HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 61 cena 40 Kč. András Schiff Teatro San Carlo a Bartók s Ravelem Dalibor Jedlička

HUDEBNÍ ROZHLEDY 05 2008 | ročník 61 | cena 40 Kč

András Schiff Teatro San Carlo a Bartók s Ravelem Dalibor Jedlička

CLARTON spol. s r. o. Zárubova 1678 250 88 Čelákovice

tel.: 224 813 616 fax: 224 814 588 e-mail: [email protected] hudební vydavatelství

w w w. c l a r t o n - v y d a v a t e l s t v i . c z

Dream PAVEL FOLTÝN

flute MICHIKO MITOMA piano

CD & DVD lisovna CD & DVD

FERMATA, a.s. Zárubova 1678 250 88 Čelákovice premastering mastering DTP výroba tiskovin a obalů

lisování CD lisování DVD (5, 9, 10) tisk Braillova písma ofsetový potisk a sítotisk kompletace a doprava

tel.: 326 901 311 fax: 326 992 256 e-mail: [email protected]

reklamní CD a DVD přání s CD a DVD CD-vizitky tvarované CD aromatické CD a DVD

grafický mastering individuální kód stírací barva ochrana proti kopírování

ob sah  Dvořákův Klavírní koncert g moll přednese 4. června v Obecním domě při závěrečném večeru letošního Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro s Budapešťským festivalovým orchestrem a dirigentem Ivánem Fischerem pianista András Schiff. Nebude to poprvé, kdy se objeví v Praze, a zdaleka tomu ani nebude poprvé, co se věnuje Antonínu Dvořákovi. Má s ním i skvostné nahrávky. Jedním z prvních úspěchů, kterým na sebe tento výjimečný umělec před lety upozornil, byla zlatá medaile na Čajkovského soutěži v Moskvě v roce 1974. Následující úspěchy v Leedsu a na Lisztově soutěži mu pak již definitivně otevřely cestu k mezinárodnímu respektu a ke kariéře jednoho z nejzajímavějších a nejuznávanějších pianistů své generace… → strana 3  Teatro San Carlo v Neapoli patří k nejkrásnějším a největším divadlům v Itálii. A protože vedle operních představení v něm probíhá i koncertní sezona, která obsahuje přes dvacet koncertů včetně recitálů, slyšet zde tento žánr není zdaleka tak samozřejmé. V březnu se tedy opera, přesněji řečeno dvojice oper Hrad knížete Modrovouse Bély Bartóka, kterého letos zařadili i na program Salcburských slavností, a Dítě a kouzla Maurice Ravela – obě uvedené v režii Roberta Andò a nastudované šéfem opery, Jeffreyem Tatem – hrála pouze pětkrát. Vedle toho však bylo možné čtyřikrát navštívit vystoupení Sboru divadla Teatro di San Carlo nebo koncert s názvem Trio pianistico, na němž se představila trojice klavíristů Martha Argerich, Nelson Goerner a Eduardo Hubert… → strana 42 Dalibor Jedlička patřil od roku 1959, kdy debutoval jako Boris Godunov v Národním divadle, do roku 1989, kdy se jako první porevoluční šéf ujal opery Národního divadla, díky své všestrannosti k pilířům naší první scény. Během tohoto třicetiletí vytvořil rozsáhlou plejádu na 150 rolí od profundního basu po basbarytonové partie v oborech buffo, charakterní, vážné i dramatické. Ve Smetanových operách se uplatňoval jako Kecal, Beneš v Daliboru, Mumlal, Chrudoš, Matouš, Malina, Beneš i Rarach v Čertově stěně, ve Dvořákových zpíval Vodníka, Filipa i Bohuše nebo Marbuela. V janáčkovském repertoáru vynikl jako Gorjančikov, dr. Kolenatý, Revírník či Dikoj a v Martinů Řeckých pašijích postupně vytvořil jak Fotise tak Grigorise. K vrcholům jeho kariéry patřil Sir Morosus v Mlčenlivé ženě… → strana 46  Soustředěné rysy při práci a usměvavá tvář mezi přáteli, to je polský houslař Tadeusz Słodyczka, který se narodil 5. května 1954 na Dukle. Dětství prožil na hoře Gubałówka u Zakopaného. Jeho učitelem a mistrem byl Franciszek Mardula ze Zakopaného, které si Tadeusz Słodyczka velmi zamiloval a zdejší guralské tradice si moc váží. Studoval také u Volker Blaye v Dortmundu, u Josepha Kuna v Ottavě a u Batta Morassiho v Cremoně. Na jeho nástroje hrají nejlepší polští umělci jako např. Krzysztof Jakowicz, Agata Szymczewska, Jarosław Nadrzycki. Nyní staví nástroje ve svém ateliéru v Poznani, především modely Stradivari (i proto jej Wanda Dybalska ve své knize Fifak z Frocka označuje jako „lubiński Stradivari“), Nicolò Amati, Nicolò Lupot, Guarneri del Gesù a Montagnana… → strana 58

 

ROZHOVORY

3 · András Schiff

UDÁLOSTI

6 · Pražské premiéry 2008

FESTIVALY, KONCERTY

12 · Duchovní hudba velikonočního Brna 13 · Dvakrát Pražští symfonikové Premiéra Peterise Vaskse Sala Dva odlišné Baudovy programy 15 · Stabat Mater v Národním divadle 16 · K sedmdesátinám Lubomíra Malého 16 · Bravo Anně Samuil 17 · Jitka Čechová v cyklu Světová klavírní tvorba 18 · Jakub Hrůša s Filharmonií Brno

HORIZONT

30 · Jubilejní Febiofest uvedl Parkera i Sauru

DIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL

32 · Káťa Kabanová z pohlednic 32 · Bez invence 33 · Přímé přenosy z MET v kinech Centrál a Aero: Peter Grimes a Tristan a Isolda

ZAHRANIČÍ

40 · Světová operní divadla III. V. éâtre de la Monnaie, De Vlaamse Opera 42 · Teatro San Carlo a Bartók s Ravelem

STUDIE, KOMENTÁŘE

46 · Zlatá éra české opery III. V. Aby se nezapomnělo – Dalibor Jedlička 50 · Tre Boemi in Italia V. Jakub Jan Komárek Boemo 54 · 120 let budovy Státní opery Praha V. Nové německé divadlo, Deutsches Opernhaus

KNIHY

56 · Ivan Poledňák: Hudba jako problém estetiky

SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ

57 · Veletrh Music Messe – Frankfurt nad Mohanem 58 · Světoví houslaři a česká škola V. Tadeusz Słodyczka

REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 60 · Od firmy k firmě 62 · Recenze CD







e d i t o r ia l

kvten, msíc mnoha tváí Vážení a milí čtenáři, většina z nás má měsíc květen spjat zřejmě se dvěma hlavními dojmy. První z nich se opakovaně vrací každým rokem, naštěstí nezávisle na lidstvu a to už od nepaměti a doufám, že také do další nepaměti přetrvá. Nejpoetičtěji a nejvýstižněji byl vyjádřen nesmrtelnými verši Karla Hynka Máchy. Květen, neboli máj – lásky čas. To v případě, že pohlédneme na tento svým způsobem výjimečný měsíc zrakem romantickým. Oko pragmatické jej však může vnímat jako období velkých politických střetů, válečných konfliktů a ničivých otřesů, jimž vskutku, jako by se – poněkud paradoxně – zalíbilo zrovna v čase tak líbezném. Poohlédneme-li se po našich dějinách, stačí jen připomenout řadu tragických událostí svázaných s husitskými válkami, či válkou třicetiletou. A aby to všechno nebylo tak jednoduché, nešetřil všemocný osud ani na kultuře, hudbu pochopitelně nevyjímaje. A tak v květnu se narodil nejen geniální ruský skladatel Petr Iljič Čajkovskij a neméně geniální Richard Wagner, ale květnovým je také (kromě mé maličkosti) i jeden z nejvýznamnějších českých dirigentů Václav Talich či nesmrtelný Bob Dylan, abychom zabrousili také do jiného žánru hudebního. Květen je ovšem i měsícem technického pokroku, například zrovna na 1. máje roku 1953 bylo v tehdejším Československu zahájeno televizní vysílání, o pět let později, 9. května, se na světové výstavě EXPO v Bruselu uskutečnilo první představení Laterny magiky a 21. května 1924 bylo v článku v Národních listech poprvé použito české slovo rozhlas. Dnes už jsou technika a kultura zcela nedílně spjaty a lze říci, že většinou ku prospěchu obou. Nakonec za jeden z posledních úspěšných příkladů je možno považovat projekt přímých přenosů vybraných operních představení z Metropolitní opery v řadě kin po celém světě technikou Live in HD. Vysoké rozlišení snímaného obrazu i prostorový zvuk 5.1 představují v porovnání s klasickými systémy opět o něco vyšší kvalitu, a tak divákovi umožňují nejen lépe se vcítit do atmosféry samotného děje, ale dokonce v něm chvílemi vyvolat i dojem, že se ho přímo účastní. U nás, tedy v první zemi z celé východní Evropy, kde se tuto formu operních přenosů podařilo uvést do života, se projekt, zahájený několika večery v pražském kině Aero, pomalu rozšiřuje i na další města. Přestává tedy být výsadou pouze naší metropole, ale pomalu se „zabydluje“ už i v Hradci Královém, Žatci, Chotěboři či ve Znojmě. První řada těchto přímých přenosů sice již 26. dubna skončila, ale hned o čtyři dny později na ni navázal cyklus přídavků, v němž se vedle opakovaných titulů objeví i tituly zcela nové jako například Čajkovského Evžen Oněgin v režii Roberta Carsena,

nastudovaný Valerijem Gergievem a pěveckými hvězdami v čele s Dmitrijem Hvorostovským, Renée Fleming a Ramónem Vargasem, Rossiniho Lazebník sevillský v režii Barletta Shera, nastudovaný Mauriziem Beninim s vynikajícími pěvci Peterem Matteiem, Joyce DiDonato či Juanem Diego Flórezem nebo Belliniho Puritáni, které v režii Sharon omas a s pěvci Annou Netrebko, Erikem Cutlerem, Frankem Vassallo a Johnem Relyeou nastudoval Patrick Summers. Květen ale samozřejmě přinese i celou řadu krásných zážitků přímo z koncertních síní či operních domů, a to nejen díky projektům, pořádaným jednotlivými agenturami, ale také – a to především – díky Mezinárodnímu hudebnímu festivalu Pražské jaro. Jeho vybraným interpretům se prostřednictvím rozhovorů věnujeme již od března, a tak jste měli možnost dozvědět se mnoho zajímavostí jak o skvělém jazzovém saxofonistovi Waynu Shorterovi, tak o vynikající houslistce Midori či – v tomto čísle – o fenomenálním klavíristovi, Andrási Schiffovi. Na festival ale přijede ještě řada dalších špičkových umělců, které již zmínil v dubnovém čísle ve své pozvánce Antonín Matzner a z nichž se jistě mnozí z vás těší například na výsostné umění Edity Gruberové, Nigela Kennedyho či Petrohradské filharmonie, abychom nezůstávali pouze u sólistů. Atraktivní programy však připravily i další významné festivaly zahájené v květnu, Janáčkův máj a Dvořákova Olomouc, a s bohatou nabídkou můžeme počítat i v měsíci červnu, kdy nás pozvou na koncerty a operní představení festivaly Concentus Moraviae, Mitte Europa či letos oslavující padesátiny Smetanova Litomyšl. Kromě informací o zmíněných projektech si ovšem tentokrát nenechte ujít ani pozvánku na Wagnerova Bludného Holanďana do Státní opery Praha a rekapitulace nejzajímavějších událostí týdnů minulých, z nichž bych upozornila především na přehlídku Pražské premiéry, na abonentní koncerty Pražských symfoniků a Symfonického orchestru Českého rozhlasu, vystoupení sopranistky Anny Samuil, Hrad Modrovousův Bély Bartóka, který lze zároveň s Ravelovou operou Dítě a kouzla vidět v neapolském Teatro San Carlo, či na dnes již zmíněné přenosy z MET, z nichž přinášíme zhodnocení Brittenova Petera Grimese, kterého nastudoval Donald Runnicles, a Wagnerovy opery Tristan a Isolda, jíž se ujal James Levine. Nabídka je tedy včetně všech seriálů více než pestrá, a tak si v ní jistě každý z vás, milí čtenáři, něco najde. Hezké počtení a plno krásných hudebních zážitků vám přeje

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo 5 | 2008 | ročník 61 Měsíčník pro hudební kulturu

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jan Baťa, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm

Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088 tel. redakce: (+420) 251 550 208 (+420) 251 552 425 tel. sekretariát: (+420) 251 554 089 fax: (+420) 251 554 088 e-mail: [email protected] Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box 141 140 21 Praha 4 tel.: (+420) 225 985 225 fax: (+420) 225 341 425 SMS: (+420) 605 202 115 e-mail: [email protected], www.send.cz Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč

Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box 169 830 00 Bratislava tel.: (+421) 67 20 19 21,-2 – časopisy (+421) 67 20 19 31,-3 – předplatné fax: (+421) 67 20 19 10 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, 225 62 Praha 10 tel.: (+420) 271 199 255 fax: (+420) 271 199 902

Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) 266 038 714 Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Petr Dvořák, tiskárna Dobříš Odevzdáno do sazby: 10. 4. 2008 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně András Schiff Foto Brigitta Krowsky

www.hudebnirozhledy.cz

rozho vo ry



andrás shiff klavírista mezi bachem a dvoákem Dvořákův Klavírní koncert g moll přednese 4. června v Obecním domě při závěrečném večeru letošního mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro s Budapešťským festivalovým orchestrem a dirigentem Ivánem Fischerem pianista András Schiff. Nebude to poprvé, kdy se objeví v Praze, a zdaleka tomu ani nebude poprvé, co se věnuje Antonínu Dvořákovi. Má s ním i skvostné nahrávky. Napříč světovými médii jde ovšem spíše o slogan týkající se Andráse Schiffa a jiného světového hudebníka velikána – Johanna Sebastiana Bacha: „Nahrávky ho mezi těmi, kdo hrají na současné moderní klavíry, etablovaly jako jednoho z největších proponentů Bachovy hudby pro klávesové nástroje po Glennu Gouldovi,“ napsal americký list e New York Observer. V New York Times šli ještě dál, když uvedli, že „ve světě klasické hudby v současnosti není nikdo lepší než klavírista András Schiff hrající Bacha“. Klavírista nezůstal pozadu a odpověděl: „Bach je pro mě velice náboženským člověkem, v tom nejlepším smyslu toho slova – člověkem, který považuje komponování za určitou misi, za úkol.“ Aby to však nebylo tak černobílé, v letech 1999 až 2005 Schiff soustředěně interpretoval všechny Mozartovy klavírní koncerty a v současnosti se nejvíce věnuje Beethovenovým sonátám. Narodil se v Budapešti v roce 1953 a na klavír hraje od pěti let. Jeho učiteli byli postupně Elisabeth Vadaszová, Pal Kadosa, György Kurtág a Ferenec Rados. Později, po dokončení studií na Lisztově akademii, kam vstoupil ve čtrnácti, to byl ještě v Londýně britský instrumentalista a dirigent George Malcolm; jeho vliv pianista považuje za největší. Prvním vítězstvím, kterým na sebe András Schiff upozornil, byla zlatá medaile na Čajkovského soutěži v Moskvě v roce 1974. Následující úspěchy v Leedsu a na Lisztově soutěži mu definitivně otevřely cestu k mezinárodnímu respektu a ke kariéře jednoho z nejzajímavějších a nejuznávanějších pianistů své generace. Dostal se postupně do všech významných metropolí, ať už s klasickými recitály, nebo s jedinečnými projekty. Pak začala přicházet různá ocenění – Bartókova cena v roce 1991, o tři roky později Pamětní medaile Claudia Arraua udělovaná Společností Roberta Schumanna v Düsseldorfu a poté mimo jiné Hudební cena Leonie Sonningsové v Kodani. Roku 1996 obdržel Schiff nejvyšší maďarské vyznamenání – Kossuthovu cenu. Spoluúčinkování s nejslavnějšími dirigenty a orchestry se v jeho případě stalo samozřejmostí, stejně jako spolupráce se sólisty jako byli a jsou sopranistka Cecilia Bartoli, houslista Gidon Kremer, barytonisté Dietrich Fischer-Dieskau a Robert Holl, tenorista Peter Schreier nebo hobojista Heinz Holliger a klavírista Peter Serkin. András Schiff zastává názor, že život je příliš krátký na to, aby se zabýval druhořadou hudbou. Vypracoval si proto užší, ale hluboce zdůvodněný a konzistentní repertoár. Nejvíce hrál a hraje Bacha, Haydna, Mozarta, Beethovena, Schuberta, Schumnana, Chopina, Debussyho, Ravela a pochopitelně i svého krajana Bélu Bartóka. V Maďarsku však Schiff nežije. Má britské občanství a jeho ženou se stala houslistka Yuuko Shiokawa. Jsou doma ve Florencii a v Londýně. Koncem devadesátých let umělec přidal ke hře na klavír rovněž dirigování, zpočátku hlavně od nástroje. Rok před

Foto Brigitta Krowsky

 Petr Veber

András Schiff

koncem tisíciletí založil vlastní komorní orchestr – mezinárodní sdružení Cappella Andrea Barca, tvořené sólisty a komorními hráči, jeho přáteli. Jsou mezi nimi i členové Panochova kvarteta. „Můžeme si dovolit preciznost,“ říká Schiff, jehož těleso mimochodem užívá v názvu italský překlad jeho jména. „Dokonalou práci, která byla důsledkem pečlivých zkoušek, obdivuji u starých nahrávek vašeho legendárního Václava Talicha. S orchestrem řadu dní cvičíme a teprve potom vyrážíme na koncertní turné,“ dodává. Podnětem byl plán věnovat se během následujících sedmi let Mozartovým klavírním koncertům, což se také stalo. Vystoupení se konala na Mozartových týdnech pořádaných nadací Mozarteum v Salcburku. K 250. výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta, které připadlo na rok 2006, se pak orchestr vydal i na šňůru koncertů do Severní Ameriky. Jako dirigent se András Schiff vrací zejména k londýnskému orchestru Philharmonia, k Evropskému komornímu orchestru, k Filadelfskému orchestru, k filharmonii do Los Angeles, k drážďanské Staatskapelle, k City of Birmingham Symphony Orchestra a v neposlední řadě i k Budapešťskému festivalovému orchestru. S Londýnskou filharmonií uvedl s velkým ohlasem Bachovu Mši h moll a Haydnovo Stvoření. Téměř celá devadesátá léta působil Schiff jako umělecký ředitel každoročního festivalu komorní hudby „Musiktage Mondsee“, který je situován u jezera Mondsee nedaleko Salcburku. Později se podobným způsobem začal starat o přehlídku Ittinger Pfingstkonzerte, konanou v době Svatodušních svátků ve Švýcarsku z iniciativy Heinze



rozhovory

Holligera. Schiff nakonec založil podobný koncertní cyklus v Teatro Olimpico ve Vicenze a nazval ho „Hommage to Palladio“. Úctyhodná je Schiffova diskografie. Začínal kdysi točit pro maďarskou společnost Hungaroton. Jako doprovazeč maďarské sopranistky Sylvie Sassové na sebe upozornil producenty společnosti Decca, pro kterou pak natáčel v letech 1981 až 1994; vzešel z toho mimo jiné komplet Mozartových sonát, který v katalogu Decca do té doby neměla. Následovaly i jeho klavírní koncerty a řada komorních skladeb a poté ve výběru Bachova klávesová tvorba, úhelný kámen umělcových studiových aktivit. V polovině devadesátých let točil Schiff pro Teldec a od roku 1997 pro label ECM New Series, pro který mimo jiné pořídil kompletní sólový klavírní repertoár z odkazu Leoše Janáčka. Některé Schiffovy mimořádně zdařilé nahrávky vyvolaly oficiální ocenění – je tak mimo jiné držitelem dvou Grammy, a to v kategorii sólistů bez orchestru za Bachovy Anglické suity a v kategorii nejlepší vokální snímek za Schubertův písňový cyklus Schwanengesang s Peterem Schreierem. Pověst, kterou András Schiff získal jako bachovský interpret, se týká dříve obvyklého tradičního přístupu ke staré hudbě. I když umělec zastává smířlivý postoj ke koexistenci historizující a moderní interpretační praxe, jeho vlastní umělecký názor je jednoznačný: využívat zvukových možností nástrojů současnosti, nevracet se zpět. Stejná východiska samozřejmě Schiff použil, když interpretoval jako dirigent Bachovy Matoušovy pašije. „Bachem jsem velice ovlivněn. Aby ne – žádného jiného skladatele nehraji tak často jako Bacha. Hraji ho každý den. I jiné skladatele hraji často. Ale Bacha skutečně každý den,“ řekl Schiff v jednom rozhovoru. Podobně to prý dělal violoncellista Pablo Casals. „Ano, nepřímo jsem se to naučil skutečně od něj. Musíte k tomu ovšem mít určité předpoklady – nejen duchovní a intelektuální, ale i fyzické. Abych řekl pravdu, hraji Bacha místo cvičení etud a stupnic, které mě k smrti nudí,“ dodal. Souvisí s tím i jeho názor, že sedět u klavíru deset hodin denně nemá smysl. Čtyři hodiny práce, ovšem koncentrované a inteligentní, musí stačit. „Nikdy se nesmí stát, že byste cvičili mechanicky. Mechanizace hudebníka je proti lidské přirozenosti. Když procházíte po chodbě hudební školy, můžete to ale slyšet: opakování pasáže, hlasité a rychlé, padesátkrát za sebou… Dosvědčuje to, jak hloupě lidé mnohdy cvičí,“ tvrdí András Schiff. O Bachovi přemýšlí hodně. „Glenn Gould, kterého obdivuji jako brilantního interpreta, je v něčem mimo. Považuje totiž Bacha za abstraktní materiál. Podle mého názoru však Bach není abstraktní, je to naopak historická postava. Patří do určité doby a je poměrně přesně vymezen geograficky – jeho prostředím je Duryňsko a Sasko. Bach je také velmi protestantský. Je nesmyslem tvrdit, že byl nezávislý na náboženství. Dokonce si myslím, že ten, kdo se nějak nezabýval protestantskou chrámovou hudbou, stěží může udělat něco víc s Bachem,“ prohlásil jednou. Za důležité považuje nejen chorální melodie a hudební svět Bachových kantát, ale i němčinu. „Je tak snadné pro anglicky mluvícího člověka tvrdit, že to nemá co do činění s Bachovou hudbou… Je to dobrá výmluva, pokud neumíte německy, ale není to pravda. Uvědomil jsem si to definitivně, když jsem dirigoval ve Winterthuru a v Londýně Matoušovy pašije. Byla to pro mne klíčová zkušenost, která mi osvětlila mnohé. Například mé přesvědčení, jak důležitý je pro hudbu jazyk a šířeji chápaná kultura.“ Schiff většinou cestuje se svými nástroji, jimiž jsou buď Steinway, nebo vídeňský Bösendorfer. Jeho ideálem je rozkrývání jemných detailů, a to při hře i slovně před ní. Rád hraje pro nevelké publikum. „Jako se hrálo dříve. Nemám

rád obří koncertní sály. Rudolfinum je výjimkou, jeho akustika mě inspiruje,“ řekl loni v rozhovoru pro Hospodářské noviny. Vyznal se v něm také z toho, za jak důležitý považuje „zcela normální civilní život se všemi klady i zápory“. Pokud by podle něj byl člověk uzavřen pouze do hudby, byla by jeho interpretace jednostranná a nezobrazila by prožitky, které přináší každodenní život, četba a další vzdělávání. Větší rozhovor před Pražským jarem se nakonec uskutečnit nepodařilo, András Schiff odpověděl písemně pouze na několik málo otázek. Týkaly se pochopitelně také Dvořákovy hudby: O jeho Klavírním koncertu g moll se tvrdívalo, že je příliš těžký, nehratelný, že jde proti klavíru… Patří už tyto názory definitivně minulosti? A jakou pozici má tato kompozice ve vašem repertoáru? Je to úžasná skladba, kterou hluboce miluji. Jinak bych ji nehrál. Ano, bývala neférově napadána klavíristy, že je „neklavírní“, a proto se tak často hrála „klavírnější“ verze Viléma Kurze. Bylo to však podle mého celé špatně. Dvořákovu nádherně originální hudbu to učinilo triviálnější, lisztovštější. Je potřeba jít zpátky přesně k autorově zápisu. I proto jsem před několika lety inicioval vydání Dvořákova rukopisu. Vydalo ho společně Dvořákovo muzeum a Henle Edition. Považujete i vy Dvořáka za jednoho z nejoblíbenějších autorů a za jednoho z nejhranějších skladatelů světa? Ano, patří mezi ty, které miluje publikum nejvíce. Jeho kořeny jsou naprosto české, ale jeho umění je univerzální. A co Mozart, Schubert, barokní hudba… Co považujete v tomto širokém repertoárovém záběru za důležité? Zajímá mě jenom ta nejlepší hudba – Bach, Haydn, Mozart, Beethoven, Schubert, Schumann, Mendelssohn, Brahms, Chopin, Debussy a Bartók. Z dalších českých skladatelů bych přidal Smetanu a Janáčka. Je ještě mnoho dalších velmi dobrých autorů – ale skvělé hudby je tolik a život tak krátký… Můžete popsat dirigování od klavíru? Je to velké potěšení, zvláště s hudebníky, kteří jsou schopni si vzájemně naslouchat. Před deseti lety jsem založil svůj orchestr, v němž hrají moji nejlepší přátelé, mezi nimi i skvělé Panochovo kvarteto. Hrajeme Mozartovy koncerty jako komorní hudbu, vzájemně se obdarováváme. Ale diriguji i orchestrální skladby. Považuji se především za hudebníka, ne za klavíristu či dirigenta. Kde je hudba – v prstech, nebo v hlavě? Interpretace hudby má tři hlavní součásti: emocionální, intelektuální a fyzickou. Je potřeba najít ty správné proporce mezi nimi. Necháváte se inspirovat místem, kde právě jste? Našel jste takovou inspiraci v minulosti v Praze? A nebo patříte mezi ty, kdo vlastně znají jen hotely? Hudba není abstraktní záležitost. Jsem přesvědčen, že cokoli zažijeme – knihu, film, výstavu, divadelní představení, setkání s konkrétními lidmi, to vše nás ovlivňuje a ovlivňuje to hudbu v nás, to, jak ji děláme. Samozřejmě tedy nepatřím k lidem, kteří jen zůstávají v hotelu. V každé zemi, v každém městě se snažím toho co nejvíc vidět. A Praha? Je to úžasné město, jedno z mých oblíbených. Historie, umění, tradice, krása a poezie, to je skutečná inspirace… •

i nzerc e

XXXIII. Mezinárodní hudební festival Janáčkùv máj 19. kvìtna – 9. června 2008

Ostrava – Opava – Tøinec – Fulnek Jitka Čechová – Karviná Libor Pešek – Ludgeøovice Ivan Ženatý Pavel Šporcl Jana Boušková Igor Ardašev Gabriela Beòačková Všechny informace o festivalu na www.janackuvmaj.cz

Janáèkùv má j Generální partner

Hlavní partneøi

Za finanční podpory Statutárního mìsta Ostrava, Moravskoslezského kraje a Ministerstva kultury České republiky





u d á lo s t i

pražské premiéry  Praha, Rudolfinum

moravská filharmonie olomouc  Miloš Pokora Pokud bychom hledali zřetelnou konstantu, o kterou bychom se mohli při hodnocení orchestrálních večerů letošních Pražských premiér spolehlivě opřít, nalezli bychom ji určitě v odpovědném přístupu k prezentovaným novinkám od angažovaných těles a jejich dirigentů. Sledoval jsem čtyři večery a potvrdil to hned první z nich (29. 3.), svěřený Moravské filharmonii Olomouc pod taktovkou Petra Vronského. Už vstupní skladba v podobě Adagia ve formě ronda od španělského skladatele Cristóbala Halfftera dokonale prověřovala připravenost orchestru modelovat masu témbrové hudby, odvíjenou jako pásmo valivých smyčcových pláství a neustálého prolínání jednotlivých nástrojových skupin, v němž hrály důležitou roli bicí nástroje a všudypřítomné napětí vycházející z malé sekundy. Zaujala mě důslednost, s jakou autor setrvával v témbrové poetice i vážnost celé jeho kreace, v níž plnil nepochybně důležitou úlohu tragický inspirační moment události z 11. září 2001. Jako až příliš roztěkané pásmo prchavých myšlenek, zprostředkovaných kratičkými motivy, se odvíjely dvě symfonické věty s názvem Pensées fugitive Leoše Faltuse, v detailním pohledu mě přesto upoutalo citlivé vedení jednotlivých hlasových linek, a to i v hutnější 2. větě. Francouzský skladatel Jacques Lenon se představil Koncertem pro klavír a orchestr s názvem Chiaroscuro (jako vždy za znamenité spolupráce Daniela Wiesnera). Sám přiznal, že na něm úporně pracoval dlouhou dobu, maje před sebou představu abstraktních malířských pláten Daniela Arasse. Přístup k ztvárnění takto inspirované koncertantní kreace, která jako by skutečně evokovala spíš šedé až tmavé barvy, prozrazoval typické rysy francouzského intelektuála obdařeného bohatou imaginací. Klavír s „nekonečnou posedlostí“ v odměřeném pohybu vyťukával opěrné akordy, nad nimiž se rozestíraly táhlé, témbrově vynalézavé plástve orchestru. Docházelo ke strhujícím dynamickým zvratům se zajímavým „opadáváním“ zvuku a dlouhým dozníváním svrchních tónů. Logika a vycizelovanost této partitury mě skutečně zaujala. Švýcarský skladatel Ulrich Stranz se představil skladbou Anstieg – Ausblick (Nárůst – Výhled) pro orchestr, stavějící na kontrastu mezi rozběhem myšlenek a jejich následným řešením. Přesvědčovalo jak vstupní, postupně zhušťované evoluční pásmo, v němž se prolínala hra synkop s partiemi něžné zvukovosti a téměř diatonickými ostrůvky ve smyčcích, tak druhá část, kde jako by se proud zastavoval (sólo cella) a při němž jako by se před námi pojednou rozprostřel výhled na alpské panoráma.

filharmonie hradec králové  Miloš Pokora Nápadně náročného úkolu v podobě téměř výhradně velmi složitých kompozic se zhostila poctivě připravená Filharmonie Hradec Králové pod vedením Andrease S. Weisera (1. 4.). První symfonie s názvem Boreas od španělského autora Davida del Puerto mě v úvodním Nocturnu zaimponovala svou „komorní“ úsporností (časté setrvávání v unisonu), a přitom bohatou zvukovostí, v níž (zde i v pozdějších fázích) hrály důležitou roli melodické bicí nástroje. Spolu se Scherzem se zvuková výslednice proměnila v rozprsklou vřavu tónů, jejíž strhující rytmus prořízly mnohé ježaté linie (hlavně

tóny vysokých trubek), došlo i na postupy v čistých paralelách s názvuky chorálu a na náležitě vypointovanou passacagliu. Napětí nepolevovalo, a to bylo vzhledem k většině dalších prezentovaných skladeb vzácné. Předehrou k opeře A Rainha Louca (Šílená královna) se představil portugalský skladatel Alexandre Delgado. Přiznám se, že personifikovaná témata, zosobňující tři hlavní postavy vzrušujícího příběhu, o nichž autor ve své konfesi hovoří, jsem s úplnou jistotou nerozpoznal, příliš mě nevzrušoval ani samotný hudební proud, který, přestože těžil z epické výmluvnosti nástrojových sól, jako by klouzal jenom po povrchu skutečného výraziva. Nevím, zdali měl Lukáš Hurník právě nejšťastnější nápad, když svěřil českou premiéru svého Koncertu pro housle, dva smyčcové orchestry, dechy a bicí nástroje s výstižným názvem Trigon právě Lucasovi Davidovi, i když mu tuto skladbu spolu s Detmoldským komorním orchestrem a „třem velkým B“ německé hudby věnoval, protože tento slavný houslista, jehož vztah k soudobé hudbě si zaslouží nejvyšší úctu, už je přece jenom za svým vrcholem. Přesto mě – i když jsem byl až příliš rozptýlen sledováním sólistova výkonu, některé partie zaujaly – například hned vstupní fáze první věty, oplývající citem pro pohádkově něžné rozvíjení melodiky (škoda, že někdy tak drasticky lámané) a některé vynalézavé pointy konfrontační věty druhé. Orchestrální skladba La mesure des Parques francouzského autora Christopha Maudota se představila jako zajímavý počin, sugestivní ve svém tlaku táhlých pásem, v nichž témbrové postupy neztrácely opalizující harmonický náboj, zpestřovaný vzrušujícími návaly osamělých sól (glissandující pozoun, flétna, sordinované žestě, kontrapunktující klarinet). I když jsem smysl některých dalších kompozičních postupů nepochopil, celkový dojem z této skladby byl svěží. I tak ovšem toho večera, soudě podle prvního poslechu, nejpřesvědčivěji vyjádřila svůj záměr skladbou Žlutočerný plakát pro symfonický zvuk (obraz plakátu, který „vykřikuje“ do světa nějaké sdělení) Olga Ježková. Od rytmicky vypointovaného úvodu, přes vemlouvavý nával druhé myšlenky ve vysokých smyčcích, až po sklouznutí do jakési evokace mechanického slabikování (jako bych ono hlavní sdělení, které přináší plakátové písmo, pocítil na rozdíl od autorčina záměru ještě dřív) měla tato hudba přirozený spád. S příchodem druhé věty, v němž přišel ke slovu opalizující zvuk trubek, jakoby celkový tok hudby narativně zvážněl, aby pak v závěrečných fázích skladby gradoval do přímo posedlého výrazu radosti. I samotná zvuková výslednice byla „čitelná“ – příklad: angažovaná kytaristka byla v tutti partiích nejen vidět, ale i zřetelně slyšet!

severoeská filharmonie teplice  Miloš Pokora Pro večer z 2. 4. byla angažována spolehlivě připravená Severočeská filharmonie Teplice pod vedením Charlese Olivieri-Munroea. Začátek patřil Pražské symfonii španělského skladatele Leonarda Balady, jehož originální nápad prolnout vlastní kompoziční styl na jedné straně s mozartovskými intonacemi a na straně druhé s lyrickým melosem španělského skladatele Vinceze Boua, mu nevyšel zcela přesvědčivě – mozartovský fenomén jako by zde byl přítomen zřetelněji, ale ostatní partie trpěly přespekulovanými postupy, takže vlastní lyrický náboj mnoho prostoru nedostal. Jednoznačně přitažlivý repertoárový kus se podařilo vytvořit Jiřímu Temlovi v podobě Dvojkoncertu pro dva klarinety, který mu přímo ideálně prezentovali dva nesporně světově špičkoví klarinetisté – Ludmila Peterková a Karel Dohnal. Už od prvních taktů této koncertantní kreace, komponované pro švýcarský festival Menhir ve Faleře a rozvržené

udá l o st i do dvou dílů s výmluvnými názvy Concerto serio, Concerto buffo, jsem pociťoval, jako by zde byl autor pod tlakem podstatně mocnější inspirace než v některých svých předešlých skladbách. Ve světě moderně přehodnocené tonality se pohyboval brilantně, využívaje vemlouvavé táhlé melodiky, někdy až janáčkovsky modálně zabarvené, a napětí, které vyzařuje z imitační hry nad dlouhými prodlevami. Kapitolou samou pro sebe byla laškovná duová kadence obou sólistů, ideálně vklouzávající do dalšího orchestrálního rozvíjení. Také umná nástrojová stylizace dovolila klarinetistům rozkoš z tohoto muzicírování náležitě vychutnat – opakuji výkon obou sólistů byl pohlazením na duši. Švýcarský skladatel Daniel Schnyder se představil třídílným Koncertem pro komorní orchestr, o hlubší záběr však v této rytmicky okouzlené a umně instrumentované skladbě neusiloval. Přesvědčivěji, jako vážná výpověď, na mě zapůsobila 2. symfonie pro velký orchestr (s velkou skupinou bicích nástrojů) s názvem „Exil“ d´apres od francouzské skladatelky Florentine Mulsantové. Pětadvacetiminutová třívětá symfonie k nám sugestivně promlouvala hned v úvodních, zprvu konsonantně znějících fázích, v nichž přicházely ke slovu zvláštní, melancholií okouzlené melodické linky (cella, horny, hoboj, altová flétna), prolínané drobnými motivickými modely (zajímavou roli zde měly třeba pouhé dva tóny harfy). Šlo o zajímavou evoluci, vyvolávající pocit, jako by se něco vzrušující chystalo, ale čeho jako bychom se v další větě nakonec nedočkali. O poznání naléhavější výraz i zvukovost (inklinace k hlubokým tónovým polohám) s přesvědčivě gradující závěrečnou fází bych připsal větě závěrečné.

filharmonie bohuslava martin! zlín  Miloš Pokora Závěrečný orchestrální večer salónu (6. 9.) byl svěřen Filharmonii Bohuslava Martinů vedené obdivuhodně precizním a citlivě dirigujícím Jakubem Hrůšou. Bylo lahůdkou sledovat, jak inspirovaně a do všech detailů vypracoval mladý dirigent se zlínským orchestrem kompozici s názvem Archetypy od Bohuslava Řehoře. Ta zůstávala ve světě rozšířené tonality, a přesto promlouvala jako soudobá výpověď – v úvodní části prostřednictvím něžných smyčcových pláství (nápadně jímavý okamžik přišel spolu s nástupem klarinetu) a výrazově naléhavých fugatových partií a v dalším „archetypu“ prostřednictvím takřka „neoschubertovsky“ čisté dikce, z níž vyzařovalo něco neskonale smutného. Silnějšímu dojmu z Pěti kusů pro anglický roh a orchestr od Francouze Françoise Sarhana (obtížného sólového partu se zhostil Jiří Zelba), představujících v podstatě pět dvouminutových studií, ublížila nástrojově hodně neutrální stylizace sólového partu. Podobně choulostivý úkol čekal fagotistu Jiřího Kubitu v málo „vděčně“ stylizované skladbě Hommage a Ruysdaël od Francouze Gilese Silvestriniho, i v tomto případě, jak je pro Francouze typické, inspirované výtvarným uměním (Ruysdaëlovy obrazy „dramatické krajiny“ s ubíhajícími mraky). Ve srovnání s předcházející skladbou mě však Silvestriniho koncertantní obraz připadal o poznání imaginativnější, a to zvláště ve svých pozdějších fázích (přibližně od sestupného glissanda primů). Za sugestivní zážitek jsem byl vděčen rozkročeně koncipované kompozici s názvem Boží děti pro smíšený sbor, orchestr a zvukovou stopu od Jiřího Kadeřábka, v níž se autor, hodně zestručněně řečeno, vyznává ze vztahu k rodnému Zlínu, a to jak z intimního, tak objektivnějšího pohledu, a která ve svém shrnutí vyznívá jako výzva k boji za duchovní život a „odhození světských pozlátek“. Základní stavební témata jako vzpomínka na dětské žvatlání nebo z hlubin osobního tragického zážit-



ku vynořená diatonická melodie, ho napadla víceméně spontánně, ale pracuje s nimi navýsost promyšleně s výsledkem přesvědčivě souměrné stavby. Přitom jde o sazbu vzhledem k mohutnému aparátu vzácně úspornou, nacházející oporu v konstantně odměřovaném pohybu. K mocnému účinku sborových partií mu stačí střídavý jednohlas, táhlé glissando a dlouze držené tóny, prolínané dynamicky tvárným sborovým šepotem a slabikováním, citát z Beethovenovy Eroiky se mu přirozeně rozplývá v rozvolněné heterofonii, dlouhé (podle mého názoru možná až příliš) „sólo“ zvukové stopy, drasticky vyjadřující vše obklopující hlukový balast se vlévá do orchestrální výslednice s mrazivým účinkem a závěrečné melodické oblouky sboru mají mocný katarktický náboj. Ano, česká soudobá hudba v sousedství té zahraničí tentokrát víc než obstála.

pražský komorní orchestr  Miloš Haase V úvodu nedělního matiné 30. 3. zazněla ve světové premiéře čtyřvětá Sinfonietta per archi (2007) Luboše Sluky (1928). Již při prvních tónech působivé úvodní věty (Largo) jakoby se před námi otevřel vnitřní svět harmonie, krásy a tajemství, v němž se člověk navrací sám k sobě a obrací do svého nitra. Další části vjem obohacují o nové polohy: Oživení (Allegro agitato) střídá písňová kantiléna (Moderato), lyrické finále v závěrečné repríze se panoramaticky rozvine (Allegro con emozione). Slukova hudba zřetelně odkazuje na tradiční východisko jako na stylovou alternativu, u Sinfonietty plně oprávněnou, protože je provázená hudební invencí i svrchovaným kompozičním uměním. Koncert pro bicí nástroje a komorní orchestr Capricorne (2003) Belgičanky Jacqueliny Fontyn (1930) potvrdil vynikající pověst, která autorku (mj. laureátku Honeggerovy ceny) provází a provokuje zájem seznámit se blíže s její tvorbou. Hudba využívá paletu nástrojových možností a neobvyklých způsobů hry v pestré metrorytmické hře s primární zvukovou barvou a volně atonálním souzvukovým základem. Virtuózní sólové party dávají vyniknout umění sólistů, což plně využili Daniel Mikolášek a Pavel Polívka. Po přestávce ve světové premiéře zazněly Sonety pro klarinet, vibrafon a komorní orchestr (2007). Ondřej Štochl (1975) napsal lyrickou hudbu, která bezprostředně působí především zvukovou barvou, a až v druhém plánu si uvědomujeme její exaktní souzvukovou stavbu. Celek šesti málo kontrastních skladeb zanechal hluboký dojem, na němž mají podíl skvělí sólisté, jimž autor v komentáři ke skladbě přisoudil role jevištních postav: „introvertní, klidný a mlčenlivý vibrafon (Cécile Boiffin – hra čtyřmi paličkami a smyčcem) je ve své kadenci tím, co potřebuje jeho extravagantní, cholerický a lehce uřvaný protějšek, zastupovaný klarinetem (Karel Dohnal – hra ve výrazově odstíněných rejstřících a multifonic).“ Dvojkoncert pro bandoneon, cembalo a komorní orchestr (2007), jehož autorem je Švýcar Andreas Pfüger (1941) zazněl v závěru matiné jako brilantní tečka. Atraktivní skladba vznikla z nápadu dirigenta zkombinovat nástroje různé kulturní provenience: bandoneon, nástroj sice evropský, ale zdomácnělý v Argentině, nezbytný pro tango milonga, a cembalo, starý evropský klávesový nástroj. Ve Pfügerově dvojkoncertu jsou oba nástroje virtuózně exponovány, barevná výslednice je zřetelná zejména v sólistických partiích, jinak občas zaniká (stejně jako střední poloha bandoneonu) ve zvuku rozšířeného komorního orchestru. Skladbě by pomohlo inteligentní ozvučení sólistů. Hudba Dvojkoncertu je jinak autonomní a neusiluje ani o crosover, transkulturní spojení, ani – a to je velmi sympatické – nenadbíhá kýči. Autor ve své hudební řeči vychází z řazení

u d á lo s t i

Foto Zdeněk Chrapek



Bandoneonista Marcelo Nisinman

kontrastních tónových konstelací, které jsou slyšitelné, s nimiž zachází obdobně jako s tóninami. Suverénní výkon obou sólistů, cembalistky Moniky Knoblochové a hráče na bandoneon Argentince Marcela Nisinmana, skladbě pomohl a zajistil jí úspěch u obecenstva. Vstřícný a zaujatý výkon Pražského komorního orchestru, který řídil sympatický a energií nabitý Argentinec Facundo Agudin, lze hodnotit než v superlativech.

plze$ská filharmonie  Miloš Haase Pavel Trojan (1956) nazval svou první symfonii z roku 2006, jejíž premiéra zazněla v úvodu nedělního večera (30. 3.), Sinfonia giocosa (2006). Její hudba je myšlenkově sevřená a barevně kontrastní, dílo však ukáže i vážnější tvář, než naznačuje název. Spontánní hudební invence oživuje spíše tradiční kompoziční prostředky, avšak v tomto stylu neotřelá práce s rytmem, barvou, kontrasty a paralelismy i auditivně zajímavé detaily ukazují Pavla Trojana, mj. autora opery – muzikálu Bylo nás pět uvedeného na Pražském jaru 2003, v tom nejlepším světle. Koncert č. 2 pro violoncello a orchestr „Cesta poznání“ Zdeňka Šestáka (1925) je pokračováním jeho prvního koncertu „Světlo naděje“, oba náročně symfonicky koncipované koncerty latentně tvoří volný dyptych se společnou filosofickou inspirací. Šestákova hudba má vyhraněně soudobý skladatelský rukopis, vycházející z tradice hudby 20. století, který je na jeho významné badatelské práci ve vyjadřovací rovině nezávislý. Celým životním dílem skladatele však jako cantus firmus prolíná poznání, k němuž se dopracoval, že jen ta „hudba, která má citové zázemí, má i naději na životnost.“ Druhý violoncellový koncert z řádu Šestákova díla nevyboču-

je, je interpretačně náročný po technické i hudební stránce pro sólistu i orchestr, avšak přináší hudbu, která rezonuje s lidským nitrem a obohacuje ho, zvlášť najde-li interpreta jako je violoncellista Michal Kaňka, jehož vynikající výkon suverénně dominoval nedělnímu večeru. Francouz Pascal Zavaro (1959), který je zároveň aktivním perkusionistou, představil v konečné verzi svou orchestrální skladbu Alia (2004), virtuózně pojatou a ve zvuku až smyslově působivou hudbu, primárně založenou na rytmu, jemuž je podřízena i formální výstavba a přesný psychologický odhad nosnosti jednotlivých hudebních ploch. V závěru zazněla rozměrná Suita pro orchestr La folie d´Oedipe (Oidipovo šílenství, 2003), jejíž autor, Belgičan Pierre Bartholomée (1937), v ní využil hudbu z opery Oidipova cesta (Oedipe sur la route, 2002) na libreto Henry Bauchaua (podle jeho stejnojmenného románu, přeloženého i do češtiny a nominovaného na Nobelovu cenu). Invenčně silná hudba velkého vnitřního dramatismu by obstála, i kdyby autor v orchestrální suitě vynechal drtivé akcenty bohatě obsazené skupiny bicích nástrojů, které v divadelním orchestřišti snad mají své oprávnění, na koncertním pódiu však v daném hudebním kontextu působí nadbytečně, neúnosně až hrubě. Interpretační úroveň byla přes velké nároky vysoká, Plzeňská filharmonie podala vynikající výkon nejen v Trojanově Sinfoniettě, kterou jí autor věnoval, ale pod vedením výborného Jiřího Maláta optimálně uspokojila nároky všech přítomných autorů. Dramaturgie večera jí úkol neulehčila, navršila rozměrné, a zejména zvukově a výrazově silně exponované partitury prakticky bez výrazového odlehčení.

rozhlasoví symfonikové  Jiří Štilec Na koncertu v pondělí 31. 3. v 19.30 zazněly ve Dvořákově síni Rudolfina dvě skladby českých autorů a dvě skladby autorů jihozápadního, respektive jižního směru – ve smyslu mota celé přehlídky – „…jihozápadním směrem“. V rozsáhlém a mimořádně náročném Koncertu pro violu a orchestr Jindřicha Felda (1925–2007) vystoupila jako sólistka Jitka Hosprová. Její výkon byl mimořádně zdařilý a nesmírně angažovaný – jak v meditativně kantabilních plochách, tak v motorických pasážích, ve kterých violistka jen potvrzuje, že její hra a schopnost obstát ve virtuózně náročných úsecích stále více dozrává. Navíc bylo zřejmé celkové porozumění obsahu interpretovaného díla, s jehož autorem byla Jitka Hosprová i díky předchozí spolupráci při natáčení dalších Feldových skladeb v úzkém kontaktu. Feldův Koncert pro violu a orchestr, jedno z autorových posledních velkých děl spojující symfonizující výpověď s průvodem koncertantní violy – jakéhosi hlasu samotného autora – patřil k nejpůsobivějším a pro mne nejsilnějším dílům celého recenzovaného večera. Domnívám se, že by tato kompozice „se silným příběhem“ obstála i v rámci běžné abonentní sezony některého ze symfonických orchestrů, dokonce by v kontrastu s dalšími díly vynikla zvláštnost a osobitost této kompozice. Na posluchače působí partitura, ke které bych se velmi rád podrobně vrátil v některém z dalších čísel Hudebních rozhledů v podrobné analýze, jako zvláštní typ symfonizující a přitom i dokonale koncertantní sazby – jakýsi moderní Harold s upřímnou obavou o to, kam směřuje naše civilizace a zároveň s příběhem, který sólistka i orchestr dokázaly přesvědčivě „převyprávět“. Ladislav Kubík (1946) je v českém kontextu dobře znám od sedmdesátých let, jeho nové dílo z roku 2007 Gong. Sinfonietta č. 3 pro mezzosoprán (alt), smíšený sbor, orchestr a elektroniku se inspirovalo temně laděnou poezií Rainera



Foto Lukáš Kaloš

udá l o st i

Jitka Hosprová se představila ve Feldově violovém koncertu.

