HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 61 cena 40 Kč. tomáš netopil Bobby MCFerrin Úspěch Bennewitzova kvarteta v Itálii

HUDEBNÍ ROZHLEDY 08

2008 | ročník 61 | cena 40 Kč

tomáš netopil Bobby MCFerrin Úspěch Bennewitzova kvarteta v Itálii

Pražská komorní filharmonie Prague Philharmonia

vás zve na svoji jubilejní 15. koncertní sezonu 2008–2009

Jakub Hrůša | Jiří Bělohlávek | Paul Goodwin | Ivan Moravec | Dagmar Pecková | Jean-Guihen Queyras | Radek Baborák | Peter Mikuláš | Jiří Bárta | Simona Houda-Šaturová A DALŠÍ

BEETHOVEN Misa solemnis | MOZART Symfonie č. 41 „Jupiter“ | COPLAND Appalačské jaro | DVOŘÁK Te Deum | MENDELSSOHN Sen noci svatojánské | DE FALLA Čarodějná láska | LIGETI Violoncellový koncert | WAGNER Siegfriedova idyla | MAHLER Chlapcův kouzelný roh | RAVEL Pavana za mrtvou infantku | BEETHOVEN Symfonie č. 9 s Ódou na radost | GUBAJDULINA Zahrada radosti a smutku A MNOHO DALŠÍ KRÁSNÉ HUDBY

První koncert již 4. září ve Španělském sále Pražského hradu s Jiřím Bělohlávkem Další mimořádné koncerty 29. září a 6. října ve Smetanově síni Obecního domu

Vstupenky na všechny koncerty a abonentní cykly v prodeji. Abonentní vstupenky zahrnují slevu až 40 % oproti ceně jednotlivých vstupenek. Abonenti cyklů A a B obdrží zdarma vstupenku na mimořádný koncert s klavíristou Ivanem Moravcem a dirigentem Martinem Turnovským.

www.pkf.cz HLAVNÍ PARTNEŘI

PARTNEŘI

tel.: 224 232 488

ob sah  Dirigent Tomáš Netopil se zatím proslavil svými pozoruhodným úspěchy spíše v zahraničí než doma. Jako absolvent kroměřížské konzervatoře, Hudební fakulty AMU a Královské akademie ve Stockholmu vstoupil do širšího povědomí poprvé roku 2002, a to svým vítězstvím v dirigentské soutěži sira George Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem. Dál to už pokračovalo jako v pohádce – hned v příštím roce mu byla totiž udělena hlavní cena americké dirigentské Akademie na letní hudební škole a festivalu v americkém Aspenu a v roce 2005 byl na témže festivalu jmenován asistentem Davida Zinmana. I doma se už však postupně začíná zviditelňovat: před nedávnem novou supraphonskou nahrávkou a od sezony 2009/2010 jmenováním na post šéfdirigenta opery Národního divadla… → strana 3

ROZHOVORY

 Ubíraje se na koncert Bobbyho McFerrina jsem se zamyslel, kdy jsem tak učinil poprvé, a vystopoval jsem varšavské Jazz Jamboree někdy v první polovině 80. let. McFerrin tenkrát vystoupil se standardním jazzovým combem, kromě zpěvu hrál na Steinwaye, ale mezi jmény jako Cecil Tailor, Jack DeJohnette či Miles Davis mi záhy lehce zapadlo. To se však po prvním McFerrinovým vystoupením v Českých zemích 15. a 16. 5. v Kongresovém centru již bezesporu nikdy nestane. Slyšeli jsme na něm blues, jazz, klasickou hudbu, židovskou modlitbu, beatlovské ohlédnutí i celou škálu prvků world music, písně beze slov i s textem. Byli jsme u toho, jak si hudbu užívá McFerrin zcela osamocen, i jak lehce zapojuje do dění jednotlivce z obecenstva… → strana 9

HORIZONT

Bennewitzovo kvarteto, tvořené Jiřím Němečkem, Štěpánem Ježkem, Štěpánem Doležalem a Jiřím Pinkasem, obdrželo 22. 6. 2008 1. cenu na mezinárodní soutěži smyčcových kvartet Premio Paolo Borciani. To je něco jako vítězství na Mistrovství světa ve fotbale. Možná to není tak strhující podívaná pro široké masy, ale příprava na to byla stejně náročná. Napřed trochu dat: Soutěž vznikla v roce 1987 na paměť legendárního primária Quarteta Italiana, Paola Borcianiho. Od svého počátku si dala za úkol objevovat nové talenty a dávat jim šanci ke startu mezinárodní kariéry na poli smyčcových kvartet. Soutěž se letos konala již po osmé. Dvacet let ji vedl Borcianiho bratr Guido, který vybudoval její formu tak dokonale, že i po jeho skonu může soutěž pokračovat bez újmy na svém profilu… → strana 40  Rád si prohlížím fotografie Leonarda Bernsteina, jeho rozmáchlá gesta, roztančené pohyby těla spojené se všemi možnými proměnami výrazu obličeje. Okamžiky živelného muzikanství. Bernstein, od jehož narození uplyne letos 25. srpna rovných devadesát let, patřil k mým velkým muzikantským láskám. Po řadu let jsem nejprve poslouchal a sledoval záznamy koncertů Newyorské nebo Vídeňské filharmonie pod jeho pružnou taktovkou v televizi, v rozhlase i z gramofonových nahrávek. A tak jsem v napjatém očekávání na podzim roku 1987 odjel do Lipska, abych Bernsteina konečně mohl vidět živého před sebou. Bylo to jeho první vystoupení v bývalé NDR, z politického hlediska dojemná chvíle, vzpomíná ve své připravované knize Rozházené listy Zdeněk Vokurka… → strana 53





3 · Tomáš Netopil 6 · James Galway

UDÁLOSTI

9 · Bobby McFerrin

PRAŽSKÉ JARO 2008

12 · Kristova léta Janáčkova máje 14 · Concentus Moraviae 17 · Tomáš Hanus a nová epocha brněnské opery 20 · Patnácté celostátní setkání zástupců Kruhů přátel hudby

22 · Ferdinand Havlík slavil osmdesátiny

TELEVIZE

23 · Jubilejní Zlatou Prahu vyhráli Norové

DIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL

24 · Pseudoudálost v Brně 24 · Simon Boccanegra aneb na jistotu 25 · Temperamentní verdiovské drama v Českých Budějovicích 27 · Causa Carmen

ZAHRANIČÍ

34 · Světová operní divadla III. VIII. Italské letní operní scény 36 · Postupim 2008 37 · Mimi jako černé svědomí Rodolpha 40 · Úspěch Bennewitzova kvarteta v Itálii

STUDIE, KOMENTÁŘE

44 · Zlatá éra české opery III. VIII. Aby se nezapomnělo – Miloslav Nekvasil 50 · 200 let Pražské konzervatoře VIII. Partitura Hábovy čtvrttónové opery Matka 53 · Hello Lenny

KNIHY

56 · Květoslava Horáčková: Janáčkovy opery v překladech Maxe Broda

SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ 57 · Renovace ve firmě Petrof 58 · Světoví houslaři a česká škola VIII. Marco Osio

REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 60 · Od firmy k firmě 62 · Recenze CD







e d i t o r ia l

cizinci v praze Vážení a milí čtenáři, léto a s ním spojené období dovolených jsou v plném proudu, a tak se ulice i uličky mnoha našich měst hemží tolika turisty, že to v nich vypadá jako v termitišti. K nejvíce navštěvovaným patří ta, kterým vévodí nějaký majestátní gotický hrad či elegantní, většinou až magickou scenérií překrásných zahrad obklopený zámek, lákadlem jsou ale i města lázeňská, honosící se hustou sítí krásně upravených parků, vyhlídek, kavárniček a jiných, smysly potěšujících objektů. Jejich neodmyslitelnou součástí ale také bývala vždy hudba, znějící nejen na lázeňských kolonádách, ale i v koncertních síních v rámci abonentních koncertů místních orchestrů či v soustředěné řadě nějakého hudebního festivalu, z nichž mnohé se mohou pochlubit i velice úctyhodnou tradicí. Vzpomeňme například na Hudební festival Ludwiga van Beethovena v Teplicích, Mladé pódium, donedávna – více než třicet let – spojené s městem Karlovy Vary (které se navíc mohou pochlubit ve střední Evropě nejstarším orchestrem, založeným již v roce 1835 Josefem Labickým a o 40 let ze sezonního lázeňského tělesa synem Augustem přeměněným na stálý symfonický orchestr, k jehož nejvýznamnějším vystoupením lze počítat například v roce 1894 pod Labického taktovkou provedení kontinentální premiéry Dvořákovy Novosvětské v Poštovním dvoře či koncerty ve spolupráci s Pablo Casalsem a Richardem Straussem) či Mezinárodní festival Fryderyka Chopina v letos dvousetletých Mariánských Lázních, jenž v příštím roce oslaví již plných padesát let své existence a za dva roky 200 let od Chopinova narození. Fryderyk Chopin a nejen on je však logicky také spjat s Prahou. Pobýval ve městě nad Vltavou v letech 1829 a 1830 a jako mnoho jiných význačných návštěvníků se ubytoval v kdysi proslulém hotelu Blau Stern (Modrá hvězda). Ten stával na místě dnešní České národní banky na rohu ulic Senovážné a Na příkopě, kde byla k Chopinově poctě 17. října 1860 v rámci oslav 150. výročí skladatelova narození odhalena bronzová pamětní deska s jeho portrétním reliéfem, dílo sochařky Marie Durasové, žačky Jana Štursy. Text oznamuje: „Fryderyk Chopin, tvůrce polské hudby, bydlil v r. 1829 a 1830 v domě, který stával v těchto místech“. Chopin ovšem nebyl jediným význačným evropským hudebníkem, jenž se zde ubytoval. V roce 1897 pobýval ve stejném hotelu (ačkoliv zde pamětní desku nemá) také jeden z klasiků španělské hudby, Isaac Albéniz, jenž bývá v hudební literatuře velmi často označován stejně jako u nás Smetana, Dvořák a Janáček za tvůrce španělské národní hudby. Dochoval se dokonce Albénizův dopis z hotelu, v němž píše v dopise své manželce Rosanně o tom, s jakým entuziasmem přijal jeho operu Pepita Jimenéz tehdejší intendant Nového německého divadla v Praze Angelo Neumann.

HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo 8 | 2008 | ročník 61 Měsíčník pro hudební kulturu

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jan Baťa, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm

Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088 tel. redakce: (+420) 251 550 208 (+420) 251 552 425 tel. sekretariát: (+420) 251 554 089 fax: (+420) 251 554 088 e-mail: [email protected] Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box 141 140 21 Praha 4 tel.: (+420) 225 985 225 fax: (+420) 225 341 425 SMS: (+420) 605 202 115 e-mail: [email protected], www.send.cz Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč

A když už jsme u Pepity Jimenéz sluší se připomenout také Pepitu de Oliva, vlastním jménem Josefu Durán y Ortega (1830–1871), španělskou tanečnici, jejíž slávu a evropský věhlas založilo především předvádění španělského lidového tance bolerového charakteru, určeného jedné tanečnici a doprovázeného zpěvem a kastanětami. Pepita de Oliva se v roce 1852 objevila v Německu, kde slavila velké úspěchy zejména ve Stuttgartu, Lipsku, Berlíně a Mnichově. O rok později vystupovala také ve Vídni, v Praze a Brně a konečně roku 1857 i v Opavě. Při pobytu v Praze bydlela v renomovaném hotelu U Zlatého anděla na rozhraní Templové a Celetné ulice, v místech, kde dříve stával oblíbený zájezdní hostinec Na nové hospodě a kde v roce 1787 velmi často trávil své volné chvíle Wolfgang Amadeus Mozart. V souvislosti s jejím pobytem v Čechách se tu dokonce objevily její porcelánové plastiky, které byly vyráběny v Klášterci nad Ohří. Dochovaly se ve sbírkách našich muzeí a galerií, například ve sbírce porcelánu a keramiky Moravské galerie v Brně, a s největší pravděpodobností po ní bylo pojmenováno i pepito, to znamená dvoubarevná (často černobílá), drobně kostičkovaná látka, jejíž vzor a koneckonců i název velmi rychle zlidověly. Ale o tom všem a ještě mnohém jiném si budete moci přečíst v článku o španělské hudbě a španělských hudebnících v Čechách od 16. do 19. století, který pro vás právě teď připravujeme. A na co se můžete, alespoň výběrově, těšit na následujících stránkách Hudebních rozhledů? Tak určitě například na bohatou rubriku, přinášející informace ze zahraničí. V seriálu Světová operní divadla se totiž tentokrát vypravíme za letními operními scénami v Itálii, Jana Vašatová nás prostřednictvím hudebního festivalu Musikfestspiele Potsdam Sanssouci zavede do krásného prostředí zámeckých budov a přilehlých parků bývalého sídla pruských králů v Postupimi a podíváme se i do Berlína, kde v Německé opeře uvedli po více než pětašedesáti letech scénickou premiéru Braunfelsovy Johanky z Arku. Rubriku pak jistě korunuje článek o úspěchu Bennewitzova kvarteta v Itálii, nemalými úspěchy v zahraničí se ale může pochlubit i dirigent Tomáš Netopil, s nímž přinášíme rozhovor v úvodu časopisu a jehož tvář zdobí naši titulní stranu. Nezapomněli jsme však ani na nedožitých devadesát let Leonarda Bernsteina, a tak je mozaika informací opravdu pestrá a doufám, že pro většinu z vás i lákavá. Krásné hudební léto přeje

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box 169 830 00 Bratislava tel.: (+421) 67 20 19 21,-2 – časopisy (+421) 67 20 19 31,-3 – předplatné fax: (+421) 67 20 19 10 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, 225 62 Praha 10 tel.: (+420) 271 199 255 fax: (+420) 271 199 902

Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) 266 038 714 Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Petr Dvořák, tiskárna Dobříš Odevzdáno do sazby: 16. 7. 2008 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Tomáš Netopil Foto archiv

www.hudebnirozhledy.cz

tomáš netopil co po orchestru chci, poznám hned, jakmile zanu dirigovat



Foto archiv

rozho vo ry

 Miloš Pokora Mladý dirigent, Tomáš Netopil, se zatím proslavil více svými pozoruhodným úspěchy v zahraničí než doma, to se však může brzy vyrovnat. Jako absolvent kroměřížské konzervatoře, Hudební fakulty AMU a Královské akademie ve Stockholmu vstoupil do širšího povědomí poprvé roku 2002, a to svým vítězstvím v dirigentské soutěži sira George Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem a dál to už pokračovalo jako v pohádce – hned v příštím roce mu byla totiž udělena hlavní cena americké dirigentské Akademie na letní hudební škole a festivalu v americkém Aspenu a v roce 2005 byl na témže festivalu jmenován asistentem Davida Zinmana. Má za sebou dirigentské výstupy ve vídeňské Volksoper, v sevillském Teatro de la Maestranza (Janáček!), janovském Teatro Carlo Felice, turínském Teatro Regio, benátském Teatro La Fenice, s nímž v Mozartově opeře Lucio Silla debutoval na salcburském festivalu, a neapolském Teatro di San Carlo (Fidelio!) i spolupráci s takovými orchestry jako Clevelandský symfonický orchestr, Tonhalle Orchester Zürich, London Philharmonic Orchestra, Staatsorchester Stuttgart, Oslo Philharmonic Orchestra, Staatskapelle Dresden, Staatskapelle Weimar, Royal Stockholm Philharmonic, Orchestre National de Lille, Orchestre National de Montpellier, NHK Symphony Orchestra Tokyo, Accademia Santa Cecilia Roma, Orchestra Della Scala, Slovenská filharmonie nebo naše prestižní tělesa včetně České filharmonie. Doma se před nedávnem představil supraphonskou CD nahrávkou, na níž diriguje Pražské symfoniky v Sukově Symfonii E dur, Dvořákově předehře V přírodě a Dvořákově Karnevalu a od sezony 2009/2010 nastupuje jako nový šéfdirigent do opery Národního divadla. I to byla příležitost k následujícímu rozhovoru. Vzrušila mě vaše interpretace rané, ale už směle rozkročené Sukovy symfonie, která se z vašeho CD odvíjí podivuhodně logicky a ve vzácně vycizelované zvukovosti. Jak jste se k této málo hrané skladbě vůbec dostal? Představil jsem se s ní už na svém studentském vystoupení v Sále Martinů a vždy jsem si představoval, že ji jednou nahraji. Jsem rád, že mi nyní FOK a Supraphon vyšly vstříc. Kdy jste pocítil, že byste mohl být předurčen k dirigentskému poslání? Když jsem na kroměřížské konzervatoři začal studovat hru na housle, okamžitě jsem spolu s kolegy založil smyčcové kvarteto. Bylo mi patnáct a dobře jsem si uvědomoval, že víc než sólové cvičení mě láká takové to opravdové sdílení hudby, přenášení muzikantské jiskry z jednoho na druhého. Touha dirigovat byla silná, hned ve třetím ročníku jsem se chtěl na dirigování přihlásit, jenže právě v té době tento obor na konzervatoři zrušili. Mocným impulsem k mému rozhodnutí stát se dirigentem byly pak dirigentské kurzy ve Zlíně, které jsem absolvoval jako houslista tamní filharmonie (šlo o studentskou brigádu). Tak se stalo, že jsem oslovil tehdejšího šéfdirigenta Filharmonie Bohuslava Martinů Miloše Alexandra Machka, začal k němu docházet na soukromé hodiny a poté, co jsem si u Moravské filharmonie sám vyzkoušel, jaké to je stát na dirigentském stupínku, začal jsem se připravovat k přijímacím zkouškám na dirigent-

Tomáš Netopil

skou katedru Hudební fakulty AMU. Věnoval jsem tomu celý šestý ročník. Na dirigentský obor jste byl na HAMU přijat, ale co housle? Na housle jsem se k přijímacím zkouškám také připravoval, jezdil jsem na konzultace k prof. Messiereurovi, u něhož jsem dál pokračoval soukromě, nicméně studium obou oborů současně mi profesoři rozmluvili. Jinak samozřejmě přikládám své houslistické aktivitě velký význam, vždyť i díky tomu, že jsem ještě za studií účinkoval jako houslista v Talichově komorním orchestru a dalších ansámblech, vděčím i za mnohé příležitosti k dirigování. Navíc si snažím sám připravovat orchestrální materiály hlavně klasicistního období. Tím, že takto mohu jako houslista vložit svou představu frází a charakteru přímo do partů, šetřím mnohdy spoustu času při samotné přípravě s orchestrem. Je známo, že v pátém ročníku studií HAMU u profesorů Jiřího Bělohlávka, Radomila Elišky, Františka Vajnara a ostatních pedagogů jste čerpal další zkušenosti ve Stockholmu. Mohl byste nám ta léta přiblížit? Udělal jsem zkoušku na dvouletý diplomový program ve stockholmské Královské akademii, na které se mi věnovali dirigenti Jin Wang a Jorma Panula. Šlo o velmi zajímavé studium také proto, že složení tamní dirigentské katedry, kde neučí jen Švédové, ale i Norové, Španělé, Rakušané, Američané a pedagogové z dalších zemí, je otevřené impulsům z celého světa. Tam jsem také dostal prostřednictvím jednoho kolegy nabídku na dirigentskou akademii v letní hudební škole v Aspenu.



rozhovory

Pomohlo vám tehdy nějak k přijetí i vaše vítězství na frankfurtské dirigentské soutěži? Ta soutěž byla v září 2002 a v říjnu jsem se na letní školu do Aspenu přihlásil. Je tedy pravda, že možná také díky tomu jsem to měl u přijímacího řízení jednodušší, nějak úzce to však s mým přijetím do Aspenu nesouviselo. Soutěže jsem vždy vyhledával paralelně se svým studiem. Nemám je sice moc v oblibě, ale brzy jsem pochopil, že je to pro mladého adepta z naší české kotliny jedna z mála příležitostí, jak do tohoto světa proniknout. Ta Soltiho ve Frankfurtu, na níž jsem dosáhl nejvyššího hodnocení (1. cena nebyla udělena), byla určitě klíčová. Jednak šlo o první německou dirigentskou soutěž po dlouhé době, jednak bylo výjimečné, jaký prostor jsme na ni dostali. Tak například ve 2. kole měl každý uchazeč k dispozici orchestr na celých 50 minut, aby mohl ukázat, jak s ním dovede pracovat a zdali se neprojevuje jen tak na efekt. Ve třetím kole, kterého se zúčastnili tři nejlepší a v němž jsem se představil Straussovou symfonickou básní Don Juan (kolegové dirigovali Stravinského Petrušku a Ravelovu suitu Dafnis a Chloe), nám dokonce umožnili dvě hodinové zkoušky plus generálku.

patří k mým repertoárovým dominantám kromě Berliozovy Fantastické symfonie Ravel (hlavně Bolero a La Valse) a Debussy (Moře, Faunovo odpoledne), při němž mám vždycky pocit, že skutečně diriguji a neudávám „jenom“ nějaká „horizontální“ gesta. S kompoziční avantgardou 20. století a složitými kreacemi soudobými jsem se zatím nezžil, mám však za sebou například provedení Boulezových Notací, skladby Wolfganga Rihma a v Brně mě teď čeká Košutova 2. symfonie. Ale vrátím-li se ve vzpomínkách k Notacím Pierra Bouleze, chtěl jsem tenkrát docílit toho, aby vyzněly v co možná nejčistším tvaru, jinými slovy – chtěl jsem jim vtisknout něco klasicistně ryzího, což byla příliš idealistická vize (jedná se totiž o partie, kde jednotlivé nástrojové skupiny najednou hrají snad všechny možné rytmické figury (duoly, trioly s přírazem, sextoly atd. a do toho nejrůznější akcenty). Byl jsem z toho po celou dobu zkouškového procesu i z finálního výsledku dost zoufalý. Překvapení přišlo však po pár letech, kdy jsem měl možnost při mém živém rozhovoru na stanici Vltava záznam z tohoto koncertu opět vyslechnout a musím říci, že výsledek mi tentokrát zněl kupodivu velice zajímavě.

Jaké prostředí vás obklopovalo v Aspenu a v čem spočívalo poslání asistenta, které vám bylo později svěřeno? Jde o letní školu, která je pro dirigenty také soutěží. Díky úspěšnému konkursu jsem se dostal rovnou do akademie, což mělo tu výhodu, že jsem měl možnost týden co týden pracovat s orchestrem a připravovat ho na koncert. Hlavní cena, kterou jsem v rámci prvního letního pobytu v akademii získal, mě potom opravňovala k tomu, ze jsem mohl v Aspenu studovat, aniž bych musel dělat nové přijímací zkoušky, i další rok. V závěru druhého roku jsem získal opět hlavní cenu, na jejímž základě mě umělecký ředitel aspenské letní školy a festivalu, dirigent David Zinman, svěřil pro další letní sezonu roli asistenta. Ta spočívala v tom, že jsem měl na starosti dva symfonické orchestry, z nichž každý se pod vedením řady známých dirigentů připravoval každý týden na jeden koncert (tedy dva koncerty týdně). Byl jsem přítomen na všech zkouškách a soustředěně pak sledoval a odpovídal dirigentům na nejrůznější detailní dotazy týkající se zvukového vyvážení orchestru a podobně.

Když jste stál poprvé před orchestrem, věděl jste už jistě, že mu budete moci co říct? Pamatuji si, že jsem před vystoupením měl hrozný strach (ten mívám stále), že se to najednou zastaví a já nebudu vědět, co mám říct. Ovšem jakmile začnu dirigovat, nějak se to náhle obrátí. V tu chvíli už přesně vím, co po hudebnících chci a dokážu to pojmenovat.

Zadirigoval jste si přitom i slavnou Clevelandskou filharmonii. Co jste tam předvedl? Víte, že si to už téměř nepamatuji? … Dvořákův Karneval.

A co máte v této době těsně za sebou a co před sebou? Jen namátkou – ve Výmaru jsem dirigoval (už po několikáté) Janáčkova Tarase Bulbu, v Drážďanech Mozartovu Figarovu svatbu, v květnu jsem se soustředil hlavně na Busoniho Doktora Fausta v Bavorské státní opeře a dále mě čeká třítýdenní australské turné, sedm koncertů s Izraelskou filharmonií a také Mozartova opera Così fan tutte ve Valencii, na což se obzvlášť těším.

Hodně se píše o vašich úspěších na poli opery a vůbec o vašem operním repertoáru. Znamená to snad, že inklinujete víc k opeře než k symfonické oblasti? Jsem houslista, takže svou pevnou půdu nacházím hlavně v oblasti instrumentálních žánrů a to, že už čtvrtým rokem působím spíš ve světě operního repertoáru, je spíš náhoda. Začalo to Flotowovou Martou, v Seville jsem se představil Janáčkem (Příhody lišky Bystroušky), dirigoval jsem i Beethovenova Fidelia, ale snad nejvíc mi v tomto žánru zatím učaroval Mozart, s nímž jsem debutoval loni i na salcburském festivalu. Jsem rád, že jsem v tak blízkém kontaktu s výtečnými operními scénami, obohatilo mě to o dosud nepoznané zkušenosti, ale současně se samozřejmě snažím soustředit na symfonický repertoár, i když je to při takové frekvenci vystupování velmi těžké. Co jste z něj zatím nejvíce vyhledával? Nejvíc mě láká klasicismus a romantismus a své repertoárové dominanty jsem si našel především v české hudbě. Jsou mezi nimi Dvořákovy symfonie a koncerty, velmi často diriguji Janáčkova Tarase Bulbu, symfonie Bohuslava Martinů, ze zahraničních autorů vyhledávám zejména Brahmse a Šostakoviče (toho mám velmi rád), ve francouzské hudbě

Pomáháte si při studiu skladeb poslechem nahrávek? Zvukový obraz si musí umět každý dirigent z not vytvořit sám. Nestuduji ale výhradně jenom s partiturou, nahrávky poslouchám a myslím, že to dělá spousta dirigentů. Ostatně jsem přesvědčen, že pokud je člověk alespoň trošku hudebně inteligentní, nemůže se jimi nechat ovlivnit. Naopak se může třeba snažit právě o to, aby ten jeho výkon byl v něčem lepší nebo jiný. Příklad – když jsem studoval Sibeliovu suitu Lemminkäinenam, koupil jsem si jednu její nahrávku se severským orchestrem a ohromně mi to pomohlo právě proto, jelikož jsem poznal, že se musím vydat trochu jinou cestou.

Samozřejmě nejaktuálnější novinkou v profesionálním životě Tomáše Netopila je od sezony 2009/2010 jeho jmenování šéfdirigentem opery Národního divadla. Návštěvníkům Zlaté kapličky se však představí již v sezoně příští, a to dokonce hned třikrát: jako dirigent slavnostního koncertu pořádaného 11. září k jejímu zahájení, na němž vystoupí sopranistka Maija Kovalevska, koncertu, věnovaného 27. ledna 2009 výročí Mozartova narození, kde se představí sopranistka Adriana Kučerová a v neposlední řadě jako dirigent Mozartovy opery La finta giardiniera, premiérované 25. 10. 2008 ve Stavovském divadle a uvedené v režii manželů Ursel a Karl-Ernsta Herrmannových. •

Mezinárodní festival Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních Změna s tradicí

Přítomnost a její nový předseda  Vojtěch Mojžíš

 Ondřej Valenta

Vážení a milí čtenáři a přátelé klasické hudby! V době, kdy je sepisován tento článek, uběhlo jen pár hodin od závěrečného vyhlášení výsledků 7. ročníku Mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních, jíž se ve dnech 28. června až 2. července zúčastnilo na 30 uchazečů z celého světa. Mezinárodní porota v čele s prof. Ivanem Klánským po dvoukolovém uměleckém klání přiřkla první cenu japonské pianistce Eri Goto ze Sappora, studující na Pražské konzervatoři u prof. Michala Rezka. O druhé místo se rozdělili Lukasz Trepczynski z Polska, který jako nejlepší polský účastník získal pozvání na příští ročník Festivalu, a Roman Wágner z České republiky. Bronzové vavříny získal Vasil Kotys z Ukrajiny. Čestné uznání bylo uděleno Chie Kamino z Japonska a Jakubu Uhlíkovi z České republiky. Celková umělecká úroveň byla velmi vysoká a podle názoru prof. Klánského bude tento trend pokračovat vzhledem k tomu, že za dva roky se uskuteční další ročník soutěže v Mariánských Lázních jako předzvěst velké varšavské Chopinovské soutěže,která se koná o několik měsíců později (2.–23. 10. 2010). Nyní jen pár slovy k Festivalu. Festival si připsal další úspěch v oblasti marketingu, kdy pop hvězda 80. let Gazebo dal Festivalu svolení k užívání skladby „I like Chopin“ jako oficiálního songu pro prezentaci na internetu a v dalších médiích. Dále byla navázána spolupráce s Českou národní bankou, v jejímž Kongresovém centru proběhne v lednu 2009 koncert „Chopinův prolog“ v podání prezidenta festivalu Martina Kasíka a violoncellisty Jiřího Bárty. www.chopinfestival.cz, [email protected]

Hlavním bodem jednání poslední schůze výboru Přítomnosti před letošními prázdninami (uskutečnila se v pátek 27. 6. 2008 na Pražské konzervatoři) byla volba vedení. Výbor, který byl ustanoven na základě jednání valné hromady Přítomnosti (konala se 23. 4. 2008), si ze svého středu zvolil nového předsedu. Stal se jím skladatel Mgr. Oldřich Semerák, profesor Pražské konzervatoře. Do funkcí místopředsedů byli zvoleni skladatelé doc. Eduard Douša (výkonný místopředseda), Mgr. Josef Marek (dramaturg) a Mgr. Vít Clar (redaktor věstníku Rytmus). Funkci archiváře bude i nadále zastávat PhDr. Vojtěch Mojžíš, o webové stránky a o prezentaci sdružení na veřejnosti bude dbát Petr Hanzlík, přípravě a organizaci skladatelských koncertů mladých autorů se bude věnovat Mgr. Afrodita Katmeridu. Předsedkyní kontrolní a revizní komise byla zvolena Mgr. Eva Benešová. Odstupující předseda Přítomnosti, skladatel Mgr. Pavel Trojan, bude ve výboru nadále pracovat v oblasti grantové politiky. Členkou výboru je i Ing. Věra Kratochvílová, která vede sekretariát a podílí se na organizaci koncertní činnosti. Aktuálním úkolem nově sestaveného výboru je dokončení příprav nadcházející, již 43. koncertní sezony Přítomnosti (proběhne v převážné míře v komorním sále Pálffyho paláce v Praze na Malé Straně) a vydání dalšího čísla věstníku Rytmus.

O aktuálním dění ve Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, jeho koncertech a představeních či záměrech do budoucna se budete moci na stránkách Hudebních rozhledů pravidelně seznamovat i v tomto roce. Rovněž tentokrát se necháme rádi inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na adresu kratochvilova&dataucet.cz nebo [email protected].



rozhovory a dirigenty, účastnil se komorních koncertů, koncertů populární hudby a vedl mistrovské třídy. Také rád diriguje, v této roli zastává vynikající postavení hlavního hostujícího dirigenta London Mozart Players. Jeho pověst mu nijak nebrání udržovat kontakt s publikem v roli excelentního baviče. Jeho umění zahrnuje všechny možné styly, a tak se sešel na pódiu i v nahrávacím studiu s mnoha osobnostmi populární hudby (Stevie Wonder, Elton John, Ray Charles, Joni Mitchell a další). Účinkoval i při památném koncertu Pink Floyd u Berlínské zdi. Za svůj mimořádný přínos světovému interpretačnímu umění získal řadu prestižních ocenění. Co pro vás znamená vaše flétna, na jakém je místě ve vašem životě? Flétna je jednoznačně součástí mého života, to, co dělám, je mým koníčkem, je to moje profese, pokaždé na ni hraji rád.

Foto archiv

Vy také dirigujete, jak skloubíte tyto dvě hudební profese dohromady? Hodně lidí se mě na to ptá, víte, ale nedá se to srovnávat, jsou to dvě rozdílné věci, někdy se mě lidé také ptají, co si více užívám, a já odpovídám, že si užívám obojí.

James Galway

james galway

tším se, že budu hrát pro eské publikum  Veronika Dušková Během 17. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov se na koncertních pódiích vystřídá plejáda vynikajících umělců jak z České republiky, tak z celého světa. Tuto přehlídku, která letos probíhá od 18. července, uzavře 23. srpna koncert v zámecké Jízdárně, na němž se se svou zlatou flétnou představí sir James Galway a jeho choť, rovněž vynikající flétnistka, Lady Jeanne. Hrát budou za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Sir James Galway patří bezesporu k nejvíce nahrávaným interpretům klasické hudby současnosti. S jeho uměním se setkaly milióny posluchačů na celém světě, a to jak prostřednictvím jeho koncertních turné, tak díky 30 miliónům prodaných alb a častým televizním vystoupením. Sir James Galway pochází z Belfastu, studoval především v Londýně a v Paříži. Už v počátcích své kariéry se přes prestižní anglické orchestry dostal na vytoužené místo sólového flétnisty Berlínských filharmoniků v éře Herberta von Karajana. Od roku 1975, kdy zahájil svou sólovou kariéru, souvisle vystupoval s předními světovými orchestry

Která období vaší kariéry byla pro vás důležitá a jaké máte na ně vzpomínky? Velmi dobře si pamatuji na koncert ve Španělském sále v Praze, to bylo někdy v osmdesátých letech minulého století. Pro mne to byl velmi milý koncert, britský a irský ambasador seděli vedle sebe v první řadě a to v době, kdy v Irsku probíhala občanská válka. Líbily se mi také koncerty v Buckinghamském paláci, to jsem si velmi užíval, byli tam velmi příjemní lidé, užívám si i velké koncertní sály, například Royal Albert Hall, Kennedy Center a další. Jak jste se cítil při audienci u Její Výsosti královny, když vám udělovala šlechtický titul, v jaké atmosféře návštěva Buckinghamského paláce probíhala? Když mi Její Výsost udělovala šlechtický titul, tak byla velmi okouzlující. Celé přijetí probíhalo ve vynikající, příjemné atmosféře, zaměstnanci v Buckinghamském paláci jsou prvotřídní, všichni manažeři se o mě od první chvíle báječně starali a když mi královna udělovala šlechtický titul, měl jsem tu čest, že si mě pamatovala z doby našeho prvního setkání, kdy jsem byl pozván na oběd s královnou, a dokonce si vzpomněla na mé koncerty, kterých se účastnila. Věnujete se i různým žánrům, jaké skladatele preferujete? Na to jsou zvědaví všichni a má odpověď zní: na to nelze odpovědět. Každý skladatel je jiný, stejně jako je každý květ, či strom jiný, a já mám rád celou zahradu. Dnes jste uznávaným, velice vytíženým umělcem, sám vedete mistrovské kurzy, musíte se sám ještě něčemu učit a musíte denně cvičit, myslím na flétnu? To je velice zajímavá otázka. Hudbu nemůžete dělat tak, že si to nacvičíte a pak ji děláte. Denní cvičení je velice zajímavá věc. Cvičení a hraní je průběžný úkol. Dovolte mi uvést příklad. Představte si, že jsem baletní umělec, večer zatančím, moje svaly jsou pružné, zahřáté, a pak jdu spát, moje svaly jdou taky spát. Ráno se vzbudím a moje svaly jsou ztuhlé, potřebují se také vzbudit, zahřát. Každý den se to opakuje a to se týká i duše a mysli. Vaše paní je také uznávaná flétnistka, jak se vzájemně doplňujete a máte na sebe vůbec nějaký čas? Stále máme na sebe čas, jsme rádi spolu, dobře se doplňujeme, na jevišti i mimo něj.

Kde hledáte odpočinek, relaxaci? Hraji na flétnu! (smích) Ale vážně, rád se procházím, protože žiji v kouzelné části Švýcarska a jsem rád se svou ženou. Když jsme sami, hodně vaříme. Já všechno připravím, ona to uvaří, já uklidím kuchyň a jsme připraveni zasednout, máme velice dobrý systém. Rádi se také díváme na filmy. Vaše kariéra je ohromující, máte ještě nějaké nesplněné sny? Mám mnoho snů, pokud by se všechny splnily, byl bych požehnaný od Boha. Jak se připravujete a těšíte na festivalový koncert? Těším se, ale zatím se na něj přehnaně nepřipravuji, protože koncert bude až ke konci srpna, ale až přijedu, tak připraven budu! A velmi se těším, že budu hrát pro české publikum! Lady Jeanne Galway, choť sira Jamese Galwaye je rovněž vynikající flétnistkou jedinečného stylu a elegance. Pochází z New Yorku, kde také vystudovala New York City´s Mannes College of Music. Vystupuje pravidelně v duu se svým manželem, ale má za sebou také vysoce úspěšnou sólovou kariéru. Kromě toho je skvělá komorní hráčka, pravidelně pořádá turné vlastního tria Zephyrus (s pianistou Jonathanem Feldmanem a cellistou Darrettem Adkinsem). Lady Galway spolupracuje i s jinými soubory, pravidelně doprovází svého manžela na orchestrálních i sólových turné a jako sólistka hrála po celém světě s nejslavnějším orchestry. Ráda vyučuje a věnuje svůj čas výchově nastupujících generací flétnistů. •

Foto archiv

Jeanne Galway

Mladé pódium 2008 půjde k pramenům  Jiří Kopecký Osmdesátileté výročí úmrtí Leoše Janáčka určilo dramaturgický směr 36. ročníku Mladého pódia, které se odehraje ve dnech 8.–18. 9. v Pardubicích. Odvážná myšlenka renesančních tvůrců „ad fontes“ („k pramenům“), jež úspěšně rozkládala středověká dogmata, vystihuje i tvrdošíjný Janáčkův boj s „romantickou lží“ a jeho nevyčerpatelné inspirační zdroje – lidovou píseň a zvukové projevy okolního světa (nápěvky mluvy). Na Janáčkovu Symfonii Dunaj a Suitu z opery Příhody lišky Bystroušky zatančí pardubický baletní soubor Konsonance, působící při ZUŠ Havlíčkova, v původní choreografii Lenky Demlové (Východočeské divadlo, 11. 9.). Operní studio pardubické konzervatoře pod vedením Josefa Picka doplní divadelní večer vtipnou Veselohrou na mostě Bohuslava Martinů. Povídání o L. Janáčkovi s kurátorem janáčkovských sbírek při Moravském zemském muzeu v Brně, Jiřím Zahrádkou, oživí klavírní vystoupení posluchačky pardubické konzervatoře Marie Erlebachové (Malý sál Domu hudby, 15. 9.). Zahajovací koncert festivalu bude v rukách začínajících, a přitom výrazných umělců (Sukova síň Domu hudby, 8. 9.). Teprve sedmnáctiletá Kristina Stepasjuk zahraje s Komorní filharmonií Pardubice 1. klavírní koncert e moll, op. 11 Fryderyka Chopina, na dirigenta Ondřeje Vrabce – laureáta soutěže Pražské jaro 2007 – pak kromě Beethovenovy Symfonie č. 4 bude čekat premiéra Rhapsodie pro orchestr Proč ne 4? brněnského skladatele Leoše Kuby (autor si na objednávku Mladého pódia „pohrál“ s Janáčkovým oblíbeným intervalem kvarty). Prestižní a mezinárodně obsazená soutěž Pražského jara se letos soustředila na klarinet a hoboj. Z českých účastníků na nejvyšší příčky dosáhli Irvin Venyš (2. místo, klarinet) a Jan Souček (3. místo, hoboj), a právě tato dvojice se představí 9. 9. ve Společenském sále radnice s náročným francouzsko-českým repertoárem (C. Debussy, J. Françaix, B. Martinů, P. Haas ad.). Také další sólista festivalu, violoncellista Ivan Vokáč, se díky své technické bravuře a muzikálnosti dostal mezi „ty, o kterých se mluví“. Do Pardubic přijede s Koncertem D dur Josepha Haydna (Rytířský sál Zámku Pardubice, 16. 9.), ansámbl Barocco sempre giovane nezahraje pouze díla autorů 18. století, ale – jako už mnohokrát – vsadí i na repertoár 20. století; vedle G. F. Händela a J. Haydna zazní jazzová Suita na paměť Jaroslava Ježka jubilujícího Luboše Sluky a Koncert pro flétnu, cembalo a smyčce Tomáše Hanzlíka, jenž jako jeden z mála mladých skladatelů dokáže zaplnit sály pražského Národního divadla nebo olomouckého Arcidiecézního muzea. Posluchačsky přístupný a zároveň umělecky hodnotný „barokní minimalismus“ bude přítomen i na závěrečném večeru festivalu (Rytířský sál Zámku Pardubice, 18. 9.), jeho duchovní otec Vít Zouhar napsal pro mužské vokální seskupení Gentlemen Singers sbor na řecký text moudrého aléa. Avizovanou premiéru Gentlemeni představí v kontextu hudby A. Dvořáka, L. Janáčka, B. Martinů, avšak nebudou chybět ani spirituály. Mladé pódium přiveze i tentokrát do města perníku ty nejtalentovanější sólisty i soubory ze všech koutů republiky, přehlídku našeho muzikantského mládí na sklonku babího léta otevře divadlo na chůdách scénografa Matěje Němečka.



rozhovory

festival dvoákova praha  Alžběta Perglová V termínu od 16. 8. do 4. 9. 2008 proběhne v Praze zahajovací ročník mezinárodního festivalu klasické hudby Dvořákova Praha, který pořádá společnost Akademie klasické hudby o. p. s. Ve třech letních týdnech se ve Dvořákově síni Rudolfina posluchači setkají s velkorysou přehlídkou světových jmen v klasické hudbě. Letošní ročník festivalu nabízí 15 koncertů a několik společenských akcí. Intendantem festivalu je pan Vladimír Darjanin, kterému jsme položili několik otázek: Jak vznikla myšlenka vybudovat nový festival klasické hudby? Nový festival se zrodil z potřeby zčeřit stojaté vody klasické hudby v Praze a v České republice. To byl jeden podnět a druhým podnětem byla filantropie pana Karla Komárka, se kterým jsme se dohodli, že bychom společně mohli vytvořit nějaký velký projekt v rámci kultury; až po důkladné analýze trhu vyplynulo, že by to mohl být právě tento velký dvořákovský festival. Jaký je cíl festivalu Dvořákova Praha? Ačkoliv samotný název festivalu svádí k myšlence prezentování výhradně díla skladatele Antonína Dvořáka, je filozofie festivalu postavena nadčasověji. Festival je programově pojat nejen jako oslava tvorby tohoto skladatele, ale především jako defilé špičkových interpretů, dirigentů a skvělých orchestrů, přijíždějících do České republiky, do Prahy a přinášejících s sebou hlubší pohledy na Dvořákovu hudbu. Můžeme se těšit na nové možnosti interpretace, nové inovativní přístupy. Proto bude dílo Antonína Dvořáka představováno postupně v horizontu několika let, společně s dalšími skladateli. Festival tím otevírá nové možnosti jak zpřístupnit široké veřejnosti a zahraničním hostům povědomí o Dvořákovi – jeho díle i životě. A v neposlední řadě se budeme snažit o nový přístup k posluchačům a jejich potřebám na koncertech. Festival nemá nízké ambice a již v zahajovacím ročníku si dovolím říci, že směle obstojí jak v náročné české, tak i v mezinárodní konkurenci. Co vás na Dvořákovi nejvíce zaujalo? Dvořák ve dvou pohledech. Jednak Dvořák náležející k mimořádným osobnostem české i světové hudební kultury, který je právem považován za jednoho ze zakladatelů české moderní hudby. Z dnešního pohledu světová megastar. A na druhé straně skromný člověk, který i když pobýval v zahraničí a byl tam velmi úspěšný, vždy se chtěl vrátit do Čech. Je to téma na výsost české a zároveň světové. Co bylo inspirací pro dramaturgii zahajovacího ročníku festivalu? První byla idea „umění možného“. Intenzivně jsme začali pracovat rok před zahájením letošního ročníku a přemýšlet, kdo ze zajímavých interpretů by se festivalu mohl zúčastnit. Druhou, samostatnou, i když pochopitelně pevně spjatou linií je velké téma Antonína Dvořáka a schopnost interpretace jeho díla. Koho z interpretů byste označil za hvězdu festivalového programu? Jsme přesvědčeni, že zahajovací ročník festivalu je mimořádně vyvážený, jak po stránce kvality interpretů, tak i po stránce obsahové. Rovnoměrně je zastoupena orchestrální

tvorba, recitály i hudba komorní. Nicméně rád bych upozornil na několik jmen, která jsou z našeho pohledu výjimečná. Zcela jistě je to Ion Marin – dirigent zahajovacího koncertu, Isabelle Faust, Charles Dutoit, Augustin Dumay nebo Nikolaj Luganski. Já osobně se velmi těším na koncert velké hvězdy budoucnosti Mikhaila Ovrutského, písňový recitál Claudie Barainsky nebo Kvarteto Artemis. Uměleckým vrcholem pak bude 4. září vystoupení Královského filharmonického orchestru Londýn a violoncellisty Jiřího Bárty, za dirigentský pult se postaví Charles Dutoit. Byl problém někoho ze světových umělců angažovat? Je pochopitelné, že špičkoví interpreti mají své koncertní kalendáře zablokované mnoho let dopředu, na druhou stranu je angažmá umělců vždy součástí poptávky a nabídky, nový festival je od určité úrovně i nový trh a musím konstatovat, že světové agentury zastupující umělce jsou skutečně velmi vstřícné. Jeden ze světových agentů mi říkal: „Konečně někdo v Praze vymyslel velký dvořákovský festival, čekáme na něj už 30 let“. Proč jste si vybral právě tento letní termín? Letní Praha je tak trochu umělecky vyprahlá, a my vycházíme z toho, že festival je svátek, který je postaven jako něco mimořádného, jako nadstavba běžné koncertní produkce. Než jsme přikročili k rozhodnutí pořádat festival, provedli jsme důkladnou analýzu českého i mezinárodního trhu s festivaly a hledali jsme produkt, který by splňoval několik kritérií. První kritérium bylo téma navýsost české a zároveň světové a druhé termín a místo, které by v mezinárodním kontextu mohlo do budoucnosti konkurovat největším festivalům v Evropě. Ve stejném termínu se odehrávají dva největší festivaly současnosti – festivaly v Salcburku a Lucernu, my předpokládáme, že bychom s nimi mohli v budoucnosti soubory či interprety časově koordinovat. Je v České republice prostor pro další festival? Přirozeně ano. Festival je produkt, který musí mít dva základní parametry, aby byl úspěšný. A to nosné téma a precizní a profesionální zpracování. Jsem přesvědčen, že náš „produkt“ Dvořákova Praha splňuje oba tyto atributy, a že se do pěti let stane významným festivalem v evropském kontextu. Dle mého soudu není expanze festivalů v Praze zdaleka ukončena a v budoucnosti očekávám jejich velký nárůst a proměnlivost. Na co jste kladli při budování koncepce největší důraz? Na profesionalitu. Naší současnou prioritou je vybudovat velký festival, který by měl být zásadní, ne-li největší společenskou akcí léta. Festivalů je mnoho, ale jen jeden je největší, a pro nás je důležité, že do Prahy budou přijíždět velké světové orchestry a hrát dílo Antonína Dvořáka – zásadní věcí je, že Praha uslyší svého skladatele v těch nejlepších interpretacích. Co je na festivalu z vašeho pohledu nejdůležitější? Vize, záměr, tým kvalitních lidí, podpora sponzorů, kteří jsou určitým způsobem filantropně zaměřeni. Ale to všechno jsou složky jediného výsledného kritéria, kterým je samozřejmě spokojený posluchač. Na všechny jednotlivé koncerty se díváme optikou velmi kritického a náročného posluchače a hledáme možnosti, jak jeho nárokům vyhovět. Chceme, aby posluchač měl na koncertech maximální pohodlí, aby měl jistotu, že jsme na koncertech především kvůli němu. A to jak v citlivě postaveném programu večera, tak i v samotném zázemí koncertní síně a přilehlých prostor. •

Bobby McFerrin si vystačí v pohodě i sám.

