HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 61 cena 40 Kč. Midori Pražské jaro 2008 Penthesilea v Drážďanech herbert von Karajan

HUDEBNÍ ROZHLEDY 04 2008 | ročník 61 | cena 40 Kč

Midori Pražské jaro 2008 Penthesilea v Drážďanech herbert von Karajan

ob sah Jaké superlativy vršit dnes na celou škálu vysokých uznání, která zdobí hru a kariéru houslistky Midori? Ze zázračné holčičky vyrostla dospělá houslistka, která hraje stále zázračně, a ve svých šestatřiceti letech už oslavila plné čtvrtstoletí hudební kariéry! O tom, že její umění je neuchopitelně své, svědčí i historky, které vyprávějí sami hudebníci: legendární Dorothy DeLay se stala její pedagožkou poté, co vyslechla amatérskou nahrávku, kterou pořídila Midorina maminka: do Paganiniho, Bacha a Saint-Saënse zazníval i psí štěkot. Označení, že hraje osmiletá holčička, nebrala Madame DeLay vůbec vážně, slyšela vyspělou hráčku, kterou pozvala na svůj letní kurz do coloradského Aspenu. Na vstupní přehrávku však přišlo dítě, které nabídlo a bezvadně zahrálo Bachovu Ciacconu… → strana 3  Letos již 63. ročník Pražského jara bude další z těch, takříkajíc, netematických bez společného jmenovatele v podobě nějaké jednotící myšlenky. Festival si tak dopřává jistou volnost těsně před následujícími čtyřmi roky, které poznamenají v návaznosti za sebou velká výročí Bohuslava Martinů a Gustava Mahlera. Přesto zůstává i nadále věrný tradičním prioritám a svým způsobem také specifičnosti a odlišnosti Pražských jar od ostatních domácích festivalů. Mezi ně určitě patří záměrná snaha průběžně představovat našemu publiku zahraniční velké symfonické orchestry a to přirozeně z přihrádky té nejvyšší špičkové kvality. Letos ji bude jistě představovat slavná Petrohradská filharmonie, od jejíhož posledního hostování na Pražském jaru uplyne v tomto roce již plných jedenáct let… → strana 10  V roce 1999 se dirigent Mario Venzago zasadil o znovuobjevení Penthesiley – jednoaktové opery švýcarského skladatele Othmara Schoecka podle truchlohry Heinricha von Kleista. O přípravě tehdejšího lucernského koncertního provedení dokonce vznikl film Můj bratr dirigent. Na podzim loňského roku v listopadu nastudoval Venzago Penthesileu v Basileji – spolu s režisérem Hansem Neuenfelsem. A nyní se Penthesilea vrací na místo, kde měla před jedenaosmdesáti lety svou premiéru: do drážďanské Semperovy opery, kde se jejího nastudování skvěle chopili dirigent Gerd Albrecht, režisér Günter Krämer a scénograf Jürgen Bäckmann. Nejvyšší uznání si však zasloužili i oba pěvečtí protagonisté, Iris Vermillion (Penthesilea) a Markus Nieminen (Achilles)… → strana 39  Vyprodaný a květinami vyzdobený Zlatý sál vídeňského Musikvereinu, televizní kamery a samozřejmě mnoho prominentů, takové bylo ovzduší 28. ledna při zahájení cyklu koncertů ke 100. výročí narození Herberta von Karajana (5. 4. 2008). Poctu legendárnímu Mistrovi taktovky vzdala Berlínská filharmonie s hostujícím dvaasedmdesátiletým Seiji Ozawou, Karajanovým žákem, stejně jako pětačtyřicetiletá houslistka Anne-Sophie Mutter, Krajanův objev z roku 1976. Publikum, mezi nimž nechyběla ani vdova po proslulém umělci, paní Eliette Karajanová, nadšeně poslouchalo Beethovenův houslový koncert, Čajkovského Patetickou symfonii a ještě přídavek, Sarabandu J. S. Bacha. Vytahuji ze svých Rozházených listů vzpomínky, v nichž se zračí dotek jeho výjimečné osobnosti… → strana 53







ROZHOVORY

3 · Midori – posel míru 6 · Gábor Boldoczki – nástupce trumpetového krále Maurice Andrého 8 · Jubilant Antonín Tučapský

UDÁLOSTI

10 · Pražské jaro 2008 12 · Cyklus oslav dvoustého výročí založení Pražské konzervatoře

FESTIVALY, KONCERTY

13 · 28. Smetanovské dny v Plzni 16 · Česká filharmonie s Gardinerem a Viktorií Mullovou 18 · Lisa Batiashvili a Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu 19 · Světová premiéra oratoria Zdeňka Lukáše s ČNSO 23 · Messiaenova Turangalila v Brně

HORIZONT

28 · Pocta Jane Birkinové Sergi Gainsbourgovi 28 · Moyzesovci s Vargou v Praze

DIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL

30 · Saint-Saëns ve Státní opeře Praha 32 · Bludný Holanďan a bláznivá Senta v Olomouci 33 · Raymonda přinesla nostalgické kouzlo

ZAHRANIČÍ

38 · Dvě všední reprízy v Bavorské státní opeře 39 · Vzrušující znovuobjevení Penthesiley 40 · Hudební výlet do Košic

STUDIE, KOMENTÁŘE

44 · Zlatá éra české opery III. IV. Aby se nezapomnělo – René Tuček 46 · Novinky soudobé hudby II. IV. Otomar Kvěch: Smyčcový kvartet č. 9 53 · Herbert von Karajan – poslední diktátor

KNIHY

56 · Martin Slávik: Jiří Trávníček – houslista, primárius, pedagog

SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ

57 · Grand Piano P 194 Storm společnosti Petrof bude ozdobou sídla princezny Caroline 58 · Světoví houslaři a česká škola IV. Raymond Schryer – houslař a experimentátor

REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 60 · Od firmy k firmě 62 · Recenze CD





e d i t o r ia l

naslouchejme hudb, naslouchejme tichu Vážení a milí čtenáři, asi se mnou budete souhlasit, že jarní procitání přírody ze zimního spánku je fenoménem více než magickým, který většinu z nás, ač jsme přírodě mnohem vzdálenější, než byli naši předkové, naplňuje pocitem zvláštního okouzlení. S příchodem jara navíc přichází i hudba a nemám v tomto okamžiku na mysli pouze festival Pražské jaro, o němž vám již v tomto čísle přinášíme zevrubné informace z pera dramaturga festivalu, Antonína Matznera. Z mlčenlivého ticha zimy se totiž na jeho počátku vždy až trochu nečekaně vyloupne první, pokaždé znovu a znovu fascinující zpěv ptáků, cvrčci začnou ladit své housličky a připravovat se na večerní letní koncerty a louky, rybníky, lesy i pole se změní v koncertní pódia. Myšlenku, že hudba je nadčasová, není třeba příliš zdůrazňovat, myslím, že historie hudebního života její pravdivost dotvrzuje zcela dostatečně. Vůbec první hudba se dokonce docela dobře dokázala bez člověka obejít - melodické šumění lesa či mořských vln pod taktovkou takového dirigenta, jakým dokáže být vítr, zpěv ptáků, jejichž sbory nikdo neřídí a ony přesto umějí dospět až k neuvěřitelné harmonii, z jejíž originality čerpal ve svých dílech jako z bezedné studnice nikdy nekončící inspirace například i skladatel 20. století – Olivier Messiaen, jsou toho jasným důkazem. Ve vývojové posloupnosti tak člověka tato hudba Přírody předcházela a stala se pro něho základem, z něhož jeho tvůrčí duch čerpal a čerpá dodnes. Ale nebyli bychom to ani my lidé, kdybychom nezačali tento podnět nadále rozvíjet a k hudbě přidávat další složky umění jako například slovo, které s hudbou tvoří dva nedílně a neoddělitelně spjaté pojmy vyjadřující mnohdy ve vzácné jednotě vztah člověka k okolnímu světu, či umění výtvarné. Snad nejpregnantněji je vyjádřena jednota hudby, slova a výtvarného umění v opeře (operetě, muzikálu), v míře menší, nikoliv však zanedbatelné, ve slovesném folkloru a dokonce i v literatuře. Ne nadarmo je někdy literatura, zvláště poezie, považována za hudbu slova. A tu vždy pěstovalo a dodnes pěstuje mnoho nepřekonatelných mistrů. Jedním z nich byl nepochybně i nejslavnější anglický dramatik všech dob William Shakespeare, od jehož narození uplyne v letošním dubnu (23. 4.) rovných 444 let. Když jsem si přečetla nesmírně zajímavou knížku rozhovorů Ludmily Korecké s naším největším znalcem a vynikajícím překladatelem Shakespearova díla, profesorem Martinem Hilským, utkvěla mi v hlavě myšlenka Johna Cagea „Ticho je hudba budoucnosti a bude čím dál tím těžší ji slyšet“, kterou zde Martin Hilský uvádí a svým nenapodobitelným způsobem komentuje: „Ticho a mlčení jsou totiž součástí řeči a ticho samo mluví… Ticho na jevišti je neobyčejně výmluvné“.

HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo 4 | 2008 | ročník 61 Měsíčník pro hudební kulturu

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jan Baťa, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm

Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088 tel. redakce: (+420) 251 550 208 (+420) 251 552 425 tel. sekretariát: (+420) 251 554 089 fax: (+420) 251 554 088 e-mail: [email protected] Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box 141 140 21 Praha 4 tel.: (+420) 225 985 225 fax: (+420) 225 341 425 SMS: (+420) 605 202 115 e-mail: [email protected], www.send.cz Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč

Ač postavení hudby a slova na straně jedné a mlčení a ticha na straně druhé působí zdánlivě paradoxně, ve skutečnosti tomu tak není. Oba zmínění pánové to ostatně vyjádřili velmi přesně, a tak mi nezbývá než dodat - naslouchejme nejen hudbě, naslouchejme i tichu. Obojí toto naslouchání může být velmi obohacující… V dubnu však neoslavujeme pouze výročí Williama Shakespeara, ale i dalšího vynikajícího umělce – byť z jiného oboru, prostřednictvím hudby však se Shakespearem více než výmluvně spjatého, dirigenta Herberta von Karajana. Autor v tomto čísle uveřejněného článku, vycházejícího z jeho připravované knihy Rozházené listy, Zdeněk Vokurka, tu dokonce tohoto Mistra taktovky, od jehož narození v Mozartem již proslaveném Salcburku uplyne 5. 4. plných sto let, připodobňuje k Otellovi, kterého tolikrát dirigoval… Z rubriky studií a komentářů, kde článek o Herbertu von Karajanovi najdete, bych vám ale ještě vedle vzpomínek barytonisty Reného Tučka v cyklu Zlatá éra české opery určitě doporučila text Jiřího Štilce, věnovaný Otomaru Kvěchovi a jeho Smyčcovému kvartetu č. 9. Kromě toho, že vám nabídne podrobnou analýzu kompozičního zpracování uvedeného díla, seznámíte se tu i s velice zajímavými autorovými myšlenkami, kterými, domnívám se, mnohým z nás mluví z duše a jež nás obdivuhodně na okamžik stmelí, protože zjistíme, že podobnými pocity únavy až znechucení ze stávající atmosféry současné společnosti zdaleka netrpíme sami… Z ostatních textů bych ráda ještě upozornila na rozhovory s houslistkou Midori, která vystoupí na Pražském jaru, a trumpetistou Gáborem Boldoczkim, hostem letošního Pražského podzimu, dále na bohatou rubriku, přinášející informace z oblasti domácího festivalového a koncertního života, zajímavosti ze zahraničí i na operní premiéry v Praze, Brně a Olomouci. Pokud si budete chtít srovnat úroveň našich představení s inscenacemi uváděnými v newyorské Metropolitní opeře, nezapomeňte, že od 30. dubna začíná další cyklus jejich přímých přenosů v kině Aero, kde se opět setkáte s pěveckými hvězdami té nejvyšší kvality, mezi nimiž nebude kromě Anny Nětrebko chybět například ani Roberto Alagna, Natalie Dessay, Juan Diego Flórez či Plácido Domingo. A na co se můžete těšit příště? Kromě jiného například i na podnětné zamyšlení Petara Zapletala nad „oscarovou“ písní Glena Hansarda a Markéty Irglové, Falling Slowly…

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box 169 830 00 Bratislava tel.: (+421) 67 20 19 21,-2 – časopisy (+421) 67 20 19 31,-3 – předplatné fax: (+421) 67 20 19 10 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, 225 62 Praha 10 tel.: (+420) 271 199 255 fax: (+420) 271 199 902

Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) 266 038 714 Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Petr Dvořák, tiskárna Dobříš Odevzdáno do sazby: 14. 3. 2008 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Midori Goto Foto Timothy Greenfield-Sanders

www.hudebnirozhledy.cz

rozho vo ry

Foto Timothy Greenfield-Sanders

midori – posel míru  Anna Šerých Když jsem před lety psala první rozhovor se slečnou Midori Goto, zjistila jsem, že Midori je slečna svá, takový fenomén svobody. Jaké superlativy vršit dnes na celou škálu vysokých uznání, která zdobí její hru a kariéru? Fakticky je úžasné, že z Midori, zázračné holčičky, vyrostla Midori, dospělá houslistka, která hraje stále zázračně, dospěle, vždy svým charakteristickým stylem a ve svých šestatřiceti už oslavila plné čtvrtstoletí hudební kariéry! Netřeba hledat poetismy, stačí poslouchat. Hraje tak samozřejmě a přirozeně, jako by housle byly její duše. Umění Midori je neuchopitelné, je zkrátka geniální. Mnohé třeba operní divě podpírají kariéru žurnalistická žvatlání, slečna Goto má svůj pevný muzikantský trůn vystavěný z fascinující techniky, z hudební a mystické imaginace, z hudebního ponoru, z komplexnosti živého muzicírování. O tom, že její umění je neuchopitelně své, svědčí i historky, které vyprávějí sami hudebníci: legendární Dorothy DeLay se stala její pedagožkou poté, co vyslechla hodně domáckou nahrávku, kterou pořídila Midorina maminka: do Paganiniho, Bacha a Saint-Saënse zazníval i psí štěkot. Označení, že hraje osmiletá holčička, nebrala Madame DeLay vážně, slyšela vyspělou hráčku, kterou pozvala na svůj letní kurz do coloradského Aspenu. Na vstupní přehrávku přišlo dítě, které nabídlo a bezvadně zahrálo Bachovu Ciacconu. Pinchas Zukerman se nestyděl za slzy, když ji v Aspenu prvně slyšel; děvčátko, vysoké právě tak do úrovně jeho očí, když seděl, zahrálo suverénně Bartókův Druhý koncert a Sauretovu kadenci k Paganiniho koncertu. „Nevím jak vy, já jsem právě zažil zázrak!“ prohlásil ke společnosti. Čistou intonaci a velký, zralý zvuk vydobývala holčička z malých dětských housliček. Nevím, zda hrála na ty stejné, když ji Isaac Stern a Pinchas Zukerman pozvali k nahrávce Vivaldiho Koncertu pro troje housle. To jí bylo dvanáct. Midori naplno koncertuje od svých jedenácti, o její pódiový objev a start se postaral Zubin Mehta s Newyorskou filharmonií. Bylo jí čtrnáct, když před ní Leonard Bernstein v úctě poklekl: hrála s ním v Tanglewoodu s Bostonskou fiharmonií jeho skladbu Serenada podle Platonova Symposia. Na koncertu jí v páté větě praskla e struna, ta praská nejčastěji, a pohotový koncertní mistr jí podal své housle. Struna praskla i na nich. Midori bez jediného zakolísání pokračovala na houslích druhého hráče a koncert dokončila. Každé ty housle byly jiné, a navíc, ty její housličky byly půlky! Na koncert v Praze v roce 2000 si přivezla vzácný nástroj Jupiter Stradivarius 1722. Stál při ní anděl strážný, že nezůstaly na lavičce Holešovického nádraží, kam si je položila. Tentokrát, jako na minulém pražském koncertě, bude hrát na jiný klenot, na housle z roku 1734 – Guarnerius del Gesù, řečené ex Huberman. Midori má také velmi vzácné smyčce, stavěli je Dominique a François Pecatte. Mladá dáma má od dětství zvládnutou techniku hry tak samozřejmě a suverénně, že mnoho času, který jiní potřebují k pravidelnému cvičení, může bez rizika dávat do dalších aktivit. Navíc si z domova přinesla nejen hudební nadání, ale také houževnatou pracovitost a vysoce vnímavé sociální cítění. Akční vnímání. Ještě ani neměla v kapse absolutorium na Julliardu a už naplno pracovala ve své nadaci Midori & Friends. Ročně přináší dotek hudby tisícům sociálně determinovaných dětí, které by se jinou cestou k hudbě nedostaly. Ona a zaměstnanci její nadace dbají na to, aby se na newyorské veřejné školy, kde se hudební výchovy notoricky nedostává, vsunul alespoň nějaký hudební program: buď příprava na koncert a pak návštěva koncertu, nebo tam rovnou zaměstnávají hudební pedagogy, kteří hudbu vyučují.



Midori Goto

Tato činnost v nadaci, dnes už patnáctileté, jí vynesla poctu a nový závazek: Generální tajemník OSN Ban Ki-moon ji 21. září 2007 dekoroval titulem Posel míru. Spolu s ní též Daniela Barenboima, spisovatele Paula Coelha a jordánskou princeznu Haya Bint Al Hussein. Čerstvá ambasadorka míru OSN bude, jak řekla, pokračovat ve svých závazcích vůči mladým. Svou koncertní a organizační aktivitu na podporu hudebního rozvoje dětí prolne s programem OSN Millennium Developement Goals – Rozvojové cíle tisíciletí. Usilují o snížení chudoby, pracují na podpoře lidské důstojnosti, demokracie a ekologické udržitelnosti. Z japonské odbočky nadace Midori & Friends se podporou japonské vlády vyloupla další nadace: Music Sharing. Midori v ní „hraje part klasické hudby,“ ovšem celý projekt přispívá i k rozvoji japonské tradiční hudby a k vzájemnému poznávání a prolínání obou kultur a stylů. Samozřejmě, že ohniskem zájmu jsou opět děti. Když Midori získala v roce 2001 prestižní a všemi kýženou cenu Avery Fischer, proměnila ji ihned v novou nadaci: Partners in Performance. Jejím prostřednictvím propaguje a vytváří prostředí pro rozkvět komorní hudby, pro živé muzicírování. Midori hraje a chápe hudbu jaksi holisticky, nejen sama je hudbou prostoupena, stejný zážitek chce zprostředkovat každému. Stále a znova vymýšlí, jak by měl vypadat ten první iniciační krok, který člověka nasměruje a přivede k prosté potřebě klasické hudby. „Žádný generální plán neexistuje, každý posluchač je přece zcela individuální a vnímá po svém. Čím dál víc jsem přesvědčena, že nejdůležitější a také nejúčinnější je osobní kontakt, živá hudba a společné muzicírování. Musí to být zážitek pro všechny, posluchače, hráče, pořadatele i místní komunitu.“ Který z vašich vzdělávacích, hudebních a společenských projektů – Midori & Friend, Partners in Performance a Music Sharing vám dělá největší radost? Nikdy bych nemohla některý ze svých projektů označit jako „ten nejmilejší“, každému dávám plné nasazení. Zkušenost, kterou dostávám z možnosti zprostředkovat hudbu studentům a malým komunitám vně běžného okruhu koncertních společenství, je určité privilegium, z něhož čerpám velkou spoustu nových poznatků, nových impulsů a motivaci.

Foto Timothy Greenfield-Sanders

 rozhovory

Midori Goto

rozho vo ry Co je to podstatné, co se daří? Nepřísluší mně, abych hodnotila, jak moc a čeho která nadace dosáhla. Člověk nemůže spočítat a specifikovat osobní zkušenosti a zážitky druhých. Každá z organizací má své odlišné zaměření. Velké množství newyorských školáků se účastnilo a také profitovalo z projektu Midori & Friends. Nadace Music Sharing běží zdařile od roku 2002, nejnověji i v mezinárodním programu International Community Engagement Program; jeho náplní byla prvně v roce 2006 koncertní cesta do Vietnamu, kerou jsem podnikla ještě se třemi mladými vybranými hudebníky. V druhém cyklu jsme teď o minulých vánocích jeli do Kambodže. Koncerty v projektu Partners in Performance zas mají za úkol vytvářet spolupráci v lokálním terénu. Chceme získat nové donátory a posluchače klasické hudby i v těch nejmenších venkovských usedlostech a také podpořit stávající organizace, aby v práci na poli klasické hudby neustávaly. Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla studovat na univerzitě psychologii a zapsala jste se i na gender studia? Středoškolské studium mi otevřelo základní pohled do světa, ukázalo na možnosti, jak profesionální tak osobní. Když jsem se zapsala na Newyorskou univerzitu, tak jsem předpokládala, že se budu věnovat uměleckým oborům, ale naprosto mne chytl úvod do psychologie, na který jsem začala chodit tak někdy uprostřed studia. Když se nad tím zpětně zamyslím, dost jasně vysvítá, že jsem vlastně k psychologii inklinovala odedávna, vždycky mě zajímala podstata lidského chování a lidské duše. Ta mne přímo fascinovala… Právě v prvém semestru psychologie jsem si tuto svou inklinaci mohla ověřit a pak ji ještě prohloubila a dosáhla hodnosti magistry. Na genderová studia (jedná se o studium rolí mužů a žen ve společnosti, pozn. red.) jsem přišla spíš náhodou. Strašně ráda chodím na činohru do divadla, a tak jsem si zapsala seminář divadelních her z genderového hlediska. Zpočátku mě to zajímalo právě jen pro rozbor, vhled do hry, ale jak seminář pokračoval, tak mne to přitahovalo čím dál víc, takže jsem si nakonec genderová studia vzala jako svůj druhý studijní obor. Jak tato studia ovlivnila váš pohled na svět? Nejdřív jsem poznala a vstřebala mezivědní přístup k univerzitnímu vzdělání a posléze se tato filosofie stala pravým základem mého vlastního pedagogického stylu. Midori Goto kromě svých různých letních kurzů učila nejdřív housle na Manhattan School of Music, nyní své pedagogické působení soustřeďuje na ornton School of Music, což je hudební fakulta Univerzity Jižní Kalifornie v Los Angeles. ornton je povžován za jeden z nejlepších hudebních ústavů v USA a profesorka Midori tam od loňského září šéfuje katedře smyčcových nástrojů. Jejími kolegy jsou například Jascha Heifetz a Robert Lipsett. Midori učí hru na housle a komorní hru. Je pověstná svým zaujetím pro výuku, nároky a takřka mateřskou péčí o studenty a také originálním, komplexním záběrem výukového procesu. Samozejmě, že i na univerzitě v LA založila své vzdělávací centrum, v němž usiluje o propojení hudby a veřejného života. Ostatně všechny její aktivity krouží kolem základní a prastaré myšlenky, že hudba je lidské pojítko. Bez zřetele rasy, věku, národa, kontinentu. Los Angeles se stalo pro Midori novým domovem, losangeleské dálavy ji donutily dokonce sednout za volant a stát se řidičkou. Ovšem své další bydliště má i v New Yorku. Z koncertů k dvacátému výročí kariérní činnosti Midori existuje live nahrávka z vystoupení v Carnegie Hall s pianistou Robertem McDonaldem. V němčině vyšel tehdy i Midorin první životopis – Einfach Midori. Letošní sezona je její kariérní pětadvácátá a my máme štěstí, že ji v Praze



v tomto čase uslyšíme. Výroční sezonu ozdobila také čerstvou nahrávkou Bachovy Sonáty č. 2, BWV 1003 a Sonáty č. 1 Bély Bartóka. Prakticky není špičkový orchestr, není významné kulturní město, středisko, festival, kde by mohla Midori ještě debutovat. Všechny její koncerty jsou návraty na místa, kde ji chtějí slyšet znova a znova. Koncert Pražského jara patří do jednoho z šesti evropských turné, které Midori letos podniká. Několik dnů před koncertem v Praze dáváte s Charlesem Abramovicem recitál v Londýně. Hrajete na něm díla současných skladatelů – Lindberga, Pendereckého, Watkinse, Adamse. Program koncertu Pražského jara je mnohem mírnější: Beethovenova Kreutzerova sonáta, Dvořákovy Romantické kusy, Šostakovičova Preludia a Schnittkeho Sonáta. Podle čeho a jak sestavujete konkrétní program svého vystoupení, když váš repertoár je tak všestranně bohatý? S Charliem vytváříme recitálový program vždycky společně. Při výběru skladeb velmi dbáme na to, aby vzájemně harmonicky ladily, aby na sebe postupně navazovaly, aby přechod od jedné skladby ke druhé byl plynulý a zajímavý. Všem pořadatelům v každém městě jsme nabídli oba programy tohoto jarního turné, ten kompletně moderní i ten tradičnější a oni si vybrali různě s ohledem na vkus a hudební sklony svého publika. Midori, která v každém ohledu žije naplno, má denně tak čtrnáctihodinový pracovní zápřah. Energii čerpá z aktivity a vědomí, že život je dar, který je třeba zúročit. Je také náruživá čtenářka a participuje na programu, který chudým dětem umožňuje mít svou, opravdu svou první knihu. Pamatuje se na své první knihy, byly v japonštině? Ano, mé prvé knížky byly v japonštině, četla jsem fikce i fakta, životopisy, dětské encyklopedie, Pinocchia, Grimmovy pohádky, Heidi z hor… Naprosto mne fascinovalo, že ty knihy byly děděné, patřily nejdřív mé tetě, pak je měla má maminka, pak moje sestřenice, pak jsem je četla já, po mně má mladší sestřenice a nakonec můj mladší bratr. Ty knížky jsou jako rodová stužka, každý jsme se do nich podepsal a máme je v úctě. Co vás přitahuje na díle spisovatelky Willy Catherové? Osudy imigrantů? Víte, že jedno z jejích nejslavnějších děl Moje Antonie je z prostředí českých rodin? Willa Catherová byla vždycky moje oblíbená autorka románů i povídek. Stále mne ohromuje její smysl pro jazyk, pro jeho jednoduchost, úspornost a zároveň bohatství a to se prolíná do jejích moudrých úsudků o lidském životě. Mou Antonii jsem četla několikrát, takže rodinu Šimerdů znám docela familiérně. Ta kniha stále patří k povinné četbě na mnohých amerických středních školách. Je to hold hrdinné statečnosti a síle pionýrských přistěhovalců, kteří osídlovali americké prérie, zejména ženám. V Praze jste, pokud vím, potřetí. Je pro vás Praha něčím charakteristická? Přirozeně, Praha je pro mě městem hudby velkých českých skladatelů – Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Josefa Suka, Leoše Janáčka. Ti všichni psali hudbu výrazně ovlivněnou jejich milovanými lidovými tanci a písněmi. Mám moc ráda jejich díla a skutečně se těším, že opět jejich zemi navštívím. Kterou otázku, týkající se vaší hudební kariéry, dostáváte nejčastěji? V poslední době se mne nejčastěji ptají – jak to všechno stíháte? •

rozhovory

Foto Laszlo Emmer



Gábor Boldoczki

pražský podzim a gábor boldoczki – nástupce trumpetového krále maurice andrého  Lucie Johanovská Letošní 18. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim se neponese jen ve znamení klavírní hudby tak, jak jsme si jej představili v minulém čísle, nýbrž paleta uvedených nástrojových koncertů bude mimo jiné zahrnovat i dva kusy určené pro trubku, ve kterých se pražskému publiku představí výjimečný zjev své generace – mladý trumpetový virtuos Gábor Boldoczki, jenž je zahraniční kritikou považován nejen za důstojného nástupce trumpetového krále všech dob Maurice Andrého, ale doslova za senzační objev „trumpetového génia třetího milénia“. Gábor Boldoczki se narodil v roce 1976 v maďarském Szegedu a již ve čtrnácti letech vyhrál první cenu v národní soutěži trumpetistů v Zalaegerszegu, v Maďarsku. Následovala studia na Vídeňské konzervatoři, na Konzervatoři Ference Liszta v Budapešti a před zahájením mezinárodní sólové kariéry Boldoczki absolvoval též mistrovské kurzy u profesora Reinholda Friedricha. V roce 1996 byl Gábor Boldoczki oceněn na mezinárodní soutěži v Porcii a v tomtéž roce vyhrál prestižní mezinárodní hudební soutěž CIEM v Ženevě. O rok později získal tento mladý trumpetista stipendium hudební nadace společnosti Yamaha v Evropě, a poté, co zvítězil na Mezinárodní soutěži trumpetistů v Pilisvörösvaru, se Boldoczki stal laureátem Pražského jara a jeho výkon byl oceněn i zvláštní cenou Nadace Český hudební fond za nejlepší interpretaci soudobých skladeb komponovaných přímo pro tuto soutěž. Vítězstvím v mezinárodně uznávané soutěži ARD v Mnichově se Boldoczkému v pouhých jednadvaceti letech již definitivně otevřely brány na světová koncertní pódia a započala jeho velmi úspěšná mezinárodní kariéra. Posléze navíc obdržel i „Grand Prix de la Ville de Paris“ v nejvýznamnější trumpetové soutěži vůbec, kterou je Třetí mezinárodní soutěž Maurice Andrého v Paříži. Tímto prestižním

oceněním však výčet Boldoczkého úspěchů nekončí. Jeho ohromující technická dokonalost a plně vyvinutá umělecká virtuosita byly v srpnu roku 1999 vyznamenány i známou cenou Davidoffa, kterou uděluje nadace Reemtsma, a o tři roky později byl Boldoczki za svůj výkon v koncertu pro trubku Es dur od Johanna Wilhelma Hertela zvolen nejlepším mladým umělcem roku (Prix Young Artist of the Year). V říjnu roku 2003 jej pak německá Phono akademie vyznamenala cenou Echo Classic. V průběhu svého evropského turné vystoupil Boldoczki se známými orchestry, jakými jsou např. Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Německá komorní filharmonie, Sinfonia Varsovia, Berlínský symfonický orchestr, Gulbenkianský symfonický orchestr, Budapešťský festivalový orchestr, Maďarský národní symfonický orchestr, Lucernský symfonický orchestr, Štrasburský filharmonický orchestr, Symfonický orchestr Cannes či komorní orchestry, z nichž jmenujme např. Komorní orchestr Ference Liszta, Cameratu Salzburg, Curyšský komorní orchestr, Mnichovské Bach Collegium, Orchestr salcburského Mozartea, Mnichovský komorní orchestr, Pražský komorní orchestr, Haydnův orchestr, Litevský komorní orchestr, Moskevské sólisty, Vilniuský festivalový orchestr, Bachův orchestr lipského Gewandhausu či Württenberský komorní orchestr Heilbronn. Velký úspěch zaznamenalo také gala představení, kde Boldoczki vystoupil po boku slavné sopranistky Edity Gruberové. Gábor Boldoczki již pravidelně hostuje v nejvýznamnějších hudebních metropolích v Evropě, jako např. v Baden-Badenu, Kolíně nad Rýnem, Mnichově, Hamburku, Curychu, Lucernu, Budapešti, Praze, Záhřebu, Madridu, Miláně, Paříži a Londýně. V květnu roku 2004 Boldoczki okouzlil publikum vyprodaného Zlatého sálu vídeňského Musikvereinu v průběhu festivalu Wiener Festwochen. Je také prvním trumpetistou vůbec, který byl kdy pozván ke koncertování na Salcburském festivalu, a to s trumpetovým koncertem Michaela Haydna. Navíc Boldoczki již stihl absolvovat i turné po Jižní Americe a Číně. V říjnu roku 2004 nahrál společně s Curyšským komorním orchestrem řízeným Howardem Griffithsem klasické koncerty Josepha a Michaela Haydnových, Johanna Nepomuka Hummela a Wolfganga Amadea Mozarta pro Sony Classical. Na sklonku října 2006 pak nahrál album „Italské koncerty“ s Musici di Roma pro Sony BMG a s tímto orchestrem uspořádal i turné po německých městech v závěru téhož roku. Vedle klasických děl se Boldoczki věnuje i soudobému repertoáru. V červnu roku 2006 tak na hudebním festivalu Les muséiques v Basileji premiéroval společně s Kremeratou Baltica za řízení Gidona Kremera „Zjevení“ Georga Peleciho. Na mezinárodní hudební soutěži v Dubrovníku poté poprvé uvedl trumpetový koncert Borise Papandopula. Následně započalo jeho turné po nejvýznamnějších evropských hudebních festivalech, v rámci něhož Boldoczki přijede i na Pražský podzim. Gábor Boldoczki je nesmírně všestranným trumpetistou. Jeho bohatý repertoár čítá na osm desítek skladeb a zahrnuje díla od Albinoniho, Bacha, Händela, Telemanna či Vivaldiho až po Hindemitha, Milhauda, Šostakoviče, Pendereckého či Arvo Pärta. Pro zajímavost uveďme, že na repertoáru tohoto trumpetisty lze najít i koncert pro trubku a orchestr nedávno zesnulého českého skladatele Jiřího Pauera. Zahraniční kritika u Gábora Boldoczkého oceňuje především elegantnost a přirozenost jeho interpretace, smysl pro detail a proměnlivost tónu. V reakci na jeho debut na Salcburském festivalu v roce 2004 rakouský list Salzburger Nachrichten vystihl hru Boldoczkého jednou větou: „Měkká artikulace, obrovská hbitost, extrémně sebevědomý nátisk, koloraturní styl… sólista takovýchto kvalit zušlechtí každý hudební kus“.

rozho vo ry Při příležitosti vystoupení Gábora Boldoczkého na Pražském podzimu jsme jej požádali o krátký rozhovor. Již několikráte jste vystoupil v České republice a v roce 1997 jste se zúčastnil mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro. Jak vzpomínáte na své působení v Praze? Prahu mám velmi rád a vždy se těším na každou její návštěvu, kdy si mohu vychutnat kulturu a celkovou atmosféru města. Když jsem se zúčastnil soutěže Pražské jaro v roce 1997, byl jsem v Praze poprvé. Město se nesmírně rozvinulo a podle mého názoru patří k nejkrásnějším v Evropě. Obzvláště mám rád Staré Město, které mi připomíná mou domovskou Budapešť. Množství mezinárodních hudebních soutěží, ve kterých jste dosud zvítězil, je vskutku úctyhodné. V obecné rovině se názory na hudební soutěže různí. Jaký je váš názor na ně a jejich vliv na kariéru mladého hudebníka? Přípravy na mezinárodní soutěže mi vždy dávaly nějaký cíl, účel každodenního cvičení a práce a příležitost pro studium nového repertoáru. Všechny pro mě byly velkými výzvami a mnoho jsem si z nich odnesl. Soutěže pro mě nikdy neznamenaly nějaké závody mezi jednotlivými trumpetisty, nýbrž možnost intenzivní práce, každodenního zdokonalování a vylepšení vlastních kvalit. Soustředil jsem se vždy jen na hudbu samotnou, a to mi dalo mnoho energie a síly. Mezinárodní tisk vás nazývá jedinečným trumpetovým virtuosem, nástupcem trumpetového krále všech dob Maurice Andrého či trumpetovým géniem třetího milénia. Jak na vás tato popularita působí? Je mi velkou ctí, že mne mezinárodní tisk srovnává s trumpetovým králem, maestrem Mauricem Andrém. Razím si však svoji cestu se svým vlastním repertoárem. Každý umělec má svoji vlastní osobnost a skrze ni pak vlastní přístup k interpretaci a též svůj vlastní zvuk. Vraťme se nyní k vašim začátkům a studiím. Co vás přimělo k tomu stát se trumpetistou a kdo vás v tomto směru nejvíce ovlivnil? Můj otec. Byl mým prvním učitelem, se kterým jsem začal na trubku hrát. Naučil mě pravidelným cvičením, uvědomělé a kontrolované práci a mohu mu za to být jedině velmi vděčný. Nikdy jsem necvičil z donucení, vždy mi to dělalo radost, tehdy jsem však ještě neuvažoval o tom, že bych se chtěl stát profesionálním trumpetistou. Mohl byste popsat našim čtenářům styl vaší hry? V čem podle vás spočívá kouzlo vaší brilantní techniky a okouzlující umělecké virtuozity? Se svým nástrojem se pokouším zpívat a obsah hudby tak maximálně vyjádřit. Je pro mě důležité skrze vlastní umění ukázat skladbu a ne skrze skladbu předvést to, co dokážu se svým nástrojem. To je velký rozdíl. A váš přístup k interpretaci samé, co je podle vás v tomto ohledu klíčové? Pokud možno se vždy chci dozvědět co nejvíce o skladateli, o jeho době, dějinách. Je pro mne důležité odlišit rozdílnou artikulaci a stejně tak jazyk různých hudebních období a na základě interpretace rozdíly ukázat a zdůraznit. Často si skladbu nejprve nahlas přezpívám, a pak teprve začnu s vlastním cvičením na trubku. Na jaké typy trubek hrajete? Používáte pouze moderní nástroje nebo též barokní přirozenou trubku ve shodě s trendem historicky poučené interpretace? Hraji na moderní trubky značky B&S, od piccolo trubky přes křídlovku, kornet až po velké B a C trubky. Doma mám asi deset nástrojů… Vlastním k tomu také přirozenou trub-



ku, ale dosud jsem na ni příliš nehrál. Barokní trubku si spíše dovedu představit v komorní hudbě a v komorním orchestru než v sólistickém oboru. Váš repertoár zahrnuje díla od Händela, Telemanna, Bacha, Vivaldiho po Šostakoviče, Pendereckého či Arvo Pärta. Jakou hudbu či periodu hudební historie preferujete? Pro mne je důležité zůstat mnohostranným. Je překrásné absolvovat turné s komorním orchestrem a barokním programem, ale stejně tak se těším i na soudobý koncertní program. Nemohl bych se nikdy specializovat pouze na jeden umělecký styl, vzrušuje mě hrát různé věci společně s různými muzikanty. Jsem také v těsném kontaktu se soudobými skladateli a svůj úkol nacházím v jejich povzbuzení ke komponování nových skladeb pro trubku. V rámci 18. ročníku MHF Pražský podzim vystoupíte s koncertem pro trubku z pera Johanna Nepomuka Hummela. Tento koncert je často transkribován do Es dur, nicméně vy jste se rozhodl pro původní verzi v E dur, proč? Hummelův koncert E dur je původní verzí a je to úplně jiný kus než koncert v Es dur. Je jasnější, světlejší, brilantnější a ušlechtilejší. Samozřejmě, že je také komplikovanější, proto není žádným tajemstvím, že Hummel svůj koncert kvůli tlaku ze strany tehdejších trumpetistů transponoval do Es dur. Avšak nejen pro hráče na smyčcové nástroje je poloha v E dur lepší, ale současně i lépe vyhovuje charakteru tohoto mistrovského díla. Následující skladba, kterou si posluchači budou moci na vašem vystoupení v rámci festivalu vyslechnout, bude koncert pro trubku soudobého arménského skladatele Alexandra Arutunjana. Mohl byste nám představit toto méně známé dílo? Alexandr Arutunjan není žádným módním skladatelem, jeho díla nejsou skoro vůbec hrána. Já si ale myslím, že jeho trubkový koncert je výraznou, krásnou pozdně romantickou skladbou. Velké emoce, velmi virtuózní pasáže, lyrická střední část a stejně tak i drobné jazzové prvky, to vše můžeme v této skladbě nalézt. Toto dílo je velkým požitkem jak pro sólistu a orchestr, tak i pro publikum. Velmi se na něj těším… Jaké jsou vaše plány pro nadcházející měsíce a roky a jaké jsou vaše umělecké cíle vůbec? Mé umělecké cíle? Já mám především radost z toho, mohuli se po koncertě setkat s lidmi třeba při podepisování svých nahrávek. Děkují mi za hezký večer a umělecký zážitek. Tyto štěstím zářící, veselé děkovné obličeje mi dávají sílu pokračovat v práci a jsou potvrzením smyslu mého povolání. (Pozn. autorky: V nejbližších měsících čeká Gábora Boldoczkého série koncertů v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Holandsku a České republice). A otázka na závěr: zajisté se nevěnujete pouze hudbě, jaké jsou vaše další zájmy? Ach ano, celé dny žiji hudbou, ale svůj volný čas nejraději trávím s přáteli, kdy vyrazíme jen tak na pivo… třeba na to plzeňské… Gábor Boldoczki na letošním ročníku festivalu Pražský podzim vystoupí v pátek 26. září společně s Českou filharmonií, kterou bude řídit ruský dirigent Alexandr Anisimov, a zařadí se tak po bok čtveřice slavných trumpetistů, kteří na Pražském podzimu zazářili v minulosti. Byli jimi Hakan Hardenberger, Juraj Bartoš, Bernard Soustrot a Richard Steuart. Kromě již zmíněných dvou koncertů pro trubku na tomto koncertě zazní též suita z baletu Podivuhodný mandarín Bély Bartóka a symfonická báseň Don Juan z pera Richarda Strausse. •



rozhovory

jubilant antonín tuapský  Michael Korbička

Blíží se vaše životní jubileum. Jak byste zhodnotil dobu, kterou jste doposud prožil? Myslím, že jsem prožil všechny radosti a trampoty 20. století. Narodil jsem se roku 1928, čili za první republiky, která se tehdy velmi dobře rozvíjela. Národ se nějak vzpamatovával z útlaku a všude bylo cítit nadšení z práce pro novou republiku. Bohužel, toto období netrvalo dlouho. Pak za deset let přišla válka a nadějím a radostným chvilkám byl konec. Byl jsem tehdy ještě mladík, a tak jsem všechno vnímal spíše jako by z povzdálí, přesto jsem si ale uvědomoval, jak těžké období to je… Věděl jsem například i o perzekuci některých Židů, protože ve škole jsem měl dva spolužáky. Najednou zmizeli a už jsem je nikdy neviděl. Můj otec několik dnů v době té nejtěžší Heydrichiády odvážně skrýval doma na půdě jednu mladou Židovku, kdyby ji bývali u nás našli, byla schovaná v seně, tak bychom byli celá rodina na místě popraveni, protože bylo stanné právo. I toto na mne hluboce zapůsobilo. Pak jsem se dostal do Valašského Meziříčí, kde jsem se musel starat sám o sebe. Bydlel jsem na internátě, který byl veden hodně direktivně, a tak jsem život poznal z různých stran. Po válce se vrátilo nové nadšení a mohli jsme pokračovat v tom, co za první republiky tak slibně začalo. Bohužel, opět to netrvalo moc dlouho. V těch letech jsem už měl také bohaté hudební zkušenosti, protože jsem začal zpívat v mužském sboru, kde jsem se naučil vlastně celý základní repertoár – Smetanu, Křížkovského, Janáčka a poznal bohatství lidových písní a tanců na Valašsku. Hrával jsem i v cimbálce na klarinet. Pak přišel únor a byl opět konec velkým vlasteneckým nadějím, život však pokračoval dál a každý musel svojí existenci hájit po svém. Já jsem maturoval v roce 1947, měl jsem aprobaci jako učitel na základní škole. Musel jsem nastoupit, ale mně se nechtělo. Hudba mě natolik okouzlila, že jsem se jí chtěl věnovat i nadále. Přišel jsem do Brna na pedagogickou fakultu, která se tehdy nově zřizovala, a čtyři roky tam studoval. To mi ale nestačilo, tak jsem se potom zapsal také na Janáčkovu akademii múzických umění, na sborový zpěv. Dál jsem pak ale studovat nemohl, protože mi bylo už třiadvacet a rodiče mne déle nemohli vydržovat. Na své první místo jsem nastoupil v Kroměříži. Tehdy se to jmenovalo Vyšší hudební škola, která se brzy potom přejmenovala na konzervatoř. Tam jsem tedy začínal, brzy jsem ale musel na vojnu. Když jsem byl ve třetím ročníku na univerzitě v Brně, vstoupil jsem také do Pěveckého sdružení moravských učitelů (PSMU) jako druhý tenor. A od této doby mě ten sborový zpěv nějakým způsobem přitahoval. Tam jsem také poznal, jak se hudba prakticky dělá. Měl jsem štěstí, že jsem začínal s takovým velkým umělcem, jako byl Jan Šoupal. Později jsem se stal jeho asistentem a po jeho smrti nástupcem. A jak se váš život odvíjel v dalších letech? Po všech trampotách jsem se rozhodl přestěhovat do Anglie. Přestěhovat – ne emigrovat! O legální vystěhování jsem totiž mohl požádat, protože moje manželka měla anglické občanství, a tak jsem to tedy udělal. Nevěděl jsem vůbec, do čeho jdu. Sice jsem v Anglii už předtím několikrát byl, ale

jenom jako turista. Byl jsem však rozhodnutý dělat cokoli, co se naskytne. Vzhledem k tomu, že mě tam však již několik lidí znalo, dostal jsem se nakonec na Triniti College of Music v Londýně. Něco takového jsem vůbec nečekal, protože Triniti College se jako jedna ze čtyř akademií v Londýně těší velké – i mezinárodní prestiži. Nejdříve jsem nastoupil pouze na malý úvazek bez smlouvy, tedy na zkoušku. První týdny a měsíce jsem čekal na to, kdy mi řeknou děkujeme a na shledanou. Ale ono se to nestalo. Viděli, že toho umím docela dost, začalo mi práce přibývat a nakonec jsem na Triniti vydržel až do své penze. Celých jednadvacet let. Samozřejmě, že jsem se musel hodně přizpůsobit tamním poměrům. Uvnitř však zůstávám Čechem dodnes, toho se člověk zbavit nemůže a já ani nechci. Stále komponujete? Na čem zrovna pracujete? Ano, stále komponuji. Třeba se už nedožiji toho, že to uslyším, nebo že to bude někoho zajímat. Ale psát prostě musím. Vloni před Vánocemi jsem dokončil malou kantátu pro sbor, varhany, trubky, klarinety a hoboje, věnovanou olomouckému sboru Campanella. To je jedna věc, která bude letos provedena. A potom jsem ještě dokončil sborový cyklus na slova českých básníků – Halase, Seiferta a Zahradníčka. Mezi tím také píšu nějaké instrumentální věci. Pro festival v severní Anglii jsem zkomponoval skladbu pro violoncello a klavír – Impromptu. Je to jedna věta, která trvá asi sedm minut. A asi před měsícem jsem napsal ještě jednu jednovětou skladbu, tentokrát pro klarinet a klavír, která je určena Antonín Tučapský ve své pracovně

Foto archiv

Antonín Tučapský je český hudební skladatel žijící od roku 1975 v Londýně. V měsíci březnu, přesněji 27. 3., oslavil své osmdesáté narozeniny, a jistě i proto si zaslouží připomenutí životních osudů, které ho do Londýna zavedly a kde jsme se spolu koncem února setkali.

rozho vo ry



pro ZUŠ v Bystřici pod Hostýnem. Ještě mám naskicovánu jednu rozsáhlejší sborovou skladbu, psanou na latinský text Jubilate pro jeden anglický sbor. Většina lidí si v tomto věku užívá důchodu. Jak vy trávíte svůj volný čas? Jak už jsem řekl. Já bych nemohl přestat komponovat. Každý den tedy něco píši. Sice už pomaleji a méně, ale komponuji. Hodně času tedy trávím u tohoto psacího stolu, nebo u klavíru. Takže nemohu říci, že se nudím (smích). Nebo, jak užívám svého volného času? Já jsem nikdy volný čas neměl. Chystají se nějaké oslavy k vašemu jubileu? V Čechách snad ano, ale podrobnosti moc neznám. Co vím konkrétně, že ve Vyškově by měl být koncem března pořádán slavnostní koncert. A poslední otázka: existuje ještě něco, čeho byste chtěl v hudbě dosáhnout? Já nemám moc velkou ctižádost, cíl, kterého bych chtěl dosáhnout. Něco budu tvořit. Před nedávnem jsem uvažoval, že bych napsal ještě jednu operu, ale toho jsem se už vzdal. Nemám totiž vhodné libreto a teď už je pozdě. Z těch obsáhlých skladeb toho už mám zkomponováno dost. S žádnými velkými projekty už tedy teď nepočítám. Konečně v mém věku si už člověk ani moc velké plány dělat nemůže. Není jistota, že je dokončí. Ale například Schubertova „Nedokončená“ je nakonec taky slavná, že? (smích). •

Ceny Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury pro rok 2008 Ceny Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby a výtvarného umění a architektury se udělují: → k ohodnocení výjimečných uměleckých tvůrčích nebo interpretačních počinů; → nebo za dlouhodobé umělecké zásluhy v oblasti divadla, hudby a výtvarného umění a architektury. Návrhy na udělení cen mohou podávat fyzické nebo právnické osoby na adresu Ministerstva kultury, odbor umění a knihoven, Maltézské nám. 1, 118 11 Praha 1, a to nejpozději do 31. května 2008. Bližší informace lze získat na internetové adrese Ministerstva kultury www.mkcr.cz, Umění, Dokumenty – Ceny

Přítomnost na konci sezony  Vojtěch Mojžíš

In memoriam je název koncertu Přítomnosti, který se uskutečnil 27. 2. 2007 v Komorním sále Pražské konzervatoře. Byl věnován těm členům Přítomnosti, kteří v nedávné době nenávratně opustili naše řady. V prvé části večera zazněla Svita o třech částech pro sólové housle Zdeňka Lukáše (1928–2007), následoval výběr z Impresí léta – sedmi skladeb pro klavír Miroslava Pelikána (1922–2006), před přestávkou pak zazněly ještě Tři imprese pro dva klarinety op. 87 Viktora Kalabise (1923–2006) a Pohádka pro flétnu, housle, violu, violoncello a akordeon Rostislava Valčíka (1927–2007). Ve druhé polovině koncertu následovala klavírní svita Pětkrát do ticha Jiřího Dvořáčka (1928–2000), Duetina pro 2 housle Štěpána Luckého (1919–2006), Veni creator spiritus pro klavír Petra Ebena (1929–2007), na úplný závěr pak Koncertní kus pro akordeon Jindřicha Felda (1925–2007). Na 12. 3. 2008 byl ve spolupráci se Západočeským hudebním centrem Plzeň do Pálffyovského paláce v Praze na Malé Straně naplánován Mimořádný koncert Přítomnosti. Plzeňští kolegové pro tuto příležitost sestavili program pod názvem Večer moderních duet. Do jeho programu byla zařazena díla Jana Slimáčka, Zdeňka Lukáše, Karla Šimandla, Jiřího Bezděka, Karla Pexidra a Jaromíra Bažanta. Závěr 42. sezony Přítomnosti se uskuteční 23. 4. 2008 v 19:30 hodin. V Komorním sále Pálffyovského paláce zazní skladby Eduarda Douši, Oldřicha Semeráda, Afrodity Katmeridu, Jiřího Horáčka, Pavla Hrabánka, Víta Clara, Jana Pavlase a Zdeňka Lukáše. Členové, přátelé a příznivci Přítomnosti jsou však pozváni již na 17. hodinu, aby se mohli zúčastnit valné hromady sdružení.

