HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 61 cena 40 Kč. Charles Olivieri-Munroe Mahlerovo Vzkříšení v Rudolfinu Salzburger Festspiele 2008 Václav Holzknecht

HUDEBNÍ ROZHLEDY 10

2008 | ročník 61 | cena 40 Kč

Charles Olivieri-Munroe Mahlerovo Vzkříšení v Rudolfinu Salzburger Festspiele 2008 Václav Holzknecht

16. sezona 2008/2009 ve Smetanově síni Obecního domu

Český národní symfonický orchestr

I. koncert - 30.10. 2008, 19.30 hodin SCHWANTNER, MENDELSSOHN-BARTHOLDY ČNSO / Tan Lihua Li Biao, hráč na tradiční čínské bicí nástroje

II. koncert - 20. 11. 2008, 19.30 hodin VERDI, ČAJKOVSKIJ, RAVEL, SKRJABIN ČNSO / Libor Pešek Kemal Gekič, klavír

III. koncert - 13. 12. 2008, 19.30 hodin Wolfgang Amadeus Mozart Mše C dur “Korunovační” KV 317 ČNSO / Libor Pešek Sólisté v jednání / Pěvecký sbor ČNSO

IV. koncert - 18. 2. 2009, 19.30 hodin MAHLER ČNSO / Libor Pešek Miyako Sato, soprán

V. koncert - 11. 3. 2009, 19.30 hodin N. ROTA ČNSO / Marcello Rota

VI. koncert - 15. 4. 2009, 19.30 hodin HONEGGER, BEETHOVEN ČNSO / Paul Freeman Robert Heger, flétna Jitka Adamová, anglický roh HLAVNÍ PARTNEŘI

PARTNEŘI A PŘÁTELÉ

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

Snadná cesta k nemovitostem

Realcity .cz

ob sah  Charles Olivieri-Munroe, maltský rodák, který prožil své dětství a studijní léta v Kanadě, je jedním z mála dirigentů, jenž v 90. letech minulého století, kdy bylo módou angažovat téměř u každého českého symfonického tělesa nějakého zahraničního leadra, skutečně prokázal své výjimečné kvality. Triumfoval na dirigentské soutěži Pražského jara, působil jako šéfdirigent u Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu a rezidentní dirigent u Brněnských filharmoniků a v roce 1997 byl jmenován šéfdirigentem Severočeské filharmonie Teplice. Vedle toho však získává umělecké renomé i u řady zahraničních orchestrů či u dirigentských pultů slavných operních divadel jako např. benátského La Fenice a milánské La Scaly. V loňském roce začal navíc pedagogicky působit i na dirigentském oddělení Hudební fakulty AMU… → strana 3 Asi tou nejlepší introdukcí k článku, věnovanému zahajovacímu koncertu pražské sezony České filharmonie, by mohla být často citovaná věta Gustava Mahlera (1860–1911) o tom, že „jeho doba teprve přijde“. Byť totiž do Mahlerových dvou významných výročí, kterými budou v roce 2010 sto padesát let od jeho narození a hned v následujícím roce sto let od jeho úmrtí, ještě nějaké ty roky zbývají, již teď se desítky institucí po celém světě na tyto dny připravují. A prvním počinem České filharmonie, po němž bude 19. září následovat uvedení Mahlerovy Sedmé symfonie, od jejíž světové premiéry v Praze uplynulo letos v září sto let, bylo 5. září Mahlerovo Vzkříšení, které ve spolupráci s Českým filharmonickým sborem Brno a sólistky Christinou Landshamer a Iris Vermillion provedl Manfred Honeck… → strana 6  Salcburské slavnosti se i v tomto roce staly cílem mnoha milovníků vážné hudby, kteří sem, do její meky, jezdí již od jejich počátků v roce 1922 nejen za špičkovými interpretačními výkony, ale v oblasti opery i za režisérsky nevšedními, často avantgardními inscenacemi. Letos, kdy se stal mottem festivalu pozměněný citát ze Šalamounovy Písně písní – „Silnější než láska je smrt“, se pozornost všech soustředila především na tři tituly: Gounodova Romea a Julii, v němž se původně měl podobně jako před třemi lety ve Verdiho La traviatě sejít „pár snů“, Rolando Villazón a Anna Netrebko (kterou však musela nakonec zastoupit Gruzínka Nino Machaidze), Bartókův fascinující Hrad knížete Modrovouse a vůbec poprvé v Salcburku uvedenou Dvořákovu Rusalku… → strana 36  „Když jsem na samém počátku roku osmdesát devět dostal nabídku, abych k nedožitým pětaosmdesátinám profesora Václava Holzknechta napsal medailonek,” vzpomíná Zdeněk Vokurka, „rád jsem vyhověl. Po nějakém čase jsem měl stránky hustě popsané poznámkami a tu jsem si uvědomil rozložitost jeho šedesátiletého uměleckého působení a vývoje. V uctivém přátelství jsem s ním šel bezmála dvě desetiletí. Kolik hodin jsme jenom společně proseděli nad projekty festivalových koncertů Pražského jara! Z doby svého působení na místě dramaturga hudebního vysílání Čs. televize zaznamenávám bezpočet příhod, které se upínají k televizní obrazovce a to nemluvím o jeho činnosti spisovatelské či o jeho mnohaletém působení na Pražské konzervatoři a na postu šéfa opery Národního divadla“… → strana 54





ROZHOVORY

3 · Charles Olivieri-Munroe

UDÁLOSTI

6 · Mahlerovo Vzkříšení v Rudolfinu

FESTIVALY, KONCERTY

8 · Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 11 · Letní Proms s Lemperovou, Rotou a Baborákem 13 · Dvořákova Praha 16 · Festival Uprostřed Evropy 17 · Letní slavnosti staré hudby 19 · eatrum Kuks 2008 20 · Chopinova hudba u pramenů

HORIZONT

26 · Čtvrt století jazzového Frýdlantu

DIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL 27 · Smetanovy Dvě vdovy 27 · Pocta verismu – La lupa a Komedianti 29 · Dokořán pro hudební divadlo 30 · Barbora Kohoutková – Příběh baleríny

ZAHRANIČÍ

34 · Světová operní divadla III. X. Evropské letní operní scény II. 36 · Salzburger Festspiele 2008

STUDIE, KOMENTÁŘE

46 · Zlatá éra české opery III. X. Aby se nezapomnělo – Zora Jehličková 48 · Novinky soudobé hudby X. Petr Pokorný: Lyrická symfonie 50 · Tre Boemi in Italia X. Giuseppe Misliwecek 52 · 200 let Pražské konzervatoře X. Podíl profesorů na vývoji hudebních nástrojů 54 · Václav Holzknecht

KNIHY

57 · Ivan Poledňák a kol.: Proměny hudby v měnícím se světě

SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ 58 · Světoví houslaři a česká škola X. Giovanni Battista Morassi

REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 60 · Od firmy k firmě 62 · Recenze CD







e d i t o r ia l

hudba v lázních Vážení a milí čtenáři, i letos jsem věnovala část léta světově proslulým přehlídkám vážné hudby v Salcburku a Bayreuthu, k nimž jsem tentokrát připojila pro většinu lidí zejména sportem proslavené město Innsbruck, kde se již 32 let konají tzv. Innsbrucker Festwochen. Na jeden den jsem dokonce rovněž zavítala do blízkého Mnichova, ale vzhledem k divadelním prázdninám jsem místní svatostánek klasické hudby – Bavorskou státní operu, musela jen pozdravit. Touha podobající se onomu odvěkému nutkání všech cestovatelů a je úplně jedno, zda hledají stopy svých krajanů či neznámý kmen v Africe, mne však poháněla ještě dál. A jejím posledním cílem se stalo rakouské lázeňské městečko Bad Gastein, které leží asi hodinu cesty vlakem ze Salcburku v údolí Gasteinertal na úpatí jednoho z velikánů pohoří Vysoké Taury, Graukogelu a do centra jeho náměstí se řítí fascinující stometrový vodopád. Výběr tohoto malebného městečka nebyl ale nikterak náhodný, Bad Gasteinem totiž především v 18. a 19. století procházela bohatá kulturní historie. A je to vcelku logické, vzpomeňme si, kolik jen evropských velikánů z oblasti literární, vědecké a v neposlední řadě i hudební prošlo například našimi lázeňskými městy v čele s Karlovými Vary, Františkovými a Mariánskými Lázněmi či Teplicemi, kde se díky tomu zrodila i řada zajímavých literárních a hudebních děl. Vraťme se však k Bad Gasteinu. První lidé se v gasteinském údolí objevili už před sedmi tisíci lety: kolem roku 400 př. n. l. to byli Keltové a v prvním století př. n. l. a v prvním století n. l. zasáhli do vývoje oblasti Římané. Jméno Gastein (Castuna) se v dokumentech objevuje poprvé v roce 890. Osud městečka, které původně patřilo bavorským vévodům a později přešlo do majetku salcburských knížat-arcibiskupů, navždy poznamenaly termální prameny (dnes jich je 18 a denně vychrlí 5 milionů litrů vody o teplotě 45 stupňů Celsia). Jejich léčivou sílu objevili údajně sv. Primus a sv. Felicianus, patroni místního kostela, kteří vodou jednoho z pramenů omyli zraněného jelena pronásledovaného lovci a zvíře se zázračně rychle uzdravilo. První zpráva o medicínském využití Bad Gasteinských pramenů pochází již z roku 1350 a jejich využitím se v 16. století zabýval i známý německý lékař, alchymista a přírodovědec Paracelsus. Během 18. a 19. století pak navštívila tehdy již proslulé lázně celá řada výrazných evropských osobností z oblasti vědy a kultury, jako byli například literáti Franz Grillparzer, omas Mann, Nikolaj Vasiljevič Gogol, filozof Arthur Schopenhauer a celá řada dalších včetně architekta Jana Kotěry, který zde zanechal svou stopu přímo v podobě reprezentativní vily. Městu se však nevyhýbali ani členové habsburské panovnické rodiny, ačkoli ti dávali přednost především jinému proslulému lázeňskému středisku Bad Ischlu,

HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo 10 | 2008 | ročník 61 Měsíčník pro hudební kulturu

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jan Baťa, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm

Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088 tel. redakce: (+420) 251 550 208 (+420) 251 552 425 tel. sekretariát: (+420) 251 554 089 fax: (+420) 251 554 088 e-mail: [email protected] Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box 141 140 21 Praha 4 tel.: (+420) 225 985 225 fax: (+420) 225 341 425 SMS: (+420) 605 202 115 e-mail: [email protected], www.send.cz Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč

jež se stalo téměř oficiální letní rezidencí císařské rodiny za vlády Františka Josefa I. Nicméně lázně navštívil například pruský císař Vilém I. a dokonce i brazilský císař Don Pedro, manžel rakouské arcivévodkyně Leopoldiny. Ačkoliv se lázně nacházejí vskutku poměrně blízko Salcburku, Wolfgang Amadeus Mozart je nikdy nenavštívil, přestože se v jejich blízkosti „mihnul“ v roce 1750, kdy se jeho matka léčila v sousedním Wildbadu. Nicméně dva členové jeho rodiny sem přece jenom zavítali, a sice otec Leopold a posléze i skladatelova manželka Konstanze: ta ovšem teprve až po Mozartově smrti se svým druhým chotěm, dánským diplomatem a spisovatelem Georgem Nikolausem Nissenem, s nímž se vzali 26. 6. 1809 v Bratislavě. Z hudebních skladatelů, kteří v Bad Gasteinu nejen pobývali, ale i tvořili, jsou nejvýznamnější především Johann Strausss a Franz Schubert (na jehož počest se ve městě dodnes na počátku podzimu koná schubertovský festival nazvaný Schubertiade). „Král valčíků“, který se v Bad Gasteinu léčil v roce 1854, zde dokonce na počest města zkomponoval „Gasteiner Waltzer“, a Franz Schubert, pobývající zde zhruba o čtvrt století dříve (1825), se nechal kouzelným místem mimo jiné inspirovat k napsání „Gasteiner Symphonie.“ A jedna perlička na závěr: v půvabném a romantickém zákoutí nad hučící říčkou ve stínu lesa se nachází Gasthoff „Bergfriede“, nejstarší dochovaný hostinec v Bad Gasteinu, rodiště místního básníka Karla Heinricha Waggerla. Rozhodnete-li se někdy toto půvabné městečko navštívit a nebudete-li mít kde hlavu složit, rozhodně sem zavítejte. Budovu poznáte už zdaleka, vlaje na ní vedle rakouské i česká vlajka. A co vás čeká? Příjemné prostředí, které zvláště pro české turisty vytvářejí milí a obětaví manželé Dlaskovi. Protože však momentálně už asi nikomu příliš dnů z dovolené nezbylo, vraťme se ještě alespoň na okamžik do současnosti, kdy časopis Hudební rozhledy čeká oslava jeho dalšího významného výročí: a sice po jubilejním 60. ročníku, který jsme otisknutím několika článků připomenuli v loňském roce, to letos bude – přesně 15. října – 60 let od jeho založení a vydání prvního čísla. A jelikož jsme se oslavám včetně průřezu základními etapami vývoje časopisu věnovali na našich stránkách vloni dost podrobně, letos tomuto jubileu věnujeme pouze vzpomínku a poděkování vám všem, kteří Hudební rozhledy odebíráte a čtete (a jsou mezi vámi dokonce i tací, jež to činí už od jejich prvního čísla!). Vašeho zájmu si opravdu vážíme a doufáme, že i v příštích letech si v nich pokaždé něco zajímavého najdete.

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box 169 830 00 Bratislava tel.: (+421) 267 20 19 21,-2 – časopisy (+421) 267 20 19 31,-3 – předplatné fax: (+421) 267 20 19 10 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Cena jednoho výtisku: 60 SK / 1,99 € Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK / 1,65 € Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, 225 62 Praha 10 tel.: (+420) 271 199 255 fax: (+420) 271 199 902

Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) 266 038 714 Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Petr Dvořák, tiskárna Dobříš Odevzdáno do sazby: 12. 9. 2008 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Charles Olivieri-Munroe Foto Jiří Skupien

www.hudebnirozhledy.cz

rozho vo ry

Foto archiv

charles olivieri-munroe cítím se jako kanaan, ale doma jsem v praze



 Miloš Pokora Charles Olivieri-Munroe, maltský rodák, který prožil své dětství a studijní léta v Kanadě, v českých zemích zdomácněl. Je jedním z mála dirigentů, kteří v 90. letech minulého století, kdy bylo módou angažovat téměř u každého českého symfonického tělesa nějakého zahraničního leadra, skutečně prokázal své výjimečné kvality a získal v našem koncertním dění díky svému nápadného talentu a nepřehlédnutelnému charismatu umocněnému triumfem na dirigentské soutěži Pražského jara (2000) stálý respekt. Má za sebou šéfdirigentské poslání u Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu, plnil poslání rezidentního dirigenta u brněnských filharmoniků, od roku 1997 je šéfdirigentem Severočeské filharmonie Teplice a vedle toho získává umělecké renomé i u takových orchestrů nebo operních scén, jako jsou Česká filharmonie, Pražská komorní filharmonie, SOČR, Izraelská filharmonie, Berlin Deutches Symphonie-Orchester, Petrohradská filharmonie, Varšavská filharmonie a Toronto Symphony orchestra i dalších těles nebo u dirigentských pultů benátského Il Teatro Fenice, berlínské Komické opery, milánské Scaly a v minulé sezoně poprvé i pražského Národního divadla. V loňském roce začal navíc působit také pedagogicky v dirigentském oddělení Hudební fakulty AMU. Jeho umělecká dráha je v plném rozběhu, vyčerpávající rozhovor s ním by zabral celé hodiny, na tomto místě jsem se mohl omezit jenom na pár otázek. Pocházíte z Malty, ale vyrůstal jste v Kanadě. Cítíte se jako Kanaďan? Ano. Žil jsem tam nepřetržitě od roku 1971 20 let. Můj otec je ovšem rodem Malťan. Pracoval na Maltě jako zubní lékař a moje maminka, rodem Holanďanka, se s ním seznámila, když byla u něj, jako rovněž začínající zubní lékařka, na stáži. Doma se ale nyní cítím v Evropě, konkrétně v Praze, kde se svou ženou a dvěma dětmi žiji. Do Teplic pravidelně zajíždím, mám štěstí, že Severočeská filharmonie je ze všech regionálních orchestrů od Prahy nejblíže. Je to přívětivé menší město, nacházím tam ideální klid, při kterém se mohu koncentrovat jen a jen na hudbu. Na Královské konzervatoři a univerzitě v Torontu jste studoval klavír. Kdy jste poprvé nabyl přesvědčení, že se vydáte na dirigentskou dráhu? Kvalitního profesora na klavír jsem dostal příliš pozdě, byl to znamenitý ruský pedagog Boris Berlin, jenže to už mi bylo osmnáct, a pocítil jsem, že je už na skutečnou pianistickou kariéru trochu pozdě. Dirigování mě přitahovalo víc. Byl jsem mladý, uvědomoval jsem si, že v Kanadě je dobrých dirigentů málo, navíc mě vždy lákala práce s lidmi, možnost je něčím inspirovat… Vzpomínáte si na svůj první výstup s orchestrem? Velmi živě, dirigoval jsem tehdy s orchestrem spojeným ze studentů konzervatoře a univerzity Bizetovu symfonii a můj profesor si myslel, že jsem se snad zbláznil, protože šlo o velmi choulostivý úkol. Dobře si pamatuji na památnou návštěvu Torontského symfonického orchestru ve Dvořákově síni, při které vzdal dirigent Andrew Davis (bylo to ještě před rokem 1989) manifestačně hold svému předchůdci Karlu Ančerlovi. Přišel jste někdy s Andrewem Davisem do styku?

Charles Olivieri-Munroe

Pamatuji si na něj, byl to takový pomenší, ale nesmírně aktivní člověk. Karla Ančerla jsem však už nepoznal. Zato se chystám provést a nahrát s BBC Orchestra jeho Sinfoniettu, kterou se podařilo v Torontu objevit. Jak se stalo, že jste šel po absolvování torontské univerzity studovat právě do Československa? Je známo, že vám to doporučil Jiří Bělohlávek. Jak vás vůbec objevil? Mezi Torontem a Prahou panoval i před revolucí výjimečně blízký kontakt, jezdili sem jak Jiří Bělohlávek, tak například Václav Neumann a Libor Pešek, a tak se stalo, že jsem jednou navštívil Jiřího Bělohlávka při zkoušce. Měl jsem už v té době nějaké nabídky ke studiu na Julliard school a ve Vídni, ale pan prof. Bělohlávek mě informoval, že na brněnské JAMU působí znamenitý pedagog Otakar Trhlík a že bych to měl u něj zkusit. Shodou okolností jsem se o několik měsíců později poznal na jednom kurzu s prof. Trhlíkem osobně. Pozval mě do Brna, a tak jsem k němu na JAMU nastoupil na dva roky do magisterského studia. Přiznám se, že to byl trochu risk, protože brněnská akademie přece jenom tehdy ještě neměla ve světě takové renomé, ale ničeho jsem nakonec nelitoval, protože se mi u vás během studií, co se týče možností spolupracovat s různými orchestry, dostalo daleko více příležitostí, než by se mi jich dostalo například ve Vídni. Co vám nejvíce utkvělo v paměti z doby, kterou jste s prof. Trhlíkem a potom ještě s dalšími dirigentskými osobnostmi na svých studiích strávil? Otakar Trhlík byl víc než profesor. Když jsem u něj začal studovat, neuměl jsem ani slovo česky, ale on byl polyglot, mluvil plynně anglicky i francouzsky a navíc byl ve svém pří-



rozhovory

stupu nesmírně milý. Ukázal mi doslova všechno – kdy ten a ten akord neladí, ty nejmenší nuance frázování, které lze v partituře objevit, jak to a to místo ve Smetanově Táboře dirigoval Talich, jak se má dirigovat Prodaná nevěsta. Zval mě k sobě na chalupu, byl pro mě otcem. S těmi dalšími (Bělohlávek, Baumgartner, Musin, Temirkanov) jsem konzultoval spíše na interpretačních kurzech, z nich zvlášť důležité byly dva letní pobyty u Ilji Musina a Jurije Temirkanova na L’Accademia Musicale Chigiana v Sieně, kde se mi podařilo získat cenu „Diploma di Merito“ pro nejlepšího dirigenta. Mohl byste se nám svěřit se svými některými velkými dirigentskými vzory? Byl to Carlos Kleiber a Sergiu Celibidache, které jsem poznal z videosnímků. Kleiber měl nenapodobitelně elegantní způsob dirigování, dosahoval úchvatné lehkosti a téměř každý melodický záchvěv či fráze přinášely zajímavý interpretační nápad. Celibidache byl zase vzorem dirigenta, který setrvával na jednom místě, ve spojení s precizností měl jedinečný švih, jeho interpretace byla nenapodobitelně vzdušná. Jste znám jako žánrově i stylově všestranně orientovaný dirigent, přesto bych se vás rád zeptal, ke kterým stylovým obdobím máte nejblíže? Na studiích jsme pochopitelně museli zvládnout všechny styly, je ale pravda, že čím je člověk starší, tak zjišťuje, že je mu určitý repertoár bližší než jiný. Mně osobně je v celkovém pohledu nejbližší repertoár romantický a postromantický, kde je exponován co největší orchestr. JAMU jsem například absolvoval Mahlerovou „První“ a teplickou sezonu jsem zahajoval Mahlerovou „Druhou“. Je zde ale ještě jeden moment. Když jsem začínal jako šéfdirigent v Teplicích, připadalo mi, že sezonní programová brožura obsahuje až příliš české hudby. Jsem kanadský dirigent, a tak jsem inicioval některé změny. Zařadil jsem do programů například Holsta, Elgara, skladby francouzské a další v tomto orchestru málo provozované autory, i když na druhé straně došlo k paradoxu, že pokud přijedu do ciziny, chtějí po mně právě českou hudbu. Ale i v tomto směru se snažím repertoár nějak inovovat a zařazovat do programů například taková neprávem opomíjená díla, jakými jsou Dvořákova symfonická báseň Píseň bohatýrská či jeho 5. symfonie, kterou budu mimochodem dirigovat také při svém debutu v Montrealu, nebo tak znamenité skladby, jako je předehra ke Smetanově opeře Tajemství nebo Széllova orchestrace Smetanova kvartetu Z mého života, kterou jsem provedl nedávno s velkým ohlasem v Coloradu. Zůstaňme ještě na chvíli u Severočeské filharmonie, která letos slaví dokonce hned dvojité výročí: 170 let od svého založení a 60 let od poválečného znovuobjevení. Měla by se při sestavování její dramaturgie respektovat skutečnost, že jde o orchestr, který působí mimo hudební centrum, nebo by se měly klást na posluchače stejné nároky, jako by šlo o špičkový orchestr pražský? Víte, Teplice už dávno nejsou z hudebního hlediska jenom lázně. Žije tam velmi inteligentní publikum s bohatými poslechovými zkušenostmi, je tam konzervatoř a k dispozici krásný sál. Volíme tak spíš repertoár náročný. Posluchači zde mají vytříbený vkus, nemám obavy některé věci probojovávat, takže zařazujeme i soudobou hudbu. Otázkou ovšem je, jak tyto různé světy skloubit v jednom večeru dohromady – i to je práce pro dirigenta. V českých zemích je spíš zvykem, že dirigent odpovídá za interpretační úroveň a o dramaturgii se stará dramaturg. V Kanadě a v Americe tomu tak není. I já se snažím dělat obojí. Vycházím také z toho, že každé město má svůj osobitý charakter. Když se ohlédnu zpět, tak vidím, že se dramaturgie během oněch deseti let,

kdy v Teplicích působím, opravdu proměnila. Navíc, ten orchestr každým rokem roste, každý rok přibývá jeden hráč, takže si mohu klidně dovolit zařadit do repertoáru třeba Richarda Strausse nebo Mahlera a pokud je to přece jenom nutné, máme k dispozici výpomoce přímo z České filharmonie. Shrnutě řečeno, jak dramaturgie, tak interpretační úroveň šla nahoru, i nabídky z ciziny dostáváme stále. Navíc jsem šťastný, že se mohu realizovat také u renomovaných orchestrů pražských. Fascinoval mě váš výkon a výkon teplického orchestru na letošních Pražských premiérách. Složité soudobé kreace jste hráli s až neuvěřitelnou lehkostí, jako by ani nešlo o velmi komplikovanou hudbu. Jaký jste z toho měl sám pocit? Byl jsem moc rád, že jsem se mohl této přehlídky zúčastnit, sám jsem pro tento večer nabídl švýcarského skladatele Daniela Schnydera a Španěla Leonarda Baladu a měl jsem nakonec dobrý pocit z různotvárnosti všech nabízených skladeb. Co se týče Temlova Dvojkoncertu pro dva klarinety, jsem přesvědčen, že se stane vyhledávaným repertoárovým kusem. Objevujete se u dirigentských pultů prestižních symfonických těles po celém světě, vystupujete na zahraničních operních scénách a k tomu všemu plníte poslání šéfdirigenta Severočeské filharmonie. Jak to všechno stihnete? Za těžiště svého poslání považuji Severočeskou filharmonii. Snažím se, abych u ní nebyl příliš zřídka, ale také ne příliš často, abychom našli správný rytmus práce, abychom si na sebe dokonale zvykli a hlavně, abychom si byli blízcí. Je pravda, že jsem se v poslední době začal věnovat také víc opeře (na začátku své dráhy jsem se jí příliš věnovat nechtěl, abych mohl více hostovat). Nedávno jsem například v Coloradu dirigoval Verdiho operu Falstaff. Navíc mi tato praxe vnukla i jeden dramaturgický impuls pro svěřený orchestr v Teplicích, a to koncertní provádění oper, například Mozartova Dona Giovanniho, který už v teplické sezoně v koncertním povedení zazněl. Nedávno jste byl jmenován hlavním dirigentem coloradského „Crested Butte“ festivalu. Jaké konkrétní úkoly pro vás z toho plynou a jaké máte nejbližší umělecké plány? Crested Butte je coloradský mezinárodní festival, situovaný na červen a červenec. Je při něm angažován festivalový orchestr složený ze špičkových hráčů nejznámějších amerických těles (jeho koncertním mistrem byl letos například koncertní mistr z Clevelandu). Na pořadu, který diriguji, jsou tři symfonické koncerty a tři operní představení. Co se mých nejbližších plánů týče, právě včera jsem dostal své první CD, které jsem realizoval pro firmu Sony – BMG a na němž zní v podání mladé fenomenální argentinské cellistky Sol Gabetta různé operní skladby aranžované pro cello a orchestr. V nahrávkách pro tuto firmu chci pokračovat. Jinak se mimo jiné chystám na svůj debut s Montreal Symphony Orchestra, příští měsíc budeme vystupovat s Taiwan Symphony Orchestra s českým programem (a také hornistou Radkem Baborákem) v Koreji, v Miláně mě čeká Verdiho Rigoletto, v plánu je vystoupení ve Valencii a samozřejmě nezapomínám ani na zmíněnou Ančerlovu Sinfoniettu a její nahrávku s orchestrem BBC. •

Čes k ý ro z hlas 3 – Vltava a F i l h a r m o n ie Hr adec Kr álové vás z vou:

i nzerc e

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK

ŘÍJEN

2. 10. 2008

|

VÝBĚR KONCERTŮ

čtvrtek

Smetanova síň Obecního domu

|

19:30

S. Prokofjev: Symfonie č. 1 D dur „Klasická“, op. 25 B. Martinů: Concertino pro klavírní trio a smyčce, H. 232 G. Enescu: Rumunská rapsodie č. 1 A dur, op. 11 D. Milhaud: Vůl na střeše – baletní suita, op. 58 SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK SERGE BAUDO | dirigent SMETANOVO TRIO V 18.15 hodin beseda před koncertem v Cukrárně Obecního domu

8. a 9. 10. 2008

|

středa a čtvrtek

Smetanova síň Obecního domu

:: Př ím é pře n o s y na ČRo 3 – Vlta v a :: : : K o nc er t ní s ál F i l h ar m o nie H r ade c K r ál o v é a di v ad l a D r ak H r ade c K r ál o v é : :

15. a 16. 10. 2008

|

středa a čtvrtek

Smetanova síň Obecního domu

12/11/08

Vladimir Tarasov bicí nástroje Filharmonie Hradec Králové / Kaspar Zehnder Program: Tarasov, Šenderovas, Narbutaité

13/11/08

Moskevský ansámbl pro soudobou hudbu Jurij Kasparov – umělecký vedoucí Program: Ščetinskij, Safronov, Janov-Janovskij, Děnisov, Zohrabjan, Kasparov

14/11/08 18/11/08

Vladimir Martynov klavír Vladimir Tarasov bicí nástroje

|

28. 10. 2008

Taťjana Grinděnko housle

Smetanova síň Obecního domu

Koncert věnovaný 10. výročí úmrtí Alfreda Schnittkeho

David Geringas violoncello Iva Bittová kontraalt Pražský filharmonický sbor / Filharmonie Hradec Králové / Roman Janál / Jan Mikušek / Tomáš Kořínek / Lukáš Vasilek / Peter Vrábel Program: Schnittke: „Seid nüchtern und wachet...“, Violoncellový koncert č. 1

www.hfhk.cz

|

19:30

A. Dvořák: Zlatý kolovrat, op. 109 O. Ostrčil: Osiřelo dítě, balada pro mezzosoprán a orchestr, op. 9 V. Novák: Melancholické písně o lásce, op. 38 J. Suk: Pohádka, op. 16 SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK VOJTĚCH SPURNÝ | dirigent DAGMAR PECKOVÁ | mezzosoprán

Program: Martynov, Tarasov

Komorní orchestr Berg / Andreas Sebastian Weiser Program: Silvestrov, Martynov, Pelēcis

19/11/08

19:30

A. Dvořák: Polednice, op. 108 E. W. Korngold: Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35 L. Janáček: Sinfonietta SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK JIŘÍ KOUT | dirigent PAVEL ŠPORCL | housle

:: Za čátk y k o n ce rtů v 20:00 ::

:: K o n certy s e sc é n ickými p rv ky ::

|

úterý

|

17:00

KO N C E RT P R O R E P U B L I K U B. Smetana: Má vlast SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK TOMÁŠ NETOPIL | dirigent P Ř E D P R O D E J V S T U P E N E K : on-line na www.fok.cz Předprodejní pokladna FOK, U Obecního domu 2 (naproti hotelu Paříž), Praha 1 Po – Pá: 10.00 – 18.00, Tel: 222 002 336, E-mail: [email protected] Vstupenky je možné zakoupit rovněž 1 hodinu před začátkem koncertu v pokladně Obecního domu příslušného sálu.





u d á lo s t i

Foto Zdeněk Chrapek

Manfred Honeck

mahlerovo vzkíšení v rudolfinu Praha, Rudolfinum  Hana Jarolímková Asi tou nejlepší introdukcí k následujícímu článku by mohla být často citovaná věta Gustava Mahlera (1860–1911) o tom, že „jeho doba teprve přijde“. Byť totiž do Mahlerových dvou významných výročí, kterými budou v roce 2010 sto padesát let od jeho narození a hned v následujícím roce sto let od jeho úmrtí, ještě nějaké ty roky zbývají, již teď se desítky institucí po celém světě na tyto dny připravují. Významný důvod k oslavám, spojeným s touto neopominutelnou osobností hudebního světa, se však najde již letos: a sice sto let od světové premiéry jeho Sedmé symfonie, která se konala v rámci Jubilejní výstavy Pražské obchodní a živnostenské komory, a o níž přinesla v minulém čísle Hudebních rozhledů podrobné informace studie dr. Jiřího Štilce. Samozřejmě, že tuto výjimečnou událost nemohly nechat bez povšimnutí ani dvě nejvýznamnější instituce, které jsou s touto událostí a s Mahlerovým jménem spojeny: Společnost Gustava Mahlera, která o skladatelův odkaz pečuje již od roku 1995, dokázala zrekonstruovat a nejrůznějšími akcemi včetně nainstalování stálé mahlerovské výstavy oživit jeho rodný dům v Kalištích u Humpolce a od roku 2002 pořádá v Jihlavě, kde Mahler vyrůstal až do svých patnácti let, festival Hudba tisíců Mahler Jihlava, a samozřejmě Česká filharmonie, jež se jako součást Výstavního orchestru, podílejícího se na premiéře, rovněž významně zapsala do mahlerovské hudební historie. Samozřejmě, že díky všem těmto okolnostem také měly 19. září obě zmíněné instituce toto nádherné dílo na programu. V Jihlavě se jejího provedení (které mohli posluchači ČRo 3 stanice Vltava i dalších rozhlasových stanic

sledovat spolu s ostatními na koncert zařazenými díly v přímém přenosu a jež s nimi bude zaznamenáno i jako součást oslav na kompaktním disku) zhostili Rozhlasoví symfonikové v čele s temperamentním Jiřím Stárkem a v pražském Rudolfinu Česká filharmonie pod taktovkou v zahraničí čím dál více uznávaného Jiřího Bělohlávka. Mahlerovi však patřil v České filharmonii i zahajovací koncert pražské sezony 5. 9. ve Dvořákově síni, na němž náš první orchestr společně se sólisty Christinou Landshamer a v interpretaci Mahlerových děl již zkušenou Iris Vermillion a Českým filharmonickým sborem Brno provedl skladatelovu Symfonii č. 2 c moll „Vzkříšení“ pro soprán, alt, smíšený sbor a orchestr. Taktovky se tentokrát ujal ve světě se stále více prosazující Rakušan Manfred Honeck, jehož měla mít po vypršení smlouvy Zdeňka Mácala původně Česká filharmonie v čele, ale který se nakonec místo toho rozhodl přijmout nabídku šéfdirigenta v Pittsburghském symfonickém orchestru, kam nastoupil v září tohoto roku a k pozici šéfdirigenta Státní opery ve Stuttgartu tak přidal další významný post své slibně se rozvíjející kariéry. Nicméně v České filharmonii bude od této sezony působit alespoň jako hlavní hostující dirigent, a to bezesporu ku prospěchu její umělecké prestiže. Mahlerovo Vzkříšení (jako ostatně všechna Honeckova dosavadní vystoupení s Českou filharmonií) vyznělo totiž pod jeho taktovkou opravdu parádně. A to i přes drobná technická zakolísání zejména u některých hráčů v sekci žesťových nástrojů (jež jsou tu však – jako nakonec v každém Mahlerovi – nuceni vypořádat se s těmi nejobtížnějšími party), či přes například ne zcela sjednocené unisono cell v úvodu, které možná většina publika ani nepostřehla a jež v kontextu s nádherně výrazově vystavěnou plochou všech pěti vět nebylo vůbec podstatné. Filharmonikové hráli totiž s vervou, jakou u nich v poslední době často nevídáme, a kterou navíc provázela usilovná snaha o co nejpřesvědčivější předání Mahlerova poselství posluchačům.

Hlavní i vedlejší témata byla v často hustém pletivu partitury jasně čitelná, dynamika se pohybovala v maximálním rozpětí od fortissima po téměř andělské pianissimo, sóla v čele s hobojistkou Janou Brožkovou opět potvrdila vysokou hráčskou kvalitu jednotlivých členů Filharmonie a respektování Honeckových požadavků a jeho jasné představy o vyznění díla maně připomnělo dojem tvrdě nastolené discipliny, vyzařující ze hry většiny špičkových orchestrů zahraničních. S plným zaujetím jsme tak vstřebávali až posvátně vyznívající tragiku věty první (Allegro maestoso. Mit durchaus ernstem und feierlichem Ausdruck), mahlerovsky pojatou odlehčenost ländlerovsky koncipované věty druhé (Andante moderato. Sehr gemächlich. Nie ellen) i z písně Kázání sv. Antonína rybám z Chlapcova kouzelného rohu vycházející atmosféru věty třetí (In ruhig fliessender Bewegung), abychom se pak mohli v tichém úžasu pozastavit nad omračujícím účinkem obou vět závěrečných: nádherně vymodelované, až chorálově prostě pojaté věty čtvrté („Ulricht“. Sehr feierlich, aber schicht. Choralmässig) a v závěru téměř mysteriózně vyznívající věty páté (Im Tempo des Scherzos – Kräig – Langsam. Misterioso). Obě sólistky, proslulá Iris Vermillion, která se ujala i sólového partu ve větě čtvrté na text písně Prasvětlo ze sbírky Chlapcův kouzelný roh (a barva jejíhož hlasu, znějícího v celém svém rozsahu zcela vyrovnaně, má půvabně sametový nádech zejména v hlubších polohách), a rovněž postupně se na světových pódiích úspěšně etablující sopranistka Christina Landshamer, podaly zcela profesionální výkony, i když ony nadpozemské výšky sopránového partu by přece jen mohly být o něco zářivější. Nicméně společně se skvělým výkonem orchestru a Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala), při jehož vlasových a přitom znělých pianissimech běhal mráz po zádech, otevřelo provedení Mahlerovy „Sedmé“ novou sezonu více než důstojně. Snad pouze úprava sborového partu na počátku Klopstockova Vzkříšení, kde místo textu zpíval sbor brumendo, vybízí (a to i přes občasné uvádění této verze světově proslulými dirigenty, jakými jsou např. Claudio Abbado či Zubin Mehta) přinejmenším k zamyšlení. Účinek byl sice díky skvělému pianissimu působivý, nicméně jak dalece lze tento zásah do originálu akceptovat, o tom by se jistě daly vést dlouhé debaty… A jaké další akce, které proběhly v září, nebo se teprve připravují, bychom ve spojitosti s Mahlerem ještě neměli opomenout zmínit? V rámci letošního ročníku festivalu v Jihlavě, probíhajícího od 19. 9. do 19. 11., určitě provedení Mahlerova raného klavírního kvartetu Moravským klavírním triem a Karlem Plockem v Jihlavě (22. 9.), Pelhřimově (30. 9.) a Třebíči (4. 11.), večer s výběrem z jeho písní (Ich bin der Welt abhanden gekommen, Liebst Du um Schönheit), jejichž interpretace se (včetně písní Almy Mahler – Die stille Stadt, Laue Sommernacht, Der Erkennende doplněných četbou Valérie Zawadské z Alminy autobiografie) ujme 16. 10. za klavírního doprovodu Kristiny Kasíkové Andrea Kalivodová, a v neposlední řadě jistě i výstavu „Rok 1908 – Mahler, Jihlava, Vídeň, Praha“ či připravovanou vědeckou konferenci. Všechny tyto projekty jsou ale samozřejmě teprve prologem k velkému mahlerovskému dni, který nás čeká v Kalištích u Humpolce, v Jihlavě a na dalších místech v den výročí Mahlerova narození, tedy 7. července 2010. A na co bychom se měli těšit? Na velkou celodenní oslavu za účasti největších světových osobností a za patřičné mediální podpory, tedy skutečně na mezinárodní projekt s globálním dopadem, v němž kromě jeho uměleckého odkazu nebude chybět ani připomenutí Mahlerových kořenů na Vysočině a deklarace nového „Mahlerovského memoranda“ pro 21. století za účasti obou skladatelových vnuček. •



festivaly, koncerty

mezinárodní hudební festival eský krumlov Český Krumlov, Letní jízdárna, Maškarní sál, Zámecká jízdárna, Pivovarská zahrada, Otáčivé hlediště

zahájení aneb vybrané árie na téma láska  Rafael Brom Sedmnáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov otevřela slavnostní fanfára na oficiálním zahájení festivalu v hotelu Růže, kde se sice nesešly všechny osobnosti, které jednak převzaly záštitu nad festivalem – vedle prezidenta České republiky, ministra kultury, ministra zahraničních věcí a ministra průmyslu a obchodu České republiky by mezi nimi byli i velvyslanci devíti států – a které zastupovaly spolupořadatele a partnery pořadatele, ale přijel i houslový virtuóz Václav Hudeček s chotí. Ředitel festivalu Jaromír Boháč v kostce představil letošní uměleckou tvář

Foto Libor Sváček

Alison Bolshoi se v Českém Krumlově představila na zahajovacím koncertu.

hudebních událostí rozesetých v délce téměř jednoho měsíce – závěrečný koncert je určen na 23. srpen – a nabídl, kromě jiného, i šest představení Verdiho opery Síla osudu před Otáčivým hledištěm v zámecké zahradě. Pozvánka na zahajovací koncert v Letní jízdárně (18. 7.) s názvem Vybrané árie na téma láska se večer ukázala být poněkud skromná s ohledem na vystoupení skvěle připravených pěvců Metropolitní opery v New Yorku. Sopranistku Alison Bolshoi střídali i doprovázeli barytonista Richard Zeller (známý už z loňského koncertu festivalu) a basista Eric Jordan, Pražskou komorní filharmonii vedl ruský dirigent Daniel Raiskin. Slavnostní atmosféra večera byla příjemně uvolněná, jednak se před vstupem do Letní jízdárny podávalo před koncertem lehké pohoštění a poté nebyl samotný začátek představení chápán příliš úzkostlivě. Uvítací řečí byl pověřen herec Jan Čenský, který se oficiálního proslovu s obligátním poděkováním sponzorům, představení účinkujících a programu zhostil spolu s dokonalou tlumočnicí do angličtiny s nadhledem a úsměvem. Wagnerovská a verdiovská sopranistka Alison Bolshoi vstoupila na pódium po předehře Leonora č. 3, op. 72 Ludwiga van Beethovena. Přesně sehraný ansámbl nabídl neobyčejně soustředěné dynamické provedení s propracovanou hladinou pianových pasáží v podání sekce dřevěných dechových nástrojů, krásnými sólovými party z orchestru – brilantní trubkou, svižnou flétnou působivou zvláště v lyrické scéně díla. Součástí velmi pěkného výkonu jsou právě na pódiu Letní jízdárny i nehudební zvuky. Díky uměle zesilovanému zvuku jsou skrze citlivé mikrofony slyšitelné všelijaké poklepy a jiné zvuky nejen z orchestru, ale také z okolí, včetně nezbytného zvuku motorů projíždějících aut. To je ovšem nezbytná daň za zvolenou techniku přenosu, která se v tomto prostředí po letech zkoušela, stabilizovala. Mezi poslechově účelově instalovanými mikrofony byly ovšem i přístroje technického týmu, který úvodní koncert festivalu, jako reportážní snímek, zaznamenal. Alison Bolshoi jako Leonora ve výstupu 1. dějství opery Fidelio Ludwiga van Beethovena, druhém čísle programu, potvrdila očekávání profesionálně jistého a zkušeného výkonu. Její sebevědomý nástup po basovém orchestrálním úvodu rozezněl v krásném forte přirozené barvy hlasu, který se v hlubších polohách zjemnil do sametového odstínu. Okouzlujícího souznění s hobojovým sólem dosáhla Alison Bolshoi v árii Amélie ze 2. dějství opery Maškarní ples Giuseppa Verdiho. Zde potěšila publikum také dramatikou a přesvědčivým výrazem v tíživé pasáži a byla úžasně působivá v kontrastní promluvě s hobojem a krásném Miserere. V árii Amélie ze 3. dějství z téže opery nadchla vroucným pianem dokreslovaným sólovým violoncellem a přidala ještě další polohy ze své široké dynamické škály, jakož i hereckého pojetí zpívané role. V tercetu ze 2. dějství opery Don Giovanni božského Wolfganga Amadea Mozarta vynikl v harmonii s barytonem a basem její soprán s nejvyšší průrazností. Druhý pěvec v programu koncertu, barytonista Richard Zeller, vystoupil nejprve v árii Germonta ze 2. dějství opery La traviata opět Giuseppa Verdiho a upoutal nejen znělým, teatrálně neseným hlasem s ostinátním vibratem a případným názvukem glissanda, ale výstižně sehranými momenty žalu. V sólu byl neodolatelný, dokonalý ve zmíněném tercetu v Mozartově opeře Don Giovanni a v ukázce z opery Giuseppa Verdiho – kterou byla Rodrigova působivá scéna ze 3. dějství opery Don Carlos – dokázal být dramaticky neobyčejně výstižný. V závěrečném díle programu – v duetu Georga a Riccarda Suoni la tromba… ze závěru 2. dějství opery Puritáni – jediného díla programu od Vincenza Belliniho – uplatnil svůj hlas v lehkém kontrastu s basem v družném pochodově neseném duetu. Okouzlující duet s brilantní hlasovou technikou přidali barytonista Richard Zeller a basista Eric Jordan ve druhém přídavku skutečně okouzlujícího večera, tedy v duetu z opery Don Pasquale Gaetana Donizettiho.

mozart, benda a vivaldi v maškarním sále  Rafael Brom V sobotu 19. 7. se v Maškarním sále konaly dva koncerty se stejným programem – v 19. 00 a ve 21.00 hodin; první jako více méně společenská událost pro vzácné hosty, spolupořadatele, přátele – tedy konec konců pro VIP, druhý pro širokou hudební veřejnost. Program koncertu byl vcelku jednoduchý, nicméně poutavý a byl šit na míru pěti mladým adeptům houslového umění. Na pódium měli postupně přijít domácí talenty: Barbora Kolářová, Michal Sedláček, Petra Vilánková, Markéta Janoušková a jihokorejská naděje Ui-Youn Hongová. Vstupní orchestrální serenáda Wolfganga Amadea Mozarta Malá noční hudba, K 525 byla jednoznačnou příležitostí pro Český filharmonický orchestr s uměleckým vedoucím Pavlem Prantlem a kanadským dirigentem Kerrym Strattonem, následoval Koncert pro housle a orchestr G dur Jana Jiřího (Johanna) Bendy a famózní Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho – jmenovaný cyklus byl rozdělen mezi naše houslisty po jednom období. Profesionálně samozřejmě připravený ansámbl se zkušenými členy u jednotlivých nástrojových sekcí měl dokonalou oporu v kontrabasu Radomíra Žaluda a Malá noční hudba byla okouzlující preambulí koncertu. Sebevědomé Allegro, hřejivá Romance, svižný menuet a závěrečná věta s pravidelně tepajícím rytmem byly obohaceny dokonale odměřenou dynamickou prací, která přesvědčivě prokázala souznění souboru s dirigentovou představou mozartovské serenády, nota bene té nejslavnější a nejhranější. Jako první houslovou ratolest přivedl Kerry Stratton hosta z Jižní Koree. Ui-Youn Hongová nezklamala očekávání dobré techniky, její nástroj

Foto Libor Sváček

Sedm vystoupení basisty Erika Jordana zahájila slavná árie Figara Non più andrai z 1. dějství Mozartovy Figarovy svatby. Tady jsme slyšeli pevný, mužný, jistý bohatýrský hlas, deklamačně pregnantní, okouzlující v kadenci. Jordan do jisté míry ctí stylovou polohu repertoáru, neboť už ve slavné árii Gremina z Čajkovského Eugena Oněgina obohatil výraz o romantické polohy, včetně chvějivého vibrata. Jeho Gremin byl nicméně poněkud vzdálen vznešené výpovědi muže moudrého stářím a zdál se být více postavou romantickou. Jistý byl ovšem v deklamační scéně v árii krále Filipa ze 4. dějství Verdiho Dona Carlose. Vedle působivého duetu s violoncellem nadchl v dramatickém finále árie. Ruský dirigent Daniel Raiskin z Petrohradu je šéfdirigentem Rýnské filharmonie a k zajímavostem jeho kariéry patří pověst jednoho z nejlepších violistů Evropy. Ve vedení Pražské komorní filharmonie zaujal působivými vláčnými gesty v pestré škále pohybů, jimiž působivě modeloval obzvláště lyrické scény. Slyšeli jsme je nejen v Beethovenově orchestrální předehře Leonora č. 3 nebo v příslušných operních áriích, ale výrazně v Intermezzu z opery Sedlák kavalír Pietra Mascagniho. Jeho provedení Polonézy z opery Eugen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského bylo na druhou stranu excelentní ruským espritem s bujarou přízvučnou dobou každého taktu. Krásný, ba okouzlující večer v Letní jízdárně uzavřelo překvapení večera a další dva přídavky. Dirigent Daniel Raiskin nezapřel své violistické školení a chopil se houslí, Eric Jordan se chopil kytary a barytonista Richard Zeller si vypůjčil od kolegy v orchestru kontrabas. Mužské trio spustilo serenádu, k níž se přidal soprán Alison Bolshoi z rozvírajícího se šarlatového tulipánu v pozadí scény. George Gershwin by se jistě upřímně potěšil ze své písně Muž, kterého miluji, kterou výše zmínění sólisté s ohromným ohlasem provedli. Druhý přídavek – duet z Donizettiho Dona Pasquala – doplnil na samý závěr večera úchvatný tercet z Bizetovy Carmen.

