HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 61 cena 40 Kč. Kateřina Englichová Režisér Václav Věžník Tre Boemi in Italia 200 let Pražské konzervatoře

HUDEBNÍ ROZHLEDY 01 2008 | ročník 61 | cena 40 Kč

Kateřina Englichová Režisér Václav Věžník Tre Boemi in Italia 200 let Pražské konzervatoře

P. T. OBČANÉ LITOMYŠLŠTÍ – ČALOUNÍK FRANTIŠEK SOBOTKA MAJITEL TOVÁRNY NA VÝROBU OLEJE JAN VANDAS A KNIHKUPEC KAREL VESELÍK – JSOUCE DŘÍMAJÍCÍ ZACHYCENI KUPCEM A KRONIKÁŘEM QUIDEM ŠIMKEM PŘI NÁVŠTĚVĚ MEYERBEEROVÝCH HUGENOTŮ V OPEŘE PAŘÍŽSKÉ LÉTA PÁNĚ 1900.

ZE SRDCE VÁM PŘEJEME, ABYSTE MĚLI V CELÉM ROCE 2008 DOBRÉ SPANÍ, TEDY NEUSÍNALI V OPEŘE A UŽ VŮBEC NE NA JUBILEJNÍ 50. SMETANOVĚ LITOMYŠLI!* *(HUGENOTY JSME DO PROGRAMU PRO JISTOTU NEZAŘADILI).

18. ČERVNA – 5. ČERVENCE 2008 VÝBĚR Z PROGRAMU: BEDŘICH SMETANA: LIBUŠE, PRODANÁ NEVĚSTA, MÁ VLAST EDVARD H. GRIEG: PEER GYNT • GIUSEPPE VERDI: NABUCCO • LEONARD BERNSTEIN: KADDISH • ANTONÍN DVOŘÁK: REQUIEM GIOACCHINO ROSSINI: LAZEBNÍK SEVILLSKÝ • SERGEJ PROKOFJEV: ROMEO A JULIE • SYLVIE BODOROVÁ: MOJŽÍŠ

WWW.SMETANOVALITOMYŠL.CZ

ob sah  Harfistka Kateřina Englichová je mimořádně atraktivní hudební osobnost. Málokdy se podaří najít hudebníka tak komplexně vzdělaného, interpretačně všestranného, inteligentního a zároveň tak nesmírně pohotového a flexibilního. Svou koncertní činností, celkovou image i dalšími aktivitami – ať už jako velmi vyhledávaná pedagožka nebo autorka četných publicistických příspěvků – pomáhá udržovat celý obor vážné hudby v současném rychle se měnícím, „globalizujícím“ se světě „up to date“ a vytváří jeho moderní obsah. Na každé vystoupení ať už v Carnegie Hall nebo na jakémkoliv jiném místě přichází vždy dokonale připravena, a tak pokaždé znovu můžeme obdivovat nezaměnitelný způsob, jakým dokáže strukturovat interpretovanou partituru… → strana 3  Václav Věžník patří k nestorům české operní režie. Od doby, kdy jeho první operní inscenace, Donizettiho Don Pasquale, měla svoji premiéru, uplynulo již více jak půl století. Za tuto poměrně dlouhou dobu opera zažila již celou řadu inscenačních trendů, prošla údobími pro ni příznivými i krizovými. Operní provoz se začal výrazněji proměňovat zejména po devadesátém roce, kdy se v operních divadlech začaly odrážet nové ekonomické podmínky naší společnosti. Přestože umělecká činnost Václava Věžníka je spjata především s brněnskou operou, režíroval též na všech našich ostatních operních scénách a mnohokrát i v zahraničí. Ostatně dodnes je zván k pohostinským režiím. Možná právě proto se ve svém příspěvku zamýšlí i nad naší operní současností… → strana 46 Hradecký tiskař a nototiskař Jan Jakub Komárek, minoritský varhaník a skladatel Bohuslav (Matěj) Černohorský a houslista i operní a oratorní skladatel Josef Mysliveček, o nichž vám v tomto roce přineseme řadu zajímavostí ve dvanáctidílném cyklu, vstoupili do hudebních dějin s přídomkem „Boemo“. Všichni tři totiž pocházeli z Čech (Hradec Králové, Nymburk a Praha), žili v Itálii dostatečně dlouho (30, 22 a 18 let) a vyrovnali se ve svých hudebních profesích domácím tak dobře, že je Italové nejenom brali na vědomí, ale oceňovali u nich profesní i určité jedinečné rysy, aniž bychom se odvažovali mluvit přímo o nějaké umělecké nacionalitě. Vždyť už samu adaptaci a identifikaci s italským uměleckým prostředím nutno považovat za velký kariérní úspěch… → strana 50  Dvousté výročí založení předního hudebního učiliště v našich zemích, Pražské konzervatoře, se blíží téměř mílovými kroky, a tak pro vás, vážení čtenáři, připravujeme do následujících let obsažnou sérii článků, které vám přiblíží celou řadu zajímavostí týkajících se vzniku této instituce. A to nejen jejích počátků, rozvoje, či tzv. „zlatého věku“, ale i časů válečných, které se na jejím chodu podepsaly nepříznivě, nebo doby mistrovské školy Pražské konzervatoře, jež připravila pozdější vznik Akademie múzických umění… tedy stručně řečeno: pohled do dějin Pražské konzervatoře až po její „žhavou“ současnost. Tato instituce vychovala k umění od roku svého založení (1811) na tisíce absolventů, mezi nimiž byli i nejvýznamnější umělci své doby, kteří šířili její věhlas po celém světě… → strana 52







ROZHOVORY

3 · Kateřina Englichová 6 · Klarinetista Irvin Venyš 8 · Nadace Český hudební fond

UDÁLOSTI

11 · Štefan Margita a hosté ve Stavovském divadle

FESTIVALY, KONCERTY

12 · Dny soudobé hudby 16 · IV. ročník Svatováclavského hudebního festivalu 17 · Pontes každý rok jinak 18 · Pocta Iljovi Hurníkovi 19 · Pěvecké naděje z Karlových Varů

HORIZONT

24 · Jazz bez hranic 25 · Pražský jazzový listopad zářil mnoha hvězdami

DIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL 26 · V Brně ode zdi ke zdi 28 · Festival Nové Evropy 30 · Macbeth z MET v kině Aero

ZAHRANIČÍ

36 · Světová operní divadla III. I. Slovenské národní divadlo v Bratislavě 38 · Bratislavské hudební slavnosti 39 · Podzim v Berlíně 42 · Wagnerův Rienzi opět na scéně

STUDIE, KOMENTÁŘE

46 · Zlatá éra české opery III. I. Aby se nezapomnělo – Václav Věžník 48 · Novinky soudobé hudby I. Pavel Kopecký: Surrealistická zahrada 50 · Tre Boemi in Italia I. Úvod 52 · 200 let Pražské konzervatoře I. Úvod

KNIHY

57 · Volkmar Braunbehrens: Salieri – hudebník v Mozartově stínu

SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ

58 · Světoví houslaři a česká škola I. Věnceslav Metelka, Jaromír Joo a Náchodská soutěž

REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 59 · Od firmy k firmě 61 · Recenze CD





e d i t o r ia l

vážení a milí tenái, ani se mi nechce věřit, že opět stojíme na prahu nového roku, aniž bychom se stačili alespoň na chviličku zastavit a ohlédnout. Čas je vskutku neúprosný diktátor, jemuž se, bohužel, podřizujeme (i když možná leckdy ne zcela dobrovolně) čím dál tím víc. A nakonec není divu. Jakmile se totiž pokusíme – byť pouze nepatrně – tomuto nastolenému trendu dnešní doby vzepřít, okamžitě se potážeme se zlou, tak co nám vlastně zbývá. Pokud k tomu připočteme i známou skutečnost, že s přibývajícími léty se běh času v našich myslích ještě zrychluje, nemáme v podstatě možnost se z tohoto pevného sevření vymanit. Snad i proto se mi zdá, že uzávěrky a korektury na mne útočí snad každý týden a nikoliv „pouze“ jednou za měsíc… Prosinec je k tomu všemu ještě vždy tím nejhorším obdobím. Nejenom proto, že vše obvyklé je zapotřebí zvládnout kvůli svátečním dnům volna dříve, než tomu bývá jindy, ale rovněž je nutno se s konečnou platností rozhodnout, jakou bude mít – co se týče dlouhodobějších plánů – příští ročník časopisu podobu. Ve kterých tématech zpracovaných do dvanáctidílných seriálů budeme pokračovat a která naopak opustíme či jaká nová vám, našim věrným čtenářům, nabídneme. A teď tedy již konkrétně k letošnímu, 61. ročníku našeho časopisu: posledním číslem roku 2007 jsme uzavřeli celkem pět do celoročního cyklu rozložených témat. Duchovní píseň v českých zemích jsme sledovali z pohledu muzikologů, literárních historiků a teologů, po stopách Pramenů živé hudby jsme se vydali od středověké liturgie až k 18. století, rozsáhlými sbírkami nástrojů Českého muzea hudby nás brilantně provedl Bohuslav Čížek, s českými operami v gramofonovém světě nás s přehledem sobě vlastním seznámil Jan Králík a Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách, který letos nahradí seriál Světoví houslaři a česká škola, nám nabídl Rafael Brom. Dalších dílů se oproti tomu dočkáte v oblíbených cyklech Zlatá éra české opery a Světová operní divadla, které budou vycházet již ve třetí řadě svých pokračování – a v Novinkách soudobé hudby, jež by se mohly stát přímo konstantní součástí Hudebních rozhledů, protože téma soudobé tvorby je v podstatě nevyčerpatelné. Samozřejmě jsme pro vás připravili i témata zcela nová, kdy důvodem pro výběr prvního z nich (Tre Boemi in Italia) se vedle jeho atraktivnosti staly rozhodujícím faktorem i zcela nové, dosud nepublikované poznatky Stanislava Bohadla, a pro výběr dalších dvou, týkajících se našich významných kulturních institucí, Státní opery Praha a Pražské konzervatoře, i skutečnost, že obě jsou v tomto roce spojeny s významnými jubilei. Budova Státní opery Praha se 120. výročím a Pražská konzervatoř dokonce s 200. výročím své existence. Za historické datum vzniku Pražské kon-zervatoře

HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo 1 | 2008 | ročník 61 Měsíčník pro hudební kulturu

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jan Baťa, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm

Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088 tel. redakce: (+420) 251 550 208 (+420) 251 552 425 tel. sekretariát: (+420) 251 554 089 fax: (+420) 251 554 088 e-mail: [email protected] Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box 141 140 21 Praha 4 tel.: (+420) 225 985 225 fax: (+420) 225 341 425 SMS: (+420) 605 202 115 e-mail: [email protected], www.send.cz Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč

je sice považován až rok 1811, kdy na ní byla zahájena výuka (byť kuriózně, v domácnostech profesorů, protože sešlo z dohody s představiteli kláštera sv. Jakuba, kde měla původně konzervatoř sídlit) a v němž – ovšem o dvě stě let později – průběžně realizované oslavné akce vyvrcholí, za samotný základ zrodu této školy je však často považována už výzva šlechticů k opětnému zlepšení hudebních poměrů v Čechách z 25. dubna 1808, která aktu založení Pražské konzervatoře zcela zásadně předcházela a samotnou potřebu takovéto instituce poprvé deklarovala. Ani časopis Hudební rozhledy však nezůstane v tomto roce bez „svého“ výročí. Jeho 60. ročník, který byl předmětem řady článků v loňském roce, totiž vystřídá jubileum oslavující 60 let, jež letos uplynou od vydání jeho prvního čísla, a tak samozřejmě rovněž pro naši redakci není tento rok zcela obyčejný… I proto jsme pro vás opět v lednovém čísle připravili dárek, tentokrát však poprvé v podobě DVD, určeného pro přehrávání v počítači (nejvhodnějším programem je Windows Media Player ve verzi 10, jehož instalaci na DVD najdete). A proč právě DVD? Rozhodli jsme se totiž, že vám poskytneme na rozdíl od předcházejících let, kdy jsme dělali pouze výběr z jednotlivých akcí, všechna videa, která byla pořízena v rámci elektronického festivalového zpravodajství. Kromě kompletního archivu Hudebních rozhledů za rok 2007 a zmíněného elektronického festivalového zpravodajství, které letos přinese informace z festivalů Pražské jaro, Prague Proms, Svatováclavské slavnosti a Smetanova Litomyšl, zde najdete opět oddíl Doporučujeme, jehož prostřednictvím se vám snažíme usnadnit výběr projektů v následujících měsících, i část s hudebními ukázkami z Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, kde se v loňském roce soutěžilo v oborech dirigování a lesní roh a vítězi se stali Krzysztof Urbański a Christoph Eß. A událost roku? Tu pro nás tentokrát představoval 60. ročník Hudebních rozhledů, o jejichž leckdy strastiplné pouti se v rámci tohoto bloku dočtete celou řadu zajímavých informací, doplněných ukázkou z adventního benefičního koncertu ve Stavovském divadle, jehož byly Hudební rozhledy hlavním mediálním partnerem. Protagonistou večera byl Štefan Margita, který náš časopis v závěru programu nejenom představil, ale rovněž mu popřál do dalších let jen to nejlepší… A co bychom si měli přát my? Snad pouze to, aby onen nadcházející rok byl zase o něco lepší, než ten minulý a chvíle s Hudebními rozhledy nás i nadále povznášely nad veškeré všední starosti…

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box 169 830 00 Bratislava tel.: (+421) 67 20 19 21,-2 – časopisy (+421) 67 20 19 31,-3 – předplatné fax: (+421) 67 20 19 10 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, 225 62 Praha 10 tel.: (+420) 271 199 255 fax: (+420) 271 199 902

Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) 266 038 714 Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Petr Dvořák, tiskárna Dobříš Odevzdáno do sazby: 10. 12. 2007 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Kateřina Englichová Foto Ondřej Klíma

www.hudebnirozhledy.cz

rozho vo ry

kateina englichová

nevím, pro by popularita nemla patit do vážné hudby  Jiří Štilec Harfistka Kateřina Englichová je mimořádně atraktivní hudební osobnost. Málokdy se podaří najít hudebníka tak komplexně vzdělaného, interpretačně všestranného, inteligentního a zároveň nesmírně pohotového a flexibilního. Zároveň svou koncertní činností, celkovou image i dalšími aktivitami – ať už jako velmi vyhledávaná pedagožka nebo v řadě rozhovorů a publicistických příspěvků – pomáhá udržovat celý obor vážné hudby v současném rychle se měnícím, „globalizujícím“ se světě „up to date“ a vytváří jeho moderní obsah. Přes relativní bohatství repertoáru z minulých historických období se Kateřina Englichová nebojí soudobé hudby a dokáže se postavit za nově vzniklé kompozice, řada autorů jí také své skladby věnovala – mj. Jan F. Fischer, Jindřich Feld, Sylvie Bodorová, Zdeněk Lukáš a další. Nebojí se ani rozhovorů s novináři nebo publicisty, jimž se někteří umělci raději vyhýbají, ale dokáže jednoznačně odmítnout publicitu, o níž není přesvědčena, nebo která by se snažila o popularizaci za každou cenu nebo primitivním způsobem. Dokáže si laskavým, ale zároveň pevným přístupem a názorovou konzistencí zjednat okamžitý respekt, umí i mávnout velkoryse rukou nad nevýznamnou maličkostí (pokud se netýká hry na harfu!!!) a vyzařuje z ní velký kus pohody. Její interpretace a pohled na harfu přinášejí naprosto jasný „tvůrčí“ názor, na každé vystoupení, ať v Carnegie Hall, v Rudolfinu nebo na jakémkoliv dalším místě, přichází vždy dokonale připravena, obdivuhodný je způsob, jakým dokáže strukturovat interpretovanou partituru, „generovat“ smysluplný hudební proud z tohoto nástroje. Má obdivuhodný smysl pro rytmus a souhru a mezi našimi harfisty a harfistkami bych ji jednoznačně přisoudil prvořadé postavení. Formovalo ji mnoho vlivů – rodinné prostředí, výuka na konzervatoři, studia v USA a společenské proměny devadesátých let týkající se i hudebního života, její bohatá koncertní praxe, ale i desítky špičkových nahrávek doma i v zahraničí. Zajímavé jsou i její názory a postřehy o hudební současnosti. První otázka mířila k jejímu dětství a mládí. Jaké jste měla v dětství a mládí vzory – obecně lidské, pokud to tak lze říci, a hudební? Každého ovlivní prostředí, ze kterého pochází. Já moc často vzpomínám na svého dědečka, architekta Vladimíra Weisse, který byl a je pro mne vzorem vzdělaného, kultivovaného a přitom neokázalého muže, jenž byl nejen nesmírně nadaný – překrásně maloval, hrál skvěle na klavír (studoval u prof. Jiránka) – ale i velmi vlídný a přívětivý. Z těch hudebních vzorů to byl pro mne určitě Claudio Abbado, s kterým jsem se setkala v Orchestru mladých Gustava Mahlera (GMJO). I když to asi bude znít velmi paradoxně, dnes si myslím, že jeden z důvodů, proč nehraji v orchestru, je právě moje účinkování v GMJO. Jen málokdy dosáhnete totiž takové – zcela sólistické – dokonalosti, jako tomu bylo v orchestru mladých, talentovaných nadšenců, vedených takovou velkou osobností, jakou je Claudio Abbado. Kdo na vás v mládí nejvíce zapůsobil? Byla vaše cesta na dráhu sólové harfistky rovná nebo klikatá?



Já jsem se vlastně začala učit pořádně na harfu až na Pražské konzervatoři. Ze začátku jsem hrála mnohem lépe na klavír, takže určitě na mne zapůsobila paní prof. Libuše Váchalová, která to se mnou „riskla“, nebála se mi dávat velké úkoly a občas mne rovnou „hodit do vody.“ Studovala jste díky Fulbrightovu stipendiu na Curtisově Institutu ve Filadelfii v USA a předtím, jak jste již zmínila, na Konzervatoři v Praze. Jaký je podle vašeho názoru a podle vašich zkušeností rozdíl mezi studiem u nás a v zahraničí zejména v USA – z pozice studenta i pedagoga (vím, že od roku 2005 učíte na New York University Prague). Řekla bych, že studenti na amerických univerzitách jsou aktivnější, nenechají si nic líbit a neobávají se své učitele názorově „atakovat“ nebo konfrontovat s odlišnými, často protichůdnými názory. Pro pedagoga je to přínosné, protože ho to nutí, aby se sám stále vzdělával a „držel krok“. Výborné školy jsou drahé, mnozí ze studentů si berou úvěr, který pak léta splácejí, takže je tento postoj vlastně logický. Je tam větší neformálnost ve vztahu mezi učitelem a žákem. Je tam ale také obrovský rozdíl v kvalitě jednotlivých univerzit. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem se dostala na prestižní školu a i nyní mohu vyučovat na tak výborné instituci, jakou je NYU (New York University). Myslíte si, že je nějaký rozdíl mezi českým a zahraničním hudebníkem – otázka míří k tzv. národnímu specifiku, pokud něco takového vůbec existuje? Tuším, na co narážíte. Nevím, jestli se to dá vyloženě nazvat národním specifikem. Já se většinou stýkám s kolegy, kteří jsou „kosmopolitní“, univerzálně orientovaní, takže rozdíly víceméně nevidím. Všichni hrají sólově, komorní muziku, popřípadě učí. Všichni máme stejný zájem a baví nás to. V orchestrech u nás mám občas dojem určité „opotřebovanosti“, který je zřejmě dán pocitem nedoceněnosti, ať už finanční nebo společenské. Já to do určité míry chápu, také jsem hrála několik let ve Filadelfském orchestru a vím, jak nesmírně vysilující a vyčerpávající je sedět celé hodiny na zkouškách a „chrlit“ jeden koncert za druhým. Ale také si myslím, že k profesionalitě hudebníka patří řešit tyto věci mimo zkušebnu a nepodceňovat tak podvědomě profesi orchestrálního hráče – možná, že svoji roli tady sehrává i systém našeho školství, který tak trochu vytváří dojem, že všichni absolventi budou moci být sólisty. Určitá otrávenost nebo nechuť zkoušet, ztráta alespoň stopy radosti z „dělání hudby“ v orchestru může otrávit celé ovzduší a v takové atmosféře je hrozné pracovat. Harfa a soudobá hudba? Sama velmi často interpretujete soudobá díla, v čem je to obtížné a naopak, má to nějaké „výhody“? K soudobé muzice mne přivedla prof. Libuše Váchalová na konzervatoři a dodnes se jí ráda věnuji. Obtížné je to v tom, že mnohdy panuje dost velký konzervatismus mezi pořadateli a ti pak, často také díky přehnaným představám o (domnělých nebo reálných) poplatcích OSA nebo skutečně vysokým poplatkům vůči nakladatelům nebo v kombinaci obou faktorů, nechtějí soudobou muziku uvádět s tvrzením, že se lidem nelíbí. Moje zkušenost je zcela jiná. Ne, že bych byla příznivkyně celovečerních recitálů poskládaných pouze ze soudobé hudby, ale když uvedu dvě tři skladby, reakce publika bývá velmi dobrá. Samozřejmě záleží na tom, co vyberete a na jakou příležitost. Pamatuji se na nádherné koncerty na Tanglewoodském festivalu, kde jsme hráli celý večer skladby George Crumba nebo Steve Reicha. Publikum bylo nadšené. Soudobá muzika má ale také své výhody. Nejen, že žijeme v moderní době a prezentace moderní hudby je velmi důležitá jako určitá sebereflexe, ale učením se nových



rozhovory

skladeb se každý hudebník dál zdokonaluje jak v technice, tak v interpretaci. Jak je to s repertoárem pro váš nástroj a jaké jsou jeho možnosti? Já si na repertoár nemohu stěžovat. Pochopitelně se to nedá srovnávat s klavírní nebo houslovou literaturou, ale když se podíváte trochu hlouběji pod povrch, tak stejně zjistíte, že se většinou hraje těch 5 nejoblíbenějších klavírních a 5 houslových koncertů. Jak se díváte na problém transkripcí – myslím, že nejste v tomto ohledu „fundamentalistka“ a dobrých úprav se nebojíte, tak jako se jich nebáli jiní a tak, jako je prováděl například i Johann Sebastian Bach? Úprav se nebojím, i když bych to rozhodně nesrovnávala s J. S. Bachem! Už od konzervatoře jsem byla zvyklá upravovat cembalové nebo klavírní party. Dělám to ale spíš pudově, stylem „pokus omyl“. Něco nakonec vyjde pěkně, něco ne. Je nějaká výrazová poloha vašeho nástroje, která je vám obzvláště blízká? Myslím si, že harfa má mnoho výrazových poloh, že to není „jen“ drnkací nástroj. Baví mne pokoušet se bourat právě ty „zajeté“ stereotypy o nerytmickém hraní, v kterém se nikdo nevyzná. Na harfu se dá zahrát opravdu hodně, dá se na ní frázovat jako na klavíru. Je to jen mnohem těžší. Jakou hudbu posloucháte, pokud v takových situacích vůbec něco posloucháte, když se nemusíte na nic připravovat? Správná otázka. Mnohdy raději poslouchám mluvené slovo, pokud možno inteligentní, což mi poměrně dost zužuje výběr. Mám také moc ráda jazz. Dříve jsem poslouchala hodně symfonickou muziku, Šostakoviče, Mahlera, asi jako kompenzaci k tomu, co dělám. Ale nejraději mám stejně živý koncert. Jaká je role umění ve společnosti? Umění přináší určitou kultivovanost do našich životů, bez něj bychom byli duševně i duchovně mnohem chudší. Když nám je nejhůř, umění nám většinou dává naději, mělo by v nás evokovat kladné emoce, pocit uspokojení. Patříme historicky do určitého kulturního prostředí a s tím souvisí i poslech, popřípadě produkce klasické hudby. Jaký druh umění vás kromě hudby nejvíce přitahuje a proč? Určitě divadlo. Obdivuji, jak se herci umí převtělit do jiných postav. Co vám přináší vaše popularita a patří vůbec tato kategorie do tzv. vážné hudby? Nevím, proč by popularita do vážné hudby neměla patřit, i když to samozřejmě s hudbou jako takovou nemá co dělat. Já sama si ale zas tak populární nepřipadám, aby mě to nějakým způsobem omezovalo. Konkrétně mi to přináší milé dopisy lidí, kteří maximálně chtějí podepsanou fotografii. Myslíte si, že je možno popularitou případně nekonvenční prezentací umělců či projektů (v jakékoliv formě, nejčastěji vizuálně a tzv. neformálností) pomoci „přitáhnout“ k vážné hudbě mladé posluchače, nebo je to jen zdánlivě správná cesta? Určitě se dá neformálností setřít jistý nepříjemný odér, který možná, bohužel, na klasické muzice neprávem ulpěl ještě z minulých dob. Mám na mysli rovnítko: oficiální kultura = přenos Libuše či Prodané nevěsty z ND. Jinak si ale myslím,

že veškerá vizualizace je sice fajn, ale na tzv. normální koncert víc lidí nepřitáhne. Oni budou pak vždycky vyhledávat stejný formát, tj. buď show nebo určitého umělce, na kterého jdou, ale úplně z jiných důvodů, než kvůli muzice. Myslíte si, že klasická hudba je záležitostí elit a těžko tomu bude jinak? Nemyslím si, že je záležitostí pouze elit, ale skupiny lidí, která bude vždy v menšině. Ale to mě vůbec nedeprimuje! Naopak! Co podle vás přináší poslech tzv. vážné hudby posluchačům, stojí to za tu intelektuální námahu? Tak na to si každý musí odpovědět sám. Já samozřejmě říkám, že to cenu má. Už jen proto, aby se všichni „neutelevizovali“. Jaká kultura, země či kontinent jsou vám nejbližší a co vás na nich přitahuje? Blízká je mi Amerika, žila jsem tam 5 let. Je to drsná země neomezených možností. Jinak mne přitahuje Nový Zéland. Jedete po silnici, zastavíte u stolku s ovocem, které si sám navážíte a do kasičky zaplatíte. Nikde ani človíčka. Není to snad země zaslíbená? (Jak dlouho by takový stolek vydržel asi u nás…?!) Co podle vás přináší moderní informační technologie, globalizace atd. současnému výkonnému umělci, jsme v informační společnosti nebo ve společnosti totálně zaplavené tolika informacemi, že už není možno je hierarchizovat a z této oblasti se stává nové odvětví zábavního infoprůmyslu? Když odmyslím všechny výhody komunikace přes internet po celém světě, tak nám to přináší hlavně to, že se musíme více snažit. A to není nikdy na škodu! Je něco, co vám vadí na současném hudebním životě? Jaká je současná hudební scéna, co by potřebovala a co jí schází? Vadí mi, že nedržíme jako muzikanti při sobě. Výtvarníci či divadelníci drží pospolu mnohem víc. Chybí nám hrdost. A přitom máme být na co hrdí. Ať už z historie nebo i prostě tím, jakou těžkou a přitom krásnou a povznášející práci máme. Práci, které jsme se věnovali od malička. Je to navíc jeden z mála vývozních artiklů této země. Vadí mi, že si jako by nevážíme práce jiných, ale mnohdy ani vlastní. Vím, že to není jednoduché, ale není u nás stanovený ani minimální honorář. Muzikanti hrají často pod cenou. Tím tu naši profesi degradují. Vždycky mne zabolí u srdce, když vidím, jak na nějaké bohaté recepci hrají k jídlu členové našich nejlepších orchestrů. Ani nechci vědět za kolik! A co bychom potřebovali? Někoho, kdo by za nás víc lobboval na místech jako je magistrát nebo ministerstvo kultury. Co byste dnes udělala jinak, pokud byste tak vůbec udělala, kdybyste se mohla vrátit o deset let zpátky? Kromě pár malicherností, vůbec nic. Vím, že máte skvělé rodinné zázemí, co pro vás tato skutečnost znamená? Co byste přála vašemu dítěti (vašim dětem), až bude dospělé? Znamená to pro mne vlastně všechno, za co stojí žít. To ostatní jsou jen vedlejší témata! •

Kateřina Englichová



Foto Jakub Ludvík

rozho vo ry



rozhovory la Arrignona, přičemž kapitolou samou pro sebe jsou jeho soutěžní úspěchy. Je pravda, že na takové jsme u našich mladých talentů zvyklí, ale v tomto případě jde víc než o pozoruhodnou bilanci. Považte sami – k 1. ceně v Soutěži konzervatoří ČR (1999), 2. ceně z klarinetové soutěže na Madeiře (2004, 1. cena neudělena), 2. ceně z Mezinárodního klarinetového klání Jeana Françaixe v Paříži (2005), 1. ceně v Soutěži o stipendium YAMAHA (2005) a nedávné 3. ceně z Mezinárodní klarinetové soutěže v Markneukirchenu (2006) si letos nadělil dárek v podobě 1. ceny a ceny pro absolutního vítěze v prestižní soutěži Pacem in terris v Bayreuthu, a to v obrovské světové konkurenci nejen mladých špičkových klarinetistů, ale také hobojistů, fagotistů, flétnistů a saxofonistů! Když jsem se ptal prof. Jiřího Hlaváče, jak by několika slovy charakterizoval, o co se může tento mladý klarinetista ve svém uměleckém zrání bezpečně opřít, odpověděl, že to je múzičnost, nástrojová dispozice, morální vlastnosti a nervová soustava. Škoda, že nemáme víc místa, abych vám přiblížil i další profesorovy postřehy, protože zde chceme dát prostor hlavně k tomu, aby se Irvin Venyš o sobě rozpovídal sám.

Foto archiv

Začínal jste rovnou s klarinetem, nebo jste před příchodem na brněnskou konzervatoř hrál ještě na nějaký jiný nástroj? Nastupoval jsem rovnou do klarinetové třídy, ale předtím jsem hrál dost dlouhou dobu, a myslím, že i docela slušně, na zobcovou flétnu, což mě velmi bavilo. Ke klarinetu mě vlastně přivedla shoda náhod. Vzpomínám si, jak mi můj první učitel, prof. František Nečas, řekl, že flétna je sice krásný nástroj, ale – teď bych se nerad kolegů flétnistů nějak dotkl – nikoli nástroj „pro chlapa“. Když mi pak sám na klarinet zahrál, zalíbilo se mi to natolik, že jsem se rozhodl to zkusit. Přiznám se, že mi přitom zaimponovala i možnost širokého uplatnění tohoto nástroje – od folkloru přes klasiku až po jazz. A tak se stalo, že jsem se po ročním pobytu v Anglii, kde jsem byl s rodiči, dostal k MgA. Břetislavu Winklerovi na Základní uměleckou školu Jaroslava Kvapila a posléze pod jeho vedením mezi klarinetisty na brněnskou konzervatoř.

Irvin Venyš

klarinetistu irvina venyše vábí nejnáro njší soudobá díla . století i folklor

Je známo, že ta má v tomto oboru nápadně vysokou úroveň, proč jste tedy nepokračoval na JAMU? Zmíněnou vysokou úroveň mohu jen a jen potvrdit, vždyť vysoké procento absolventů klarinetového oboru HAMU pochází z brněnské konzervatoře, což se týká zejména stávající generace a hráčů o generaci starších. Důvod, proč jsem nepokračoval ve studiích v Brně, spočíval spíš v tom, že jsem potřeboval vyzkoušet něco nového, že mě hudební atmosféra Prahy vábila a také, že mě nějak přitahovali profesoři, kteří na HAMU učili – Hlaváč, Mareš, Koutník, Čáp a další.

 Miloš Pokora

Jakým repertoárem jste už v té době disponoval? Pro zajímavost – konzervatoř jsem absolvoval Coplandovým Klarinetovým koncertem, na soutěži konzervatoří v Teplicích jsem hrál část Klarinetového koncertu Jeana Françaixe a samozřejmě došlo třeba i na slavnou Poulenkovu klarinetovou sonátu.

Šestadvacetiletý klarinetista Irvin Venyš, rodák z Kyjova, je dnes už doktorandem Hudební fakulty AMU, jejíž magisterský stupeň ve třídě profesorů Jiřího Hlaváče a Vlastimila Mareše po předchozím studiu brněnské konzervatoře nedávno absolvoval. To však je pouze zlomek toho, co všechno stačil ve svém věku na cestě za vzděláním stihnout. Kromě mistrovských kurzů u takových významných mistrů klarinetového oboru, jakými jsou Michel Lethiec, Michel Raison a Karl-Heinz Steffens, má za sebou roční stáž na Conservatoire Supérieure de Musique et de Danse v Paříži, a to v prestižní klarinetové třídě profesora Miche-

A dnes? Vyhledáváte nějakou speciální repertoárovou oblast? Dobrý klarinetista by měl obsáhnout veškerou stylovou škálu. Sám mám například velmi rád náročný Klarinetový koncert Carla Nielsena, s nímž jsem absolvoval HAMU, zmíněného Coplanda a také Françaixe (Koncert i Variace), ale stejně tak mě přitahuje třeba Debussy, Brahms, onen kouzelný Mozart nebo třeba koncert Vincenta Kramáře… Z komorní hudby klasiků 20. století, na jejichž interpretaci jsem se podílel, bych zmínil například Milhaudovo Trio, Bartókovy Kontrasty, na něž se nyní chystáme s mou přítel-

rozho vo ry kyní Annou Veverkovou, nebo Martinů Septet Ronda (Les Rondes), který jsme provedli na mém absolventském recitálu v zajímavém obsazení a chystáme se ho nahrát v živém přenosu Českého rozhlasu. A co nejnovější hudba, myšleno včetně té, která vychází z estetiky musica nova? Podílel jsem se na premiérové nahrávce dechového tria Rondel Isanga Yuna pro Český rozhlas, za skvělou muziku považuji posluchačsky náročné skladby, kterými jsou např. Sekvence IXa pro klarinet sólo Luciana Beria a Denisovovu sólovou sonátu, které se snažím zařazovat na program svých recitálů. Neváhám je například uvádět na koncertech KPH i v těch nejmenších městech. Musím říci, že právě díky tomu, že ukazují nástroj v jeho extrémních polohách a jdou tzv. na dřeň interpreta a možnosti klarinetu, se u většiny publika i tam setkávají přinejmenším se zájmem. A pak tu jsou komorní skladby mých vrstevníků, například Tomáše Pálky, Jany Vőrősové a jiných, které se svými kolegy uvádím do života. Čím to je, že má klarinet relativně široký sólový repertoár, a to i po stylové stránce? Že si ho dokonce, na rozdíl od ostatních dřevěných nástrojů, v tomto směru všímali i romantikové? A vůbec – čím to je, že se u nás v poslední době vyrojilo tolik báječných klarinetistů? Zřejmě za to vděčí své obrovské výrazové škále a kontrole, které jsou hráči schopni docílit, když ho exponují v krajním pianissimu a hned zase mocném fortissimu, aniž by to bylo pro posluchače jakkoli nepřirozené. Že zní úplně jinak ve spodním registru, ve výškách a že disponuje – na rozdíl od jiných dřevěných nástrojů – celou škálou různých ladění. Vždyť není náhoda, že pokud se skladatel snaží posluchače pohnout k nějakému velkému citu – a teď hovořím i o orchestrálních a komorních sólech – používá k tomu velmi často právě klarinet. Co se týče druhé otázky, často si ji kladu sám, až mě to někdy „děsí“ (úsměv). Brabec, Daňhel, Dohnal, Kopáček, Mach, Řeřicha, Váchová a mnoho dalších, abych vzpomenul jen poslední období – co klarinetista, to osobnost a ani nechci pomyslet, na koho jsem zapomněl. Samo to z nebe nespadlo. Podle mého názoru na tom má vedle kvalitního školení a tradice české klarinetové školy podíl i ta skutečnost, že mluvíme česky. Jsem přesvědčen, že jazykové prostředí, v němž hudebník vyrůstá, je při hře na dechový nástroj hodně určující. S tím, jak hovoříme, souvisí postavení úst v nátisku i samotná představa zvuku, kterého chceme na klarinet dosáhnout. Určité dispozice ke klarinetové hře jakoby nám tudíž byly vrozeny. Váš kolega, Vilém Veverka, vzpomínal v nedávném rozhovoru, jak jeho profesor, když chtěl metaforicky postihnout, co znamená pro orchestr hoboj, prohlásil, že hoboj je kníže. Ke komu byste v této souvislosti přirovnal klarinet? Myslím, že v tomto případě „vím, odkud vítr vane“ (úsměv). První hráč má obrovskou zodpovědnost, kterou musí umět unést. Osobně jsem však také toho názoru, že je nezbytně důležité umět se v některých momentech naprosto podřídit potřebám celku, tzv. „kopat za jeden team“ spolu s ostatními kolegy dechové sekce orchestru, ať se jedná o jakýkoliv nástroj a post. Vzhledem k tomu, že jsme za svých studií převážně školeni jako sólisté, není to zrovna nejlehčí úkol. Co se přímo klarinetu týká, má úžasnou schopnost proměn. Díky své flexibilitě umí připodobnit širokou škálu nejrůznějších lidských typů od beznadějně zamilovaných jedinců až po opilce a šašky. I zde jako v herectví platí, že opilec se hraje lépe za střízliva. Už jsem hrál i mlsného kocoura s hebkou srstí (Péťa a vlk). Máte pocit, že se na vašem projevu nějak odrazilo prolnutí



českého a francouzského školení? Včera jsem náhodou poslouchal nějaké své starší a pak i novější nahrávky a musím říci, že ono české vykukuje z mého projevu stále víc. Francie je zajímavá hlavně v tom, jak vynalézavě si počíná v oblasti výroby dřevěných dechových nástrojů – moc záleží na tom, jaké má člověk vybavení. A pak je tam mnoho dobrých hráčů i pedagogů. Je pravdou, že my máme o něco „živější“ tón než někteří Francouzi, kteří hrají spíše tónem rovným. O nějakém typicky francouzském interpretačním ideálu se ale hovořit nedá. Němci například říkají, že Francouzi mají ostré tóny a já bych totéž zase řekl o některých Němcích. V našem oboru se ale opravdu nedá moc zobecňovat a už vůbec ne dle národností. Na pařížské konzervatoři například učí klarinet dvě výrazné individuality, profesoři Michel Arrignon a Pascal Moragues, ale oba jsou vyznavači naprosto odlišných stylů. Nejde jen o Francii. Vynikající klarinetovou školu mají v poslední době Seveřané – například Švéd Martin Fröst patří k nejlepším klarinetistům na světě. Ze kterého svého soutěžního úspěchu máte největší radost? Vždy z toho posledního. Pamatuji se, že velkou radost jsem měl z toho úplně prvního, když jsem vyhrál celostátní klání konzervatoří v Teplicích a z toho prvního „profesionálního“, což byla soutěž na Madeiře. Nejvíc si ale cením titulu absolutního vítěze z letošní celosvětové soutěže flétnistů, hobojistů, klarinetistů, fagotistů a saxofonistů v Bayreuthu, která probíhala čtyřkolově a které se zúčastnilo 190 mladých interpretů z celého světa. Už také proto, že na ní bylo absolutní prvenství z pěti oborů snad vůbec poprvé přiřčeno klarinetistovi. Není žádným tajemstvím, že také rád vyhledáváte ještě jiný svět, svět okouzlený ryzím folklorem… Rád si zahraji s leckterým hudebníkem, ať už jde o jazzovou improvizaci, které moc nevládnu, nebo cimbálovku, kterou miluji. Potkal-li jsem na poli vážné hudby skvělé muzikanty, pak stejně skvělé hudebníky potkávám i v tomto oboru. Občas člověk narazí na muzikanty, ať už za cimbálem nebo kolem něj, s tak překypující talentem, že má někdy dokonce chuť svého nástroje nadobro nechat. Z folkloru a jiných hudebních žánrů by klasicky školení hudebníci měli do interpretace vážné hudby přenést minimálně radost z hudby a z toho, že ji mohou provozovat. Zářivým příkladem skutečnosti, že má folklor obrovskou sílu, je Janáček a jeho syntéza. Moravská, slovácká, slovenská, horňácká a další muzika představuje klenot, který bychom měli stále pěstovat a rozvíjet, abychom o něj nakonec v unifikované Evropě nepřišli. Můžete nám prozradit své nejbližší plány? Před několika dny jsem se vrátil z Mannheimu, kde jsem v rámci festivalu Mozart der Europäer komorně spolupracoval v Mozartově Divertimentu a Kegelstatt triu. V prosinci budu hrát v Karolinu Brahmsův Klarinetový kvintet s Kaprovým kvartetem. V první půli příštího roku přijdou na řadu další koncerty doma, včetně spolupráce s komorním orchestrem Berg ve Françaixově Variacích (česká premiéra se smyčcovým orchestrem) a koncertu v rámci festivalu Euroart, kde budu hrát spolu s americkým souborem Miró Quartet. Na začátku července se budu snažit předat své dosud nabyté zkušenosti mladým klarinetistům a klarinetistkám na kurzech v Žirovnici. Stále promýšlím i své první CD, na které bych však chtěl mít dostatek času a které nechci uspěchat. A pak tu jsou další povinnosti. V rámci doktorandského studia se chci pustit do interpretačně-metodické analýzy klarinetových koncertů Françaixe, Nielsena, Coplanda a Calandrelliho, které musím samozřejmě perfektně zvládat i po hráčské stránce. •



rozhovory

nadace eský hudební fond

rozhovor s editelem miroslavem drozdem  Hana Jarolímková Český hudebný fond, jehož posláním je podpora umělecké, vědecké a publicistické tvorby v hudební oblasti, byl jedním ze šesti kulturních fondů, jež byly v Československu zřízeny před pětapadesáti lety autorským zákonem č. 115/1953 Sb. České fondy pak dále vyvíjely činnost ve smyslu nařízení vlády ČSR č. 159/1969 Sb. ze dne 5. 12. 1969, která se týkala nesmírně širokého okruhu aktivit, o nichž nám poskytuje poměrně vyčerpávající informace např. obsáhlé heslo ve Slovníku české hudební kultury (Editio Supraphon Praha, 1997). V chodu této instituce však docházelo v průběhu let k různým, větším či menším změnám, z nichž ta nejpodstatnější nastala po roce 1989, kdy Český hudební fond (dále ČHF) postupně zahájil transformaci, jež přímo souvisela se změnou financování české kultury. Zcela zásadní obrat přinesl zákon č. 318/1993 Sb., který potvrdil majetek bývalých kulturních fondů, zároveň zastavil většinu jejich dosavadních příjmů a nakonec stanovil nové podmínky jejich další existence. A to přeměnou v kulturní nadace se zcela jiným systémem spravování vlastního majetku. To se samozřejmě týkalo i ČHF, který podobně jako mnohé ostatní instituce obdobného typu rovněž přikročil k celé řadě změn zahájených např. redukcí svých dosavadních kompetencí či účelových zařízení, jež tehdy spravoval. V roce 1992 se od ČHF oddělil Fond Leoše a Zdeňky Janáčkových, který nabyl charakteru samostatné nadace se sídlem v Brně (zaregistrované pod názvem Nadace Leoše Janáčka) a analogicky se osamostatnila i Nadace Bohuslava Martinů. Vzhledem k tomu, že postupně začínají vznikat i další hudební nadace jako např. Nadace OSA, Nadace Antonína Dvořáka, Nadace Pražského jara ad., ČHF svoje někdejší monopolní postavení pozvolna ztrácí. A právě v této nelehké době se jeho novým ředitelem (a o dva roky později ředitelem Nadace Český hudební fond) stává ing. Miroslav Drozd, který tak byl celé řadě ekonomických a právních změn, jež v té době nastaly, osobně přítomen. Pokud bychom je chtěli všechny shrnout, čeho všeho se týkaly? V první fázi se ČHF v roce 1994 podle vámi již citovaného zákona z předcházejícího roku, který měnil postavení tehdejších kulturních fondů, transformoval v Nadaci ČHF (dále NČHF), tedy samostatný právní subjekt, zcela nezávislý na ministerstvu kultury, jemuž se do té doby formálně zodpovídal. Tato změna přinesla jeden závažný problém: nadace nemohla provozovat komerční ekonomickou činnost, kterou její předchůdce dosud vykonával. To se týkalo především nakladatelství a vydavatelství Panton, jenž bylo do té doby účelovým zařízením ČHF. V souladu s doporučením ministerstva kultury byl Panton zaregistrován jako společnost s ručením omezeným. Stejný přístup byl zvolen i pro Půjčovnu hudebních materiálů, která začala působit jako společnost Divertimento, s. r. o., jež své služby rozšířila i o prodej hudebních nosičů. Divertimento bylo v r. 1997 úředně zlikvidováno a jeho činnost přešla na základě Zákona o obecně prospěšné společnosti do nově založeného Českého hudebního fondu, o. p. s. Jeho součástí se stala i Půjčovna klávesových nástrojů. Na základě stejného principu bylo z ČHF vyděleno Hudební informační středisko, z něhož se rovněž stala obecně prospěšná společnost, která tak moh-

la samostatně žádat o granty. V roce 1997 pak vyšel Zákon o nadacích a nadačních fondech, který s účinností od 1. ledna 1998 naprosto striktně vymezil pravidla činnosti nadace. S novým nadačním zákonem se vymezil i nový termín, tzv. nadační jmění… Ano, jedná se o majetek, jenž je zaregistrován ve výpisu z obchodního rejstříku a jehož minimální hodnotu zákon stanovuje na 500.000,– Kč. Mně se však podařilo správní radu přesvědčit o tom, že čím více majetku nadace bude zaregistrováno v nadačním jmění, tím průhlednější bude její hospodaření. Nic z toho, co je v něm zapsáno, se totiž nesmí ztratit či – pokud se jedná o finance – snížit, díky čemuž jsou znemožněny jakékoliv podvody a machinace, a to nejen s penězi, ale také s nemovitostmi. V nadačním jmění NČHF jsou tak zapsány nejen domy v Besední a Radlické ulici v Praze, dům v Ostravě, rekreační zařízení na Hromovce a ve Třech Studních či dům v Buštěhradu, ale rovněž cca 90% všech jejich financí. To znamená, že všechny nemovitosti, jež vlastnil původní ČHF, byly převedeny do vlastnictví NČHF? V podstatě většina, kromě restituované vily v Bechyni a objektů v Hukvaldech, které v roce 1997 byly vráceny původnímu majiteli. Co se však změnilo, je jejich faktické využití, jak jsem již naznačil před chvílí. Pokud to shrnu, tak dům v Buštěhradu, kde byl dříve archiv ČHF, a rekreační zařízení na Hromovce a ve Třech Studních jsou v pronájmu (Buštěhrad od roku 1995, Hromovka od roku 1994 a Tři Studně od roku 1999), dům v Besední, který ČHF na počátku 60. let koupil od bytového družstva Umělecká beseda, poskytuje v přízemí útočiště NČHF, ČHF, o. p. s. a HIS, 4. patro, kde bývala dříve jeho účtárna, si pronajali architekti, a suterén, dříve Janáčkova síň, kde fungovalo i studio, užívá od roku 2000 Divadlo Na prádle, s nímž tam do roku 2002 působilo od 14. 7. 1999 ještě Muzeum populární hudby, přestěhované však po povodních do břevnovského domu U Kaštanu. A konečně dům v Radlické, kde sídlí i redakce Hudebních rozhledů, je kompletně pronajatý nejrůznějším firmám jako například AHUV, České jazzové společnosti aj. Panton jste si tedy nechal záměrně nakonec, pane řediteli. V celém transformačním procesu také představoval asi největší kámen úrazu… Ano, to byl tehdy velký problém. Po přijetí nadačního zákona bylo zcela jasné, že nemáme žádnou šanci jej udržet a bylo tudíž potřeba najít odpovídající řešení. Vyhlásili jsme veřejné výběrové řízení, na které se přihlásilo mnoho zájemců. Výběrová komise, jejímiž členy byla řada významných českých hudebních osobností, vybrala Bonton. Ten však měl zájem pouze o vydavatelství, a tak bylo nakladatelství bývalého Pantonu na základě vzájemných smluv převedeno na německou firmu Schott. Součástí naší dohody byl i odprodej práv k vybraným dílům některých autorů (samozřejmě pokud s tím oni sami či jejich dědicové souhlasili), mezi nimiž byli P. Bořkovec, P. Eben, J. Feld, J. Hanuš, S. Havelka, I. Hurník, A. Hába, L. Fišer, M. Ištvan, L. Janáček, J. Jaroch, J. Ježek, M. Kabeláč, G. Klein, V. Kalabis, M. Kopelent, I. Krejčí, I. Kurz, I. Loudová, Z. Lukáš, B. Martinů, O. Mácha, J. Novák, J. Pauer, M. Ponc, J. Rychlík, E. Schulhoff, K. Slavický, J. Teml, V. Trojan a E. Zámečník. Všechny tyto změny však proběhly již v roce 1998. Jak Panton funguje nyní, tedy po devíti letech? Jeho činnost byla k 31. 3. 1998 ukončena, proběhla standardní úřední likvidace a v pronájmu v Radlicích místo něj funguje nakladatelství Schott. Dostáváme se tedy k samotné NČHF, k jejímu poslání, pravidlům rozdělování finančních prostředků a součas-

rozho vo ry

A jak s těmi penězi můžete nakládat? Jste vázáni nějakými podmínkami? Ano, a to velice striktními, které stanovuje smlouva mezi nadacemi a bývalým Fondem národního majetku – dnes ministerstvem financí. A pokud byste měl ony podmínky stručně shrnout? Příspěvek z NIF musí být zapsán do nadačního jmění. Výnos z tohoto příspěvku musí být rozdělen v podobě grantů nejpozději do konce kalendářního roku následujícího po roce, za který je výnos stanoven. Grantové řízení musí být veřejně vypsáno, přičemž jsou vyloučeny fyzické osoby – podnikatelé, právnické osoby založené za účelem podnikání, nadace, které získaly prostředky z NIF a stát. Peníze, které jste získali z NIF, jste tedy přičlenili k původnímu majetku NČHF. Jaká byla jeho výše? Původní majetek čítal asi 85 milionů korun, k němuž se přidalo ještě oněch cca 34 milionů ze zvláštního účtu ministerstva kultury, o němž jsem se zmínil již na počátku našeho rozhovoru, a ke kterému je nutno připočítat ještě hodnotu domů, jež vlastníme – a to je zhruba dalších 98 milionů. K prosinci 2006, což si můžete zjistit v každé výroční zprávě na našich webových stránkách, tak jeho celková výše činila přes 261 milionů korun. Převážná část této sumy je zapsána v tzv. nadačním jmění. Co všechno tento pojem obnáší a jak se s majetkem, to znamená s penězi a nemovitostmi, které jsou jeho součástí, může disponovat? Pro peníze, jež pocházejí z NIF, platí stejná pravidla jako pro ostatní majetek, zapsaný v nadačním jmění: to znamená, že se jeho výše nesmí za žádných okolností snížit. Rozdíl je však v tom, jak lze s těmito penězi nakládat. Co se týče částky z NIF, zde je manévrovací prostor velmi úzký, protože smlouva stanovuje pro její užití naprosto striktní podmínky včetně výše části výnosu, jež může být použita na granty a nadační příspěvky. Pohyb ostatních peněz je relativně mnohem flexibilnější, dokonce lze jejich objem, byť s velkými obtížemi a pouze výjimečně, i na čas snížit.