O aktuálním dění ve Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, jeho koncertech a představeních či záměrech do budoucna se budete moci na stránkách Hudebních rozhledů pravidelně seznamovat i v tomto roce. Rovněž tentokrát se necháme rádi inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na adresu ivana.goldsteinova&nm.cz nebo [email protected].



u d á lo s t i

pražské jaro !  Hana Jarolímková O podobě nadcházejícího ročníku našeho nejstaršího a největšího hudebního festivalu jsme se tentokrát bavili s jeho dramaturgem Antonínem Matznerem. 63. ročník Pražského jara, který nám už doslova klepe na dveře, bude další z těch, takříkajíc, netematických bez společného jmenovatele v podobě nějaké jednotící myšlenky. Dopřáváme si tak jistou volnost těsně před následujícími čtyřmi roky, které poznamenají v návaznosti za sebou velká výročí Bohuslava Martinů a Gustava Mahlera. Přesto zůstáváme i letos věrní tradičním prioritám a svým způsobem také specifičnosti a odlišnosti Pražských jar od ostatních domácích festivalů. Mezi ně určitě patří záměrná snaha průběžně představovat našemu publiku zahraniční velké symfonické orchestry a to přirozeně z přihrádky té nejvyšší špičkové kvality. K této absolutní světové špičce bezpochyby patří Petrohradská filharmonie, od jejíhož posledního hostování na našem festivalu uplyne letos už dlouhých jedenáct let. Přesto „pokladna“ nám hned po počátku předprodeje jasně signalizuje, že tyto poslední dva koncerty Petrohradských filharmoniků – jeden výlučně s programem z děl Igora Stravinského, druhý proko evovský – zůstaly v uších i srdcích domácích posluchačů výrazně zapsány. Také letos bude tento v každém ohledu skvělý orchestr řídit jeho současný šéf Jurij Těmirkanov, který na jeho dirigentském stupni vyrostl v mimořádnou uměleckou osobnost ještě jako asistent legendárního Jevgenije Mravinského, s jehož jménem byly nadlouho spojeny návštěvy tělesa z města nad Něvou už od roku 1955. I tentokrát, byť Petrohradské uslyšíme jenom v jediném večeru 17. května, budeme v jejich bezkonkurenční interpretaci poslouchat díla ruských mistrů – suitu z baletu Labutí jezero Petra Iljiče Čajkovského a v našich sálech jen vyloženě zřídkakdy slýchané poslední velké dokončené dílo Sergeje Rachmaninova Symfonické tance. A když už jsem zmínil tu pokladnu, což je dnes spíš jenom symbolický artefakt, protože stále větší počet vstupenek na Pražské jaro se v současnosti prodává také on-line, podobný zájem se letos soustředil k hostování jiného světoznámého tělesa – BBC Symphony Orchestra. Naštěstí vystoupí na dvou večerech 31. května a 1. června a věřím, že nebudu označen za šovinistu, když značnou část tohohle zájmu o oba koncerty londýnského orchestru připíšu na vrub jeho současnému šéfdirigentovi Jiřímu Bělohlávkovi. Společně s ředitelem Pražského jara Romanem Bělorem jsme před časem navštívili koncert v jejich domovském Barbican Center v Londýně, takže můžeme shodně potvrdit, že všechny ty vynikající reference, jimiž jsou vystoupení Jiřího Bělohlávka s orchestrem BBC a jejich vzájemně plodná spolupráce provázeny, se bezezbytku zakládají na pravdě. Přitažlivé jsou ovšem oba tyto večery i vlastní programovou náplní. Na prvém totiž zazní po čtyřiceti letech od premiéry vlastně poprvé 7. symfonie Miloslava Kabeláče, kterou si pro své vystoupení na Pražském jaru v roce 1968 objednal tehdejší Symfonický orchestr Jihozápadního rozhlasu Baden-Baden s dirigentem Ernestem Bourem. V důsledku známých srpnových událostí a následné normalizace se pak nejenom tato skladba hlubokého etického záběru, jejíž slova si autor sám vybral z novozákonních knih Evangelium sv. Jana a Zjevení sv. Jana, ale vlastně celé skladatelovo dílo ocitly v nemilosti. V plné šíři si odkaz Miloslava Kabeláče, jednoho z dozajista největších symfoniků české poválečné hudby, jehož nedožité 100. narozeniny připadají shodou okolností na letošní srpen, můžeme připomínat až díky polistopadovým změnám,

které přinesly i rehabilitaci této neprávem umlčované osobnosti. Ale právě příklad tak opožděného uvedení jeho Sedmé více než výmluvně naznačuje, co všechno jeho dílu ještě dlužíme. Na prvním koncertu BBC Symphony bude mít tato skladba důstojné sousedství v Šostakovičově Šesté a samozřejmě také v Beethovenově 1. klavírním koncertu C dur, tím spíš, že jeho interpretem bude tak svérázný umělec, jakým je Piotr Anderszewski. Svérázný říkám hlavně proto, že je mezi současnou pianistickou špičkou bezmála jediný, který tohoto vrcholu dosáhl, aniž by vyhrál jakoukoli prestižní světovou soutěž. V jednadvaceti se sice do jedné v britském Leedsu přihlásil, ale odešel z ní tehdy bez vavřínů a i když v zápětí potom vystoupil s úspěchem na recitálu ve Wigmore Hall a nastoupil koncertní dráhu, ještě další čtyři roky si počkal na svůj gramofonový debut, když společně s Viktorii Mullovou natočil pro Philips mj. Janáčkovu Sonátu. Přesto dosáhl superhvězdného postavení, stal se exkluzivním umělcem společnosti Virgin Classic a o jeho přípravě, nastudování a výsledné interpretaci Beethovenových Variací na Diabelliho valčík natočil filmový dokument tentýž režisér Bruno Monsaingeon, který předtím vytvořil podobný film o bachovských kreacích Glenna Goulda. Na druhém z těchto koncertů pak uvede Bělohlávek svého favorizovaného Asraela Josefa Suka ve spojení s reprezentativním dílem britské hudby – Sinfonií da requiem Benjamina Brittena, která se na festivalovém pódiu hrála všehovšudy jen třikrát a naposledy se dávala v choreografickém ztvárnění Jiřího Kyliána a jeho Nizozemského tanečního divadla před sedmnácti lety. Z Velké Británie ovšem přijede znovu po šesti letech i tamní nejstarší stálé symfonické těleso – Hallé Orchestra z Manchesteru, které právě v letošním roce slaví 150. výročí svého vzniku. V jeho programu přirozeně britská hudba vedle Dvořákova Scherza capricciosa dominuje. Právě pro tento orchestr zkomponoval před rovnými sty lety klasik novodobé anglické hudby Edward Elgar svojí rozměrnou Symfonii č. 1 As dur, považovanou mnoha Brity za jejich nejvýznamnější symfonické dílo a nadto nás slavný barytonista Gerard Finley seznámí s u nás pravděpodobně dosud neprovedeným cyklem Písně z cest, který další z důležitých zjevů britské hudby Ralph Vaughan Williams složil na verše autora známého románu Ostrov pokladů Roberta Stevensona. Samozřejmě do tohoto výčtu patří Budapešťský festivalový orchestr, jemuž připadne s jeho zakladatelem Ivánem Fischerem a přizvaným sólistou Andrásem Schiffem v Dvořákově klavírním koncertu čestná úloha letošní Pražské jaro uzavřít. Nerad bych ale zapomněl na Slovenskou filharmonii, jakkoli ji někdy vnímáme spíš jako domácí těleso. Představí se s novým šéfdirigentem Peterem Ferancem, v Beethovenově „Císařském“ koncertu Es dur uvede v Praze možná poprvé klavíristu Vitalije Berzona, ale současně nám připomene dvě klíčové osobnosti slovenské moderní hudby: právě v roce 100. výročí narození mnoha pouty s českou kulturou spjatého Novákova žáka Eugena Suchoně v jeho orchestrálních Metamorfózách a loni zesnulého průkopníka nové hudby Iľju Zeľjenku. Každý festival dělá pochopitelně přitažlivým účast hvězd. Některé už jsem zmínil a tady je alespoň stručný výčet několika dalších, které s určitostí ozdobí letošní Pražské jaro výkony, jež se zapíšou nejenom do festivalové kroniky, ale i do vzpomínek samotných návštěvníků: Edita Gruberová ve vybraných skvostech z jejího repertoáru včetně slavné kavatiny Casta diva, v níž se v prvním dějství Belliniho opery Norma modlí její hrdinka za mír mezi Galií a Římem, „náš“ Alfred Brendel, s kterým se nejspíše už budeme muset vzhledem k ukončení jeho koncertní kariéry v letošním roce loučit a samozřejmě sem patří i kontroverzní „muž z divokých vajec“, houslista Nigel Kennedy. Ten sice stanul na pódiu Carnegie Hall poprvé ve věku pouhých šestnácti let už v roce 1972 a na sklonku loňského roku oslavil dvaapadesáté naro-

Dodnes extravagantní Nigel Kennedy Foto archiv

zeniny a tudíž k jeho pražskojarnímu debutu dochází s notným zpožděním, přesto jsem přesvědčen, že zvláště v jeho případě není nikdy pozdě. Přirozeně jsme znali jeho bezmála dvacet let starou bestsellerovou nahrávku Vivaldiho Čtveráků, která je nejprodávanější deskou klasické hudby všech dob a sami se ho snažili nahánět určitě dobrých sedm či osm let od doby, kdy s ním Jiří Bělohlávek s lipským Gewandhausem dělal Beethovenův koncert a vrátil se s přesvědčením, že ho musíme za každou cenu získat pro Pražské jaro co nejdříve. Mezitím jsme ho s kolegy viděli a slyšeli na MIDEM v Cannes, ale teprve souhra šťastných náhod a zejména skutečnost, že v přítomné době žije střídavě v Londýně, v hrabství Worcestershire, a se svojí druhou polskou manželkou Agnieszkou v Krakově, napomohla tomu, že konečně přijede i do Prahy. Co je u něho především hodné obdivu je to, že i přes ten extravagantní vnější vzhled a vůbec nonkonformní chování nese Kennedyho repertoárová šíře i samotná hra na rozdíl od mnoha jeho epigonů všechny znaky skutečného mistrovství, což budeme mít příležitost ocenit v jeho podání Mozartových a Beethovenových houslových koncertů. Bohužel zrovna v tomhle doslova nejchoulostivějším bodě festivalové nabídky, týkající se hvězd, jsme už před několika dny zaznamenali první neradostný výpadek, když kvůli jakési chirurgické operaci odřekla svůj koncert jedna z velkých pianistických legend Maurizio Pollini. Na Pražském jaru účinkoval naposledy před šestnácti lety, od té doby jsme na něho „líčili“ prakticky nepřetržitě a ještě zcela nedávno se za ním jeden z našich kolegů vydal do Salcburku, aby s ním upřesnil detaily letošního vystoupení, ale i tak vyšla veškerá snaha naprázdno. Namísto něho převzal narychlo tento závazek na recitál 2. června rakouský Rudolf Buchbinder, který předtím vystoupí s Českou filharmonií a Zdeňkem Mácalem v Brahmsově 1. klavírním koncertu, a nás může blažit alespoň to, že po Brendelovi se jedná o dalšího proslulého umělce z našich krajů, jakkoli jsem přirozeně dalek toho, abych jeho litoměřický původ a zároveň světový věhlas kdovíjak přeceňoval. Jestli ovšem mohu na okraj těch hvězd podotknout ještě něco, rád bych připojil zejména pro fanoušky pěveckého umění jeden svůj soukromý tip. Rozhodně si nenechte ujít v nové aule Vysoké škole ekonomické 27. května večer, na kterém bude se slovenským komorním ansámblem Cappella Istropolitana zpívat mladá a půvabná sopranistka Adriana Kučerová, loňská laureátka Ceny Pražského jara ze Středoevropského hudebního festivalu v Žilině. Členka souboru Slovenského národního divadla má na svém kontě už hostování v Salcburku, milánské La Scale i ve Vídni, loni zpívala Adinu v Donizettiho Nápoji lásky v sérii představení Glyndebourne Touring Opera, v březnu jí tleskali v Parsifalovi v pařížské Opéra national a těsně před naším festivalem jí čekají ještě čtyři představení v Massenetově Wertherovi v Bavorské státní opeře v Mnichově. Pražské jaro ovšem zůstává věrné svým tradicím i co se týče repertoárové šíře a pestrosti celkové nabídky koncertů. Jenom namátkou: vedle oněch opěrných sloupů festivalové dramaturgie, které jsem už zmínil, nabízí široký průřez historickou hudbou od gregoriánského chorálu v podání souboru Schola Gregoriana Pragensis v nevšední kombinaci s violoncellovými skladbami současných autorů v přednesu Jiřího Bárty, přes tři tematické večery Hudba na habsburských dvorech až k jinému oblíbenému projektu Dny pražských varhan, který se vrací po pěti letech. Obdobně znovu zařazujeme výběr z kvartetní tvorby významného představitele hudby 20. století, když tentokrát padla volba na reprezentanta Druhé vídeňské školy Antona Weberna, jehož díla zazní v podání Pražákova kvarteta v sousedství s kvartety Josefa Haydna. A konečně se i Praha konečně dočká koncertu mezinárodního komorního orchestru převážně mladých hudebníků Ostravská banda, který už loni úspěšně debutoval i v newyorské Carnegie Hall. Na tomto večeru zazní

 Foto Rankin licenced for EMI

udá l o st i

Adriana Kučerová

vpravdě nejsoučasnější hudba dneška včetně novinky mladého českého skladatele Miroslava Srnky Reservoirs a Dialogů klavíru s orchestrem dalšího z letošních stoletých jubilantů, tentokráte ovšem žijícího a stále ještě tvořícího Američana Elliotta Cartera. • Zadáno pro: Pražské jaro



u d á lo s t i Foto archiv

cyklus oslav dvoustého výroí založení pražské konzervato#e  Pavel Trojan

Oslavy 200 let trvání Pražské konzervatoře jsou naplánovány na období 2008–2011. Zahájí je 29. dubna 2008 slavnostní koncert ve Dvořákově síni Rudolfina, jemuž bude předcházet 25. dubna 2008 tisková konference v Rezidenci primátora. Na programu slavnostního večera, jehož partnerem je Česká televize a ze záznamu bude vysílán 12. 7. 2008, bude Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll (Antonín Dvořák byl v letech 1901–1904 ředitelem konzervatoře) se sólistou Ivanem Vokáčem, studentem 5. ročníku konzervatoře, a ve světové premiéře zazní Missa solemnis pro sóla, sbor, varhany a symfonický orchestr Pavla Trojana, současného ředitele školy. V té se jako sólisté představí nejlepší žáci i nedávní absolventi pěveckého oddělení školy a laureáti mezinárodních soutěží – Livie Vénosová, Yukiko Kinjo, Michaela Kapustová, Edita Viskotová, Martin Šrejma a Ondřej Socha. Symfonický orchestr Pražské konzervatoře a Kühnův smíšený sbor připravený sbormistrem Markem Vorlíčkem (nedávným absolventem školy) bude řídit Miriam Němcová. Datum tiskové konference není vybráno náhodně. Toho dne totiž uplyne přesně 200 let od vydání slavného prohlášení, ve kterém byla hudbymilovnými šlechtici konstatována potřeba vzniku ústavu, který by vzdělával profesionální orchestrální hráče. Tím byl uveden v pohyb sled událostí, který posléze vyústil v založení konzervatoře a zahájení výuky 24. dubna roku 1811. Proto také cyklus oslav vyvrcholí v roce 2011, kdy uplyne 200 let od zahájení provozu konzervatoře. Mohu prozradit, že toho roku má Symfonický orchestr Pražské konzervatoře zahajovat mezinárodní festival Pražské jaro a Česká filharmonie přislíbila dva ze svých koncertů v roce 2011 věnovat právě Pražské konzervatoři. Na nich by měli vystoupit nejlepší žáci školy, nejlepší umělci z řad pedagogů a také z řad nedávných úspěšných absolventů. Na jaro 2011 je také plánována výstava o historii a současnosti Pražské konzervatoře, kterou ve spolupráci s Archivem konzervatoře připraví České muzeum hudby. Předpokládá se celá řada dalších akcí, konferencí, pozváni budou významní domácí i zahraniční hosté … Na celé období oslav se připravuje cyklus orchestrálních a komorních koncertů a jevištních představení školy, mj. ve spolupráci s FOKem, Českou filharmonií, Českým spolkem pro komorní hudbu, Přítomností, společností pro soudobou hudbu a dalšími významnými institucemi. Již v závěru tohoto roku bude vytvořena putovní výstava o škole, jejíž prezentace se předpokládá nejen po celé České republice, ale i v zahraničí. Škola také připravuje výpravnou publikaci o historii a současnosti školy, pracuje se na vzniku vícedílného televizní pořadu, ve spolupráci s Hudebními rozhledy vzniká série článků o historii školy z pera pracovníků Archivu školy, probíhá spolupráce s Českým rozhlasem i Českou televizí. Vstříc konzervatoři vycházejí i další rozhlasové a televizní stanice a také další tisková periodika. Smyslem cyklu oslav bude připomenout české i světové veřejnosti význam Pražské konzervatoře jakožto prvořadé kul-

Dirigentka Symfonického orchestru Pražské konzervatoře, Miriam Němcová

turní a kulturně vzdělávací instituce, která měla a dodnes má klíčovou roli v rozvoji umění a hudební vzdělanosti v zemi, jejíž vznik o desítky let předcházel založení mnoha dalších významných kulturních zařízení, jakými jsou např. Národní divadlo nebo Česká filharmonie, a bez níž by mohly tyto a další instituce jen obtížně povstat. Pražská konzervatoř je také školou, která sloužila jako vzor při zakládání dalších konzervatoří u nás (a mnohých i v zahraničí) a též vysokého uměleckého školství v zemi (AMU např. navázala přímo na tzv. mistrovskou školu Pražské konzervatoře). Naším záměrem je představit Pražskou konzervatoř nikoliv ovšem pouze jako ústav s bohatou i poučnou historií, ale především jako školu, která aktivně funguje i dnes, úspěšně působí na poli vzdělávání hudebníků, zpěváků a dramatických umělců a má svoji vizi do budoucna. I proto je možno na tyto oslavy pohlížet jako na svátek celé kulturní veřejnosti. Není tedy divu, že svoji záštitu nad celým cyklem oslav již převzali mj. pražský primátor Pavel Bém a ministr kultury Václav Jehlička a předpokládá se jejich zařazení do světového výročí UNESCO. •

Zadáno pro: Pražská konzervatoř

festivaly, koncerty

!. smetanovské dny v plzni Plzeň, Peklo, Kovandův sbor, Měšťanská beseda  Tomáš Kuhn Letošní program Smetanovských dnů (28. 1. – 2. 3. 2008) byl tentokrát dramaturgií festivalu koncipován do tří velkých bloků: „Bedřich Smetana – dílo, doba, inspirace, Zralý věk nebo vetché stáří?“ (téma letošního mezinárodního vědeckého sympozia) a „Mimořádné koncerty a akce“. I když jsou Smetanovské dny především svátkem hudby vážné, návštěvníci se mohli setkat jako každoročně také s jinými žánry. V letošním ročníku je zastupovaly jazz, heavy metal, underground ve spojení se soudobou hudbou či world music. Úvod festivalu patřil již na podzim roku 2007 skupině Apocalyptica, světově uznávanému finskému souboru čtyř violoncellistů a bubeníka hrajícímu převážně coververze známých metalových skupin (Metallica, Sepultura) ale i skladby Edvarda Griega, či Arvo Pärta. Samotné zahájení festivalu obstaralo netradiční, parodické podání opery skladatele a sbormistra Jindřicha Součka, „Provdaná nevěsta, aneb prodanka jak ji neznáte“ z roku 1891 s Venuší Dvořákovou (soprán), Daliborem Tolašem (baryton), Romanem Krebsem (tenor) a Jevhenem Šokalem (bas) a dirigentem Jiřím Petrdlíkem. K 330. výročí narození Antonia Vivaldiho představila se svým Collegiem svůj program vynikající houslistka a violistka Gabriela Demeterová. Jedním z vrcholů tohoto Skvělé Ľubici Vargicové připravila přeplněná Měšťanská beseda královské ovace.



ročníku bylo provedení Glagolské mše Leoše Janáčka, jehož se ujali Eva Dřízgová (soprán), Karla Bytnarová (alt), Tomáš Černý (tenor), Martin Gurbaľ (bas), Český filharmonický sbor Brno, Filharmonie Brno a Leoš Svárovský (dirigent). Z koncertů klasické hudby zaujal také pořad Západočeského hudebního centra pod názvem Pocta plzeňským umělcům (se skladbami Artuše Rektoryse, Jaromíra Bažanta, Jiřího Temla, Jana Děda, Jiřího Štěpánka a Karla Pexidra) a netradiční provedení skladeb a úprav Bedřicha Smetany pro více klavírů interpretovaných profesory plzeňské konzervatoře (Věra Müllerová, Karel Friesl, Anna Černá, Vojtěch Novák, Jana Jechová, Petr Novák, Pavlína Vaněčková, Miroslav Brejcha). Plzeňskou premiéru měl v rámci festivalu recitál mezinárodně uznávaných hvězd Ľubice Vargicové a Vladimíra Chmela s Pražskou komorní filharmonií a dirigentem Františkem Drsem. Zaznělo rovněž oratorium Roční doby Josepha Haydna, jedno z posledních děl tohoto skladatele v podání Liany Sass (soprán), Aleše Brisceina (tenor), Jiřího Sulženka (bas), Pražského filharmonického sboru, Plzeňské filharmonie a dirigenta Jiřího Maláta. Komorní soubory reprezentovalo Smetanovo trio (Jitka Čechová – klavír, Jana Vonášková-Nováková – housle a Jan Páleníček – violoncello) s programem Pocta tvůrcům, na kterém zazněly skladby Josefa Suka, Petra Iljiče Čajkovského a Bedřicha Smetany. Úžasné vystoupení prezentované jako dialog staré a soudobé hudby přirozeně propojující gregoriánský chorál a ranou polyfonii s repertoárem a improvizací pro sólové violoncello předvedli Schola Gregoriana Pragensis (um. vedoucí David Eben) a Jiří Bárta (viz recenze). Skvělou interpretací děl Ludwiga van Beethovena, Antonína Dvořáka a Paula Hindemitha se představilo v závěru festivalu také Kocianovo kvarteto. Undergroundový prvek vnesl do festivalu svým představením Agon Orchestra s Dg 307 (viz recenze). V jazzovém žánru se představil skvělý orchestr Melody Makers s Ondřejem Havelkou a hosty Karlem Košárkem a Věrou Gondolánovou (viz recenze) a nadějná jazzová skupina Ondřej Pivec Organic Quartet. World music představila hlasová experimentátorka Ridina Ahmedová pocházející z Alžírska. V rámci festivalu se jako každoročně uskutečnil také masopust s názvem „Masopust, masopust, jen mě holka nevopusť“, doprovázený vystoupením souboru Mladina, „Folklórní diskotékou“ a otevřením fotografické výstavy Síla Paměti fotografa Jindřicha Štreita. I v programu letošních 28. Smetanovských dnů si tak každý milovník kvalitní hudby mohl najít něco ze svého žánru a to byl také jistě hlavní cíl dramaturgie a pořadatelů festivalu.

Foto © Dominik centrum – Zdeněk Vaiz

rhapsody in blue room Skladbami Jaroslava Ježka a George Gershwina v pořadu Rhapsody in Blue Room potěšil zcela zaplněné Peklo (7. 2.) jeden z nejlepších českých jazzových orchestrů Melody Makers s Ondřejem Havelkou a hosty Karlem Košárkem a Věrou Gondolánovou. Program stavěl na jazzu, swingu a taneční hudbě 20., 30., a 40. let, ve kterém se střídaly skladby a písně obou hudebních osobností. V první polovině koncertu zaujaly žánrově rozdílné písně George Gershwina – ve strhujícím rytmu zahraná I got rhythm a Nice work, if you can get it, světoznámá především skvělou interpretací zpěvačky Sarah Vaughan. Vynikající svou autenticitou byla i ukázka černošského blues, ve kterém Ondřej Havelka představil něco ze svého stepařského umění. Také host večera, Věra Gondolánová, přesvědčila posluchače výborným swingovým cítěním v e man I love a v Summertime, kde se uplatnil její krásný zvučný hlas (škoda jen, že je České republice méně známá než v cizině…) Vynikajícím provedením Bugatti stepu Jaroslava Ježka se představil klavírista Karel Košárek. Byl přesvědčivý v dyna-



festivaly, koncerty

mickém odstínění jednotlivých dílů i v obtížně hratelných „pianech“ v tématech obou částí. Autentickému provedení skvěle sekundoval také orchestr hrající v duchu raně swingového orchestru Jaroslava Ježka. Tečku první části obstaral klaunský výstup Ondřeje Havelky a dvou dalších hudebníků v písni Tři strážníci, která je řazena k prvním společným písním Jaroslava Ježka a V+W. Druhá polovina večera patřila provedení Rhapsody in Blue, jemuž předcházela interpretace Preludií (výběr) Georgie Gershwina. Karel Košárek i zde prokázal vynikající klavíristické cítění a zároveň posluchačům naznačil, kde čerpal skladatel svou inspiraci, která se plně projevila zejména v jeho nejslavnější skladbě. Právě Rapsodie v modrém v sobě spojuje inspirační zdroje skladatele – afroamerický folklor a moderní vážnou hudbu velmi blízkou impresionistické tvorbě Clauda Debussyho a Maurice Ravela. Posluchači měli možnost vyslechnout tuto kompozici s dirigentem Ondřejem Havelkou v původním jazzovém aranžmá pro klavír a jazzový orchestr tak, jak si ji objednal Paul Whiteman pro slavný koncert v Aeollin Hall (1924). Oproti poněkud těžkopádnější verzi pro symfonický orchestr vyzařovala v rychlém tempu zahraná skladba přesvědčivěji „ducha doby“ konce a počátku století. S obrovskou chutí hrající Karel Košárek nejen skvěle swingoval, ale zároveň dokázal ukázněně odstínit impresionistické plochy skladby. Celý večer provázel jako vždy historicky poučeným a přitom vtipným slovem mile sebe i své okolí shazující leader orchestru a vynikající pěvecký interpret tohoto žánru hudby, Ondřej Havelka.

agon orchestra, skupina dg $% Dramaturgie festivalu vybrala pro letošní Smetanovské dny vedle tradiční klasické hudby také alternativní soudobou hudbu skladatelů z tvůrčího okruhu Agon Orchestra (dirigent a umělecký vedoucí Petr Kofroň) a skladeb remixů slavné undergroundové kapely Dg 307 (Peklo, 4. 2.) Nevelká skupina věrných fanoušků obou souborů vyslechla v první části koncertu premiérový program čtyř skladeb na texty Ivana Martina Jirouse pod názvem Magorova suma, který byl poprvé uveden Agon Orchestrem před 14 dny ve světové premiéře v Kolíně nad Rýnem v obsazení – dechová sekce, smyčcový kvartet, preparovaný klavír, automatický bubeník, akustické bicí a computer se všemi dalšími elektronickými proprietami. Již úvodní skladba M. Nejtka Jednorožec a Na poli lilií naznačila, že nepůjde o žádný tichý dýchánek. Tomu odpovídala často textově velmi syrová recitace autora (za zmínku stojí verš „Doma seš tam, kde se oběsíš“ z třetí skladby Ivana Achera Fantasmagórium). Všechny skladby obsahovaly prvky soudobé vážné avantgardní hudby – objevily se plochy minimální hudby, industriál, punktualismus, vizuální složka, recitace a také big beatové části s pravidelným beatem. V kontrastu zapůsobil v první skladbě éterický, ale přitom velmi přesvědčivý zpěv hostující písničkářky Jany Vébrové. Velmi kontrastně působily také ve skladbě Na rukách měla rukavičky černé Marka Ivanoviće smyčcové plochy k industriální hudbě, vytvářející pravidelný beat. Složitý kinetický plán (např. užití kontrastních metrických pásem) měla kompozice Petra Kofroně Magor, doplněná recitací Ivana Martina Jirouse v německém jazyce. Druhá část představení byla složena z remixů starších skladeb skupiny Dg 307 doprovázených texty a vlastní recitací Pavla Zajíčka, který stál v roce 1973 u zrodu této kapely. Drásavou atmosféru 70. let s kakofonickými zvuky dechů a piana navodila hned úvodní píseň Hrůzy. Za zmínku stojí i skladba Jak sup letící nad krajinou snů v úpravě Petra Kofroně, střídající klidné pasáže elektronicky modifikovaného

zpěvu ze záznamu s výbušně znějícími dechovými nástroji či smyčcovou sekcí, neobvykle napodobující skřeky supa. Ještě jednou se představila také krásně melancholická Jana Vébrová v minimalistické úpravě písně Vroz do stromu Marka Ivanoviće. Závěr obstaralo současné obsazení skupiny Dg 307, které představilo šest písní v rockové interpretaci a vlastně tak vytvořilo záměrný kontrast k předcházejícímu programu v duchu soudobé hudby.

dialog lidského hlasu a strun Nevšední komunikaci představili posluchačům v Korandově sboru (27. 2.) ve společném projektu Schola Gregoriana Pragensis a violoncellista Jiří Bárta. Překvapivě ideální symbióze barev předcházelo provedení Preludia ze Suity č. 2 Johanna Sebastiana Bacha a výrazově stejně kvalitní výkon ukázek gregoriánských zpěvů Ad processionem: Cantemus Domino, Kyrie Cunctipotens dominator a Alleluia Magnus Dominus. Závěrečnou Graduale Univers ozvláštnil poprvé také hlas violoncella, který se se zvukem čistých mužských hlasů úžasně propojil. V případě Gregoriany Scholy Pragensis je asi zbytečné připomínat historickou poučenost, naprostou intonační jistotu a širokou škálu výrazové přesvědčivosti sboru. V části nazvané Reflexe a meditace přišel na řadu také vícehlas v podobě paralelního pohybu hlasů, které opět v závěru improvizačně ozvláštnil barevným tónem Jiří Bárta. Zazněl Conductus Mundus a munditia a Offertorium Sacerdotes incensum od francouzského skladatele 14. století Philippa le Chanceliera. Neobvykle moderně znějící melodií a intimní atmosférou zaujala také kompozice ruské skladatelky Sofie Gubajduliny Píseň o duši v provedení ženského hlasu (z nahrávky), mužského sboru a violoncella. Závěrečný blok se zaměřil na dialog mezi starou hudbou a tvorbou soudobou. Kromě excelentně zahrané Suity pro sólové violoncello (1. Goya, 2. Geometrické myšlenky) Petera Grahama s citacemi hudby Johanna Sebastiana Bacha (zejména v sekvencích) zazněly z francouzské tvorby 14. století brilantně zazpívané tříhlasé Sanctus Missa Magna a Antiphona Nigra Sum, také již s laterálním průběhem hlasů. Zde se na provedení podílel také zvuk violoncella, i když šlo spíše jen o barevné ozvláštnění. Vrcholem koncertu, jenž měl výběrem programu především duchovní rozměr, bylo jednoznačně provedení skladby estonského skladatele Arvo Pärta Fratres ve vokálně-instrumentální verzi (dle transkripce Jiřího Bárty). Z nahrávky znějící basová prodleva violoncella, mužský sbor s náznaky melodie pravoslavných liturgických zpěvů a gregoriánského chorálu a improvizace Jiřího Bárty vytvořili sugestivní atmosféru, se kterou se posluchači opravdu jen neradi loučili. Za svůj soustředěný výkon sklidili interpreti po zásluze nadšený aplaus.

bed#ich smetana: &'&!&()  Olga Mojžíšová Pod tímto výstižným a vtipným titulem byl v rámci 28. ročníku Smetanovských dnů v Plzni uveden 19. 2. koncert ze skladeb a úprav Bedřicha Smetany pro 2 a 4 klavíry na 8 a 16 rukou. V rámci Smetanovy klavírní tvorby představují tyto skladby v podstatě okrajovou záležitost spojenou výhradně s jeho pedagogickou činností. Ve 40. a 50. letech 19. stol., kdy v Praze a poté i ve švédském Göteborgu působil především jako učitel hudby, byla součástí výuky hry na klavír také ansámblová klavírní hra a skladby pro více klavírů byly hojně zastoupeny i v programech veřejných žákovských



Foto © Dominik centrum – Zdeněk Vaiz

festivaly, koncerty

Čtyři klavíry a osm klavíristů, to se opravdu jen tak nevidí...

koncertů jeho hudebního ústavu. A tak se Smetana ani jako skladatel tomuto druhu klavírní literatury nevyhnul a obohatil ji několika vlastními kompozicemi a úpravami svých i cizích skladeb. Samostatný celovečerní koncert, který je zachycen i v live nahrávce, byl jeho skladbám pro více klavírů věnován naposledy před 10 lety, a to v rámci Pražského jara 1998. Není divu, že se jedná o událost vzácnou a neobvyklou, která vzbudila mimořádný zájem a zvědavost publika. Sestěhovat čtyři klavíry a dát dohromady osm klavíristů, kteří běžně nehrané skladby, které jsou k dispozici zčásti pouze v původních rukopisech, zčásti ve starých vydáních, nastudují pro jednu jedinou příležitost, je z organizačního hlediska náročné i nákladné, zároveň však posluchačsky atraktivní, protože pro publikum nové a neznámé. Plzeňského provedení se ujali pedagogové zdejší konzervatoře: Miroslav Brejcha, Karel Friesl, Vojtěch Novák, Věra Müllerová, Pavlína Vaněčková, Petr Novák, Jana Jechová a Anna Černá. Čtyři klavíry byly umístěny do kříže uprostřed koncertního sálu plzeňského Pekla, publikum sedělo v kruhu okolo, na pódiu a na balkonech. První polovina koncertu byla věnována dvěma klavírům na 8 rukou. Zazněly všechny tři dochované Smetanovy skladby: g moll (bez názvu) napsaná ještě v době kompozičních studií u Josepha Proksche, v jehož ústavu se zřejmě s ansámblovou hrou poprvé setkal, a dále Sonátová věta e moll a Rondo C dur, které psal již pro své žáky. Tyto tři původní skladby zarámovaly úpravy dvou orchestrálních předeher: Beethovenova Coriolana a Hebriden (Fingalshöhle) F. Mendelssohna-Bartholdyho. Divákovi nemohla uniknout ani důmyslná personální a prostorová dramaturgie – interpreti pravidelně střídali dvojice klavírů (snad aby měli diváci na protilehlých stranách obou dvojic klavírů rovnocenné poslechové podmínky a dojmy) a v každé skladbě se pak u obou klavírů měnilo i složení jednotlivých dvojic pianistů. Ve druhé polo-

vině zazněly všechny tři dochované úpravy Smetanových orchestrálních skladeb pro 4 klavíry na 16 rukou: symfonická báseň Richard III. a Scherzo z Triumfální symfonie v jeho vlastní úpravě a Finale z téže symfonie v úpravě jeho učitele Josepha Proksche. V přídavku měla premiéru úprava lidové písně z Plzeňska pro 4 klavíry Jaromíra Bažanta napsaná pro interprety koncertu. Skladby původně určené žákům hudební školy předpokládaly sice jistou technickou zběhlost a vyspělost, která však pro profesionální interprety nepředstavuje problém. Jejich hlavní smysl a náročnost spočívá především v kvalitě souhry takto velkého klavírního ansámblu, která na interprety klade i dnes svým způsobem neobvyklé a zvýšené nároky, neboť s tímto druhem klavírního souboru se asi současní pianisté (vesměs sólisté či komorní hráči) ve své běžné interpretační i pedagogické praxi nesetkávají. Bylo vidět i slyšet, že pedagogové plzeňské konzervatoře přistoupili k tomuto neobvyklému úkolu nejen s plným nasazením ale i s potěšením a že je neobvyklost jejich úkolu zaujala a bavila a dokázali zaujetí, zájem i radost z neobvyklého zážitku přenést i na publikum. V rámci festivalu patřil koncert vzešlý ze spolupráce pořadatelů s Muzeem B. Smetany nepochybně k nejatraktivnějším, o čemž svědčil zcela vyprodaný sál plzeňského Pekla. Doufejme, že i v příštích letech bude tato spolupráce v rámci Smetanovských dnů pokračovat a bude moci zprostředkovat provedení, a možná tak připomenutí či znovuobjevení některých děl či oblastí tvorby B. Smetany a jejich zasazení do nových a zajímavých kontextů. •

festivaly, koncerty

Foto Zdeněk Chrapek



Dalším hostem České filharmonie byla skvělá houslistka Viktoria Mullova.

eská filharmonie s gardinerem a viktorií mullovou Praha, Rudoflinum  Miloš Pokora Mezi stálými abonenty pražských filharmonických cyklů E a F by se asi sotva našel někdo, kdo by se netěšil na dva včera České filharmonie s Johnem Eliotem Gardinerem (Dvořákova síň 14. a 15. 2., sledoval jsem ten druhý), navíc když začátek a konec obou večerů patřil Beethovenovi, kterým se Gardiner tak proslavil. Beethovenova předehra Stvoření Prométheovo, relativně prostá a často podceňovaně zařazovaná jako vstupní skladba „na rozehrání“, vyzněla filharmonikům pod Gardinerovou taktovkou jako skvost. Okouzlily už vstupní akordy, přesně vystihující zvukové specifikum beethovenovského orchestru, typické introdukční cantabile k nám promlouvalo v úžasně vyklenutém oblouku, rychlý díl měl bleskový spád s mocným gradačním napětím, a přitom (vycizelované figurační běhy) zůstával po hlasech nádherně prosvětlený. V každém případě jsme byli svědky jednoho z nejlepších provedení této předehry, jaké kdy Dvořákova síň zažila, i odezva posluchačů byla daleko víc než pouze zdvořilostní, jak tomu obvykle při podobných vstupních repertoárových číslech bývá. V následujícím Prokoevově 2. houslovém koncertu se jako sólistka představila slavná ruská rodačka, dnes celému světu patřící houslistka Viktoria Mullova. I ona nás okamžitě vtáhla do svého pojetí této svrchovaně lyrické a současně harmonicky i rytmicky „věcně“ vynalézavé výpovědi. Hned v úvodu nás okouzlovala vzácně slýchanou, nesmírně jemnou a se vším všudy procítěnou kantilénou v hluboké poloze

s vyústěním až do jakéhosi přejemněle „třepotavého“ tónu a Gardinerem trefně vystiženého orchestrálního zvolnění. Volné téma jako by se ozvalo „vlastní vahou smyčce“ a ani v navazující rychlé partii, kde orchestr pod Gardinerovým vedením koncentrovaně spolupracoval (akcenty), neopouštěla své ušlechtile zpěvné legato. V Andante assai 2. věty jako bychom se na okamžik ocitli v nebi, natolik jímavě působil melodický oblouk serenádově okouzleného tématu provázeného triolami klarinetů a violami a permanentní dialog dvou hlasových linií. I tanečně okouzlené finále, po všech stránkách trefně vypointované, jako by dostalo v podání Viktorie Mullové zvláštně ušlechtilý výraz. Gardinerova interpretace Beethovenovy Eroiky je známa z jeho vysoce hodnoceného beethovenovského CD kompletu, na němž je v duchu historicky poučené interpretace exponován orchestr s dobovými nástroji. To, co nám tentokrát předvedl Gardiner s Českou filharmonií v Eroice ve Dvořákově síni se neslo nejen v duchu této nahrávky, nýbrž jako by v mnohém tento nahrávací počin ještě více zdůvěrnilo, a to díky zvukovosti, na kterou jsme od moderního orchestru zvyklí, ale která na nás najednou působila, stejně jako v Prométheovi, opravdu nějak více „beethovenovsky“. S enormně rychle nasazenou 1. větou bych polemizoval, kdyby plynula mechanicky, jenže o nějakém strojovém tempu se u Gardinera vůbec nedá hovořit. Každá tempová změna (například v gradačních kumulacích dechové harmonie před crescendujícím staccatem smyčců hned ve vstupním dílu nebo na začátku provedení) byla cítit hodně taktů předem. Vedlejší téma dokázal Gardiner i v onom pádivém pohybu proměňovat na skutečné melodické vzdechy ještě výrazněji, než jsme tomu zvyklí v případě mnohem pomaleji volených temp. Totéž se týkalo způsobu rozkrytí skladatelovy imitační práce, jejíž rozkoš – například v partii před krátkým fugatem ústícím do vrcholné gradace sonátového provedení nebo v oné subtilní partii před závěrem věty, kde si odpovídají v sekvencovitém sestupu primy a sekundy (stejně mistrovsky si na tomto místě kdysi počínal Karel Ančerl) – uměl dirigent úžasně vychutnat. Ve třetí větě vzrušovalo, jak působivě dokázal Gardiner se znamenitě rozehraným orchestrem připravit první crescendové zaznění hlavního tématu, také horny v Triu zněly nádherně probarveně a vůbec – celá tato věta měla příkladné napětí. Finále zahájil Gardiner attacca jako výkřik radosti a v následujícím variačním řetězci nenechal orchestr ani na chvíli oddechnout. Zvlášť působivé okamžiky přišly v zatěžkaném fugatu a všeobjímajícím zvolněném dechovém chorusu před závěrem. Shrnuto – šlo o sugestivní podání, pro něž se dirigentovi podařilo zapálit i mistrovsky rozehraný orchestr. Pouze ke 2. větě si nemohu odpustit jednu výhradu – jako by už přece jenom plynula příliš rychle. Byla znamenitě frázovaná, i ona přinesla hodně kouzelných momentů (hoboj, horna, fugato), ale v některých momentech, například ve smyčcových citátech hlavního tématu, jako by se do celkového výrazu vloudilo něco líbivě elegantního, s Beethovenem neslučitelného. •

gardiner o historické interpretaci a eské filharmonii Praha, Rudolfinum  Vladimír Říha Britský dirigent sir John Eliot Gardiner (65 let) je bezesporu jednou z největších hudebních osobností dneška. Je považován za určujícího odborníka především pokud jde o autentickou interpretaci hudby baroka a počátků romantismu – názvy jeho dvou souborů Orchestr revoluční a romantický a Monteverdi sbor symbolizují období, na které se nejraději soustřeďuje. Při již několikáté spolupráci s Českou filharmo-

Sir John Eliot Gardiner opět potvrdil, že je skvělým dirigentem...

nií, tedy moderním orchestrem, se v únoru v Praze věnoval hlavně hudbě Ludwiga van Beethovena. Pro velké časové zaneprázdnění sice tentokrát odmítl veškeré rozhovory s tiskem, ale o jeho názory zájemci nepřišli. Před oběma koncerty v Rudolfinu besedoval s posluchači velice otevřeně a detailně – první večer v Galerii, druhý v Sukově síni – a často i s anglickým humorem sděloval své názory na interpretaci Beethovena a na práci s Českou filharmonií. „Dnešní orchestry vznikly hlavně koncem 19. století, kdy byl ukončen vývoj většiny nástrojů zejména dechových a žesťových. Jejich interpretace hudby klasicismu a počátků romantismu, což je případ Beethovena, je velice odlišná od skladatelovy doby. Nástroje mají silnější, kulatější zvuk, jiný je i způsob tvoření tónu,“ vysvětluje Gardiner. „Když pracuji s takovým orchestrem a Českou filharmonii velice dobře znám jak z vlastní spolupráce, tak z její historie – od mladých let jsem kupoval její nahrávky – snažím se trochu pozměnit návyky jejích členů směrem k počátku 19. století. Týká se to hlavně hráčů na smyčcové nástroje, v ideálním případě vyžaduji střevové struny a ne kovové, když to nejde, tak vyžaduji alespoň změnu hry především u levé ruky, kde potlačuji jakékoliv vibrato. V Beethovenově Symfonii č. 3 Eroice hrají velkou roli lesní rohy, zejména ve třetí a čtvrté větě. U nich zase vyžaduji potlačení hry pomocí klapek i jiný způsob tvoření tónů, stejně jako větší zapojení ruky v korpusu nástroje, tak jak se dříve hrávalo.“



Foto Zdeněk Chrapek

festivaly, koncerty

Na první pohled si posluchač všimne i změny v rozestavení hráčů a jednotlivých skupin. Vlevo kontrabasy, uprostřed violoncella a violy, po stranách první a druhé housle, tympanista sám stranou vpravo. „Tento způsob více odpovídá celkovému zvuku, jakého tehdejší orchestry dosahovaly,“ říká Gardiner. „Není tak silový, mohutný, ale má v sobě mnoho přirozené energie odpovídající i koncertnímu sálu. Ideální je tympanista používající dřevěných paliček a starších typů tympánů s telecí kůží.“ K Rudolfinu a filharmonikům sdělil i několik nevšedních postřehů. „Sál Rudolfina mi spíše připomíná turecké lázně a díky tomu má i splývavou akustiku. Takže výsledek mé práce s orchestrem je také určitým druhem očistné sprchy jak pro hráče tak pro posluchače,“ říká Gardiner. Velice obdivuje skvělou intonaci smyčcové skupiny a její jednolitý zvuk „Je to pro mne o to víc překvapivé, že na začátku se ani moc nepokoušejí ladit s hobojem jako všechny ostatní orchestry.“ Dalším překvapením pro dirigenta je těsný způsob sezení filharmoniků vedle sebe. „Tak blízko sedící hráče jsem nikdy neviděl, někdy mám pocit, jakoby seděli jeden druhému na klíně. Zejména u violoncell je to málokde vídané. Ale má to i své výhody – když jsme hráli spolu v Salcburku v operním divadle, tak se bez problémů vešli do orchestřiště, kde jiné orchestry mají problémy,“ uzavřel Gardiner. •

festivaly, koncerty

Foto Zdeněk Chrapek

Foto Zdeněk Chrapek



Alan Gilbert, který v roce 2009 nastoupí do čela Newyorských filharmoniků.