Jihokorejská houslistka Ui-Youn Hong

zněl ale ve výškách poněkud ostřeji. Prosté Grave mělo stylovou simplicitu, rychlé škály zněly mírně jednotvárně bez hlubšího ponoření do ducha hudby, doprovázející ansámbl byl ovšem v dobrém, rozpoložení. První koncert cyklu Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho – Koncert č. 1 E dur Jaro připadl na Markétu Janouškovou. Choulostivé úvodní trylky měly náladu a podporu koncertního mistra ansáblu, možná, že by ale v tomto případě bylo mírnější tempo stylovější. Pomalá věta zněla snaživou porcí citového náboje a finální Allegro, s medově vláčným tónem houslí, bylo náležitě dynamicky proměnlivé. Technicky korektní sólové pasáže střídaly duetové vstupy s víceméně dominantním violoncellem a opět bezchybným povzbuzujícím orchestrálním doprovodem. Sólo v Koncertu č. 2 g moll Léto z cyklu Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho přednesl Michal Sedláček a jeho vydařené švihácké kadence s continuem zaujaly pregnantně zjevenými tóny. Vcelku sličné cantabile uvozovaly působivé nástupy ansámblového pléna a Adagio, klidné a nevzrušivé, bylo v pianu jemné. Závěrečná věta přinesla vedle jisté proměny poloh závěrečný, spíše strojově tepající rytmus. K provedení třetí části cyklu Čtvero ročních dob přivedl Kerry Stratton slečnu Petru Vilánkovou, která ke své dobré smyčcové a prstové technice přidala hřejivou barvu ve spodním nástrojovém rejstříku. Koncert č. 3 F dur Podzim zazněl v programně výstižné poloze s lehoučkým adagiem a vzornými kadencemi. Finale podvečera a sólový part v závěrečném Koncertu č. 4 f moll Zima z cyklu Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho svěřila dramaturgie koncertu do dobrých rukou. Po programně teatrálně vyvedeném ansámblovém úvo-



festivaly, koncerty

du nastoupila Barbora Kolářová se sebevědomou, technicky zdařilou škálou, umocněnou výrazově silným a dobře znějícím nástrojem, který ani v doprovázeném prudkém prestu neustupoval do pozadí. Její housle byly hravé v pianu, pevné a znělé ve forte, lehce nostalgické v Largu a nádherně souznějící s okouzlujícím ansámblovým pizzicatem hlubších smyčců, jakož i v závěrečné harmonii finálního akordu této věty. Závěrečná věta díla korunovala program koncertu – Barbora Kolářová opět upoutala velkou kadencí a nezdolnou vitalitou na pozadí prudkého tempa finale. Dramaturgický přínos koncertu s mladými sólisty podpořenými zkušeným komorním souborem tkvěl v evidentním sdělení - mladá interpretační generace má podporu prestižního festivalu, který nabízí dobrou příležitost k uměleckému růstu na profesionálním pódiu.

ensemble inégal na eskokrumlovském festivalu  Petr Veber Koncert v Maškarním sále zámku, pro který Ensemble Inégal (24. 7.) vybral v novodobých premiérách několik skladeb Jana Josefa Ignáce Brentnera (1689-1742), patřil co do počtu posluchačů k těm komornějším, nádherná síň nebyla vyprodána, ale dramaturgicky a interpretačně šlo o vynikající program. Stará hudba má v nabídce festivalu podstatné místo a je potěšitelné, že podobné koncerty, jako byl tento v umělecké odpovědnosti Adama Viktory, přinášejí něco nového – zde nespornou zajímavost v podobě duchovní tvorby teprve nově a postupně objevovaného pražského barokního skladatele. Soubor, který Viktora vede od varhanního pozitivu, patří u nás ve svém oboru mezi ty mladší. Historicky poučený přístup uplatňují tito muzikanti, scházející se podle různých úkolů v proměnlivých sestavách, zasvěceně, ale ne studeně dogmaticky. Klíčovou součástí profilu tělesa i vyznění koncertu byl vokální projev sopranistky Gabriely Eibenové, spolu s Viktorou zakladatelky Ensemble Inégal. Mladá pěvkyně je obdařena příjemným hlasem a dobře školena. I když nejde o hvězdný zpěv, který by na sebe strhával mimořádnou pozornost, její technika, výrazové možnosti i přirozené a srdečné vystupování stačí na to, aby plnohodnotně představila zvolený repertoár a aby hudbou potěšila. Zpívala několik chrámových árií, drobnějších skladeb s latinskými texty. Tato sestava už vydala některé Brentnerovy skladby před pár lety na CD. Publikum mohlo i nyní, v živém kontaktu, nenásilně dospět k poznání, že nekomplikovaná hudba tohoto autora je svěží a upřímná, že má svou invenci i charakteristickou dokumentární hodnotu a důležitost. Prostředí, v němž se koncert odehrával, přidalo další inspiraci. Sál je velikostí vhodný na to, aby v něm zůstával pocit kontaktu mezi pódiem a auditoriem. A navíc má nádhernou výzdobu. Rovnocennou součástí nezatěžkaného večera byla radostně interpretovaná Vivaldiho hudba – Salve Regina a další vokálně-instrumentální i čistě instrumentální kompozice, o nichž, bohužel, v tištěných poznámkách k programu nebyly žádné podrobnosti. I Brentnerovi bylo věnováno jen osm řádek. Možná by nebylo od věci napsat víc – třeba o tom, jak a kde se takový repertoár objevuje… Krátká návštěva Českého Krumlova na jediný koncert nedává možnost postihnout komplexně přítomnost festivalu ve městě; postřeh, že se netlačí do pozornosti ve veřejném prostoru agresivně, je však legitimní. Je to zjištění potěšitelné, protože dává tušit, že festival nehodlá být jen levným zbožím pro turisty. Je však možný i kritičtější pohled, který by očekával ještě o něco viditelnější známky toho, že soukromě pořádaný festival ve městě zapustil kořeny.

víkend s kamovou a hansardem  Vladimír Říha Druhá polovina třetího týdne našeho nejrenomovanějšího letního festivalu nabídla sice jen tři koncerty, ale ty stály za to. Nejdříve v recitálu vystoupila japonská klavíristka Hisako Kawamura (31. 7., Maškarní sál), laureátka mezinárodní soutěže Gézy Andy z Mnichova. Je dobrou tradicí festivalu, že právě laureáty této soutěže představuje každý rok. I tentokrát mladá Japonka přednesem děl Chopina a Schumanna přesvědčila o svých kvalitách. Vrcholem víkendu ale byly následující dva zcela rozdílné večery představující vícežánrové přesahy festivalu, které díky uvážlivé dramaturgii začínají být pravidelnou součástí programu. V pátek hrála v klasické části izraelská klarinetistka Sharon Kam a koncert měl v Zámecké jízdárně stejný program, z kterého pro její spor s dirigentem Vladimírem Válkem v Praze v červnu při koncertu s Rozhlasovými symfoniky sešlo, tj. klarinetové koncerty C. M. Webera a Herberta Williho. Škoda jen, že návštěva nebyla nejlepší. Ve Weberově koncertu ale tónově nebyla Kamová právě na výši včetně vlastních kadencí, a tak se ani zpětně Válkovi nedivím, že v červnu s ní nesouhlasil. Nadchla ale moderním koncertem rakouského autora Williho napsaném přímo pro ni. Přítomný autor i ostatní návštěvníci ocenili skvělé stylové podání vícežánrového díla s četnými jazzovými prvky. Výborným výkonem sólistce pomohla i Severočeská filharmonie Teplice s kanadským dirigentem Charlesem Olivieri-Munroem, který se osvědčil i jako zdatný moderátor v obou řečech (čeština a angličtina), když nečekaně uvedl od dirigentského stupínku skladbu Williho. Orchestr ještě zaujal suitou z Čajkovského Labutího jezera. S obrovským ohlasem se setkal sobotní koncert v Pivovarské zahradě (2. 8.), kde na svém turné po České republice (zpívali mj. v Telči a Českých Budějovicích) vystoupila dvojice folkových písničkářů Ir Glen Hansard a naše Markéta Irglová. Tři tisíce diváků nadšeně ocenilo jejich písničky i vystupování, vedle známé oscarové Falling Slowly zazněly písně s CD e Swell Season ale i některé novinky. Hansard s vtipem vše moderoval a reagoval na nečekané momenty, které v open-air koncertu občas nastávají včetně zvuků z okolí – imitoval i Bon Joviho a přestože celý večer hrál důsledně na akustickou kytaru, jednou zahrál i na elektrickou kytaru, aby přehlušil „konkurenční“ zásahy zaznívající z okolí. Publikum dvojici a hostujícímu dalšímu Irovi, písničkáři Marku Gearymu a baskytaristovi Jiřímu Petřekovi, uspořádalo na konec více než dvouhodinového koncertu vícekrát ovace ve stoje a zazpívalo si s účinkujícími i populární Deviltown. Večer s nádhernou atmosférou, jeden z vrcholů festivalu!

verdiho síla osudu  Lenka Šaldová Od první premiéry na Otáčivém hledišti v českokrumlovské zámecké zahradě letos uplynulo padesát let, během nichž tu přes 1 700 000 diváků shlédlo 2 810 představení. Od dob, kdy hlediště se 400 diváky roztáčelo čtyřicet lidí, se leccos změnilo (dnešní pohyb točny zajišťují čtyři elektromotory a diváků se sem vejde 644), nicméně projekt Joana Brehmse ani v nejmenším neztrácí na atraktivitě. Budiž tedy českobudějovickému Jihočeskému divadlu připsáno ke cti, že neláká diváky pouze na samotné unikátní divadlo v přírodě, ale nabízí jim vskutku kvalitní divadelní představení. Letos zvalo zvláště na Verdiho Sílu osudu (19.–23. 7.): „Jedinečný projekt v koprodukci s Mezinárodním festivalem Český Krumlov, ve kterém vystoupí hvězdy

festivaly, koncerty

Foto Libor Sváček

z newyorské Metropolitní opery.“ Reklama je to poněkud nadsazená – z trojice avizovaných zahraničních hostů se častěji v MET objevil pouze dirigent John Keenan (naposledy tam v minulém roce dirigoval Mistry pěvce norimberské). Nicméně důležité je, že jak korejská sopranistka Kyunghye La, tak kubánský tenorista Raúl Melo jsou výborní zpěváci, jejichž uvolněné, barevné hlasy je radost poslouchat. A když připočteme, že se vedle nich v Krumlově v dalších rolích objevili mladí interpreti Kateřina Jalovcová (Preziosilla), Martin Gurbaľ (Padre Guardiano) či Svatopluk Sem (Bratr Melitone), pak v kontextu celého českého divadla by dnes bylo obtížné najít pro Sílu osudu lepší obsazení. Jestli se podaří Jihočeskému divadlu podobné kontakty rozvíjet dále, je na co se těšit! V normálních divadelních podmínkách by se třeba též více dařilo přimět hosty k významovým hereckým akcím (pohybová spolupráce Libuše Králová) namísto naučených klišé (zvláště Raúl Melo, ponejvíce působící na amerických scénách, se toho o hereckých možnostech operního pěvce evidentně mnoho nedozvěděl). V zámecké zahradě se režisér Josef Průdek s výtvarníkem Jaroslavem Milfajtem (kostýmy měl na starost Tomáš Kypta), především snažili co nejvíce využít přírodních scenérií, které se jim tu nabízejí – a vznikla velmi působivá podívaná. Předehru, rozehranou v okouzlující smršť situací v různých prostředích, sice už v průběhu večera divadelně nic nepředčilo, nicméně sborovým scénám se ve volném prostoru dostalo rozmachu (roztančená rozverná hospodská scéna), dramatické situace nepostrádaly napětí (po cestách se proháněli tajemní jezdci na koních) a intimní scény naléhavost a romantiku (v setmělém zákoutí tu u hrobu s křížem meditovala Leonora, za svitu měsíce…). Budoucnost Otáčivého hlediště je nejistá – jeho provoz v zámecké zahradě už měl několikrát skončit, debaty o jeho likvidaci či přesunu jinam (např. na českobudějovickou Dlouhou louku) se probouzejí a usínají. Jasné se nicméně zdá, že k odstranění točny ze zámecké zahrady nakonec dojde – a tak nezbývá než doufat, že se vize divadelního architekta a scénografa Joana Brehmse oživí jinde: v současné době se zřejmě opět stal aktuálním projekt agentury Dagonart, výstavba nové točny v areálu bývalého zahradnictví (na dohled od krumlovského zámku). Zasloužili by si to diváci i Jihočeské divadlo, velmi šikovně bojující o své místo na slunci.



Role Leonory ve Verdiho Síle osudu, provedené na Otáčivém hledišti v zámeckém parku, se s úspěchem zhostila korejská sopranistka Kyunghye La.

… a na závr slovo editele, jaromíra boháe  Veronika Dušková Jak byste letos, pane řediteli, festival celkově zhodnotil? Tentokrát jsme měli, bohužel, na všechny víkendové, exteriérové koncerty problémy s počasím a museli jsme některé z nich i překládat do Zámecké jízdárny. Na druhou stranu si myslím, že jak zahajovací koncert, tak i ty ostatní byly velice kvalitní a návštěvnicky velmi úspěšné. Festival letos opět dokázal, že se stává letním hudebním kulturním centrem, a že jeho renomé jak u nás, tak i v zahraničí neustále stoupá. Samozřejmě, že festivalové dění pečlivě vnímáme, ale na konečné vyhodnocení si vždy ponecháváme časový odstup. Mám radost, že naše první větší koprodukce s Jihočeským divadlem na Otáčivém hledišti dopadla dobře a už nyní máme společné plány i do budoucna. Rád bych na tomto místě poděkoval všem, kteří se na letošní přípravě a realizaci festivalu podíleli, našim finančním a mediálním partnerům, ministerstvu kultury, Jihočeskému kraji a městu Český Krumlov.

A můžete prozradit něco z programu 18. ročníku? Příští ročník se uskuteční od 17. července do 22. srpna. Hlavní koncerty jsou již naplánovány a věřte, že budou velmi atraktivní. Město Český Krumlov oslaví v příštím roce významné jubileum, 700 let od svého založení. Náš festival i my samotní nemůžeme takovéto významné výročí přehlédnout. Na zahajovacím koncertě (17. 7.) zazní vokálně instrumentální dílo, které jsme nechali na naši objednávku napsat k 5. výročí festivalu F. X. uriho: Vodní hudba pro Český Krumlov. Toto programové dílo je věnováno čtyřem šlechtickým rodům, které na Krumlově vládli. Jeho provedení bude v impozantním prostředí pod zámkem a diváci budou umístněni na druhém břehu řeky Vltavy. Dalším operním koprodukčím projektem s Jihočeským divadlem bude Dvořákova Rusalka (24.–29. 7.). Po velkém úspěchu Noci na Broadwayi nás příští rok čeká její 2. díl (15. 8.). Určitě velkou pozornost bude poutat i Maďarský večer (1. 8.) a vystoupení švédské skupiny Koop (31. 8.). Z velkých světových jmen pak přivítáme 8. srpna Renée Fleming a 14. srpna Shlomo Mintze. Na závěr festivalu (22. 8.) jsme připravili provedení jednoho z nejpůsobivějších děl romantismu, Requiem Giuseppe Verdiho. •

festivaly, koncerty

letní proms s lemperovou, rotou a baborákem Praha, Obecní dům, Reduta, České muzeum hudby aj.  Vladimír Říha Mezi mnoha letními pražskými hudebními festivaly, které přicházejí a odcházejí, se v posledních čtyřech letech výrazně vyprofilovala přehlídka podle vzoru londýnských Proms, pořádaná agenturou Českého národního symfonického orchestru a nazvaná Prague Proms. Díky hlavnímu organizátorovi Janu Hasenöhrlovi, trumpetistovi a šéfovi agentury, který v přitažlivém repertoáru s nápaditou dramaturgií a vícežánrovými přesahy oslovuje velkou část publika, dosahuje přehlídka úspěchu i návštěvnosti. Letošní čtvrtý ročník proběhl v Praze mezi 13. 7. a 3. 8. a oproti loňsku přinesl některé změny. Zůstal sice hlavní orchestr – Český národní symfonický orchestr (ČNSO), který odehraje drtivou většinu koncertů, zůstal i hlavní sál – Smetanova síň Obecního domu s dnes již proslulou úpravou (stupínky v pozadí sálu umožňující lepší vidění), ale zmizely loni úspěšné malé jazzové koncerty po hlavním koncertu v Obecním domě. Nezmizely naštěstí koncerty v pražských jazzových klubech ani malé komorní koncerty mimo hlavní sál. Tak publikum kromě sedmi hlavních koncertů mohlo slyšet i jedenáct jazzových a komorních vystoupení, z nichž jeden byl dokonce i v Kutné Hoře. Ne všechno z nových nápadů se povedlo, což je u takovýchto akcí normální. Tak hned úvodní koncert, tzv. Španělská noc, sice programově zaujal, též hudební provedení řízené šéfdirigentem ČNSO Liborem Peškem bylo kvalitní (Bizet, Ravel, Rimskij-Korsakov), ale nápad s tanečníky (španělská obstarožní dvojice Correa – Expositová) byl velký propadák. Naopak opakováním loňské senzace byl hned druhý koncert, kdy hostující dirigent ČNSO, Ital Marcello Rota, opět řídil večer filmové hudby jako tzv. Hollywoodskou noc č. 2. Nabitý

sál tleskal dobře známým scénám z italských a amerických filmů – skladby Rotova strýce Nina (Felliniho filmy) a americké hity od autorů jako John Williams, John Barry, James Horner či Lalo Schifrin (filmy Schindlerův seznam, Tanec s vlky, Titanic, Mission: Impossible aj.) vykouzlily v publiku i v sále nádhernou atmosféru, kterou obohatil i skvělý nápad s vyfoukávanými peříčky z galerie a balkonů při Silvestriho hudbě k Forrestu Gumpovi. Přídavky z Amarcordu a Cabiriiných nocí jenom úspěch večera potvrdily! V neděli 20. 7. se pak dostavil očekávaný vrchol festivalu – koncert německé šansoniérky Ute Lemper. Ta přijela do Prahy již potřetí, poprvé však na Proms a poprvé na vystoupení s ČNSO. Vyprodaný sál byl svědkem dvou různých polovin, v první vedle Bernsteinovy suity z filmu V přístavu zazpívala Lemperová u nás neznámý cyklus dvojice WeillBrecht z baletu Sedm hlavních hříchů, kde vadilo ozvučení (alespoň v přízemí) a hlavně neexistence překladu náročného textu sedmi písní hlavní hrdinky Anny. Mnohem přijatelnější byla druhá část – po předehře ke Candidovi L. Bernsteina následovala směs slavných písní J. Brela, E. Piaf, amerických muzikálových autorů či písně v jidiš. I skvělá aranžmá Bruna Fontaina a hlavně projev sólistky v šíři od sametového až k ostrému výrazu s mnoha hereckými prvky, jak to u šansonů má být, a s anglickým moderováním publikum nadchl, výborným dirigentem večera byl Rastislav Štúr. Těšme se na příští rok, kdy má Ute přijet údajně s jazzovějším programem. Dva následující koncerty ve Smetanově síni přinesly trochu rozporné dojmy. Všemi očekávaný večer amerických gospelů se spoluúčastí u nás známého sboru z Chicaga (Apostolic Church of God Sanctuary Choir Chicago) měl velice dobrý úvod, kde zaujalo provedení Ellingtonovy suity z baletu Louskáček P. I. Čajkovského a navázalo na loňského Peer Gynta v jazzové verzi. ČNSO byl ve výborné formě a žestě přímo excelovaly. Druhá půle patřila sboru – ten se sotva vešel (170 lidí) k varhanám, ale podání (převážně ženského sboru, kde mužů bylo asi 20) moderních gospelů i díky nepřesvědčivým výkonům tří sólistů uspokojilo jen částečně. Dirigoval bývalý šéf Paul Freeman.

Radek Baborák se ve Straussově Druhém hornovém koncertu opět představil ve vynikající formě.

Foto archiv



festivaly, koncerty



dvoákova praha Praha, Rudolfinum

úvodem

Foto archiv

 Vladimír Říha

Ute Lemper a Rastislav Štúr

Protikladné dojmy zanechala i Noc českých houslových virtuózů. Tentokrát výjimečně Pražský komorní orchestr doprovázel čtyři houslisty v dílech Bacha a Vivaldiho. Zatímco Václav Hudeček a Antonín Hradil se po váhavém začátku rozehráli později, výborní byli Hudečkovi mladí žáci Jan Mráček a Petr Matěják. Bohužel se neukázalo tentokráte publikum, tleskající sveřepě po každé větě… Více než předposlední Japonská noc s podivným nejaponským programem (jen Mozart, Smetana a Beethoven) v podání ČNSO a dirigenta Yuki Miyagi uspěla letos závěrečná Straussova noc. ČNSO řízený temperamentním Petrem Altrichtrem (jeho dupání na stupínku a potlesky po skončení dost udivovaly zahraniční turistky) určitě odvedl kvalitní výkon při známé symfonické básni Tak pravil Zarathustra, kdy opět na začátku (jako vloni) recitoval Karel Roden. Dirigentovi se podařilo orchestr dokonale vybičovat k velkému výkonu, což v nesnesitelném letním dusnu bylo mimořádné. Senzací večera byl ale výkon našeho hornisty Radka Baboráka, který přijel z Berlína, kde působí u tamních filharmoniků, zahrát Straussův Koncert č. 2 Es dur. Poprvé s ČNSO, poprvé zpaměti, ale hned naprosto skvěle dynamicky i tempově v přirozeném frázování a hlavně úžasně lehce a čistě, jakoby hrál na nejlehčí a ne nejtěžší dechový nástroj, přesvědčil Baborák o své dokonalosti. Pokud skutečně za rok odejde z Berlína na sólovou dráhu, máme se na co těšit, snad mu zůstane více času i na kvinteto Afflatus! Kytička od jeho šestileté Julie byla i poděkováním celého sálu za úžasný večer. Není místo psát více o jazzových koncertech, jen stručně uveďme, že v Praze hráli mj. i kontrabasista Jiří George Mráz s Antonínem Gondolánem v Redutě, na Žofíně Big band sv. Blažeje, v hotelu Marriott švédská Hip Bop Constellation výborného trumpetisty Lasse Lindgrena, držitele tzv. Fergusonovy trubky, z komorních koncertů, kterých bylo letos o poznání méně, zmiňme vícežánrový večer s Epoque Quartetem. Proms si své místo v Praze již našly a drobné nedostatky či diskutabilní prvky (stále trvají začátky v 19 hodin, takže před devátou jsou konce koncertů, což je škoda pro naladěné publikum, dramaturgicky jediný otazník s Japonskou nocí) neovlivňují návštěvnost, která byla více než dobrá a tvořená nejen zahraničními turisty. •

První ročník nového festivalu nazvaného ambiciózně Dvořákova Praha byl sledován s mnohými nadějemi, ale i varováními. Vždyť každý nový, zejména letní festival v hlavním městě vstupuje do ostré konkurence s dosavadními akcemi. Přitom právě srpnový termín se zdál vhodný, protože po skončení převážně červencových Proms je Praha bez velké akce až do zářijového zahájení Pražského podzimu. Tři týdny mezi 16. 8. a 4. 9. přinesly 15 koncertů a vedení festivalu v čele s intendantem Vladimírem Darjaninem (známým z Expa 2002 v japonském Aiči), manželem klarinetistky Ludmily Peterkové, a výkonným ředitelem Jaroslavem Mandou se rozkročilo velice doširoka. Pomohla mu k tomu i ekonomická podpora podnikatele Karla Komárka a dobrý nápad spojit festival se jménem Antonína Dvořáka. Přitom díla Dvořáka nepřevažovala, takže dramaturgicky byl repertoár zaměřen široce téměř „od Dvořáka k současnosti“. I přes některé „dětské nemoci“ se nakonec festival ukázal jako obohacení hudební Prahy. Uvedl špičky komorní i orchestrální interpretace, přivezl mnoho hvězd. Vrcholy byly kromě londýnských Královských filharmoniků i jejich komorní kolegové (English Chamber Orchestra), Curyšský komorní orchestr a mezi sólisty houslisté Isabelle Faust a Augustin Dumay a klavíristé Piotr Anderszewski a Nikolaj Luganskij, úspěšná byla komorní řada s kvartety Artemis a Casals. Organizačně pochopitelně v prvním ročníku ještě vše nefungovalo, jak by mělo. Do budoucna by bylo záhodno především zlepšit propagace jednotlivých koncertů, a to zejména komorních. Tyto koncerty musely být všechny přeloženy z Dvořákovy síně do menší síně Sukovy, kde zase působily sice navštíveně, ale akustika zde není nejlepší a také prostředí se hodí spíše pro školní koncerty. Co nejdříve by také mělo vzniknout i přitažlivé logo na všechny materiály k festivalu a termínově by prospělo zhuštění festivalu pouze do dvou týdnů směrem ke konci srpna. A určitě je nutno vyhnout se podobným „přehmatům“ jako na závěrečném vystoupení, kdy byla koncertnímu mistrovi předána kytice ještě před posledním dílem.

dirigent marin zahajoval s eskou filharmonií  Vladimír Říha Festival začal vyprodaným koncertem ve Dvořákově síni Rudolfina za menších organizačních zmatků 16. 8. Bylo typické, že tento a potom i závěrečný koncert byly jediné úplně vyprodané koncerty celého festivalu. Za přítomnosti skladatelova vnuka Antonína Dvořáka, který byl po celý festival pravidelným návštěvníkem, a před kamerami České televize (koncert snad bude vysílán ze záznamu, až se vyřeší spor filharmoniků ohledně natáčení) patřil úvod České filharmonii řízené rakouským dirigentem rumunského původu Ionem Marinem. Vedle dvou děl Dvořáka – Karnevalu a Symfonie č. 9 e moll – zazněl i Schumannův Klavírní koncert a moll s britským pianistou Peterem Donohuem zaskakujícím za onemocnělého Ivana Moravce. Pětapadesátiletý sólista dílo přednesl technicky vytříbeně a efektně se zdůrazněním tempových pasáží. Skvělým přídavkem (Schumannova Arabeska č. 17) ještě kladný dojem zesílil.

Foto © Dvořákova Praha – Zdeněk Chrapek

Peter Donohue s Českými filharmoniky

Dirigent Marin (47) při svém debutu s ČF (dirigoval u nás již v Národním divadle v roce 1991) osvědčil svůj cit pro Dvořáka, kterého považuje spolu s Mahlerem za největšího skladatele vyšlého z česko-moravského prostředí. Zejména jeho podání Novosvětské prokázalo znalost české tradice obohacené o temperament dirigenta, což se projevilo i na výkonu orchestru, v jehož hře byla jen místy znát delší letní pauza. Koncert končil ovacemi stojícího publika.

v recitálu exceloval pianista anderszewski  Vladimír Říha I když komorní řada koncertů byla přeložena do Sukovy síně, recitál polského pianisty Piotra Anderszewského 26. 8. nechali naštěstí organizátoři ve Dvořákově síni. Koncert byl vlastně záskokem za onemocnělého ruského klavíristu Stanislava Bunina, který měl být jednou z největších hvězd festivalu. Protože i jméno Anderszewského je ale zárukou kvality, sál byl tentokrát slušně zaplněn. Přesto musíme konstatovat, že na pianistu takového jména by jindy a jinde bylo narváno! Anderszewski žijící v současnosti v Anglii u nás kdysi hrál, takže jeho jméno tady není neznámé. O jeho přístupu k hudbě svědčí i proslulá událost, kdy na jedné soutěži v anglickém Leedsu přestal hrát a odešel, protože měl pocit, že jeho výkon prý nebyl dostatečný… V Praze však nic takového dělat nemusel a postaral se hrou o mimořádný zážitek. Anderszewski prokázal všechny své přednosti – zpaměti hraná díla Bacha, Mozarta a Schumanna přednesl v naprostém soustředění, s oduševnělým výrazem, technicky zcela bezproblémově. Nadchl hlavně Bachovými partitami č. 1 a 2, kde dokázal, že barokní hudbu, aniž by zanikla její krása, lze hrát i v moderním pojetí. Nadšenému publiku se odměnil ještě přidanou Beethovenovou Bagatelou. Vskutku výborný záskok za onemocnělého Bunina!

curyšský komorní orchestr s martinem kasíkem  Miloš Pokora Vystoupení Curyšského komorního orchestru, v jehož čele stojí ambiciózní čínský dirigent Muhai Tang a jehož historie sahá až do 40. let minulého století, slibovalo návštěvníkům festivalu Dvořákova Praha nesporně kvalitní zážitek. A to se také stalo. Dvořákova síň (21. 8.) byla navzdory parnému létu téměř plná, navíc bylo znát, že hodně posluchačů přišlo také kvůli sólistickému výstupu mladého pianisty Martina Kasíka, který byl na tomto večeru rovněž angažován. Začátek programu patřil Introdukci a Allegru Edwarda Elgara, jehož mazlivé postromantické předivo smyčcových linek měl švýcarský orchestr natolik do detailu zažito, že si Muhai Tang mohl s jednotlivými frázemi přímo labužnicky pohrávat a vychutnávat každou nadsázku. Za zvláštní zmínku stojí zejména elastičnost tohoto provedení, jeho dynamická proměnlivost a působivě vystižená gradace, kterou Tang, počínaje mistrovsky rozkrytým fugatem a konče tematickou augmentací Allegra, toto dílo završil. Milým překvapením byl způsob, s jakým se hostující orchestr pod Tangovým vedením vciťoval do Janáčkovy Idyly. Málo hrané Janáčkovo rané dílko jako by dostalo vážnější tvář, z jednotlivých částí, v nichž lze postřehnout posuny od velmi prostých struktur k složitějším, vyzařovaly mnohé zajímavé kompoziční momenty, které nám obvykle unikají. Zajímavé bylo sledovat, jak jemně a navýsost detailně rozkrýval hostující orchestr všechny ony dvořákovsky okouzlené partie, na jejichž pozadí je dobře znát i vliv barokní polyfonie, a současně ono Janáčkovo typicky posedlé setrvávání u jediné myšlenky (Andante), skutečně idylickou lehkost Allegra (trefné pizzicato viol) nebo pregnantně vystiženou imitační hru Scherza. Pravda, v Moderatu už působilo Tangovo frázování trochu přeexponovaně, ale stále to byl plasticky cítěný Janáček, v němž

festivaly, koncerty

Martin Kasík

Foto © Dvořákova Praha – Zdeněk Chrapek

je každý melodický záchvěv náležitě vychutnán. Martinu Kasíkovi jsme byli vděčni, že ve spolupráci s curyšským orchestrem připomněl Lisztovo rané, i když později přepracované Malédiction pro klavír a orchestr, tudíž kreaci, která se pro své enormní pianistické nároky uvádí jen velmi zřídka. V citlivé spolupráci s orchestrem nás Kasík zavedl do světa pravého romantického pianismu, s trefně odhadnutou zvukovostí pregnantně rozkrytých rozkladový pasáží, omračující akordikou i například oněmi nádherně zvonivými trylky. Bylo znát, že využívá každé kompoziční pointy k tvořivé práci s dynamikou, jako například v onom nádherném decrescendu ke ztišené myšlence, která mu ve spolupráci s orchestrem (cella!) vyzněla velmi subtilně, i když byl v jednom momentu přece jenom smyčci trochu překrýván. Navíc ne vždy při provedení této skladby vnímáme onen zvláštní quasi recitativní výraz, který dává dílu epický rozměr – ten se Kasíkovi rovněž podařilo vystihnout velmi přesvědčivě, o na doraz rozvířené virtuozitě finálních partií nemluvě. Že se toho večera píše právě datum 21. srpna, připomněl Tang po přestávce milým gestem, když přistoupil před orchestr se slovy, že provedení Pavany coufeurs du temps od Franka Martina věnuje právě tomuto osudovému dni. V interpretaci této lapidární konfese dosahoval se svým orchestrem jakési rovnováhy výrazu a hráčské pohody – přesvědčivě mu vyšel zejména první díl Pavany, kterému vtiskl žalobný náboj i eleganci. Ve slavné Dvořákově Serenádě E dur dosahoval hostující orchestr pod Tangovým vedením navzdory trochu nezvyklému poměru jednotlivých nástrojových skupin (vzhledem k minimálnímu obsazení primů a sekundů jsme očekávali



spíš tři, nikoli čtyři cella atd.) takové vyváženosti hlasů, na jakou jsem zvyklí, i po stránce frázování a volby temp zněla typická česká repertoárová dominanta hostům přirozeně. V celkovém pohledu na toto provedení navíc upoutala jeho zvláštní jemnost a úchvatná vycizelovanost (2. téma vstupní části). Menuettto Tang lehounce roztančil a současně využil každé příležitosti k jímavému legatu, Scherzu vtiskl elektrizující spád, Larghetto spíš zlyričtil než posouval k meditativní kantiléně a Finale naprosto přesvědčivě vygradoval. Je to hřejivý pocit uvědomit si, že se v zahraničních sálech takto inspirativně prezentuje Dvořákova hudba.

kvarteto casals  Miloš Pokora Večer, pořádaný 28. 8., hodně sliboval. Na pražském pódiu se v rámci festivalu Dvořákova Praha objevilo slavné španělské Kvarteto Casals, navíc v programu, v němž převažovaly nejfrekventovanější repertoárové dominanty, což nabízelo jedinečnou konfrontaci se špičkovými kvartetními soubory domácími. Úplně první dojem z večera byl trochu rozpačitý, jelikož vystoupení hostů bylo situováno do Sukovy síně Rudolfina (nikoli do síně Dvořákovy, jak oznamoval tištěný program), který se pro zvukově sytý projev španělského kvarteta zdál příliš těsný. Ale to jen do okamžiku, než si ucho zvyklo. Od této chvíle už bylo zřejmé, že máme před sebou soubor skutečně špičkových kvalit. Způsob, jakým Kvarteto Casals předvedlo Schubertův Kvartet C dur, D. 46, nám zvlášť názorně demonstroval, jak úpěnlivě se Schubert snažil vyrovnat Beethovenovu vzoru. Chromaticky modulující introdukce k I. větě jako by svým kyvadlově odměřeným odvíjením evokovala beethovenovskou meditaci a bylo zajímavé, že i ve velebně zklidněném pohybu a ztišené dynamice zněl čtyřhlas smyčců nesmírně sytě. Allegro con moto 1. věty mělo sugestivně energický tah a rovněž ve volné větě jako by interpreti objevovali nějaký skrytě žhavý výraz, když se snažili o krajně vyklenuté fráze, možná až na úkor větší lehkosti. V Menuetu a hlavně ve finále robustní zvukovosti neubývalo, ale už to byl pravý Schubert, elegantně frázovaný, s báječně vychutnávanou imitační hrou a s roztomile vypointovanými přechody. Zvláštní obdiv si hostující kvarteto zasloužilo za uvedení skladby Hommage a András Mihály s podtitulem 12 mikroludií op. 13 od maďarského soudobého skladatele György Kurtága. Pětivětou kvartetní kreaci, jejíž každá část je rozčleněna do dalších drobných dílů a jež svou lapidárností připomíná Weberna, interpretovalo Kvarteto Casals zasvěceně, bylo znát že se skladatelem osobně spolupracuje. Atomizované motivky, krajně individualizované a prožitě frázované jednotlivými nástroji, do sebe dokonale zapadaly, takže navzdory veškeré složitosti skladatelových heterofonních mikrostruktur působila tato hudba přehledně a logicky. V každém případě hostující kvarteto Kurtágovu hudbu dokonale prosadilo – ne vždy býváme svědky, že z takto konstruované moderní kreace vyzařuje tak bezprostředně silný emotivní náboj, jako se to stalo například v části Lontanno, calmo, appena sentito (flažolety!) nebo ve finální části Leggiero, jejíž vyústění jako by před námi rozestřelo obraz nirvány. Beethovenův třetí Razumovský kvartet (C dur, op. 59/3) nastudoval hostující soubor vzorně přesně, k této preciznosti ovšem přistoupila i určitá interpretační nadsázka, spočívající zejména v až posedle zdůrazňovaných akcentech (Allegro con motto vstupní věty) a hodně uvolněné agogice, což bylo znát zejména v partiích provedení a naplno najevo dávané zálibě v co nesytějších vertikálách, a to i v Andante 2. věty, které kvartetu vyznělo přece jenom trochu syrově. Fugatované finále ovšem vyšlo hostům ideálně, posluchači se dlouho nechtěli rozloučit. •



festivaly, koncerty

festival uprosted evropy pozval letos ke koen%m Ústí nad Labem, chrám Nanebevzetí; Karlovy Vary, chrám svaté Máří Magdalény; Kadaň, chrám Povýšení svatého Kříže aj.  Tomáš Kábrt Celkem na třicet tisíc lidí navštívilo letos na obou stranách severozápadní česko-německé hranice obří letní Festival uprostřed Evropy (15. 6. – 3. 8.). Sedmnáctý ročník multikulturní přehlídky tak úspěšně navázal na předchozí sezony. Více než osm desítek hudebních, literárních, divadelních i výtvarných akcí mezi bavorským Tirschenreuthem, Karlovými Vary, Ústím nad Labem a saskými Drážďany, letos na téma Kořeny – doteky – proměny, završil beznadějně vyprodaný koncert staré duchovní hudby ve velkém barokním chrámu Povýšení svatého Kříže v Kadani, který nahrával pro vysílání své stanice Vltava Český rozhlas. Komorní orchestr s historickými nástroji Capella Regia z Prahy, renomovaný Saský vokální sbor a mladí sólisté pod vedením drážďanského dirigenta Matthiase Junga zde provedli barokní mši Non sine quare (Nikoli bez příčiny) od adorfského rodáka z česko-bavorského pohraničí Johanna Caspara Kerlla, jednoho z největších dobových mistrů kontrapunktu, a finále koncertu a celého festivalu patřilo tradičně hudební modlitbě za oběti válek a totalitních režimů ve středu Evropy. V letos vybraném Requiem rodáka ze Stráže pod Ralskem Heinricha Ignaze Franze Bibera bylo publikum svědkem jedinečného a citlivého propojení formy s obsahem a odměnilo tento zážitek velkými ovacemi. Sedmitýdenní kulturní svátek spoluvytvářeli nejen renomovaní umělci z festivalového regionu Saska, Bavorska a Čech, ale na řadě koncertů vystoupily i hvězdy světového jména jako Sol Gabetta, Baiba Skride, Albrecht Mayer, Ernie Hammes, Europa Galante, King´s Singers nebo Hadouk Trio. Prolínání velmi různorodých kořenů evropské hud-

by vyjádřily na přehlídce průzračná hudba alpských horalů (Ostrachtaler Saitenmusik), mystické finsko-karelské zpěvy (Suden aika), jedinečný styl bulharských ženských sborů i neapolské balkónové árie (Aquabella), arabská (Hadouk trio) i židovská hudba (Synangogalchor Leipzig). Lidem se také díky festivalu otevřelo mnoho opomíjených architektonických skvostů v pohraničí - kostely, synagogy, hrady, zámky i přírodní venkovská pódia. Do asketického ústeckého gotického chrámu Nanebevzetí přivezl festival z Berlína akordeonové kvarteto hrající tanga, gigy a valčíky. Kultivovaný dámský Berliner Akkordeon Quartett střídal řízné fugy Astora Piazzolly s tichými meditacemi Johanna Sebastiana Bacha, aby posluchače opět vyzval k tanci v kostele jímavými valčíky Karla-Heinze Köpera, Yanna Tiersena nebo divoce pulsujícím Gallianovým New Yorkem. Světoznámý jazzový trumpetista Ernie Hammes z Lucemburska připravil s varhaníkem a improvizátorem Mauricem Clementem lázeňskému publiku v karlovarském barokním chrámu svaté Máří Magdalény napínavé chvíle, když uprostřed virtuózní interpretace klasiků jako Purcell, Bach nebo Telemann šokoval z chrámového kůru skutečně nekompromisním freejazzovým odvazem, expresí gradující od nejtemnějších varhanních rejstříků rozechvívajících svatyni v základech k divokému, nekonečnému, excelentnímu a drásavě osvobozujícímu vzepětí té nejjazzovější trubky zpět k velkolepému magickému sólu kostelních varhan ve zcela nových zvukových barvách. Jeden ze zaskočených posluchačů, který se pak dožadoval vysvětlení, co že to bylo za „apokalypsu”, vlastně nejlépe vystihl situaci. Mladí lucemburští muzikanti totiž předvedli konzervativním Karlovým Varům skutečnou apokalypsis, odhalení, soudobého hudebního myšlení. Festival uprostřed Evropy tak letos připomněl v místních svatostáncích někdejší průkopnickou úlohu církve v umění a muzikantům duchovní původ jejich oboru. Mottem příštího XVIII. ročníku Festivalu uprostřed Evropy, který byl vybrán jako vynikající kulturní projekt pro předsednictví České republiky v Radě Evropské unie, bude výrok Karla Čapka Humor je solí země. •

Foto archiv

Orchestr Europa Galante pod vedením Fabia Biondiho (2. zleva), který festival zahajoval v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v bavorském Tirschenreuthu koncertem, věnovaným Antoniu Vivaldimu.

festivaly, koncerty

letní slavnosti staré hudby podeváté Praha, Obecní dům, Břevnovský klášter, SOP, Loreta, kostel sv. Havla, zámek Troja, Letohrádek Hvězda, Strahovský klášter; Dobříš, Zámek  Michaela Freemanová Jako na olympijském stadionu si musel připadat posluchač závěrečného koncertu devátých Letních slavností staré hudby („Maestro di Boemia“ – Jan Dismas Zelenka), který se konal přesně měsíc po jejich zahájení, tedy 17. 8. ve Smetanově síni Obecního domu. Téměř plný sál přivítal Musiku Floreu a jejího sólistu, francouzského kontratenoristu Philippa Jarousského, potleskem, který během programu nabýval na intenzitě; každé Jarousského číslo odměnil dav obdivovatelů stejně nadšeným pokřikem, jako kdyby se místo o spřádání vzdušného krajkoví barokních hudebních frází jednalo o skvělý sportovní výkon – ať už šlo o části Zelenkových velkopátečních a škaredostředečních Lamentationes Jeremiae Prophetae a jeho hudby k jezuitské školské hře Sub olea pacis (zvlášť působivá byla árie anděla „Ave Deus“), nebo první přídavek, Händelovo „Dove sei“ z Rodelindy (druhý přídavek zopakoval poslední číslo programu). Jarousského lehký, jasný hlas se nad okouzleným publikem doslova vznášel, Musica Florea, kterou Marek Štryncl řídil od violoncella, se sobě vlastním elánem jak doprovázela, tak hrála instrumentální čísla programu – Ritornello ze Sub olea pacis, Hipocondrii a 7 concertanti A dur a Ouverturu a 7 concertanti F dur; závěrečný frenetický aplaus (ve stoje) nebral konce. „Finis coronat opus“… A jaké bylo toto „dílo“ jako celek? Festival se konal pod titulem „Harmonie národů“ a rozdělen byl do dvou bloků – „L’Art français“ a „Evropská mozaika“. Ta měla osm částí a končila svrchu zmíněným závěrečným koncertem. Její první koncert byl situován do dobříšského zámku, kam výtečný mladý rakouský soubor moderntimes 1800 (housle, viola, violoncello, příčná flétna a přirozený lesní roh) přijel 20. 7. oslavit „zlatý věk lesního rohu“ (tj. přelom 18. a 19. století) u nás vesměs málo známými hornovými kvintety jejich vůbec prvního autora Františka Antonína Rösslera-Rosettiho, Federiga Fiorilla a Johannese Andrease Amona; hornista Christian Binde tyto skladby doprovodil stručným výkladem o přednostech a způsobu hry na přirozený lesní roh. Pro venkovské šlechtické sídlo ideálně koncipovaný program doplnily dvě další kompozice: Haydnovo Divertimento Hob. XI: 11, původně napsané pro baryton (basovou variantu violy d’amour; v tomto případě byl part barytonu svěřen houslím), violu a violoncello, a Mozartův Flétnový kvartet, KV 285. Protějškem tohoto koncertu se stala „oslava zlatého věku klarinetu” v břevnovském klášteře, kde 28. 7. vystoupil Crescendo Barock Ensemble, ve kterém spojili síly klarinetista Christian Leitherer, jeho manželka, gambistka Barbara Leitherer a cembalistka Barbara Maria Willi. Christian Leitherer se tu předvedl jako brilantní hráč nejen na barokní a klasicistní klarinet, nýbrž i na předchůdce klarinetu chalumeau, v sopránové, tenorové a basové poloze. Na programu byly skladby určené přímo pro klarinet (klasicistní Gregorio Sciroli), i kompozice, kde použití barokního klarinetu a chalumeau bylo jednou z možných voleb (Georg Friedrich Händel, Georg Philipp Telemann, Michel Corrette, Joseph Bodin de Boismortier); večer uzavřel jazzový přídavek, při kterém se výtečně bavilo jak publikum, tak umělci. Další část festivalové hudební mozaiky, „Carillon”, na kterém holandský varhaník a carillonér Boudewijn Zwart



v pražské Loretě a na Strahově hrál 21. 7. v úpravách pro zvonkohru skladby renesančních, barokních a klasicistních autorů (Benedetto Marcello, Jan Pieterszoon Sweelinck, Gisbert Steenwick, Johann Gottfried Walther, Joseph Haydn, Giovanni Battista Pescetti), ke kterým připojil i vlastní kompozici, jsem možnost slyšet neměla – pokud však lze soudit z ohlasů, publikum přijalo tento koncert veskrze pozitivně. 27. 7. zasvětil čtyřčlenný belgický soubor Oltremontano (housle, vihuela, chitarrone, cembalo, varhany, umělecký vedoucí, hráč na renesanční a barokní pozoun Wim Becu) a anglický zpěvák Charles Daniels ve staroměstském kostele sv. Havla nizozemské renesanci, která prostřednictvím hudebníků „zpoza hor” (v tomto programu Adam Gumpelzheimer a Orlando di Lasso) ovlivnila vývoj hudební tvorby pozdně renesanční a raně barokní Itálie (Lodovico Viadana, Giovanni Gabrieli, Giovanni Paolo Cima, Alessandro Grandi, Giovanni Picchi, Tarquinio Merula, Dario Castello, Antonio Gualtieri, Girolamo Frescobaldi, Claudio Monteverdi, Biagio Marini). Virtuózní polyfonní instrumentální skladby se střídaly s vokálními, kde stejně virtuózně pojatý tenorový part figuroval jako člen souboru vzájemně rovnocenných hlasů. Lidský hlas jako ideální renesanční hudební nástroj představil 13. 8. ve vyšehradské bazilice i maďarský A:N:S: Chorus – mužský alt, dva tenory, tři basy; umělecký vedoucí János Bali. Program koncertu sestaveného z duchovních kompozic skladatelů blízkých dvoru Matyáše Korvína (Johannes Tinctoris, Jacob Barbireau, Johannes Regis) a ukázek gregoriánského chorálu z maďarských pramenů, dal souboru možnost předvést všechny finesy renesančního hudebního myšlení – důraz na barvy hlasů, jejich rozsah a vyváženost uplatnění v celku kompozice; ne nadarmo patřila hudba v této době k vědeckým disciplinám. Samozřejmě ne vždy a všude: zcela jiný charakter měly živé renesanční a barokní tance a písně z Itálie a Španělska („zarambeques“), v provedení skvělé zpěvačky Marii Espady a členů španělského ansámblu Armoniosi concerti, hrajících na vihuelu a barokní kytaru (letohrádek Hvězda, 31. 7.). Jako poslední dílek zapadl do „Evropské mozaiky“ 8. 8. v letním refektáři strahovského kláštera program „Alla polacca“, sestavený z hudby, která byla v 18. století napsána pro varšavský i později s ním panovnickou personální unií spojený drážďanský dvůr (Alessandro Scarlatti, Antonio Vivaldi, Johann David Heinichen) a dobové tvorby, ve které se uplatňují prvky polského folkloru (Georg Philipp Telemann). Devítičlenná Wroclawska Orkestra Barokowa ho pod vedením výtečného violoncellisty Jaroslawa iela provedla skvostně; k úspěchu večera významně přispěli i sólisté – hobojista Marek Niewiedzal a flétnistka Jana Semerádová. Blok „L’Art français“ zahájil v Trojském zámku soubor Stradivaria (housle, viola da gamba, cembalo; 17. 7.) programem sestaveným ze s typicky francouzskou uměřenou elegancí provedených barokních instrumentálních skladeb (Marin Marais, François Couperin „Le grand“, François Francoeur „Le cadet“) a pro barok charakteristicky citově vypjatých kantát (Nicolas Bernier, Aminte et Lucrine, Jean Philippe Rameau, Orphée), ve kterých podal mladý americký tenorista Jeffrey ompson výkon, který se plně vyrovnal Jarousskému. Do Tróje byl umístěn i druhý francouzský festivalový projekt – „Cestopis tanečního mistra” (23. 7.), režírovaný Jeanem Denisem Monorym, který v příběhu starce, jenž chce předat všechnu svou znalost tanečního umění své mladé žačce, figuroval i jako představitel titulní role. Vypravěčem byl loutnista Přemysl Vacek, žačkou rakouská tanečnice a choreograa Gudrun Skamletz, která se pohybovala jako motýl ve figurách stylizovaných barokních tanců anglických, polských, hanáckých, německých a italských (Purcell, Telemann, Brenntner, Schmelzer, Pollarolo, Vivaldi, Tricari); scénář představení napsal Bastien Ossart, kostýmy vytvořila Chantal Rousseau. Hudební doprovod obstaral festi-

že autenticita představení nesahala až k vystoupením žonglérů a roznášení kořeněného vína během výměny svíček, si nestěžoval nikdo.

Foto Ivan Prokop

*** Během festivalu se k francouzským festivalovým projektům konalo několik tiskových konferencí; využila jsem jednu z nich k tomu, abych shrnula myšlenky Jeana Denise Monoryho, které vyplynuly jak z jeho rozhovoru s novináři, tak z pozdější konverzace před první zkouškou na Molièrovu hru. Konferenci, jíž se Monory účastnil, zahájila Olga Poivre d’Arvor, ředitelka pražského Francouzského institutu, bez jehož pomoci a podpory dalších organizací (mimo jiné francouzského Festival de Sablé, který letos oslavuje třicet let svého trvání, a stavební spořitelny Modrá pyramida) by se festival v tomto rozsahu konat nemohl; v roce 2008 byl také součástí Francouzské sezony, organizované pod záštitou francouzského a českého ministra zahraničí.

