Holmanová – klavír) hostovalo v Německu, kde se s programem ze skladeb Dvořáka, Smetany a Beethovena představilo 25. 10. v Drážďanech a o den později v Radebergu. Oba koncerty se uskutečnily v rámci jubilejní desáté přehlídky „Dny české a německé kultury v Drážďanech“. Pražské Art Trio Bohemia ve složení Eva Šilarová, Tomáš Vejvoda a Vít Petrášek zahájilo 14. 10. svým vystoupením letošní ročník mezinárodního festivalu „Octobre Musical“ v tuniském Kartágu. Program výlučně z děl českých autorů (Smetana, Dvořák) se setkal s velkým nadšením zaplněné kartagské „Akropolis“ i s pochvalnými kritikami v místním tisku. Festivalový koncert byl pořádán ve spolupráci s velvyslanectvím České republiky v Tunisu. Skladbu Adama Skoumala Djinnia premiéroval 14. 7. v Dubrovníku na festivalu Dubrovacke ljetne igre Shlomo Mintz, který ji dále uvedl na svých recitálech v Bogotě (7. 11.), São Paolu (9. 11.), odkud byl recitál rovněž přenášen on line na internetu, v Buenos Aires (17. a 18. 11.), Římě (29. 11.) a v Miláně (1. 12.). * Začátkem října, tentokrát v autorově podání, zazněla ve světové premiéře na turné v Anglii další Skoumalova novinka, tentokrát nazvaná Cavalleresca. Tuto i ostatní jeho kompozice je možné slyšet rovněž na internetovém serveru www.youtube.com Tenorista Aleš Briscein, stálý host Státní opery v Praze, se bezprostředně po úspěšném hostování v roli Jeníka v nové inscenaci Smetanovy Prodané nevěsty v Pařížské opeře (premiéra 11. 10., osm repríz do 2. 11. 2008) zúčastnil i nového nastudování Beethovenova Fidelia, a to v roli Jaquina (premiéra 25. 11., sedm repríz do 21. 12. 2008). Dirigoval Sylvain Cambreling, režii měl Johan Simons. Zpracovala Jitka Slavíková



s t u d i e , k o m ent á" e

zlatá éra $eské opery iii. xii. aby se nezapomn"lo václav zítek  Radmila Hrdinová

U nás doma se odjakživa zpívalo. Tatínek i maminka chodili zpívat do kostela na kůr a brali mě s sebou. Vzpomínám si, jak jsem ještě jako altista zpíval tenorové sólo v Rybově vánoční mši a tatínek bas a jak se ty naše hlasy z kůru nesly. Tatínek měl hlas neobyčejně krásné barvy a byl velmi muzikální. Naše rodina pochází z Milevska a patří k té větvi Zítkova rodu, z níž vyšel i Josef Zítek, stavitel Národního divadla. Ze druhé, pražské větve, vzešel Vilém Zítek, slavný basista Národního divadla. Byl to tatínkův bratranec, ale příliš jsme se nestýkali, teprve později jsem ho navštěvoval se Stanislavem Mužem, který byl jeho nejlepším přítelem. Jednou jsem mu ve své mladické drzosti řekl, že bych chtěl také zpívat v Národním a také být jednou národním umělcem jako on. Nevysmál se mi, bral mě vážně a zkoumal, jestli to ve mně je. Od medicíny přes chemii k opeře Po gymnáziu jsem chtěl jít na medicínu, ale tatínek, který byl okresním velitelem policie, byl na udání jednoho kariéristy, že chodíme zpívat do kostela, zbaven funkce, a já jsem neměl šanci dostat doporučení ke studiu na lékařské fakultě. Tatínek odmítl vstoupit do partaje, takže pak pracoval v lese a vozil cihly z cihelny. Místo na medicínu jsem šel na Vysokou školu chemicko-technologickou do Pardubic, kde nebylo doporučení třeba. Sice jsem už tehdy zpíval, ale nenapadlo mě, že bych se tomu mohl věnovat. Profesor Procházka, který mě na gymnáziu učil fyziku a matematiku a byl také výborný klavírista, mi ale prorokoval, že stejně skončím u zpívání. A měl pravdu. Po půl roce jsem z chemie „zběhl“ ke zpěvu. Nejprve do Armádního uměleckého souboru, a poté do sboru Národního divadla. Tatínek z toho nadšený nebyl, ale řekl mi: „Jak si usteleš, tak si lehneš. Podívej se, jak skončil Vilém.“ Prvním dojmem jsem na tatínka zapůsobil, když jsem přijel z AUSu na dovolenou rovnou ze zájezdu a měl jsem pod pláštěm důstojnickou uniformu. Tatínek nemohl pochopit, jak jsem k té hodnosti ve svých osmnácti přišel. Jsem osudu vděčný, že se tatínek dožil mé sólistické kariéry v Ústí nad Labem, kde jsem zpíval Borise Godunova. Jernekova inscenace měla tehdy velký úspěch a tatínek byl šťastný. Zítkové byli v české opeře pojmem. Slavná zítkovská tradice mi ale nástup k operní kariéře nikterak neusnadnila, spíše naopak. Při vyslovení jména Zítek hned každý zbystřil pozornost. A já si říkal, že vyšlapat schody do „Zlaté kapličky“ k pozici sólisty bude hodně tvrdé. Začínal jsem v Národním

Foto archiv

Oslnivý Don Giovanni, jímavý Přemysl, zdrcený Rigoletto, brilantní Figaro, monumentální i lidsky přesvědčivý Boris Godunov, život naplno užívající Falstaff, noblesní Oněgin, zlotřilý Scarpia - tím vším byl barytonista světového jména, nádherně znějícího hlasu, jímž obsáhl jak barytonové, tak i basové role, a proměnlivého hereckého výrazu - Václav Zítek. Důstojný pokračovatel slavné tradice Viléma Zítka i nejlepších tradic české operní interpretace. Na jevišti ztělesnil mj. všechny barytonové smetanovské postavy, reprezentativní je ale i přehled jeho světového repertoáru, sahajícího až k současné tvorbě. Na svém kontě má též mnoho nahrávek pro domácí i světové firmy, korunované prestižní americkou cenou Grammy. Jako pedagog vychoval české opeře řadu vynikajících pěvců.

Václav Zítek

divadle v polovině 50. let ve sboru, ale dostával jsem i epizodní role. První mi dal tehdejší šéf opery Jaroslav Vogel. V menších rolích jako byl Baron nebo Markýz v Traviatě, kterou zpívala paní Tauberová, jsem pak pokračoval i za šéfování Jana Seidla. V roce 1959 jsem odešel do Ostravy a po roce do Ústí nad Labem, abych si jako sólista udělal repertoár. Za devět sezon v Ústí jsem vytvořil řadu stěžejních postav barytonového i basového oboru, kromě již zmíněného Borise Godunova to byl Nabucco, Figaro v Lazebníku sevillském, Don Giovanni a především český repertoár. Zpívat jsem se učil soukromě a měl jsem velké štěstí, že mou profesorkou byla Ema Matoušková, česká operní pěvkyně, která celý život zpívala v Itálii s takovými pěveckými esy, jako byl Aureliano Pertile nebo Titta Ruffo. Byla velmi přísná, ovšem krásně přísná, posadila mi hlas dopředu a nepustila mě ani o krok dál, než bylo třeba. Ona sama se učila zpívat u Giovanniho Binettiho, to byl generální sekretář milánské La Scaly a ve své době nejslavnější kantor belcanta. Sedm let u něho studoval i Vilém Zítek, jehož zápisky jsem měl a celý život z nich čerpal. Od těchto dvou vzorů jsem se naučil, že musím zpívat ne podle Carusa, který forzíroval, ale podle Gigliho, který měl vynikající techniku a kantilénu. Poslouchal jsem Gigliho nahrávky a porovnával s tím, co jsem se dozvěděl ze zápisků Viléma Zítka. Naprosto to souhlasilo. A přestože jsem měl do zralosti ještě daleko, věděl jsem, že musím zpívat tak a nejinak a nesmím od toho ustoupit. Přemýšlet o postavě Na operní jeviště jsem vkročil bez hereckého školení a to hned do tak velkých rolí jako je Rigoletto nebo Macbeth. Ale já jsem to měl v sobě, byl jsem tvárný a vnímavý. Stejně jako Vilém Zítek jsem měl i dar líčení. Vždycky jsem se líčil sám, měl jsem výtvarné cítění a přesvědčení, že se musím cítit v masce dobře. Neměl jsem herecké školení, ale přemýšlel jsem o každé postavě, o tom, co cítí, a co mám dělat,

studi e, k omen t á"e abych ji v sobě našel a vyjádřil. Promýšlel jsem, kdy jít do emoce naplno, kdy dát výraz jemnějšímu citu, kdy použít ironie. S touto vnitřní jistotou jsem se mohl odvážit i na tak herecky náročné role jako byl Tartuffe v opeře německého skladatele Karla Friedricha nebo Petruccio v Šebalinově Zkrocení zlé ženy. Ničemu jsem se nevyhýbal, do všeho jsem šel naplno. A diváci to vycítili a brali mě. Rád vzpomínám na dirigenty, kteří se zpěvákem cítili a uměli mu vyjít vstříc, na osobnosti jako šéf opery ND Jaroslav Krombholc, Bohumil Gregor, s nímž jsem se potkal již v Ostravě, anebo Jan Hus Tichý, perfektní provozní dirigent, s nímž byla radost spolupracovat. Dnes mám často pocit, že mnozí dirigenti vůbec necítí muziku. Dirigenti mé generace se zpěváky postavu tvořili a dýchali s nimi. A nejen dirigenti. Režiséři, které jsem zažil ještě ve sboru, pracovali detailně nejen se sólisty, ale i s každým sboristou – Ferdinand Pujman, Luděk Mandaus, Hanuš ein, později Václav Kašlík, Karel Jernek, Ladislav Štros. To byli režiséři, kteří měli pro operu cit. A dneska? Jako by často ani nevěděli, co zpěvák zpívá. Do Národního divadla jsem se z Ústí dostal bez předzpívání, když v roce 1969 potřebovali narychlo představitele Nabucca. Zpíval jsem ho v Národním dva večery po sobě. Pak jsem hostoval jako Escamillo, Přemysl, Tomeš v Hubičce, Sharpless v Butterfly. A když se připravovala nová inscenace Dona Giovanniho, obsadil mě dirigent Jaroslav Krombholc do titulní role s Jaroslavem Horáčkem. Byl to úspěch, po němž hned následovalo angažmá. Giovanniho jsem předtím zpíval mnohokrát v Ústí a s ústeckou operou jsem byl pozván i do Itálie. Znamenalo to ovšem přestudování celé role z češtiny do italštiny za pouhé tři týdny. Seděl jsem nad tím ve dne v noci, překládal jsem si slovo za slovem, abych věděl přesně, co zpívám A vyplatilo se mi to. Když onemocněl italský barytonista, zpíval jsem Giovanniho devětkrát po sobě. Každý večer od půl desáté do jedné hodiny v noci a ráno už jsme vyráželi do jiného města. Ale byl jsem mladý, všechno jsem vydržel a měl jsem tak krásné kritiky jako už snad nikdy v životě. V té době jsme doma zpívali většinu repertoáru v češtině. Pokládal jsem to za přirozené, vždyť jsme zpívali pro české diváky a ti by přece měli rozumět tomu, co se na scéně odehrává. Figarova svatba nebo Lazebník sevillský to přímo vyžadují. A když dělal Talich s Mandausem Dona Giovanniho, tak si rýmy českého libreta přímo vychutnávali a publikum s nimi. Miloval jsem česky zpívaný duet Rigoletta s Gildou, kdy jsem mohl naplno projevit cit otce k dceři. U svých žáků vždy vyžaduji, aby každou árii studovali napřed česky a pak teprve v originále, a to proto, aby přesně věděli, co zpívají. Na rozdíl od dnešního operního mládí jsme to měli v některých věcech snazší. Hlavně v tom, že nebyl takový boj o peníze. Měli jsme sice malé gážičky, ale nijak jsme to neprožívali, žili jsme skromně. V Ústí jsem si před premiérou Pauerovy Zuzany Vojířové dal k večeři deset deka salámu a dvě housky. A když jsem při děkovačce měl plnou náruč orchidejí, jež mi poslala ctitelka Viléma Zítka, bílého šeříku a tulipánů z Amsterodamu, šlo mi hlavou, kolik by za to bylo večeří! Radši jsem to celé hodil do orchestru. Byli jsme ochotní se uskrovnit a zpěvu leccos obětovat. Dnes je to boj o peníze, o bytí a nebytí. Permanentní stres z toho, že ho šéf může kdykoli vyhodit, brání pěvci, aby dosáhl kvalitních výkonů. Bez radosti a pocitu jistoty se dobře zpívat nedá. Také jsme byli hrdí na to, že zpíváme v Národním divadle. Měli jsme nabídky z ciziny, ale chtěli jsme zůstat pěvci českého Národního divadla. Felsenstein mi v Berlíně nabízel finančně výhodnou smlouvu s vyhlídkou na krásné role, ale Národní bylo Národní, a to i přes všecky potíže, které jsem tam prožíval. Miloval jsem své postavy – Rigoletta, Macbetha, Figara, Nabucca, Oněgina, Dona Giovanniho, který se stal mou ži-



votní rolí, vždyť díky němu jsem se seznámil se svou ženou, která je mi dodnes velkou oporou, ale vždy mi byly nejbližší české opery, už proto, že jsem vyrostl na české národní písni a hudbě českých kantorů. Kolik jsem jen odmala znal písniček! Na té Široký hluboký ty vltavský tůně jsem se často rozezpívával. Když jsem v Santa Cecilii v Římě zpíval s Gabrielou Beňačkovou Prokoevova Ivana Hrozného, tak jsem se v šatně právě takto rozezpívával. Najednou se česky ozvalo: Kdo to tu zpívá českou písničku? Byl to klavírista Rudolf Firkušný, který v té době v Římě koncertoval. Setkal jsem se s ním pak také při účinkování v Carnegie Hall, kdy za námi přišel i s Jarmilou Novotnou. Zpíval jsem všechny barytonové role ve Smetanových operách a řadu z nich jsem i nahrál na desky nebo je zpíval v televizních inscenacích. Ze všech nejradši jsem měl Přemysla. Není to sice velká role, ale musíte do ní dát všechen cit, aby byla krásně zazpívaná a pravdivá.. Podstatnou část mého života tvoří pedagogická práce. Učil jsem na HAMU, na Pražské i Pardubické konzervatoři, dodnes jsem hlasovým poradcem pěvců Národního divadla, k mým žákům patří Valentin Prolat, Roman Janál, Vratislav Kříž, Pavel Klečka, Jiří Reiniš a mnoho dalších. Někteří mí žáci měli dojem, že stačí osvojit si pár cvičení a jsou mistři a už mě nepotřebují. Jenže zpěvák potřebuje celý život kontrolu, aby mu někdo řekl, když něco dělá špatně. To věděli Vilém Zítek, Pavarotti, Haken, který neváhal chodit ke mně pro rady. Často mi říkal, že se mu se mnou báječně zpívá a konzultoval se mnou své problémy. Technika je nesmírně důležitá. Když zpěvák zpívá těžkou frázi, je tu sedm, osm věcí, které musí zvládat současně. Stačí vynechat jen jednu a už je to znát. Postavení jazyka, zubů, čelisti, koutků úst, nádech a zadržení dechu, aby krk zůstal volný, správné postavení vokálů atd. Toto vše jsem čerpal už od Emy Matouškové a ze zápisků Viléma Zítka. Pro práci pedagoga je pak třeba především logika a velká trpělivost. Často a rád jsem zpíval oratoria, kantáty, mše. Martinů Polní mši jsem např. dělal pod taktovkou Wolfganga Sawalische v Hamburku, který měl odvážný nápad: postavil mě patnáct metrů před sebe, pustil na mě štych a řek mi: „Nic se nebojte, nebudete mít se mnou kontakt, ale vy jste muzikální člověk a vy to zvládnete.“ A bylo to nádherné. Martinů Gilgameše jsem natočil s Jiřím Bělohlávkem. Janáčkovu Glagolskou mši jsem zpíval ve vídeňském Konzerthausu s Carlem Mellesem, nahrávky mám s Václavem Neumannem i sirem Charlesem Mackerrasem. Zpíval jsem sóla v Beethovenově Deváté symfonii s Gennadijem Rožděstvenským na Pražském jaru, Orffovu Carminu buranu, Honeggerovu Vánoční kantátu, Janáčkova Amara. K Janáčkovi jsem měl vždycky velký vztah, za Šiškova z jeho opery Z mrtvého domu jsem obdržel prestižní americkou cenu Grammy od e national academy of recording and science za rok 1981, nazývanou hudebním Oscarem. Pro DECCu jsem natočil i Pruse z Věci Makropulos s Mackerrasem, Haraštu z Bystroušky a Stárka v Její pastorkyni. Rád jsem zpíval kantáty i písně. Pro píseň, ale i pro árii platí, že pěvec musí přemýšlet o tom, co zpívá, a vložit do toho svou osobnost a cit. Nepředvádět jen techniku, ale zpívat obsah slov. Kariéra operního pěvce mi přinesla mnohé radosti i strasti, ale neměnil bych ji za žádnou jinou. Zažil jsem lecjaké těžké boje, ale nelituji ničeho. Prožil jsem na jevišti krásný život. Zpíval jsem v mnoha městech - New Yorku, Římě, Benátkách, Paříži, Berlíně, Hamburku,, Moskvě, Petrohradu, Jerevanu,, Madridu, Seville, Budapešti, Vídni - byla by jich celá stránka. A nakonec jsem získal i ten titul národního umělce a laureáta státní ceny jako Vilém Zítek. Strýc byl prvním národním umělcem, já v roce 1985 jedním z posledních, ne-li posledním. Poctivě jsem si vše vyzpíval. Nic v životě jsem nedostal zadarmo. •



s t u d i e , k o m ent á" e Foto archiv

novinky soudobé hudby ii. xi. alois pi1os: beati, ave maria – dv" dua pro mezzosoprán a baryton  Petr Matuszek Petr Pokorný ve své studii Může být hudba nositelem ideologie? (kolokvium v rámci mezinárodního festivalu FORFEST v Kroměříži, 20.–23. 6. 2005) charakterizoval funkčnost tzv. vážné hudby Evropy takto: „Funkce hudby se v našem podvědomí po staletí pohybovala mezi dvěma krajními polohami – tou jednou je hra, tou druhou pak oslava Boží“. Pokud přijmeme tento citát jako rámec hudební charakteristiky, musíme konstatovat, že vokální hudba Aloise Piňose z posledních cca deseti let vždy splňuje OBĚ tyto krajní polohy. Ostatně pro celé dílo tohoto brněnského skladatele je typická absence depresivních a nostalgických nálad. Vždy jasně vyjadřovalo pozitivní vztah k životu, byť jakkoliv komplikovanému. A toto směřování se nezměnilo ani v posledních letech, kdy ho zdraví čím dál více zrazovalo a jeho skladby dostávaly charakter niterních výpovědí s duchovní a existenciální tematikou. Hudba Aloise Piňose byla v počátcích velmi drsná a disonantní, plná grotesknosti a černého humoru. Postupně se jeho hudební jazyk zjemnil, sílil důraz na melodičnost a hudba se tak stala vůči posluchačům vstřícnější. Ovšem princip „hraní“ ho v žádném případě neopustil: Modální principy, které byly pro jeho kompoziční styl typické, se stávaly prostorem pro radostnou hru tónů, vazeb a spojů, ve kterém se skladatel s přirozenou bravurností pohyboval. Posluchač pak nevnímal jakoukoliv systémovost, spíše převládal pocit vzdušnosti asociačního hudebního proudu. Tato hudba pro mne vždy byla synonymem všudypřítomné radosti z tvoření. Hlas byl pro Piňose vždy vděčným materiálem. Zvláštní kapitolu pak tvoří skladby pro sólový hlas, které dobře mapují změnu v jeho tvůrčím směřování. První dva cykly pro sólový hlas napsal v šedesátých letech (Dicta antiquorum v roce 1966 a Přísloví v roce 1968). Zde se jedná o velmi vtipné slovní a hudební hříčky. Další skladba pro sólový hlas je datována až rokem 1997 a je to cyklus mariánských modliteb Carmina lauretana. Počínaje tímto cyklem využívá sólový hlas výhradně jako nositele těch nejniternějších výpovědí evokujících osamoceného člověka stojícího před Bohem. V této souvislosti se mi vybavují slova Jaroslava Šťastného z článku k osmdesátinám Aloise Piňose, byť je použil v úplně jiném kontextu: „Málokdo ví, že vzrostlý lesík na Borodinově ulici v Brně-Kohoutovicích, kde Alois Piňos již třicet let bydlí, je jeho osobním dílem – sám stromky vybíral, sázel a přesazoval, pečoval o ně a chránil je…“. Každá z těchto „intimních hovorů s Bohem“ mi připadá jako to zasazování stromů. Oblast tohoto specifického skladatelova vyjádření se začala postupně hudebně oddělovat od jeho ostatní tvorby. Již v následujícím volném cyklu dvou žalmů Carmina psalmisona napsaném o pouhý rok později se objevuje mnohem větší tematická sevřenost s několikrát se vracejícím hlavním několikataktovým motivem, který se zde může již považovat po formální stránce za díl A. Zároveň s tím přichází i poslechově tradičnější melodika (stále ovšem vycházející z modálních principů) a objevuje se zde již zřetelný náznak tonálních vazeb, především ve vztahu k jednomu tušenému základnímu tónu. V roce 2006 napsal skladatel volný cyklus pěti žalmů pro baryton sólo s názvem Vzývání (v ne příliš rozšířeném bás-

Alois Piňos

nickém překladu starozákonních žalmů od Václava Renče), v němž přichází další značné zjednodušení hudebního jazyka a tonální i formální vazby jsou zde již posluchačsky jasně rozpoznatelné. Např. Žalm 103 (čtvrtý zpěv cyklu) má na první poslech zřetelnou formu A – B – A – C – A, každá z částí má svůj zřetelný tonální charakter a celkové vyznění (převážně motivu a) zřetelně evokuje popěvkovitý charakter páté Biblické písně Antonína Dvořáka nebo sedmý Žalm Zbyňka Vostřáka. Tuto vývojovou linii skladeb pro sólový hlas završil Alois Piňos na konci téhož roku, kdy napsal v těsném sledu za sebou dvě latinská dua pro sólový mezzosoprán a baryton Ave Maria a Beati (Blahoslavení). Je to poslední vokální dílo skladatele a zřejmě poslední, které mělo premiéru za jeho života. První duo, Ave Maria, bylo dokončeno 28. 9. 2006. Formálně je velice dobře čitelné na první pohled, mohli bychom ho charakterizovat jako A – B – A – B¹ – A¹ – C – A¹ – C¹ – Coda (a/b). Každý z těchto velkých dílů je osmitaktový (kromě cody, která je čtyřtaktová) a vždy je rozdělen na dva symetrické čtyřtaktové motivy. Díl A se skládá ze dvou čtyřtaktových motivů, kde druhé čtyřtaktí je inverzí (tedy převrácení) motivu prvního. Je to vcelku prostá (až „písničkovitá“) typicky „piňosovská“ melodie na slova úvodního pozdravení „Ava Maria, gracia plena, Dominus tecum, Maria!“. Dopad tohoto motivu bude při dalších opakováních nepozorovaně narůstat, až na konci skladby posluchač nechápe, jak to, že si něčeho tak naléhavého a dominantního nepovšimnul už na začátku skladby. Ale nepředbíhejme. Motiv nejdříve zazpívá baryton, potom ho v inverzi zopakuje mezzosoprán. Díl B byl pro mne něčím, s čím jsem se ve skladbách Aloise Piňose ještě nesetkal: Zčásti až recitativní (ale přísně rytmizovaná) část „Benedikta tu…“ je psána ve stylu chorálových organ na principu vzájemných vztahů kvart a kvint, které autor posunul do jiné, neotřelé a moderně znějící roviny. Tyto úseky vyžadují přesné a přirozené ladění, potom znějí nádherně a vše se až nadpozemsky rozsvítí. Pokud vycházíme z významu textu (který se zde dvakrát opakuje) „Požehnaná Tys mezi ženami…“, vyjde nám jeho charakteristika díky tomuto čistému „středověkému“ ladění jako oslavný zpěv nebes. Jednoduché, efektní a v souvislostech veskrze moderní! Návrat dílu A v textu „Sancta Maria…“, v němž autor pouze přehodil hlasy, tedy začíná ženským hlasem a melodii v inverzi opakuje hlas mužský. Závěrečná prosba „Ora pro nobis…“ je znovu napsána ve stylu organa postaveného na posunutém vztahu kvarty a kvinty a působí jako pohlazení.

studi e, k omen t á"e

Závěr celého zpěvu je ke gradaci doveden textem „Radujte se a jásejte, neboť máte hojnou odměnu v nebesích“ do působivého rozvodu znějící malé septimy do malé sexty a to půltónovým protipohybem tónů „d-des“ a „e-f“. Nádherná hudba, která přináší radost. Na závěr každého rukopisu nezapomněl autor napsat i své poděkování, Deo gratias. Nelze než se k tomuto poděkování připojit. Ave Maria jsme poprvé zpívali společně s mezzosopranistkou Markétou Dvořákovou na koncertě Umělecké besedy 20. 3. 2007 v Praze, obě dua jsme pak provedli na mezinárodním festivalu Forfest 28. 6. 2008 v Kroměříži. Této premiéry se pan Alois Piňos už, bohužel, ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit. Škoda, protože by viděl a slyšel, že právě jeho skladby byly posluchači nejvřeleji přijaty. Osobně považuji tato dueta za vrchol jeho intimních výpovědí. A chvála bohu za to, že jsou. Protože právě takovéto skladby mohou pomoci v těch pomyslných sadech lidských srdcí zasadit strom, který jednou může vzdorovat všem nástrahám dnešního hektického a materiálního světa. Kéž takových stromů je co nejvíc! Na závěr chci ještě poděkovat Jaroslavu Šťastnému, jehož některá slova charakteristiky Piňosovy tvorby jsem volně použil na začátku tohoto článku. •

Repro archiv

Následuje poslechově zdánlivé malé provedení, při pohledu do partitury je však jasné, že se jedná o návrat dílu A, kde oba hlasy znějí současně, ale každý v jiném motivickém převrácení. Nazvěme ho tedy dílem A¹. Text je pro každý melodický motiv přesně určen a díky tomu zpívá každý zpěvák jiný text. Tím se zvyšuje naléhavost již vyslovené prosby, místy se charakterem přibližuje k nářku. Z toho volně vyplývá díl C, který gradaci stupňuje a přináší dva nové melodické prvky (po jednom pro každý hlas), které vzdáleně vycházejí z charakteru dílu A. Oba tyto melodické motivy znějí současně. Po osmi taktech se znovu vrací díl A¹ a potom díl C, obojí s přehozením hlasů: Toto přehazování motivů z hlasu do hlasu je zde hlavním charakteristickým rysem. Jednoduché, ale v tomto případě neobyčejně účinné! Vzhledem k tomu, že oba hlasy zpívají stále a každý zpívá jiný text, zní tato část velice naléhavě a vzdáleně připomene svým principem moteto. Celé to graduje do závěrečného zvolání „Jesu“ (respektive „Amen“ v mezzosopránu) na dlouhých celých notách. Tyto dvě slabiky jsou postupem z velké tercie na čistou kvartu a znějí nejen jako výkřik zoufalství, ale zároveň i jako vysvobození. Celá tato gradační plocha působí daleko více nežli jako pokorná prosba jako vzpoura proti nevyhnutelnosti, vzpoura proti neměnnosti osudu. Smíření přináší až čtyřtaktová coda, kdy mezzosoprán zůstává v poloze chorálového recitativního zpěvu s textem opakované závěrečné prosby (v překladu „…pros za nás hříšné nyní i v hodinu naší“) a baryton zpívá v reminiscenci první verš. Závěrečné Amen v souzvuku malé tercie evokuje tichou radost a smíření. Podívejme se na druhé duo, Beati. Skladatel ho dopsal 9. 11. 2006 a textovou předlohou mu byl latinský text evangelia sv. Matouše 5,3–5,12. Skladba je přehledně členěná, každý verš zde určuje charakter hudebního vyjádření a je zřetelně ohraničen. Skladba ale vychází z jednoho tematického materiálu postaveného na melodice, takže celek působí jednolitě a kompaktně. Prostý motiv (viz ukázka), který celou skladbu otevírá, je natolik sugestivní, že si ho posluchač okamžitě zapamatuje a každé jeho další zaznění je pro něho radostí. Je to právě slovo „Beati“ („Blahoslavení“) a začíná jím každý nový verš. Při prozkoumání první stránky je jasné, že zde se ještě více dostáváme k ryze tonálním intervalovým vztahům: Vše je postaveno na jasných tóninových charakteristikách a na rozdílném vyznění „tvrdších“ středověkých intervalů kvint a kvart a radostných tercií a sext. Podívejme se na ukázku partitury: Rozdíl mezi konstatováním „Beati, pauperes spiritu“ („Blahoslavení chudí duchem“), kde základní charakteristika je postavená na dominanci tvrdých souzvuků kvart, kvint a znějících septim, je oproti radostnému postupu ve znějících sextách v textu „Quoniam ipsorum est regnum coelorum„ („Neboť jejich je království nebeské“) opravdu velmi markantní. Celá skladba je prodchnuta prostou melodikou a je radost ji zpívat i poslouchat. Charakter jednotlivých veršů je dokonale a přitom jednoduše hudebně vykreslen, takže když si skladbu několikrát poslechnete a potom si jen náhodně přečtete některou část textu, tak se vám zároveň objeví v představě i jeho příslušná hudební charakteristika. Zastavil bych se např. u verše „Blahoslavení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské“. Zde autor znovu využil recitativního repetování a střídání intervalů kvart a kvint s občas „dotknutými“ septimami evokující záměrně chorálové organum. Jednoduché, přitom efektní a přirozené.



