HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 61 cena 40 Kč. Oldřich Vlček Dvakrát Matthias Goerne Mexiko objevuje Janáčka Houslařský festival Věnceslava Metelky

HUDEBNÍ ROZHLEDY 06 2008 | ročník 61 | cena 40 Kč

Oldřich Vlček Dvakrát Matthias Goerne Mexiko objevuje Janáčka Houslařský festival Věnceslava Metelky

18. M E Z I N Á R O D N Í

H U D E B N Í

F E S T I V A L

12. 9. – 1. 10. 2008

Nancy Fabiola Herrera foto: Shirin Tinati

ŠPANĚLSKÝ PRAŽSKÝ PODZIM

18. a 19.9. ORQUESTA DE VALENCIA TRAUB/ACHUCARRO PALAU, RODRIGO, ALBÉNIZ, TURINA, RAVEL, DUKAS, RESPIGHI, STRAUSS

27. a 28.9. ORQUESTA NACIONAL DE ESPAÑA PONS/VOLODOS/FABIOLA HERRERA RACHMANINOV, FALLA, RAVEL, PROKOFJEV, MONTSALVATGE, ČAJKOVSKIJ

Předprodej vstupenek zahájen od 1. dubna M

E

D

I

Á

L

P

www.prazskypodzim.cz N

A

Í

R

P

T

spojuje Pražský podzim se světem

N

A

E

R

Ř

T

I

N

E

Ř

I

ob sah  Jméno Oldřicha Vlčka, univerzální, dynamické a stále hledající osobnosti, je již dlouho v současné hudební kultuře výrazným pojmem. Housle studoval u prof. Bohumila Kotmela a prof. Nory Grumlíkové, dirigování u Václava Neumanna. Vzdělání si doplnil ještě kurzem na proslulé hudební škole v italské Sieně a záhy po absolutoriu HAMU se stal houslistou a šéfem PKO. V průběhu sedmnáctiletého působení v tomto tělese si v roce 1976 pro potěchu duše založil orchestr, který nazval Bohemia. Po dvou letech (letos je tomu tedy právě třicet let!) však přišel tehdy populární moderátor Milan Frídl s nápadem název orchestru změnit: „Když jsou Virtuosi di Moskva nebo Virtuosi di Roma, tak vy přeci můžete být Virtuosi di Praga“, nechal se tehdy slyšet… → strana 3  Dvojí dubnové hostování barytonisty Matthiase Goerneho ve Dvořákově síni Rudolfina přineslo dva zcela odlišné programy: „zpívanou scénu“ (Gesangsszene) na slova z Giraudouxova dramatu Sodoma a Gomora, jak ji psal (a nedopsal) počátkem 60. let 20. století německý skladatel Karl Amadeus Hartmann a kde sólistu za řízení Manfreda Honecka doprovodila Česká filharmonie, a recitálové vystoupení s doprovodem klavíristy Alexandera Schmalze, na kterém zazněla Schubertova Winterreise. V obou, jak ve vysoce expresivním partu Hartmannově, v Praze zřejmě dosud neslyšeného díla, tak v komorním, velice chmurném cyklu Schubertově, podal zcela mimořádný výkon. Obdobný, jakého jsme se stali svědky před několika lety při jeho interpretaci Schubertovy Spanilé mlynářky v rámci Pražského jara… → strana 12  Operní tvorba Leoše Janáčka již řadu let dobývá prakticky celý svět, některým místům se však donedávna vyhnula jako například operní scéně v hlavním městě Mexika, kde vystupovali ti nejslavnější operní pěvci a začínal třeba Plácido Domingo. Organizátoři 24. ročníku mexického hudebního festivalu, který probíhal v historickém centru od 10. do 27. dubna, ale vše napravili, a v Palacio de Bellas Artes, krásném a prostorném divadle ve stylu art nouveau, které bylo otevřeno ve třicátých letech minulého století a nedávno se v něm hrál například celý Wagnerův Ring, uvedli jako inaugurační představení Janáčkovu Její pastorkyňu. Opera, nastudovaná s několika přizvanými českými pěvci a dirigentem Janem Chalupeckým, se dávala v češtině a její největší hvězdou byla sólistka Metropolitní opery, Cathrine Malfitano… → strana 42 Opět, a už potřetí v Hotelu U Beránka v Náchodě, proběhla od 24. do 26. 4. nevšední domácí soutěž, která zdobí kalendář světových houslařů, Mezinárodní houslařský festival Věnceslava Metelky, jehož první ročník se konal v roce 1997. Letošní 3. ročník unikátního klání (druhý se konal v roce 2004), v němž dominovala nevšední houslařská disciplina – řezání houslové hlavice, tedy „šneka“, zdobil koncert houslisty Jaroslava Svěceného a cembalistky Jitky Navrátilové s názvem Slavné housle tří staletí. Hudební část čtyřdenního houslařského festivalu doplňovaly dále koncerty náchodského Komorního orchestru Slávy Vorlové s dirigentem Jindřichem Roubíčkem, anglického harfisty Seana Barryho a souboru Mijaktić orchestar. Co den houslařského zápolení, to relaxační hudební vložka… → strana 54





ROZHOVORY

3 · Oldřich Vlček 6 · Sylvie Bodorová 10 · Milan Škampa

UDÁLOSTI

11 · Cyklus k 200. výročí Pražské konzervatoře zahájen

FESTIVALY, KONCERTY

12 · Manfred Honeck a dvakrát Matthias Goerne 13 · Bravo Martinu Kasíkovi 14 · Dvakrát Pražští symfonikové 16 · K životnímu jubileu Jiřího Chvály 19 · Americké jaro rozkvetlo s Filharmonií Brno

HORIZONT

26 · Aristofanes Jiřího Suchého v Semaforu 27 · Dnům evropského filmu vévodili Karamazovi s hudbou Kaczmarka

DIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL 28 · Jedinečný operní projekt v Kolowratu 29 · Jenůfa v Plzni 33 · Proč jeden příběh ve dvou operách? 35 · Česká taneční platforma 2008

ZAHRANIČÍ

38 · Světová operní divadla III. VI. Královská divadla ve Stockholmu a v Kodani 42 · Mexiko objevuje Janáčka

STUDIE, KOMENTÁŘE

44 · Zlatá éra české opery III. VI. Aby se nezapomnělo – Zdenka Kareninová 50 · Novinky soudobé hudby VI. Aleš Březina, Jiří Nekvasil: Zítra se bude... 54 · 120 let budovy Státní opery Praha VI. Divadlo 5. května a Velká opera 5. května

KNIHY

53 · Fjodor Šaljapin: Maska a duše. Můj život

SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ

54 · III. Mezinárodní houslařský festival Věnceslava Metelky 58 · Světoví houslaři a česká škola VI. Hieronymus Köstler

REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 60 · Od firmy k firmě 62 · Recenze CD







e d i t o r ia l

magická ísla v eských djinách, magický erven v eské hudb Vážení a milí přátelé, stává se to v poslední době dosti často, že pokud končí letopočet číslem osm, vypukne v české společnosti doslova osmičkománie a začnou se hledat magické souvislosti všech většinou neblahých událostí, druhou pražskou defenestrací v roce 1618 počínaje a Pražským jarem 1968 konče. Letos to došlo až tak daleko, že o osudovém čísle 8 v české historii byl dokonce natočen dokumentární seriál. Ovšem jistou magii osudovosti, a to z různých pohledů, lze nalézt vlastně v jednom každém dni či měsíci. Zvolíme-li za příklad, třeba z pohledu dějin české hudby, právě probíhající měsíc červen, budeme možná překvapeni. Hned na počátku tohoto měsíce, a to 3. 6. 1801, se narodil František Škroup, autor první české původní opery Dráteník, a jak je známo, díky tomu i hudby k naší národní hymně. Stejného dne, ovšem o devadesát let později, byla na Smíchově otevřena divadelní aréna vybudovaná Eliškou Peškovou-Švandovou, která přetrvala až do konce roku 1938. O několik dní později, nicméně stále ještě v 19. století, a to 11. 6. 1881, bylo zase u příležitosti návštěvy korunního prince Rudolfa v Praze operou Bedřicha Smetany Libuše slavnostně otevřeno Národní divadlo. 23. 6. byl ale provoz přerušen, aby mohly být v budově provedeny některé dokončovací práce. Ty však nakonec měly za následek tragický požár… (12. 8. 1881). I ve druhé polovině měsíce června najdeme zajímavé události úzce spjaté s hudbou. Například dne 25. 6. 1795 uspořádal Ludwig van Beethoven během své první návštěvy v Praze veřejný klavírní koncert, po němž zde následovala ještě umělcova vystoupení v únoru 1796 a počátkem října 1798. Datum 29. června přináší dokonce dvě události velkého významu jak politického, tak i hudebně-kulturního. Toho dne roku 1875 zemřel na Pražském hradě bývalý rakouský císař a poslední korunovaný český král Ferdinand V., který zde žil od své abdikace v roce 1848. A stejného dne, ovšem roku předznamenávajícího konec rakousko-uherské monarchie (29. 6. 1914), se narodil světově proslulý český skladatel a dirigent, Rafael Jeroným Kubelík. Jak vidíte, milí čtenáři, hra s čísly v kulturních i politických dějinách se dá provádět tím nejrůznějším způsobem. Nakonec červen ještě opouštět nemusíme, protože na jeho počátku, konkrétně 4. 6., končí i náš nejvýznamnější hudební festival, Pražské jaro. Ve dnech, kdy píši tyto řádky, máme za sebou jeho necelou polovinu, v níž proběhla již celá řada krásných koncertů, z nichž jako vzácné drahokamy zazářily především dva: a sice recitálová vystoupení klavíristů Ivana Moravce a Alfreda Brendela. Byly to večery plné nádherné poezie, duchovní krásy a hlubokých prožitků, které člověk po skončení posledního tónu jen velice těžko opouštěl, jsa

HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo 6 | 2008 | ročník 61 Měsíčník pro hudební kulturu

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jan Baťa, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm

Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088 tel. redakce: (+420) 251 550 208 (+420) 251 552 425 tel. sekretariát: (+420) 251 554 089 fax: (+420) 251 554 088 e-mail: [email protected] Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box 141 140 21 Praha 4 tel.: (+420) 225 985 225 fax: (+420) 225 341 425 SMS: (+420) 605 202 115 e-mail: [email protected], www.send.cz Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč

nucen vrátit se opět do drsné reality všedního života. Škoda, že takových intimně laděných večerů, jež dokáží alespoň na chvíli vytvořit tuto neopakovatelnou atmosféru, podobnou té, jakou jsme v dubnu zažili i během recitálového vystoupení barytonisty Matthiase Goerneho v rámci koncertů Českého spolku pro komorní hudbu, pro které si vybral skvostnou Schubertovu Zimní cestu, není v našem jinak pestrém hudebním dění alespoň o něco více… Na výtečné klavíristy a pěvce máme ale v Praze v letošních jarních měsících vůbec štěstí, protože skvělý výkon podal na svém dosud posledním koncertu s Českou filharmonií i Martin Kasík, a na Pražském jaru (kde vystoupila teprve podruhé v životě!) publikum doslova fascinovala „prima donna assoluta“, hvězda Vídeňské státní opery hostující na nejvýznamnějších operních scénách světa, Edita Gruberová. Její vystoupení přede dvěma lety, kdy ve Dvořákově síni představila za klavírního doprovodu svého manžela, dirigenta a pianisty Friedricha Haidera (který se letos pro změnu ujal taktovky) Mozartovy, Schubertovy, Brahmsovy a Straussovy písně, bylo doslova excelentní, a tak nikdo z jejích obdivovatelů nemohl ani letos na koncertě chybět. Vedle toho, že Edita Gruberová je vynikající umělkyně, kterou ve Vídni běžně provází standing ovation, výjimečná svou vstřícností a milým vystupováním je i při běžném setkání, jak jsme se mohli přesvědčit na tiskové konferenci, kde jsme ji mohli poznat i o něco blíže. Veškeré další informace o festivalu vám samozřejmě přineseme v červencovém čísle Hudebních rozhledů, kde se dočtete rovněž o jeho dalších hvězdách, Petrohradské filharmonii, BBC Symphony Orchestra, barytonistovi Geraldu Finleyem, houslistovi Nigelu Kennedym či klavíristech Rudolfu Buchbinderovi či Andrási Schiffovi… Vraťme se však teď ještě alespoň na chvíli k číslu, které vám předkládáme. Kromě zhodnocení slavnostního koncertu ve Dvořákově síni Rudolfina, který zahájil oslavy 200. výročí Pražské konzervatoře, byste si určitě mimo „svých“ seriálů, které pravidelně sledujete, neměli nechat ujít ani rozhovory s Oldřichem Vlčkem, Sylvií Bodorovou, Milanem Škampou či Martinem Kasíkem a Ondřejem Valentou, kteří se nově postavili do čela Mezinárodního festivalu Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních a zejména obsáhlý materiál, věnovaný zcela ojedinělému III. Mezinárodnímu houslařskému festivalu Věnceslava Metelky v Náchodě… Hezké chvíle s Hudebními rozhledy přeje

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box 169 830 00 Bratislava tel.: (+421) 67 20 19 21,-2 – časopisy (+421) 67 20 19 31,-3 – předplatné fax: (+421) 67 20 19 10 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, 225 62 Praha 10 tel.: (+420) 271 199 255 fax: (+420) 271 199 902

Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) 266 038 714 Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Petr Dvořák, tiskárna Dobříš Odevzdáno do sazby: 16. 5. 2008 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Oldřich Vlček Foto Petr Burda

www.hudebnirozhledy.cz

rozho vo ry

Foto archiv

oldich vl ek



stále mne baví hledat nco nového  Jiří Štilec Jméno Oldřicha Vlčka, univerzální, dynamické a stále hledající osobnosti, je již dlouho v současné hudební kultuře výrazným pojmem. Housle studoval u prof. Bohumila Kotmela a posléze v Praze u prof. Nory Grumlíkové, dirigování u Václava Neumanna. Vzdělání si doplnil ještě kurzem na proslulé hudební škole v italské Sieně a záhy po absolutoriu HAMU se stal houslistou a šéfem PKO. V průběhu sedmnáctiletého působení v tomto tělese si v roce 1976 pro potěchu duše založil orchestr, který nazval Bohemia. Po dvou letech (letos je tomu tedy právě třicet let) však přišel tehdy populární moderátor Milan Frídl s nápadem název orchestru změnit: „Když jsou Virtuosi di Moskva nebo Virtuosi di Roma, tak vy přeci můžete být Virtuosi di Praga“, nechal se tehdy slyšet. Svou schopnost naplnit i ty nejodvážnější vize dokázal však Oldřich Vlček zejména v obtížných devadesátých letech dnes již minulého století, kdy se takřka před očima proměňovala celá česká hudební kultura a kdy se měnily i základy jejího fungování. Orchestr Virtuosi di Praga nejen že přenesl přes veškerá úskalí, která se tehdy znenadání v nových společensko-ekonomických podmínkách objevila, ale dodnes zůstává jeho uměleckým šéfem i základní hybnou silou. Agentura (společně s vydavatelstvím) Lupulus, kterou tehdy nově založil, představuje stále důležitého hráče hudebního trhu a významného producenta zajímavých nahrávek zejména z oblasti klasické hudby. A možná vrchol celé triády, Mezinárodní hudební festival Pontes, vstupuje v letoším roce již do svého 13. ročníku. Samozřejmě bez obav, že by ta třináctka mohla znamenat smůlu. Asi nejpozoruhodnější na těchto aktivitách je fakt, že se Oldřich Vlček stal jedním z mála průkopníků smíšeného, vícezdrojového financování, aktivně se podílel na zrodu českého fundraisingu a sponzoringu v oblasti klasické hudby. A to v dobách, kdy většina hudebníků a institucí stále ještě čekala s nataženou rukou k jedinému zdroji – k veřejným prostředkům. První otázka se příznačně týká ještě další oblasti – hudebního nakladatelství. Z jakých důvodů jste se vydal do těchto „obtížných“ vod? Když někdo přijíždí do Prahy, respektive do České republiky, očekává, že tady dostane alespoň základní českou hudební literaturu. Ale i Gennadij Rožděstvenskij si ve svém rozhovoru při svém pobytu stěžoval, že to není tak jednoduché. Většina titulů včetně našich národních klasiků v obchodech chybí, myslím si, že to je škoda. Zejména z hlediska možné prezentace naší malé, ale hudebně velké republiky. K Rybově České mši vánoční mám velice osobní vztah, mockrát jsem ji jako kluk slyšel a ještě víckrát a na nejrůznějších místech hrál. Tento náš nejoblíbenější titul se provozuje z nejrůznějších, často neuvěřitelně starých partů. A tak mne napadlo, že by asi bylo dobře pořídit moderní praktickou (to bych chtěl, prosím, podtrhnout) partituru. Bude to nový kvalitní provozovací materiál pro všechny, kteří budou chtít provozovat Českou mši vánoční. Rovněž další otázka se týká velmi citlivé oblasti. Na vašich koncertech, ať už vezmeme abonentní nebo mimořádné koncerty orchestru Virtuosi di Praga nebo koncerty Mezinárodního hudebního festivalu Pontes, je vždy plno. To není úplně obvyklé, o posluchače se zejména v Praze svádí nelítostný boj.

Oldřich Vlček

Podle mého názoru je v Praze doslova nadprodukce koncertů klasické hudby. S tím asi nelze nic udělat, jedině čekat na tzv. neviditelnou ruku trhu, aby tento problém – snad? – vyřešila. To jsem samozřejmě trochu vtipkoval. Domnívám se, že stálá přízeň posluchače je nesmírně vzácnou a náročnou květinou, o níž se musí stále a velmi komplexně pečovat. Je to typ nabídky určité kulturní služby a jak nabídka, tak samotná kulturní služba musí uspokojit toho dnešního maximálně rozmazleného zákazníka. Stačí jediná chybička, jediné ne zcela vlídné slovo a posluchač může odejít za rozsáhlou nabídkou kamkoliv jinam – myslím i mimo hudbu. Samozřejmě, že cítím i určitou proměnu v oblasti dramaturgie. Dnešní posluchač inklinuje k poněkud kratším programům a zároveň ho oslovují skladby s optimistickým nábojem. Hledá v hudbě protiváhu vůči současnému světu, vzpruhu, mimořádný zážitek. Toho děsivého a ošklivého kolem sebe má více než dost! Velkou roli v oblasti dokonale zajištěné návštěvnosti hrají spíše osobní vazby, kontakty, přátelé a samozřejmě last but not least dealeři vstupenek. To jsou dnes často rozhodující činitelé, jejich technika nebo neschopnost prodat vstupenky může rozhodnout o mnohém. Jakoby do pozadí ustupují tradiční prostředky propagace – například výlep plakátů. Na svém kontě máte řadu velmi úspěšných nahrávek většinou s orchestrem Virtuosi di Praga. V současné době začínáte i s progresivní formou digitální distribuce. Jaká je podle vás role gramofonového průmyslu a jeho vztah s hudebními interprety? Asi neprozradím žádné velké tajemství, když řeknu, že gramofonový průmysl je v obtížné situaci a dalo by se použít i silnější slovo – v úpadku. To podle mého názoru ale neznamená konec hudebních nahrávek. Určitě se budou pořizo-

rozhovory

vat i v dalších desetiletích, jen jejich účel se možná trochu promění. Nebudou zdrojem příjmů pro nás výkonné umělce, ale spíše nutným propagačním nebo reklamním předmětem. To je i důvod, proč jsem se rozhodl pro spolupráci s celosvětovým digitálním distributorem – společností e Orchard. Vidím tady důležitou cestu, kudy by se naše nahrávky mohly dostávat k posluchačům. Věřím, že to je v současnosti budoucnost gramofonového průmyslu, který se sice výrazně promění, ale jeho smysl – šířit kvalitní nahrávky kvalitní hudby – by měl zůstat stejný jako kdysi na počátku ve dvacátých letech dvacátého století. Jaké další nové nahrávky plánujete? Já se přiznám, že mám rád velké projekty s určitým důrazem na náš národní prvek. Není v tom nic staromilského nebo konzervativního, myslím si, že můžeme být pyšní nejen na svoji hudební kulturu, její velké zjevy a reprezentanty, ale i na naši vlast. A tak bych rád pokračoval v linii velkých duchovních kompozic českých tvůrců – bude tam patřit nová nahrávka Sukovy Křečovické mše, Meditace na téma Svatováclavského chorálu a samozřejmě Serenáda Es dur. Připravujeme také profilový kompaktní disk Mariny Vyskvorkiny a některé projekty se zajímavými zahraničními interprety – s klavíristou Borisem Kraljevicem z Černé Hory (Mozartovy klavírní koncerty) a profilový kompaktní disk „Pocta turecké hudbě“. A pak se tu objeví další oblíbený interpret, s kterým velmi rád spolupracuji, pokud si na mne najde čas – Uldo Lupino. Se souborem Virtuosi di Praga nahraje skladby skupiny Queen a ABBA. A co připravuje orchestr Virtuosi di Praga na svých koncertech v příští sezoně? Naše účast na festivalu Pontes, to je samostatná kapitola, ke které bych se chtěl vyjádřit v souvislosti s třináctým ročníkem tohoto festivalu, připravujeme toho hodně, rád bych se zmínil zejména o projektu propagace soudobé české hudby – chceme, tak jak bylo vždy naším dobrým zvykem, uvádět jména těch – podle našeho názoru a zahraničních zkušeností – nejlepších – Viktora Kalabise, Sylvie Bodorové, Jiřího Matyse a Zdeňka Lukáše. Jaká bude ta třináctka před letošním ročníkem Mezinárodního hudebního festivalu Pontes? Zahajovací koncert 13. ročníku festivalu se uskuteční 17. 6. 2008 v pražském Rudolfinu. Tentokrát bude mít koncert opravdu mezinárodní charakter: vystoupí na něm přední sopranistka Islandu Sigrún Hjálmtýsdóttir (světově známá jako Diddú), klavíristé Steinunn Birna Ragnarsdóttir také z Islandu a Boris Kraljevic z Černé Hory, dále turecká flétnistka Sefika Kutluer a další zahraniční umělci. Závěrečný koncert s účastí sborů festivalových měst se bude konat 21. 12. 2008 opět v pražském Rudolfinu. V rámci projektu „Obnova české duchovní hudby“ bude v roce 2008 uvedena Missa Pastoralis Františka Xavera Brixiho. Na konci listopadu se uskuteční i společný koncert festivalu Pontes a festivalu Mahler Jihlava – Hudba tisíců v Jihlavě. Ambici stát se objevem třináctého ročníku festivalu má komorní Amadé orchestr, který se specializuje nejen na klasickou hudbu W. A. Mozarta, ale i na díla jeho českých současníků. Co se týče mezinárodních hudebních přátelství, již nyní je jisté, že přijede španělský dirigent Maximino Zumalave a bude uvádět české skladby, dále jsme rádi, že na festivalu můžeme uvítat i španělského flétnistu Claudia Arimaniho, který nastuduje hudbu Jana Václava Stamice a dalších autorů. K Mezinárodnímu hudebnímu festivalu Pontes se v roce 2008 připojí i dvě další země: Island a Turecko. Festival také uvede skladby autora, jehož jméno je spíše slovníkovým pojmem – Jána Levoslava Belly. Účast na projektu Rhapsody přislíbily dětské sbory z Brazílie, USA, Kanady, Vietnamu a samozřejmě České repub-

liky (Kühnův dětský sbor). Bude to bohatý a velmi pestrý program, budeme pokračovat v projektu Obnovy české duchovní hudby, větší důraz chceme položit i na popularizační koncerty pro mladé publikum. Festival Pontes vždy uváděl mladé talenty – například i Kateřina Englichová, dnešní skutečná „star“ vážné hudby, zde v počátcích své dráhy často hrála. A řada dalších, jako například Pavel Šporcl. Je obtížné spojovat ve své profesi tolik různých činností, nebo to je v současné době nutnost? Přiznám se, že jako výkonný umělec – dirigent, houslista a také violista mám rád věci pod kontrolou a jsem perfekcionista – zejména v hudbě. A tak zatím těžko hledám východisko ze spojení řady profesí. Myslím si, že dokud u nás nebudou existovat silné umělecké agentury a kvalitní managerské týmy, pak je takové spojování umělce, organizátora, propagátora, ekonoma, fundraisera – a mohli bychom pokračovat ještě hodně dlouho, bohužel, nezbytná nutnost. Jaké máte plány do budoucna jako umělec, jako producent a jako Oldřich Vlček? Raději bych nehovořil o plánech, ale o přáních. A protože jsem často hovořil o našem českém národním odkazu, vyslovím ta přání tři – jako v každé pořádné pohádce! A věřím, že to stejně jako v každé dobré pohádce nakonec skončí dobře. Tedy: Jako umělec – vydržet a zachovat si svoji tvář a nezpronevěřit se své profesi. Jako producent – mít nápady na zajímavé projekty s obecnou prospěšností a vydat houslistovi Oldřichu Vlčkovi profilový kompaktní disk. Jako Oldřich Vlček – začít se konečně věnovat dirigentské profesi naplno a udržet si svoji současnou úžasnou partnerku! •

Oldřich Vlček

Foto Pavel Burda



17. července – 17. srpna 2008 9. MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ F E S T I VA L

Harmonie národů

Pořadatel Collegium Marianum Melantrichova 19, Praha 1 tel.: 224 229 462 731 448 346 www.letnislavnosti.cz Festival se koná za laskavé podpory

Triumf klarinetu Crescendo Barock-Ensemble (Německo) 28. 7., 20.00 Břevnovský klášter

Zarambeques Armoniosi Concerti (Španělsko) 31. 7., 19.30, Letohrádek Hvězda

Cantates françaises

Molière

Jeffrey Thompson – tenor Stradivaria (Francie) 17. 7., 20.00, Zámek Troja

Mezi Amphionem a Aeolem moderntimes_1800 (Rakousko) 20. 7. 2008, 17 .00, Zámek Dobříš

Carillon Boudewijn Zwart – zvonohra, varhany a putovní zvonohra (Nizozemsko) 21. 7., 17.00, Loreta Praha

Cestopis tanečního mistra 17. věku Gudrun Skamletz – choreografie, tanec Bastien Ossart – scénář Collegium Marianum – hudební soubor 23. 7., 20.30, Zámek Troja

Vlámský vánek Charles Daniels – tenor Oltremontano (Belgie) 27. 7., 19.30, Kostel sv. Havla

www.letnislavnosti.cz

komedie Lékařem proti své vůli La Fabrique à théâtre – divadelní společnost (Francie) Jean-Denis Monory – režie Chantal Rousseau – kostýmy Charlotte Smoos – scéna s českými titulky 6. 8., 19.30, Státní opera Praha

Alla Polacca Wrocławska Orkiestra Barokowa (Polsko) 8. 8., 20.00, Letní refektář Strahovského kláštera

Musica Hungarica A:N:S Chorus – vokální ansámbl (Maďarsko) 13. 8., 19.30, Bazilika sv. Petra a Pavla na Vyšehradě

Maestro di Boemia Lamentace a árie J. D. Zelenky Philippe Jaroussky – kontratenor Musica Florea – barokní orchestr 17. 8., 19.30, Obecní dům

The Royal Netherlands Embassy

rozhovory

sylvie bodorová rozhovor nad partiturou oratoria mojžíš  Hana Jarolímková „ …dnes už není problémem, odvahou, překvapením či šokem užít ve skladbě čehokoliv…“ Sylvii Bodorovou jsem navštívila v době, kdy intenzívně pracovala na korekturách definitivní verze partitury oratoria Mojžíš, které napsala na objednávku jubilejního 50. ročníku Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl. Již podruhé se tak tato skladatelka dostala k rozsáhlému celovečernímu žánru. Tím prvním bylo velmi úspěšné oratorium Juda Maccabeus, které vzniklo v roce 2002 na objednávku festivalu Pražské jaro a zaznělo pak nejen v Litomyšli, ale i v rámci abonentní sezony Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jedna z kritik anglického prestižního měsíčníku International Record Review z května 2006 (kritik Robert Matth) hodnotí tuto skladbu jako výrazné soudobé dílo, které by mohlo být velkým hitem. Měla jste při čtení této stati radost a jaký je váš názor na hudební kritiku z pohledu často provozovaného tvůrce? Samozřejmě, že jsem měla radost, když jsem tuto kritiku četla. Ale stejně velkou radost nebo možná i větší jsem měla z posluchačského ohlasu této skladby při živém uvádění v roce 2002 nebo z ohlasu filmového dokumentu, který o této skladbě vznikl. Vážím si názorů všech posluchačů, tedy i kritiků, samozřejmě, jsem však toho názoru, že zahraniční kritiky mohou být do jisté míry objektivnější. Ne snad proto, že bych byla snob a myslela si, že cokoliv zahraničního je lepší než to, co máme doma, ale existuje tam objektivní odstup, pro nás velmi užitečná míra neutrality, ten člověk dostane nahrávku a hodnotí. Nepatří do našeho hudebního života, nemusí brát jakékoliv ohledy, ani nesleduje jakékoliv jiné cíle. Role kritiky je velmi složitým tématem, a navíc prochází tato oblast v posledním desetiletí zásadní a významnou proměnou. Spíše lze hovořit o publicitě, o ohlasu, je málo takových analytických sond, které například uveřejňuje váš časopis. Jakoby na ně nebyl ani prostor, ani čas. I celkové společenské, respektive kulturně politické klima je odlišné. Hodně se mění role hudby a umění ve společnosti. Před kompozicí oratoria Mojžíš jste ještě stačila napsat dva koncerty – jeden klavírní Come d´accordo pro Martina Kasíka a Pražskou komorní filharmonii a dále Dvojkoncert pro housle, violu a smyčce „Silberwolke“ pro soubor Camerata Bern. Jak se vám pracovalo se švýcarskými muzikanty? Spolupráce byla velmi příjemná a profesionální – ostatně v tom orchestru byla pestrá mezinárodní společnost, pokud vznikaly nějaké dotazy, tak se týkaly metrorytmické stránky mého koncertu, často zde pracuji s komplikovanějšími metrorytmickými vzorci (balkánské rytmy) a toto střídání nebo proudění v 5/8 či 7/8 metru nebylo vždy jednoduché. Ve vaší předchozí tvorbě se vůbec velmi často objevuje žánr koncertu… Ano, již od samého počátku mé tvorby v osmdesátých letech mne tento žánr přitahuje – napsala jsem hodně koncertů pro různé nástroje: Plankty pro violu, Pontem video pro varhany, Tre canzoni da suonare pro kytaru, Koncert pro flétnu – Panamody, Trojkoncert pro soprán, housle a kytaru Do-

na nobis lucem, Koncert pro housle – Concerto dei fiori. A v mých plánech na další sezony je už další koncert – tentokrát pro bicí nástroje a smyčce. Jak vás ovlivnilo vaše školení na JAMU v Brně? Můj pedagog prof. Ctirad Kohoutek je velký systematik a znalec tehdejších trendů soudobé hudby – někdy se také hovoří o tzv. avantgardě. A tak jsem si zkusila z této oblasti téměř všechno, navíc jsem měla možnost studovat u Franka Donatoniho v Itálii a prof. Ton de Leeuwa v Holandsku. Velmi brzy jsem si tak mohla uvědomit, co vlastně jako skladatel chci a čemu se budu v této nesnadné profesi věnovat. A odpovídám na to dodnes svojí tvorbou. Proč jste se ve své poslední kompozici obrátila znovu ke starozákonní tematice, tentokrát k Mojžíšovi? Historie oratoria Mojžíš je docela prostá. Po dokončení oratoria Juda Maccabeus někdy v roce 2003 se na mne obrátil umělecký ředitel festivalu Smetanova Litomyšl s dotazem, zda bych zkomponovala velké dílo pro jubilejní 50. ročník festivalu Smetanova Litomyšl. Měla jsem z té objednávky doopravdy radost. Když jsme debatovali o možném tématu, nechali jsme si určitý čas na rozmyšlenou a když jsme se po čase v Litomyšli setkali, oba jsme nezávisle na sobě dospěli k Mojžíšovi. Po dokončení svých předchozích závazků jsem tedy začala v létě 2006 již na oratoriu intenzivně pracovat. Co vás na Mojžíšovi přitahuje? Aktuálnost tohoto tématu. Ne snad v moralizujícícím „čítankovém“ výkladu silného strhujícího příběhu s řadou zázraků, ale spíše tím, že je zde více otázek než odpovědí. Klíčovým motivem je pro mne otázka stability nebo relativity určitých etických norem. Jednoznačnost, která může být vnímána jako omezení nebo jako ochrana. Falešné idoly, masová manipulace, malomyslnost, absence duchovního rozměru – to jsou všechno témata a události, které neustále vidíme kolem sebe, se kterými se dnes a denně v jiné podobě setkáváme a „utkáváme“. V tisku se již objevily zprávy, že vedle sólistů, recitátora, symfonického orchestru a dvou sborů budou mít ve vaší nové skladbě důležitou roli bicí nástroje. Ano, tentokrát se vedle skvělých pěvců jako je Ivan Kusnjer v roli Mojžíše, Gabriely Beňačkové v roli Miriam a dalších umělců objevuje sólový part bicích nástrojů spolu s velkým aparátem bicích v Symfonickém orchestru hl. města Prahy FOK. Měla jsem představu nástroje dostatečně archaického, syrového a zároveň nejsoudobějšího, respektive nejčastěji se objevujícího v naší hudbě všech pólů, stylů a žánrů. Samozřejmě jsem přistoupila k bicím nástrojům z hlediska jejich základní funkce – tedy rytmického elementu, ale snažila jsem se maximálně využít i jejich témbrových kvalit. Při revizích sólového partu jsem intenzivně spolupracovala se sólistkou Markétou Mazourovou, která je schopna zvládnout širokou škálu těchto nástrojů včetně bicí soupravy, jakou známe z rockové hudby. Ukázka partitury – VII. Pokušení a svár

Repro archiv



rozho vo ry



Foto Jiří Skupien

tězcem dalších příběhů a epizod, z nichž každá by mohla být rozsáhlým oratoriem. Vybrala jsem jen některé klíčové momenty a řadu jevů jsem koncentrovala v podobě zhuštěných symbolů. Vedle dramaticky dějových momentů jsem samozřejmě vybrala kvůli nutnému kontrastu i lyricky poetické plochy. Z několika základních obrazů-symbolů má důležitou roli samozřejmě obraz pouště. Objevuje se v úvodní části Slunce na poušti, v závěru Poušť a naděje, ale samozřejmě je latentně jako „místo děje“ přítomen i v dalších částech. Mojžíš musí nejprve překonat vlastní slabost a nedůvěru k sobě, neustále přesvědčovat ostatní a přemáhat jejich malomyslnost. Vnáší řád, zákon a pevné hodnoty, zároveň je i poslem a vykonavatelem trestu. Ale ani on nesmí už vkročit do Zaslíbené země. I v tom je pro mne silný a tragický moment, všichni jsme omezeni svojí dobou. Všichni můžeme naplnit své poslání jen do určité míry a často ji nemůžeme ani ovlivnit. Jsme mnohdy aktéry a účastníky, ale někdy i bezmocnými diváky, kteří jsou někam „zasazeni“.

Sylvie Bodorová

Jaká je úloha sboru v oratoriu? Smíšený sbor (premiéra byla svěřena Pražskému filharmonickému sboru se sbormistrem Lukášem Vasilkem) zpívá s výjimkou dvou částí v celém oratoriu, jeho úloha je tedy ještě větší než v Judovi Makabejském. Využívám tu celé škály nejrůznějších technik. Vokální sborový element je pro mne v tomto díle nesmírně důležitý. Vedle zmíněných bicích nástrojů, které se samozřejmě jako přirozený nástroj určitě objevovaly i v době, kdy Mojžíš putoval po poušti, je lidský hlas dalším, zcela přirozeně „autentickým“ prvkem. Uvědomila jsem si to, když jsem měla možnost navštívit Sinajskou poušť a slyšela tam zpívat v onom zvláštním pouštním tichu beduíny na velbloudech jejich lkavé písně s bohatou melismatikou. Zcela specifickou úlohu má v oratoriu dětský sbor (v Litomyšli se představí Kühnův dětský sbor se sbormistrem Jiřím Chválou). Objevuje se ve dvou velmi vypjatých místech. Poprvé v okamžiku, kdy se před Mojžíšem a jeho neustále nedůvěřivým, reptajícím lidem otevře hladina moře. V tomto okamžiku jsem předepsala po rozsáhlé, zvukově exponované ploše s řadou klastrů dlouhou pauzu, po níž přichází dětský sbor s biblickým chorálem „Nikdo není jako Bůh, Ješurúne!“ a potom v závěrečné části oratoria Poušť a naděje opět s tímto chorálem rozvedeným do širší plochy. Nikdo není jako Bůh…! Dvakrát jste použila tento text z bible, co vás na tomto citátu zaujalo a jak vznikalo libreto k tomuto dílu? Ano, ten citát mne velmi zaujal, vidím v něm dvě roviny. Jednak určitou nutnou pokoru před něčím, co nás přesahuje, a určité skryté varování, že příroda, svět, vesmír či nějaký vyšší princip je silnější než člověk a pak ještě prvek určité útěchy a obdivu k této „přesahující“ síle. Oba momenty jsou pro mne velmi aktuální a silně mne oslovily. Podobně jako v předchozím oratoriu Juda Maccabeus jsem se snažila pracovat s biblickým textem v tomto případě Druhé až Páté Mojžíšovy knihy, který tvoří základní předlohu a z kterého jsem vybírala určité úseky nebo obrazy. Starozákonní příběh Mojžíše je vlastně velmi komplikovaným ře-

Jak jste se vyrovnala se scénou, která patří i v bibli k nejsilnějším momentům – mám na mysli nepřítomnost Mojžíše, falešný idol zlatého býčka či telete a následný tanec? Falešné idoly, neuvěřitelně promyšlená a krutá manipulace masami a následky těchto procesů v nejrůznějších podobách nabyly nejhrůznější podoby až ve dvacátém století a bojím se, že to vše provází v moderně transformované a konzumně příjemné podobě i naši současnost. Vše je samozřejmě daleko skrytější, rafinovanější, ale možná právě proto i obludnější a zejména daleko masovější, jedná se mnohdy o „průmyslově“ prováděnou manipulaci. V této části jsem využila nejvíce bicích nástrojů jako samostatných vrstev kombinujících několik různých metrorytmických struktur se střídajícími se akcenty (pracovala jsem s určitým matematickým modelem) a stylizaci krátkého popěvku. V momentu příchodu Mojžíše, jeho zděšení a tvrdého trestu jsem v jediném případě využila textu středověké sekvence Dies irae. Jakým hudebním jazykem promlouváte ve svém nejnovějším díle? Pro mne je velmi obtížné mluvit o výrazových prostředcích, o „hudební řeči“, kterou používám. Věřím, že to vše nejlépe poznají a posoudí samotní posluchači, kteří budou moje oratorium v Litomyšli poslouchat. Jak jsem už uvedla, vyzkoušela jsem takřka všechno z technik dvacátého století, intenzívně jsem hledala prostředky, které by pro mne byly přirozené, měly dostatečnou sdělnost, individualitu a sílu. Dnes už není problémem, odvahou, překvapením či šokem užít ve skladbě čehokoliv, jakéhokoliv prostředku nebo techniky. Snad všechno (mám na mysli určité prvky, techniky, postupy, metody, situace atd.) už bylo alespoň jednou užito. Hlavním problémem je pro mne „mít co říci“ (to je otázka smyslu hudby a umění vůbec a jeho funkce v dnešním světě) a najít dostatečně působivý (zároveň i dešifrovatelný) způsob vyjádření, „umět to říci“ (to je otázka dokonalé, chcete-li mistrovské řemeslné výbavy). Otázka užitých, já bych spíše řekla odpovídajících, prostředků není z mého hlediska tím nejdůležitějším problémem, nevěřím už dnes ani na klasické dichotomie: avantgardní-tradiční, nové-staré a podobně. Stále se vracím ke své zásadě, podle níž je tzv. „nové“ především v úhlu zření. Co byste zdůraznila na závěr jako hlavní poselství této skladby? Pokud bych měla stručně formulovat hlavní myšlenku svého oratoria Mojžíš, řekla bych asi toto: Ignorování pojmů jako je solidarita, lidská důstojnost, mravnost a etické hodnoty, přináší mnoho lidské osamělosti, opuštěnosti, beznaděje a neštěstí. Proto jsem chtěla, aby moje nové oratorium končilo útěchou, nadějí, ale i naléhavou otázkou: Jakou cestou dál? •

rozhovory

zmna s tradicí aneb mezinárodní festival fryderyka chopina nov  Ivan Ruml V souvislosti se zásadními personálními a organizačními změnami ve fungování české Společnosti Fryderyka Chopina i v souvislosti s novou koncepcí Mezinárodního festivalu Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních jsem požádal o rozhovor Martina Kasíka (nového předsedu Společnosti a prezidenta Festivalu) a Ondřeje Valentu, který byl jmenován ředitelem Festivalu. A protože otázky a odpovědi se na magnetofonovém záznamu střídaly v rychlém sledu, zvolil jsem pro přepis naší rozpravy iniciály jejich jmen – MK (Martin Kasík), OV (Ondřej Valenta). O čem budeme ve stručnosti hovořit? OV: Martin Kasík bude mluvit o dramaturgii a umělecké části Chopinova festivalu, já se vyjádřím spíše k jeho praktické stránce. Od příštího roku bychom chtěli festival rozšířit alespoň o tři dny, přidat komorní koncerty. Nové logo festivalu vytvořila malířka Alena Hořejší a spolupořadatelem se stává společnost Motive z Karlových Varů. Přihlašujeme se do Evropské asociace festivalů a chceme se stát zakládajícím členem asociace Spa Festivals Europe. Chci hovořit také o chystaném pravidelném festivalovém prologu v Praze a o technickém zajištění Martinova turné u příležitosti 200 let narození Fryderyka Chopina. Nově bude Chopinova společnost pořádat i jiné akce v průběhu roku a nebude se zaměřovat pouze na festival. Chystáme větší mediální prezentaci. Chtěl bych mluvit také o stipendiu Společnosti Fryderyka Chopina pro mladé české klavíristy udělovaném jednou ročně. Dále chystáme založení festivalového orchestru, v němž dáme příležitost mladým dirigentům. Ale to už je z poloviny otázka na Martina. V čem chcete z dosavadní tradice pokračovat? MK: Určitě chceme zachovat místo a čas konání, tzn., aby se Chopinův festival pořádal v Mariánských Lázních v srpnu, jako tomu bylo doposud. K tomu chceme zachovat klavírní soutěž, která má být provázaná s festivalem. Chceme, aby vítěz hrál na festivalu, chceme ho také propagovat. Bude to souviset s turné, které pro něho chystáme. OV: …a budeme se snažit prosadit vítěze do partnerských festivalů. MK: Chceme nadále spolupracovat se Západočeským orchestrem Mariánské Lázně a s místními soubory. Letos tak budeme mít na festivalu pěvecký sbor a děti z hudební školy. Chceme podporovat místní hudební sdružení i regionální umělce. Co bude jinak? MK: Vznikne festivalový orchestr, nově přibude komorní řada, abychom trochu rozšířili repertoár. Chopin je hlavně klavírní autor, ale dá se na téma Chopin dobře navázat, třeba poukazem na jeho současníky. Chtěli bychom uspořádat komorní koncerty, na nichž by účinkovala smyčcová kvarteta, tria, kvinteta. OV: Zaznít by měly i Chopinovy písně…. MK: Chceme rozšířit festival tak asi na deset dní. Vše se bude samozřejmě odvíjet od toho, jak na tom budeme finančně, ale jsme optimisté, ale i realisté… A co koncerty mimo Mariánské Lázně? OV: …zatím zámek Kynžvart a lednový prolog v Praze. Můžeme se v budoucnu vydat i do Karlových Varů. MK: Chceme pořádat i koncert pro mladé umělce, kde se

představí mladý dirigent, mladý sólista nebo sólisté, budeme se snažit zpestřit obsazení – nebude tedy znít jen sólový klavír, ale objeví se i jiní nástrojoví sólisté, a rovněž uvažujeme o uspořádání jednoho charitativního koncertu, kdy výtěžek ze vstupného půjde na dobročinné účely pro jednu z vybraných nadací. OV: … a k tomu nadace dostane ještě volné lístky pro své donátory. MK: Chceme přilákat umělce, kteří k nám přijíždějí jen velice sporadicky, protože jsou jednak drazí a jednak nedostupní. Takže zkusím využít svých kontaktů, abychom získali interprety, jako jsou Krystian Zimerman, Martha Argerich nebo podobná jména. OV: …už pracujeme na dramaturgii, která bude za dva roky. MK: To souvisí s plánováním na delší dobu. Už jednáme s Grigorijem Sokolovem a Cyprienem Katzarisem o účasti na jubilejním padesátém ročníku. Při pořádání obdobného festivalu nelze dnes spoléhat pouze na podporu státu, města či kraje. Jaké možnosti skýtá fundraising? MK: Veliké. OV: Fundraising je pro mě zásadní změna. Už jsem čtyři roky pořádal festival mladých umělců v Praze a organizoval koncerty v ČNB. Podařilo se mi získat kontakty na velké sponzory. Chopinův festival je v kategorii událostí, které se dají dobře prodat. Spočívá to především v jeho dlouholeté tradici. Je to festival se zdravým kořínkem. Protože to, čím si prošel a nepoložilo ho to, je výmluvný doklad toho, že jde o festival s dostatečně silným zázemím. Spousta festivalů po revoluci padla. Politické změny se však nepodepsaly nikdy na chodu Chopinova festivalu. (Pouze v roce 1968 byl Chopinův festival vinou sovětské invaze do naší republiky předčasně ukončen – pozn. redakce.) Velký potenciál vidím zejména v doprovodném programu. Nechceme totiž, aby naši partneři byli pouze zdrojem financí, ale aby v době konání festivalu také přijeli, byl jim zajištěn vhodný program, kdy si např. budou moci zahrát golf, tenis a využít další doprovodné akce. Večer pak zavítají na prestižní akci, jíž je koncert, a pak mohou například zajít Dva noví šéfové Chopinova festivalu: zleva Ondřej Valenta a Martin Kasík

Foto Jiří Skupien



rozho vo ry na jazzové nokturno do některého z klubů. Tato možnost dříve na festivalu nebyla. Ze strany Chopinovy společnosti to bude sice znamenat daleko větší péči o partnery, ale určitě se to vyplatí… MK: Já jsem chtěl ještě podotknout, že bych si přál, aby Mariánské Lázně, zejména v době festivalu, byly místem setkávání zajímavých lidí. Oslovil jsem proto Ladislava Smoljaka, který velmi nadšeně přislíbil záštitu nad naším klubem mecenášů, který jsme založili – to je také novinka – a bylo by bezvadné, kdyby se tam lidé jeho typu objevovali pravidelně… OV: Chceme vrátit toto lázeňské letovisko do doby, kdy tam jezdíval pan Miroslav Horníček. MK: Ten o Mariánských Lázních psal knihy. Myslím si, že místo, čas a příležitost k tomu přímo vybízí. Jakou váhu přikládáte propagaci, marketingu, reklamě při zviditelnění Chopinova festivalu? MK: Přikládáme tomu váhu patřičnou, čili velkou. OV: V podstatě co největší. Jsme teď v jednání s velkými mediálními partnery, ať už jde o noviny nebo společnosti, které mají na starosti billboardy a reklamu. I z hlediska hudebního jsme se dohodli s paní dr. Hanou Jarolímkovou na exkluzivním partnerství hudebního periodika, což budou Hudební rozhledy. Chceme jejich prostřednictvím informovat odbornou veřejnost během celého roku pomocí tematických sloupků, kde bude zaznamenáno, co se děje, koho na Chopinův festival pozveme apod.. V podstatě chceme stále v průběhu roku informovat všechna dostupná média, buď prostřednictvím rozhovorů nás dvou, nebo každého zvlášť o tom, co Chopinova společnost dělá, co se chystá a směřovat na nejvyšší vrchol – příští rok si totiž připomeneme 50 let festivalu a 51. ročník bude ve znamení 200 let od Chopinova narození, takže rozhodně bude mnohem větší zájem prezentovat Chopina v médiích. I letošní rok je však významný: domovské město festivalu, Mariánské Lázně, oslavují 200 let od svého založení. Propagace tedy musí být větší, chceme ji dělat v moderním duchu. Jedna společnost bude rekonstruovat webovou prezentaci a chceme zavést 3D (prostorovou) aktivní prezentaci a možnost rezervací vstupenek atd. Musíme vytvořit větší servis pro návštěvníky a poskytnout jim, co nejvíce jazykových mutací. Vstupujeme výrazně na internet a budeme festival prezentovat na významných portálech, které jsou fenoménem doby. Jsou to youtube, facebook, musicalchairs apod. Na všechny hudební servery i na ty nehudební chceme dát prezentaci festivalů, zařadit videa z koncertů, rozhovory s umělci atd. Znamená to zajistit co největší servis návštěvníkům a v podstatě až do domu donést v co nejpřístupnějších formách informace o Chopinovi. Martine, co jste si vzal ze svého pedagoga Ivana Klánského, v čem byste chtěl být jeho pokračovatelem? MK: Dvě věci mě napadají nejvíc. V jeho osobnosti se spojuje ohromný hudební profesionalismus a nesmírná srdečnost i velkorysost. To spojení je velmi unikátní, protože většinou se vyskytuje jedno nebo druhé. Setkáme se například s tím, že jako pedagog je ten který umělec skutečný profesionál, ale jako člověk je poměrně tvrdý a chladný. Nebo bývá učitel srdečný člověk, ale nemá zas ten „tah na branku“, nemá dostatečný umělecký záběr. Takže v Klánského případě se všechny dobré vlastnosti spojily. Já si třeba nepamatuji, že by přišel na hodinu pozdě, nebo ve špatné náladě. Nevnáší své problémy do výuky. Přitom se mu problémy pochopitelně nevyhýbají. Je ohromné, jak dokáže ještě předtím, než se začne hrát, vytvořit dobrou atmosféru. Potom je to samozřejmě fantastický kantor a klavírista. V té kantořině vyniká zejména v diagnostice. Odhaluje kořeny problému, což mu umožňuje pracovat s ohromnou efektivitou. Je velkorysý a rozdává se. Zajímají ho lidé jako takoví, nejde mu čistě jenom o hudbu.