Z inscenace Moliérovy komedie Lékařem proti své vůli, provedené ve Státní opeře Praha souborem La fabrique a theatre.

val pořádající špičkový český soubor Collegium Marianum pod vedením Jany Semerádové; jeho členové se o vynikající dojem z tohoto představení zasloužili i jako herci, zpěváci a tanečníci (zvláštní zmínku si tu zaslouží houslista a violista Vojtěch Semerád). Třetí a poslední část bloku “L’art français” se odehrála ve vyprodané (!) Státní opeře Praha, kde divadelní společnost La Fabrique à theatre v režii Jeana Denise Monoryho, kterému asistovala choreograa Juliette Rasa, provedla Molièrovu komedii Lékařem proti své vůli – při svíčkách, které tak jako v Tróji hořely v korytech, umístěných přímo na scéně a navíc i ve zpředu zastíněných lustrech; jejich světlo dodávalo měkce zlatavé zabarvení kostýmům, scéně i bíle nalíčeným tvářím herců i hudebníků (teorbista Manuel de Grange a gambistka Hana Fleková, kteří měli na starosti předehru a meziaktní hudbu; tak jako v dobové opeře zakončil představení sbor). Celá hra byla provedena v miniaturním prostoru, vymezeném dvěma černobílými otočnými prospekty (scénu navrhla Charlotte Smoss, kostýmy, pečlivě odlišující panstvo a služebnictvo, Chantal Rousseau a Genevieve David, osvětlení Pascal Deneu a Martin Le Moal). Pohyb jednajících osob musel proto být krajně úsporný a hlavními vyjadřovacími prostředky byly tak jako v době vzniku hry slovo a gesto. Barokní gestika je svého druhu znaková řeč, která vyjadřuje obsah a význam textu i pocity jednajících osob (při pláči naznačují ruce stékání slz, v radosti se lehce vznesou), někdy si vypomůže rekvizitou (v tomto případě obuškem) způsobem, který připomíná pozdější podomní „rakvičkové” a lidové divadlo, které si bezpochyby své výrazivo půjčovalo právě z „velkého” divadla stejným způsobem, jako si folklor přivlastňoval prvky „velké” hudby. Přes vysokou stylizovanost je tento způsob jevištního ztvárnění barokní hry přirozenější než civilní herectví; francouzský soubor si intenzitou svého projevu v několika okamžicích podmanil publikum, které vydrželo sledovat Molièrovu hru bez přestávky téměř dvě hodiny a dlouhotrvajícím potleskem odměnilo jak režiséra, tak herce (Julien Cigana, Mariline Gourdon, Lauri Lupi, Raphael Beauville, Bénédicte Lavocat, Bastien Ossard, Christian Joubert, Ségoléne Van der Straten). Na to,

Jak dlouho se francouzští divadelníci věnují rekonstrukcím barokních představení? Zhruba dvacet let; do dneška se dochovalo něco kolem padesáti dobových dokladů – mimo jiné i jedna z nejdůležitějších učebnic gestiky, která vyšla v 18. století v Anglii. Kromě gestiky jde i o jevištní pohyb a řeč i výslovnost, která je hodně podobná nářečí, jakým se mluví na jihu Francie, nebo v kanadské provincii Quebec, se zřetelným „r”, které je pro jevištní francouzštinu typické i dnes. Inspirovat se je možné i dobovými obrazy a sochami. Hledáme vlastně kořeny francouzského divadla – oproti Anglii, kde se Shakespeare hraje po staletí, a Itálii, která má svou commedii dell’arte, je francouzské divadelnictví v nevýhodě, protože nejdřív byla jeho tradice narušena revolucí – a později, v souvislosti s politickými změnami, i všeobecnou proměnou vkusu ve prospěch realismu. Hraje vaše společnost výlučně barokní hry – a jaké? Jen komedie, nebo i jiné žánry? Nastudovali jsme také scény ze života Tolstého; byla to zajímavá práce. Z barokních her se věnujeme především komediím, protože jsou pro publikum nejpřístupnější; hráli jsme ale i Racinovu tragedii Andromache. Jak jste k Molièrovi vybírali jevištní hudbu? Molière připravoval divadelní představení spolu s Jeanem Baptistem Lullym a Markem Antoinem Charpentierem. Lully chtěl ale pro sebe získat větší prostor a spolupráce skončila roztržkou. Hudbu k Lékaři proti své vůli jsme tedy spolu s Manuelem de Grange vybrali barokní, ale ke hře samotné původně nepatřila. Dobové divadlo se snažilo napodobovat antické vzory – herec musel být zároveň zpěvákem; na druhé straně o tom, jaké využití hudba v činohrách měla, nemáme dost informací – víme jen, že hlavní postava, Sganarelle, by měla v jedné scéně zpívat. Neomezuje barokní gestika herce ve svobodném projevu? Vůbec ne – přináší naopak daleko větší svobodu projevu. Jakmile se herec naučí baroknímu divadelnímu jazyku (ve Francii dnes existuje asi třicet herců, kteří ho ovládají, gestiku už je možné studovat na školách), je na tom jako hudebník, který má perfektní znalost barokních interpretačních technik – může s nimi pracovat tvůrčím způsobem, využívat improvizaci, pravidla neporušovat, ale rozvíjet. Jak na vaše představení reaguje francouzské publikum? Výborně – slyšel jsem už někoho říci, že Molièra v jiném provedení už vidět nechce. V hudbě je to totéž – řada lidí tvrdí, že když si poslechli Mozarta hraného na kladívkovém klavíru, na moderním

křídle ho už nechtějí slyšet. A vaše vlastní pocity z přípravy představení, která jste režíroval? Báječné – tahle práce každého, kdo se na ní podílí, do sebe doslova vtáhne; fyzicky je nesmírně náročná – ne každý člen našeho souboru může hrát jakoukoliv roli. Intenzita vložené energie je taková, že si nad výsledkem připadáme jako v oslnění – prožíváme katarzi. Stejně jako vaši diváci – odcházím z divadla s povznášejícím pocitem duševní očisty a touhou ji co nejdřív znova zažít. V Praze jste před několika lety režíroval Pergolesiho operu La serva padrona, letos jste přivezl Cestopis tanečního mistra a Lékaře proti své vůli; doufejme, že se sem budete moci s dalším ze svých projektů vrátit co nejdříve. •

theatrum kuks &''( Kuks, Lapidárium, kostel Nejsvětější Trojice, Refektář, U Davida a Goliáše  Michaela Freemanová eatrum Kuks patří k nejzajímavějším mimopražským projektům, které se snaží o oživení konkrétní historické lokality. Před rokem 1989 a ještě dost dlouho po něm byl kukský hospitál sice majestátní, ale přece jen ruinou, byť sochařsky bohatě vyzdobenou; jejím protějškem byla na druhé straně údolí stejně spící víska, kde se nacházely sochy Davida a Goliáše a torzo někdejší šporkovské rezidence a lázní. Dnes je situace zcela jiná: z velké části opravený hospitál nabízí návštěvníkům velkou historickou expozici a farmaceutické muzeum, za řekou je obnoveno schodiště, lemované kaskádou kamenných lastur, kterými po celou sezonu protéká voda, vylévaná z nádob, které drží dva tritoni, kteří se dřív povalovali v trávě u schodů; dá se tu najít i znovu vybudovaný šporkovský Comoedien-Haus. Samotné eatrum je jen jednou z řady akcí, které se konají tady, v sousední vsi Choustníkovo Hradiště i v blízké Žirči, kde v jezuitské koleji sídlívali úhlavní nepřátelé Františka Antonína Šporka. Základní myšlenkou eatra je festival barokního divadla, opery a hudby: přehlídka toho, co lázně nabízely svým návštěvníkům v době své největší slávy. V programu letošního ročníku se od čtvrtka 21. do neděle 24. 8. v Kuksu vystřídalo čtyřicet osm pořadů, které se většinou časově po půlhodinách překrývaly: procesí, čtení pohřební řeči za Františka Antonína Šporka v kryptě klášterního kostela, koncerty, divadelní a taneční představení, přednášky, výstavy včetně land-artové instalace (písmenková koláž ve tvaru velkých balonů, rozestavěných po hlavní přístupové pěšině klášterní zahrady; každý z nich reprezentuje tvorbu jednoho spisovatele), předvádění během festivalu využívaných kopií historických cembal z dílny hradecké firmy Bečička-Hüttel-Šefl, „běhání s kroužkem“ (rekonstrukce jízdy na koni kolem trpaslíků, kteří za Šporkových dob stávali na kukském závodišti, spojená s navlékáním kroužků na dřevec), žonglování, šermířská show s pochodněmi, noční barokní rauty, buď ve střízlivé podobě piva, kávy a preclíků, nebo za doprovodu cikánské kapely v klášterním sklepě. Interpreti zahraniční (z Anglie, Itálie, Německa, Rakouska, Ruska a USA.) i domácí (Musica bellissima, Hypocondria Ensemble, La Lusignuola, Siloe, pardubické studentské Barocco sempre giovane, které vzniklo z popudu festivalu, Hana Blochová, Simona Holubcová, Jiří Stivín, Jaroslav Tůma, Přemysl Vacek, Lukáš Vytlačil, Andrea Miltnerová - anglická tanečnice, žijící řadu let v Čechách). Z pátečního dění, které jsem měla možnost zčásti sledovat, působil výborně Faust v provedení pražského Malého vinohradského divadla, půvabná byla rekonstrukce činoherních výstupů Gottfrieda Benjamina Hanckeho, nastudovaná zdejší rezidenční divadelní společností Geisslers Hofcomoedianten,

Na prahu 43. sezony Přítomnosti  Vojtěch Mojžíš

Idea sdružení se zrodila na začátku 20. let a ukázala se velmi životnou. Přítomnost byla založena v roce 1924 splynutím „Nezávislých“ a sdružení „Několika“. Hned v prvních letech se musela vyrovnat s ideovými rozpory svých zakládajících členů (například Bláha-Mikeš, E. F. Burian a další). Koncem třicátých let byla oživena nástupem energické tvůrčí a organizační vlny členů Hábovy školy. Zdárně a se ctí ustála těžká léta válečné poroby, i když ztráty byly značné. Mohutný rozmach slibovala léta poválečná, kdy se iniciativy chopila mladá, talentovaná a všestranně vzdělaná generace, Jan Hanuš, Karel Reiner, Karel Husa, Jiří Pauer, Václav Smetáček, ing. Karel Hanf a další. Záhy však přišlo období nejtěžší. Začátek padesátých let znamenal faktický zánik Přítomnosti. Smutné na té události bylo zvláště to, že tehdy násilně a shora vnucená idea transformace spolkového života nalezla pochopení i u některých z členů Přítomnosti. Na svoji revitalizaci musela pak Přítomnost čekat až do změny politických poměrů v zemi, ke které došlo na sklonku osmdesátých let. V roce 1991 tak šestadvacátá sezona znovuzrozené Přítomnosti navázala na tu předčasně ukončenou pětadvacátou z roku 1949. Některé svoje tehdejší protagonisty zastihla ještě plné nadšení a životní energie. Jedině díky nim, a zde alespoň některá z mnoha jmen - Jan Hanuš, Ivo Jirásek, Jan F. Fischer, Zdeněk Šesták, ing. Ivan Englich, mohlo dojít k obnově spolkové a koncertní činnosti a po deseti letech nové Přítomnosti v jejím organismu i k další nezbytné generační výměně. Dnešní Přítomnost, která nyní vstupuje do své 43. sezony, je již moderním umělecko-tvůrčím spolkem, který zejména svojí systematickou koncertní činností reprezentuje podstatnou složku soudobého, tedy „Přítomného“ českého kompozičního a interpretačního umění.

O aktuálním dění ve Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, jeho koncertech a představeních či záměrech do budoucna se budete moci na stránkách Hudebních rozhledů pravidelně seznamovat i v tomto roce. Rovněž tentokrát se necháme rádi inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na adresu kratochvilova&dataucet.cz nebo [email protected].

festivaly, koncerty Foto © Benčovi 2008 – Yvona Benčová



trální koncerty, pět klavírních recitálů a řadu dalších akcí spojených s hudbou. Každoroční srpnový svátek Chopinovy hudby pořádá Společnost Fryderyka Chopina v České republice a město Mariánské Lázně za spolupořadatelství společnosti Motive. Generálním partnerem festivalu je Fond investorských společností. Na dominanty 49. ročníku jsme se zeptali čestného předsedy české Chopinovy společnosti, prof. Ivana Klánského: „Každý koncert byl velice zajímavý, krásný, ale pokud bych měl určitá jména vyzdvihnout, tak bych asi mluvil o Martinu Kasíkovi, který zahrál skvělý nedělní recitál, a o fantastickém recitálu italského pianisty Sandra de Palmy. Pak jsme slyšeli velice zvláštního, oduševnělého Chopina polského klavíristy už starší generace Janusze Olejniczaka. Z mladých umělců bych chtěl speciálně upozornit na zahajovací výkon polské pianistky Marii Gabryś (Chopinův Klavírní koncert f moll) a na večer laureátky letošní červencové mezinárodní Chopinovské soutěže v Mariánských Lázních – Japonky Eri Goto. Nesmím zapomenout na vynikající výkon polského dirigenta Tadeusze Strugaly na závěrečném koncertu, na velice podařené premiéry našich mladých interpretů, ať už to byli dirigent Petr Popelka nebo violista Jakub Novák, nebo mladí umělci, kteří vystoupili na sobotním dopoledním koncertu. Mimořádný výkon předvedly na letošním ročníku také orchestry – Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně a Komorní filharmonie Pardubice, která svým výkonem doslova zvedla

Andrea Miltnerová v Tanci pro Matyáše Brauna

která každoročně připravuje obnovené premiéry barokních her, souvisejících s Kuksem, svěže zněly Bachovy duchovní písně ze Schemelliho zpěvníku (Klára Vlahačová, Petr Šefl) i Vivaldiho kantáty a cellové sonáty v provedení brněnského souboru Hofmusici, dramaticky laděná byla taneční pocta Andrey Miltnerové Braunovu dílu. Významnou součástí eatra jsou workshopy; na výběr byly divadelní, taneční i hudební, ze kterých vedl jeden německý hráč na barokní trombón Günther Heinz, druhý na raně barokní hudbu specializovaný zpěvák Michael Pospíšil, jehož kurzy, zaměřené na rozvoj hudebnosti především mladých lidí (kromě Kuksu mj. Heřmánkovice, Valdštejn, před časem Jindřichův Hradec) mají své dlouholeté příznivce; třetí workshop byl už po několikáté v rukou výtečného italského barokního houslisty Riccarda Minasiho, který pro závěrečný koncert eatra 2008 připravil novodobou premiéru římského oratoria Alessandra Melaniho Il fratricido di Caino z roku 1677. Jako celek je eatrum Kuks projekt rozhodně pozoruhodný – je za ním obrovské množství práce a nápadů; souborů a jednotlivců, kteří by tu chtěli vystoupit, se bezpochyby vždycky najde nemalé množství. Možná, že se právě v příštím roce podaří organizátorům znovu vtáhnout do festivalového dění další obce někdejšího šporkovského panství a nedaleký Braunův Betlém, přivést sem další z dnešních špičkových českých souborů specializovaných na starou hudbu, a udělat z Kuksu opět takové centrum uměleckého a společenského života, jaké z něj kdysi kolem bezvýznamného vodního pramene vytvořil František Antonín Špork. •

Laureát 6. mezinárodní Chopinovy soutěže ve Varšavě v roce 1970, Janusz Olejniczak, jehož ruce (+ soundtrack se Chopinovou hudbou) byly sejmuty v polsko-francouzsko-německo-britském koprodukčním filmu Pianista režiséra Romana Polanského.

chopinova hudba u pramen% Kolonáda, Městské divadlo aj.  Ivan Ruml Pod záštitou hejtmana Karlovarského kraje JUDr. Josefa Pavla a za finanční podpory ministerstva kultury ČR se od 16. do 23. srpna uskutečnil v Mariánských Lázních 49. Chopinův festival, který nabídl svým návštěvníkům tři orches-

Foto Hana Smejkalová

Mariánské Lázně, Společenský dům Casino,

publikum ze sedadel.“ Zmínil jste se o polském pianistovi Januszi Olejniczakovi, který je vaším přítelem. Tohoto umělce známe ze životopisného filmu o Chopinovi Modrý tón (La note bleue), který natočil Andrzej Zulawski a kde ztvárnil polského básníka klavíru, ale také ze soundtracku pro snímek Romana Polanského Pianista, ověnčeného třemi Oscary. „Janusz Olejniczak patří k modlám chopinovského světa“, říká Ivan Klánský. „Je velice zvláštní jako člověk. Neměl lehký život. Prožil velice smutné osobní záležitosti - zahynul mu mladý syn a jeho Chopin mluví opravdu ze srdce. To není Chopin realistický nebo už vůbec ne okázalý, kde by chtěl předvést svou techniku nebo pianistické zručnosti. To je Chopin, kde každý tón promlouvá velmi melancholicky. Jak známe život Chopinův, tak tyto momenty jsou ve skladatelově díle silně zastoupeny a právě Janusz Olejniczak umí ze Chopinovy hudby tyto prvky dostat velmi zřetelně, pro každého posluchače pak zcela srozumitelně“. O Klánského slovech jsme se mohli plně přesvědčit nejen v tklivě předneseném Nokturnu c moll, op. 48, ale zejména v přídavku, jímž bylo Scherzo b moll, op. 31. S takovou elegancí a zároveň přednesovou hloubkou se dnes na koncertních pódiích setkáváme jen zřídka. Dále jsme hovořili o fenoménu asijských pianistů, kteří zaujímají dnes čelné místo na mezinárodních koncertních pódiích. Donedávna se tvrdilo, že Japonci sice mají rádi evropskou hudbu, i po technické stránce dosahují vysoké úrovně, ale přece jenom nemají cit, který máme my… „Bohužel, stále se to říká“, komentuje moji úvahu Ivan Klánský. „Slyšíme často na mezinárodních soutěžích, že asijští pianisté mají skvělou techniku, která je daná manuálními schopnostmi. Asijských pianistů hraje stále víc, možná milióny, takže procento vynikajících interpretů z nich je sice malé, ale z obrovského výběru je jich nicméně dostatek, aby zaplnili světový klavírní trh. Jednou z nich je mladá dívka Eri Goto, která zvítězila v letošní Chopinovské soutěži v Mariánských Lázních. Je to pianistka, kde kombinace enormní technické zručnosti a evropsky velice emotivního podání Chopina dokazují, že člověk z jiné kultury je schopen evropskou hudbu skvělým způsobem interpretovat“. •

festival špilberk byl vážný i nevážný Brno, nádvoří hradu Špilberk  Karla Hofmannová Brněnská filharmonie v letním festivalu na Špilberku s podtitulem „Divadlo a chrám“ vsadila především na mladé umělce a tuto strategii chce udržet i do budoucna. Zahájení 14. srpna Janáčkovou Sinfoniettou bylo ve znamení 80. výročí úmrtí skladatele. Po úvodních fanfárách se postupně atmosféra uvolňovala, zejména v poetických a něžných částech, závěr byl impozantní, žestě úderné a svítivé a celkový výsledek strhl publikum i hráče. Dirigent Petr Altrichter v áriích ze Smetanovy Prodané nevěsty jen nechával vyznít excelentní sólisty. Spolehlivý Jeník Tomáše Černého, šťavnatý hlas a půvabný zjev Mařenky Adriany Kohútkové, hlasově mohutný Kecal Martina Gurbaĺa a neodolatelný Vašek Ondreje Šalinga. Všichni uvolnili projev a komunikovali nejen mezi sebou ale i s dirigentem a dokonce i se členy orchestru. Obzvlášť Vašek byl herecky „k sežrání“ a navíc disponuje zvonivým a ušlechtilým tenorem s perfektní českou dikcí! V neděli 17. srpna bylo publikum přilákáno na Hollywoodskou noc s hudbou z kultovních amerických filmů v podání Českého národního symfonického orchestru. Pod vedením Tomáše Braunera hrál však orchestr bez šťávy a fádně, vel-



Foto archiv

festivaly, koncerty

Adriana Kohútková a Ondrej Šaling v áriích ze Smetanovy Prodané nevěsty jako Mařenka a Vašek

kým omylem byla afektovaná zpěvačka barového témbru, jejíž jméno se divák nedozvěděl. O to víc se zviditelnil večer, ve kterém vzdala Brněnská filharmonie Poctu Rossinimu, aniž použila melodie jeho nesčetných oper a zvolila Variace C dur pro klarinet a orchestr s lotyšským klarinetistou Intsem Dalderisem, který hrál se zaujetím a s krásným tónem. Litevský dirigent večera Modestas Pitrenas představil skladbu lotyšského skladatele Romualdse Kalsonse Retrospekce, dílo milé a relaxační. Koncert 20. srpna byl programově věnován mladému publiku. Symfonické tance světových romantiků hráli Mladí brněnští filharmonikové. Je to soubor amatérský, zato zdatný. Hrají v něm studenti a absolventi brněnských hudebních škol do 26ti let, kteří se vypracovali na sympatické těleso pod taktovkou Tomáše Krejčího a Gabriely Tardonové. Hudba v pohybu zazněla 21. srpna v podání Janáčkovy filharmonie Ostrava za vedení brněnského dirigenta Jakuba Kleckera. Přednesli výběr z Janáčkových Lašských tanců, Špalíček Bohuslava Martinů, suitu z Proko evova baletu Romeo a Julie a Stravinského suitu Pták Ohnivák. Klecker se ukázal jako dirigent velkého formátu, schopný vystavět a udržet velké klenuté fráze a dát dílům plasticitu a duši, kdy uchopí posluchače a nepustí až do poslední noty. Poslední večer 26. srpna měl název „Zrcadlo dokonalosti“ podle duchovní kantáty nastávajícího rezidenčního skladatele brněnské filharmonie, Angličana Richarda Blackforda, který byl současně i dirigentem večera. Spoluúčinkoval Bournemouth Symphony Chorus, který dílo premiéroval a natočil na CD. Meziaktní hudba z Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky a velebné Dvořákovo Te Deum se zpěváky Evou Daňhelkovou a Tomášem Baďurou spolu s Filharmonií Brno měly korunovat letošní letní festival. Snad ale nebyl sbor v dobré kondici, jeho výkon byl poněkud unavený, stejně jako výkony obou sólistů. Sama kantáta nepřekvapila objevností, spíš jde o dílo, které reflektuje tradiční skladebné postupy. Vrcholem festivalu se tedy večer nestal, ale ukončil letní festival na Špilberku příjemně. •



festivaly, koncerty

mezinárodní kytarový festival v brn Brno, Nová radnice, Špilberk  Karla Hofmannová První týden v srpnu (3. – 8. 8.) patřil v Brně už po sedmnácté kytarovému festivalu. Česká kytarová společnost reprezentovaná kytaristou Vladislavem Bláhou úspěšně využívá toho, že hra na kytaru má v Brně zázemí na JAMU, konzervatoři i základních uměleckých školách. Realizovaly se večerní koncerty, mezinárodní kurzy a soutěž pro mladé hudebníky ve dvou kategoriích – do 12ti let a do 16ti let. Letos se do Brna sjelo na 100 aktivních účastníků a 12 lektorů. Vítězkou mladší kategorie se stala Roza Franziska Maier z Rakouska, vítězem starší kategorie Vít Dvořáček z Brna. Účastníky kurzů vedli zahraniční lektoři, které bylo možné večer slyšet na jejich koncertech v zasedací síni Nové radnice. Bylo možné se setkat s nejlepšími umělci doslova z celého světa, jakými jsou například Julian Byzantine, původem z Londýna, který působí na konzervatoři Griffithské univerzity v australském Queenslandu či Ital Sandro di Stefano, který je současně i skladatelem filmové hudby, hudebním režisérem a dirigentem a jako jediný předvedl svůj unikátní Classical & Midi Guitar Project, ve kterém hledá nové cesty vyjádření pro klasickou kytaru. Excelovalo i dánské duo housle – kytara umělců Finna Svita a Jochena Brusche a italský kytarista Roberto Fabbri nebo Dale Kavanagh, dáma kanadské kytary. Vrcholem festivalu byl výkon amerického kytaristy Scotta Tennanta, držitele Grammy 2005. Během celovečerního koncertu dokázal přeplněný sál svou fantastickou hrou strhnout k aplausu ve stoje. Závěrečný večer na nádvoří hradu Špilberk „Noc Flamenka“ je tradicí, tentokrát přijela skupina z Andalusie, Victor Monge „Serranito“ y grupo ve složení tři kytary, perkuse, tanečník a zpěvačka a předváděli čisté flamenco, ve kterém se proplétal účinek hudby, zpěvu a tance. „Serranito“ exceloval především při improvizaci a strhával skupinu k maximálnímu výkonu. Zatímco koncerty na Nové radnici sledovali spíš kytaroví profesionálové a fandové, večer na Špilberku přilákal rozmanité publikum a byl pohodovým doplněním letního kulturního dění v Brně. •

orpheon summer academy v jindichov hradci

vu u zubaře, přistavení židlí pro nečekané množství publika (čtete dobře!) i závěrečný domácí oběd. V rámci kurzů se konaly čtyři koncerty, tři obstarali páni profesoři (26., 28. a 30. 7.), ve čtvrtém (2. 8.) už účastníci ukázali, co se naučili. Nádherně restaurovaný refektář v bývalé jezuitské koleji (nyní Národní muzeum fotografie), rondel státního zámku a Kostel sv. Jana Křtitele poskytly ideální prostory jak akustikou, tak inspirativní krásou. José Vazquéz, drobný, živý, jiskřící nadšením a inteligencí, přivezl vzácné nástroje ze své jedinečné sbírky (čítající na 170 originálních nástrojů z let 1570 až 1800), srší dramatickými, často improvizovanými nápady, střídá gambu s barokními houslemi, sestavy se stále mění, publikum ani chvíli nevydechne. 26. 7. jsem byla přítomna koncertu profesorů, hrála se francouzská hudba, zejména versaillského okruhu. Pedagogové z různých koutů světa vytvořili pozoruhodnou jednotu stylu interpretace průzračné, rytmicky i dynamicky zřetelné a hlavně po výtce muzikanské. Christian Braumann rozezvučel i starý Lindholm (cembalo), virtuózní flétnista Bert Hönig předvedl své umění v řadě koncertantních skladeb a i tři gamby ve skladbě Marina Maraise byly intonačně pozoruhodně čisté. Program závěrečného koncertu, na kterém hráli účastníci vždy s jedním z profesorů, byl nápaditě sestaven z drobniček italských a anglických autorů 17. století. Na zahájení a na konec večera nastudoval celý kolektiv sbory Purcella, Rossiho a Dowlanda. Od 9. 8. zněly třídy jindřichohradecké ZUŠ dalšími hudebními kurzy, tentokráte pod vedením Kvarteta Martinů. Vřelé díky všem, kteří toto umožňují. •

poutní místo panny marie pomocné u zlatých hor rozeznly tóny krásné hudby Zlaté Hory, kostel Panny Marie Pomocné  Viola Králová Již po šesté se na poutním místě Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor sešli ti, jimž není lhostejný stav dědictví našich předků. K tradici, kterou v roce 2003 založily společně s duchovní správou poutního místa Mezinárodni interpretační kurzy Antonína Kubálka, kanadského pianisty české-

Jindřichův Hradec, Národní muzeum  Zuzana Růžičková Již 10. rok se v Jindřichově Hradci konají kurzy interpretace staré hudby 17. a 18. století pod vedením José Vazquéze, profesora na Hochschule für Musik ve Vídni a dalších pedagogů. Letos koncertovali a vyučovali Lúcia Krommer, Maďarsko, Susanne Braumann, Německo – violy da gamba, Bert Hönig, Holandsko – zobcová flétna, Christian Braumann, Německo – sbormistr a cembalista. Účastníky jsou amatéři z mnoha zemí a širokého věkového rozpětí od nejmladší flétnistky – absolventky zdejší ZUŠ – až po šedovlasé dámy a pány. Všem společné je nadšení, snaha hrát co nejlépe a dobrá nálada. Jak by ne, sluníčko svítí, Jindřichův Hradec nabízí množství nádherných sálů, a, v neposlední řadě, je tu neúnavná péče paní ředitelky ZUŠ Jarmily Kulhavé, která obětavě, starostlivě a s úsměvem obětuje prázdniny a zařídí vše – ubytování, stravování, ale i návště-

Zleva Richard Pohl, Otec Stanislav Lekavý, Jana Doležílková a Mario Zhang Foto archiv

fotografie, zámek a kostel sv. Jana Křtitele

festivaly, koncerty ho původu, se tak přihlásili další interpreti. Kostel sv. Jana Křtitele v Horním Údolí, který byl v roce 2002 prohlášen za státní kulturní památku, se tak díky pomoci dárců pomalu a jistě stane vyhledávaným místem nejen věřících, ale i všech, kteří obdivují um a tvůrčí dovednost dávných obyvatel našeho regionu. S nadšením a vřelými ovacemi bylo přivítáno vystoupení kanadského tenoristy čínského původu Maria Zhanga a českých interpretů, sopranistky Jany Doležílkové a pianisty Richarda Pohla. Mladá pěvkyně se ucházela o přízeň posluchačů interpretací tří operních árií Měsíčku na nebi hlubokém z Dvořákovy Rusalky, Signore, ascolta z Pucciniho Turandot a O mio babbino caro z Pucciniho opery Gianni Schicchi. Mario Zhang si pro poutní místo připravil árii Kalafa z Pucciniho Turandot, jež patřila k zamilovaným repertoárovým číslům Pavarottiho, k němuž Zhanga přirovnal prestižní BBC Music Magazine. Všem známá Ave Maria byla kanadským sólistou představena v jiném zpracování a to díky Pietru Mascagnimu. Základem písně se stalo orchestrální intermezzo ze skladatelovy opery Sedlák kavalír. Oba pěvci se nebáli vedle interpretačně náročných árií zařadit také italské canzonetty, které patří odjakživa k oblíbeným číslům světových tenoristů. Jednu z nejpůvabnějších, Torna a Surriento (Návrat do Surrienta) od Ernesta de Curtise, si vybral Mario a jeho přítelkyně, Jana Doležílková, přesvědčila interpretací slavné Mattinaty (Ranní písně) od Ruggiera Leoncavalla, která byla napsána pro jednoho z největších tenoristů, legendárního Enrika Carusa. Tradičně se největší oblibě těší dueta, což potvrdili diváci, když po vyslechnutí závěrečného duetu z opery Aida Giuseppe Verdiho, zvolali sborově bravo, které podpořili bouřlivým aplausem. Stejným způsobem reagovalo obecenstvo na působivé provedení slavného duetu básníka Rodolfa

a chudé dívky Mimi O soave fanciulla z Pucciniho Bohémy. Společné vystoupení obou pěvců uzavřel Panis Angelicus Césara Francka. Andělský chléb předložili v citlivě pojaté podobě s přesnými nástupy po sobě jdoucích hlasů. Je nepsaným pravidlem, že pěvecká vystoupení mají u posluchačů větší úspěch, než-li komorní recitál. Málokdo si však uvědomuje, že největší tíha spočívá na bedrech korepetitora, na kterém závisí výkon nejen jeho, ale také sólistů. Richard Pohl měl svou pozici ztíženou navíc tím, že díky posilující koruně a absenci pravidelného sponzora musel doprovázet na digitální klavír. Ale nejen to, předvedl doslova nemožné, když na tomto nástroji přednesl dvě věty Beethovenovy Sonáty cis moll známé také jako Měsíční svit (název nepochází od Beethovena, ale sonátě jej přiřkl německý romantický básník Ludwig Rellstab). V Pohlově podání zazněla také 5. část z cyklu Po zarostlém chodníčku Leoše Janáčka, nazvaná Frýdecká Panna Maria. Skladatel se inspiroval tradičním lidovým procesím k sošce Panny Marie ve frýdeckém kostele, k níž přicházeli poutníci prosit za uzdravení stejně, jak to činí poutníci, kteří navštěvují poutní místo Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor, které se stalo po šesté hostitelem benfičního koncertu pro záchranu státní kulturní památky kostela sv. Jana Křtitele v Horním Údolí. Dlužno dodat, že účinkující neobdrželi ani korunu honoráře. Jediným nedostatkem byli černí diváci, kteří než by zakoupili vstupenky ve výši pouhé stokoruny, raději celý koncet sledovali z odpočívadla nad poutním místem. •

2008/2009 74. sezona

Pražský filharmonický sbor a jeho hosté

Jazzové inspirace 4TET

Jiří Korn, Jiří Škorpík, David Uličník, Dušan Kollár a

Pražský filharmonický sbor hlavní sbormistr Lukáš Vasilek Program: Zdeněk Lukáš, Jan Novák, Vytautas Miškinis, Jiří Škorpík – aranže 4TET

Rudolfinum Praha – Dvořákova síň 12. října 2008 v 19.30 hodin předprodej vstupenek: Česká filharmonie, Alšovo nábřeží 12, 110 00 Praha 1, pokladna tel.: 227 059 352, mail: [email protected] Bohemia Ticket, Na Příkopech 16, 110 00 Praha 1, tel.: 224 215 031, www.bohemiaticket.cz generální partner:



partner:

Foto archiv

Severočeská filharmonie Teplice se svým šéfdirigentem Charlesem Olivieri-Munroem

dvojí jubileum severoeské filharmonie teplice  Roman Dietz Severočeská filharmonie Teplice slaví v letošním roce 170. výročí od založení a 60. výročí od svého poválečného znovuobnovení. Tak jako jsou letopočty končící číslem čtyři příznačné pro velká výročí české hudby, tak letopočty končící osmičkou jsou významné pro historii teplického orchestru, která sahá až na samý počátek 19. století, kdy v Teplicích pobývala řada vynikajících osobností, např. L. van Beethoven, J. W. Goethe, F. Chopin, F. Liszt aj. První zmínky o konání koncertů teplického orchestru pocházejí již z roku 1828, ovšem za datum jeho oficiálního založení se považuje 14. duben 1838, kdy litoměřický hejtman na popud Zemského prezídia v Praze adresuje teplickému magistrátu úřední dopis s pevným statutem a podmínkami existence stálého orchestru v Teplicích. Tím se teplická filharmonie řadí mezi nejstarší orchestry v Evropě i ve světě. V průběhu dalších let se její umělecká úroveň pozvedla natolik, že již od roku 1874, kdy bylo v Teplicích otevřeno nové divadlo s kapacitou více jak tisíce míst, pořádá pravidelné abonentní koncerty a na přelomu 19. a 20. století již mohla doprovázet vynikající sólisty té doby, jakými byli například Pablo de Sarasate, Eugène Ysaÿe, Bronislaw Huberman, Fritz Kreisler, Henri Marteau, David Popper, Eugen d´Albert, Ferruccio Busoni a mnoho dalších. Orchestr dirigovali např. i Richard Strauss, Siegfried Wagner, Alexander Zemlinsky nebo Felix von Weingartner a jeho velikost dosahovala až počtu 90 hudebníků. Činnost orchestru skončila koncem druhé světové války v souvislosti s uzavřením městského německého divadla. V roce 1948 vzniklo nové hudební těleso – Městský lázeňský orchestr. Postupně se zde vystřídala celá řada dirigentů, např. Josef Hrnčíř, Miloslav Bervíd, Bohumil Berka, Martin Turnovský, Libor Pešek a Vladimír Válek. V roce 1972 přišel na místo ředitele a šéfdirigenta Jaroslav Soukup. Rozšířil početní stav orchestru, který od roku 1979 nesl název Severočeská státní filharmonie a zasloužil se především o výstavbu nového koncertního sálu se špičkovými akustickými parametry. Po listopadových událostech roku 1989 se ujal šéfdirigentského místa Jan Štván a od roku 1991 Tomáš Koutník. Pod jeho taktovkou dochází k natočení všech symfonií Franze Schuberta na 4 CD. V červenci 1997 přichází na jeho místo mladý kanadský dirigent Charles Olivieri-Mun-

roe, který je v současné době zván na prestižní koncertní pódia po celém světě, diriguje přední orchestry a zdokonaluje svou dirigentskou činnost, která vyvrcholila v květnu 2000, kdy získal 1. cenu v dirigentské soutěži Pražského jara. Od roku 2001 Severočeská filharmonie Teplice výrazně rozšířila své zahraniční i tuzemské aktivity. Během roku absolvují tepličtí filharmonikové více jak 140 koncertů, z toho kolem 50 v zahraničí, např. v Německu, Itálii, Rakousku, Španělsku, Švýcarsku, Monaku, Francii, Belgii, Dánsku, Portugalsku, Chorvatsku, Slovinsku, Maďarsku, Slovensku, Srbsku, na Maltě a v dalších zemích. Zahraniční kritiky vyzdvihují především mladé obsazení orchestru, souhru a celkový umělecký dojem. Filharmonie začíná působit ve významných evropských centrech, např. v Mnichově, Berlíně, Basileji, Paříži, Valencii, Lisabonu, Bělehradě, Budapešti, Záhřebu, Ljubljani, Bordeaux, Toulous, Grenoblu, Madridu, Vallettě a dalších městech. Pravidelně též hostuje na koncertních pódiích v Praze a dalších velkých městech v Čechách, na Moravě i na Slovensku. V květnu 2007 se Severočeská filharmonie představila publiku s náročným programem na koncertě v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro ve Dvořákově síni Rudolfina, který měl velký ohlas nejen u posluchačů, ale i u odborné kritiky. Nicméně těžištěm umělecké působnosti i nadále zůstává činnost pro město a jeho kulturu. Díky bohaté zahraniční spolupráci a díky výborným zahraničním kontaktům s agenturami, může na svá vystoupení SČF zvát řadu vynikajících světových umělců, jakými jsou např. Misha Maisky, Sharon Kam, Shlomo Mintz aj. Zároveň tepličtí filharmonikové nezapomínají ani na mládež a pořádají mnoho koncertů věnovaných právě jim, budoucím abonentům a posluchačům. Severočeská filharmonie je zřizována statutárním městem Teplice a je jím zároveň pověřena pořádáním a organizačním zajištěním Hudebního festivalu Ludwiga van Beethovena, který byl založen v roce 1964 na počest pobytu tohoto velikána v Teplicích v letech 1811 a 1812. Od roku 2004 se tento festival rozšířil z původních 5 koncertů na současných 21 komorních i symfonických koncertů v dalších 12 městech. Svou bohatou uměleckou činností se Severočeská filharmonie Teplice stává významnou kulturní institucí kraje, která sdružuje nejlepší profesionální umělce v regionu, a která se nemalou měrou podílí na kulturním životě města Teplic a celého Ústeckého kraje. Ke svému výročí vydává Severočeská filharmonie knihu, která podrobně mapuje historii i současnost orchestru a obsahuje též velmi zajímavé dokumenty a fotografie z mnoha archivů. Oslavy vyvrcholí slavnostním koncertem 30. října 2008 v Domě kultury v Teplicích, kde se představí i všichni bývalí šéfdirigenti. • Z a d á n o p r o : S e v e r o č e s k á f i l h a r m o n i e Te p l i c e

festivaly, koncerty

poklady na ulici

doporuujeme

 Věra Lejsková

BRNO

Jsme zřejmě ulice s hlubokým sociálním cítěním. Podle biblického návodu, že se máme o vše dělit s potřebnými, jsou na plotech předzahrádek čas od času rozvěšovány části oděvů, sukně, halenky, kabáty, ba i boty – vše v míře hojné. Nemohu říct, že by to ulici zrovna krášlilo, leč zřejmě přicházívají vystavené věci k upotřebení, protože po čase mizí, aby zas byly nahrazeny novými. Je to jakýsi druh veřejného vetešnictví, nabízející své poklady zcela zdarma. Chodívám kolem a uvědomuji si střídající se roční doby: jiné oděvy a obuv bývají nabízeny v létě, jiné v zimě, vždy však zřejmě dojdou místa svého určení. Co zatím nebylo nabízeno k rozebrání, je materiální výbava domácností, jako stoly, židle, zrcadla aj., a také ne potraviny – to asi nejspíš z hygienických důvodů. Do určité doby mě tato veřejná dobročinnost ponechávala zcela chladnou, až jednou – na víku popelnice vidím úhledně srovnánu hromádku knih, a to neodolám a začnu se jimi probírat. Všechny jsou v bezvadném stavu, jsou tu nějaké staré detektivky, dívčí románky atd., ale – panebože – jsou tu tři svazky sebraných spisů Jana Kollára z r. 1862 – jeho Slávy dcera, z níž každý zná jen úvod předzpěvu – „Aj, zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím, někdy kolébka, nyní národu mého rakev…“, méně nebo vůbec ne už všechny další zpěvy – Sála, Labe-Rén, Vltava, Dunaj, Léthe, Acheron, zde navíc doplněno četnými dalšími básněmi. Ve druhém svazku je „Výklad čili přímětky a vysvětlivky ku Slávy dceře od Jana Kollára“ a třetí pak je „Cestopis, obsahující cestu do Horní Itálie a odtud přes Tyrolsko a Bavorsko se zvláštním ohledem na slavjanské živly roku 1841 konanou a sepsanou od Jana Kollára“ i se „slovníkem slavjanských umělcův všech kmenův od nejstarších časův až k nynějšímu věku…“ – to vše bylo na popelnici volně nabízeno – a tak jsem si Kollárovy spisy s úctou vzala. Teď se jimi s dojetím probírám, v duchu děkuji nezištnému dárci a přitom si říkám: občas přemýšlíme, co bude s naším notovým archívem, až se jednou odebereme za Janem Kollárem, a jak vidím, ono stačí položit jej někam na popelnici, on už se nějaký zanícený zájemce najde! •

Filharmonie Brno Besední dům 30. a 31. 10. 2008 M. Štědroň: Austerlitz, světová premiéra A. Vivaldi: Koncert a moll pro fagot a orchestr, RV 497 H. Purcell: Abdelazer, suita pro smyčce A. Vivaldi: Koncer C dur pro fagot a orchestr, RV 472 I. Stravinskij: Pulcinella, suita Sólista: V. Vonášek – fagot Dirigent: P. Altrichter

HRADEC KRÁLOVÉ Filharmonie Hradec Králové Sál Filharmonie 9. 10. 2008 M. Ravel: Pavana za mrtvou infantku W. A. Mozart: Houslový koncert č. 5 I. Stravinskij: Petruška Sólista: M. Vilímec – housle Dirigent: O. Kukal

KARLOVY VARY Karlovarský symfonický orchestr Lázně III 31. 10. 2008 L. van Beethoven: Koncert C dur pro housle, violoncello a klavír, op. 56 F. Schubert: Symfonie č. 4 c moll J. Teml: Aenigma Vitae Sólisté: V. Liněckij – housle, Š. Kaňka – violoncello, R. Pitrová – klavír Dirigent: J. Stárek

W. A. Mozart: Koncertantní symfonie pro hoboj, klarinet, lesní roh a fagot Es dur, KV 297b Sólisté: J. Křenek – hoboj, J. Kotal – klarinet, M. Čapská – lesní roh, F. Krytinář – fagot Dirigent: J. F. Manzone

PRAHA Česká filharmonie Rudolfinum 30. a 31. 10. 2008 R. Strauss: Enšpíglova šibalství, symfonická báseň, op. 28 Čtyři poslední písně pro soprán a orchestr Z Itálie, symfonie, op. 16 Sólistka: R. Merbeth – soprán Dirigent: P. Steinberg

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK Obecní dům 15. a 16. 10. 2008 A. Dvořák: Zlatý kolovrat, op. 109 O. Ostrčil: Osiřelo dítě, balada pro mezzosoprán a orchestr, op. 9 V. Novák: Melancholické písně o lásce, op. 38 J. Suk: Pohádka, op. 16 Sólistka: D. Pecková – mezzosoprán Dirigent: V. Spurný

Symfonický orchestr Českého rozhlasu Rudolfinum 20. 10. 2008 B. Smetana: Vyšehrad, Vltava, Šárka, symfonické básně z cyklu Má vlast L. Janáček: Glagolská mše pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany

OLOMOUC

Sólisté: E. Dřízgová-Jirušová, J. Wallingerová, M. Lhotský, M. Gurbaľ – zpěv, A. Bárta – varhany Český filharmonický sbor Sbormistr: P. Fiala

Moravská filharmonie Olomouc

Pražská komorní filharmonie

Reduta 23. 10. 2008 Pocta německé hudbě C. M. von Weber: Euryante, předehra k opeře L. van Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 2 B dur F. Schubert: Symfonie č. 5 B dur

Rudolfinum 28. 10. 2008 Inaugurační koncert Jakuba Hrůši A. Dvořák: Te Deum, op. 103 L. van Beethoven: Symfonie č. 9 d moll s Ódou na radost, op. 125

Sólistka: T. Okumura (Japonsko) – klavír Dirigent: V. Schmidt-Gertenbach (Německo)

Sólisté: E. Sümegi, J. Wallingerová, W. Maciejowski, P. Mikuláš, V. Chmelo – zpěv Pražský filharmonický sbor Dirigent: J. Hrůša

OSTRAVA Národní divadlo Janáčkova filharmonie Ostrava 55. koncertní sezona Společenský sál DKMO 2. a 3. 10. 2008 B. Bartók: Hudba pro smyčce, bicí a celestu W. A. Mozart: Koncertantní symfonie pro hoboj, klarinet, lesní roh, fagot a orchestr Es dur, KV Anh. 9 (originální verze) B. Martinů: Symfonie č. 5, H 310 Sólisté JFO Dirigent: Th. Kuchar Kresba Jan Blažíček



PARDUBICE Komorní filharmonie Pardubice Jubilejní 40. koncertní sezona Sukova síň Domu hudby 6., 7. a 8. 10. 2008 F. J. Gossec: Sinfonia in B P. I. Čajkovskij: Serenáda pro smyčcové nástroje C dur, op. 48

Stavovské divadlo 25. a 27. 10. 2008 W. A. Mozart: La finta giardiniera (Zahradnice z lásky) – premiéra Režie: U. Herrmann, K. E. Herrmann Dirigent: T. Netopil

ZLÍN Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín Dům umění Harmonie Moraviae 11. a 12. 10. 2008 T. Selle: Janovy pašije Spoluúčinkuje: Schola Cantorum Minorum Chosoviensis, Polsko Nativitatis, Polsko Zespół Muzyki Dawnej Instytutu Wokalno-Aktorskiego, Polsko Dirigent: V. Spurný



horizont

tvrt století jazzového frýdlantu Frýdlant v Čechách, nádvoří hradu Valdštejn  Aleš Benda Jako každoročně proběhla ve dnech 16.–23. 8. ve Frýdlantě v Čechách už po pětadvacáté Letní jazzová dílna Karla Velebného. Chvályhodná akce, při níž se špičkoví čeští jazzmani, ale v posledních letech také lektoři z kolébky jazzu z USA, věnují od rána do večera desítkám mladých adeptů této hudby, vznikla z iniciativy Karla Velebného v rámci tehdejší České jazzové společnosti. Letos se do Frýdlantu sjelo 146 frekventantů (mnozí z nich opakovaně). Nejpočetnější byly třídy saxofonistů, kytaristů, pianistů a také celkem 16 zpěváků. Z původního zakladatelského kádru lektorů, který zformoval ještě Karel Velebný, ani tentokráte nechyběli klavírista Karel Růžička, zastávající v posledních letech funkci ředitele dílny, letité opory big bandu Gustava Broma trumpetista Jaromír Hnilička a trombonista Mojmír Bártek, dále houslista Jan Beránek, flétnista Jiří Stivín či kytaristé Luboš Andršt a Zdeněk Fišer. V přítomné době už notně omlazený lektorský sbor tvoří např. hráči na klávesové nástroje Boris Urbánek a Lubomír Šrámek, baskytarista Zdeněk „Wimpy“ Tichota, bubeník Pavel Razím, ale také saxofonista Rostislav Fraš, patřící sám k odchovancům prvních ročníků frýdlantských setkání. Vedle v Praze domestikovaného zpívajícího Afroameričana Lee Andrewa Daviso-

na letos vyučovali domácí jazzový dorost ještě další tři zahraniční lektoři, kteří přijeli z Moravian College z Bethlehemu v americké Pennsylvánii: Neil Wetzel (saxofony), Gary Rissmiller (bicí nástroje) a Skip Wilkins (vokál). Tradiční koncert lektorského týmu na nádvoří frýdlantského hradu byl v letošním jubilejním ročníku okořeněn oslavou ještě dalšího jubilea: 75. narozenin kytaristy Rudolfa Daška, jehož někdejší společný Tandem s Jiřím Stivínem svého času patřil mezi exkluzivní exportní položky českého jazzu a sám Dašek byl po léta v mezinárodních anketách hodnocen jako nejlepší evropský jazzový kytarista. Oslavenec, patřící od založení dílen rovněž mezi lektory, vystoupil na slavnostním večeru společně s Karlem Růžičkou, bývalým uměleckým partnerem Jiřím Stivínem a pogratulovat mu přijel i dřívější prezident České jazzové společnosti Antonín Matzner. V průběhu téměř pětihodinového koncertu, zaznamenávaného Českou televizí (vysílání je zatím plánováno na prosinec), vystoupili v nejrůznějších kombinacích všichni zúčastnění pedagogové. Hrály se jednak evergreeny ze zlatého repertoárového fondu jazzu, jednak zazněla celá řada původních témat, zkomponovaných lektory a efektní úpravou skladby Dvojitý Nelson byl připomenut také otec frýdlantských jazzových klání Karel Velebný. Jakkoli jsou zdejší jazzové dílny především baštou moderního jazzu v jeho nejrozmanitějších současných podobách, tentokráte zcela zaplněné nádvoří někdejšího honosného Valdštejnova hradu kvitovalo se zvláštním potěšením i reminiscenci na bromovský dixieland blahé paměti, který jeho původní leader vzkřísil k životu pod názvem Hniličkovi Dixielandoví sirotci. •

Foto Aleš Benda

Oslavenec Rudolf Dašek

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál



ží s tímtéž pobaveným nadhledem jako špičkování Karoliny a Anežky i vpád Ladislava do jejich domu. Škoda, že z interpretů pouze dámy dostojí svým rolím též pěvecky – pánové mají ke kultivovanému, technicky preciznímu zpěvu dosti daleko. A eleganci a lehkost, které dosáhla režisérka na jevišti, bohužel, celkově postrádá hudební nastudování Jiřího Štrunce. Ostatně již velmi, velmi dlouho jsem v Plzni nezaznamenala žádné opravdu inspirativní hudební nastudování… Alespoň že sem tentokrát Jana Kališová vnesla drobet skutečné divadelní invence. Divadlo J. K. Tyla Plzeň - Bedřich Smetana: Dvě vdovy. Dirigent Jiří Štrunc, režie Jana Kališová, scéna Ivo Žídek, kostýmy Jan Růžička, sbormistr Zdeněk Vimr, pohybová spolupráce Jaroslava Leufenová, dramaturgie Zbyněk Brabec. Premiéra 21. 6. 2008 ve Velkém divadle, psáno z reprízy 26. 6. 2008. •

pocta verismu la lupa a komedianti Národní divadlo moravskoslezské Ostrava

Foto Hana Kolafová

 Josef Herman

Hana Kaupová (Anežka)

smetanovy dv vdovy návrat jany kališové Plzeň, Divadlo J. K. Tyla  Lenka Šaldová Původně činoherní režisérka Jana Kališová patří k těm osobnostem, které – nezatíženy tradičním náhledem na inscenování opery – na počátku 90. let vnášely do českého operního divadla nové impulsy: nový pohled na jednotlivá díla i na operní divadlo vůbec. Po osmileté odmlce se nyní k režírování opery vrátila – v Plzni inscenací Smetanových Dvou vdov. Vychází při tom z režijní koncepce, kterou vytvořila v roce 1996 pro pražské Národní divadlo, a to i v konkrétním řešení některých situací. Kališové Dvě vdovy nejsou žádným quasi realistickým obrázkem ze života, ale tak trochu bláznivou komedií, zasazenou do doby první republiky. Inscenace zcela otevřeně směřuje k happyendu, režisérka interprety vede k výrazné nadsázce – přičemž nejvtipněji vychází dvojice Ladislav (Michal Vojta) a Anežka (Helena Kaupová). Sebevědomý bonvivant si kdesi v koupelně zpívá „Když zavítá máj“, načež je roztomile zaskočen, když ho v negližé spatří děvčata, která jeho hlas přilákal do salónu. A také Anežka je roztomile teatrální, ať už zvědavá, roztržitá, upejpavá, jakoby vyděšená či jakoby pohoršená. Spolu s emancipovanou, koketní Karolínou (Radka Sehnoutková), střídající šmrncovní prvorepublikové módní oblečky a botky, si vesele utahuje z Mumlala (Pavel Horáček) – komického, jak se při své blbosti snaží stále vypadat důstojně. Z folklorních scén je jakási hra na lidovou veselici – sborové scény totiž Jana Kališová nahlí-