Ukázka rukopisu dua pro mezzosoprán a baryton, nazvaného Beati.



s t u d i e , k o m ent á" e

tre boemi in italia

xii. giuseppe misliwecek, detto il boemo, accademico filarmonico ﹙3454–34-3﹚ Římský soupis pozůstalosti Josefa Myslivečka „Je jisté, že hudební nervy Římanů jsou výjimečně citlivé.“ Archenholz Přestože musel Josef Mysliveček při svých cestách do Neapole Římem mnohokrát projíždět, zdá se, že jeho delší pobyt ve městě měst zprostředkoval až rakouský arcivévoda Ferdinand po roce 1779, který ho nejprve „povolal k sobě“ do Milána. Arcivévoda byl příznivcem Mozarta a na svém dvoře zaměstnával od roku 1777 i Václava Pichla. František Martin Pelcl uvádí, že se Mysliveček právě odtud odebral do Říma. Muselo to být v době po premiéře opery Armida v Teatro alla Scala v Miláně 29. prosince 1779 a před premiérou jeho předposlední opery Medonte 24. ledna 1780 v Teatro di Torre Argentina v Římě. Mysliveček zřejmě přijel do Říma už na počátku ledna 1780, aby operu Medonte na Gamerovo libreto během tří týdnů napsal a nastudoval. Jaký byl Řím, do něhož „il Boemo“ přibyl? „Nejkrásnější město Evropy, s nímž se žádné nemůže srovnávat. Je nejpřednější na světě zejména pro umělce“, píše ve svém cestopise bývalý pruský hauptman J. W. Archenholz (1741–1814). Žasne nad neuvěřitelnou hrdostí Římanů, kardinálové se považují za víc, než jsou kurfiřti, sloužící stále natahují ruku na spropitné, jsou chudí, žízniví a líní a raději žebrají. V Itálii není podle Archenholze zbožnějšího města než Řím už proto, že je tu 372 kostelů a kaplí. Na den sv. Petra (29. 6.) v roce 1780 zpíval v katedrále à cappella sbor 82 kastrátů, celá kupole baziliky byla nasvícena pánvičkami s hořící smolou. Ovšem mimo karneval byla v Římě všechna divadla po celý rok uzavřena. O to více byli všichni Římané karnevalovými představeními posedlí. Chudáci celý rok šetřili a hladověli, aby se mohli o karnevalu bavit v některém ze sedmi divadel. V obou operních divadlech se střídali nejlepší pěvci, kteří vydělají až 900 zechinů. Podle zdejšího „bláznivého“ zvyku zpívali ženské role přestrojení kastráti. Jejich kostýmy, gesta, chůze atd. byly ovšem tak dokonalé, že představení neutrpěla. V komediích byly ovšem převleky nemožné už proto, že tam hráli amatéři. Zejména jednalo-li se o tanec, který byl všude v Itálii už tak špatný. V roce 1780 uspořádal v Římě benátský velvyslanec takový bál s maskami, jaký Evropa ještě nezažila. Bylo tam 12 000 lidí, horko, občerstvení dosažitelné pouze s nasazením života, chudina obsadila šenkovní stoly a místo uklidnění to vyvolalo nepokoje. Archenholz zmiňuje ve svém spisu i uvedení Myslivečkovy opery Medonte, komentuje je však zcela odlišně než římský tisk. Zatímco noviny psaly o „nejvřelejším ohlasu“ s „obvyklým velkým aplausem“ pro zpěváka T. Consoliho, Archenholz hovoří o Myslivečkově neúspěchu a připomíná fiasko N. Jommelliho, který musel během představení prchnout z orchestřiště i z divadla před nespokojeným davem. Podobného osudu uchránila prý slavného Myslivečka, který „[…] si v Neapoli prostřednictvím devíti svých oper získal velký úspěch“, jen přítomnost arcivévody Ferdinanda. Ovšem neapolský úspěch byl pro Římany vždy vodítkem: „Žádná z oper jako velká hudební událost se nelíbila v Římě, pokud také neměla úspěch v Neapoli“, shrnuje Archenholz. Kladný ohlas Medonta ale dokládá také novinová zpráva z 8. února, oznamující, že se v divadle delle Dame, zvaném Aliberti, poblíž Piazza di Spagna připravují pro zábavu milánského arcivévodského páru opery a že „kvůli těmto představením ve městě zůstávají Maestri di Capella pánové Cimarosa a Misliwecek detto il Boemo“. Představe-

ní opery Antigono na závěr karnevalu v největším římském divadle ohlásily noviny na 5. dubna 1780 a její uvedení pak komentoval deník Diario ordinario 8. dubna: „[…] s úplně novou hudbou pana maestra Josefa Myslivečka, který měl velký úspěch, zvláště předehra, Rondò Santoriniho, árie Ansaniho a scéna Bereniky […]. Představení se zúčastnily jejich královské výsosti [arcivévoda Ferdinand z Milána], veškerá tuzemská i zahraniční šlechta s velkou účastí všech stavů.“ Gubernátor Říma Monsignore Spinelli rozdával jako obvykle občerstvení a sladkosti, arcivévodský pár posílal pohoštění i neurozeným. Předehra a Rondò Luci belle se piangete z opery záhy obletěly v opisech celý svět. V této souvislosti je přinejmenším podivné, že již týden po premiéře, 12. dubna, si Mysliveček musel vypůjčit peníze od banky Monte della Pietà, známé svou nesolidností (banka vydávala papírové peníze, které bylo možné převést na hotovost jen asi v 5% jejich hodnoty, takže jejich držitel byl doslova ruinován). Opera Antigono však vyvolala i negativní odezvu, zaměřenou ale přímo proti úpravě Metastasiova libreta, kterou provedl abbé Gregorio Nardechio. Nicméně všeobecná atmosféra a nálada proti změnám, posilovaná důvěrným vztahem Italů k Metastasiovi, uškodila patrně nejvíce právě skladateli. Ten překvapivě neodhadl, jak bylo v osmdesátých letech 18. století nebezpečné předkládat Italům upravená libreta. Po roce 1776 se naopak pružně adaptoval na protiitalské smýšlení v Mnichově, do oratorních i operních árií připisoval sólové instrumentální party, modifikoval oratorium Abramo ed Isacco pro Mnichov a vstoupil i do hillerovské diskuse o německé národní hudbě melodramem eodorich und Elise. Od května 1780 do 4. února 1781, kdy Mysliveček v Římě zemřel, nemáme o něm, kromě dokladů o dalších půjčkách od římské banky, žádné zprávy. Dlužní úpisy po 12. dubnu jsou datovány 9. září 1780, 30. září 1780, 29. října 1780. Pak se jeho situace patrně zlepšila, ale zakrátko si půjčoval znovu: 19. ledna 1781, 20. ledna 1781, 23. ledna 1781, naposledy 1. února 1781 − pouhé tři dny před smrtí. I Mysliveček si mohl stěžovat na to, že „ho jeho národ ponechal zcela bez podpory a že musel své štěstí hledat pod cizím nebem“. Dne 4. února 1781 zapsal kněz starobylé farnosti San Lorenzo in Lucina poblíž via del Corso do matriky zemřelých: „Pán, pan Giuseppe Misliwecek, 65 let [v odhadu věku se spletl o 21 let!] z Prahy, náhle zemřel, bydlel na 8 Cantonech a je v tomto kostele pochován“. Hned následující zápis téhož dne uvádí úmrtí jezuity P. Martina Absolona, 66 let, od sv. Mikuláše z Prahy, který v Římě přebýval v Società della Croce. Myslivečkovo poslední římské bydliště bylo na ulici, která vedla z náměstí 8 Cantonů (dnes už neexistující) na via del Corso, nedaleko od kostela S. Carlo. Zde zemřel v době propukajícího karnevalové vytržení. Ani Mysliveček ani Absolon neměli v Římě příbuzné, kteří by se postarali o pohřeb a dědictví. Jak vyplývá z dokumentu v aktech notáře Paschale Vagnoliniho, byl o smrti obou Pražanů zpraven kardinál František Herzán z Harrasu, který vystavil po deseti dnech pověření k sepsání pozůstalosti. Florentský týdeník Gazzetta universale uveřejnil v sobotu 17. 2. Myslivečkův nekrolog, zmiňující též jeho dlouhou a trýznivou nemoc. „Tento vynikající Professore byl téměř na všech dvorech Evropy […] Jeden jeho žák, anglický šlechtic, mu chtěl vystrojit pohřeb na vlastní náklady, který se také konal v kostele S. Lorenzo in Lucina.“ Nekrolog převzaly 28. února noviny Wiener Zeitung. Oním žákem byl John Hugh Smith Barry z Belmont Hall, Chesire, který Myslivečka poznal patrně už ve Florencii, v blízkosti jiného Angličana, Earla Cowpera, tehdejšího skladatelova mecenáše. Poslední den karnevalu bývalo Corso plné lidí, z nichž každý nesl hořící světlo. Nechyběly tu ani dámy, sloužící táhli za kočárem vozy plné světel a pohřbívali karneval. 5. března 1781 v oratoriu chrámu S. Maria in Vallicella, řečeném

Foto archiv

studi e, k omen t á"e

Reliéfní portrét Josefa Myslivečka z pamětní desky (Slavomír Čermák)

Chiesa nuova, naslouchali Myslivečkovu oratoriu Isacco figura del Redentore na Metastasiovo libreto kardinálové Corsini, Borghese, Archinto, Orsini d’Aragona a Salviati. Kardinál Herzán chyběl. Římské noviny Diario ordinario psaly pak 10. března o hudbě „virtuóza Maestro di Capella panu Myslivečkovi, detto il Boemo“ jako by skladatel ani nezemřel. Po okolnostech Myslivečkova úmrtí pátral až roku 1821 Jan Jeník z Bratřic shromažďující paměti „všelijakých bývalého velmi slavného – za našich časův zcela povrženého, ano, pominulého Národu Českého se dotýkajících věcí“, tehdy také žádal faráře kostela S. Lorenzo in Lucina o opis záznamu z matriky zemřelých. Dnes připomíná místo Myslivečkova posledního odpočinku pamětní deska od Slavomíra Čermáka, instalovaná v kostele S. Lorenzo in Lucina roku 1995. Soupis Myslivečkovy pozůstalosti Dne 15. února 1781 Na základě žádosti a prosby osvíceného ministra a vznešeného pana Giuseppe Raimonda Monaldiniho, jakožto kurátora vyslaného od vznešeného a ctihodného pána kardinála Františka Herzána z Harrasu, zplnomocněného ministra jeho výsosti Josefa II., římského císaře a krále uherského, českého atd. u Svaté stolice, ve věci dědictví zesnulého pana Josefa Myslivečka, Maestro di Cappella, který nedávno zemřel ab intestato [bez závěti] v tomto staroslavném městě Římě, jak vyplývá z popisu téhož vyslance, který se pod mým jménem notáře nalézá zařazen v jiném popisu děděného majetku po někdejším Otci abbém Martinu Absolonovi rovněž uzavřeném. Podle takto uvedených akt jsem se odebral já, řečený notář do domu, kde si řečený Maestro di Cappella, když byl naživu, držel pronajatou místnost od pana Domenica Piccinettiho, umístěnou zde v Římě na Otto Cantoni ve svých známých hranicích, kam jsme dorazili na základě žádosti řečeného pana Giuseppe Raimonda Monaldiniho, řečeného kurátora. Zde za jeho přítomnosti a za účasti pana Antonia Santora zkušeného Regattiere podle příkazu tohoto vyslance a za přítomnosti dole psaných svědků byly ode mne notáře popsané a inventované všechny a jednotlivě věci, které byly objeveny ve velkém zatlučeném cestovním kufru, totiž: V jednom z pokojů, kde, dokud žil, bydlel zesnulý pan Giuseppe Misliwecek Maestro di Cappella, v domě pana Dominica Piccinettiho, v němž zůstával v nájmu a spal řečený pan Giuseppe, stojí-



cím na Otto Cantoni ve svých známých hranicích, byl nalezen velký cestovní kufr potažený kůží, který vídala paní Costanza Picinetti u řečeného Maestro di Cappella, který byl objeven zatlučený a zapečetěný černou španělskou voskovou pečetí se znakem jeho urozenosti Herzana, byly z něho vytaženy řečené hřebíky, kde byly vskutku objeveny věci, totiž: Dlužní úpis [banky] Sacro Monte di Pieta … v hodnotě 14 paoli č. 76576 Jiný …12. dubna 1780 Jiný …23. ledna 1781 Jiný … 19. ledna 1781 Jiný … 9. září 1780 Jiný … 20. ledna 1781 Jiný … 1. února 1781 Jiný … 30. září 1780 Různé notové papíry a dopisy Oblek z popelavé látky s hedvábnými knoflíky a s hedvábnými ozdobami podobné barvy 3Jiný oblek ze zelené látky podšívaný, šlechtický, stejné barvy 5Jedna košile s párem sametových punčoch dílo zhotovené od Mostacciolettiho 2Slavnostní vesta skládaná se připojenou košilí 1Dvě košile z tenkého plátna – jedna v dobrém stavu a druhá roztrhaná 1,20 Jiná podobná košile a jeden pár spodků -60 Jiná košile s marichetti z tenkého plátna a s limonichetti z battistu -70 4 páry hedvábných punčoch, z nich troje bílé a třetí bílé a turecké 34 páry spodních punčoch nitěných -50 6 motýlků (vázanek) z batistového plátna s párem monichetti ze stejného plátna a baret z bílé vlny -50 Klobouk plátěný hodně použitý, roztrhaný -20 Ocelová šavle s pochvou a běžná krabice s mosaznými kroužky, ocelovým pečetidlem a dva páry sponek na boty, jedna a jedna da Centurini z cínu a kožešinový baret a jedna kožešinová pokrývka vše dohromady -60 Řečený kufr se oceňuje 1,20 Po skončení tohoto popisu byly všechny popsané věci znovu uloženy do řečeného kufru, který byl uzavřen svým klíčem, odevzdaným řečené paní Constanze, zde přítomné, a zapečetěn pečetí ze španělského vosku s otištěnou číslicí. Dáno v Římě, kde za přítomnosti pánů svědků Giacinto Battaglia, syna zesnulého Saveria di Todi, e Costanza Scarpari, syna zesnulého Michela z města di Massa. Dne 19. řečeného Na základě zprávy řečeného pana Giuseppe Raimonda Monaldiniho, vyslaného kurátora k dědictví řečeného zesnulého Giuseppa Misliwecka, že jsou u pana Flavia Bevilaqua zlaté hodinky, které mu dal řečený Misliwecek za nějaké zboží, týž byl požádán, aby je pro možnost popisu a stanovení ceny přinesl pan Marcellino Bevilaqua, syn řečeného Flavia z krámu pana Giuseppe Ravagli, hodináře na Corsu téměř naproti paláce Pamfili. Když dorazil, byly panu Ravaglimu předvedeny od řečeného pana Marcellina hodinky, které byly řečeným panem Ravaglim dobře uschované, protože je bez reptání předložil a ocenil jako zlaté s francouzskou prací, s ozdobami, řetízkem z oceli a hračkou s pečetidlem a když je ohodnotil jako běžné kvality v hodnotě 18 skudů a byly řečeným vráceny řečenému panu Marcellinu Bevilaquovi. Super quibus Dáno v Římě v uvedeným datem za přítomnosti pánů Antonia Laurenti, syna zemřelého Joanna, a Francesca Descendenti, syna pana Aniceti, oba svědkové římští.“ •

s t u d i e , k o m ent á" e

xii. výchova k t"žké dráze životní?  Markéta Hallová

Průběhem 200 let existence Pražské konzervatoře vznikla na škole mj. zajímavá sbírka ikonografických dokladů a to jak obrazů, tak grafických listů, ale především fotografií. Zvláště v letech oslav výročí konzervatoře iniciovalo vedení školy různými výzvami zasílání podobenek absolventů konzervatoře, které bylo celkem početně vyslyšeno, a soubor se tak rozšiřoval. Někteří bývalí studenti připsali k poslaným fotografiím i několik slov o svém dalším profesním uplatnění a někteří přidali i své krátké vzpomínání na studia. Jiní zase předali či odkázali škole svou profesní část pozůstalosti v závěru svého života, nebo se tak stalo ze strany jejich potomků či dalších příbuzných později, a i tyto soubory obsahují mimo jiné zajímavé fotografie. Většinou sbírku rozšiřovaly také dary, či pozůstalosti na škole působících profesorů a ředitelů (pro ikonografii cenné pozůstalosti: Kateřiny Emingerové, Marie Laudové-Hořicové, Františka Ondříčka, Adolfa Mikeše, dr. Václava Holzknechta, dr. Ladislava Vachulky ad.). Některé soubory vznikaly nákupy či převodem z jiných institucí především zásluhou prvorepublikového Ministerstva školství a národní osvěty (MŠANO) a také proto, že škola platila fotografy při školních představeních, nebo v letech konzervatorních výročí fotografování profesorů většinou pro reprezentativní tabla v renomovaných fotografických ateliérech, např. u dnes opět existující pražské firmy Langhans ad. Ze zajímavých a cenných kreseb ikonografického fondu Pražské konzervatoře vybíráme jednu, která vznikla roku 1927 jako kritika nedostačujících prostor, jimiž disponovala konzervatoř po roce 1918, kdy se škola musela kvůli parlamentu Československé republiky z Rudolfina vystěhovat. Pro následujících sedmnáct let došlo k prozatímnímu obývání pronajatých prostor pražského Emauzského kláštera, kde byly učebny malé a tmavé. Jak se v nich obtížně učilo, zachytil s nadsázkou sobě vlastní Dr. Desiderius, což byl – jak známo – pseudonym malíře, kreslíře a karikaturisty Hugo Boettingera (1880–1934), mj. přítele členů Českého kvarteta, zvláště pak skladatele Josefa Suka. Ten jako rektor konzervatoře bojoval za získání nové budovy již od svého prvého funkčního období roku 1924/1925, ale slavnostního zahájení v budově upravené po bývalém Chemickém ústavu České techniky v Trojanově ulici se již nedočkal (+ 29. 5. 1935), ostatně stejně jako Hugo Boettinger, jenž zemřel o čtyři měsíce dříve než jeho přítel Suk. Karikatura obsahuje přípis Hugo Boettingera, který raději pro možnou nezřetelnost při reprodukci přetiskujeme. Píše se zde: „Tady je viděti průřez benediktinskou celou staroslavného kláštera „Na Slovanech“, v níž chovanci státní hudební konservatoře zkoušejí trio pro klavír, housle a flétnu. Hudební dorost v zemi Smetanově cvičí se zároveň snášeti duševní i fyzické protivenství a muka, aby se připravoval k těžké dráze životní. Z chodby naslouchá a řídí prof. L. Zelenka.“ Tento obrázek je některým čtenářům možná známý ze sborníku vydaného roku 1936 pod názvem Na paměť 125 let konservatoře hudby v Praze, jenž uspořádal dr. Vlastimil Blažek (otištěno na s. XVI.). K zajímavým obrázkům patří také jeden ze scénických návrhů dlouholetého profesora jevištního kostýmnictví Pražské konzervatoře (od roku 1923 do počátku druhé světové vál-

Kresba Hugo Boettingera z roku 1927, rozměr originálu 250 x 288 mm (na rubu tužková skica tančícího páru Maxe Švabinského a Jana Štence), Knihovna PK, sign. A-III-b-9.

ky), malíře Josefa Matěje Gottlieba (1882–1967). Ten působil mnoho let jako výtvarník a posléze šéf scénické výpravy v pražském Národním divadle, kde připravil na jeden tisíc výprav činoher, oper a baletů, některé provedené ve světové premiéře (Vítězslava Nováka „Dědův odkaz“ r. 1926, Bohuslava Martinů „Špalíček“ r. 1933 aj.). Pracoval také pohostinsky pro zahraniční scény, např. v Bělehradě, Turíně, Melbourne aj. Pro divadelní představení studentů činohry i opery Pražské konzervatoře navrhl řadu scén (a kostýmů), z nichž osmnáct roku 1947 škole přenechal. Protože dochované fotografické snímky některých z těchto inscenací existují pouze v černobílé podobě, originály Gottliebových barevných návrhů napomáhají naší lepší představě o realizaci. Premiéra školního představení, tragédie ze španělského středověku o čtyřech jednáních od Julia Zeyera „Doňa Sanča“, se konala 19. 5. 1931 v Divadle komiků (dnes Švandovo divadlo na Smíchově). Hráli v ní posluchači profesorů Pražské konzervatoře: Rudolfa Deyla, Marie Laudové-Hořicové a Anny Suchánkové-Mlynářové, mj. mladičká Marie Glázrová v roli infantky Doni Blanky; hru režíroval profesor konzervatoře dr. Milan Svoboda – děd hudebního sklaScénický návrh Josefa Matěje Gottlieba pro inscenaci činohry konzervatoře, hry Julia Zeyera „Doňa Sanča“ z roku 1931; akvarel v Knihovně PK, rozměr 220 x 302 mm, Knihovna PK, zakoupeno roku 1947.

Repro archiv Pražské konzervatoře

&'' let pražské konzervato#e

Repro archiv Pražské konzervatoře



studi e, k omen t á"e

datele, dirigenta a jazzového klavíristy Milana Svobody. Ke hře byla užita hudba Mořice Angra z roku 1897, Orchestr státní konzervatoře řídil prof. Antonín Modr; masky vytvořil Jan Frankl. Kromě Gottliebova souboru scénických návrhů je uložena v Knihovně Pražské konzervatoře také cenná kolekce návrhů inscenací především pro dramatické oddělení konzervatoře od výtvarníka Josefa Weniga (1885–1939) z 30. let (20. století) např. k inscenacím Goldoniho „Sluhy dvou pánů“, Goetheho „Clavigovi“, k Wildově hře „Na čem záleží“, Baumarchaisově „Figarově svatbě“, Shakespearovu „Romeovi a Julii“ či „Snu noci svatojánské“, „Candidovi“ Bernarda Shawa, Moliérovu „Měšťáku šlechticem“ a jeho „Učeným ženám“, či „Michalu Auclairovi“ Charlese Vildraka. Z rozsáhlého souboru nejrozličnějších fotografií knihovny Pražské konzervatoře vybíráme foto Marie Laudové provdané Hořicové (1869–1931), v dnešní době širší veřejnosti už jen málo známé herečky, která však byla spoluzakladatelkou čtyřletého dramatického oddělení na zestátněné Pražské konzervatoři (1919) a také jeho prvou profesorkou (hlasové techniky a mimiky). Pro zajímavost uveďme, že byla babičkou filmového režiséra Elmara Klose, jehož film „Obchod na korze“ (dohromady s Jánem Kadárem) obdržel našeho prvního Oscara. Marie Hořicová-Laudová přišla na Pražskou konzervatoř původně do operního oddělení roku 1916, aby připravovala mladé zpěváky k hereckému projevu. Bylo to poté, co se jako výrazná herečka Národního divadla (od 1890) – dle Jaroslava Vrchlického junonské postavy (vytvořila jeho a Fibichovu prvou „Hippodamii“), dle dr. Milana Svobody vtělení života

Repro archiv Pražské konzervatoře

Foto herečky Marie Laudové- Hořicové, profesorky Pražské konzervatoře, foto firmy J. F. Langhans Praha, nedat., rozměr 135 x 214 mm, Knihovna PK.