bobby mcferrin Praha, Kongresové centrum  Martin Starý Ubíraje se na koncert Bobbyho McFerrina jsem se zamyslel, kdy jsem tak učinil poprvé, a vystopoval jsem varšavské Jazz Jamboree někdy v první polovině 80. let. McFerrin tenkrát vystoupil se standardním jazzovým combem, kromě zpěvu hrál na Steinwaye, vystoupení bylo skvělé, ale mezi jmény jako Cecil Tailor, Jack DeJohnette či Miles Davis mi záhy lehce zapadlo. To se však po pražském dvojkoncertu, historicky prvním McFerrinovým vystoupením v českých zemích, již bezesporu nikdy nestane. V pražském kongresovém centru jsme slyšeli blues, jazz, klasickou hudbu, židovskou modlitbu, beatlovské ohlédnutí i celou škálu prvků world music, tentokrát bych to tipoval někde na oblast Mali. Slyšeli jsme písně beze slov i s textem (zde se po oba dny začalo „chytat“ i obecenstvo). Byli jsme u toho, jak si hudbu užívá McFerrin zcela osamocen. I jak zcela přirozeným způsobem zapojuje do dění jednotlivce z obecenstva a vlastně kohokoli, kdo by šel náhodou okolo. Téměř šedesátník Bobby McFerrin pracuje s hlasem a svým tělem – místo konferenčního stolku, hrnečku či ponožek si však tentokrát vypůjčil obecenstvo jako celek. A to nadmíru vkusně: stačí pouze „Go“ a „Stop“, nebo „týdy“ a „týdá“ (při Ave Maria mne překvapila nezpěvnost českého národa – navíc poslouchat děvu sedící vedle vás, jak se snaží improvizovat v basu, toť vskutku utrpení). Šest dobrovolníků, kteří jeden po druhém tančili na McFerrinovu hudbu, a z toho plynoucí oboustranné nadšení bylo naopak nesmírně osvěžující a inspirativní. Jako hosté se ve čtvrtek představili Clarinet Factory, kde kromě McFerrinovy přestřelky s třemi klarinety stál za pozornost především jeho „souboj“ s basklarinetem. V pátek to bylo violoncellové duo Tara Fuki, jejichž nostalgická a táhlá úvodní píseň se nejspíš McFerrinovi zdála na improvizaci



Foto Patrick Marek

udá l o st i

dost neuchopitelnou, ve druhé skladbě, bartókovsky pojaté goralské lidové písni, se McFerrinův zájem očividně zvětšil. Po oba dny pak byl hostem český chlapecký soubor Boni pueri, jehož projev McFerrin s přehledem zvládl, jistě i díky svým zkušenostem z dirigování těles jako například New York Philharmonic či Leipzig Gewandhaus. Boni pueri vnesli do vystoupení velkou porci vstřícného humoru – vzhledem k jeho mezinárodním zkušenostem byly však překvapením časté intonační nejistoty. Nejlepšími z hostů se bezesporu stali čtvrteční Dan Bárta a páteční Ridina Ahmedová. Dan se pustil do možná nejodvážnějších árií své kariéry, jeho projev byl absolutně prožitou jazzově improvizační desetiminutovkou, řekl bych Bárta zcela pohlcen, McFerrin s přehledem. Ridina předehrála několik svých rytmických a velmi procítěných nápěvů a improvizovala sama na sebe, na McFerrinův scénář zkrocení nepřistoupila – a tak se ve svém hlasovém měření dostali umělci možná dále, než sami čekali. V obou případech nejsilnější momenty koncertů. McFerrinem ztvárněná hudba je jakousi abstraktně zhmotnělou radostí, kterou prostě někdo „zdědil po předcích, zakódovanou v kostech“. Samozřejmě, že všechny nadchl svým hlasovým a zpěvným uměním, cítit však byl především přínos pro lidskou duši. Aniž bych McFerrinův koncert považoval za nějak nadmíru odvázaný, odvázán jsem byl já sám – uvnitř. Volbou písní, kombinací hromadného zpívání, neustálého soustředění na posluchače, věčného úsměvu prýštícího z čistého potěšení a třeba i decentního vtípku mě McFerrin dostal do stavu, kdy po náročném dni, ve sprše voda pomalu smývá únavu, se mi zničehonic začíná tlačit smích do pusy, a tak si najednou zpívám. Zcela profesionální představení, které mělo jasně propracovaný průběh, které mělo sílu a ze kterého jsem odcházel s pocitem, jako bych po čase viděl dobrého přítele a zjistil, že se pořád máme rádi a že si rozumíme. S pocitem, že to všechno musím někomu sdělit. S dětsky čistou hlavou a radostí, že takoví lidé existují. •



festivaly, koncerty

mozaika . roníku mhf pražský podzim  Lucie Johanovská daleny, specialistky na španělské zarzuely, bude festivalové publikum moci obdivovat v písňovém oboru, neboť tato pokračovatelka tradice velkých mezzosopranistek po Terese Berganze přednese Montsalvatgeho Cinco canciones negras. Cyklus písní tohoto španělského skladatele je ukázkou autorova tzv. antilského stylu, který se objevuje i v dalších jeho skladbách a vycházeje z původní hudby karibské oblasti tvoří provokativní protiklad dobového španělského neonacionalismu. Byť se Pražský podzim věnuje hudebním výročím jen výjimečně, není možné v letošním roce opomenout 150. výročí narození italského operního velikána Giacoma Pucciniho, a tak na festivalu zazní nejen známé árie a duety z jeho vrcholných oper – Manon Lescaut, Madame Butterfly, La Bohème či Tosky, ale i skladatelova raná díla symfonická. Dalším výročím, jehož se festivalová dramaturgie dotkne, bude 100. výročí narození slovenského skladatele Eugena Suchoně, jehož Baladická suita zazní na festivalovém koncertě České filharmonie. V závěru vystupující Bournemouthský symfonický orchestr pak vzpomene 50 let od úmrtí anglického komponisty Ralpha Vaughana Williamse provedením jeho Londýnské symfonie. Stálí návštěvníci festivalových koncertů si již zvykli na pravidelné uvádění koncertu takzvaně na hranici žánrů, jímž letos bude trojí vystoupení Budapešťského cikánského symfonického orchestru s programem Sto cikánských houslí, na němž zazní nejen cikánsky laděné skladby Brahmsovy či Houslistka Isabelle van Keulen Foto archiv Marco Barggreve

Dříve než se na Prahu snesou první barevné listy a podzimní mlhy se rozprostřou nad Vltavou, tisíce listů partitur budou rozehrány do jiskřivých, opojných barev na jednom z vrcholů české hudební festivalové scény – Mezinárodním hudebním festivalu Pražský podzim. Do své plnoletosti vstupující nesoutěžní slavnosti symfonické hudby tak 12. září symbolicky zahájí jedno z nejkrásnějších ročních období a rozproudí současně i probouzející se novou koncertní sezonu. Koncertní řada „festivalu světových orchestrů“ nabídne v letošním roce celkem 23 projektů, na nichž se představí symfonická tělesa z deseti evropských metropolí a více než dvě desítky sólistů z celého světa. Slavnostní zahájení hudbou českých skladatelů bude letos v rukou Lipských rozhlasových symfoniků, kteří se do dějin festivalu zapsali již přede dvěma lety na závěrečném koncertě spolu s Fabiem Luisim. Těleso s úctyhodnou rozhlasovou tradicí, jež se ke své domovské stanici poutá již přes osmdesát let, tentokráte provede díla Dvořáka, Janáčka a Martinů. V jeho čele stane Jun Märkl, jenž od minulé sezony zastává v Lipsku post šéfdirigenta. Kromě naplnění jedné z dramaturgických tradic v podobě ryze českého zahajovacího programu provede lipské těleso posílené o vlastní sbor i jedno z nejvýznamnějších oratorních děl světové hudební literatury – Elijáše od Felixe Mendelssohna - Bartholdyho. V sólových partech tohoto díla se představí německými operními scénami odchovaní pěvci – sopranistka Ruth Ziesak, mezzosopranistka Claudia Mahnke, tenorista Christoph Genz a basista Ralf Lukas. Dalším zahraničním účastníkem festivalu bude Královská filharmonie z Liverpoolu, se kterou do Prahy přijede jak její čestný dirigent – Rytíř Britského impéria a čerstvý pětasedmdesátník Libor Pešek, tak i její mladičký, dynamický šéfdirigent Vasilij Petrenko. Liverpoolská filharmonie zažívá v současné době pod ambiciózním a charismatickým Petrenkem, který je označován za novodobého Karajana, opětovný rozkvět a poutá pozornost kritiky nejen na Britských ostrovech. V Praze si posluchači budou moci v jejím podání s Liborem Peškem vychutnat program oslavující cele dílo Antonína Dvořáka. Druhý den pak Vasilij Petrenko představí mimo jiné i rezidenčního skladatele tělesa Kennetha Hesketha, jehož skladba Modla, kterou v Praze liverpoolští filharmonikové zahrají, bude premiérována jen několik dní předtím na londýnských BBC Proms, pro něž byla i zkomponována. S Liverpoolem do Prahy zavítá i významný britský klavírista Paul Lewis, uznávaný zejména pro svou interpretaci Beethovenových a Schubertových sonát, který festivalovému publiku přiblíží své pojetí Beethovenova druhého klavírního koncertu. Jedním z výrazných charakteristických rysů letošního ročníku festivalu bude jeho netypické španělské ladění, neboť poprvé za 17 let Pražského podzimu zde vystoupí dvě symfonická tělesa z Iberského poloostrova, a to nejprve Orchestr z Valencie, a poté Španělský národní symfonický orchestr z Madridu. Oba orchestry pod taktovkami svých šéfdirigentů – Yarona Trauba a Josepa Ponse předvedou Praze nejen ryzí interpretaci ohnivě temperamentních děl národních autorů jako například Palaua, Rodriga, Albenize, Turiny či Fally, ale rovněž stěžejní díla odkazu světových romantiků „nehispánského“ původu. Jako sólisté vystoupí s těmito tělesy dva významní klavíristé - Joaquín Achucarro a Arkadij Volodos, a také úspěšná mezzosopranistka Nancy Fabiola Herrera, jež září na světových scénách v Evropě i zámoří. Sametový hlas této „metropolitní“ Carmen, Suzuki či Mad-

festivaly, koncerty

Pabla de Sarasateho, ale též například Chačaturjanův Šavlový tanec, úryvky z Bizetovy Carmen nebo Straussovy valčíky a polky. To vše okořeněné strhujícím živelným muzikantstvím hráčů největšího cikánského orchestru na světě složeného pouze ze smyčců, klarinetů a cimbálů slibuje nezapomenutelný hudební zážitek všem, kteří navštíví jedno z jejich vystoupení 20. nebo 21. září. V letošním roce se na festivalu kromě lipského představí ještě jedno německé těleso, a to Orchestr berlínského Konzerthausu, jenž do Prahy zavítá se svým šéfdirigentem Lotharem Zagroskem. V česky laděném programu těleso zahraje díla Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, v německém pak trojici děl klasicistního velikána Ludwiga van Beethovena. Společně s berlínskými hráči na festivalu vystoupí i dva zajímaví sólisté – mladý úspěšný klavírista Martin Helmchen, který nyní působí jako rezidenční umělec tělesa, a dále výjimečná nizozemská houslistka a violistka nejvyššího kalibru – Isabelle van Keulen. Jednou z největších hvězd letošního ročníku festivalu bude soudobý hudební skladatel, dirigent a umělecký ředitel orchestru Sinfonia Varsovia Krzysztof Penderecki, který se na festival vrací po sedmi letech. Krzysztof Penderecki je jedinečným skladatelským zjevem hudební historie, a to nejen polské. Až na Igora Stravinského žádný ze skladatelů 20. století nedosáhl záhy takových úspěchů jako Krzysztof Penderecki, jenž je kromě mnohých prestižních hudebních ocenění držitelem též úctyhodného počtu nejvyšších státních vyznamenání domácích i zahraničích, čestných funkcí ve význačných kulturních institucích a čestných doktorátů na univerzitách a hudebních akademiích po celém světě. V roce svého prvního pražsko–podzimního vystoupení Penderecki zkomponoval Concerto grosso pro tři violoncella, jež mělo premiéru téhož roku v Tokiu v podání Symfonického orchestru NHK a violoncellistů Pergamenščikova, Morka a Changa pod vedením Charlese Dutoita. Na letošním Pražském podzimu zazní dne 25. září pod Pendereckého vedením právě ono barvité Concerto grosso pro tři violoncella, a to v podání tria polských violoncellistů Andrzeje Bauera, Rafala Kwiatkowského a Bartozse Koziaka a orchestru Sinfonia Varsovia. Mimoto Sinfonia Varsovia na festivalu zahraje i výběr z Dvořákových legend a Skotskou symfonii Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Francouzské barvy bude na letošním ročníku festivalu hájit Štrasburská filharmonie, která se v Praze představí vůbec poprvé. Toto symfonické těleso má více než stopadesátiletou historii, do níž se zapsali takoví dirigenti jako např. Otto Klemperer či George Széll, a i mnozí světoví skladatelé provedli s tímto tělesem poprvé svá díla, připomeňme například Berlioze, Brahmse, Saint-Saënse, Mahlera, Richarda Strausse, Regera, d‘Indyho, Bouleze, Lutosławského nebo Pendereckého. Na Pražský podzim těleso přijede se svým šéfdirigentem Markem Albrechtem, jenž se během dvaceti let své kariéry představil na nejslavnějších operních scénách Evropy a stanul i před významnými symfonickými orchestry. Svou pověst si tento žák Claudia Abbada vybudoval zejména interpretací děl Wagnerových a Straussových, avšak uznáván je i v oblasti soudobé hudby. Sólistou večera bude proslulý klavírista Nelson Freire, který pražskému publiku přednese Brahmsův první klavírní koncert. Tento rodilý Brazilec, jenž svou mezinárodní kariéru zahájil již prakticky v pěti letech, vystoupil dosud se všemi nejvýznamnějšími tělesy a dirigenty po celém světě a odborná kritika v poslední době označuje jeho umění takřka za absolutní.



Příležitost vystoupit pod vlajkou Pražského podzimu dostanou letos samozřejmě i přední domácí orchestry. Česká filharmonie se představí společně s festivalovými stálicemi, dirigentem libanonského původu Georgem Pehlivanianem a posléze s Alexandrem Anisimovem. Zajímavostí letošního ročníku festivalu je i skutečnost, že na programu budou dvě díla pro smyčcový kvartet s orchestrem – nejprve koncert Bohuslava Martinů na zahájení, a poté právě s Českou filharmonií a Georgem Pehlivanianem koncert Erwina Schulhoffa. Prvního zmiňovaného se ujme Škampovo kvarteto, na druhém se pak představí dámský Kaprálová kvartet – nově s houslistkou Veronikou Panochovou. Sólistou druhého česko–filharmonického koncertu bude snad nejlepší současný trumpetista světa, prestižními cenami ověnčený a pražskému publiku již důvěrně známý Gábor Boldoczki, jenž přednese koncert pro trubku Jana Nepomuka Hummla, a to v původní verzi E dur, a rovněž dílo soudobé – Koncert pro trubku As dur z pera Arména Alexandra Arutjunjana. Vzhledem ke stále probíhajícímu společnému projektu Českého rozhlasu a MHF Pražský podzim není možné opomenout ani vystoupení jeho vlastního tělesa, tedy vystoupení Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Nejprve bude na programu koncert společně s šéfdirigentem Vladimírem Válkem, na němž sólový part připadne ruskému Paganinimu Maximu Fedotovovi, který se ujme Bruchova prvního houslového koncertu. Druhý večer Rozhlasových symfoniků bude ozdoben návštěvou legendárního dirigenta – nestárnoucího Roberta Benziho, s nímž se na festivalu poprvé představí další z nadějí mladší klavírní generace, Ital Enrico Pace. Trojlístek českých orchestrálních zástupců doplní ještě Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, jenž se zhostí již zmiňovaného pucciniovského programu společně s italským dirigentem Guido Ajmone-Marsanem. Závěrečné koncerty festivalu budou patřit známým Bournemouthským symfonikům a Cristianu Mandealovi. Čistě symfonický program složený z děl Elgarových, Hindemithových a Williamsových vystřídá 1. října tradiční závěrečný Koncert h moll pro violoncello a orchestr Antonína Dvořáka doplněný o předehru k Schumannově Genovevě a Brahmsovu Čtvrtou symfonii. Čestné úlohy sólisty na slavnostním vrcholu Pražského podzimu se ujme slavný brazilský violoncellista Antonio Meneses, který během své bohaté sólové kariéry spolupracoval se všemi předními orchestry a dirigenty světa. Tolik alespoň stručná anotace z barevných hudebních tónů, jež vytvoří pestrou mozaiku letošního ročníku Pražského podzimu. Přes svou rozmanitost a barvitost bude však i tentokrát naplněna dramaturgická čistota a hlubší myšlenka této přehlídky symfonické hudby, jež je nejen přidanou hodnotou, ale především nezbytným základem jakékoli hudební akce podobného charakteru, což však ke škodě posluchačů nebývá vždy pravidlem. Začátek umělecké sezony 2008/2009 tedy bude i v letošním roce ve znamení MHF Pražský podzim, který svému publiku nabídne dvacet podzimních večerů prodchnutých krásnou hudbou v interpretaci předních evropských symfonických orchestrů. •

Zadáno pro: MHF Pražský podzim



festivaly, koncerty

kristova léta janákova máje Opava, kostel sv. Václava; Ostrava, Janáčkova konzervatoř, Dům kultury  Ludvík Kašpárek Asociace hudebních festivalů České republiky uvádí ve své brožuře pro rok 2008 celkem čtrnáct festivalových podniků, které mají být vlastně esencí toho nejlepšího, co mohou příznivci vážné hudby v interpretační i dramaturgické sféře v naší zemi prožít. Za poslední desetiletí se tento prestižní klub výrazně rozrostl s tím, jak vznikaly a postupně si získávaly kredit mladší festivaly, samozřejmě v souvislosti s posílením kulturního života, ale i turistického ruchu v daném místě či regionu. Kromě členů zmíněné Asociace však existuje nepřeberné množství dalších přehlídek, interpretačních kurzů, koncertních sérií či lokálních festivalů, které zejména v letním období chtějí záslužně čelit expanzi komerčních hudebních žánrů a nabídnout návštěvníkům také umělecky podstatně hodnotnější programy. Přes mnohé poctivé snahy dochází často až k inflaci, která se netýká pouze hudby, ale všech oborů od filmu až po výtvarné umění. Na jedné straně jistě jde o chvályhodnou aktivitu pořadatelů (i když hnacím motorem jsou mnohdy doprovodná komerční hlediska), na straně druhé, vzhledem k četnosti akcí, se zájem publika často nutně tříští, a co je závažný negativní jev – v nastalém chaosu se publikum přestává orientovat v kvalitě, skutečném uměleckém přínosu a širším významu

konkrétní akce. Je proto nezbytné, aby v českém kulturním životě vedle spousty menších dílčích aktivit existovaly skutečně silné, renomované festivaly s vybudovaným finančním, posluchačským i pořadatelským zázemím, které jsou sto přinést výrazné dramaturgické podněty a nabídnout v koncentrované podobě špičkovou kvalitu. Jen takový festival má předpoklady k tomu, aby byl nepřehlédnutelný v širším kontextu hudebního života! A do tohoto elitního klubu českých mezinárodních festivalů bezpochyby náleží Janáčkův máj, který si zejména v posledních letech vytvořil výborné umělecké renomé a letos k němu připojil další výrazný pozitivní krok. Jistě je to umožněno díky řadě renomovaných partnerů v čele se skupinou ČEZ, kteří festival podporují, a jimž patří velká zásluha na rostoucí prestiži této hudební události. Janáčkův máj 2008 se uskutečnil po třiatřicáté a ve dnech 19. května až 9. června nabídl obecenstvu téměř čtvrt stovky koncertních programů. Mezi šesti symfonickými koncerty se vedle domácí Janáčkovy filharmonie Ostrava těšilo největšímu zájmu hostování Drážďanské filharmonie s jejím světoznámým šéfdirigentem Rafaelem Frühbeckem de Burgos. Tři večery komorních orchestrů výrazně akcentovaly soudobou tvorbu s jejími letošními jubilanty Kabeláčem, Messiaenem či Carterem, zastoupeni byli také Dlouhý, L.Hurník, Pärt, Kotík, Ligeti, Srnka, ad. Nechyběly tolik potřebné a většinou pořadateli opomíjené písňové večery v interpretaci Gabriely Beňačkové (zároveň prezidentky festivalu) či mladého basisty s oprávněnými velkými ambicemi Jana Martiníka, hudba středověku zněla v podání souborů Ensemble Unicorn Wien a Schola Gregoriana Pragensis.

Foto archiv Janáčkův máj

Lipské smyčcové kvarteto

Jiří Bárta a Alexander Rumpf

Do severomoravského regionu směřovaly během festivalových dnů cesty mnoha znamenitých českých umělců, jejichž jména jsou zárukou nejvyšší kvality: Libor Pešek, Petr Vronský, Stanislav Vavřínek, Jitka Čechová, Ivan Ženatý, Pavel Šporcl, Jana Boušková, Jiří Bárta, Igor Ardašev, Roman Janál, Jaroslav Halíř, Monika Knoblochová… A společně s nimi publikum přivítalo i další zahraniční interprety – kytaristu Pierra Laniau z Francie, polského varhaníka a laureáta mezinárodní soutěže Pražského jara 1994 Wacława Golonku, ve Švýcarsku žijící českou houslistku Hanu Kotkovou (skvělý výkon v Ligetiho Houslovém koncertě s Kotíkovou Ostravskou bandou), vycházející houslovou hvězdu evropských koncertních síní Sophii Jaffé, klavíristu Mariana Lapšanského a v samotném závěru festivalu proslulého Shlomo Mintze v Čajkovského Houslovém koncertě pod Peškovou taktovkou. Ty další si ponechejme až na závěr tohoto referátu. A použil-li jsem slovní spojení severomoravský region a nikoli „pouze“ Ostrava, má to svůj dobrý důvod. Janáčkův máj totiž výrazně rozšířil svůj akční rádius a kromě krajské metropole nabídl festivalové hudební zážitky také návštěvníkům v Opavě, Třinci, Fulneku, Karviné a Ludgeřovicích. Přitom každý večer v konkrétním městě měl svou specifickou dramaturgii a vycházel z aktuální znalosti prostředí. Proto ředitel a dramaturg festivalu, Jaromír Javůrek, situoval například do třineckého Domu kultury populárnější, ale v žádném případě podbízivou programovou nabídku v podání Severočeské filharmonie Teplice pod taktovkou Charlese Olivieri-Munroa: obsahovala mj. Schubertovu Nedokonče-

 Foto archiv Janáčkův máj

festivaly, koncerty

nou, Smetanovu předehru k Hubičce, Chabrierovu Espaňu a s Pavlem Šporclem Dvořákovu Romanci a Mazurek či Sarasateho Cikánské melodie. Do Společenského domu v Karviné-Darkově zase umístil kytarový recital Pierre Leniaua převážně s francouzskou hudbou 20. století (Satie, Debussy, Milhaud, Poulenc, Jolivet ad.) a publiku v Opavě, které se jistě častěji setkává s náročnými koncertními programy, nabídl znamenitý večer Lipského smyčcového kvarteta (21. 5.). Navíc se tento festivalový koncert uskutečnil v mimořádně působivém prostředí trojlodního dominikánského kostela sv. Václava, vysvěceného v roce 1336, používaného však už od josefínské doby jako vojenský sklad (jeho účel příliš nezměnila ani éra socialismu), který teprve tři roky nyní slouží s přilehlým klášterem jako kulturní centrum a galerie výtvarného umění. Staletí se podepsala na interiéru kostela, v němž se uchoval jen zlomek nástěnných maleb, ale jinak je celý velkorysý prostor s velmi dobrou akustikou ponechán pouze v odkrytém zdivu a hrubé šedé omítce. Lipské smyčcové kvarteto, založené v roce 1988, jehož tři členové byli původně prvními hráči lipského Gewandhausorchestru, se představilo jako špičkový soubor mezinárodní úrovně. Beethovenův Kvartet f moll, op. 95 umělci ve shodě s charakterem díla přednesli s příznačnou dramatickou drásavostí (1. věta) a v úporném neklidu, nádherný niterný zpěv pomalé věty imponoval intenzivním vnitřním napětím a skutečně málokdy slýchanou křišťálově čistou zvukovou krásou. Nebylo pochyb, že máme před sebou kompaktní, instrumentálně vyrovnaný ansámbl plného barevného zvuku a velké dynamické šíře. O to s větším zájmem jsem čekal



festivaly, koncerty

na Janáčkův Kvartet č. 2 „Listy důvěrné“. Hosté – na rozdíl od některých našich souborů – přistoupili k interpretaci bez okázalé vnější posedlosti, a přesto, či právě proto, skladba v jejich podání vyzněla s neobyčejnou niternou hloubkou. Ani v případě tohoto geniálního komorního titulu české literatury si nesmíme myslet, že my jediní máme na Janáčka patent! Interpretace lipských kvartetistů odhalila snad všechno vnitřní bohatství skladby: hráli s plným nasazením, se zdůrazněnou kantabilitou, přímo zvukově opulentně. Při jejich hráčském vybavení se dílo vyznačovalo dokonale „čitelnou“ strukturou a nepostrádalo nic z emocionální naléhavosti. Maximální posluchačské uspokojení a radost z nádherné ušlechtilosti provedení přinesl na závěr převážně lyrický Brahmsův Smyčcový kvartet a moll, op. 51 č. 2. Pozvání lipského ansámblu s jeho technicky precizním a výrazově bohatým, plnokrevným projevem bylo bezpochyby výtečným dramaturgickým počinem. Půvabnou tváří, reprezentující letošní festival, a to v plném slova smyslu, protože její fotografie shlížela ze všech billboardů, se stala klavíristka Jitka Čechová. Pro svůj recitál v sále Janáčkovy konzervatoře (20. 5.) si zvolila program velmi přitažlivý, ale současně velmi náročný – Liszta a Smetanu. Smetanovské kreace jsou už dlouho považovány za Čechové doménu a jejich přínos spočívá v moderním interpretačním přístupu, ve kterém jistá věcnost není vůbec na úkor intenzity poetických dimenzí autorova odkazu. A provedení Smetanova pozdního cyklu Sny tento interpretační názor jenom znovu potvrdilo. Skutečnou „náloží“ byl ovšem v prvé polovině večera Lisztův Mefistův valčík č. 1 a zejména jeho rozsáhlá a na paměť zrádná Sonáta h moll. S olbřímím úkolem se umělkyně vyrovnala znamenitě. Její úhozová pregnantnost na jedné straně a na druhé zřetelnost, jimiž vykresluje lisztovské lyrické pasáže společně s bezchybnou brilantní technikou, zanechaly v naplněném auditoriu silný dojem z udivujícího výkonu! V hlavním dějišti festivalu – Domě kultury města Ostravy – se uskutečnil večer francouzské hudby (22. 5.), jehož protagonistou byla Moravská filharmonie Olomouc v čele s německým dirigentem Alexandrem Rumpfem, jinak generálním hudebním ředitelem opery v Oldenburgu. Sólista Jiří Bárta, bohužel, nemohl přednést se zájmem očekávaný a málo známý Violoncellový koncert s podtitulem „Vojenský“ od Jacquese Offenbacha, protože part sólisty vykazoval příliš mnoho odlišností od zapůjčeného orchestrálního notového materiálu. Došlo tedy ke změně na často uváděného Saint-Saënse: jeho Violoncellový koncert má Bárta v repertoáru od studijních let, ale nyní dílo podle vlastních slov již dlouho nehrál. Změna na poslední chvíli však nebyla vůbec patrná! S dirigentem a orchestrem umělec spolupracoval suverénně a s nadhledem. Plastický zvuk jeho nástroje imponoval lahodností a intenzitou výrazu, v emocionálně silných kantilénách se obecenstvu doslova tajil dech. Moravská filharmonie, kterou jsem slyšel shodou okolností v krátké době již podruhé, je orchestr hráčsky vyrovnaný, bez zjevných slabin. Ovšem ne všichni hostující dirigenti dokážou těleso stimulovat k natolik zaujatému výkonu, jak je to obvyklé s jeho šéfem Petrem Vronským. Dirigentovi Rumpfovi se vždy plně nedařilo zachytit osobitou atmosféru a šarm hudby země galského kohouta. Častému zahajovacímu číslu symfonických programů, Berliozově předehře Římský karneval, scházel pod jeho taktovkou onen náboj, který z výborně zahraného díla učiní fascinující, brilantní událost. Ravelovu Španělskou rapsodii připravil dirigent technicky přesně a profesionálně kvalitně, nicméně také zde do ravelovského espritu a jiskrnosti leccos chybělo. Ve svém celku zajímavě koncipovaný program, byť se změnou, však měl svou nespornou solidní kvalitu, kterou v jeho závěru potvrdilo skvělé, obecenstvem bouřlivě oceněné provedení populární druhé suity Arlézanka Georgese Bizeta. •

concentus moraviae i. Velké Meziříčí, kostel sv. Mikuláše; Boskovice, zámek; Rájec-Jestřebí, zámek  Karla Hofmannová Musica Aeterna Poslední květnový den (31. 5.) patřil zahájení třináctého ročníku festivalu letních koncertů na Moravě s podtitulem Stará hudba z Visegrádu. Festival se letos konal v sedmnácti městech, a tak do konce června proběhlo třicet dva koncertů. Tématem festivalu byla stará hudba, která na koncertních pódiích příliš často slyšet není. Vybrané soubory i skladatelé patří ke středoevropskému, historicko-kulturnímu okruhu, v současnosti vyjádřenému politickým termínem Visegrádská čtyřka (Česká republika, Polsko, Maďarsko a Slovensko), kde se v období baroka a klasicismu skladatelé soustřeďovali a jejichž tvorba dnes prožívá renesanci.. Akcentuje se autenticita provedení jak nástrojového tak výrazového, která báječně koresponduje s atmosférou zámků a kostelů. Zahájení festivalu patří každý rok jinému městu. Letos to bylo Velké Meziříčí, které současně oslavilo 600 let udělení plných městských práv. Už popáté festival otevřelo defilé vlajek a starostů zúčastněných měst. Gotický kostel sv. Mikuláše je prostorný a má dobrou akustiku. Slovenský komorní orchestr staré hudby Musica Aeterna pod vedením Petera Zajíčka měl tak pro muzicírování optimální podmínky, kterých bohatě využil. Hra na originální nástroje přináší posluchači novou dimenzi vnímání hudby. Překvapila měkkost tónů, hutnost a kompaktnost zvuku, štěbetavý zvuk klarinetu, jen lesní rohy zůstávají Popelkou. Pro zahajovací koncert zvolila dramaturgie období klasicistní. Jiří Antonín Benda, který tvořil v malém saském městě Rotha u vévody Friedricha III. patří ke generaci českých skladatelů, kteří pod vlivem italské zpěvnosti cestu klasicismu probojovávali. Sinfonie č. 1 D dur je v tzv. postupimském stylu a je značně efektní. Současník Anton Zimmermann je dnes téměř neznámý, ve své době byl však oblíbený po celé Evropě. Působil především v Bratislavě jako varhaník i jako kapelník kardinála Jozefa Batthyányho. Sepětí s hudbou Josepha Haydna je v jeho tvorbě patrné. Haydnovi patřil závěr koncertu. Divertimento (cassatio) ex C patří spíš do Haydnovy „zábavné“ hudby, která však nesla všechny prvky tehdejších hudebně teoretických požadavků. V podání orchestru Musica Aeterna mělo dílo šťavnatost a naléhavost, patrný byl skladatelův smysl pro humor a vynalézavost, jak prostřednictvím ovládnutí přísných hudebních pravidel dosáhnout maximální svobody ve výrazu. Mimořádnost zážitku doznívala ještě na slavnostním setkání účastníků koncertu, když byla ohlášena ohňová a laserová show na náměstí. Rozdíl ve zvuku i v atmosféře akce byl tak velký, že mnozí účastníci koncertu se s úlekem vraceli zpět do sálu. Quatuor Mosaïques Druhý den festivalu Concentus Moravie (1. 6.) pokračoval na zámku v Boskovicích za pohostinství rodiny Mensdorff-Poulli, které zámek patří, a ve spolupráci s Rakouským kulturním fórem v Praze. Účinkující smyčcové kvarteto Quatuor Mosaïques je světoznámou veličinou, jsou zváni na přední festivaly v Evropě a jsou nositeli prestižních cen Gramophone Award. Věnují se interpretaci klasicistní literatury, zejména kompletnímu dílu Haydna, Mozarta, Schuberta a Beethovena, ale rozšiřují svůj okruh i na hudební literaturu francouzskou a italskou. Síla jejich provedení je především ve výrazu a pak v dokonalé souhře a barevné sladěnosti jejich dobových nástrojů. Výkon v sále boskovického zámku byl fascinující, sál je vskutku komorní a má ideální akustiku právě pro tento typ domácího muzicírování. Vynikla zde

Foto © Concentus moraviae – Karla Hofmannová

festivaly, koncerty

Sehrané duo, Sirkka-Liisa Kaakinen-Pilch a Zbigniew Pilch, se publiku představilo na zámku v Rájci-Jestřebí.

dynamická vyváženost a koncentrovaný výraz v dokonalém akustickém prostředí. Smyčcový kvartet op. 23/5 G dur Pavla Vranického má niternou a vroucí melodičnost, kvartet Josepha Haydna op.74/3 d moll „Jezdecký“je jímavý i brilantní, zejména v závěrečném Finale, které prověřilo technickou preciznost hráčů. Z dramaturgie staré hudby se poněkud vymykal Smyčcový kvartet D 173 g moll Franze Schuberta, který spadá do jeho raného skladatelského období. Podle současného nazírání na požadavky interpretace však i tato doba raného romantismu je hrána na staré nástroje, tak, jak ve své době byla komponována i interpretována a jak byli posluchači zvyklí ji přijímat. Interpretační mistrovství členů souboru Quatuor Mosaïques a barevnost jejich nástrojů přesvědčily, že skladatelé ve své době přesně předvídali, jak budou jejich díla znít a že interpretace na dobové nástroje má své opodstatnění. Dostaveníčko pro violu d´amore a housle Hudba minulých století měla jiné poslání a funkci, než má dnes. Byla nositelem nejen estetické funkce, ale především sloužila k vytváření společenských vztahů lidí a k rozvoji jejich kreativity, emoční inteligence a duchovního rozvoje. Množství komorní literatury pro všechny možné kombinace nástrojů a jejich variant dokladuje, že každý průměrně inteligentní a vzdělaný člověk se zabýval domácím muzicírováním, které patřilo k základnímu vzdělání. Zejména v 18. století vznikaly varianty nástrojů, které umožňovaly vy-



jádřit zvýšené emoce. Proto měly přídomek d´amore… Do dnešní doby přežila v našem povědomí viola d´amore, kterou představila (17. 6.) ve spojení s houslemi norská houslistka Sirkka-Liisa Kaakinen-Pilch spolu s polským houslistou Zbigniewem Pilchem. Toto geniální duo dokázalo po celý večer prezentovat skladby polských houslových virtuosů z přelomu 18. a 19. století a neztratit napětí a výraz, udržet si zájem a nadšení publika. Melancholicky zadumaný tón violy d´amore ve středních polohách dráždivě kontrastoval se svítivou až ostrou horní polohou, lehké flažolety navodily efekt echa. Spolu s houslemi, které tu sekundovaly, tvořily dramatický a efektní dialog. V dalších číslech pokračoval koncert houslovými duety na nástroje pocházející skutečně ze 17. a 18. století. Duo je maximálně sehrané a dopracovává nejjemnější detaily a dynamické finesy, čímž udržuje posluchače v napětí. Předvedlo esenci z polské houslové školy, která byla na přelomu 17. a 18. století velmi slavná a žádaná, přesto, že dnes o ní mnoho nevíme. Karol Josef Lipiňski ve své době koncertoval a sklízel ovace po celé Evropě. Jeho současník Paganini o něm prohlásil, že je jistě druhým nejlepším houslistou, přičemž jako prvního sebevědomě myslel sebe. Feliks Janiewicz s úspěchem organizoval hudební život v Londýně a Edinburku, Bazili Bohdanowicz působil ve vídeňských orchestrech a oslňoval excentrickými skladbami, Jan Baptista Kleczyňski, původem z Karviné, byl koncertním mistrem ve Wiener Hofmusikkapelle. Joachima Kaczkowského obdivoval Fryderyk Chopin i publikum v Německu, kde koncertoval a vydával své skladby, i jeho žáci ve Varšavě, kde v závěru svého života působil pedagogicky. Tato houslová literatura byla ideální pro houslové domácí a salonní muzicírování v dobách, kdy lidé nikam nespěchali a neexistoval hudební smog. •

concentus moraviae ii. Mikulov, zámek; Boskovice, zámek; Lysice, kostel sv. Petra a Pavla  Alena Borková Visegrad baroque orchestra Na poli kultury je typickým reprezentantem spojenectví Visegrádské čtyřky Visegrad baroque orchestra, vzniklý z podnětu paní Willi roku 2006. Tvoří jej mladí hudebníci čtyř spolupracujících zemí, kteří studují domácí historickou hudbu, navzájem konfrontují způsoby její realizace a toto vše ovládají na kopiích z našeho hlediska technicky nevyspělých starých nástrojů. Koncert visegradského orchestru v Zámeckém sále mikulovského zámku 11. 6. patřil k vrcholům celého festivalu. Především byl řízen vynikajícím dirigentem Josem van Immerseelem, rodákem z Antverp, jenž své zkušenosti z daného oboru předává na četných mistrovských kurzech a konzervatořích. Zvolenému repertoáru z období klasicismu vtiskl pevný stylový řád; volil rychlejší tempa, čímž sice zvýšil technické nároky zejména na nástroje dechové, avšak na druhé straně vyšel vstříc tónovým možnostem starých nástrojů v daných akustických podmínkách. Koncert natáčela televize, takže organizátoři pružně přizpůsobili umístění orchestru na akusticky výhodnější konec sálu – na oficiálním odděleném jevišti by zvuk i obraz zanikal. Provozování klasické hudby na dobových nástrojích je obtížnější než realizace baroka; zvláště u vídeňských klasiků jsme již zvyklí na zvukovost moderních nástrojů. Přesto Haydnova symfonie op. 44 „Smuteční“ vyzněla díky vynikajícím interpretům velmi působivě; preciznost smyčců vynikala zejména v rychlých větách; tvoření dlouhých tónů občas přece jen působilo poněkud stereotypně. Kvalitně se prezentovaly i těžko ovladatelné nástroje dechové – exoticky působil trochu syrovější zvuk s minimem distonování.



festivaly, koncerty

Jedinečný výkon odvedl klarinetista Christian Leitherer, sólista, spolupracující s řadou barokních orchestrů, v Koncertu pro klarinet a orchestr B dur Jana Václava Stamice. Vládl půvabným, čistým tónem a technickou i dynamickou ohebností. Nemenším požitkem byla hra na kladívkový klavír Barbary Marie Willi v Koncertu B dur Josefa Antonína Štěpána. Šlo o českou premiéru s rychlými krajními větami, které oslnily brilantním provedením. V pomalé větě jsme obdivovali způsob, jakým interpretka melodiku prozpívala, majíc k dispozici převážně prostředky agogické. Tón kladívkového klavíru se totiž ještě dosti blíží úhozu cembala. Tance čtyř národů Pod tímto názvem proběhl v úterý 17. 6. ve „skleníku“ boskovického zámku jeden z nejatraktivnějších večerů festivalu. Skleníkem je zde míněn rozlehlý sál s výbornou akustikou a jevištěm. Barokní hudba zde byla interpretována nejen dvěma vynikajícími specializovanými instrumentálními ansámbly, ale její vitalitu a radost ze života vyjádřil i tanec, a to s přihlédnutím k dobovým normám a v historicky odpovídajících kostýmech. Program byl sice vybrán z odlehčenějších kompozic 17. a 18. století, ale i tak něco napověděl o jejich ještě nediferencovaném, víceúčelovém rázu – mohly sloužit jak k tanci, tak ke koncertnímu provedení. A soubory Collegium Marianum s uměleckou vedoucí, flétnistkou Janou Semerádovou a Solamente Naturali s uměleckým vedoucím, houslistou Milošem Valentem, je provedly na vynikající úrovni – virtuózně ovládaly své nástroje a sugestivně vystihly podstatu hrané hudby; zvláště tam, kde převládaly lidové prvky různé provenience (tance hanácké, uherské, cikánské, polské), dokázaly strhnout posluchače ke spontánním projevům nadšení. V precizním souladu s hudbou proběhly živé taneční vstupy, které každým detailem prezentovaly typ zábavy různých společenských vrstev. Vizuální požitek z vynikajícího výkonu polského souboru dvorského baletu Cracovia Danza s choreografy Romanou Agnel a Leszkem Rembowskim v kostýmech Moniky Polak-Lušcinské dojem z hudby ještě znásobil. Obdivovali jsme propracovanost jemné rytmické techniky celého těla tanečníků, která navíc ladila s regulemi barokního stylu. Materiál k tomuto kouzelnému večeru poskytla hudba Johanna Josepha Fuxe, Georga Philippa Telemanna, Jana Josefa Ignáce Brentnera a dobově oblíbené skladby a tance z dochovaných sbírek (Uhrovské – 1730, Melodiaria Anny Szirmay-Keczer – 1735, Pestrého zborníku atd). Mezi instrumentalisty kralovala virtuozita Jany Semerádové a Miloše Valenta na kopiích starých nástrojů. Celý večer tak učinil krok vstříc zábavě publika, aniž by přitom slevil z interpretačních hodnot – tento trend, myslím, prostupoval celým letošním ročníkem. Hudba na dvorech rodu Esterházy Závěrečný koncert (28. 6.) v kostele sv. Petra a Pavla v Lysicích probíhal ve znamení podtitulu „Hudba na dvorech rodu Esterházy“. Stylově obsáhl kompozice od předklasicismu ke klasicismu vrcholnému tj. od Gregora Josepha Wernera (1693-1766) k již známějšímu Pergolesimu, Haydnovi, Mozartovi a Johannu Georgu Albrechtsbergerovi (1736-1809). Přitažlivého dramaturgického rozvržení a velmi kvalitního provedení se ujal maďarský barokní Ensemble Philippe s vynikající sopranistkou Noémi Kiss pod taktovkou zakladatele tělesa a dirigenta Martóna Rácze. Střídání ryze instrumentálních a vokálně instrumentálních čísel uprostřed s varhanním Preludiem a fugou g moll zmíněného Albrechtsbergera vytvořilo řetězec osvěžujících, melodicky i rytmicky líbivých struktur 18. století. V části instrumentální až udivila dramatičnost zvukomaleb, blízká Vivaldimu v ouvertuře Wernerova oratoria Judas Machabeus; precizně vyznělo Haydnovo vícevěté, odlehčeně melodické Divertimento G dur lidově

rozjásané ražby. Ensemble Philippe koncertuje již od roku 1994 na starých smyčcových nástrojích s obdivuhodnou precizností – kostelní akustika jim dodala příjemnou barvu. Ve spolupráci se zpěvačkou ji u Wernera a Pergolesiho poněkud zastiňoval, u Mozarta a anonymního Motetta de Jesu vyrovnaně podporoval. Noémi Kiss disponuje sladkou sopránovou barvou a koloraturní ohebností hlasu; mistrovsky ovládá efektní rozvíjení dlouhých tónů a výrazově vystihuje dobový trend. Maďarští hosté se právem ocitli na místě závěru festivalu, nebereme-li v úvahu následující benefiční Noc světel s Ondřejem Havelkou a jeho Melody Makers a Karlem Košárkem. Třináctý ročník mezinárodního hudebního festivalu 13 měst Concentus Moraviae se již po několikáté vrátil k interpretaci historické hudby. Za touto tematikou stojí jako obvykle dramaturgie specialistky pro toto období Barbary Marie Willi, která svůj námět upřesnila podtitulem „Stará hudba z Visegrádu“. Pod tímto zeměpisným názvem se skrývá maďarský hrad, na němž se čtyři již zmíněné země střední Evropy v roce 1991 dohodly na vzájemné spolupráci při vstupu do Evropské unie a navíc zde již ve 14. století vznikla protihabsburská koalice zástupců těchto krajin. •

první abonentní koncert sukova komorního orchestru Praha, kostel sv. Šimona a Judy  Petr Matuszek V úterý 17. 6. zahájil prvním koncertem Sukův komorní orchestr svůj abonentní cyklus v kostele sv. Šimona a Judy. Tento pouze smyčcový ansámbl je druhým nejstarším komorním orchestrem u nás, byl založen již v roce 1974 houslovým virtuózem Josefem Sukem. Sledoval jsem tehdy velmi pozorně jeho vývoj (byl to v té době opravdu odvážný počin), a tak jsem byl opravdu zvědav, jaká asi bude jeho současná tvář pod uměleckým vedením houslisty Martina Kose. A musím hned na začátku říct, že překonala všechna má očekávání. Všichni členové orchestru přišli na scénu zjevně ve výborné náladě a už jen pohled na ně způsobil, že jsem se na koncert začal těšit. Dobře naladění muzikanti těšící se na koncert nebývají u některých našich orchestrů už tak běžnou záležitostí, a tak pohled na tyto vesměs mladé muzikanty byl vysloveně osvěžující. Radost čišela ze všech hned od prvních tónů a vydržela jim do konce přídavku. V první půli koncertu bylo na programu Čtvero ročních dob od Antonia Vivaldiho. Znám tento „evergreen“ opravdu velmi dobře a to v mnoha podáních, takže jsem nečekal, že by mě mohl ještě něčím překvapit. Jaký omyl! Hned v prvních tónech sólových houslí a v první pro mne nezvyklé tempové agogice mi začalo být jasné, že to nebude provedení ledajaké. Martin Kos rozehrál neobyčejnou paletu barev nejen svými houslemi, ale i ve vedení celého ansámblu. Vyhrál si s každou notou, s každou frází, s každou pauzou či tempovou změnou. Poslouchal jsem místy bez dechu, byl jsem plný napětí, co přinesou další takty: Lehounké spiccato v tutti i v sólovém partu, kde jindy znám stále stejný proud hudby, lehká a pro mne nezvyklá tempová agogika (převážně v koncích frází sólových houslí), detailní práce s dynamikou, s vibrátem (a to u všech hráčů orchestru!), samozřejmost a brilantní lehkost sólových houslí, to vše mi přineslo obrovský zážitek z hudby, kterou jsem si navykl poslouchat už „jen tak mimochodem“. Martin Kos se zdál být srostlý nejenom se svým nástrojem,

festivaly, koncerty ale s celým orchestrem, všichni se stali „jedním tělem“. Nádherná ukázka společného hudebního dýchání. Druhá polovina koncertu nás přenesla úplně jinam, do světa argentinského tanga druhé poloviny 20. století. K této hudbě patří neodmyslitelně akordeon (nebo spíše v lidovější formě bandoneon) a housle. Hned v první skladbě Osvalda Pugliese „La Yumba“ nám akordeon představil vynikající sólista Ladislav Horák. Společně s orchestrem strhli posluchače do světa plného nádherných rytmických jemnůstek a drobných fines, který všechny hned pohltil. Ve stejném duchu se nesly i všechny následující skladby, které byly z dílny nejslavnějšího skladatele tohoto žánru, Astora Piazzolly: Oblivion, Fuga y mysterio, Soledad (ve kterém hrál Ladislav Horák na tradiční bandodeon), Escualo, Milonga del Ángel a Concierto para Quinteto. Program stále gradoval, interpreti nás ohromili neuvěřitelnou škálou barev (Piazzolla byl vynikající instrumentátor, ovšem úpravy pro Sukův komorní orchestr dělal Jakub Janský), hudba perfektně „šlapala“ (byl krásný pohled na kontrabasistu, který měl ze synkopového rytmizování zjevný požitek) a veškeré „cizorodé“ prvky (obraty jazzové rytmiky, podupávání do hraní apod.) všichni hráči zvládali se samozřejmostí a virtuozitou, která rozhodně není obvyklá. Vedle sólisty na akordeon a Martina Kose se zde představil jako sólista i další člen Sukova komorního orchestru, hráč na housle, Jakub Janský. Jeho nástroj přinášel s sebou téměř až hmatatelnou melancholii s takovou přesvědčivostí, jako by s argentinským tangem vyrostl. Po každé skladbě se od diváků ozývalo nadšené bravo. Zaslouženě, koncert byl strhující a nabitý energií, nádherný a dlouhotrvající zážitek. A věřím, že takovýchto nevšedních hudebních zážitků nám v budoucnu Sukův komorní orchestr ještě několik připraví. Těším se na to. •

taras piano trio Praha, Atrium  Jiří Teml Pozoruhodný koncert proběhl 14.5. v koncertní síni žižkovského Atria. Hrálo mladé, v našem hudebním životě nepříliš známé Taras Piano Trio složené ze znamenitých instrumentalistů – klavíristky Hany Volkové, houslisty Radima Kresty a violoncellisty Ivana Vokáče. Všichni absolventi pražských hudebních učilišť mají na svých kontech řadu úspěchů v různých interpretačních soutěžích. Jako mladý komorní soubor, založený v roce 2007, stali se již v témže roce vítězi mezinárodní soutěže Brahms Internationaler Wettbewerb v Rakousku v kategorii komorních souborů. Na koncertu v Atriu překvapili neobyčejnou uměleckou zralostí při nastudování a provedení závažných skladeb tří slohových období. Svým pojetím se maximálně přiblížili klasicistnímu, tektonicky komplikovanému Triu D dur, op. 70 (Geistertrio) Ludwiga van Beethovena, romanticky vypjatému Triu C dur, op. 87 Johannese Brahmse a výrazově pestrému, zvukově barevnému Triu, op. 8 klasika hudby 20. století, Dmitrije Šostakoviče. Zvukově plasticky tlumočené partitury demonstrovaly jak znamenité technické dispozice všech tří interpretů, tak i schopnost tlumočit přesvědčivě obsah slohově odlišných skladeb. Přejme mladému komornímu souboru, aby ve svém snažení vytrval a rozmnožil tak řady těch, kteří důstojně reprezentují českou hudbu doma i v zahraničí. •



tomáš hanus a nová epocha brn%nské opery Brno, Janáčkovo divadlo  Karla Hofmannová Opera Národního divadla v Brně nabídla 29. 5. svému publiku poněkud neobvyklý titul, Glagolskou mši Leoše Janáčka. Byl to už třetí koncertní počin mladého šéfa opery a dirigenta Tomáše Hanuse. Nastoupil na podzim roku 2007 a dává najevo, že má svoji vizi a cíl, ze kterého nehodlá slevit. Jednou z cest, jak chce cizelovat úroveň důležité složky opery, tedy orchestru, je jeho pravidelná koncertní prezentace. Projekt Stabat mater, který se uskutečnil už na podzim minulého roku jako první, byl milým překvapením. Projekt „Virtuos v opeře“, kdy si ke spolupráci přizval světově proslulého pianistu Ivana Moravce, byl zjevením. V Glagolské mši spoluúčinkoval i operní sbor pod vedením svého nestora Josefa Pančíka a obecenstvo už překvapeno nebylo. Jakoby bylo samozřejmostí, že operní orchestr se posadí z anonymity hlediště na pódium a koncertuje. Hudebníci hráli s plným soustředěním a nasazením pod sugestivním vedením svého dirigenta. Ten dával do Janáčkova holdu staroslovanskému jazyku a liturgii naléhavost a svěžest. Sólových partů se ujali vesměs hosté, sopranistka Csilla Boross z Maďarska, tenorista Peter Berger z Košic, brněnská altistka Jana Wallingerová a basista Martin Gurbaľ z Košic. Pěvecké obsazení bylo poměrně vyrovnané, jen ve vztahu k interpretaci Janáčka byl patrný výrazový rozdíl. A chyběly varhany. Tedy nikoli ve zvuku, ale v reálu. Petr Rajnoha hrál na digitální nástroj, jehož zvuk byl studený a nezajímavý. Postludium plynulo stále ve stejné dynamice a rychlém tempu a postrádalo napětí. Znovu se potvrdilo, že zvuk klasického nástroje je nenahraditelný. Hanus však orchestr vedl do maximálního dynamického i výrazového vypětí, zejména v dlouhých vyklenutých frázích, v kompaktním zvuku a s neustálou gradací. Vytvořil atmosféru duchovní euforie, která se přenášela mezi orchestrem a publikem, jež pochopilo, že tento večer bylo svědkem něčeho výjimečného. Zrodu nové éry brněnské opery. •

brass & je souborem bez hranic Brno, Besední dům  Karla Hofmannová Žesťový soubor BRASS 6 je souborem mladým a ambiciózním. Věkový průměr je asi 30 let, členové jsou špičkoví hudebníci, vítězové mnoha mezinárodních soutěží a sóloví hráči různých symfonických orchestrů – České filharmonie, Brněnské i Zlínské. Berou profesi hudebníka smrtelně vážně a precizně zvládají skladby barokní i klasicistní. Zvuk jejich nástrojů je ušlechtilý a kulatý s lesklým kovovým efektem a intonace a souhra je bezchybná. Dynamická šíře jejich nástrojů je vyvážená a smysl pro souhru a styl je obdivuhodný. Soubor vznikl v roce 2000, když byli všichni členové ještě studenti a od té doby vydal dvě profilová CD. V obou dává jasně najevo, jakou cestou se chce dát. Prezentuje se jako „soubor s repertoárem bez hranic“ a jejich dramaturgie sahá do období baroka, renesance, klasicismu, romantismu ale i jazzu a rocku. Filharmonie Brno zařadila BRASS 6 do svých abonentních koncertů v řadě s názvem Netradiční cyklus. V pořadu Ve víru tance zněly skladby od renesance po současnost. Samozřejmě, že pro takovéto uskupení se najde jen stěží originální literatura, a tak soubor sahá k úpravám a aranžím. V první polovině koncertu to byly Pražské



festivaly, koncerty

renesanční tance, které složil Valerius Otto a Tance z cyklu Terpsichoré od Michaela Praetoria. Nechyběl W. A. Mozart a jeho Bruslení ze Tří německých tanců, Béla Bartók s Medvědím tancem a Uherský tanec č. 5 J. Brahmse. Že se jedná o nadsázku, dokumentovalo i použití „netradičních“ nástrojů jako vozembouchu, cimbassa a eufonia, které se tehdy nepoužívaly. Nejvíc však souboru sedí soudobá hudba a to ta, kterou mu píší dnešní skladatelé tzv. „na tělo“. Ta dominovala ve druhé polovině koncertu a tady už soubor hrál „vážně“. Možná i proto, že dva autoři seděli v sále. Aleš Pavlorek, první klarinetista Zlínské filharmonie, pro jeho členy už v roce 2001 napsal Suitu pro žestě a měl velkou radost, jak se skladba za dobu existence vyvíjí. Dal v ní prostor především tubě a krajním polohám tohoto nástroje. Roman Hoch má neobvykle objemný a barevný tón a to i v neskutečných hloubkách. Bernsteinova Dance suite je přímo psána pro žesťový kvintet. Pavel Wlosok působí v USA a pro BRASS 6 napsal Jazzové miniatury. Této evropské premiéře byl také osobně přítomen. V pěti částech dal prostor sólovým kreacím a příležitost jednotlivým hráčům se představit. První trubku hraje Vojtěch Novotný, jeho exkluzivní doménou jsou vysoké polohy a technická brilance. Druhá trubka, Josef Buchta, má plný a sametový témbr, trombon Roberta Kozánka svítí a má neuvěřitelnou pohyblivost, Dalibor Procházka má tón hutný a barevný a tón lesního rohu Karla Hofmanna je kulatý, průrazný a intonačně jistý. Pro soubor napsal i ostravský skladatel Pavel Staněk Habaneru. Na závěr večera zaznělo argentinské tango Astora Piazzolly a passo doble Trumpets of Castille Edvarda Solomona. A protože jde o tance, přizvali si pánové na pomoc dvě tanečnice z Městského divadla v Brně Barboru Musilovou a Pavlu Princovou. Pro večer komorní hudby poněkud neobvyklý a někdy i rušivý prvek, nicméně osvěžující a milý. Na otázku, proč se dávají touto cestou, odpovídá vedoucí souboru Robert Kozánek jednoznačně: „ Hrajeme vážnou hudbu sólově i v symfonických orchestrech, ale tady se chceme vyřádit a přitom zachovat kvalitu a technicky perfektní provedení. Víme, že se dnes lidé chtějí především bavit a proto se snažíme o show. V neposlední řadě chceme přitáhnout k poslouchání dobré hudby i mladé lidi, naše vrstevníky.“ Kdo se chce o souboru dozvědět víc, stačí kliknout na www.brass6.com. •