Dvojice veristických aktovek Komedianti a Sedlák kavalír takřka srostla společným uváděním v jednom večeru. Vskutku se kongeniálně doplňují, přesto je přirozené hledat i jiné možnosti, ať už v jejich propojení, jak se o to nedávno pokusili v ND Brno, tak v nahrazení jednoho z titulů jiným dílem. V Národním divadle moravskoslezském v Ostravě ponechali Komedianty a s nimi v české premiéře uvedli operu současného italského skladatele Marka Tutina (1954) La lupa, tedy Vlčice. Napsal ji v roce 1990 ke stému výročí prvního uvedení právě Sedláka kavalíra a k poctě stoletého výročí zrození verismu. Příběh převzal z povídky Giovanniho Vergy, který se chystal zhudebnit ještě Giacomo Puccini, o sexuálně náruživé ženě, jež svede snoubence a poté manžela své dcery a on, aby se vymanil ze stejné hříšné náruživosti, ji musí zabít. Tedy typická smírně neřešitelná a tudíž vyhrocená situace, jakou shledáváme v hlavních veristických dílech, navíc z prostředí rozpálené Sicílie. Marco Tutino patří k těm komponistům, kteří se navzdory avantgardám 20. století vracejí k romantické hudební struktuře, v tomto případě dokonce doslova převzal účinné hudební prostředky veristů od vášnivě vyklenutých melodií po exaltované výkřiky, orchestr doprovází i komentuje a zejména vytváří zvukové dramatické prostředí s různými efekty. Eklektickou hudbu skladatel doplňuje pouze současnými zvukovými reáliemi – tak například posezení v improvizovaném baru v bývalé garáži, v němž Lupa obsluhuje štamgasty, doprovází středněproudý pop. Výsledek na jednu stranu odpovídá nejjednodušší definici kýče, na druhou stranu vzniklo pozoruhodné hudební drama, v němž se skladateli podařilo něco dnes v operní hudbě neslýchaného: opera působí nejen na intelekt, nebo na jaksi vznešený hudební vkus, ale strhne živočišnou silou, navodí hmatatelně dusnou atmosféru hříšných vášní ve spalujícím vedru sicilské noci, umožní jaksi racionálně nekontrolovaný a tudíž bezprostřední prožitek, svým způsobem vyplaví adrenalin. Bůh suď, co je dobře a co ne, netroufám si rozhodnout, takový zážitek v hudbě asi podvědomě vyhledáváme, mně osobně však k němu přece jen přivede spíše hudba komplikovanější, což připomínám jen proto, abych dostál povinnosti kritika vyslovit estetický názor, ale je v tomto případě ještě individuálnější a ošidnější nežli v jiných. Pokud vím, kritika se tehdy v Itálii do Tutina hodně opřela, posluchači jsou však operou nadšeni a velmi dobře ji přijali také v Ostravě.

d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m uzikál

Komedianti - Alfio Grasso (Tonio), Luisa Giannini (Nedda), Gianluca Zampieri (Canio)

Tutino převedl příběh do současnosti ve veristické logice, která neumožňuje vyprávět něco z minula, ale vychází pouze ze zcela současného děje. Ve stejné logice vedl režisér Luděk Golat jevištní dění ke kontaktnímu fyzickému herectví, k přesné charakteristice jednotlivých postav a k nevyhnutelnému konfliktu. Jaroslav Malina netradičně vytvořil veristický prostor improvizované nálevny a Helena Anýžová postavy oblékla jako z italských filmů, zadání bylo prostě tentokrát přímočaré. Ideální premiérové aktéry měl Golat v postavách bizarního milostného trojúhelníku, ostatní spolehlivě dostáli úkolu vytvořit jim věrohodné okolí. Postava podvedené Mary dala Janě Kačírkové nejmenší příležitost, vytvořila však krásnou studii nesmělé upřímné dívky, kterou matka trochu opovrhuje, outsidera, jemuž se ne vlastní vinou zhroutí štěstí. Zuzana Dunajčanová se ukázala ideální La lupou, dala jí tmavým témbrem hlasu onu až živočišnou vášeň, svůdnost a tajemnost, kterou vystupňovala krásou postavy a tváře. Jen ten pokročilejší věk postavy jí těžko uvěřit, o to víc zdůvodnila, proč její Lupa tak snadno dovedla zetě Nanniho k hříchu. Jeho opět typově i hlasově ideálním představitelem je Luciano Mastro, výzorem a konkrétním jednáním prostý chasník, hlasem dokáže přesvědčit o své touze a okouzluje nosnou kantilénou – part jakoby mu autor psal na míru. Režií Komediantů se u nás poprvé představil mladý italský režisér Lev Pugliese, který příběh vkusně zaranžoval, zůstal však dost dlužen vyhroceným vášnivým situacím. K ideálnímu jevištnímu propojení aktovek tak nedošlo, zato k hudebnímu výsostně: italský dirigent Alessandro Sangiorgi dal oběma dílům strhující emoce, situace vedl podle potřeby v široké tempové, zvukové a dynamické škále a prokázal

Foto archiv



cit vůči potřebám pěvců. Orchestr pod jeho vedením hrál brilantně a dění tak, jak to u veristů má být, nevyhnutelně spěchalo k tragickým koncům, aniž by dirigent opomněl sebemenší příležitost k hudebnímu vtipu. Prolog parádně vystavěl hostující italský barytonista Alfio Grasso, postavě Neddy mohla dát větší šmrnc i pěveckou preciznost poslední italská posila Luisa Giannini, Marek Gurbaľ jí byl přiměřeným Silviem. Gianluca Zampieri, v Ostravě už stálý italský host, postavu Cania navíc obdařil víc nežli předepsaným vztekem ze žárlivosti působivou směsicí smutku a hořkosti, tedy podstatně prohloubil jen přímočarou vizi této postavy. Zampieri vychází vždycky z promyšlené kultivované interpretace postavy v širokých kontextech a právě pro Cania z toho vytěžil maximum – ukázal ho jako stárnoucího muže, který prohrává svůj boj o lásku i mužné doby svého života, který se tomu neúprosnému osudu sice brání nožem, ale ví, že se ubránit nemůže. Z proslulé Caniovy árie, už pěvecky výtečně provedené, učinil v tomto smyslu strhující zpověď. Jsou pěvci jistě hlasově disponovanější pro roli Cania, Zampieri ji však podal famózně a učinil z ní uvěřitelného člověka s pohnutým osudem. Není co dodat. Snad jen to, že projekt odpovídá současným nejvyšším ambicím ostravské opery. Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Marco Tutino: La lupa (Vlčice), Ruggiero Leoncavallo: I Pagliacci (Komedianti). Dirigent Alessandro Sangiorgi j. h., režie Luděk Golat a Lev Pugliese, scéna Jaroslav Malina, kostýmy Helena Anýžová, sbormistr Jurij Galatenko, choreografie Tamara Černá. Premiéra 31. 5. 2008 v Divadle Antonína Dvořáka. •

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál

Brno, Městské divadlo  Josef Herman V Městském divadle v Brně mají rádi slovo „dokořán“. Vydávají časopis Dokořán a také jedinou tuzemskou přehlídku podkasané múzy nazvali Dokořán pro hudební divadlo. Slogan označuje trvalou tendenci ředitele Stanislava Moši otevírat divadlo různým tendencím, ale také otevírat ho světu – mapa ve foyeru, na kterou léta zaznamenává putování svých souborů Evropou převážně „západní“, „příatlantskou“ dalo by se říci, zase od posledně zhoustla. Také festival Dokořán se podle možností rozpočtu, na němž se po loňském záblesku na lepší časy letos opět odmítla podílet grantová komise Ministerstva kultury, otevírá do světa, zatím převážně souborům, s nimiž brněnské divadlo spolupracuje nebo je s nimi v nadstandardních vztazích. Kdo se trochu orientuje v nákladech na převoz muzikálových či operetních inscenací, jistě dobře ví, proč. Škoda, že se k Jihomoravskému kraji, městu Brnu a zdejším sponzorům festivalu zatím stát vícezdrojově nepřipojil, je šance z této aktivity vytvořit hodně dobrý podnik. Zatím se musí uskrovnit. Zvnějšku to však moc patrné není. Týdenní přehlídku (14.-21. 6.) opět ozdobily inscenace ze Schauspielhausu Stuttgart (Osm žen) a Městského divadla z Lublaně (Šumař na střeše), už pravidelných hostů. Stuttgartské představení zároveň deklarovalo možná hlavní letošní téma festivalu, a sice průniky hudebního divadla s činohrou: obehranou omasovu komedii totiž vydatně osvěžilo lehkou muzikálovou nadsázkou, hereckou i pěveckou, neboť výtečně zpívat patří k výbavě německých hereček. Činohra se zpěvy posunutá do jakési premuzikálové roviny na rozdíl od Preissové Gazdiny roby z Divadla pod Palmovkou, která zůstala jen činohrou se zpěvy, ovšem výtečně provedenými – pro brněnskou přehlídku byla zajímavá především brněnskou alternací, kterou v titulní roli ozdobila Jitka Čvančarová. Doložila, že být seriálovou hvězdičkou nemusí nutně znamenat úbytek skutečných hereckých dispozic, i když je to spíše výjimečné. Šansony s klavírním doprovodem a vlastně komentářem ozvláštnili adaptaci proslulého monodramatu Františka Pavlíčka Dávno, dávno již tomu v Moravském divadle Olomouc, k hudebnímu divadlu přirozeně tenduje i poetika Maškarády z Divadla v Dlouhé. Těžištěm přehlídky byly i letos muzikály řekněme „klasické“, v nichž se mluví, zpívá i tančí. Vesměs na velmi dobré úrovni, vskutku špičkovou produkci jsem však letos nezaznamenal. Nepočítám k takovým trochu operně zatěžkané provedení Hello Dolly! Severočeského divadla opery a baletu z Ústí nad Labem s nevýraznou Danielou Šinkorovou a stále výtečným Ladislavem Županičem, ani zmíněného lublaňského Šumaře na střeše, ani další ze současných pokusů nově se vyrovnat s Limonádovým Joem z Divadla J. K. Tyla v Plzni. Typicky okázalé, hudebně nijaké a dramaturgicky děravé produkce současnosti zastoupilo cosi mezi rockovou operou, výrazovým tancem, klasickým muzikálem a činohrou nazvané Král sa zabáva podle V. Huga ze SND Bratislava v úpravě a režii Romana Poláka. K nejpozoruhodnějším počítám představení, která nacházejí současná témata i výrazový slovník blízký hlavně mladšímu publiku: Tajný deník Adriana Molea podle Sue Towsenda v nastudování Středočeského divadla z Kladna, Miroslav Hanuš stylově přesně zrežíroval crazy výstupy s pozadím živé rockové kapely, v níž sami herci zároveň hráli i zpívali, což zaručilo kýženou autenticitu produkce. Podobně zazářila bulvární komedie Song pro dva ze Slováckého divadla Uherské Hradiště. Doklady, že právě v regionálních reperto-

árových divadlech se v nejužším sousedství právě s činohrou hudebním komediím daří, že jsou trvalou součástí jejich repertoáru a, odhaduji, že ubírají přespolní diváky pražským velkoshow – proč se kodrcat do metropole, když mohu na lepší zajít doma? Posilou festivalu byla tři studentská představení, nejvýraznější z nich málo známá varianta proslulé rockové opery Jesus Christ Superstar Godspell J. M. Tebelaka a S. Schwartze, u nás hraná poprvé. Zdá se, že ve čtvrtém ročníku JAMU zrají pozoruhodné muzikálové osobnosti – a že je to učiliště špičkové, víme už dlouho. Pražští studenti se v muzikálových hereckých a pěveckých dovednostech s těmi brněnskými nemohou měřit, což prokázala inscenace muzikálu Štěstí dam, poněkud rozvláčného, ale jinak pozoruhodného autorského projektu Miloše Orsona Štědroně a Lucie Málkové. Zato ostravská Konzervatoř L. Janáčka opakovaně ukazuje obdivuhodně disponované studenty, tentokrát v Suchého a Havlíkově Kytici. Opereta opět nic moc. Millöckerův Gasparrone, titul jinak objevný, byl v provedení vlastně už posledního tuzemského operetního souboru z MDM Ostrava ukázkou hodně pokleslého sotva řemesla, ze souboru ční pouze Václav Morys, jinak se gestikuluje, deklamuje a zpívá s notnými technickými manky a s nechtěně cimrmanovským nádechem. Ze zcela opačného pólu byla poslední novinka domácího souboru, Hervého Mam´zelle Nitouche, na některé party klasicky neškolení pěvci nedosáhnou ani s mikroporty, neboť je hlubokým omylem domnívat se, že stačí neškolený hlas amplifikovat, a také režisér Gustav Skála, myslím, nešťastně komedii přitvrdil, neprospěla jí ani záměna kasáren za četnickou stanici ze Saint Tropez podle Funesova vzoru. Nicméně rozhodně je to jedna z cest, jak z operetního repertoáru učinit soudobé vtipné divadlo. Vrcholem přehlídky se stalo dynamické koncertní provedení proslulé rockové opery A. Lloyd Webbera a T. Rice Jesus Christ Superstar, které řídil Igor Vavrda a s domácími hvězdami lehce jevištně načrtl Petr Gazdík. Strhující večer a specifická podívaná zrozená z ducha hudby, jak tomu v nejlepších produkcích ostatně bývá, ovšem nikoli inscenace v plném slova smyslu. Michael Prostějovský v závěru večera pokřtil svou knihu Muzikál expres navazující na jeho oblíbené rozhlasové relace. • Foto Jef Kratochvil

dokoán pro hudební divadlo



Soňa Červená a Stanislav Moša

d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m uzikál

Foto archiv



Barbora Kohoutková

barbora kohoutková píbh baleríny  Helena Kazárová Barbora Kohoutková patří v současnosti k našim nejznámějším baletním umělkyním ve světě, tleskalo ji publikum i v Japonsku a Americe, tančila na největších světových jevištích včetně Velkého divadla v Moskvě a baletní meky Petrohradu. Domácí publikum mělo štěstí vidět její tanec ovšem jen zřídkakdy. Letos se situace na jaře změnila: tato světová taneční hvězda vystoupila v březnu ve dvou představeních ve Státní opeře Praha po boku sólisty pražského Národního divadla Michala Štípy ve dvojroli Odetty/Odílie v Labutím jezeře a v květnu v Národním divadle ve dvou večerech jako Taťána v Oněginovi, kde jí byl výborným partnerem její bývalý spolužák z Taneční konzervatoře Praha Jiří Kodym, držitel ceny álie právě za titulní roli v tomto baletu. V obou případech zvedly výkony Barbory Kohoutkové diváky doslova ze židlí. Tančila také 1. května 2008 na slavnostním večeru ke 100. výročí narození I. V. Psoty ve Vinohradském divadle a na Baletu Gala v Národním divadle. Barbora Kohoutková prokazovala neobyčejný talent již v průběhu studia na taneční konzervatoři, kde ji formovala jako hlavní pedagog Ingrid Seidlová-Nemečková. Lásku k tanci sdílela též se svou o dva roky starší sestrou Vendulou, která studovala tanec rovněž. Díky porozumění tehdejšího ředitele Jiřího Paclíka začala sbírat ocenění nejen na domácích soutěžích (Zlatá medaile Brno 1994, jako patnáctiletá), ale vyjela i do zahraničí (Bronzová medaile v Bordeaux,

Stříbrná medaile ve Varně, Grand Prix v Paříži - vše v roce 1994). Stala se „baby ballerinou“, hostovala v Národním divadle v náročném sóle Balanchinova Divertimenta a v následujícím roce přišly další úspěchy: Prix de Lausanne s koncertem laureátů na jevišti Velkého divadla v Moskvě a Zlatá medaile a Grand Prix na soutěži v Helsinkách. Vzhledem k těmto úspěchům a vzhledem k tomu, že studentka konzervatoře Kohoutková měla zároveň vynikající prospěch i v ostatních předmětech (učila jsem ji tehdy také), bylo rozhodnuto, že bude „postaršena“, tudíž studovala dva ročníky najednou. Zároveň pokračovala její mezinárodní ocenění, získala Zlatou medaili a Grand Prix v New Yorku v roce 1996, kdy maturovala a absolvovala zároveň. V sedmnácti letech nastoupila do angažmá jako sólistka Finské národní opery v Helsinkách, kam byla pozvána i její profesorka Ingrid Seidlová-Němečková jako baletní mistryně. Přišly nádherné role jako Julie, Popelka, Aurora, Níkie… ale také těžké chvilky v cizí zemi a záhy úraz, který mladinkou sólistku velmi zasáhl, tančila „přes bolest“ a nakonec musela podstoupit tři operace – rok a půl trvala léčba a rekonvalescence. Byla to doba hledání nových životních hodnot. „Až když jsem akceptovala, že se může žít i bez baletu, začala jsem se uzdravovat“, vzpomíná na toto těžké období. V loňském roce musela opět překonávat vážnější úraz, a proto se letos rozhodla ukončit své angažmá první sólistky Hamburského baletu Johna Neumeiera. „Přede dvěma lety jsem měla těžkou operaci kyčle a bylo mi lékaři doporučeno ukončit profesionální dráhu baletky, aby nedošlo k ještě vážnějšímu poškození. To byl jeden z hlavních důvodů udělat toto těžké rozhodnutí, zejména když se mi loni stal další úraz kotníku…“ S Hamburkem se rozloučila 13. července 2008 na XXXIV. Nijinsky-Gala, na závěr pět hodin trvajícího maratónu světových tanečních es zatančila se svým „maturitním“ spolužákem a dnes prvním sólistou Stuttgart Ballett Jiřím Jelínkem závěrečný duet Taťány a Oněgina ve slavné choreografické verzi Johna Cranka. Úspěch českého tanečního páru v konkurenci hvězd pařížské Opery a dalších tanečníků světových scén, byl mimořádný. Sešla jsem se s Barborou Kohoutkovou pak opět v Praze, kde na konci července učila na mistrovských tanečních kurzech Darji Klimentové. Podle počtu medailí a ocenění ze soutěží jste určitě naše nejúspěšnější balerína – jak jste se vyrovnávala s trémou při soutěžích a pak v angažmá? Nepovažuji se za naši nejúspěšnější balerínu, spíš jednu z nejúspěšnějších. Bylo pro mne těžké uvěřit, že bych mohla v tak silné konkurenci uspět. Ale brala jsem to zároveň velmi vážně. Tréma byla a je, člověk cítí před každým představením velký tlak. Může za to i určitý perfekcionismus, který to vše zhoršuje – ten ve mně pedagogové podporovali, ale samozřejmě, že ho mám částečně i vrozený. Často jsem i později po představení, které ostatní považovali za úspěšné, byla smutná a byly i slzy, mrzely mě okamžiky, které se podle mě úplně nepovedly. Ale člověk není stroj. Po úrazech jsem se to snažila změnit, hledala jsem způsoby, jak se uvolnit, vzít to, jak to přijde. Udělat maximum, ale zároveň brát představení jako celek, užít si ho. Byl to ale dlouhý proces, četla jsem knížky, přemýšlela. Myslím, že by bylo potřeba, aby v tanečních školách i v souborech byla možnost konzultací s psychologem. Většina lidí totiž soudí, že profesionální tanec je záležitost náročná fyzicky, ale psychická zátěž se přehlíží… Tančila jste v Mnichově a pak také ve Spojených státech amerických, konkrétně v Bostonu. V čem se liší způsob práce v Americe? Tři měsíce jsme zkoušeli dva typy programů: celovečerní balet a složený večer, většinou z neoklasických nebo moderních

kusů. Pak se tři týdny hrálo kromě pondělků každý den. Je to nepříjemné v tom, že člověk tři měsíce nestojí na jevišti a pak se hůř zbavuje trémy. O Vánocích všechny soubory v Americe hrají Louskáčka, je to taková „louskáčkovská epidemie“. My jsme jich v Bostonu odehráli za měsíc a půl 45. Louskáček je v USA o Vánocích tak populární, že Čajkovského hudbě neujdete nikde, zní nejen v divadlech, ale všude, i v obchodech. Představení jsme měli každý den kromě pondělků a o víkendech se hrálo odpoledne i večer. Střídali jsme se v různých rolích, já měla čtyři a to mě naštěstí ochránilo před úplným stereotypem, ale bylo náročné naplňovat tuto hudbu každý večer obsahem, dávat do výkonu kus sebe. Při tomto způsobu práce není už čas na přestudovávání rolí, je připraveno jen jedno obsazení.

Gerald Finley jako otec atomové bomby J. R. Oppenheimer

A co konkurence? Není na umělce velký tlak z této stránky? Je pravda, že mě šéf tak trochu vytýkal, že se nestavím při tréninku do první řady, když jsem sólistka. Já jsem se ale proto, abych dobře pracovala, nepotřebovala někam drát. Našla jsem si místo kdekoliv a bylo mi jedno, že to bylo třeba vzadu. Taková okatá ctižádost je mi cizí. Je to proti mé povaze. V Helsinkách jste nastudovala roli Olgy i Taťány v Oněginovi, ale nakonec jste díky onemocnění své kolegyně tančila jen Olgu a Taťánu jste si zatančila až letos v Praze s Jiřím Kodymem a pak závěrečný duet s Jiřím Jelínkem v Hamburku. Jaké jste měla pocity? Tančit roli Taťány je, myslím, pro každou tanečnici snem. Já si po jejím nastudování na ten sen musela osm let počkat. O to více emocionálnější to byl pro mě zážitek. Jiří Kodym mi byl při zkoušení i při představeních velkou oporou. Je velmi citlivý partner a skvělý nekonfliktní člověk. Velmi jsme si rozuměli i v interpretaci tohoto krásného dramatického příběhu. S Jiřím Jelínkem jsme tančili jen závěrečný duet ze třetího jednání. Je těžší tento duet tančit vyjmutý z kontextu a navodit tu správnou atmosféru. Ale byla jsem ráda, že jsem měla možnost se v Hamburku rozloučit s rolí mně tak blízkou. S Jiřím Jelínkem jsem tančila naposledy při závěrečných zkouškách na konzervatoři a bylo moc milé si po dvanácti letech společně znovu zatančit. Již delší dobu se také věnujete pedagogické práci a studujete rehabilitační a mobilizační techniky jako je kupříkladu gyrokinesis. Je snazší učit, pomáhat druhým k uměleckému růstu nebo být sám interpretem? Obojí je těžké svým způsobem. A v obou směrech se člověk musí pořád učit. Já mám samozřejmě větší zkušenosti jako tanečnice, než jako pedagog. Doufám ale, že budu tyto zkušenosti schopná v kvalitní formě předat. K rehabilitačním a mobilizačním technikám jsem se dostala díky svým úrazům. Mně moc pomohly a doufám, že se stanou součástí výuky profesionálních tanečníků. Je to skvělý způsob, jak se naučit lépe ovládat své tělo a předejít úrazům. Děkuji za rozhovor a přeji doslova a do písmene pevné zdraví. •

8. listopadu 2008 v 18:45 hodin

John Adams | DOCTOR ATOMIC Sasha Cooke • Meredith Arwady • Gerald Finley • Richard Paul Fink • Eric Owens Dirigent: Alan Gilbert Režie: Penny Woolcock

Post-minimalistické operní svědectví o tenké hranici mezi vědou a etikou. Přímý přenos z Metropolitní opery v New Yorku v HD kvalitě a prostorovém zvuku 5.1 na velkém filmovém plátně!

VAŠE VSTUPENKA DO METROPOLITNÍ OPERY! Brno (Mahenovo divadlo), České Budějovice (kino Kotva), Hradec Králové (kino Centrál), Chotěboř (Digitální kino), Karlovy Vary (kino Panasonic), Ostrava (Dům kultury města Ostravy), Plzeň (Cinestar), Praha (kino Aero), Zlín (Velké kino), Znojmo (kino Svět), Žatec (Digitální kino) Více informací na www.metinhd.cz

z p r á v y z d o m ova

hudba v praze

hudba v echách

Šéfem opery Státní opery Praha jmenoval její ředitel Mgr. Jaroslav Vocelka s platností od 1. 9. 2008 dirigenta Rudolfa Krečmera. Zahraničními operními domy byl Rudolf Krečmer vyhledáván zejména jako janáčkovský dirigent. Nastudoval mj. Její pastorkyni v Teatro del Liceo v Barceloně, 1991; Věc Makropulos v Teatro Nacional de São Carlos v Lisabonu, 1993; cyklus Janáčkových oper v Opèra du Rhin Strasbourg (1992–1995) a v roce 2000 Lišku Bystroušku v Teatro Colón v Buenos Aires (poprvé na jihoamerickém kontinentu). Ve Státní opeře Praha působil od roku 1999 jako dirigent, později zástupce hudebního ředitele Bohumila Gregora. Na této scéně Rudolf Krečmer hudebně nastudoval a dirigoval premiéry oper Čarostřelec (1999), Maškarní ples (2001), Kouzelná flétna (2002) a dále řídil opery Tosca, Carmen, Rigoletto, Kouzelná flétna, Turandot, Aida, Piková dáma a operetu Netopýr.

Bohemia cantat Liberec 2008, mezinárodní pěvecký festival, se v srpnu pořádal v Liberci již pošestnácté. Ve čtvrtek 21. 8. se sjelo na 400 sborových pěvců z celé České republiky i okolních zemí. Veřejnosti se představili v několika koncertech a celý festival vyvrcholil společným nedělním vystoupením všech účastníků. Vystoupil například Collegium 419, Oktet a italský New Day Quartett.

V rámci oslav 200. výročí založení Pražské konzervatoře pořádá skladatelské oddělení této školy 14. 10. v 18.30 v sále Pálffyho paláce koncert s titulem Nová hudba na druhou, na kterém zazní v premiérách skladby E. Douši, P. Trojana, M. Vojtíška, W. Hadera, M. E. Bauera a S. Hippeho. Účinkují pedagogové školy Radek Krampl (melodické bicí nástroje), Ladislav Horák (akordeon) a Martin Vojtíšek (klavír). Od 16.00 proběhne v sále workshop se zúčastněnými autory. Wroclawska Orkiestra Barokowa, vratislavský barokní orchestr, se poprvé představil českému publiku 8. 8. v Letním refektáři Strahovského kláštera v Praze. Vystoupil s temperamentními skladbami spjatými s barokem a polskou krajinou. Zazněly dva koncerty ovlivněné polskou lidovou hudbou od německého skladatele George Philippa Telemanna, jeden z nich pro hoboj a smyčce, druhý pro flétnu a smyčce. Skladby doplnila v současnosti oblíbená Sinfonia G dur od Antonia Vivaldiho. Mezinárodní varhanní festival v Praze zahájilo 7. 8. v bazilice sv. Jakuba na Starém Městě vystoupení amerického varhaníka českého původu Karla Paukerta. Paukert koncert zahájil Sonátou od španělského barokního autora Antonia Solera a Preludiem a fugou Johanna Sebastiana Bacha. Od Jiřího Temla mimo jiné přednesl Fantasiettu a na varhany s elektronickým páskem provedl Albion II od Grega D’Alessia. Koncert ukončila francouzská hudba – Preludium a fuga od Marcela Duprého. Třináctý ročník nabídl do 25. 9. dalších sedm koncertů předních světových interpretů, francouzského varhaníka Daniela Rotha a německé interpretky žijící v Izraeli Elisabeth Rollofové. Přehlídka byla letos věnována vzpomínce na významného českého virtuosa a pedagoga Milana Šlechtu.

Hudební festival Ad honorem Mozart se konal od 21. do 29. 8.. Zahájil áriemi a duety z Mozartových oper v podání barytonisty Romana Janála, sopranistky Zdeny Kloubové a tenoristy Jaroslava Březiny na pražské Bertramce. Přehlídka připomněla tvorbu Wolfganga Amadea Mozarta na koncertech, pěvecké soutěži a přednáškách. Pořadatelé se v dramaturgii zaměřili na díla, která vznikla v době pro skladatele plné emocí. Prožíval nešťastnou lásku ke zpěvačce Aloisii Weberové a navíc mu zemřela matka. Zazněl Turecký pochod a Dvojkoncert pro flétnu a harfu, který přednesly harfistka Kateřina Englichová, flétnistka Žofie Vokálková a komorní soubor Mladota Ensemble. Málo známou sopránovou árii Alcandro, lo confesso… interpretovala Zdena Kloubová. Zahajovací koncert sezony v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem se uskutečnil 12. 9. Zazněly předehry z oper Síla osudu, Carmen, Komedianti a jedna z nejpopulárnějších – temperamentní předehra z Mozartovy opery Figarova svatba, a slavné árie z oper Così fan tutte, Don Giovanni či z připravovaného Otella, kde se v árii hlavního hrdiny ústeckému publiku představil čínský tenorista Weilong Tao. Ten ztvární mimo jiné titulní roli Hoffmanna v prvním premiérovém říjnovém titulu sezony Hoffmannovy po-

vídky. Na koncertu vystoupili sólisté Valeria Vaygant, Tereza Chýňavová, a Nikolaj Někrasov, orchestr SDOB řídil Norbert Baxa. Festival klasické hudby Za poklady Broumovska (5. 7. – 6. 9.) zakončil koncert soudobých děl autorů Milana Svobody (klavír) a Radka Krampla (vibrafon). Své skladby představili v barokním kostele sv. Jakuba Většího v Ruprechticích společně s hráčem na perkuse Tomášem Reindlem. Ve světové premiéře zde zazněla skladba Milana Svobody vytvořená na zakázku festivalu „Variace na téma J. S. Bacha“. Všechny koncerty třetího ročníku festivalu, v jejichž rámci se dále představili např. Schola Gregoriana Pragensis, houslista Jan Fischer s klavíristou Ivo Kahánkem, gambista Petr Wagner společně s Janem Krejčou (theorba a barokní kytara) a Přemyslem Vackem (arciloutna) či violoncellista Petr Nouzovský a cembalistka Monika Knoblochová, se těšily velkému zájmu. Jak klášterní kostel sv. Vojtěcha v Broumově při úvodním koncertu Scholy Gregoriany Pragensis a varhaníka Tomáše ona, tak ostatních devět unikátních barokních kostelů na Broumovsku bylo při festivalových podvečerech zcela zaplněno. Vystoupení houslisty Pavla Šporcla konané v kostele sv. Anny ve Vižňově přilákalo zhruba 600 diváků, kteří hru slavného houslisty poslouchali nejen v kostelních lavicích, ale také venku před kostelem. Festivalové koncerty se konaly každou sobotu a milovníkům klasické hudby přinesly díla barokních mistrů i současných autorů v podání úspěšných mladých českých umělců. Nad festivalem převzal záštitu biskup královéhradecký mons. Dominik Duka, OP. Stejně jako v předešlých letech byl vstup na všechny koncerty festivalu zdarma. Partnerem organizátora předešlých dvou ročníků festivalu Za poklady Broumovska, Dobrovolného svazu obcí Broumovsko, se od letošního roku stala Agentura pro rozvoj Brou-

Koncert cimbálové muziky Hradišťan a místního pěveckého sboru Festivia Chorus se uskutečnil v pátek 29. 8. 2008 ve Velké Lhotě. Koncert byl jednoznačným vrcholem letošní koncertní sezony, kterou pořádá občanské sdružení Komorní sbor Velká Lhota ve zdejším Evangelickém tolerančním areálu. Tomu odpovídal také zájem publika, které vyčerpalo naprosto všechna místa v horním kostele, který má kapacitu cca 400 osob. Několik zájemců dokonce stálo. Hradišťan pod vedením Jiřího Pavlici přednesl široký průřez svým repertoárem, ve kterém nechyběly písně z oblíbeného Slunovratu, ale ani z nejnovějšího projektu Chvění, či staré české duchovní písně. Festivia Chorus se sbormistryní Jitkou Čudlou se připojil v závěru koncertu, kdy nejprve na přání Hradišťanu zazpíval několik skladeb samostatně. Závěr koncertu pak patřil skladbám provedeným oběma soubory. Společně zahraná a zazpívaná populární Modlitba za vodu i další písně byly v podání Hradišťanu a Festivia Choru krásnou tečkou za nádherným večerem. Na fotografii Hradišťan a Festivia Chorus.

Foto archiv



zp rá vy z domo va

Na ulici, největší plzeňský festival pod širým nebem, už popatnácté od 18. do 27. 8. rozvířil náměstí, uličky i parky historického centra. Do pozdních nočních hodin se na čtyřech pódiích střídaly špičkové kapely z oblasti jazzu, folku a world music, ale i pozoruhodné divadelní formace a filmové projekce. Novinkou letošního festivalu byla unikátní výstava Barva Na ulici a varhanní koncerty.

hudba na morav a ve slezsku Na srpnových houslových kurzech Václava Hudečka v Luhačovicích na Zlínsku triumfovali pražští studenti, jimž pořadatelé udělili dvě hlavní ceny – sedmnáctileté Marii Mátlové a dvacetiletému Jakubovi Junkovi. Mátlová si domů odvezla housle za přibližně 100.000 korun a Junek bude moci koncertovat s Hudečkem při jeho 25 adventních vystoupení. Letos se kurzů zúčastnilo 20 mimořádných talentů z České republiky, Slovenska a Německa. Mezi účastníky bylo 14 studentů, kteří do Luhačovic přijeli poněkolikáté. Nejmladší z nich byl patnáctiletý Karol Daniš ze slovenské Seredě, který se v květnu představil zlínské veřejnosti při společném koncertu s Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín. Nejstarší účastnicí byla čtyřiadvacetiletá Iva Kramperová z Pardubic, která je členkou tamního barokního orchestru. Filharmonie Brno bude zřejmě tuto sezonu bez šéfdirigenta, jeho hledání nicméně dále pokračuje. Těsně před podpisem smlouvy totiž zrušila angažmá Karla Marka Chichona, jenž se měl stát od sezony 2009/2010 šéfdirigentem orchestru. Chichon by prý práci v Brně nemohl věnovat dost času. Měl nahradit Petra Altrichtra, jenž oznámil, že po nadcházející sezoně brněnský orchestr opustí. Olomoucký festival barokní hudby Baroko 2008 zahájil 1. 8. devítičlenný soubor Vivaldi Orchestra Praga alchymickými koncerty Antonia Vivaldiho. Hudebníci vystoupili v kostýmech plných symboliky. Festival trval do 22. 9. V jeho průběhu se milovníkům staré hudby představila i novodobá premiéra mše olomouckého barokního autora Václava

Foto Antonín Mařík

movska. Dlouhodobá spolupráce obou organizací umožní další rozvoj festivalu, který dává prostor mladým a úspěšným interpretům a popularizuje klasickou hudbu ve všech jejích podobách. Organizátoři festivalu chtějí současně upozornit na žalostný stav kostelů na Broumovsku a napomoci zachránit tyto barokní skvosty z dílny otce a syna Dientzenhoferů. Ambicí festivalu je stát se během několika let akcí evropského významu. V čestné radě třetího ročníku festivalu, jehož partnerem je významná rozhlasová soutěž mladých talentů Concertino Praga, zasedli mezi jinými i klarinetista a pedagog pražské HAMU a hudební popularizátor prof. Jiří Hlaváč, klavírista Ivo Kahánek, ředitel ČRo HK Jiří Kánský nebo biskup královéhradecký, Dominik Duka, OP.



Slavnostní předávání cen Masarykovy akademie umění se konalo 3. 9. v budově České akademie věd. Letošní ceny převzali z rukou prezidenta Masarykovy akademie umění prof. Františka Dvořáka za celoživotní činnost dva hudebníci – jazzový klarinetista a publicista Pavel Smetáček a ruský houslista Alexej Gvozděv, významný pedagog, jehož žákem je mj. i Alexander Shonert. Byly uděleny i ceny Rudolfa II, které obdrželi mj. i dva kulturní redaktoři Českého rozhlasu Vladimíra Lukařová a Karel Oujezdský. Během odpoledne vystoupil houslista Alexander Shonert a při závěrečném koktejlu doprovázela i Smetáčkova kapela Traditional Jazz Studio. Jedna z nejznámějších a nejstarších kapel tradičního jazzu u nás oslaví příští rok 50 let činnosti. Na fotografii Pavel Smetáček, který přebírá cenu z rukou prof. Františka Dvořáka. vla

Matyáše Gureckého. Až na jedinou výjimku se všechny následující koncerty uskutečnily v kapli Božího těla jezuitského konviktu, dnes Uměleckého centra Univerzity Palackého. Na Mezinárodním hudebním festivalu Petera Dvorského oslavili 16. 8. návštěvníci desáté jubileum šampaňským. K závěrečným tónům galakoncertu se v noci přidaly výstřely špuntů od stovek lahví sektu, následně si ve francouzské zahradě v kulisách zámku šampaňským při ohňostroji připilo rekordních 1534 lidí. Překonali tak dosavadní sektový rekord z roku 1999. Na závěrečném koncertu festivalu hostovali s Dvorským známí čeští a slovenští pěvci v doprovodu Českého filharmonického sboru Brno a Moravské filharmonie Olomouc. Naopak na zahajovací koncert festivalu 2. 8. přijela letos legendární mezzosopranistka Jelena Obrazcovová. Hvězda světových scén zazpívala spolu s Dvorským výběr árií z ruských, italských a francouzských oper. Festival, zaměřený na různé oblasti vokálního umění – operní, oratorní, komorní nebo sólový zpěv, zahrnoval celkem sedm koncertů. John Kieser, generální ředitel známého amerického ansámblu San Francisco Symphony Orchestra, navštívil v rámci turné San Francisco – orchestru mladých spolu s představiteli Společnosti Gustava Mahlera 12. 7. Jihlavu, Kaliště a Ledeč nad Sázavou. Důvodem této mimořádně vzácné návštěvy byla příprava dalšího dílu televizního seriálu „Keeping Score“, v němž šéfdirigent orchestru Michael Tilson omas navazuje na předchozí úspěšný seriál Leonarda Bernsteina ze šedesátých let a který je jedním z nejvýznamnějších světových projektů v oblasti popularizace vážné hudby. Připravuje se další díl, který bude věnován Gustavu Mahlerovi. Kieser si prohlédl expozici v Jihlavě, navštívil rodný dům Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce i synagogu v Ledči nad Sázavou.

r%zné Mezinárodně uznávané sopranistce Martině Jankové se 28. 7. narodil ve Švýcarsku syn Ondřej Moric. V současnosti patří Janková spolu se sopranistkou Evou Urbanovou a mezzosopranistkami Dagmar Peckovou a Magdalenou Koženou, která na konci června porodila druhorozeného syna Miloše, k nejúspěšnějším českým operním pěvkyním. Přímé přenosy z newyorské Metropolitní opery uvidí operní fanoušci na několika místech České republiky od 11. 10. do 9. 5. 2009. Tentokrát se mohou těšit na deset představení. Promítat je bude nejen pražské kino Aero, ale i kina v Hradci Králové, Žatci na Lounsku, Českých Budějovicích, Zlíně, Karlových Varech, Brně, Plzni a Havlíčkově Brodu. Prologem české sezony bude 23. 9. projekce ze záznamu – čínská opera První císař od Tan Duna se španělským tenoristou Plácidem Domingem v titulní roli. Tentokrát se uskuteční v pražském kině Světozor. V nadcházející sezoně uvidí diváci v novém nastudování atraktivní operu o sestrojení atomové bomby – Doctor Atomic od amerického skladatele Johna Adamse, v hlavní roli Jacoba Roberta Oppenheimera se představí kanadský barytonista Gerald Finley. V novém provedení zazní mimo jiné opera o pohanské egyptské kurtizáně s názvem ais od Julese Masseneta, v níž vystoupí sopranistka Renée Fleming a barytonista omas Hampson. MET přichystala i zřídka uváděnou operu Faustovo prokletí od Hectora Berlioze v režii Roberta Lepageho, operu Salome od Richarda Strausse, v níž zopakuje mimořádné ztvárnění tajemné titulní postavy Karita Mattila, Donizettiho Lucii di Lammermoor se známou sopranistkou Annou Netrebko a tenoristou Rolandem Villazónem. Zpracovala Hana Jarolímková



zahranií

svtová operní divadla iii. ix. evropské letní operní scény ii.

Švýcarsko – Avenches Hornaté Švýcarsko není na přírodní divadla příliš bohaté, ale jeho operní festival v Avenches je od roku 1993 velmi známý vzhledem k prostředí, kde se provozuje. Je jím římský amfiteátr, založený v roce 130 př. Kr. za císaře Hadriána. Stavba o průměru 99 m pro téměř 8000 diváků se vyznačuje jako všechny podobné stavby vynikající přirozenou akustikou. Efektně inscenovaná a prvotřídními pěvci obsazená představení tak skýtají krásný zážitek. V letošním červnu mohli návštěvníci sledovat osm představení Verdiho Traviaty s nestárnoucím Renato Brusonem v roli Giorgia Germonta. V nedalekém městě Solothurnu, které je sídlem profesionálního operního souboru, probíhá v červnu festival dokonce osmi operních titulů v prostředí místní historické pevnosti. Je ovšem nutno vysvětlit, že jde o tituly z repertoáru zdejšího divadla. Pěvecká obsazení bývají velmi dobrá. Například do letošní inscenace Dona Carlose a Maškarního plesu byla pozvána Američanka Michèle Crider, u nás známá z účinkování v Pucciniho Tosce ve Státní opeře Praha v roce 2007. V Kouzelné flétně vystoupila Noemi Nadelmann a v opeře Lucia di Lammermoor zpívali Elena Mosuc a Mario Malagnini. Rakousko – Bregenz, Gars, Reinsberg, Klosterneuburg, Schönbrunn, Sankt Margarethen, Mörbisch V sousedním Rakousku jsou nejznámější a největší operní produkce na Bodamském jezeře v Bregenzu, kde mají nově rozšířené a modernizované hlediště pro 6000 diváků a několik představení se také hraje v rekonstruovaném festivalovém divadle. Dává se vždy jeden operní titul po dva roky. Tento festival pod vedením anglického režiséra Davida Pountneyho, jehož Bludného Holanďana jsem zde před dvaceti lety viděl, předvádí vždy velkolepě inscenované produkce světových oper. Přesuneme-li se ale o hodně dále na severovýchod, můžeme navštívit v prostředí zříceniny hradu v Garsu zajímavou operní akci, jejíž organizátorem a ředitelem je Karel Drgáč. Letos se zde opakovala asi po deseti letech Verdiho Aida. Prostředí je velmi romantické a středně velký prostor hradního nádvoří umožňuje dobrou slyšitelnost. Asi sto kilometrů na jih na středověkém hradě Reinsbergu se nachází tzv. Burgarena, která je zvláštní tím, že nad diváckou tribunou drží elipsovitou střechu obrovitý jeřáb. V letošním roce zde byl po hudební stránce výborně proveden Beethovenův Fidelio s vynikajícím Wolfgangem Banklem z Vídeňské opery v roli Rocca, omasem Koniecznym jako Pizzarem a zlatým hřebem tohoto představení byl černošský americký pěvec Roland Samm v roli Florestana. Také blízko Vídně se každý rok hraje na prostorném nádvoří kláštera v Klosterneuburgu nové operní představení. Letos to bylo dvanáct provedení Dona Giovanniho. Před pěti lety tady byla dokonce provedena velmi pěkná inscenace Prodané nevěsty. Vídeň již tak bohatá na produkce pod širým nebem není. Výjimkou je zahrada císařského zámku v Schönbrunnu. Letos se zde konaly gala pořady s výběrem nejlepších hudebních částí známých operet a 27. června lákal operní galakoncert Plácida Dominga, Anny Netrebko a Rolanda Villazóna, jež pod taktovkou Bertranda de Billyho doprovázel Rozhlasový vídeňský symfonický orchestr. Není ale možné opomenout ani krásné zámecké dvorní divadlo, kde se dávala opereta Johanna Strausse Netopýr, bohužel, inscenačně ne moc povedená. Vydejme se dále k břehům nedalekého

Foto archiv

 Pavel Horník

Sankt Margarethen

Neziderského jezera. V místě zvaném Sankt Margarethen se nachází rozsáhlý kamenolom, pocházející z římské doby. V něm byla před deseti lety zřízena největší evropská letní scéna o ploše 7000 čtverečných metrů pro 6000 diváků. Intendantem festivalu je Wolfgang Werner. V nejnovější době prošla rozsáhlou modernizací hlavně přístupových prostor. Obrovské jeviště, ohraničené v zadní části mohutným skalním masivem, skýtá při vhodné scénografii dokonalou kulisu k výpravným operním inscenacím. Působivost představení zvyšuje několikasetčlenný kompars, koně, kočáry, v Aidě sloni a nejrůznější další atrakce. Představení doprovází živý orchestr, který je nenápadně umístěn v zastřešeném prostoru na pravé straně areálu. Zajímavé je to, že zde na představeních účinkoval brněnský filharmonický sbor a bratislavský orchestr. Konají se zde také velké koncerty operních hvězd, jako byli Montserrat Caballé, Elina Garanča, Neil Shicoff a další. Letos v létě zde bylo možné zhlédnout třicet pět představení Verdiho Traviaty. Pro tuto inscenaci byla na jevišti postavena poněkud zmenšená, ale přesto hodně veliká budova Garnierovy opery v Paříži. Zajímavostí bylo, že se během představení rozdělila čelní stěna divadla na dva díly, které se odsunuly do stran a v plné kráse se objevilo hlediště divadla se zaplněnými lóžemi. Na příští sezonu se připravuje náročná inscenace Verdiho opery Rigoletto. O patnáct kilometrů dále, přímo na břehu jezera, je v Mörbischi velký moderně upravený divadelní areál, který svou polohou připomíná divadelní scénu v Bregenzu. Z divácké tribuny se přes velké jeviště naskýtá krásný pohled na rozsáhlé Neziderské jezero. Pořádá se zde každoročně pod vedením nestárnoucího bývalého operního pěvce Haralda Serafina velkolepý operetní festival, ve kterém vystupují špičkoví umělci. V letošním ročníku byla na programu během pěti týdnů ve třiceti představeních opereta Ralfa Benatzkého Hospoda u bílého koníčka. V minulém roce se zde hrála Straussova Vídeňská krev a na příští rok se chystá My fair lady skladatele Frederika Loeweho. Maďarsko – Fertörákos, Margaretin ostrov, Segedin Velmi blízko Mörbische hned za rakousko-maďarskou hranicí je vesnička Fertörákos, která je známa obrovskou skalní jeskyní, vzniklou činností ve zdejším kamenolomu. V tomto prostoru bylo zřízeno jeviště s hledištěm a v létě zde probíhají hudební akce. Před několika lety se uskutečnilo výtečné provedení Verdiho Nabucca souborem opery z Györu. V jeskyni je nádherná specifická akustika, ale samozřejmě trochu zima. Když se vydáme dále do Budapešti, můžeme navštívit velký amfiteátr na Margaretině ostrově, kde v létě probíhá menší operní festival. Letos zde Maďarská státní opera hrála Andreu Cheniéra od Umberta Giordana a Verdiho Sílu osudu. Daleko nejznámější a nejefektnější jsou hry před velkou katedrálou ve městě Segedin. Hlavní podnět ke každoročnímu pořádání zdejších operních představení dal skladatel Pietro Mascagni, který zde dirigoval svého Sedláka kavalí-

za hr an i  í ra. Hrají se zde i balety a muzikálová a činoherní představení. Program obstarává místní Národní divadlo, které sídlí v nádherné, nově rekonstruované budově, postavené v roce 1883 vídeňskými architekty Fellnerem a Helmerem. Zdejší operní soubor patří po Budapešti k nejlepším v Maďarsku. Chorvatsko – Dubrovník, Split, Slovinsko – Lublaň Státy bývalé Jugoslávie mají také díky svému teplému podnebí tradici v pořádání představení pod širým nebem. V Chorvatsku jsou již tradiční Letní dubrovnické hry, pořádané ve starobylém Dubrovníku, kde se hraje na řadě míst v obou pevnostech, na náměstích i na palácových nádvořích. Provozují se všechny divadelní žánry. Dalším významným místem je Split, kde je velmi pěkné kamenné divadlo italského typu, ve kterém sídlí operní soubor. Letní představení se dávají na nádvoří barokního paláce přestavěného známým sochařem Ivanem Mestrovičem na klášter. V sousedním Slovinsku je místem provozování letních produkcí amfiteátr v Lublani, situovaný nedaleko centra města, kde v létě většinou účinkuje opera z Mariboru. Švédsko – Dalhalla, Finsko - Savonlinna Udělejme teď podstatně veliký skok na sever do Skandinávie. Přesto, že je tam poněkud chladněji, ,,open air“ scény jsou tam také. Necelých tři sta kilometrů na severozápad od Stockholmu se nachází v místě zvaném Dalhalla obrovský vápencový lom o délce skoro půl kilometru, 175 m široký a 60 m hluboký. V jeho útrobách se nachází strmý stupňovitý amfiteátr pro 4000 diváků a jeviště umístěné nad hladinou menší jezerní plochy. Od roku 1993 se zde konají koncertní a operní představení i jazzové koncerty. Před několika lety jsem byl překvapen při představení Pucciniho Tosky v podání Estonské opery, jakou akustiku bez amplifikace tento prostor má. Letos v létě zde vystoupil operní soubor ze Šanghaje s Verdiho Otellem a Orffovým proslulým opusem Carmina burana. Závěr operní části produkcí zakončila opera z Petrohradu Pucciniho Madame Butterfly. Menší operní produkce s tematikou starších operních děl se také provozují na nádvoří zámku ve Vadsteně a v místním starobylém zámeckém divadle. V sousedním Finsku je nejznámější operní festival v Savonlinně. Na nádvoří středověkého hradu Olavinna je vytvořena krytá scéna pro 2000 diváků. V tomto romantickém



prostředí je možné zhlédnout okolo třiceti představení a recitálů. Překvapivý je i velký počet různých titulů. Obsazení jsou vždy špičková, většinou se jedná o známé finské umělce, ale letos zde měl recitál také slavný francouzský tenorista Roberto Alagna. V příštím roce se můžeme těšit na Boitova Mefistofela, Donizettiho Lucii di Lammermoor, Pucciniho Turandot a Madame Butterfly. Jako hostující soubor se předvede s inscenacemi Belliniho Puritánů, Leocanvallových Komediantů a Mascagniho Sedláka kavalíra operní soubor Teatra Massima z Palerma. Slovensko – Zvolen Na Slovensku jsou známé Zvolenské zámecké hry. Tento festival se koná již 35 let na nádvoří Zvolenského hradu, kde je pro návštěvníky připraveno 490 míst. Komorní díla se hrají v hradním rytířském sále. Pamatuji se na inscenaci Verdiho Aidy, provedenou operním souborem z Košic někdy před třiceti lety, kdy zde vystoupil mladičký Štefan Margita. Pořadatelem operních her je Státní divadlo v Bánské Bystrici, které zde v létě uvedlo Verdiho Traviatu, Pucciniho Bohému, koncertní provedení Verdiho Loupežníků a dva koncerty. Soubor si zve pro některé role významné umělce ze zahraničí. Činoherní část her organizuje zvolenské divadlo Jozefa Gregora Tajovského. Česká republika – Litomyšl, Český Krumlov, Loket O domácích operních festivalech, pořádaných v létě, jsou čtenáři Hudebních rozhledů informováni pravidelně a podrobně každý rok, takže o nich tedy jenom stručně. Nejvýznamnějším letním festivalem, kde se hrají rovněž opery, je Smetanova Litomyšl, typická svým rozmanitým, na vysoké úrovni interpretovaným repertoárem. Festival v Českém Krumlově se svým otáčivým jevištěm v zámeckém parku je opravdovou raritou. Jediné druhé otáčivé jeviště je pouze ve finském Tampere, ale to není tak velké. A naprosto neopomenutelný je svým kouzelným prostředím operní festival v Lokti. Na závěr bych byl velmi rád, aby výše uvedené informace posloužily eventuálním zájemcům o kulturní zpestření svých dovolených v zahraničních zemích. Budou tím velmi obohaceni a opravdu nebudou litovat. •

Foto archiv

Dalhalla



zahranií

salzburger festspiele &''( Don Giovanni, Otello, Hrad knížete Modrovouse a Písně o mrtvých dětech Salcburk, Haus für Mozart, Grosses Festspielhaus  Hana Jarolímková Salcburské slavnosti se i v tomto roce staly cílem mnoha milovníků vážné hudby, kteří sem, do její meky, jezdí již od jejich počátků v roce 1922 nejen za špičkovými interpretačními výkony, ale v oblasti opery i za režisérsky nevšedními, často až strhujícími inscenacemi. Letos, kdy se stal mottem festivalu pozměněný citát ze Šalamounovy Písně písní „Silnější než láska je smrt“, se pozornost všech soustředila především na tři tituly: Gounodova Romea a Julii, v němž se původně měl podobně jako před třemi lety ve Verdiho La traviatě sejít „pár snů“, Rolando Villazón a Anna Netrebko, Bartókův fascinující Hrad knížete Modrovouse a vůbec poprvé v Salcburku uvedenou Dvořákovu Rusalku. Značnému zájmu publika se však těšily i ostatní festivalové produkce, a to jak operní, z nichž všechny kromě Mozartovy Kouzelné flétny byly nastudovány jako nové inscenace, tak koncertní a nepochybně i činoherní, jež jdou však mimo oblast mého zájmu.

