HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 59 cena 40 Kč. Jan Hasenöhrl Pražský podzim 2006 Teatro alla Scala v Miláně Soňa Červená

HUDEBNÍ ROZHLEDY 11 2006 | ročník 59 | cena 40 Kč

Jan Hasenöhrl Pražský podzim 2006 Teatro alla Scala v Miláně Soňa Červená

Cyklus I Rudolfinum, Dvořákova síň pondělí v 19.30

Cyklus II Rudolfinum, Dvořákova síň středa v 19.30

Hudební podvečery Rudolfinum, Sukova síň středa 17.30

6/11/06 MOZART – LUKÁŠ – FAURÉ Klavírní kvarteto Bohuslava Martinů

15/11/06 K poctě Dmitrije Šostakoviče housle Roman PATOČKA violoncello Jiří BÁRTA klavír Martin KASÍK

22/11/06 BEETHOVEN – BRAHMS – DEBUSSY – TICHÝ – MARTINŮ violoncello Tomáš JAMNÍK klavír Ivo Kahánek

6/12/06 MOZART – ZEMLINSKY – BRAHMS Pražákovo kvarteto

24/1/07 SCHUMANN – HANUŠ – PAZOUR klavír Karel KOŠÁREK M. Nostitz Quartet

4/12/06 BEETHOVEN – LISZT – SZYMANOWSKI – PROKOFJEV klavír Garrick OHLSSON 8/1/07 – 20.00 RICHTER – FELD – DVOŘÁK Pražákovo kvarteto 5/2/07 MOZART – CLARKE – GEMROT – BRAHMS housle Annette UNGER viola Antonello FARULLI violoncello Margit KLEPÁČOVÁ klavír Jaromír KLEPÁČ

17/1/07 K 30. výročí založení kvarteta Martinů BORODIN – MARTINŮ – MENDELSSOHN-BARTHOLDY klavír Karel KOŠÁREK housle Petr MACEČEK housle Zuzana HÁJKOVÁ viola Libor KAŇKA violoncello Michal KAŇKA Kvarteto Martinů

5/3/07 TEML – ZEMLINSKY – BEETHOVEN Zemlinského kvarteto

14/2/07 DOHNÁNYI – HINDEMITH – BRAHMS Kocianovo kvarteto

2/4/07 BRAHMS klavír Boris KRAJNÝ Pražákovo kvarteto

14/3/07 HAYDN – KVĚCH – BEETHOVEN soprán Zdena KLOUBOVÁ Schulhoff Quartet (Rakousko)

21/2/07 ARRIAGA – TORROBA – TURINA - BOCCHERINI kytara Maximilian MANGOLD Vlachovo kvarteto Praha 21/3/07 MOZART – BEETHOVEN – MENDELSSOHN-BARTHOLDY – FARKAS – KUBÍK – FRANÇAIX In modo camerale 25/4/07 RAMENU – SCHNITTKE – DVOŘÁK Janáčkovo trio

17/4/07 – úterý HAYDN – SCHULHOFF – SCHUBERT Pražákovo kvarteto

Č ESKÝ SPOLEK PRO KOMORNÍ HUDBU CZECH CHAMBER MUSIC SOCIETY

Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1 Informační servis / Information Service Tel./Phone: 227 059 227, Fax: 227 059 327 E-mail: [email protected], www.ceskafilharmonie.cz Generální partner České filharmonie

Partner

Hlavní mediální partner

Mediální partneři

Podporovatelé

ob sah  V posledních čtrnácti letech si česká hudební veřejnost spojuje jméno trumpetisty Jana Hasenöhrla především s existencí a činností Českého národního symfonického orchestru, který v roce 1993 založil. V rozhovoru, který vám tentokrát předkládáme, se však tomuto tématu včetně další Hasenöhrlovy aktivity, festivalu Prague Proms, záměrně vyhneme: zajímá nás především Jan Hasenöhrl osobně. Obecně se o něm ví, že vystudoval obor hry na trubku na Pražské konzervatoři a na Akademii múzických umění a že získal ceny v mezinárodní soutěži Concertino Praga a v Mezinárodní soutěži festivalu Pražské jaro. Co ho ale ke hře na trubku přivedlo a kdo má největší pedagogickou zásluhu na jeho interpretačních úspěších, se už tak všeobecně neví… → strana 3  Mezinárodní hudební festival Pražský podzim se již na našich pódiích plně etabloval, a tak tři týdny v září, kdy se pravidelně koná, patří svou dramaturgickou nabídkou i účastí domácích a světových orchestrů a sólistů k tomu nejlepšímu, co hlavní město v této době nabízí. Jakožto festival privátní, pořádaný bez větší státní či městské podpory, musí mít samozřejmě trochu jinou tvář než festivaly typu Pražského jara, ale to neznamená, že by posluchače nějak ochudil. Myslí více na diváka, vyhýbá se velkým experimentům, ale jeho dramaturgie vždy najde něco zajímavého. Letos se soustředil zejména na díla jubilanta Dmitrije Šostakoviče, z nichž na své programy zařadil především ty opusy, které v koncertních síních buď nezní vůbec, nebo jen velmi sporadicky… → strana 8  Dnes se v našem seriálu o světových operních divadlech vydáme do Itálie, kde bylo v Benátkách – v roce 1637 postaveno vůbec první veřejné divadlo na světě. Postupně si však svoji operní scénu vybudovalo každé větší italské město, byť se v ní hrálo jen příležitostně. K těm nejslavnějším patří bezesporu Teatro La Fenice v Benátkách, otevřené v roce 1792, Teatro di San Carlo v Neapoli, Teatro della Pergola ve Florencii, Teatro Costanzi v Římě, Teatro Regio v Turíně, Teatro Massimo v Palermu či divadla v Janově, Terstu a v Parmě, k nimž nelze nepřiřadit představení ve slavné veronské Aréně. Ovšem nejslavnějším divadlem v Itálii je Teatro alla Scala v Miláně, které zároveň patří k nejvýznamnějším operním scénám světa… → strana 30 Je poněkud opovážlivé zvolit jako jedno z témat našeho cyklu historických ohlédnutí hudbu v prostředí české šlechty. Nikoliv však z toho důvodu, že by bylo nedostatečně zajímavé či málo nosné, ale proto, že o hudební kultuře české šlechty, byť v ostatních zemích provázel tento druh umění život nejvyšší a nejvlivnější vrstvy tehdejší společnosti v podstatě každý den, toho víme žalostně málo. Chybí nám základní výzkum pramenů a doklady, které by naše představy a dílčí informace dotvořily do ucelenější podoby. Nicméně zcela bez informací nejsme, a tak se pokusíme alespoň o nástin několika zajímavostí a postřehů, které jsou spjaty především s nástupem Habsburků na český trůn ve dvacátých letech 16. století. → strana 40





ROZHOVOR

3 · Jan Hasenöhrl: Nesledoval jsem příliš žádné vzory

UDÁLOSTI

6 · Šedesát let Supraphonu

FESTIVALY, KONCERTY

8 · Pražský podzim 2006 13 · Výroční Svatováclavské slavnosti 2006 15 · Sukův hudební Štiřín 16 · Dvořákův karlovarský podzim 18 · Festival Baroko a Societas Incognitorum 19 · Jiří Kout zahájil sezonu Pražských symfoniků skvěle 20 · Pardubická hudební hostina

HORIZONT

24 · Vzpomínka na Dalibora C. Vačkáře

DIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL 25 · Černobílá Traviata ve Státní opeře Praha 26 · Verdiho Macbeth v Liberci 26 · Manon Lescaut poprvé

ZAHRANIČÍ

30 · Světová operní divadla XI. Teatro alla Scala v Miláně 32 · Festival staré hudby v Innsbrucku 2006 35 · Opera na Bodamském jezeře

STUDIE, KOMENTÁŘE

38 · Zlatá éra české opery XI. Aby se nezapomnělo – Soňa Červená 40 · Co snad nevíte o starší české hudbě XI. Hudba v prostředí předbělohorské šlechty 42 · Janáčkovy cesty za slovenským hudebním folklorem 46 · Nadace Bohuslava Martinů

KNIHY

51 · Volkmar Braunbehrens: Mozart ve Vídni

SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ

52 · S Petrofem od kolébky 58 · Hudební nástroje evropského středověku XI. Aerofony jazýčkové

REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 60 · Od firmy k firmě 62 · Recenze CD







e d i t o r ia l

podzim plný barev Vážení a milí čtenáři, podzimně barevný měsíc říjen vystřídal, jak nám to ukazuje nejen kalendář, ale vypráví o tom i poetická česká pohádka O dvanácti měsíčkách, neméně barevný listopad. Podzim je prostě obdobím barev. Jakoby byl posledním vzepětím jejich jásavé pestrosti, kterou zakrátko vystřídá černobílý zimní film. S barvami ovšem dokáže svá kouzla nejen moudrá matka příroda, umíme to i my lidé. A z nás všech nejlépe asi malíři a hudebníci. Je totiž barva obrazu i barva tónu, obojí stejně uchvacující, fascinující a nádherné. Když jsem, pod vlivem otázky, kterou pokládali donedávna redaktoři jednoho oblíbeného magazínu svým zpovídaným hostům, přemýšlela, v kterém uměleckém díle bych ráda strávila nějaký čas, napadly mne hned dva obrazy. Byť osobnost Clauda Debussyho, nejvýznamnějšího představitele a dovršitele impresionismu – směru, charakterizovaného v hudbě zvláštní, těkavou a jemnou poezií okamžiku podtrženou svůdným zvukovým kouzlem – bývá spojována s Monetovým obrazem Impression, soleil levant (i když pouze prostřednictvím novináře Louise Leroye, který tehdy podle něho posměšně označil nový způsob malby!), já před sebou vidím spíše jiná výtvarná díla. Na místě prvním skvost těžko do jakékoliv škatulky zařaditelného mistra nejen úžasných barev, ale i skrytých významů, Eduarda Maneta – Koncert v Tuileriích. Ono fascinující rozevláté lidské hemžení v podzimním pařížském parku roku 1862, navždy zakleté do oleje a plátna. Pánové v černých svátečních kastorech a dámy v dlouhých, elegantně splývavých róbách. Stejně měla móda druhé poloviny 19. století něco do sebe, nemyslíte? Na místě druhém pomyslného žebříčku stojí Hastrmanův podzim malíře z nejčeštějších Josefa Lady. Zadumaný vodník s červenou čepičkou v zeleném kabátku mocně dýmající ze své nerozlučné dýmky a pod ním i nad ním a kolem, prostě všude – zlaté penízky zřejmě březového listí. Zdá se vám, že jsou to dva pohledy naprosto nesourodé? Domnívám se, že tomu tak není. Z obou obrazů vyzařuje ona zvláštní a tklivá atmosféra podzimu s takovou silou, jakou se podařilo ve svých dílech vykouzlit jen málo komu. A pokud uměl Manet do svých pláten rafinovaně zašifrovat celou řadu skrytých sdělení, dokázal to i Josef Lada ve svých zdánlivě prostých obrázcích. Ne nadarmo se o jeho kresbách, jak už jsme se jednou zmiňovali, velmi pochvalně vyjádřil i jeden z velikánů moderního umění Pablo Picasso… Listopad – jako každý měsíc – je ale samozřejmě spjat i s celou řadou více či méně významných událostí. Já dnes zmíním pouze jednu, na níž mě přivedlo nevšední vystoupení německé houslistky Arabelly Steinbacher, která Šostakovičovým prvním houslovým koncertem zahájila společně

s Pražskými symfoniky a Jiřím Koutem jejich novou koncertní sezonu. Tato třiadvacetiletá křehká dívenka, vítězka houslové soutěže Josepha Joachima a stipendistka Nadace Anny Sophie-Mutter, v zahraničí před časem debutovala Beethovenovým houslovým koncertem a to s takovým úspěchem, že od té doby spolupracovala již s celou plejádou těch nejvěhlasnějších dirigentů. A jak to souvisí s onou listopadovou událostí? Velmi prostě. Podobný úspěch totiž tímto dílem slavil 25. listopadu roku 1927 v New Yorku tehdy teprve jedenáctiletý Yehudi Menuhin – jeden z největších géniů houslové hry, jakého kdy tato planeta zrodila. V listopadovém čísle Hudebních rozhledů se ale samozřejmě dočtete také o dalších vystoupeních, jež obohatila naše vnímání, a to jak o těch, která připravil MHF Pražský podzim či letos jubilující Svatováclavské slavnosti, tak i o koncertech pořádaných mimo Prahu. A protože zorganizovat jakýkoliv festival vůbec není jednoduché, rozhodli jsme se tentokrát vyzpovídat člověka, jenž se do takového úkolu pustil a přitom se naplno věnuje ještě dalším, minimálně dvěma náročným profesím. Je jím v minulém čísle avizovaný Jan Hasenöhrl, zakladatel pražských PROMS, generální manažer Českého národního symfonického orchestru a současně i vynikající trumpetista. Zavítáme ovšem také do zahraničí, a to nejen do slavné milánské La Scaly, ale rovněž na festivaly do Innsbrucku a Bregenzi, dozvíme se něco o hudbě v prostředí předbělohorské šlechty, a v seriálu Zlatá éra české opery poodhrneme roušku životních osudů Soni Červené. Samozřejmě, že jsme nezapomněli ani na operní premiéry, kterých si budeme po prázdninovém divadelním volnu opět užívat mírou vrchovatou, a tak připomenu alespoň Verdiho La traviatu ve Státní opeře Praha, Verdiho Macbetha v Divadle F. X. Šaldy v Liberci či Pucciniho Manon Lescaut v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě. Je to až neuvěřitelné, ale máme před sebou už jen pár dní na to, abychom odevzdali do tisku poslední číslo tohoto roku a opět vykročili do kolotoče dalších dvanácti měsíců. Nebudeme ale předbíhat, stále jsme ještě v roce 2006, v jehož závěrečném čísle se můžete těšit na rozhovor s mladým talentovaným houslistou Miroslavem Ambrošem, prostřednictvím kritiky se vžít do premiéry Smetanova Tajemství v Národním divadle v Praze a opět se něco dozvědět o středověkých nástrojích, s nimiž nás poutavě seznamuje Lukáš Matoušek. Přeji vám hezké chvíle s Hudebními rozhledy a hodně štěstí v našich obou soutěžích

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo 11 | 2006 | ročník 59 Měsíčník pro hudební kulturu

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Lubomír Brabec, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Milan Hořínek, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm

Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088 tel. redakce: (+420) 251 550 208 (+420) 251 552 425 tel. sekretariát: (+420) 251 554 089 fax: (+420) 251 554 088 e-mail: [email protected] Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box 141 140 21 Praha 4 tel.: (+420) 225 985 225 fax: (+420) 225 341 425 SMS: (+420) 605 202 115 e-mail: [email protected], www.send.cz Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč

Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box 169 830 00 Bratislava tel.: (+421) 67 20 19 21,-2 – časopisy (+421) 67 20 19 31,-3 – předplatné fax: (+421) 67 20 19 10 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, 225 62 Praha 10 tel.: (+420) 271 199 255 fax: (+420) 271 199 902

Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) 266 038 714 Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Odevzdáno do sazby: 13. 10. 2006 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Jan Hasenöhrl Foto Jiří Skupien

www.hudebnirozhledy.cz

rozh o vo r



jan hasenöhrl nesledoval jsem píliš žádné vzory  Petar Zapletal

Kdo nebo co Vás ke hře na trubku vůbec přivedl(o)? V počátcích mne ovlivnil můj strýc, trumpetista Jan Burian, který byl členem orchestru opery Národního divadla a Symfonického orchestru Československého rozhlasu. Nerad bych příliš zveličoval skutečnost, že jsem příliš mnoho vzorů nesledoval, ale pravda je, že jsem slyšel jen několik koncertů se sólovými vystoupeními předních trumpetistů. Mnozí moji kolegové navštěvují koncerty a čerpají z nich poučení pro svou vlastní hru – já jsem se takovým zážitkům sice nevyhýbal, ale ani jsem je nevyhledával. Říkám to upřímně a po pravdě. Možná, že to byla chyba – ale někdy je lepší zůstat tak říkajíc neovlivněn… A kdo má největší pedagogickou zásluhu na tom, že jste se stal předním českým instrumentalistou ve svém oboru? Odpověď je snadná a zcela jednoznačná: byl to dlouholetý sólista České filharmonie Václav Junek, jehož žákem jsem byl po plných dvanáct let – na konzervatoři i na Akademii múzických umění. Start Vaší umělecké kariéry se odehrál v roce 1978 ve Filmovém symfonickém orchestru v Praze, kde jste působil do roku 1983. Orchestr ale počátkem devadesátých let zanikl. Nemyslíte si, že je to škoda? Filmový symfonický orchestr svým způsobem „zmutoval“. Díky Františku Belfínovi a dr. Štěpánu Koníčkovi to bylo těleso, které si v každém případě po léta udržovalo svou relativně vysokou úroveň. Důvody jeho zániku byly nepochybně především ekonomické. Já se ale domnívám, že tu svou roli mohly sehrát i právní spory kolem loga atd., které propukly v době největších společenských a politických změn, tj. na konci osmdesátých a na počátku devadesátých let. V době mého působení ve Filmovém orchestru (FISYO) existovala v Praze čtyři významná symfonická tělesa: Česká filharmonie, orchestr FOK, orchestr rozhlasový a FISYO. Ta reprezentovala špičku českého, potažmo pražského hudebního života. Pro mne byla léta, strávená v řadách FISYO, velmi příjemná, ale byla to tvrdá škola: v devět hodin ráno jsme zasedli k pultům, na nichž ležely čerstvé, ještě „neoschlé“ rozepsané party filmové hudby, s nimiž jsme si museli poradit. Teď je k obdobným účelům používán orchestr tak říkajíc „na zavolání“, tj. ad hoc sestavované těleso. Myslím si, že to je tak dobře: vezmeme-li totiž v potaz fakt, že FISYO tehdy málo – jednou nebo dvakrát do roka – vystoupil na veřejném koncertu, pak to jistě byl účelně využívaný soubor, ale vyšší ambice neměl a ani mít nemohl. Potom jste byl po tři sezony (1983–86) členem orchestru opery Národního divadla v Praze a pak – až do roku 1991 – členem Pražského komorního orchestru. Cítil jste se líp v divadelním koloběhu nebo v komorním tělese?

foto Jiří Skupien

V posledních čtrnácti letech spojuje si česká hudební veřejnost jméno trumpetisty Jana Hasenöhrla především s existencí a činností Českého národního symfonického orchestru, který v roce 1993 založil. V dnešním rozhovoru se ale tomuto tématu záměrně vyhneme: zajímá nás především Jan Hasenöhrl osobně. Obecně se o něm ví, že vystudoval obor hry na trubku na Pražské konzervatoři a na Akademii múzických umění, že získal ceny v mezinárodní soutěži Concertino Praga a v Mezinárodní soutěži festivalu Pražské jaro.