Prezentaci čtveřice vynikajících houslistů, které jsme mohli v abonentní řadě České filharmonie během ledna a února slyšet, ukončila gruzínská houslistka Lisa Batiashvili.

„její“ autor. Už v roce 1995 na sebe zcela mimořádně upozornila jako nejmladší účastnice Sibeliovy houslové soutěže v Helsinkách; získala tehdy druhou cenu. V Rudolfinu zabodovala a symbolicky nahradila svou loňskou absenci na Pražském jaru, kdy ji v Sibeliovi zastoupila jiná mladá umělkyně – Alina Pogostkina. •

lisa batiashvili pražští symfonikové a symonický orchestr severonmeckého rozhlasu s pavlem šporclem Praha, Obecní dům

Praha, Rudolfinum  Petr Veber Koncert, který v Praze jako host sezony České filharmonie odehrál (28. 2.) Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu (Norddeutscher Rundfunk Sinfonieorchester), nepatřil k těm, které utkví v paměti hluboko a na dlouho. Tak výjimečné parametry neměl. Přesto nešlo o vystoupení špatné. Hamburské těleso prokázalo hned v kompozici s názvem Arena od uznávaného současného finského autora Magnuse Lindberga nejen bezpečnou orientaci v interpretačním přístupu k nové tvorbě, ale i nesporné tónové kvality a soudržnost. Zvukově zajímavě koncipovaná skladba má dvě roviny – vlastní posluchačský dojem, v němž tradičně chápané komponenty nejsou zdaleka tím hlavním, a vedle toho svou vnitřně komplikovanou strukturu, díky níž mimochodem mohla být vhodným povinným dílem v dirigentské soutěži v Helsinkách v roce 1995. Američan Alan Gilbert (který má být od roku 2009 šéfem Newyorské filharmonie) má u tohoto německého orchestru titul prvního hostujícího dirigenta. Nebylo možné si nepovšimnout jeho zaujatosti, technické vybavenosti i dojmu vzájemné sounáležitosti. V obou repertoárových skladbách tvořících hlavní náplň večera bylo pak zřetelné, že jde v jeho rukou o dobrý orchestr, který v angažovanosti hry hledí značně vysoko, třebaže nedosahuje strhujícího ani jedinečného účinku. Brahmsova 2. symfonie, jakkoli orchestrálně spolehlivá, měla v dynamice až moc masivnosti. Sólistka večera, Lisa Batiashvili, byla třetí ve volné řadě špičkových houslistek, jejichž umění mohlo uprostřed této pražské sezony filharmonické publikum obdivovat. Před ní se v Praze objevily už Leila Josefowicz (Šostakovič) a Viktoria Mullova (Proko ev), obě víc než skvělé. Nejmladší z trojice, Gruzínka Batiashvili, nemohla v pomyslné soutěži zvítězit, ale její suverénní, současně hladké a intenzivní podání Sibeliova Houslového koncertu přesto nadchlo. Je to ostatně

 Miloš Pokora Dva abonentní večery Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK ve dnech 19. a 20. 2. (sledoval jsem ten první) nabídly posluchačům program, který kombinoval velmi rozdílné světy – raný houslový koncert Richarda Strausse v lákavém podání Pavla Šporcla s jedním z vrcholných vokálně-orchestrálních počinů Igora Stravinského. To bylo pro posluchače vábivé, Smetanova síň byla plná, přestože se před orchestrem objevil místo onemocnělého šéfdirigenta Jiřího Kouta v Praze mladý dirigent David Švec. Straussův Houslový koncert op. 8 patří k autorovým prvotinám, jeho náčrtky vznikaly, když bylo autorovi sedmnáct, a svou fakturou a způsobem rozvíjení je ve srovnání se Straussovými zralými díly někdy až velmi prostý, bez potřebného napětí. Leč pro housle je stylizován vděčně, dává sólistovi solidní prostor, aby ukázal svůj hráčský rejstřík i kantilénu. Na Šporclovi, v jehož modře nabarvených houslích jsem vnímal spíš rošťácké gesto než exhibicionismus, bylo znát, že tuto skladbu hraje velmi rád. Ve spolupráci s pohotově vedeným orchestrem mu vycházel každý detail (včetně razantních dvojhmatových figurací v gradaci před závěrem 1. věty). Vysoce bych hodnotil zejména to, jak mu v nerozkouskovaném projevu dlouhé plochy modulujících pasážových figurací po nástupu druhého tématu 1. věty vytvářely jednotné klenuté oblouky (1. věta). V 2. větě nás zahlcoval melodickým návalem a ve finále kouzlil v rozkošně hraných vysokých polohách. Přesto jsem měl z jeho projevu tentokrát trochu pocit, jako by do puntíku předváděl už jednou naučené a jako by některým okamžikům chyběla ona fantazijní nadsázka, která vzniká přímo na pódiu. Velmi náročný úkol čekal zastupujícího třicetiletého dirigenta ve Stravinského opeře – oratoriu Oidipus rex. Ve Stravinského partituře se David Švec orientoval na svůj věk brilantně, tempový plán měl promyšlený a obrovský reprodukční aparát jeho čitelnému gestu dobře rozuměl. Některá složitá rytmická zauzlení jako by však rozplétal na doraz, s vy-



Foto Milan Hořínek

Foto Prokop Souček

festivaly, koncerty

V únorovém abonentním koncertu Pražských symfoniků se posluchačům představil Pavel Šporcl.

pětím všech sil, takže ne vždy mu jednotlivé nástupy (zvláště v rychlých partiích exponujících sólistu, sbor i orchestr – např. č. 13 v 2. dějství) vycházely přesně. Také dynamický plán mohl být o poznání plastičtější, tím spíše, že u sošně monumentální Stravinského partitury je každá nadsázka v tomto směru vítaná. Vhodně byl pro toto provedení vybrán vypravěč (Alois Švehlík), ze sólistů mě tentokrát víc zaujali domácí, ať už šlo o nestárnoucího Richarda Nováka, kterému se sice zpočátku dostatečně neozývaly hlubší tóny, ale postupně se báječně rozezpíval a hlavně „věděl o čem zpívá“, tenoristu Jaroslava Březinu nebo hlasově průraznou mezzosopranistku Kateřinu Jalovcovou. Výborně začal (č. 4, 1. dějství) slovenský basista Jozef Benci, zatímco výkon amerického tenoristy Johna Uhlenhoppa během provedení dost kolísal. Orchestr si pod Švecovým vedením zasloužil absolutorium, zvlášť milým překvapením byl zápal, s jakým se svých klíčových úloh zmocňovali hráči na dechové nástroje. Moravští učitelé, připraveni Lubomírem Mátlem, svou zvukovostí (úchvatně barevnou zvláště ve vysokých polohách) Smetanovu síň doslova zahlcovali a také na přesnosti jejich projevu bylo znát, že nevystupují v tomto náročném vokálně-orchestrálním čísle zdaleka poprvé. Snad nejsilnější okamžiky přinesl hned vstupní sbor (č. 4, 1. dějství), v němž na sebe upozornily ostře akcentované smyčce, a zvukový zázrak čísla 11 (2. dějství – výstup Jokasty). Shrnuto, šlo o večer pikantní a podnětné dramaturgie současně, mladý dirigent si za pohotový záskok v každém případě zaslouží zvláštní uznání. •

svtová premiéra oratoria zde-ka lukáše s nso Praha, Obecní dům  Vladimír Říha Loni zemřelý skladatel Zdeněk Lukáš, který by se letos dožil osmdesátky, po sobě zanechal ještě několik děl, která dosud nebyla uvedena. Je tedy vcelku pochopitelné, že na koncertě Českého národního symfonického orchestru (ČNSO) s posmrtnou premiérou kantáty Tváře lásky, jednoho z jejíž dvou sólových partů se ujala Eva Urbanová, bylo 26. února dost plno, i když večer nebyl překvapivě příliš propagován, což je ale u abonentních koncertů ČNSO, bohužel, dost běžné. Před slušně zaplněným sálem Smetanovy síně orchestr dirigoval jeho hlavní hostující dirigent, Ital Marcello Rota, dobře známý ze spolupráce s ČNSO a festivalem Prague Proms. Tento příbuzný filmového skladatele Niny Roty si odvážně zvolil vedle Lukášovy premiéry ještě díla Antonína Dvořáka a Richarda Strausse.

Lukášovo oratorium Adam a Eva nastudovali sólisté Eva Urbanová a Jan Hasenöhrl.

Ve srovnání s oratoriem Adam a Eva, které uvedou v premiéře v květnu Pražští symfonikové, je kantáta Tváře lásky pro soprán, trubku a orchestr o dost kratší, zaplňující plochu pouhých jedenácti minut. Dílo je věnované ČNSO a trumpetistovi a zakladateli orchestru Janu Hasenöhrlovi, který ho spolu s Evou Urbanovou provedl pod Rotovým řízením vynikajícím způsobem. Podkladem skladateli byly lidové texty, ve kterých žena vzpomíná na svého milého na vojně. Časté téma v lidové poezii a písních však uchopil zcela nově tím, že proti sobě kontrastně postavil hlas ženy a zvuk „milého“ trubky, jejichž dialogu dodává orchestr, zastoupený hlavně bicími, téměř „válečný“ podklad. Zatímco Urbanová zpívala na pódiu před orchestrem, Hasenöhrl hrál od varhan, čímž se i vizuálně dostalo posluchači naplnění smyslu skladby, onen dialog přes dálku prostoru i času výrazově odlišený v několika slokách sopranistkou emotivně a působivě přednesených textů. Dojem z díla a z Rotova nastudování byl veliký stejně jako potlesk. Chybou ale bylo, že program kromě základních informací neposkytl posluchačům více podrobností a dokonce nepřinesl ani otištěné texty kantáty. Z dalšího programu se více líbila Dvořákova Serenáda pro dechové nástroje d moll, v níž si s chutí zamuzicírovalo 12 členů posíleného Giovanni okteta, souboru ČNSO. Dvořák pod Rotovým vedením určitě zanechal větší dojem než Straussova symfonická báseň Tak pravil Zarathustra. Ta sice měla i recitátora Karla Rodena, což většinou nebývá (četl skladatelův úvod), ale jinak bylo dílo hráno bez větší snahy o koncepci a efektní provedení mělo mnoho průměrných míst. •

další p#íjemný veer s pkf Praha, Rudolfinum  Jaroslav Someš Pražská komorní filharmonie se v průběhu čtrnácti let své existence vyšvihla mezi naše nejprestižnější tělesa. Hned při svém vzniku dostala do vínku vzácnou invenčnost a zápal jednoho každého hráče a tento rys si zachovává, i když se složení jejích členů pochopitelně s léty mění. Přesvědčit se

festivaly, koncerty Foto archiv PKF



ně zaobleným tónem a suverénní technikou, takže bezpečně zvládla všechny nároky na hlasovou flexibilitu, které jí oba autoři „nastražili“. Vyvrcholením večera se stalo provedení Symfonie č. 7 C dur, op. 105 Jeana Sibelia. Ač jde o skladbu jednovětou a také pocitově jakoby psanou jedním dechem, zdálo se, že v přeryvech a proměnách, kterými tok její hudby prochází, dirigent Zehnder sleduje stopy původní, čtyřvěté koncepce – od adagia s vlnami ztišení a vzepětí smyčců nebo žesťů, přes scherzovitou pasáž a krátký náznak pastorály, až k vygradování mohutného finále, do nějž proniká bolestný motiv smyčců. Jednotlivost díla v tomto pojetí získala nový smysl. Sibeliova Sedmá dává navíc velkou příležitost pro uplatnění jednotlivých nástrojových skupin, takže členové PKF opětovně prezentovali své kvality. I na tak příjemném večeru však může ulpět nepříjemné smítko. K tištěnému programu koncertu byla přikládána vložka s českými texty obou zpívaných cyklů. Anonymní překladatel Písní zamilovaného muezína se rozhodl používat přechodníky. A byl neomylný – ani v jednom případě nepoužil gramaticky správný tvar. Nad čím by šlo přimhouřit oči u obecní vývěsky někde na návsi, působí při společenské události v Rudolfinu jako krajně trapná vizitka. •

händel, vivaldi a solisti di praga Praha, kostel sv. Šimona a Judy  Ludvík Kašpárek

Polská sopranistka Aleksandra Zamojska

o tom můžeme při každém novém setkání s PKF, nejnověji 17. 2. ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Program V. koncertu Orchestrálního cyklu PKF řízeného šéfdirigentem Kasparem Zehnderem byl opravdu pestrý, možná až příliš pestrý, ale už dramaturgicky nesporně přínosný. S díly španělských skladatelů se u nás příliš často nesetkáváme. Proto jsme vyslechli s velkým zájmem Turnovu Modlitbu toreadora pro smyčce, op. 34, která zazněla úvodem. Jde o dílo rozsahem nevelké, ale velmi působivé. Jeho základní motiv je tesklivý a znepokojující a jako kontrast do něj několikrát vpadne prudký rytmus lidového tance. Písně zamilovaného muezína, op. 42, polského skladatele Karola Szymanowského, jsou ve své orchestrální verzi čtyřdilným cyklem, neseným odpovídající náladotvornou orientální melodikou, pojatou ovšem místy až s nadsázkou. Tak trochu jako osamocený přílepek vyzněla na závěr první půle večera píseň Svatý František, vybraná jako jediná ze Szymanowského cyklu Slopiewnie, op. 46b. Z dramaturgického hlediska mohla působit leda jako předznamenání díla, které zaznělo až po přestávce, pětidílného cyklu pro soprán a komorní orchestr Verba sancta našeho skladatele Ilji Hurníka. Texty k jednotlivým číslům Hurník vybral ze starozákonních žalmů a z liturgických úryvků. Jde o relativní novinku, premiérovanou teprve loni. Pod pojmem duchovní hudba máme většinou představu pochmurné vážnosti. Právě proto Hurníkova skladba mile překvapí radostností víry, která je v ní obsažena (výjimku tvoří pouze mementózní De profundis). Při jejím poslechu nelze nevzpomenout na slova sv. Dona Boska „Svatost a radost patří k sobě, jedině pravá víra může být veselá“. Szymanowského písně a Hurníkův cyklus přednesla namísto původně ohlášené Martiny Jankové polská sopranistka Aleksandra Zamojska, která už má za sebou přes své mládí úctyhodnou mezinárodní kariéru, prozatím vrcholící v Salcburku a Paříži. Zamojska vládne lehkým sopránem, lahod-

V rámci komorních cyklů FOK se představil v kostele sv. Šimona a Judy (19. 2.) smyčcový orchestr Solisti di Praga s uměleckým vedoucím Borisem Monoszonem. A protože tento ansámbl se dlouhodobě zabývá zejména interpretací barokní literatury, zahrnoval program ukázky z klíčových děl Georga Friedricha Händela a Antonia Vivaldiho. A řekněme hned na začátku, že naplněný chrám se stal svědkem skvělého večera, ve kterém byla promyšlena každá fráze, každý takt a v němž naopak nebylo místo na nezaujaté hraní bez jasného názoru. I když nepoužívají staré nástroje, je zjevné, že členové orchestru s obdivuhodným zaujetím a cílevědomostí pěstují poučenou interpretaci. Nic není ponecháno náhodě, z odvedeného výkonu je v každém okamžiku zřejmá pečlivá zkoušková příprava, intenzivní hráčské zaujetí. Přitom hrát v našich podmínkách na takové úrovni není běžné a obvyklé. Členové orchestru si to osvojili a přešel jim do krve i odlišný způsob interpretace, než vyžaduje repertoár pozdějších stylových období, a na jaký jsou zvyklí. Potlačením romantických prvků, uplatňováním lehkého rovného tónu a současně s maximální exaltovaností a s výraznými dynamickými kontrasty se jim podařilo přinést výrazně novou kvalitu a současně – což je nejdůležitější – vyvolat výjimečný hudební zážitek. Jen málokdy totiž můžeme v hledišti zaregistrovat srovnatelnou posluchačskou pozornost, napětí a koncentraci jako při tomto večeru. Přitom klíčová úloha ležela na obou sólistech – technicky skvěle vybaveném Borisi Monoszonovi, který vládne nejen barevným a zvukově bohatým tónem, ale současně dokáže v každém okamžiku inspirovat své spoluhráče k aktivnímu a angažovanému výkonu, a na jeho mladém kolegovi a partnerovi na úrovni, houslistovi Václavu Dvořákovi. Do přestávky zazněla dvě Händelova Concerta grossa z velkolepého opusu číslo 6. Nejprve Koncert č. 5, který využívá tematického materiálu z autorovy proslulé Ódy na sv. Cecilii s majestátní ouverturou Grave a závěrečným Menuetem a poté Koncert č. 11 s jakýmsi úvodním preludiem předznamenávajícím dvojhlasou fugu, koncipovanou na výrazně kontrastních tématech. Jestliže Händel v obrovském tvůr-

festivaly, koncerty čím zaujetí komponoval svůj rozsáhlý cyklus dvanácti skladeb v roce 1739, revoluční sbírka rovněž dvanácti houslových koncertů L´estro armonico Antonia Vivaldiho byla vydána tiskem téměř o třicet let dříve – roku 1711. Je pravdou, že v poslední době bývají tyto mistrovské instrumentální koncerty, kterých si nesmírně cenili Quantz i J. S. Bach (z pěti z nich vytvořil transkripce a z dalšího koncert pro čtyři klavíry) uváděny až příliš často různými příležitostnými komorními sestavami v naivní víře, že titul sám a velká jména barokní hudby se stanou pro široké obecenstvo dostatečnou a zaručenou vábničkou. Nic z toho ovšem nemá orchestr Solisti di Praga zapotřebí. Jeho projev disponuje všemi atributy zodpovědné umělecké práce a staví ho v kontextu českého hudebního života k nejlepším ve svém oboru. •

absolventský koncert pražské konzervato#e Praha, kostel sv. Šimona a Judy  Vít Clar Pokud jste nebyli na absolventském koncertě Pražské konzervatoře 29. 2., máte čeho litovat. Jestli byste se ovšem do předem zaplněného chrámu sv. Šimona a Judy vůbec dostali. Koncert, doprovázený Symfonickým orchestrem Pražské konzervatoře (SOPK) za řízení prof. Miriam Němcové, zahájila sopranistka Věra Likérová ze třídy prof. Yvonny Škvárové. Její krásný, nosný hlas suverénně zvládnul pověstně problematickou akustiku sálu, a tak náročná Mozartova árie Bella mia fiamma, addio, napsaná na rozloučenou s Josefinou Hambacherovou-Duškovou a Bertramkou, zazněla v plné své emotivní působivosti. V Koncertu pro trombon a orchestr Josefa Matěje po mírně opatrném začátku exceloval Martin Chmelař, absolvent prof. Josefa Šimka. Zejména v poslední větě, plné krkolomných pasáží, projevil virtuozitu až závratnou. Ostatně dílo s mnoha folklorními názvuky v orchestru, je i pro mladé trombonisty stálým (ne všem dostupným) prubířským kamenem a výzvou. Před přestávkou zazářila Michaela Kapustová, opět ze třídy prof. Škvárové. Uvedla baladu Otakara Ostrčila Osiřelo dítě, op. 9, pro mezzosoprán a orchestr, kterou v této verzi ku škodě věci slýcháváme zřídka (sám znám pouze nahrávku Soni Červené). Sugestivní projev sólistky, umocněný nád-

Foto Vít Clar

Michaela Kapustová se představila v tom nejlepším světle.



hernými altovými hloubkami a skvělými, zde až mrazivě jiskřícími výškami, dal této tragické baladě na lidový text vše, co jí právem náleží. Jeden z vrcholů výtečně připraveného koncertu. Druhá polovina koncertu patřila absolventské práci Stabat Mater, kantátě pro sóla, smíšený sbor, varhany a orchestr, kterou pod vedením prof. Jiřího Gemrota zkomponoval Jan Fila. Monumentální dílo prokázalo jednak zájem mladých autorů o sakrální tvorbu, jednak – a to je důležité – fakt, že liturgický text je možno ztvárnit moderními prostředky. Sponzor koncertu, Společnost pro duchovní hudbu, může být navýsost spokojena. Jako hosté spoluúčinkovali Aneta Drnovská (soprán), Šárka Mistrová (alt), Stanislav Mistr (tenor), Drahoslav Gric (varhany) a Pražští pěvci (sbormistr Stanislav Mistr), z konzervatoře pak výborný barytonista Lukáš Sládek ze třídy prof. Antonína Švorce. Svým živelným muzikantstvím a radostí z hudby (nehledě na další kvality) mě velmi zaujal Jakub Fišer, koncertní mistr SOPK. Však má hrát s tímto orchestrem letos Beethovena a napřesrok v cyklu mladých umělců s Českou filharmonií Mendelssohna. A ještě bych rád pogratuloval i poděkoval Miriam Němcové, nejen za perfektní přípravu svých svěřenců, ale i za strhující dirigentský výkon. Ba ano, pod takovou paní profesorkou se to hraje! •

hudba svatovítské katedrály Praha, Míčovna Pražského Hradu  Míla Smetáčková Nebýt naléhavého e-mailového upozornění ze Společnosti pro starou hudbu, ani bych si nebyla povšimla, že se v řadě objektů Pražského hradu koná už IV. ročník koncertního cyklu Hudba Pražského hradu, jakási alternativa kdysi na Hradě prováděných Strun podzimu. I tento cyklus pořádá Správa Pražského hradu a obsahuje celkem 8 velmi zajímavých koncertů, z nichž první se konal 12. 2. v Míčovně. Zazněla na něm „Hudba Svatovítské katedrály I.“, kterou přiléhavě okomentoval autor programových glos Robert Hugo úslovím „hic sunt leones“. Za tímto názvem se totiž skrývají „novodobé premiéry z archivu Pražského hradu“. Číslice I. pak znamená, že nás čeká ještě pokračování, které se bude konat 15. 4. Celý cyklus s velmi rozmanitou dramaturgií bude zakončen 12. 11. K zahajovacímu koncertu byla pozvána Capella Regia Praha s dirigentem a cembalistou Robertem Hugem, což samozřejmě do Míčovny přilákalo také řadu členů Společnosti pro starou hudbu, která každoročně vítá Roberta Huga jako oblíbeného lektora své valtické Mezinárodní letní školy staré hudby. Oddaní milovníci staré hudby si tedy opět přišli na své: slyšeli v pečlivé a poučené interpretaci skladby Nicolause Franze Xavera Wenzeliho, Vincenza Albriciho, Tobiase Ernesta Liehreho a konečně jako vrchol večera – Jana Dismase Zelenku. Právě bezprostředním srovnáváním hudby oněch starých autorů, které opravdu málokdo z neodborníků zná, jsme si plně uvědomili mistrovství a krásu hudby Zelenkovy, z níž Capella Regia uvedla rozměrné Gloria in F, součást mše Suď mne Pane, ZWV 2. Zaujatý a inspirovaný výkon celého ansámblu potvrdil jeho kvality a právo na oblibu, kterou si za několik posledních let svou cílevědomou prací vysloužil. Vděčné publikum odměnilo soubor i jeho dirigenta upřímným a vřelým potleskem. Myslím, že jsem nebyla jediná, která jsem si do ohavné únorové noci odnášela „slunce v duši“. •



festivaly, koncerty Foto Pavel Horník

nové doležalovo kvarteto v eském spolku pro komorní hudbu Praha, Lichtenštejnský palác  Jiří Teml Dopolední koncert Českého spolku pro komorní hudbu 23. 2. byl pro abonenty patrně překvapením, ale nutno dodat, že nepochybně příjemným. Místo původně ohlášeného Snítilova kvarteta, které bylo v té době v zahraničí, vystoupilo Doležalovo kvarteto. Tento mladý soubor, jehož členy jsou Václav Dvořák (první housle), Jakub Fišer (druhé housle), Jiří Kabát (viola) a Jakub Mayer (violoncello), převzal název od jednoho z našich nejstarších kvartetních souborů, které oficiálně ukončilo svoji uměleckou činnost v roce 2003. Stalo se tak z iniciativy prof. Karla Doležala, uměleckého vedoucího ansámblu původního. Nový soubor, jehož inaugurační vystoupení proběhlo 7. 4. 2005 v cyklu koncertů FOK, se prezentoval velmi sympaticky. Úvodní skladba, Smyčcový kvartet, op. 18 č. 6 Ludwiga van Beethovena nenechal nikoho na pochybách, že česká kvartetní velmoc je opět obohacena o ansámbl, navazující na úspěšnou tradici české kvartetní hry. Hráči disponují jak vysoce kultivovaným zvukem, tak i potřebnou razancí a expresivitou v dramatických plochách skladeb. Frázování, agogice i dynamice je věnována maximální pozornost a vše v tomto směru je vyřešeno a nastudováno do nejjemnějších detailů. Neobyčejně efektně vyznělo znamenitě akcentované Scherzo či ve zvuku ušlechtilé, melancholické Adagio. Finální Allegretto pak bylo přesvědčivou tečkou za touto úvodní skladbou. Vrcholem koncertu byl pro mne obsahově, interpretačně ale i posluchačsky mimořádně náročný 3. smyčcový kvartet Bély Bartóka. Obtížné dílo, nastudované opět s detailní pečlivostí, prezentovalo nekompromisně harmonicky vypjatý svět i nekonvenční melodiku s maximálním výrazovým nasazením zejména v plasticky podané úvodní souzvukové partii, ve folklorně obohaceném Allegrettu třetí věty i v dramaticky vystupňované Codě. Skladba strhla posluchače od počátku navozeným napětím, jehož tlak do závěru nepovolil. Po přestávce jsme vyslechli rovněž velmi pečlivě nastudovaný Smyčcový kvartet B dur, op. 26/B Heinricha Wilhelma Ernsta. Dílo, v programu trefně uvedeno spíše jako skladba salonního charakteru, která má sice nepochybně svoji profesionální hodnotu, ale úrovně předchozích děl nedosahuje. I tento kvartet byl včetně opakovaného Scherza v roli přídavku přijat srdečně, a tak mohl mladý ansámbl z pódia odejít s pocitem úspěchu a poctivě odvedené práce. •

pocta viktoru kalabisovi Praha, Salon Zdeňky Podhajské  Jiří Teml Dne 27. 2. proběhl v cyklu komorních koncertů v Salonu Zdeňky Podhajské na Smíchově vzpomínkový večer k nedožitým pětaosmdesátinám významného českého skladatele Viktora Kalabise. V příjemném prostředí tu zazněla jak hudba z jubilantových začátků – jako 1. klavírní sonáta, op. 4 a klavírní Akcenty, op. 26, tak i díla ze zralého tvůrčího období – Monology pro sólové violoncello, op. 83, Rondo drammatico pro sólové violoncello, op. 86 a Allegro impetuoso pro klavír, op. 89. Všechna díla znamenitě nastudovaná zásluhou pianisty Jana Jiraského a violoncellisty Petra Nouzovského demonstrovala kompoziční mistrovství Viktora Kalabise jak z hlediska obsahovosti, tektoniky a zvukové barevnosti, tak

Poctu Viktoru Kalabisovi vzdal vedle Jana Jiraského i violoncellista Petr Nouzovský.

i z hlediska možnosti prezentovat technické vybavení a virtuozitu interpretů. Jako vždy bylo příjemnou součástí večera i neformální a hřejivé slovo Jiřího Pilky, který zaujal několika novými pohledy na některé životní etapy jubilantovy a přiblížil posluchačům typické znaky jeho tvorby. Moderátorské vstupy Jiřího Pilky pak obohatila ještě jubilantova choť, prof. Zuzana Růžičková, která velmi výstižně charakterizovala základní směry Kalabisovy klavírní tvorby a uvedla i zajímavé střípky ze své pedagogické činnosti. Závěr tohoto bohatého uměleckého zážitku pak pokračoval v přátelské volné besedě účastníků koncertu v příjemném zázemí Salonu Zdeňky Podhajské vzorně připraveném manželi Pavlasovými. •

leoš epický a ond#ej kukal s filharmonií hradec králové Hradec Králové, Sál Filharmonie  Michal Novenko Abonentní koncert řady „A“ Filharmonie Hradec Králové ve čtvrtek 21. 2. řídil šéfdirigent tělesa Ondřej Kukal. Glinkova předehra k opeře Ruslan a Ludmila otevřela koncert ve velkém stylu: byl to skutečný ohňostroj orchestrální virtuosity. Bravurní pasáže, bezchybně hrané ve strhujícím tempu a v plném lesku, byly ozdobou přehledně a jasně vystavěného celku. Po tomto vysoce efektním úvodu přišel znamenitý kontrast v podobě Prokoevova Houslového koncertu č. 1 D dur, op. 19 se sólistou Leošem Čepickým. Dílo samotné je neobvykle koncepčně řešeno: obě krajní věty se klenou v širokých, velmi uvolněně stavěných obloucích, které začínají i končí v pomalém tempu a jemných témbrech. Proti nim stojí divoce rozpustilá věta druhá. Sólista a dirigent si v uchopení této nesnadné partitury skvěle porozuměli: v každé frázi doslova společně dýchali a nesnadné tempové

změny a posuny jim vycházely s naprostou přirozeností. Čepický se projevil jako ideální typ sólisty právě pro toto dílo: jeho projev byl velmi neokázalý a niterný. S orchestrem nesoupeřil, ale spíše tvořil jakousi „ozdobu na špici“ orchestrálního zvuku – přesně v duchu autorovy koncepce. Přesto se nevtíravý, velmi pojivý tón jeho houslí nikde neztrácel. Jeho příkladně čistá intonace zjevně všechny inspirovala k citlivému výkonu. Není se tedy co divit, že zejména jemné, impresionisticky barevné začátky a konce obou krajních vět publikum vysloveně okouzlovaly. V rychlé prostřední větě se naproti tomu podařilo vyzdvihnout až barbarsky groteskní momenty. Zvolání „bravo“ po doznění Proko evova koncertu bylo tedy zcela na místě. Beethovenova Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“, op. 55 patří mezi nejzávažnější klasická díla a tvoří důležitý mezník ve vývoji symfonického žánru. Ondřej Kukal uchopil toto dílo v prvé řadě jako skutečnou hudební architekturu, v jejíž stavbě tkví sama podstata účinku. Tempo 1. věty bylo velmi zdrženlivé a zatěžkané. Celkový zvuk však udržel dirigent v hladině klasické uměřenosti, bez přehnané romantizující hutnosti. Stejně tak se vyvaroval romantizující agogiky – celková stavba byla přímočará, soustředěná do jedné široké linie. Škoda, že se přeci jen v několika místech ztrácela pregnance a údernost akcentů: zejména ve smyčcové sekci již vyzněly poněkud „rozměkle“. Zato 2. věta dostala vysoce dramatický náboj: smuteční pochod zněl v tempu nezvykle vyostřeném, místy až nervním, ale přesto zcela přesvědčivém. Místo patetického „kladení věnců“ tak vystavěl Kukal skutečnou dramatickou fresku. Scherzo se i přes živé tempo vyznačovalo přesností a ukázněností. Citlivě zvolněné tempo střední části poskytlo lesním rohům dostatek klidu ke spolehlivému zvládnutí jejich obávaného sóla. Monumentální koncepci a znamenitou modelaci tempových změn dal dirigent finální větě. Chvílemi by se sice dalo uvažovat o důslednějším vyvažování zvukových pásem, když hutné tutti nedalo vždy zřetelně vyniknout všem melodickým detailům, ale celkový tah a velkorysost stavby byly tak strhující, že hráči (zejména v dechové sekci) možná ani nedokázali krotit své nasazení (ovšem nikde nesklouzli k nekultivovanému forzírování). A tak i pro posluchače vyznělo naprosto přesvědčivě, že právě toto „rozmáchlé gesto silným štětcem“ vdechlo Beethovenově skladbě ten pravý, velkorysý tvar a obsahovou sílu. •

messiaenova turangalila v brn Brno, Janáčkovo divadlo  Alena Borková



Foto archiv

festivaly, koncerty

Dirigent Caspar Richter při zkoušce s orchestrem

konem spokojeni – pozornost posluchačů byla upoutána bez známek netrpělivosti. Skladba je dosti rušná; prolínají se v ní prvky jazzové s kypícím chvatem, vykompenzovaným meditativní lyrikou. Na čtvrtečním koncertu fascinoval sólovým výkonem kanadský pianista Jean Dubé, specialista na Messiaenovo dílo. V náročném klavírním partu dosáhl dojmu improvizační spontánnosti na precizním technickém základě. Martenotovy vlny bezpečně ovládal pianista a muzikolog Bruno Perrault; tento nástroj zastával funkci zvukové špičky na výrazových vrcholech nad barevným podkladem orchestrálního pletiva – místy působil příliš ostře – ve své době bylo jeho užití novátorským činem. Symfonie není tak často hrána, aby bylo vytvořeno pevné interpretační klišé; lze k ní jistě přistoupit i z jiných výrazových hledisek; Richterova verze však posluchače přinejmenším poučila i potěšila.

jubilující amadeus Brno, Besední dům  Věra Lejsková

Dramaturgický plán Velkého symfonického cyklu Filharmonie Brno vybočil ze zaběhnutého úsilí vycházet vstříc publiku výběrem pestrých a interpretačně ověřených skladeb – do programu 4. abonentního koncertu zařadil osmdesátiminutovou symfonii Turangalila francouzského skladatele 20. století Oliviera Messiaena. Kompozice vznikla na konci čtyřicátých let v době tvůrčího kvasu v hledání nových vyjadřovacích prostředků. Přestože se v ní autor nevyhýbá atonalitě a zvukovou výslednici ozvláštňuje elektrofonickým nástrojem Martenotovy vlny, působí dnes zmíněný hudební celek spíše tradičně. Je naplněn optimismem a spontánní převahou radostného výrazu, což ostatně bylo záměrem autora. Desetivětou symfonii provedla 6. a 7. 3. Filharmonie Brno pod taktovkou Caspara Richtera v brněnském Janáčkově divadle; uvedla ji celou na rozdíl od dřívějších zkrácených podob. Tím ztížila svůj interpretační úkol – vystavět řetězec kontrastních ploch bez přestávky v celistvém výrazovém oblouku. Orchestr i dirigent mohou být se svým vý-

Slavnostním koncertem v sále Besedního domu v Brně 17. 2. skončil XV. ročník soutěže pro mladé pianisty do 11 let, AMADEUS. Koncertu, na němž vystoupili nositelé prvních a druhých cen, předcházel už tradičně ceremoniál, při němž byly uděleny zvláštní ceny, mj. za nejlepší provedení skladby W. A. Mozarta – tato cena putovala po právu do Mozartovy rodné země a odvezla si ji Stefanie-Anastasija Richter z Vídně, která získala rovněž 1. cenu v VI. kategorii. V této kategorii byly uděleny první ceny dvě, další nositelkou byla Anna Sofie Mojzešová z Prahy, zároveň nejlepší český účastník a absolutní vítěz, za což ji očekává milá povinnost vystoupit v příští koncertní sezoně s brněnskou Filharmonií. Pro zajímavost – Mojzešová měla v soutěži i sestru, Marii Violu Mojzešovou, která zase získala l. cenu v I. kategorii, a přestože byla nejmladší účastnicí, byla vyhlášena i jako nejlepší v kategorii I.–III. A ještě jedny sestry byly tentokrát v soutěži, Barbora a Kateřina Potocké, obě z Havlíčkova Brodu,

festivaly, koncerty Foto archiv



II. kategorie 1. Weihs Oskar – Musikschule, Vídeň, Rakousko ped. Viktorie Švihlíková 2. Loke Sue-Yi – Selangor, Malajsie ped. Valerie Gligorov 3. Chan Julian, Jun Feng – Selangor, Malajsie ped. Valerie Gligorov 3. Janková Josefína – ZUŠ „Žerotín“, Olomouc, ČR ped. Jana Šumníková III. kategorie 2. Potocká Barbora – SZUŠ Havlíčkův Brod, ČR ped. Blanka Skálová 3. Zaiceva Sofia – Riga, Lotyšsko ped. Jelena Krasnova

Vítězka VI. kategorie, držitelka Ceny pro nejlepšího českého účastníka a absolutní vítězka soutěže Amadeus 2008 Anna Sofie Mojzešová

obě získaly 2. cenu ve III. a V. kategorii. Celkem bylo na letošní soutěži ze 66 přihlášených plných padesát procent ze zahraničí: Slovensko, Polsko, Rakousko, Bulharsko, Litva, Lotyšsko, Rusko, Ukrajina, Malajsie, a to i v těch nejmladších kategoriích. Sledovala jsem soutěž poctivě po celou dobu, slyšela jsem všechny výkony a musím říct, že mnohé, zejména ty starší, byly téměř na profesionální úrovni. Pokud měl člověk nějaké výhrady, musel si vědomě říct, že vlastně naslouchá malým dětem! Zcela zřejmé bylo, kdy byl výkon „jen“ poctivě naučen, a kdy k němu malý interpret dokázal dát sám ze sebe ještě něco navíc. Hodně napověděl také úhoz, někdy příliš nesmělý, nebo zase příliš robustní, např. každý zpozorněl, když sáhla na klavír maličká Mojzešová, klavír jí zněl úplně jinak, sytě a kultivovaně! Skvělé výkony přivezli žáci ze St. Petersburgu, Kaunasu, Kyjeva, dokonce z Malajsie – člověk obdivoval, jak se v daleké cizině vyrovnávají s Mozartem a vůbec evropskou hudbou. Ovšem pozadu nezůstávali ani naši účastníci. Celkem se soutěže zúčastnili žáci základních uměleckých škol ze 13 měst z celé naší republiky. Celkově poměrně nejméně výrazná mně připadala III. kategorie, do osmi let, nevím čím si to vysvětlit, spíš by člověk čekal nějaký zlom u těch jedenáctiletých, kdy už se třeba připravují na jiný typ školy a na klavír jim nezbývá tolik času. Výkony hodnotila porota ve složení Eva Horáková Konzervatoř Brno – předsedkyně, dále Joanna Domaňská (Akademia muzyczna Katovice, Polsko), Rudolf Bernatík (Univerzita Ostrava, ČR), Ivan Gajan (VŠMU Bratislava, SR), František Malý (AMU Praha, ČR), David Mareček (ředitel Filharmonie Brno, ČR) a Eike Straub (Kunstuniverzität Graz, Rakousko). Organizačně byla soutěž připravena naprosto perfektně, za což patří dík vypisujícím brněnským školám – ZUŠ Veveří 133 a ZUŠ Fr. Jílka Vídeňská 52 – jako ostatně celá tato soutěž je jejich „dítkem“. Během soutěže byl k dispozici i prodej not, knih o hudbě, i antikvariát, čímž se prezentovalo brněnské knihkupectví Barvič a Novotný. Celá soutěž se také natáčela na DVD, závěrečný koncert nahrával mediální partner soutěže, Český rozhlas Brno. Výsledky soutěže AMADEUS 2008 I. kategorie 1. Mojzešová Marie Viola – HŠHMP Praha, ČR ped. Peter Toperczer 3. Klímová Barbora – ZUŠ O. Nedbala, Tábor, ČR ped. Eva Králová 3. Zhuang Jiewen – ZUŠ Stupava, SR ped. Marta Schultzová 3. Vannayová Linda – ZUŠ E. Suchoňa, Bratislava, SR ped. Alena Klattová

IV. kategorie 1. Tikhomirova Marja – Saint-Petersburg, Rusko ped. Olga Kurnavina 2. Šumníková Marie – ZUŠ „Žerotín“ Olomouc, ČR ped. Jana Šumníková 2. Zelenin Yuriy – Kyjev, Ukrajina ped. Natalya Romenskaya 3. Zuziaková Markéta – ZUŠ Brno, Veveří 133, ČR ped. Ludmila Fialová V. kategorie 1. Stoliarenko Anastasia – HŠHMP Praha ČR ped. Irina Fojtíková Kondratěnko 2. Potocká Kateřina – SZUŠ, Havlíčkův Brod, ČR ped. Blanka Skálová 2. Gagarina Angelina – Nicolskoe, Rusko ped. Olga Kurnavina 3. Šteindlerová Johanka – HŠHMP, Praha, ČR ped. Irina Fojtíková Kondratěnko VI. kategorie 1. Mojzešová Anna Sofie – HŠHMP, Praha, ČR ped. Peter Toperczer 1. Richter Stefanie-Anastasia – Vídeň, Rakousko ped. Valerie Houdjakov 2. Hýl Martin – ZUŠ Brušperk, ČR ped. Jiřina Řezanková 3. Kučinskaité Martyna – Kaunas, Litva ped. Aušra Kučinskiené Cena pro nejlepšího brněnského účastníka Zuziaková Markéta – ZUŠ Brno, Veveří 133, ČR ped. Ludmila Fialová Cena pro nejlepšího českého účastníka Mojzešová Anna Sofie – HŠHMP, Praha, ČR ped. Peter Toperczer Cena za nejlepší interpretaci skladby W. A. Mozarta Richter Stefanie-Anastasia – Vídeň, Rakousko ped. Valerie Houdjakov Absolutní vítěz soutěže AMADEUS Mojzešová Anna Sofie – HŠHMP, Praha, ČR ped. Peter Toperczer Mimořádná cena poroty za nejlepší výkon v kategorii I.–III. Mojzešová Marie Viola – HŠHMP, Praha, ČR ped. Peter Toperczer Čestné uznání nejmladšímu účastníkovi Mojzešová Marie Viola – HŠHMP, Praha, ČR ped. Peter Toperczer

festivaly, koncerty

brnnské klavírní mládí

talentinum !

Brno, Besední dům

 Jindriška Keferová

 Karla Hofmannová Hrát na klavír už dnes nepatří k dobrému tónu a k základnímu vzdělání. Je to škoda, ale má to i své klady. Kdo z dětí se dnes tomuto nástroji upíše, má k němu už od počátku niterný vztah a schopnosti. V Brně mají tyto děti navíc motivaci, neboť každoročně probíhá soutěž mladých klavíristů do jedenácti let, kteří si mohou vyzkoušet, jaké to je být malým Mozartem a to v dnes už mezinárodní soutěži Amadeus. Jak tyto děti rostou, mají stále větší chuť na soutěžní a koncertní činnost, která jim přináší radost z muzicírování. To vedlo klavírní pedagogy ze všech brněnských Základních uměleckých škol a konzervatoře k uspořádání prvního ročníku Brněnského klavírního mládí, společné přehlídky nejlepších klavíristů z jednotlivých škol. V Besedním domě je nejkrásnější sál a nejlepší klavír v Brně a tato kombinace je pro mladé klavíristy velkou výzvou a inspirací. Brněnské Základní umělecké školy společně s brněnskou konzervatoří představily 4. 3. děti, které se umístily na předních místech Národní soutěže ZUŠ a získaly ceny i na mezinárodních soutěžích. Diváky snad nejvíc zaujal nejmladší, teprve devítiletý Filip Šmerda ze ZUŠ V. Kaprálové, desetiletý Hoang Anh Pham (syn vietnamských rodičů narozený v Brně) ze ZUŠ Fr. Jílka, třináctiletý Jan Vojtek ze ZUŠ Fr. Jílka, který už v převleku za reinkarnaci W. A. Mozarta zažil mnohé s brněnskou filharmonií i s Národním divadlem Brno nebo Anna Brzobohatá ze ZUŠ V. Kaprálové. Ze studentů konzervatoře se představili eufemický Richard Reiprich, student 2. ročníku, mj. držitel Grand Prix v soutěži mladých interpretů ve Vídni, který má již zkušenost i se sólovými vystoupeními se symfonickými orchestry a efektní závěr patřil Miroslavu Míčovi, letošnímu absolventovi konzervatoře, držiteli cen na mezinárodních soutěžích, jehož vystoupení s brněnskou filharmonií je plánováno letos v listopadu. Děti, které se předvedly, byly velkého věkového rozpětí, jejich výkony však měly jeden společný rys. Hrály s emočním zaujetím a dětskou bezprostředností a při tom již s technickou bravurou a profesionálním nadhledem. Jejich prezentací se klavírní pedagogové snaží vytvořit tradici, která by umožnila každoročně koncertovat nejslibnějším talentům a získat současně i přehled o jejich průběžném uměleckém vývoji. Je to velký závazek pedagogický a je to i o penězích. První koncert byl uspořádán z dotace Statutárního města Brna, které tak dalo najevo, že si úsilí pedagogů i jejich talentovaných a houževnatých dětí váží. Vždyť tyto děti nemají problémy z kázní, nejsou destruktivní a nedělají škody na společném majetku. Naopak jsou pro své spolužáky a kamarády obrovským inspirativním vzorem. Pro nás ostatní je taková přehlídka mementem, že krásná hudba přináší nejen umělecké a estetické zážitky a hodnoty, ale dokáže působit rovněž pozitivně především na mladé, ještě nevyhraněné lidi. I proto se všichni zúčastnění již dnes těší na koncert v příštím roce. •



Filharmonie B. Martinů pořádá v letošním roce již 19. ročník svého Mezinárodního festivalu mladých koncertních umělců Talentinum. Poprvé se mladí hudebníci ve Zlíně – tehdejším Gottwaldově, sešli v roce 1972, tedy ještě v době, kdy festival vedle filharmonie pořádala rovněž Československá umělecká agentura Pragokoncert a byl zaštítěn Ministerstvem kultury. Jejich koncerty byly nahrávány tehdejším Československým rozhlasem a měly se stát jakýmsi odrazovým můstkem k jejich další profesionální kariéře. Navíc se tento festival stal postupně každé dva roky v jarních měsících součástí kulturního života města Zlína. Vystřídalo se zde mnoho umělců nejen z tehdejšího Československa, později České republiky, ale rovněž ze všech socialistických zemí, dále např. Španělska, Japonska, Brazílie, Francie, Německé spolkové republiky, Rakouska a dalších. Některá jména, se kterými jsme se mohli zde setkat, jsou již polozapomenuta, mnohá se skví na plakátech koncertů dodnes, byli to jen namátkou: Bohuslav Matoušek, Ivan Ženatý, Gabriela Demeterová, Michal Kaňka, Jana Boušková, Václav Hudeček, František Maxián, Boris Krajný, Stanislav Bogunia, Alexander Besa, Miroslav Langer, Čeněk Pavlík, Ivan Kusnjer, Aleš Bárta, Jindřich Petráš, Igor Ardašev, Jiří Hošek, Jana Jonášová, Peter Toperczer, dirigenti Tomáš Koutník, Hynek Farkač, Leoš Svárovský, Olivier Dohnányi, Tomáš Netopil, Jakub Hrůša, ze zahraničních umělců zde vystupovali: Vadim Repin, Sergej Stadler, Boris Pergamenščikov, Jerzy Salwarowski ad. Zároveň zde především v minulosti měly příležitost vystoupit i soubory a orchestry – Kubínovo, Moyzesovo, Panochovo kvarteto, Adamusovo dechové trio, Slovenský komorní orchestr s Bohdanem Warchalem ad. Koncerty se konají nejen ve Zlíně, ale rovněž v dalších městech – Uherském Hradišti, Luhačovicích, Kroměříži, Olomouci, Vsetíně, Bystřici pod Hostýnem, Šumperku. Festival se především v devadesátých letech změnil v oblasti organizace, protože dnes jej pořádá pouze Filharmonie B. Martinů za finanční podpory Statutárního města Zlína, Zlínského kraje a letos i Visegrádského fondu. Myšlenka, dát příležitost mladým interpretům vystoupit s doprovodem orchestru, aby získali cenné zkušenosti na pódiu, stále zůstává. Sólisté kromě své přípravy s orchestrem budou mít příležitost ve volném čase se seznámit i s hudební historií zlínského regionu - měst Kroměříže, Holešova a Luhačovic. V letošním roce budeme mít příležitost vyslechnout pět koncertů mladých sólistů zemí Visegrádu s doprovodem orchestru ve Zlíně, Kroměříži a Luhačovicích. Zároveň se můžeme těšit na houslový recitál Gabriely Demeterové, která se zúčastnila Talentina 1994. Dalším z bývalých účastníků, vystupující na letošním Talentinu, bude i šéfdirigent Filharmonie B. Martinů Jakub Hrůša. Jeden z koncertů je věnován vítězům nově vzniklé houslové soutěže v Kroměříži Archetti in Moravia 2007. Talentinum 2008 se koná ve dnech 12.–30. května a vystoupí zde: David Pokorný, housle (1985), Adam Eljasiński, klarinet, Polsko (1986), Przemysław Polak, klarinet, Polsko (1985), Petr Špaček, violoncello (1988), Marek Štilec (1985), dirigent, Karol Daniš, housle, Slovensko (1992), Mikuláš Koska, lesní roh, (1988), Jakub Uhlík, klavír (1984), Jakub Hrůša (1981), dirigent, Markéta Nádvorníková (1996), housle, Šimon Michal (1993), housle, Matouš Michal (1992), housle, Gábor Káli, dirigent, Maďarsko (1982). •

Z a d á n o p r o : Ta l e n t i n u m



festivaly, koncerty

Varhanní Velikonoce 14. 3. — 14. 4. 2008

SYMFONICKÝ ORCHESTR H L. M. P R A H Y F O K D U B E N 2 0 0 8 výběr koncertů 9. 4. 2008 | středa

04/08

Speciální internetové vysílání Českého rozhlasu D-dur

Smetanova síň Obecního domu v 19.30 hodin

Erwin Schulhoff: Koncert pro smyčcové kvarteto a dechy Witold Lutosławski: Koncert pro klavír a orchestr Robert Schumann: Symfonie č. 1 B dur „Jarní“, op. 38 SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Dirigent: TADEUSZ STRUGALA KAPRALOVA QUARTET Sólistka: EWA KUPIEC | klavír

12. 4. 2008 | sobota

Dvořákova síň Rudolfina v 19.30 hodin

Franz Schubert: Sonáta G Dur, D894 Fryderyk Chopin: Dvě nokturna, op. 62; Tři mazurky, op. 59; Barkarola Fis Dur, op. 60; Polonéza – fantazie As Dur, op. 61 EWA KUPIEC | klavír

15. a 16. 4. 2008 | úterý a středa

Smetanova síň Obecního domu v 19.30 hodin 16. 4. od 18.15 beseda ke koncertu v Cukrárně Obecního domu Arnold Schönberg: Zjasněná noc, op. 4 Richard Strauss: Alpská symfonie, op. 64

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Dirigent: ZDENĚK MÁCAL

23. 4. 2008 | středa

www.rozhlas.cz/d-dur Nabízíme i možnost volného stažení varhanních skladeb Klasická hudba v nejvyšší kvalitě 24 hodin denně.