Marii Rilkeho a zaznělo v Praze ve světové premiéře. Autor se prezentoval jako zkušený znalec kompozičních technik, jako tvůrce silných hudebních gest, i když celkově došlo při srovnání s předchozí Kubíkovou tvorbou, kterou jsme byli zvyklí v sedmdesátých a osmdesátých letech poslouchat, k určitému změkčení vyostřených linií. Cítil jsem – ať už vědomou nebo instinktivní – tendenci vyrovnat se se světem pozdního romantismu, do tkáně díla byl zapojen funkčně i smíšený sbor a elektronicky generované zvuky. Celkově nálada Sinfonietty č. 3 odpovídala symbolistnímu charakteru zvolených Rilkeho veršů, k nimž možná Ladislava Kubíka vedly i další osobní důvody. Vynikající a zcela zaujatý výkon podala mezzosopranistka Jadwiga Rappé a rovněž Kühnův smíšený sbor se sbormistrem Markem Vorlíčkem potvrdil, že se v prostoru soudobé tvorby pohybuje tradičně s velkou jistotou a přehledem. Luis de Pablo (1930) prezentoval ve své skladbě Casi un espejo para orquesta z roku 2004 některé tendence tzv. Nové hudby – především zajímavý typ syntetizmu, který je schopný integrovat nejrůznější prvky, o nichž je obtížné detailně referovat ve stručné recenzi. Jeho skladba působila zvukově vcelku příjemně, autor předvedl řadu efektů, nebál se ani užití jednodušších, dobře zapamatovatelných nebo dokonce opakovaných melodicko-rytmických buněk, témbrová složka ukazovala na snahu autora stále objevovat nové pohledy a o invenci svědčila i rytmická struktura skladby. Tvarově bylo dílo velmi uměřené a svým rozměrem adekvátní. Velmi rozsáhlá byla ovšem závěrečná skladba známého italského autora a reprezentanta hudby dvacátého století Luciana Beria (1925 – 2003) Stanze pro baryton, 3 malé mužské sbory a orchestr z roku 2003. Autory užitých textů jsou Paul Celan, Edoardo Sanguinetti, Alfred Brendel, Giorgio Caproni a Dan Pagis. Dílo bylo svým rozsahem velmi náročné, v závěru celého večera vyžadovalo maximum pozornosti, rovněž i zde proslulý autor užil téměř encyklopedicky takřka všechny prostředky

arzenálu experimentující hudby – klastry vznikající jako výsledek dlouhých glissand, úzké smyčcové dlouhé linie, barevné štěky žesťů v nejrůznějších disonancích a mnoho dalších. Mužský sbor (respektive 3 malé mužské sbory) byl užit od vokalizovaných linií k exklamacím. Skvělý výkon podal německý barytonista Dietrich Henschel, který nejen zpíval, mluvil a místy vykřikoval, ale některé pasáže dokonale zahrál i mimicky a měl neustále snahu o maximální kontakt s publikem. Beriova skladba byla nesmírně pozorně nastudována, stejně jako všechny skladby celého večera Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem Janem Kučerou. V případě novinkových koncertů není úloha interpretů, sólistů a symfonických nebo pěveckých těles ani lehká ani vděčná, v tomto smyslu patří všem naprosté absolutorium. Dvořákova síň nebyla plná, pokud nemám použít méně eufemistické konstatování o poloprázdné spodní části. Rovněž přestávka sehrála zápornou roli při dalším odlivu návštěvníků, takže ve druhé části koncertu už bylo v sále opravdu hodně prázdno. Zřejmě zde (snad?) sehrálo svoji roli krásné jarní počasí lákající k večerním procházkám, v každém případě jsem měl ještě větší smůlu na prázdný sál i při druhé návštěvě této přehlídky ve čtvrtek 3. 4., kdy už počasí k procházkám vůbec nelákalo.

filharmonie brno  Jiří Štilec Úvodní skladba tohoto koncertu (3. 4.) byla světovou premiérou nově napsaného díla Ilji Hurníka (1922) Faun a Apollo z roku 2007. Autor v ní pracuje s třívětým schématem (Capriccioso, Spirituoso a Scherzando) a v rámci tohoto řešení se pohybuje s udivující jistotou a záviděníhodnou invencí. Je to dílo až mladistvě dravé a zároveň vtipné – zejména v úvodní větě se objevuje řada velmi energických, rezolut-

u d á lo s t i

ních momentů v kontrastu například se sólovými houslemi. Tento nástroj se jako sólový element objevuje i ve střední větě, v níž autor často exponuje táhlé žestě. Třetí věta se vrací k rychlému tempu, přináší zajímavé rytmické obraty, synkopace, prostě vše, co dělá z hudby zajímavou a posluchačsky atraktivní záležitost. Jak orchestr, tak dirigent provedli úvodní dílo s velkou chutí a posluchači to vycítili – skladba měla velký úspěch. Další kompozice večera, jejímž autorem byl belgický autor Benoit Mernier (1964) byla ve srovnání s původním programem změnou. Místo uvedené An die Nacht pro soprán a orchestr zazněla skladba Nachfrühling für Orchester z roku 2007. O důvodech změny jsme sice nebyli informováni, kompozice ovšem působila zajímavě – posluchači v ní sledovali táhlé melodické linie jednotlivých hlasů a křehké zvukové body, byla to vlastně osobitá podoba pozdně romantického světa s transplantací řady soudobých prvků. Autor hovoří o „zadržených, snových okamžicích“. Často se v ní objevovala obvyklá, ale přece jenom soudobě traktovaná kombinace harfy a širokých plátů smyčcových nástrojů. Po přestávce zazněla skladba La casa dell´ eremita per orchestra. V roce 2005 ji napsal italský tvůrce Matteo Franceschini (1979). Na rozdíl od komornějšího a vzdušnějšího zvuku Mernierovy skladby Nachfrühling preferoval Franceschini velký orchestrální plnozvuk, v němž se objevují a často ze smyčcového „pozadí“ vyrážejí disonantní shluky žesťů a bicích. Celkově převažuje kontinuální a hutný zvukový proud jako jakýsi „tenor“ celé skladby, jen ve střední části došlo k určité odlišné zvukově témbrové profilaci. Celkově by takový přístup mohl působit až únavně, zejména při druhém gradačním oblouku, ale nakonec autor dokázal udržet pozornost i kontinuitu, zejména tím, že příliš nepřetáhl rozměr své kompozice, v jejímž závěru se objevil (zřejmě?) i stylizovaný tlukot lidského srdce. Velký úspěch na tomto večeru měla sympatická a technicky velmi dobře vybavená kanadská sopranistka Soula Parassidis. Představila se ve skladbě Correspondances pro soprán a orchestr z roku 2002–2004, kterou napsal nestor francouzských, ale asi i evropských skladatelů Henri Dutilleux (1916). Využil textů Prithwindra Mukherjee, Alexandra Solženicina,, Rainera Marii Rilkeho a Vincenta van Gogha. Dílo zaujalo nejen tradiční francouzskou měkkou barevností a nástrojovou originalitou (byl užit i akordeon), ale i přesvědčivě vedenou linií sólového sopránu. Autor publiku ukázal, že má stále co říci a že to dovede velmi sofistikovaným a přitom srozumitelným způsobem, navíc s vyhraněnými znaky vlastního rukopisu. A tak byl potlesk po této skladbě nejdelší, samozřejmě, že svoji roli hrál více než skvělý výkon sopranistky, ale přesvědčila i skladba. Filharmonie Brno a dirigent Ronald Zollman předvedli naprosto profesionální výkon, za který jim patří velké poděkování! Bohužel, celé prázdné řady přízemí Dvořákovy síně a skutečně velmi slabá návštěva omezená na velmi úzký výsek hudebně profesionální veřejnosti (i když na rozdíl od koncertu v pondělí neodešlo tolik posluchačů o přestávce) nejsou inspirativním momentem a vytvářejí velký otazník. Protože jsem letos navštívil jen dva koncerty, mohlo to být samozřejmě na těch ostatních lepší. O přehlídce, zřejmě jen v odborném okruhu, debatovali mezi sebou prof. Kopelent a prof. Riedlbauch, ale z celé této polemiky i ze všech dalších kuloárových a neoficiálních debat a diskusí, které se o této přehlídce, o jejích slabinách a přednostech, o tzv. ghettu soudobé hudby, o historickopolitickém pozadí přehlídky samotné, o dramaturgii, organizátorech atd., vedou, považuji za důležité jen jedno téma. Tím je kontakt této (či jiné) soudobé hudby, respektive celé oblasti klasické hudby s posluchačem. Na trvalou existenci jakékoliv, tedy i soudobé hudby bez posluchače nevěřím.

resonance a eská filharmonie  Josef Herman Nerad předznamenávám, že z devíti nových skladeb, které byly na repertoáru podvečerního koncertu souboru Resonance a večerního vystoupení České filharmonie (4. 4.), byla originální jediná. A sice Lexikon antropoidních zpěvů pro soprán a orchestr Zvěrohra z pera Kryštofa Mařatky (1972), kterou měli na programu Filharmonikové. Autor čerpal z tak trochu antropologicko lingvistického problému: pokusil se vyjádřit prajazyk našich zpola ještě zvířecích pravěkých předků. Téma možná trochu humorné, a také to v koutku úst posluchačů občas zacukalo, ale autor těmi výkřiky, skandováním, hučením, funěním, houkáním, zkrátka projevy známými z přírodopisných snímků, získal podivuhodně nosný akustický materiál. Orchestrální doprovod napsal Mařatka technicky zkušeně, temperamentem odpovídal syrovému partu sopranistky, který Elena Vassilieva přednesla s potřebným zaujetím i nadsázkou. Právě tyto kvality jsem postrádal u ostatních skladeb, které kultivovaně naplnily obvyklou orchestrální fakturu, místy s větší, častěji s menší inovativností. Na základě tohoto vzorku by se dalo soudit, že soudobá symfonická hudba se vzdaluje dřívějším avantgardním experimentům, vrací se k principům tonality a tematizovaných celků, chce komunikovat srozumitelně se svými posluchači, ale stydí se, celkem pochopitelně, vycházet z harmonicko-melodických modelů romantické či modernistické hudby, aniž by definovala nosné modely svoje. Odtud různě barevné plochy, jednotlivé zvukové vrstvy, jimiž se obměňuje zpravidla nevýrazné téma, případně posouvá vpřed volný hudební proud. Tři francouzské Elena Vassilieva, která se ujala sólového partu v kompozici Kryštofa Mařatky – Zvěrohra.

Foto Lukáš Kaloš



udá l o st i skladby si byly dokonce podobné napříč třemi generacemi: m´M pour orchestre symphonique Phillippea Lerouxe (1959), varianta concerta grossa; Sur le même accord Henriho Dutilleuxe (1916), nocturno pro housle (spolehlivě zahrál Raphaël Oleg) a orchestr; i Finale pour orchestre Bruna Mantovaniho (1974). Skladba Slavomíra Hořínky (1980) …nunquam excidit… alespoň naznačila duchovní přesah. Ani podvečer orchestru Resonance nepřinesl převratnou novinku. Jako skladatel se představil umělecký vedoucí Michal Macourek (1972) reminiscencí na slova svého děda Harryho Macourka Otčenáš (světová premiéra), postavené na meditativních držených tónech, technicky vytříbené, jejíž lyrika je na poslech příjemná ale nepříliš originální. Petr Matuszek zazpíval part spolehlivě, Gabriela Podnecká měla s následujícím expresivnějším, ale málo komunikativním cyklem lyrických písní Václava Kučery (1929) Života divuplný čas na slova K. M. Rilkeho intonační potíže. Zbývající dvě české premiéry si zase byly hodně podobné, standardní komorní hudba opět s přemírou jen barev a zvukových fines na úkor celku: skladbu La main noire napsal Emmanuel Nunes (1941, Portugalsko), skladbu Arnheim pak Domènec Gonzáles de la Rubia (1964, Španělsko). Dodejme, že obě tělesa dala skladbám, co jejich bylo.

otázka prof. václavu riedlbauchovi  Miloš Pokora Je známo, že se letošní Pražské premiéry vydaly objevovat evropskou soudobou hudbu v konfrontaci s tou domácí jihozápadním směrem a že pravidla výběru zůstala stejná. Mohl byste přesto krátce zmínit, v čem je tento kompoziční salón nový a co jej čeká do budoucna? Co se inovací týče, dostali jsme prospěšnou nabídku ke spolupráci od Radio France. Sám Francouzský rozhlas totiž objednal některá nová orchestrální díla od významných autorů pro svůj festival Présences. Vybrali jsme si z nich osm a plných šest z tohoto počtu nám bylo umožněno uvést ve světové premiéře v rámci naší přehlídky v Praze. Je to nezanedbatelný posun v celé repertoárové dramaturgii přehlídky, protože připočteme – li k těmto skladbám díla vybraná odjinud, dostaneme pro letošní Pražské premiéry úctyhodnou repertoárovou bilanci – 19 orchestrálních a 13 komorních děl, která ve Dvořákově síni, Sukově síni a Dvoraně zaznívají poprvé. A jak budeme postupovat v příštích ročnících? Jelikož jsme přesvědčeni, že si tento evropský salón už našel v našem hudebním životě pevné místo, chceme samozřejmě v pořádání Pražských premiér pokračovat. Přitom se budeme jednak koncentrovat na další teritoria, jednak se budeme vracet k těm zemím, které jsme na přehlídce už představili, a to i z toho prostého důvodu, aby přestávka při znovupřipomínání kompozičních aktivit, které se tam odehrávají, nebyla příliš dlouhá. Nezapomeneme ani na budoucí zařazování některých zajímavých novinek do běžného koncertního života prostřednictvím vlastních filharmonických sezon a snahu o to, aby v našich koncertních cyklech zaznělo i něco zajímavého z toho, nač se při přípravě Pražských premiér nedostalo, nebo co nesplňovalo onen pro výběr přísně stanovený časový limit. •



Knihovna a archiv Pražské konzervatoře  Michaela Hejlová Specializovaná knihovna a archiv Pražské konzervatoře jsou díky svým vzácným historickým sbírkám jedněmi z nejbohatších svého druhu ve Střední Evropě. Sbírkové fondy obsahují kolem 120 000 ks položek. Jsou zde zastoupeny historické hudebniny, mezi něž se řadí kromě starých rukopisů též autografy a tisky nejrůznějších hudebních žánrů. V běžném provozu je využíván tzv. provozní fond knihovny, kde jsou zastoupeny hudebniny používané k výuce a ke koncertní činnosti. Zájemci si mohou vypůjčit partitury, klavírní výtahy, orchestrální materiály, komorní skladby případně bohatý sborový materiál. V knihovním fondu převažují knihy s hudební tematikou. Kromě slovníků a encyklopedií jsou zde zastoupeny bibliografie a tematické katalogy, monografie, hudebně-teoretická díla, hudební pedagogika, dějiny hudby ad. V archivu knihovny se rovněž nachází vzácná sbírka korespondence. Cenné jsou inventáře not a hudebních nástrojů od r. 1811, protokoly z pedagogických porad potom umožňují nahlédnout do zákulisí školy. K žádaným výpůjčním artiklům patří i hudební zvukové nosiče jako jsou CD-ROMy, gramodesky a kazety. Činnost knihovny spočívá v získávání, zpracovávání a zpřístupňování hudebního materiálu uživatelům, a to v podobě klasické i elektronické, v poskytování rešeršních služeb a v ochraně a zpracování hudebnin. Možnosti bádání v archivu knihovny využívá stále více českých a zahraničních badatelů. Digitalizační technika umožňuje pracovníkům knihovny zpracovávat materiály jak pro svou interní potřebu, tak i pro žadatele mimo republiku.

S aktuálním děním ve škole, v rámci koncertů a představení či se záměry školy v nejbližší budoucnosti se můžete na stránkách Hudebních rozhledů pravidelně seznamovat i v tomto roce. Rádi se necháme inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na adresu [email protected] nebo na adresu Hudebních rozhledů.



festivaly, koncerty

duchovní hudba velikononího brna Brno, chrám sv. Petra a Pavla, Červený kostel J. A. Komenského  Alena Borková Velikonoční festival duchovní hudby již po sedmnáct let ozvláštňuje kulturní atmosféru jarního Brna. Je většinou pořádán ve výtvarně atraktivních prostorách chrámu sv. Petra a Pavla na Petrově, a to přesto, že akustické podmínky pro provozování zvukově objemných kompozic z oltářního místa nejsou zrovna ideální. Festival vždy obsahuje šest koncertů, rozdělených na tematiku pašijovou a oslavnou, povelikonoční. Program letos obstarali převážně čeští interpreti s určující účastí zakladatele akce – Českého filharmonického sboru Brno. Každý z večerů upoutal něčím specifickým, umělecky zajímavým, co jej odlišilo od ostatních. Neděle 16. 3. na Petrově zaujala provedením části rozlehlého oratoria Kristus Ference Liszta, dílem zralého věku autora, v němž je prezentován jeho obrat k víře a církvi. Ve wagnerovské šíři a s hluboce prožitým meditativním ponorem je pojal Bělohlávkův žák Tomáš Hanus, jenž se v bolestných vzepětích výrazu dotkl až démonicky sugestivních rovin. Vyzvedl vůdčí symfonickou linii díla za výborné spolupráce zlínské Filharmonie B. Martinů a Pražského filharmonického sboru (sbormistr Lukáš Vasilek). Ze sólistů vynikl zejména Ivan Kusnjer (baryton) a pokud hustá partitura dovolila, posluchači vychutnali i lyrický tenor Tomáše Kořínka, měkký soprán Agnieszky Bochenek-Osiecké a příjemný alt Eriky Šporerové. U milovníků staré hudby i běžného koncertního publika vzbudilo senzaci provedení Pašijí podle sv. Matouše Johanna Sebastiana Bacha. Dílo nastudoval v plné délce původního znění Václav Luks se souborem Collegium Vocale 1704, tvořeným českými i zahraničními pěvci, dělenými na koncertisty (zpívali i sóla) a ripienisty (jen sbory) a orchestrem Collegium 1704, vybaveným kopiemi barokních nástrojů. Obavy z neúnosnosti tříhodinového trvání koncertu se díky skvělé interpretaci ukázaly jako neopodstatněné. Nejplnější zážitek vychutnali posluchači z akusticky výhodných předních řad. Decentní zvuk barokních nástrojů umožnil vyniknout jemně cizelovaným pěveckým partům; kromě hostů – tenoristy Erika Stoklossy (Evangelista) a basisty Lisandra Abadie (Ježíš) vynikli v sólech Jaroslav Březina, Tomáš Král, Sophie Klussmann, Markéta Cukrová ad. Nepatrnou hlasovou únavu ke konci představení vždy vyvážilo výrazové zaujetí a pestré střídání formových útvarů polyfonních, chorálních, recitativních a ariózních. Sám Bach by jistě tímto provedením nepohrdl. Úterý 18. 3. v českobratrském Červeném kostele J. A. Komenského osvěžilo posluchače čistotou mladistvých hlasů dětského sboru Kantiléna pod vedením Jakuba Kleckera, jenž kráčí ve šlépějích zakladatele tělesa Ivana Sedláčka – ať už jde o vytříbenost renesanční vokální polyfonie či témbrovou spolupráci s varhanami v novějších kompozicích (Jakub Janšta). Pestrý pořad „Co zní staletími“ osvěžila v závěrečném Mendelssohnově motetu sóla Lenky Ďuricové a Miroslavy Jaškové. Festival pokračoval po velikonočním pondělku radostně laděnými, oslavnými večery. Zúčastnil se jich především zakladatel této akce Český filharmonický sbor Brno s dirigentem Petrem Fialou. Středu 26. 3. na Petrově uvedl tichým, pokorným sborovým motetem francouzského skladatele 20. století Oliviera Messiaena, skladbou, skvěle posazenou do chrámové akustiky s dlouhým dozvukem. V následujících

třech radostných velikonočních kantátách barokního mistra Johanna Sebastiana Bacha se na sborovém a orchestrálním pozadí (Čeští komorní sólisté s uměleckým vedoucím Ivanem Matyášem) uplatnila pěvecká sóla v podání Pavly Zbořilové – alt, Vítězslava Šlahaře – bas, Marka Olbrzymka – tenor, nejsuverénněji pak Kateřiny Kněžíkové s nosným a koloraturně ohebným sopránem. Za pozornost stál páteční, komorněji laděný večer v českobratrském Červeném kostele (28.3.), na němž mužské vokální kvarteto Q Vox (Petr Julíček, Tomáš Badura, Tomáš Krejčí, Aleš Procházka) přizvalo ke spolupráci čtyři zpěvačky (Janu Chocholatou, Hanu Škarkovou, Janu Noskovou, Veroniku Demelovou) a varhaníka Petra Rajnohu. Pestrý program od renesance k 20. století poukázal na inspirativní úlohu gotického gregoriánského chorálu pro pozdější tvorbu se zdůrazněním mariánské tematiky. Připomněl krásu zřídka prováděných duchovních skladeb Brahmse a Mendelssohna a pohlédl na málo známou tvorbu německého autora 20. století Otto Jochuma provedením jeho Mše Salve Regina, zpracovávající motiv gregoriánského chorálu. Varhaník zaujal brilantním a výrazově účinným provedením improvizační kompozice Francouze Charlese Tournemira. Atraktivnost programu a kvalita interpretace zajistila pátečnímu večeru četné publikum. Závěr festivalu 30. 3. na Petrově proběhl opět ve znamení velkých vokálně orchestrálních kompozic pod taktovkou eodora Kuchara, jenž získal dirigentské zkušenosti v USA (Maazel, Bernstein, Ozawa, Davis, Previn) a působil jako hlavní dirigent Ukrajinského národního symfonického orchestru. Nyní vede Janáčkovu filharmonii Ostrava, s níž v Brně hostoval ve spolupráci s Českým filharmonickým sborem Brno. Provedl zvukově barevnou kompozici Petra Fialy Regina coeli, jež využila hlasových a výrazových kvalit sboru i nosného vysokého sopránu slovenské pěvkyně Jany Bernáthové. Těžiště večera ovšem tkvělo v účinně nastudované Mši C dur op. 86 Ludwiga van Beethovena s její velkolepostí i niterností. Plasticky vypracovanou sborovou linii umocnilo silově i témbrově vyrovnané kvarteto sólistů (Jana Bernáthová, Jana Wallingerová, Vladimír Doležal, Jiří Sulženko). Velikonoční festival 2008 znamenal jako každoročně umělecky hodnotnou připomínku Kristovy oběti a katarze vzkříšení; představil publiku mladší generaci pěveckých sólistů a dokumentoval zrání českého sborového umění. •

festivaly, koncerty

Foto archiv

dvakrát pražští symfonikové



Praha, Smetanova síň  Vladimír Říha

premiéra peterise vaskse sala Dvěma premiérám byly přítomni návštěvníci koncertu Pražských symfoniků ve Smetanově síni ve středu 19. 3. Slušná návštěva viděla nejen poprvé u nás ruského dirigenta působícího v Německu, Daniela Raiskina (je mj. šéfem Staatsorchesteru Rheinische Philharmonie i hostujícím dirigentem Wroclavského orchestru W. Lutosławského), ale hlavně uslyšela v české premiéře dílo lotyšského autora Peterise Vaskse Sala. Tato symfonická elegie přítomného autora, jehož nečekaný pobyt v Praze se téměř organizátorům podařilo utajit, byla událostí večera, ve kterém zazněly ještě Haydnova Symfonie č. 100 G dur „Vojenská“ a Brahmsova Druhá symfonie D dur. Mladý dirigent bez fraku jen v tmavém obleku, jak je dnes módou u mladších dirigentů, připravil pozoruhodný večer, kde se sice Haydnova i Brahmsova díla dočkala velice slušného provedení (zejména Vojenská symfonie s proslulými bicími měla i vtip, který naopak u „pastorální“ symfonie Brahmsovy jakoby se někde ztrácel), ale bezesporu vrcholem dne bylo zmíněné dílo Vasksovo. Autor ve svých 62 letech patří vedle Pärta k největším postavám hudby pobaltských států a zároveň i světové soudobé hudby. Jeho díla jsou uváděna baltickými osobnostmi jako Gidon Kremer a David Geringas, skládá však i pro americké a nizozemské baletní skupiny. Orchestr FOK uvedl již před časem právě s Geringasem jeho cellový koncert. Ve Vasksově díle po počáteční etapě moderny ala Penderecki převážil zcela duchovní náboj spojený s lotyšským folklorem. „Snažím se pozvednout paprsek světla, všude se přetřásá jen tělesnost, kam zmizela duše, chce se mi křičet!“ říká Vasks a právě premiérovaná skladba, zkomponovaná v roce 2006 a ve světové premiéře uvedená v roce 2007 v lednu v USA, to jasně dokládá. Příroda, zemitý nádech, modální melodie evokující písně Pobaltí, ale i emocionální přímočarost díla si zcela publikum ve skvělém provedení pražských hráčů pod Raiskinovým gestem získala. Večer bych rozhodně považoval za jeden z vrcholů sezony…

dva odlišné baudovy programy Dva programy nastudoval francouzský dirigent Serge Baudo kolem své pražské návštěvy, jejímž vrcholem bylo udělení čestného občanství města této významné osobnosti symbolizující českofrancouzské hudební vztahy jako nikdo jiný. Bývalý šéfdirigent FOK a nynější čestný šéf řídil páteční koncert 28. 3. a dva koncerty 1. a 2. 4. se stejným programem. Ten první v pátek byl trochu smůlovatý. Nečekaný a netradiční termín způsobil velice špatnou návštěvu, přičemž dramaturgicky to byl koncert určitě zajímavý. Na úvod zazněly velice dobře, téměř impresionisticky zahrané Čtyři mořské obrazy z Petera Grimese od Benjamina Brittena. Následovala Missa Bohemica našeho Ivana Kurze, dílo z roku 2001 se spoluúčinkujícím Kühnovým dětským sborem (sbormistr Jiří Chvála) a na závěr Straussova Symphonia domestica, jejíž uvedení bylo snad jediným diskutabilním bodem programu. Přece jen dnes dáváme přednost jiným autorovým dílům a i když se hráči pod Baudovým gestem překonávali, nevy-

Daniel Raiskin

znělo dílo tak, jak mělo. Ale kvůli prvním dvěma skladbám stálo určitě zato na koncert jít, zejména Kurzovo dílo vlilo svým komorním rázem i provedením čistotu do duší posluchačů a bylo pohlazením. V málo zastoupené dechové skupině jsme dokonce zahlédli několik dámských sólistek půvabných nejen na pohled ale i hrou, což svědčí i o tom, že ani tato stránka není vedení FOK lhostejná! Druhý z programů měl ale jedno eso navíc, což pochopitelně pátečnímu koncertu chybělo. Baudo přivezl z Francie hvězdného hosta – sopranistku Véronique Gensovou. Dobře zaplněný sál Smetanovy síně tak měl možnost slyšet pěvkyni, která je doma v historické interpretaci barokní hudby i v Mozartovi a získala již mnoho cen. K původně nahlášenému cyklu Písní z Auvergne u nás neznámého skladatele Josepha Canteloubea (1879–1957) přidala ještě jeho Francouzské písně. I když mezi ně vložil dirigent trochu zdlouhavou Sibeliovu Symfonii č. 4 dostalo se posluchačům přece jen krásy obou pěveckých cyklů, v nichž skladatel „pouze“ zpracoval lidové písně. Pěvkyně se třpytivým sopránem i správnou mírou naivity jim emotivním výrazem dodala krásu i humor a rozlišila i oba cykly – první byl mnohem zemitější a i jazykově v dialektu půvabnější, druhý zase melodicky známější. V Čechách premiérové vystoupení této sopranistky bezpochyby publikum nadchlo. Večer ještě doplnila Rossiniho předehra k Semiramis. Gensovou bychom pak určitě rádi slyšeli i v operním či jiném programu, abychom poznali její veškeré kvality. •



festivaly, koncerty

dvakrát rozhlasoví symfonikové Praha, Rudolfinum

schmid, kuera a rozhlasoví symfonikové  Hana Jarolímková Pravidelná pondělní vystoupení Rozhlasových symfoniků mají pokaždé svoji zvláštní atmosféru a nezaměnitelné kouzlo. Přičítám to nejen dramaturgii jejich programů, která, byť je v porovnání s Pražskými symfoniky či Českou filharmonií mnohem konzervativnější, představuje díla světového repertoáru, jež se v posledních letech v nabídce našich orchestrů příliš nevyskytují (a tím nemyslím pouze bohatý repertoár ruských klasiků), ale i skladbě publika, kde jasně převažují ti, kteří si tento orchestr vybrali jaksi za „svůj“. Je to totiž patrné nejen z jejich spontánních reakcí, ale i z příjemného pocitu sounáležitosti, který tu panuje a jenž mi na koncertech jiných těles tak trochu chybí. Orchestr se navíc vypracoval ve vskutku špičkové těleso, odvádějící když ne vynikající, tak vždy profesionálně naprosto dokonale zvládnuté výkony, v jejichž standardně výborné úrovni najdeme propady v kvalitě spíše jen výjimečně. I v pondělí 17. 3. tuto svoji pověst Symfonický orchestr Českého rozhlasu opětovně potvrdil. Na programu byla tři atraktivní díla, Karneval, op. 92 Antonína Dvořáka, Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35 Ericha Wolfganga Korngolda a Symfonie č. 7 cis moll, op. 131 Sergeje Proko eva, a tak se Dvořákova síň i tentokrát postupně zcela zaplnila. Před orchestr a posluchače však na tomto koncertě nepředstoupil šéfdirigent Vladimír Válek, který tentokrát zasedl do hlediště, ale jeho asistent, poměrně čerstvý absolvent pražské Akademie múzických umění, kde jej Vladimír Válek vedl ve své třídě a s nímž má společnou například zálibu v jazzu (založil si dokonce své vlastní jazzové trio), Jan Kučera. Tento všestranně nadaný mladík, který se kromě hry na klavír a dirigovaní věnuje rovněž kompozici, vystudované na Pražské konzervatoři u Bohuslava Řehoře, přistoupil k uvedenému repertoáru nejen zjevně skvěle připraven (Prokoeva dirigoval dokonce zpaměti), ale i s jasnou představou výsledného tvaru interpretovaných děl. Dvořáka pojal jako gejzír radosti a veselí pouze na okamžik protknutý vroucím zpěvem druhého tématu, krásně modeloval fráze a celek držel v jednotném tempovém plánu. Stejně přehledně, s jistotou i nepřehlédnutelným vlastním vkladem přistoupil i k Proko evovi, kde bych si představovala pouze o něco zatěžkanější a naléhavěji vyznívající úvod první věty. Odlehčené valčíkové scherzo, široce rozklenutý zpěv lyrické věty třetí i skvěle vystavěné a perfektně vygradované rondové Vivace věty závěrečné byly již ukázkou výborně promyšlené koncepce této v Prokoevově symfonické tvorbě poněkud ojediněle zjednodušené hudební řeči hrané kompozice, kterou skladatel reagoval na nevybíravou kritiku Ústředního výboru komunistické strany Sovětského svazu, vznesenou proti němu v únoru roku 1948 z popudu A. A. Ždanova. V obou symfonických dílech se tedy Jan Kučera představil v tom nejlepším světle, pohotový je ale rovněž v roli doprovazeče, o čemž nás přesvědčil v Korngoldově Koncertu pro housle a orchestr D dur, op. 35. A to i přesto, že oproti původně ohlášenému Martinu Válkovi se v něm musel narychlo ujmout sólového partu rakouský houslista Benjamin Schmid, a tak patrně příliš mnoho času na zkoušení nezůstalo. Nic takového však nebylo z provedení Korngoldova díla, premiérovaného v roce 1947 Jaschou Haifetzem, ani v nejmenší míře znát. Sólista

i orchestr působili jako kompaktní celek, v němž si obě strany maximálně vycházeli vstříc, a tudíž se i jejich souhra nesla v intencích přesnosti a vzájemného porozumění. Benjamin Schmid se s Korngoldovým koncertem, jehož tematický materiál tvoří výběr ze skladatelových hudebních kompozic určených ke čtveřici filmů Another Dawn, Juarez, Anthony Adverse a Princ a chuďas, představil například již před čtyřmi lety na Salcburských Festspiele, kde ho v čele se Seiji Ozawou doprovodili Vídenští filharmonikové a odkud je pořízena i živá nahrávka. Part koncertu má tedy již dokonale zažitý, a tak okouzloval nejen dokonalou technikou, ale především krásou tónu v jednotlivých, výrazově přesvědčivých tématech, a to od vášnivě dramatického tématu vstupního, přes do velké šíře rozklenutého tématu věty druhé (Romance) až po jiskřivě temperamentní, virtuosní šestiosminové téma věty závěrečné. Byl to výjimečný večer, v němž se svým skvělým výkonem Schmid bezesporu zařadil mezi čtveřici špičkových houslistů, kteří se letos ve Dvořákově síni již představili (Josefowitz, Zimmermann, Mullova a Batiashvili) a jenž – stejně jako oni – patří k nejvyhledávanějším sólistům po celém světě. Své umění nakonec potvrdil i výborně zahraným přídavkem: Biberovou Passacagliou. •

sor s kukalem a lapšanským  Petar Zapletal Když pět let po skončení studia u Františka Maxiána a Jana Panenky na pražské AMU (1968–73) vystoupil tehdy jedenatřicetiletý rodák z Tisovce Marián Lapšanský v Obecním domě v programu abonentního koncertu FOK (11. 4. 1978) a skvěle zahrál Rachmaninovovu Rapsodii na Paganiniho téma, obdivoval jsem jeho fyzickou i psychickou odolnost: aby umožnil dodržení programu koncertu, vstoupil na pódium Smetanovy síně s vysokou horečkou – a jeho výkon nebyl zdravotní indispozicí nijak poznamenán… Po třiceti letech, 10. 3. 2008, vystoupil Lapšanský se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v čele s Ondřejem Kukalem ve Dvořákově síni. Mezitím se na Slovensku právem stal celebritou: má za sebou úspěšnou spolupráci se světově proslulými tělesy i početnou řadu neméně úspěšných recitálů, je pedagogem bratislavské VŠMU i pražské AMU, je generálním ředitelem Slovenské filharmonie atd. Tentokrát hrál se SOČRem v pořadí druhý Koncert G dur, op. 44 Petra Iljiče Čajkovského – dílo, které zůstalo ve stínu slavného a až příliš často hraného prvního Koncertu b moll. V té souvislosti jsem nemohl nevzpomenout na jiné provedení tohoto odstrkovaného díla, které v Praze před lety podal německý pianista Bernhard Boettner: prokázal tenkrát Čajkovského skladbě svým způsobem medvědí službu, když se mu ani dost málo nepodařilo přesvědčit o její základní kvalitě, jež se sice co do atraktivní invence Koncertu b moll nevyrovná, ale rozhodně není zapomínána tak docela oprávněně. Právě to Lapšanský prokázal: vybavil svůj part krásným tónem, uplatněným s podmanivou intenzitou zejména v pomalé druhé větě a brilantní virtuozitou v obou krajních větách a strhl obecenstvo ke spontánní obdivné reakci. Celek imponoval velkorysým nadhledem, s nímž je dnes Lapšanský schopen prezentovat dílo, jež nepatří k běžnému repertoárovému fondu. Druhým významným uměleckým počinem tohoto devátého abonentního koncertu orchestru Rozhlasových symfoniků se po přestávce stalo provedení první Symfonie D dur Gustava Mahlera. Poté, co s porozuměním zkušeného sólisty doprovodil Ondřej Kukal Mariána Lapšanského, nabídl tento všestranný umělec publiku mimořádně zajímavou kreaci: zdůraznil v nádherné Mahlerově hudbě neobyčejně pestrou instrumentální barevnost s dokonale propracovanými detai-

festivaly, koncerty ly hráčských výkonů i kolektivní souhry, a beze zbytku přesvědčil o své schopnosti vystavět dílo v promyšlené architektonické koncepci. Komu z posluchačů v plném sále se ještě v průběhu prvé věty zdálo, že už patrně nelze zvýšit zvukovou intenzitu orchestrálního masivu, ten byl asi překvapen, když po brucknerovském ländleru, posmutnělém Myslivcově pohřbu a po „výkřiku raněného srdce“ přišel účinně vygradovaný vrchol jásavé finální apoteózy. Kukalův jednoznačný úspěch podpořily spolehlivé výkony instrumentalistů SOČRu, zejména trumpetistů a cornistů. •

stabat mater v národním divadle Praha, Národní divadlo  Josef Herman Tradice koncertů v Národním divadle pokračovala velikonočním provedením Stabat Mater Antonína Dvořáka. Tedy duchovní skladbou zvláště významnou a interpretačně náročnou, právě takové do Národního divadla patří. Ze čtvrté řady zleva, tedy zvukově obklopen smyčci, si netroufám podat jednoznačný soud o provedení, zejména o sboru, který zůstal z mé perspektivy utopený kdesi na horizontu vizuálně i zvukově. Nicméně pojetí dirigenta Charlese Olivieri-Munroeho mi konvenovalo uměřeným zvukem, jaksi pokorným, meditativním, bez snahy o jen vnější zvukový efekt, zato s citem pro hudebněduchovní smysl skladby. Jeho interpretace ovšem nevycházela ze zdejší dvořákovské tradice širokodechých melodií a rozzářeného orchestrálního zvuku, dílo pod Zleva Valentin Prolat a Martin Gurbaľ



jeho taktovkou vyznělo překvapivě komorně, civilně, bez jednoznačného důrazu na melodickou líbeznost, která dominuje našemu dvořákovskému cítění. Nicméně vnesl do díla jiná hlediska, jistě adekvátně, a je dobře otevírat se i jiným interpretačním možnostem zvláště té části české hudby, která je přirozenou součástí světového repertoáru, což je samozřejmě právě tento případ. Čtveřici sólistů dominovala Yvona Škvárová, jakkoli altový part je přece jen na samých hranicích jejího hlasového oboru, zpívala však technicky precizně, uměřeně, s pochopením pro duchovní kvality díla, jemuž odpovídá i měkká barva jejího hlasu. Přesně to chybělo Evě Urbanové, která sopránový part těžce poškodila úzkým ostrým témbrem, u ní překvapivým, velkooperním výrazem a násilně tvořeným tónem, dokonce se dalo pochybovat i o čistotě intonace. Valentin Prolat měl také potíže s nejvyššími partiemi tenorového partu, střední polohy však ozdobil lahodnou barvou svého hlasu i smyslem pro styl a myšlenkový obsah Dvořákovy hudby. Martin Gurbaľ, letošní finalista operní kategorie Cen álie, basový part zazpíval suverénně, zlehka, kultivovaným hlasem, jemuž snad chybí pro tento part sonornější tmavší barva a možná i víc prožitku. Velikonoční koncert se Národnímu divadlu vydařil, i když do špičkového provedení skladby chyběly propracovanější zvukové nuance a především adekvátní interpretace sopránového partu. • Praha, Národní divadlo – Antonín Dvořák: Stabat Mater. Dirigent Charles Olivieri-Munroe, sbormistr Pavel Vaněk, Orchestr a sbor Národního divadla, Národní divadlo 21. 3. 2008.

Hudba v synagogách Plzeňského regionu 2008 1. června 19:00 Radnice Richard Novák (bas), Jaroslav Šaroun (klavír) Brahms, Mahler, Haas, Mendelssohn, Dvořák 22. června 19:00 Velká synagoga Plzeň Komorní večer Josefa Suka Josef Suk (housle), Vladislav Vilímec (klavír), Miroslav Vilímec (housle), Karel Untermüller (viola), David Niederle (violoncello) Dvořák, Suk

Foto Hana Smejkalová

29. června 17:00 Floss Kvarteto Pavla Haase Veronika Jarůšková (I. housle), Marie Fuxová (II. housle), Pavel Nikl (viola) a Peter Jarůšek (violoncello) Haas, Prokoev, Dvořák 6. července 17:00 Hartmanice Jiří Hošek, Dominika Hošková (violoncello), Miroslav Vilímec (housle) Bloch, Offenbach, Klein, Vilímec, Paganini, Schull, Popper

24. srpna 17:00 Kasejovice Pražské kvarteto lesních rohů Petra Čermáková, Hana Lišková, David Prchlý, Zdeněk Divoký Rozkošný, Rejcha, Měchura, Čerepnin, James, Feld 7. září 19:00 Velká synagoga Plzeň Soňa Červená (recitace), Daniel Wiesner (klavír) Dvořák, Janáček, Ullmann 14. září 19:00 Kdyně Tre Violini Miroslav Vilímec, Jitka Nováková, Libor Vilímec (housle), Milada Nejdlová (klavír) Pachelbel, Leclair, Mozart, Paganini, Spohr, Klein, Dvořák

Výtěžek ze vstupného je věnován na opravu Staré synagogy v Plzni www.zoplzen.cz



festivaly, koncerty

k sedmdesátinám lubomíra malého Praha, Atrium  Miloš Pokora Violista Lubomír Malý, nepřehlédnutelná osobnost českého interpretačního umění posledního půlstoletí, zapsaná svým uměním jak ve světě sólisticko – koncertantních a recitálových žánrů, tak (vzpomeňme na legendární Kvarteto města Prahy) ve sféře hudby komorní, nás u příležitosti svých sedmdesátin potěšil speciálním koncertním odpolednem v mile důvěrném prostředí žižkovského Atria. Partnera k přitažlivě koncipovanému programu našel v Dvořákově komorním orchestru řízeném Jaroslavem Vodňanským a třebaže předvést zcela zaplněnému sálu své největší repertoárové dominanty pochopitelně nemohl, soustředil se na výběr z oněch skladeb, které často provádí právě ve spolupráci s komorním orchestrem. Nejefektnější z nich byla Paganiniho Sonata per la Grand pro violu a orchestr, kterou Malý na svých koncertních cestách ve speciální úpravě s komorním orchestrem provádí od jisté doby pravidelně a udivuje tak leckteré mnohem mladší vynikající koledy, kteří si na podobně náročné repertoárové číslo příliš netroufají. Ve spolupráci s Dvořákovým komorním orchestrem zvládl tuto efektní kreaci znamenitě – v krkolomném úvodu, kde se Paganini typicky „producíruje“ s příkladně vyostřenou intonací, postupně, zejména od oné efektní marciální partie s takovým herním tlakem, že nás do této hudby definitivně vtáhl. Milou připomínku svých koncertantních aktivit sem vnesl i v podobě Vaňhalova Violového koncertu C dur, k němuž, jak se často svěřuje, má bytostně blízký vztah a který přirozeně ladí s jeho citem pro klasicistní kantilénu. Ve spolupráci s Dvořákovým komorním orchestrem mu tento koncert zněl v umírněném tempu vzácně vyrovnaně a báječně sladěně s orchestrálním témbrem (horna!). Navíc přímo lahůdkou bylo poslouchat samotnou barvu jeho violy (zvláště při skluzech do hlubších poloh) a nástrojově vděčně stylizované (nikoli pouze efektně „sekvencující“, jak bývá často zvykem) kadence, které si pro tento koncert zkomponoval sám. Barokní hudby se Malý dotkl prostřednictvím dvou částí Corelliho Suity (Sarabanda a Gigue), v první zmíněné části rozkryté s typicky velkým tónem a v druhé hrané

Foto Zdeněk Chrapek

Oslavenec Lubomír Malý se svoji milovanou violou...

v precizně živém pohybu. Jako blaženou melodickou lahůdkou osvěžil svůj program ve spolupráci s orchestrem i Campagnolliho Romancí A dur pro violu a smyčce. Dvořákův komorní orchestr se představil ve velmi dobrém světle, z jeho samostatných čísel, která Vodňanský řídil s nadhledem zpaměti, se povedla obě. Bylo vzrušující vnímat, jak posedle se hráči pod jeho taktovkou v Griegově suitě Z časů Holbergových koncentrují na co nejsugestivnější výraz, celá suita se odvíjela v přirozeném frázování, s plasticky modelovanými vedlejšími hlasy (violy, cella!), pouze basové unisono (3 cella a kontrabas) se zdála v obsazení čtyř primů, tří sekundů a dvou viol místy přeexponovaná. Také spád, s jakým plynula u Vivaldiho Sinfonie in G, umocněný dynamickými efekty (prudké crescendo ve 2. části), mě od Dvořákova komorního orchestru příjemně překvapil. Přídavek jako by otevíral bránu k oněm ještě hlubším polohám hudebního vyjadřování, které nemohly být na tomto přece jenom skromně koncipovaném odpoledni prezentovány, ač jsou Lubomíru Malému bytostně blízké. Byl to silný emocionální moment – již dlouho jsem neslyšel volnou větu ze Schubertovy Arppeggione sonáty v tak vemlouvavém podání. •

bravo ann samuil Praha, kostel sv. Šimona a Judy  Jaroslav Someš Praha má o jeden pozoruhodný koncertní cyklus víc. Je komorního charakteru, nese název Ruské hvězdy světové scény a chce českému publiku představit mladé ruské umělce, jež si už vydobyli vavříny i na mezinárodním fóru. V zahajovacím večeru, který se konal 5. 3., vystoupila sopranistka Anna Samuil, dnes už sólistka Berlínské opery. Je absolventkou Moskevské konzervatoře, žačkou slavné mezzosopranistky Iriny Archipovy a jejím výkonům už tleskal nejen Berlín, ale také Salcburk, milánská La Scala i newyorská MET. Svým pražským recitálem Anna Samuil plně potvrdila znamenitou pověst, která ji předcházela. Prokázala sytost, a přitom lahodnost svého hlasu, výtečnou pěveckou techniku i široký stylový rejstřík, naznačila své herecké vlohy a zapůsobila také mladistvou noblesností svého zjevu. Program koncertu byl přitom zvolen velmi náročně, téměř jako prověrka sil. Hned vstupní číslo, árie Fiordiligi Come scogli z Mozartovy opery Così fan tutte, vyžaduje plné nasazení, rozhodně to není příležitost „k rozezpívání“. Snad to bylo právě zařazením do začátku večera, že se zdálo, jako by – přes úctyhodné zvládnutí tohoto obtížného čísla – měla mladá pěvkyně na obor dramatické koloratury ještě čas. Navíc až příliš pestrá skladba celého programu, kde se několikrát vystřídaly velké operní árie s bloky komorních písní, vyžadovala časté stylové proměny přednesu, a tak se stalo, že velkoopernost Fiordiligi se přenesla i na první z několika romancí Petra Iljiče Čajkovského (Skaži, o čem v těni větvej), které vzápětí na Mozarta navázaly. Už následující Kak by znala ja však ukázala mimořádnou citlivost Anny Samuil pro písňový repertoár. A s každou další romancí se tento dojem jen potvrzoval a vyvrcholil dvěma písněmi Richarda Strausse, z nichž obzvláště Morgen patřila ke špičkám večera. Domácí publikum pěvkyně potěšila árií o měsíčku z 1. dějství Dvořákovy opery Rusalka. Svůj nejvlastnější obor pak ukázala v gavotě Manon ze 3. dějství stejnojmenné Massenetovy opery. K brilantnímu pěveckému podání tu přidala i šarm s lehkým přídechem koketnosti, čímž znamenitě dotvořila závěr první poloviny večera. Druhá část koncertu působila z hlediska programové skladby vyváženěji. I zde se sice objevil jak písňový blok, tak árie z oper, ale aspoň v přirozenějším sledu. Šest romancí Sergeje Rachmaninova působilo uceleně a po přednesové stránce

festivaly, koncerty poskytlo Anně Samuil příležitost uplatnit širokou výrazovou škálu. Dvě ukázky z díla Charlese Gounoda – šperková árie z Fausta a Markétky a valčík Julie z 1. dějství Romea a Julie – jen potvrdily dojem, že pěvkyni zatím nejvíc „sluší“ obor lyrického sopránu s koloraturou. Není bez zajímavosti, že pro obě árie bylo zvoleno o poznání rychlejší tempo, než v jakém jsme zvyklí je slýchat. Jako závěrečné číslo programu si Anna Samuil odvážně zvolila vysoce obtížnou kavatinu Semiramis Bel raggio lusinghier ze stejnojmenné Rossiniho opery. Zvládla ji bravurně. O neunavitelnosti jejího hlasu svědčily i oba přídavky, ukolébavka Summer time z Gershwinovy opery Porgy a Bess (s osobitou kadencí) a valčík Mussety z Pucciniho Bohémy (její Mussetu už poznal i New York). Pražské vystoupení Anny Samuil tedy bylo opravdu velkým zážitkem. Právě pro její mimořádné schopnosti je však třeba upozornit, že její hlas potřebuje dozrát. Zatím je ještě nutno dbát na přiměřenost repertoáru a nepřepínat síly. Celý pražský večer s tak stylově i technicky náročným programem „táhla“ sama, bez sebemenšího odpočinkového času, jedno obtížné číslo za druhým! Ví Bůh, proč doprovázející klavírista nedostal v každé půlce koncertu alespoň jednu příležitost představit se v sólové skladbě. Právě z programu koncipovaného výhradně z pěveckých čísel totiž vyplynula nutnost moderátorských vstupů, aby byla Anně Samuil občas poskytnuta byť jen kratičká chvíle oddychu. Ale moderátorské vstupy s úvahami o životaschopnosti operního žánru a ve stylu výchovných koncertů nastiňujících děj jednotlivých ukázek a osobnost jejich skladatelů nemají při produkcích tohoto typu co dělat. A to už vůbec nehovořím o konkrétní formě, v níž se moderování neslo – včetně barnumského finále „Dámy a pánové, Anna Samuil dnes naposled!“ Rovněž nepatřičné je zahajovat takový večer projevy sponzorů – v daném případě byly hned čtyři a zdály se být nekonečné a spolehlivě