Z divadla, kde denní provoz klade tak vysoké nároky na čas hráčů (zkoušky a večerní představení), jsem odešel právě proto, že jsem chtěl být na pódiu a zejména proto, že jsem chtěl hrát sólově. V Pražském komorním orchestru jsem díky Oldřichu Vlčkovi takové možnosti měl. K zásadní změně došlo po listopadové revoluci. V roce 1988 jsem měl „roztočenou“ desku pro Supraphon; s příchodem změn jsme sice natáčení dokončili, ale deska už vydána nebyla. Proto jsem tehdy sehnal peníze – půjčil jsem si, prodal jsem auto atd., koupil jsem od Supraphonu snímek a vydal jsem ho sám. Od roku 1993 jste prvním trumpetistou Českého národního symfonického orchestru. Sám jste si ho založil, sám organizujete jeho činnost; vybíráte taky sám jeho členy, dirigenty a sólisty? Dalo by se to tak říci. Rozhovor pro Hudební rozhledy přichází vlastně shodou okolností v pravý čas: teď právě podepisujeme devadesát dvouletých smluv s hráči. Česká filharmonie, FOK i SOČR mají kolem sto dvaceti členů. Málokdy sedí na pódiu všichni: mají dvojité obsazení dechových skupin, hráči se mohou střídat, navíc mohou použít výpomocné hráče. Dlouho jsem tomu nevěnoval pozornost, až mě někteří významní vedoucí pracovníci zmíněných těles označili za svého druhu parazita, protože se prý přiživuji na členech jejich orchestrů, jimž dávám práci. Vyčítali mi, že někteří z nich používají nástroje, které jsou majetkem „firmy“. Nabídl jsem, že za to budeme orchestrům platit: potřebujeme od spolupracujících hráčů jejich umění, nikoli „hmotné statky“. Zjistil jsem při tom, že jsme v průběhu sezony měli na našich abonentních koncertech stabilnější obsazení, nežli jmenované orchestry: u nás hráli vždycky titíž hráči, zatímco u nich se obsazení často měnilo. Bude nás tedy devadesát a všichni budeme pracovat pod jednou hlavičkou, hrát na

rozhovor še (ten pro mě před dvěma lety napsal krásný Koncert pro trubku a orchestr a koncertantní skladbu pro trio v obsazení trubka, trombon, lesní roh – ty budeme prezentovat posluchačům v příštím roce), a ještě píše skladbu pro soprán (pro Evu Urbanovou) a trubku. Ta by měla zaznít v programu příštích Pražských Proms. Rád bych, aby deska s těmito třemi skladbami vyšla v roce 2008 k Lukášovým osmdesátinám. Na přípravu takových úkolů si zpravidla vymezím tři týdny až měsíc volna; na tu dobu předám téměř všechny povinnosti ve firmě a zavřu se; bývají to pro mne velice příjemná období…

foto archiv



pódiu v pětasedmdesáti a střídat se. Nejde ovšem o uzavírání pracovních poměrů, ale o „pouhé“ dohody o spolupráci; pokud nebude některá z obou stran spokojena, má možnost bez jakýchkoli sankcí od spolupráce odstoupit. Zaměstnavateli být nemůžeme; proto jsme také celou věc konzultovali s právníky. Pokud pak jde o výběr spolupracovníků: dirigenti – pánové Pešek, Rota a Freeman – se teď už definitivně přimkli k orchestru pro příštích tři až pět let, a jsou to nepochybně špičkoví umělci. Sólisty ale nevybírám sám: máme jakousi „radu“, která kolektivně rozhoduje, a nejde nám tolik o lesklá atraktivní jména, ale o kvalitu. Tu podle mě nezřídka zaručují takoví umělci, jakými jsou například cellista Miloš Jahoda nebo houslista Jiří Hurník. Zároveň se ovšem po dlouhá léta uplatňujete jako sólista (na desky jste například od roku 1991 nahrál skladby Antonia Vivaldiho, Georga Philippa Telemanna, Gustava Holsta, Gustava Mahlera ad.). Kde k tomu při plnění „zaměstnaneckých“ povinností v ČNSO a při množství organizátorské práce berete čas? Cvičím po nocích; když mám před sebou nějaký umělecky náročný úkol, zařídím si časově volný blok. Teď právě připravuji jazzovou desku, která se bude točit v lednu 2007, a jednu desku „klasickou“, na níž budou skladby Zdeňka Luká-

Ve Vaší diskografii figurují i skladby z oboru populární hudby a jazzu – mj. Procházka po Broadwayi, Swing Party a dokonce „originální soundtrack k filmu, který neexistuje THE BRASSSPY“… Procházka po Broadwayi jsou americké úpravy písní z muzikálů; BRASSSPY byla prvním mým sólovým jazzovým projektem, a zatím poslední je LA PARADA. Nejsem jediným jejím autorem; na obsahu desky se podílel i skladatel a především vynikající kytarista Lukáš Chejny. Některá aranžmá vypracoval Vladimír Popelka, ostatní jsme dělali sami. Co Vás – jako trumpetistu – čeká v nejbližší budoucnosti? Za dva týdny (rozhovor se konal 6. října, pozn. autora) budeme s Bigbandem Sv. Blažeje natáčet kompaktní disk pro britskou firmu EMI. Pak je to především příprava nové desky pro lednové natáčení; budu hrát na trubku, křídlovku, piccolu, a uplatní se tu jak bigband, tak symfonický orchestr. Dál mě v květnu 2007 čeká turné v Anglii, kde budu na osmi z dvaceti koncertů hrát Tartiniho Koncert. 20. prosince 2006 budu ve Dvořákově síni hrát svůj – řekněme – recitálový koncert, na němž bude jedním z hostů legendární černý americký zpěvák Simon Estes, a americký gospelový sbor provede mj. i Dvořákovo Te Deum. Na programu máme i skladbu, která měla koncem září 2006 premiéru v Chicagu: koncert amerického skladatele Davida Baeckera pro mobilní telefony a symfonický orchestr: zhruba tisíc mobilů se propojí se zvukem orchestru. Vznikne tak chaos, který má paradoxně jistý pevný řád. Třináctiminutová skladba je zajímavým experimentem v oblasti hudby pro 21. století… Na pozvánkách a na plakátech bude výzva, aby si všichni vzali s sebou mobilní telefony a ponechali je v provozu… •

NADACE ČESKÝ HUDEBNÍ FOND vypisuje grantové řízení k získání příspěvku NČHF z prostředků Nadačního investičního fondu k podpoře vydávání hudebního periodika v r. 2007 s uzávěrkou 15. 1. 2007 Předkladateli projektů a žadateli o příspěvek nadace mohou být fyzické i právnické osoby. Z účasti na výběrovém řízení jsou vyloučeny: a) fyzické osoby - podnikatelé; b) právnické osoby založené za účelem podnikání, politické strany a politická hnutí a společenství vlastníků jednotek, církve a náboženské společnosti, církevní právnické osoby vyjma církevní právnické osoby poskytující sociální, zdravotnické, vzdělávací a kulturní služby; c) nadace, jsou-li součástí jejich nadačního jmění prostředky kategorie NIF; d) stát, jednotky územní samosprávy; e) právnické osoby veřejného práva s výjimkou příspěvkových organizací a veřejných vysokých škol.

Budou-li třetími osobami, kterým bude poskytován nadační příspěvek, příspěvkové organizace, potom vždy jen za podmínky, že samy vloží nejméně 50% finančních prostředků na předmětný projekt. Do grantového řízení NIF jsou přijímány výhradně čitelně vyplněné formuláře „Žádost o příspěvek NČHF z prostředků Nadačního investičního fondu“, doplněné o příslušné přílohy (soupis obligatorních příloh je součástí formuláře). Formulář žádosti je k dispozici na internetových stránkách NČHF www.nchf.cz, případně jej na požádání zašleme poštou. Adresa kanceláře: Nadace Český hudební fond, 118 00 Praha 1, Besední 3 tel.: 257323860, 257326975, e-mail: [email protected]