A o jakou část výnosu, kterou je možno použít na granty, se jedná? To je právě jedna z věcí, která se neustále podle situace na trhu mění. Peníze z NIF jsou např. investovány do podílových listů v tzv. růstovém a balancovaném nadačním fondu v investiční společnosti Pioneer. Jedná se o fondy, které splňují všechny podmínky, jimiž se nadace musí při disponování s penězi řídit (tzn. včetně toho, že fond, do něhož nadační peníze uložíte, nesmí pracovat s akciemi, kterých tam může být maximálně 30%!). Jaký však z nich bude výnos – a jestli vůbec nějaký, nikdy dopředu nevíme a nevím to tentokrát dokonce ještě ani dnes (tj. v polovině listopadu), a to do 31. prosince, tedy do dne, během kterého by nám měli eventuální výnos převést na náš účet, chybí necelých šest týdnů! Například minulý rok dosáhl výnos více než pěti procent, což představuje obrovskou částku, ovšem dnes je téměř nulový – a to se týká veškerých podílových fondů, ne pouze těch, o nichž jsem se zmínil… Sídlo NČHF, ČHF, o. p. s. a HIS v Besední ulici na Malé Straně Foto Jiří Skupien

né ekonomické situaci… NČHF byla registrována podle zákona o nadacích 16. 3. 1998 a její nadační jmění (tedy to, co bylo zapsáno v rejstříku nadací) činilo k tomuto dni 159 204 800,– Kč. Dnes se nadační jmění této instituce navýšilo na celých 226 886 800,– Kč, z čehož určitou část tvoří finanční prostředky z tzv. Nadačního investičního fondu. Co přesně tento pojem obnáší, o jakou částku se vlastně jedná, a jak jste se k těmto prostředkům vůbec dostali? Na rozdělení prostředků z Nadačního investičního fondu (dále jen NIF), jenž byl zřízen „pro účely podpory nadací“, vyhlásila v roce 1998 vláda ČR výběrové řízení. Mohly se do něj přihlásit pouze ty nadace, které splňovaly vládou stanovené podmínky. V prvním kole výběrového řízení NČHF dopadla velmi dobře: skončila jako pátá a získala přes 24 milionů Kč. V druhém kole výběrového řízení jsme skončili jako čtvrtí z necelé sedmdesátky nadací. Před námi se umístily pouze tak významné nadace, jakými jsou například Nadace rozvoje občanské společnosti, Nadace dobré vůle Olgy Havlové, či Nadace Partnerství. Částka, kterou jsme do dnešního dne díky tomu z NIF získali, činí cca 70 milionů korun. Vzhledem k tomu, že peníze z NIF se úspěšným nadacím mohou rozdělit pouze v okamžiku, kdy je na jeho kontě minimálně 200 milionů korun, se však zdá, že už je v současnosti s rozdělováním konec. Vše – jako např. ruzyňské letiště – ale ještě zprivatizováno není, možná tedy, že se ještě nějakých peněz časem dočkáme…





rozhovory

Nadace Český hudební fond vypisuje grantové řízení k získání příspěvku NČHF s uzávěrkou 31. 3. 2008 na následující projekty: OBOR SKLADATELSKÝ → Realizace CD s díly žijících českých autorů vážné hudby, případně českých skladatelů druhé poloviny 20. století. Do grantového řízení budou přijímány projekty v rozsahu časové kapacity CD, a to jak autorské, tak se smíšenou dramaturgií (více autorů). Žádost musí obsahovat názvy a duratu skladeb, jména předpokládaných interpretů, nahrávky skladeb (i informativní), partitury skladeb (nebo alespoň jejich ukázky), jméno vydavatele (pokud nepodává žádost sám); jestliže již existují profesionální nahrávky některých kompozic, uvést, kdy a kde byly pořízeny a budou-li převzaty na CD. → Podpora koncertního provozování české hudby, vytvořené od druhé poloviny 20. století, podíl minimálně 80% programu (počet titulů v rámci celého projektu). OBOR INTERPRETAČNÍ → Realizace CD pro mladé talenty ve věku do 30 let. Podmínkou přijetí návrhu je zajímavá dramaturgie CD, reprezentační nahrávka interpretačního výkonu z koncertu, doklady o umístění na prestižní mezinárodní soutěži v uplynulých dvou letech a aktivní koncertní činnosti (hudební kritiky koncertních vystoupení). Připravované CD může obsahovat nahrávky jednoho nebo dvou vybraných interpretů a mělo by sloužit propagaci českého interpretačního umění. Příspěvek je určen na část nákladů spojených s výrobou CD. → Podpora studia v zahraničí pro studenty českých hudebních vysokých škol nebo jejich absolventy do 30 let věku. Podmínkou přijetí návrhu je mimo jiné doklad o umístění na prestižní mezinárodní soutěži v uplynulých dvou letech, doklad o přijetí ke studiu na hudební škole v zahraničí nebo doklad o chystaném či probíhajícím přijímacím řízení, vyjádření současného (posledního) pedagoga hlavního oboru nebo zástupce školy, program studia v zahraničí, specializace (alespoň rámcově), případně jméno a specializace budoucího pedagoga hlavního oboru. OBOR MUZIKOLOGIE → Vytvoření nebo vydání monografie k české hudební kultuře. → Zpracování hudebního fondu (archivu, pozůstalosti) osob či institucí (katalog, prameny). Osoby či instituce, jichž se projekty budou týkat, musí být významné z hlediska české hudební kultury jakékoli historické epochy. K žádosti o vytvoření nebo vydání monografie je mimo povinných příloh dle formuláře třeba připojit ucelenou ukázku textu (1 kapitolu) a podrobnou osnovu práce. OBOR HUDBY POPULÁRNÍ, JAZZOVÉ A PŘÍBUZNÝCH ŽÁNRŮ → Realizace CD s archivními nahrávkami, které mapují historii české a moravské hudby. Podmínkou přijetí návrhu je předložení nahrávky a podrobný popis jejího původu. → Podpora koncertů nebo koncertních cyklů, které se zaměřují na menšinové hudební žánry. Do grantového řízení NČHF jsou přijímány výhradně čitelně vyplněné formuláře „Žádost o příspěvek Nadace Český hudební fond“,doplněné o příslušné přílohy (soupis obligatorních příloh je součástí formuláře). Formulář žádosti je k dispozici na internetových stránkách NČHF www.nchf.cz, případně jej na požádání zašleme poštou.

Nadace Český hudební fond Besední 3 118 00 Praha 1 tel.: 257 323 860, 257 326 975 e-mail: [email protected]

Tedy i nadačního fondu ČSOB, kde máte další peníze vedeny jako tzv. správu aktiv? Bohužel, ano, je to obrovský problém. Pokud se v příštím roce počítá se 6% inflací a bankovní účet vám vynese např. 2% úrok, bude ještě hůř… Zápisem majetku do nadačního jmění jej sice ochráníte, ale nikdo vám nezaručí, jakého výnosu se vám za daných, přesně stanovených podmínek jeho investic, podaří dosáhnout. Samozřejmě by bylo možné peníze převést jinam, ovšem za prvé nám momentálně nejsou nikde schopni nabídnout nic lukrativnějšího, a za druhé bychom museli ty investované peníze vykoupit, na čemž bychom vzhledem k tomu, že jsme podílové listy, v nichž je máme uloženy, koupili po jedné koruně a teď stojí jeden list padesátník, nutně prodělali. Existovala podmínka, že kompletně celý výnos musí být postoupen do grantového řízení. Je tomu tak i v současnosti? Není, protože NIF procento, které musí jít do grantů, snížil. My jsme však zatím pokaždé uvolnili celých 100%. Dalším zdrojem peněz, z něhož lze teoreticky rozdělovat, jsou pronajaté domy. Ovšem ty se musí udržovat, což představuje obrovské finanční náklady jako například nová fasáda v Radlicích… A jakou částku jste celkově rozdělili minulý rok a mezi kolik subjektů? Vloni to bylo kolem 5,5 milionu korun, které odešly na účty cca 400 žadatelů. A jakými pravidly vaše grantové řízení prochází? Tak nejprve připravíme celkový rozpočet, který schvaluje správní rada NČHF, a stanoví částku, kterou je možno rozdělit. Po té se dostanou ke slovu tzv. poradní výbory, z nichž každý dostane k dispozici určitou sumu, o níž smí rozhodovat. V rozpočtu na uplynulý rok tak např. skladatelé dostali 790.000,– Kč, interpreti 650.000,– Kč, jazzmeni 390.000,– Kč a muzikologové 710.000,– Kč, z nichž 500.000,– Kč bylo určeno na hudební periodika. Nesmíme však zapomenout ani na Kruhy přátel hudby, mezi něž bylo rozděleno 1.300 000,– Kč. Vy jste letos k přerozdělení dostali rovněž milion od Ochranného svazu autorského… Ano, podepsali jsme s ním smlouvu a částka se rozdělila na dvou našich grantových řízeních, která míváme na jaře a na podzim. To znamená, že se přidala k částce, kterou jste měli k rozdělení vy, tedy ke 4.800 000,– Kč? Přesně tak. Situace, jak vidím, není nikde, co se týče financí, nijak růžová, a tak rovněž nadace musí mít ve svém čele spíše obratného manažera, než kohokoliv jiného. Jeho úloha je však v dnešní, velmi nestabilní ekonomické situaci naprosto nezáviděníhodná, protože často ve snaze o zajištění příznivějších výnosů, než zaručují relativně nejstabilnější fondy, musí balancovat na hraně alespoň minimálního risku. Nicméně hospodaření Nadace Český hudební fond je průhledné a veřejně kontrolovatelné – a to nám dává narozdíl od mnoha jiných rezortů v naší zemi – naději, že pokud se situace na našem finančním trhu stabilizuje, i jedna z našich nejvýznamnějších nadací v oblasti hudby, se bude moci vrátit k velkorysejší finanční politice a tím pádem i ke smysluplnější výši příspěvků, které má možnost rozdělovat. •

udá l o st i



štefan margita a hosté ve stavovském divadle Praha, Stavovské divadlo

I na konci předcházejícího roku se příznivci tenoristy Štefana Margity dočkali jeho vždy netrpělivě očekávaného adventního koncertu, který tentokrát pořádala firma ArcoDiva již počtvrté. Na rozdíl od předcházejících let, kdy se posluchači mohli se známým operním pěvcem setkat vždy v Národním divadle těsně před Štědrým dnem (v loňském roce dokonce až v jeho předvečer 23. prosince!), se letos termín posunul již na počátek posledního měsíce v roce (3. 12.) a budovu Zlaté kapličky vystřídaly snad ještě krásnější prostory Stavovského divadla. Organizátoři koncertu je také hned využili a na pódiu vytvořili nápaditou kulisu z několika kulatých stolků, okolo nichž – stejně jako v lóžích postavených kolem pódia – seděli posluchači ve slavnostních róbách včetně předsedy České nadace pro nemoci ledvin, Vladimíra Tesaře, jemuž v závěru večera předal slavnostně Štefan Margita šek na 100.000 korun. Po obou stranách jeviště byly navíc umístěny i schody s malým odpočívadlem, a tak mohl hlavní protagonista večera i jeho pozvaní hosté, slovenští pěvci, sopranistka Adriana Kohútková a basista Ján Galla, houslistka Jitka Hosprová a harfistka Kateřina Englichová rozehrát své výstupy doslova se vším všudy (a to dokonce i s lahví šampaňského, jejíž obsah se po Margitově rozverném otevření při duetu Una parola, o Adina z Donizettiho opery Nápoj lásky zčásti přemístil na krásné šaty jeho sympatické slovenské kolegyně). Stali jsme se tak svědky provedení nejen celé řady písní a árií z oper George Gershwina, Antonína Dvořáka, Franceska Ciley, Bedřicha Smetany, Gioacchina Rossiniho, již zmíněného Gaetana Donizettiho, Giacoma Pucciniho nebo Petra Iljiče Čajkovského, které nám s profesionalitou sobě vlastní představila trojice jmenovaných pěvců, ale např. i Variací na symfonickou báseň Vltava, které podle Smetanova díla zkomponoval Hanuš Trneček a seznámila nás s nimi v mistrné interpretaci Kateřina Englichová, Čardáše pro violu a komorní orchestr, jehož autorkou, vycházející ve své úpravě ze slavného díla Vittoria Montiho je Sylvie Bodorová a skvěle se jeho provedení zhostila Jitka Hosprová či Koncertu pro violu, harfu a smyčce d moll Antonia Vivaldiho, v němž jsme měli nakonec možnost slyšet obě půvabné instrumentalistky hrát spolu. Samozřejmě, že nechyběla ani slavná píseň O sole mio (Eduardo di Capua a Giovanni Capurro), v níž kromě Jitky Hosprové doprovodil Štefana Margitu výborně – jako to činil ostatně po celý večer – Pražský komorní orchestr vedený Františkem Vajnarem, jemuž pěvec věnoval árii z Čajkovského Evžena Oněgina Kuda, kuda a zavzpomínal, že právě toto představení s Vajnarem za dirigentským pultem mu otevřelo cestu k angažmá v Národním divadle. Milé bylo i Margitovo představení dalšího hosta večera, mladého talentovaného dirigenta Marka Štilce, který svižně zahranou předehrou k Rossiniho opeře Lazebník sevillský zahájil druhou polovinu programu. Potlesk přítomných posluchačů v závěru příjemně uvolněného večera, kdy šarmu a lehkosti, s nimiž se Štefan Margita na jevišti pohybuje, zdárně sekundovali všichni účinkující v čele se sympatickou dvojicí ze Slovenska, Adrianou Kohútkovou a Jánem Gallou, nebral konce, a tak došlo i na přídavky: slavný Přípitkový duet z Verdiho Traviaty a Funiculì, Funiculà Luigiho Denzy. A protože jsme měli možnost setkat se po koncertě se Štefanem Margitou i osobně, využili jsme jeho přítomnosti ke krátkému rozhovoru. Jaké máte pocity po svém vystoupení?

Foto Ondřej Klíma

 Hana Jarolímková

Štefan Margita s časopisem Hudební rozhledy při duetu Una parola, o Adina a jeho milý host ze Slovenska, Adriana Kohútková

Jsem moc rád, že tak jako na minulých koncertech jsem i letos mohl představit celou řadu svých hostů: vynikající slovenské pěvce Adrianu Kohútkovou a Jána Gallu, violistku Jitku Hosprovou, harfistku Kateřinu Englichovou a mladého dirigenta Marka Štilce. Velmi rád jsem se po dlouhé době setkal i s panem dirigentem Františkem Vajnarem a zavzpomínal na naše začátky v Národním divadle. Největší radost mám však z toho, že výtěžek mého koncertu pomůže těm, kteří to nejvíce potřebují – České nadaci pro nemoci ledvin. Byl to asi ten nejkrásnější pocit, když jsem mohl předat přímo na pódiu 100 000 Kč profesorovi Vladimíru Tesařovi z této nadace. Co bylo pro vás vrcholem uplynulého kalendářního roku? Určitě to byla květnová vídeňská inscenace opery Leoše Janáčka Z mrtvého domu v eater an der Wien v rámci festivalu Wiener Festwochen. Jako dirigent se zde poprvé s Janáčkovým dílem setkal dvaaosmdesátiletý Pierre Boulez a režisér Patrice Chéreau. Skvělá spolupráce s těmito osobnostmi byla pro mne svátkem a jsem rád, že tato inscenace se podle časopisu Opernwelt stala „inscenací roku 2007“. Vážil jsem si rovněž toho, že se mezi mými prvními gratulanty objevil i dirigent Seiji Ozawa. Hudební rozhledy oslavují letos kulaté šedesáté jubileum – co byste tomuto časopisu popřál? Hudební rozhledy čtu rád, protože přinášejí řadu informací z operního světa doma i v zahraničí. Je dobře, že takový časopis u nás vychází, je totiž velmi zapotřebí. Přeji Hudebním rozhledům, které byly výborným mediálním partnerem mého adventního koncertu, hodně invence, hodně dobrých autorů a ještě více velkých hudebních událostí a mnoho úspěchů do dalších let. Co vás čeká po novém roce? Hned po svátcích odlétám do Barcelony, kde vystoupím 19. března v roli Waltera v opeře Tannhäuser od Richarda Wagnera a pak budu v Berlíně vystupovat s Berlínskými filharmoniky a jejich šéfdirigentem Simonem Rattlem v Beethovenově Symfonii č. 9. Po té mne čekají Drážďany a inscenace Musorgského opery Boris Godunov, kde budu zpívat Dimitrije. A pak se opět vrátím do San Franciska v roli Logeho ve Wagnerově opeře Das Rheingold. V milánské La Scale začne v roce 2009 série představení opery Z mrtvého domu od Leoše Janáčka, v níž budu opět zpívat roli Luky Kuzmiče. Vrcholem sezony bude debut v newyorské Metropolitní opeře, kde se v listopadu 2009 uskuteční devět představení opery Z mrtvého domu. •



festivaly, koncerty

dny soudobé hudby Praha, Lichtenštejnský palác, Konzervatoř J. Deyla

spole nost eských skladatel$  Miloš Pokora Už po sedmnácté mohli sledovat návštěvníci tří pražských malostranských sálů festival Dnů soudobé hudby, jehož hlavním iniciátorem a organizátorem je Společnost českých skladatelů sdružená při Asociaci hudebních umělců a vědců. Ve dnech 5.–19. 11. na něm zaznělo 40 skladatelských novinek z různých oblastí republiky, z čehož více než polovina byla alespoň v Praze představena vůbec poprvé. To je pozoruhodná bilance, zvláště, když si uvědomíme, kolik interpretů, přestože šlo téměř výhradně o počiny spíše komorního rázu, se muselo na nastudování takové sumy hudby podílet. Zájem věrných návštěvníků, rozmnožených o některé studenty, potěšil, stejně jako minulá léta však mrzelo téměř nulové zastoupení ze strany těch, kdo by měli o takových aktivitách referovat. Relativně rozsáhlejším a z velké části duchovně inspirovaným kompozicím byl věnován vstupní večer (Sál Martinů, 5. 11.), což bylo logické, protože v každé z předvedených skladeb byly nějakým způsobem exponovány varhany. Posluchač si ovšem musel zvyknout na to, že jde o počiny nesouměřitelného funkčního zaměření. Citlivé bohoslužebné muzicírování amatérského rodu v podobě cyklu Blahoslavenství pro smíšený sbor, dva dechové nástroje a varhany Radka Rejška (premiéra) v tomto směru hodně kontrastovalo nejen se světsky blaženým melosem mistrovsky nástrojově stylizované Sonáty De profundis pro trombón a varhany Juraje Filase (hráli Robert Kozánek a Aleš Bárta), nýbrž i s Temlovým varhanním Mystériem sacrum, jemně a detailně pracujícím s varhanním témbrem a pastorálními i chorálními intonacemi (předvedla Irena Chřibková). Snad nejobsažnější kreaci tohoto večera však představovala Kvěchova autobiograficky inspirovaná 4. varhanní sonáta. Z pětivětého pásma, s nejzávažnější partií uprostřed, vyzařoval jak silný emocionální záběr, tak vynalézavost, zejména ve vzhledem k varhannímu žánru nezvykle sonátově uchopené 3. větě téměř kabeláčovského rodu a závěrečné codě, která jako by se vzpínala v bolestné melodické spirále. Jen k důkladnějšímu pochopení kolážovitých intermezz, která na mě působila trochu překombinovaně, bych potřeboval opakovaný poslech, ale zážitek, umocněný mistrovskou interpretací Jaroslava Tůmy, to byl.

spole nost eských skladatel$  Miloš Pokora Večer 8. 11. (Konzervatoř J. Deyla) dal prostor komorním duovým až kvartetním instrumentálním nebo vokálním kombinacím, přičemž z předvedené hudby často vystupovala snaha o neotřelé uchopení nápadů exportovaných z jiných hudebních sfér. Tak tomu bylo v případě v premiéře uvedených variačních cyklů s názvem Cantus variabilis od Milana Křížka pro sólové housle (zpaměti předvedl František Jaroš), na nichž mě zaujal především první variační řetězec (variace na Campagnoliho téma), jež navzdory tonálnímu tématu (to se ozvalo až na konci) abstrahoval od berliček tonality, a přesto přesvědčoval svým „klasicky“ logickým odvíjením, procházejícím různé náladové a témbrové vrstvy. Bezprostředně svěží dojem jsem si odnesl z Vičarova výletu do ryzí fantazijní zvukovosti jednoho oravského houslového samouka a její transformace do klasického smyčcové

dua v podobě skladby Pocta hudcům pro housle a violoncello (výtečně hráli Lucie Sedláková-Hůlová a Martin Sedlák). Ani stopy po nějaké snaze o zašifrování nebo přetavení folklorních intonací do prestižní akademické roviny sdělení, nic zde nepůsobilo spekulativně, a přitom šlo o sytý, plnohodnotný „dvojhlas“, plně využívající hráčské erudice profesionálních instrumentalistů. Na milostných sonetech na slova renesančních básníků Edy Drigy (premiéra) v podání barytonisty Daniela Prokeše a klavíristy Luďka Šabaky okouzlovala jako vždy autorova melodika a velmi prostá, ale výmluvně „kreslící“ zvukovost (část Zrcadlo), subtilnější partie (zejména nádherný Ritornel) však s daným inspiračním zdrojem komunikovaly výmluvněji než ty robustní. Punc závažnějších výpovědí měly poslední skladby večera, v premiéře představená Laburdova Violoncellová sonáta a Kubíkovy Metamorphoses pro klarinet, violoncello a klavír, obě pozoruhodně komponované a – to bych rád zdůraznil – s mimořádným zápalem také interpretované (v první ze jmenovaných skladeb vystoupili Petr Nouzovský s Danielem Wiesnerem, ve druhé k nim přibyl ještě klarinetista Jan Pařík). Laburdova sonáta, ctící klasické proporce stavby, imponovala svým detailně organizovaným plynutím v čase i žhavou melodikou. Unisona, triolové ztěsnání pohybu, harmonické obraty a další postupy – vše mělo svou jasnou funkci, na první poslech jsme rozeznávali hranice mezi jednotnými díly. A Kubíkovo trio? To se představilo jako jedna z vůbec nejpůsobivějších komorních kreací tohoto autora – se silným narativním nábojem, permanentním napětím, podpořeným pozoruhodně dosahovaným efektem velkého zvukového prostoru a navíc skvěle nástrojově stylizovaná (ideálně „nalezený“ dvojhlas cella a klarinetu ad.), umocněná strhujícím gradačním tlakem, v „tocattovém“ Allegro impetuoso, rozžhaveném až do běla.

spole nost eských skladatel$, klub moravských skladatel$, tv$r í centrum ahuv ostrava, spole nost pro duchovní hudbu  Miloš Pokora Program 12. 11. (Sál Martinů) dal prostor novinkám, které nalézaly prostor ke ztvárnění svých inspirací povětšinou v nezvyklých nástrojových a vokálně-instrumentálních kombinacích. Patřilo k nim i Šestákovo Nonetto s podtitulem Hommage a Josef Triebense, využívající kombinace dvou hobojů, dvou anglických rohů, dvou lesních rohů, dvou fagotů a kontrabasu, plynoucí až příliš často v syrytmickém pohybu a hutné zvukovosti, ale příkladně ucelené. Byl to jiný Šesták – zjitřeně subjektivní strunu v této prakticistně zamýšlené kompozici (hrála Harmonia Mozartiana Pragensia) tentokrát nerozrezonoval. Ctirad Kohoutek se snažil ve své zvukové fantazii pro klavír a violoncello s bicím nástroji s názvem Tkaniny doby (v pražské premiéře předvedli Josef Klíč a Pavel Kratochvíl) symbolicky reflektovat charaktery rozličných vzácných tkanin (temné, stříbřité, opojné) a v některých okamžicích si k tomu pomáhal rozezníváním ozvučné skříně klavíru, což v kombinaci s dalšími postupy a pointami (živočišný rytmus v poslední části) skutečně evokovalo konkrétní obrazy (stříbřitost, mámení apod.) – zajímavá, originální poetika. Roztomilými, nespekulativními a spíš jednoduše prosvětlenými než zvukově zahuštěnými „Pět a půl“ variacemi na píseň Kdybys měla má panenko sto ovec pro violoncello a bicí nástroje nás hladil Lukáš Hurník, přesto bych dodal, že angažovaná bicistka (s cellistkou Margit Klepáčovou spolupracovala Markéta Mazourová) je zvyklá na podstatně náročnější party. Olgu Ježkovou zlákalo vyzkoušet si na půdorysu poetického komorního cyklu

festivaly, koncerty spojení houslí, cembala, kytary a bicích nástrojů a když ji dcera položila otázku „Mami, jak to zní, když se těšíme na Ježíška?“, měla jasno, co udělá. Tak vznikl rozkošný čtyřvětý cyklus Advent (v premiéře hráli Štěpán Ježek, Silvie Ježková, Maxim Bělčikov, Markéta Mazourová), který se doslova mazlí s dialogy houslí a kytary, zdobícím cembalem, bicími, které nechává pásmo melodicky vést, a křišťálově prosvětlenými partiemi houslových sól (výtečný Ježek). Dojalo mě vyústění skladby do zvláštního pocitu blaženosti. Exponování sopránu, mezzosopránu a dvou akordeonů v Žalmové kantátě č. 2 Jana Grossmanna na 64. žalm přebásněný Milanem Rúfusem dalo duchovnímu náboji neotřele syrový výrazový rozměr (též díky modernímu způsobu vedení hlasů), tím víc je zajímavé, že některé partie zněly navzdory „civilní“ zvukovosti vznosně až kontemplativně (vyústění). Oproti tomu Žesťový kvintet Jana Fialy (hrál Český žesťový soubor Bohemia) na antifonu Ecce quam bonum jsem chápal jen jako autorem zamýšlené vděčné repertoárové číslo.

spole nost eských skladatel$ praha, západo eské hudební centrum plze&, klub moravských skladatel$ brno  Miloš Pokora Závěrečný komorní večer, věnovaný klasickým komorním žánrům (19. 11., Sál Konzervatoře J. Deyla), ozvláštnila svou nástrojovou kombinací v pražské premiéře skladba Jiřího Bezděka s názvem Opsáno ze stříbrného jasu s podtitulem Tři věty v duchu minimální hudby pro akordeon a violoncello (hráli Jarmila Vlachová a David Niederle). Nešlo jen o to, co si představujeme pod slovním spojením „Tři věty v duchu minimální hudby“, ale též o vynalézavé zacházení s témbrem. Vzrušující bylo naslouchat hned 1. větě, okouzlené nádherným prolínáním vysokého rejstříku akordeonu a cellového pizzicata, a vemlouvavé druhé myšlence. Rovněž další rozvíjení, postupující od nejjemnějších obrazů k výrazu, zahlcujícím celou škálu smyslového vnímání, mě svou obsažností vzhledem k takto skromně zvolnému instrumentáři mile překvapilo. Zámečníkova Sonáta pro sólovou vio-



lu (v pražské premiéře předvedl Jan Řezníček), myšlenkově hutná, prozrazovala upřímný prožitek (Largo sostenuto) a naznačila, že by se mohla stát vítaným obohacením stále ještě skromného soudobého repertoáru violistů. Totéž by se dalo říci o Sonatině giocosa pro flétnu a klavír mladého Lukáše Sommera, jejíž brilantní, rozverně a po harmonické i kontrapunktické stránce jakoby neoprokoevovsky dráždivé pásmo v premiéře skutečně mistrovsky zvládli Jan Ostrý s Luďkem Šabatou. Ke kompaktnějším tvarům a přesvědčivé logice sdělení (podepřené inklinací k rubatovým partiím) dospěl ve srovnání s dřívějšími kompozičními novinkami ve svém 7. smyčcovém kvartetu Milan Jíra (v premiéře nastudovalo Kvarteto M. Nosticové), přesto se mi při jeho poslechu vnucoval pocit málo prokrveného výrazu. Rozporné pocity jsem měl z Matysova komorního melodramu Chvíle Zastavení pro recitátora, flétnu a violu na básně Jiřího Wolkera (pražská premiéra, předvedli Jiří Dušek, Petra Řiháková a Jan Řezníček). V 1. básni jakoby se dvojhlas flétny a violy až moc vnucoval, došlo i na velmi citlivé partie, přesto si nejsem jist, zda bylo melodramatické ztvárnění v případě natolik svébytných veršů tím nejvhodnějším řešením. Z klavírního tria Terra incognita Afrodity Katmeridu, zamýšleného jako pětivětý cyklus, měly být původně provedeny pouze dvě dokončené věty, těsně před koncertem (hrálo České trio) však bylo oznámeno, že byla dokončena ještě věta třetí. Vskutku aktuální služba soudové hudbě. Navíc se skladba dobře poslouchala, opět bylo znát, že autorka má cit pro lineární vedení hlasů a zajímavé figurační pointy.

sdružení pro soudobou hudbu pítomnost praha  Petr Veber Druhý večer Dnů soudobé hudby byl věnován tvůrcům sdružení Přítomnost a nabídl v sále Galerie AMU šest komorních skladeb. Všem byla společná – přes současný zvuk a výraz – v obecnější rovině tradiční zakotvenost bez snahy ničit zavedené systémy, šokovat, pobouřit či provokovat. Foto Zdeněk Chrapek

Jarmila Vlachová a David Niederle přednesli na závěrečném koncertě festivalu skladbu Jiřího Bezděka Opsáno ze stříbrného jasu.



festivaly, koncerty

Pětaosmdesátiletý Ilja Hurník představil v premiéře Hudbu pro klavír, čtyřvětou kompozici obhlížející podle skladatelových slov nástroj z různých úhlů – v jeho clavecinistické brilanci nebo romantické zvukové barevnosti i jako nástroj bicí. Odpovídá tomu různá stylizace: pocitově především staccatová v první větě; přívětivě impresivní, s motivickým názvukem na lidový popěvek ve větě druhé; zásadnější, rapsodičtější a dynamičtější ve větě třetí a toccatově rychle běžící, polyfonní v poslední části. Hudba pro klavír má rozměr i sled vět blízký sonátě, ale převládá ráz koncertantní, uvedl Hurník do tištěného programu. Poslech k této informaci přidává zážitek z vnitřně proměnlivé, ale stylově sevřené hudby, která má jasnou formu, virtuózní náboj a chytrou invenci. Její základní vyznění je neoklasické, ale ne ve smyslu pouhé pravidelnosti, diatoničnosti, jednoduchosti či snad triviálnosti – spíše ve významu uměřenosti zvuku, záměrů a prostředků. Miroslav Sekera podal skladbu jako repertoárový kus, suverénně, promyšleně. Partitura obsahuje velké množství not, ale interpretace ji zpřehlednila tak, že není pochyb, že jsou všechny tam, kde mají být. Své „Momenti discreti“ Josef Marek svěřil flétnistovi Romanu Novotnému a harfistce Janě Bouškové, kteří se podle jeho vyjádření dokonce podíleli na dotváření a revizi skladby. Vhled do kompozice a ochota postavit se za její styl a vyznění byly u interpretů zcela zřetelné. Čtyři věty charakterizují klasická italská tempová označení. Úvodní Liberamente je v pomalém tempu a ve své úryvkovitosti evokuje jakési závany hudby. Další věta Allegro moderato nejprve letí kupředu, aby se v druhé části, motivicky podobné, zklidnila a ve třetí opět nabrala na rychlosti. Třetí věta Liberamente s výraznějším flétnovým sólem je zprvu meditací, později se začíná její tok zrychlovat a hudba jakoby směřuje vzhůru. Čtvrtá část Moderato je ustrojena vnitřně kontrastně, využívá širší spektrum běhů, skoků a trylků. Hovořit o interpretaci nelze u této dvojice jinak než s nejvyšším uznáním. Skladba poskytuje prostor pro hráčské vyžití a vedle toho je v ní i dostatečné množství ryze hudebního dění, které se stává nositelem obsahu a může upoutat pozornost. V programu následovala Sonatina pro flétnu piccolu a klavír od Jindřicha Felda. V podání Jana Machata (za doprovodu Aleny Tesařové-Grillové) vyzněla zcela typicky a naprosto mistrovsky: autor zdůraznil charakteristické znaky tohoto sólového nástroje – vyšší polohu, staccatovost a zvukově až jakousi pichlavost. V první větě využil pravidelný metrický základ kořeněný rytmy a „plivanými“ či jinak vypíchnutými vysokými tóny, ve druhé větě ukázal možnosti kantilény, prošpikované ovšem i tak běhy, figuracemi a dalšími detaily; i v závěrečném ztišení, když melodii flétny podpořil doprovodem téměř až romantizujícím, použil ovšem autor v klavíru disonance, aby udržel danou nesentimentální charakteristiku celého kusu. Třetí větou sonatina vrcholí v polohách vyhrocených častými akcenty, staccaty a synkopami; současně však přichází nový prvek: opakovaně stupňovaná epická výmluvnost, v níž piccola dokonce až jakoby „vykřikuje“ a „utíká“. Sólista se zhostil těchto pasáží s ekvilibristickou zručností, virtuózně a přímo divadelně – hudbu hrál nejen ve smyslu hráčském, ale i ve smyslu hereckém a svůj muzikantský výkon tak korunoval strhujícím způsobem. I klavírní part v závěru budil dojem mimořádné náročnosti. Sonatina není úsměvná, ani veselá, ale je vtipná. Václav Kučera se prezentoval skladbou nesoucí název Romanetto pro harfu a violoncello. Kantilénu rozvíjí volněji, zvukově se zde místy pohybuje ve světě téměř diatonickém. Také on hudebními prostředky dosahuje dějového výrazu a různých forem a úrovní napětí. V případě různě se přelévající jednověté a zhruba čtvrthodinové skladby bylo sice zřetelné, jak snadno by se mohlo v podobně zakotvené hudbě stát obtížným udržet pocit o její formě. Jiří Bárta s Janou Bouškovou ovšem vnesli do provedení strhující dynamičnost

a přispěli k věrohodnému výkladu skladatelova záměru, že se hudba nemusí uchylovat k popisnosti či zvukové ilustraci, aby měla obsah. Housle a viola byly dvěma nástroji, které v kompozici Alter ego rozezněl Ivo Bláha se vstupním nápadem o dvojjedinosti, o „druhém já“. Oba hlasy vstupují do partnerských vztahů i do vztahu soupeření, rozcházejí a scházejí se a stále přitom jakoby zůstávají jedním tělem. Modelu se zhostil zručně. Zvuk houslí a violy se v provedení Jiřího Hurníka a Jana Pěrušky proplétal a předháněl tak, že neexistoval rozdíl mezi prvním a druhým. Finální větu charakterizuje accelerando, ale současně pocit, že je skladba ke konci už trochu nastavována a formována nahodileji. Pavel Trojan přinesl Variace na téma J. S. Bacha pro dvě violoncella. Vzhledem k obsazení, podobně jako předchozí dílo, nebudou asi variace hrány příliš často. Je to přitom skladba přiměřeně dlouhá, závažná, žádná hříčka; její spektrum sahá v širokém rozpětí od tradičně znějícího, hezky se pojícího souzvuku přes citace až po zahuštěnější a deformovaná vybočení. To vše přitom neznamená, že by se občas nemohl ozvat libý souzvuk… Závěrečnou kompozicí byly Tři melodramy na verše Jitky Adamové pro recitátora a klavír, jimiž se představil Zdeněk Zahradník. Samota, Tobě a Slzy v moři – tři části, z nichž jedna zněla z hlediska ustrojení atematicky a z hlediska výrazu zahořkle, druhá byla pozitivněji laděna a třetí potvrdila základní kompoziční rys: nezávislou samostatnost klavírního partu, který text nejenže nepopisuje, ale je dokonce naopak mnohoznačný či nejednoznačný. Petru Doležalovou doprovodil u klavíru v zajímavých miniaturách sám autor.

spole nost eských skladatel$ praha, tv$r í centrum ahuv ostrava  Jiří Štilec Na programu komorního koncertu v úterý 13. 11. 2007 v Sále konzervatoře Jana Deyla v Praze byla díla Milana Báchorka, Miroslava Kubičky, Pavla Kopeckého, Věry Čermákové a Vojtěcha Mojžíše. Stylový a obsahový rozptyl prezentovaných kompozic, z nichž většina zazněla buď v pražské nebo republikové premiéře, byl značný – od díla elektroakustické hudby až k umírněnému neoklasicismu či dalším variantám různých tvůrčích zaměření na rozsáhlé a různorodé mapě postmoderní či post-stylově mixované soudobé hudby. Důležitou roli a funkci jistého sjednocujícího činitele zde hrál žánr vokální hudby – většina děl pracovala s lidským hlasem nebo v případě sólového pozounu s jeho záměrnou stylizací. Samotné zařazení všech těchto rozdílně orientovaných děl svědčí o tom, že taková konfrontace je možná, dnes už spíše obvyklá, a posluchačům přináší zajímavý kontrast, na který jsou ostatně ze svého okolí a z jiných kontextů zvyklí. Jistým otazníkem, k němuž mne vedl pohled do sálu, je spíše – nejen na tomto koncertu, ale možná i v širším kontextu celé přehlídky – možnost a efektivní způsob prezentace nově vznikající soudobé tvorby, její skutečné místo a společenské postavení – ale to samozřejmě přesahuje rámec i možnosti této stati. První kompozicí celého večera byly Opožděné písně Milana Báchorka na haiku Jaromíra Brabence pro soprán a klavír. Tuto formu klasického japonského tříverší (5, 7 a 5 slabik) skvělým způsobem interpretovala sopranistka Michiyo Keiko ve spolupráci s klavíristou Jaroslavem Šarounem. Autor napsal pět písní celého cyklu velmi úsporně a přesvědčivě. Zcela osobitým způsobem navazují na janáčkovský svět, ale vůbec ne epigonsky, spíše v úsečnosti, křehkosti a jakési zvláštní lapidárnosti a pravdivosti. Určitě se zde projevilo zajímavé spojení japonské poetické formy – haiku a autorových vlastních východisek i jeho citu pro vokální hudbu.

Výrazový svět Miroslava Kubičky je již dlouho pevně vyhraněn. Jeho třívětá Sonáta pro pozoun a klavír z let 2004 až 2006 přinesla kompozici volně navazující na neoklasicistní přístup. Obě krajní věty jsou označeny jako „árie“ a přinášejí rychlejší pohyb s důrazem na melodickou kresbu sólového partu pozounu. Ve střední větě, „Elegii“, autor napsal kontrastní plochu závažnějšího výrazu. Velmi dobře se zde uvedl jak pozounista Jan Triebenekl, tak klavíristka Šárka Budínská. Dvě části z elektroakustického cyklu Surrealistická zahrada Pavla Kopeckého, Jezero a Zelené údolí, které byly premiérovány v roce 2006 ve Francii, mne velmi zaujaly. Jak uvedl sám autor: „Obě elektroakustické kompozice by měly posluchače zavést do „nereálného“ zvukového světa. Výchozím materiálem jsou čistě elektronické zvuky, které jsou základem melodicky i barevně kontrastních motivických útvarů, zasazených do blízkých i vzdálených rovin.“ Myslím si, že se tu autorovi podařilo vytvořit zvukově bohatě barevnou, velmi originálně tvarovanou skladbu s celou škálou uměle generovaných zvuků a souzvuků a zároveň kompozici, která má vygradovanou stavbu a stále ještě navazuje na současný hudební vývoj. Nebylo zde nic prázdného nebo samoúčelného. První část působila velmi eufonicky, pokud to lze takto formulovat – i příjemně, byť jsme se ocitli v ne, respektive nadreálném prostoru a času. Druhá část působila poněkud dramatičtěji, ani jedna však nebyla tvarově a rozměrově „přetažena“. Těším se, že se k této skladbě ještě vrátím v podrobnější analýze na dalších stranách tohoto čísla Hudebních rozhledů. Skladatelka Věra Čermáková se představila opět v písňovém cyklu – Pět písní na básně Johna Gracena Browna pro soprán, flétnu, klarinet, housle, violu a violoncello. Interpretace díla se ujala sopranistka Kristýna Valoušková a soubor Mondschein Ensemble, pro něž byl tento cyklus napsán. Dirigoval Miroslav Pudlák. Autorka bohatě využila škálu všech prostředků, které patří – zjednodušeně formulováno – k jednomu z proudů avantgardní soudobé hudby s kořeny v období klasického darmstadtského stylu padesátých let. Hlas byl využit nejen jako vokální element v kratších útržcích hudebního textu, ale i jako prostředek šepotů, hluků a mluvy, podobně se pracovalo s dalšími nástroji. „Klasické“ prostředky a postupy, jako je třeba interval tercie v písni „Only the birds“, se dostávaly do spíše disparátních, střípkovitě rozhozených skvrn. Převažoval permanentní kontrast s jakousi řízenou chaotičností. Na téměř opačném pólu tvůrčí poetiky se nacházela skladba Vojtěcha Mojžíše Hrst plná lásky – tříhlasý ženský sbor s průvodem harfy na slova Marie Bednářové. Tato kompozice zazněla v podání Dívčího komorního sboru s dirigentkou Miloslavou Fouskovou a harfistky Pavly Jahodové. Vojtěch Mojžíš se nechal inspirovat verši studentky gymnázia a pro studentské muzicírování je tato kompozice určena. Samozřejmě, že gymnaziální dívčí lásky a jejich poetické obrazy mají v sobě ještě značný díl idealizace, patří to k pubertálnímu věku a je dobře, že i současné mládí, přes všechny „výdobytky“ sexuální revoluce, má v sobě tolik potřebný díl idealismu. Z hlediska svého určení kompozice přinesla dobře napsanou a vokálně bezchybně posazenou hudbu, kterou budou dívčí sbory rády zpívat. •

 Foto archiv

festivaly, koncerty

Jiří Malát a Carmen Mayerová po provedení Griegova Bergliota

mezinárodní festival koncertního melodramu Praha, Pálffyho palác, Žofín  Míla Smetáčková Myslím si, že ani iniciátorka a hlavní organizátorka tohoto v Evropě ojedinělého projektu PhDr. Věra Šustíková, předsedkyně Společnosti Zdeňka Fibicha, zpočátku nedoufala, že její snaha oživit tradici melodramu u nás přinese tak bohaté ovoce a že soutěž a festival koncertního melodramu se šťastně dočkají deseti let. A nejenom to. Festival se rozrostl i mimo Prahu, letos do Vysoké u Příbrami, do Kralup a do Poděbrad. Znamená to tedy, že i mimopražské publikum má možnost seznámit se s tímto donedávna ještě polozapomenutým hudebně – literárním žánrem a že zasetá semínka nadějně vykvétají. Na těchto stránkách jsem již několikrát o melodramech psala, a tak se tentokrát zmíním o průběhu letošního, již 10. jubilejního ročníku (5. 10. – 3. 12. 2007) jen letmo. Většina pražských koncertů se odehrávala opět v útulném sálku Pálffyho paláce a hned na prvním večeru byl sál nabit k prasknutí. Dramaturgie festivalu byla mimořádně vynalézavá a setkali jsme se zde nejenom s nejúspěšnějšími díly minulých festivalů, ale i s řadou zde dosud neprovedených skladeb (např. Schönberg, Milhaud, Poulenc, Satie a další.). Nechyběli ani naši soudobí tvůrci (Jemelík, † 1962, Fiala, J. F. Fischer, Sternwald, Kvěch) a opět řada premiér (Ježková, Janda, Viklický, Marek aj.). Dalším krokem kupředu byla hudební stránka, kde mnozí skladatelé upustili od obvyklé klavírní verze, ale zvolili i jiná nástrojová obsazení: housle, flétnu, klarinet, harfu, smyčcové kvarteto, marimbu či další kombinace těchto nástrojů. Bezesporu je to oživení melodramu jako žánru a lze doufat, že i v budoucnosti se skladatelé zaměří tímto šťastně nastoupeným směrem. Velmi potěšitelná je také skutečnost, že Festivalu zůstávají věrni vynikající interpreti, kteří se s melodramem – zdá se – dokonale sžili, a ujímají se jej se zřejmým potěšením – za všechny jmenuji alespoň Hanu Maciuchovou, Dalimila Klapku a Martu Hrachovinovou, aniž bych tím chtěla znevážit výkony mnoha dalších. Výjimkou, která snad potvrdí v budoucnu pravidlo, bylo i zařazení skladby Viktora Ullmanna Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka ve výborném podání Soni Červené na koncertě České filharmonie pod taktovkou Leoše Svárovského. Ke slavnostnímu zakončení 10. festivalu koncertního melodramu ve Fibichově sále pražského Žofína přispěly i sklad-

festivaly, koncerty

by, které zde zazněly. Nejprve chmurný, ale velkolepý Fibichův Hakon (na text J. Vrchlického) v podání Petra Kostky a Griegův Bergliot (na slova B. Björnsona) v podání Carmen Mayerové, jejíž interpretační výkon považují odborníci za jeden z vrcholů letošní melodramatické sezony. Po přestávce jsme s potěšením vyslechli duchaplný Komentář krále Davida ke knihám Mojžíšovým Josefa Marka, kterého se ujali v hebrejštině pěvci Luděk Vele a Jaromír Nosek a v roli českého komentátora jako vždy okouzlující Dalimil Klapka. Výbornou Plzeňskou filharmonii řídil Jiří Malát. Byla to povzbudivá tečka za letošní jubilejní přehlídkou koncertních melodramů. •

strunám podzimu odchod z hradu svd í Praha, Rudolfinum, Pražská křižovatka, České muzeum hudby aj.  Vladimír Říha Jazzovými koncerty skončil v listopadu festival Struny podzimu. O obou koncertech píšeme podrobněji v jiném článku, v tomto bych chtěl jen shrnout dojmy z 12. ročníku průběžného festivalu, který si našel pevné místo v konkurenci dalších pražských festivalů. Po nuceném odchodu z Pražského hradu se organizátoři nelekli a brzy si vybudovali silnou dramaturgickou i sponzorskou základnu, která jim umožňuje pokračovat v uvádění hostů přitahujících pozornost netradičního koncertního publika, kde převažují mladí lidé, což je určitě v kontrastu vůči převážně „šedivým hlavám“ dalších festivalů. Můžeme diskutovat, zda-li je to skutečně zásluha obdivu k hudbě či jen určitá módnost či sponzorská „povinnost“, ale hlavní je, že sály jsou plné a program hodnotný. Za devět týdnů ve třech řadách devět koncertů, to není špatná bilance. Neviděl jsem sice úplně všechny (ruský Drevněrusskij raspěv a experimentální Handa Gote soubor), ale ostatní určitě stály za to. Mě osobně zaujaly především pražské debuty tenoristy Iana Bostridge (psali jsme o jeho koncertu v HR č. 11) a jeho krajanky houslistky Chloe Hanslip na společném koncertu řady Osobnosti s violoncellistou Jiřím Bártou, kde skladby Martinů, Ravela a Kodályho zazněly ve vskutku vzorovém podání. Vyzvedl bych ale i další debut, a sice v řadě Inspirace (byť spíše patřící do Crossover), při kterém jsme poprvé v Praze slyšeli portugalskou fadistku Anu Moura a její trio, v němž nadchl především José Manuel Neto hrou na portugalskou kytaru, nástroj připomínající zvukem spíše mandolínu. Skvělý koncert zakončily přídavky, mezi kterými nechyběly ani dvě písně od Rolling Stones (Brown Sugar, No expectations), při nichž sál Pražské křižovatky okouzleně naslouchal coververzi s příchutí crossoveru toho nejvyšího druhu! Přitom v řadě Crossover zase polský Bester Quartet dokazoval, že klezmer již není v centru jejich pozornosti, i když z něho vycházejí a skladby akordeonisty Jaroslava Bestera jsou stejně kvalitní jako newyorská avantgarda Johna Zorna – krakovská čtveřice dovede obé. Závěrem musím zmínit oslnivý dojem z projektu Nouba v Rudolfinu, kdy spojení Pražské komorní filharmonie, marockých hudebníků a zpěvačky flamenka Ginesi Ortegy Cortés pod zázračným a nevtíravým vedením dirigenta Michela Swiercewského se postaralo o další – nejen hudební, ale i zrakový, čichový (provoněná scéna) a dokonce i chuťový (to těsně před začátkem koncertu) dojem. Tento koncert by stál určitě za zopakování, mohl by sloužit jako názorná ukázka toho, jak zejména hudba Manuela de Fally (Čarodějná láska v první neuhlazené verzi) může nově zapůsobit na posluchače. •

iv. ro ník svatováclavského hudebního festivalu Ostrava, katedrála Božského Spasitele, kostel Panny Marie Královny, kostel sv. Václava, Evangelický kostel, kostel Neposkvrněného početí Panny Marie, Husův sbor  Igor Františák Letošní ročník Svatováclavského hudebního festivalu se již počtvrté konal v termínu 28. 9. – 28. 10. ve více než dvaceti městech a obcích Moravskoslezského kraje. Organizátoři tohoto festivalu připravili během jednoho měsíce třiatřicet koncertů a dalších duchovních projektů, které se konaly výhradně v sakrálních prostorách. O tom, že se jednalo o velice zdařilý ročník, svědčí především mimořádný zájem návštěvníků těchto „Svatováclavských koncertů“ a ve většině případů téměř do posledního místa zaplněné kostely. Řada milovníků hudby, kteří se neměli možnost koncertů osobně účastnit, mohla být uspokojena několika přímými přenosy jako např. dne 8. 10. 2007 v 19:00 na stanici Vltava přenosem pořadu Bolívijská barokní hudba – duchovní hudba z jezuitských misií v podání souboru Florilegium, Ashley Solomon – umělecký vedoucí (Anglie), sólista Henry Villca – tenor (Bolívie) či záznamů koncertů, které v průběhu festivalu pořizoval Český rozhlas a také televize Noe. Dramaturgie festivalu se vzhledem ke svému duchovnímu zaměření každoročně soustřeďuje na uvádění významných duchovních děl hudební historie i současnosti. Značná část festivalu je zaměřena na takzvanou „poučenou interpretaci staré hudby“, kterou v letošním roce prezentovali především Schola Gregoriana Pragensis s uměleckým vedoucím Davidem Ebenem, Musica Florea s Markem Štrynclem, Ensemble Inégal s Adamem Viktorou, Societas Incognitorum s Eduardem Tomaštíkem, La Gambetta s Elen Machovou a především již výše zmiňovaný anglický soubor Florilegium s Ashley Solomonem a bolívijským sólistou Henry Villkou, Flautando Köln z Německa a Collegium 1704, Collegium Vocale 1704 s dirigentem Václavem Luksem. Poslední tři jmenované soubory se staly ozdobou letošního ročníku Svatováclavského hudebního festivalu, v jehož hodnocení se tentokrát zaměřím pouze na výběr některých koncertů pořádaných v Ostravě. Zahajovací koncert Svatováclavského hudebního festivalu se konal již tradičně 28. 9. 2007 v katedrále Božského Spasitele. Tento slavnostní koncert k poctě sv. Václava byl tentokrát ve znamení gregoriánského chorálu a uměleckého přednesu biblických textů v podaní souboru Schola Gregoriana Pragensis s uměleckým vedoucím Davidem Ebenem a recitátorem Markem Ebenem. Program koncertu byl Jiří Bárta v kruhu Scholy Gregoriany Pragensis Foto Ivan Korč



festivaly, koncerty

věřitelně obsáhlý instrumentář tohoto u nás netradičního komorního obsazení. S téměř stoprocentní přesností, lehkostí a maximálním muzikantským nasazením ohromovalo téměř dvě hodiny flétnové kvarteto Flautando Köln své posluchače. Bouřlivý potlesk nadšeného publika si vynutilo dva přídavky v podobě úprav irských lidových nápěvů. Závěr festivalu byl podobně jako v minulých letech ve znamení monumentálního vokálně-instrumentálního díla. Tentokrát mělo ostravské obecenstvo možnost vyslechnout výběr z Quattro pezzi sacri Giuseppe Verdiho a Glagolskou mši Leoše Janáčka, které zazněly v podání Janáčkovy filharmonie Ostrava, Českého filharmonického sboru Brno se sbormistrem Petrem Fialou a sólistů Evy Dřízgové-Jirušové (soprán), Eriky Šporerové (alt), Petra Levíčka (tenor) a Martina Gurbaľa (bas). Tento závěrečný koncert byl důstojnou tečkou za letošním „hudebním maratonem“, který připravil a realizoval Svatováclavský hudební festival. Koncert od dirigentského pultu řídil jeden z nejvýraznějších dirigentů mladé generace Jakub Hrůša. Vynikající provedení obou skladeb v podání všech účinkujících odměnilo publikum bouřlivým potleskem. •

festa academica ' Praha, Aula Vysoké školy ekonomické, kostel sv. Ludmily, Pražský Hlahol  Jan Maria Dobrodinský Ve dnech 16. a 17. 11. uspořádala Unie českých pěveckých sborů a několik dalších organizací pod záštitou ministerstva kultury a ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy neformální přehlídku studentských sborů na oslavu Mezinárodního dne studentstva. V těchto dvou dnech byly uspořádány čtyři koncertní akce. Na prvním koncertě byla i předána Cena Jana Opletala a na posledním Smetanova cena – nejvyšší uznání pro české sbormistry. Zvláště při druhé zmíněné akci se dostalo zasloužených ovací Prof. Dr. Jiřímu Kolářovi. Přítomní i obě organizace, které tuto cenu udělují – Unie českých pěveckých sborů a Sdružení sborových dirigentů, mu poděkovali za jeho velkou práci a zásluhy o český sborový zpěv. Dramaturgickou osou přehlídky byla inspirace českou a zahraniční lidovou písní a duchovní tvorbou několika století. Nešlo o běžnou sborovou přehlídku nebo soutěž, pozornému posluchači však nemohla uniknout rozdílná – i když vesměs velmi dobrá – úroveň sborů i jejich sbormistrů. I když by si tento moment nepochybně zasloužil podrobné hodnocení, uveďme alespoň jména sborů v pořadí, v jakém účinCenu Unie českých pěveckých sborů a Sdružení sborových dirigentů obdržel na závěrečném koncertu festivalu Festa academica prof. Jiří Kolář (vpravo) z rukou Romana Michálka, předsedy UČPS (vlevo) a Františka Zumra, místopředsedy UČPS.