Řekl vám, proč rezignoval? MK: My jsme o tom mluvili již mnohokrát, ale myslel jsem si, že to přijde později. Ivan Klánský je však člověk, který se rozhoduje ze dne na den. Je dlouho schopen snášet nějaké napětí a odpovědnost, a pak se v něm něco zlomí a řekne: teď už ne. A využil životního jubilea k tomu, aby prohlásil, že od této chvíle už nebude dělat nic, co by ho přespříliš zatěžovalo, že se bude koncentrovat jen na svoje umělecké úkoly a vzdá se organizačních starostí. Do jaké míry počítáte s tím, že ho využijete v práci Chopinovy společnosti? MK: V čemkoliv bude chtít, tak jeho pomoc je vítána. Zůstává nejen čestným prezidentem Chopinova festivalu, ale i předsedou klavírní soutěže. Já si myslím, že bude chtít být velmi aktivní s tím, že na sobě nebude cítit odpovědnost. Bude se mu tudíž paradoxně pracovat lépe. Dostane se do pozice uměleckého konzultanta. OV: …bude účinkovat na zahajovacím koncertu 50. ročníku… MK: …a chceme ho hodně využít i jako interpreta. On se samozřejmě dříve poněkud držel zpátky. OV: …bude hrát i v rámci lednového prologu 2009 v Praze a na zahajovacím koncertě jubilejního festivalu, a sice sólový part Chopinova Klavírního koncertu f moll. Jak se změnil podle vás názor na interpretaci Chopina za posledních padesát let? (Česká Chopinova společnost se sídlem v Mariánských Lázních byla založena v roce 1959 – pozn. redakce.) MK: Pokud mám vzít jako měřítko chopinovskou soutěž ve Varšavě, tak rozhodně dochází k tomu, že se interpretace Chopina profesionalizuje, tzn. po stránce řemeslně-technické se stává dokonalou. Co se týče interpretace a pochopení díla, možná, že dochází k unifikaci, že nemáme tolik rozdílných názorů na věc. Myslím si, že před padesáti lety interpretace nebyla na tak dobré technické úrovni, ale hraní bylo individuálnější. Bylo poznatelné, kdo co hraje. Průměr se všeobecně zvedl a dneska už je těžké vybrat 150 klavíristů do prvního kola, protože vesměs hrají všichni na vynikající pianistické úrovni. Ale myslím si, že hlubší vhled měly a mají osobnosti. I když průměr je tak vysoko, že je trošku zakrývá a rozdíl není tak zřetelný. Pane Kasíku, považujete se vy sám za chopinovského interpreta, nebo je vám bližší některé jiné stylové období? Já jsem se Chopinem na konzervatoři začínal, protože chopinovská soutěž, kterou jsem vyhrál, se konala v době, kdy jsem byl ve druhém ročníku na konzervatoři. Tudíž jsem celý rok studoval jenom Chopina. To mě hrozně ovlivnilo. Nejprve negativně v tom, že jsem nebyl schopen hrát nic jiného, protože Chopin se mi vpíjel do všech různých stylů a potom jsem se od něho oprostil a dostal jsem se zpátky k Bachovi a dopředu k Brahmsovi, k Rachmaninovovi i k hudbě 20. století. Dneska si myslím, že Chopina už zase beru zpětně z té druhé strany – takže od Mozarta k Chopinovi a zase inspirace Debussyho Chopinem. Všechny tyto vlivy se promítly zpět do Chopina. Proč si myslíte, že Chopinova tvorba je důležitá pro pianistiku? Chopin vlastně objevil v klavíru neuvěřitelné barevné možnosti. Říká se, že Liszt hledal v klavíru orchestr a Chopin našel v klavíru klavír. Objevil a vydoloval z nástroje to, co je mu vlastní – barevnost založenou zřejmě na ohromném pochopení alikvotní řady, což je pro laiky možná nepochopitelné. Shodněme se na tom, že výrazně rozšířil barevné zvukové spektrum tohoto nástroje. •



rozhovory

milan škampa

vášnivý realista, který z partitury dokáže vydolovat nemožné  Roman Dykast Supraphon v roce 1975). V případě Janáčkova 2. smyčcového kvartetu „Listy důvěrné“ vypracoval Škampa dle pramenů také svou vlastní ediční verzi, která však na vydání stále čeká (rekonstrukce byla dokončena v roce 1979) – nicméně vydatně působí, protože i tato dosud nevydaná edice druhého kvartetu je dnes slyšet na koncertech a nahrávkách mladých českých, ale také zahraničních, smyčcových kvartet, která dílo studovala pod přímým Škampovým vedením. Zejména v případě dvou českých kvartetních těles se Škampův entuziasmus a vášnivé nadšení pro věc skvěle promítlo do jejich startovací dráhy na nejproslulejší koncertní pódia a přineslo mimořádné hodnoty v podobě nahrávek na CD, z nichž většina získala významná domácí i zahraniční ocenění. Janáčkův 1. smyčcový kvartet byl hlavní interpretační devízou na samém počátku existence Škampova kvarteta, jemuž později provedení „Listů důvěrných“ otevřelo dveře k získání „titulu“ rezidenčního souboru londýnské Wigmore Hall. Kvarteto Pavla Haase oslnilo interpretací Janáčkova 2. smyčcového kvartetu na soutěži Pražského jara v roce 2005 a o měsíc později v Reggio Emilia na soutěži Premio Paolo Borciani. Na obou soutěžích kvarteto získalo první cenu. • Foto Roman Dykast

Ačkoli od raného mládí Milan Škampa (1928) studoval hru na housle, stal se v lednu 1956 takřka ze dne na den violistou ve Smetanovu kvartetu. Když před padesáti lety po dvou letech působení v tomto kvartetu přispěl článkem „K pravdivější interpretaci Janáčka“ do „janáčkovského“ čísla Hudebních rozhledů, reagoval tím také kriticky na dosavadní interpretační přístup k 1. smyčcovému kvartetu z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty. V tomto obvyklém nastudování „…hrůza nelekala, vášeň nekypěla“, nefungoval tedy požadavek katarzního účinku díla, jenž Škampa opakovaně cituje dle Janáčkova dopisu z roku 1926, ve kterém je popisována neadekvátní interpretace Woodhousovým kvartetem. Proto začal uplatňovat své znalosti ze zkoumání Janáčkova tvůrčího řádu, kdy mu dobrou oporou byla studia hudební vědy na Univerzitě Karlově, která zakončil v roce 1952 obhajobou doktorské práce o Josefu Sukovi. Při její přípravě narazil na četné Sukovy úpravy Janáčkovy partitury, které vzešly z nastudování prvního smyčcového kvartetu Českým kvartetem. Dospěl k závěru, že tyto Sukovy změny, které se přenesly i do prvního tištěného vydání skladby, neodpovídají charakteru kompozice. Škampovo dodnes sugestivně předávané obsahové pojetí kvartetu coby hudebně monotematického psychologického dramatu, jehož dramatické stupňování odpovídá osnově řecké antické tragédie, mělo zásadní vliv na postupnou rekonstrukci zvukové podoby díla, kterou můžeme sledovat v nahrávkách Smetanova kvarteta (první nahrávka s violistou J. Rybenským je z roku 1955, následující již s violou M. Škampy – 1965, 1976, 1979), které provedlo oba Janáčkovy opusy na 1462 koncertních vystoupeních. Milan Škampa podal zprávu o hledání cest k interpretaci Janáčkova prvního smyčcového kvartetu na brněnské konferenci „Fenomén Janáček Včera a Dnes“ (2. a 3. prosince 2004). Čtenář se může s celým příspěvkem „Janáčkův (první) smyčcový kvartet ‚Z podnětu L. N. Tolstého Kreutzerovy sonáty‘. Od vydání k interpretacím“ seznámit buď ve sborníku z konference nebo na webových stránkách (http://www. konzervator.brno.indos.cz/konference/obsah.htm). Do souboru pramenů, z nichž Škampa rekonstruoval zvukovou podobu obou Janáčkových smyčcových kvartetů, náleží: rukopis díla, jeho opisy a rozpisy do hlasů; osobní svědectví interpretů, se kterými Janáček díla přímo studoval a vyjadřoval se k nim; dopisy, v nichž se Janáček vyjadřuje k dílu, jeho obsahu, koncepci, interpretaci. Cesta k pravdivé interpretaci Janáčkových děl s sebou přinesla nesčetná promýšlení volby temp, agogických proměn, dynamiky, neobvyklé tektonické výstavby celku. Škampa zasahoval také do minuciézních úvah nad každou notou, její délkou, zabarvením. Obsahový přístup při srovnávání notových pramenů často vedl i k výrazným zásahům do dílčích změn tónových výšek a rytmu, které by se co nejvíce přiblížily Janáčkovu konečnému záměru. Zásadní je ovšem také důraz, jaký Škampa klade v případě Janáčkova díla na notový obraz. Notová edice hudební kompozice je zcela určující, protože výrazně ovlivňuje interprety při úvahách, jak dílo znovu rozeznít, jak ho co „nejpravdivěji“ uvést v hudební život. Škampovo dlouholeté vytrvalé studium se pozitivně zúročovalo v proměnách „janáčkovského“ interpretačního pojetí Smetanova kvarteta. Ediční oddělení Supraphonu vyzvalo Škampu k vytvoření notové edice Janáčkova prvního smyčcového kvartetu (vydalo Editio

Milan Škampa měsíc před letošními červnovými osmdesátinami

 Foto Zdeněk Chrapek

udá l o st i

Ředitel Pražské konzervatoře, Pavel Trojan, děkuje jedné ze sólistek své Missy solemnis, Lívii Vénosové.

cyklus k "##. výro í pražské konzervatoe zahájen Praha, Rudolfinum  Miloš Pokora Bylo to 25. dubna 1811, kdy se hudbymilovní šlechtici usnesli na prohlášení, v němž bylo zdůrazněno, že by měl v Praze vzniknout ústav, který by vzdělával profesionální orchestrální hráče. Právě tyto dny, od nichž nás dnes dělí 200 let, si dnešní představitelé Pražské konzervatoře vybrali pro zahájení cyklu oslav 200 let trvání svého učiliště, které mají vyvrcholit v dubnu roku 1811, kdy uplyne 200 let od skutečného zahájení konzervatorní výuky. Připravili se na to důkladně. Pro první půli slavnostního koncertu (Dvořákova síň, 29. 4.) dokonce zorganizovali konkurz, z něhož měl vyjít nejlepší studentský interpret některého ze tří Dvořákových koncertů. Volba padla na violoncellistu Ivana Vokáče, studenta 5. ročníku Pražské konzervatoře ve třídě prof. Miroslava Petráše a tím pádem Dvořákův Violoncellový koncert h moll, přičemž druhým hlavním aktérem večera byl Symfonický orchestr Pražské konzervatoře vedený dirigentkou Miriam Němcovou. Už na úvodních taktech vstupního Allegra Dvořákova koncertu bylo znát, jak pečlivě dbala Miram Němcová na co nejprofesionálnější výkon svých studentských svěřenců. Hlavní téma tvarovala ve dřevech v souladu s hlubokými smyčci báječně rytmicky, dobře ji vyšlo i crescendo ve shrnujícím Grandiosu, jež ovšem na druhé straně upozornilo na o poznání relativně menší zvukovou nosnost primů. Vokáč modeloval hlavní téma uvolněně, v klidnějším tempu a s trefným důrazem na sforzato, i když v crescendu půltonově stupňovaných trylků se zatím „nad orchestr“ nedostával. Zvlášť pozoruhodné bylo, že snaha o dosažení největší rytmické preciznosti orchestrální složky, podepřená technicky spolehlivě hranými sóly (horna) a vpravdě muzikantsky „odpichovanými“ basy na jedné straně, nebyla ani trochu v nesouladu s Vokáčových vemlouvavě básnivým projevem na straně druhé, jen ty nejmocnější melodické oblouky, jako například klenuté oktávové unisono houslí před poco ritardandem a následným vklouznutím do sólistou nádherně prožitého augmentovaného hlavního tématu (Molto sostenuto) tolik nezářily. Závěrečný blok 1. věty však vyšel jak mladému sólistovi, tak mladému orchestru výtečně. Také na vstupním melodickém chorusu hobojů, klarinetů

a fagotů 2. věty, byť s jedním „vyčnívajícím“ hlasem, byla znát rytmická sehranost a vypilovanost frází. Cellista navazující melodickou linku opět sugestivně prožíval (akcenty, nádherná hra s dynamikou) a snad jen s výjimkou některých trochu uspěchaných figurací nás zde svým pojetím dovedl plně přesvědčit. Zvláštní zmínku si zasloužil báječně sladěný tříhlas horen před sólovou kadencí. Finální větu zvládl studentský sólista na svůj věk suverénně a přece jenom ještě menší tónovou nosnost svého projevu s nadhledem kompenzoval podrobnou pointací elasticky pružných frází. Druhá půle večera patřila vokálně-instrumentálnímu žánru. Absolvent skladatelského oddělení Pražské konzervatoře z počátku 80. let a dnes její ředitel Pavel Trojan komponoval svou Missu solemnis, věnovanou Karlově univerzitě, „jako hold trvalým civilizačním hodnotám“, a její zařazení díla na program tohoto slavnostního koncertu chápal jako dárek studentů Pražské konzervatoře zmíněné instituci k 660. výročí jejího založení. Sám bych dodal, že šlo i o doklad toho, jak se dovede konzervatorní orchestr vyrovnat s rozsáhlou soudobou kompoziční novinkou, navíc, když její provozovací aparát (k rozšířenému orchestru s varhanami – Jan Hora – přibyly dva sólové soprány, dva sólové alty, dva sóloví tenoři a smíšený sbor) a když její spíš světsko – dramaticky než vysloveně duchovní výraz notně přesahoval nároky běžně komponované soudobé mše. Po kompoziční stránce patří tato Trojanova konfese do rodu s kompozic s mocně dynamickým plynutím, reflektujícím mešní ordináriům někdy až krajně podrobně a nevyhýbající se hned několika vrcholům (podobnost některých částí Agnus Dei s nervním výrazem Gloria). Mladičký orchestr se rozsáhlé partitury zhostil spolehlivě, pečlivá přípravná fáze, například na velmi náročném Benedictus, byla dobře znát. Z čistě, i když po zvukové stránce někdy až příliš cudně zpívajících mladých vokálních sólistů (Lívia Vénosová, Yukiko Kinjo, Michaela Kapustová, Edita Viskosová, Martin Šrejma, Ondřej Socha) se nejvýrazněji prosadila absolventka Pražské konzervatoře ze třídy prof. B. Šulcové Lívia Vénosová. Kůhnův smíšený sbor, připravený Markem Vorlíčkem, zvládl tuto kompozici natolik dobře technicky, že mu zbyl velký prostor i pro pozoruhodně spontánní prožitek. K zvlášť působivým a jímavě něžným okamžikům patřilo závěrečně Amen v části Gloria (kde se ke zvukové výslednici připojují všichni sólisté) a báječně vygradované Hossana. Dvořákova síň, plná mladých lidí dlouze aplaudovala a na Miriam Němcové bylo při děkování znát, že je šťastná. •



festivaly, koncerty

manfred honeck a dvakrát matthias goerne Praha, Rudolfinum  Petr Veber Dubnové hostování Manfreda Honecka u České filharmonie přineslo (11. 4.) vynikající interpretaci Beethovenovy Sedmé symfonie. Skladba vyzněla díky jemné práci a detailnímu propracování nezatěžkaně, očištěně. Tempo třetí věty bylo hodně rychlé a dynamické rozdíly příjemně příkré – dirigent si tak připravoval prostor pro oslňující finále, jemuž neomylně vtiskl nakažlivou energičnost. Partitura tak (přes úvodní hornové selhání) vyzněla strhujícím způsobem. Filharmonici hráli v závěru jako o život a bylo příjemné tušit, že dirigenta přijímají a následují. Zcela odlišnou, ale umělecky neméně zdařilou položkou večera byla (po Smrti a vykoupení od Richarda Strausse a před Beethovenem) „zpívaná scéna“ (Gesangsszene) na slova z Giraudouxova dramatu Sodoma a Gomora, jak ji psal (a nedopsal) počátkem 60. let 20. století německý skladatel Karl Amadeus Hartmann. V Praze zřejmě dosud neslyšená hudba minimálně hraného autora, od něhož je známé nejspíš tak Concerto funebre. Barytonista Matthias Goerne v ní podal mimořádný výkon. Jestliže se o pár dní později představil v Praze jako komorní lyrický pěvec par excellen-

ce – a takového ho známe především – bylo při symfonickém večeru nejen pěvecky, ale i ryze fyzicky hodno obdivu, kolik energie vložil do nelehkého, velmi exponovaného partu. Takovou porci expresionismu jako tentokrát od Hartmanna Praha už dlouho nezažila. Náročná vokálně-orchestrální skladba by bez českého překladu textu, který byl naštěstí přiložen, byla posluchačským oříškem jen těžko řešitelným. Autor publikum skutečně nešetřil – používá naléhavý výraz a hustá a spíše méně libozvučnými souzvuky nesená instrumentace nedává možnost oddychu, nenaznačuje úlevné spočinutí. Možná je to porce až předimenzovaná, nicméně rozhodně působivá – přesto, že kus zůstal vlastně nedokončen. Pěvec se místy neubránil počítání, dirigent podrobnému ukazování. Prošli partiturou bezpečně a vyvolali v sále velký ohlas. Těžko si pak představit větší kontrast, než když Goerne (14. 4.) předstoupil ve Dvořákově síni před publikum znovu, ale se Schubertovým vážným, potemnělým a posmutnělým písňovým cyklem Zimní cesta… Magická hodina, mistrovská lekce měkkého komorního zpěvu, deklamace a lyriky! Tolik nuancí a s podobnou lehkostí a přesností najde v romantických písních málokterý interpret. Pianista Alexander Schmalz doprovázel slovní i hudební básnické skvosty adekvátně. K takovému výkonu už nelze nic přidat. Třebaže to byl program vlastně krátký, byl naplněn takovou intenzitou a přinesl takový zážitek, že plně uspokojil. Svým obsahem víc než nadchl a zanechal vzpomínku na dlouhou dobu. •

Foto Zdeněk Chrapek

Manfred Honeck

festivaly, koncerty



Foto Zdeněk Chrapek

Martin Kasík se opět představil ve skvělé formě.

bravo martinu kasíkovi Praha, Rudolfinum  Hana Jarolímková Již 6. koncert abonentních cyklů EF, pořádaných Českou filharmonií, lákal především zvučným jménem sólisty, kterým tentokrát byl dnes již všem milovníkům klavírního umění dobře známý Martin Kasík. Vítěz Mezinárodní soutěže Pražské jaro v roce 1998 či držitel první ceny prestižního klání Young Concert Artists Competition v New Yorku získané o rok později, díky níž se mohl v dalších letech představit posluchačům i v těch nejprestižnějších koncertních sálech Ameriky včetně slavné Carnegie Hall v New Yorku či Kennedy Center ve Washingtonu. A protože příležitosti uvést se na zahraničních pódiích co nejlépe využil Martin Kasík v podstatě bezezbytku, jeho jméno se postupně stalo zvučným i v řadě dalších zemí světa, mezi nimiž vedle mnoha států Evropy nechybí např. ani Japonsko se slavnou Tokyo Suntory Hall a kde vystupuje nejen na recitálových či komorních večerech, ale i s předními světovými orchestry. O tom, jak četná jeho zahraniční vystoupení jsou, svědčí i skutečnost, že z posledního zájezdu, tentokrát po USA, se vrátil teprve nedávno a další dva recitály, tentokrát v Německu, ho čekají hned na počátku června. 7. 6. se představí v Chopinově společnosti v Darmstadtu se skladbami F. Chopina a M. P. Musorgského a o den později v rámci Schwetzingerského festivalu na místním zámku, kde Musorgského doplní Janáčkovy cykly V mlhách a Po zarostlém chodníčku. Pro návštěvníky Dvořákovy síně si Martin Kasík 17. a 18. 4. připravil jednovětý Klavírní koncert č. 2 A dur Ference Liszta, jehož fantazijní uvolněnost připomíná skladatelovy čet-

né symfonické básně. Liszt v něm neobyčejně vynalézavě propojuje klavírní zvuk se zvukem orchestru i jednotlivých orchestrálních nástrojů, což společně se střídáním kontrastních, improvizačně uvolněných lyrických ploch s místy vysoce dramaticky vyhrocenými dílo řadí k interpretačně velmi náročným opusům. Nic takového však nebylo z podání Martina Kasíka vůbec znát. Jeho hra je při vší soustředěnosti dokonale uvolněná, technicky brilantní a výrazově do všech detailů propracovaná, prostě suverénní. Interpret tak skvěle zvládl nejen například půvabný dialog s violoncellem v první části koncertu či další lyrické pasáže plné až zasněné něhy, ale i rozverné brilantní běhy v terciích či laufy přes celou klaviaturu. Neméně bravurně si počínal i ve spletitých liniích kombinujících zvuk klavíru s plénem celého orchestru, v nichž se nikdy neztrácel, ale dokonale sledoval jednotlivé fráze a s orchestrem doslova dýchal. Volání bravo si tedy plně zasloužil a to i díky rozkošně přednesené Chopinově Mazurce C dur z op. 24, kterou zvolil jako přídavek. Dvě symfonie Roberta Schumanna, Symfonie č. 3 Es dur, op. 87 „Rýnská“ a Symfonie č. 4 d moll, op. 120, které Lisztův koncert rámovaly (což však pro mě bylo z hlediska dramaturgie dost nepochopitelné), již zdaleka tak dobře nedopadly. Aby obě dokázaly zaujmout v jednom večeru, musely by být zahrané na opravdu špičkové úrovni – a to se rozhodně nestalo. Vyzněly dost fádně, bez propracované dynamiky i výrazu, o jemných finesách Schumannových excelentních partitur ani nemluvě. Americký dirigent Lawrence Foster, známý nejen ze spolupráce s předními symfonickými tělesy, ale i z tak prestižních svatostánků, jakými jsou newyorská Metropolitní opera, londýnská Covent Garden či pařížská Opéra Bastille, se sice snažil, ale výsledek byl při nejlepší vůli pouze velice průměrný… •



festivaly, koncerty

dvakrát pražští symfonikové Praha, Obecní dům  Vladimír Říha

strugal%v úspšný návrat Dubnové koncerty Pražských symfoniků přinesly mj. i dva příjemné dirigentské návraty. K orchestru se vrátili po delším čase Polák Tadeusz Strugala a náš Zdeněk Mácal, oba dříve s FOK hodně spolupracující. Strugala, bývalý stálý host FOK, připravil na 9. 4. program s díly Schulhoffa, Lutosławského a Schumanna a zejména první dvě byla příjemným překvapením v převážně tradičně orientovaném pražském koncertním životě. Úvodem zazněl Koncert pro smyčcové kvarteto a dechy Ervína Schulhoffa, konečně nově objevované výrazné osobnosti meziválečného života. Jestliže po roce 1989 vítězil krátkodobě utilitární pohled na tohoto levicově orientovaného umělce, nyní se zase vracíme k samotné hudbě a k okolnostem doby, za kterých vznikala. Zmíněný koncert napsal v roce 1932, ještě v doznívajícím avantgardním období než se přiklonil k socialistickému realismu. Kombinace zvuku kvarteta (hrálo dámské Kapralova Quartet) s dechovými nástroji ve třívětém díle je plná nápadů a melodické invence a Strugalovi s účinkujícími se podařilo dosáhnout výjimečného účinku. Následovala nejočekávanější skladba večera, Koncert pro klavír a orchestr Poláka Witolda Lutosławského (1913–1994). Tento s Pendereckim a Bairdem nejznámější polský autor poválečné éry napsal koncert v roce 1987 v době výjimečného stavu v Polsku. Věnoval ho Krystianu Zimermanovi, který ho i uvedl a na vzniku též spolupracoval. Spíše než klasický koncert je to dialog klavíru a orchestru, je psán bez taktových čar, bez označení metra a pulsu. Toto aleatorní dílo je pro interprety velice náročné, zejména závěrečná věta (Ca 84, autor nepoužívá tradičních označení) ve formě passacaglie je zvukově zahlcena a sólista i orchestr mají co dělat, aby se nerozešli. Sólistku – Ewu Kupiec – si přivezl dirigent z Polska. Interpretka je proslulá prováděním polské soudobě hudby a na Západě žijící klavíristka nadchla i v Praze dokonalou stylovou hrou i dynamickým provedením. Závěrečná Schumannova Symfonie č. 1 B dur „Jarní“ byla možná příliš velkým ústupkem konzervativnímu publiku, ale zahrána byla na úrovni, takže úspěch večera jen dovršila.

pozicí výjimečnou. Programově znázorňuje putování poutníka po alpských vrcholcích a je autorovou největší, téměř hodinu trvající kompozicí s obrovským zvukovým aparátem s mnoha nezvyklými nástroji. FOK tak musel použít výpomoci i z dalších orchestrů (ČF, SOČR aj.) a dokonce si z ČF vypůjčit unikátní nástroj heckelfon, něco mezi delším hobojem a anglickým rohem, na který excelovala Liběna Sequardtová. Dílo s 22 epizodami plyne bez přerušení, takže vedle hráčů vyžaduje velkou pozornost a soustředěnost i od publika. Díky Mácalově nastudování, které opět potvrdilo jeho smysl pro velké plochy a stavbu díla, nezapomínající ani na nejjemnější detaily, se publiku dostalo výjimečného provedení, takže úspěch byl mimořádný a ovace veliké. •

k životnímu jubileu jiího chvály Praha, Rudolfinum  Miloš Pokora Třetí abonentní koncert Sborového cyklu České filharmonie (27. 4.), svěřený Kühnovu dětskému sboru a jeho hostům, nabídl návštěvníkům čtyři repertoárové dominanty dětského sborového repertoáru a současně byl věnován nadcházejícím 75. narozeninám prof. Jiřího Chvály. Na atmosféře celého podvečera to bylo dobře znát, vedle věrných zájemců o sborové umění bylo ve zcela zaplněné Dvořákově síni možno potkat řadu osobností z řad špičkových koncertních umělců i skladatelů, kteří se na své tvůrčí pouti s „Kühňaty“ pravidelně potkávali a kteří na společně prožívané zážitky s tímto legendárním souborem nikdy nezapomenou. Navíc byl prostor u varhan i dole na pódiu zaplněn bývalými členy sboru a když se na pódiu objevily i děti z přípravných oddělení, vypadalo to na pódiu málem tak, jako by se chystalo provedení Mahlerovy 8. symfonie. Hlavním protagonistou podvečera však bylo koncertní oddělení Kühnova dětského sboru. To zahájilo program pod Chválovým vedením jímavě poetickou kantátou Zdeňka Lukáše Svítá pro dětský sbor a noneto na slova Věry Provazníkové, kterou skladatel účinkujícímu sboru u příležitosti jeho minulého kulatého výročí (1982) věnoval. A bylo co poslouchat. Vzpomeňme na ušlechtilou zvukovou výslednici v subtilní dynamice hned od prvních veršů („Svítá do prvních červánků, a hledá Členka Kühnova dětského sboru s dortem pro jubilanta, sbormistra Jiřího Chválu

Zdeněk Mácal byl po návratu z exilu necelé tři roky prvním dirigentem FOK, než přijal šéfovské místo u České filharmonie. Proto je dobře, že se čas od času k FOK vrací, nyní po rezignaci na šéfa ČF tomu snad bude i častěji. Předznamenáním tohoto faktu byly i Mácalovy koncerty s FOK ve Smetanově síni 15. a 16. 4., kdy si vybral dvě zcela protichůdná díla patřící ještě do počátku 20. století. Začal téměř intimně – Schönbergovou Zjasněnou nocí v úpravě pro smyčcový orchestr z roku 1917. Původně psaný sextet na téma básně Zjasněná noc ze sbírky Richarda Dehmela je skladba, v níž se spojují ještě obě Schönbergova období – doznívá tonální, ale v odvážné harmonii je již předznamenáno známější dodekafonické období skladatele. Jednověté dílo vystavěl Mácal se smyslem pro epiku a víceznačnost, publikum bylo doslova očarováno výkonem „fokařských“ smyčců posílených o kontrabas. Z jiného světa pochází titánská Alpská symfonie Richarda Strausse. Neoromantické dílo mělo premiéru v roce 1915 a je i ve skladatelově díle kom-

Foto Zdeněk Chrapek

mácal intimn i titánsky

studánku“), neustálý vemlouvavý tlak Lukášovy melodické linky, zpestřovaný ve spolupráci Českého noneta výrazově charakteristickými figuracemi, nebo třeba na ono nádherné vyústění celé skladby, stvrzující nejen ryze čistý prožitek, nýbrž i sbormistrův moudrý nadhled. Také prostřednictvím další skladby jako by před námi defilovalo něco očistného, něco, co dokáže přinést pouze přicházející jaro, tentokrát se stupňovanou zvukovou sytostí v podobě třídílné kantáty pro dětský sbor a klavír Zdeňka Šestáka Vychádzalo súnečko na slova moravské lidové poezie ze sbírky Františka Bartoše. Každá ze tří částí této kantáty se zablýskla jako perla – první, v muzikantsky posvěcené spolupráci klavíristy Stanislava Bogunii coby mistrovsky rytmicky vypointovaná, druhá, rozkrytá s jakýmsi neustálým napětím a oblažená úžasně čistými vertikálami („V čiřém poli, …tři růženky stojá…“) a třetí přirozeně rozdováděná, vyústěná do temperamentního závěru a přitom stále tónově ušlechtilá. Co nemohlo být na tomto jubilejním koncertu opomenuto, byly Dvořákovy Moravské dvojzpěvy, prezentované tentokrát v Janáčkově úpravě. Relativně malá přítomnost mužského témbru mě nerušila, protože hlasové linky byly naprosto vyrovnané, rozkošně načechrané, plynoucí v nádherně kleknutých frázích a dokonalé harmonii. Na taková místa, jako třeba melodický oblouk v dvojzpěvu Holub na javoře a jeho následný sestup do nesmírně subtilní zvukovosti, partii, v níž dokázal Chvála mistrovsky odstupňovat tři za sebou znějící stejné akordy, nebo na lehounce vyjádřený, ideálně přirozeně zpřítomnělý melodický zázrak dvojzpěvu dua Zelenaj se zelenaj, sám určitě nikdy nezapomenu. Po roztomilém ceremoniálu, k němuž přispěl svým vyznáním prof. Chválovi i ředitel České filharmonie prof. Václav Riedlbauch a v němž předávaly dárky svému sbormistrovi samy děti (ten nejkrásnější přišel v podobě Smetanova sboru Má hvězda zpívaném obrovským množstvím zpěváků od členů přípravných oddělení až po dávno odrostlé bývalé členy sboru), přišla na řadu Martinů kantáta Otvírání studánek. Ta vyzněla za spolupráce barytonisty Ivana Kusnjera, recitátora Otakara Brouska, Stanislava Bogunii a tří členů Českého noneta snad ještě jímavěji, než jsme od tak zasvěcených interpretů této poetické konfese očekávali – smyčcové trio jako by zde ve svých mezihrách neustále o něčem hovořilo, před barytonovým sólem se dovedlo vzepnout k úchvatnému melodickému oblouku a také jeho souhra s klavírem a sborem byla pod Chválovým vedením do detailů vybroušená. Dětská sóla (zvláště v tom prvním nesmírně citlivě provázená violou) zněla ryze, bez jakéhokoliv přidaného afektu, a všechny sborové partie křišťálově čistě. Nedovedu si představit působivější a vůbec symboličtější závěr večera, než jaký přišel v posledních taktech kantáty, kdy sbor zpívá tak neskonale něžně slova „Studánko hlubáňko, studánko rubínko“, a k čemuž se v posledních taktech připojuje nádherně barevný baryton Ivana Kusnjera. •

pocta karlu skleni kovi Praha, Lichtenštejnský palác  Ivana Loudová Dne 12. 3. se v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce konal zcela netradiční koncert, který uspořádala rodina k nedožitým 75. narozeninám skladatele Karla Skleničky. Na programu byly tři sborové a tři instrumentální skladby. Úvodní píseň Soudce všeho světa, Bože zazněla v podání smíšeného sboru Gabriel se sbormistryní Alžbětou Hláskovou. V jeho komorním složení zněly i Dvojhlasy na liturgické texty. Jedná se o úpravy písní z kancionálů Velký je Pán Bůh a Zdrávas Maria, které mohou zpívat i amatérské chrámové sbory. Tři trojhlasy na liturgické texty (1993) jsou již náročnější a o je-



Foto Zdeněk Chrapek

festivaly, koncerty

Václav Blahunek s Dechovou harmonií Hudby hradní stráže a policie ČR v Sále Martinů

jich výborné provedení se zasloužila ženská sekce Pražských pěvců za řízení Stanislava Mistra. První instrumentální skladbou programu bylo Contributo romantico z roku 1987, což jsou variace na lidovou píseň Ej, lásko, lásko… v nastudování Dagmar Skleničkové (housle) a Radky Wichterlové (klavír). Před přestávkou zazněla 3. věta z rozsáhlého, dosud neprovedeného Smyčcového kvartetu č. 1 (1959), který vznikl jako svatební dar pro skladatelovu ženu Helenu. Mladé Kvarteto FOK hrálo s plným nasazením a přesvědčivostí. Nejlepší skladbou večera byl Koncert pro čtrnáct dechových nástrojů a kontrabas (1960–63) komponovaný z podnětu členů Komorní harmonie. Byl úspěšný i v soutěži ke 45. výročí založení republiky a premiéru měl ve Dvořákově síni Rudolfina v roce 1966. Nyní ho nastudoval a perfektně provedl dirigent Václav Blahunek s Dechovou harmonií Hudby hradní stráže a policie ČR. Bylo to důstojné vyvrcholení celého večera, který měl přátelskou až „domáckou“ atmosféru. Pozváním interpretů a posluchačů v sále na pečlivě připravené pohoštění v Klubu HAMU začalo to pravé setkávání, diskuse, klábosení… to, co už u běžných koncertů vymizelo. Dík a obdiv za zdárnou realizaci celé akce patřil skladatelově ženě Heleně, která nelituje věnovat autorské honoráře na provedení Skleničkových děl, protože ví, že „kdo se hraje – žije“. A Karel Sklenička byl tento večer s námi. •

koncert pítomnosti Praha, Pálffyho palác  Vít Clar V sezoně 2007/08 realizovala Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu Praha, nový, významný dramaturgický počin, totiž tzv. výměnné koncerty s Tvůrčími centry Ostrava a Plzeň. Na tom prvním, konaném 9. 1., jehož jsem se ze zdravotních důvodů, bohužel, nemohl zúčastnit, zazněly skladby ostravských skladatelů Aleše Pavlorka, Edvarda Schiffauera, Vladimíra Svatoše, Markéty Dvořákové, Jana Grossmanna, Leona Juřici a Milana Báchorka. Účinkovali ostravští i pražští umělci: Alexandra Polarczyk, Jiří Černý, Jan uri, Jan Brabec, Duo Eco (Eva a Pavla Franců), Vladan Kočí, Eva Benešová, Lukáš Michel, Rostislav Pavlík a Ivana Dohnalová. Od kolegů vím, že to byl koncert velmi pěkný a úspěšný. Zato na koncertě 12. 3., kde „hrály a zpívaly Plzeňačky“, jsem už byl, takže mohu referovat takříkajíc z první ruky. Plzeňské Tvůrčí centrum vyslalo do Prahy soubor počtem účinkujících sice nevelký, ale výkony umělkyň i dramaturgickou stavbou programu – dá se říci – vskutku špičkový.

 Vojtěch Mojžíš

Závěr 42. sezony Přítomnosti, avizovaný již v minulém „přítomnostním“ sloupku Hudebních rozhledů, proběhl ve středu 23. 4. 2008 v Pálffyovském paláci Pražské konzervatoře. Z programu večerního koncertu, který se konal v koncertním sále, bohužel, odpadla skladba Afrodity Katmeridu. Ještě před koncertem, tedy v odpoledních hodinách, uspořádala Přítomnost v přilehlém salonku svoji výroční valnou hromadu, na níž výbor sdružení spolu se svými agilními členy probral nezbytnou agendu. Za řízení místopředsedy Eduarda Douši přítomní vyslechli zprávu o činnosti, hodnocení právě končící sezony a výhledy do sezon příštích. Milou povinností výboru bylo poděkování ing. Ivanu Englichovi za jeho dlouholetou obětavou a naprosto nezištnou práci pro Přítomnost. Jeho unikátní sbírka zvukových záznamů koncertů Přítomnosti, které pořídil v uplynulých letech, se stane součástí archivu sdružení. Zpráva kontrolní a revizní komise, kterou přednesl Oldřich Semerák, neshledala v dosavadních aktivitách žádná pochybení a stávajícímu výboru udělila absolutorium. Následujících voleb se zúčastnilo 15 přítomných, kteří zvolili nový výbor ve složení: Eva Benešová, Vít Clar, Eduard Douša, Petr Hanzlík, Afrodita Katmeridu, Věra Kratochvílová, Josef Marek, Vojtěch Mojžíš a Pavel Trojan. Do kontrolní komise byli zvoleni: Oldřich Semerák, Pavel Hrabánek a Jiří Doubek. Následující schůze nového výboru (stanovená na polovinu května) bude mít za úkol zvolit si ze svých řad předsedu a místopředsedy, dokončit dramaturgii nové, již 43. sezony a připravit další číslo Rytmu.

O aktuálním dění ve Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, jeho koncertech a představeních či záměrech do budoucna se budete moci na stránkách Hudebních rozhledů pravidelně seznamovat i v tomto roce. Rovněž tentokrát se necháme rádi inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na adresu ivana.goldsteinova&nm.cz nebo [email protected].

Foto Vít Clar

Přítomnost a závěr její sezony

Program citlivě střídal písňovou tvorbu západočeských autorů pro jeden a dva ženské hlasy s průvodem klavíru, mezi něž byla zařazena skladba čistě klavírní, Sonata Tatra Karla Šimandla. Obě pěvkyně, Dana Mandysová a Romana Feiferlíková, i obě pianistky, Eva Štruncová a Věra Mullerová věnovaly nastudování značně náročných soudobých skladeb co největší péči, aby pak v Komorním sále Pálffyovského paláce mohly v plném nasazení opravdu oslnit. Též výběr vokálních sólistek byl reprezentativní, neboť jejich krásné hlasy se v dvojzpěvech báječně pojí. Prokázaly to už úvodní Písně milému Jana Slimáčka na texty Marie Chvatíkové, skladba plná vroucího citu. Hlubokým prožitkem jak tvůrců, tak interpretek, byl vlastně nesen celý koncert, jenž pokračoval opusem 319 Tres canti studiosorum, v loňském roce zesnulého, významného skladatele Zdeňka Lukáše. Po již zmíněné, minimalistickými názvuky operující Sonatě Karla Šimandla, mne po přestávce velmi zaujal cyklus Jiřího Bezděka Wenn ich mit den Birkenzweigen tanz… na texty moderní německé básnířky Moniky Hahnel. Bezděk (1961) je vůbec, nejen skladatelsky, zajímavá osobnost: vedle svého působení ve funkci docenta Západočeské univerzity je stále spjat s Plzeňskou konzervatoří; pozoruhodné jsou však v neposlední řadě jeho aktivity v oblasti rozvoje kultury plzeňského regionu a českoněmeckých vztahů i projektu EU Erasmus. Přestože jeho členství v Přítomnosti je nedávného data, podílel se (spolu s doc. Eduardem Doušou) také na přípravě tohoto koncertu. Cyklus písní Morgensterns Streiche pro alt a klavír Karla Pexidra nese i v obratně napsané hudbě pečeť textové předlohy groteskně hravého lyrika Christiana Morgensterna. A působivý koncert pak úspěšně završila šestidílná Česká noc, op. 78 pro soprán, alt a klavír Jaromíra Bažanta na slova Josefa Hrubého. Jelikož se jedná, jak už bylo úvodem řečeno, o projekt koncertů výměnných, plzeňskému publiku se na oplátku představí pražský soubor In modo camerale (Brožková, Peterková, Kubita, Wiesner) s programem, uvedeným na koncertě Přítomnosti v minulém roce. •

Věra Müllerová a zleva Dana Mandysová a Romana Feiferlíková

festivaly, koncerty Akordeonistka Jarmila Vlachová



Royal Academy of Music v Aarhusu (Dánsko) převzala po svém otci a učiteli výuku akordeonu na hudební katedře Pedagogické fakulty ZČU. Program obohatila ještě citlivým provedením poetické skladby dalšího plzeňského skladatele Jiřího Bezděka Opsáno ze stříbřitého jasu, určené souzvuku akordeonu a violoncella (David Niederle). Kompozice pražských skladatelů přednesli absolventi J. Vlacha, kteří nyní pedagogicky působí na Pražské konzervatoři – Ladislav Horák interpretoval s výrazným smyslem pro výstavbu díla Sonátu pro akordeon Oldřicha Semeráka, Josef Hřebík Koncertní kus Jindřicha Felda. Osvědčené ruské autory, kteří dovedou napsat hudbu nástrojově efektní, hráli ve strhujícím tempu Václav Soubusta (finále z Partity Vladimíra Zubického) a Pavel Samiec (finále ze Sonáty č. IV Vladimíra Zolotarjeva). Koncert uvedla vedoucí katedry, docentka PhDr. Jana Jindrová, CSc., která také pokřtila malou monografii, věnovanou osobnosti Jaroslava Vlacha docentem Jaroslavem Fialou a vydanou Západočeskou univerzitou. Byl to hezký večer, který přinesl ohlédnutí za výsledky pedagogické práce i za záslužnou propagací akordeonu jako koncertního nástroje. •

americké jaro rozkvetlo s filharmonií brno Brno, Janáčkovo divadlo

Foto archiv

 Karla Hofmannová

chvála akordeonu Plzeň, Západočeské muzeum  Vlasta Bokůvková Katedra hudební kultury Pedagogické fakulty Západočeské univerzity věnovala 22. 4. celý večer zvuku akordeonu – vystoupili absolventi umělecko-pedagogického studia z třídy Jaroslava Vlacha, který v současnosti ukončil své dlouholeté působení na tomto pracovišti, jediném v Česku, kde lze na vysoké škole pokračovat po konzervatoři ve studiu hry na akordeon. Se skladbami, náročnými po stránce technické i výrazové, vystoupilo pět akordeonistů, kteří vesměs působí v uměleckém školství a jsou koncertně činní. Další, na něž už v programu nezbylo místo, sledovali pořad v sále zcela zaplněném nadšeným publikem. Výběrem skladeb připomněl večer především české autory, kteří ve své tvorbě věnovali pozornost akordeonu, nástroji dříve opomíjenému (právě Jaroslav Vlach se mnohdy zasloužil svými vlastními uměleckými výkony i výkony svých žáků o inspiraci k těmto kompozicím). Z nich plzeňský skladatel Jaromír Bažant patří vlastně ke klasikům akordeonu, jemuž určil řadu kompozic. Concertino pro akordeon a klavír (orchestr), které v programu zaznělo, vzniklo už v šedesátých letech minulého století a Jaroslav Vlach je uváděl s autorem u klavíru i s orchestrem. Tentokrát – za doprovodu klavíristky Evy Štruncové – hrála akordeonový part se znamenitým využitím nástrojových barev Jarmila Vlachová. Mladá umělkyně, známá z četných vystoupení, má za sebou absolutorium konzervatoře v akordeonu i klavíru, po ukončení studia na Pedagogické fakultě a postgraduálním studiu na

Projekt Americké jaro, který probíhá v naší republice již potřetí, byl odstartován tentokrát v Brně. Mezinárodní společnost Antonína Dvořáka, reprezentovaná svým předsedou, klavírním virtuosem Radoslavem Kvapilem, připravila víc než padesát koncertů a besed, které se uskuteční v téměř třiceti městech a obcích naší republiky. Masarykova univerzita v této souvislosti připravila kolokvium na téma Českoamerické vztahy mezi minulostí a budoucností. „Americkou hudbu jsme až doposud znali jen z amerických filmů a to je zkušenost velmi zkreslená. Náš projekt ji má představit i v jiném světle a být příspěvkem k budování demokracie v naší republice“, říká Radoslav Kvapil. Filharmonie Brno se zhostila úlohy reprezentativního i uměleckého zahájení projektu víc než dobře. Pod vedením dirigenta Petra Altrichtra, který dal večeru nenucenost a brilanci, zahájila koncert Esej č. 1 pro orchestr, op. 12 Samuela Barbera, který byl ve své tvorbě velmi spjatý s evropským hudebním cítěním. Pro posluchače byl objevem zejména Houslový koncert D dur pro housle a orchestr op. 35 brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda. Autor psal tento koncert po válce, kdy měl již za sebou úspěšnou kariéru skladatele hudby pro americké filmy. V koncertu v jednotlivých částech používá hudební motivy ze svých filmů a přetváří je v symfonické kouzlo. Impresionisticky barevná druhá věta kontrastuje s tanečně virtuózním rondem, které nezapře slovanskou zpěvnost. Houslového partu se s vervou ujala dcera chorvatské violoncellistky a japonského zpěváka Latica Honda-Rosenberg. Sonorní zvuk jejích houslí je barevný a kulatý a vyniká zejména v temperamentních částech. Jemná piana jsou něžná a nosná a souzněla ideálně s témbrem jednotlivých sólových nástrojů v orchestru (zejména lesní roh – Karel Hofmann, flétna – Martina Matušínská). Symfonické tance z West Side Story vytvořil Leonard Bernstein po třech letech úspěchu muzikálu na Broadwayi. Posluchače překvapila jiná instrumentace, příliš pomalá či naopak zase příliš rychlá tempa i neobvyklé frázování, což v důsledku ze známých tanečních čísel udělalo symfonickou re-

láska na celý život

S Y M F O N I C KÝ O R C H E S T R H L. M. P R A H Y F O K zahajuje předprodej vstupenek

Předprodej abonentních vstupenek na sezónu 08/09 již zahájen Výhodné ceny abonmá oproti vstupenkám na jednotlivé koncerty Dárek pro nové i stávající abonenty Vytvořte si vlastní řadu koncertů AD LI B ITUM Novou sezónní brožuru Vám rádi zašleme na požádání Více informací na Předprodejní pokladna FOK, U Obecního domu 2 (naproti hotelu Paříž), www.fok.cz Po – Pá: 10:00 – 18:00, tel: 222 002 336, e-mail: [email protected]

trospektivu. Přispělo k tomu i zdánlivě nelogické vynechání dvou největších hitů, Maria a Amerika. Gershwinův Američan v Paříži měl švih, roztomilost, bluesovou noblesnost i jazzovou údernost. •

Čtenářsko-pěvecký spolek Svatopluk  Miloslav Buček

koncert jubilant% bialasových Brno, Konvent Milosrdných bratří  Věra Lejsková Brno je doslova líhní komorních souborů: kolik tu jen vzniklo kvartet s celosvětovým působením, a kolik – klavírních dvojic! Namnoze jsou to dua manželská (ať již prvotním impulsem bylo manželství a následně hra v klavírním duu, či naopak), ale máme tu i duo jinak rodinné, a to dceru a otce, Renatu a Milana Bialasovy (i když i zde to bylo původně duo manželské, Věra a Milan, ale matka už před dvaceti lety postoupila své místo u klavíru talentované dceři). A právě toto dvacetileté úspěšné působení v oblasti klavírního dua oslavili Renata a Milan Bialasovi koncertem 31. 3. v Konventu Milosrdných bratří v Brně, kdy v programu zazněly jak skladby pro dva klavíry tak pro klavír čtyřručně, i pro dva klavíry a orchestr. Tady se k Bialasovým přiřadil další letošní jubilant, houslista a dirigent Rudolf Šťastný, který v letošním roce oslaví své 75. narozeniny. Všichni tito účinkující mají nejužší vztah ke Klubu moravských skladatelů, jehož jsou nejen velmi agilními členy, ale Milan Bialas již také několik let cílevědomým předsedou, který spolu se svou dcerou dává mnoho energie i do propagace skladeb členů KMS, a to nejen na koncertech u nás, ale především v zahraničí, v rozhlasových nahrávkách i na CD. Proto i program jejich jubilejního koncertu přinesl nejen klasická díla světového repertoáru, ale i tvorby našich autorů. Od současných skladatelů jsme slyšeli Mateníky Ctirada Kohoutka a nápadité Hry pro dva Petra Fialy; ale Bialasovi nezapomněli ani na autora, který měl k Brnu vždy vřelý vztah, na Vítězslava Nováka: od něj přednesli Tři české tance pro klavír čtyřručně, které svým obsahem přesně vystihují svůj název. Ze světových autorů zazněly Introdukce a Rondo alla burlesca Benjamina Brittena pro dva klavíry, líbezné Valčíky Johannesa Brahmse pro klavír čtyřručně, navozující náladu nejen taneční, ale i až intimní, závěr koncertu pak přinesl vyvrcholení v Karnevalu zvířat Camilla Saint-Saënse pro dva klavíry a orchestr s dirigentem Rudolfem Šťastným.