u d á lo s t i

šedesát let supraphonu  Jiří Pilka III. Na cestě k současnosti (1990–2006) V minulém článku jsme sledovali rozrůstání Supraphonu do neobvyklé šíře. Sdružoval do roku 1988 aktivity nakladatelské, vydavatelské, výrobní i prodejní v oblasti gramofonových desek, not, videa a knih o hudbě. Byl to gigant hudebního průmyslu. V posledních necelých dvaceti letech, především pak po roce 1989, se mnoho změnilo. Nebudeme připomínat jednotlivá data, ale jen konstatovat některé procesy. Oddělilo se nakladatelství a vydavatelství knih a not pod titulem Editio Supraphon. Vydalo i několik jedinečných titulů jako Slovník české hudební kultury (1997). Mělo časem ekonomické potíže a později zaniklo. Oddělila se výroba gramofonových desek v Loděnicích a stejně tak prodejny desek. Osamostatnila se Lyra Pragensis, podobně vznikla samostatná firma BVA pro produkci videa vážné hudby. Jiří Hubač mladší ji postupně zformoval do BVA International – Bright Vision Agency. Se Supraphonem trvale spolupracuje, využívá mnohé nahrávky (cenné portréty dirigentů Václava Talicha, Václava Neumanna, dále Smetanova kvarteta, Emy Destinnové, Wolfganga Amadea Mozarta, Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka ad). Přestaly vycházet zavedené časopisecké tiskoviny, skončil svou činnost Gramofonový klub a postupně zanikala Divadla hudby. Firma podstatně zeštíhlela a nakonec v roce 1992 vznikla akciová společnost Supraphon, součást holdingu Bonton. Veřejnost nemusí zajímat právní a organizační detaily, protože pro ni je důležitý stav produkce gramofonových desek, která tvoří dnes jediné těžiště jejích aktivit. Podobné procesy zeštíhlení procházely po roce 1990 i jinde. Orchestry například ze svých organizačních svazků oddělily sólisty, komorní soubory a sbory. Ke slovu přicházela nyní větší účelnost a menší byrokracie. Otevřením se světu se dostaly na náš trh nejrůznější zahraniční nahrávky, všechny typy desek jsou na trhu běžně dostupné. Proto Gramofonový klub a stejně Divadla hudby ztratily svůj význam. Je otázka, zda všechny fáze těchto změn byly vždy kladné. Netroufáme si situaci hodnotit již dnes, ve hře je složitější proces: exploze zájmu o populární hudbu, rezervovanost části veřejnosti a některých médií (TV) vůči vážné hudbě, ekonomické otázky, jistá hodnotová krize společnosti. Tato problematika postihuje především natáčení velkých těles – symfonických orchestrů a operních souborů. Nemalý vliv má také závratný rozvoj techniky kladoucí zcela nové otázky (týkají se ovšem i televize a jiných podniků). Velice důležitou novinkou se stal růst konkurence. Gramofonové desky vydává nyní velký počet firem, jmenujme namátkou Multisonic, Lotos, Studio Matouš, Arcodiva, Popron, Globus, Direkt, Arta, Music Vars, Clarton a některé další, mnohé ještě vznikají, jiné bankrotují. To vše vytváří složitější podmínky pro podnikání a vyžaduje nové přístupy. Současně zestárla nebo odešla řada slavných umělců, kteří pro Supraphon nahrávali v předchozích letech, a objevila se nová generace. V pěveckém oboru to jsou například Dagmar Pecková, Eva Urbanová, Magdalena Kožená a Roman Janál. Z dalších významných osobností působí dnes výrazně dirigenti Jiří Bělohlávek, Libor Pešek, Vladimír Válek, Petr Altrichter, violoncellista Jiří Bárta, klavírista Igor Ardašev, houslisté Václav Hudeček, Pavel Šporcl, Gabriela Demeterová, Bohuslav Matoušek, nepochybně i celá řada výborných smyčcových kvartet, například Panochovo kvarteto, Škampovo kvarteto a četná další kvartetní i komorní sdružení, často velmi mladá. Ani v této době nechyběla mezinárodní ocenění. Janáčkova opera Káťa Kabanová s Gabrielou Beňačkovou, Dagmar Peckovou, Evou Randovou a dalšími, pod vedením dirigenta

Charlese Mackerrase, dostala v roce 1999 v Cannes Classical Award. V roce 2002 byla nominována rovněž v Cannes na tutéž cenu a také na Grammy Award nahrávka opery Šárka od Leoše Janáčka. Excelovala v ní sopranistka Eva Urbanová, dirigoval rovněž Charles Mackerras. Ke slovu se dostala i historická hudba. Zuzana Růžičková za nahrávku Bachových Koncertů pro cembalo s Pražskými komorními sólisty a Václavem Neumannem, nově vydanými v roce 2003, dostala cenu hudebního měsíčníku Harmonie a též cenu za celoživotní přínos pro českou kulturu. V roce 1999, rovněž cenou časopisu Harmonie, byla vyznamenána Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena za natočení památek z Franusova Codexu. Počet CD tohoto souboru je již rozsáhlý a umělecky reprezentativní. Řadu gramofonových nahrávek z produkce Supraphonu najdeme také pod labelem Panton. Původně samostatná firma tohoto názvu zanikla, přesněji řečeno byla včleněna do Supraphonu. Dramaturgicky je tato supraphonská edice orientována převážně na českou hudbu 20. století. Proto se zde nabízí díla Jaroslava Ježka, Jana Klusáka, Jindřicha Felda, Klementa Slavického, Luboše Fišera, Miloslava Kabeláče, Viktora Kalabise a mnoha dalších autorů. Supraphon v posledních letech využívá zejména bohatě svůj archiv. Nahrávky dokonale zpracují vynikající technici firmy pro nové ediční řady. Pozornost se soustředila například na tituly řízené dirigentem Václavem Talichem, ale především vznikla reprezentativní série více než 40 CD se skladbami, které natočil dirigent Karel Ančerl. Začaly vycházet v roce 2000 jako takzvaná Gold edition – Zlatá edice. V roce 2006 byla tato série oceněna po letech Grand Prix du Disque de l´Academie Charles Cros ve Francii. Nabídka skladeb v této Zlaté edici je obrovská: díla moderní i tradiční, domácí i světová. Úctyhodný je také výkon zachycených orchestrů, zvláště České filharmonie. Česká hudba v nahrávkách Supraphonu získává ve světě stále dobrý ohlas. Dokonce i autoři, o nichž se kdysi tvrdilo, že nemají v cizině naději na uplatnění, vstupují na světová pódia. To platí například o hudbě Josefa Suka. Byl vydán velký komplet jeho děl, čtyři CD. Nabízí symfonie Asrael, Zrání, Epilog, Pohádku léta a Pohádku o Radúzi a Mahuleně. Orchestr České filharmonie řídí Václav Neumann a Libor Pešek. Za pozornost stojí i nahrání kompletního klavírního díla Vítězslava Nováka Martinem Vojtíškem (Panton), v nabídce jsou dále skladby Zdeňka Fibicha, Josefa B. Foerstra, Ervína Schulhoffa a dalších českých autorů – tedy rozměrný pohled na českou hudbu 19. a 20. století. Firma Supraphon se stále opírá o vynikající profesionální pracovníky ve všech oborech. Bohužel jsme nestačili sledovat rozsáhlou a vynikající produkci mluveného slova, jazzu a populární hudby. Šéfproducentem vážné hudby je dr. Petr Vít, v čele celého podniku působí úspěšně od roku 1998 ředitelka Jana Gondová. Situace na gramofonovém trhu není dnes jednoduchá, hovoří se dokonce o postupném odlivu CD nosičů, do popředí se dostávají DVD, trh komplikují pirátské nahrávky zaplavující všechny evropské země, jeden technický objev střídá druhý. Jsou i prognostici hovořící o zániku CD vůbec. I přes komplikovanost této situace musíme však konstatovat, že Supraphon v náročné ekonomické situaci světového gramofonového trhu obstává. V oblasti vážné hudby, kterou jsme sledovali, zaručují kvalitu vynikající čeští interpreti. K největším oporám firmy patří světově proslulý dirigent Jiří Bělohlávek. Supraphon vydal například reprezentativní komplet Brahmsových skladeb (včetně všech čtyř symfonií), na němž Českou filharmonii řídí právě on.

Novinky na CD a DVD Je radostné, že v mnoha hudebních oborech u nás dorůstá nová generace. Právě nahrávky pomáhají mladým umělcům vytvářet jejich image, otevírají jim cestu na domácí i zahraniční pódia. Novým jménem, do něhož se vkládá mnoho nadějí, je například dirigent Jakub Hrůša. Supraphon s ním připravil již několik CD. Šedesátka vrátila firmu k počátečním stádiím vývoje – pouze k výrobě gramofonových desek. Úspěchy slaví jak nahrávky popu (Gott, Vondráčková, Hegerová aj.), tak produkce mluveného slova, ocenění nechybí ani hudbě vážné. Nelze si však zastírat, že titulově je produkce vážné hudby menší. Způsobují to mimo jiné i finanční nároky (honoráře sólistů i dirigentů, zvláště zahraničních, honoráře orchestrů a sborů, nájmy studií, půjčovné za noty, režie techniky a výroby apod.). Naše země je malá a firma se při odbytu nemůže spoléhat na statisícové odběry titulů, jako je tomu u velkých evropských států. Ani o vývozu české hudby do zahraničí si nesmíme dělat přehnané iluze. Být úspěšní na zahraničním trhu je nadmíru obtížné. Přesto Supraphon i v této oblasti dosáhl pozoruhodných obchodních úspěchů. Šedesátka je u firmy výročím zralosti. Proto Supraphonu můžeme přát další úspěšná léta. Jsou důležitá především pro nás, kteří milujeme hodnotné nahrávky, tvořící pohodu a radost našeho života. •

SU 3882-2

Firma Supraphon a Hudební rozhledy vypisují v souvislosti se 60. výročím naší nejvýznamnější vydavatelské firmy SU 3890-2

SLAVNOSTNÍ ČTENÁŘSKOU SOUTĚŽ Ti, kteří odpoví správně na všechny tři soutěžní otázky, jež budou trojici článků provázet, zařadíme v listopadu do slosování o celých šedesát CD! Vítěz tak dostane opravdu krásný dárek pod stromeček. Otázka třetí: Které smyčcové kvarteto, jež u firmy Supraphon svoje nahrávky vydává již celou řadu let, působí jako residenční soubor v londýnské Wigmore Hall? Své písemné odpovědi zasílejte do 16. listopadu 2006 na adresu redakce Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected]

SU 7013-9

Objednávat CD a DVD lze následovně poštou: Supraphon Music a. s. Palackého 1, 112 99 Praha 1 e-mail: [email protected] faxem: 221 966 630

www.supraphon.cz

www.bontonland.cz

pražský podzim  Praha, Rudolfinum, Kongresové centrum

festival se šostakoviem, filmem i balalajkami

foto Pavel Horník

 Vladimír Říha

Gianandrea Noseda festival zahájil.

foto Pavel Horník

Sopranistka Sally Matthews se stala hvězdou festivalu.