Foto archiv

Anna Samuil



poznamenaly umrtvujícím dojmem zahájení celého večera. Jako by si moderátorka i představitelé sponzorských firem spletli koncert s podnikatelským večírkem. Ani prostor pro tento recitál nebyl zvolen ideálně. Je dávno ověřeno, že akustika kostela sv. Šimona a Judy není výhodná pro sólový zpěv. Také o kvalitě klavíristy je těžké v tomto případě hovořit. Nepříjemný zvuk chrámového prostoru slévá jednotlivé tóny, takže nedovoluje posoudit např. preciznost rychlejších pasáží. K prohřeškům pořadatelů lze připočíst i nedůstojný tištěný program koncertu, který se podobal spíš kartonové knižní záložce. Postrádal jakékoli informace o osobě Anny Samuil, ba dokonce i jméno jejího doprovazeče! Téměř detektivním úsilím zájemci v průběhu přestávky zjistili, že je jím manžel pěvkyně, Mathias Samuil. Následně jeho jméno uvedla také moderátorka. •

jitka echová v cyklu svtová klavírní tvorba Praha, Rudolfinum  Rafael Brom Zahájení 7. koncertu cyklu FOK Světová klavírní tvorba (22. 3.) mělo obdivuhodnou náladu – na pódium Dvořákovy síně s osamělým klavírem vešla sólistka v černém kostýmku stylově souznějícím s programem první části recitálu. Nad klavírem se nepochybně vznášel duch abbé Liszta, neboť Jitka Čechová rozezněla nástroj s královskou suverenitou a naplnila sál omračující, úžasně odstíněnou dynamikou. Mefistův valčík č. 1 Ference Liszta byl obdařen vzrušujícím zvukem hlubokého rejstříku i krásně svítivými vrchními tóny, působivě proměnlivým a neustále pulzujícím tempem, v němž se střídaly brilantní škály s okouzlujícími volnějšími pasážemi a úchvatnými promluvami mezi levou a pravou rukou, které snad měly být echem, ale nesly spíše stíny mementa. Následující jednovětá Sonáta h moll opět Ference Liszta představila všechny předchozí zmíněné výrazové prostředky jakoby navýšené, překvapující silou a dokonale zvládnutými psychologickými uzly apercepce ustávající a opět se zdvihající hudby jakož i pocitu nekonečnosti díla s jeho neustálým přerušováním, klamavými závěry a nedopovězenými velkolepými promluvami melodických linek. Po přestávce vstoupila do sálu jiná hudba – skladba s názvem Andante a Allegro českého, nedávno zesnulého skladatele Zdeňka Lukáše. Jeho opus, komponovaný pro sólistku v roce 1995, následoval po klavírním koncertu premiérovaném v Baden Badenu předchozího roku jako další hudba pro Jitku Čechovou. Dílo bylo působivě obdařené odstíny smutku a radosti lidové hudby, oblíbeného inspiračního zdroje Lukášova, u něhož se na této nedlouhé ploše sešel s českými mistry první poloviny 20. století – Janáčkem a Martinů. Další dvě skladby večera – Sonáta fis moll Maurice Ravela a Ostrov radosti Claude Debussyho – vytvořili pocitově oddělenou část recitálu a přece alespoň interpretačně souzněla první z nich s úvodní hudbou večera. V poetické rovině se i zde rozprostřela působivá dynamická krajina i odstíněné tempo, i když vše v jemnějších rysech a náladě. Finální Ostrov radosti zaujal tempem i cantabilní melodií. Dramaturgie koncertu byla nevšední – úvodní úchvatně dynamická hudba lisztovské virtuozity přešla do uvolněnějšího plánu a jakoby vedla posluchače z výšin Olympu do krajiny všedního života. Závěrem recitálu oznámila Jitka Čechová tři přídavky – po jedné části z díla Bohuslava Martinů – Film v miniatuře přidala dvě oslňující drobnosti Fryderyka Chopina – Preludium cis moll, op. 28 č. 10 a Etudu Es dur, op. 10 č. 11. •

festivaly, koncerty

Foto Zdeněk Chrapek

Jubilant Milan Tesař

konzervato jaroslava ježka si pipomnla své kulatiny poctou jedné z legend školy Praha, Divadlo ABC  Jan Smrček V cyklu věnovaném 50. výročí založení Konzervatoře Jaroslava Ježka proběhl 30. 3. v divadle ABC koncertní kytarový večer – Kytarové Milanium. Slovní hříčka do názvu patřila, neboť si jím škola připomněla 70. narozeniny jednoho z jejích nestorů: kytaristy, skladatele a pedagoga, profesora Milana Tesaře. Organizátorům večera se podařilo dostat na jedno místo unikátní sešlost gratulantů, z nichž mnozí tvoří současnou špičku české koncertní kytary. Namnoze se jednalo o Tesařovy bývalé žáky (Nosek), kolegy (Šindler), kamarády (Steidl) a generační souputníky, jakými jsou profesoři Jiří Jirmal a Milan Zelenka. Délku bezmála tříhodinového koncertu opticky zkrátila jeho instrumentální pestrost, kdy se ke gratulantům připojili i ne-kytaristé, pianista Karel Růžička, který s elegancí sobě vlastní předvedl osmiminutovou improvizaci na Tesařova témata, a Teachers Band KJJ složený z pedagogického sboru školy, veskrze výtečných jazzových muzikantů. Pásmo zahájilo neokoukané mládí až někde na pomezí ryčného bluesrockového jamu, duo Miroslav Nosek a Michal Šinka. Jejich dřevitý „nářez“ vystřídal komorní, hebký zvuk dvojice Jiří Reiterman – Patrik Henel, kteří přednesli „to nejlepší“ z oslavencových krátkých chytlavých kusů bezmála písňového charakteru – mj. dvě věty z České písně. Následoval eruptivní a rytmicky bezchybný Norbi Kovacs, který zaujal už jako předskokan při první návštěvě Tommyho Emmanuela v Praze a který aktuálně ovlivnil například sound nového alba Ivana Hlase. Zkušenost a šarm odvedl v kombinaci s předtočenou nahrávkou Jiří Jirmal, jemuž v druhé

polovině koncertu odpověděl jiný profesor státní konzervatoře a Tesařův dlouholetý jevištní kolega Milan Zelenka. Společně se spoluhráčem Orzenem Mutakem zahrál jednu z nejkrásnějších Tesařových kompozic, třívětý Karusell. Výrazovou rozmanitost, jakou kytara v rukou těch nejlepších disponuje, připomněla na první pohled možná největší hvězda večera – Pavel Steidl, jenž předvedl svou skvělou kompozici A ty taky jdi do Ithaky, v níž bravurně kombinuje pasáže soudobé vážné hudby s melodií hranou na nekompromisním rytmickém podloží. Finále patřilo Lence Filipové, pro níž Milan Tesař upravil řadu skladeb pro její Concertina, jakož i lidové písně přepsané pro doprovod klasické kytary. Zpěvačka zahrála Adagio od omase Albinoniho a dvě lidové písničky, přičemž Rajneráčka si už spolu s ní zazpívali všichni účinkující sborem na jevišti. Gratulace nebraly konce. Celý večer se nesl v neformálním duchu. Hudbu prokládaly často osobní gratulace a vzpomínky týkající se především oslavence. Překvapivým a vtipným intermezzem se stala předtočená gratulace Vladislava Bláhy, který pozdravil svého přítele z New Yorku a zahrál jednu větu z jeho skladby Rozhovory. Do tóniny koncertu zcela přirozeně zapadl moderátor Aleš Benda svým zasvěceným, odlehčeným komentářem. Během večera vytrvale oscilujícím mezi narozeninovou party a hudebním zážitkem na sebe přece jen nakonec hlavní pozornost strhla muzika a je jenom dobře, že u toho byla Česká televize, která jeho zkrácený záznam uvede 29. června. •

jakub hr!ša s filharmonií brno Brno, Janáčkovo divadlo  Alena Borková Dirigování 3. abonentního koncertu Malého symfonického cyklu Filharmonie Brno (13. a 14. 3.) se ujal Jakub Hrůša, který studoval svůj obor u třech významných osobností – Radomila Elišky, Leoše Svárovského a Jiřího Bělohlávka. Jeho dnešní umělecký projev je nejsilněji poznamenán stylem Bělohlávkovým; praktickými gestickými údaji orchestr vede, vlastní výrazovostí jej inspiruje. Výčet jeho koncertních a soutěžních úspěchů podává průvodní slovo; chci poukázat jen na konkrétní interpretační výsledek výše uvedeného koncertu. Hrůša zde úvodem provedl kompozici s názvem Postoje soudobé brněnské skladatelky Kateřiny Růžičkové – vystihl její smysl pro barevnost zvuku i charakterovou odlišnost jednotlivých vět. V následujícím Koncertu g moll pro klavír a orchestr Antonína Dvořáka spolupracoval s geniálním Zleva dirigent Jakub Hrůša a violista Antonio Tamestit při zkoušce před koncertem s Filharmonií Brno Foto archiv



festivaly, koncerty Igorem Ardaševem. Ačkoliv je rozsáhlá skladba náročná na souhru, spojení sóla a orchestru se zdařilo skvěle. Virtuózní klavírní part často vyznívá poněkud suše, mechanicky, avšak Ardašev jej oděl typickým dvořákovským kouzlem a poetikou. Kompozice neunavovala ani při své mimořádné délce, naopak, posluchači toužili po dalším pokračování. Pianista pak ještě naprosto lehce a s nadhledem přidal Dupák ze Smetanových Českých tanců. V závěrečném Tarasu Bulbovi Leoše Janáčka se opět zaskvěl dirigent, jenž „vytáhl“ z orchestru netušeně působivou zvukovost a fascinoval stavbou celku. Koncert byl jedním z dokladů, jak kvalita dirigenta ovlivňuje úroveň orchestru. Neméně dobře si Jakub Hrůša vedl i na 5. abonentním koncertu velkého symfonického cyklu (27. a 28. 3.). Smysl pro drama rozvinul v baladické symfonické básni Prokletý lovec francouzského romantika Césara Francka, i když zde orchestr ještě zaostával za jeho neúprosně koncipovanou vizí. Zato v Rapsodii-koncertu pro violu a orchestr Bohuslava Martinů inspiroval těleso k teplým až zářivě vroucím tónům v dokonalém souznění s francouzským violistou Antoinem Tamestitem, mistrem svého nástroje. Populární Musorgského Obrázky z výstavy stavěly jako obvykle na kontrastech dynamiky a barev, v rukou Hrůšových však ještě zřetelně zdůraznily spojení „ruských barbarismů“ v obrysu partitury se zjemňující, pikantní instrumentací Ravelovou. Cyklus Obrázků směřoval v celistvé gradaci k vítěznému velikášství Velké brány kyjevské. Brněnští posluchači doufají v další plodnou spolupráci s prudce se rozvíjejícím dirigentem. •

Studio N a Katedra skladby Hudební fakulty AMU v Praze vyhlašují

SKLADATELSKOU SOUTĚŽ 2008 u příležitosti 100. výročí narození Miloslava Kabeláče a Oliviera Messiaena. Soutěže se mohou zúčastnit skladatelé narození po 1. lednu 1973 v těchto kategoriích: A) skladba pro sólový klavír B) skladba pro sólové varhany C) skladba pro bicí nástroje (1–3 hráči) D) skladba pro klavír a bicí, event. varhany a bicí, možno rozšířit o jeden melodický nástroj (hoboj, klarinet, trubka) Do soutěže lze zadat jen původní, veřejně neprovedené a v jiných soutěžích neoceněné skladby v trvání 7–15 minut. Soutěž je anonymní. Tři kopie partitury označené heslem musí být doplněny zalepenou obálkou se stejným heslem, která bude obsahovat jméno, adresu, stručný životopis a seznam díla, event. fotografii a stručný text k zadávané skladbě. Nahrávka či demosnímek vítány. Uzávěrka soutěže: 13. 6. 2008 (rozhodující je datum poštovního razítka) Skladby zasílejte na adresu: Skladatelská soutěž 2008, Hudební fakulta AMU, katedra skladby, Malostranské náměstí 13, 118 00 Praha 1 Soutěžní porota, kterou tvoří profesoři HAMU Jan Hora, Ivan Kurz, Miroslav Langer, Ivana Loudová, Milan Slavický a Vladimír Vlasák, vybere nejlepší skladby a ty ocení takto: 1. cena 15 000 Kč, 2. cena 10 000 Kč, 3. cena 5 000 Kč Porota si vyhrazuje právo neudělit kteroukoli z hlavních cen, současně může doporučit další skladby k provedení, případně udělit čestná uznání Vítězné skladby budou provedeny na koncertech Studia N ve dnech 5. a 6. prosince 2008 v Galerii a Sále Martinů, event. nahrány Českým rozhlasem



Pozvánka na Pražské jaro 2008 63. ročník festivalu Pražské jaro nabízí na 50 představení a společenských akcí včetně dvou finálových koncertů a obou prvních kol Mezinárodní hudební soutěže v oborech hoboj a klarinet. Jak vypadá zájem posluchačů o koncerty? Velký zájem již tradičně zaznamenal koncert 12. května a jeho repríza 13. května v Obecním domě se Smetanovou Mou vlastí. Rychle vyprodány byly i koncerty klavíristů Ivana Moravce a Alfreda Brendela, pěvecký recitál Edity Gruberové i všechna matiné. Velkému zájmu se těší i koncert BBC Symphony Orchestra s dirigentem Jiřím Bělohlávkem. Stále však nabízíme vstupenky na řadu krásných koncertů včetně nokturen a soutěžních oborů v rámci mezinárodní hudební soutěže. Objednávání a rezervace vstupenek pro festival zařizuje agentura Ticketpro, a. s. Ta podstatně rozšířila svou prodejní síť, takže v současné době nalezneme její terminály na více než 160 místech v Praze a ve všech českých a moravských krajích. Díky mezinárodnímu propojení se prodává i v dalších státech, mezi které patří Slovensko, Polsko, Maďarsko a Německo. Kmenová pokladna Pražského jara se opět nachází v budově Rudolfina a je též součástí prodejní sítě Ticketpro. Podrobný seznam prodejních míst je k dispozici na www. festival.cz a www.ticketpro.cz. Možnosti získání vstupenek na koncerty PJ jsou hostům festivalu již známé, můžeme je však v krátkosti zrekapitulovat: přímý prodej ve všech pobočkách Ticketpro, rezervace a nákup vstupenek prostřednictvím internetových stránek www.ticketpro.cz s možností výběru volných sedadel v sále, služba E-Ticket ( vytištění vstupenek na vlastní tiskárně). Ani letos nezůstaneme bez novinky. Dovolujeme si vám tímto představit novou službu M-TICKET, neboli nákup po mobilu, kdy se vlastně jedná o zaslaný 2D kód, uložený na mobilní telefon v rámci českých mobilních sítí. Tato virtuální vstupenka vám umožní vstup do sálu stejným způsobem, jako by to byla vstupenka zakoupená v pokladně. Zájemce tak opět ušetří množství času. Tato služba je automaticky spojena s možností platby kreditní kartou nebo bankovním převodem při objednávce on-line. Na obchodní oddělení Pražského jara se i nadále může veřejnost obracet se žádostmi o programové informace či o informace o prodejních místech a způsobech prodeje. Vstupenky na zrušený recitál Maurizia Polliniho pozbývají platnosti a posluchačům, kteří si je zakoupili, bude vráceno vstupné v plné výši. Vstupenky bude možné vrátit v pokladně Pražského jara v Rudolfinu a ve všech prodejních místech sítě Ticketpro až do 4. června 2008. Po tomto termínu bude možné nepoškozené vstupenky vrátit již jen po předchozí dohodě s Pražským jarem v sídle festivalu, a to nejpozději do 30. září 2008. Pražské jaro však doporučuje využít vrácení vstupenek na zrušený koncert k současnému zakoupení vstupenek na nově zařazený recitál Rudolfa Buchbindera.



festivaly, koncerty

Festival Na dvanácti strunách 2008 V rámci 2. ročníku festivalu nazvaného Na dvanácti strunách se v Českých Budějovicích v termínu od 8. do 25. 6. 2008 uskuteční šest koncertů předních interpretů kytarové hudby. Festivalové pódium a stopadesátičlenné hlediště bude umístěno v působivém prostředí křížové chodby Dominikánského kláštera na Piaristickém náměstí. „Festival, který potrvá o celý jeden týden déle než v předchozím roce, seznamuje veřejnost jihočeského regionu s kytarovými mistry a zároveň tím motivuje žáky a studenty ke hře na hudební nástroj,“ říká manažer festivalu Josef Korda. Festival Na dvanácti strunách přináší koncerty kytarových duet či kombinace nástrojů tak, aby výsledkem bylo vždy dvanáct strun. Tento záměr poruší festivalový program v případě sólového recitálu kytarového mistra Pavla Steidla, který je pravidelným hostem mnoha zahraničních festivalů. Novinkou festivalu je zdarma přístupný koncert pořádaný dne 21. 6. v rámci Světového svátku hudby. Myšlenka Světového svátku hudby vznikla ve Francii v roce 1982 a postupně se rozšířila do celého světa. Festival se k tomuto světovému svátku připojuje koncertem, na kterém se představí vítězové kytarových soutěží základních uměleckých škol, jejichž vyhlašovatelem je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Na festivalových prknech v roce 2008 vystoupí kytarové duo La Barre ze Slovenska, již pravidelný host festivalu Štěpán Rak spolu se synem Janem Matějem Rakem, Pavel Steidl, flamenkový kytarista Martin Bies v doprovodu temperamentního hudebního uskupení Flamenco Clan. Tradičně festival zahájí kytarové duo Pavel Steffal a Emanuel Kümmel. Festivalovými dny jsou neděle 8. 6., středa 11. 6., neděle 15. 6., středa 18. 6., sobota 21. 6. a středa 25. 6. Všechny středeční a nedělní koncerty začínají ve 20:15. Koncert v sobotu 21. 6. v rámci Světového svátku hudby začne v 18:00. Festival Na dvanácti strunách připravil Josef Korda – Agentura Belidis ve spolupráci s Kytarovým duem Pavel Steffal – Emanuel Kümmel. Mediálním partnerem festivalu je Český rozhlas 3 – Vltava, Český rozhlas České Budějovice a časopis Hudební rozhledy. Festival je finančně podpořen statutárním městem České Budějovice a soukromými subjekty. Novým partnerem festivalu je Francouzská aliance. Vstupenky je možné zakoupit v Turistickém informačním centru v prostorách českobudějovické radnice a dalších předprodejních místech CBsystemu či přímo v místě konání koncertu vždy 2 hodiny před jeho začátkem. Doporučujeme zakoupit výhodné abonomá na všechny koncerty festivalu.

co se odehrává předtím, než se výtisk hudebního díla dostane do ruky interpretovi? co je to kritické vydání a co může přinést praktickým hudebníkům? jak lze nejrychleji získat informace o notovém vydání určité skladby?

Institut Bohuslava Martinů, o.p.s. pořádá

VZDĚLÁVACÍ KURZY HUDEBNĚ EDIČNÍCH DOVEDNOSTÍ KURZ JE URČEN > vysokoškolským a středoškolským pedagogům, pedagogům ZUŠ > interpretům > absolventům a studentům oboru hudební vědy, doktorandům > pracovníkům hudebněvědných badatelských pracovišť > pracovníkům hudebních nakladatelství > kurzy jsou přednostně určeny bydlícím a studujícím v Praze NÁPLŇ KURZU > základy počítačové notace (FINALE 2008) > vyhledávání v elektronické on-line databázi Grove Music Online > náležitosti praktického a kritického vydání > hlavní zásady kritiky hudebního textu > specifika vydávání partitur soudobé hudby > základy instrumentace > seznámení s Institutem Bohuslava Martinů a jeho projekty (digitalizace, on-line databáze skladeb, atd.) Termín > 22.— 23.

5. 2008

a

20.— 21. 6. 2008

Podrobné informace a přihlášky > [email protected] Kurzy jsou bezplatné, účastníci obdrží zdarma studijní podklady a certifikát, technické zázemí zajištěno. Adresa > Institut Bohuslava Martinů, o.p.s. Bořanovická 14, 182 00 Praha 8 Telefon > +420 257 320 076 (Mgr. Lucie Berná, Mgr. Eva Velická) Jak se k nám dostanete > stanice metra Kobylisy, trasa C, směr „Katastrální úřad“ a dále cca 200 m – roh ulice Na Pecích a Bořanovická Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem České republiky a rozpočtem hlavního města Prahy. Projekt byl podpořen v rámci programu JPD 3 (Jednotný programový dokument pro Cíl 3) opatření 3.2 Rozvoj dalšího vzdělávání. Název projektu: Profesionalizace v oblasti vydávání hudebních materiálů prostřednictvím dalšího vzdělávání hudebních expertů

festivaly, koncerty

živí se turisty



doporuujeme

 Věra Lejsková

Kresba Jan Blažíček

Vždycky ve mně budí rozpaky slovní vazba „živí se něčím“ ve vztahu k lidskému podnikání. Živí-li se někdo zemědělstvím, je to pochopitelné, živí se tím, co do země vkládá (pomineme přirozeně hnojení) a co mu pak země hojnými plody vrací. Stejně tak se může živit chovem dobytka, ba i třeba včelařstvím – nikdo ho nebude podezírat, že by se živil přímo včelami, pokud tak učiní, tak snad jen omylem a s neblahými důsledky. Horší ovšem je to už ve vztahu k jiným profesím. Jak si mám třeba vyložit, čtu-li, že se někdo živí psaním. Psaní totiž je vlastně jiný výraz pro dopis – představuji si tudíž, že dotyčný zasedne k jídelnímu stolu, obklopí se korespondencí úřední i soukromou a začne konzumovati: jako předkrm nějaké to psaníčko milostné, jako hlavní jídlo korespondenci přinejmenším s ministerstvem nebo alespoň renomovanou bankou, no a jako zákusek nějakou tu pohlednici z cest… Horší je, živí-li se někdo přímo literaturou, to už jsou na něj kladeny větší nároky – předkrm třeba knížečka básní, hlavní jídlo nějaký pořádný román (výhodné je, má-li více částí – chodů), a jako moučník by posloužil i nějaký zpěvník – po chutném obědě si dotyčný může zazpívat. Zajímavé je, že o zednících se neříká, že by se živili cihlami, či o instalatérech, že by se živili trubkami, ani o lesních dělnících, že by se živili dřevem – že se dá pojídat kůra ze stromů, na to bývá odkazováno do těžkých dob válečných. Hůře se živení specifikuje u sportovců: živí-li se někdo třeba skoky na lyžích, či lehkou atletikou nebo automobilovými závody – to se konkrétní pokrm hledá dost těžko. Živí-li se někdo malováním, také jej nepodezříváme, že zrovna pojídá štětce či kreslicí prkno anebo štafle a hlinku, neboť pod slovem malování si můžeme představovat činnost dvojí: buď malíře akademického, anebo malíře pokojů. Pakliže se někdo živí hraním, může to vytvářet představu, že dotyčný třeba hraje kuličky, anebo mariáš či taroky; má-li být jasné, že jde o muzikanty, je lépe říkat živí se hraním na klavír, na hornu, na kontrabas… prostě nástroj upřesnit. Tady je zavádějící zase to slůvko „hraní“, protože vytváří dojem, že výkony, které dotyčný vykazuje prací na určitém nástroji, jsou pro něj hračkou, neboť si vlastně hraje. Ovšem přímo děs mě jímá, čtu-li, že se někde živí turisty – do takových krajů bych nejela ani za nic: zaplatit si a ještě se nechat sežrat… Jak je vidět, nemá-li dojít k mylným nebo alespoň sporným výkladům, je nutno vyjadřovat se naprosto přesně, s uvážením všech nuancí, které nám skýtá naše mateřština, ona je i tak dost záludná, a mnohé se znejasní třeba jen čárkou ve větě – klasický příklad je z Haškova Švejka – cituji: „Na lavici prděl blahem nasycený Baloun.“ A my můžeme jen přemýšlet: prděl blahem, anebo byl blahem nasycený ?!?!

BRNO Filharmonie Brno

Sólistka: Mee-Hae Ryo (Korea) – violoncello Dirigent: M. Hernández-Silva (Venezuela)

Besední dům 22. a 23. 5. 2008 F. I. Tůma: Partita d moll F. X. Richter: Sinfonia in G C. Debussy: Danses sacrée et profane P. Hindemith: Smuteční hudba pro violu a smyčce J. Novák: Carmina Sulamitka

PRAHA Česká filharmonie

Sólisté: E. Adlerová – soprán K. Plocek – viola I. Dohnalová – harfa Dirigent: P. Altrichter

27. 5. 2008 Slavnostní koncert k 10. výročí Graffova kvarteta L. Janáček: Smyčcový kvartet č. 1 „Z podnětu Tolského Kreutzerovy sonáty“ L. Boccherini: Smyčcový kvintet C dur, op. 25 č. 4, G 298 H. Pöll: Žalm 57 (česká premiéra) F. Mendelssohn-Bartholdy: Smyčcový kvartet f moll, op. 80 Host: J. Havel – violoncello Graffovo kvarteto

HRADEC KRÁLOVÉ Filharmonie Hradec Králové Sál Filharmonie 21. 5. 2008 F. Liszt/J. Adams: Černá gondola, úprava Lisztovy La Lugubre gondola II pro orchestr F. Chopin: Klavírní koncert č. 1 e moll, op. 11 N. Rimskij-Korsakov: Šeherezáda, symfonická svita op. 35 Sólista: J. Simon – klavír Dirigent: O. Kukal

KARLOVY VARY Karlovarský symfonický orchestr Lázně III 16. 5. 2008 J. S. Bach: Suita č. 2 D dur A. Vivaldi: Koncert pro dvě violoncella C dur F. Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 3 a moll „Skotská“, op. 56

Rudolfinum 8. a 9. 5. 2008 G. Mahler: Symfonie č. 2 c moll „Vzkříšení“ Sólistky: D. Halbwachs – soprán R. Molroc – alt Pražský filharmonický sbor Dirigent: Z. Mácal

Symfonický orchestr hl. m. Prahy Obecní dům 7. 5. 2008 Z. Lukáš: Adam a Eva, oratorium – světová premiéra L. van Beethoven: Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“, op. 55 Sólisté: Z. Kloubová, N. Ladkany, Zd. Plech – zpěv Recitace: E. Salzmannová Pražský filharmonický sbor Dirigent: T. Hanus

Symfonický orchestr Českého rozhlasu Rudolfinum 5. 5. 2008 C. Franck: Prokletý lovec, symfonická báseň J. Haydn: Koncert pro violoncello a orchestr C dur G. Bizet: Symfonie C dur Sólistka: L. Katz – violoncello Dirigent: J. M. Rodilla

Národní divadlo 7. a 9. 5. 2008 G. Verdi: Falstaff – premiéra Režie: M. Huba Dirigent: P. Feranec

Státní opera Praha Oslavy 120 let budovy Státní opery Praha 29. 5. 2008 R. Wagner: Bludný Holanďan Režie: S. Taylor Dirigent: G. Tourniaire, R. Hein

Sólisté: N. Rothbauerová – violoncello P. Pitra – violoncello Dirigent: A. Apolín

TEPLICE Severočeská filharmonie Teplice

30. 5. 2008 E. N. Řezníček: Dona Diana – předehra A. Chačaturjan: Koncert pro housle a orchestr D dur P. I. Čajkovskij: Symfonie č. 6 h moll, op. 74 „Patetická“

Koncertní sál Domu kultury 15. 5. 2008 A. Dvořák: Scherzo capriccioso, op. 66 S. Prokoev: Koncert pro klavír č. 2 g moll, op. 16 S. Suk: Pohádka, op. 16

Sólista: V. Liněckij – housle Dirigent: J. Stárek

Sólista: I. Ardašev – klavír Dirigent: Ch. Olivieri-Munroe

OSTRAVA Janáčkova filharmonie Ostrava

ÚSTÍ NAD LABEM Severočeské divadlo opery a baletu

Společenský sál DK Města Ostravy 15. a 16. 5. 2008 L. Janáček: Suita z „Lišky Bystroušky“ M. Ravel: Koncert pro klavír a orchestr G dur R. Vaughan Williams: Symfonie č. 2 G dur „Londýn“

25. 5. 2008 G. Puccini: Madama Butterfly – premiéra

Sólista: P. Rogé (Francie) – klavír Dirigent: T. Kuchar

ZLÍN Filharmonie Bohuslava Martinů

PARDUBICE Komorní filharmonie Pardubice

Dům umění 22. 5. 2008 L. van Beethoven: Egmont, op. 84 H. Wieniawski: Koncert pro housle č. 2 d moll, op. 22 C. Saint-Saëns: Morceau de Concert, op. 94 S. Rachmaninov: Koncert pro klavír č. 1 fis moll, op. 1

Sukova síň Domu hudby 12., 13. a 14. 5. 2008 F. Mendelssohn-Bartholdy: Hebridy, programní ouvertura R. Schumann: Koncert pro violoncello a orchestr a moll, op. 129 W. A. Mozart: Symfonie č. 38 D dur, KV 504 „Pražská“

Režie: N. Baxa Dirigent: M. Tarant

Sólisté: K. Daniš – housle (Slovensko), M. Koska – lesní roh, J. Uhlík – klavír Dirigent: J. Hrůša



festivaly, koncerty

(. roník! smetanovy litomyšle  Jan Pikna „Smetana lidu – lid Smetanovi“, „Smetanově pětiletce zdar!“, taková provolání provázela první ročník Smetanovy Litomyšle a jsou neklamným znamením, že vznik festivalu je spojen s nástupem komunistické moci po roce 1948. Snaha založit tradici hudebních slavností v rodišti Bedřicha Smetany je však mnohem starší, a tak by zkratkovité spojení festivalu s režimem bylo vůči litomyšlským velmi nespravedlivé. Ti již za Smetanova života vytvářeli smetanovský kult tím nejlepším způsobem, totiž uváděním jeho děl a to buď prostřednictvím pozvaných profesionálních těles, mnohem častěji však amatérsky či napůl, přizváním význačných pěvců do ochotnicky připraveného díla. Již v roce 1876 byla představena Prodaná nevěsta, hned několik Smetanových skladeb bylo uvedeno v září 1880 při příležitosti padesátiletého výročí jeho prvního veřejného vystoupení na litomyšlském zámku. V roce 1882 zpěvácký spolek Vlastimil spolu s pěveckým sborem Spolku paní a dívek nastudoval operu Hubička a následně během osmdesátých let další Smetanovy opery. Velkým impulsem bylo otevření nového kulturního a společenského centra Smetanův dům na počátku dvacátého století. Často zde hostovalo profesionální Divadlo sdružených měst východočeských – a to i s operami Bedřicha Smetany. Mnoho děl zaznělo v rámci velkolepých oslav stého výročí narození Smetany. Pozváni byli čeští špičkoví hudebníci: Ondříčkovo kvarteto, houslista Jaroslav Kocian, Česká filharmonie s cyklem Má vlast, soubor Olomoucké opery odehrál cyklus oper Prodaná nevěsta, Braniboři v Čechách, Libuše, Čertova stěna a Dvě vdovy. Oslavy zakončilo 22. června 1924 pražské Národní divadlo při svém vůbec prvním venkovském vystoupení operou Libuše. Olomoucká opera pak cyklus operních přestavení provedla i v roce 1925 a také v letech 1927 a 1928. Důležitým počinem byla Hubička nastudovaná v dalším „smetanovském“ roce 1934 místními ochotníky, které však poprvé doplnili sólisté pražského Národního divadla: Ada Nordenová, Zdeněk Otava, Marie Budíková, Vladimír Tomš, Marie Šlechtová, Václav Marek a Hanuš ein. Po velkém úspěchu a několika reprízách pak spolupráce pokračovala v dalších letech, v roce 1938 bylo jejím výsledkem představení opery Dvě vdovy, o dva roky později Prodaná nevěsta a v roce 1942 Dalibor. Litomyšl stále silněji toužila po vlastním hudebním festivalu. Vzorem jí byly dva festivaly pořádané v rodištích slavných hudebních skladatelů: Wagnerovský festival v německém Bayreuthu a Mozartovský v rakouském Salzburgu. Dokonce byly po druhé světové válce připraveny renomovaným architektem Zdeňkem Kejřem plány na rekonstrukci Smetanova domu pro potřeby velkého festivalu, z finančních důvodů ale zůstaly pouze na papíře. Avšak v roce 1946 se již pod názvem „Smetanova Litomyšl I.“ konaly dva koncerty České filharmonie s dirigentem Rafaelem Kubelíkem a předseda místního národního výboru zde v projevu oznámil, že město zahajuje pořádání každoročních hudebních slavností tohoto jména. Přestože se příslib nepodařilo naplnit, byla to první předzvěst a k založení skutečného festivalu již bylo velmi blízko. V roce 1948 litomyšlští kulturní představitelé navštívili představení Dvou vdov v Jabkenicích a ještě zde oslovili přítomného Zdeňka Nejedlého s nápadem, aby se tato inscenace uskutečnila následujícího roku v Litomyšli při příležitosti 125. výročí Smetanova narození. Ministr školství, věd a umění Zdeněk Nejedlý, litomyšlský rodák a dlouholetý spoluorganizátor a příznivec kulturních podniků ve městě, se pro myšlenku nadchl

a sám vypracoval plán, který svojí politickou silou dokázal prosadit. Předpokládal v něm nejen představení Dvou vdov, ale také Dalibora, obě díla pak měla být uvedena v areálu zámku. Litomyšlští pořadatelé Nejedlého vizi ve dnech 4. až 6. června 1949 přesně naplnili, vystoupení Národního divadla v té nejsilnější „sestavě“ s Václavem Bednářem, Beno Blachutem, Marií Podvalovou, Marií Tauberovou, Karlem Kalašem, Antonínem Votavou, Ivo Žídkem a dalšími v dokonale připraveném zámku muselo mít úspěch, a tak tentokrát bylo založení festivalu Smetanova Litomyšl nezpochybnitelné. Následující ročníky probíhaly v podobném duchu. Uváděny byly Smetanovy opery a zpočátku účinkovalo výhradně pražské Národní divadlo. Teprve v roce 1955 vystoupilo Národné divadlo Bratislava, opera jiného autora byla provedena až v roce 1965 (Svätopluk Eugena Suchoně). Ačkoli se festival neobešel bez propagandistického balastu, paradoxně právě Zdeněk Nejedlý jej jako milovník Smetany chránil před politickým zneužíváním na úkor kvality. První festivalové období proto provázela vysoká umělecká úroveň, obrovské návštěvy diváků z regionu měly možnost zhlédnout představení se špičkovými sólisty. Po smrti Nejedlého v roce 1962 se situace počala měnit. Stále častější zásahy politických předáků do příprav festivalu narušovaly práci pořadatelů, snaha zapojení festivalu do masových „mírových slavností“, kde hudba byla až na dalším místě, odrazovala návštěvníky. Situace vyvrcholila v roce 1965, kdy Krajské osvětové středisko v Hradci Králové zaslalo výboru Smetanovy Litomyšle „doporučení“, jak festival upravit, aby lépe odpovídal „politickým požadavkům moderní doby“. Znamenalo to prakticky zrušení dosavadního tradičního operního festivalu a převedení programu pod kontrolu KNV a KSČ. To se samozřejmě přípravnému výboru v Litomyšli nelíbilo, politickému nátlaku nepodlehl a rozhodl se festival raději nepořádat. Nucená přestávka trvala až do roku 1974, kdy došlo k obnovení tradice při příležitosti oslav 150. výročí narození B. Smetany. Sedmdesátá léta pak přinesla průlom v dramaturgii, neboť vedle hudby Smetanovy se začala pravidelně objevovat i hudba jiných, zejména českých a slovanských autorů. Díla Dvořáka, Janáčka, Martinů, Fibicha, ale i Čajkovského a Prokoeva byla vítaným programovým zpestřením, avšak teprve na sklonku 80. let se počal festival otevírat i hudbě Mozartově, Verdiho a dalších světových skladatelů. Totalitní režim byl „klecí“ pro dramaturgy, avšak „inkubátorem“ pro pořadatele. Společenské změny po roce 1989 zbavily dramaturgii cenzurních omezení a nabídly jí možnosti pro nebývalý rozmach, pořadatelé se však museli naučit pracovat v nových podmínkách, bez ochrany a automatické podpory. Uvolněním hranic, návratem režimem vyštvaných umělců, otevřením trezorů a rozšířením kulturní nabídky bez cenzury se závratně rozšířily možnosti využití volného času. Pokles návštěvnosti tradičních kulturních akcí byl všeobecný a nevyhnul se pochopitelně ani Smetanově Litomyšli. V novém ekonomickém prostředí se i kulturní akce musely začít chovat ekonomicky soběstačně. Festivalový výbor byl postaven před rozhodnutí, jak dál. Padaly návrhy festival pořádat jen každý druhý rok či jej dokonce zrušit, nové vedení radnice se starostou Miroslavem Brýdlem v čele se však rozhodlo festival naopak podpořit a vybudovat z něj podnik, který bude město reprezentovat navenek. Záměrem však nebylo dosáhnout toho laciným, podbízivým způsobem s krátkodobým efektem. Festival měl navázat na dosavadní tradici a zůstat pojmem i pro odbornou veřejnost. Nově sestavený pořadatelský tým zpočátku nabídnul divákům dlouho odříkané tituly italských skladatelů, jejich smyslem však bylo především vrátit publikum do hledišť a vytvořit si tak podmínky pro nový model festivalové dramaturgie, spočívající zejména v zavedení programových řad. Tou hlav-

 Foto archiv Smetanova Litomyšl

festivaly, koncerty

II. zámecké nádvoří v Litomyšli

ní byl záměr provést do roku 2000 postupně všechny opery Bedřicha Smetany. Počínaje Tajemstvím v roce 1993 každý další ročník přinášel jednu a záměr se nepodařilo splnit až právě v roce 2000, kdy nebylo možno zajistit poslední Branibory v Čechách. V devadesátých letech 20. století se Smetana objevoval v repertoáru českých operních domů velmi sporadicky, jeho opery neměly s návštěvností problémy snad jen v Litomyšli. Aby byla v roce 2000 provedena vůbec nějaká opera Bedřicha Smetany, nezbylo než přistoupit k jejímu inscenování vlastními silami. Zvolen byl Dalibor a v obsazení E. Urbanová, L. M. Vodička, R. Novák, I. Kusnjer bylo představení připravené otcem a synem Preislerovými velmi úspěšné. Opera Braniboři v Čechách se do Litomyšle vrátila po dlouhých 43 letech až v roce 2004, kdy vznikla v koprodukci festivalu a Janáčkovy opery v Brně. Podíl festivalu na přípravách nových inscenací Smetanových oper trvá dodnes, v posledních dvou letech byly v koprodukci s Národním divadlem v Praze připraveny opery Tajemství a Hubička, pro letošní ročník se připravuje nová Prodaná nevěsta. Další řadou bylo uvádění významných děl soudobé hudby: Prokoevův Alexandr Něvský a Ivan Hrozný, Tippetovo oratorium Dítě naší doby, Honeggerova Jana z Arku na hranici, Ebenův Jeremias, Juda Maccabeus Sylvie Bodorové, Oratorium smíru a Chvění Jiřího Pavlici…, samostatnou řadou se staly klavírní koncerty, barokní hudba, řada „Hvězdy operního nebe“ přivedla do České republiky několik mimořádných sólistů. Od roku 1998 se pravidelně v programu objevuje tzv. Koncert na přání, umožňující uvést díla populární, žánrově přesahová, zpřístupňující festival i divákům bez hlubšího zájmu o klasickou hudbu. Objevily se v něm výlety do operety, jazzu, baletu, populární a filmové hudby, umožnil sestavit jinak dramaturgicky obtížně přijatelné výběry populárních částí děl a jejich neobvyklé kombinace. V novém tisíciletí byly zavedeny podtituly, témata volně spojující jednotlivé pořady do dramaturgického celku. Ročník 2002 nesl podtitul „Slovo, tón, melodie, píseň…“, dramaturgie akcentovala důležitost slova pro klasickou hudbu. Násle-

doval „Rytmus, pohyb, tanec, balet…“, zdůrazňující další její neodmyslitelnou složku. „Čtyřkový“ ročník 2004 byl věnován české hudbě, padesáté výročí ukončení druhé světové války v dalším roce evokovalo „Smíření“ a na ně volně navázaly „Dialogy“ se zaměřením na hudbu duchovní v roce 2006. Ročník 2007 se zaměřil na mladé publikum, podtitul zněl „Ve světě dětí…“. Téma jubilejního 50. ročníku, konaného letos od 18. června do 5. července, je – jak jinak – Slavnost. Dramaturgie je pojata slavnostně, operně a smetanovsky. Festival 18. června zahájí Libuše, kterou sám Smetana určil pro zvláště slavnostní příležitosti, dvakrát bude provedena Prodaná nevěsta, zazní Má vlast a dva koncerty Smetanových komorních skladeb. Světovou operu bude reprezentovat Rossiniho Lazebník sevillský a Nabucco Giuseppe Verdiho, operní árie a dueta v podání koloraturního sopránu, sopránu a mezzosopránu zazní také v závěrečném koncertu Gala Opera – Sólo pro dámy. Zastoupeny však budou i další hudební formy: balet (Romeo a Julie), velká oratorní díla (Dvořákovo Requiem, světová premiéra Mojžíše Sylvie Bodorové, Bernsteinův Kaddish), díla hudebně-dramatická (Peer Gynt, Vivat Carolus Quartus), koncerty orchestrální (Boston Youth Symphony Orchestra, Gershwinova Rhapsody in Blue) a komorní. Již v přípravách láme 50. ročník dosavadní rekordy. Nejen že je nejdelší, s největším počtem pořadů (a také rozpočtem), ale i dosud nejvyšší počet připravených vstupenek byl nejrychleji vyprodán. Obrovský zájem diváků se dokonce stává problémem. Vinou vynechaných ročníků bude hned v příštím roce festival slavit 60 let od svého založení, opět bude kulaté výročí Bedřicha Smetany, Litomyšl si připomene 750 let od povýšení na město a 10 let od zápisu na seznam UNESCO – mnoho důvodů pro to, aby dramaturgie byla stejně slavnostní a atraktivní jako letos. Zdá se však, že kapacitní možnosti festivalu v současném rozsahu jsou vyčerpány a pořadatelé musejí znovu přemýšlet, kudy rozvíjet Smetanovu Litomyšl dál. • Zadáno pro: Smetanova Litomyšl



i nz e r c e Dśvėrné listy Leoše JanáĀka

HUDEBNÍ VELETRH PRAHA 2008 11.–13. 9. 2008 O 2 arena

Výbėr z korespondence mezi Leošem JanáĀkem a Kamilou Stösslovou. Na novém CD vydavatelství Clarton se pʼnedstaví Alfred StrejĀek, Jitka Molavcová a JanáĀkovo kvarteto. Motto: „Vy pro svėt budete vždy žít a nikdy nezemʼnete“ Celý svėt už zná oba JanáĀkovy kvartety. Jejich obsah – poselství úcty a lásky k ženė už byl tisíckrát sdėlen, ale vždy bylo jen na hudbė, aby mu dala sílu a pʼnesvėdĀivost. KoneĀnė uslyšíme konfrontaci JanáĀkova hudebního monologu s dialogem skuteĀných aktérś dramatu manželského Ātyʼnúhelníku. JanáĀkovo slovo není o nic ménė pśsobivé než jeho hudba. Každý dopis je stopou v prostoru, do nėhož jsme dʼníve mohli nahlížet jen hudbou. Listy milostné JanáĀek pʼnejmenoval na dśvėrné, ale jejich obsah zśstal vėren pśvodnímu názvu. Ti z nás, kteʼní znají hudbu, mohou mít ménė svatokrádežný pocit pʼni Ātení opravdových dopisś. Mají je už pʼneĀtené z hudby a slova jim budou sloužit jen jako ta nejpʼniléhavėjší ilustrace známého pʼníbėhu. Paralela JanáĀkových dśvėrných sdėlení není zrcadlovým efektem, obė složky mají právo na samostatný život. Jejich koexistence je však dobrým nápadem a záleží na nás, jestli ho v plné míʼne vychutnáme.

Novinky z hudebního vydavatelství CLARTON Kateryna – Inspiration Klezmer

táhneme za jeden provaz KATERYNA

Asociace prodejců hudebních nástrojů a Asociace výrobců hudebních nástrojů vás zvou k účasti na Hudebním veletrhu Praha 2008, který společně pořádají v moderních prostorách O 2 areny. Partneři veletrhu MUZIKUS a MUSIC STORE garantují cílenou mediální podporu i atraktivní doprovodný program.

VELETRH, NA KTERÉM NEMŮŽETE CHYBĚT Uzávěrka přihlášek pro vystavovatele: 15. 5. 2008

Pořadatelé: Asociace prodejců hudebních nástrojů ČR Asociace výrobců hudebních nástrojů ČR

Partneři: MUZIKUS MUSIC STORE

Organizátor: AC EXPO s.r.o. www.hudebniveletrh.cz

UDÁVÁME TÓN...

INSPIRATION KLEZMER

VýjimeĀný hudební poĀin v oblasti klezmeru a world-music pʼnedstavuje toto album písní ukrajinsko židovské zpėvaĀky Kateryny Kolcové-Tlusté a klavíristy, hudebního skladatele, aranžéra a producenta Milana Steigerwalda.

Motto: Šalom Alejchem – Židé, haliĀtí ÿechové, Ukrajinci, Poláci, Mačaʼni Āi Rumuni spolu žili a umírali, ale každý šel spoĀinout na svśj hʼnbitov Najdete na nėm pʼnedevším staré lidové židovské písnė z Ukrajiny a Podkarpatské Rusi, ale i autorské písnė soudobé klezmerské tvorby. S uhranĀivým hlasem nevidomé zpėvaĀky dokonale souzní také piano, akordeon a osobitý hlasový projev hosta na tomto CD kanadského DJ a multiinstrumentalisty Socolleda, známého pʼnedevším spoluprací s new-yorkskými Klezmers. Zajímaví a exkluzivní jsou i další pʼnizvaní hráĀi jako Roman Lomtadze (ÿechomor) na bicí, Richard ScheuÁer (Pražský výbėr 2) na bezpražcovou basovou kytaru, nebo nevidomý skladatel,pianista a klarinetista Milan Adler. Album vyniká precizním hudebním zpracováním, dokonalým zvukem a v neposlední ʼnadė i bohatým, výpravným bookletem s reprodukcemi historických textilií z umėleckých sbírek Židovského muzea v Praze. Písnė v jidiš pocházející z rśzného kulturního prostʼnedí Rakousko-Uherska nemají naprosto pʼnesné a ohraniĀené národnostní urĀení. A to je na nich právė nesmírnė zajímavé – jsou dokladem neexistence hranic v lidové umėlecké tvorbė, dokladem umėlecké sounáležitosti spolužijících národś. Nápėvy jsou Āasto typické ukrajinské Āi jiné stʼnedo a východoevropské zemė, napʼn. rumunské, polské, mačarské a samozʼnejmė i Āeské – tedy spíše haliĀské. Stejnė tak je to i s tématy písní, jen jejich jazykové obmėny a formy jsou rozliĀné v rśzných jazycích jak tohoto tradiĀního území, tak nyní i nové zámoʼnské New Yorkské vlasti klezmeru.

 Foto archiv

festivaly, koncerty

Ensemble Unicorn

mezinárodní hudební festival janák!v máj po tiaticáté  Marian Sýkora Od roku 1976 se na přelomu května a června konají v Ostravě velké hudební slavnosti. Nesou jméno Leoše Janáčka a většina festivalových večerů je věnována koncertům symfonické a komorní hudby. Letos, od 19. května do 9. června, kdy se koná již XXXIII. ročník tohoto festivalu, to bude hudba od středověku až po současnost. A právě současnosti se Janáčkův máj věnuje velice široce. Dva koncerty umístili pořadatelé do netradičního prostředí pavilonu A na výstavišti Černá louka. Tyto koncerty jsou především specifické svým programem. 21. 5. vystoupí na festivalu poprvé Ostravská banda vedená svým uměleckým vedoucím Petrem Kotíkem a uvede skladby Kotíkovy, Srnkovy, Carterovy a Ligetiho. Sólisty večera budou houslistka Hana Kotková a klavírista Waan Dewalle. Premiéru bude mít rovněž Festivalový komorní orchestr, který pod taktovkou Petra Vronského poprvé v Ostravě uvede 2. 6. skladby Kabeláčovy, Třeštílkovy, Dlouhého a Messiaena. Především tomuto skladateli bude věnován i varhanní koncert Kateřiny Chrobokové. Ve výčtu skladatelů. 20. století a naší současnosti nechybějí jména J. Temla, L. Hurníka, Z. Lukáše či J. Gemrota.