Don Giovanni tentokrát netradičně v lese Don Giovanni, Mozartova slavná „opera oper“ nedílně spjatá s Prahou, která byla 29. 10. roku 1787 svědkem její úspěšné premiéry řízené ve Stavovském divadle samotným autorem, už byla inscenovaná tolikrát, že jistě není jednoduché přijít s něčím novým, neřku-li zásadně objevným. Jenom na Salcburských slavnostech byla za jejich osmdesátišestiletou historii provedena 183x, z čehož poprvé dokonce pod taktovkou Richarda Strausse! Letos se v Salcburku chopil jejího hudebního nastudování pravidelný host předních světových scén, vynikající francouzský dirigent Bertrand de Billy, který na Salcburských slavnostech debutoval před šesti lety při provedení Kouzelné flétny, a s nímž se tentokrát pokusil tématu, čerpajícímu ze staré španělské pověsti a mistrně zpracovanému libretistou Lorenzo Da Pontem, vdechnout život Claus Guth. První významnou příležitost v Salcburku dostal tento režisér již přede dvěma lety, tedy v rámci oslav 250. výročí skladatelova narození, provázených uvedením všech Mozartových oper, kdy režíroval dílo Zaide. Adama a Figarovu svatbu s Annou Netrebko v roli Zuzanky (viz HR 10/2006, str. 33–34), a další jej čeká příští rok, kdy se ujme režie opery Così fan tutte. V případě Dona Giovanniho převzal režisérské žezlo po Martinu Kušejovi a podobně jako ve Figarově svatbě zde předvedl nepřeberné množství rozličných nápadů, nijak výrazně však neposunuvších hranice ztvárnění slavného příběhu – až na netradičné zvolené místo, kde se děj odehrává – za v podstatě klasicky koncipované schéma. Podle Gutha je jeho podstatou panika, která se Dona Giovanniho zmocňuje postupně s narůstajícím pocitem blížícího se konce, jenž ho téměř ochromuje a na nějž reaguje podle svého: žitím naplno – bez jakýchkoliv kompromisů, ale i bez jakýchkoliv zásad. To vše už ale tady v drobných obměnách bylo. Příběh navíc režisér zasadil do výtvarně až realisticky pojaté scény

Christiana Schmidta, jejímž základem se tentokrát stal tak věrně napodobený jehličnatý les, že byl od toho skutečného takřka k nerozeznání. Jeho výsek se na pódiu objeví už během předehry, kdy v černé oponě s vyříznutým kruhem a průzorem do lesa se jakoby „nanečisto“ odehraje část scény, která se bude potom již jako součást samotného děje odvíjet ještě jednou: zavraždění komtura, otce Donny Anny, ne však v klasickém šermířském zápase nebo pomocí dýky, jak to vídáme nejčastěji, ale kusem silné větvě, jíž ho Don Giovanni praští po hlavě. (Ten je však na oplátku postřelen do břicha a následné krvácení a přesvědčivě zahraná bolest ho potom provázejí v podstatě po celou operu). Teprve po té pak následuje skutečný začátek dějství: vášnivá milostná scéna Giovanniho a Donny Anny uprostřed štíhlých vysokých smrků (Giovanni je v klasickém obleku, Donna Anna v pestrých letních šatech), které Leporello v dlouhém černém plášti a „zmijovce“ přihlíží (místo, aby dobře oba hlídal) zpoza stromu. Jsou tak přichyceni otcem – a výjev z předehry se opakuje… Následuje celý sled známých scén, kdy hned po proměně se na pódiu objeví Donna Elvíra v kostýmku a s kufrem, jejíž výstup režisér situoval do jakési čekárny z vlnitého plechu, jaké bývají u autobusových zastávek, či Donna Anna a Don Ottavio, kteří, hledajíce komturova vraha, přijedou na scénu po lesní pěšině v černém osobním autě. Během výjevu, kdy Donna Anna opět svého snoubence zapřísahá, aby komtura pomstil, po té rozčileně v autě kouří a Don Ottavio k ní stojí obrácen zády, maluje Anně Giovanni prstem na přední sklo srdce… V lese se odehrává i předsvatební veselí Masetta a Zerlinky, kde se nejen tančí, ale rovněž tu probíhá scéna záletného Giovanniho koketujícího s nevěstou houpající se přitom v bílých svatebních šatech se závojem na houpačce, připevněné mezi stromy, a následná žárlivá scéna mezi Masettem a Zerlinkou. V závěru se všichni proti Giovannimu, jemuž není nic svaté, spolčí a obklopí jej. Ten však sevření rozrazí a skočí do výřezu mezitím opět spuštěné černé opony… I 2. dějství je situováno do lesa, tentokrát však k ohýnku, při němž se Giovanni s Leporellem dohadují: Giovanni chce, aby mu půjčil svoje šaty a dává mu peníze – Leporello je však pálí bankovku po bankovce v ohníčku. Když ale při další šarvátce zjistí, že Giovanni stále ještě krvácí, zželí se mu ho a šaty si s ním vymění. Za vedení Dona Ottavia mezitím pokračuje hledání Giovanniho a opět následuje řetěz drobných scének. Ke konci se zvedne mlha a vzadu se mezi stromy míhá opravdový živý pes, patrně německý ovčák, který má vyvolat hrůzostrašnou iluzi vlka. Na scéně se objeví postava mrtvého otce se zavázanou krvácející hlavou (tedy ne obligátní komturova socha), který po celou dobu skromné hostiny Giovanniho a Leporella u ohýnku kope hrob, do něhož na konci příběhu Giovanni padá… Jak jsem již zmínila v úvodu, tedy režijní uchopení (scéna je po celou dobu vesměs v šeru), které nikterak výrazně nevybočuje z tradičních kolejí, ale je ozvláštněno celou řadou zajímavých nápadů a gagů, které jako celek „dotáhly“ k výslednému pozitivnímu dojmu zejména skvělé herecké výkony všech hlavních protagonistů, jež navíc odvedli i vynikající výkony interpretační. V ženských rolích mě zaujala vedle Zerliny Ekateriny Siuriny či Donny Anny Annette Dasch (která se v loňském roce v Salcburku skvěle uvedla jako Händelova Armida a vedle Vitellie z La clemenza di Tito byla Donna Anna její vysněnou rolí) především Dorothea Röschmann (Donna Elvíra), která na festivalu s Mozartem – a sice v roli Zuzanky z Figarovy svatby – dokonce roku 1995 pod vedením Nikolause Harnoncourta debutovala. Má krásný nosný hlas, třpytivé výšky a přesvědčivě se zhostila i své role zhrzené Giovanniho někdejší partnerky. Lesk největšího úspěchu však tentokrát přece jenom ulpěl především na dvojici mužských protagonistů (čímž ovšem nechci snižovat ani výkony ostatních, zejména ukrajinského basisty Anatolije

Foto © Salzburger Festspiele – Monika Rittershaus

Kotschergy jako komtura): a sice na anglickém barytonistovi Christopheru Maltmanovi jako představiteli Dona Giovanniho (který se dosud na festivalu objevoval pouze jako interpret písní) a uruguajském basistovi, spojovaném momentálně zejména se salcburskou „star“, Annou Netrebko, s níž se mu 5. 9. narodil syn Tiago, Erwinu Schrottovi, jenž se skvěle zhostil role Leporella (i když ve svém repertoáru má i roli Dona Giovanniho) a který v Salcburku zpíval úplně poprvé. Oba disponují velmi krásnou barvu hlasu, který je navíc u obou obdařen zvučností i měkkostí zároveň. Maltman byl rozeným Donem Juanem, který žije každý den tak, jako by to byl jeho den poslední. Když pro nějakou z žen zahoří, prožívá to na sto procent, ale většinou, bohužel, právě jenom ten jeden den. Jeho držení těla, gesta, výraz – prostě vše vyjadřovalo přesně onen stupeň sebejistoty, který, byť je již většinou provázený chladností až necitelností, tolik žen tak neodolatelně přitahuje. Schrott, ve skutečnosti velice přitažlivý muž, působil zase naopak (a to i díky „zmijovce“, kterou mu režisér nechal nasadit po většinu představení na hlavu) jako správný, tak trochu poťouchlý a vypočítavý, ale také chvílemi ustrašený a díky skvěle naučenému tiku – neustálému, zcela přirozeně působícímu poškubávání hlavou – nervózní sluha, v němž je ale i kus dobrého srdce. Skvělá dvojice, která i vyhráváním všech detailů dala inscenaci nejen spád a vtip, ale po celou dobu i podtón tragiky, která je

Zleva Christopher Maltman (Don Giovanni) a Erwin Schrott (Leporello)

s postavou hlavního hrdiny spojena. Je však třeba vyzdvihnout i v detailech stylovou a technicky precizní hru Vídeňských filharmoniků, kteří se společně se sborem (Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor) nepodíleli pod vedením Bertranda de Billyho na výborném výsledku inscenace o nic méně. K zajímavostem dirigentova nastudování určitě patří i skutečnost, že pro tuto příležitost zvolil původní znění psané pro Prahu, které nikdy, jak je to obvyklé ve většině divadel, s prvky obou vídeňských verzí (jež uvádí rovněž pouze samostatně) nekombinuje. Podle jeho slov Mozart originální podobu opery přepracoval totiž pouze z důvodu, že měl ve Vídni k dispozici zcela jiné pěvce. Salzburger Festspiele 2008 – W. A. Mozart: Don Giovanni. Dirigent Bertrand de Billy, režie Claus Guth, scéna a kostýmy Christian Schmidt, světla Olaf Winter, dramaturgie Ronny Dietrich, choreografie Ramses Sigl, sbormistr omas Lang. Premiéra 27. 7. 2008, psáno z reprízy 3. 8. 2008, Haus für Mozart.

Otello po šestatřiceti letech Na festivalu zazněla i Verdiho poslední opera (a nutno připomenout, že po dlouhých 36 letech!, kdy byla nastudována Herbertem von Karajanem), kterou skladatel zkompo-

zahranií Foto © Salzburger Festspiele – Silvia Lelli



tokrát nastudovali umělci, kteří se v Salcburku rovněž letos představili poprvé: litevský tenorista Aleksandris Antonenko, jehož mohli v této sezoně slyšet také například návštěvníci Bavorské státní opery, a ruská sopranistka Marina Poplavskaya, která letos debutovala v MET. Oba předvedli herecky naprosto přesvědčivé výkony, takže dílo mělo nejen tah, ale rovněž místy až do krajnosti vyhrocenou expresivitu. U Aleksandrise Antonenka jsem sice měla ke konci dojem, že už je lehce hlasově unavený, ale s plným nasazením se snažil zpívat až do konce. Navíc se s jeho lahodným témbrem měkký a ohebný soprán Mariny Poplavské, obdařený jistými průraznými výškami (ocenila jsem je zejména v modlitbě Zdrávas Maria na počátku 4. dějství) výborně pojí, a tak vytvořili skvělý pěvecký pár. Rovněž ostatní protagonisté (a výborně sezpívaný sbor – Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor) však přispěli k nemalému úspěchu provedení, a to především Carlos Álvarez (Jago), který předvedl asi nejpůsobivější scénu na počátku 2. dějství, kdy sám, před zataženou oponou, osnuje další pomstychtivý plán proti Otellovi, jako chápavá Emilia Barbara di Castri či do Jagových intrik nevinně vtažený Stephen Costello (Cassio). Profesionálně odvedené představení v čele s verdiovským specialistou, Riccardem Mutim, jistě Verdiho tak málo v Salcburku hranou operu (která zde i poprvé – tehdy pod vedením Wilhelma Furtwänglera – zazněla teprve až v roce 1951, tedy téměř 30 let po vzniku festivalu) připomněla jako skladatelovo vrcholné dílo, které by se mělo objevovat na programech tak prestižní přehlídky častěji… Salzburger Festspiele 2008 – G. Verdi: Otello. Dirigent Riccardo Muti, režie Stephen Landridge, scéna George Souglides, kostýmy Emma Ryott, světla Giuseppe Di Iorio, choreografie Philippe Giraudeau, sbormistr omas Lang, video Gunnar Lindner. Premiéra 1. 8. 2008, psáno z reprízy 5. 8. 2008, Grosses Festspielhaus.

Marina Poplavskaya (Desdemona) a Aleksandris Antonenko (Otello)

noval na text Arriga Boita a jež se okamžitě po své premiéře 5. února roku 1887 v milánské La Scale dočkala zaslouženého uznání a bouřlivých ovací. V Otellovi, známém to shakespearovském tématu, jehož ústředním motivem je žárlivost, se totiž Verdimu podařilo dovést hudební drama, o které se pokoušel již od Macbetha, k téměř dokonalému naplnění. Příběh je zasazen do období bojů Benátčanů s rozpínavými Turky o Kypr, tedy do 15. století, které tentokrát anglický režisér Stephen Landridge i autor scény, Kypřan George Souglides, plně respektovali. Již během dramaticky vyhrocené předehry nechali zdvihnout oponu, aby tak odlesky oblohu křižujících blesků mohly pronikat okny do velké místnosti. Ta ve dvou řadách lemovala všechny tři stěny (a posloužila i k umístění trumpetistů, vítajících ve 3. dějství benátského vyslance Lodovika fanfárami) a maně tak připomínala jevištní prostor Felsenreitschule, kde by se podobné kulisy nemusely vůbec stavět. Vpravo i vlevo vedla schodiště k řadě dveří, nad něž Souglides umístil jakousi obrazovou galerii renesančních podobizen šlechticů a doprostřed místnosti ze čtverců sestavenou skleněnou podlahu na podstavcích (po hádce Otella s Jagem rozlomenou na dvě poloviny). Nad ní jevišti vévodil obdélníkový výřez, do něhož byla promítána projekce, sugestivně v úvodu opery znázorňující liják i vzedmuté mořské vlny. Po chvíli, kdy se z obou stran seběhl sbor, bouře ještě zesílila a vpravo rozčísla dřevěnou podlahu. Opět tedy vcelku tradiční scénické prvky, v jejichž rámci však Riccardo Muti (pro něhož je dodnes nedostižným interpretem této opery Arturo Toscanini) s Vídeňskými filharmoniky a všemi sólisty vykouzlil výsostné hudební drama, které posluchačům přinejmenším o třetinu zrychlovalo tep. Dvě z hlavních rolí, Otella a Desdemonu, ten-

Strhující Hrad Modrovousův Hrad knížete Modrovouse, jedinou operu Bély Bartóka, provází již od její premiéry jeden zásadní problém: kvůli nestandardní délce (trvá pouze hodinu) je na program divadel či festivalů zařazována velice skrovně – a většinou spíše ve formě pouhého koncertního provedení. Nejinak tomu bylo i v historii Salcburského festivalu, kde kromě celkem čtyř koncertních provedení v letech 1978, 1993 a 2001 (tehdy v titulních rolích s László Polgárem a Ildiko Komlosi, kteří byli protagonisty inscenace, uvedené nedávno v neapolském Teatro San Carlo – viz HR 5/2008, str. 42–43) byla tato opera scénicky provedena jen třikrát, a to v roce 1995 v režii Roberta Wilsona. Letošní uvedení tohoto Bartókova hudebního skvostu se tedy zcela zákonitě stalo jednou z nejvýznamnějších událostí festivalu. Oproti neapolskému programu, v němž Jeffrey Tate dílo doplnil Ravelovou stejně dlouhou, i když zcela kontrastní operou Dítě a kouzla, se však Peter Eötvös, který byl v Salcburku pověřen jeho hudebním nastudováním, rozhodl pro zcela jiné řešení: opeře, uvedené ve druhé části večera – ovšem nepřerušeného přestávkou – předsadil Bartókovy Čtyři orchestrální kusy, op. 12, Sz 51 a jeho Cantatu profanu s podtitulem Die neun Zauberhirsche (Devět zakletých jelenů) pro tenor, baryton, smíšený dvojitý sbor a orchestr, Sz 94. Večer tak měl naopak velice kompaktní ráz, k němuž přispívalo i to, že režisér Johan Simons (původně tanečník a mj. zakladatel legendární divadelní skupiny Hollandia a od roku 2010 šéf Mnichovských komorních her) v něm obě vokálně-instrumentální díla podle návrhu Daniela Richtera, jednoho z nejvýznamnějších německých malířů současnosti, úzce scénicky propojil. Začátek, na nějž byly zařazeny Čtyři orchestrální kusy (Pre-

Foto © Salzburger Festspiele – Monika Rittershaus

Michelle DeYoung (Judita) a Falk Struckmann (Modrovous)



zahranií

ludio. Moderato, Scherzo. Allegro, Intermezzo. Moderato, Marcia funebre. Maestoso), Bartókem komponované krátce po dokončení opery (již v roce 1912 byl tak hotov jejich klavírní výtah, na zinstrumentování si však musely počkat ještě dalších devět let!), plnil funkci jakéhosi prologu, během kterého se mohli posluchači za pouze spoře osvětleného orchestrálního prostoru nerušeně pohroužit do atmosféry Bartókovy sugestivní hudby. Teprve po doznění všech čtyř vět, kdy jsme opět mohli obdivovat technickou preciznost i emocionální působivost hry Vídeňských filharmoniků, se v černé oponě rozsvítil obdélníkový výřez, v němž byl rozmlženě, jako na plátně Renoirova obrazu, vidět speakr, sedící na židli. Začátek Cantaty profany, po Hradu Modrovousově Bartókova druhého největšího vokálně-instrumentálního díla, které psal v roce 1930 na vlastní překlad textu rumunské lidové balady pojednávající o myslivci a jeho devíti do jelenů zakletých synech. Po německy pronesené předmluvě, která Cantatu profanu otevřela a jejímž účelem bylo posluchače seznámit s obsahem díla, se za oponou rozsvítily desítky malých okýnek s hlavami lidí – členů sboru (opět Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor) a pomalu se rozevřela opona, za níž se objevila pestrá, vesele působící scéna, sestavená z několika barevně pomalovaných bloků kulis uprostřed s jakýmsi pohádkovým domečkem se speakrem sedícím uvnitř a (patrně) obří andulkou, položenou nožkama vzhůru přes celou přední stěnu odkryté sedlové střechy. Oba sólisté, Lance Ryan (Syn) a Falk Struckmann (Otec), který se zhostil i titulní role v Hradu Modrovousově, již přišli na scénu v klasickém obleku, aby předvedli – společně s fantastickým sborem – vynikající výkony. Nostalgický ráz balady, který se do Bartókova hudebního zpracování promítl (velká škoda, že se dílo nehraje častěji), tak skvěle připravil půdu pro mystickou atmosféru posledního, ale všemi nejvíce očekávaného díla večera, Hradu knížete Modrovouse. Z kulis zůstala na scéně pouze zadní stěna, před níž předstoupil opět André Jung (jehož spolupráce s režisérem Johanem Simonsem nebyla v případě Bartóka zdaleka první), který nás měl i tady mluveným slovem (jenž je tu však na rozdíl od Cantaty profany součástí díla) uvést do děje. Oproti výrazově sugestivnímu přednesu Umberta Orsiniho, který se nesl při uvedení Bartókova Modrovouse v Teatro San Carlo prostorem divadla z nahrávky (což na mě působilo i mnohem mystičtěji), však jeho vstup v němčině (byť obdivuhodně naučený zpaměti) vyzněl velice nezáživně, bez špetky tajemna či napjatého očekávání. To jsem postrádala i v následujícím vnějškovém režisérově pojetí, které celý děj postavilo na využití minima divadelních prostředků: po odstranění poslední kulisy tvořily spoře osvícenou scénu pouze obří, černošedé větve rozložitého stromu, před které Judita, oblečená do uniformy zdravotní sestry, přiveze Modrovouse v dvouřadovém plášti, s dlahou na ruce i na noze a v černých kulatých brýlích na kolečkovém křesle – oblíbené to rekvizitě mnoha režisérů (vzpomeňme například na Richarda Crofta, který byl jako Ubaldo – vůdce křesťanského vojska vloni režisérem Christofem Loyem upoután na pojízdné křeslo v Armidě!). Jedinými proprietami v celé opeře pak byly troje efektní, různobarevné šaty, jejichž pomocí (což sice vyžadovalo bujnější fantazii, ale budiž) nás Judita v souvislosti s textem provázela dějem a sedmi uzamčenými místnostmi – tedy jednotlivými stránkami tajemně temné Modrovousovy duše. Ve srovnání s nápaditou režií Roberta Andò i bohatou scénou Nicoly Rubetelliho, provázenou mnoha projekcemi, které jsem byla svědkem v Neapoli, tedy pojetí velmi strohé, přitom však – kromě nápadu se šaty – nepřinášející žádné výraznější prvky dobrého moderního divadla, ale pouze využívající vesměs již všeobecně známých klišé. Přesto mě samotné provedení zcela uchvátilo. Vycházelo totiž z nejjemnějších nunací celého dramatu, které sugestivně rozehrálo do obrovsky expresivního vyjádření. Oba protagonisté, ame-

rická mezzosopranistka Michelle DeYoung (která má mj. bohaté zkušenosti i s těmi nejrozsáhlejšími Wagnerovými, Mahlerovými či Berliozovými partiturami), i německý basbarytonista Falk Struckmann, mají navíc zjevně pro tento druh psychologické zkratky talent, a tak předvedli strhující živé divadlo umocněné i strhujícími pěveckými výkony. Posluchače se podařilo natolik vtáhnout do naznačené škály emocí, že na pitvání pohnutek režisérovy základní koncepce, podle průvodních znaků založené na vztahu navenek mocnější ošetřovatelky – Judity, ale ve skutečnosti mnohem silnějšího, byť zdánlivě zranitelného pacienta – Modrovouse, nebyl prostě čas a zcela to přestalo být pro tuto chvíli důležité. Kolik jen výrazových nuancí každý z pěvců předvedl – a to jak herecky, tak ve svých náročných, vysoce dramatických partech! Young spíše než jako naivní dívka, která chce Modrovouse pochopit a vysvobodit ze samoty, na první pohled působí jako svéhlavá až hořce krutá a vypočítavá bestie, ovšem se schopností s vámi natolik manipulovat, že nejen, že ji nevnímáte jako jednoznačně negativní postavu, ale nakonec ji vždy znovu a znovu její až necitelné chování malého děcka (vynucujícího si své i tím, že Modrovouse dokonce neurvale shodí z vozíku) odpustíte.. A Modrovous? Ten je tu zpodobněn jako silná osobnost, žijící v ústraní z vlastní vůle, osobnost, která sice nikoho nechce zničit prvoplánově, nicméně si, byť zmítána pochybnostmi, uvědomuje, že jinak to stejně skončit nemůže, protože vše už je předem dáno… Režisér spolu s dirigentem Peterem Eötvesem, jedním z největších odborníků na Bartókovo dílo, tedy charakter postav, který se na Salcburských slavnostech v dosud uvedených představeních či koncertních provedeních ustálil, významově o dost posunul. Nejen však to. I hudební pojetí bylo od těch, které Young dosud ve své kariéře zažila, o něco odlišné. „Eötvös stojí při studiu rolí se zpěváky v této Bartókově opeře“, nechala se slyšet v jednom z četných rozhovorů, které na toto téma poskytla, „někde uprostřed mezi Pierrem Boulezem a Jamesem Levinem (s oběma již má pěvkyně zkušenosti z koncertního provedení, pozn. aut.). Zatímco Pierre Boulez ve své koncepci preferuje rychlé tempo a primárně se na něj rovněž koncentruje, James Levine upřednostňuje především krásu pěveckého partu, jehož vyznění vše podřizuje. A Peter Eötvös? Ten se sice rovněž přiklání spíše k tempu svižnějšímu, ale když vidí, že potřebujeme času o něco více, dá nám ho“. Vážně brala sólistka i studium své role v maďarštině. Nejen, že měla k dispozici CD, na němž jistá maďarská sopranistka text slovo od slova pročítá, ale hodně se věnovala i konzultacím s Peterem Eötvösem a jeho maďarským asistentem, Gregory Vajdou. Čas, který všichni nastudování této opery věnovali, však nebyl rozhodně zbytečný a přinesl své ovoce. Očekávání, která se k projektu – jako k jednomu z vrcholů festivalu – upínala, byla rozhodně naplněna, a tak provedení zmíněných děl vzdalo společně s řadou dalších letos v Salcburku uvedených Bartókových kompozic opomíjené tvorbě tohoto skladatele zasloužený hold. A to prostřednictvím i těch nejlepších interpretů včetně Pierra Bouleze, Daniela Barenboima, Lang Langa či Clevelandského orchestru v čele s Franzem Welserem-Möstem a sólisty Mitsuko Uchidou a Kimem Kashkashianem. Salzburger Festspiele 2008 – B. Bartók: Herzog Blaubarts Burg (A Kékszakállú hercegvára). Dirigent Peter Eötvös, režie Johan Simons, scéna Daniel Richter, kostýmy Greta Goiris, světla Mark Van Denesse, choreografie Sanne van Rijn, dramaturgie Koen Tachelet a omas Wördehoff, sbormistr Jörn H. Andresen. Premiéra 6. 8. 2008, Grosses Festspielhaus.

Foto © Salzburger Festspiele/Clärchen Baus – Mattar & Matthias Baus

Vesselina Kasarova s Vídeňskými filharmoniky Salcburk, Haus für Mozart Vídenští filharmonikové si během Salcburského festivalu příliš neodpočinou. Vedle toho, že jim na bedrech leží téměř všechna operní představení, mají vždy i několik samostatných vystoupení, kde jsou postaveni do nemilosrdné konkurence dalších špičkových orchestrů Berlínské filharmoniky nevyjímaje. Přesto vždy naprosto skvěle obstojí, jak potvrdili i na koncertě 4. 8. v nedávno otevřeném Domě pro Mozarta, kde se přímo v excelentní formě představili pod taktovkou britského dirigenta Jonathana Notta v dílech Johanna Sebastiana Bacha, jehož Fugu (Ricercata) a 6 voci z Hudební obětiny, BWV 1079 pro orchestr upravil Anton Webern, Gustava Mahlera (Kindertotenlieder), Charlese Ivese ( e Unanswered Question. A Cosmic Landscape) a Franze Schuberta (Symfonie č. 7 h moll, D 759 „Nedokončená“). Bachova Fuga (Ricercata) a 6 voci, BWV 1079 ve velice zajímavé Webernově instrumentaci zazněla s precizně vedenými hlasy v jednotlivých nástrojových skupinách, čistě, průzračně a se vší pokorou. Rovněž provedení Mahlerova nádherného cyklu bylo vedeno zcela v intencích služby samotné hudbě. Orchestr se navíc se sólistkou, skvělou bulharskou mezzosopranistkou, Vesselinou Kasarovou (kterou jsme měli možnost slyšet před třemi lety i v pražském Národním divadle, kde měla recitál), výborně doplňoval a dokonale spoluvytvářel atmosféru, plnou tíživého smutku a beznaděje. Kasarova má nádherný hlas, který kromě toho, že je vyrovnaný ve všech rejstřících a překrásně znělý ve všech polohách, upoutá zejména barvou a nosností v poloze nejnižší. Navíc pěvkyně procítila a výrazově naplnila obsah Rückertových veršů do takové míry, že by se atmosféra v sále dala krájet. Po jejím výkonu jsem měla pocit, že vrchol koncertu máme za sebou, ale kupodivu tomu tak nebylo. Tím se k mému úžasu stala teprve jeho druhá polovina, v níž zazněla až mysticky předvedená Ivesova Nezodpovězená otázka (Largo molto sempre), inspirovaná dílem amerického filozofa, prozaika, básníka a vůdčí osobnosti transcendentalistů, Ralpha Waldo Emersona, a opravdu mistrovsky zahraná Schubertova Nedokončená. Spojit obě díla attacca byl báječný nápad, protože téměř nadpozemsky působící skladba Ivesova, založená na dlouhých držených akordech v pianissimu občas zčeřených krátkými, rychlými sóly dřev, jejichž zvukové vrstvy do dvou skupin rozděleného orchestru se navzájem rafinovaně překrývaly, perfektně připravila atmosféru Nedokončené, která v podání Vídeňáků vyzněla prostě výtečně. Nott dbal i na nejjemnější autorovy finesy, jednotlivci vyhrávali dokonale každou frázi, dynamika byla plastická a i přes jemnou hru s detaily v pianissimech symfonie plynula v naprosto jednolitém tahu a gradaci. Nádhernou interpretaci dotáhli do v podstatě dokonalého stupně ještě sólisté, z nichž zejména melodické výměny klarinetisty a hobojisty ve II. větě (Andante con moto), bych označila takřka za Božské. Jonathan Nott měl o výsledné zvukové podobě zcela jasnou představu a Vídenští filharmonikové mu ji na sto procent splnili.

Romeo a Julie a Rusalka Salcburk, Felsenreitschule, Haus für Mozart  Jana Vašatová

Nino Machaidze a Rolando Villazón, další „pár snů“? Snad největší očekávání pořadatelů i návštěvníků letošních Salzburger Festspiele se už několik měsíců před festivalem

Nino Machaidze (Julie)

upínala k inscenaci opery Charlese Gounoda Romeo a Julie, kde se měli jako „pár snů“ sejít v titulních rolích Rolando Villazón a Anna Netrebko. Ta, a nebo spíš příroda, jim však udělala čáru přes rozpočet – takže Anna Netrebko sice do Salcburku přijela, ale jenom jako doprovod svého partnera, v souvislosti s Donem Giovannim již několikrát zmíněného jihoamerického barytonisty Erwina Schrotta. (Mimochodem – v Salcburku letos nehostovala ani naše Martina Janková, které se v červenci rovněž narodil syn.) Pořadatelé byli tedy postaveni před nesnadný úkol najít novou Julii, která by byla rovnocennou partnerkou Villazónovi a kterou by publikum místo Netrebko přijalo. A opravdu se jim to podařilo. V milánské La Scale si vyhlédli pětadvacetiletou Gruzínku Nino Machaidze, která se rázem stala miláčkem festivalového publika, podobně jako kdysi Netrebko. Machaidze je mladá, krásná a dokáže navázat kontakt s auditoriem, navíc má ohebný měkký hlas, schopný barevných i výrazových proměn a klenoucí melodické fráze téměř samovolně. Kromě toho vyšla vstříc jejímu mládí i režie představení, kde je Julie zpodobena opravdu téměř jako dítě, nadšené z pozornosti, která se mu dostává, a rázem zamilované na život a na smrt. Také Romeo je zde nejprve jako nerozvážný chlapec – ale jak se příběh odvíjí, jako by oba dospěli. Úžasná byla v tomto ohledu scéna jejich loučení před odjezdem Romea do vyhnanství, i scéna v hrobce. Představení bylo zřetelně postaveno na výkonu těchto dvou protagonistů a spoléhalo na něj. Američan Barlet Sher, ceněný doma jako režisér muzikálů, na kterých spolupracuje stejně jako tentokrát na Gounodově opeře se scénografem Michaelem Yearganem, dodal na pódium Felsenreitschule od samého počátku barevné a výpravné divadlo. Slavnost u Kapuletů byla oslňu-

zahranií

jící podívanou na sbor i řady statistů v krásných historických kostýmech (Angličanka Catherine Zuber) včetně kejklířů apod. Nezakryty také zůstaly řady arkád ve skalní stěně Jízdárny, které režisér rovněž oživil účastníky slavnosti. Vše, navíc zajímavě nasvíceno, tak působilo jako ze starého renesančního obrazu. Zahájení opravdu impozantní a velkolepé, při kterém jsem si říkala, že je občas dobré svěřit operní představení režisérovi z jiného žánru – podobně jako tomu bylo v loňském roce při inscenaci Berliozova Benvenuta Celliniho. Krásně vycházely však jen ty davové scény, kde se skutečně něco děje a kde je přítomnost mnoha lidí na jevišti důvodná, včetně souboje Kapuletů s Monteky, nebo jejich honičky, která se přenesla až před orchestr do první řady mezi diváky. Scéna tohoto festivalového domu je však skutečně obrovská, a tak, zřejmě, aby se Romeo a Julie necítili tak docela sami, oživoval režisér jejich komorní chvíle různými statujícími postavami – ať už v arkádách, nebo po okrajích scény. Ani bratru Lorencovi se nesvěřují tajně, ale za přítomnosti dalších dvou františkánů… Režie a celé pojetí byly velice tradiční, což by nemuselo samo o sobě vadit (Salcburk konec konců bývá ve svých inscenacích hop a nebo trop – tedy silně tradiční a nebo silně avantgardní), ale v tomto případě se představení postupem času zvrhlo do nekonečné nudy (ne)živých obrazů, kterou nezachránila ani Gounodova hudba, ani skvělé výkony obou protagonistů i několika dalších pěvců. Velice přesvědčivá byla např. švédská mezzosopranistka Susanne Resmark v roli Chůvy, nebo Michail Petrenko jako páter Lorenco. Trochu mne zklamal Hrabě Kapulet Falka Struckmanna, který mne den před tím nadchnul jako Bartókův Modrovous. Ale i to byla trochu záležitost režie, která ho – veronského šlechtice! – nechala poskakovat a křepčit s hosty, takže pak ani hlasový projev nemohl být tak přesvědčivý. Potlesk na scéně si zasloužila i Cora Burggraaf jako Stefano se svou posměšnou písničkou, přednášenou částečně z publika a dozpívávanou na scéně. Za zmínku stojí ještě Mercucio Russella Brauna – ostatní jsou u Gounoda epizodní role a jejich představitelé je epizodními ponechali. Někomu mohla krásná Julie v bohatých fuchsiových a později bílých šatech stačit, ale přece jen to bylo málo. Režisérských nápadů zde bylo jako šafránu – snad jen ono už zmíněné občasné přenesení dění do hlediště, nebo dvoukolák, na kterém jeden z františkánů před scénou v klášteře přivezl na pódium sochu Krista na kříži a ozdobil ji bílými květy. Balkon se zde nabízel jako živý, z několika řad autentických arkád si mohli inscenátoři vybrat, který chtěli. Asi jim to přišlo banální, takže se jako balkon zvedal spolu s na něm stojící Julií široký stupeň uprostřed pódia, a Romeo zpíval dole, kam před tím slezl! po žebříku. Působivost však měla scéna s Julií, zděšeně se zamotávající do bílých přikrývek (zde předlouhého kusu látky), v nichž trávila poslední noc s Romeem a které se jí posléze stávaly děsivým svatebním šatem, a závěrečná scéna v hrobce, kde se objevily tři katafalky: na jednom zdánlivě mrtvá Julie, prostřední prázdný a na třetím po celou dobu sedící postava Tybalta jako hrozivý stín. Jinak nechyběla ani lahvička s jedem, odhozená na zem… Hudební složku festival svěřil Orchestru Salcburského Mozartea, který odvedl solidní, nikoliv však špičkový výkon. Jako dech jemňounká pianissima Rolanda Villazóna se občas ztrácela v necitlivých vstupech dřev, občas se trochu „sypaly“ nástupy, ale jinak se orchestr a především dirigent Yannick Nézet-Séguin drželi dobře. Nézet-Ségiun, který pozorně sledoval pěvce, snažil se jim vyjít vstříc a podpořit je, je mladý Kanaďan s velkými mezinárodními zkušenostmi, který se od sezony 2008/09 stává nástupcem Valerije Gergieva ve funkci hudebního ředitele Rotterdamské filharmonie. Nová inscenace Gounodovy opery se na festivalu hrála celkem devětkrát.

Salzburger Festspiele 2008 – Charles Gounod: Roméo et Juliette. Dirigent Yannick Nézet-Séguin, režie Barlett Sher, scéna Michael Yeargan, kostýmy Catherine Zuber. Premiéra 2. 8. 2008, psáno z reprízy (5. představení) 15. 8. 2008, Felsenreitschule.

Salcburská Rusalka – z masa a kostí, prodaná člověku „Stál jsem s přáteli na terase zámku Leopoldskron a užasle hleděl na krásu přírody před sebou: parky s krásnými rostlinami, stromy obklopený rybník a něžně vyhlížející siluetu mohutného Untersbergu. Byl jsem zcela okouzlen magickou večerní náladou. Najednou jsem spatřil tři vodní žínky, tančící na protějším břehu rybníka, z jehož hloubky se vynořil vodník. Protřel si oči a plaval pak až ke starým kamenným schodům na kraji terasy. Smutně se díval k sálu – mezi veselými hosty na Leopoldskron hledal svoji dceru Rusalku. Lépe odpovídající prostředí pro naši operu si nikdo nemůže představit. Proč potom vypadá scenérie pro naši Rusalku zcela jinak? Dvořákovo dílo se odehrává v pohádkovém světě. Přesvědčivé zobrazení přírody na scéně by ale zcela zastřelo a znemožnilo hlubší, bolestiplný ponor do duševní sféry této opery. Na nás je, abychom sto let staré dílo osvětlili pro naši současnost, s naším sluchem a pohledem, a to jak hudebně, tak scénicky.“ To jsou slova jednoho z režisérů inscenace Dvořákovy opery Rusalka na Salzburger Festspiele. Režisérský tandem Jossi Wieler – Sergio Morabito spolupracuje už od r. 1993, několikrát se k nim připojila i scénograa Barbara Ehnes. Snad proto bylo jejich pojetí Rusalky tak jednotné a jednolité, i když (samozřejmě) zcela jiné, než jsme zvyklí u nás. Jak vidět z předchozího citátu, i oni stáli před problematickou volbou: Rusalka jako pohádka, nebo Rusalka, která není ani Camila Nylund (Rusalka)

Foto © Salzburger Festspiele – A. T. Schaefer



za hr an i  í pohádkou pro dospělé, natož pro děti. Rusalka se na Salzburger Festspiele hrála v historii poprvé (a každý se tady divil, proč ne dříve …), poprvé se s ní setkali i oba režiséři. Nemohli se v ničem opřít o českou inscenační tradici, která leccos z libreta prostě přechází, tváříc se, že to v něm není. Drželi se pevně Kvapilovy básnické předlohy a vyšla jim Rusalka z masa a kostí, naivní dívka, toužící po lásce, toužící se postavit na vlastní nohy (zde doslova), toužící od rodiny do cizího světa. Kterému nerozumí a on nerozumí jí, kterým je nakonec zklamaná a oklamaná. A vrací se domů, protože jí nic jiného nezbylo, ve stavu, ve kterém „nemůže umřít, nemůže žít“. Celou operu umístili inscenátoři do interiéru, přírodu sem nechali nakouknout jen za pomoci působivé videoprojekce vodního světa a lesa. Použití točny jim umožnilo vykouzlit jak v úvodu dívčí pokojík, ve kterém řádí vodní žínky, tak zámecký salon s bílým koncertním křídlem v pozadí a soškou malé mořské víly na stolečku (kde se zámečtí hosté, ustrojení jako běžní lidé, které můžete potkat v ulicích Salcburku, vysmívali nemotornému tanci Rusalky), či prostor před chalupou Ježibaby – staré, života znalé ženské, opírající se o pojízdný vozík se sedačkou, jaký používají špatně se pohybující lidé. Rusalčina svázanost je zde názorně ztvárněna zeleným rybím ocasem mořské panny, na vlastní nohy se postaví teprve po čarování, které provádí za pokynů Ježibaby a s jejími lektvary Mourek. Představa Mourka zřetelně inscenátory okouzlila natolik, že ho zpřítomnili v podobě tanečnice, oblečené do černého kočičího kostýmu. Bylo to trochu legrační, ale když se poprvé objevil(a) s kočičím přikrčením a zlatě se lesknoucíma očima na scéně, iluze byla dokonalá. Rusalka si pak hrdě a opatrně vykračovala na nohou a vysokých podpatcích, v mikině a přiléhavých kalhotách. V zámku, s nahoru staženými vlasy a v bílých šatech, vysmívaná Cizí kněžnou v elegantní večerní róbě a odmítaná nejprve z jejího mlčení zoufalým, posléze rozhořčeným Princem, byla ona tou cizí, která tam nepatří. Režisérům se totiž podařilo vést všechny postavy jako při divadelní hře, k přesvědčivému a přirozenému hereckému výkonu. Jen ta pohádková atmosféra, nebo alespoň náznak poesie občas chyběl. Všechny vztahy a konflikty byly velice vyhrocené a dramatické, se zdůrazněným sexuálním podtextem. Příliš vážné byly i výstupy Hajného a Kuchtíka, nic z naší lidové rozšafnosti. Je těžké se vžít do kultury a postojů jiného národa, a tak tato dvojice byla chápána jako hluboce nábožensky, a tudíž protirusalkovsky založená. V zámku také visel – nevím proč – nade dveřmi výrazný kříž, který se ve třetím dějství objevil i v místnosti, kde se sešli opět nezvedené jako holky vodní žínky, Vodník, Ježibaba i Rusalka. S tímtéž křížem v ruce se už jako přízrak Rusalka setkala naposledy s Princem. Celý závěrečný výstup seděla zpívající Rusalka zcela rezignovaně na stupínku (na němž seděli s Princem, když se poprvé potkali), zatímco on kolem ní zoufale pobíhal. Vstala jen k jednomu, onomu osudovému polibku. Je obdivuhodné, jak vlastně jednoduše se tuto scénu podařilo inscenátorům vygradovat. Jediné, co jsem nemohla přenést přes srdce (kromě kříže), byla jakási šachta na okraji pódia, ze které jednak vylézal Vodník, jednak do ní Rusalka v závěru svrhla mrtvého Prince. Ale symbolické přiklopení tohoto otvoru, kterým ještě v 1. dějství Rusalka přibouchla dveře za svým minulým životem, bylo víc než přesvědčivé. Dvořákovu operu si pro své první operní vystoupení na Salzburger Festspiele vybral původem rakouský dirigent Franz Welser-Möst. Podle jeho vlastních slov ho kdysi okouzlilo vídeňské provedení Václava Neumanna, Rusalku také provedl už dříve v Curychu jako své vstupní představení ve funkci hudebního šéfa tamní opery. A nakonec – dramaturgii se v Salcburku tato opera rovněž díky již zmíněnému mottu letošního ročníku hodila. Jako operní orchestr se na festivalu – a nejen na festivalu, ale po sedmdesáti letech vůbec poprvé – představili i Clevelandští filharmonikové, kde je Welser-Möst



už šest let šéfem. Vedlo to prý ke značnému rozladění filharmoniků Vídeňských, kteří byli v Salcburku léta residenčním orchestrem: proč prý Rusalku nehrají oni, když každý z nich má nejméně jednu českou babičku…Welser-Möst chtěl však přijet se svým orchestrem (měli zde v rámci festivalu ještě několik koncertů) – paradoxem ale je, že byl nedávno jmenován také hudebním šéfem Vídeňské státní opery, kde budou jeho orchestrem právě Vídeňští filharmonikové. Operu zkoušel a dokonce dvakrát koncertně provedl se stejnými sólisty jako pak v Salcburku už v červnu v Clevelandu. Proto mne hudební provedení trochu zklamalo: Cleveland hraje poněkud tvrdě, někdy nepřesně, s občasnými hráčskými nedostatky (horny). Welser-Möst cítí Dvořákovu hudbu velice dramaticky, s velice kontrastními tempy a dynamikou, přitom vcelku robustně až straussovsky. V pěveckém obsazení se kromě Hajného, šikovného a do světa velkých hvězd se pomalu úspěšně tlačícího Adama Plachetky vyskytovala samá zahraniční jména. Finka Camila Nylund (Rusalka) je krásný, znělý soprán, schopný téměř neslyšných pianissim, navíc se jí místy zdařila dokonalá čeština (zpívala už kdysi Smetanovu Mařenku v Hannoveru). Piotr Beczala jako Polák také neměl s výslovností potíže, hlasově je pro tuto roli jako stvořený – zvučný lyrický tenor s hrdinnými názvuky. Také on má zkušenosti s českým repertoárem, v Curychu zpíval Jeníka. Emily Magee, americká sopranistka, wagnerovská a straussovská pěvkyně, ztvárnila už několikrát Jenůfu (mj. v Londýně, Berlíně, Hamburku a Milánu), jako Cizí kněžna navíc nemá rozsáhlý part – ale rozumět jí nebylo slovo a ani hlasově příliš nevynikala. Vodník Američana Alana Helda, proslulého wagnerovského pěvce, byl prostě wagnerovský – dramatický a hlasově vypjatý. Německá altistka Birgit Remmert zpívala Ježibabu, a dobře; ale na mnoha místech složitý text této role není rozumět ani našim interpretkám, natož jí. Jako Kuchtík vystoupila Eva Liebau z curyšské opery, vodní žínky byly půvabné a skvěle sezpívané, takže jmenovitě: Anna Prohaska, Stephanie Atanasov a Hannah Esther Minutillo. Je zřejmé, že si Franz Welser-Möst vybíral pěvce, kteří by konvenovali s jeho zvukovou představou Dvořákovy opery – nikoli málem impresionistického oparu, ale dramatu přelomu století. Dvořákova Rusalka se hrála v Salcburku celkem pětkrát. Na premiéře se hlasitě volalo bravo (na hudební provedení) i hlasitě bučelo a zároveň volalo bravo (na scénické a režijní ztvárnění). Salzburger Festspiele 2008 – Antonín Dvořák: Rusalka. Dirigent Franz Welser-Möst; režie Jossi Wieler a Sergio Morabito, scéna Barbara Ehnes, kostýmy Anja Rabes. Premiéra 17. 8. 2008, Haus für Mozart. •

z p r á v y z e z a h r anií

festivaly Bayreuth má nové vedení. 1. 9. oznámila rada festivalu, že nástupcem Wolfganga Wagnera (89), který řídil festival 57 let, se stanou jeho dcery z 1. a 2. manželství, Eva WagnerPasquier (63) a Katharina (30), jejichž kandidaturu podporoval i Wolfgang. Koncem srpna požádala o funkci Nike Wagner, dcera Wolfgangova bratra Wielanda, společně s Gerardem Mortierem. Mortier (Belgie), bývalý ředitel Salcburských slavností a současný ředitel Pařížské opery, který se má od září 2009 stát generálním ředitelem New York City Opera, prohlásil, že eventuální vedení bayreuthského vedení nebude na překážku jeho práce v NYCO a naopak pomůže zvýšit prestiž tohoto operního domu. Wolfgang byl po smrti svého bratra Wielanda v roce 1967 jediným ředitelem festivalu. V roce 2001 na něho festivalová rada začala naléhat, aby odstoupil a jmenoval svým nástupcem Evu Wagner-Pasquier. Wolfgang odmítl s tím, že má doživotní kontrakt. Po smrti své druhé ženy a dlouholeté asistentky Gudrun v listopadu 2007 nakonec souhlasil, že z funkce odejde a trval na společném následnictví svých dcer, Kathariny, která je režisérka, a Evy, která je uměleckou poradkyní festivalu v Aix-en-Provence a Metropolitní opery. Člen rady, bayreuthský starosta Michael Hohl, řekl, že jejich smlouva bude na pět až sedm let. BBC Proms, dvouměsíční londýnský festival, je největší evropský hudební festival. Vznikl v roce 1895 z podnětu ředitele koncertního sálu Queen’s Hall Roberta Newmana; později nesl název e Henry Wood Promenade Concerts podle sira Henryho Josepha Wooda, který Proms řídil od prvního zahajovacího koncertu až do roku 1941. Základ festivalového programu tvoří tradičně symfonické koncerty, od roku 1960 byla nabídka rozšířena o hudebně dramatická díla, o hudbu jiných, zvláště mimoevropských teritorií, ale také o další žánry (jazz, gospely ad.), významné jsou premiéry nových skladeb. Letošní ročník (18. 7.– 13. 9.) nabídl 76 koncertů v Royal Albert Hall a řadu dalších koncertů konaných na jiných místech včetně londýnských parků. Rezidenčním orchestrem Proms je BBC Symphony Orchestra, jehož šéfdirigentem je Jiří Bělohlávek. Koncertovala nejen domácí (několik orchestrů BBC ad.), ale i přední světová tělesa, jako například Vídeňští filharmonikové, amsterdamský Concertgebouw orchestr, Boston Symphony Orchestra, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Lipský Gewandhaus orchestr, San Francisco Symphony nebo Národní symfonický orchestr mladých Simona Bolivara z Venezuely s dirigentskou hvězdou Gustavo Dudamelem. Představila se celá plejáda sólistů těch nejzvučnějších jmen, jako dirigenti Jiří Bělohlávek, Valerij Gergiev, Richardo Chailly, Bernard Haiting, Claudio Abbado, Simon Rattle, John Eliot Gardiner, Myung-Whun Chung, Mariss Jansons, Daniel Barenboim, Charles Mackerras, Daniele Gatti, Michael Tilson omas aj., pěvci Anna Ne-

trebko, Renée Fleming, Anne Sofie von Otter, Violeta Urmana, Joseph Calleja, Miro Dvorský, John Tomlinson, klavíristé Lang Lang, Murray Perahia, Alexander Toradze, Yefim Bronfman, houslisté Nigel Kennedy, Leila Josefowicz, Joshua Bell, violoncellista Steven Isserlis, trumpetista Hakan Hardenberger aj. * 80. výročí úmrtí Leoše Janáčka připomněli pořadatelé v řadě koncertů i na dalších akcích, včetně promítnutí animované verze opery Příhody lišky Bystroušky či besedy s legendárním třiaosmdesátiletým francouzským dirigentem a skladatelem Pierrem Boulezem. Ten rovněž dirigoval 15. 8. zcela janáčkovský program: vedle Sinfonietty a Capriccia také Glagolskou mši, a to v originální zrekonstruované verzi Paula Wingfielda. Účinkovali symfonický orchestr a sbor BBC a sólisté JeanneMichèle Charbonnet, Anna Stéphany, Simon O’Neill a Peter Fried. * Letošní BBC Proms překonaly dosavadní rekordy v návštěvnosti – koncerty navštívilo přes 270 000 lidí.

divadlo Metropolitní opera oslaví 125. výročí 15. 3. 2009 galavečerem, na němž budou scénicky uvedeny úryvky z památných inscenací v Met, a to včetně projekce původních dekorací či replik historických kostýmů. Diváci se mj. seznámí s výpravou Marka Chagalla ke Kouzelné flétně (1967), světovou premiérou Pucciniho Děvčete ze zlatého Západu (1910); dokonce i se zahajovacím představením Gounodova Plácido Domingo, který v Metropolitní opeře debutoval před 40 lety v roli Maurizia v Cileově opeře Adriana Lecouvreur, vystoupí v téže roli opět v únoru 2009. Maurizia poprvé zpíval s Renatou Tebaldi v MET 28. 9. 1968, kdy nahradil nemocného Franka Corelliho. Poté se k roli vrátil už jen jednou v roce 1983. Pro sedm únorových představení (6.–28. 2. 2009) byl původně angažovaný argentinský tenorista Marcelo Alvarez, jenž ale musel nahradit Salvatora Licitru v roli Manrika ve Verdiho Trubadúrovi, který je na repertoáru rovněž v únoru. V inscenaci Adriany Lecouvreur (režie Mark Lamos, dirigent Marco Armiliato) vystoupí vedle Plácida Dominga Maria Guleghina v titulní roli, Olga Borodina jako Kněžna di Bouillon a Roberto Frontali v roli Michonneta. Na fotografii Plácido Domingo v roli Maurizia v MET v roce 1968.