a energie – musela s divadelními prkny rozloučit po úraze na scéně (pád do propadliště). Věnovala se poté, podobně jako ve svých dvaceti letech (ovlivněna svým svazkem s redaktorem Ignátem Hořicou, neobyčejně vzdělaným mužem), žurnalistice, ale především herecké pedagogice, a to jak praktické na konzervatoři, tak teoretickému psaní učebnic pro herecký dorost. U něho patřila k oblíbeným profesorům, o čemž svědčí i přezdívka „naše maminka“, mj. asi i z toho důvodu, že kvůli podpoře sociálně slabých posluchačů pomáhala ve studiu vytvořením vlastního finančního fondu. Úrazy se jí nevyhnuly ale ani na škole; nejprve se zranila s trvalými následky při představení žáků v šatně smíchovského divadla (kdy si r. 1923 rozdrtila kyčel), a v 62 letech ukončila její život zástava srdce uprostřed vyučovací hodiny na konzervatoři jako následek přemíry pracovního nasazení. Po Marii Laudové-Hořicové přešel následně do archivu (knihovny) školy zajímavý soubor materiálů, hlavně fotografií s nejrůznějšími dedikacemi. Především ale zanechala divadlu řadu výrazných žáků, např. Jiřinu Štěpničkovou, Otomara Korbeláře, Jana Pivce aj. • Ředitelství Pražské konzervatoře vyzývá touto cestou své bývalé studenty, aby v souvislosti s oslavami 200. výročí školy poslali na níže uvedenou adresu svou fotografii ze studií (či pozdější), popřípadě vzpomínky na svá studia. Pražská konzervatoř, sekretariát ředitele Na Rejdišti 1 110 00 Praha 1 Případně elektronicky, e-mail: [email protected]

s t u d i e , k o m ent á" e Repro archiv



Giacomo Puccini

giacomo puccini  Pavel Petráněk V letošním roce si připomínáme 150. výročí narození jednoho z největších operních skladatelů Giacoma Pucciniho, jehož tvorba se dodnes těší stále větší a větší oblibě a patří mezi stálice na repertoáru všech operních domů. Puccini se narodil 22. prosince 1858 v toskánské Lucce v rodině s několikagenerační hudebnickou tradicí: otec Michele Puccini (1816–1864) skladatel, děd Domenico Puccini (1772–1815) skladatel, praděd Antonio Puccini (1747–1832) skladatel, prapraděd Giacomo Puccini (1712–1781) skladatel, bratr Michele (1864–1891) skladatel. Záhy po dovršení sedmých Giacomových narozenin mu 23. ledna 1864 zemřel otec. O deset let později začal získávat hudební vzdělání od svého strýce Fortunata Magiho a na Istituto Musicale Pacini v Lucce u Carla Angeloniho. Po dvou letech, v roce 1876, se Giacomo Puccini představil se svou první orchestrální skladbou, jíž je Preludio sinfonico. Z roku 1880 pochází dnes velmi populární Mše – první Pucciniho velká skladba, ve které vokální a orchestrální složka mají svou dramatičností velmi blízko k opernímu stylu. V tentýž rok zahájil tříleté studium na Hudební konzervatoři v Miláně u Amilcara Ponchielliho a Antonia Bazziniho; jedním ze spolužáků mu byl Pietro Mascagni. Studium Puccini zakončil absolventskou skladbou Capriccio sinfonico. Mezi srpnem a prosincem 1883 komponoval svou operní prvotinu – Le villi (Villiové) pro soutěž vyhlášenou nakladatelem Edoardem Sonzognem (tuto soutěž v roce 1889 vyhrál Mascagniho Sedlák kavalír). Původně jednoaktová operaballo na libreto Ferdinanda Fontany, jež se odehrává v černém lese v období středověku s námětem podobným Adamově baletu Giselle, měla premiéru poslední květnový den roku 1884 v milánském Teatro dal Verme. Puccini operu zá-

hy přepracoval do dvouaktové podoby, která byla poprvé provedena v prosinci 1884 v Turíně. U nás, bohužel, nikdy tato prvotina nezazněla, ačkoliv se v ní Puccini již projevil jako velký dramatik se smyslem pro napětí, zpěvné lyrické pasáže i instrumentální barvu, tak jak to známe z jeho vrcholných a slavných děl. Škoda, že i v zahraničí jsou Villiové neprávem opomíjeni. V období mezi první a druhou verzí této opery umírá Pucciniho matka a Giacomo se setkává s Elvirou Bonturi Gemignani, se kterou se v roce 1904 ožení. Jestliže svou první operu komponoval tři měsíce, na druhé pracoval tři roky v letech 1885–1888. Dramma lirico o čtyřech dějstvích Edgar se odehrává v belgických Flandrech roku 1302. Na základě úspěchu s operou Villiové si ji u Pucciniho objednal nakladatel Giulio Ricordi. Stejně jako v prvním případě byl i nyní libretistou Ferdinando Fontana, který použil námět z veršované hry Alfreda de Musseta La coupe et les lèvres (1832). Premiéra se uskutečnila v dubnu 1889 přímo v milánské La Scale. I nyní po premiéře se opět Puccini pustil do několika úprav, takže třetí verze má už jen tři dějství, stejně jako finální čtvrtá verze, která poprvé zazněla v roce 1905 v Teatro Colón v Buenos Aires. I zde musíme konstatovat, že zatím u nás nedošlo k jediné inscenaci, přestože svou kvalitou je Edgar jistě životaschopný. První opravdu velký a trvalý úspěch přinesla skladateli až (nebo už?) třetí opera – Manon Lescaut. Jako předloha posloužil slavný román Abbé Prévosta L’histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut (1731), podle kterého napsali libreto Domenico Oliva a Luigi Illica. Dramma lirico o čtyřech dějstvích vznikalo v rozmezí let 1889–1892 (slavná Massenetova Manon měla premiéru 1884 v Paříži). Dějištěm jsou francouzská města Amiens, Paříž, Le Havre a americký New Orleans v druhé polovině 18. století. Po premiéře na začátku února 1893 v turínském Teatro Regio přikročil Puccini opět k několika úpravám. Na našem území se opera objevila poprvé v dubnu 1894 v Národním divadle. Jednalo se o první uvedení Pucciniho opery u nás. Hrála se, jak jinak, v českém překladu, který pořídil Václav Juda Novotný, titulní roli ztvárnila Růžena Maturová, pozdější první představitelka Rusalky. Na své druhé uvedení si musela počkat až do roku 1917, kdy ji nastudovalo Divadlo na Vinohradech, první mimopražská inscenace se uskutečnila až v roce 1929 v Ostravě. Do současnosti byla Manon Lescaut u nás provedena přibližně ve 20 inscenacích. Během práce na Manon Lescaut se Puccini v roce 1991 přestěhoval do malé obce Torre del Lago, kde strávil kromě početných cest po celém světě zbytek života. S každou další operou Pucciniho sláva neustále stoupala a stoupala, jak dokazuje hned další La bohème (Bohéma) na libreto podle románu Henryho Murgera Scènes de la vie de Bohème (1845), které napsali Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Jímavý příběh z přelomu let 1830/1831 odehrávající se v Paříži dokončil Puccini po dvou letech v roce 1895, premiéra se uskutečnila na samém začátku února 1896 v turínském Teatro Regio (Leoncavallo méně úspěšná opera La bohème měla premiéru v květnu 1897 v benátském Teatro La Fenice). U nás ji jako první uvedlo opět Národní divadlo a to v únoru 1898, mimo Prahu se dostala poprvé v roce 1905 do německého divadla v Opavě. Na svém kontě má Bohéma k dnešnímu dni u nás přes 100 nastudování. Přibližně 90 inscenacemi na našem území se může pyšnit hned následující Tosca, jejíž předlohou se stala stejnojmenná divadelní hra Victoriena Sardoua z roku 1887, kterou do libretistické podoby transformovala již osvědčená dvojice z Bohémy. Milostný trojúhelník na pozadí politických událostí Říma roku 1800 Puccini zpracovával v letech 1896–1899 a poprvé byl uveden v lednu 1900 v římském Teatro Costan-

studi e, k omen t á"e

zi. Prvenství v provedení u nás si opět podrželo Národní divadlo (1903), o pět let později se Tosca hrála poprvé mimo Prahu opět německým souborem v Opavě. Puccini si byl vědom, že za úspěchem jeho děl stojí rovněž kvalitní libreta, velmi dobře strukturovaná a plná silných dramatických momentů, proto i na své další opeře – Madama Butterfly – spolupracoval s již prověřenou dvojicí Illica – Giacosa, kteří nyní zpracovali nejnovější divadelní hru Davida Belaska Madama Butterfly (1900). Tato „žaponská tragedie Paní motýlek“, jak stojí na titulní straně prvního českého vydání libreta v překladu Václava Judy Novotného v roce 1908, odehrávající se v japonském Nagasaki, měla premiéru v únoru 1904 v milánské La Scale. (V předešlém roce Puccini jako vášnivý automobilista utrpěl při autonehodě vážná zranění.) I tuto operu však následně několikrát přepracovával. Třetí verze, premiérovaná roku 1905 v londýnské Covent Garden, je spojená s debutem Emy Destinnové v tomto divadle. Praha poprvé poznala Madama Butterfly v roce 1907, kdy se konala premiéra v Novém německém divadle; Národní divadlo ji uvedlo až v roce 1921. Tentokrát si s premiérou pospíšila i mimopražská divadla – v Plzni byla uvedena již v roce 1907. K dnešnímu dni evidujeme přes 100 inscenací na našem území. Belasco imponoval Puccinimu i nadále. Skladatel v roce 1907 během návštěvy New Yorku, kam přijel na premiéry svých oper Manon Lescaut a Madama Butterfly, zhlédl představení jeho hry e Girl of the Golden West (Děvče ze Zlatého západu), jejíž děj se odehrává v zlatokopeckém táboře v pohoří Sierra Nevada v polovině 19. století. V dopise C. Clausettimu napsal: „Mám dva náměty – Marii Antoinettu a jednu americkou historku. Který bude mít dříve libreto, ten zhudebním.“ Puccini se nakonec rozhodl opět pro exotický námět – Děvče ze Zlatého západu, i když ještě libreto nebylo hotové. Po delší době musel shánět vhodného libretistu, protože Giacosa v září 1906 zemřel a Illica byl zaneprázdněn jinou prací. Tito Ricordi doporučil Puccinimu Carla Zangariniho jako ideálního spolupracovníka právě na této opeře, protože jeho matka byla Američankou, a tudíž mohl mít k této látce velmi kladný vztah. Práce na opeře La fanciulla del West datované lety 1908–1910 byla ale na několik měsíců přerušena skladatelovým citovým otřesem – jeho dvaadvacetiletá služka Doria Manfredi byla v lednu 1909 dohnána k sebevraždě, protože byla podezírána z poměru s Puccinim. Operu dokončil v červenci 1910 a dedikoval ji anglické královně Alexandře. Premiéra se konala za přítomnosti autora 10. prosince 1910 v newyorské Metropolitní opeře pod taktovkou Artura Toscaniniho. Jednalo se o první světovou

Repro archiv

První automobil Giacoma Pucciniho



premiéru, která se v tomto divadle uskutečnila od jejího otevření v roce 1883. Titulní roli ztvárnila Ema Destinnová, po jejím boku zpíval Dicka Johnsona Enrico Caruso. I toto dílo bylo na našem území nejprve provedeno v pražském Novém německém divadle v roce 1904. Poprvé mimo Prahu zaznělo v roce 1920 v Ostravě. Národní divadlo jej nastudovalo teprve v roce 2007 s Evou Urbanovou v titulní roli. Její alternantka Anda-Louise Bogza získala v letošním roce za její ztvárnění Cenu álie. Do současnosti bylo Děvče u nás provedeno ve více jak 10 inscenacích. Pouze dvakrát (Brno 1929, Opava 1989) u nás byla uvedená La rondine (Vlaštovka), tříaktová opera na libreto Giuseppe Adamiho, literaturou mnohdy mylně považovaná spíše za operetu, jejímž dějištěm je Paříž poloviny 19. století. S kompozicí byl Puccini hotov po několikaměsíční práci v roce 1915 a první verze Vlaštovky spatřila světlo světa na prknech éâtre de l’Opéra v Monte Carlu v březnu 1917. Posledním dokončeným Pucciniho jevištním dílem, na kterém začal pracovat ihned po Vlaštovce, se stal Il trittico (Triptych) jednoaktovek Il tabarro (Plášť), Suor Angelica (Sestra Angelika) a Gianni Schicchi, které měly premiéru v prosinci 1918 v Metropolitní opeře v New Yorku. Jednotlivé části jsou oproti zbylým dvěma zcela odlišné – Plášť představuje drastické drama odehrávající se na člunu na Seině v Paříži začátkem 20. století, Sestra Angelika je sice také dramatem, ale velmi jímavým, umocněným pouze ženskými postavami v klášteře v Itálii v 17. století, Gianni Schicchi je perfektní vtipnou burleskou podle příběhu z Danteho La divina commedia (Božská komedie). Mnohdy se jednotlivé části Triptychu uvádějí v kombinaci s jinými aktovkami. Nejméně často se hraje Plášť, u nás byl proveden přibližně pětkrát, poprvé v roce 1921 v pražském Novém německém divadle, Národní divadlo ho nastudovalo poprvé až v roce 1996. Pokud jde o česká území, platí stejná data i o Sestře Angelice. Nejpopulárnější částí triptychu je Gianni Schicchi, poprvé byl u nás na repertoáru v rámci celého triptychu v již zmíněném roce 1921, v Národním divadle se poprvé objevil v roce 1937, celkem byl na našem území nastudován více jak v třiceti inscenacích. Celý Triptych byl poprvé proveden mimo Prahu v roce 1925 v německém divadle v Ústí nad Labem. Krátce po světové premiéře Triptychu opustil Puccini Torre del Lago, neboť dříve klidné prostředí zcela zničila hlučná továrna na těžbu a zpracování rašeliny. V roce 1920 začal pracovat na své poslední opeře Turandot, které jako předloha posloužila stejnojmenná divadelní hra Carla Gozziho z roku 1762. Libreto k příběhu o chladné čínské princezně napsali Giuseppe Adami a Renato Simoni. Skladatel jej ale již nestihl dokončit. Trápilo ho onemocnění hrtanu, které bylo posléze diagnostikováno jako rakovina. Odjel se léčit do Bruselu, kde 24. listopadu 1924 podstoupil operaci a o pět dní později zemřel. Skladatel byl pohřben v Miláně, ale v roce 1926 nechal jeho syn převést skladatelovy ostatky do kaple vybudované v jeho oblíbené vile v Torre del Lago. Poslední dvě scény Turandot dokončil podle skladatelových náčrtků skladatel Franco Alfano. Premiéra se konala v milánské La Scale pod taktovkou Artura Toscaniniho v dubnu 1926. Obě pražská divadla tentokrát předběhla Opava, kde byla Turandot u nás poprvé nastudována hned v roce 1926, v Národním divadle pak poprvé zazněla v červnu 1927. Celkem byla u nás provedena v 25 nastudováních. V roce 2002 byla v Amsterdamu pod taktovkou Richarda Chaillyho premiérována nová verze nedokončeného závěru, kterou složil Luciano Berio, v titulní úloze s Evou Urbanovou. •

s t u d ie , k o m ent á" e

3&' let budovy státní opery praha xii. záv"r

 Jitka Slavíková Během 120leté existence této divadelní budovy zde bylo realizováno 53 oper ve světové premiéře, 190 v české premiéře a 23 v pražské premiéře. Největší počet náleží do éry Nového německého divadla – za 50 let to bylo 32 světových premiér a 162 českých premiér – drtivá většina těchto titulů je ovšem dnes naprosto neznámá. Jedinou výjimkou je monodrama Erwartung (Očekávání) Arnolda Schönberga, jehož světovou premiéru 6. 6. 1924 dirigoval tehdejší šéf opery Alexander Zemlinsky. O tom, že některé tituly zapadly nezaslouženě, vypovídají jejich úspěšné novodobé premiéry ve Státní opeře Praha – jedná se o opery Polský Žid Karla Weise (3. 3. 2001) a zejména Nížina Eugena d´Alberta (18. 9. 2003), která si našla cestu i na světová operní jeviště. Je nepsaným pravidlem, že úspěchem v zahraničí bývá podmiňováno uznání na domácích scénách. Podobně je tomu i s umělci, kteří tvořili dějiny tohoto operního domu: v encyklopedických heslech operních souborů této divadelní budovy se pochopitelně připomínají především ti, kteří – ať již jako hosté na jedno či několik představení nebo regulérní členové souboru na několik sezon – byli ověnčeni zahraničními vavříny. V éře Nového německého divadla to byli mj. dirigenti Gustav Mahler, Richard Strauss, Arthur Nikisch, Alexander Zemlinsky, Georg Széll, Erich Kleiber, Otto Klemperer a pěvci Nellie Melba, Enrico Caruso, Lotte Lehmann, Maria Jeritza, Benjamino Gigli, Leo Slezak, Karel Burian či Hans Hotter. Z období Smetanova divadla se vedle celé řady významných hostů, kteří byli ozdobou zejména pražskojarních představení, připomínají především dvě události: hostování Velkého divadla z Moskvy s Pikovou dámou a Toskou (23.–28. 5. 1973) a Státní opery z Vídně s Ariadnou na Naxu Richarda Strausse pod taktovkou Karla Böhma (25. a 27. 4. 1979) s Editou Gruberovou v roli Zerbinetty. Celoroční cyklus 120 let budovy SOP končí, a tak jeho závěr věnujme novodobé historii této divadelní budovy, Státní opeře Praha. Po zhruba dvouletém přípravném období v polistopadové historii dochází konečně ke zrušení organizačně neúnosného kolosu Národní divadlo – Smetanovo divadlo a k opětnému osamostatnění uměleckého souboru Smetanova divadla, od 1. 4. 1992 působícího pod názvem Státní opera Praha. Teze o tom, že se Státní opera Praha bude programově hlásit k slavné tradici Nového německého divadla, které si záhy našlo významné místo na mapě evropských operních scén, nebyly prázdným sloganem: první ředitel, Karel Drgáč, ho v mnoha směrech úspěšně naplnil, včetně soustavné péče o odkaz 20. století (Zemlinsky, Krása, Einem). Začal uvádět opery v originálních jazycích, zavedl titulkovací zařízení (první v České republice), atraktivitu představení zvyšoval zvaním zajímavých zahraničních hostů. Učinil tak nezanedbatelné kroky k pomyslné cestě Státní opery Praha do Evropy, na níž mu byl velkou oporou hudební publicista a kritik dr. Pavel Eckstein, osobní přítel ředitelů světových operních domů a festivalů. Karla Drgáče ale čekaly rovněž další boje o zdůvodnění existence druhé samostatné operní scény v Praze, které nabyly na intenzitě v roce 1994. Musel proto soustředit všechny své síly na to, aby obhájil svébytnost druhého operního domu v Praze. To se mu nakonec podařilo a jeho nástupkyně, slavná pěvkyně Eva Randová, už mohla – navíc se širokými osobními kontakty v zahraničních uměleckých kruzích – úspěšně po-

kračovat v obohacování pražské operní scény o zahraniční umělce. Další velký skok do Evropy učinil třetí ředitel Státní opery Praha Daniel Dvořák. Zahájil koprodukce se zahraničím ( eater Trier, Norská opera Oslo) a inicioval vskutku boom světových i českých premiér se zahraničími hosty. Za éry čtvrtého a dosavadního ředitele SOP Jaroslava Vocelky, kterou charakterizuje i v evropském kontextu zcela mimořádná ekonomická soběstačnost divadla (cca 47%), se paradoxně právě v souvislosti s těmito hospodářskými výsledky znovu dostala do hry kauza existence druhé pražské operní scény včetně eventuálního sloučení s Národním divadlem (tedy návrat k násilnému aktu v roce 1948). V době, kdy Státní opera Praha chystala nastávající oslavy 120. výročí divadelní budovy, musela tak znovu obhajovat právo na svou samostatnost v rámci hlavního města Prahy, když už své místo minimálně ve středoevropském teritoriu zajištěné měla. Mimo jiné právě ve Vocelkově éře došlo k zatím nejvýznamnější zahraniční koprodukci – s festivaly v Bregenzi, Aldeburghu a Opérou de Lyon – v případě Brittenovy opery Smrt v Benátkách, která bude ve Státní opeře Praha uvedena v české premiéře v únoru 2009. I když jsem na začátku tohoto článku uvedla, že zahraniční hvězdy netvoří nejhlavnější historii operního domu, přesto uvedu alespoň několik jmen za 16letou historii Státní opery Praha: režiséři John Dew, Dominik Neuner, David Pountney, pěvci Gail Gilmore, Heikki Siukola, Vladimir Matorin, Anja Silja, Dmitri Hvorostovskij, Ľubica Vargicová, Michèle Crider. Hostování světových umělců je pochopitelně dáno ekonomickými možnostmi divadla, respektive sponzorskými dary, které divadlo získá nad rámec státních dotací. Státní opera Praha je od počátku své existence podfinancována, což působí zejména v posledních letech obtíže, především v uvádění počtu premiér; na angažování slavných hvězd SOP pochopitelně v této situaci nedosáhne. Věřím, že v současné době, kdy se Státní opera Praha konečně zbavila polistopadové nálepky jakési „druhé“ pražské scény vedle Národního divadla a obhájila právo na svou svébytnost, může SOP s plným vědomím svého významu oslovovat neméně významné sponzorské subjekty. Generální partner úspěšné poslední premiéry, Pucciniho Bohémy (23. 10. 2008), Česká podnikatelská pojišťovna je, doufejme, první v řadě dalších stálých sponzorů. Seriál 120. výročí divadelní budovy Státní opery Praha nezahrnul informace o baletních inscenacích. Operetní a baletní historie v této divadelní budově je předmětem připravované publikace „Státní opera Praha – Historie divadla v obrazech a datech / Opereta a balet“, která vyjde během roku 2009. Baletní historii tohoto domu poté připomeneme. • Ľubica Vargicová (Lucia di Lammermoor), 26. 5. 2006 Foto Jan Kačír



studi e, k omen t á"e

•

Foto archiv Památníku Bohuslava Martinů v Poličce

•

Bohuslav Martinů ve Vermontu, USA 1950

mezinárodní hudební projekt „martin* revisited“  Aleš Březina Mezinárodní hudební projekt „Martinů revisited“ je pořádán k 50. výročí úmrtí skladatele Bohuslava Martinů (1890–1959). V sezonách 2008/9 a 2009/10 se uskuteční řada mezinárodních festivalů, desítky koncertů, výstav, divadelních představení v ČR i v dalších zemích světa. Hlavním cílem projektu je propagace díla B. Martinů, koordinace organizací a odborníků, kteří se zabývají českou hudbou, resp. dílem Martinů. Projekt byl iniciován ředitelem Institutu B. Martinů Alešem Březinou, který je programovým koordinátorem projektu. Informačně-koordinační centrum je Institut uměníDivadelní ústav. Institut B. Martinů je také informačním centrem o díle a životě B. Martinů a spoluvytváří databázi všech koncertů, které jsou průběžně aktualizovány na webových stránkách projektu. Martinů Revisited bude zahájen exkluzivním koncertem dne 11. 12. 2008 v Rudolfinu světovou premiérou Tří fragmentů z opery Julietta v provedení Magdaleny Kožené, Steve Davislima a České filharmonie za řízení Charlese Mackerrase. Nejvýznamnější zahraniční instituce, které se do projektu zapojily – výběr: • BBC Symphony Orchestra – dirigent Jiří Bělohlávek, Barbican Centre v Londýně, 27. 3. 2009 (koncertní provedení opery Juliette, zpívá Magdalena Kožená) • New York Philharmonic – dirigent Alan Gilbert, 30. dubna (1., 2., a 5. 5. 2009) – Symfonie č. 4 • Komorní orchestr Basilej (Švýcarsko) – oratorium Epos o Gilgamešovi (2. 5. 2009) • Hallé Orchestra Manchester, dirigent Mark Elder, Royal Festival Hall v Londýně, 24. 1. 2009, orchestrální dílo Fresky Piera della Francesca

• • •



další významné světové orchestry (Berlín, Vídeň, Drážďany, Paříž, Brusel) festivaly: Internationale Musikfesttage B. Martinů Basel (Mezinárodní hudební slavnosti B. Martinů v Basileji) ročník 2009 Budapest Spring Festival 27. 3.–5. 4. 2009 (opera Veselohra na mostě, balet Kuchyňská revue) opery: Opernhaus Zürich – opera Řecké pašije – sezona 2008–2009 Garsington Opera (Oxford) – opera Mirandolina 18., 21.,26., 28. 6. 2009

Češi v zahraničí, například: • Česká filharmonie – Maďarsko, Budapešť 26.–29. 5. 2009, Symfonie č. 1, diriguje Zdeněk Mácal • cembalistka Monika Knoblochová – cyklus koncertů v roce 2009 s názvem „Bach–Novák–Martinů“ • ansámbly Kvarteto Martinů, Trio concertino, Zemlinsky kvartet ad. • putovní výstava „Fenomén Martinů“ – České centrum v Bruselu, 14. 1. 2009–28. 2. 2009 Z domácích institucí jsou zapojeny mj. Národní divadlo Praha (opery Hry o Marii – premiéra 29. 10. 2009), Národní divadlo Brno (opera Juliette – premiéra 27. 3. 2009), Národní muzeum–Muzeum české hudby – výstava Fenomén Martinů – 12. 5.–26. 10. 2009, Státní opera Praha (galakoncerty 9. a 10. 10. 2009), všechny české profesionální orchestry, hudební festivaly, především Mezinárodní festival Pražské jaro 2009. Projekt se koná pod záštitou ministra zahraničí ČR Karla Schwarzenberga, čestný výbor tvoří Gabriela Beňačková, Zuzana Růžičková a Josef Suk. Projekt je podporován Nadací Bohuslava Martinů a byl zvolen za jednu z priorit Ministerstva kultury ČR, které jej dotuje účelovými dotacemi svým příspěvkovým organizacím (Česká filharmonie, Národní divadlo, Státní opera Praha, Institut umění–Divadelní ústav) a grantovým řízením pro r. 2009. Partnery projektu jsou Správa českých center, a částečně i Magistrát hl. m. Prahy. Mediálními partnery je Český rozhlas, Hudební rozhledy a Harmonie. České i zahraniční projekty budou mít společné logo celého projektu. •



s t u d i e , k o m ent á" e

prameny k baletu škrti$ bohuslava martin* Bohuslav Martinů je autorem čtrnácti baletů, z nichž polovina nebyla vůbec inscenována, některé z nich se nedočkaly ani koncertního provedení či se nedochovala ani partitura.1 Podstatnou část dokumentace týkající se souhrnné tvorby Martinů, lze dohledat v Institutu Bohuslava Martinů založeném v roce 1995. Institut soustředí již tištěné notové materiály skladeb Martinů, dále nahrávky na kompaktních deskách a staré zvukové snímky, originály, respektive kopie rukopisů. Kromě knihovny s domácí a zahraniční literaturou související s osobností skladatele nabízí počítačovou databázi všech skladeb Martinů s odkazem na dostupné materiály – kromě článků z časopisů a periodik (recenze, časopisecké studie, rozhovory, zprávy) jsou uvedeny odkazy na korespondenci týkající se daného titulu, hudební nahrávky, u baletů výjimečně také videozáznamy či kompaktní desky. U baletů chybí články z odborného periodika Taneční listy. Institut dále shromažďuje autografy partitur, skladatelovu korespondenci s významnými osobnostmi (většinou kopie, originály vlastní Památník Bohuslava Martinů v Poličce). Téměř celistvou dokumentaci také představují prameny, které jsem dohledala při výzkumu baletních děl Martinů. Mezi ně se také řadí taneční drama – e Strangler, H 3702– český překlad Škrtič s podtitulem A Rite of Passage 3 (Obřad proměny), k němuž se v počítačové databázi Institutu B. Martinů váže dvacet osm záznamů v on-line katalogu). Bohuslav Martinů zkomponoval Škrtiče v květnu 1948, tedy v době, kdy už sedm let pobýval v New Yorku. Již za svého předchozího pobytu v Paříži přemýšlel o možnostech prezentace a uplatnění své tvorby v Americe, což vyplývá z jeho korespondence s Miroslavem Šafránkem. V dopise z Paříže 18. dubna 1939 počítá v Americe s možností objednávek „pro sólisty, kupříkladu, nebo i divadlo, něco menšího, filmy“ (Šafránek, 1979, str. 89). Případně chtěl dát něco dohromady s Voskovcem (V+W se usadili ve Spojených státech zjara 1939). Martinů také uvažuje o uvedení své opery Julietta, kterou zmiňuje v dopise z Paříže 2. června 1939: „Byla by možnost umístit operu? Ale kterou? Myslíte, že by byla možnost se Juliettou? Nebyl by to trochu tvrdý oříšek pro obecenstvo? V Chicagu by bylo možno udělat Špalíček.“ K těmto návrhům se pak vrací v další korespondenci (15. února 1940), kde zvažuje: „Julietta by byla trochu silné sousto, snad Špalíček – musel bych jej trochu přepracovat do jednodušší formy.“ Nakonec ze všech těchto písemných plánů sešlo a Martinů se k divadelní tvorbě dostává až po jedenáctiletém americkém pobytu, když v roce 1952 skládá operu Čím lidé žijí. Výjimkou se stává osamocená, scénická skladba e Strangler z května roku 1948. Martinů byl v té době dva roky po úrazu, když 25. července 1946 na zámku v Great Baltimoru spadl v podvečer z nechráněné terasy. Následky úrazu byly vleklejší než se čekalo a Martinů si pobyl pět týdnů v nemocnici, poté měl problémy s rovnováhou, trpěl bolestmi hlavy a citlivě vnímal pronikavé zvuky. Přes tyto zdravotní potíže nadále skládal a v roce 1948 po Klavírním koncertě č. 3, H 316 přistupuje na objednávku Ericka Hawkinse, tanečníka a ctižádostivého choreografa v souboru Marthy Grahamové (Martha Graham Dance Company). Protože Hawkins platil Martinů z vlastních finančních zdrojů, mohl mu nabídnout honorář 300$. Hawkins vzpomíná: „Neměl jsem mnoho peněz, musel jsem je dát dohromady. Ale Martinů honorář akceptoval bez jediné otázky“4, přičemž si Hawkins nemohl vzpomenout, kdy se přesně s hudbou Martinů seznámil – snad v New Yorku na koncertu Bostonského symfonického orchestru s diri-