Foto archiv

Renata a Milan Bialasovi

Revoluční rok 1848 se stal pro českou společnost dobou vstupu na politickou scénu, emancipací jazykovou i kulturní. V tomto národním hnutí začaly vznikat čtenářské spolky, v nichž se prosadilo heslo „Kde Slovan, tam i zpěv“. Při besedách byly zpívány české písně národní a vlastenecké. Vývoj národního hnutí postupně rezonoval na Vysočině, jmenovitě ve Žďáře. Zde byl koncem roku 1848 založen český čtenářskopěvecký spolek, který přijal jméno SVATOPLUK. Jeho zřízení a úspěšná činnost byly příznivě komentovány v pražských Národních novinách. Kladně byly hodnoceny společné besedy, na nichž se recitovalo, zpívalo a tancovalo. Tvrdý Bachův neoabsolutismus přerušil spolkovou činnost až do šedesátých let. Postupně byly obnoveny spolkové besedy a společenské výlety včetně hudby a zpěvu. Konaly se sbírky na postavení pomníků, zejména pro Národní divadlo v Praze. Pořádaly se přednášky a organizovaly koncerty. Spolek vystupoval na národních oslavách, rozšířil svoji knihovnu a důstojně oslavoval výročí svého vzniku. V roce 1880 byl založen řádný pěvecko-hudební odbor, do jehož čela se postavil ředitel žďárské školy Václav Šnor. Smíšený sbor formoval téměř 40 roků a přivedl jej k četným koncertům, na nichž zaznívaly skladby českých klasiků a úpravy lidových písní. Ve válečných letech 1939/45 umělecká aktivita sboru stagnovala. Teprve František Simon, žďárský učitel a člen Smíšeného sboru českých učitelů, obnovil uměleckou tradici. Svatopluk, jako vítěz krajských soutěží, byl pozván k účasti na hudební festival Pražské jaro 1959, kde provedl s jinými sbory skladby B. Smetany a J. B. Foerstera. Dalšího uměleckého vrcholu dosáhl Svatopluk v letech 1970–2000, kdy stál v čele sboru učitel Josef Večeřa. Byly provedeny četné koncerty včetně zahraničního zájezdu. Svatopluk dosáhl osobité reprodukce, zvukové vyrovnanosti a obohatil svoji dramaturgii. V roce 2000 začal pracovat se sborem učitel ZUŠ Žďár n/S Leoš Drahotský a učitel ZUŠ Nové Město na Moravě Jan Lán, který se v roce 2005 stal hlavním sbormistrem. Jako absolvent katedry Hv PdF Masarykovy univerzity Brno prokázal, že ke sbormistrovské činnosti má všechny předpoklady. Současná činnost sboru je zaměřena k jeho 160. výročí umělecké činnosti a četným koncertům. Záměrem sbormistra je zkvalitnění členské základny, rozšíření sborové dramaturgie o díla soudobých českých skladatelů a zvýšení společenské prestiže sborového zpěvu – tohoto nejstaršího hudebního umění.

festivaly, koncerty

Tím vyvrcholením myslím skladbu (poslední část musela být opakována!), protože interpretačně se Bialasovi v celém večeru předvedli na nejvyšší úrovni a to jak v souhře, ve vzájemném cítění, v odlišení obsahu jednotlivých děl – ostatně u takto zkušených a známých umělců není třeba tyto elementy zdůrazňovat. Výňatky z kritik uvedené v programu dokumentovaly úspěšnou cestu Bialasových Evropou a jen dotvářely hluboký dojem, který si z tohoto koncertu odnášeli všichni přítomní. •

jedine ný bach Brno, Konvent Milosrdných bratří  Věra Lejsková Sál doslova praskal ve švech – lze-li se takto vyjádřit o prostředí tak meditativně inspirativním jako je sál J. Dobrovského v Konventu Milosrdných bratří v Brně. Zato zcela adekvátní prostředí byl program koncertu pořádaného brněnskou Konzervatoří pod názvem Jedinečný Bach. Mimořádnost koncertu spočívala i v tom, že tak, jak byl celý večer věnován jednomu autorovi, tak byl věnován i jednomu nástroji, co do množství pak se vzestupnou tendencí: byly zde totiž hrány koncerty pro jeden, dva, tři a čtyři klavíry s doprovodem orchestru. Pro tento unikátní projekt projevila plné pochopení naše nejstarší a nejproslulejší firma PETROF, která s nevšední ochotou zapůjčila nejen čtyři klavíry z kolekce „nová generace klavírů“, s elegantním designem a skvělým zvukem, ale přivezla i pátý klavír s magneticky akcelerovanou mechanikou, který byl vystaven v předsálí – vše samozřejmě s úplným servisem a za účasti zástupců firmy včetně pana Ing. Jana Petrofa. A tak se tento večer proměnil doslova v hold jak jednomu ze tří největších „B“ německé hudby, J. S. Bachovi, tak i naší firmě, která svými výrobky dobyla svět, firmě PETROF. Provedení bylo doslova mezinárodní: jako hosté vystoupili čtyři mladí pianisté z Mnichova, Konstantin Lukinov v koncertu d moll pro jeden klavír a ve spolupráci s Innes Höpfl, Ellen Seidel a Danielem Schneidtem v koncertu a moll pro čtyři klavíry. Ema Jedlička-Gogova původem z Makedonie ale působící na hudebním gymnáziu v Brně a manželé Inna a Alexej Aslamasovi původem z Ruska a vyučující na brněnské Konzervatoři a JAMU přednesli koncert d moll pro tři klavíry, jejich syn Anton Aslamas pak spolu s Martinem Pokorným se představili v koncertu C dur pro dva klavíry; se všemi sólisty spolupracoval – a velmi dobře! – Orchestr posluchačů Konzervatoře Brno, který řídil Alexej Aslamas (v koncertu pro tři klavíry od klavíru).

Výkony jednotlivých pianistů není třeba rozebírat, byli to všichni renomovaní umělci, mladí navíc ověnčení četnými mezinárodními cenami – jen v úvodu volné části koncertu pro čtyři klavíry bylo přece jen poznat, že hrát na čtyřech klavírech současně je po stránce souhry opravdu náročné! Všichni byli přečetným publikem nadšeně přijati a nakonec se v přídavku spojilo na čtyřech klavírech všech osm pianistů… Byl to vskutku jedinečný večer, který má ovšem pokračování: celý soubor interpretů včetně všech klavírů firmy PETROF odjíždí po koncertu do Mnichova na další koncert, a kam potom…? Kdo přišel s touto myšlenkou – Bachových koncertů a tolik vzájemně propojené spolupráce?! Prý za vším hledej ženu – a tady máme mezi našimi interprety ženy hned dvě, a obě nadmíru aktivní a schopné… •

janá kovo trio zahájilo sv%j vlastní cyklus Praha, kostel sv. Vavřince  Miloš Pokora Mladé Janáčkovo trio vystupuje ve složení klavíristky Markéty Janáčkové, houslistky Heleny Jiříkovské a violoncellisty Marka Nováka teprve šestý rok, a přesto už má za sebou natolik bohatou koncertní dráhu, kterou by se mohly pyšnit mnohem starší soubory. Tak například nedávno vystupovalo na veletrhu v Cannes v rámci cyklu Talent Only, v dubnu uvádí do světa na Pražských premiérách Gemrotovy Variace na Janáčkovo téma a v květnu se chystá do Kanady. Navíc své koncerty umí zhodnotit vynalézavou dramaturgií, jak o tom svědčil i večer v kostele sv. Vavřince (18. 3.), jímž Janáčkovo trio zahajovalo s podporou pojišťovny Allianz a Nadace Leoše Janáčka nový cyklus komorních koncertů, který samo pořádá. V úvodu večera dostal prostor symbolicky Janáček. Ranou Janáčkovu Dumku pro housle a klavír, ve svém výrazu zajímavě konstantní (jako „nekonečně“ splývavý proud táhlé kantilény) podala Helena Jiříkovská v přirozeně uvolněném frázování – zvláště hluboké tóny houslí jí zněly v uhrančivě zvolněném tempu velmi sugestivně, zatímco Markéta Janáčková vzorně „čitelně“ rozkrývala sice raně janáčkovský, ale už zajímavě zhuštěný“ harmonický náboj této hudby. Drobné výhrady by se daly vznést pouze k absenci vysloveně subtilních dynamických ploch, což bylo zřejmě způsobeno teprve postupným seznamováním instrumentalistek s přezvučenou akustikou malé kamenné kapličky. Již typicky janáčkovsky nervní Allegro pro housle a klavír, které Janáčkovo trio: zleva Marek Novotný, Helena Jiříkovská a Markéta Janáčková

Foto archiv Konzervatoř Brno

Orchestr Konzervatoře Brno

Foto Petr Girgal



autor v jedné době zamýšlel jako 4. větu své houslové sonáty, mělo v podání obou členek Janáčkova tria nádherný tah až k závěrečné gradaci ve vysokých polohách houslí, zatímco cellistou Markem Novákem brilantně nastudované Presto pro violoncello a klavír už znělo v sousedství obou předešlých skladeb spíš jako kompoziční drobnost. Jako soudobé repertoárové číslo, které patří neodlučitelně k programu snad každého vystoupení Janáčkova tria, si soubor vybral Gemrotovo Klavírní trio z roku 2000 – jednovětě sevřené, navzdory prudkým kontrastům (plástev flažoletů bezprostředně po razantně rozohněném úvodu apod.) s přesvědčivou zastřešující gradací a hlavně pozoruhodně zvukově vynalézavé, dávající prostor všem nástrojům až na doraz (je zajímavé, že i klavír zde může v některých partiích hrát v krajní robustní dynamice, aniž by to ostatní hlasy stínilo). Janáčkovo trio se této hudby zhostilo způsobem, v němž se prolínala mocná exprese s výše zmíněnou vynalézavou zvukovostí a napětím vyzařujícím ze zhuštěného chromatického náboje (sekvence), zprostředkovaného ve spolupráci s klavíristkou vzácně „čitelným“ rozkrytím obou smyčcových linek. Ve 2. fázi jako by se rozohněný proud hudby na chvíli doslova zastavil, aby mohl přejít do zcela jiného výrazového světa v podobě jakéhosi meditačního motorismu klavíru, podpíraného pizzicatem. Vzrušující bylo poslouchat i zvonivé mezihry klavíru ve vysokých polohách a dynamicky vypjatou gradaci po na doraz rozvířené prováděcí partii. O tom, že Dvořákovo Klavírní trio B dur patří k repertoárovým dominantám souboru, nás přesvědčovala především nápadně promyšlená stavebnost této na závěr večera zařazené interpretační kreace. Pravda, jednotlivé nástrojové linky samy o sobě k nám v dané akustice (zvláště v akordických partiích) promlouvaly v trochu syrovém zvuku, výrazově však spolu ladily báječně. Z nejpozoruhodnějších momentů vstupní věty bych připomenul zejména mocně akcentovaný díl (houslistka!) hned po úvodní partii 1. věty, citlivé decrescendo klavíru, nádherný klid, s jakým hrál cellista dlouhé stojaté tóny, podpírající harmonii a procítěně vystižený náboj sekvenčních partií. Ve 2. větě mě ve stísněném akustickém prostoru trochu zaskočil až příliš robustní vstup klavíru, ostře kontrastující s něžným „pokračováním“ smyčců, drobný otazník vyvolával i potlačený kontrapunktující protihlas cella vůči melodické linii houslí ve vysoké poloze, přesto bylo dobře znát, že se hráči snaží o vskutku co nejdetailnější rozkrytí celé věty, s koncentrací na každou frázi. Allegro scherzando vyznělo triu brilantně, ve správně „klasicistním“ přístupu k hravým figuračním partiím (klavír), v jednom okamžiku s přímo blaženým melodickým návalem cella a citlivým decrescendem klavíru před pianissimovou partií smyčců po na doraz rozvířeném prováděcím díle. Zvukově plnokrevně a temperamentně hrané finále pak vyústilo ke skutečně strhující gradaci. Shrnuto – imponující provedení, dobře jsem si představil, jak skvěle by znělo ve větším koncertním sále. •

zuš jaroslava kvapila v brn oslavuje

Terezínské Requiem  Radek Křižanovský Smyslem projektu Festival zakázané hudby je připomenutí řady vynikajících hudebních osobností, jenž se staly obětí zvůle válečných mašinérií a totalitních praktik. V loňském roce se festival stal v Čechách první mezinárodní odnoží tohoto významného francouzského projektu. Vzhledem k tomu, že cílem Festivalu zakázané hudby je podpora a uvádění děl především židovských autorů perzekuovaných v koncentračních táborech, bylo k jeho realizaci z pochopitelných důvodů vybráno město Terezín. V letošním roce, kdy proběhne 2. ročník festivalu, jsme rozšířili dramaturgii o další komorní koncert a kolokvium na téma Hudba x diktatury. Tento meeting proběhne v Praze v prostorách Francouzského institutu ve Štěpánské ulici dne 18. června od 10.00 hodin. Kolokvia, které je určeno veřejnosti, se zúčastní jak hudebníci, skladatelé a hudební vědci, tak i zástupci vydavatelství a publicisté z několika zemí Evropy. Zahájení Festivalu zakázané hudby proběhne 21. června v kostele Nanebevzetí Páně v Terezíně v 19.00 hodin. Zazní Verdiho Requiem, ovšem v dramatizaci dle knihy Josefa Bora Terezínské Requiem. Jedná se o rekonstrukci zkoušek vedených dirigentem Rafaelem Schaechterem v roce 1944 v terezínském koncentračním táboře. Toto netradiční zpracování zazní ve světové premiéře v provedení Severočeské filharmonie Teplice a Českého komorního sboru pod taktovkou Leoše Svárovského. Jako sólisty můžete slyšet významné francouzské a české pěvce, např. Jeana Philippa Lafonta, Jeana Luka Vialu, Veroniku Hajnovou, Zdenu Kloubovou či Romana Vocela nebo Galii Ibragimovu. Průvodcem celým oratoriem bude jako vždy vynikající Otakar Brousek. Druhý koncert, který se bude konat v Kulturním domě v Terezíně od 19.00 hodin bude složen z děl komorních. Jako první zazní Ullmannova 7. klavírní sonáta v provedení nizozemského klavíristy Marcela Wormse. Následovat budou Korngoldovy Abschiedslieder (Písně na rozloučenou), které přednese mezzosopranistka Olga Černá za doprovodu již zmíněného M. Wormse. Jako poslední číslo komorního koncertu bude premiéra díla Nachschub Paula Arona Sandforta. Česká kultura, jako hlavní organizátor projektu, si považuje za čest převzetí záštity festivalu prezidentem republiky Václavem Klausem a hejtmanem Ústeckého kraje, Jiřím Šulcem. Dovolujeme si vás srdečně pozvat do Terezína k účasti na konání druhého ročníku Festivalu zakázané hudby v termínu 21.–22. 6. 2008.

Brno, ZUŠ Jaroslava Kvapila  Karla Hofmannová Tato nejstarší umělecká škola v Brně, oslavující letos již 125 let od svého vzniku, má tradici, která vychází z organizačních snah Leoše Janáčka. Český hudební život se tehdy v Brně koncentroval především do aktivit Filharmonického spolku Beseda brněnská, a tak snahy vychovávat i mládež byly logické. Od roku 1882 existovala pěvecká škola, Leoš Janáček založil houslovou školu, která se brzy rozšířila o další smyč-

Consulat Général d’Autriche de Marseille Association pour le Forum Culturel Autrichien soutenue

Foto archiv

Mezinárodní festival Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních Změna s tradicí  Ondřej Valenta

Vážení a milí čtenáři a přátelé klasické hudby! Dovolte mi, abych vás jménem Společnosti Fryderyka Chopina uvítal v nové rubrice Hudebních rozhledů, která se vás bude snažit v maximální možné míře informovat o dění kolem Mezinárodního festivalu Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních, Mezinárodní klavírní soutěži Fryderyka Chopina tamtéž a také o nově připravovaných akcích. Blíží se pro naši společnost i světovou kulturu několik významných výročí. V příštím roce oslaví Chopinův festival již 50. výročí a hned rok následující (2010) bude patřit celosvětovým oslavám 200 let od narození slavného básníka klavíru, k jehož odkazu se naše společnost hrdě hlásí. Ještě jedno výročí má zásadní vliv na chod společnosti i festivalu. Světově významný klavírní virtuos a pedagog prof. Ivan Klánský si letos ke svým 60. narozeninám nadělil jeden z dárků v podobě předání vedení festivalu a společnosti mladé generaci. Jako nového předsedu a prezidenta doporučil svého absolventa a vynikajícího interpreta Martina Kasíka, se kterým mám tu čest v tandemu vést festival, soutěž i společnost v nových intencích. O našich cílech, ideách a záměrech si můžete přečíst v rozhovoru v tomto čísle na str. 8–9. Ve chvíli, kdy čtete tento výtisk, finišují přípravy na letošní ročník Mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina, která se bude konat v době od 28. 6. do 2. 7. 2008. Letos se přihlásilo k účasti neuvěřitelné množství mladých klavíristů. K dnešnímu dni je registrováno již více jak 30 účastníků z celého světa (Německo, Francie, Polsko, USA atd.). O výsledcích soutěže vás budeme informovat aktuálně na našich internetových stránkách a v jednom z dalších čísel Hudebních rozhledů se pokusíme zprostředkovat rozhovor s vítězem. Věříme, že z festivalu vytvoříme prestižní evropskou kulturní událost i místo pro setkání. Vydejte se na cestu s námi. www.chopinfestival.cz, [email protected]

Současný ředitel školy, Vladimír Dohnal

cové nástroje, brzy došlo i na klavír a dechy. V roce 1882 měla škola 4 pedagogy a 124 žáků. Její rozchod s Janáčkem však neznamenal její úpadek. V roce 1891 byla uznána oficiálně a dostala státní dotaci. Od roku 1899 byl ředitelem školy Rudolf Reissig, sbormistr a houslista. Jeho cílem bylo vytvořit hudební učiliště s jednotným pedagogickým vedením. První světová válka drasticky veškerou výuku omezila. Po válce se ujal ředitelské funkce skladatel Jaroslav Kvapil, po kterém má škola dnes své jméno. V roce 1920 ji navštěvovalo již 645 žáků, a v roce 1936 dokonce plných 1000. Za druhé světové války zůstala jako jediná česká škola v Brně a udržela si kontinuitu s dalším obdobím. Proto byla schopna už 27. 5. 1946 uspořádat slavnostní koncert v Besedním domě. Řediteli Vilému Blažkovi se podařilo převést školu pod městskou správu. Přestěhování do dnešního sídla na Třídě kapitána Jaroše znamenalo soustředění výuky pod jednu střechu. Od roku 1951 převzal správu školy stát, od roku 1960 se rozrostla o tři další umělecké obory, vedle hudebního i o dramatický, taneční a výtvarný. Škola rovněž umožňuje realizaci pedagogické praxe posluchačům konzervatoře, kteří se jako studenti posledního ročníku sami účastní výuky, zaměřené tu i na děti předškolního věku, vybrané z mateřských škol. V dobách normalizace procházela škola obtížným obdobím, které se projevilo rychlým střídáním ředitelů. Současný ředitel Vladimír Dohnal působí kontinuálně od roku 1987, kdy škola měla 1628 žáků a 61 učitelů. Využívá možností zahraniční spolupráce s plným využitím projektu Komenius. Dnes zde 50 učitelů vyučuje 1200 žáků, kteří jsou programově připravováni na studium na konzervatoři. Ke svému jubileu připravila škola samozřejmě mnoho akcí, které zahájil Galakoncert v Besedním domě 23. dubna. Další akcí je výstava výtvarného oboru v Zemské knihovně, zahájená 28. 4., představení žáků tanečního oboru v Mahenově divadle 14. 5. a dva komponované večery v koncertním sále školy 24. 5. a 13. 6., na kterých se vzpomene na její významné ředitele i absolventy. • V článku byly využity informace z práce PhDr. Aleny Borkové Od hudební školy Filharmonického spolku Besedy brněnské k ZUŠ Jaroslava Kvapila.

 Foto archiv

festivaly, koncerty

Jaroslav Svěcený (vpravo) a cimbálová muzika ZUŠ Smetanova Brno

padesátiny trojice základních umleckých škol v brn Brno, Besední dům, Janáčkovo divadlo  Karla Hofmannová V roce 1958 byly založeny v Brně tři Základní umělecké školy. Od té doby prošly vývojem kvantitativním i kvalitativním. Výsledky škol a jejich dětí jsou porovnávány na okresních, krajských či ústředních soutěžích. A vítězové těchto soutěží byli prezentováni jako hvězdy na slavnostních koncertech, které školy uspořádaly ke svému padesátému výročí. Zlaté prostředí brněnského Besedního domu je slavnostní a zavazuje. Základní umělecká škola na Veveří 133 je čtyřoborová (hudba, tanec, výtvarný a literárně-dramatický obor). Pouští se i do muzikálů ve vlastní produkci. Ředitelka Eva Chlebníčková stála u zrodu klavírní soutěže Amadeus. Škola slavila jubileum koncertem 9. 4. a představila klavíristky Alžbětu Pilerovou, Kristýnu Böhmovou a klavíristu Marka Zicha, soubor zobcových fléten, dětský sbor, kytarový soubor s bicími i žesťový soubor. Základní umělecká škola Vítězslavy Kaprálové je rovněž čtyřoborová. Ředitel Martin Slávik 12. 4. prezentoval nejen své nejlepší žáky, ale i hosty ze ZUŠ Eugena Suchoně z Bratislavy. Ondřej Zámečník je vítězem krajského kola na akordeon, stejně dobře si na tento nástroj vedou i Lucie a Veronika Morysová nebo Z. Plšková, L. Řiháková a L. Janíček

jako Toco Trio (akordeon, housle, klavír), zaujali klavíristé Filip Šmerda a Adam Zezula i houslista Jan Kra . Originální složení nástrojů účinkujících O. Zámečníka, M. Kováře, P. Jimramovského, L. Kopečka, M. Plška a D. Pospíšila jako Quintetando (akordeon, kytara, klarinet, fagot, bicí) zjevně bavilo stejně jako saxofonový soubor. K oslavě svého padesátého výročí přistoupily obě školy se vší vážností a důstojností. Základní umělecká škola Smetanova 8 pojala oslavu svého výročí velkolepěji. 16. 4. uspořádala v Janáčkově divadle Galakoncert, ke kterému přizvala i houslistu Jaroslava Svěceného. „Za všechno může můj a ředitelův přítel, houslař Miloš Chaloupecký, který s tímto nápadem přišel. Jsem nadšen prací s dětmi, mají obrovskou energii, kterou mne nabíjejí. A jsou vycepovaní a strašně moc vydrží. Zkoušky dopoledne, odpoledne generálka a večer koncert. A nadšení je neopouští. Pracuji s mládeží na houslových kurzech, ale takovou atmosféru jsem ještě nezažil. Z Brna se stala hudební Mekka.“ Nadšený Jaroslav Svěcený přednesl spolu s dětmi Bachův Braniborský koncert č. 4 a Dvořákovy Dumky č. 3 a 6 a se Školním kytarovým souborem Libertango A. Piazzolly, zahrál si však i s cimbálovou muzikou ZUŠ či Cimbálovým souborem Sedlcké z Kněžduba. Posléze představil i vlastní skladbu, kterou pak na jevišti věnoval řediteli školy Petru Karasovi. Účinkovali Symfonický orchestr ZUŠ s dirigentkou Gabrielou Tardonovou a Tomášem Krejčím, Pěvecký sbor školy, Brněnský soubor bicích nástrojů (13 členů!), žáci tanečního oboru předvedli folklor i swing a Big Band se zpěvákem Dominikem Levíčkem zakončil večer ve stylu velké show. Na jevišti pak zpívali i všichni pedagogové spolu s ředitelem. Z večera čišela radost z muzicírování i ze spolupráce. •

festivaly, koncerty

nostalgia



doporu ujeme

 Pavel Blatný To je název proslulého Tarkovského filmu. Já jím pak nadepíšu jednu vzpomínku – a to na koncert Klubu moravských skladatelů, který se konal (dnes) v dávných dobách první půle minulého století. Bylo jaro roku 1941 – tlak vítězícího nacismu dosáhl zatím nejvíce vystupňované intenzity. Vysoké školy byly uzavřeny, konzervatoř byla naopak přeplněna. Kdo měl alespoň jiskřičku talentu, se zde uchytil. Koncertní život také neutichl – naopak, byl povzbuzením a oporou v těch zlých časech. Takže i Klub moravských skladatelů pokračoval ve své činnosti jako před válkou. A tak se uskutečnil i jubilantský koncert k poctě mého otce – Janáčkova žáka – Josefa Blatného. Bylo mu tehdy padesát, což je první jubileum, které všichni slavíme a mně bylo 10 – tedy chlapecký věk. Přesto mám vše stále před očima: Besední dům – proti sálu konzervatoře či aule JAMU, kde se dnes koncerty nás – soudobých autorů – zpravidla konají, byl zcela k dispozici jednomu – byť jubilujícímu – autorovi. Otec doma varoval: „To je Klub – tam nebude moc lidí!“ Pravda, před tím jsme byli v Besedním domě na klavírním koncertě Věry Řepkové se Smetanou (na tyto koncerty mne vodila vždy matka – rovněž klavíristka) a tam bylo samozřejmě narváno. Ale otcův koncert nebyl proti tomu poloprázdný – řekl bych, že byl více než poloplný. Tak dvě třetiny sálu. A většina publika byli právě tehdejší posluchači konzervatoře, což je právě největší rozdíl proti dnešku, kde na podobných koncertech tvoří většinové publikum jubilantovi vrstevníci. (Mladé interprety či dokonce i studující skladatele pak často nezajímají ani díla vlastních učitelů.) Bylo to ostatně znát i na koncertních gratulacích. Kytice a blahopřání vyslovovali právě mladí, kteří tehdy ještě ctili starší generaci a v osobě mého otce jakoby oslovovali přímo samotného Janáčka. Od Klubu pak dostal otec obrovský vavřínový věnec, který dodnes zdobí celou jednu stěnu naší haly. Dodejme ještě, že na koncertě zazněla tehdy celá škála otcových komorních skladeb, některých i obsazením početnějších, jakoby Klub neměl ani finanční problémy. Ale on je měl – to je také jedno z hlavních pout, která původní Klub se současným (dodejme bohužel) spojuje. A připojme ještě, že po koncertě vyšla jak v denících, tak v odborném tisku celá řada zasvěcených kritik, což je dnes také už jenom hlas z dávnověku. Nedivte se proto, že jsem svému příspěvku dal název „Nostalgia“. •

BRNO Filharmonie Brno Besední dům 5. a 6. 6. 2008 Z. Kodály: Letní večer B. Martinů: Koncertantní duo pro dvoje housle a orchestr R. Wagner: Siegfriedova idyla C. M. von Weber: Oberon, předehra Sólisté: M. Gajdošová, L. Zavadilík – housle Dirigent: R. Štúr

Národní divadlo Brno Mahenovo divadlo 20. 6. 2008 Mai 68 – premiéra Režie: Zd. Plachý Dirigent: P. Kofroň

HRADEC KRÁLOVÉ Filharmonie Hradec Králové Sál Filharmonie 16. 6. 2008 Závěrečný koncert dirigentských kurzů KARLOVY VARY Karlovarský symfonický orchestr Lázně III 6. 6. 2008 A. Dvořák: Vodník – symfonická báseň, op. 107 S. Rachmaninov: Rapsodie na Paganiniho téma, op. 43 P. I. Čajkovskij: Symfonie č. 4 f moll, op.36 Sólistka: J. Čechová- klavír Dirigent. J. Stárek

20. 6. 2008 L. van Beethoven: Koncert pro klavír č. 5 Es dur, op. 73 “Císařský“ A. Dvořák: Symfonie č. 7 d moll, op. 70 Sólisté: J. Jiraský – klavír Dirigent. J. Stárek

OLOMOUC Moravské divadlo Olomouc 20. 6. 2008 G. Donizetti: Maria Stuarda – premiéra Režie: Z. Gilhuus j. h. Dirigent: T. Hanák

PARDUBICE Komorní filharmonie Pardubice Sukova síň Domu hudby 9.,10. a 11. 6. 2008 A. Glazunov: Serenáda č. 1, op. 7 P. I.Čajkovskij: Koncert pro klavír a orchestr č. 2 G dur, op. 44 F. Mendelssohn-Bartholdy: Scherzo a Nokturno z orchestrální suity Sen noci svatojánské, op. 61 Symfonie č. 4 A dur, op. 90 „Italská“

Kresba Jiří Hartl

Sólista: M. Lapšanský – klavír Dirigent: L. Svárovský

PRAHA Česká filharmonie Rudolfinum 21. a 22. 6. 2008 Závěrečný koncert pražské sezony G. Mahler: Rückert Lieder O. Respighi: Římské pinie P. I. Čajkovskij: Symfonie č. 4. f moll, op. 36 „Osudová“ Sólistka: D. Pecková – mezzosoprán Dirigent: Zd. Mácal

Státní opera Praha Oslavy 120 let budovy Státní opery Praha 11. 6. 2008 R. Wagner: Bludný Holanďan Režie: S. Taylor Dirigent: G. Tourniaire

Symfonický orchestr hl. m. Prahy Obecní dům 11. 6. 2008 H. Dutilleux: Métaboles W. A. Mozart: Koncert pro dva klavíry Es dur, KV 365 C. Franck: Symfonie d moll Sólisté: J. Kollert, J. Simon – klavíry Dirigent: S. Baudo

17. a 18. 6. 2008 J. Haydn: Koncert pro trubku a orchestr Es dur, Hob. VIIe G. Mahler: Symfonie č. 9 Sólista: G. Boldoczki – trubka Dirigent: J. Kout

Symfonický orchestr Českého rozhlasu Rudolfinum 16. 6. 2008 H. Willi: Ego eimi, koncert pro klarinet a orchestr C. M. von Weber: Koncert č. 1 f moll, op. 35 I. Stravinskij: Oedipius rex, oratorium Sólisté: S. Kam – klarinet E. Garajová, M. Lehotský, A. Briscein. G. Beláček, R. Janál, P. Mikuláš – zpěv L. Munzar – recitace Pěvecké sdružení moravských učitelů Sbormistr: L. Mátl Dirigent: V. Válek

Národní divadlo - Balet 14. 6. 2008 Mozart? Mozart! – premiéra Choreografie: J. Kylián, P. Zuska Dirigent: O. Dohnányi / J. Chaloupecký

ÚSTÍ NAD LABEM Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem 18. 6. 2008 P. Malásek, L. Vaculík, V. Kopta: Edith – Vrabčák z předměstí (taneční muzikál s nahrávkou) Choreografie a režie: L. Vaculík

ZLÍN Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín Dům umění 10. 6. 2008 J. Brahms: Sonáta pro klarinet a klavír č. 2 Es dur Sonáta pro housle a klavír č. 2 A dur Sonáta pro hornové trio Es dur Sólisté: B Loeb (USA) – klavír, P. Mikeska – housle, A. Pavlorek – klarinet, E. Skalníková – lesní roh

17. 6. 2008 J. Brahms: Klavírní kvartet Klavírní kvintet Sólista: B. Loeb – klavír Ludwig kvartet Koncerty se konají v rámci dirigentských kurzů 2008.

horizont Foto Pavel Dostál



Jitka Molavcová (Anténa Disputidesová, velvyslankyně Athén) a Jiří Suchý (Xylofón Popapulis, vojenský atašé velvyslanectví Sparty)

aristofanes jiího suchého v semaforu Praha, Semafor  Petar Zapletal Dneska potřebujeme profesionála, aby nás naučil, jak si udržet zdání naprosto namátkové improvizace při celém představení. (Peter Brook na adresu Jiřího Suchého, 1963). Z jedenácti komedií, jež se dochovaly z literárně-dramatického odkazu řeckého komediografa Aristofana (asi 445–388 př. Kr.), prokázala v proudu času největší životnost protiválečná hra o Lysistratě (411 př. Kr.). V průběhu těch dvou tisíc a bezmála pěti set let kdekdo vytýkal řeckému dramatikovi lascivnost, ba obscénnost či dokonce vulgárnost – jen proto, že autor hrdinkám příběhu doporučil, aby své vytrvale válčící muže odradily od věčného zabíjení tím, že použijí nejúčinnější vlastní zbraň – totiž že v manželství odmítnou konzumovat sexuální radovánky, dokud muži s válčením nepřestanou. O dvě a půl tisíciletí mladšímu českému divadelníkovi Jiřímu Suchému (nar. 1931) se Aristofanova předloha natolik zalíbila, že ji nejprve na podnět režiséra Jiřího Menzela zpracoval pro inscenaci Vinohradského divadla (2002) a poté ji ve verších i s vlastními písněmi uvedl v Divadle Semafor v Dejvicích (premiéra 19. 9. 2007). Zatímco publikum přijímá reprízy semaforské Lysistraty velice vlídně a potvrzuje tak, že Suchý mu uprostřed nenasytného muzikálového boomu v jiných pražských divadlech pořád ještě má co říci, dočkal se ovšem autor moderní podoby antické komedie i poměrně příkrého (a značně prudérního) odsudku: „Přebásněním Aristofanovy Lysistraty, bohužel, posunul veškerou ve skrytosti ukotvenou „lascivitu“ předlohy do prvoplánového plakátu…“, tvrdil kritik Mladé fronty Dnes (4. 6. 2002). V semaforském představení jsem ale ani při té nejhorší vůli nenašel nic, co by bylo s to urážet jemnocit ctěného diváctva: i když samo téma pochopitelně opravdu je mírně lascivní, je tahle lascivnost Suchému zdrojem ušlechtilé zábavy, která čerpá z pikantní, ale zato všem dobře srozumitelné symboliky. V čase, kdy premiér české vlády a po něm i další politici neváhají k „charakteristice“ protivníka použít například vztyčeného prostředníčku, je Suchého poetika na hony vzdálena jakékoli hrubé vulgárnosti. V jednom z obou dialogů, které jsou nepochybnými myšlenkovými a díky Jitce Molavcové a Jiřímu Suchému i hereckými vrcholy úspěšného představení, použije Suchý slovo o pěti písmenech, jež

je takřka ideálním rýmem ke slovu následovno. Použije ho ovšem v souvislosti, která expozici lechtivého výrazu dokonale odůvodňuje a ospravedlňuje, takže ve skutečnosti neevokuje nic neslušného… Inscenace sama (libreto, texty písní, hudba, režie, návrhy kostýmů, scéna Jiří Suchý, choreografie Kristýna Černá, hudební nastudování Jiří Svoboda) patří k tomu nejsvěžejšímu, co v Semaforu po roce 1989 vzniklo. Nejsou tu už, pravda, Šlitrovy hitové písničky z šedesátých let, nejsou tu – kromě Molavcové a Suchého – někdejší protagonisté Semaforu; vnější prostředky jsou poměrně skromné. Hudba Jiřího Suchého ani nemůže překročit hranice, dané jeho generační příslušností; je to ovšem hudba vkusná, v ději příběhu funkční a ve svém stylovém okruhu nápaditá. Představení má spád, není v něm hluchých míst ani prostor pro nudu. Vesměs mladí herci a zpěváci, jimž v rámci děje vévodí pěvecky i herecky přesvědčivá Jolana Smyčková v roli Lysistraty, se na jevišti pohybují se sympatickou suverenitou – stejně nestárnoucí Jiří Štědroň jako mladičká Adéla Zejfartová. Suchého poetisticky vzdušné verše plynou uvolněně a hladce, vážná myšlenka je zahalena do odlehčeného závoje humoru, hudba (vesměs ve výborných úpravách Jiřího Svobody, Jaromíra Klempíře, Jiřího Doubka a Radka Seidla) osciluje v širokém rozpětí od blues k rock´n´rollovému temperamentu, ale nevyhýbá se ani persifláži operní koloratury, choreografie Kristiny Černé je střízlivá a funkčně využívá i „klasických“ baletních prvků na špičkách; textům je díky dobře fungující zvukové aparatuře (Tomáš Štern) výborně rozumět. Nedávno odpovídal Jiří Suchý na otázku, zda ho už neunavuje takřka každodenní práce na jevišti: „Když se blíží šestá hodina večerní, není snad v Praze otrávenějšího člověka, než jsem já. Nechce se mi. Ale když pak přijdu do divadla mezi kamarády a vylezu na scénu a dokonce je v hledišti přívětivé publikum, tak jsem najednou při síle a vrátím se domů rozhicovanej a neunavenej“. A ještě dodal: „V Lysistratě máme s Jitkou dva výstupy, přijímané velice bouřlivě, a na ty se těším. Dovedou mě i doma zbavit nechuti jít hrát…“ Až budete v hledišti dejvického Semaforu obdivovat rtuťovitý pohyb Jiřího Suchého po jevišti, mějte na paměti, že tomuto neuvěřitelně činorodému muži mnoha talentů bude letos v říjnu sedmdesát sedm let. Navzdory času dělá Jiří Suchý pořád dál divadlo, dělá ho dobře – a dobře činí. Přesto nyní hrozí vážné nebezpečí, že Suchý a jeho Semafor budou muset skončit dřív, než jim to kategoricky uloží nezastavitelný čas! Kvalifikovaný zemědělský inženýr Milan Richtr, který na pražské radnici vládne kultuře, pokouší se totiž změnit grantovou politiku Magistrátu tak, aby o ní rozhodoval počet prodaných vstupenek, nikoli kvalita produkce. Doufejme s Jiřím Suchým a dalšími pražskými divadelníky, že vlna nesouhlasných argumentů Richtrovu svéráznou „kulturní politiku“ zastaví dřív, než bude pozdě. Neboť Jiří Suchý se už velmi důvodně obává, že tato sezona by se pro něj a pro jeho divadlo mohla stát sezonou poslední. A to by byla veliká škoda: dodnes je nám přece líto, že před sedmdesáti lety (1938) překazil Hitler další činnost Voskovcova, Werichova a Ježkova Osvobozeného divadla… •

avishai cohen ensemble vocal project Praha, Palác Akropolis  Martin Starý Nevšední zážitek v podání unikátního izraelského baskytaristy, pianisty, skladatele a kapelníka Avishaie Cohena přinesla 1. světová repríza vystoupení Vocal Project (Vokál-

hori z o n t ní projekt) v pražském Paláci Akropolis pořádaného 13. 4. Agenturou PJ Music. Cohen je jazzovým příznivcům v Českých zemích díky svým předchozím triovým vystoupením již dostatečně znám, ale fakt, že se pohybuje na více hudebních rovinách, zatím zůstával českým posluchačům skryt. Ve chvíli, kdy trio právě vydává skvělé CD Gently Disturbed (Lehce rozrušen), přichází Avishai s diametrálně odlišnou výrazovou koncepcí: v rámci série Jazz Meets World se představil s nově vytvořeným nonetem. Cohen se objevil na newyorské scéně již v polovině 90. let a okamžitě se prosadil mohutnou rytmikou, silným zvukem, zálibou v rafinovaných rytmech a přimícháváním etnických prvků. Začal spolupracovat s pianistou Danillo Perézem a ne náhodou si ho záhy vybral Chick Corea jako zakládajícího člena svého Origin sextetu – New Trio pak postavilo tohoto basistu přímo do záře reflektorů. Cohen si svou samostatnou dráhu začal budovat velice záhy a na vrchol jazzové scény se dostal raketovou rychlostí. Sál Akropole nabitý, složení posluchačstva Izraelity výrazně ovlivněno, organizace hladce zvládnutá – maně jsem si připomenul izraelsko-arabský soubor Sheva před několika lety v Abatonu, kde bezpečnostní opatření téměř znemožnila vystoupení uspořádat. Tempo koncertu strhující, i s pečlivě načasovanými odlehčenými kompozicemi. Energie všech účinkujících se z pódia téměř hmatatelně valila do sálu, deset skladeb, z nichž vystoupení sestávalo, bylo vystřiženo jak z partesu. Od prvních tónů bylo zřejmé, že se střetáváme s velice svébytným, vokálně-instrumentálním improvizačním projevem. Avishai jako pravý entertainer vířil po ploše, střídal basovou kytaru s kontrabasem a užíval si především dueta s vokalistkou Keren Malka, která se po počátečních rozpacích postarala o jedno z největších oživení koncertu. Perkuse Itamara Doariho a Rea Bar-Nesse byly přesvědčivě důrazné i křehké, flétna Elana Salema i trombón Odeda Meiera dodávaly ozvláštňující, tematicky pouze prvoplánově nesourodé pozadí. Kostru performance však samozřejmě tvořilo Cohenovo Jazz Trio, tvořené vedle Cohena bubeníkem Markem Guilianou a pianistou Shaiem Maestrem. Repertoár, který vykresluje Cohenovu cestu k dědictví a historii jeho rodného Izraele, tvořily skladby z připravovaného alba Vocal Project (Dror Ikar, Shuvi Elai či Shalom), Cohen však zpracovává i tradiční středomořské písně (Yad Anuga) a neváhá zařadit třeba i Remembering z alba At Home (2004), Lo Baiom z Gently Disturbed či Norwegian Wood Lennona a McCartneyho (ačkoli tento počin jsem zcela nepochopil a příliš ústrojný se mi nejevil). Vocal Project nabídl materiál, který z jazzu výrazně přesahuje do oblasti world music – židovský hudební vliv ještě umocňuje hebrejština v textech. Jemným nedostatkem (ale zároveň i výraznou předností) je fakt, že Cohen představuje jaksi automaticky dominantní

Foto Patrick Marek

Soubor Avishai Cohen Ensemble



vůdčí osobnost, a jakkoli se jehoe partneři ocitají v hudebních sférách, ve kterých by se bez něj jinak těžko ocitli, chvilkami se zdá, že se svému leaderovi až příliš podřizují (kytarista Eyal Heler). To je však při rozsahu jejich zkušeností pochopitelné a navíc si bezesporu odehráli své. Avishai Cohen, kterého časopis Down Beat zaslouženě nazval ‚jazzovým vizionářem globálních rozměrů‘, více než zdařile navázal na své vynikající vystoupení na loňském Jazz Goes to Town v Hradci Králové a nám nezbývá, než se těšit na příště. •

karamazovi s hudbou kaczmarka vévodili festivalu Praha, kina Aero a Světozor  Vladimír Říha Nový termín zvolil letošní 15. ročník přehlídky filmů ze zemí Evropské unie nazvaný Dny evropského filmu. Místo tradičního únorového se přesunul do dubnového, a tak mezi 17. a 29. dubnem (a později i v Brně a Olomouci) s novým vedením připravil 38 filmů, několik krátkých snímků a jeden seminář. Jako každý rok se v programu objevily snímky s výbornou hudbou a určitě tu nejkvalitnější napsal nositel Oscara za hudbu k filmu Cesta do Země Nezemě, Polák Jan Andrzej Pavel Kaczmarek k českopolskému snímku Karamazovi (rež. Petr Zelenka) promítnutému ve Zvláštním uvedení. Autor hudby se premiéry filmu v Praze osobně zúčastnil. Mimo jiné řekl, že nabídku, kterou od Zelenky dostal do USA, kde žije, rád přijmul. „Mám rád jeho filmy, rád mám i Dostojevského, sám jsem začínal na divadle, takže jsem se vlastně vrátil ke svým počátkům,“ vyprávěl o vzniku hudby. „Ocenil jsem Zelenku i jako profesionála, málokdy se najde režisér, který dovede číst partituru a to právě Petr umí. Přitom dává volnost hercům a autorovi hudby. Uvítal jsem práci na Karamazovcích i proto, že to bylo něco úplně jiného, než dělám pro Hollywood,“ uzavřel Kaczmarek. Z ostatních snímků tentokrát bylo těžké vybírat – snad zaznamenejme jen německý dokumentární snímek Full Metal Village (2006) režisérky jihokorejského původu SungHyung Cho, která v něm podává portrét německé vesničky Wacken, jež se jednou v roce promění na hlavní stan německé heavymetalové scény. Za pozornost stála i hudba ke třem výjimečným filmům festivalu: španělská Bedna (2007) režiséra Juana C. F. Rivera s hudbou Joana Valenta (absurdní portrét vesničky na Kanárských ostrovech, kde zemře funkcionář Frankova režimu) – hudbu nahrával Bratislavský symfonický orchestr, další „virtuální“ východoevropský orchestr takto si vydělávající na existenci. Dobrou hudební stránku měl i nizozemský Kicks (2007) režiséra Alberta Ter Heerdta a irskoanglický snímek Na hřbetě keltského tygra (2006) snad nejznámějšího režiséra ze všech festivalových snímků, Angličana Johna Boormana s hudbou Marka Armstronga v příběhu plném černého humoru o bohatém současném podnikateli v Dublinu, kterému se objeví dvojník. Velice aktuální snímek i pro nás. Vcelku lze ale konstatovat, že nový termín festivalu nepomohl, návštěvy nebyly nejlepší a určitě by se měl navrátit k původní době. Zmenšená finanční podpora magistrátu však činí existenci festivalu nejistou. •

d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m uzikál Foto Hana Smejkalová



Protagonistka večera, Soňa Červená (Milada Horáková)

jedine ný operní projekt v kolowratu Praha, Národní divadlo  Lenka Šaldová „Zítra se bude do zavlaje/ mladý se dává v slunci/ úsměvy zdaleka úsměvem/ zem jiní s námi písní.“ zpívají v Divadle Kolowrat dívky za rudým stolem a zpomaleně mávají mávátky. Text je nahodile vygenerován z písně Zítra se bude tančit všude, kterou napsal Pavel Kohout na začátku 50. let. Nedlouho poté, co byla k trestu smrti odsouzena Milada Horáková. Světová premiéra hudebního díla s názvem Zítra se bude… je v domácím operním kontextu výraznou událostí – tím, že jde o společný projekt týmu lidí, kteří usilují o to, něco důležitého sdělit. Kteří přicházejí se silným tématem – a dokáží ho nepopisně, s velkou básnickou invencí vyjádřit, a to v díle samotném i na jevišti. Aleš Březina (skladatel a spolulibretista) a Jiří Nekvasil (spolulibretista a režisér) psali dílo přímo pro Soňu Červenou. Pro podivuhodnou osobnost, která opět fascinuje už jen tím, jak zvolna přechází přes jeviště nebo jak nehybně, vzpřímeně sedí zády k publiku na kovové desce zavěšené v prostoru. A co teprve když bez špetky patosu, ale důrazně, naléhavě recituje Zábranovy verše: „Zkřehlí vepři v betonových gigantech/ k nebi šlehající dikobrazí šleh/ A jenom srdce…, srdce to mi nech/ a zatýkání všech, a zatýkání všech…“ Když za doprovodu bicích svou výraznou dikcí rytmicky deklamuje zápis o zatčení. A nebo když bez špetky sentimentu, věcně čte text dopisu, v němž dcera a otec Milady Horákové prosí prezidenta republiky, aby nenechal bez povšimnutí, co

odsouzená protrpěla za okupace – před trestnými činy, kterých se nyní dopustila (!). Poskládáním dobových dokumentů vytvořili autoři výmluvné svědectví o osobnosti Milady Horákové, o obludnosti procesu s ní i o době, která proces stvořila. Zazní tu zápis o zatčení s výčtem toho, co měla zatčená u sebe. Krátké představení soudců, kteří ji soudili – na jeviště Divadla Kolowrat přicházejí děti v zakrvavených řeznických zástěrách, se šátky na krku, výrazně nalíčené: podivné nedospělé kreatury fasující spisy. Text obžaloby. Text výslechu. Závěrečná řeč obžalované. Suchý text rozsudku. Ale také dopis Hospodářského družstva skladištního a výrobního v Landškrouně, slibujícího bdělost: „S rozhořčením sledujeme proces s reakčními zločinci, které nenávist k lidově demokratickému režimu přivedla tak daleko, že ruku v ruce s agenty imperialismu připravovali válku vlastnímu národu…“ Melodicky a rytmicky velmi výrazná hudba Aleše Březiny přesně evokuje situace, významy: od úvodního songu – šansonu na text Jana Vodňanského (s teskným sólem fagotu), přes variaci na budovatelskou píseň (ve zpomaleném, halucinogenním tempu, přičemž údery bubnu hrozivě zdůrazňují slovo „zítra“), až po orchestrální mezihru, která jako by reflektovala zlověstně se vlekoucí čas. S velkým pochopením hraje šestičlenný Instrumentální soubor PurPur řízený Marko Ivanovičem. Protihráčem Soni Červené je tu kontratenor Jan Mikušek, který se proměnil v úlisné zvíře v obleku s obtiskem dobových novinových výstřižků, s úšklebkem si labužnicky užívající svou moc. Jak se tak opojeně houpe na desce zavěšené v prostoru, nebo diriguje sbor zapisovatelek. Členky komorního sboru Canti di Praga, stejně jako děti z Kühnova dětského sboru zpívají průzračně čistě a přesně dodržují hereckou stylizaci, kterou jim režisér naordinoval: stylizaci zdůrazňující nebezpečnou bezmyšlenkovitou uniformitu, zvrácené zaujetí. Jiří Nekvasil velmi přesně rozehrává významy, které mu nabízí prostor, jak jej v Divadle Kolowrat se smyslem pro zkratku a poezii vymezil a vybavil Daniel Dvořák. Za polopropustným zrcadlem, kde se lidé a věci zjevují a zase mizí (aby se diváci na chvíli zadívali do své vlastní tváře), striktně stylizovaný jevištním jazykem představuje jeden osud, jednu dobu. Vskutku jedinečný projekt, odrážející velké zaujetí všech na něm zúčastněných. Praha, Národní divadlo – Aleš Březina/Jiří Nekvasil: Zítra se bude… Dirigent Marko Ivanovič, režie Jiří Nekvasil, scéna a kostýmy Daniel Dvořák, sbormistři Jiří Chvála a Jan Krejčík, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéra v Divadle Kolowrat 9. 4. 2008. •

jen%fa v plzni – bez opravdových emocí Plzeň, Divadlo J. K. Tyla  Lenka Šaldová Zažila jsem velmi různá hudební nastudování Janáčkovy Její pastorkyně – sršatá, v nichž dirigenti zdůraznili expresivní dramatickou deklamaci, i uhlazenější, v nichž podtrhli (v orchestru i ve zpěvu) melodickou linku. Cestě, kterou se vydal autor plzeňského hudebního nastudování Ivan Pařík (a kterou na jednom z dubnových představení realizoval dirigent Jiří Štrunc), ale vůbec nerozumím. V nepřehledném, nediferencovaném, hřmotném proudu tónů, který se úprkem žene kupředu, těžko postřehnout podstatné okamžiky, pocity, myšlenky. Dirigent jako by záměrně potíral veškeré vnitřní napětí, které Janáček geniálně zakódoval do jednotlivých situací. Jako by se záměrně vyhýbal všem tichým za-