Foto archiv

Žesťový soubor Brass 6 – zleva Robert Kozánek, Roman Hoch, Josef Buchta, Dalibor Procházka, Vojtěch Novotný a sedící Karel Hofmann

beethovenka v novém stihu Hradec nad Moravicí, Červený zámek; Raduň, kostel Nejsvětější trojice; Opava, klášter minoritů  Petr Hanousek Více než rok pořadatelé Beethovenova Hradce s napětím očekávali, jak studenti a jejich pedagogové zareagují na změnu soutěžních podmínek. Průběh violoncellové a violové soutěže nakonec všechny pochybnosti vyvrátil. Tak vyrovnanou úroveň dvaapadesáti studentů ze čtrnácti zemí světa totiž historie soutěže ještě nepamatuje. V čem byla strategie zadání jiná? Po zrušení věkových kategorií se „Beethovenka“ otevřela všem studentům středních a vysokých uměleckých škol bez věkového limitu. Rozvržení repertoáru do tří kol zůstalo, interpreti se mohli představit v plné šíři od baroka po soudobou hudbu, od virtuózních skladeb po závažná sonátová díla s akcentem na Beethovenovu tvorbu. Na rozdíl od minulosti však nemusely být sonáty hrány zpaměti a nebyly vypsány povinné skladby. Zůstaly jen stylové a žánrové okruhy, které i mladším kandidátům dovolily uplatnit vlastní dramaturgickou představu. Důvodem ke změně byla zvyšující se technická úroveň studentů středních škol i menší zájem účastníků druhé věkové kategorie v minulých letech. Navíc se soutěžní obory budou co dva roky střídat, což je z pedagogického pohledu určitě výhodnější než dřívější čtyřletý interval. V příštím roce tedy bude zámek Hradec nad Moravicí patřit mladým klavíristům a houslistům. Excelentní bylo opět složení porot. Předseda violoncellové soutěže, v Luzernu na Hochschule vyučující člen Guarneri tria Prague Marek Jerie, si pozval legendární Angeliku May z Vídně, Amparo Lacruz z Barcelony, Conradina Brothbeka ze Stuttgartu a Jiřího Hanouska z Ostravy, violové porotě předsedal Jozef Hošek z Bratislavy a dalšími členy byli Tadeusz Wykurz z Katovic, Jan Pěruška z Prahy, Miroslav Kovář z Brna a Pavel Vítek z Ostravy. Cellová porota trochu obtížněji hledala společný estetický názor, ale výsledné verdikty byly po vypočítání průměrné známky za všechna tři kola relativně spravedlivé a odpovídaly kolektivnímu svědomí obou porot. Držitelům prvních cen – čtyřiadvacetiletému Sietse-Jan Weijenbergovi z Holandska, studujícímu Konzervatoř v Paříži v cellové třídě Michela Strausse a dvaadvacetileté violistce Katarzyně Budnik, studentce Chopinovy hudební akademie ve Varšavě u Piotra Reicherta – přejeme úspěšný start na světová pódia. A s těmi, kterým se letos tolik nedařilo, se snad setkáme příště. Vždyť hudebníci mají soutěžení v krvi. Beethovenův Hradec nicméně není jen náročným soutěžním maratonem. Od 5. do 15. června probíhala na zámku i na jiných místech v okolí řada koncertů pro veřejnost. Součástí festivalu se stalo inspirativní setkání vítězů skladatelské soutěže, kterou popáté vypsalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Ze sedmačtyřiceti přihlášených komponistů vybral dvanáct „zlatých“ autorů osvědčený tým – Ilja Hurník, Milan Báchorek a Markéta Dvořáková. Interprety překvapivě zralých kompozic byli samotní autoři, pomohli i studenti Církevní konzervatoře v Opavě a Janáčkovy konzervatoře a Gymnázia v Ostravě. Mile vyzněla krajská koncertní přehlídka žáků Základních uměleckých škol Moravskoslezského kraje věnovaná tentokrát Franzi Schubertovi a velmi přínosný byl i závěrečný blok, třetí ročník Dílny pro nejmladší skladatele za účasti lektorů z Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a Univerzity Palackého v Olomouci. Díky Janě Bařinkové, Markétě Dvořákové, Peteru Grahamovi, Janu Kavanovi, Ivo Medkovi a Vítu Zouharovi snad

Foto Martin Popelář

festivaly, koncerty



mohl). Je trochu s podivem, že si cestu na Hradec našlo tolik zahraničních hostů a tak málo místních obyvatel (zatímco v Opavě nebyl s propagací žádný problém, v samotném Hradci byl vyvěšen jen jediný plakát). Ale i tak si myslím, že 47. ročník bude patřit k těm, které se vydařily. A je dobře, že je stále co vylepšovat. • Výsledky: Violoncello 1. cena 2. cena 3. cena

Sietse-Jan Weijenberg (Holandsko) Katarzyna Krzyminska (Německo) Marie Waldmannová (Česko) Viktoria Verbovská (Slovensko)

čestné uznání Pedro Vaz (Portugalsko) Katerina Gancheva (Bulharsko) Viola 1. cena 2. cena

Katarzyna Budnik (Polsko) Jan Melichar (Česko) Martin Adamovič (Slovensko) Kristina Fialová (Česko)

čestné uznání Helena Chejnová (Česko) Marina ibeault (Kanada) Veronika Prokešová (Slovensko) Marina Zelenina (Bělorusko)

První cenu v oboru viola získala polská frekventantka, Katarzyna Budnik.

několik mladých muzikantů objeví jiný hudební prostor plný humoru, improvizace a nových barev. Všechny tyto akce by si nepochybně zasloužily podrobnější pojednání, ale prostor pro referování to, bohužel, neumožňuje. Nejvíce posluchačů (hlavně abonentů koncertní řady z Opavy) si přišlo vychutnat beethovenovský večer s famózním Guarneri trio Prague, méně jich k lítosti pořadatelů navštívilo kostelík v Raduni, kde vystupovalo Dechové kvinteto 4+1 z Ústí nad Labem a ani laureáti minulých ročníků v oboru viola a violoncello Ivan Palovič (za klavírního doprovodu své sestry Jordany) a Štěpán Švestka (klavírní partnerkou mu byla Renata Ardaševová) se nemohli radovat z přeplněného sálu minoritského kláštera v Opavě. Díky přítomnosti mikrofonů Českého rozhlasu Ostrava a kamer TV Noe naštěstí zůstane nadšená atmosféra koncertu vítězů, přestože exhibiční výkony již trochu poznamenala pochopitelná únava, zachována. Oba laureáti hráli za mistrovské klavírní spolupráce (Libuše Pančochová a Renata Ardaševová) skladby určené sólistovi s orchestrem (W. Walton, P. I. Čajkovskij). Snad bude mít pořádající Sdružení pro umění a výchovu Talent někdy tolik finančních prostředků, aby mohlo zaplatit filharmonii, jak tomu bývalo v době, kdy soutěž pořádala přímo správa zámku dotovaná tehdejším okresním úřadem. I tak je však třeba poděkovat všem, kteří stabilně Mezinárodní interpretační soutěž a hudební festival Beethovenův Hradec finančně podporují – Moravskoslezskému kraji (náměstkyně hejtmana Jaroslava Wenigerová přijala osobní záštitu a zúčastnila se zahajovacího koncertu), Ministerstvu kultury České republiky i Matici slezské. Zvláštní poděkování pak patří kastelánovi nejpohádkovějšího zámku Radomíru Přibylovi za vytvoření téměř ideálních podmínek (za to, že se během zahajovacího koncertu a soutěže v blízké restauraci poněkud hlučněji veselili svatebčané, opravdu ne-

dny klasické kytary potinácté Štramberk, Kulturní dům  Erika Smithová Ve dnech 9.–11. 5. se konal ve Štramberku již 13. ročník Mezinárodního kytarového festivalu Dny klasické kytary. Festival zahájila páteční interpretační soutěž, jejíž porotě předsedal prof. Štěpán Rak. Jméno tohoto kytarového virtuosa světového věhlasu je úzce spjato právě s tímto festivalem. Pro obě věkové kategorie byly letos jako povinné zařazeny speciálně pro soutěž napsané Rakovy kompozice. Vítězem první kategorie do 15 let se stal Jaroslav Ciencala, ve druhé dominoval Pavel Szabo, který na sebe výrazně upozornil také v minulém ročníku soutěže. Zahajovací večerní koncert prvního dne patřil Bohemian Guitar Orchestra z Hradce Králové, který pod vedením uměleckého vedoucího Rostislava Coufala plně potvrdil renomé špičkového tělesa, jehož kvalita je založena na excelentní souhře sólisticky exponovaných hráčů. Vyvrcholením večera byla premiéra Štramberské ouvertury Štěpána Raka, v níž autor uplatnil vedle účinných dramatických kontrastů rovněž specifické zvukové efekty. Součástí sobotního programu byl koncert účastníků, který korunoval precizní výkon Kytarového orchestru ZUŠ Jeseník, a dvě originální přednášky – herec a recitátor Alfred Strejček promluvil o základech jevištní mluvy a pohybu a hudební skladatel Pavel Smutný se zaměřil na problematiku komponování pro kytaru. Beseda o Eduardu Ingrišovi za účasti jeho manželky paní Niny Ingriš předznamenala večerní světovou premiéru komponovaného pořadu „Pocta Eduardu Ingrišovi“, v němž Štěpán Rak, Alfred Strejček a Jan Matěj Rak strhujícím způsobem připomenuli odkaz tohoto geniálního skladatele, cestovatele a mořeplavce (mj. autora proslulé písně Niagara). Rok od roku neuvěřitelně se stupňující virtuositu Štěpána Raka tak mohli letos poslu-

festivaly, koncerty

chači vyprodaného koncertu srovnat s nenápadnější, avšak svrchovaně brilantní hrou Jana Matěje Raka (mj. vynikajícího interpreta vlastních úprav skladeb Jaroslava Ježka, včetně Bugatti stepu!). Nedělní dopoledne bylo věnováno Rakovu mistrovskému interpretačnímu kursu, po němž následovala přednáška a koncert brněnského Dua Guitaccord (bajan – Jaromír Zámečník, kytara – Vladislav Bláha). Jedinečného postavení Dnů klasické kytary v kontextu podobně zaměřených projektů je dosaženo nejenom zásluhou nadprůměrných interpretačních výkonů, ale též výsledkem unikátní koncepce a nápadité dramaturgie festivalu, jež vytváří jeho umělecký ředitel, koncertní kytarista, pedagog a vydavatel u nás ojedinělého odborného časopisu Svět klasické kytary, Vladislav Petrášek. •

patnácté celostátní setkání zástupc' kruh' pátel hudby Valašské Meziříčí, zámek Žerotínů, Evangelický kostel  Rudolf Felzmann Kruhy přátel hudby jsou fenoménem, který nám v zahraničí závidí. Jestliže dnes víme o koncertních sezonách ve více jak 120 místech celé republiky, pak to znamená téměř tisícovku koncertů komorní hudby. Aby tyto koncerty měly patřičnou úroveň, a to nejen v dramaturgii a výběru interpretů, ale také aby byly významnou složkou místní kultury, o to dbají jak pracovníci místních kulturních zařízení, tak dobrovolní aktivisté. Zdá se, že právě potřeba vzájemného pochopení, sdělení zkušeností a nabrání nové energie vedla ke vzniku krásné tradice. Každoročně se scházejí zástupci KPH na celostátním setkání. Prapůvodně tato setkání svolávala agentura s monopolním postavením na „trhu umění“, avšak po jejím rozpadu vzniklo vakuum a Rada KPH, zřizovaná Nadací Českého hudebního fondu, hledala možnost, jak obnovit tato setkání, jejichž význam je nezpochybnitelný. A stal se malý zázrak, prvně v Lounech se podařilo uskutečnit nový typ setkání. Účastníci si sami hradí cestovné, ubytování i další náklady (jejich zřizovatelé mnohdy ani nepřispějí), zatímco svolavatelé vymýšlejí, jak dostat příspěvky od dalších subjektů, ať už se jedná o krajské a místní úřady státní správy, přispívá i Ministerstvo kultury a dokonce se rozšiřuje okruh sponzorů. Patnácté celostátní setkání zástupců KPH se letos uskutečnilo od 23. do 25. 5. ve Valašském Meziříčí a bylo to setkání nesmírně zdařilé, s bohatým kulturním a společenským programem i s perfektním organizačním zajištěním. Ve Valašském Meziříčí mají jednu výhodu, že v čele KPH stojí erudovaný člověk – doc. Jan Vymětal, který sice funkci předsedy vykonává jako dobrovolnou činnost, ale vládne nezměrnou energií, nadšením a smyslem pro detail. Výhodu má, že koncerty pořádá pod hlavičkou Kulturního zařízení města, které i teď jako hostitel svou funkci splnilo na jedničku. Zdejší KPH si právě připomněl, že už 40 let přináší svému publiku potěšení z krásné hudby. V nebývalé míře se nám věnovali i představitelé města a kraje, ale hlavně: Valašské Meziříčí se představilo jako fungující centrum svého regionu, v němž odpovídající místo má kultura. Páteční odpoledne patřilo úvodní prezentaci agentur, jimž se tak nabízí možnost seznámit se osobně s pořadateli i nabídnout zastupované umělce. Pak se konalo pracovní jednání řízené prof. Ivanem Klánským, předsedou Rady KPH. To-

Foto Jiří Částečka



Matiné studentů a pedagogů Fakulty umění Ostravské univerzity

to jednání sice samo o sobě nebývá dlouhé, ale vydá signály, o čem se bude hovořit v menších skupinkách. Je příznačné, že už několik let se nijak výrazně neřeší problém, kde vzít na koncerty peníze. Jde o to, aby mohli být zajištěni co nejkvalitnější interpreti, aby se zaplatilo i stále rostoucí cestovné, aby se mohly pořídit květiny pro účinkující, vytisknout pozvánky či programy, ale také uhradit nemalé sumy za autorské honoráře. Největší pozornost tak byla věnována otázce výše vstupného, návštěvnosti a volby repertoáru se zastoupením chráněných autorů. Za vstřícný krok můžeme považovat vydání nového sazebníku OSA, který vůči pořadatelům koncertů komorní hudby lehce změkčil původní parametry nastavené na stejné podmínky jako pro populární a spotřební muziku. Sazebník, platný od 1. 1. 2008, je poněkud překomplikovaný při výpočtu odváděných tantiém, ale evidentně zvýhodňuje pořadatele s dlouhodobou licenční smlouvou. Zástupci KPH se shodli, že se budou snažit maximálně využívat nových tarifů a zároveň budou iniciovat možnost zjednodušení prozatím nepřehledného systému. Večer prvního dne vyvrcholil koncertem komorního orchestru Camerata Janáček. Vyvážený program (Mendelssohn, Mácha, Martinů, Janáček) i perfektní výkon hráčů byl korunován skvělým výkonem mladé houslistky Martiny Bačové v Elegii Otmara Máchy. Ostatně její sólistický výkon předznamenal dopolední matiné následujícího dne. Valašskomeziříčský KPH má totiž ještě další jubileum, neboť při koncipování abonentních cyklů už 30 let spolupracuje s ostravskými vysokoškolskými hudebními institucemi. Program matiné Fakulty umění Ostravské univerzity uspokojil i ty nejnáročnějšího posluchače. Na pódiu spolu hráli pedagogové i studenti a jejich střídání umožnilo uvést celou řadu skladeb v mnohanástrojovém a proměnlivém obsazení (smyčce a dřevěné dechy ve skladbách Telemanna, Kramáře, Sommera, Iberta a Martinů v interpretaci celkem 11 hráčů). Zástupci KPH našli skvělou inspiraci pro hledání nových a kvalitních interpretů, moravští je mají na dosah, zatímco pořadatelům z Čech se dostalo přísných kritérií pro hledání v regionech. A ještě exkurze v Moravské gobelínové manufaktuře i v nedávno otevřené galerii v rekonstruovaných prostorách zámku a pak výjezd už do úplně jiného světa, do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, zastavení na Pustevnách a nádherná výstava v nové zvonici na Soláni. Sobotní večer patřil výměně názorů a v neděli dopoledne, kdy už bylo účastníků méně, se dvě skupiny vydaly na obchůzku městem, aby se přesvědčily, že ve Valašském Meziříčí radnice dělí svou pozornost spravedlivě: celé setkání se konalo v impozantně rekonstruovaném zámku Žerotínů a závěrečná procházka vedla k břehům Bečvy kolem velkoryse koncipovaného sportovního areálu. Skvělá pohoda víkendových dnů ve Valašském Meziříčí účastníky setkání přesně vyladila, teď je před nimi další koncertní sezona a finále její přípravy se rozeběhlo právě zde. •

festivaly, koncerty

ach ta písloví

doporuujeme

 Věra Lejsková

BRNO

Přísloví a úsloví nejrůznějších druhů ovládají náš život. Nejvíce tím proslula teta Kateřina v populárním románu Zdeňka Jirotky Saturnin, která skutečně měla po ruce přísloví na každou příležitost i na každou lidskou činnost. Pomineme-li fakt, že „Dobrá hospodyňka má pro pírko i přes plot skočit“, což propagovala už babička Boženy Němcové a čemuž by se dnešní mladá generace s chutí zasmála, máme tu třeba že – „Komu se nelení tomu se zelení“, a „Mladí ležáci staří žebráci“ – ale probůh, vždyť to je vlastně všechno v podstatě totéž! Nabádání mládeže, aby se jen tak nepoflakovala a aby se raději trochu přičinila! Takže s tím bychom dnes pravděpodobně také neuspěli. To už by bylo rozhodně pro ni zajímavější, že „Svátek se má světit, dokud je“, pro klasiky ve tvaru carpe diem. Dost nabádavé, ale také celkem příjemné je konstatování, že „Láska prochází žaludkem“; varovně naproti tomu zní a mnoha příklady doložené je úsloví „Sportem k trvalé invaliditě“ – leč ani takového varování mnoho lidí nedbá, jak můžeme vidět v houfném propadání prý rekreačním sportům jako je jízda na lyžích, jízda na kole, ba i jízda na koloběžce – jednou jsem viděla na vlastní oči matku jedoucí na koloběžce s malým dítkem před sebou s vrchu Pradědu směrem k Ovčárně, – a ten jejich pád vskutku nebyl záviděníhodný. Raději se tedy zaměřme na „Veselá mysl půl zdraví“, i ta „Čistota půl zdraví“ se dá přijmout (ale nic prý se nemá přehánět!), anebo „Práce kvapná málo platná“ – což značí nespěchat a dělat vše s rozmyslem, a nejlépe si pozměnit přísloví „Co můžeš učinit dnes, neodkládej na zítřek“ na „Co můžeš odložit na zítřek, o to se nesnaž dnes“ – příkladů dalších by bylo jistě bezpočet. Ale existuje i jedno pochmurné, ba záhrobní úsloví, to když se hodnotí činy nějaké rodiny; vzpomene-li hodnotící zesnulého předka té rodiny, říkává: „Kdyby to věděl, tak by se v hrobě obrátil“. Nedávno jsem slyšela u kadeřnice (tam se vždy pomlouvá a hodnotí nejvíc) stejnou úvahu, ale ve formě, jež mi byla ve svých důsledcích poněkud nejasná a zdála se mi neproveditelná (oproti původní verzi, kdy se skutečně lidé v hrobě obraceli, ne že by je byli rozzlobili jejich potomci, ale že byli předčasně pohřbeni). Prostě ta nová, soudobá verze zněla: „Ten jejich děda kdyby to věděl, tak by se musel v urně obrátit!“ Jak by to asi dokázal? •

Filharmonie Brno 9. mezinárodní hudební festival Špilberk 2008 14.–26. 8. 2008 Špilberk, velké hradní nádvoří 14. 8. 2008 Klasická scéna L. Janáček: Sinfonietta B. Smetana: Prodaná nevěsta, průřez operou Sólisté: A. Kohútková, T. Černý, O. Šaling, M. Gurbaľ – zpěv Filharmonie Brno Dirigent: P. Altrichter

20. 8. 2008 Symfonické tance J. Brahms: Uherské tance č. 1, 6, 5 P. I. Čajkovskij: Suita z baletu Louskáček, op. 71a (výběr) A. Dvořák: Slovanské tance, op. 46 č. 1, 4, 8 A. Chačaturjan: Maškaráda, orchestrální suita (výběr) A. P. Borodin: Polovecké tance A. Márques: Tanec č. 2 Mladí brněnští symfonikové, orchestr ZUŠ města Brna Dirigenti: G. Tordonová a T. Krejčí

ČESKÝ KRUMLOV 17. ročník – Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 18. 7.–23. 8. 2008 Kostel sv. Víta 8. 8. 2008 Rosa florum gloria – novodobá premiéra Vokální soubor Fraternita Litteratorum um. Vedoucí: S. Předota Chlapecký sbor Bonifantes Sbormistr: J. Míšek

Zámecká jízdárna 23. 8. 2008 Jedinečný koncert legendárního britského flétnisty W. A. Mozart Sólisté: Sir J. Galwey, Lady J. Galwey – flétny (Irsko) Symfonický orchestr Českého rozhlasu Dirigent: V. Válek

HLUBOKÁ NAD VLTAVOU 52. Hudební léto Hluboká Alšova jihočeská galerie 7. 8. 2008 D. Šostakovič: Klavírní trio č. 1 ( jednověté) 7 písní na verše Alexandra Bloka, op. 127 A. Dvořák: Dumky, op. 90 Sólistka: A. Poláčková – soprán Artemiss trio

Kresba Jan Blažíček

21. 8. 2008 C. Debussy: Preludia I A. Pärt: Fratres pro housle a klavír (1980) C. Franck: Sonáta pro housle a klavír A dur M. Vejvodová-Pospíšilová – klavír P. Fischer – housle

KUKS 7. ročník festivalu barokního divadla, opery a hudby Theatrum Kuks 21.–24. 8. 2008 Lapidárium 21. 8. 2008 Violoncello piccolo J. S. Bach: Suita č. 6 D dur Sonáta pro housle č. 1 g moll (transkr.) Účinkuje: G. Greiner (SRN) – violoncello piccolo



Refektář 22. 8. 2008 A. Vivaldi: Agrippo Hofmusici Dirigent: O. Macek U Davida a Goliáše 22. 8. 2008 J. Kuhnau: Zápas Davida s Goliášem (Biblické sonáty, 1700) Účinkuje: J. Tůma – portativ a recitace

kostel Nejsvětější Trojice 23. 8. 2008 J. S. Bach: Golbergovské variace Účinkuje: N. Solotychová (SRN) – cembalo W. Neupert (SRN) – výklad

PRAHA Mezinárodní hudební festival Prague Proms 2008 13. 7. – 3. 8. 2008 Obecní dům 3. 8. 2008 Závěrečný koncert „Straussova noc“ R. Strauss: Serenáda pro 13 dechových nástrojů, op. 7 Koncert pro lesní roh a orchestr č. 2 Tak pravil Zarathustra, symfonická báseň Sólista: B. Baborák – lesní roh, K. Roden – vypravěč Giovanni Octet Český národní symfonický orchestr Dirigent: P. Altrichter

9. Mezinárodní hudební festival Letní slavnosti staré hudby 17. 7.–17. 8. 2008 Letní refektář Strahovského kláštera 8. 8. 2008 Alla Polacca Polský folklor v instrumentálních skladbách G. Ph. Telemanna Wrocławska Orkiestra Barokowa (Polsko) Um. vedoucí a violoncello: J. Thiel

Obecní dům 17. 8. 2008 Maestro di Boemia Slavnostní koncert u příležitosti 30. výročí festivalu v Sablé J. D. Zelenka: Lamentace, árie a orchestrální díla Sólista: Ph. Jaroussky – kontratenor Musica Florea Um. vedoucí: M. Štryncl

13. Mezinárodní varhanní festival 7. 8.–25. 9. 2008 K poctě varhanního virtuoza a pedagoga Prof. Milana Šlechty Bazilika sv. Jakuba 7. 8. 2008 A. Soler: Sonata des clarines in A J. S. Bach: Preludium a fuga D dur, BWV 532 F. Liszt: Fantazie a fuga na jméno Bach J. Teml: Fantasietta G. D´Alessio: Albion II (s elektronickým páskem) J. Alain: Deuxieme fantasie M. Dupré: Preludium a fuga B dur, op. 7/I Účinkuje: K. Paukert (USA) – varhany

21. 8. 2008 W. Albright: Snění a tanec pro varhany a bicí – česká premiéra J. S. Bach: Koncert a moll, BWV 592 M. Kabeláč: Symfonie č. 3 F dur, op. 33 pro varhany, žestě a tympány Sólisté: I. Chřibková – varhany M. Opršál – bicí Žesťový soubor Praga Sinfonietta Dirigent: M. Němcová

horizont

ferdinand havlík slavil osmdesátiny Praha, divadlo Semafor

Foto Petr Horník



 Vladimír Říha

Takové shromáždění pamětníků divadla Semafor a 60. let se již dlouho nekonalo jako v úterý 17. 6. v dejvickém sídle divadla. Klarinetista, skladatel a dirigent Ferdinand Havlík se totiž ten den dožil osmdesáti let a to je již věk, ve kterém mnozí odpočívají. Ne tak tento brněnský rodák, který proslul především jako jeden ze spoluzakladatelů divadla Semafor, kde vedl divadelní orchestr a doprovázel v písničkách Suchého a Šlitra hvězdy divadla (Pilarová, Matuška, Gott, Filipovská aj.). Po smrti Jiřího Šlitra začal dokonce k Suchého hrám skládat hudbu a v Semaforu vydržel až do poloviny 90. let. Po odchodu se více věnoval své velké lásce swingu a kapele Swing Band F. Havlíka. I když v posledních letech pro nemoc vystupuje velice zřídka, oslavu svých osmdesátin si nenechal ujít, a tak stanul opět na pódiu před svým Swing Bandem v té nejlepší sestavě, tedy i se spoluautorem programu večera, kontrabasistou Vítem Fialou, zpívala Eva Emingerová. Publikum tak mělo opět možnost slyšet jeho sóla v klasických swingovkách 30. a 40. let včetně nepostradatelných „glenmillerovek“. Večer byl plný havlíkovského suchého humoru, nešetřil nikoho z pozvaných hostů včetně Karla Gotta, Evy Pilarové a dirigenta Libora Peška, který se přiznal, že začínali spolu s Havlíkem v Big Bandu Zdeňka Bartáka (Pešek jako trombonista). Povinně musel oddirigovat i Havlíkův Swing Band a zvládl to na výbornou. Přitom všechny výstupy hostů byly improvizované, nic se nezkoušelo předem. Z mimohudebního oboru se objevila i gratulace od výtvarníků s jejich kapelou Paleta vlasti, večer zakončila i delegace z Moravy s hmotnými dary. Závěrečné ovace ve stoje pro jednoho ze „dvou nejpopulárnějších českých Ferdů“ (Mravenec a Havlík) byly odměnou oslavenci a je dobře, že citát „Tak nám zabili Ferdinanda Havlíka, paní Glenmillerová“ je stále jen absurdním vtipem v havlíkovské tradici a ne pravdou. •



Foto archiv Zlatá Praha

televi z e

jubilejní zlatou prahu vyhráli norové Praha, palác Žofín  Vladimír Říha Portréty Edity Gruberové či Galiny Višněvské, pořad o Marii Callasové, další vynikající dokument o Dmitriji Šostakovičovi Za chladného úsvitu s hercem Arminem MuelleremStahlem v roli režiséra procházejícího sovětské filmy s hudbou skladatele či několik programů o Herbertu von Karajanovi ukázal 45. ročník MTF Zlatá Praha, který probíhal v tradičním místě v paláci Žofín mezi 14. a 18. červnem. Jako v loňském ročníku, který byl prvním s novým vedením v čele s Vítězslavem Sýkorou, soutěžily hudební a taneční programy ve třech kategoriích o Grand Prix a další ceny. Výkonný ředitel festivalu Vítězslav Sýkora ještě před festivalem konstatoval: „Máme tři malá výročí. Festival slaví 45. ročník, je to 15 let, kdy zvítězilo rozhodnutí věnovat ho jen hudbě a tanci a zároveň slavíme 10 let spolupráce s pražským magistrátem.“ V čele pětičlenné poroty byl tentokrát známý německý producent Rainer Moritz, soutěžilo 100 pořadů z 22 zemí světa. Veřejnost opět mohla sledovat jednak večerní komponované programy jako Poctu britskému choreografovi Christopheru Bruceovi s ním jako hlavním moderátorem či program seznamující s londýnskou operou Covent Garden a jejími inscenacemi či program o etnické hudbě a world music s Petrem Dorůžkou. Raritou bylo promítnutí curyšské inscenace Mozartovy opery Kouzelná flétna (Švýcarsko) na dvou kanálech z pohledu diváka a ze zákulisí. Večerní programy byly věnovány jednotlivým národním televizím (Japonsko, Indonésie, Rusko). Oba rámující koncerty v hlavním sále, tj. úvodní i závěrečný, nabídly přitažlivý program v přenosu České televize, ještě před sobotním zahájením 14. 6. proběhl velice navštívený Den České televize, při kterém si užily hlavně děti. Po celý festival byla otevřena videotéka, kde si zájemci mohli promítat soutěžní filmy, a s radostí konstatujeme, že se organizátoři poučili z loňska a odstranili některé lapsusy – tak byl zrušen loni nenavštěvovaný klub v Mánesu a prodloužena doba fungování videotéky takřka do posledních chvil festivalu. V předvečer festivalu opět proběhlo semifinálové zasedání amerických cen Emmy, což festivalu dodává mezinárodní prestiž.

Foto archiv Zlatá Praha

Leif Ove Andsnes z vítězného snímku Balada pro Edvarda Griega

Rozhodnutím poroty získal Grand Prix norský snímek Balada pro Edvarda Griega, v němž známý pianista Leif Ove Andsnes seznamuje diváky s málo hranou Griegovou skladbou – Baladou g moll. I České křištály v jednotlivých kategoriích putovaly do zahraničí: v kategorii Hudební drama za snímek Tristan a Isolda do Velké Británie (v zachycené inscenaci z Glyndebourne festivalu byl dirigentem náš Jiří Bělohlávek), v kategorii Dokumentární pořady byly uděleny dokonce dva – jeden pro finský program Maestro-maker Jorma Panula a rakousko-německý snímek Herbert von Karajan – mistr obrazovky. V kategorii Hudba na obrazovce ale Český křišťál udělen nebyl. „Osvědčilo se rozšíření o další žánry, návštěvnost dosáhla téměř tři tisíce lidí za pět festivalových dnů,“ konstatoval na závěr Sýkora. Za rok se chce festival pod heslem „20 let poté“ zaměřit na televize bývalých východních států (ČR, Polsko, Gruzie) po politických změnách v roce 1989. Během festivalu Česká televize uvedla několik snímků z loňského ročníku, závěrečný den promítla dokonce i vítězný snímek. Snad to nebude ona pověstná výjimka a po celý rok se objeví na jejích obrazovkách další pořady, operní inscenace a taneční filmy z festivalové nabídky! •

Z rakousko-německého snímku Herbert von Karajan – mistr obrazovky, který byl oceněn Českým křišťálem.

d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m uzikál Foto archiv



Zleva Tereza Merklová (Edith), Zoltán Korda (JPB), Jan Ondrejka (bratr JPB) a Jana Wallingerová (Jarmila)

pseudoudálost v brn% Brno, Národní divadlo  Lenka Šaldová Brněnské Národní divadlo se chlubí světovou operní premiérou – „hlubokou uměleckou reflexí událostí roku 1968“. Právě hloubku ale podle mě dílo trojice Petr Kofroň – Zdenek Plachý – Jiří Šimáček zcela postrádá. Opera Mai 68 má údajně ukázat „rozpor mezi naivně ideologickým přístupem k revoltě a osobním prožitkem“ – pařížské studentské bouře versus zkušenost studentky Jarmily z komunistického Československa. Jarmila ovšem vyjadřuje onu osobní zkušenost slovy: „V atmosféře všeobecného podezírání se lidské hodnoty, jako je přátelství, čest, humor, slušnost, spontánnost, upřímnost, stávají výstřednostmi. A ten, kdo skutečně kulhá, je v očích policie prostě simulant, který skrývá nějakou temnou činnost.“ Vskutku vnitřně autentická promluva… Pravda, lepší než když si později Jarmila zafilozofuje: „Důvodem života je život. Ten nemá bez života smysl.“ Z podobných pseudofilozofických výkřiků a disputací, případně z citátů vytržených z kontextu – hesel, se skládá celá opera. Vůdce studentů Danny hlásá: „Marxismus se nemá čeho bát, má dobrý žaludek, dokáže strávit všechno, třeba i smrt.“ – a student JPB odporuje: „Pokud mají kvůli naší věci umírat lidé, tak ztrácí smysl. Lidé jsou důvodem revoluce, ne jejím nástrojem.“ Na jevišti se objevuje Jean-Paul Sartre, aby ostatním mimo jiné sdělil: „Vztah pro mě představuje usazeninu bytí, sedlinu identity a existence.“ Che Guevara prosí studenty, aby na něj nestříleli, že je pro ně cennější živý nežli mrtvý. Jane Fondová má pomoci rozhodnout, zda

použít kameny či molotovův koktejl. Mao Ce-tung zpívá nad rakví Jarmily (zastřelí ji ruští vojáci, když se vydá domů do Prahy): „Nyní, kdy zakoušíš Čiré prasvětlo, pokus se setrvat v tomto stavu, který teď prožíváš. Nyní prožíváš záření Čirého světla Čisté skutečnosti.“ A občas se nad jeviště snese Anděl, aby vdechl do srdcí lásku rádobypoetickými formulkami: „Dech dechu – pohled pohledu. Tma chce pohltit tmu, světlo živí světlo, láska rodí lásku. Jak radost může pohltit radost.“ Dramaturg Martin Dohnal to v programu k inscenaci nazývá bizarní gulášpartií a s velkou vážností vysvětluje dobovou situaci i názory všech výše zmíněných osobností. Osobně nevěřím, že si nad neumělou slátaninou, kterou podle mě libreto je, může divák „uvědomit vývoj evropské kultury a filozofického myšlení“. Libretistům se podle mě nepodařilo nic více, nežli nanést základní tezi, že pařížské studentské bouře prostě vycházely z naivních představ. Skladatel Petr Kofroň jako by ani neměl ambice se s tím, co přináší libreto, vyrovnávat – jako by ho vlastně nezajímaly možné významy slov, jednotlivé situace. Hraje si s variacemi motivů, se stupnicemi, rozbíjí obvyklé frázování, melodii vět, popírá logický slovní přízvuk, trhá slova na slabiky. Proč ale? Celé dílo mi připadá jako povrchní intelektuálská hra tří lidí, kteří jsou tak trochu recesisté, rádi provokují (na webových stránkách Národního divadla v Brně se dočteme, že jsou „hlavními osobnostmi současného českého divadla a hudební scény!“), přičemž by ale zřejmě chtěli být bráni velmi vážně. Opera Mai 68 vznikla na objednávku Národního divadla v Praze, iniciátor projektu Daniel Dvořák si poté, co odtud odešel, dílo převezl do svého nového působiště (přičemž inscenace měla poté jednu reprízu ve Stavovském divadle). V tisku se objevily citáty z dopisu, jímž soubor brněnského Národního divadla proti opeře Mai 68 protestoval – nicméně na inscenaci se jeho nevole nikterak neprojevila: výkon brněnského orchestru, jakkoli nemá s minimalistickou hudbou zkušenosti, sboru a sólistů (Jana Wallingerová, Zoltán Korda, Tereza Merklová, Josef Moravec, Jan Hladík ad.) naopak považuji za nejserióznější na celém projektu. Zaslouží obdiv, jak se s náročnými party profesionálně vyrovnali. Inscenace Zdenka Plachého a Daniela Dvořáka je vnějškově okázalá – přes všechny efektní demonstrace uniformity davu, navlékací ruce se sevřenou pěstí, paralelní videoprojekce záběrů z Paříže a Prahy, koláže (přes plátno teče krev), anděla snášejícího se z provaziště či vrak auta dotlačený na jeviště se ale večer nesnesitelně vleče. Těžko tomu může být jinak – vzhledem k vnitřní prázdnotě díla samotného. Národní divadlo Brno v koprodukci s Národním divadlem v Praze – Petr Kofroň / Zdenek Plachý / Jiří Šimáček: Mai 68. Dirigent Petr Kofroň, režie Zdenek Plachý, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Martina Zwyrtek, sbormistr Pavel Koňárek, pohybová spolupráce Hana Charvátová. Světová premiéra 20. 6. 2008 v Mahenově divadle, psáno z reprízy v pražském Stavovském divadle 23. 6. 2008. •

simon boccanegra aneb na jistotu Liberec, Divadlo F. X. Šaldy  Josef Herman Premiéra opery Giuseppe Verdiho Simon Boccanegra nevybočila ze zdejší usedlé dramaturgie a inscenačního stylu, je však přece jen o poznání kvalitnější, nežli tomu v poslední době bývalo. Zvláště potěšil sehraný orchestr, v němž sice hráči na repríze 13. 5. trochu chybovali, ale také docílili



Foto Karel Kubát

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál

Zleva Pavel Klečka (Paolo Albiani) a Nikolai Nekrasov (Simon Boccanegra)

kompaktního vyrovnaného zvuku. Martin Doubravský řídil představení spolehlivě, s citem pro dramatická tempa. Režisér Michael Tarant sestavil své typické jevištní obrazy ve výtvarném zpracování Dany Hávové, dotvořil je promyšleným svícením a logicky ozřejmil příběh i charaktery postav. Podařilo se mu liberecký ansámbl opět přimět k vzájemné souhře a k věcnému jevištnímu jednání, což je, jak se už opakovaně potvrdilo, potřebná léčebná kůra zvláště zdejších pěvců. Pro historické fresky, k nimž lze Simona Boccanegru přiřadit, má Michael Tarant cit, vyhýbá se jak naturalismům, tak bezobsažným pózám aktérů, a po svém kultivovaně navazuje na inscenační tradici. Dobrý pocit z představení završilo výtečné obsazení tří klíčových rolí. Titulní postavu neokázale provedl Nikolai Nekrasov, jeho Simon je pohroužený sám do sebe, do svých pochyb a úzkostí, víc než tvrdým pirátem je citlivým přemýšlivým mužem. Tomu Nekrasov podřídil i pěveckou interpretaci partu, který zvládá technicky jistě, bez námahy krásným témbrem. Christina Vasileva pak Amelii zazpívala parádně, plným zvučným hlasem, dokáže oslnit v efektních pasážích virtuozitou a ještě více v místech niterných výrazem, ovládá bezpečně roli v její dramatické i lyrické poloze. Pěvkyně se tak opět představila ve vrcholné pohodě jako jedna ze zdejších nejlepších sopranistek. Konečně v roli Fieska na sebe výrazně upozornil mladý Jiří Přibyl nosným znělým hlasem, herecky se výtečně vyrovnal s obrovským věkovým rozdílem mezi ním a postavou. Jen sbor by tato opera potřebovala početnější a sezpívanější, než jakým disponuje liberecké divadlo, z toho hlediska se ještě více vnucuje otázka, proč právě ne tak hraného Simona Boccanegru nasadili do repertoáru. Nicméně rozhodně tím v Liberci neprohloupili, i když se stále domnívám, že by měli pamatovat také na nové, méně tradicionalistické diváky. Udržovací hra na jistotu pomáhá divadlu přežít, ale brání mu rozvíjet se. Skutečný inscenační čin aby tu už léta pohledal.