Foto archiv Institutu Bohuslava Martinů

 Lucie Dercsényiová

Foto z nastudování Škrtiče v London Guillard School of Music and Drama

gentem Sergejem Kusevickým. Přestože Hawkins dílo skladatele příliš neznal, tušil, že Martinů odvede vynikající práci.5 Hawkinsovým jediným požadavkem bylo, aby Martinů použil původní nástroje, které slyšel ve skladbách Carlose Cháveze v představeních Museum of Modern Art. „… Ke čtyřem dřevěným dechovým nástrojům přidružil Martinů značný počet nástrojů bicích, mezi nimi speciální nástroje mexické a kovové (cochiti, deer-hooves, cocoon rattle, woodblocks), aniž by blíže objasňoval důvody jejich využití. …. (Šafránek, 1979. str. 90). Sám skladatel doplňuje jejich názvy na první stránce partitury vlastními obrázky, v partituře je též zanesen Fitzgeraldův text v angličtině a pod ním souběžně ve francouzštině. Do roku 1948 Martinů zkomponoval již třináct baletů a při psaní Škrtiče netušil, že se tato část jeho tvorby uzavírá, přestože podle slov jeho blízkého přítele, pianisty Rudolfa Firkušného, negativnímu hodnocení díla nepřikládal zásadní význam, ale spíše se bavil kritickou reakcí.6 I tak se třicetiminutový Škrtič stal posledním baletem Martinů – je zanesen na osmapadesáti stránkách rukopisu, na jehož konci vedle autorova podpisu najdeme datum 16. května 1958. Martinů byl jedním ze tří autorů díla. Hawkins dále oslovil Roberta Fitzgeralda, aby napsal poetický text založený na Hawkinsových vlastních prozaických myšlenkách. Fitzgerald byl v té době znám překlady Sofoklova krále Oidipa a Antigony a Euripidovy Alkéstis. To byl také důvod, proč ho Hawkins oslovil, aby napsal text pro jeho vlastní verzi Oidipova mýtu. Představení tak v sobě spojovalo moderní tanec s metaforickou poezií, která tu byla představena jako mluvený dialog mezi třemi hlavními postavami: Chórem, Oidipem a Sfingou. Při premiérovém provedení se Hawkins představil v roli Oidipa v sólovém tanečním partu, mluvené role ztvárnili herec Joseph Wiseman a herečka Anne Meacham (pouze Doris Heringová, jako jediná z kritiků, namísto Wisemana uvádí tanečníka Stuarta Hodese, Dance Magazine, 1948). Premiéra Škrtiče se konala 22. srpna 1948 (ne 16. srpna jak uvádí Šafránek, 1979) v New London v Connecticutu v rámci Amerického tanečního festivalu (American Dance Festival). Festivalová nabídka zahrnovala dobu šesti týdnů od 13. července do 22. srpna. Na programu byla představení nejvýznamnějších skupin moderního tance, v závěru se

studi e, k omen t á"e

pak konaly workshopy až pro sto dvacet studentů pod vedením choreografů participujících na festivalovém programu. Ten zahrnoval dvanáct koncertů – šest z nich patřilo souboru M. Grahamové, po třech uvedli José Limón a skupina Jane Dudley a Sophie Maslow. Soubory představily celkem šest premiérových titulů: Wilderness Stair s podtitulem Diversion Angel v choreografii M. Grahamové, Corybantic D. Humpreyové, Voice in the Wilderness a Song of Anguish Pauline Konerové, Limónovu interpretaci Bachovy sonáty č. 4 pro housle a piano. Škrtič měl být na programu třikrát, ale nakonec byla dvě představení odvolána kvůli neshodám v průběhu samotných zkoušek mezi Hawkinsem a Louisem Horstem, manažerem a hudebním ředitelem Grahamové. Její soubor poskytoval Hawkinsovi zázemí, kde mohl bez rozpaků experimentovat. I tak považoval za nezbytné objasnit divákům svůj záměr uvedený v programu k premiéře: SFINGA, napůl lev a napůl žena, představuje matku i otce v první scéně, její křídla jsou symbolem fyzické extáze rodičů a její jméno v řeckém významu znamená Škrtič a odkazuje na nebezpečí rodičovské fixace nebo dominance. OIDIPUS přemáhá Sfingu tím, že uhádne její hádanku, spočívající v čtyřnohém tvorovi, dvounohém obrazu nahého člověka a trojnohém obrazu fyzicky tvůrčího člověka. Jeho jméno v řečtině znamená oteklé chodidlo. CHÓR, jediná postava, mluví jako vnitřní stále přítomný svědek každého dramatu; občas sama k sobě, občas k Oidipovi v okamžiku jeho iniciace do dospělosti. Scéna je rituální taneční místo v kamenité soutěsce na cestě z Delf do éb. Oidipus spí. I přes tuto snahu přiblížit svou vizi newyorští kritici ostře napadli nastudování Škrtiče za jeho explicitní choreografii a příliš novátorské pojetí oidipovského mýtu. Hawkinsova interpretace legendy jako metafory pro dospívání mladého muže byla, jak vidno, především pro recenzenty až příliš názorná a nepřijatelná. Většina hodnocení pocházela od tanečních kritiků, proto zmínky o hudbě jsou spíše okrajové a omezují se na jednovětá hodnocení. Rozsáhlejší pasáž věnuje premiéře taneční kritik Robert Sabin, který pro e Dance Observer napsal: „Škrtič, nové dílo Ericka Hawkinse, jehož uvedení bylo dvakrát odloženo, bylo uvedeno na závěrečném koncertu festivalu 22. srpna. Bylo to další taneční drama po Hawkinsově Johnu Brownovi a Štěpánu akrobatovi, ale tentokrát zde bylo méně tance a více slova. Ti, kteří podle názvu očekávali něco šokujícího, něco ve stylu Jacka Rozparovače, byli zklamáni, neboť z ústřední postavy Škrtiče se vyklubal Oidipus a tématem bylo hrdinovo hledání jeho vlastního mužství a vítězství nad Sfingou a jejími hádankami… Choreografie spočívala ve čtyřech základních pohybech, opakovaných v nepříliš logických sekvencích, než dlouhý a bombastický kus dospěl ke svému konci. Může to znít ostře, ale Hawkins měl příležitost ve dvou předchozích dílech zjistit, že okázalé texty a ambiciózní psychologická témata nemohou zachránit v podstatě slabý tanec od toho, aby se nezdál nudným. Vzhledem k tomu, že měl k dispozici jednu z nejlepších žijících choreografek (mluví o Grahamové), je těžké pochopit, proč použil násilné a téměř frenetické „originální“ tance namísto něčeho skutečně originálního… Oidipus spí a podle všeho se mu ve snu zdá, jak jede na kole.… Anne Meacham byla vnadnou Sfingou a Joseph Wiseman odříkával svou roli jasně, i když poněkud bombasticky. Text Roberta Fitzgeralda byl zmatený a jeho proměnlivě rytmizovaná dvojverší trivializovala téma. Hudba Bohuslava



Martinů v tomto případě nepatří k jeho nejlepším. Použití bicích s klavírem bylo magické, ale základní materiál je chudý a ke konci se uchyluje k hollywoodskému zakončení ordinérní zvučnosti. Scéna Arche Lauterera byla mimořádně efektivní, jediný zcela uspokojivý element celého představení. Ale proč byl chór oblečen do čínského kostýmu? Zbytek programu tvořil Wilderness Stair slečny Grahamové, vynikajícím způsobem zatančený; Errand into the Maze, což je nyní velmi silné a jednotné dílo; a nakonec Night Journey, které slečna Grahamová nikdy neprovedla lépe. Oidipus pana Hawkinse byl jen slabým odvarem postavy, kterou předvedl dříve v programu. Diváci nadšeně ocenili celý koncert.“7 Sarkastický tón vyčteme ze slov Doris Heringové v Dance Magazine: „Škrtič je bombastickou verzí slavné scény Oidipa a Sfingy na cestě z Delf… Jsou tu záblesky uvolněného a invenčního tanečního pohybu. Vlastně bychom si mohli téměř troufnout říci, že je to nejlepší tanec, který kdy Hawkins vytvořil. Ale můžete být unaveni jeho objevováním skrze nekonečné natahování vokálů v hudebním mišmaši. Arche Lautererova scéna nepřevyšuje jeho obvyklý standart. Okomentování partitury B. Martinů si vyhrazujeme po dalším poslechu“.8 Taneční kritik Walter Terry oceňuje v závěru Hawkinsovu interpretaci: „…Škrtič se pokouší skrze slovo a pohyb dát divadelní formu legendě o Oidipovi a Sfinze, ale to je v této chvíli vše. Je tu skvělý scénický návrh velkolepého mýtu a to v Lautererově konstrukci s postavou ohnivě-okřídlené sfingy, s tmavým pozadím s chomáči oblak, které navazují nezbytně tajemnou atmosféru. Poezie nemá nádech majestátnosti a tajemství, alespoň ve své deklamované formě, a Hawkinsova choreografie je zcela nedramatická. Když používám slovo ‚nedramatický‘, chci tím naznačit, že akce vzácně reflektuje drama tkvící v okolnostech, na nichž je legenda vystavěna. Hawkins vytváří vlastní pohyby, které jsou fyzicky dramatické; dramatické v postoji a virtuozitě, ale ne v navození tématu. Tanečník-choreograf dělá docela hezký dojem jako hrdina dramatu a vytváří pouze přesvědčivé, taneční pasáže vrcholné úrovně. Zdá se, že tyto pasáže mají malý význam a navíc vyvolávají dojem choreografické nesourodosti, ale Hawkins se s nimi vypořádává energicky a každé z nich dává ojedinělý význam. Anne Meacham byla pronikavě hovořící Sfingou, Joseph Wiseman představoval hlas choru a Hawkins v roli odkrývače hádanky sfingy také občas promluvil.“ 9 John Martin pak vidí překážku ve vyjádření samotného tance prostřednictvím slova: „… Je velmi těžké prostřednictvím slov udělat dobrý dojem a dílo je více literární než choreografické. Hawkinsovy pohybové pasáže jsou skutečně nucené a irelevantní. Hawkins oděný do celuloidového pláště je vzdálen přesvědčivému symbolu dospělosti a jeho nešťastná dikce se zvláště v porovnání s krásným přednesem Josepha Wisemana jeví nevýhodou. Anne Meacham vytváří vysoce pikturiální Sfingu, Martinů hudba byla efektní, dobře dirigovaná Eugenem Lesterem a Arche Lauterer vytvořil jednoduchou, ale zcela krásnou výpravu.“ 10 Cecil Smith není spokojena ani se scénou: „… Erick Hawkins postavil viditelně s velkými výdaji prázdný a exhibicionistický nový kus. Ve Škrtiči, v němž dva mluvící netanečníci byli pouhým doprovodem – Anne Meacham jako Sfinga a Joseph Wiseman jako Chorus. …dílo používá vyumělkovanou poezii Roberta Fitzeralda o Oidipovi pompézně pronesenou panem Wisemanem, paní Meacham a také Hawkinsem, který je na konci s dechem. Arche Lauterer navrhl Sfingu v jakémsi noční klubu a Bohuslav Martinů nepřispěl svou nejlepší partiturou.“ 11 Příkré kritiky se mohly zdát dostatečným důvodem pro od-

s t u d i e , k o m ent á" e Repro archiv Institutu Bohuslava Martinů



Ukázka partitury

ložení díla ad acta, ale svou roli tu sehrály pravděpodobně i další skutečnosti. Hawkins vstoupil do skupiny Grahamové v roce 1938 jako první muž ve výhradně ženské sestavě. Okamžitě se stal tanečním partnerem Grahamové, začal řídit zkoušky a zařizoval řadu administrativních záležitostí. Grahamová s Hawkinsem se vzali bezprostředně po uvedení Škrtiče v Santa Fe v Novém Mexiku. Jejich sňatek přispěl k žárlivosti mnoha členek souboru, které již dříve kritizovaly zvláštní přístup Grahamové k Hawkinsovi. Přesto se Grahamová rozhodla uvést Škrtiče pod záštitou své společnosti v lednu roku 1950 a to ve svém divadle na 46. ulici (Škrtič je podle zpráv v New York Times z 22. ledna na programu skupiny celkem třikrát – 24., 27. a 29. ledna). Ani tentokrát Grahamová kritiky o Hawkinsových kvalitách nepředsvědčila. John Martin v e New York Times tentokrát vynesl tvrdý verdikt, když označil Škrtiče za „naprosto trapný kus nemotornosti, který měl být pohřben už v roce 1948.“ 12 Společnosti Grahamové je vytýkáno, že podporuje takový „honosný nesmysl“, zatímco Hawkinsovi je vytýkán „ambiciozní psychologický program“ a „v podstatě slabý tanec“. Doris Hering znovu utvrzuje v Dance Magazine svůj názor z roku 1948, aniž by se vyjádřila k hudbě, tak jak slibovala: „…Třetí, ubohou kompozicí nebyla práce M. Grahamové, ačkoliv za to, že dovolila její uvedení, nese v jistém smyslu odpovědnost. Mluvíme samozřejmě o Hawkinsonově sólu Škrtič, který byl v New Yorku uveden v premiéře, přestože si svou skutečnou premiéru odbyl v předminulém létě na New London Festival. Museli jsme o něm mluvit a mluvíme negativně. Má to malý smysl to opakovat. I když Škrtič je vázán se slovy (deklamovanými Sarah Cunnigham, Richardem Malkem a Erickem Hawkinsem), zůstává neartikulován. V legendě o setkání Oidipa a Sfingy chybí dramatické napětí ne-

hledě na to, že při pohledu na choreografovo tonutí v bahně vzpouzejícího se materiálu je zřejmé, že není možné utvářet souvislý celek.“ 13 Se zlehčující, pejorativně vyznívající nadsázkou pak hodnotí Škriče Winthrop Palmer v Dance News: „…Škrtič Erika Hawkinse je dramatizací a divadelní performancí populární konverzace nad Coca Colou a hot dogem v nějakém současném americkém univerzitním městečku od Maine po Kalifornii. Může to zajímat a dokonce pomoci „vedoucím psychologům“ na univerzitní půdě, ale není to profesionální a nemělo by to být zařazeno do repertoáru Marty Grahamové. Sarah Cunninghamová a Richard Malek četli neobyčejně dobře poezii Roberta Fitzgeralda. Pan Hawkins se usilovně snažil vytvořit postavu týraného adolescenta tak, aby vyzněl přesvědčivě, ale naturalismus není způsob jak přiblížit toto téma.“ 14 Robert Sabin opět referoval o Škrtiči tentokrát pro Musical America: „Škrtič je nejméně významnou Hawkinsovou prací. Sfinga má charakter mladé dámy na vyvýšeném místě, s krásným ocasem, Oidipus a Chór jsou postavami, které mluví jako vnitřní všudypřítomný svědek každého dramatu. Ale není schopen sdělit nic během nekonečného toku hudby. … Hudba Bohuslava Martinů je pouze řemeslně dobře udělaná; a Hawkinsova choreografie prakticky neexistuje; potácí se a poskakuje po scéně ve zkráceném celuloidovém plášti všemožným způsobem, až se chvílemi stává trapným. Oidipova iniciace do dospělosti se ve skutečnosti nikdy nepodaří, když Hawkins odchází ze scény na nešťastný text ,Nyní mohu žít‘, unavený, znuděný divák by se ho mohl zeptal ,Proč?‘. Sarah Cunningham a Richard Malek dělali se svými rolemi Chóru a Sfingy co mohli, ale nemohli s tím dělat nic. Hawkins, který ve svých jiných dílech ukázal určitou fantazii a divadelní vkus, byl nerozumný, když se pokusil o toto nesmyslné a sebevědomé dílo v New Yorku. “15 William Bryer pak Škrtiče zcela zatracuje: „… Tento choreografický pokus vypadá jako kompletní selhání, zbytečné, absurdní a únavné. Připouštíme, že je možné se pobavit řeckými legendami, ale to nás upoutá, když by se jednalo o satirickou rovinu. Obáváme se, že zde je Hawkins více satyrem než satirickým.“ 16 Negativní přijetí kritiků je dáno Hawkinsovou choreografií a reinterpretací samotného mýtu. Dále tón některých kritických hodnocení naznačuje, že styl choreografie Grahamové je považován za příklad, se kterým jsou pak poměřováni další členové její skupiny. Hawkins se nicméně snažil hledat nové způsoby tanečního vyjadřování, které se v roce 1948 mohlo jevit jako kontroverzní. Pro Hawkinse se Škrtič kryl s jedním z jeho nejbolestivějších období, kdy nakonec pod narůstajícím tlakem ze společnosti Grahamové v roce 1950 odchází. Říká, že po provedení Škrtiče „chtěl na celou věc zapomenout“, přestože zpočátku doufal, že Škrtič bude mít skandální úspěch srovnatelný s Nižinského Svěcením jara. Proti dílu se vznesla velmi přísná kritika, domnívám se však, že dílo zůstalo nepochopeno v kontextu své doby. Z dnešního pohledu vnímání a prezentace soudobého tance by možná jeho případná rekonstrukce vyvolala zcela odlišné kritické názory. Možná svým pojetím přesáhlo tehdejší esteticky tolerované hranice umělecké tvorby své doby. Z kritik lze usoudit, že Hawkins byl ve svém projevu mnohdy minimalistický, což se dnes stalo vyhledávaným stylem mnoha tanečních produkcí, jež nejsou odsuzovány a jejich výpověď tkví v jednoduchém, minimalistickém gestu a pohybu. Se znovuuvedením Škrtiče se setkáváme až v roce 1990 na 25. Mezinárodním hudebním festivalu v Brně, věnova-

studi e, k omen t á"e

ném stému narození skladatele, kde balet nastudoval Luboš Ogoun (česká premiéra 30. 9. 1990). Jako úspěšné hodnotí Škrtiče Brněnský večerník a v Rovnosti tvrdí, že ti, co nenavštívili představení, přišli o něco nenahraditelného (recenze na tuto inscenaci nejsou v Institutu B. Martinů k dispozici, uvádí je J. Mabaryová ve své disertační práci: Brněnský deník 21. září, 2. a 15. října 1990; Rovnost 2. října 1990). V listopadu 1989 pak CBC v Montrealu vysílalo rozhlasovou verzi tohoto díla. V témže roce London Guillard School of Music and Drama představila tento balet spolu s jednoaktovou operu Ariadna, H 370 jako součást festivalu této školy (choreografie Maxine Braham)17. Poslední provedení skladby pochází z roku 2004, kdy byla hrána na hudebním festivalu v Basileji. Poznámky: 1) e New Grove Dictionary of Music and Musicians, edited by Stanley Sadie, Grove 2001 jich uvádí patnáct, když mezi balety řadí scénické dílo Koleda z roku 1917. Partitura Koledy je navíc nezvěstná. Ještě v roce 1955 ji Martinů sám hledal a nakonec ji sám považoval za ztracenou. Dochovaly se dva texty libreta: první skladatelův autograf, druhý dobový strojopis – opis uveden Šafránek, 1979, strana 129 – 135. 2) Harry Halbreich seřadil a očísloval chronologicky souhrnné dílo Martinů; každý opus má tak pořadové číslo, které jim Halbreich přiřadil ve své klasifikaci – od jeho příjmení se pak odvíjí použití písmene H. 3) Doslovný překlad by mohl být „škrtič“, s ohledem na příběh „škrtička“, což je také i starověký význam slova „sfinx“. Sfinx je bájná bytost s hlavou ženy, tělem lva, ocasem hada a křídly orla. Na skále před ébami kladla příchozím hádanku, co chodí ráno po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech. Kdo neuhodl, toho uškrtila. Oidipus na otázku odpověděl správně (je to člověk: jako dítě, jako muž, jako stařec o holi). Sfinx tak byla zbavena své moci a zřítila se ze skály. J. Mihule dále k přesnosti názvu uvádí: „Není však v takové podobě zcela zjevně pro češtinu vhodný, protože vyvolává určité představy než právě ústřední (ženskou postavu) příběhu, ke které se vztahuje; bylo by možná přiléhavější užít názvu, za nímž je skryta, totiž Sfinx.“ To by však vzhledem k následující skutečnosti mohlo být zavádějící, neboť v roce 1977 je uvedena Sphinx v New Yourku v choreografii Glenna Tetleyho, který pro nastudování stejného tématu použil Martinů Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H 271 z roku 1938. 4) Pokud není uvedeno jinak, reference na Hawkinsova prohlášení jsou zde citována na základě Interview J. Mabary s Hawkinsem, 5. října 1991; Hawkins zemřel v New Yorku 23. listopadu 1994 ve věku 84 let 5) Detaily k historii tohoto díla soustředila spolu s analýzou skladby ve své disertační práci Judith Ann Mabary (Mabary, 1992) 6) Korespondence J. Mabary s R. Firkušným (4. ledna 1991) 7) Robert Sabin: Review of American Dance Festival, August/Septembre 1948, str. 86, 87 8) Doris Hering: An American Dance Festival, Dance Magazine, October 1948, vol. 22, n. 10. str. 41 9) Walter Terry: e Dance, New York Herald Tribune, August 23, 1948, str. 10 10) John Martin: Martha Graham and Troupe Introduce Work by Hawkins at Dance Fete Finale, e New York Times. Monday, August 23, 1948, str. 14



11) Cecil Smith: Dance Moves to the country in New England, Musical America, September 1948, no 18, vol. XVIII, str. 7 12) John Martin: 2 Premieres Mark Graham Graham Program, New York Times, Wendesday, January 25, 1950 13) Doris Hering: e season in review, Dance Magazine, vol. XXIV, n. 3, March 1950 14) Winthrop Palmer: e season in Review, Dance News, March 1950, str. 5 15) Robert Sabin: Martha Graham Gives Series In return After Two Years, Musical America, str. 257, January 1950 16) William Bryer v článku e State of the eatre: Midseason Higlights, School and Society, January 25, 1950. 17) V Institutu je k dispozici digitální záznam londýnského nastudování z roku 1998, které mě překvapilo svou naléhavostí a působivostí hudební předlohy. Výrazná deklamace Fitzgeraldova textu udává rytmus pohybu a velmi zvučná bicí sekce vyvolává silný prožitek a dojem. Hudba jakoby zachycovala Hawkinsovu metaforickou vizi, kdy hádanka Sfingy je hádankou ve vlastní mysli o identitě a hledání sebe sama. Oidipus tu leží na freudovské pohovce a je zpovídán Chórem – mužskou postavou. Stav Oidipovy mysli pak ztělesňuje černá tanečnice a bílý tanečník – protichůdné stavy našeho vědomí i nevědomí. Každá z postav má svůj herecký protějšek přednášející text. Výrazná deklamace textu a jeho opakované sekvence vedla v tomto případě choreografa k vytvoření stejně jasného gesta, které je tu odrazem tápající mysli. Oidipus odkrývá svůj vnitřní svět plný pochybností a hádanek. Braham vytvořil působivou pohybovou kompozici, která souzní se zajímavě a vzrušivě znějící hudební předlohou. Výběrová bibliografie: Erismann, Guy: Martinů – un musicien a l’éveil des sources. Acte Sud, Paris 1990. Halbreich, Harry: Bohuslav Martinů. Werkverzeichnis, Dokumentation und Biographie, Schott Music, 2005 Mihule, Jaroslav: Martinů, osud skladatele, Karolinum 2002 Mabary, Judith Ann: e Strangler: A Rite of Passage. E creative synthesis of modern dance, literature and music – Erick Hawkins, Robert Fitzgerald and Bohuslav Martinů. Disertační práce (M. A.) Washington University St. Louis, Missouri, May 1992 Mabary, Judith Ann: A Tale of Intrigue: e Making of Martinů’s Škrtič, 1998 Mabary, Judith Ann: Bohuslav Martinu’s Forgotten dance drama, bulletin Czechoslovac Music Society, Spring 1992 Mabary, Judith Ann: Martinů’s contribution to modern dance in America, Bohuslav Martinu Newsletter. January – April, 2006, vol. VI. No. 1, str. 16, 17 Šafránek, Miloš: Divadlo Bohuslava Martinů. Supraphon, 1979 Všeobecná bibliografie: Brockett, G. Oscar: Dějiny divadla. Nakladatelství Lidové noviny – Divadelní ústav, Praha 1999. e New Grove Dictionary of Music and Musicians. Edited by Stanley Sadie. Grove’s Dictionaries, New York 2001. Český taneční slovník, Divadelní ústav 2001 www.martinu Studie byla publikována ve sborníku Stopy tance, Akademie múzických umění v Praze, hudební fakulta, katedra tance, 2007. •

s t u d i e , k o m ent á" e

recepce díla a osobnosti zde1ka nejedlého  Jaroslav Smolka Letošní 130. výročí narození Zdeňka Nejedlého prošlo, tuším, bez jediné vzpomínky na tohoto zakladatele české moderní hudební vědy, historika a politika. Kdysi byl uctíván, oslavován – a ještě dřív byl postoj k němu rozpolcen: jedni s ním polemizovali, cítili se povinni bránit proti němu hodnoty, které preferovali, jiní s ním souhlasili. Dnes už není ani objektem anekdot či posměchu – jeho odkaz nikoho nezajímá, mladí pomalu ani nevědí, kdo to byl. Redakce nového internetového Českého hudebního slovníku mne požádala, abych tam napsal jeho heslo. Tam brzy vyjde zhodnocení běhu jeho života a budou vyjmenována všechna důležitá díla; není třeba je dnes připomínat širší veřejnosti. Je však zajímavé, jak byla jeho veřejná činnost a tvorba v různých dobách vnímána, jaká byla jejich recepce a reflexe. O tom se dosud soustavně nepsalo, i když je to osud z mnoha hledisek poučný. Osobnost a tvůrčí výsledky Zdeňka Nejedlého byly vnímány už od období před první světovou válkou velmi protikladně. Na jedné straně byl oceňován jako fundovaný a pilný historik i vědec s velkým přehledem po četných humanitních vědeckých i uměleckých oborech, na druhé straně jako muzikolog s velmi jednostranně vyhraněnými názory na celkové rozložení i jednotlivé osobnosti a proudy soudobé hudby. Obraz zaníceného vědce, jakým nejen působily jeho spisy a jaký vytvářel i občasnou autoreflexí, se však záhy, už roku 1911, setkal s námitkami, ba s ironickým odporem. Když se pochlubil, jak se u Zdeňka Fibicha učil harmonii vědecky, odpověděl mu mladý skladatel, Novákův žák Ladislav Vycpálek, sžíravou časopiseckou notickou Jak se pan profesor Nejedlý učil harmonii. A něco podobného se opakovalo o několik měsíců později, když se Nejedlý chlubil, jak se vědecky učil kontrapunkt. Už to se odehrávalo na pozadí sporu, který tehdy právě propukal. Ten vyvolal Zdeňkem Nejedlým vykonstruovaný model dvojlomnosti české hudby sklonku 19. a začátku 20. stol. na linii Smetana – Fibich – Foerster – Ostrčil, kterou preferoval, a druhou, reprezentovanou jmény Dvořák – Suk – Novák – Janáček, k jejímž výsledkům se stavěl velmi kriticky. Tento rozpor vyhranil spolu se svými příznivci a žáky Otakarem Zichem, Vladimírem Helfertem, Josefem Bartošem, Artušem Rektorysem aj. v posledních letech před první světovou válkou do té míry, že rozpoutali polemiky, označované dnes nejčastěji jako „boje o Dvořáka“. V těch se proti jeho názorům postavila většina významných osobností českého hudebního života, zejména interpretů a také skladatelů. V průběhu desetiletí změnili své názory v této věci i někteří Nejedlého přívrženci z těchto bojů, zejména Vladimír Helfert. Ten už v recenzi Nejedlého knihy Zdeňka Fibicha Milostný deník polemizoval s jeho nekritickým přístupem a přeceňováním Fibichovy tvorby a zejména začátkem druhé poloviny 30. let v knize Česká moderní hudba dospěl k zásadně odlišnému postoji v hodnocení problémů, které byly podstatou předválečných polemik a „bojů“. Jakoby především na Nejedlého je mířena výtka: „Dosavadní stav naší hudební kritiky, kdy pro uctívání jednoho zjevu se odsuzují a neuznávají jiné zjevy, je prostě dále neudržitelný. … Jeden vidí smysl české hudby jenom ve Smetanovi, druhý jenom ve Dvořákovi, třetí jenom ve Fibichovi, čtvrtý by nejraději Nováka škrtl z české hudby, pátý zase neuznává Ostrčila atd.“ Vyžaduje vyrovnaný pohled: to, že se tvorba jednotlivých skladatelů velmi liší a obsahuje rozmanité přínosy, je předností a výhodou národní hudební kultury. Tento názor ovšem v české i světové veřejnosti zvítězil a Nejedlý se svou pochybnou kritickou hierarchií brzy začal působit

spíš jako nevyrovnaný podivín. Takové byly ostatně i jeho postoje k starší české hudbě a některým významným tvůrcům světovým. Neuznával domácí tvorbu baroka a klasicismu, jeho prioritami byla nejstarší chorálová tvorba s husitskými válečnými písněmi jako vrcholem, a potom až tvorba Smetanova. A ve světové tvorbě kolísal mezi různými skladateli klasicismu a romantismu, všeobecně uznávanými za špičkové tvůrce. Uctíval Gustava Mahlera, ale měl námitky k hudbě Richarda Strausse, velmi podcenil Modesta Petroviče Musorgského. Nesrovnal se dokonce ani s tak originálním a světově uznávaným zjevem, jako byl Leoš Janáček. I když se po skandálu se zákazem provozování díla v Národním divadle postavil za Vojcka Albana Berga, nebyl to výraz prvořadé úcty k jeho novátorskému slohu a hudební poetice, ale především se tu zastal díla, napadaného z pravičáckých kulturně politických pozic. Nejedlého velká hudebně historická díla však vzbuzovala od začátku respekt. Vykonal tu obrovskou heuristickou práci a důkladně kritickým přístupem k pramenům a literatuře posunul bádání daleko vpřed. Pozdější generace odborníků ovšem v jeho textech objevily četné chyby, ale současníci jeho spisy velmi ctili. Byly i osobnosti, které na tuto úctu a respekt doplatily. Třeba Leoš Janáček. Vzal za svůj názor, který měl Nejedlý z předchozí literatury: že husité používali dudy. V druhém dílu své operní bilogie, nazvaném Výlet pana Broučka do XV. století, podle Nejedlého exponoval velmi výrazně dudy a jejich nápodobu orchestrálními nástroji ve velké scéně vítání Žižkova vojska v Praze po vítězné bitvě na Vítkově. Později se zjistilo, že slovo dudy bylo chybnou interpretací textu příslušného pramene, husité zřejmě tento hudební nástroj neužívali. Další vědecká literatura takovou chybu snadno opraví, ale v Janáčkově jedinečném díle zřejmě budou husité navždy spojeni s dudami a dudáky. Chyb se do Nejedlého spisu dostalo ne-