Foto archiv



Fausta, jímž byla 22. 10. 1883 MET otevřena, ad. Galavečer, který bude dirigovat James Levine, bude zároveň oslavou 40leté kariéry Plácida Dominga v tomto operním domě.

r%zné Cenu Polar Music 2008 předal švédský král Carl XVI. Gustaf americké sopranistce Renée Fleming a členům skupiny Pink Floyd, Nickovi Masonovi a Rogeru Watersovi. Slavnost se uskutečnila 26. 8. ve Stockholmské koncertní síni. Prestižní Polar Prize je udělována každoročně osobnostem klasické a populární hudby. Založil ji v roce 1989 Stig Anderson, manažer švédské skupiny ABBA. Získali ji mj. Paul McCartney, Isaac Stern, Bruce Springsteen, Pierre Boulez, Quincy Jones a vloni jazzový saxofonista Sonny Rollins a skladatel Steve Reich. Dirigent Valerij Gergiev řídil 21. 8. orchestr petrohradského Mariinského divadla, jehož je uměleckým ředitelem, na koncertě v ruinách Gruzínci zničeného města Jižní Osetie, Cchinvali. Zvolil Šostakovičovu Sedmou symfonii a Čajkovského 6. symfonii Patetickou, a to záměrně jako poselství gruzínskému prezidentovi Michailu Sakaashvilimu, kterého Gergiev obviňuje z útoku na Jižní Osetii. Šostakovičova Sedmá byla provedena v Leningradě v době nacistické blokády za 2. světové války. Gergiev řekl, že konflikt v Gruzii byl „velkou tragédií“ a obhajoval ruskou intervenci, která „zachránila život tisícům Jižních Osetinců”. Gergiev se sice narodil v Moskvě, jeho rodiče ale pocházejí ze severní Osetie a dirigent vyrůstal v jejich rodném městě Vladikavkaze. Jeho manželka je rovněž osetského původu. Gergiev je osobním přítelem Vladimíra Putina, oba byli vzájemně kmotry svých dětí. Poznali se začátkem 90. let, kdy byl Putin zástupcem starosty Petrohradu a pravidelným návštěníkem Mariinského divadla. Koncert, který organizoval Kreml, byl živě přenášen ruskou televizí. Památce Luciana Pavarottiho, který zemřel 6. 9. 2007, věnovala Metropolitní opera 18. 9. koncert s Verdiho Requiem. Dirigoval James Levine, sólisty byli Barbara Frittoli, Olga Borodina, Marcello Giordani a Ildebrando d´Arcangelo. Pavarotti zpíval za svou kariéru v MET 378 krát, a to od roku 1968, kdy zde debutoval jako Rodolfo v Pucciniho Bohémě. Koncert byl živě přenášen satelitní rozhlasovou stanicí Metropolitní opery (Sirius Satellite Radio) a vysílán byl rovněž na webových stránkách opery. Anonymní dar 5 milionů dolarů održel St. Louis Symphony Orchestra, druhý nejstarší orchestr v USA. Ředitel orchestru Fred Bronstein označil dar za „potvrzení poslání a úlohy orchestru, který publiku v St. Louis přináší skvělou hudbu už 128 let“. Orchestr byl v roce 2001 blízko bankrotu, druhá část sezony musela být zrušena, omezeny byly platy hudebníků a další výdaje. V roce 2005 se stal

zp rá vy ze za hran i  í



hudebním ředitelem David Robertson, jemuž se podařilo značně zvýšit úroveň orchestru, který je dnes počítán mezi deset špičkových amerických těles.

Jiří Bělohlávek prodloužil smlouvu se Symfonickým orchestrem BBC, jehož je šéfdirigentem od roku 2006, až do roku 2012. Na letošním londýnském festivalu BBC Proms sklízel se svým orchestrem mimořádné ovace na několika koncertech včetně zahajovacího a závěrečného. Na zahajovacím koncertě 18. 7. zazněly skladby Richarda Strausse, W. A. Mozarta, O. Messiaena, A. N. Skrjabina a Elliota Cartera. 23. 7. uvedl Bělohlávek skladby Mendelssohna-Bartholdyho a Brahmse. 21. 8. měl na programu první řadu Slovanských tanců Antonína Dvořáka a v druhé části večera koncertní provedení zřídka uváděné Janáčkovy opery Osud, v němž spoluúčinkovali v hlavních rolích Štefan Margita (skladatel Živný), Amanda Roocro (Míla), Rosalind Plowright (matka Míly), Aleš Briscein (Dr. Suda/Hrázda) ad. a sbor BBC Singers. Koncert v přímém přenosu vysílal Český rozhlas 3 – Vltava, stejně jako další Bělohlávkův koncert s orchestrem BBC 26. 8. se skladbami Benjamina Brittena (Čtyři mořské mezihry z opery Peter Grimes), Sergeje Proko eva (5. symfonie) a se čtvrtým klavírním koncertem Inkantace Bohuslava Martinů, v němž sólový part přednesl Ivo Kahánek, laureát mezinárodní rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praga 1994 a Mezinárodní soutěže Pražské jaro 2004. 31. 8. provedl Jiří Bělohlávek Verdiho Requiem, sólisty byli Violeta Urmana, Michelle DeYoung, Joseph Calleja a Ildebrando d’Arcangelo. (Verdi sám v Londýně řídil první britské uvedení Requiem, a to v květnu 1875.) Ve 111leté historii BBC Proms se stal Jiří Bělohlávek prvním nebritským dirigentem, který řídil závěrečný koncert 13. 9. Takzvaný Poslední večer totiž klade na dirigenta mimořádné nároky nejen v hudební oblasti – tradice vyžaduje, aby dirigent přednesl krátký a vtipný projev a komunikoval s publikem. Bělohlávek do závěru projevu, který se vysílal přímým přenosem v britské televizi, rozhlasu a po internetu, zahrnul i českou větu: „Speciální pozdrav posílám všem mým drahým v Čechách, na Moravě a na Slovensku.“ Přiznal se sice, že nejprve byl trochu v rozpacích z žertů a zábavy 2. části této velké hudební party, nicméně podle deníku Telegraph pronikl do její nálady se „směsí autority, humoru a vřelosti, která připomněla jednoho z největších maestrů Poslední noci, sira Malcolma Sargenta“. (Britský dirigent Sargent byl ředitelem Proms v letech 1948–1967.) Do programu vybral Bělohlávek díla Antonína Dvořáka (předehra Othello), omase Adèse, Julia Fučíka, Manuela Ponceho, Maurice Ravela, nechyběla ani tradiční série anglických vlasteneckých písní od Elgarovy Země naděje a slávy přes pochod Rule Britannia po Jerusalem a národní hymnu. Anna Netrebko zazpívala zá-

Foto archiv

eská hudba v zahranií

Světové fórum hudebního vzdělávání se konalo v červenci 2008 v Itálii. Hlavní konference ISME International Society for Music Education probíhala ve dnech 20.–25. 8. v Bologni a nabídla kolem jednoho a půl tisíce příspěvků v podobě společných panelových diskuzí, přednášek, kolokvií, prezentací, dílen a setkávaní různých zájmových skupin, vystoupení desítek hudebních ansámblů, sborů, orchestrů, skupin všech žánrů a všech věkových skupin z celého světa. V týdnu od 14. do 19. 7. v Itálii i jinde v Evropě předcházela hlavní konferenci světová mezinárodní intenzivní práce jednotlivých zájmových komisí, mj. Komise pro výchovu profesionálních hudebníků ( CEPROM) ve Spilambertu, kde se na přípravě programu ad. včetně vedení panelové diskuze podílela Jarmila Kotůlková, individuální členka ISME, komise CEPROM, Orff Forum Salzburg, pedagog Pražské konzervatoře a předsedkyně České Orffovy společnosti, která byla také iniciátorem velmi úspěšných vystoupení Dětské opery Praha na závěr konference CEPROM ve Spilambertu. V průběhu hlavní konference v Bologni vedla J. Kotůlková workshop v duchu Orff Schulwerku „Hudbou, pohybem, slovem k aktivnímu vnímání opery“ spolu s Jiřinou Markovou a dětmi z DOP. Za ČR se zúčastnila panelové prezentace své práce v pěvecké a rehabilitační sféře druhá individuální česká členka ISME Jana Frostová z Brna. Vrcholem české reprezentace bylo vystoupení Dětské Opery Praha v Teatro Comunale v Bologni s Brundibárem Hanse Krásy. Italští organizátoři vybrali ze stovek nabídek dětských ansámblů z celého světa DOP jako jediného představitele ze střední a východní Evropy. Obrovský úspěch DOP s ovacemi na otevřené scéně a spontánními přídavky byly jakousi satisfakcí za nezájem o podporu cesty dětí na toto světové fórum ze strany českých politických představitelů, přidělovatelů grantů, případně sponzorů. Ze stejných důvodů se J. Kotůlková bude muset pro příští období vzdát své role v komisi CEPROM ISME a účasti na ISME konferenci 2010, protože veškeré náklady spojené s prací a účastí na jednáních hradí z vlastních prostředků. Příští konference se uskuteční v srpnu 2010 v Číně. Na fotografii členové Dětské opery Praha.

věrečnou scénu z Belliniho Náměsíčné a árii Giuditty „Meine Lippen, sie küssen so heiß“ z Lehárovy operety Giuditta, Joshua Bell se k ní připojil v písni Richarda Strausse Morgen a sám zahrál mj. Rachmaninovu Vokalízu a Ravelova Tzigane. Večer se proměnil ve velkou a strhující hudební show, které se letos zúčastnila i bývalá ministerská předsedkyně Margaret atcher. Český filharmonický sbor Brno účinkoval v druhé polovině srpna na třech významných mezinárodních festivalech. Nejprve na festivalu „MDR Musiksommer“ v nádherném prostředí kláštera v Ostritz v Německu provedl spolu s Českými komorními sólisty za řízení Petra Fialy skladby Vivaldiho, Mozarta a Schuberta, poté v rakouském Grafeneggu zpíval Berliozovo Faustovo prokletí se světově proslulými sólisty, Tonkünstler-orchestrem a dirigentem Kristianem Järvi, a dále hostoval na Rheingau Musik Festivalu, kde v bazilice v Eberbachu-Wiesbadenu společně s Filharmonií Brno, mezinárodním kvartetem sólistů a dirigentem Leošem Svárovským provedl oratorium Ference Liszta Christus. Všechna vystoupení Českého filharmonického sboru Brno se setkala s nadšeným ohlasem jak u posluchačů, tak i u hudební kritiky a sbor obdržel pozvání k účinkování na těchto festivalech i v dalších letech. Moravské divadlo Olomouc uvedlo 28. 8. 2008 na zadním nádvoří Bratislavského hra-

du svou inscenaci Verdiho Nabucca v režii Michaela Taranta a kostýmech Dany Hávové. Sbor spolu s orchestrem tvořilo téměř 180 účinkujících, z nichž velkou část představovali právě členové Moravského divadla Olomouc. V hlavní roli Nabucca se představil Richard Haan, jeho dceru Fenenu zpívala Andrea Kalivodová, Abigaille americká sopranistka Pauletta De Vaughn, Ismaela italský tenorista Gianluca Zampieri a Zachariáše David Szendiuch. Dirigoval Norbert Baxa. Přestože uvádění oper pod širým nebem nemá na Slovensku téměř žádnou tradici, přilákal Nabucco na Bratislavský hrad 4000 diváků, mezi kterými nechyběly slovenské celebrity i významné osobnosti veřejného života. Helena Kaupová, česká sopranistka a vynikající představitelka Rusalky (zpívala ji mj. v září i již druhým rokem v přírodním divadle v pražské Šárce), byla rakouskými organizátory slavného Letního festivalu v Salcburku povolána nečekaně k poslední repríze letošní inscenace Rusalky v Salcburku 28. 8. v Mozartově domě. Finská představitelka Camilla Nylund se totiž den před představením necítila dobře, a tak vyvstala nutnost povolat kvalitní „cover“. Kaupová do Salcburku přijela, nakonec však nezpívala, protože Nylundová byla v pořádku. I tak je to ale pro Kaupovou velké vyznamenání. vla

Zpracovala Jitka Slavíková



s t u d i e , k o m ent á e Foto archiv

zlatá éra eské opery iii. x. aby se nezapomnlo zora jehliková  Daniel Jäger Sopranistka Zora Jehličková patřila řadu let k oporám sólistického ansámblu Národního divadla a posléze Státní opery Praha. Její nosný, stříbřitě zabarvený soprán, kultivovaný jevištní projev a něžný zjev ji nejprve předurčily k interpretaci dívčích rolí slovanského operního repertoáru. Postupně zpívala také stěžejní role v operách Giuseppe Verdiho, Richarda Wagnera nebo Giacoma Pucciniho, intenzivně se zabývala také koncertním – písňovým i oratorním – repertoárem. Dnes se věnuje především pedagogické činnosti a snaží se tak předat své bohaté zkušenosti mladým adeptům zpěvu. Dětství a mládí Moje maminka, Eva Hlobilová, působila jako mezzosopranistka v pražském Národním divadle a já jsem již odmalička inklinovala k múze. Vychovávali mne prarodiče v Brně, kde jsem se učila malovat, hrát na klavír a také trochu na housle, a kde jsem také hrála divadlo. Zpívání jsem ale ignorovala – možná proto, že maminka byla zpěvačka. Nechtěla jsem zpívat dokonce ani ve školním sboru. Jednou mi řekla moje paní učitelka na klavír, Anička Hanusová, že když je maminka zpěvačka, můj otec dobrý amatérský baryton, jeho bratr sólista (basbaryton) v Ostravě a Görlitz, Hlobilové jsou učitelé zpěvu a dobří hudebníci, musí ve mně něco být. Zjistila, že mám hezký hlas, podobný jako moje matka, a začala mě učit zpívat. Já jsem se ale jako studentka Všeobecně vzdělávací školy chtěla věnovat chemii. Rok před maturitou, bylo mi sedmnáct, mě maminka vzala do Prahy ke svému profesorovi zpěvu Jaroslavu Rohanovi, který mě začal intenzivně připravovat ke zkouškám na AMU. Ty jsem udělala a dostala jsem se k paní profesorce Marii Budíkové. O vlastní vůli jsem ale Akademii brzy opustila a nastoupila jsem k panu prof. Rohanovi do druhého ročníku konzervatoře. Maminka v Národním divadle zpívala řadu rolí a já její uměleckou dráhu odmalička sledovala – ve školním věku jsem jezdila jednou dvakrát za měsíc do Prahy, chodila na představení, navštěvovala zkoušky a byla v divadle jako doma. Maminka v Národním divadle zpívala menší role a já její uměleckou dráhu odmalička sledovala – ve školním věku jsem jezdila jednou dvakrát měsíčně do Prahy, navštěvovala jsem představení i zkoušky a v divadle jsem byla jako doma. Mezi zpěvačkami jsem žádný přímý vzor neměla, ale obdivovala jsem například paní Drahomíru Tikalovou – na jejích představeních, která se mi velmi líbila, jsem pak jako studentka dělala „klaku“, což u nás tehdy nebylo moc zvykem. Začátky umělecké kariéry V roce 1974 jsem absolvovala konzervatoř rolí Mařenky v původní verzi Smetanovy Prodané nevěsty, ale ještě před ukončením studií jsem hostovala v Hudebním divadle v Karlíně. Na konzervatoři tehdy existovala operetní specializace a já odmalička inklinovala k mluvenému slovu. Opera se v té době dělala takovým velkooperním způsobem – nadměrná gesta a přemrštěný výraz, a já toužila spíše po činoherním pojetí, chtěla jsem do zpívání dostat přirozený projev. Opereta mě tedy zlákala. Předzpívala jsem v Karlíně a nabídli mi nejprve roli v Králi tuláků od Rudolfa Frimla a pak další roli v jeho Španělské vyzvědačce, dále jsem s nimi studovala ještě Lehárovu Veselou vdovu. Pěvecky jsem si byla jistá, ale cítila jsem, že třeba na roli ve Španělské vyzvědačce nejsem herecky dost zkušená. Poté přišla nabídka z Národní-

Zora Jehličková

ho divadla, předzpívala jsem a dostala nabídku na roli Nataši v Prokoevově Vojně a míru. Musela jsem vstoupit do již hotové inscenace a netušila jsem, jaké nástrahy na mne mohou čekat. Hodně jsem si ale věřila, prostudovala si Tolstého a vše, co o Natašce ve svém románu popisuje. Hudebně mě připravil pan dirigent Štych, měla jsem jen tzv. sedačku, tedy nejevištní zkoušku s orchestrem. Inscenace byla velmi složitá, na točně, takže jsem si musela dávat pozor, abych se například z plesové scény neprotančila na bojiště. Po Natašce přišly Blaženka v Tajemství a Terinka v Jakobínovi a následně jsem v Národním divadle získala angažmá. Moc jsem se těšila na Mařenku v Prodané nevěstě, pan ředitel Přemysl Kočí mi ji ale dlouho nechtěl přidělit, protože jsem neodpovídala tehdejší představě o této roli. Já byla velmi štíhlá a Kočí říkal, že se hodím spíš na kněžny nebo jiné mondénní role. Mrzelo mne to, protože si myslím, že Mařenka je přesně role pro začátek kariéry – orchestr v Prodané nevěstě není tak silný a pokud má zpěvačka adekvátní rozsah a pohyblivý hlas, je to úplně ideální. Nakonec jsem ji zpívala, ale až za pana dirigenta Zdeňka Košlera. Mařenku jsem mu předzpívala ještě před tím, než se stal šéfem opery. Jelikož jsem z konzervatoře znala roli v původní verzi, doučila jsem se narychlo Ten lásky sen. Pan dirigent byl absolutní sluchař a po předzpívání mi řekl, abych si ještě nějaký čas počkala. To bylo zklamání – ale začala jsem na sobě pracovat. Když mi po několika letech Mařenku konečně svěřil, zažila jsem na jevišti něco neuvěřitelného, paradoxně prá-

studi e, k omen t áe vě při árii Ten lásky sen. Cítila jsem, že jsme byli tak sehraní, že mě hudba úplně obklopovala, jako bych byla součástí orchestru. Byl to krásný pocit a potvrdilo se, že na některé úkoly je opravdu dobré si počkat. V Národním divadle se mi pak poměrně záhy splnil další velký sen zazpívat si Dvořákovu Rusalku. Vstupovala jsem ale zase do hotové inscenace, vše jsem si pečlivě nastudovala a pan režisér Kašlík mi do mé snahy o přirozený herecký projev moc nezasahoval. Vstupovat do role je ale velmi těžké, člověk si až s odstupem času a při dalších nastudováních „vychytá“ slabá místa. Konkrétně u Rusalky jsou to dramatičtější pasáže – například Ó marno to je nebo samotný závěr opery. Ty je nutné si ozkoušet a správně rozložit síly. Zahraniční zkušenosti Po úspěšném debutu v Národním divadle přišla nabídka z Lipska od pana režiséra Joachima Herze na roli Valentiny v Meyerbeerových Hugenottech. Považovala jsem to na začátku kariéry za tak riskantní úkol, že jsem lákavou nabídku odmítla. Mrzelo mne to, ale v Praze jsem už byla „zaháčkována“ jako elévka a čekaly mne další role. Za několik let jsem předzpívala v Drážďanech a pan režisér Harry Kupfer mi nabídl spolupráci. První rolí byla Amelie ve Verdiho Simonu Boccanegrovi, uváděném tehdy v němčině – bylo to běžné i u nás hrát kvůli srozumitelnosti v překladech. Na rozdíl od našich divadel v Německu funguje tzv. Studienleiter, což není běžný korepetiror, ale specialista, který se mnou roli pečlivě hudebně rozebral v intencích režijního pojetí. V německém chápání hudebního divadla jde především o myšlenku, její proměny a pravdivost. Jakmile vyjdete na jeviště, máte před sebou jasný vývoj své role. Velmi se tam (na rozdíl od českých divadel) pracovalo na árii, rozebírala se po jednotlivých frázích, pečlivě se stavěla pro logické zasazení do celku inscenace. Byla jsem z inscenačního přístupu založeného na principech činoherního divadla nadšena, protože přesně po tom jsem toužila. Zažila jsem tam následně krásnou práci na Taťáně v Čajkovského Evženu Oněginovi. Režisér Kupfer se mnou celou roli probral, každá fráze měla svou myšlenku, nic nebylo nepravdivé. Vše pak bylo nutné vnímat v komplexním propojení s pěveckou linkou a hudebním doprovodem, to musí být pro zpěváka samozřejmostí. U nás se Taťána dělala jako taková zasněná dívka, s Kupferem jsme dospěli k názoru, že její snění nemusí být lyricky „náměsíčné“, protože sen může být i pěkně drsný. Tak jsme chápali scénu, kdy Taťána píše Oněginovi vlastně velmi vášnivý dopis. Roli jsem zpívala předtím česky v Praze, ale panovala obava, že jsem na ni příliš mladá – že zřejmě nezvládnu přerod venkovské dívky v kněžnu. Ale Taťáně i jako kněžně Greminové přece zůstávají charakterové vlastnosti, jaké měla už na venkově – jen její chování určovalo jiné prostředí. Abych v Praze dostála tradici, podle které roli zpívaly zkušenější zpěvačky, dokonce jsem se snažila v závěrečné scéně hlas trochu tmavit, abych působila starší. Byla to ale velká chyba – cítila jsem, že když kněžna vzpomíná na svůj život na venkově, není to díky ztmavení hlasu pravdivé. Důležitá byla racionalita Taťániných slov a tu bylo nutné do důsledku vnímat. Měla jsem pak dobrý pocit, že jsem se dopátrala právě té hledané pravdivosti a dokázala ji ze sebe vyzpívat. V Německu byl oproti Praze ve všem dokonalý systém, vše zkrátka fungovalo – například plánování zkoušek. Byly tam také lepší kolegiální vztahy, protože jsme všichni pracovali jen na jedné inscenaci. V Praze, v provozu kamenného divadla, to bylo hodně složité – například do poslední chvíle jsme nevěděli, kdo s kým z několikerého obsazení rolí bude zpívat premiéru. V Praze třeba přijel host a já se s ním setkala až na jevišti, což považuji za největší katastrofu. Zpívali jsme například Pucciniho Bohému a narežírované vzta-



hy mezi postavami se pak nepodařilo vůbec naplnit. V Německu bylo vždy jen jedno obsazení, s jevištním partnerem jsme vše do detailu nazkoušeli a zvykli si na sebe, což je naprosto ideální. Z mých dalších zahraničních zkušeností ráda vzpomínám na dvě inscenace v milánské La Scale. Nejprve jsem tam v roce 1982 zpívala na malém jevišti ve Stravinského opeře Mavra v hudebním nastudování Zoltána Peskó. Režíroval ji Peter Ustinov, který pracoval úplně jinak než Harry Kupfer: nechal nás s partnerem na zkušebně improvizovat, pozoroval, co v nás je a čekal na naše reakce. Poté vše „zformoval“. Na velkém jevišti La Scaly jsem o rok později zpívala Laurettu v Pucciniho Gianni Schichim pod vedením dirigenta Gavazzeniho. Bylo krásné spolupracovat s pěvci jako je Juan Pons a další. Hostovala jsem dále například v Mannheimu, Hannoveru nebo Římě. Před dlouhodobějšími závazky jsem ale nakonec vždy dala přednost angažmá v Národním divadle. Ve Státní opeře Praha Počátkem devadesátých let byla v Národním divadle připravována nová inscenace Dvořákovy Rusalky v hudebním nastudování pana dirigenta Bohumila Gregora a já byla obsazena do titulní role. Karel Drgáč tehdy zakládal Státní operu a začínal vytvářet repertoár. Byl tam také Verdiho Otello a mě lákala Desdemona. Pan ředitel Drgáč mi ji ale byl ochoten svěřit pouze za předpokladu, že ve Státní opeře přijmu angažmá. Nechtěla jsem opustit Národní divadlo, kde jsem už měla trvalou smlouvu. Jenže nastala kolize s panem dirigentem Gregorem při studiu Rusalky – chtěl po mně, abych ji hodně „rubátovala“, ale já to tak necítila a neshodli jsme se. Z Národního divadla jsem tedy odešla a začala poměrně narychlo studovat Desdemonu. Koncepční práce s panem režisérem Neunerem pro mne byla ve znamení mých předchozích zahraničních zkušeností a byla jsem šťastná, že mohu v Praze něco podobného konečně zažít. Ve Státní opeře jsme si zkusila i Wagnera – Elsu v Lohengrinovi a Alžbětu v Tannhäuserovi, zaskakovala jsem také Irenu v Rienzim. K Wagnerově tvorbě mám niterný vztah, je to taková moje velká láska, a byla to tedy pro mne velmi zajímavá a cenná interpretační zkušenost. Předtím jsem v Národním divadle zpívala jen Woglindu ve Zlatu Rýna pod výborným vedením pana dirigenta Frickeho, který mi – jen na okraj – pak nabídl Musettu v Bohémě, připravoval ji ve Státní opeře v Berlíně. Byla jsem stejně jako při Taťáně ve vleku fixací – u nás roli zpívaly starší subretní sopranistky. Já chtěla zpívat Mimi a neslyšela jsem na názor pana dirigenta, že jí chce dělat více dramaticky – a nabídku jsem odmítla. Mrzí mne, že mne minula Eva v Mistrech pěvcích norimberských, ale nikdy bych si netroufla zpívat například Sentu v Bludném Holanďanovi, přestože se o ni dnes některé zpěvačky, co dříve měly lyričtější hlasy, pokoušejí. Všechny role, které jsem zpívala, mi přirostly k srdci. S velkým respektem jsem ale odolávala pěveckým nástrahám například Donny Anny v Mozartově Donu Giovannim, Amelie ve Verdiho Maškarním plesu nebo Pucciniho Madame Butterfly. Nemám žádný nesplněný pěvecký sen. Zůstalo mi ale několik rolí, které jsem měla nastudované tzv. „v šuplíku“ – například Janáčkova Věc Makropulos, Liù v Turandot, Smetanova Libuše, Jitka v Daliborovi nebo Hedvika v Čertově stěně. Nikdy jsem je nezpívala, asi to tak mělo být. Dnes často chodím na operní představení, věřím ještě v nabídku nějakého menšího sólového úkolu a věnuji se především pedagogické práci. Mám několik talentovaných žáků, u kterých se vždy snažím o vstřícný přístup. Největší radost mám, když ve zpěvu přijdou na něco jakoby sami, přestože se je k tomu jako pedagog postupně a velmi systematicky snažím dovést. Sama si nyní neustále různé věci studuji a dovzdělávám se, ráda sleduji výtvarné umění atd., protože během aktivní pěvecké kariéry je na tyto věci opravdu málo času. •



s t u d i e , k o m ent á e

novinky soudobé hudby ii. x. petr pokorný: lyrická symfonie

„Věčné, věčně tajemné jsou zahrady umění. Není v nich cest dobrých a špatných, cest hlavních a vedlejších, není v nich trvalého směru putování. Tvořivé mlhy se nekonečně převalují, houstnou a řídnou, tvoří víry. Náhle se protrhnou a hle: slunné palouky voní jahodami a senem, temné houštiny čiší vlhkým chladem prastarých kapradin, měsíčně září hluboké tůně vedle blátivých kaluží a slaná tříšť bouřných moří se štiplavě usazuje na tváři, na rukou… A vše se neustále blíží i vzdaluje pod světly a stíny, jež vyzařuje duše poutníkova.“ Vlastní slova asi nejlépe vystihují jeden ze základních rysů hudební tvorby Petra Pokorného: Motiv poutníka, putování, cesta… to jsou témata, která procházejí celým jeho dílem. Tento odkaz k archetypu starých gnostických textů najdeme již v komorní kantátě Hadí královna veršů, op. 18, později v monodramatu Krajinou prochází pištec, op. 40, v hudební scéně Putování, op. 55 ad. Odkaz na toto téma najdeme i v jednom z jeho posledních orchestrálních děl s názvem Madrigali dell´Estate (Madrigaly léta, op. 86). Dalo by se říct, že motiv „věčného osamoceného poutníka“ prochází dílem Petra Pokorného opravdu kontinuálně a v posledních 15ti letech byla čím dál víc zřetelnější a zásadnější. Také Lyrická symfonie, op. 75 patří mezi skladby, kde je myšlenka „osamělého poutníka“ základní linií. Nelze místy nevidět myšlenkovou podobnost s tematickou paralelou v cyklu písní Zimní cesta od Franze Schuberta na básně Wilhelma Müllera. Hudba Petra Pokorného byla, dalo-li by se to tak charakterizovat, těžší na poslech, vyžadovala od interpretů i od posluchačů plně se pohroužit do jejích tónů, plně se jí oddat. Její výpověď byla vždy velmi introvertní a s všudypřítomným smutkem pocházející z krutých zážitků holocaustu a následného reálného socialismu. Ke konci 90. let se skladatelský styl Petra Pokorného začal měnit; hudba sice stále zůstala niterně intimní, ale začala být přehlednější, ve svých výrazových prostředcích prostší a ve svém celkovém vyznění čím dál víc průzračnější. Stala se tak více přístupnější jak interpretům, tak posluchačům. Do jejího vyznění daleko častěji začaly pronikat radostnější tóny a jakoby jarní jas. Tento skladatelův vývoj má svůj vrchol právě v Lyrické symfonii, kde se přihlásil k specifickému secesnímu orchestrálnímu zvuku s jasnou návazností na Gustava Mahlera nebo ještě spíše Alexandra Zemlinského oproštěného od veškeré pompéznosti. Skladatel ji komponoval poměrně dlouho, od 26. prosince 2000 do 4. července 2001. Není se co divit, celá symfonie trvá téměř tři čtvrtě hodiny. Je to dílo s neuvěřitelným hudebním napětím a tahem a – jak se říká – není tu jediná nota zbytečná. Je psána pro soprán, tenor, violoncello a velký symfonický orchestr na verše básníků Pauly Ludwig a Ivana Golla. Jednotlivé části symfonie jsou: 1. Ich kann nur die Flöte spielen (Ludwig), 2. Wenn Sturm wie eine Meute (Goll), 3. In die Rosenfarben des Abends gehüllt (Ludwig), 4. Intermezzo, 5. Der dunkle Gott (Ludwig), 6. Durch dich ward ich Agave (Goll), 7. Epilogo – Sarclez toutes les fleurs (marcia funebre – Goll). První verše, které zde zazní, „Ich kann nur die Flöte spielen – und nur fünf Töne – Wenn ich sie an die Lippen hebe – kehren die Karawanen heim – und in dunklen Scharen die Vögel…“ nás textově hned přivádějí k symbolu neumělého hráče na flétnu, který v díle Petra Pokorného vždy znamenal autobiografický prvek. Skladatel tento verš jistě jako vstupní nevy-

Foto Jiří Skupien

 Petr Matuszek

Petr Pokorný

bral náhodou – v celém jeho díle se tento motiv „putujícího pištce“ objevuje vždy, když je jeho výpověď natolik křehká, že potřebuje pro své sdělení prostředníka. Zde však poprvé skladatel použil toto téma v první osobě a tím veřejně přiznává své osobní ztotožnění s touto mytologickou postavou. Hudba začíná na prvních dvou taktech ve smyčcích hned základním motivem, který prochází v různých obměnách celou symfonií, a stává se tak základním výrazovým prvkem. Jedná se o prosté střídání dvou akordů, v tomto případě nepatrně zahuštěného durového kvintakordu Fis dur (považujme ho za pomyslnou tóniku) se zmenšeným septakordem na jeho pátém stupni, tedy od tónu cis. Tento prostý harmonický rozvod má neobyčejně sugestivní účinek, a tak se stává dominantou celé symfonie – kdykoliv se byť v náznaku objeví, čas jakoby se zastavil a posluchač ho okamžitě pozná. Dosáhnout jedním prostým harmonickým rozvodem takový účinek, to je opravdu vynikající hudební nápad! Do tohoto harmonického základu vplouvá po dvou taktech sólové violoncello s krátkým, melodicky zalomeným triolovým motivem, jehož varianty se také objevují v celé symfonii, a který tento nástroj v symfonii charakterizuje. Způsob této melodické struktury je pro Pokorného hudbu typický a navozuje nám pocit vnitřní křehkosti a pomíjivosti. Do takto vytvořené intimní atmosféry vstupuje brzy po začátku soprán. Jeho part je psán v celkem malém rozsahu ve střední poloze, a jsou tak vytvořeny všechny předpoklady k tomu, aby bylo rozumět každému slovu. Nádherný text Pauly Ludwig přináší základní textový charakter symfonie – poutník (neumělý hráč na flétnu) prochází pomyslným životem a rozhlíží se po světě. Neodbytně mi výběr textů (a vlastně i vyznění hudby) vnucuje srovnávání s poetikou Kulhajícího poutníka od Josefa Čapka. Už v této první větě se nám po chvíli začne vnucovat představa, že symfonie přímo navazuje na Píseň o Zemi Gustava Mahlera. K tomuto skladateli měl Petr Pokorný velmi osobní vztah, a tak tato podobnost jistě není náhodná. Ostatně

studi e, k omen t áe

Zvláště pátá věta se sopránovým sólem má drtivý dopad. Začátek textu by se dal volně přeložit „Z ciziny přiletěl – do ciziny zase odejde zpět…“. Bezmocnost vzpírání se osudu v poezii Pauly Ludwig zde autor vyjádřil doposud nepoužitým harmonickým prvkem, a sice mollovým kvintakordem s přidanou čistou kvartou položeným vždy na prvních dvou dobách pětidobého taktu. Znovu musím obdivovat, jakého obrovského účinku dokáže tento skladatel úplně jednoduchými prostředky. Šestá část symfonie s tenorovým sólem je velmi dramatická a pro sólistu interpretačně velmi náročná. Závěrečný epilog pak navazuje v gradaci na předchozí díl a rozbouřená hudba zde věrně kopíruje rozervanost textové předlohy: „ Vyplejte všechny kytky – zadupejte kapradí – usekejte stoleté palmy – vytrhejte vavříny slávy – a vypěstujte před mým pokojem cypřiš, prst smrti“. Pouze před posledním veršem přichází zklidnění v podobě osamocených zvonů a sólového violoncella. Přesto ještě z dáli několikrát neklidně zazní tom-tom připomínající marnost předchozí vzpoury proti nevyhnutelné smrtelnosti. Symfonie měla premiéru na mezinárodním festivalu Pražské premiéry ve Dvořákově síni Rudolfina dne 23. března 2006. Účinkovali: Gabriela Eibenová (soprán), Václav Lemberk (tenor), Jiří Bárta (violoncello), Pražský komorní orchestr (s výpomocemi) dirigoval Jaroslav Kyzlink. Provedení bylo výtečné a skladatel byl při děkovačce odměněn dlouhotrvajícím potleskem. Lyrická symfonie je v tvorbě Petra Pokorného mezníkovým dílem. Skladatel zde představil nový styl svého rukopisu; zjednodušení hudebního jazyka a zprůhlednění harmonicko-melodického myšlení. Jeho následující a, bohužel, již nepočetné dílo přinášelo stále více projasnění a prostoty. A radosti. Škoda jen, že smrt nedala autorovi možnost tento nový směr ve své tvorbě více rozvinout. •

Repro archiv

odpovídá to i instrumentaci orchestru, výběru sólistů a nepochybně „secesnímu“ harmonickému obrazu téměř celé symfonie. Pocit této příbuznosti ještě zesílí v druhé větě, která je již zjevně komponovaná v duchu Písní z Chlapcova kouzelného rohu, s nezbytnými mahlerovskými tympány, malým bubínkem a trubkou. Skladatel ovšem tento obraz místy zahušťuje nebo náhle zastavuje, někdy se do něho zase vplétají již zmíněné „zalomené“ melodické hlasy (převážně ve smyčcích). Skladatel zde také s některými nástroji zachází neobvykle, někdy vyloženě přímočaře, což přináší vždy velké posluchačské osvěžení. Ústřední malý bubínek je zde nejen jakýmsi motivem bouře, ale nese v sobě charakteristiku celého vnitřně rozháraného textu. Tuto atmosféru umocňují přísně rytmicky nekompromisní údery tympánů. Tenorový part je ovšem psán v až novoromantické kantiléně, a tak se zpěv i v těch nejtvrdších pasážích musí nést nad orchestrem s plnou srozumitelností. Třetí věta je náhle úplně jiná. Instrumentálně je na hony vzdálená představě pozdně romantického orchestru, výrazně se zde prosazují tom-tomy, rytmus vychází z krátkých virblů. Vše má jakýsi vzdáleně orientální nádech. Toho dosahuje autor vzájemnými neobvyklými vztahy jak v instrumentaci, tak po melodicko-harmonické stránce. Např. obyčejný, několikrát opakovaný melodický postup v hoboji f¹ – a¹ - fis¹ zní náhle v kontextu s ostatními hlasy velmi orientálně, kdy poslední malá tercie zní spíše jako zvětšená sekunda mezi druhým a třetím tonálním stupněm. Tato atmosféra předjímá a postupně dotváří charakter textu „In die Rosenfarben des Agenda gehüllt – gingst du in mich ein…“ a přináší do symfonie výrazný pocit odlehčení. V asi polovině této věty využil Petr Pokorný „osudový“ motiv, který se objevil již o šest let dříve v jeho kantátě Josefova smrt (op 51). Jsou to vždy dva krátce položené mollové kvintakordy (s následnou pauzou) s přidanou velkou sekundou. Pomocí tohoto motivu se zde charakter hudby postupně vrací zpět do poklidu pozdně romantické harmonie a vše končí smířlivě téměř v duchu závěru poslední písně z Mahlerova cyklu Písně potulného tovaryše. Čtvrtá věta symfonie, instrumentální Intermezzo, je reminiscencí základních tematických prvků. Skladatel se vrací k již zmíněnému harmonickému spojení dvou akordů ze začátku symfonie, tentokrát přeneseného do měkké barvy žesťových nástrojů (viz ukázka partitury). Do toho poklidně vplouvá violoncello, znovu se svým základním motivem z první věty. Objevuje se zde i motiv z Josefovy smrti z předchozí věty. Poklidný obraz jen sporadicky narušují tom-tomy. Vše poruší ke konci věty náhlý (a velmi efektní!) třítaktový vstup dvou pozounů připomínající začátek Janáčkovy Sinfonietty, který předjímá osmitaktový vzrušený výstup violoncella. Další dvě věty jsou stejného charakteru a patří podle mého k vrcholům české symfonické hudby posledních padesáti let. V obou případech jsou zhudebněny závažné texty a tomu odpovídá i hudební obraz. Cítíme zde odkaz na symfonickou tvorbu, jakou psal např. již zmíněný Alexandr Zemlinsky, ale hudební jazyk je tu jasným projevem samostatné vyzrálé osobnosti bez jakékoliv inklinace k eklekticismu. Petr Pokorný zde na těchto základech vědomě postavil vlastní kompaktní a originální kompoziční styl, který je svěží, neotřelý a plný barev. Je srozumitelný a opravdu přehledný, přestože se nijak nepodbízí. Právě v těchto dvou písních napsal skladatel svůj velký epilog. Pravda, není to jeho poslední symfonické dílo, ale myslím, že právě sem vepsal svoje závěrečné poselství, právě tady se vyrovnává s nejzávažnějšími otázkami a pravdami. Zde se vyrovnává s osudem, se smrtelností, s opuštěností jedince v okamžiku smrti.



Ukázka partitury 4. věty Lyrické symfonie



s t u d i e , k o m ent á e

tre boemi in italia

x. giuseppe misliwecek, detto il boemo, accademico filarmonico ﹙/010–/0(/﹚  Stanislav Bohadlo

Následoval mlynář Mysliveček příklad Černohorského? Možná, že Josef Seeger na kůru u křižovníků vyprávěl mladému a dychtivému Josefu Myslivečkovi podivuhodný životní příběh do Itálie zběhnuvšího mnicha P. Bohuslava, svého učitele, jenž si v minoritských konventech u varhan „vyhrál“ místa prvních varhaníků v Assisi a v Padově a říkali mu Padre Boemo. Pravidelné operní produkce v divadle v Kotcích a oratoria u křižovníků byly jistě také velkou školou. Hrála se tu už 16. opera Benátčana Baldassare Galuppiho Li tre amanti ridicoli (Tři směšní milenci). Impressário Mingotti uváděl ve vrcholné éře buffy i vážné opery včetně Pescettiho. O karnevalu 1763 slyšela Praha dokonce premiéru Fischiettiho Olimpiady. Mysliveček už uměl zkomponovat sinfonie a obvyklou šestici takových italských sinfonií s programními názvy Leden, Únor, Březen, Duben, Květen a Červen poslouchalo panstvo ve Valdštejnském paláci. Anonymně. Ale i tak získal vlivného mecenáše Vincence Valdštejna. Dalšími podporovateli byli benediktini z Břevnova a cisterciáci z Oseku. Oseckému opatovi připsal začínající skladatel svou první kantátu-operu na italský text – Il Parnasso confuso. Ta se tam uváděla ještě v 90. letech, jen se měnila jména opatů v dedikacích. Kromě recitativů už věděl, jak komponovat… a věděl také, že v Čechách nenajde ani velké mistry ani uznání. Vyměnil mlýnici za linkovaný papír, mlynářství za hudbu, Čechy za Evropu a bezpečí Prahy za …útrapy mnoha jiných měst. První opera pro pevnost v Bergamu S listopadovým větrem v zádech odjížděl z Prahy do Benátek za Pescettim, aby se zdokonalil v recitativech. Hrabě Valdštejn mu svěřil do hudební výchovy Josefa Obermayera, jediného známého Myslivečkova houslového žáka. Marně se však Mysliveček z Florencie a z Benátek hájí před jeho pomluvami u hraběte a marně žádá náhradu peněz, které za něho utratil. Nemáme-li zatím důkaz o jeho „první“ italské opeře pro Parmu údajně z roku 1765, víme zato bezpečně o opeře Semiramide, kterou zkomponoval pro Bergamo. Tehdy ještě v Bergamu operní divadlo nebylo, proto nás nepřekvapí, že se jeho první velký opus hrál v salónu Paláce Citadely, vysoko nad starým historickým městem. Tam sídlil správce města Capitano. V této funkci ho tedy musel pozvat Illustrissimo et Eccellentissimo Signor Vincislao Gasparo Martinengo, další nová postava v Myslivečkově biografii, která čeká na vysvětlení. Následující rok právě tato opera uzavřela činnost Teatro dei Guasco v Alessandrii (7. 10. 1766). Prvním krokem mezi skladatelskou elitu však byla

Portrét Josefa Myslivečka od A. Niederhofera, 1782

Repro archiv

Když Jakub Arbes napsal v roce 1885 proslulé romaneto Il divino Boemo, jistě netušil ani sám, jak intenzívně a dlouhodobě ovlivní svým dílem z rodu „biographie romancée“ nejen literaturu, ale i základní povědomí české kulturní veřejnosti o skladatelovi, jehož „božskost“ a dvojníka si vymyslel a o jehož operách psal vlivem omylu (it. melodramma = opera) jako o melodramech. Arbes mj. barvitě popisuje účinek Myslivečkových harf, pozounů a polnic, které přece ve svých operních partiturách nikdy nepoužil. S Arbesovým stínem se dosud pravidelně setkáváme v myslivečkovské hudební publicistice, v rozhlasových a televizních pořadech, na koncertech i ve vystoupeních renomovaných hudebníků.

až objednávka z Neapole. V překrásném divadle San Carlo u místodržitelského paláce s vyhlídkou na záliv a Capri zpívali v jeho kantátě k narozeninám Karla III. a v karnevalové opeře Bellerofonte v roce 1767 nejlepší primi: Caterina Gabrielli a Antonio Raaf. Sig. D[ominus] Giuseppe Misliwecek, detto il Boemo Tedesco Přítomnost, prolínání a společný život českých a německých prvků uvnitř dnešních hranic Čech a Moravy je historickou skutečností. Vedle neuvěřitelných pozitivních kontaktů českého a německého živlu zaznamenáváme také řadu vážných konfliktů, které se národnostně a politicky objevily v nejkritičtějším stádiu ve 30. a 40. letech minulého století. A poněvadž se politické fenomény promítají „volens nolens“ také (či právě) do interpretace kulturních a hudebně historických jevů, řeší česká hudební historie po roce 1989 i otázky velkých zjednodušení, černobílého vidění i dezinterpretace tzv. české hudby. Týká se to všech možných příruček dějin „české hudby“, slovníků „české hudby“, notových i zvukových edičních řad „české hudby“ atd., přičemž byla patrná snaha vyloučit

studi e, k omen t áe

tele, Antonio Raaf doporučoval „svého drahého přítele“ jako „schopného ve svém oboru“ a jako „pravého a poctivého Němce“ (Tedesco). Jako cizince ho vnímali bolonští akademikové, když mu prominuli tisíc zlatých obvyklého poplatku po získání titulu Maestro Compositore alla Forastiera (tj. zahraniční skladatel) a po přijetí mezi členy akademie. Bílé hlasy pokaždé převážily, a tak Mysliveček svůj přídomek Il Boemo rozšířil o titul Accademico Filarmonico. V roce 1779 přijížděl Mysliveček ověnčený úspěchy z opery Calliroe v Neapoli, z Pisy a ze Sieny do Benátek, aby pro divadlo San Benedetto napsal další své dílo La Circe pro slavnosti Nanebevzetí. Jeho příjezd do města na lagunách zachytily dochované seznamy cizinců v aktech Inquisitori di Stato. „Cizinci ubytovaní podle hlášení hoteliérů v minulém týdnu, jak následuje: 18. dubna Monsignor Melsivesech [!] …Němec“. Podobně označily stejné seznamy při odjezdu z Benátek o deset let dříve skladatele Giovanni Vaňhala jako Němce. Korunu všemu dává označení Myslivečkovy árie Superbo di me stesso z Mayrovy sbírky v Bergamu (562/6), kde je náš autor označen jako „Sig. D[ominus] Giuseppe Misliwecek, detto il Boemo Tedesco“. Z těchto dobových informací je zřejmé, že v Itálii Myslivečka (i další krajany) vnímali jako Němce z Čech. Označení il Boemo tak správně vnímáme jako původ země, odkud přicházeli a kde se mluvilo i německy. To nijak neoslabuje Myslivečkovu příslušnost k dějinám hudby v Čechách. Naopak. Patřil-li svou produkcí, pohotovostí, záběrem a významem na první místo v opera seria (a oratoriu) mezi neitalskými skladateli v Itálii, potvrzuje to spíše jeho celoevropský význam a kredit, čehož si ještě více vážíme v nynějším kontextu hudebních dějin světa bez hranic. V tomto smyslu byl a je Josef Mysliveček „božským“ skladatelem z Čech a skutečným Evropanem. • Repro archiv

vše, co by mohlo připomínat právě česko-německé souvislosti. Extrémem bylo např. prohlášení Antona Filse českého za protagonistu tzv. Mannheimské školy. Dnes je již jasné – a věděl to už v roce 1974 Jenö Szücs (Nation und Geschichte, Budapest 1974), že „historizování národního principu je neakceptovatelným metodologickým omylem“. Až do 19. století byly důležitějšími integračními principy víra, státní příslušnost, stavovská identita, zemské vlastenectví nebo místní sounáležitost. Jako příklad můžeme postavit skladatelskou osobnost Josefa Myslivečka, který je považován za největší českou skladatelskou osobnost před B. Smetanou. Úvahy o jeho „nacionalitě“ na uměleckém hodnocení pochopitelně nic nezmění. Berme ovšem v úvahu, že s Myslivečkem překračujeme hranice nejen českých zemí, ale i německé jazykové oblasti, protože jeho hudba fungovala zejména v Itálii, ale i ve Francii, v Anglii, v Portugalsku nebo v Rusku. Kořeny Myslivečkova rodu i mlynářské profese můžeme sledovat až do poloviny 17. století ve vesnicích u Prahy – v Břevnově, Vokovicích a Šárce – a podle matričních záznamů (vedených česky, německy nebo latinsky) je zřejmé, že rodiče mluvili česky. Otec, staropražský měšťan a nejstarší přísežný mlynář v Praze, má v cechovním mlynářském manuálu česky psaný nekrolog. Mluvilo-li se v učení česky, je jisté, že v průběhu trivia, na jezuitském gymnáziu i při studiu matematiky u prof. F. Schorra Josef i jeho dvojče Jáchym mluvili německy. Jazykový vliv Franze Habermana a Josefa Seegra lze těžko rozhodnout. Pelzlův myslivečkovský medailon z roku 1782 uvádí, že v době odchodu do Itálie (1763) už mladý houslista a skladatel velmi dobře ovládal italštinu, k čemuž mu velmi dopomohla jeho mateřština, totiž „die böhmische Sprache“ a latina. Máme přeložit „böhmische“ jako „český“ nebo „německý“ z Čech? Pravdou je, že díky latině ovládl Mysliveček velice rychle italštinu slovem i písmem, o čemž mj. svědčí jeho nejstarší známý dopis Padre Martinimu z ledna 1771, krasopisný a s bezchybnou italštinou. Římský nekrolog ze 17. února 1781 uvádí přídomek „il Boemo“, který skladatel systematicky užíval nejpozději od roku 1766: „slavný Maestro di Capella Sig. Giuseppe Misliwecek detto il Boemo perchè nato a Praga“, protože se narodil v Praze. Noviny Prager Inteligenz Nachrichten z 5. dubna 1781 zdůrazňují, že Čechy (Böhmen) jsou vyhlášeny předními skladateli jako Stamitz, Benda, Kammel, Gluck a Mysliveček, který je v současnosti [už byl dva měsíce mrtev] kapelníkem v Neapoli [kapelníkem nebyl jmenován ani v Neapoli ani u žádného jiného dvora]“. Vydavatel bral v úvahu skutečně jen zemskou příslušnost a nečinil mezi Myslivečkem a Gluckem žádné rozdíly. Vezmeme-li v úvahu dosavadní známou myslivečkovskou korespondenci, musíme konstatovat, že zatím neexistuje jediný jeho dopis psaný česky. Nejvíce dopisů z jeho ruky se dochovalo v italštině, jiné v němčině. Podobně můžeme doložit, že neznáme zatím žádnou jeho skladbu, kterou by komponoval na český text. A dokonce – přestože se o to mnozí pokoušeli – není možné jeho skladby zjednodušeně označit jako tematicky nebo kompozičně „české“. Naopak, jeho jazykový, libretistický a kompoziční profil se nejvíce blíží označení „compositore Europeo“. Jeho význam naopak roste s tím, jak spoluvytváří evropské hudební vědomí a styl, který např. obdivoval mladičký Wolfgang Amadeus Mozart. Tak ho také vnímali jeho vrstevníci a kolegové. Ignazio Wierl píše Padre Martinimu (1766) o „jistém p. Myslivečkovi, české národnosti“ (di nazione Boemo), Quirino Gasparini ho také doporučuje Martinimu v Boloni jako „čestného člověka, který sklidil pochvalu za operu pro Turín“, otec a syn Mozartové ho považují po setkáních v Boloni za pří-