Liberec, Divadlo F. X. Šaldy – Giuseppe Verdi: Simon Boccanegra, opera o prologu a třech dějstvích, nastudováno v italském originále. Dirigent Martin Doubravský, režie Michael Tarant, scéna a kostýmy Dana Hávová, sbormistr Martin Veselý. Premiéra 29. 2. 2008, psáno z reprízy 13. 5. 2008. •

temperamentní verdiovské drama v eských bud%jovicích České Budějovice, Jihočeské divadlo  Lenka Šaldová Martin Peschík patří k pozoruhodným dirigentům nejmladší generace – jeho temperamentní českobudějovické nastudování Verdiho Síly osudu to jen potvrdilo. Velmi působivě dynamicky i temporytmicky rozvrhl logické hudební celky, se značným citem pro dramatičnost Verdiho partitury. Na zvuku orchestru je znát, že mu Peschíkovo vedení svědčí – jakkoli se i na dubnovém představení ukázaly technické limity některých hráčů. S přehledem dirigent řídil též sbor, rozšířený na téměř padesát zpěváků – což je počet v českobudějovické opeře nevídaný, svědčící o vážnosti, s jakou inscenátoři k uvedení Verdiho opery přistoupili. Miroslava Veselá zpívá Leonoru di Vargas výrazově natolik barvitě a výmluvně, že člověk ani nevnímá, že její hlas nezní vždy právě hezky. Stejně jako Valentin Prolat (Don Alvaro) strhne naléhavými pasážemi a cituplnou interpretací bolestných míst natolik, že přestává vadit, že výšky již nezvládá s dřívější lehkostí. A do třetice: Richard Haan (Don Carlo di Vargas) vcelku úspěšně přemáhá fakt, že již není v dobré



d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m uzikál

hlasové kondici, emotivním (i když někdy přece jen zbytečně přeforzírovaným) projevem. V kontrastu s touto trojicí paradoxně působí kultivovaný, ušlechtilý, doslova překrásný pěvecký projev Martina Gurbaľa (Otec Guardiano) malinko uměle. Nicméně jeho závěrečná slova působí patřičně povznášejícím dojmem. Jihočeské divadlo obsadilo také menší role převážně velmi solidně – pouze Romana Strnadová už na part Preziosilly hlasově nestačí. A dubnové představení se pěvecky dosti nevydařilo Pavlu Klečkovi (bratr Melitone). Režisér Josef Průdek nepřišel s osobitějším režijním výkladem, nicméně rozehrál příběh osudových chyb a rozhodnutí se smyslem pro jednotný inscenační styl, vycházející z tradičního operního jazyka. Vcelku se mu daří vést interprety ke střídmému hereckému projevu, jakkoli tu a tam přece jen sklouznou k neobratnému opernímu pohybovému klišé. A jakkoli zvláště hemžení sboru působí převážně narežírovaně. Tísnivou atmosféru příběhu režisér s výtvarníky Jaroslavem Milfajtem a Tomášem Kyptou podtrhli setmělým jevištním prostorem, vymezovaným černými objekty – mobilními stavebnicovými díly, s dominantním symbolem kříže. Postavy v tmavých kostýmech mají na tomto pozadí (záměrně?) matné kontury, jako by se ztrácely v temném prostoru, který občas zavalí dramaticky prosvícený operní kouř. České Budějovice, Jihočeské divadlo – Giuseppe Verdi: Síla osudu. Dirigent Martin Peschík, režie Josef Průdek, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Tomáš Kypta, choreografie Libuše Králová, sbormistr Josef Sychra. Premiéra 21. 3. 2008 v DK Metropol, psáno z reprízy 30. 4. 2008. •

Rocc opět předvedl smysl pro výrazný divadelní tvar, dovedl interprety k obdivuhodně preciznímu, striktně stylizovanému jednání (pohybové etudy Petra Matuszka!) – v prostoru, kde reálné předměty odkazují k realitě spíše nepřímo (také zámecké interiéry, promítané na prospekt, mají daleko k pouhému popisu – spíše dotvářejí poetickou atmosféru, především díky všudypřítomnému bílému hřebci s krásnýma očima). Nicméně připravil publiku poněkud příliš významových hádanek. Lepší orientaci v situacích, bohužel, nikterak nepomáhá ani český překlad, neb je interpretům jen málokdy rozumět – a možná trochu i vinou nezpěvného, neobratného překladu má jejich pěvecký projev většinou dosti daleko k přesné, stylové interpretaci minimalistické hudby. Stejně jako se nezkušenost dirigenta Jakuba Kleckera (i orchestru brněnského Národního divadla) s touto hudbou projevila nepřesnostmi v souhře a především v celkovém hudebním pojetí, které má daleko k přesně pulzujícímu proudu opakujících se motivků a jejich variací, neúprosně se ženoucímu vpřed. Přes všechny výhrady k výsledku si ovšem myslím, že orchestru brněnského Národního divadla setkání s minimalistickou operou prospěje, stejně jako brněnskému publiku prospěje setkání s divadlem, jaké vyznává režisér a scénograf Rocc. A Reduta je ideální prostor pro takovéto projekty. Brno, Národní divadlo – Philip Glass: Kráska a zvíře. Překlad Michal Lázňovský, Tomáš Vondrovic, dirigent Jakub Klecker, režie, scéna a kostýmy Rocc, dramaturgie Patricie Částková. Premiéra v Redutě 2. 5. 2008, psáno z reprízy 5. 5. 2008. •

kráska a zvíe v redut% Brno, Národní divadlo

Zebra – bílé pruhy, které vyznačí přechod z jedné strany chodníku na druhou. V brněnské Redutě přechod od jedné tajemné řady bílých kuchyňských dveří ke druhé. Místo, kde se křižují a míjejí lidé. Kamsi dveřmi odcházejí a odkudsi přicházejí. Cosi za dveřmi vyhlížejí. Přičemž na semaforu na portále se symbolicky rozsvěcí zelená, červená, nebo bliká oranžová. V inscenaci režiséra Rocca není Glassova Kráska a zvíře žádnou pohádkou s dívkami v princeznovských šatech a s ošklivou příšerou, kterou by mohla ze zakletí vysvobodit milující Kráska. Félicie (Andrea Priechodská) a Adélaide (Hana Škarková), pravda, připomenou zlé nevlastní sestry z pohádek. Kráska (Jana Wallingerová) je ale obyčejná dnešní holka v žlutém tričku a kožených kalhotách. A její nápadník Avenant (Svatopluk Sem) obyčejný dnešní kluk v džínech a plandavé oranžové košili. A Zvíře (Jiří Hájek) se na jevišti neobjeví vůbec – prostorem zní jen jeho hlas. „Kráska a zvíře jako příběh mezi životem a smrtí. Vhodné pro starší 12 let.“ anoncuje brněnské Národní divadlo. „Na jedné straně mince je život, na druhé smrt. Dotýkají se, ale nikdy se nepotkají“, říká režisér – a odvolává se na Jeana Cocteaua, podle jehož filmu ze 40. let opera vznikla. K filmu odkazují i červená rukavice, plexisklová křídla či luk pro Krásku, zrcadlo a další symboly – bez znalosti filmu, bohužel, do značné míry nečitelné. Jako ostatně značná část významů, které Rocc zakódoval do jednání herců. Kdo (nebo co) je Zvíře? Je reálné? Do zámku přicházejí vetřelci s tváří zakrytou obrázkem zvířat: Ludovic jako zebra (!), Avenant jako lev, Krásčiny sestry jako opice a papoušek – jako že v každém z nás žije nějaké zvíře? A jak je to s tou smrtí? Kráska na konci zpívá, že jí vysvobozené Zvíře připomíná Avenanta. A ten se mrtev zhroutí k zemi. Načež Krásce její bratr Ludovic (Petr Matuszek) prořízne hrdlo lukem. Vysvobození? Od čeho?

Foto Jana Hallová

 Lenka Šaldová

Jana Wallingerová (Kráska) a Svatopluk Samek (Avenant)

Foto Jana Hallová

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál



Venuše však zvládla dobře, premiéru pak ozdobila Dana Burešová velkoryse pojatou postavou Elisabeth, s dostatečným hlasovým objemem i vláčným výrazem naznačila, jak by wagnerovské postavy měly na jevišti vypadat. Inscenace připomněla někdejší appiovsky vyprázdněné scénické krajiny Vladimíra Nývlta, režisér Ladislav Štros je však nedokázal se současnými aktéry adekvátně symbolicky rozehrát, převažovaly krajní polohy výtvarných gest a póz, bohužel, nepřirozeně mechanické, případně až naturalistické akce – příchod Tannhäusera jako poutníka měl nádech nechtěné komiky. V každém případě divadlo, jemuž se současné usilování o sice imaginativní, nicméně konkrétní jevištní akce značně vzdálilo. A výrazně spolu se sólisty přispělo k nudnému večeru, jakkoli nechci zpochybňovat zjevnou péči o nastudování obtížného díla. Brno, Národní divadlo – Richard Wagner: Tannhäuser. Nastudováno v německém originále. Dirigent Jan Zbavitel, režie Ladislav Štros, scéna Vladimír Nývlt, kostýmy Josef Jelínek, sbormistr Josef Pančík, choreografie Jiří Kyselák. Obnovená premiéra 16. 5. 2008. •

Dana Burešová (Elisabeth)

tannhäuser aneb ladné nudné obrazy Brno, Národní divadlo  Josef Herman Brněnské Národní divadlo původně plánovalo novou inscenaci Wagnerova Lohengrina, nakonec divákům nabídlo znovunastudování třináct let staré inscenace Tannhäusera. Brněnská opera má značné objektivní existenční problémy a odhaduji, že právě návrat k inscenaci z roku 1995 je jejich důsledkem. Tannhäusera ovšem brněnská opera nastudovala pro výjezd do Japonska, pokud se nemýlím, a v Brně ho představila pouze ve dvou představeních. Na webu divadla o inscenaci totiž nenajdete vůbec nic! Stejně jako tehdy se k taktovce postavil Jan Zbavitel, který interpretuje Wagnerovu hudbu pečlivě, s citem pro její zvukové jemnosti a nakonec i pro celkovou stavbu rozsáhlé skladby. Hráči se nevyvarovali chybiček, ale technicky obtížnou partituru zvládají dobře, zvuk orchestru je kompaktní i barevný. Jenže jen našimi měřítky posuzováno, nikoli třeba německými, kde jsou ovšem Wagnera zvyklí hrát pravidelně. A v tom vidím hlavní problém: Wagnerovy opery nejsou na jedno nastudování, o jejich interpretaci by bylo třeba pravidelně dbát, právě zvukové nuance dělají z jeho hudby zážitek. Tedy by bylo žádoucí Wagnerovo dílo konečně na našich jevištích zdomácnit spolu s alespoň Richardem Straussem. Jenže my stále ještě bojujeme o uznání Leoše Janáčka!! Zrovna při premiéře Tannhäusera v Brně rozdávali letáčky, jimiž zvali na květnové provedení Glagolské mše slovy: Nebojte se Janáčka! Úsměvné, kdyby to nebyla smutná pravda. Pro Wagnera mají v Brně dobrý sbor, byť poslední dobou už nezpívá vše tak precizně jako donedávna a platí to i pro premiéru Tannhäusera. Větším problémem se však stalo obsazení, zejména titulní role. Nizozemský tenorista Hendrik Vonk hlasově prostor Janáčkova divadla neutáhl, přes part klopýtal s čím dál větší námahou a exponovaná místa se snažil přemoci silou, která mu rychle docházela spolu s intonační přesností. Také Vladimíra Chmela v postavě Wolframa von Eschenbach jeho krásný baryton občas neposlechl. Výraznější byly ženské postavy – Csille Boross sice chyběla vášeň, ostatně vzhledem k jevištnímu dění nebylo divu, part

causa carmen Praha, Národní divadlo  Helena Kazárová Ve dnech 14. a 15. června se v Národním divadle v Praze uskutečnila premiéra nového tanečního večera složeného ze dvou částí pod společným názvem Causa Carmen. První část vytvořila po stránce choreografické a částečně i výtvarné (kostýmy) autorská dvojice Johan Greben a Uri Ivgi. Název Santa Says Cut It je těžko přeložitelný a nejednoznačný a tím se dobře hodí k dílu, které též není jasně konturované a působí spíše jako mozaika jednotlivých nápadů, někdy zajímavých, vzájemně ale nesourodých. Nejsilněji působí tato část výtvarně, a to velkou zásluhou scény Jana Duška a světelného designu, jehož autorem je Yaron Abulafia. V mnohých pasážích monotónní, ale přesto dostatečně adrenalinový rytmický doprovod holandské skupiny Percossa dává základ pro dynamiku a rituální vyznění choreografie, škoda však, že se alespoň tato část neuvádí s živými hráči na bicí nástroje místo nahrávky. Greben a Ivgi prozrazují během téměř hodinového kusu malou zkušenost s choreografií pro větší skupinu tanečníků a režijní a dramaturgickou neobratnost. Hned ze začátku uvádějí na jeviště silné divadelní symboly: červenou barvu na kostýmu mužského sólisty (Viktor Konvalinka) a kříž (zajímavě nasvícený), bohužel v průběhu choreografie už s nimi důsledně sémioticky nepracují. Mají sice smysl pro styl, ale chybí jim dostatečná tvůrčí potence, aby stylově odlišné choreografické sekvence nějak propojili a strukturálně a významově domysleli. Santa Says Cut It tak zůstává na úrovni tančené podívané, pro mnohé diváky dostatečně efektní, která se ale zdrhla v podivné mezipoloze mezi abstrakcí a snahou „hrát divadlo“. Tanečníkům Národního divadla se ale podařilo svým dynamickým a energií sršícím souborovým výkonem povýšit tuto směsici nápadů na maximum uměleckého dopadu. Carmen Matse Eka v druhé části večera přinesla vše, čeho se náročnější divák v první části večera nedočkal: výsostně zvládnutou divadelní taneční formu naplněnou významovou expresí, komunikující s divákem skrze promyšlený vnitřní plán. Švédský choreograf Mats Ek vytvořil svou Carmen v roce 1992 jako poslední větší dílo v souboru Cullberg Ballet, který od roku 1975 vedl, a vytvořil ji se šarmantním nadhledem. Ekova Carmen v sobě obsahuje nejen slavné téma

Foto Diana Zehetner

Sylva Nečasová (Carmen)

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál femme fatale, téma smělé ženy, která narušuje veřejný pořádek, ale také lehce parodizující a ironizující pohled na dlouhou diváckou oblibu tohoto tématu, servírovaného divákům na operních i baletních scénách s mnohdy zprofanovaným pozlátkem španělského koloritu. Hudebně se jeho Carmen opírá o oblíbené Ščedrinovo aranžmá Bizeta, které poprvé zaznělo v roce 1967 k choreografické verzi Alberta Alonsa pro Maju Plisetskou. Na rozdíl od jiných choreografů (např. R. Petita, J. Cranka a A. Gadese) Ek neopomíjí postavu dívky Micaely, která v původní novele Prospera Meriméa není a kterou do Bizetovy opery přidali její libretisté Henri Meilhac a Ludovic Halévy jako symbolický kontrapunkt Carmen. Ek nepracuje s „M“, jak tuto postavu nazývá, tak prvoplánově, jeho Micaela je více personifikací určitých životních inklinací, než živou bytostí. Ek zaplňuje jeviště s dekoracemi Marie-Louisy Ekmanové dynamickým tanečním pohybem se svou specifickou estetikou – pohybem, který není nikdy samoúčelný, ale vede ke charakterizaci postav a k divadelnímu sdělení. Sólisté baletu pražského Národního divadla si s Ekovým choreografickým stylem poradili vesměs velmi dobře, snad jen Michal Štípa (Escamillo) bude potřebovat více zkoušek a repríz, než mu tento druh pohybovosti sroste s tělem. Pro hlavní představitelku Carmen si Mats Ek vybral nové talenty překvapivě ze sboru: Sylvu Nečasovou a Editu Raušerovou, kterou jsem viděla při druhé premiéře. Její Carmen měla dostatek živočišnosti s přídechem až vulgarity, což dobře souznělo s tvůrcovou představou. Výrazná a jasně artikulovaná byla „M“ Nikoly Márové a Matěj Urban, představitel Josého v druhém obsazení, si připsal na konto po Lenském v Oněginovi další úspěšný debut v ústřední roli. (Zajímavé je, že nyní tančí v baletním souboru ND Urbanové tři, aniž by byli příbuzní: jmenovaný a nejmladší Matěj, pak Jiří a Miroslav.) Zpestřením druhé premiéry byl také expresívní a temperamentní Cikán Petra Zusky. V Cause Carmen se divák nesetká ani s vážně cítěným dramatem žárlivosti, ani se snahou ohromit španělskými tanci, setká se ale s novým pohledem a nadhledem na věčnou polaritu ženského a mužského principu jako hybatele společnosti a setká se tu s výbornými tanečními výkony. Mráčkem na nebi zajímavé premiéry zůstává tiskový materiál, program k představení se hemží chybami na každé stránce, zejména v cizích jménech (Meihlac místo Meilhac, Royall místo Royal, Othelova místo Othellova, fizioterapeut místo fyzioterapeut atd.). Nepříliš kvalitní redakční práce se pak odráží kupříkladu i ve vyne\chání Michala Štípy ze seznamu umělců baletu. Tato neblahá situace trvá již delší dobu a není dobrou vizitkou souboru na rozdíl od představení. Jenže tiskoviny nás přežijí a přežijí i chyby, zatímco na ty na jevišti se už dávno zapomene. Praha, Národní divadlo – Causa Carmen: Santa Says Cut It! Hudba Percossa, choreografie Johan Greben / Uri Ivgi, nastudování Lena Wennergren-Juras / Pompea Santoro, scéna Jan Dušek, kostýmy Johan Greben / Uri Ivgi + Carmen. Hudba Georges Bizet / Rodion Konstantinovič Ščedrin, choreografie Mats Ek, nastudování Lena Wennergren-Juras / Pompea Santoro, scéna Marie-Louise Ekman, kostýmy Marie-Louise Ekman. Premiéra 15. a 16. 6. 2008. •



ix. národopisná slavnost v kinského zahrad% Praha, Kinského zahrada  Jiřina Mlíkovská Vedle Máchy, Hvězdárny, laviček zamilovaných a studánek vůní rozkvetlého parku náleží k dominantám Petřína v posledních letech i slunečně žlutý Musaion. Je to dokonale restaurovaný bývalý letohrádek Kinských, národopisná expozice našeho Národního muzea. Nad ním, nejvýše na terase, leží nízké, ale prostorné jeviště s pozadím jarního nebe, lemovaného dole kresbou historických i současných budov Prahy na druhém břehu. I letos, ve dnech 17. a 18. 5., v rámci Mezinárodního dne muzeí, se zde konala každoročně očekávaná slavnost. I letos, uprostřed deštivého května, na její zahajovací den, krásně zářilo a hřálo slunce! Slavnostní program měl jednotící myšlenku „Lidové zvyky a obřady jara a léta“, k jejíž realizaci se těsněji než kdy jindy spojili představitelé národopisné vědy i umění. V první části, uvnitř v hale Musaionu, to byla krátká „Přehlídka masek a zvykoslovných atributů z Čech, Moravy a Slezska“, provázená zasvěceným slovem ředitelky muzea Dr. Jiřiny Langhammerové. V druhé části, na terase Musaionu, se konalo vystoupení šesti folklorních souborů pod názvem „Obřadnosti nikdy dosti“ na stejné téma „Lidové zvyky a obřady jara a léta“, opět s průvodním slovem paní ředitelky Langhammerové. Ale i s jejím tancem, zpěvem i hereckou akcí, protože byla nečekaně vyzvána třeba velikonočními koledníky k tanci či k přípitku, nebo oslovena těmi, co přinášeli žňový věnec, jako jejich hospodyně! Všem odpovídala improvizovaně s milou pohotovostí, prozrazující nejen čistě odborné, ale i folklorně taneční znalosti. Zvolené téma dovolovalo divákům nejen přijímat, ale dokonce i uvítat různou míru stylizace programových čísel vedle sebe na scéně. Jakoby se ty různé úhly pohledů a vyjádření navzájem doplňovaly a obohacovaly tak naše poznání. První, v podstatě jednoduchá, byla ukázka masopustně růžičkové koledy souboru Doudleban z jižních Čech. Z předcházejícího programu z haly Musaionu jsme již věděli, že chlapci s převysokými klobouky v nich mají tolik malých růžiček, co je dnů v roce a nad nimi pět rudých, znázorňujících Pět ran Krista Pána. Jejich krokově jednoduchá masopustní kola vedla maškara „Mama“ s cepem v ruce. Druzí, ti spíše než souborový výstup, byli jako „terén“. Jako něco důvěrně známého, spontánně předváděného každoročně doma, co taky mohou předvést i zde, když se to vejde na jeviště. Známá píseň a tanec se šavlemi „o fašanku“ ve všech obřadných průpletech a obměnách. Ohnivým tancem vyjádřenou obřadnost zde představili šohajové z Bojkovic ze souboru Světlovan. S vnitřní vážností k materiálu Královniček, se zachycením všech zjištěných motivů a tvarů u nich známé varianty, zde s lyrickou obřadností předváděly dívky a děvčátka ze souboru Bítešan z Velké Bíteše svoji svatodušní obchůzku. Radost v tanečním projevu, vtip i v pohybu a podobě masek, to vše zde bylo tvořeno tanečním „rukopisem“ členů souboru Kohoutek z Chrudimi. Kolektivní záměr harmonicky dospěl k ucelenému tvaru i v maškarním žertování. A pak přišla obsažná a krásná kompozice, nazvaná „Slavnosti jara“, v choreografii Daniely Stavělové s hudbou Lubomíra Tyllnera a v interpretaci Vycpálkovců, s jejich tančící muzikou Rozmarýnkem. Působila pravdivostí i múzickým přednesem pohybu plného kontrastů. Choreograou i tanečníky vyjádřené velikonoční texty lidových písní byly ve své zdrženlivé prostotě velice působivé. V milostné temati-

d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m uzikál

Foto Hana Major Sládková



Ze slavnosti...

ce „darování vajíček“ byli rozverní a v decrescendu něžného rozcházení plní citu. A zas živelný, jiskrný tanec moravských chlapců ze souboru Lúčka ze Svatobořic – Mistřína, tančících v obřadu dožínek. Podobně jako bojkovičtí ve fašanku, na začátku rozproudili i oni krev diváků ke spolucítění tanečnosti projevu, jak je k tomu vedla i jejich muzika. Párovou „vrtěnou“ s barvitostí krokových variant dovedli v prostoru jeviště i choreograficky citlivě gradovat. Všem se líbil i neokázalý kontakt mezi obecenstvem a účinkujícími při závěrečném loučení. Škádlení maškar, nabízení přípitku i darování něžných lípových ratolestí s bílou pentlí od „Královniček“. Z obřadů a oslav jara a léta z daleké minulosti přišly dnes k nám prvky lidového umění. Do Prahy, moderního města třetího tisíciletí. Ty písně, tance a obřady přinesli současní mladí lidé, kteří si je zamilovali. Naše země jsou bohaté na tyto památky. Před 113 lety uskutečněná „Národopisná výstava českoslovanská“ nebyla dílem jen hrstky nadšenců, ale předcházela ji společenská aktivita tak bohatá, že z ní vzniklo mimo jiné na 200 regionálních muzeí i část našeho muzea Národního. Právě tím bylo u nás zachováno bohatství lidové kultury v rozsahu v okolních zemích nebývalém. Akci pořádaly Národní muzeum, Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, útvar ARTAMA a Sdružení pro dětskou taneční tvořivost. Záštitu nad letošním ročníkem převzal primátor hlavního města Prahy Pavel Bém, finančně akci podpořily Ministerstvo kultury a hlavní město Praha. •

vzpomínka na ivo vá*u-psotu Praha, Vinohradské divadlo  Helena Kazárová 1. května 2008 uplynulo rovných 100 let od narození jedné z největších osobností českého baletního umění, tanečníka, choreografa a baletního mistra Ivo Váni-Psoty. Mezi nejstarší generací najdeme ještě pamětníky jeho inscenací a pedagogické práce. „Nikdo mě v životě tak neovlivnil jako Mistr Psota,“ řekla Jitka Tázlarová, zakladatelka a ředitelka 1. soukromé taneční konzervatoře v Praze, která uspořádala v den Psotova výročí slavnostní galavečer ve Vinohradském divadle v Praze. Brněnský balet uvedl zvláštní pořad v Janáčkově divadle den před tím. Psotova rodina pocházela z Přerova na Moravě, kde Ivo a jeho sestra Ljuba získali první taneční průpravu od své matky, bývalé sólistky mannheimského baletu, která tam měla vyhlášenou baletní školu. Po zdokonalení u dalších baletních mistrů (A. Viscusiho, J. Hladíka, A. Bergra, R. Remislavského) a absolvování reálného gymnázia a obchodní školy se talentovaný Psota stal již jako osmnáctiletý sólistou Zemského divadla v Brně. Brno se mu stalo odrazovým můstkem pro jeho další velmi rychlou kariéru: dva roky na to byl již pověřen vedením brněnského baletního souboru a vytvářením nových baletů. V roce 1929 založil v Brně svou baletní školu, která dodnes existuje a nese jeho jméno. Řadu let ji vedla jeho sestra Ljuba. Světovost získalo jeho umění díky opakovanému angažmá v Ballet Russe de Monte Carlo, souboru zformovaném z bývalých umělců slavného souboru S. Ďagileva. Tam dostal v letech 1932–1936 a 1942–1947 jako jeden ze sedmi předních sólistů tohoto tělesa mnoho příležitostí v inscenacích proslulých choreografů (Fokin, Balanchine, Lifar, Mjassin, Nižinská aj.) a profiloval se sám též jako tvůrce – choreograf, a to zvláště ve druhém období, kdy působil v Jižní Americe. V mezičase tvořil v Brně, kde výrazně pozdvihl úroveň jak souboru, tak uváděných inscenací. V roce 1941 vešel do podvědomí amerických diváků svou jevištní podobou Slovanských tanců A. Dvořáka, které pod názvem Slavonica nastudoval s baletním souborem Metropolitní opery v New Yorku. Nelze vypočítávat všechny jeho úspěchy, připomeňme alespoň tři světové premiéry, které se setkaly s velkým ohlasem: Prokoevovu baletní suitu Romeo a Julie (1938, Brno), Divadlo za branou B. Martinů (1936, Brno) a dílo Yara na hudbu Franciska Mignoneho (1946, São Paolo). Psota byl velmi všestranným interpretem, jeho doménou byly ale zejména charakterní role, podobně jako jeho současníka Leonida Mjassina. Dokázal nadchnout svým temperamentem, dojmout svým herectvím a rozesmát v komických rolích. Jako choreograf byl neméně všestranný: tvořil jak balety dějové (Třírohý klobouk, 1938), tak lyrické ozvěny lidového prostředí (Slovácká suita, 1940) či scénické ekvivalenty symfonické hudby (Symfonie života, 1949) a balety humorné (Ples kadetů, 1949). V Brně vytvořil Psota velký počet rolí, na 118 choreografií, z toho 38 celovečerních děl. Tvořil i pro operu, operetu a činohru. V Brně vychoval a umělecky ovlivnil celou generaci sólistů, jmenujme Mirku Figarovou, Jiřinu Šlezingerovou, Věru Vágnerovou, Rudolfa Karhánka, Jiřího Nermuta a mnoho dalších. Galavečer ve Vinohradském divadle, nazvaný Pocta Ivo Váňovi-Psotovi, představil jednak školní soubor 1. soukromé konzervatoře pod názvem Mladý balet Praha, posluchače Taneční konzervatoře Brno a hosty, české tanečníky působící v rozličných souborech doma i v zahraničí. Mladý balet Praha zatančil na velmi pěkné úrovni a s velkým nasazením Les Sylphides, slavný poetický taneční obraz M. Fokina na

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál Chopinovu hudbu v pečlivém a v nuancích pohybů bohatém nastudování Jitky A. Tázlarové. Mezi hosty večera zaujali sólisté baletu ND Praha Nikola Márová a Michal Štípa, Barbora Kohoutková z Hamburského baletu zatančila svým osobitým a krystalicky dokonalým způsobem slavné sólo Umírající labuť (hudba C. Saint-Saëns), Juriko Kitamutra a Jan Krejčíř z ostravského baletu vzdali hold I. Váňovi-Psotovi balkónovou scénou z Romea a Julie v dynamické choreografii Igora Vejsady. Bývalé absolventky 1. soukromé konzervatoře, Markéta Elblová (s partnerem Predagem Jovičičem) a Kateřina Štruncová (s partnerem ze SOP Praha Janem Seitlem), přinesly ze svých nynějších působišť (Mannheim a Brno) svěží a poutavý taneční projev. Večer se nesl v důstojném a slavnostním duchu a byl ukázkou toho, jak by se měla mladá generace vést k přirozenému a nenásilnému uvědomění si velkých osobností dějin oboru, který naplňuje jejich profesní život. Milá byla i přítomnost příbuzných I. Váni-Psoty v hledišti, jeho bývalých žáků, Jiřiny Šlezingerové a Josefa Kubálka a řady dalších významných představitelů českého baletu.

Foto archiv

Praha, Vinohradské divadlo – Pocta Ivo Váňovi-Psotovi. 1. 5. 2008. •



revueltas a janáek  Jarmila Pohlová Mexiko je krajinou nevšedních přírodních krás a bohaté fascinující kultury, jejíž věk se počítá na tisíciletí. Obyvatelé českých zemí se s Mexikem poprvé a zprostředkovaně mohli setkat v roce 1554, a to díky Zikmundovi z Púchova, který ve své Kosmografii České píše o tom velikomocném městě Temixtytamu, tzn. o aztéckém Tenochtitlánu. Od tohoto okamžiku začíná postupně tento zprvu nepatrný tok informací – zejména díky působení více než třech desítek našich krajanů, jezuitských misionářů na území Nového Španělska – sílit a zejména v 19. a 20. století se pak proměňuje v mohutný proud. Dělo se tak ale i opačně. Vždyť například památkou na pobyt vojenské kapely císaře Maxmiliána v Mexiku v šedesátých letech 19. století, v níž působilo nemálo Čechů, jsou melodie českých a moravských písní, které dodnes znějí v hudbě mexických mariachis. Mexiko však není jen zemí ohnivých rytmů, jak se mnozí domnívají. Své pevné místo v řadě hudebních žánrů má také vážná hudba. Mladí hudebníci, stejně jako jim podobní na celém světě, touží po vzdělání v jiné zemi, která by jim odkryla svá tajemství a pomohla jim dosáhnout vysněných cílů. Absolvent CIEM, jenž nyní studuje Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, Edgar Omar Rojas Ruis, je jedním z nich. Zapálený student kompozice se po ročním studiu v České republice rozhodl svěřit českým kolegům svůj sen – představit díla soudobých skladatelů obou zemí, jak v Česku tak i v Mexiku. Jejich pozitivní reakce ho natolik přesvědčila, že předložil svůj nápad Centro de Investigación y Estudios Musicales Mexico (CIEM v Mexiko City). Mexická hudební instituce vypracovala projekt, v němž se objevila jména jedněch z nejznámějších skladatelů Česka a Mexika – Leoše Janáčka a Silvestra Revueltase, kteří jsou pomyslnou záštitou projektu a jakožto uznávaní skladatelé budou „představovat“ díla mladých mexických hudebních tvůrců. Základem byla skladatelská soutěž v rámci CIEM, během níž byla vybrána šestice skladatelů (M. Gutierrez, J. Delgado, C. Barraza, A. Daniels, M. Duarte, M. Cechetti), jejichž díla budou premiérována a prezentována spolu s díly Janáčka, Revueltase, Rasgada, Kopeckého a Rojase. Šňůru koncertů odstartuje oficiální zahájení v Muzeu Antonína Dvořáka v Praze 13. 8. 2008, den poté, co si široká hudební veřejnost připomene 80 let od úmrtí Leoše Janáčka. V podání dua Josefa Škarky (HAMU Praha) a Richarda Pohla (JAMU Brno) zazní především díla Leoše Janáčka a Silvestra Revueltase. Partnerem tohoto vystoupení je exkluzivní distributor značkových švýcarských hodinek EPOS do ČR, zastoupený paní Margitou Ježkovou. Přímo v letním sídle soudobého hudebního skladatele Vlastimila Lejska na Rejvízu u Zlatých Hor se uskuteční 24. 8. druhý koncert. Veřejná prezentace čeká na protagonisty projektu 27. 8. 2008 i v Jeseníku. Koncerty na Jesenicku podpořil Fenix Trading s. r. o. zastoupený Ing. Cyrilem Svozilem. Na zámku ve Vilémově u příležitosti koncertu dua Škarka – Pohl 17. 9. 2008 se bude projekt ucházet o přízeň sponzorů, bez jejichž pomoci by nemohli interpreti v listopadu vycestovat do Mexika, kde na ně čeká další řada koncertů. Důležité vystoupení čeká na interprety 21. 9. 2008 v Brně na Janáčkově akademii múzických umění, která by se měla stát oficiálním partnerem kurzů. V jednání jsou vystoupení v Olomouci a v Čadci na Slovensku. Pro podporu projektu získali mladí umělci také mexického velvyslance, který je osobně přijal ve svém sídle v Praze. Hlavním cílem projektu je prohloubit kulturní spolupráci mezi Mexikem a Českou republikou, a to prostřednictvím akademií obou zemí. •



z p r á v y z d o m ova

Foto Zdeněk Chrapek

Program prvního koncertu připomněl nejslavnější hudební památku zmíněného kláštera, Traktát Jana z Holešova z roku 1397. Z břevnovského archivu pocházejí i další uváděné skladby Šimona Brixiho, Josefa Myslivečka a Jana Křtitele Vaňhala. Brixiho moteto Per il Sanctissimo pak zazněl na tomto koncertě po téměř třech staletích opět poprvé ve světové premiéře. Z bělohorského období provedl soubor anonymní mši Vias tuas z konce 16. století. Pochází z unikátní sbírky novoměstských literátů z malého kostelíka v Opatovicích a byla pražskými utrakvisty uváděna vždy na svátek Mistra Jana Husa. Soubor se připojil ke Dnům neklidu za zlepšení podmínek kultury v Praze.

V rámci již 3. cyklu koncertů vážné hudby, které pořádá městská část Prahy 5, se 3. 6. konal další koncert, na jehož programu byla Symfonie č. 6 “Jezdecká“ D dur, op. 7 J. V. Stamice, Koncert A dur pro housle a orchestr, KV 219 W. A. Mozarta, v němž se jako sólista představil Miroslav Vilímec, Koncert č. 2 Es dur pro klarinet a orchestr, op. 74 C. M. von Webera, kde se sólového partu ujal Karel Dohnal a Symfonie č. 3 D dur Franze Schuberta. Komorní filharmonii Pardubice dirigoval Leoš Svárovský. Koncert zahájil moderátor Alfred Strejček a starosta městské části Prahy 5, JUDr. Milan Jančík, který je patronem koncertů, předal ocenění smíchovskému rodákovi, violistovi a prof. pražské AMU, Lubomíru Malému. Příští koncert, na němž opět v Národním domě na Smíchově s díly Marka Lavryho (symfonická báseň Ernek), Dmitrije Šostakoviče (Koncert č. 2 F dur pro klavír a orchestr, op. 102) a Roberta Schumanna (Symfonie č. 4 d moll, op. 120) vystoupí klavírista Dorel Golan a Pražská komorní filharmonie, řízená Amosem Talmonem, je plánován na 25. 9. Na fotografii Karel Dohnal.

hudba v praze Američan William Christie a Izraelka Chava Albersteinová budou mezi hvězdami 13. ročníku hudebního festivalu Struny podzimu. Christie se svým francouzským souborem Les Arts Florissants předvedou v autentické interpretaci na dobové nástroje Rameauovu barokní operu Galantní Indové 1. 11. v Národním divadle, písničkářka a skladatelka Chava Albersteinová za doprovodu českých a izraelských hudebníků přednese 11. 10. v Rudolfinu písně z CD Lemele. Festival začne 28. 9. a obsáhne do 19. 11. deset koncertů. Vystoupí v nich i Lenka Dusilová, Jiří Pavlica, houslistka Julia Fischerová a sopranistka Irina Lungu. Předprodej začal již 5. 5. vla Šestý ročník cyklu Koncerty v Letohrádku Hvězda zahájil v neděli 25. 5. soubor Gutta Musicae. Letošní řada pěti koncertů je věnována Bílé Hoře, respektive hudbě bělohorského období a muzice Břevnovského kláštera.

Gutta Musicae vedená Svatoplukem Jányšem připravila na 6. 7. program nazvaný Bílá hora a hudba (nejen) za třicetileté války. Zazněly jak Válečné madrigaly C. Monteverdiho, tak i unikátní písně a skladby popisující ty nejslavnější i nejhroznější bitvy české historie – bitvu na Bílé Hoře, bitvu u Moháče, bitvu u Oustí i bitvu na Vítkově. Gutta Musicae provedla i proslulou skladbu La Guerre Válka, která popisuje bitvu u Marignana roku 1515. Té se také osobně účastnil a skladbu o ní napsal C. Jannequin, slavný francouzský skladatel – tvůrce pařížského chansonu. Hostem koncertu byl Miloš Nesvadba. Ten doprovodil živými obrazy skladbu Františka Kočvary, která líčí bitvu u Štěrbohol roku 1757. Dějištěm Oslavy Slunovratu Midnight Sun byla pražská Branická louka 28. 6. Přibližně tisíc návštěvníků si zde během odpoledního a večerního programu vychutnalo výjimečná vystoupení několika významných severských skupin a seznámilo se s tradičními severskými rituály. Hudební část akce odstartovala islandská zpěvačka Hafdís Huldová. Během jejího vystoupení na Midnight Sun zazněly i její nejznámější skladby „Tomoko“ a „Ski Jumper“, to vše ve speciální akustické úpravě. Finská formace Regina představila kombinaci elektronické hudby a tradičních severských zvuků. Rituální hudba s místy temnou atmosférou, emotivní hlasový projev zpěvaček či tradiční severské hudební nástroje charakterizovaly vystoupení dánských Valravn. Koncert dánské folkové skupiny Eerklang byl vyvrcholením večera. Po Eerklang se přesunula pozornost návštěvníků k druhé, menší stage, kde v komornější atmosféře odehráli svůj koncert čeští Bratři Orffové. Těsně po půlnoci uzavřela letošní oslavu Midnight Sun velká taneční show vzývající živly – vodu, oheň a vzduch. Zpěvačka a houslistka Iva Bittová vystoupila 7. 7. na sólovém koncertu v kostele sv. Šimona a Judy, kde ji doprovodili osmadvacetiletý jazzový kytarista a skladatel David Dorůžka a její šestnáctiletý syn, klavírista Antonín Fajt. Zazněly mimo jiné improvizace moravských lidovek i Dorůžkovy jazzové autorské skladby.

MILOSLAV DUCHÁČ 27. 1. 1924 – 28. 4. 2008 Hudební skladatel a jazzový aranžér Miloslav Ducháč zemřel 28. 4. v Praze ve věku 84 let. Patřil k největším postavám české jazzové historie, k posledním pamětníkům začátků swingové éry (spolu s L. Dorůžkou). Pražský rodák hrál na piano, jazz se učil soukromě u E. Uggého, J. Šímy a J. Rychlíka. Působil i u Bobka Bryana, od roku 1943 začal komponovat písničky a v době svého nasazení v ČKD za války začíná spolupracovat s orchestrem Karla Vlacha. Již tehdy píše pro Vlacha i orchestrálky jako Rhythm, po válce svou kariéru zcela svázal s Vlachovým orchestrem, kde působil krátce jako pianista, ale hlavně jako aranžér, dramaturg a tajemník. Vedle toho funkcionařil i ve SČS a po roce 1969 i jako vedoucí hudební dramaturg v Československé televizi. Stál u zrodu mnoha festivalů (MJF Praha, Bratislavská Lyra aj.). Jako organizátor a člen porot se stal výraznou postavou především kvasu 60. let, jako autor zanechal za sebou hity pro Vlachův orchestr (kupř. Až budeš má, Čas borůvkových koláčů, Normálně, Romantická, Hodné štěně), jazzových orchestrálek (Promenáda), psal i pro divadlo, televizi, rozhlas (Ples v hotelu Savoy, Strašidlo canterwillské, Ticho, ticho, ticho aj.). Spolu s J. Baurem a Vl. Hálou napsali hudbu pro legendární hudební film Hvězda jede na jih, který byl několik let na indexu (1958). Kromě instruktážních jazzových knih je i spoluautorem (s L. Dorůžkou) knihy Karel Vlach – 50 let života s hudbou. S Ducháčem odešla výrazná postava poválečného jazzu a populární hudby. Jeho písně zpívali Rudolf Cortés, Yvetta Simonová, Milan Chladil aj. Vladimír Říha

Ministerstvo kultury vyhlásilo výběrové řízení na místo generálního ředitele České filharmonie. Současnému šéfovi Václavu Riedlbauchovi končí smlouva koncem tohoto roku. Ministerstvo předpokládá, že stávající šéf ČF Václav Riedlbauch ještě připraví a zrealizuje příští sezonu. Nový ředitel by měl nastoupit 1. 7. 2009. Uzávěrka přihlášek je 20. 7. Podmínky konkurzu jsou uvedené na internetové stránce ministerstva kultury www. mkcr.cz. Patří k nim mimo jiné nejméně pět let praxe v řídící funkci a negativní lustrační osvědčení. Pražský filharmonický sbor by rád spravoval Národní dům na Vinohradech, v němž sídlí. Budova bude do konce roku 2009 součástí majetku Státního fondu kultury, který bude pravděpodobně zrušen. Ředitel PFS Richard Sporka již poslal na ministerstvo kultury návrh na využití budovy. Objekt má však již 12 let pronajatý soukromá firma, jíž PFS platí nájem. Novým šéfdirigentem opery Národního divadla v Praze bude od sezony 2009/2010

zp rá vy z domo va

VĚRA MORAVCOVÁ 20. 4. 1946 – 28. 5. 2008 Osobnosti, které se prakticky či teoreticky zabývají tanečním uměním, mívají zpravidla blízko k hudebnímu umění. U Mgr. Věry Moravcové, která vystudovala teorii tance na pražské AMU, byl ale zájem o hudbu ještě mnohem intenzivnější a nakonec do značné míry převládl: až do devadesátých let se věnovala pořadatelské činnosti. Poté, co absolvovala stáž v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK a poznala praxi v agentážním oboru, vedla v Paláci kultury koncertní úsek a vykonala tu spoustu neobyčejně užitečné práce. V ne sice ideálním, ale přece jen příjemném prostředí koncertního sálu pořádala tematické cykly (např. cyklus Franze Schuberta) a přivedla sem přední dirigenty, sólisty i komorní soubory (úzce například spolupracovala se Zdeňkem Košlerem). „Její“ koncerty bývaly většinou výborně navštíveny: získala poměrně početný okruh stálých posluchačů, kteří věděli, že jí pořádané koncerty mají vysokou uměleckou i organizační úroveň... V devadesátých letech se po odchodu Marie Benešové stala organizační pracovnicí a posléze dramaturgyní Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii; zároveň se vrátila k tanečnímu umění a působila na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy; od roku 1997 byla také ředitelkou o. s. Společnost tance. Znali jsme ji jako dámu až fanaticky oddanou hudbě a umění vůbec; byla vybavena širokým obecným rozhledem, ke kolegům a spolupracovníkům měla výsostně tolerantní vztah, imponovala nám obětavostí a ochotou. Hudebnímu a tanečnímu umění doslova a do písmene zasvětila svůj život. Bude nesnadné ji nahradit; lidí jejího typu je málo... Petar Zapletal

Tomáš Netopil. Podle šéfa opery ND Jiřího Heřmana je jejich společným cílem rozvíjet českou a mozartovskou operní tradici v Praze. Tomáš Netopil patří podle Heřmana k současné špičce mladých dirigentských osobností. Na post šéfdirigenta opery nastupuje jako přední osobnost české a mezinárodní hudební scény. Posledním šéfdirigentem orchestru ND byl Oliver Dohnányi, který na svém postu skončil loni v červenci. V současnosti není místo šéfdirigenta obsazeno.

hudba v echách Třetí ročník festivalu klasické hudby Za poklady Broumovska otevřel 5. 7. koncert v klášterním kostele sv. Vojtěcha v Broumově. Deset sobotních podvečerů ožívaly (a do září ještě budou ožívat) kostely v tomto regionu hudbou barokních mistrů i současných skladatelů v podání houslisty Pavla Šporcla, Scholy Gregoriany Pragensis, za varhanního doprovodu varhaníka Tomáše ona, klaví-

risty Ivo Kahánka a řady dalších umělců. Na posledním koncertě festivalu v sobotu 6. 9. v Ruprechticích si budou diváci moci vychutnat klasická díla v jazzovém podání. V premiéře zde zazní jazzově pojaté „Variace na téma Johanna Sebastiana Bacha“, které pro festival Za poklady Broumovska zkomponoval hudební skladatel a jazzový klavírista Milan Svoboda. Nad festivalem převzal záštitu biskup královéhradecký, mons. Dominik Duka, OP. Stejně jako v předešlých letech je vstupné na všechny koncerty festivalu dobrovolné. Výtěžek ze vstupného bude věnován na opravu kostelů.

hudba na morav% a ve slezsku Druhý ročník festivalu Klášterní hudební slavnosti Šumperk (7.–13. 7.) proběhl v tomto půvabném městečku v prostorách bývalého klášterního kostela. Nabídl 4 koncerty s mezinárodním obsazením – pozvání přijali umělci z České republiky, Slovenska, Polska a Maďarska. Představil se komorní soubor Barocco sempre giovane (Baroko stále mladé), který je složený z absolventů a posluchačů konzervatoří v Pardubicích, v Praze, brněnské JAMU a pražské AMU, s nimiž tu vystoupila i houslistka Iva Kramperová. Dále se předvedl maďarský vokální soubor Banchieri Singers, jehož členové prošli mimo jiné i hudební školou Zoltána Kodályho. Na varhany zahrál Waclaw Golonka z Polska a představil se i soubor Komorný sólisti Bratislava.

r'zné Choreografa Jiřího Kyliána ocenilo Zlatým lvem benátské Bienále tance za celoživotní dílo. Kylián působí v Nizozemsku – dlouho vedl Nederlands Dans eater. Cenu převzal v Benátkách 17. 6. v průběhu 6. ročníku Mezinárodního festivalu současného tance. vla Ceny OSA rozdány autorům. Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s. ocenil 10. 6. v multikulturním zařízení La Fabrika již potřetí nejúspěšnější skladatele populární a vážné hudby, textaře a nakladatele. Držitelem nejvyššího ocenění, Zlaté ceny OSA za přínos české hudbě, se stal textař a básník Pavel Vrba, který získal sochu Jezerní panna od sochaře Olbrama Zoubka. Do Zlatého fondu OSA byli in memoriam zapsáni jeden z nejtalentovanějších textařů Jiří Štaidl a významný tvůrce komorní a symfonické hudby Miroslav Kabeláč. * Z rádií a televizí jsme v uplynulém roce nejčastěji slyšeli skladbu Touha autora Daniela Landy, která zvítězila v kategorii nejčastěji reprodukovaná skladba. Tato skladba zároveň získala ocenění v kategorii nejprodávanější vyzváněcí melodie. Do mobilních telefonů byla stažena celkem 68 748 krát. Václav Bláha se stal nejúspěšnějším skladatelem populární hudby. Jeho skladby mu přinesly prvenství i v kategorii nejúspěš-



nější textař roku 2007. Nejčastěji živě hranou vážnou skladbou se stal Song for David Štěpána Raka. Skladatel vážné hudby Luboš Sluka byl oceněn jak v kategorii nejúspěšnější skladatel vážné hudby, tak v kategorii nejčastěji reprodukovaná vážná skladba za skladbu Sun Set Suite For String Quartet. Nejúspěšnějšími mladými autory do třiceti let se stali textař a skladatel Radoslav Banga a skladatel vážné hudby Slavomír Hořínka. Oba vyznamenaní autoři obdrželi kromě skleněné plastiky od OSA i peněžitý šek na 50 000 korun. Nejhranějšími zahraničními skladbami roku 2007 vyhlásila OSA U And Ur Hand a vážnou skladbu Krzesany polského skladatele Wojciecha Kilara. Nejúspěšnějším nakladatelem se stalo EMI Music Publishing ČR. * Večerem provázel moderátor Aleš Cibulka. Slavností ceremoniál byl oživen vystoupením kapely Precedens, Bůhví, vokální skupiny 4TET a souborem bicích nástrojů složeným převážně z profesorů a studentů HAMU. Překvapením večera bylo vystoupení Karla Gotta, kterého doprovázel klavírista Pavel Větrovec. jar Soubor Baletu Praha (druhá část názvu je Pražský komorní balet Pavla Šmoka) uskutečnil 20. 6. na nádvoří Lichtenštejnského paláce pražské HAMU premiéru nové inscenace Sluha dvou pánů. Vznikla v choreografii Šmokovy žačky a současné šéy souboru Lucie Holánkové a je tanečním zpracováním známé Goldoniho komedie. Doprovázel orchestr Baletu Praha s hudbou převážně Antonia Vivaldiho, v hlavních rolích tancovali David Stránský, Lucie Vrbová, Petr Kolář, Lenka Kolářová a další. Pavel Šmok předal soubor i značku Holánkové loni v říjnu při oslavě svých osmdesátin. vla Zpěvačka Lenka Dusilová vystoupí dvakrát na letošním festivalu Struny podzimu. Pro velký zájem publika se organizátoři rozhodli přidat ještě k jejímu původnímu koncertu 21. 10. druhý koncert 22. 10. – oba v Pražské křižovatce na Starém Městě. S Dusilovou vystoupí klavíristka Beata Hlavenková a čtveřice Clarinet Factory. Festival zároveň oznámil, že tři měsíce před zahájením je vyprodán ze dvou třetin, celkem uvede do 19. 11. jedenáct koncertů. vla Švédský jazzový pianista a skladatel Essbjörn Svensson tragicky zahynul 14. 6. při potápění v moři u Stockholmu. Svensson byl členem švédského tria E. S. T., které patřilo k nejlepším v současném jazzu a hostovalo s úspěchem v USA. Často vystupovali i v České republice. Jejich poslední CD Lencocyte má přijít do světového prodeje v září. vla Zpracovala Šárka Mrázová ERRATUM V červencových Hudebních rozhledech se do rubriky Revue hudebních nosičů vloudila nepříjemná chyba: a sice v recenzi Jaroslava Someše na Operní recitál Ivo Žídka, vydaný firmou Radioservis pod objednacím číslem CRO402-2, je v souvislosti s Dvořákovou operou Armida uvedena místo Rinalda postava Donalda. Autorovi i čtenářům se omlouváme. Redakce

zahranií

sv%tová operní divadla iii. viii. italské letní operní scény  Pavel Horník Přesuňme se v období teplého léta do horké Itálie a prožijme operní večery v příjemném večerním ovzduší nádherných divadelních amfiteátrů. Arena di Verona Nejznámějším italským, ale zároveň i světovým přírodním amfiteátrem je legendární aréna ve Veroně. Jedním z nejlépe zachovaných římských amfiteátrů z prvního století n. l. je elipsoid o délce 152 m, šířce 128 m. Jeho výška je 30 m. Kapacita hlediště, obklopeného vnitřním dvouposchoďovým kruhem s 72 arkádami v každém podlaží, je dvacet dva tisíc míst ve třiceti stupňovitých řadách a v přízemí. Akustika je vynikající, dokonce v nejvyšších místech lepší než v parteru, což mohu osobně potvrdit. Na myšlenku založit letní operní festival přišli v roce 1913, v roce 100. výročí narození Giuseppe Verdiho, tenorista Giovanni Zenatello a impresário Ottone Rovato. Představením Verdiho Aidy, které řídil Tullio Serafin a v roli Radama se představil právě Zenatello, se tak počala slavná dlouholetá éra tohoto operního festivalu pouze s několikaletými přestávkami během obou světových válek. Je to v podstatě největší operní akce svého druhu na světě. Verona byla vždy velmi kulturním městem, obzvláště ve vztahu k hudbě a opeře. Kromě hudebních her, které se tu dávaly již od druhé poloviny 16. století, byla opera pravidelně veřejně uváděna v Teatro Filarmonico založeném v roce 1732. V tomto divadle se po pozdější přestavbě hraje dodnes. Během 95 let trvání festivalu se zde vystřídali snad všichni nejznámější světoví umělci. Z dřívějších to byli pěvci jako Ezio Pinza, Giacomo Lauri-Volpi, Aureliano Pertile, Benjamino Gigli, Tito Gobbi, Tito Schipa, Tancredi Paero, naše Jarmila Novotná, Mario del Monaco, Franco Corelli, Toti dal Monte, Maria Callas, Renata Tebaldi, Leontyne Price, Boris Christov, Giuseppe di Stefano a mnoho dalších. Inscenace jsou vždy velkolepě vypraveny, na scéně je někdy i několik set pěvců a statistů. V současné době se přechází od krásných realistických výprav k modernějšímu, stylizovanému ztvárnění a využívají se v daleko větším měřítku hlavně moderní světelné technologie a virtuální efekty. Program nabízí v každé sezoně okolo pěti různých titulů, které se s obměnami a novými premiérami hrají podle úspěšnosti několik let. Mimo opery jsou také na repertoáru občas sym-

Festival Puccini – Torre del Lago Vydejme se dále na jihozápad k Ligurskému moři, kde u nedaleké Luccy, Pucciniho rodiště, leží městečko Torre del Lago. To se rozkládá na březích malebného jezera Massaciuccoli s horským masivem v pozadí ze strany jedné a mořem na straně druhé. Giacomo Puccini si toto místo oblíbil, měl zde také své sídlo. Tady komponoval svoji Bohému, Tosku, Madame Butterfly. V roce 1930 pak bylo na břehu jezera postaveno jeviště s hledištěm pro 4000 diváků. Je to takový menší Bregenz. Areál nevypadal nikterak honosně a velkolepě, ale zablýskalo se na nové časy a 15. června letošního roku byla inaugurace nového moderního letního divadla pro 3200 návštěvníků. Prvním představením festivalu byla Pucciniho Bohéma, kterou zde dirigoval šest let po skladatelově smrti Pietro Mascagni. Rovněž na této scéně se vystřídala řada slavných hvězd. Lucia Albanese, Antoinetta Stella, Benjamino Gigli, Ferrucio Tagliavini, Flaviano Labo, Mario del Monaco, Giuseppe di Stefano a další. Dříve nebyl festival provozován každý rok, ale v posledních letech se hraje pravidelně, a sice na přelomu července a srpna. Uvádějí se obvykle tři operní tituly a někdy i koncerty. Letos to bude Tosca, Turandot, Madame Butterfly a prvotina Edgar uvedená poprvé v roce 1889 v Miláně. Přibližně ve dvaceti představeních se publikum setká například s pěvci jako Francesca Patané, Daniele Dessi, Franko Armiliato, Fabio Sartori, Massimiliano Pissapia a další. Sferisterio Opera Festival – Macerata Pokud jsme operně dobře naladěni, jeďme se ještě podívat na Torre del Lago

Repro archiv

Arena di Verona

fonické koncerty a balety, které je možno shlédnout v antickém Teatro Romano. Představení začínají v devět hodin večer, mají dlouhé pauzy a končí někdy dlouho po půlnoci. Zájem publika je obrovský, ale prakticky všichni jsou uspokojení, protože kapacita arény je obrovská a na nečíslovaná místa se vždy lístky seženou. Na tato sedadla pak návštěvníci čekají dlouho před představením, aby při otevření obsadili divácky nejlepší místa. Stěžejní role jsou obsazeny většinou dvakrát a není výjimkou, že stejní sólisté jsou angažováni v rolích několika titulů. Hraje se každý den od konce června do konce srpna. Letos je na pořadu nová inscenace Bizetovy Carmen v režii Franka Zeffirelliho s dirigentem Danielem Orenem a Marinou Domašenko a Ildiko Komlosi v titulní roli. Dále jsou na pořadu Verdiho Aida, Nabucco a Rigoletto. Repertoár uzavírá Pucciniho Tosca. V Teatro Romano lze uvidět balet Charlese Adolphe Adama Giselle. V příštím roce bude repertoár rozšířen o Pucciniho Turandot a Rossiniho Lazebníka sevillského. Oproti tomu nebude uváděn Nabucco a Rigoletto.