Repro archiv



Zdeněk Nejedlý

studi e, k omen t á"e

málo, jedna dokonce i do notové transkripce válečné písně Ktož jsú boží bojovníci. A up to date samozřejmě nezůstaly texty ostatních velkých prací Zdeňka Nejedlého: po desetiletích se objevilo mnoho nových pramenných svědectví k dějinám českého národního obrození, stavících do jiného světla autorovy závěry z velké monografie Bedřicha Smetany; světové vědecké bádání je dnes velmi daleko i od Nejedlého závěrů o původu hudby nebo hudební kultuře antiky. To všechno však nic nemění na tom, že jeho přínos byl pro českou hudební vědu významným startovním skokem a některé jeho spisy dosáhly významu zakladatelských hodnot. Jiná zvláštnost vědeckého odkazu Zdeňka Nejedlého spočívá v tom, že s výjimkou (ostatně ne tak rozsáhlých) Dějin opery Národního divadla žádný svůj velký a skutečně ambiciózní spis nedokončil: jeho vědecké dílo sestává z řady sice monumentálních, ale torz. Dějiny husitského zpěvu měly sahat až po českobratrský chorál, velká monografie Bedřich Smetana měla v několika desítkách svazků obsáhnout celý skladatelův život a tvorbu, dva svazky Všeobecných dějin hudby ulpěly jen na dvou začátečních kapitolách a nedostaly se ani k hranicím středověku, pozdní Dějiny národa českého mají pod honosným mnohoslibným názvem jen dva svazky o pouze předpokladových skutečnostech, jež nelze ještě počítat k českým národním dějinám. Za Nejedlého života se to vykládalo tak, že vždycky jen naznačil, jak by danou problematiku řešil a hned se vrhal na jiné úkoly. Už tehdy ovšem bylo zřejmé, že taková torza nikdo druhý nemohl dokončit ani autorovu osobní metodu nově aplikovat. Možná měl volit jiné názvy, které by přesněji vystihly, co skutečně zpracoval. Ony velkoryse mnohoslibné tituly, za kterými byly jen velmi dílčí výsledky, nepůsobí dobře. A nepůsobily už ani ve své době. Příznačný je v této věci známý tradovaný výrok Leoše Janáčka: „Chtěl jsem se z Nejedlého prvního dílu dozvědět něco o mládí Bedřicha Smetany, ale byly to jen dějiny českého pivovarnictví.“ Skutečně, Nejedlého dovedla skutečnost, že Smetanův otec byl sládkem a nájemcem pivovaru, k sepsání neúnosně dlouhé a pro bádání o Smetanovi zcela nepodstatné pasáže na mnoha stranách. Nikde nebylo přesně ani věrojatně vysvětleno, jak se Zdeněk Nejedlý dostal ve 20. letech ke komunistickému politickému přesvědčení. Vědec, který vyrostl z národních tradic dějinného pojetí Františka Palackého, se k němu veřejně vehementně hlásil, psal do Rudého práva, orientoval se stále výrazněji na politickou publicistiku. Šokoval tím i na hudební scéně. Když se po Novákově obvinění Otakara Ostrčila z nedostatečné přípravy jubilejního cyklu souborného provedení oper tohoto skladatele Zdeněk Nejedlý ozval ve prospěch šéfa opery Národního divadla, Vítězslav Novák vypointoval svou odpověď konstatováním, že Nejedlý jako komunista ani není hoden toho, aby se s ním polemizovalo. Koncem 30. let byl Zdeněk Nejedlý do komunistické politiky namočen už do té míry, že se dalo čekat jen jeho zatčení. Gestapo prý pro něj do bytu přišlo velmi záhy po obsazení Prahy 15. 3. 1939. To však byl už Nejedlý s chotí a synem Vítem, komunisticky angažovaným skladatelem, na tajné cestě do Moskvy. Tam se věnoval téměř výhradně politice a u toho zůstalo, i když se vrátil jako ministr Fierlingerovy Košické vlády do osvobozené republiky. I potom byl převážně politikem. Stál v čele přípravy školské reformy, která nivelizovala i snížila úroveň českého, zejména středního školství, jako ministr školství i pak místopředseda vlády nesl odpovědnost za další deformace. Není známo, že by se byl zastal někoho z perzekuovaných vědců nebo umělců. Podle svědectví muzikologa Jaroslava Jiránka, který mu byl osobně blízko jako vědecký pracovník jeho Kabinetu v Československé akademii věd v letech 1953–62, bál se Zdeněk Nejedlý po zkušenostech z Moskvy osobní nepří-



zně Josefa Vissarionoviče Stalina a očekával, že možná bude obviněn podobně jako Rudolf Slánský. Nelze dnes posoudit, zda to byly odůvodněné obavy. Když byl jako pětasedmdesátiletý postaven do čela nové Československé akademie věd, byl už hlavně jen legendární figurou, nerozhodoval o ničem a nekoncipoval nic. Ani pracoviště vlastního oboru, akademický Ústav pro hudební vědu, jemuž mohl formálně sám stát v čele, tu nezřídil. Zvykl si na bombastické oslavy, jež provázely jeho výročí, zejména pětasedmdesátiny a osmdesátiny v letech 1953 a 1958. V osmiletí 1952–59 vyšlo 24 sborníků a jubilejních spisů z let, vztahujících se k těmto výročím. Je to svědectví bujícího kultu osobnosti Zdeňka Nejedlého, někdejšího vědce, který mezitím upadal do senility: netvořil, zvykl si na život uctívané legendy. Česká veřejnost to ovšem brzy postřehla a reagovala na to tradovanými anekdotami. Z četných uvedu alespoň jednu: Dva sedí těsně před kterousi premiérou roku 2020 v parteru Národního divadla a dívají se nahoru po lóžích, koho z jejich vznešeného osazenstva poznají. Tu jeden ohromeně poznamená: „Podívej támhle, to je Zdeněk Nejedlý!“– „Ale ten už přece dávno umřel“, odvětí druhý. – „Nojo, to je pravda, ale ono se mu to dodnes nesmí říct.“ Později byl jako směšná figurka také reflektován umělci, kteří měli dost odvahy ono vidění vyjádřit. První byl asi Jan Werich v jedné tzv. forbíně s Miroslavem Horníčkem. Uchopil tam prý staré zkažené jablko se štítivě zabarvenou otázkou:„Co to tady je?“ A hned si odpověděl asi v tomto smyslu: „Je to starý, scvrklý a kyselý: no jó – je to NEJEDLÝ“. Znamenitě byl ztvárněn Zdeněk Nejedlý velmi věrohodně nalíčeným, pohybujícím se i mluvícím hercem Vladimírem Šmeralem ve filmu Jiřího Menzela Skřivánci na niti podle literární předlohy Bohumila Hrabala v situaci, kdy se senilní ministr bez portefeuille dostal na skládce kladenských hutí mezi nuceně pracovně nasazené politické delikventy a rozmlouval s nimi jako s nadějným mládím socialistického režimu. Tato scéna je sice nejspíš dílem umělecké fantazie, ale jako obraz senilní osobnosti, která ztratila smysl pro aktuální realitu, je psychologicky pravdivá či pravděpodobná. To nelze říci o literárním obrazu situace z mládí Zdeňka Nejedlého v knize Josefa Škvoreckého Scherzo capriccioso. Veselý sen o Dvořákovi. Nejedlý je tu líčen jako nápadník Otylky Dvořákové, který se vnucuje k Dvořákovým domů a kterého Antonín Dvořák nakonec vyhodí: nejen proto, že se ho Otylka vlastně bojí a je jí nepříjemný, ale i proto, že pomlouvá Bedřicha Smetanu. Tento plod spisovatelské fantazie se neopíral o žádné prameny ani paměti, ale už začal kolovat nejen po muzikantských šatnách; slyšel jsem jej vyprávět herce Ladislava Smoljaka i v televizi ve vážném vzdělávacím pořadu o Josefu Sukovi a Antonínu Dvořákovi. To skutečně nebylo na místě, v takovýchto případech je důležité rozlišovat Wahrheit a Dichtung, i když je to básnění vzrušivě lechtivé. Z těchto smutných konců je ještě patrný zájem o Nejedlého, i když už hodně kritický. To, co následuje teď v 21. století, je ještě potupnější: nezájem, neznalost, zapomenutí. Je ovšem pochopitelné: co napsal cenného, reflektovali po něm jiní lépe. Jen pro máloco půjdou dnes i odborníci do jeho textů. •



k n ih y

Ale takové politické komentáře jsou řídké. Celkově panuje v knížce muzikantská pohoda, láska ke kvartetu a snaha poučit čtenáře o kvartetním životě nenásilnou formou. V závěru autor popisuje personální obměny Janáčkova kvarteta, po nichž soubor začíná stále znovu navazovat zpřetrhané nitě. Fénixové! Faktická stránka je úctyhodná, archivní paměť selhává jen zřídka (při stěhování z Besedního domu se ztratila pečlivě vedená kronika ) – a jazykový labužník bude mít i požitek z češtinářských veletočů na úrovni špiček našich mistrů pera. Čtení nejen do dopravního prostředku – úplně zapomenete na okolí a často se budete smát nahlas. Hluboký obdiv, Ádo, a ještě hodně dlouho takovou svěžest duše i těla! Adolf Sýkora: Z mého života v Janáčkově kvartetu. Knižnice Opus musicum, svazek XIX, Opus musicum 2007, 328 stran, ISBN 80-903211-4-3. •

velká soutěž hudebních rozhledů adolf sýkora z mého života s janá!kovým kvartetem  Ivan Štraus Už dávno jsem se nepobavil a nepoučil tak, jako při četbě této knihy. Ukázka úvodu: Je neděle 24. září 2006. Před chvílí jsem vypnul vysavač. Nedivte se! Jako důchodce mám právo pracovat i v neděli nebo třebas jenom v neděli a dnes se mi právě zachtělo luxovat… Proto jsem vypnul vysavač, zapnul počítač a napsal prvních pár vět. Skočil jsem do vody a teď už musím plavat. To je introdukce na čapkovsko-hurníkovské úrovni, leč jazykově zcela svébytná! Adolf Sýkora líčí svůj život v Janáčkově kvartetu s humorem i věcně, barvitě a bez sentimentality. Dozvíte se od něj všechno: jak se do kvarteta včlenil, co pro jeho členy znamenal dvojitý úvazek, co obnášela kvartetní spolupráce vzhledem k okolí, proč se rozhodli hrát zpaměti, o Jiřím Trávníčkovi – tyto stránky jsou velmi dojemné, dýchá z nich láska a obdiv k zesnulému primáriovi – jak to bylo s obměnami obsazení, samozřejmě cestovní zážitky včetně autentického svědectví o kontrastech dvou tehdejších společenských řádů, veselé historky z natáčení, rodinné „snímky“ všech zúčastněných a plynutí doby. Kde jinde bychom například našli takto zhuštěný a výstižný popis sametové proměny: Svoboda podnikání prožívala svoje jaro a kapitalistické pupence rašily na těle státu bez ochrany legislativní hygieny. Hranice se staly propustnými, setřásly trní drátů a otevřely se přívalu asijského pokoutního kapitálu s lákavou nabídkou „šuntu“ pod vlajkou světových značek. Místo strážců se samopaly nabízeli cizincům vstup do kapitalistické pohádky sádroví trpaslíci. Reklama vstala z mrtvých, naučila se lhát v mnoha řečech a její sex-appeal se zdigitalizoval. Byrokracie, jejíž slibovaná mrtvice byla jen reklamním sloganem režimu, předala dřinu strojům a má více času na tvůrčí činnost – výrobu nových formulářů.

Vážení čtenáři, a je tu opět naše pravidelná soutěž, v níž můžete vyhrát například nejen hezké nahrávky, ale často i velmi zajímavé knihy s hudební tematikou. I tentokrát tedy budeme držet palce, pojďme se ale vrátit k minulým vítězům. Otázka na listopad zněla, kdo je uměleckým šéfem festivalu Innsbrucker Festwochen der Alten Musik a ve kterém roce se tohoto postu ujal? Správně jste odpovídali, že jím je kontratenorista René Jacobs, který tu byl uměleckým šéfem jmenován v roce 1997. Těm, kterým navíc přála i Štěstěna, moc blahopřejeme a opět posíláme slíbená cédéčka. A kdo to tentokrát bude?

. Karel Pavelek, Opava . Vlasta Hájková, Chrudim

. Alžběta Poppová, Ostrava-Poruba

otázka na prosinec:

Kdo se příští rok postaví do čela Bayreuthských Festspiele a po kolika letech tak vystřídá Wolfganga Wagnera?

Své písemné odpovědi zasílejte do 16. prosince 2008 na adresu redakce Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] . Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách www.hudebnirozhledy.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.

svt hudební ch ná st ro j 

aktuality



jan petrof vyznamenán prezidentem republiky

Duo Petrof na Pianosalonu Praha

duo petrof

Jan Petrof na Pianosalonu v Hradci Králové

Repro archiv

Duo Petrof je jméno, pod kterým vystupují mexičtí klavíristé ruského původu, Anatoly Zatin a Vlada Vassilieva. Se svými uměleckými aktivitami začali v roce 2003 premiérou Sonáty č. 2 Claude Bollinga pro 2 klavíry, bicí a kontrabas. Duo vzniklo s cílem propagovat světový hudební repertoár určený pro 2 klavíry jako společný projekt mexických institucí University of Colima a „Pianos and Organs“. Mezi významná dějiště koncertů tohoto dua patří Národní centrum umění v Ciudad de México a městské koncertní sály v Queretaru, Celaye, San Luis Potosí, Colimě, Manzanille, Ajijic, Ciudad Juaréz, Guadalajaře. Jejich vystoupení v proslulé Carnegie Weil Hall bylo vyzdviženo na IBLA Grand Prize Music Festivalu v Itálii, dále působili na Newyorské universitě a na Univerzitě De Anza v Kalifornii, stejně jako v předních koncertních sálech Itálie, Ruska a Ukrajiny. V létě roku 2008 s nimi společnost PETROF v Mexiku nahrála mimořádné album, které obsahuje skladby F. Poulenka, C. Debussyho, A. Zatina nebo A. Chačaturjana. Na veletrhu Music China 2008 hrálo Duo Petrof na expozici společnosti PETROF, kde upoutalo pozornost všech posluchačů. Jejich vystoupení je hlavně strhující a zábavnou show, o čemž se můžete přesvědčit na mnoha odkazech na www. youtube.com nebo na stránkách společnosti PETROF www. petrof.com.

Ing. Jan Petrof (1940) byl při příležitosti oslav 28. října vyznamenán prezidentem České republiky medailí III. stupně za zásluhy o stát v hospodářské oblasti. Poprvé za šest let udělování státních vyznamenání u příležitosti vzniku samostatného československého státu si prezident Václav Klaus vzpomněl i na podnikatele. Janu Petrofovi se podařilo obnovit tradici staré české rodinné firmy a dostat ji na špičkovou úroveň. V roce 1991 se stal v tehdejší Továrně na piana obchodním náměstkem a od té doby se snažil firmu vrátit do rukou rodiny. V restituci však rodina Petrofových získala jen čtyři procenta akcií a zbytek musela odkoupit od Fondu národního majetku. Plně do rukou rodiny Petrofových společnost přešla v roce 2001. Jejím majoritním vlastníkem a jednatelkou se stala dcera Jana Petrofa, Zuzana Ceralová Petrofová, která se zároveň postavila do čela společnosti PETROF, největšího evropského výrobce klavírů a pianin. Jan Petrof se však na společenské úrovni angažuje i nadále. Více o společnosti Petrof se dočtete na webové adrese www. petrof.com. •

Foto archiv

Foto archiv

 Jan Ryšavý

Poděkování Jana Petrofa prezidentovi, Václavu Klausovi...

s v  t h u d e b n í ch n ást r oj

sv"toví housla#i a $eská škola

Foto archiv



xii. akira takahashi  Stanislav Bohadlo „Česká republika má krásnou barevnou přírodu a pozoruhodnou historii.” Akira Takahashi se narodil v Ósace (1970) a houslařství ho přitahovalo už od 13 let, kdy zkoušel stavět své první housle. Od té doby jeho vášeň stále narůstala, i když zatím zůstával pouhým samoukem. V roce 1994 ukončil studium fyziky na ósacké univerzitě a téhož roku nastoupil na místo průmyslového návrháře v kovovýrobě. Teprve v roce 2000 se vypravil do Itálie a v Cremoně se dal zapsat na proslulou Houslařskou školu. Po přijímací zkoušce byl přijat do třetího ročníku pětileté formy studia. Jeho učiteli byli Primo Pistoni a Alessandro Voltini. Absolutorium s diplomem získal v roce 2003, ale pokračoval ještě v postgraduálním kurzu pod vedením Sandra Asinariho. Své první mezinárodní zkušenosti a úspěchy začal sbírat v České republice. Na moskevské Čajkovského soutěži obsadil se svými houslemi v roce 2007 druhé místo. Na své webové stránce vypsal v podobě japonských dopisů z Cremony podrobnou historii svého houslařského života na cremonské škole, seznamování se s Itálií, setkání s učiteli, osobnostmi a kolegy v Cremoně. Popisoval také podrobně výlety do jiných měst a vedl až do op. čísla podrobnou evidenci a fotodokumentaci stavby svých nástrojů. Zcela jedinečným obrazem zájmu A. Takahashiho je jeho Houslařská knihovna – resp. Poznámky, výpisky, fotografie a resumé z houslařských publikací vydaných japonsky, italsky a anglicky, které studoval a dává je tak k dispozici japonským houslařům. Akira Takahashi je, jak vidno z jeho textové produkce, i vášnivým literátem. Ještě jako středoškolský student napsal sérii esejí Kniha, jak statečně bojovat. Na svém webu nabízí také 20 kapitol svého italského životopisu Mé první zkušenosti. Jeden z prvních dopisů z Cremony v japonštině se týkal s IX. Triennale spojenou výstavou nástrojů cremonských houslařů a dokumentů od renesance po romantismus (Quattro secoli di arte liutaria). Podivoval se nad absencí japonštiny na oficiálním plakátu, ale pak se na studentský průkaz vracel na výstavu pětkrát a pečlivě studoval vystavené nástroje. I když fotografování nebylo dovoleno, přece jen opatrně několik snímků pořídil a všímal si i vzácných vystavených obrazů s houslařskou tematikou. „Jako součást výuky jsme navštívili mistra Pistoniho. Jednomu po druhém nám vysvětloval detailně naše chyby a nepřesnosti, ale protože nemluvil jinak než italsky, bylo to pro mě jako by mluvil proti zdi.“ Akira pořídil japonský seznam všech devatenácti vystavených nástrojů a pro kolegy, japonské houslaře, nabídl na svých rozsáhlých webových stránkách i základní vyobrazení. Když v roce 2004 vyšla v japonském časopise obsáhlá reportáž o průběhu Metelkovy soutěže v Náchodě, byl to právě Takahashi, který článek s fotografiemi redakci zaslal. V komentáři k vydání zářijového čísla String uvedl: „Samozřejmě jsem to byl já, kdo to napsal. Česká republika má krásnou barevnou přírodu a pozoruhodnou historii.“ Vážil si podle svých reportážních dopisů setkání s českými a zahraničními houslaři, ocenil průběh soutěže a způsob zápolení v řezbě houslové hlavičky všech účastníků v jednom sále. Sám sice žádnou cenu nezískal, ale pobyt v Náchodě po boku svých cremonských přátel považoval za jedinečnou zkušenost. „Bohužel, skončil jsem celkově na 25. místě,“ napsal k vlastní fotografii. Po návratu do Itálie však měla „metelkovská cesta“ do za-

Opus 44 byl vystaven na výstavě Japonské houslařské společnosti v Tokiu v květnu roku 2005. Je to vítězný nástroj ze soutěže v Lubech. Hodnotilo se užití nejkvalitnějšího materiálu. Housle jsou postaveny z balkánského javoru, který deset let přirozeně vysychal a z patnáct let přirozeně sušeného alpského smrku. Deska, která vypadá jako barevná retuš, je přírodní dřevo. Nemá ani silnou vrstvu laku.

alpských zemí ještě pokračování. Hned druhý den se všichni sešli u Gio Batty Morassiho v dílně s novináři a poté starý mistr prohlížel a hodnotil vyřezané šneky všech cremonských účastníků. Jak vzpomínáte na náchodskou soutěž v ročnících 2004 a 2008? Náchod je malé ale překrásné město ve východních Čechách se zámkem přímo nad náměstím. Odehrává se tu jediná houslařská soutěž spojená se soutěží ve zručnosti. Je to tak „domácká“ soutěž, že se jí žádná jiná na světě nevyrovná. Pro všechny účastníky je velkým zážitkem i bez ohledu na to, na jakém místě se umístili, a vždy si odvážejí nezapomenutelné vzpomínky. Nafotil jsem tu na dva digitální aparáty 700 fotografií a mám tak celou atmosféru a všechny účastníky stále velice blízko mých vzpomínek. Jak se do vašeho houslařského života promítá japonské a italské houslařství? Hned po návratu z Náchoda do Cremony jsem se vracel do Japonska, domů do Ósaky, abych opět odejel do Tokia, kde Japonská výzkumná asociace připravovala II. Výstavu houslí. Navštívilo ji velké množství lidí a byl to úspěch japonského houslařství, přičemž členové Asociace mohli na 60 vystavených nástrojů studovat. Ano, byly tu vystaveny i moje nástroje postavené v Cremoně – kopie Stradivariho, Tieffenbruka a Quarneriho. Cestování a účast na výstavě byly vyčerpávající, ale zároveň to byla velká příležitost pro mě i jiné mladé houslaře. Na jejich nástroje hráli profesionální hudebníci,

svt hudební ch ná st ro j  laici i odborníci si je prohlíželi a mohli jsme tak vstoupit do povědomí hudebního světa. V roce 2005 jsem se také zúčastnil První mezinárodní houslařské soutěže učňů a tovaryšů v Lubech se soutěží ve zručnosti. Díky všem mým učitelům a kolegům jsem získal první cenu a zároveň cenu za nejlepší práci. Soutěž v Lubech, kde je houslařská škola a také řada provozoven, je jakýmsi tréninkem pro Metelkovu soutěž v Náchodě. Díky tomu má Česká republika jako jediná na světě dvě houslařské soutěže ve zručnosti! Dnes u nás reprezentujete spíše cremonskou školu než japonskou. Ano i ne. Na soutěže do Čech a na Slovensko jezdíme obvykle společně minibusem jako skupina cremonských houslařů. V Dolném Kubíně na Slovensku se nám však tolik nedařilo. Vyhráli Poláci, třetí byl Amano Toshikazu, pátý Marco Osio, šestý Kikuta Hiroshi a já jsem, bohužel, skončil dvanáctý. Zabýváte se i houslařským výzkumem nebo teorií? Když jsem dokončoval houslařskou školu v Cremoně, stály přede mnou dvě (zdálo se) nepřekonatelné hory. Závěrečná zkouška v červnu v italštině (ouvej!) a písemná práce na dané téma, také v italštině (ouvej, ouvej!). Pak na konci dubna se učitel ptal na zvolené téma. Bylo možné si vybrat z oblasti nauky o materiálu, z hudební historie, ze sféry výzkumu nebo studia starých nástrojů. Nakonec jsem se rozhodl pro téma Srovnání Stradivariho modelů pomocí suprapozice v programu AutoCAD. Podtitulem práce bylo Identifikace forem jeho houslí. K jakým jste dospěl závěrům? Z pěti set dnes známých Stradivariho nástrojů jsem měl k dispozici 40 exemplářů ve fotografiích 1:1 a v plánech. Pomocí jednotlivých skenů fotografií a plánů jsem kladl v sowaru AutoCAD na sebe takto získané křivky a vyhodnotil jsem 12 různých tvarových typů. V písemné podobě jsem pak práci vybavil také sérií tisků všech dvanácti typů na průhledné fólii.



14

1703

Dicson Poynder

P/B

15

1703

Emiliani

P/B

16

1707

Brustlein

P

17

1707

La Cathedrale

P

18

1709

Engleman

P

19

1709

Hemmerle

P

20

1710

Dancla

P

21

1711

Parke

G

22

1713

Gibson

P

23

1714

Soil

G

24

1715

Emperor

P

25

1715

Il Cremonese

G

26

1715

Tiziano

P/B

27

1716

Medici

G

28

1716

Oppenheim

P

29

1716

Provigny

P

30

1717

Park

P/B

31

1719

Rayssac

P

32

1719

Zahn

G

33

1720

Kyd

P/B

34

1721

Lady Blunt

P

35

1724

Sarasate

P

36

1725

Chaconne

B2

37

1733

Sassoon

P

38

kol. 1734

Habeneck

P

39

1735

Samazeuilh

B2

40

1736

Muntz

S2?

Výsledky podle typů Pořadí

Rok

Název

Stanovení typu

1

kol. 1670

Tulllaye

S1

2

1677

Sunrise

S1

3

1679

Hellier

P/B

4

1684

Webbs

P/B

5

1685

Guyot

P/B

6

1690

Toscano

P/B

7

1691

Hilton

PG

8

1692

Bennett

B1

9

1693

Harrison

B1

10

1697

Uchtomsky

S1

11

1698

Baron Knoop

S1

12

1698

oulow

B1

13

1702

Conte de Fontana

P/B

Zdroj: http://www.interq.or.jp/gold/akiravln/cremona_inf33.htm

Repro archiv

Na základě takto získaných dat lze tvarově přesně definovat Stradivariho modely v určitých letech, resp. datovat dosud nedatované exempláře. •



r e v u e h u d e b ních no si!

Foto Jiří Skupien

žívá pouze 5–6 barev, nikdy nejsou identické – nuance vytvořené barvením nití vytvoří vždy jiný odstín. Podobně strukturovaná je i Feldmanova hudba. Titul pod objednacím číslem MDG 6131521 vydává firma DABRINGHAUS UND GRIMM (CLASSIC). Doporučujeme!

Hned dvě novinky za sebou, Guitar Solo Collection Lubomíra Brabce (Skladby a transkripce pro kytaru: J. S. Bach, F. Sor, F. Tárrega, M. Ponce, M. Castelnuovo-Tedesco, E. Granados, I. Albéniz – SU 3964-2) a Dvořáka s Čajkovským v podání Smetanova tria (Klavírní trio č. 2 g moll, op. 26, B 56 a Klavírní trio a moll, op. 50 – SU 3949-2) pokřtila 15. 10. v sále Emy Destinnové firma SUPRAPHON. Protagonisté obou novinek se tu až na Janu Vonáškovou-Novákovou ze Smetanova tria, které se v neděli 13. 10. narodil syn Matouš, sešli, zahráli (Smetanovci pouze z nahrávky) a své tituly společně se svými kmotry, spisovatelem Alexem Königsmarkem a ředitelem ZUŠ na Smíchově, Pravoslavem Kohoutem, pokřtili. Příjemné setkání, které slovem provázela Jitka Novotná, tím však neskončilo, protože na provizorní pódium byl pozván ještě jeden komorní soubor: Panochovo kvarteto, letos oslavující plných 40 let své kariéry, jemuž ředitelka vydavatelské společnosti, Jana Gondová, předala Jubilejní platinovou desku za nesmazatelný vklad do umělecké kvality značky Supraphon. Soubor, který dodnes působí v původní sestavě, začal pro tuto firmu nahrávat již v roce 1974, kdy zrealizoval snímek Dvořákova Smyčcového kvartetu č. 12 F dur, zvaného „Americký“, op. 96. Od té doby tu spatřilo světlo světa na 96 jeho nahrávek, mezi nimiž nechyběly například ani komplety Dvořákových, Smetanových či Janáčkových smyčcových kvartetů, a bylo prodáno na 270 000 nosičů. Letos vyšel Panochovu kvartetu, které je v této sezoně i rezidenčním souborem Českého spolku pro komorní hudbu, komplet 4 CD s dalšími Dvořákovými komorními díly, z nichž některé nahrálo ve spolupráci se Sukovým triem (smyčcové kvintety č. 1 a moll, op. 1, č. 2 G dur, op. 77 a č. 3 Es dur, op. 97, Intermezzo pro smyčcový kvintet, Smyčcový sextet A dur, op. 48, klavírní kvintety č. 1 A dur, op. 5, č. 2 A dur, op. 81 a klavírní kvartety č. 1 D dur, op. 23 a č. 2 Es dur, op. 87 – SU 3921-2). Na fotografii zleva Alex Königsmark, Lubomír Brabec, Jitka Čechová, Jan Páleníček a Pravoslav Kohout.