Smetanova síň Obecního domu v 19.30 hodin Petr Iljič Čajkovskij: Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35 César Franck: Prokletý lovec, symfonická báseň Claude Debussy: Moře, tři symfonické skici SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Dirigent: EMMANUEL PLASSON Sólistka: GABRIELA DEMETEROVÁ | housle

Vysíláme digitálně na internetu, v kabelových sítích a systémech DVB-T a DVB-S.

PŘEDPRODEJ VSTUPENEK On-line na www.fok.cz Předprodejní pokladna FOK: U Obecního domu 2 (naproti hotelu Paříž), Praha 1, Po – Pá: 10.00 – 18.00 Tel: 222 002 336, Fax: 222 322 501 E-mail: [email protected], www.fok.cz Vstupenky je možné zakoupit rovněž 1 hodinu před začátkem koncertu v pokladně příslušného sálu

festivaly, koncerty

máme snad zešílet?



doporuujeme

 Věra Lejsková Blíží se devatenáctá hodina a to je doba, kdy je nutno zapnout televizi, neboť na ČT 1 začínají zprávy: člověk přece nemůže být jako troglodyt – uchýlit se do samoty v jeskyni, nezajímat se o nic, co se ve světě děje a mít klapky na uších… když ale právě ty klapky na uších by člověk někdy moc potřeboval. Protože první co se z aparátu line, je několik tónů tvrdošíjně se opakujících v poloze značně pištivé, které útočí na ušní bubínky a tím na celou nebohou hlavu tak, že člověk musí okamžitě vypnout zvuk. Ovšem toto útočení nedefinovatelných zvuků nepřestává, ani když se na obrazovce objeví hlasatelé televizních novin, buší do vás mezi zprávami i je „podkresluje“, člověk střídavě vypíná a zapíná zvuk, čímž se mu stává, že mu uniknou zprávy zrovna podstatné. I vznáší kletby na neviditelného redaktora, který toto neustálé zvukové šílenství zavedl a přeje mu, aby byl zavřen někde v kleci se sluchátky na uších, do nichž by mu bez přestání zněla „hudba“, již zavedl a to tak, až by jej to přivedlo k úplnému šílenství. Ostatně my v Brně v tom máme praxi: na Špilberku, známém a obávaném to vězení, je jedna kobka, v níž vězni pevně tu připoutanému kapala v pravidelných intervalech na hlavu voda, až mu opravdu nakonec nezbylo než zešílet. Přesně stejné důsledky může mít toto stereotypně se opakující „kapání tónů“ na lidský mozek, proto člověk toužící po vzdělání raději riskuje, že se něco podstatného nedoví a vypíná zvuk. Přitom se děsí okamžiku, kdy u televizorů nebude možné zvuk vypínat, neboť prostě bude povinností těm příšerným zvukům naslouchat. Podle rovnice – „Máš zavedenou elektřinu, musíš mít televizor“, bude platit – „Máš televizor, musíš tedy naslouchat všemu“. Zatím si člověk alespoň chvílemi od zvuku odpočine, sedí a dívá se, jak idiot na obrázky (mnohdy také za nic nestojí), uvidí-li něco zajímavého, zapne zvuk, aby s hrůzou vykřikl – „Proboha, oni ještě s tím hraním nepřestali!“ Blíží se devatenáctá hodina, jdu zapnout televizi, ale ať se onen Mistr, co ten hudební paskvil vymyslel, neodváží přijít mi někdy do rány… •

BRNO Filharmonie Brno

PRAHA Česká filharmonie

Janáčkovo divadlo 10. a 11. 4. 2008 Zahajovací koncert festivalu Americké jaro S. Barber: Esej č. 1 pro orchestr, op. 12 E. W. Korngold: Koncert D dur pro housle a orchestr, op. 35 L. Bernstein: Symfonické tance z West Side Story G. Gershwin: Američan v Paříži

Rudolfinum – Dvořákova síň 4. 4. 2008 Pražské premiéry 2008 Koncert v rámci přehlídky vybrané soudobé hudby

Sólistka: L. H. Rosenberg – housle Dirigent: P. Altrichter

Besední dům 8. 4. 2008 A. Schnittke: Suita ve starém slohu B. Bartók: Sonáta č. 1 pro housle a klavír J. Brahms: Sonáta G dur pro housle a klavír, op. 78 Sólisté: J. Pazdera – housle V. Mácha – klavír

HRADEC KRÁLOVÉ Filharmonie Hradec Králové Sál Filharmonie 24. 4. 2008 A. Berg: Houslový koncert „Památce anděla“ A. Bruckner: Symfonie č. 9 d moll Sólista: F. Sonnleitner – housle Dirigent: A. S. Weiser

KARLOVY VARY Karlovarský symfonický orchestr Lázně III 25. 4. 2008 A. Dvořák: Scherzo capriccioso, op. 66 V. Novák: O věčné touze, op. 33 A. Arutjunjan: Koncert pro trubku F. Schubert: Symfonie č. 5 B dur Sólista: Z. Viktor – trubka Dirigent: J. Stárek

OLOMOUC Moravská filharmonie Olomouc Reduta 10. 4. 2008 G. Fauré: Pelleas a Melisanda C. Saint-Saëns: Koncert pro klavír č. 2 g moll L. van Beethoven: Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“ Sólista: J. Simon – klavír Dirigent: Ch. Olivieri-Munroe (Kanada)

OSTRAVA Janáčkova filharmonie Ostrava

Kresba Jan Blažíček

Společenský sál DK Města Ostravy 24. a 25. 4. 2008 O. Kukal: Danse Symphonique R. Schumann: Koncertní kus pro 4 lesní rohy a orchestr F dur, op. 86 A. Rejcha: Symfonie Es dur J. V. Voříšek: Symfonie D dur České hornové kvarteto Dirigent: O. Kukal

Dirigent: Zd. Mácal

10. a 11. 4. 2008 R. Strauss: Smrt a vykoupení, symfonická báseň, op. 24 K. A. Hartmann: Gesangsszene zu Worten aus „Sodoma und Gomorrha“ L. van Beethoven: Symfonie č. 7 A dur, op. 92 Sólista: M. Goerne – baryton Dirigent: M. Honeck

Symfonický orchestr Českého rozhlasu SOČR Rudolfinum 8. 4. 2008 B. Martinů: Symfonie č. 6 „Symfonické fantazie“, H. 343 J. Kalach: Hommage a Albert Schweitzer A. Chačaturjan: Spartakus, výběr z hudby k baletu Sólista: A. Bárta – varhany Pražský filharmonický sbor Dirigent: V. Válek

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK Obecní dům 23. 4. 2008 P. I. Čajkovskij: Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35 C. Franck: Prokletý lovec, symfonická báseň C. Debussy: Moře, tři symfonické skici Sólistka: G. Demeterová – housle Dirigent: E. Plasson

Pražská komorní filharmonie Rudolfinum 21. 4. 2008 E. Schulhoff: Koncert pro smyčcový kvartet a dechy B. Martinů: Koncert pro smyčcový kvartet s orchestrem, H. 207 R. Schumann: Symfonie č. 1 B dur „Jarní“, op. 38 Talichovo kvarteto Dirigent: K. Zehnder

Národní divadlo Divadlo Kolowrat 10. a 12. 4. 2008 A. Březina: Zítra se bude… (opera – proces, premiéra) Režie: J. Nekvasil Dirigent: M. Ivanovič

Státní opera Praha 10. 4. 2008 P. Malásek: Fantom opery (balet – premiéra) Libreto, choreografie a režie: L. Vaculík Dirigent: P. Šnajdr

PARDUBICE Komorní filharmonie Pardubice

ZLÍN Fillharmonie Bohuslava Martinů Zlín

Sukova síň domu hudby 14.,15., a 16. 4. 2008 C. M. von Weber: Euryanta, předehra k opeře H. Wieniawski: Koncert pro housle a orchestr č. 2 d moll, op. 22 J. Brahms: Symfonie č. 2 D dur, op. 73

Dům umění 3. 4. 2008 J. Brahms: Variace na Haydnovo téma, op. 56a J. Kadeřábek: Boží děti, pro smíšený sbor, orchestr a zvukovou stopu (světová premiéra) F. Schubert: Symfonie č. 8 h moll, Nedokončená

Sólista: I. Ženatý – housle Dirigent: L. Pešek

Slovenský filharmonický sbor Sbormistr: B. Juhaňáková Dirigent: J. Hrůša



horizont uvedla ve Francouzském institutu i svůj režijní debut, částečně autobiograficky laděný snímek Krabice. Vyprodaný sál pražské Archy byl tak v sobotu 16. 2. místem zvláštního setkání. Publikum věkově spíše střední a starší generace zaplnilo sál do posledního místa a určitě ho vystoupení šansoniérky nezklamalo. I ve svých letech vypadala velice dobře, v krátkých vlasech a se širokým úsměvem v jednoduchém oblečení (kalhoty, starší vytahaný svetr, bez make-upu) by jí určitě nikdo nehádal 61 let! Na přání publika mluvila oběma jazyky – anglicky i francouzsky. Od počátku navázala písněmi i krátkými proslovy kontakt s posluchači. Ten rozvíjela i dalšími neformálními prvky – nedělalo ji problém projít mezi lidmi (došla až na balkon), zpívat, povídat si s nimi, jednu píseň dokonce zpívala se zvukařem. Většinu dvouhodinového programu bez přestávky tvořila pocta osobě, která ji nejvíce ovlivnila – francouzskému skladateli a herci Sergi Gainsbourgovi. Mezi jeho písněmi vyprávěla o jeho složité osobnosti, a tak dala nahlédnout i do svého soukromí, do jejich dvanáctiletého vztahu. Zazněly ale i novější písně z posledních tří alb Birkinové a jako novinku uvedla svou píseň věnovanou barmské disidentce SuŤij, skladbu dokládající angažovanost zpěvačky. Tříčlenná kapela (klavír, bicí, kytara s mnoha dalšími nástroji včetně harfy) vytvořila Birkinové výborné zázemí, a tak měl večer znaky příjemného setkání se ženou, která sice již dávno není ikonou, ale má stále co nabídnout. •

moyzesovci s vargou v praze Foto Luděk Neužil

Praha, Švandovo divadlo a Slovenský institut

Skvělá Jane Birkinová

pocta jane birkinové sergi gainsbourgovi Praha, divadlo Archa  Vladimír Říha Málokterá postava herečky a zpěvačky se stala symbolem 60. a 70. let jako původem Angličanka Jane Birkinová. U nás málo známá jen z několika rolí ve filmech, zejména z proslulé Antonioniho Zvětšeniny, kde si svět poprvé všiml její mladistvé postavy ve stylu Twiggy, kterou později proslavila i nafocenými akty v mnoha časopisech. Její sexuální uvolněnost se pak ještě více realizovala po přestěhování do Francie, kde začala brzy žít se svým tehdejším objevitelem, skladatelem a zpěvákem Sergem Gainsbourgem. Jejich společný song J’taime… moi non plus, který s ní natočil Gainsbourg po tom, co ho odmítla natočit Brigitte Bardotová, jeho předcházející partnerka, popisující soulož se všemi vzdechy, byl prvotřídním světovým hitem, i když v mnoha státech a stanicích zakázaným. Birkinová sice žila se Sergem nejdéle, ale prošla i dalšími vztahy, z nichž jí zůstaly děti včetně předcházejícího se skladatelem Johnem Barrym. I když i nadále točí a hraje na divadle, její hlavní uměleckou činností je hudba a od počátku 70. let natočila spoustu alb. Jak stárne, soustřeďuje se stejně jako její generační souputnice Marianne Faithfull na šansony a stala se žádanou a úspěšnou šansoniérkou zpívající i hovořící převážně francouzsky. Důkazem toho, jakou je stále mnohostrannou osobností, bylo i to, že den před koncertem

 Vladimír Říha Slovenské Moyzesovo kvarteto ve složení Stanislav Mucha (první housle), František Török (druhé housle), Alexander Lakatoš (viola), Ján Slávik (violoncello) vystoupilo 12. 2. ve Švandově divadle společně se známým slovenským artrockovým klávesistou Mariánem Vargou. Koncert poprvé v Praze představil živě hudbu z jejich společného alba, které na Slovensku získalo Zlatou desku. Album Marián Varga & Moyzesovo kvarteto, dvaadvacáté ve Vargově kariéře, je v mnoha směrech raritní. Známý hráč na syntezátory a hammondky na něm hraje převážně na klavír a i starší písničky v něm zaznívají v nové podobě upravené pro klavír a smyčcové kvarteto. První část alba tvoří Vánoční suita, kterou uvedl Varga s Moyzesovým kvartetem již v roce 2003 na společném koncertě v Bratislavě. Druhá část alba je tvořena zmíněnými úpravami známých hitů z Vargovy kariéry z období od roku 1969 až po 2003 (Prúdy, Collegium Musicum aj.). Závěrečnou část vyplňuje skladba nejnovější – Antifona pro sólové violoncello a klavír, v níž se ozývá i citát z Prokoevovy Symfonie č. 7. Spolupráce Vargy, klasicky školeného klavíristy, a Moyzesova kvarteta je staršího data. Poprvé se setkali již v roce 1981 při natáčení dvojalba Divergence, kam si Collegium Musicum s Vargou pozvalo jako hosty tehdejší Kvarteto Vojtecha Magyara – to se později přejmenovalo na Moyzesovo kvarteto. Po vyprodaném koncertu, který měl v podstatě stejnou podobu jako CD, i když pořadí skladeb bylo trochu jiné, se Moyzesovci ještě další den (13. 2.) zúčastnili vernisáže výstavy o skladateli Iljovi Zeljenkovi. K nedožitým 75. narozeninám významného skladatele patřícího k vrcholným zjevům české a slovenské soudobé hudby 60. let i doby pozdější výstavu připravil Slovenský kulturní institut do Modrého sálu SI. Po vernisáži provedli Moyzesovci tři Zeljenkovy kvarety, mj. i kvartetní verzi skladatelovy slavné skladby Musica slovaca. Poznamenejme, že soubor patřící dříve ke Slovenské filharmonii má dnes jako zřizovatele město Skalici. •

hori z o n t 3\XcaX7e^a^bc^ebZh 4eT]>]ƟVX] AT]ÏT5[T\X]VCPřÇ]P



co se odehrává předtím, než se výtisk hudebního díla dostane do ruky interpretovi? co je to kritické vydání a co může přinést praktickým hudebníkům? jak lze nejrychleji získat informace o notovém vydání určité skladby?

Institut Bohuslava Martinů, o.p.s. pořádá

?ŢXSÇeÇ\T Projekce záznamů operních představení z Metropolitní opery v New Yorku v HD kvalitě a prostorovém zvuku 5.1 na velkém filmovém plátně kina Aero!

www.metinhd.cz

VAŠE VSTUPENKA DO METROPOLITNÍ OPERY! ?ŢTSbcPeT]ÓSdQT]ƪTaeT]!' "# 4]VT[QTac7d\_TaSX]RZ7Ê]bT[d]S6aTcT[   ;P]VaXSVTBRWÊUTa2^^cT  %$ 6XdbT__TETaSX]TVX]   5[T\X]V7e^a^bc^ebZhEPaVPb6TaVXTe !($ 6X^PRWX]^A^bbX]X8[QPaQXTaTSXBXeXV[XP 

 5[ÙaTi3X3^]Pc^
VZDĚLÁVACÍ KURZY HUDEBNĚ EDIČNÍCH DOVEDNOSTÍ KURZ JE URČEN > absolventům a studentům oboru hudební vědy, doktorandům > interpretům > vysokoškolským a středoškolským pedagogům, pedagogům ZUŠ > pracovníkům hudebněvědných badatelských pracovišť > pracovníkům hudebních nakladatelství > všem zájemcům o problematiku vydávání hudebnin NÁPLŇ KURZU > základy počítačové notace (FINALE 2008) > vyhledávání v elektronické on-line databázi Grove Music Online > náležitosti praktického a kritického vydání > hlavní zásady kritiky hudebního textu > specifika vydávání partitur soudobé hudby > základy instrumentace > seznámení s Institutem Bohuslava Martinů a jeho projekty (digitalizace, on-line databáze skladeb, atd.) Termín > 22.— 23.

5. 2008

Podrobné informace a přihlášky > [email protected] Kurzy jsou bezplatné, absolventi obdrží zdarma studijní podklady, technické zázemí zajištěno. Adresa > Institut Bohuslava Martinů, o.p.s. Bořanovická 14 182 00 Praha 8 Telefon > +420 257 320 076

 % F0<^iPac3XTIPdQTa ÜcT_a^a^SXƪTbSƚc\X  $% 6PTcP]^3^]XiTccX;P [[TSdaÏVX\T]c3TbbPh5[ÙaTi  (% 6XPR^\^?dRRX]X;PQ^WÏ\T6WT^aVWXdEPaVPb  !% 1T]YP\X]1aXccT]?TcTa6aX\TbAPRTccT6aXøTh

Jak se k nám dostanete > stanice metra Kobylisy, trasa C, směr „Katastrální úřad“ a dále cca 200 m – roh ulice Na Pecích a Bořanovická

!"% EX]RT]i^1T[[X]X8?daXcP]X=TcaTQZ^2dc[TaAT[hTP !%% 6XPR^\^?dRRX]X8[CaXccXR^6d[TVWX]P5aXcc^[X2^aQT[[X

Předprodej na pokladnách kin Aero (Biskupcova 31) a Světozor (Vodičkova 41). Pokladna kina Aero je otevřena denně od 17 do 21 hodin, o víkendech již od 15 hodin. Pokladna kina Světozor otevřena ve všední dny od 12.30 do 21 hodin, o víkendech od 10.30 do 21 hodin. Telefonické rezervace přijímáme pouze ve všedních dnech od 10 do 17 hod. na tel. čísle 608 33 00 88 nebo na skype rezervaceaerosvetozor. Více informací www.metinhd.cz

Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem České republiky a rozpočtem hlavního města Prahy. Projekt byl podpořen v rámci programu JPD 3 (Jednotný programový dokument pro Cíl 3) opatření 3.2 Rozvoj dalšího vzdělávání. Název projektu: Profesionalizace v oblasti vydávání hudebních materiálů prostřednictvím dalšího vzdělávání hudebních expertů

d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m uzikál

Foto Karel Kouba



saint-saëns ve státní ope#e praha Praha, Státní opera  Jaroslav Someš Současná sezona ve Státní opeře Praha probíhá ve znamení oslav 120. výročí otevření její budovy – původně Nového německého divadla (Neues deutsches eater/NDT), po válce Velké opery 5. května, pak Smetanova divadla jakožto součásti Národního divadla a nyní už 16 let opět samostatné druhé pražské operní scény. Od samých počátků může tato budova počítat ke svým historickým tradicím dramaturgickou progresivnost. Ta vytvářela podstatnou součást repertoáru NDT, výrazně poznamenala krátké období Velké opery a následně poskytla prostor opernímu souboru Národního divadla k realizaci řady českých i světových premiér. Také osamostatnělá Státní opera Praha na tento přínos navázala a snaží se v něm i nadále pokračovat. I v letošním dramaturgickém plánu, zaměřeném k oslavám jubilea, se proto objevilo několik mimořádných titulů. A protože občasné využití koncertní formy také patří mezi tradice budovy dnešní SOP, hned ve dvou případech jsme letos měli příležitost poznat zajímavá díla touto cestou. Z počátku sezony to bylo celovečerní provedení scénické hudby Edvarda Griega k Ibsenovu dramatu Peer Gynt a nyní večer složený ze dvou kratších opusů francouzského skladatele Camilla Saint-Saënse (jako připomínka jeho styků s NDT). Jde o cyklus písní Nuit Persane (Perská noc) na text Armanda Renauda a jednoaktovou operu či spíše lyrickou poemu Hélène (Helena), k níž si libreto napsal skladatel sám. Oba tituly byly uvedeny z iniciativy šéfdirigenta SOP Guillauma Tourniaira a pražské nastudování znamenalo jejich novodobou premiéru. Setkání s oběma bylo ojedinělým zážit-

Zleva Richard Samek (Paris) a Christina Vasileva (Helena)

kem. Perská noc, cyklus písní pro alt, tenor, recitátora, sbor a orchestr, je dílo hudebně až krystalicky čisté, a přitom orientálně barvité, působící tudíž velmi impresivně a přes relativně velké orchestrální obsazení komorně. Zprvu má většina jeho čísel strofický charakter, později vyznívají jednotlivé písně jako výpovědi, ale melodickou linku v sobě nesou dál. Helena je dílo dramatičtější, plně se v něm uplatní celý orchestr. Víc než na kresbu nálad je soustředěno na střetnutí lidských citů s božskou vůlí. Dějový příběh je jednoduchý, historie Parida a Heleny tu končí vlastně na svém počátku, v okamžiku, kdy odplouvají do Tróje vstříc své lásce (ale také vstříc budoucí válce). Na úspěchu večera má nesporně velkou zásluhu Guillaume Tourniaire. Pod jeho taktovkou znějí obě díla v plném lesku a mnohobarevnosti. Navíc umístění orchestru na jeviště dává možnost sledovat, s jakou vervou, s jakým nasazením a zároveň s jakým zápalem Tourniaire pěvce i hráče vede. Opět jsme se mohli přesvědčit, že spolupráce s ním orchestru SOP svědčí. I když je třeba pochválit výkon celého tělesa, jmenovitě je třeba vyzvednout koncertního mistra Radovana Šanderu za podání sólového houslového partu. K režijní spoluúčasti byl znovu přizván Petr Mančal. V souladu s impresivností obou děl se zaměřil především na střídání světelných nálad, prováděné s velkou citlivostí, divácky vnímané až téměř podprahově. Vývoj příběhu dynamizoval jen sporadickými příchody či odchody pěvců a jednoduchou akcí (např. zhasnutí svíce). Vizuální vjem z celého představení podtrhuje také několik pasáží, kdy skladatel předepisuje zpěv jedince či sboru za scénou. Ze sólistů se na prvním místě sluší hovořit o Christině Vasilevě. Svým velkým, krásným sopránem úctyhodně zvládla náročný part Heleny (skladatelem psaný pro legendární Nellii Melbu!). Je až obdivuhodné, kolik citu z jejího podání tryská. Ale stejné uznání si zaslouží rovněž její partneři, Pavla Vykopalová jako Afrodíté, Jana Sýkorová jako Pallas Athéna a Richard Samek jako Paris (málokdy se na operní scéně sejde čtveřice tak sladěných hlasů). Richard Samek

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál

Praha, Státní opera – Camille Saint-Saëns: Nuit Persane, cyklus písní na text Armanda Renauda, Hélène, lyrická poema na text skladatelův. Koncertní provedení. Nastudováno ve francouzském originále. Dirigent Guillaume Tourniaire, režijní spolupráce Petr Mančal, sbormistři Tvrtko Karlovič a Adolf Melichar. Premiéra 13. 2. 2008. •

operní pocta komediant3m (%. století Brno, Ensemble Opera Diversa  Josef Herman Operu Pickelhering 1607 aneb Nový Orfeus z Bohemie začal skladatel Ondřej Kyas dramaticky – do brány jihočeského Jindřichova Hradce se snaží dotlouci rytíři řádu slanečka, rozumějme Pickelheringa, neboli komické postavy pojmenované po oblíbeném lidovém jídle, kterou obveselovali publikum angličtí kočovní herci. Jak se objevili v jižních Čechách? Hledali tu obživu, a tudíž objevili kontinentální Evropě profesionální hraní divadla. Přinesli kromě her W. Shakespeara také zmíněnou komickou postavu, která předurčila řadu dalších podobných, například Hanswursta a ještě později Kasperla počeštěného na Kašpárka. Hanswurstovi, Honzovi Buřtovi, se také říkalo chlupatý a byl také trochu potomkem komických čertovských postav středověku – pro dvě takové postavy autoři použili dochovaná střeZ inscenace...

dověká jména Klofáš a Šmerda, přidělili jim funkce českých čertů, strážných na hradbách a amatérských divadelníků, a oblékli je do trochu chlupatých kalhot a kazajek. Jeden zpívá kontratenorem, druhý barytonem, což zvyšuje komiku založenou na protikladech. Libretista Pavel Drábek nezapřel, že je fundovaný divadelní historik a anglista. Anglické kočovné komedianty, „kteří nás toho v 17. století tolik naučili“ a jimž opera vzdává hold, do Čech umístil poněkud předčasně (z Anglie je vypudil zákaz hraní divadla až o nějakých dvacet let později) jenom proto, že autoři operu směřovali také k 400. výročí první dochované opery Orfeo Claudia Monteverdiho, a to v rámci později přerušené spolupráce s operou Národního divadla, kde měl být Pickelhering uvedený vloni. Drábek si samozřejmě neodpustil vyložit hlavní historické okolnosti, také smysl příběhu má historicky podložený základ, včetně jeho aktérů, ovšem nechtěl historicky poučovat, ale pobavit komickou příhodou o tom, jak purkrabí přijme komedianty na nátlak své uměnímilovné manželky, objedná u nich k pětiletému výročí svatby novou operu o Orfeovi, a pak z podezření, že s jeho manželkou flirtují, je uprostřed produkce vyžene. Jenže co sehrát čekajícím hostům? Shání se, kdo co z místních může dát k lepšímu, Klofáš se Šmerdou kromě jiného nabízejí kratochvilnou povídačku o lišce, co vyrůstala u lidí v myslivně – ale s takovou hloupostí je purkrabí vyhodil. Opera je v duchu předchozích drobných děl autorské dvojice věcnou disputací na dané téma, která občas více, občas méně odskakuje od přímočarého děje ke kontextům metodou volných asociací. A to nejen textových, ale také hudebních, myslím, víc nežli dříve, proto Kyas podle potřeby cituje známé motivy přímo (samozřejmě zazněl janáčkovský motiv Bystroušky) i v obecné stylové rovině. Je to vtipné, je čemu se zasmát, ale nejde o třeskutou legraci podobnou třeba cimrmanovské opeře o úspěchu českého inženýra v Indii. Je to v nejlepším slova smyslu intelektuální hra s kontexty a jejich lehkou perzifláží. Například vyznání lásky se odehráFoto Markéta Polachová

spolu s Janou Sýkorovou byli také znamenitými interprety cyklu Perská noc. Part recitátora v něm přednesla s plným emočním prožitkem Hélène Sapin. Na rozdíl od vypravěčské odtažitosti, kterou jsme zvyklí slýchat v podobných případech u českých herců, od počátku spoluvytvářela atmosféru tragického příběhu.



d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m uzikál

vá v rozevláté romantizující až trochu muzikálové popmelodii, zazní tu názvuky renesanční hudby i prosté písničky. Jinak opět převládá chytré muzicírování, až skoro ve výrazu strohé, podřízené významové i deklamační logice textu. Drábkovo libreto je však trochu umluvené, neuškodilo by mu krácení, potažmo ještě smělejší hudební nadsázka. Leč to jen na okraj, Kyasův stručný hutný hudební jazyk věcně vypovídá o konkrétních obyčejných věcech a to je na něm nejcennější. Opera se koncertně hrála již vloni, jevištní premiéru v Domě pánů z Kunštátu v Brně by pak bylo případnější označit za spíše polokoncertní, neboť kostýmované postavy na prostém nedekorovaném pódiu jen naznačují pohyb a gesta, případně používají nejjednodušší rekvizity. Záměrně, Drábek v pozici režiséra (také producenta, fotografa a dalších nezbytných profesí) má zatím obavu dát všanc své a Kyasovy opery skutečnému režisérovi, a možná správně dělá – ani Pickelhering, jakkoli je daleko nejvýpravnější z jejich oper, není podle mne jednoznačně jevištní dílo, takže mu jen zpola jevištní provedení docela sluší. A také pěvecké sestavě, v níž se sešli pěvci s velmi různou mírou jevištních zkušeností, nejvíc jich prokázal Jakub Tuček v roli Kašpara, roli Reynoldse ztvárnil sám skladatel. Party napsané bez extrémních hlasových poloh vyžadují především smysl pro srozumitelně artikulovaný text, pro hudební vtip, pro přesnost souhry, a tomu všichni aktéři, oblečení do divadelně renesančních kostýmů, s přehledem dostáli. Orchestr citlivě vedla Gabriela Tardonová. Pickelhering 1607 je zřejmě dosavadní vrchol pozoruhodné tvorby Opery Diversa, bylo by dobré předvést dílo v dalších reprízách a nejlépe i mimo Brno. Brno, Ensemble Opera Diversa – Ondřej Kyas, Pavel Drábek: Pickelhering 1607 aneb Nový Orfeus z Bohemie. Dirigent Gabriela Tardonová, režie Pavel Drábek, kostýmy Sylva Marková. Scénická premiéra 16. 2. v Domě pánů z Kunštátu, Brno. •

bludný holan4an a bláznivá senta Olomouc, Moravské divadlo  Jiří Kopecký Moravské divadlo Olomouc se vzepjalo k mimořádnému výkonu a obě premiéry Bludného Holanďana Richarda Wagnera potvrdily, že úspěch nepadá z čistého nebe, ale že je podmíněn fungujícím zázemím, talenty a dřinou. Hostující režisér Martin Otava se odrazil od již zakořeněné (i když Wagnerovu komplikovanému „mužskému světu“ vzdálené) představy psychicky nevyrovnané Senty a celý příběh postavil jako projekci Sentiných vizí. Takový přístup režiséra vedl k otevření scény při předehře, kdy Senta v nemocničním pokoji blouzní pod obrazem Holanďana (Senta se však až příliš dlouze potácí od akce k akci – malování obličeje podle obrazu, uklidňování zdravotních sester atd.), a k bloudění Senty prvním dějstvím. Otava otupil ostrý kontrast mezi vstupem opery, kde Wagner záměrně pracoval pouze s mužskými hlasy, a „ženským“ začátkem druhého aktu, zato následoval jednotný koncept a vytvořil stylově čistou inscenaci. Výtvarník scény Ján Zavarský navrhl konkrétní předměty tam, kde by náznak přestával být čitelný (obraz, kormidlo, kolovrátky na předení), ale dbal barevného sladění a divadelní stylizace (červená vřetena, stříbrné láhve). Jeho hlavní práce se soustředila na funkcionalisticky strohé vybavení „prázdného“ prostoru a na barevné plochy; bez suverénních hereckých výkonů a bez vyznění hudební složky by opera v Zavarského vizi selhala, ale ukázalo se, že inscenátoři pra-

Jakub Kettner (Bludný Holanďan)

Foto Ivan Šimáček



covali v sehraném týmu. Vstup Holanďana ohlašuje výrazný červený trojúhelník – plachta, neustále se vlnící moře zpřítomňují pohyby ležících námořníků, milostný dialog Holanďana a Senty probíhá na obdélníkovém červeném pozadí, oba jsou od sebe po celou dobu výrazně vzdáleni a spojí je až Daland, tmavě zelená barva charakterizuje pozemský svět, stejně jako předehra je i Sentina balada podpořena projekcí mohutných mořských vln a Holanďanova obličeje na bílé závěsy. Chorobnou romantiku dotvářejí ledově modrá světla a „mrtvolné“ vzezření všech účinkujících. Přesvědčivé převtělení zpěvoherců do jednajících osob umožnilo detailní líčení; zejména mladí představitelé Dalanda vypadají jako protřelí mořští vlci. Aleš Valášek oblékl ženský element do originální sukně s prostřiženým zadním dílem, takže kostým vypadá dobře vstoje i vsedě, podle důležitosti postav pouze změnil honosnost zadní výplně. Ve shodě se scénou Valášek volil nezbytně nutné doplňky (např. ozdoba Holanďana k uplacení Dalanda) a respektoval charakteristickou barvu kostýmů (Holanďan – černočervený, Senta – bílá a modrá). Pozornost, kterou věnovalo divadlo Bludnému Holanďanovi, dokumentuje posílení orchestru a sboru. Housle si mohly dovolit svěží rychlost, skupiny dřev vytvářely nejčistší zvuk, obnažené horny ještě zůstaly – při dobré přípravě – Erikovým výstupům něco dlužny. Miloslav Oswald jakoby zpomaloval scény s Holanďanem (prvnímu „číslu“ o hrdém oceánu by neškodilo více divokosti), avšak Dalandovým promluvám dával nedočkavě obchodnickou hybnost a efektně rozpohybovaný sbor, který se snaží probudit spící námořníky, donutil k plnému forte. Právě ze sboristů udělal režisér účinnou „živou kulisu“ na otevřené scéně, panoptikální mužský sbor byl dokonce omlazen externisty – jinochy v prvních řadách, co lze však očekávat od zpěváků, kteří se nedoučí německý text a nemají výdrž na proslulá wagnerovská zvolání (např. sborová verze kormidelníkovy písně)? Předoucí ženy se držely jistěji zejména díky jasným sopránům, z nižších poloh vycházel nepříjemný šum, drobný výpadek přičítám premiérové nervozitě (sbormistryně Lubomíra Hellová). Do titulní role byli obsazeni Jakub Kettner a Vladislav Zápražný. Pro J. Kettnera se možná jedná o přelomovou roli

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál

psaná brněnskému baletnímu souboru „na tělo“. Pořadí hudebních čísel je poněkud přeházeno, s využitím původního hudebního materiálu jsou přidána sóla dvou hlavních rivalů, Jeana de Brienna a saracénského šejka Abderachmana, což přidává příběhu na logičnosti a dramatičnosti. První premiéra 22. 2. patřila primabaleríně Janě Přibylové, která v této nejtěžší ženské roli v klasickém baletu potvrzuje svoje technické mistrovství a plně uplatňuje svůj stále svěží půvab. Partnerem jí byl v roli Jeana de Brienna Jan Fousek. Mužnost v projevu u něho kontrastuje s až éterickým zjevem, charismatickým výrazem a lehkostí i při nejtěžších figurách. Jeho sokem byl Karel Audy, který jako saracénský šejk strhával dramatičností a silovými expresivními výkony, kterými se tato role stala nejefektnější. Milým a svěžím projevem překvapila představitelka Bílé dámy Eriko Wakizono, jejíž poslání v příběhu je oproti jiným inscenacím posíleno. Brněnský balet uvádí Raymondu ve třech premiérách. V titulní roli se ještě představí Ivona Jeličová a Andrea Smejkalová, v roli Jeana Michal Pimek a Karel Audy a v roli Abderachmana Richard Kročil a Luděk Mrkos. Celkový dojem inscenace dotváří scéna a kostýmy Josefa Jelínka, pro kterého je Raymonda rovněž premiérou. Dal francouzskému prostředí klidnou pastelovou barevnost a symbolizuje ho liliemi. S tím kontrastuje živočišná hnědá, která je symbolem pro dravý a bojovný svět Saracénů. Uvedení Raymondy připomíná nostalgicky doby, kdy baletní umění bylo na vrcholu zájmu publika. Brno, Národní divadlo – Alexander Glazunov: Raymonda. Choreografie, režie a úprava libreta Jaroslav Slavický, dirigent Jan Štych, scéna a kostýmy Josef Jelínek. Premiéra 22. 2. 2008 • Foto NDB – Luděk Svítil

v kariéře, protože už nevystačí s tím, že své výstupy „narve“ mohutným hlasem do publika. Kettner má jedinečnou příležitost naučit se rozložit síly tak, aby vstupní scény zanechaly silný dojem a ještě zbylo na rozmluvy se Sentou. Na rozdíl od V. Zápražného Kettner nedisponuje basbarytonovým rejstříkem a v tomto směru zřejmě nepřekročí svůj stín. Nesmí riskovat hlasivky kvůli několika hlubokým tónům, jeho projev drží po všech stránkách pohromadě a nevadí, že úlohu Holanďana naplňuje na 99 procent. Vladislav Zápražný představuje jistotu, operní ansámbl si může k takovému Holanďanovi gratulovat. Přál bych Zápražnému, aby si častěji zazpíval s Dalandem Davida Szendiucha, protože duet s chraplavě poškozeným basem Ladislava Petrů nesnese srovnání se střetem D. Szendiucha a J. Kettnera, ze kterých sálala energie, i když se chladně světlý Szendiuchův bas vznášel nad temnějším Holanďanem (oběma by prospělo změkčit německé „r“ ve slovech Sturm, hier atd.). Szendiuch se navíc výborně převtělil do starostlivého Sentina otce, jenž zároveň myslí na svůj prospěch. Ke kormidlu se při 1. premiéře postavil Milan Vlček, a kdyby své projevy udržel v lesku a průraznosti jako první sloku, nebylo by mu co vytknout. Jako zajímavější zjev v téže roli se objevil Jakub Rousek, ze kterého by se mohl stát „supertenor“, neboť při postupu do výšek získává lehkost zářivého rejstříku, hraje s vervou a slovo se mu přirozeně pojí se zhudebněním. Erikovy výstupy interpretoval Václav Málek v šedivě zastřené barvě, zato ve vyrovnaném rozsahu. Rezonance nosem mě nechtěně uváděla do oblasti francouzské výslovnosti a filmů z třicátých let 20. století. Role Senty se podařila na vysoké úrovni naplnit v obou alternacích, a přece ve značně rozdílném výsledku. Magdě Málkové by dokonale slušela Ortruda v Lohengrinovi, osudová spodní poloha a řezavé výšky se zprvu vzpíraly soucitné povaze Senty, ale Málková umí pracovat s gradací (ohromující konec balady!) a citlivě reaguje na akce svých kolegů. Hana Kostelecká naopak svým poměrně příjemným vibratem vnikala do jemných Sentiných prožitků a lépe jí vycházely kontrasty mezi pianissimem a fortissimem. Její Senta byla více udýchaná, obě interpretky však svoje úlohy zvládly bez propadů síly. V základních bodech je inscenace Bludného Holanďana v Olomouci podepřena pevnými výkony a může celý soubor posunout blíž k vysněnému bezchybnému představení. Olomouc, Moravské divadlo – Richard Wagner: Bludný Holanďan. Dirigent Miloslav Oswald, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Aleš Valášek, sbormistr Lubomíra Hellová. Psáno z obou premiér 22. 2. a 25. 2. 2008. •

raymonda p#inesla nostalgické kouzlo klasiky Brno, Národní divadlo  Karla Hofmannová První baletní premiérou v letošním roce je Raymonda, baletní pohádka z konce 19. století. Dramaturgie sáhla po titulu, který je málo známý, alespoň v Brně byla poslední premiéra v roce 1946. Je to zaručený svátek baletu a přináší tanečníkům náročné a krásné příležitosti. Hudba Alexandra Glazunova v podání orchestru opery pod taktovkou Jana Štycha nechá diváka houpat se na romantických vlnách a sledovat prostinký příběh dívky mezi dvěma muži. Nastudování, režii a úpravu libreta má na svědomí Jaroslav Slavický, znalec baletních kouzel. Bohatě využívá i odkazu prvního choreografa Maria Petipy, který tento balet tvořil už jako osmdesátiletý. Úprava Slavického je inovativní a je



Jana Přibylová (Raymonda) a Karel Audy (Abderachman)



z p r á v y z d o m ova

hudba v praze Mezinárodní hudební festival Pražské jaro musel kvůli umělcovým zdravotním problémům zrušit klavírní recitál slavného italského pianisty Maurizia Polliniho. Koncert se měl konat 2. 6. ve Dvořákově síni Rudolfina. Místo Polliniho vystoupí neméně slavný rakouský pianista a český rodák Rudolf Buchbinder. Vstupenky na Polliniho recitál pozbývají platnosti a lidé je mohou vracet od čtvrtka 4. 3. do 4. 6. v pokladně Pražského jara v Rudolfinu a ve všech prodejních místech sítě Ticketpro, kde jim bude vráceno vstupné v plné výši. Po tomto termínu bude možné nepoškozené vstupenky vrátit jen po předchozí dohodě s Pražským jarem, a to nejpozději do 30. 9. Polliniho recitál nahradí druhé vystoupení virtuosa Buchbindera, který na festivalu zahraje už 30. 6. První klavírní koncert Johannesa Brahmse. Ve Smetanově síni Obecního domu ho doprovodí Česká filharmonie pod taktovkou Zdeňka Mácala. Na absolventském kytarovém recitálu se 7. 2. v galerii Lichtenštejnského paláce představil nadějný mladý kytarista Ivan Boreš. Kromě skladeb od J. S. Bacha a jeho autorských skladeb zazněly i dvě premiéry. Boreš předvedl první souborné provedení Capriccií od Luigiho Legnaniho a světovou premiéru concertina Vodní znamení od Š. Raka.

130. výročí narození operní pěvkyně Emy Destinnové oslavila první pražská scéna 26. 2. Národní divadlo slavnou divu připomnělo výstavou jejích historických fotografií a mimořádnou sérií operních představení – pěti repríz opery G. Pucciniho La fanciulla del West (Děvče ze Západu). Hlavní role Minnie byla psána právě pro Destinnovou. Jejím partnerem při premiéře v Metropolitní opeře v New Yorku, dirigované Arturem Toscaninim, byl věhlasný pěvec Enrico Caruso. Operní western Děvče ze Západu Národní divadlo uvede ve dnech 13., 26. a 28. 3. a po té 15. a 19. 4. v režii Jiřího Nekvasila pod vedením amerického dirigenta Johna Fioreho. Světoznámý pěvecký sbor Chanticleer debutoval 7. 2. ve Státní opeře Praha. Chanticleer se věnuje interpretaci hudby starých mistrů, soudobé klasice, chrámovým skladbám, spirituálům, gospelu i jazzu. V programu předvedl skladby od W. Byrda, J. des Prés, A. Gabrieliho, S. Stuckyho, G. Mahlera i F. Poulenka. V Praze pěvci vystoupili v rámci svého turné po 22 státech USA a osmi evropských městech. Za svou třicetiletou existenci vydal Chanticleer na tři desítky nahrávek a získal řadu cen včetně prestižních Grammy. Loni v říjnu vydal vánoční album Let It Snow. Trio Concertino, v němž účinkují houslista Jan Fišer, violoncellista Tomáš Jamník a klavírista Ivo Kahánek, vystoupilo 7. 2. v kostele sv. Šimona a Judy. Zazněla klavírní sonáta

Foto archiv

Koncert s názvem Talent Prahy 5, který se konal 19. 2. v Národním domě na Smíchově, představil laureáty 1. ročníku soutěže mladých umělců ze ZUŠ Prahy 5 a z partnerských měst z Maďarska a Německa. Soutěž vyhlásila Městská část Praha 5, pod záštitou starosty JUDr. Milana Jančíka a místostarosty Lukáše Herolda. Slavnostní koncert dirigoval Leoš Svárovský, mladé umělce doprovodila Pražská komorní filharmonie. Vystoupili – Marie Anna Bukačová – klavír, Radka Baková – klavír, Eva Kroll – klarinet/N/, Tomás Pálfalvi-trubka/M/, Marie Širová – flétna, Simon Tamaki – kytara. Porotě se nejvíce líbila M. A. Bukačová. Večerem provázela Martina Klausová. Koncert se těšil obrovskému zájmu posluchačů, mladí umělci měli veliký úspěch a pro většinu z nich to byl nezapomenutelný zážitek, protože po prvé hráli za doprovodu profesionálního orchestru. Některé z nich určitě brzy uslyšíme na pravidelných cyklech vážné hudby, které Mč. Praha 5 pořádá již 4. rok. 2. ročník soutěže mladých talentů bude vyhlášen v květnu tohoto roku.