Janáčkův máj není ale pouze festivalem soudobé hudby! Své pevné místo zde má klasika. Tu německou (Weber, Beethoven, R. Strauss) letos přednese Drážďanská filharmonie se svým šéfdirigentem Rafaelem Frübeckem de Burgos. Francouzská zazní v podání Moravské filharmonie Olomouc. Překvapením tohoto koncertu bude jistě pro mnohé uvedení Offenbachova violoncellového koncertu Jiřím Bártou. V letošním roce si přijdou na své jak vyznavači umění houslové hry (Shlomo Mintz, Ivan Ženatý, Hana Kotková, Pavel Šporcl, Sophia Jaffé), tak klávesových nástrojů (klavíristka Jitka Čechová, varhanice Kateřina Chroboková, cembalistka Monika Knoblochová). Milovníky krásných hlasů jistě potěší písňový večer Gabriely Beňačkové či Jana Martiníka, provedení Dvořákových Biblických písní Romanem Janálem či uvedení Janáčkovy Glagolské mše a Beethovenovy Fantasie pro klavír, sbor a orchestr. Sólistů, dirigentů, hostujících souborů a orchestrů bude po dobu tří týdnů, ve kterých se festival uskuteční v Ostravě, Opavě, Třinci, Karviné, Fulneku a Ludgeřovicích samozřejmě daleko více (viz www.janackuvmaj.cz). Také uvedený výčet skladeb zdaleka není vyčerpávající. I tak snad podává alespoň stručný obraz letošního XXXIII. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj. •

Zadáno pro: MHF Janáčkův máj

festivaly, koncerty

xvii. festival uprosted evropy: koeny – doteky – promny  Iva Habartová Festival uprostřed Evropy letos po sedmnácté nabídne posluchačům příležitost propojit mimořádné hudební zážitky s návštěvou atraktivních historických i přírodních míst podél česko-německé hranice, od Ústí nad Labem až po bavorské Marktredwitz. Půvabné, ač někdy opomíjené kostely, hrady a zámky v pohraničí ožijí od 15. 6. do 3. 8. festivalovými koncerty, jejichž dramaturgie se tentokrát obrací k duchovním kořenům evropské kultury a nechává se inspirovat antikou, židovstvím, křesťanstvím či mytologiemi evropských národů. Maraton hudebních večerů, výstav a workshopů odstartuje 15. 6. v bavorském Tirschenreuthu koncertem excelentního souboru Europa Galante s houslistou Fabiem Biondim a italskou mezzosopranistkou Marinou de Liso v programu Pocta Vivaldimu. Ze světa staré hudby jsou připraveny ještě dvě další lahůdky: tou první je Rolf Lislevand se souborem Ensemble Kapsberger (30. 6. v Schönbrunnu), který s sebou přiveze starou hudbu s norským espritem v programu Nordic Vision, tou druhou je provedení Händelovy masque Acis a Galatea v hvězdné interpretaci souborů Musica Angelica Baroque Orchestra Los Angeles, Wiener Akademie a sólistů Andrey Brown, Markuse Schäfera či Geralda Graye pod vedením Martina Haselböcka (8. 7. v Adorfu). Také koncerty na české straně skrývají mnoho překvapení. Jedním z nich je pozvání několika vynikajících vokálních souborů: mezi vrcholy festivalu se jistě zařadí koncert King´s Singers v působivém barokním kostele cisterciáckého kláštera v Oseku (6. 7.). Neméně zajímavý bude i koncert finského čtyřčlenného ženského vokálního souboru Suden Aika (13. 7. v Ostrově), kombinujícího tradiční finskou hudbu s hudbou soudobou. Další čtveřice zpěvaček tvoří berlínský acappellový soubor Aquabella, který v hudbě cestuje svým vlastním pozoruhodným způsobem napříč kontinenty a žánry (20. 7. v Sokolově). Z instrumentálních souborů se představí špičkový, na dobovou provozovací praxi specializovaný ansámbl Salzburger Hofmusik (14. 7. ve Františkových Lázních), který v programu dostojí svému názvu a uvede díla W. A. Mozarta a J. Myslivečka. Dvorská hudba bude znít i na koncertě německého dechového souboru Concert Royal (21. 7. v Teplicích), který v dobové interpretaci přiblíží hudební vkus německých knížat v 18. století. Další koncerty staré hudby budou mít spíše intimní ladění: Duo La Vigna střídající sadu zobcových fléten a theorbu s barokní kytarou přiveze atmosféru Benátek a Paříže 17. a 18. století na zámek Velké Březno (16. 7.) a staré canzony, písně a tance do Jáchymova (23. 7.). Neobvyklou souhru zvuků mandoliny a sopránové loutny slibuje Duo Galante (17. 6. v Trmicích) s brilantní mandolinistkou Caterine Lichtenberg. Trio mladých německých hudebníků KlangZeitRaum (22. 6. na hradě Loket) je čerstvým držitelem ceny Gebrüder Graun-Preis za interpretaci děl pozdního baroka a jeho specialitou je repertoár pro flauto traverso, v baroku tolik oblíbené. Duchovní rozměr bude mít koncert v mariánském poutním kostele Chlum sv. Maří (21. 6.), kde zazní Biblické písně v podání omase omaschkeho, intendanta Festivalu uprostřed Evropy, jehož partnerem bude orchestr Virtuosi di Praga. Židovská spiritualita pak prostoupí koncert sboru Synagogalchor Leipzig – jediného světského sboru v Evro-

pě, úzce zaměřeného na synagogální hudbu 19. a 20. století (13. 7. v Děčíně). V rámci festivalové řady Fórum mladých umělců se letos představí pozounista Frederic Belli, držitel mnoha cen z mezinárodních soutěží (mj. mnichovské ARD či Pražského jara), který spolu s varhaníkem Markusem Rupprechtem (19. 6. v Chebu) předvede široký repertoár od Bacha po Messiaena. Jeden z koncertů bude patřit také dvěma talentovaným absolventům loňské festivalové mistrovské pěvecké třídy prof. T. omaschkeho, sopranistce Annett Frisch a barytonistovi Martinu Hässlerovi, kteří zazpívají duchovní árie především barokních mistrů s doprovodem varhan (17. 7. v Lounech). Ojedinělé bude vystoupení kvartetu mladých temperamentních akordeonistek – Berliner Akkordeon Quartett, jež na podkladě hudby různých stylů od Piazzolly až po Tiersena rozkryjí nečekané výrazové možnosti akordeonu (4. 7. v Ústí nad Labem). Mnozí příznivci jazzu budou možná překvapeni koncertem vyhlášeného lucemburského jazzmana – trumpetisty Ernieho Hammese, neboť málokdo ví, že také brilantně ovládá klasický repertoár, který uvede na festivalu s doprovodem varhan (1. 8. v Karlových Varech). Exkurz do alpské lidové hudby nabídne koncert Ostrachtaler Saitenmusik (29. 6. na Novém Hradě – Jimlíně), výlet do světa perkusí pod širým nebem pak Soubor perkusí Hudební školy Hofských symfoniků (28. 6. v Šabině). Na závěrečném koncertě v Kadani 3. 8. zazní monumentální Rekviem H. I. F. Bibera a Messe non si ne quare J. C. Kerlla, k jejichž provedení se sejdou Capella regia Praha a Sächsisches Vocalensemble se sólisty Anjou Zünger, Dorotheou Wagner, Alexanderem Schneiderem, Tobiasem Hungerem a Tobiasem Berndtem za řízení Matthiase Junga. Kompletní přehled koncertů a další informace o festivalu naleznete na www.festival-mitte-europa.com. • Foto Simon Fowler



Fabio Biondi

Z a d á n o p r o : Fe s t i v a l u p r o s t ř e d E v r o p y

Dvořákova Olomouc

Hlavní partneři

festivaly, koncerty



12. 5. – 3. 6. 2008

CYKLUS FESTIVALŮ POŘÁDANÝ VE SPOLUPRÁCI S ČESKOU KULTUROU s.o.

pod záštitou primátora města Olomouce pondělí 12. 5. 19.00 Reduta Zahajovací koncert

A. DVOŘÁK – ZLATÝ KOLOVRAT J. SUK – FANTAZIE PRO HOUSLE A ORCHESTR L. JANÁČEK – SINFONIETTA Sophia Jaffé (SRN) housle Symfonický orchestr Českého rozhlasu Dirigent Vladimír Válek vstupné 150,– / 70,– Kč

čtvrtek 15. 5. 19.00

neděle 25. 5. 19.00

Klášterní Hradisko

WIHANOVO KVARTETO L. van Beethoven, D. Šostakovič, M. Ravel vstupné 100,– / 50,– Kč

pondělí 26. 5. 19.00

Reduta

JIŘÍ PAVLICA – CHVĚNÍ (Suita dialogů) Hradišťan Moravská filharmonie Olomouc Dirigent Stanislav Vavřínek vstupné 200,– / 100,– Kč

Chrám sv. Michala

MUSICA FLOREA Marek Štryncl umělecký vedoucí

J. D. Zelenka vstupné 100,– / 50,– Kč

neděle 18. 5. 19.30

pod záštitou Ministerstva kultury ČR

Klášterní Hradisko

Q VOX & LUBOMÍR BRABEC P. Passerau, A. Dvořák, F. Schubert

čtvrtek 29. 5. 19.30

Kino Metropol

Ve světě němého filmu

THE KID BROTHER/ ON, HRDINA DNE Harold Lloyd s doprovodem Moravské filharmonie Olomouc Dirigent a autor hudby Robert Israel (USA) vstupné 100,– / 50,– Kč

vstupné 100,– / 50,– Kč

středa 21. 5. 17.30

Mozartův sál MFO Seminář na téma

FRANCOUZŠTÍ SKLADATELÉ A JEJICH CESTY NA JIH vstup volný

středa 21. 5. 19.00

Reduta

Pocta francouzské hudbě

G. BIZET – ARLÉZANKA J. OFFENBACH – KONCERT PRO VIOLONCELLO A ORCHESTR H. BERLIOZ – ŘÍMSKÝ KARNEVAL M. RAVEL – ŠPANĚLSKÁ RAPSODIE Jiří Bárta violoncello Moravská filharmonie Olomouc Dirigent Alexander Rumpf (SRN)

vstupné 100,– / 50,– Kč

úterý 3. 6. 19.00 Chrám sv. Mořice Závěrečný koncert

A. DVOŘÁK – STABAT MATER Yvetta Tannenbergerová soprán Marta Beňačková alt Ľudovít Ludha tenor Peter Mikuláš bas Slovenský filharmonický zbor Sbormistryně Blanka Juhaňáková Pražská komorní filharmonie Dirigent Jaroslav Kyzlink vstupné 150,– / 70,– Kč

Předprodej IC v podloubí radnice, tel.: 585 513 392. Sleva pro abonenty MFO, SPKH a držitele průkazu ZTP, studenty a důchodce. Kontakt: Moravská filharmonie Olomouc, Horní náměstí 23, tel.: 585 206 520, e-mail: [email protected], www.mfo.cz. Mediální partneři sdružení občanů

OLTERM&TD

®

A K C I O V Á

S P O L E Č N O S T

PA R T N E Ř I Č E S K Ý C H K U LT U R N Í C H S L AV N O S T Í

Generální partner

Hlavní partneři SKUPINA ČEZ

Ministerstvo kultury České republiky

Mediální partneři



festivaly, koncerty

concentus moraviae Mezinárodní hudební festival 13 měst CONCENTUS MORAVIAE vstupuje v roce 2008 do XIII. ročníku. Pro regiony Jihomoravského kraje a Vysočiny je jedinečnou hudební událostí, koná se tradičně pod záštitou hejtmanů obou krajů a patronací jej obohacují také starostové festivalových měst. Více než třicet koncertů v průběhu měsíce června každoročně oživuje historické památky Jižní Moravy a Vysočiny a nabízí posluchačům možnost poznat oba kraje prostřednictvím prvotřídních koncertů v inspirativním prostředí zámků, hradů, kostelů, synagog a muzeí půvabných měst. Dramaturgie festivalu se v roce 2008 zaměřuje na hudební život ve visegrádském regionu od středověku až do vídeňského kongresu. Téma „Stará hudba z Visegrádu“ bude zpracováno v několika rovinách: představíme česko-slovenskopolsko-maďarské skladatele, zmapujeme hudební život ve výše zmíněných hlavních městech Budě, Praze, Bratislavě a Krakově, resp. Varšavě, zaměříme se na hudební centra mimo hlavní města včetně klášterů a znovu oživíme poklady soukromých a veřejných sbírek. Visegrádská myšlenka se objeví ještě v další rovině: koncertní programy vzniknou poprvé v historii festivalu prostřednictvím dramaturgické skupiny. György Igric (Budapešť), Václav Kapsa (Praha), Adrian Rajter (Bratislava) a Marek Dyżewski (Wrocław) přispějí svým maďarsko-česko-slovensko-polským úhlem pohledu k vytvoření komplexního obrazu hudební produkce ve střední Evropě. Tento pohled zahrnuje další, aktuální visegrádský aspekt: současnou interpretační scénu staré hudby v zúčastněných zemích. Rok 1989 ukončil informační bariéru a dal prostor velké změně hudebního života ve visegrádských zemích. Vznikla celá řada vynikajících souborů staré hudby hrajících na dobové nástroje. Jelikož tento krok byl zásadním způsobem pod vlivem vývoje v takzvaných západních zemích, oči středoevropských hudebníků a pořadatelů se upíraly směrem na Holandsko, Anglii, Německo a Francii a nastala paradoxní situace. Interpreti a média mají zmapované činy velkých západních společností a festivalů, scéna staré hudby u přímých sousedů je ale známa jen nahodile. V ročníku 2008 proto zaostříme na soubory z Maďarska, Polska, Slovenska a České republiky. V tomto kontextu se podařila malá kulturní senzace: Letošní festival se stane největší přehlídkou barokních orchestrů visegrádského regionu, jaká se kdy podařila uskutečnit. Zahajovací a závěrečný koncert jsou v rukou slovenské Musiky Aeterny a maďarského Ensemble Philippe a čerpají ze sbírek šlechtických rodů Esterzházy a již zmíněných Batthany. Hudební život zámecké kapely Esterházy připomíná svým haydnovským programem i významný maďarský orchestr Orfeo, zatímco slovenští Solamente Naturali interpretují unikátní žánr hanácké opery autora J. Schreiera, který tematizoval lidovým způsobem dopad slezských válek a ne zcela lichotivý obraz braniborského vojska na Moravě. Tentýž soubor se podílí na další atraktivní podívané: spolu s polským tanečním souborem Cracovia Danza a pražským Collegiem Marianem prezentuje nejen část slavné Fuxovy opery Constanza e fortezza, nýbrž také barokní lidové tance v odpovídajících kostýmech a samozřejmě dvorní tance, které znázorňují charaktery polského, hanáckého a maďarského etnika. Česká Musica Florea kombinuje skladby z bohatých fondů kroměřížského archivu s polskými, uherskými a rusínskými tanci, které skladatel Daniel Georg Speer sbíral na své dobrodružné cestě po Turky okupovaném Uhersku a kterou popsal ve svém satirickém románu z roku 1683. Polská Musica Antiqua Polonia se zaměří rovněž na 17. století, tentokrát ale na duchovní repertoár jednoho z nejvýznamnějších poutních míst – Čenstochové. Visegrádská or-

Foto Stefan Schwieger

 Barbara Maria Willi

Barbara Maria Willi

chestrální přehlídka by samozřejmě nemohla proběhnout bez účasti Visegrad Baroque Orchestra, který uvede českou premiéru klavírního koncertu J. A. Štěpána a představí slavný klarinetový koncert J. V. Stamice na historický klarinet. Pro tento klasicistní projekt se podařilo získat jednu z nejslavnějších dirigentských osobností staré hudby – orchestr čtyř národů bude řídit Jos van Immerseel! Belgický dirigent není ovšem jedinou hvězdou ze „západní“ interpretační scény staré hudby. Na Moravu zavítá ještě německý klarinetista Christian Leitherer, finská špičková houslistka Sirkka-Liisa Kaakinen a v neposlední řadě bezesporu nejslavnější smyčcové kvarteto na autentické nástroje Quatuor Mosaiques. S řadou koncertů vokální polyfonie navážeme na úspěšnou franko-vlámskou bouři v rámci festivalu Concentus Moraviae 2004. Letos budou našimi hosty maďarský soubor Voces Aequales, který prezentuje již zmíněný rozkvět hudby pod vlivem maďarských královen. České soubory Fraternitas Litteratorum a Societas Incognitorum zmapují hudební vkus Rudolfa II. a objeví tvorbu moravského skladatele Einwalta. Bornus Consort těží ze síly tradice gregoriánského chorálu v Polsku a zazpívá mši z krakovského archivu pro svatého, který má svátek v den koncertu. Koncertantní styl 17. století předvedou visegrádský soubor Nova Silesia a pražský Ensemble Inégal. Zaostří přitom na významného středoevropského skladatele Samuela Capricorna. Duchovní koncerty pro jeden hlas a nástroje dle italského vzoru skládali i polští mistři, soubor Alla polacca se sídlem v německém Kolíně nad Rýnem připravil pestrý program z děl M. Wronowicze, M. Mielczewskiho, B. Cichoszewskiho, A. Jarzębskiho a S. S. Szarzyńskiho. Přejeme vám příjemnou expedici do visegrádské minulosti a moravské přítomnosti.

Zadáno pro: Concentus Moraviae

ár .5 m od T . – a „ US n 28 Sta MO í hu de . 6 rá RA h bn .2 u V I d íf 00 b AE es a 8 tiv z Vi al se 13 gr ád m ûs u“ t

V˘jimeãná pfiehlídka souborÛ staré hudby z âeské republiky, Slovenska, Maìarska a Polska na zámcích a v kostelích festivalov˘ch mûst: Boskovice, Bystfiice nad Pern‰tejnem, Hustopeãe, Ivanãice, Lysice, Kyjov, Mikulov, Moravsk˘ Krumlov,

Ti‰nov, Tfiebíã, Valtice, Velké Mezifiíãí,

té

N

CE

II.

Îìár nad Sázavou,

na

CO

XI

Rájec-Jestfiebí, Slavkov u Brna,

N

M

ez

in

Námû‰È nad Oslavou,

generální partner

hlavní partner

partnefii

hlavní mediální partnefii

mediální partnefii

ia av

or

-m us

nt ce

on .c w

w

za laskavé podpory

w

H

ud

ba

si

Vá

s

cz

e.

na

jd

e

31

Dukovany



horizont

3TQ^aPWE^XVc YPZ^8b^[SP

jubilejní febiofest uvedl parkera i sauru Praha, kina Village Cinema, Ponrepo, Městský soud  Vladimír Říha Dobrou tradicí filmové přehlídky s názvem Febiofest, která probíhala v Praze mezi 27. 3. a 4. 4. již po patnácté, je to, že mezi těmi 249 filmy promítnutými letos v 569 projekcích, jsou vždy i filmy hudební či s hudebními tématy. V jubilejním ročníku sice zakladatel a ředitel festivalu Fero Fenič trochu obměnil dramaturgické vedení a zúžil ho na dvojici Štefan Uhrík a Hana Cielová, známé zastánce spíše nezávislých tvůrců, ale neprojevilo se to poklesem úrovně a zájem publika byl opět obrovský. Hlavním centrem byl jako v několika posledních letech multiplex Village Cinema Anděl s dvanácti sály, promítalo se ještě v Ponrepu a dokonce zadarmo v Městském soudu v Praze 1, kde běžely filmy s justičními tématy. Z řady poct, které festival uspořádal některým osobnostem, a které se dostavily osobně, hudbymilovné diváky zajímal hlavně britský režisér Alan Parker. Filmař se šlechtickým titulem sir má na svém kontě taková díla jako hudební snímky Sláva (1980), Pink Floyd: Zeď (1982) či Commitments (1991), na festivalu se nepromítal muzikál Evita. Tři uvedené snímky potvrdily postavení režiséra jako iniciátora nevšedních zpracování mnoha témat, která dnes patří k základům masové kultury, ale většinou jim právě v podání jiných chybí režisérovy nápady. Parker na tiskovce v Paze velice radostně uvítal i udělení letošní Grammy dvojici Glen Hansard a naše Markéta Irglová a zmímil se i o tom, že ve filmu Commitments, snímku o irské kapele, právě Hansarda objevil. Obrovský zájem publika přilákal v sekci Kina evropských mistrů nový snímek španělského režiséra Carlose Saury Fado. Po filmech Iberia, Flamenco a Tango je to jeho již čtvrtý dokument o hudebnětanečních formách pocházejících z iberijského poloostrova, tentokrát o portugalské písni zvané fado. Vystupují v něm beze slova komentáře v hudebních ukázkách přední hvězdy žánru jako Maríza aj. Z dalších dokumentů zmiňme finskošvédský snímek známého finského režiséra Mika Kaurismäkiho Sonic Mirror, který ale trochu zklamal příznivce jazzového bubeníka Billyho Cobhama, hlavního protagonisty filmu. Spíše než portrétu Cobhama byl věnován jeho terapeutickým aktivitám, hlavně ve švýcarských ústavech pro autistické pacienty a skutečného jazzu v něm bylo pomálu. Z hraných snímků se velké porce amerického blues i jiných stylů dostalo divákům filmů v sekci Kino nových směrů, kde zaujaly tituly Úžasný svět hudby (USA, režie Craig Zobel) a V řetězech (USA, režie Craig Brewer). První nás zavedl do prostředí, kde se vyhledávají talenty, tématem druhého byl příběh lásky mezi běloškou a černošským kytaristou. Poznamenejme, že doplňkem festivalu byly jako každý rok i koncerty na dvou místech v multiplexu Anděl v rámci Febiofest Music Festivalu, kde vystoupilo mnoho kapel různých stylů i národností. Po Praze pak Febiofest pokračoval v dalších městech – v Liberci, Hradci Královém, Pardubicích, Českých Budějovicích i v Brně, Ostravě a Olomouci. •

?ŢXSÇeÇ\T Projekce záznamů operních představení z Metropolitní opery v New Yorku v HD kvalitě a prostorovém zvuku 5.1 na velkém filmovém plátně kina Aero!

www.metinhd.cz

VAŠE VSTUPENKA DO METROPOLITNÍ OPERY! AXRWPaSFPV]TaCaXbcP]d]S8b^[ST CaXbcP]P8b^[SPbcŦTSP! $!'e &) ÀƪX]ZdYÓ)3TQ^aPWE^XVc8b^[ST<XRWT[[T3TH^d]V1aP]VÊ]T A^QTac3TP]B\XcWCaXbcP]4XZTFX[\BRWd[cT:dafT]P[PSP[ƒÓ* SXaXVT]c)9P\Tb;TeX]T*aTXT)3XTcTa3^a] =PbcdS^eÇ]^e]Ɵ\TRZÏ\^aXVX]Ç[T CaXbcP]P8b^[SPAXRWPaSPFPV]TaP_ŢTSbcPedYT\ãcXRZãPZ^di[h ^_ŢTST]ã_ŢÓQƚWW^a^dRÓ[ÇbZheǃ]ƚXcaPVXRZÏb\acXE<4C]h]Ó eW[Pe]ÓRWa^[ÓRWc^W^c^SÓ[PTgRT[dYÓ]TYeãi]P\]ƚYƒÓfPV]Ta^eƒcÓ_ƚeRX S]TƒZP3TQ^aPWE^XVcPA^QTac3TP]B\XcW

3P[ƒÓ_ŢTSbcPeT]ÓSdQT]ƪTaeT]!'  %$ 6XdbT__TETaSX]TVX]   5[T\X]V7e^a^bc^ebZhEPaVPb6TaVXTe !($ 6X^PRWX]^A^bbX]X8[QPaQXTaTSXBXeXV[XP 

 5[ÙaTi3X3^]Pc^
 % F0<^iPac3XTIPdQTa ÜcT_a^a^SXƪTbSƚc\X  $% 6PTcP]^3^]XiTccX;P [[TSdaÏVX\T]c3TbbPh5[ÙaTi  (% 6XPR^\^?dRRX]X;PQ^WÏ\T6WT^aVWXdEPaVPb  !% 1T]YP\X]1aXccT]?TcTa6aX\TbAPRTccT6aXøTh !"% EX]RT]i^1T[[X]X8?daXcP]X=TcaTQZ^2dc[TaAT[hTP !%% 6XPR^\^?dRRX]X8[CaXccXR^6d[TVWX]P5aXcc^[X2^aQT[[X EƒTRW]P_ŦTSbcPeT]ÓYb^d_a^\ÓcÇ]PbƯTbZã\XPP]V[XRZã\XcXcd[Zh

Předprodej vstupenek: Na pokladnách kin Aero (Biskupcova 31, otevřena denně od 17 do 21 hodin, o víkendech již od 15 hodin) a Světozor (Vodičkova 41, otevřena ve všední dny od 12.30 do 21 hodin, o víkendech od 10.30 do 21 hodin) Telefonické rezervace: ve všedních dnech od 10 do 17 hod. na tel. čísle 608 33 00 88 nebo skypu rezervaceaerosvetozor.

PROGRAM 44. RO»NÕKU HUDEBNÕHO FESTIVALU LUDWIGA VAN BEETHOVENA hori z o n t 2008  Pod z·ötitou prim·tora statut·rnÌho mÏsta Teplice Jaroslava Kubery a n·mÏstka hejtmana ⁄steckÈho kraje Ing. Petra Fialy 22. 5. 2008 Ëtvrtek

19.00 Teplice D˘m kultury 120,- KË

ZAHAJOVACÕ KONCERT SeveroËesk· filharmonie Teplice Praûsk˝ filharmonick˝ sbor A. Kohutkov· - sopr·n, L. Ceralov· - alt O. Klein - tenor, P. Mikul·ö - bas dirigent: Charles Olivieri-Munroe

27. 5. 2008 ˙ter˝

19.30 Teplice L·zeÚsk˝ d˘m Beethoven 60,- KË

Epoque quartet M. V·lek - housle, V. Kl·nsk˝ - housle, V. Kroupa - viola V. Petr·öek - violoncello, P. Ryj·Ëek - moderace ve spolupr·ci s Region·lnou ObcÌ Slov·kov v Tepliciach

F. X. Richter: Adagio a fuga g moll L. van Beethoven: Kvartet f moll op. 95 S. Bodorov·: Kvartet ÑShofarotì beseda se SylviÌ Bodorovou

29. 5. 2008 Ëtvrtek

19.00 Teplice D˘m kultury 80,- KË

SeveroËesk· filharmonie Teplice dirigent: v jedn·nÌ ve spolupr·ci s Musikhochschulle Franz Liszt Weimar

G. Rossini: VilÈm Tell C. Debussy: Mo¯e J. Brahms: KlavÌrnÌ koncert d moll

29. 5. 2008 Ëtvrtek

19.00 Jablonec nad Nisou MÏstskÈ divadlo 80,- KË

Leicester Symphony Orchestra (USA) dirigenti: A. Maxutov, K. Stankov, N. Petersen C. During, F. Tschumi, Federico Gianello - klavÌr ve spolupr·ci s MÏstsk˝m divadlem Jablonec nad Nisou

J. Brahms: Akademick· p¯edehra J. Sibelius: Finlandia, E. Elgar: Enigma E. Grieg: Peer Gynt, Svita Ë. 1

1. 6. 2008 nedÏle

17.00 Krupka basilika P. Marie BolestnÈ 60,- KË

Barocco Bell¥Arte Collegium Dagmar Z·rubov· - housle, Josef Prokop - varhany Ji¯Ì KubÌk - flÈtna, Kate¯ina KlusoÚov· - violoncello

H. Purcell, J. Pachelbel, J. B. Loeillet G. F. H‰ndel, J. V. Stamic, W. A. Mozart L. van Beethoven

2. 6. 2008 pondÏlÌ

19.00 Teplice kostel sv. J. K¯titele 100,- KË

Josef Suk - housle, Miroslav Ambroö - housle Karel Unterm¸ller - viola, Ji¯Ì B·rta - violoncello, Jan Simon - harmonium ve spolupr·ci s Domem kultury Teplice

A. Dvo¯·k: Drobnosti, op. 75a A. Dvo¯·k: Tercet C dur, op. 74 A. Dvo¯·k: MaliËkosti, op. 47 J. Suk: KlavÌrnÌ kvartet a moll, op. 1

3. 6. 2008 ˙ter˝

19.30 Teplice L·zeÚsk˝ d˘m Beethoven 60,- KË

Hanny Schmid Wyss klavÌrnÌ recit·l

L. van Beethoven: Son·ta A dur op. 2/2 M. Zimmermann: Quadriga, op. 51 M. P. Musorgskij: Obr·zky z v˝stavy

5. 6. 2008 Ëtvrtek

19.00 DÏËÌn MÏstskÈ divadlo 80,- KË

AdÈla ätajnochrov· - housle David Kalhous - klavÌr ve spolupr·ci s MÏstsk˝m divadlem DÏËÌn

L. van Beethoven: Son·ta A dur, op. 12 Ë. 2 D. äostakoviË: Son·ta op. 134 W. A. Mozart: 12 variacÌ G dur, KV 347a R. Strauss: Son·ta Es dur, op. 18

7. 6. 2008 sobota

19.00 Kl·öterec nad Oh¯Ì kostel NejsvÏtÏjöÌ Trojice 70,- KË

MarkÈta Dvo¯·kov· - zpÏv, zvonec, tamburÌna, fanfrnoch Petr Matuszek - zpÏv, öajtholt, ninÏra, housle, viola

»eskÈ st¯edovÏkÈ duchovnÌ pÌsnÏ a lidovÈ zpÏvy

8. 6. 2008 nedÏle

16.00 Osek kl·öter 60,- KË

Trio Di Archi Pavel Prantl - housle, Old¯ich Smola - viola Pavel Chovanec - violoncello

J. K. VaÚhal: Divertimento in G J. Haydn: Trio G dur op. 53 L. van Beethoven: Serenade op. 8

9. 6. 2008 pondÏlÌ

19.00 Teplice kostel sv. J. K¯titele 80,- KË

Ensemble Le Romain umÏleck˝ vedoucÌ: Luk·ö VytlaËil ve spolupr·ci s Domem kultury Teplice

J. M. Hotteterre ÑLe Romainì J. Bodin de Boismortier G. Ph. Telemann

10. 6. 2008 ˙ter˝

19.30 Teplice L·zeÚsk˝ d˘m Beethoven 60,- KË

David Kalhous klavÌrnÌ recit·l

G. Ligeti: Musica ricercata L. Jan·Ëek: V mlh·ch L. van Beethoven: Son·ta As dur, op. 26 R. Schumann: SymfonickÈ etudy, op. 13

11. 6. 2008 st¯eda

19.00 Chomutov kostel sv. Ign·ce 60,- KË

Gamavilla Quartet VÌt MuûÌk - housle, Vladislav Kvapil - housle Gabriel PavlÌk - viola, Mari·n PavlÌk - violoncello

P. J. Vranick˝: Quartetto d¥archi op. 15/III A. Copland: Music for theatre G. Gershwin: Fascinatin¥ Rhythm G. Daverne: Jazz Burlesque

12. 6. 2008 Ëtvrtek

19.00 Teplice D˘m kultury 80,- KË

SeveroËesk· filharmonie Teplice dirigenti: N. Brock, Ch. Younghoon Kim, F. Prat aj. ve spolupr·ci s Musikhochschulle Z¸rich

L. van Beethoven: Symfonie Ë. 1 L. van Beethoven: KlavÌrnÌ koncert Ë. 5 J. Brahms: Symfonie Ë. 1

14. 6. 2008 sobota

19.00 Litomϯice b˝val˝ Jezuitsk˝ kostel 60,- KË

Pavel Kaöpar klavÌrnÌ recit·l

J. Haydn: Variace f moll, B. Martin˘: Loutky L. van Beethoven: Son·ta Es dur, op. 31 V. Nov·k: PÌsnÏ zimnÌch nocÌ, op. 30

15. 6. 2008 nedÏle

16.00 Osek kl·öter 60,- KË

Octopus pragensis umÏleck˝ vedoucÌ: Petr DanÏk

Dialog styl˘ - hudba vrcholnÈ renesance J. Handl Gallus, C. Gesualdo da Venosa, C. Monteverdi, B. Appenzeller aj.

16. 6. 2008 pondÏlÌ

19.00 Teplice D˘m kultury 80,- KË

SeveroËesk· filharmonie Teplice dirigent: Alan Heatherington sÛlistka: Ui-Youn Hong - housle (USA)

L. van Beethoven, J. Brahms, A. Corelli J. S. Bach, A. Vivaldi, A. Dvo¯·k F. Mendelssohn-Bartholdy

17. 6. 2008 ˙ter˝

19.00 Duchcov z·mek 60,- KË

Ji¯Ì B·rta - violoncello Norbert Heller - klavÌr

L. van Beethoven: Son·ty pro violoncello a klavÌr

18. 6. 2008 st¯eda

19.00 VelkÈ B¯ezno z·mek 70,- KË

Magical Strings of Youth (USA) Emily Rose Hyun (USA) - housle Thomas Zeman (USA) - klavÌr

H. Wieniawski, C. Sinding, J. Brahms P. de Sarasate, N. Milstein M. Ravel

18. 6. 2008 st¯eda

19.00 Teplice D˘m kultury 120,- KË

Z¡VÃRE»N› KONCERT SeveroËesk· filharmonie Teplice Sharon Kam - klarinet (Izrael) dirigent: Charles Olivieri-Munroe ve spolupr·ci se XVII. Festivalem Uprost¯ed Evropy

L. van Beethoven: Leonora I H. Willi: Ego eimi pro klarinet a orchestr C. M. von Weber: Koncert Ë. 1 f moll, op. 35 F. Schubert: Symfonie Ë. 8 ÑNedokonËen·ì

Ofici·lnÌ partne¯i festivalu

SeveroËeskÈ doly, a.s. Chomutov

XVII. Festival Mitte Europa Uprost¯ed Evropy

L. van Beethoven: Missa Solemnis

Za podpory statut·rnÌho mÏsta Teplice a ⁄steckÈho kraje po¯·d· SeveroËesk· filharmonie Teplice

L·znÏ Teplice v »ech·ch

P¯edprodej vstupenek v obvykl˝ch p¯edprodejÌch jednotliv˝ch mÌst vûdy 14 dnÌ p¯ed kon·nÌm koncertu a hodinu p¯ed zaË·tkem jednotliv˝ch koncert˘ Informace SeveroËesk· filharmonie Teplice Tel.: +420 417 539 716, fax: +420 417 533 713 e-mail: [email protected] www.severoceskafilharmonie.cz, www.scf.sf.cz

d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m uzikál

Valerie Vaygant (Káťa)

Foto Petr Berounský



ká*a kabanová z pohlednic Ústí nad Labem, Severočeské divadlo

na místě ocenit tentokrát pečlivé orchestrální hráče, zvláště hornisty, jimž Janáček napsal krkolomné pasáže. A také je třeba ocenit poctivě nastudované prakticky všechny role, technicky i výrazově. Zejména pak Jaroslava Kovacse jako úzkostného Tichona, především ve scéně loučení s Káťou, a Věru Páchovou v roli Kabanichy, pojaté ovšem s až možná přílišnou, to jest už trochu groteskní zlobou a panovačností. Jaromír Novotný Borise jen technicky odzpíval a herecky skoro odestál, podobně Milan Vlček Kudrjáše. To ovšem souvisí s celkovou interpretací opery, v níž Tomáš Šimerda jako režisér nešel nad danosti libreta, interpretaci Kátiny tragédie však podle mne věru nepomohou popisné historické fotografie ruských krajin kolem řeky, vesnických stavení a kostelů, které z dramatu činily listování zašlým albem či postávání před muzeální vitrínou. Kdyby nic jiného, kvůli projekci neustále spuštěná průsvitná opona velmi ztížila kontakt mezi jevištěm a hledištěm a dále zhoršovala už tak problémové akustické poměry inscenace. Proč však do různobarevných kostýmů historických pohlednic oblékla postavy Mlada Šerých, proč každou postavu důsledně do jedné jediné, navíc z umělých materiálů, údajně z papíru, jsem nepochopil. Kdyby se hrálo bez této ambaláže jen na ústředním malém dřevěném pódiu, které evokovalo kontexty příběhu i jeho prostředí, a kdyby se skutečně detailně rozkryly vztahy a situace, nikoli postávalo, popocházelo a poklekávalo, mohla by to být hodně silná inscenace. Zůstalo jen staré známé náznakově popisné divadlo s podivnými proprietami. Nicméně uvedení Káti Kabanové je pro Ústí nad Labem čin! Doufejme, že si toho všimne i zdejší publikum a že bude možné navázat dalším podobným titulem. • Ústí nad Labem, Severočeské divadlo opery a baletu – Leoš Janáček: Káťa Kabanová. Opera o třech dějstvích. Dirigent Norbert Baxa, režie Tomáš Šimerda, scéna Vladimír Soukenka, kostýmy Mlada Šerých, sbormistr Pavel Baxa. Premiéra 7. 3. 2003.

opery a baletu  Josef Herman Uvést v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem Káťu Kabanovou Leoše Janáčka byla svým způsobem odvaha, svým způsobem nezbytné vyvážení diváckými hity nabité sezony. V obou případech to velmi svědčí ve prospěch Tomáše Šimerdy jako ředitele a operního šéfa, pečlivě promýšlí dramaturgii, kterou by přivedl do hlediště dost liknavé ústecké diváky. A nezapomíná ani na ty nejnáročnější. Velmi správně, do Drážďan to odsud mají necelou hodinku pohodlné jízdy, konkurence je tedy veliká. Kromě toho při hostování v Novosibirsku Šimerda poznal právě v roli Káti Valerii Vajgant, a když jí podstatně posílil ústecký soubor, bylo samozřejmé, že ji českému publiku představí právě v této roli. Tato mimo jiné výtečná Micaela však po mém soudu roli Káti zatím ve všem nedostojí, mimo jiné pro menší objem hlasu, i proto jí lépe vycházejí lyrické než dramatické pasáže. Její místy pěkná česká dikce příliš často končí v nesrozumitelných vokálech a ruském přízvuku, zvláště ve vypjatějších pasážích. Sympatické je její technické zpívání, které ji nenechává sklouznout do nekontrolovatelného prožitku, přitom emocionálně jí vycházejí zejména niterné pasáže krásně, ještě kdyby je adekvátně vyjádřila herecky. Norbert Baxa volil místy volnější tempa, vedle deklamace dobýval z partitury, a podle mne zcela správně, pucciniovskou melodiku, obě polohy by však, myslím, ještě lépe vyzněly vyhrocenější zvukovou dynamikou a celkově vylehčeným zvukem orchestru. Nejvíc na škodu je to v jemných partiích, hutným zvukem orchestru se navíc pěvci prodírali jen stěží, na což nejvíc doplatila právě Valerie Vajgant. Suverénně se nesl jen hlas Terezy Chýňavové v parádně nastudované roli Varvary a Nikolaje Někrassova v roli Dikoje. Je však

bez invence Opava, Slezské divadlo  Lenka Šaldová Jevištní tvar postrádající logiku, poezii i vtip. Takový je výsledek, ať už se Jana Andělová-Pletichová pokouší o jakési provokativní operní divadlo (jako tomu bylo v případě Weinbergerova Švandy dudáka), nebo zůstane tradicionalistkou – jako při nedávné pucciniovské premiéře. V knihovně, jakou by nejspíše mohl mít profesor Higgins z My Fair Lady, se promenádují postavy z Gianni Schicchiho v bohatých renesančních kostýmech. Ale ono je v téhle inscenaci stejně jedno, kde a kdy se příběh odehrává, neb režisérka vůbec nedbá na logické jednání postav v konkrétním prostoru – interpreti tak například přesunují knihovní schůdky sem tam jen proto, aby na ně v jednu chvíli mohli (z hlediska situace zcela nesmyslně) vylézt Rinuccio a Lauretta – a svůj milostný duet odzpívat vytrčeni do prostoru, čelem k publiku. Hlavní vtip první půle večera spočívá v tom, kterak si pozůstalí předávají nočník právě zemřelého Buosa Donatiho, čichají k němu a ksichtí se. Akce se opakuje třikrát! Naříkání příbuzných i výsměch Schicchiho jsou přehnány do nesnesitelné křeči, kněžna v Sestře Angelice hereckým slovníkem připomíná heroinu z půli 19. století. Angelica na konci pateticky umírá marně (!) vztahujíc ruce ke svému zemřelému děcku – dítě odchází a ona mrtva padá k zemi. Opravdu chtěla Jana Andělová-Pletichová ukázat, že Angelice nebyla sebevražda odpuštěna a že svého chlapečka definitivně ztrácí – anebo ani v tomto případě nešlo o významové gesto, ale pouze o vizuálně efektní aranžmá?

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál



Tak trochu těžkopádné je nejen jevištní dění, ale i hudební nastudování Damiana Binettiho, jakkoli mu orchestr hraje velmi spolehlivě. Sólisté převážně – počínaje Ladislavem Neshybou (Schicchi) přes dvojici Alexandr Vovk (Rinuccio) a Katarína Vovková (Lauretta) až po Katarínu Jordu Kramolišovou (Angelica) – nepříjemně přepínají své (jakkoli krásně barevné) hlasy. Po inscenaci japonské opery Yuzuru, ve které se zas na chvíli ukázal potenciál opavského souboru, je pucciniovská premiéra pádem zpět – do provozu bez invence. Slezské divadlo Opava – Giacomo Puccini: Gianni Schicchi, Suor Angelica. Dirigent Damiano Binetti, režie Jana Andělová-Pletichová, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Roman Šolc. Premiéra 2. 3. 2008. •

Foto archiv

pímé penosy z met v kinech centrál a aero peter grimes, tristan a isolda Hradec Králové, kino Centrál; Praha, kino Aero

britten!v peter grimes  Radmila Hrdinová Již popáté měli čeští diváci v sobotu 15. 3. možnost být přímými účastníky představení z Metropolitní opery v New Yorku, přenášeného živě do sítě více než šesti set biografů po celém světě. Březnový přenos Brittenova Petera Grimese byl ale zvláště významný, protože vedle pražského kina Aero se do projektu poprvé zapojila i kina v Hradci Králové a Žatci. Byla jsem zvědavá, jak na fenomén přímého přenosu zareagují diváci mimopražského, „neoperního“ Hradce, a tak jsem se na Grimese vypravila do tamního kina Centrál. Je to staré, ale zmodernizované, pohodlné a útulné kino v centru města, jehož plátno dokonce rozměrem přesahuje „obrazovku“ pražského Aera. Napoprvé se zde sešlo něco přes 130 diváků, což je vzhledem k divácky nesnadnému titulu rozhodně dost. Bylo to publikum spíše střední a starší generace, i když nechyběli ani zcela mladí diváci. Ačkoli délka představení se dvěma pauzami přesáhla o třicet minut tři hodiny, nikdo neodcházel a o přestávkách se vedly zaujaté debaty o novém fenoménu „opery-biografu“. Inscenace, jež měla v newyorské MET premiéru teprve v únoru letošního roku, za pozornost rozhodně stála, a to jak po stránce hudební, tak i jevištního provedení. Režisér John Doyle, pro něhož byl Peter Grimes operním debutem, tlumočil spolu se scénografem Scottem Paskem a výtvarnicí kostýmů Annou Hould-Wardovou Brittenovu pochmurně dramatickou operu sugestivním způsobem. Scénografii dominovala mohutná průčelní dřevěná stavba, jejíž šedozelená prkna sugerovala dřevo bičované větrem a ledovými vlnami, vysušované sluncem a sžírané mořskou solí, drsné stěny korespondovaly s nelítostným chováním vesničanů k Peteru Grimesovi. Postava rybáře, jehož vesnice nemilosrdně vydělí ze svého středu, bývala v minulosti vykládána jako analogie k Brittenově osudu, jehož homosexuální orientace byla v Anglii za jeho života stále ještě nahlížena jako trestný nebo alespoň trestuhodný čin. Pojetí, v němž se Grimes stával jasnou obětí, podpořila i první interpretace této postavy Brittenovým životním partnerem, křehkým tenoristou Peterem

Vynikající Anthony Dean Griffey (Peter Grimes) se svým pomocníkem Johnem

Pearsem. Režisér Doyle se však tímto výkladem rozhodně nenechal svázat a jeho Grimes je především o vnitřním rozporu muže, v níž se velká vášeň a touha po lásce sváří s vrozenou brutalitou, neschopností komunikovat a projevit cit. Tomuto pojetí nahrávají i fyzické dispozice představitele titulní role, tenoristy Anthonyho Deana Griffeye. Jeho Grimes je mohutný medvěd s malýma očima nejistého pohledu v široké tváři a rukama jak lopaty, neohrabaný a nemotorný ve vytahaném rybářském svetru a masivních válenkách. Dovede být neskutečně hrubý, a přitom se mu ve tváři zračí zoufalství, postupně se jeho chování dostává až na hranici skutečného šílenství. Hlasově je Griffeyův Grimes dokonalý, pěvecké nároky nesnadné role zvládá bez nejmenších problémů a s přirozeným prolnutím emoce do kovově, jistě znějícího tenoru. Vynikající partnerkou mu byla sopranistka Patricia Racette, která obdařila svou učitelku Ellen Orfordovou maximálním pochopením, oddaností a tragickou velikostí ženy, která cítí, že Grimesovi není pomoci. Groteskní herectví i hlasový projev Felicity Palmer vytvořily výraznou postavu z paní Sedlyeové, charakterní mužností obdařil barytonista Teddy Tahu Rhodes postavu lékárníka Neda Keenea. Početný, výborně sezpívaný sbor, oblečený do uniformní rybářské šedi s kapucemi, rybářskými klobouky a sítěmi aplikovanými do kostýmů, se zhostil mohutných sborových ploch na skvělé úrovni, a i když jej režisér vedl spíše ke statickému projevu, podařilo se mu z něj vytvořit hrozivou fanatickou komunitu vystupující proti Grimesovi se značnou neúprosností. Doyleova inscenace působila pochmurně dramatickým, přízračným dojmem, v oknech a dveřích dřevěné stěny se zjevovaly siluety postav v ostrém protisvětle, vše se odehrávalo v přímém kontaktu mezi lidmi, s minimem rekvizit a jen nejnutnějším mobiliářem. Místy působil tento Grimes víc jako strohé dramatické oratorium než realisticky rozehraný příběh. Režisér však dokázal pozorně naslouchat Brittenově hudbě a donutil k tomu i diváky, mj. když ponechal orchestrální intermezza bez jakéhokoli scénického ztvárnění. Vyni-



d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m uzikál

kající provedení, s rozmyslem budované dynamické proměny od lyrických pasáží k postupně gradovaným dramatickým vrcholům, které s orchestrem MET dokázal vykouzlit dirigent Donald Runnicles, si to rozhodně zasloužilo. Diváci přímého přenosu měli díky čtrnácti kamerám snímajícím protagonisty v nemilosrdně intimním detailu působivější zážitek než publikum newyorské MET. A k tomu byli opět obdarováni rozhovory s protagonisty, režisérem, dirigentem, výtvarnicí kostýmů a dalšími osobnostmi, které tentokrát s jistotou vedla sopranistka Natalie Dessay. Publikum hradeckého Centrálu reagovalo stejně jako diváci při pražském debutu v Aeru – občas s jistými rozpaky zatleskalo, ale při závěrečné děkovačce se k nadšenému aplausu hlediště MET přidali téměř všichni. Pro mnohé z nich to byl skutečný objev a svátek opery, což podpořila i atmosféra mimořádné události, kterou se vedení Centrálu podařilo při této příležitosti mnoha drobnými detaily vytvořit. Dubnový přenos Pucciniho Bohémy byl v té době v Hradci už prakticky vyprodaný. Přenosy z MET jsou cestou – a to velmi atraktivní cestou – jak získat pro operu nové a zaujaté publikum. MET in HD – Benjamin Britten: Peter Grimes. Dirigent Donald Runnicles, režie John Doyle, scéna Scott Pask, kostýmy Ann Hould-Ward. Přenos 15. 3. 2008. •

wagner!v tristan a isolda  Ivan Žáček Jak už jsme vás v únorovém čísle informovaly, v malém žižkovském kině Aero se dějí velké věci. Pražský milovník opery se naučil chodit za dobrou operou právě sem. Jako do prvního kina z celé východní Evropy sem zavítal ojedinělý, dnes již dobře technicky proveditelný projekt, jenž slaví v kinech Severní Ameriky velké úspěchy a jenž byl deníkem Los Angeles Times označen za novou uměleckou formu. Live in HD, jak se nazývá, ničím takovým sice rozhodně není – je to jen technicky podstatně vylepšený přímý přenos živého představení, tedy něco, co má již dávno nejen svou vlastní historii, ale i poměrně přesně propracovanou estetiku – ale přesto umožňuje divákovi mnohem větší intenzitu prožitku. Vysoké rozlišení snímaného obrazu, byť je dnes význam tohoto technického parametru trochu přeceňován, i 5.1 kanálový zvuk, o němž platí totéž v ještě větší míře, rozhodně v porovnání s klasickými systémy vyšší kvalitu představují a umožňují divákovi lépe se pocitově vpravit do centra dění a snad v něm i vyvolat dojem přímé účasti. Minimálně je jisté, že obě loga, HD i 5.1, přitahují do kina Aero diváky, zejména mladé, a tak možno hovořit spíše než o nové umělecké formě o návratu sociální situace, která se dnes zdá již být na vymření: atmosféry společného prožívání synkretického uměleckého díla v klubovém kině. Dalším představením, které bylo v kině přenášeno, se stala Wagnerova opera Tristan a Isolda, kterou v rozhovoru o přestávce představitelka Isoldy Deborah Voigt charakterizovala jako: „very long song“. Její pevně posazený, mocný dramatický soprán má všechny parametry kladené na wagnerovské heroiny, přesto Voigt pro mne ideální Isoldu ani zdaleka nepředstavuje. Její výkon nutno ovšem hodnotit jako živý, a to v díle, jehož nároky jsou jedním slovem extrémní. Z tohoto pohledu podala, po prvém rozpačitém dějství, spíše jakémsi zahřívacím kole, velmi solidní výkon, opět až na závěrečný zpěv, kdy již byla slyšitelně unavena. V druhé přestávce si postěžovala dáma, která dělá v Met casting a jejíž jméno jsem si nezapamatoval, že heldentenorů schopných zazpívat Tristana vždy bylo a je jako šafránu, tak do jedné desítky na celé planetě, a dodala skromně, že těch schop-

ných ho zazpívat v Met, je ještě méně. Ale nejprestižnější americká scéna se skromně tvářit nemusí. Disponuje jedinečným orchestrem, který i toho večera své výjimečné postavení přesvědčivě potvrdil, a dokáže sehnat na záskok Tristana, po odřeknuvším Benu Heppnerovi, pro mnohé nejlepším Tristanovi Severní Ameriky, po kterém by oblízly prsty všechny evropské domy. Robert Dean Smith je ostatně právě takový, Bayreuthem prověřený pěvec. V Met vsadili raději na vokální jistotu. Rozumné rozhodnutí, po několika tristně tristanovských karambolech, kdy jednoho vypískali a druhý se zřítil do nápovědní budky, přičemž znalci tvrdí, že i před tímto čelním střetem zpíval velmi zle. Smith podal při svém nečekaném debutu (měl se na prknech Met objevit až o dva roky později) velmi úctyhodný výkon. Jeho Tristan je spíše lyričtější, snivý, témbrově vylehčený a i herecky zcela uvěřitelný. V pohybovém aranžmá se ovšem newyorská inscenace blíží něčemu jako kostýmovanému koncertnímu provedení na symbolicky náznakové scéně. Možno tu, v širším pohledu, dokonce hovořit o jakémsi kánonu, který se v posledních letech v koncepcích tristanovských inscenátorů až nebezpečně petrifikoval. Pitínského Isolda v závěru prochází středem scény, nevědoma okolí, a zpívá, oči upřené do publika, dokud nezemře. Voigt v režii Dietera Dorna dělá přesně totéž: stojí nehybně, oči upřené do temnoty, zhruba tam, kde se rozprostírá publikum, a zpívá. Ale oba tvůrci jen konkretizovali příznak doby. V druhém aktu dnes milenci noci celkem nic moc nedělají, jen stojí, hledí si do očí – a zpívají. Suma jejich jevištního bytí se vyčerpává zpěvem, a to zpěvem, který sám sebe tematizuje jako zpěv, sám sebe akcentuje jako jediný a výlučný prostředek komunikace – mezi sebou i s divákem. Inovace v Met spočívala v tom, že milenci nestojí, ale sedí na lavičce, zatímco Brangäna nad nimi bdí v jakési věži, která se těsně před vpádem Melota hrozivě vztyčí. Romantické horizontály dvou propletených těl na měsíčním pažitu jsou již nenávratnou minulostí. Brängena a Kurwenal byli slovem vynikající, nordicky sošná copatá blondýna Michelle DeYoung byla typem akční, příběhem své paní silně zasažené společnice, zatímco Eike Wilm Schulte hrál spíše odvrácenou část věrného Tristanova druha: jako by se na šílenství svého pána ani nemohl dívat. Vrcholem představení byl ovšem Král Marke v podání nestárnoucího Mattiho Salminena – jeho hrubozrnný bas je stále mocen plného nasazení a neprojevuje se u něj ani únava, ani stáří. Basy stárnou později. Je to inscenace přesně v duchu Metropolitní filosofie: spíše tradiční výklad, ale zase ne moc (hraje se i pro kritiky, a ti mají vliv), prostě takové nepohoršlivé představení pro školu a dům. Aby si každý přišel na své. A aby i americká hospodyňka pochopila, že je to o lásce, tak se po přípitku nápojem lásky pro jistotu rozzáří rudý horizont. Ale celkově to bylo velké, vyrovnané představení, které prezentovalo vynikající výkony renomovaných pěvců, pod taktovkou zkušeného wagnerovského dirigenta Jamese Levina. Úroveň titulků i jejich náročného nasazování během živého představení byla velmi dobrá, sympatická byla snaha postihnout i básnický rozměr libreta, snad jen vykání se pro tento středověký příběh nehodí a nemá oporu v originálu. A jen stručně k tištěnému programu, kam se dostaly některé nepříjemné chyby (O sink hernieder, Nach der Liebe.) Zapřísahá se tu noc, aby klesla, nikoli láskou znavený milenec. MET in HD – Richard Wagner: Tristan und Isolde. Dirigent James Levine, režie Dieter Dorn, scéna a kostýmy Jürgen Rose, světelný design Max Keller. Přenos 22. 3. 2008. •

Deborah Voigt (Isolda) a Robert Dean Smith (Tristan)