Repro archiv





Foto archiv

za hr an i  í

Arena Sferisterio Macerata

jedny operní slavnosti, které se konají trochu dále na jihovýchod nedaleko Jaderského moře v kraji zvaném Marche. Tento roztomilý kout Itálie, protkaný množstvím kopců a řadou romantických městeček na nich postavených, je významný také velkým zájmem o hudební život. Skoro v každém větším městečku najdete větší nebo menší, dle finančních možností patricijských rodin, krásné divadélko s lóžemi, červeným plyšem, zlatým zdobením. To největší, Teatro Lauro Rossi, se nachází ve městě Macerata, kde probíhá v přibližně stejném časovém období jako v Torre del Lago další významný italský operní festival v Areně Sferisterio. Tato zajímavá stavba, umístěná těsně u hradeb města, původně jízdárna zbudovaná na začátku 19. století, má obdélníkový dvůr o délce 90m a široký necelých 20 m. Jedna mírně kruhová strana má ve dvou patrech řadu arkádových lóží a v přízemí pak okolo deseti řad sedadel. Do hlediště se vejde přes dva tisíce diváků. Na druhé straně pod vysokou zdí se rozkládá nehluboké, ale nesmírně široké jeviště s předsazeným orchestřištěm na úrovni parteru. Pokud sedíte uprostřed v úrovni prvního pořadí, naskýtá se vám fantastický pohled na hrací plochu jako v nějakém širokoúhlém filmu. Právě tak jsou také scénografie operních produkcí koncipovány. Diváci po stranách to mají s viditelností již o něco horší. Akustika je díky uzavřenému prostoru vynikající. Když přestala budova jízdárny sloužit svému účelu, přemýšlelo se, jak ji jinak využít. Důležitým mezníkem byl rok 1921, kdy se zde realizovalo slavnostní představení Verdiho Aidy, a v roce 1927 zde měl velkolepý koncert Benjamino Gigli. Světoznámý tenorista se narodil v malebném historickém městečku Recanati vzdáleném asi 20 km od Maceraty. Později, po roce 1967, kdy byla realizována představení Verdiho Otella s Mariem del Monakem a Pucciniho Madame Butterfly s Antoinettou Stellou v titulní roli, se postupně operní život rozeběhnul. V nedávných letech se realizovaly každý rok tři velké operní tituly a jedna komorní opera v roztomi-

lém starobylém Teatro Lauro Rossi, jehož budova je nenápadně začleněna do východní fronty centrálního náměstí. Řadu posledních let byla intendantkou festivalu známá pěvkyně Katia Ricciarelli. Po ní nastoupil před třemi lety režisér Piere Luigi Pizzi, který u nás ve Státní opeře Praha realizoval v koprodukci s festivalem operu Prsy Tirésiovy, které se před tím hrály v Teatro Lauro Rossi. Sólistická obsazení nejsou sice v současné době tak hvězdná jako třeba ve Veroně, ale jména jako Norma Fantini nebo Ruggero Raimondi, které jsem zde viděl v Aidě a Hoffmannových povídkách, vždy dodávají zdejším představením patřičný lesk. Můžeme být také pyšní, že náš vynikající scénický výtvarník, profesor Josef Svoboda, se uvedl na zdejším festivalu návrhy scény k Verdiho Traviatě a Donizettiho opeře Lucia di Lammermoor. Ze slavných pěvců zde v minulosti vystoupili Luciano Pavarotti, Plácido Domingo, José Carreras, Fiorenza Cossotto, Mariella Devia, Katia Ricciarelli, Marilyn Horne, Cesare Siepi, Rolando Panerai, Renato Bruson. Letošní ročník je o něco skromnější, nabízí v Aréně Sferisterio Bizetovu Carmen, Pucciniho Tosku, oratorium Resurrexi od současného italského skladatele Alberta Colly (*1967). A v Teatro Lauro Rossi je připravována opera zdejšího rodáka, skladatele Laura Rossiho (1812–1885) Kleopatra. Program je doplněn řadou menších hudebních akcí v dalších prostorách městských institucí. Letních scén je v Itálii samozřejmě více, třeba operní představení v římských Caracallových lázních, ale o tom již byla zmínka v článku o opeře v Římě. Letní operní a baletní představení uvádí v historických římských lázních Terme Romana di Baia také neapolské Teatro San Carlo. Na jihu Itálie v Puglii probíhá v létě operní festival ve městě Martina Franka. V severoitalské Savoně se hraje v prostředí středověkého hradu. •



zahranií

mimi jako erné sv%domí rodolpha Berlín, Komická opera  Josef Herman Nemohu recenzi posledního nastudování opery Giacoma Pucciniho Bohéma v berlínské Komické opeře neuvést obecnějšími souvislostmi. Po listopadu 1989 se u nás zhroutil systém soběstačných souborů, které mohly vlastními silami nastudovat, s jistou nadsázkou řečeno, jakýkoli titul. Nevznikl ale ani adekvátní systém staggionový, šéfové se nadále pokoušejí stálé soubory udržet a zůstalo od každé ze dvou možností trochu. Vidíme dnes a denně, k čemu to vede: domácí obsazení rolí nebývá ideální ani v největších divadlech, pražské Národní nevyjímaje, hosté, o které se zpravidla přetahuje několik divadel, narušují plynulost zkoušek, dokonce naskakují do inscenace doslova na poslední chvíli. Suma sumárum se tedy uplatňují nikoli výhody, ale problémy obou provozních systémů. Principiálně stejná situace je v inscenační poetice, do tradicionalistického základu se často násilně projektují spíše jen formální inovace. V obou rovinách jistě existují dobré výjimky z celkově špatných poměrů, ale to je málo. Právě Komická opera dokládá, jak lze cíleně využít nesporných předností toho i onoho. Andreas Homoki jako šéf i režisér, také Bohémy, postupně kultivuje konkrétní interpretační poetiku dlouhodobou spoluprací s relativně uzavřeným stálým souborem. Pozvolna ho však proměňuje s ohledem na dramaturgii, tedy tak, aby měl z domu ideální představitele prakticky všech rolí. Tituly se tedy chystají s ohledem na momentální možnosti souboru, a opačně, soubor se obměňuje podle dramaturgických plánů. Homoki nezaměstnává zpěváky od školy do penze, ale také ne hosty na pár zkoušek! Zpravidla obsazuje do titulu dvě alternace, jenže nikoli proto, aby se pěvci mohli volně zaměňovat, jak je u nás zvykem, ale proto, aby soubor lépe využil – dvě obsazení se nemíchají, to by poškodilo na konkrétních interpretech postavené nastudování! Proto v logice tzv. hraní v blocích mají na repertoáru v určitém období jen několik titulů a vracejí je po čase do hracího plánu vždy znovu důkladně přestudované. To je nezbytné zázemí inscenací, jakou byla naposledy Bohéma. V každém případě se začíná od smyslu, v tomto případě dokonce nejen inscenace, ale jedné linie tvorby Komické opery – hledání nových interpretací zavedených titulů ve významových kontextech současného světa. Nejde o destrukci původního příběhu, natož o režisérské výmysly označované z nouze a nesmyslně za postmoderní. Ale o interpretaci, která se nemá příčit libretu, natož hudbě, i když může vést k razantním významovým posunům. Prostě starý příběh viděný očima člověka intenzívně prožívajícího dnešní rozporuplný svět. Přímým předchůdcem Bohémy byla Homokiho inscenace Eugena Oněgina o současných berlínských třicátnících, těch z východu, z nichž někteří zbohatli, jiní zchudli, a skoro všichni ztratili iluze. Bohéma se také odehrává v současnosti, i když se to samo o sobě vizuálně nijak nezdůrazňuje, nejvíc současnou módou, která spoluvytváří dramatické osoby. Jinak Homoki na jevišti skoro nic nepotřeboval: sud, v němž si na počátku zkřehlí chudí kumštýři rozdělají oheň, a obří vánoční strom, pod nímž děti drsně pronásledují Santa Clause a všichni bez rozdílu se dožadují dárků – prefabrikovaných balíčků, z nichž zůstane jen vrstva papírového odpadu, do kterého nakonec padne i strom. Spotřební devastace duchovního svátku! Do takového prostředí skvěle zapadá epizoda Mussety s obstarožním milencem. Hraje se správně bez pausy, sevřený příběh přímo letí k nesentimentálnímu vyústění: poslední jednání se odehrává na

rautu k poctě umělců, kteří se již proslavili a zbohatli. A zase nebylo třeba nic násilně aktualizovat, jen proměnit jednání postav v novém prostředí – stačilo k tomu pár rautových stolů a židlí. U Pucciniho se Rodolpho s Mimi rozejde ze soucitu, pro pocit bezmoci vůči její nemoci. U Homokiho se vycházející hvězda šoubyznysu nemůže vázat něčím tak banálním jako je láska, i vztahy přece navazuje s cílem zviditelnit se a udržet v zájmu médií! Z bývalé lásky k Mimi zbude jen námět na „krátkou povídku“, řečeno s Čechovovým Trigorinem, blízkým příbuzným Homokiho Rodolpha. Ten dokonce cynicky, podle mne už příliš ilustrativně, takřka znásilní servírku na onom rautu, vždyť o co jiného mu v životě půjde než o skandály a chvilkovou slast? Když sem, mezi společenskou smetánku přivede Musseta umírající Mimi, oblečenou nejen chudě, ale z ještě romantického světa Pucciniho, znemožní Rodolpha ve společnosti a ten po skonu uteče jako malý kluk. Pucciniho shánění trochy peněz na vytoužený štulec a léky proměnil Homoki na pseudohumanitární sbírky, jimiž si bohatí vykupují špatné svědomí ve falešné morálce konzumní společnosti. Mimi však nechají zemřít v těch vánočních odpadcích na zemi. A mohli bychom dovozovat další nové souvislosti dovedené do názorných symbolů. Tohle všechno lze vyvodit z partitury jen posunem významů původního díla, nikoli jeho destrukcí. A hlavně: výsledkem není racionální konstrukt, ale působivý obraz jednání (hereckého i pěveckého) přesně vykreslených postav! Osobitost každého interpreta, jeho vizáž, herecké a pěvecké schopnosti, režií navozené situace a konkrétní dění, tvoří fascinující jednotu, která vyvolává komplexní emotivní zážitek. To je splněný cíl oněch výše zmíněných provozních zásad. Rodolpha ztrácejícího s postupem příběhu jakékoli sympatie dokonale vytvořil Peter Lodahl, pokorně odevzdanou Mimi coby nositelku starosvětské idyly působivě ztvárnila Caroline Melzerová. U Homokiho významově zbytněla postava malíře Marcela, v podání Joana Martin-Royoa praktického muže, který se vyšvihne společně s Rodolphem, jen měl větší štěstí na partnerku. A také Mussety, která oproti Mimi je ze současnosti a přesto neztratila základní lidské instinkty solidarity. Další postavy jsou degradovány skoro na company. Hudební nastudování dirigenta Patricka Langeho bylo precizní, orchestr hrál s přesnou mírou pokory ke zpěvákům, ovšem s výrazovou i zvukovou dynamikou. A bylo zjevně přizpůsobené novému jevištnímu dění, novému výkladu opery, tedy především bez náznaku sentimentu. Na konci Homokiho Bohémy můžeme setřít slzu z oka, nic tomu nebrání, ale navíc se nemůžeme zbavit směsice vzteku a lítosti nad životy, které beze smyslu spotřebováváme stejně jako ony vánoční dárky – také po nich nezbude než hromada odpadků. Nová interpretace Pucciniho Bohému prostě obohatila, racionálně i emocionálně, tím se liší od pseudomoderního režisérského hračičkaření, které k dílu zpravidla nic pořádného nepřidá a často mu ještě vezme. Berlin, Komische oper – Giacomo Puccini: La Bohème. Dirigent Patrick Lange, režie Andreas Homoki, scéna Hartmut Meyer, kostýmy Mechthild Seipel, sbormistr Robert Heimann. Premiéra 6. 4. 2008. •

postupim +,,  Jana Vašatová Hudební festival Musikfestspiele Potsdam Sanssouci, který se od 6. do 22. 6. konal v krásných zámeckých budovách a přilehlých parcích bývalého sídla pruských králů Postupimi, se letos nesl ve znamení Benátek. Především pak Benátek Antonia Vivaldiho (od jehož narození uplynulo v březnu 330 let) a jeho italských i německých současníků. Pod mottem „Venedig – musica serenissima“ prezentoval postupim-

za hr an i  í ský festival celkem ke čtyřem desítkám akcí. Nejen koncertů, ale také pravý benátský karneval, filmová představení i filmovou hudbu, přednášky, nahlédnutí do hudebního světa pro děti a rodiče, operní představení i vivaldiovské kolokvium, následované v témže dni koncerty z díla benátského mistra, jejichž protagonisty byli mj. loutnista Rolf Lislevand nebo orchestr Europa galante a Fabio Biondi. V krásném historickém i přírodním prostředí postupimských zahrad a paláců proběhla i benátská noc a závěr patřil tradičnímu ohňostroji. Na festivalu vystoupila celá řada renomovaných představitelů tzv. autentické interpretace staré hudby, mj. i italský Ensemble Zefiro, na jehož programu byla díla Vivaldiho, Platttiho, Lottiho a dall´Abaka – poměrně nedávno objeveného benátského rodáka působícího na kurfiřtském dvoře v Mnichově a současníka Vivaldiho. Soubor Zefiro má proměnlivé složení a tentokrát se představil ve složení dva hoboje, fagot, theorba, violon a cembalo. Všichni ovlá-



dají své nástroje skvěle a bylo by zajímavé slyšet i jejich mezinárodně ceněné nahrávky díla J. D. Zelenky a Jiřího Družeckého. Součástí postupimského festivalu je tradičně i operní představení v kouzelném rokokovém divadélku Nového paláce. To architektonicky patří k historickým klenotům, ale, bohužel, se nedochovaly dobové kulisy ani mechanika. Inscenátoři to tentokrát vyřešili po svém: celou novodobou scénickou premiéru opery La Rosinda Benátčana Franceska Cavalliho zasadili do zcela prázdného, bíle ohraničeného prostoru, připomínajícího svým tvarem dozadu ubíhající barokní kulisy. V průběhu představení se pak postupně rozestupovaly mezery mezi jednotlivými částmi, v nichž mizeli nebo z nich naopak vystupovali jednotliví protagonisté, nakonec se jeviště prodloužilo a otevřelo až do prázdného prostoru provaziště. Bylo to svým způsobem působivé, ale trochu málo. Obzvlášť když výtvarnice scény i kostýmů Bettina Meyer postavy pře-

Foto archiv

Emanuela Galli (Nerea) v Cavalliho opeře La Rosinda



zahranií

strojila od soudobých společenských šatů v prvním dějství přes quasi historické kostýmy druhého dějství až do prádla v dějství třetím. Odstrojit barokní operu v holých stěnách do prádla snad už ani není provokace, ale něco horšího. Režisér Alexander Schulin si také nevěděl se zápletkou příliš rady. Aby zajistil trochu dění – když už se vyhnul barokní gestice – nechal po celou dobu všechny postavy na scéně anebo na pohovkách, rozmístěných před scénou po celé šíři jeviště. Rozčilené přecházení a polehávání po zemi barokní opeře živost ani životnost nedodá, ani to, když si jeden z představitelů převléká na scéně kalhoty. Snad jediný moment působil v tomto ohledu silně: představitelka královny z Kerkyry, kouzelnice Nerey, si po určitý čas nasazovala paruku s dlouhými tmavými dredy, které při otáčení nebo při prudkých pohybech hlavou vypadaly jako hadi. Opera La Rosinda trvá čistého času tři hodiny, tentokrát velmi dlouhé. Přispělo k tomu i sice velice pečlivé, ale zvláště v poněkud hudebně nevděčném třetím dějství s pomalými, až romantizujícími tempy pracující nastudování Mike Fentrosse s komorním orchestrem Ensemble La Sfera Armoniosa, hrajícím na dobové nástroje. Ani Cavalli (jehož operu Eliogaballo jsem před pár lety nadšeně shlédla v Innsbrucku) se příliš nevyznamenal – anebo není provozovací materiál kompletní: první i druhé dějství má ansámbly i dramatické árie, třetí je téměř „konverzační“ záležitost – jakoby skladatel už pospíchal, aby tu zpropadenou historii uzavřel. Navíc tu chybí klasické finále – opera končí duetem zamilovaných dvojic. A o co tu vlastně jde? O úklady a lásku, jak jinak. Korintská princezna Rosinda odloudí Nerei milence Clitofonta, protože spolu omylem vypili nápoj lásky. Původní milenec Rosindy isandro zoufá i zuří, podobně Nerea, která navíc přišla i o své kouzelné schopnosti. Hledá radu a pomoc v podsvětí u Proserpiny a Plutona, kteří zde tvoří další (tentokrát šťastně) zamilovaný pár. Nerea dokonce vyláká Rosindu do svého paláce, omámí ji (v jakémsi opiovém poblouznění se v této inscenaci v tu chvíli ocitají všechny postavy včetně služebnictva, tvořícího nutný více či méně komický protějšek vznešeného panstva) a chystá se ji zlikvidovat. Záchrana přichází v podobě moudrého kouzelníka Meandra, který Nerei vypoví vše o kouzelném nápoji, vzbudí Clitofonta i Rosindu a dá jim vypít protinápoj. Všichni procitnou z opojení a páry se šťastně shledají tak, jak má být. Opera měla svou premiéru v Benátkách v průběhu karnevalu r. 1651 a Cavalli ji psal jako svou už jedenáctou operu na libreto Giovanniho Faustiniho. Notový materiál je uložen v Bibliotece Marciana v Benátkách. Novodobá inscenace vznikla v koprodukci festivalu Potsdam Sanssouci s festivalem Bayreuther Barock, kde bude uvedena v září. Nerada bych však celé představení odsoudila: byli zde totiž výborní zpěváci – vesměs mladí, o kterých určitě ještě uslyšíme. Až na jednu výjimku – Clitofonta japonského tenoristy Makota Sakurady, který ovšem studoval ve Florencii a vystupuje na evropských scénách – to byli Italové, takže jim byla Faustiniho řeč vlastní: sopranistky Emanuela Galli (Nerea) a Francesca Lombardi Mazzulli (Rosinda), barytonisté Nicola Ebau (isandro) a Fulvio Bettini (Rudione), altista Roberto Romagnino (Vafrillo) a sopranistky Silvia Vajente (Proserpina) a Milena Storti (Cillena). Musikfestspiele Potsdam Sanssouci – Francesco Cavalli: La Rosinda. Libreto Giovanni Faustini, dirigent Mike Fentros, režie Alexander Schulin, scéna a kostýmy Bettina Meyer. Premiéra 11. 6. 2008 Schlosstheater/ Neue Palais, psáno z reprízy 13. 6. 2008. •

znovuobjevovaný braunfels Berlín, Německá opera  Lenka Šaldová Walter Braunfels byl ve 20. letech minulého století jedním z nejhranějších soudobých německých skladatelů: jeho opera Ptáci slavila po mnichovské premiéře úspěchy v Berlíně, Stuttgartu, Hamburku, Vídni… Braunfels, pocházející ze staré židovské rodiny, sice konvertoval ke katolicismu, nicméně stejně nacisté označili jeho hudbu za zvrhlé umění a zakázali provozovat jeho díla. V izolaci, v malé vesničce u Bodamského jezera, složil v letech 1938–1942 operu Johanka z Arku – Scény ze života svaté Johany. Na uvedení čekala téměř šedesát let: koncertně ji provedl v roce 2001 Manfred Honeck ve Stockholmu, scénická premiéra se uskutečnila až letos v Berlíně. V berlínské Německé opeře intendantka Kirsten Harms úspěšně rozvíjí dlouholetou tradici objevování zapomenutých děl počátku 20. století; na tamním orchestru je znát, že je zvyklý hrát náročné partitury z této doby, pod vedením Ulfa Schirmera zahrál Braunfelsovu operu-oratorium se smyslem pro monumentalitu a pro pestrobarevnost hudebního proudu. V Braunfelsově díle se sice odráží vliv expresionismu, nicméně skladatel vychází z tradic 19. století, především neopouští tonální systém – snad i proto se v nové situaci po druhé světové válce nedokázal znovu prosadit. Inscenace v Německé opeře se nyní stala událostí – jistě díky tomu, že stál za dirigentským pultem specialista na Richarda Strausse a jeho současníky, jistě díky výsostnému obsazení (v čele s americkou sopranistkou Mary Mills), jistě díky perfektně sezpívaným sborům (sbor Německé opery doplnil jeden z nejrenomovanějších německých chlapeckých sborů – Státní a chrámový sbor Berlín). Nicméně především asi díky Christophu Schlingensiefovi, který stvořil vskutku ohromující spektákl, který přitahuje pozornost nejen tradičních operních diváků. Na inscenaci tak například posílá své diváky Castorfova Volksbühne! Však právě v tomhle výrazně vyprofilovaném berlínském divadle zažil Schlingensief v roce 1993 svůj divadelní debut (100 let Křesťanskodemokratické unie Německa – hra bez hranic). Dnes osmačtyřicetiletý filmový a divadelní režisér, scénograf a akční umělec, který se v operním světě uvedl v roce 2004 svým kontroverzním bayreuthským Parsifalem, v době zkoušek vážně onemocněl, a tak jeho vize převedl na jeviště tříčlenný režijní tým. Sám Schlingensief ale ještě v Nepálu natočil pouliční náboženské rituály. Záběry spalováním mrtvol na ulicích berlínská inscenace začíná, promítání nejrůznějších sekvencí na několik pláten pak tvoří jakési paralelní pásmo k tomu, co se děje na vertikálně členěné točně. A tam se toho děje nepřeberně: přecházejí tu davy statistů s transparenty, průvody prostých věřících či slavnostně oblečených hodnostářů, dětí i vozíčkářů, jeptišky poletují vzduchem, někdo vylézá z obřího dortu, někdo táhne přes jeviště zoufale bečící ovce, objeví se tu i živá kráva. Johana leží v nemocničním pokojíku napojená na kapačky, později v posteli vysoko nad jevištěm – pod obřím zpodobením plic (z větvoví). Její netknuté srdce na konci průvod nese přes jeviště jako monstranci… Dominantním motivem inscenace je jednoznačně smrt a umírání, jinak je ovšem, bohužel, na jedno shlédnutí zcela nemožné zorientovat se ve všech těch akcích, symbolech, tématech, ve všech těch myšlenkových přesazích, ke kterým režiséra inspirovala Braunfelsova opera, která sama také zdaleka nesleduje jen životní osud svaté Johanky. Při vší pochybnosti o sdělnosti takto opulentního jevištního tvaru musím uznat, že nepostrádá jistou působivost – a nepůsobí jako zcela náhodně poskládané scény. A jako celek

 Foto archiv

za hr an i  í

Z inscenace…

je projekt Johanka z Arku – Scény ze života svaté Johany rozhodně dalším důkazem, že je berlínská Německá opera momentálně na vzestupu. Berlin, Deutsche Oper – Walter Braunfels: Jeanne D´Arc – Szenen aus dem Leben der heiligen Johanna (Johanka z Arku – Scény ze života svaté Johany). Dirigent Ulf Schirmer, koncepce Christoph Schlingensief, režijní tým AnnaSophie Mahler, Søren Schuhmacher a Carl Hegemann, scéna omas Goerge a ekla von Mülheim, kostýmy Aino Laberenz, sbormistr William Spaulding. Premiéra 27. 4. 2008, psáno z reprízy 2. 5. 2008. •

ti švédské aktuality Švédsko, Norrköping  Martina Fialková Elegantní domov hudby v Norrköpingu Švédský Norrköping, ležící asi 160 km jižně od Stockholmu, lze snad významem i velikostí srovnat třeba s Českými Budějovicemi. Jde o tradičně průmyslové město, kde však zejména v posledních desetiletích velice vzrostl význam a podpora kultury. Jeho bývalá obrovská průmyslová zóna v centru města byla zcela unikátním způsobem postupně zrekonstruována a přetvořena na společensko-kulturní srdce města, plné muzeí, galerií a škol. Má několik náměstí a řadu krásných zákoutí s lávkami či výhledy na vodu, můstky a zajímavou industriální architekturu. Celému komplexu, obklopenému řekou Motalou, však vévodí velice krásná a moderní koncertní a kongresová hala, která vznikla přestavbou z původní papírny(!). Nese název po osvíceném holandském průmyslníkovi Louisi de Geerovi, jemuž vděčilo město za rychlý hospodářský rozvoj v 17. století. De Geer ale myslel rovněž

na vzdělání dělníků a jejich dětí, kvůli čemuž pozval do města ve Švédsku tehdy působícího J. A. Komenského, a zároveň byl i příznivcem umění. Hala je od roku 1994, kdy byla dokončena, domovskou scénou pro zdejší symfonický orchestr, který byl v Norrköpingu ustaven již v roce 1912. Přestavba papírny na koncertní a kongresovou halu je dílem architekta Bo Kalberga z firmy Lund & Valentin z Göteborgu, interiéry pak navrhl Frits Olausson. Hala vyniká elegancí a spojením lehkosti a vzdušnosti, které dosahuje velkými prosklenými plochami pláště i dalšími skleněnými prvky v interiéru. Vyhlídková kavárna nad úrovní okolí je situována pod střechou. Další kouzlo stavbě propůjčuje voda řeky Motaly, obklopující a protékající celou průmyslovou zónu. Koncertní hala se svojí osmiúhelníkovou architekturou se nad ní krásně zrcadlí. V létě mohou návštěvníci i účinkující využít k občerstvení kiosek pod košatými stromy na malém zeleném poloostrůvku spojeném s pozemkem haly a potěšit se okolo plynoucím vodním živlem. Interiéry koncertní a kongresové haly jsou jednoduše a účelně řešené, takže poskytují jak hudebníkům, tak návštěvníkům koncertů a účastníkům kongresů, které se zde pořádají, velice pohodlné zázemí. Sál s 1300 místy má skvělou akustiku a laděním do tmavě modré a střízlivou moderností působí velice příjemně a elegantně. Kazachstánsko-česko-švédské souvislosti Proč ale psát právě teď o koncertní hale, která je sice výjimečná zajímavým umístěním a architekturou, ale je v provozu již 14 let? Třeba i proto, že zde nyní jako šéfdirigent Norrköpinského symfonického orchestru působí mladý, teprve 29letý dirigent Alan Buribajev z Kazachstánu, o němž bude pravděpodobně více a více slyšet – a to i v České republice. V jednání je totiž turné zdejšího orchestru pod jeho vedením v České republice – a to na podzim 2009, které by mělo vyvrcholit dvěma koncerty v pražském Rudolfinu. Na přípravě



zahranií

Nová příležitost pro mladé pěvce Dalším důvodem, proč se o severský Norrköping zajímat i v našich hudebních luzích a hájích, může být letošní již druhý ročník mezinárodní pěvecké soutěže Stenhammar competition, který v červnu proběhl ve zdejší koncertní hale. Nedávno založená soutěž je pojmenovaná po Wilhelmovi Stenhammarovi, švédském národním romantikovi, a vznikla z podnětu a v péči skladatelovy praneteře Sonji Stenhammar. Je financována městem, krajem, sponzory, švédskými hudebními institucemi a také z prostředků Stenhammarovy nadace. Již první ročník soutěže (2006) s 61 účastníky z 24 zemí ve spolupráci se zdejším symfonickým orchestrem měl vynikající úroveň, která byla letos, ve druhém ročníku, ještě překonána. Organizátoři proto doufají, že budou moci navázat na úspěšný začátek a soutěž získá ve světě pevné postavení. Teprve po druhém opakování totiž může podle pravidel zažádat o zařazení do světové federace mezinárodních hudebních soutěží. Mezi letošními 69 soutěžícími pěvci (20–33 let) se, bohužel, neobjevil nikdo z České republiky, ačkoli i k nám byly informace na příslušná místa zaslány. Rozhodovala desetičlenná porota složená z šéfů významných evropských operních domů, vynikajících pedagogů a pěvců. Jedním ze členů poroty byl i ředitel ostravské opery Mgr. Luděk Golat, který zhodnotil celou devítidenní událost (4.–13. června) jako vynikající a dobře zorganizovanou příležitost, jak si mohou mladí zpěváci vyzkoušet svoji nervovou soustavu a porovnat svoje výkony s vrstevníky na mezinárodní úrovni. Podle něj se zde objevilo několik velice zajímavých hlasů, jejichž majitelé mohou rovnou uvažovat o zajímavém angažmá v operních domech. Předností Stenhammarovy soutěže je mezi jinými i skutečnost, že finále, tedy 3. kolo, se koná s doprovodem zdejšího kompletního symfonického orchestru. Absolutní vítězku, rumunskou sopranistku Iulii Elenu Surdu, pozval Luděk Golat k účinkování v titulní roli Markétky Gounodova Fausta a Markétky v Ostravě koncem září. Raritou soutěže byl podle něj i přednes dodekafonních písní současného autora Hanse Geforse, jehož skladba byla ve druhém kole povinná, a s nimiž se účastníci dobře vypořádali. Pro mladé talenty může být úspěch v této soutěži velice zajímavý, protože je kromě skutečně dobrých možností vítězství zúročit na pódiích, oceněn i významnými finančními částkami. Vítězka Iulia Elen Surdu si tak odveze 100 000 švédských korun (cca 260 000 Kč) a získá kromě již jmenované ostravské příležitosti i další v opeře v Düsseldorfu a zúčastní se velkého TV koncertu v Petrohradu. Druhý v pořadí, barytonista Johann Vållberg (Švédsko) získá 60 000 SEK, třetí Layla Claire (Kanada) 40 000 SEK, a byla odměněna ještě i Mozartovou cenou ve výši 10 000 SEK. Dále byla udělena ještě cena publika, Stenhammarova cena a cena za interpretaci soudobé hudby. Všichni finalisté obdrželi pozvání káhirského šéfa opery, který byl též členem poroty, na galakoncert v tomto operním domě. Třetí ročník Stenhammarovy soutěže proběhne opět za dva roky, tedy v r. 2010. Mladí zájemci z České republiky by se neměli obávat finančních nároků na účast, protože ty, jak se ukázalo, jsou velice přijatelné. Organizátoři nabízejí kromě speciálních cen v místních hotelích i možnost ubytování v privátech za skutečně výhodných podmínek a během soutěže skvělé zázemí. Pro zájemce o novinky v evropském

Foto archiv

turné se prostřednictvím své agentury podílí především Jaroslav Šonský, český houslista žijící v Norrköpingu. A rovněž na jeho podnět budou v Norrköpingu ještě o něco dříve, v únoru 2009, provedeny v premiéře Symfonické fantazie B. Martinů v rámci českého projektu s mezinárodním přesahem Martinů Revisited. Jak české turné, tak koncert věnovaný Martinů bude dirigovat právě Alan Buribajev, který se nyní intenzivně seznamuje s českou hudbou.

Koncertní hala v Norrköpingu

hudebním dění by švédský Norrköping, sám o sobě zajímavý svým přerodem z významného industriálního centra na město plné kultury, stál za návštěvu. Město i dění ve zdejší koncertní hale slibují inspirativní zážitky. Více informací o Norrköpingském orchestru a hale najdete na www.symfoniorkestern.nu a o soutěži na: www.stenhammarcompetition.se •

úsp%ch bennewitzova kvarteta v itálii Itálie, Reggio Emilia  Ivan Štraus Bennewitzovo kvarteto obdrželo 22. 6. 2008 1. cenu na mezinárodní soutěži smyčcových kvartet Premio Paolo Borciani. To je něco jako vítězství na Mistrovství světa ve fotbale. Možná to není tak strhující podívaná pro široké masy, ale příprava na to byla stejně náročná. Napřed trochu dat: Soutěž vznikla v roce 1987 na paměť legendárního primária Quarteta Italiana, Paola Borcianiho. Od svého počátku si dala za úkol objevovat nové talenty a dávat jim šanci ke startu mezinárodní kariéry na poli smyčcových kvartet. Soutěž se konala po osmé. Dvacet let ji vedl Borcianiho bratr Guido. Vybudoval její formu tak dokonale, že i po jeho skonu může soutěž pokračovat bez újmy na svém profilu. Porota byla sestavena poměrně netradičně: Předsedou byl americký muzikolog, operní specialista Phillip Gosset. První housle sledoval András Keller z maďarského kvarteta Keller kvartet, které zvítězilo na Borciance v roce 1990. Sekundisty hlídal jejich kolega Oliver Wille z kvarteta Kuss, které si odneslo první cenu v roce 2002. Za violisty byl přítomen Volker Jacobsen z Artemis kvarteta, vítěze z roku 1997, violoncellisty posuzoval bývalý violoncellista Tokyo kvarteta Sadao Harada. Dalšími členy byli: klavírista Andrea Lucchesini, anglický producent Misha Donat a italská hudební kritička Carla Moreni. Porota tedy maximálně odborná a nezávislá – nikdo z členů jury tam nesměl mít svého „koně“. Z 37 přihlášených kvartet bylo po poslechu živé (!) nahrávky dvou skladeb vybráno 29, přijelo jich 20. Kvartetům, která neprošla do dalších kol, bylo umožněno sledovat soutěž do konce za předpokladu, že byly ochotny vystupovat bez ho-

za hr an i  í

še po Wihanovcích další skvělé stránky dějin české komorní hudby. Hudební instituce už o kvartetu vědí, teď by bylo dobře, aby jim výrazně „zafandili“ také všichni příznivci kvalitní komorní hudby u nás, včetně nadšených sponzorů. • Výsledky soutěže: 1. cena – Bennewitzovo kvarteto (Česká republika) 2. cena – Doric quartett (Velká Británie) 3. cena – Ardeo kvartet (Francie) Signum kvartet (Německo) Cena za potvrzení vynikající pověsti – Bennewitz (Česká republika) Státní kazašské kvarteto (Kazachstán) Minetti (Rakousko) Quiroga (Španělsko)

Ministerstvo kultury

vyhlašuje výběrové řízení na obsazení funkce generálního ředitele České filharmonie Podmínky výběrového řízení jsou k dispozici na internetových stránkách Ministerstva kultury www. mkcr.cz/ volná místa Uzávěrka pro příjem přihlášek do výběrového řízení je

20. 9. 2008.

MEZINÁRODNÍ VARHANNÍ FESTIVAL uvádí

K poctě varhanního virtuoza a pedagoga Prof. Milana Šlechty.

Bazilika sv. Jakuba

Praha – Staré Město, Malá Štupartská 6

7. 8.

Partnerství hl. města Prahy

noráře v různých palácích a dvorech Reggio Emilia. Vskutku ušlechtilá idea! V 1. kole byla povinná 1. věta z Beethovenova op. 74, smyčcového kvarteta zvaného „Harfový“, plus jedna skladba volitelná z daného seznamu. Bennewitzovci hráli Bergovu Lyrickou suitu. Do 2. kola postoupilo 12 kvartet – Bennewitzovci hráli II. Janáčka a Beethovena op. 132 a moll. Do 3. kola postoupilo 6 kvartet – všechny od různých proslulých učitelů a už se značným rozsahem mezinárodní kariéry. Povinnými skladbami byl celý Beethoven op. 74, jeden klasický kvartet – Bennewitzovci hráli Mozarta A dur, KV 464 – a soudobý Ital, který zkomponoval skladbu na objednávku soutěže, Giovanni Solima. (Podle referencí Bennewitzovců crossover – trochu minimalizmu, trochu popu a trochu rocku.) O vítězství Bennewitzovců zejména publikum od začátku nepochybovalo. Jejich výbava byla natolik skvělá, že zvítězili tak zvaně na celé čáře. Porota přitom měla pro první dvě kola k dispozici partitury, v nichž pečlivě sledovala věrnost zápisu. Odložila je teprve ve finále, aby se mohla soustředit na celkový zvukový i vizuální dojem. Kromě 1. ceny dostali Bennewitzovci také cenu za potvrzení vynikající pověsti, vybudované v předchozích mezinárodních soutěžích. Vedle finanční částky, jejíž čtvrtinu spolkly italské daně, obnáší 1. cena 50 koncertů v Německu, Itálii, Japonsku a USA. Znamená to nejen zvítězit, ale také obhájit pověst. Úkol velmi nesnadný!! Co tomuto startu kosmické lodi předcházelo? Téměř čítankový příběh z rodu Chudý chlapec, který se proslavil. Soubor založili housloví spolužáci Jiří Němeček a Štěpán Ježek v roce 1998 v době studia na HAMU. Ke spolupráci si přizvali další dvě tehdejší hvězdy, Jitku Hosprovou a Lukáše Poláka. Po natočení slibného CD a prvních domácích úspěších převážily odstředivé síly obou spodků, takže houslisté museli hledat rychle náhrady, které by naskočily do už slušně se rozjíždějícího vlaku. Violoncellistu Štěpána Doležala našli brzy, ale violista stejné krevní skupiny a hráčské úrovně nebyl k mání. Nakonec přemluvili houslistu Jiřího Pinkase, aby se věnoval viole. Ten vzal toto přání natolik vážně, že po absolutoriu AMU ještě poctivě oficiálně vystudoval violu. Zkonsolidováno, mohlo kvarteto začít s dalším vzděláváním. Po českých instruktorech, Václavu Bernáškovi a Milanu Škampovi, se podařilo získat několik lekcí u houslisty vídeňského Bergova kvarteta, Günthera Pichlera, který jim dal najevo, co znamená profesionální kvartetní práce. Všichni museli dokonale znát veškeré harmonické a formální struktury studovaných děl ve všech hlasech. V případě výpadku nebyla o hlasitě zdvižené obočí nouze. Po absolutoriu se podařilo získat dvouleté stipendium do Madridu, kde kvarteto vzdělával sekundista Hagenova kvarteta Rainer Schmidt. Znamenalo to nerozvíjet tolik koncertní činnost a především studovat navzdory finančnímu dorazu rodin. Občasné koncerty jen lepily díry v rozpočtu, kdy kvartetisté často nevěděli, budou-li mít další týden na jídlo. Těžko by přežili, nebýt Schmidtovy velkorysosti, když je později nechal bydlet ve svém domě. Přesto zdárně pokračovali a zvolna pronikali i do zahraničního povědomí. Po Madridu se ještě dostali na 2 roky do Basileje k Walteru Levinovi, bývalému členu La Salle kvarteta. Tam přežívali díky možnosti učit začínající kvarteta místo něj. Pak přišlo vítězství na soutěži kvartet v japonské Ósace v roce 2005. Následné turné po Japonsku sice trochu zahojilo finanční šrámy, ale nemělo výrazné pokračování. Kariéra se přesto slibně rozvíjela a další vítězství na Evropské soutěži komorní hudby v Paříži 2006 i na soutěži v německém Schwerinu „Zavržená hudba“ přinesla další kontakty. Mezitím stálá práce, studium nových skladeb a – příprava na Itálii. Úspěch tedy tvrdě vysloužený. Naštěstí jsou rodiny kvartetistů kompatibilní – jev poměrně vzácný – takže si lze jen přát, aby se situace vyvíjela i nadále ve prospěch souboru, který pí-



KAREL PAUKERT (USA)

A. Soler, J. S. Bach, F. Liszt, J. Teml, G. D’Alessio, Ch. Ives, J. Alain, M. Dupré 14. 8. Program:

MICHAEL ECKERLE (Německo)

P r o g r a m : J. S. Bach, C. Franck, K. Hoyer, E. C. Bairstow, A. Willscher, O. Messiaen, L. Vierne 21. 8.

Festival se koná pod záštitou primátora hlavního města Prahy pana Pavla Béma.

IRENA CHŘIBKOVÁ (Česká republika)

Žesťový soubor Praga sinfonietta Martin Opršál bicí, Miriam Němcová dirigent P r o g r a m : W. Albright, J. S. Bach, M. Kabeláč 28. 8.

ZUZANA JANÁČKOVÁ GIOVANNI CLAVORA BRAULIN

(Itálie)

P r o g r a m : J. S. Bach, N. W. Gade, P. Eben, J. Langlais, G. Merkel 4. 9.

ELISABETH ROLOFF (Israel)

7. 8. – 25. 9. 2008 v 19 hodin

P r o g r a m : J. S. Bach, F. Mendelssohn-Bartholdy, Ch. M. Widor, O. Messiaen, J. Weinberger, Ch. Tournemire 11. 9.

DANIEL ROTH (Francie)

P r o g r a m : Ch. M. Widor, A. P. F. Boëly, C. Franck, L. Vierne, D. Roth, R. Falcinelli, improvizace 18. 9.

VÁCLAV UHLÍŘ (Česká republika)

G. F. Händel, J. S. Bach, W. A. Mozart, C. Franck, J. Strejc 25. 9. Program:

NAJI HAKIM (Francie) Program:

O. Messiaen, N. Hakim, improvizace

Informace a rezervace: tel.: 604 208 490 nebo e-mailem: [email protected] Předprodej vstupenek v celé síti TICKETPORTAL, VIA MUSICA, a jednu hodinu před začátkem koncertu v místě konání

www.auditeorganum.cz



z p r á v y z e z a h r anií

festivaly 55. ročník Mezinárodní tribuny skladatelů se konal od 9. do 13. 6. 2008 v Dublinu. Její hostitelskou organizací byla tentokrát hudební stanice irského národního rozhlasu LYRIC FM a tradičním organizátorem Mezinárodní hudební rada. Mezinárodní tribuna skladatelů 2008 přivítala delegáty z 29 národních rozhlasových organizací čtyř kontinentů, kteří prezentovali 51 skladeb komponovaných během posledních pěti let. Průběh celotýdenní soutěžní přehlídky řídil prezident Mezinárodní tribuny skladatelů David Jaeger, šéfproducent hudebních pořadů rozhlasové společnosti CBC Canada. Ve dvou kategoriích – hlavní a kategorii skladatelů do 30 let zvítězily skladby L’Heure Bleue (2007) pro orchestr od japonského skladatele žijícího v Paříži Misato Mochizukiho (nar. 1969) v hlavní kategorii a Mémoire du vent (2006) pro orchestr od francouzského skladatele Florenta Motsche (nar. 1980) v kategorii do 30 let. Obě skladby budou vysílány a případně uváděny na koncertech během následující sezony zúčastněnými i dalšími rozhlasovými stanicemi. Obě vítězné skladby jsou z produkce Radio France, na nahrávkách se podíleli Orchestre Philharmonique de Radio France a dirigenti Reinbert de Leeuw a François-Xavier Roth. Závěr letošní tribuny byl věnován také diskuzím i výměně zkušeností v oblasti vysílání soudobé hudby a volbě prezidenta, kterým se stal na další funkční období redaktor a hudební producent Finského rozhlasu Heikki Valsta. Výsledky 55. ročníku byly vyhlášeny na slavnostním večeru v Národní koncertní síni, který vysílala v přímém přenosu stanice Lyric FM. Oba autoři vítězných děl získali pamětní medaili UNESCO autorské dvojice Picasso-Miro, vítěz kategorie do 30 let navíc „stipendium Guy Huota pro mladého skladatele“. * Vznik Mezinárodní tribuny skladatelů iniciovaly v roce 1954 čtyři významné evropské národní rozhlasové organizace: Francouzský rozhlas, Hessenský rozhlas, Belgický rozhlas a Švýcarský rozhlas. Její prestiž rychle rostla a mezi vítězi se objevily takové skladatelské osobnosti jako například Luciano Berio, Hans Werner Henze, Witold Lutosławski, Krzysztof Penderecki, Benjamin Britten, Luigi Nono nebo Toru Takemitsu. * Hlavním záměrem Mezinárodní tribuny skladatelů je od jejích počátků propagace soudobé tvorby prostřednictvím rozhlasového vysílání, jednotlivé ročníky se stávají nejdůležitější platformou pro setkání redaktorů a producentů věnujících se soudobé hudbě nebo výměně hudebních nahrávek mezi rozhlasy. V posledním desetiletí se podpoře tribuny výrazným způsobem věnuje i Evropská vysílací unie (EBU). Například skladby uvedené na loňské Mezinárodní tribuně skladatelů zazněly více než 500x ve vysílání zúčastněných rozhlasů i dalších rozhlasových organizací sdružených v Evropské vysílací unii (EBU). * Český rozhlas, který se aktivně účastní tribuny skladatelů od 60. let, zaznamenal několik úspěchů v umís-

tění svých nahrávek a českých skladeb. Do historie tribuny se na předních místech zapsala jména Luboše Fišera, Jana Kapra, Ladislava Kubíka, Jaroslava Rybáře, Svatopluka Havelky, Ivo Bláhy, Jana Klusáka a v roce 2007 Ondřeje Adámka, jehož skladba Sinuous Words byla v průběhu sezony vysílána 28 rozhlasovými stanicemi v Evropě i zámoří. * Letos reprezentovala Český rozhlas skladba Olgy Ježkové Žlutočervený plakát pro symfonický zvuk v záznamu živého provedení na festivalu Pražské premiéry Filharmonií Hradec Králové s dirigentem Andreasem Sebastianem Weiserem a studiová nahrávka skladby Puzzle pro osm nástrojů Josefa Třeštíka, čerstvého absolventa HAMU. Nahrávku realizoval vloni Roxy Ensemble s dirigentem Marko Ivanovićem v Českém rozhlase. * Příští ročník Mezinárodní tribuny skladatelů se bude konat od 8. do 12. 6. 2009 v Paříži.

v Hannoveru, Vídeňské státní opeře (Lohengrin), Essenu či Brémách. V sezoně 2008/09 režíruje Janáčkovu operu Z mrtvého domu v Hannoveru, Vivaldiho operu Orlando furioso v Baselu ad., v roce 2009 jej čeká kompletní Wagnerův Prsten v Hannoveru.

divadlo

Novým ředitelem Canadian Opera Company byl jmenován Alexander Neef, čtyřiatřicetiletý ředitel castingu v Pařížské opeře. Jmenováním Neefa, jenž je německé národnosti, skončilo dlouhodobé hledání nového ředitele torontské opery. To začalo v srpnu 2007, kdy náhle zemřel dosavadní ředitel Richard Bradshaw, vůdčí osobnost kanadského operního života, který se mj. zasloužil o vybudování reprezentativního sídla Four Seasons Centre for the Performing Arts. Během celého roku vedení torontské opery jednalo s 1200 kandidáty, z nichž se do finálního kola dostalo 40 osobností. Z konečného počtu tří kandidátů byl vybrán Alexander Neef. Řadu let spolupracoval s Gerardem Mortierem, ředitelem Pařížské opery, s nímž měl odejít do New Yorku, kde bude Mortier ředitelem New York City Opera. Mortier označil Neefa za jednoho ze svých nejlepších spolupracovníků a řekl, že to pro něho osobně bude „velká ztráta“. Neef se přestěhuje se svou ženou a jedenáctiměsíční dcerou do Toronta před zahájením nové sezony a jedním z jeho prvních úkolů bude najít šéfdirigenta.