V šestnácti se stávají děti již dospělými a totéž platí i o hudebních festivalech. Pražský podzim již dávno vyrostl z dětských kalhot a tři týdny v září, kdy se pravidelně koná, patří svou dramaturgickou nabídkou, účastí domácích i světových orchestrů a sólistů k tomu nejlepšímu v hlavním městě. Jakožto festival privátní, pořádaný bez větší státní či městské podpory, musí mít samozřejmě trochu jinou tvář než festivaly typu Pražského jara, ale to neznamená, že by posluchače nějak ochudil. Myslí více na diváka, vyhýbá se velkým experimentům, ale dramaturgické oko ředitele Pavla Špirocha vždy najde něco zajímavého z hudební historie, něco zasutého či neprávem opomenutého. Svědčila o tom letos i velice dobrá návštěva – drtivá většina koncertů byla vyprodána a zájem byl veliký. Letošní 16. ročník Pražského podzimu mezi 12. září a 1. říjnem musel být v roce velkých hudebních výročí ve jménu Mozarta a Šostakoviče. Spíše toho druhého, protože Mozartovi věnoval jen jeden koncert, kdežto Šostakoviče si dal i do druhého názvu jako Pocta Šostakovičovi. Trochu zamrzelo, že zcela „vypustil“ třetího oslavence Jaroslava Ježka, ale je třeba přiznat, že jeho dílo bylo v minulosti na festivalu uváděno. Začátek festivalu letos patřil britskému BBC Philharmonic z Manchesteru s italským šéfdirigentem Gianandreem Nosedou. Jeden ze čtyř zahraničních rozhlasových orchestrů se v Rudolfinu, kde se konaly všechny koncerty festivalu, dokonce představil dvakrát a za napínavých okolností. První den již nachlazený dirigent Noseda sice český program oddirigoval a jeho Dvořák (Pátá symfonie) určitě nezklamal stejně jako sólista Jaroslav Svěcený, i když v Martinů Houslovém koncertu č. 2 jsme ho slyšeli již hrát lépe. Druhý den však již Noseda musel ulehnout, a tak místo něho řídil orchestr Rus Vasilij Sinajskij, hlavní hostující dirigent orchestru. Původní program se Šostakovičem i Brittenem dodržel, a tudíž jsme vedle expresívního pojetí Šesté slyšeli i filmovou hudbu ke Střečkovi (1955) s proslavenou Romancí ruského jubilanta. Senzací druhého dne se stala ale skladba Brittena, cyklus písní Iluminace, kde jsme poprvé slyšeli v Praze zpívat Angličanku Sally Matthewsovou, sopranistku s nádherným hlasem a výborným přednesem, jejíž jméno patří k velkým objevům festivalu. Sinajskij hned další den dirigoval znovu a to Českou filharmonii, kvůli které vlastně přijel. Zejména jeho provedení další méně známé Šostakovičovy skladby – baletní hudby Šroub plné komiky a groteskních momentů (z roku 1931) publikum i hráče samotné pobavilo. Více než chladný výkon ruské cellistky Niny Kotovové v Schumannově violoncellovém koncertu potěšil náš klavírista Jan Simon v klavírním koncertu Schumannovy manželky Clary a dirigent pak se Simonem a sborem Pražských pěvců i velkým orchestrem dali vyznít filozofickému poselství Skrjabinova Prométea. Po dvanáctileté pauze se vrátil do Prahy Dánský rozhlasový orchestr (DNSO) z Kodaně a hned na dvou koncertech se postaral o snad nejlepší letošní festivalový výkon. Vedený mladým dirigentem omasem Dausgaardem nadchl vyrovnaným výkonem všech skupin, celkovým kultivovaným tónem a stylotvornou ohebností, se kterou podával jak díla Skandinávců, tak klasiků. Dánové měli i výborné

foto Pavel Horník

Závěr festivalu patřil Symfonickému orchestru Středoněmeckého rozhlasu z Lipska pod taktovkou Fabia Luisiho.

sólisty – na prvním ze dvou koncertů dánskou sopranistku Sine Bundgaardovou, která podala písně Griega i Strausse s jistotou, výrazovou kulturou a téměř „slavičím“ hlasem. Největší hvězdou byl ale druhý den švédský trumpetista Hakan Hardenberger zcela excelující Haydnovým koncertem a přidávající Grubera a jazzový standard My Funny Valentine. Dausgaardovo pojetí obou symfoniků (Nielsen a Sibelius) bylo čítankově ukázkové a školou skandinávské hudby. Pražský podzim nezapomíná ani na další žánry, a tak jsou jeho pravidelnou součástí i mezižánrové projekty. Letos takové akce byly hned dvě a obě zcela vyprodané. První tzv. Svět balalajek se dokonce pro zájem ještě jednou přidával odpoledne. Druhým bylo promítání Chaplinova filmu Světla velkoměsta s živou hudbou režiséra a hlavního protagonisty „tuláka Charlieho“ v podání SOČRu s anglickým dirigentem Carlem Davisem v Kongresovém centru. Svět balalajek s ruským Státním lidovým souborem Osipova zaplnil sál hudbou orchestru složeného z mnoha druhů balalajek, ale i dalších lidových ruských nástrojů (domry, harmoniky a zoufale falešné dřevěné trubky). Více než národní písně zaujaly úpravy klasiky (dokonce i Šostakovičovy Jazzové suity č. 2!), záporem byl nevkusný hlas zpěvačky souboru Taťány Petrovové. Z tištěného programu, který se dost odlišoval od skutečnosti, jsme se nedozvěděli autora úprav (možná dirigent Vladimír Ponkin?). Chaplinův film z roku 1930 zapůsobil opět po tolika letech nejen Chaplinovou hudbou, ale i synchronizací, která byla perfektní. Každopádně se jednalo o jeden z vrcholů festivalu – snad jen plátno mohlo být o něco větší, aby vyprodaný Kongresový sál viděl i z nejvzdálenějších míst. Závěr festivalu patřil třetímu z německých orchestrů na festivalu a pátému rozhlasovému vůbec – Lipskému MDR Sinfonie Orchestra, jenž řízen šéfdirigentem Švýcarem Fabiem Luisim přednesl jeden z nejkvalitnějších festivalových výkonů, možná hned po zmíněných Dánech. Ve Dvořákově violoncellovém koncertu h moll zaskakující mladý Němec Jan

Vogler přednesl dílo velice netradičně, a rozdělil tak publikum na dvě poloviny, pro a proti. Stejně jako na svém „dvořákovském“ CD staví totiž více na amerických inspiračních zdrojích autora, než na vroucnosti jeho hudby. Luisi naopak Brahmsovu Symfonii č. 3 pojal natolik citově, že zejména ve třetí větě, kterou musel dokonce opakovat, místy připomínala svět Dvořáka. Závěrečný koncert byl vydařenou tečkou za celým 16. ročníkem a do toho příštího přejme organizátorům i lepší tištěné programy, které letos měly až překvapivě mnoho nedostatků. •

tentokrát ajkovskij, rachmaninov a op!t šostakovi  Vít Roubíček Je příjemné, že lze v Praze i mimo jarní období konfrontovat úroveň našich orchestrů s nejlepšími orchestry zahraničními. Pražský podzim do Prahy mimo jiné 20. září dovezl Čajkovského moskevský symfonický orchestr s dirigentem Vladimirem Fedosejevem. Pamětníkům to není těleso neznámé: jde o nástupnický soubor po někdejším Všesvazovém symfonickém orchestru sovětského rozhlasu a televize, jehož produkce jsme jako normalizační studenti občas konzumovali z elpíček i rozhlasových vln a jehož výkonnost byla kolísavá. Již první tóny Čajkovského Ročních dob však téměř zaplněnému Rudolfinu naznačily, že orchestr ve světové konkurenci vyrostl do špičkové interpretační úrovně. Balzámem pro muzikantské uši byl zejména lahodně tklivý, mimořádně kultivovaný a bezchybně sehraný zvuk smyčců (ze třetiny v držení žen), a také přejemná, a přesto slyšitelná pianissima. Orchestrální úprava — pro informaci, jež v programu chyběla: obratná a vkusně nepřehuštěná orchestrace je z roku 1942 a pochází z pera Alexandra Gauka, skladatele