JAN HLAVSA 10. 12. 1922 – 2. 3. 2008 Narodil se 10. prosince 1922 ve Vrbně nad Lesy. V letech 1942–1949 studoval zpěv na Konzervatoři Praha, v letech 1946–1949 se věnoval také studiu hudební vědy na Univerzitě Karlově. Svou profesionální uměleckou dráhu zahájil v Ústí nad Labem (1949–1950), odkud přešel do Státního divadla Ostrava (1950–1958) a následně do Státního divadla Brno (1958–1960). V Národním divadle poprvé vystoupil jako host v roce 1952 v roli Prince ve Dvořákově Rusalce. Sólistou opery Národního divadla se stal v roce 1960 a vytvořil zde několik desítek rolí v dílech českého i světového repertoáru. Byl spolehlivým představitelem rolí lyrického oboru – například Lukáše ve Smetanově Hubičce, Jeníka v Prodané nevěstě, Víta v Tajemství, Jiřího ve Dvořákově Jakobínovi, Lenského v Čajkovského Evženu Oněginovi, Alfréda Germonta ve Verdiho La traviatě, Hoffmanna v Offenbachových Hoffmannových povídkách nebo Gounodova Fausta. Postupně interpretoval také charakterní role – byl výborným představitelem Tichona Ivanyče Kabanova v Janáčkově Kátě Kabanové, Rechtora/Komára v Příhodách lišky Bystroušky, Yannakose v Martinů Řeckých pašijích nebo Principála ve Smetanově Prodané nevěstě. Velmi často byl zván k pohostinským vystoupením v zahraničí (Bulharsko, Jugoslávie, Polsko, Rumunsko, Rakousko atd.). Od roku 1972 se věnoval také pedagogické činnosti na Konzervatoři Praha. V Národním divadle aktivně působil až do roku 1990. Daniel Jäger

od B. Martinů, Koncertní etuda C dur a Trio g moll od B. Smetany. Jan Stolín konfrontoval na koncertu hudbu s vizuálním uměním – na klenbu kostela promítal digitální obrazy. K osmdesátinám houslisty a pedagoga Václava Snítila (oslavil 1. 3.) uspořádala pražská HAMU 28. 3. v Sále Martinů gratulační koncert. Hráli Snítilovi žáci a příbuzní ve skladbách Beethovena, Čajkovského, Smetany, Brahmse a dalších. vla Cyklus Ti nejlepší pořádaný pražskou HAMU pokračoval v únoru třemi koncerty. Komorní orchestr Pražských symfoniků zahrál v sále Martinů HAMU 15. 2. za řízení Valentiny Šuklinové a Aleše Komárka skladby Mozarta, Hummela, Corelliho a Voříška, sólistou byl fagotista Josef Makarovič. Komorní filharmonie Pardubice řízená Andreou Krausovou vystoupila 22. 2. s díly von Webera, Chopina a Fibicha, sólistou byl klavírista Filipp Subbotin. Akademičtí komorní sólisté zahráli 29. 2. pod taktovkou Marka Štilce skladby Rossiniho, Beethovena a Borodina. Sólistou byl klavírista Michal Mašek. vla

zp rá vy z domo va Varhaník Jan Hora zahrál 8. 2. v kostele sv. Šimona a Judy. Zazněla reprezentativní díla české varhanní hudby 18. století v konfrontaci s italskou a jihoněmeckou tvorbou – skladby od F. X. Brixiho, J. Zacha, J. Křtitele Kuchaře i K. B. Kopřivy. Ze světové barokní hudby předvedl varhaník mimo jiné Bachův Malý harmonický labyrint, chorálovou předehru Vor deinen ron a Fugu sopra il Magnificat. Cyklus Hudba Pražského hradu zahájilo 12. 2. vystoupení souboru Capella Regia v Míčovně. Na dalších sedmi koncertech se představí během roku i další soubory staré hudby, ale i např. houslista Václav Hudeček, klavírista Ivan Moravec a na závěr cyklu 12. 11. s recitálem mezzosopranistka Magdalena Kožená. Za doprovodu skotského pianisty Malcolma Martineaua přednese výběr z české písňové tvorby. vla Pražská komorní filharmonie pokračovala v únoru v cyklu soudobé hudby Krása dneška a 18. 2. ve Švandově divadle zahrál dechový kvintet PKF program V lesích se skladbami Hindemitha, Cartera, Henzeho a Beria. vla

hudba v echách Ředitele Plzeňské filhamornie (PF) Vladimíra Baka odvolala 22. 2. z funkce těsná většina správní rady PF. Podle Baka se tak stalo vzápětí poté, co mu předseda správní rady poděkoval za skvělé hospodářské výsledky za rok 2007 a po schválení dramaturgie abonentních koncertů na příští sezonu. Jeho odvolání podle Baka přehlíží pracovní výsledky a řád filharmonie. Bako se domnívá, že skutečným důvodem odvolání je snaha zlikvidovat Plzeňskou filharmonii. „Smysl toho lze těžko pochopit, a tak se nabízí jen nepochopení a nezájem o symfonickou hudbu v Plzni a Plzeňském kraji ze strany současného vedení města, zejména náměstkyně primátora pro kulturu Marcely Krejsové,“ tvrdí Bako. Proti odvolání Baka se postavil i ředitel Pražského filharmonického sboru a Česká společnost Josepha Haydna. Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl zahájil 5. 2. prodej vstupenek na prodejních místech po celé republice prostřednictvím telefonických a internetových objednávek. Pro jubilejní 50. ročník připravili organizátoři 20.000 vstupenek, což je o 5000 více než v minulosti. Pořadatelé chtějí přilákat na přehlídku více návštěvníků. Letošní ročník bude zaměřen na velká výpravná představení a vzpomínku na velkého českého skladatele B. Smetanu, z jehož díla zazní opery Libuše a Prodaná nevěsta, cyklus symfonických básní Má vlast, autorovu komorní tvorbu ve dvou pořadech představí Smetanovo trio a klavíristka Jitka Čechová. Program je doplněn i velkými díly světové klasiky, dvakrát bude například uvedena Verdiho opera Nabucco. Na objednávku festivalu připravuje známá česká

skladatelka Sylvie Bodorová světovou premiéru oratoria Mojžíš. Česká filharmonie doprovodí Dagmar Peckovou a další sólisty v Requiem od A. Dvořáka. Vloni zesnulého P. Ebena připomene jeho varhanní skladba Job, v níž bude ze Starého zákona číst Marek Eben. Ve varhanním matiné představí Aleš Bárta českou premiéru transkripce Novosvětské symfonie A. Dvořáka. Mimořádným projektem bude pořad Gershwin – Bernstein s oblíbenou Rhapsody in Blue v podání tureckého pianisty Fazila Saye a symfonií Kaddish L. Bernsteina, kde text přednese Soňa Červená. Duchovní hudbu přinese meditativní projekt náboženského dialogu sdružení japonských buddhistických mnichů Gjosan-rjú Tendai šomjó se Scholou Gregorianou Pragensis Davida Ebena. Závěr festivalu by měl patřit opernímu galakoncertu na druhém zámeckém nádvoří, předtím se návštěvníci přehlídky dočkají zdarma velkého ohňostrojného představení na hudbu B. Smetany, ale i A. Dvořáka, F. Lehára nebo O. Nedbala na Letním stadionu na Černé hoře. Pěvecký sbor Festivia Chorus vystoupil 23. 2. v kostele sv. Jana Křtitele v Počátkách. Se sborem se představil klavírista Vlastimil Burkart a hráč na bicí Hynek Havlík. Festivia Chorus zazpíval kromě spirituálu a další duchovní hudby také svůj soutěžní repertoár, který připravoval na mezinárodní festival duchovní hudby Musica Religiosa Olomouc, který se koná pod záštitou olomouckého arcibiskupa Msgr. Graubnera.

hudba na morav a ve slezsku Moravské zemské muzeum v Brně připravuje novodobou premiéru děl od třech barokních skladatelů – A. Lottiho, A. Bioniho a F. Fea. Skladby jsou uloženy v notových sbírkách muzea, nejzajímavější z nich by se měly postupně upravovat pro současné hudebníky, uvést v novém koncertním cyklu Museum resonat a zveřejnit v kritické edici. Sbírka brněnského muzea patří k největším v České republice. Pracovníci muzea chtějí projektem přispět ke znovuobjevení dosud skrytých skvostů, jež dokumentují hudební dějiny Moravy. Práce s dobovým notovým materiálem je náročná, protože jej pracovníci muzea musejí přepsat ze starých klíčů do soudobé notace. Cyklus koncertů probíhá od 3. 3. v Místodržitelském paláci v Brně. Magdalena Kožená po delším čase vystoupila v České republice a 26. 2. měla recitál v Brně. V Besedním domě ji doprovodil Malcolm Martineau, na programu byly písně Debussyho, Mahlera, R. Strausse a Poulenka. Kožená čeká již druhého potomka a její partner, dirigent sir Simon Rattle, byl přítomen i na brněnském koncertě jako posluchač. Po Brnu čekaly Koženou koncerty v Dortmundu, MiIáně, Turíně, Lisabonu a dalších městech v Rakousku a ve Španělsku. vla



r3zné Evropské operní dny se konaly 15. až 17. 2. v pražském Národním divadle a Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, tak jako v České republice ve více než stovce operních domů 33 zemí světa. Pro veřejnost se promítaly dokumenty o inscenaci jazzové opery Dobře placená procházka, Ring v Národním a Všechno je to dar o sopranistce Martině Jankové. Stavovské divadlo uvedlo reprízu inscenace Mozartovy opery La clemenza di Tito v režii Ursel a Karl-Ernsta Herrmannových. Pořádaly se také besedy s českou pěvkyní Soňou Červenou a muzikologem Alešem Březinou k připravované inscenaci Zítra se bude… a s barytonistou Ivanem Kusnjerem k inscenaci Verdiho opery Falstaff. V Divadle Kolowrat proběhly pracovní semináře Dětské opery i režisérky Reginy Szymikové k operám La clemenza di Tito a Figarova svatba. Ostravská scéna si Evropské operní dny připomněla představením Ariadny na Naxu od R. Strausse a prezentací dětské opery Kolotoč od V. Trojana. Na Univerzitě Palackého v Olomouci bylo kolem hudební vědy a výchovy v poslední době pozitivně rušno. Nedávný prorektor univerzity doc. PaedDr. Jiří Luska, CSc. byl jmenován profesorem pro obor hudební teorie a pedagogika a PhDr. Veronika Ševčíková, PhD., působící na Ostravské univerzitě v Ostravě, se zde habilitovala s odborně i občansky důležitou prací Romská hudba a hudebnost Romů jako pozitivní kulturní stereotyp a dominantní kulturní konfigurace. Novými položkami v muzikologických publikačních aktivitách se staly dvě knihy z produkce Vydavatelství univerzity Palackého. První z nich nese titul Ivan Poledňák a kolektiv autorů: Proměny hudby v měnícím se světě; jde o soubor tematicky víceméně soustředěných studií – statí osmnácti autorů, volně Poledňákovým prostřednictvím spolupracujících s týmem výzkumného záměru Filozofické fakulty nesoucího název Pluralita kultury a demokracie. Druhým titulem je sborník Hudba v Olomouci a na střední Moravě I. In memoriam Vladimír Hudec (Eva Vičarová, ed.). A do třetice: Dvěma pracovním výsledkům členů muzikologické katedry se dostalo ocenění rektorem univerzity 21. 2. ve slavnostním sále Arcibiskupského paláce, a to čestné uznání za monografii Hudba jako problém estetiky (Praha: Karolinum 2006) přebíral prof. PhDr. Ivan Poledňák, DrSc., a ve studentské kategorii Mgr. Václav Horák za diplomovou práci Klavírní dílo Jaroslava Ježka. Půjčovna hudebních materiálů Českého hudebního fondu, o.p.s. byla převedena do Českého rozhlasu. Její materiály jsou umístěny na adrese: Český rozhlas, Nakladatelství a vydavatelství, Fond hudebnin, odbor APF, Kateřina Žižková, Římská 13, 120 00 Praha 2, tel.: 221 553 361, e-mail: [email protected], databáze půjčovních materiálů je na www.musicbase.cz/pujcovna. Zpracovala Šárka Mrázová



zahranií Foto Pavel Horník

svtová operní divadla iii. iv. národní opera na rýn  Pavel Horník Opéra national du Rhin Sedmisettisícový Štrasburk, známý dnes hlavně jako sídlo vrcholných institucí EU, má svoje významné kulturní zázemí. Nositelem hudebního života alsaské metropole je Opéra national du Rhin, která má svoje hlavní sídlo ve starobylém divadle na náměstí Broglie, prakticky v centru města. Soubor Rýnské opery ale působí ještě v divadelních budovách ve městě Colmar a Mulhouse. V posledně jmenovaném je centrum baletního souboru a v Colmaru je studio pro výchovu mladých zpěváků, Jeunes Voix du Rhin. Členové tohoto studia mají své vlastní operní projekty a samozřejmě mají také výbornou příležitost vystupovat na mateřské operní scéně. Hudebním tělesem doprovázejícím operní produkce je Štrasburská filharmonie. Další filharmonický orchestr působí v Mulhouse. Představení a koncerty mají většinou premiéru ve Štrasburku a pak se postupně přemísťují na scény do dalších obou měst. Divadlo funguje stagionovým systémem s tím, že ve větší míře využívá vlastních sil, speciálně mladých pěvců z vlastního studia. Orchestr, který má sto deset hudebníků a jehož šéfem a zároveň generálním hudebním ředitelem Rýnské opery je charismatický, hlavně v Německu velmi oblíbený a žádaný dirigent Marc Albrecht (který např. v roce 2005 nastudoval v pařížské opeře Bastille Janáčkovu operu Z mrtvého domu), má své samostatné produkce jak ve velkém moderním koncertním centru ve Štrasburku, tak i divadelních budovách. Je jedním z nejstarších evropských orchestrů. Byl založen v roce 1855. V jeho vedení stál například skladatel a dirigent Hans Pfitzner nebo dirigenti Otto Klemperer a George Széll. Generálním ředitelem Rýnské opery je Angličan Nicholas Showman. Rýnská opera pořádá ročně okolo 140 operních, baletních a koncertních představení. Na její scéně se objevovaly velké osobnosti jak z oblasti inscenátorské jako Jean-Pierre Ponnelle, David Pountney, Achim Freyer, Philippe Arlaud, Stéphane Braunschweig, Peter Sellers, Alfréd Kirchner nebo David McVicar. Z dirigentů byl v nedávné době asi nejslavnější Alain Lombard. Dále zde působili eodor Guschelbauer, Kent Nagano, William Christie, Carlo Rizzi nebo Michel Plasson, Giuliano Carella, Hans Graf, Günter Neuhold, Ivor Bolton, Daniel Klajner, Kirill Karabits a další. Z pěvců je třeba uvést Teresu Berganzu, Regine Crespin, Monserrat Caballé, Felicity Lott, Jeanne-Michel Charbonnet, Karitu Mattilu, Susan Graham, Ludovika Teziéra, José Van Dama, Josepha Calleju, Jonase Kaufmanna nebo sira Johna Tomlinsona… Ze známých choreografů zde působili Maurice Béjart, Georges Balanchine, Jiří Kylián, Roland Petit, José Limon, Rudolf Nurejev, Maja Plisetská. Soubor pod vedením známého německého tanečníka a choreografa Kurta Joose uvedl jako francouzskou premiéru balet Benjamina Brittena e Prince of Pagodas. Ve stávající sezoně je uváděno šest operních a čtyři baletní premiéry. Cassandra současného švýcarského skladatele Michaela Jarrella je v hudebním nastudování Jeana Deroyera v režii Georgese Lavaunda. Mozartova Idomenea hudebně připravil eodor Guschlbauer, režií byl pověřen François de Carpentries, scénografem je Siegfried Mayer. Do reprízované Straussovy Elektry pod hudebním vedením Daniela Klajnera byla obsazena známá americká pěvkyně Janice Baird, režie a scéna jsou dílem Stephane Braunschweig. Wagnerovu Valkýru připravil s dirigentem Markem Letonjou režisér David McVicar. V efektní scéně a kostýmech Rae Smithse se v roli Wotana představil Jason Howard a Brünnhildu zpívala vynikající Jeanne-Michel-Carbonet. Sigmun-

Opéra national du Rhin

da ztvárnil Simon O´Neill. Dále následuje Gluckova Ifigenie na Aulidě, která má premiéru koncem dubna v Mulhouse. Inscenátorem je Renaud Doucet a dirigentem Claude Schnitzler. Poslední premiérou je Beethovenův Fidelio. Hudebně dílo nastuduje šéfdirigent Marc Albrecht. Režie a scéna je z dílny Andrease Baeslera. V hlavních rolích se představí u nás známý Fin Jorma Silvasti jako Florestan, Anja Kampe ztvární Leonoru, u nás rovněž známý australský baryton německého původu John Wegner se představí jako Don Pizarro. Ansámbl Jeunes Voix du Rhin pak uvádí prvotinu skladatele druhé poloviny 19. století Emmanuela Chabriera, buffo operu L´Etoile (Hvězda). Doprovází symfonický orchestr z Mulhouse. Ve spolupráci se Štrasburskou konzervatoří bude uvedena opera autora Oliviera Dejourse Le pont des ombres podle románu německého spisovatele Leo Perutze Noci pod kamenným mostem. U tohoto titulu je zajímavá tématika. Náměty Perutzových povídek jsou z pražského života v době vlády Rudolfa II. Onen kamenný most v názvu díla je samozřejmě Karlův most, který je také hlavní dekorací scénického návrhu a reprodukce jeho makety je uveřejněna v současném čísle operního štrasburského bulletinu. Z baletů je nejznámější nově nastudovaná Coppelia skladatele Léo Delibese. Rozmanitá je také nabídka koncertů a recitálů. Namátkově vybírám Brahmsovo Německé rekviem s orchestrem z Mulhouse a dirigentem Danielem Klajnerem, vystoupení kvarteta Albana Berga s Haydnem a Schumannem, recitály operní pěvkyně Anne Schwanewilms z díla Straussova nebo Ludovika Teziéra s písněmi Faurého, Schumanna a Ravela. Klavírní recitál Davida Livelyho má na programu skladby Boesmanse, Saariaho a Cartera. Operní soubor také často zajíždí na hudební festivaly a absolvuje řadu zahraničních turné. Jmenoval bych třeba listopadový zájezd filharmonického orchestru na podzim loňského roku po význačných německých městech s dirigentem Markem Albrechtem a pianistkou Helène Grimmaud. Budova opery ve Štrasburku postavená v roce 1873, je situovaná přední částí tvořenou šesti korintskými sloupy do dlouhého, stromy porostlého náměstí. Za ní pak je vodní kanál. Zajímavá je zadní část budovy, kterou tvoří jakási velká rotunda s osmi sloupy. Takto působivě architektonicky pojatý

Colmar a Mulhouse Colmar je roztomilé, nepříliš veliké město, ale zato skansen alsaské architektury, které se může pochlubit vlastní, dosti honosnou a pěkně situovanou divadelní budovou, postavenou v roce 1849 a obloženou fasádou z převážně červeně zbarveného kamene, nazvanou éâtre Municipal. Není samozřejmě tak veliká jako scéna ve Štrasburku. Má něco okolo pěti set padesáti míst a některé velké inscenace se sem nevejdou. Sídlí zde také menší scéna, tzv. Manufaktura pro asi tři sta návštěvníků, kterou využívá ke svým produkcím také divadelní operní studio. Mulhouse, druhé největší město Alsaska, má jednak staré klasicistní divadlo éâtre de la Sinne o třech pořadích s přibližně osmi sty sedadly, ale hlavní multifunkční moderní scéna se jmenuje La Filature. Je to velmi velkoryse koncipovaná rozsáhlá stavba otevřená v roce 1993. Hlavní sál zde pojme skoro dva tisíce diváků a jeviště je vskutku impozantní. Zde také vystupuje Mulhouský symfonický orchestr, který vede dirigent Daniel Klajner. Viděl jsem zde velmi netradičně pojatého Wagnerova Bludného Holanďana, kterého inscenoval Philippe Arlaud. Scénu tvořilo jakési obrovské akvárium, jehož přední stěna čelem k divákům byla otevřena. Po stěnách stékala během celého představení se slabým šuměním voda. Ke konci bylo na jevišti z původní loužičky asi dvacet centimetrů hluboké jezero. Zvláštní bylo, že tato druhoplánová zvuková kulisa – šumění vody – nakonec představení vůbec nerušila, a jeho atmosféru naopak účinně podbarvila. Všichni aktéři účinkovali pochopitelně v gumových holínkách. Efektní bylo vystoupení několika baletek-dublérek Senty, které se s očividnou radostí proháněly ve vodním živlu. Samozřejmě, že v celkovém emocionálním prožitku sehrála významnou roli také scénická stránka, světelná režie a vynikající vokální a herecké výkony severských pěvců – Evy Johannson jako Senty a Frodeho Olsena, charismatického, možná trochu statického Holanďana. Francouzské a také hodně švýcarské publikum odměnilo dílo obrovskými ovacemi. Připomínám, že to byla běžná repríza. Diskografie pořízená zdejší operou a Štrasburským filharmonickým orchestrem není až tak rozsáhlá. V dřívější době přitahovala gramofonové společnosti nesporná hudební osobnost, dirigent Alain Lombard. Firma EMI nahrála pod jeho taktovkou v koncertní síni Palais de la Musique ve Štrasburku napřiklad recitál José Carrerase. Na labelu Nachtingale Clasics jsou efektní snímky Pucciniho Turandot s Monserrat Caballé, Mirrelou Freni, José Carrerasem a Paulem Plishkou ve stěžejních partech a také Donizettiho Roberto Devereux s fenomenální Editou Gruberovou. V obou případech řídí orchestr Alain Lombard. Firma Erato vydala nahrávku Mozartovy opery Così van tutte s Kiri te Kanawou a Frederikou von Stade. Opět dirigoval Alain

Divadlo éâtre Municipal v Colmaru

Lombard. Tato společnost natočila scény z Bizetovy Carmen s Reginou Crespin v hlavní roli. V čele Štrasburského orchestru byl opět Alain Lombard. Minulý hudební ředitel, Jan Latham Koenig, natočil pro firmu Arthaus Poulenkovy Dialogy karmelitek a na labelu Avie vyšla nahrávka opery francouzského skladatele Jaquese Iberta (1890–1962) Perseus a Andromeda. Opět dirigoval Jan Latham Koenig. Firma Decca má nahrávku koncertu Štrasburského orchestru s dirigentem Nelsonem Freierem. Na podzim loňského roku natočil šéfdirigent Marc Albrecht se Štrasburskými filharmoniky dvě CD s díly Bergovými a Straussovými. Štrasburský operní dům není nějakou vedoucí francouzskou avantgardní scénou, jde svojí zlatou střední cestou, mírně se přiklánějící k oněm modernějším směrům, a tak z většiny zdejších inscenací vane svěží vítr. Hlavně je chvályhodné v hojné míře poskytování příležitostí mladým talentovaným umělcům. • Foto Pavel Horník

zadní trakt jsem dosud u žádného divadla neviděl. Zvenku nevypadá divadlo příliš rozsáhle, ale zdobené hlediště o čtyřech pořadích je prostorné. Typické zlacené zdobení, vínový plyš a absence prstence lóží jsou stejné jako v ostatních francouzských divadlech ze stejného období. Místo zde nalezne přes tisíc diváků, kteří si mohou vychutnat vynikající akustiku a to ze všech míst. Rovněž jeviště je dosti rozlehlé a hlavně hluboké. Takže velkolepě inscenovaná Meyerbeerova Afričanka, kterou jsem zde mimo některé další tituly viděl (nesmím zapomenout na vynikající inscenaci Gounodovy opery Romeo a Julie), by jistě uspokojila i velmi náročného diváka. Bohužel na další prostory pro diváky již mnoho místa nezbylo. Obzvláště chodby a schodiště jsou poněkud stísněné. Také hlavní foyer v prvním patře není moc velké. Vadou na kráse je kovová konstrukce bezpečnostního požárního schodiště postavená vně zadní části budovy. Naštěstí se nachází na pravé straně, která je situována do parku s vzrostlými stromy, takže ta nezbytná hrůza není tolik vidět.



Foto Pavel Horník

za hr an i  í

éâtre de la Sinne v Mulhouse



zahranií

dv všední reprízy v bavorské státní ope#e Mnichov, Bavorská státní opera  Josef Herman Shlédl jsem v Bavorské státní opeře reprízy dvou loňských inscenací, k nimž je, myslím, poučné se vrátit přinejmenším ze dvou důvodů. Především z hudebního – obě nastudované šéfdirigentem (GMD) Kentem Naganem se pod taktovkami provozních dirigentů nevyhnuly problémům v operním domě této pověsti nečekaným, i technickým. Ionu Marinovi se představení Čajkovského Eugena Oněgina místy temporytmicky drolilo, s důsledky v ne zcela důstojných honičkách mezi orchestrem a sólisty, především však postrádalo logický názor, natož aby souvisel s provokativností inscenace. Repríze také nepomohli alternanti v hlavních mužských rolích: Dalibor Jenis v titulní postavě neokouzlil ani šarmem, ani hlasem, přece jen o poznání lépe charakterizoval Lenského Marius Brenziu hlasem však také nevelkým. Nebyli důstojnými protějšky Eleně Maximové (Olga) ani skvělé Olze Guryakové (Taťána). Dirigent Lothar Koenigs uchopil olbřímí partituru Musorgského Chovanštiny v úpravě Dmitrije Šostakoviče a se závěrem Igora Stravinského pevněji, i když také pod jeho taktovkou hráči občas chybovali a souhra sem tam povážlivě vázla. Mimochodem, úprava Rimského-Korsakova je podle mých uší Musorgského „lidové opeře“ přece jen bližší, i když použitá verze lépe odpovídala v tomto případě i významově využitému posunu doby děje do stalinis-

tického samoděržaví. Obsazení původní, jemuž dominovali hlasově i herecky Paata Burchuladze v roli Ivana Chovanského a Doris Soffel jako Marfa. Režisér Eugena Oněgina, už proslulý polský divadelník Krzysztof Warlikowski se nejvíc prosadil v úvodu opery: ještě před začátkem představení na scéně bliká televize s povědomým zvukovým doprovodem krasobruslařského mistrovství, jezdí se i na hudbu Čajkovského patrně někdy na přelomu 60. a 70. let, soudě dle oblečení, účesů a make-upu dam. Larina (elegantní Heike Grötzinger) je udržovaná štramanda, která zřejmě lituje, že se její dcery nedaly na krasobruslení a nemůže teď v televizi fandit jim. Bohatá středostavovská rodina bydlí ve dvou prostorných prosklených jevištních místnostech a hned zpočátku zřejmě uspořádala párty asi hlavně proto, aby si Olga mohla na svůj rozverný popěvek patřičně s Taťánou a dalšími zatrsat. Vše nasvíceno v ostrých barvách. Proč ne, jenže vliv na interperetaci příběhu to má pranepatrný, přinesl především vizuální a hereckou atraktivitu, neboť v tomto prostředí režisér mohl pěvce vést k neobvyklému věcnému jednání. Zaznamenal jsem v něm jedinou významovou inovaci: při první návštěvě Oněgina u Lariných se čtyři mladí lidé posadí vedle sebe do křesel, muži na krajích a ženy uprostřed, jenže u nesprávných partnerů, což vede k pozoruhodným konotacím. Na oslavě narozenin Taťány konflikt mezi přáteli eskaluje poté, co Oněgin Lenského okázale políbí, rozjímají před soubojem v jedné posteli, ve které také, poloobnaženého, Oněgin Lenského zastřelí, soubojem se ta vražda nazvat nedá. Následující polonézu tančí polonazí kovbojové a Oněgina trápí výčitkami transsexuálové. Gremin (Günther Groissböck) zpívá o lásce k Taťáně,

Foto Wiffried Höst

Eugen Oněgin: Olga Guryakova (Taťána) a Elena Maximova (Olga)

za hran i  í

München, Bayerische Staatsoper – P. I. Čajkovaskij: Eugen Oněgin. Dirigent Ion Marin, režie Krzysztof Warlikowski, scéna a kostýmy Malgorzata Szczesniak. Repríza 23. 2. 2008. München, Bayerische Staatsoper – M. P. Musorgskij: Chovanština. Dirigent Lothar Koenigs, režie, scéna a kostýmy Dmitri Tcherniakov, repríza 24. 2. 2008. •

vzrušující znovuobjevení penthesiley Drážďany, Saská státní opera  Lenka Šaldová V roce 1999 se dirigent Mario Venzago zasadil o znovuobjevení Penthesiley – jednoaktové opery švýcarského skladatele Othmara Schoecka podle truchlohry Heinricha von Kleista. O přípravě tehdejšího lucernského koncertního provedení dokonce vznikl film Můj bratr dirigent. Na podzim loňského roku v listopadu nastudoval Venzago Penthesileu v Basileji – spolu s režisérem Hansem Neuenfelsem. A nyní se Penthesilea vrací na místo, kde měla před jedenaosmdesáti lety svou premiéru: do drážďanské Semperoper. Dirigent Gerd Albrecht a režisér Günter Krämer v Drážďanech připravili (21. 2.) pětasedmdesát vzrušujících minut: prudké boje mezi Amazonkami a Řeky a neméně prudký var v duších lidí se střídají s lyrickými zpověďmi a chvílemi niterného sblížení královny Amazonek a řeckého hrdiny Achilla. Dirigent s orchestrem i sólisty dynamické i temporytmické kontrasty zvýrazňuje – a udržuje tak po celé představení drtivé napětí. Na stupínku ve zlaté stěně, kousek nad zemí, stojí Iris Vermillion - Penthesilea s podmanivým, temným hlasem, ovlá-

Foto Matthias Kreutziger

která ho vysvobodila zřejmě ze stejných problémů sexuální orientace, jakými trpí Oněgin, a to je také jediné alespoň trochu logické zdůvodnění jeho závěrečného pokusu získat Taťánu pro sebe. Snaha promítnout do příběhu nové motivace a skutečnosti zjevně ve vztahu k Čajkovského podobným problémům by byla sympatická, ovšem zůstala jen tezí zvnějšku pověšenou na partituře, jakkoli obratně a vynalézavě si jinak režisér na jevišti počínal Dmitrij Tcherniakov Chovanštinu zase promítl do ruských dějin totality a rozdrobil dění opery do několika paralelních malých prostorů ústících do vysoké stěny. Stejně jako Vladimíru Morávkovi v pražské Tosce či Macbethovi se mu to vymstilo ztrátou monumentality, v těch kukaních jeho pěvci jen demonstrují události a nemají prostor postavy vystavět s potřebnou věrohodností. Stejně jako v předchozím případě tu ideové teze převážily nad vlastním životem a materií opery. Naléhavější jsou až scény ze závěru čtyřhodinové opery, počínaje smrtí Ivana Chovanského poté, co terorizoval ve své kanceláři shluk nejrůznějších postav a nakonec ve smrtelné agónii vyhodil celou stavbu do povětří granátem – pěkný pyrotechnický efekt. Vize totalitních praktik je v tomto případě vůči partituře logičtější nežli v předchozím případě, nicméně operu jaksi trivializuje a nevyužívá dostatečně její potenciál. Kromě toho na rozdíl od Warlikowskiho Tcherniakova nezajímají konkrétní herecké akce, které jsou místy jen zběžně naznačované, jak to známe i z našich jevišť. Mnichovský operní dům však jednoznačně usiluje o modernizaci jevištních postupů, a tak, jak to v takovém případě bývá, je rozhodující novost, jinakost, nakolik případná tady zřejmě zatím neřeší. Ostatně diváci byli až podivuhodně vstřícní, ke všemu, jen na transsexuály si pár diváků zabučelo.



Iris Vermillion (Penthesilea) a Marcus Nieminen (Achilles)

dající expresivní deklamaci a křik se stejnou suverenitou jako ztišenou meditaci. Také ona, stejně jako ostatní Amazonky, oblékla černé korzetové šaty a na nabíleném obličeji má jakési válečné líčení: rudá ústa a černé čáry kolem očí. Z výšky k ní slaňuje statný blonďák Markus Nieminen, z jehož hlasu podmanivě zní citové okouzlení. Jejich vztah je od počátku do konce bojem, měřením síly: když Penthesilea Achilla políbí, sráží ho zároveň na kolena. On si pak roztrhá triko a před milováním jí vlepí facku, tahá ji za vlasy… Jen na chvíli ovládne jeviště něha – když Achilles fascinovaně píše do vzduchu Penthesileino jméno. Hraje se tu ostře stylizované, expresivní divadlo výrazného líčení, výrazných pohybů a neméně výrazných zastavených póz – režisér na efektní scéně Jürgena Bäckmanna (a s její pomocí) vytváří obrazy násilí, plné zvířecího jednání. Až k šokujícímu závěru, na který bylo třeba litrů divadelní krve: jako kočky číhají amazonky před černou oponou, za níž bojuje Achilles a Penthesilea na život a na smrt. Šeptají, skandují. Opona se pomalu otevírá – a ženy se zděšeně odvracejí a plíží pryč. Za oponou leží na pódiu nehybný Achilles, nahý, patrně kastrovaný, každopádně celý od krve. Penthesilea, také pomazaná krví, se klátí jako strom ve větru, tulí se k Achillově krunýři, až nakonec vyčerpaně, rezignovaně usedá na kraj jeviště a spouští nohy do orchestřiště… Působivý návrat neprávem zapomenutého díla. Sächsische Staatsoper Dresden – Othmar Schoeck: Penthesilea. Dirigent Gerd Albrecht, režie Günter Krämer, scéna Jürgen Bäckmann, kostýmy Falk Bauer, světlo Jan Seeger, sbormistr Ulrich Paetzholdt, choreografie Otto Pichler, dramaturgie Stefan Ulrich. Premiéra 10. 2. 2008, psáno z reprízy 21. 2. 2008. •

zahranií

Foto archiv



Zleva Peter Breiner a Giora Feidman

hudební výlet do košic Košice, Sál Státní filharmonie, Státní divadlo  Antonín Matzner Hned dvě světové premiéry ohlášené na březnový večer abonentního cyklu B košické Státní filharmonie mě vylákaly až na východní okraj sousedního Slovenska. Nabídka byla vskutku atraktivní a svůdná. Peter Breiner (1957), jeden z nejčastěji nahrávajících umělců, s jehož kompaktními disky jenom na značkách Naxos a Marco Polo se v celém světě prodalo už hodně přes milión výlisků, se ve čtvrtek představil před zdejším orchestrem hned v trojroli: jako dirigent, klavírní sólista a skladatel. Někdejší absolvent kompoziční třídy Alexandra Moyzesa z bratislavské VŠMU, který deset let po absolutoriu přesídlil zprvu do Toronta a nyní už třetím rokem žije v New Yorku, získal věhlas především bestsellerovými úpravami Beatles Goes Baroque, premiérovanými v létě 1994 v Miláně, s jejichž nahrávkou se prodalo 220 tisíc kopií. Méně už je známo, že se narodil v nedalekém Humenném a coby student klavíru, bicích nástrojů, skladby a dirigování je odchovancem košické konzervatoře, na kterou byl přijat v pouhých devíti letech. Své pověsti hudebního obojživelníka, pohybujícího se stejně suverénně ve vodách klasické hudby jako v proudech jazzu a současného populáru (osobně jsem ho poznal před dvaceti lety coby tehdejšího pianistu orchestru Gustava Broma), dostál hned v úvodní skladbě večera - v nejznámějším Haydnově Koncertu pro klavír a orchestr D dur, Hob. XVIII/3. Skvěle si porozuměl s orchestrem, pozorně hrajícím v komorní sestavě pod primáriem Karolem Petróczim a jakkoli zjevně není specialistou na klasicistní interpretaci, v podstatě

úspěšně se zhostil s náročnou perličkovou sazbou sólového partu a nadto v obou kadencích – v pomalé větě a zejména v efektním finálním Rondu all‘Ungarese – popustil uzdu své fantazii až kamsi k břehům virtuózního keithjarrettovského jazzu. První z jeho vlastních autorských vkladů tomuto večeru byl čtyřdílný fragment z orchestrálního cyklu Slovenské tance, pochabé i smutné, který má vcelku stejně jako Dvořákův slavný vzor šestnáct čísel. Jestliže český mistr tvořil své stylizace lidových tanců až na jedinou výjimku (skočná v 7. tanci) na vlastní notu, Breinerovy naopak posloužily za východisko autentické nápěvy konkrétních slovenských lidových písní z nejrůznějších regionů. Pro košickou premiéru vybral čtyři, svázané údajně s „východniarským“ prostředím. Převážně zarámovány do přehledné písňové formy se střídaly tklivé a snivé imprese (č. 4 na téma písně Zálužicke poľo, č. 2 s citátem místní Na košickej turni) se zemitějšími rytmy s otiskem příznačné multikulturní charakteristiky zdejšího kraje. Ve třetím tanci, jehož předlohou byla známá Šalena ja bula, že ja ce ľubila, se tak na okamžik vrátili Turci, v závěrečné variaci na rozverný popěvek Kisangyalom se zákonitě dostalo na maďarské asociace. Přesto se jednalo o pohříchu lokální záležitost, přitažlivou především pro místní, původních vzorů znalé posluchače. Hudební „slovakismy“ jsou totiž na rozdíl od Smetanových či Dvořákových „čechismů“, neřku-li třeba „rusismů“ Stravinského Petrušky, v obecném povědomí usazeny mnohem méně. Nadto při známé migraci nápěvů mezi někdy i hodně vzdálenými oblastmi může dojít ke kouzlu nechtěného jako v písni opěvující košickou věž, jejíž základní melodické obrysy jsou takřka totožné s jihočeskou táhlou o Tálinském rybníku. Ve všech čtyřech částech byla sice zjevná Breinerova snaha, kterou v tištěném pro-

za hr an i  í

čer, kvůli kterému jsem si svůj pobyt v Košicích nečekaně prodloužil, ale rozhodně jsem nelitoval. V překrásné neobarokní budově místního divadla zpívala totiž jako hostující star titulní roli v Rusalce vpravdě nestárnoucí Gabriela Beňačková. Představení je v zásadě replikou Troškovy inscenace ve Státní opeře Praha se stejnými kostýmy (Josef Jelínek) a choreografií (Dana Morávková) i výpravou, přičemž v menších rozměrech košického divadla působí scéna Milana Ferenčíka včetně filmových dotáček sevřeněji. Hudebně dílo nastudoval a večer dirigoval Igor Dohovič, místy s pro nás trochu uspěchanými tempy. Určitě by Dvořákově hudbě slušela větší šíře a vůbec více klidu. Beňačková byla ovšem impozantní, její krásný hlas zní ve všech polohách stále vyrovnaně a i herecky byla její hodně dospělá Rusalka přesvědčivá. Zajímavě a rozhodně na úrovni se s úlohou její protihráčky vyrovnala naopak trochu mladá Ježibaba hostující české mezzosopranistky Elišky Weissové, vítězky z Dvořákovy pěvecké soutěže 2004, překvapivě v této roli nevyužívané pražskými scénami. Cizí kněžna další mladé aktérky Petry Záhumské nemá pompéznost, objem hlasu a konec konců vzhledem k své subtilní postavě ani ono důstojné vzezření Evy Urbanové, pěvecky se ovšem úlohy zhostila se ctí. Velmi dobrým výkonem se blýskl Jozef Benci v roli Vodníka, sympaticky působila Jannetta Zsigová jako Kuchtík, výborná i tanečním ztvárněním byla trojice mladistvých žínek. Vůbec je nabíledni, že v osobě Petera Dvorského nalezla košická opera přímo ideálního šéfa nejenom znalého všech tajů divadelního provozu, ale i osobnost s nemalými manažerskými schopnostmi a autoritou pro sponzory, kteří mohou podpořit angažování hostujících pěvců odjinud (i tento večer jako účinkování Giory Feidmana podpořily US Steel). • A ještě jednou charismatický Giora Feidman

Foto archiv

gramu shrnul do konstatování „nechcel som to robiť v duchu sľukárskej tradíce“ (myšleny zřejmě kdysi známé úpravy Tibora Andrašovana), ale současně i přiznání „dúfam, že sa mi to podarilo urobiť tak po svojom – s prísadou všetkého, čo sa na mňa za tie roky hudobného cestovania prilepilo“. Výsledek včetně oeatově frázovaných „štosů“ žesťů na způsob swingových big bandů působil místy jako modernější verze Gershwina či hudby ke Coplandově baletu Appalačské jaro, krátce řečeno jako „Američan v Košicích“. To hlavní ovšem přišlo až po přestávce: Concerto sinfonico pre Gioru a orchester, odkazující už názvem k osobě sólisty, legendárního krále klezmerových klarinetistů, shodou okolností právě v měsíci této premiéry dvaasedmdesátiletého, nicméně stále energií překypujícího Giory Feidmana. Než se stal podle charakteristiky Leonarda Bernsteina oním pověstným „andělem, který mezi nás sestoupil, aby nám předvedl, jak zní hudba nebes“, měl za sebou praxi orchestrálního hráče v ansámblu Teatro Colón v rodném Buenos Aires i působení ve slovutné Izraelské filharmonii, avšak své místo na výsluní našel až přibližně v pětatřiceti letech, kdy se obrátil k hudbě svých předků a prapředků, kteří coby potulní klezmorin vyhrávali od nepaměti při svatbách, bar micvah či jakékoli jiné sváteční příležitosti v zapadlých židovských štetlech kdesi v Moldávii. S vlnou obnoveného zájmu o klezmer opanoval Giora Feidman v New Yorku trůn těchto novodobých, zpravidla už akademicky vzdělaných šumařů, dosáhl až na pestižní cenu Grammy, když společně s Itzhakem Perlmanem nahrál instrumentální sóla soundtracku k oscarovému filmu Stevena Spielberga Schindlerův seznam, ale nadále hrával i natáčel také klasický repertoár včetně Mozartova koncertu např. s Mnichovským rozhlasovým orchestrem. Expozice Breinerova koncertu s přicházejícím sólistou prostřední uličkou se sotva slyšitelným mezza voce jeho klarinetu v nejnižším nástrojovém registru jakoby oživila původní genius loci koncertního sálu Košické filharmonie v kopulovité stavbě někdejší neologické synagogy z dvacátých let a tento dojem ještě zesílil, když se posluchači spontánně přidali k jím nasazenému tónu a svými hlasy vytvořili dojímavou prodlevu k Feidmanově vstupní improvizované kreaci (alespoň takto si mohl recenzent jednou a naposledy zazpívat společně se svým sousedem v lóži Peterem Dvorským). Poté, kdy sólista vystoupil po schodech na pódium, začala se s podporou celého orchestru odvíjet pestrá mozaika kontrastních nálad celkem čtyřvěté kompozice, záměrně sledující vnější formální půdorys a občas i intonační názvuky Mahlerovy První se shodně německy pojmenovanými větami. Vedle mahlerovsky symfonických ploch se střídaly převážně rozpustilé monology i dialogy sólového nástroje, tu jakoby vzdávající hold chlapecké dospělosti, jindy v úloze vemlouvaných šadchenů, židovských dohazovačů velkohubě vychvalujících své „zboží“ nebo vyzývajících v rytmu doiny k svatebnímu tanečku, ale nechybělo ani občasné postesknutí a mudrování v duchu známého krechcování až po opravdový smutek. Vcelku ovšem převládal veselý a rozverný ráz skladby podobný fanfarónskému zpěvu mlékaře Tovjeho ze Šumaře na střeše (If I Weere A Rich Man) a spojení útržkovitých úryvků známých klezmerských nápěvků s nezbytnými přiznávkami akordeonu, ale také s rytmy jazzu a samozřejmě tanga Feidmanovy rodné Argentiny. Nejenom skladba, ale vůbec celá její osobitá prezentace s jakoby hereckými extempore interpreta byla po všech stránkách vydařeným příspěvkem k Evropskému roku mezikulturního dialogu s jeho mottem „společně v rozmanitosti“. Sólistovi, autorovi i orchestru se dostalo zaslouženě nadšené odezvy v podobě dvojitých „standing ovations“, po nichž ještě následoval bravurní ad lib dovětek, kdy Peter Breiner zdaleka nejen sekundoval vzácnému hostu na klavír. Výjimečný hudební zážitek sliboval ovšem také příští ve-





z p r á v y z e z a h r anií

Repro archiv

GIUSEPPE DI STEFANO 24. 7. 1921 – 3. 4. 2008

Royal Opera House a plakát s obnaženou postavou. Londýnská Královská opera Covent Garden musela odstranit plakát Rigoletta s nahým Juanem Pablo di Pace, který v inscenaci v roce 2001 účinkoval ve sboru. Dnes populární argentinský televizní a filmový herec, který účinkoval i v hollywoodském muzikálu Mamma Mia, už několik let v ROH nepracuje. Nyní požádal operu, aby v případě, že bude nadále používat plakát na Rigoletta, kde je nahý di Pace uprostřed sboru, uhradila herci honorář. Navíc si stěžoval, že plakát je zkroucený, a tak se zdá být určitá partie jeho těla menší, než je ve skutečnosti. ROH se rozhodla plakát stáhnout a pro další představení Rigoletta v letošním roce nechá vytvořit zcela nový poutač.

divadlo Richard Strauss se potkal s Frankensteinem v zajímavém programu Long Beach Opera v Kalifornii (14. – 16. 3.). V první části byl uveden melodram Richarda Strausse Enoch Arden, op. 38 z roku 1897 pro recitátora a klavír. Strauss v něm zhudebnil báseň anglického autora Alfreda Tennysona (1806–1892) z roku 1846. Dílo v roce 2007 mnohokrát uvedli na koncertech (a následně nahráli na CD) klavírista Emanuel Ax a Patrick Stewart. V Long Beach Opera se mluveného partu ujal herec Michael York. V druhé části večera provedl, tentokrát jako „zpívající herec“ nebo kabaretiér, spolu s Rogue Artists Ensemble nejpopulárnější skladbu rakouského skladatele H. K. Grubera (nar. 1943) – neogotické „pandemonium“ (peklo) pro šansoniéra a orchestr na verše rakouského básníka a spisovatele Hanse Carla Artmanna (1921–2000) s názvem Frankenstein!! Dílo (označované za hudební divadlo, kabaret či dokonce operu) bylo v orchestrální verzi premiérováno v roce 1978 Simonem Rattlem a Royal Liverpool Orchestra se skladatelem v roli šansoniéra a od té doby bylo nesčíslněkrát provedeno a nahráno. Velké divadlo v Moskvě, které prochází náročnou rekonstrukcí od července 2005, má být znovu otevřeno 1. 11. 2009. Zahajovacím představením bude Glinkova opera Ruslan a Ludmila a ještě v listopadu téhož roku zde má hostovat orchestr a sbor milánské La Scaly. O založení divadla rozhodla Kateřina Veliká dekretem z roku 1776, v současné budově sídlí Velké divadlo od roku 1825. Náklady na rekonstrukci přijdou na 730 milionů dolarů, které poskytla federální vláda.

r3zné Skutečnou podobu Johanna Sebastiana Bacha odhalili vědci ze soudního lékařství na

univerzitě v Dundee (Skotsko), kteří vytvořili na objednávku Bachova muzea v Bachově rodišti, v Eisenachu v Německu digitálně jeho podobu. Bachovy pozůstatky byly exhumovány v roce 1894 a sochaři zhotovili v roce 1908 na základě lebky skladatelovu bustu, která nicméně vycházela ze známých portrétů skladatele. V roce 1894 vznikl také bronzový odlitek lebky, který se stal východiskem pro současnou podobu skladatele. „Provedli jsme laserový sken lebky, který nám umožnil znovu vytvořit v našem počítačovém programu svaly a kůži obličeje“, řekla Caroline Wilkinson z univerzitního centra soudního lékařství. Skotští vědci vzali při rekonstrukci rovněž v úvahu skladatelovy zdravotní problémy – měl potíže ze zrakem a nateklá oční víčka. Výsledek nabízí zavalitého muže s přátelským pohledem, širokou tváří, oteklýma očima a nakrátko ostříhanými bílými vlasy. “Pro mnoho lidí je Bach starý muž v paruce, což je stylizovaná podoba, protože v podstatě neexistuje jeho skutečný portrét”, řekl Joerg Hansen, ředitel Bachova muzea. Podle něho Bach seděl modelem pouze pro jeden obraz. Nová digitální podoba odhaluje podle Hansena Bacha jako velmi dynamického muže. “Samozřejmě, že máme mnoho skladatelových děl, ale lidé chtějí také vědět, jak skladatel vypadal”, dodává Hansen. Digitální portrét je vystaven v Bachově muzeu od 21. 3., výročního dne Bachova narození. V prestižní soutěži pořádané Metropolitní operou v New Yorku v únoru 2008 suverénně zvítězila kanadská sopranistka z Vancouveru, Simone Osborne. Jednadvacetiletá studentka na Univerzitě v Britské Columbii zvítězila v listopadu 2007 rovněž v mezinárodní soutěži v Montrealu “Czech and Slovak Voice Competition”. Metropolitní opera pořádá soutěže od roku 1954, a to každoročně, s cílem vyhledávání mladých talentů pro svůj známý studijní program pro mladé pěvce. Každoročně se do soutěže přihlásí kolem 100 mladých umělců. Mezi vítězi v uplynu-

Zářivá kariéra jednoho z nejslavnějších italských tenoristů 20. století, Giuseppa di Stefana, začala koncem 40. let a trvala do začátku 70. let. V milánské La Scale debutoval 15. 3. 1947 v Massenetově Manon. Ale teprve umělecké partnerství s Marií Callas, zahájené La traviatou v São Paolu v roce 1951 za řízení Tullia Serafina, vedlo ke skutečně světové kariéře. Jeho nahrávky s Callas, zejména Tosky s Tito Gobbim v roli Scarpia pod taktovkou Victora de Sabata, jsou dodnes mnohými znalci považované za nepřekonatelné. Giuseppe di Stefano se narodil ve středověkém městě Motta Sant’Anastasia nedaleko Catanie na Sicílii. V 6 letech se s rodiči přestěhoval do Milána. V roce 1938 zvítězil v národní soutěži pro mladé pěvce. V roce 1946 poprvé vstoupil na jeviště, a to v Teatro Reggio Emilia v Turíně v Massenetově Manon. Po zmíněném debutu ve Scale a díky spolupráci s Marií Callas, k níž záhy přibyly další slavné partnerky jako Giulietta Simionato a Renata Tebaldi a samozřejmě i slavní dirigenti jako Victor de Sabata a Herbert von Karajan, začala jeho mezinárodní kariéra. V La Scale vystoupil 185x ve 43 představeních, v newyorské Metropolitní opeře účinkoval 112x (debutoval zde jako Vévoda v Rigolettovi v roce 1948). V roce 1957 zpíval Nemorina v Nápoji lásky na festivalu v Edinburku a o čtyři roky později Cavaradossiho v Tosce v londýnské Královské opeře Covent Garden. Proslul jako vynikající představitel hlavních rolí v operách Donizettiho, Belliniho, Verdiho a Pucciniho, byl však znám i jaký velký ctitel krásných žen a cigaret. Po turné s Marií Callas v letech 1973 až 1974 se začal z podií postupně vytrácet. Jeho poslední rolí byl v červenci 1992 Císař v Pucciniho Turandot v Teatro dell’Opera di Roma. 3. 12. 2004 byl přepaden lupiči ve svém domě v Keni, kde dlouhodobě žil se svojí ženou, a z následků zranění se již nezotavil, ani po převezení do Milána. Podle informací rodiny byl tenorista v kómatu už od loňského prosince. Zemřel 3. dubna ve svém domě v Brianze u Milána. sla lých letech byly současné pěvecké hvězdy jako Renée Fleming, Deborah Voigt, Ben Heppner a Isabel Bayrakdarian. Venezuelský dirigent José Antonio Abreu získal cenu Glenn Gould Prize 2008. José Antonio Abreu je vynikající hudebník, ekonom, politik a aktivista za práva dětí. Porota, v níž byli mj. britský režisér Anthony Minghella a kanadský tenorista Ben Heppner, jmenovali osmašedesátiletého Abreua jako vůdčí mezinárodní osobnost hudby, umění a komunikace, která ovlivnila celé generace mladých

zp rá vy ze za hran i  í

Foto archiv

lidí ve Venezuele prostřednictvím hudby. Cena obnáší 50.000 dolarů. Dirigent, skladatel a varhaník Abreu založil Simon Bolivar Symphony Orchestra a National Symphony Youth Orchestra ve Venezuele. Angažuje se v projektu Unesco, podporující vznik dětských orchestrů a sborů na celém světě. Má doktorát ekonomie a vyučoval na několika venezuelských univerzitách. Od roku 1983 byl pět let ministrem kultury a prezidentem Národní kulturní rady. Obdržel celou řadu mezinárodních vysokých poct ve Švédsku, Itálii, čestný doktorát New England Music Conservatory ad. Cenu na paměť prominentního kanadského pianisty Glenna Goulda získali v minulých letech André Previn, Pierre Boulez, Yo-Yo Ma, Toru Takemitsu, Oscar Peterson, Yehudi Menuhin a R. Murray Schafer.