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál stavením, v nichž by divák domyslel a docítil smysl toho, co právě zaznělo. Interpreti v rámci takovéto hudební koncepce nedostali mnoho prostoru k vyslovení vnitřních dramat janáčkovských figur. Častěji se dařilo vyjádřit smysl slov (a toho, co je za nimi) snad jen Leo Marianu Vodičkovi v roli Lacy, jakkoli jeho hlas zní dnes již leckde nepříjemně, či někde přímo selhává. Nicméně v právě ideální hlasové formě nejsou ani Ivana Šaková (Jenůfa s neznělými hloubkami a ostrými výškami) či Richard Samek (Števa zcela bez výšek). Pěvecký projev Adriany Hlavsové (Kostelnička) je, bohužel, stejně vnějškový jako její gestikulace – ostatně režisér Jan Burian málokde dovedl interprety k vnitřně pravdivému hraní. Lidsky výmluvně a jasně (i když možná až přehnaně názorně) v každé situaci reaguje z hlavních představitelů jen Leo Marina Vodička. Posuvné umělohmotné, dřevěnými trámy členěné stěny domů připomínají japonská obydlí – co scénografa Karla Glogra k takovéto stylizaci vedlo, netuším. Snad, že se dají efektně barevně prosvěcovat. Hromada pytlů složená v prvním jednání uprostřed jeviště, stejně jako postel či stůl ve druhém jednání, vlastně jen ilustrují prostředí. Trámy visící nad Kostelniččinou světnicí by mohly mít jakýsi symbolický význam, nicméně ve způsobu, jak režisér se scénou nakládá, těžko jakýkoli hlubší význam hledat – zadní stěnu obydlí v posledním jednání koneckonců zvedne také jen proto, aby mohl rychle vejít sbor. Uvěřitelných emocí tak z plzeňského jeviště mnoho nesálá nejen vinou hudebního nastudování, jakkoli to shledávám na inscenaci přeci jen nejproblémovější. Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Hudební nastudování Ivan Pařík, dirigent Jiří Štrunc, režie Jan Burian, scéna Karel Glogr, kostýmy Dana Svobodová, sbormistr Zdeněk Vimr, dramaturgie Zbyněk Brabec. Premiéra 29. 3. 2008, psáno z reprízy 25. 4. 2008. •

Foto Marta Kolafová

Leo Marian Vodička (Laca)



dido a aeneas henryho purcella Brno, Reduta, Barka  Alena Borková Interpretace historické hudby prošla různými fázemi mezi dvěma protipóly: 1) maximální snahou o autentičnost, což někdy vedlo (zvláště v opeře) k projevu statickému, zdlouhavě popisnému a pro dnešního diváka někdy nudnému, 2) úsilím o tzv. aktualizaci. Druhý případ však přináší mnohá rizika, někdy balancuje až na hranici vkusu. Zde zatím neexistují vyježděné koleje a měřítkem úspěšnosti zůstává míra výrazového účinku a reakce publika. Zmíněným druhým směrem odhodlaně vykročila inscenace jedné z nejstarších barokních oper Dido a Aeneas anglického skladatele Henryho Purcella (1659–1695) na libreto Nahuma Tateho podle Vergiliova eposu o období po zkáze Tróji, nastudovaná pěveckým oddělením Konzervatoře Brno. Režie Tomáše Studeného pojala celek až s romantizující poetičností; zachytil především krásu i tragiku vztahu královny Karthaga Didony a trójského prince Aenea. Dvě ústřední postavy ztvárnili na vynikající úrovni pěvecké i herecké Miroslava Renzová a Jiří Procházka; jejich umělecký dialog doplnila role královniny sestry Belindy v neméně kvalitním provedení Lenky Ďuricové a Jany Jelínkové. Dějovou osu důmyslně osvětlily hlasy sólistů v předem nahraném mluveném slovu. Purcell však zdůraznil ve svém díle mimořádnou funkci sboru – vypracováním této složky se konzervatorní představení podstatně liší od jiných akcí tohoto typu. Sbor totiž děj komentuje, zrcadlí jeho emotivní změny; je živou kulisou, takže na prázdném jevišti již není třeba jiných pomůcek. Choreograa Ladislava Košíková zpracovala skupinu studentů v tanečně pantomimický soubor, který zaplnil jeviště pohybem, a to pohybem výrazově jednotným, umocňujícím a doslovujícím účinek hudby – vitální baroko k tomu dalo jedinečnou příležitost. Za diskutabilní z hlediska stylu mohl být označen snad jen příliš folklorně laděný mužský „vzdorotanec“. Adepti zpěvu ze sebe vydali obdivuhodný herecký a taneční projev s přesně vypočítanými a sladěnými kroky a gesty a co je snad největším přínosem jejich uměleckého studia – dokázali zároveň precizně pěvecky zvládnout Purcellův vícehlas. Ze sboru, který ze sebe po celou hodinu vydával to nejlepší ve zmíněných směrech, navíc ještě vystoupilo několik samostatných herecko pěveckých sól – Druhá žena (Eva Štěrbová, Alena Borková ml.), Kouzelnice (Kateřina Dostálová, Kamila Kružíková), dvě Čarodějnice (Lucie Maršálková, Romana Jedličková, Martina Houdová), Duch a Námořník (Eva Chalupová, Petra Kargerová, Petr Kadidlo). Dirigent Tomáš Krejčí odvedl obrovský kus práce nejen v oblasti vokální přípravy, ale inspiroval i instrumentalisty ke stylovému a tempově odpovídajícímu ztvárnění nástrojové části. Z přísně kritického stanoviska se jeví poněkud dějově nelogicky zařazené některé epizody (scéna o Akteonovi) a nesjednocenost kostýmů – sbor a sólisté jsou oblečeni soudobě, ale s náznakem antiky ve víceúčelových šerpách a škraboškách kolem očí – naproti tomu Aeneas se zjeví v dnešním civilu, dokonce s vázankou. Příznivci konzervativního pojetí baroka při všech třech představeních možná poněkud znejistěli (8. a 9. 4. v Redutě, 13. 4. v Barce), ale ti, které uchvátila výrazová podstata inscenace, byli nadšeni. Uvolněnost projevu účinkujících rostla až ke třetímu provedení (při druhém se vyskytly mírné intonační disproporce u některých sólis-

Foto Zbyněk Maděrič

Jiří Procházka (Aeneas) a Miroslava Renzová (Dido)



Foto archiv ND Brno

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál

Pavla Vykopalová (Nedda a Laura) a Michal Lehotský (Canio)

tů). Reduta i Barka byly vždy přeplněny a lze jen litovat, že už i vzhledem k délce vynaloženého studia i vzhledem k úrovni nelze realizovat další reprízy. • Brno, Konzervatoř – Henry Purcell: Dido a Aeneas. Libreto Nahum Tate, překlad Eva Bezděková, dirigent Tomáš Krejčí, režie Tomáš Studený, choreografie Ladislava Košíková, kostýmy Michaela Zámečníková-Savovová. Premiéra 8. 4. 2008 v Redutě, psáno z reprízy 13. 4. v Barce. •

pro jeden píbh ve dvou operách? Brno, Národní divadlo  Josef Herman Propojit dvě operní aktovky do jednoho celovečerního celku není snaha až tak neobvyklá. Stejně jako roztrhnout zavedenou dvojici Leoncavallových Komediantů a Mascagniho Sedláka kavalíra. V Národním divadle v Brně obě snahy naplnil ve své třetí operní režii Ondřej Havelka, když propojil Komedianty s Pucciniho komedií Gianni Schicchi do jednoho logického celku. Brno to přijalo triumfálně a ódy lze vyčíst také z recenzí. Jenže já nemohu najít podstatnější smysl tohoto propojení, kromě jen prvoplánově jaksi uvěřitelné motivace chcete-li realistického příběhu na jednoduchém půdorysu: venkovští komedianti dell´arte sehrají vesnickým divákům rozvernou komedii Gianni Schicchi a poté v dalším představení Komediantů dojde k tragédii. Už ve Schicchim nadbíhá Neddě v roli Lauretty Silvio, uniformou voják z Carmen, možná spíš policajt, což mi k tragickému osudu postavy moc nejde, žárlivý Canio ji dělá scény za oponou (stínohra) a Tonio ho ponouká. Jinak se ani hlavní interpreti postav obou děl pohříchu neprolínají, tak už to s personáliemi obou oper prostě je, vedle Pavly Vykopalové v Neddě a Laurettě jen Jiří Sulženko v roli Schicchiho a Tonia, Canio Michal Lehotský má ve Schicchim jen roličku lékaře Spinelloccia a Beppo Petr Levíček roli Gheraldina. Vnitřních důvodů k prolnu-

tí oper tedy mnoho není už v obsazení, a Havelka nepřišel s jinými, kterými by alespoň jednu z aktovek ukázal v jiném světle, nežli jsme byli zvyklí. Popisně realistickým důvodům prolnutí dvou poměrně různých aktovek režisér podřídil vše a tím je jaksi zprůměroval do jednoho stylu a prostoru realisticky vyvedeného ležení vesnických komediantů o dvou maringotkách s pódiem mezi nimi uprostřed točny rozlehlého jeviště Janáčkova divadla. Na ten malý prostůrek pak musel v popisné logice směstnat poměrně lidnatého Schicchiho a jeho styl oříznout komedií dell´arte, realisticky přesazenou z Komediantů. Na pódiu uprostřed hlediště stejně herecké nuance zanikly, spíš se uplatnily komediantské gagy – příznačně nejvíc zase ty nespojené s hlavními aktéry, třeba mrtvola Buosa podle zásad němé grotesky padala z postele. Propojení bylo stejně mechanicky připravené i hudebně, navíc podle mne nepříliš obratně: za rozevřenou oponou se schází vesničané na představení, opona se zavře, aby před ní mohl zazpívat prolog ke Komediantům Tonio (možná vůbec nejlepší číslo večera v podání Jiřího Sulženka), na to projekce fotografií z mládí coby demonstrace pretextu příběhu, a pak se hraje Gianni Schicchi. Orchestr vedl Jaroslav Kyzlink v rozvážnějších tempech, precizně, ale postrádal jsem víc vášně a tempové dynamiky. Brněnský sbor se tentokrát nepředvedl v nejlepším světle, nebyl hlasově vyladěný zejména v úvodu Komediantů. Ostatně druhým hlavním problémem inscenace jsou právě pěvci mimo jiné i pro nepřesné herectví, v němž zůstalo mnohé z operáckého statování, ačkoli Havelka zřejmě s pomocí Jiřího Bilba Reidingera pečlivě stavěl herecké akce, což inscenaci divadelně v zásadě zachraňuje. Však je správně nastudovaná v jediném obsazení! Pavla Vykopalová dostojí přece jen spíš Laurettě než Neddě, pro níž nemá dostačující dramatický potenciál a na vysoké pasáže nedosáhla. Duet s Romanem Janálem coby Silviem, mimochodem herecky neohebným, se ani jednomu nepovedl. Jiří Sulženko, třebaže trochu unaveným hlasem, jímž vysoké tóny také podlézal, vytvořil hlubší charaktery Schicchiho i Tonia. Michal Lehotský předvedl pěkně árii Cania, ale celou postavu s pěveckou námahou a hereckou vervou zjednodušil do othellovského žárlení – nicméně právě on potřebně vyhrotil závěr inscenace.



d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m uzikál

O úspěchu sympatického projektu lze jistě diskutovat, výtečné však je, že Ondřej Havelka se snaží vymýšlet, ne jen trpně aranžovat. Právě brněnská opera takový přístup potřebuje jako sůl. A mimochodem, taková inscenace se měla hrát v dobrém českém překladu.

moderní divadlo je o smyslu

Brno, Národní divadlo – Giacomo Puccini: Gianni Schicchi, Ruggero Lencavallo: Komedianti. Dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Ondřej Havelka, scéna Martin Černý, kostýmy Michaela Hořejší, sbormistr Josef Pančík, choreografie a pohybová spolupráce Jana Hanušová, Jiří Bilbo Reidenger. Premiéra v Janáčkově divadle 18. 4. 2008.

 Josef Herman

ondej havelka v brnnské opee již podruhé  Karla Hofmannová Po inscenaci Prodaná nevěsta se Ondřej Havelka režijně podepisuje na inscenaci dvou jednoaktovek Gianni Schicchi a Komedianti. Toto spojení jednoaktovek je značně neobvyklé, co vás k tomu vedlo? Přišli jsme na to spolu s dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem. Nápadů bylo víc, měl jsem ale pocit, že by bylo vhodné, aby obě části byly stejného hudebního stylu. Rozhodující byl nápad, že by se obě opery daly propojit i dějově. Znamená to, že jste vytvořil nové operní dílo? Řekněme originální inscenaci. Zkrátka mne napadlo, že komedianti, jezdící po italském venkově se svou commedií dell´arte, mohou zahrát i kus o Giannim Schicchim. Začíná se předehrou a Prologem z Komediantů, pak se odehraje Pucciniho Gianni Schicchi a v druhé části pokračují Komedianti. Proto je i stejné obsazení hlavních rolí a stejně logicky se už v první části exponují vztahy mezi protagonisty, které se pak v plné konfliktnosti projeví v Komediantech. Pavla Vykopalová je Nedda, Kolombina i Lauretta, Michal Lehotský je Canio, Paňáca i Spinelloccio, Petr Levíček je Beppe, Harlekýn i Rinuccio, Jiří Sulženko je Tonio, Taddeo i Gianni Schicchi. A ještě k tomu i Prolog. Je to pro zpěváky nesmírně náročné. S brněnským ansámblem se vám pracuje dobře, když už jste tu podruhé? Poznali mne už při Prodance, takže věděli, co je čeká. Že jsem důsledný a nesmlouvavý. Ale v Brně jsou kreativní a nadšení a vědí, že chci, aby jejich pěvecké výkony byl umocněny pravdivým a přirozeným projevem hereckým. Skvěle se mi tu pracuje i se sborem. Nabízíte divákům historickou operu nebo překvapíte aktualizací? Verismus není nutné aktualizovat. Vládnou zde nespoutané vášně, a tak stačí, aby byly zahrány pravdivě. Proto si v režii všímám nejen akcí protagonistů, ale rozehrávám i situace, které zdánlivě s dějem nesouvisejí. A co se týká divadla na divadle, tedy komediantských scén, tam vycházím z typické klauniády ve stylu commedie dell´arte, která už sice v daném 19. století byla na ústupu, ale na italském venkově stále ještě žila. V Prodané nevěstě teklo proudem pivo, co poteče tady? Krev!! Ale vážně – chci důsledně naplnit slova Prologu, hrát v obou operách o lásce, vášních a běsech tak, aby to byla pravda a ne jen napodobenina života. Rád bych, aby na tuto operu přišli i lidé, kteří normálně do divadla nechodí, a aby je představení zaujalo a bavilo. •

Brno, JAMU, Národní divadlo

Tedy jsem o tom alespoň přesvědčen. A to o smyslu nejen tematickém, tedy o čem se hraje, ale také estetickém. Bakalářské studium absolvující režisérka Alice Kučerová však své kolegy z JAMU v Mozartově Figarově svatbě umístnila do stylizovaného prostoru přenosných průsvitných zástěn, v předehře posloužily pro stínohru, pak už je pouze nechala přestavovat do různých „dějišť“ spolu s posunovanou postelí a jakousi plastikou. I z toho, jak pravděpodobnostně vyhrávala situace, lze odhadnout, že buď podvědomě toužila po realističtější scéně, nebo nedokázala adekvátně „stylizovaně“ vést jevištní dění. Tedy nedokázala najít v daných okolnostech smysl. Bez něho se inscenace rozpadala na obstarožní aranžování, jukání zpoza zástěn, schovávání a podobně, protkané neobvyklostmi, jako když Figaro v úvodní scéně počítá nikoli rozměry místnosti, ale peníze zřejmě stěhovákům. Nic proti, kdyby to mělo jiný smysl než pouhou jinakost. Mix tradicionalismů s neobvyklostmi patří k hlavním znakům pseudosoučasného operního divadla, které se u nás nepříjemně usazuje. Co se v režisérce opravdu skrývá, se ovšem teprve ukáže, nevím, proč se začínající kumštýři ještě ve škole tak často pouští právě do interpretačně obtížné Figarovy svatby. Zpívá se česky pěkný překlad Rudolfa Vonáska a prakticky všichni aktéři prokázali obdivuhodnou dikci, rozumět je každému slovu! Také ryze pěvecky jsou party pěkně nastudované nikoli jen technicky, ale také výrazově, dirigent Jakub Žídek vedl dobře hrající orchestr i pěvce k vcelku spolehlivé souhře. Titulní roli osobitě provedl Jan Šťáva, stejně tak Tomáš Král hraběte Almavivu, mrštnou Zuzankou byla Michaela Jančaříková, jen Lucie Kašpárková pojala Hraběnku poněkud staticky. Radka Hudečková klackovitost Cherubína až přehrávala, zřejmě poslušna režijních příkazů. I v malém prostoru Reduty však hlasy nezněly nijak mohutně. Hudebně kvalitní, divadelně sporná vizitka Jamáků, v jejichž rukách byla i produkce inscenace. Obohatila i repertoár Reduty, kde ve spolupráci s Národním divadlem v Brně proběhla premiéra. • Brno, JAMU, Národní divadlo – W. A. Mozart: Figarova svatba. Český překlad Rudolf Vonásek, dirigent Jakub Žídek, režie Alice Kučerová, scéna Tomáš Zmrzlý, kostýmy Kateřina Kerndlová. Premiéra v Redutě 12. 4. 2008. •

opera z pošty Opava, Slezské divadlo  Josef Herman Komickou operu Adolpha Charlese Adama Postilion z Lonjumeau hrají všude, kde mají tenoristu disponujícího extrémně vysokými polohami. V Opavě ji tedy nasadili pro Michala Pavla Vojtu, který v opavském divadle zpívá prakticky veškerý tenorový repertoár. Není tedy divu, že jeho nosný hlas sice zvládne hodně, i tříčárkovaná „d“ v partu postiliona Chapeloua, ovšem stejně tak není divu, že zpívá silou, s minimální hlasovou dynamikou a pokulhávající krásou tónu. Je opavskou operní hvězdou a zřejmě i na tom režisérka Karla Štaubertová stavěla, a správně: jednoduchý příběh je vlastně archetypální pohádkou o vzestupu a pádu poštmistra, který se stal tenorovou hvězdou v pařížské opeře,

Tereza Kavecká (Madelaine) a Michal Pavel Vojta (postilion Chapelou)

aby se pokorně vrátil k čekající novomanželce. Marketingově správně divadlo zahrnulo do inscenace opavskou poštu a Štaubertová se opět správně pohybovala mezi dvěma světy, minulostí a přítomností, oběma však až příliš roztomilými. To už podle mého vkusu ne tak správně. Stylově se režisérka inspirovala v crazy komedii, revui, možná i operetě, a nabízí se to, jen kdyby bylo víc takových kameňáků, jakým byl například tanec Chapeloua v negližé. Fanynky krásného postiliona honí po prosklené poštovní hale, jezdí se na kole, sem tam padne narážka na aktuální politické dění. Připomíná to, s odpuštěním, rozjuchané televizní estrády. Tak nějak by to nakonec šlo, však jsme v městském divadle, které má oslovit nejširší vrstvy publika, jen kdyby to bylo lépe a s ještě větší nadsázkou provedeno. To by ovšem, otřepaná písnička, museli být všichni mocni patřičné herecké nadsázky, jenže často buď přehrávají nebo podehrávají a vyrábějí legraci příliš usilovně. Sbor pošťáků a pošťaček tak trochu ze semaforské Dobře placené pohádky posunkuje až legračně neobratně, vůbec by toto těleso potřebovalo oživit hlasově i herecky. Proč postilionovu ženu Madelaine obsadili už mimo obor Olgou Procházkovou je mi záhadou, jakkoli part zazpívala vcelku spolehlivě, až na vypjatá místa, a dobře vypadá. Intendanta pařížské opery na úrovni zvládl Petr Murcek, roli postilionova druha Bijoua standardně naplnil Zdeněk Kapl, když jeho alternant Andrij Škurhan byl po konfliktu s vedením opery okamžitě propuštěn. Věru to všechno nesignalizuje dobré poměry v divadle, stejně jako chybující orchestrální hráči, jakkoli dirigent Jan Snítil řídil premiéru spolehlivě. Pokud se podíváme na výsledky opavské opery v poslední době, zdá se, že je zralá na razantní změny v řízení. Opava, Slezské divadlo – Adolph Charles Adam: Postilion z Lonjumeau. Český překlad libreta Miroslav Homol-



Foto Jiří Kristian

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál

ka, dirigent Jan Snítil, úprava a režie Karla Štaubertová, scéna Ján Zavarský, kostýmy Kateřina Bláhová, sbormistr Jakub Žídek, choreografie Martin Tomsa. Premiéra 20. 4. 2008. •

balet gala aneb setkání v praze Praha Národní divadlo  Lucie Dercsényiová V Národním divadle v Praze se již po patnácté předávala cena nejlepšímu baletnímu umělci v oboru klasický tanec. Slavnostní předání ceny se uskutečnilo při představení Balet gala aneb setkání v Praze. Letošní velkou cenu Philip Morris Ballet Flower Award získal Lukáš Lepold, sólista ostravského baletu, menší květinovou cenu, určenou mladému talentovanému umělci, si odnesl sólista budějovického souboru Zdeněk Mládek. I v průběhu uplynulých let byli oceňováni naši přední baletní umělci, jejichž výkony patřily a patří k nejvyšším kvalitám, které naše taneční scéna nabízí. V letošním roce celým večerem provázel člen činohry Divadla na Vinohradech Michal Novotný (na poslední chvíli nahradil nemocného Sašu Rašilova, člena činohry ND Praha). Na scénu Národního divadla vstoupili nejenom ocenění laureáti uplynulých čtrnácti let (někteří byli připomenuti ve videoukázkách), ale také čeští a slovenští tanečníci a tanečnice působící v zahraničí. Skladba výstupů zahrnovala převážně neoklasická čísla a soudobé taneční trendy. V úvodu vystoupili Adéla Pollertová a Alexandr Katsapov,



d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m uzikál

kteří s jistotou interpretovali duet Petra Zusky Déja vu. Nelehké momenty partnerského vztahu Zuska nahlíží nejenom z vážného pohledu, ale dodává mu také odlehčený nadhled – a právě humor ukazuje onu nevyzpytatelnost křehkého vztahu mezi mužem a ženou, v nichž se odráží stereotypy nedorozumění – Zuska je pojímá s humorem, a tak se můžeme usmívat nad věčným koloběhem našich, v podstatě malicherných nedorozuměmí. Zuska modeluje pohyb s jasnou představou a zažitými postupy, v nichž se odráží typické Zuskovo tvarování, kde se nepracuje s esteticky viděnými křivkami těl, ale kde je důležitý výraz a sdělení tance. Neoklasicky byly laděny následující výstupy – Lukáš Slavický, sólista Bayerisches Staatsballet v Mnichově, tančil se svým kolegou Alenem Bottainim duet Stephana osse My way s hudbou Franka Sinatry, jehož zpěv převyšoval samotnou choreografickou kompozici. Barbora Kohoutková pak předvedla koncentrovaný a jistý výkon v náročném pas de deux z Neumeierova Snu noci svatojánské na hudbu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Vangelisova hudební předloha inspirovala Vasilije Medvěděva v duetu Iluze prostoru, který stavěl na neobyčejných dispozicích Anastazie Kolegové, která se svým partnerem Stanislavem Fečem předvedla jistý technický výkon. V Balanchinově duetu na Čajkovského hudbu pak vystoupili Nikola Márová a Michal Štípa – ti plně nezachytili detaily Balanchinova stylu. První část programu uzavíral Zuskův duet Lyrická (hudba rusínské a slovenské lidové balady), v němž sám vystoupil s Evou Horákovou. První sólistka English National Ballet Daria Klimentová tančila s Arionelem Vargaeem v Duetu Wayna Eaglinga, za živého klavírního doprovodu Jonathana Stilla (hudba

Richard Wagner, úprava Ferenc Liszt). Hra dokonalých tvarů, jasných pohybových linií dotvářela atmosféru skladby. Závěrečný duet z Crankova baletu Oněgin v plné síle a sytosti prezentovali Zuzana Susová a Jiří Jelínek. Jelínek tančí Oněgina ve Stuttgart Ballet, kde je angažován od roku 1998. Není lehké bez předešlých souvislostí vystihnout sílu tohoto úchvatného duetu, ale Jelínek jako suverénní partner zřetelně přispěl k emočně vyzrálému projevu Susové, která vystihla s plnou intenzitou rozpolcennost a zoufalství Taťány. Zcela odlišný taneční projev pak přinesli bývalí tanečníci Nederlands Dans eater I – Nataša Novotná a Václav Kuneš. Jejich pohybový projev je samozřejmě „poznamenán“ Kyliánovým rukopisem – jejich těla neustále vibrují, jsou ve stálém napětí – důležitý je tu sebemenší záchvěv. Jejich choreografie Small Hour je navýsost profesionální ukázkou soudobého tance těch nejvyšších kvalit – těla tanečníků jsou plastická a neuvěřitelně tvárná. Škoda jen, že pohybové prolínání se občas ztrácelo na tmavém pozadí, kde pomalu nahoru stoupaly bílé provazy – kostýmy tanečníků pak vedle promyšlené scénografie působili jako tréninkové oblečení. Elegantní a technicky suverénní byl výkon Jany Přibylové a Michala Štípy v Chačaturjanově pas de deux z baletu Spartakus (chor. Jiří Kyselák). Následoval jeden z Brelových šansonů Zuskova Sóla pro tři – Ne me quitte pas. Závěr patřil ukázce čisté klasiky – pas de deux z baletu Šípková Růženka, v němž vystoupili Berncie Coppieters a Chris Roeland. Praha, Národní divadlo – Balet Gala aneb setkání v Praze. 24. 4. 2008. •

Foto Roman Sejkot

Šípková Růženka – Berncie Coppieters a Chris Roeland

Foto archiv

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál

Václav Kuneš a Nataša Novotná (Small Hour)

eská tane ní platforma "##) Praha, Divadlo Ponec, Divadlo Disk, Divadlo Alfréd ve dvoře, Divadlo Duncan Centre  Marcela Benoniová Česká taneční platforma bývá vždy přehlídkou nejzajímavějších českých projektů v oblasti tanečního a pohybového divadla vytvořených v uplynulé sezoně. Zároveň odborná komise, složená z českých i zahraničních teoretiků a odborníků v této oblasti (12 členů poroty – z toho letos pouze 2 ze zahraničí) vybírá choreografické dílo i úspěšnou interpretaci k ohodnocení Cenou Sazka V minulých letech získali Cenu Sazky Petr Tyc, Kristýna Celbová, Petra Hauerová, VerTeDance, Jaro Viňarský a Iona Mona Popovici. Letošní 14. ročník (11.–14. 4.) prezentoval mladou generaci choreografů a tanečníků většinou s dobrou interpretační úrovní. Lze říci, že většina z uvedených představení by obstála i na mezinárodním kolbišti. Zahajovacím představením Portrét v choreografii Ioany Mony Popovici jsme si zopakovali loňskou vítěznou choreografii (Cena Sazky 2007). Skupina tanečníků nazvaných Nanohách nám převyprávěla několik kratičkých příběhů o vině, nedostatku odpuštění a vztazích plných obviňování. Zkušená choreograa Mirka Eliášová uvedla svou choreografii Zrcadlení. „Všechno, co děláme, okolo čeho se pohybujeme a co přitahujeme, je pouze zrcadlením něčeho v nás, naší osobnosti. Jediný, kdo může něco změnit, jsme my sami“, tak komentuje svoji nedávnou kompozici autorka. Její jednoduché pohybové sekvence vycházejí jistě z bohaté schopnosti improvizovat. Přes veškeré soustředění i citlivost postrádá kompozice dynamické změny a nějaké vyvrcholení. Kompozice nazvaná Angels and demons korejské choreogray a tanečnice Ji Eun Lee působila na letošní přehlídce sugestivně i dynamicky. Zpracovává konflikt našich vnitřních pocitů, střetu několika osobností, které sídlí v naší duši, dobra a zla, které je v každém z nás. Pomocí hlíny jako rekvizity si čtyři tanečnice modelují své fikce démonů. Úsilí ze sebe dostat negace umocňuje oproti tanečnímu toku i zanícenému výrazu jednoduchý realistický pohyb rukou při modelování. Vytvoření hlinění panáci nám do jisté míry připomínají neolitické rituální obřady i stavby. Ji Eun Lee po svých studiích na Jihokorejské univerzitě Hanyang studuje nyní na Taneční katedře HAMU choreografii pod vedením Daniela Wiesnera. Má za sebou již řadu oce-



nění z interpretačních i choreografických soutěží. Z dílny taneční skupiny DOT 504 jsme mohli vidět práci Proposition Lenky Vágnerové a Holdin´ Fast v choreografickém jazyku Jozefa Fručka a Lindy Kapetaney. Oba autoři zpracovali pohybové motivy kontaktní improvizace. Jejich výkon byl vynikající. Tokem náročných partnerských sekvencí nemající konce ani oddechu, jsme skutečně vtaženi do fyzického úsilí úzkého i intimního světa partnerství. Holding´ Fast je bez ohledu na výsledek v Ceně Sazky vysílán na Mezinárodní veletrh tance, který se koná v srpnu 2008 v Düsseldorfu. Vynikající tanečníci Václav Kuneš a Nataša Novotná, kteří několik let působili v předním souboru Jiřího Kyliána Nederlands Dans eater v Den Haagu, se začínají i jako choreografové etablovat v českých podmínkách. V lednu již předvedli několik kreací v Divadle Archa pod titulem skupiny 420 People. Na České taneční platformě reprízovali choreografii Small Hour. Jedná se o mistrovský duet hlavních aktérů, který má sotva interpretačně obdoby v současné české provenienci. V choreografii Václava Kuneše na hudbu Roberta a Ronalda Lippoka a Mattheu Barleye (na motivy Henry Purcella) zářila křišťálová čistota tanečního provedení a zároveň až dojemná souhra citů českých tanečníků. V Malé hodince hledají oba odpověď na nezapomenutelné citové zážitky a neuchopitelné chvíle, střípky lidské paměti, které nikdy ani po dlouhých letech nevymizí ani nevyprchají. Pro diváky to bylo i stvrzení o kráse a o dokonalosti lidského těla. Dnes je nominováno na Cenu Sazky za „objev v tanci 2008“ 10 choreografií a na Cenu za interpretaci 5 tanečníků. Necháme se překvapit, kdo skutečně získá první umístění. Dozvíme se to při zahájení Festivalu Tanec Praha v červnu tohoto roku. Praha, Tanec Praha – Česká taneční platforma. 11.–14. 4. 2008. •



z p r á v y z d o m ova

hudba v praze Orchestr České filharmonie vyzval na počátku května ředitele České filharmonie Václava Riedlbaucha k rezignaci. Petici, jejíž sepsání podnítil stále nevyřešený spor vedení filharmonie a hráčů kvůli autorským právům k nahrávkám, podepsalo přes 100 členů ansámblu, což jsou přibližně tři čtvrtiny jeho počtu. K odvolání se přiklonil také ředitel Pražského filharmonického sboru Richard Sporka, který je již téměř rok ve při s ředitelem Riedlbauchem kvůli odvolané účasti sboru na jednom z podzimních koncertů a výraznému zúžení spolupráce ze strany filharmonie. Celý spor skončil na stole ministra kultury Václava Jehličky. Světový studentský orchestr v Praze. Za pozorného zájmu pražského publika se 30. 3. 2008 ve Smetanově síni uskutečnil odvážný projekt studenta AMU Jana Pellanta. Stočlenný soubor s hrdým názvem byl sestaven v pestré směsici národností: Japonsko, Belgie, Německo, ajsko, Albánie… Českou účast významně podpořili členové Pražského studentského orchestru. Široká mezinárodní spolupráce byla založena na studiu a provedení klasicko-romantického repertoáru: Mozart, Beethoven, Bizet, Sibelius, Dvořák. Jako sólisté se na programu podíleli: houslista Miroslav Ambroš, violoncellista Petr Nouzovský, klavírista Maxmilián Flieder a pěvci Mieko Suda, Michaela Kapustová, Martin Šrejma, Hoshino Takao. Dirigovali Tadjiri Shinusuke, Xhavanni Lucci a Jan Pellant. První ročník mezinárodního hudebního festivalu Eduarda Nápravníka se pořádal ve dnech 21.–28. 4. na pražské Hudební fakultě AMU. Přehlídka připomněla osobnost významného dirigenta a skladatele Eduarda Nápravníka (1839–1916) a prezentovala orchestrální i komorní tvorbu tohoto skladatele, který stál 50 let v čele Mariinského divadla v Petrohradě. Z umělců se představili například Alena Miro, Vojtěch Spurný, Vjačeslav Grochovskij, Kocianovo kvarteto či Roman Fedčuk. Francouzská sopranistka Véronique Gens se po dva večery, 1. a 2. 4., představila v doprovodu Pražských symfoniků ve Smetanově síni Obecního domu. Uznávaná sólistka zazpívala v okcitánštině úpravu lidových písní Chants d’Auvergne od J. Cantelouba. Těleso řídil Serge Baudo. Na koncertu zazněla také Předehra k Rossiniho opeře Semiramis a koncert uzavřela Čtvrtá Symfonie od Jeana Sibelia. Gens se s Baudem dobře zná, loni s ním totiž nahrála druhý díl Canteloubových písní. Canteloube je dnes už téměř zapomenutým komponistou, během svého života (1879– 1957) byl ale vášnivým sběratelem lidových francouzských písní. Zpracoval je do své nejslavnější písňové sbírky Chants d’Auvergne. Pražský filharmonický sbor (PFS) se v únoru spolupodílel na natáčení recitálu světové

operní divy Anny Netrebko, jejíž album připravuje vydavatelství Deutsche Grammophon. Dne 8. 4. vystoupil v Rudolfinu s Rozhlasovými symfoniky ve skladbách Martinů, Kalacha a Chačaturjana. Na začátku května se představil s Pražskými symfoniky v premiéře oratoria Adam a Eva od loni zesnulého Zdeňka Lukáše. V červnu bude v Drážďanech účinkovat se Staatskapelle ve Wagnerově Večeři apoštolů, v červenci v premiéře oratoria Mojžíš od Sylvie Bodorové na festivalu Smetanova Litomyšl a v rakouském Sankt Pöltenu se objeví v hudebním představení – „fotbalové opeře“ nazvaném Playing away od B. Masona. PFS se plánuje vrátit i na španělská, německá a italská pódia, vystoupí v jižních Čechách, na Pražském podzimu a Svatováclavských slavnostech. Do konce roku plánuje zrealizovat koncert pro katolickou církev v rámci cyklu pro církve a náboženské obce.

hudba v echách Mezinárodní festival keltské kultury Beltine se od 30. 4. do 1. 5. pořádal letos počtrnácté v Jindřichově Hradci. Jde o největší multikulturní přehlídku tohoto druhu ve střední Evropě, která přivedla do Jindřichova Hradce asi 2000 diváků z Česka i zahraničí. Na pódiu se střídaly tuzemské i zahraniční kapely, hlavní hvězdou byla skotská skupina Battlefield Band, držitelka prestižní ceny Scots Trad Music Awards. Domácí scénu zastupovaly například kapely Chodská vlna, České srdce nebo Asonance. Beltine připomínající boha světla a ohně Belena je jedním ze dvou nejvýznamnějších keltských svátků. Význam slova – „zářící oheň“ – napovídá, že Keltové zapalovali koncem dubna dřevěné hranice, což jim mělo zajistit plodnost a bohatou úrodu. Loučili se tak se zimou a vítali jaro. Přední český houslista Pavel Šporcl zahájil 13. 4. na zámku Kozel u Šťáhlavic na jižním Plzeňsku sérii ojedinělých koncertů, které provedou posluchače různými hudebními žánry. Na programu jsou vystoupení od sólového koncertu Pocta Paganinimu až po setkání s hosty. Houslista si zahraje s Plzeňskými filharmoniky jako host operního koncertu Opera viva!, nebrání se ani výletům do jazzových a popových končin v rytmu tanga při koncertu cyklu skladeb pro housle, akordeon, elektrickou kytaru, kontrabas a klavír. Na dalším koncertu vystoupí s romskou kapelou. Přehlídku uzavře v prosinci s Talichovým komorním kvartetem při koncertu Čtvero ročních období od A. Vivaldiho. Jak Šporcl potvrdil, podobný koncertní cyklus ještě nerealizoval. Čtvrtou Koncertní sezonu, která se pořádá od 24. 5. do 13. 12. ve Velké Lhotě u Dačic, připravilo občanské sdružení. Koncerty klasické hudby se konají pravidelně v „horním kostele“ evangelického tolerančního areálu, kde je vynikající akustika a také památkově chráněné varhany pozdně barokního typu. Letos zde například vystoupí rakouská sopranistka Ruth Redlová, mezzosopranistka Jana Wallinge-

ALENA HAVLÍČKOVÁ 6. 4. 1931 – 6. 4. 2008 Po maturitě na gymnáziu vystudovala zpěv na Pražské konzervatoři. Po absolutoriu se věnovala nejprve divadlu: jako herečka byla v angažmá v Uherském Hradišti, v Mladé Boleslavi a v Mostě. Po roce 1960, kdy založila jedno z divadel malých forem – Paravan, už větší část svého mimořádně všestranného nadání věnovala interpretaci šansonů a písní. Po zániku Paravanu působila ještě po jednu sezonu (1965–66) v kabaretní skupině Armádního uměleckého souboru, než se ve svobodném povolání soustředila už jen na sólovou pěveckou kariéru. Ta patřila z největší části skupině, v níž Ljuba Hermanová, Jan Faltýnek, Rudolf Pellar, Milan Jíra, Libuše Švormová, Ivo Štuka a další prezentovali pražské veřejnosti pásma šansonů, písniček, poezie i svérázných politických komentářů Jana Petránka. Havlíčková ty večery pro věrné, jinotajům písniček Josefa Kainara, Jaroslava Jakoubka a dalších autorů dobře rozumějící publikum jako jejich spiritus agens organizovala; navzdory cenzuře, před kterou skupina uhýbala k různým názvům, pořadatelům i prostředím, se jí dařilo zachovat kontinuitu a i v letech normalizace povzbuzovat víru stálých posluchačů v lepší svět. Její interpretační rejstřík byl mimořádně široký – od měkké a jemné lyriky k drsnému i vypjatě dramatickému výrazu. Po dlouhé a zlé nemoci odešla v den svých sedmasedmdesátých narozenin. Stopa, kterou zanechala, má stejně hluboký rozměr kumštýřský jako ryze lidský. Petar Zapletal

rová, komorní pěvecké sdružení Ambrosius, violista Karel Plocek s varhanicí Martinou Kolářovou či Podkrkonošský komorní orchestr a cimbálová muzika Hradišťan. Koncert Bigbandu sv. Blažeje pořádala 10. 4. v Bazilice v Českých Budějovicích v rámci charitativního turné ve spolupráci s Českým národním symfonickým orchestrem společnost Provident Financial. V podání Sváti Košvance, Ivana Matějíčka, Vráti Bartoše, Martina Plachého, Milana Krajíce, Ivana Audese ad. zde zazněly skladby z alba White Mullet od autorů – trumpetisty Jana Hasenöhrla, pianisty a dirigenta Kryštofa Marka a kytaristy Lukáše Chejna. Koncertu předcházelo předání symbolického šeku, který spolu s finančními prostředky získanými z prodeje vstupenek daruje společnost Provident Financial s. r. o. Občanskému sdružení Horizont České Budějovice, věnujícímu se zlepšení životních podmínek občanů s mentálním postižením a kombinovanými vadami. Další koncerty Bigbandu sv. Blažeje byly pořádány 24. 4. v Buena Vista Clubu v Plzni a 15. 5. v sálu Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Čtvrtý a zároveň závěrečný koncert sezony z „Komorních večerů s Gentlemen Singers“ se uskutečnil 17. 4. v sále Filharmonie Hradec Králové. Na tento koncert si Gentle-

Foto Renata Slámková

zp rá vy z domo va

Ministr kultury Václav Jehlička předal 15. 4. dirigentovi Jiřímu Stárkovi medaili Artis Bohemiae Amicis. Stárek (84 let), Ančerlův a Talichův žák, byl před odchodem do exilu v roce 1968 šéfdirigentem Rozhlasových symfoniků v Praze, v exilu pracoval hlavně v Německu a Norsku, kde dirigoval místní orchestry. Po návratu do vlasti po roce 1989 působil kupř. ve Státní opeře a nyní je šéfdirigentem Karlovarského symfonického orchestru. Medaili získal za šíření dobrého jména české kultury ve světě. Na fotografii zleva Jiří Stárek a ministr kultury, Václav Jehlička. vla

men Singers tentokrát pozvali Dechové kvinteto a sólisty Filharmonie Hradec Králové. Večer s názvem Na lidové motivy byl věnován české hudbě a tuzemským skladatelům. Diváci zhlédli cyklus Zbojnických písní Bohuslava Martinů, Gorale Jana Vičara či cyklus Jaro se otvírá od Zdeňka Lukáše. Tímto koncertem se úspěšná premiérová sezona Komorních večerů s Gentlemen Singers uzavřela. Od letošního září do června 2009 se hradecké publikum může těšit na dalších pět komorních večerů a významných hostů.

r%zné Uctění památky českého dirigenta Karla Ančerla. V den 100. výročí narození slavného českého dirigenta Karla Ančerla (11. 4. 1908, Tučapy u Soběslavi), se konal v 11.00 hodin na vyšehradském Slavíně pietní akt u jeho hrobu. Věnce přišli klást zástupci české hudební veřejnosti v čele s ředitelem České filharmonie, prof. Václavem Riedlbauchem. Mezi zúčastněnými dále nechyběli ředitel Nadace Český hudební fond Miroslav Drozd, ředitelka vydavatelství Supraphon paní Jana Gondová, ředitel a dramaturg festivalu Pražské jaro, Roman Bělor a Antonín Matzner. Krátký projev nad hrobem dlouholetého dirigenta ČF a jedné z nejvýznamnějších osobností českého hudebního života 20. století přednesl prof. Riedlbauch. Připomněl především celkové zásluhy Karla Ančerla o rozvoj českého hudebního života od začátku jeho činnosti ve 30. letech až do konce 60. let. Vyzdvihl, že po slibných skladatelských začátcích se Karel Ančerl dále nevěnoval dráze skladatele, ale místo toho se cele oddal práci dirigenta a organizátora. Slavnostní atmosféru pomohli vytvořit pozounisté Hudby hradní stráže, kteří mj. zahráli jako připomínku Ančerlova židovského původu tradiční synagogální melodii Kad-

diš v instrumentaci Antonína Matznera. Karel Ančerl byl kapelníkem Osvobozeného divadla, za 2. světové války organizoval hudební život v koncentračním táboře Terezín, poté byl šéfem Opery 5. května, od 1947 šéfdirigentem Rozhlasových symfoniků, v letech 1950–68 hlavním dirigentem orchestru ČF, s nímž koncertoval takřka po celém světě. Jeho mravně vyspělá osobnost se nedokázala smířit s násilným potlačením obrodného procesu tzv. Pražského jara v roce 1968 a od následujícího roku (1969) zůstal až do své předčasné smrti (3. 7. 1973) na Západě, kde působil jako dirigent v kanadském Torontu. Na pražský Slavín byly jeho tělesné ostatky převezeny a znovu slavnostně uloženy až po pádu komunistického režimu, dne 12. 5. 1993.. Monumentální inscenaci Bizetovy Carmen viděli 25. 4. návštěvníci pražské Sazka Arény. Sešel se zde mezinárodní soubor tří stovek umělců ponejvíce z východní Evropy. Pražské vystoupení bylo součástí evropského turné a kuriozitou inscenace bylo, že jí režírovala muslimka Yekta Karaová z Turecka. Orchestr Lvovské filharmonie z Ukrajiny dirigoval Němec Walter Haupt, spoluúčinkoval Ukrajinský národní sbor. Inscenace dle pořádající agentury Live Nation pracuje s animovanou velkoplošnou projekcí, videoklipy a s interakcí mezi obrazovkou a jevištěm. Dirigent Haupt v Sazka Aréně již jednou vystoupil s monumentální inscenací Orffova slavného díla Carmina Burana, kde účinkovalo i mnoho českých umělců. vla Zlínská filharmonie a Filharmonie Brno změní šéfdirigenty. Nástupcem Jakuba Hrůši, který odchází jako šéf do Pražské komorní filharmonie, se stane ve Zlíně Stanislav Vavřínek od sezony 2008/2009 – Vavřínek končí proto v Jihočeské komorní filharmonii České Budějovice. Petr Altrichter končí v Brně až koncem sezony 2008/2009 po šesti letech a o jeho nástupci