Klavírní kvintety, op. 30 a 54 rakouského skladatele maďarského původu Karla Goldmarka (1830–1915), který psal v eklektickém stylu pod vlivem Wagnera, Mendelssohna a Brahmse a mezi jehož nejznámější skladby patří nepochybně opera Královna ze Sáby a symfonie Venkovská svatba, vydává pod objednacím číslem CPO 777277 firma CPO (CLASSIC). Nastudoval je Quatuor Sine Nomine s klavíristou Oliverem Triendlem. Skladatel Petr Skoumal obdržel 13. 10. od firmy SUPRAPHON platinovou desku za 17 tisíc prodaných kusů CD Když jde malý bobr spát. Deska písní pro děti vznikla před pěti lety a nyní na ni navazuje další CD Kamkpak běžíš, ježku?. I to je dalším výběrem z dětských písní autora s texty od Zdeňka Svěráka, Jana Vodňanského, Pavla Šruta a dalších autorů. Zpívá na ni Petr Skoumal s dětskými interprety, jako hosté i CK Vocal či sbor Pueri Gaudentes. vla DVD koncertu sester Idy Kelarové a Ivy Bittové z Lucerny v lednu 2008, kde zpívaly jazz s dalšími hosty (INDIES SCOPE), bylo pokřtěno během koncertu ve vinohradské Casa Gelmi 18. 10. Mezi kmotry byli kromě Idy Kelarové i Petr Dorůžka a Ladislav Špaček, který tehdy koncert uváděl. V programu na Vinohradech vy-

stoupil i kytarista David Dorůžka se slovenskými hosty, mj. s pianistou Ondrejem Krajniakem. Omluveni byli Iva Bittová a Georg Mráz pro pobyt v zahraničí. vla Retroswingová kapela Václava Marka Blue Star natočila CD Několik přání, které je poctou skladateli prvorepublikových šlágrů Václavu Pokornému, jenž se letos dožil devadesáti let. CD vydalo PRODUCENTSKÉ CENTRUM FRANTIŠKA RYCHTAŘÍKA vedené po jeho smrti synem Lukášem a po kratší přestávce tak opět obnovilo činnost. Album zahrnuje většinou skladby Václava Pokorného, ale i některých jeho současníků. Mezi kmotry během křtu v Divadle U Hasičů byli 25. 10. i Jiří Suchý (zpívá na CD bonusové písně od J+V+W), Jitka Molavcová a profesor Pavel Pao. vla Pro svou novou nahrávku zvolil výrazný německý pianista Steffen Schleiermacher klavírní kompozice významného skladatele 20. století, Mortona Feldmana (1926–1987). První díl této celkem třídílné série nabízí tzv. Triadic Memories/ Trojité vzpomínky. Jsou 90 minut dlouhé, což je u tohoto amerického skladatele docela málo! V 70. letech se Feldman začal intenzívně zajímat o koberce anatolských nomádů. Ačkoliv se při jejich výrobě pou-

Skladby Bohuslava Martinů (1890–1959) uvedené na novém CD firmy SUPRAPHON pod objednacím číslem SU 3958 (Sinfonietta La Jolla pro klavír a komorní orchestr, H 328, Toccata e due canzoni pro malý orchestr, H 311 a Concerto grosso pro komorní orchestr, H 263) spatřily světlo světa v rozmezí let 1937–50 a ačkoli Concerto grosso vzniklo ještě v Paříži (1937), všechny již byly premiérovány ve Spojených státech, kam byl skladatel nucen utéci před válkou. Nebývalý úspěch bostonské premiéry Concerta grossa skladateli doslova otevřel dveře a přinesl mu další objednávky a nabídky. Martinů se zde inspiroval barokními hudebními formami a postupy, Sinfoniettu La Jolla lze považovat za jeho rozloučení s neoklasicismem. Společným rysem tří skladeb je i užití klavíru (v Concertu grossu dokonce dvou) spíše v roli orchestrálního než koncertantního nástroje. Repertoár Pražského komorního orchestru, který díla nastudoval, sahá od baroka až po soudobou tvorbu, a tak jej velká zkušenost s hudbou starších období činí ideálním interpretem pro tento výběr z Martinů tvorby. Skvostná nahrávka je navíc podtržena přítomností obou klavíristů (Hála byl dlouholetým spoluhráčem Josefa Suka, Jiříkovský nahrává s Pavlem Šporclem) i zkušeného dirigenta a skladatele Ondřeje Kukala. Pomyslný pátý díl severoněmecké varhanní edice, na němž se podílel Friedhelm Flamme (Gerhard-von-Holy-Organ, 1710/11, Dornum, Německo), přináší skladby dvou mistrů – Melchiora Schildta (1592–1667) a Petera Morharda (?–1685). Místa Schildtovy kariéry jsou nám známá: Wolfenbüttel, Kodaň, kde byl dvorním varhaníkem krále Kristiána IV., a Hannover. Během svého života byl velmi uznávaným varhanním virtuózem expresivní síly a originality. V roce 1732 o něm Johann Gottfried Walther napsal: „Když hraje, musíte buď brečet nebo se smát.“ O Peteru Morhardovi se nám však dochovalo velmi málo informací. Působil jako varhaník v kostele sv. Michala v Lüneburgu (1662–1685). Kompozice na novém CD firmy CPO (CLASSIC) jsou jeho jedinými dochovanými díly. Nahrávka (1 SACD hybrid), disponující velice kvalitním prostorovým zvukem, vychází pod objednacím číslem CPO 777343. Hned ve dvou japonských kulturních magazínech byla nahrávka společnosti ARCODIVA s názvem Janáčkova klavírní tvorba vyhlášena kompaktním diskem měsíce. Jejím protagonistou je Jan Jiraský a vyšla pod objednacím číslem UP 0071. Vysokého, pětihvězdičkového ocenění se dostalo také titulům A. Dvořák: Svatá Ludmila (CD UP 0078) a B. Smetana: Smyčcové kvartety (UP 0086). ArcoDiva v Japonsku svá CD distribuuje ve spolupráci s firmou Mercury inc.

revue hudební ch nosi ! 

Živá nahrávka z mnichovského Herkulessaalu (102117 – 1 DVD NTSC) představuje pod vedením sira Colina Davise elegický Houslový koncert Albana Berga (1885–1935) v podání Gidona Kremera a Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Alban Berg koncert dokončil v roce 1935, když jej velmi zasáhla smrt krásné, teprve osmnáctileté dcery Mahlerovy vdovy z druhého manželství, Manon Gropiusové. Berg dílo napsal „na památku anděla“. Dokument se věnuje privátnímu světu skladatele – sopranistka Kristine Ciesinki se vydává do Vídně, Prahy, USA a Německa a pátrá ve významných archivních dokumentech (32 minut koncert + 50 minut dokument). Vydává firma ARTHAUS (CLASSIC). Během první poloviny 19. století se Louisi Spohrovi (17845–1859) věnovalo daleko více pozornosti než jiným německým skladatelům, s výjimkou Beethovena. Po Beethovenově smrti v březnu 1827 byl Spohr do-

Foto Jiří Skupien

Osobnost španělského skladatele jménem Padre Antonio Soler y Ramos (1729–1783) pro nás zůstává stále velkou neznámou. Dochovalo se nám pouze jeho dílo, ale zato opravdu monumentální – četné mše, requiem, šedesát zhudebněných žalmů, moteta, kantáty, komorní i varhanní skladby a více než 200 sonát. Napadne nás srovnání s Domenikem Scarlattim, u kterého Soler pravděpodobně studoval. Solerova hudba je však o poznání více španělská – v jeho skladbách se objevují četné tradiční španělské taneční i vokální prvky. Klavíristka Marie-Luise Hinrichs se po několika letech opět nechala okouzlit jeho sonátami a výsledek je ohromující. Titul pod objednacím číslem CPO 777200 vydává firma CPO (CLASSIC).

O jedenáct dní později, tedy 21. 10., pořádala firma SUPRAPHON další přátelské setkání, tentokrát u příležitosti vydání alba Gipsy Way (SU 3951-2). Jeho protagonisté, Pavel Šporcl a skupina Romano Stilo, se tentokrát sešli v hotelu Amarilis, kde jim jejich novinku pokřtila Miss ČR Eliška Bučková. Pavel Šporcl si ji vybral nejen kvůli tomu, že pochází ze Strážnice, ale také proto, že sama hraje na cimbál. Na fotografii zleva František Rigo – primáš skupiny, Eliška Bučková a Pavel Šporcl.

konce považován za největšího žijícího skladatele evropského kontinentu! „Kdo jiný je teď schopen napsat symfonii?“ ptal se hudební kritik Friedrich Rochlitz roku 1828. Spohr se tak měl stát pokračovatelem Beethovenova odkazu. Skutečnost však byla jiná, jeho symfonie se od Beethovenových diametrálně lišily. Druhý díl jejich souborného vydání (Symfonie č. 2 d moll, Symfonie č. 8 G dur, op. 137, Koncertní předehra „Im ernsten Still“ D dur, op. 125) v nastudování Howarda Griffithse

V neděli 19. 10. proběhl v pražské Redutě koncert a křest nového CD Pražského Big Bandu (PBB) Milana Svobody, pojmenovaného Good News – e Best of Prague Big Band. CD vyšlo u firmy CUBE-METIER letos v září a obsahuje sedm Svobodových skladeb. Je tu jedno z vůbec nejstarších čísel Pražského Big Bandu zvané Kyklop, dále Pocta panu G. E. (původně byla na CD Česko-polského Big Bandu z roku 1985), Opičí sněm, upravená část baletu Mauglí, jediná novinka Dobrá zpráva odtamtud, ale především tři kompozice ze Svobodova absolventského koncertu v Bostonu roku 1984 – Blíženci, Touhy a Shledání. Všechny skladby jsou přearanžovány pro velké obsazení se čtyřmi trubkami, třemi trombony, tubou, pěti saxofony a čtyřčlennou rytmikou s kytarou. Nahrávka vznikla loni v létě v pražském rozhlasovém Studiu A. Desku pokřtil, spolu s Milanem Svobodou, Pavel Vlček z firmy Cube-Metier a legenda českého trombonu, Svatopluk Košvanec. Na fotografii zleva Pavel Vlček, Svatopluk Košvanec a Milan Svoboda.

Foto archiv



(NDR Radiophilharmonie) nás o tom přesvědčuje. Titul vydává firma CPO (CLASSIC) pod objednacím číslem CPO 777178 (1 SACD hybrid). Utrecht String Quartet se po delší době vrací k soubornému vydání smyčcových kvartetů ruského skladatele Alexandera Glazunova (1865–1936), a to Suitou pro smyčcové kvarteto, op. 35 a Kvintetem, op. 39. Předešlé dva svazky se setkaly s velice příznivým ohlasem hudební kritiky (Penguin Guide – „Jednoznačně doporučeníhodné.“; Classical.net – „Excelentní série.“; BBC Music Magazine – „Velmi silná nahrávka.“). Na nahrávce, vydané pod objednacím číslem MDG 6031238 firmou DABRINGHAUS UND GRIMM (CLASSIC), se podílí ještě violoncellista Michael Stirling. 25. 6. roku 1850 měla v lipském Státním divadle premiéru jediná opera Roberta Schumanna – Genoveva. Událost to byla nadmíru očekávaná – Schumann byl tehdy považován za nejlepšího německého instrumentálního skladatele a byl požádán, aby složil německou národní operu. Opera však i přes značné úsilí samotného skladatele brzy upadla v zapomnění. Nikolaus Harnoncourt ji poprvé objevil před cca 15 lety (na CD vyšla roku 1996) a dodnes ji považuje za brilantní kompozici, jednu z nejvýznamnějších v druhé polovině 19. století. V jeho nastudování ji ve světové premiéře na DVD (101327 – 1 DVD NTSC) v interpretaci sólistů (Juliane Banse – Genoveva, Shawn Mathey – Golo, Martin Ganther – Siegfried, Cornelia Kallish – Margaretha, Alfred Muff – Drago) a Orchestru a sboru curyšského operního domu (146 minut) vydává firma ARTHAUS (CLASSIC). Doporučujeme! Zpracovala Hana Jarolímková



r e v u e h u d e b ních no si!

ALIA VOX AV 9861 A+B Musica Notturna. Invocation à la nuit Montserrat Figueras – soprán, Hespèrion XXI, La Capella Reial de Catalunya, Le Concert des Nations, Jordi Savall – dirigent Nahráno v letech 1993–2008; zvuková režie Nicolas Bartholomée, Nicolas de Beco, François Eckert, Manuel Mohino a Pierre Verany Celkový čas 150:58  Jan Baťa V gramofonovém průmyslu platí, že čím bohatší katalog nahrávek, tím větší možnost jednotlivé snímky kombinovat a vytvářet tak další – staronové – celky. Většina firem ovšem podlehne lákadlu snadného zisku vydáváním kompilací typu „the best of …“, určených pro široké masy konzumentů. Existují však i jiné – rafinovanější způsoby, kterak lze v podstatě komerční pohnutky zahalit do poněkud přijatelnějšího a slušivějšího hávu. A touto cestou se vydal i Jordi Savall. Na výpravném dvojalbu Musica Notturna. Invocation à la nuit (Noční hudba. Vzývání noci), které zároveň mapuje 10 let existence labelu Alia Vox, jsou zachyceny nahrávky skladeb, jejichž pojítkem je téma noci. První CD je věnováno hudbě vokální, druhé hudbě instrumentální. Časový záběr je vskutku velmi široký; nalezneme zde středověké sefardské, katalánské a baskické melodie, renesanční villancika, romance a madrigaly, barokní sinfonie, sonáty a tance, hudbu klasicistní, romantickou i hudbu 20. století. Jednotlivé nahrávky jsou řazeny chronologicky, vévodí zde pochopitelně světská hudba, nicméně ve třech případech zazní i skladby duchovní („vánoční“ villancico No la devemos dormir Bartomea? Cárcera a dvě ukázky z officia za zemřelé Cristóbala Moralese). Srovnáme-li vokální a instrumentální část alba, zní instrumentální disk mnohem kompaktněji, neboť jeho těžiště je v hudbě baroka a klasicismu. Úroveň provedení je vynikající a nelze jí nic vytknout. Vokální část oproti tomu působí poněkud roztříštěně a úroveň provedení místy kolísá, zejména v intonaci. Přemíra glisand u Montserrat Figueras navíc přerůstá v nepříjemnou manýru. Rovněž si nemyslím, že by interpret přesvědčivě zvládnul záběr od hudby středověku až po hudbu moderní. Ná-

zorným dokladem je Musorgského ukolébavka S kuklou, jíž zkrátka nelze zpívat stejným způsobem jako středověkou sefardskou romanci, navíc nesrozumitelnou ruštinou. Achillovou patou desky je ovšem improvizační výstup Ferrana Savalla (syn Jordiho a Montserrat), který sice vychází z předlohy Marina Maraise, nicméně sklouzává k lacinému popovému zpívání, jež trvá bezmála 8 minut, což je druhý nejdelší čas vokálního alba. Paradoxně bylo toto číslo jako jediné nahráno právě pro dvojalbum Musica notturna. Podobné, leč únosnější tendence má jeho sestra Arianna Savall, jež lze slyšet v jejím aranžmá katalánské lidové El Mariner. Příznivci kompilací „od Bacha po Vlacha“ si díky Savallově dvojdesce rozhodně přijdou na své. Stejně tak ti, kteří poslechem hudby přivolávají kýžený spánek. Ostatní posluchači mají možnost vidět šíři dramaturgického záběru firmy Alia Vox a díky přesným informacím o původu skladeb pak raději sáhnou po nahrávkách, z nichž tato kompilace čerpá.

nín Dvořák: Symfonie č. 8 G dur, op. 88 (7–10). CD 3: Gustav Mahler: Symfonie č. 1 D dur „Titan“ (1–4) CD 4: Leoš Janáček: Sinfonietta (1–5), Béla Bartók: Hudba pro strunné nástroje, bicí a celestu (6–9), Arnold Schönberg, Pět kusů pro orchestr, op. 16 (10–14) Orchestr Philharmonia (CD 1/1–5, CD 2/1–10), Chicagský symfonický orchestr (CD 1/6–12, CD 4/6–14), Vídeňští filharmonikové (CD 3/1–4), Česká filharmonie (CD 4/1–5) Hudební, zvukoví režiséři ani prostory nahrávání nejsou uvedeni; doba, kdy jednotlivé nahrávky vznikly, je uvedena jen letopočty: CD 1/1–5 1952, 6–12 1953, CD 2/1 1952, 2 1950, 3–6 1951, 7–10 1948, CD 3 1954, CD 4/1–5 1946, 6–9 1951, 10–14 1953 4 CD – Set, mcps 24 BIT, 96 KHZ, ADD Mono Celkový čas CD 1 – 67:08 + CD 2 – 70: 22 + CD 3 – 49:38 + CD 4 – 69:28 = 247:26  Jaroslav Smolka

MEMBRAM MUSIC LTD, 231668-A, B, C, D Rafael Kubelík dirigent. Portrét. CD 1: Wolfgang Amadeus Mozart: Ouvertury Don Giovanni, KV 527, Únos ze serailu, KV 384, La Clemenza Di Tito, KV 621, Zahradnice z lásky, KV 196, Divadelní ředitel, KV 486 (1–5), Symfonie č. 38 D dur „Pražská“, KV 504 (6–8), Paul Hindemith: Symfonické metamorfózy na témata Karla Marii von Webera (9–12). CD 2: Felix Mendelssohn-Bartholdy: Sen noci svatojánské, ouvertura (1), Hector Berlioz: Faustovo prokletí, op. 24, Tanec sylfů (2), Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, Předehra (3), Polka (4), Furiant (5), Tanec komediantů (tj. Skočná, 6), Anto-

Je mezi námi ještě nemálo pamětníků dirigentských výkonů Rafaela Kubelíka z doby před odchodem do emigrace a v četných exemplářích se zachovaly i jeho nahrávky na standardních gramofonových deskách z 30. a 40. let. Po umělcově odchodu do zahraničí však bylo u nás možné poznávat jeho nové výkony jen vzácně a nesoustavně: kdo měl štěstí, občas něco „nalovil“ na rozhlasových vlnách, jako posvátné trofeje se poslouchaly desky s Kubelíkovými výkony, které se sem tam někomu podařilo dovézt do republiky. Slavné jsou ovšem jeho nahrávky z posledních let života, kdy se vrátil domů. Těch je však málo – a tak vlastně většina z nahraného interpretačního odkazu tohoto velikého českého dirigenta zůstala dodnes českému širšímu hudebnímu publiku neznáma. Podstatným průlomem do tohoto neutěšeného stavu je dirigentský portrét Rafaela Kubelíka, který přináší na čtyřech CD digitálně obnovené a snad všemi osvědčenými technikami, jakým se dnes dají vylepšovat dávné monaurální nahrávky, renovované jeho snímky s předními světovými orchestry z let 1946 až 1954. Tedy z doby, kdy se už nahrávalo na magnetofonové pásy, jejichž nevýhody dokáže – alespoň u zdařilých a dobře zachovaných nahrávek – dnešní dokonalá technika už do značné míry odstranit nebo alespoň minimalizovat. Na všech snímcích je patrné, jak Rafael Kubelík dokázal zhodnotit skvělé kvality orchestrů, které na těchto nahrávkách řídil. Projevuje se tu jako skvělý stavitel velkých kompozičních celků s bohatou fantazií, často interpretující i slavná díla jinak, než se obvykle hrají, s bohatě fantazijním nasazením. To se projevuje jednak

v celkové tendenci k zřetelnější polarizaci temp i dynamik: rychlou hudbu dává často v tempu živějším, kdežto pomalou někdy nechává vyznít v neobvyklých šířkách, jednak v práci se značnými odstupy mezi krajními dynamikami a širokodechými gradacemi a degradacemi. Bohatství té dynamické škály místy překvapuje: možnosti záznamu koncem 40. a začátkem 50. let byly po této stránce přece jen ještě značně omezené. Nemám možnost srovnat tyto výsledky s nahranými originály. Možná tady současný přepis s využitím 24 bitů a 96 kiloherzů poskytl nové možnosti. Stalo-li se tak, postupovali upravovatelé snímků velmi citlivě, v intencích Kubelíkových hudebních záměrů a řešení. Zejména nejmladší z těchto snímků ve skladbách s nadstandardním obsazením, jako je Mahlerova Symfonie č. 1 Titan, díla Paula Hindemitha, Bély Bartóka, Arnolda Schönberga, ale ze starších i např. Dvořákova Symfonie č. 8 G dur, vyznívají i po této stránce obdivuhodně. Samozřejmostí je úplné dotažení těch snímků v intonaci i souhře. Zcela výjimečné jsou ojedinělé drobné chyby. Rafael Kubelík měl i vynikající smysl pro stylovou interpretaci děl jednotlivých mistrů. Jeho Mozart je křehký, něžný, v Allegrech živý a vesele jiskřivý, v pomalých partiích citově hluboký a myslitelský, v dramaticky vypjaté introdukci ouvertury Don Giovanni tragicky vypjatý. A vždy přesně frázovaný a smykově i agogicky vypracovaný. Živou a barvitou atmosféru má předehra k Smetanově Prodané nevěstě i tance z ní, bohatou škálou nálad a citů vládne v Dvořákově Osmé. Zvláštní je jeho Mahlerova První: snad ještě víc než u jiných ve fanfárových partiích tragicky vyhraněná a jinde posmutnělá, s výrazem melancholie osamělého člověka: dokonce i ve III. větě ponořená do smutku do té míry, že téměř nereflektuje humornou proměnu hudby, jakou ostatní dirigenti spíš zdůrazňují. Nejstarší snímek, Janáčkova Sinfonietta, se asi zapisoval jen do vosku nebo se zálohou na pásku, ale ještě tradičním pracovním postupem s hraním jednotlivých stran standardních desek vcelku po čtyřminutových úsecích beze střihu. Ukazuje na to nejen vyšší hladina šumu a ruchy (ty zejména na konci 3. věty), ale i některé nepřesnosti, dokonce hned na začátku úvodních fanfár pokulhávání druhé tenorové tuby za první. Přesto tady vnímáte velkolepost celkové stavby bez ohledu na chyby v detailech. Nejnápadnější dramatický spád a výrazovou sílu má však hudba zejména tří vnitřních vět, kde hraje orchestr sám bez přídatné žesťové bandy. Tady je i na snímku nejzřetelnější osobitá vnitřní sugestivnost souhry Kubelíkových manuálních gest, mimiky i pohledů. Pamatuji na ni živě, i když jsem v letech 1947–48 účinkoval za jeho řízení jen jako sborový zpěvák Českého

revue hudební ch nosi !  pěveckého sboru sbormistra Jana Kühna krátce po mutaci v několika velkých vokálně symfonických dílech, zejména v Dvořákově Svaté Ludmile, Janáčkově Glagolské mši a Vycpálkově Českém requiem. Uchvátil členy těles, která řídil, tak, že jste se nedokázali odtrhnout, prožívali jste hudbu intenzívně s ním a v jeho intencích ze sebe vydali vše, čeho jste byli schopni. Byl to největší mág mezi dirigenty, které jsem poznal. V tomto smyslu vyznívají i dvě díla, která v polovině 20. století patřila ke krajní moderně: Bély Bartóka Hudba pro strunné nástroje, bicí a celestu, jejíž jednotlivé věty Rafael Kubelík vystavěl jako s napětím a širokým dechem gradované monumenty, a bohatě vnitřně proměnlivých Pět kusů pro orchestr Arnolda Schönberga. Jsou to výkony, jimiž dirigent podává svou jasnou a celistvou představu o smyslu skladeb, jejich celků a v tomto rámci i detailů. Rafael Kubelík ani tady nehledá a neexperimentuje, ale zřetelně a osobitě interpretuje. Německoanglický buklet svědčí o tom, že vydavatel nemyslel primárně na specificky české prostředí, ale šťastně vyhověl jeho potřebám poznat Kubelíkovu práci. Potvrzuje se zde mimořádné mistrovství a genialita českého dirigenta v době jeho plného vyzrání mezi dvaatřicátým a čtyřicátým rokem života.

PARADIZO PA 9003 Domenico Scarlatti: Duende. Harpsichord sonatas Pandora’s Box. Highlits from 10 releases Skip Sempé, Olivier Fortin – cembalo; Capriccio Stravagante Nahráno v roce 2006, hudební a zvuková režie Alessandra Galleron Celkový čas 63:26 (bonus 73:11)  Jan Baťa Značka Paradizo je na trhu hudebních nosičů relativním nováčkem, vznikla totiž teprve roku 2006. Nezačala však úplně od nuly, neboť jejím zakladatelem je renomovaný americký cembalista Skip Sempé, na jehož kontě už je dlouhá řada nahrávek pro Deutsche harmonia mundi, Astrée nebo Naïve a to jak sólových, tak i s jeho ansámblem Capriccio Stravagante. Založení vlastní nahrávací společnosti Sempému umožnilo realizovat projekty zcela podle jeho představ. Vedle

prezentace vlastních interpretačních kvalit dává také šanci začínajícím a talentovaným umělcům, kteří pro Paradizo vytvářejí své první nahrávky. V pořadí třetí titul je věnován sonátám Domenika Scarlattiho (1685–1757). Název titulu – Duende – zní dosti tajemně, nicméně v bookletu, jenž je koncipován formou rozhovoru s interpretem, je vše náležitě vysvětleno. Termín duende používal španělský básník a dramatik Federico García Lorca (1898–1936) pro transcendentní, mystickou sílu či zkušenost, nebo, chcete-li, nezachytitelné fluidum, které člověk prožívá při setkání s uměleckým dílem. Jak poznamenává Sempé, lze tento termín chápat podobně jako barokní teoretici užívali pojem „afekt“. Forma rozhovoru s interpretem jako jediným pramenem informací v bookletu je netradiční, na první pohled snad až narcistní. Nicméně za výroky Skipa Sempého lze tušit letitou zkušenost s tímto repertoárem a text se tím stává mnohem sdělnější a najdeme v něm vše, co je potřeba. Celkem 17 sonát bylo vybráno na základě interpretovy osobní preference a dlouhodobé interpretační zkušenosti. Čtveřice z nich je hrána na dva nástroje, přičemž druhý z nich tvoří „basso continuo“. Tento způsob, zesilující akordický obrys skladby, reflektuje dobovou provozovací praxi. U druhého cembala zasedl Olivier Fortin, jeden z výše zmíněných mladých umělců, který u Paradiza dostal nejen nabídku ke spolupráci (jako v tomto případě), ale i k vytvoření vlastního sólového projektu. Jak sólové, tak „zdvojené“ sonáty vynikají v interpretačním smyslu dokonale zvládnutou hráčskou technikou i vystižením charakteru (resp. „duende“) jednotlivých skladeb. K nahrávce Scarlattiho sonát je připojen i bonusový disk nazvaný Pandořina skříňka. Po jeho otevření se na nás však line jen krásná hudba, nikoliv zlo a neštěstí jako v případě mytologické postavy. Název evokuje spíše fakt, že Pandora byla kromě Diovy skříňky obdařena i všemi ostatními bohy. Obdarování je v našem případě vskutku královské. Na disku je totiž zachycena „ochutnávka“ z již vydaných a teprve připravovaných titulů labelu Paradizo. Kromě Sempého ansámblu Capriccio Stravagante a výše zmíněného cembalisty Oliviera Fortina se tu představují i další mladí umělci, podporovaní Skipem Sempém – flétnista Julien Martin, cinker Doron Sherwin, gambisté Josh Cheatham a Julien Léonard, barytonista Benjamin Alunni, sopranistka Judith van Wanroij a houslistka Sophie Gent. Repertoárově ukázky pokrývají období od pozdní renesance až do vrcholného baroka. Vynikající úroveň všech snímků jen umocňuje touhu vyslechnout si každý titul jako celek a nezbývá než těšit se, až budou všechny dostupné na našem trhu.