festivaly, koncerty

a meziválečného šéfa Leningradské filharmonie — čtyř Čajkovského původně klavírních miniatur op. 37 měla zvláštní punc konejšivé dokonalosti, kterou pociťujeme vždy, když profesionál hraje „příliš“ snadný part. Občas nebezpečně výrazná agogická zvrásnění udržel dirigent pevně v ruce. Přestože nejsem obdivovatelem mnohomluvné, trochu vnějškové a formálně nepřesvědčivé Čajkovského fantazie Francesca da Rimini, musím uznat, že v podání zručných Moskvanů jsem si ji docela užíval. Brilantní hráčská technika (nedostižný sóloklarinetista, jednoznačně hrdina večera!) spolu s nenapodobitelnou nostalgií ruských smyčců ze skladby vytvořily dokonalé drama se vším patosem a okázalostí, která k ruské hudbě patří. Opojení zvukovostí mi dokonce po zádech rozeběhlo „mravenčí nožičky“, a to se věru často neděje. Po přestávce následovala suita ze Šípkové Růženky, jíž se sice objektivně nedalo nic vytknout, ale ze židle už posluchače nezvedla. Asi již přivykli vysokému hráčskému standardu a nasytili se vší romantiky. V příliš učesané dramaturgii koncertu citelně chyběl osten novější hudby (každý na obou koncertech ruských hostí být nemohl). Ani hráči sami již nebyli tak soustředěni, dirigentovo trochu zvláštní „plavecké“ gesto přineslo i pár kazů v souhře. Koncert 27. září byl v Rudolfinu zasvěcen dílu jubilujícího Dmitrije Šostakoviče. Výběr z hudby k filmové trilogii Maxim, op. 50a naznačil, jak si také musel skladatel ve třicátých letech vydělávat na živobytí. Již žesťový úvod, připomínající bombastické americké znělky filmových megastudií, a poté nefalšovaná masová píseň se sborem v unisonu nás nenechaly na pochybách, jakou hudbu asi tehdy Mosfilm požadoval: břesknou, plnozvučnou, durovou, rozjásanou, symetrickou, prakticky trvale v nejvyšší dynamice, vedenou žesti a bicími. Prvoplánovost ale nezakryla mistrnou instrumentaci, nosné melodické a kontrapunktické nápady a ve čtvrté části i typické skladatelovo poněkud bizarní symfonické výrazivo. Přestože se neobávám, že by tato hudba na moderních a svobodných pódiích zdomácněla, pokládám její volbu za posluchačsky podnětnou a pro hráče dozajista inspirativní. Vrcholem večera se stal výběr z Šostakovičovy písňové Suity na verše Michelangela Buonarrotiho op. 145a, jednoho z posledních skladatelových dokončených děl. Toto zralé, hluboce přemýšlivé a hudebně pozoruhodně oproštěné dílo je myšlenkovým koncentrátem a autorovou filozofickou summou. Všeho toho si byl vědom jeho sólista, charizmatický ukrajinský basista Taras Štonda, jehož nosný, intonačně jistý a srozumitelný „staroruský“ bas si skvěle poradil s dramatickými i lyrickými pasážemi. Pokorně úsporný, většinou v blokové sazbě napsaný doprovod bezpečně ovládal dirigent Alexander Anisimov, muzikální dirigent s výbornou manuální technikou. Jediná opravdu hodnotná skladba z celého programu ovšem stála a padala na textové stránce, jíž nás pořadatelé v tištěném programu (s lajdáckými chybami a drasticky nedosázeným výkladovým textem) z nepochopitelných důvodů ušetřili. Patrně pro tyto kvality si ji museli zakoupit i recenzenti. Smutným plodem Šostakovičova existenciálního strachu po neblahém ždanovovském roce 1948 je bombastické oratorium Píseň o lesích op. 81, apoteóza Stalinova téměř maoistického úsilí o zalesnění kavkazských stepí. Dokonalý kontrast k předchozí skladbě: čím méně myšlenek, tím více zvuku. Tematicky plytká komunistická agitka ovšem nezakryla Šostakovičovo řemeslné mistrovství, takže se v rozsáhlém partu mohl blýsknout výtečně připravený Český filharmonický sbor Brno (sbm. Petr Fiala), v celém programu znamenitě obstála sympaticky nadšená Filharmonie Brno, stručným, ale mile barevným vstupem z levého balkonu potěšil Kühnův dětský sbor, opět dominujícímu sólobasistovi Štondovi svým jasným a kultivovaným tenorem zdatně

sekundoval Tomáš Černý. Téměř dvousethlavému interpretačnímu aparátu se podařilo přemírou decibelů přímo fyzicky oblouznit (z valné části turistické) obecenstvo a přivést jej do frenetického vytržení. Posluchače oplývající historickým vědomím a znalostí pravých hodnot v Šostakovičově díle však spíše mrazilo. Velmi poučný zážitek! Koncert následujícího dne (28. 9.) zahájil další z Šostakovičových „úletů“, čtyřdílná suita z operety Moskva-Čerjomušky (v programu uveden podivný tvar „Moskevské Čeremušky“). Tentokrát ale šlo o jednoduchost dobrovolnou, v souladu s lehkonohou operetní poetikou. Skladatelův duchaplný instrumentační humor natahuje na skřipec slavné operetní autory a všechny romantiky, chvílemi je prostota faktury až povážlivá a hudba má, jistě záměrně, parametry předměstské odrhovačky. Únavnou rytmickou trivialitu naštěstí posléze zpestří řada citátů z dobových sovětských šlágrů. Hráčsky vděčnou čistokrevnou parodii zahráli Rozhlasoví symfonikové dobře a se zjevnou chutí (více než chvalitebná dechová sóla, trochu nervózní houslová), a i pro Vladimíra Válka, muzikanta rozhodně se neomezujícího na kožený střední proud, to musel být příjemný exkurz. Přiznám se, že jsem Rachmaninovův Čtvrtý klavírní koncert g moll na koncertě nikdy neslyšel a — byť bylo jeho provedení Michailem Petuchovem vysoce suverénní, pravda, v duchu ruské školy trochu těžkoatletické — pochopil jsem, proč je na pódiích málo vítaným hostem. Technicky veleobtížná a klavíristicky nepříliš vděčná pozdní (revize 1938) skladba totiž ke své škodě rezignuje na širokodechý romantický patos svých dvou předchůdkyň (c moll a d moll), nutí se do složité chromatiky, a navíc ani nemá štěstí na výraznou melodickou invenci. Po přestávce se hrála Čajkovského První symfonie, kterou SOČR zná, nedávno ji nahrál na CD, a podal ji tedy zaujatě, vysoce profesionálně, s pěknými „dřevěnými“ sóly. Je však na místě se ptát, zda je relativně zdařilé juvenilium opravdu schopné účinně korunovat prestižní festivalový koncert. Budou-li dramaturgové lákat platící návštěvníky na druholigová díla „tržně osvědčených“ autorů, pak mnozí návštěvníci zaplatí kromě DPH další daň z šoubyznysu — v podobě uctivě potlačovaného zívání. •

orchestry ze salcburku, bonnu, moskvy a výmaru  Miloš Pokora Mladá, teprve v roce 1992 založená Salcburská komorní filharmonie se na Pražském podzimu představila ve dvou tematicky koncipovaných večerech, z nichž ten první (17. 9.) zůstal po repertoárové stránce názvu Mozart a 20. století hodně dlužen. Není pochyb o tom, že Astor Piazzolla dovede komponovat muzikantsky okouzlenou, přitažlivou a sdělnou hudbu. Nicméně vyvozovat jenom z tohoto faktu nějakou paralelu k Mozartovi a konfrontovat vídeňského klasika po celý večer výhradně s libozvučně sekvencovitými pásmy „tangových variací“, navíc v kýčovitých úpravách převádějících lidový instrumentář do zvuku klasického komorního orchestru, mi připadalo lehkomyslné. Tím nechci říci, že by se hosté v této hudbě nepohybovali přirozeně, naopak – zvláště Piazzollův cyklus s názvem Serie del Angel, kompozičně ze všech prezentovaných skladeb autora polyfonicky nejsložitější, jim zněl pod rtuťovitým dirigentským gestem Korejce Yoon Kuk Lee sympaticky spontánně. Pokud si odmyslíme kolísavou intonaci v až příliš dogmaticky chápaném bezvibratovém držení dlouhých tónů smyčců, počínal si orchestr citlivě ve spolupráci s flétnistou Michaelem Koflerem a harfistkou Kateřinou Englichovou v Mozartově Koncertu C dur pro flétnu a harfu. Také oba sólisté jako by se