MIROSLAV HRŠEL 29. 3. 1930 – 9. 4. 2008 Rodák z Hradce Králové, pocházel z hudební rodiny, jeho otec byl výborný houslista a pedagog na hudebních školách východních Čech. Po absolvování reálného gymnázia v rodišti vystudoval hudební vědu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde byl jeho nejvýznamnějším učitelem prof. Mirko Očadlík. Hned po promoci se stává redaktorem Hlavní redakce hudebního vysílání v tehdejším Československém rozhlase a brzy se řadí k předním tvůrčím osobnostem této instituce. S největším zaujetím sledoval především vše, co souviselo s klavírním uměním a klavírní interpretací, ovšem dramaturgicky nápadité, skvělé programy, v nichž uplatňoval své široké znalosti a mimořádné dispozice pro popularizaci hudby, vytvářel i ve všech dalších sférách během celých dvaceti let svého rozhlasového působení. Dodnes najdeme v rozhlasovém archivu desítky programů, které svědčí o Hršelově mimořádné profesionalitě, nápaditosti ve výběru a posluchačsky atraktivním zpracování nejrůznějších hudebních témat. Jeho nesčetné programy, například o české soudobé hudbě a jejích výrazných individualitách, které vytvářel se svým kolegou Karlem Mlejnkem, ale také mnohé další, se těšily velké posluchačské pozornosti. Osobně vystupoval vždycky s neobyčejnou skromností a nenápadností, a přesto byl v rozhlase nepřehlédnutelný! Patrně z pocitu nedocenění, tak častého v období husákovské normalizace, mění v sedmdesátých letech překvapivě působiště, které bylo jeho životem a nastupuje do Supraphonu. Působí jako editor, s maximálním zaujetím realizuje řadu koncepčních řešení a podílí se na vydávání cenných a dramaturgicky podnětných gramofonových titulů. Ani Supraphon se však nestal Hršelovou poslední štací! V letech 1997–1999 byl pověřen ředitelskou funkcí v Komorní filharmonii Pardubice a předtím i potom několik let působil v tomto orchestru v pozici dramaturga. Částečně se tak vrátil do východočeského regionu, kraje svého dětství a mládí, a také zde zanechal zřetelnou a nezapomenutelnou stopu nejenom díky svým rozsáhlým znalostem a zkušenostem, ale také pro svůj charakteristický vtip, noblesu a toleranci. Hršelovy aktivity měly široký záběr: spolupracoval s Divadelním ústavem, deset let vytvářel dramaturgii Vlčkova orchestru Virtuosi di Praga a mezinárodního hudebního festivalu Pontes, psal průvodní texty k nejrůznějším titulům CD… V české hudební kultuře najdeme jen málo tak všestranných a zároveň neokázalých osobností. Odešel mimořádně vzdělaný člověk ryzího srdce a velkých lidských kvalit. Ludvík Kašpárek

ještě není rozhodnuto. Podle ředitele Filharmonie Brno Davida Marečka jsou tři kandidáti z domova i z ciziny a rozhodnutí padne velice brzy. vla Zpracovala Šárka Mrázová



zahranií Foto Pavel Horník

svtová operní divadla iii. vi. královská divadla ve stockholmu a v kodani  Pavel Horník Královské divadlo ve Stockholmu Začátky opery ve švédské metropoli se datují do 17. století za vlády královny Kristiny, kdy do Švédska zajížděly hostující italské a francouzské operní společnosti. Dvorní kapela byla zřízena ještě dříve, v roce 1526. Hrálo se v budově tzv. Bollhusetu – míčovny na kopci za královským zámkem. Činnost operních společností, speciálně francouzské, v roce 1781 král Gustav III. ukončil a dal podnět k založení vlastního švédského operního ansámblu. Zajímavé je, že se zpívalo v mateřském švédském jazyce. Hrála se díla italských a německých autorů – Franceska Uttiniho, Josepha Martina Krause, Johanna Gottlieba Neumanna a Abbé Voglera. Ti také skládali nové opery, námětově čerpající ze švédské historie. Roku 1782 bylo Krausovou operou Aeneas slavnostně otevřeno nové operní divadlo. Pro hudební život nastaly zlaté časy. V březnu 1792 byl celý svět překvapen vraždou krále Gustava III. na maškarním plese (pozdější námět pro Auberovu operu Pomsta v dominu a Verdiho Maškarní ples). V devatenáctém století pak byla také hrána díla všech světových skladatelů. V roce 1892 byla budova opery kompletně zbořena a počaly přípravy na novou výstavbu. Mezitím se sedm let hrálo ve Švédském divadle v Blasienholmenu. V tom období byla také poprvé uvedena Smetanova Prodaná nevěsta. V roce 1898 bylo slavnostně otevřeno králem Oskarem II. nové, architektem Axelem Anderbergem v klasicistním slohu projektované prostorné divadlo pro 1250 diváků. Divadlo je situováno do krásného místa na nábřeží v samém středu města. Z vnějšku působí budova s červenohnědou fasádou, během let upravená pouze v zadním traktu, poměrně jednoduše. Interiéry se nezdají již tak prostorné s výjimkou hlediště o třech pořadích, ale jsou bohatě zdobené. Soubor Královské opery pod vedením Anderse Franzéna má orchestr čítající 122 hudebníků a je v současné době největším symfonickým tělesem v celém Švédsku. Operní sbor je šedesátičlenný. Základní operní sólistický ansámbl je dosti početný pro provozování asi šestnácti různých titulů, hraných ve stávající sezoně. Jmenoval bych třeba uvedení všech dílů Wagnerova Ringu, Mozartovy opery Così van tutte, Čajkovského Evžena Oněgina, Verdiho Falstaffa, Traviatu a Trubadúra, Pucciniho Tosku, Straussova Růžového kavalíra, Gluckova Orfea a Eurydiku nebo Rossiniho Popelku. Pokud bych se ještě vrátil k české opeře, je nutno zmínit se o hostování významné české pěvkyně Ady Nordenové v době naší první republiky nebo o nastudování Janáčkovy Věci Makropulos v roce 1965 dirigentem Bohumilem Gregorem. Ten také působil nějakou dobu v královském divadle jako šéfdirigent. Titulní roli zpívala známá Elizabeth Söder-

Foto Pavel Horník

Královské zámecké divadlo v Drottningholmu

Královská opera ve Stockholmu

ström. Překvapivě velká co do počtu představení a titulů je baletní produkce, což umožňuje velký baletní soubor čítající přes sedmdesát členů. Švédsko bylo vždy exportérem slavných operních pěvců na světové hudební divadelní scény. Jmenujme alespoň ,,švédského slavíka“ Jenny Lind, Irmu Björck, Seta Svanholma, Jussi Björlinga, Elisabeth Söderström, Nicolae Geddu, Birgit Nilsson (debutovala ve Stockholmské opeře v r. 1946), Göstu Winbergha, omase Sunnegarda, Annu Sophii von Otter nebo dnes ve své strmé kariéře pokračující Ninu Stemme. V Královské opeře probíhá již řadu let v letním období významný operní festival. Viděl jsem tu před třemi lety Musorgského Borise Godunova v podání Mariinského divadla z Petrohradu za řízení Valery Gergieva. Festivalová představení se také konají v zámeckém divadle v areálu královské letní rezidence v Drottningholmu. Toto divadlo pro 380 diváků má k dispozici třicet původních kompletních scénických výprav a vynikající akustiku. Bývá často srovnáváno s naším zámeckým barokním divadlem v Českém Krumlově, ale zdaleka nedosahuje jeho krásy, výzdoby a dokonalého propracování interiéru. Ve švédské metropoli působí ještě jeden operní soubor, Volks Operan – Lidová opera. Ta mimo jiné hostovala v New Yorku s dílem současného švédského skladatele Daniela Börze Marie Antoinette. Další významné operní scény jsou v Göteborgu, Malmö, Lindköpingu nebo Karlstadtu a Ystadtu. Letní operní představení se rovněž hrají v působivém přírodním prostředí zatopeného lomu u městečka Dalhalla ve středním Švédsku. Opera se v létě také provozuje v prostorách starobylého zámku ve Vadsteně nebo v tamějším malém starém divadle. Velmi pěkná secesní divadelní budova je v přístavu Gävle severně od Stockholmu. Zde se však opery provozují jenom občas, a to hostujícími soubory. Operní budova stockholmského Královského divadla také zároveň občas slouží k nahrávání oper a symfonických koncertů. Firma Naxos zde pořídila operní komplet Verdiho Dona Carlose a z letošní sezony zaznamenala jeho Traviatu. Firma CD Universe nahrála Schnitkeho Peer Gynta v podání divadelního orchestru. Existuje také dlouhá řada nahrávek různých firem s legendárním Jussi Björlingem, Birgit Nilsson a dalšími význačnými švédskými pěvci. Královské divadlo v Kodani Když přejedeme ze švédského Malmö přes velký a dlouhý moderní most, ocitneme se v hlavním dánském městě Kodani. Zdejší divadelní a hudební život byl spojen s královským dvorem. Nejstarší orchestr datuje svůj vznik do roku 1448. V Dánsku stejně jako i jinde účinkovaly v dřívější době cizí operní společnosti. Později začala vznikat tvorba domácí. Díla skladatelů jako je J. P. Hartmann nebo Peter Hinse položila základ dánské hudební divadelní tvorbě. Hartmann kupříkladu složil hudbu na téma starobylé ságy k dílu Johannese Evalda Smrt Baldera nebo k Malé víle Hanse Christiana Andersena. Skladatel Peter Hinse zhudebnil podle příběhu Christiana Richarda jeho Krále a maršála. V druhém

desetiletí devatenáctého století byli prominentními skladateli Weyse a Kuhlau, který podle textu J. L. Heiberga zkomponoval operu Hora Elfů. Původní královské divadlo v roce 1689 vyhořelo a nové bylo postaveno až roku 1748. Když později tato budova již náročnějším požadavkům nevyhovovala, byla stržena a v roce 1874 Kodaň získala nové velké operní divadlo o čtyřech pořadích s 1500 sedadly. Bylo dílem architektů Pedersena a Dahlerupa. Divadlo fungovalo jako jediná operní a baletní scéna do roku 2005. Tehdy byla zprovozněna obrovská nová moderní budova operního divadla, dílo architekta Henniga Larsena. Stavbu financoval bohatý dánský rejdař A. P. Moeller. V původní staré budově se nyní hrají některé komornější operní tituly, činohra, někdy také balet a vystupují zde hostující soubory. Nová budova, ležící těsně u vody, má vynikající akustiku, nejmodernější jevištní techniku a obrovské vstupní foyer, přesahující několik pater. Opera hraje během roku po sobě okolo patnácti různých titulů. Operních premiér je asi pět ročně. Ostatní uváděná díla současného repertoáru jsou Verdiho Rigoletto, Don Carlo, Pucciniho Tosca, Mozartovy opery Lucio Silla, Don Giovanni, Figarova svatba, Gounodův Faust, Offenbachovy Hoffmannovy povídky, Lehárova Veselá vdova, Monteverdiho Korunovace Poppey, Maškaráda soudobého dánského autora Carl Nielsena. Loňského roku na jaře byla uvedena v hudebním nastudování Michaela Schönwandta Rusalka Antonína Dvořáka. Vodníka zpíval Gustav Beláček z Bratislavy a cizí kněžnu Eva Urbanová. Důležitou část produkce zaujímá pochopitelně také balet. Současným ředitelem divadla je Michael Christiansen a hlavním dirigentem a hudebním šéfem Dán Michael Schönwandt, mimo jiné hostující dirigent londýnské Covent Garden, opery v Bruselu, Německé opery v Berlíně a dalších světových operních scén. Kodaňský soubor má třicet sólistů, šedesátičlenný operní sbor a velký orchestr, který také často dává samostatné koncerty. V minulosti dirigovaly Dánský královský orchestr takové osobnosti, jakými byli Richard Strauss, Igor Stravinský, Leonard Bernstein nebo Sergiu Celibidache. Ze současných dirigentů je možno uvést Ralfa Weikerta, Marka Soustrota nebo slovenského dirigenta Petera Ferance. Z režisérů, kteří významným dílem formovali v šedesátých a sedmdesátých letech operní život v Kodani, bych uvedl Wielanda Wagnera s avantgardními inscenacemi Bludného Holanďana a Tannhäusera či významné režiséry Götze Fridricha a Harry Kupfera. Legendárním dánským pěvcem byl tenorista Lauritz Melchior, představitel hrdinných postav hlavně v dílech Richarda Wagnera, a také další hrdinný tenor Vilhelm Herold. Základním působištěm těchto pěvců byla hlavně Metropolitní opera v New Yorku. V německé oblasti se výrazně proslavil tenorista Helge Roswaenge. Dánské operní umění v současnosti výborně reprezentují tenoři Stig Andersen a Poul Elming, hlavně jako představitelé závažných wagnerovských rolí, nebo barytonista Bo Skovhus, který vynikajícím způsobem ztvárnil roli Bekmessera v nové drážďanské inscenaci Mistrů pěvců norimberských. Sopranistka Lone Koppel se mimo jiné proslavila také svou Jenůou pod vedením dirigenta Richarda Bonynge v Austrálii, legendární bayreuthská Senta Lisbeth Baslev, Inga Nielsen (zemřela, bohužel, letos teprve ve svých 61 letech) nebo Eva Johansson rozdávaly své umění divákům celého světa. Další významné dánské operní divadlo je ve městě Aarhus, kde se hraje v moderním koncertním a divadelním centru. Tato scéna také hostila o jednom dubnovém víkendu pěvecké hvězdy Cecilii Bartoli, Roberta Alagnu a Bo Skovhuse. Hostování v blízké době rovněž ohlásil známý velšský basista Bryan Terfel. Na srpen chystá divadlo novou inscenaci Wagnerova Bludného Holanďana. V Aarhusu je sice také krásná secesní budova městského divadla, ale ta hostí pouze či-

 Foto Pavel Horník

za hr an i  í

Královské divadlo v Kodani

nohru. Poslední, celkem nový a ne moc velký operní soubor vznikl ve městě Esbjerg. Ten se dokonce odvážil inscenovat celý Wagnerův Ring. Uvážíme-li, že Dánsko je malá země, její vklad opernímu umění není zanedbatelný. •

velká soutěž hudebních rozhledů Vážení čtenáři, a je tu další číslo Hudebních rozhledů a s ním i naše soutěž, v níž můžete pro změnu vyhrát nejen cédéčka, ale jeden z vás také knihu – paměti Artura Rubinsteina s názvem Moje mnohá léta, kterou redakci věnovalo Nakladatelství H & H Vyšehradská. A kdo patří k trojici vítězů tentokrát? Ti, kteří na otázku, jaké dílo (a od kterého autora či autorky) psané na objednávku, zazní ve světové premiéře na letošním festivalu Smetanova Litomyšl, napsali, že se jedná o oratorium Mojžíš Sylvie Bodorové a přálo jim štěstí při losování.

 Eva Palánová, Praha Marta Blažková, Pelhřimov

Jiří Špiller, Opava Blahopřejeme.

otázka na červen:

V rámci 18. ročníku MHF Pražský podzim provede Bournemouthský symfonický orchestr pod taktovkou Christiana Mandeala jednu z nejslavnějších orchestrálních skladeb německého skladatele Paula Hindemitha – symfonii Malíř Mathis, která tematicky vychází ze stejnojmenné autorovy opery pojednávající o významném malíři. O kterém? První soutěžící z trojice výherců tentokrát obdrží dvě vstupenky na tento koncert (tzn. Bournemouthského symfonického orchestru), který na Pražském podzimu vystoupí 30. září. Své písemné odpovědi zasílejte do 16. června 2008 na adresu redakce Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách www.hudebnirozhledy.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.



zahranií

mexiko objevuje janá ka Mexico City, Teatro de Bellas Artes  Pavel Horník Operní tvorba Leoše Janáčka již řadu let dobývá prakticky celý svět, ale některým místům se vyhnula. Nositelem této absence je kupodivu operní scéna v hlavním městě Mexika, kde vystupovali ti neslavnější operní pěvci a začínal třeba Plácido Domingo. Palacio de Bellas Artes, krásné a prostorné divadlo ve stylu art nouveau, otevřené ve třicátých letech minulého století, tak posloužilo jako důstojný stánek k představení Janáčkovy Jenůfy mexickému publiku. Bohužel, letos v dubnu proběhla jenom čtyři představení. Vedení divadla zřejmě nechtělo riskovat, protože Janáček není v Mexiku zdaleka tak známý jako třeba Verdi, Puccini nebo Wagner, jehož celý Ring se mexické opeře v nedávné době hrál. Letošní Jenůfa byla inauguračním představením 24. ročníku mexického hudebního festivalu, který probíhá v historickém centru od 10. do 27. 4. Velkým vkladem nové inscenace bylo přizvání několika českých umělců a nastudování v českém jazyce. Režijně a scénograficky byla novou inscenací pověřena mexická činoherní režisérka, která studovala ve Velké Británii, Juliana Faesler. Byl to její operní režijní debut a vyplatilo se to. Režisérka postavila příběh na podrobném vykreslení dramatických konfliktů díla a vedla pěvce k opravdovému činohernímu herectví. Její scéna je srozumitelná, vkusná a nijak se nesnaží o transponování děje do nějakého imaginárního, nebo moderního prostředí. Byla účelně doplněna velmi kvalitními filmovými projekcemi jak krajin, tak i různých detailů, natočenými mladým mexickým filmařem Nicolasem Peredou. Příkladná byla i její práce se scénickým světlem, založená

Foto Pavel Horník

Helena Kaupová (Jenůfa) a Cathrine Malfitano (Kostelnička)

ne na vnějším efektu, ale na vnitřní logice a korespondující s dějem a akcemi na jevišti. Velmi zjednodušeně, jenom základní trámovou konstrukcí bez výplní stěn, byla ve druhém dějství znázorněna světnice v domě Kostelničky. Zde pak bylo právě vhodně zvolené nasvícení základním a silně působícím scénografickým prvkem. Výtvarnicí decentních kostýmů byla Mexičanka Eloise Kazan. Hudebního nastudování se ujal dirigent Národního divadla Jan Chalupecký. S orchestrem divadla, který díky své jižanské mentalitě v přístupu k preciznosti a vzhledem k tomu, že Janáček je pro místní muzikanty celkem neznámá osobnost, vykonal opravdu kus práce. Hlavním magnetem představení byla světoznámá sólistka Metropolitní opery Cathrine Malfitano. Není sice již nejmladší, ale stále je silnou osobností, která hlasově i představitelsky dala do své postavy Kostelničky vše. Má ovšem s touto rolí zkušenosti z dřívějšího provedení ve Washingtonu. O ztvárnění ostatních hlavních rolí se postarali čeští umělci s výjimkou představitele Lacy, Gianlucy Zampieriho. Tento italský pěvec, který dostal letos cenu alie za operu, má bohaté zkušenosti s touto exponovanou rolí z ostravského provedení Jenůfy. Laca v jeho ztvárnění působí hlavně po pěvecké stránce nesmírně dramaticky, někdy až naturalisticky. Ale to je věc individuálního přístupu. Přesto ale nostalgicky vzpomínám na měkký blachutovský témbr. Helena Kaupová je dnes zřejmě naší nejlepší představitelkou Jenůy. Tuto postavu má propracovanou do detailů, její hlas zní krásně a vřele a také její milý a oduševnělý vzhled plně odpovídá této roli. Tradičním představitelem Števy je Aleš Briscein, výborný nejen pěvecky, ale také díky svému mladistvému zjevu a přirozenému hereckému projevu i ve ztvárnění své postavy. To se zvláště projevilo v ,,pijácké scéně“ s rekruty, kdy většinou interpreti přehrávají. Z místních sólistů zaujala zejména Belem Rodríguez v roli stařenky Buryjovky nebo Armando Gama jako stárek. Musím rovněž pochválit výborně rozehrané a sezpívané sbory. Mexičané jsou velmi temperamentní a otevření lidé, a tak mne dost zajímala reakce místního publika. Viděl jsem první reprízu opery a byl jsem překvapen, že hlediště nebylo plné. První dějství odměnili diváci zdvořilým potleskem, po druhém jednání byl velmi silný aplaus doprovázený výkřiky bravo a po skončení opery vypukla bouře nadšení a diváci aplaudovali ve stoje. Měl jsem slzy v očích a byl jsem nesmírně pyšný na to, jak silně na mexické publikum Janáčkova hudba zapůsobila. Po úspěšném představení jsme se spolu s umělci sešli v krásné rázovité restauraci Tacuba ke společné večeři. A tady začala další hudební produkce. Asi osmičlenná mexická kapela obklopila náš stůl a začala hrát. A tu se přidali naši tenoři, pan dirigent si půjčil kytaru a v okamžiku byl celý sál plný hudby a rázem byli všichni přítomní u vytržení. Není divu, protože těžko zde někdy hosté a personál uslyší prvotřídní operní zpěváky, a navíc bez vstupenky. Adiós Mexico! Mexico City, Teatro de Bellas Artes – Leoš Janáček: Jenůfa. Dirigent Jan Chalupecký, režie a scéna Juliana Faesler, kostýmy Eloise Kazan. Premiéra 10. 4. 2008, psáno z reprízy 13. 4. 2008. •

¯¯«ÃâðñæóÞéèìêìïëvåòáßö .âð蘝Èïòêéì󝯴«³«ª²«´«¯­­µ ±¶­Ÿµ­ŸÏ%ÓÄʞ°®¸®®žæí⬞ ߞ±·­Ÿµ­ŸÒÎÁÎÓÀž°®¸®®žæí⬞ ȞÇÔ¬žìbâôí‹vªžËߎéßðìvžñbꪞÎêbŽíôbž áæíâàߪžÀßðíéìvžâçôßâêíªžØbëãáébžøßæðßâß ÁÀÑÎÊÍ:ŸÍΟÍÀŸÙ%ÌÊԟ .ÄÒÊ^ŸÊÑÔÌËÎÕIJ Vkçìéóèv¸ž¿Çœ¾îÝïïœÍñåêðáðªžÎåðëîêáèè몞 ¿äëîáݜÄåïðëîåßݪžÇîñéèëòŒðtœìåŒðß媞 Ò`ßèÝòœÈñçïžßžÆå‰tœÏðåòt꬞Íîãðߞ ôžîðíôãâãìvžñíóàíðóž¿ëèèáãåñ霭³¬°ž ȞÁæðçñòíîæžÕçêçàßêâžÅêóá鸞ÊÞÁÇÌÃÑǞ ­-v€ßìé÷­ ±¸­Ÿµ­ŸÍÄÃ2ËЯ·¸±®žæí⬞ ȞËߎéßðìvžñbê ÄÑÀ¾½œÖœÆÅÊ[¿Äœ¾MÁÄZ ÌÝòáèœÂåŒáîžČžæíóñêã ÉÝîãåðœÇèáì`iëò`žČžôçíêíìáãêêí ÄëêàݜÆñêçëžČžàçávžìbñòðíè㞦Èßîíìñéí§ ÅòáðݜÇëò`iëò`žČžøînô ÀßðòƒéªžÈóðéíôçkªžÈßìíôçá陪žËßðòç옪ž Æóðìv骞Éðkã骞Äçñáæãð

°­Ÿ¶­ŸWÓÄÑ^ž¯·¸±®žæí⬞ ȞòãðßñߞÆíòãêóžÐ˜œã ƽÖÖËÒ[œÇËÊ¿ÁÎМ Æå‰tœÏðåòtꜢœ¿Ë ±­Ÿ¶­ŸÒÓPÄÃÀž¯·¸±®žæí⬞ ȞËߎéßðìvžñbêž ÇÝìîÝèëòݜÍñÝîðáðœ Ìîݚ`çëòëœçòÝîðáðë Æß÷â쪞ËíøßðòªžRíñòßéíôçkªž Ëãìâãêñíæì«Àßðòíêâ÷ ²­Ÿ¶­Ÿ.ÓÕÑÓÄʞ¯·¸±®žæí⬞ ȞÈãøóçòñ陞ñbêž Æå‰tœ¾`îðݞȞôçíêíìáãêêíž ÉëêåçݜÇêëÞèëßäëò`žČžáãëàßêí Ôçôßêâ窞Àßáæ ³­Ÿ¶­ŸÏ%ÓÄʞ¯·¸±®žæí⬞ ȞéíñòãêžÀíœvæížònêߞȞéêbŽòãð ÂνÊÏZҜǽʿÅËÊ"Ȝ ½œÆÁĘÀ˾½

ÏßäëèݜÃîáãëîåÝêݜÌîÝãáêïåïž óënêãá陞ôãâíóávžČžÀÝòåàœÁÞáê ´­Ÿ¶­ŸÒÎÁÎÓÀž¯´¸®®žæí⬞ Ȟéíñòãêžñô¬žÔvòß ÀÑ¿ÄËÒÊ7œÇËÊ¿ÁÎÐ Áòݜ¾ñÞèëò`žČžôßðæßì÷ ¾ÝîÞëîݜÌëè`Œçëò`žČžøînô ´­Ÿ¶­ŸÒÎÁÎÓÀž¯·¸±®žæí⬞ ȞËߎéßðìvžñbê ¿ÝììáèèݜÅïðîëìëèåðÝêݞ ¦Àðßòçñêßôߧ ÅòÝêœ^áêÝð—žČžæíóñêã ¿ìòíìçížÔçôßêâçžČž¿ñòíðžÎçßøøíêê߸ž -òôãðížðíkìváæžíàâíàv ´­Ÿ¶­ŸÒÎÁÎÓÀž°¯¸±®žæí⬞ Ȟ¿òðçóëžÆíòãêóžÐ˜œãž Êëçðñîêë ÄñàÞݜö`é疜ݜìëàö`éit ÃÝæàëŒåœ¾îêë



z p r á v y z e z a h r anií

festivaly V tyrolském Innsbrucku se uskuteční 45. ročník koncertů na zámku Ambras (8.– 29. 7.) a 32. ročník renomovaného festivalu staré hudby Innsbrucker Festwochen (7.–24. 8.). Festival, jehož uměleckým ředitelem je už řadu let dirigent René Jacobs, je proslulý svými scénickými inscenacemi, ať už zapomenutých oper či scénických oratorií: letos to budou v Tyrolském zemském divadle tři představení scénického provedení oratoria Georga Friedricha Händela Belshazzar ze skladatelova londýnského období (1745), které hudebně nastuduje René Jacobs v režii Christofa Nela. Sólisty budou Kenneth Tarver, Rosemary Joshua, Bejun Mehta, Kristina Hammerström, Neal Davies ad. Komorní sbor RIAS a Akademii pro starou hudbu Berlín řídí R. Jacobs. Dále na festivalu koncertně zazní oratorium Maddalena ai piedi di Cristo, které zkomponoval roku 1699 Antonio Caldara. Na provedení se budou podílet jako sólisté Marie-Claude Chappuis, Lawrenze Zazzo a Magnus Stavelland. Concerto Vocale a Akademii pro starou hudbu Berlín bude řídit opět René Jacobs. Kromě toho zahrnuje festival koncerty svého festivalového sboru, ansámbl Capella de la Torre s Dominiquem Vissem představí hudbu městských pištců z Halle, vystoupí gambový soubor Ensemble Concordia s dílem J. Dowlanda, Ensemble Clément Janequin představí francouzský chanson G. Costelaye, dvojsborové nešpory z doby papeže Klementa IX. zazpívá Cantus Cöln s Konradem Junghänelem v klášteře ve Stamsu (kde působil náš Jan Zach), klasicistní Vídeň připomene Quatuor Mosaïques, na festivalu vystoupí soubor Il Gardelino s hráčem na barokní hoboj Marcelem Ponseelem i cembalista Kenneth Weiss. Na závěr budou dvě představení dalšího scénického oratoria, Il martirio di Sant´Agnese od Bernardo Pasquiniho, které nastuduje Alessandro de Marchi. www.altemusik.at jv Festival ve švýcarském Verbier se koná daleko od tradičních kulturních center, zato zcela v srdci více než třítisícových hor a plně mezinárodním špičkovém obsazení. Účinkující zde většinou tráví více času jako přátelé i jako pedagogové hudebních kursů a akademie. Letos se koná už 15. ročník této mimořádné akce, která má k dispozici v podstatě jen místní kostel a obrovitý stan, který se staví každý rok znova konkrétně pro tuto příležitost. Přesto bývá už dlouho dopředu vyprodáno. Letošní festival zahájí 18. 7. orchestr festivalové akademie, složený z mladých hráčů z celého světa, který se připravuje už několik týdnů před festivalem. Bude s ním pracovat Paavo Järvi, Manfred Honneck, Rafael Frübeck de Burgos, Gábor Takács-Nagy, Gianandrea Noseda, Paul McCreesh, Valerij Gergijev či houslista Joshua Bell a cellista Mischa Maiski, kteří zde budou vystupovat i jako sólisté a komorní hráči. Do Verbieru přijedou např. i Miklós Perényi, Radu Lupu, Boris Be-

rezovsky, Salvatore Accardo, David Greilsammer, Jurij Bašmet, Martha Argerich, Stephen Kovacevich, Renaud Capucon, Maxim Vengerov, Piotr Anderszewski, Lisa Batiashvili, Leonidas Kavakos, Alfred Brendel, Angelika Kirschlager, Fazil Say, Leila Josefowicz a řada dalších světových hvězd i mladých umělců. Festival končí 3. 8. 2008. www.verbierfestival.com jv Garsington Opera, anglický letní festival, byl založen v roce 1989 dnes již zesnulým Leonardem Ingramsem, který pro místo konání každoročního festivalu určil svou vlastní zahradu. Letos, rok před dovršením 20. výročí existence, rozhodla zakladatelova vdova Rosalind, že po roce 2010 již nebude zahrada festivalu k dispozici. Předseda rady ředitelů festivalu Graham prohlásil, že pro festival bude zajištěno jiné místo. Letošní ročník (4. 6.–6. 7.) nabídne zřídkakdy uváděnou Vivaldiho operu L‘incoronazione di Dario (dir. Laurence Cummings), revival úspěšné inscenace Mozartovy opery Così fan tutte v režii Johna Coxe z roku 2004 a Stravinského operu Život prostopášníka.

divadlo Bernsteinův Candide je v první polovině 2008 na scéně dvou velkých operních domů. New York City Opera představila legendární inscenaci Harolda Prince (8.–20. 4.) Dr. Panglosse ztvárnil Richard Kind, mj. hvězda broadwayských Producentů i televizního seriálu Spin City, Candidem byl Daniel Reichard, Starou dámou Judith Blaze, Cunegondu alternovaly Lauren Worsham a Lielle Berman, známá z operních pódií jako Titania v Brittenově Snu noci svatojánské a Lucia di Lammermoor (obojí Pittsburgh Opera) a Královna noci v Kouzelné flétně (Lyric Opera Center při chicagské Lyric Opera). Dirigoval George Manahan. * Londýnská Anglická národní opera uvede inscenaci Roberta Carsena, která vznikla v koprodukci s pařížským éâtre du Châtelet a milánskou La Scalou (23. 6.–12. 7.). V hlavních rolích se představí Toby Spence (Candide), Anna Christy (Cunegonde), Alex Jennings (Doktor Pangloss/Voltaire) a Beverley Klein (Stará dáma). Roli Cunegonde alternuje americká sopranistka Marnie Breckenridge, která v této roli excelovala v inscenaci Bernsteinova Candida ve Státní opeře Praha (2006). Diriguje Rumon Gamba.

osobnosti Riccardo Muti byl 5. 5. jmenován hudebním ředitelem Chicago Symphony, a to od září 2010. Šestašedesátiletý italský dirigent podepsal pětiletý kontrakt jako v pořadí 10. hudební ředitel tohoto tělesa. Rodák z Neapole, Riccardo Muti, dirigoval Chicago Symphony poprvé na Ravinia Festival v roce 1973, nicméně jeho další návrat k orchestru se uskutečnil až vloni. Tehdy, na základě zcela vyprodaného gala koncertu k zahájení sezony

2007/08 i následného triumfálního evropského turné, se o Mutim začalo hovořit jako o možném příštím hudebním řediteli. Smlouvu Muti podepsal v Salcburku během zkoušek na koncert v rámci Svatodušního barokního festivalu. Místo bylo neobsazeno od roku 2006, kdy odešel Daniel Barenboim, jenž nastoupil po siru Georgi Soltim. Muti si získal mezinárodní pozornost v roce 1967, kdy vyhrál dirigentskou soutěž v Miláně. Krátce na to získal významná místa ve Florencii a Londýně, od roku 1971 je stálým hostem Salcburského festivalu. V USA se stal známým především jako hudební ředitel Philadelphia Orchestra v letech 1980–1992. Jeho dosud nejprestižnější pozice – hudebního ředitele milánské La Scaly – začala v roce 1986 a trvala do dubna 2005, kdy musel rezignovat. Sir Simon Rattle byl znovu zvolen do čela Berlínské filharmonie, a to navzdory obavám, že se část orchestru postaví proti. Obavy se nakonec nepotvrdily, podle Rattleova manažera Martina Campbell-Whitea podstatně převážily hlasy pro znovuzvolení, a to na deset let. Nicméně napětí zde existuje, část orchestru Rattlea obviňuje, že do dramaturgického plánu nezařazuje dostatečně díla mistrů, zejména Beethovena a Mahlera, která tradičně tvořila jádro repertoáru orchestru. V interview pro Guardian v roce 2005 charakterizoval Rattle, který do čela Berlínských filharmoniků přišel v roce 2002, filharmoniky jako „divoké tygry“, a dodal: „Není snadné s nimi vyjít, ale je tu spousta legrace.“ Americký skladatel David Lang (1957) získal 7. 4. Pulitzerovu cenu 2008 za svou vokální skladbu e Little Match Girl Passion – zhudebnění pohádky Hanse Christiana Andersena o malém chudém děvčátku, prodávajícím na ulicích zápalky, které v chladné silvestrovské noci umírá. Skladbu si objednala newyorská Carnegie Hall, kde se uskutečnila 27. 10. 2007 premiéra v tamější Zankel Hall. Langovy skladby mají v repertoáru mj. Newyorská filharmonie či Kronos Quartet, a jsou uváděny v nejprestižnějších světových hudebních centrech (BBC Proms, Tanglewood Festival, Mnichovské bienále ad.). Porota letos – tak jako i vloni – se na rozdíl od minulých ročníků nerozhodla pro žádného z „akademických“ autorů – Langova hudba bývá označována jako postminimalistická, ovlivněná minimalismem i rockem. V roce 2007 získala Pulitzerovu cenu, která obnáší 10 000 dolarů, jazzová legenda Ornette Coleman. Finská skladatelka Kaija Saariaho získala 2. 4. cenu Michaela Ludwiga Nemmerse, kterou uděluje Northwestern University School of Music v americkém státě Illinois. Cena představuje 100.000 dolarů a provedení jedné skladby Chicago Symphony Orchestra. Saariaho se rovněž stane rezidenční skladatelkou univerzity od ledna 2009 do roku 2010. Nemmersova cena je udělována každý druhý rok. Předchozími nositeli byli John Adams (2004) a Oliver Knussen (2006). Saa-

zp rá vy ze za hran i  í



tinou Bordoni přímo na jevišti. Scéna jejich konfliktu byla zvěčněna v roce 1728 v parodické Žebrácké opeře Johna Gaye. Händelovo muzeum však uvádí, že se ve skutečnosti jednalo o bitky jejich fanoušků. Kurátor muzea Nicholas Clapton řekl: „Byly velmi slavné a známé, a byly to první umělkyně, které procestovaly svět. Smlouvaly samy o výši honoráře a na ženy 18. století byly neobyčejně nezávislé a emancipované“.

Foto archiv

eská hudba v zahrani í

Barytonista Vladimír Chmelo, stálý host Státní opery Praha, nastudoval v Grand éâtre de Genève role Vacka Bradatého a Oblačného v inscenaci Janáčkovy opery Výlety pana Broučka režiséra ChingLien Wu pod taktovkou Kirilla Karabitse (25. 4.–4. 5. 2008). V červnu 2008 se představí v Opernhausu v rakouském Grazu jako Enrico v Donizettiho Lucii di Lammermoor. V říjnu 2008 ztvární roli Malého vězně v Janáčkově opeře Z mrtvého domu v Teatro Massimo v Palermu pod taktovkou Gabriela Ferra a v režii Davida Pountneyho. Na fotografii z Ženevy Vladimír Chmelo první zleva.

riaho se narodila roku 1952 v Helsinkách, studovala na tamější Sibeliově akademii a v pařížském IRCAMu. Mezinárodní uznání získala skladbami Verglendungen (1982–84) pro orchestr a magnetofonový pás a Lichtbogen (1985–86) pro komorní ansámbl. Její první opera L‘amour de loin (2000) se záhy stala velmi populární a autorce přinesla Grawemeyer Award (2002). Druhou operu Adriana Mater (2006) složila Saariaho pro Pařížskou operu.

r%zné EMI Group je hlavním zájemcem o koupi nakladatelství Boosey & Hawkes. Cena za významné nakladatelství, které má rozsáhlý katalog skladatelů 20. století (Bartók, Rachmaninov, Stravinskij, Britten, John Adams, omas Adès, Harrison Birtwistle, Peter Maxwell Davies, Elliott Carter ad.), je 110 milionů liber. Egyptský taxikář zachránil stradivárky. Houslista ruského původu Philippe Quint se vracel koncem dubna z Dallasu a v taxíku Mohameda Khálila, s nímž cestoval z letiště v Newarku, zapomněl stradivárky Ex-Kiesewetter z roku 1723, které měl zapůjčené newyorskými filantropisty Clementem a Karen Arrisonovými. Taxikář si nástroje v hodnotě 4 milionů dolarů všiml až druhý den ráno a okamžitě houslistu kontaktoval. Ten mu jako veřejné poděkování uspořádal třicetiminutový koncert na stanovišti taxíků před letištěm Newark Liberty International Airport. Poctivý nálezce dostal rovněž od města Newark pamětní medaili. Quint pozval Khálila a celou

jeho rodinu, aby při jeho dalším vystoupení v New Yorku byli jeho hosty a navštívili 19. 5. jeho koncert s Jupiter Symphony Chamber Players v kostele Good Shepherd Presbyterian Church. Výstavu Händel a operní divy pořádá londýnské Händelovo muzeum, sídlící v domě, kde skladatel mnoho let pobýval. Muzeum věnuje značnou pozornost nejen slavnému skladateli, ale také kariéře a divokému osobnímu životu tehdejších celebrit. Patřily k nim i operní divy 18. století, obdivované a hýčkané hvězdy, které byly, podobně jako dnešní hollywoodské celebrity, námětem mnoha obscénních pomluv tehdejší společnosti: jejich záchvaty vzteku, soupeření a milostné aféry snesou srovnání s dnešními královnami popu. Například Italka Francesca Cuzzoni, jejíž londýnský debut v roce 1723 zaznamenal fantastický úspěch, byla oblíbenkyní anglického krále Jiřího I. a často vystupovala v Händelových dílech. I přes značné příjmy nedokázala udržet své výdaje pod kontrolou a byla později donucena pořádat koncerty na zaplacení svých finančních závazků, aby tak unikla vězení pro dlužníky. Pohnuté osudy měla i Susannah Cibber, která v roce 1742 zpívala při premiéře Händelova oratoria Mesiáš. Její manžel, eophilus Cibber, ji obvinil před soudem z cizoložství s Williamem Sloperem. Skandál vyvolal ohromný zájem a vzniklo i několik verzí toho, co se v domě Cibberových skutečně stalo, včetně možnosti „švédské trojky“. Sloper totiž u soudu tvrdil, že ho ve skutečnosti manžel ke svedení své ženy sám přiměl, aby tak vyrovnal dluhy z hazardu, které u Slopera měl. Slavné byly i tradované fyzické potyčky Cuzzoni s další italskou prima donnou Faus-

České trio (Milan Langer – klavír, Dana Vlachová – housle, Miroslav Petráš – violoncello) uskutečnilo na přelomu března a dubna 2008 za významné podpory společnosti Zentiva, a. s. další koncertní turné po USA. V průběhu tří týdnů vystoupilo na 19 koncertech, mj. v Miami, West Palm Beach (Florida), Atlantě, Maconu, Augustě (Georgia), Greenvillu a Spartanburgu (Jižní Carolina). Ohlasy jeho vystoupení byly mimořádné: „…České trio hrálo skvěle… hrálo báječně… senzačně… bylo vrcholem sezony…“ atd. Na programu byla díla Beethovena, Mendelssohna, Rachmaninova, Smetany, Dvořáka, Suka a Martinů. Začátkem května bylo České trio hostem na několika významných hudebních festivalech v Belgii, kam se pravidelně na svých turné vrací. Tenorista Štefan Margita vystoupil 26., 27., a 28. 4. pod taktovkou sira Simona Rattlea v Symfonii č. 9 Ludwiga van Beethovena v Berlíně. Hrála Berlínská filharmonie, dalšími sólisty byli Camilla Nylund, Cornelie Kallisch a Gerald Finley. Dětský pěvecký sbor Viva la bella ze ZUŠ Slavonice vystoupil 22. 5. na „Písňovém večeru“ (Liederabend) v rakouském Kautzenu. Jednalo se o společný koncert se smíšeným pěveckým sborem HILARIA Kautzen, který byl zároveň i pořadatelem. Sluší se jmenovat i další protagonisty večera: byli to s Viva la bella sbormistr Vlastimil Burkart a klavíristka Jitka Čudlá a s GMV Hilaria Kautzen sbormistr Eduard Danzinger a klavírista Vlastimil Burkart. Na koncertě zazpívala také sólově Josefina Žampová a trio ve složení Josefina a Antonie Žampovy a Štěpán Trčka, Vlastimil Burkart se představil rovněž jako sólový akordeonista. Severočeská filharmonie Teplice vystoupila 10. 5. ve Španělsku v prestižním sále Auditorio nacional de Música v Madridu. Pod vedením dirigenta Ondreje Lenárda přednesla pro více jak 2000 posluchačů Koncert pro violoncello h moll Antonína Dvořáka a Symfonii Antarctica Ralpha Vaughana Williamse. Koncert se setkal s výbornou kritikou a od pořádající agentury získala Teplická filharmonie další nabídku na koncerty ve Španělsku v roce 2009. Zpracovala Jitka Slavíková



s t u d i e , k o m ent á! e Foto archiv

zlatá éra eské opery iii. vi. aby se nezapomnlo zdenka kareninová  Monika Klajblová S paní Zdenkou Kareninovou jsme vzpomínaly v její učebně na DAMU, kde připravovala se studenty muzikál nejmladšího z rodu Štědroňů Štěstí dam. Je to stále okouzlující dáma, z níž vyzařuje neuvěřitelná radost ze života. Vysoká postava, hezká tvář a temně zabarvený soprán ji předurčovaly k dramatickým rolím: Tosca, Senta, Aida, Donna Anna, Milada, Libuše, Cizí kněžna, Maryša, Káťa Kabanová. A řada dalších. Narodila se v Praze, vystudovala konzervatoř (1949–1956) a AMU (1958–1962), už za studií působila jako sólistka AUS (1956–1959) a získala první divadelní angažmá v Českých Budějovicích (1959– 1966). Od roku 1967 až do konce pěvecké kariéry v roce 1989 působila v Brně a do poloviny 80. let pravidelně hostovala v pražském Národním divadle. Učit začala na JAMU již v roce 1972 herce a tři roky také operní pěvce. Studentům herectví zůstala věrná i na pražské DAMU, kde učí dosud. Tatínek byl právník, lásku k hudbě a ke zpěvu jsem zdědila asi po svých ženských předcích. Prababička, mlynářka v Karlíně, krásně zpívala, babička mezzosopranistka vystupovala i na koncertech a maminka ke zpěvu ještě hrála na klavír. Také já jsem od malinka ráda zpívala a chodila do Kühnova sboru. V šestnácti jsem dokonce vyhrála pěveckou soutěž. Chtěla jsem jít studovat zpěv, ale maminka trvala na tom, abych měla maturitu. Reálné gymnázium jsem ukončila v roce 1949 a studovala jsem ještě rok na Pedagogické fakultě na učitelku v mateřské škole, ale hlavně jsem začala studovat konzervatoř. Pamatuji se jako dnes, že když mne přijali, hned jsem telefonovala mamince: „Bude mě učit nějaký Karenin“. Krátce předtím udělal konkurs na učitele. Maminka mi odpověděla: „Jestli to je ten Karenin, co jsem ho viděla v Národním divadle, tak není jen nějaký“. A měla pravdu! Konstantin Karenin a studia Konstantin Karenin (1897–1966) byl výborný, přísný učitel s galantním chováním šlechtice. Pocházel od Kyjeva, důstojník, po revoluci utekl do Bělehradu, kde nosil žoky v přístavu a chodil na hodiny zpěvu. Později ho přijali do pařížské opery na malé role, až ho při zkoušce slyšel Fjodor Šaljapin, začal ho sám učit, přišly velké role v Paříži, později v Sofii a od roku 1920 přesídlil do Prahy. Vynikající Lohengrin, Heřman, Werther, Otello, Radames, a také Dalibor. Zpíval ho i na 10. Všesokolském sletu. Ctil rusko-italskou školu, a vedle zpívání nás také připravoval na herecké výkony. Mimo jiné jsme trénovali zpěv vleže, ale také práci na postavě. Jeho žáky byli třeba Jaroslav Kachel, Ivana Mixová a později dokonce Karel Gott. Své žáky také učil, že děvčatům musí podržet dveře nebo kabát. Zamilovali jsme se do sebe už za studií, vzali se a narodila se nám dcera Anna. Na AMU mě poté učila Marie Budíková. Studia byla nádherná a ráda na všechny kolegy a učitele vzpomínám. Třeba na profesora Ferdinanda Pujmana, kterého jsem velmi obdivovala. Když viděl, že mám pro postavu cit a srdce, tak mi jen lehce naznačil, co a jak si představuje, a já vše zahrála k jeho spokojenosti. Úžasný pan profesor, který mě velmi inspiroval. Když jsem mu při jeho vůbec poslední režii (byla to Smetanova Hubička) říkala, jak ho v tisku oslavili, odpověděl: „To jste hodná děvenko, že mi to říkáte. Víte, já kritiky nečtu“.