SUPRAPHON SU 3895-2 Petr Iljič Čajkovskij: Romeo a Julie – předehra – fantazie pro velký orchestr podle Shakespeara, Symfonie č. 1 g moll, op. 13 „Zimní sny“ Symfonický orchestr hl. m. Prahy řídí Václav Smetáček Nahráno ve Dvořákově síni Rudolfina ve dnech 29. 4. 1963 a 22. – 24. 6 1961, hudební režie Miloslav Venhoda, Miloslav Kuba a Eduard Herzog, zvuková režie Miloslav Kulhan. Remastering Stanislav Sýkora, SR Studio Prague v roce 2006 Celkový čas 61:07  Miloš Pokora Celé tři desítky let (1942 – 1972), ve kterých stál Václav Smetáček v čele Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, je víc něž jedna generační éra. Je zřejmé, že za tak dlouhé období se musel dirigentův vklad a vůbec vklad druhého velkého pražského orchestru do dějin českého interpretačního umění – například v konfrontaci s uměním České filharmonie – nějak projevit, a proto je správné, že se Supraphon k historickým Smetáčkovým nahrávkám vrací. Na tomto CD, digitalizujícím snímky ze začátku 60. let, nám vydavatelství ukazuje, jak si legendární dirigent spolu s Pražskými symfoniky počínal v hudbě Petra Iljiče Čajkovského a aby učinilo nahrávku ještě zajímavější, vybralo si pro tuto demonstraci vedle repertoárové dominanty v podobě Čajkovského předehry – fantazie Romeo a Julie skladatelovu symfonickou prvotinu. Předehra Romeo a Julie zní ve Smetáčkově pojetí v přesvědčivém tempovém plánu. Zvláště z pohledu na posloupnost jednotlivých dílů je to jasně znát, přestože máme z dnešní doby zafixována živější a nervnější podání této hudby. Ve vstupním, krajně zvolněném díle je maximálně podtržen velebný výraz ztěžklé chorální homofonie, frázování je (ve srovnání s civilnějším pojetími současných nahrávek) více rozvlněno, což umocňuje zvláště onen nádherný melodický nával hlukových smyčců. Rychlý díl zní orchestru brilantně a dovede gradovat (Smetáček je mistrem přirozeně pozvolného acceleranda) a též epilog s předcházející milostnou scénou tempově naprosto přirozeně srůstá. Co se týče vnitřní spojitosti hudebního proudu, a to



jak v horizontálním, tak vertikálním směru, však pociťujeme určitou „hranatost“ – jednotlivá sóla jako by s ostatními linkami málo splývala nebo příliš tvrdě vyčnívala, i harfa jako by byla až nepřirozeně zesílena, což ovšem padá na vrub tehdejších možností snímání. Čajkovského 1. symfonii s přívlastkem „Zimní sny“ měl Smetáček opravdu rád. Odvíjí se pod jeho taktovkou se samozřejmou logikou, strhující rytmičností a prožívanou melodikou a také celková nálada této konfese je ve shodě s autorovým inspiračním zdrojem sugestivní. Zvlášť mistrovskou partii představuje „mendelssohnovsky“ rozvířený prováděcí díl 1. věty, plynoucí v elektrizujícím rytmu (všimněme si pregnantních a zvukově nosných basů), Adagio zpívá, i když linky dřev by mohly znít ještě plastičtěji, ideálně vychází orchestru onen tak působivý tóninový skok do něžné melodické partie závěru a také scherzo, s noblesně valčíkovým středním dílem, vychází orchestru přesvědčivě. Z prvního dílu finále (zvlášť výborné fagoty) pociťujeme silné napětí a z následujícího polyfonicky rozohněného dílu přirozenou radost z muzicírování. Snad nejsilnější okamžik však přichází po náhlém ritardandu a jeho vklouznutí do wagnerovsky nekonečně modulační spirály stále se projasňujících témbrů. Jde o znamenitou obhajobu Čajkovského rané symfonie, zvláště ta dává tomuto CD nesporně vysokou hodnotu. Buklet je vybavený vzorně.

SUPRAPHON SU 3946-2 Laudate pueri Dominum. Music of Piarists in Baroque Bohemia. J. C. F. Fischer, A. Maschat, V. Pelikán, J. Offner, J. F. Richter Capella Regia Praha, Pueri gaudentes, Robert Hugo – dirigent Nahráno 8.–11. září 2006 v kapli Zasnoubení Panny Marie v bývalé piaristické koleji ve Slaném, hudební režie Vítězslav Janda, Radek Rejšek, zvuková režie Aleš Dvořák Celkový čas 79:17  Jan Baťa Roku 2008 uplynulo 350 let od příchodu piaristického řádu do Slaného. K tomuto významnému výročí vydal Supraphon ve světové premiéře nahrávku s hudbou piaristů v barokních Čechách. Ačkoliv



r e v u e h u d e b ních no si!

se v samotné slánské koleji hudební sbírka, bohužel, nedochovala, jsme o tamějším hudebním provozu informováni mj. i díky inventáři hudebnin z roku 1713. Právě na jeho základě byla sestavena dramaturgie, která mapuje hudební dění nejen ve Slaném, ale i v ostatních piaristických kolejích na českém území. S výjimkou Johanna Caspara Ferdinanda Fischera (1656–1746) patří ostatní skladatelé mezi příslušníky piaristického řádu. Jsou to Antonín Maschat (1692–1747), Vojtěch Pelikán (c1643–1700), Jan Offner (1720–1759) a Johann Ferdinand Richter (1687–1737). Z Fischerových skladeb jsou zastoupeny Litaniæ Beatæ Mariæ virginis, varhanní Præludium in C ze sbírky Ariadne musica a Salve Regina. Z pera Antonína Maschata pochází kantáta Jubilate apparenti Domino, Vojtěch Pelikán je autorem mše k poctě svatého Vojtěcha (Missa Sancti Adalberti), Jan Offner mariánské antifony Alma redemptoris mater a konečně Johann Ferdinand Richter je zastoupen nešporními žalmy (Dixit Dominus a Laudate pueri Dominum) a Magnificat. Tvůrci snímku se snažili zasadit piaristickou hudbu do jejího autentického prostředí, proto nahrávka vznikla v krásné akustice kaple Zasnoubení Panny Marie v bývalé piaristické koleji ve Slaném. Kromě instrumentalistů a vokalistů Capelly Regia Praha vystupuje i pražský chlapecký sbor Pueri gaudentes (sbormistr Zdena Součková), neboť chlapečtí zpěváci k hudebnímu provozu v piaristických kolejích neodmyslitelně patřili. I když dětské hlasy nemohou technicky a výrazově dosahovat kvalit dospělých profesionálů, přece jen si dovolím v tomto ohledu vytknout místy nedbalou intonaci a „neučesanost“ celkového zvuku chlapeckého sboru. Na jejich obranu nutno dodat, že jim zato nechybí dětsky spontánní projev a radost z muzicírování. Jejich dospělí kolegové zní jako celek velmi kompaktně, sólové vstupy jsou vynikající u všech zúčastněných bez výjimky, ať už je to zářivě podmanivý soprán Hany Blažíkové, sametový mezzosoprán Petry Noskaiové, světlé a lehké tenory Hasana El-Duni a Ondřeje Šmída či technicky bezchybný bas Vojtěcha Šafaříka, jemuž sekunduje Ivo Michl. Jen u Petry Noskaiové bych si dovolil výtku v Jubilate apparenti Domino – Tu clara lux, kde by neškodilo lépe dotahovat intonaci. Instrumentální část ansámblu zní skvěle a tvoří zpěvákům vnímavý doprovod. Robertu Hugovi a jeho souboru se podařilo vytvořit skutečně výbornou nahrávku, při jejímž poslechu lze jen žasnout, jak kvalitní hudba se v našich piaristických kolejích provozovala. Celkový kontext lze získat i díky zasvěcenému komentáři v bookletu od našeho předního znalce barokní hudby prof. Jiřího Sehnala. I po bezmála

třech stech letech je tato krásná hudba sdělná i pro dnešního posluchače a v podání Capella Regia Praha se jí dostává důstojné a odpovídající realizace.

HEADS UP HUCD 3138 Some Other Time Diane Schuur – zpěv, klavír, Randy Porter – klavír, Dan Balmer – kytara, Scott Steed – kontrabas, Reggie Jackson – bicí Nahráno v Sonikwire Studios – Irvine, California, USA, hudební režie a zvuková režie Bill Smith, vydáno 2008, DDD Celkový čas 51:34  Ivan Žáček Poslední disk z produkce Diany Schuur, vydaný firmou Heads Up, která spadá pod americký komplex Telarc, přináší vše, co je pro vokální styl této americké zpěvačky charakteristické. Zalovila opravdu vydatně v broadwayském katalogu, vybrala z něj nevadnoucí evergreeny, a ty pro své poslední album dokázala zužitkovat způsobem, který nenechá chladným žádného opravdového jazzového fanouška. Co je totiž nejpodstatnější: Some Other Time je po všech předchozích albech posledního desetiletí, která tendovala k popu, jednoznačným a navíc vysoce úspěšným návratem k jazzu. Stylový záběr Diany Schuur je ovšem i nadále typicky široký: vedle klasických standardů George Gershwina (Nice Work If You Can Get It, I’ve Got Beginners Luck) a Irvinga Berlina (ey Say It’s Wonderful, Blue Skies) jsou zde zastoupeny i slavné songy Richarda Rodgerse (My Favourite ings) a Vernon Dukea (Taking a Chance on Love), původně ruského emigranta Vladimíra Dukelského. Diane Schuur se dlouhá léta pohybovala na periférii jazzu, i když se s ním nikdy definitivně nerozloučila. Podle mnohých kritiků, mezi jinými i Leonarda Feathera, její muzikální projev i vokální kvality měly vždy potenciál udělat z ní jednu z nejvýznamnějších zpěvaček jazzové historie. Narodila se sedmnáctileté matce v roce 1953 a při porodu ztratila zrak následkem nehody. Vystupovala na pódiu již od deseti let a jejími idoly byly Sarah Vaughan a především Dinah Washington, která ovlivnila tolik jazzových zpěvaček. Album ostatně přináší velmi zajímavý snímek z té

doby, kdy Schuur jako jedenáctiletá zpívá September in the Rain, v Holiday Inn ve washingtonské Tacomě. Rozhodujícím obratem v její kariéře byl rok 1979, kdy ji na jazzovém festivalu v Monterrey objevil Stan Getz. Dnes je považována spolu s Dee Dee Bridgewater, Dianou Krall a Cassandrou Wilson za nejvýznamnější jazzovou zpěvačku, za novou První dámu jazzu, po nezapomenutelné Elle Fitzgerald. To, co z ní činí tak výjimečný zjev, je neuvěřitelná všestrannost a flexibilita jejího tvárného hlasu. Schuur dokáže jako chameleon splynout se stylem písně tak, že ji ani její největší fanoušci nepoznávají. Zde, v albu Some Other Time, které je podle mínění mnohých její ne-li nejlepší album vůbec, tak alespoň za velmi dlouhou dobu, hlas pětapadesátileté Schuur dozrál, zjemnil se a stal se v nejlepším slova smyslu teatrálním. Přitom Schuur neztrácí svůj typicky swingový uvolněný projev, cit pro slova, se kterými si pohrává s humorem nikoli nepodobným Dianně Reeves. Smysl pro swingové frázování a rytmus je takřka tak dokonalý jako u Sarah Vaughan, jistota intonace srovnatelná s Ellou Fitzgerald. Lze album doporučit více? I kvůli kvalitám jazzmanů, které si pro svůj poslední projekt vybrala, a z nichž nejvíce zaujme vynikající piano Randy Portera, patří prostě do diskotéky každého jazzového fanouška. K nejlepším písním alba bych řadil vedle vstupního Nice Work If You Can Get It především citlivě zazpívaný song Danny Boy, který je jakousi emotivní vzpomínkou věnovanou její matce. Díky takovým zjevům jako je Diana Schuur jazz stále ještě není zcela vyhynulým žánrem.

SUPRAPHON 3947-2 Bohuslav Martinů: Sonáta pro violoncello a klavír č. 3, H. 340, Petr Eben: Suita balladica pro violoncello a klavír, Luboš Sluka: Sonáta pro violoncello a klavír, Bohuslav Martinů: Variace na slovenskou lidovou píseň pro violoncello a klavír, Tomáš Jamník – violoncello, Ivo Kahánek – klavír, Nahráno ve Studiu Bohemia Music, 25. a 28. března a 1. dubna 2008, hudební režie Jiří Gemrot, zvuková režie Jan Lžičař, vydáno 2008, DDD Celkový čas 69:05  Ivan Žáček

Po úspěšném loňském debutu dua mladých umělců, violoncellisty Tomáše Jamníka (* 1985) a klavíristy Ivo Kahánka (* 1979), přišel nyní Supraphon s dalším titulem, ve kterém se oba mladí instrumentalisté představují z té nejlepší stránky. A vzhledem k tomu, že prvý disk obsahoval vedle Janáčkovy Pohádky violoncellové sonáty Miloslava Kabeláče a Bohuslava Martinů, konkrétně jeho 2. sonátu a ještě Variace na Rossiniho téma, titul vydaný v letošním roce v této linii pokračuje. Jeho základem je totiž opět tvorba Martinů, a sice jeho 3. violoncellová sonáta a Variace na slovenskou lidovou píseň, doplněná Suitou Petra Ebena a Sonátou Luboše Sluky. Je zajímavé, že přes rozdílný generační původ tvůrců jsou společným jmenovatelem titulu padesátá léta, ve kterých všechny skladby vznikly. Třívětá Sonáta Martinů vznikala během prázdninového pobytu v roce 1952 ve Francii, ve Vieux Moulin a dokončena byla po návratu do Spojených států. Interpretace splňuje dobře všechny představy o tom, jak tuto líbeznou, melodickou kompozici, čerpající z fondu české lidové hudby, provádět. Jamník disponuje flexibilní smyčcovou technikou, která mu umožňuje diferencovaně vřelý výraz a kantabilní projev, o který přirozeně svoje provedení opřel. Působivě dokáže rozezpívat svůj nástroj i v martinůovských Variacích, jedné z posledních skladeb již vážně nemocného mistra, zkomponované v březnu 1959, půl roku před jeho smrtí. Hodnoty klavírního vkladu, kterým do hry dua přispěl Ivo Kahánek, jsou nejvýrazněji potvrzeny v Baladické suitě Petra Ebena, kompozici šestadvacetiletého skladatele z roku 1955, čerstvého absolventa kompozice na pražské AMU. Je to náročně koncipovaná čtyřvětá skladba, velmi příznačná pro tehdejší styl mladého Ebena, dramatický a rapsodický. Poměrně často uváděná Sonáta Luboše Sluky z roku 1956 zde rozhodně není dílem do počtu. Díky své až nečekané melodičnosti a mimořádné sdělnosti svého hudebního obsahu byla svého času uváděna i ve verzi pro fagot. Existuje i nahrávka Josefa Chuchra a Jana Panenky, kterou neznám, ale jména interpretů jsou dostatečnou zárukou. Oba umělci tímto titulem rozhodně potvrzují svou dosavadní vynikající pověst, opřenou zatím především o ceny ze soutěží, jak při jejich věku ani jinak nelze. Tomáš Jamník, žák profesora Josefa Chuchra, zazářil před dvěma lety, kdy se stal vítězem mezinárodní violoncellové soutěže Pražského jara 2006. Ivo Kahánek, další z talentovaných mladých umělců, kteří se objevili na české hudební scéně v poslední době, je vítězem mezinárodní klavírní soutěže Pražského jara 2004.

obsa h ro! n í k u STUDIE, KOMENTÁŘE, DOKUMENTY, ROZHOVORY, KONFERENCE, MEDAILONY, UDÁLOSTI Benda V.: Jan Kühn – Král sborového zpěvu 3/53 Březina A.: Mezinárodní hudební projekt „Martinů revisited“ 12/45 Bohadlo S.: Špičkový sólista se naučí roli sám Rozhovor s Romanem Válkem před premiérou (Dorilla) 9/13 Dercsényiová L.: Nikola Márová a Michal Štípa, držitelé cen álie 2007 7/35 ~ Prameny k baletu Škrtič Bohuslava Martinů 12/46 Dohnalová L.: Přístup k hudbě. Nové formy distribuce, vzdělávání a politiky. Mezinárodní konference a výroční zasedání Evropské hudební rady 8/55 Dolejšová B., Řeháková K.: O muzikálech s Eduardem Klezlou 1/29 Dušková V.: Elison Balshoi – Miluji, když se moje energie propojí s energií posluchačů 7/4 ~ James Galway – Těším se, že budu hrát pro české publikum 8/6 Dykast R.: Milan Škampa – Vášnivý realista, který z partitury dokáže vydolovat nemožné 6/10 Freemanová M.: Marek Štryncl 11/3 Havlíková H.: Několik otázek Krzysztofu Pendereckému před premiérou (Ztracený ráj) 7/43 Hora J.: Český varhaník Bedřich Janáček 1/56 Hrdinová R.: Guillaume Tourniaire 11/5 Jarolímková H.: Vážení a milí čtenáři 1/2 ~ Nadace Český hudební fond – Rozhovor s ředitelem Miroslavem Drozdem 1/8 ~ Štefan Margita a hosté ve Stavovském divadle 1/11 ~ Čas bálový 2/2 ~ Dvě strany jedné mince 3/2 ~ Naslouchejme hudbě, naslouchejme tichu 4/2 ~ Pražské jaro 2008 4/10 ~ Květen mnoha tváří 5/2 ~ Magická čísla v českých dějinách, magický červen v české hudbě 6/2 ~ Sylvie Bodorová – Rozhovor nad partiturou oratoria Mojžíš 6/6 ~ Někdy méně je více 7/2 ~ Cizinci v Praze 8/2 ~ Září a Gustav Mahler 9/2 ~ Hudba v lázních 10/2 ~ Innsbruck – česko-rakouské kulturní doteky 11/2 ~ Čtyři desetiletí Komorní filharmonie Pardubice 11/24 ~ Richard Wagner a Hans Sachs 12/2 Jäger D.: Irina Lungu nejen o belcantu 11/15 Johanovská L.: Enrico Pace – O hledání pravdy aneb klavírní Pražský podzim 3/6 ~ Pražský podzim a Gábor Boldoczki – Nástupce trumpetového krále Maurice Andrého 4/6 Kazárová H.: Vzpomínka na Ivo Váňu-Psotu 8/30 ~ Barbora Kohoutková – Příběh baleríny 10/30 Kopecký J., Špalek P.: Za Henrykem Nikolajem Góreckim do Zakopaného 2/3 Korbička M.: Jubilant Antonín Tučapský 4/8 Matzner A.: Vzpomínka na Mauricia Raúla Kagela 12/30 Perglová A.: Festival Dvořákova Praha 8/8 Petráněk P.: Giacomo Puccini 12/42 Pokora M.: Klarinetistu Irvina Venyše vábí nejnáročnější soudobá díla 20. století i folklor 1/6 ~ Profesor Lubomír Malý – Od počátku jsem chtěl být sólistou 3/9 ~ Otázka prof. Václavu Riedlbauchovi (Pražské premiéry) 5/11 ~ Tomáš Netopil – Co po orchestru chci, poznám hned, jakmile začnu dirigovat 8/3 ~ Charles Olivieri-Munroe – Cítím se jako Kanaďan, ale doma jsem v Praze 10/3 Ruml I.: Změna s tradicí aneb Mezinárodní festival Fryderyka Chopina nově 6/8 Říha V.: Regine Carterová – Studovala jsem sice klasiku, ale propadla jsem jazzu 1/25 ~ Krzysztof Penderecki – Dirigování není má druhá profese – je to spíše moje hobby 9/3 Smolka J.: Recepce díla a osobnosti Zdeňka Nejedlého 12/50 Slavíková J.: Guillaume Tourniaire a novodobé premiéry ve Státní opeře Praha – Neznámá díla Camille Saint-Saënse 2/5 ~ Nová inscenace Bludného Holanďana ve Státní opeře Praha 5/36 Suchý K.: O nadčasovosti v hudbě 3/54 Šerých A.: Midori – posel míru 4/3 ~ Christianne Stotijn – Zpěv je můj život 12/7 Štilec J.: Kateřina Englichová – Nevím, proč by popularita neměla patřit do vážné hudby 1/3 ~ Je prázdný sál konkurenční výhodou? 2/54 ~ Oldřich Vlček – Stále mne baví hledat něco nového 6/3 ~ Premiéra Sedmé symfonie Gustava Mahlera v Praze v roce 1908 – Rok 1908 – legendy, mýty a skutečnost 9/54 Veber P.: András Shiff – Klavírista mezi Bachem a Dvořákem 5/3 ~ Jak skloubit umění s ekonomikou – Rozhovor s Radimem Otépkou, ředitelem Pražské komorní filharmonie 9/6 Viktorová K.: Rozhovor s Martinem Cikánkem, šéfem projektu přenosů MET 12/20 Vokurka Z.: Herbert von Karajan – poslední diktátor 4/53 ~ Hello Lenny 8/53 Zapletal P.: Falling Slowly – Umění nebo kýč 5/55 ~ Primárius Panochova kvarteta Jiří Panocha – Lidské porozumění znamená polovinu úspěchu 12/3 Žáček I.: Wayne Shorter – Král moderního tenorsaxofonu 3/3

SERIÁLY 120 let budovy Státní opery Praha Slavíková J.: I. Proměny budovy architektů Helmera a Fellnera 1/54 II. Nové německé divadlo – Éra Angelo Neumanna 2/56 III. Nové německé divadlo – Éra Alexandra Zemlinského 3/50 IV. Nové německé divadlo – Éra Georga Szélla (1929 – 1937) 4/52 V. Nové německé divadlo, Deutsche Opernhaus (1932 – 1945) 5/54



Petráněk P.: VI. Divadlo 5. května (1945 – 1946), Velká opera 5. května (1948 – 1949), Divadlo 5. května (1948 – 1949) 6/62 Slavíková J.: VII. Smetanovo divadlo (1949 – 1992) 7/56 VIII. Státní opera Praha (1992 – 1998) 8/52 Petráněk P.: IX. Státní opera Praha (1998 – 2002) 9/52 Slavíková J.: X. Státní opera Praha (2002 – 2008) 10/56 XI. Opereta v Novém německém divadle (1888 – 1938) 11/56 XII. Závěr 12/44 200 let Pražské konzervatoře Hallová M.: I. Úvod 1/52 Richter M.: II. Výzva ke zvelebení hudby v Čechách z roku 1808 2/52 III. Ustanovovací protokol 3/48 IV. Seznam absolventů 4/50 V. Cestovní pas Josefa Slavíka 5/52 Hejlová M.: VI. První učebnice profesorů školy 6/50 Richter M.: VII. Kittlova Symfonie k výročí založení Pražské konzervatoře 7/54 VIII. Partitura Hábovy čtvrttónové opery Matka 8/50 Hallová M.: IX. Lisztovo nadšení ze skladby ředitele Josefa Krejčího 9/50 Richter M.: X. Podíl profesorů na vývoji hudebních nástrojů 10/52 Kvasnička L.: XI. Z fonotéky a audiotéky knihovny Pražské konzervatoře 11/54 Hallová M.: XII. Výchova k těžké dráze životní? 12/40 Novinky soudobé hudby II. Štilec J.: I. Pavel Kopecký: Surrealistická zahrada plná pohybu a barev 1/48 Haase M.: II. Jan Málek: Sinfonia III per B 2/48 Herman J.: III. Michal Nejtek, Vratislav Brabenec: Vlaková opera 3/44 Štilec J.: IV. Otomar Kvěch: Smyčcový kvartet č. 9 4/46 Herman J.: V. Michael Keprt: Stařec a moře 5/48 VI. Aleš Březina, Jiří Nekvasil: Zítra se bude…, hudební příběh o procesu s Miladou Horákovou na dobové texty (2008) 6/46 Štilec J.: VII. Jindřich Feld: Koncert pro violu a orchestr (2003-2004) 7/50 Pokora M.: VIII. Jiří Teml: Dvojkoncert pro dva klarinety a orchestr 8/46 Herman J.: IX. Sylvie Bodorová: Mojžíš (2006 – 2008) 9/46 Matuszek P.: X. Petr Pokorný: Lyrická symfonie 10/48 Špaček J.: XI. Petr Kofroň, Zdeněk Plachý, Jiří Šimáček: Mai 68 (2008) 11/50 Matuszek P.: XII. Alois Piňos: Beati, Ave Maria – dvě dua pro mezzosoprán a baryton 12/36 Tre Boemi in Italia Bohadlo S.: I. Úvod 1/50 II. Jan Jakub Komárek Boemo (1648 – 1706) 2/50 III. Jan Jakub Komárek Boemo (1648 – 1706) 3/46 IV. Jan Jakub Komárek Boemo (1648 – 1706) 4/48 V. Jan Jakub Komárek Boemo (1648 – 1706) 5/50 VI. Jan Jakub Komárek Boemo (1648 – 1706) 6/48 VII. A.R.P.M. Bohuslaus Czernohorski, padre Boemo (1684 – 1742) 7/52 VIII. A.R.P.M. Bohuslaus Czernohorski, padre Boemo (1684 – 1742) 8/48 IX. A.R.P.M. Bohuslaus Czernohorski, padre Boemo (1684 – 1742) 9/48 X. Giuseppe Misliwecek, detto il Boemo, accademico filarmonico (1737 – 1781) 10/50 XI. Giuseppe Misliwecek, detto il Boemo, accademico filarmonico (1737 – 1781) 11/52 XII. Giuseppe Misliwecek, detto il Boemo, accademico filarmonico (1737 – 1781) 12/38 Zlatá éra české opery III. Brabec Z.: I. Aby se nezapomnělo – Václav Věžník 1/46 Herman J.: II. Aby se nezapomnělo – Marta Boháčová 2/46 Havlíková H.: III. Aby se nezapomnělo – Jana Jonášová 3/42 IV. Aby se nezapomnělo – René Tuček 4/44 V. Aby se nezapomnělo – Dalibor Jedlička 5/46 Klajblová M.: VI. Aby se nezapomnělo – Zdenka Kareninová 6/44 Hrdinová R.: VII. Aby se nezapomnělo – Naďa Šormová 7/48 Jäger D.: VIII. Aby se nezapomnělo – Miloslav Nekvasil 8/44 Bělohradská D.: IX. Aby se nezapomnělo – František Vajnar 9/44 Jäger D.: X. Aby se nezapomnělo – Zora Jehličková 10/46 Klajblová M.: XI. Aby se nezapomnělo – Helena Tattermuschová 11/48 Hrdinová R.: XII. Aby se nezapomnělo – Václav Zítek 12/34

FESTIVALY, KONCERTY, SOUTĚŽE Boskovice Borková A.: Concentus Moraviae II. 8/15 Hoffmanová K.: Concentus Moraviae I. 8/14 Brno Borková A.: Večer s cembalem a kladívkovým klavírem 2/16 ~ Messiaenova Turangalila v Brně 4/23 ~ Duchovní hudba velikonočního Brna 5/12 ~ Jakub Hrůša s Filharmonií Brno 5/18 ~ Moravský podzim 12/11 Hoffmanová K.: Brněnské klavírní mládí 4/25 ~ Americké jaro rozkvetlo s Filharmonií Brno 6/17 ~ ZUŠ Jaroslava Kvapila v Brně oslavuje 6/21 ~ Padesátiny trojice ZUŠ v Brně 6/23 ~ Tomáš Hanus a nová epocha brněnské opery 8/17 Lejsková V.: Dny mladých interpretů 1/21 ~ Per Quattro mani 1/22 ~ Jubilující Amadeus 4/23 ~ Koncert jubilantů Bialasových 6/19 ~ Jedinečný Bach 6/20



o b s a h r o ! n íku

Český Krumlov Brom R.: Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 10/8 Říha V.: Víkend s Kamovou a Hansardem 10/10 Veber P.: Ensemble Inégal na Českokrumlovském festivalu 10/10 Dolní Lukavice Aschenbrenner V.: Haydnovy hudební slavnosti na jižním Plzeňsku 11/21 Hradec Králové Míšek J.: Jitro pokřtilo nové CD „Petr Eben“ 1/20 ~ Q VOX con orchestra 3/15 Novenko M.: Leoš Čepický a Ondřej Kukal s Filharmonií Hradec Králové 4/22 Hradec nad Moravicí Hanousek P.: Beethovenka v novém střihu 8/18 Jihlava Fuchs J.: Festival sborového umění v Jihlavě 9/15 Sandová T.: Hudba tisíců – Mahler Jihlava 11/6 Jindřichův Hradec Růžičková Z.: Orpheon Summer Academy v Jindřichově Hradci 10/22 Karlovy Vary Králík J.: Pěvecké naděje z Karlových Varů 1/19 Rabovský D.: Dvořákův karlovarský podzim 11/20 Kolín Měřičková I.: Orchestr Atlantis v Kolíně 11/21 Kroměříž Vrkoč J.: Kroměřížský Forfest 9/13 Kuks Freemanová M.: eatrum Kuks 2008 10/17 Litomyšl Petráněk P.: Jubilejní a povedená Smetanova Litomyšl 9/8 Luhačovice Adámková H.: Janáček a Luhačovice posedmnácté 9/15