Foto archiv

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál

d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m uzikál

nová inscenace bludného holan-ana ve státní opee praha  Jitka Slavíková V rámci oslav 120. výročí budovy Státní opery Praha nabídne SOP novou inscenaci Bludného Holanďana Richarda Wagnera, kmenového autora prvních 50 letech tohoto operního domu, jehož Mistři pěvci norimberští zahájili 5. 1. 1888 historii Nového německého divadla. Ještě než v českých zemích došlo k prvním provedením Wagnerových oper na jevišti, měli Pražané možnost poznat některé jejich části na koncertech česko-německé Cecilské jednoty (Cäcilienverein). Tu založil v roce 1840 dirigent Antonín Apt (1815–1887), velký ctitel Ference Liszta a Richarda Wagnera, s nímž byl i v písemném kontaktu (Wagnerovy dopisy Aptovi z let 1853–1861 jsou v archivu Pražské konzervatoře). Od roku 1853 zařazoval na své koncertní programy mj. úryvky z Lohengrina, Rienziho a Bludného Holanďana – ten měl na obou koncertech (10. 5. a 21. 11. 1855) úspěch a sbor dívek u kolovrátku ze začátku 2. dějství vzbudil takové nadšení, že musel být opakován. Prvním kapelníkem Královského zemského německého divadla (Königlisches deutsches Landestheater), jak tehdy zněl oficiální název Stavovského divadla, byl v letech 1837–1857 skladatel František Škroup (1801–1862). Za 2. funkčního období ředitele Johanna A. Stögera se dramaturgie zaměřila výrazně na Wagnerovo dílo a Praha se stala jedním z významných wagnerovských center – předstihla i Lipsko, Drážďany, Berlín a další evropská města. Škroupovo období bylo nazýváno „zlatou érou“ německé pražské opery a jeho dirigentských výkonů si vážil jak Wagner, tak Hector Berlioz. V roce 1854 uvádí Škroup poprvé v českých zemích Tannhäusera (25. 11.) a v roce 1856 Lohengrina (23. 2.). V témže roce, 7. 9., přichází na řadu i Bludný Holanďan. Wagner, který v Curychu právě v září začal po konečném překonání nepříjemných zdravotních obtíží pracovat na Siegfriedovi, se premiéry nezúčastnil. V roce 1885 se stal ředitelem Stavovského divadla Angelo Neumann (1838–1910), osobní přítel Richarda Wagnera. Wagnerův kult přenesl ze Stavovského divadla, kde hned v jeho první sezoně uvedl Gustav Mahler v prosinci 1885 pražskou premiéru Wagnerova Zlata Rýna a Valkýry, do Nového německého divadla, v němž za své éry do roku 1910 uvedl více než 600 představení Wagnerových oper. Ještě před svým příchodem do Prahy získal od agentury Botz v Mainzu, zastupující Wagnerovy dědice, právo na výlučné provozování Wagnerových oper (výjimkou byl Lohengrin, kterého už 12. 1. 1885 uvedlo Národní divadlo). V sezoně 1882/83 nechal pro evropské turné svého zájezdového divadla Richard Wagner eater vyrobit kopie dekorací z Bayreuthu a používal je pak i v Praze. Bayreuth byl Neumannovi vzorem rovněž pro inscenování Wagnerových oper, nejen v zachování scénické podoby, ale i režijního pojetí; pokud nebyl režisérem sám, ponechával si dozor (konkrétně podle cedulí „vrchní velení“ – Oberleitung). Řadu inscenací Stavovského divadla přenesl do Nového německého divadla. To byl případ i Bludného Holanďana ve výpravě Parcivala de Vry, který se v programu Nového německého divadla objevil poprvé již měsíc po otevření budovy, 4. 2. 1888. Dirigoval Karl Muck, Neumannův kapelník už ve Stavovském divadle (od roku 1886), který platil za wagnerovského odborníka. V letech 1888–1906 byl Bludný Holanďan v každé sezoně proveden nejméně jednou, nejvíce pětkrát a celkem dosáhl 54 repríz. První kmenová inscenace Bludného Holanďana v Novém

německém divadle měla premiéru 4. 5. 1907 a byla předzvěstí nadcházejícího 25. výročí úmrtí Richarda Wagnera (1908). Dirigentem byl Paul Ottenheimer, režisérem Josef Trummer, scénu navrhl opět Parcival de Vry, kostýmy byly zhotoveny podle návrhů z Bayreuthu, který se stal vzorem i pro odstranění dosavadního realistického „nanebevzetí“ Holanďana. Odstranění pauzy mezi 2. a 3. jednáním okomentoval Prager Tagblatt 5. 5. 1907 slovy, že „vytváří příliš velkou plochu a unavuje publikum“. Ottenheimer uvedl Holanďana znovu 11. 9. 1907 se skvělým představitelem titulní role, Erichem Hunoldem, který byl ozdobou Neumannova ansámblu v letech 1895–1907 a mj. prvním Jochanaanem v pražské premiéře Straussovy Salome. Od září 1911 se stal prvním dirigentem Alexander Zemlinsky a hned ve své první sezoně věnuje maximální pozornost Wagnerovi: nově nastuduje Tannhäusera, Valkýru, Lohengrina, Tristana a Isoldu a Mistry pěvce norimberské. Bludného Holanďana přenechal Pietru von Stermichovi, který ho uvádí 12. 2. 1912. Následoval příkladu Felixe Mottla a jeho bayreuthského provedení Holanďana jako „balady bez přestávky“, což Felix Adler v Bohemii 14. 2. označil za „bayreuthský nešvar“. Začátkem září 1912 vzbudila v Praze senzaci brněnská rodačka a v té době již sólistka vídeňské Dvorní opery Maria Jeritza, která v Novém německém divadle hostovala ve třech rolích, mj. i v Sentě (6. 9.). Samozřejmě bylo vyprodáno, publikum ji přijalo s nadšením a kritika chválila její pojetí Senty jako prostého děvčete z lidu na rozdíl od heroických a dramatických ztvárnění domácími představitelkami. Dalších repríz se ujímá od 29. 4. 1918 dirigent Heinrich Jalowetz, pod režií jsou postupně podepsáni Siegfried eumann a Hans Ludwig, nicméně se jednalo pravděpodobně jen o menší úpravy. V letech 1907–1922 se uskutečnilo 40 repríz. Premiéra dalšího nastudování má datum 3. 5. 1923. Dirigoval Adolf Kienzl, režii měl Leopold Kramer, od 1. 11. 1918 nový ředitel divadla. Představení se stalo památným použitím nového technického prostředku, jaký do té doby nemělo žádné divadlo v Praze: kruhového horizontu o rozměrech 40 x 20 metrů, který umožňoval projekci. S novinkou souvisel i mobilní osvětlovací systém různých barev. Pro Holanďana byla zřízena textilní dekorace „moře“ s pohyblivým motorem, díky němuž byla vytvořena iluze vlnícího se moře a přibližující se lodi. Jinak ale byly dekorace zřejmě z velké části převzaté z předešlých inscenací (Felix Adler, Bohemia 5. 5. 1823), chválena byla „dokonalá revize hudební stránky“. Inscenace vydržela na repertoáru téměř deset let (29 repríz). V září 1929 nastoupil na místo šéfa opery Georg Széll (1897–1970). Rodák z Budapešti, vystudovaný klavírista, dirigent a skladatel (mj. u J. B. Foerstera ve Vídni), uplatnil hned od začátku své skvělé muzikanství a jako dirigent i ředitel dosáhl umělecké úrovně, která předznamenala jeho pozdější kariéru v Metropolitní opeře v New Yorku. BěRežisér Stephen Taylor a asistent režiséra Lubor Cukr Foto Jan Kačír



Foto Karel Klouba

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál

Michele Kálmándy (Holanďan)

hem osmi sezon řídil v Novém německém divadle deset Wagnerových oper, od Bludného Holanďana k Parsifalovi. Bludný Holanďan přišel na řadu 10. 12. 1932 v režii Renata Morda, jedno z představení bylo také přenášeno rozhlasem. Széll podrobil partituru několika větším škrtům a podstatně zrychlil všechna tempa. Na horizont byly promítány plachty, tradiční kolovrat v 2. jednání vystřídal tkalcovský stav. 13. 2. 1935 řídil představení Bludného Holanďana pohostinsky Erich Kleiber. V posledních letech Nového německého divadla byl počet repríz omezen vzhledem ke skutečnosti, že v souboru byli především pěvci s italským školením. Na repertoáru se objevil až v poslední sezoně 1938/39 s hostující Zdenkou Zikovou v roli Senty. V letech 1932–1938 se uskutečnilo 13 repríz. Národní divadlo uvedlo Bludného Holanďana v českém překladu Václava Judy Novotného, režii Roberta Poláka a hudebním nastudování Karla Kovařovice 17. 12. 1907. Prvním představitelem titulní role v Národním divadle byl Bohumil Benoni, Sentu zpívala Anna Slavíková a pohostinsky čtyřikrát Ema Destinnová (11. 1. a 12. 8. 1908 a 25. a 30. 1. 1918). První české nastudování se udrželo na repertoáru až do roku 1918 a dosáhlo 50 repríz. Hned roku 1920 byl stejným režisérem Bludný Holanďan nastudován znovu a do roku 1934 byl hrán 34krát, pak se vrátil opět pouze po dvouleté přestávce (tentokrát v režii Hanuše eina). Na repertoáru byl i v nové inscenaci během války (režisérem byl hostující Bedřich Plaške). V roce 1959 se objevil na dnešní scéně Státní opery Praha (tehdy jako Smetanovo divadlo – součást Národního divadla) poprvé v novém českém překladu Pavla Eisnera a Jaroslava Vogela, ve Vogelově hudebním nastudování, v režii Václava Kašlíka, na scéně Josefa Svobody a v kostýmech Jana Kropáčka. Od premiéry 3. 6. 1959 do derniéry 27. 5. 1967 se uskutečnil rekordní počet 104 repríz. Představení bylo uvedeno i v rámci Pražského jara 1966. Pro titulní roli se tehdy podařilo zajistit světově proslulého amerického basbarytonistu omase Stewarta (1928–2006), který byl v letech 1960–1975 hvězdou Bayreuthského festivalu a Holanďana zde poprvé zpíval rok před pražským vystoupením. V Bayreuthu byl oslavován jako nástupce Hanse Hottera, jenž světovou kariéru zahájil v 30. letech právě v Novém německém divadle (a svou vděčnost Novému německému divadlu vyjádřil o mnoho let později v medailonku České televize). Zatím poslední pražská inscenace, opět na scéně Smetanova divadla a opět v Kašlíkově režii a na scéně Josefa Svobody, tentokrát ale v kostýmech Josefa Jelínka a v hudebním nastudování Jana Štycha, měla premiéru 30. 1. 1986. Z obsazení předchozího nastudování zůstali v hlavních rolích Antonín Švorc (Holanďan) a Naděžda Kniplová (Senta), nově k nim přibyli mj. Richard Haan a Antonie Denygrová. Do 19. 1. 1990 se uskutečnilo 42 repríz. Současnou inscenaci ve Státní opeře Praha připravil mezi-



národní inscenační tým v čele s režisérem Stephenem Taylorem. Tento anglický režisér, dnes žijící ve Švýcarsku, zahájil svou kariéru v Grand éâtre de Genève, kde byl v letech 1991–1996 asistentem významných režisérů (Jérôme Savary, Francesca Zambello, Robert Carsen, Nicolas Hytner). V pařížském éâtre du Châtelet spolupracoval s Pierrem Strosserem na Prstenu Nibelungově (1994), v Palais Garnier s Eziem Toffolutti na Così fan tutte, v Opéra Bastille s Robertem Lepagem na Faustově prokletí (2004 a 2006). Podílel se rovněž na projektu Valerije Gergieva a Georga Tsypina – byl to Prsten Nibelungův, uvedený v petrohradském Mariinském divadle, Velkém divadle v Moskvě, v Soulu a Tokiu (2005 a 2006). V roce 2009 jej čeká Verdiho Trubadúr v Grand éâtre de Genève. V Praze se představí poprvé. Richard Wagner – Der fliegende Holländer. Ke 120. výročí budovy Státní opery Praha. Dirigenti: Guillaume Tourniaire a Richard Hein, režie: Stephen Taylor, scéna: Laurent Peduzzi, kostýmy: Nathalie Prats, světelný design: Christian Pinaud, sbormistři: Tvrtko Karlovič, Adolf Melichar. Premiéra 29. 5. 2008 v rámci MHF Pražské jaro. •

Zadáno pro: Státní opera Praha

velká soutěž hudebních rozhledů Vážení čtenáři, tentokrát vás otázka, který slavný, byť v mnohém kontroverzní houslista bude letos na Pražském jaru debutovat, poněkud zmátla, protože jste psali dva interprety, Nigela Kennedyho a Midori Gato. Ta sice rovněž patří ke slavným interpretům a na Pražském jaru dosud nevystoupila, ale jednak není považována za nikterak kontroverzní a v otázce by byla uvedena i možnost, že se jedná o ženu – houslistku. Za správnou odpověď jsme tedy uznali pouze ty, které uvádějí Nigela Kennedyho. Trojici vylosovaných vítězů tak srdečně blahopřejeme nejen k získaným cédéčkům, ale rovněž k soustředěnosti, s níž si otázku přečetli.

Kamila Sležková, Ostrava-Poruba

Alexander Kříž, Nová Lesná (Slovensko)  Mgr. Květa Honlová, Praha

otázka na květen:

Jaké dílo (a od kterého autora či autorky), psané na objednávku, zazní ve světové premiéře na letošním festivalu Smetanova Litomyšl? Své písemné odpovědi zasílejte do 16. května 2007 na adresu redakce Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] . Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách www.hudebnirozhledy.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.



z p r á v y z d o m ova

Foto archiv

i do Plzně, kde u příležitosti zahájení výstavy „Architektonické dědictví ČR – Plzeňský kraj“ účinkovala s mezzosopranistkou Andreou Kalivodovou. Společně předvedly Biblické písně A. Dvořáka; Englichová sólo Trnečkovu Fantazii na téma symfonické básně Vltava. V polovině dubna známá česká harfistka vystoupí v Táboře. Na koncertě nazvaném „Česká hudba a harfa“ zazní skladby Dusíka, Sluky a Fišera.

Francouzský dirigent Serge Baudo obdržel 25. 3. čestné občanství Prahy. Předal mu je v Brožíkově síni Staroměstské radnice primátor Pavel Bém. Byly tak oceněny dirigentovy dlouhodobé zásluhy o rozvoj pražské hudební kultury i jeho úsilí při uvádění českých autorů v zahraničí. Baudo spolupracuje s českými orchestry pravidelně od roku 1959, ponejvíce s Pražskými symfoniky FOK a Českou filharmonií. Ve FOK byl dokonce v letech 2001–2006 šéfdirigentem, nyní je čestným dirigentem. Na fotografiii Serge Baudo při podpisu do knihy čestných občanů. vla

hudba v praze Česká filharmonie uspořádala druhý dopolední studentský koncert z cyklu Čtyři kroky do nového světa. Uskutečnil se 3. 3. ve Dvořákově síni Rudolfina. Na programu zazněl výběr z baletu Sergeje Proko eva Romeo a Julie. Účinkoval Český studentský orchestr pod taktovkou Marka Ivanoviče a členové Dismanova rozhlasového dětského souboru. Česká tanečnice, choreograa a pedagožka Zora Šemberová se dožila 13. 3. neuvěřitelných 95 let. Ten den jí na slavnosti ve foyeru Národního divadla udělil ministr kultury Václav Jehlička medaili Artis Bohemiae Amicis, a zároveň byla pokřtěna její autobiografická knížka Na šťastné planetě, kterou vydalo Národní divadlo. Šemberová byla první Julií v Prokoevově baletu Romeo a Julie ve světové premiéře v roce 1938 v Brně. Tančila v Národním divadle v Brně a v Praze, hostovala v Paříži. Po válce působila na Taneční konzervatoři v Praze a v roce 1968 emigrovala nejdříve do Kambodže a pak do Austrálie, kde dodnes žije a dlouho tam vyučovala tanci. Na fotografii Zora Šemberová se svou právě pokřtěnou knihou. vla

Známé české violistce Jitce Hosprové se na generální zkoušce 31. 3. koncertu pro Pražské premiéry stala v Rudolfinu kuriózní situace. Do interpretace se „ponořila“ s takovým nasazením, že při kadenci ulomila část vrchní desky své violy. Naštěstí se však podařilo vzácný nástroj do večera opravit, takže skladbu J. Felda, Koncert pro violu a orchestr, mohla bez problémů předvést. Hosprovou doprovodili Rozhlasoví symfonikové pod taktovkou Jana Kučery.

hudba v echách Saxofon a rytmika je název programu, v němž 6. 3. společně vystoupily dvě mladé instrumentalistky Kateřina Stupková (saxofon) a Markéta Mazourová (marimba). Představily se publiku v Chodově u Karlových Varů, kde během dne zrealizovaly v místní Základní umělecké škole hned tři koncerty. O čtyři dny později, v pondělí 10. 3., zahrají v žižkovském Atriu na Praze 3.

Foto Hana Smejkalová

Českou cembalistku Editu Keglerovou doprovodila 13. 3. na svém 6. abonentním koncertu pod taktovkou Pavla Šnajdra Severočeská filharmonie Teplice. Společně se představili v sólovém partu Pátého Braniborského koncertu J. S. Bacha. Na programu zazněla mimo jiné Partita d moll pro smyčce a cembalo od F. I. A. Tůmy, Čtvrtý Braniborský koncert a svita Pulcinella od I. Stravinského. Dále vystoupili flétnisté R. Heger a D. Hegerová a houslistka N. Slavíčková. Harfistka Kateřina Englichová a violistka Jitka Hosprová uspořádaly společné vystoupení 19. 3. v sále Staré radnice v Havlíčkově Brodě. Představily se v sólových partech i společných skladbách; zaznělo též Duo Hosprenglico, napsané přímo pro interpretky Z. Lukášem. * Englichová zavítala v březnu

Přenosy z newyorské Metropolitní opery zavítaly i na Havlíčkobrodsko. Dne 5. 4. se pořádal v Chotěboři první přenos, a to Pucciniho Bohéma, kterou v tamním kině sledovalo několik desítek operních fanoušků. Kino bylo otevřeno už od 18:30, tedy hodinu před zahájením přenosu, aby zájemci mohli vidět i to, jaká atmosféra před začátkem panuje v Metropolitní opeře. Mezinárodní hudební festival Český Krumlov začal prodávat první aprílový den vstupenky na 17. ročník, který se uskuteční od 18. 7. do 23. 8.. Novinkou přehlídky bude série představení Verdiho opery Síla osudu na scéně Otáčivého hlediště, kde vystoupí významní sólisté z newyorské MET. První koncert se bude pořádat na Letní zámecké jízdárně, kde vystoupí Pražská komorní filharmonie pod taktovkou Holanďana D. Raiskina. Jako sólisté se představí sopranistka A. Bolshoi, barytonista R. Zeller a basista E. Jordan. Maškarní sál krumlovského zámku bude dějištěm komorních koncertů a recitálů. Vystoupí Filharmonický komorní orchestr s kanadským dirigentem K. Strattonem, Ensemble Inégal a Škampovo kvarteto. Klavírní recitál přednese laureátka významné mezinárodní soutěže Concours Géza Anda – Japonka H. Kawamura – a M. Kasík. V českokrumlovském kostele sv. Víta zazpívá soubor Fraternitas Litteratorum a chlapecký sbor Bonifantes v novodobé premiéře, která se jmenuje podle titulní skladby ze sbírky kánonů věnované Vilémovi z Rožmberka – Rosa florum gloria. V podání broadwayských muzikálových hvězd (D. Gravitt, Ch. Noll a D. LaBrecque) zazní tzv. Noc na Broadwayi, v níž za doprovodu Moravských filharmoniků a dirigenta R. C. Fleischera uslyšíme melodie známých muzikálů My Fair Lady, Fantom opery, West Side Story nebo Chicago. V zámecké Jízdárně se bude pořádat koncert Severočeské filharmonie Teplice a izraelské klarinetistky Sharon Kam. Na přehlídce se objeví i světoznámé kytarové duo dvojčat Petera a Zoltána Katonových – Katona Twins, italský varhaník A. Castaldo i americký trumpetista Bobby Shew s Czech Big Company. Přehlídku ukončí flétnisté J. Galway se svou manželkou Jeanne v doprovodu pražských Rozhlasových symfoniků.

hudba na morav a ve slezsku Dirigentské kurzy na půdě Janáčkovy filharmonie Ostrava se pořádaly od 25. do 29. 3..

Zúčastnili se jich kupříkladu M. Brunet, A. Cravero nebo L. Ganvert. Tradičním hostem byl i dirigent Z. Nagy. Intenzivní zkoušky s orchestrem vyvrcholily 29. března večerním koncertem v Domě kultury města Ostravy. Zazněly skladby od Smetany, Mendelssohna a Dvořáka. Jako sólista v Mendelssohnově houslovém koncertu vystoupil nadaný houslista Roman Patočka. Osmý koncert Velkého symfonického cyklu ostravské Janáčkovy filharmonie se uskutečnil 13. a 14. 3. v Domě kultury města Ostravy. Kromě Bernsteinových Symfonických tanců z West Side Story a symfonické suity On the Waterfront zazněly Chaconne z filmu Krvavé housle od J. Coriglianiho a Koncert pro housle a orchestr amerického skladatele 20. století Samuela Barbera. Sólový houslový part přednesl světoznámý kanadský houslista Martin Chalifour. XI. ročník Jarního festivalu komorní hudby pořádaný 2.–16. 3. v Dolních Bojanovicích skončil koncertem v nahrávacím sále Tonstudia Rajchman. Letos vystoupilo v programu Janáčkovo kvarteto a dále Alfréd Strejček a klavírní duo Libuše a Radim Pančochovi. Mediálními partnery festivalu byly Český rozhlas 3 – Vltava spolu s časopisem Naše Slovácko a Radiem Dyje. Na závěrečném koncertě vystoupil španělský komorní soubor Bilbao Trio, který hraje ve složení: Luis Alberto Requejo (klarinet), slovenský rodák Richard Vandra (violoncello) a Flora Gómezová (klavír). Na programu byly skladby M. Brucha: Nocturno č. 6 op. 83, I. Bázlika: Dvě skladby (Slovensko), M. I. Glinky: Patetické trio, N. Roty: Trio a J. Šimíčka: Jazzová suita pro tři. Bázlikovy a Šimíčkovy opusy zazněly v české premiéře. Dramaturgem festivalu je Jan Šimíček. rb Janáčkova filharmonie Ostrava pod vedením svého šéfdirigenta eodora Kuchara připravila pro své posluchače v rámci devátého koncertu Velkého symfonického cyklu zajímavý program. Koncerty 3. a 4. 4. zahájilo uvedení Wagnerovy předehry Rienzi. Následoval Bartókův Koncert pro klavír a orchestr č. 3 a večer uzavřela Dvořákova Čtvrtá symfonie. Třetí klavírní koncert Bély Bartóka, který vznikl až za skladatelova pobytu v USA, je řazen mezi jeho nejhezčí a nejexpresivnější skladby. Zvláštností je, že Bartók své poslední dílo nedopsal, závěrečných sedmnáct taktů doplnil jeho přítel Tibor Serly. Při ostravském uvedení za klavír usedne ve světě vysoce hodnocená maďarská klavíristka žijící v Amsterdamu Klára Würtz. Na svém kontě má tato umělkyně řadu nahrávek, jejichž počet se nyní ještě rozšíří. S ostravskou filharmonií a dirigentem Kucharem totiž nahraje pro společnost Brilliant classics zmíněný Bartókův klavírní koncert a v červnu pak bude chystané CD doplněno o Ravelův Koncert pro klavír a orchestr D dur.

r!zné Filmové ceny Čeští lvi se rozdávaly 1. 3. v sále pražské Lucerny. Cenu za hudbu si poprvé odnesl cizí film a to francouzský snímek Edith Piaf, na kterém spolupracovali i čeští filmaři a byl natáčen částečně v České republice. Na předávání nestačili z USA přijet čerství nositelé Oscara za nejlepší píseň Ir Glen Hansard a Češka Markéta Irglová. Získali ho 24. 2. v Los Angeles za píseň z irského filmu Once. Na rozdíl od irské prezidentky k ceně umělcům nepogratuloval český prezident Václav Klaus. Podle médií to byla reakce na nedávný výrok Irglové, která v rozhovoru pro Právo prohlásila, že se za takového prezidenta stydí. vla Ceny álie za rok 2007 byly vyhlášeny na slavnostním večeru v pražském Národním divadle 29. 3.. Za výkony na operních scénách získali cenu Gianluca Zampieri za titulní postavu v Alfanově opeře Cyrano z Bergeraku v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a Anda-Louise Bogza za roli Minnie v Pucciniho Děvčeti ze Zlatého západu v Národním divadle v Praze. Ostatními letošními laureáty jsou Nikola Márová a Michal Štípa za obor baletu, Pavla Břinková a Petr Štěpán za obor operety a muzikálu a Simona Stašová a Erik Pardus za obor činohry. Za celoživotní mistrovství byla letos Cena álie udělena mj. také opernímu pěvci Václavu Zítkovi. Soutěž na vytvoření skladby pro varhany, která byla vyhlášena loni na začátku října, už zná vítěze. Porota, která posoudila 19 anonymních skladeb, pracovala ve složení Luboš Sluka (předseda), Jiří Teml, Irena Chřibková a Jan Hora. 1. cenu získal Jiří Strejc z Hradce Králové, 2. cenu Milan Slimáček z Brna a o 3. cenu se dělí Jan Bernátek z Prahy a František Emmert z Brna. Oceněné skladby zazní v programech koncertů letošního 12. ročníku Chebského varhanního léta. Chebské publikum tak dostane možnost posoudit, zda byl naplněn jeden z hlavních záměrů pořadatelů soutěže, totiž vytvořit skladby přímo „šité na tělo“ jedinečným romantickým varhanám z roku 1894 chebského varhanáře M. Zause. Veřejné vyhlášení výsledků a předání cen proběhne v rámci zahajovacího koncertu Chebského varhanního léta 2008 ve středu 25. 6. v 19,30 hodin v kostele sv. Mikuláše v Chebu. Producent a vydavatel desek František Rychtařík zemřel 11. 3. nečekaně ve věku nedožitých 63 let. Až do roku 1989 skladník mohl teprve po pádu komunismu realizovat svou celoživotní lásku: sběratelství a vydávání desek. Nejdříve pracoval v nově založeném Popronu, pak se osamostatnil a založil vlastní Producentské centrum F. Rychtaříka, které se zaměřilo ve spolupráci s Českým rozhlasem na vydávání starších nahrávek z historie české populární a taneční hudby. V edici Fonogram vydával hlavně nahrávky předválečných zpěváků a kapel a popularizoval českou swingovou hudbu. Velice cenný je jeho projekt vy-



Foto Pavel Horník

zp rá vy z domo va

Novou publikaci o Václavu Snítilovi, profesorovi pražské AMU a významném českém houslistovi, s názvem Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby, představil 29. 3. v sídle Hudební fakulty novinář a muzikolog Petr Veber. K životnímu jubileu V. Snítila (1. 3. se dožil osmdesátky) se pořádal týž večer také koncert v Sále Martinů, který několika slovy uvedl např. Daniel Veis, proděkanka Noemi Zárubová a sám oslavenec. V podání jeho rodiny (dcera Helena, vnoučata, Daniel Veis) a přátel zazněly skladby od Beethovena, Smetany, Brahmse a Vieuxtempse. Kniha popisuje mnohé ze života špičkového umělce. Autor zaznamenal rozhovory z osobních setkání s dnes již osmdesátiletým V. Snítilem i dalšími interprety, rodinou i úryvky ze soukromého umělcova archivu. Zmiňuje houslistovo působení ve Smetanově triu, Vlachově kvartetu i Českém nonetu, tuzemské i zahraniční koncerty, nahrávací a pedagogickou činnost a vzpomíná i na spolupráci s dirigentem Karlem Ančerlem. V. Snítil působí na tuzemské klasické hudební scéně přes 55 let, spolu s Josefem Sukem byl posledním žákem legendárního houslového virtuosa Jaroslava Kociana. Vychoval několik desítek houslistů, mezi nimi i V. Hudečka, B. Matouška, J. Svěceného a P. Šporcla, vedle něhož se na koncertě objevily i významné osobnosti z lékařských kruhů jako např. profesoři Josef Koutecký a Cyril Höschl. Na fotografii Václav Snítil.

dání tří CD saxofonisty a dirigenta K. Krautgartnera, velké postavy českého jazzu. Ještě den před smrtí se zúčastnil v Nové síni křtu kompletu 4 CD českého šansonu. vla 106. výročí narození skladatele Jaroslava Vejvody oslavil jeho syn Josef Vejvoda s dechovou kapelou, kterou vede, ve Zbraslavi koncertem 28. 3. v Divadle Jiřího Srnce. Josef Vejvoda ve své druhé podobě jazzového bubeníka a skladatele dokončil natáčení alba se Sukovým komorním orchestrem, na kterém jsou nahrány jeho vlastní skladby včetně známého Novelty Concerto, kde hraje houslové sólo Josef Suk. vla Zpracovala Šárka Mrázová Erratum V dubnovém čísle Hudebních rozhledů je pod fotografií souboru Pavel Haas Quartet (Od firmy k firmě) uveřejněno místo současné druhé houslistky tohoto kvarteta Marie Fuxové jméno jeho původní, ještě nedávné členky, Kateřiny Gemrotové. Interpretkám i čtenářům se za toto nedopatření omlouváme. Redakce

zahranií

svtová operní divadla iii. v. théâtre de la monnaie, de vlaamse opera

Foto archiv



 Zbyněk Brabec Opera se v Belgii poprvé hrála v roce 1650, kdy u příležitosti svatby Filipa IV. bylo v Bruselu uvedeno dílo Ulisse al l´isola di Circe Gioseffa Zamponiho v provedení italské operní společnosti. V roce 1682 bylo Gianettiho Medeou otevřeno operní divadlo s názvem Académie de Musique.

éâtre de la Monnaie, Brusel K vybudování reprezentativní operní budovy v Bruselu pověřil Maxmilián II. Emanuel Bayreuthský, generální místodržitel Habsburků v Holandsku, které bylo pod španělskou nadvládou, svého bankéře Gia Paola Bombardu vybudováním nového operního divadla v srdci Bruselu. Protože divadlo bylo vybudováno na místě bývalé mincovny (la monnaie = mincovna), získalo po ní i svůj název. Divadlo, postavené podle návrhu architektů Paola a Pietra Bezzi, se mělo stát jedním z největších a zároveň nejkrásnějších v celé Evropě. Již 19. listopadu 1700 se v jeho nové budově hrála opera Atys od Jeana-Baptisty Lullyho u příležitosti sedmnáctého výročí korunovace Filipa V. španělským králem. Lullyho opery, vytvořené většinou s libretistou Philippem Quinaultem, se staly na další čtvrtstoletí hlavním operním repertoárem. Prvním hudebním ředitelem divadla se stal Pierre-Antoine Fiocco. Když se v roce 1724 stala hlavní místodržící Belgie Marie Elisabeta Rakouská, hlavní část repertoáru tvořily italské opery benátského typu. Teprve až za vlády Karla Alexandra Lotrinského od roku 1744 opět stoupla úroveň bruselské opery, označované v té době za nejlepší hned po Paříži. Po roce 1765, po vzoru pařížské Comédie-Française, byla s úspěchem uváděna opera buffa. Od roku 1772 stál v čele opery Ignaz Vitzthumb, který uváděl zejména opery Grétryho, Philidorovy a Gluckovy. Povolal také do Bruselu skupiny pařížských umělců. Po převzetí moci nad Belgií Francouzi v roce 1795 se stalo éâtre de la Monnaie provinčním divadlem. I budova samotná zestárla, nakonec byla stržena a nahrazena novým divadlem, které bylo postaveno podle plánů francouzského architekta Louise Damesmeho. Slavnostní otevření se konalo 25. května 1819 dnes zapomenutou operou André Grétryho La Caravane du Caire. Významná událost pro historii Belgie se odehrála přímo v éâtre de la Monnaie. 25. srpna 1830 tam byla u příležitosti narozenin krále Wilhelma I. provedena opera D. F. E. Aubera Němá z Portici. Její revoluční děj a strhující hudba obecenstvo doslova rozpalovaly. Slova jako „Svatá láska k vlasti“ a „Do zbraně!“ vyprovokovala diváky k vlasteneckým projevům, které vyústily ve skutečnost, že publikum odešlo rovnou z divadla stavět na ulicích barikády. Vypukla revoluce, která vedla k odtržení Belgie od závislosti na Nizozemí a k vyhlášení samostatnosti. Tato skutečnost nemá v historii lidstva a v dějinách opery obdoby. V roce 1832 bylo do divadla zavedeno plynové osvětlení, 21. ledna 1855 zničil divadelní sál požár, nicméně neoklasicistní sloupové průčelí zůstalo zachováno. Soubor dočasně nalezl své působiště v éâtre du Cirque. Znovuvybudování divadla proběhlo pod vedením bruselského architekta Josepha Poelaerta, mj. tvůrce Palais de Justice. Sál byl vytvořen ve francouzském stylu Ludvíka XIV. Nově postavená budova byla otevřena 24. března 1856 komickou operou J. F. Halévyho Jaguarita l´Indienne. Dnešní podoba éâtre de la Monnaie pochází právě z této doby. Rozsáhlá rekonstrukce divadelní budovy se konala v roce 1985 podle plánů architekta Charlese Vandenhovena z Lu-

éâtre de la Monnaie, Brusel

tychu. Po rekonstrukci bylo divadlo otevřeno 12. listopadu 1986 Beethovenovou 9. symfonií. Následoval Straussův Růžový kavalír. Architektonická koncepce éâtre de la Monnaie nezapře italské vzory. Půdorys má tvar tradiční podkovy, na jeho obvodu nejsou žádné sloupy. Jednotlivá lóže nebyla od sebe oddělena jako v italských divadlech. Mohutně působí průčelí divadla s osmi masivními sloupy, nad nimiž se zvedá tympanon. Jeho vnitřní plocha je zdobena reliéfem Eugéna Simonise. Hlediště má pět pořadí, exkluzivní místa druhého pořadí jsou předsunuta. Mezi třetím až pátým pořadím se nachází dvojice nosných sloupů, mezi nimiž jsou umístěna lóže. V hledišti, které pojme 1 700 diváků, vyniká svou zlatou výzdobou především královská lóže vlevo od jeviště, zabírající tři patra. Kolem ní jsou sochy zlatých andělů a sloupů. Hlediště je uzavřeno mohutnou kruhovou kupolí, z níž visí obrovský lustr s 262 žárovkami. Je vysoký pět a půl metru, v průměru měří 4,50 m a celý váží 1500 kg. Jevištní portál je zdobený jemným ornamentem, pod královskou korunou visí zlatý belgický lev v černém poli. V Bruselu se konala řada světových operních premiér, např. zde zazněla poprvé Massenetova Hérodiade (1881), Chabrierova Gwendolina (1886), Godardův Jocelyn (1888), d´Indyho Fervaal (1897) a L´Etranger (1903) nebo Chaussonův Le Roi Arthus (1903). Konala se zde také první uvedení některých Wagnerových oper ve francouzštině. 29. dubna 1929 se zde konala světová premiéra Prokoevova Hráče. I v nedávné době zde poprvé zazněla řada oper, např. Das Schloss André Laporta (1986), Stephen Climax Hanse Zendera (1990) nebo e Death of Klinghoffer Johna Adamse (1991). Jakýmsi domácím autorem je zde belgický skladatel Philippe Boesmans, jehož opery zažily svou světovou premiéru právě v tomto divadle: La Passion de Gilles (1983), Reigen (1993), Wintermärchen (1999) a naposledy Julie (2005), která je zaznamenaná na DVD firmy BelAir. V Bruselu vystupovali často renomovaní umělci z celé Evropy, např. pěvkyně Adelina Patti, Emma Albani, Emma Calvé, jako Gilda v Rigolettu zde roku 1887 debutovala Nellie Melba. Ve 20. století zde zpívali např. Fjodor Šaljapin, Enrico Caruso či naše Ema Destinnová. éâtre de la Monnaie se postupem doby zařadilo k nejvýznamnějším evropským operním domům. Od roku 1960 zde působil uznávaný choreograf Maurice Béjart se svým Baletem XX. století, významné období divadlo prožívalo v desetiletí 1981/1991, kdy v jeho čele stál režisér Gérard Mortier, známý svými kontroverzně přijímanými operními inscenacemi (z Bruselu odešel řídit po Herbertu von Karajanovi Salcburské slavnostní hry). Jako hudební ředitel mu po boku stál dirigent Sylvain Cambreling. Mortier zval do Bruselu významné režiséry, např. Freyera, Deflo či Bondyho. Po Mortierovi stáli v čele éâtre de la Monnaie Bernard

Foccroulle a Peter de Caluwe. Současným hudebním ředitelem je japonský dirigent Kazushi Ono, který navázal na práci svých předchůdců Sylvaina Cambrelinga, Johna Pritcharda a Antonia Pappana. V letošní sezoně nabízí éâtre de la Monnaie svým návštěvníkům třináct operních inscenací, dvě opery v koncertním provedení, řadu baletních večerů i symfonické, písňové a komorní koncerty (letos např. přednesou Dorothea Röschmann s Magdalenou Koženou Dvořákovy Moravské dvojzpěvy). Dramaturgické spektrum uváděných oper je, jako v každém dobře vedeném operním domě, velice široké. Hrají se opery z nejstarších dob (Dido a Aeneas, Giulio Cesare), repertoárové opery (Síla osudu, Cendrillon, Werther), méně hraná díla (Mitridate, Cherubiniho Médea), klasika XX. století (Wozzek) i opery nejnovější. Je velice odvážné nasadit v jedné sezoně čtyři soudobé opery. Protože publikum je v Bruselu systematicky vychováváno, pak patrně přijme i tyto letošní novinky – H. W. Henze: Phaedra, P. Bartholomée: La Lumière Antigone (komorní opera pro dvě pěvkyně, je uváděná v netradičním prostoru Salle Malibran), M. Lanza: Descrizione del diluvio a G. Aperghis: Avis de tempête (v provedení operního souboru z Lille). Koncertě jsou uvedeny dvě opery – Euryanta (C. M. v. Weber) a Alžběta, královna anglická (G. Rossini). Poměrně málo najdeme záznamů operních představení z éâtre de la Monnaie na DVD. Kromě již zmíněné Julie existuje snímek Offenbachova Orfea v podsvětí (Davin, Wernicke) v katalogu firmy Arthaus a Život prostopášníka (Ono, Lepage s naší Dagmar Peckovou) a Aida (Ono, Wilson) – obě v katalogu firmy Opus Arte. De Vlaamse Opera, Antverpy a Gent Významnou operní institucí v Belgii je De Vlaamse Opera, která působí v Antverpách a v Gentu. Tam se opera hrála poprvé na konci 17. století, kdy bylo v roce 1698 ve městě otevřeno první operní divadlo Lullyho operou ésée. V 18. století se v éâtre Saint Sébastien hrály opery Favartovy, Philidorovy, Monsignyho, Grétryho a Gossekovy. Počátkem 19. století se objevila první příležitostná představení ve vlámštině. V letech 1837/40 bylo postaveno a 20. srpna 1840 Adamovým Postilionem z Lonjumeau otevřeno nové divadlo (Grand éâtre). Hlediště divadla, vybudované v novoklasicistním stylu, má čtyři pořadí, převládá rudá a zlatá barva, strop je bohatě zdobený malbami francouzských umělců Philastra a Cambona. V roce 1893 založil v Antverpách basista Hendrik Fontaine Vlaamse Opera, jejíž činnost byla zahájena 3. října téhož roku Weberovým Čarostřelcem. Nový operní dům byl v Antverpách postaven v letech 1905/07 Alexisem van Mechelenem v romantickém slohu s novorenesančními prvky. Byl otevřen 17. října 1907 operou Jeana Blockxe De Herbergprinses. I později zde byly uváděny opery dalších vlámských skladatelů, např. Augusta de Boecka, Jefa Maese nebo Louise de Meestera. V Antverpách měly některé opery svou belgickou premiéru, např. Sen noci svatojánské (Britten – 1962), Capriccio (Strauss – 1964), Nos (Šostakovič – 1965), Krútňava (Suchoň – 1968) nebo Řecké pašije (Martinů – 1969). V roce 1988 byly operní scény v Antverpách a v Gentu spojeny. Vznikla tak De Vlaamse Opera, hrající své inscenace střídavě ve dvou městech, vzdálených od sebe asi 70 km, což připomíná např. opery v Düsseldorfu a Duisburgu v Německu, kde působí Deutsche Oper am Rhein. De Vlaamse Opera pod vedením Marka Clémeura si vydobyla mezinárodní uznání. Svými inscenacemi zde vzbudil pozornost mezinárodně uznávaný kanadský režisér Robert Carsen, který zde s dirigentem Silviem Varvisem vytvořil např. cyklus Pucciniho oper (záznam Manon Lescaut je dostupný na DVD



Repro archiv

za hr an i  í

éâtre de la Monnaie, kresba – 18. století

firmy Arthaus). V letech 1992/97 byl hudebním ředitelem Stefan Soltesz, kterého vystřídal Marc Minkowski, následoval Massimo Zanetti a v současné době stojí v čele i v Praze známý Ivan Törzs. Provoz opery je stagionový, v letošní sezoně je na repertoáru osm oper, postupně uvedených na obou scénách. Dominantou této sezony je jistě dokončení nastudování Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův (dirigent Törzs, režisér Ivo van Hove). Své pevné místo v repertoáru má i soudobá opera. V letošní sezoně byla nastudována ve světové premiéře opera La Strada, kterou napsal Luc van Hove. V dramaturgii uplynulých sezon nalezneme pravidelné uvádění barokních oper, oper italského belcanta, Richarda Wagnera, Wolfganga Amadea Mozarta, Leoše Janáčka, Giacoma Pucciniho a velice záslužné pravidelné uvádění oper zcela současných. V Belgii se opera ještě provozuje v Lutychu (Liège), kde působí Opéra Royal de Wallonie. V letošní sezoně uvádí např. Tajné manželství, Královnu víl (Purcell), Nabucca, Tosku, Dona Carlose, Krále z Ysu, Pařížský život a další díla. •

Česká komorní filharmonie umělecký vedoucí Zdeněk Adam

Hudební čtvrtky s Českou komorní filharmonií Kongresový sál, Hotel Crowne Plaza Prague 29. 5. 2008 ve 20:00

Hudba na dvoře Josefa II. – díl II. Vojtěch Spurný

dirigent, cembalo, průvodní slovo

Christoph Willibald Gluck: Baletní hudba z opery Orfeo ed Euridice (1714–1787) Maestoso-Grazioso-Allegro -Andante-Allegro-Maestoso Florian Leopold Gassmann: Sinfonia in Dis (1729–1774) Allegro assai-Un poco Adagio-Menuetto. Trio alla greck- Allegro molto all´eclips Antonio Salieri: (1750–1825)

Sinfonia in D Allegro-Andantino-Allegro assai přestávka

Josef Haydn: (1732–1809) Wolfgang Amadeus Mozart: (1756–1791)

Concerto per cembalo in G Allegro-Adagio-Finale. Rondo. Presto Sinfonia in A, KV 201 Allegro moderato-Andante-MenuettoAllegro con spirito

Těšíme se s vámi na shledanou v koncertní sezoně České komorní filharmonie – 2008/2009 Zahajovací koncert sezony se koná dne 25. 9. 2008.



zahranií Foto archiv

teatro san carlo a bartók s ravelem Neapol, Teatro San Carlo  Hana Jarolímková Teatro San Carlo v Neapoli patří k nejkrásnějším a největším divadlům v Itálii, z nichž je také z těch významných nejstarší. A protože vedle operních představení probíhá v divadle i koncertní sezona, která obsahuje přes dvacet koncertů včetně recitálů, slyšet zde operu není zdaleka tak samozřejmé a člověk tomu musí přizpůsobit veškeré své plány. V březnu, kdy jsem se do tohoto vyhlášeného, bohatou historií se pyšnícího města (sousedícího kdysi se vzkvétajícími antickými Pompejemi a Herculaneem – u nás však v poslední době díky televiznímu zpravodajství spojeného zejména s tunami neodklizených odpadků) vypravila, opera, přesněji řečeno dvojice oper Hrad knížete Modrovouse Bély Bartóka, kterého letos zařadili i na program Salcburských slavností, a Dítě a kouzla Maurice Ravela, se hrála pouze pětkrát, 5., 7., 9., 11. a 12. března. Vedle toho jsme ale mohli ještě čtyřikrát navštívit vystoupení Sboru divadla Teatro di San Carlo nebo koncert s názvem Trio pianistico, na němž se představila trojice klavíristů Martha Argerich, Nelson Goerner a Eduardo Hubert. Tajuplný Bartók Operní večer, během něhož bylo divadlo zaplněné asi tak z necelých dvou třetin, zahájil Bartókův Hrad knížete Modrovouse, s jehož ponurým dějem plně koresponduje i Bartókova užitými prostředky sice spíše postromantická, výrazem však až expresivně vyhrocená hudba, ostře kontrastující s důmyslně nápaditou, impresionisticky půvabnou partiturou pohádkového příběhu Ravelova Dítěte a kouzel. Legenda o Modrovousovi se v mnoha různých verzích objevuje v celé evropské literatuře včetně řady pohádek. Asi nejznámější literární podoba této pověsti pochází z pera Charlese Perraulta – Contes de ma mère l´ Oye z roku 1697, proslavila se však rovněž báseň Maurice Maeterlincka či krátká povídka Anatola France. Pro operní scénu tuto látku postupně zhudebnili André Ernest Modeste Grétry (1789), Nicolas Dalaryac (1791), Jacques Offenbach (1866), Paul Dukas (1907) a Emil Nikolaus von Rezniček (1920). Symbolistické libreto Bély Balásze (nazývaného „maďarským Maeterlinckem“) bylo původně určeno Zoltánu Kodálymu, toho však příliš neinspirovalo, a tak jej Bartókovi, který jím byl doslova nadšen, přenechal. Po neúspěchu v budapešťské soutěži se zklamaný Bartók nejprve úplně stáhnul z veřejného života, po té však na Kodályho radu operu několikrát přepracoval, přičemž věnoval především pozornost deklamaci pěveckých hlasů v maďarštině, a při premiéře v Budapešti v roce 1918, nastudované Egistem Tangem, se konečně dočkal úspěchu. Sám příběh je vcelku prostý: po mluveném prologu, který zdůrazňuje symbolistické prvky děje („Nyní zavřete oči. Vynoří se starý dům. Musím ho pojmenovat? Poznáte ho hluboko v sobě. Znáte to místo a jméno znáte též: ozvěna, pouhá dýchnutí vzdechu“), vstupuje do ponuré místnosti hradu (který znázorňuje Modrovousovu temnou duši) Judita s Modrovousem, jehož Judita následuje poté, co opustila své rodiče i sourozence. V síni jsou kromě vstupních ještě další sedmery dveře, které jsou zavřené. Judita o pověstech, že Modrovous vraždí ženy, ví, přesto se s ním chce o úděl samoty podělit a pomáhat mu – ovšem za cenu jeho poznání. Dveře se postupně jedny za druhými pomalu otevírají a odhalují vždy nové a nové Modrovousovo tajemství. Za těmi posledními jsou Modrovousovy někdejší milenky, Jitro, Poledne a Večer, k nimž se musí i Judita – jako Noc – na-

László Polgár (Modrovous) a Ildiko Komlosi (Judita)

konec připojit. Poté jsou místnosti uzavřeny a Modrovous opět zůstává sám… Roberto Andò, který se chopil režie, ponořil zpočátku celé jeviště do tmy, z níž zářilo pouze velké nasvícené zrcadlo s černým obrysem zády do hlediště otočeného, civilně oblečeného Modrovouse a jehož tajemnou atmosféru ještě více podtrhl měkkým a vemlouvavým hlasem Umberta Orsiniho pronesený prolog. Scénu (Nicola Rubertelli) doplňovalo jen jakési drátěné molo se třemi schůdky a několik dílů pohyblivých pásů kulis. Vše ostatní obstarala dokonalá práce se světly (Giovanni Carluccio) a především projekce, promítaná na jemný monofil spuštěný přes celé jeviště (Luca Scarzella). Jejím prostřednictvím jsme se nejprve ocitli na nevlídném hradním ochozu, přes nějž jakoby bezcílně bloudila ženská postava v bílém (tedy Judita, jež se posléze objevila po Modrovousově boku na jevišti, ale projekce její obraz neustále vracela, aby podtrhla Juditinu stále strastiplnější obchůzku tajuplným hradem – Modrovousovou duší), minuli jsme hrubě tesané kamenné zdivo, po němž stékaly kapky deště a ještě více umocňovaly zoufalství a beznaděj příběhu, i jednotlivé komnaty, jimiž oba protagonisté postupně procházeli: hrůzně vyhlížející mučírnu, bohatě vybavenou zbrojnici, nádherou šperků se skvící klenotnici (hudebně provázenou téměř čistou tóninou D dur a znázorněnou různobarevnými, neustále se mihotajícími světelnými odlesky stoupajícími vzhůru jako kyslíkové bublinky v akváriu), hradní zahradu, pro jejíž vyobrazení režisér využil efektu zrychlené projekce, kdy kamenné zdivo obrostlo zelenými stonky a květy sedmikrásek či kopretin, postupně proměněných v chladné lilie, v podstatě před očima, i komnatu, kde celou nádheru vévodovy rozsáhlé říše znázorňovaly žlutě, tyrkysově a rudě nasvícené pásy kulis… Až do této chvíle se hudba i na první pohled optimisticky laděný děj stále rozjasňovaly: náhle – jakoby se poznávání Modrovouse stávalo pro Juditu čím dál větším utrpením - se však začalo vše zakalovat a propadat do temnoty a zoufalství. Zvláště po shlédnutí slzavého jezera za šestými dveřmi, jehož hudební obraz Bartók ještě jednou cituje ve svém posledním orchestrálním díle, Koncertu pro orchestr, a po otevření dveří posledních, do prostoru za nimiž musí šperky a korunou ozdobená Judita následovat trojici již zmíněných žen, které přišly k Modrovousovi před ní, a jež se zjevily jako nehybně stojící sochy vyjadřující němou výčitku před osvíceným zrcadlem. Hudebně vedle typicky maďarského parlanda pěveckých hlasů budí pozornost především symfonické orchestrální zpracování: každým ze sedmera otevíraných dveří (i každému světlu, které z místností za nimi dopadalo ven), odpovídá určitý zvuk, jenž se analogicky s děním na scéně – podobně jako například u začátku Wagnerova Zlata Rýna – ozve v orchestru. Z určitých dějových prvků dokonce Bartók vytváří příznačné motivy,

za hr an i  í jimiž vedle hradu provází například i symbol všudypřítomné krve, jejíž stružky každou chvíli stékají z hradního zdiva a jsou provázené příkrými disonancemi. Spíše než o operu se tedy jedná o jakýsi scénický dialog, v němž komorní divadlo bez přítomnosti jakýchkoliv masových scén v sobě spojuje symbolický, baladicky laděný jazyk hudby s až přízračnými obrazy. Oba maďarští protagonisté, šarmantní Ildiko Komlosi a jakýmsi zvláštním smutkem prostoupený László Polgár (který se jako Modrovous u nás představil s Budapešťským symfonickým orchetrem Maďarského rozhlasu, řízeným Adámem Fischerem, již před třemi lety v rámci Pražského podzimu), se svých rolí zhostili s naprostou profesionalitou, zvláště pak Lászlo Polgár mi učaroval krásně sytým, kulatým barytonem. Nejvyšší obdiv ale patří zejména skvěle nastudovanému orchestrálnímu partu, o nějž se zasloužil šéfdirigent orchestru Teatro di San Carlo, Jeffrey Tate. Partitura ožila nejrůznějšími stupni emocí, zvuk i barva orchestru byly do nejjemnějších nuancí odstíněné a skvělá byla i veškerá sóla… Pohádkový Ravel Druhé dílo, dvouaktová opera Maurice Ravela Dítě a kouzla, přináší zcela jiný svět než závažně ponurý Bartókův Hrad Modrovousův. A to jak po stránce obsahové, kdy půvabně odlehčené, pohádkově laděné libreto francouzské prozaičky Sidonie-Gabrielly Colette inspirované její dcerkou a původně vytvořené na objednávku ředitele Pařížské opery Jacquese Rouchéa jako podklad pro balet, je plné kouzel a fantazijních obrazů, tak po stránce hudební, která, i když poslechově tak nikterak výrazně nepůsobí, je na svou dobu neuvěřitelně moderní a novátorská. Děj rovněž asi hodinu trvající Ravelovy opery je obdobně vcelku jednoduchý. Odehrává se jednoho odpoledne v bohatě zařízeném měšťanském salonku, kdy dítě nechce poslouchat a na svou matku je drzé. Ta, aby jej potrestala, ho zanechá o samotě. Dítě ze vzteku všechno, co mu přijde pod ruku, rozbíjí, kočce chce utrhnout ocas – a nakonec vyčerpáním usne. A právě v tu chvíli přichází ke slovu fantazie a na scéně se začínají dít nejrůznější kouzla: poničené předměty v čele s čajovou konvicí, šálkem z čínského porcelánu a týranou kočkou se vzbouří, začnou mluvit a dítě přísně trestat. Děj po té pokračuje na zahradě, kde se do něho zapojí i všechna zvířátka, která tu žijí… Pro režiséra Roberta Andò a scénáristu Nicolu Rubetelliho tedy nepřeberné množství příležitostí jak příběh uchopit, čehož oba beze zbytku využili a dokázali tak, že ani svět pohádek jim zdaleka není cizí. Nápaditě sestavená scéna, imitující měšťanský pokoj plný nejrůznějšího nábytku, hraček a dalších věcí, se ve chvíli, kdy dítě po odchodu rozzlobené matky (nejméně 3 metry vysoké postavy s vlasy vyčesanými do usedlého drdolu a obrovskými nůžkami zavěšenými kolem krku, kte-