Foto Zdeněk Chrapek

nazván „Tváře a prameny“ (Pohled do historie liturgického zpěvu na Pražském hradě). Nevšední hudební zážitek připravil 6. 10. ostravskému publiku v kostele Panny Marie Královny dirigent Václav Luks se svým ansámblem Collegium 1704. Na tomto nezapomenutelném večeru předvedl Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha – dílo, které představuje nejen vrcholnou skladbu Bachovy tvorby, ale zároveň duchovní hudby vůbec. Celými Pašijemi provázel německý tenorista Erik Stoklossa, jehož uměřeně dramatický projev a příjemný hlas vytvořily z Evangelisty jednu z nejzajímavějších postav večera. Také další sólisté (maďarský basista Milós Sebestyén v roli Ježíše, altistka Markéta Cukrová, barytonista Tomáš Král či sopranistky Hana Blažíková a Bénédicte Taran), kteří se v průběhu večera představili, umocnili mimořádný umělecký prožitek tohoto monumentálního díla. Celé tři hodiny obdivuhodně soustředěný ansámbl očividně čerpal energii z dirigenta, který dokázal po celou dobu udržet napětí nejen mezi hudebníky, ale i publikem. Dirigent Václav Luks připravil posluchačům mimořádně působivé provedení Matoušových pašijí, založené na kvalitních sólistech, perfektně dotažených frázích, skutečně precizní artikulaci všech sólistů i zřetelné výslovnosti obou sborů a výborné instrumentální složce, za což ho nadšené publikum ocenilo neutuchajícím potleskem a „Standing ovations“. Věhlasný anglický soubor Florilegium se představil v pondělí 8. 10. v kostele sv. Václava v Ostravě s atraktivním programem nazvaným Bolívijská barokní hudba – duchovní hudba z jezuitských misií. K tomuto projektu si přizval Ashley Solomon (umělecký vedoucí) bolívijského tenoristu Henryho Villku, se kterým soubor spolupracuje od roku 2004. Program koncertu se skládal z raně barokních skladeb, které byly před nedávnou dobou nalezeny v bolívijských archivech pocházejících z misijních kostelů San Rafael a Santa Ana. Koncert byl živě přenášen Českým rozhlasem na stanici Vltava a zároveň také televizí Noe. Slavnostní koncert ke 100. výročí založení Základní umělecké školy E. Runda ve Slezské Ostravě byl realizován ve spolupráci se zmiňovanou školou. Tento koncert proběhl ve středu 10. 10. v Evangelickém kostele v Ostravě. Dramaturgie koncertu byla vytvořena z děl českých skladatelů (Josef Suk: Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, Fantazie g moll pro housle a orchestr, Antonín Dvořák: Biblické písně pro bas a orchestr, Josef Suk: Serenáda op. 6). Protagonisté tohoto večera byli nejúspěšnější absolventi školy minulých let a dnes již uznávaní mladí umělci Martina Bačová – housle a Jan Martiník – bas, kteří se představili společně s Janáčkovou filharmonií Ostrava pod taktovkou šéfdirigenta eodora Kuchara. Početné publikum vytvořilo důstojnou a zcela jedinečnou atmosféru a výjimečné výkony umělců odměnilo dlouhotrvajícím potleskem. V sobotu 13. 10. zazněl v Ostravě – Přívoze v kostele Neposkvrněného početí Panny Marie atraktivní projekt, který byl v podstatě fúzí hudby jazzové a klasické. Interprety skladeb Petra Kořínka – Porta coeli a Todes Fuge byli Alfred Strejček (liturgické texty a komentář), Pražské jazzové sexteto s uměleckým vedoucím Petrem Kořínkem a Moravský komorní sbor se sbormistrem Jiřím Šimáčkem. Především provedení Kořínkovy skladby Todes Fuge (česká premiéra), která vznikla v roce 1998 na objednávku Evangelické diakonie v německém Schwäbische Hallu u příležitosti 60. výročí „Říšské křišťálové noci“, zanechalo v posluchačích silný emocionální zážitek. Jistě velkým magnetem bylo účinkování skvělého německého souboru Flautando Köln ve složení Katharina Hess, Katrin Krauß, Ursula elen a Kerstin de Witt (pátek 26. října, Husův sbor ve Slezské Ostravě). V podání čtyř skvělých hráček na zobcové flétny měli posluchači možnost vyslechnout hudbu 15. – 18. století a na vlastní oči vidět neu-





festivaly, koncerty

kovaly na koncertech: Musica Oeconomica Pragensis, Dívčí akademický sbor z Plzně (vystoupil na prvním koncertě i na matiné duchovní hudby), Vysokoškolský pěvecký sbor Ostravské univerzity, Jihočeský vysokoškolský sbor, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity Brno, Smíšený komorní sbor Ateneo Univerzity Palackého Olomouc (vystoupil na matiné duchovní hudby i na třetím koncertě), podobně i Vysokoškolský umělecký soubor z Pardubic a Komorní mužský sbor Nona z Ústí nad Labem. Jako určitou alternativu poskytlo Gymnázium Jana Keplera z Prahy provedení rockového oratoria Eversmiling Liberty dánských autorů Jensena Johansena a Erlinga Kullberga v podání Spojeného sboru pražských gymnázií a doprovodného instrumentálního souboru. •

pontes každý rok jinak Praha, Rudolfinum  Vladimír Říha Vskutku nezničitelná je energie Oldřicha Vlčka, uměleckého šéfa orchestru Virtuosi di Praga. Ten již podvanácté zorganizoval mezinárodní festival Pontes, který spojuje historická místa Čech, Moravy a Slovenska zapsaná v památkách UNESCO a přidává k nim v posledních letech i další státy. Letos jimi byly Španělsko a některé státy bývalé Jugoslávie. Závěrečný koncert 4. 12. v Rudolfinu jakoby rekapituloval celoroční snažení organizátorů podporujících hudební přátelství měst a států. Zároveň obsahoval i nově zaváděnou tradici zakončovat každý ročník festivalu Českou mší vánoční Jakuba Jana Ryby ne však v provedení profesionálního sboru, nýbrž sboru sestaveného z amatérů působících v jednotlivých městech. Dvojnásobně veliký sbor umístěný pro svou početnost na pódium a k varhanám se spolu s orchestrem Virtuosi di Praga, hlavním sloupem festivalu, a sólisty (Zdena Kloubová, Pavla Vykopalová, Tomáš Černý, Roman Janál) i vše řídícím Vlčkem postarali o výjimečný zážitek z důvěrně známého díla. Objevem večera byl i černohorský klavírista Boris Kraljevič v Mozartově Koncertu C dur, KV 415, výborný technicky i výrazově, který letos s Virtuosi absolvoval mnoho koncertů. Objevili ho právě v bývalé Jugoslávii. Večer uzavřely přídavky, kterými byly koledy, a tak ještě podtrhly předvánoční pohodu v zaplněném sále, kde nechyběli někteří starostové z měst projektu Pontes. Do nového 13. ročníku opět ve spolupráci s Ministerstvem kultury ČR připravuje Oldřich Vlček řadu novinek. Připojí se další země – Island, Maďarsko a Turecko, propagována bude hudba slovenského Jána Levoslava Belly, českou duchovní skladbou bude Missa Pastoralis F. X. Brixiho (naváže na letošní Mši B dur Josefa Suka, která zahájila projekt Obnova české duchovní hudby) a v Litomyšli by měla být uvedena původní verze Prodané nevěsty. Festival navštíví i města nezahrnutá dosud v památkách UNESCO jako Cheb, Žatec či Slavonice. Má vzniknout i speciální odnož, Salon Pontes, pro šansoniéry či písničkáře. Zahajovací koncert nového ročníku bude 17. 6. v Rudolfinu a vystoupí na něm umělci z ČR, Islandu, Turecka, Černé Hory a další. •

pocta iljovi hurníkovi Praha, Lichhtenštejnský palác  Rafael Brom Každé, nejen kulaté životní jubileum, by mělo probíhat za účasti širšího kruhu rodiny a přátel. V případě profesora Ilji Hurníka zaplnila jeho „rodina“ koncertní sál pražské akade-

mie takřka do posledního místa. Koncert k jeho poctě uspořádaly 28. 11. 2007 čtyři instituce – Společnost Vítězslava Nováka, Konzervatoř v Praze, Umělecká beseda a Hudební nadace OSA – tedy společnosti jubilantovi důvěrně známé z dlouholeté pedagogické či organizační činnosti. V Novákově společnosti je stále předsedou, vždyť byl také jeden z jeho posledních žáků, jak připomněl v tištěném programu Prof. PhDr. Miloš Schnierer. Ten se také, jako místopředseda jmenované SVN, ujal úvodní zdravice. Koncert zahájil agilní Ensemble Martinů čtvrtou větou ze Sonáty da camera samotného jubilanta – ostatně koncert byl sestaven jen z tvorby Ilji Hurníka. Následující Hudba pro klavír zazněla v provedení pianisty Miroslava Sekery, v tomto sále již podruhé, nedlouho po provedení v programu Festivalu soudobé hudby dne 7. 11. 2007. Pianistu vystřídalo dámské duo Lenka Kozderková (flétna) a Kateřina Englichová (harfa) a přidalo Tombeau de Köchel. Poslední skladbou před přestávkou byl Sextet pro žestě a varhany v provedení Souboru AMU s Petrem Čechem u varhan a Aloisem Čočkem u dirigentského pultu. Na přestávku se nechvátalo, neboť v programu předřadil šotek ještě jednu skladbu, která měla zaznít a také přišla později. Sólistkou v Hurníkově díle Verba sancta pro soprán a komorní orchestr byla Lívia Vénosová a doprovázel ji Komorní orchestr Pražské konzervatoře pod vedením Františka Pospíšila. A podle známého latinského přísloví o finále předstoupili před jubilanta klavírista Miroslav Sekera, varhanice Ivana Michalovičová, opět soubor Ensemble Martinů a konečně smíšený sbor Gaudium pragense se sopranistkou Veronikou Pokornou. Skladbu nastudovali Michaela Šreinová a syn jubilanta Lukáš Hurník, který také provedení dirigoval. Zpívali Prastaré obrazy pana profesora DrSc.h.c. Ilji Hurníka, držitele Státního vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění, které mu 28. 10. 2007 udělil prezident ČR Václav Klaus. Koncertní večer měl intimní pokračování v klubu HAMU, kde se jubilantovi dostalo dalších gratulací a konečně i hvězdné rozvahy Hurníkova přítele, astrofyzika Jiřího Grygara. •

symfonie atlantis václava b$žka Teplice, Dům kultury  Lenka Přibylová Severočeská filharmonie Teplice nabídla ve svém druhém abonentním koncertě cyklu B (22. 11.) posluchačům zcela netradiční program, neboť světová premiéra programní symfonie soudobého autora není na našich koncertních pódiích častým jevem. Teplický skladatel Václav Bůžek se při kompozici Symfonie nazvané Atlantis inspiroval Platónovou pověstí a jednotlivé věty nesou programní názvy. Autor v současné době působí jako zástupce ředitele na Konzervatoři v Teplicích a intenzivně se mimo jiné věnuje výuce skladby. Mnozí z jeho žáků úspěšně studují kompozici na hudebních fakultách AMU a JAMU a dosáhli i výrazných mezinárodních úspěchů. Sám Václav Bůžek prošel kompozičně značně složitým vývojem a jeho skladby jsou uváděny u nás, v řadě evropských zemí i v dalekém zámoří, v USA, v Austrálii a jinde. V Teplicích premiérovaná symfonie byla dokončena na jaře roku 2006 a vedle typických rysů autorova kompozičního jazyka, jakými jsou přehlednost formy, záliba v kontrapunktu a výrazné rytmičnosti, klade důraz na maximum využití nástrojové barevnosti a překvapující melodické bohatství. Symfonie má podtitul Hudba k neexistujícímu filmu a obsahově zde, podle vlastního autorova vyjádření, dominuje „přesvědčení o věčném přetrvání dvou největších lidských positiv – lásky a odpuštění“. První věta, nazvaná Poslední den,

festivaly, koncerty

ského hejtmana a za nejlepší interpretaci Dvořákových písní převzal také cenu Společnosti a Muzea Ant. Dvořáka. Druhou cenou byla odměněna stylově čistě zpívající Leona Kellerbauerová, Češka studující v Mnichově. Třetí cenu obdržela Daria Rosickaja z Ruska, kterou poctil zvláštní cenou i KPH Dvořákova kraje. Čestná uznání převzaly Karolina Ferenczová z Maďarska, Jevgenija Sabadyšina z Ruska a Dominika Kopecká z ČR, jíž se za přednes Liturgických písní Zdeňka Lukáše dostalo také ceny Českého rozhlasu a ceny Asociace korejsko-českého přátelství. Cenu Josefa Hercla za interpretaci barokního duchovního díla obdržel za Stradellovo Pieta Signore Jozef Brindzák ze Slovenska, studující na pražské HAMU. Foto archiv

obsahuje v rámci sonátové formy tři témata s konkrétním smysluplným programním posláním, kde posluchače důvěrně citově osloví zejména tonálně zakotvené, melodicky jímavě lyrické téma lásky. Sólové vstupy houslí, orientálně zabarvené sólo anglického rohu, hoboje, ale i melodické úryvky zvonů a kompletní široká paleta melodických bicích nástrojů nesly svůj zřetelně hudebně cizelovaný náboj v souznění s koloritem celkového orchestrálního zvuku. Kompoziční specifikum druhé věty s názvem Poslední noc leží na ne zcela důsledně provedené passacaglii, jejíž kontrapunktickobarevný potenciál navozuje atmosféru „duševního sporu jednotlivců“. Kontrastní barevnost a údernost velkého zmaru Posledního úsvitu třetí části nenechá nikoho na pochybách o mýticky všeničivém zemětřesení spolu s likvidačním úderem mořské vlny, poetické téma lásky z první věty však dává v souznění s něžnou zvukovostí celesty ve vlastním závěru skladby lidstvu naději na nový život. Publikum ve zcela vyprodaném koncertním sále teplického Domu kultury dostalo k dispozici programní výklad symfonie, skladba by však byla dostatečně hudebně vypovídající i bez tohoto podkladu. Severočeská filharmonie řízená Tomášem Koutníkem byla skvěle připravená a podala výborný výkon propracovaný do všech melodických, rytmických i barevných detailů či interpretace sólových nástrojových ploch. Symfonii Atlantis lze uvítat jako moderní programní dílo, které se oproti současným zvyklostem nebojí využívat širokou melodickou výpověď, dále těží z detailů kompozičních technik a zvukových možností symfonického orchestru. O tom, že se skladba autorovi zdařila, svědčil i spontánní ohlas publika. Druhou polovinu programu zahájila úsměvná, výrazově přesně zahraná předehra ke komické opeře Divadelní ředitel Wolfganga Amadea Mozarta. Následoval Koncert pro housle a orchestr, op. 8 Richarda Strausse. Sólistou tohoto kompozičně přehledně stavěného díla teprve osmnáctiletého skladatele se stal Pavel Šporcl. Jeho podání neslo punc zralé technické virtuozity a interpretačního nadhledu, v melodicky meditativně jímavé druhé větě posluchač poněkud postrádal větší klid a citovou hloubku pojetí. Ve výsledném dojmu publika převládl pocit uspokojení a výkon sólisty, dirigenta a orchestru byl obdobně jako v první části koncertu odměněn přesvědčivým potleskem. Dramaturgická kombinace posluchačsky spolehlivé hudby minulosti s dílem naší ryzí současnosti slavila v Teplicích jednoznačný úspěch. •

pvecké nadje z karlových var$ Karlovy Vary, Lázně I, Lázně III, Grandhotel Pupp  Jan Králík Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka, pořádaná v Karlových Varech letos po dvaačtyřicáté, se těšila na Petera Dvorského a Gabrielu Beňačkovou v úvodním koncertu a v porotě. Oba, bohužel, onemocněli. Porotcům z České republiky, Slovenska, Saska, Bavorska, Itálie, Ruska a Jižní Koreje tak předsedali dirigent Jiří Stárek a pěvkyně Brigita Šulcová. Věrnost sponzorů zajistil a organizátory zkušeně vedl Alois Ježek. Do soutěže se přihlásilo 74 soutěžících školených v šestnácti zemích světa od Anglie, Německa a Itálie přes Polsko, Rusko a Arménii až po Čínu, Jižní Koreu a Japonsko. V kategorii píseň, spoludotované Kruhem přátel hudby Dvořákova kraje v Kralupech, zvítězil měkce zpívající Tomáš Šelc ze Slovenska, který tím získal i cenu karlovar-



Absolutní vítěz Dvořákovy soutěže, Lee Soongoo z Jižní Koreje.



festivaly, koncerty

V kategorii junior – ženy zvítězila sopranistka s temnějším oblým hlasem Anna Gorbačeva, poctěná současně cenou galerie MIRO a pozváním předzpívat v SND v Bratislavě. Druhou cenu udělila porota kultivované sopranistce Lucii Silkeové z ČR a třetí cenu opět křehké sopranistce s velkým hlasem Darii Rosické z Ruska. Čestná uznání převzaly Klaudia Vašinová ze Slovenska a Martina Šnytová z ČR, která jako nejmladší česká účastnice finále obdržela i cenu Jarmily Novotné. V kategorii junior – muži, spoludotované jihokorejskou společností Seouloratorio, nebyla první cena udělena. Druhou cenu získali společně barytonisté Peter Mazalán ze Slovenska a Jiří Brückler z Česka, který byl navíc odměněn cenou Josefa Hercla za interpretaci barokního duchovního díla – árie z Händelova Samsona – a jako nejmladší účastník finále obdržel i cenu Viléma Zítka. Třetí cenu získal slovenský barytonista Tomáš Šelc. Čestná uznání převzali tenoristé Sergej Zarickij z Ukrajiny a Won Yong-ki z Jižní Koreje. V kategorii opera – ženy, opět spoludotované společností Seouloratorio, zvítězila sugestivní sopranistka Zaida Šarifaljeva z Ázerbajdžánu, která obdržela pozvání do Ostravy a jako jediná byla pozvána i na čtyři koncerty do Soulu v Jižní Koreji. Druhá cena byla rozdělena mezi slovenské sopranistky Helenu Szabóovou a Petru Záhumenskou, prvá z nich bude hostovat v Plzni, Brně a Košicích, druhá dostala pozvání nastudovat roli a hostovat v Ostravě, a obě shodně byly pozvány předzpívat v ND v Praze. Třetí, rovněž dělená cena, byla udělena sopranistkám Leoně Kellerbauerové a Yukiko Kinjo-Šrejmové, jež získala také ocenění a pozvání pražské Opery Mozart. V kategorii opera – muži, spoludotované Nadačním fondem Natland CZ, zvítězil tenorista Lee Soongoo z Jižní Koreje, který byl zároveň vyznamenán titulem absolutního vítěze a obdržel pozvání hostovat v SND v Bratislavě. K vítězství jej dovedl krásný, vyrovnaný hlas temnějšího témbru a soustředěný, muzikálně vytříbený zpěv. Druhou cenu získal hlasově vyzrálý barytonista Jakub Pustina z ČR. Třetí cenou byl odměněn jihokorejský basista Yoon Jih-wan, vyznamenaný také Nadačním fondem Antonína Dvořáka za nejlepší interpretaci Dvořákovy operní árie a pozváním hostovat ve Státní opeře Praha. Čestné uznání převzali tenoristé Ilja Hovzič z Běloruska a Juraj Nociar ze Slovenska. Všichni ocenění pěvci dostali hodnotnou poukázkovou prémii nakladatelství Editio Bärenreiter Praha. Za vynikající klavírní doprovod byla oceněna Martina Hussmannová z Mnichova. •

jitro poktilo nové cd „petr eben“ Hradec Králové, Sál Filharmonie  Jan Míšek Sál Filharmonie Hradec Králové byl v úterý 27. 11. 2007 svědkem mimořádné hudební události – koncertu při představení a křtu nového kompaktního disku Královéhradeckého dětského sboru Jitro a jeho uměleckého šéfa prof. Jiřího Skopala s jednoznačným a výstižným názvem Petr Eben. V úvodu koncertu se představilo nejstarší přípravné oddělení Královéhradeckého dětského sboru Vlčí máky pod vedením Jiřího Skopala ml. Skladbička Šťastnou cestu byla malou ukázkou Ebenovy tvorby pro děti. Liturgické zpěvy napsal Petr Eben na přání brněnského zpěváka Jiřího Bara. Deset drobných cyklů na liturgické texty pro jednohlasý sbor a varhany prokazuje jeden z významných rysů Ebenovy tvorby. Čistotu, prostotu a průzračnost. Dramatičtější provedení tří částí prvního cyklu – Introitus

et Psalmus 29 ad Introitum, Graduale a Evengelium – tento rys překvapivě ještě zdůraznilo. Přesvědčivé oduševnělé podání plně vynahradilo opomenutí chorálem inspirovaného vedení melodie. Katonova mudrosloví patří k nejobtížnějším dílům komponovaným pro dětské sbory. Cyklus myšlenek přisuzovaných řeckému mysliteli Katonovi svou formou vychází z barokní suity. Na koncertě zazněly tři části cyklu: technicky nesmírně náročné Preludio, jímavé Air a strhující Gigue. Jitro bývá často oceňováno za svou technickou dokonalost, kterou plně prokázalo při – tentokrát až skoro frenetickém – provedení obou rychlých částí (Preludio a Gigue). Dnešní Air naznačilo, jak zvláštní a inspirující může být symbióza tradiční barokní formy, současného zvuku a sbormistrova v podstatě romantického cítění. „Vlaštovky a dívky, bytosti půvabné a křehké, veselé a švitořivé, a přece smutní ptáci, přelétavé a přece věrné, volné ve svém mladistvém letu a přece si hnízdo stavíte v chodbách našeho srdce. Je podzim v nás po vašem odchodu a čekáme dlouho, až nám přinesete jaro“, napsal Petr Eben. Finální část cyklu O vlaštovkách a dívkách Vlaštovička lítá byla v podání Jitra tímto rozverným švitořením obou krásných stvoření. Perfektní polyfonní vedení hlasů a současná výborná zvuková vyrovnanost se skvěle doplňovaly. Malým, ale opravdu příjemným překvapením byla Ebenova píseň Ukolébavka pro dcerku, kterou sólistka Jitra, Barbora Novotná, za citlivého klavírního doprovodu Michala Chrobáka zazpívala překrásným přirozeným hlasem s lehounkým, až nevinným vibratem. Závěr první půlky koncertu patřil Ebenově vrstevníku Zdeňku Lukášovi. Poselství hudby, nesmírně náročná a působivá skladba, kterou Zdeněk Lukáš před devatenácti lety Jiřímu Skopalovi a Královéhradeckému dětskému sboru složil „na tělo“, byla dnes věnována památce Petra Ebena. Tato skladba Jitru vysloveně sedí, profesor Jiří Skopal v ní má možnost uplatnit hlavní rysy svého dirigentského rukopisu: smysl pro dramatičnost a pravdivost podání hluboké myšlenky. Poselství hudby bylo jednoznačným interpretačním vrcholem koncertu. Druhou půli koncertu zahájila mladší část hlavního sboru – Jitříčko se svým sbormistrem Jiřím Skopalem ml. kompletním cyklem Benjamina Brittena A Ceremony of Carols. Tento cyklus na staroanglické novozákonní texty dnes patří ke zlatému dnu světové vokální tvorby. Jitříčko z pochopitelných důvodů nedisponuje tak velkým dynamickým a zvukovým rozsahem jako „dospělé“ Jitro, o to působivější je však hebkost a přirozenost dětských hlasů ve srovnání s jejich o čtyři roky staršími spoluzpěváky. Provedení také prospělo naprosto přirozené, nevyumělkované frázování. Vystoupení Smíšeného sboru Jitro – opět pod vedením mladšího ze sbormistrů – prokázalo, že se absolventi Jitra nemusí obávat o svou budoucnost. Příjemné, mladé a svižné provedení tří Moravských dvojzpěvů Antonína Dvořáka v úpravě Leoše Janáčka bylo přesvědčivou pozvánkou pro všechny, kteří ve východních Čechách chtějí navštívit koncert dobrého smíšeného sboru. Závěr koncertu patřil tvorbě inspirované lidovou hudbou. Jitro dokonce i stylově „změnilo dres“ a do druhé půlky nastoupilo v lidových krojích – a to včetně sbormistra a klavíristy! Úvodní sbor z opery Prodaná nevěsta Proč bychom se netěšili nepostrádal svou nutnou rustikálnost. Entuziasmus dívčího sboru dokonale vyvážil absenci mužského prvku na pódiu. Koncert gradoval třemi částmi z Moravských lidových písní Otmara Máchy a hitem Tancuj, tancuj v úpravě Miroslava Raichla. Závěrečná skladba Jana Vičara Gorale pro dětský sbor, bicí nástroje a klavír na goralské motivy je strhujícím důkazem, jak úžasná lidová hudba může být. Dvacetihlasý klastr v úvo-



Foto archiv

festivaly, koncerty

Dětský pěvecký sbor Jitro s Jiřím Skopalem

du, virtuózní tempo, téměř tříoktávový rozsah a netradiční výrazové prostředky dělají z Gorale opravdu výjimečný kousek. Snad jen ti, kteří znají původní aranžmá pro smíšený chlapecký sbor, mohou postrádat jadrnost a barvu mužských hlasů. Koncert byl pro posluchače velkým zážitkem. Pro ty z nás, kteří se na české sborové scéně dobře orientují také – v dobrém slova smyslu – žádným překvapením. Jitro si svou vysokou uměleckou úroveň drží bez sebemenšího zakolísání už neuvěřitelných 30 let. •

dny mladých interpret$ Brno, Konvent Milosrdných bratří  Věra Lejsková To už je takový tradiční minifestival Klubu moravských skladatelů v Brně, kdy se na čtyřech, třech nebo i dvou (podle finančních možností) večerech představují mladí instrumentalisté, mnohdy ještě posluchači konzervatoří nebo vysokých škol, kteří ovšem už vykázali nezanedbatelné umělecké úspěchy. A nejsou to jen interpreti brněnští, jak by se dle pořadatele mohlo zdát, ale zdaleka přesahující rámec kraje, letos dokonce bylo zastoupeno i zahraničí. Koncerty byly dva: 19. a 22. 11. v sále Josefa Dobrovského v Konventu Milosrdných bratří a zahájil je sympatický kontrabasista Gunars Upatnieks, takto už sólokontrabasista Lotyšské filharmonie v Rize, navíc ověnčený četnými tituly mezinárodních soutěží, který v současné době dokončuje magisterské studium na JAMU v Brně ve třídě doc. Miloslava Jelínka. V náročných skladbách Adolfa Míška (Sonáta e moll, op. 6) a Giovanniho Bottesiniho (Allegro di Concerto „Alla Mendelssohn“) přímo oslnil až krkolomnou virtuositou, kterou zvládal s neuvěřitelnou lehkostí, i lahodou tónu; skvělou partnerkou u klavíru mu byla Marcela Jelínková. Jelikož po sólistech Dnů mladých interpretů je požadováno, aby uvedli i některého soudobého moravského autora, nejraději člena Klubu moravských skladatelů, vybral si Upatnieks letošního jubilanta, Jiřího Matyse, a s citem a porozuměním přednesl jeho Hudbu pro kontrabas sólo. Stejného soudobého autora si zvolila i pianistka Kateřina Prokopová, která celým výběrem skladeb na svém půlrecitálu demonstrovala svůj vztah k současné tvorbě (dnes tedy

již k hudbě 20. století): kromě Matysových velmi lyrických Malých preludií to bylo Scherzo Bély Bartóka a Toccata chromatica Jana Nováka – jeho klavírním dílem se pianistka hlouběji zabývá v rámci svého doktorského studia na JAMU v Brně. Úvodní, velmi náročné Obermannovo údolí Ference Liszta předznamenalo další přednost pianistky – v kontrastu ke své útlé postavě dokáže z klavíru dostat maximum, aniž by tím ovšem utrpěla kultivovanost jejího úhozu i promyšlená výstavba hraných děl. Komorní soubor Puella Trio (Terezie Fialová – klavír, Eva Karová – housle, Markéta Vrbková – violoncello), laureátky četných soutěží našich i zahraničních, které studují v současné době na AMU v Praze, se představily opět jednou na domácí půdě, v Brně, kde jejich soubor vznikl v roce 2003 na brněnské konzervatoři ve třídě prof. Václava Horáka. Těžištěm jejich vystoupení bylo Klavírní trio op. 70 „Geistertrio“ L. van Beethovena, které tyto tři dívky přednesly s mladistvým ohněm, temperamentem a elánem, až s nečekanou razancí, ale také něhou (volná věta s náznakem české písně Dobrú noc). Stejně sugestivně vyzněl i jednovětý Klavírní kvartet Alfreda Schnitkeho, v němž spoluúčinkovala další z dcer Petra Fialy, violistka Kristina Fialová. Přirozeně jako současný autor nemohl být uvedený nikdo jiný, než Petr Fiala, a to jeho Meditace, tklivá i značně vzrušená. Posledními interpretkami tohoto malého festivalu byly houslistka Barbora Valečková – studentka brněnské konzervatoře ve třídě prof. Miloše Vacka, ale už laureátka soutěží, např. Mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga 2007, mimoto byla letos vyhodnocena jako nejlepší účastnice Akademie Václava Hudečka a získala i mistrovský nástroj z dílny Karla Poplštejna – a klavíristka Libuše Pančochová. Nevytýčily si zrovna lehký úkol: Sonátu pro housle a klavír Leoše Janáčka a Sonátu č. 1 f moll pro housle a klavír, op. 80 Sergeje Proko eva. Jejich výkony v obou sonátách byly úctyhodné; výstavba děl, mužný až razantní tón houslistky, zanícené, místy až naturalistické pojetí obou interpretek vyvážené ovšem lyrickými partiemi. I když je to hodno obdivu, nemohu se ztotožnit s tím, aby pianistka hrála svůj part zpaměti (Janáčkova sonáta) a houslistka z not – buď obě zpaměti, nebo žádná – a já bych řekla žádná. V podstatě se všichni interpreti obou večerů prezentovali už jako hotoví umělci, z takto nadějné generace můžeme mít jen radost. •

festivaly, koncerty

per quattro mani Brno, JAMU  Věra Lejsková Neobyčejně hřejivá atmosféra panovala na koncertu laureátů 6. soutěže Per quattro mani 25. 11. v aule JAMU v Brně – není také divu, vzhledem k jejich věku! Ve čtyřech soutěžních kategoriích vystoupili všichni nositelé prvních a druhých cen, a vždy také zazněla skladba povinná pro tu kterou kategorii: v první to byl Karel Černý, na téma W. A. Mozarta z dvaceti Rondinettos op. 775, ve druhé W. A. Mozart – 1. věta ze sonatiny B dur, ve třetí F. Kuhlau – 1. věta ze sonatiny op. 66, č. 3 a ve čtvrté L. van Beethoven – 1. věta ze sonáty D dur, op. 6. Pořadatelé tentokrát „vsadili“ pouze na klasiky jako na nejspolehlivější měřítko skutečné dovednosti, teprve pak měli účastníci možnost výběru – v rámci předepsané minutáže – z děl autorů odlišných slohových období. Soutěže, která probíhala ve dnech 23. a 24. 11. v prostorách ZUŠ Jar. Kvapila v Brně, se zúčastnilo 42 dvojic, nejpočetnější byly kategorie nejmladší a nejstarší, nejslabší co do počtu byla kategorie do 16 let – to je zřejmě takové období nejistoty, kdy se mladý člověk rozhoduje, co vlastně bude v životě dělat, a na klavír mu moc času nezbývá (pokud právě on není tím nástrojem vyvoleným!) A tak do Brna přijeli žáci z devatenácti základních uměleckých škol z celé republiky, nejvíce účastníků – po pěti – bylo z Českých Budějovic a Karviné – Mizerova, po čtyřech z Havlíčkova Brodu a z Lipníku nad Bečvou, po třech z Třeboně, Rychnova nad Kněžnou a z pořádající školy, ZUŠ Jar. Kvapila Brno. Ať již výsledné hodnocení dopadlo jakkoliv, nebylo výkonu, o němž by se dalo říci, že nebyl poctivě připraven, za což si mohou připsat zásluhu paní učitelky (v důsledku pokračujícího matriarchátu byl pan učitel jen jeden!). Navíc pak bylo z výkonů přirozeně patrné, dovedou-li ještě malí a mladí muzikanti dodat něco sami ze sebe, takový výkon pak jistě více přesvědčil. Na většině účastníků byla vidět jistá úleva, když dohráli povinnou skladbu a se zjevnou radostí se pustili do skladeb (pokud jimi přímo nezačínali!), které přinášely „rytmy jejich doby“, nebo do skladeb odpovídajících jejich citovému založení. Chvályhodné je, že zmizeli obraceči, i když se pak na pultech objevovaly noty přeroztodivných tvarů, mám dojem, že klasické noty už prakticky neexistují. Přiřknout cenu, kterou uděluje Nadace Antonína Dvořáka,

1. cenu v I. kategorii získali Tomáš Boček a Alice Rajnohová.

jediné soutěžící dvojici, bylo jako vždy pro porotu trochu náročné, i když tentokrát přece jen nakonec mohla volit mezi třemi výkony! Porotě předsedal Petr Hanousek, členy byli Renata Bialasová, Jiřina Kolmanová, Věra Lejsková a Radim Pančocha. Soutěž byla po celou dobu sledována posluchači s velkým zájmem, organizace byla skvělá, za což patří dík pořádající škole, ZUŠ Jar. Kvapila. Co mě trochu iritovalo, bylo to, že u některých dvojic byly uvedeny v programu dvě vyučující, myslím si, že v komorní hře přejímá odpovědnost pouze jedna. A pak bych přece jen převedla do češtiny ema von Mozart, či leichte Sonatinen nebo Kindermarsch, ale to už by byla otázka, zda uvádět přesně název z toho kterého vydání, nebo vše uvést česky. Nehledě už na našeho největšího klavírního pedagoga, Karla Černého, který až do konce svého života mluvil česky (napsal tak i svou závěť) a přece mu zůstalo Carl Czerny, ale to už do vlastní soutěže nepatří. Důležité jsou výsledky, uvedu hlavní ceny: I. kategorie do 12 let 1. cena: Tomáš Boček – Alice Rajnohová, ZUŠ Jar. Kvapila Brno Barbora Potocká – Kateřina Potocká, SZUŠ Havl. Brod 2. cena: Pavla Bubleová – Ondřej Hybrant, ZUŠ B. Jeremiáše, České Budějovice Martin Hýl – Alžběta Šimíčková, ZUŠ Brušperk 3. cena: Johana Juríková – Ewa Gawlasová, ZUŠ B. Smetany Karviná-Mizerov Jana Otáhalová – Ráchel Kalvachová, ZUŠ Klobouky u Brna II. kategorie do 14 let 1. cena: Pavel Břoušek – Daniel Šimek, ZUŠ Jar. Kvapila Brno zároveň absolutní vítěz soutěže Nora Novotná – Zora Novotná, ZUŠ Praha 4 2. cena: Markéta Mamicová – Jakub Šotkovský, ZUŠ B. Smetany Karviná-Mizerov 3. cena: Gabriela Sobková – Hana Kubíková, ZUŠ Ant. Dvořáka Lipník n. Bečvou Barbora Pitrová – Bára Kahudová, ZUŠ B. Jeremiáše, České Budějovice III. kategorie do 16 let 1. cena: Bára Handzušová – Lucie Pokorná, SZUŠ Havl. Brod 2. cena: neudělena 3. cena: Ivona Vízková – Karolína Janoušková, ZUŠ Hradec Králové IV. kategorie do 23 let l. cena Bára Handzušová – Tereza Stejskalová, SZUŠ Havl. Brod 2. cena: Michaela Bahúlová – Irena Ryšánková, ZUŠ Uničov zároveň cena Nadace Ant. Dvořáka Lenka Dandová – Michaela Peterková, ZUŠ Žatec 3. cena: Kateřina Horáčková – Petr Mádr, ZUŠ Ant. Dvořáka Lipník n. Bečvou

Kromě toho byla udělena řada čestných uznání a také diplom nejúspěšnějšímu pedagogovi, jímž se stala Blanka Skálová ze SZUŠ Havl. Brod. • Foto archiv



festivaly, koncerty

taje naší mluvy



doporu ujeme

 Věra Lejsková Vždy mi trochu vadí vyjadřování neskutečné, přibližné, neurčité, ba až zavádějící, jako třeba je „černá vlna na bílém beránku“ (už jsem o tom jednou dost obšírně pojednala), nebo „nade mlejnem pode mlejnem husy se perou“: tak kde – buď nade nebo pode, nebo na obou lokalitách, předpokládám, že když je řeč o mlýně a o husách, tak tam patrně poteče nějaká řeka! Nebo jsem onehdy zaslechla takový povzdech dvou lidí – jeden muž děl „tak už je zima přede dveřmi“, a druhý opáčil, „ba, už je za dveřmi“. Tomu tedy už opravdu nerozumím: je-li za dveřmi ve vztahu ke mně, pak je někde mimo mne a já ty dveře nakonec nemusím otvírat. Ovšem je-li ve vztahu ke mně přede dveřmi, pak vlastně je přímo zde, vedle mě, a já bych ji eventuálně mohla otevřením dveří vypustit ven, jenže pak by byla zase za dveřmi… možná by se při určování zimního období mohly ty dveře úplně vypustit a stačilo by jen říct, že už je, či brzy už bude zima. Také se vžila celá řada takových zvláštních úsloví, jako třeba že něco je o něčem, přičemž ten lokál (nikoliv hospoda, ale 6. mluvnický pád) tu vůbec není opodstatněný. Místo, aby totiž někdo řekl prostě – to je vinou radních, tak řekne – to je o radních! Nebo když politik chce říci, že na nějakou akci nejsou peníze, pokrčí rozpačitě rameny a řekne – to víte, to je o penězích! Tím „o něčem“ uhýbáme z konkrétních informací, problém opisujeme, ba zamlžujeme. Nerozumí-li někdo něčemu, říká s oblibou – „Nevím, která bije“, či není-li si jist, kdo bude dalším ředitelem třeba filharmonie, říká starostlivě – „Nevím, jak je to s tou filharmonií ošetřeno!“ Chce-li říci, že si s někým výborně rozumí, říká obvykle, že „mají stejnou krevní skupinu“, i když jsem si jista, že nezná ani tu svou, natož aby znal krevní skupinu ještě někoho jiného! Má-li před sebou nesnadný úkol, neřekne, že mu to bude dlouho trvat, ale v duchu doby musí pronést – „To je běh na dlouhou trať“. A také už se neříká, že – „tvé názory nestojí zanic“, ale chcete-li být „in“, musíte říci – „tvá filozofie je mi nejasná“, nebo „s tvou filozofií se neztotožňuji“, i když pravděpodobně proniknutí do skutečné filozofie by bylo aktérům dost vzdálené. Závěrem dumám nad jedním výrokem, dosti pozoruhodným a nutícím k zamyšlení. Jeden můj známý, chtěje se ke mně jako k Moravance vlichotit, pronesl: „Já jsem také trochu Moravan, narodil jsem se nedaleko hranic Moravy, přestože rodiče byli tenkrát v Praze….“ Jak se jen bez rodičů dokázal narodit, to je mi opravdu záhadou – leda, že by za to vše mohla ta nedokonale vyjadřovaná čeština…. •

BRNO Filharmonie Brno

D. Šostakovič: Koncert č. 1 a moll pro housle a orchestr, op. 77 A. Glazunov: Symfonie č. 5 B dur, op. 55

Janáčkovo divadlo 10. a 11. 1. 2008 C. Debussy: Preludium k Faunovu odpoledni L. van Beethoven: Koncert č. 2 B dur pro klavír a orchestr, op. 19 A. Dvořák: Symfonie č. 8 G dur, op. 88

Sólistka: L. Josefowicz – housle Dirigent: W. Keller

Sólista: K. Gerstein – klavír Dirigent: M. Turnovský

ČESKÉ BUDĚJOVICE Jihočeské divadlo DK Metropol 25. 1. 2008 G. Puccini, R. Balogh: Madame Butterfly – premiéra Taneční balada na motivy japonského dramatu Režie a choreografie: R. Balogh j.h. Dirigent: D. Binetti j.h., Martin Peschík

HRADEC KRÁLOVÉ Filharmonie Hradec Králové

Sólista: F. Zimmermann – housle Dirigent: M. Honeck

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK Rudolfinum 26. 1. 2008 Světová klavírní tvorba D. Šostakovič: Preludium a fuga d moll, op. 87 č. 24 J. S. Bach / F. Busoni: Ciaccona d moll L. van Beethoven: 32 variací c moll F. Liszt: Léta putování: II. část „Itálie“ – výběr Sólistka: M. Rubackyté - klavír

Symfonický orchestr Českého rozhlasu Sál Filharmonie 10. 1. 2008 B. Blacher: Variace na Paganiniho téma pro orchestr, op. 26 S. V. Rachmaninov: Rapsodie na Paganiniho téma pro klavír a orchestr, op. 43 F. Chopin: Variace B dur na téma „La ci darem la mano“ z opery Don Giovanni W. A. Mozarta, op. 2 P. Hindemith: Symfonické metamorfózy na téma C. M. von Webera Sólista: M. Kasík – klavír Dirigent: A. S. Weiser

OLOMOUC Moravská filharmonie Olomouc Reduta 17. 1. 2008 E. Jaffe: Festive Ouverture S. Prokoev: Koncert pro housle a orchestr č. 1 D dur J. Brahms: Symfonie č. 3 F dur Sólista: M. Ambroš – housle Dirigent: E. Jaffe (Izrael)

OSTRAVA Janáčkova filharmonie Ostrava Společenský sál DK Města Ostravy 21. 1. 2008 J. Haydn: Koncert pro violoncello a orchestr C dur Symfonie č. 44 e moll „Smuteční“ Sólista: L. Fenyö (Maďarsko) – violoncello Bratislavský komorní orchestr

PARDUBICE Komorní filharmonie Pardubice Sukova síň Domu hudby 21., 22. a 23. 1. 2008 L. Cherubini: Medea, předehra k opeře C. Saint-Saëns: Karneval zvířat, zoologická fantazie S. Prokoev: Symfonie č. 1 D dur „Klasická“, op. 25 Z. Kodály: Tance z Galanty Sólisté: Pražské klavírní duo (Z. Kolářová a M. Hršel) Dirigent: Ch. Olivieri-Munroe (Kanada) Kresba Jan Blažíček

24. a 25. 1. 2008 L. van Beethoven: Koncert D dur pro housle a orchestr, op. 61 A. Bruckner: Symfonie č. 4

PRAHA Česká filharmonie Rudolfinum 10. a 11. 1. 2008 P. I. Čajkovskij: Romeo a Julie, předehra – fantazie

Rudolfinum 21. 1. 2008 K. Penderecki: Ciaccona – In Memoriam Giovanni Paolo II H. Wieniawski: Koncert pro housle a orchestr č. 2 d moll, op. 22 R. Schumann: Symfonie č. 3 Es dur, op. 97 „Rýnská“ Sólista: I. Ženatý – housle Dirigent: T. Strugala

Pražská komorní filharmonie Rudolfinum 13. 1. 2008 B. Smetana: Předehra k opeře Tajemství R. Schumann: Koncert pro violoncello a orchestr a moll, op. 129 C. Reinecke: Symfonie č. 2 c moll „Hakon Jarl“, op. 134 Sólisté: A. Knjazev – violoncello Dirigent: Ch. Olivieri-Munroe

Státní opera Praha Oslavy 120 let budovy Státní opery Praha 12. 1. 2008 G. Puccini: Tosca V hlavní roli: Zvetelina Vassileva Režie: M. Otava Dirigent: E. Dovico

22. 1. 2008 P. I. Čajkovskij: Labutí jezero Choreografie: L. Ivanov, M. Petipa, P. Ďumbala, H. Vláčilová V hlavních rolích: D. Klimentová a D. Gruzdyev, sólisté Anglického národního baletu

ZLÍN Fillharmonie Bohuslava Martinů Zlín Dům umění 23. a 24. 1. 2008 Večer ruské hudby A. P. Borodin: Polovecké tance A. Arutjunjan: Koncert pro trombon N. Rimskij-Korsakov: Šeherezáda, symfonická suita, op. 35 Sólista: J. Zívalík – trombon Dirigent: J. Hrůša

horizont

jazz bez hranic Plzeň, Velké divadlo  Tomáš Kuhn V první polovině listopadu (2.–15. 11.) proběhl v plzeňské metropoli již tradiční podzimní festival Jazz bez hranic, který je pokračováním předcházejících osmi ročníků Mezinárodního big bandového festivalu a sedmi koncertů seriálu Jazz na divadle. Letošní ročník byl však přece jen v něčem nový. Jazz si našel tentokrát své posluchače i v dalších městech Plzeňského kraje a přitom šlo o neméně prvotřídní hudbu. O tom svědčí vystoupení Ondřeje Havelky & Melody Makers v Rokycanech nebo koncert Doug Hammond Tria (USA) v Klatovech. Obě vystoupení doplnily regionální big bandové orchestry Junior Big Band ZUŠ Rokycany (řídil Jan Vimr), Tremolo ZUŠ Třemošná a Západočechův Big Band v čele s leaderem Sváťou Čechem. V rámci festivalu se uskutečnila také již tradiční česko-německá jazzová dílna pod vedením Helmuta Nieberleho a následně koncert a jam session česko-německého orchestru mladých. V klubech House of Blues a Buena Vista Club zazněly jazzové tóny v podání skupin Doug Hammond Trio (USA), Euregio Band (Česko, Německo, Rakousko), Paul Zauner & Blue Brass (Německo) a Tony Lakatos (Německo) & Ivan Audes Trio. Hlavní program jazzového festivalu nazvaný Jazzový galakoncert se uskutečnil ve dnech 10. a 15. 11. ve Velkém divadle. K 80. výročí narození Antonia Carlose Jobima (v Brazílii působícího pod jménem Tom Jobim) předvedli své umění v rytmu afro-latinské hudby Juliana Da Silva & Brazil Project (Brazílie). Zazněly jak skladby známé a osvědčené (Girl from Ipanema, Corcovado) tak i písně, které v našich končinách neslyšíme tak často. Skvělá byla především vynikající zpěvačka Juliana Da Silva, která svým bohatým barevným rejstříkem od armstrongovského chrapláku až po bittovské kvílení spolu se smyslem pro rytmické cítění „latiny“ uvedla posluchače do toho správného varu, který ke každému jazzovému koncertu patří. Výborně ji doplnili také spoluhráči na kytaru, basu a bicí a vtipnými improvizacemi jako host světoběžník, saxofonista Tony Lakatos. Druhá část večera patřila orchestru Rudolfinum Jazz Orchestra pod vedením Milana Svobody, ve kterém působí převážně hráči České filharmonie, doplněné o přední české jazzmany. Koncert byl uveden jako Pocta Jaroslavu Ježkovi ke 100. výročí narození (byl proveden již v prosinci 2005 ve Dvořákově síni Rudolfina ve spolupráci s Mezinárodním hudebním festivalem Pražské jaro), z jehož písňové tvorby vycházely všechny aranže. Asi nejvíce avantgardní kompozici Emila Viklického Ježkiána (obsahuje tři části inspirované písněmi Nebe na zemi, Strýček hlad a Svět patří nám) jednoznačně překračující hranice třetího proudu a blížící se spíše soudobé vážné hudbě (např. aleatorními plochami) provedlo těleso s ohromným drivem a nasazením. V podstatě v tradiční aranži zazněly skladby Karla Růžičky, např. Kytice (Když jsem kytici vázala). Posluchače ale jednoznačně nejvíce zaujaly kompozice Milana Svobody Na návštěvě (Tři strážníci) a Ezop Story (Ezop a Brabenec) napsané v duchu moderní jazzové harmonie s neuvěřitelně komplikovaným kinetickým plánem obsahující jak polymetrii, křížové rytmy, metrické nepravidelnosti, double time v kontrastu s normálním tempem ap. Výborně napsané aranže podtrhlo také vynikající provedení, které z not jistili hráči České filharmonie a jazzovými sóly okořenili Michal Géra, Pavel Pivarči, Pavel „Buddy“ Zbořil a další. Druhý jazzový galakoncert obsadil skvělý Big band Felixe Slováčka a především jeden z nejlepších současných jazzových trumpetistů James Morrison (Austrálie). V úvodním

vstupu orchestr zahrál několik známých swingových evergreenů (C. Basie, D. Ellington, S. Kenton), které doplnil rockovými skladbami v pěveckém podání Felixe Slováčka ml. a Leony Machálkové. Zejména zpěvačka interpretovala skladby se solidním rockovým feelingem. Vrchol celého festivalu patřil jednoznačně Jamesu Morrisonovi. Hráč na všechny možné dechové nástroje, který mimochodem vystupoval s takovými osobnostmi světového jazzu jako byli Dizzie Gillespie, Ray Charles nebo B. B. King, uváděl téměř každým svým tónem posluchače v úžas. Nutno ovšem podotknout, že big band mu byl naprosto rovnocenným partnerem. Skvělé byly jak dixielandové skladby například Up e Laisy River, volně přecházející ve swing, který vyústil až do be bopu, tak také vlastní kompozice (On the Edge, No Regret) z jeho posledních alb. Excelentní byly zejména střemhlavé dvaatřicetinové běhy, jejichž interpretace si nijak nezadala se slavnými sóly Dizzie Gillespieho. James Morrison byl navíc skvělým bavičem, a když dokázal vyloudit jakoby mimochodem ze svého trombónu něco téměř nemožného – několikahlasý zvuk, fanoušci byli v extázi. Závěrečná skladba Saint Luis Blues, zahraná současně na trumpetu a klavír, světové kvality interpreta jen potvrdila. Nezbývá než doufat, že podobného hosta pozve pořádající Občanské sdružení Jazz bez hranic v čele s dr. Ivanem Slabým také příští rok. Myslím, že se opět máme na co těšit. • Foto archiv