Dopis Josefa Myslivečka Padre Martinimu do Boloně, 1776



s t u d i e , k o m ent á e Repro archiv

&'' let pražské konzervatoe

x. podíl profesor% na vývoji hudebních nástroj%  Miloslav Richter Úspěch či neúspěch skladby při provedení ovlivňují dva hlavní činitelé – hudebník a jeho hudební nástroj. Kvality hráče jsou požadavkem nezbytným, kvality nástroje také. Je tedy přirozené, že v průběhu staletí se hudební nástroje vyvíjely, měnily, zlepšovaly. Smyčcové nástroje zřejmě dosáhly dokonalosti v dílnách starých italských mistrů. Proces hledání a zkoumání se týká hlavně nástrojů dechových a probíhá dodnes. Některé pokusy ve stavbě a výrobě nástrojů se ukázaly jako chybné a nepoužitelné. Jiné zase přinesly zlepšení zvuku nebo usnadnění techniky. Jedním z nástrojů, jejichž vývoj byl zvláště pestrý, je lesní roh. Na počátku historie tohoto nástroje jsou zvířecí rohy užívané již ve starověku jako signální nebo hudební nástroje. Bohatě vyřezávané a zdobené bývaly tzv. olifanty vyrobené ze sloních klů. Později se používaly k výrobě kovy resp. jejich slitiny (měď, stříbro, mosaz). V 17. století se lovecký roh (cor de chasse) začal objevovat v orchestru. Do Čech ho přivezl v 80. letech 17. století hrabě František Antonín Špork. Uvádí se, že nechal ve Francii vyučit dva české myslivce hře na lesní roh. Jeho přispěním se pak u nás rozšířila hra na tento nástroj v loveckém prostředí. Je zřejmě i jeho zásluhou, že právě z Čech pocházeli hudebníci, kteří přispěli k vyřešení problémů spojených se hrou na lesní roh. Není cílem tohoto článku popsat detailně vývoj lesního rohu. Proto připomínám jména těch, jejichž přínos byl nejvýznamnější – Josef Antonín Hampel (cca 1710–1771), hornista dvorní kapely v Drážďanech, a Jan Václav Stich-Punto (1746–1803), proslulý sólohornista a skladatel. Pokusme se nyní stručně přiblížit, jak se hrálo na lesní roh. Na tento nástroj se daly hrát pouze přirozené tóny, které

Repro archiv

J. Froehlich: Vollständige eoretisch-pracktische Musikschule für alle beym Orchester gebräuchliche wichtigere Instrumente (...) Bonn bey N. Simrock (1810–11)

B. D. Weber: Tři kvartety – obrázek nástroje a hmatová tabulka

ovšem netvoří stupnicovou řadu. Doplnit chybějící tóny bylo možno krytím korpusu. Hráč vsunul pravou ruku do korpusu nástroje a podle míry zakrytí došlo ke snížení tónu o půltón nebo celý tón. (Viz obrázek ze školy Josepha Fröhlicha.) Svérázně byl tento problém vyřešen v Rusku. V souborech sestavených z rohů různé velikosti hrál každý hráč pouze jeden tón. Přísná kázeň a soustavný výcvik umožnil hrát nejen prosté fanfáry, ale i složitější kompozice. Kapelníkem souboru rohové hudby byl český hornista Jan Antonín Mareš (1719–1794) – žák J. A. Hampela. Vraťme se však k lesnímu rohu. Hra v různých tóninách také nebyla možná. Tento nedostatek se nejprve řešil vkládáním různě velkých přelaďovacích kotoučů mezi nátrubek a vlastní nástroj. Zhoršila se však intonace a nasazení tónu bylo nespolehlivé. Zlepšení přineslo zavedení tzv. invencí. Zatočená trubice nástroje byla zhruba v polovině délky přerušena, aby bylo možno vsunout dolaďovací snižec ve tvaru písmene U. Nejvýznamnější změnu ovšem znamenalo použití ventilů. Stisknutím klapky ventil změní délku trubice a tím i výšku tónu. První nástroje tohoto typu měly dva ventily, později přibyl třetí. Hlavní zásluhu o zavedení ventilového systému u lesního rohu má německý hornista Friedrich Blühmel a hornista a mechanik Heinrich Stölzel. V roce 1818 si nechal Stölzel tento vynález v Berlíně patentovat. Na Pražské konzervatoři započala výuka v roce 1811. Mezi nástroji, kterým se vyučovalo, lesní roh samozřejmě nechyběl. Prvním profesorem byl hornista kapely hraběte Pachty Václav Zalužan (1767–1832) Ten přeložil do češtiny francouzskou školu pro lesní roh od Duvernoye. Z jeho žáků vynikli Josef Kail a Jan Janatka, oba pozdější profesoři na konzervatoři. Josef Kail (1795–1871) se narodil v Kraslicích. Na Pražské konzervatoři studoval v letech 1813 až 1819. Již během studia se projevil jeho zájem o nový typ lesního rohu. Důkazem budiž program školního koncertu ze dne 5. března 1819. Kail hrál skladbu ředitele Bedřicha Dionýsa Webera „Variace pro klapkový roh nově vynalezený“. O jaký nástroj se jednalo, bohužel, nelze zjistit. Po studiích působil v divadelním orchestru v Pešti, později ve Vídni v divadle U Korutanské brány. V roce 1826 začal vyučovat na Pražské konzervatoři hru na trubku a pozoun. Opustil výuku na přirozené nástroje a zavedl nástroje ventilové. Dosavadnímu učiteli těchto nástrojů, Františku Weissovi, byla dána výpověď. Josef Kail vylepšil Stölzelovo a Blühmelovo ventilové strojivo lesního rohu. Pro své pokusy a vynálezy získal podporu ředitele Webera, který dokonce složil Trois Quatuors (Tři kvartety pro čtyři chromatické rohy). Toto dílo vyšlo tiskem u pražského vydavatele Marka Berry. V notovém materiálu je obrázek tříventilového lesního rohu a hmatová tabulka. Kailova snaha o zlepšení žesťových nástrojů zavedením ventilů přinesla celkem dobré výsledky u lesního rohu a trubky. Ventilový pozoun byl ovšem horší ve zvuku i intonaci. Zrušení výuky na snižcový pozoun, na který bylo možno hrát chromaticky celkem bez problémů, se ovšem ukázalo jako

studi e, k omen t áe

půjčil do Kraslic svoje pařížské nástroje a upozornil na chyby, které se u francouzských nástrojů často vyskytují a jichž je nutno se vyvarovat. Za dva měsíce (!) firma Kohlert nástroje dodala: „v tak dokonalém provedení, že jsem něčeho podobného ani nebyl čekal! (…) Zvykl jsem si na ně tak snadno, že již druhého dne hrál jsem na ně v cyklu Má vlast, kde klarinetu je přidělena úloha zvláště vynikající. Hrálo se mi tak klidně a lehce, jako bych byl hrál na své vlastní nástroje.“ Klarinety francouzského systému se rozšířily po celém světě. Německý systém se používá dodnes pouze v Německu a Rakousku. Profesor Artur Holas spolupracoval s firmou Kohlert také při výrobě čtvrttónových klarinetů potřebných při provedení čtvrttónové opery Matka od skladatele Aloise Háby. V roce 1936 zakončil studium klarinetu na konzervatoři u profesora Holase Milan Kostohryz (1911–1998). Studoval také na české technice, kde získal titul dr. ing (1938). Byl úředníkem patentního úřadu. Vystupoval příležitostně jako sólista. Od roku 1942 se věnoval pouze hudbě. Stal se členem orchestru Národního divadla a od roku 1945 učil na konzervatoři. Věnoval se též hře na basetový roh a čtvrttónový klarinet. Jeho zásluhou byl vyroben nástroj zvaný basetový klarinet, což je vlastně normální klarinet v A ladění, který ovšem má prodloužený dolní díl. Na dolním dílu jsou přidané klapky a nástroj tak může hrát místo obvyklého e malého až do c. Tento zvláštní typ klarinetu poprvé vyrobili bratři Stadlerové ve Vídni kolem roku 1785. Anton Stadler byl přítelem Wolfganga Amadea Mozarta, který pro něj napsal klarinetový koncert a klarinetový kvintet. V těchto skladbách Mozart právě využil rozsah Stadlerova basetového klarinetu. Vzhledem k tomu, že tento nástroj byl jinak nedostupný, šířily se obě skladby jak v opisech tak v tisku s náležitými úpravami. Původní notové materiály se nedochovaly, a tak se klarinetisté a hudební vědci snažili sólové party rekonstruovat. U nás to byl Kostohryzův žák, profesor Jiří Kratochvíl, který vytvořil pravděpodobné původní znění Mozartových skladeb. Zřejmě na jeho popud požádal profesor Kostohryz o spolupráci pražského nástrojaře Rudolfa Trejbala. Ten použil A klarinet francouzské firmy Selmer, ke kterému vyrobil prodloužený dolní díl. Na koncertech předvedli basetový klarinet žáci profesora Kostohryze. V roce 1951 tak zazněl v Praze Mozartův klarinetový koncert se sólistou Josefem Janoušem v pravděpodobném původním znění. Kvintet pak hrál v roce 1956 Jiří Kratochvíl. Basetový klarinet je ve sbírce nástrojů na Pražské konzervatoři. Je to jeden z důkazů podílu profesorů školy na vývoji nástrojů. • Titulní strana Tří kvartetů pro chromatické horny od Bedřicha Dionýsa Webera

Repro archiv

chybný krok. Snižcový pozoun se na Pražskou konzervatoř vrátil po 36 letech v roce 1860. U pozounu ještě chvíli zůstaneme, ale přesuneme se zhruba o sto let dopředu. V letech 1940 až 1956 vyučoval hru na pozoun na Pražské konzervatoři profesor Jaroslav Ušák, který také spolupracoval na vývoji nástrojů. Byl to vzdělaný hudebník s praxí v orchestrech v Budapešti, Moskvě a Brně. V roce 1940 se podle jeho návrhů a výpočtů ve spolupráci s nástrojařem Markem v dílně firmy Lídl v Brně začaly vyrábět tenorové a basové pozouny. Byly to menší nástroje s kuželovitým roztrubem. Jejich krásný tón se dobře pojil se smyčci a proto se hodily k interpretaci renesanční a barokní hudby. Pro svůj menší tón a odlišnou zvukovou barvu se však nemohly uplatnit ve velkém symfonickém orchestru. Ze spolupráce profesora Ušáka s firmou Lídl vzešel v roce 1946 model pozounu zvaný bucina. Odlišný zvuk a stavba nástroje zapříčinily, že byl Ušákův žák na soutěži v Ženevě diskvalifikován. Porota neuznala nástroj za pozoun. Povšimněme si teď ještě nástroje, v jehož historii a uplatnění sehrála Pražská konzervatoř významnou roli. Jedná se o klarinet. Klarinet patří mezi mladší dechové nástroje. V orchestrech se začínal objevovat kolem roku 1720. Více než sto let se používaly klarinety klapkového systému zvaného později německý. Kolem roku 1840 vytvořili francouzský klarinetista Klosé a nástrojař Buffet klarinet, na kterém aplikovali konstrukční zásady flétnisty eobalda Böhma. Systém nově vzniklého nástroje se označuje jako francouzský (někdy též Böhmův). Klarinet se na Pražské konzervatoři vyučoval také od vzniku školy v roce 1811. Prvním vyučujícím v letech 1811 až 1838 byl Václav Farník, člen kapely hraběte Pachty. Po celé 19. století i na počátku 20. století se v Praze a v našich zemích vůbec učilo i hrálo na klarinety německého systému. Až v roce 1923 byl tehdejší profesor konzervatoře a člen České filharmonie Artur Holas (1886–1945) pověřen, aby zavedl u nás výuku na klarinety francouzského systému. Profesor Holas byl Ministerstvem školství a národní osvěty vyslán do italského Milána, kde pět týdnů studoval u profesora Pia Fabriho. Po návratu zasedl k pultu v České filharmonii již s klarinetem francouzského systému. To byl jistě úctyhodný výkon. Oba systémy mají sice přibližně dvě třetiny hmatů shodných, ale zbylé odlišné hmaty přinášejí hráči nemalé komplikace. Rozdílný je i ozev, barva tónu a intonace. Předností francouzského systému je vyrovnaný zvuk a lepší technické možnosti. O průběhu této změny máme podrobné zprávy ve Sborníku na paměť 125 let konservatoře hudby v Praze, který byl vydán v roce 1936. Profesor Holas tam v článku Zavedení francouzských nástrojů na Pražské státní konservatoři mj. píše o nástrojích, které škola objednala v Paříži. Hlavičky těchto klarinetů byly téměř zcela uzavřené. Ve střední a vysoké poloze zněly jemně, ale „beze šťávy“, až překultivovaně. Profesor Holas pokračuje: „Neumím si prostě ani představit, jak by např. vypadala Smetanova symf. báseň Šárka hraná francouzským klarinetistou! V této básni musí klarinet dominovati nad celým orchestrem. Upozorňuji výslovně, že tento příliš malý a jemný tón není snad typickou vlastností klarinetů francouzské soustavy, nýbrž tvoří jen pouze onen druh příliš uzavřených hlaviček, jež právě ve Francii jsou tolik oblíbeny.“/…../ „Po těchto zkušenostech nastala tu otázka, ke kterému způsobu hry se máme přikloniti, zda ke zjemnělému francouzskému nebo k italskému, který našemu názoru jest nejbližší. Volba padla ve prospěch zdravého, šťavnatého tónu italského, jakž ani jinak býti nemohlo.“ Zájem žáků o francouzské nástroje byl značný. Kvalita nástrojů kupovaných ve Francii byla však velmi rozdílná. Holas dokonce uvádí: „Basové klarinety Francouzové dělat neumějí.“ V té době obdržel Holas soupravu klarinetů od firmy V. Kohlert z Kraslic. Bohužel to však byly nástroje německého systému. Upozornil tedy výrobce, že se u nás zavádějí klarinety francouzského systému, a zároveň navrhl, aby se firma Kohlert pokusila podobné nástroje vyrobit. K tomu účelu za-





s t u d i e , k o m ent á e

václav holzknecht

elegantní raconteur  Zdeněk Vokurka Když jsem na samém počátku roku osmdesát devět dostal nabídku, abych k nedožitým pětaosmdesátinám profesora Václava Holzknechta napsal medailonek, rád jsem vyhověl. Po nějakém čase jsem měl stránky hustě popsané poznámkami a tu si uvědomuji rozložitost jeho šedesátiletého uměleckého veřejného působení a vývoje. V uctivém přátelství jsem s ním šel bezmála dvě desetiletí. Kolik hodin jsme jenom společně proseděli nad projekty festivalových koncertů Pražského jara. Z doby svého působení na postu dramaturga hudebního vysílání Čs. televize zaznamenávám bezpočet příhod, které se upínají k televizní obrazovce. Dokonce jsem pana profesora přivedl do malého sevřeného amfiteátru v někdejší proslulé Plodinové burze a posadil ho do starožitného „Křesla pro hosta.“ Připravil jsem scénář pro jeho osobní zpověď, aby vyslovil řadu niterních vyznání s nesmírným talentem sdělnosti. Tehdy svoje vystoupení před televizní kamerou zakončil povzbuzující myšlenkou: „Člověk musí být fanaticky zaujat svou profesí. Pak dosáhne mimořádných výsledků, pak stojí umění za to a pak stojí vůbec život za to!“ Holzknecht byl příjemný a sympatický společník. Postavy nikoliv drobné, vždy svým způsobem elegantně oblečený. Milovník života. Trochu bonvivant, ožehnutý francouzským espritem. Dovedl se však i hádat, přesvědčovat i zle se mračit. Krátce, kouzlo osobnosti, kterou neudělala reklama, ale osobnost, která se prosadila svou vlastní pílí, talentem a především svým uměním. Hudbu prožíval dvojmo. Zpočátku jako pianista. Vedle skladeb Smetanových se specializoval na interpretace soudobých autorů. Mezi svými vrstevníky měl hromadu dobrých známých. Po jeho boku se v bludišti let střídali různí skladatelé, okouzlení jeho bystrostí. Osudové chvíle však prožíval s životními přáteli Jaroslavem Ježkem a Išou Krejčím. Stýkal se s nimi častěji než s ostatními moderními hudebními tvůrci. Rád vypravoval, jak ho bavilo vkládat svůj podíl do jejich nových klavírních skladeb, jakou dřinu znamenalo luštění rukopisů. „Nesměly se tu hrát pouze noty, ze zápisu bylo nutno uhádnout také skladatelův úmysl a vytvořit skladbu“ přiznává po letech. Holzknecht si byl dobře vědom svých interpretačních úkolů. Vždyť na ohlasu prvého provedení závisel další života díla. Závažnost každé koncertní premiéry proto dráždila ke zvýšenému úsilí. Na světlo se brzo dral nový impuls. Holzknecht začal prožívat hudbu prostřednictvím slovesného ingenia. Teď už potřeboval vyjádřit své hudební pocity i literárně. Na jeho pracovním stole se začíná hromadit spousta poznámek ke studiu pramenů, z nichž se postupně rodí kapitoly, nakonec samostatné knihy. A protože si uvědomuje, že život kráčí neobyčejně rychle a bezohledně pohlcuje lidi i jejich díla, třeba jsou to postavy z nedávné minulosti, pustil se do samostatných monografií. Píše o tmavomodrém světě Jaroslava Ježka, o mozartovsky úsměvném Išovi Krejčím. Je přece bezprostředním pamětníkem. Vrací se s nimi do nejplodnějších let života. I když to byla někdy společná zkouška trpělivosti, nezastírá svůj citový vztah přesně zacílený na uměleckou i lidskou pravdu. Poznal i své pozdější druhy skupiny Mánes. Konzervatoř tehdy kvetla talenty. Svým vlastním pohledem se pokouší podat život a skutky Franze Schuberta, Antonína Dvořáka a především Debussyho a Ravela. Přijel za nimi až do muzejních příbytků a shledal se s jejich stíny. Vstoupil do tvůrčího procesu hudby oblíbených autorů, aby ve svých spisech v obdivuhodné syntéze

spojil talent hudební a vypravečský s historickou erudicí. Holzknecht mluvil a psal plynule německy a francouzsky, takže sledovat třeba hudební život Paříže mu nedělalo potíže. Jako bývalý klavírista vášnivě poslouchal tlumené akordy, jak opojně kloužou po černých a bílých klávesách. Holzknechta zajímal svět impresionismu. S rozkoší popíjel lahodné burgundské, přitom vykreslil živé portréty silných uměleckých osobností. V jeho knihách splynula harmonie barvy s tónem Clauda Debussyho. Představil nám vášnivého vyznavače života Maurice Ravela, jehož umění „poskytlo lidstvu jeden z prométheovských darů – pocit krásy.“ Obě knížky v postačující míře přispívají k obohacení vědomostí o zajímavém úseku vývoje evropské hudby. Jak postupně poznával francouzskou hudbu i literaturu, proměnoval se obdiv v lásku. Měl rád Romaina Rollanda, dopisoval si s ním a později, nikoliv bez úspěchu, navázal styky s jeho muzikologickým dílem. Holzknecht se opravdu rozmáchl doširoka. O Rollandovi napsal větší studii a s příkladnou poctivostí editora připravoval vydání dvanácti svazků jeho spisů o význačných hudebních zjevech dávné i nedávné minulosti. Povím něco o dalších Holzknechtových láskách. Zbožňoval Emu Destinnovou. V únoru roku 1978, kdy v roli šéfa opery Národního divadla položil kytici rudých růží pod její bustu na domě „U Petzoldů” na Malostranském náměstí – slavilo se sté výročí příchodu umělkyně na svět – měl už monografii o velké dámě světových operních společností napsanou. Umělkyni zachytil v její osobitosti, která byla velice originální. Tím sice pobouřil nadšené ctitele, zejména starší dámy, které Destinnovou ještě pamatují a modlí se k ní. Ale myslím, že Holzknecht naopak Destinnovou přiblížil dnešním lidem. Důkazem je, že kniha procházela rukama čtenářů, v několika týdnech bylo vydání rozebráno, a tak následovalo druhé a další. Avšak za vrchol Holzknechtovy spisovatelské tvorby je považován poutavý příběh o životě a díle Bedřicha Smetany. Kniha měla u čtenářů mimořádný ohlas. Snad proto, že autor osobitého literárního projevu, protkávaného vyhraněným názorem, nebál se dát do pohybu leckdy ztuhlý koloběh historicko-společenského hodnocení zvláště Smetanova kompozičního odkazu. Posezením se Smetanou uzavřel profesor Holzknecht řadu svých sedmnácti knih. Vyzývavě na nás hledí z knihovny. Každá z nich znamená stupeň v naší hudební literatuře. Jednou větší, podruhé možná menší. Ale všechny jsou psány s chutí. A jak pěkně se čtou. Ale to není všechno. Holzknecht pero nikdy neodložil. Kdepak! Musí psát rozhlasové fejetony, morality a kritiky. Pokračuje v dlouholetém dialogu s veřejností, vedeném v tisku. A žurnalistické attacca nečeká, až bude mít čas. Byla to obvykle chvatná práce, přesto kritiky nepsal ve zběsilém rozhorlení. Pokaždé pečlivě zkoumal, co to vlastně posílá do světa. A pokud se dostal na bitevní pole hudebního kritika, leckdy si musel počínat hlučně. Nedělal to rád, protože uměl své soudy vyjadřovat spravedlivě a vhodně. Říkával, že kritik musí mít obratné pero a klidné svědomí. Je však třeba dodat, že Holzknechtovým životním povoláním (nebo raději posláním?) nebyl jen klavír a psací stůl. Většinu svého času věnoval řečnickému projevu. Sotva se ozval jeho hlas z rozhlasového přijímače, nebo nás pozdravil z televizní obrazovky, teď už velmi málo, okamžitě upoutal pozornost. Byl vypravěčem par excellence. Žádná přestřelka slov. Ani slovní piruety. Hovořil jednoduchým slovníkem, pokaždé spatra. Slova i věty se hrnuly plynule a zvolna. Ovládal vzácné umění charakterizační zkratky. Když přišla chvíle, aby myšlenka pokročila kupředu, ukázal mistrovství portrétní miniatury. A když v řečnickém maratonu zatoužil po chvíli úlevy, přidal něco veselého, nějakou rozkošnou historku. Zatím jsem věnoval pozornost hlavním rysům Holzknechtova tvůčho konání, zejména činnosti literární a řečišti jeho

studi e, k omen t áe



no s Karlem Čapkem, stále byl kulturně dychtivý a téměř mladistvě rozechvělý. To je tajemství Holzknechtovy životní tvůrčí práce. „Nerad bych budil dojem, že se mi vše, nač jsem sáhl, podařilo dík šťastným náhodám a že mi život jel jako po másle. Dost věcí mi nevyšlo, nadřel jsem se jako kůň a potkal přitom všelijaké lidi. Ostatně, neříká Ježkova písnička, že život je jen náhoda a že jsi chvilku dole a chvilku nahoře?“ Tak se mi zdá, že jméno Václava Holzknechta zvolna odsunuje dnešek do pozadí. Ach, kdeže loňské sněhy jsou. Letos si hudební veřejnost připomíná 20. výročí úmrtí tohoto významného umělce, pedagoga a neúnavného propagátora hudby. • (Úryvek z připravované knihy Rozházené listy)

Foto archiv Pražské konzervatoře

velká soutěž hudebních rozhledů

Václav Holzknecht

výmluvnosti. Jeho skutečnému životu. Teď musím putovat dál. Ale začít odjinud. Osud mu uprostřed života přisoudil „vyšší “ službu českému hudebnímu životu. V roce 1942 vstoupil na konzervatoř jako profesor klavírní hry. Pražská konzervatoř byla tehdy v rozkvětu a on měl nádherný pocit, že se dostal konečně do nitra uměleckého světa, který ho zcela okouzlil. Neměl nejmenší tušení, že se brzy stane jejím ředitelem. Mohl to brát jako poctu. Avšak tenkrát to byl složitý úkol. Uvažte, kdy to bylo. Nedlouho po atentátu na Heydricha. „Umíte si představit, jaká byla atmosféra na školách?” Všechno bylo těžší a těžší. Myslím na čas války. Avšak ani v letech pozdějších, v době rozbředlé a pohyblivé, Holzknecht nepracoval s přísadami, které páchly peklem. Den za dnem překonával racionální a iracionální svízele. Řídil se slovy starozákonní Knihy přísloví, že „lépe je být trpělivým než obrem a lépe ovládat sebe než dobytí města.” Zmíním jinou situaci. Bylo to v roce sedmdesátém. Léčil se ve Františkových Lázních, ale letní pohody na kolonádě si příliš neužil. Starosti si přivezl s sebou a míchal je s léčivými prameny. Tady se pod těžkým nátlakem rozhodnul. Po dvaceti osmi letech opustí konzervatoř. Netajil se, že to s ním bolestně otřáslo. Jak se často stává, všechno nakonec dopadlo jinak. Neočekávaný telefon odzvonil rozhovoru s přáteli u bohatě prostřeného stolu. Chvíli se zamyslel. Co může chtít Národní divadlo v tenhle čas? Všechno dobré i zlé má posléze stejnou cenu. V kritickém okamžiku rezignace na ředitele konzervatoře, přijal nabídku do role šéfa opery Národního divadla. Hle, odchod rázem splynul s nástupem. Bylo mu šestašedesát a je odhodlán dál pracovat. Zatoužil po hysterii divadla. Václava Holzknechta měli rádi všichni. Potkávali se s ním v divadle, na koncertech, na besedách, vždy uprostřed pražského hudebního života. K ničemu se neobracel zády. Řeče-

Vážení čtenáři, tak jsme se opět po roce ocitli v dalším ročním období, většinou smutně nostalgickém podzimu, kdy, jak říkají Italové, letní čas slastného „dolce farniente“ – sladkého nicnedělání – je nenávratně pryč. Zato koncertní sezona, která rovněž „měla prázdniny“, je již v plném proudu, a tak onoho zvláštního, až magického času naplněného hlubokými hudebními zážitky a silně prožívaným pocitem sounáležitosti a sdílení využijme. Je to určité privilegium, protože poznat jej mohou jen ti, které silným poutem spojuje společný prožitek, v tomto případě tedy jen lidé, kteří přistupují „ke stolu bohatě prostřenému hudebními lahůdkami“, abych v jiném kontextu použila slov uměnímilovného císaře Karla IV., jež najdeme v zakládací listině Univerzity Karlovy. Otázka, kterou jsme vám položili v minulém čísle a byla vzdáleně spojená s jedním z významných hostů Pražského podzimu, vás tentokrát nezaskočila, a tak jste všichni svorně odpověděli, že mezinárodně uznávaným skladatelem, který oslaví letos 23. 11. pětasedmdesátiny, je Polák Krzysztof Penderecki. Všem – a zvláště vylosované trojici čtenářů – moc gratulujeme a přejeme hodně štěstí i do dalších kol soutěže.

 Mirka Pantlíková, Zlín  Jaroslav Kurzveil, Mladá Boleslav Věra Vondráčková, Praha

otázka na říjen:

Jaké dílo a kterého mezinárodně proslulého skladatele mělo 19. 9. 1908, tedy před sto lety, v rámci Jubilejní výstavy Pražské obchodní a živnostenské komory světovou premiéru? A protože po roce oslavují v říjnu Hudební rozhledy své druhé výročí, tentokrát 60. let od svého založení, vítězi tentokrát věnujeme jejich roční předplatné! Takže držíme palce! Své písemné odpovědi zasílejte do 16. října 2008 na adresu redakce Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] . Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách www.hudebnirozhledy.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.

s t u d i e , k o m ent á e

/&' let budovy státní opery praha x. státní opera praha ﹙–﹚  Jitka Slavíková Od sezony 2002/2003 byl do čela Státní opery Praha jmenován dosavadní správní ředitel SOP Jaroslav Vocelka. Již ve funkci správního ředitele docílil zvýšení finanční soběstačnosti domu, která se v posledních pěti letech pohybuje kolem 40 až 50 %, což je číslo v celoevropském kontextu mimořádné. Jaroslav Vocelka se rovněž zasloužil o racionalizaci provozu, doplnění jevištní technologie, o dobudování diváckého a hereckého zázemí a o náročnou rekonstrukci historické budovy – interiéru a v letech 2005 a 2006 i exteriéru, díky níž architektonický skvost slavné vídeňské firmy Helmer und Fellner získal svůj původní vzhled. Vocelkova éra se vyznačuje jak klasicky pojatými inscenacemi, tak klasickými tituly v moderním inscenačním pojetí. První oblast reprezentuje romanticky zasněná Rusalka Antonína Dvořaka v režii Zdeňka Trošky, kdy se v titulní roli vůbec poprvé ve své kariéře představila Eva Urbanová (5. 5. 2005), či divácky mimořádně úspěšný balet Labutí jezero v choreografii Pavla Ďumbaly a Hany Vláčilové. Tradičně pojaté inscenace doplňují klasické tituly v moderním inscenačním zpracování, jako byla Čajkovského Piková dáma v režii Romana Hovenbitzera (25. 11. 2004) či stále v repertoáru zastoupené Donizettiho Lucia di Lammermoor v režii Antona Nekovara (30. 9. 2004) a La traviata v režii Arnauda Bernarda (5. 10. 2006). Boom světových premiér za Dvořákovy éry sice nepokračoval, nicméně obě světové premiéry českých oper – Oráč a Smrt Emila Viklického na libreto Dušana Roberta Pariska podle proslulého německy psaného filozofického traktátu humanistického vzdělance Jana z Teplé (21. 1. 2003) a La Roulette Zdenka Merty v režii Stanislava Moši (17. 3. 2005) – byly v odborném tisku označeny za divadelní události. Klasický repertoár koření neznámá či zapomenutá operní díla minulosti. K nim patřila Leoncavallova Bohéma (13. 3. 2003, obnovená premiéra 6. 3. 2008), jejíž inscenace v nastudování britského dirigenta Hilaryho Griffithse a v režii Romana Hovenbitzera prokázala hudební kvality a divadelní účinnost této i ve skladatelově vlasti opomíjené opery, nebo česká premiéra Treemonishy amerického krále ragtimu Scotta Joplina (17. 5. 2003) jako oblíbeného titulu pro děti a mládež. Na novém nastudování Nížiny Eugena d´Alberta (18. 9. 2003) oceňoval odborný domácí i zahraniční tisk návrat k původní, od roku 1903 nehrané verzi, jejíž partituru objevil v pražských archivech dirigent Hilary Griffiths. V rámci projektu Česká hudba 2004 nabídla Státní opera Praha zřídkakdy uváděnou operu Dimitrij Antonína Dvořáka v hudebním nastudování Františka Preislera (29. 4. 2004). S mimořádným ohlasem v zahraničním tisku se setkal Bernsteinův Candide v hyperdynamickém inscenačním ztvárnění Michala a Šimona Cabanů (25. 5. 2006). D´Albertova Nížina, Leoncavallova Bohéma, Joplinova Treemonisha a Bernsteinův Candide znamenaly skutečné dramaturgické objevy – nejen že se nemihly pouze v několika reprízách, ale díky diváckému zájmu se udržely na repertoáru několik sezon. Do kategorie objevů patří i česká premiéra Poulenkovy opery Prsy Tirésiovy v originálním, roztančeném zpracování renomovaného italského režiséra Piera Lugi Pizziho (22. 2. 2007), koncertní provedení kompletní scénické hudby Edvarda Griega k dramatu Henrika Ibsena Peer Gynt (13. 9. 2007) a novodobá premiéra děl Camilla Saint-Saënse Nuit Persane a Hélène (rovněž koncertně, 13. 2. 2008); všechny v hudebním nastudování Guillauma Tourniaira. Od 1. 1. 2003 se druhým souborem Státní opery Praha stal Balet Státní opery Praha. Za pět let si baletní soubor dokázal

vytvořit žánrově pestrý repertoárový základ od nekonvenční, asijskou divadelní kulturou inspirované choreografie Bronislava Roznose Time of Pain (2. 6. 2005, obnovená premiéra 15. 11. 2007), přes atraktivní choreografické zpracování (Libor Vaculík) slavného příběhu o Fantomovi Opery na hudbu Petra Maláska (světová premiéra 10. 4. 2008) ke klasicky pojatému Labutímu jezeru (29. 3. 2007), v němž opakovaně hostují hvězdy Anglického národního baletu Daria Klimentová a Dmitri Gruzdyev. Mezinárodní prestiž Státní opery Praha pomáhají budovat a upevňovat zahraniční turné. Nejčastější destinací je Japonsko, kam se na podzim 2009 vydá operní soubor již podeváté. Prestižní jsou rovněž opakovaná vystoupení ve Velkém festivalovém domě a v Haus für Mozart v Salcburku, kde bude v říjnu 2008 hostovat Státní opera Praha počtvrté, tentokrát s Pucciniho Turandot. Jaroslav Vocelka pokračuje v benefičních koncertech na podporu nejrůznějších humanitárních účelů – událostí se stalo mj. vystoupení legendární španělské pěvkyně Montserrat Caballé (17. 10. 2002) na benefičním koncertu s cílem pomoci obcím poničeným povodněmi. Navíc otevřel divadlo významným kulturním a společenským událostem, jakými bylo například hostování moskevského divadla MCHAT s hrou Nuly od Pavla Kohouta (24. 11. 2003), česká premiéra oratoria Franze Waxmana e Song of Terezín (27. 1. 2004) uvedená v Den obětí holocaustu, vystoupení Uměleckého souboru čínských handikapovaných umělců (25. a 26. 6. 2008), či unikátní večery hvězd současného baletního umění Prague Ballet Gala (11. 1. 2006, 11. 1. 2007 a 11. 1. 2008). • Oslavy 120 let – ŘÍJEN 2008 (23. 10. 2008) Giacomo Puccini (1858–1924): La bohème. Hudební nastudování a první dirigent Ondrej Lenárd, druhý dirigent Jiří Štrunc a Michael Keprt, režie Ondřej Havelka, scéna Martin Černý, kostýmy Jana Zbořilová, choreografie Jana Hanušová, sbormistr Tvrtko Karlovič, Adolf Melichar, premiéra. Výstava: Gustav Mahler, Vídeň – Praha (září–prosinec 2008, foyer 1. balkónu historické budovy Státní opery Praha) Aleš Briscein (Candide), Marnie Breckenridge (Cunegonde). Vzadu Jiřina Marková (Stará dáma).

Foto František Ortmann



kn i h y

ivan poled3ák a kol. promny hudby v mnícím se svt  Petar Zapletal Necelých třistapadesát dvě strany formátu A5 má skromná publikace, inspirovaná a redigovaná prof. Ivanem Poledňákem; obsahuje editorovu předmluvu a celkem osmnáct příspěvků kolektivu autorů (mnozí z nich jsou odchovanci olomoucké Univerzity Palackého), kteří vesměs respektovali tematické vymezení, ale nebáli se ho překročit a rozšířit způsobem, který si zaslouží uznání. Proměn hudebního světa, které toho času prožíváme, se v té či oné míře dotýkají všichni autoři, a jejich ochota postupovat při výkladu daných témat nekonvenčně je mimořádně sympatická. Tak třeba Mikuláš Bek: ve stati o nástupu „globálního vesničana“ bez zábran popíše sui generis „rodinnou anamnézu“ své cesty k hudbě, aby pak mohl za pomoci přesné statistiky přesvědčivě doložit, že dnešní konzument hudby se pohybuje s větší či menší jistotou ve všech oblastech současné hudební kultury; podobně nezvykle postupují i Ivan Poledňák a Ivan Cafourek, když se ve stati o opeře „zastávají“ těch soudobých operních režisérů, kteří jsou ochotni přesadit děj Mozartovy opery do hypermarketu, postihnout tak logiku příběhu a vzbudit zájem současného publika; záměrně provokativní je nejen tvrzení autorů, že opera „není posvátná kráva“, ale i logicky znějící závěr, že režisér jako významná stmelující osobnost není sice spasitelem opery, ale není ani zločincem opeře škodícím. I druhá stať obou jmenovaných autorů láme vžité představy: vychází se tu totiž ze zjištění, že „všechno už tady bylo“: protože vývoj popmusic, jak jsme ji dosud znali, je v zásadě ukončen, nastupuje „nový typ produktu“, označený novotvarem Popfúzic a významově dokreslený převzatým a parafrázovaným wagnerovským pojmem „Gesamproduktwerk“. Optimismus autorů pramení z jistoty, že hudba „baví nás a posiluje, a vlastně nezná žádnou krizi…“ Apropo pojem fúze: vyskytuje se v publikaci mnohokrát – mj. ve stati Heleny Chaloupkové o specifičnosti world music, ale i v pozoruhodném pokusu Matěje Kratochvíla zjistit, kam světová síť posouvá tradiční hudbu v oblasti zvukového zápisu; o fúzi je řeč také v obou nejrozsáhlejších a bezpochyby



nejpřínosnějších statích – totiž ve studii renomované znalkyně romské problematiky Veroniky Ševčíkové a ve Wasserbergerově a Poledňákově úvaze o historii jazzu v Evropě. Možná ne zcela záměrně, ale zřetelně se tím potvrzuje, že právě splývání a srůstání podnětů odevšad je onou živou vodou, která okřtí příští hudební kulturu, jak to prognózuje zmíněná už stať o popfúzic. Ve stručné recenzi se nelze podrobněji věnovat všem osmnácti textům do publikace zařazeným, takže mohu jen heslovitě připomenout, že docela aktuálně vyznívá v létě 2008, (tedy v čase sporu divadelníků s pražským magistrátem o podobu grantové politiky) stať Bohumila Nekolného o „soukromém a veřejném“ v operním divadle (cenné jsou tu zejména konkrétní údaje o financování operních domů mimo ČR); dále že pozornost je v textu Radima Bačuvčíka věnována i povýtce „manažerskému“ tématu návštěvnosti koncertů; že editor nezapomněl ani na problematiku ryze filosofickou (stať Martiny Stratilkové o ontickém pojetí hudebního díla a etnické hudby u Romana Ingardena) ani na zvukové jevy, jež „nejsou běžně obsaženy ve dvanáctitónové rovnoměrně temperované řadě“, jak je charakterizuje autor stati o ekmelické hudbě Lubomír Spurný. Záslužná je i stať Terezie Výborné o afroamerické a africké duchovní hudbě; k autorčině přesvědčivé argumentaci ale musím namítnout, že při znalosti pěveckých výkonů Svatopluka Karáska bych asi přece jen váhal, zda ho lze pokládat za „vynikajícího interpreta“ (nota bene je-li jeho jméno vysloveno jedním dechem se jménem Ireny Budweiserové – viz s. 296); jistou pochybnost mám i o autenticitě výroku Antonína Dvořáka, který Výborná cituje z knihy Miroslava Ivanova na s. 285: „…Svými asociativními impulsy působí na jeho imaginaci.“ Přesností imponují oba dobře dokumentované příspěvky o otázkách vztahu populární hudby a jazyka: stať Aleše Opekara Čeština versus cizí jazyky…“, a text Josefa Vlčka o pronikání angličtiny do české populární hudby a rocku po roce 1989. Spíše esej nežli studie Víta Zouhara o Arvo Pärtovi, Philipu Glassovi a Michaelu Nymanovi je mi sympatický zejména proto, že v době, kdy je muzikolog latentně zbavován povinnnosti znát noty, pracuje Zouhar s analýzou konkrétního hudebního materiálu včetně notových příkladů; paralely Glassova ciacconového basu (Satyagraha) se skladbou J. S. Bacha a Nymanovy kvartetní verze skladby In Re Don Giovanni s Mozartovou árií Madamina z opery Don Giovanni jednoznačně prokazují účelnost tohoto způsobu konfrontace historie se současností. I když jde o publikaci, určenou poměrně úzkému okruhu specializovaných zájemců, musím s potěšením přiznat, že k jejím přednostem (vedle pestrosti výběru různých námětů, které ovšem do širšího okruhu zvolené tematiky právem patří) třeba připočítat i fakt, že většina textů se dobře čte; oba mimořádně vtipně a se smyslem pro provokující humor napsané příspěvky dvojice Poledňák-Cafourek čtenáře vysloveně pobaví a místy dokonce rozesmějí – aniž by to sebeméně oslabilo důraznost jejich tvrzení… • Prof. PhDr. Ivan Poledňák, DrSc., a kolektiv: Proměny hudby v měnícím se světě. Autoři: Radim Bačuvčík, Mikuláš Bek, Jan Blüml, Ivan Cafourek, Ivan Poledňák, Petra Hniková, Helena Chaloupková, Matěj Kratochvíl, Petr Macek, Bohumil Nekolný, Aleš Opekar, Lubomír Spurný, Martina Stratilková, Veronika Ševčíková, Josef Vlček, Terezie Výborná, Igor Wasserberger, Vít Zouhar. Vydala Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2007, 352 stran



s v  t h u d e b n í ch n ást r oj" Foto archiv

svtoví houslai a eská škola x. giovanni battista morassi  Stanislav Bohadlo „S ohledem na uplynulých 25 let si nedovedu představit, že bych se stal houslařem v kratší době.” Giovanni Battista Morassi pochází z Udine (1969). Jako řada jiných houslařů i on se od dětství zajímal o práci se dřevem, byť ještě na houslařství nepomýšlel. Vyučil se řemeslu na státní škole v Tarvisiu a teprve v roce 1988 vstoupil na Scuola di Liuteria v Cremoně. Po čtyřech letech tuto proslulou školu také ukončil, ale už během studia navštěvoval ateliér svého strýce Gio Batty Morassiho. U něho se zdokonaloval jako tovaryš ještě dlouho po dokončení školy a získal tak jedinečné zkušenosti od vůdčí osobnosti cremonských houslařů. Soustřeďuje se na konstrukci houslí, viol a violoncell podle klasických cremonských modelů. Pečlivě vybírá ušlechtilý a vyzrálý (scelto e stagionato) materiál. Používá na svých nástrojích poněkud hmotný a pastózní červenohnědý lak se žlutým základem. Je od mládí výborným řezbářem. Na soutěži v Baveno (1991) už získal cenu za nejlepší řezbu šneka. Na Metelkově soutěži v Náchodě v roce 1997 obsadil v absolutním pořadí 5. místo, ale získal Cenu starosty města Náchoda pro nejlepšího účastníka do 30 let a Cenu ředitele festivalu Jaromíra Joo za nejlepší řezbu hlavičky. Houslaři, který žije a pracuje v Persico Dosimo u Cremony, jsme položili po jedenácti letech několik otázek: Pocházíte z houslařské rodiny? Přestože si myslím, že vhodnějším a vyčerpávajícím respondentem by byl můj strýc Gio Batta, který stejně jako můj bratranec Simeone jsou na dovolené mimo Cremonu, pokusím se odpovědět. Touto dobou [srpen] totiž odjíždějí z Cremony skoro všichni houslaři – já jedu zítra… Rodinná tradice v této profesi je velice důležitá. Můj otec sice houslařem nebyl, ale jako mistry jsem měl svého strýce a bratrance, což bylo základním předpokladem k tomu, abych se mohl stát dobrým houslařem. To je jistě možné i u houslaře, který rodinnou nebo rodovou tradici nemá, avšak musí mít štěstí, aby mohl studovat u velkého houslařského mistra, a tak se od něho co nejvíce naučit: vidět staré nástroje, současné instrumenty, studovat je a pochopit základy různých škol. Toto jsou zkušenosti, které se dají získat pouze v dílně velkých houslařů. Dá se tedy říci, že dnes jsme houslařská rodina se třemi houslaři: Gio Batta, Simeone a já, zatím nikdo další. Rozhoduje o houslařské profesi místo působení? Ano. Cremona je městem, kde je asi 200 houslařů, kteří vytvářejí stimuly k vylepšování a ke kontinuitě. Je zde nepřetržitá konfrontace mezi houslaři a mezi nápady a idejemi, jež jsou často protichůdné. Co se týká výuky a výchovy k tomuto řemeslu, je v dnešní době nejlepší jít nejprve do houslařské školy, aby se adept naučil základy řemesla, avšak je mnohem důležitější hledat a najít ateliér – dílnu, kde můžete pracovat po boku slavného mistra. Bez toho je téměř nemožné stát se dobrým houslařem. S ohledem na uplynulých 25 let si nedovedu představit, že bych se stal houslařem v kratší době. Proč zůstáváte v Cremoně i po osamostatnění? Zůstávám tu proto, že Cremona je ideálním místem pro ty, kteří se učí i pro ty, kteří chtějí stavět nové housle, protože tu je také významné středisko obchodu s novými nástroji pro celý svět.

Giovanni Battista Morassi

Pracujete sám nebo s pomocníky? Pracuji sám. Samostatná práce je nesmírné důležitá v situaci, kdy houslař staví své nástroje zcela sám a zcela bez pomoci strojů. Jaký je mezi cremonskými houslaři poměr stavby nových nástrojů a restaurování? Devadesát procent zdejších houslařů staví jen nové nástroje, jen malé procento z nich se zabývá také restaurováním. Jaký je váš vztah k velkým Mistrům minulých století? Nejdůležitějším pramenem studia je městské muzeum v Cremoně s nástroji Stradivariho, Amatiho a Guarneriho. A nezapomeňme na Stradivariho 1715, jednoho z nejslavnějších na světě. A pak tu je řada nástrojů, které procházejí dílnou mého strýce Gio Batty. Kdo jsou vaši zákazníci? Zákazníci, kteří přijíždějí do Cremony, jsou obchodníci z nejrůznějších zemí, zejména z Japonska, Číny a Spojených států. Dále to jsou houslisté, kteří chtějí koupit nástroj přímo od houslaře. Jak jste hodnotil setkání s českými houslaři v roce 1997 v Náchodě? V Náchodě na konci dubna 1997 jsem byl doslova ohromen vysokou kvalitou některých českých soutěžních nástrojů. Máte nějaké houslařské tajemství? Nejdůležitější věcí v tomto oboru je pokračovat v konstrukci nástrojů, jak jsme se to naučili od našich mistrů, sledujíce určitou školu a přenášejíce dále tyto principy, aniž bychom se pokoušeli modernizovat nebo globalizovat řemeslo, které je fascinující právě proto, že je takové už po staletí. Dovedl byste pojmenovat nějaká pravidla pro začínající kolegy?

Foto archiv

MUZIKA 08 Výstaviště Praha: 25.–28. 9. 2008

Výprodej skladu G. B. Morassi, Cremona 2005

Aniž bych upřednostňoval vlastní cestu, hlavní pravidla by byla asi tato: – Učit se co nejvíce od velkého mistra. – Pokračovat s ním a dbát na jeho rady, i když si už myslíte, že jste výborní. – V houslařině se nepřestává studovat ani po padesáti letech. Nejlepší způsob, jak se dodatečně zlepšovat, je prohlížení mnoha starých nástrojů. Dobrý dům se staví přece na pevných základech. • Účast v soutěžích (výběr): Baveno, 1991 – Cena za nejlepší houslovou hlavičku Poznaň, 1996 – 3. místo Náchod, 1997 – Cena za nejlepší houslovou hlavičku Mittenwald, 1997 – Stříbrná medaile za violu

Ministerstvo kultury

vyhlašuje výběrové řízení na obsazení funkce ředitele Státní opery Praha Podmínky výběrového řízení jsou k dispozici na internetových stránkách Ministerstva kultury www. mkcr.cz/ volná místa

k o n t a k t : P. M . I n v e s t m e n t , a . s . Českomoravská 21 190 00 Praha 9 tel.: 296 645 405 i n f o@p i a n o s a l o n . c z

Uzávěrka pro příjem přihlášek do výběrového řízení je

30. 1. 2009.

www.pianosalon.cz



r e v u e h u d e b ních no si"

Z rozsáhlé tvorby německého skladatele a pedagoga Friedricha Kuhlaua (1786–1832), který studoval v Hamburku a působil v Kodani, vydává firma NAXOS (CLASSIC) jeho klavírní sonatiny op. 55 a 88 (Sonatiny C dur, op. 55 č. 1, G dur, op. 55, č. 2, C dur, op. 55 č. 3, F dur, op. 55 č. 4, D dur, op. 55 č. 5, C dur, op. 55 č. 6, C dur, op. 88 č. 1, G dur, op. 88 č. 2, G dur, op. 88 č. 3, F dur, op. 88 č. 4)). Kuhlau byl současníkem Webera, skládal hodně pro klavír – jeho Klavírní koncert připomíná mladého Beethovena. Skladby nastudoval vynikající maďarský pianista Jenö Jandó. Titul vychází pod objednacím číslem 8.570710. Edvard Grieg (1843-1907) patřil nepochybně k největším mistrům písňového žánru. Veršovaný román Arne Garborga „Haugtussa“ na něj udělal tak hluboký dojem, že záhy vznikl písňový cyklus opus 67, mnohými označovaný za jeden z nejlepších z celého 19. století. Tento i další písňové cykly severského romantismu (Šest písní, op. 25 – Henrik Ibsen; Šest písní, op. 48; Hjertets melodier, op. 5; Princessen, EG 133 – Bjørnstjerne Bjørnson) nastudovala pro firmu HYPERION RECORDS (CLASSIC) za klavírního doprovodu Juliuse Drakea vynikající švédská sopranistka Katarina Karnéus. Titul vychází pod objednacím číslem CDA 67670. Američanka Joan Baez, Argentinka Mercedes Sosa a Němec Konstantin Wecker spojili svůj velký talent, aby představili tři hudební světy na koncertě v římském amfiteátru v německém městě Xanten. Titul ree Voices vychází pod hlavičkou společnosti MEMBRAN (B.M.S.) s katalogovým číslem 230104-901. Jedna idea a jedna motivace spojila tyto pěvce dohromady. Doprovází je známí jazzoví a rockoví muzikanti jako Wolfgang Gauner, Charlie Mariano, Colin Hodgkinson a mnoho dalších! Fantastická scéna a množství záběrů ze zákulisí přispívá k jedinečné atmosféře tohoto zvláštního koncertu. Koncert obsahuje mj. tyto písně: Wieder Dahoam, Como Pajaros En El Aire, Der Himmel Brennt, Be Bop Rock, Farewell Angelina, Ellas Danzen Solas, Potpourri Polleritas, Wenn Der Sommer Nicht Mehr Weit Ist, Maria Maria, Anna Blume, Gracias A La Vida, Yo Canto Porque Tendo Vida/Ich Singe Weil, Ich Lied Habe. Sbor Trinity College v Cambridge patří k absolutně nejlepším britským smíšeným sborům. Se svým novým uměleckým vedoucím, nám dobře známým Stephenem Laytonem, dosáhl nových výšek ve svém právě vydaném albu, kde spolu s Academy of Ancient Music uvádí jedno z klíčových děl Georga Friedricha Händela, Dettingenské Te Deum D dur, HWV 283, které vzniklo na oslavu návratu krále Jiřího II. z bitvy u Detttingenu roku 1743. Disk, vydaný firmou HYPERION RECORDS (CLASSIC) pod objednacím číslem CDA 67678, obsahuje rovněž stylovou verzi Varhanního koncertu č. 14 A dur s varhaníkem Richardem Marlowem, a nádherný anthem Zadok the Priest/Kněz Sádoch. Doporučujeme!