Mariánské Lázně Ruml I.: Mezinárodní klavírní soutěž Fryderyka Chopina 9/18 ~ Chopinova hudba u pramenů 1/0/20 Mikulov Borková A.: Concentus Moraviae II. 8/15 Olomouc Kopecký J.: Skvělý Jaroslav Kyzlink 2/16 ~ Liché jubileum Dvořákovy Olomouce 7/29 ~ Olomouc zahájila koncertní sezonu. A jak? 11/22 Ostrava Adámková H.: Ostrava má svého Jamese Bonda 3/17 Františák I.: IV. ročník Svatováclavského hudebního festivalu 1/16 Kašpárek L.: Kristova léta Janáčkova máje 8/12 Mazurek J.: Hudební současnost 2007 3/16 Šerých A.: Ostravská filharmonie jubiluje 11/23 Pardubice Hofericová M.: Organum regium se stalo mezinárodní soutěží 9/16 Kopecký J.: Prameny mladého pódia 11/18 Plzeň Bokůvková V.: Chvála akordeonu 6/17 Kuhn T.: 28. Smetanovské dny v Plzni 4/13 Mojžíšová O.: 28. Smetanovské dny 4/14 Mrázek M.: Hudba v synagogách oslavuje 9/17 Praha Báchorek: Generace 2007 2/17 Baťa J.: Stará hudba na Pražském jaru 7/26 ~ Svatováclavské slavnosti 11/13 ~ Hudební most Praha-Drážďany 12/8 Brom R.: Pocta Iljovi Hurníkovi 1/18 ~ Jitka Čechová v cyklu Světová klavírní tvorba 5/17 Clar V.: Absolventský koncert Pražské konzervatoře 4/21 ~ Koncert Přítomnosti 6/15 Dobrodinský J. M.: Festa Academia 2007 1/17 Dohnalová L.: Musica Nova 2007 2/16 Freemanová M.: Musica Florea (PJ) 7/28 ~ Letní slavnosti staré hudby podeváté 10/17 Haase M.: Pražské premiéry 2008 5/7 Havlík J.: Třídení 2007 2/9 Herman J.: Romantický písňový večer s Martinou Jankovou 2/15 ~ Pražské premiéry 2008 5/10 ~ Stabat mater v Národním divadle 5/15 Hlaváč J.: Concertino Praga na prahu zralosti 3/15 ~ Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro 2008 očima porotce a pedagoga 7/9 Jarolímková H.: Bravo Leile Josefowicz 2/11

~ Schmidt, Kučera a Rozhlasoví symfonikové 5/4 ~ Bravo Martinu Kasíkovi 6/13 ~ Orchestry z Anglie, Ruska a Maďarska (PJ) 7/12 ~ Festival Pontes opět zahájen 9/10 ~ Skvělý Rachmaninov Arkadije Volodosova (PP) 11/12 ~ Poněkud rozpačitý Brahms Nelsona Freireho (PP) 11/12 ~ Mahlerovo Vzkříšení v Rudolfinu 10/6 Kašpárek L.: Händel, Vivaldi a Solisti di Praga 4/20 Kra N.: Soudobá hudba i stradivárky na programu PKO 3/13 Loudová I.: Pocta Karlu Skleničkovi 6/15 Matuszek P.: První abonentní koncert Sukova komorního orchestru 8/16 Pokora M.: Dny soudobé hudby 1/12 ~ Bělohlávek a Pěchočová prozářili závěr Dnů B. Martinů 2/8 ~ Filharmonici s Honeckem a Zimmermannem 3/11 ~ Arendárik a Brauner v cyklu Ti nejlepší 3/14 ~ ČF s Gardinerem a Viktorií Mullovou 4/16 ~ Pražští symfonikové s Pavlem Šporclem 4/18 ~ Pražské premiéry 5/6 ~ K sedmdesátinám Lubomíra Malého 5/16 ~ Cyklus k 200. výročí Pražské konzervatoře zahájen 6/11 ~ K životnímu jubileu Jiřího Chvály 6/14 ~ Janáčkovo trio zahájilo svůj vlastní cyklus 6/20 ~ Brněnská Má vlast (PJ) 7/11 ~ Dvakrát Pražští symfonikové (PJ) 7/16 ~ SOČR s Jeremiášem, Dvořákem a Prokoevem (PJ) 7/17 ~ Midori s Dvořákem, Pendereckim, Šostakovičem a Beethovenem (PJ) 7/21 ~ Dvakrát s Rozhlasovými symfoniky (PP) 11/8 ~ ČF s lisabonským dirigentem (PP) 11/9 ~ Dvořákova Praha 10/14 ~ Večer vokálně-experimentálního souboru Affetto 11/14 ~ Filharmonici s Ronaldem Zollmanem a Christiane Stotijn 12/6 ~ K životnímu jubileu profesora Jiřího Hlaváče 12/9 Roubíček V.: Dvakrát Vitalij Berzon (PJ) 7/19 ~ Rudolf Buchbinder (PJ) 7/20 ~ Adriana Kučerová, talent hodný závisti (PJ) 7/22 Ruml I.: Maija Kovalevská ve Zlaté kapličce 11/16 Říha V.: Strunám podzimu odchod z Hradu svědčí 1/16 ~ Pontes každý rok jinak 1/18 ~ Mácal dovede na Silvestra překvapit 2/10 ~ Pražští symfonikové s Markem Ebenem 2/11 ~ Eva Urbanová slavila s mnoha hosty 2/12 ~ Předvánoční gala Dagmar Peckové 2/13 ~ Pražský debut Eliny Garanči 2/13 ~ I nachlazený Furlanetto vysoce uspokojil 2/14 ~ Janáčkovi v Praze slavili 3/13 ~ Gardiner o historické interpretaci a České filharmonii 4/16 ~ Světová premiéra oratoria Zdeňka Lukáše s ČSNO (Tváře lásky) 4/19 ~ Dvakrát Pražští symfonikové 5/13 ~ Strugalův úspěšný návrat 6/14 ~ Mácal intimně i titánsky 6/14 ~ Josef Suk a kouzelný večer české komorní hudby (PJ) 7/25 ~ Mahlerovský projekt zahájila i Česká filharmonie 11/7 ~ Letní Proms s Lemperovou, Rotou a Baborákem 10/12 ~ Dvořákova Praha 10/13 Smetáčková M.: Mezinárodní festival koncertního melodramu 1/15 ~ Hudba Svatovítské katedrály 4/21 Smolka J.: Mezinárodní hudební soutěž PJ očima kritika obou koncertů (PJ) 7/10 ~ Petr Kotík a Ostravská banda a sólisté (PJ) 7/25 Smrček J.: Konzervatoř Jaroslava Ježka si připomněla své kulatiny poctou jedné z legend školy 5/18 Someš J.: Další příjemný večer s PKF 4/19 ~ Bravo Anně Samuil 5/16 ~ Hvězdný večer s Editou Gruberovou (PJ) 7/18 Starý M.: Bobby McFerrin 8/9 Šerých A.: San Francisco Symphony Youth Orchestra 9/17 ~ Pražská komorní filharmonie, Elli Jaffe a sólisté 12/8 Štilec J.: Dny soudobé hudby 1/14 ~ Pražské premiéry 5/8 Teml J.: Vánoční Gaudium Pragense s premiérou Ilji Hurníka 2/14 ~ Nové Doležalovo kvarteto v Českém spolku pro komorní hudbu 4/22 ~ Pocta Viktoru Kalabisovi 4/22 ~ Taras Piano Trio 8/17 ~ Mezinárodní varhanní festival 11/15 ~ Mladá Praha 11/17 ~ Luboš Sluka – svěží osmdesátník 12/9 Veber P.: Lisa Batiashvili a Symfonický orchestr severoněmeckého rozhlasu 4/18 ~ Manfred Honeck a dvakrát Matthias Goerne 6/12 ~ Česká filharmonie, Polský komorní orchestr a BBC Symphony Orchestra (PJ) 7/14 ~ Alfred Brendel (PJ) 7/20 ~ Pražský podzim 11/8 ~ Penderecki dirigoval Dvořákovu, Mendelssohnovu a svou hudbu (PP) 11/11 ~ Bournemouthský symfonický orchestr s Christianem Mandelem (PP) 11/13 ~ Struny podzimu zahájila Irina Lungu 11/15 Zapletal P.: SOČR s Kukalem a Lapšanským 5/14 Žáček I.: Mozartovský večer a Annette Dash 3/12 ~ Recitál Ivana Moravce (PJ) 7/21 ~ Webern a Haydn v podání Pražákova kvarteta (PJ) 7/23 ~ Matiné Jana Martiníka a Alexandra Starého (PJ) 7/24 ~ Nocturno s Huangem a Wiesnerem (PJ) 7/24 ~ Dvořákovy večery s Liverpoolskou filharmonií (PP) 11/10 ~ Druhý večer Liverpoolských (PP) 11/10 ~ Pěvecký koncert věnovaný Puccinimu (PP) 11/10

obsa h ro! n í k u ~

Berlínský Dvořák a Beethoven ozdobou festivalu (PP) 11/10

Štramberk Smithová E.: Dny klasické kytary potřinácté 8/19 Teplice Přibylová L.: Symfonie Atlantis Václava Bůžka 1/18 Štilec J.: Zahájení sezony Severočeské filharmonie Teplice 12/10 Ústí nad Labem Kábrt T.: Festival uprostřed Evropy pozval letos ke kořenům 10/16 Valašské Meziříčí Felzmann R.: Patnácté celostátní setkání zástupců Kruhů přátel hudby 8/20 Velké Meziříčí Hoffmanová K.: Concentus Moraviae I. 8/14 Zlaté Hory Králová V.: Poutní místo P. Marie Pomocné u Zlatých Hor rozezněly tóny krásné hudby 10/22 Zlín Bačuvčík R., Keferová J.: Talentinum 2008 7/30 Znojmo Bohadlo S.: Dorilla in tempe ve Znojmě 9/10

HORIZONT Benda A.: Čtvrt století jazzového Frýdlantu 10/26 Jíra M.: Festival autorského šansonu 12/14 Kašpar O.: Reflexe Nového světa v evropské opeře 17. a 18. století I. Indiánská královna Henryho Purcella 2/20 II. Ušlechtilí Indové Jeana Philippa Rameaua a Prosťáček aneb Huron André Grétryho 3/20 Kuhn T.: Jazz bez hranic 1/24 Poledňák I.: 39. Jazz na Hradě – reminiscenční a honosný 3/22 Říha V.: Pražský jazzový listopad zářil mnoha hvězdami 1/25 ~ Bittová a Kelarová poprvé spolu 3/23 ~ Pocta Jane Birkinové Sergi Gainsbourgovi 4/28 ~ Moyzesovci s Vargou v Praze 4/28 ~ Jubilejní Febiofest uvedl Parkera i Sauru 5/29 ~ Karamazovi s hudbou Kaczmarka vévodili festivalu 6/27 ~ Fredy Cole, zdaleka ne jen mladší bratr (PJ) 7/32 ~ Ferdinand Havlík slavil osmdesátiny 8/22 ~ Letní jazz na náměstích 9/22 ~ Hudba a film v Karlových Varech 9/22 ~ Struny podzimu – Vícežánrové přesahy na festivalu 11/27 ~ Podzimní Agharta s mnoha hvězdami 12/14 Starý M.: Avishai Cohen Ensemble – Vocal project 6/26 Zapletal P.: Aristofanes Jiřího Suchého v Semaforu 6/26 Žáček I.: Kvartet Wayna Shortera (PJ) 7/32



Mnichovo Hradiště Kazárová H.: Rokokové čarování v Mnichově Hradišti 11/31 Olomouc Kopecký J.: Julie a Mercutio zvou na olomouckého Romea 2/24 ~ Bludný Holanďan a Bláznivá Senta 4/32 Opava Herman J.: Opera z pošty (Postilión z Lounjumeau) 6/32 Šaldová L.: Bez invence (Gianni Schicchi, Suor Angelica) 5/33 Ostrava Herman J.: Don Giovanni v Ostravě 2/31 ~ Pocta verismu (La lupa a Komedianti) 10/27 Šaldová L.: Ariadna na Naxu 3/24 ~ Trojanův Kolotoč aneb splněné dětské sny 7/34 ~ Faust v Ostravě – originální i konvenční 11/29 Plzeň Herman J.: Komika versus spiritualita v Plzni (Španělská hodinka, Sestra Angelika) 3/27 Šaldová L.: Jenůfa v Plzni – bez opravdových emocí 6/28 ~ Smetanovy Dvě vdovy – Návrat Jany Kališové 10/27 Praha Benoniová M.: Česká taneční platforma 2008 6/35 ~ Jubileum festivalu Tanec Praha 9/27 ~ Balet Slovenského národního divadla v Praze 12/18 Dercsényiová L.: Balet Gala aneb setkání v Praze 6/33 Freemanová M.: Úspěšné představení (Argippo) 7/6 Herman J.: Bludný Holanďan v SOP (PJ) 7/33 ~ Prodaná nevěsta za humny 11/28 Kazárová H.: Causa Carmen 8/27 Malík J.: Festival Nové Evropy 1/28 Mikovská J.: IX. Národopisná slavnost v Kinského zahradě 8/29 Someš J.: Saint-Saëns ve Státní opeře Praha 4/30 ~ Radost se dívat, radost poslouchat (La bohème) 12/17 Šaldová L.: Ariadna na Naxu 3/24 ~ Staré dobré řemeslo (Tam a zpět, Soudničky) 9/27 ~ Jedinečný operní projekt v Kolowratu (Zítra se bude…) 6/28 ~ Falstaff – role pro Ivana Kusnjera 7/34 ~ La finta giardiniera – předlouhá, ale fascinující 12/16 Ústí nad Labem Dolejšová B., Řeháková K.: V Ústí nezabloudila pouze Violetta (La traviata) 2/22 Jäger D.: Hello, Dolly! Poprvé v Ústí nad Labem 3/28 Přímé přenosy z MET v kině Aero Herman J.: Humperdinckova Perníková chaloupka a Verdiho Macbeth 2/28 Hrdinová R.: Gounodův Romeo a Julie 2/27 ~ Brittenův Peter Grimes 5/33 Jarolímková H.: Macbeth z MET v kině Aero 1/30 Žáček I.: Wagnerův Tristan a Isolda 5/34

TELEVIZE DIVADLO, OPERA, BALET, MUZIUKÁL Říha V.: Jubilejní Zlatou Prahu vyhráli Norové 8/23 Brno Borková A.: Dido a Aeneas Henryho Purcella 6/29 ~ Moravský podzim 12/ Herman J.: V Brně ode zdi ke zdi /Boris Godunov) 1/26 ~ Nuda v Brně podle Rossiniho (Lazebník sevillský) 1/27 ~ Operní pocta komediantům 17. století (Pickelhering 1607 aneb Nový Orfeus z Bohemie) 4/31 ~ Proč jeden příběh ve dvou operách? (Gianni Schicchi, Komedianti) 6/31 ~ Moderní divadlo je o smyslu (Figarova svatba) 6/32 ~ Simon Boccanegra aneb na jistotu 8/24 ~ Tannhäuser aneb ladné nudné obrazy 8/27 ~ Dokořán pro hudební divadlo 1/29 Hoffmanová K.: Raymonda přinesla nostalgické kouzlo klasiky 4/32 ~ Ondřej Havelka v brněnské opeře již podruhé 6/32 ~ Festival Špilberk byl vážný i nevážný 10/21 ~ Mezinárodní kytarový festival v Brně 10/22 Kazárová H.: Choreografické debuty v Redutě 11/32 Šaldová L.: Od myšlenkové konstrukce k plnokrevnému divadlu (Sávitrí) 1/27 ~ Pseudoudálost v Brně (Mai 68) 8/24 ~ Kráska a zvíře v Redutě 8/26 České Budějovice Herman J.: Úhledně o ničem (Così fan tutte) 2/24 Šaldová L.: Temperamentní verdiovské drama v Českých Budějovicích (Síla osudu) 8/25 Český Krumlov Šaldová L.: Verdiho Síla osudu 10/10 Liberec Jarolímková H.: Viva la Mamma aneb Poprask v opeře 9/25 Herman J.: Verdiho Rigoletto aneb další liberecká kremrole 11/30 Loket Herman J.: Loketské kulturní léto 9/25

Z DOMOVA, NEKROLOGY, GLOSY, DISKUSE, FEJETONY Blatný P.: Lubomír Koželuha 11/34 Buček M.: Čtenářsko-pěvecký spolek Svatopluk 8/19 Dietz R.: Dvojí jubileum Severočeské filharmonie Teplice 10/24 Dušková V.: Mezinárodní hudební festival Český Krumlov otevře své brány již po sedmnácté 7/3 Habartová I.: XVII. Festival uprostřed Evropy 5/26 Hejlová M.: Knihovna a archiv Pražské konzervatoře 5/11 Janků R.: Komorní večery s Gentlemen Singers 9/24 Jäger D.: Jan Hlavsa 4/34 Jíra M.: Ivo Štuka 2/35 Johanovská L.: Mozaika 18. ročníku MHF Pražský podzim 8/10 Hlaváč J.: Vladimír Leixner 1/32 Horák L.: Aktuality z Pražské konzervatoře 1/37 Kaňka A.: Orchestrální skladby ze školního archivu Pražské konzervatoře 3/23 ~ Orchestr Pražské konzervatoře na festivalu v Belfortu 7/7 ~ Koncerty a představení Pražské konzervatoře v novém školním roce 11/19 Kašpárek L.: Miroslav Hršel 6/37 Keferová J.: Talentinum 2008 4/25 ~ 6. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Harmonia Moraviae 2008 9/19 Kopecký J.: Mladé pódium 2008 půjde k pramenům 8/7 Křižanovský R.: Terezínské Requiem 6/21 Kvěch O.: Jiří Kalach 7/39 Lejsková V.: Taje naší mluvy 1/22 ~ Hitmejkři 2/19 ~ Kupte si 3/19 ~ Máme snad zešílet? 4/27 ~ Živí se turisty 5/21 ~ Nostalgia 6/25 ~ Božstvo zvané UNIE 7/31 ~ Ach ta příslová 8/21 ~ O víně – úvaha aktuální v době sběru hroznů 9/20



o b s a h r o ! n íku

~ Poklady na ulici 10/25 ~ Sýček nechtěl odletět 11/26 ~ Mozarta láká zelenina 12/13 Mojžíš V.: Koncertní činnost sdružení Přítomnost 2/25 ~ Přítomnost na konci sezony 4/9 ~ Přítomnost a závěr její sezony 6/16 ~ Přítomnost a její nový předseda 8/5 ~ Na prahu 43. sezony Přítomnosti 10/19 ~ Přítomnost a zahájení její sezony 12/12 Pikna J.: 50. ročníků Smetanovy Litomyšle 5/22 Pilař J.: Vladimír Pilař 11/35 Pohlová J.: Revueltas a Janáček 8/31 Ptačinská L.: Padesát let Konzervatoře a vyšší odborné školy Jaroslava Ježka 3/51 Red.: Karel Křemenák 1/33 ~ Jiří Pauer 2/34 Říha V.: Miloslav Ducháč 8/32 Slavíková J.: Maurice Bejárt 1/45 ~ Gudrun Wagner 1/44 ~ Sergej Larin 2/44 ~ Giuseppe di Stefano 4/42 ~ Horst Walter Stein 9/42 Smolka J.: Petr Pokorný 3/31 Sýkora M.: Mezinárodní hudební festival Janáčkův máj po třiatřicáté 5/25 Šaldová L.: Opera 2009 – operní festival opět potěší jarní Prahu 12/15 Trojan P.: Cyklus oslav dvoustého výročí založení Pražské konzervatoře 4/12 ~ Pražská konzervatoř na prahu školního roku 2008/2009 9/24 Valenta O.: Mezinárodní festival Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních – Změna s tradicí 6/22, 7/28, 8/5 Veber P.: Pražské jaro 2008 7/8 Willi B. M.: Concentus Moraviae 5/28 Zapletal P.: Alena Havlíčková 6/36 ~ Věra Moravcová 8/33

Slovensko Matzner A.: Bratislavské hudební slavnosti 1/38 ~ Hudební výlet do Košic 3/40 Spolková republika Německo Brabec Z.: Obnovená inscenace Verdiho opery Maškarní ples 3/35 ~ Triumf Edity Gruberové v Mnichově (Puritáni) 7/44 ~ Mnichovské operní slavnostní hry 2008 9/34 ~ Podzim v Saské opeře v Drážďanech 11/41 Herman J.: Podzim v Berlíně 1/39 ~ Hanu Glawari vybučeli (Veselá vdova) 2/39 ~ Ring v Drážďanech 3/34 ~ Dvě všední reprízy v Bavorské státní opeře (Eugen Oněgin, Chovanština) 4/38 ~ Mimi jako černé svědomí Rodolpha 8/36 ~ Mnichovské operní slavnostní hry 9/36 Horník P.: Rigoletto s Florézem a Damrau 9/38 ~ Jenůfa – opera nebo činohra? 12/29 Fröhlichová D.: Václav Vonášek neusíná na vavřínech 11/44 Jarolímková H.: Bayreuther Festspiele 2008 12/26 Šaldová L.: Podzim v Berlíně 1/40 ~ Wagnerův Rienzi opět na scéně 1/42 ~ Vzrušující znovuobjevení Penthesiley 4/39 ~ Znovuobjevovaný Braunfels 8/38 Vašatová J.: Postupim 2008 8/36 Švédsko Fialková M.: Tři švédské aktuality 8/39 USA Vičar J.: Jitro zazářilo ve Washingtonu 9/41

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ ZPRÁVY Z DOMOVA

Slavíková J.: 1/45, 2/44, 3/40, 4/42, 5/44, 6/43, 7/46, 8/42, 9/42, 10/44, 11/46, 12/32

Jarolímková H., Mrázová Š.: 1/32, 2/33, 3/29, 4/34, 5/38, 6/36, 7/38, 8/32, 9/30, 10/32, 11/34, 12/22 RECENZE KNIH ZE ZAHRANIČÍ Seriál Světová operní divadla III. Brabec Z.: I. Slovenské národní divadlo v Bratislavě 1/36 Horník P.: II. Pařížská opera 2/36 III. Pařížská opera 3/32 IV. Národní opera na Rýně 4/36 Brabec Z.:V. éâtre de la Monnaie. De Vlaamse opera 5/40 Horník P.: VI. Královská divadla ve Stockholmu a v Kodani 6/38 VII. Operní domy v Pobaltí 7/40 VIII. Italské letní operní scény 8/34 IX. Evropské letní operní scény 9/32 X. Evropské letní operní scény II. 10/34 Novák J.: XI. Suomen Kansallisooppera – Finská národní opera 11/36 Horník P.: XII. Opera v Norsku a na Islandu 12/24 Holandsko Matzner A.: Holland Festival – hudební svátky s vůní tulipánů 9/39

Volkmar Braunbehrens: Salieri – hudebník v Mozartově stínu (J. Someš) 1/57 Richard Wagner: Můj život (J. Someš) 2/57 Jan Trojan: České zpěvohry 18. století (V. Lejsková) 3/55 Martin Slávik: Jiří Trojan: houslista, primárius, pedagog (V. Lejsková) 4/56 Ivan Poledňák: Hudba jako problém estetiky (R. Dykast) 5/56 Fjodor Šaljapin: Maska a duše, Můj život (J. Someš) 6/53 Vojtěch Kyas: Průvodce po archivních fondech II. (V. Lejsková) 7/57 Květoslava Horáčková: Janáčkovy opery v překladech Maxe Broda (I. Žáček) 8/56 Jaroslav Kříženecký: Eva Olmerová. Příběh zpěvačky, vzpomínky, dokumenty (O. Kašpar) 9/57 Ivan Poledňák a kol.: Proměny hudby v měnícím se světě (P. Zapletal) 10/57 Leoš Janáček: ema con variazioni (J. Someš) 11/57 Zora Šemberová: Na šťastné planetě (J. Someš) 11/57 Adolf Sýkora: Z mého života s Janáčkovým kvartetem (I. Štraus) 12/52

SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ

Polsko Jarolímková H.: Ztracený ráj Krzysztofa Pendereckého ve Vratislavi 7/42 Šerých A.: Pauerova Červená karkulka ve Vratislavi 3/36 ~ Festival soudobé opery ve Vratislavi 12/28

Seriál Světoví houslaři a česká škola Bohadlo S.: I. Věnceslav Metelka, Jaromír Joo a náchodská soutěž 1/58 II. Simone Morassi: Nevnímám rozdíl mezi studiem a profesí 2/58 III. Claude Lebet: Sběratelství je objevováním historie 3/58 IV. Raymond Schryer – houslař a experimentátor 4/58 V. Tadeusz Słodyczka – „Lubinský Stradivari“ 5/58 VI. Hieronymus Köstler 6/58 VII. Patrick Robin 7/58 VIII. Marco Osio 8/58 IX. Krzysztof Mróz 9/58 X. Giovanni Battista Morassi 10/58 XI. Andrej Łapa 11/58 XII. Akira Takahashi 12/54 Bočanová M.: S Bohemia piano přes Atlantik 3/56 ~ C. Bechstein Europe s. r. o. a Frankfurt 2008 5/57 Brom R.: III. Mezinárodní houslařský festival Věnceslava Metelky 6/54 Ceralová-Petrofová Z.: Veletrh Music Messe Frankfurt nad Mohanem 5/57 Podlipný J.: Renovace ve firmě Petrof 8/57 Ronzová Y.: Grand piano P 194 Storm Společnosti Petrof bude ozdobou sídla princezny Caroline 4/57 Ryšavý J.: Duo Petrof 12/53

Portugalsko Kašpar O.: Lisabon a hudba 2/42

REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ

Japonsko Šlais J.: Boni pueri počtvrté v Japonsku 2/41 Francie Benoniová M.: Slavné bienále tance v Lyonu 11/43 Králík J.: Cena MIDEM pro Krále uhlíře 3/39 Štilec J.: Kam spěchá hudební průmysl? MIDEM 2008 ve znamení digitální cesty na východ 3/38 Itálie Jarolímková H.: Teatro San Carlo a Bartók s Ravelem 5/42 Štraus I.: Úspěch Bennewitzova kvarteta v Itálii 8/40 Mexiko Horník P.: Mexiko objevuje Janáčka (Jenůfa) 6/40

Rakousko Dvořák V.: Nová Valkýra neurazí, ale ani neohromí 2/38 Jarolímková H.: Salzburger Festspiele 2008 10/36 ~ Innsbrucker Festwochen der Alten Musik 11/38 Slavíková J.: Ovace pro Turandot 11/42 Vašatová J.: Salzburger Festspiele 2008 10/41 ~ Francouzský chanson na zámku Ambras 11/41

Od firmy k firmě Jarolímková H.: 1/60, 2/60, 3/60, 4/60, 5/60, 6/60, 7/60, 8/60, 9/60, 10/60, 11/60, 12/56 Recenze CD 1/62, 2/62, 3/62, 4/62, 5/62, 6/62, 7/62, 8/62, 9/62, 10/62, 11/62, 12/58

NAXOS MUSIC LIBRARY

NAXOS MUSIC LIBRARY

» » » » » »

» ojedinělá hudební databáze klasické hudby, jazzu a mluveného slova » vhodná pro školy, hudební školy, konzervatoře, univerzity, veřejné knihovny, odborné knihovny, pedagogy, studenty či individuální uživatele » pedagogům umožňuje vytvářet vlastní hudební play listy pro výuku. » knihovny pomocí vzdáleného přístupu mohou rozšířit „výpůjční“ dobu na 24 hodin denně

velký výběr standardního a specializovaného repertoáru přes 26 000 CD a více než 370 000 skladeb klasické hudby každý měsíc přírůstek více než 500 nových CD obsáhlé poznámky k jednotlivým nahrávkám operní synopse a libreta, biografie skladatelů a interpretů přístup do knihovny kdykoliv a odkudkoliv

NAXOS MUSIC LIBRARY NEJROZSÁHLEJŠÍ HUDEBNÍ SBÍRKA KLASICKÉ HUDBY PŘÍSTUPNÁ ONLINE Napište si o zkušební heslo, které vám umožní neomezený přístup ke všem službám knihovny a vyzkoušejte si tak fungování této jedinečné hudební knihovny.

Podrobnější informace získáte u českého zastoupení Naxos Music Library:

www.NaxosMusicLibrary.com

Classic music distribution Biskupcova 26, 130 00 Praha 3 tel. 222 583 272, tel./fax. 271 773 405 e-mail: [email protected], www.classic.cz

Jiří Bělohlávek Christoph von Dohnányi Philippe Herreweghe Jakub Hrůša Eliahu Inbal Kristjan Järvi Neeme Järvi Jiří Kout Emanuel Krivine Kurt Masur

Pražské jaro dostanem e-mailom? Bernarda Fink Juan Diego Flórez Susan Graham Thomas Hampson Martina Janková Leonidas Kavakos Nikolaj Luganskij Shlomo Mintz Ivan Moravec Anne-Sophie Mutter Dagmar Pecková Jordi Savall Frank Peter Zimmermann

Collegium 1704 Česká filharmonie Il Giardino Armonico Kopelman Quartet NDR Sinfonieorchester Hamburg Orchestre des Champs-Elysées Orchestre Philharmonique du Luxembourg Pražská komorní filharmonie Symfonický orchestr Českého rozhlasu Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK Lord of the Rings Symphony a mnohom dalších

Generální partner

Oficiální partner

Hlavní mediální partner

12. 5. - 3. 6. 2009

Síť Ticketpro tel: +420 296 333 333 fax: +420 234 704 204 e-mail: [email protected]

www.festival.cz www.ticketpro.cz

Pokladna Pražského jara Rudolfinum nám. Jana Palacha, Praha 1 tel: +420 227 059 234