Foto archiv

Z Ravelovy inscenace Dítě a kouzla, vlevo Marina Comparato (Dítě)



rá se pohybovala jen díky jezdícímu podstavci, ukrytému pod její dlouhou sukní), zmožené únavou ze svého běsnění usne, promění na kouzelné jeviště, v němž defilují všechny dítětem trápené věci. Taburetky, kávové hrníčky, čajová konvička, čínský šálek, skvěle imitovaný budík, talířky, postavy se zářícími spirálami kolem hlav a pasu znázorňující oheň – i princezna – opět v nadživotní velikosti oblečená do krásných červených šatů. Velice šikovně byl do děje zapojen i sbor, zvláště sbor malých zpěváčků – matematiků s černými šátky na hlavách a bílými číslicemi v rukou, řízený sbormistrem v bílém s číslicemi natištěnými na obleku. K hudebně nejzdařilejším místům, kdy kromě hlavní postavy všichni sólisté vystupovali ve dvou až čtyřech rolích, patřila „mňoukací“ árie černého kocoura (François Le Roux) a bílé kočky (Gabriella Sborgi) a sbor oblečený do dokonale navržených kostýmů žabek, vážek, veverky i netopýrů (Giusi Giustino), jimž dominovala herecky i pěvecky výborně ztvárněná role dítěte Marinou Comparato. Velice barevný byl i orchestr, který rovněž toto dílo nastudoval pod Jeffrey Tatem nejen velice zodpovědně, ale podle výsledku interpretace i s chutí a snahou po co nejlepším zvukovém ztvárnění této nelehké partitury. Večer se tedy vyvedl nejen uvedením nevšedně sestavené dramaturgie, ale i kvalitou nastudování. A co k tomuto dramaturgickému počinu řekl Jeffrey Tate? Na počátku byl nápad zařadit do repertoáru nádhernou Ravelovu operu Dítě a kouzla, hranou dosud v Neapoli pouze jednou. K tomu jsme však potřebovali najít ještě jedno dílo, které by představení doplnilo. Samozřejmě, že se jako nejpřirozenější (ale také nejbanálnější) řešení nabízela Ravelova Španělská hodinka, já ale chtěl představit operu, která by stála vůči pohádkovému světu Dítěte a kouzel v protikladu – a nakonec mě napadl Bartók a jeho tajuplný Hrad Modrovousův. Narozdíl od většiny těch, kteří za skladatele, stavějícího se proti autoritám, považují spíše Bartóka než Ravela, já zastávám názor, že Ravel je mnohem modernější. Bartók je avantgardní například v Podivuhodném mandarínovi či ve většině svých kvartetů, nikoliv však v opeře Hrad Modrovousův, vyznačující se velmi post-romantickým, víceméně tradicionalistickým jazykem. Ravel naopak přináší hudební myšlenky, jež předcházejí svoji dobu natolik, že nás mohou dovést přímo až k Johnu Cageovi. Vskutku, tonalita Dítěte a kouzel sice času poněkud vzdoruje, ale budí dojem, jako by se téměř odpařovala a tím vytvářela efekty úžasné sugesce, neoddiskutovatelné modernity a zvukové krásy dovedené až do extrému. Co se týče formy, Ravelova opera připomíná suitu složenou z mnoha malých obrázků, z nichž každý je do celku zakomponován takřka s kartézskou přesností. Opravdovou novinkou je zde to, že v jednotlivých kamíncích uvedené mozaiky zaznívají ozvuky džezu a foxtrotu, které u mě evokují představu Bergovy opery Lulu… Naopak u Bartóka se skrývá jeho největší přínos v úžasném a jedinečném využití orchestrálních barev a originální harmonie. Nikdo z jeho vrstevníků nepředstavoval tak inovující hlas jako on, ani Richard Strauss. A to nemluvíme o dynamice, která je nejen překvapující, ale i velmi členitá…Skladatel ukládá do hudby odlesky emocí tak důmyslným způsobem, že téměř vyvolává obraz Mahlerových symfonií. Napoli, Teatro San Carlo – Béla Bartók: Il castello di Barbablù (A Kékszakállú hercegvára), Maurice Ravel: L´ Enfant et les Sortilèges. Dirigent Jeffrey Tate, režie Roberto Andò, výtvarný návrh Marc-Camille Chaimowicz, scéna Nicola Rubetelli, kostýmy Giusi Giustino, choreografie Giovanni Di Cicco, světelný design Giovanni Carluzzio, video Luca Scarzella, sbormistr Marco Ozbic. Psáno z reprízy 7. 3. 2008. •



z p r á v y z e z a h r anií

festivaly Zürcher Festspiele, festival opery, hudby a divadla, konaný pravidelně na přelomu června a července (21. 6. – 13. 7. 2008) ve švýcarském Curychu, přinese v letošním roce několik představení souboru curyšského operního domu. Beethovenova Fidelia bude dirigovat Marc Minkowski v režii Jürgena Flimma (Leonoru zpívá Petra Maria Schnitzer), William Christie provede Händelova Florestana v režii Clause Gutha a v titulní roli s Juliette Galstain, Bizetovu Carmen bude zpívat Vesselina Kasarova za řízení Franze Welsera-Mösta a v režii Mathiase Hartmanna, dirigent Marco Armiliato a režisér Giancarlo del Monaco povedou hvězdný pěvecký tým v Pucciniho Turandot (Paoletta Marrocu – Turandot, Elena Mosuc – Liu, José Cura – Calaf), Straussova Růžového kavalíra nastuduje Franz WelserMöst s režisérem Sven-Erikem Bechtolfem, Maršálku zpívá Adrianne Pieczonka, Oktaviána Vesselina Kasarova, Sofii Malin Hartelius a Barona Alfred Muff. Koncerty orchestru curyšské opery a orchestru Tonhalle budou dirigovat Vladimir Fedosejev, Andris Nelson, Christoph von Dohnanyi, Marek Janowski, Franz Welser-Möst či Heinz Holliger. Součástí festivalu jsou i výstavy, činoherní představení či akce mezinárodního operního studia. www.zuercher-festspiele.ch jv Mezinárodní festival Potsdam Sanssouci, konaný v bývalém sídle pruských králů, v Postupimi u Berlína (6. – 22. 6. 2008) a tradičně zaměřený především na starou hudbu, připomene letos 500 let hudebního života v Benátkách a vazby mezi Postupimí a městem na laguně. Motto „Venedig – musica serenissima“, zahrne 35 akcí v jedinečných historických prostorách a parcích Postupimi, jejichž program bude sahat od Vivaldiho po Donnu Leon, či od Monteverdiho přes Mahlera k Gian Fracesu Malipierovi. Vystoupí zde přední evropští sólisté a ansámbly, specializované na starou hudbu – Concerto Italiano s Rinaldem Alessandrinim, Europa Galante s Fabio Biondim, fagotista Sergio Azzolini, houslista Anton Steck, loutnista Rolf Lislevand, cembalista Ottavio Dantone aj. Součástí festivalu bude i benátská noc či Benátský karneval. V rokokovém zámeckém divadle Nového paláce v Sanssouci bude poprvé po 350 letech v novodobé premiéře uvedena opera La Rosinda benátského barokního skladatele Franceska Cavalliho v nastudování souboru La Sfera Armoniosa, řízeného Mikem Fentrosem jako společný projekt s barokním festivalem v Bayreuthu. Ve Friedenskirche pak zazní duchovní hudba od Josquina či Gabrielliho, psaná pro chrám San Marco v Benátkách. www.musikfestpiele-potsdam.de jv Švýcarská horská střediska lákají umělce, jak dokládá i před třemi lety založený festival v alpském Zermattu. Za své letní sídlo si ho zvolili někteří členové slavného orchestru Berlínských filharmoniků – podobně jako půl století před nimi Pablo Casals. Pod Matter-

hornem se tak už čtvrtým rokem bude dva týdny intenzivně koncertovat. K festivalu se přidává i berlínský Scharoun Ensemble a Komorní orchestr festivalu v Zermattu, složený z účastníků paralelně probíhající hudební akademie, i např. houslista Kolja Blacher a trumpetista Gabor Tarkovi. V rámci akademie probíhají kursy dechových a smyčcových nástrojů, které vedou členové Berlínských filharmoniků. Festival má i residenčního skladatele. Je jím Brett Dean, přední člen Berlínských filharmoniků a Scharoun Ensemble. Festival zahájí Komorní orchestr z Laussane za řízení Christiana Zachariase, poprvé se představí barokní soubor Capriccio Stravagnate a Skip Sempé s programem pro dvě a tři cembala, stejně jako houslista Corey Cerovsek. Zermatt nabízí svým návštěvníkům exkluzivní pobyty, zahrnující pobyt pod Matterhornem se vstupenkami na festivalové koncerty. http://zermattfestival.net jv Prix de Lausanne 2008. V Lausanne proběhl v lednu 36. ročník mezinárodní taneční soutěže Prix de Lausanne, která představuje jedinečnou příležitost pro mladé tanečníky (15-18 let), jimž otevírá další možnosti v jejich profesionální kariéře. Tento ročník byl věnován zakladatelce soutěže Elvire Kremis Braunschweig a Maurici Béjartovi, kteří zemřeli v loňském roce. Během šesti dnů bylo vybráno z pětasedmdesáti tanečníků (53 dívek a 22 chlapců) jednadvacet finalistů. Prezidentem poroty letošního ročníku byl John Neumeier, který také vytvořil choreografii pro účastníky soutěže. Kromě toho nastudoval se žáky tří škol představení Yondering, na kterém spolupracovali posluchači taneční školy z Hamburgu, Toronta a Pařížské opery. Mezi letošní vítěze Prix de Lausanne se dostali čtyři chlapci – Aleix Martinez ze Španělska, Dylan Tedaldi a Kyle Davis z USA, Irlan Sliva z Brazilie; ocenění si také odnesly tři dívky – Lili Felméry z Maďarska, Akane Takada z Japonska a Marcella de Paiva z Brazilie. Zvláštní cenu Prix du Meilleur Suisse získala Gozde Orgur z Taneční akademie v Curychu. Finalisté získali roční stáže na prestižních tanečních školách či souborech – jsou mezi nimi Hamburgská baletní škola Johna Neumeiera, Královská baletní škola v Londýně a Baletní škola v San Francisku, ze souborů pak American Ballet eatre II v New Yorku a Královský balet v Londýně. ld

osobnosti Americký dirigent Dennis Russell Davies se v roce 2009 ujme místa hudebního ředitele Basilejského symfonického orchestru, a to na pět let. Davies je také šéfdirigent a hudební ředitel Brucknerova orchestru a operního domu v Linzi. Rodák z Toleda studoval hru na klavír a dirigování na newyorské Julliard School a řídil orchestry v St. Paul ve státě Minnesota, v Brooklynu a Stuttgartu. Dnes třiašedesátiletý dirigent je zaníceným propagátorem nové hudby, zejména Philipa Glasse, Hanse Wernera Henzeho a Johna Cage. Se Stutt-

gartským komorním orchestrem, který řídil v letech 1995–2006, natáčí kompletní cyklus 107 symfonií Josepha Haydna; jedenáctiletý projekt bude ukončen v roce 2009, v roce dvoustého výročí Haydnovy smrti. Francouzský dirigent Marc Minkowski byl jmenován hudebním ředitelem polské Sinfonia Varsovia. Orchestr vznikl v roce 1984 a jeho hlavním hostujícím dirigentem byl Yehudi Menuhin, který s tělesem natočil kompletně symfonie Franze Schuberta a Ludwiga van Beethovena. Šestačtyřicetiletý Minkowski bude nadále řídit francouzský orchestr Musiciens du Louvre, s nímž se zaměřuje na tvorbu barokní až romantické doby, s polským orchestrem se chce soustředit na hudbu 19., 20. a 21. století. Minkowski má polské předky, jeho prapradědeček vlastnil rozsáhlou parcelu ve středu Varšavy. Ta je dnes nezastavěná a Minkowski by zde chtěl nechat vystavět kulturní dům, eventuálně s koncertní síní pro Sinfonia Varsovia. Orchestr povede spolu s jeho uměleckým ředitelem, skladatelem a dirigentem Krzysztofem Pendereckim. První koncert bude dirigovat v červnu 2009. Francouzský skladatel Henri Dutilleux obdržel Zlatou medaili od londýnské Royal Philharmonic Society. Dvaadevadesátiletému skladateli ji předal dirigent Yan Pascal Tor telier 2. 4. ve Wigmore Hall před koncertem Nash Ensemble, který uvedl revidovanou verzi Dutilleuxovy skladby Mystère de l’instant, jeho Diptyque a smyčcový kvartet Ainsi la nuit. Dutilleux získal Římskou cenu v roce 1938, v letech 1945–1963 vedl hudební vysílání v Radio France, učil na Pařížské konzervatoři a v 90. letech byl rezidenčním skladatelem v Tanglewoodu. Jeho tvůrčí odkaz zahrnuje dvě symfonie, dva koncerty, klavírní skladby (většinu napsal pro svou ženu Geneviève Joy), komorní skladby a písně. V roce 2007 dostal cenu za celoživotní dílo na MIDEM Classical Awards. Velšský skladatel Alun Hoddinott zemřel 11. 3. 2008. Je prvním velšským skladatelem, jemuž se podařilo získat mezinárodní uznání. Jeho zásluhy o velšskou kulturu ocenila sama královna Alžběta II. na slavnostním zahajovacím večeru nového Wales Millennium Centre v listopadu 2004. Nové sídlo BBC National Orchestra of Wales bylo pojmenováno na BBC Hoddinott Hall (Neuadd Hoddinott y BBC). Vloni Hoddinott dokončil velkou orchestrální skladbu Taliesin, kterou si objednal BBC Orchestra a která má být uvedena při inauguraci Hoddinottovy síně v roce 2009. Alun Hoddinott se narodil 11. 8. 1929 v Bargoedu, Glamorganshire. Kariéru zahájil jako zázračné dítě – houslista – a v roce 1946 se stal zakládajícím členem National Youth Orchestra of Wales, v němž hrál na violu. Kompozici studoval na univerzitě v Cardiffu. Ve 20. letech na sebe upozornil Klarinetovým koncertem, op. 3, který měl studiovou premiéru v Cardiffu. Veřejná premiéra se uskutečnila v roce 1954 na festivalu v Cheltenhamu, hráli Gervase de Peyer a Hallé Orchestra pod tak-

tovkou sira Johna Barbirolliho, a zahájila Hoddinottovo mezinárodní renomé. Jeho tvůrčí odkaz zahrnuje přes 300 opusů (10 symfonií, 6 oper, 13 klavírních a 6 houslových sonát, pět smyčcových kvartetů a 20 koncertů).

Foto archiv

zp rá vy ze za hran i  í

r!zné Tanz–Signale 2008. Synonymem Vídně je valčík a jeho králem je Johann Strauss mladší, nástupce svého předčasně abdikujícího otce. Starší Strauss je autorem valčíku op. 218, jehož název stojí v titulu každoročně pořádaného sympozia o díle rodiny Straussů. Spiritus agens projektu je nositel slavného jména, doktor Eduard Strauss, potomek nezapomenutelného valčíkového rodu. Z pozice vědeckého pracovníka Vídeňského institutu J. Strausse uspořádal letošní pátý ročník ve spolupráci s Centrem Arnolda Schönberga a za účasti Oddělení kultury, vědy a podpory výzkumu města Vídně. Celý projekt (1., 3. – 5. 4.) začal akcí zvanou Auakt, která se konala za podpory Hudební sbírky Vídeňské radniční knihovny. Zde byl kromě jiného představen kompaktní disk s operetou Jabuka Johanna Strausse syna, který realizovala Česká společnost J. Strausse. Z programu sympozia připomínám jen několik témat: Vídeňský taneční idiom v (navzdory) dodekafonii Vídeňské školy, Vídeňský idiom a jeho význam pro soudobou hudbu či pojednání o houslovém koncertu Albana Berga s ohledem na motivy taneční hudby mezi řádky 12 tónové hudby. Mezi přednášejícími byli Eduard Strauss, Hartmut Krones, Norbert Rubey, Christina Mitrengová, moderátor ORF Otto Brusatti, skladatelé Friedrich Cerha a Kurt Schwertsik, muzikolog Norbert Linke z Duisburku či Ingomar Rainer, profesor vídeňské Univerzity hudby a výtvarného umění. V koncertní části sympozia vystoupili Neues Wiener Concert Schrammeln, mezzosopranistka Agnes Palmisano s klavíristou Normanem Shetlerem a Collegium musicum Univerzity hudby a výtvarného umění Vídeň. rb

eská hudba v zahranií Česká filharmonie se minulý týden vrátila z náročného třítýdenního zájezdu po USA (20. 2. – 10. 3. 2008). V této koncertní sezoně je to již druhá záoceánská cesta našeho prvního symfonického orchestru. Na přelomu listopadu a prosince 2007 uskutečnila Česká filharmonie třítýdenní turné do Číny, Japonska a Tchaj-wanu. Americké turné se konalo opět po čtyřech letech, naposledy navštívila Česká filharmonie tuto zemi v březnu 2004. V celkovém součtu se turné do USA uskutečnilo pojedenácté, poprvé se orchestr představil americkému publiku v roce 1965. Dvanáct koncertů na východním i západním pobřeží USA a ve státě Arizona dirigoval Leoš Svárovský. Návštěvníci koncertů vyslechli skladby Dvořáka, Martinů, Mahlera a Beethovena. Na třech

Metropolitní opera ocenila na jevišti italského filmového a operního režiséra a scénografa Franka Zeffirelliho (1923) během představení Pucciniho Bohémy 29. 3. V Metropolitní opeře Zeffirelli debutoval v roce 1964 s Verdiho Falstaffem a režíroval zde více než 10 oper, z nichž tři inscenace jsou stále na repertoáru. V pondělí 31. 3. pak přišli legendárnímu italskému režisérovi blahopřát na slavnosti Metropolitan Opera Guild v hotelu Waldorf-Astoria mj. sopranistky Angela Gheorghiu (současná Mimi v Metropolitní), Patricia Racette a Kiri Te Kanawa, herci Lynn Redgrave, Jeremy Irons a Eli Wallach, generální ředitel Met Peter Gelb, tenorista Marcello Giordani, barytonista omas Hampson ad. Zeffirelli je také autorem dvou knih, jedné o jeho životě s operou a filmem, druhé o jeho inscenacích v Met. Na fotografii Franco Zeffireli.

koncertech vystoupila s Českou filharmonií velmi populární americká klavíristka Simone Dinnerstein, která přednesla Beethovenův Klavírní koncert č. 5 Es dur. Jednoznačným vrcholem zájezdu byl koncert v kalifornském městě Costa Mesa. Velmi úspěšné byly také koncerty v Troy, Greenvale a Purchase. Milým překvapením bylo vystoupení České filharmonie v arizonském Tucsonu, kde se koncertu zúčastnila velká česká komunita. V průběhu zájezdu proběhla jednání o dalším angažmá orchestru, další zájezd do USA se rýsuje v obvyklé periodě za tři až čtyři roky. Studentský jazzový Big Band Konzervatoře a VOŠ Jaroslava Ježka v Praze pod vedením Milana Svobody vystoupil 5. a 6. 4. na Jazzovém festivalu v Monterey v Kalifornii v USA. Next Generation Festival v Monterey je největší soutěžní přehlídkou studentských jazzových orchestrů na světě. Většinu účastníků letošního ročníku tvoří univerzitní orchestry z USA a orchestry z Austrálie a Japonska. Orchestr pražské konzervatoře dostal pozvání jako jediný z Evropy. Do finále této soutěže se mezi 6 nejlepších v kategorii College Big Bands dostal již v minulém roce, ale z finančních důvodů se finále nemohl zúčastnit. V letošním roce vystoupil jako „special guest” na závěr celého festivalu. as



Vokální soubor Gentlemen Singers se vrátil z turné po Nizozemsku. V této zemi vystupují „královéhradečtí gentlemani“ každý rok a získali si zde již mnoho posluchačů. Nyní je mohli diváci vidět v Hervormde Kerk, Ravenstein; Rosa Spier Huis, Laren a Concertgebouw De Vereeniging – ING hall, Nijmegen. Holandskému publiku představili na třech koncertech program s názvem „Hudba bez hranic“. Posluchači Rádia 4 si mohli vyslechnout jejich vystoupení přenášené živě z přední amsterdamské koncertní síně Concertgebouw. Všechny koncerty zahrnuly skladby současného holandského skladatele Marka van Platena. Další obdobný víkend v Nizozemsku prožijí Gentlemen Singers v listopadu letošního roku. Varhanice a cembalistka Kateřina Chroboková, jejíž zastoupení převzala společnost ArcoDiva, vystoupila v rámci Festival de Mexico. Na prvním koncertu 19. 4. uvedla tvorbu Buxtehudeho, Brahmse a Widora, druhý koncert byl věnován tvorbě O. Messiaena. Nová nahrávka souboru Puella Trio (Terezie Fialová – klavír, Eva Karová – housle a Markéta Vrbková – violoncello), na němž jsou tria Alfréda Schnittkeho, Dmitrije Šostakoviče a Bohuslava Martinů, vysoce hodnotila recenze Guy Richardse v dubnovém čísle anglického časopisu Gramophone, která nové CD hodnotí jako „úchvatný debut mladého dívčího českého tria“ a „mimořádně úspěšnou nahrávku“. Český filharmonický sbor Brno se svým sbormistrem Petrem Fialou uskutečnil v březnu 2008 dvě významné koncertní cesty. Od 1. do 9. 3. hostoval nejprve v Brémách, kde společně s Brémskými filharmoniky a dirigentem Petrem Altrichterem provedl dvakrát oratorium A. Dvořáka Stabat Mater. Poté na pozvání Beethoven Orchestru Bonn zpíval v Beethovenhalle Bonn na slavnostním koncertě ke 100. výročí trvání Beethoven Orchestru Bonn Berliozovo Requiem za řízení francouzského dirigenta Marka Soustrota. Od 12. do 17. 3. koncertoval Český filharmonický sbor Brno v Bruselu a Rotterdamu, kde s Národním orchestrem Belgie, mezinárodním kvartetem sólistů a za řízení dirigenta Waltera Wellera provedl dvakrát Dvořákovo Requiem. Těleso obdrželo na základě úspěšných koncertů pozvání na další sezony. Pražské smyčcové kvarteto Epoque doprovodilo chorvatskou zpěvačku, flétnistku, skladatelku i autorku textů Tamaru Obrovac v jejím novém projektu „Mediterrando“. Koncerty se konaly v únoru v Multimediálním centru v Rovinji a v istrijském Národním divadle v Pule. Na programu byly nové skladby Tamary Obrovac inspirované klasickou hudbou, jazzem i etnickými hudebními tradicemi Istrie. Navázaná spolupráce bude mít pokračování v květnu tohoto roku na koncertech v Záhřebu a v Rijece. Zpracovala Jitka Slavíková



s t u d i e , k o m ent á e Foto archiv

zlatá éra eské opery iii. v. aby se nezapomnlo dalibor jedlika  Helena Havlíková Dalibor Jedlička patřil od roku 1959, kdy debutoval jeho Boris Godunov v Národním divadle, do roku 1989, kdy se jako první porevoluční šéf ujal opery Národního divadla, díky své všestrannosti k pilířům naší první scény. Během třicetiletí vystupoval ve více než 150 inscenacích s plejádou rolí od profondního basu po basbarytonové partie v oborech buffo, charakterním, vážném i dramatickém. Ve Smetanových operách se uplatňoval jako Kecal, Beneš v Daliboru, Mumlal, Chrudoš, Matouš, Malina, Beneš i Rarach v Čertově stěně, ve Dvořákových zpíval Vodníka, Filipa i Bohuše nebo Marbuela. V janáčkovském repertoáru vynikl jako Gorjančikov, dr. Kolenatý, Revírník či Dikoj a v Řeckých pašijích vytvořil jak Fotise tak Grigorise. K vrcholům jeho kariéry patřil sir Morosus v Mlčenlivé ženě. Prosadil se i v operách Mozartových (Figaro, Masetto, Papageno), vynikl jako Basilio v Lazebníku sevillském nebo Don Pasquale, ale i jako Kašpar, Pizzaro nebo Velký inkvizitor. Svou mimořádnou muzikálnost a herecké umění uplatňoval i v operách současných. Vystupoval na řadě evropských i amerických scén především jako janáčkovský interpret – podílel se na nahrávce Decca kompletního Janáčkova operního díla. Jeho dvouleté působení v čele opery ND je spjato s hledáním nových systémů fungování této scény. Tři roky na konzervatoři v Brně a zúročená operetní zkušenost Do druhého ročníku konzervatoře, kde jsem studoval kontrabas, jsem žádnou operu neviděl. První byla Pastorkyňa a tam jsem nechal duši. Nepostrádá dějinnou ironii, že k mé dráze operního pěvce přispěly politické prověrky v roce 1948. Do strany jsem odmítal vstoupit, ani na politická školení jsem nechodil, až mi pohrozili vyhazovem ze školy. Tak jsem se sebral a šel předzpívat do brněnské operety – hned mě vzali do sboru. Ale rád na tři roky konzervatoře vzpomínám, naučil jsem se tam moc a vždycky se mi hodilo čtení z listu. V brněnské operetě jsem dostával roličky – malé, ale ve všem. Až za mnou přišel jeden straník: „Hele Dalibore, dej si pozor, vstup raději do strany, teď byla o tobě řeč na schůzi, proč ti dávají tolik příležitostí, že jsou daleko uvědomělejší členové.“ Tak jsme si s mou budoucí paní zase začali hledat místo – už jako sólisté v Olomouci. Šéfovi Frantovi Paulovi jsem anoncoval nepříznivý politický posudek. On prohlásil – na Hanou se komunismus nikdy nedostane!…Dařilo se mi, za půl roku mi nabídli angažmá z prešovské opery, nakonec jsme šli do opavské operety. Tam vládl rodinný duch, fandili jsme si navzájem! Bylo mi jednadvacet a za první sezonu jsem měl sedm velkých rolí. Chodil jsem k různým kantorům, ale nikam to nevedlo. Měl jsem pěkný materiál, krásně mi to znělo dole, ale nešly mi výšky. Když jsem se po vojně vrátil do Opavy, kde operetu zrušili a já zůstal jako sólista opery, jezdil jsem do Ostravy na hodiny k Vaškovi. Z jeho metody postavené na falzetových cvičeních si dělali legraci, ale jedině díky jí jsem se dostal o tercii nahoru. „Falzet je žehlička na hlas,“ říkal. Musí se ale zpívat stále s otevřeným krkem. Takto jsem se i z indispozice dokázal prozpívat. V Opavě jsem zpíval Mumlala, Kecala, Vodníka, Hraběte Oryho, Pytláka, Rocca. Za sedm let jsem si tam vytvořil obrovský repertoár. V ostravské opeře Když v Ostravě nastoupil ředitel Vladislav Hamšík, okamžitě mě angažoval. Na prvního Mefista hned zareagovalo za-

Dalibor Jedlička

hraničí a já jel předzpívat do Vídně. Zařizovalo to ministerstvo kultury, dali mi 80 šilinků! Ubytoval jsem se v hotelu u Volksoper – noc stála 60. Po předzpívání se na vrátnici objevil pán s telegramem z ministerstva: „Smlouvu nepodepisujte, okamžitě se vraťte!“ Hrdlička, který tam režíroval, mě nabádal :„Buď zůstaneš, nebo tě sem už nepustí.“ Já měl doma manželku a dvě malá děcka, co by si počali. Když jsem přijel do Ostravy, hned na nádraží na mě čekala StB – že musím říct, že jsem neuspěl. Podvolil jsem se. Jenže za tři týdny přišel Hamšíkovi dopis z Vídně, jestli mě uvolní. Opakoval jsem mu: „Já NE-U-SPĚL!“ Stále nechápal, až pak mu to došlo: „Jo táák… Tak to mám zahodit!?“ Povídám: „Klidně.“ Takhle to skončilo. V Ostravě se to ovšem pro mě vyvíjelo obrovsky. Začali na mně stavět repertoár, což vrcholilo Borisem Godunovem. Na Borise přijel i Antonín Novotný, který do divadla dost chodil. Poslal pro mě a prohlásil: „Soudruzi, takového Borise v Praze nemáme.“ Národní divadlo a namáhavá cesta k operním výšinám Právě s Borisem jsem v Národním 21. dubna 1959 hostoval. V Ostravě jsme se domluvili, že v Praze budu na půl úvazku. Hned jsem začal studovat s Krombholcem a Pujmanem Hubičku a s Kašlíkem a Jernekem Inkvizitora v Carlosovi. Pendloval jsem mezi Prahou a Ostravou. Zpěváků v angažmá ND bylo sice hodně, ale těch, co opravdu zpívali, vlastně málo. Lítali jsme ze zkoušky na zkoušku, z divadla do divadla. Třeba Pujman trval na zkouškách do dvou hodin a já měl večer představení v Ostravě. Objednávali mi aerotaxi. Od roku 1960 jsem nastoupil v Národním na plný úvazek a v Ostravě zůstal na půl. Obrovské bylo, že mě okamžitě z těch velikánů „koupil“ Krombholc. Vzal málokoho, měl partu svých lidí. Hned mě taky zaměstnali v televizi, Vyhnálek mě chtěl na roli Fučíka, točil jsem v rozhlase. Nakonec mě vzal i Chalabala a měl jsem s ním dělat i Borise, kterého jsem uměl z Ostravy s Gregorem. Když jsme začali zkoušet, divil se, jestli jsme to už spolu dělali – tak to měl Gregor od něj naučené.

studi e, k omen t áe V divadle jsem byl nesmírně vytížený. Krombholc si mě obsazoval do všeho. Vynikající úroveň měla představení v jeho spolupráci s Josefem Kuchinkou, se kterým získala na klidu a zůstala tam Krombholcova přesnost. S nabídkami se roztrhl pytel – oblíbil si mě Ančerl, Smetáček mě bral s FOKem, Jiráček v rozhlase, když Slovák nastoupil v Bratislavě, jezdil jsem za ním, v Brně jsem dělal s Waldhansem. K tomu zpívání se Smetanovým a Novákovým kvartetem, s Munclingerem, Venhodou, byla to nepředstavitelná honička. V červnu 1963 mi volali z FOKu, abych přišel předzpívat panu Schoerchenovi do Bachovy h moll mše. To se mi hodilo zpívání z listu. Chtěl árii, kterou jsem neznal. Vzal mě a hned druhý den byla orchestrální zkouška. Doma jsem sedl ke klavíru a naučil jsem se za večer ty těžké fráze a koloratury aspoň číst. Po koncertě v Perugii mi nabídl spolupráci ve Scale. Hned první koncert na zahájení sezony ve Scale jsem ale musel odříct, protože pokračoval zájezd do Neapole. Druhou nabídku jsem dostal na jaře 1964 na Figarovu svatbu. Pragokoncert však poslal místo mě Rudolfa Jedličku, s ním ale Schoerchen odmítl spolupracovat. Zasahuje politika V Národním divadle jsem se politice pořád zpěčoval. Dokud tam měl Seidl Chalabalu, Vogla, Krombholce, bylo to dobré – takovým osobnostem si netroufal nic říct ani nikdo z ústředního výboru. Ale s jejich odchodem se přestalo důkladně zkoušet a šlo to dolů. Po 68. jako ředitel nastoupil Kočí a za něj akce Kdo nejde s námi, jde proti nám. Odmítl jsem podepsat, na schůzi jsme se šíleně pohádali a nakonec ministerstvo celou tu nesmyslnou akci stáhlo. V té době jsem byl vyškrtnut ze všech nových titulů. Jenže jsem měl takový repertoár, že kdyby mě opravdu ze všeho vyhodil, tak by Národní divadlo nemohlo hrát. Průšvihy jsem měl i s profesorem Holzknechtem. Musel prověřovat, kdo je proti vstupu vojsk. Já byl zásadně proti. Holzknecht na to: „Ježišmarja, Dalibore, to nemůžu napsat. Vždyť bych vám měl přidat na gáži, táhnete celý repertoár.“ Trval jsem na svém a Holzknecht to tam sice napsal, ale že je přesvědčen, že nejsem nepřítel socialismu. Pak přišel Konvalinka. To jsme hráli Lazebníka a kolega Maršík vychvaloval sluhu, že práce je jeho hobby. Bylo před volbami a já odpověděl: „To by byl kandidát!“ Lidi začali tleskat. Konvalinka na mě řval jak na malého kluka, že mě vyhodí. Nakonec mi dal veřejnou důtku – za nevhodné extempore. Když už se to před revolucí začalo lámat, stal jsem se, já nestraník, předsedou operní komise Svazu dramatických umělců. Vlezl jsem do toho a snažil se pomoci. Tehdy na tom byla oblastní divadla finančně špatně. Jak to tehdy bývalo, Fojtík mi napsal k šedesátinám. Odepsal jsem, že děkuju, ale jestli si uvědomuje stav současné kultury a popsal jsem problémy divadel. Ačkoliv Kymlička tvrdil, že do kultury nedá ani korunu, najednou přišlo 15 milionů. Šéfem opery Národního divadla Pak přišlo moje šéfování. Nevím, koho to napadlo. Obvolávali mě sólisté i členové orchestru, také Košler a Gregor, že mi pomůžou. Kolega Haken prohlásil: „Tobě nic jiného nezbývá, než to vzít, ty víš, co s tím udělat! Takovou podporu neměl v životě žádný šéf Národního divadla!“ Macháčkovi, tehdy předsedovi stávkového výboru, jsem do detailu vysvětloval, proč co a jak: „Člověče, to je koncepce jako hrom, hoď to na papír, dej to řediteli a nám.“ Situace v opeře byla neudržitelná. Představení byla hrozná, stále nebylo kde zkoušet. Denně se převážely nástroje mezi Národním a Smetanovým divadlem. Byl dojednán zájezd do Francie s Hubičkou. Tu jsme nemohli hrát v Praze, natož v Paříži! Aranžmá byla potulka po jevišti. Museli jsme ji přestudovat i přeobsadit. Hned po nástupu do funkce jsem navštěvoval přednášky profesorů vysoké ekonomické v rámci Pragokonsultu o moder-



ním řízení podniku. Po ročním školení jsem musel svoji předloženou koncepci obhájit. Jeden z profesorů mě ocenil: „Pane Jedličko, to nemá chybu.“ Brzy jsem navázal kontakt s ředitelem vídeňské Státní opery Clausem Helmutem Dresem i Cesarem Mazzonisem ze Scaly. Připravovali jsme jednání, abychom konkrétně domluvili spolupráci na inscenacích a účinkování dirigentských a režisérských osobností v ND. Z českých dirigentů jsem počítal s Jiřím Koutem. Nebyl problém sehnat zpěváky. Jako šéf jsem jel do Kyjeva, kde čekalo na padesát sólistů, zpívali by za párek. Ale jen jako výpomoc, vždyť jsme tady měli krásné hlasy… kdyby s nimi ale pracovali takoví jako Chalabala nebo Krombholc. Osobnosti zase vychovají osobnosti. V tom porevolučním nadšení se tehdy volalo, že by všude měly přijít osobnosti zvenku. Všechno to ale krachovalo. My jsme byli zvyklí pracovat tak, že Chalabala každou větu zkoušel dvakrát, třikrát, Jernek učil detaily. A odchodem těchto lidí to skončilo, všechno se rozpadlo. V té době ministerstvo kultury usilovalo o zrušení souboru ve Smetanově divadle. Buď se tam mělo podle nabídky ředitele Telemundi na pronájem provozovat 20 let televarieté, nebo se tam měla přestěhovat opera ND. V květnu 1990 nám pánové Oslzlý, Žantovský a Daněk oznámili druhou variantu. Ředitel Ivo Žídek se ptal, zda to máme brát jako nařízení. Odpověď zněla: ano. Já nesouhlasil, že to oznámím souborům a trvám na své koncepci. Ivo raději odstoupil, mě pak odvolali. Právě týden před schůzkou s Dresem, Mazzonisem i Augustem Everdingem ve Vídni. Tam už odjela nová šéfka Eva Herrmannová. Z její strany už, bohužel, k jednání o spolupráci nedošlo. Paní Herrmannová mě na konferenci o Národním divadle pořádanou Divadelní jednotou hned v úvodu napadla, že nejsem ta osobnost, která by měla vést Národní divadlo. A to mě krátce po svém jmenování šéou požádala, abych se za ni zúčastnil na ministerstvu přípravy nového statutu ND, tomu že ona nerozumí. Tehdy jsem jako jediný předložil ucelené znění. Pamatuji, jak se nový ředitel Jindřich Černý tehdy divil, že místo ředitele navrhuji manažera; soubory měly vést umělecké osobnosti, které by pracovaly se souborem i pedagogicky. Nynější ředitel Ondřej Černý by měl jistě z mého statutu radost. Operní řemeslo a role Byl jsem zvyklý od rána hlasově cvičit, abych přišel na zkoušku rozezpívaný. U Krombholce a Chalabaly jsme museli i na zkouškách zpívat naplno, markýrovat jsme mohli jedině při indispozici. Chtěli slyšet, jak se role vyvíjí. Také ctili obory, to dnes není. Profiloval jsem se na českém a mozartovském repertoáru. Jsem nimrod, toužil jsem tedy po Revírníkovi. Ve Vídni psali, že takového Papagena tam ještě neviděli. Se soudobými operami jsem neměl problém. Ze světového repertoáru byl mou stěžejní rolí sir Morosus, tři hodiny člověk nesleze z jeviště. Nevím, jestli je šťastné, že se teď v opeře objevují režiséři z činohry. Režisér musí slyšet muziku a z ní vycházet, to se nedá nic dělat. Pitínského Dalibor byl strašný. Přitom je v činohře výborný. Nebo Liška Bystrouška Ctibora Turby i bratří Cabanů – vždyť ten orchestr vypráví o něčem jiném, než se odehrávalo na jevišti. Přesazovat děj do jiného prostředí – to je většinou blbost. Rusalka v Paříži přesazená do ložnice – s tím zásadně nesouhlasím, ztratilo to poezii, která je v muzice. Hudební nastudování je v opeře základ, zpěváci musí vědět, co jak mají zpívat a o čem. Všechno skloubit – v tom je ten kumšt. •



s t u d i e , k o m ent á e Foto archiv

novinky soudobé hudby ii.

v. michael keprt: staec a moe  Josef Herman Sbormistr a dirigent Státní opery Praha, Michael Keprt (1972), je v kompozici žákem Ivana Kurze. Nevyhýbá se žádnému žánru, má za sebou komorní skladby i pro velmi neobvyklá seskupení, písně. Zjevně ho však nejvíc láká orchestr a sbor, neboť inklinuje k dramatismu. Svědčí o tom už náměty komorních skladeb, symfonická báseň V dál, v Paříži provedená skladba Images poetiques. Duchovní přesahy jeho tvorby zase dokládá Missa brevis napsaná k 70. výročí Kühnova dětského sboru (2003). Jeho cesta k opeře je tedy přímočará, co se týče jeho uměleckého přesvědčení, leč, jak už to bývá, velmi klikatá z hlediska praktického uvedení kompozic. Poprvé se veřejně představil v rámci Bušení do železné opony operou Břehy Gangy (2003), zhruba hodinovou. Takové jsou rozměrem všechny jeho výhradně jednoaktovky, ke všem také sám napsal libreto, tentokrát podle námětu J. W. Goetha. Vždycky komponuje na kvalitní literární nebo duchovní náměty, s jistým příklonem k východnímu myšlení, to je další jednoznačné pojítko jeho tvorby. Následovala hudební a taneční balada Řeka Sumida a posléze podal pomocnou ruku festival Rakovník bratří Burianů spolu s Agenturou Havlák: v roce 2005 v městském Tylově divadle znovu uvedli Břehy Gangy a premiérovali Nevěstu z Korinthu (opět podle J. W. Goetha), vloni pak uvedli další Keprtovu novinku, psanou už přímo pro tento festival, operu Stařec a moře (2. 12. 2007) podle novely E. Hemingwaye v režii Milana Sečanského s Richardem Haanem v titulní roli rybáře Santiaga. Plánovalo se večer vyvážit hudební komedií Naše Afrika, kterou Keprt napsal také k této příležitosti, na její uvedení však nezbyly finance a poslední pátá a zatím jediná, předpokládám, komediální hudebnědramatická Keprtova kompozice tak zůstala zatím neprovedena. Keprtovy dramatické skladby jsou stmelené nejen z hlediska námětového, literárního a tektonického, ale vycházejí z podobně ujasněného názoru na operní hudbu, v němž lze odhadnout několik zdrojů, skladebně však autor neopouští, řekněme, obvyklý harmonicko-tonální prostor a jednotný hudebně-dramatický proud v zásadě nečleněný na kratší úseky, natož „čísla“. Sevření kompozic do jednoaktovek ovšem vyplývá i z praktických omezení, Keprt ze své dlouholeté praxe dobře zná provoz operního divadla a ví, že v komorním obsazení by se delší kompozice rychle oposlouchala. A psát velkou operu bez objednávky, takzvaně do šuplíku, nelze, přitom objednávky na nové opery lze u nás spočítat na prstech jedné ruky postižené cirkulárkou. Keprt patří k autorům, kteří kompozici promýšlejí od literárního tématu a od konkrétních slov, jimiž se téma a příběh realizují. Což je jen logické vzhledem k předchozím obecným zjištěním. Zvláště v dnešní době ustupující od významu k atrakci, od vnitřního k vnějšímu, je to podle mne dobře, ostatně zatím jsme se v našem cyklu jinými dramatickými skladbami ani nezabývali. Jenže Hemingwayovo stylově realistické vyprávění skladatele přivedlo místy na krajní pozici hudební deklamace, kterou právě ve snaze maximálně dostát charakteru předlohy dovedl místy k až spíše exaltovanému mluvenému nežli zpívanému slovu. Možná sporné přílišné lpění na literární předloze se projevilo i epizodními postavičkami mladíka Manolina a dvou rybářů, kteří starci asistují před jeho výpravou a poté, co se z ní vrátil, i když by možná bylo silnější příběh zobecnit, poněkud vyjmout z detailů původních reálií a omezit na vlastní monolog rybáře, což by zvýraznilo metaforu příběhu jako lidského přemáhání životních útrap. Na druhé straně ony žánrové obrázky na začátku a na konci operu chrání před přílišným patosem

Michael Keprt

a uvádějí starcův monolog do souvislostí. Keprt je ovšem hudebně nepovažuje za žánrové obrázky, styl jeho hudby zůstává po celou operu konstantní, což podle mne tyto hodně „realistické“ pasáže poněkud oslabuje. Keprtova opera se tedy místy blíží exaltované činohře doprovázené hudbou, či možná zvláštní podobě melodramu, místo aby usilovala pozvednout předváděný děj do vyšší roviny vlastními hudebními prostředky. Ještě jinak řečeno taková kompozice hodně rezignuje na vlastní hudbu, na její imanentní kvality, které podřizuje mluvenému slovu a jeho významu. Pokud odhadnu, že mezi možnými Keprtovými inspiracemi i této skladby je Leoš Janáček, pak právě jeho nápěvky odkazují k jednomu možnému, ba ideálnímu řešení problému, k potřebě ryze hudebního uchopení replik, k přetavení základní významové intonace řeči do specifického melodického a temporytmického hudebního výraziva. Keprt se ve snaze deklamovat přesně literární text, myslím, připravuje o takové zvýraznění, o hudební doslovení řečeného, dokonce postavu Starce, ve své poetice ovšem zcela logicky, nechává sklouznout do prosté mluvy. Keprt udržuje v zásadě deklamační princip v tomto konkrétním případě zřejmě i proto, aby mohl v kontrastu k němu názorněji vystavět postupnou gradaci dramatické situace od klidné plavby po moři až po boj s rybou a poté se žraloky – v těchto pasážích umí vyklenout vzrušenou i jímavou melodii, a je zase sympatická jeho důslednost, se kterou hudbu ani tady nenechá přerůst dramatickou situaci, s níž kompozici stále usměrňuje k dramatické funkci. Smysl tohoto řešení se ozřejmí až v samém závěru opery krátkou orchestrální dohrou, ve které se uvolní napětí a po níž může následovat jen ticho jako akustický symbol nevyhnutelné tušené smrti každého, kdo přestal bojovat o přežití. Vedle možných nevýhod ovšem Keprtovo řešení přináší i výhody. Tou největší je poetické vyznění příběhu i postav, pro-

studi e, k omen t áe

Michael Keprt o opeře Stařec a moře Při zpracování libreta jsem se snažil co nejdůsledněji sledovat Hemingwayovu předlohu, i když jsem se pochopitelně nevyhnul dílčímu krácení, zhušťování a stylizaci vzhledem ke specifickým podmínkám jeviště. Homogenní, hudebně dramatický proud je vnitřně členěn na dvě části nestejné délky, přičemž první se odehrává v přístavu v chatrči starého rybáře a exponuje výchozí Santiagovu situaci (dlouhodobý neúspěch), přátelský vztah k chlapci Manolinovi, kterého kdysi učil rybařit, vzpomínky, úvahy a přípravy na další den. V druhé části se pak odvíjí vlastní drama Santiagovo na širém moři, lov gigantické ryby, která je symbolem celoživotního snažení a nekonečného zápasu, je zároveň partnerem, milovaným druhem i osudovým protivníkem. Její na břeh vytažený skelet v závěru po marném boji se žraloky (taneční role) je tragickým mementem krutosti života, který není než bojem o přežití. Jako protipól působí Santiagovy „dialogy“ s rybkami, velkou rybou, ptáky, v nichž se obráží dobrácká povaha starého rybáře se specifickými drobně humornými rysy, a které jsou plné pocitu sounáležitosti s mořským živlem a všemi jeho tvory. Dílčí omezení menšího instrumentálního souboru jsem se snažil vyvážit důslednou dramaturgií barev. Smyčce a klavír fungují jako neutrální základ, kytara má dodat náznak latinskoamerického koloritu (avšak bez popisných názvuků). Velká ryba je představovaná vždy basklarinetem, flétna (pikola) zastupuje vzdušný živel – ptáky, vítr. Trubka a trombón vystupují v roli nepřítele, především žraloků. Bicí nástroje využívám k charakteristickým barevným efektům, dramatickým akcentům a k obrazům divoké živelnosti oceánu. Opera byla komponována pro festival Rakovník bratří Burianů, na kterém měla 2. 12. 2007 premiéru. Hlavní role příkladně ztvárnili Richard Haan a Jan Ondráček. Iniciátorům projektu a všem interpretům patří můj velký dík. • Repro archiv

stor pro domýšlení a zamyšlení. Každá z oper je jakousi komorní, literárněhudební básní, lyrickou kompozicí záměrně v zásadě nedramatickou, kontemplativní. Také nepředpokládá složitou jevištní ambaláž, vystačí s minimálním vizuálním dotvořením, podobně ani herecky nevede pěvce k popisným akcím, ale vybízí ke stylizovanému projevu v pohybech a gestech. Minimalistické prostředky na jedné straně jaksi technicky napomohly uvést opery v poloprovizorních podmínkách rakovnické produkce, na druhé, stylotvorné však právě svými požadavky před inscenátory postavily v těchto podmínkách sotva řešitelné problémy – inscenování takové hudby patří k nejtvrdším oříškům. Zůstalo tu proto mnoho popisného místo básnicky stylizovaného, mnoho jen náznakově abstraktního, když cílem měla být imaginativní konkrétnost lyrických až snových obrazů. To nebudiž bráno jako kritika rakovnických inscenací, nebyla by na místě a v tomto kontextu už vůbec ne, jen domýšlím jevištní důsledky tvaru Keprtových oper, které rakovnické zkušenosti, myslím, potvrdily. Podobně jako Keprtovy předchozí kompozice i tato plyne ve volném stejnoměrném temporytmu, zastavuje dění v čase a vede k meditaci, vzdálena vnějškovým akcím, založena na síle slova a v tom smyslu především na síle literární a jí analogické síle významové hudby. I dramatická místa při lovu ryby či při obraně úlovku před žraloky Keprt vyostřuje spíše akustickou než temporytmickou dynamikou, konkrétním zvukem sólových nástrojů a jejich komorních sestav, přičemž si specificky vybarvený výsledný zvuk šetří právě pro jednu konkrétní situaci. Zvuku jednotlivých nástrojů dokonce přiřazuje funkci jakýchsi poznávacích motivů. Jinak řečeno, mezi Keprtovými inspirátory bychom zřejmě našli i Richarda Wagnera a jeho orchestr, v němž především se odehrává drama, zpěvem jen dovršené. Právě ve vypjatých pasážích před závěrem opery Keprt vyzvedl orchestr z jen převážně doprovodné funkce k samostatnému vyprávění příběhu a demonstrování jeho emocionálního prostředí, tedy hudební proud vyzvedl z oné komorní literární roviny do ryze hudebního projevu, včetně výraznější zvukové dynamiky dosažené s pomocí hřmotnějších žesťů. V Keprtově orchestru zní nevyslovené podtexty v deklamaci obyčejně znějících slov, neváhá použít k charakteristice prostředí zvukomalbu i jakousi pocitovou zvukomalbu, „tóny duše“, chcete-li. Ale třeba španělskou kytarou připomněl, že se příběh odehrává v Karibiku. V doprovodu vlastního zpěvu se často uchyluje k jen drženým tónům, jednoduchým melodickým obratům a zvukovým efektům coby podkladu deklamovaného slova, což jen zdůrazňuje literární nadvládu nad hudbou. Keprt ve všech operách spojuje zpívané vyjadřování s tanečním, zřejmě lze mluvit o další z inspirací možná až ve francouzském baroku, i když v Keprtově podání nejde nikdy o akademický balet, ale o taneční výrazovou pantomimu. O hru beze slov, v níž na rozdíl od pasáží zpívaných dostává větší prostor hudební imaginace. Principem je to však analogický přesah hudby vůči pohybu jako předtím vůči textu, jen jakoby z opačných pomyslných stran hudebního centra. Ve Starci a moři taneční pantomimou skladatel řešil scény lovu velké ryby a útoku žraloků, ale jeho hudba skýtá prostor i pro další, už nikoli skladatelem předepsané postavy – mám dojem, že se přímo nabízí pohybové ztvárnění nekonečného oceánu, například. Realistická novela zavedla Michaela Keprta k prozatím nejdůslednějšímu podřízení hudby literatuře, které systémově, jak bylo řečeno, přináší jak nevýhody, tak výhody. Operní hudba je podle mne nejsilnější tam, kde svými prostředky nalezne a vyjádří to, co stojí nad literaturou, z tohoto pohledu, myslím, skladatel oproti předchozím kompozicím trochu tratil. Nicméně Stařec a moře potvrzuje pozoruhodnou operní tvorbu skladatele, jehož dílo by bylo dobré vyzkoušet na vybaveném jevišti v profesionálních podmínkách.