festivaly, koncerty vzájemně inspirovali svými osobnostními vklady – harfistka svou tendencí k maximálně harmonicky prožívanému a nádherně uvolněně přednášenému cantabile a flétnista šarmem své figurativní hry a úžasnou rytmičností, i když po akustické stránce se zdála harfa trochu utlumená. V Mozartově Pražské symfonii se salcburský orchestr blýskl více svou dechovou harmonií než sice vzorně modelovanými (inspirativně frázované téma Andante!), ale zvukově méně prezentními smyčci a určitý rozpor jsem postřehl i mezi dirigentovým přesvědčivým dynamický plánem a jeho málo diferencovaným zacházením s dynamikou. Dramaturgicky hodnotný počin představoval druhý večer salcburských hostů (18. 9.) s názvem Mozart – svobodný zednář. Zvlášť silným zážitkem bylo poslouchat Mozartovu Zednářskou smuteční hudbu, niternou, chorálově okouzlenou kompozici, rozvinutou do duchaplné pavučiny hlasů, byť k její dokonalé interpretaci (roztřepané vertikály) rovněž něco chybělo. Protože Mozartův Klavírní koncert B dur KV 595 v podání legendárního Paula Badury-Skody byl spíš lekcí nádherně vyrovnaného klasicistního projevu než plnokrevným pianistickým zážitkem, dočkali jsme se nakonec hlavní gradace večera v Mozartově kantátě Kající David, jejíž nastudování za spolupráce rozhlasového komorního sboru a sólistického trojlístku Alexandra Zamojska, Susannah Haberfeld, Patrick Garayt mělo až na některé dirigentem uspěchané partie (Duet), násilná tvoření nejvyšších sólových vokálů a partie, v nichž pečlivě nastudovaný sbor působil vůči orchestru předimenzovaně, skutečnou festivalovou úroveň. Výrazným dramaturgickým počinem festivalu bylo angažování Čajkovského symfonického orchestru z Moskvy (bývalý Symfonický orchestr Moskevského rozhlasu) s dirigentem Vladimirem Fedosejevem, ve všech sekcích virtuózního a mohutně obsazeného tělesa prvotřídních zvukových kvalit. Vyslechl jsem první z jeho vystoupení (Dvořákova síň, 19. 9.) a už v introdukci k Atovmjanově suitě z Šostakovičovy hudby k filmu Pět dní – pět nocí mě očaroval jeho příkladně vyrovnaný a přitom prokrvený témbr s nádherně vyklenutou chorálovou linkou dřev. Další fáze vyvolávaly dojem velkého prostoru (partie dechů, které jakoby zněly z dálky, znamenitě uplatněná úloha harfy apod.). Šlo ukázněnou, ale současně nervně vygradovanou interpretaci, byť tomu, proč Šostakovič sáhl v závěru k obhrouble zjednodušené harmonizaci tématu Beethovenovy Ódy na radost, když jinak toto téma doslovně citoval, jsem neporozuměl. Interpretace Leningradské symfonie v podání moskevského orchestru patřila jak k těm, při nichž hlasové předivo partitury vnímáme daleko zřetelněji než jindy a objevujeme řadu kompozičních postupů, jichž jsme si dříve nevšimli, tak k těm, které dovedou vytvářet naprosto přesvědčivou náladovou atmosféru (zvláště na začátku Moderata přímo ideálně). Výrazně se o to zasloužil i samotný Fedosejevův dynamický plán, orchestrem do detailu respektovaný (úchvatně znělá pianissima smyčců) a pointace každého detailu. Ovšem bylo to zejména ono zmíněné rozkrytí hlasového bohatství, které tuto partituru pojednou představovalo v daleko prokrvenějším světle, něž býváme z interpretací plynoucích ve zjednodušeně slité zvukovosti zvyklí. Beethovenův orchestr z Bonnu se svým šéfdirigentem Romanem Kofmanem je zkušeným tělesem stoleté tradice a když zahajoval svůj první večer Beethovenovým Houslovým koncertem v málo známé autorově úpravě pro klavír a orchestr, byl si jistě vědom, co chce obhájit. Finský klavírista Olli Mustonen se zmocnil klavírní verze houslového koncertu jako své repertoárové dominanty a prožíval tuto hudbu doslova jako skladatel (ostatně sám také komponuje). Slyšeli jsme specifický klavírní koncert (byť s tím houslovým až na figurační výplně a smělé, tympánistou doprovázené kadence téměř identický), který zněl v báječně souhře s orchestrem jinak, živěji, se zvonivými kantilénami, posedle



vychutnávanými akcenty a elektrizující rytmičností. Po technické stránce sice sólistovi občas něco nevyšlo, ale šlo o na doraz zapálené pojetí, které Beethovenův kontroverzní opus dokonale obhajovalo. Bonnské podání Beethovenovy Osudové, odvíjené v relativně volnějších tempech, narušil fakt, že se dechová harmonie v hutném smyčcovém plénu neozývala s potřebnou ostrostí a některá místa dokonce překvapivě ztrácela napětí (viz tóninový skok do pianissimového As dur smyčců provázeného tympánem v závěru 3. věty). Zato obdiv zasloužily legatové partie 2. věty a tempově dokonale vygradované finále. Překvapil zasvěcený přístup bonnského orchestru k Šostakovičovi a Musorgskému. V Šostakovičově hudbě ke Kozincevovu filmu Hamlet ze 60. let dochází k složité kombinaci avantgardních a neoromantických postupů, v Kofmanově podání této hudby však plynulo celé toto vícevrstevné pásmo šestidílné suity bez jakýchkoliv kostrbatých přechodů a s nádherně jímavým vyústěním (Hamletova smrt). Na nezapomenutelném zážitku, který nám připravil bonnský orchestr v Musorgského Písních a tancích smrti (předvedených v Šostakovičově instrumentaci) měl klíčový podíl ukrajinský basista Taras Štonda, pěvec schopný pravdivého výrazu stejně jako neskonale tvárného a ve všech polohách nosného hlasu. Rovněž dojem z bonnského provedení Šostakovičovy 10. symfonie oslabovaly v plném plénu smyčci přehlušované linky dřev, vzrušovala však dirigentova práce s tempy, rytmem (2. věta) i dynamikou (pianová plástev s pikolou v 1. větě ad.). Snad za nejsilnější okamžik této interpretační krace bych označil úvodní fáze 4. věty, v níž hraje důležitou roli hoboj a z níž vyzařoval vskutku kouzelný narativní náboj. Rozpačitý dojem jsem si odnesl z vystoupení Staatskapelle Weimar (Dvořákova síň, 26. 9.) pod taktovkou Christiana Arminga. V Beethovenově 5. klavírním koncertu, interpretovaném za stylově trefného, ale zvukově málo přesvědčivého sólistického partnerství Christophera Hinterhubera, si hosté počínali citlivě i přesně a se vzácně slýchaným, vznosně vyklenutým legatem se zmocňovali 2. věty. K Brahmsově 4. symfonii jakoby však přistoupili nepřipraveni, až jsem se cítil zaskočen, jak jim tato velká repertoárová dominanta (s výjimkou některých fází 2. věty) zní nespojitě a tvrdě. •

hakan hardenberger nejradji hraji soudobou hudbu  Vladimír Říha Hakan patří ve svých 45 letech ke hvězdám první velikosti a v Praze již několikrát byl, takže jeho účast na Pražském podzimu byla návštěva starého známého. S kodaňským DNSO hrál Haydnův Koncert Es dur. Skladbu jste vybíral Vy, nebo festival? Festival, protože kdyby to bylo na mně, vybral bych něco soudobého. Ale chápu, že se asi dramaturgie bála experimentů se soudobou hudbou. Jak dlouho už k nám jezdíte? Poprvé jsem byl u vás před 20 lety, hrál jsem ponejvíce s Rozhlasovými symfoniky, ale i s menšími ansámbly. Z cest před pádem komunismu mám dost šokující zážitky, což by ale nebylo pro váš časopis. V roce 1994 jsem měl dokonce hrát s Českou filharmonií, ale onemocněl jsem a koncert musel být odřeknut na poslední chvíli. Vy jste jeden z mála trumpetistů, který nikdy nehrál v ansámblu, ale jen sólově. Proč? Slavil jsem dost úspěchy v soutěžích po studiích v Malmö a v cizině, i když jsem žádnou soutěž nevyhrál. Dostával

festivaly, koncerty

foto Pavel Horník

foto Pavel Horník



Švédský trumpetista Hakan Hardenberger se blýskl skvělým výkonem.

Poctu Mozartovi vzdal i Paul Badura-Skoda.

jsem dost nabídek na sólové koncerty a zůstal jsem u toho, brzy jsem začal i nahrávat, takže jsem mohl hrát jen sólově a nemusel hrát v orchestru či jinde.

Hraji ho téměř stejně, jako když jsem ho hrál poprvé ve Vídni jako mladý či nyní zde nebo na nahrávkách s Pražským komorním orchestrem. U tohoto koncertu je důležitý pojem zjasnění, tedy vystihnout ono loučení Mozarta se světem, kterým v obou prvních větách koncert je, a potom následující vyrovnanost, radost a zpěvnost závěru.

Zmínil jste soudobou hudbu, co z ní hrajete nejraději? Teď třeba koncert rakouského skladatele H. G. Grubera, z něhož jsem hrál ukázku jako přídavek v Praze. Výborný koncert pro mne napsala i další Rakušanka Olga Neuwirth. Je to dobré rozšiřovat takto repertoár pro trubku, protože ten je jinak dost úzký a kromě Haydna, L. Mozarta, Hummela a barokních skladeb moc z klasiky nenabízí. To je i důvod, proč trumpetisté tak rádi hrají jazz a jiné moderní žánry. Znáte některé své české kolegy? Rád vzpomínám na Miroslava Kejmara a doufám, že ho opět brzy uvidím. Vím, že hraje již i jeho syn, takže si je oba rád poslechnu. Pana Kejmara jsem jako mladý student velice na deskách Supraphonu obdivoval a jsem šťasten, že patří nyní k mým přátelům. •

paul badura-skoda cítím se tak trochu echem  Vladimír Říha Rakouský klavírista Paul Badura-Skoda (79 let) je legendou klavírní hry a specialista na Mozartovy koncerty, které hraje i diriguje. Vystoupil i na festivalu Pražský podzim, kde hrál se Salcburským komorním orchestrem poslední Mozartův klavírní koncert B dur, KV 525. V Praze jste častým hostem, ale na tomto festivalu jste ještě nehrál? Ne, většinou jsem hrál na Pražském jaru či měl recitály. Natáčel jsem zde i desky, třeba s Pražským komorním orchestrem celou řadu Mozartových koncertů. Naposledy jsem tu byl v roce 2002 na slavnostním koncertě k výročí PKO. Spolupracoval jste s mnoha českými hudebníky, na koho rád vzpomínáte? Na dirigenty Karla Ančerla či Václava Neumanna a na všechny orchestry, se kterými jsem hrál, hlavně na Pražskou komorní filharmonii. A dosud si pamatuji na zážitek z pražského recitálu v roce 1969, kde jsem přidával po upálení Jana Palacha Janáčkovu Sonátu s částí Smrt, a co to tehdy pro lidi znamenalo. Jste proslavený svými mozartovskými interpretacemi, napsal jste o tom i knihu. Čím se třeba liší podání posledního Mozartova Koncertu B dur, který jste hrál nyní, od těch předešlých?