Australský režisér Barrie Kosky byl 25. 6. na pět let jmenován uměleckým ředitelem berlínské Komické opery s nástupem od roku 2012. Jednačtyřicetiletý Kosky se tak stane prvním Australanem, který povede významnou evropskou operní scénu. Komická opera, založená před 60 lety, se stala jedním z nejradikálnějších operních souborů, a to nejprve pod vedením Harryho Kupfera, poté Andrease Homokiho, kterého Kosky vystřídá v roce 2012. Kosky je nadcházejícím místem nadšený: „Mám k tomuto souboru mimořádné pouto od roku 2003, kdy jsem zde poprvé režíroval“, řekl. „Vytvořit vizi pro operní dům ve 21. století je svrchovaná a nádherná výzva, na kterou jsem po 20 letech práce v divadle připraven…“ Roční budget Komické opery, která zaměstnává 420 lidí, je 34 milionů euro. Kosky bude režírovat dvě ze sedmi premiér v každé sezoně. V roce 2003 zde uvedl – jako svůj evropský debut – vysoce ceněnou inscenaci Ligetiho opery Le Grand Macabre, po níž následovala Figarova svatba (2005), kontroverzní inscenace Gluckovy Ifigenie na Tauridě (2007) a muzikál Kiss me, Kate (květen 2008). Divadelní a operní režisér Barrie Kosky se narodil v roce 1967 v Melbourne. V letech 1990–1997 řídil melbournské Gilgul eatre a pohoršil zde mj. publikum inscenací Lazebníka sevillského, v níž sboristé měli nasazené prasečí hlavy. Přízvisko enfant terrible mu už zůstalo. V roce 1994 opustila polovina diváků světovou premiéru jeho inscenace opery Golem, kterou napsal australský skladatel Larry Sitsky a kterou uvedla Opera Australia. Rozporuplná stanoviska zaujali kritici a diváci k jeho inscenacím Krále Leara pro soubor Bell Shakespeare (1988) či Senekova Oedipa v Sydney (2000). V letech 2001–2006 byl uměleckým ředitelem vídeňského Schauspielhausu. Jeho inscenace Monteverdiho Orfea pro Festival staré hudby v Innsbrucku (dirigoval René Jacobs), která byla uvedena i v berlínské Státní opeře v roce 2004, vzbudila mezinárodní senzaci. Hostoval ve Státní opeře

Andreas Homoki byl jmenován ředitelem operního domu v Curychu, a to od roku 2012. Osmačtyřicetiletý Homoki, dosavadní ředitel berlínské Komické opery (od roku 2002), vystřídá v Curychu Alexandra Pereiru, který v čele curyšského operního domu stojí od roku 1991 a jehož éra je označována za velmi úspěšnou. V Maďarsku narozený Homoki si mezinárodní renomé získal režiemi ve všech velkých evropských operách, včetně Paříže, Mnichova, Milána a Ženevy, ale i v Tokiu ad. Curyšský operní dům s 1100 místy patří k největším švýcarským operním divadlům.

osobnosti Franz Welser-Möst zůstane na místě hudebního ředitele Clevelandského orchestru minimálně dalších deset let, do sezony 2017/18, kdy – v roce 2018 – oslaví orchestr 100. výročí svého založení. Welser-Möst se ředitelem v Clevelandu stal v září 2002, původně na pět let. Za svou éru přivedl Clevelandský orchestr k pravidelnému hostování ve vídeňském Musikvereinu (každé dva roky), každoročnímu hostování na festivalu v Lucernu a v Miami. Od září 2010 Welser-Möst převezme rovněž místo generálního hudebního ředitele Vídeňské státní opery (zatím má pětiletý kontrakt). Mark Elder, hudební ředitel Hallé orchestru v Manchesteru (od roku 2000), byl v červnu britskou královnou Alžbětou II. povýšen do šlechtického stavu. Na listinu oceněných

zp rá vy ze za hran i  í osobností (Queen‘s Birthday Honours List) se bývalý hudební ředitel londýnské Anglické národní opery dostal za „službu hudbě“. Mezi dalšími hudebníky byli skladatel Michael Nyman (CBE) a varhaník Dr Jennifer Bate s dirigentem Neilem Mantlem (OBE). Gustavo Dudamel povede Izraelskou filharmonii na turné po USA u příležitosti oslav 60. let založení státu Izrael. Turné zahrne ve dnech 15.–24. 11. osm koncertů ve městech Newark v New Jersey, New York, Washington, Philadelphia, San Diego, Costa Mesa v Kalifornii a Los Angeles. Sedmadvacetiletý venezuelský dirigent patří mezi světovou dirigentskou špičku a hostoval u nejvýznamnějších orchestrů. Od roku 2009 bude hudebním ředitelem Los Angeleské filharmonie. Izraelskou filharmonii dirigoval poprvé před třemi lety. Sólisty při americkém turné budou houslisté Pinchas Zukerman a Nitzan Bartana.

r'zné

éra v červenci 1843. Richard Wagner ji napsal pro Drážďanské pěvecké slavnosti (Dresdner Liedertafel) na zakázku a tehdejší premiéru zpívalo 1200 pěvců spolu s Dresdner Hoapelle. Je to podruhé po premiéře před 165 lety, co mohla tato skladba opět zaznít v tomto nedávno zrekonstruovaném kostele. Spoluúčinkoval orchestr Staatskapelle Dresden, dirigoval Marc Minkowski. Štefan Margita debutoval 3. 6. v roli Logeho ve Wagnerově opeře Zlato Rýna v San Francisku. Jeho výkon byl oceněn vynikajícími kritikami i velkým ohlasem publika. Inscenaci na-



studovala režisérka Francesca Zambello a dirigent Donald Runnicles, účinkovali mj. Mark Delavan (Wotan), Richard Paul Fink (Alberich) a Jennifer Larmore (Fricka). Od 3. 6. do 28. 6. se uskutečnilo celkem šest představení. Symfonii Zvony Pavla Blatného uvedl Pekingský symfonický orchestr 26. 4. 2008 v koncertním sále Zakázaného města. Na koncertě, který dirigoval Charles Olivieri-Munroe, zazněl dále Chopinův 2. klavírní koncert f moll a Dvořákova Symfonie č. 8. Zpracovala Jitka Slavíková

Balet Národního divadla Brno hostoval na Sardínii, kde uvedl celkem sedmkrát balet Ludwiga Minkuse Bajadéra (17. 6.–24. 6. 2008) v Teatru Lirico di Cagliari. S brněnským souborem vystoupili také hostující sólisté Daria Suchorukova a Maxim Chaschegorov z Bavorského státního baletu v Mnichově a Roman Lazik z Vídeňské státní opery. „Pro náš soubor je velkým úspěchem a známkou kvality, že získal pozvání do Teatro Lirico di Cagliari, kde současně vystupují světoznámé soubory jako Compañía Nacional de Danza v choreografiích Nacha Duata, Mariinské divadlo z Petrohradu a sólisté Teatro La Scaly,“ řekla umělecká šéa Baletu NDB Lenka Dřímalová. „Představení Bajadéry bylo beznadějně vyprodáno i přesto, že v nedalekém Amfiteatru Romano vystupoval Diavolo dance eatre (Los Angeles, USA) s projektem choreografa Le Cirque du Solei.“ Brněnská inscenace Bajadéry měla premiéru v dubnu 2003 v Janáčkově divadle. Úprava libreta podle Sergeje Chuděkova a Mariuse Petipy, choreografie a režie patří Jaroslavu Slavickému, kostýmy navrhl Josef Jelínek.

Torre del Lago, malá obec na břehu jezera Massaciuccoli v Toskánsku, kde téměř 30 let žil Giacomo Puccini, se může pyšnit nově zrekonstruovaným divadlem za 18 milionů euro. Slavnostní inaugurace se konala 15. 6. – formou koncertu složeném z úryvků z Pucciniho oper Edgar, Bohéma, Manon Lescaut, Sestra Angelika a Turandot. Účinkovaly orchestr a sbor milánské La Scaly s dirigentem Riccardem Chaillym. Mezi hosty z celého světa (zahajovací večer Pucciniho festivalu navštívilo celkem 3370 diváků) byla mj. sopranistka Mirella Freni a herečka Stefania Sandrelli. Autorem projektu rekonstrukce byl architekt Franco Allegretto, který zachoval původní ráz divadla pod širým nebem. Umělecký ředitel Pucciniho festivalu Alberto Veronesi řekl tisku, že nové divadlo umožní Torre del Lago stát se „Salcburkem jihu“. Riccardo Chailly rekonstrukci označil za absolutní raritu v Itálii, kde se divadla i orchestry spíše ruší.

eská hudba v zahranií

Pražský filharmonický sbor, respektive jeho mužská část, provedl spolu s kolegy z Německa Wagnerovu „Večeři Apoštolů“ (Das Liebesmahl der Apostel). Dílo zaznělo v nově rekonstruovaném Frauenkirche v Drážďanech, kde se uskutečnila jeho světová premi-

Foto Priamo Tolu

Symfonický orchestr Českého rozhlasu podnikl 9. turné do Japonska (22. 6.–10. 7. 2008.). Rozhlasové symfoniky dirigoval jejich šéfdirigent Vladimír Válek, jako hlavní sólista vystoupil vynikající ruský klavírista Stanislav Bunin. Na repertoáru celkem dvanácti koncertů, uspořádaných v prestižních sálech včetně tokijské Suntory Hall a Symphony Hall v Ósace, byla díla B. Smetany, A. Dvořáka, L. van Beethovena a F. Schuberta.



s t u d i e , k o m ent á! e

zlatá éra eské opery iii. viii. aby se nezapomn%lo miloslav nekvasil  Daniel Jäger

Maturoval jsem v roce 1950 na gymnáziu v Praze, složité okolnosti tehdejší doby mi ale zabránily ve studiu na vysoké škole. Miloval jsem operu a byl jejím nadšeným posluchačem a obdivovatelem. Učil jsem se zpívat a nakonec se rozhodl zkusit studium na Pražské konzervatoři. Uspěl jsem a dostal se do třídy prof. Jana Berlíka, někdejšího dramatického tenoristy a sólisty Národního divadla. Zpěv jsem miloval, ale věděl jsem, že to není úplně můj obor. V hodinách herectví na mne silně zapůsobil Hanuš ein, kterého jsem obdivoval pro jeho spontánní herecký projev. Hodně mne na začátku ovlivnil a tušil jsem, že se v budoucnu nebudu věnovat zpěvu, ale operní režii. ein nás učil především řemeslo – chodit, sedat, klekat – zkrátka všechno, co bylo nutné na jevišti umět. Vše muselo jít ruku v ruce s hudbou. Jeho přístup k operní režii založený na přirozeném hereckém projevu mne oslovil více než určitá záměrně nadnesená inscenační vznešenost Ferdinanda Pujmana. Za dob studií jsem viděl všechno, co bylo možné tehdy v Praze vidět. Z generace všech báječných pěvců jsem ctil zejména Viléma Zítka – ohromně na mě působil svým krásným hlasem, ale také herectvím, které se dokonale snoubilo se zpěvem. Uchvátily mne kvalitní inscenace Hanuše eina, Ferdinanda Pujmana nebo Luďka Mandause. V Ostravě Po absolutoriu v roce 1955 jsem se stal sólistou ostravské opery. Zpíval jsem menší barytonové role, ale stále toužil po operní režii. Ilja Hylas, který tam tehdy působil jako režisér, potřeboval při zkouškách na Musorgského Borise Godunova pomoci a nakonec mne k sobě vzal jako asistenta. Na inscenaci Smetanových Dvou vdov, která Borisovi předcházela, mne seznámil s asistentskými povinnostmi a od té doby jsem intenzivně asistoval: asistent především přebírá názor režiséra – musel jsem zaznamenávat režisérův výklad postav, aranžmá, konkrétní pohyb na konkrétní hudbu atd. Pokud přijel nějaký host, měl jsme za povinnost ho se vším seznámit a před představením vše nazkoušet. V roce 1960 byl v Ostravě premiérově uveden Trojanův Kolotoč. Na inscenaci se podílel celý ansámbl a vedení divadla proto hledalo úspornější titul, který by Kolotoč v repertoáru vyvážil. Volba padla na Pucciniho Tosku s tím, že inscenace má vzniknout především z ušetřeného materiálu. Hylas tehdy navrhl, abych ji dělal já. V Ostravě již tehdy několik let působil scénický výtvarník Vladimír Šrámek – nesmírně vzdělaný a vstřícný člověk, se kterým byla báječná spolupráce. Dlouho jsme přemýšleli, jak Tosku vzhledem k velmi nízkému finančnímu rozpočtu pojmout. Viděli jsme ji trochu jako takovou barokní záležitost – založenou na proměnlivosti pohybu, jaký jsme znali z barokních maleb. Rozhodli jsme se na jevišti postavit rozmanitě členěný půdorys o šik-

Foto archiv

Operní režisér Miloslav Nekvasil (*1930) spojil téměř celý svůj umělecký život s ostravskou operou, kde začal působit po studiích zpěvu na Pražské konzervatoři (1955) nejprve jako sólista menších rolí a vzápětí jako asistent režie a režisér, od roku 1990 byl po dvě sezony šéfem opery. Režíroval na všech českých operních scénách (kromě Liberce) a na svém kontě má na 150 operních režií. V letech 1962–1972 působil jako profesor operního herectví na ostravské konzervatoři, v posledních letech pedagogicky působí také na pražské HAMU.

Miloslav Nekvasil

mých plochách. Na ně jsme přidali několik sloupů a ty jsme pobili papírovými platy na vajíčka. Pro všechna tři dějství jednotná scénografie vypadala přes naše počáteční obavy docela dobře, přičemž iluze jednotlivých dějišť jsme docilovali jednoduchým svícením. K dispozici jsem měl výborné zpěváky, s nimiž se mi velmi dobře pracovalo – například Maria Cavaradossiho zpíval vynikající Jiří Zahradníček a Scarpiu Čeněk Mlčák. Chtěl jsem, aby k výrazu přistupovali, jako kdybychom Tosku točili do filmu – aby vše bylo přirozené a prosté jakékoliv nadsázky. Dnes se mi zdá až neuvěřitelné, že se nám vše nakonec podařilo, inscenace byla úspěšná a následovala další režijní příležitost – Donizettiho Nápoj lásky. Tuto operu jsme miloval a jelikož se jedná o veselý námět, chtěl jsem, aby zpěváci své role hráli jako „na ochotnickém divadle“ – přirozeně a pro vlastní potěšení. Tak se zrodila velká herecká nadsázka, která byla velice milá. Rozhodli jsme se, že všechno „zmenšíme“ – na jevišti jsme postavili malou vesničku, jednotlivé stavby měli podobu maket, se kterými jsme si „hráli“. Ilja Hylas mi při mých režijních počátcích velice přál a měl z mé práce radost. Po premiéře jsme si většinou s výtvarníkem říkali, co bychom udělali jinak a lépe a to nás dále motivovalo. Stalo se ale také, že něco nevyšlo podle našich představ a výsledek nás neuspokojil. Pamatuji se například na ne úplně povedenou inscenaci Kovařovicovy opery Na starém Bělidle. Několikrát jsem se vracel k Němcové Babičce, která mne opětovně dojímala, vztahy mi byly jasné, převést je na operní jeviště se mi ale nedařilo. Možná to bylo i tím, že jsem zvolil nevhodného výtvarníka. Ostrava byla městem těžké práce, diváci tam vždy velmi milovali operetu a získat je pro operu bylo někdy těžší. Sám jsem k operetě neměl velký vztah, sice jsem operetní představení navštěvoval, ale nikdy jsem operetu nerežíroval. Vnímali jsme ji ale jako součást repertoáru, se kterou se počítá.

studi e, k omen t á!e Spolupracovníci – dirigenti a výtvarníci S dirigentem jsem nejprve pracoval z hlediska dramaturgického – případně jsme zvažovali, co a jak by bylo možné v případě nutnosti škrtnout. Někteří dirigenti jsou třeba jen muzikanti, divadlu třeba nerozumí, ale spontánně ho cítí a mají smysl pro dramatičnost. S výtvarníkem je spolupráce mnohem intenzivnější. Především ho musíte získat pro svůj záměr. Vyjasnit si, co chcete sdělit. Mezi mé nejčastější spolupracovníky – výtvarníky patřili Vladimír Šrámek a Otakar Schindler. S Vladimírem jsme společně dělali například Rusalku. Oba jsme vzpomínali na výkon Viléma Zítka v roli Vodníka, jak jsme ho kdysi jako studenti viděli v Národním divadle. Když zpíval „Prokletí živlů jsi propadla“ – stále jsme viděli ty živly a chtěli jsme je v naší inscenaci zobrazit. Nechtěli jsme je ale malovat, spíše k jejich zobrazení využít nějaký materiál – plech, železo, dřevo, koudel atd. Rozhodli jsme se, že vodu uděláme z plechu. Ve Vítkovicích jsme získali plechové pláty a naleštili je, aby se leskly jako zrcadlo. Položili jsme je na podlahu a okolo nich umístili dřevěné praktikábly, jejichž kovové konstrukce jakoby připomínaly kořeny. Ty jsme omotali koudelí. Celé jsme to umístili za závoj, čímž jsme docílili divadelní snovosti. V Rusalce najdete velké hudební plochy, my jsme jejich témata sledovali především světelnými prostředky. Od zpěváků, kteří zpočátku nevěřili, že tato scénografie bude na jevišti fungovat, jsem chtěl pravdivost citů, oduševnělost slov, aby zkrátka celé představení bylo pravdivé a citově naplněné. S Vladimírem jsme společně vytvořili řadu dalších inscenací – Figarovu svatbu, Rienziho atd., nad každým novým úkolem jsme se dlouho scházeli a hledali nové cesty. Vladimír také miloval přírodu a ta byla naším největším společným inspiračním zdrojem. Vzor jsme měli v Divadle 5. května, jehož inscenace jsme znali ze studentských let. Chtěli jsme na ně, po éře socialistického realismu, který vládl v 50. letech, na počátku šedesátých let navázat. Neměl jsem rád tzv. kašírku, chtěl jsem vše vyjádřit materiálem, nechtěli jsme ilustrovat, chtěli jsme představit, co hudba vyjadřuje, ne co popisuje. Vladimír byl architekt a naším společným výtvarným východiskem byl vždy architektonický prostor. Otakar Schindler byl malíř a pokud jsem tedy některé dílo cítil k inscenování spíše malířsky, nabídl jsem spolupráci jemu. Jeho výtvarné vidění divadla oplývalo neobyčejným vtipem a smyslem pro fantazii. Společně jsme inscenovali například již zmíněný Donizettiho Nápoj lásky, dále Martinů Dvakrát Alexander nebo Janáčkovu Její pastorkyni. Spolupracoval jsme také s Oldřichem Šimáčkem, Květoslavem Bubeníkem, zpočátku devadesátých let jsem oslovil ke spolupráci také svého syna Ondřeje, který jako architekt pojímá scénický prostor podobně jako Šrámek architektonicky. Společně jsme vytvořili mou vůbec poslední inscenaci – Čajkovského Evžena Oněgina v roce 1997 ve Státní opeře Praha. Šéfování v Ostravě, HAMU Na začátku devadesátých let jsem se na dva roky stal šéfem ostravské opery, snažil jsme se hlavně napravit některé nesrovnalosti, které se tam staly v souvislostech se změnou politického režimu. Vedle ne úplně příjemných administrativních povinností jsem ale měl volnou ruku ve výběru repertoáru – jsem šťastný, že jsem tam mohl uvést dvě neprávem opomíjená díla: Kubelíkovu Veroniku a Dvořákovu Armidu. Zařazení obou do repertoáru se v divadle nesetkalo s úplně kladnou odezvou. Době, která začínala přát muzikálu a dalším formám, už byl orientální příběh na Vrchlického libreto i přes geniální Dvořákovu hudbu vzdálený. Nejtěžší pro mne bylo dělat opakovaně jeden titul, snažil jsem se vždy opravit to, co se předtím nepovedlo, a najít nové inscenační možnosti. Celkový inscenační názor ale



zůstával stejný. Nikdy neříkám, že někdo dělal kdysi něco lépe a teď se to dělá špatně nebo hůř. Vše bylo a vždycky bude spjato s určitou dobou a je to zkrátka jiné. Padesátá léta se nesla ve znamení socialistického realismu, v letech šedesátých jsme se snažili navázat na poválečnou avantgardu, léta sedmdesátá byla naopak v duchu návratu ke konvencím a v letech osmdesátých se vše začalo opět uvolňovat. Devadesátá léta pro mne byla složitá, ztratil jsem zrak na pravé oko a přestal jsem vidět plasticky. Tomu, co se v té době v divadle dělo, jsem přestal rozumět. Začal jsem čím dál tím častěji vídat inscenace, ve kterých bylo mnoho nápadů, ale nebyly propracované tak, aby vedly k prospěchu celé inscenace. V současné době mám na HAMU seminář dramaturgie a svým studentům se snažím vštípit, aby si stáli za vlastním názorem, který vyjadřují. Musejí mít přehled v různých oblastech. Režisér musí znát, musí vědět. Pak teprve může tvořit podle své fantazie a směřovat k tomu nejdůležitějšímu – oslovit diváka, připravit mu zážitek. •

velká soutěž hudebních rozhledů Vážení čtenáři, ani v tomto čísle jsme nezapomněli na naši soutěž, ve které jste měli zodpovědět otázku, jaké dílo a kterého skladatele zaznělo na letošním Pražském jaru po čtyřiceti letech a teprve podruhé od své premiéry? Všechny odpovědi, v nichž se pokaždé objevilo jméno Miloslava Kabeláče a jeho Sedmé symfonie, byly správné, a tak všem děkujeme a trojici vylosovaných soutěžících blahopřejeme. Ceny pro ně tentokrát věnovalo nakladatelství Togga, které do soutěže darovalo knihu Miloše Honse – Hudba zvaná symfonie, a vydavatelské firmy Classic a Radioservis, jež přispěly novými CD nahrávkami. A kdo konkrétně stane na stupních vítězů?

 Jaroslav Bezděk, Plzeň  Eliška Jeníčková, Most Ludmila Březinová, Sušice

otázka na srpen:

Jaká nová ocenění budou letos udělena trumpetovému virtuosovi Gáboru Boldoczkému, který v rámci letošního MHF Pražský podzim vystoupí na druhém koncertě České filharmonie, řízeném Alexandrem Anisimovem? I tentokrát obdrží první z trojice výherců dvě vstupenky na koncert, a jak jinak než na vystoupení Gábora Boldoczkého, které se bude konat 26. září ve Dvořákově síni Rudolfina. Své písemné odpovědi zasílejte do 16. srpna 2008 na adresu redakce Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected]. Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách www.hudebnirozhledy.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.



s t u d i e , k o m ent á! e

novinky soudobé hudby ii. viii. jií teml: dvojkoncert pro dva klarinety a orchestr

O tom, že vimperský rodák Jiří Teml (1935) se postupně zařazuje mezi nejvyhledávanější české soudobé skladatele, není pochyb. Na otázku, co je příčinou toho, že se jeho kompoziční novinky spolehlivě dostávají mezi nejfrekventovanější repertoárová čísla, lze hledat odpověď především ve dvou skutečnostech. Ta první spočívá v autorově zdravě idealistickém přesvědčení o neměnné funkci hudebního sdělení jakožto prostředku emotivního oslovení posluchačů, ten druhý ve šťastné shodě okolností, jež poskytly v podstatě samo studujícímu komponistovi jedinečnou příležitost bezprostředně konfrontovat vlastní snahu o co nejpregnantnější vyjádření hudebních myšlenek s nepřeberným množstvím nejrůznější hudby jiných autorů. Dvojkoncert pro dva klarinety a orchestr (v orig. Concerto doppio per due clarinetti ed orchestra) komponoval Teml v roce 2007 na objednávku švýcarského hudebního festivalu ve Faleře, známého pod označením Menhir (vztyčený kámen, jemuž Keltové přisuzovali magickou moc). Právě na tomto festivalu měl klarinetový dvojkoncert pod názvem „Zwei Schalensteine“ (tento, spíš příležitostný než výstižný titul mu přiřkli pořadatelé festivalu ve spojení s představou vzácných kamenů z prohlubní, jejichž naleziště se v dané lokalitě nachází) v podání sólistů Josiase Justa a Sabiny Bäblerové a rumunského orchestru „Transilvania“ řízeného Michailem Sečkinem 22. září 2007 premiéru. „… Podmínkou objednavatele byl požadavek, aby kompozice byla jakýmkoli způsobem předznamenána číslem 2,“ prozrazuje sám autor a mj. dodává: „Zvolil jsem, tedy dvojkoncert o dvou větách – I. Concerto serio; II. Concerto buffo… Před závěrem 2. věty je poměrně rozsáhlá kadence sólistů. – jakési malé klarinetové divadélko. Struktura skladby není nijak komplikovaná. Přitom každá z částí se snaží o maximální využití základního motivického znaku. V první části je to především úvodní sekundový interval – rozvíjený spíše do stupnicových postupů a rozkladů v jakémsi vzájemném „hovoru“ obou nástrojů, zatímco druhé části vévodí taková veselá až groteskní tercie.“ Pražská premiéra dvacet minut trvajícího díla z 2. dubna 2008 v rámci salónu Pražské premiéry ve vrcholném podání klarinetistů Ludmily Peterkové a Karla Dohnala a inspirativní spolupráce Severočeské filharmonie Teplice pod taktovkou Charlese Olivieri – Munroa vyvolala u přítomných (dodejme, že nejednou naprosto protichůdně zaměřených) posluchačů jednoznačně pozitivní reakce, jejichž společným jmenovatelem byl obdiv skladatelově schopnosti soustředit své myšlenky do jasného tvaru, a přitom je vyjadřovat nápadně barevně a prosvětleně. Čemu za onen pocit ucelenosti vděčíme? Začněme od skladatelem naznačené práce s intervaly. Pozoruhodným tmelícím prvkem 1. části je skutečně sekunda, nejčastěji malá, zatímco tmelícím prvkem věty druhé je zase v prvé řadě tercie. To konstatování lze chápat jak ve vertikálním a horizontálním smyslu, tak z makro pohledu – závěrečný katarktický blok vstupní části počínající oddílem Sostenuto misterioso je například posunut právě o malou sekundu výš než příbuzně odvíjená vstupní partie díla. Už východiskem tajemného vstupního melodického návalu je malá sekunda e–f, díky prodlevě „e“ v basu však tuto sekundu slyšíme i ve vertikále, což se týká i druhého vstupního bloku, kde se po nervně dramatickém fortissimovém akordu (i v něm slyšíme střety tónů f a fis a tónů c a h) přidávají triolové reperkuse čtyř horen, vytvářejících po dvojicích souzvuk dvou malých sekund oddělených tritonem (mimochodem

Foto Zdeněk Chrapek

 Miloš Pokora

Jiří Teml

dalším typickým intervalem, k němuž se ještě vrátíme). Při nástupech sólových klarinetů se tento jev v modifikované poloze opakuje – klarinety se s malou sekundou v šestnáctinových figuracích doslova mazlí, obalují ji, a to vše je ve zvukové výslednici prokrveno disonujícími sekundovými střety v hornách. V oddílu Drammatico, molto pressante si s malou sekundou „hraje“ celé tutti, v kontrastním oddílu Cantabile kráčí sólový klarinet krokem malé sekundy dokonce v zatěžkaných půlových notách a nádherně syrový témbr vnáší malá sekunda v neposedně figurujících dřevech do pregnantně rytmizovaného sledu disonujících vertikál v oddíle Risoluto. Je zajímavé, že analogicky, i když jinak rytmicky strukturovaně si počíná Teml i v maestózních partiích vstupní věty, kde přicházejí ke slovu rozkročenější intervaly - přímo posedle využívá sekundu třeba v „rozkročeném“ šesti čtvrtinovém oddíle Maestoso (kde si mu nad sekundově sestupujícími basy nebo tvrdošíjnými prodlevami hraje s malou sekundou snad všechno a jedině trylkující sólové klarinety nechává znít v paralelních terciích. Pravda, v gradaci před ztišeným oddílem Sostenuto misterioso, kde na nás dolehne první nával sugestivní katarze, přicházejí ke slovu i další intervaly, například oddíl Grottesco kombinuje v sólech sekundové kroky s kvintovými nebo kvartovými skoky s přírazy, avšak harmonický podklad je opět stavěn na sekundových postupech, tentokrát ve vysloveně chromatických stupnicových sledech. Také quasi aleatorické plochy, v nichž se rozplývá imitační cantabile a které působí svou překvapivou výrazovou hloubkou, stejně jako zastřešující plochy chorálu, přednášeného unisonem smyčců a zvonkohry jsou pak důsledně stavěny na sekundových krocích. Co se druhé věty týče, naznačuje sám skladatel, že zde pracoval s „veselou tercií“. Ponoříme – li se však do této hudby hlouběji, zjistíme, že ani zde se hnací prvek malé sekundy nevytratil – hned v prvních fázích oscilují pod laškovnými motivickými otázkami a odpověďmi sólových klarine-

studi e, k omen t á!e

ní. Stejně sugestivně, s jakousi nádhernou samozřejmostí vnímáme i svébytné harmonické pnutí sólových partů (jde o další kompoziční plán) a harmonicko – témbrovou funkci bicích nástrojů, kterých je v této partituře exponováno čtrnáct (devět druhů!). Dalo by se říci, že bicí nástroje zde mají zásluhu na zvukové výslednici, na kterou nejsme u klarinetových koncertů zvyklí – jako by se obvykle pociťovaný tmavší barevný odstín, který se s klarinetovým témbrem pojí, měnil na probleskování nějaké jasně oranžové barvy, jakožto další spojnice i těch nejkontrastnějších dílů (všimněme si například úlohy xylofonu, který vpadá právě do nejjímavějšího klarinetového cantabile uprostřed vstupní části skladby). Samotné zacházení s kontrasty je zde vůbec velmi zvláštní. Skladatel si při jejich nastolování nepomáhá prudkými tempovými změnami ani změnami základního pohybu (v tomto smyslu znějí obě části jakoby v jednom tahu), ale prudce kontrastní prací s nástrojovými bloky a hlavně pestrou proměnlivostí v organizaci rytmu, pro který nalézá stále nové a nové modely, které díky imitační práci (sólové klarinety si je od sebe navzájem přejímají) vnímáme dvojnásob výrazněji. Protože základní plynutí této hudby v čase vnímáme spíše jako konstantní než rozvrásněné, o to víc nervněji působí ta místa, kde se pohyb přece jenom z této konstanty vychýlí, jako například v zatěžkaném zvolání horen (oddíl Molto pressante 1. části), ohlašujícím obraz znepokojení, omračujících triolových vpádech trombónu a tuby do hlasového rozjímání ostatních nástrojů a samozřejmě v oné pikantní, do více než šedesáti taktů rozprostřené kadence obou sólových klarinetů, která, okouzlena intonacemi laškovného slovního dialogu zamilované dvojice a neustále gradovaná, vnáší do celé krace jakýsi milý, civilně poetický náboj. Jeví se dokonce tak trochu jako skladba sama o sobě, což by mohlo vést k tomu, že bude z díla vyčnívat. Není tomu tak, to, co se odehrává předtím ve výrazově naléhavé první části díla s jejími dramaticky nervními obrazy znepokojení, ukonejšenými protepleným chorálem, a to, co, zaplaveni gejzírem radosti z muzicírování, prožíváme v části druhé, je příliš silné a velmi dlouho doznívá. • Klarinetová kadence před závěrem 2. věty

Repro archiv

tů v terciových skocích kolem opěrného basu malé sekundy a v synkopovaných vpádech trubek slyšíme sestupné sekundové kroky, což vyvolává permanentní pocit kouzelné hry harmonie rytmu i témbru. V oddíle Molto pressante, jímž začíná druhá kontrastní část této věty, už tercie promlouvají razantněji, ale basy zase postupují v malých sekundových krocích. V tutti oddílu Risoluto jsou pak terciové postupy krajně zvukově obnaženy (akcentované smyčce, fagoty, horny), zatímco umně strukturovaný oddíl Drammatico, který je veden ve třech plánech (polyfonická plástev dřev, espresívní triolové vpády trombónu, tuby a později i horen plus melodické smyčce) jako by už přestavoval syntézu všech intervalových postupů, podobně jako hašteřivá dialogická kadence sólových klarinetů ústící do cody. Bylo by nedorozuměním hledat v takto vynalézavě organizované práci s vybranými intervaly něco spekulativního, to by na nás nemohl Temlův dvojkoncert působit při vší své ucelenosti zároveň tak svěže. Práce s intervaly je pouze nejsnáze vystopovatelná složka skladatelových postupů. Za zmíněnou svěžest vděčíme Temlově schopnosti přehodnotit známé kompoziční postupy tak, aby nás okouzlovaly prostřednictvím nové, svébytné poetiky a přitom zůstaly prosvětlené jako v době galantního slohu. Po stavební stránce transformuje tato kompoziční kreace spíše schémata předklasicistního concerta grossa než vysloveně sonátového myšlení. Namísto složité tematické práce (skladatel sám hovoří spíše o motivech) nastupuje vzrušující vrstvení stále nových, výrazově označených a převážně polyfonicky strukturovaných oddílů (v Concertu serio jich napočítáme šestnáct a v Concertu buffo devět), i když náznaky jisté třídílnosti v 1. části nebo velmi volně chápaného ronda v 2. části by se nalézt daly - jako nástup třetího dílu zde lze například chápat už komentované Sostenuto misterioso a za třetí tematickou oblast jakéhosi velmi volně chápaného ronda 2. části bychom mohli považovat nástup oddílu Grottesco po generální pauze. Tonální zakotvení skladby je pouze velmi jemně naznačeno nebo magicky neutralizováno, jako by chtělo jitřit posluchačovu zvídavost, kterým směrem se bude další rozvíjení ubírat. I v tom lze vystopovat autorův posvěcený muzikantský instinkt. Od prvních taktů je znát, že píše hudbu s vědomím celku, jako by dokonce tušil její vyústění. Postřehneme to například hned v protepleném melodickém oblouku vstupní periody, a to na onom zvláštním opakovaném lpění na tónu hes nad prodlevou tónu e, které jakoby přejímalo vyústění celé skladby do tóniny B dur. O zvětšené kvartě bychom vůbec mohli hovořit jako o dalším charakteristickém intervalu, neutralizujícím tóninové zakotvení a jitřícím posluchačovu zvídavost. Její vrstvení do souměrného tříhlasého zvuku (e – hes - e) například vytváří přirozenou svorku, v již zmíněném oddíle Drammatico, molto pressante ji vnímáme jako nejtrefnější harmonickou oporu v basech, i klarinetová sóla velmi často nastupují právě v tomto intervalovém poměru. V každém případě na nás působí dvojkoncert i v této oblasti kouzelně invenčně. Specifický důraz na dlouhé basové prodlevy, na jejich posuny v malých sekundách nebo na vynalézavé využívání zvětšené kvarty, neustálému pnutí, vycházející z konfrontace mezi fixovaným podkladem a rafinovaným zacházením s malými sekundami ve vyšších hlasech, a vůbec permanentní „zvukový kontrapunkt“ mezi jednotlivými nástrojovými bloky – to vše má za následek, že se ocitáme ve zcela neotřelé poloze harmonického myšle-



s t u d i e , k o m ent á! e

tre boemi in italia

viii. a.r.p.m. bohuslaus czernohorski, padre boemo ﹙&2–32+﹚  Stanislav Bohadlo Vyučoval Černohorský i pražské klarisky ? Provinciální kongregace svolaná na 29. srpna až 1. září 1716 do konventu u sv. Anny v Hradci Králové jednala také o hudbě u pražských klarisek. Jejich záležitosti se dostávaly na pořad jednání minoritů jen výjimečně, proto nás překvapí následující dokument. „Co se týká našich pražských jeptišek u sv. Anežky, bylo rozhodnuto, aby, jestliže samy, po 12 a více let byvše vyučovány k provozování figurální hudby, byly neschopné a nedostatečné [počtem], je přístup instruktorům na jejich kůr zcela zakázán pod hrozbou církevního trestu a oznámení místnímu ordináři. Sestry ať se horlivě věnují gregoriánskému chorálu.“ Podle výše příspěvků na financování kapitulních sjezdů žilo kolem roku 1660 v konventech v Českém Krumlově, ve Vratislavi a v Praze asi dvacet řeholnic. Porovnáme-li časové údaje, vychází počátek jejich vyučování v Praze k roku 1704 či dříve, což spadá do období Artophaeových „reforem“, ale především do pražského pobytu Černohorského po jeho vstupu do řádu a do období společného působení Artophaea, Antona a Černohorského v Praze. Nelze zatím dokázat, zda výuku figurální hudby u klarisek zavedl Artophaeus, ale je velmi pravděpodobné, že do této výuky Černohorský zasáhl jako instruktor a snad i jeho nepřítomnost v provincii mohla souviset s rozhodnutím definitoria upustit od výuky vokálně instrumentálních dovedností. Italové v Praze a cesty minoritů do Itálie Celkem pravidelný kontakt s italskými studenty i učiteli zprostředkovával provoz Ferdinandovy koleje v Praze, účast provinciálů a kustoda kustodů na generální kapitule v Itálii, vizitace generála při kapitule v Praze i tzv. italské cesty za účelem studia nebo návštěvy památných míst. Už v roce 1645 uvádí zápis z pražské kapituly dvě jména italských hudebníků: P. Paulus Glogerius de Mazerata (vicarius chori) a R. P. Bacc. Mansuctus de Solidoro, Coll. (pulsator organorum). Za účasti generála Fabrettiho z Ravenny na kapitule v Pardubicích (1662) se o hudební produkce starali magister musices R. P. B. Franciscus de Tuderco, Coll. a varhaník R. P. B. Michael Angelus, Coll. Zájem českých minoritů o cesty do Itálie byl značný, ale italské konventy se před houfným příchodem poutníků energicky bránily a také vedení provincie posuzovalo takové žádosti přísně. Přesto se však s řadou jmen těchto minoritů v Itálii setkáváme, a to i s takovými, kteří odešli nelegálně. Pro posouzení této problematiky jsou zvlášť důležité dopisy generálů. První je z 15. října 1665 z Assisi: „…Nadto ať se žádný z provinciálních ministrů zaalpských i zámořských neodvažuje dát svým svěřencům povolení k cestě do Itálie, jestliže předtím neuvědomí o motivu a příčině takové cesty ctihodného otce generála…“ Druhý dopis obdržela provincie společně se zamítnutím žádosti o studium v Itálii pro Nicolu Danzeho v roce 1692. „Ctihodný otče. Protože sem do Itálie každodenně ze všech zaalpských provincií přicházejí mnozí řeholníci bez mého povolení, ba co je horší, bez jakéhokoli předchozího oznámení, a nyní už není seminář nebo konvent, v němž by zmínění nebyli usazeni, ..a domácí nemají kam složit hlavu, nařizuji Vaší Důstojnosti pod trestem exkomunikace, aby se v žádném případě neodvážila dát někomu ze svých povolující dopis pro

cestu do Itálie, jestliže předtím ode mne neobdrží souhlas… Benátky, 22. července 1692. Bratr a služebník v Kristu nejmilostivější, fr. Josef Maria [Bottari], generál.“ O tom, že se situace s improvizovaně příchozími nezlepšila ani v následujících letech, svědčí kopie tří dopisů z roku 1697 v římské knize regest generála Felixe Rotondiho. Ve věcném rejstříku jsou uvedeny heslem: „V Římě nepřijímat příchozí bratry bez vydaného povoleni R. P. Generála.“ Kdo tedy připravil Černohorského útěk? V situaci, která nastala po těchto striktních opatřeních, by byl Černohorského útěk za italskou hudbou, za učiteli, za uplatněním, možná i před provinciálem Schopenem jen na vlastní pěst riskantním a krátkozrakým činem. Bez jednání s představiteli vlastní provincie po tolika zákazech by musel očekávat odmítavé stanovisko i od generála. Jak tedy vůbec získal jeho licenci a s ní i imunitu vůči postihu z Čech? Odpověď nalezneme ve vyčerpávající práci I.. Gattiho o Coronelliho vládě a osudech minoritů pod jeho vedením. Podařilo se nalézt stopu, která nás vede zpět nejen k Artophaeovi, ale i do Čech – do Horažďovic: „Krátce po skončení kapituly v Římě přijal Coronelli s vděčností dar hraběte Václava Vojtěcha Šternberka, který věnoval sv. konventu [tj. v Assisi] 1 000 zlatých s povinností sloužit několik mší a umístit v Assisi nějakého otce z Čech. Coronelli přijal a napsal provinciálovi v Čechách P. Bernardu Artophaeovi, aby jmenoval dva otce ze své provincie k vyslání do Assisi; jeden z nich však by měl být vybrán otcem generálem.“ Už dříve horažďovický hrabě zasahoval do personálních záležitostí provincie výběrem příslušníků horažďovického domu. Možná se tímto vztahem i vysvětlí, proč byl Černohorský později (1727) „z trestu“ přeložen do Horažďovic, kde bylo od roku 1703 řádové vězení. V roce 1710, když Černohorský chystal svůj odchod, byl už Šternberk tři roky mrtev, ale nadace v Assisi nadále platila. Artophaeus horažďovický konvent opět vedl (1709–1711) a mohl prostřednictvím Šternberkovy vdovy Kláry Bernardiny celou záležitost připravit. Pobyt v Assisi byl přece zajištěn a pro italskou stranu legální. Proto ten dosud tajemný generálův list, jemuž předcházelo tolik nepříznivých zákazů a varování. Ve skutečnosGenerálův zákaz cest mimoitalským minoritům do Itálie (1692)

Repro archiv



studi e, k omen t á!e

Exil nebo nezájem o návrat ? Zatímco se „Padre Boemo“, jak Černohorského v Assisi nejprve jmenovali, stýkal v privilegovaném konventu s vynikajícími řádovými regenschori a skladateli v čele s Franceskem Mariou Uriem, získal místo prvního varhaníka (26. 2. 1711) a obdržel titul bakalář (6. 12. 1711), odešel zatím šedesátiletý Artophaeus po kladské kapitule (13.–19. 5. 1711) řídit minoritský konvent do Pardubic. Odtud také přijížděl v době morové epidemie na kongregaci do blízkého Hradce Králové (9.–12. 7. 1712). Z kariéry Černohorského musel mít radost, ale situaci v hudebním životě provincie komplikovala nenadálá smrt nejlepších hudebníků. Během jediného prosincového týdne roku 1711 podlehli patrně morové nákaze Podivinus Pauli a Sylvestr Swoboda, kteří ještě v květnu téhož roku řídili kapitulní hudbu v Kladsku. Jak by teď bylo potřebné mít Černohorského v Čechách! Provincie žádala pro sběha v roce 1710 desetileté vyhnanství, a to i přesto, že v definitoriu zasedali Artophaeus a Nomanus. Rozhodující pro stanovisko tohoto orgánu však byl větší počet hlasů. Černohorský také v Itálii (do počátku dubna 1715 v Assisi, potom do 1. června 1720 v Padově) deset let zůstal, a tak jeho pobyt mimo Čechy na základě dokumentu z roku 1710 vysvětloval jako exil. Provincie ovšem měla na rychlém návratu otce Bohuslava zájem. Svědčí o tom usnesení definitoria z kladské kapituly (15.–18. 9. 1714), kam poslal po ukončení studií v Assisi žádost o udělení doktorátu: „Žádost schválena nebyla. Jestliže se však prosebník vrátí do své provincie a bude zde pokračovat v práci a ve službě, může časem takové milosti dosáhnout.“ Z textu je patrné, že Černohorského v Čechách očekávali a že se ve stanovisku provincie odráží přehodnocení jeho činu. Jinak by jeho žádost tváří v tvář rozhořčenému výroku z roku 1710 byla drzostí a výsměchem. Klíčem k této nejasnosti je stručný zápis v aktech kongregace konané v Hradci Králové (9.–12. 7. 1712), kde se ve stejném konventu jako v roce 1710 „případ Černohorský“ znovu řešil: „Otci Bohuslavovi se povoluje návrat do naší provincie.“ To je rozhodnutí rovnající se zrušení trestu. Podle jeho dalšího chování je vyloučeno, aby o možnost návratu žádal Černohorský sám a naopak se znovu nabízí intervence někoho z provincie – snad znovu Artophaea. V tomtéž roce datoval před velikonocemi assiský varhaník z Čech autograf své dvousborové skladby Regina Coeli laetare a někdy mezi 26. listopadem a 10. prosincem 1712 ukončil závěrečnými zkouškami studium, jak vyplývá z příplatku pěti skudů na „conclusioni“. Černohorský se však nevrátil po povolení ani v roce 1712, ani po výzvě z roku 1714. Dosavadní interpretaci desetiletého vyhnanství je tedy nutné na základě uvedených dokumentů redukovat pouze na dva roky (1710–1712) a jeho

Repro archiv

ti se Černohorského odchodu bránila jen Česká provincie nebo někteří představitelé, protože ho nechtěli ztratit. Do této koncepce pak zapadá i fakt, že v Itálii Černohorskému nejenže neodňali tituly, ale naopak pokračoval ve studiu. Při hledání neznámého generálova povolení k příchodu do Assisi, jehož opis Černohorský v Praze zanechal, se v pramenech římského konventního archivu U XII Apoštolů objevila stopa ještě jednoho hudebníka z Čech. Seznam členů římského konventu z roku 1702 uvádí mezi padesáti řeholníky i jméno „P. Bacc. Kilianus Bohemus Musicus“. Listina je podepsána generálem Coronellim s datem 8. června 1701, a mimo jiné dokládá, že otec Kilian byl nablízku magistru musices Dominiku Antoniu Giordanimu a zejména slavnému tenoristovi papežské kapely Carlu Antoniu Ferretimu („Musicus altus“). Protože většina římského konventního archivu padla za oběť Napoleonovi a shodou okolností i domácí prameny jsou neúplné, není možné prokázat, od kdy Malecius v Itálii byl; jako hudebníka ho však neevidují, pokud známo, ani starší ani pozdější kapitulní akta České provincie.