Ukázka partirury opery Stařec a moře



s t u d i e , k o m ent á e

tre boemi in italia

v. jakub jan komárek boemo ﹙234–253﹚  Stanislav Bohadlo Od all’Angelo Custode k alla Fontana di Trevi (1694/5 – 1701) Novým neznámým Komárkovým libretním tiskem ze sbírky Biblioteca Casanatense je Pharaonis demersio, melodrama z roku 1690, kde je jako básník uveden Říman Francisco Rubini. Zde je však prozatím identifikace skladatele nemožná. V období karnevalu roku 1692 hráli konviktoři z Collegio Clementino hned dvě představení, ke kterým Komárek také tiskl libreta – obě zároveň v jedné edici: L’Oracolo di Navarra, opera tragicomica a I Successori di Alessandro. Ani u těchto libret však není autor hudby uveden. Následujícího roku už osvědčený libretní tiskař Komárek sázel a tiskl libreto Girolama Gigli (1660–1722) Amore fra gl’impossibili … In Roma, per Gio. Giacomo Komarek Boemo, all’Angelo Custode, si vendono dal medemo. Na exempláři libreta z Conservatoire Royal de Liège je chybně v katalogu označen tiskař. Podle libreta z Biblioteca Marucelliana identifikuje Maria Grazia Accorsi skladatele této opery (stejně jako knihovna v Liège) jako Carla Campelliho, který byl maestro di cappella v Piacenze a narodil se kolem roku 1670. Komárek otiskl údaj o místě premiéry v soukromém divadle [Palazzo] Zagarolo s básníkovou dedikací vévodkyni a poprvé ve svých (dosud známých) libretech uvádí, že tyto tisky také prodává. Další Komárkův tisk libreta se už uplatňuje v širším kontextu římského divadla, než jsou jen koleje a soukromé palácové scény. IL IERONE / TIRANNO / DI / SIRACUSA / dramma per musica / di / Aurelio Aurelii / da rappresen-

Repro archiv

A. Corelli, Sonate à tre, op. 4, Komarek 1694, part Violino primo

tarsi nel Teatro / dell‘Ilustriss. Signori / Capranica l’anno 1694 představuje tento významný krok. Wotquenne u libreta opět uvádí, že skladatel i partitura jsou neznámé. H. Beránková navíc vynechává z titulní strany Komárkova tisku údaj „Aurelio Aureli“ (1652–1708), což je libretista, který působil v Benátkách, ve Vídni a před rokem 1694 v Parmě. Aureliho libreta v Parmě soustavně zhudebňoval vévodův dvorní skladatel a varhaník Bernardo Sabadini (Sabatini) (?–1718). Lorenzo Bianconi a Jennifer Williams Brown oceňují jeho zpěvné árie a vedení kontinua a znají dokonce jeho verzi z Piacenzi z roku 1688 Hierone tiranno di Siracusa na totéž Aureliho libreto. Římské uvedení v Teatro Capranica o šest let později však už neuvádějí. Další libreto z roku 1694 o 96 stranách LA / SANTA /GENUINDA / overo / L‘INNOCENZA / DIFESA / DALL‘INGANNO / dramma sacro / per musica / l’anno 1694… in Roma per il Komarek 1694 neuvádí místo provedení ani žádné autorství a v aktuálních soupisech Komárkových tisků dosud nefiguruje. Noack určil podle dochovaného rukopisu z Mnichova exkluzivní trojici skladatelů, z nichž každý komponoval jedno dějství. První akt Genuindy zhudebnil nám už známý „Giovanni del Violone“, Giovanni Lorenzo Lulier, hypotetický skladatel Komárkova libretního tisku z roku 1692, označený na hudebnině jako „romano“. Právě v roce 1694 ho ještě nazývali „Giovannino di Pamphili“, protože svému mecenášovi zůstal věrný i poté, co se uplatňoval v Ottoboniho produkcích. Autorem druhého dějství je Alessandro Scarlatti (1660–1725), „napolitano“. Donald J. Grout řadí toto „dramma sacro“ v soupise Scarlattiho děl překvapivě mezi opery a za autora libreta označuje Benedetta Pamphiliho. Jako místo premiéry uvádí Palazzo Doria Pamphili. Autor hesla A. Scarlatti v Groveově slovníku Malcom Boyd však klade provedení díla do Palazzo della Cancelleria v prosinci roku 1694 a za autora libreta považuje (s otazníkem) kardinála Ottoboniho. Třetí akt zhudebnil podle Noacka i Boyda C. F. Pollarolo (1653–1723), avšak Grout upřednostňuje Carla Franceska Cesariniho (1666–post 1741). Pollarolo, vicemaestro di cappella u sv. Marka v Benátkách, byl na vrcholu své kariéry jako operní skladatel pro Teatro di S. Giovanni Chrisostomo. Zato Cesarini patřil k „osobním“ skladatelům kardinála Pamphiliho, zejména pokud se jednalo o jeho texty už od roku 1688, a o dva roky později pravidelně figuroval na jeho výplatních listech. Doprovázel ho i při odjezdu z Říma do Boloně. Do nálezu nových pramenů zůstává určení třetího skladatele Sv. Genuindy neprůkazné. Friedrich Noack hodnotí vztahy mezi papežským státem a císařskou rezidencí po roce 1700 jako zjevně nepřátelské v návaznosti na střet zájmů v období boje o španělské dědictví. Napětí narůstalo, když se Habsburkové snažili už po příchodu velvyslance hraběte z Martinitz (1682, 1696) vybudovat v Římě pomocí diplomacie habsburskou „Partei“ a jejím prostřednictvím působit na papeže. První z vážných konfliktů způsobil kardinál Ottoboni, když už v roce 1690 vyhodil z divadelního představení ve svém paláci německou kavalerii. Otevřené nepřátelství způsobil zákaz císařským jednotkám procházet papežským státem. Podle typologie zakázek sleduje H. Beránková Komárkovu afinitu k císařskému velvyslanectví v Římě od roku 1694/95. Tato fáze pokračovala zmíněným Komárkovým vlastním spisem o kočárech velvyslance Liechtensteina (1694). Noack sice soudí, že císařské vyslanectví využívalo Komárkových služeb až asi od roku 1700, ale pro časnější vztahy hovoří i jezuitská hra s hudbou Hungaria in libertatem ab Austria vindicata. Melodramma musicis concentibus decantandum…, jejíž libreto vytiskl Komárek také v roce 1695 a text zhudebnil Giuseppe Ottavio Pitoni (1657–1743), Ottoboniho chráněnec a ředitel kůru (musices praefectus) v římské bazilice S. Laurentij in Damaso. Představení se odehrávalo v chrámu sv. Ignáce jezuitského Collegium Romanum pod záštitou císaře Jose-

Repro archiv

studi e, k omen t áe

. A. Corelli, Sonate à tre, op. 3, Komarek 1689, part Violino primo

fa I. při veřejné doktorské promoci Paula Zichy de Zichs. S. Gmeinwieser potvrzuje, že hudba k tomuto oratoriu je ztracená, stejně jako party k párovému „uherskému“ oratoriu téhož skladatele Hungariae triumphus in Quirinali musicis modis celebratus z téhož roku. Collectio maxima concilliorum omnium Hispaniae… od Saenze de Aquirre z roku 1694 však nese nové označení tiskárny a prodejny: „propé SS. Vincentium et Anastasium in Trivio“. To znamená u kostela v rohu náměstí di Trevi, jehož průčelí směřuje k fontáně. V impressech Komárkových tisků v časovém úseku 1694–1701 se objevují jako v předchozím období různé údaje, což K. Chyba konstatuje z nedostupnosti dalších pramenů – Komárkových tisků pouze v letech 1694 až 1695, ale tento úzus má zřejmě širší platnost. E. Trolda také uvedl, že „Komárek přeložil tiskárnu od S. Angelo Custode k fontáně di Trevi“. Chyba však zaznamenal i existenci tisku holandského inženýra a vynálezce C. Meijera Nuovi ritrovamenti, kde je v impresu uvedeno „alla Fontana di Trevi e all‘Angelo Custode 1696–1699“. Mohlo by se v průběhu čtyř let skutečně jednat o dvě různá místa, ale spíše lze z takového označení vyrozumět, že pro jednu lokalitu používal snad pro zpřesnění dva různé názvy. Liber Status animarum farnosti SS. Vincenzo e Anastasio a Trevi eviduje v rohovém domě na Piazza di Trevi a ulici „verso le Muratte“ tiskařovu rodinu včetně šesti tiskařských dělníků a pomocníků (1695). Komárkovi pomocníci byli kromě Fran. Ignatio Ghiobbiho nekvalifikovaní a patrně i velice mladí a žádný z nich se později neobjevuje jako samostatný tiskař. O rok později je Komárkovo bydliště označené jako „Sequita l’istessa strada [del Card. Giudici] a mano sinistra con la piazza di Trevi“, v dalším roce (1697) jako „Piazza del Sn Card. del Giudice p[er] andare all‘Angelo Custode“. V roce 1688 je tiskař Komárek opět uveden na „Piazza di Trevi per andare alle Murate“ a v domácnosti s ním bydlí pomocník Giovanni Vorischech, Giovine, patrně z Čech. Ulice delle Muratte je přímá spojnice Fontana di Trevi a via del Corso v prostoru Piazza



di Sciarra. Údaje se opakují i následujícího roku kromě nových pomocníků Pietra Mor[] a Davida Fisar[]. Soupis duší je však už nezastihl na stejném místě v roce 1700 ve farnosti SS. Vincenzo e Anastasio, takže k přestěhování došlo v průběhu roku 1700. Přesto je označení u Valentiniho hudebniny (viz dále) s datem vydání 1701 ještě lokalizováno alla Fontana di Trevi. Poslední čtyři předchozí známé tisky s označením „alla Fontana di Trevi“ mají také vročení 1700. Patří mezi ně i vzácná paralelní latinsko-italská práce A. Pozza Prospettiva de pittori e architetti… a zároveň německo-italská mutace téhož díla – vždy II. díl. První díl vyšel v tiskárně Antonio dé Rossi alla Piazza di Ceri v roce 1702, ale to už je indicie, která nás zavádí k dalšímu Komárkově bydlišti. Ani první Komárkem tištěné libreto z období let (1694/5 – 1700/1) není bez zajímavosti a bez vypovídací a identifikační hodnoty. Tento tisk libreta LA / GIUDITTA / oratorio. / IN ROMA, / Nella Stamparia di Gio: Giacomo Komarek Boëmo / alla Fontana di Trevi. MDCXXCV je na titulním listě datován rokem 1695. A. Scarlatti je autorem oratoria podle literární předlohy B. Pamphiliho, které prvně zaznělo v Neapoli v roce 1693. Existuje však ještě jedna Scarlatiho autorská verze téhož příběhu na libreto A. Ottoboniho z března (patrně) roku 1697, zvaná „Cambridgeská“. Tato La Giuditta je výjimečná mj. také tím, že obsazuje pouze tři role – Juditu, chůvu a Holoferna. Komárkův tisk libreta z Biblioteca del Conservatorio di S. Cecilia je jediným pramenným argumentem, který vnáší do problematiky všech verzí jasno a potvrzuje, že to byla neapolská varianta oratoria La Giuditta, která se v roce 1695 hrála v některém kardinálském paláci jako druhá římská repríza. Lino Bianchi, vydavatel a autor předmluvy k partituře Giudity v ediční řadě Scarlattiho oratoria, se však otázkami komparace, datace a verzí vůbec nezabývá, přestože otiskuje faksimile Komárkova tisku titulní strany libreta jako ilustraci. A. Scarlatti se celkem čtyřikrát osobně zúčastnil kardinálských convivií při realizaci svých oratorií, také v roce 1695, což se mohlo týkat právě uvedení Giuditty. V roce 1696 tiskl Komárek libreto kantáty pro dva hlasy Franceska Posterly s názvem Roma in feste per l’anniversario del giorno natalitio … dell’Ill…. Sig. Conte Giorgio Adamo di Martinitz. Ze srovnání repertoáru, autorství libreta a datace vyplývá, že skladatelem této narozeninové kantáty byl nejspíše Gioseppe della Porta (v Římě 1692–1701). Porta byl ve službách císařského velvyslance Antonia Floriana Liechtensteina už v roce 1692 a pro jeho nástupce, hraběte z Martinitz, komponoval Serenatu i v roce 1701. Označoval se jako „virtuoso“ v jeho službách. Připomeňme ještě, že zastupovanou kmotrou při křtu poslední Komárkovy dcery Marie Anny Magdaleny (15. 10. 1696) byla Maria Josepha Martiniz filia, vyslancova manželka. Komárkovu příslušnost k habsburské straně to jen potvrzuje. Situace se ovšem pro tiskaře osobně, jeho zakázky i pro celou rodinu těsně před koncem století začínala komplikovat. Tak si lze vysvětlit, že kapitolský notář Emilius Gottus vystavil 11. dubna 1699 plnou moc pro Lavinii Natalini (příjmení Komárek zmíněno není) patrně proto, aby mohla v případě potíží dál vést tiskárnu. •



s t u d i e , k o m ent á e

 let pražské konzervatoe

v. cestovní pas josefa slavíka V minulém článku jsme si povšimli, kde všude našli uplatnění absolventi konzervatoře. Počet mladých hudebníků, kteří odcházeli do ciziny získávat zkušenosti, byl značný. Působení v cizích orchestrech bylo většinou spojeno i s lepším finančním ohodnocením. Dnes nám Knihovna Pražské konzervatoře poskytne dokument, který právě souvisí s cestou jednoho z absolventů do ciziny. Jmenoval se Josef Slavík. Narodil se 26. března 1806 v Jincích. Již v dětství se projevilo jeho hudební nadání. Základy ve hře na housle získal u svého otce, který byl učitelem. Z Jinců se rodina přestěhovala do Hořovic, kde otec dostal místo řídícího učitele. Talentovaný chlapec se brzy stal platným členem komorních souborů, které hrávaly na hořovickém zámku. Svou hrou zaujal majitele panství hraběte Vrbnu, který usoudil, že by Josef Slavík měl studovat na konzervatoři, a přivedl ho k přijímací zkoušce. Ředitel konzervatoře, skladatel Bedřich Dionýs Weber, prý přijímal uchazeče v doprovodu šlechtických mecenášů s nedůvěrou. Stávalo se totiž, že šlechtic ve snaze konat dobrodiní – jak bylo tehdy v módě – přivedl ke zkoušce podprůměrného žáka. Josef Slavík ovšem zahrál skvěle. Zvládl údajně z listu i Kreutzerovy etudy. Byl přijat do druhého ročníku a 1. listopadu 1816 začal studovat na konzervatoři u profesora Bedřicha Viléma Pixise. To bylo pro další Slavíkův rozvoj velmi důležité. Pixis měl za sebou kariéru cestujícího virtuosa, ale i zkušenosti komorního a orchestrálního hráče. Z jeho třídy vyšli slavní houslisté tehdejší doby, jako např. Kalivoda, Mildner, Dreyschock aj. Slavík již během studií vystupoval na koncertech. S orchestrálním doprovodem přednesl Maysederovu Polonézu a Polledrovy Variace. Brzy začal sám komponovat. Po studiích byl prvním jeho působištěm orchestr Stavovského divadla v Praze. V roce 1825 nastoupil na neplacené místo eléva v orchestru Dvorního divadla ve Vídni. I koncerty, které tam uspořádal, byly úspěšné. Toužil však dostat se dále. Lákala ho Paříž a Londýn. Proto píše 13. září 1827 z Vídně hraběti Vrbnovi: „Osvědčil jsem sice ve Vídni své schopnosti, ale myslím, radí-li mně všichni, abych jel do Paříže, že bych při tom špatně nepochodil, jelikož všeobecně více vykoná se pro umění v Paříži a Londýně (…) Proto prosím Vaše blahorodí, abyste mi nejlaskavěji ráčil dopomoci k novému cestovnímu pasu do Francie na rok. V příloze zasílám svůj dřívější pas, a můj otec podá žádost místo mne, chtěl jsem zažádati ve Vídni, ale bylo mi řečeno, že se dělají velké obtíže při vydávání pasu někomu, a pak šlo by to teprv do Prahy a z Prahy zpět do Hořovic, a tak musil bych čekati velmi dlouho (…)“ Pas, o kterém Josef Slavík píše, si teď můžeme prohlédnout. Popis dokumentu: V Knihovně Pražské konzervatoře se dochovala řada materiálů, které se týkají houslisty Josefa Slavíka. Jedním z nich je i cestovní pas. Jedná se o list papíru o rozměrech 365 x 250 mm. Na přední straně nahoře je vedle znaku rakouské orlice vytištěn nadpis Oesterreichisch-kaiserlich-königlicher Reisepass. Dále se dočteme, že držitel pasu se jmenuje Josef Slavík, je umělec narozený v Jincích. Stáří 21 let, náboženství katolické. Cestuje z Jinců do Mnichova, Paříže a Londýna. Pas platí jeden rok. Následuje popis držitele pasu – postava velká, obličej podlouhlý, oči hnědé, ústa malá, nos tupý. Nechybí obvyklá výzva určená civilním i vojenským úřadům, aby držiteli pasu nebyly kladeny překážky a v případě nouze mu byla poskytnuta pomoc. Pas je vydán v Praze 27. října

Repro archiv

 Miloslav Richter

Cestovní pas Josefa Slavíka

1827 a je opatřen červenou pečetí s rakouským státním znakem. Veškerý text je samozřejmě v němčině. Papír, na němž je pas vytištěn, je chráněn proti padělání vodoznaky: rakouským státním znakem a nápisem Oest. K. K. Reisepass. Slavík pobyl ještě nějaký čas ve Vídni. Setkal se tu s legendárním italským houslistou Niccolo Paganinim, který velmi chválil Slavíkovu hru. Nadšen italským virtuosem složil Slavík údajně dvojkoncert. K provedení však nedošlo. Na cestu do Paříže se vydal 12. listopadu 1828. Cestovat poštovním kočárem po Evropě nebylo však nic jednoduchého ani příjemného. Johannes Sachslehner v knize Auf Reisen im alten Österreich píše: „Kdo se kolem roku 1835 počítal mezi vyvolené, kteří se mohli vydat na cesty, vlastnil dobře naplněnou cestovní pokladnu, všechny nezbytné pasové a povolovací formality, cestoval poštovním kočárem. Na rozdíl od dnešní romantické představy vyžadovalo několikadenní kodrcání na cestách plných děr nejen trpělivost a dobrou kondici, často i dávku porozumění k ne vždy příjemným vlastnostem spolucestujících. Společně namačkán v úzkém prostoru pokoušet se o uvolněnou konverzaci a příležitostné žerty, zabít čas do příští zastávky. Pokud byly „na palubě“ ženy, mohlo dojít za zády postilióna také k choulostivým situacím.“ Slavík ovšem jel ukázat světu své umění. Prosadit se v Paříži bylo těžké. Svědčí o tom dopis rodičům datovaný 24. března 1829: „Musil jsem v Paříži bojovati s velikými intrikami, francouzský národ si myslí, že pouze oni jediní mají výsadu moci uměti hrát na housle. Dal jsem však přece koncert, v němž slečna Sontágová a pan Pixis nejlaskavěji spoluúčinkovali. Pobyl jsem od 12. listopadu až do nynějška zde a odjedu pozítří odtud přes Stuttgart a Mnichov zpět do Vídně.“ (Henriette Sontágová – zpěvačka, Slavíkova spolužačka z konzervatoře. Jan Petr Pixis – klavírista, bratr Slavíkova profesora. Oba citované původně německy psané dopisy

studi e, k omen t áe

láska na celý život

Repro archiv

jsou uloženy v Knihovně Pražské konzervatoře. Zde použit překlad dr. Vlastimila Blažka.) Po návratu z Paříže Slavík i nadále úspěšně koncertoval. V roce 1830 se ve Vídni spřátelil s polským klavíristou a skladatelem Fryderykem Chopinem. Traduje se, že společně připravovali skladbu pro housle a klavír. K plnému rozvoji talentu a schopností bylo Slavíkovi dopřáno málo času. Zemřel v Pešti dne 30. května 1833 ve věku 27 let. V roce 1903 po zrušení kerepešského hřbitova v Pešti byly jeho ostatky převezeny na hřbitov rakoskereszturský. V roce 1933 pak byly uloženy na vyšehradský hřbitov v Praze. Osobnost Josefa Slavíka dodnes nepřestává zajímat houslisty i hudební vědce. Jen v roce 2007 požadovalo informace o něm v Knihovně Pražské konzervatoře pět badatelů. Dotaz na Slavíkovy houslové koncerty přišel až z USA. Odbornou literaturu na téma Slavík obohatila nedávno kopie disertační práce z roku 1951, kterou Knihovně Pražské konzervatoře poskytl krátce před svou smrtí hudební skladatel dr. Jindřich Feld. Cestovní pas houslisty Josefa Slavíka nám pomohl „vydat se na cestu do historie“. Alespoň trochu se přiblížit člověku, který za svůj krátký život vykonal mnoho pro slávu Pražské konzervatoře. •



SY M F O N I C KÝ ORCH ESTR H L. M. P R A H Y FO K zahajuje předprodej vstupenek Předprodej abonentních vstupenek na sezónu 08/09 začíná 12. května Výhodné ceny abonmá oproti vstupenkám na jednotlivé koncerty Dárek pro nové i stávající abonenty Vytvořte si vlastní řadu koncertů AD LIBITUM ■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■

Slavíkův portrét od neznámého autora

■■■■■■■■■■■■■■

■■■■■■■■■■■■■■■

Novou sezónní brožuru Vám rádi zašleme na požádání ■■■■■■■■■ Více informací na www.fok.cz ■■■■■ Předprodejní pokladna FOK, U Obecního domu 2 (naproti hotelu Paříž) ■■■■■■■■■■ Po – Pá: 10:00 – 18:00 tel: 222 002 336, e-mail: [email protected] ■■■■■■■■■■■ ■■■■■■■■■■■

s t u d i e , k o m ent á e

2 let budovy státní opery praha v. nové nmecké divadlo,

deutsches opernhaus ﹙278–274(﹚  Jitka Slavíková

V roce 1932 se ředitelem divadla stal vídeňský rodák Paul Eger (1881–1947). Jeho skvělý dramaturgický cit a řídící schopnosti vycházely z mnohaleté divadelní zkušenosti, kterou získal jako dramaturg a režisér, mj. i Nového německého divadla v letech 1908–1912, poté byl intendantem v Darmstadtu, v letech 1918–1926 vedl Deutsches Schaulspielhaus v Hamburku a v sezoně 1926/27 byl ředitelem festivalu Berliner Festwoche a poradcem souboru Maxe Reinhardta. Pod jeho vedením dosáhl činoherní soubor Nového německého divadla pozoruhodné úrovně, především díky vynikající práci talentovaných herců a režisérů, a rovněž operetní soubor se dokázal vyrovnat svým rivalům ve Vídni a Berlíně. Z řady významných pěvců Egerovy éry sluší jmenovat pěvce, který v Praze zahájil svou světovou kariéru. Byl to renomovaný wagnerovský barytonista Hans Hotter, jenž svou vděčnost Novému německému divadlu v Praze vyjádřil o mnoho let později v medailonku České televize. V sezoně 1936/37 zde byla v angažmá tehdy třicetiletá sopranistka Zinka Kunc, která se později pod jménem Milanov stala hvězdou Metropolitní opery, a neméně slavná altistka Rise Stevens, jíž bylo v době angažmá 23 let. K mimořádným hostům patřila v té době i norská sopranistka Kirsten Flagstadt či švédský tenorista Jussi Björling, dirigenti Erich Kleiber, Bruno Walter a mnoho dalších. 50 let své činnosti divadlo oslavilo v sezoně 1937/38, v poslední sezoně plné umělecké svobody. Po odchodu Georga Szélla do USA v roce 1937 zaujal jeho místo Schönbergův žák, Rakušan Karl Rankl, který se později stal hudebním ředitelem londýnské Covent Garden. Rostoucí politické tlaky nacistického režimu v sousedním Německu urychlily proces integrace demokratických sil a sjednotily všechny svobodomyslné a antifašisticky smýšlející umělce z české i německé divadelní komunity v Praze, jejichž společné aktivity propagovali Karel Čapek, Otokar Fischer, Adolf Hoffmeister, omas Mann, Bruno Walter, Arnold Zweig, Max Brod a další. Nové německé divadlo se ve 30. letech stalo útočištěm pro umělce, jejichž působení v Německu bylo pro jejich pokrokové postoje či rasový původ nežádoucí. Ředitel Eger jim pomáhal i značnými peněžními částkami, které získával od bankovního domu Petschek, který se zásluhou Egera stal spolu s pražským optikem Moritzem Deutschem významným sponzorem divadla. V době stále se zvyšujícího politického napětí musel Eger čelit výpadům jak z české strany (vzhledem ke svému dlouholetému působení v Německu), tak z říšskoněmeckého tisku, který Nové německé divadlo označoval za shromaždiště Židů a emigrantů a za ústav, který ignoruje nacionálně socialistickou kulturní politiku. Neméně problematická byla finanční krize. Po mnoho let bylo divadlo sponzorováno ze soukromých zdrojů, jeho každoroční deficit byl hrazen ze štědrých darů německých a židovských průmyslníků a finančníků, kteří byli liberálními a demokratickými občany tehdejšího Československa. Poté, co museli výrazně omezit svoje podnikatelské aktivity, nemohli už chod divadla sponzorovat. V září 1938 se rozhodl Německý divadelní spolek ukončit činnost divadla a v lednu 1939 byla divadelní budova a její administrativní zázemí nabídnuta k odkoupení státu. Až do konce své existence stálo Nové německé divadlo plně

na straně Československé republiky. Dokladem toho – kromě zmíněného azylu pro exilové umělce – může být i v listopadu 1937 uvedení opery Otakara Ostrčila Honzovo království s jasným protiválečným podtextem, nebo v červnu 1938 opery Ernsta Křenka Karel V. Křenek ji psal pro Vídeňskou státní operu, která po anšlusu Rakouska už nemohla dílo představitele tzv. zvrhlého umění uvést. Křenkovy opery se ujalo Nové německé divadlo a její inscenace s Pavlem Ludikarem v titulní roli zažila 22. 6. velký úspěch. Za 50 let se v opeře Nového německého divadla uskutečnilo 32 světových premiér a 162 českých premiér. V operních inscenacích, na slavných Májových hrách i v neméně proslulých filharmonických koncertech divadelního orchestru účinkovaly takové osobnosti jako Gustav Mahler, Richard Strauss, Felix Mottl, Arthur Nikisch, Alexander Zemlinsky, Georg Széll, Erich Kleiber, Otto Klemperer, Nellie Melba, Enrico Caruso, Lotte Lehmann, Maria Jeritza, Benjamino Gigli, Leo Slezak, Karel Burian a Hans Hotter. Během protektorátu sloužila budova přejmenovaná na Deutsches Opernhaus k pohostinským vystoupením souborů z Říše, v letech 1942–43 k produkcím operety a baletu, k politickým shromážděním a v roce 1944 jako dočasné působiště operního souboru z Duisburgu. OSLAVY 120 LET – KVĚTEN 2008 (29. 5. 2008) Richard Wagner (1813–1883) Bludný Holanďan / Der fliegende Holländer. Dirigent: Guillaume Tourniaire, Richard Hein, režie: Stephen Taylor, scéna: Laurent Peduzzi, kostýmy: Nathalie Prats, světelný design: Christian Pinaud, sbormistr: Tvrtko Karlovič, Adol Melichar, premiéra. •

Repro archiv



Novinové oznámení ke světové premiéře Křenkovy opery Karel V., Nové německé divadlo 22. 6. 1938

studi e, k omen t áe

falling slowly: umní nebo ký?



Příklad 1

Příklad 2

 Petar Zapletal Když přinesly světové agentury v lednu 2008 zprávu o úspěchu partnerské dvojice – sedmatřicetiletého Ira Glena Hansarda a dvacetileté Češky Markéty Irglové, která za píseň Falling Slowly z filmu scénáristy a režiséra Carney Johna sice nezískala Grammy, ale zato byla oceněna udělením Oscara, vyvolaly tím značně ambivalentní ohlas: zatímco někteří pokládali písničku za klenot soudobé populární hudby („Tahle písnička je opravdu výborná! Smekám před Glenem Hansardem a Markétou Irglovou, opravdu se jim povedla,“ tvrdil v internetové debatě Martin H.), jiným se zdála být kýčovitě sentimentální („Píseň Falling Slowly je hudebně velmi málo zajímavá, řekl bych, že přímo slabá. Její úspěch je jen dalším důkazem obecně pokleslého vkusu a hudební zaostalosti posluchačů…“ napsal na internetu ARTNER). Někteří nad písní zůstali stát v rozpacích: „Velmi dobrá píseň, která mne ale ničím neoslovuje. Chápu její světový úspěch, protože trochu vybočuje z toho, co na nás chrlí sdělovací prostředky, ale ne zas tak moc, aby byla zavržena masou. Je to chytře uděláno. Trochu kolovrátek, ale povedený“, napsal Johny… Podobně rozporné jsou ostatně i ohlasy filmu Once, který se v České republice promítá od 25. října 2007: „Once je spolu se zcela odlišnou Fontánou asi nejromantičtějším snímkem roku. Opravdovost, civilnost a krása hudby vás buďto zcela pohltí, že nebudete vnímat režijní ‚chyby‘, nebo budete nadávat, cože to všichni zase vychvalují za hloupost…“ (Daniel Žák, FILMPUB). Ale to je jiná kategorie: nás zajímá hudba. K té se vyslovili i lidé z oboru: zpěvák Dan Bárta („… písnička vlastně obyčejná, a já myslím, ta její obyčejnost je to, co je do jistý míry překvapující a odvážný … normálně to namířili vlastně za sebe a trefili se přesně, to je famózní…“), skladatel Ondřej Soukup („…je to strašně přirozený, strašně nenápadný, ale vlastně strašně dojímavý … jistě, je to vod srdce, no, a o to vlastně jde, a todleto kolikrát má největší úspěch…“) a herec, zpěvák, frontman skupiny Kryštof Richard Krajčo („…síla je v té pěkné aranži klavíru a kytary a v té obyčejné hezké melodii, která se člověku vryje pod kůži … je úplně jednoduchá, taková přímočará podle mě; to je v podstatě melodie na dva, na tři akordy…“). Redaktor Novy Michal Sochor pak zdůvodnil úspěch písně čtyřmi faktory: 1) skutečnou emocí, 2) jednoduchostí písně, 3) legendou o písni a 4) štěstím. Dodám, že snad ani o žádné z písní skupiny Beatles nebylo řečeno tolik soudů, názorů, postřehů, pokusů o charakteristiku – i když, pravda, v jejich době nebyl ještě internet… Film i píseň vyprovokovaly na internetu skutečně obrovské množství ohlasů: na přelomu února a března bylo na serveru google k nalezení pod titulem filmu Once 628 tisíc odkazů, pod titulkem písně Falling Slowly dokonce 876 tisíc. Není v lidských silách přečíst všechny; nenašel jsem ale ani jediný, který by k vyvrácení nebo potvrzení rozporných tvrzení o kvalitě písně představoval alespoň elementární rozbor hudební materie písně. Namítnete možná, že populární hudba se už po desetiletí obejde bez kvalifikované analýzy, neboť o úspěchu tu nerozhoduje ryze hudební kvalita, nýbrž jiné parametry… Není to pravda: historie Beatles, stálost písňového odkazu Jaroslava Ježka i trvalá obliba písní Jiřího Šlitra potvrzují, že základem životnosti takových miniatur je jejich hudební hodnota. Podívejme se tedy ve vší stručnosti, jak je „udělána“ píseň Falling Slowly. Je utvořena ze tří melodických motivků (viz př. 1, 2, 3). Ty jsou vystavěny v prvém případě ze čtyř, ve druhém a třetím z pěti tónů diatonické stupnice; jejich rozsah nepřekračuje – až na jedinou výjimku – rozpětí malé sexty

Příklad 3

(cis – a). Melodie nikde nevybočí z diatoniky: není tu jediný chromatický „odskok“. První dva motivky mají durový ráz, třetí je v mollovém tónorodu. Jednotlivé intervalové kroky nepřesáhnou rozpětí čisté kvinty; v naprosté většině jsou to ale intervaly malé a velké sekundy. Dvojhlas mužského a ženského hlasu se pohybuje v terciích a sextách. Rytmická struktura písně vystačí s naprosto pravidelným čtyřdobým schématem, v němž se melodie pohybuje takřka výhradně ve čtvrťových hodnotách čtyřdobého taktu (výjimku představuje jen takt, v němž vrcholí napětí na tónech a2 a g2 v půlových hodnotách – př. 4); osminové hodnoty se objevují jen Příklad 4

v doprovodu kytary a klavíru. Pravidelný, nevzrušivý rytmus působí vysloveně uklidňujícím dojmem, posilovaným rondovou stavbou písně: není tu uplatněna forma A B A, jak ji známe z běžné praxe. Čtyřtaktová témata se v kruhu opakují: pokud bychom je označili jako a, b a c, vznikne po čtyřech úvodních instrumentálních taktech následující schéma: a, a, b, 1 přechodný takt, c, c, a, a, b, 1 přechodný takt, c, c, čtyřtaková mezivěta, 2 přechodné takty, c, c, c, coda (poměrně dlouhá). Stavba melodie se tedy nijak neváže na tradiční písňovou formu, a ani uvnitř písně není žádnými pravidly svázána, spíše volně plyne (v souladu s textem). Harmonická struktura skladby je v podstatě založena na čtyřech kvintakordech (1., 4., 5. a 6. stupeň). Ani harmonie nikde nevybočí z doškálných tónů a jako základní náladotvorný prvek, povýtce tendující k sentimentalitě, jsou použity sextové postupy; melodický vrchol na tónech a2 a g2 zní rovněž v sextách. Právě toto řešení nejsilněji navozuje do jisté míry dojem „cajdáku“… I vokální sazba tento dojem podporuje, byť podobných postupů je v populární hudbě mnoho (připomenu alespoň evergreen Sentimental Journey); také instrumentace je omezena na zvuk kytary, klavíru a velmi skrovně exponovaných smyčců. Melodika, rytmická faktura i harmonie nesou, jak vidíme, znaky záměrně zdůrazněné jednoduchosti. To je v kontextu soudobé populární hudby rysem svým způsobem výjimečným. Celá píseň, jejíž hudební obsah lze nejpřesněji charakterizovat termínem milostná lyrika (nápadně sentimentalizující), se tudíž vymyká z konvencí, na něž jsme v této sféře zvyklí. Poměrně přesně tento ráz písně Falling Slowly charakterizuje výrok Pet z internetové diskuse: „Píseň Falling Slowly není žádná pecka, ale je v ní to zvláštní ,něco‘, co si člověk zapamatuje! Jinak řečeno: V jednoduchosti je krása. Konečně to někdo chápe…“ (Lucietka, tamtéž). Můžeme se nyní přít o to, zda tento pokus o analýzu dostatečně prokazuje kvalitu písně Falling Slowly. Právě na základě tohoto rozboru mohu však, myslím, tvrdit, že v kontextu dnešního stavu hudby jazzového okruhu představuje píseň Falling Slowly vítanou změnu: místo rafinovanosti nabízí prostotu, místo hlučné okázalosti klid, místo dryáčnického vnějšího účinku lyrický obraz milostného vztahu. To věru není málo, a přesvědčivě to vysvětluje i nečekaně velký ohlas a oblibu písně. • Poznámka: Citované výroky Dana Bárty, Ondřeje Soukupa a Richarda Krajčo jsou z pořadu TV Nova Střepiny, 2. 3. 2008.



s t u d i e , k o m ent á e

ivan poled$ák

hudba jako problém estetiky  Roman Dykast Kniha Ivana Poledňáka Hudba jako problém estetiky je koncipována v mnoha aspektech jako učebnice a vznikala podobně jako před deseti lety skripta k výuce hudební estetiky dlouholetého Poledňákova spolupracovníka Jiřího Fukače. Jestliže se však Fukačova skripta záhy ukázala jako text vhodný spíše až pro vyspělejší a vyzrálejší studenty doktorského studia (třebaže v rozporu s nynějším názorem akreditační komise pro vysoké školy), tak již roční prověření Poledňákova textu v seminářích na vysokých školách prokázalo, že kniha bude výbornou pomůckou v bakalářských a magisterských programech na těch hudebních školách, kde se hudební estetika nevytratila z učebních plánů. To znamená, že zcela určitě a právem bude ovlivňovat budoucí generace. Přestože je publikace tematicky rozdělena do osmnácti kapitol (pokud nezapočítáváme předmluvu a výběr literatury) a kapitoly nejsou dále vizuálně členěny, dochází k bohatému vnitřnímu motivickému a tematickému „dění“ – tím se publikace stává bohatou studnicí pro další rozpracování těchto desítek témat, podnětů, myšlenek v seminárních, diplomních i disertačních pracích. Názvy jednotlivých kapitol dokládají, a autor to nakonec v předmluvě rád přiznává, že hlavní osu tvoří Poledňákovy starší práce, které ovšem ve většině případů byly pro tuto publikaci přepracovány, rozšířeny, přeformulovány a aktualizovány o příklady ze současného hudebního dění. V jednotlivých tematických oddílech tak vlastně můžeme sledovat autorův vývoj, absorbované vlivy autorit a postupně rozšiřovaný bohatý okruh zájmů, který, a to je nutné zdůraznit, vedl Poledňáka prakticky od počátku jeho muzikologické dráhy k přesahům i do tradičně méně reflektované oblasti jazzové, případně tzv. nonartificiální hudby. Exkurz do sémiotiky představuje Poledňáka jako jednoho z hlavních tvůrců sémiotické teorie hudby v českém prostředí. Zájem o problematiku funkcí, norem a hodnot hudby odkazuje k Mukařovskému a v hledání odpovědí na otázky pojmu hudebního umění, hranic hudby, jejích definic, problematiky hudebního díla ke společným a dodnes velmi inspirujícím pracím, které Poledňák promýšlel a psal společně s Jiřím Fukačem. Cenné je nové zpracování studie o problematice hudebního vkusu a módy, které současně s kapitolami o hudebním myšlení a emocích, hudebním obsahu, formě, struktuře a nakonec i otázkách hudební percepce a apercepce ukazuje na autora, který estetiku podnětně obohacuje a propojuje s vědomostmi z oblasti psychologie, pedagogiky a sociologie. Asi nejvíce „pedagogicky“ vynechávanou součástí knihy bude její zhruba desetiprocentní rozsahová část věnovaná nejprve

vývoji estetiky a ve zvláštní kapitole i dějinám hudební estetiky. Domnívám se, že tyto části knihy nemohou sloužit jako iniciační texty a budou to nejspíše právě tyto partie, které budou u čtenářů evokovat onen obraz otazníku, který Poledňák predikuje účinkům knihy vzhledem k „nejistotám“ předmětu estetika. Přitom jde o texty bravurně formulované v obdivuhodné zkratce, jenomže toto Poledňákovo „digestové“ mistrovství ocení až velmi zkušený znalec všech peripetií vývoje evropské (hudební) estetiky. Poledňák staví na koncepcích, které sám v uplynulých desetiletích pomáhal upevňovat a rozvíjet. Z tohoto pohledu je pro něho (ale také třeba i pro Fukače) hlavní koncepční osobností Jaroslav Volek. Je to patrné jak v základu estetické teorie, tak v pojetí (hudební) sémiotiky. Nakonec Poledňák skvěle vyložil Volkovu teorii sémiotiky v kolektivní třísvazkové publikaci z počátku devadesátých let minulého století, která shrnula dvacetileté badatelské úsilí slavného českého hudebněsémiotického týmu. Za nejlepší přínos české sémiotiky pro hudební estetiku považuji Volkovu dichotomii prezentace/reprezentace, kterou právě Poledňák výborně rozvíjel. Pro estetiku hudby dle mého názoru tato dichotomie ukazuje přesnou hranici mezi estetickým a jiným působením hudby. Jinak řečeno, tam kde se hudba především prezentuje jen svou materiální mocností, není mnoho místa pro utváření hudebního estetického objektu, čímž je mnohdy zcela zablokována cesta k estetickému prožitku; neboli ono magické hudební působení nemá s estetickými kvalitami hudby nic společného. Možná je škoda, že právě tento dvoupólový moment hudebního působení Poledňák v kapitole „(Nepovinný) exkurz do (hudební) sémiotiky“ ještě více nerozvinul a důsledněji nepropojil i s dalšími kapitolami. Měla by kniha o hudební estetice obsahovat notové ukázky a příklady nebo by se měla spoléhat pouze na slovní popis? Poledňákova publikace notové příklady a ukázky nepoužívá. Právě před třemi lety jsme v Brně na muzikologické konferenci slyšeli v projevu prorektora Masarykovy univerzity jasně vyslovený názor, že absolvent univerzitního oboru hudební věda nemusí nutně znát noty. Má se tedy i z tohoto důvodu rezignovat na používání not v knihách o hudbě, protože ani studenti specializovaných hudebních oborů by jim již nerozuměli? Poledňák se, bohužel, nevyjadřuje a nepolemizuje s deset let „starou“ knihou o hudební estetice od Rogera Scrutona (e Aesthetics of Music, 1997). Ta obsahuje desítky vhodně použitých notových ukázek a příkladů, které vesměs tvoří adekvátní doplnění toho, čím se autor zabývá v samotném textu. Navíc Scrutonova kniha má celou řadu společných témat s Poledňákem. Je tedy škoda, že Poledňák z aktuální zahraniční produkce nereagoval právě na Scrutona, jehož hudebněestetická publikace je dnes ve světě hojně diskutována. Mohlo to být pro čtenáře rozšířenější seznámení s persuázními a argumentačními technikami (vždyť právě o ty v estetice především jde), protože Scruton odmítá používání sémiotického modelu (viz jeho pověstné odborné spory se sémiotikem-estetikem Umbertem Ecem), a tím se často dostává do zcela odlišných názorových úhlů pohledu na témata, která jsou pečlivě probírána i v knize sémiotika Poledňáka. Závěrem je ovšem třeba v případě této knihy jejímu autorovi poděkovat za publikaci, která na jedné straně poukazuje na již více než stoletou, mimořádně rozkošatělou a osobnostmi přeplněnou tradici české hudební estetiky, na druhé straně podává celou bohatou a v mnoha případech „nejistou“ problematiku předmětu oboru natolik mimořádně kultivovaným jazykem a stylem, že se vlastně sama o sobě stává klenotem literární estetiky. • Ivan Poledňák: Hudba jako problém estetiky. Vydala Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, Praha 2006, vydání první, 287 stran, ISBN 80-246-1215-1.

svt hudební ch ná st ro j 



le s námi přicestovali z veletrhu do Hradce Králové na prohlídku továrny. Po celou dobu této desetidenní akce nás doprovázel i náš nový kolega pan Al Rich – ředitel PETROF USA, spol. s r. o. Den před zahájením hudebního veletrhu jsem měla tu čest přednášet na tiskové konferenci za Evropskou konfederaci výrobců a prodejců HN (CAFIM) o dalších novinkách v projektu EUROPEAN EXCELLENCE. Je potěšující, že již 150 000 HN (hudebních nástrojů) po celém světě prošlo touto certifikací (deklarace evropského původu, kvality, tradice know-how, evropského kulturního dědictví). Tento hologram a certifikát chrání zákazníka též před možností koupit si falzifikát z Číny. K mému zklamání zde letos vůbec nevystavovali naši největší konkurenti – Steinway & Sons, Fazioli, Bechstein-Bohemia, Schimmel Pianos, ani největší čínská pianofirma Pearl River. Že by z úsporných důvodů? Obecně lze říci, že se centrum exhibice pianosalonu přenáší do Šanghaje a USA. Je to pro nás poučení pro příští roky. •

c. bechstein europe s. r. o. a frankfurt 

 Zuzana Ceralová-Petrofová

 Martina Bočanová

Rok se s rokem sešel a už máme opět za sebou největší veletrh hudebních nástrojů na světě, který letos proběhl ve dnech 12. až 15. března. Tentokrát firma PETROF na ploše 100 m2 vystavovala celkem 14 nástrojů. Ta nejlepší pianina PETROF klasického designu, dále moderní design CABINET (provedení slonová kost, vysoký lesk – Wenge dýha, dílna vývoje), pianina Rösler, Weinbach. Z klavírů pak především novou generaci mistrovských křídel – MISTRAL, MONSOON, které navazují svojí koncepcí na již známé a u pianistů velice oblíbené nástroje PASAT, STORM. Pro naše zákazníky z Ruska, Evropy a Japonska byl připraven klavír PIV slonová kost, Rokoko, zdobený pravým plátkovým zlatem. Inovační novinkou pak byl nástroj P X-tended (pianino 118, Silent system, zvuková karta, počítač), kde vhodnou kombinací akustického nástroje + elektronického zařízení mohl zákazník vyzkoušet nové možnosti – např. zapsat si skladbu, kterou hraje zároveň do notového záznamu na počítači nebo si namodelovat zvuky jiných hudebních nástrojů. Během čtyřdenního veletrhu náš stánek navštívilo více než 100 zákazníků z celého světa, kterým jsme představili to nejnovější z dílny PETROF. Obchodní úspěch byl obrovský. Někteří zákazníci jako např. z Číny, Indonésie, USA, Izrae-

Letos byly nástroje Bohemia Piano prezentovány v rámci hudebního veletrhu Musikmesse ve Frankfurtu poněkud netradičně. Využili jsme totiž lákavé možnosti naší mateřské firmy C. Bechstein AG vystavit pianina i klavíry v prestižních prostorách C. Bechstein Centra, které se nachází v historickém jádru Frankfurtu v blízkosti Alte Oper. S letošní návštěvností jsme byli více než spokojeni, po celou dobu veletrhu probíhala intenzívní jednání s našimi obchodními partnery. Snad právě díky klidnému prostředí bez veletržní hektiky se podařilo získat řadu zakázek pro nejbližší období a uzavřít rámcové smlouvy na rok 2008. Teď už zbývá jen doufat, že realizaci nezabrání ani avizovaná ekonomická recese, ani nepříznivý vývoj kurzu české koruny. Držíme si i ostatním českým exportérům palce. •

Foto archiv

veletrh music messe frankfurt nad mohanem

Foto archiv

Zákazník při zkoušce nového pianina firmy Petrof, P X-tended

Jednání pracovníků firmy Bohemia Piano se zástupci z Norska a USA



s v  t h u d e b n í ch n ást r oj

svtoví houslai a eská škola

v. tadeusz słodyczka – „lubinský stradivari“ Soustředěné rysy při práci a usměvavá tvář mezi přáteli, to je polský houslař Tadeusz Słodyczka, který se narodil 5. května 1954 na Dukle. Dětství prožil na hoře Gubałówka u Zakopaného, odkud (přímo ze Zakopaného) pocházel i jeho učitel a mistr Franciszek Mardula a proto si Tadeusz Słodyczka toto horské prostředí zamiloval a guralské tradice si velmi váží. Studoval také u Volker Blaye v Dortmundu, u Josepha Kuna v Ottavě a u Batta Morassiho v Cremoně. Na jeho nástroje hrají nejlepší polští umělci jako např. Krzysztof Jakowicz, Agata Szymczewska, Jarosław Nadrzycki. Nyní staví nástroje ve svém ateliéru v Poznani, především modely Stradivari, Nicolò Amati, Nicolò Lupot, Guarneri del Gesù a Montagnana. Mezinárodní úspěchy a zkušenosti ho dovedly do mezinárodních porot houslařských soutěží v Náchodě (2004), Poznani (2006), Cremoně (2006) a v Dolném Kubíně (2006, 2007). V současné době je zástupcem vedoucího Kvalifikační komise Polského svazu umělců houslařů. Je skvělý společník a hráč na housle, který spontánně improvizuje a zpívá guralské písničky nekonečného repertoáru. Wanda Dybalska ho ve své knize Fifak z Frocka (Wrocław 2007) označuje jako „lubiński Stradivari“. V roce 1997 doslova kraloval v náchodské soutěži V. Metelky, protože obsadil se svými dvěma soutěžními nástroji první a druhé místo v absolutním pořadí. Jaká je situace v polském houslařství dneška? Kde se učí mladí adepti? V Polsku se lze dnes učit houslařství ve Státním lyceu výtvarných umění v Zakopaném. Druhým střediskem vzdělání pro houslaře je Poznaň. Houslařská třída je už 35 let zřízena při Všeobecně vzdělávací hudební škole M. Karlowicze. Od roku 1978 je možné pokračovat ve studiu na Akademii Muzycznej I. J. Paderewského v Poznani. V letech 1959–1975 fungovalo v Nowym Targu tzv. Technikum Lutnicze, jehož jsem já sám absolventem. Houslařstvím se dnes v Polsku zabývá 114 houslařů, kteří jsou členy Svazu polských houslařů umělců. Jaké lze sledovat trendy v současném polském houslařství? V Polsku se staví poměrně hodně nových nástrojů, což je ještě důsledkem toho, že po devastaci v druhé světové válce byl velký nedostatek nástrojů dobré úrovně. Ve velkých městech se houslaři zabývají převážně restaurováním a opravami nástrojů. Největšími houslařskými centry jsou města, kde je tradice houslařského školství, tedy v Poznani, v Podhalí (Nowy Targ, Zakopane) a v Lubinu, kde donedávna stála továrna na smyčcové nástroje – Fabryka Instrumentów Skrzypcowych. Tam vzniká nejvíce nových nástrojů. Nejpreferovanějšími modely jsou Stradivari a G. Guarneri del Gesù. Čím dál tím více houslařů vyrábí také smyčce, violy a violoncella imitující staré nástroje. To jsou trendy, které nastavují uživatelé, tedy hudebníci. Velkou zásluhu na rozvoji polského houslařství má Mezinárodní houslařská soutěž H. Wieniawskiego v Poznani, která se od roku 1957 dosud bez přestávky odehrává každých pět let. Je to nejstarší houslařská soutěž na světě. Od roku 1979 se také koná Národní houslařská soutěž, rovněž v pětiletých intervalech. Soustřeďuje se na dětské nástroje v duchu ideje, že i děti by měly mít možnost hrát na mistrovské nástroje.