Zdenka Kareninová

Již na konzervatoři jsem vystupovala jako členka AUS na koncertech s Dvořákovým kvartetem, také jsme s Pavlem Vondruškou nastudovali Brahmsovu rapsodii. Po absolutoriu jsem přijala angažmá do Českých Budějovic, kde jsem poznala řadu báječných kolegů, mnozí zůstali mými velkými celoživotními přáteli. Třeba výborný barytonista a skvělý člověk Jaroslav Souček, kterého jsem znala už z konzervatoře (také Kareninův žák). Nikdy nezapomenu na jeho Oněgina. Mým prvním šéfem byl Emil Křepelka a častou režisérkou Inge Švandová-Koutecká. S ní jsem studovala třeba Miladu, Aidu nebo Tosku. Bylo obdivuhodné, jak se spolu se scénografem vypořádali s malým prostorem budějovického divadla. Třeba v Tosce skloněnými sloupy evokovali prostor obrovského chrámu, v němž Cavaradossi maluje obraz. Hráli jsme i na otáčivém hledišti v Českém Krumlově, kde je nádherné prostředí a byla jsem překvapena výbornou akustikou. Pamatuji se na Rusalku, byla zima, nějaké 4°C, Rusalka měla kozačky a já pod krinolínou tepláky. Jaroslav Souček zpíval lovce u poměrně vzdáleného jezera, přesto byl bezvadně slyšet. Byly to nádherné časy. V Brně Už v roce 1960 jsem hostovala v brněnské opeře jako Senta a později Ortruda a dokonce Azucena. To byl takový hřích z mládí, přijali mě na konzervatoř totiž jako mezzosoprán, na jednom studentském představení Hubičky jsem dokonce zpívala Martinku a vůbec mi to nešlo. Zkusila jsem pak Konstantinu Kareninovi předzpívat Vendulku a bylo jasno – od té doby jsem byla soprán. Přestože jsem měla předběžnou smlouvu na angažmá v Meiningenu, rozhodla jsem se v roce 1967 pro nabídku brněnské opery. Zase jsem měla velké štěstí na všechny výborné kolegy a kolegyně. Třeba na báječného korepetitora Františka Sonka, který mě vždy výborně připravil. I na Marii v Bergově Vojckovi, ta se mi zpočátku vůbec nelíbila, byla jsem ráda, že ji zkouší Gita Abrahámová a říkala jsem si v duchu nehezky: „Ať si hlas ničí někdo jiný“. Jenže co se nestalo, Gita Abrahámová si zlomila nohu a režisér Václav Věžník přišel, že musím Marii zpívat já. Bránila jsem se, jak

studi e, k omen t á!e jsem mohla, domácí studium role mi vůbec nešlo, až když mi právě František Sonek přehrál scénu, kde se Marie modlí, teprve jsem ji vzala na milost. Samozřejmě jsme se všichni učili i doma, abychom při zkouškách nebyli úplně neznalí věci, s korepetitorem jsme role dopracovávali. Na přehrání role u klavíru s dirigentem si nikdo netroufl jít, než by byl připraven korepetitorem. Následovaly jevištní zkoušky a pak teprve s orchestrem. Až když jsme měli vše hudebně dobře nastudováno, přišel režisér. Na zkoušky jsme chodili vždy včas a připraveni. Dnes se kolikrát čeká, až se všichni sejdou. V Brně jsme všichni byli jedna velká rodina, žádná rivalita. Možná pouze sem tam větší nervozita před premiérou, kdo ji bude zpívat. Ansámblové divadlo – alespoň pro mne – mělo velké výhody. Byli jsme tehdy schopni obsadit kvalitně všechna představení. S kolegyněmi jsme se střídaly, když některá z nás onemocněla, zaskočila druhá. Pěvec je přece jen zranitelnější než herec. Ten může nakonec vystoupit i s chrapotem. Šéfové jezdili a vybírali si nové pěvce v oblastních divadlech, kde se mohl mladý nezkušený pěvec hodně naučit v menších rolích a „osahat si jeviště“ beze strachu a náporu odpovědnosti, že ve velké roli něco zkazí. Postupně se mohli vypracovat a naučit se hodně od starších a zkušených kolegů. Řekla bych, že dnes už mladí takových možností moc nemají, nebo je ani nechtějí mít. Jsou najímáni na určitou roli a pokud se hned neosvědčí, může jim to do dalších let ublížit. Dnes většinou všude vládnou peníze a agenti. V Brně dirigovali třeba František Jílek, Jiří Pinkas, nebo Jan Štych, který řídil spíše italský repertoár. Také u nás dirigoval sir Charles Mackerras Řecké pašije Bohuslava Martinů. Já jsem zpívala Kateřinu. Při zkouškách nám pan dirigent nedával nástupy a když jsme se s kolegyní před generálkou obávaly, jak to asi dopadne, pan dirigent nás zaslechl a svou anglickou češtinou nás uklidnil: „Já vuám rouzumim, já vuám moc doubre rouzumim“ – a od té chvíle nástupy dával a všechno dopadlo úžasně. Zažila jsem i éru výborného dramaturga Václava Noska, jehož zásluhou jsme hráli nejen klasický, ale i nový a objevný repertoár. Kromě Leoše Janáčka to byly opery Bohuslava Martinů a také již zmiňovaný Vojcek, Lulu Albana Berga, Porgy a Bess George Gershwina a další. S brněnským divadlem jsme pravidelně vyjížděli na zahraniční zájezdy do Teatro Liceo v Barceloně a do Lucemburku. V Barceloně jsme hostovali právě s Vojckem a ve scéně u doktora se najednou v hledišti začaly snášet letáky a my jsme se vyděsili, co se děje, zda nás nechtějí vypískat. Pak nám jeden pracovník z divadla, který uměl německy, sdělil, že je to jen manifestace invalidů, kteří sepsali své požadavky, jako například bezbariérový přístup do metra apod. Poté jsme představení dokončili s úspěchem jako ve všech ostatních divadlech. Režiséři, role, zkoušky Mými oblíbenými režiséry, které jsem v Brně poznala, byli Miloš Wasserbauer, Václav Věžník, Karel Jernek a Milan Pásek, jinak hlavně činoherní režisér. Všichni od nás vyžadovali činoherní herectví. Miloše Wasserbauera jsem, bohužel, zažila jen krátce, neboť v roce 1970 zemřel. Když se mnou pracoval na Fibichově Šárce, chtěl, abych měla odhalená obě ňadra, jak je to dnes na divadle celkem běžné. Já jsem na to nepřistoupila, a přesto měla Šárka velký úspěch. Dnes, když jsem viděla moderní Šárku v kombiné připoutanou na pohovce, když Ctirad zpívá o stromě plném květů, jímala mne hrůza. Moderní oblečení třeba v džínách už bylo i za nás, ale režie musela mít hlavu a patu. Musí se vědět, proč tomu tak je! S Václavem Věžníkem jsem spolupracovala asi nejčastěji. Je to nejen vynikající režisér, který dodnes režíruje po celé republice, ale i úžasný člověk. Moc ráda vzpomínám mimo



jiné na jeho režii Porgy a Bess, kde jsem zpívala Serenu. Na scéně byla černošská vesnice, na jejíž návsi jsme „prožili“ celé představení. Co chvíli někdo vyšel s vařečkou a tak. Když zpíval Porgy, že je bohatý, všichni kolem tancovali a radovali se s ním. Byla to krásná inscenace. V Brně jsem také pochopila Janáčkovu Kostelničku, kterou jsem zpívala už v Českých Budějovicích. To jsem ale byla ještě mladá a chtěla jsem ji dělat hodně zlou, až v Brně mi Václav Věžník vysvětlil, že ona je vlastně hodná. Moje kamarádka, překladatelka a libretistka Eva Bezděková nám v operách upravovala v textu těžká pěvecká místa. Například ve Fideliu: „kde ďábel vrah jal údy tvé“, nebo v Aidě: „jméno-li zná té děvy“. Říkali jsme tomu „operština“. Já mám spíš ráda zpívání v originále. Maminka mě slyšela zpívat Donnu Annu, jak česky, tak italsky a říkala, že v italštině mám úplně jiný hlas. Donnu Annu jsem nastudovala také v pražském Národním divadle s Jaroslavem Krombholcem. Vůbec jsem v Praze mnohokrát hostovala v různých rolích, například jako Leonora ve Fideliu, Turandot, Šárka, hraběnka ve Figarově svatbě. Na Pražském jaru jsem zpívala Krasavu s Naděždou Kniplovou jako Libuší. Roli jsem pak zpívala i v Brně, ale pak zavolal Ilja Hylas z Ostravy, že potřebuje narychlo Libuši. Když jsem namítla, že ale zpívám Krasavu, rychle zareagoval: „To máš oposlouchané, tak dnes je čtvrtek a v sobotu máš ansámblovou zkoušku“. Roli jsem se naučila s Františkem Sonkem a také podle nahrávky, kterou jsem stále dokola poslouchala. Pak jsem zpívala Libuši i jinde. Mojí vůbec nejoblíbenější rolí byla Aida, měla jsem pro ni jedinečný herecký vzor v Sofii Lorenové, která ji ztvárnila ve filmu. Představovala ji jako zajatou královskou dceru a ne jako pouhou otrokyni. Nemohu nevzpomenout na výborného kolegu a světového tenoristu Viléma Přibyla, se kterým jsem na jevišti tolik prožila! Byl skvělým hercem a pěvcem. Když zazpíval: „Miluji tě“, nikdo o jeho citu nepochyboval. Při duetech se vždycky díval do očí a nikdy ne na dirigenta – a vše bylo jedinečné a nezapomenutelné. Když jsem se ale ptala maminky, jako obvykle, jak jsem zpívala, vždycky odpovídala: „Ty dobře, ale ten Přibyl!” Při nahrávání jeho profilové desky jsem s ním zpívala třináctiminutový duet Aenea a Didony z Berliozových Trojanů v Kartágu. Obávala jsem se toho, že budou nějaká přerušení a tak. Vzal mne kolem ramen a nazpívali jsme to najednou do jednoho mikrofonu, povedlo se to bezvadně. Velmi ráda jsem také zpívala koncertní skladby a písně. Premiérovala jsem například latinskou kantátu Jana Nováka Dido, dále jsem zpívala třeba Hurníkovy Písničky s flétnou, také jeho Květiny, a Čajkovského romance v ruštině, s nimi mi velmi pomohl můj manžel. A mnoho dalších písní. S kariérou jsem se v Brně v roce 1989 nádherně rozloučila Anežkou ze Smetanových Dvou vdov. Z rodinných důvodů jsem odešla do Prahy a začala vyučovat na DAMU. Učím tam dodnes své zlaté Pygmalióny, jak studentům herectví říkám. Moje rodina mi přináší samé radosti. Dcera je překladatelka, autorka rozhlasových literárních pořadů, mám dvě vnoučata a dokonce už i jednu pravnučku. Pokud bych měla vzkázat něco mladým začínajícím pěvcům, tak aby se nebáli jít do oblastního divadla, kde se vyzpívají a naberou potřebné zkušenosti. A také, aby často neměnili své pedagogy. Všem přeji hodně radosti ze zpěvu, štěstí, úspěchy a tak báječné publikum, jako jsem měla já. •



s t u d i e , k o m ent á! e Foto archiv

novinky soudobé hudby ii.

vi. aleš bezina, jií nekvasil: zítra se bude…, hudební píbh o procesu s miladou horákovou na dobové texty ﹙"##)﹚  Josef Herman Hudební příběh Zítra se bude… (světová premiéra 9. 4. 2008) věnovali autoři Aleš Březina s Jiřím Nekvasilem pěvkyni Soně Červené. Na počátku totiž nebyl úmysl napsat operu o stalinistických procesech 50. let, tedy prvoplánově politickou, ale najít téma pro Soňu Červenou. K její emigraci před režimem v době, kdy se v Berlíně uzavírala zeď a ona ještě mohla proklouznout do západní zóny, našli tvůrci ekvivalent v osudu Milady Horákové, samozřejmě daleko tragičtějším nežli byl osud běženkyně Červené, nicméně analogický silným příběhem, střetem s politickou mocí a etickými postoji obou žen, které slyším prakticky nad každou částí opery. Tedy nikoli politika, ale žena pronásledovaná osudem, a způsob, jakým se s ním vyrovnala, je vlastní téma opery, uchopené nikoli jen historicky, už vůbec ne jen antikomunisticky, ale coby memento, coby součást našich současných životů. Proto nepsali roli Milady Horákové, aby do ní projektovali Soňu Červenou, vůbec rezignovali na určení rolí: prostě tu vystupují dva interpreti, označovaní křestními civilními jmény Jan a Soňa, dívčí a dětský sbor a komorní orchestr. Kontratenor Jan Mikušek zastupuje především představitele moci, Soňa Červená interpretuje nejčastěji texty a proslovy související s Miladou Horákovou. Oba sbory pak zastupují anonymní lid, šedou zónu, která se ať už aktivně nebo pasivně na politické vraždě podílela. Libreto sestavili autoři z dobových dokumentů, úředních zápisů, udání, obžaloby, výslechu, závěrečné řeči Horákové před soudem, rozsudku, žádosti otce a dcery Horákové o milost, jejího dopisu před popravou. Pouze dva texty jsou básnické: šanson na slova Jana Vodňanského a Jana Zábrany, použitý jako Prolog i Epilog opery, a nově vygenerovaná slova ze slavné písně Pavla Kohouta Zítra se bude tančit všude, která také poskytla opeře její název. Tvůrci operu rozčlenili na 14 výstupů, vlastně hudebních „čísel“, neboť každé obsahuje samostatnou, relativně uzavřenou hudební pasáž i specifický textový podklad. Mimochodem je to doklad, jak se stará forma číslové opery může stát prostředkem zcela současného tvaru – umožňuje totiž vést dění v jakýchsi klipech, konkrétních stručných a vypointovaných sekvencích, které odpovídají dnešnímu obrazovému a PC vnímání reality. Nic se zdlouhavě nepřipravuje, nic psychologicky nemotivuje, prostě se demonstrují jednotlivé události na konkrétních příkladech a teprve z jejich skladby vyplývá příběh. Jde o obecnou techniku koláže, která ovšem, a v tom je velká síla této opery, nepůsobí dojmem náhodného výběru, ale naopak pevné stavby. A že autoři museli vybírat ze záplavy dobových dokumentů! Pevná stavba koláže je jedním z důležitých prostředků, který dílu dává etickou přísnost připomínající antické tragédie. Dokonce vede, a to v doslovném aristotelovském významu, k závěrečné katarzi: jak známo, v Aristotelově pojetí vyplývá očistná síla díla z prožitku tragédie výjimečného člověka, který nezaviněně, silou božích sil (v antice), tady politickou zvůlí, upadl do neštěstí, případně se, především v moderní tragédii, vzepřel svému osudu a pro ideály raději zahyne, než aby se přizpůsobil. Skladba tedy nemá a už z podstaty libreta nemůže mít běžnou dramatickou strukturu, především v ní nejsou „dialogy“,

Aleš Březina

to znamená v operním pojetí především recitativy, případně dramatická dueta či ansámbly, to jest nějaké vespolné jednání postav. Jednotlivá čísla spíše odpovídají různým komorním žánrům, obohaceným odkazy na populární hudbu, rappování, melodram, nechybí čistě orchestrální pasáže. Ani typickou operní árii ve smyslu lyrického či dušezpytného zastavení děje tu nenajdeme, když tak píseň, šanson, či nějaké podoby kantáty. Sbor je zakomponovaný jako další hlas (zvláště v unisono pasážích) do příslušné hudební struktury. V řadě případů právě sbor nese hudební základ scén, jeho význam pro skladbu není dílčí, ale zásadní – není divu, že právě jen sboru, intonačně a harmonicky komplikovanou pasáží, svěřil Březina klíčové číslo XIII. Poprava dr. Milady Horákové, které doplňuje Soňa Červená mluveným „sólem“ – citací dopisu Horákové před popravou. Řečené vyhrocuje otázku, kterou je na místě v této chvíli otevřít, a sice, zda je skladba vskutku operou, jak ji pro zjednodušení označuji, nebo spíše specifickým oratoriem, či ještě něčím jiným. Sami autoři ji šalamounsky označili za „hudební příběh“ a mají z obecnějšího hlediska úplnou pravdu: po vlně operního minimalismu a rockových muzikálů se už dobrá dvě desetiletí čeká v obou hlavních oblastech hudebního divadla na razantní inovativní impuls, a je až trochu komické, jak se v té nejistotě začala část muzikálové produkce opičit po opeře a naopak. Je velmi ošidné předjímat, ale zdá se, že vývojová cestička se nejspíš bude klikatit někudy mezi různými modely hudebního divadla s inspiracemi v komorní i symfonické hudbě, případně v nonartificiální hudbě, a k nejpozoruhodnějším operním i muzikálovým dílům současnosti vskutku patří ta obtížně zařaditelná do vyzkoušené škatulky. Prolog a Epilog (č. I. a XIV.) tedy tvoří, jak už řečeno, šanson, s funkcí vlastně specifické předehry a dohry, které diváky vyvádějí a posléze milosrdně vrací jako z těžkého snu do běžné reality. Možná také připomínka Červené sedmy a tedy prostředí, z něhož Soňa Červená vyšla, hudebně se šanson z opery ovšem vymyká. Možná i to vedlo na tiskové konferenci dirigenta Marka Ivanoviće k poznámce, že on tuto operu chápe jako svébytný kabaret, což je jistě dobře mož-

studi e, k omen t á!e

V. část Zápis o zatčení je prvním melodramem: Soňa Červená na rytmický podkres orchestru deklamuje dokument, obsahující stručný životopis Milady Horákové. Formu melodramu má většina vstupů Soni Červené, především Závěrečná řeč před soudem (č. X.), kterou Červená zčásti hudebně intonuje, a Žádost o milost (č. XII.). Podobně zčásti melodramem je i č. VII. Režie vlastního procesu; text deklamuje kontratenor. Melodram, stejně jako šanson, je spolu s altovou polohou hlasu hlavním hudebním prostředkem, který postavu Soni Červené činí v díle jedinou životnou, skutečnou, všechny ostatní postavy jsou jen plakátovými principy. Část IX. Výslech je melodramem, v němž řeč dokonce zní z dobového zpravodajství z procesu, tedy ze záznamu. Zítra se bude… považuji za obdivuhodné jedno možné řešení současného operního (hudebně-dramatického) jazyka. Inovace prostředků a formy vycházejí zcela ústrojně z tématu, z materie, z myšlenky obsahující názorné etické téma zpracované nikoli naučně, mentorsky, ale s moudrostí a nadhledem. V zásadě nová kompozice je poučena v historii, vstřícná k současnému světu, otevřená podnětům, inspirativní. Aleš Březina a Jiří Nekvasil (z programu k uvedení opery v Národním divadle): Prvním impulsem pro vznik tohoto díla bylo přání napsat celovečerní hudební projekt pro Soňu Červenou. Od počátku nám bylo jasné, že se zaměříme na osud nějaké významné české ženy, a brzy jsme dospěli k závěru, že těžko najdeme téma důležitější, a ve své zrůdnosti více fascinující, než jaké nabízí komunistický proces s JUDr. Miladou Horákovou. Při studiu nesčetných archivních materiálů, donedávna nedostupných, vycházelo čím dál více najevo, že budeme pracovat takřka výlučně s autentickými dobovými texty. Jednak proto, že jsou pozoruhodné ve své ambivalentnosti, jednak proto, že celý proces byl vědomě budován jako divadelní inscenace, využívající všech možností tehdejších masmédií. •

Ukázka partitury – III. Fízlování

Repro archiv

né označení tohoto díla. Melodika šansonu však má i něco francouzského, také pro kontramelodii basklarinetu, která zároveň obsahuje i prvek hudebního vyprávění a předjímá další hudební čísla – basklarinetové figury a kontramelodie použil Březina opakovaně. Seznam procesů (č. II) zavádí operu přímočaře in medias res motorickým opakováním tónu, v němž poprvé nabývá vrchu marimba (posléze vibrafon, xylofon, zvonkohra, ale i psací stroj), a tak tomu bude v průběhu opery častěji. Muziku tvrdí a prázdný ostrý zvuk trochu zahušťují pizzicata smyčců, v dalším průběhu opery analogicky používaná. Nad tím se spíše melodizovaně skandují nežli zpívají (ovšem nezbytná je i v tomto případě přesná intonace interpretů, na kterou je tato průhledná hudba nesmírně choulostivá) základní fakta procesu: věc, obžalovaná, hlavní přelíčení, místo, předseda senátu apod. Fakta, ostře vyrážená vysokými hlasy sboru, jimž odpovídá kontratenor, tedy samé vysoké hlasy, na které Březina svou kompozici omezil. Nejhlubší part je altový pro Soňu Červenou! Důvody jsou jistě i zvukové, mají však po mém soudu hlavní význam dramatický a patří mezi hlavní ryze hudební prostředky, do nichž Březina hudební drama přesouvá. Vysoké hlasy jsou zneklidňující, ostře vytrčené tóny ozvláštňují důležitá slova; zároveň evokují mládí, v jehož jménu komunistický režim budoval nové pořádky. Vedeny klidně ve střední poloze, případně v průzračných harmoniích ve vysokých polohách, zase vyjadřují čistotu, s níž ostře kontrastují zobrazované drastické události. V č. III. Fízlování, v němž Březina zhudebnil hlášení přednosty českobudějovické úřadovny StB o podezřelém pohybu Milady Horákové u státních hranic, zase vysoké hlasy evokují úlisnost, pochlebování. Vibrafon v pomalejším tempu přebírá princip doprovodných motorických figur z předchozího čísla, ostatně ten je pro průběh opery určující a integrující, lze za ním možná shledat vliv minimalismu. Kontratenor zpívá text ve větších krocích, v rytmu rozverného valčíku, prostě fízl, jehož sbor doprovází další zlověstně opakovanou figurou „Es Té Bé“. Kromě ryze hudebního smyslu jde zase o zvýraznění důležitého slova. To je pravidelně opakovaná technika, například v VII. části Režie vlastního procesu slovo „materiál“. Tady je na místě zmínit jednu ze základních hudebních kvalit díla: stylisticky disparátní, věru málo poetické a už rozhodně ne rytmicky budované texty Březina zkomponoval do přehledných, vlastně strofických částí, melodicky a rytmicky přehledně, posluchačsky velmi vstřícně. Je s podivem, jak mu úřední suché texty rytmicky a deklamačně vycházejí do přehledných hudebních frází, jimiž tyto texty ozvláštňuje a stylisticky povyšuje. A zajišťuje jejich srozumitelnost! Ta hudba není psaná pro odborníky, i když je technicky i interpretačně obtížná, při poslechu působí přirozeně, spontánně a podle mne se v ní najde každý, kdo je jen trochu obeznámen s hudbou. Považuji to za nejcennější devízu skladby, neboť soudobá opera se potřebuje otevřít, vystoupit z ghetta vyvolených mezi „obyčejné“ lidi, musí najít slovník, kterým se domluví o předmětu svého zájmu. A to Březinovi vyšlo výsostně. Jakkoli si umím představit, že zvláště odborníci se mohou a budou o jeho svým způsobem rafinovanou i přímočarou kompozici přít, to patří k věci. IV. část je svým způsobem lyrickým intermezzem, významově ovšem opět důležitým – Do samoty v tanci a neb Který nápěv zítra. Dadaisticky náhodně zpřeházená slova Kohoutovy písně Zítra se bude tančit všude vycházejí z předpokladu, že důležitý není smysl řečeného, ale slovní ikony, symboly, mimochodem podobně jako v současných muzikálech. Březina však původně rozjásanou píseň stylizoval do pomalého grave, které začíná opakováním slova „zítra“ a pokračuje prostinkou tesknou melodií, která je akustickým zvětšujícím zrcadlem tehdejšího povinného optimismu.





s t u d i e , k o m ent á! e

tre boemi in italia

vi. jakub jan komárek boemo ﹙/01)–/2#0﹚  Stanislav Bohadlo Dílna u P. Caravita a u la Torre del Grillo (1701–1706) Z Komárkova lisu vyšel tisk, který v kritické politické situaci proklamoval arcivévodu Karla za španělského krále. Tiskař byl nakonec v roce 1703 za procísařské postoje v Římě uvězněn a znamenalo to pro něho těžkou ránu v jeho profesionální i životní kariéře. Zdá se, že se obrátil na svého notáře Cimarona 20. září 1703 patrně ve finanční nouzi s žádostí o uzavření smíru s Římanem Petrem Tomášem Schinderem. Jednalo se o dům v Rione Monti, na kterém vázla pohledávka. „Aby udělal laskavost řečenému p. Comarechovi a pro dobré přátelství, protože tak se mu to líbí a disponuje vlastními prostředky, je veden k tomu, aby osvobodil řečeného pana Comarecha od všech povinností a závazků, které onen vyjevil témuž panu Schinderovi a škody, uvedené výše ze strany paní Casciani, a jinak se zavazuje zaplatit podle aktu dohody a práva 58 000 skudů, totiž [28000] skudů do rukou Vysoce osvíceného a urozeného Filippo Cellestiho, protože onen pan Comarech je jeho dlužníkem, a zbylých 30000 do rukou tohoto pana Comarecha svobodně a bez jakýchkoli výhrad, s podmínkou ovšem, že smlouva je uzavřena a ne jinak.“ Sledujeme-li v těchto letech Komárkovo bydliště, jeho stopa právě v roce 1700 v pramenech a tiscích na čas mizí. Nebydlí už na rohu náměstí di Trevi. Noack píše o stěhování Komárkovy tiskárny po roce 1700 do budovy S. M. della Pieta‘ del P. Caravita naproti jezuitské koleji, tj. v ulici vedoucí z Piazza di Sciarra, na západní straně via del Corso, k průčelí kostela S. Ignazio. Není jistě náhodou, že v intervalu let

Repro archiv

A. Corelli, Sonate a tre, op. 3, Komarek 1701, part Violino primo

1701–1706 zná dosavadní literatura pouze 12 tisků. I když doplníme tuto evidenci o další 4 dosud neznámé tituly, jeví se činnost tiskárny před kritickým rokem 1706 zcela ochromena. Také deformované znění tiskařova příjmení v impresu knihy V. Brevissima Epitome – „Komarcek“ – svědčí o tom, že sám už na tisk nedohlížel. V roce 1701 ještě nefigurují jména Komárkovy rodiny ani v další farnosti SS. Quirico e Giulitta u antického Foro di Augusto. Zdejší registr duší zaznamenává padesátiletého (ve skutečnosti dvaapadesátiletého) Komárka jako tiskaře s rodinou až při následném sčítání lidu (1702). Nejstarší dospělý syn Jan Křtitel (Giovanni Battista) však už s rodinou nežije. Noack prvně zmiňuje přestěhování Komárkova syna do Neapole bez udání bližšího data a připomíná i jeho návrat zpět do Říma v prosinci roku 1722. Důkazem toho, že Giovanni Battista se u otce dobře vyučil, neměl však v Římě v nepříznivé době šanci na samostatnou existenci, a přitom mohl sám provozovat knihtisk, je práce o drahokamech Josepha Gonnelliho esaurus philosophicus, seu de gemmis et lapidis pretiosis. Napoli. Komarek 1702, kterou Komarkův syn vytiskl v Neapoli. V tomto roce bydlel J. J. Komárek s rodinou v „Casa già del Rosi“ v domech („Isola in contro al Monastero“) naproti kláštera dominikánek della S. Annunziata, dnešní Tor dei Conti. Zde je celá rodina vedena v letech 1701–1708. Tisková impresa lokalizují Komárkovu adresu jako Presso la Torre del Grillo (1702–1705) nebo Casa del Rosi (1705–1706). Soupis duší z roku 1706 však už zaznamenává pouze údaj „Lavinia Natalini V[edova] q[uoddam] Gio. Giac. Komarek“. Vzhledem k tomu, že matrika zemřelých z této farnosti se pro rok 1706 nedochovala, je to prozatím hlavní údaj o úmrtí zakladatele tiskárny Jana Jakuba Komárka. Nález soupisu pozůstalosti z Archivio Capitolino upřesňuje nejprve tuto informaci tak, že Komárek zemřel před 19. dubnem 1706, tj. předtím, než notář Dominicus de Rubeis (Rossi) zahájil inventuru a soupis jeho pozůstalosti. Úřední výkon však causu evidoval už od 9. dubna 1706, což je přesnější údaj ante quem Komárkovy smrti. Protože se soupis farníků pořizoval obvykle o velikonocích a v roce 1706 připadly velikonoce na 4. dubna (neděle), je možné, že Komárek umírá už před 4. dubnem 1706, když v registru duší pro běžný rok jeho jméno chybí. Podrobná inventura a obsáhlý soupis Komárkovy pozůstalosti je dosud nejobsáhlejším rukopisným pramenem, který vedle data úmrtí umožňuje vysvětlit řadu dalších dohadů. První dokument „Adhibitio hereditatis D. Jacobi Komareche Pro D.D. Joanne Baptistae et filiis de Komarech“ z 19./20. 4. 1706 reflektuje přítomnost pozůstalých při řešení závěti. V notářských aktech žádného kapitolského notáře z tohoto roku ovšem Komárkova závěť nefiguruje a zároveň žádnou nezmiňuje ani provádějící notář de Rubeis. Naopak, odvolává se na princip dědictví „ab intestato“, tj. bez závěti. Tím také došlo k tomu, že dědictví je převáděno jmenovitě na nejstarší dítě, právě osmadvacetiletého syna Jana Křtitele Václava Komárka, nar. 20. 3. 1678 (Giovanni Battista Vincislao), a na všechny další děti. Ten však, jak víme z jeho neapolského tisku, v Římě trvale nebyl a ani dědického aktu se neúčastnil – mezi podpisy také jeho jméno schází. Ostatní sourozenci i přesto souhlasili s tím, že předloží k inventarizaci všechny věci a majetek a že dědictví včetně tiskárny převezme jejich bratr Jan Křtitel. Potvrzuje to i stav registru duší z farnosti SS. Quirico e Giulitta, kde v roce 1706 je Giovanni Battista opět zapsán, jak bydlí s rodinou. Vlastní nestránkované a nefoliované „Inventario“ pořízené ve dnech 21. – 23. dubna 1706 má stovky položek. Inventura probíhala ve zmíněném kdysi Rossiho domě v dnešní ulici Tor dei Conti u Foro di Augusto. Protože inventura zahrnuje domácnost i tiskařskou dílnu, je nepochybné, že se jednalo o stále stejné místo a adresu a nešlo o žádné další stěhování. Z textu plyne, že se jednalo celkem o osm místností, z nichž šestá v pořadí byla tiskárna. Nejčastější položkou byly kupo-

studi e, k omen t á!e divu obrazy, které, rámované do černých, bílých a zlatých rámů (i nerámované), pokrývaly všechny volné stěny. Celkem 190 obrazů (malby, rytiny i kresby tužkou) představují skutečnou galerii s výjevy z bible, madonou, portréty svatých, kardinálů, papeže i neurozených, ale i antická témata, zátiší a krajinomalby. Vedle obrazů na kartonu, na plátně a na pergamenu měl Komárek doma i malby na kameni označovaném jako „Piedra detta di Genova“ a sošky. Proti tomu jen čtyři knihy básní, dvě (malované) kytary, stolek pro hru dámy, dámské brýle atd. Hned v první položce u výčtu čtyř příborníků je poznámka: „… z nichž, jak říká řečená paní Lavinie, jsou dva z jejího zaprotokolovaného vlastnictví“. Tento údaj se mnohokrát opakuje zejména při zápisu obrazů. Je tedy zřejmé, proč vdova nebyla v seznamu dědiců. Její osobní majetek byl zajištěn již dříve jiným právním instrumentem, možná formou zmíněné plné moci z roku 1699. V první místnosti skladoval Komárek „potřeby, které se používají v písmolijně, totiž“ i zcela nově ulité typy majuskuly. Blíže neoznačené notové typy zastupovalo 50 znaků (50 kas). Největší naši pozornost z inventáře si zaslouží tři místnosti, první hlavní a dvě další, které tvořily vlastní tiskárnu. „V místnosti, kde se nachází jejich tiskárna“ zaznamenal soupis majetku velké množství sazečských stolů, které byly zpravidla vybaveny příslušnou sazbou. Záznamy uvádějí „miniaturní“ písmo, různé velikosti antikvy a různé velikosti kurzívy. Jako vzácné typy lze označit sady Silvio (tj. druh podobný písmu agostino) a soprasilvio v různých velikostech. Dále to jsou typy Galavane, různé minuskule, další dvě kasy hudebních typů – podle váhy nejobsáhlejší. Jedna položka zaznamenala ornamenty, jiná řecké a arabské typy. Komárek odchází z římské scény v době, kdy Alessandro Scarlatti 30. května 1705 označil v dopise Ferdinandu Medicejskému Řím jako město, „ …kde není přístřeší, kde by našla pohostinství hudba, která tu žije jako žebračka”. Tisk hudebnin a Arcangelo Corelli Kromě Gian Carla Rostirolly se pouze hudebními tisky z dílny J. J. Komárka nikdo dosud nezabýval. V letech 1689 až 1706 Komárek vysázel a vytiskl celkem 16 hudebnin, v nichž výrazně převládaly triové sonáty Arcangela Corelliho celkem v šesti edicích. Kromě Motet F. A. Uria (1690) se vesměs jednalo o komorní útvar triové sonáty! Hudební teorii zastupuje traktát z roku 1694, ale z dosavadní evidence



dochovaných komárkovských tisků je nápadné, že po smrti Jana Jakuba Komárka v roce 1706 už nikdo z rodinných příslušníků a příbuzných hudebniny netiskl. Valentiniho Idee jsou patrně Komárkovým opus ultimum nebo dokonce opus posthumus. Jan Jakub Komárek je v tomto ohledu jako zakladatel dlouhé firemní tradice zcela jedinečný. Františkán (minorita) Francesco Antonio Urio (1631/2 až 1719?) byl maestro di cappella v bazilice SS Apostoli v Římě, právě když svou sbírku tiskl u Komárka v roce 1690. Poslední dva tisky jsou nedatované, ale z posloupnosti opusových čísel Giuseppe Valentiniho je zřejmé, že Idee per camera a violini e violone o cembalo, op. 4 pochází z roku (nebo post) 1706 a anonymní Idee sette per violino e basso jsou označeny jako „Nella Stamperia del Komarek presso la Torre del Grillo“, což je poprvé, kdy se v tiráži neobjevuje celé jméno, ale jen příjmení. Spíše už označení firmy než tiskaře. Z údajů římských matrik, resp. každoročních soupisů duší je zřejmé, že adresa Torre del Grillo [1702–1705] je totožná s adresou Casa del Rosi [1705–1706] a další variantou je Presso la Torre del Grillo [1706– 1708]. Mladý Giuseppe Valentini (kol. 1680 Florencie nebo Řím – kol. 1746) byl patrně žákem A. Corelliho v Římě. Svému učiteli věnoval také Valentini jednu sonátu z op. 5, kterou výslovně označil La Corelli. Giovanni Battista Tibaldi (post 1650–1736) je mezi Komárkovými nototisky zastoupen dvěma tituly triových sonát op. 1 (1701) a op. 2 (1704). Tento houslista a skladatel (fugový typ triové sonáty) také pracoval pro oba hudbymilovné kardinály v Římě: pro Ottoboniho od roku 1695 a pro Pamphiliho od roku 1700. Antonia Luigiho Baldasiniho da Fabriano řadí McCrickard mezi tvůrce římského houslového repertoáru před Corellim. Od Baldassiniho známe pouhé dvě sbírky z let 1691 (op. 1) a 1699 (op. 2) a obě byly exkluzivně vytištěny právě u Komárka. Corelliho tematický katalog od Hanse J. Marxe zaznamenal do roku 1706 existenci 14 vydání (5 mimo Itálii) Corelliho op. 1, 18 vydání (4 mimo Itálii) op. 2, 13 vydání (3 mimo Itálii) op. 3, 13 vydání (4 mimo Itálii) op. 4. Svůj op. 5 XII Sonate a violino solo e Violone o Cimbalo dal Corelli tisknout až v roce 1700 a Komárek se už této edice ani v reprintech neúčastnil. Komárek je tak příkladem, jak římští tiskaři a celá Itálie ztrácí svou pozici hudebních tisků zejména ve prospěch Amsterodamu a Londýna. •

Komárkovy hudební tisky Rok 1689 1690 1691

Autor / Titul Corelli, A.: Sonate à tre, doi Violini, e Violone, ò Arcileuto / col Basso per l’Organo / Consecrate all‘…Francesco II. Duca di Modena. Op. 3 Urio, F. A.: Motetti di concerto a due, tre, e quattro voci con violini, e senza. Opera prima Baldasini, Antonio Luigi da Fabriano: Sonate, à tre, doi Violini, e Violone, ò Arcileuto col Basso per l‘Organo,… op. 1

Impressum In Roma per Giacomo Komarek Boemo. N. Dorigny inv. et Sculp.

Dedikace / Popis 1. vydání. Věnování A. C. datováno 20. 9. 1689 RISM A/I : C 3730 1. vydání. Dedikace kardinálovi Pietro Ottobonimu [2–4 hlasy, některé s nástroji] In Roma p[er] Gio. Giacomo Komarek 1. vydání. Věnování: Consecrato All‘ … Card[inal]e Panfilii Legato di Bologna e Boemo. Tit. rytina: Iac. Blondau Sculp. Gran Priore di Roma In Roma per Gio. Giacomo Komarek 1. vydání. Věnování: „…composte nel Palazzo della Cancellaria, dove mi trovo di Boemo. Tit. rytina: N. Dorigny del. stanza“ 15. 7. 1694 et Sculp.

1694

Corelli, A.: Sonate à tre composte per l’Accademia dell‘ /…Cardinale Otthoboni, Op. 4

1694

trattatello di teoria

1695

Corelli, A.: SONATE / DA CAMERA A TRE / COMPOSTE DAL / SIG. ARCANGELO CORELLI / DA FOSIGNANO / detto il Bolognese. / Opera quarta. Seconda Impressione

1695 1699

Valentini, Giuseppe: Idee per camera, op. 4 Baldassini, A. L.: Sonate a tre, op. 2

1701

Corelli, A.: Sonate à tre, doi Violini, e Violone, ò Arcileuto / col Basso per l’Organo / Consecrate all‘…Francesco II. Duca di Modena op. 3

In Roma nella stamperia di Giacomo 2. vydání v Římě, celkem 11. vydání. Věnování A. C. datováno 20. 9. 1689. Si Komarek Boemo, alla Fontana di Trevi. vendono alla bottega di S. Testa all’Insegna di S. Antonio di Padova in Parione & N. Dorigny inv. er Sculp. à Pasquinoall’Insegna del Cimbalo. RISM A/I C 3738

1701

Corelli, A.: Sonate da camera A trè, doi Violini, e Violone, ò Cimbalo consecrate all‘… Card. Panfilio. Op. 2.

IN ROMA, Nella Stamperia di Gio. 15. vydání, 2. Komarkův tisk. Reprint tisku G. A. Mutij, Roma 1685, RISM A/I Giac. Komarek Boemo. A spese di Sebastiano Testa Cartolaro in Parione C 3709 all’Insegna di S. Antonio da Padua.

1701 1701 1703 1704 1706 ?

IN ROMA, Per Gio. Giacomo Komarek Boëmo alla Fontana di Trevi. 1695

Tibaldi, Giovanni Battista: Sonate da camera a tre, due violini e violone o cimbalo, op. 1 Valentini, Giuseppe: Sinfonia a tre, cioè due violini e violoncello col basso per l’organo, op. 1 Valentini, Giuseppe: Bizzarrie per camera a tre, cioè due violini e violone o cembalo, op. 2 Tibaldi, Giovanni Battista: Sonate a tre, dui violini e violone o organo, op. 2 Valentini, Giuseppe: Fantasie musicali a tre, cioè due violini e violone o cembalo, op. 3

RISM A/I T 764; Reprint v Londýně v e Complet Tutor to the Violin, 1727 Věnování: Gio. Giorgio Costaguti, marchese di Sipicciano. RISM A/I V 100. Přetisky v Amsterdamu u Rogera cca 1710, 1720. RISM A/I V 103 RISM A/I T 767; Reprint v Londýně v e Complet Tutor to the Violin, 1727 RISM A/I V 107. Přetisk v Amsterodamu u Rogera Věnování: Giuseppe Garcia del Pino, segretario della Nazione Spagnola. RISM A/I V 110

Valentini, Giuseppe: Idee per camera a violini e violone o cembalo, op. 4

[1706Anonym (Valentini, Giuseppe?): [Idee sette per violino e basso] 1708]?

3. vydání (2. tisk Komarka). Věnování: CONSECRATE / ALL‘… D. PAMPHILIJ. Věnování: Sebasto Testa: „…escono dal Torchio ristampate le Virtuose Fatiche Musicali della / Quarta opera del Sig. A. Corelli … per esaltare la loro fama. … Solo mi resta il supplicarla, gradire questo piccolo dono della mia riverente servitù, che mi costituisce.“

In Roma Nella Stamperia del Komarek presso la Torre del Grillo

s t u d i e , k o m ent á! e

"## let pražské konzervatoe vi. první u ebnice profesor% školy  Michaela Hejlová Další pokračování v mapování historie Pražské konzervatoře pojednává o pedagogickém působení většinou špičkových výkonných umělců na Pražské konzervatoři a jeho vyústění v teoretických a pedagogických učebnicích a spisech od počátků fungování konzervatoře, až do konce 19. století. Rozvíjející se koncertní a operní život v Čechách počátku 19. století trpěl nedostatkem profesionálních orchestrálních hráčů. Proto byla roku 1808 péčí Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách založena Pražská konzervatoř. Oficiální výuka 34 vybraných žáků byla slavnostně zahájena 1. května 1811. Prvním ředitelem byl jmenován dirigent, pedagog a osvědčený organizátor Bedřich Dionys (Diviš) Weber, významný spoluzakladatel Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách. Za pedagogy pak byli pro konzervatoř vybíráni nejlepší umělci z řad pražských hudebníků. V roce 1889 se konzervatoř sloučila s pražskou varhanickou školou, zřízenou v roce 1830, jejíž zrod inicioval Spolek přátel církevní hudby v Čechách. Tato škola si kladla za cíl výchovu ředitelů kůrů a varhaníků a pečovala o výchovu skladatelského dorostu. Situace pro toto spojení byla příznivá, protože docházelo k častému prolínání iniciativ vyučujících pedagogů na obou hudebních školách. Pražské konzervatoři toto spojení přineslo také obohacení o díla hudebně teoretická, určená původně pro potřeby varhanické školy. Pražská konzervatoř jako škola původně německo-česká v začátcích vychovávala především orchestrální hráče. V roce 1815 byla na konzervatoři zavedena výuka zpěvu, hra na klavír se přidala v roce 1888. Od roku 1890 se datuje výuka komponování a posléze se v roce 1918 otevírá i oddělení dramatické, po roce 1946 oddělení baletní a po roce 1969 hudebně-dramatické. Ředitelství Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách považovalo „systematickou činnost vyučovací a vzdělávání dle jednotného pevného vyučovacího plánu za hlavní zásadu hudebního ústavu“. Hned od počátku se kromě výuky hry na jednotlivé hudební nástroje vyučovala také teorie hudby v celém rozsahu jež obsahovala: nauku o hudebních značkách, nauku o harmonii, hudební skladbu – kontrapunkt a další vědomosti ke studiu skladby potřebné. V rámci literárních předmětů, kromě dějin hudby, ještě studium hudební estetiky. Jako první učební pomůcky byly ředitelstvím školy předepisovány učebnice Pařížské konzervatoře. První učebnice se svým zaměřením také týkaly především potřeb jednotlivých hudebních oddělení. Později vznikaly učebnice a příručky nové, zpracované již samotnými pedagogy Pražské konzervatoře. Tato první pedagogická díla byla – díky německému prostředí – psána německy a postupně se začala objevovat i díla v jazyce českém. Od počátků fungování konzervatoře působily v řadách profesorů významné osobnosti, které se prezentovaly nejen jako vynikající umělci, ale i jako význační teoretici. Díky jim pak vznikala řada hudebně teoretických prací, metodických příruček i učebnic pro jednotlivé nástroje. U všech byla patrná snaha o jednotu teoretického přístupu a praxe. Pro počáteční období vzniku Pražské konzervatoře – v našem případě přibližně do konce roku 1900 – se k píšícím pedagogům a teoretikům váže mnoho významných jmen. Prvním teoretikem Pražské konzervatoře byl Bedřich Dionys Weber (1766–1842), hudební pedagog a skladatel, od roku 1811 do roku 1842 první ředitel Pražské konzervatoře a v letech 1839 až 1842 zároveň ředitel varhanické školy.

Osvědčil se jako výborný organizátor a zároveň jako přísný, avšak oblíbený učitel. O Pražské konzervatoři napsal první informační brožuru Das Konservatorium der Musik zu Prag. Mezi jím sepsané učebnice patří základy hudební teorie Allgemeine theoretisch-praktische Vorschule der Musik z roku 1828, čtyřdílná učebnice harmonie a generálbasu eoretisch-praktisches Lehrbuch der Harmonie und des Generalbasses s rozsáhlou notovou přílohou, vydávaná v letech 1830– 34, třídílná učebnice komponování a kontrapunktu eoretisch-praktisches Lehrbuch der Tonsetzkunst z r. 1835 a nauka o notaci Allgemeine musikalische Zeichenlehre z r. 1841. Také sestavil soustavnou sbírku českých lidových písní s nápěvy, tzv. Kolowratský rukopis (Sammlung böhmischer National-lieder…). Jeho německy psaná Harmonielehre z roku 1841 o čtyřech svazcích je obdivuhodné dílo. V knize je patrná snaha naučit žáky dokonale zvládnout harmonii a generálbass. Zejména kapitoly o pětizvucích až sedmizvucích předcházely současný hudební sloh a blížily se modernímu pojetí mnohozvuku. Jeho pojetí septimových akordů svědčí o autorově tvořivém přístupu k látce. Díky autorovu obsáhlému dílu si můžeme utvořit představu o tom, jakým způsobem se v první polovině 19. století vyučovala harmonie na Pražské konzervatoři. Mezi další teoretiky se řadí Josef Leopold Zvonař (1824 až 1865). Osvědčil se jako skladatel, teoretik, spisovatel i učitel. Roku 1861 jsou vydány, jako jeden z prvních česky psaných teoretických spisů, jeho Základy harmonie a zpěvu s příslušným navedením pro učitele hudby vůbec a národních škol zvláště. V části o všeobecné hudební nauce je zajímavé rozdělení stupnic. Novým prvkem je snaha o zavedení českého názvosloví. Mezi dalšími díly stojí za zmínku publikace Staré hudební památky české (1860–1864), příručka Navedení ke skládání kadencí z roku 1859 a Teoreticko-praktická škola piana s národními písněmi z roku 1863. František Blažek (1815–1900), učitel harmonie ve varhanické škole v Praze a později na Pražské konzervatoři. Jeho Teoreticko-praktická nauka o harmonii, vydaná v roce 1866, je cenná zejména tím, že byla ve své době hlavní českou příručkou o harmonii na základě generálního basu. Ve svých praktických příručkách Cvičení v harmonizování a kontrapunktování a Cvičení ve hře číslovaného basu se Blažek projevil jako zkušený pedagog. Jedním z nejvýznamnějších hudebních teoretiků v začátcích působení Pražské konzervatoře byl František Zdeněk Skuherský (1830–1892), ředitel varhanické školy v Praze a plodný skladatel. Svými teoretickými spisy značně obohatil českou pedagogickou literaturu. V roce 1879 vydává Titulní list učebnice B. D. Webera s portrétem autora – Allgemeine theoretischpraktische Vorschule der Musik..., M. Berry, 1828, Praha

Repro archiv



Repro archiv

studi e, k omen t á!e

Titulní strana I. dílu učebnice B. D. Webera – eoretisch-praktisches Lehrbuch der Tonsetzkunst, vyd. r. 1835 v Praze

publikaci O formách hudebních. Ve své Nauce o harmonii na vědeckém základě vydané v roce 1883, sleduje maximální zjednodušení v nauce o harmonii a snaží se ji přivést do souladu se skladebnou praxí. Skuherského názory jsou na svou dobu revoluční a deklarují úplnou volnost v harmonickém tvoření. Autor opouští soustavu tonální a za základ stanoví soustavu chromatickou. Zcela odstranil číslovaný bas v důsledku volné stavby akordů. Význam jeho nauky spočívá zejména v novosti teoretického nazírání. Další knihou je Nauka o hudebních formách, vydaná v roce 1879. Zde autor zpracovává hlavně formy vokální, které dokládá mnoha ukázkovými příklady. V letech 1880–1884 vychází čtyřdílná Nauka o hudební kompozici, pojednávající o závěru a modulaci, o kontrapunktu jednoduchém a dvojitém, o imitaci a kánonu a konečně o fuze. Pro žáky varhanické školy napsal Skuherský v roce 1884 ještě příručku Varhany, jejich zařízení a zachování. Svými spisy si získal uznání nejen doma, ale i v zahraničí. Nejvýznamnějším hudebním teoretikem po Skuherském je jeho žák Karel Stecker (1861–1918). Jako učitel působil na varhanické škole a později na konzervatoři. Vydal obsáhlé dvousvazkové dílo Dějiny hudby (1892, 1905), dále Nauku o nethematické improvizaci varhanní z roku 1904 a široce zpracované Formy hudební z roku 1905. Dědictví Skuherského převzal Karel Knittl (1833–1907), v letech 1843 až 1865 ředitel Pražské konzervatoře, profesor varhanické školy, dirigent a sbormistr. Na konzervatoři



vyučoval harmonii a nauku o hudebních nástrojích. Ve své knize Nauka o skladbě homofonní z roku 1897 analyzoval celou řadu lidových i umělých písní s vysvětlením jejich stavby. Tato kniha patří mezi první novější práce o melodice. Dále vyšly jeho příručky: Příklady pro všeobecnou nauku hudební, Stručná nauka o hudebních nástrojích, Nauka o kontrapunktu a Nauka o harmonii. Mezi píšícími pedagogy je zastoupen i virtuos hry na varhany a ředitel varhanické školy Karel František Pitsch (1786–1858), který je autorem německé Harmonielehre. Dalším významným autorem je Josef Krejčí (1821–1881), v roce 1858 ředitel varhanické školy a od r. 1865 v pořadí již třetí ředitel Pražské konzervatoře, český hudební pedagog a skladatel. V roce 1849 vydává první českou Nauku o harmonii s českým názvoslovím – bohužel nedokončenou – a dále učebnici Praktický elementární kurs varhanní. Mezi pedagogy, které není možno opomenout, stojí Josef Förster (1833–1907) – otec J. B. Foerstra – od roku 1865 profesor koncertního zpěvu na konzervatoři. V roce 1863 vychází příručka Praktický návod ke hře na varhany. V roce 1887 pak vydává učebnici praktické Nauky o harmonii v českém i německém jazyce, která je založena na generálbasových cvičeních. Jedná se o dílo, přibližující naučnou látku tak, aby byla přístupná nejen odborným, ale zároveň i nejširším hudebním kruhům. Svým zpracováním si zachovává pedagogické kvality dodnes. Velikým přínosem pro žáky Pražské konzervatoře byly přednášky z dějin hudby Augusta Viléma Ambrose (1816–1876). Ambros byl členem ředitelství Pražské konzervatoře a hudebním historikem. Jeho hlavním dílem jsou německy psané čtyřdílné Dějiny hudby (1862–1878) a spis z dějin konzervatoře Das Conservatorium in Prag (1858). Současník Skuherského, universitní profesor a hudební vědec Dr. Otakar Hostinský (1847–1910), v letech 1882–1886 přednášel na konzervatoři dějiny hudby a estetiku. Jeho literární činnost je velice rozsáhlá – kromě hudebních kritik a statí se také zabýval vědeckou naukou o harmonii. Spisem z r. 1879 Die Lehre von den musikalischen Klängen zasáhl do tehdejšího vývoje vědecké nauky o harmonii, v níž řešil pojem konsonance a disonance akordů poměrem kvintakordů durového a mollového. Kromě knih zaměřených na životy a díla našich i světových význačných hudebních skladatelů vychází roku 1900 dějepisný nástin Hudba v Čechách. Profesoři konzervatoře, vyučující hru na různé hudební nástroje, zpracovávali pro své studenty metodické návody a praktické příručky určené pro snadnější zvládnutí hry. Tyto nové učební pomůcky postupně nahrazovaly učebnice původní – většinou francouzské provenience. První profesor hry na kontrabas Václav Hause (1764–1847), virtuos a reformátor kontrabasové hry, vydává roku 1828 Velkou školu hry na kontrabas v německém a francouzském jazyce. Jeho nástupce Josef Hrabě (1816–1870) reformuje techniku hry, zpracovává Školu pro kontrabas v českém i německém jazyce a v roce 1865 vydává školu Navedení k hraní na basu. Profesor flétny Antonín Bayer (1785–1824) píše příručku pro flétnu Tonleiter für die Flöte, vydanou roku 1808. Profesor hry pro hoboj Ludvík Fischer zpracovává Školu hry pro hoboj a jeho pokračovatel Bedřich Bauer (1790–1871) sepisuje dodatek k této škole. Bernard Václav Šťastný (1760–1835) vydává Školu hry na violoncello a profesor nátrubkových nástrojů na Pražské konzervatoři Josef Kail (1795–1871) píše učebnici pro pozoun a trubku Tonleiter für das chromatische Horn, für die Zug u. Maschinen-Posaune, für die chromat. Trompette. Následují jména a učebnice dalších významných pedagogů a zároveň teoretiků Pražské konzervatoře, ale to je již další kapitola v historii této instituce. Většina učebnic a příruček – i těch nejstarších – se zachovala a je zastoupena ve fondech Knihovny Pražské konzervatoře. •



s t u d i e , k o m ent á! e

/"# let budovy státní opery praha

vi. divadlo 3. kvtna ﹙/413–/410﹚, velká opera 3. kvtna ﹙/410–/41)﹚, divadlo 3. kvtna ﹙/41)–/414﹚  Pavel Petráněk Vymazalová, Josef Heriban, Ladislav Mráz, Rudolf Jedlička, Jiří Joran, Jarmila Pechová, Bohumír Vích, Jaroslava Dobrá, Eva Hlobilová a Milada Šubrtová. Prvním českým představením od otevření budovy v roce 1888 a vůbec prvním představením Divadla 5. května byla 19. června 1945 dramatizace románu Alexandra Serafimoviče Železný potok od J. Vsevoložského. První operní premiérou nového avantgardního souboru byla Smetanova prvotina Braniboři v Čechách 4. září 1945. Během tří sezon existence Divadla (Velké opery) 5. května připravil operní soubor 22 premiér, mezi kterými nechyběly nebývalé dramaturgické skvosty, díky nimž se Divadlo 5. května nesmazatelně zapsalo do dějin českých operních domů. Patří k nim např. Ostrčilovy Kunálovy oči, v české premiéře Hábova Matka a Prokoevovy Zásnuby v klášteře (pod názvem Maškaráda) nebo světová premiéra Kašlíkovy Zbojnické balady. Velmi pozoruhodnými byly ale i klasické tituly, které byly připraveny v neotřelých a svérázných režijních koncepcích, mnohdy i kontroverzních – Prodaná nevěsta, Hoffmannovy povídky, Rigoletto, Veselá vdova? a především Braniboři v Čechách odehrávající se na nakloněném půdorysu hákového kříže. Odkaz Divadla 5. května žije na jevišti dnešní Státní opery Praha dodnes mj. v podobě inscenace Pucciniho Tosky, která se hraje v obnovené legendární scénografii Josefa Svobody, kterou vytvořil ve Velké opeře 5. května v roce 1947. •