Tony Lakatos a Juliana da Silva

hori z o n t

pražský jazzový listopad záil mnoha hvzdami Praha, Rudolfinum, Kongresové centrum, Národní dům Vinohrady, Lucerna.  Vladimír Říha Listopad je dle dlouholeté evropské tradice měsícem, kdy do Evropy přijíždí mnoho amerických jazzových hvězd, aby obohatily svou přítomností evropské festivaly či na turné předvedly Evropanům hudbu z pravlasti jazzu. Po roce 1989 je jednou z jejich častých zastávek i Praha a Česká republika a letošní listopad nebyl výjimkou. Přiznávám, že následující řádky budou trochu pragocentrické, ale referovat o dalších akcích mimo Prahu (Slánský festival aj.) by už bylo mimo rozsah jednoho článku. Dvě osobnosti střední generace přivezl festival Struny podzimu, kterému velice prospělo opuštění hradních prostor a zpestření programové nabídky – v Rudolfinu tak zahrálo trio klavíristy Brada Mehldaua a festival tam zakončil koncert kvintetu houslistky Reginy Carterové. Swingový festival na Vinohradech zase potěšil starší pamětníky – poprvé v Praze zazpíval vokální kvartet Manhattan Transfer. Mimo festivaly zahráli ve Smetanově síni klávesista Chick Corea a banjista Béla Flack a jako závěrečnou tečku berme koncert zpěvačky Dee Dee Bridgewaterové v Kongresovém centru jako součást 31. ročníku Mezinárodního jazzového festivalu. Prvotřídními zážitky, které měly veliký ohlas ve vyprodaných sálech, byly především koncerty Brada Mehldaua a Manhattan Transfer. Reprezentovaly rozdílné jazzové styly: první zcela moderní, komorní až intelektuální projev tří vynikajících hráčů, kde hvězdný klávesista je jen jedním z rovnocenné sestavy. Druhý zase nadchl projevem již 35 let existujícího vokálního kvarteta vycházejícího sice ze swingu, ale schopného zpívat vše včetně Milese Davise se skvělým frázováním a vedením hlasů. Houslistka Regina Carterová předvedla při první pražské návštěvě nástroj, který je v USA v jazzu málo frekventovaný. Projev jejího kvinteta i její vlastní určitě nezklamal, ale na rozdíl od jejího posledního CD působil dost chladně a její hra se odvázala až při přídavcích. Kuriózní spojení jazzrockových kláves a bluegrassového banja přinesl koncert ve Smetanově síni, kde s Chickem Coreou hrála country legenda Béla Flack. Dvě hodiny výborné hudby i vtipných slovních dialogů nemohly ale zakrýt určitou jednotvárnost této kombinace – nepovedlo se ani umístění do velkého špatně zaplněného sálu. Koncert Dee Dee Bridgewaterové také trpěl slabou návštěvou a na rozdíl od minulého vystoupení, konaného přede dvěma lety, byl diskutabilní i svým zaměřením. Za doprovodu sedmičlenné kapely (většinou Afričané) hrající na tradiční africké nástroje zpěvačka spíše než jazz předvedla dvouhodinový přehled etnohudby, který by se ale spíše hodil do festivalu world music a ne jazzu. Seznámila ale dobře reagující publikum s většinou neznámou malijskou hudební kulturou, a tak převážně komerčně působícímu hudebnímu průmyslu nastavila osobité zrcadlo. Dva obrovské zážitky přinesl i festival Kytara napříč žánry. Krom mnoha menších koncertů s vynikajícími kytaristy přilákaly nejvíce pozornosti dva super koncerty – Paka de Lucii a Tommyho Emmanuela. První ve vyprodaném Kongresovém centru 2. 11. se na svém celkem již čtvrtém pražském hostování ukázal s novou skupinou i zpěvačkami a i program byl rozdílný – zatímco v první části hrál ponejvíce sám a typické flamenco, ve druhé s šestičlennou kapelou převažovaly již jazzové prvky či prvky soudobé hudby



a flamenkovský ráz dodávaly jen výborné zpěvačky. Senzací byl závěrečný koncert festivalu, kdy jako tornádo se přehnal Lucernou kytarový showman ale i skvělý hráč Australan Tommy Emmanuel. Až nepochopitelná ekvilibristika vysokého Australana sice obsahovala trochu prvky americké show, ale v tomto případě byla podložena nezpochybnitelnou kvalitou, a to ať hrál country či jazz, nebo zpíval vlastní balady v duetu se snoubenkou Lizzy Watkinsovou.

regine carterová studovala jsem sice klasiku, ale propadla jsem jazzu Jednou z amerických hvězd listopadových koncertů v Praze byla i již zmíněná černá houslistka Regine Carterová (41 let), která v Rudolfinu zakončila festival Struny podzimu a jíž jsme položili několik otázek. Máte sice klasické vzdělání na housle, ale hrajete nyní většinou jazz, jak jste se k němu dostala? Byla to moje kolegyně ze střední školy, vynikající zpěvačka Carla Cooková, která mne seznámila se světem jazzu. Dostala jsem od ní desky s houslisty Noelem Pointerem, Stephanem Grappellim a Jeanem Lukem Pontym. Jejich způsob hraní na housle na mě působil velice vzrušujícím dojmem, bylo to úplně jiné, než co jsem se učila ve škole. A tím také moje dobrodružství ve světě jazzu začalo. Vaše poslední CD mi tyto vzory, zejména Grappelliho, připomíná, je to tak? Studovala jsem evropskou klasickou hudbu velice dlouho, a tak její vliv i vliv evropského jazzu Grappelliho stylu je v mém hraní dost patrný. Když jsem nahrávala dosud svoje poslední CD, I’ll Be Seeing You/Sentimental Journey, myslela jsem ale hlavně na kontrabasistu Raye Browna a houslistu Stuffa Smithe. Nikdy jsem nechtěla znít jako někdo jiný, ale jsme všichni někým ovlivnění – hudebním okolím a životem vůbec. Na CD je i mnoho písní, ale vy je nezpíváte. Proč? Zpěvačkami jsou profesionálky Dee Dee Bridgewater a Carla Cooková. Obě pocházejí z Michiganu, mého rodného státu a já mám jejich syté, temně zabarvené, skvěle swingující a frázující hlasy ráda. Za mne zpívají mé housle. Místy mi některé skladby připomínají i klezmer, mám pravdu? To asi kvůli tomu akordeonu, co tam hraje v některých věcech, ale to není to, co bychom měli při natáčení v úmyslu. Housle i akordeon se používaly v americké lidové hudbě již dávno, ale později po nástupu bebopu v jazzu se někam vytratily. Hrajete ještě na Paganiniho housle Il cannone? Měla jsem skvělou příležitost na ně hrát při koncertech v New Yorku a v Janově. Rovněž jsem na ně nahrála jedno CD Paganini – Aer A Dream. Housle Il cannone zůstávají v Janově a dle mých informací se nepůjčují, snad jen s výjimkou krátkých nahrávání či zvláštních koncertů. •

d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m u z ikál Foto archiv



Zleva Pavla Vykopalová (Rosina), Jiří Sulženko (Bartolo), Vladimír Chmelo (Figaro)

v brn ode zdi kde zdi  Josef Herman

anatomie moci podle musorgského Národní divadlo Brno – M. P. Musorgskij: Boris Godunov Zdálo se, že Karel Drgáč, další z krátkodobých kormidelníků brněnské opery, hodlal brněnské operní divadlo rozhýbat inscenačně provokativními výklady známých oper. To bych přivítal, kdyby takový úmysl měl estetický a myšlenkový smysl, to jest, kdyby posun reálií či doby příběhu odkryl nový pohled na dílo, nejlépe samozřejmě v souvislostech, to jest v dialogu s dnešní dobou. Jako veškerá interpretace je i tato do značné míry věcí osobního „vkusu“, nicméně přinejmenším jedno, myslím, objektivizovat lze – a sice nakolik je tvar inscenace koncízní, především nakolik adekvátní je nové poloze příběhu také nové chování postav, tedy nakolik jsou ony režisérské posuny dovedeny do konkrétních hereckých postupů a prostředků. Připomeňme, že v Donu Giovannim jezdily po jevišti vagóny Orient Expressu, zatímco postavy gestikulovaly jako v malovaných barokních kulisách. Proto mě překvapily zdrcující recenze inscenace Musorgského Borise Godunova, které zhruba řečeno vytýkaly neladnou scénu a nelogický posun v čase. Deklarovaly to hned na vstupní scéně, v níž lid nahnalo několik četníků k povinnému holdu nastupujícímu imperátorovi – prý jich bylo málo,

byli podivně oblečeni a prý bylo nelogické, že sami přinesli a instalovali pouliční zábrany proti demonstrantům. Já jsem tuto pasáž chápal jako dotvrzení Potěmkinovy vesnice, kterou v té chvíli staví vlastně všichni: Šujskij oblečený do honosného kožichu současných ruských zbohatlíků je jediný, kdo to bere vážně, i ti policajti hlídají dav nikoli z přesvědčení, ale z rozkazu nadřízených, tedy ledabyle. Korunu působivému a ovšem stylizovanému obrazu totalitní parády nasadil příchod Borise, shrbeného muže v ošoupaném šedém obleku, v němž vymetal stranické sekretariáty podle zákulisních příkazů bohatých „Šujských“, muže, který funkci imperátora přijímá tak trochu jako stranický úkol s vědomím, že nemůže skončit jinak než špatně. Neomezený vladař a zároveň lovná zvěř, to je dobře známá rovnice z ruských dějin a posléze všech totalitních režimů. A inscenace, myslím, prokázala, že už Musorgskij nepsal jen obrázky z dějin samoděržaví, ale famózní analýzu mechanismu moci coby strojku na lidské maso. A právě posun příběhu v čase a reáliích to umožnil názorně nahlédnout, vztáhnout události a postavy k nedávným totalitní režimům, aniž se to podle mne míjelo s významovým gestem Musorgského hudby. Odkryté jeviště, na něm nedokončené socrealisticky naduté betonové sochy a stavby, některé ještě pokryté lešením, považuji za výtečné vizuální dořečení popsaného principu. Stejně tak kostýmy spojující různé prvky v oblouku od temného dávnověku k neméně temné nedávné současnosti, a kdo ví, přinejmenším v Rusku možné temné budoucnosti. Nakonec imperátor se může zjevit kdekoli. To považuji za logické a emotivně přesně dořečené kontexty inscenace. Mimochodem, právě kostýmy napomohly logickému sou-

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál



časnému jednání postav, režisérka zjevně dbala na individuální gestický a pohybový profil každého, kdo se jen objevil na scéně, i když se jí to ne vždycky zcela vydařilo, či spíše ne vždycky a ne každého přesvědčila o potřebě zbavit se navyklých operáckých póz a gest. Také, myslím, zbytečně onen základní významový prostor narušila popisnými zbytečnostmi jako vozem coby krčmou, či propadlem, v němž mnich Pimen skrýval své letopisy. Naopak napětí mezi dvěma v portálech proti sobě situovanými symboly, vlevo totalitního znaku s kladivem (sic!), vpravo středověkého náhrobku, považuji za významově i emocionálně velmi silné. Zvláště, když se pod náhrobkem povaluje opuštěná koruna spolu s historicky provedeným nádherným pláštěm – dva odznaky moci, o níž se bojuje, a které v samém úvodu inscenace na jeviště jako trofeje pro vítěze přinesl Šujskij v nákupní tašce z vietnamského tržiště. Když si je v závěru sám nasadí ve vítězné póze, ani on se nevyhne křeči z obav, co bude dál – je na řadě! Inscenaci by bylo možné analogicky dokumentovat v dalších významových detailech, z nichž režisérka Inga Levant až na různé neobratnosti poutavě staví nový pohled na operu, aniž by ji destruovala nebo se na ní jen předváděla. Podle mne jedna z nejpozoruhodnějších brněnských inscenací. Hraje se v úpravě Rimského-Korsakova a škrt polského obrazu je v takové inscenaci logický. Premiéru vedl dirigent Jan Zbavitel s obvyklou pečlivostí a tempovou rozvážností na úkor dramatického rozpětí partitury. Jevhen Šokalo vystihl především jímavé polohy titulní postavy, herecky pak obavy osamoceného imperátora, Václav Málek jeho protivníka Šujského zpíval i hrál s přemírou expresivity, která z postavy v logice režie učinila jednoznačného zloducha. Nakonec všechny vedla režisérka k výrazným typům a našla vesměs výtečné interprety – snad ještě vyzdvihnu Jiřího Sulženka (Pimen), Jana Hladíka (Vaarlam), Petra Levíčka (Jurodivý) a Andreu Priechodskou (Xenie). Jako obvykle precizně sezpívaný a připravený sbor přišel koncepcí o parádní výstupy, dramaticky vystavěné scény však za to stály. Logika inscenace, a nakonec i její zdaleka ne dokonalá podoba, je zcela v souladu se současným hledáním evropského operního divadla režisérského typu. Že v brněnském prostředí bude možná hůře stravitelným soustem, jak naznačily již kritiky, přičítám spíše dosavadnímu směřování brněnské opery. Zprv trpké zdá se…

jednání nechal patrolu přešlapovat do rytmu z nohy na nohu. K tomu, aby vytvořil alespoň žánrový obrázek, mu chyběla přinejmenším prostorová důslednost – do domu postavy vcházejí zcela náhodně. Netuším, co signalizovala opona s výjevy komedie dell´ arte, když režisér otrockou, navíc nedůslednou popisností dokonale zabil gagy a pointy. Vehementně mu v tom pomáhal dirigent Luca De Marchi, který sice pěkně rozvrhl předehru, leč nevhodnou volbou a kolísáním temp nejednou rozhodil orchestr se zpěváky a sborem tak, že bylo seriózní odklepat a nasadit znovu. Zachraň se, kdo můžeš, tak reagovali naštěstí vesměs zkušení sólisté, kteří se sami za sebe snažili stvořit věrohodné postavy, k lepší souhře a hlavně k vypointovaným situacím by jim ovšem režisér musel alespoň trochu pomoci. Jaroslav Březina se snažil vyrovnat s náročným partem hraběte Almavivy zkušeně, s opatrností ve výškách, ovšem přece jen pro prostor Janáčkova divadla nevelkým hlasem. Komediálně expresivní hereckou zkratkou se ovšem z dění na jevišti vyčlenil, ostatní šli spíše cestou věrohodných komediálních charakterů. Jiří Sulženko podal Bartola spíše jako rozcuchaného podivína nežli starce, Pavla Vykopalová stvořila Rosinu jako až příliš jemnou dívku, která trpělivě čeká na šťastný konec, Martin Gurbaľ dominoval premiéře sonorním basem. K Figarovi se vrátil Vladimír Chmelo také s jistou opatrností, která nebyla marná – jeho hlas je stále krásný, vemlouvavý, nejlépe zní ve středních polohách, a postavu má promyšlenou dokonale. Bez dobrého obsazení a bez opět výtečně připraveného sboru by byl propad premiéry, která do Brna vrátila hodně vousaté divadlo, podstatně bolestnější.

Brno, Národní divadlo – Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov. Dirigent Jan Zbavitel, režie Inga Levant, scéna a kostýmy Friedrich Eggert, sbormistr Josef Pančík. Premiéra v Janáčkově divadle 26. 10. 2007.

 Lenka Šaldová

Národní divadlo Brno – G. Rossini: Lazebník sevillský V předchozí recenzi konstatovaná snaha Karla Drgáče inscenačně provokovat nakonec zřejmě nebyla tak důsledná, jinak si neumím vysvětlit, proč k nastudování Lazebníka sevillského pozval italský inscenační tým. Výtvarník Michele Chiapperino jeviště zastavěl kašírovaným Bartolovým domem se dvěma balkónky, který zůstal jen zbytečnou stafáží, plastickým zadním prospektem, neb režisér Sandro Santillo ho v aranžmá prakticky nevyužil a situoval výstupy převážně na malé pódium uprostřed jeviště. Kromě několika nástupů či odchodů postav hledištěm nenabídl jediný nápad, jímž by oživil nudné jevištní dění, však se v umrtveném jevišti za celou premiéru nikdo nezasmál. Snad jedině nad hloupostí některých akcí, například když na začátku bouře nechal režisér stáhnout tylovou oponu, aby na ní mohl promítat světelné blesky, nebo když v závěru prvního

od myšlenkové konstrukce k plnokrevnému divadlu Brno, Komorní opera HF JAMU

Ve staroindické legendě princezna Sávitrí svou oddaností zachrání manžela ze zajetí smrti. Pro Beno Blachuta ml., který na JAMU režíroval stejnojmennou operu Gustava Holsta, je dnešní obdobou smrti televize, která „má Z opery Velká láska: zleva Lucie Kašpárková, Jan Šťáva, Veronika Demelová a Jan Ondrejka. Foto archiv

nuda v brn podle rossiniho

Brno, Národní divadlo – Gioachino Rossini: Lazebník sevillský. Hudební nastudování a dirigent Luca De Marchi, režie Sandro Santillo, scéna a kostýmy Michele Chiapperino, sbormistr Pavel Koňárek. Premiéra v italském originále v Janáčkově divadle 8. 12. 2007. •



d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m u z ikál

Brno, Komorní opera HF JAMU – Gustav Holst: Sávitrí. Dirigent Zuzana Pirnerová, režie a scéna Beno Blachut ml., kostýmy Eliška Ondráčková. Hans Sachs: Nést žhavé železo, Chtěl vysedět telata; Zdeněk Zouhar: Velká láska. Dirigent Gabriel Rovňák, režie a scéna Tomáš Studený, kostýmy Eliška Ondráčková. Premiéra 23. 11. 2007. •

festival nové evropy Praha, Duncan Centre  Jan Malík V divadle Duncan Centre proběhl ve dnech 23. – 26. 11. Festival Nové Evropy, v němž se představilo šestnáct choreografií mladých tvůrců z Bulharska, České republiky, Estonska, Kypru, Polska, Rumunska a Řecka. Dva večery byly veřejně prezentovaným finále soutěže o Cenu Jarmily Jeřábkové. V úvodním večeru, který předcházel vlastní soutěži, se představili vítězové loňského ročníku Ceny JJ s novými díly. Byly jimi Marta Ladjánszki s dílem Flame, Dora Hoštová a její Bio-Graf a Dagmar Chaloupková – „X“. Cena Jarmily Jeřábkové zavazuje každého choreografa k vytvoření dvou děl – volné kompozice a choreografie na hudbu povinného skladatele. Jedná se o představitele české moderny, které na letošním ročníku reprezentoval Luboš Fišer. Skladatel pro příští rok byl ředitelkou konzervatoře a zakladatelkou soutěže Evou Blažíčkovou vyhlášen při slavnostním závěrečném večeru (26. 11.), v němž se představili noví vítězové. Jsou jimi Klára Alexová z České republiky za sólo K13OMNATA a za duet Hidden Rooms (spolu s Terezou Lenerovou). Mezinárodní porota ocenila její schopnost vytvořit silnou a napínavou atmosféru, velkou tělesnost jejího projevu a celkový tanečně-divadelní koncept. Druhou cenu získala Katerina Papageorgiou z Řecka za sólo Ostia

Foto Dragan Dragin

schopnost nás k sobě připoutat natolik, že propadáme různým snům, iluzím, trikům, příběhům atd.“ Satjáván v jeho inscenaci „propadá Maye – Smrti – Televizi, a ztrácí kontakt se svojí ženou.“ Hezká teze, z jevištního jednání postav zřetelná: Satjáván (Petr Volný) usedne před televizi, Smrt (Tomáš Král) se zjeví Sávitrí (Anna Jelínková) na obrazovce. Nicméně to je jen výchozí situace, v opeře pak jde především o samotný boj Sávitrí se Smrtí, na jehož vystižení režisér v podstatě rezignoval. Veškeré jevištní dění se omezuje na to, že se na obrazovce mezi záběry stromů či kachniček na vodě zjevuje Smrt, přičemž Sávitrí stojí čelem k publiku a (nesnesitelně falešně) zpívá. Nestačí první myšlenka, jest třeba ji též divadelně rozvést… To Tomáš Studený, který režíroval dva činoherní žerty Hanse Sachse a Zouharovu sachsovskou operu Velká láska, je zručný divadelník, který dokáže vtipně vypointovat situace. Téma žertů (a vlastně celého večera) lapidárně vystihl už čtyřmi úvodními „záběry“: na posteli ve vzájemném objetí spí žena a muž – tma – muž a žena spí každý na své straně postele, nedaleko od sebe – tma – vzdálenost mezi mužem a ženou se zvětšila, leží zády k sobě – tma – muž a žena, každý na svém krajíčku postele, se přetahují o peřinu. Na jeviště režisér přivádí muže, kteří vystrkují holé břicho, nebo kterým čouhá ze svetru košile a podél těla plandají kšandy, a ženy v zástěrách pod vytahaným svetrem nebo v noční košili pod županem, na hlavě natáčky. Chlapi popíjejí pivo, ženské drbou a kuchtí. Jakub Tuček, Zdeňka Trávníčková, Veronika Demelová, Jan Šťáva, Jan Ondrejka a Lucie Kašpárková rozvíjejí vtipné půtky mezi mužem a ženou, aby se nakonec manželé vždycky usmířili – nejlépe nad sklenkou vína či piva. Zábavná inscenace, v níž studenti operního zpěvu dokázali pod vedením Tomáše Studeného rozehrát groteskní situace s nadsázkou, bez přílišného přehrávání.

Klára Alexová ve své choreografii K13OMNATA

a duet Noose. Šlo o zralý taneční a choreografický projev, zejména při práci s hudbou Luboše Fišera (15 listů z Dürerovy Apokalypsy), kdy dokázala pohybovou akcí předjímat dramatické vpády hudby a vytvářela tak situace plné napětí. Třetí cenu získala Milena Ugren Koulas z Kypru za While walking, kdy se před diváky představila jako novodobá bakchantka, posedlá a zároveň mající plně pod kontrolou své tělo. Slavnostní večer byl doplněn – jak je na soutěži zvykem – exkluzivním koncertem sestaveným z děl skladatele Luboše Fišera, v němž se představili houslista Ivan Štraus s klavíristou Vladimírem Sekerou (Sonáta pro housle a klavír „Ruce“, Amoroso) a Zemlinského kvarteto (Festis). Letošní ročník soutěže o Cenu Jarmily Jeřábkové byl jeden z nejúspěšnějších a naplnil ideu zakladatelky vybudit mladé choreografické síly „nové Evropy“. •

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál

Foto archiv

o muzikálech s eduardem klezlou



 Barbora Dolejšová, Kateřina Řeháková Divácký zájem v oblasti českého hudebního divadla se v současné době upírá zejména k muzikálům. Na přípravě mnoha z nich se jako hlasový poradce podílí Eduard Klezla, pedagog Konzervatoře Jaroslava Ježka, který vede zdejší muzikálové oddělení. V Praze je nadměrná produkce muzikálů. Je taková situace podle vás udržitelná a má vůbec smysl ji zachovat? Není spíš kontraproduktivní? Netříští se kvalita i zájem diváků? Zdálo by se vám vhodné rozebírat a zabývat se takovou otázkou na Broadwayi, v Londýně či dalších metropolích, kde si uvádění muzikálů vydobylo stálou pozici? Produkce muzikálů v Praze se ustalují podle zájmu publika nebo, chceteli, trhu. Když uvážíte, že většina muzikálů vzniká v soukromých produkcích, pokud kvalita bude tak nedostatečná, že by na muzikály nechodili diváci, tyto produkce samozřejmě zaniknou. Pokud máte vyprodaná divadla, bude vždy velice těžké bavit se o kvalitě, to by bylo téma na disertační práci. Co si kdo vlastně představuje pod pojmem kvalita? Je to vždy o produkcích a producentech. Věřte, že ty muzikály, které nejsou divácky atraktivní, nepřežijí ani do dalšího jara. Jedním z pražských specifik je tvorba původních muzikálů. Mají šanci uspět i v zahraničí, tedy mohou zaujmout producenta, který by usiloval o licenci pro svoji vlastní produkci? Máme původní české muzikály, které mají výborné melodické nápady a propracované písně, možno říci árie, které mohou směle konkurovat zahraničním titulům. Pokud se mě ptáte, zda je možno uspět v zahraničí, s klidem vám odpovím ano. Vše však záleží na kontaktech a zájmu zahraničních producentů. Jiná situace je v kamenných divadlech, zejména na oblastech, kde jsou muzikálové inscenace součástí dlouhodobého dramaturgického plánu. Zvláštním případem je Městské divadlo v Brně, které inscenuje jak klasické, tak původní muzikály napsané přímo pro zdejší soubor. Většina z nich je úspěšná u diváků i kritiky. Dokázal byste specifikovat, proč tomu tak je a proč tomu tak obvykle není u pražských komerčních produkcí? Myslím si, že je správné v kamenných divadlech na oblastech, v rámci dramaturgického plánu, uvádět i muzikálové inscenace, které neměli diváci dříve možnost v takové míře vidět i mimo Prahu. Je určitě potěšitelné, když jsou tyto inscenace kvalitní a mají úspěch. Samozřejmě, že důvodem může být i to, že inscenace vzniká, jak se říká, přesně na triko určitému divadelnímu souboru. Ale stejné principy tvorby využívají i pražské komerční produkce, jinak to ani nejde, a proto na některá pražská muzikálová představení není vůbec možné sehnat vstupenky. Dostat se v divadle Broadway na muzikál Angelika je naprosto nemožné, jelikož je beznadějně vyprodáno. Pražské produkce jsou postavené na hvězdách pop music, které nemají muzikálové školení, ale které inscenaci „prodají“. Byly by tyto muzikály bez nich neživotaschopné? Mají absolventi muzikálových oborů na Ježkově konzervatoři a na JAMU šanci narušit monopol populárních zpěváků a prosadit se jinde než ve vedlejších rolích a v company? V naší zemi se po revoluci při muzikálovém startu skuteč-

Eduard Klezla

ně situace vyvinula tak, že muzikály prodávaly hvězdy pop music. Je férové přiznat, že některé špičky naší pop music v hlavních rolích muzikálů obstojí výborně a jejich obsazování je v tomto období umělecky v naprostém pořádku, protože dosud nemáme střední generaci vyškolených muzikálových sólistů. Na druhou stranu mohu tvrdit, že nejlepší absolventi muzikálových oborů ať na Konzervatoři J. Ježka v Praze či JAMU v Brně již dávno monopol populárních zpěváků narušili a jsou obsazováni do hlavních rolí muzikálů. Na Ježkově konzervatoři vzniklo muzikálové oddělení teprve před pěti lety, kdy nahradilo pěvecké. Vedly k této změně vyhlídky na lepší uplatnění absolventů? Ne. Ke vzniku muzikálového oddělení vedlo více důvodů. Jedním z těch nejpodstatnějších však bylo, že v té době v Praze fungovala 2 oddělení výuky populárního zpěvu a to na KJJ a Pražské konzervatoři. Na počet obyvatel Prahy byl tento fakt zbytečným přepychem. Tým pedagogů na KJJ proto transformoval své oddělení do podoby, která na středoškolské úrovni neexistuje ani v Čechách ani na Slovensku. Hlavním důvodem bylo přinést pro zájemce o studium populárního zpěvu a muzikálu moderní a zcela nový studijní program, který kromě populárního zpěvu zahrnuje i výuku moderního tance a herectví. •



d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m u z ikál

macbeth z met v kin aero Praha, kino Aero  Hana Jarolímková Gounodova opera Roméo et Juliette s Annou Netrebko a Robertem Alagnou zahájila 15. 12. 2007 sérii přímých satelitních přenosů z představení v Metropolitní opeře New York do České republiky. Projekt nesoucí název Metropolitan Opera: Live in HD je revoluční inovací v distribuci živého umění a Hudební rozhledy o jeho existenci uceleně referovaly jako první specializované hudební periodikum v České republice (Eva Vičarová: Přežije opera digitalizaci?, HR 11/2007). Diváci v 600 kinech na celém světě mohou v sezoně 2007/2008 sledovat 8 přímých přenosů z představení v Metropolitní opeře. Mezi osmi přenášenými tituly jsou jak legendární inscenace, které má Met na repertoáru už několik desetiletí a kterou je například Zefirelliho La Bohéme s Angelou Gheorghiu a Ramónem Vargasem v titulních rolích (5. 4. 2008), tak i inscenace velmi nové. Jednou z těch nových je i Macbeth Giuseppa Verdiho, jež byl v Met premiérován teprve na sklonku listopadu 2007 a čeští milovníci opery jej mohou vidět už 12. 1. 2008 v přímém přenosu v HD obrazové kvalitě a digitálním prostorovém zvuku 5.1

v kině Aero v Praze na Žižkově. Soudě podle velice pozitivních reakcí na newyorskou premiéru inscenace, které proběhly jak oficiálním tiskem, tak nesčetným množstvím blogů operních fanoušků, máme se v Čechách na co těšit. Verdiho Macbeth byl v Metropolitní opeře premiérován 19. 11. 2007 a bylo to po dvaceti letech poprvé, co se toto rané Verdiho dílo vrátilo na repertoár věhlasného newyorského operního domu. Režisérsky v Met s Macbethem debutoval Adrian Noble. Pod taktovkou uměleckého šéfa Met Jamese Levina se v titulních rolích představili stálice jeviště Metropolitní opery Maria Guleghina a publiku Met dosud neznámý barytonista Zeljko Lucic. Ten však v náročné roli Macbetha podal úctyhodný výkon a lze předpokládat, že si od této chvíle bude jeho jméno newyorské operní publikum dobře pamatovat. Anthony Tommasini, renomovaný newyorský kritik, o Lucicově výkonu při premiéře Macbetha do listu New York Times napsal: „S mohutnou postavou, rozcuchanými vlasy a těkavým pohledem, zpívaje ve verdiovském stylu s elegantním legatem a zvučným hlasem Lucic dokonale přetlumočil neutuchající ambice a zároveň sžíravé vnitřní pochybnosti Macbetha.“ Populární newyorský bloger Vincent Vargas, který jinak na svém wagneroperas.blogspot.com neušetří nikoho, tentokrát také nešetří chválou: „Macbeth, který dokáže znít jak

Foto Nick Heavican/Metropolitan Opera

Zeljko Lucic a Maria Guleghina sklidili v MET zasloužené ovace...

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál vznešeně, tak podle. Jak vzdorovitě, tak poraženě. Zeljko Lucic předvedl strhující herecký výkon, který podtrhl svým úžasným hlasem.“ Oba výše citovaní ocenili velmi pozitivně i výkon Marii Guleghiny, která zpívala Lady Macbeth. O jejím hlasu psali jako o hrozivě mocném s planoucími výškami, které dobře pronikaly zvukovou masou orchestru v kombinaci se sborem. Komu se však dostalo největšího kritického uznání, byl dirigent James Levine. Umělecký šéf Met se dva roky potýkal se zdravotními problémy. Zahájení letošní sezony Met, kdy velice úspěšně dirigoval Luciu di Lammermoor, dalo však velmi jasný signál, že Levine své neduhy překonal a premiéra Macbetha jenom potvrdila, že maestro je zpět v plné síle. Anthony Tommasini píše, že v lyričtějších pasážích zněly smyčce tak sametově a každá nuance byla tak dokonale propracovaná, že si nemohl odpustit shakespearovskou parafrázi: „Je to Vídeňská filharmonie, co zde před sebou slyším?“ Ocenil však i náležitě krvavý verdiovský zvuk v burácivých dramatických pasážích. „Bez jakéhokoliv omezení architektonické struktury díla je Levine nanejvýš sensitivní k potřebám pěvců, permanentně připraven přizpůsobit jim dynamiku či tempo, aby výsledkem vždy byla krásná fráze provedená společnou jednotou orchestru a zpěváka,“ píše v New York Times Tommasini. O tom, jestli se s výše prezentovanými kritickými reakcemi na premiéru Macbetha esteticky ztotožníte či ne, se s výjimkou nákladného výletu do New Yorku na představení Metropolitní opery můžete nejlépe přesvědčit v lednu v kině Aero, kam bude v přímém přenosu přenášena repríza Macbetha z Met. A to ve stejném obsazení (kromě Macbetha, kterého bude tentokrát zpívat Gruzínec Lado Ataneli) a se stejným dirigentem jako při premiéře. Je určitě na co se těšit. Více informací o satelitních přenosech Metropolitní opery do České republiky lze nalézt na www.metinhd.cz •



Důstojné místo pro královské nástroje

kontakt: P. M. Investment, a.s. Českomoravská 21, 190 00 Praha 9 tel.: 296 645 405, [email protected]

PraÏská komorní filharmonie Prague Philharmonia

LEDEN S PRAÎSKOU KOMORNÍ FILHARMONIÍ Budete se s námi bavit...

...a my s Vámi! PONDùLÍ

7. ledna 2008

Komorní koncert Skladby pro violoncello a klavír Beethoven, Chopin, Brahms Salon Philharmonia, 19.30 hodin SOBOTA

12. ledna 2008

Dûtsk˘ koncert HUDBA V DIVADLE Úãinkují: Vanda Hybnerová a Sa‰a Ra‰ilov Dvofiákova síÀ Rudolfina, 10.00 a 13.30 hodin

NEDùLE

13. ledna 2008

Orchestrální koncert Smetana, Schumann, Reinecke Alexander Knjazev – violoncello Dirigent Charles Olivieri-Munroe Dvofiákova síÀ Rudolfina, 19.30 hodin PONDùLÍ

21. ledna 2008

Krása dne‰ka Hudba pro ÏesÈov˘ kvintet Bernstein, Scelsi, Bozza, Schuller ·vandovo divadlo, 19.30 hodin

Více na tel.: 224 322 488 nebo na www.pkf.cz

www.pianosalon.cz



z p r á v y z d o m ova

hudba v praze Agentura NKL Žofín zorganizovala do konce roku několik velkých koncertů a navázala tak na tradici zemřelého ředitele Jana Nekoly. K jeho nedožitým 65. narozeninám se uskutečnil 5. 12. na Žofíně benefiční koncert, kde vystoupil mj. vedle Karla Gotta a Lucie Bílé i houslista Pavel Šporcl, orchestr Žofína řídil místo zemřelého Františka Preislera Mirko Krebs. 21. a 22. 12. se uskutečnily vánoční galakoncerty To nejlepší z klasiky pěvkyně Dagmar Peckové, kterou doprovodila Pražská komorní filharmonie. vla Cyklus koncertů Pražské komorní filharmonie pro rodiče s dětmi pokračoval 24. 11. v pražském Rudolfinu dvakrát programem Užitná hudba – Oslavujeme život zpěvem a tancem, v němž PKF řídil Jakub Hrůša. Dále v režii Davida Jařaba účinkovali jako průvodci Saša Rašilov a Vanda Hybnerová. vla Pokračování cyklu Krása dneška pořádaného Pražskou komorní filharmonií ve Švandově divadle mělo 26. 11. pod titulem Sonáta na programu komorní skladby Bély Bartóka, Eliotta Cartera a György Ligetiho. Po prosincové pomlce pokračuje cyklus 21. 1. programem Zlaté žestě se skladbami L. Bernsteina, G. Scelsiho, P. M. Daviese a G. Schullera. vla Hudební projekt Čtyři kroky do nového světa se od listopadu do června pořádá pro středoškolské studenty. Zahajovací koncert se konal 26. 11. a zazněly na něm dvě symfonické básně Vltava a Šárka od B. Smetany. Projekt již druhým rokem pořádá Česká filharmonie ve spolupráci s Českým studentským orchestrem. Organizátoři pro studenty připravili čtyři dopolední koncerty i hudební víkendové semináře. Český studentský orchestr na koncertech zahraje mimo jiné výběr ze známých symfonických děl: ukázky z baletu Romeo a Julie od S. Proko eva, svitu Taras Bulba od L. Janáčka a Obrázky z výstavy od M. P. Musorgského. Česká premiéra skladby Sylvie Bodorové Bern Concerto pro housle, violu a smyčce, která byla napsána na objednávku souboru Camerata Bern a v níž autorka pracuje s kombinací balkánských rytmů, modality a prvků témbrové hudby, zazněla na posledním ze čtyř koncertů abonentní řady „Quattro hraje Quattro“ v Galerii Miro (4. 12.). Svoji příležitost dostali – jak je v tomto cyklu typické – mladí umělci: Vítězslav Ochman – housle, Jitka Hosprová – viola a Komorní orchestr Quattro s dirigentem Markem Štilcem. Již předtím zazněla v rámci této série premiéra skladby Zdeňka Lukáše Dies natalis – Koncert pro housle a orchestr a další dva koncerty byly věnovány osobnostem Otmara Máchy a Luboše Fišera. Cyklus bude pokračovat i v příštím roce. jar Švýcarský smyčcový ansámbl Stradivari kvarteto debutoval 13. 11. ve Dvořákově síni

pražského Rudolfina. Na koncertu představil smyčcové skladby od J. Haydna, D. Schnydera a B. Smetany. Kromě Prahy navštívil i Berlín, Budapešť, Eisenstadt, Salcburk a Vídeň. Těleso vzniklo v letošním roce a jeho členové hrají na vzácné smyčcové nástroje ze Stradivariho dílny. Soubor Kapralova Quartet vystoupil 15. 11. v pražském kostele svatého Šimona a Judy. Hostem večera byla šansoniérka Hana Hegerová, která zazpívala známé písně ze svého repertoáru v doprovodu klavíristy Petra Maláska a své kapely. Poprvé vystoupila i v doprovodu Kapralova Quartet. Kapralova Quartet nese jméno po prvorepublikové skladatelce Vítězslavě Kaprálové. Vzniklo na počátku 90. let a do roku 2001 vystupovalo pod názvem Venus Quartet. Mezi jeho členy patří houslistky Rita Čepurčenko a Simona Hurníková, violistka Světlana Jahodová a violoncellistka Margit Klepáčová. Komorní orchestr Berg uspořádal 20. 11. netradiční koncert v bývalé slévárně hliníku La Fabrika v pražských Holešovicích. Vystoupení s názvem Temperamenty a múzy nabídlo divákům dva koncertně i tanečně provedené balety a premiéru skladby psanou pro Komorní orchestr Berg. V premiéře od Martina Hyblera se představil mladý fagotista Tomáš Františ. Skladba je jedna z osmi, které si u Hyblera orchestr Berg v roce 2007 objednal. V rámci vystoupení zaznělo také koncertní provedení baletu Apollón Musagetes od I. Stravinského. Ruského pianistu Vladimíra Bunina přivezl po šesti letech do České republiky – tentokrát do Ostravy – již osvědčený pořadatelský tandem PAM market Ostrava a T. S. Junior Praha. Bunin hrál před vyprodaným hledištěm kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Ostravě – Přívoze skladby Beethovena a Schumanna. Nad koncertem převzal záštitu hejtman Moravskoslezského kraje Ing. Evžen Tošenovský a po koncertu pořadatelé předali správě kostela šek na 50.000 tisíc korun. S velkým ohlasem se setkal také seminář pro budoucí pianisty na Ostravské univerzitě fakulty umění, který umělec provedl bez nároku na honorář. jar Festival jazzového piana ve svém 12. ročníku probíhal 10., 17. a 24. 11. v kostele sv. Vavřince a zahráli na něm Slovák Pavol Bodnár, Maďar Péter Rozsnyoi a náš Kryštof Marek (10. 11.), polský pianista Pawel Kaczmarczyk, Rumun Mircea Tiberian a Belgičan Eric Legnini (17. 11.) a Rakušan Peter Ponger, Němka Olivia Trummer a Izraelec Shai Maestro (24. 11.). Pořádala opět PJ Music Petra Pylypova. vla Agharta Jazz Festival měl v listopadu na programu koncerty maďarského Kaltenecker Tria (2. a 3. 11.) v AJ Centru, francouzského tria kytaristy Marka Ducreta (9. 11.) v AJ Centru, kapely saxofonisty Maceo Par-

VLADIMÍR LEIXNER 8. 1. 1952 – 26. 10. 2007 Čas nám měří údajně spravedlivě, ale nikoli stejně. V některých případech dává dokonce žalostně málo. Violoncellista Vladimír Leixner dostal času nemnoho, a přesto dokázal vytvořit podobu Stamicova kvarteta i řady uměleckých artefaktů. Některými byly nahrávky ověnčené prestižními cenami v tuzemsku i zahraničí, jinými pak festivaly a koncertní výstupy s jasnou uměleckou koncepcí a mimořádnou úrovní interpretace. Osobnost Vladimíra Leixnera byla všestranná a jedinečná. Vedle jasných uměleckých postojů v ní vždy dominovala lidskost a hluboké pochopení pro umělecké snažení. Byl zcela nezištným rádcem nejen svým kolegům, ale i mladým, nastupujícím interpretům. Svoji snahu dokázal nasměrovat na širokou oblast interpretačního, autorského i posluchačského spektra. Velká pracovitost a profesionalita jej provázela za studií na konzervatoři a na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze a stala se jeho uměleckým a povahovým rysem i v další interpretační kariéře. Vladimír Leixner byl členem řady grémií, porot a uměleckých rad, v nichž mohl uplatnit svůj přehled, moudrý úsudek a velkou mezinárodní zkušenost. Pro všechny umělce bylo radostí a ctí s ním spolupracovat. V jeho osobnosti ztrácí české koncertní umění jednu ze svých jistot a hodnot. Ztrácí člověka, jemuž byl dán talent a on jej přetavil do uměleckého mistrovství. Jiří Hlaváč

kera (12. 11.) v Lucerna Music Baru a 14. 11. švédského E. S. T. Tria vedeného pianistou Esbjörnem Svenssonem. Etnický Respect Plus festival hostil 21. 11. v žižkovském Paláci Akropolis jamajskou kapelu e Skatalites a 29. 11. kapverdského kytaristu a zpěváka Tcheku. V paláci Akropolis se odehrál ve dnech 23. a 24. 11. jazzový festival Žižkov Meets Jazz s koncerty skupin a sólistů z ČR, Slovenska, Německa, Velké Británie a USA. Festival Jazz na Hradě pokračoval 21. 11. v Nové galerii koncertem kytaristy Luboše Andršta a obou jeho kapel L. A. Group a L. A. Blues Band. vla

hudba v echách Cyklus koncertů Hudba v synagogách plzeňského regionu letos proběhl již po šesté. Myšlenka zpřístupnění synagog koncertnímu publiku si získala stálý okruh posluchačů a koncerty v plzeňské Velké a Staré synagoze, v synagogách ve Kdyni, Radnicích, Hartmanicích a Kasejovicích se těší velkému zájmu. Poprvé se letošní ročník rozšířil i za hranice regionu, a to přidruženým koncertem v synagoze blízkého městečka Floss v německém Oberpfalzu. Organizátorům se podařilo oslovit naše přední umělce, v 6. ročníku vystoupili harfenistka Jana Boušková, Duo di Basso

zp rá vy z domo va

KAREL KŘEMENÁK 24. 10. 1929 – 19. 11. 2007 Karel Křemenák patřil k předním pěvcům, kteří se podíleli na poválečném formování plzeňské opery. Po krátkém působení v Opavě nastoupil 1. 11. 1952 do angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kam jej přijal tehdejší šéf opery František Belfín na základě hostování v roli Vodníka ve Dvořákově Rusalce. Karel Křemenák se stal jednou z opor souboru pro svou spolehlivost, muzikalitu a v neposlední řadě i pro své herectví a široký hlasový obor, neboť zpíval nejen barytonové, ale i basové role. V Plzni jich vytvořil přes 200, vystoupil zde ve více než 3 000 představeních, hostoval však rovněž v řadě dalších operních domů včetně Národního divadla v Praze. Neuvěřitelně rozsáhlý soupis jeho jevištních postav zahrnuje role velké i malé, vážné i komické, neboť bohatý pěvecký i herecký rejstřík mu umožňoval široké repertoárové rozpětí. Jenom v operách Bedřicha Smetany vytvořil v Plzni 13 rolí, řadu z nich v několika inscenacích. Tak např. v Prodané nevěstě zpíval Indiána, Míchu i Kecala, přitom Mícha byl jeho nejčastěji zpívanou rolí v Plzni vůbec. Ze světového repertoáru Karel Křemenák vytvořil např. Pizzara ve Fideliovi, Gremina v Eugenu Oněginovi, Mefistofela ve Faustovi a Markétce, Scarpiu v Tosce, Figara ve Figarově svatbě, Renata v Maškarním plesu, Tomského v Pikové dámě, Escamilla v Carmen či Wolframa v Tannhäuserovi a mnoho dalších. Z českého repertoáru jmenujme alespoň Vladislava v Daliborovi, Přemysla v Libuši, Bohuše i Purkabího z Jakobína, Prospera v Bouři, Lamingera v Psohlavcích, Martina Avdějiče v české premiéře opery Bohuslava Martinů Čím lidé žijí nebo Revírníka v Příhodách lišky Bystroušky. V závěru své kariéry vytvořil řadu menších rolí, přičemž každé z nich vtiskl neopakovatelný punc své osobnosti. Jeho poslední operní rolí byl Jonáš ve Foersterově Bloudovi, naposledy vystoupil na jevišti Velkého divadla jako Čang v Lehárově operetě Země úsměvů 19. června 2004.

(J. Hudec, F. Host), houslista M. Vilímec s klavíristou V. Vilímcem, Haasovo kvarteto a České filharmonické kvarteto. Při závěrečném koncertu ve Staré synagoze v Plzni zaujala ve spolupráci s M. Vilímcem a violoncellistou D. Niederlem akordeonistka Jarmila Vlachová, plzeňská propagátorka svého nástroje, zatímco na zahajovacím koncertu ve Velké synagoze vystoupil s večerem skladeb A. Dvořáka slavný český houslista Josef Suk za spolupráce klavíristky I. Kondratěnko. Výtěžek z koncertů je každoročně věnován na pokračující rekonstrukci Staré synagogy v Plzni. Koncert ze skladeb Zdeňka Lukáše se uskutečnil 9. 11. v kostele Československé církve husitské v Jílovém u Prahy, jehož se stal skladatel čestným občanem a kde vytvo-

řil většinu svých skladeb. Vystoupila na něm řada souborů a interpretů mj. Mladota Ensemble, Sukův komorní sbor, Jílovský pěvecký sbor, Naděžda Chrobáková (soprán), Jan Janda (baryton), Hana Du ová (klavír) a Duo ECO. Členky tohoto komorního souboru Pavla Franců (housle) a Eva Franců (viola) zahrály skvělým způsobem v premiéře Lukášovu skladbu Rotlevův šlojíř vycházející z místní pověsti o těžbě zlata. Mezi hosty večera byla i hudební skladatelka Sylvie Bodorová, který zavzpomínala na uměleckou skupinu Quattro, jejímž byl Lukáš členem. jar Radka Fišarová, muzikálová zpěvačka a šansoniérka, uskutečnila v listopadu dva koncerty s Filharmonií Hradec Králové v Hradci a Plzni. Program nazvaný Paris, Paris! obsahuje šansony Edith Piaf a dalších francouzských šansoniérů jak ve francouzském originále tak s českými texty. Doplnily je písně z vlastní tvorby Fišarové. Vedle Orchestru řízeného Petrem Chromčákem zpěvačku doprovázeli i akordeonista Adam Hanzl a klavírista Vlasta Bičík. vla V katedrále sv. Bartoloměje v Plzni byly zahájeny benefiční koncerty, které se konají na podporu záchrany třímanuálových varhan z roku 1935 v plzeňském františkánském kostele Panny Marie Nanebevzaté. Charitativní akci zahájil 19. 11. význačný varhaník a profesor Akademie múzických umění v Praze, Jaroslav Tůma. Varhany potřebují opravu za nejméně milion korun. Plzeňská filharmonie dostane na koncertování v roce 2008 dotaci 12 milionů korun. Zároveň nechá nově jmenovaná správní rada do konce června 2008 vyhotovit personální, ekonomický a umělecký audit filharmonie, který naznačí, co s hudebním tělesem dál. Po provedení auditu by mělo být jasné, zda bude výhodnější spojit PF s orchestrem opery Divadla J. K. Tyla nebo ji nechat i nadále fungovat samostatně jako symfonický orchestr.



Poetická hudba pro varhany, sólová skladba od letošního osmdesátníka Ladislava Burlase v podání Petra Čecha, zahájila (1. 11.) netradičně druhý koncert Velkého symfonického cyklu Janáčkovy filharmonie Ostrava. Program dále obsahoval Janáčkovu symfonickou báseň Taras Bulba a Brahmsův 2. klavírní koncert. Sólistou byl ostravský rodák Pavel Kašpar – pianista žijící v Mnichově. Orchestr řídil současný šéfdirigent opery Slovenského národního divadla v Bratislavě Rastislav Štúr. veb Cyklus mladých sólistů Jeunesses musicales v programu Janáčkovy filharmonie dal (8. 11.) ve Společenském sále Domu kultury města Ostravy prostor Leoši Drdovi (housle), Martině Kučerové (violoncello) a klarinetistovi Janu Juráňovi. Drda je z havířovské Základní umělecké školy B. Martinů, považované za úspěšnou líheň výborných mladých hudebníků. Nastudoval pro své vystoupení Sarasateho Cikánské melodie. Juráň, student Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, se představil jako sólista poprvé, a to v Mozartově Klarinetovém koncertu. Kučerová je studentkou Jana Hališky na Fakultě umění Ostravské univerzity a zahrála Čajkovského Rokokové variace. Dirigoval Jaroslav Brych. Cyklus se koná 12 let. veb Americký houslový virtuos James Buswell, s nímž se poprvé setkali ostravští posluchači v loňském roce, se letos představí v sále Domu kultury města Ostravy v rámci čtvrtého koncertu Velkého symfonického cyklu Janáčkovy filharmonie Ostrava (13. a 14. 12. 2007), kde zahraje Koncert pro housle a orchestr č. 2 B. Bartóka. Další den se představí rovněž jako komorní hráč – a sice ve společném vystoupení se šéfdirigentem JFO eodorem Kucharem (viola), ředitelem JFO Peterem Krajniakem (housle), Alenou Ondrišíkovou (viola), Jiřím Hanouskem a Ivo Fišerem (violoncello) v nově otevřeném Hudebním sále v prostorách Janáčkovy filharmonie (Bach: Partita č. 2 d moll, Brahms: Smyčcový sextet B dur, op. 18 a Čajkovskij: Smyčcový sextet d moll, op. 70 „Vzpomínky na Florencii“). jar

hudba na morav a ve slezsku r$zné Městské divadlo v Brně hostovalo v Praze ve dnech 25. 10. až 2. 11. se slavným americkým muzikálem Čarodějky z Eastwicku, který měl v únoru premiéru v Brně. Dílo autorů Johna Dempseyho (libreto a texty písní) a Dana P. Rowea (hudba) je napsané podle známého románu Johna Updika, jehož filmová verze se hrála i u nás. V režii Stanislava Moši a v překladu Jiřího Joska vzniklo představení v choreografii Igora Barberiče. Aranžmá Igora Vavrdy dirigoval Jiří Petrdlík a v hlavních rolích se v jedné z alternací představila trojice Jana Musilová, Johana Gazdíková a Hana Holišová, jako Darryl Martin Havelka a Zuzana Mauréry jako Felicie. Pražské publikum nešetřilo chválou a úroveň inscenace potvrdila čelné postavení brněnské scény v muzikálovém oboru. vla

Český filharmonický sbor Brno převzal na svém koncertě 22. 11. 2007 v sále Besedního domu v Brně od zástupců „Deutsche Phono-Akademie“ dvě významné evropské ceny v oblasti klasické hudby „ECHO KLASSIK 2007“. Titul Vokální soubor roku 2007 za nahrávku Duchovních motet Antona Brucknera a cenu Nejlepší nahrávka roku 2007 za snímek tříhodinového oratoria Ference Liszta Christus. Na nahrávce tohoto titulu se sbor podílel společně s Beethoven Orchester Bonn. jar České muzeum hudby uspořádalo (5. 10. 2007–4. 2. 2008) výstavu Zaniklé chrámy – Živá hudba. Jejím cílem je ukázat zmizelou sakrální pražskou architekturu a připome-



festivaly, koncerty

klikněte si pro klasiku www.rozhlas.cz/d-dur

3. 1. 2008 | čtvrtek

01/08

SYMFONICKÝ ORCHESTR H L. M. P R A H Y F O K LEDEN 2008 Kostel sv. Šimona a Judy v 19.30 hodin

Johann Sebastian Bach, Antonio Vivaldi, Sergej Prokofjev, Isang Yun, Karel Janovický Václav Vonášek | fagot Jana Vonášková-Nováková | housle Lukáš Vendl | cembalo Daniel Hanzlík | vizuální umělec

Wolfgang Amadeus Mozart

15. 1. 2008 | úterý

Kostel sv. Šimona a Judy v 19.30 hodin HUDBA V BAROKNÍ PRAZE

Johann Joseph Fux, Antonio Vivaldi, Antonín Reichenauer, Jan Dismas Zelenka COLLEGIUM MARIANUM

Jana Semerádová | umělecká vedoucí Hana Blažíková | soprán Markéta Cukrová | alt

26. 1. 2008 | sobota

Dvořákova síň Rudolfina v 19.30 hodin

Klasická hudba v nejvyšší kvalitě 24 hodin denně. Vysíláme digitálně na internetu, v kabelových sítích a v systémech DVB-T a DVB-S.