Foto archiv

 Stanislav Bohadlo

Tadeusz Słodyczka ve svém ateliéru

Jaké je místo polského houslařství v mezinárodním kontextu? Polské houslařství si vydobývá v mezinárodní aréně už po řadu let vysokou pozici. Houslaři z této země se objevují téměř v každé evropské soutěži a získávají medaile a ceny. Často jsou také zváni do porot mezinárodních soutěží. Jak jste se vy setkal s houslařstvím a jaká byla vaše cesta k mezinárodnímu uznání? Vyrostl jsem v Zakopaném v Tatrách a housle byly základním nástrojem v guralské muzice. Tady se zrodila moje láska k houslím. K tomu, abych vstoupil do houslařské školy, mě navedl soused, který byl sám houslařem. Těšil jsem se, že se tam naučím hrát na kytaru. A také kytara byla mým prvním postaveným nástrojem ve škole v roce 1970. Nástroje, které měly už uspokojivou úroveň, byly dvoje housle, které jsem vyrobil v roce 1978 a které mi otevřely cestu do Svazu polských houslařů (ZPAL). Dosud jsem postavil asi 280 nástrojů a zúčastnil jsem se mnoha národních i mezinárodních soutěží. Máte při stavbě nového nástroje nějaké vlastní tajemství? Ne, ne, nepostupuji žádnou zvláštní cestou, která by byla odlišná od tradice. Snad jen to, že na rozdíl od většiny houslařů montuji luby na vnější formu. Jaké jsou vaše dojmy ze soutěží v Náchodě v roce 1997 a 2004? První ročník v roce 1997 a jeho soutěžní řád vyvolal mnoho kontroverzí, protože byl odlišný od jiných soutěží. Nyní si myslím, že to byl dobrý nápad: přípustný pouze model Stradivari umožňuje posouzení nástroje porotcem, zveřejnění bodů každého porotce ihned po dílčím kole je velice mobilizuje k objektivnímu hodnocení, neanonymní průběh soutěže

svt hudební ch ná st ro j 



ničemu neškodí. Nádherným nápadem je ta společná řežba hlaviček od rána do večera. Nakonec to není jenom soutěž, ale také několikadenní setkání, společné prožitky a emoce, společný náslech zvukových kol, koncerty i bowling na závěr. Je to nejsympatičtější soutěž, jakou znám. Bravo zakladatelům za odvahu a novátorské nápady i skvělou organizaci. Díky této soutěži se houslaři z mnoha zemí setkají a poznají. Jak hodnotíte české houslařství v minulosti a v současnosti? České houslařství bylo vedle italského, francouzského a německého vždy považované za špičku. Češi mají velkou tradici. Na mě dělají největší dojem nástroje houslařů z tzv. Krkonošské školy. Houslaři z rodů Špidlenů a Pilařů jsou světovou třídou. Vysokou úroveň udržují i mladí čeští houslaři, kteří se vyučili v jejich dílnách. Co chybí v polském, českém a světovém houslařství? Polským a českým houslařům chybí větší a bezprostřední kontakt s prvotřídními starými italskými nástroji. Co byste poradil začínajícím houslařům? Doporučil bych jim, aby se touto profesí zabývali pouze tehdy, jestliže cítí, že je to jejich opravdivá vášeň. Je také nutné udržovat kontakty s mnoha různými výrobci z celého světa, být aktivní, účastnit se výstav, soutěží, seminářů. To jim zajistí stoupající úroveň a vývoj jejich práce.

Ceny a umístění v soutěžích (výběr): Národní houslařská soutěž A. Stradivariho v Poznani (1987) – II. cena;

Foto archiv

Proč jsou soutěže tak důležité? Protože umožňují porovnání vlastní úrovně a vlastního místa v této profesi, podporují rozvoj houslařského umění. Velký význam mají také posoutěžní výstavy nástrojů. Viola 420 z roku 2006

V. Mezinárodní houslařská soutěž v Cremoně (1988) – 10. místo; II. Mezinárodní houslařská soutěž v Hradci Králové (1989) – 7. místo; VIII. Mezinárodní houslařská soutěž H. Wieniawskiego v Poznani (1991) – II. cena a Cena tokijské houslařské školy za práci; III. Mezinárodní houslařská soutěž v Praze (1993) – I. cena i Zlatá medaile, Zvláštní cena Tokijské houslařské školy pro nejlepšího houslaře soutěže; II. Mezinárodní houslařská soutěž P. I. Čajkovského v Moskvě (1994) – III. cena Bronzová medaile; I. Národní houslařská soutěž W. Kamińskiego v Poznani (1994) – II. cena a 2 medaile; Mezinárodní houslařský festival V. Metelky v Náchodě (1997) – I. a II. cena a Zlatá medaile; III. Mezinárodní houslařská soutěž P. I. Čajkovského v Moskvě (1998) – I. cena a Zlatá medaile; III. Národní houslařská soutěž W. Kamińskiego v Poznani (2004) – II. a III. cena;

Foto archiv

V. Mezinárodní houslařská soutěž P. I. Čajkovského v Moskvě (2007) – III. cena a Bronzová medaile •

r e v u e h u d e b ních no si Foto Jiří Skupien



Firma SUPRAPHON pořádala 20. 3. v Jam Café na Národní třídě křest dalšího, již třetího CD dirigenta Jakuba Hrůši a Pražské komorní filharmonie (viz HR2/08, str. 61), u níž zároveň nastupuje i jako její nový šéfdirigent. Kmotrem nahrávky, která nabízí skladby Antonína Dvořáka (Serenáda pro smyčce E dur, op. 22, Serenáda pro dechové nástroje, op. 44) a Josefa Suka (Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave“, op. 55a), se stal ministr kultury České republiky Václav Jehlička. Na fotografii zleva Václav Jehlička a Jakub Hrůša.

Domenico Cimarosa (1749–1801) byl nejslavnějším a nejoblíbenějším italským skladatelem druhé poloviny 18. století. Během své nadmíru úspěšné kariéry složil více než 65 oper, psal však také skladby instrumentální i církevní. Jeho opery se hrály po celém světě, a to v italštině i v jiných jazycích. Celá řada z nich byla uváděna ještě hluboko v 19. století, dnes je nejznámější nepochybně Il matrimonio segreto. Jeho skladby jsou pozoruhodné především svou melodickou invencí, barvitou orchestrací a čirou vitalitou. Dixit Dominus pro sóla, sbor a orchestr (Voci Roveretane, Orchestra Haydn di Bolzano di Trento s dirigentem Fabiem Pironou), právě vycházející u firmy CPO (CLASSIC) pod objednacím číslem CPO 999988, pochází z roku 1797. V roce 100. výročí narození Karla Ančerla, jednoho z nejvýznamnějších dirigentů 20. století, přináší nové DVD, vydané firmou SUPRAPHON (SU 7015-9), vzácný autentický dokument o jeho skvostné umělecké práci a pohnutém životě. Záznam zahajovacího koncertu Pražského jara 1968 zachycuje Ančerlovo provedení Smetanovy Mé vlasti s Českou filharmonií, kterou během osmnáctiletého vedení dokázal přivést mezi nejlepší světová symfonická tělesa vůbec. Ančerlova „sklizeň“ plodů dlouholeté mravenčí práce byla ve skutečnosti i počátkem jeho loučení se svou filharmonií i vlastí. Invaze sovětských vojsk do Československa v srpnu 1968 dirigenta zastihla v Torontu a po jednom hostování v Praze roku 1969 se již z emigrace do své vlasti nevrátil. Druhý na kamery zaznamenaný koncert zachycuje Ančerla s ČF a vynikajícím polským houslistou Henrykem Szeryngem při provedení Beethovenova Koncertu D dur pro housle a orchestr v roce 1966. Dokumentární film z roku 1968 s názvem Kdo je Karel Ančerl je jedinečným setkáním s Karlem Ančerlem, celistvý obraz

jeho ryzí osobnosti pak doplňuje obsáhlý booklet s řadou zajímavých a ne příliš známých biografických informací. Na rozdíl od W. A. Mozarta se Joseph Haydn (1732–1809) nikdy neživil jako sólový hráč na klávesové nástroje. Jeho klavírní skladby jsou však výsledkem skladatelovy mnohaleté práce a dokazují jeho kompoziční zralost. Koncert pro klavír a orchestr č. 11 D dur, Hob. XVIII:11 měl premiéru v roce 1784 v Paříži a charakterizují jej dramatické kontrasty, expresivní pomalé tempo a nakažlivé Uherské rondo. Na CD s objednacím číslem 8.570485, které vychází u firmy NAXOS (CLASSIC), ho doplňují koncerty F dur, Hob. XVIII:3, G dur, Hob. XVIII:4 a G dur, Hob. XVIII:9. Hraje Sebastian Knauer a Cologne Chamber Orchestra v čele s Helmutem Müllerem-Brühlem. Doporučujeme! První bachovská nahrávka souboru Musica Florea, v jehož čele stojí Marek Štryncl, se stala významným mezinárodním debutem mezzosopranistky Magdalény Kožené, kterou soubor doprovázel. Následovala řada objevných a často vysoce ceněných nahrávek z oblasti českého baroka (uveďme např. Cannes Classical Award 2003 za Zelenkovo Sub olea pacis). Nyní se Musica Florea obloukem vrací k Bachovi nahrávkou Braniborských koncertů, BWV 1046-1051. Dílo tolikrát nahrané renomovanými orchestry tu zní neotřele, v často překvapivých tempech. Právě díky volbě temp mnohé části získávají na hudební logice a posluchačské přitažlivosti, začínají tančit. Bachovi, jinde chladně důstojnému, tesanému do kamene, na této nahrávce proudí v žilách krev. Brilantní technika instrumentalistů a stylová čistota jsou samozřejmostí. Musica Florea touto nahrávkou potvrzuje svoji pozici mezi nejlepšími českými i evropskými orchestry zabývajícími se poučenou interpretací barokní hud-

by, hlavně však přináší nakažlivou radost z Bachovy hudby. Pod objednacím číslem SU 3942-2 titul vydává firma SUPRAPHON. V roce 1772 zakončily „Sluneční kvartety“ op. 20 úchvatnou sérii osmnácti děl, kterými Haydn přispěl podstatnou měrou k vytvoření klasického smyčcového kvartetu. Až o deset let později napsal Haydn další kvartety, op. 33. Podle dobového tisku (Wiener Zeitung, 1801) to byly právě kvartety op. 22, které Haydnovi zajistily nesmrtelnou slávu. Skladby pro firmu CPO (CLASSIC) nastudoval Pellegrini Quartet, soubor vyškolený na interpretaci současné klasické hudby. Vycházejí v podobě 2 SACD hybrid (CPO 777 173), a tak se jejich interpretace může pyšnit velmi kvalitním zvukem. Doporučujeme! Během poslední doby se Einojuhani Rautavaara (nar. 1928) stal nejznámějším a nejčastěji hraným finským skladatelem v zahraničí. Jeho zatím poslední, Osmá symfonie, nese podtitul „Cesta“ a obsahuje velice koncentrované Scherzo, které patří k tomu nejlepšímu, co v poslední době napsal. Dalšími kompozicemi na CD s objednacím číslem 8.570069 je revidovaná verze IV. věty Symfonie č. 6 „Vincentiana“ s názvem Apotheosis a Manhattan Trilogy (2003–2005), kterou popsal e New York Times jako „reminiscenci naděje a úzkosti ze studentských let“. Předešlá dvě CD s hudbou Rautavaary u firmy NAXOS (CLASSIC) měla ohromný úspěch (Classics Today aj.). Hraje Novozélandský symfonický orchestr v čele s Pietarim Inkinenem. Doporučujeme! Joaquín Rodrigo (1901–1999), autor slavného kytarového Conciertu de Aranjuez (Naxos 8.555841), byl jedním z nejlepších španělských skladatelů 20. století. Mimo jiné je také autorem 25 skladeb pro sólovou kytaru, které postupně vyjdou u firmy NAXOS (CLASSIC). První svazek (8.570286) obsahuje Rodrigovu první sonátu pro kytaru – Sonatu giocosu, Tres piezas españolas, Por los campos de España, skladbu Tonadilla (pro dvě kytary) a tance Fandango del ventorillo (v aranžmá Pepe Romera pro dvě kytary). Hrají Jérémy Jouve a Judicaël Perroy. Smetanovo trio, držitel celosvětového ocenění BBC Music Magazine Award 2007, několika ocenění Nejlepší CD měsíce časopisu BBC Music Magazine 2005 a 2006 a ocenění Diapason d´Or 2006, patří mezi nejprestižnější české i světové komorní soubory. Jeho nová nahrávka, vydaná firmou CUBE BOHEMIA, přináší nejvýznamnější koncerty pro klavírní trio s orchestrem: známý Beethovenův opus Triple Concerto, op. 56 z roku 1807 a subtilnější, avšak vysoce virtuózní Grand Rondeau nadaného a nejen svými vrstevníky oceňovaného českého skladatele a klavíristy J. V. H. Voříška. Trojici doprovází Moravská filharmonie Olomouc v čele se Stanislavem Vavřínkem. Polský skladatel Karol Szymanowski (1882–1937) je u firmy NAXOS (CLASSIC) zastoupen již čtvrtou deskou věno-

revue hudební ch nosi  

Šostakovičova hudba k filmu Sama uprostřed bílé noci vznikla v roce 1920 a je napsána pro velký orchestr, osm žesťových nástrojů, teremin (druh elektronického nástroje), soprán, mezzosoprán, tenor a sbor. Pod objednacím číslem 8.570316 ji na CD v provedení sólistů (Irina Mataeva – soprán, Anna Kiknadze – mezzosoprán, Dmitry Voropaev – tenor, Barbara Buchholz – teremin), Vokálního souboru HFMDK Frankfurt a Frankfurtského rozhlasového symfonického orchestru, řízeného Markem Fitz-Feraldem, vydává firma NAXOS NOSTALGIA (CLASSIC). Během svého bohatého a pestrého života byl český skladatel Jan Ladislav Dusík (1760–1812) považován za virtuózního klavíristu a hráče na skleněnou harmoniku. Ještě dnes mnozí muzikologové tvrdí, že byl prvním skladatelem, který rozezpíval fortepiano. Dusík působil v Paříži, po revoluci však odešel do Londýna, vždy však úzce spolupracoval s aristokracií. Jeho klavírní sonáty op. 77 a op. 9 č. 1–3, které se představují na nové nahrávce CPO (CLASSIC), patří k tomu nejlepšímu, co napsal (CPO 777323). Hraje Markus Becker. Doporučujeme! Rodák z Bergama, Giuseppe Ferlendis (1755–1810), byl jedním z nejslavnějších virtuózů na hoboj a lesní roh. V roce 1777 začal působil v Salcburku v dvorním ansámblu jako hobojista. Tam se seznámil s Mozartem a stal se jeho blízkým přítelem, jemuž dokonce Mozart věnoval svůj Koncert pro hoboj a orchestr KV 314. Sám Ferlendis je autorem několika hobojových koncertů, které se nesou v mozartovském duchu, okořeněném navíc italským espritem. Firma CPO (CLASSIC) nám ho jako skladatele představí nejen v Hobojových koncertech č. 1–3, ale i v Sonátách pro hoboj, flétnu a fagot č. 1–6. Hraje Orchèstra Haydn di Bolzano and Trento, v jehož čele stojí Diego Dini-Ciacci, který se zhostil i hobojového partu. Titul vychází pod objednacím číslem CPO 777368. Doporučujeme! Mezinárodně uznávané Panochovo kvarteto (Jiří Panocha – 1. housle, Pavel Zejfart – 2. housle, Miroslav Sehnoutka – viola, Jaroslav Kulhan – violoncello), které letos slaví neuvěřitelných 40 let svého působení v původní sestavě, je po velmi úspěšném kompletu Dvořákových smyčcových kvartetů (SU 3815-2) hlavním protagonistou i dalšího nového kompletu u firmy SUPRAPHON (SU 3921-2). Na čtveřici CD se po-

Foto Prokop Souček

vanou jeho dvěma symfoniím – č. 2 B dur, op. 19 a č. 3, op. 27 s podtitulem „Píseň o noci“ (8.570721). První dílo pochází z roku 1910, tedy z doby, kdy byl Szymanowski ovlivněn Richardem Straussem, Maxem Regerem a Alexandrem Skrjabinem. Dílo charakterizuje velká síla a invence s mnoha kontrasty v použití sólových nástrojů, jmenovitě houslí. „Píseň o noci“ pro tenor, orchestr a sbor byla inspirována středověkou perskou písní. Symfonie nastudovali Ewa Marczyk (housle), Ryszard Minkiewicz (tenor) a Varšavský filharmonický sbor a orchestr v čele s Antoni Witem. Doporučujeme!



Firma SUPRAPHON pořádala 7. 4. v dirigentském apartmá v podkroví Obecního domu křest CD Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, řízeného Tomášem Netopilem (viz HR3/08, str. 60). Nahrávka obsahuje Sukovu Symfonii E dur, op. 14 a Dvořákovy předehry V přírodě (B168), op. 91 a Karneval (B169), op. 92 a pokřtil ji skladatel O. F. Korte. Na fotografii zleva Tomáš Netopil a O. F. Korte

dařilo vměstnat klavírní kvartety a kvintety, smyčcové kvintety a sextet. Z hlediska Dvořákovy tvorby tento výběr pokrývá prakticky celé jeho tvůrčí období od první skladby, kterou sám autor označil opusovým číslem 1 (Smyčcový kvintet a moll, B 7) až po kompozice ze skladatelova pozdního období. Na těchto nahrávkách, jež lze bez ostychu označit přívlastkem nadčasové, Panochovu kvartetu v jejich vrcholné formě sekundují takové veličiny jako Josef Suk (housle), Josef Koďousek (viola), Josef Klusoň (viola), Michal Kaňka (violoncello), Josef Chuchro (violoncello), Pavel Nejtek (kontrabas), Jan Panenka (klavír) či Josef Hála (klavír). Tohle je komorní Dvořák, jak ho dobře znají doma, v Americe i v Japonsku. Volba žalmového verše Chvalte, chlapci, Hospodina (Laudate Pueri Dominum) za název alba není náhodná. Tato slova výstižně charakterizují činnost a poslání piaristického řádu, který v českých zemích v 17.–18. století pečoval o chlapce z chudých rodin. Piaristé úzkostlivě dbali o liturgickou hudbu a chlapci měli účast na hudebním provozu přímo v „popisu práce“. Chlapecký sbor Pueri Gaudentes přizvaný k realizaci nahrávky, vycházející v těchto dnech pod objednacím číslem SU 3946-2 u firmy SUPRAPHON, tak může dnešnímu posluchači přiblížit zvuk a barvu charakteristickou pro dobové hudební produkce piaristů. Specialista v oblasti barokní hudby Robert Hugo připravil pro nahrávku repertoár, který se podle dochovaného inventáře provozoval v 17. století v kapli piaristického gymnázia ve Slaném; tam také – 350 let po založení koleje (1658) – vznikla tato unikátní nahrávka. Capella Regia s vynikajícími mladými sólisty (Hana Blažíková, Petra Noskaiová, Hasan El Dunia, Vojtěch Šafařík) nám společně se sborem Pueri Gaudentes představuje většinu skladeb v novodobé premiéře. Zdá se, že některým skladatelům českého baroka, jakými byli Remigius Maschat, J. C.

F. Fischer, Vojtěch Pelican, Johann Richter, Wolfgang Richter či Wolfgang Ordner, zůstáváme hodně dlužni; tato energií nabitá nahrávka budiž první splátkou. V osmnácti letech cestoval Ferdinand Ries (1784–1838) do Vídně, kde studoval u Ludwiga van Beethovena. V době jeho příjezdu Beethoven dokončoval své oratorium Kristus na hoře Olivetské. Ries strávil ve Vídni čtyři roky jako Beethovenův asistent a jeho tvorba v sobě svého učitele nezapře. Jeho oratorium s názvem Králové v Izraeli mělo velký úspěch, především díky znamenitým dramatickým áriím a dobře zpracovaným sborům. Pro firmu CPO (CLASSIC) jej nastudovali sólisté Nele Gramss, Gerhild Romberger, Ewa Wolak, Markus Schaefer, Harry van der Kamp, Marek Rzepka, Kai Florian Bischoff, Rheinische Kantorei a Das Kleine Konzert v čele s Hermannem Maxem (2 SACD hybrid – CPO 777221). Když slavný anglický hudební historik Charles Burney odcestoval roku 1772 do Vídně, ptal se, které slavné autory kromě Hasseho, Glucka a Wagenseila, může toto město nabídnout. Taková byla tehdy reputace Georga Christopha Wagenseila (1715–1777). Tento dvorní skladatel je dnes zcela zapomenut a jeho nahrávky existují pouze u německé firmy CPO (CLASSIC), která nyní vydává druhý svazek souborného vydání jeho symfonií (Symfonie WV 361, WV 398, WV 374). Tento nejvýznamnější představitel vídeňského kulturního života před klasicismem byl osobním učitelem hudby Marie Terezie a měl tak velký stylistický vliv na dvorní hudební vkus. I v Londýně a v Paříži byla jeho díla – především symfonie – vysoko hodnocena. Titul vychází pod objednacím číslem CPO 777112 a z Wagenseilových symfonií se můžeme těšit v provedení Stuttgartského komorního orchestru, řízeného Johannesem Goritzkim. Zpracovala Hana Jarolímková



r e v u e h u d e b ních no si

ART AGENCY WEBER KNA 20 142 Má panenko starodávná České lidové písně – Husaři, husaři, Pastorela, Mám já ptáčka v lese, Až budou lovit, Slyšte, lidi, Měla babka štyry jabka, Kdyby byla jiná, Loučení Páně s mateří svou, Dlouho, Honzíčku, dlouho k nám nejdeš aj. Tereza Klouzalová, Ludmila Pexová, Růžena Sršňová, Vojtěch Kouba, Jakub Sršeň, Karel Weber – zpěv, Malá česká muzika Jiřího Pospíšila, řídí Růžena Sršňová Nahráno ve Waldorfské škole v Příbrami 15.–16. 4. a 12. 5. 2007, hudební režie Josef Krček, zvuková režie ing. Radek Horák. Celkový čas 50:24

něry. Ne všichni zpěváci však dovedou „prodat“ obsah textu i jeho případnou vtipnost tak, jak se to daří ve více číslech Jakubu Sršňovi. Pěkně vycházejí také zpěvní dialogy (např. Skály se pukají nebo titulní Má panenko starodávná) i sborové písně, zejména trávnice Hlásání žneček, zpívaná vlastně a cappella, jen za nápaditého doprovodu zvuku broušení. Pokud jde o podání samostatných instrumentálních čísel a pasáží, lze jen pochválit celé sedmičlenné obsazení, střídající většinou hned několik nástrojů a navíc namnoze zvládající i zpěv. Zřejmě jediným sporným momentem nahrávky je hudební aranžmá, respektive jeho příliš rozmanitý stylový rozsah. Sahá od dvou písní, které nezapřou, že jejich úpravy jsou dílem Jaroslava Krčka. Pokračuje zdařilými aranžemi členů souboru, Jana Vrkoče a Vojtěcha Kouby, kteří se ke Krčkovu vlivu zřetelně hlásí. Jejich protipólem pak je způsob, jakým přistoupila ke svým úpravám Růžena Sršňová. Jde o způsob velmi působivý, odvážně cítěný, který se však z celku poněkud vymyká. Jako by chtěl překročit tradiční metodu směrem k autorské variaci na lidový nápěv, od níž už je jenom krůček k samostatné kompozici, která by byla spíše jen „ohlasem“ původní folklorní předlohy.

 Jaroslav Someš Malá česká muzika Jiřího Pospíšila oslavila v minulém roce už čtvrt století své existence. Vznikla v roce 1982, kdy se skupina hudebníků souboru Chorea Bohemica odloučila od svého mateřského tělesa a pod vedením dnes již zemřelého Jiřího Pospíšila se rozhodla jít svou vlastní cestou. Přes své osamostatnění však dále rozvíjela tvůrčí i formální postupy, které vůči lidové hudbě a poezii úspěšně razila právě Chorea Bohemica. Výsledkem úspěšné práce Malé české muziky je vedle nesčetné řady vystoupení také už několik vydaných audionahrávek. Tou poslední je CD s názvem Má panenko starodávná. Soubor tentokrát sáhl do pokladnice folklorního bohatství jižních a jihozápadních Čech, proto tu vedle tradičních útvarů jako je sousedská, furiant nebo mazurka, ale také kramářská píseň, najdeme i typicky krajové formy – trávnici, mateník anebo pošumavskou podobu ländleru. Celkový výběr je velmi pestrý a zajímavý. Hned vstupní, sborové číslo Husaři, husaři strhne svou živelností. Dále pak se nápaditě střídají nálady i rytmy. Škoda jen, že celá nahrávka nemá stejně vyhrocený konec jako začátek – chodská svatební Chmelíčku, chmeli vyznívá jaksi do ztracena (mj. také zásluhou hudební úpravy). Pokud jde o interpretaci, většina sólistů si zaslouží uznání za zjevný smysl pro specifičnosti stylu zpěvního podání v tomto regionu. Jako příklad uveďme třeba Ludmilu Pexovou v písni Já mám ptáčka v lese anebo až naturálně působící sólo Karla Webera Slyšte, lidi, jehož syrovost je podpořena zvukem ni-

HARMONIA MUNDI HMU 907438 Johann Sebastian Bach: Lute Works. Volume 1 Paul O’Dette, barokní loutna Nahráno ve Françoys-Bernier Concert Hall, Le Domaine Forget, St. Irénée, Cité Charlevoix, Québec (Kanada) v březnu 2006, hudební režie David Douglass, zvuková režie Brad Michel. Celkový čas 67:44  Jan Baťa První díl souborné nahrávky loutnových skladeb Johanna Sebastiana Bacha v podání amerického loutnisty Paula O’Detta zachycuje díla, která vznikla přepracováním dřívějších kompozic. Pièces pour le Luth à Monsieur Schouster BWV 995 je úpravou Suity pro violoncello c moll BWV 1011, Partita E dur BWV 1006a byla původně určena sólovým houslím (a zde je transponována o sekundu výše), stejně jako Sonáta g moll BWV 1001. Loutna zaujímá v Bachově díle místo nepoměrně skromnější než ostatní nástroje. Kromě sólových skladeb ji však najdeme např. i v Janových či Matoušových pašijích. Ba-

chova hudba pro tento nástroj, jakkoliv zní subtilně a intimně, klade před interprety poměrně náročné překážky. Johann Sebastian Bach byl především hráč na klávesové nástroje, což se projevuje i v jeho loutnových skladbách, nejenom po stránce notační (užíval spíše dvoulinkové osnovy místo tabulatury), ale též po stránce sazby nebo rozsahu. Není proto náhoda, že Bach měl v oblibě klávesový nástroj, který byl pro svůj zvuk nazýván Lautenwerk či Lautenclavier. Nejvážnějším problémem se jeví rozsah skladeb, který neodpovídá rozsahu barokní loutny. Jinými slovy pokud by se kompozice hrály tak, jak jsou notovány, musela by se loutna buď neustále přelaďovat, nebo by jednoduše nešly hrát vůbec. Paul O’Dette řeší tento problém transpozicí o sekundu výše, která mnohé překážky zcela odstraňuje. Všechny tyto těžkosti O’Dette vysvětluje v zasvěceném komentáři k nahrávce, jenž svědčí, že patří do kategorie interpretů, pro které je hudba nerozlučně spojena s vlastním přemýšlením a bádáním. Promyšlenost a propracovanost skladeb se pochopitelně projevuje i na jejich skvělé interpretaci, zachycené na recenzovaném disku. Nezbývá než těšit se na jeho pokračování. ARCODIVA UP 0102-2 P 2008 Elegiaco Sergej Rachmaninov: Trio élégiaque No. 1 in G minor, Antonín Dvořák: Piano Trio in B flat major, Op. 21, Josef Suk: Piano Trio in C minor, Op. 2, Josef Suk: Elegie, Op. 23 (BONUS EXTRA) České trio Nahráno ve Studiu Domovina v květnu a listopadu 2007, hudební režie a produkce Jiří Štilec, zvuková režie Václav Roubal a Karel Soukeník, BONUS ArcoDiva Archives Celkový čas 66:05  Rafael Brom České trio, v době svého vzniku současník proslulého Českého kvarteta, přečkalo všechny proměny způsobené neúprosně vyměřeným časem života jednoho každého umělce a stále setrvává na vysoké interpretační úrovni. O to pozoruhodnější je nečekaně volná frekvence vycházejících titulů. V katalogu firmy Arco Diva se s odstupem let objevily jejich nahrávky hudby Mendelssohna-Bartholdyho, Čajkovského, poté Dvořáka, Suka a Martinů a nyní – na letošním disku Rachmaninova, Dvořáka a opět Suka. Tam i zde je jakýmsi bonusem kratičká programní Elegie posledně jmenovaného komponisty. Úvodní skladbou programu je Trio č. 1 g moll „Elegické“ Sergeje Rachmaninova – hudba zjevující věrnost svému titulu. Hudba jakoby řízená od klaviatury – tak vyznívají důležité pasáže díla. Milan Langer hrál rozhodně svou úlohu komorního pianisty s obvyklou pozorností a vypěstovaným citem pro přesnou souhru a s lékárnicky pečlivým vá-

žením ideálních dynamických dávek. Přestože často vystupoval a stále působí jako recitálový sólista, dokáže zde zacházet s nástrojem bouřlivých dynamických možností jako s ohleduplným partnerem obou smyčcových spoluhráčů. Mladý Rachmaninov příznačně využívá nostalgického témbru violoncella, které se brzy hlásí o svůj podíl na náladě opusu – housle mu pak jeho výsadu odnímají a rozvíjejí. Právě toto dílo se v repertoáru Českého tria ocitlo jako pozdní podpora talentovaného skladatele, dramaturgie titulu není ale nikterak náhodná, nýbrž cílená jednak náladově a jednak mládím samotných opusů. Druhý v pořadí patří do katalogu Antonína Dvořáka – po triu op. 65 z minulého disku nastudoval soubor pro tuto příležitost Mistrovo Trio B dur, op. 21. Třetí hudba v programu kompaktního disku – Trio c moll, op. 2 Josefa Suka, se více hodí k úsměvné hudbě Dvořákově, nicméně elegičnost, která diskem prochází, má své místo i v hudbě Sukově – alespoň v závěru. Toto nikterak rozsáhlé, mladistvé, potřikráte revidované dílo, probíhá v kontrastním střídání nálad od melancholického, mladistvého bolestínství přes rytmické zvlnění až do finále, v němž z pletiva hlasů vystupuje pevná linie předesílající pozdější secesní melodie sukovského rodu. Jemné zacházení s klaviaturou splývalo se švitořivým hlasem houslí mnohdy rozprávějících s taktním violoncellem v družném duetu. Okouzlující nástupy obou smyčcových nástrojů byly přesné jak myšlenka sama. České trio vtisklo provedení přesvědčivý náhled na prezentaci tradice a odkazu klasiků domácí hudby. Vrcholem programu jeho kompaktního disku, který vešel do katalogu firmy ArcoDiva letošního roku, je bezesporu Trio B dur, op. 21 Antonína Dvořáka – je oním příslovečným finale, které korunuje dílo, přestože tímto kusem ještě není obsah disku vyčerpán. Dvořákova triová hudba je úhelným a stavebním kamenem a neodmyslitelnou součástí repertoáru souboru – a má svůj prověřený a uznávaný interpretačně vybroušený, emočně bohatý styl. České trio dneška – Milan Langer (klavír), Dana Vlachová (housle) a Miroslav Petráš (violoncello) neochvějně prodlužuje dědictví nám dané. Již úvodní tóny věty daly na vědomí, že přicházejí nevšední okamžiky nahrávky. Báječná souhra, tak samozřejmá ve scherzosním úvodu byla jedním z dokonale opracovaných a vybroušených sta-

revue hudební ch nosi   vebních kamenů vršících konstrukci Dvořákovy hudební představy. Allegretto scherzando je prodchnuto pevně radostnými tóny violoncella a sladkým témbrem houslí nad mužnými úhozy mnohde souznějící a jinde rozbouřené klaviatury. Milan Langer je zde komorním hráčem už jen co se souhry týče. Mnohem více slyšíme skvěle disponovaného sólistu povyšujícího perlivými běhy doprovodný part na virtuózní výstup. České trio nalezlo v tomto opusu nejen jedno z oblíbených repertoárových čísel triové literatury, ale i úrodné pole pro prezentaci virtuózních poloh jednotlivých nástrojů, jakož i výše zmíněné synergie souboru. Housle Dany Vlachové mají na spodních strunách vláčnost a hřejivou barvu vokálů, chvějivou nosnost v držených tónech delších hodnot a naproti tomu dramatické napětí ve vyšších polohách a to vše v okouzlujícím souladu s violoncellem Miroslava Petráše. Jeho nástroj jednak podporuje vzlet houslí a jednak je uklidňujícím partnerem v dramatických a vzrušených partiích. České trio natáčelo svůj titul ve studiu Domovina v pražských Holešovicích v květnu a listopadu loňského roku v režii firemního nahrávacího týmu labelu ArcoDiva – zvuk Václav Roubal a Karel Soukeník, režie a produkce Jiří Štilec. Uzavřelo ho známou Elegií op. 23 Josefa Suka s podtitulem pod dojmem Zeyerova Vyšehradu a toto okouzlující dílko je v programu titulu podáno v kategorii Bonues Extra. Sličný buklet je korunován dvěma barevnými, umělecky hodnotnými podobenkami souboru, oproti přední straně lze z opačné cítit vlídnost historických boettingerovských portrétů bývalých protagonistů dobré pohody české hudby. TELARC (CD-80672) David Russell, Art of the Guitar (Isaac Albéniz, Julián Arcas, Heitor Villa-Lobos, Stanley Myers, Edvard Grieg, Claude Debussy, Fernando Sor a další) David Russell, kytara Nahráno v Peggy and Yale Gordon Center for the Performing Arts v Owings Mills, Maryland, 19. a 20. dubna 2006, hudební režie Elaine Martone, zvuková režie omas Knab. Celkový čas 66:52  Ivan Žáček David Russell je držitelem ceny GRAMMY® za rok 2005, kterou obdržel za své CD Aire Latino v kategorii Nejlepší instrumentalista klasické hudby. Je to uznání jeho velkému talentu, inspirovanému muzikantství a instrumentálnímu mistrovství, za které již dlouhá léta sklízí nejvyšší uznání od kritiky i publika. Je od roku 1997 členem londýnské Royal Academy of Music, v květnu 2003 obdržel čestný titul „adoptovaný syn” města Es Migjorn na Minorce, dokonce tu po něm nedávno pojmenovali ulici, „Avinguda David Russell“. Podobně Konzervatoř ve Vigu otevřela nové auditorium, které nese

název „Auditorio David Russell.” Narodil se v roce 1953 v Glasgow ve Skotsku, ale rodiče se záhy přestěhovali na Minorku, kde pak léta vyrůstal. Dnes žije v galicijském Vigu, odkud vyjíždí do celého světa na pravidelná turné. Od roku 1995 má exkluzivní smlouvu se společností Telarc, pro kterou nahrál již např. CD se skladbami paraguayského kytaristy-skladatele Agustína Barriose Mangoré, či Španěla Federika Morena Torroby, Tři kytarové koncerty Joaquína Rodriga, dále takové tituly jako „Celtic Music for Guitar“, „Music by Giuliani“, „Baroque Music“, „Spanish Favourites“. Zde recenzovaný titul Art of the Guitar není jeho posledním, před měsícem vydal výběr z Bacha. Jaké tedy je Umění kytary Davida Russella? Kytaristé mají odjakživa velkou nouzi o původní repertoár a je to znát i na tomto disku. Je to pestrý stylový kaleidoskop, sestavený se zřejmou snahou předvést umění kytarové hry v celé jeho šíři. Pro mne nejcennější byly původní kytarové variace na dobová témata, Fantazie Juliána Arcase (1832–1882) na témata z Traviaty, Uherská fantazie Johanna Kaspara Mertze (1806–1856), rodáka z Prešpurku, který leží v České republice, jak jsem si se zájmem přečetl v bookletu vydaném ve státě Maryland, Kanada, a dále Fantazie na Mozartovo téma od španělského mistra Fernanda Sora (1778–1839). Odhlédneme-li od výkonu Davida Russella, který vše hraje s naprostou vytříbeností a velkou tónovou kulturou, nutno poznamenat, že pestrost této směsky se netýká jen stylu, ale i kvality. Arcasova Fantazie je naivní, přihlouplá úprava, vzniklá deset let po premiéře Traviaty, která brutálně roubuje originální melodie na možnosti kytary, ani trochu nešetříc jejich původní vzlet. Mertzova Fantazie je naproti tomu vděčnou a vtipnou evokací uherských intonací. Kompozičně nejvýše by patrně stály Griegovy Lyrické kusy, či Debussyho Preludium z 1. knihy „Dívka s vlasy jako len“, ale v úpravě pro kytaru je to všechno rázem poloviční. A tak vrcholem disku se pro mne stala obě Preludia Heitora Villy-Lobose, č. 1 e moll a č. 2 E dur, zahraná spíše střízlivě až zdrženlivě, ale s vybraným vkusem a minuciézním smyslem pro detail. Na závěr ještě vzpomínka na jednoho z největších mistrů kytary, legendárního Andrese Segoviu, jehož poznámky k jakémukoli kytarovému fenoménu, s nímž se mohl během svého ži-

vota setkat, jsou vždy pozorně sledovány a dodnes citovány. O svém příteli Heitorovi se vyjádřil, že jako kytarista nestál za nic, ale měl v sobě tolik dětské pýchy, že by to byl nikdy nepřipustil. Nicméně o kytarové technice i muzikálnosti jeho dnešního interpreta, mladého začínajícího Davida Russella, se vyjádřil slovy té nejvyšší pochvaly. Pochvalme i zvukovou stránku titulu. Nahrávat kytaru patří k nejobtížnějším zvukařským úkolům, těžší už jsou jen dvě kytary. Výsledek dopadl znamenitě, nepochybně díky vhodně užité technologii DSD, tedy Direct Stream Digital, která vzorkuje při 2,822 MHz a je ověřený předpoklad, že takto dosažené rozšíření zachyceného frekvenčního pásma a zvýšení dynamické hloubky se slyšitelně projeví i po výsledné konverzi do standardního CD formátu.

SUPRAPHON SU 3917-2, 3 CD Bohuslav Martinů: Smyčcové kvartety č. 1 (1918, H. 117), č. 2 (1925, H. 150), č. 3 (1929, H. 138), č. 4 (1937, H. 256), č. 5 (1938, H. 268), č. 6 (1946, H. 312), č. 7 Concerto da camera (1947, H. 314) Panochovo kvarteto (Jiří Panocha a Pavel Zejfart – housle, Miroslav Sehnoutka – viola, Jaroslav Kulhan – violoncello) Nahráno v Praze ve studiu Petynka (č. 1 10.-18. 2. 1982 a č. 6 31. 3.-3. 4. 1981), ve Dvořákově síni Rudolfina (č. 2 1.-2. 11. 1981 a č. 3 26.-27. 11. 1982), ve zkušebním sále Pražského filharmonického sboru (č. 4 16.-18. 12. 1980 a č. 5 22.-24. 10. 1979) a ve studiu Domovina (č. 7 3.-5. 9. 1979), hudební režie Jaroslav Rybář (č. 1-4, 6 a 7) a Jan Vrána (č. 5), zvuková režie Václav Roubal (č. 1) a Václav Zamazal (č. 2-7) Celkový čas 159:44  Jaroslav Smolka Bohuslav Martinů patří k mistrům hudby 20. století, kteří obohatili vrcholný žánr komorní hudby o početnou a významnou kvartetní tvorbu. Nenapsal jich sice tolik jako Darius Milhaud (ten jich má 18), Alois Hába (16) ani Dmitrij Šostakovič (15), ale svými sedmi zralými kvartetními díly předčí o jedno i osobnostní soubor tak proslulý, jako je šestice kvartet Bély Bartóka. A do tohoto počtu ovšem editoři nezahrnuli kvartetní pokusy a jednotlivé



věty mladého Martinů z doby do roku 1918, kdy vzniklo dílo, dnes všeobecně označované jako Smyčcový kvartet č. 1. Z bookletu, který napsal Jaroslav Mihule, se dozvídáme, že skladatel sám jej někdy označoval jako Francouzský kvartet, do titulu však tuto charakteristiku nezahrnul. Na rozdíl od některých děl, která vznikla v jeho časové blízkosti, jako třeba klavírní cyklus Motýli a rajky, není dílo inspirováno impresionistickým hudebním slohem ani poetikou. Zdá se, že tady reagoval ještě na starší, romantickou vrstvu francouzské hudby. Hned na začátku je zřejmá melodická i stylistická spřízněnost se slavnou finální větou Houslové sonáty A dur Césara Francka: je podobně diatonicky založena a zpracována kánonicky. Zralého a osobitého Bohuslava Martinů poznáme až ve Smyčcovém kvartetu č. 2 z roku 1925. Má onu příznačnou lehkost a jakoby bezstarostně šťastný nádech, příznačný i pro ostatní mistrovy skladby z raných pařížských let. Smyčcový kvartet č. 3 z roku 1929 je souzvukově drsnější, výrazněji manifestuje skladatelovu příslušnost k moderně. Je stejně jako předchozí jen třívětý. Další dva, č. 4 z roku 1937 a o rok pozdější č. 5, také plně odpovídají době svého vzniku a jejich sloh i myšlenkové poselství jsou podobné jako v jiných závažných dílech Bohuslava Martinů z té doby. Oba jsou čtyřvěté, navzájem se však velmi liší. Čtvrtý je obsahově rozmanitý, ve fantazijně bohaté směsici se tu střídají různé světy, příznačné pro skladatelovu tvorbu z 20. a 30. let včetně jazzových a českých folklorních názvuků. Pátý je stavebně i myšlenkově soustředěnější, odráží se v něm už atmosféra napětí z nebezpečí války a v tomto smyslu je to dílo sourodé s Dvojkoncertem pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány či Violoncellovou sonátou č. 2. Za druhé světové války psal Martinů symfonie, nepsal však kvartety. A tak Smyčcový kvartet č. 6 vznikl až roku 1946. Je to dobře vystavěný třívětý cyklus, znamenitě reprezentující skladatelovu vrcholnou tvorbu. Poslední je Smyčcový kvartet č. 7 Concerto da camera s typickým přetavením neobarokních postupů do osobitého hudebního projevu Martinů, dílo plné pohody a úsměvného výrazu. Panochovo kvarteto, které nahrávalo jednotlivá díla tohoto kompletu koncem 70. a počátkem 80. let, tady hraje sonorním tónem s bohatými kantabilními i ostatními témbrovými valéry. Je to kvartetní souhra vyrovnaná a spolehlivá. Soubor má smysl pro celé bohatství slohů a stylistik, kterých Bohuslav Martinů užívá. Je to interpretace plnokrevná a sourodá s tradicí českého kvartetního i vůbec komorního hraní, ze které vyrostl i skladatel sám. Co však není v pořádku: způsob, jakým snímky v Supraphonu označili a co o nich předkládají k informaci důvěřivých posluchačů. Všechna tři CD anoncují kvalitu DDD a máme tedy věřit, že všechny snímky kompletu byly nahrány digitálně (a ne analogově), že byly digitálně (a ne



r e v u e h u d e b ních no si

analogově) postprodukčně zpracovány včetně střihu a že byly digitálně převedeny na finální nosiče CD. Z těch tří D platí zřejmě jen to poslední. Ani roku 1979, ani ještě v raných letech osmdesátých nebylo v televizním zvukovém studiu Na Petynce, ve zkušebně Pražského filharmonického sboru ani v Domovině v Holešovicích zařízení pro digitální záznam zvuku. Vše se tam točilo analogově na magnetofonové pásky, ve kterých se opravdu ještě stříhalo popřípadě i nůžkami a lepilo klevebandem. Tedy nejspíš to je kvalita jen AAD a kdyby se snad byl zachoval tehdejší původní nestříhaný materiál, mohlo se novým střihem a vůbec procesem postprodukce pracně dosáhnout kvality ADD. Označení DDD však neodpovídá dobovým možnostem, mohlo vzniknout jen ze dvou příčin: buď jako podvodný reklamní trik (ale ctěme presumpci neviny a Supraphon z toho nepodezírejme) nebo proto, že texty etiket připravuje někdo nekvalifikovaný, kdo neví, oč jde. To je ale možná situace ještě horší. Přece jenom se však jedná „pouze“ o chybu administrativní a marketingovou. Sama nahrávka celého kompletu je překrásná a všem milovníkům hudby Bohuslava Martinů ji mohu doporučit.

CLARTON (CQ 0081–2031) Leoš Janáček: Smyčcový kvartet č. 1 „Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty“ a Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“ (Výběr z korespondence mezi Leošem Janáčkem a Kamilou Stösslovou) Janáčkovo kvarteto, Jitka Molavcová, Alfréd Strejček Nahráno v sále Chrudimské besedy, vydáno 2007, hudební režie Jaroslav Krček, zvuková režie Václav Roubal a Karel Soukeník. Literární kompozici připravili Svatava Přibáňová a Alfréd Strejček Celkový čas 72:16  Ivan Žáček Zajímavý dramaturgický počin, opírající se o bezprostřední konfrontaci hudby obou smyčcových kvartetů Leoše Janáčka a slova, jež nám dává nahlédnout do jejich inspiračního zázemí: textů dopisů, jež si psali Leoš Janáček a Kamila Stösslová v poslední dekádě jeho života. U takto koncipovaného disku možno předpokládat, že dojde k jistému recepčnímu posunu. Naše pozornost se přirozeně a nenásilně přesouvá: od výlučného za-

měření na hudbu k recitovanému slovu, jež vyvolává diskrétní obrazy ze života umělce a jeho velké, nepochybně platonické lásky, jež se stala hnacím motorem vzniku vrcholných pozdních děl, jež Janáček stihl ze sebe vydat v neuvěřitelně plodném vzepětí svých tvůrčích sil. Kamila Stösslová, žena obchodníka se starožitnostmi, o 37 let mladší černovláska podmanivého pohledu (můžeme–li soudit z dobových portrétů), zaujala Janáčka hned při jejich prvém setkání v Luhačovicích roku 1917. Okouzlen jak jejím „podmanivým úsměvem“, tak barvou jejího hlasu, poznamenal si ihned její „nápěvek“ do svého zápisníku. Svůj hlas jí na disku propůjčila Jitka Molavcová, jejíž herecký typ zde dobře postihuje delikátní křehkost jejich nenaplněného vztahu. To vskutku není pouhé literární pásmo, dramaturgie tohoto titulu má ambice rozehrát před námi drama jejich lidského vztahu ve vší jeho ambivalenci. V tomto smyslu dlužno ovšem poznamenat, že takovýto dramaturgický záměr působí ve výsledku poněkud nedotaženě a že pevnější režijní vedení obou hercůrecitátorů (Janáčka představuje Alfréd Strejček) by nahrávce patrně jednoznačně prospělo. To však je jen dílčí konstatování, které nechce ani nemůže snižovat celkově zdařilý, originální počin. Výběr textů, jež provedli PhDr Svatava Přibáňová a Alfréd Strejček, je citlivý a decentní. A konečně tedy k hudbě, k té nejpodstatnější a nádherné výslednici Janáčkova pozdního vzplanutí, k tomu, co nám z jejich románku zůstalo navždy. Brněnské Janáčkovo kvarteto, jež prošlo složitou generační přestavbou a neubránilo se přechodnému ústupu ze slávy, je opět tady a dokazuje, že je hodno nosit jméno svého patrona. V loňském roce oslavilo 60. výročí vzniku, a je tedy patrně, po zániku Smetanova kvarteta, naším nejstarším kontinuálně působícím komorním sdružením. Poslední výměna proběhla v roce 1996, kdy na místo primária nastoupil Miloš Vacek. Od té doby se soubor stabilizoval, propracoval k vlastnímu stylu a pozoruhodně dozrál. Hraje nyní ve složení: 1. housle Miloš Vacek (od roku 1996), 2. housle Vítězslav Zavadilík (od roku 1994), viola Ladislav Kyselák (od roku 1989), violoncello Břetislav Vybíral (od roku 1984). Jeho podání Janáčka je dravější, vyhrocenější, snad i agresívnější, než jak jej hrávali Trávníček, Sýkora, Kratochvíl a Kraa. Jejich vytříbená uhlazenost tu ustoupila modernějšímu čtení, ve kterém je i víc prostoru pro drsnější folklorní element. Ale znějí tu i podmanivě vášnivé tóny, i ztichlý lyrismus, i jakýsi východní smutek, jakási intonovaná tolstojevština, jež velmi ozvlášťňuje podání 1. kvartetu. Je dobře, že s tímto dramaturgicky vystavěným pořadem vystupují i koncertně: to spojení vášnivého, byť neopětovaného slova a ještě vášnivější hudby, snad té největší, co Janáček napsal, je skutečně inspirativní.

STÁTNÍ OPERA PRAHA WILSONOVA 4, PRAHA 1 tel.: +420/224 227 266 e-mail: [email protected] www.opera.cz BOHEMIA TICKET, Malé nám. 13, Praha 1 tel.: +420/224 227 832 Na Příkopě 16, Praha 1, tel.: +420/224 215 031 e-mail: [email protected] www.bohemiaticket.cz

Richard Wagner

Bludný Holanďan Der Fliegende

Holländer

Dirigent: GUILLAUME TOURNIAIRE, RICHARD HEIN | R e ž i e : S T E P H E N T AY L O R | S c é n a : L A U R E N T P E D U Z Z I | K o s t ý m y : N AT H A L I E P R AT S | S v ě t e l n ý d e s i g n : C H R I S T I A N P I N A U D | Sbormistr: TVRTKO KARLOVIČ, ADOLF MELICHAR | Premiéra: 29. 5. 2008

Julia Fischer 21. května 2008 Obecní dům, 20 hodin

Generální partner

Oficiální partner

www.festival.cz www.ticketpro.cz

Hlavní mediální partner

12. 5. - 4. 6. 2008

Pokladna Pražského jara Rudolfinum nám. Jana Palacha, Praha 1 tel: +420 227 059 234