Firma NAXOS HISTORICAL (CLASSIC) přichází s několika dalšími staršími nahrávkami. Na první jsou vedle Beethovenovy Symfonie č. 5 c moll, op. 67 a jeho předehry Egmont předehry Carl Marii von Webera (Čarostřelec) a Gioachina Rossiniho (Straka zlodějka, Lazebník sevillský), nahrané Berlínskými filharmoniky v čele s Wilhelmem Furtwänglerem v letech 1926-1953 (8.111003). * Na druhé nahrávce (8.111276-77) je kompletní Verdiho opera Rigoletto (Robert Merrill, Roberta Peters, Jussi Björling, Anna Maria Rota, Giorgio Tozzi, Orchestr a sbor Římské opery v čele s Jonelem Perleou), třetí, z let 1946, 1947 a 1950 (8.111314), nabízí Americké nahrávky (6. svazek) Andrése Segovii (Robert Schumann: Romanza; César Franck: 28 Short Pieces; Johannes Brahms: Waltzes, op. 39; Edvard Grieg: Lyric Pieces, op. 47; Alexander Skrjabin: Preludes, op. 16; Miguel Llobet: El Mestre; Joan Manén: Fantasia-Sonata; Heitor Villa-Lobos: Douze Etude aj.) a čtvrtá (8.111289) díla Sergeje Rachmaninova v podání Arthura Rubinsteina a NBCL Symphony Orchestra v čele s Vladimirem Golschmannem a Philharmonia Orchestra, řízeného Walterem Susskindem (Klavírní koncert č. 2 c moll, op. 18; Rapsodie na téma Paganiniho, op. 43; Preludium cis moll, op. 3 č. 2). Lawrence Power je předním violistou mladé generace – lyrická dramatičnost jeho vystoupení přitahuje posluchače v mnoha zemích světa, kde Power vystupuje s předními světovými orchestry i komorními ansámbly jako např. e Nash Ensemble a e Leopold String Trio. Jeho nová nahrávka pro firmu HYPERION RECORDS (CLASSIC), kde ho na klavír doprovází Simon Crawford-Phillips, představuje málo známé violové koncerty Yorka Bowena (CD1: Violová sonáta č. 1 c moll, op. 18; Romance Des dur (1900); Fantazie pro čtyři violy, op. 41; Fantazie F dur, op. 54; CD2: Violová sonáta č. 2 F dur, op. 22; Romance A dur; Allegro de concert; Melodie na struně G, op. 47; Melodie na struně C, op. 51 č. 2; Rapsodie g moll). Bowen (1884–1961) pocházel z Londýna, již v mládí opustil rodinnou firmu zabývající se destilací whisky a stal se z něj uznávaný klavírista a skladatel. Titul vychází pod objednacím číslem CDA 67651-52. První díl nahrávek varhanních děl německého skladatele, varhaníka (v Lübecku) Dietricha Buxtehudeho (1637-1707), představitele severoněmeckého varhanního slohu středního baroka, vydává firma HYPERION RECORDS (CLASSIC). Jeho tvorba silně zapůsobila na varhanní skladby Johanna Sebastiana Bacha. Skladby na varhanách v Helsingørské katedrále v Dánsku ((Preludium D dur, BuxWV139; Fuga C dur, BuxWV174; Canzona d moll, BuxWV168; Preludium g moll, BuxWV 150; Ciaconna c moll, BuxWV159; Toccata F dur, BuxWV157 aj.) interpretuje skvělý anglický varhaník Christopher Herrick, držitel mnoha prestižních ocenění za četné nahrávky u Hyperionu. Titul vychází pod objednacím číslem CDA 67666.

Nahrávka firmy NAXOS HISTORICAL (CLASSIC) z roku 1955 představuje dnes již málo hranou operu Il tabarro (Plášť) Giacoma Pucciniho (1858-1924), která je součástí jeho skvělého operního triptychu (Trittico, 1918). Opera sugestivně líčí každodenní život nosičů nákladů na řece a dělníků a přiklání se tak k verismu. V hlavní roli se představuje Tito Gobbi, nejlepší italský barytonista poválečného období, s nímž se nastudování zhostili Margaret Mas, Giacinto Prandelli, Miriam Pirazzini, Piero De Palma, Pinio Glabassi a Orchestr a sbor Římské opery v čele s Vincenzem Bellezzou. Titul vychází pod objednacím číslem 8.111407. Doporučujeme! Donizettiho operní tragédie z roku 1837, Roberto Devereux ossia Il conte di Essex, vypráví o lásce královny Alžběty ke hraběti z Essexu. Záznam představení z hudebního festivalu v italském Bergamu (2006) v hlavní roli s řeckou donizettiovskou specialistkou, Dimitrou eodossiovou (s níž se na provedení podíleli Andrew Schroeder, Federica Bragaglia, Massimiliano Pisapia, Luigi Albani, Giorgio Valerio, Tomasso Norelli a Orchestr a sbor Hudebního festivalu v Bergamu v čele s Marcellem Rotou), uvádí v těchto dnech pod objednacím číslem 8.660222-23 na trh firma NAXOS OPERA(CLASSIC). Doporučujeme! V době, kdy měl Joshua v Londýně (Covent Garden, 1748) premiéru, byl Georg Friedrich Händel (1685-1759) na absolutním vrcholu svých tvůrčích sil. Přesně o 260 let později toto starozákonní drama nastudoval Peter Neumann s Kolínským komorním sborem, souborem Collegium Cartusianum a především vynikajícími sólisty (James Gilchrist – tenor, Konstantin Wolff – bas, Muung-Hee Hyun – soprán, Alex Potter – alt, Georg Poplutz – tenor). Navazuje tak na úspěch předešlých händelovských nahrávek u MDG (Saul; Susanna; eodora; Belshazzar; Athalia). Titul vychází pod objednacím číslem MDG 3321532 u firmy DABRINGHAUS UND GRIMM (CLASSIC). Doporučujeme! Současník J. S. Bacha a G. Ph. Telemanna, Johann Christoph Graupner (1683-1760), byl již za svého života nejen uznávaným a velmi plodným skladatelem velkých vokálních i orchestrálních děl, ale také vyhledávaným cembalistou. Dnes je jeho dílo téměř zapomenuto. Japonská cembalistka Naoko Akutagawa nastudovala tři jeho cembalové partity (A dur, c moll a f moll „Zimní“), které doplňuje Chaconna A dur. Pod objednacím číslem 8.570459 vydává firma NAXOS (CLASSIC). Členové souboru Parnassi Musici, kteří hrají výlučně na dobové nástroje, pro nás objevili čtyři triosonáty (č. 2, 4, 5 a 6) a jeden Koncert pro fagot, dvoje housle, violu a basso continuo českého houslisty, dirigenta a skladatele Jana Křtitele Jiřího Nerudy (cca 1707-cca 1780), pocházejícího z Prahy, kde se mu také dostalo hudebního vzdělání. Později odešel do drážďanského dvorního ansámblu, kde si ho vážili jako

revue hudební ch nosi  " houslisty, dirigenta a koncertního mistra. Složil osmnáct symfonií, čtrnáct instrumentálních koncertů, dvanáct triosonát, duchovní hudbu i operu nazvanou „Les Troqueurs“. Jeho sonáty se nesou v galantním stylu, který byl pro 18. století typický. Koncert s fagotem nastudoval se souborem Parnassi Musici Sergio Azzolini. Titul vychází pod objednacím číslem CPO 777383 u německého vydavatelství CPO (CLASSIC). Doporučujeme!

ně respektován a na druhé kritizován: díla, která dirigoval, byla na svou dobu příliš moderní, během padesátých let mnohdy nechával hrát sóla černochy a často vyjadřoval své politické postoje příliš přímočaře a otevřeně – například odmítl nabídky od komunistů na dirigování v Praze, přestože byl původem Čech. Poprvé se vrátil do rodné země v roce 1990, aby na Pražském jaru dirigoval Smetanovu Mou vlast v rámci oslav politických změn.

Americký skladatel Charles Ives (1874-1954) byl velice inovativním autorem, jehož neotřelé a spontánní kompoziční techniky inspirovaly atonální metody Schönberga, Berga a Weberna, ale také radikální experimentalismus skladatelů druhé poloviny 20. století. Firma NAXOS (CLASSIC) představuje již třetí svazek edice věnované jeho písním (Harpalus; He Is ere!; Her Eyes; Her Gown was of Vermilion Silk; His Exaltation; e Housatonic at Stockvridge; Hymn; Hymn of Trust; I Hear A Tone; In Summer Fields; Kären; In e Alley; e Last Reader; Luck and Work aj.). Na nahrávce, vydané pod objednacím číslem 8.559271, se podílela řada vynikajících interpretů, jako např. Janna Baty – mezzosoprán, Lielle Berman – soprán, Daniel Trevor Bircher – baryton, Patrick Carfizzi – baryton aj.)

Klavírní kvarteto Aperto nastudovalo pro firmu NAXOS (CLASSIC) první svazek kompletních smyčcových trií a klavírních kvartetů Maxe Regera (1873-916), které vycházejí z německého romantismu a neoklasicistních inspirací (Smyčcové trio a moll, op. 77b – Gernot Süssmuth – housle, Stefan Fehlandt – viola, Hans-Jakob Eschenburg – violoncello; Klavírní kvartet d moll, op. 113 – Gernot Süssmuth – housle, Hans-Jakob Eschenburg – violoncello, Frank-Immo Zichner – klavír, Felix Schwarz – viola). Reger psal pod vlivem Johannese Brahmse a sám byl nejen prvotřídním cellistou, ale také vynikajícím klavíristou. Titul vychází pod objednacím číslem 8.570785.

Mieczyslaw Karlowicz (1876-1909) se řadí i přes svou předčasnou smrt (při lyžování jej zasypala lavina) k předním polským skladatelům své generace. V posledních letech svého života se zabýval cyklem šesti symfonických básní. Tři z nich ((Stanislaw i Anna Oswiecimowie; Rapsodia litewska; Epizod na maskaradzie) se objevují na nahrávce firmy NAXOS (CLASSIC) ve světové premiéře (8.570452). Tato pozdně romantická díla se vyznačují především barvitou a nápaditou orchestrací a neotřelou harmonií. Pro Naxos je nastudoval vynikající polský dirigent Antoni Wit s Varšavskou filharmonií. Rodák z Neapole, Mario Pilati (1903-1938), patřil vedle Dallapiccoly, Scelsiho, Roty a Petrassiho ke generaci silných osobností italské hudby 20. století. Na svém kontě má řadu skladeb komorních, vokálních i orchestrálních. Stejně jako jeho současníky, i Pilatiho přitahovala instrumentální hudba minulosti, a to především italská. Příkladem může být jeho neoklasicistní Suita pro smyčce a klavír z roku 1925, kterou společně s Koncertem pro orchestr C dur a Tří skladeb pro orchestr v těchto dnech vydává pod objednacím číslem 8.570873 v podání klavíristy Tomáše Nemece a Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu v čele s Adrianem firma NAXOS (CLASSIC). Rafael Kubelík je považován za jednoho z nejvýznamnějších dirigentů druhé poloviny 20. století, jehož hudební portrét vydává v současnosti pod katalogovým číslem 231668-354 firma MEMBRAN (B.M.S.). Portrét zahrnuje uznávané nahrávky, pořízené v letech 1946 až 1954 s prvotřídními orchestry jako je např. Chicago Symphony Orchestra, Česká filharmonie nebo Vídeňská filharmonie. Kubelík byl na jedné stra-

Ve spolupráci s Krajem Vysočina připravuje společnost ARCODIVA nový kompaktní disk s nahrávkou koncertu z loňského festivalu Hudba tisíců – Mahler Jihlava 2007. Na kompaktním disku UP 0108, který se na trhu objevil na konci srpna, jsou skladby Richarda Strausse (Don Juan), Ericha Wolfganga Korngolda (Houslový koncert) a Gustava Mahlera (Fünf Rückert-Lieder). Jako sólista účinkuje František Novotný, zpívá Karla Bytnarová, Filharmonii Brno diriguje Martin Turnovský. I v letošním ročníku bude pořízen záznam jednoho z koncertů – organizátoři vybrali vzhledem k letošnímu stému jubileu světové premiéry Mahlerovu Symfonii č. 7 v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu a dirigenta Jiřího Stárka. V edici NAXOS HISTORICAL (CLASSIC) vychází nyní program, se kterým Wilhelm Furtwängler kdysi na předních hudebních pódiích Evropy exceloval. Jedná se o nahrávky z let 1948 a 1942, a sice Brahmsovu Symfonii č. 2 D dur, op. 73 (jedinou komerční nahrávku svého druhu), kterou nastudovala Londýnská filharmonie, a Brucknerovu Symfonii č. 7 E dur, jíž se ujali Berlínští filharmonikové. Titul vychází pod objednacím číslem 8.111000. Doporučujeme! Další díl edice věnovaný Schönbergovým skladbám v podání Roberta Craa (nositele prestižního ocenění Cannes International Prix du Disque, jehož nahrávky Schönberga, Weberna a Varèse jsou považovány za referenční) představuje díla zkomponovaná během let 1902-1909. Schönbergovu polyfonní symfonickou báseň Pelleas und Melisande (1902), často srovnávanou se stejnojmennou operou Claudea Debussyho, vycházející ze stejného textu Maurice Maeterlincka, a monodrama pro soprán a velký orchestr Erwartung, op. 17 (1909), jehož sólový part nastudovala Anja Silja. CD vyšlo původně na značce Koch International Clas-



sics, nyní jej najdeme pod objednacím číslem 8.557527 u firmy NAXOS OPERA (CLASSIC). Doporučujeme! SACD Friedrich Nietzsche – Kompletní dílo pro klavír (60189-215) poprvé představuje i skladby velkého filozofa. Hudba byla pro něj totiž důležitá součást života: „Život bez hudby je jednoduše omyl, námaha, vyhnanství“. Nietzsche byl nadaný muzikant, především skvěle improvizoval na klavír. Jeho skladby byly zároveň současníky kritizovány, ale ti také potvrdili, že melodiku zvládal skvěle, což se odrazilo hlavně v jeho dvou písních a klavírní sonátě. Nahrávka obsahuje Nietzscheho kompletní klavírní dílo, tak jak se dochovalo, a kromě dokončených skladeb ji klavírista Michael Krücker doplnil rovněž o fragmenty miniatur v délce aforismů, což byla Nietzscheho oblíbená literární forma při psaní filozofických děl. Michael Krücker si vybral fragmenty, které, ačkoliv nejsou dokončeny, mají jistou vnitřní hudební přesvědčivost. Většina klavírních miniatur, které jsou na tomto nosiči vydány poprvé, pochází z let 1861-1865, z dob Nietzscheho studií na univerzitě. Jedná se o skutečně kompletní dílo, které si nenechte ujít. Pod katalogovým číslem 60189-215 vychází u labelu NCA (B.M.S.). Hamburk si od počátku 17. století vytvářel svůj vlastní obranný styl. V roce 1619 byla vytvořena stálá organizace – civilní obrana, která měla tento úkol na starost. Jejími vrcholnými představiteli bylo 57 kapitánů. Právě pro ně psal každý rok v letech 1723-1767 speciální hudbu Georg Philipp Telemann (1681-1767) s titulem „Bürgerkapitänmusiken“. Spíše než o příležitostné skladby se jedná o nádherná oratoria, která si rozhodně zaslouží pozornost dnešních posluchačů (Oratorium „Freuet euch des Herrn, ihr Gerechten“; Serenata „Geliebter Aufenhalt beglueckter Stille“). Alegorické texty mají téměř vždy souvislost s městem Hamburkem. Titul vychází v nastudování sólistů (Magdalena Podkoscielna, Andreas Post, Matthias Vieweg, Ekkehard Abele) a souboru Telemanisches Collegium Michaelstein, řízeného Ludgerem Rémym pod objednacím číslem CPO 777176 u firmy CPO (CLASSIC). Doporučujeme! Trionfo del tempo e del disignanno/ Triumf času a pravdy je opravdovým mezníkem barokní hudby. Jedná se o Händelovo první oratorium, „produkt“ jeho italského období, plný mladického elánu a virtuozity. Libreto Benedetta Pamphiliho nese morálně-náboženský apel. Jedná se o již druhou nahrávku skvělého italského souboru Academia Montis Regalis, který dobře známe z jeho působení u francouzského vydavatelství Opus 111. Účinkují Roberta Invernizzi – soprán, Kate Aldrich – mezzosoprán, Martin Oro – kontratenor, Jörg Dürmüller – tenor a Academia Montis Regalis v čele s Alessandrem de Marchim. Titul pod objednacím číslem CDA 67681-82 vydává firma HYPERION RECORDS (CLASSIC). Doporučujeme! Zpracovala Hana Jarolímková



r e v u e h u d e b ních no si"

ALIA VOX AVSA 9856 A+B Francisco Javier (1506–1553). La Ruta de Oriente Hespèrion XXI, La Capella Reial de Catalunya, Hiroyuki Koinuma, Ichiro Seki, Yukio Tanaka, Prabhu Edouard, Ken Zuckerman, Montserrat Figueras, Jordi Savall – dirigent Nahráno ve studiu Colegiata de Cardona (Katalánsko) v prosinci 2006 a v únoru až v dubnu 2007 a v opatství Fontfroide (Francie) v červenci 2007, hudební režie Nicolas de Beco. 2 SACD Celkový čas 154:43  Jan Baťa Málokteré hudební vydavatelství věnuje takovou péči svým titulům, jako je tomu právě u labelu Alia Vox proslulého katalánského hudebníka Jordiho Savalla. Dvojice Super Audio CD v působivé knize s názvem Francisco Javier (1506–1553). La Ruta de Oriente je vedle nedozírné řady „obyčejných“ CD již třetím velkým projektem, v němž hraje podstatnou roli nejen samotná nahrávka, ale též doprovodný materiál ve formě vázané knihy. Po rytíři smutné postavy Donu Quijotovi a objeviteli Kryštofu Kolumbovi tak přišla na řadu neméně výjimečná a důležitá osobnost evropské renesanční kultury, svatý František Xaverský. Nahrávku tohoto dvoudiskového kompletu zapříčinilo několik okolností, především však 500. výročí světcova narození. Svatý František Xaverský, spoluzakladatel jezuitského řádu, svým životním osudem beze zbytku naplnil ideu skutečné univerzality katolické církve, když se jako misionář roku 1541 vypravil z Lisabonského přístavu kolem Afriky do Indie, dále na Ceylon, Sumatru, do Japonska a Číny, kde ho zastihla smrt. Díky neúnavnému šíření křesťanství na Dálném východě bývá též nazýván apoštolem Indie. Roku 1622 byl společně se zakladatelem jezuitského řádu Ignácem z Loyoly prohlášen za svatého. Svatý František Xaverský se narodil do velmi neklidné doby, plné radikálních změn jak v politice, tak v duchovní kultuře celé Evropy. Roku 1517 se ve Wittenberku rodí reformace, šířící se o překot celou Evropou. Jako reakce na úspěchy nového reformního náboženské-

ho hnutí vzniká právě jezuitský řád a konečně v Tridentu se roku 1543 schází koncil, jenž má dát církvi nové podněty k duchovní obrodě a zejména obraně proti protestantství. V tomto politickém, intelektuálním a kulturním kvasu vyzrávala osobnost svatého Františka Xaverského ke svému povolání. Rozmanitost podnětů, jež na světce mohly působit, se snaží představit i recenzovaný titul. Bezmála třísetstránková výpravná vázaná kniha se dvěma chlopněmi na disky skrývá komentář ve španělštině, francouzštině, angličtině, němčině a katalánštině. Čtyřicetistránkový text je rozdělen na několik částí – úvodní slovo Jordiho Savalla o pohnutkách ke vzniku nahrávky, komentář Rui Vieira Neryho o interpretaci staré hudby a vlastní průvodní slovo k nahrávce z pera Manuela Forcana. Ten si všímá nejen životopisu svatého Františka, ale též celkové evropské situace v první polovině 16. století, následné protireformace a nevynechává ani situaci na Dálném východě. Forcanův komentář je doplněn autentickými svědectvími té doby – ukázkami z děl Erasma Rotterdamského (Chvála bláznoství), Machiavelliho (Vladař), Tomáše Mora (Utopia), Martina Luthera (95 tezí), nechybí zakládací listina jezuitského řádu, úryvek papežské buly Regiminis militantis Ecclesiae, jímž byl církevně povolen, dále ukázky z islámských, hinduistických a budhistických spisů, to vše propojené autentickými slovy samotného světce prostřednictvím jeho korespondence. Nutno říci, že touto výbavou výrazně překračuje album rámec běžný v gramofonovém průmyslu a činí si nároky na velmi užitečnou pomůcku pro všechny, kdo se chtějí o toto období hlouběji zajímat. Koncepce nahrávky vychází ze Savallova osvědčeného modelu, použitého např. na albu „Carlos V“. Dvě skladby ze zmíněného disku ostatně použil i tentokrát (anonymní Pavana „La Bataglia“ a Sanctus ze mše Mille regretz Cristobala de Morales). V dramaturgii se jedná o kombinaci důležitých životních okamžiků světcova života a evropských kulturně-politických událostí. V našem případě však do tohoto konceptu vstupuje nový prvek, a tím je etnická hudba, tedy hudba národů, s nimiž se svatý František na své misijní pouti do Číny setkal. To dává do jisté míry možnost blíže nahlédnout do situace setkávání po všech stránkách zcela odlišných kultur. První disk, věnovaný hudbě evropské, v závěru přechází k africké hudbě, disk druhý je zaměřen na tradiční japonskou hudbu a projevy křesťanských komunit na Dálném východě. Evropskou hudbu skvěle interpretují Savallovy dvorní soubory Hespèrion XXI a La Capella Reial de Catalunya, etnická hudba byla svěřena hostům – Dris El Maloumi (oud), Lahoucine Baquir (bicí), Ken Zuckerman (sarod), Prahbu Edouart (tabla), Hiroyuki Koinuma (šinobue, nokan), Yukio Tanaka (zpěv, biwa), Ichiro Seki (šakuhači) a Masako Hirao

(viola de arco baja). Vedle evropské duchovní a světské hudby zaznívají vlastní hudební projevy různých etnických kultur, ale také domorodá reakce na evropský hudební import poutnických písní. Savallovu desku, věnovanou životu svatého Františka Xaverského, by neměli pominout ti, kdo chtějí poznat široké souvislosti hudební kultury 16. století nejen v Evropě, ale i ve světě. I přes vyšší cenu se investice do tohoto titulu rozhodně vyplatí.

RADIOSERVIS CR0399-2 Ludwig van Beethoven: Koncert C dur pro klavír, housle a violoncello, op. 56, Johannes Brahms: Koncert D dur pro housle a orchestr, op. 77 Rumi Itó – klavír, František Novotný – housle, Michal Kaňka – violoncello Pražská komorní filharmonie, řídí Jiří Bělohlávek Nahráno digitální záznamovou technikou ve Dvořákově síni pražského Rudolfina ve dnech 3.–4. 1. 2003 (Beethoven) a 7.–8. 11. 2002 (Brahms), hudební režie Jiří Gemrot, zvuková režie Václav Roubal. Celkový čas 75: 13  Miloš Pokora Tato před pěti lety nahraná, ale teprve letos distribuovaná nahrávka z edice Českého rozhlasu je věnována výhradně velkým repertoárovým dominantám. Japonsko-česká sestava interpretů by se mohla jevit na první pohled jako účelová, medailónky jednotlivých aktérů však prozrazují, že jde o konstelaci podloženou delšími zkušenostmi ze společného vystupování, která v případě japonské pianistky Rumi Itó, cellisty Michala Kaňky a houslisty Františka Novotného trvají už bezmála 20 let. Obě vybrané skladby jsou nahrány ve Dvořákově síni Rudolfina, tedy v sále, který je všemi důvěrně znám, tím víc mě překvapují určité zvukové zvláštnosti tohoto CD, zejména pokud jde o snímek Beethovenova Trojkoncertu, op. 56. Zatímco precizně hrající, vláčně frázující a co se týče poměru jednotlivých složek vzorně témbrově vyvážená Pražská komorní filharmonie se z CD ozývá v přirozeném zvuku, jak jsme na to zvyklí z koncertní síně, zní sólistické trio trochu nepřirozeně. Jak housle, tak cello a především klavír se ozý-

vají až příliš z popředí a zejména nadmíru rozrezonovaný zvuk basových poloh klavírního partu (například v oné tvrdošíjně vygradované fortissimové partii nad předlouhou prodlevou basových sextol v klavíru) „čitelnost“ jednotlivých linek znejasňuje. Jinak ovšem tato hudba skutečně dýchá. Jak Novotný, tak Kaňka dovedou i ve stupnicových bězích „zpívat“ a spolu s klavíristkou se roztomile s jednotlivými frázemi doslova mazlí. Zvlášť působivý okamžik přichází hned v expozici 1. věty, kde do průběhu hudby vstupuje imitační hra staccatových triol, a také další rozvíjení věty nepůsobí díky neustálé hře s agogikou ani drobet strojově. Largo se odvíjí v nádherně uceleném oblouku a se zvláštně tajemnými momenty v klavíru a z Ronda alla Polacca vyzařuje rozkoš z brilance. Na nahrávce Brahmsova Houslového koncertu je znát, že je tu angažován menší orchestr. Jeho výsledný témbr je však, stejně jako v Beethovenovi, pod Bělohlávkovým vedením ideálně vyvážený, sóla dřevěné harmonie doslova hovoří, dechové chorusy nastupují s „varhanní“ přesností a precizně hrající smyčce (všimněme si vzácně zřetelně slyšitelných přiznávek ve finální větě) mají ve všech polohách nádherně kultivovaný zvuk. Specifickým rysem tohoto snímku je volnější tempový plán, jímž se Bělohlávek vciťuje do romanticky plastického pojetí sólisty Františka Novotného. Je to trochu jiný Brahms, nestavějící v akordických rozkladech a akcentovaných frázích za každou cenu na odiv onu obvykle vnímanou efektní houslistickou dravost, zato básnivější i tajemnější, i když například Adagio chápe Novotný překvapivě cudněji, než bychom po 1. větě čekali. Co se detailnějšího pohledu týče, zaslouží si zvláštní zmínku sólistčina vlasově čistá intonace a zvuková plnost vícehmatů. Zvlášť silné okamžiky přináší kadence nebo do andělských poloh stoupající závěrečná kantilénová spirála 1. věty a jímavé, ideálně přesvědčivé vyústění Allegra giocosa. Buklet s podrobnými medailónky interpretů postrádá informace o nahraných skladbách.

EDITIONS HORTUS 053 Prague, l`âge d`or baroque Josef Ferdinand Norbert Seger: Preludium a fuga C dur, Fantazie a fuga d moll, Preludium a fuga c moll, Toccata a fuga d moll, Fu-

ga h moll, Toccata a Fuga pastorale; Johann Caspar Ferdinand Fischer: Aria; Johann Kaspar Kerll: Canzona III d moll; Gottlieb eophil Muffat: Aria sub elevatione; Karel Blažej Kopřiva: Fuga d moll supra cognomen DEBEFE Pavel Kohout – varhany Nahráno ve dnech 19.–21. 9. 2007 na historických varhanách pražského kostela Panny Marie před Týnem, hudební režie Jaroslav Tůma, zvuková režie Roger Lenoir, příprava a ladění nástroje Hans-Wolfgang eobald. Celkový čas 63:47  Miloš Pokora Pokud bychom chtěli charakterizovat toto CD jedinou věrou, nabízela by se slova, že jde především o chválu varhan pražského chrámu Panny Marie před Týnem, které byly v roce 2000 rekonstruovány a jejichž historie sahá až do 17. století, a teprve v druhém, ovšem stejně důležitém plánu, o poctu věhlasnému českému varhannímu improvizátoru a skladateli 18. století, Josefu Ferdinandu Norbertu Segerovi. I na posloupnosti prezentovaných skladeb je znát, že mladému varhaníkovi Pavlu Kohoutovi, dnes již mezinárodně renomovanému odchovanci doc. Jaroslava Tůmy z Hudební fakulty AMU a vítězi hned několika světových varhanních soutěží, šlo o smysluplnou, výmluvně tematicky koncipovanou nabídku, přinášející vedle emotivního zážitku poučení. Co nás upoutá už při prvním poslechu, je skutečnost, že Segerova výrazově plastická hudba, obklopená skladatelovými předchůdci i současníky, zde zní ve velmi tvárné zvukovosti a v až nebývale pestrém témbrovém rouchu; nic se tu mechanicky neopakuje, každá skladba využívá jiného vynalézavého rejstříkování. Působivý je i gradační oblouk této nahrávky, uvedené zvlášť mistrovsky komponovaným Segerovým Preludiem a fugou C dur, které nádherně demonstruje akustický prostor chrámu, a uzavřené dravě monumentální Fugou d moll, označenou dedikačním přívlastkem „supra cognomen DEBEFE“, od citolibského mistra Karla Blažeje Kopřivy. Po vstupní skladbě následuje jako sugestivní kontrast Segerova Fantazie a fuga d moll, která zní vzhledem k tomu, že jde o barokní hudbu, až překvapivě něžně, stejně jako poeticky dušná a hned zase působně zvonivá Aria chebského rodáka Johanna Caspara Ferdinanda Fischera. V Canzoně III Johanna Kaspara Kerlla nás obzvlášť okouzluje stříbřitý témbr diskantů, podivuhodnou rejstříkovou plasticitu vnímáme i v dalších Segerových skladbách, z nichž kratičká Fuga h moll jakoby se pojednou ozývala z jiného světa. Překvapuje představivost Fuxova žáka Gottlieba eofila Muffata, jehož Aria sur Elevatione se už blíží k moderním variacím charakterizačního typu. Velmi sympatická je cudnost této nahrávky – Pavel Kohout zůstává ve službě prezentované varhanní hudbě pokorný a cudný, ne-

pomáhá si tolik svádivým efektem monumentálně rozvířených plén, volí spíš cestu „komorního“ zplastičnění barokní polyfonie a při neustálém kouzlení s rejstříky jako by byl ve svém pravém živlu. Možná, že v některých momentech by se mohlo s jeho postupy diskutovat – zejména tam, kdy se některý obzvlášť výrazný rejstřík ozývá až příliš na úkor zřetelnosti ostatních hlasů (např. ve fugovém dílu Segerovy Toccaty a fugy d moll), ale stále jde o interpretaci zasvěcenou a po všech stránkách prožitou. Ozdobou tohoto CD je vzorně připravený tříjazyčný buklet s vyčerpávající informací o skladbách, doplněnou varhaníkovými poznámkami k interpretačnímu pojetí a vzácně podrobným popisem varhan, na nichž byla tato nahrávka realizována.

PŘEHLÍDKA KONCERTNÍHO UMĚNÍ 2008 14. 10. – 14. 11. 2008 Lichtenštejnský palác – Sál B. Martinů úterý 14. 10. 2008 / 19:30 hod. J. S. Bach: Duchovní písně a árie z Schemelliho zpěvníku, BWV 439-507 (výběr) Cembalová improvizace J. Suk: Meditace A. Zemlinský: Smyčcový kvartet č. 1 Účinkují: Klára Vlahačová-Kartáková – zpěv Petr Šefl – cembalo Zemlinského kvarteto

středa 5. 11. 2008 / 19:30 hod. F. Schubert: Sonáta B dur pro housle, violoncello a klavír L. Koželuh: Sonate II pour le clavecin ou pianoforte avec l´accompagnement d´un violin et violoncelle obligé J. Haydn: Trio I G dur O. Mácha: Hudba krásných srnců W. A. Mozart: Kvintet D dur, KV 575 Účinkují: Adéla Štajnochrová – housle Hana Fleková – violoncello Monika Knoblochová – kladívkový klavír Pražské dechové kvinteto

pátek 7. 11. 2008 / 19:30 hod. Produkce Zdeněk Hnát, vydáno v licenci SUPRAPHON MUSIC 2006 Ludwig van Beethoven: Grosse Sonate Nr. 29 B dur, op. 106. Zdeněk Hnát – klavír Nahráno ve Dvořákově síni Rudolfina, Praha, 17. – 18. 6. 1978, hudební režie Jaroslav Rybář, zvuková režie Václav Zamazal. Celkový čas 45:00. Produkce Zdeněk Hnát, vydáno v licenci SUPRAPHON MUSIC 2006 Robert Schumann: Kreisleriana, op. 16, Jan Klusák: Rondo, Johannes Brahms: Osm klavírních kusů op. 76 Zdeněk Hnát – klavír Nahráno v kostele sv. Vavřince v Praze 5. a 6. 12. 2005 (Schumann) a 10. a 24. 4. 2006 (Klusák, Brahms), hudební režie Jiří Gemrot, zvuková režie Jan Lžičař, příprava klavíru Ivan Sokol. Celkový čas 75:05.  Ivan Poledňák Jméno Zdeněk Hnát rozhodně není nějak zaváto prachem, nicméně

L. v. Beethoven: Sonáta Es dur F. Chopin: Nocturno cis moll Polonéza As dur M. Bruch: Romantické kusy W. A. Mozart: Trio Es dur Účinkují: Milan Sekera – klavír Jiří Tomášek – housle Lubomír Malý – viola

pátek 14. 11. 2008 / 19:30 hod. J. L. Dusík: Sonáta g moll, op. 10 č. 2 B. Smetana: Výběr z Českých tanců B. A. Wiedermann: Toccata a fuga f moll J. Klička: Legenda D dur J. Teml: David a Goliáš pro flétnu a varhany J. S. Bach: Passacaglia c moll, BWV 582 Účinkují: Karel Friesl – klavír Kateřina Jansová – flétna Irena Chřibková – varhany

Koncerty pořádá Společnost koncertních umělců při Asociaci hudebních umělců a vědců Praha



r e v u e h u d e b ních no si"

protože tento vynikající klavírista a klavírní pedagog není dnes slyšet v živých koncertech i v nových nahrávkách příliš často, snad by bylo vhodné připomenout několik údajů charakterizujících dráhu a tvorbu tohoto umělce. (A snad je možné i uvést, že Hudební rozhledy přinesly v roce 2002 v čísle 10 můj poměrně rozsáhlý materiál, v němž se umělec vyjadřoval nejenom ke své kariéře, ale také shrnoval své zkušenosti tvůrčího umělce i pedagoga.) Hnát se narodil roku 1935 v Liberci a jeho začátky jsou spjaty se jménem jeho pedagoga Jaroslava Hau a, vynikajícího příslušníka kurzovské pianistické školy. Není proto divu, že i Hnát se dal tímto směrem a pokračoval ve své umělecké přípravě na Hudební fakultě AMU v Praze u Ilony Štěpánové-Kurzové; studium dokončil roku 1957 s programem ze skladeb Bacha, Beethovena, Chopina, Smetany a Proko eva, což předznamenalo i jeho příští repertoárové zaměření. Vzápětí přišel první a rozhodující úspěch – Hnát získal roku 1957 první cenu ve III. Mezinárodní klavírní soutěži Pražského jara, když jako vítěz skvěle zahrál tehdy zdaleka ještě tak neprosazený Dvořákův Klavírní koncert g moll. Toto vítězství mu přineslo možnost aspirantury u zřejmě nejpřednějšího pedagoga proslulé ruské klavírní školy, Genricha Nejgauze (dnes psán častěji jako Heinrich Neuhaus) v letech 1957–60, kterou absolvoval s vynikajícím prospěchem. (Je však možné, že skutečnost, že své pražské vítězství neproměnil ihned v nějaká impresivní koncertní zahraniční turné, nebyla pro souvislost jeho kariéry a její vnější lesk tím nejšťastnějším řešením; Hnát tím také jakoby trošku vypadl z domácí tradice...) Nicméně v dalších letech byl Hnát hodně vidět a hlavně slyšet: absolvoval třeba desítku sólových recitálů v Dvořákově síni Rudolfina, zahrál sedm koncertů s orchestry ve Smetanově síni, spolupracoval s řadou umělců v komorním repertoáru; absolvoval domácí i zahraniční turné, realizoval řadu nahrávek pro rozhlas, nahrál pro Supraphon deset LP desek s velmi cenným repertoárem. Výrazná a významná byla i Hnátova činnost pedagogická, kdy působil na Pražské konzervatoři a pak, od sklonku osmdesátých let, na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde získal profesuru a byl i vedoucím katedry klávesových nástrojů. Teď však k pojednávaným CD, jimiž Hnát vstupuje po určité odmlce do světa nahrávek. To první vlastně představuje zvukově upravenou reedici dávnější nahrávky jednoho z jeho stěžejních repertoárových čísel, Beethovenovy sonáty B dur, op. 106 (Hammerklavier). Tuto nesmírně komplikovanou a obtížnou skladbu studoval Hnát ještě u Nejgauze (jeho učitel mu za provedení nadšeně gratuloval, jak dosvědčuje faksimile jeho dopisu v bookletu CD) a hrával při svých koncertech v Moskvě a po návratu i doma (např. v cyklu KJ FOK roku 1961). Hnát se ke skladbě vracel znovu

a znovu a provedl ji například v cyklu České filharmonie roku 1977 a pak rok nato ji nahrál pro Supraphon. Mohlo by se zdát, že nemá mnoho smyslu poslouchat nahrávku z roku 1978 a psát o ní, avšak opak je pravdou. Důvody jsou přinejmenším dva. Zaprvé je třeba pochválit realizátory CD za zdařilý zvukový převod; vše je slyšet do nejmenších a nejjemnějších detailů a uplatňuje se přitom celková zvuková a hlavně myšlenková architektura. A to je to zadruhé: Hnát je niterně položen do této Beethovenovy hudby, ale neztrácí se v ní, má stále přehled a nadhled, buduje ji. Má naprostou nadvládu nad technikou, všechno, i to, co u někoho jiného (třeba ve staré nahrávce Alfreda Schnabela, jehož ceněné, dnes historické nahrávky jsou nově vydávány – viz komplet sonát na desíti CD) působí alespoň místy jako schválnosti a obtížně zdolávané a krocené krkolomnosti, je u Hnáta právě jen a jen nádhernou a jaksi samozřejmou hudbou. Poslouchal jsem při této příležitosti i nové snímky Kempffa a Barenboima, a troufám si říci, že tato Hnátova se jim (ne-li již zcela pokud jde o zvuk CD, ale určitě pokud jde o hudební pojetí a pianistickou realizaci) přinejmenším vyrovná. Druhé CD přináší jakýsi mikropohled do dnešního Hnátova hudebního a vlastně i duchovního, uměleckého světa. Přináší dvě skladby z 19. století s jeho romantismem a klasicko-romantickou syntézou (Schumann a Brahms) a jednu skladbu současného českého autora, Jana Klusáka. V Schumannovi a Brahmsovi je opět vše jakoby samozřejmé: Schumannovy ostré kontrapozice virtuózní brysknosti a jemné lyriky vyznívají jako cosi naprosto logického, oduševnělého, hudebně básnivého (jen se mi nezdá ostré technicko-zvukové nasazení vstupu do skladby), Brahmsův cyklus (na CD jaksi příliš těsně „přilepený“ k předchozí skladbě) je ve své určité nevirtuóznosti v Hnátově podání opravdovým niterným muzicírováním, plným jemné, jemně odstiňované a nebanální citovosti, ale i hudebního vtipu. Hnát je neúprosným zastáncem naprosté technické dokonalosti, úhozové diferencovanosti a to všechno zde přichází ke svrchovanému uplatnění. Nahrávka skladby, kterou Klusák napsal roku 1967, je jako překvapivý kontrast vložena mezi obě zmíněná díla, a může být repertoárovým překvapením jen pro toho, kdo neví, že oba umělci jsou ze stejné generace, že byli spolužáky na HAMU a že Hnát byl prvním interpretem skladby, která spojuje momenty důsledné prokomponovanosti s využitím aleatoriky. Hnát dokazuje, že je doma i v této hudební oblasti a je převelice dobře, že tak pozoruhodnou skladbu předkládá znovu publiku. Toto druhé CD, nahrané v letech 2005 a 2006 a, bohužel, vydané až s nemalým zpožděním a politováníhodně jen jakousi producentskou svépomocí, dokazuje (třeba vedle posledního poněkud „záskokového“, leč výtečného recitálu v Rudolfinu), že Hnát

ze svého umění nic nezapomněl, a demonstruje, že by jeho výraznější přítomnost v koncertním i nahrávacím dění byla velice žádoucí. A jen tak na okraj výrobních a distribučních problémů s „nestandardně“ vydanými nahrávkami: tato dvě CD jsou k mání, pokud vím, teprve nedávno a zatím jen v Praze, tedy v prodejně VIA MUSICA (na Staroměstském náměstí 14), v Rudolfinu a ve Smetanově muzeu…

SUPRAPHON SU 5865-2 NAXOS HNH INTERNATIONAL Ltd. 8.550744 P 1994 Henryk Wieniawski: Violin Showpieces Souvenir de Moscou, op. 6, Capriccio–Valse E dur, op. 7, Variace na vlastní téma, op. 15, Polonaise brillante, op. 4 č. 1, Le carneval russe, op. 11. Humoreskní improvizace a variace, Gigue e moll, op. 23, Saltarello, Mazurka, op. 19 č. 2 Le Menetrier, Mazurka, op. 19 č. 1 Obertass, Mazurka, op. 12 č. 2 Chanson Polonaise, Mazurka-Kujawiak, Legenda, op. 17, Scherzo Tarantella g moll, op. 16 Marat Bisengaliev – housle, John Lenehan – klavír Nahráno 11.–14. 12. 1992 v Kapli na Rosslyn Hill v Hampsteadu, Londýn, hudební a zvuková režie Simon Fox, produkce Murray Khouri. Celkový čas 68:28

 Rafael Brom Populárně vyhlížející titul vydavatelství Naxos je sestavený ze slavných přídavků jediného skladatele – polského houslisty a skladatele 19. století Henryka Wieniawského. Ten působil nějaký čas na Petrohradské konzervatoři (odtud také některé skladby ruské provenience) a to ještě dříve než do tohoto ústavu vstoupil Leopold Auer, dnes považovaný za zakladatele ruské houslové školy. Tato historická nepřesnost dokonale zastínila fakt, že oním zakladatelem byl skutečně a oprávněně polský hudebník. Jeho populární kusy natočil houslový virtuos současnosti z dalekého Kazachstánu – Marat Bisengaliev. Brilantní houslový sólista je přirovnáván ke slavnému belgickému virtuosovi Eugènu Ysaÿovi – je to prý Ysaÿe posledních dnů. Takto ho pojmenoval americký žurnál Fanfára. A tato vizitka potvrzuje, že Bisengaliev pro-

nikl na světová pódia. Světový tisk zdůrazňuje, že „jeho hra chytá za srdce a je jen novým návratem do oblíbeného, po mnoho desetiletí ve stínu přežívajícího racionálního, neustálým cvičením vybroušeného stylu“. V tomto duchu předvedl Bisengaliev, co recenze popisují – je to opravdu chytlavá interpretace, obohacená o špílce bravurních virtuosů, včetně glisandových přechodů melodie, ritardanda, flažoletů a akcentů. Poslechneme-li si Mazurku – Kujavjak Henryka Wieniawského, seznáme, že úvodní snivá nálada, tempově odstíněná k introdukci dílka, je nadále využívána v průběhu skladby jako odlehčení a stylizace lidového tanečního rytmu. Marata Bisengalieva uslyšíte jako technicky mimořádně disponovaného virtuosa zejména v Brilantní polonéze, op.4 č. 1. Podobnou technicky náročnou skladbou je v programu kompaktního disku vydavatelství Naxos skvostná miniatura s názvem Saltarello, nápadně podobná Paganiniho motorické skladbě s názvem Moto perpetuo. Další rychlou hudbou je třeba Scherzo Tarantella, op. 16. Mezi náladové obrázky patří další tři Mazurky, Vzpomínka na Moskvu, Ruský karneval, pozoruhodná polyfonní Gigue e moll, op. 23, dále Variace na vlastní téma, op. 15 nebo Legenda, op. 17. Ta je jednou z nejznámějších drobných houslových kompozic Wieniawského. Je to hudba proložená emocemi a Bisengaliev ji tlumočí s nejvyšším porozuměním autorovu sdělení – je to takové chopinovské adagio, tempově oživené a spíše jímavé a zadumané než žalostné, jakoby šlo o smutnou písničku. Celkem třináct drobných skladeb polského houslového virtuosa Henryka Wieniawského natočili v prosinci roku 1992 oba protagonisté Marat Bisengaliev a klavírista John Lenehen v kapli na Rosslyn Hill v Hampsteadu. Bylo to pouhý rok poté, co se Bisengaliev usadil v Anglii a debutoval tam s Beethovenovým houslovým koncertem s Královskou filharmonií Londýn. Tehdy také získal smlouvu s nahrávací společností Naxos a Marco Polo – v roce 1998 získala jeho nahrávka Mendelssohnova houslového koncertu ocenění titul roku. O rok později byl jeho projekt s houslovými skladbami Edwarda Elgara nominován na cenu časopisu Gramophone a následovaly další ceny, vyznamenání a nominace. Pro Kazachstán se stal celebritou, dostal státní cenu a založil ve své vlasti filharmonii. A jeho turné po světových pódiích pokračuje i do nejvýznamnějších či nejvzdálenějších světových hudebních končin. Má za sebou také řadu nahrávek i pro Sony BMG. Buklet Bisengalievova alba z roku 1992 od vydavatelství Naxos je dle tradice labelu prostý, informativní a nemá, bohužel, ani Bisengalievův portrét. Přesto lze konstatovat ze titul má všechny charakteristiky znamenitého a přínosného disku – vždyť Wieniawského hudba se příliš často neobjevuje ani na koncertních pódiích, ani na trhu hudebních nosičů.

pražská konzervato

vybrané koncerty, divadelní představení a další akce v období říjen 2008 – leden 2009 ŘÍJEN 2008 21. 10. Koncert Symfonického orchestru PK na festivalu Talichův Beroun | Program: Smetana, Švarcová, Dvořák; J. Zvěřina – violoncello, M. Němcová – dirigent, Beroun, Sál České pojišťovny, 19:30

LISTOPAD 2008 1. 11. Den otevřených dveří na PK | Hlavní budova, Na Rejdišti 1, Praha 1, 9:00–13:00 3. 11. Jaroslav Havlíček: Muž sedmi sester | Premiéra Divadla konzervatoře (DIK), Žižkovské divadlo, 19:00 12. 11. Koncert studentů varhanního oddělení | Sál Martinů HAMU, 19:00 13. 11. Koncert komorního orchestru PK | Program: Mozart, Beethoven, Schubert; Frédéric Lagarde (F) – klavír, F. Pospíšil – dirigent, kostel sv. Šimona a Judy, 19:30. Pořádá FOK v rámci „Cyklu mladých talentů“.

15. 11. Koncert vítězů „Concerto Bohemia 2008“ | Mimo jiné vystoupí Smyčcový orchestr PK, řídí F. Pospíšil, Žofín, 20:00

19. 11. Koncert studentů smyčcového oddělení | Sukova síň Rudolfina, 18:00 24. 11. Ede Szigligeti: Liliomfi | Premiéra Divadla konzervatoře (DIK), Divadlo Na Prádle, 19:00 29. 11. Mladý klavír | 3. ročník soutěžní přehlídky mladých klavíristů, Pálffyho palác, 10:00

PROSINEC 2008 1. 12. Koncert Symfonického orchestru PK | Program: Smetana, Švarcová, Dvořák; J. Zvěřina – violoncello, M. Němcová – dirigent, Sál Martinů HAMU, 19:30

4. 12. Koncert studentů pěveckého oddělení | Rudolfinum, Sukova síň, 18:30 14. 12. Koncert symfonického orchestru PK | Cyklus ČF „Pocta Tvůrcům“, M. Němcová – dirigent, Rudolfinum, Dvořákova síň, 19:30

17. 12. Koncert studentů varhanního oddělení | Sál Martinů HAMU, 19:30 18. 12. Koncert smyčcového orchestru a žesťového souboru PK | F. Pospíšil a B. Tylšar – dirigenti, Sál Martinů HAMU, 19:30

LEDEN 2009 15. 1. Koncert studentů varhanního oddělení | Sál Martinů HAMU, 19:30 22. 1. Koncert studentů dechového oddělení | Rudolfinum, Sukova síň, 18:30

Podrobný přehled koncertů a představení Pražské konzervatoř naleznete na

www.prgcons.cz

Hlavní město Praha, zřizovatel Pražské konzervatoře

Pražská konzervatoř,Na Rejdišti 1, 110 00 Praha 1 Telefon: 222 327 206, 222 321 833, Fax: 222 326 406 e-mail: [email protected]

ORCHESTR V NEJLEPŠÍCH LETECH!

www.kfpar.cz

SRDEČNĚ ZVEME NA KONCERTY JUBILEJNÍ 40. SEZONY 2008/2009 Zřizovatelem Komorní filharmonie je Statutární město Pardubice. Koncerty se konají za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky a Pardubického kraje. GENERÁLNÍ PARTNER

MEDIÁLNÍ PARTNER

HLAVNÍ PARTNEŘI