D. Šostakovič: Preludium a fuga d moll, op. 87 č. 24 J. S. Bach/F. Busoni: Ciaccona d moll L. van Beethoven: 32 variací c moll F. Liszt: Léta putování: „Itálie“ (výběr) Múza Rubackyté | klavír

PŘEDPRODEJ VSTUPENEK Předprodejní pokladna FOK U Obecního domu 2 (naproti hotelu Paříž), Praha 1 Po – Pá: 10.00 – 18.00 Tel: 222 002 336, Fax: 222 322 501 E-mail: [email protected] www.fok.cz Vstupenky je možné zakoupit rovněž 1 hodinu před začátkem koncertu v pokladně příslušného sálu NOVINKA: rezervace vstupenek on-line na www.fok.cz

zp rá vy z domo va nout hudební tradice, které s ní byly spojeny. Soustředěn je tu ojedinělý soubor hudebních památek, grafik, uměleckých předmětů, fotografií, starých plánů a archeologických nálezů z 13.–19. století. Mezioborové zaměření výstavy si vyžádalo širokou spolupráci muzea s mnoha dalšími státními, církevními a soukromými institucemi. Výstava je koncipována jako procházka po Malé Straně, Starém Městě, Novém Městě a Hradčanech se zastávkami v nejvýznamnějších chrámech, které již nestojí, nebo jsou přestavěny, případně slouží jiným účelům. Návštěvníky doprovází hudba, a to jak psaná (autografy, dobové opisy, staré tisky, libreta apod.), tak hudba reprodukovaná (audioprůvodce) – Adam Michna z Otradovic, Jacob Handl-Gallus, František Tůma, František Xaver Brixi, Jakub Jan Ryba, Jan Antonín Koželuh, Jan Nepomuk Škroup ad. veb Karel Dlouhý, sóloklarinetista České filharmonie v poválečné éře a nástupce Vladimíra Říhy a jeho žák, má od 31. 10. pamětní desku v Mělníku v budově Základní školy na Velkém Borku, kde se blízko narodil, a kde začínal studovat. Odhalení desky se kromě mělnických osobností (zástupci školy a města) zúčastnila rovněž početná delegace České filharmonie v čele s Dlouhého spoluhráči (Jaroslav Kopáček, František Herman, Jiří Seidl, Karel Špelina aj.). Za HAMU promluvil klarinetista Jiří Hlaváč. vla Rudolfinum Revue, časopis České filharmonie, přinese v prosinci i vzpomínky na dvě klarinetové legendy – bývalé sóloklarinetisty ČF Vladimíra Říhu a jeho žáka Bohuslava Zahradníka. Říhovo výročí sto let od narození jsme si připomínali v roce 2005, Bohuslav Zahradník měl dokonce vloni dvě výročí: 23. 6. by se dožil 60 let a 25. 11. uplynulo 20 let od jeho tragické smrti. vla Rádio Místo setkávání zahájilo své vysílání dne 21. 12. 2007 na internetové adrese www.mistosetkavani.cz. Rádio je zaměřené na různé duchovní cesty a určené posluchačům, kteří si uvědomují vlastní spiritualitu a věnují pozornost svému osobnímu a duchovnímu růstu. Podporuje české autory a původní příspěvky, vysílá duchovní, etnickou a klasickou hudbu, přináší rozhovory a přednášky z různých oblastí včetně ochrany životního prostředí z hlediska trvale udržitelného rozvoje, nekonvenční medicíny nebo např. transpersonální psychologie a poskytuje dostatek prostoru pro jednotlivé duchovní cesty a nadnáboženský dialog, meditace a sdílení. Kniha Jiřího Vondráka Básníci Evropy vycházející v edici České televize byla pokřtěna v úterý 20. 11. v reprezentační prodejně ČRo na Vinohradech. Autor stejnojmenného televizního cyklu a průvodce všemi díly režisér Jiří Vondrák v ní shromáždil 14 textů představujících legendy evropského šansonu a písně – mj. Bulata Okudžavu, Gilberta Bécauda,

Donovana, Huguese Aufreyho, Iana Andersona, Jiřího Suchého či Milana Lasicu. Za účasti autora byla kmotrou knihy herečka Chantal Poullainová. vla Kytarista Štěpán Rak si letos připomněl 25 let od okamžiku, kdy se začala na pražské Akademii múzických umění vyučovat hra na kytaru. Byl tehdy prvním pedagogem, který na tento nástroj na škole začal učit. V roce 2000 se také stal prvním vysokoškolským profesorem kytary v Česku. „Když jsem v roce 1982 měl tu čest založit na hudební fakultě obor kytary, byl to opravdový zázrak – kytara tady do té doby byla popelkou, vyučovala se jen na střední škole,” řekl. Kytara měla i své příznivce, ale mezi hudebníky a mezi úředníky byli naopak také někteří, kdo tehdy podle Raka tvrdili, že „na AMU nepatří – že patří k táboráku, nebo ještě lépe do táboráku”. Počátkem letošního roku kytara vstoupila poprvé také mezi nástroje rozhlasové soutěže mladých interpretů Concertino Praga. * Rak v 70. letech vyučoval pět roků ve Finsku. Koncertní kytara už běžně patřila ve 20. století na vysokých školách k rovnoprávným nástrojům. V českých zemích to bylo podle Raka trochu těžkopádnější. * Prvním, kdo učil kytaru jako samostatný obor na české konzervatoři, byl jeho učitel Štěpán Urban. Měl přání, aby se vyučovala i na vysoké škole, ale nedůvěra ke kytaře byla u nás tak velká, že se to za jeho života nedalo překonat, uvedl Rak. veb Sto let od narození Jiřího Srnky oslavilo město Písek: vydalo výroční knihu Jiřího Pilky doplněnou CD, uspořádalo koncert Píseckého komorního orchestru s autorovou hudbou, Filmová akademie M. Ondříčka natočila patnáctiminutový film o tvůrci, Městská knihovna uspořádala velkou výstavu o životě a díle a zorganizovala besedu s autogramiádou autora knihy, místní kina v době od června do října promítla čtyři retrospektivní filmy se Srnkovou hudbou. Oslavy doplnilo několik rozhlasových pořadů. veb Sbírky Českého muzea hudby obohatil vzácný Edisonův fonograf. Přístroj z konce 19. století reprodukuje dvouminutové a čtyřminutové záznamy na válečcích. Dar GE Money Bank zásadně obohatil sbírky, v nichž dosud žádný fonograf nebyl. Vzácný exponát si mohou návštěvníci prohlédnout v hlavní budově muzea na Malé Straně. Jedná se o model Standard, který je schopen zvuk pouze reprodukovat. Přístroj je kompletní a původní, pouze několik součástek je nově vyrobených. Originální jsou všechny nejpodstatnější části – například plechový zvonkovitý trychtýř s původním hnědým lakem, převodní závěsná konzole, pohonná jednotka, zvukovka a dřevěná lakovaná skříňka. Fonograf je zcela funkční. Muzeum spravuje významnou sbírku zhruba 70.000 historických zvukových nosičů – fonoválečky, standardní gramofonové desky, magnetofonové pásy a další záznamová média. První přístroj schopný zaznamenat



a zreprodukovat zvuk zkonstruoval v srpnu roku 1877 omas Alva Edison; patentován byl o rok později pod názvem fonograf, ale do prodeje byl uveden až po deseti letech dalšího vývoje. Zvuk byl zaznamenáván na fonoválečcích – nejprve se staniolovou fólií, později nahrazenou hmotou podobnou vosku. V roce 1878 založil Edison společnost Edison General Company, která se roku 1892 přeměnila ve společnost General Electric. Tato firma uvedla na trh mimo jiné i fonograf. veb Vlaková opera je název koncertního provedení společného projektu skupiny Plastic People of the Universe a orchestru Agon, které se konalo v sobotu 1. 12. v Divadle Archa. Autorem hudby je Michal Nejtek, libreto napsal Vratislav Brabenec, autorem filmových dotáček byl Radek Tůma a sólistou zpěvák Jiří Hájek. Obě kapely řídil Petr Kofroň. vla Třetí díl Plovárny neboli televizních rozhovorů Marka Ebena Na plovárně vydalo nakladatelství Readers Digest. Na prezentaci knihy v restauraci Parnas 27. 11. řekl Eben mj., že jeho snem je udělat ještě rozhovory s Bobem Dylanem a Woody Allenem. Třetí díl obsahuje i dva rozhovory s muzikanty – s Miroslavem Vitoušem a Richardem Müllerem. Textově knihu připravil Jiří Janoušek, fotky jsou od Jana Hojtaše. vla Křest knihy Josefa Blechy Karikatury, slavné tváře v čarách, se uskutečnil 27. 11. v Aria Hotelu v Praze. Kmotrem knihy významného českého karikaturisty byl profesor František Dvořák. Přepychová publikace připravená grafičkou Clarou Istlerovou stojí 1600 Kč, vydalo ji liberecké nakladatelství KNIHY 555 a sestavil ji kunsthistorik Martin Zlatohlávek. Obsahuje 222 slavných osobností z oblasti hudby, literatury, výtvarného umění, divadla a filmu. Blecha (55 let) je následovníkem Adolfa Hoffmeistera a v knize, která kromě karikatur obsahuje i fota z Blechova života a statě o něm, může čtenář najít mj. karikatury Gustava Mahlera, ale i Boba Dylana, Beatles, Rolling Stones a dalších osobností rocku i popu včetně jazzových legend. vla Edice Fonogram v restauraci Červená sedma na pražské Kampě 21. 11. připomněla prehistorii české populární hudby. Setkali se zde potomci prvorepublikového zpěváka a skladatele českých lidovek Karla Vacka, tenoristy Karla Ctibora a skladatele Jiřího Červeného. Společně si zavzpomínali i na písně Tulačko svádivá, Je nedaleko Šanghaj či Cikánko ty krásná. Edice vznikla v roce 2001 jako jeden z pořadů Českého rozhlasu, věnovala se především meziválečné hudbě a poté začala vydávat alba. Podle Gössela zatím vydala 40 kompaktních disků, které se věnují předním osobnostem prehistorie populární hudby, kupříkladu Josefa Stelibského, Jiřího Traxlera nebo R. A. Dvorského. Zpracovala Šárka Mrázová



zahranií Foto archiv

svtová operní divadla iii. i. slovenské národní divadlo v bratislav  Zbyněk Brabec Na Slovensku působí tři operní soubory. Vedle nejstaršího operního domu ve slovenské metropoli Bratislavě se opera hraje též v Košicích (divadlo bylo otevřeno v roce 1899) a v Banské Bystrici, kde operní soubor působí od roku 1960. Přibližně v místech, kde dnes v Bratislavě stojí historická budova SND, bylo již v roce 1776 vybudováno kamenné městské klasicistní stavovské divadlo, kde se hrála opera. Hostovaly v ní německé i maďarské operní společnosti, zazněla tam roku 1816 prvotina Kyffhäuserberg Heinricha Marschnera, který v Bratislavě působil. Hrálo se zde až do roku 1884. V letech 1884/1886 se za 340 000 zlatých vystavěla nová reprezentativní budova, kterou navrhla známá dvojice divadelních architektů Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, jejichž divadelní budovy stojí v mnoha evropských městech. Divadlo bylo slavnostně otevřeno 26. září 1886 operou Bánk bán Ference Erkela v provedení souboru budapešťské opery, se samotným autorem za dirigentským pultem. Budova SND měla původně k sezení 859 míst, jejich počet se však postupně snížil na dnešních 611. Na přelomu 60. a 70. let 20. století prošlo divadlo generální rekonstrukcí. Byla zrušena galerie, v jejíchž prostorách byla instalována osvětlovací kabina. Divadlo dostalo nová sedadla, byla vybudována klimatizace, zvětšeno orchestřiště. Také byla vybudována přístavba podle projektu architekta Hirtha v zadní části divadla pro administrativu. Pod přístavbou a pod Komenského náměstím byly zbudovány rozsáhlé sklady dekorací (s obrovským výtahem pro dekorace a kostýmy) a prostorné baletní sály a další zkušebny. Provoz v zrekonstruované budově byl zahájen 16. září 1972. Ale vraťme se ještě do historie SND. Rozkvět bratislavské opery nastal po vzniku Československé republiky. V roce 1919 bylo pověřeno Družstvo SND založením Slovenského národního divadla. To uzavřelo smlouvu s ředitelem Východočeské divadelní společnosti, Bedřichem Jeřábkem. Právě jeho operní a činoherní soubor začal v roce 1920 provozovat v budově bývalého Městského divadla nejen operu a činohru, ale též balet. Tak začalo v roce 1920 působit profesionální Slovenské národní divadlo. Bylo třísouborové – vedle opery a baletu zde působila také činohra, která se v roce 1950 přestěhovala do budovy nesoucí jméno P. O. Hviezdoslava. Operní soubor zahájil činnost 1. března 1920 nastudováním Smetanovy Hubičky. V opeře tehdy působila řada českých umělců. Především to byl v letech 1923/30 dirigent Oskar Nedbal, později též jeho synovec Karel Nedbal (1928/38). Ten vybudoval z opery SND špičkový soubor, který mohl konkurovat našim předním operním divadlům. Karel Nedbal uvedl řadu novinek, např. v listopadu 1935 Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu, jejíž premiéru odvysílal v přímém přenosu i francouzský rozhlas. Nedbal uváděl ovšem i další moderní opery, např. Blocha, Zemlinského a v roce 1931 v československé premiéře Prokoevovu operu Láska ke třem pomerančům. Moderní inscenace tehdy v Bratislavě vytvářel český režisér Viktor Šulc se scénografem Františkem Tröstrem. Ve třicátých letech docházelo k časté výměně představení mezi bratislavskou operou a vídeňskou Volksoper. Blízkost Vídně s Bratislavou umožňovala, že renomovaní pěvci z Vídně jezdili pohostinsky vystupovat i do slovenské metropole. Tak mezi hosty 30. let čteme například tato jména významných pěvců: Maria Németh, Jarmila Novotná, Maria Olczewska, Rosette Anday, Richard Tauber, Leo Slezak a další. V roce 1934 v Bratislavě vystoupil i legendární ruský basista Fjodor Šaljapin,

Slovenské národní divadlo

v roce 1936 a v roce následujícím na začátku své kariéry stojící chorvatská pěvkyně Zinka Milanov, pozdější dlouholetá sólistka newyorské Metropolitní opery. Do Bratislavy přijížděli také významní skladatelé dirigovat svá díla, např. Pietro Mascagni svého Sedláka kavalíra, Wilhelm Kienzl Evangelistu a Richard Strauss Elektru a Růžového kavalíra. Bratislava byla dlouho městem tříjazyčným – žili tu vedle sebe Slováci, Maďaři i Němci. Uvádět slovenské hry a opery bylo dlouho velice obtížné, neboť tento repertoár v patřičné kvalitě chyběl. Opery se hrály v českých překladech, ale i v němčině a maďarštině. I původních slovenských operních pěvců bylo málo. Za prvního slovenského profesionálně vyškoleného pěvce, který byl rovněž zaníceným interpretem a sběratelem slovenského folkloru, je považován dr. Janko Blaho, který v SND poprvé vystoupil v březnu 1924 jako Vojtěch v Blodkově opeře V studni a sólistou se tu stal v roce 1927. Spolu s dr. Blahem k předním pěvcům tohoto období patřili také Helena Bartošová a Arnold Flögl. Tuto zakladatelskou generaci slovenských pěvců ve 30. a 40. letech doplnili pěvci, kteří ještě dlouho po válce patřili k oporám opery SND – Margita Česányiová, Zita Frešová, Mária Kišoňová-Hubová, Olga Hanáková, František Zvarík a Štefan Hoza, všestranný umělec – tenorista, libretista několika oper (Krútňava), dramaturg, pedagog, režisér i operní teoretik. Ve dvacátých letech se na jevišti SND objevily první slovenské opery – v roce 1926 Kováč Wieland Jána Levoslava Belly a o dva roky později Detvan Viliama Figuše-Bystrého. Zásadní dílo slovenské národní opery zaznělo ovšem až po druhé světové válce. 10. prosince 1949 měla premiéru opera Krútňava Eugena Suchoně (jenž napsal ještě Svätopluka), opera, která prošla nejen všemi českými a slovenskými operními scénami, ale byla mnohokrát uvedena i v zahraničí. Po válce také nastal rozmach moderní slovenské opery díky řadě pozoruhodných skladatelů. Jako operní skladatel se etabloval Ján Cikker (zejména operami Juro Jánošík a Vzkříšení), další pozoruhodná díla napsali Juraj Beneš, Miroslav Bázlik, Tibor Frešo, Ladislav Holoubek, Oto Ferenczy a další skladatelé. Ostatně soudobé slovenské tvorbě věnovalo SND vždy velkou a pravidelnou pozornost. V současné době jsou na repertoáru vedle Suchoňovy Krútňavy opery Kóma Martina Burlase a e Players Juraje Beneše. SND také vzácně pečuje o mladé publikum, pro které hraje opery Martin a slunko Tibora Freša a Tajemný klíč Milana Dubovského. V 2. polovině 20. století postupně nastoupila silná generace mladých pěvců jako např. Elena Kittnarová, Ondrej Malachovský, Peter Dvorský, Magdaléna Hajóssyová, Magdalena Blahušiaková, Juraj Martvoň, František Caban, Jozef Kund-

za hr an i  í lák, Jozef Špaček. Slovenská pěvecká škola se ukázala jako velice dobrá a dala (a ostatně stále dává) opeře řadu pěvců, kteří získali renomé na nejvýznamnějších operních scénách světa: Edita Gruberová, Lucia Popp, Gabriela Beňačková, Magdalena Hajóssyová, Sergej Kopčák, Andrej Kucharský, Peter Dvorský, v současné době i Ľubica Vargicová, Eva Jenisová, Miroslav Dvorský, Dalibor Jenis, Pavol Bršlík (Berslik) a další. V opeře SND působila i řada českých operních umělců. Vedle již zmíněných dirigentů Oskara a Karla Nedbalů to byli dirigenti Milan Zuna, Pavel Dědeček, Zdeněk Folprecht, Josef Vincourek, Zdeněk Chalabala či Zdeněk Košler a Jan Zbavitel. Z českých pěvců jmenujme za všechny Martu Krásovou, Zdeňka Otavu, Jana Berlíka nebo Jiřího Zahradníčka. V roce 1986 se začalo stavět nové divadlo pro SND. Plánovaný rozpočet byl 874 milionů tehdejších československých korun. Na takto náročnou stavbu záhy nebyl dostatek finančních prostředků a dokončení stavby se neustále odkládalo. Celkové náklady se mezitím vyšplhaly na pět miliard korun. Novou budovu navrhli architekti Martin Kusý, Pavol Paňák a Peter Bauer, jejichž architektonický návrh zvítězil v konkurenci dalších padesáti tří projektů. Nová budova má celkem sedm podlaží a tři hlavní sály – Sál opery a baletu, Sál činohry a Studio. Operní sál má kapacitu 901 míst, celý komplex celkem 1700 míst, což z divadla činí největší divadelní budovu na Slovensku. Před divadlem je fontána od Alexandra Bilkoviče, Ilji Skočeka a Pavla Bauera. (Připomeňme, že i před historickou budovou SND stojí Ganymedova fontána od V. Tilgnera z roku 1888.) Nová budova byla slavnostně otevřena 14. dubna 2007. Novostavbu SND velice kritizoval přední německý režisér Peter Konwitschny, který v Bratislavě v posledních letech inscenoval opery Eugen Oněgin a Madame Butterfly. Ve svém prohlášení poukazoval především na zastaralé elektrické ovládání jevištní techniky a zasekávající se oponu. Tyto problémy jsou důsledkem toho, že se nová budova stavěla dvacet let a mezitím některé technologie zastaraly. Na jejich odstranění se však neustále pracuje. V současné době stojí v čele bratislavské opery dirigent Oliver Dohnányi (od 1. července 2007). V souboru působí řada vynikajících slovenských i zahraničních pěvců, např. Adriana Kohútková, Ľubica Rybárska, Ľubica Vargicová, Ľudovít Ludha, Sergej Larin, Ján Galla, Peter Mikuláš a další. V letošní sezoně má opera SND na repertoáru přes třicet oper. Většinou se jedná o populární díla románského repertoáru, ale hrají se již i výše zmíněné slovenské opery, Händelova Alcina, Straussova Ariadna na Naxu, ale i Lehárova Veselá vdova jako jediná operetní inscenace v Bratislavě, neboť operetní soubor Nové Scény byl zrušen. Český repertoár zastupuje pouze Dvořákova Rusalka. Stalo se však již tradicí, že opera SND pravidelně zajíždí se svými inscenacemi do Prahy (vzpomeňme např. v 70. a 80. letech minulého století na Věc Makropulos a Elektru s Elenou Kittnarovou či Belliniho Puritány) a opera ND zase do Bratislavy. Umění slovenských pěvců je zachyceno na celé řadě gramofonových nahrávek, které vydala firma Opus. Nahrány jsou především dvě opery Eugena Suchoně – Krútňava (s G. Beňačkovou, P. Dvorským a O. Malachovským) a Svätopluk (s O. Malachovským, F. Cabanem, F. Livorou, P. Dvorským, J. Martvoněm, M. Blahušiakovou, L. Baricovou). Kvalita slovenských pěvců umožnila Opusu nahrát také opery světového repertoáru. K záznamu Pucciniho Bohémy přizvala i zahraniční pěvce (V. Kincses, P. Dvorský, S. Haljáková, B. Póka, I. Konsulov). Nahrán je též Gounodův Faust (P. Dvorský, M. Hajóssyová, S. Kopčák, L. Miller) či Belliniho Náměsíčná (J. Valášková, J. Kundlák, P. Mikuláš, J. Saparová, J. Galla) a Mascagniho Sedlák kavalír (P. Dvorský, J. Obrazcovová, A. Agache). Všechny výše uvedené snímky diriguje vynikající slovenský dirigent Ondrej Lenárd. DVD se záznamy inscenací ze SND nejsou autorovi tohoto článku známé. •



Aktuality z Pražské konzervatoře  Ladislav Horák V nedávné době se studenti školy prezentovali na několika soutěžích. Velmi se vedlo zvláště žákům pěveckého oddělení, kteří získali tři ceny na soutěži Pražský pěvec, dvě ceny na prestižní mezinárodní soutěži v Karlových Varech a své dominantní postavení potvrdili i ziskem pěti cen (!) na soutěži konzervatoří v Pardubicích. Na této přehlídce získalo ocenění i kytarové (čtyři ceny), klavírní (dvě ceny) a akordeonové oddělení (jedna cena). V plném proudu je i koncertní život školy. Kromě každodenních komorních koncertů v Komorním sále konzervatoře v Pálffyovském paláci se v minulých měsících uskutečnila řada mimořádných koncertů. Např. k životnímu jubileu Ilji Hurníka (29. 11. v Sále Martinů na HAMU), koncert smyčcového orchestru a žesťového souboru (11. 12. v kostele sv. Šimona a Judy), koncert symfonického orchestru a pěveckého sboru (18. 12. v Sále Martinů na HAMU). Pokračuje též již 5. ročník cyklu koncertů pedagogů v Sukově síni Rudolfina. V listopadu jsme slyšeli violoncellový recitál T. Strašila za klavírního doprovodu M. Rezka a v prosinci pěvecký recitál J. Soběhartové a J. Kubíka, které doprovodil P. Matyáš. Divadelní představení se konala každé pondělí v Žižkovském divadle a na začátku prosince byla též reprízována úspěšná inscenace Mozartovy Figarovy svatby. Dne 3. listopadu 2007 proběhl na Pražské konzervatoři již tradiční Den otevřených dveří. Pro tyto účely už mohla škola rovněž využít nově zrekonstruované půdní prostory. Zájem veřejnosti byl srovnatelný s uplynulými roky. Představili se zde již i pedagogové nově otevíraných oborů – zobcová flétna a saxofon.

O aktuálním dění ve škole, koncertech a představeních či záměrech do budoucna se budete moci na stránkách Hudebních rozhledů pravidelně seznamovat i v tomto roce. Necháme se rádi inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na adresu [email protected] nebo na adresu Hudebních rozhledů.



zahranií

bratislavské hudební slavnosti Bratislava, Reduta

V netradičně pozdějším termínu od 23. 11. do 7. 12. se tentokráte konal 43. ročník Bratislavských hudebních slavností. Otvíracímu koncertu předcházelo semifinále soutěže Mezinárodní tribuny mladých interpretů, v němž mezi hudebníky z celkem sedmi zemí zabodovali také dva čeští účastníci – houslistka Jana Vonášková-Nováková a violoncellista Tomáš Jamník. Vlastní zahájení festivalu patřilo Slovenské filharmonii, která si k dirigentskému pultu přizvala i v Praze z minulosti důvěrně známého Iránce Alexandra Rahbariho, jehož domicilem je ovšem už po léta Vídeň, kde také studoval – stejně jako např. Zubin Mehta – u Hanse Swarowského. O tom, že to byla šťastná volba, se pořadatelé i návštěvníci přesvědčili hned v první skladbě večera, když se dirigent celou vahou své osobnosti a nadto ještě s patřičným osobním zaujetím i entuziasmem postavil za novodobou premiéru skladby zakladatelské osobnosti slovenské hudby Jána Levoslava Belly. V devadesátých letech 19. století vzniklá Koncertní skladba v uherském stylu sice svojí poplatností dobové produkci obdobných charakteristických ouvertur žádný převratný objev neznamenala, nicméně právě díky charismatickému Rahbarimu byla přinejmenším vydařeným úvodem k oběma následujícím dílům závažnějšího charakteru. Navíc jsme byli svědky zřídkakdy na symfonických koncertech slýchané události, když se na přídavek v podobě zopakování části Bellovy předehry dostalo hned po prvním čísle. Následoval známý Violoncellový koncert letošního jubilanta Edwarda Elgara, který německý sólista, v mezinárodním měřítku stále vyhledávanější Alban Gerhardt interpretoval s nadhledem na úrovni srovnatelné dokonce s provedením Stevena Isserlise na letošním Pražském jaru, jakkoli

Foto Peter Brenkus

 Antonín Matzner

Alexander Rahbari

se pochopitelně pojetí obou sólistů v detailech diametrálně lišilo. Zahajovací večer vyústil v mimořádně přesvědčivě tlumočené Symfonii č. 10 e moll Dmitrije Šostakoviče. Na tomto vyznění se stejnou měrou podílela Rahbariho srozumitelná, místy až uhrančivá gesta (stojí za zaznamenání, že celý večer včetně Bellovy skladby dirigoval zpaměti) jako pozorný výkon celého orchestru. Hned v 1. zádumčivé větě se jim společnými silami podařilo vyjádřit narůstající napětí od úvodních stupňovitě kráčejících motivů cell s kontrabasy přes oduševnělé podání hlavního tématu sólového klarinetu výtečným Jozefem Luptáčikem, následné vedlejší téma flétnisty Cyrila Šikuly až k mohutnému gradačnímu vrcholu celého orchestru a chorálové epizodě dřev před závěrečným zklidněním. Následující briskní allegro v pochodovém rytmu podtrhlo typické rysy Šostakovičových příznačně démonicky koncipovaných scherzových vět, oproti lyrické meditaci 3. části s vynalézavým obráběním motivu, vytěženého z německé transliterace skladatelova jména. Také tady stejně jako v prosvětleném finále symfonie se zdařilými sólový-

Foto Peter Brenkus

Stále fascinující Gabriela Beňačková

za hr an i  í mi vstupy blýskli členové zjevně omlazeného kádru hráčů dechových nástrojů (vedle už jmenovaných zvláště 1. hobojista a sólohornista). Slavnostní náladě odpovídající atmosféru stvrdil poté až ekvilibristický přídavek v tempově záměrně nadsazené Glinkově předehře k Ruslanu a Ludmile. Jestliže se na tomto koncertu dostalo posluchačům vzrušení přímo vrchovatě, vystoupení klavírního sourozeneckého dua Isabelly a Florence Lafittových zdaleka neprovázely ani anoncovaný francouzský šarm, jaký známe od jejich starších konkurentek a krajanek sester Labèqueových a v doslovném smyslu se nedostavil ani virtuózní lesk, jaký jsme třeba v Praze naposledy zažili při účinkování tureckých dvojčat Pekinelových. Objevnými momenty neoplýval ani zvolený repertoár (Schubert, transkripce Rimského Šeherezády, Moszkowski), který se v případě závěrečné Fantazie na Gershwinovu operu Porgy a Bess Percyho Graingera dostal až kamsi do blízkosti kýče. Ještě stejného večera nám to ovšem bohatě nahradila stále fascinující Gabriela Beňačková. Za procítěného a kultivovaného doprovodu Mariána Lapšanského zářil její lyrický soprán fosforeskující škálou barev jako v dobách největší slávy umělkyně v neposlední řadě právě zásluhou pečlivě a obezřetně zvoleného programu. Kromě počátečního recitativu a Armidiny árie z Händelovy opery Rinaldo bylo jeho těžiště v písních. V první půli Beňačková okouzlila zejména výběrem z Richarda Strausse, zatímco po přestávce se dostalo na Dvořáka (V národním tónu) a výběr z písňové tvorby Mikuláše Schneidera-Trnavského. Po skandovaném potlesku vstoje přišla na konec ještě jednou ke slovu opera v Rusalčině Árii o měsíčku. Víc už jsem toho tentokrát v Bratislavě nestihl, takže alespoň telegrafický výčet z toho nejpřitažlivějšího, co pořadatelé v tomto ročníku připravili: Orchestre de Chambre de Toulouse s klarinetistou Staffanem Martenssonem, Trio Berezovskij-Machtin-Kniazev, Wiener Symphoniker s Fabio Luisim, SWR Sinfonieorchester Baden-Baden und Freiburg s Heinrichem Schiffem a Gidonem Kremerem a Orchestre Philharmonique de Monte Carlo s Emmanuelem Krivinem a Nikolajem Luganským na klavír. •

podzim v berlín Berlín, Komická opera, Německá opera, Státní opera Pod lipami

operní d$m roku  Josef Herman V anketě časopisu Opernwelt se Komická opera Berlín stala operním domem roku. Popravdě řečeno mne překvapilo, že až letos, průkaznější výsledky měla, myslím, v uplynulých dvou letech, přesto je titul v dobrých rukách. Budeme-li se ptát, čím si to opera vedená Andreasem Homokim zasloužila, jinak řečeno, budeme-li se ptát po kritériích výběru, odhaduji zhruba tři hlavní: Efektivní produkční styl zviditelňující vše, co se v operním domě stane, takže není divu, že informace o udělení titulu dominuje internetové stránce a stkví se na pohotově vydané kolekci slušivých triček. To je jen drobná z mnoha neustále vymýšlených možností, jak utužovat zájem publika o „jeho“ divadlo. Dále originální dramaturgie, a český světe, div se, právě takovou naučené publikum vyžaduje – chce vidět něco nového, ne stále omílat pár hitů, i když ani těmi nepohrdne. A konečně chce to nové a originální vidět i na jevišti, v ideální podobě podepřené koncízní významovou interpretací opery, i když mám dojem, že i v Komické opeře se občas prosadí vizuální atraktivita. To je případ i šéfovské inscenace operety Johanna Strausse Die Fledermaus (Netopýr). Zdánlivě jako by dávala za prav-



du těm, kteří odmítají jakékoli aktualizace příběhu, alespoň se domnívám, že kdyby Andreas Homoki ponechal vše, jak leží a běží, a jenom to svou pečlivou režisérskou rukou nastudoval, bylo by lépe. Na druhé straně možná doklad, jak posuny originálu diváci Komické opery očekávají! Podle Homokiho celý komplot na Gabriela von Eisensteina zorganizoval ze msty notář Falke, najal kompars pro mystifikaci plesu a zřejmě všechno zaplatil, když bohatého hraběte Orlofskyho představuje jedna ze slečen najatých někde na ulici. Homoki dokonce rozehrál nový příběh té dotyčné, která se do role tak vžila, zvláště po nesrozumitelné a zhola zbytečné epizodě s revolverem a ruskou ruletou, že se takřka upila k smrti. Horší samozřejmě je, že nelze konstrukci dotáhnout k hlavním postavám a jejich důležitější příběhy se nakonec odvíjejí tradičně – geniální Straussovo dílo se prostě nedalo, jen ho režisér vylomil z logických pantů. Snad ještě jedna perlička: v přidaném závěru se u stolku, kde v prvním jednání večeřel Eisenstein s Rosalindou, vedle ní objeví její milenec Alfred, v županu, po domácku. Na dotaz po významu přidaného obrazu při besedě po představení (hodně dobrý způsob, jak zainteresovat diváky!) přítomný dramaturg odvětil, že Rosalinda místo se záletným Eisensteinem žije s Alfredem!! Jednak logický zkrat, jednak hádanka, jakou těžko kdo vyluští, ne nepodobná uvažování mnohých zdejších režisérů. Základní inscenační premisy Homoki převzal ze své starší a famózní inscenace Růžového kavalíra, a už tam nebyly horkou novinkou. Vévodí jim postupně totálně destruovaný prostor měšťanského salonu, v němž pěvci s až artistickou virtuozitou naplňují obtížné fyzické akce, aby myšlenkově chatrným obrazům dodali zdání filozofické závažnosti. Nicméně přitom famózně zpívají! Klaus Kuttler měl v roli pronásledovaného a různými ústrky vláčeného Eisensteina nejobtížnější pozici, zvládal ji však s neuvěřitelnou lehkostí, hlasem přímo stvořeným pro rovné operetní zpívání, bez nejmenších problémů v jakékoli poloze partu i svého těla. Natalie Karl lehoučce perlila koketní koloratury role Adély a Gun-Brit Barkmin zazpívala rozsahem krajně obtížný čardáš Rosalindy naprosto suverénně. Podobně lze chválit pečlivě sezpívané sbory. Dirigent Markus Poschner Straussovu hudbu cítí stylově perfektně, orchestr hrál precizně, co víc si přát? Snad aby pochybná koncepce páně režisérova nepostihla alespoň hudbu, což se, bohužel, stalo – ve snaze sehrát operetu na jednu pauzu, zvyk v Německu a zvláště v Komische oper rozšířený, se první polovina krátila, za své vzal například duet Eisensteina s Falkem, a co podle mne horšího, pausa odsekla z logického hudebního celku plesu onu kouzelnou pasáž Brüderlein und Schwesterlein. Na dotaz dirigent připustil, že mu to nijak nevadí. Nicméně je na co se dívat a co poslouchat, a je to až obžerně dokonalé – jen přemýšlet se nad inscenací tentokrát věru nedá. Lze si to však vynahradit v poslední inscenaci Komické opery, a sice málo hrané opeře Die Verurteilung des Lukullus (Odsouzení Lukulla) Paula Dessaua na text Bertolta Brechta. Zemřelý římský vojevůdce Lukullus se dostává před poslední soud, který má rozhodnout, zda ten slavný a náležitě pyšný muž skončí v Říši stínů nebo v Říši blažených – samozřejmě je za své činy odsouzen v duchu poctivě pracujícího lidu. Typické poválečné dílo dvou autorů na jedné straně komunistickými režimy vzývaných a na druhé nepohodlných, dílo z rodu epického divadla, které chtělo vzít svůj podíl na změně světa. Co s tím dnes? Na repertoáru Komische Oper je však i Brechtova a Weillova opera Vzestup a pád města Mahagony a také se hraje jako dílo polemicky nadčasové, podobně jako v této souvislosti příbuzný Zlatý kohoutek, s velkou nadsázkou. Skoro se dá říci, že režisérka Katja Czellnik postmoderními prostředky modernisticky filozofuje o světaběhu. Lukullus a Komentátor jsou klauni s červenými kulatými nosy na

zahranií

Foto © omas Aurin



Meyer, kostýmy Nicole Timm a Sebastian Figal, sbormistr Robert Heimann. Premiéra 25. 11. 2007, psáno z 2. představení 2. 12. 2007.

na vzestupu  Lenka Šaldová

Zleva Markus John (Komentátor) a Kor-Jan Dusseljee (Lukullus) v Odsouzení Lukulla Paula Dessaua

gumičce, svědkové předvolaní k soudu tvoří pestrou směsici figurek od lidských (nechybí třeba fotbalový rozhodčí, dělník se žlutou přilbou na hlavě, dívenka v růžových šatečkách, různí intelektuálové, vyzývaví mladíci apod., samozřejmě všichni ve variacích současného moderního oblečení) po obří plyšová zvířátka. Předsálí Říše stínů, kde se soud koná, tvoří stříbrná aluminiová hala, jejíž strop klesá i stoupá, pod ní v ostrém nasvícení „rostou“ umělohmotné palmy a zjevují se naddimenzované předměty – například obří cigareta. To vše v odkrytém jevišti, jímž je vidět až do bočních přípravných prostor. Fantasmagorie, v níž, zjednodušeně řečeno, hravé postavy odsuzují arogantního válečníka. To všechno by nešlo bez dokonalého fyzického herectví a bez toho, že každý na jevišti je výraznou osobností! Že se opět perfektně a stylově přesně zpívá, je už skoro zbytečné opakovat. Kor-Jan Dusseljee stvořil Lukulla jako takřka fraškovitou postavu, Komentátor Markuse Johna je naopak jedinou serióznější postavou inscenace, jakýmsi pozorovatelem mimo čas a prostor. Z plejády výtečných interpretů zmíním alespoň Jense Larsena (Der Totenrichter), nepřehlédnutelného komika i charakterního herce vysoké postavy a znělého hlasu. I dirigent Eberhard Kloke dal této hudbě stylově co její jest, tišil orchestr možná podle Dessauova požadavku, aby nezněl příliš bohatě a divák se jím nemohl lacině opájet. Přestože postmoderně free obrazy lze významově interpretovat, domnívám se, že i tato inscenace působí zejména atraktivním zevnějškem. Berlin, Komische Oper – Johann Strauss: Die Fledermaus. Dirigent Markus Poscher, režie Andreas Homoki, scéna a kostýmy Wolfgang Gussmann, sbormistr Robert Heimann. Premiéra 23. 9. 2007, psáno ze 4. představení 6. 10. 2007. Paul Dessau: Die Verurteilung des Lukullus. Dirigent Eberhard Kloke, režie Katja Czellnik, scéna Hartmut

Německé opeře se v anketě časopisu Opernwelt letos dostalo titulu „propadák“ roku. Intendantka Kirsten Harms je ostatně terčem kritiky již velmi dlouhou dobu. Nyní se ovšem zdá, že se i v Německé opeře blýská na výrazně lepší časy. V roce 2009 převezme pozici šéfdirigenta Donald Runnicles, mezinárodně uznávaný wagnerovský a straussovský specialista, host na významných světových operních scénách. A první dvě inscenace sezony naznačují, že největší berlínský operní dům opravdu nachází svou parketu, své jedinečné místo na berlínské operní mapě. Nabízí velká díla první poloviny 20. století (slavná i pozapomenutá) – jako velké divadlo emocí na velkém jevišti. Laťka pro zpěváky i orchestr je nastavena velmi vysoko (s poměry v Čechách, bohužel, nesrovnatelně vysoko) – žádné okouzlování tóny, ale přesné výrazové zpívání, ze kterého vyrůstá inscenační výpověď stejně jako z promyšleného jevištního gesta. Cassandra italského skladatele Vittoria Gnecchiho měla premiéru v roce 1905, tedy pouhé čtyři roky před Straussovou Elektrou. Je pro mě nepochopitelné, že se tohle vzrušující dílo nehraje – a co více: že teprve Kirsten Harms napadlo zahrát obě opery, které se tak skvěle doplňují, v jednom večeru. Muzikolog Giovanni Tebaldini záhy po premiéře Elektry uvedl v článku o hudební telepatii 48 příkladů nápadných motivických shod mezi oběma díly, Richard Strauss musel dokonce čelit obviňování z plagiátorství. Pozdější výzkumy poněkud korigovaly Tebaldiniho doklady přímých motivických shod, což ovšem nic nemění na tom, že k sobě mají Gnecchiho Cassandra a Straussova Elektra velmi blízko – hudebně i soustředěním na lidské bytosti v zajetí neúprosného osudu, na osamělé ženy zmítané nenávistí. Gnecchiho opera jako by při tom tvořila prolog k Elektře: malá Elektra je tu totiž svědkem, jak její matka Klytaimestra zabije jejího otce Agamemnona. V inscenaci režisérky Kirsten Harms je Gnecchiho Klytaimestra (Denia Mazzola) elegantní, krásná žena ve večerních koktejlových šatech, na obnaženém krku perlový náhrdelník. Paže má až nad lokty zamazané od krve – a táhne za sebou zakrvácenou sekeru na dlouhém držadle. Předzvěst dalších událostí… Je tak osamělá! – marně natahuje ruku ke svému milenci Aigisthovi (Piero Terranova), ten se coby neosobní manipulátor producíruje po jevišti v obleku, s rukama v kapsách. Agamemnon (Gustavo Porta) se z války vrací celý zakrvácený – jako zmožený člověk, který hledá domov. S oddaností upírá modré oči (ty přímo svítí ze zamazané tváře) na svou ženu – ale pro Klytaimestru, která skryla krev pod černé rukavice a oči za černé sluneční brýle, už není cesty zpět. Marně Agamemnona před jeho ženou z pod černého závoje varuje Cassandra (Malgorzata Walewska). A marně se mezi otce a matku vrhá malá Elektra, která jako by též tušila neštěstí. Režisérka Kirsten Harms a scénograf Bernd Damovsky hrají Gnecchiho Cassandru skutečně jako prolog ke Straussově Elektře – na forbíně, před zlatohnědou zdí. Jen na chvíli se zeď pootevře, aby za ni vklouzli Klytaimestra a Agamemnon – a pak po Klytaimestřině činu, kdy shodí tělo Agamemnona z výklenku umístěného vysoko nad jevištěm do černého „písku“ na podlaze. Straussova Elektra (Jeanne-Michèle Charbonnet) jako by byla neodvratně uzavřená v oné šachtě mezi zlatohnědými, nenápadně sešikmenými zdmi, v černém písku, kam padlo tělo jejího otce. Boří se do něj, brodí se jím, padá do něj, potácí se v tom tak trochu



Foto © Barbara Aumüller

za hr an i  í

Ze Straussovy Elektry: Jeanne-Michele Charbonnet (Elektra) a dole Manuela Uhl (Chrysothemis)

vyšinutém prostoru. Však jsou tu všichni tak trochu vyšinutí: jsou to lidé poznamenaní vinou, nenávistí, bolestí. Režisérka (i v návaznosti na gnecchiovský „prolog“) poněkud proměňuje pohled na Straussovu Klytaimestru (Jane Henschel). Žádná necitelná vražednice, ale stárnoucí, extravagantní dáma (v koktejlkách, s rudým pláštěm přes ramena), která vypadá, že jde z večírku do večírku – snad proto, aby zahnala noční můry. Sekeru, kterou zabila svého muže, má stále u sebe. V prudkém boji ji nabízí své dceři Elektře – snad v naději, že ukončí trápení obou… Jeden vypjatý výstup střídá druhý. Interpreti vyjadřují pocity přesně cílenými pohyby a postoji, a společně tak v symbolickém prostoru skládají emotivní, výmluvné obrazy. Psychologicky bohaté, přitom jen tu a tam trošičku popisné divadlo. Elektra a Chrysothemis (Manuela Uhl) kolem sebe krouží v písku, zoufale na sebe fyzicky útočí. Chrysothemis se pak bezmocně opírá o zeď – jak drásající obraz marné snahy o sblížení! Orestes (Alfred Walker) s Elektrou na chvíli znehybní, opřeni jeden o druhého, zahaleni v jeden plášť – jak dojemný obraz setkání sourozenců, spojenců v bolesti! Na konci běhá člověku mráz po zádech – to když Elektra tančí „vítězný“ tanec v pískovém pohřebišti, za bouře v orchestru, zkušeně vedeném Leopoldem Hagerem. Inscenace d`Albertovy Nížiny má k inscenaci Cassandry/ Elektry blízko jevištními prostředky i výsledkem: koncentrovanou, niternou výpovědí o osamělých lidech. Režisér Roland Schwab je ještě důslednější ve stylizaci situací nežli Kirsten Harms – a obratnější ve vedení interpretů k významovým a emocemi nabitým gestům, postojům. Celkové vyznění inscenace je přitom, i díky hudebnímu nastudování Yvese Abela, impresionistické, bolestně zasněné. Za tylovou oponou ční (v celé šíři jeviště) do hloubi i do výše propnutá plocha – „hora“. Zvláštní smutek sálá z modře nasvíceného, imaginativního prostoru, v „údolí“ doplněného obřími konstrukcemi z desek, jejichž ostré hrany hro-

zivě ční do prostoru. Když se Pedro (Torsten Kerl) odhodlá k sestupu do údolí, tylová opona se zvedá a on vbíhá do hlediště – tak nádherně okouzlený i zmatený vlastní odvahou, oči doširoka rozevřené. Následuje řada fascinujících obrazů, v nichž se Sebastiano (Egils Silins), pyšný pán doprovázený psem (vlkem?), brutálně snaží udržet si svou moc nad Martou (Nadja Michael), zatímco Marta, vystrašená dívka s rozpuštěnými vlasy, ve splývavých šatech, se zoufale snaží vymanit z jeho moci a najít cestu k Pedrovi. To vše za neustálé účasti sešikovaných zvědavců, našeptávačů, jakéhosi agresivního, nenávistného zvířecího davu, který šikanuje bezbranou Nuri (Jacquelyn Wagner), jako smečka vlků číhá před domem Marty, jako stádo hecujících opic naskakuje na mříže, před nimiž Sebastiano atakuje Martu. Scény prudkého násilí (Sebastiano po jevišti vláčí do klubíčka schoulenou Martu) střídají intimní momenty něhy (Pedro a Marta, vyčerpaní bojem proti Sebastianovi, odpočívají opřeni zády jeden o druhého). Pedrovi nakonec nezbude nic jiného nežli zardousit Sebastiana – nebezpečného vlka. Na závěr režisér přichází ještě s trochu překvapivou pointou: Pedro táhne Martu do hor, modro-růžovou plochou posetou mrtvými vlky. A ona zoufale natáhne ruku zpět do údolí – snad přeci jen vyděšená brutalitou, jaké je také Pedro schopen? Není východiska? Berlin, Deutsche Oper – Vittorio Gnecchi: Cassandra, Richard Strauss: Elektra. Dirigent Leopold Hager, režie Kirsten Harms, scéna a kostýmy Bernd Damovsky. Premiéra 3. 11. 2007, psáno z reprízy 1. 12. 2007. Eugen d`Albert: Tiefland (Nížina). Dirigent Yves Abel, režie Roland Schwab, scéna Hans Dieter Schaal, kostýmy Renée Listerdal. Premiéra 30. 11. 2007, psáno z reprízy 3. 12. 2007. •

zahranií Foto archiv



Stefan Vinke (Rienzi)

wagner$v rienzi opt na scén Lipsko, Opernhaus  Luděk Patrák Zájezdy na představení Wagnerových oper v nedalekém zahraničí patří ke klíčovým oblastem činnosti pražské Společnosti Richarda Wagnera. Jedná-li se o tak málo frekventovaný titul, jakým Rienzi bezesporu je, a navíc v necelých 300 km vzdáleném Lipsku, je návštěva takovéto události téměř povinností. I přes nevlídné listopadové počasí tedy vyrazilo 12 milovníků Mistrovy hudby na tradiční „operní jízdu“. Vidět na jevišti Rienziho není ani u našich německých sousedů běžnou záležitostí. V posledních letech proběhlo pouze koncertní provedení v Drážďanech a několik letních představení v antickém amfiteátru v Trevíru. Lipská opera si tento titul svého rodáka zvolila ke znovuotevření Opernhausu po téměř rok trvající rekonstrukci. Rienzi je třetí dokončenou Wagnerovou operou po Vílách a Zákazu lásky, ale prvním dílem, jímž autor skutečně prorazil. Premiéra se uskutečnila v Drážďanech 20. 10. 1842 v titulní roli s tenoristou českého původu Josefem Tichatschekem a s proslulou Wilhelmine Schröder-Devrientovou jako Adrianem. Představení mělo velký úspěch a Rienzi se stal po léta nejhranější Wagnerovou operou, přestože zanedlouho autor nabídl publiku Bludného Holanďana, Tannhäusera a posléze Lohengrina.