Václav Kašlík při zkoušce s orchestrem

Foto archiv

Po téměř šedesáti letech, kdy budova dnešní Státní opery Praha sloužila pod názvy Neues deutsches eater a Deutsches Opernhaus společně se Stavovským divadlem a Malou scénou pražskému německému divadlu, začala stavba z dílny vídeňských architektů Fellnera a Helmera sloužit nově vzniklému souboru Divadla 5. května. Ihned po skončení druhé světové války totiž nově vzniklá skupina českých divadelníků obsadila se souhlasem oficiálních míst budovu Deutsches Opernhaus. Ředitelem dvousouborového Divadla 5. května se stal skladatel a dirigent Alois Hába (1893– 1973), uměleckým šéfem opery skladatel, dirigent a režisér Václav Kašlík (1917–1989), uměleckým šéfem činohry režisér a šéf činohry v Moravské Ostravě Antonín Kurš (1901– 1960). Součástí operního souboru byla také baletní skupina, kterou vedla choreograa Nina Jirsíková (1910–1978). V čele divadla působil i scénograf Josef Svoboda (1920–2002), který byl vedoucím výpravy. Tito zakladatelé divadla si vytkli nelehký plán vytvářet moderní a progresivní divadlo, které by po všech stránkách konkurovalo konzervativněji zaměřenému Národnímu divadlu. Jeviště Divadla 5. května bylo určeno pro operu a pouze pro dramaturgicky významnější a scénicky náročnější činoherní tituly, domovskou scénou činohry se stala Malá scéna. Ta však ještě v srpnu 1945 přešla pod správu Divadla mladých pionýrů a místo toho činohernímu souboru Divadla 5. května připadlo Komorní divadlo v Hybernské ulici. Již dost napjatá finanční situace divadla se prohloubila ještě více po měnové reformě na podzim 1945 a opernímu souboru hrozilo spojení s karlínskou operetou. Původní provozovatel Divadla 5. května – Ústřední rada odborů – se z finančních důvodů divadla zřekl a to přešlo od sezony 1946–47 pod správu Ústředí divadel Lidového divadla. Oba soubory byly rozděleny na dvě samostatná divadla: Činohru 5. května a Velkou operu 5. května, přičemž Činohra 5. května se přestěhovala do divadla v Dlouhé ulici, kde působila do svého zániku roku 1948. Velká opera se stala prvním samostatným operním divadlem v Československu. Pozoruhodné výsledky především operního souboru nebyly nevýznamné, a to z pohledu nejen tehdejšího, totéž můžeme konstatovat s odstupem času i dnes. Čím dál větší vyhraněnost vůči tradicionalističtějšímu Národnímu divadlu byla pro soubor osudová – Zdeněk Nejedlý, kontroverzní muž české kultury a v té době ministr školství a národní osvěty, rozhodl o faktické likvidaci Velké opery 5. května jejím přičleněním k Národnímu divadlu. Fúze se uskutečnila k 1. srpnu 1948. Národní divadlo tak získalo vedle své historické budovy a Stavovského divadla nově ještě třetí budovu, která se na rok vrátila k názvu Divadlo 5. května, aby od listopadu 1949 přijala na více než 40 let pojmenování Smetanovo divadlo. Vedle Václava Kašlíka působili v Divadle 5. května, resp. Velké opeře 5. května z dirigentů např. Karel Ančerl (Hoffmannovy povídky, Prodaná nevěsta, Don Giovanni, Matka), Jindřich Bubeníček (Kunálovy oči, Madame Butterfly, Faust a Markétka) nebo Robert Brock (Výlety páně Broučkovy); režijně se kromě Kašlíka (Braniboři v Čechách, Carmen, Prodaná nevěsta, Káťa Kabanová, Aida, Maškaráda, Zbojnická balada) uplatnili např. Alfréd Radok (Hoffmannovy povídky, Rigoletto, Komedianti), Jiří Fiedler (Traviata, Kunálovy oči, Matka) a jako host Karel Jernek (Bohéma, Tosca). V souboru působila a umělecky dozrávala řada pěvců, která později patřila ke zlaté éře české opery – Jaroslava

kn i h y

fjodor šaljapin maska a duše m"j život  Jaroslav Someš Svou první autobiografii napsal Fjodor Šaljapin už v době 1. světové války. Po literární stránce mu přitom pomáhal jeho přítel Maxim Gorkij. Ač se slavný basista k těmto svým memoárům nazvaným Stránky z mého života později vracel a různě je přepracovával, stejně jejich základem zůstaly jeho vzpomínky na mládí, na pěvecké počátky a první umělecké úspěchy. Kniha tedy mohla vycházet i u nás v době minulého režimu, protože Šaljapinovy osudy po nástupu sovětské moci a okolnosti jeho odchodu do emigrace v ní v původní verzi zachyceny ještě nemohly být. Naopak máme možnost se s nimi seznámit v jiné knize pěvcových pamětí, která se v ruském originále jmenuje Maska i duša, byla napsána až v exilu a v českém překladu nyní vyšla znovu po celých sedmdesáti letech. Hned v úvodu řekněme, že je to překlad nový a výborný. Milan Dvořák tu opět dokazuje, že právem patří k našim předním rusistům. Překládá jazykem znějícím přirozeně, až hovorově, nápaditě pracuje s česko-ruskými ekvivalenty, nepodléhá rusistům, a přitom i v češtině dokáže navodit pocit melodičnosti a obrazivosti, pro ruštinu tak příznačný. Jeho překlad je radost číst. Tiráž knihy ke škodě věci neuvádí, zda cenný poznámkový aparát byl převzat ze současného vydání ruského originálu, nebo zda je jeho tvůrcem také Dvořák sám, případně autor doslovu Milan Pospíšil. Kromě řady faktografických údajů totiž spočívá půvab poznámek v tom, že na mnoha místech decentně poopravují Šaljapinovy nepřesnosti, případně jeho špatnou paměť nebo okamžiky jisté autostylizace. První polovina memoárů Maska a duše je v mnohém souběžná s knihou Stránky z mého života. Sleduje pěvcova mladá léta, jeho cestu k divadlu, působení v Mariinském divadle v Petěrburku i v Moskevské soukromé ruské opeře u Savy Mamontova. Kromě toho tu najdeme řadu hlubokých úvah



a postřehů. Šaljapin se s překvapivou otevřeností zamýšlí nad ruskou duší, tzn. nad ruskou národní povahou (metafora se Stěnkou Razinem až mrazí), nad ruskou lidovou písní, nad ruskou literaturou. Velmi cenné jsou jeho názory na divadlo. Pozornost, kterou věnuje činoherectví, prožívání postav, gestu, masce, kostýmu, dosvědčuje, jak podstatnou složkou jeho legendárních výkonů muselo herecké ztvárnění každé role opravdu být. Kolik inspirativních podnětů dokáže najít třeba ve zdánlivě jen žánrovité figuře Varlaama z Musorgského Borise Godunova! Je zřejmé, s jak příkladnou pokorou Šaljapin ke každé úloze přistupoval. Jak usiloval být co nejvěrnějším interpretem autorovy představy. Proto také neměl pochopení pro různé režijní výboje (a s pobavením čteme v poznámkách, že kritickými zmínkami míří na Tairova nebo Mejercholda). Ač z knihy vysloveně dýchá autorova láska ke všemu ruskému, láska k vlasti, život v carském Rusku je tu popisován bez iluzí. Šaljapin dokazuje, že těžké problémy a rozpory monarchie zákonitě vedly k jejímu pádu a k vítězství sovětské moci. Zdá se, že společenské změny v první chvíli přijal s jistou nadějí. Např. udělení prvního titulu Národního umělce si zjevně cenil i později, v letech emigrace. Vždyť v carských dobách, ač byl jako pěvec uznáván a oslavován, zůstával pro svůj rolnický původ společensky neustále deklasován! Z vlády sovětů však Šaljapin brzy pocítil rozčarování a netrvalo dlouho a poznal i tvrdé represálie nového politického systému. Přesto se k emigraci odhodlával jen těžko. Protože sovětské Rusko opustil až po pěti letech, byl na Západě dlouho označován za bolševika a setkával se s různými obtížemi. V jejich pozadí však většinou stála skutečnost, že pěvec byl stejně náročný k sobě i k jiným a takto zásadoví lidé to u divadla nikdy nemívají lehké. Život v prvních letech sovětské vlády popisuje Šaljapin stejně kriticky jako carský režim. Líčí svá setkání s novými mocipány, Zinověvem, Kameněvem, Lunačarským, Dzeržinským, Trockým a dokonce i s Leninem, o němž dokonce hovoří s jistou úctou. Otázkou zůstává, nakolik tyto pasáže odpovídají pravdě. Pochybnost vznikne, dočteme-li se třeba, že odchodem z angažmá v Mariinském divadle chtěl pěvec vyjádřit svůj nesouhlas s poměry za nového vedení, zatímco poznámka věc uvede na pravou míru – ke konfliktu došlo, když sbor odmítl zpívat hymnu revoluce, kterou Šaljapin osobně složil! Ve svých vzpomínkách se pěvec často obrací také k dlouholetému upřímnému přátelství s Gorkým, které narušil až svým odchodem do emigrace. Šaljapinovy memoáry doprovází přínosný doslov Milana Pospíšila, který stručně, ale velmi výstižně charakterizuje pěvcovu uměleckou osobnost a přináší přehled jeho pobytů a vystoupení v předmnichovské Československé republice. Fjodor Šaljapin: Maska a duše – Můj život. Přeložil Milan Dvořák, doslov Milan Pospíšil. Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., Jinočany 2007, 278 stran, ISBN 978-80-7319-058-3.



s v  t h u d e b n í ch n ást r oj"

iii. mezinárodní houslaský festival vnceslava metelky Opět, a už potřetí v Hotelu U Beránka v Náchodě, proběhla od 24. do 26. 4. nevšední domácí soutěž, která zdobí kalendář světových houslařů, Mezinárodní houslařský festival Věnceslava Metelky, jehož první ročník se konal v roce 1997. Letošní 3. ročník unikátního klání (druhý se konal v roce 2004), v němž dominovala nevšední houslařská disciplina – řezání houslové hlavice, tedy „šneka“, zdobil koncert houslisty Jaroslava Svěceného a cembalistky Jitky Navrátilové s názvem Slavné housle tří staletí. Hudební část čtyřdenního houslařského festivalu doplňovaly dále koncerty náchodského Komorního orchestru Slávy Vorlové s dirigentem Jindřichem Roubíčkem, anglického harfisty Seana Barryho a souboru Mijaktić orchestar. Co den houslařského zápolení, to relaxační hudební vložka. Výtvarnou odnoží festivalu byla stálá výstava „houslařských obrazů“ Petra Čuhaniče, který je také autorem výtvarné stránky diplomů houslařské soutěže (autorem barevných dřevořezů na diplomech je Jiří Kodym), přičemž Mistr Čuhanič věnoval do soutěže dva své obrazy jako ceny. Švýcarský houslař, působící také v Římě – Claude Lebet – dále poskytl na výstavu nástrojů čtyři vzácné kousky ze své sbírky (mezi nimi nástroj Andrey Amatiho z roku 1567 „ex Charles IX“), z nichž na dva hrál sólista Komorního orchestru Slávy Vorlové, Josef Vlach. Jednalo se o Techlerův nástroj z roku 1705 a Guadagniniho housle z roku 1768. Houslaři i návštěvníci festivalu měli tedy skvělou příležitost k rozšíření obzorů. Mediální zájem projevily televizní společnosti z Hradce Králové a z Japonska, na exkurzi přijeli zástupci Odborné houslařské školy z Chebu, která ovšem měla i své účastníky v soutěži, jak poznamenal učitel školy mistr houslař Zdeněk Zadina, člen Kruhu umělců houslařů. Úvodní den festivalu byl jakousi imatrikulací, soutěžící ze čtyř zemí – kromě domácích přijeli z Polska, Itálie a Japonska – se registrovali a předávali své nástroje do soutěže. Čtvrtek 25. 4. byl zejména pro hojné návštěvníky nejatraktivnější. Tento den probíhala soutěž v řezání houslové hlavice: třicet houslařů, kteří seděli ve třech řadách stolů v Přednáškovém sále Městského divadla dr. J. Čížka, pracovalo od časného rána až do večera. Všichni také předešlého dne odevzdali jeden nebo dva nástroje porotě a v tento den měli doplnit počet bodů za dokonalou řemeslnou řezbářskou práci. Volná výměna názorů a pohled „do kuchyně“ jednoho každého houslaře a dvou houslařských děvčat je specifikou náchodské soutěže a činí z ní unikátní záležitost v celosvětovém kontextu. Odpoledne se šest porotců vmísilo do sálu k volné konverzaci se soutěžícími i návštěvníky. Nejprve jsem se ptal mistra houslaře, Jana Špidlena: Vy jste ještě nedávno také soutěžil, jaká je pozice člověka, který přejde z účinkování na místo toho, který má soudit? To je samozřejmě mnohem větší zodpovědnost. Když soutěžíte, tak zodpovídáte jenom za sebe a za svoji práci sám sobě, ale když hodnotíte cizí práci a nikoho nechcete poškodit, nikomu nechcete pomoci, je to daleko větší zodpovědnost. A zvlášť při této soutěži, kde je na hodnocení poroty dobře vidět. Tato soutěž není anonymní, všechno je vlastně bezprostředně po hodnocení k vidění, všechny hodnoty a body si můžou soutěžící přečíst a hned mi můžou přijít vyčítat, pokud se někdo cítí být ublížený.

Foto Karel Vávra

 Rafael Brom

Vystavené soutěžní exponáty

Jaká máte kritéria? Kritéria jsou čtyři základní – jednak řemeslné provedení, čistota práce, potom umělecké ztvárnění nebo estetická hodnota nástroje (taková ta sympatie, prostě jak to na vás působí), potom kvalita a čistota laku a poslední je tak zvaný „setup“, respektive seřízení nástroje a zhotovení hmatníku, prážků, kobylky, kolíčků a krku. Jaká je úroveň hodnocených nástrojů? Úroveň je určitě vysoká, většina těch nástrojů je velice dobrá a kvalitní, nicméně žádný jednoznačný favorit, alespoň pro mě, tu není, mám tři nebo čtyři houslaře, které tipuji nejvýše, ale i u nich vždy najdu něco, co neodpovídá úplně mému gustu. No a pak je tady taková veliká skupina velmi dobrých nástrojů (vesměs se jedná o italské nástroje), které tak trochu splývají – navzájem jsou si velmi podobné a je těžké je mezi sebou rozlišit. Tolik tedy výňatek z rozhovoru se členem poroty Janem Špidlenem, který byl jedním ze šestice mužů v „taláru“. Jeho kolegy byli dále Simeone Morassi (Itálie), Hieronymus Köstler (Německo), Tomáš Pilař, Jaroslav Svěcený a Tadeusz Slodyczka (Polsko). Také německý kolega byl, jednou větou, velmi potěšen vysokou úrovní hodnocených nástrojů, jakož i Jaroslav Svěcený. A mistra houslaře Tomáše Pilaře jsem také zastihl mezi stoly pracujících houslařů: Porota budí vždycky dojem jakéhosi uzavřeného prostředí vážených mužů, ale vy vypadáte úplně, jako byste odešel právě zrovna od ponku, u kterého sedí ti, které máte hodnotit; – jaký je vývoj a trend v houslařině, jak se posunuje celkový vzhled, úprava, lak – od minulých desetiletí? Já bych neřekl, že je tady nějaký posun, ten stav je v posledních dvaceti letech poměrně zakonzervovaný, ale obrovsky vzrostlo množství kvalitních nástrojů. Já, když si vzpomínám na ty soutěže kdysi, tak tam si člověk sice vždycky pár pěkných nástrojů vybral, ale jinak to bylo takové všelijaké. Dneska je těch opravdu pěkně udělaných spousta, až se v tom člověk ztrácí. Ale přesto mi trošku v tom množství chybí nějaká výrazná osobitost – všechno je jakoby naklonované, obzvláště, upřímně řečeno, nástroje z Cremony. Jsou většinou bezvadně vypracované, „vypiplané“, technicky dotažené, ale jsou jeden jako druhý. Žádná osobitost. Jedná se však o tvůrčí práci, při níž by se měl každý autor nějakým způsobem prezentovat sám za sebe. Houslař nemůže jenom kopírovat nějaké vzory nebo to, co ho ve škole naučí. Každý se musí snažit o nějakou vlastní výpověď. I v tomhle oboru, kde je to pole poměrně úzké. To není jako když pracuje malíř, který si zvolí motiv a kompozici a barvy. My houslaři tak široké pole k vyjádření nemáme, ale přesto každý tu určitou mož-

svt hudební ch ná st ro j " nost má a jen málokdy se někdo dokáže opravdu odlišit. Ale tím pozitivním směrem, ne, že udělá někde nějakou křivuli, ale tak, aby to bylo klasické a přitom výrazné. V pátek 25. 4. proběhla tónová zkouška sólové hry – vše s otevřenou a průběžnou informovaností a využitou možností diskuse soutěžících s porotci. Den uzavřel večerní bowling pro všechny zúčastněné. Sobotní dopoledne proběhla tónová zkouška doprovázených houslí, závěrečný banket s vyhlášením vítězů v přednáškovém sále a balkánský večer ve vinárně hotelu U Beránka, kde účinkoval Mijaktić orchestar. Tohoto dne jsem s pomocí starostlivého a všudypřítomného pořadatele, houslaře Dalibora Bzirského, položil pár otázek porotci Simeonu Morassimu z Itálie. Pane Morassi, vy jste seděl při prvním ročníku houslařské soutěže Věnceslava Metelky u ponku, teď sedíte u porotního stolu. Jak cítíte posun ve svých pozicích? Jsou to dva velice rozdílné světy. Jako konkurent, jako houslař, který sedí celý den za stolem a musí celý den řezat hlavu, je to jednak fyzické, ale především psychické vypětí od rána do večera. Zároveň je to obrovský zážitek, můžu vnímat tu naprosto krásnou přátelskou atmosféru – jsem mezi kolegy, můžu si dovolit, dejme tomu, i nějaký ten žert – nevnímáme se jako protivníci. Je to krásná práce, i když během celého dne unavující, zakončená dychtivým očekáváním výsledků každé disciplíny. Nejprve za práci na donesených houslích, poté v prvním a druhém tónovém kole a nakonec i v řezbě šneku, takže každý den prožíváme určité napětí a velikou emoci. A to všechno v kamarádské, přátelské atmosféře. Odjížděl jsem naprosto plný dojmů. Druhá stránka, která se mě dotýkala při tomto ročníku, byla být soudcem nejen houslařů, které neznám, ale také kolegů, s kterými pracuji – které potkávám, či je znám z jiných soutěží. Ta je o zodpovědnosti, klidu a soustředění. III. Mezinárodní houslařský festival měli na starosti tři zodpovědní muži – Dalibor Bzirský, dr. Stanislav Bohadlo a zejména mistr houslař Jaromír Joo, kterého jsem se zeptal: Co obchází mysl ředitele před závěrem festivalu, ředitele, který je v podstatě od rána do noci na nohou, a všechno mu probíhá hlavou a také rukama? Už mně hlavou neprobíhá vůbec nic, protože jsem unavený. Ale je to tu velice fajn. Jak vznikla ona myšlenka soutěže s řezáním hlavice? Já už pár mezinárodních houslařských soutěží objel, a tak vím, že jsou všude anonymní. Taková bývala i česká soutěž v Praze, no a já jsem si tenkrát řekl, že udělám soutěž podle svých představ, bude neanonymní a bude se na místě vyřezávat šnek.

Foto Karel Vávra

Při práci…



Proč by měl být šnek v soutěži, kde jde o housle? A proč by neměl být šnek? Šnek je podpis, samozřejmě, šnek je vizitka autora a málokdo ho umí pěkně vyřezat, natož aby seděl někde na nějaké soutěži, lidé mu dýchali na záda a on od rána do večera vyřezával. Já jsem si říkal; všude je všelijakých soutěží a nikde to není o řemesle jako takovém. A kromě toho na anonymní soutěž může kdokoli poslat na své jméno housle, které mohl postavit někdo jiný a tam budou třeba ty housle úspěšné a vyhrajou. Tak jsem si říkal – žádný anonym a ještě ať se každý na místě podepíše. A podepíše se tím, že vyřeže šneka. Oproti dosavadním tradicím to bylo dost nejisté, riskantní a provokativní – kde jste sehnal podporu? Podporu jsem našel tady v Náchodě od sponzorů. Lidé mě tady znají a vědí, že jsem město odjakživa na mezinárodních soutěžích reprezentoval. Tak jsem šel a „žebral jsem, žebral, až jsem vyžebral“. První ročník se povedl, druhý také a třetí také, jenom mám strach, aby se sem houslaři, kteří budou vyřezávat šneka, vůbec vešli. Mezi sponzory jsou buď podnikatelé, firmy nebo kamarádi, s nimiž hraji golf. Nejpodstatnějším předpokladem pro jejich získání je ale samozřejmě to, aby měli rádi muziku a housle. Jak se lákají do soutěže Japonci nebo Poláci či Italové? Úplně normálně, jsou v mezinárodním katalogu a na obeslání buďto přijedou, nebo nepřijedou. V prvním ročníku jsme měli trochu strach, ale nakonec jsme se nestačili divit. Výhoda téhle soutěže je jedna: na všechna mezinárodní klání většinou posílají housle lidé, kteří toho ani moc neumějí. U nás ne, sem by jen tak někdo nepřijel, kdo neumí dělat, protože tady jde s kůží na trh tím, že si tady musí sednout a musí ten šnek vyřezat – a na to hned tak někdo nemá. V propozicích soutěže také je, že se jí může zúčastnit jedině profesionální houslař, maximálně učeň, který se u někoho učí. Finální úvahu reportáže a závěrečný rozhovor jsem natočil ve chvilce volna se sekretářem a moderátorem festivalu dr. Stanislavem Bohadlem, třebaže to bylo ještě v předvečer vyhlášení výsledků. Pane doktore, řekněte mi něco k organizaci soutěže. Tak soutěž pořádá Společnost Věnceslava Metelky, ale to je vlastně neformální sdružení, řekl bych, tří lidí: zakladatele soutěže a jejího ředitele, mistra houslaře Jaromíra Joo, který je duší celého projektu, Dalibora Bzirského, jehož mezinárodní zkušenosti jsou k nezaplacení, a mě, který tady figuruji jako sekretář. Dá se říci, že tu soutěž připravujeme vždycky rok, možná rok a půl dopředu, a že se vlastně v té trojici odehrává největší množství přípravných prací i konec konců té vlastní realizace, přičemž partnerem je Kruh houslařů. Také dva členové poroty, Tomáš Pilař a Jan Špidlen, jsou vlastně aktivními činiteli a poradci a korigují některé ty technologické věci. Na festivalu jsem denně potkával i mistra houslaře Karla Vávru, buďto u kolekce soutěžních nástrojů nebo mezi pracujícími houslaři, jemuž jsem položil otázku, jak došlo k nalezení Věnceslava Metelky, jehož jméno je součástí názvu soutěže – skrze historii, hudbu nebo genius loci? S myšlenkou stopovat Věnceslava Metelku až do náchodského archivu přišel Jaromír Joo. Sledovali jsme zejména tu stopu z jeho Pamětí, kde se zmínil, že se Metelka učil v roce 1829 u nástrojaře v Náchodě. My jsme dohledali, že to byl klavírník a nástrojař Hendrych. Když jsme soutěž před 11 lety připravovali poprvé, tak jsme také na objektu, který tam stával, nechali umístit Metelkovu pamětní desku.

s v  t h u d e b n í ch n ást r oj"

Závěrečný slavnostní večer unikátního III. Mezinárodního houslařského festivalu Věnceslava Metelky přinesl netušeně cen. Nejvyšší metu získal český mistr houslař František Kůs, o něco málo bodů méně získali Sandro Asinari a Marco Osio, dále Toshikazu Amano, Hiroshi Kikuta, Krzysztof Krupa, Robert Loska, Fabrizio Portanti, Michal Rožak, Ivan Švýcarský, Alessandro Menta – a to jsme v polovině soutěžního pole. Své ceny rozdali také ředitel soutěže za nejlepší řezbu hlavy a starosta města Náchoda nejlepšímu českému účastníkovi. Své zástupce podělily i společnosti polských, německých, italských a japonských houslařů. Na závěr předal mistr houslař Karel Vávra za Kruh umělců houslařů nabídku čestného členství řediteli festivalu Jaromíru Joo a Daliboru Bzirskému, doktor Bohadlo je čestným členem společnosti českých houslařů od roku 2004 – od druhého ročníku náchodského houslařského festivalu. Ten čtvrtý ročník vyjde na rok 2012. Důležité údaje o výsledcích a sponzorech Mezinárodní houslařské soutěže Věnceslava Metelky jsou uvedeny na webové adrese akce – tedy www. metelkacompetition.cz – a také na www.housle.cz. Vítězi soutěže, Františku Kůsovi, položil několik otázek prof. Jiří Hlaváč: Jaké pocity má houslař po vítězství v Mezinárodní soutěži Věnceslava Metelky a po konfrontaci s 31 houslaři z celé Evropy? Po vyhlášení celkových výsledků soutěže mám pocity, jako bych absolvoval pomyslnou jízdu na ruském kole. Víte, já jsem jel do Náchoda naprosto bez myšlenky na nějaké umístění. Nástroj jsem dokončil v noci před odjezdem a nedělal jsem si žádné naděje. Sice jsem měl jistotu, že je to zvukově vyrovnaný nástroj bez slabin, ale byl příliš čerstvý na jemné dolaďování tónu. A tak jsem chtěl svojí účastí spíše podpořit naše obětavé pořadatele. Dokonce jsem se těšil, jak budeme s kolegy řezat hlavičku. A právě to odpoledne při řezbě hlavičky za mnou začali přicházet kolegové s gratulacemi, že po prvním kole, kde se hodnotila práce a umělecký dojem, jsem na prvním místě. Je to velký pocit štěstí, ale zároveň víte, že byste neměli ulpívat na první výhře, protože z vrcholu se snadno padá. A to se tak stalo. Po druhém kole jsem byl čtvrtý a po sólové tónové zkoušce jsem propadl až na sedmé místo. To už jsem byl hodně skleslý a ani jsem neprotestoval, když mi moje moudrá žena vynadala, že si musím své konstrukční zlepšováky zkoušet právě na soutěžních houslích. V tu chvíli jsem pocitem projížděl dolní úvratí ruského kola a výsledek jsem přenechal osudu. Při tónové zkoušce s klavírem nastal dramatický zvrat. Housle, které se první den jevily jako favorité, za zvuku klavíru propadly a můj nástroj zazněl nejlépe. Byl ohodnocen tak, že vyhrál nejen toto kolo, ale rázem v celkovém hodnocení předstihl šest favoritů s desetibodovým náskokem. To bylo velice překvapivé vítězství. Ještě jednou jsem byl mile překvapen, když mi italský svaz houslařů udělil cenu za nejlepší houslový lak. V ten moment mé ruské kolo opět dosáhlo vrcholu. Radostí jsem si musel poskočit. Moc mě těšila i radost pořadatelů a českých kolegů, že konečně po třetím ročníku zabodoval domácí houslař. S přáteli jsme to oslavili muzikou. Provětrali jsme kytaru, housle, trubku i saxofon. Jak dlouhá je příprava na takovouto soutěž a co se do ní vše započítává? Příprava na soutěž vlastně trvá celý předešlý tvůrčí život. Když se mi dostanou do ruky mé dřívější nástroje, občas vrtím hlavou, jak jsem to tenkrát koukal, že jsem to či ono neviděl. Je to vývoj a když se chystáte na soutěž, dáváte si moc záležet na tom, abyste neudělal chybu. Úroveň nástrojů na soutěžích je tak vysoká, že mívám pocit, že lépe už to prostě nejde. Práce na soutěžním nástroji mi zabere mnohem více

času díky titěrné práci s detaily. V tomto případě to bylo půl roku, ale je dobré mít dost času na to, aby se nástroj i usadil a rozehrál. Třeba rok se k němu vracet a zlepšovat to, co se mi ve zvuku ještě nezdá. To je ideální případ. Přiznávám, že tohle se mi ještě nikdy nepovedlo. Vždycky jsem soutěžní nástroj dokončoval na poslední chvíli a vím, že mí kolegové jsou na tom podobně. Vaše práce je srovnávána s houslaři minulých staletí. Používáte jinou technologii i řadu pracovních nástrojů. Co zůstalo neměnné? Myslím, že v našem pojetí ruční práce se toho moc nezměnilo. Ano, vynález elektřiny nám umožnil pracovat s elektricky vyhřívanou ohýbačkou, stojanovou vrtačkou a pásovou pilou. To je ale tak jedno procento práce, se kterou nám pomůže stroj. Zbytek je na rukách. Stále dlabeme, řežeme a hoblujeme ručně, lepíme klihem. Pracovní nástroje dnes mají hezčí vzhled, snáze se seřizují hoblíčky, ale jakmile někdo objeví staré kované želízko do hoblíku, tak jásá, protože ví, že mu vydrží déle ostré. Revoluci přineslo používání tónového generátoru při ladění desek, ale dobré ucho odvede stejnou práci. Myslím, že neměnné nám zůstaly naše dva nejvýraznější vzory, Stradivari a Guarneri. Kdy dosáhne houslař vrcholu své práce a jak dlouho je možné se na špičce udržet? Když ruce poslouchají a mají jistotu, když oko vidí detail i celek, když ucho slyší, jak se zvuk liší od ideální představy a když zkušenosti jistě vedou tvůrce k přiblížení nebo dosažení zvukové představy. Když se jeho nástroj dá přirovnat k obrazu, na který se zahledíte s uspokojením a ono vás to po chvíli neomrzí. To je podle mého názoru vrchol. Nevím, jak dlouho se na něm člověk může udržet. Asi dokud mu slouží zdraví a síla, dokud mu není výsledek lhostejný a dokud má rád to, co dělá a nehraje si na mistra světa. V čem se houslaři nemění a proč? Asi v tom, že si myslí, že příště to udělají ještě líp. To je síla, která nás popohání. Okouzlení houslemi bývá na celý život. • Foto Karel Vávra



Cena pro vítěze, kterou podle originálu pražského houslaře Juliuse Hubičky ze 30. let minulého století odlila akademická sochařka Lenka Melkusová.

Českomoravská 21, 190 00 Praha 9 tel.: 296 645 405, fax: 296 615 407 [email protected] www.bohemiapiano.cz

Bohemia 185A Janáček ve vile Tugendhat



s v  t h u d e b n í ch n ást r oj"

svtoví houslai a eská škola

Hieronymus Köstler odjížděl 26. dubna z Náchoda rovnou do Vídně a pak spěchal do Mittenwaldu, aby promluvil na oslavách 150 let tamější houslařské školy. Někde mezi Náchodem, Vídní a Mittenwaldem nám však ještě stihl odpovědět na položené otázky.

 Stanislav Bohadlo

Máte v rodině nějaké houslařské předky? Můj otec byl univerzitní profesor lesnictví v Mnichově. Zemřel před dvaceti pěti lety ve vysokém věku. Já jsem vyrůstal v bavorských horách poblíž Berchtesgadenu. Pokud vím, nikdo z naší rodiny nebyl houslařem, ale v 19. století žili moji předkové v Kraslicích (Graslitz). Po těchto vazbách jsem však nikdy nepátral.

„Staré nástroje nejsou uniformní“ (jako ty dnešní) Sledovali jsme v Malém sále Městského divadla Dr. J. Čížka v Náchodě skromného a nenápadného muže, který velice soustředěně bral do ruky soutěžní nástroje a pečlivě přiděloval body účastníkům houslařské soutěže z Japonska, Polska, Ukrajiny, Itálie, Španělska a z České republiky. U svého stolku si dělal četné poznámky a s velkým zaujetím hodnotil i řezbářskou práci na soutěžních houslových hlavičkách. Vyšetřil i nějaký čas, aby si podrobně s poznámkami prostudoval dvanáct nástrojů pražské houslařské školy ze sbírky J. Svěceného. Při nedávné konferenci v Austrálii se Hieronyma Köstlera ptali, zda-li vůbec pociťuje ten tlak odpovědnosti, když pracuje na velmi cenných a významných nástrojích. Jeho odpověď byla přímočará: „Při restaurování je jenom jedno tajemství: nedotýkejte se originálu. Takže když se nedotknete originálu, pak toho nemůžete udělat příliš mnoho špatně, protože všechno je ,vratné‘. Když už uděláte něco špatně, můžete to opravit, udělat znovu … takže to zdaleka není taková hrozba.“ Alan Coggins tímto Köstlerovým výrokem odpovídal ve Stradu (III/2005) na letitou otázku a na houslařské dilema typu Konzervovat nebo restaurovat? V souvislosti s novými dražbami starých hudebních nástrojů v aukčních síních Dorotheum, Sotheby’s a Christie’s se po delší přestávce opět dostaly v roce 2003 otázky „pohybu“ těchto jedinečných kulturních hodnot do popředí zájmu. Odhaduje se, že z téměř tisíce nástrojů postavených v letech 1700 až 1720 jich je dnes dochovaných asi polovina a mnoho z nich je v americkém vlastnictví. Tyto drahé nástroje (vyhlašovací cena např. €50 000) jsou pro většinu houslistů stejně nedostupné a kupují je ze dvou třetin nákupčí, obchodníci, sběratelé a investoři. Houslisté se k takovým investicím mohou těžko rozhodnout bez vyzkoušení nástroje při koncertu, a tak většinu obchodů uskutečňují specialisté. Jedná se na celém světě asi o 250 lidí. Ke specialistům patří také houslaři, znalci a sběratelé v jedné osobě jako např. Claude Lebet v Římě, Charles Beare v Londýně, Etienne Vatelot v Paříži, Dietmar Machold v Brémách a v neposlední řadě i Hieronymus Köstler, sídlící ve Stuttgartu. Je to právě on, koho velmi často oslovují banky, nadace, ale i spekulanti, kteří chtějí odbornou radu, certifikát a koupit nebo prodat. „Je tu určité množství případů, které si to zaslouží, ale ten okruh je poměrně malý“. Claudia Herstatt (Die Zeit 11/2003) ovšem také připomíná, že tak jako při dražbách obrazů se i aukční katalogy někdy nevyhnou kvalitně postaveným podvrhům. V této situaci je hodnocení znalce nesmírně odpovědné a nelze ho nahradit žádnou jinou příbuznou profesí. Hieronymus Köstler také přispěl k procesu, který je na odpovědném sběratelství nejcennější: vracet vzácné nástroje ve výborném stavu zpět do rukou houslistů na koncertní jeviště. Housle Antonia Stradivariho Tullaye z roku 1670 prodělaly např. tuto cestu – uveďme jednotlivé „zastávky“: Tullaye, Vicomtesse de la; Le Boulet – Versailles; Hill and Sons – London (1897); Nairn, Mr. (1898); Beare, J. and A. – London; Bein & Fushi – Chicago. Pak je z USA získal H. Köstler a prodal je do sbírky Landeskreditbank BadenWürttemberg – Karlsruhe, která tento vzácný nástroj půjčuje umělcům.

Jak jste „objevil“ houslařské řemeslo a umění? Byl jsem dvanáctiletý chlapec, když jsem jednou v rozhovoru s otcem prohlásil, že bych se chtěl stát výrobcem hudebních nástrojů. To se mu vůbec nelíbilo, ale nakonec moje přání podporoval. Kdy, kde a proč jste si zavedl vlastní houslařský ateliér? Začínal jsem ve Stuttgartu v roce 1982, protože jsem chtěl pracovat v jižním Německu. Sbíráte staré vzácné nástroje, proč? Jakmile jsem dokončil své houslařské vzdělání v Mittenwaldu, trávil jsem veškerý svůj čas soustředěným zájmem o staré nástroje. Byl jsem tehdy – a stále jsem – fascinován velikou rozmanitostí a možnými modifikacemi starých nástrojů. Mimochodem to je kritérium, které z valné části nemohu sledovat u současných nástrojů, zejména těch z Cremony. Brzy jsem začal tu a tam kupovat krásné staré housle, většinou z období rané německé školy. Nyní mám hezkou sbírku zajímavých starých houslí z mnoha národních houslařských škol. Hieronymus Köstler, kterého fotograf zachytil na Mezinárodním houslařském festivalu Věnceslava Metelky v Náchodě.

Foto archiv

vi. hieronymus köstler

svt hudební ch ná st ro j " Pracujete sám? Používáte polotovary? Mohl byste popsat principy provozu a vedení vašeho ateliéru? Moje láska ke starým nástrojům je těsně spojena s mým zájmem uchovat vzácné staré nástroje pro příští generace. Dnes v mé dílně pracuje sedm lidí, hlavně restaurátorů. Mojí zásadou je co nejdokonalejší práce a nejkvalitnější materiál. Snažím se netlačit na své kolegy v ateliéru, protože mým cílem je skutečně co nejlepší výsledek. Můžete zmínit své sub-profese, jako je stavba nových nástrojů, restaurování, přednášky, články, členství v porotách, prodej… Jak už jsem zmínil, miluji restaurování kvůli tomu, jak je obtížné vytvořit nezbytné technické řešení pro každý kus znovu a znovu. Snažím se ovšem také zůstat v kontaktu s výrobou nových nástrojů. V současnosti jsme – moje žena, profesionální violoncellistka vyučující na univerzitě v Grazu, i já – hodně zaměstnáni výchovou našich čtyř dětí a vedením domácnosti. Netajím se tím, co vím a umím. Nikdy jsem neměl sebemenší problém předávat své zkušenosti ze stavby a restaurování nástrojů svým kolegům v podobě přednášek i několika článků. Byl jsem přizván do mezinárodních houslařských porot téměř při všech důležitých soutěžích. Jaký jste měl dojem z nedávné soutěže Věnceslava Metelky v Náchodě? Měl jsem velmi dobrý dojem. Nižší počet soutěžních nástrojů [41 nástrojů a 32 na místě řezaných hlaviček, pozn. redakce] bylo snadnější zvládnout. Avšak já dávám přednost výběru deseti nebo patnácti nástrojů porotou pro finále. Posuzování tónu by však mělo být řešeno jinak, protože počet nástrojů je příliš velký a čas, kdy nástroje znějí, byl přece jen příliš krátký. Porota by měla mít možnost diskutovat každý nástroj a porovnávat různé nástroje. Bylo to nesmírně obtížné, protože většina nástrojů neměla odlišné tónové kvality a velice záleží i na tom, jak se tohoto těžkého úkolu zhostí houslista – přehrávač. Skutečně jsem si náchodskou soutěž velice užil a doufám, že se do tohoto krásného regionu ještě někdy vrátím. Co si myslíte o české houslařské tradici a o nových a mladých houslařích? Miluji staré české housle z Prahy. Mám ve své sbírce několik velmi vzácných kusů. Generace po druhé světové válce však už tak dobře neznám, samozřejmě s výjimkou Špidlenů a Pilařů. Jaká je pozice německé houslařské školy v minulosti a v současnosti? Je velmi obtížné vyslovit úsudek. Mluvíme-li o houslařství v Německu, neměli bychom hovořit o manufakturní nebo dokonce o průmyslové výrobě. Dnes jsou velice pozoruhodní houslaři po celém světě a já nemohu jednoduše stanovit rozdíly podle státních nebo národních hranic. Jaký je váš názor na budoucnost houslařství ve světě? V současnosti prožíváme jakousi renesanci naší profese. Nevím, jaký vliv bude mít současná čínská výroba na nejvyšší kvalitu stavby houslí a dalších smyčcových nástrojů v západním světě. Doufám, že budeme úspěšní. Co byste doporučil houslařům – začátečníkům? Nastupte do některé ze slavných škol jako jsou v Mittenwaldu, Cremoně nebo v Newarku či v Salt Lake City. A potom po základním studiu a vyučení pracujte v klidu nějakou dobu u známého houslaře nebo restaurátora. Přeji českému houslařství to nejlepší a děkuji za vřelé přijetí a pohostinnost v Náchodě. •

ÌäùèícñîãíwŸçôãäáíwŸåäòóèõàë

ÊôóícŸÇîñàŸ±¯¯· ÈíóäñíàóèîíàëŸÌôòèâŸÅäòóèõàë ·­Ÿµ­Ÿ¬Ÿ°²­Ÿµ­Ÿ±¯¯·

ïîãŸùcóèóîôŸïàíwŸËèõèäŸÊëàôòîõnŸàŸçäéóìàíàŸÒóŒäãîläòênçîŸêñàéäŸÏäóñàŸÁäíãëà ôíãäñŸóçäŸàôòïèâäòŸîåŸÌñòŸËèõèàŸÊëàôòîõc«ŸàíãŸÌñŸÏäóñŸÁäíã뫟 ÆîõäñíîñŸîåŸóçäŸÂäíóñàëŸÁîçäìèàŸÑäæèîí

ÉîòäåŸÒôêŸčŸçîôòëä®õèîëèí«ŸÉäííèåäñŸÅñàôóòâçèŸčŸçîôòëä®õèîëèí«Ÿ ÏäóäñŸÂëäìäíóäŸčŸçîôòëä®õèîëèí«Ÿõèîë૟ÑîìàíŸÏàóîlêàŸ¬Ÿçîôòëä®õèîëèí«Ÿ ÌèñîòëàõŸÀìáñ¬Ÿçîôòëä®õèîëèí«ŸËôãìèëàŸÏäóäñêîõcŸčŸêëàñèíäó®âëàñèíäó«Ÿ ÉîçíŸËäíäçàíŸčŸêëàõwñ®ïèàíÉàíŸÒèìîíŸčŸêëàõwñ®ïèàíÕëàãèìwñŸÁôêàlŸčŸõèîë૟ ÊàñäëŸÔíóäñì•ëëäñŸčŸõèîë૟ÉèŒwŸÁcñóàŸčŸâäëë ÉàêôáŸÓøëìàퟬŸâäëëÒâçîëàŸÆñäæîñèàíàŸÏñàæäíòèò ÊàïëäŸÁîwçîŸóoëடÂîñïôòŸÂçñèòóèŸÂçàïä럟·­µ­ ÊîòóäëŸòõ­ŸÉ­ŸÍäïîìôâênçî®ÂçôñâçŸîåŸÒóŸÉîçíŸÍäïîìôâäí䟸­«°¯­«°±­Ÿµ­ ÊîòóäëŸòõ­ŸÉàêôáà®ÒóŸÉàìäòòŸÂçàïä런±­µ­ ÂçñcìŸòõ­ŸÁàñáîñø®ŸÂçôñâçŸîåŸÒóŸÁàñáàñàŸŸ°°­µ­«Ÿ°²­µ­ŸŸ

47. roɅník Mezinárodní interpretaɅní soutɌže a festivalu

poɠádá Sdružení pro umɌní a výchovu Talent ve spolupráci s Krajským úɠadem Moravskoslezského kraje v OstravɌ za ÀnanɅní podpory Ministerstva kultury ïeské republiky a dalších sponzorɨ

KONCERTY

KONCERTY

Máme rádi modernu

Hradecká hudební hostina II

aneb mladí hudebníci a hosté hrají díla vzniklá v XX. a XXI. století îtvrtek 5. Ʉervna, 18.30 hod. Velká dvorana îerveného zámku

aneb to nejlepší z letošní mezinárodní interpretaɅní soutɌže îtvrtek 12. Ʉervna, 18.30 hod. Velká dvorana îerveného zámku

Hradecká hudební hostina I

Schubertiáda

aneb to nejlepší z 5. roɅníku národní skladatelské soutɌže žákɨ ZUŠ Pátek 6. Ʉervna, 10.00 hod. Velká dvorana îerveného zámku

aneb pɠehlídka sólistɨ a souborɨ ZUŠ k 180. výroɅí úmrtí skladatele Pátek 13. Ʉervna, 10.00 hod. Velká dvorana îerveného zámku

S Beethovenem do hudebního nebe

Nová hudba z Brna

aneb Beethovenova klavírní tria v podání Guarneri trio Prague Pátek 6. Ʉervna, 19.30 hod. Velká dvorana îerveného zámku

aneb lektoɠi 3. Dílny pro nejmladší skladatele se pɠedstavují Pátek 13. Ʉervna, 18.30 hod. Velká dvorana îerveného zámku

Raduɛské intermezzo

Hradecká hudební hostina III

aneb Dechové kvinteto 4+1 uvádí klasiku i modernu Nedɋle 8. Ʉervna, 17.30 hod. kostel Nejsvɋtɋjší trojice v Raduni

aneb to nejlepší ze 3. Dílny pro nejmladší skladatele Nedɋle 15. Ʉervna, 11.00 hod. Velká dvorana îerveného zámku

Návrat laureátɨ aneb koncert vítɌzɨ 43. a 44. roɅníku Beethovenova Hradce pondɋlí 9. Ʉervna, 19.00 hod. Snɋmovní sál minoritského kláštera v Opavɋ

SOUTöŽ violoncello 7. – 9. Ʉervna viola 10. – 12. Ʉervna v zámku Hradec nad Moravicí



r e v u e h u d e b ních no si"

Houslista Václav Hudeček natočil pro firmu MULTISONIC nové album s názvem Greatest Romantics (Největší romantikové). Hraje na něm spolu s violoncellistkou Alžbětou Vlčkovou za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu řízeného Vladimírem Válkem skladby Johannesa Brahmse (Koncert pro housle, violoncello a orchestr, op. 102) a Petra Iljiče Čajkovského (Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr, op. 33, Melancholická serenáda pro housle a orchestr, op. 36). Během koncertu v kostele sv. Šimona a Judy bylo 23. 4. CD pokřtěno, kmotrem byl předseda představenstva firmy Multisonic, Karel Vágner. Na koncertě obou sólistů, ke kterým se připojili i klavíristé Ivan Klánský ml. a Jarmila Pěchočová, zazněly skladby Beethovena (Romance pro housle a orchestr G dur, op.ř40 v podání Václava Hudečka, Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll, op. 37 v podání Lukáše Klánského a Trojkoncert pro housle, violoncello, klavír a orchestr v podání Václava Hudečka, Alžběty Vlčkové a Jaroslavy Pěchočové) za doprovodu Komorní filharmonie Pardubice řízené Janem Šrámkem. Na fotografii zleva Karel Vágner, Jaroslava Pěchočová, Alžběta Vlčková a Václav Hudeček. vla