eská hudba v zahranií Pražský filharmonický sbor vystoupil 12. 2. ve španělské Valencii v prestižním Paláci umění královny Sofie. Účinkoval zde v koncertním provedení opery Poslední den odsouzeného (Le dernier jour d´un condamné) od Davida Alagny. Jako sólisté se představili známé operní hvězdy – sopranistka Nathalie Manfrinová, tenorista Roberto Alagna, barytonista Stefano Antonucci a basista Erwin Schrott. Janáčkova filharmonie Ostrava byla pozvána do pravidelného speciálního koncertního cyklu Budapešťské filharmonie, v němž se v této sezoně představili přední evropská hudební tělesa, dirigenti a sólisté – mj. francouzský dirigent Nicolas Krauze, operní pěvkyně a sólistka milánské La Scaly a vídeňské Staatsoper Andrea Rost nebo německý pěvecký sbor omanerchor Leipzig. Janáčkova filharmonie Ostrava dostala pozvání na základě svého interpretačního přístupu k dílům Janáčka, Smetany a Dvořáka, jež tvoří převážnou část dramaturgie jejích zahraničních koncertů. Pro Maďarsko orchestr zvolil opět ryze český program. Pod taktovkou šéfdirigenta eodora Kuchara zazněly na koncertě 13. 4. symfonická báseň Z českých luhů a hájů z cyklu Má vlast od B. Smetany, Slovanské tance a Česká suita od A. Dvořáka a Taras Bulba od L. Janáčka. Symfonický orchestr Českého rozhlasu a šéfdirigent Vladimír Válek vystoupili v rámci svého únorového turné po zemích západní Evropy ve Velkém sále Salcburského Festspielhausu, Kongresshalle v Innsbrucku, Stuttgartské Liederhalle, Filharmonii v Kolíně nad Rýnem a lucemburském Marnachu. Osu symfonického programu tvořila Dvořákova 9. symfonie, která byla doplněna Janáčkovou Sinfoniettou a Suitou z opery Liška Bystrouška. V podání houslisty Benjamina Schmida, který debutoval před čtyřmi lety v Salcburku s Vídeňskými filharmoniky a Seiji Ozawou, zazněl houslový koncert E. Korngolda, Jan Si-

Anda-Louise Bogza, sólistka Státní opery Praha, hostovala s velkým úspěchem v Teatro dell´Opera v Římě v titulní roli Dvořákovy Rusalky. Vystoupila zde ve čtyřech představeních, kromě premiéry 22. 2. 2008 také v dalších třech reprízách 24., 26. a 28. 2. Novou inscenaci hudebně nastudoval rakouský dirigent Günter Neuhold.

mon provedl klavírní koncerty S. Proko eva, F. Chopina a Rhapsody in blue G. Gershwina. V Lucembursku spoluúčinkoval sólista Carlo Jans, který zahrál Iberův flétnový koncert. Dirigent Vladimír Válek a klavírista Jan Simon vystoupili na koncertě Izraelské filharmonie v Tel Avivu 31. 3. 2008. Na programu byla díla Antonína Dvořáka (Karneval a Symfonie č. 7 d moll) a Edvarda Griega (Klavírní koncert a moll). Marina Vyskvorkina, sólistka Státní opery Praha, obdržela velké ovace za svou Violettu v Cutler Majestic eatre v Bostonu (29. 2. a 2. 3.). Inscenaci Verdiho La traviaty v režii a kostýmech Martina Otavy zde uvedlo Teatro Lirico d´Europe, dirigoval Krassimir Topolov. Teatro Lirico je zájezdová operní společnost, která vystupuje v Evropě i Americe. Založil ji v roce 1896 francouzský producent Yves Josse a bulharský operní pěvec Giorgio Lalov. Teatro Lirico dosud vystoupilo na více než 3000 představeních na celém světě včetně osmi velkých turné po USA. Stálým členem souboru je Sofijský symfonický orchestr a sbor. Jana Sýkorová znovu v Covent Garden. Po loňském úspěšném debutu v roli Maddaleny ve Verdiho opeře Rigoletto byla sólistka

Státní opery Praha Jana Sýkorová pozvána na prestižní scénu londýnské Královské opery Covent Garden k dalšímu hostování, tentokrát v roli Mercedes v osmi představeních Bizetovy opery Carmen (25. 3. – 17. 4. 2008). V titulní roli se představila mezzosopranistka španělského původu Nancy Fabiola Herrera, v roli Dona José vystoupila jedna z největších pěveckých hvězd současnosti, argentinský tenorista Marcelo Álvarez, Escamilla zpíval americký basbarytonista Kyle Ketelsen a Micaëlu britská sopranistka Susan Gritton. Řídil dirigent izraelského původu Daniel Oren, jehož domovskou scénou je veronská Aréna. Obnovené nastudování Carmen americké režisérky Francesky Zambello nabídla Královská opera pro velký zájem publika v neobvykle rychlém sledu po prvním uvedení v prosinci 2006. Mezzosopranistka Edita Adlerová a Musica Florea vystoupili 7. 3. v sále Iglesia Encarnación v baskickém Bilbau ve Španělsku. Na programu byly Janovy pašije J. S. Bacha, dalšími sólisty byli Stanislava Mihalcová, Barbora Sojková, Jaroslav Březina, Hasan El-Dunia, Tomáš Král, Matús Trávniček a Jaromír Nosek. Dirigoval Marek Štryncl. Zpracovala Jitka Slavíková



s t u d i e , k o m ent á e Foto archiv

zlatá éra eské opery iii. iv. aby se nezapomnlo rené tuek  Helena Havlíková Barytonista René Tuček se po kratších angažmá v Plzni a Českých Budějovicích stal od roku 1960 mladým objevem brněnské opery. Pozornost vyvolala zejména jeho schopnost propojit zpěv s tvárným civilním hereckým projevem bez patosu a manýr. Chtěl tak přiblížit operní postavy mladšímu publiku. A okouzloval svým šarmem a elegancí. V pražském Národním divadle se v roce 1970 uvedl jako Andrej Bolkonskij v legendárním nastudování Vojny a míru a hned od další sezony zde získal angažmá. I v době, kdy byli operní sólisté v televizi nebo filmech zastupováni činoherci, Tuček takové alternace nepotřeboval. Po rozdělení opery Národního divadla se stal členem Státní opery Praha. Vystupoval v zahraničí, působil v porotách našich i zahraničních pěveckých soutěží, od roku 1974 učí zpěv na HAMU (od roku 2001 profesor). Získal domácí i zahraniční ocenění včetně Zlaté desky Supraphonu nebo medaile parmské Verdiho společnosti za Rigoletta. Mnohostranně se uplatňoval v různých barytonových oborech i hudebních stylech. Prosadil se v operách Smetanových jako Kalina, Přemysl, král Vladislav nebo Tausendmark. Energickou mužností se vyznačoval jeho Escamillo i hrabě Luna. Jaga pojal jako inteligentního člověka zasaženého nenávistí, ne pouhé ztělesnění zla. Kouzlem osobnosti byli prodchnuti jeho Oněgin i Tomský v Pikové dámě. Smysl pro komickou nadsázku uplatnil ve Figarovi (Lazebník sevillský) nebo Doktoru Malatestovi (Don Pasquale). Právě syntetický přístup k rolím předurčoval Reného Tučka i pro postavy oper 20. století: vytvořil titulní roli v Martinů Dvakrát Alexandr nebo esea v Ariadně, Ing. Prokopa v Berkovcově Krakatitu, Petra Voka v Pauerově Zuzaně Vojířové, Krále v Orffově Chytračce, titulní roli v Gershwinově opeře Porgy a Bess i v Dantonově smrti Gottfrieda von Einem. Umělecké začátky Měl jsem to velice složité. Můj tatínek padl ve 2. světové válce ve Francii, tedy na Západě. Když jsem v padesátých letech odcházel ze základní školy, mohl jsem si vybrat ze tří povolání: zedník, horník nebo hutník. Mně se tehdy líbilo hornictví – jak chodili v uniformách, zpívali a měli své soubory. V hlubinných dolech v Sokolově jsem pak pracoval téměř šest let. Přes lásku k ochotnickému divadlu jsem se dostal k opeře, když jsem zjistil, že mám trošku jiný hlas než ostatní. Chodil jsem k profesoru Polmanovi a přezpíval z Prodané nevěsty všechno od Kecala málem až po Mařenku. Pak jsem vyhrál soutěž lidové tvořivosti, udělal konkurz do sboru plzeňské operety a musel dohnat vzdělání, co měli ti ostatní. Měl jsem ale štěstí na profesorku Marii Gärtnerovou. Týmová práce v Brně a hvězdy v Praze V Brně jsem působil 12 let. Sešla se tam plejáda vynikajících pěvců, kteří zpívali i v zahraničí – Naděžda Kniplová, Hana Janků, Vilém Přibyl, Richard Novák, Vladimír Krejčík a mnoho dalších – a vynikající režisér Václav Věžník. V Brně se pracovalo v týmu. Měl jsem ve svých operních začátcích štěstí, že jsem se do něj dostal. V Praze to pak bylo trochu jiné. Inscenace se opíraly o některé hvězdy a to už nebylo ono. Sice publikum na hvězdu přijde, ale zajímavá režijní koncepce takto vznikne jen těžko. Po Národním divadle jsem samozřejmě toužil. Příchod byl velice pracovní, šel jsem z role do role a jako „nové koště“

René Tuček

zažil dost publicity, což u některých kolegů vyvolalo závist. Za celou dobu jsem si nemohl zvyknout na atmosféru soutěživosti a závidění. V Brně jsme společně i sportovali, dokázali si říct navzájem chyby. To jsem v ND necítil, každý měl svoje přátele a nepřátele. Na Brno jsem vzpomínal stále, tam jsem zažil nejkrásnější léta. Dokonce mi v ND vyčítali: „Ty s těmi tvými Brňáky…“ Doba a politika Když jsem udělal konkurz do brněnské opery, byl jsem v takovém transu a tak to miloval, že se mě dění kolem ani nedotýkalo; býval bych dělal tu operu jen za polívku. I když s těmi iluzemi jsem teď na stará kolena skončil… Restrikce režimu jsem pociťoval hlavně z hlediska možnosti výjezdu do zahraničí. Byl jsem ještě v Brně, když mě do Vídně pozvali na Mahlerovu 8. symfonii – smlouvu za mě podepsal už dva roky dopředu Pragokoncert. Koncert měl velkou reklamu: osm amerických sborů, já jako „mladá světová hvězda“, jediný z Východu. Čtrnáct dní před hlavní orchestrální zkouškou jsem ještě neměl pas. Na Pragokoncertu mi řekli, že to mám zamítnuté. Oponoval jsem, že budou platit nedodržení smlouvy, kterou za mě podepsali. Nakonec mi na poslední chvíli pas poslali letadlem, ale stejně si ve Vídni mysleli, že jsem měl jiný kše – vůbec naši situaci nechápali. Dnes můžeme mladým jen závidět, že mají možnost svobodně cestovat. Myslím, že si toho ani neváží. Ale i za normalizace mohly paradoxně vznikat skvělé inscenace. S Gabrielou Beňačkovou jsme dělali Vojnu a mír v Ansimovově režii. Zkoušelo se týmovým způsobem od rána do večera. I v Timesech o tom psali jako o jedné z nejlepších premiér posledních pěti let v Evropě. To ale byla výjimka v té době. Politika se tehdy do opery promítala, ale šla nějak mimo mě. Antichartu jsem nepodepsal. A hned po revoluci jsem titul zasloužilého umělce vydražil a výtěžek dal na dětskou onkologii. Inscenace a role O mně bylo známo, že mám rád i nekonvenční inscenace a role, kde o něco šlo i po stránce herecké – nejen se postavit a zpívat, ale zajímavým způsobem roli vytvořit. Jednou z prvních byl Almaviva ve Figarově svatbě, ta vyvolala velký rozruch a rozpory. Režisér přišel se zajímavou koncepcí,

studi e, k omen t áe někteří kolegové ale od toho ustoupili a dělali si to po svém – já v tom zůstal sám. Recenzenti mě buďto strašně zkritizovali, nebo naopak ocenili. Měl jsem rád Jaga, i když můj hlas nebyl zrovna pro dramatický obor. Vzpomínám také, když jsem jako mrzák Porgy na závěr odjížděl na vozíčku, jak mladí brečí – tak je to chytlo. Náročná, ale krásná byla Pauerova opera Zuzana Vojířová, kde jsem hrál Petra Voka. Nebo Figara v Lazebníku sevillském, se kterým jsem měl úspěch, jsem v ND zpíval téměř sám. Kdybych měl jmenovat nějakou „sebevražednou“ roli, tak to byl Danton v Dantonově smrti Gottfrieda von Einem. Opera včera (a za socialismu) a dnes Základem krásné inscenace je týmová práce. Ta už dnes chybí. Dnešní poměry v opeře vnímám rozporuplně. Obzvlášť teď v ND… ale o tom raději mluvit nebudu. Za socialismu to umělec měl jisté až do penze – dneska je to trošku tvrdší, ale ku prospěchu kvality rozhodně. A hlavně jsou otevřené hranice, to je obrovská věc. Stagionový způsob má své klady a zápory. Intendant je šťastný, že se mu podaří dodat nějakou hvězdu, protože má plnější hlediště, ale ku prospěchu režijní koncepce to není. Nevýhoda je v tom, že lidé se sejdou až 14 dnů před premiérou. Když si vzpomenu, jak Ansimov ve Vojně a míru zkoušel týden podání ruky Andreje při výzvě Nataši k tanci, tak to ve stagioně nejde. Každý přijde s již zažitou rolí a uplatní svoje. Jsou to profesionálové, sice se přizpůsobí, ale už je to o něčem jiném. Působil jsem v době, kdy jsme měli zakázáno zpívat italsky. I při hostování venku jsem zpíval česky a zahraniční sólisté u nás v česky uváděných operách zpívali italsky. To býval zmatek. Čeština navíc není řeč pro operu. To ještě slovensky se zpívá lépe než česky. Určitě se má zpívat v originále. Někdy ani nevadí, že zpěvák neví, co zpívá. Znám takové, kteří neznají ani děj – třeba v Trubadúrovi, kdo je příbuzný s kým. Dirigenti V Brně mě přijímal šéf opery František Jílek, vynikající klavírista a dirigent, velmi slušný člověk a velký muzikant. Vytýkali mu, že je takový studený, ale byl přesný. Ke mně se choval velice pěkně. Nedával najevo příliš velké emoce, dokonce se ani nerozčiloval nahlas – oproti některým jiným dirigentům. Nerad bych zapomněl na Jana Štycha, tehdy mladého dirigenta s takovou božskou jiskrou, čistý člověk a kumštýř. Na něm jsem hned poznal, v jaké jsem formě: tvářil se velice blaženě, vznášel se, nebo nešťastně a snažil se pomáhat. Bohumil Gregor byl velmi náročný, rozebíral věc do poslední notičky, i psychologicky. Co do práce rukou jsem nezažil tak skvělého dirigenta. Se Zdeňkem Košlerem jsme si nepadli moc do oka, nevím proč, asi kamarádil s někým, komu já nevyhovoval, konkurenčních třenic byla v ND spousta. Ale byl to geniální muzikant. Na Jana Husa Tichého vzpomínám jako na úžasně milého, i když přísného člověka. Dělali jsme spolu hodně, moc mě naučil. Zpívat s Josefem Kuchinkou, taky vynikajícím muzikantem a člověkem, byla pohoda. Václav Nosek byl slavný hlavně přes dramaturgii. Brno bylo tehdy u nás dominantní, hlavně díky němu se tam hrály objevné věci – Gottfried von Einem, světová premiéra Martinů Slzy nože, kde jsem dělal Oběšence. Spolupracoval jsem s řadou dalších – Jaroslavem Krombholcem, Rudolfem Vašatou, Bohumírem Liškou nebo Přemyslem Charvátem, Josefem Chaloupkou. Jestli jsem na některé zapomněl, nechť mi prominou. Ještě pamatuji, jak si dirigent sedl ke klavíru a od první korepetice vedl hudební nastudování, což bylo ohromné. To jsem už hodně dlouho nezažil. Režiséři a režie Vždycky jsem se snažil dodržet režisérovu koncepci: když



jsem ji přijal a vsákl, tak jsem byl schopen i improvizovat. V ND jsem poznal spoustu dobrých režisérů, každý měl něco svého. Václav Kašlík byl režisér koncepce, nepředehrával a byla legrace, když nám chtěl někdy herecky něco ukázat. Na jeho režiích bylo znát, že také komponuje a filmuje. Karel Jernek byl zase skvělý herec. Když předehrál a udělal jsem to přesně podle něj, tak to bylo skvělé. Ladislav Štros byl velmi náročný, uměl všechno – báječně předehrávat, vymyslet zajímavou koncepci a měl smysl pro moderní herectví, nejvíc ze všech. Václav Věžník měl už být dávno v Praze –nejcennější jsou jeho ohromné znalosti pěvců, rozumí zpívání a je fanda, má obrovskou sbírku nahrávek. Pracoval jsem také s Přemyslem Kočím, Inge Švandovou, v televizi a filmu pak s Petrem Weiglem nebo Milanem Macků. Nikdy jsem neodmítl něco z těch důvodů, že by to šlo proti zpívání, naopak. Když jsem měl s něčím problémy, štvalo mě to tak dlouho, dokud jsem to neodstranil. Třeba v Carmen po rvačce s Donem José mi nestačil dech. Tak jsem trénoval na chalupě – běhal do kopce a nahoře zpíval. Může to znít úsměvně, ale pomohlo to. Dělal jsem hodně extravagantních a moderních inscenací. Má to smysl, když výsledek vyvolává nějakou emoci, třebas negativní. Musí to nějak zasáhnout a vzrušit. Například – v posledním obraze Evžena Oněgina přibíhá Oněgin a padá k nohám Taťány. Když jsme to dělali na škole, Oněgin běžel k Taťáně – a prošel vedle ní. Neobjal ji, nepodíval se na ni. Zdánlivě banální maličkost, ale zapůsobila, až zamrazilo. Neuznávám efekt pro efekt. Všechno se modernizovat nedá, jsou některé tak posvátné tituly, že by se předělávat neměly. Taky sleduji inscenace v německé televizi – vymýšlejí si, aby co nejvíce šokovali, ale brutality je již tak dost. Vidím to podobně jako ve výtvarném umění. Když se dívám na obraz, tak mi musí něco říkat. Dnes kolikrát pochybuji, jestli vůbec ten umělec dokáže namalovat něco reálně, jestli vůbec umí řemeslo. V muzice je to totéž. Pokud je inscenace řemeslně zvládnutá, může třeba i naštvat – ale musí to být profesionální. S takovým názorem občas narazím. Dnes se hledají efekty, režiséři se předstihují v tom, co víc šokuje. A když je tam nějaká drastická nebo erotická scéna, stoupá návštěvnost. Ale myslím, že dál už to nepůjde, vrátí se to k romantismu, ženy budou více zahalené a tím víc přitažlivé. Pedagogické působení Teď už mám na HAMU jen externí malý úvazek a věnuji se talentovaným dětem –nejhorší jsou totiž staré návyky získané špatným vedením už třeba na konzervatoři. Řeknu bajku, která se na to docela hodí. Žába se ptala stonožky, kterou nohou vykročí první. Stonožka o tom začala přemýšlet a přestala chodit. Když se pěvec soustředí jen na funkci hrtanu, potom zpívá podvázaně a to nerozvážete. Je důležité, aby kantor vedl začínajícího zpěváka zdravou cestou zpívat na pocitu a ne na základě nějakých funkcí hrtanu. Důležitá je i tělesná kondice. Sportoval jsem a vedu k tomu i své studenty. Ti, kteří se pohybují a sportují, vypadají na jevišti jinak, úplně se liší od ostatních. Třeba Richard Haan, takové moje dítě, byl stále nějak nastydlý. Postrčil jsem ho, aby chodil do sauny – a on nakonec přeplaval La Manche. Zpěvák je snůška nervů. Napřed ho musíte pohladit, pochválit, adekvátně samozřejmě. Pak lze říct chyby. Jinak se zašprajcuje. I na předání zkušeností je třeba talent – znám skvělé umělce, kteří to neumějí. Vyžaduje to obrovský kus psychologie. Opera nezajde, zaplaťpánbůh, vydržela toho tolik. Neříkám, jako většina mých kolegů, že se dělala dobře jen za naší doby a dneska je všechno špatně. Nepatřím mezi staromilce. Pro dnešní studenty jsou ohromnou výhodou otevřené hranice a neomezená svoboda projevu. Trošku mě ale štve, když se jich zeptám, kdy byli naposledy na představení v ND, tak z třiceti se přihlásí čtyři. Přeji těm mladým méně zbytečných konkurenčních třenic – a hlavně zdraví. •



s t u d i e , k o m ent á e Foto archiv

novinky soudobé hudby ii. iv. otomar kvch: smycový kvartet . 5  Jiří Štilec Do hudebního života vstoupil skladatel Otomar Kvěch (1950, Praha) v sedmdesátých letech spolu s řadou vrstevníků a kolegů, s nimiž se často neformálně stýkal a debatoval zejména o otázkách vztahu soudobé hudby k posluchačům. Byli to tvůrci jako Vladimír Tichý, Miroslav Kubička, Pavel Jeřábek, Štěpán Rak, Juraj Filas či Jiří Gemrot. Ve svém životě spojil Otomar Kvěch několik profesí. Na prvním místě skladatele, ale i interpreta, hudebního režiséra, organizátora (redaktora, dramaturga či producenta) a pedagoga. Jeho skladby (například Klavírní trio, Symfonietta Proměna a další) začínají od sedmdesátých let pronikat do koncertního života, rozhlasového a televizního vysílání (napsal několik úspěšných dětských rozhlasový oper), získává řadu cen ve skladatelských soutěžích. Na konci sedmdesátých let, jak sám říká, znovu důkladně promýšlel svůj vztah k výrazovým prostředkům tzv. Musica Nova, což se projevilo například ve Smyčcovém kvartetu č. 4 nebo v Symfonii Es dur. V osmdesátých letech se k těmto otázkám vrací znovu a dospívá k novému, respektive „staronovému“ oproštění své hudební řeči - výsledkem této definitivní orientace a nalezení vlastní cesty jsou zejména Symfonická passacaglia RUR, Symfonie pro smyčcové kvarteto a orchestr, 5. smyčcový kvartet a velký klavírní cyklus Album. I v obtížných podmínkách devadesátých let napsal několik větších kompozic – Serenatta noturna pro smyčcový orchestr, smyčcové kvartety č. 6, 7 a 8, Sextet pro hoboj, harfu a smyčcové kvarteto, Symfonie s názvem Čtvero ročních dob, Písňový cyklus Crescendo, melodram na slova Emy Destinnové, Varhanní sonátu č. 4, – vesměs na základě konkrétních objednávek. Úspěšné bylo i provedení obrazu Kassandra a trójský kůň v Německu v roce 2004. Ke svému Smyčcovému kvartetu č. 9 Otomar Kvěch říká: „Hudební kompozice bývala řemeslem. Skladatel dostal objednávku a za honorář pracoval. Od dob romantismu se však hudba stávala více a více osobní výpovědí svého tvůrce. Takto pracující skladatel pak nečekal na zadání, ale psal z vnitřní potřeby a svá díla posluchači vlastně „vnucoval“. Není pak divu, že v takových situacích docházelo ke konfliktům mezi autorem a publikem. I když to neplatí beze zbytku, praotcem těchto romantizujících postojů tvůrce je v hudbě Ludwig van Beethoven. Aniž bych se chtěl dopustit jakéhokoliv srovnávání své práce s díly Beethovenovými, musím konstatovat, že mnohé z filozofie Beethovenovy je v mém novém Kvartetu č. 9 obsaženo. Jde o zcela subjektivní výpověď už ne mladého chlapa, který začíná být někdy unaven nejen z důvodu postupujícího věku, ale také následkem nikdy neustávajícího boje s hlupáky, polovzdělanci, sobci, ignoranty, ale také s cynismem doby, která povětšinou preferuje nízkost a povrchní zábavu za výsměšného pohrdání vrcholy evropské vzdělanosti. A protože tento chlap chápe, že popsaný boj asi nikdy neskončí a je jakousi obtížnou konstantou života, touží po klidu svého vnitřního světa. Ten útěk je však díky realitě spíše vysněná vidina, než uskutečnitelná možnost. Pro muzikanty ctící tradici a své profesionální předchůdce, jakým jsem já, je číslo 9 v nadpisu skladby výjimečné. Od Beethovenových dob každý skladatel píšící devátou symfonii na Beethovena myslel. Protože já už těžko napíšu 9. symfonii, přenesl jsem mystiku tohoto čísla na svůj 9. smyčcový kvartet se snahou zkomponovat maximálně závažné dílo. Všemi větami prostupuje citát – 1. věta jím začíná – grego-

Otomar Kvěch

riánského chorálu se slovy Veni creator spiritus (Přijď Duchu stvořiteli). Je to zoufalé volání jedince, který nenachází vnitřní klid na vlastní tvůrčí práci. V první větě toto volání přinese oslavu (v polovině věty je nutné „zaříkat“ znovu – odstředivé síly vedoucí k rozpadu jsou velmi silné) všech těch skvělých počinů evropské kultury symbolizovaných citáty z 1. věty Beethovenovy 9. symfonie a mnoha dalšími skrytými postupy, které jsou obsaženy ve tkáni hudby a odvozeny ze všech možných devátých symfonií. Ve 2. větě je volání „Ducha stvořitele“ slabé. Dostavuje se kolotoč nesourodých ploch, obraz všech možných tlaků a honiček, kterým jsme vystaveni a které úmorně dopadají na naše vědomí. 3. věta je introvertním vysněným útěkem do vnitřního já. Je to sen o budoucnosti a z tohoto hlediska mohou ony tři věty mého 9. smyčcového kvartetu znamenat minulost, přítomnost a hypotetickou budoucnost.“ Jak už uvedl autor, Smyčcový kvartet č. 9, který byl dokončen v roce 2007 (celkové trvání díla cca 23 minut) a premiérován na festivalu Nekonvenční žižkovský podzim 2. října 2007 v provedení Pražákova kvarteta, má třívětou stavbu – 1. Invokace, Allegro ma non troppo un poco maestoso, 2. Invokace, capriccioso. Allegro moderato, 3. Molto tranquillo. Citace středověkého hymnu Veni creator spiritus, jehož autorem je Rabanus Maurus (776–856) je asi nejnápadnějším a výrazově nejdůležitějším tematickým i obsahovým rysem celé kompozice. V první větě se tato invokace objevuje hned v úvodu třikrát za sebou v zajímavé zvukové podobě s visící „svítivou“ prodlevou na tónu e3, teprve po této trojí invokaci přichází důležité hlavní téma první věty v sekundu – centrální tón f1 je obklopen šestnáctinovým pohybem až ke spodní velké tercii (des1) a vrchní zv. sekundě (gis) s následujícími kvintovými zdvihy. Ty však autor již uplatňuje jako součást názvuku na první větu Beethovenovy Deváté symfonie (typický pohyb prázdných kvint), v expozici se ještě objevuje v části Pochissimo meno zpracování vedlejšího tématu Beethovenovy 9. symfonie, ve střední prováděcí části nebo, chceme-li, na konci expozice se kromě úvodního zajímavé-

studi e, k omen t áe

práce s tímto chorálem a pro celkové pojetí. Je to dílo, které nechce rezignovat na velké principy evropské kultury a vzdělanosti ani na tradiční atributy umělce v klasickém evropském pojetí umění zejména jako – i když nejen jako – naprostá řemeslná zručnost a dokonalost, jako schopnost navázat na vše předchozí a zároveň reflektovat vše okolní. V tomto smyslu je Kvěchův nový Smyčcový kvartet č. 9 možno označit jako projev postmodernistického proudu. Otomar Kvěch je jedním z nejvzdělanějších a řemeslně nejvybavenějších tvůrců své generace. Řada jeho studentů na Pražské konzervatoři nebo na HAMU právem obdivuje jeho rozhled ve všech oblastech soudobé hudební literatury, jeho svrchované kompoziční řemeslo, mimořádné sluchové dispozice i paměť, která mu umožňuje bez problémů zahrát u klavíru kterékoliv místo ze světových partitur. Tato důkladná znalost a velmi úporné a poctivé hledání „vlastní tvůrčí cesty“ ho dnes opravňují k tomu, aby mohl formulovat v tvůrčí i konfesní rovině svůj názor bez ohledu na efemérní módní vlny nebo další tlaky. Je to zároveň i jeden z klíčů nejen ke Smyčcovému kvartetu č. 9, ale i k dalším skladbám z jeho tvůrčí dílny: „Dnes se už vůbec nestarám o to, jak bude kdo z hlediska užitého stylu mou hudbu posuzovat. Sám považuji názor, že jedině správná a možná stylová linie pro soudobého skladatele je větev Schönberg – Webern – Darmstadt – atd., za nepřihlížející ke skutečnosti a za ortodoxně netolerantní. Kam se do takovéhoto vidění vejdou stále více provozovaní Šostakovič, Poulenc, Britten, Gershwin, Bernstein, a další? Neukazuje náhodou fakt stále četnějších provádění těchto autorů skutečnost, že prosazovaná teorie o „jedině správné avantgardní“ linii se v praxi neprokazuje? Existují knihy, antologie hudby, shrnující alba CD, kde výše zmíněného Poulenka, Gershwina, Bernsteina, řadu jim podobných a jejich mladší následovníky najdete jmenované jen okrajově, nebo vůbec ne. Tu a tam jsou hodnoceni pohrdlivě jako nezajímaví, problémoví, retardující a možná i pro další vývoj hudby škodliví skladatelé. S takovýmito přívlastky jsem se potkal i u své tvorby. Neříkám, že mi to bylo vždy milé, nakonec jsem však v této otázce dospěl k jistému nadhledu. Ve svém Requiem jsem jako pointu použil větu z biblické knihy Kazatel: ,Pouštěj chléb svůj po vodě, nebo po mnohých dnech najdeš jej. Všeho, což by předsevzala ruka tvá, podle své možnosti konej. Všechno dílo postaveno bude před soud‘. Chápu to jako výraz postoje: Zde předkládám své myšlenky, své hudební obrazy a věřím, že se nalezne alespoň pár mozků a srdcí, které se upřímně pokusí pochopit, co jsem chtěl říct a proč jsem to dělal zrovna takhle.“ • Náčrtek Smyčcového kvartetu č. 9

Repro archiv

ho názvuku na další středověkou sekvenci Dies irae (takty 113 a 114 ve violoncellu) objevuje opět návrat úvodní trojí invokace Veni creator spiritus ve stejné sazbě jako v úvodu, i když druhé a třetí uvedení chorálu je zkráceno. V prováděcí části Allegro ma non troppo, un poco maestoso se objevují autorem zmíněné postupy z různých Devátých symfonií velkých evropských tvůrců – Antona Brucknera, Franze Schuberta, Antonína Dvořáka, Dmitrije Šostakoviče a Gustava Mahlera. Nejsou to citace v pravém slova smyslu, ale spíše jakési harmonicko-melodické progrese stylizované tak, aby tvořily jen jakýsi „pevný základ další perspektivy“. Zrcadlová repríza obsahuje beethovenovské téma a pak v kódě téma hlavní. Věta přináší dramatičnost a značné, až drásavé napětí. Druhá část Invokace. Allegretto zeffiroso označená jako Capriccio přichází opět s citací hymnu Veni creator spiritus – ve zvukově a barevně velmi křehké, dórsky podbarvené podobě. A od taktu č. 11 Allegro vivo přichází jeden z nejprudších kontrastů celého díla – intonace inspirované rockovou oblastí a rytmickým vzorcem hi-hat a velkého bubnu s tečkovaným rytmem. Opět přichází chorálová citace s triolovými figuracemi a potom další dva intonační okruhy – „sladce líbezná přes dvě oktávy rozklenutá melodická figura“ a další prvek – folklorizující zářezy (čtvrtka s tečkou a osminka) akordického disonantního tvaru (d1, b1, e2) v prvních houslích. Tyto intonační okruhy jsou nejprve konfrontovány, přičemž tato sukcesivní konfrontace je stále rychlejší a rychlejší až přechází v paralelně simultánní, aby opět nastoupil v části Poco meno. Solenne hymnus Veni creator spiritus. Tato zdánlivě rozuzlující a uvolňující plocha však nekončí celkově chaotické mihotání všech předchozích elementů. Ty po tremolu na tónu d1 v prvních houslích opět nastupují v (post)modernistické podobě celkové dekonstrukce a demontáže. Druhá věta nekončí unisonem na jednom tónu, tak jako věta první, ale disonantním tvarem cd f h as1 f2 h3 – vlastně jakousi podobou zahuštěného, ostře disonantního kvartového akordu. Třetí, závěrečná věta Smyčcového kvartetu č. 9 Otomara Kvěcha, Molto tranquillo, přináší asi nejvíce klidu a naděje z celého díla. Vstupní téma je sice odvozeno z hlavního tématu první věty, ale je augmentováno, melodicky „rozšířeno“ do rejstříkových oktávových transpozic a tudíž je více rozezpíváno, navíc i metrorytmicky daleko více „zklidněno“, jako by více získává onen hymnický charakter. Důležitým prvkem, který se v souvislosti s tímto tématem, ale i s celou poslední větou objevuje, je motiv ze 7. a 8. taktu – střídání durového a mollového kvintakordu s postupem k oktávě. Od 19. taktu se základní chorálové téma objevuje ve tříčárkované poloze v jakési „nebeské“ podobě (autor hovoří sám o „zbožném přání a touze po katarzi, tvůrčím duchu“), od taktu 25 však následuje plocha velmi teskné nálady. Ve středním díle závěrečné části se opět objevuje jako cantus firmus chorál a zajímavé metrorytmické prvky členící hudební proud, v repríze úvodního dílu (Maestoso) přichází tentokrát již skutečně hymnicky pojaté úvodní téma v akordické sazbě. Třetí věta i celý smyčcový kvartet končí sólem violy, s jejímž mužně lyrickým zpěvem se autor ztotožňuje. Je to opět variace na chorál nejprve v pizzicatových akordech a pak v jednohlasém zpěvu, který ústí nejprve do tónu c, pak do prázdné kvinty c - g a do zcela finálního tremola (napadá mne zde ono – co je pevné, to se chvěje) na tercii c2, e2. Smyčcový kvartet č. 9 Otomara Kvěcha je dílem hluboce subjektivním a přitom prostřednictvím subjektivního pohledu komentuje řadu jevů současného světa. Výpověď o tomto světě je pro autora tím nejdůležitějším úkolem. Pokud bych měl hovořit o podtitulu tohoto díla a pominout onu důležitou symboliku čísla devět, pak bych určitě volil přívlastek „chorální“. Nejen pro fakt citace chorálu, který skutečně důsledně prochází všemi větami, ale i pro způsob





s t u d i e , k o m ent á e

tre boemi in italia

iv. jakub jan komárek boemo ﹙()'!–(%)﹚  Stanislav Bohadlo Od teologie k divadlu a hudbě all’Angelo Custode Období do roku 1695 je v Římě ve znamení boje Ludvíka XIV. o nezávislost na papežových bulách. Dosud neznámý Komárkův tisk z roku 1690 tuto situaci ilustruje. ASSERTIONES THEOLOGICAE DE GRATIA à P. Andrea Kolleniz o 12 bodech má rozměr plakátu (375 x 460 mm) s vynechanými údaji pro dopsání měsíce, dne a hodiny konání avizované přednášky a patří mezi tisky akademických tezí, slavností a divadelních produkcí, které tvořily celou jednu linii Komárkových zakázek. Komárek také v roce 1692 sestavil vlastní text nadepsaný Lo stampatore a chi legge, kterým se jako tiskař obrací samostatně na čtenáře dramatu Alessandra Guidiho (1650– 1712) L’Endimione (52). Je to mezi Komárkovými tisky jeden z mála významných literárních autorů a spoluzakladatel věhlasné římské „Arkádie“ – literární akademie pojmenované podle bájné řecké krajiny. Komárek připomíná, že hra „byla čtena“ (nikoliv hrána!) několik měsíců před vydáním při shromáždění Arkádů a odhaluje skutečné jméno autora. Guidi pak byl svými přáteli přesvědčován, aby ji dal vydat. Největší zásluhu přitom Komárek připisuje právě královně Kristýně, jako by byl velmi podrobně zpraven o všech jejích mecenášských činech vůči vynikajícím „Professori“ věd, sama připojujíc některé své verše. „Proto jsem se ujal tisku této skladby, která se zrodila, abych tak řekl, z královského pokolení a byla živena urozenou vzdělaností, a kvetla…“. Dále Komárek sděluje, že autor prohlásil, že to je jeho jediné dílo, protože veškerou poezii, kterou v mládí napsal, zahodil. Autenticita tohoto textu dává tušit, že Stampatore Boemo byl Guidimu velmi nablízku. Téměř sebemrskačskou kajícnou zpovědí je italsko-španělská Vida interior del … Señor Don Juan de Palafox, y Mendoza [1600–1659] o 585 stranách z roku 1693. Zrcadlové vydání zpovědi hříšníka v obou jazycích zdůvodňuje Avvertimento al lettore, které je opět nepochybně Komárkovým textem. Je zakončeno kustodem sestaveným z osmi kolónů, stejných, jaké použil k orámování teze Assertiones theologicae pro Collegium Germanicum & Hungaricum v roce 1690. Popisuje zde, jak se do Říma dostala dotyčná kniha vytištěná španělsky v Seville 1691. Líbila se několika učeným a zbožným osobám jako užitečná pro duše. Měla se přeložit do italštiny a pak tisknout. „Berouce však v úvahu, že by nebylo snadné dodržet styl v překladu, aby příliš neztratil z přirozené vroucnosti, energie, duchovnosti a vlastnosti svého originálu; a protože na druhé straně by bylo jen málo těch, kteří perfektně ovládají španělský jazyk, a další ještě, kterým pomůže překlad, bylo všemi rozhodnuto dát ho do lisu v obou jazycích…“ Komárek otiskl i privilegium španělského krále z roku 1691 pro tuto knihu, z něhož je patrné, jak odlišné byly podmínky pro tiskaře ve Španělsku a v Papežském státě: „A nařizujeme, že žádná osoba bez vaší licence nemůže tisknout řečenou knihu pod trestem ztráty knih, tiskařských nástrojů a strojů, které má; a kromě toho 50 tisíc maravedisi, z nichž třetinu dostane udavač…“ Včetně dedikace Dona Michele di Bergara má obsáhlá publikace na 130 stran aprobací, úvodů a doporučení. V tak komplikované edici je pochopitelné, že „Juan Jayme Komarek, Bohemio“ připojil celou stranu Errori della Stampa Italiana a totéž pro tiskařské chyby ve španělské části. Je nepochybné, že Komárek se v Římě setkával s hudbou jako farník v kostele S. Andrea delle Fratte pravidelně a zá-

roveň přicházel do styku i s jejími kuriózními podobami z pozice tiskaře. Ve vzpomínaném obrazovém albu Museum Romanum sive thesaurus eruditae antiquitatis Michaela A. Causei de la Chausse (1690) např. otiskl tři rytiny (rytce P.S.B., tab. 15, 16, 17) staroegyptského hudebního nástroje „sistrum aegyptiacum“, které pocházely ze sbírek římských sběratelů L. Strozziho, Gio. P. Dellorii a P. Burghesia. Autor, jehož portrét tvoří frontispis, získal jednu vyobrazenou kamej od Giovanniho Ciampiniho, kmotra Komárkovy dcery Margarity Terezie. Římský nototisk se v 17. století přeorientoval z monumentálních vydání palestrinovské polyfonie zejména na „drammi in musica“ – tj. duchovní hry s hudbou a zpěvy, kde se výrazně angažovali kardinálové. Jednalo se ovšem o tisk libret a nikoliv partitur, které zůstávaly v autografech a opisech. Podíl kardinálů na tvorbě a provozu této specifické římské subkultury byl pozoruhodný. Jednou z prvních v řadě těchto produkcí s recitativy, ariettami a sbory byl S. Alesio (1632) s libretem od Giulia Rospigliosiho (později papež Klement IX.) a s hudbou Stefana Landiho (1587–1639), mj. maestro di cappella v S. Maria de‘ Monti. Soukromé představení pořádal Francesco Barberini a jedenáct sopránových rolí (ze třinácti) obdivoval i Hans Ulrich, Princ von Eggenberg, habsburský vyslanec, na jehož počest představení vzniklo. O šest let později dedikoval Landi svou šestou knihu árií jeho synovi, vévodovi krumlovskému, když se vrátil do Říma (1638). Zatímco ještě v roce 1667 a 1668 kardinál Chigi vyplácel „comici che hanno rappresentato le commedie a Carnevale“, rok 1689 představoval v hudebních a divadelních produkcích Říma zásadní zvrat. Papež opakovaně pod pohrůžkou trestu (i smrti) zakázal organizovat jakékoli typy karnevalových zábav a představení včetně duchovních [!] „na jevištích, vozech nebo pěšky“. Avšak Komárkova tiskárna se od konce roku 1689 nápadně rozrůstala nejen co do počtu vytištěných titulů, ale i nárůstem personálu. Hudební a s hudbou spojené tisky v tom hrály také svou úlohu. S Komárkovou rodinou jejich pomocníci a učni žili podle registru duší v letech 1689 až 1690 v jedné domácnosti v Collegio Nazzareno. Rok

Pomocník

Věk

1689

Gioseppo Rosatini

15

Domenico Guadagli 1690

Gioseppe Rosatini, garzone

– 14 [!]

Giancarlo Rostirola ve slovníkovém dodatku ke studii L’editoria musicale a Roma nel Settecento Komárkova tištěná libreta do roku 1700 neuvádí žádná. Prvním, dosud neznámým Komárkovým oratorním tiskem libreta, je text Antonia Magnaniho Absalon, kde je v titulu uveden i autor hudby „D. Ioanne Baptista Bianchini Sacrosanctae Lateranensis Archi Basilicae phonasco“, tj. s pomocí Wussína „kterýž slova rozumně vyřknouti umí“. Giovanni Battista Bianchini (+ 1708) byl skutečně dlouhá léta maestro di cappella baziliky S. Giovanni in Laterano, od roku 1687 ustaven jako phonascus (maestro di canto) v Oratorio di S. Marcello. Jeho doložená funkce a titul tak potvrzují jednoznačně hudební autorství Komárkova tisku, i když Angela Lepore tuto jeho kompozici nezná. Další dvě nejstarší známá libreta z Komárkovy římské bottegy pocházejí z roku 1690. Prvním je IL / BELLEROFONTE / dramma / da cantarsi nel Collegio Clemen- / tino nel Carnevale dell‘ / anno 1690. In Roma, nella Stamperia di Gio. Giacomo Komarek, / all’Angelo Custode, 1690. Tento 56 stránkový tisk poprvé zaznamenal Alfred Wotquenne v katalogu knihovny bruselské konzervatoře v roce 1901. Ve vysvětlujícím komentáři uvedl, že nenašel žádné zprávy o tomto libretu u Allacciho ani Riemanna a nevěděl o exis-

studi e, k omen t áe

Repro archiv

osobnosti vytiskl Komárek na saténu. Ani u tohoto libreta není dosud známa identifikace skladatele. Porovnámeli však údaje z libreta a data v Římě působících skladatelů v tomto roce, můžeme přiřadit Ottoboniho text ke skladateli Donatu Ricchezzovi (1648–1716) nebo Carlu Flaviovi Lancianimu (1661–1706). arald Borgir uvádí přibližnou dataci Ricchezova oratoria Il martirio di S. Eustachio „po roce 1689“ a L. Lindgren eviduje dokonce dvě provedení tohoto příběhu v průběhu roku 1690 v Římě: v Palazzo A. Ottoboni, únor 1690 a v Palazzo della Cancelleria, 26. února 1690. Z toho je tedy zřejmé že, spíše Lanciani je autorem hudby ke Komárkovu libretnímu tisku. •

Alessandro Guidi (Erilo Cleoneo): L´endimione, Gio“ Giacomo Komarek Boemo, Řím 1692

Repro archiv

tenci nějaké partitury nebo particella ani neznal jméno skladatele. Také popis exempláře z Florencie (Marucelliana) uvádí „parole e musica di autore ignoto“. Dosavadní komárkovské bádání tuto stopu nesledovalo, ale z Harris S. Saudersova hesla Francesco Gasparini (1661–1727) vyplývá podle shodných údajů a datace v soupise jeho děl (jeho heslo Komárkovo jméno neuvádí), že skladatelem hudby k tomuto představení byl právě Gasparini, který žil od roku 1682 v Římě, kde hrál na varhany v kostele Ch. di S. Maria de‘ Monti při koleji Colleg. de‘ Neofiti in cura de Pii Operari pravděpodobně až do svého odchodu do Benátek (1701/02). Kostel od architekta Della Porta leží na jižním konci ulice Strada de Serpenti a ulice, která vede od farního kostela SS. Quirico e Giulitta, tedy na spojnici nově koupeného Komárkova domu právě v roce 1690 a budoucí Komárkovy tiskárny a bydliště od roku 1701. Pravděpodobně žák B. Pasquiniho a A. Corelliho byl členem boloňské Accademi Filarmonica (1684), Accademia di S. Cecilia v Římě od roku 1689 a těšil se protekci kardinála Benedetta Pamphiliho, který byl protektorem Collegio Clementino na nábřeží Tibery s výhledem na Castel S. Angelo. Gasparini je také autorem oratoria Iudith de Olopherne triumphans na libretto Benedetta Pamphiliho pro Arciconfraternita del SS. Crocifisso v březnu 1689. Teprve počátkem 90. let bylo možné obnovit inscenace operních představení po papežském zákazu. Kardinálové Pietro Ottoboni a Benedetto Pamphili i španělský vyslanec se o to vážně zasloužili. První Gaspariniho operní produkcí byl Bellerofonte pro klementinskou kolej. Zde se tvořil jeho římský styl s obdivovanými recitativy od jeho současníků. Ačkoliv mu Quantz neprávem připisuje objev recitativu accompagnato, byl jeho skutečným mistrem, jak ho vychvaloval ještě Padre Martini. Ale v prvních jeho operách včetně opery Bellerofonte doprovázel árie samotným kontinuem a melodické nástroje se střídaly s hlasem. Z da capo árií Bellerofonte se dochovaly některé v archivech ve Vatikáně, ve Florencii a v Londýně. Ačkoliv jméno libretisty je u Beránkové uvedeno jako Ariodante Grassi (možná umělecká přezdívka), Sauders uvádí G. M. Contiho, který napsal libreto i pro Filipa Amadea (1665–1725), dalšího chráněnce kardinálů, k jeho dramatu La pace per la nascita del Redentore pro Palazzo Apostolico v roce 1701. Vysokou prestiž Gaspariniho umělecké osobnosti ilustrují i jeho styky. Podle svatební smlouvy se málem stal tchánem Pietra Metastasia, Alessandro Scarlatti mu svěřil k dalšímu vzdělání svého syna Domenika v Benátkách (1705). V roce 1689 tiskl u Komárka Andrea Penci La Visione, panegyrický spis na instalaci kardinála Ottoboniho na papežský stolec jako Alexandra VIII. (1689–1691). Jeho vnuk Pietro Ottoboni (1667–1740) byl krátce nato jmenován kardinálem a získal rychle pověst bezkonkurenčního patrona hudebních produkcí v Římě téměř na půl století. Královna Kristýna totiž téhož roku zemřela a kardinál Pamphili byl povolán do Boloně jako papežský legát (1690–93), takže skladatelé včetně A. Corelliho „přešli“ k Ottobonimu. Ze své rezidence v Palazzo della Cancelleria a z přilehlého kostela S. Lorenzo in Damasso vytvořil tento „fanatický milovník hudby“ středisko světské i chrámové hudby. Jeho největší vášní však zůstalo hudební divadlo. Pro tato představení najímal pokaždé na 20 zpěváků a 50 hudebníků, a přitom psal sám libreta, avšak většinou pod cizími jmény. Vytvořil i libreto k opeře Statira A. Scarlattiho pro znovuotevření divadla Tordinona v roce 1690 a byl protektorem akademie Arkádie (Crateo Ericinio). Ani nový papežský zákaz opery v Římě v letech 1698–1710 ho neodradil od další tvorby. Pietro Ottoboni tiskne v roce 1690 u Komárka ještě pod vlastním jménem své libreto Il martirio di San Eustachio, oratorio per musica. Roma, nella stamperia di Gio. Giacomo Komarek all’Angelo Custode. 1690. Oratorium bylo věnováno Marii Ottoboni, neteři Alexandra VIII. a některé exempláře pro významné



Saliceti, Giuseppe, Mariale teorico, e pratico, Komarek 1690; závěr Komárkovy dedikace Odoardovi Cybo



s t u d i e , k o m ent á e

 let pražské konzervato#e

iv. seznam absolvent3  Miloslav Richter Každý učitel je jistě rád, najdou-li jeho žáci po ukončení studia dobré uplatnění v praxi. Pro každou školu jsou úspěšní absolventi vizitkou kvalitních učitelů a dobrých učebních metod. Platí to i v případě Pražské konzervatoře. O tom, jak si vedli absolventi školy, nám dnes poví další z materiálů, které uchovává Knihovna Pražské konzervatoře. Popis dokumentu: Pod signaturou 2 C 221 je uložena kniha o rozměrech 370 x 250 mm. V tvrdých deskách je svázáno 60 listů, popsáno je 113 stran. Na první vnitřní straně můžeme číst německý nadpis: Verzeichniss der jenigen Zöglinge des Conservatoriums der Musik, welche seit Entstehung dieses Instituts den sechsjaehrigen Lehrcours absolvirt und bereits musikalische Anstellungen erhalten haben. (Volně přeloženo – Seznam chovanců konzervatoře hudby, kteří od vzniku tohoto institutu absolvovali šestiletý učební kurs a již získali hudební postavení.) Všechny zápisy jsou v němčině. Údaje jsou vepsány do následujících rubrik: Jméno chovance, místo narození, datum vstupu, nástroj, datum odchodu, mimořádná docházka po skončeném učebním kursu, pobyt a zaměstnání. Seznam je rozdělen do dvou oddílů. V prvním najdeme přes 500 absolventů instrumentálního oddělení z let 1816 až 1861. Ve druhém oddílu je pak zapsáno 19 absolventů a 42 absolventek

pěveckého oddělení z let 1823 až 1862. Záznamy o působišti jsou na některých místech opraveny a doplněny novějšími údaji. Občas se objeví stručný zápis: ist gestorben (zemřel). V knize je vložen dvojlist se statistickým přehledem uplatnění absolventů. Dočteme se tam, kolik z nich se dalo na dirigování, z kolika se stali orchestrální hráči, učitelé, vojenští hudebníci apod. Z množství údajů se pokusme sestavit stručný přehled. Velmi častým působištěm absolventů byly divadelní orchestry. Zajímá nás samozřejmě Stavovské divadlo v Praze. První, kteří tu našli uplatnění, byli dva absolventi konzervatoře z roku 1822: houslista Josef Slavík a flétnista Josef Spanner. Absolventů z roku 1825 sem nastoupilo dokonce devět – houslista Johan Urbánek, violoncellista František Boch, kontrabasista František Drechsler, hobojista Josef Redlich, fagotisté Martin Pošmaurný a Václav Neukirchner (později také profesor konzervatoře) a hornisté František Chott a Václav Noseck. K nim přibyly po čase zpěvačky Josefina Hagenbruchová, Františka Kničová, Kateřina Fritschová (všechny abs. 1827) a Vilemína Meitlová (abs. 1829). Původní záměr, to je získat pro Prahu kvalitní hudebníky, se začal uskutečňovat. Mnozí absolventi však hledali uplatnění i jinde.