Osud opery, jejíž děj popisuje vzrušující příběh vzestupu a pádu římského tribuna Coly di Rienziho ve 14. století, však nebyl nikterak šťastný. Wagner sám na toto dílo, zapadající do stylu tzv. velké opery a nesoucí stopy Meyerbeerova vlivu, poněkud zanevřel. Tím, že zapověděl jeho provozování v Bayreuthu, je prakticky postavil mimo svoji tvorbu, čemuž odpovídá i malý počet jednotlivých nastudování. Přesto se jedná o dílo nevšedních hudebních krás, které by jinému autorovi zajistilo nesmrtelnost. Ne tak Wagnerovi, který, bohužel, pro Rienziho a, bohudík, pro nás, napsal dalších deset lepších oper. Inscenační složka byla lipskou operou pojata v duchu současné tradice. Přestože na jevišti byl stále viditelný letopočet děje i mapa tehdejšího Říma, jednotlivé postavy byly oblečeny v kostýmech zřejmě z 1. poloviny 20. století a samopaly v rukou dokonce nabízely úvahu, zda jsme se nepřenesli do Chicaga. Výjimkou byl titulní hrdina, který střídal frak s uniformou antického vojevůdce. Scéna byla takřka prázdná, ohraničená bílými deskami a oponami, které dle potřeby zkracovaly jeviště. Představa Kapitolu a Fora Romana byla vyvolána polovysokými maketami těchto i dalších římských staveb. Při závěrečné scéně také tento Kapitol vzplál, což vyvolalo vcelku efektní dojem. Režisér Nicolas Joel neměl rozhodně lehkou úlohu. Zkrácení díla na tři a čtvrt hodiny pochopitelně narušilo plynulost děje a návaznost jednotlivých scén. Jeho koncepce nepostrádala nápady, obešla se bez zbytečných senzačních originalit a přestože dala prostor patetickým výstupům i triumfálním pochodům, správně z nich neučinila stěžejní základ inscenace. Hudebně dílo nastudoval zdejší wagnerovský specialista Axel Kober. I když v předehře se ani slavný Gewandhausorchester nevyvaroval několika zjevných přehmatů a občas dirigent nevolil optimální tempa, byl výkon orchestru na velmi vysoké úrovni. Oporou byly též sbory, oproti normálu ještě posílené. Představitel titulní postavy Stefan Vinke sice nepatří mezi wagnerovské top-tenory, kteří objíždějí přední světové scény, ale v Lipsku má na tyto role monopol a svůj nelehký úkol, kdy přes tři hodiny téměř neopustí jeviště, zvládl s rutinou a suverenitou. Velmi dobré byly též obě ženské představitelky. Elena Zhidkova v „kalhotkové“ roli Adriana zúročila několikaleté zkušenosti z menších příležitostí v Bayreuthu a prokázala, že její ambice sahají výše, než k jedné z Valkýr. Též Marika Schönberg jako Irena prošla představením bez hlasových problémů, snad mohl být výraznější herecký projev. Představitelé ostatních rolí (šlechticů Colonny a Orsiniho, papežského legáta a dalších) nám předvedli, že zpívat dobře Wagnera je v Německu samozřejmostí, jako bývalo před léty pro naše pěvce samozřejmostí zpívat dobře Smetanu… Na závěr je třeba konstatovat, že lipský Rienzi potvrdil naše zkušenosti s úrovní operních divadel v bývalém „východním“ Německu. Ačkoliv na scénách např. v Chemnitzu, Erfurtu či Lipsku nedefiluji každodenně největší hvězdy jako v Berlíně a Drážďanech, produkují se zde představení v kvalitě, která je nám v Čechách už léta povětšinou nedostupná. Leipzig, Opernhaus – Richard Wagner: Rienzi, der letzte der Tribunen. Dirigent Axel Kober, režie Nicolas Joel, scéna a kostýmy Andrea Reinhardt, sbormistr Sören Eckhoff. Psáno z 1. reprízy 18. 11. 2007. •

zp rá vy ze za hran i  í

divadlo Stávka v pařížské Opeře. Téměř dvacet představení musela zrušit pařížská Opera kvůli stávce vyhlášené na protest proti vládnímu záměru zrušit penzijní výhody některých kategorií zaměstnanců. Zaměstnanci totiž požívají zvláštního penzijního režimu, který zavedl už král Ludvík XIV. v roce 1698. Podle něho vzniká nárok na penzi už ve 40 letech tanečníkům z baletu, v 50 sboristům, v 55 jevištním technikům a v 60 letech členům orchestru. Opera teď na své historické scéně v paláci Garnier a v moderní budově na náměstí Bastily zaměstnává 1680 lidí. Když se nedávno zvedla vlna odporu a stávek proti vládnímu plánu, zapojila se do ní po boku železničářů, energetiků a dalších i ona. Stávkuje hlavně technický personál jako osvětlovači a strojníci, bez nich se však představení neobejdou. A tak jich už bylo 17 zrušeno, dalších pět se odehrálo jen jako koncert a byla odsunuta premiéra Wagnerovy opery Tannhäuser. Finanční ztráty dosahují tří milionů eur (přes 80 milionů korun). Vládní plán předpokládá, že zvláštní penzijní režimy budou zrušeny a že těm, kdo jich dosud požívají, vznikne nárok na plnou penzi až po odpracování čtyřiceti let, jinak bude penze krácena. Berlínská Státní opera Unter den Linden dostane téměř 200 milionů eur od německého parlamentu na renovaci budovy. Ta má být zahájena v roce 2010 a má trvat tři roky, během nichž bude soubor hrát v Schillerově divadle v západní části Charlottenburgu. Oskarový filmový režisér Sam Mendes bude debutovat jako operní režisér v anglickém Glyndebourne, a to v Donu Giovannim v roce 2010. Dvaačtyřicetiletý režisér, manžel herečky Kate Winslet, získal Oskara v roce 2000 za svůj film American Beauty. Předtím režíroval velmi úspěšnou produkci Kabaretu na Broadwayi. Neznámé Prokoevovo dílo bude mít premiéru v londýnské Covent Garden. Partitura filmové hudby Sergeje Proko eva, které nebyla dosud provedena a o níž se více než 70 let předpokládalo, že asi neexistuje, byla nedávno objevena v Londýně. Světovou premiéru bude v baletním zpracování v provedení londýnského Royal Ballet na jaře 2008. V roce 1936 Proko ev pracoval na hudbě k filmové verzi Puškinovy novely Piková dáma, kterou měl režírovat Mikhail Romm. Když byl projekt zrušen, Proko ev přestal psát a k partituře se už nikdy nevrátil. Podle londýnského deníku Sunday Times se o objev zasloužil dánský choreograf Kim Brandstrup, který našel opis partitury v knihovně University of London. Hudba mu připadala jako velmi vhodná pro taneční ztvárnění a obrátil se na Royal Ballet. Britský skladatel Michael Berkeley byl pově-

řen, aby nedokončenou partituru zkompletoval a dopsal. Dílo zatím nemá titul, v premiéře mají vystoupit hvězdy souboru Královského baletu Carlos Acosta, Zenaida Yanovsky a Alina Cojocaru.

r$zné Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků ve znamení Francie a EURO 08 řídil francouzský dirigent Georges Prêtre, který si tak splnil jeden ze svých velkých snů. Na Nový rok zní každoročně z vídeňského sálu Musikvereinu melodie rodu Straussů, který měl blízké vazby k Francii, a tak nebyl novoroční koncert ve znamení Francie jen díky Pretrovi. Vztah k Francii připomnělo šest děl: mj. pochod Napoleon-Marsch Johanna Strausse, Pařížský valčík a Versailleský galop Strausse otce, které zazněly na novoročním koncertu vůbec poprvé. Připomenuta byla i největší událost nadcházejícího roku, EURO 2008, a to polkou s názvem Sport-Polka od Josefa Strausse. Film přenášený rakouskou televizí byl o pauze koncertu věnován také očekávanému evropskému mistrovství. Rakouská veřejnoprávní televize ORF přenášela tradiční novoroční koncert již po padesáté. Strana rukopisu Mozartovy skladby byla v londýnské aukci Sotheby prodána za 110 900 liber. Jednalo se o jednu ze dvou dochovaných stran skicy ke Koncertantní symfonii Es dur pro housle, violu a orchestr z roku 1779. Lincoln Center Festival v New Yorku představí v červenci 2008 v Park Avenue Armory inscenaci Zimmermannovy opery Vojáci. Tato inscenace měla premiéru v roce 2006 na německém festivalu Ruhr Triennale, který založil nadcházející generální ředitel New York City Opera, Gérard Mortier. Festival uvádí současné skladby v bývalých průmyslových budovách v regionu Ruhr. Opera Vojáci, které napsal Bernd Alois Zimmermann v roce 1965, byla provedena v bývalé ocelářské továrně; publikum sedělo na plošinách, umístěných podél železničních kolejí, které se po celé představení pohybovaly. Stejný systém bude použit i v Drill Hall v Park Avenue Armory. Vojáci byli v americké premiéře uvedeni v Bostonu v roce 1982 a v roce 1991 znovu v New York City Opera. Novou inscenaci režijně nastudoval David Pountney za řízení dirigenta Stevena Sloana. V sezoně 2009/10 chce Gérard Mortier uvést v New York City Opera Messiaenovu operu Svatý František z Assisi. Gustavo Dudamel debutoval v Newyorské filharmonii. Šestadvacetiletý venezuelský dirigent, známý i pražskému publiku, fascinoval při svém americkém turné s venezuelským tělesem Simón Bolívar National Youth



Orchestra, jehož uměleckým ředitelem je od roku 1999. Zatímco těleso po finálním koncertě turné ve vyprodané newyorské Carnegie Hall odcestovalo domů do Caracasu, Dudamel, příští hudební ředitel Losangeleské filharmonie, debutoval 29. 11. 2007 u Newyorské filharmonie. Na programu byla Symfonie č. 2 „Sinfonía india“, kterou v roce 1935 napsal mexický skladatel Carlos Chávez, Gil Shaham byl sólistou v Dvořákově Houslovém koncertě a moll a poté následovala Proko evova Symfonie č. 5. Koncert i následující dvě reprízy 30. 11. a 1. 12. byly zcela vyprodány, úspěch byl frenetický. Festival Aspen Music Festival v Coloradu obdržel největší finanční dar ve své 48leté historii, a to 25 milionů dolarů od Kay a Matthewa Bucksbaumových. Dar bude použit na vybudování nového festivalového sídla, které ponese jméno po donátorech. Stavba má být zahájena koncem roku 2008 a má být dokončena za 3 roky. Matthew Bucksbaum, emeritní prezident mezinárodní realitní společnosti General Growth Properties se sídlem v Chicagu, je členem rady Chicago Symphony Orchestra a Lyric Opera v Chicagu. Vloni se svou ženou darovali Lyrické opeře 2 miliony dolarů na založení vlastní národní rozhlasové stanice divadla.

eská hudba v zahrani í Soubor Státní opery Praha absolvoval v říjnu 2007 již osmé turné po Japonsku. Japonská agentura Konzerthaus Japan si tentokrát vybrala inscenaci Verdiho La traviaty v režii Arnauda Bernarda. Turné se uskutečnilo od 12. 10. do 13. 11. 2007, La traviata byla uvedena celkem 23x ve městech Tokio, Sendai, Aomori, Sapporo, Omyia, Mito, Nagoya, Ina, Matsuyama, Tsu, Fukuoka, Kagoshima, Kobe, Osaka, Musashino, Maebashi, Fuji, Yokosuka, Ichikawa a Nerima. Všechny sály s kapacitou až 2700 míst byly beznadějně vyprodány. Představení dirigoval Enrico Dovico, druhým dirigentem a sbormistrem byl Tvrtko Karlovič, dva večery řídila japonská dirigentka Tomomi Nishimoto. Hlavní role zpívali Simona Procházková, Anna Todorova (Violetta), Tomáš Černý, Martin Šrejma (Alfredo), Martin Bárta, Miguelangelo Cavalcanti, Vladimír Chmelo (Giorgio Germont). V několika představeních se představili i hosté, sopranistky Olesya Golovneva, Dimitra eodossiou a Norah Amsellem (v titulní roli) a tenoristé Bruce Sledge a Daniil Shtoda (Alfredo). Orchestr SOP vystoupil rovněž na samostatném koncertě 14. 11. 2007 v Saitama-shi Bunka Center v Tokiu, kde pod taktovkou japonského dirigenta jménem Yu Miyadera provedl Mozartovo Requiem a Symfonii č. 25 g moll; mezi sólisty byli Simona Procházková,



z p r á v y z e z a h r anií

Foto archiv

GUDRUN WAGNER 15. 6. 1944 – 28. 11. 2007

Duo Jitka Čechová a Jan Páleniček se vrátilo z mimořádně úspěšného měsíčního turné po Jihoafrické republice, odkud si přivezlo opětovné pozvání. Umělci vystoupili na prestižních pódiích mj. v Kapském městě, Pretorii, Johannesburgu a Durbanu, kde vedle komorních koncertů (Schumann, Brahms, Beethoven, Martinů) účinkovali také s orchestrem KZN Philharmonic (Dvořák, Čajkovskij). Jejich výkony byly kritikou v mnohých případech vyzdviženy nad legendární duo Jacqueline du Pré – Daniel Barenboim. Na fotografii zleva dirigent Leslie O. Dunner, violoncellista Jan Páleníček a klavíristka Jitka Čechová.

Martin Šrejma a Vladimír Chmelo. Japonské publikum odměňovalo české hosty po každém představení nekonečnými aplausy a agentura Konzerthaus Japan pozvala soubor Státní opery Praha na další hostování v roce 2009, tentokrát s operou Aida. Státní opera Praha hostuje v Japonsku pravidelně od roku 1996. K nejvýznamnějším patřilo turné v roce 2001 s Aidou, kdy v roli Radama vystupoval slavný argentinský tenorista José Cura v roli Radama, v roce 2003 Tosca s neméně slavnými sopranistkami Marií Guleghinou a Evou Marton v titulní roli a v roce 2005 Aida s Marií Guleghinou a Inez Salazar v titulní roli.

klavíristka Yuko Yoshida. Z českých umělců vystoupila v Japonsku v Mahlerově Symfonii č. 3 d moll Dagmar Pecková. Oba dva koncerty v proslulé Suntory Hall v Tokiu, nejprestižnějším japonském koncertním sále, byly vyprodány a koncert Mahlerovy Symfonie č. 3 v této síni lze jednoznačně označit za vrchol celého turné. Zdeněk Mácal patří v Japonsku mezi velmi oblíbené umělce. Koncert Smetanovy Mé vlasti v Tchaj-Peji byl charitativní a výnos z koncertu věnovali jeho pořadatelé dětskému domovu. Během turné byla uzavřena dohoda o hostování ČD v Japonsku v roce 2009.

Česká filharmonie opět zazářila na koncertním turné v Asii. V průběhu náročného třítýdenního zájezdu 14. 11.– 5. 12. 2007 si mohli hudbu v podání našeho prvního symfonického tělesa vychutnat posluchači v Šanghaji, Japonsku a Tchaj-wanu. Jubilejní turné po Japonsku se uskutečnilo již podvacáté (poprvé se Česká filharmonie představila japonskému publiku v roce 1959), Čínu orchestr navštívil potřetí a Tchaj-wan podruhé. Česká filharmonie pod vedením Zdeňka Mácala, uměleckého vedoucího zájezdu a dirigenta všech koncertů, vystoupila na 12 koncertech v Šanghaji, Fukui, Morioce, Tokiu, Kjótu, Jokohamě, Sapporu a Tchaj-Peji s převážně českým repertoárem. Sólisty byli na koncertech ve Fukui a Tokiu japonský violoncellista Tsujoši Tsutsumi, v Šanghaji velmi oblíbený violoncellista Jian Wang, v Tchaj-Peji ruský klavírista Andrej Korobejnikov a v Morioce

Harfistka Kateřina Englichová absolvovala desetidenní turné v Kanadě. Kromě vedení mistrovských kurzů hry na harfu v Torontu se místnímu publiku představila i na koncertě 21. 11. na půdě světoznámé organizace Mozart Society. Turné zakončila závěrečným koncertem masterclass společně se svými žáky. Dirigent Leoš Svárovský hostoval se Slovenskou filharmonií ve dnech 23.– 31. 10. 2007 v Japonsku a hned potom v Jižní Koreji (1.– 6. 11.). Jako sólisté vystoupili v koncertech Antonína Dvořáka a Fryderyka Chopina violoncellista Marc Schumann a klavírista Piotr Paleczny. Koncerty se konaly ve vyprodaných koncertních síních v Tokyu (Suntory Hall a Tokyo City Opera Hall), Osaka symphony Hall, Akita, Chiba, Sendai a v Soulu (3 koncerty v Seoul Arts Center, potom v Gum-

Ve středu 28. 11. náhle zemřela Gudrun Wagner, která byla považována za tajnou vládkyni nad Bayreuthskými slavnostmi. V roce 1965 začala Gudrun Wagner pracovat v tiskovém středisku Slavností a v roce 1975 se stala vedoucí kanceláře Wolfganga Wagnera, posledního vnuka Richarda Wagnera, za něhož se v následujícím roce provdala. V roce 1985 ji Wagner jmenoval svou osobní referentkou. Jeho plán, aby se stala jeho nástupkyní, však v roce 2001 ztroskotal: nadační rada Slavností ji nepovažovala pro vedení za vhodnou osobu. Od té chvíle usilovali Wagnerovi o to, aby se šé ou Slavností jednou stala jejich dcera Katharina. Zásluhy Gudrun Wagner o Slavnosti byly na veřejnosti jen zřídka zmiňovány; při oficiálních příležitostech se většinou držela v pozadí a svůj vliv na Wolfganga Wagnera před veřejností skrývala. Avšak ve skutečnosti to byla stále více právě ona, kdo řídil festivalový provoz, neboť nikdo tak důvěrně neznal interní děje jako ona. Přinášelo jí to hodně závisti a nepřízně i z Wagnerova klanu samotného. Gudrun Wagner byla považována za nejobávanější „šedou eminenci“, bez které se na festivalové půdě nic neobešlo. Narodila se 15. 6. 1944 v tehdejším Allensteinu ve východním Prusku. Získala diplom cizojazyčné korespondentky, studovala jazykové školy v Řezně, Paříži, Birminghamu a Londýně a nakonec zakotvila v Bayreuthu. Roku 1993 obdržela francouzský řád Chevalier des Arts et des Lettres, roku 2004 byla v Lotyšsku vyznamenána Rienziho cenou. Otázka, kdo festival povede, je nyní naléhavější než kdy jindy, neboť provoz Slavností, který je v mnoha směrech stále organizován jako malý rodinný podnik, musí pokračovat. Favoritem je Katharina, devětadvacetiletá dcera Wolfganga a Gudrun Wagnerových, jejíž názory Wagner respektuje. Katharina si v diskusi, která trvá už řadu měsíců, vydobyla pozici a představila tým spolu s dirigentem Christianem ielemannem a Peterem Ruzickou. Festivalový provoz zná jako málokdo jiný; v létě nadto absolvovala ve Festspielhausu svůj režijní debut. Nadační rada však dává přednost Evě Wagner-Pasquier (62), Wagnerově dceři z prvního manželství. Hovoří se také o jeho neteři Nike Wagner (62), vedoucí výmarského uměleckého festivalu. Nadační rada vyzvala všechny tři kandidátky, aby do jara 2008 předložily své koncepce. Rozhodující otázka však je, jak se zachová Wolfgang Wagner – zda osmaosmdesátiletý šéf, jenž přišel o svou nejdůležitější pomocnici a rádkyni, bude mít po této ráně osudu ještě sílu vzdorovat a držet se svého místa, či zda povolí a odstoupí. Teprve pak by měla nadační rada volnou ruku k nástupnické volbě.

mi a Daejeon). Dirigent Svárovský i Slovenská filharmonie dostali hned na tomto zájezdu pozvání na rok 2009, Leoš Svárovsky však do

zp rá vy ze za hran i  í

MAURICE BÉJART 1. 1. 1927 – 21. 11. 2007 Francouzský choreograf Maurice Béjart zemřel 21. 11. ve Švýcarsku. Maurice Béjart, původním jménem Maurice-Jean Berger, jeden z nejvýznamnějších choreografů 20. století, se narodil 1. 1. 1927 v Marseille. Debutoval v roce 1944 v Marseille, tančil v Mezinárodním baletu v Londýně i ve Švédském královském baletu. V letech 1954–1957 vedl s J. Laurentem v Paříži Ballets de l‘Etoile, poté založil Ballet-théâtre de Paris, pro který vytvořil řadu choreografií a výprav. V roce 1960 založil v Bruselu svůj proslulý soubor Balet XX. století (Ballet XXe Siècle), který sbíral různé ceny a na dlouhodobých turné sklízel ovace po celém světě. Z celé řady slavných choreografií jmenujme Bolero, Notre Faust, A la recherche de Don Juan nebo Nijinsky, Clown de Dieu. V roce 1987 Béjart přesídlil z Bruselu do švýcarského Lausanne, kde založil soubor Béjart Ballet Lausanne. V Praze vystoupil v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro 1987.

této oblasti pojede dříve – v roce 2008 bude spolupracovat zejména s Tokyo Metropolitan Orchestra, kde v 80. a 90. letech působil Zdeněk Košler. Koncert na počest Jindřichu Feldovi se konal v pařížském Českém centru. V provedení Pražákova kvarteta zazněl Feldův Smyčcový kvartet č. 1. Tento výjimečný vzpomínkový večer se uskutečnil pod záštitou velvyslance České republiky ve Francii Pavla Fischera a ve spolupráci s vydavatelstvím Praga Digitals a jejím ředitelem, muzikologem Pierre-Emilem Barbierem. Houslista Pavel Eret vystoupil v listopadu na 10 koncertech v Japonsku, kde se za vřelého ohlasu publika představil v recitálech pro housle a klavír s renomovanou klavíristkou Yaeko Sasaki a také pro dvoje housle bez doprovodu se svou sestrou Věrou Eretovou, která v prefektuře Gifu dlouhodobě působí jako mezinárodní výměnný umělec. Před tímto koncertním turné ještě Pavel Eret ztvárnil ve Smetanově síni Obecního domu v Praze pro japonskou televizi Fuji autentickou roli sólisty v Čajkovského houslovém koncertě pro známý japonský seriál Nodame Cantabile. Tento komediální seriál, původně comics, ve kterém účinkuje např. i dirigent Zdeněk Mácal, představuje velmi trefně svět klasické hudby i širší veřejnosti a bude v Japonsku celostátně odvysílán začátkem ledna 2008. Balet pražského Národního divadla se od října do prosince 2007 představil v celé řadě evropských divadel. Od 14. do 16. 10. 2007 proběhlo ve Sverdlovské oblasti, ve městě Jekatěrinburgu, slavnostní zakončení

výstavy Čajkovskij v Čechách, kterou připravil Divadelní ústav v čele s kurátorkou Helenou Albertovou a která po dobu půl roku putovala po celém území Ruské federace (málokdo z diváků asi ví, že první uvedení Labutího jezera v zahraniční, se uskutečnilo právě na scéně Národního divadla v Praze). Na slavnostním zakončení vystoupili i přední sólisté baletu Národního divadla. Tereza Podařilová a Michal Štípa. * Na základě pozvání festivalového výboru Companhia de Teatro de Almada vystoupil balet ND v Lisabonu, kde 20. 11. 2007 představil komponovaný večer složený z choreografií Jiřího Kyliána Petite Mort, Tomáše Rychetského Bezpředmětná křehkost, Petra Zusky Les Bras de Mer a Mariin sen. * Od 13. do 14. 11. 2007 vystoupil balet ND na 6. ročníku Mezinárodního festivalu současného tance Dance Version v Moskevském akademickém hudebním divadle K. S. Stanislavského a V. I. Němiroviče Dančenka. Vedle známých souborů z Belgie, USA a Portugalska představil balet ND tři choreografie z dílny uměleckého šéfa Petra Zusky – A Little Extreme, Les Bras de Mer a Mariin sen. A Little Extreme je dílo, které Zuska vytvořil pro Ballett Düsseldorf a uvedl ve světové premiéře 21. 5. 2006 v RheinOperMobil. V choreografii Les Bras de Mer účinkovala po boku Petra Zusky i světoznámá primabalerína Mariinského divadla Diana Višněva. * Ve finském Tampere uvedl Balet ND ve dnech 21.–25. 11. 2007 čtyřikrát balet Louskáček – Vánoční příběh choreografa Youriho Vàmose. * Už počtvrté navštívil Balet ND Itálii, kde od 9. do 19. 12. 2007 hostoval v Modeně (Teatro Arcimboldi), Miláně (Teatro Comunale), Legnagu a Pordenone. Program byl sestaven z choreografií Jiřího Kyliána Stamping Ground, Petite Mort a Sinfonietta. Balet gala v Dortmundu 18. 11. 2007 patřil převážně českým tanečníkům. Představili se na něm sólisté Národních divadel v Praze, Brně a Bratislavě, dále Jiří a Otto Bubeníčkovi a Darja Klimentová. Večer uvedli primátor Dortmundu Gerhard Langemeyer a místopředsedové vlády pro evropské záležitosti ČR a SR Alexander Vondra a Dušan Čaplovič. Po státních hymnách a Vltavě Bedřicha Smetany v provedení Dortmundské filharmonie začal baletní večer, na němž se představili v klasických i moderních tanečních variacích i drobných celcích baletní sólisté. Národní divadlo v Praze uvedlo například Mariin sen choreografa Petra Zusky, z vídeňské Státní opery přijel Daniel Simkin s La Bourgeoise na hudbu Jacquese Brela, dortmundský balet se představil mimo jiné balkonovou scénou z Proko evova Romea a Julie. Slovenský balet uvedl Změnu choreografa Mária Radačovského na hudbu Giacoma Rossiniho a J. S. Bacha. Brněnský balet přivezl Zuskovu Sonátu na hudbu Leoše Janáčka a duet ze Spartaka. Vrcholem večera byli Jiří a Otto Bubeníčkovi s Canon in d major v choreografii Jiřího Bube-



níčka a s Les Indomptés v choreografii Clauda Brumachona a samozřejmě Darja Klimentová s Dmitrijem Gruzdyevem, kteří zatančili pas de deux z Čajkovského Labutího jezera. Baletní maratón, který trval čtyři hodiny, zakončil velký několikaminutový potlesk ve stoje. České sny 2007, II. ročník mezinárodního kulturního projektu Hudební spolupráce napříč Evropou (31. 5. – 8. 12. 2007), ukončil 8. 12. slavnostní koncert v lodžském Velkém divadle. V programu nazvaném „Dva muži mezi nebem a jazzem“ před vyprodaným auditoriem pro 1100 posluchačů uvedli Melody Makers Ondřeje Havelky a klavírista Karel Košárek skladby George Gershwina a Jaroslava Ježka. České sny 2007 probíhaly letos v 19 státech Evropy, a to s mimořádným ohlasem publika. Uskutečnilo se 120 koncertů v 70 městech evropských regionů mimo metropole zúčastněných států (od britského Prestonu na západě Evropy až po litevský Kaunas na jejím východě, od švédského Växjö na severu až po italskou Sermonetu na jihu), které navštívilo téměř 40.000 posluchačů. Mezi účinkujícími byli např. Jiří Bárta a Chloë Hanslip, Sharon Kam a Ludmila Peterková, Sergio Azzolini a Barbara Maria Willli se svým ansámblem Capella Apollinis, Talichovo kvarteto a violista Lars Anders Tomter, Škampovo kvarteto a Laurèn Durantel, Kaspar Zehnder a Pražská komorní filharmonie či Capilla Flamenca a Schola Gregoriana Pragensis. Ve výjimečné dramaturgii, jejímž autorem byl Aleš Březina, se představili rovněž Jana Boušková, Karel Košárek, Kristina a Martin Kasíkovi, Radek Baborák, Martina Janková, Roman Janál, Pavel Šporcl, Duo Ardašev, Haasovo kvarteto, Boni pueri, Visegrad Baroque Orchestra a řada dalších umělců i ansámblů. Letošní ročník se významně zaměřil i na propagaci Základních uměleckých škol, které jsou stále nedostatečně oceňované a podporované. Žáci vybraných ZUŠ vystoupili na řadě koncertů doma i v zahraničí. K propagaci projektu přispělo na 120 místních deníků a časopisů, 40 regionálních a národních televizních stanic či téměř pět desítek rozhlasových stanic ze zúčastněných zemí v čele s hlavním mediálním partnerem projektu, Českým rozhlasem. Český jazzový kontrabasista s americkým pasem Miroslav Vitouš obdržel 17. 11. v Berlíně cenu německých hudebních kritiků za album roku. Odborníci tak ocenili Vitoušovu desku Universal Syncopations II, která letos vyšla u známého německého vydavatelství ECM Records. Cenu podle kritiků dostal za to, že na druhé části cyklu Universal Syncopations prozkoumává široký rejstřík možností skupiny. Ta zahrnuje trubku, hned trojici saxofonů, bicí, smyčce i vokály pražské jazzové zpěvačky Vesny Vaškové-Cáceresové. Zpracovala Jitka Slavíková



s t u d i e , k o m ent á e Foto archiv

zlatá éra eské opery iii. i. aby se nezapomnlo václav vžník  Zbyněk Brabec

Opera mého mládí Jsem pamětníkem dob, kdy opera po druhé světové válce nabírala nový dech. S nadějí na světový mír narostl i elán pro umělecké činy v oboru operního divadla. Naše školství otevřelo nový obor – operní režii, na pražské AMU i brněnské JAMU. Mezi ty první posluchače v Brně jsem patřil také já. Výborní a zkušení učitelé, příležitost vidět operní představení takřka denně, to byly cesty k novým obzorům, ale i obdivu a nadšení pro uměleckou práci v operním divadle. Operní soubory naší republiky v té době měly velmi dobrou úroveň a ve všech divadlech měli dostatek pěvců, aby obsadili český i světový operní repertoár. Ač to zní dnes už skoro jako pohádka, nebylo snad operního divadla, které by nemělo svého Dalibora. Přitom jistě nelze mluvit o tom, že by české pěvecké školství, konzervatoře a akademie, dodávalo mnoho nadějných a dobře vyškolených pěvců. Praxe u divadel byla převzata z minulosti, zpěváci přicházeli od soukromých učitelů a na základě svého hlasového materiálu byli zkušenými dirigenty a šéfy angažováni. Teprve v divadle se jim dostávalo to hlavní školení. Tehdejší dirigenti si obyčejně sami korepetovali svá operní představení a při těchto zkouškách se vždy velmi zabývali hudební i pěveckou výchovou svých pěvců. Na následujících aranžovaných zkouškách byl zpěvák dále veden k divadelní praxi režisérem, ale i přítomným dirigentem, který tyto zkoušky bedlivě sledoval. Oba tito vedoucí pracovníci byli začínajícím pěvcům pečlivými pedagogy a tak teprve v angažmá rostly z hlasově nadaných jedinců budoucí pěvecké hvězdy. Ačkoliv byl tehdy repertoár operních divadel velmi pestrý a představení se hrávala téměř denně, byl pracovní režim tak zorganizován, že před první zkouškou na jevišti byli pěvci hudebně perfektně připraveni díky četným ansámblovým hudebním zkouškám s dirigentem představení. Pracovalo se opravdu tvrdě a pracovní doba se plně využívala. Zpěváci zkoušeli dopoledne nejméně do jedné hodiny, i když měli večer představení. Ve většině divadel měli vždy tolik pěvců, že mohli některé opery zkoušet v alternacích. Ani to nebylo brzdou nastudování, protože se jednalo o pěvce domácí a tudíž všichni byli na zkoušce vždy přítomni. To samozřejmě umožňovalo režisérovi i dirigentovi, aby zkoušenou roli pěvec náležitě prohluboval a nabýval v ní tak důležité jistoty. Při dobře hudebně

Foto archiv

Operní režisér Václav Věžník patří k nestorům české operní režie. Od doby, kdy jeho první operní inscenace, Donizettiho Don Pasquale, měla svou premiéru, uplynulo již více jak půl století. Za tuto poměrně dlouhou dobu zažila opera řadu inscenačních trendů, prošla údobími pro ni příznivými i krizovými. Zejména pak po devadesátém roce se začal výrazně proměňovat operní provoz, i v operních divadlech se začaly odrážet nové ekonomické podmínky v naší společnosti. Přestože umělecká činnost Václava Věžníka je spjata především s brněnskou operou, kde vytvořil přes osmdesát operních inscenací, režíroval též na všech našich operních scénách a mnohokrát i v zahraničí. Ostatně dodnes je zván k pohostinským režiím. Možná právě proto nepíše ve svém zamyšlení pouze o tom, jak operu dělal dříve a jak se u nás provozovala, ale zamýšlí se i nad naší operní současností.

Václav Věžník

připravené opeře probíhaly pak režijní zkoušky hladce, přítomností dirigenta i režiséra se dosahovalo přesné inscenační podoby. Jakákoliv improvizace byla vyloučena. Protože divadla mívala, kromě pevně angažovaných režisérů, ve svém svazku i domácí výtvarníky, probíhala také příprava dekorací podle stanoveného plánu tak, aby na jevišti mohly být co nejdříve důležité dekorační prvky, ve kterých se pěvec zavčas orientoval a hotová scéna jej nepřekvapila jako něco neočekávaného. Premiér bylo hodně, nejméně šest za sezonu, ale někdy i více. Divák byl zásoben širokým repertoárem a těšil se také na své pěvce, které důvěrně znal. Hostující pěvci byli jen ozdobou sezony a bonbónkem pro tu zasvěcenější část operního obecenstva, která ráda srovnávala jejich úroveň. Opery se zpívaly česky, i když ne vždy v nejlepších překladech. Srozumitelnost zpívaného slova u pěvců, které jsem v prvních dobách svého brněnského působení zažil, byla obdivuhodná a souvisela jistě s dokonalostí pěvecké techniky, ale i s dokonale dynamicky vypracovaným orchestrem zásluhou tehdejších dirigentů. Co však bylo hnacím motorem všech těchto úspěchů, bylo především to, že všichni účinkující, od pěvců až po technický personál, měli operu a svoje divadlo opravdu rádi a vnášeli do svých výkonů nesmírnou poctivost a obětavost. A při tom všem vážném plnění kulturního poslání a veškerém pracovním úsilí, byl ještě vždy čas na dobrou náladu a humor! Tak jsem zažil já operu včerejška a na tu dobu vzpomínám rád a s velkou nostalgickou láskou. Opera dnes Opera dneška měla u nás také svůj politický mezník. Pád tzv. železné opony změnil značně život i názory mnohých lidí. Najednou jsme všichni cítili, že si můžeme víc dovolit a že máme možnost dohnat to, co nám bylo po léta upíráno.

studi e, k omen t áe S přívalem nových informací se pomalu vloudilo do našich operních divadel nadšení pro stagionový typ divadla, do kterého si vedoucí pracovníci naangažují zpěváky na role a na omezené období. Že takový systém vůbec neřeší chod menších divadel a i ta velká nesmírně ekonomicky i provozně zatěžuje, na to se nějak nepomyslelo. V české opeře se tak uhnízdily dva nové trendy: brát pěvce na role a uplatňovat tzv. autorskou režii. Angažování vhodných typů na určité role je samozřejmě ideální představa tvůrců a praxe, která se uskutečňovala již dříve na velkých operních festivalech, správnost této cesty potvrdila. V naší domácí praxi se však brzy ukázalo, že je to záležitost velmi luxusní po stránce ekonomické a velmi nejistá po stránce provozní. Bohatá divadla na západě si mohou dovolit zaplatit pěvce na celou zkušební dobu a umělecká úroveň tedy není ohrožena. Protože my tyto možnosti nemáme a přece toužíme mít vynikající a drahé hosty na premiéře, trpíme, že tito pěvci absolvují jen část zkoušek podle volných míst ve svém přeplněném pracovním kalendáři, a odzpívají premiéru a nanejvýš pár repríz. Jde-li pak při inscenaci o angažmá více protagonistů na hlavní role, je téměř nemožné dosáhnout toho, aby byli společně na všech potřebných zkouškách. Toto kličkování mezi závazky hostujících pěvců bývá dnes, bohužel, velmi časté. Je to však pro úspěšné kolektivní nastudování opery nebezpečné, likviduje to i tvůrčí proces inscenace a ohrožuje pracovní morálku zbývajícího domácího souboru. Zkouší-li sbor své scény bez hlavních sólistů, nemůže mít nikdy plné pracovní nasazení a radost z práce, která by měla růst citelně pod rukama připravených režisérů. Přistoupí-li k tomu i okolnost, že dnešní dirigenti často přicházejí až na orchestrální zkoušky, pak se může zrodit z představení i nepodařený slepenec. Žádná inscenace se za takových studijních podmínek nemůže vyrovnat těm dřívějším, kdy domácí stmelený soubor pracoval na díle od první do poslední zkoušky. K tomu dnes ještě přistupuje další novinka, která právě ze systému stagiony vyplývá. Aby bylo možno sehnat na role pěvce prakticky z celého světa – zpívá se všechno v originále. Pěvci si libují, že jejich možnosti jsou opravdu internacionální, ale nikdo se neptá diváka, zda takové divadlo může oslovit i ty, kteří jdou do opery poprvé. Pro ty jsou v divadlech nyní umístěna nad portálem v hledišti titulkovací zařízení. Divák si tedy v opeře slova přečte, avšak zcela určitě s velkou ztrátou pozornosti pro jevištní i hudební zážitek. Nikdo už neuvažuje o tom, o kolik nových operních zájemců divadla přicházejí! Jsou přece četná operní představení, při kterých i slovo hraje rozhodující dramatickou účinnost. Týká se to především téměř všech komických oper, ale také oper psaných více v recitativním a dialogickém stylu. Divadlo dneška si libuje také v autorské režii. V podstatě však jde ve většině případů o rušivý zásah do autorova díla. Autorem opery je především hudební skladatel, který na základě textové knihy, kterou při kompozici opery velmi často rozhodujícím způsobem ovlivňoval, vytváří hotové operní divadlo. Dirigent a režisér jsou jeho interprety a vykladači pro současného diváka. Oba mají stejná tvůrčí práva, ale ani jeden nemůže být druhým autorem! Dirigenti dneška často volí tzv. autentickou interpretaci za použití dobových nástrojů. Přesto jim nikdo nevytýká, že jsou muzeální. Doposud jsem neslyšel, že by někdo z dirigentů autorsky skladatele překomponoval. Ze zcela nelogických důvodů jsou však o tom přesvědčeni režiséři, kteří se domnívají, že těm zastaralým dílům musí pomoci! Každý rozumný člověk však pochopí, že jsou-li autoři dva a to bez jakékoliv možné komunikace, protože ten pravý odpočívá v hrobě, pak to asi může se vší pravděpodobností skřípat. Myslím si však dodnes, že zájemce o operu jde do divadla na autora prvního, tedy většinou na geniálního hudebního skladatele. Jakým právem, ptám se, se tu objevuje druhý člověk, který tvrdí, že autorem je on!



A to jsem si, prosím, skutečně nevymyslel, s tímto drzým tvrzením už se někdo objevil, a to na významné operní scéně světa. U seriózních operních divadel by k takovému dualizmu autorů nemělo nikdy docházet a ten, který překrucuje autorovo dílo a nesprávně vykládá jeho hudbu, už by měl být jednou provždy označen za diletanta. Nové trendy operního divadla přicházejí ještě také s myšlenkou, že divadelním ředitelem by měl být ekonomický manažer. Byl by to názor možný, pokud tento manažer bude také zaníceným divadelníkem a profesionálem znalým v celé šíři divadelní a operní problematiky. Umělci si totiž docela určitě nebudou vážit ředitele, který v jejich oboru nemá žádné znalosti. Jaké tedy bude operní divadlo zítřka? Nechtěl bych se dožít toho, aby hostující a zahraniční hosté zcela ovládli českou operu a vlastně zlikvidovali naše operní pěvectví. Nesmíme zapomenout, že jsme se jmény Smetany, Dvořáka, Janáčka, Martinů a mnohých jiných skladatelů operní velmocí, která musí mít ctižádost, aby tato velká díla mohla vždy interpretovat vlastními silami. K tomu by měli mít naši umělci všestrannou podporu, obecenstvo je určitě s láskou přivítá. Ti, kteří chtějí za každou cenu být fluktujícími umělci, se připravují sami o tu nejkrásnější část umělecké práce na operním díle – o to kolektivní snažení na dotažení společného uměleckého úkolu k optimálnímu závěru. Myslím si, že dnešnímu divadlu chybí právě víc poctivosti a lásky. A bez těchto předpokladů se nebude dařit ani české opeře zítřka. Byl bych proto rád, kdyby operní umělci budoucnosti nebyli jen velkými individualitami, ale také zodpovědnými pracovníky na tak kolektivním, hodnotném a smysluplném umění, jakým je právě opera. Budoucnost patří slušným, poctivým a morálním lidem a jedině takoví dokáží, že opera je kulturou zušlechťující. •

Vydavatelství SUPRAPHON MUSIC a.s.

hledá uchazeče o pozici: International marketing & PR manager pro exportní oddělení (klasická hudba) – nástup od ledna 2008

Náplní práce je koordinace marketingových aktivit (inzerce, komunikace se zahraničním tiskem a distributoy), koordinace zahraničních aktivit umělců a podpora obchodní strategie firmy v oblasti exportu klasické hudby.

Požadujeme VŠ vzdělání, aktivní angličtinu (velmi dobrá znalost, mluvená i psaná), dobrou orientaci v oblasti klasické hudby, organizační a komunikační schopnosti a kreativitu. Zkušenost v blízkém oboru a znalost dalšího světového jazyka vítána. V případě zájmu zašlete, prosím, strukturovaný životopis na [email protected]

s t u d i e , k o m ent á e Foto archiv



Pavel Kopecký

novinky soudobé hudby ii. i. pavel kopecký: surrealistická zahrada plná pohybu a barev  Jiří Štilec „Ve své tvorbě se snažím o respektování obecných principů – uplatnění kontrastu a identity – při využití neobvyklých elektronických barev a možného kinetického ztvárnění hudebních ploch (stereo i surround). Tradiční evropské kompoziční myšlení směřující k formální celistvosti (a přehlednosti) je mi blízké. Proto se snažím o posouzení nosnosti každého vybraného hudebního materiálu a jeho transformace zaměřuji k optimální realizaci tvůrčích záměrů. Vytváření EA hudby v sobě skrývá nebezpečí rezignace na tektoniku hudebního díla. Snadné získání působivých zvukově-barevných ploch může vést k prostému hromadění takto získaného materiálu v čase. Při komponování smysluplné a působivé hudební skladby je pro mne kreativní práce s elektronickým hudebním materiálem nezbytností.“ Tato slova hudebního skladatele Pavla Kopeckého (1949) potvrdila skutečnost, kterou jsem tak trochu instinktivně – po prvním poslechu – vycítil při setkání s jeho dvěma kompozicemi Jezero a Zelená soutěska z cyklu Surrealistická zahrada na Dnech soudobé hudby v Praze 13. 11. 2007. Jeho skladby zde zazněly v kontextu obvyklých klasicky nástrojově hraných kompozic a zaujaly mne originalitou, ale zároveň i invenčním způsobem tvůrčí kontinuity. Bylo znát, že autor nerezignoval ani při užití velmi moderních prostředků na některé pravděpodobně velmi setrvalé komponenty nebo principy evropského hudebního myšlení. Spojení hudby a elektroniky je pro Pavla Kopeckého příznačné již od dětství a mládí, kdy v Praze vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou (obor Sdělovací a radiotechnická zařízení). Od osmi let se učil hrát na klavír a později si přibral ještě violoncello. Měl velké štěstí, že po maturitě (1968) pracoval čtyři roky ve zvukovém oddělení Čs. televize. Poznal tak zde všechny tehdejší zvuková pracoviště a zvukové profese (od mikrofonisty přes pracoviště

údržby, dabing, míchací pracoviště, místní poslech až po odbavovací pracoviště). V roce 1972 byl přijat na pražskou HAMU do třídy prof. Václava Dobiáše. Jako student této školy se účastnil letních hudebních seminářů v Německu (dirigování a klavír) a v Itálii (skladba Franco Donatoni). Kromě komorní a orchestrální tvorby se začal velmi brzy zajímat o tvorbu elektroakustické hudby. Tak vznikly ve spolupráci s EA studiem HAMU (ing. Václav Syrový) skladby Sonátová věta pro EAH a Syntéza pro klavír a EAH. Po absolutoriu byl vyslán na dvouletou postgraduální stáž (1977–79) k prof. Sidělnikovi na Státní konzervatoř v Moskvě. Od roku 1980 až dodnes působí jako pedagog FAMU na katedře zvukové tvorby, kde se věnuje tvorbě a zpracování elektronického zvuku v AV dílech a také další výuce. Od roku 2001 každoročně zasedá v porotě Mezinárodní soutěže elektroakustických skladeb „Musica Nova“ a v současnosti je připravena k vydání jeho práce „Základy elektronického zvuku a jeho kreativní zpracování“. Pavel Kopecký je autorem řady skladeb (mj. i hudby k filmům), z nichž některé byly oceněny v domácím i v mezinárodním kontextu: Il cavallucio nero (Černý koník) – Premio V. Bucchi (Řím – Itálie, 1974), Cesty – téma s variacemi – Cena města Piešťan (1976), 1. klavírní sonáta – Generace 76 (2. cena), Trio pro housle, violoncello a klavír – Generace 82 (3. cena), Koncert pro klarinet a smyčce – Soutěž mladých skladatelů ČSR 1984 (čestné uznání), Via regia – elektroakustická skladba – ČHF – výroční cena, 1990, Rozvod – balet – závěrečný koncert Zlatá Praha 1988, Scheidung (skladba Syntéza pro klavír a EA) – Berner Tanztage (Švýcarsko, 1988), Via regia (Královská cesta – EA skladba) – baletní provedení – Praha, sál Hlaholu (2004), e Night of e Triffids (Noc trifidů) – Musica Nova 2000. Ke svým dvěma částem z rozsáhlejšího cyklu Surrealistická zahrada autor uvedl: „Jezero a Zelená soutěska jsou dvě skladby z dosud nedokončeného cyklu elektroakustických kompozic s názvem Surrealistická zahrada. Výchozím materiálem jsou zde elektronické zvuky vytvořené na hardwarových syntezátorech (Kurzweil K2600, Waldorf Q+, Novation NOVA …) a so syntezátorech (VSTi). Také ostatní skladby cyklu jsou a budou komponovány z čistě elektronicky vytvořených zvuků a zvukových bloků. Tím se skladby v tomto cyklus liší od předchozích (např. Zátiší s pierotem), které kombinují akustický instrument (klavír, cello) s elektroakustickým zvukem.“ V obou případech bude následující stručná analýza, která nebyla nijak snadná, spíše vytvářet paralely k tradičnímu způsobu rozboru hudebního díla, s důrazem na některé parametry jako jsou barva, rytmus, vazba na melodicko tematická jádra či bloky a určité sémantické konotace. Daleko méně je možno věnovat se třeba vlastnímu pohybu zvukového proudu při vícekanálovém poslechu, byť je tento fakt a efekt pro tento druh kompozic a komponování velmi důležitý. Nechtěl jsem se rovněž omezit na pouhou verbalizaci či interpretaci (sémantizaci) podrobného grafického záznamu míchacího plánu a plánu rozvržení quadro stop, které autor vytvořil a pro účely této analýzy mi ochotně poskytnul. První část cyklu Surrealistická zahrada – Jezero trvá celkem 4: 53, časová osa poskytuje i základní orientační měřítko. V první introdukční části využívá autor hustého kontinuálního zvukového proudu s eufonickým efektem, v němž je tak trochu – alespoň pro mne – zakódován melodický interval sestupné malé tercie. Záhy v něm však autor exponuje blok, který jsem označil jako „ bicí tříšť “ s barevným a rytmickým odlišením, po 1: 15 se objevuje zajímavý zvuk (plocha) jakési quasivarhanní sekvence a zhruba v čase 1: 34 je celý proud přerušen daleko neklidnějšími barevnými skvrnami – nebo lépe řečeno body, modernější (mám na mysli zdůrazněnou syntetičnost, „umělost“ zvuku) a zároveň dramatičtější povahy.

studi e, k omen t áe Od 2:22 se zvukový proud více dynamizuje, jakoby se drobí a štěpí rytmický základ do drobnějších hodnot. Od 3. minuty se opět objevuje počáteční typ kontinuálního zvuku s evokací hloubky (jezero, vodní plocha, ireálnost), autor uplatňuje princip ostináta, celý zvukově barevný proud skladby Jezero končí v nižší dynamické hladině a v klidovém stavu. Skladba Zelená soutěska (celkové trvání 4:14) začíná daleko dramatičtěji – na posluchače hned na samotném počátku zaútočí jakásí ostrá zvukové vlna či „šumový šleh“, který nepostrádá prvky agresivity. Pro další průběh skladby až k času 1:04 je typický kontrast dvou vrstev – hlubokého kontinuálního „spodku“ a nad ním se pohybují pitoreskně strukturované „zvukově pichlavé“ objekty. Od 1:05 nastupuje vyšší frekvenční hladina – objevují se barvy „nebeských fléten“, snad by bylo možno použít i označení varhanního rejstříku vox coelestis. Je to velmi klidná plocha s občasnými vpády drobného zvukového meteorického deště – s rychlým sestupným pohybem drobných hodnot. Od 2:08 pracuje autor s postupným narůstáním zvukové hmoty i napětí, objevují se zvukově ostré erupce a znovu již popsaný efekt padajícího meteorického drobného deště, narůstání kulminuje někde po 3:00, kde se objevují i rytmické riffy a zdůrazněná technika více samostatných vrstev. Skladba končí zvláštní alegorií osamocenosti – či zvukového sóla. V obou případech znamená poslech těchto skladeb zvláštní ponor do kombinace skutečnosti a virtuality, je to zvláštní zkušenost a zážitek vyvolávající fantastické asociace – například světa hluboko pod vodní hladinou nebo někde v dalekých kosmických světech. Je slyšet, že autor má bohaté zkušenosti s filmovou hudbou, dokáže pracovat velmi cíleně s kontrastem a dokáže dobře



odhadnout rozměrovou a významovou nosnost takto „uměle“ generované zvukově nebo zvukově hudební plochy. Není to pouhá hra s různými zvuky, je to zvláštní zvukově hudební umění originálním způsobem syntetizující principy hlavního proudu evropské hudby s moderními technikami. K významu a poslání elektroakustické hudby se vyjádřil několika úvahami sám Pavel Kopecký, i když hlavním potvrzením smyslu tohoto proudu byly pro mne především obě životaschopné kompozice: „Pro skladatele je výhoda spočívající v možnosti využití prakticky neomezeného množství zvukových barev vyvážena nevýhodou časové náročnosti na vyhledání a výběr zvuku (nalézt ten „pravý“ zvuk) a jeho modifikaci (vybrat vhodný transformační proces či efektovou úpravu) pro realizaci požadovaného tvůrčího záměru… Také absence živého interpreta představuje značnou nevýhodu při standardním (koncertním) provádění EA skladeb. Tady se jisté řešení nabízí ve vícekanálových akusmatických EA kompozicích, které jsou při realizaci živě dotvářeny skladatelem (např. prostorovost, dynamika a časové proporce jednotlivých zvukových pásem)… Nemyslím si, že elektroakustická hudba může nahradit hudbu instrumentální a vokální. Domnívám se, že skladatel se v tomto relativně novém hudebním žánru nemusí nutně zbavovat tradiční práce s výrazovými prostředky – horizontální (melodické) a vertikální (souzvukové) struktury, plastické dynamiky či hierarchie v čase (rytmus, tempo, hybnost). Může ale významně rozšířit možnosti hudebních výrazových prostředků zejména v oblasti zvukové barvy a prostorového ztvárnění skladeb.“ •

Foto archiv

Ukázka partitury skladby Jezero z cyklu Surrealistická zahrada



s t u d i e , k o m ent á e

tre boemi in italia i. úvod

 Stanislav Bohadlo Giovanni Giacomo Komarek Boemo (1648–1706) A.R.P.M. Boleslaus Czernohorski, Padre Boemo (1684–1742) Giuseppe Misliwecek, detto il Boemo, Accademico Filarmonico (1737–1781) Komarek

1650

Czernohorski

1700

Misliwecek

1750

Hradecký tiskař a nototiskař Jan Jakub Komárek v Římě, minoritský varhaník a skladatel Bohuslav (Matěj) Černohorský a houslista i operní a oratorní skladatel Josef Mysliveček vstoupili do hudebních dějin s přídomkem „Boemo“. Všichni tři totiž pocházeli z Čech (Hradec Králové, Nymburk a Praha), žili v Itálii dostatečně dlouho (30, 22 a 18 let) a vyrovnali se ve svých hudebních profesích domácím tak dobře, že je Italové nejenom brali na vědomí, ale oceňovali u nich profesní i určité jedinečné rysy, aniž bychom se odvažovali mluvit přímo o nějaké umělecké nacionalitě. Vždyť už samu adaptaci a identifikaci s italským uměleckým prostředím nutno považovat za velký kariérní úspěch. Všichni tři nositelé přídomku „Boemo“, o nichž vám v tomto roce přineseme řadu zajímavostí ve dvanáctidílném cyklu, ovšem toto označení nejen pasivně přijímali, Komárek a Mysliveček ho navíc sami důsledně používali. Svými životopisy souvisle pokrývají dlouhý časový úsek od roku 1648 do roku 1781, avšak jejich skutečný pobyt v Itálii je kratší, osobně se nikdy nesetkali ani v Čechách, natož přímo v Itálii. Je ovšem zřejmé, že Mysliveček o svých předchůdcích v Itálii věděl – díky skladatelské genealogii – od svého učitele Josefa Segera. Společnými znaky pro tre Boemi in Italia, byť v různých generacích, byla touha po umělecké Itálii, po vlastním profesním růstu, pracovitost, důslednost, velké existenční riziko a s tím spojená i odvaha a oběti. Případné uznání kvalit nebylo v Itálii automaticky spojeno s hmotným dostatkem, natož s bohatstvím. Italský import do Čech I když ponecháme stranou šíření gregoriánského chorálu z Itálie do zaalpských zemí, připomíná Itálie a její hudební (umělecká) vitalita, invence, množství i kvalita produkce jakési srdce, které čerpalo bez ustání krev do tepen a žil evropských zemí od dob italského hudebního trecenta (14. stol.). Nebyly to tedy jen Čechy, kde po staletí obdivovali l´arte italiana jako umělecký vrchol a vzor. Precedens italské barokní hudby pro zaalpskou Evropu dostatečně ilustruje výklad Michaela Praetoria v Syntagma musicum (1619) o „Newen Italianischen Manier“ nebo obdiv Heinricha Schütze k božské velikosti Maestro di Cappella u sv. Marka v Benátkách Giovanni Gabrieliho v dedikaci Symphoniae sacrae (1629). Fenomén vztahů Itálie – české země je obecně podobný. V duchu Pekařova chápání „smyslu českých dějin“ je jeho poznání jedním z axiomů pro českou historiografii. Vatikánská knihovna uchovává mj. čtyřjazyčný slovník z 15. století, kde je obsažena latina, čeština, italština (benátština) a němčina včetně hudební terminologie. Také výstava Bohemia – Italia s podtitulem Češi ve Vlaších a Vlaši v Praze v roce 2000 začínala latinskou kronikou Enea S. Piccolominiho (Pia II.) po jeho návštěvě Čech v roce