Společnost ARCODIVA, která v minulých dnech oslavila desáté jubileum své činnosti, se letos zaměří především na produkci velkých orchestrálních nahrávek a na další rozvoj digitální distribuce. Pokračuje série live snímků symfonií a dalších skladeb Gustava Mahlera ve spolupráci s Krajem Vysočina. Připravena je nahrávka Rückert Lieder spolu se Straussovou symfonickou básní Don Juan a Korngoldovým Houslovým koncertem (mezzosopranistka Karla Bytnarová, houslista František Novotný, Filharmonie Brno a dirigent Martin Turnovský) a v letošním roce vznikne ještě nahrávka Mahlerovy symfonie č. 7 se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem Jiřím Stárkem. Dalším velkým titulem bude nahrávka Beethovenova Koncertu pro klavír a orchestr č. 5 se sólistou Michalem Maškem a nová produkce world music JA RA LAJ se Štefanem Margitou, Jitkou Hosprovou, Kateřinou Englichovou, Markétou Mazourovou a dalšími sólisty. Ve spolupráci s Mezinárodním operním festivalem Smetanova Litomyšl bude vydán i záznam nového oratoria Syl-

vie Bodorové Mojžíš. Na trhu je již od února nová nahrávka Českého tria (Rachmaninov, Dvořák, Suk) a od dubna další titul „Quattro hraje Quattro“ – koncertantní kompozice tvůrčí skupiny Quattro (Bodorová, Lukáš, Mácha) v podání komorního orchestru Quattro. Dalšími tituly, které budou ještě letos natočeny a vyjdou, bude například debutový kompaktní disk mladé houslistky Martiny Bačové, připravuje se i profilový kompaktní disk Kateřiny Englichové – Tanec ohně a dvě nahrávky souboru ArteMiss trio. Letošní rok tak bude z hlediska počtu titulů jeden z nejúspěšnějších v historii vydavatelství vůbec. V oblasti digitální distribuce a spolupráce se společností e Orchard, kterou ArcoDiva v České republice zastupuje a která distribuuje touto progresivní formou většinu jejích titulů, byly podepsány dvě další nové smlouvy – se společností Kubešovo hudební vydavatelství a Lupulus. Dobře se vyvíjí již navázaná spolupráce s firmami Radioservis a Matouš. Francouzský klavírista François-Frédéric Guy má u firmy NAÏVE (CLASSIC) celou řadu úspěšných titulů, kterou tímto rozšiřuje o dva klavírní koncerty svého oblíbeného autora Ludwiga van Beethovena (Koncert pro klavír a orchestr č. 1 C dur, op. 15, Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur, op. 73 „Císařský“), kde ho doprovází Orchestre Philharmonique de Radio France, řízený Philippem Jordanem. Předešlé Guyovy nahrávky zahrnovaly velmi rozmanitý repertoár (Beethoven, Proko-

ev, Brahms, Liszt) a setkaly se s velmi pozitivními hodnoceními odborné kritiky. Titul (1CD digipack) vychází pod objednacím číslem V 5084. Dvě alba mladých českých jazzmanů byla pokřtěna 18. a 21. 4. v pražském jazzklubu U staré paní. Obě vydal ANIMAL MUSIC Petra Ostrouchova. První CD klávesisty Ondřeje Pivce a jeho Quartetu, které pokřtil herec Tomáš Hanák, se nazývá Overseason, druhé CD Quartetu kytaristy Davida Dorůžky a švédské zpěvačky Josefine Lindstrand, pokřtěné klávesistou Organic Quarteta Vojtěchem Procházkou, nese název Silently Dawning a obsahuje písně na texty Emily Dickinsonové a Jiřího Ortena. vla Během více než čtyřiceti let své činnosti prošlo Sukovo trio několika obměnami, leč právě v „klasické“ sestavě Suk (housle) – Panenka (klavír) – Chuchro (violoncello), v níž trio hrálo od roku 1960, se psala jeho nejslavnější kapitola. Vzácně se zde doplňuje noblesa a průzračně čistý úhoz Jana Panenky, zemitost a energičnost Josefa Chuchra a lyričnost a krása tónu Josefa Suka. Tyto výrazné umělecké individuality dokázaly své odlišné temperamenty jedinečně propojit a vytvořili legendární komorní uskupení, které během jeho působení s nadšením vítali posluchači doslova po celém světě. Beethovenova a Schubertova klavírní tria patřila k základním pilířům jejich repertoáru a současně představují první velký vrchol tohoto žánru. Kla-

Dne 28. 3. 2008 v Sále Martinů Hudební fakulty AMU proběhl křest hudebně vydavatelského projektu slavných houslových etud J. F. Mazase op.36/1 s dokomponovaným partem druhých houslí Josefa Micky. Kmotry projektu byli hraběnka Mathilde Nostitz, Táňa Fischerová a Josef Suk. Večerem provázel Marek Eben. * Tento hudebně vydavatelský počin realizovalo EDITIO ONTA ( www.editio-onta.com), zastoupené Taťánou Klánskou. Jedná se o ve světové premiéře vydaný a natočený komplet obsahující partituru, průvodní texty ve čtyřech jazykových mutacích, party I. a II.houslí, kompletní nahrávku na dvou CD a booklet. Role interpretů se ujali Mistr Josef Suk, který projekt osobně zaštítil, vnuk Dr. Josefa Micky Ondřej Lébr a čtyři výrazní představitelé mladé české houslové generace - Markéta Janoušková, Lenka Matějáková, Jan Mráček a Marie Mátlová. Dílo vyšlo v kompletní revizi Ondřeje Lébra, který mj. při práci s druhým partem vycházel ze dvou verzí Mickova rukopisu. * Tato publikace má za cíl oslovit nejen mladé adepty houslového umění a pokusit se zpříjemnit jim chvíle strávené studiem dané houslové problematiky, ale v této dvojhlasé verzi nabízí také plnohodnotné koncertní uplatnění jak pro studenty, tak pro zralé umělce. Na fotografii zleva Ondřej Lébr, Lenka Matějáková, Josef Suk, Markéta Janoušková, Jan Mráček a Marie Mátlová. Foto archiv

Foto © Multisonic – Jaroslav Tatek



revue hudební ch nosi  "

Violoncellové suity Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750) jsou předmětem nové nahrávky vynikající francouzské violoncellistky Anne Gastinel (Suity č. 1 G dur, BWV 1007, č. 4 Es dur, BWV 1010, č. 5 c moll, BWV 1011, č. 2 d moll, BWV 1008, č. 3 C dur, BWV 1009, č. 6 D dur, BWV 1012), která má u firmy NAÏVE (CLASSIC) již několik oceněných titulů (Schubert, Beethoven, Bloch, Dvořák aj.). Sólistka hraje na nástroj Carlo Giuseppe Testore z roku 1690 a novinka (2CD digipack) vychází pod objednacím číslem V 5121. Slavná Mozartova opera Don Giovanni vychází (2DVD NTSC) v úchvatném nastudování fenomenálního belgického dirigenta, kontratenoristy a velmi uznávaného odborníka přes barokní tvorbu, René Jacobse u firmy HARMONIA MUNDI (CLASSIC). Jacobs v minulosti nastudoval pro Harmonia mundi Così fan tutte a Figarovu svatbu. I tentokrát dílo oprostil od všech nánosů dějin a přináší tak hudbu plnou života s úchvatnými recitativy. Nahrávka pochází z festivalu v Innsbrucku (srpen 2006) a podíleli se na ní Johannes Weisser (Don Giovanni), Marcos Fink (Leporello), Malin Bytröm (Donna Anna), Alexandrina Pandatchanska (Donna Elvíra), Werner Güra (Don Ottavio), Sunhae Im (Zerlina), Nikolay Borchev (Masseto) a Alessandro Guerzoni (Komtur) za doprovodu souboru Freiburger Barockorchester. Najdete ji pod objednacím číslem HMDVD 9909013-14 (celkový čas 2 hodiny 52 minut – opera, 54 minut – dokument). Johann Sebastian Bach (1685-1750) dlouhá léta snil o psaní pro církevní příležitosti, šanci dostal ale až v letech 1723-1750, a to jako „kantor“ a umělecký ředitel v Lipsku. Tam napsal svou první „moderní“ kantátu, ve které zkombinoval sbory a tradiční biblické texty s áriemi a recitativy na volně komponované texty. Věhlasný belgický dirigent a bachovský muzikolog Philippe Herreweghe nám spolu s vynikajícími sólisty (Dorothee Mields – soprán, Matthew While – alt, Hans Jörg Mammel – tenor, omas Bauer – bas) a souborem Collegium Vocale Gent přináší čtyři takové kantáty (Wer weiss, wie nahe mir mein Ende, BWV 27; Ich bin vernügt mit einem Glücke, BWV 84; Christus, der is mein Leben, BWV 95; Komm, du süsse Todestunde, BWV 161). Jako 1CD digipack vydává pod objednacím číslem HMC 901969 firma

HARMONIA MUNDI (CLASSIC). Doporučujeme!!! Britský cembalista a fortepianista Richard Egarr je velice vyhledávaným všestranným hudebníkem a muzikologem. Je uznávaný i jako dirigent (Matoušovy pašije/J. S. Bach, Ikon of Light/Taverner, Esther/ Händel, Acis a Galatea/Händel aj.). Nyní svou pozornost obrací k dílu Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750), konkrétně k Dobře temperovanému klavíru. Toto dílo je kolekcí celkem 48 skladeb – Preludií a fug (Kniha č. 1, BWV 846-869; CD1: Preludia a fugy I-XII, BWV 846-857; CD2: Preludia a fugy XIII-XXIV, BWV 858-869). U firmy HARMONIA MUNDI (CLASSIC) vychází pod objednacím číslem HMU 907431-32 (2CD digipack). Smyčcové kvartety Felixe MendelssohnaBartholdyho (1809-1847) jsou mistrovské co do formy i obsahu. Vydavatelství NAXOS (CLASSIC) nyní přichází s nabídkou souborného vydání těchto hudebních pokladů. První svazek nabízí kvartety č. 6 f moll op. 80, č. 1 Es dur op. 12 a č. 4 e moll op. 44 č. 2. Hraje Novozélandský smyčcový kvartet (Helène Pohl – housle, Douglas Beilman – housle, Gillian Ansell – viola, Rolf Gjesten – violoncello). Titul vychází pod objednacím číslem 8.570001. Doporučujeme! Titul s názvem Václav II. patří k nově vydaným nahrávkám vážné hudby firmy ARTA RECORDS. Dramaturgie programu nového CD se opírá o jednu z nejvýznam-

nějších nadací krále Václava II., založení cisterciáckého opatství na Zbraslavi, zvaného Aula Regia. Prostřednictvím recitace básnických pasáží ze Zbraslavské kroniky a hudby si přiblížíme některé nejvýznamnější okamžiky Václava II. jako např. jeho korunovaci za českého krále, položení základního kamene zbraslavského chrámu, slavnostní uvedení konventu do nového kláštera či Václavovu smrt. Interpretace se ujala Schola Benedicta (Hana Blažíková, Ivana Brouková, Ludmila Hošková, Klára Jelínková, Renata Pušová, Barbora Sojková, Pavla Štěpničková a Tereza Wollnerová), kterou řídí Jiří Hodina. Světová premiéra originální verze Dvořákovy kantáty Stabat Mater, určené pro sólisty, sbor a klavír (1876) vychází v těchto dnech u firmy NAÏVE (CLASSIC). Partitura byla teprve nedávno publikována Bärenreitterem a soubor Accentus získal exkluzivní smlouvu pro použití nahrávky. Accentus (Alexandra Coku – soprán, Renata Pokupic – alt, Pavol Breslik – tenor, Markus Butter – bas, Brigitte Engerer – klavír) patří v současnosti k nejlepším vokálním tělesům na světě a za své nahrávky pravidelně sklízí jedno ocenění za druhým. Soubor, který se specializuje na tvorbu 19. a 20. století a jehož nahrávky pro firmu Naïve znamenaly obrovský komerční úspěch, založila Laurence Equilbey roku 1991. Titul (1CD digipack) vychází pod objednacím číslem V 5091. Doporučujeme! Zpracovala Hana Jarolímková

Vydavatelství MAXIMUM HANNIG představilo 17. 4. v restauraci Posezení U Čiriny veřejnosti nové kompaktní disky Příběhy nevojáka a Přísloví se skladbami Igora Stravinského (Příběh vojáka – Suita z baletu na text C. F. Ramuze, Symfonie pro dechové nástroje, Oktet pro dechové nástroje), Daria Milhauda (Symfonie č. 5 pro deset dechových nástrojů), Paula Hindemitha (Koncertní hudba pro klavír, žestě a harfy, op. 49), Albana Berga (Komorní koncert pro klavír, housle a 13 dechových nástrojů a Jana Klusáka (Koncert pro fagot a orchestr, Přísloví pro hluboký hlas a dechové nástroje na texty starozákonní knihy Přísloví a Bez názvu – Cyklus mužských sborů na texty Vladimíra Holana). Nahrávky ze 60. let byly odkoupeny od firmy Supraphon, kmotrem nových CD byl Jiří Nekvasil, a na dobu natáčení vzpomínal vedle Jana Klusáka i jeden z dirigentů vydaných snímků, Libor Pešek. Na fotografii zleva Jiří Nekvasil, Petr Hannig a Jan Klusák.

Foto Jiří Skupien

vírní trio č. 3 c moll vydal pětadvacetiletý Beethoven s dalšími dvěma trii pod opusovým číslem 1 roku 1795 krátce po svém příchodu do Vídně, zatímco rozsáhlé trio č. 7 B dur „Arcivévodské“, op. 97, které je na nahrávce zařazeno po Klavírním triu č. 5 D dur nazývaném „Geistertrio“, op. 70/1 psal již jako zralý skladatel v letech 1810–11. Schubert své Klavírní trio č. 1 B dur, op. 99 dokončil v posledním roce života (1827), v sousedství děl vážných a melancholických, a tak toto dílo poněkud překvapí svým optimistickým rázem. Novinku, tvořenou 2 CD, vydává v řadě Archiv firma SUPRAPHON pod objednacím číslem SU 3959-2.





r e v u e h u d e b ních no si"

LOTOS LT 0149–2 803 Jan Werich o Jaroslavu Ježkovi Jiří Voskovec, Jan Werich. Ježkův orchestr Osvobozeného divadla, řídí Jaroslav Ježek, Jiří Srnka, Karel Ančerl, Robert Brock, Stanislav Parýzek. Ježkův Hotjazz, řídí Jaroslav Ježek, Marco Baben. Ježkův Swing band, řídí Jaroslav Ježek, Marco Baben. Ultraphon duo, Melody Boys R. A. Dvorského. Orchestr Spoutaného divadla. Jindřich Plachta, Vladimír Šmeral. Jaroslav Ježek, Harry von Noe – klavír. Josef Tesárek – klavír a celesta. Jaroslav Gleich, Jaroslav Gradwohl, František Filipovský, Ivo Kubernát, Jiří Jelínek – zpěv. Taneční orchestr Československého rozhlasu, řídí Ivo Kubernát. Nahrávky firem Ultraphon, Odeon, Parlophone, Český rozhlas 1962. Celkový čas: I. CD – 79:55, II. CD – 64:03, III. CD – 72:31.  Petar Zapletal Na třech kompaktních discích vydal nedávno zesnulý muzikolog, dlouholetý rozhlasový redaktor Miroslav Hršel, dvaaosmdesát písniček Jaroslava Ježka pro Osvobozené, resp. Spoutané divadlo Voskovce a Wericha. To by samo o sobě nebylo nic nového, písně OD vydal už před lety Josef Kotek. Nově však poznáváme Werichovy spojovací komentáře, které mezi jednotlivými nahrávkami vznikly v roce 1961, když je Hršel s Janem Werichem natáčel v karlínském rozhlasovém studiu. Podle Hršelových vzpomínek v bookletu Werich improvizoval; poslech těch spojovacích promluv ale působí, jako by byly Werichovy verbální vložky předem napsány. Dozvíme se z nich ledacos, co se dosud ani ze vzpomínek Václava Holzknechta, ani z jiných pramenů poznat nedalo. Werich sice i jinde vyprávěl o tom, jak v Brně více méně spontánně vzniklo krásné blues Tmavomodrý svět, které trojice V, W a J vytvořila v průběhu nedělního odpoledne, ale podrobnější genezi většiny dalších písní tu prezentuje ve zvukovém záznamu poprvé. Po necelých padesáti letech se nelze nesklonit před jeho vypravěčským uměním: jakkoli jde o předem nepřipravené promluvy před mikrofonem, Werich mluví krásnou češtinou a pronáší jakoby mimochodem sentence, jež mají podnes co říci („…vítr je život. V závětří čeká nuda, nuda je smrt…“) a prozrazují i estetické principy tvorby slavné trojice („…Dá se psát o všem na světě, pokud to jde ze srdce, proto-

že to jsou pak písničky, které jdou ze srdce do srdce, na rozdíl od písniček a literatury, která jde z kapsy do kapsy, která se píše za peníze… …vždycky bude špatné počasí, aby mohlo být dobré počasí, a naopak.“) Z Werichových úst se také expresis verbis dozvídáme, že si jako textařů vážil Jiřího Suchého, Vladimíra Dvořáka a Pavla Kopty, kteří podle něho psali pod heslem „chytrému napověz!“ Jinde Werich prozradil, že se ve trojici rozhodli nepoužívat už tradiční dvaatřicetitaktové schema populární hudby, nebo doložil, že „sentimentalita není cit, ale špekulace na lidský cit“. Písničky, které Hršel do kompletu zařadil, známe už z Kotkovy záslužné edice na LP deskách; jediná z nahrávek – blues Klobouk ve křoví v úpravě Karla Krautgartnera z roku 1960 (vydal ji Supraphon, ač v seznamu firem v bookletu uveden není) – není interpretována Ježkovým orchestrem a dvojicí protagonistů Osvobozeného divadla (zpívají ji trumpetisté Richard Kubernát a Jiří Jelínek, hraje Taneční orchestr Československého rozhlasu). Sem se také vloudila drobná chyba: Miroslav Hršel, jehož pečlivosti a trpělivosti při zpracovávání dokumentace s desítkami údajů vzdávám hold, ji možná nevědomky převzal z firemních dokladů o nahrávce (Kubernátovo křestní jméno tu má iniciálu J. místo R.). Druhá je spíš přehlédnutím při korektuře: gramofonová firma se nejmenovala Parlaphone, ale Parlophone. Leč to jsou jen nedůležité pihy krásy, v porovnání s přínosem edičního počinu zcela nepodstatné. Všechno ostatní – včetně zdařilého zmírnění rušivých šumů z historických nahrávek (mastering Jiří Charypar) a případného designu (Robert Geisler) – se sluší po zásluze ocenit. Ještě drobnou kritickou poznámku tak říkajíc mimo protokol: nahrávku Klobouku ve křoví by si měli pozorně poslechnout členové skupiny Lucie, kteří před několika lety doslova neurvale okradli Ježka o střední díl (B), když svou úpravu natočili jen s použitím vytrvale opakovaného A dílu Ježkovy předlohy (text Kdo to v poušti zmizel, odkud šel a kam… z úpravy Lucie nenávratně zmizel!) SUPRAPHON SU 3941-2 Josef Suk: Symfonie E dur, op. 14, Antonín Dvořák: V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92 Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK řídí Tomáš Netopil Live záznam ze Smetanovy síně Obecního domu v Praze, 23. a 24. října 2007, hudební režie Zdeněk Zahradník, zvuková režie Jan Zahradník, vydáno 2008. Celkový čas: 69:26, DDD  Ivan Žáček Živý záznam sestříhaný ze dvou koncertů konaných 23. a 24. října roku 2007 přináší zajímavou konfrontaci Dvořákova a Sukova symfonického stylu 90. let. Při poslechu Sukovy Symfonie E dur, prestižního a neobyčejně zralého díla, (uvážímeli, že jde o dílo sotva pětadvacetiletého skladatele), nám pochopitelně

to případě jedná o tematicky propojený cyklus, který má být i podle Dvořákových intencí hrán vždy pohromadě. S mladým, energickým a tvárným Tomášem Netopilem, velkým příslibem pro pražské Národní divadlo, kde bude působit od příští sezony, bylo pravděpodobně dobře možno domluvit ještě jiné řešení, třeba nahrávku Pohádky, symfonické suity z Radúze a Mahuleny, jež bezprostředně předchází vzniku Symfonie, s níž je navíc intonačně silně spřízněna, a vydat 2CD titul. vyvstane Dvořákův vliv zcela zřetelně již v prvé větě. Dvořák svým vyzrálým symfonickým gestem vytváří inspirační pozadí i řady pozdějších Sukových prací (a nejen Sukových), není tedy divu, že při Sukově prvém pokusu o symfonický žánr je tento vliv zásadní. Sukova symfonie se opravdu nehraje ani nenahrává často, dovolte mi tedy v nástinu charakterizovat její hudební jazyk. Suk zde plně převědčil o svém talentu, který naznačil již v mladistvým elánem sršící Smyčcové serenádě Es dur o pět let dříve. Zvládnutí symfonické formy je tu zcela suverénní a přesvědčivé, dokonce nejsou patrny ani stopy velkého tříletého zápasu o její výsledný tvar. Je to ovšem symfonická forma půl století stará, stojící fylogeneticky někde mezi Schumannem a Brahmsem a samozřejmě, díky své výrazné slovanské notě, i Dvořákem. Skladebná technika je velmi dobrá, ve stínu snad trochu zůstává nosnost témat, jež nemají tu pravou symfonickou závažnost a vnitřní svár. Přestože se v souvislosti s touto Sukovou symfonií hovořívá o novoromantickém stylu, nemohl jsem kromě díky spíše autobiografickému kontextu tušených programních souvislostí najít nic, co by toto sporné označení podpořilo. Aby vůbec tento termín měl své oprávnění, je zřejmě nezbytné, aby programovost pronikla daleko hlouběji do symfonické tkáně a integrálně ovlivnila její formální výstavbu – jako je tomu v případě symfonií Mahlerových. U typu realizace, s jakou přichází Suk, si znovu uvědomujeme, že je takovéto označení prostě contradictio in adjecto. Přestože jde o záznam živého provedení, je Netopilova dirigentská koncepce do detailu promyšlená, i adekvátně provedená. Orchestr FOK tu podává velmi dobrý výkon, vyrovnaný ve všech sekcích. Výrazová a ideová linka díla se v této interpretaci přesvědčivě klene od myšlenkového centra prvé věty k snad až trochu příliš neproblematické diatonické rozjuchanosti závěru finální věty. Disk pak pokračuje hudbou, kterou již přívlastkem novoromantická možno označit s mnohem větší oprávněností. Bohužel však přináší pouze prvé dvě z trojice programních ouvertur Dvořákova cyklu Příroda, život a láska, tedy bukolickou náladovou předehru V přírodě a filosofický obraz tanečního reje, Karneval, střední díl cyklu. I když důvod je nasnadě, Othello by se na disk prostě nevešel, vyvstávají z takovéto nedomyšlené dramaturgie velké rozpaky, tím spíše, že se v tom-

MAXIMUM HANNIG HG 0046-2 Příběhy nevojáka. Igor Stravinskij: Příběh vojáka, svita z baletu na text C. F. Ramuze [1–9], Symfonie pro dechové nástroje [10], Oktet pro dechové nástroje [11–12], Darius Milhaud: Symfonie č. 5 pro deset dechových nástrojů [13–15], Jan Klusák: Koncert pro fagot a orchestr [16–18] Ivan Štraus – housle sólo [1–9], Jiří Seidl – fagot sólo [16–18], Komorní harmonie, řídí Libor Pešek [1–15], Dvořákův komorní orchestr, řídí Eduard Fischer [16–18] V licenci SUPRAPHON MUSIC a. s. [1–15], nahrávka Českého rozhlasu [16–18] Nahráno ve studiích Supraphonu v letech 1963 [11–12, 13– 15], 1965 [10], 1968 [1–9] a ve studiu I Českého rozhlasu, Vinohradská 12, Praha 2, 30. 8.–1. 9. 1983 [16–18], hudební ani zvukoví režiséři nejsou uvedeni. Celkový čas 75:36

MAXIMUM HANNIG HG 0047-2 Přísloví. Paul Hindemith: Koncertní hudba pro klavír, žestě a harfy, op. 49 [1–3], Alban Berg: Komorní koncert pro klavír, housle a 13 dechových nástrojů [4–5], Jan Klu-

revue hudební ch nosi  " sák: Bez názvu, cyklus mužských sborů na texty Vladimíra Holana [6–11], Jan Klusák: Přísloví pro hluboký hlas a dechové nástroje na slova starozákonní knihy Přísloví [12–15], Jan Klusák: úprava – kadence Emma Kovárnová a Josef Horák (Due Boemi), Rejdovák [16] Vše v licenci Supraphon Music a. s. Nahráno ve studiích Supraphonu v letech 1963 [1–3], 1967 [4–5], 1969 [6–11], 1973 [16] a 1986 [12–15], hudební ani zvukoví režiséři nejsou uvedeni Jan Panenka – klavír, Bedřich Dobrodinský a Karel Patras – harfy [1–3], Ivan Štraus – housle, Zdeněk Kožina – klavír [4–5], zpívá Lenka Zahutová [12–15], Due Boemi di Praga (Josef Horák – basklarient a Emma Kovárnová – cembalo) [16], Komorní harmonie [1–5, 12–15], řídí Libor Pešek [1–5] a Ladislav Simon [12–15], Pěvecké sdružení Pražských učitelů, sbormistr Jan Kasal [6–11].  Jaroslav Smolka 17. dubna představili skladatel Jan Klusák a vydavatel Petr Hannig na křtu dvě nová CD. Navazují na sérii předchozích disků, věnovaných tvorbě Jana Klusáka, nicméně se od nich nápadně liší: přinášejí tentokrát nejen jeho skladby, ale také řadu vynikajících výkonů Komorní harmonie s dirigentem Liborem Peškem ze sklonku 60. let ve skladbách světové meziválečné avantgardy. Jan Klusák tento soubor společně s Liborem Peškem vedl a působil v něm nejen jako dramaturg, ale rovněž jako rovnocenný spiritus agens. Spolutvořil jeho charakter a také svými skladbami, jež tu byly provozovány, ovlivňoval podstatně tento důležitý fenomén českého hudebního života té doby. Většinu vlastních skladeb v podání Komorní harmonie však už Klusák má na svých předchozích CD, takže tady z nich byla nově vydána jediná, cyklus Přísloví, a to v nahrávce až z roku 1986. Tak na obou těchto discích zbylo místo na několik Klusákových skladeb, které nahráli jiní interpreti. Nejstarší z nich je Koncert pro fagot a orchestr jedena- až dvaadvacetiletého skladatele, podle údaje v bukletu jeho první orchestrální skladba s hudbou ještě čistě neoklasicistickou, i když plnou jeho osobitého hudebního humoru a dobré pohody. Zahrál ji skvěle fagotista Jiří Seidl: s plným porozuměním, skvěle muzikálně vypointovanou a s nádherně širokou paletou instrumentálních barev. Spolehlivým partnerem mu byl Dvořákův komorní orchestr s dirigentem Eduardem Fischerem. Mistrovská je i interpretace Klusákova Rejdováku pro basklarinet a cembalo s ironickým názvem rychlého tance pro pohybově volnou hudbu zdaleka ne taneční povahy. Skladatele interpreti zaujali do té míry, že přijal i jejich zásahy do samého hudebního textu, zejména v kadenci. Due Boemi di Praga, basklarinetista Josef Horák a cembalistka

Emma Kovárnová dílo podali skutečně mistrovsky. Ze skladeb, psaných pro Komorní harmonii, zde v pozdější nahrávce z roku 1986 zůstává jediný snímek, čtyřvětý cyklus na slova starozákonní knihy Přísloví, dílo začínající skladatelovy slohové proměny od následovnictví meziválečné avantgardy k slohovým principům pozdního Weberna a Nové hudby. Obsazením, ne však hudebním slohem a poetikou, vystupuje z rámce ostatního repertoáru cyklus mužských sborů Bez názvu na verše ze stejnojmenné básnické sbírky Vladimíra Holana. Je to interpretačně obtížná dodekafonní skladba z roku 1969, o jejíž nahrávce skladatel právem do bukletu napsal, že je pomníkem vysoké úrovně Pěveckého sdružení pražských učitelů za řízení Jana Kasala. I když je vysoká úroveň Komorní harmonie v dobré paměti všech, kdo jsme ji v její době slýchali a když její výkony byly vydány na LP, působí technicky inovované snímky ze 60. let až neuvěřitelně skvěle. Jsou nejen hluboce muzikální, ale i dokonale připravené i zažité všemi interprety. Zrovna z nich září zaujetí, ba až posvátný vztah k dílům donedávna pomlouvané a div ne zakázané moderny. Libor Pešek jim nejen rozumí a má vyhraněnou představu o tom, jak mají znít, co v nich zdůraznit a jak je pointovat. To nadšení a soustředěná touha po dokonalosti ve službě této hudbě je patrná ze hry každého hráče, z přesnosti nástupů, dokonalé souhry. Samozřejmostí je tady spolupráce předních sólistů: oba harfisté tehdejší České filharmonie a Jan Panenka u klavíru v Hindemithovi, s nejvyšší jasností tehdy zazářivší hvězda, specializovaná právě na soudobou hudbu, houslista Ivan Štraus ve Stravinského Příběhu vojáka i v Bergově Koncertu a tady také Zdeněk Kožina u klavíru a z pozdější doby ještě zmínění už Jiří Seidl a Due Boemi, to všechno jsou výkony na nejvyšší myslitelné úrovni a doklady jedinečného vztahu k novátorské hudbě. Snímky jsou znamenitě zvukově vybaveny a inovovány, i když jim pochopitelně zůstává původní monaurální tvář. Škoda, že Jan Klusák a vydavatel tentokrát šetřili na bukletech: oba výkladové texty jsou velmi stručné. A mám své pochyby o úplné vhodnosti anglického překladu titulu CD Příběhy nevojáka „Stories of a Civilian“. Výraz nevoják má přece jiný významový odstín než civil a adekvátní jemný rozdíl by se dal jistě najít i v angličtině. HARMONIA MUNDI HMC 901982 Fryderyk Chopin: 24 preludií, op. 28, Trois nouvelles études, Preludium cis moll, op. 45, Malé preludium As dur, Frederic Mompou: Música callada č. 15, Preludium č. 9, El lago Alexandre araud – klavír Nahráno 26.–29. června 2007, IRCAM Paříž, hudební a zvuková režie, střih Cécile Lenoir, vydáno 2008. Celkový čas 58:07, DDD  Ivan Žáček

Pianistická hvězda Alexandra arauda září jasným plamenem již od roku 2001, kdy na sebe upozornil nahrávkou Rameauových Suites de clavecin. Od té doby vystupuje pravidelně v celovečerních recitálech ve významných koncertních sálech Evropy (éâtre de Champs -Elysées, Cité de la Musique v Paříži, South Bank Centre v Londýně, amsterodamský Concertgebouw, Casino Bern, Kolínská, Essenská a Krakovská Philharmonie), ale i Severní, Jižní Ameriky a Asie. Kromě toho vystupoval s renomovanými francouzskými orchestry pod taktovkou takových dirigentů jako Yutaka Sado, Jean Fournet, Georges Prêtre, Stéphane Denève, Klaus Peter Flor, Jean-Jacques Kantorow, Marc Minkowski a Matthias Pintscher. A věnuje se i komorní hudbě, o čemž svědčí např. nahrávky s Jeanem-Guihenem Queyrasem, s nímž nahrál Schubertovy Sonáty pro arpeggione, které přiměly kritiky k velmi pochvalnému tónu svých recenzí. Navzdory této působivé umělecké prehistorii není pro mne, přiznám se, hodnocení jeho posledního počinu u firmy Harmonia mundi, integrální nahrávky Chopinových Preludií op. 28, úplně lehké. Tak je tomu vždy, kdy jste svědky takovéhoto výkonu: není to v žádném případě špatné, jeho výkon je zcela kultivovaný, pianisticky dostatečně vytříbený, francouzsky uhlazený i elegantní – ale stejně tak je nesporné, že jeho interpretace žádný mimořádný přínos, natož průlom na horké půdě tohoto Chopinova rudimentárního, skicovitého cyklu, naprosto nepředstavuje. Možná je problém právě v tom, že je zde tolik „našlapáno“, že interpretační historii tu již od dob Schumannových, jehož rozpačité hodnocení geniálního cyklu je dobře známo, vytvářejí ta největší jména pianistické historie, od Cortota počínaje, přes Schnabela, Backhause, Rubinsteina, Giesekinga, Arraua, Serkina, Richtera, abych jmenoval jen ty největší z velkých, až po velké počiny moderní doby, nahrávky třeba jen takového Maurizia Polliniho, Marthy Argerich či Iva Pogoreliće. I u té poslední trojice, jejíž pojetí bylo a je přečasto diskutováno, slyšíme vždy zanícené osobní přesvědčení, tvrdohlavý, sugestivní, tvořivý osobní výklad – který se může líbit i vyvolávat odpor, právě proto ostatně ty diskuse. Polliniho orlí spár může mnohé fascinovat, jiné zase odpuzovat, to lze pochopit. araudovo bezproblematické pojetí přináší jakousi eklektickou syntézu. Je slyšet, že se



poučil na řadě legendárních jmen, z jejich slavných výkonů, a z nich si prostě vybral to, co se mu dobře hraje, jakousi svou zlatou střední cestu. Což není vůbec málo, jen tento mainstream zahrát a s těmi největšími si nezadat! Každý ví, že kopírovat Rembrandta, aby to nepoznali ani soudní znalci, to už chce nějakou techniku, totiž rembrandtovskou techniku. Recenzentský problém to představuje právě proto, že je zde nutno dát do pečlivě vyváženého poměru slova chvály a, čeho vlastně? Hany? Ne, toť příliš silné, hanět na araudově výkonu nelze nic. Jeho Preludia, včetně nápaditě připojené konfrontace s jakousi pozdní chopinsko-skrjabinovskou reflexí z pera katalánského mistra Frederika Mompou, se příjemně poslouchají: je to ideální hudba k sobotnímu zahradnímu pikniku. Když však chcete drásavě znovuprožít, jak zoufale asi musel Chopin v deštivé samotě Mallorky trpět, musíte sáhnout jinam, toť vše.

HARMONIA MUNDI HMC 901944 Ludwig van Beethoven: Koncert D dur pro housle a orchestr op. 61, Sonáta č. 9 A dur pro klavír a housle op. 47 „Kreutzerova“ Isabelle Faust – housle, Alexander Melnikov – klavír Pražská komorní filharmonie, řídí Jiří Bělohlávek Nahráno v dubnu 2006 v pražském Rudolfinu (Houslový koncert) a 8. května 2006 v berlínském Teldex studiu, hudební režie Martin Bauer, zvuková režie Philipp Knop. Celkový čas 74:36  Miloš Pokora Při vyslovení jména Isabelly Faustové si jistě někteří z nás vybaví rok 1987, kdy tato tehdy patnáctiletá houslistka získala v kategorii komorních duí se svým bratrem laureátský titul z Concertina Praga. Uběhlo deset let a mladá umělkyně se jako držitelka titulu Young Artist of the Year 1997 časopisu Gramophone stala ve světovém koncertním dění jednou z nejvyhledávanějších sólistek. V první půli CD se nám představuje v Beethovenově Houslovém koncertu D dur, navíc ve spolupráci s Pražskou komorní filharmonií řízenou Jiřím Bělohlávkem, a tak můžeme náležitě vychutnat, jak si v „ostře sledovaném“ koncertantním čísle počíná právě i náš orchestr. Začněme



r e v u e h u d e b ních no si"

od něj. Co se týče poměru smyčců a dechů je jeho zvuk vzorně vyvážený. Velmi se blíži onomu nenapodobitelnému beethovenovskému orchestrálnímu témbru. Množina hlasů se mu jak ve vertikálách, tak horizontálách ozývá v pravém slova smyslu klasicistně plasticky a se sólistkou pod Bělohlávkovým vedením spolupracuje ideálně, což dokládají i nebývale dokonale sjednocené vpády tutti do konců sólistčiných pasážových běhů, citlivá přizpůsobování někdy až extrémním pianissimovým ztišením sólového partu a vůbec vzájemně dokonale sjednocené frázování obou složek. Samotný přístup Isabelly Faustové k Beethovenovi je ryze klasicistně rovný, milující přirozeně brilantní pohyb a oproštěný od romantizující nadsázky. Sólová linka 1. věty, rozkrývaná i v těch nejkrkolomnějších bězích křišťalově čistě (intonační čistota je obzvlášť mocnou devízou sólistčina projevu) jako by prostřednictvím houslistčiných vzácných stradivárek z roku 1701 dostávala stříbřitý nádech, přímo úchvatně zní Faustové modulační trylky, a také některé partie v sousedství orchestrálního tutti, zvláště triolové figurace, jsou z nahrávky slyšet mnohem zřetelněji, než čeho býváme obvykle svědky. Jde o rytmicky nervní přístup a třebaže se někdy zdá, že onoho jakéhosi permanentního neklidu, zvláště v prováděcím díle, který velcí houslisté hrají spíš klidně a s moudrým nadhledem, je někdy až příliš, stále nás zmíněný houslistčin stříbřitý tón vzrušuje. Zážitkem je poslouchat v podání sólistky kadence (ve spolupráci s tympánem), jediné, co jsem z jejího pojetí nepochopil, jsou zmíněné skluzy až k jakémusi impresionisticky cítěnému pianissimu tam, kde to z logiky melodického plynutí nevyplývá. Larghetto, kde v orchestru září všechny sólové vstupy (horny) hraje Faustová o poznání rychleji, než většinou slýcháváme, jako by se soustřeďovala víc na práci s témbrem (opět zde inklinuje k impresionistickému pianissimu) než na hluboce prožívanou melodiku. Střední část ji ovšem vychází jedinečně, stejně jako sugestivně zvolněný závěr před houslovým sólem. Třetí větu, opět s úchvatně hranou kadencí, chápanou spíš jako rozkošnou hru s vyšperkovanými figuracemi než strhující rytmickou extázi, zvládá sólistka v na doraz rychlém tempu s takovou brilancí a intonační jistotou, až se tají dech. Shrnuto – jde o pojetí, k němuž můžeme mít výhrady, ale které přesto fascinuje. K Beethovenově Kreutzerově sonátě přistupuje Faustová jako k typickému klasicistnímu koncertantnímu duu a přesvědčivě vystihuje především ono mocně akcentované rytmické plynutí této hudby, zatím co renomovaný ruský pianista Alexander Melnikov (Naumanův odchovanec, působící dnes v Kolíně nad Rýnem a Manchesteru) dodává celé této kreaci pravý beethovenovský záběr (přímo omračující výraz vyzařuje například z oné zklidněné partie před závěrem 1. věty). Opět jsme svědky úchvatné intonační čistoty, ale také některých vyuměl-

kovaných pianissim. Figuračním variacím 2. věty, hrané o poznání rychleji, než jsme zvyklí, dávají oba interpreti třpytivý náboj filigránské hravosti, každá fáze je vypointována do nejmenších podrobností, stejně jako v rozběsněném Prestu, které zní navíc nebývale plasticky, s báječně vypichovanými středními hlasy. Jde o velmi zajímavou, navýsost virtuózní nahrávku mladých umělců se sympaticky osobitým vkladem. Buklet je po výtvarné stránce kultivovaný a z faktografického hlediska vzácně podrobný – výčet interpretů se neomezuje pouze na sólisty a dirigenta, ale zahrnuje i jména všech členů angažovaného orchestru.

AMBROISIE AM 127, AD 124 Henry Desmarest: Venuše a Adonis (Vénus a Adonis), lyrická tragédie o 5 dějstvích s prologem, libreto Jean-Baptiste Rousseau, zpívají Karine Desayes – Venuše, Sébastien Droy – Adonis, Anna-Marie Panzarella – Cydippe, Henk Neven – Mars, Ingrid Pelluche – Bellona, Jean Teitgen – Žárlivost aj., Les Talens Lyriques, sbor Lotrinské národní opery (Opéra National de Lorraine), dirigent Christophe Rousset. Hudební režie Alessandra Galleron, zvuková režie Nicolas de Beco. Live nahrávka z dubna a května 2006 v Opéra National de Lorraine, vydáno 2007. Celkový čas 133 min.

Christophe Rousset. Live nahrávka provedení nyní vyšla na dvojdiskovém kompletu. Desmarestovo dílo, charakterizované jako lyrická tragédie (tragédie lyrique), čerpá námět z indické báje, nejznáměji zpracované v Ovidiových Proměnách. Příběh je samozřejmě upraven v duchu dobového kánonu – Venušinu lásku ke krásnému Adonisovi tragicky vyhrotí žárlivost kyperské princezny Cydippe. V závěru však hyne nejen Adonis, který se statečně postavil krvelačnému kanci, ale život si bere i nešťastná Cydippe. V ději nechybějí ani alegorické postavy Bellony (Válečného běsnění) a Žárlivosti, z olympských bohů pak kromě Venuše také Mars. Hudebně jde o svěží dílo, které nepostrádá dramatický spád, ale přitom si udržuje vnitřní důstojnost a to i v nejvypjatějších momentech. Střídání melodických a deklamativních pasáží sólových i sborových přerušuje v každém z pěti dějství zpěvně-taneční divertissement, které však nemá charakter pouhého intermezza, nýbrž přímo souvisí s dějem. Taneční čísla nám připomenou, že Desmarest byl vedle oper také skladatelem baletů. Efektní jsou koncertantní úvody před některými zpěvními čísly – často s využitím sólových hudebních nástrojů. Vrcholem opery je ansámblová scéna oslavy spojení Venuše a Adonida ve 3. dějství.

Christophe Rousset s komorním tělesem Les Talens Lyriques a vybranými sólisty nastudoval dílo s největší pečlivostí. Jeho práce by se dala přirovnat k cizelérství – doslova tu září každý detail. V obsazení dominují ženy. Především mezzosopranistka Karine Deshayes jako Venuše. Krásný, lahodný hlas, v němž je cítit francouzský šarm a erotický náboj, plně odpovídající partu bohyně lásky a touhy. Jako vhodný kontrast vyznívá soprán Anny-Marie Panzarelly v asi nejrozsáhlejší úloze opery, v roli princezny Cydippe. Suverénní pěveckou techniku tu ozvláštňuje lehké vibrato v držených tónech, které po výrazové stránce podtrhuje tragickou rozvrácenost princeznina nitra. V krátkém, ale nesmírně efektním výstupu Bellony, podává velmi stylový výkon sopranistka Ingrid Perruche. Při obsazování mužských partů sahal Rousset samozřejmě také po pěvcích se zkušenostmi s interpretací staré hudby, s hlasy pružnými a flexibilními. Hlavní trojici dodává zváštní jednotnost jakoby sušší, ba zastřenější zabarvení. Takový je jak tenor Sébastien Droy jako Adonis, tak baryton Henk Neven jako Mars. V epizodě Žárlivosti zaujme také basista Jean Teitgen, skvělý především v běhu rychlých pasáží. Výborně vyznívají i četná sborová čísla v podání sboru Lotrinské národní opery.

 Jaroslav Someš Francouzský barokní skladatel Henry Desmarest (1661-1741) je v dějinách hudby připomínán (pokud je vůbec připomínán) jen stručně a to jako jakýsi mezičlánek mezi Lullym a Rameauem. Spíš než svou tvorbou pak budí pozornost peripetiemi svého dobrodružného života, který nebyl nepodoben osudům středověkého bouřliváka, básníka Françoise Villona – oběma dokonce hrozila šibenice, oběma je také společné vyhnanství z Paříže. Poslední Desmarestovou pařížskou premiérou před jeho odchodem byla opera Venuše a Adonis, psaná na libreto Jeana-Baptisty Rousseaua. Poprvé byla uvedena v Královské hudební akademii 28. července 1697. Ačkoli se ve své době ještě dočkala několika dalších nastudování, později – jako téměř celá předklasicistní operní tvorba – upadla zcela v zapomnění. O znovuzrození se přede dvěma lety zasloužila Lotrinská národní opera v Nancy (jejíž barokní budova dozajista dílu velmi slušela) a dirigent

DVOŘÁKOVA PRAHA NOVÝ SVĚT MEZI FESTIVALY ÈÏ#ÉÌ ÉÌÓ ÉÌ ÓÐÈ\ÃÆÉ ÓÐÈ ÓÐ \ ÃÆÉžÏÊÌ Å¾ÏÊÌ ÌËÆÀ ËÆ È\ \ ÌÏÀÅÂÐ ÀÅ Ñϝù Ñϝù ÀžÏÉ ¾ÏÉ ÐÁÒÑ ¾Ï НÁÒÑÌÆѝù Ì ÈÓ¾Ï ÌÆѝù ÈÓ¾ÏÑÂÑ̝ ÑÂÑ̝ Ì À¾Ð¾ÉÐ ¾Ð¾ÉНù ùÆÆо¿ÂÉ ù о¿ÂÉÉɠɝþ Ã¾ þÒÐѝù ÒÐѝù,ÂÐ ÒÐѝù ,ÂÐÈ ,ÂÐ È# # ÃÆÉÅ¾Ï ÉžÏÊÌËÆ žÏÊÌËÆÂ Ê ×ÒÏÆ Å ×ÒÏÆÀ Å ÀÅ¾Ê¿Â Å Ï ÌÏÀÅÂРϝ ÏÀÅÂÐÑϾù ÑϾùÉÒÁÊÆɾ ÑϾù Ê ÊÆÉ ÍÂÑÂÏÈ ÍÂÑÂÏ ÈÌÓ#ù ÌÓ#ùÆÆÌ˝ Ì Ê¾ÏÆ˝ ¾ÏÆË ùÂ ùÂËÄÉÆÐ ËÄÉÆÐŝ Å Àžʿ ŝ žʿÂÏ ÏÌÏÀÅÂÐ ÏÌ ÏÀÅÂÐÑϾù ÑϾù ÆӾ˝ Ó¾ ÊÌϾÓ ÌϾ Ï À ÆÉǾ ÄÏÆËÄÌ Ï ÏÆËÄÌ ÉÑНù ÑНùÈÓ¾Ï ÈÓ¾ÏÑÂÑ̝ ÈÓ¾Ï Ñ ÑÂÑ̝ ÑÂÑÌ ¾ÏÑÂÊÆ ÏÑÂÊÆНù НùÐ Нù ÐÖÊ ÊÃÌËÆÀ ÌËÆÀÈ È\ \ ÌÏÀÅÂÐ Å Ñϝ, Ñϝ,ÂÐ ÐÈ/Å̝ /ÅÌÏ ÏÌ×ÅɾÐÒ Ð ù ùÇÇÆN8 ÆN8¿ ¿# #ÏѾ #ÏѾ ÏѾùù ¾ÒÄÒ ÒÄÒÐÑ ÐÑÆ˝ÁÒ ÐÑ Æ˝ÁÒ ËÁÒʾ֝ċ ʾ֝ċ¾ÊË Ê¾Öċ ¾ÊË Ê ÌÅ̝ ÌÅÌ Ì Á¾ÉQ8À ¾ÉQ8ÀÅ Å

ÑÔÃÎËÅ ÑÔà ÎËÅÈÍÔ ÎËÅ ÈÍ ÈÍÔ Í Ì«Ÿ Ì«ŸÃ Ì« ÃÕÎP ÕÎ %ÊÎ ÊÎÕÀŸ ÕÀŸ À Ò:E Ò:E¹Ÿ° ¹ °µ­ ¹Ÿ° µ­ ·­č ·­č³­ ³ ¸­ ±¯¯ ³­ ¯ · ¯¯ ÖÖÖ­Ã ÖÖÖ Ã ÃÕÎÑÀÊ ÕÎÑÀÊ ÕÎÑ Ñ ÎÕÀÏÑ ÕÀÏ ÀÇÀ ÀÇÀ­Â ÇÀ ÂÙ ÂÙ

GENERÁLNÍ PARTNER

PARTNEŘI

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

PRODEJ VSTUPENEK

XVII. FESTIVAL MITTE EUROPA 15. června – 3. srpna 2008

„kořeny · doteky · proměny“

King’s Singers

Lauma & Baiba Skride Sol Gabetta

Frederic Belli

Akkordeonquartett

Ernie Hammes Vilém Veverka

Informace a objednávky programu a vstupenek: tel.: 354 436 941 / 775 919 339 Festival Mitte Europa, nám. krále Jiřího z Poděbrad 43, 350 02 Cheb · Dům kultury / SFT, Mírové nám. 2950, 415 28 Teplice www.festival-mitte-europa.com

Generální partner festivalu

SVĚTOVÁ PREMIÉRA – KOMPOZICE NA OBJEDNÁVKU FESTIVALU

Sylvie Bodorová:

MOJŽÍŠ

Oratorium pro sóla, recitátory, smíšený a dětský sbor, bicí a symfonický orchestr na texty Starého zákona.

LITOMYŠL, II. ZÁMECKÉ NÁDVOŘÍ, ČTVRTEK 3. ČERVENCE 2008, 21.00 HODIN

Gustavo Doré, 1832 – 1883

Miriam – Gabriela Beňačková, Mojžíš – Ivan Kusnjer, Faraón – Otokar Klein, Hospodin – Otakar Brousek, Áron – Jan Šťastný Kühnův dětský sbor, sbormistr Jiří Chvála Pražský filharmonický sbor, sbormistr Lukáš Vasilek Bicí nástroje Markéta Mazourová Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK Dirigent Jiří Malát

Mojžíš se obrátil a sestupoval z hory s dvěma deskami svědectví v ruce. Desky byly psány po obou stranách, byly popsané po líci i po rubu. Exodus 32,15

INFORMACE O VSTUPENKÁCH A DALŠÍM PROGRAMU FESTIVALU: TEL./FAX 461 616 070

[email protected] www.smetanovalitomysl.cz

JUBILEJNÍ 50. ROČNÍK MEZINÁRODNÍHO OPERNÍHO FESTIVALU • 18. ČERVNA – 5. ČERVENCE 2008 pod záštitou prezidenta České republiky Václava Klause spolupořádají Pardubický kraj, Město Litomyšl a Smetanova Litomyšl, o. p. s. za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm Pardubice.