Repro archiv

Záznam prvních absolventů školy, mj. je zde uveden houslista a skladatel Jan Kalivoda

 Repro archiv

Repro archiv

studi e, k omen t áe

Titulní strana seznamu absolventů Pražské konzervatoře

Statistický přehled uplatnění absolventů konzervatoře

Častým cílem mladých hudebníků byla vídeňská divadla Burgtheater, Josefstadt, Leopoldstadt nebo divadlo U korutanské brány. O orchestru posledně jmenovaného divadla píše ve svých Pamětech skladatel Hector Berlioz: „Kromě jistoty, ohně a skvělé techniky má tento orchestr také znamenitý zvuk. Dociluje toho přísným a přesným laděním a dokonale čistou hrou všech členů “ Z absolventů do roku 1831 jich v tomto vídeňském orchestru hrálo sedmnáct. Můžeme se právem domnívat, že ke kvalitě zmíněného souboru přispěli i tito odchovanci konzervatoře v Praze. Dalšími působišti byly divadelní orchestry ve městech Brno, Grätz (Hradec nad Moravicí), Pešť, Budín, Pressburg (Bratislava), Temešvár, Varšava, Wroclav, Cáchy, Frankfurt nad Mohanem, Stuttgart, Strassburg, Linz, Hannover, Berlín, Rotterdam, Petrohrad, Modena aj. Šlechtických kapel bylo u nás i v cizině v první polovině 19. století již méně. Také v nich našli uplatnění mnozí absolventi konzervatoře. Vzorem jim mohli být i někteří z profesorů, kteří hráli v kapele hraběte Pachty. Uveďme alespoň příklady: kapela knížete Lobkowicze v Roudnici nad Labem (zpěvák a kapelník Joseph Cartellieri, abs. 1829), kapela knížete Fürstenberga v Donaueschingen (houslista a skladatel Jan Kalivoda, abs. 1816), kapela knížete urn-Taxise v Regensburgu (hornista Matyáš Horáček, abs. 1825), kapela vévody v Koburgu, dvorní kapela ve Stuttgartu, kapela hraběte Gudoviče v Oděse aj. Hudba patřila vždy k lesku vojenských slavností. Uznání a oblibu získaly vojenské kapely i v civilním kulturním a společenském životě. Seznam, kterým se dnes zabýváme, uvádí působiště absolventů: kapela regimentu dragounů prince Hohenzollerna, harmonie reg. kavalerie Kinský, harmonie reg. Hessen – Homburg, reg. Bellegarde, reg. Hieronymus

Colloredo, reg. infanterie Ignaz kníže Giulay, reg. infanterie Liechtenstein, reg. Baron Vaquant, reg. baron Kutschera, reg. Hohenlohe, reg. Wellington, apod. Je celkem časté, že se hudebníci kromě vlastní praxe věnují i vyučování. Někteří z absolventů konzervatoře se po čase vrátili zpět a stali se na „své“ škole profesory. Byli to např. klarinetista František Tadeáš Blatt, flétnista Antonín Eiser, hornisté Jan Janatka a Josef Kail, fagotista Václav Neukirchner, kontrabasista Josef Hrabě, trombonista Václav Smita aj. Mnohé z nich bychom podle našeho seznamu absolventů našli jako učitele na hudebních školách a konzervatořích v různých končinách světa: ve Vídni, Salcburku, Berlíně, Kolíně na Rýnem, Moskvě, Barceloně (klarinetista a ředitel konzervatoře Václav Sawerthal, abs. 1840 ), New Yorku (fagotista Karel Husa, abs. 1843) apod. V dnešní exkurzi do dějin Pražské konzervatoře jsme „navštívili“ jen malý časový úsek. Snad i tento velmi stručný pohled do seznamu absolventů poslouží jako jeden z důkazů, že Pražská konzervatoř přispěla významně k rozvoji hudební kultury. •



s t u d i e , k o m ent á e Foto archiv

( let budovy státní opery praha

iv. nové nmecké divadlo éra georga szélla ﹙(55–(5$%﹚  Jitka Slavíková Nástupcem ředitele Leopolda Kramera se stal Robert Volkner (1871–1950), režisér a divadelník s mnohaletými zkušenostmi (řadu let řídil městská divadla v Lipsku, od roku 1926 Neue Wiener Bühne). Věnoval se především činohře, vedení opery přenechal nově jmenovanému šéfdirigentovi Hansi Wilhelmu Steinbergovi (1899–1978), který byl v letech 1925–27 hlavním dirigentem Zemlinského. Steinberg nastudoval mj. Elektru, Dona Giovanniho, Falstaffa, Mistry pěvce norimberské, Otella, Prodanou nevěstu, Busoniho Arlecchina, Corneliova Lazebníka bagdadského, Weinbergerova Švandu dudáka a Netopýra Johanna Strausse. Jeho Káťu Kabanovou 21. 1. 1928 ocenil sám představení přítomný Leoš Janáček. Po své druhé sezoně Steinberg přijal nabídku na místo ředitele frankfurtské opery a Robert Volkner musel hledat nového šéfa opery. Našel ho v dvaatřicetiletém Georgu Széllovi (1897–1970), který v NND už působil za Zemlinského v roce 1919. Rodák z Budapešti, vystudovaný klavírista, dirigent a skladatel (mj. u J. B. Foerstera ve Vídni), uplatnil hned od začátku své skvělé muzikanství a jako dirigent i ředitel dosáhl umělecké úrovně, která předznamenala jeho pozdější kariéru v Metropolitní opeře v New Yorku. Byl typem racionálního dirigenta s dokonalým sluchem a neústupně vyžadoval přesnou realizaci skladatelovy partitury. Nařizoval zkoušky i před reprízami a jednotlivé tituly v krátkých intervalech přestudovával. Széllovy hudební zájmy pokryly téměř celou operní historii. Ačkoli jeho repertoár byl založen na Mozartovi, Wagnerovi (během osmi sezon řídil deset Wagnerových oper, od Bludného Holanďana k Parsifalovi) a Straussovi, dirigoval také mnoho oper Verdiho a Pucciniho, francouzské opery, Borise Godunova a samozřejmě Fidelia a Čarostřelce. Pokračoval v inscenování českých oper a nastudoval Smetanova Dalibora, Dvořákova Jakobína (při premiéře 8. 6. 1934 hostoval český basista Pavel Ludikar, člen newyorské Metropolitní opery), Janáčkovu Její pastorkyňu a Křičkova Bílého pána. Pozornost věnoval pražským německým skladatelům (Hans Krása, Fidelio F. Finke a eodor Veidl), se zájmem sledoval soudobé operní dění v zahraničí, a do repertoáru tak mohl zařadit nová díla včetně Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu, Weillovy opery Vzestup a pád města Mahagonny, Gurlittových Vojáků a Zemlinského poslední opery Křídový kruh. Széll spolupracoval s celou řadou vynikajících režisérů, jakými byli Herbert Graf, Oscar Fritz Schuh, Renato Mordo a Otto Erhard, a stejné štěstí měl při výběru sólistů. Mnozí význační pěvci té doby nesměli ve 30. letech vystupovat v Německu a rádi přijali angažmá v Praze. Mladí pěvci pak přicházeli do Prahy sbírat zkušenosti a rozvíjet svůj talent. Protože během svého pražského angažmá absolvoval Széll řadu zahraničních turné, přijal jako svého spolupracovníka Fritze Zweiga (1893–1984), rodáka z Olomouce a Schönbergova žáka ve Vídni. Do Prahy emigroval z berlínské opery Unter den Linden, kterou musel z rasových důvodů opustit. Mladší dirigentskou generaci zastupovali Max Rudolf, Hans Georg Schick a Kurt Behr. Italskou část Széllova repertoáru dirigoval v sezoně 1932/33 Antonino Votto (1896–1985), který později působil v milánské La Scale. Slavný rakouský dirigent Erich Kleiber (1890–1956) zde hostoval v červnu 1935 (Smetanova Hubička a Straussův Růžový kavalír).

George Széll

K povinnostem šéfdirigenta patřilo provedení minimálně čtyř symfonických koncertů za sezonu. Széll uváděl Brahmse, Mahlera, Brucknera, Beethovena, Schulhoffa aj., i své učitele, J. B. Foerstera a Maxe Regera. Kromě Foerstera byli zastoupeni další čeští skladatelé, Antonín Dvořák (Osmá symfonie, violoncellový koncert h moll a klavírní koncert g moll – ten 27. 10. 1933 hrál Rudolf Firkušný), Vítězslav Novák, Josef Suk. V programu koncertu 25. 5. 1936 se Széll patrně poprvé setkal s hudbou Bohuslava Martinů (violoncellový koncert s Bohušem Heranem), což mělo šťastné pokračování v jejich americké emigraci. 18. 2. 1932 se o dirigentskou taktovku podělil s Mauricem Ravelem, který řídil svůj klavírní koncert. Během pražských let hostoval také u České filharmonie. Rostoucí politické tlaky nacistického režimu v sousedním Německu donutily Szélla v roce 1937 k emigraci přes Glasgow do USA. Do Prahy se po válce vrátil už jen dvakrát, a to na festival Pražské jaro, kdy dirigoval Českou filharmonii (3. a 4. 6. 1959, Beethovenův Coriolanus a Devátá symfonie) a svůj Clevelandský orchestr (10. 6. 1965, Berliozův Římský karneval, klavírní koncert Samuela Barbera a Beethovenova Třetí symfonie “Eroica”). Podobně jako Zemlinského éra i Széllova etapa patří k vrcholům stodvacetileté historie divadelní budovy Státní opery Praha. OSLAVY 120 LET – DUBEN 2008 (10. 4. 2008) Fantom opery (balet), taneční hororová love story.Hudba: Petr Malásek, libreto, choreografie a režie: Libor Vaculík, dirigent: Pavel Šnajdr, scéna: Martin Černý, kostýmy: Ľudmila Várossová; premiéra.

studi e, k omen t áe

herbert von karajan – poslední diktátor  Zdeněk Vokurka Vyprodaný a květinami vyzdobený Zlatý sál vídeňského Musikvereinu, televizní kamery, mnoho prominentů, takové bylo ovzduší 28. ledna při zahájení cyklu koncertů ke 100. výročí narození Herberta von Karajana (5. 4. 1908 v Salcburku). Poctu legendárnímu gigantu taktovky vzdala Berlínská filharmonie s hostujícím dvaasedmdesátiletým Seiji Ozawou, Karajanovým žákem, stejně jako pětačtyřicetiletá houslistka Anne-Sophie Mutter, Karajanův objev z roku 1976. Publikum nadšeně poslouchalo Beethovenův houslový koncert, Čajkovského Patetickou symfonii a ještě přídavek, Sarabandu J. S. Bacha. Tady není třeba předkládat nějaké rozmáchlé úsudky. Provedení každého díla zcela určitě znělo v Karajanově zvukové představě, v precizních tempech, stejně jako s technickou brilancí a noblesou zahraný houslový koncert vynikající Anne-Sophie Mutter. Koncertu přítomná vdova Eliette byla nepochybně šťastná, že Karajan žije prostřednictvím svých žáků. Vytahuji ze svých Rozházených listů vzpomínku, dotek osobnosti. Ze všech velkých dirigentů, které jsem poznal, nejčastěji vzpomínám na Herberta von Karajana. Už samo jméno zní přitažlivě. Kdo ho neviděl na dirigentském stupínku, nebo kdo soustředěně neposlouchal jeho dokonalé studiové záznamy, jak se zmocňoval svých oblíbených vídeňských klasiků, jak mu „seděl“ Bruckner, Brahms, Strauss, jak působil nesmírnou radost starému finskému mistru Jeanu Sibeliovi prováděním jeho symfonií, takový zaujatý diskofil by neměl meškat a stále poslouchat jeho nahrávky v pohodlí vlastních salónů. Karajan se už za svého života stal legendou. Spatřit ho na koncertním pódiu bylo velkým snem mnoha hudebních fanoušků. Když se Karajan s Vídeňskými filharmoniky objevil v Praze poprvé, psal se rok 1963. Publikum a mnoho kritiků bylo nadšením u vytržení. Shodou náhod jsem se o rok později, koncem června, dostal do Vídně. Samozřejmě jsem byl rád, protože jsem mohl navštívit koncert Vídeňských filharmoniků ke stému výročí narození Richarda Strausse. A tady, ve Zlatém sále Musikvereinu, jsem měl možnost být Herbertu von Karajanovi opravdu nablízku. Muzicíroval s filharmoniky a upnul se k fantastickým variacím Don Quijote a k symfonické básni Tak pravil Zarathustra. Vůbec mi nevadilo, že jsem si tehdy za pouhých 150 šilinků opatřil sedadlo na pódiu, hned za řinčícími činely, za glissandy harf a šuměním větrníku. Muzikanti mu říkají „Luritt“. Odměnou mně byl blízký zpěv sólového violoncella, jímž se Strauss soucitně loučí se svým ztroskotaným hrdinou Quijotem. Především jsem přímo pohlédnul do tváře Karajana, na jeho ruce, jak kreslí ve vzduchu linie, které pečlivě sledují průběh energie. Klíč pro budoucí poznání jeho osobnosti. Ze žluté obálky vytahuji další výstřižky a poznámky. Není v tom řád, ale mám radost, když každá druhá ve mně vyvolává vzpomínku. Tady například program s přilepenou vstupenkou na koncert Herberta von Karajana na Pražském jaru v šedesátém šestém roce. Přijel s Berlínskou filharmonií. Anebo tady. Pražské jaro v roce 1969. Karajan se po třech letech vrací s Berlínskou filharmonií. Řídí prý nejdokonalejší orchestr světa. To už jsem se pohyboval v blízkosti Pražského jara a stále si vybavuji rozhovor, jakou politickou námahu muselo vynaložit tehdejší vedení festivalu, aby Karajana ve vší diplomatic-



ké nonšalantnosti odvezlo přímo od letadla do hotelu Jalta na Václavském náměstí. Tahle dirigentská hvězda a magnát uměleckého průmyslu přiletěl z tehdejšího Západního Berlína svým soukromým tryskovým letadlem. Sám ho pilotoval. Karajan se opět stal senzací jarní Prahy. Na jaře roku 1970 jsem bez rozmýšlení přijal nabídku České filharmonie, abych vedl koncertní oddělení. V organizaci hudebního života jsem byl už slušně vybaven, takže jsem se okamžitě mohl podílet na přípravě oslav 75. výročí založení České filharmonie. Pronikal jsem také do nekonečných rokování o výpravách orchestru na koncertní cesty. V létě roku sedmdesát jedna Česká filharmonie odjela na festival do Salcburku. Měla před sebou pět velkých koncertů s tehdejší světovou uměleckou elitou. A potkala mě další pozoruhodná událost. Za filharmoniky jsem přijel až na jejich závěrečný koncert s Herbertem von Karajanem. Bylo to zvláštní, Karajan se doživotně upsal pouze dvěma orchestrům,Vídeňské a Berlínské filharmonii. K pultu jiného orchestru nikdy nepřistoupil. V Salcburku však učinil netušenou výjimku a České filharmonii určil jediný termín, neděli 15. srpna. Na program zařadil Bachův koncert pro čtyři klavíry a smyčce a Dvořákovu Novosvětskou. Bachovo dílo Karajan řídil od klavíru, sám hrál na čtvrtý nástroj. Přesněji dal nástup a ostatek držela pohromadě pouhá jeho přítomnost. Na provedení Dvořákovy symfonie Z Nového světa kritika spotřebovala snad všechny superlativy. Pro pozorování Herberta von Karajana se hodí nejlépe Salcburk. Narodit se v tomto městě už samo o sobě je štěstí. Obejme vás životodárná síla hudebního génia Mozarta, důvěrného společníka našich intimních chvil. Herbert tu vyrůstal v řecko-makedonské rodině. Když vzpomínal na své mládí, vždycky připomínal svého staršího bratra. „Já jsem statnější a silnější, ty jsi malý a slabý.“ Proto se věčně považoval za dítě, trvale přehlížené. A neustále parodoval výrok Richarda Wagnera: „Nechci být císařem ani králem, chci být dirigentem!“ Zkušenosti nás poučují, že pocit méněcennosti může být nejlepším předpokladem pro budoucí velikost. Rozhodl se, že se stane velehvězdou. A byl natolik chytrý, aby věděl, jak na to. Nepotřeboval mnoho času, aby se zmocnil nejméně sedmi prvořadých dirigentských pozic. Vládl nejbohatšímu festivalu. Se značnou dávkou ironie mu byl přisouzen titul generální hudební ředitel Evropy. Za své úspěchy užíval bohatství. Kolik může mít společného výčet historických událostí s přítomnou živou osobností! Nedočkavě jsem očekával příležitost, abych Karajana mohl na pódiu nebo v šeru operního domu zase vidět živého a vytěžit nová poznání. Přímý zážitek z několika dalších vystoupení v jeho nejdůležitějších působištích, na Salcburských slavnostních hrách nebo na koncertním pódiu v berlínském filharmonickém „Karajan-cirkuse“, na které jsem se vždy těšil, pokaždé potvrdily, že Krajanovy výkony jsou vrcholem všech znamenitostí. Umělec přímo posedlý faustovskou neukojitelnou vizí dokonalosti. Karajan nebyl nijak velký, byl to drobný chlapík, vysoký sotva 167 centimetrů, tváře trochu povadlé a vlasy už neměl tak dokonale upravené, jak vídáme na obálkách zvukových záznamů. Když vstoupil na pódium, byl podivuhodně rozzářený a vykračoval si s jistotou krále. Jakmile však stanul na dirigentském stupínku, pohroužil se do své pověstné modlitby a celé své myšlení soustředil k jednomu bodu. To mu umožnilo řídit orchestr se zavřenýma očima. Jako v transu. „Sledujte ho pozorně“, vypravoval jeho asistent. „Uvidíte, že zpočátku má pleť růžovou, pak zežloutne a nakonec je bílý jako stěna.“ Klíčem k jeho obrovským úspěchům byla technika dirigování. Karajan sám použil přirovnání ke hráči golfu. Nikdy příliš necloumal orchestrem, nechával ho volně dýchat. Je-



s t u d i e , k o m ent á e

Foto archiv

lečně dosáhnou něčeho výjimečného?“ Je toho ještě tolik, co třeba vykonat. Poslední den v září roku 1988 jsem měl možnost navštívit koncert Berlínské filharmonie, kterou tehdy řídil Herbert von Karajan. Ve vzpomínce stále ještě sedím v tomhle obrovském sále s odvážnými úhly a sérií soustředěných pětiúhelníků. A s jedinečným pohledem na dění orchestru s dirigentem uprostřed. Ani po tak dlouhé době se nedokážu odpoutat od výsostně křišťálového sopránu Julie Varady ve zklidňujícím zpěvu „Libera me, Domine…..“. Tak končí velkolepé finále, šepotavé žalmování Verdiho Requiem. Nemohl jsem potlačit úžas nad výkonem tehdy už těžce nemocného Herberta von Karajana. Dirigoval zpaměti a ze speciálně upraveného křesla v mírném záklonu. Po závěrečném usmiřujícím akordu bylo v sále tušit vzrušení. Z provedení Verdiho mše až úděsné svrchovanosti přešla na obecenstvo bázeň a pokora z hlubokého vnitřního míru. Sám Karajan už se díval kamsi za život.

Herbert von Karajan

ho ruce jen kroužily a tančily prostorem. Dirigoval horní polovinou těla s lokty vysunutými, takže posluchače přímo fascinoval svými elegantními pohyby. Den co den hlídal kvalitu zvuku orchestru. Přizpůsoboval zvuk podobě, jakou on požadoval. Když chtěl dosáhnout sametového vyznění, levou rukou hrábl do vzduchu. A vy jste je slyšeli. Dokonalost u Karajana se nevztahuje jen ke krátké štíhlé hůlce a vzornému poměru k orchestru. Zasahuje mnohem dál. Vyvíjí nové způsoby práce. Hlásí se k vymoženostem své doby. Jeho impresário nadšeně volá: „Je nejvyšší produkt civilizace a modernismu!“ Karajan se stal nejmocnějším mužem gramofonového průmyslu. Jeho produktivita byla nesmírná. Katalog nahrávek zaplňuje jeho vlastní produkce. Mladší dirigenti jsou nespokojeni, protože čím víc toho Maestro nahraje, tím méně toho zbude pro ně. Lze si také představit, jak byl nadšen novou hračkou, jímž byly filmové ateliéry. Více se zajímal o televizi, pro níž vypracoval přesnou dramaturgii, aby hudba byla dokonale sladěna s obrazem. Taktovku držel pevně i při stavbě dvou velkých domů. Zanechal po sobě impozantní operní scénu v Salcburku a architektonický kousek století v Berlíně. Nedokázal překonat averzi vůči malým scénám. Svým přátelům neustále připomínal, že nesmějí hledět na budoucnost z hlediska svého věku. Odmítal proces stárnutí, jako by to bylo něco, co se dá ovládnout. Tragické pocity se Karajana nedotýkaly vůbec. Když někdy v roce 1975 jenom zázrakem přežil vážnou operaci páteře, byl od teď každý den cenný. Jeho muzikantství získalo novou intenzitu. Přišel okamžik a k dirigování si vybral Mahlerovu Devátou symfonii. Bylo to nejskvělejší předvedení hudby, v níž se skladatel vyrovnává s vlastní předzvěstí smrti. Karajan píše svůj životopis. Jsou to stránky už s námahou popsané tiskacím písmem. Kniha se nezabývá ničím menším než původem, podstatou a povahou hudby, psychologií orchestru a jeho řízení. Kladl si závažné otázky: „Co si členové orchestru tajně přejí, jak by reagovali, kdyby o tom mohli promluvit? Co vše se skrývá za jejich úsilím, když spo-

Síla umělce se přece jenom zmenšuje. Vzdal se vedení nejvýznamnějšího evropského hudebního festivalu v Salcburku a vypověděl doživotní smlouvu s Berlínskými filharmoniky. Bohužel na vlastní oči stihl zaznamenat, jak se jeho říše hroutí, jak jeho opěrný sloup, Berlínskou filharmonii, nahlodává vnitřní zkáza. Karajanův despotismus jeho orchestr, do něhož se už v roce 1938 dychtivě zamiloval, nechtěl dále tolerovat. Jaká nápadná podoba s Otellem, kterého tolikrát dirigoval. Příběh velkého muže, jehož pád přivodí intriky, zatímco on sám si neuvědomuje, co se kolem něho děje. Nedokázal se vyrovnat se skutečností, že mnohaletá berlínská kapitola jeho života se uzavírá. Jeho vlastní království se rozpadlo. V té době to bylo pro Karajana největší pokoření a následky protrpěl až do konce. Stárnoucí velká dirigentská osobnost už se nedokázala bránit. Šedesát dva roků Karajan tvořil pod modrou oblohou velkých operních domů a koncertních sálů s posedlostí, která nemá obdoby. Do paměti jsem si navždy zapsal větu, kterou Karajan pronesl den před svou smrtí: „Každý, kdo se může zabývat hudbou až do konce života, dostal ten největší dar, který Bůh může dát.“ Proč to zatajovat. Mám před sebou čerstvé vzpomínky půvabné Eliette von Karajan. Sotva měsíc položené na pulty zahraničních knihkupectví. Neodbytně se vrátily na stránky knihy Můj život po jeho boku, a sugerují věřícím moc geniálního umělce. Ctihodná paní Eliette začíná mollově: „Herbert uzavřel sňatek vlastně s jedinou dámou. Její jméno je Hudba…“ Konec už dopovím v tónině durové. Na výpravnou světovou hudební scénu se v létě roku osmdesát devět položil stín smrti. Neočekávaně ho přišla navštívit uprostřed živých rozhovorů se svými přáteli a zkouškami na Verdiho nesmírně melodicky bohatý Maškarní ples pro Salcburský festival. Byl pohřben ve vší skromnosti, bez velkých poct, takřka tajně na malém hřbitůvku v Anifu nedaleko rodného Salcburku. Do prostého dřevěného kříže je vepsáno jeho jméno. Nic víc. Umírání znamená, že nejen naše duše, ale také její hudební nástroj se odpoutává od těla. Odlétá daleko se stejnou rychlostí jako plachtící orel. Přitom nic nepřichází nadarmo. Orel byl Karajanovi symbolem svobodného ducha. • (Z připravované knihy Rozházené listy.)

studi e, k omen t áe

České kulturní slavnosti 2008

cyklus festivalů pořádaných ve spolupráci s Českou kulturou s. o. pod záštitou Ministerstva kultury ČR

SUKŮV MEZINÁRODNÍ FESTIVAL – Benešov (4. 4. – 30. 4.) TANVALDSKÉ HUDEBNÍ JARO (1. 5. – 24. 5.) MARTINŮ FEST – Polička (17. 5. – 25. 5.) DVOŘÁKOVA OLOMOUC (12. 5. – 3. 6.) BYSTŘICKÉ ZÁMECKÉ SLAVNOSTI (13. 6. – 29. 6.) FESTIVAL STARÉ HUDBY – Český Krumlov (10. 7. – 17. 7.) MLADÉ PÓDIUM - Pardubice (9. 9. – 18. 10.) HEROLDŮV RAKOVNÍK (7. 9. – 21. 9.) TRUTNOVSKÝ PODZIM (3. 10. – 21. 10.) MALOSTRANSKÉ KOMORNÍ SLAVNOSTI (5. 10. – 19. 10.)

generální partner

hlavní partneři

mediální partneři





k n ih y Neobyčejně cenný je soupis repertoáru i nahrávek a to jak Trávníčka jako sólisty (s uvedením jeho klavírních doprovazečů i orchestrů), tak Janáčkova kvarteta – pozoruhodné je, že název „Janáčkovo“ navrhl právě Miroslav Matyáš, který po čtyřletém působení v kvartetu byl – kvůli vojenské službě – vystřídán Adolfem Sýkorou. Ještě jedno jméno nám zde vystupuje do popředí, Trávníčkův profesor na brněnské konzervatoři, Josef Jedlička, který byl vždy prototypem skromného člověka, a s jehož jménem se setkáváme u četných houslistů v knize prezentovaných. Slávikova kniha by klidně mohla mít punc vědecké práce: jejím dalším kladem ovšem je, že je neobyčejně čtivá a dokáže čtenářům přiblížit umělecký život v jeho náročné a tvrdé práci, i v radosti ze zaslouženého úspěchu. Publikace je doplněna fotografiemi, z nichž mnohé nebyly dosud zveřejněny. Martin Slávik: Jiří Trávníček: houslista, primárius, pedagog. Nakladatelství Šimona Ryšavého v Brně 2007, vydání první, počet stran 125, ISBN: 80-7354-042-8.

martin slávik jií trávníek: houslista, primárius, pedagog  Věra Lejsková Janáčkovo kvarteto je nezpochybnitelným pojmem interpretačního umění na světových podiích už víc jak 60 let. Je přirozené, že za tak dlouhou dobu muselo nutně dojít k výměně jednotlivých hráčů, a ti, co reprezentují Brno dnes, už nejsou těmi hochy, co ještě jako studenti brněnské konzervatoře zasedli poprvé ke svým pultům, aby se v roce 1947 poprvé představili veřejnosti, tehdy ve složení Jiří Trávníček první housle, Miroslav Matyáš druhé housle, Jiří Kratochvíl viola a dr. Karel Kraa violoncello – první tři byli ze třídy prof. Jos. Jedličky. A teď budu citovat větu Martina Slávika z úvodu k jeho knize:“Skutečnost, že z vědomí a historické paměti mladé interpretační generace se již vytrácí zakládající osobnosti Janáčkova kvarteta a jeho primárius, jenom utvrdila pisatele v užitečnosti, ne-li nutnosti, zanechat podrobnější svědectví o umělci formátu Jiřího Trávníčka“. Musím se přiznat, že obsah knihy ve mně budí úctu množstvím detailně nashromážděných faktů a to nejen o osobě Jiřího Trávníčka, ale i jeho spoluhráčích, navíc je před námi velmi plasticky rozprostřen hudební život druhé poloviny 20. století, a to nejen u nás. Materiály získával autor jednak z literatury, jednak z osobních rozhovorů s určitými osobnostmi či jejich rodinnými příslušníky, ze soukromých archivů atd. – seznam literatury i pramenů je v knize uveden včetně obsáhlého jmenného rejstříku. Osobnost Trávníčkova je prezentována jednak jeho životopisem, jednak jeho „životními rolemi“ – jako houslista, primárius kvarteta i jako pedagog. Vždy pak je zdůrazňována jeho pracovitost, preciznost, zodpovědnost, příkladná skromnost i jeho vztah k lidem, opět cituji: „Měl nesporně vysokou míru pedagogického talentu, moderních vědomostí, schopnosti komunikace i kouzlo osobnosti…Jestliže jeho předčasný odchod znamenal pro české interpretační umění ztrátu kvartetního primária světového formátu, pak zcela jistě v době, kdy by Trávníček již přesunul těžiště své kapacity výhradně na pole pedagogické, představoval by beze sporu i v této oblasti vysokou mezinárodní třídu a nezbývá, než i z tohoto hlediska želet jeho ztráty“.

velká soutěž hudebních rozhledů Vážení čtenáři, měsíc se s měsícem sešel a my tu opět máme naši pravidelnou soutěž a s ní související možnost vyhrát nějaké pěkné cédéčko, které pro vás redakci věnovaly firmy Supraphon, Radioservis a Classic. Tentokrát jste měli odpovídat na otázku, kdo byl zakladatelem a prvním ředitelem dnešní Konzervatoře a Vyšší odborné školy Jaroslava Ježka, dříve známé pod názvem Lidová konzervatoř? V odpovědích, z nichž jsme jako pokaždé vylosovali trojici našich vítězů, jimž srdečně blahopřejeme, se mělo objevit jistě všem dobře známé jméno Vadim Petrov.

Mgr. Zdeněk Nevrla, Prostějov  Jaroslava Plačková, Opava-Komárov Eva Palánová, Praha

otázka na duben:

Který slavný, byť v mnohém kontroverzní houslista bude letos na Pražském jaru debutovat?

Své písemné odpovědi zasílejte do 16. dubna 2008 na adresu redakce Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] . Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách www.hudebnirozhledy.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.

svt hudební ch ná st ro j 

Princezna Caroline Murat (známá pod uměleckým jménem Caroline Haffner) – výborná francouzská pianistka, zakladatelka a organizátorka řady hudebních festivalů ve Švýcarsku a Francii, si na počátku března (3. 3.) prohlédla v Hradci Králové výrobní závod společnosti Petrof a vybrala si koncertní křídlo Grand piano P 194 Storm. Nástroj špičkové světové kvality bude přinášet umělecké zážitky a potěšení z krásné hudby na koncertech organizovaných švýcarským sdružením APMC (Association pour la Promotion de la Musique Classique), jehož je prezidentkou. Princezna Caroline osobně klavíry značky Petrof vyzkoušela a vysoce ocenila jak jejich dokonalé provedení, tak i osobitý, světově proslulý romantický tón. Uznáním nešetřila ani u nástroje vybaveného magneticky akcelerovanou mechanikou MAA, kde ocenila zejména rychlou „repetici“ a vhodnost nástroje pro výuku klavírní hry ve školách. Se zájmem si rovněž vyzkoušela nový produkt Petrof: P X-tended, který přináší komplexní řešení propojení akustického klavíru se systémem tichého klavíru a výukovým a notačním SW. „Je úžasné, že Petrof vyrábí nejenom skvělá klasická piána, ale přichází s technickými inovacemi využívajícími nejnovějších technologických vymožeností. P X-tended přináší zásadně novou kvalitu, kterou ocení zejména skladatelé a učitelé hudby. Prohlídka výroby a předvedené nástroje mě nadchly,“ uvedla princezna. Nad proběhlou návštěvou a výsledkem jednání vyslovila uspokojení také jednatelka společnosti Petrof, Zuzana CeralováPetrofová: „Pochvala od princezny Caroline mě těší dvojnásobně. Beru ji jednak jako ocenění našich nástrojů známou koncertní umělkyní a také jako slova chvály z úst významné osobnosti evropského hudebního života, která má vysoký kredit nejenom mezi uměleckými kruhy ale také mezi mecenáši, sponzory a obchodníky s hudebními nástroji. Ze spolupráce, na níž jsme se dnes dohodly, mám upřímnou radost a věřím v to, že bude významným obohacením pro obě strany.“ Členka francouzského královského rodu, princezna Caroline Murat, se narodila v Paříži a na klavír začala hrát ve čtyřech letech. Je potomkem Marechala Joachima Murata, velitele jízdy císaře Napoleona Bonaparteho, a jeho ženy Caroline, která byla Bonapartovou mladší sestrou. Marechal Murat se stal císařem a jeho žena královnou Neapole a Sicílie. Princezna Caroline přejala své umělecké jméno od služebné své matky – Haffnerové. Její předkové – Haffnerové ze Salcburku byli přáteli a patrony Mozarta, který pro ně napsal Haffnerovu serenádu (KV 250) a Haffnerovu symfonii (KV 385). Klavírní hru studovala společně s řadou význačných umělců, Alfredem Corotem, Samsonem Françoisem, Pierrem Sancanem a Lvem Oborinem, kteří silně ovlivnili její umělecké vnímání a rozvoj. Byla prvním studentem ze západní Evropy, který navštěvoval Čajkovského konzervatoř v Moskvě. Její bohatá umělecká kariéra je spjatá s řadou ocenění z hudebních soutěží a účastí na významných mezinárodních hudebních festivalech. Vystupovala na nejvýznamnějších světových scénách – v Carnegie Hall, e Albert Hall či v Čajkovského Velkém koncertním sále. Spolupracovala s významnými dirigenty jako jsou Pierre Dervaux a Lawrence Foster a předními světovými hudebními tělesy včetně České filharmonie, New York Symphony a Russian

Foto archiv

 Yvonna Ronzová

National Orchestra. Jako učitelka nebo asistentka významných hudebních pedagogů působila v řadě vzdělávacích institucí včetně takových, jako jsou CNSM v Paříži a na Vídeňské a Ženevské konzervatoři. Podílela se na zrodu e Académie de Piano v rámci Festival de Verbier ve Švýcarsku a založila řadu hudebních festivalů (např.: Sommets Musicaux de Gstaad, e Festival d‘Art Lyrique de Beausoleil, e Festival Caribéen de Piano, Ski & Music in Veysonnaz, Le Piano fait son Cinema (La Baule) a e Gstaad Music Promenade) ve Švýcarsku a Francii. Její aktivity jsou podporovány významnými světovými hudebníky jako například Cecilií Bartoli, Maximem Vengerovem, Vadimem Repinem a Jeanem Yvesem ibaudetem. V rámci oslav 60. výročí OSN působila jako umělecká ředitelka řady charitativních koncertů v USA a Evropě. •

Princezna Caroline Murat

Foto archiv

grand piano p (5' storm spolenosti petrof bude ozdobou sídla princezny caroline



Zleva princezna Caroline Murat a Zuzana Ceralová-Petrofová



s v  t h u d e b n í ch n ást r oj

svtoví housla#i a eská škola

iv. raymond schryer – housla# a experimentátor  Stanislav Bohadlo

Co je nejdůležitější při zahájení a budování dráhy profesionálního houslaře? Popsal bych tyto podmínky, jako kdybych měl svého postavení od začátku znovu dosáhnout: Cesta k houslařské profesi (jako ke každé jiné profesi) od vás vyžaduje houslařskou kvalifikaci, management profese, času a marketingu, dostatečný kapitál a místo, které umožňuje setkávání s hudebníky a učiteli s cílem prodat nástroje, ale i někoho, kdo vás podporuje. Jestliže jste dobrým houslařem, neznamená to automaticky, že jste obchodně úspěšný – to je zkušenost, kterou jsem těžko získával po řadu let. Mým řešením bylo obklopit se lidmi, kteří jsou stejně kompetentní a oddaní své věci, jako jsem já sám houslařině. Naučil jsem se, že musím delegovat úkoly, které neumím nebo nerad dělám, jiným schopnějším, jako jsou účetní, prodejci a ti, co se dál starají o zákazníky. V ideálním světě bychom neměli mít hluboko do kapsy a měli bychom být schopni vybudovat svou profesi podle našich snů. Naneštěstí musíme dávat pozor na výdaje. Věřím tomu, že když jste ve větším městě (nebo blízko), kde je symfonický orchestr, hudební školy a univerzity, tak vám tento fakt pomůže nastartovat i váš obchod. Internet a webová stránka zajistí jen částečně váš marketing; hudebníci rádi houslaře navštěvují osobně. Jak byste popsal místo a roli kanadské houslařské tradice? Kanada je stále ještě mladá pro svou roli v houslařství. Nemáme houslařskou školu, houslařské soutěže, kanadskou houslařskou identitu ani velký vliv doma mimo Kanadu. Já sám jsem vyučil dva houslaře v tříletém programu, který

Foto archiv

Raymond Shryer pracuje ve svém ateliéru v Sault Ste. Marie v kanadském Ontáriu. Houslařské řemeslo a umění přebíral od svého otce Fernanda Shryera v Montebello v Quebeku, od roku 1877 studoval houslovou hru na University of Western Ontario a v letech 1979–1982 byl učněm v houslařské dílně George Heinl and Company v Torontu. Od roku 1997 se účastní tvůrčích dílen v Oberlin (Ohio). Jeho nástroje ovlivněné předlohami Stradivariho (Mesiáš), Guarneriho (Rode) a Ruggieriho (violoncello) modelů se vedle mistrovské práce prosazují nosným a přitom sladkým tónem. Pozoruhodným experimentem jsou jeho kytarové fiddle (GuitFiddle), kde spojil prvky stradivariovské kytary, violy d´amour a houslí bez „C“ vykrojení. K výrobě šablon klenutí historických nástrojů používá počítačový tomograf (CT). Pracuje také s architektonickým sowarem AutoCAD, s nímž upravuje tvar scanu kresby nebo přímo CT profilu nástroje s přesností na desetiny i setiny milimetru. Šablony pak může vytisknout a porovnávat, nebo přímo vyříznout z javorové desky. Od roku 1992 získával pravidelně v USA medaile za tón, práci i za vynikající nástroje. Roku 1994 obdržel v Moskvě bronzovou medaili za violoncello a v roce 2003 zlatou medaili v Cremoně za tento nástroj. „Pracuji samostatně už 26 let a za mé mezinárodní úspěchy a umístění v soutěžích vděčím právě oberlinskému Workshopu v Ohiu. Tato tvůrčí dílna zve houslaře z celého světa na dvoutýdenní pobyt, kde stavějí nástroje a dělí se navzájem o zkušenosti“, říká Raymond Shryer. Raymond Schryer

jsem si sám vypracoval. To, že Kanada nemá svou vlastní bohatou houslařskou historii, připisuji tomu, že se jedná o stále mladou zemi. Neznamená to však, že bychom tu neměli talenty a výborné houslaře, kteří získávají ocenění v mezinárodních houslařských soutěžích. Proč jsou důležité houslařské soutěže? Soutěže jsou formou poměřování vašich schopností a znamením vašeho pokroku jako houslaře. Považuji soutěže za druh určité navštívenky, která mi napovídá, kde je třeba se zlepšit a co jsem naopak zvládl. Příležitost vidět práci jiných houslařů je velkou studijní zkušeností. Soutěže nám také umožňují navázat vztahy s dalšími houslaři, a v profesi, která je poněkud izolovaná, je to velmi vítaný jev. Soutěže také upevňují vaše postavení mezi kolegy, prodejci a hudebníky. Nic nezvýší prodej vašich instrumentů tolik, jako zlatá medaile. Jaké jsou vaše dojmy ze soutěže v Náchodě v roce 2004? Náchod v roce 2004 byl pro mě úžasnou zkušeností. Byl jsem šťastný, že jsem mohl trávit čas se svými přáteli Janem Špidlenem, Tomášem Pilařem, Patrickem Robinem a všemi těmi talentovanými houslaři, kteří jsou ochotni podělit se o zkušenosti z jejich umění. Náchod sám o sobě je magické místo a bylo pro mě nezapomenutelné být tam v průběhu oslav 750. výročí jeho existence. Organizace soutěže byla naprosto bezchybná a místo konání překrásné. Věc, která

svt hudební ch ná st ro j  ale téměř všechno předčila, byla řezba houslové hlavičky na místě, protože jsem se s tím v žádné jiné soutěži nesetkal. Velice se mi to líbilo a poznamenal jsem, že by se této soutěže měli zúčastnit i porotci. Kvalita řemesla soutěžících byla skvělou reprezentací toho nejlepšího, co zúčastněné země mohou nabídnout. Hudebním vrcholem bylo skvělé vystoupení houslisty Pavla Šporcla. Jak vidíte českou houslařskou školu ve světovém kontextu? Věřím tomu, že česká houslařská škola je dobře střeženým tajemstvím. Když zmiňuji svým severoamerickým kolegům jména a výsledky velkých českých mistrů jako je Přemysl Špidlen, tak prostě „utřou hubu“. Můj pohled je dán tím, kde jsem v Kanadě, a věřím, že se můžeme navzájem velmi poučit. Máte tak bohatou a důležitou historii, o kterou se můžete podělit. Vnímáte nějaké současné trendy nebo změny? Určitě, v poslední době působí na stavbu nástrojů především nové technologie. Použití tomografu, počítačem ovládaných strojů a dalších dosud neznámých technologií je již téměř na denním pořádku. Mílovými kroky postupuje rovněž výzkum akustiky při použití současných inovací. Prostě jazyk a metody současných houslařů se rozšiřují o nové nástroje a technologie.

Foto archiv

Je v globalizujícím se houslařském trhu nějaké nebezpečí? Myslím, že globalizace bude mít enormní dopad na houslařskou výrobu. Co vás oslabuje, může vás však i posílit. Možná budeme i profitovat z globálního trhu, který se může stát naší spásou. A na druhé straně velkovýroba nástrojů by mohla způsobit úpadek současných houslařů. •

Raymond Schryer





r e v u e h u d e b ních no si

Úspěch symfonických básní Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek, jež čerpají témata z lidových balad, povzbudil Dvořáka k hledání inspirace pro další operu v české lidové pohádce. Po historických námětech i komických zápletkách (Dimitrij, Jakobín, Tvrdé palice ad.) se v libretu, jehož autorem je Adolf Wenig, dostává ke slovu chodská pohádka se vším, co k ní patří: s popleteným čertem, hubatou Káčou, co se postaví třeba i samotnému Luciferovi, důvtipným ovčákem Jirkou i spravedlností, které se nakonec dostane obyčejným lidem – právě díky ovčákově důvtipu a hrůzné autoritě pekla. Srdečně lidový tón opery po její úspěšné premiéře (1899) přispěl k rychlému zdomácnění nejen na scéně Národního divadla. Opera Čert a Káča, kterou v roce 1955 nastudoval Zdeněk Chalabala s vynikajícími sólisty (Ludmila Komancová, Přemysl Kočí, Lubomír Havlák, Marie Steinerová, Rudolf Asmus ad..) a Orchestrem i sborem Národního divadla v Praze vychází poprvé na CD u společnosti SUPRAPHON a to pod objednacím číslem SU 3943-2. Harald Banter a e Media Band se za třicet let své existence (1952–1982) zapsali do historie jazzu především svými neuvěřitelnými stylistickými kreacemi i sofistikovanými aranžmá jazzových standardů. CD je portrétem této jejich dlouholeté existence a přináší nejoblíbenější písně z německých filmů (Du sollst mein Glücksstern sein; Schau in meine Augen; Ich küsse Ihre Hand, Madame; Und die Musik spielt dazu; Es war einmal eine Liebe aj.). Titul vychází v řadě CPO SPECIAL (CLASSIC) pod objednacím číslem CPO 777357. Marin Alsop a Bournemouth Symphony Orchestra navazují na úspěchy předcházejících alb s hudbou Brahmse, Adamse a Barbera a přicházejí u firmy NAXOS (CLASSIC) s dalším novým titulem. Tentokrát nastudovali vynikajícím způsobem jednoaktový balet Dřevěný princ maďarského skladatele Bély Bartóka, v jehož životě hraje scénická hudba sice krátkou, ale velice důležitou roli: jeho barvitý a taneční hudební jazyk se totiž dokonale hodí na pódium. Dnes ale zůstává na repertoáru pouze skladatelova jednoaktová opera Hrad knížete Modrovouse (1911). Titul vy-

Foto Jiří Skupien

Antonio Vivaldi (1678–1741) je autorem více než dvaceti oper. Griselda (Řím, 1721), kterou vydala pod svým labelem na 3 CD firma NAXOS NOSTALGIA (CLASSIC) byla inspirována pověstí o nešťastné ženě, jejíž věrnost a oddanost zkoušel krutý vládce doslova drastickým způsobem. Téma, které se objevilo jak u Petrarky tak u Boccaccia, je známo i v českých knihách lidového čtení. Opera obsahuje řadu překrásných árií, z nichž nejznámější je pravděpodobně „Agitata da due venti“. Dílo nastudovali Giles Tomkins (bas), Marion Newman (mezzosoprán), Carla Huhtanen (soprán), Lynne McMurtry (mezzosoprán), Jason Nedecky (baryton), Colin Ainsworth (tenor), Opera in Concert a Aradia Ensemble, které řídí Kevin Mallon. Titul vychází pod objednacím číslem 8.660211–13.