1451, připomněla už zpravodajství Italů ze 16. století jako byl Giovanni Botero, Mateo Bandello nebo Cesare Vecellia. Proud Italů mířil do Prahy po roce 1535, kdy to podporovali i Habsburkové. Prosluli rychle italští stavitelé – „artisti dei laghi“, ale následovali je i obchodníci, kteří mezi jiným zbožím dováželi i knihy. Nejsystematičtější výčet Italských umělců v Praze, především architektů, stavitelů a štukatérů, ale i divadelních (operních) architektů a scénografů, jako např. Innocente Bellavita ve Sporckových divadlech, podal Pavel Preiss, když postihl ve vývoji a souvislostech velký oblouk od rudolfinského stavitelského rozkvětu až po boom vrcholného baroka, v němž se v českých zemích výrazně angažovalo na 670 pozoruhodně tvůrčích umělců z Itálie! Mezi rektory Italské kongregace se objevovali významní pražští italští stavitelé, např. v letech 1693, 1699 a 1701 i římský architekt Domenico Martinelli, který zprostředkoval vliv římské architektury z Accademia di S. Luca na Moravu a do Čech. Náboženskou ortodoxii pražských Italů podporovali italským kázáním u sv. Klimenta od roku 1560 jezuité. Zde si postavili Vlašskou kapli (1567–9) a zřídili zde Italskou kongregaci Nanebevzetí Panny Marie (1575). V Rudolfinské kapele zaujímali významné postavení právě Italové: trubač A. Orologio, zpěvák a skladatel G. B. Galleno, rodina hudebníků Ardesi, varhaník L. Zanchi, „Nobile Genovese“ či zpěvák a skladatel Gio. Batt. Pinello di Gherardi. Donedávna byl jediným důkazem raného hudebního baroka v Čechách tzv. Troilův sborník. Císařský dvorní rada G. Troilus a Lessoth si od roku 1612 nechával do Prahy zasílat italské tisky včetně např. Florenťana G. Cacciniho. Už Kryštof Harant poznal na dvoře komponujícího arcivévody Ferdinanda II. v Innsbrucku (1576–84) jako Capellknabe důvěrně madrigalové umění Italů (např. L. Marenzia). Ve svém cestopise popisuje dvoje varhany v Benátkách a Rudolfův lékař Godefridus Steeghius mu připisuje dokonce kompozici lidových villanell se „sladkými modulacemi“ a instrumentální dovednosti. Praha pak díky intenzívním stykům s Itálií sloužila dále jako prostředník italského hudebního vlivu do jiných zemí. Za Gabriela Bethlena (1613 – 1629) se vedle Itálie, Polska a Německa objevuje v sedmihradských účetních dokumentech i Praha jako místo, kde měli být najímáni prostřednictvím vyslanců dobří houslisté, cinkenisté, loutnista nebo teorbista (1620). O získání hudebníků z Čech se pokoušel i v následujících letech a ještě roku 1631 bylo z pokladny vyplaceno osm osob (hudebníků), které přišly z Prahy. Hranice domácího divadelního baroka posouvají nové údaje o hudební slavnosti Phasma Dionisiacum z roku 1617 ve Vladislavském sále („kde se scházejí čeští stavové“). H. Seifert považuje dochované Breve relatione s německým překladem za vůbec první tištěné libreto na habsburském císařském dvoře (byť v Praze) a dílo samo za vůbec první Musikdrama císařského dvora (byť provedené v Praze). Skutečnou italskou operu však přivezl do Prahy až mantovský soubor Comici Fedeli roku 1627, kdy tu v upraveném Španělském sále uvedli La Trasformazione di Callisto e Arcade a krátce nato i první barokní sepolcro či oratorium Giovanni Battisty Andreiniho La Maddalena. Vedoucí divadelního souboru Comici Fedeli Giovanni Battista Andreini, zv. Lelio vytiskl během svého pobytu v Praze (1627–28) u Zikmunda Lévy z Brozánek i dramatickou báseň La Maddalena, což lze považovat za první italské oratorní libreto v Čechách. Přesto si architekt Giovanni Pieroni stěžuje G. Galilieimu (1626), že „je ve městě, kde není mnoho těch, kteří by se zabývali jemnou spekulací ve filozofii nebo matematice, jako v Itálii“ a že tu nejsou k dostání takové knihy, ani zde není takový knihkupec, který by je opatřil. Kavalírské cesty do Itálie byly spojeny i s výukou oborů, jako např. architektura nebo geodetika, jak to zažil v roce

studi e, k omen t áe 1664 Václav Vojtěch ze Šternberka v Římě. Jiří Adam z Martinic navštívil podle svého rukopisného cestopisu z 20. let 17. století proslulou benátskou knihovnu Biblioteca Marciana. Na Padovskou univerzitu se po roce 1600 zapisovalo průměrně 8 studentů z Čech a Moravy ročně. Vedle benátských karnevalů a toskánských měst byl hlavním cílem kavalírských cest v 17. století Řím, kde s antickými památkami soupeřily nové barokní stavby, zahrady s koncerty, plesy v kardinálských palácích, jezuitské Collegio Romano, Oratorio San Marcello a divadelní, operní a oratorní představení, kterých se zúčastňovali i kardinálové a po roce 1654 i švédská královna Kristýna a intelektuální okruh římské Accademia degli Arcadi. Humprecht Černín strávil po dvouleté kavalírské cestě do Itálie a Francie tři roky činností benátského císařského velvyslance. Pro císaře Leopolda I. z Benátek opatřoval pro Vídeň zpěváky, loutnisty a nová operní a divadelní představení. Vladimír Helfert z vydané korespondence z počátku 60. let 17. století postřehl, že „živý zájem o hudbu zatlačoval u Leopolda I. do pozadí i zájmy politické a vladařské“. Ve vídeňské kapele Ferdinanda II. působilo ze 78 hráčů a zpěváků 31 Němců, 27 Italů, 1 Nizozemec – ale nenajdeme zde ani jediné české jméno. Kolem roku 1700 však už pražské i mimopražské, zejména řádové kostelní kůry napodobovaly italskou hudbu. Hudbu provozovali františkáni, jezuité, piaristé, benediktýni, premonstráti, cisterciáci, křižovníci a minorité. Figurálnímu zpěvu a hře na hudební nástroje se učily i pražské klarisky u sv. Anežky. Při korunovaci Karla VI. byla Praha oslněna italskou operou Costanza e fortezza J. J. Fuxe, kterou vypravil monumentální scénografií v exteriéru u hradního Jeleního příkopu G. Galli de Bibiena. Není tedy divu, že hned následujícího roku uvítal hrabě Sporck v Kuksu Peruzzi-Denziovu společnost z Benátek, která – zásobována pěvci od A. Vivaldiho – zahájila pravidelné sezony v Praze a v lázeňských střediscích. Sporck ovšem nebyl tím, kdo Italy pozval. Benátský impresário A. M. Peruzzi totiž žádal už 16. 3. 1724 místodržitelství o povolení provozovat v létě v Praze v Manhardtově domě italskou operu pětkrát týdně v létě i v zimě s osmi pěvci a deseti hudebníky. Tříletá smlouva počítala s hraním devatenáctičlenné Denziovy společnosti i v Drážďanech a Lipsku v rozsahu čtyř oper ročně, s úhradou cesty, platem a příspěvkem na pořízení kostýmů. Skladatelem první opery Orlando furioso byl A. Bioni. Hrabě Questenberg naproti tomu sestavil svou zámeckou operu ze svých poddaných, dal ve Vídni vycvičit J. A. V. Míču (Mitcha) a zařazoval v Jaroměřicích nad Rokytnou vídeňský repertoár i Míčovu tvorbu. Ernst Gottlieb Baron chválí ve svém pojednání Untersuchung des Instruments der Lauten, Norimberk 1727, pražského loutnaře Martina Schotta (1615–1682), „který byl velice slavný svými římskými teorbami, jež skvěle kopíroval“. Baron se zmiňuje i o komponujícím pražském loutnistovi, hraběti J. A. Losym (Logy), jmenovaném císařem Leopoldem do šlechtického stavu. J. G. Walther ve svém Musikalisches Lexicon z roku 1732 také chválí úroveň pražských houslařů. I Rudolf Pečman ve své poslední knize Hudební kontexty staré Itálie (Brno 2006) vidí v Itálii „pravlast evropského klasicistního slohu“. Český export Berlínský skladatel a hudební cestovatel Johann F. Reichardt, manžel dcery F. Bendy, věděl o záplavě hudebníků z Čech v německých dvorních orchestrech. Byl to nejspíše právě onen „Professore di Musica di Germania“ nebo „il mio amico a Berlino“, za kterého se Václav Pichl v korespondenci přimlouval, aby mu získal členství v boloňské Accademia Filarmonica (1781).



Můžeme se opřít o jiné nestranné hodnocení vývoje hudby „v Německu“ v 18. století z pera dopisovatele lipských Allgemeine musikalische Zeitung Johanna K. F. Triesta (1764–1810) z roku 1801. Jednak označuje Čechy po vzoru anglického hudebního historika Charlese Burneyho z počátku 70. let 18. století tak, že jsou (Bohemia) vedle Saska, Šlesvicka a Švábska provincií s „přirozenou náklonností k hudbě“ a také na jiném místě dodává, že „ve Vídni, Drážďanech, Praze, Lipsku a v Mnichově jakož i v Hamburku … si lidé velice cení a podporují hudební umění“. Význam Prahy a českých zemí pro hudební kulturu rakouské monarchie ilustruje nepřímo i Oesterreichische National-Encyklopädie z let 1835/36, šestidílný slovník, který obsahuje na 90 (resp. 115) hesel o hudebnících v Čechách narozených nebo zde do roku 1835/36 působících. Rozměr tohoto „genia loci“ vyplyne ovšem teprve tehdy, až si uvědomíme, že počet hudebníků ze všech ostatních zemí monarchie (včetně Vídně!) zabírá ve zmíněném naučném slovníku pouze 60 hesel. Podobným hodnocením je i titul studie vídeňského prof. T. Antonicka „Kdyby bývalo nebylo ‚českých‘ hudebníků! “ Podle Künstlerlexikonu pražského premonstráta J. G. Dlabacze (1815) bylo z 951 profesionálních hudebníků mezi lety 1740–1810 celkem 409 v zahraničí, z toho v Rakousku jich působilo 106, z toho ve Vídni 79. Další nejčastější štací bylo Německo (69) a pak carská kapela v Petrohradu (44). V Esterházyho kapele pod vedením J. Haydna hrálo v letech 1781–1790 mezi 23 až 30 členy asi 14 českých (böhmische) hráčů. Prosadit se přímo v Itálii však bylo složitější. Joseph Bottari, generál minoritů, listem z Benátek do Prahy v roce 1692 urguje pro všechny provincie zákaz cest ultramontánů do Itálie bez jeho výslovného souhlasu, protože už domácí řeholníci „nemají kde složit hlavu“. Stavovské peregrinagio vůbec představovalo vedle řeholních a uměleckých zájmů třetí nejdůležitější polohu poznávání Itálie. V našich zámeckých knihovnách je italština v tištěných knihách v pořadí čtvrtým zastoupeným jazykem. Krátká návštěva Itálie nebo studium je však něco jiného než dlouhodobý pobyt. Umělecký věhlas a přitažlivost Říma trvaly až do 80. let 18. století, kdy je popisuje např. pruský hauptman J. W. Archenholz (1741–1814). Zdůrazňoval „mimořádnou citlivost“ Římanů pro hudbu, zejména pro operu: „Zásluhy cizinců v oblasti umění musejí být zvlášť vynikající, chtějí-li být v Římě oceněny. Proto se tu v Římě najdou cizí umělci, kteří byli ve své vlasti obdivováni, ale tady žijí ve velké temnotě.“ Jak tedy Italové vnímali označení Boemo? Byl to pro ně cizinec, který mluvil česky? „Český“ ve smyslu latinského bohemus nebo německého „böhmisch“ označuje především teritoriální příslušnost, původ, tj. „z Čech“ (ex Bohemia). Sem pak přirozeně spadají veškeré hudební aktivity, které se na území Čech nebo přesněji v zemích koruny české (Čechy, Morava a Slezsko) odehrávaly, a přitom jejich nositelé – tedy skladatelé, interpreti, autoři textů, loutnaři, houslaři, mecenáši, tiskaři, vydavatelé a prodejci hudebnin – mohli být jak Němci (německy mluvící) tak Češi (česky mluvící) nebo obojí, či Židé a jiné národnosti právě z tohoto území. Jako příklad může posloužit postava skvělého houslisty a skladatele Josefa Myslivečka, narozeného v Praze, který měl v Itálii přezdívku „il Boemo“, ale přátelé i úředníci ho v Itálii označovali za „dobrého Němce“ (Tedesco). Nemáme žádnou jeho kompozici na český text ani dochovaný český dopis. Byl prostě z Čech (a bylo jedno, zda mluví česky nebo německy). „Český“ ve smyslu německého „tschechisch“ nebo dokonce „Czeskian“ (podle sběratele českých lidových písní Angličana Browninga) označuje od 30. let 19. století už národnostní ideologii (a politiku) namířenou proti monarchii a němectví. •



s t u d i e , k o m ent á e

 let pražské konzervatoe i. úvod

 Markéta Hallová Vzhledem k tomu, že se blíží dvousté výročí založení předního hudebního učiliště v našich zemích, tj. Pražské konzervatoře (a v určitém období nejen hudby ale i dramatického umění či baletu), připravujeme pro vás, vážení čtenáři, do následujících let obsažnou sérii článků, které vám přiblíží zajímavosti, týkající se vzniku této instituce, jejích počátků, rozvoje, „zlatého věku“, ale i časů válečných, které se na jejím chodu podepsaly nepříznivě, doby mistrovské školy Pražské konzervatoře, která připravila pozdější vznik Akademie múzických umění…, tedy stručně řečeno: pohled do dějin Pražské konzervatoře až po její „žhavou“ současnost. Tato instituce vychovala k umění za dvě stě let své existence na tisíce absolventů, měla ve svých řadách významné i nejvýznamnější umělce své doby. Velké množství osobností, které šířily její věhlas, tak jen potvrzovalo ono rozšířené mínění, konstatované i ve druhém z cestopisů Charlesem Burneyem (1726–1814), o výjimečné české hudebnosti, lapidárně shrnuté do okřídlené věty: „Čechy jsou konzervatoří Evropy“. Za historické datum vzniku Pražské konzervatoře je považován rok 1811, kdy byla zahájena výuka na této škole (24. dubna), a to kuriózně v domácnostech profesorů, protože sešlo z dohody s představiteli kláštera sv. Jakuba, kde měla původně škola sídlit. Musíme však upřesnit, že je často brána za základ zrodu Pražské konzervatoře už výzva šlechticů k opětnému zlepšení hudebních poměrů v Čechách z 25. dubna 1808, která aktu založení školy zcela zásadně předcházela a samotnou potřebu takovéto instituce poprvé deklarovala. Samozřejmě je důležitý samotný fakt založení takovéto školy v Čechách, je oceňováno ale i to, že konzervatoř jakožto škola specializovaná především na hudební výuku mladých a navíc často chudých talentů vznikla v Praze jako první tohoto druhu na sever od Itálie, prvá svého druhu ve střední Evropě. Raná conservatoria vznikala, jak již řečeno, nejprve v Itálii – ostatně jakousi prvou konzervatoří byla už Schola cantorum založená papežem Řehořem I. v 6. století v Římě. Ale hlavní rozkvět ve vzdělání hudbě zde přineslo především 16. století: v Neapoli (Conservatorio Santa Maria di Loreto, Conservatorio di S. Onofrio – známými žáky zde např. byli Piccini, Paisiello, či Conservatorio de Poveri di Gesù Cristo, odkud vzešel Pergolesi aj.), v Benátkách, kde byl získán jako jeden z prvých učitelů hry na housle v Ospedale della Pietà Antonio Vivaldi, dále v Palermu a Bologni. Hudbě, zvláště zpěvu, se zde učilo již dříve u kostelů a chrámů, ale

Repro knihovna Pražské konzervatoře

Plánek rozmístění učeben konzervatoře hudby v jejím prvém sídle, tj. ve 2. patře dominikánského kláštera sv. Jiljí na Starém Městě v Praze (r. 1811 zhotovil stavební ředitel Müller)

také u nemocnic, respektive útulků, které pomáhaly kromě nemocným i bezmocným a dalším potřebným, zvláště sirotkům. V Benátkách se školy nenazývaly conservatorio, ale přímo ospedale (nemocnice). Byla to údajně neapolská konzervatoř, kde poprvé zjistili, že pěstování hudby může být někdy i výhodnou výdělečnou činností. Zvláště pro školní učitele bylo lákavé, že si znalostí hry na nástroj mohli zlepšit příjem například hraním na svatbách, ostatně hudbou se dalo přivydělat na lepší živobytí při různých zábavách, a i na ulicích. Posluchačů konzervatoří bylo možné využít např. při provozování chrámové hudby. Konzervatoře a jejich hráči a zpěváci přispívali zásadně i k počátkům veřejného i privátního koncertního a divadelního života svých měst. Pro chudé talenty bylo školení na konzervatořích výhodné především proto, že bylo většinou bezplatné či reciproční, tj. za vystoupení. První konzervatoř založená mimo Itálii byla Conservatoire nationale de musique v Paříži (1784), kde byli prvními profesory např. Cherubini, Auber či Boieldieu, na jehož místo byl později zvolen Antonín Rejcha (učil zde mj. H. Berlioze a C. Francka). Přestože se v Praze mluvilo převážně německy – Čechy tehdy náležely k rakouské monarchii –, je uváděna Pražská konzervatoř jako prvá založená v německy mluvících zemích (1811); po ní pak následovala konzervatoř v rakouském Grazu (1815) a teprve roku 1817 v hlavním městě mocnářství, ve Vídni (pod vedením Salieriho). Tato, zřízená vídeňskou Gesellscha der Musikfreunde, však fungovala prvých sedmnáct let výhradně jen jako pěvecká akademie; s výukou nástrojové hry a hudební teorie se počalo teprve roku 1834. To už vznikaly v Evropě nové konzervatoře, např. záhy proslulá belgická konzervatoř v Bruselu, ale zase především v dalších italských městech, většinou již s pevnou organizací rozdílnou od prvých ospedale, hudebních liceí, institutů, akademií: a to ve Florencii, v Miláně, v Janově, později v Turíně, dále v Pesaru (z prostředků Giacoma Rossiniho), v Padově, Perugii, Parmě a Feraře, atd. A jak to bylo v královské Anglii? Plán vzniku English Conservatorio publikoval nejprve Quarterly Music Magazine v roce 1822, k oficiálnímu zahájení provozu Royal Academy of Music v Londýně došlo r. 1823. Anglie a Irsko bylo však proslulé dobrým základním školstvím, které pěstovalo hudbu, i svými college v Oxfordu či Cambridge, kde hudba byla součástí výuky od středověku. Důležitým momentem pro naši Pražskou konzervatoř se stalo založení první konzervatoře v Německu, a sice v Lipsku, k čemuž došlo roku 1843 přičiněním Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, jejího prvého ředitele. Zde začaly působit kromě zakladatele samotného takové osobnosti jako Schumann, posléze Gade, Moscheles, Joachim a později Max Reger. Pražská konzervatoř se inspirovala při svém rozjezdu v organizačních otázkách, ale i některých doporučených učebnicích konzervatoří pařížskou, zatímco lipská byla inspirovaná konzervatoří pražskou, jejíž organizace a pedagogické výsledky se záhy dočkaly ocenění i věhlasných muzikantů. Pražská konzervatoř dostala v Lipské konzervatoři i silného konkurenta. Svým datem vzniku následují: konzervatoř v Mnichově (1846), Berlíně (1850), Kolíně nad Rýnem (1850, založena Ferdinandem Hillerem) a 1856 Drážďanská či téhož roku založená Stuttgartská… Nové konzervatoře se v Německu objevují po celé 19. století doslova jako houby po dešti. Ale také ve větších městech nedalekých zemí, jako například v Haagu (1826), v Rotterdamu, v Amsterodamu (1862) a Antverpách (1867). Podíváme-li se do Skandinávie, nalezneme od r. 1867 konzervatoř hudby v Kopenhagenu, a pokračujeme-li k našim severovýchodním sousedům, shledáme prvou polskou konzervatoř hudby v Krakově (1888); ve Varšavě vznikla až v dalším století. Pohlédneme-li na východ – v Rusku založila Carská hudební společnost prvou konzer-

Rudolfinum, druhé sídlo Pražské konzervatoře od počátku její existence. Pro potřeby školy byly upraveny části budovy na základě jednání mezi investorem (Česká spořitelna) a řediteli školy, nejprve J. Krejčím, pak A. Bennewitzem. Škola užívala cca třetinu budovy a měla zde reprezentativní adresu od zahájení provozu r. 1885 do r. 1918. Foto před zástavbou domy v okolí.

vatoř hudby v Petrohradě (1862; jejím prvým ředitelem byl Anton Rubinstein) a posléze v Moskvě (1866; ta byla založena pianistou Nikolajem Rubinsteinem, bratrem slavnějšího Antona; později nese jméno svého nejvýznamnějšího žáka P. I. Čajkovského). V maďarské Budapešti a pak ve Výmaru zakládají konzervatoře hudby žáci Lisztovi… Tato a další místa se později stala působišti některých z řady absolventů Pražské konzervatoře, kteří se rozprchli do nejrůznějších koutů Evropy, i dále. Zakladatelé, zřizovatelé a vlastníci konzervatoří byli rozliční a často se také průběhem dějin škol měnili. Tak například Pražská konzervatoř původně německá, posléze utrakvistická byla spravována spolkem Jednota pro zvelebení hudby v Čechách více než sto let, a byla tudíž v rukách soukromých. Od vyhlášení Československé republiky roku 1918 se stala školou státní a výhradně českou. To se změnilo od ledna 2001, kdy se stala zařízením magistrátu, čili Hlavního města Prahy, které převážně financuje její chod i nové investice, zvláště stavební úpravy a přestavby. Dnes má Pražská konzervatoř statut střední školy, poskytuje úplné střední a vyšší odborné vzdělání a studium na ní trvá šest let; je zakončeno absolutoriem, případně mohou studenti ukončit školu maturitou, nejdříve však po čtvrtém ročníku. Organizačně je rozdělena na 18 oddělení, vyučuje se především hře na všechny hudební nástroje v oborech instrumentální hry včetně jejich souhry, dále zpěvu, dirigování, skladbě, hudebně teoretickým předmětům, hudebně dramatickému projevu, populární hudbě, všeobecným vzdělávacím předmětům včetně cizích jazyků a pedagogice. K absolutoriu musí student zvládnout závěrečné praktické a teoretické zkoušky, ale již přijímání uchazečů o studium na tuto uměleckou školu se po celou její historii děje na základě výsledků úvodní talentové zkoušky. Součástí výuky jsou i veřejná vystoupení posluchačů na koncertech i divadelních představeních a to jak doma, tak již po léta na výměnných ad. výjezdech do zahraničí. Ve školním roce 2007/08 studuje na Pražské konzervatoři 572 posluchačů pod vedením 270 vyučujících (většina – vzhledem ke specializaci – je zaměstnána v kratším pracovním úvazku). Není však již dávno v českých zemích konzervatoří jedinou. V roce 1919 vznikla Brněnská konzervatoř z Janáčkovy varhanické školy a tříd Besedy brněnské, po 2. světové válce byla ustavena konzervatoř v Ostravě (dnes počtem 447 studentů druhá nejčetnější), od 60. let v Plzni, dále v Teplicích, Pardubicích, Kroměříži, posléze Českých Budějovicích. Dnes i se soukromými a církevními konzervatořemi (pokud počítáme

 Foto Aleš Kaňka

Repro knihovna Pražské konzervatoře

studi e, k omen t áe

Pražská konzervatoř – budova Na Rejdišti 1, Praha 1, současný vzhled po rekonstrukci r. 2006/7.

i taneční konzervatoře) je jich v republice 15. Pražská konzervatoř má dnes mezi nimi prvenství nejen svým stářím, ale i množstvím studentů. Ke svému významnému výročí 200 let existence připravuje Pražská konzervatoř řadu oslavných akcí: především koncerty orchestru posluchačů Pražské konzervatoře. Pro rok 2011 je v plánu dokonce i jeho vystoupení na zahajovacím koncertu festivalu Pražské jaro, dále koncerty s interprety, kteří jí zdárně prošli, i koncerty z děl skladatelů, kteří zde působili, popřípadě děl, která vznikla na popud školy, nebo k ní mají jinak bezprostřední vztah. V plánu jsou také mimopražské koncerty studentů konzervatoře, publikace, nahrávky, výstavy, i filmový dokument, pořady v Českém rozhlase a jinde. A jak jsme již zmínili výše, Hudební rozhledy přicházejí se svou novou sérií článků. V roce 2008 vám pootevřeme dvířka do pokladnice knihovny školy. Ta dnes slouží především studentům ke studiu hudební literatury, uchovává však i cennosti archivní povahy z její bohaté dvousetleté historie (vedle Archivu hl. města Prahy, kam byla část dříve předisponovaná). Ukážeme vám některé skladby z cenné sbírky notových autografů (Koželuh, Kittl, Josef Krejčí, Rozkošný, Dvořák, Suk, Novák, Křička, Hába, Martinů, Václav Trojan, Karel Ančerl, Iša Krejčí, Kabeláč, Hurník, Klement Slavický, ale i Max Reger ad.), ve výběru pak uchovanou korespondenci (Jírovec, Spohr, Donizetti, Kalivoda, Liszt, Wagner, Schumannová, Berlioz, Joachim, Hanslick, Škroup, Smetana, Blodek, A. Rubinstein, Bendl, Dvořák, Knittl, Ondříček, Kubelíkové, Ševčík, Suk, Novák, Janáček, Moyzes, ale i Romain Rolland, Václav Špála, Petr Bezruč či Max Švabinský aj.), ale také skvosty z fondu fotografií, scénických návrhů, či pouhých kuriozit jako výtvarně zdobených účtů dokládajících každodenní potřeby školy, např. za nákup uhlí či svíček. •



s t u d i e , k o m ent á e

+ let budovy státní opery praha

i. promny budovy architekt$ helmera a fellnera  Jitka Slavíková Habent sua fata libelli, neboli Knihy mají své osudy. V přeneseném slova smyslu lze slavný citát latinského autora Terentiana Maura aplikovat i na domy. A divadelní budova, v níž od roku 1992 sídlí Státní opera Praha, zažila za 120 let své existence osudy velmi bohaté. Týká se to nejen samotné divadelní stavby a jejího bezprostředního okolí, ale samozřejmě řady institucí, které v ní sídlily. Zveme vás na putování stodvacetiletou historií a věříme, že se v každém čísle dvanáctidílného seriálu Hudebních rozhledů dozvíte mnoho zajímavých a možná pro vás dosud neznámých faktů. První díl patří divadelní budově. Ve 2. polovině 19. století Čechy náležely k rakousko-uherské monarchii a v Praze žila početná německá menšina. Umělecké zážitky jí poskytovalo Königliches deutsches Landestheater (Královské německé zemské divadlo), jak tehdy zněl název Stavovského divadla na Ovocném trhu, které hrálo výhradně německý repertoár. Po téměř stoleté existenci se začaly naplno projevovat stavební a technické nedostatky divadelní budovy. A tak se pražská německá obec rozhodla vybudovat nové reprezentativní sídlo, schopné svými parametry dostát vzrůstajícím požadavkům divadelního provozu a v neposlední řadě konkurovat českému Národnímu divadlu, otevřenému v roce 1883. Byl ustaven Německý divadelní spolek (Deutscher eaterverein), jehož cílem bylo nashromáždit finanční prostředky. Základní kapitál poskytla německá šlechta, velkoprůmyslníci a bankéři, další peníze vynesly sbírky, loterie a dobročinné plesy. Poté spolek vykoupil od dědiců divadelního podnikatele omého dřevěnou budovu Novoměstského divadla, jehož provoz byl v důsledku zostřených bezpečnostních předpisů po 26 letech ukončen. Poslední představení se uskutečnilo 18. 10. 1885, pak byla stavba stržena a spolek získal 25. 3. 1886 povolení postavit na jejím místě novou zděnou budovu. Rozsáhlá parcela umožnovala velkorysé prostorové řešení. Architektonické plány byly svěřeny zavedené vídeňské firmě Helmer und Fellner, která ve střední Evropě navrhla celkem 48 divadelních budov, v Čechách mj. v Karlových Varech (zde také např. Grandhotel Pupp), Brně nebo Liberci. Firma přizvala ke spolupráci architekta vídeňského Burgtheatru Karla Hasenauera, vedením stavby byl pověřen pražský architekt Alfons Wertmüller. Budova v novorenesančním slohu byla dokončena za necelých 20 měsíců a svým prostorným jevištěm a hledištěm, jehož kapacita byla tehdy kolem 1500 míst, stejně jako okázalou neorokokovou výzdobou se zařadila k nejkrásnějším divadelním domům v Evropě. Žádná pamětihodnost ale nedokáže vzdorovat času a ani budova dnešní Státní opery Praha nebyla výjimkou. Navíc se k faktoru času přidaly další dva. Prvním byly neodborné zásahy během rozsáhlé rekonstrukce z let 1967–73, které zanechaly markantní stopy nejen v interiéru budovy, ale i na jejím vzhledu: akrylátový nátěr zamezil prodyšnost fasády a způsobil její značnou devastaci včetně štukatérské výzdoby. Druhým neblahým faktorem je obklíčení budovy magistrálami v Legerově a Washingtonově ulici a zhoubné působení výfukových zplodin. K rekonstrukci interiéru budovy v prvních letech nového tisíciletí přistoupil bývalý management SOP, v němž byl správním ředitelem Mgr. Jaroslav Vocelka. Ten v rekonstrukci pokračoval i poté, co

se stal ředitelem SOP. Změnil se interiér historické budovy a v další etapě v letech 2005 a 2006 i exteriér. Na základě dochované dokumentace uložené v Národním památkovém úřadě hl. m. Prahy byla opravené fasádě vrácena její původní barva, vnitřní okenní křídla byla repasována, a to včetně historického kování, venkovní okenní křídla byla kompletně rekonstruována včetně termozasklení, nový nátěr dveří i oken byl sjednocen do původního historického barevného odstínu. Restaurátorsky byly ošetřeny i všechny sochařské prvky: šest korintských sloupů nad vstupním portikem nesoucích tympanon s reliéfem vídeňského sochaře eodora Riedla, se sochou Fámy a sousoším Múzy álie a boha Dionýsa. V rámci rekonstrukce byl zřízen bezbariérový přístup do budovy pro handicapované diváky a sociální zařízení. To je ovšem jen velmi stručný průřez těmito náročnými rekonstrukcemi, které by nebyly možné bez velkorysé podpory Ministerstva kultury ČR. Architektonický skvost slavné vídeňské firmy Helmer und Fellner dostal svůj původní vzhled. Podívejme se ještě na okolí divadla. V době založení patřila k budově velká zahrada s restaurací a hudebním pavilonem pro koncerty. Ve 30. letech 20. století musel Německý divadelní spolek kvůli finanční krizi divadla parcelu prodat; vznikla zde budova Pražské burzy. Zkázu někdejšího klidného okolí divadla dovršila výstavba velké budovy parkingu na jedné straně a budovy Národního, později Federálního shromáždění na straně druhé, aby se divadelní dům posléze dostal do neslavných kleští dvou magistrál. To ale není ještě všechno. Budova bývalého Federálního shromáždění, dnes Rádia Svobodné Evropy, je z bezpečnostních důvodů zablokovaná zátarasy. Pro návštěvníky Státní opery Praha je tak značně obtížné trefit do denní pokladny i do samotného divadla, kam vede jediný zcela neosvětlený podchod pod dálnicí. Je v podstatě zázrak, že tuzemští i zahraniční návštěvníci takovou dobrodružnou cestu do operní budovy denně podstupují. •

OSLAVY 120 LET – LEDEN 2008 Sobota 5. 1. – Zahájení Mimořádný den otevřených dveří 10:00 – 16:00 Vernisáž výstavy dobových fotografií divadelní budovy Antonín Dvořák (1841–1904): RUSALKA 19:00 Dirigent: Ondrej Lenárd Režie: Zdeněk Troška V hlavních rolích: Adriana Kohútková & Tomáš Černý 12. 1. 2008 Giacomo Puccini (1858–1924): TOSCA Dirigent: Enrico Dovico Režie: Martin Otava V titulní roli: Zvetelina Vassileva 22. 1. 2008ı Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893): LABUTÍ JEZERO Choreografie: Lev Ivanov, Marius Petipa, Pavel Ďumbala, Hana Vláčilová V hlavních rolích: Daria Klimentová & Dmitri Gruzdyev 27. 1. 2008 Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791): COSÌ FAN TUTTE Dirigent: Jiří Štrunc Režie: Otto Ševčík 31. 1. 2008 Leonard Bernstein (1918–1990): CANDIDE Dirigent: Guillaume Tourniaire Režie: Michal & Šimon Caban

studi e, k omen t áe



Klavír P 194 Storm

K

lavír P 194 Storm je nejnovějším produktem společnosti PETROF. Jedná se o malý koncertní klavír s velkým zvukovým potenciálem a je určen pro

náročnou individuální klientelu a pro vyšší hudební školy. Má kultivovaný zvuk charakteristický pro nástroje PETROF.

www.petrof.com

významný evropský výrobce

s t u d i e , k o m ent á e

Foto archiv



Bedřich Janáček

eský varhaník bedich janá ek  Jan Hora Bedřich Janáček (1920–2007) žil a působil téměř 60 let ve Švédsku, ale patří svým uměním jak naší kultuře, tak své druhé vlasti. Narodil se v dobře situované pražské rodině, která mu umožnila při gymnáziu, kde jeho spolužáky byli dirigent Václav Neumann a hudební teoretik Karel Risinger, studovat klavír u Viléma Kurze a později varhany u B. A. Wiedermanna. Rozhodl se po maturitě pro královský nástroj, absolvoval u prof. Wiedermanna Pražskou konzervatoř i její mistrovskou školu. Už při studiu rozvinul ve válečných letech protektorátu koncertní činnost jako sólista i citlivý doprovazeč zpěváků a instrumentalistů, kteří tehdy byli českou interpretační špičkou, což dokládá jeho dochovaný, pečlivě vedený osobní archiv. Nedílnou součástí jeho pražského působení byly i jeho rozhlasové relace v přímém přenosu (do roku 1948 jich bylo přes 70). Rychle se dostal do povědomí hudební veřejnosti a logické bylo, že už v 26 letech začal pedagogicky působit na Pražské konzervatoři. Přišel ovšem únor 1948 a Janáček po dvou letech vyučování varhan odjel o prázdninách na koncertní zájezd do Skandinávie s vědomím, že se do komunistického Československa nevrátí. O svém rozhodnutí informoval předem pouze ředitele konzervatoře dr. Václava Holzknechta. Usadil se ve Švédsku jako koncertní varhaník, získal v roce 1955 tamní občanství a brzy rozvinul bohatou koncertní činnost v Evropě (opakované zájezdy do Norska, Dánska, SRN, Belgie, Holandska, Francie, Švýcarska, Itálie, Anglie) i USA. Ve své době byl patrně i nejčastěji koncertující varhaník ve Švédsku, kde vystupoval prakticky ve všech městech od jižního pobřeží až za polární kruh. Můžeme jen litovat, že jsme u nás mohli slyšet jeho umění znovu až od roku 1990. Odjezdem do svobodného světa si neobyčejně rozšířil své

znalosti i zkušenosti s cennými evropskými nástroji od baroka přes romantické období až k moderním varhanám, které zvlášť ve Skandinávii patří k současné špičce. Škoda jen, že nemohl své bohaté zkušenosti předávat na nějaké vysoké hudební škole. Tehdejší přísné švédské předpisy, bohužel, nedovolovaly pedagogicky působit bez výjimky nikomu, kdo neabsolvoval příslušné studium ve Švédsku. I při působení v církevní službě bylo varhaníkům uděleno jen minimum výjimek. Janáčkova příslovečná skromnost mu nedovolovala příliš o tyto výjimky bojovat. Vždy propagoval soudobou hudbu a řada švédských autorů mu vděčí za vzorová provedení varhanních skladeb. Když Bohuslav Martinů slyšel Bedřicha Janáčka na koncertě v Římě, na jeho popud napsal svou jedinou varhanní skladbu Vigilii. Bohužel byl v té době už vážně nemocen a ze zamýšleného cyklu čtyř Vigilií vzniklo jen torzo volné části, které po označení „da capo“ Janáček pietně dokončil a tím skladbu přivedl k životu. I když Bedřich Janáček v Praze skladbu nikdy nestudoval, začal ve Švédsku pilně komponovat, především pro svůj nástroj a duchovní hudbu. Je autorem řady chorálových předeher, preludií a fug i varhanních skladeb s žesťovým souborem, písní a kantáty. Jeho druhá vlast ho pokládá za švédského skladatele českého původu. Po slibné kariéře u nás a krušných začátcích ve Švédsku si dobře uvědomoval, co znamená začínat v cizině. Velmi obětavě pomáhal všem českým muzikantům, kteří vystupovali ve Švédsku, radami, telefonními intervencemi koncertním pořadatelům, dovozem vlastním autem na místa koncertů, případně ubytováním ve vlastním bytě a všestrannou pomocí v každé maličkosti. To vše naprosto nezištně a s nevšední ochotou. Vždy optimistický, přátelský, srdečný a v poslední době i přes obtíže stáří v dobré náladě. Škoda, že nenapsal vzpomínky. Při své fenomenální paměti byl živou kronikou protektorátního hudebního dění i prvních poválečných let. Mimo svých skladeb zanechal po sobě i řadu CD snímků včetně vzorové nahrávky Glagolské mše Leoše Janáčka za řízení Rafaela Kubelíka. Jeho jméno nebude zapomenuto. •

kn i h y



Na téměř beletristické čtivosti knihy má velkou zásluhu také překlad Vlasty Reittererové. Otázkou je jen psaní některých vlastních jmen. Na jedné straně zarazí počeštěný tvar „Josefov“ namísto vžitějšího „Josephstadt“ nebo dost neanticky znějící „Horác“ (Horatius), na druhé straně německé transkripce běžných českých příjmení (např. Niemetschek). Povážlivým omylem (autora ?) je zmínka o Beaumarchaisových aktivitách v otázce „anglických kolonií v Africe“ (str. 108) – ve skutečnosti šlo o americké kolonie. Mezi dodatečnými překladatelčinými poznámkami asi neměla chybět oprava dnes už zastaralého autorova údaje, že opera Catilina nebyla uvedena dodnes (u nás Plzeň 1997), a možná i zmínky o nedávných českých premiérách Salieriho oper vůbec. Volkmar Braunbehrens: Salieri – Hudebník v Mozartově stínu. Překlad Vlasta Reittererová. Nakladatelství H & H Vyšehradská, s. r. o., Jinočany 2007, vydání první, počet stran 197, ISBN 978-80-7319-060-6 •

volkmar braunbehrens salieri – hudebník v mozartov stínu  Jaroslav Someš Dá se říci, že dík Formanovu filmu podle skvělé Shafferovy hry Amadeus je osobnost Antonia Salieriho u současné generace znovu populární. Skladatel má nyní potměšilou tvář herce Fahrida Murray Abrahama a „každý dobře ví“, že jde o člověka, který u vědomí vlastní průměrnosti Mozarta opravdu zničil. Na rozdíl od šeptandy, která kolovala už za Salieriho života, nám Shaffer s Formanem „přesvědčivě“ předvedli, že božský Amadeus sice nebyl otráven jedem, nýbrž intrikami. V obecném povědomí tedy „povero Antonio“ nemá ještě dlouho naději na rehabilitaci. Nepřímým pokusem o jeho očistu může být monografie mozartologa Volkmara Braunbehrense, která nyní vyšla v českém překladu pod názvem Salieri – Hudebník v Mozartově stínu. Přímo navazuje na vydání předchozí Braunbehrensovy práce – Mozart ve Vídni –, což nakladatelství H&H podtrhuje také jednotnou grafickou úpravou. Autor v obou knihách používá obdobný metodický přístup, spočívající v začleňování biografického líčení do širšího obrazu kulturních dějin té doby. V mozartovské práci využívá k podobným „odskokům“ samostatné exkursy, v knize o Salierim fakta obecně dobová s životopisným líčením plynule prolíná. Kráčí při tom velmi čtivou cestou, aniž by polevil v nárocích na odbornost. Daří se mu tím nejen přehledně vykreslit obraz Salieriho života, ale také kriticky zhodnotit jeho dílo a posoudit z dnešního pohledu jeho postavení v dějinách hudby. Salieri se v Braunbehrensově podání jeví jako skladatel, jehož těžiště spočívá především v operní tvorbě – problémem většiny jeho jevištních děl jsou však málo kvalitní libreta. Že se až teprve závěrečná kapitola knihy pokouší o obecnější nástin skladatelova charakteru a o hlubší sondu do jeho duše, je patrně dáno nedostatkem zachovaných materiálů privátní povahy. Pokud jde o tolik diskutovaný vztah k Mozartovi, Braunbehrens vystupuje jako důsledný Salieriho obhájce. Nenachází mnoho příčin k nepřátelství a i dobové zmínky o něm nepovažuje za příliš relevantní. Počátek romantické pověsti o travičství tedy zůstává neodhalen.

velká soutěž hudebních rozhledů Vážení čtenáři, opět stojíme na prahu nového roku, mnozí z nás s celou řadou nejrůznějších předsevzetí, a doufáme, že těch dvanáct měsíců, které nás čekají, bude o něco lepších, než byly ty právě uplynulé. Snad alespoň co se týče šancí vyhrát v naší soutěži, jež samozřejmě pokračuje i letos a s ní rovněž možnost výher nejrůznějších atraktivních nahrávek či jiných cen. Některé z vás už tato příležitost potká v předkládaném čísle, protože na minulou otázku, jaké dílo a kterého autora uvedl poprvé Jiří Kout po svém návratu v 90. letech v Národním divadle, jste znali správnou odpověď všichni (jednalo se o koncertní provedení Straussovy Elektry), a tak už je zapotřebí jen trochu toho štěstíčka. A na koho se tedy tentokrát usmálo?

Vítězslav Neumann, Liberec

Renata Severová, Jindřichův Hradec  Drahoslava Budařová, Velké Přílepy Děkujeme za odpovědi a blahopřejeme.

otázka na leden:

Které tituly zahrnuje projekt Metropolitan Opera Live in HD, realizovaný od 15. 12. 2007 do 26. 4. 2008 v šesti stech kinech po celém světě? Své písemné odpovědi zasílejte do 16. ledna 2008 na adresu redakce Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] . Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách www.hudebnirozhledy.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.



s v  t h u d e b n í ch n ást r oj

svtoví houslai a eská škola

i. vnceslav metelka, jaromír joo a náchodská soutž  Stanislav Bohadlo Náchod, Cremona, Paříž, Poznaň, Basilej, Peking, Tokio, Řím … Co mají tato místa společného s uměním houslařů? Jak neuvěřitelné mohou být cesty a osudy houslařů, cesty a osudy jejich nástrojů, cesty a osudy interpretů, kteří je berou do ruky, a cesty a osudy hudby, která z těchto nástrojů omamuje a obohacuje duše posluchačů. Tato pavučina obepíná celý svět a spojuje miliony lidí. Má nesmírnou sílu. Ernst Gottlieb Baron např. chválí ve svém pojednání Untersuchung des Instruments der Lauten, Norimberk 1727 pražského loutnaře Martina Schotta (1615–1682) „který byl velmi slavný svými římskými teorbami, které skvěle kopíroval“. J. G. Walther ve svém Musikalisches Lexicon z roku 1732 také chválí úroveň pražských houslařů. Biberova návštěva u houslaře Jakoba Stainera v Absamu prý způsobila jeho útěk z Kroměříže do kapely arcibiskupa Gandolpha v Salcburku (1670). Každý článek tohoto řetězce žije svým životem, avšak má i svou paměť, která se v našem případě odvíjí od východočeského města u polských hranic, od Náchoda. Tady se za krátkého pobytu v roce 1829 objevil dvaadvacetiletý zakladatel krkonošské houslařské školy Věnceslav Metelka, tady začal své nástroje podobně „na zelené louce“ stavět devětadvacetiletý Jaromír Joo v roce 1981, u něho se tu učil konstrukci a restaurování Dalibor Bzirský (1989–1995), a tady založil mistr Joo v roce 1997 Mezinárodní houslařský festival V. Metelky. Sem se sjeli soutěžící z celého světa i mezinárodní porota podruhé i v roce 2004 a v dubnu 2008 se „oslava houslařského umění“ s unikátní povinnou řezbou hlavičky na místě bude už potřetí opakovat. Zahraniční osobnosti, které se v Náchodě objevily, vytvoří i další „houslařský“ celoroční seriál, který bude tentokrát zrcadlit postoje zahraničních mistrů a národních škol k českému houslařství. Jak to v Náchodě začalo Věnceslav Metelka (15. 9. 1807 – 1. 5. 1867) je uznávaným zakladatelem české krkonošské houslařské školy. Začínal v Náchodě, a nebýt jeho, „neexistovaly by ani práce nejlepších moderních pražských houslařů, neproslavilo by se naše houslařství v Haagu, Berlíně, Moskvě, v Hradci Králové a Jičíně“, píší Vladimír Pilař a František Šrámek (1986). Narodil se v Pasekách (Glasendorf) a začínal jako vyučený truhlář. Avšak v roce 1829 se na doporučení známého dostal do nástrojařské dílny Franze Hendricha v Náchodě. Jeho dílna stála na rohu náměstí, kde je dnes Komerční banka. Franz Hendrich byl zkušeným mistrem, který se učil ve Wroclawi (Breslau) a více než pět let ve Vídni, než se v roce 1826 přestěhoval z Dobrušky do Náchoda. Dokládá to dokument z náchodského okresního archivu: „Že jsem se tuto profesi [nástrojař] řádně vyučil u různých slavných nástrojařských mistrů, a to podle listiny A u Christiana Kreissiga v Breslau 8 měsíců, podle listiny B u Franze Lautnera ve Vídni více než 4 měsíce, podle listiny C u Johanna Prompergera ve Vídni po celý rok a konečně podle listiny D u Josefa Böhma také ve Vídni po celé 4 roky – tím dohromady 6 let.“ Hendrich dokládal těmito dokumenty žádost o povolení provozovat samostatnou činnost. V Náchodě u Hendricha stavěl Metelka klavíry, kytary a housle. „Náchod způsobil v životě Věn-

ceslava Metelky klíčový obrat: Právě tady jej zaujala stavba houslí a právě tady začal pronikat jako instrumentář do tajů houslařského řemesla“ (Špidlenové, 2003). Pak se však dalším samostudiem soustředil jen na stavbu houslí, usadil se v Pasekách a vyučil řadu následovníků ze svých dětí a dalších houslařů. Nebyl mistrovským houslařem, ale zakladatelem dlouhé mistrovské tradice. Založil tak vlastně celou houslařskou školu, na jejímž jednom konci stojí rody Špidlenů a Pilařů i jména náchodského houslaře Jaromíra Joo a jeho žáka Dalibora Bzirského. Houslařský mistr Jaromír Joo (* 1952) neměl houslařské předky, zařízenou dílnu, zásoby rezonančního dřeva ani nikoho, kdo by mu doma poradil. „Můj otec jezdil s cirkusem jako artista, žonglér a klaun po Jugoslávii, ale pak se oženil v Československu a usadil se v Orlických horách, kde můj praděda v Sedloňově soustružil ze dřeva hračky“, nechal se slyšet. Práce se dřevem mu natolik učarovala, že připočítámeli k tomu jeho hudební talent (od dětství byl nadaný zpěvák a muzikant), k houslařskému řemeslu už byl jenom krůček. Joo se učil nejprve na houslařské škole v Lubech u Chebu a následně u předních českých mistrů houslařů: u Františka Pavlíčka v Praze (4 roky), Miloslava Cardy ve Velkém Oseku (1978–79) a Vladimíra Pilaře v Hradci Králové (1980–81). „Mistr Carda mě naučil řemeslo, brousit dláta a základní fortel. Když jsem únavou tahal škrabku po dřevě zpátky, vykázal mě z dílny, ať se jdu projít do lesa. A někdy jsem dostal i pohlavek. V malém bytě jsem spal vedle něho v manželské posteli jako za starých časů, což mělo své kouzlo, protože mi dlouho do noci vyprávěl o svých začátcích u houslaře Josefa Patočky v Jičíně.“ Nástroj, který v Hradci Králové pod vedením Vladimíra Pilaře postavil, byl kladně posouzen houslařskými mistry a na podzim 1980 vstoupil mezi třicítku mistrů českého Kruhu houslařů. V roce 1981 se přestěhoval do Náchoda. Aby zabezpečil rodinu, pracoval jako řidič, dlabal dřevěné mísy a navrhoval, soustružil i maloval dřevěné loutky. Jeho husaři, vodníci, madlénky, krakonošové, černokněžníci a celé betlémy se dívaly na to, jak po práci odjížděl do ateliérů svých učitelů a jak začínal restaurovat staré a stavět své vlastní nástroje. Postavil housle pro poznaňskou soutěž H. Wieniawského, kde získal ve velké světové konkurenci třetí místo a Zlatou medaili za nejlepší houslařskou práci. Poznaňský úspěch vedl zástupce japonské firmy Shirikawa Sogyo z Tokia k tomu, že u něho objednali mistrovské nástroje. Smyslem této zakázky bylo především to, že získal potřebný materiál pro japonskou objednávku i pro své vlastní nástroje. Japonci ho označili za reprezentanta a pokračovatele Pilařovy školy. V létě roku 1982 přihlásil nástroj na mezinárodní soutěž do Cremony. Z 500 účastníků obsadil 5. místo a jeho housle byly navrženy porotou na Sacconiho zlatou medaili za houslařskou práci. Škoda, že věkový limit třiceti let už náchodský houslař o sto dní překročil. Mistr Pilař mu ještě před soutěží řekl: „Lepší nástroj už těžko postavíš“, ale on věřil, že na svůj osobitý rukopis teprve čeká. „Cítím, že jsem ještě nepostavil housle úplně ze sebe“, prohlásil ve své náchodské dílně v roce 1983 (Opus musicum 7/1983). Pak ještě sbíral mezinárodní zkušenosti v zahraničí u mistrů houslařů v Kanadě, Švýcarsku a ve Francii. Mezinárodní houslařská soutěž v Hradci Králové (1985) mu vynesla 3. místo ve stavbě violy a bronzovou medaili za vynikající tón. V národní soutěži ve stavbě houslí získal 2. místo a zlatou medaili za nejlepší houslařskou práci, stříbrnou medaili za vynikající tón mimo 4 čestných uznání. Jeho nástroje zní na všech kontinentech. Do roku 2006 střídavě pracoval také ve svém ateliéru v Quesadě ve Španělsku, kam dodnes jezdí vyučovat houslařské řemeslo. Hudebníci, stejně jako odborné poroty soutěží, oceňují na jeho nástrojích minuciézní práci, zacházení s lakem a schopnost vypracovat tón. „Váš McCardle Guarneri je po strán-