Údajný rukopis Černohorského s poesií, chronogramy a kabalistickými výpočty z Padovy (1716?)

další pobyt v Itálii v souladu s jeho odchodem z Čech chápat jako realizaci svých hudebních schopností i řádové kariéry. Vždyť proto do řádu vlastně vstoupil. . Po návratu do Čech mu provincie skutečně přiznala titul magister musices na zasedání v Hradci Králové (24. 9. 1721). Zastihl ještě krátce naživu svého učitele, teď už nejstaršího příslušníka provincie s titulem Decanus Provinciae Bernarda Artophaea (+25. 3. 1721). Přestože byl Černohorský zkušenou hudební osobností a také jeho zásluhou rostla hudební prestiž pražských minoritů tak, že kronikář řádu M. Kollnberger později mohl napsat (1741) „není druhého takového kůru v celém trojměstí“, přesto jeho kariéra doma začínala váhavě a nakonec vedla k nové roztržce, k horažďovickému věznění (1727) a k druhému odchodu do Padovy, kde ho léta očekávali, rezervovali mu varhanické místo a financovali mu i zpáteční cestu (1731). Co však bylo příčinou další roztržky i dalšího opuštění mateřské provincie? Dne 22. ledna 1717 dostal Černohorský, stále ještě neuvažuje o cestě domů, povolení k odjezdu z Padovy do Benátek „za účelem svých duchovních zájmů“. Odjížděl právě v době vrcholícího karnevalu! V Teatro di San Moise se právě hrála Vivaldiho opera La costanza trionfale s Antoniem Denzim v hlavní roli partského krále Artabana. Mezi zpěváky jeho oper objevíme i jména Felice Novella a Antonie Laurenti řečené Corali, tedy příští pár z Denziovy operní společnosti působící v Praze, který Černohorský 8. března 1727 v kostele u sv. Jakuba na Starém Městě sám oddával. Zatímco v Benátkách „nebylo v této době výjimečné vidět řeholníky v operním orchestru“, mohl kontakt s Denziovou společností v Praze být tím důvodem („certa motiva gravia“), který ukončil jeho řádový postup a způsobil horažďovickou izolaci i druhý a definitivní odchod z vlasti do Itálie. •



s t u d i e , k o m ent á! e

+,, let pražské konzervatoe viii. partitura hábovy tvrttónové opery matka  Miloslav Richter

Titulní strana partitury Hábovy opery Matka

Začátek předehry k opeře Matka Repro archiv

sobil jako učitel. V roce 1914 vykonal státní zkoušku ze hry na housle. Na Pražské konzervatoři pak studoval v letech 1914–1915 skladbu u Vítězslava Nováka. Po válce získal další vzdělání na Hudební akademii ve Vídni (1917–1920) a na Akademické vysoké hudební škole v Berlíně (1920–1922). Seznámil se s atonální školou Arnolda Schönberga. Hába vytvořil vlastní teorii čtvrttónové hudby a vycházel z lidové hudby valašské a slovácké. V roce 1921 přednesl na konzervatoři v Praze přednášku o hudebně teoretických základech čtvrttónové hudby. Na podzim 1923 začal Hába tamtéž vyučovat teoretickou akustiku a hudební analýzu. Ve školním roce 1924/25 začal vést volné kurzy čtvrttónové hudby, byl ovšem veden jen jako služebně přidělená síla nebo lektor. Ve výroční zprávě Pražské konzervatoře za rok 1932/33 Hába píše, že za deset let prošlo jeho kurzy asi 100 žáků. Většina z Československa, dále Jugoslávie, Polska, SSSR, Německa, Bulharska, Dánska, Litvy, Turecka, Egypta. Konalo se mnoho koncertů čtvrttónové hudby např. v Praze, Paříži, Káhiře, Salcburku, Vídni, Sieně apod. Na mezinárodních hudebních výstavách v Ženevě a ve Frankfurtu nad Mohanem vzbudila čtvrttónová hudba vytvořená Hábou a jeho žáky značnou pozornost. Pro realizaci čtvrttónových skladeb byly potřebné speciální nástroje. Na jejich vývoji a výrobě Hába spolupracoval s hudebníky a výrobci hudebních nástrojů. Tak byl vyroben čtvrttónový klavír, klarinet, trubka, harmonium. Všechny tyto nástroje byly uloženy na konzervatoři. Budiž zde připo-

Repro archiv

V předcházejících článcích o zajímavých dokumentech a hudebninách z Knihovny Pražské konzervatoře jsme vlastně neopustili 19. století. Dnes se konečně zastavíme v prvních desetiletích století dvacátého. Prohlédneme si partituru jednoho z nejzávažnějších operních děl české i světové hudby – čtvrttónové opery Aloise Háby „Matka“. Dříve si připomeňme okolnosti vzniku tohoto díla. Jak známo, čtvrttónová hudba je označení pro hudbu, která používá mikrointervaly – v tomto případě čtvrttóny. Mikrointerval je interval menší než chromatický půltón. Oktáva se dělí ne na dvanáct dílů obvyklých v půltónovém systému, ale na čtyřiadvacet. V notovém zápisu se čtvrttóny označují zvláštními posuvkami. Užití mikrointervalů bylo vedeno snahou o obohacení hudebního projevu. Nejedná se ovšem o objev 20. století. Čtvrttóny používá arabsko-perská a řecká hudba. O jejich sluchové rozpoznatelnosti se zmiňuje na základě poznání antické teorie již Antonín Rejcha. Existenci čtvrttónů připouští i Jakub Jan Ryba. V Čechách se objevují první pokusy v tomto oboru kolem roku 1880, kdy Anton Joseph Gruss demonstroval ve Františkových Lázních na zvláštním harmoniu několik set drobných skladeb. Spokojme se s tímto stručným výkladem a věnujme se největší osobnosti mikrointervalové hudby u nás. Výstižnou charakteristiku obsahuje Pazdírkův hudební slovník naučný z roku 1929: „Nejnadšenějším apoštolem čtvrttónové hudby se stal Moravan Alois Hába.“ Alois Hába se narodil 26. června 1893 ve Vizovicích. Vystudoval učitelský ústav v Kroměříži (1908–1812) a krátce pů-

Repro archiv

studi e, k omen t á!e

Karel Hába hraje na čtvrttónový klavír.

menuto, že výrobu klavíru podpořil částkou 25 000 Kč prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Inventář pomůcek oddělení pro skladbu čtvrttónové a šestinotónové hudby na Pražské konzervatoři z roku 1935 uvádí dále tónoměr, fonograf i množství fonografických válečků se záznamem slovácké a slovenské hudby. Většina válečků se dochovala v Knihovně Pražské konzervatoře dodnes. Přístroj na přehrávání však škola, bohužel, nevlastní. Bylo by jistě zajímavé poslechnout si lidové zpěváky a vypravěče nebo hlasy členů Hábovy rodiny. Ve sbírce je také 56 válečků z produkce University v Berlíně, které obsahují záznam zpěvu exotických národů např. z Arábie, Konga, Bornea, Patagonie, Tasmánie, Barmy, apod. Přes všechny úspěchy, kterých Alois Hába dosáhl, je třeba zdůraznit, že realizace jeho plánů nebyla nijak snadná. Jako příklad může posloužit zápis z jednání poradního sboru konzervatoře ze dne 6. června 1929, který uvádí, že bylo rozhodnuto mj. zamítnout z uměleckých důvodů žádost o vyučování jazz-bandu a deklamačního voicebandu podané Emilem Františkem Burianem. Učitel bicích nástrojů Ota Šourek není pro samostatné vyučování jazzových bicích nástrojů. Prohlašuje však, že je ochoten těmto nástrojům vyučovat žáky, kteří již absolvovali stávající kurz bicích. Alois Hába navrhuje zřízení praktických kurzů experimentální hudby. Poradní sbor se odvolává na svůj předchozí odmítavý posudek o zavedení jazzu a navrhuje také zamítnutí Hábovy žádosti. V roce 1933 však podpořil Hábovu práci tehdejší rektor konzervatoře Josef Suk. V dopise Ministerstvu školství a národní osvěty ze dne 18. září 1933 píše: „Rektor Státní konservatoře hudby v Praze pokládá za svou povinnost v zájmu dalšího rozvoje a světové dobré pověsti české hudby upozornit ministerstvo školství a národní osvěty na velkou kulturní škodu, která by povstala zrušením vyučování čtvrttónové hudby hudebního skladatele Alois Háby“. Suk pak dále navrhuje, aby byl Hába ustanoven vedlejším učitelem na Státní konzervatoři s platem 12 000 Kč. Žádá též, aby se čtvrttónová hudba stala povinným předmětem, a aby přednášky a cvičení byly zdarma i pro zájemce z řad veřejnosti. Příkladů o obtížích Hábovy cesty při prosazování moderní hudby by bylo možno najít mnoho. Vraťme se však k partituře čtvrttónové opery o deseti obrazech op. 35, kterou Hába zkomponoval na vlastní libreto. Partitura je rozdělena do dvou svazků a je uložena v Knihovně Pražské konzervatoře pod signaturou 1 C 142/1,2. Zdá se, že se nejedná o autograf, ale o autorizovaný opis. V závěru 1. svazku je poznámka: opsal Šimek Miloslav. V závěru 2. svazku je autorova německy psaná poznámka: komponováno a instrumentováno od března 1927 do října 1929. První svazek obsahuje I. až IV. obraz na 214 stranách, druhý svazek



V. až X. obraz na 246 stranách. Titulní text, seznam postav, řada scénických a interpretačních poznámek a zpěvní texty jsou psány česky a německy. Poznámky modrou tužkou svědčí o tom, že partitura byla použita k provedení. Světová premiéra díla se konala 17. května 1931 v Mnichově. Zpívali německy němečtí pěvci pod taktovkou německého dirigenta Hermanna Scherchena. Nastudování se účastnili i naši umělci: korepetitor Karel Ančerl, režisér Ferdinand Pujman a výtvarník František Zelenka. Mnichovská premiéra byla po všech stránkách úspěšná a autor se dočkal uznání i ve své vlasti. K 28. říjnu 1931 byl vyznamenán Státní cenou. Česká premiéra se konala 23. května 1947 v Praze. Dirigoval Karel Ančerl, nastudoval Karel Reiner, výtvarníkem byl Josef Svoboda, režisérem Jiří Fiedler. Nahrávka opery pochází z roku 1966. Soubor opery Národního divadla v Praze řídil Jiří Jirouš. Příběh opery se odehrává na moravském venkově v době autorovy současnosti a je napsán ve stylu dramat bratří Mrštíků nebo Gabriely Preissové. Obsazení opery vyžaduje 10 sólových zpěváků a sbor. Orchestr hraje v obsazení: 2 harfy, čtvrttónové harmonium, čtvrttónový klavír, 2 čtvrttónové klarinety a trubky, tenorový trombón, basový trombón, tympány, další bicí nástroje (činely, velký buben aj.) 1. a 2. housle, violy, violoncella a kontrabas. V partituře je zapsáno přírůstkové číslo 194/38. Podle přírůstkové knihy lze zjistit, že konzervatoř získala partituru v roce 1938 od ministerstva školství. Závěrem ještě dodejme, že Hábovo skladatelské dílo je velmi rozsáhlé a obsahuje skladby jak v systému čtvrttónovém a šestinotónovém, tak i v systému půltónovém. Jeho výukou prošlo velké množství našich i zahraničních hudebníků a skladatelů. Jmenujme alespoň některé: Karel Ančerl, Robert Brock, Václav Dobiáš, Jiří Dvořáček, Jan Fadrhons, Jaroslav Ježek, Jiří Jirouš, Miloslav Kabeláč, Nikola Kolessa, Milan Kostohryz, Jaroslav Krombholc, Rudolf Kubín, Marijan Lipovšek, Alexander Moyzes, Slavko Osterc, Miroslav Ponc, Karel Reiner, Ervín Schulhoff, Jiří Srnka, Pavel Šivic, Jiří Šust, Václav Trojan, Vojislav Vučkovič, Demetrij Žebré a jiní. Zásluhou Aloise Háby získala mezinárodní věhlas i Pražská konzervatoř. •



s t u d i e , k o m ent á! e

+, let budovy státní opery praha

viii. státní opera praha ﹙66+–66﹚  Jitka Slavíková který od srpna 1993 otevírá každoročně novou divadelní sezonu. Dne 1. dubna 1995 byla ředitelkou Státní opery Praha jmenována pěvkyně mezinárodního renomé Eva Randová. Zavedla funkci šéfdirigenta, jejíž volbu nechala na rozhodnutí orchestru. Ten si ze tří kandidátů vybral anglického dirigenta Hilaryho Griffithse, jenž se Státní operou pracoval už za éry Karla Drgáče (a zasloužil se tehdy mj. vedle režiséra Neunera o úspěch Salome), kterého v další sezoně vystřídal Jiří Stárek, působící od roku 1968 u významných zahraničních orchestrů (a v letech 1983–93 byl generálním hudebním ředitelem Falcké opery v Kaiserslauternu). Za éry Evy Randové došlo k renesanci někdejších slavných filharmonických koncertů divadelního orchestru z dob Nového německého divadla: celkem jich bylo realizováno patnáct. Při zajišťování inscenačních týmů dávala Eva Randová přednost tvůrcům, s nimiž měla již vlastní uměleckou zkušenost. Tak k nastudování Borise Godunova pozvala maďarského dirigenta Jánose Kulku, který vedle ní působil deset let jako šéfdirigent ve Státní opeře ve Stuttgartu, a režiséra Herberta Adlera, kterého poznala při studiu Její pastorkyně v Teatro Colón v Buenos Aires. Událostí se stala inscenace Rossiniho Turka v Itálii v roce 1996 v režii Jozefa Bednárika, jehož inscenace jsou charakteristické originálním výkladem. Premiérou Ponchielliho La Giocondy se v roce 1997 vrátil na pražskou operní scénu po 28 letech významný kostýmní výtvarník Ján Skalický, mezinárodně renomovaný umělec působící po roce 1969 mj. v La Scale, Covent Garden, pařížské Opeře a Metropolitní opeře. V červnu 1997 se ve Státní opeře Praha představil podruhé dirigent Israel Yinon, aby zde dirigoval koncertní provedení opery Pavla Haase Šarlatán, které bylo živě zaznamenáno firmou Decca. Uměleckým vrcholem éry Evy Randové se stalo koncertní provedení Wagnerovy Valkýry 1. 6. 1998 v nastudování německého dirigenta Hanse Wallata, hostujícího mj. v Bayreuthu, Vídeňské státní opeře či Metropolitní opeře, s mezinárodním pěveckým obsazením (Luana DeVol, Waltraud Vogel, Eva Randová, Jeffrey Lawton, Peter Wimberger, Stephen Bronk). •

Foto Dokumentační centrum SOP

Rozhodnutím ministra kultury Milana Uhdeho, jež vstoupilo v platnost 1. dubna 1992, se operní soubor Smetanova divadla oddělil od Národního divadla a získal statut samostatného divadla. Divadlo dostalo nový oficiální název Státní opera Praha, prvním ředitelem se stal dosavadní šéf opery Smetanova divadla Karel Drgáč, absolvent Vysoké hudebně dramatické školy ve Vídni s rozsáhlými zkušenostmi asistenta režie u Jeana-Pierra Ponnella na Salcburském festivalu, Otto Schenka ve Vídeňské státní opeře, v newyorské Metropolitní opeře a chicagské Lyrické opeře a u Franka Corsara v londýnské Covent Garden. Karel Drgáč nechal v krátké době přestudovat stávající klasické tituly do původních jazyků a nové inscenace uváděl již výhradně v originálních jazycích. Při premiéře Verdiho Maškarního plesu (21. 2. 1993) bylo poprvé v České republice použito titulkovacího zařízení, které bylo v nejbližší době uplatněno i ve všech inscenacích. Karel Drgáč rozšířil repertoár o další stěžejní díla světové operní literatury, jednoznačné uznání kritiky získal především soustavnou péčí o odkaz 20. století. Z celkem patnácti premiér jeho éry se nezapomenutelně do dějin SOP zapsala inscenace Offenbachových Hoffmannových povídek, jejíž režií pověřil Drgáč mezinárodně proslulého režiséra Johna Dewa, a Straussovy Salome v režii Dominika Neunera, jehož Drgáč přizval k první spolupráci ještě v době svého šéfování opery Smetanova divadla v listopadu 1991. Jestliže tehdy Neuner vzbudil nadšení skvělou inscenací Verdiho Otella, nemenší senzací se o rok později stala jeho Salome s obdivuhodnou americkou černošskou pěvkyní Gail Gilmore v titulní roli. Za největší umělecký přínos Drgáčovy éry odborná kritika jednomyslně označila premiéru znovuobjevené opery Hanse Krásy Zásnuby ve snu (27. 3. 1994 v režii Karla Drgáče), poprvé provedené v Novém německém divadle v květnu 1933. K renesanci díla došlo zásluhou izraelského dirigenta Israela Yinona, který při svém pátrání po skladbách tzv. terezínských autorů (Hans Krása, Pavel Haas, Gideon Klein, Viktor Ullmann) objevil do té doby nezvěstnou partituru opery v archivu vídeňského nakladatelství Universal Edition. Inscenace znamenala zároveň první koprodukci Státní opery Praha s jiným divadlem, a to s Národním divadlem v Mannheimu. Úspěch inscenace byl natolik mimořádný, že jí zajistil i uvedení v Kennedyho centru ve Washingtonu v lednu 1996. Nemenším dramaturgickým počinem bylo inscenování opery Proces rakouského skladatele Gottfrieda von Einema na námět slavného románu Franze Kay (29. 10. 1994, režie a scéna Karel Drgáč). O mediální zviditelnění SOP se Karel Drgáč postaral obnovením tradice plesů v opeře (po čtyřiačtyřicetileté přestávce), jejichž hosty byly slavné osobnosti uměleckého, politického a finančního světa (Edita Gruberova, Alain Delon, Michael York, Peter Ustinov, Piero Capuccilli, Ivana Trumpová ad.) a jejichž výtěžek byl věnován na obnovu budovy SOP a humanitární účely. Zavedl rovněž silvestrovské gala s představením Straussovy operety Netopýr. Velký podíl na profilování Státní opery Praha měl vedle Karla Drgáče hudební publicista a kritik Pavel Eckstein, osobní přítel ředitelů světových operních domů a festivalů a neúnavný propagátor české hudby a českých interpretů v zahraničí. Byl mj. také duchovním otcem tzv. Verdi festivalu,

Boris Godunov, uprostřed Anda-Louise Bogza v roli Ziny

studi e, k omen t á!e



hello lenny

Leonard Bernstein řídí na Pražském jaru 1990 Beethovenovu „Devátou“.

Rád si prohlížím fotografie Leonarda Bernsteina, jeho rozmáchlá gesta, roztančené pohyby těla spojené se všemi možnými proměnami výrazu obličeje. Okamžiky živelného muzikanství. Bernstein patřil k mým velkým muzikantským láskám. Po řadu let jsem nejprve poslouchal a sledoval záznamy koncertů Newyorské nebo Vídeňské filharmonie pod jeho pružnou taktovkou v televizi, v rozhlase i z gramofonových nahrávek. A tak jsem v napjatém očekávání na podzim roku 1987 odjel do Lipska, abych Bernsteina konečně mohl vidět živého před sebou. Bylo to jeho první vystoupení v bývalé NDR, z politického hlediska dojemná chvíle. Bernstein měl být nejen dirigentem, ale i hlavní osobou festivalu mezinárodních orchestrů, který pořádal lipský Gewandhaus. Přijel s orchestrem Concertgebouw z Amsterdamu a skvěle provedl Mahlerovu První symfonii. Absolvoval nespočetné děkovačky, posílal vzdušné polibky a když aplaus nebral konce, převzal iniciativu technický personál. Nadšené publikum poslal domů výmluvným gestem; světla v sále zhasla a Bernstein odešel z pódia. Po koncertě se v Nikischově salónku shromáždila spousta Bernsteinových pozvaných přátel. Měl jsem štěstí postávat mezi nimi. Maestro přišel hodinu po půlnoci v doprovodu Kurta Masura, tehdejšího šéfdirigenta Gewandhausu. Vstoupil v pláštěnce po Koussevitzském a vypadal impozantně. Okamžitě navodil skvělou atmosféru, s upřímností žertoval a rozdával autogramy. Když jsem se konečně posunul až k Bernsteinovi a prof. Masur mě představil jako tajemníka hudebního festivalu Pražského jara, už si opravdu nepamatuji, co jsem mu na to řekl. Mohla to způsobit časová tíseň.

Foto Zdeněk Chrapek

 Zdeněk Vokurka

První setkání se odehrálo ve dvě hodiny v noci. Dnes mi to připomíná jen útlá knížečka e Yoy of Music, obdařená věnováním věhlasného autora. Je to knižní podoba patnácti skvělých televizních pořadů, které počátkem šedesátých let obletěly celý svět a staly se hudebním bestsellerem. Proč to mám zapírat, také já jsem byl emocemi Bernsteinova slova výkladu o hudbě stržen a dovolil jsem si o patnáct let později napsat dvacetidílný televizní seriál „Česká filharmonie hraje a hovoří.“ Scénáře jsem psal pro šéfdirigenta Českých filharmoniků Václava Neumanna, který se pak stal rozeným debatérem a přivlastnil si právo hudebního výkladu proslulých skladeb televizním posluchačům. Trochu jsem sešel z cesty, kvapem se však vracím k Bernsteinovi. To mě ani ve snu nenapadlo, že by mi mohlo být dopřáno se s Bernsteinem znovu osobně sblížit. Naposledy jsem ho viděl před osmnácti lety po generální zkoušce na Beethovenovu Devátou symfonii s Českou filharmonií. Pamatuji si, že byla sobota 2. června 1990 a pražské zvony odbíjely poledne. A ještě o dva dny později, krátce před odjezdem z Prahy. Nevěděl jsem tehdy, že mu zbývá jen několik měsíců života. Co je na Leonardu Bernsteinovi tak zvláštního, že se o něm dodnes mluví? Koho vlastně čekáme? Inu moderního hrdinu par excellence. Univerzálního muzikanta, vzdělaného, pohledného, teatrálního a skvěle výmluvného. Bernsteinovi se podařilo zdemokratizovat tajemství symfonické kuchyně. Popularizační hudební pořady patřily mezi jeho náročná televizní vystoupení. Celou generaci příležitostných posluchačů proměnil v lačné milovníky hudby. Jeho mimořádné pedagogické schopnosti přinášely po mno-



s t u d i e , k o m ent á! e

ho let prospěch i budoucím instrumentalistům a především dirigentům. Mezi velkými hudebníky byl ojedinělým typem se smyslem pro klasickou i jazzovou hudební sféru. Americký historik, Jacques Barzun, napsal, že se Lenny pohybuje v širokém poli působnosti. „Bach nebo jazz, muzikál nebo symfonie, hudba je hudba. A dobrá hudba patří všem“, hlásal Bernstein. Kromě toho, kdyby nic jiného, autorství „West Side Story“ Bernsteinovi jako skladateli zajistilo světový úspěch a čestné místo v historii hudby. Když Serge Koussevitzky, vlivný a slavný americký dirigent ruského původu, čtyřiadvacetiletému Bernsteinovi předpověděl, že mu dirigování „otevře všechny brány světa“, mluvil čistou pravdu. Američan Bernstein se stal mezinárodní osobností, srovnatelnou snad jen s jedinou superhvězdou, Rakušanem Herbertem von Karajanem. A stejně jako Karajan také Bernstein měl všechno: v hudebním světě moc a vliv, vrcholnou slávu a luxusní životní formu. Kupodivu jediného, koho Bernstein opravdu nesnášel, byl právě Karajan. Měl za to, že s ním soupeří o pozici nejvýznamnějšího dirigenta na celém světě. Bernstein si však nemusel dělat starosti. V Bernsteinovi byl již při prvém seznámení rozpoznán dirigent dravé hudebnosti a pevné velitelské vůle. Jeho umění dirigovat od klavíru je zachováno na věčné časy. Čím působí kreace Bernsteinovy? Řekl bych, že jeho taktovka udává jasné a přesné tempo, pečlivě frázuje a když je třeba, sáhne i k drsným akcentům. Miluje průzračný zvuk orchestru. Vzrušuje posluchače hudbou, jíž vyvolává kouzlem „magické“ osobnosti. Jednoho dne tomuto vzrušení podlehne. Nyní je hudba pro něho prostředkem pro kroucení rameny a tělem, pro mimiku, vyjadřující nezvladatelné city. Na pódiu skákal, hned zase tančil, celé tělo začalo pulzovat. Pořád si prozpěvoval, pořád si něco bručel. Pravé dirigentské orgie. Připadal mi jako malíř hýřivých barev. Byl neudolatelný, potřeboval stále něco nového a nacházel to po celý život. Dosáhl výšin nesmrtelnosti. Jediné, čeho se mu nedostávalo, bylo uznání, řekněme vážné hudby, kterou napsal. Vadilo mu, že si obyčejní lidé pohvizdovali jen melodie z West Side Story. Doslova truchlil. Bernsteinovým ideálem byl Gustav Mahler. Byl také původem Žid, začal jako klavírista a přešel ke komponování a dirigování. Mahler konvertoval ke katolické víře, Bernstein si vzal za ženu katoličku a složil Mši. Nebylo daleko k Bernsteinově víře, že je skutečně Mahlerovým převtělením. Nahlas prohlašoval, že „naše století je století smrti a Mahler hudbou tohle všechno věstil. Nedožil se toho, aby mohl řídit svou Devátou. Tu napsal pro mne!“ Byl prý vždycky pověrčivý. Světové oživení zájmu o Mahlerovo symfonické dílo začátkem šedesátých let rozkvetlo díky Bernsteinově misionářské horlivosti. Leonard Bernstein, umělec originálního stylu a imaginace, pokaždé přicházel obklopen svým štábem a spoustou osobních asistentů. Zapalovali mu cigarety, pomáhali do kabátu a dělali, co bylo potřeba. Porušoval přitom všechna pravidla životosprávy, kouřil jako fabrika, lil do sebe skotskou po sudech. Pořád měl u sebe stříbrný kalíšek s Ballantinkou. Takový bratrský závdavek z Bernsteinova pohárku skotské jsem okusil také. Bylo to ve švýcarském Luzernu v září roku 1988. Bernstein dirigoval Vídeňský filharmonický orchestr, který mu hrál s přesností a skvělým zvukem vyhrazeným pouze pro dirigenty, se kterými se vzácně shodne. Tady byla náklonnost nepochybně oboustranná, ať už tvaroval hudbu a krotil nápadný rytmus svých vlastních skladeb, nebo se ponořil do nejhlubšího nitra Brahmsovy Čtvrté symfonie. Leonard Bernstein, v té době obdařen biblickou sedmdesátkou, byl zahrnován poctami a cenami všeho druhu. Odložím zdrženlivost a připomenu, že na můj podnět naše minister-

stvo kultury udělilo umělci alespoň Pamětní medaily Antonína Dvořáka. Byl to na tehdejší dobu smělý požadavek. Byl však přijat a já jsem byl pověřen jejím předáním. Shodou náhod se koncert v Luzernu konal 8. září, což je datum Dvořákova narození. Než jsem se prodral ochranným valem Bernsteinovy družiny, byl už Maestro ve svém salónku, ručník kolem krku a popíjel oblíbenou … Však už jsem to řekl. Vybavuji si, jak jsem rozpačitě šmátral po dveřích a s jistým ostychem vstoupil do místnosti. Bernsteinovo přátelské přijetí bylo odzbrojující, ohromila mě spontánnost rozhovoru i nepotlačovaná gestikulace. Pak mě podal stříbrný pohár, který v jeho cestovní výbavě nesměl chybět a znělým hlasem vybídnul, abych se z něho notně napil. Neostýchal jsem se. Tohle setkání už stálo za to. Za možnost seznámit se blíže s Leonardem Bernsteinem a ukazovat se v jeho blízkosti, vděčím Harrymu Krautovi. Muž nevelké postavy, vždy elegantně oblečený, holohlavý, s úzkým proužkem vousu, s brýlemi bez obrouček a s pevně sevřenými rty. Kraut byl Bernsteinovi blízkým důvěrníkem, manažerem, ideálním povahovým protějškem - uzavřený a neproniknutelný. Od mládí prý velmi průbojný, se zájmem o kombinaci obchodu a hudby. Stojí v čele Bernsteinovy soukromé společnosti Amberson. Dnes už jen pečuje o skladatelovu pozůstalost a provozování jeho bohatého tvůrčího odkazu. O Bernsteinovi bylo známo, že stále rozmnožuje talismany, kterými prý zaháněl smůlu. Trvale nosil Mitropoulusův křížek, Koussevitzkého manžetové knoflíčky a dlouhou černou pláštěnku, podšitou červeným hedvábím. Na zkoušku Lenny chodil oblečený často jako rocker, obnošené džínové sako a stejné kalhoty, kolem krku červený šátek. Takhle jsem ho potkal před vánocemi roku 1989 v Mnichově. Připravoval se na provedení Beethovenovy Deváté symfonie s Mnichovskými filharmoniky a pamatuji na jeho rozzářenou tvář, když mně vypravoval, že už v sobotu (23. prosince) ve Východním i Západním Berlíně bude dirigovat Ódu na radost. Říkal, že koncert je součástí oslav pádu Berlínské zdi a je načasován na půlnoc před Štědrým dnem, kdy Němci mohli poprvé překročit hranice bez víza. Se stejným zápalem horoval pro naší sametovou revoluci, přitom mě objímal. Najednou udělal pár kroků ke stolu, usadil se na jeho okraj, kde ležela rozevřená Beethovenova partitura Deváté a tlustá černá tužka. Popadl fotografii a zeptal se na moje křestní jméno. V jedné ruce cigaretu s dlouhým sloupem popela, ve druhé tužku. Bernsteinovu osobní dedikaci chovám mezi svými cennostmi. Když to skončilo a ohlásil se začátek zkoušky, poděkoval jsem a udělal pár kroků ke dveřím. V tom Bernstein ukázal neurčitým gestem na stůl a pronesl něco, co bych reprodukoval jako upřímný projev uznání Václavu Havlovi. Chtěl se alespoň krátkým písemným pozdravem vyslovit na podporu lidských svobod. Bernsteinovo „poselství“ jsem předával Václavu Havlovi v tempu tehdejšího života na schodišti Občanského fóra v budově Špalíčku na rohu Václavského náměstí. Po návštěvě u Bernsteina jsem se pěšky vracel do mnichovského hotelu Vier-Jahreszeiten v luxusní Maximilianstrasse na schůzku s Harry Krautem. Projednával jsem s ním Bernsteinovu účast na Pražském jaru v příštím roce (1990) a musím znovu povědět, že on řídil všechna má setkání s umělcem. Krauta předcházela pověst obratného pokerového hráče, pokud šlo o dojednávání právně platného závazku, což měla být smlouva. „V nejbližší době vám pošlu dálnopis se všemi podmínkami a návrhy na obsazení sólistů,“ řekl Kraut a v rozhovoru udělal malou přestávku. Měl jsem dojem, že stupňuje napětí k přednesu další nabídky, proti které se nedaly vznášet námitky: „Pan Bernstein dostane za koncert čtyřicet tisíc dolarů.“ Za vrchol tohoto setkání považuji hostování Leo-

studi e, k omen t á!e narda Bernsteina v červnu 1990 v samotném závěru Pražského jara. Byl připraven dirigovat Beethovenovu Devátou symfonii s Českou filharmonií. Sotva se rafie orloje času přehouply do prvních dnů roku 1990, dostal jsem dálnopis, který končil skoro básnickým pozdravem, „…buď vítán čas jara, váš Harry Kraut.“ Navnadil mě k návštěvě Vídně. Bernstein tam měl výjimečné postavení. Pravidelně se objevoval u orchestru Vídeňských filharmoniků. Měl v plánu hrát Brucknerovu Devátou symfonii. Přijel jsem do Vídně až v den koncertu (1. března) a Kraut mi rezervoval místo v lóži v parteru Musikvereinsaalu. Přímý zážitek z Bernsteinova vystoupení, na které jsem se opravdu těšil, mě však nabízel pocit, že se mu nachyluje čas. Dravost vnitřních nároků se proměnila, udržoval orchestr jenom kýváním hlavy a vybízivými pohledy. Byl to nesmírně dojemný koncert i z jiných důvodů. Bruckner svou hudbu proměňoval v „dialog s Bohem před smrtí“. Partituru své poslední symfonie nedokončil. Tady musím vyprávění přerušit. Po více než pěti letech dostala se mi do rukou kniha Meryle Secrest. Mnohé její postřehy si dávám do souvislostí se vším, co jsem poznal a zažíval při osobních setkáních s Leonardem Bernsteinem. Musím také říci, že zlomek autorčiných zajímavých informací volně vkládám do mozaiky vzpomínek. Třeba se dočítám, že už na jaře 1990 Bernstein pochopil, že se blíží jeho smrt. Byl jsem snad přítomen osudovému provedení Brucknerovy symfonie, Bernsteinovu poslednímu vídeňskému triumfu? Nebyl to jen muzikantský přelud? S Harry Krautem jsem byl domluven, že po skončení vídeňského koncertu přijdu do přísně střežené dirigentské místnosti, abych se před zpáteční cestou do Prahy „posílil“ krátkým setkáním s Bernsteinem. Sotva se Maestro osvobodil od náporu Brucknerovy emfáze, předvedl velmi dobrou náladu. Hovořilo se o všem možném, témata dodávali přátelé, kteří kolem něho postávali. Na rozloučenou mi do programu napsal: „Nazdar! Bernstein.“ Nicméně, když Leonard Bernstein koncem května téhož roku přijel do Prahy, aby Beethovenovou Ódou na radost zakončil hudební slavnosti Pražského jara, každého, kdo s ním přišel do styku, uhodilo do očí, jak byl vyčerpaný, obličej popelavý a měl potíže s dechem. Nevypadal dobře. Václav Neumann byl požádán, aby se zúčastnil koncertu. Kdyby se přihodilo něco vážného, měl převzít taktovku. Ale Bernstein vydržel. Provedení Beethovenovy Deváté symfonie bylo hluboce osobní, překypovalo životem, vzýváním a výbuchy radosti. Poslední setkání a rozhovor s Leonardem Bernsteinem v dirigentském salónku Smetanovy síně mám stále v paměti. Tenkrát jsem ho prožíval dvojnásobně. Seděl v županu a kouřil. Už to byl jen stín někdejšího Bernsteina. Přesto plný rytmické lačnosti po hudbě. Vzpomínám na jeho slova: „Praha je stále krásná, slibuji, že se znovu vrátím. Kdybych to už přece jen nestihnul, budu se na vás dívat z nebe.“ Byl jsem v rozpacích. Na všechna jednotlivá setkání, která jsem s ním měl, a byla to setkání radostná a poučná, položil se rázem stín. Je to snad už minulost? Asi ano. Zbývá krátký epilog: nádherné barvy podzimu a v povětří tesklivá nálada. Lenny ve svém newyorském bytě v říjnu roku 1990 zemřel. Muzikanti, jeho nespočetní přátelé a obdivovatelé, kteří donekonečna poslouchají Bernsteinovy nahrávky nebo na obrazovce sledují jeho úžasně vitální a neovladatelná gesta, koutkem úst řeknou, ale on je přece pořád naživu! Lenny poprvé zaplakal v náručí své matky Jeniie 25. srpna 1918 v Lawrence. Jeho nedožitým devadesátinám je zasvěcen celý letošní hudební rok. • (Úryvek z připravované knihy Rozházené listy)



pístup k hudb%. nové formy distribuce, vzd%lávání a politiky. mezinárodní konference a výroní zasedání evropské hudební rady  Lenka Dohnalová 18.–21. dubna tohoto roku proběhlo v Brně na JAMU výroční shromáždění Evropské hudební rady s přidruženou mezinárodní konferencí Přístup k hudbě. Nové perspektivy v distribuci, vzdělávání a politice. Účastnilo se zhruba osmdesát účastníků, zástupců evropských národních středisek hudebních rad, mezinárodních specializovaných asociací (např. Europa Cantat, Evropská federace hudebních škol, Evropská asociace amatérských orchestrů, Evropská festivalová asociace, Evropská unie hudebních škol, Evropská etnomuzikologická společnost, Mezinárodní asociace HIS ad.), kromě toho několik pozorovatelů Mezinárodní hudební rady včetně jejího prezidenta, Australana Richarda Lettse. Spolupořadateli byli Česká hudební rada a JAMU. Za českou stranu vystoupili s aktivními příspěvky tajemnice České hudební rady Lenka Dohnalová (Malá a velká kulturní politika, globální-lokální), Miloš Kodejška (Hudební výchova pro nejmenší a základní školy v ČR), Marie Kučerová (Vývoj formátů TV médií zejména v ČR), Jiří Štilec (Vývojové trendy ve vydavatelství), se svým libereckým projektem se představili také zástupci české sekce Jeuneesses Musicales Martin Fišer a Jana Indráková. Jedním ze zahajovacích referátů byl příspěvek Vladimíra Šuchy, ředitele sekce Evropské komise pro kulturu, komunikaci a vícejazyčnost. Představil především svůj výklad Evropské kulturní agendy (2007). Na výročním zasedání bylo zvoleno nové presidium. Jeho předsedou se stal tajemník Finské hudební rady, jeden z řešitelů projektu Polifonia Timo Klemettinen. Priority Evropské hudební rady jsou vázány na směr, kterým se ubírá Mezinárodní hudební rada (poslední zasedání v Beijingu v Číně 2007) a UNESCO. Týkají se evropské kulturní politiky, podpory kreativity, tolerance v oblasti hudební kultury a ochrany autorských práv. Počet členů EHR stále přibývá, kredit této nevládní organizace roste. Účastníci se shodli, že je třeba rozvíjet kompetentní a kritický přístup k mezinárodnímu vývoji a programům, spolupráci s vládními a mediálními zástupci, vzájemnou výměnu informací a spolupráci. Zajímavé jsou vždy především příklady tzv.dobré praxe. Na přidružených koncertech úspěšně vystoupili jednak studenti JAMU, jednak zpěvačka a houslistka Gabriela Vermelho. Konferenci podpořili také sponzoři Music Data a Clarina. Detailnější informace na: http://chr.nipax.cz v Aktualitách a na http://www.emc-imc.org. •



k n ih y

kv%toslava horáková janákovy opery v p!ekladech maxe broda  Ivan Žáček Studie brněnské lingvistky a translatoložky analyzuje překladatelskou činnost Maxe Broda. Zaměřuje se na prvý překlad Její pastorkyně z roku 1917 a dramaturgickou úpravu Lišky Bystroušky z roku 1925. Dospívá k závěru, že v hierarchii uměleckých překladů představuje překlad operního libreta svébytnou kategorii, která vyžaduje specifický překladatelský přístup, neboť je kvůli zachování fonetických a hudebních vazeb často nevyhnutelné významně modifikovat sémantickou rovinu. Horáčková se oproti Carlu Dahlhausovi domnívá, že pokud jde o překlady Janáčkových „Literaturoper“, nelze opomíjet vztah mezi slovem a hudbou (či tónem, jak překládá autorka, ale vhodnější by bylo hovořit tu o vztahu slova a hudby, německý výraz der Ton neznamená jen tón, ale též hudbu). V Janáčkově pojetí, zpracovaném nejen teoreticky, ale především v kompoziční praxi, právě slovo, do něhož se promítá lidská duše, dává inspiraci hudebnímu ztvárnění. Jistě to není jen specialita Janáčkova, tato provázanost literární, hudební a dramatické složky. Platí to v podstatě o každém operním skladateli, jenž usiloval o pravdivý, hudebně-dramatický tvar v širším smyslu. Smetana např. pravil v rozhovoru se Srbem-Debrnovem o své kompoziční metodě toto: „Přecházel jsem po pokoji sem a tam, a slova si předčítal tak dlouho nahlas, až se v hudbu proměnila.“ Nicméně nutno připustit, že Janáčkův vysoce svérázný hudebně dramatický jazyk, čerpající ze živoucích afektivních parol, nápěvků, je, vezmeme-li navíc v úvahu velmi časté užití nářečí, po pravdě a po smyslu nepřeložitelný. Nebo jen za cenu těžkých deformací, kdy je, abych užil terminologie užívané autorkou, narušena autorská instrukce a vytratí se charakteristické ektosémantické prvky, vytvářející ve svém souhrnu styl díla. Dnes se překlad připouští jen u komických oper s velkým podílem prózy, jinak se všude ustálila praxe dávat opery v originále. Je tedy tato cenná a stále podnětná analýza pohledem na historický stav, který panoval před devadesáti lety: jejím předmětem jsou estetická východiska, která by dnes byla zcela neudržitelná. Brodem převyprávěný Janáček nese četné autorské rysy svého tvůrce, jeho světový názor, židovství, v neposlední řadě prozrazuje i vlastní muzikantský temperament a představy, které jej vedly až ke sporným zásahům do

hudebního zápisu. To platí zejména pro úpravu Lišky Bystroušky, kde se Brod realizoval nejen jako překladatel, ale spíše, jak konstatuje autorka, jako neobjednaný dramaturg. Teoretická východiska, tak jak jsou autorkou v obecné rovině prezentována a předeslána konkrétní textové analýze, představují adekvátní výkladový rámec a zdají se být i solidním axiologickým fundamentem. Jakmile dojde na jejich praktickou aplikaci, obraz se poněkud mění. Předchozí, silně kritický pohled na Broda jako svévolného autora, který neváhá přizpůsobovat Janáčka německému divákovi a především svým představám o tom, co může, např. z ruské duše Káti, pochopit sám a co je nutno mu předežvýkat – to vše se náhle mění, a nutno říci, že ne vždy z toho vychází Brod na štítě. Jsou i konkrétní realizace, kdy mu jako překladatel musím sám dát za pravdu, nebo dokážu pochopit, oč mu při tom šlo, zvláště s klavírním výtahem v ruce. Jde spíše o konkrétní prozodický detail, kdy se někdy Brodovi za cenu nevýznamného sémantického posunu podařilo nalézt hudebně–dramaticky působivé řešení. V celkovém hodnocení autorky se však projevuje akcentace spíše oněch negativních důsledků, jež Brodovo řešení nevyhnutelně přináší. Překládat Janáčka je extrémně obtížné, tím spíše, že tu jde o překlad do strukturálně, metrorytmicky nanejvýš odlišného jazyka. Snad tedy bylo záhodno hodnotit místa, která se Brodovi povedla v rovině ektosémantické, pokud jde o fonetické, či rytmicko–melodické kvality, s větším pochopením, a ne tak pedantsky. Jistou slabinou práce se totiž jeví, že je z ní přece jen poznat odborná limitace autorky jako lingvistky a translatoložky. Některé hudební soudy se nezdají být v pořádku, anebo jsou formulovány příliš silně. Názor, že Kostelniččin výkřik: „Er ist’s!“ („Už jde!“) je myslitelný pouze jako literární překlad, ale je „naprosto nevhodný pro pěvecké ztvárnění, neboť přímo odporuje fyziologii zpěvu“, je, mírně řečeno, přehnaný. Podobné a ještě obtížnější kumulace sykavek či konsonantů se v německých libretech vyskytují velmi často. Je to spíš problém související s tradičním názorem o údajné nezpěvnosti němčiny, jenž možno často zaslechnout z úst českých pěvců i pedagogů. Ještě většího omylu se Horáčková dopouští, když se pokouší hodnotit Brodovu německou deklamaci, např. v Lišce Bystroušce: „A dcera špačkova nepohledná, ušubraná, měla známost s mladým havranem.“/„Ach, mir war grad dies romantisches Geschick sympatisch, seither schwärm’ ich für freie Liebe.“ Kromě toho, že konstatuje, po právu, značný sémantický posun, který pravděpodobně nebyl nutný, autorka se pozastavuje i nad tím, že dochází k roztržení slova ro|mantische – a soudí, že se jedná o postup neodpovídající zásadám kvalitního překladu. Takových příkladů správné německé deklamace by v dobrých německých libretech, ať už původních či přeložených, mohla najít spousty. Celkové hodnocení Brodových překladů je však zcela výstižné. Splnily svou historickou úlohu tím, že podstatnou měrou přispěly k propagaci Janáčkova díla, ale dnešní pohled nemůže být než silně kritický. Za nejcitelnější Horáčková považuje porušení autorského stylu, časté oslabení pro Janáčka tak příznačného principu opakování, který je zejména v Pastorkyni výrazným formotvorným prvkem, a dále především přílišnou dokončenost, doslovenost pro méně obeznámeného německého diváka, tam, kde je Janáček geniálně úsečný a nedopovídající. Přestože se překlady Maxe Broda již dávno na německých scénách nehrají, studie svůj význam neztrácí. Je seriózním kritickým rozborem dobové překladatelské praxe na poli, jež je stále v české, ať už muzikologicky či lingvisticky orientované literatuře na okraji zájmu. Květoslava Horáčková: Janáčkovy opery v překladech Maxe Broda. Vydala JAMU, Brno 2007, Acta musicologica et theatrologica 15, vydání první, 196 stran, ISBN 978-80-86928-28-9 •



Foto archiv

svt hudební ch ná st ro j $

Foto archiv

Foto archiv

Před renovací

Firma PETROF, která se renovacemi zabývá, nabízí nepřeberné množství variant. Profesionální úroveň a kapacita dává možnost pojmout i větší množství zakázek najednou. Zájem firmy je uspokojit zákazníka v plné míře. Takto odborně provedené renovace tvoří ve společnosti jakousi nadstavbu, kde se klade velký důraz na schopnost vnímat krásu minulých časů. Spousta vlastníků hudebních nástrojů se odmítá podřídit jenom znaku doby, diktátu konzumu. Někteří proto, že přemýšlejí, jiní proto, že nechtějí, aby jejich nástroj vypadal či zněl stejně uniformně jako nepřeberně mnoho dalších. Hudební nástroj byl a je prostředkem, který podmiňuje rozvoj hudební kultury každého národa. Reakcí na tento jev je návrat v časové lince v tom správném slova smyslu. Firma Petrof si již několik desítek let své poslání uvědomuje a kulturnímu dění v hudební oblasti, kde hudební nástroj představuje důležitou složku, se věnuje trvale. A tak všichni, kteří se tohoto procesu účastní, se stávají spoluúčastníky kulturního dědictví, vyznačujícího se nepřeberným bohatstvím, které dalo a nadále dává světu nesmírné hodnoty. •

Po renovaci

renovace ve firm% petrof  Jiří Podlipný

Před renovací

Foto archiv

Ve firmě PETROF nikdy nekončí touha kombinovat znalosti, zručnost, technologii a umění renovovat nástroje nejen značky Petrof, Weinbach, Schölze, Fibich, Rösler ale i August Förster, C. Bechstein, Schimmel, Steinway, Seiler, Blüthner, Sauter, Fazioli, Zimmermann, Bösendorfer, atd. Je to způsob, jehož cílem je uvedení klavíru nebo pianina různé značky do maximálně zachovalého autentického stavu citlivým postupem. Vše se provádí na profesionální úrovni s garancí plné záruky, kvalitního zpracování a odborné péče, věnované veškerým renovovaným nástrojům. Zárukou je nejlepší možný výsledek, který je pečetí naší řemeslné práce a vede k zajištění spokojenosti pro budoucí léta. Nabízíme nejen konzultace, ale zároveň jsme schopni podávat profesionální odpovědi na otázky, jak zachovat umění našich předků, pro nejširší vrstvy budoucích generací, aby se i tyto mohly těšit z krásy minulých časů. S každým spokojeným zákazníkem jsme k tomuto cíli o kousek blíže.

Po renovaci



s v  t h u d e b n í ch n ást r oj$

sv%toví houslai a eská škola viii. marco osio  Stanislav Bohadlo

Marco Osio se narodil v brescijské provincii v městečku Manerbio (1976). Ve čtrnácti letech se stal studentem Mezinárodní houslařské školy v Cremoně, kde absolvoval pod vedením Giorgia Scolariho. Jakmile však ukončil institualizované studium, vstoupil do ateliéru Morassi. Gio Battu Morassiho považuje za „nejdůležitějšího protagonistu současného houslařství v Cremoně“, ale hlásí se i jako žák Simeone Morassiho. Pod jejich vedením zdokonalil zejména svou techniku. Staví housle, violy a cella podle klasických cremonských modelů Stradivari, Guarneri a Amati, ale využil např. i model Ornati z roku 1929. V poslední době se zaměřuje na vysoce kvalitní dřevo a věnuje zvláštní pozornost zvukové kvalitě. Používá lihový lak, jehož recepturu sestavil na základě vlastního výzkumu. Jeho nástroje mají oranžově hnědou barvu se zlatými záblesky pod ní. Od roku 1999 se účastní prestižních národních a mezinárodních soutěží. Získal Zlatou medaili v Bavenu (2001), 3. místo v Moskvě (2002), byl nejlepším houslařem do třiceti let v Náchodě (2004), 4. místo v Mittenwaldu (2005), 5. místo v Cremoně (2006), 2. místo v Moskvě (2007) a 3. místo v Náchodě (2008). Nejprve pracoval v ateliéru společně s Lukou Bellinim, ale v roce 2005 si otevřel vlastní ateliér v Cremoně na Via Bardellona 9. Je členem Italské houslařské asociace (A.L.I.) a své nástroje prodává především do Číny, Japonska, na Taiwan a do Spojených států. Při náchodské soutěži jsme se s ním mohli letos setkat mezi soutěžícími v zástěře a s dlátem v ruce, jak se shýbá nad řezbou své soutěžní hlavičky. Bylo to už podruhé, protože u nás soutěžil i v roce 2004. Odvíjí se vaše houslařská profese od rodinných nebo rodových kořenů? V mé rodině nemáme žádnou houslařskou tradici, jen silnou tradici hudební. Můj otec hrával na klavír a na foukací harmoniku a také já jsem prošel hudebním vzděláváním. Od malička jsem se učil hrát na klavír. Kdo vás k houslařství přivedl a proč jste si ho vybral? Mám v sobě nadšení pro houslařinu díky mému učiteli hudby, s nímž jsem mohl docházet do mezinárodní houslařské školy v Cremoně. Kdy jste postavil svůj první nástroj? Jsem přesvědčen, že můj první nástroj, který jsem tu postavil, musel být opravdu hrozný. Ale vzpomínám si, jaký pocit štěstí jsem měl, že jsem dokázal jeho stavbu dovést do konce. Proč jste zůstal v Cremoně? Pracuji v Cremoně, protože je hlavním městem houslařství v Itálii. Máme tu možnost obdivovat nejdůležitější nástroje a zároveň se srovnávat s ostatními houslaři, abychom si vyměňovali názory a sdíleli zkušenosti. Pracujete sám nebo s pomocníky? Pracuji sám. Nelíbí se mi představa, že by mi někdo strkal ruce do mé práce … na to jsem příliš žárlivý. Věnujete se také restaurování a opravám? Stavím pouze nové nástroje.