Firma RADIOSERVIS a. s. a Svatojakubské Audite Organum pořádaly 2. 3. „požehnání“ nového CD – Pražské svatojakubské varhany (N. de Grigny, C. Balbastre, J. S. Bach, A. Alain, C. Franck, P. Eben), jehož se zhostil Oldřich Prachař, rektor Baziliky sv. Jakuba, kde se rovněž setkání konalo. Interpretace nahraných skladeb se ujali Marie-Claire Alain z Francie (varhany) a dva čeští umělci, varhanice Irena Chřibková a bicista Martin Opršál, kteří podvečer rovněž zpestřili živým vystoupením. Na něm zazněla díla Petra Ebena (Krajina s orlem z cyklu Krajiny patmoské) a Cesara Francka (Piece héroique). Na fotografii zleva Oldřich Prachař, Martin Opršál, Irena Chřibková, Kateřina Konopásková, ředitelka firmy Radioservis a Vít Roubíček, producent.

chází pod objednacím číslem 8.570534. Další album s hudbou velice oblíbeného současného polského skladatele, Krzysztofa Pendereckého (nar. 1933), přináší ve světové premiéře jeho vokální Symfonii č. 8 „Lieder der Verganglichkeit“ (NAXOS NOSTALGIA – CLASSIC). Symfonie je zhudebněním německé básnické sbírky s názvem Písně o pomíjivosti. Dalšími skladbami na této nahrávce (8.570450) jsou Dies irae a Z Davidových žalmů. O vynikající interpretaci se zasloužili přední polští hudebníci, Jaroslav Brek, Wojtek Drabowicz, Michaela Kaune, Anna Lubanska aj., které doprovodila Varšavská filharmonie v čele s Antoni Witem. Skladby současných řeckých autorů jsou pro většinu z nás velkou neznámou. Nejinak je tomu i u Dimitrise Dragatakise (1914–2001), jehož kompozice v sobě spojují hudební tradice města Epirus se současnými prvky. Firma NAXOS (CLASSIC) přistoupila k soubornému vydání jeho skladeb pro sólový klavír, a tak na CD najdeme kompozice Nostalgia (před r. 1949), Butterfly (před r. 1949), Little Ballad (1949), Klavírní sonatina č. 1 (1961), Klavírní sonatina č. 2 (1963), Antiques (1972), Anadromés II (1977), Etuda I (1981), Etuda II (1981), Inelia (1977), Monologue č. 4 (2001). Titul vychází pod objednacím číslem 8.570789, hraje Lorenda Ramou. Světová premiéra! Siegmund von Hausegger (1872–1948) je skladatelem počátku 20. století, který, stejně jako Felix Weingartner či Wilhelm Furtwängler, se prosadil především jako významný dirigent. Působil ve Frankfurtu, Hamburku a Mnichově a byl blízkým přítelem např. Regera, Strausse či Pfitznera.

Jeho kompozice zahrnují vokální díla (písně, opery), symfonické básně Barbarossa a Wieland der Schmied. Jeho hlavním dílem je však nepochybně rozsáhlá Přírodní symfonie z roku 1911, napsaná pro velký orchestr a sbor na text Goetheho. Dílo pro firmu CPO (CLASSIC) nastudovaly WDR Rundfunkchor Köln a WDR Sinfonienorchester Köln v čele s Ari Rasilainem. Vychází jako SACD hybrid pod objednacím číslem CPO 777237. Doporučujeme! Jako chlapec byl Benjamin Godard (1849–1895) obdivován coby geniální hráč na housle, později se však věnoval výhradně kompozici. Jeho nejoblíbenější skladbou je nepochybně Ukolébavka (Berceuse) z opery Jocelyn, většina jeho ostatních děl upadla v zapomnění. Godard byl romantikem ve stylu Schumanna a Mendelssohna, mezi jeho nejlepší skladby se řadí Koncert č. 2 pro housle a orchestr, op. 131, Romantický koncert pro housle a orchestr, op. 35 a Poetické scény pro orchestr, op. 46, které pod objednacím číslem 8.570554 přináší svým posluchačům vydavatelství NAXOS (CLASSIC). Díla nastudovali Chloe Hanslip (housle) a Slovenská státní filharmonie v čele s Kirkem Trevorem. Teprve nedávno objevil hudební svět tvorbu saského skladatele Johanna Gottlieba Naumanna (1741–1801), který jen pro drážďanský dvůr složil 25 scénických děl a četná díla církevní a stal se tak nejvýznamnější tamní hudební osobností v době mezi Hassem a Carlem Mariou von Weberem. Naumann studoval skladbu v Itálii u Tartiniho a Martiniho v Padově a Boloni. Prvního skladatelského úspěchu se mu dostalo také v Itálii. Oratorium Ježíšovy pašije na

Foto archiv

revue hudební ch nosi  

Nejnovější CD souboru Pavel Haas Quartet, které obsahuje díla Pavla Haase a Leoše Janáčka (SUPRAPHON – SU 3922-2), bylo oceněno v dubnovém čísle britského časopisu Gramophone, které právě vyšlo. Nahrávka Haasových Kvartetů č. 1 a 3 a Janáčkova Kvartetu č. 1 “Kreutzerova sonáta“ byla nejprestižnějším časopisem pro klasickou hudbu v celosvětovém měřítku vybrána jako Editor´s Choice mezi deset nejlepších CD měsíce dubna 2008. Stojí za připomenutí, že již za svůj debutový disk (2006) dostalo kvarteto cenu Gramophone Awards 2007 (tato prestižní cena, je často označovaná jako„Oscar na poli vážné hudby“). * Pavel Haas Quartet získal status European Concert Hall Organization´s Rising Star. Toto postavení jej katapultovalo mezi největší světové hvězdy klasické hudby, kterým je umožněno koncertovat v nejprestižnějších koncertních sálech světa. Po pražském vystoupení 19. 3. ve Dvořákově síni Rudolfina, kde zazněla díla Ludwiga van Beethovena (Smyčcový kvartet č. 11 f moll, op. 95), Sergeje Prokoeva (Smyčcový kvartet č. 1 b moll, op. 50) a Bedřicha Smetany (Smyčcový kvartet č. 1 e moll „ Z mého života“), se členové kvarteta vydají do Madridu. Vystoupí zde 10. dubna na pozvání Fundación Caja Madrid. Koncert se uskuteční v jednom z nejzajímavějších koncertních sálů Evropy – Auditoriu Nacional de Música. Po španělském zastavení se mladí muzikanti vydají přes Atlantik, aby zahájili své koncertní turné po USA, které vyvrcholí v sále, o němž všichni hudebníci sní – Carnegie Hall. * Po skončení amerického turné se kvarteto přesune do Berlína, kde jej čeká 8. a 9. 5. věhlasný sál Berlínské filharmonie. Zde se představí se skladbami Leoše Janáčka, Bedřicha Smetany a Pavla Haase. Koncert bude nahrávat Deutschland Radio Berlin, na jehož pozvání Pavel Haas Quartet přijede. Promotér českým umělcům připravuje také sérii interview pro německá média (např. TV: sat.1). * V následujících květnových a červnových dnech se úspěšní Haasovci ještě představí v dalších německých městech (např. Pasov, Mnichov). Sezonu 2007/ 2008 zakončí v londýnské Wigmore Hall. * Pavel Haas Quartet na přelomu června a července začne pro firmu SUPRAPHON připravovat rovněž své třetí CD. Nahraje dva smyčcové kvartety Sergeje Prokoeva. Nové album by se mělo objevit v prodeji již na podzim. Na fotografii zleva Pavel Nikl (viola), Kateřina Gemrotová (druhé housle), Peter Jarůšek (violoncello) a Veronika Jarůšková (první housle).

libreto Pietra Metastasia, které právě vychází v provedení sólistů (Monica Bragadin, Makoto Sakurada, Rafaele Giordani, Alfredo Grandini) a sboru a orchestru Coro La Stagione Armonica a Orchestra di Padova e del Veneto řízených Sergiem Balestraccim u firmy CPO (CLASSIC), najdete pod objednacím číslem CPO 777365. Doporučujeme! Brahmsovy Serenády č. 1 D dur a č. 2 A dur zahrané na historické nástroje v podání souboru Capella Augustina, který v roce 1996 založil význačný německý dirigent Andreas Spering, známý mj. z kvalit-

ních nahrávek u Opusu 111, vydává pod objednacím číslem CPO 777300 firma CPO (CLASSIC). Capella Augustina se věnuje především barokním operám a velkým oratoriím vídeňského klasicismu. Brahmsovy Serenády jsou jejich první nahrávkou hudby 19. století. Doporučujeme! U příležitosti 100. výročí narození dirigenta Karla Ančerla zbývá v rámci Ančerl Gold Edition (SUPRAPHON) doříci „poslední slovo“; na 4 CD (43), vydaných pod objednacím číslem SU 3944-2, je shrnuta skladatelská tvorba Ančerlových současníků, a to (s výjimkou Brittenova „Průvod-



ce mladého člověka orchestrem“) skladatelů českých. Komplet skýtá bezprecedentní svědectví o 50.–60. letech, o době, kdy komunistická moc rozhodovala o vkusu a skladatelských trendech a kritériem pro přijetí či zapovězení díla byla jeho „masovost“ a míra souznění se stylem „socialistického realismu“. Obsahuje tak nejen kompozice, které tyto požadavky splňovaly jako např. Dobiášova kantáta „Buduj vlast, posílíš mír“ či Kaprova oslavná kantáta „V sovětské zemi“, ale i ty, jejichž autoři těmto ideologickým tlakům dokázali odolat. Vedle folklorních inspirací (patrných např. v baletu „Ondráš“ Ilji Hurníka či v Seidlově hobojovém koncertu) ještě proznívají neoklasické vlivy i „genetická“ sounáležitost s tvorbou Janáčka, Dvořáka, Suka či Nováka, zároveň však usilovné hledání osobitého a současného hudebního jazyka (Eben, Bořkovec, Kalabis). Paradoxně by dnešní mladí skladatelé mohli závidět svým tehdejším kolegům; jejich skladby se nejednou dočkaly špičkového provedení a natočení jen krátce po zaschnutí poslední noty na partituře. Komplet tvoří CD 1*: Britten: Průvodce mladého člověka orchestrem (Variace a fuga na Purcellovo téma) 1963, Eric Shilling – mluvené slovo, Hurník: Čtvero ročních dob, 1954, Hurník: Ondráš. Hudba k baletu, 1956; CD 2*: Dobiáš: Buduj vlast, posílíš mír (Československá polka – kantáta na slova F. Halase), 1951, Kapr: V sovětské zemi. Kantáta, 1951, Kalaš: Slavík a růže. Symf. pohádka podle O. Wilda, 1960; CD 3*: Kalabis: Houslový koncert, 1962, Seidel: Hobojový koncert, 1956, Jirko: Klavírní koncert č. 3, 1961; CD 4: Eben: Klavírní koncert, 1963, Bořkovec: Symfonie č. 2, 1957. Nahrávky skladeb pro sólový klavír Fryderyka Chopina (Klavírní sonáta č. 2 b moll, op. 35 „Smuteční pochod“; Barkarola Fis dur, op. 60; Balada č. 4 f moll, op. 52; Polonéza č. 7 As dur, op. 61; „Polonaise-fantaisie“; Etuda č. 3 E dur, op. 10 č. 3; Scherzo č. 1 h moll, op. 20 aj.) z let 1949–1957, pořízené v New Yorku, vydává firma NAXOS HISTORICAL (CLASSIC). Jejich protagonistou je jeden z největších klavíristů 20. století, Vladimir Horowitz (1903–1989), vynikající interpret děl Liszta, Čajkovského, Rachmaninova a Chopina, pro jehož interpretaci jsou charakteristické extrémy v dynamice a tempech. Titul vychází pod objednacím číslem 8.111282. Carl Philipp Emanuel Bach (1714–1788) byl velice plodným skladatelem. Psal především pro své oblíbené nástroje, kterými byly cembalo, clavichord a viola da gamba. Za jeho života vyšlo tiskem celkem osmnáct sbírek, později již jeho skladby nevyhovovaly dobovému vkusu Vídeňanů, získaly si však značnou oblibu u Haydna, Mozarta a Beethovena. Firma NAXOS (CLASSIC) přichází v těchto dnech na trh se Sonátami pro violu da gamba (C dur Wq. 136 H. 558, D dur Wq. 137 H. 559 a další). Hrají Dmitrij Kouzov (violoncello) a Peter Laul (cembalo, klavír). Titul vychází pod objednacím číslem 8.570740. Zpracovala Hana Jarolímková



r e v u e h u d e b ních no si

ARCO DIVA UP 0096-2 Armonia della Notte. Haydn, Havel, Braňka, Mozart, Krommer, Salieri Ensemble PhilidOr (François Gillardot – klarinet, Monica Arpino – klarinet, Florent Maupetit – přirozený lesní roh, Ermès Pechinini – přirozený lesní roh a tuba pastoralis, François Charruyer – fagot, Alexandre Salles – fagot) Nahráno v zámecké knihovně v Náměšti nad Oslavou ve dnech 20. – 22. 9. 2006, hudební režie Petr Řezníček, zvuková režie Václav Roubal & Karel Soukeník. Celkový čas 65:59

videlnost formy společně s průzračnou a jednoduchou harmonií se může zdát málo invenční až banální, nesmíme však zapomínat na funkci této hudby jako zábavy úzkého okruhu aristokratů, zábavy jemné a noblesní, kterou stejným způsobem sděluje vynikající interpretace PhilidOra na dobové nástroje nebo jejich kopie. Atmosféru nahrávce dodává též autentické zámecké prostředí, v němž některé z nahraných skladeb v minulosti zněly. Rozběhnou-li se při poslechu nahrávky vaše myšlenky směrem k růžovým paloukům světa zbaveného práce a problémů, pak se můžete opájet stejným pocitem jako zámečtí páni před dvěma sty lety. A takový výlet přece stojí zato čas od času podniknout.

 Jan Baťa Dechové harmonie 18. století reprezentují pro většinu konzumentů vážné hudby poněkud vzdálený žánr, a to nejen časově, ale i posluchačsky. Příčina tohoto rezervovaného postoje tkví především v předsudcích, s nimiž se k této hudbě přistupuje. Jako řadu jiných žánrů vnímáme dnes dechové harmonie mimo kontext jejich vzniku a funkce. Recenzovaný disk však dokáže přesvědčit, že i tato hudba má svou hodnotu a půvab i pro dnešní posluchače. Francouzský dechový soubor Ensemble PhilidOr sestavil s muzikologem Erikem Baudem dramaturgicky zajímavý celek z repertoáru tří moravských zámeckých hudebních sbírek – Kroměříže, Náměšti nad Oslavou a Strážnice. Náměšťský zámek, resp. jeho knihovní sál, byl také dějištěm nahrávky. Ansámbl na ní zachytil sedm skladeb: Parthie in B, Hob. II/B 7 Josepha Haydna, La Pastorella allegretto Václava Havla, Cassatio in B Františka Braňky, Parthia 18 Wolfganga Amadea Mozarta, Partita c moll Františka Kramáře-Krommera, Pochod z opery La Clemenza di Tito Wolfganga Amadea Mozarta v úpravě Gottfrieda Riegera a konečně Salieriho Armonia per un Tempio della Notte, která dala celému albu název. Snad by nebylo na škodu jej pro nezasvěcené doprovodit ještě nějakým výstižným podtitulem, i když výtvarná úprava bookletu leccos napovídá. V pečlivě vypraveném bookletu se lze ke každé kompozici dočíst okolnosti jejího vzniku případně dochování. Soubor svou precizní souhrou, laděním a výrazem přímo vtahuje posluchače do atmosféry odpoledních či podvečerních seancí hudbymilovné moravské šlechty. Čistota a pra-

ARTESMON AS 726-2 Andrew Downes: Sonáta pro housle, lesní roh a klavír, op. 93, Heinrich von Herzogenberg: Trio D dur, op. 61, Johannes Brahms: Trio Es dur, op. 40. Hraje Brahms Trio Prague – Monika Vrabcová – housle, Ondřej Vrabec – lesní roh, Daniel Wiesner – klavír Nahráno 12.–14. září v Auditoriu Maximum, Norimberk, hudební a zvuková režie Brahms Trio Prague Celkový čas 68:11  Miloš Pokora Soudobý anglický skladatel Andrew Downes, s jehož hudbou jsme se nedávno mohli seznámit hlavně díky hornistům České filharmonie, nepatří u nás mezi nejhranější autory, nicméně každý, kdo si poslechne tuto nahrávku, jistě potvrdí, že píše zajímavou hudbu, která navzdory své silné vazbě na tradiční kompoziční hodnoty minulosti zajímavě střídá meditativní úseky s rozvernými a hlavně neustále o něčem uvolněně vypráví, čímž dává velký prostor fantazii interpretů. V případě autorovy Sonáty pro housle, lesní roh a klavír, kterou Brahms Trio na tomto CD předvádí ve světové premiéře, nám však mladý soubor tuto vlastnost demonstruje s největší pokorou. Hornista Ondřej Vrabec zde má velmi exponovaný part, a přesto se vzácně podřizuje celku. Svou hornu, procházející celou paletou zvukových rejstříků, nechává plně rozrezonovat jen na několika málo místech (například ve středním díle Larga nebo v součinnosti s klavírem ve finální

větě), jinak s ní zachází svrchovaně komorně a citlivě (to, co předvádí ve spolupráci s houslistkou v subtilní modální melodice na začátku 2. věty představuje malý témbrový zázrak). V souladu s tímto postupem se chovají i ostatní dva interpreti, i když se může vzhledem k povaze skladby zdát, že je to zvuk houslí, který celé skladbě dominuje. Do jiné atmosféry, prosycené rozpustilou imitační hrou, nás vtahuje pozdně romantický rakouský autor Heinrich von Herzogenberg, jehož Trio D dur pro hoboj, lesní roh a klavír slyšíme z tohoto CD s houslemi (specificky hobojová stylizace se ve zvukové výslednici ale nezapře). Vstupní věta působí svým takřka retroklasicistním plynutím až divertimentově, její struktura se ale postupně zhušťuje, jednotlivé nástrojové linky spolu vtipně komunikují a celkový proud hudby je v podání těchto interpretů opět nádherně uvolněný. V Prestu, kde se hlavní tematická linka často ozývá ve dvou nástrojích současně, si všimneme obzvlášť precizní souhry horny s klavírem, 3. věta, zejména její střední díl, nás svou melodikou doslova hladí a Allegro má úžasný švih. Pokud se oba zatím komentované interpretační počiny odvíjely vzhledem k jejich nástrojovému obsazení spíše ve vzácně komorním, uvolněném a hlavně zvukově decentním proudu (je znát, že i o hudební a zvukovou režii snímků se postarali interpreti sami), pak Brahmsovo Trio Es dur pro housle, lesní roh a klavír zní ve shodě se svým hudebním nábojem v podstatně rozrezonovanější zvukovosti. Vstupní Andante (všimněme si hned působivé úvodní linky houslí) se odvíjí v neustálých dynamický vlnách, dalo by se říci, že až s jakousi romantizující výrazovou nadsázkou. V Allegru 2. věty si všimneme přímo střihového kontrastu, který nastane s příchodem středního dílu, v závěrečných fázích volné věty se dovedou všichni hráči báječně sjednotit ve vzácně slýchané subtilní dynamice a po doznění virtuózně rozehraného „scherzosního“ finále zatoužíme po opakovaném poslechu – tolik je tam totiž momentů (například když se až dosud „komorně“ znějící horna najednou zaskví v plné rezonanci), které znovu a znovu lákají si je vychutnat. Buklet je vybaven vzorně, rozboru Herzogenbergova a Brahmsova tria by ale měla být věnována stejná pozornost jako rozboru Downesovy sonáty.

ARCODIVA UP 0104-2 131 Jean Françaix: Kvintet pro flétnu, smyčcové trio a harfu č. 2, Charles Bordes: Baskická suita op. 6, Vincent d´Indy: Suita pro obligátní flétnu, housle, violu, violoncello a harfu op. 91, Gabriel Pierné: Voyage au “Pays du Tendre“ d´aprés la Carte du Tendre pro flétnu, housle, violu, violoncello a harfu, André Jolivet: Chant de Linos pro flétnu, housle, violu, violoncello a harfu. Hrají Carlo Jans (flétna), Jitka Hosprová (viola), Kateřina Eng-

lichová (harfa) a Kvarteto Martinů. Nahráno ve Studiu Domovina v Praze v květnu a září roku 2007. Hudební režie Jaroslav Rybář, zvuková režie Václav Roubal a Karel Soukeník. Celkový čas 79:35 Vydáno ve spolupráci s MusicEnterprise, Luxembourg  Rafael Brom Hudba Jeana Françaixe, veselá, animovaná, svěží a půvabná uvádí a zároveň předznamenává nový kompaktní disk agilního labelu proslulého nonkonformním hledačstvím a snahou o uchování hodnot. V tomto případě se firma spolehla na historické vazby naší země s velkovévodstvím Lucemburským a sázka na rodinnou příbuznost vladařských rodů obou přinesla skvělé ovoce. Lucemburský flétnista Carlo Jans není v katalogu ArcoDivy poprvé – spolu se dvěma českými instrumentalistkami (na violu zde hraje Jitka Hosprová, na harfu Kateřina Englichová) vytvořil česko-lucemburské trio (harfistka souboru, Kateřina Englichová se s Jansem opět setkává i na dalším titulu). Francouzská hudba není ani jednomu z nich vzdálená, vzpomeňme např. na skvělé nahrávky opusů Debussyho nebo Tourniera Kateřiny Englichové, v jejímž repertoáru nechybí ani další autoři této nahrávky. Najdeme mezi nimi i jméno docela neznámé – myslím, že dílo Charlese Bordese vystupuje na naší půdě v premiéře a navíc ArcoDiva přináší jeho Baskickou suitu jako světovou premiéru na kompaktním disku. Sólisté nahrávek byli představeni, ansámblovou hudbu tvoří smyčcové Kvarteto Martinů – jednak v plné sestavě a to právě v hudbě Bordesově, jednak jako trio. Jeho členové jsou Lubomír Havlák – prim, Irena Herajnová – druhé housle, Jan Jíša – viola a Jitka Vlašánková – violoncello. V jejich opravdu dokonalém, stylově čistém a kompaktním provedení slyšíme neomylně lidové inspirace Baskické suity Charlese Bordese, které určují charakter díla a činí z něho půvabnou, poslechově nevšedně vstřícnou hudbu. Pomalá věta suity – Paysage – neboli krajinomalba – je naplněna romanticky zvlněnou hudbou připomínající Smetanovu Vltavu – tady ovšem bez tanečních inspirací. Flétna Carla Janse představující lyrický základ věty a k tomu vláčný zvuk smyčcového kvarteta vytvořily skutečně plastický obraz – ne-

revue hudební ch nosi   jenom krajiny, ale zdá se, že především Bordesova vztahu k Baskicku, o jehož krajině hudba vypráví. Baskickou suitu věnoval Bordes svému kolegovi Vincentovi d´Indymu. O jeho hudbě (Suita pro obligátní flétnu, housle, violu, violoncello a harfu, op. 91) můžeme říci totéž, co zaznělo v komentáři k Françaixovi – jedním slovem jde o příjemný poslech. Jednověté Cestování krajinou Gabriela Pierného se z této cesty neuchyluje, až teprve Zpěv údolí Linos (na Kypru – ale název linos patří také místu, kde se lisuje víno) André Joliveta postupuje k technikám moderní hudby. Sólová a ansámblová hra účinkujících má beze vší pochybnosti vysokou kvalitu – a navíc – buklet kompaktního disku je poutavý, náležitě informativní i obsahově výtečný – ozdobou je snímek – zdánlivě povšechný a přesto vtipný skupinový portrét účinkujících.

jekt postihla, stejně tak jako Stamicovo kvarteto, ztráta violoncellisty souboru Vladimíra Leixnera, který se plně podílel na nahrávání, ale dokončování titulu sledoval už jen z nemocničního lůžka. Stamicovo kvarteto mělo v březnu roku 2007, tedy v době natáčení, už více než 21 let činnosti za sebou a za dosažené výsledky promlouvá celá šňůra nahrávek jak v rozhlase, tak na gramofonových a kompaktních deskách, včetně pozoruhodného kompletního provedení smyčcových kvartetů Antonína Dvořáka. O kvalitách souboru není pochyb, dokonalá souhra a perfektní výraz, stylové procítění každé nahrávané hudby – to jsou jistoty, kterými se řadí ke světové interpretační špičce. Kromě toho výrazný violový talent Jana Pěrušky, vydávajícího své osobní nahrávky v sérii sólových snímků, je do kvartetního zvuku pohroužen s veškerou zaujatostí pro bezchybný a kompaktní celek. Provedení Arriagovy hudby Stamicovým kvartetem je stylově výstižně a soubor tak důstojně prezentuje muzikantskou úctu věčně mladému skladateli. Renomovaný, bohužel, nevlídným osudem dotčený soubor, odevzdal jako obvykle vrcholnou interpretační kvalitu a vysoce profesionální výkon. Důležitou okolností výsledného znění byla rovněž hudební režie Milana Slavického, který s kvartetem dlouhodobě spolupracuje. Kompaktní disk, který vznikl za podpory španělského velvyslanectví v Praze, má všechny vlastnosti dokonalého titulu – včetně bukletu ve formě leporela s obsažným textem a obrazovou výbavou.

JOSEF KEKULA CD bez čísla Juan Crisóstomo Arriaga: Smyčcové kvartety č. 1 d moll, č. 2 A dur, č. 3 Es dur Hraje Stamicovo kvarteto: Jindřich Pazdera a Josef Kekula (housle), Jan Pěruška (viola) a Vladimír Leixner (violoncello). Natočeno ve Studiu 1 Českého rozhlasu v Praze 7., 15. a 16. března 2007. Hudební režie Milan Slavický, zvuková režie Jan Lžičař, produkce Josef Kekula a Tereza Kramplová. Celkový čas 67:14

o skladbách, jež jsou na snímku zachyceny. Dramaturgický koncept „od Bacha po Vlacha“, vycházející z první desky „Canto ergo sum“, možná uspokojuje část publika, nicméně s sebou nese četná úskalí. Tím největším je dle mého názoru určitá výrazová plochost, která se při takto koncipovaném programu chtě nechtě projevuje. Jinými slovy nelze přistupovat stejným interpretačním způsobem k hudbě středověku, renesance, k Schubertovi, Janáčkovi nebo spirituálům. Nahrávka má však i spoustu pozitiv. Především se kvalitativně neliší od prvního studiového snímku; soubor zní kompaktně, intonace je vcelku dobrá a za výkonem ansámblu lze tušit poctivou přípravu. Nesmírnou výhodou je společná „líheň“ zpěváků, jíž je hradecký chlapecký sbor Boni Pueri. Tento fakt v mnohém usnadňuje sezpívanost a vyrovnanou hlasovou kulturu jednotlivých „gentlemenů“. Soubor má mladý zvuk, otázka je, zda ho chce takto uchovat, či dále vyzrávat. Pak by mělo přijít větší znění do basových partií. Interpretačně nejlépe zvládnutou oblastí ansámblu je romantický repertoár a úpravy lidových písní. U spirituálů by neškodila ještě větší spontaneita, do hudby před rokem 1800 bych se nepouštěl vůbec, protože takovéto „výlety“ nezní příliš přesvědčivě. Gentlemen Singers reprezentují druh souboru, který v našem hudebním provozu dosud chyběl. Získávají si příznivce a mohou jim na koncertní pódia přinést i víc než jen osvědčené či líbivé kousky, ale i repertoár 20. století nebo novou tvorbu. Jakou cestu si zvolí záleží jenom na nich.

 Rafael Brom Tři smyčcové kvartety španělského Mozarta – Juana Crisóstoma Arriagy byly natočeny jako ohlas oslav 200. výročí životních milníků skladatele ( 27. leden 1806 – 17. leden 1826; zemřel v devatenácti letech na plicní onemocnění). Hudební svět si připomněl tohoto osudem stíhaného talentovaného komponistu v roce 2006 a jeho odkazu se k příležitosti výročí ujal renomovaný český ansámbl, který v prosinci roku 2005 oslavil dvacet let své činnosti. Do předlouhého katalogu svých nahrávek u různých vydavatelů obdařeného dvěma Velkými cenami Charlese Crosse a Zlatou ladičkou časopisu Diapason, přidalo kvarteto také pozoruhodné dílo španělského skladatele. Kompaktní disk byl vydán díky zvláštním okolnostem toliko pod jménem člena souboru Josefa Kekuly – pro-

BOHEMIA MUSIC BM 0073

e Gentlemen Singers Live Vokální soubor Gentlemen Singers, umělecký vedoucí Richard Uhlíř. Nahráno živě během koncertu 21. října v sále Filharmonie Hradec Králové, hudební režie Pavel Nikl, zvuková režie Jan Lžičař. Celkový čas 45:52  Jan Baťa Mladý vokální ansámbl Gentlemen Singers z Hradce Králové přišel před časem na trh se svou druhou deskou, která – na rozdíl od té první studiové – zachycuje živé koncertní vystoupení. Až příliš reklamně vyhlížející obal neskrývá takřka žádné informace o souboru, natož

BAYER RECORDS, 4 CD BR 100 282, BR 100 283, BR 100 284, BR 100 285 Alois Hába: Smyčcové kvartety, souborná nahrávka. CD 1: č. 1 op. 4 (1919), č. 2 čtvrttónový op. 7 (1920), č. 3 čtvrttónový op. 12 (1922), CD 2: č. 4 čtvrttónový op. 14 (1922), č. 5 šestinotónový op. 15 (1923), č. 6 čtvrttónový op. 70 (1950), CD 3: č. 7 op. 73 (1951) „Vánoční kvartet“, č. 8 op. 76 (1951), č. 9 op. 79 (1952), č. 10 šestinotónový op. 80 (1952), č. 11 šestinotónový op. 87 (1958), CD 4: č. 12 čtvrttónový op. 90 (1960), č. 13 op. 92 (1961), č. 14 čtvrttónový op. 94, (1963), č. 15



op. 95 (1964), č. 16 pětinotónový op. 98 (1967), Šest skladeb pro šestinotónové harmonium op. 37 (1928), pro smyčcové kvarteto přepracoval Johannes Kotschy, Poznámky z deníku pro recitátora a smyčcové kvarteto na texty Renaty Pandulové (č. 1 až 8) a vlastní (č. 9) (1970) Stamicovo kvarteto (Vítězslav Černoch a Josef Kekula – housle, Jan Pěruška – viola, Vladimír Leixner – violoncello) a v poslední skladbě (track 4/32) Radovan Lukavský – recitace Nahráno v lednu až prosinci 1996 v sále Českých bratří v Praze Kobylisích, hudební režie Milan Slavický, zvuková režie Stanislav Sýkora, producent Rudolf Bayer Celkový čas cca 285´ (vydavatel neuvádí pro celek ani pro jednotlivé CD)  Jaroslav Smolka Poté, co Stamicovo kvarteto nastudovalo soubor všech 16 smyčcových kvartetů Aloise Háby a provedlo je v koncertním cyklu na Pražském jaru, jsme se těšili na jejich soubornou nahrávku. Vydání se protahovalo a nakonec bylo odloženo dlouhodobě. Až 11 let po nahrání jsme se dočkali. Nepochybně je to událost. Obrovskou výhodou kompletu je chronologické seřazení číslovaných kvartetů. V cyklu Pražského jara byly jednotlivé skladby hrány na přeskáčku a ne v chronologickém pořádku. To ztížilo možnost sledovat, jakou roli hrála jednotlivá díla v celkovém skladatelském profilu autora i ve vztahu k dobovým okolnostem. Na rozměrném č. 1, op. 55 (1919) je patrné, jak šestadvacetiletý skladatel zvládl tento kompozičně ne právě snadný žánr až do současného vývojového stavu a jak se poučil na tvorbě světové i domácích mistrů, zejména Vítězslava Nováka a Josefa Suka. V letech 1920–23 vznikla čtyři díla, na kterých ukázal principy svého novátorství. Komponuje tu v soustavě čtvrttónové (č. 2, op. 7, č. 3, op. 12, č. 4, op. 14, 1920–22) i šestinotónové (č. 5, op. 15, 1923), setkáváme se tu s důkladnou tematickou prací i s atematicky řešenými větami. Všichni, kdo o Hábových kvartetech dosud psali, hlavně ulpívali na popisu tónového materiálu, kterého skladatel použil. Ve zralém podání, jakým je interpretace Stamicova kvarteta, však vnímáme nejen rozdíly mezi půl-, čtvrt- a šestinotóny. Každé dílo a každá kvartetní věta má své individuální řešení, svou atmosféru a často i vlastní slohové mikroklima. V kvartetech č. 2 až 5 z 30. let je výrazně patrná snaha manifestovat nový tónový materiál zejména melodikou i harmonií, bohatě využívajícími mikrointervalové chromatiky. Výsledkem je někdy výrazová příbuznost s pozdně romantickou chromatičností, od jaké většina představitelů tzv. meziválečné avantgardy odstoupila. Tady je nejvíc patrná spřízněnost Hábova hudebního vyjadřování s jeho učitelem Franzem Schrekerem a ostatními osobnostmi z jeho vídeňského a pak berlínského okolí.



r e v u e h u d e b ních no si

To cítíme i v pomalých větách těchto děl. V rychlých se však už tady prosazují silné hudební výpovědí, svědčící o Hábově hudební fantazii osobitě výbušné. Ta se výrazně uplatňuje např. ve velkolepém hudebním obraze náporu s krásným polyfonním vrstvením jednotlivých kvartetních hlasů v I. větě Allegro energico z č. 4. Mezi léty 1923–1950 má Hábova kvartetní tvorba největší – sedmadvacetiletou – pauzu. V té době vznikají všechny tři jeho opery, většina klavírních skladeb, vrcholné symfonické dílo Cesta života. Ke kvartetní kompozici se vrací v polovině století. Mladí skladatelovi žáci a příznivci zakládají kvarteto pojmenované nejprve Hábovo, později Novákovo a studují jeho díla. A kvartetní tvorba je ideální půda pro ryze hudební výpovědi, do nichž mohl vkládat své úvahy, pocity a myšlenky až filosofického dosahu. Tedy takové, kterými za daných československých poměrů mohl jen v zašifrování do jednoznačně neuchopitelné hudební řeči veřejně promlouvat. Hned čtvrttónový Smyčcový kvartet č. 6 (1950) svědčí o Hábově poměru k tehdejší domácí současnosti. Už to, že je opět čtvrttónový, bylo odvážné: mikrointervalové hudební vyjadřování bylo předmětem kritiky, neměl naději, že by dílo bylo přijato příznivě. Přitom však nevyjadřuje nějaký odpor ke všemu, co totalitní estetika požaduje. Hlásí se k lidovosti, i ve čtvrttónové skladbě jsou zřetelné lidové názvuky. A obě krajní věty jsou optimistické, jásavé, vítězné. Ovšem ani trochu tak, jak takové pocity vyjadřují konformní tradicionalisté. Je to Hába nezlomný, osobitý. Z takových zásad vychází i č. 7, op. 73 „Vánoční“, č. 8, op. 76, č. 9, op. 79 z následujících dvou let. Jsou snad k dobovým estetickým požadavkům ještě smířlivější: jen půltónové, ještě zřetelněji se hlásí k lidové písňovosti až po citáty a v souvislosti s tím jsou i harmonicky mírnější. Ale onen převažující svobodomyslný optimismus tu trvá: ne náhodou jsou všechny tři první věty označeny Allegro risoluto a všechny tři finální Allegro agitato. A celou skupinu kvartet ze začátku 50. let uzavírá opět dílo komplikovanější a složitější, šestinotónový č. 10, op. 80 (1952). Další skupina smyčcových kvartetů vznikla v desetiletí 1958–67. Začíná tedy v roce, kdy bylo v sovětském Rusku odvoláno usnesení o hudbě se Ždanovovou kritikou z roku 1948 a pootevřely se dveře novátorskému hudebnímu vyjadřování aspoň natolik, aby přestaly nejtvrdší postihy a oficiální kritiky nehrozily kriminalizací. Hába tuto skupinu otevírá šestinotónovým č. 11, op. 87, pokračuje čtvrttónovým č. 12, op. 91 (1960) a teprve č. 13, op. 92 (1961) je opět půltónový. Je výjimečný charakteristickým přídomkem „Astronautický“. V témže roce, jak je známo, letěl poprvé člověk – Jurij Gagarin – do kosmu. U Háby to ovšem nebyl čin nějaké prosověské oslavy, ale příležitost k filosofickému zamyšlení nad vztahem lidí k tajemnému vesmíru. Ne náhodou tu je hlavní hu-

dební dění v pomalé větě, jejíž délka víc než dvojnásobně přesahuje první. Je nepochopitelné, proč vydavatelé ani buklet tento podtitul neuvedli. Má jej Vysloužilova monografie Aloise Háby, k níž se studie v bukletu odvolává, a já se pamatuji na toto skladatelovo označení z doby jeho první nahrávky s Novákovým kvartetem, již jsem vedl jako hudební režisér. Čtvrttónový č. 14, op. 94 přináší zajímavou novinku, jakou pak skladatel uplatnil i v obou dalších kvartetech. Nejsou tu delší 3 věty – krajní rychlé, střední pomalá –, ale víc krátkých, jen výjimečně přesahujících 2 minuty. To dává větám tohoto díla i půltónového č. 15, op 95 (1964) a pětinotónového č. 16, op. 98 (1967) zvláštní koncentrovanost: jsou to převážně miniatury, ale hudebně i myšlenkově závažné. Jen jako doplněk času lze pojímat kvartetní instrumentaci Šesti skladeb pro šestinotónové harmonium, op. 37 (1928), kde barevné omezení hlasů na střední a hlubší polohu zní nehábovsky. Zajímavou drobností jsou pozdní miniaturní Poznámky z deníku, op. 101 (1970) na 8 filosofických textů Renaty Pandulové a jeden poslední od samého skladatele, kde nad doprovodnou hudbou převládá krásná herecká dikce Radovana Lukavského. Interpretace všech 18 děl Stamicova kvarteta je vzorná. Obdivuhodná je nejen jejich souhra, barevná a dynamická vyrovnanost i ve složitější struktuře, ale i zralé ovládnutí myšlenkového poselství hudby. Nikde nezapochybujete o optimálnosti zvoleného tempa nebo stavby, i při mnoha zkušenostech s Hábovými mikrointervaly nemohu říci, že by někde jen tak přibližně šidili čtvrtiny, pětiny či šestiny tónu. Podali výkon, hodný vrcholného českého smyčcového kvarteta naší doby. Vydavateli patří obdiv za dokončení tak náročného projektu. Přece se však nevyvaroval některých méně vhodných řešení, ba chyb. Autorka hlavní studie v bukletu odevzdala kus dobré práce, projevila analytickou nápaditost i vnímavost. Přece jen však se nepokusila ani trochu postihnout bohemikální souvislosti Hábovy hudby a osobnosti, jež mají ovšem podstatný význam. Konstatovat je jen obecně nestačí. Vydavatel měl v bookletu vysázet stejným písmem celý základní seznam děl i s větami a odkazy na tracky: 2 první stránky velkou sazbou a třetí jen drobnou není dobré řešení. Nepříjemná je diference ve složení Stamicova kvarteta: v bukletu a na etiketách pro dobu, kdy nahrávky byly realizovány, je skoro správná s primáriem Vítězslavem Černochem (uveden jako Vitezslav Cernoch), na inlayi (zadní straně pod krabičkou z plexiskla) je však jméno pozdějšího primária Bohuslava Matouška, který ty snímky nenahrál. Tak významná edice by si zasloužila pečlivější korekturu.

TELARC CD-80609 Reingold Glier (v anglické transkripci Reinhold Glière): Ilja Muromec, symfonie č. 3 op. 42 London Symphony Orchestra řídí Leon Botstein Nahráno s pomocí Direct Stream DigitalTM masters nahrávacího systému Sony/Philips DSD roku 2003, Městská hala Watford, Anglie, leden 2003, hudební režie James Mallinson, zvuková režie Everett Porter Celkový čas 72:20  Jaroslav Smolka Hudba Reingolda Gliera (1875 až 1956) se u nás dnes prakticky nehraje, je znám jen jako jedno z četných jmen, uváděných a stručně charakterizovaných ve slovnících a podrobných učebnicích. Jinak tomu bylo za komunistické totality, zejména v jejích prvních desetiletích. Tehdy to byl sovětský autor, častěji dávaný a propagovaný. Byl jedním z těch, kdo bez odporu či náznaků vnitřní rezervy plnili požadavky Stalina, Ždanova a ostatních protagonistů hudební estetiky socialistického realismu. Jeho tradiční hudební projev přinášel náměty prorežimově heroické, jako údajně první sovětský balet Rudý mák, dával při nevýbojném romantickém slohovém rámci příležitosti k okázalé virtuosní ekvilibristice např. v Koncertu pro koloraturní soprán a orchestr, dávno osvědčenými postupy zužitkovával podněty asijských kultur. Když nás za mých studií v 50. letech seznamoval prof. Mirko Očadlík při přehrávkách z tehdy nových LP západní provenience mj. s tehdy v ČSR nevítanými díly avantgardy, uvedl jednou i Glierův příspěvek novátorské tvorbě z prvních desetiletí 20. století – jeho Symfonii č. 3 Ilja Muromec. Námět jsme ovšem znali z hodin ruského jazyka a literatury, slyšeli jsme i leccos od skladatele – a tak očekávání nebylo valné. Tím větší bylo naše překvapení. Skladatel tu originálně nejen navazoval na Musorgského a Korsakova, impresionisty i Richarda Strausse, ale osobitě je syntetizoval a rozvíjel v řádu dosud neznámé pohádkové fantasie. Očadlík s sebou přinesl i výtisk partitury a my jsme se nad ní kochali nádherným zužitkováním přebohaté instrumentační palety s mnohonásobnými divisi smyčcových skupin, velkolepě obsazenámi dechy včetně osmi lesních rohů, rozličnými bicími i dalšími nástroji. S dílem jsem se nesetkal po celých

dalších víc než 50 let. Až teď jsem našel v redakci HR nabídku jeho nové moderní nahrávky s americkým dirigentem v čele britského orchestru. S chutí jsem po ní sáhl zvědav, jak dílo, jež mne kdysi tak nadchlo, budu vnímat dnes. Působilo na mne s toutéž silou imaginace jako kdysi. Dnes jsem si uvědomil ostřeji než tehdy pokračování v tradicích bohatýrsko-historického projevu protagonistů Mocné hrstky a vůbec návaznosti na dědictví romantické programní hudby. Na tom však skladatel nepřestal. Zejména líčení střetnutí s přízračnou obludou Slavíkem loupežníkem a jeho třemi dcerami v bájném divokém lese (2. věta) a některé momenty finálního líčení Iljova boje spolu s dvanácti jinými bohatýry v rámci tažení knížete Vladimíra proti mongolsko-tatarské Zlaté hordě překvapují novátorskou a přitom nádherné kultury zvuku plnou hudební poezií, invencí stylotvorného dosahu. Oč novátorštější a fantazijnější je tu líčení nadpřirozeného příšeří, než v jen o desetiletí dřív vzniklém Ducasově líčení kouzelnické dílny! Maya Prisker v bookletu připomíná novátorské přínosy roku 1911, kdy bylo dílo dokončeno. Tehdy vznikl Skrjabinův Prometeus, Proko evův Klavírní koncert č. 1 Des dur a Stravinského Petruška, o rok dřív Ljadovova Kikimora. Dílo se svými novátorskými stránkami velmi čestně přiřazuje k těmto hodnotám. Nelze si nepoložit otázku, kam asi mohl dospět skladatel, který v pouhých 36 letech dosáhl tak originálních a přitom profesionálně dokonalých výsledků. V sovětských podmínkách se tak nestalo. Dějinná zkušenost skladatele jako židovského ruskoukrajinského intelektuála (narodil se v Kyjevě) velela přizpůsobit se, neangažovat se pro modernu, dráždící sovětský politický establishment. I tak se zabíjelo umělecké novátorství. Glierova Ilju Muromce prý rádi hráli Leopold Stokowski, Eugene Ormandy a další špičkoví dirigenti 20. století. Skvěle se s ním vyrovnal i Leon Botstein na tomto snímku s Londýnským symfonickým orchestrem. CD firmy Telarc hraje překrásně i tuto zvukově diferencovanou a často plnou partituru; zřejmě též díky použití techniky Direct Stream DigitalTM. Její technická charakteristika slibuje odstup až 100db, avšak její výhody jsou prý plně vnímatelné jen při užití přídatného DSD konversního procesoru. I bez něj však CD hraje skvěle.

18. M E Z I N Á R O D N Í

H U D E B N Í

F E S T I V A L

12. 9. – 1. 10. 2008

Krzysztof Penderecki

FESTIVAL SVĚTOVÝCH ORCHESTRŮ Č ESKÁ FILHARMONIE S INFONIA VARSOVIA O RQUESTA DE VALENCIA K ONZERTHAUSORCHESTER B ERLIN ~ O RQUESTA N ACIONAL DE E SPAN A MDR S INFONIEORCHESTER L EIPZIG B OURNEMOUTH S YMPHONY O RCHESTRA S YMFONICKÝ ORCHESTR HL . M . P RAHY FOK S YMFONICKÝ ORCHESTR Č ESKÉHO ROZHLASU R OYAL L IVERPOOL P HILHARMONIC O RCHESTRA O RCHESTR P HILHARMONIQUE DE S TRASBOURG B UDAPEŠŤSKÝ CIKÁNSKÝ SYMFONICKÝ ORCHESTR M

E

D

I

Á

L

P

N

A

Í

R

P

T

spojuje Pražský podzim se světem

N

Předprodej vstupenek zahájen od 1. dubna www.prazskypodzim.cz A

E

R

Ř

T

I

N

E

Ř

I

Pražské jaro doporučuje: Dny pražských varhan 24. května 16 hodin, bazilika sv. Markéty

MAREK ČIHAŘ 25. května 10 a 11 hodin kostel Narození Páně (Loreta)

PAVEL KOHOUT 14 hodin, kostel sv. Ludmily

PAVEL ČERNÝ 17 hodin, bazilika sv. Jakuba

IRENA CHŘIBKOVÁ 20 hodin, Obecní dům

OLIVIER LATRY

Generální partner

Oficiální partner

www.festival.cz www.ticketpro.cz

Hlavní mediální partner

12. 5. - 4. 6. 2008

Pokladna Pražského jara Rudolfinum nám. Jana Palacha, Praha 1 tel: +420 227 059 234