Foto archiv

svt hudební ch ná st ro j 

Jaromír Joo, zakladatel a ředitel Festivalu V. Metelky s vítěznými šneky z let 1997 a 2004

ce výběru dřeva, řemeslné zručnosti a dokončení vznešenější než jiné nástroje“ (J. Barati, 1987). „Jsem rád, že jsem poznal mistra, který má smysl pro precizní a krásnou práci“ (B. Warchal, 1985). „Violka je úplne v poriadku. Krásne znie, každý sa ma po koncertoch pýta, že čo to mám za nástroj“ (K. Klatt, 1986). „Opus 37… Hrálo na něj také několik předních pražských houslistů v místnosti i na sále. Všichni se shodují, že je to vynikající, perfektně řemeslně udělaný nástroj a všem se bez výjimky líbí. Je silný ve zvuku, má příjemnou barvu (ani temnou ani ostrou) a nese se do dálky i v sále, lehce se ozývá a všechny tóny i polohy má vyrovnané. Jde dobře „do ruky“ a pohodlně se na něj hraje“ (V. Kraffer, 1990). Od nápadu k festivalu Jako součást prezentace města Náchoda na českém velvyslanectví ve Vídni v dubnu roku 1996 jsme už mohli rok předem vidět, jak bude originální část soutěže probíhat. Jaromír Joo zde tehdy řezal houslový šnek, aby předvedl, jaký úkol čeká v průběhu jednoho dne na účastníky soutěže. „Mohou si přivézt pouze předřezaný materiál a s použitím dlát a řezbářského nože budou mít 15 hodin na to, aby vyřezali co nejdokonalejší hlavičku. Tu pak bude porota hodnotit v samostatném kole a body přičítat do celkového hodnocení. Zručný houslař vyřeže hlavičku za 5 až 7 hodin“, předpovídal. G. B. Morassiho šnek zůstal v Náchodě Ohlasy na I. Mezinárodní houslařský festival V. Metelky 1. – 5. května 1997 byly velmi příznivé. V Náchodě soutěžilo 21 houslařů a 29 mistrovských nástrojů z Japonska, Kanady, Itálie, Ruska, Francie – Německa, Polska a České republiky a řezba šneku na místě i neanonymní posuzování práce vzbudily velký ohlas! Pamětní desku V. Metelkovi od J. Plíška odhalili společným trhnutím za závoj Přemysl Špidlen, Vladimír Pilař a starosta města. K zážitkům patřily i koncerty Josefa Suka na nástrojích Jaromíra Joo



a Jana Špidlena, a Jaroslava Svěceného, při nichž si návštěvníci mohli o přestávce prohlédnout soutěžící nástroje i vystavené housle Věnceslava Metelky, Metelkovy pracovní nástroje a ceny, nebo si měli možnost koupit dvě nové publikace: Violino scherzoso J. City a Houslařské laky J. a R. Hammerlových, či pamětní barevný dřevořez J. Kodyma. Vše ukončil Houslařský bál s předáním cen, kde zahrálo Nossek Quartet a kde se skutečně tančilo. Laureáty prvního ročníku jsou Giovanni Battista Morassi v řežbě hlavičky a Tadeusz Słodyczka jako vítěz soutěže. Oceněním prvního ročníku je i fakt, že Jaromír Joo byl polskou delegací pozván jako porotce na věhlasnou houslařskou soutěž H. Wieniawského do Poznaně na září roku 2001, kde zastupoval české houslařské umění. Podruhé zvítězil šnek amerického Číňana Shiquan Zhao Na II. Mezinárodní houslařský festival 29. dubna – 2. května 2004 pod záštitou Josefa Suka se přihlásilo 52 účastníků z 10 zemí světa od Japonska, Číny přes italskou Cremonu až po Kalifornii. Festival zahájila slavnostní Vigilie u pamětní desky V. Metelky na budově Komerční banky. Výkony houslařů posuzovala ve čtyřech kolech mezinárodní porota ve složení: Claude Lebet (Švýcarsko), Raymond Schryer (Kanada), Patrick Robin (Francie), Tadeusz Słodyczka (Polsko), Jan Špidlen (ČR) a Jaroslav Svěcený (ČR). Vítězem soutěže se stal cremonský houslař Simeone Morassi. Považujeme houslařské soutěže v Náchodě, řečeno ústy zahraničních participantů, za jedinečný svátek světového houslařského umění. Této úrovni náležitě sekundovaly koncertní výkony umělců P. Šporcla, G. Demeterové a I. Ženatého, kteří okouzlili posluchače i tónem vzácných vystavených nástrojů: Antonio Stradivari „Milanollo“ 1728, G. B. Guadagnini „ex Grumiaux“ 1753 a A. Amati „Charles IX“ 1562. Živou hudbu vystřídala přednáška J. Špidlena e Czech Violin Making a jedinečná výstava tzv. pošetek – historických kapesních houslí pro taneční mistry ze sbírky Claude Lebeta. Neanonymní bodování a přístup soutěžících i veřejnosti k soutěžním i sbírkovým nástrojům i na místa, kde proběhla řezba šneka, mají velký význam i publicitu. Z uzavřených soutěží se tak stalo diskusní fórum a prostor pro srovnání a studium, s jejichž výsledky se budeme setkávat v příštích číslech. Na další setkání s mladými houslaři, s členy Kruhu houslařů i se světovou houslařskou elitou v Náchodě se těšíme 23.–26. dubna 2008. www.metelkacompetition.cz Gabriela Demeterová: „Člověk se ocitl rázem v atmosféře manufaktury A. Stradivariho. U dlouhých stolů naproti sobě seděli soutěžící a usilovně vyřezávali svou houslovou hlavičku nedbajíce na odřezky dřeva padající rovnou na podlahu. A u toho všeho si ještě povídali. Takže se zde mísilo hned několik světových jazyků najednou, kterým jasně vévodila temperamentní italština.“ Patrick Robin: „Pro houslaře to je vzácná příležitost, jak v průběhu dne sdílet řemeslo s padesáti kolegy, řezat šnek a ukázat své schopnosti a styl práce. Je to místo a okamžik k výměně nápadů, k poznání se navzájem a k pocitu sounáležitosti.“ Claude Lebet: „Zážitky z 2. mezinárodního festivalu V. Metelky v Náchodě 29. 4. – 1. 5. 2004 byly pro mne nezapomenutelné. Koncept velmi originální, zvláště díky zkoušce v řezbě houslové hlavice během jediného dne, která si vyžádala přítomnost soutěžících a umožnila vytvořit velice přátelské a srdečné prostředí.“ •



r e v u e h u d e b ních no si

Foto Zdeněk Chrapek

tým rytmem, nástrojovou barevností i fantazií, která nikdy nenudí. Druhým titulem, který vám z této zvýhodněné nabídky představíme, je Sacred Music/Duchovní hudba. CD1: Bingen, Hildegarde von (1008– 1179) & Landberg, Herrad von († 1195). Hortum deliciarium – gregoriánský zpěv 12. století. Discantus/Brigitte Lesne, CD2: Vivaldi, Antonio (1678–1741). Gloria RV 589; Magnificat RV 61; Koncerty RV 128 & 563. Deborah York, Patricia Biccire, Sara Mingardo, Concerto Italiano/Rinaldo Alessandrini, CD3: Bach, Johann Sebastian (1685–1750). Kantáty s violoncellem picolem, BWV 180, 49 & 115. Barbara Schlick, Andreas Scholl, Christoph Prégardien, Concerto Vocale de Leipzig, Ensemble Baroque de Limoges/Christophe Coin, CD4: Mozart, W. A. (1756– 1791). Mše c moll, KV 427. Sandrine Piau, Anne-Lise Sollied, Paul Agnew, Accentus, La Chambre Philharmonique/Emmanuel Krivine. Duchovní hudba – protestantská či katolická – člověka vždy fascinovala. Sada 4CD obsahuje opravdu skvělý výběr toho nejlepšího z historie liturgické tvorby, od středověkých skladeb vizionářky Hildegardy z Bingenu, přes kantáty J. S. Bacha až po slavnou Mši c moll W. A. Mozarta (V 5126). Doporučujeme!

Společnost EuroArt Praha ve spolupráci s Goethe-Institutem Prag pořádala 8. 11. slavnostní prezentaci prvního kompaktního disku souboru Puella trio (Terezie Fialová – klavír, Eva Karová – housle, Markéta Vrbková – violoncello) se skladbami Bohuslava Martinů, Alfreda Schnittkeho a Dmitrije Šostakoviče. Prezentace disku vydaného společností ARCODIVA se uskutečnila v rámci abonentního koncertu Sezony laureátů 2007 v sále Goethe–Institutu. Koncertním partnerem tria v programu večera, který tvořila díla Johanna Sebastiana Bacha, Maxe Regera, Petra Fialy, Alfreda Schnittkeho a Bohuslava Martinů, byl německý violista Florian Richter. Nahrávka Klavírního tria Alfreda Schnittkeho (1934– 1998) je českou premiérou. Skladba je ovlivněna ruským pravoslavným zpěvem a v hlubinné rovině je jejím základním tématem meditace o smrti. Původně vznikla v roce 1985, kdy ji autor napsal jako smyčcové trio na objednávku Společnosti Albana Berga ke 100. výročí narození tohoto tvůrce. O sedm let později, v roce 1992, pak autor její původní obsazení upravil pro klavírní trio a v této verzi ji soubor Puella trio také poprvé v České republice natočil. Na fotografii zleva Jiří Štilec, Eva Karová, Terezie Fialová, ing. Marie Ryšavá ze společnosti AutoFit Brno, která se zhostila role kmotry, a Markéta Vrbková.

Speciální boxy jako limitovanou předvánoční edici vydává firma DABRINGHAUS UND GRIMM (CLASSIC). Jedním z nich je i box s názvem Druhá vídeňská škola – kompletní smyčcové kvartety (Arnold Schönberg, Alban Berg, Anton Webern). Nahrál je Leipziger Streichquartett společně s Christine Oelze – soprán, Hartmutem Rohdem – viola, Michaelem Sanderlingem – violoncello a Frank-Immem Zichnerem – klavír. Vyhází pod objednacím číslem MDG 3071484 (5CD za 50% cenu). Komplet obsahuje 5CD, které dříve vyšly jednotlivě: CD1: Schönberg: Kvartet č. 1, op. 7; Kvartet (1897); CD2: Schönberg: Kvartety č. 2, op. 10 a č. 4, op. 37; CD3: Schönberg: Kvartet č. 3, op. 30, Verklärte Nacht op. 4; CD4: Webern: Kompletní smyčcové kvartety, Klavírní kvintet (1907); CD5: Lyrická suita; Kvartet op. 3). Výňatky z recenzí: „Velmi impresivní hra. Vřele doporučujeme!!!“ BBC Music Magazine; „Jedna z nejlepších interpretací op. 7.“ Gra-

mophone; „Excelentní.“ Le Monde de la Musique; „Brilantní.“ Pizzicato. Francouzské vydavatelství NAÏVE (CLASSIC) vybralo několik tematických boxů po 4 CD, která prodává za cenu jednoho CD. Z nabídky vybíráme: Antonio Vivaldi (1678– 1741): Instrumentální hudba. CD1: Čtvero ročních dob, Koncerty RV 171 & 163, CD2: Koncerty pro různé nástroje RV 454, 497, 534, 548, 559, 560 & 566, CD3: Koncerty pro smyčcové nástroje RV 159, 153, 121, 129, 154, 115, 143, 141, 120, 156, 158 & 123 a CD4: Koncerty pro fagot, hoboj a smyčce RV 481, 461, 545, 498, 451 & 501. Hrají Europa Galante/Fabio Biondi, Concerto Italiano/Rinaldo Alessandrini, Orchestra Barocca Zefiro/Alfredo Bernardini (OP 30455). Antonio Vivaldi (1678–1741) se při komponování svých četných koncertů nechal inspirovat jinými hudebními žánry – sonátami v jejich pomalých větách a slavnými melodiemi z italských oper v jejich rychlých částech. Díky tomu oplývají boha-

David Dorůžka, jazzový kytarista a skladatel, zhudebnil básně Jiřího Ortena a Emily Dickinsonové a začátkem října je nahrával v Praze spolu se švédskou zpěvačkou Josefine Lindstrandovou. Ta na něm zpívá anglicky, švédsky a česky, CD by mělo vyjít na jaře 2008 u firmy ANIMAL MUSIC a v Dorůžkově triu na něm účinkují i dva polští jazzmeni, bubeník Lukasz Zyta a kontrabasista Michal Baranski. vla Ned Rorem (nar. 1923) patří spolu s Barberem, Menottim a Fossem do generace výrazných představitelů současné americké vážné hudby. Je autorem téměř tří set kompozic mnoha žánrů, z nichž se nejvýrazněji proslavily jeho písňové cykly na texty anglických básníků. Nahrávka firmy NAXOS (CLASSIC) – edice Naxos American obsahuje jeho slavný Klavírní koncert č. 2 z roku 1951 a Violoncellový koncert, který je o více než padesát let mladší (8.559315). Díla nastudovali Simon Mulligan (klavír), Wen-Sinn Yang (violoncello) a Royal Scottish Orchestra v čele s José Serebrierem. Nejnovější nahrávka Sboru Westminsterského opatství, v jehož čele stojí James O´Donnell, přináší další skladby bohatého liturgického repertoáru v historickém kontextu – hudbu ke svátku sv. Michaela a Všech svatých. Text ke svatomichalské mši je velmi dramatický a vizionářský a inspiroval po několik století řadu významných skladatelů (Stanford, Williams, Tippet, Dering aj.). Titul vydává firma HYPERION (CLASSIC) pod objednacím číslem CDA 67643. Členové souboru Pavel Haas Quartet a zástupci firmy SUPRAPHON představili v pondělí 8. 10. v pražském Jam Café další album, které mladé kvarteto u této vydavatelské firmy zrealizovalo: a sice

novou nahrávku kompletující Janáčkovu a Haasovu kvartetní tvorbu, jejíhož křtu se ujal člen Smetanova kvarteta, Milan Škampa. Tentokrát CD obsahuje Janáčkův smyčcový kvartet č. 1 z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty a Haasovy smyčcové kvartety č. 1 op. 3 a č. 3 op. 15 (SU 3922-2, viz HR 10/2007). Haasovci na setkání rovněž obdrželi od Petra Víta britskou cenu časopisu Gramophone, přirovnávánou k Oscarovi ve vážné hudbě –Gramophone Awards 2007, která jim byla 3. 10. udělena za předcházející album s Janáčkovou a Haasovou tvorbou (SU 3877-2). Cenu za toto debutové CD vyhrál Pavel Haas Quartet v kategorii „komorní hudba“. Vzhledem k pracovním závazkům souboru v České republice ji převzala v Londýně Jana Gondová, ředitelka vydavatelství Supraphon Music, s nímž Pavel Haas Quartet podepsal v roce 2006 exkluzivní smlouvu. Debutové CD s druhými kvartety Leoše Janáčka a Pavla Haase vzbudilo ihned po vydání velkou pozornost odborné kritiky a sklidilo řadu ocenění („Chamber Choice“ v BBC Music Magazine, Disk měsíce – International Consensus na www.classicstoday. com a www.classicstodayfrance.com, Disk měsíce v časopise e Strad, Disk týdne na rozhlasové stanici BBC Radio 3, Supersonic Award v časopise Pizzicato ad.). V dubnu letošního roku získal Pavel Haas Quartet v Londýně už jednu významnou cenu, e BBC Music Magazine Awards 2007 v kategorii Newcomer of the Year, která mu také otevřela cestu k zařazení do projektu BBC Radio 3: New Generation Artist pro období let 2007 až 2009. Posledních sedm slov Vykupitelových na kříži zkomponoval Joseph Haydn (1732– 1809) na objednávku katedrály v Cádizu, odkud také pochází nová nahrávka skvě-



Foto Zdeněk Chrapek

revue hudební ch nosi  

První čtyři části z dvanácti koncertů pro housle a smyčce op. 8 z r. 1725 Antonia Vivaldiho, nazvané Čtvero ročních dob (č. 1 E dur „Jaro“, č. 2 g moll „Léto“, č. 3 F dur „Podzim“ a č. 4 f moll „Zima“), se záhy staly jedním z nejoblíbenějších a nejhranějších skladatelových děl a zůstaly jimi až do současnosti. Jsou to v pravém slova smyslu hity klasiky a touhou každého houslisty je mít tyto skvosty na svém kontě v podobě nahrávky. Pavel Šporcl má Vivaldiho „Čtveráky“, jak se často koncertům důvěrně říká, dlouhodobě na repertoáru, a tak jeho vstup do studia byl jen logickým vyústěním dosavadního uměleckého soužití s těmito hudebními perlami. Dávají houslistovi opravdu výjimečnou příležitost mimořádně se zaskvět brilantním interpretačním mistrovstvím. A Pavel Šporcl, který si jako partnera zvolil Pražskou komorní filharmonii, této příležitosti využívá vrchovatě. Ostatně posuďte sami! Na CD, které vydala firma SUPRAPHON 16. listopadu pod objednacím číslem SU 3931-2, je ještě velmi známý Bachův Koncert pro dvoje housle a smyčcový orchestr d moll, BWV 1043, v němž Pavel Šporcl nahrál oba sólové party! A jako bonus obsahuje CD videozáznam části „Bouře“ z koncertu č. 2 „Léto“. CD pokřtili Karel Gott (vpravo) a Petr Peřina, šéf managementu internetového obchodu s hudbou i-legalne.cz 20. 11. v pizzerii Venezia.

lého španělského vydavatelství ALIA VOX (CLASSIC). Haydn označil toto dílo za své nejlepší – nejprve jej napsal pouze pro orchestr, později jej však ale přepsal pro

Foto Zdeněk Chrapek

Společnost Josefa Suka, ČHS – SPKU, vydavatelství J. CHURÁČEK – JC AUDIO a Klub přátel Pražského jara pořádaly křest souborné nahrávky klavírního díla Josefa Suka, jehož se po mnoha letech, které uplynuly od posledního vydání tohoto titulu, ujala vynikající mladá klavíristka Markéta Týmlová. Soubor čtyř CD byl slavnostně prezentován za přítomnosti Josefa Suka, který se zhostil role kmotra, 8. 11. v kostele sv. Vavřince, kde během setkání zaznělo v podání souboru Alotrio (Markéta, Lenka a Martin Týmlovi) Sukovo Trio c moll, op. 2. Více informací na www.suksociety.cz. Na fotografii zleva: Mistr Josef Suk (kmotr CD), Kamila Barochová (zástupkyně vydavatelství J. CHURÁČEK – JC AUDIO), Michaela Štrausová (SJS), Marie Suková, Markéta Týmlová a Ivan Štraus (SJS).

kvarteto a také pro klavír. Až o mnoho let později vzniklo stejnojmenné oratorium. Formálně se jedná o sedm pomalých vět s adagiovým začátkem a rychlým finále. Album, na němž je zachycena původní orchestrální verze (Hob XX. 1) ve vynikajícím nastudování Le Concert des Nations řízeného Jordi Savallem vychází na CDdigipack pod objednacím číslem AV 9854 a na SACD-digipack (Pozor! U firmy Alia Vox jsou všechny ceny SACD sníženy o 15%!) pod objednacím číslem AVSA 9854. Doporučujeme! Kompletní Pucciniho Tosku vydává firma TDK (CLASSIC), Fiorenza Cedolins, Marcelo Álvarez, Ruggero Raimondi, Marco Spotti, Fabio Previati, Enrico Facini, Giuliano Pelizon, Angelo Nardinocchi, Ottavia Dorrucci, Coro e Orchestra dell´Arena di Verona/Daniel Oren. Jedná se o skvělý projekt italského operního producenta Hugo de Any ze světově proslulé Veronské arény. Do populární tragédie se můžeme zaposlouchat v podání „týmu snů“ v čele s Fiorenzou Cedolins a Marcelo Álvarezem. Cedolins je laureátkou Pěvecké soutěže Luciana Pavarottiho (1996), roli Tosky zpívala v Římě, Nice a Paříži a operu nahrála již jednou se Zubinem Mehtou. Pro argentinského tenora Marcela Álvareze je role Maria Cavaradossiho poměrně novou záležitostí, zpívá ji od června 2006 (Covent Garden). Vychází na DVD NTSC pod DVWW-OPTOV v délce 119 minut jako živá nahrávka z Veronské arény. Zpracovala Hana Jarolímková



r e v u e h u d e b ních no si

HÄNNSLER – VERLAG LC 6047 Robert Schumann: Fantazie C dur op. 17, Ludwig van Beethoven: Sonáta Es dur pro klavír č. 13, op. 27, č. 1, Ludwig van Beethoven: Sonáta cis moll pro klavír č. 14, op. 27, č. 2, Robert Schumann: Toccata C dur, op. 7 Eugene Mursky – klavír Nahráno na koncertní křídlo Kauter Omega 220 v sále Filharmonie Filderstadt 12. až 14. května 2007, hudební režie Christoph Herr, ladění a příprava klavíru Hermann Kaufmann. Celkový čas 66:51  Miloš Pokora Mladý klavírista Eugene Mursky, rodák z Uzbekistánu, školený v Taškentu, Moskvě a Baden-Wüttembergu, se vyhoupl na výsluní před 12 lety, kdy zvítězil na světové pianistické soutěži v Londýně a od té doby plní prestižní koncertní sály světa. Na tomto CD pro vydavatelství Hännsler-Classic, pro něž nahrává, nabízí vesměs repertoárové dominanty, takže si posluchači mohou spolehlivě ověřit, v čem jeho kvality spočívají. Schumannovu Fantazii C dur hraje ve vstupním úvodu něžně a vzhledem ku svému mládí s až překvapivě vemlouvavým přídechem melancholie, ale současně lehce, a to i v takových partiích (oblast 2. tématu provázeného staccatově figurovaným basem), které svádějí k robustnějšímu pianistickému projevu. Marciale 2. části dává úžasný spád, aniž by zploštil jakýkoliv detail nebo vnitřní kontrast, což dokládá zejména v jejím druhém díle, kde zajímavě rozkrývá zvukový prostor mezi svrchní a spodní linkou. I ve volné třetí části, s obzvlášť přesvědčivě vypointovaným vyústěním do závěrečného rozkladu, cítíme silný prožitek – celé toto zvláštní pásmo, které předjímá Lisztovu fantazii, jako by v jeho podání dostávalo jakýsi proteplený náboj. Schumannova virtuózní Toccata C dur se Murskému odvíjí ve strhujícím motorickém tahu, až na místa, kde si pianista ve snaze rozestřít co nejplastičtější obraz proplétajících se hlasů, pomáhá až příliš rozvrásněnou agogikou. Je to zajímavé pojetí, technicky svrchované, a zároveň ve srovnání s většinou vrcholných interpretací této skladby o poznání lyričtější, připomínající slavné

schumannnovské kreace Richterovy. Zvlášť přesvědčivě se Murskému daří prosadit první z Beethovenových sonát „Quasi una fantasia“ (Es dur op. 27, č. 1), v níž nás okouzluje krajně rozvířeným pohybem, s vychutnáním každičkého klíčového hlasu a protihlasu. Ve vstupní partii 1. věty jako by o něčem vyprávěl, zatímco v následujícím Allegro před námi otevírá obraz nejprudší smrště. V Allegru molto vivace dokonale vystihuje autorovu tvrdošíjnost i hravost. Adagio pianistovi zpívá a jeho finální figurativní kadence v diskantech zvoní. Allegro vivace vychází Murskému brilantně, v pozdějších fázích však ale v trochu rušivě rozkolísaném tempovém plánu. Zážitkem je poslouchat v Murského podání Beethovenovu Sonátu cis moll „Měsíční“, rozkrytou v 1. větě asentimentálně, ale přitom měkce a něžně (nikoli jako preludium, jak se stalo módou), a v Allegrettu opět úchvatně hravě, coby ideální protiváhu k oběma zatěžkaným krajním větám. Kapitolu samu pro sebe pak představuje Rondo – výbušné, na doraz rozvířené, umocněné pravou beethovenovskou akcentací. Logickou součástí tohoto znamenitého a profesionálně realizovaného snímku je stejně profesionálně vybavený buklet.

ART PETRA BRNO Suites J. S. Bach Jan Škrdlík violoncello Nahráno ve Žďáru nad Sázavou, v Burnsfelde, ve Vranově u Brna, režie a zvuk Jürgen Costede, střih Petr Řezníček. Distribuce GNOSIS Brno, Rezkova 30, 602 00 Brno Celkový čas CD 75:33  Věra Lejsková Možná to vypadá trochu zpozdile, jestliže dnes představuji CD vydané v roce 2002, důvod pro to ovšem je: na uvedeném CD jsou tři suity J. S. Bacha pro sólové violoncello – v současné době se pak postupně uskutečňuje nahrávka dalších tří suit, takže pak bude jejich nahrávka kompletní, byť s odstupem několika let; přirozeně sólový part je v rukou jednoho interpreta, Jana Škrdlíka.

Na jednom z jeho sólistických koncertů jej před několika lety slyšel pan Jürgen Costede, vedoucí společnosti propagující staré hudební nástroje (Deutsche Musikinstrumentenstiung), a ten učinil Janu Škrdlíkovi atraktivní nabídku: nahrát na historické nástroje 6 Bachových suit pro sólové violoncello. Atraktivnost měla dva aspekty: jednak repertoár – J. S. Bach psal své suity pro svého kolegu a přítele gambistu a violoncellistu Ch. Fr. Abela a původně je mínil jako cvičný materiál k učení se hře na violoncello. Ale už Robert Schumann vycítil genialitu těchto skladeb a k snadnějšímu pronikání na koncertní pódium jim chtěl dopomoci tím, že k nim přikomponoval i klavírní doprovod (vyšlo tiskem v Edici Breitkopf, a i tuto verzi hrál Jan Škrdlík na koncertech s pianistou a varhaníkem Martinem Jakubíčkem). Definitivně ovšem suity v původní sólové podobě zakotvily na koncertním pódiu díky španělskému violoncellistovi P. Casalsovi. Druhá atraktivnost nabídky spočívala právě v lákavém pojmu „historické nástroje“; bylo nutno nejen získat vhodný nástroj, ale i umístit jej do vhodného prostředí, s dokonalou akustikou… A tak tedy mám před sebou CD, na němž je od J. S. Bacha violoncellová suita C dur, BWV 1009, která byla hrána na nástroj Carla Tononiho, vyrobený v r. 1728, suita c moll, BWV 1011 nahraná na nástroj Vincenza Panorma z r. 1770, a suita G dur, BWV 1007, hraná na nástroji Adama Emanuela Homolky, vyrobeném v roce 1848. Nahrávací prostory byly rovněž různé: Santiniho kostel na Zelené Hoře ve Žďáru nad Sázavou, chrám kláštera v německém Burnsfelde a chrám Řádu Menších bratří ve Vranově u Brna. Jsou to tedy nahrávky vyloženě pro „fajnšmekry“, kteří si jednak užijí Bachovy geniality, jednak se mohou zaposlouchat do zcela patrné odlišnosti zvuku jednotlivých historických nástrojů, a to co do barevnosti i sytosti tónu. Všechny suity mají stejné části, Preludium, Allemande, Courante, Sarabande a Gigue; liší se jen částí pátou, ve suitě C dur je to Bourrée, v c moll Gavotta a v G dur Menuet – tato suita je také nejkratší a působí nejsevřenějším dojmem. Z provedení Jana Škrdlíka je zcela zřejmá osobní zaujatost pro dokonalý výkon, interpret sám píše: „Každé dějinné období přináší na Bacha svůj pohled, pro mne byla důležitá spolupráce s cembalistkou Barbarou Marií Willi zaměřená na autentickou interpretaci. Pod dojmem této spolupráce jsem se začal zabývat studiem barokních ladění i barokní ornamentiky, což jsem začlenil do svého pojetí suit“. Zbývá jen dodat, že tak učinil úspěšně.

SUPRAPHON SU 3924-2 (4 CD) Béla Bartók: Souborné houslové dílo André Gertler - housle, Josef Suk – housle, Diane Andersen – klavír, Milan Etlík – klarinet, Filharmonie Brno, Česká filharmonie, dirigenti János Ferencsik a Karel Ančerl Nahráno v Besedním domě, Brno, Rudolfinu a studiu Domovina, Praha v letech 1962–1965, hudební režie Miloslav Kuba, zvuková režie Miloslav Kulhan a Josef Platz, Celkový čas 58:16 (CD 1) , 71:42 (CD 2), 71:11 (CD 3), 62:16 (CD 4).  Ivan Žáček Firma Supraphon sáhla zase jednou do svého bohatého archivu a vylovila skvost. Integrálního houslového Bartóka v podání André Gertlera jinak nazvat nelze. Těžko hledat, ve své době i dnes, povolanějšího, zasvěcenějšího interpreta, než byl tento maďarský houslista (1907– 1998), blízký přítel Bély Bartóka, s nímž v letech 1925–1938 pravidelně koncertně uváděl jeho houslové skladby. V roce 1928 emigroval do Belgie, kde založil vlastní kvarteto a vyučoval na bruselské konzervatoři. V 50. a 60. letech pak působil pedagogicky i na školách v Německu. Supraphon si jej vybral jako specialistu na houslovou literuturu 20. století a zejména zasvěceného znalce Bartókova díla. Výsledek jeho nahrávací aktivity z let 1962–1965 byl neobyčejně šťastný, domnívám se že lze tento počin zařadit mezi nejvydařenější projekty Supraphonu minimálně v 60. letech. Reedice integrální nahrávky (nepodařilo se mi zjistit, zda Supraphon nevydal některé dílčí tituly již dříve) je tedy jen logickým krokem. Hovořit o umělecké stránce čtyřdeskového kompletu by bylo zbytečné, snad každá hudební fráze nese punc autentičnosti a neobyčejné výrazové síly. Gertler znamenitě cítí zejména folklorní element, přítomný takřka neustále a jeho strhující podání se vyznačuje zvláštní naléhavostí, tenzí, agresívní výbušností a rytmicky nervní pulsací, temperamentem zcela zvláštního rodu, o kterém těžko říci něco výstižnějšího, než že je to bartókovský temperament. Znamenitými partnery mu byli Josef Suk v 44

revue hudební ch nosi   Duetech pro dvoje housle, Milan Etlík v Kontrastech z roku 1938 a zejména Diane Andersen, která Gertlera doprovází na klavír ve třech sonátách, včetně prvé posthumní, Sonatině na lidová témata z Transylvánie a konečně v Maďarských lidových písních. V obou Koncertech, raném z roku 1908 a vrcholném druhém z roku 1938 Gertlera doprovází Brněnská filharmonie (ta rovněž i ve dvou Rapsodiích), resp. Česká filharmonie, prvá pod Janosem Ferencsikem a druhá pod taktovkou Karla Ančerla. Při vší neobyčejné umělecké vyrovnanosti celého kompletu bych nejvýše vyzdvihl podání 2. koncertu, také zásluhou znamenitého Ančerlova vkladu, Sonáty pro sólové housle a barvitých, jazzem pikantně kořeněných Kontrastů. Pominout nelze ani zvukovou stránku, díky tomu, že mastery jsou zachovány ve velmi dobrém stavu (nebývá tomu tak vždy u starých supraphonských nahrávek), byla digitalizace bez problémů. Podařilo se zachovat originální kvalitu masteru bez rušivějších digitálních artefaktů. Snad jen ojedinělá chyba trochu kazí dojem (CD 2, track 7, 1:34). Edice obsahuje pečlivě připravený booklet, se zasvěceným průvodním komentářem Jaromíra Havlíka. Je to po všech stránkách vydařený ediční počin a přesvědčivý dokument ze zlaté éry Supraphonu.

AMABILE AM 0041-2 Petr Eben: Liturgické zpěvy, Čtyři sbory na latinské texty, Katonova mudrosloví, Deset poetických duet, O vlaštovkách a dívkách Český dětský sbor Jitro, sólo Barbora Novotná, klavír Michal Chrobák, varhany František Vaníček. Řídí Jiří Skopal Nahráno 1996–2007, hudební režie Jan Kyselák, zvuková režie Václav Vlachý. Celkový čas 56:29  Miloš Pokora Po tematických koncipovaných nahrávkách, zaměřených mj. na Antonína Dvořákova, Bohuslava Martinů a Otmara Máchu, věnoval dětský sbor Jitro své nejnovější CD cele Petru Ebenovi, jehož sborové tvorbě se pod vedením Jiří-

ho Skopala systematicky věnuje už po tři desítky let. Předesílám, že jde o počin, který je hodnotný nejen svou interpretační úrovní, ale i po dramaturgické stránce. Daří se mu totiž na časovém půdorysu necelé hodiny přiblížit Ebenovu tvorbu pro dětské (resp. ženské) sbory jak v jejím duchovním rozměru, tak v její něžné světské poetičnosti. Začátek nahrávky patří symbolicky tomu, kde nachází skladatel, jak říká autor průvodního slova k nahrávce Stanislav Bohadlo, „hlubiny bezpečnosti“, a to pěti Liturgickým zpěvům z roku 1960, v nichž se s nádhernou samozřejmostí prolíná středověký chorál s typicky českými písňovými intonacemi. Ty Jiří Skopal se svým sborem rozkrývá s natolik vemlouvavým nábojem, jako by je dirigoval sám skladatel, což je pozoruhodné zejména v partiích, kdy se sborový jednohlas s varhanami musí obejít bez berliček taktových čar. Velmi náročné sousto představují pro dětský sbor tři vybrané accapellové sbory z cyklu Čtyř sborů na latinské texty z roku 1973, které Eben komponoval pro dětské nebo dívčí hlasy, a to zejména pro jejich důsledně lineární sazbu, rytmickou sršatost a choulostivé intervalové skoky. Královéhradecký sbor je zvládá suverénně - například i tak intonačně choulostivé zvolání, jaké sboru nastražuje část De Spiritu Sancto, si dovolí naprosto suverénně akcentovat. Až na některá přehnaná zvolnění tempa (zřejmě ve snaze o co nejpůsobivější marcato – Allemande) lze totéž poznamenat i k podání devíti rovněž choulostivě accapellových Kantonových mudrosloví (dvojhlas až čtyřhlas), která skladatel prostupuje duchem tanců barokní suity. Už samotná Air (předposlední část cyklu), z jejíhož moderního harmonického hávu a hlavně „nekonečné“ melodické linky sopránového sóla jako by nám kynul J. S. Bach, představuje zážitek, na který se hned tak nezapomíná. Jak „symfonicky“ dovede Skopal ve spolupráci ideálně zvukově rozkrytého klavírního partu (Michal Chrobák) se sborem pracovat s dynamikou a tempem (velmi citlivé odsazování frází, kouzelná echa části Vyletěla holubice ad.) nám dokonale prozrazuje jeho podání nezvalovsky inspirovaných Deseti poetických duet roku 1965. Navíc - při vnímání citlivě odsazovaných frází, půvabně proměnlivého plynutí (Hory hory), kouzelně proměnlivého plynutí (Vyletěla holubice) jako bychom měli pocit, že pracuje s disciplinovaným komorním orchestrem. Také interpretace accapellového cyklu O vlaštovkách a dívkách z let 1959–60, komponovaného jako poetické sborové etudy na rozličné modelové reflexe téže přírodně folklorní inspirace, prozrazuje dokonalou přípravnou fázi – něžné zvolání v závěrečné písni „Jdi už chlapče, jdi už domů...“ hladí. Vkusně vybavenému bukletu chybí údaje o datu a místu nahrávky.

SUPRAPHON MUSIC a. s., Václav Talich Special Edition 14, SU 3834-2 ADD MONO Georg Friedrich Händel: Koncert pro hoboj a orchestr g moll, HWV 287 (1-4), Johann Sebastian Bach: Koncert pro cembalo (klavír) a smyčce d moll, BWV 1052 (5-7), Suita D dur, BWV 1068 (8-12) František Hanták – hoboj (1–4), Svjatoslav Richter – klavír (5–7), Česká filharmonie (1–7), Slovenská filharmonie (8–12), řídí Václav Talich . Nahráno ve studiu Domovina v Praze, 29.–31. 3. 1955 (1–4), Dvořákova síň Rudolfina v Praze, 8. 6. 1954 (5–7) a Velký sál vládní budovy Bratislava, 19. 6. 1950 (8–12), hudební režie Miloslav Kuba (1–4), Ladislav Šíp (5–7) a neznámý, asi slovenský hudební režisér (8–12), zvuková režie Miloslav Kulhan (1–4), František Burda (5–7) a neznámý asi slovenský zvukař (8–12), digitální remastering z původních magnetofonových pásů (96 khz/24 bit) Stanislav Sýkora a Jaroslav Rybář SR Studio, Praha 2007 Celkový čas 56:04



táka nám zní nebarokně. Je otázka, zda jeho poněkud útlé vyznění je věcí samého výkonu nebo spíš neoptimálního poměru mezi sólistou a orchestrem, dosaženého rozmístěním a charakteristikou mikrofonů. Je to hraní s křišťálově čistou intonací, vzornými dynamickými kontrasty i vůbec odstupňováním, naprostou technickou jistotou a vůbec překrásným tónem. Jako Talichův odchovanec má rytmicky přesně odměřený pohyb. V tom si ovšem se svým mistrem rozumí a v tomto duchu jej dirigent s velmi disciplinovaným orchestrem doprovází. Nápadně nebarokní je i interpretace Bachova koncertu: nejvýrazněji už tím, že sólový part je interpretován na klavír a ne na cembalo. Svjatoslav Richter jej ovšem pojímá jako dílo na výsost klavírní; v jeho podání vyposloucháme ono osobité nasazení a energičnost, jaká je příznačná pro jeho interpretace děl ze všech epoch. Je to ovšem vrcholné podání ve smyslu, v jakém se Bach hrával v polovině 20. století. Od dnešních snímků se nejvíc liší nejstarší nahrávka desky, Bachova Suita D dur, BWV 1068. Ta se liší od toho, co slýcháme dnes nejen pojetím hudby, ale i kvalitou zvuku. Svědčí o tom, že do Bratislavy roku 1950 ještě nedorazila zásadní technická modernizace příjmu zvuku a nebyli tu špičkoví zvukaři. Takové manko ovšem nemohl zastřít ani jinak skvělý digitální remastering s možnostmi 96 khz/24 bit.

 Jaroslav Smolka Ze tří děl, vydaných v nové edici nahrávek Václava Talicha, jsou kvalitní snímky obou instrumentálních koncertů, nahraných v posledních letech dirigentova aktivního působení péčí Supraphonu v Praze. S dlouholetým prvním hobojistou České filharmonie Františkem Hantákem nahrál na jaře 1955 Koncert g moll Georga Friedricha Händela a s novou tehdy u nás hvězdou světového pianismu Svjatoslavem Richterem po Pražském jaru 1954 Koncert d moll Johanna Sebastiana Bacha; oba doprovázejí smyčce České filharmonie. Je to interpretace, jakou dnes neslýcháme. Nahrávky ovšem vznikly už dlouhá desetiletí před prvními pokusy přiblížit interpretaci barokní hudby způsobům, jakými se hrávala v době vzniku. Není tu dokonce ani akordické continuo. V Bachově díle je do jisté míry nahrazují některé nevirtuosní části sólového partu. Händelova skladba však našemu dnešnímu uchu už zní neúplně a prázdně, samy smyčce ve vysloveně barokní skladebné faktuře nestačí. Také hoboj Františka Han-

J. CHURÁČEK – JC AUDIO (číslo neuvedeno) Kompletní klavírní dílo Josefa Suka Markéta Týmlová – klavír Nahráno ve zvukovém studiu HAMU v Praze od února 2006 do ledna 2007, režie Martin Vrzal. Celkové časy 4 CD: 58:58, 61:11, 67:31, 59:24  Jiří Pilka Dílo Josefa Suka prožívá v posledních letech zajímavou renesanci. Vedle doma proslulé Smyčcové serenády, Písně lásky a Pohádky se těší velkému zájmu v cizině Asrael, občas Pohádka léta a Zrání. Dnes máme nově k dispozici 4 CD kompletního klavírního díla. Podobný



r e v u e h u d e b ních no si

celek v interpretaci Václava Štěpána byl natočen před více než 30 lety a není už prakticky k dosažení. S novou nahrávkou vstupuje na trh odvážně firma Jiřího Churáčka z Netolic. Komplety nabízejí pohled na celistvost tvůrčí osobnosti, snáze pochopíme vrcholy i slabiny. Sukovo klavírní dílo se rozkládá mezi lety 1892 (18ti letý) a 1920 (46-ti letý). Není to tedy vhled do všech fází Sukova vývoje. Zahrnuje řadu příležitostných drobností (Fantazie-polonéza op. 5, Humoreska, Ukolébavky, O přátelství), nabídne méně známé celky (Nálady op. 10, Suita op. 21), ale současně několik naprosto klíčových kompozic. Již dvacetiletý Suk překvapil celkem op. 7 s proslulou Písní lásky, mladicky eruptivně působí Jaro op. 22a a Letní dojmy op. 22b. Pro českou klavírní tvorbu zůstane nepostradatelným cyklus O matince op. 28 (1907) a cyklus Životem a snem op. 30 (1909). Tyto vrcholy vlastně uzavírají Sukovy vklady do klavírního oboru již v 35 letech, po nich vytvořil už jen drobnosti. Suk nepsal díla z primární potřeby vstoupit do českého klavírního dění, ale především z potřeby vyslovit silný emotivní nebo meditativní stav své duše. Není to tedy tvorba virtuózní (ač není vždy lehká), není ani modernisticky průbojná. Cítím v ní spíše secesní akcent na krásu, přírodu, nostalgii, nabídne bohaté chromatické proměny, vynalézavou práci s prodlevou (Letní dojmy, O matince, Životem a snem, Ukolébavka č. 3) známou už z Asraela. Od samého začátku uchvacuje melodická invence, smysl pro formu i pro nástrojovou sazbu. Markéta Týmlová dokonale vystihuje poselství Sukova díla. Je cenné, že se nikde neuchyluje k nadbytku patosu nebo vnějškovosti. Střídmá práce s pedalizací, dokonalá artikulace s průzračnou brilantností dává všem dílům jas a srozumitelnost. I v rychlých pasážích a ozdobách je prstová technika Týmlové perlivá, technicky dokonalá. Místy dá detailům až taneční lehkost, jakoby se hudba vznášela na špičkách. V podstatě přináší Týmlová ucelený interpretační názor, prolne ho jak do závažných cyklů, tak do rozmilých drobností (Vesnická serenáda, Ukolébavka parodující šlágr Milovala jsem, ale jen jednou v životě svém). Velkou hloubku vdechne interpretka dojímavé ukolébavce „Smrti, přijď jen tiše.“ Nahrávka zní dostatečně prostorově bohatě a čistě. Komplet je vybaven graficky výborně udělaným bukletem, českým a anglickým textem (autor – asi klavíristka? – je, bohužel, utajen). Máme tedy k dispozici cenný přínos do disko světa, neměl by v množství nabízených titulů zapadnout.

ARCODIVA UP 0103-2 131 Bohuslav Martinů: Bergerettes. Pět kusů pro housle, violoncello a klavír, H 275, Alfred Schnittke: Trio pro housle, violoncello a klavír (česká premiéra na CD), Dmitrij Šostakovič: Trio pro housle, violoncello a klavír, op. 8. Puella Trio – Terezie Fialová (klavír), Eva Karová (housle), Markéta Vrbková (violoncello) Nahráno v sále Josefa Dobrovského konventu Milosrdných bratří v Brně 10.–11. srpna 2007, produkce a hudební režie Jiří Štilec, zvuková režie Václav Roubal a Karel Soukeník. Celkový čas 57:58  Rafael Brom Dívčí trio Puella, mladý komorní soubor, který hraje ve složení Terezie Fialová (klavír), Eva Karová (housle) a Markéta Vrbková (violoncello) se zjevilo roku 2003 na Konzervatoři v Brně ve třídě Václava Horáka. V letošním roce již studuje na Vysoké škole ve švýcarském Luzernu pod vedením vynikajícího českého Guarneri Tria Praha. Pod vedením klavíristy tohoto souboru, Ivana Klánského, studovalo dívčí trio od roku 2006 na pražské AMU. Soutěžní úspěchy souboru, započaté již rok po založení, vydají na celý sloupec textu, jsou mezi nimi i ceny z Petrohradu, San Bartolomea a z USA. Nepochybně k tomu přispěla také účast na prestižních mezinárodních mistrovských kurzech, kromě jiného také v německém Bad Saulgau u Guarneri Tria Praha a u Jerryho Homera. Pro svůj titul, vydaný u společnosti ArcoDiva nastudoval soubor hudbu tří slavných skladatelů 20. století – Martinů, Schnittkeho a Šostakoviče. Dramaturgickým přínosem je zde česká premiéra dvouvětého Tria ruskoněmeckého židovského skladatele Alfreda Schnittkeho (19341998), který v roce 1990 přesídlil z Moskvy do Hamburku a učinil tak další návrat v rodinné historii do země předků. Interpretace jeho díla ozvláštněného disonantně variovanými melodickými vazbami na pravoslavný zpěv zdařile zjevuje jak originální zvukovou křehkost, tak připomínky skladatelova příklonu k polystylovosti,

disonanci a křesťanské mystice. Ta se v druhé větě ohlašuje hlubokým bezvýchodným smutkem závěru, odrážejícím úvahy o životě a smrti těžce nemocného autora. (Trio bylo dokončeno v roce 1992). Jak zde, tak v cyklu Bergerettes i v závěrečném Šostakovičově prvním Triu slyšíme vyzrálý souborový výkon, ve studiové práci dokonale nástrojově harmonizovaný. Osobnosti nástrojové i hráčské jsou zde věnovány celku bez sólistických ambicí, třebaže na pozadí sólově traktovaných pasáží se jejich připravenost k originální interpretaci v náznacích nepochybně zrcadlí. Podporuje to třeba precizně znějící klavír zvláště ve třetí části Bergerettes, přičemž právě tento cyklus je dobrým příkladem souborového cítění. Ve stejné větě je rovněž pozoruhodný ryze cantabilní, i ve vyšších polohách barevný, violoncellový tón. Nostalgie houslí v jímavém úvodu druhé pomalé věty Schnittkeho Tria je dalším dokladem souborové kázně a díky takřka skromné nástrojové prezentaci vyloženě sólového místa partitury, je kromobyčejně působivá. Ve finální hudbě titulu, Šostakovičově jednovětém triu č. 1, v němž opět vystupuje do popředí violoncellový zpěv, se Puella Trio představuje jako přesvědčivě sehraný ansámbl vysoké interpretační úrovně.

STUDIO MATOUŠ MK 0058-2 231 Vánoční hudba v gotických Čechách Tempus Annuntiationis, Tempus Adventus, Tempus Nativitatis Domini, Cantiones Bohemicae Christum Natum celebrantes, Tempus Novi anni, Tempus Epiphaniae Domini Ars cameralis, umělecký vedoucí Lukáš Matoušek Nahráno ve studiu ArcoDiva, Domovina v září a říjnu 2007 a v kostele církve českobratrské evangelické v Praze 2 v listopadu 1992, hudební režie Jaroslav Rybář, zvuková režie Karel Soukeník, Erich Kunze. Celkový čas 73:44  Jan Baťa

Předvánoční hudební trh byl obohacen novou nahrávkou souboru Ars cameralis, která je věnována vánoční hudbě středověkých Čech. Dramaturgický záběr desky je však pojat mnohem šířeji - sahá od slavnosti Zvěstování Páně (25. března) přes dobu adventní, samotné vánoční a novoroční veselí až ke slavnosti Zjevení Páně (6. ledna), známé jako svátek tří králů. Z hlediska žánrového se zaměřuje na vícetextová moteta a písně, časově pokrývá dobu předhusitskou, husitskou a sahá až na práh renesance, ba ještě dál - až k době Jana Ámose Komenského (píseň Poslal Bůh anjela). Názorně tak dokládá dlouhodobou oblibu a „setrvačnost“ písňového repertoáru. Velkým kladem nahrávky je množství obsažených skladeb, z nichž mnohé jsou nahrány vůbec poprvé. Ostatní vybízí ke srovnání a kritické diskuzi. Velmi nápaditá a nosná je myšlenka postavit vedle sebe latinské písně a jejich pozdější české paralely, případně jednohlasé a vícehlasé verze. Je proto veliká škoda, že v bookletu chybí podrobný seznam pramenů jednotlivých skladeb. Je také jasné, že z technického a ekonomického hlediska je výhodnější uvést zpívané texty s překlady pouze na webových stránkách (přesná adresa je v bookletu uvedena), nicméně se mi tento postup jeví jako krajní řešení. Velmi diskutabilní je otázka volby tempa, které bývá u Ars cameralis tradičně rychlé. Otázka ideálního tempa jde ruku v ruce s možnou hranicí precizní výslovnosti a celkového provedení na straně interpreta a schopnosti vnímat a porozumět obsahu textu na straně posluchače. Příliš svižné tempo totiž u rychlejších pasážích stírá jejich „čitelnost“ a v kombinaci se synkopickým kontrapunktem vede někdy ke zdání nesouhry (zde např. Kyrie Virginitatis amator, Zdrávas ciesařovno), jindy ke slyšitelnému zpomalování a zhoršení intonace (Radujme se vespolek, Radujme se všikni nyní) či zastření meditativního charakteru textu (Magnum miraculum). Naopak mnohým písňovým skladbám (zejména koledám) živější tempo prospívá. V tomto ohledu by tak desce neškodila větší tempová vyváženost. Soubor Ars cameralis reprezentuje svým interpretačním přístupem jednu z mnoha možných cest ke znovuoživení hudby středověkých Čech. Náleží mu nezastupitelné místo na poli českých profesionálních souborů nejen z hlediska repertoáru, ale i dramaturgie a využití široké palety středověkého instrumentáře. Už proto stojí zato si „Vánoční hudbu v gotických Čechách“ koupit a poslechnout.

SOUDOBÁ TVORBA A HUDBA XX. STOLETÍ V NAHRÁVKÁCH SPOLEČNOSTI ARCODIVA

UP 0090-2

UP 0103-2

UP 0104-2

UP 0097-2

UP 0084-2

UP 0001-2

UP 0069-2

UP 0065-2

UP 0052-2

UP 0044-2

ARCODIVA Balbínova 14, 120 00 Prague 2, Czech Republic tel.: +420 224 238 673-6, +420 777 687 797, fax: +420 224 238 619, e-mail: [email protected]

Zveme Vás na klavírní recitály v Rudolfinu: 15. května 2008

Ivan Moravec Chopin, Debussy

20. května 2008

Alfred Brendel Haydn, Mozart, Beethoven, Schubert

22. května 2008 ve 21.30

Vitalij Berzon Prokofjev, Brahms, Chopin, Schumann, Liszt

2. června 2008

Maurizio Pollini program v jednání

Generální partner

Oficiální partner

Síť Ticketpro tel: +420 296 333 333 fax: +420 234 704 204 e-mail: [email protected]

Hlavní mediální partner

12. 5. - 4. 6. 2008

Pokladna Pražského jara Rudolfinum nám. Jana Palacha, Praha 1 tel: +420 227 059 234