Foto archiv

„Pracuji sám. Nelíbí se mi představa, že by mi někdo strkal ruce do mé práce.“

Marco Osio

A máte vlastní sbírku? Ne, žádnou svoji sbírku smyčcových nástrojů nemám. Jak organizujete prodej svých nástrojů? Do Cremony přicházejí zákazníci (a to jak obchodníci, tak hudebníci) z celého světa, ale zejména z Japonska, USA, Číny a Taiwanu. Je tu asi 140 profesionálních houslařů, ale já jsem v kontaktu pouze s jejich malou částí, tak s patnácti, maximálně dvaceti houslaři. Jak jste reagoval na české nástroje? Měl jsem poprvé možnost vidět české historické nástroje v dubnu během cesty do České republiky, a byl jsem skutečně ohromen jejich vysokou technickou úrovní, zcela jistě srovnatelnou s jinými důležitými evropskými školami. Shledal jste nějaké rozdíly od roku 2004? S ohledem na předchozí edici Metelkovy soutěže jsem zaznamenal výrazné kroky kupředu mezi českými houslaři. Ale skutečnost, která mě tu zasáhla nejvíce, je to, že tu vidíte tolik mladých houslařů plných vůle dělat, vlastně tvořit a chápat houslařství. Zaznamenal jste nějaké trendy v houslařství dneška? Pozitivním aspektem dnešního houslařství je, že existuje mnohem více houslařů než v minulosti. Na jednu stranu to sice může způsobit problémy v konkurenci, ale na druhou stranu věřím, že právě tato skutečnost povede k početnějším příležitostem jednotlivé práce srovnávat a tudíž houslařské

svt hudební ch ná st ro j $



řemeslo dále rozvíjet. Věc, která se mi nelíbí, je tendence vyrábět antikizující nástroje „z pohodlnosti“. To odhalí charakteristiky a styl houslaře. Co mají dělat ti, kteří začínají? Těm, kteří teď s touto profesí začínají, bych chtěl doporučit trpělivost v učení, nechtějte dospět příliš rychle k maximálnímu výsledku, protože věřím, že zkušenosti a chyby z minulosti jsou základem pro dobrou budoucnost.

Foto archiv

Umístění v soutěžích 1999: Bronzová medaile, cello, na národní soutěži v Baveno 2001: Zlatá medaile, viola, a stříbrná medaile, viola, na národní soutěži v Baveno 2002: 3. cena a cena za práci, viola, na Čajkovského soutěži v Moskvě 2004: 4. místo a Cena pro nejlepšího houslaře do 30 let na Metelkově soutěži v Náchodě 2005: 4. místo, viola, v Mittenwaldu 2006: 5. místo, housle, na Arvenzis soutěži v Dolném Kubíně 2006: 5. místo, viola, na Triennale v Cremoně 2007: 2. cena, viola, bronzová medaile a cena za práci na Čajkovského soutěži v Moskvě 2008: 3. cena, housle, na Metelkově soutěži v Náchodě • Marco Osio ve své dílně

Foto archiv

Vkládání duše do nového nástroje

r e v u e h u d e b ních no si$

SUPRAPHON MUSIC a vydavatelství Českého rozhlasu RADIOSERVIS zahájily spolupráci na vydávání vybraných projektů, které se díky mezinárodní distribuci Supraphonu dostanou v podobě klasického CD do prodejen v bezmála třiceti zemích. Jako první společný projekt byla vydána nahrávka se Symfoniemi Bohuslava Martinů. Komplet tří CD nahrál v letech 2006–2007 na půdě Českého rozhlasu Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením dirigenta Vladimíra Válka. Po nahrávkách Dvořákových a Čajkovského symfonií a Koncertů pro klavír a orchestr Václava Jana Tomáška je to již čtvrtý symfonický CD komplet SOČRu vydaný v poslední době na značce Supraphon. Dalším titulem této spolupráce je 2CD Braniborské koncerty J. S. Bacha v originální interpretaci souboru Musica Florea. Jde o nahrávku, která zazněla v rozhlasové premiéře loni na podzim (v rámci Barokního dne ČRo3-Vltava) a následně byla k dispozici ke stažení na internetových stránkách digitální stanice ČRo D-dur. Dílo se nyní v podobě CD dostává pod značkou Supraphonu na mezinárodní trh. * Křest nového CD souboru Musica Florea se uskutečnil 29. 5. v Českém muzeu hudby, kde se sešly ředitelka vydavatelství Supraphon Music Jana Gondová, ředitelka vydavatelství Českého rozhlasu – Radioservis Kateřina Konopásková a vedoucí hudebního vysílání ČRo3 –

Foto archiv



U příležitosti závěrečního koncertu 7. koncertní sezony cyklu Hudební čtvrtky s Českou komorní filharmonií bylo 29. 5. v Kongresovém sále hotelu Crowne Plaza pokřtěno i poslední ze čtyř CD série Bohemia Baroque and beyond labelu ALTO (ALC 1014), Velká Británie. CD obsahuje čtyři světové premiéry nahrávek symfonií českých mistrů 18. století: Josefa Bárty, Jana Adama Galiny, Jana Venta, Josefa Fialy. CD doplňují dvě symfonie Josefa Myslivečka. Kmotrou CD byla Sára Saudková. Na fotografii zleva Olga Kokošková – manažerka ČKF, Sára Saudková – kmotra CD, Zdeněk Adam – umělecký vedoucí ČKF a Vojtěch Spurný – hlavní dirigent ČKF.

Vltava Dagmar Henžlíková. Poblahopřát k novému albu přišla filmová režisérka Ali-

Foto Jiří Skupien

Křest CD s první a jedinečnou nahrávkou obou houslových koncertů Josefa Bohuslava Foerstera (č. 1 c moll, op. 88 a č. 2 d moll, op. 104), kde se sólového partu zhostil Ivan Ženatý a o doprovod se postaral BBC Symphony Orchestra v čele s Jiřím Bělohlávkem, proběhl 26. 6. v hotelu Amarilis. Ředitelka firmy SUPRAPHON, Jana Gondová, k projektu podotkla: „Vydání CD už bylo domluveno jinde, ale já jsem o tento titul natolik stála, že se mi jeho realizace nakonec přese všechno u naší firmy podařila. A to díky ministerstvu kultury, díky Ivanu Ženatému, který sehnal sponzora, firmu Epinien s. r. o. Františka Langra i díky několika dalším zdrojům včetně vlastních fondů, jež se nám nakonec podařilo zajistit.“ A proč právě Foerster? „O kompletu jsem uvažoval už dávno“, řekl Ivan Ženatý, „ Foerster se mi totiž líbí nejen jako muzikant, ale zaujal mě i jako člověk. Jsem tedy velice rád, že se projekt nakonec uskutečnil, za což bych chtěl poděkovat i panu Bělohlávkovi: to co se nám nepodařilo domluvit léta s managementem České filharmonie česky, to se nám podařilo dohodnout s managementem BBC Symphony Orchestra anglicky“. Zajímavostí je, že na nahrávce se rovněž můžeme u prvního koncertu seznámit s kadencí, jejímž autorem není Jan Kubelík, jak je tomu v původní verzi, ale sám Ivan Ženatý. Setkání svým poutavým přednesem básní Bohuslava Reynka (Radost) a Jana Skácela (Když slavík zpívá, nemá se čeho bát) zpříjemnila Hana Maciuchová. Na fotografii zleva šéfproducent firmy Supraphon, Matouš Vlčínský, Ivan Ženatý, Hana Maciuchová, Jana Gondová a František Langr.

ce Nellis a klarinetistka Ludmila Peterková. * Křest prvního společného projektu, 3CD kompletu Symfonií Bohuslava Martinů, proběhl 16. června ve Dvořákově síni Rudolfina v rámci závěrečného koncertu letošní sezony SOČRu, kde se opět sešly ředitelka vydavatelství Supraphon Music, Jana Gondová, a ředitelka vydavatelství Českého rozhlasu – Radioservis, Kateřina Konopásková, která zároveň představila další dvě novinky, CD s díly Mozarta, Saint-Saënse a Griega a CD In Armonia. Křtem provázel moderátor Radiožurnálu Jan Pokorný. Katalog Buxtehudeho nahrávek je tento měsíc u firmy NAXOS (CLASSIC) obohacen o špičkovou interpretaci jeho cembalových skladeb, které původně vyšly u sesterské značky Dacapo (Arias: More Palatino with 12 Variations in C minor BuxWV 247; Suita g moll BuxWV 242; Fuga C dur BuxWV 174; Courant Zimble with 8 Variations in A minor BuxWV 245; Canzonetta G dur BuxWV 171; Suita e moll BuxWV 235; Canzona G dur BuxWV 170; Nun lob, mein Seel, den Herren BuxWV 215). Titul je dalším z řady věnované komorní hudbě tohoto významného severoněmeckého skladatele. Buxtehude se narodil půl století po Schützovi a necelých padesát let před Bachem, mnozí jej považují za „otce německých skladatelů“. Skladby pro cembalo vycházejí ve vynikajícím podání Larse Ulrika Mortensena pod objednacím číslem 8.570580. Vynikající anglický skladatel působící v polovině 20. století – Benjamin Britten (1913–1976) – si získal srdce mnoha posluchačů na celém světě právě proto, že zůstal věrný ryze anglickým inspiracím. Svými skladbami apeloval na všechny generace – svou Simple Symphony složil pro školní orchestr, e Young Person´s Guide to

revue hudební ch nosi  $



Více než 60 kontrabasistů ze všech předních českých orchestrů (ČF, SOČR, FOK, SOP, PKF a dalších) včetně kontrabasistů jazzových (František Uhlíř, Vítek Švec, Petr Dvorský) a popových (Ondřej Soukup, Alexandr Čihař) se 10. 6. sešlo v jazzovém klubu Reduta, aby se společně zúčastnilo křtu CD Zpívající kontrabas, sestaveného ze skladeb světově proslulého kontrabasisty, koncertního mistra České filharmonie a nezapomenutelného pedagoga, profesora Františka Pošty. Kmotry tohoto CD (31 0604–2) se stali dirigent Libor Pešek, herec Karel Heřmánek a za vydavatelství MULTISONIC Karel Vágner. Součástí křtu bylo krátké vystoupení Jiřího Valenty (kontrabas) člena ČF a profesora Státní konzervatoře, který zahrál za doprovodu Lukáše Klánského a kontrabasového kvarteta ve složení Jiří Valenta, Michal Novák, Veronika Létalová a Karel Vágner. Na fotografii zleva Karel Vágner, předseda představenstva firmy Multisonic, Karel Heřmánek a Libor Pešek.

the Orchestra pro výukový film, Válečným requiem apeloval i na ostatní. Nové CD, vydávané firmou NAXOS (CLASSIC) a sestavené z celé řady Brittenových děl, interpretovaných různými orchestry, najdete pod objednacím číslem 8.556838 (Hymn to St. Cecilia, op. 27; Four Sea Interludes, op. 33a; Rejoice in the Lamb, op. 30; Sinfonia da Requiem, op. 20; e Young Person´s Guide to the Orchestra, op. 34; Serenáda pro tenor, lesní roh a smyčce, op. 31; Gloriana, op. 53a – symfonická suita; Simple Symphony, op. 4; Suita na anglickou lidovou melodii, op. 90; Variace na téma Franka Bridge, op. 10; Cabaret Songs; Válečné requiem). Doporučujeme! Jeden z předních anglických skladatelů své generace, Ralph Vaughan Williams (1872–1958), vytvořil zvláštní, specificky anglický hudební styl, inspirovaný především anglickou lidovou písní. Nejvíce ceněných je jeho Devět symfonií. „Londýnská“ symfonie je jakousi směsicí tematického materiálu, inspirovaného bohatým kulturním životem Londýňanů. Výběr, který pod objednacím číslem 8.556835 vychází v podání různých orchestrů u firmy NAXOS (CLASSIC) obsahuje kromě jiného (49th Parallel; Fantasia on a eme by omas Tallis; Linden Tea; Symfonie č. 2 „Londýnská“; e Wasps – Předehra; Silent Noon; Five Variants of Dives and Lazarus; Symfonie č. 1 „Mořská“; Fantasia on Greensleeves) také nejoblíbenější skladbu Vaughana Williamse – Romanci pro housle a orchestr s názvem e Lark Ascending. Prestižní hudební vydavatelství HARMONIA MUNDI uvedlo na trh další nahrávku Pražské komorní filharmonie s dirigentem Jiřím Bělohlávkem a francouzskou

houslistkou Isabelle Faust. Nový kompaktní disk obsahuje skladby Bohuslava Martinů, na prvním místě jeho houslový koncert č. 2. Dalšími skladbami jsou Serenáda č. 2 v úpravě pro komorní orchestr a Toccata e due canzoni pro malý orchestr. V poslední skladbě účinkuje také mladý francouzský klavírista Cédric Tiberghien, jeden z talentovaných umělců nastupující generace, který byl vybrán mezi BBC New Generation Artists. * Pražská komorní filharmonie nahrává pro firmu Harmonia Mundi již řadu let a toto je v pořadí pátý disk, který z této spolupráce vznikl. Všechny nahrávky se setkaly s mimořádně příznivým kritickým přijetím a předchozí CD s nahrávkou Beethovenova houslového koncertu v podání Isabelle Faust a PKF řízené Jiřím Bělohlávkem získalo i prestižní ocenění Diapason d’Or. První album Tomáše Jamníka a Ivo Kahánka (Martinů – Janáček – Kabeláč) server Classics Today ohodnotil nejvyšší známkou 10/10 a připočetl jej k nejlepším cellovým recitálům posledních let. Pro své druhé album si mladí protagonisté vybrali skladby vzniknuvší v krátkém rozmezí let 1952–59. V Sonátě č. 3, H 340 i ve Variacích na slovenskou lidovou píseň, H 378 nechává Martinů zaznít stesku po domově, kam už mu není dáno se vrátit – řečí prostou a srdečnou. Suita balladica šestadvacetiletého Petra Ebena přináší obdobné prolínání hudby radostné, taneční se smutkem téměř přízračným, spojeným s osobními zážitky z války. Slukova nejhranější skladba, hudebně prostá a průzračná Sonáta pro violoncello a klavír, jako by ztišovala emoce předchozích skladeb a dozpívala je v závěru do smířeného ztišení. Oba interpreti hrají s temperamentem a nasazením odpovídajícím jejich mládí, proka-

Firma NAXOS (CLASSIC) přichází na trh s titulem, který nabízí díla Richarda Wagnera (Mistři pěvci norimberští – Preludium), José Serebriera (Symfonie č. 3 „Symphonie Mystique“), Modesta Petroviče Musorgského (Symfonické transkripce Leopolda Stokowského, Obrázky z výstavy) a Georgese Bizeta (Arlesanka – Suita č. 2). Hraje Joven Orquesta Nacional de Espaňa, který řídí José Serebrier. Nahrávky jsou vydány na 1DVD pod objednacím číslem 2.110230. Estonský dirigent Paavo Järvi (hostující dirigent nejprestižnějších světových symfonických těles) debutoval u firmy TELARC s Cincinnati Symphony Orchestra velmi dynamickou nahrávkou Berliozovy Fantastické symfonie, op. 14. Nyní vychází v reedici společně s Milostnou scénou z Romea a Julie za sníženou cenu pod objednacím číslem CD 80 578. Zpracovala Hana Jarolímková Přátelské setkání s Pavlem Šporclem u příležitosti zahájení velkého Vivaldi Tour 08 po České republice a předání Zlaté desky Supraphonu za CD A. Vivaldi: Čtvero ročních dob pořádala firma SUPRAPHON 4. 6. v Life-Café & Music Bar v Rytířské ulici. Během série koncertů, kterou zahájil Pavel Šporcl v červnu a při níž Vivaldiho nejznámější dílo představil, interpret zavítal společně se smyčcovým orchestrem Collegium Českých filharmoniků do dvaadvaceti míst v Čechách a na Moravě, a tak Čtvero ročních dob slyšelo celkem na šest tisíc posluchačů. Hrálo se v netradičních prostorách, kterými byly tentokrát kostely a vedle zmíněného Vivaldiho, od jehož narození uplynulo 4. 3. 330 let, se mohli posluchači těšit ještě z tónů Koncertu Fritze Kreislera, psaného ve Vivaldiho stylu a z Koncertu pro housle a orchestr E dur J. S. Bacha. Rovněž zazněly Vivaldiho Sonety, které skladatel napsal speciálně jako průvodce programní hudbou „Čtveráků“. Kromě dvou koncertů v kostele sv. Václava v Resslově ulici, kdy druhý koncert Pavel Šporcl pro velký zájem přidal, sólistu čekají v Praze ještě koncerty v Betlémské kapli 23. 9. a 23. 10. Na fotografii Pavel Šporcl se Zlatou deskou za 5 600 kusů prodaných nosičů. Foto Jiří Skupien

Foto Jaroslav Tatek © Multisonic

zují však současně nevšední zralost a pochopení nelehkých témat skladeb. Pod objednacím číslem SU 3947-2 vydává firma SUPRAPHON.



r e v u e h u d e b ních no si$

SUPRAPHON SU 3937-2 Bohuslav Martinů: Jeux I, H. 205, Jeux II, H. 206, Quatre mouvements, H. 170, Film en miniature, H. 148, Spring, H. 127, Le Train hanté, H. 258, e Fih Day of the Tih Moon, H. 318, La revue de cuisine, H. 161, Adagio. Memories, H. 362 Karel Košárek – klavír Nahráno v Kroměříži 15.–18. 8. 2006, hudební režie Petr Řezníček, zvuková režie a střih Aleš Dvořák, vydáno 2008, DDD. Celkový čas 67:14  Ivan Žáček Karel Košárek je žákem Valentiny Kameníkové, u které studoval na Pražské konzervatoři. Dalšími renomovanými pedagogy, kteří měli podstatný vliv na formování jeho uměleckého růstu, byli na Akademii múzických umění v Praze František Rauch a Kvitoslava Bilinská. V roce 1991 získal Karel Košárek čtyřleté stipendium, vypsané Southern Methodist University v americkém Dallasu. Studoval pod vedením pedagogů Harrise Crohna a Joaquina Achucarra. Je též vítězem řady mezinárodních soutěží. V roce 1990 obsadil první místo ve smetanovské klavírní soutěži v Hradci Králové a stal se laureátem Mezinárodní soutěže F. P. Neglia v italské Enně. Na tyto úspěchy navázala vítězství v Mezinárodní soutěži mladých umělců v texaském Corpus Christi 1992 a Mezinárodní klavírní soutěži v San Antoniu 1993. Mezi Košárkovy největší soutěžní úspěchy patří účast ve finále jedné z nejprestižnějších amerických soutěží, Waltra Naumburga v New Yorku na jaře 1997. Účinkoval na festivalech Pražské jaro, Concentus Moraviae, Mezinárodní klavírní festival Český Krumlov, Janáčkův máj, Festival Bohuslava Martinů. Vystupoval s Pražskou komorní filharmonií pod vedením Jiřího Bělohlávka, s orchestrem hl. m. Prahy FOK pod vedením Jamese Sedarese či se Státní filharmonií Brno. Vystoupil sólově s americkými orchestry Corpus Christi Symphony Orchestra, Irving Symphony Orchestra, I Palpiti, Meadows Wind Ensemble nebo s Petrohradským komorním orchestrem. Věnuje se též komorní hře; s houslistou Josefem Sukem vystoupil na festivalu Hradčany hudební, s Panochovým kvartetem provedl Dvořákův klavírní kvintet A dur. Často spolupracuje s mezzosopranistkou Magdalenou Koženou.

Jeho první sólové album obsahuje skladby Bedřicha Smetany, Bohuslava Martinů, Samuela Barbera a George Gershwina. S houslistou Bohuslavem Matouškem a Českou filharmonií pod vedením Christophera Hogwooda nahrál dále CD se skladbami Bohuslava Martinů; v roce 2005 natočil s Romanem Janálem písňové CD pro Supraphon. Pro Naxos pořídil společně s Kvartetem Bohuslava Martinů CD se skladbami Bohuslava Martinů. Recenzované supraphonské album zachycuje tedy Karla Košárka v době jeho intenzívní koncentrace na tvorbu Martinů. Titul měl původně vyjít pod nepříliš vhodným názvem Miniatury pro klavír, což bylo posléze pozměněno na synekdochické Jeux (Hry). Z poměrně velmi roztříštěné a relativně méně známé klavírní tvorby Martinů jsou zde převážně zastoupeny cykly drobných skladeb, z nichž Jeux I a Jeux II CD otvírají. Prvý cyklus dostal ovšem svůj titul až v roce 2006 a jeho autorem je Harry Halbreich, který tak chtěl, po dohodě s Institutem Bohuslava Martinů, podtrhnout stylovou i časovou příbuznost s následujícím cyklem Jeux II. Oba cykly z roku 1931 obsahují vděčně stylizované drobné studie, spíše skici určené mladým pianistům. Představují pro svou jistou výrazovou monotónnost interpretační problém, ale Košárkovo pojetí je plně přesvědčivé, třebaže hlavně v případě prvního cyklu jeho prezentace – jde o světovou premiéru – z nich jen těžko učiní repertoárové kusy světových pianistů. To větší šance má programová taneční suita Film en miniature z roku 1925. Přináší ohňostroj neotřelých nápadů, Košárkem výborně akcentovaných, nástrojovou brilanci i dobově laděnou tanečnost s názvuky jazzu. Martinů s jazzem koketoval ve dvacátých letech stejně jako řada dalších evropských tvůrců, z nichž Hindemitha, Aurika, Ravela či Stravinského jmenujme jen namátkou. Martinů se ovšem, jak trefně říká Aleš Březina v průvodním slově k CD, nepodobá ani jednomu z nich. V každém případě i pro Martinů platí, že jazz mu byl stěží něčím více, než jakýmsi exotickým dráždivým kořením, jímž opepřil svůj nezaměnitelně martinůovský rukopis. Pro podstatnější fúzi, opravdu hlubinné splynutí jazzu a vážné hudby, musíme jít až k dílům amerických skladatelů, počínaje Gershwinem přes Coplanda až k Bernsteinovi. Nicméně se zdá, že Košárkova americká studia jsou právě zde, v tomto martinůovském titulu, dokonale zúročena. V nejvyšší míře to platí o Kuchyňské revui, jejíž klavírní verze má zde rovněž svou světovou premiéru. Martinů ji vyhotovil po velkém úspěchu baletu, společně s orchestrální suitou. Tato suita pak dokonale vytlačila původní baletní hudbu (nahrál ji až v roce 2004 Christopher Hogwood pro Supraphon). Pokud jde o klavírní verzi, třebaže o klavírní stylizaci nelze říci, že je ideální, je to i v této podobě dílo, jež rozhodně patří na světová koncertní pódia. Košárek zahájil tento nový modus existence Kuchyňské revue svrchova-

Dívejte se ušima! Úterý - 21:30 / Klub rozhlasové hry Čtvrtek - 20:00 / Hra pro tento večer Sobota - 14:00 / Rozhlasové jeviště Neděle - 10:30 / Seriál každý den - 18.30 / Četba na pokračování

každý všední den – 11.30 / Osudy www.rozhlas.cz/vltava

revue hudební ch nosi  $ ně imponujícím způsobem. Jeho nervní, energické, rytmicky pointované podání představuje nejen vrchol celého CD titulu, ale i působivý kontrast k chmurně filosofující skladbě e Fih Day of the Fih Moon z roku 1948. Disk je zakončen poslední skladbou Martinů pro klavír, Adagiem z roku 1957. Važme si původní produkce, pokud se k ní Supraphon odhodlá: tento disk rozhodně patří k těm nejzdařilejším z poslední doby.

VERVE 7066, 2006 John McLaughlin: Industrial Zen Autor kompozic: John McLaughlin *Mother Nature: hudba John McLaughlin / slova: Antonia Minnecola, Shankar Mahadevan, J. McLaughlin Celkový čas: 60:59  Martin Starý Od počátku 70. let je kytarista John McLaughlin jedním z guru fusion jazzu, tedy jazzrockového hnutí. Participoval na Miles Davisových albech In A Silent Way a Bitches Brew. Založil Mahavishnu Orchestra, jehož Birds of Fire je dodnes řazeno mezi klasickou Fusion Top Five. Vzpomeňme na Friday Night in San Francisco s Al DiMeolou a Pacem DeLuciou. V porovnání s jakýmkoli hudebníkem vychovaným v západní elektronické hudební tradici se velice těžko může měřit McLaughlinův přínos pro indický soubor Shakti. Nebo pro Carlose Santanu, kterému mimochodem právě McLaughlin velkou měrou pomohl zpět na vrchol. Industrial Zen, nejčerstvější McLaughlinovo album, sdružuje pod kytaristovým vedením především neuvěřitelnou sestavu hvězdné jazzové rytmiky – spolupracují bubeníci a perkusisté Vinnie Colauita, Denis Chambers, Mark Mondesir, Gary Husband a Zakir Hussain. McLaughlin se tentokrát ujal všech kytar i syntezátorů, nevzdal se však ani podpory jednoho z nejbližších hudebních přátel – tím je samozřejmě saxofonista Bill Evans. Zmínit musíme i skvělé alternující trio basistů: Hadrien Feraud, Tony Grey a Matthew Garrison. Drive alba je neuvěřitelný a neváhám s tvrzením, že McLaughlin se po albech Saturday Night in Bombay či ieves and Poets vrací na scénu elektrického jazzu řádně nabitý. Navíc se, v podstatě poprvé za svoji kariéru, zcela ponořuje

do high-tech digitálního prostředí, nejlepším příkladem je snad skladba New Blues Old Bruise (kde se blýskne kytarista Eric Johnson). Lehké ozvuky Shakti evokuje tablista Zakir Hussain i samotný název skladby Dear Dalai Lama, kde atmosféru dotváří vokalista Shankar Mahadevan. Bill Evans komunikuje s McLaughlinem ukázkově zejména na Just So Only More So. Basista Hadrien Feraud vzdává hold Jaco Pastoriovi, a to nejenom ve skladbě For Jaco, ale podle mého názoru ještě zdařileji v kompozici Senor C.S. Wayne’s Way, která je věnována Waynemu Shorterovi, To Bop or Not to Be pak Michaelu Breckerovi. Skrytě se vkrádá myšlenka, že se tato neuvěřitelně progresivní jazzová generace jaksi nechtěně loučí… Ale ještě tomu tak nebude. Skladba, která posluchačům nejspíše uvízne v paměti, je závěrečná Mother Nature, Matka příroda. Vše je připomenuto i oživeno, hudební elektrickou smyčkou zkráceno, otočeno, prodlouženo a nastartováno, zkrátka: Industrial Zen. Jestliže si připomeneme například McLaughlinovo album Qué Alegría z roku 1992 (s perkusistou Trilokem Gurtu a baskytaristou Dominiquem Di Piazzou), tak se nám McLaughlinův konstantní drive dostane do téměř nezmapovatelných souvislostí. Jistotou je jediné – i ve svých pětašedesáti letech zůstává John McLaughlin impozantním kytaristou elektrického jazzu.

SUPRAPHON SU 3929-2 Carl Stamitz: Koncert pro violu a orchestr D dur, op. 1, Jan Václav Stamic: Koncert pro violu a orchestr G dur, Anton Stamitz: Koncert pro violu a orchestr B dur Jan Pěruška – viola Prague Philharmonia, řídí Jiří Bělohlávek Nahráno ve Studiu Martínek v Praze 8., 9., 17., 3. a 6. 4. 1995, hudební režie Zdeněk Zahradník, zvuková režie Jindřich Machalík, vydáno 2007, DDD. Celkový čas 57:51  Ivan Žáček Supraphon vydal v loňském roce třináct let starou nahrávku violových koncertů Jana Václava Stamice a jeho synů Karla a Antona, s violistou Janem Pěruškou, kterého doprovází Bělohlávkova Pražská komorní filharmonie. Ani ne šedesátiminutový disk tedy přináší

srovnání koncertantní tvorby skladatelského rodu Stamiců, a to v odstupu jedné generace. Při poslechu si znovu uvědomíme, jak zásadní je stylová distinkce, jíž se oba koncerty synů Karla a Antona odlišují: v době poloviny 18. století prožívaly hudební dějiny mimořádnou akceleraci, a tak i pouhých dvacet let přináší zásadní zlom. Nejen v přístupu k sonátové formě, ale i v odlišné orchestrální sazbě. Zatímco raně klasická nerozvinutá starosonátová forma Koncertu G dur Jana Václava Stamice je ještě zakotvena v barokním myšlení a jeho zvukovém ideálu, opřeném o číslovaný bas a střídání sólových koncertantních partií a orchestrálních ritornelů, díla jeho synů ze sedmdesátých let představují již progresivní sonátový typ o dvou kontrastních tématech, jenž hojně těží z výdobytků Haydnových a Mozartových. Lze však naprosto souhlasit s Jaroslavem Smolkou, autorem zasvěceného průvodního textu, že oba koncerty 2. generace v Mannheimu narozených synů (kteří se proto píší již podle německé ortografie: Stamitz) jsou méně hluboké a závažné a i v melodické invenci značně chudší a ordinérnější. Představují typ užitné hudby určené k jednorázovému provedení: další společenská objednávka, pokud k ní došlo, přinesla zpravidla i požadavek nové, čerstvé kompozice. Přesto Karlův Koncert D dur vyšel v Paříži i tiskem jako op. 1, prestižní dílo mladého mistra. Jan Pěruška, dlouholetý první violista Pražských symfoniků a dodnes člen Stamicova kvarteta, se na tomto disku představuje jako instrumentalista dobré, spolehlivé techniky i dostatečně nosného tónu. Spolehlivým partnerem je mu i Pražská komorní filharmonie, dnes vyhledávané těleso dobrého mezinárodního renomé, tehdy čerstvě založené dirigentem Jiřím Bělohlávkem o pouhých několik měsíců dříve. Říká se, že smyčcové kvarteto potřebuje nejméně deset let, aby se sehrálo a dozrálo. Pro orchestry snad taková přísnost neplatí, ale přesto je tu a tam poznat, že Komorní filharmonie se tehdy vytvářela a že svá nejlepší léta měla teprve před sebou. Jde však spíše jen o drobné detaily ve smykové čistotě a rytmické preciznosti, které rozhodně výrazněji neovlivnily celkovou kvalitu produkce. To se, bohužel, již nedá říci o zvukové stránce nahrávky, podle mého ucha a mé domácí aparatury neblaze poznamenané akustickými kvalitami studia Martínek v Korunní ulici, v němž byla v roce 1995 pořízena. Orchestrální zvuk není příliš přehledný, detail je poněkud rozmazaný a poznamenaný delším dozvukem, který se ve výsledku – pokud se na něm podepsala jen charakteristika sálu – jeví jako umělý a jakoby nastavovaný. Nepřirozenost komorního zvuku vyniká tím více, že jde o hudbu právě tohoto stylového období. Přístup Jiřího Bělohlávka je ovšem prost jakéhokoli náznaku byť jen nesmělého koketování s tím, čemu už několik desetiletí říkáme velmi nepřesně a napadnutelně autentistický přístup. Zvuk orchestru je do-



sti hutný, až zatěžkaný a byť jeho souzvukové a tonální kvality jsou velmi dobré, pro tento typ hudby se prostě nehodí: zanechává v posluchači touhu slyšet tuto preklasicistní či raně klasicistní hudbu ještě i v jiném zvukovém obraze. PKF se řadí mezi několik čelných českých komorních souborů, které ke staré hudbě přistupují z důsledně neautentistických pozic, a díky Bělohlávkovi i inteligentně. Ale už by to chtělo, mluvím o českém prostředí, přijít i s tou druhou alternativou a dávat mannheimské, jak je třeba hrál a nahrával Goebel se souborem Musica Antiqua Köln, nebo alespoň Mariner‘s Academy of the St. Martin. Supraphon však místo nového titulu, který by oživil více než chudou původní českou autentistickou produkci, vydá starý titul, který dnes vyvolává stylové otazníky ještě více než v roce 1995. Hudba rodu Stamiců, jako ostatně jiných českých exulantů, nepatří pravda mezi kmenové autory nahrávacích firem, jistě i s přihlédnutím k těžké a dlouhodobé depresi, jež postihla tuto oblast. Ale stále platí, že chcete-li slyšet Stamice jinak, třeba aspoň přibližně tak, jak hrál pod jeho taktovkou jeho proslulý „orchestr generálů“, jak mannheimské nazval Burney, musíte lovit v katalozích jiných firem než Supraphon: In-Akustik, EMI, Arte, Mediaphon, Fono, Sony.

ECM 1920, 2007 Eberhard Weber: Stages of a Long Journey Eberhard Weber – kontrabas, Jan Garbarek – soprán a tenorsaxofon, Rainer Brüninghaus – klavír, Marilyn Mazur – perkuse a hosté SWR Radio Symphony Orchestra Stuttgart, dirigent Roland Kluttig Autor kompozic: Eberhard Weber (kromě zmíněných v textu) Nahráno 23. a 24. 3. 2005, eaterhaus Stuttgart, zvuková režie Michael Sandner. Celkový čas: 73:36  Martin Starý

eaterhaus Jazzstage Festival a jeho 20. výročí založení, basista Eberhard Weber a jeho 65. narozeniny, Stuttgart, březen roku 2005. Weber byl požádán producentem labelu ECM Manfrédem Eichlerem, aby vybral několik svých kompozic, přearanžoval je – nahrávky se totiž účastní také Stuttgart Radio Symphony Orchestra – a vybral si svůj vlastní band. Což učinil s intuicí sobě vlastní – oslovil své současné



r e v u e h u d e b ních no si$

i dávnější spolupracovníky, kterými jsou či byli namátkou vibrafonista Gary Burton, saxofonista Jan Garbarek, klávesisté Rainer Brüninghaus a Wolfgang Dauner, perkusistka Marilyn Mazur či perkusista Reto Weber. Pečlivě zvážil materiál ze svého katalogu i skladby, na kterých se podílel při jejich prvotních nahrávkách, jako je například Yesterdays Jerome Kerna, nebo Syndrome Carly Bley. Těm posluchačům, kterým by se zachtělo polemizovat o tom, jestli jde o opravdový jazz, je možno doporučit například zmíněnou verzi kompozice Syndrome, kde Burton, Garbarek a Weber opravdu září. Prostřednictvím profilového alba Stages of a Long Journey, Zastávky na dlouhé pouti, spíše možná Fáze či Etapy této cesty, je nám zprostředkováno živé vystoupení Eberharda Webera, který šíři svého hudebního záběru prezentuje vskutku velkolepým způsobem, ačkoli možná ne v tak absolutní kvalitě, kterou oplývají jeho studiové nahrávky. Jak jsem se již zmínil, naprosté penzum skladeb pochází z pera Eberharda Webera, výjímkou je kromě dvou výše zmíněných kompozic ještě Brüninghausova Piano Transition a Percussion Transition Marylin Mazur, oba party jsou součástí pětidílné Birthday Suite, tedy Narozeninové suity. Je třeba zdůraznit, že album není Orchestrem Stuttgartského rádia nijak zahlceno: například první díl Suity, e Colours of Chloë, což je mimochodem titulní skladba prvního Weberova alba jako leadera z roku 1973, a taktéž jedna z nejpovedenějších Weberových kompozic vůbec, je ukázkou velmi objevného propojení orchestrálního pojetí s navýsost svébytnými sólisty, Eberhrad, Gary, Jan – vskutku jedinečná spolupráce. Stages of a Long Journey dává dostatek prostoru i pro křehké intimní spolupráce, vyzdvihnout musím především duet Seven Movements, Sedm hnutí, Weber spolu s Garbarkem. Album samo sebe uzavírá skladbou Air, Vzduch, jedinou individuální Weberovou performancí na albu. Více symptomatické zakončení si představit nedovedu. Cesta je dlouhá a mnohokrát se na ni ocitneme sami sebou opuštěni, pouť Eberharda Webera, naprosto ojedinělého a svébytného představitele světového, nejen jazzového, kontrabasu, však jistě ještě zdaleka nekončí. HARMONIA MUNDI CD HMU 907422 Georg Friedrich Händel: Árie a scény pro tenor Mark Padmore – tenor

e English Concert Andrew Manze – dirigent Nahráno v St Jude‘s-on-theHill, Hampstead, Londýn, v říjnu 2006, hudební a zvuková režie neuvedeny, vydáno 2007. Celkový čas 77:11, DDD  Ivan Žáček Anglický tenorista Mark Padmore zahájil své hudební studie jako klari-

netista, ale poté, co získal stipendium na King‘s College v Cambridgi, se zaměřil na zpěv. Zahájil záhy spolupráci s řadou souborů, specializovaných na provozování staré hudby na dobových nástrojích, jako Tallis Scholars, e Sixteen a King‘s Consort. V roce 1987 se stal členem Hilliard Ensemble, se kterým absolvoval početnou řadu koncertních turné a nahrávek. V roce 1991 se stal členem významného souboru Les Arts Florissants, se kterým se účastnil některých produkcí a nahrávek, které byly v průběhu let ohodnoceny jako nejvýznamější v historii tohoto sdružení, včetně nahrávky Rameauova Hippolyte et Aricie a kritiky vysoko ceněné nahrávky Händelova Mesiáše. Mark Padmore se vedle pokračující spolupráce s Les Arts Florissants proslavil vynikající interpretací partu Evangelisty v Bachových Matoušových a Janových Pašijích. Zejména je třeba zmínit jeho vystoupení ve scénické produkci Janových Pašijí v English National Opera pod režijním vedením Deborah Warnerové. Repertoár Marka Padmora sahá od středověké polyfonie až k opeře a soudobé písňové tvorbě. Jeho operní role zahrnují Jasona v Charpentierově Medee, Alphea v Lullyho Proserpině, titulní roli v Rameauově Pygmalionu a Zoroastrovi, Hippolyta v Rameauově Hippolytovi a Aricii, Arnalta v Monteverdiho L‘Incoronazione di Poppea, Admeta v Händelově Alcestě a řadu dalších rolí. Jako koncetní pěvec vystupoval s takovými významnými dirigenty jako Philippe Herreweghe, William Christie, Paul McCreesh, John Eliot Gardiner, Robert King, Christophe Rousset, Marc Minkowski, Nicholas McGegan, Gustav Leonhardt a Richard Hickox. Mark Padmore se účastnil produkce více než 80 významných nahrávek. Výběr árií a dramatických scén z odkazu Georga Friedricha Händela vyšel v loňském roce na labelu Harmonia mundi a zahrnuje jak Händelovu tvorbu operní, tak oratorní. Kromě méně známých árií z oper Alcesta, Semele, Tamerlano a Rodelinda jsou zde zastoupena i významná oratoria, např. hned první Händelovo dílo z tohoto oboru, Il trionfo del Tempo e del Disinganno z roku 1707, dále čísla z oratorií Samson, Esther a Jephta. Jako závěrečný bonus je přidán duet Marka Padmora a Lucy Crowe, As steals the morn. Padmorův křehký, ale i dostatečně ohebný tenor se příjemně poslouchá, ocenit nutno i stylové provedení ornamenti-

ky, jak káže dobová provozovací praxe, respektive to, co o ní víme z dobových traktátů. Doprovází jej komorní soubor e English Concert, hrající na autentické nástroje, pod vedením Andrewa Manze. Celkově vzato je úroveň tohoto händelovského titulu velmi dobrá, i pokud jde o zvukové parametry, a přestože nejde o nikterak průlomový počin, uspokojí nepochybně i náročnějšího posluchače a milovníka Händelovy dramatické tvorby svým kultivovaným podáním, v jehož výrazové paletě nechybějí ani tóny vznícené dramatičnosti a exaltovaného patosu. I tento běžný komerční titul dokládá dobře vysokou úroveň hudební kultury v Anglii a její velkou, nikdy nepřerušenou händelovskou tradici.

TELARC DIGITAL CD-80369 Ottorino Respighi: Transcriptions for Orchestra – Gioacchino Rossini, La boutique fantastique, Sergej Rachmaninov: Cinq Études-tableaux, Cincinnati Symphony Orchestra řídí Jesús López-Cobos Nahráno v Music Hall Cincinnati, Ohio, 10.–20. 11. 1995, hudební režie Robert Woods, zvuková režie omas Knab. Celkový čas 66:09  Jaroslav Smolka Italský skladatel Ottorino Respighi se světově prosadil díly dvou stylových okruhů. První jej kvalifikuje jako nejvýznamnějšího italského impresionistu, následovníka Clauda Debussyho a Maurice Ravela. Toto slohové zaměření nejvýrazněji reprezentuje trojice jeho symfonických skladeb s náměty z Říma – Římské fontány, Římské pinie a Římské slavnosti. Ty jsou z jeho tvorby nejslavnější a nejčastěji se provozují. I u nás mělo kdysi obrovský úspěch LP Supraphonu pro Gramofonový klub s nahrávkou Římských fontán a Římských slavností v podání České filharmonie, kterou řídil Antonio Pedrotti. Druhým významným slohovým přínosem Ottorina Respighiho je hudba, inspirovaná staršími slohy a významnými hudebními památkami. Sem patří v menší míře originální tvorba, založená na samostatném zpracování témat staršího původu – z té je nejúspěšnější Concerto gregoriano pro housle a orchestr. Mnoho tvůrčího úsilí však skladatel věnoval také upravování a orches-

traci kompletních nebo celistvě koncipovaných, ale nedokončených skladeb starších autorů. Dvěma z nich je věnováno i toto CD. V obou dílech je Ottorino Respighi především tvůrcem instrumentační koncepce, kdežto seřazení jednotlivých hudebních obrazů do nových celků a jejich nové dramatické či programní přiřazení je dílem jiných. Využití drobných skladeb, které komponoval Gioacchino Rossini až po opeře Vilém Tell, tedy poté, co se vzdal kariéry operního skladatele, si od něj objednal roku 1918 pro svůj Ruský balet Sergej Ďagilev. Ten je také pojmenoval La boutique fantastique (česky se nejčastěji užívá název Fantastický krámek), koncipoval sestavu jednotlivých hudebních čísel – hlavně tanců – a vytvořil baletní libreto s dějem, ve kterém se prolíná svět oživlých loutek (podobně jako v baletu Igora Stravinského Petruška, premiérovaném o 7 let dřív) a lidí. Jako skladba se dílo často studuje a provozuje v četných zemích světa. Cinque Études – Tableaux je cyklus Respighiho orchestrací pěti klavírních etud Sergeje Rachmaninova, jen o šest let staršího a přeživšího italského mistra o sedm let. Tuto neobvyklou práci si objednal dirigent Sergej Kusevickij poté, co poznal Ravelovu instrumentaci Obrázků z výstavy Modesta Petroviče Musorgského. Podobnost je i v tom, že jednotlivé věty cyklu mají programní či charakteristické názvy z prostředí přírody i lidské společnosti. Respighi tady také čerpá ze vzoru slavné Ravelovy adaptace, např. v několikerém sugestivním užití sordinovaných trubek, které se nepochybně shlédlo v Musorgského-Ravelově vyjádření úpěnlivých proseb chuďase Schmuyleho. Orchestr Ottorina Respighiho je barvitý, využívá možností velkého symfonického obsazení s bohatstvím témbrů, jaké symfonický orchestr dostal až koncem 19. či ve 20. století. V instrumentaci etud Sergeje Rachmaninova (který prý s potěšením sledoval postup Respighiho orchestrační práce) působí taková zvuková koncepce znamenitě. V hudbě Goacchina Rossiniho místy velký a hutný zvuk orchestru překvapí: ten má k převážně klasickému orchestrálnímu ideálu raně romantického mistra velmi daleko. Přesto je však výsledek nejen překvapivý, ale často i půvabný. V těchto základních intencích hraje obě díla velmi kultivovaně a hudebně citlivě Cincinnati Symphony Orchestra s dirigentem Jesúsem LópezemCobosem (o kterém překvapivě ani vedle vyjmenovaných všech členů orchestru i pro tuto nahrávku angažovaných výpomocí nepřináší booklet ani zmínku).

čtvrtek 2. X. 2008 18.00 Bruckner: Moteta

Český filharmonický sbor Brno Petr Fiala – sbormistr Radnice – Velká gotická síň, Jihlava

sobota 11. X. 2008 19.00 Schubert, Šostakovič, Reger

Rasumowsky Quartett (Německo) Radnice – Velká gotická síň, Jihlava čtvrtek 16. X. 2008 pátek 19. IX. 2008 15.00 Koncert na náměstí

Velký dechový orchestr TUTTI Jan Nosek, Petr Píša – dirigenti Masarykovo náměstí, Jihlava

19.00 Mahler: Symfonie č. 7

Symfonický orchestr Českého rozhlasu Jiří Stárek – dirigent Divadelní sál DKO, Jihlava

neděle 21. IX. 2008 15.00 Rok 1908 – Mahler, Jihlava, Vídeň, Praha – přednáška a vernisáž výstavy Kaliště u Humpolce, rodný dům Gustava Mahlera 14.00 Autobus zdarma od hotelu Gustav Mahler v Jihlavě

pondělí 22. IX. 2008 19.00 Haydn, Martinů, Mahler, Mendelssohn-Bartholdy

Moravské klavírní trio Hotel Gustav Mahler, Jihlava stejný program: 30. IX. 2008 19.30 Městské divadlo, Pelhřimov 4. IX. 2008 18.00 Zámek Třebíč

čtvrtek 25. IX. 2008

19.00 Alma Mahler, její život a písně A. Mahler, G. Mahler, Verdi, Bizet, Čajkovský

Andrea Kalivodová – mezzosoprán Kristina Kasíková – klavír Valérie Zawadská – četba z autobiografie Almy Mahler Hotel Gustav Mahler Jihlava

čtvrtek 23. X. 2008 18.00 Telemann, Mysliveček, C. Ph. E. Bach, Benda

České barokní trio Antonín Rous – umělecký vedoucí Hotel Gustav Mahler, Jihlava Doprovodné akce: 21. IX.–XII. 2008 Výstava Rok 1908 – Mahler, Jihlava, Vídeň, Praha Kaliště u Humpolce, rodný dům Gustava Mahlera 25. IX.–25. X. 2008 Výstava Vladimíra Franze Písně potulného tovaryše Dům Gustava Mahlera, Jihlava 4. X. 2008 15.00 Beseda se Zdeňkem Mahlerem Kaliště u Humpolce, rodný dům Gustava Mahlera 14.00 Autobus zdarma od hotelu Gustav Mahler v Jihlavě

17.00 Písně potulného tovaryše

Vladimír Franz – vernisáž výstavy Dům Gustava Mahlera, Jihlava 19.00 Rossini, Mendelssohn, Weber

Plzeňská filharmonie Václav Hudeček – housle Jiří Malát – dirigent Dělnický dům, Jihlava

Pořádá Občanské sdružení Mahler 2000 – společnost Gustava Mahlera a ArcoDiva management pod záštitou statutárního města Jihlavy a kraje Vysočina.

předprodej vstupenek: Turistické informační centrum, Masarykovo nám. 2, Jihlava Turistické informační centrum brána Matky Boží, Věžní 1, Jihlava Knihkupectví JITKA, Komenského 16, Jihlava Hotel Gustav Mahler, Křížová 4, Jihlava, Občanské sdružení Mahler 2000 – společnost Gustava Mahlera, Balbínova 14, Praha 2, tel.: +420 224 238 673–6 Dům Gustava Mahlera, Znojemská 4, Jihlava e-mailem: [email protected]

Za finanční podpory MINISTERSTVA KULTURY.

18. M E Z I N Á R O D N Í

H U D E B N Í

F E S T I V A L

12. 9. – 1. 10. 2008

29. září I Rudolfinum

NELSON FREIRE a MARC ALBRECHT Orchestre Philharmonique de Strasbourg Od 1. srpna prodej vstupenek v pokladně Rudolfina. Více informací na: www.prazskypodzim.cz M

E

D

I

Á

L

P

N

A

Í

R

P

T

spojuje Pražský podzim se světem

N

A

E

R

Ř

T

I

N

E

Ř

I