Vaše příjmení je kombinací dvou jmen, z toho jedno výrazně české. Jak jste k tomu přišel? Ve Vídni to není nic mimořádného, ale v mém případě je to trochu složitější. Má matka byla dvakrát provdána, první muž – můj vlastní otec – byl Badura, ale brzy zemřel, takže po čase se opět provdala a vzala si Čecha Škodu. To byl výborný člověk, hodně toho pro nás udělal hlavně v době těsně po válce, kdy to nebylo u nás jednoduché. Z úcty k němu jsem si zvolil složené příjmení. A i když česky moc neumím, cítím se tak trochu Čechem, a proto k vám i tak rád jezdím. Co Vás čeká v nejbližší době po pražském koncertě? Turné po světě, kde v roce Mozartova výročí propaguji jeho hudbu. Již delší dobu jsem ke klavíru přibral i dirigování, takže diriguji také místní orchestry, hlavně v Japonsku a Číně, kde je velký hlad po Mozartovi. Jako mladík jsem chtěl být hlavně dirigentem, což jsem také ve Vídni studoval, až rada učitelky klavíru mne obrátila hlavně k pianistické dráze. Nyní se tak vracím ke své původní touze. Nejsem sám, takový Maďar Zoltán Kocsis, mnohem mladší pianista než jsem já, začal také dirigovat. A musím také dokončit s vaším Pražským komorním orchestrem nahrávání Mozartových koncertů – je to již po druhé, poprvé jsme je spolu nahrávali v roce 1971. Jak často hrajete se Salcburským komorním orchestrem, se kterým jste vystupoval v Praze? Je to mladý orchestr, takže zde v Praze spolu hrajeme teprve podruhé. Ale dobře znám jejich dirigenta, Korejce Yoon Kuk Leea. Studoval v Salcburku a nyní tam žije. Kromě toho, že je výborný muzikant, také obdivuji, jak se perfektně naučil rakouskou němčinu i s přízvukem! •

vasilij sinajskij do prahy se vždy rád vracím  Vladimír Říha Dva koncerty Pražského podzimu řídil v Rudolfinu ruský dirigent Vasilij Sinajskij. Vedle záskoku s BBC Philharmonic dirgoval i Českou filharmonii. Sinajskij je generační druh Valerije Gergijeva a Jurije Těmirkanova, se kterými studoval u Ilji Musina v tehdejším Leningradě.

festivaly, koncerty V Praze nejste poprvé? Ne, často zde diriguji, jen Českou filharmonii jsem již řídil třikrát, pracoval jsem i s Pražskými symfoniky FOK a SOČRem, dokonce jsem již hostoval i na jednom ročníku Pražského podzimu. Vždy se sem rád vracím.



výroní svatováclavské slavnosti  Praha, Arcibiskupský palác, Černínský palác, Pražská křižovatka, Chrám Matky Boží

Působíte hlavně v zahraničí? Bydlím v Amsterdamu, kde často pracuji s Concertgebouw Orchestra, ale hlavně působím v Anglii v Manchesteru u BBC Philharmonic a ve švédském Malmö, vracím se často i do Ruska, kde učím v Petrohradu na konzervatoři. Jak jste vybíral program k pražskému koncertu? Po dohodě s vedením festivalu jsme vybrali méně známá díla – od Roberta Schumanna jeho Violoncellový koncert v úpravě Dmitrije Šostakoviče, od Schumannovy manželky Clary, známé spíše jako klavíristky, její klavírní koncert a dvě ruské skladby, které se v minulém období příliš nehrály – Skrjabinovu symfonii Prometeus a hlavně Šostakovičovu suitu z baletu Šroub z 30. let. Uvádíte hodně Šostakovičovy skladby? Velice často a často je i natáčím. Pro společnost Chandos jsem dokonce nahrál komplet tří CD s filmovou hudbou skladatele. Řídil jsem na těchto nahrávkách právě BBC Philharmonic a z těch asi dvaceti, co jsem pro Chandos natočil, měly největší ohlas a dodnes se dobře prodávají. Rád diriguji i jeho operní díla, třeba Lady Macbeth z Mcenského újezdu jsem nedávno řídil v Berlíně v Komické opeře. •

před Týnem  Jan Baťa Letošní Svatováclavské slavnosti se nesly ve znamení několika významných výročí. Předně je tento festival již 15 let součástí podzimního kulturního dění nejen v Praze, ale i mimo ní. Není to však jen samotné festivalové jubileum, jenž předznamenalo letošní ročník. Slavnostní rámec mu dodaly zejména dva koncerty – zahajovací a závěrečný. V neděli 17. září otevřel festival program „Jezuité na obou březích Atlantiku“, věnovaný 450. výročí jejich příchodu do Čech. V podání souborů Collegium 1704 a Collegium vocale 1704 pod vedením Václava Lukse bylo možno vyslechnout hudbu, jež vznikala během 17. a 18. století v jezuitských misiích ve střední a jižní Americe, ale také na evropském kontinentu. Posluchači se tak na vlastní kůži mohli přesvědčit, jak jezuitský řád a jeho celosvětové aktivity představovaly pro dějiny hudby zcela zásadní stimulační prvek. Staroměstský kostel svaté Anny (zvaný též Pražská křižovatka) rozezněla pro nás takřka neznámá hudba latinskoamerického baroka. Atraktivní program nabídl pohled do bohatství žánrů, pěstovaných v amerických misiích, kde vedle mešních a žalmových kompozic vznikaly také regionálně specifické formy, jako je např. duchovní villancico. Druhá půle programu patřila slavnému Te Deum Marka-Antoinea Charpentiera, jenž své umění rovněž na čas propůjčil do služeb jezuitského řádu. Ansámbl se zhostil úkolu znamenitě a ukázal své kvality, jimiž se řadí mezi evropskou špičku. Celkově skvělý dojem sice poněkud narušily předem neohlášené změny v první půli programu foto David Skupien

Závěr Svatováclavských slavností, kde mimo jiné vystoupila i Simona Houda-Šaturová.

festivaly, koncerty

(přehozené pořadí čísel, chybějící nebo naopak přebývající skladby, škrty atd.), nicméně ve srovnání s objevností dramaturgie a jejím provedením budiž předešlá výtka chápána jako střet středoevropsky škarohlídského a hispánsky rozevlátého ducha. Čtvrtek 21. září v Týnském chrámu byl věnován programu s názvem „Corde, lingua, voce“, ve kterém zazněly vedle starších památek duchovní hudby také soudobé skladby. Jednotícím prvkem v rozmanité dramaturgii byla svatováclavská tematika. „Průvodcem“ večera byla Schola Benedicta (um. vedoucí Jiří Hodina), která předvedla nejen chorální repertoár, ale zabrousila i do středověkého vícehlasu. Kompaktní zvuk celého ansámblu i schopnosti jednotlivých sólistek nikoho nenechaly na pochybách, že schola vkročila mezi přední soubory tohoto typu. Francouzský varhaník Vincent Rigot pak ve skladbách Bruhnse, Sweelincka a Ebena ukázal vedle nevšední krásy týnských varhan své interpretační mistrovství. Schola a varhany se pak spojily v kompozicích Girolama Frescobaldiho a Jehana Titelouzeho. Vrcholem večera byla bezesporu světová premiéra skladby Corde-lingua-voce pro chorální scholu, saxofon a varhany Michala Rataje (*1975). Novinka, jež dala název i celému večeru, byla věnována festivalovému výročí. Díky schole, saxofonistovi Štěpánu Škochovi a varhaníkovi Rigotovi bylo možno vnímat, jak inspirativním způsobem může svatováclavská tradice oslovovat současné mladé skladatele. Michal Rataj se k těmto kořenům neobrátil poprvé. Ve zvukově podmanivé kompozici, která nespoléhá na laciné efekty, ale citlivým způsobem uchopuje texty vztahující se k naší duchovní tradici, ideálně spojil kvality lidského hlasu, saxofonu a varhan. Nutno říci, že v Týnském chrámu nalezly jednotlivé složky skvělý akustický prostor, který takovéto sestavě plně vyhovoval, a to i přes to, že interpretace zejména varhanního partu na barokním nástroji s krátkou oktávou musela být pro Rigota tvrdým oříškem. Závěrečný svatováclavský koncert patřil asi nejznámějšímu hudebnímu jubilantovi letošního roku – Wolfgangu Amadeu Mozartovi. V netradičních prostorách Velkého sálu Černínského paláce zazněla jeho Velká mše c moll, KV 427. Pod taktovkou Leoše Svárovského spojili síly skvělí sólisté Simona Houdová-Šaturová (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Sulženko (bas) společně s Pražským komorním sborem (sbormistr Jaroslav Brych) a Filharmonií Hradec Králové. Výkon všech zúčastněných přispěl k slavnostnímu charakteru večera, a stal se tak důstojnou tečkou za celým festivalem. Svatováclavské slavnosti v průběhu své patnáctileté existence přinesly na koncertní pódia mnoho zajímavého a jedinečného, získaly si specifický okruh návštěvníků a co je nejdůležitější – vydobyly si mezi ostatními festivaly nezastupitelné místo. I když stojí jaksi ve stínu mnohem mohutnějšího a mediálně protěžovaného Pražského podzimu, přece jen se jim daří zaujmout návštěvníky neotřelou dramaturgií a nezbývá než popřát jim do dalších ročníků vedle zaplněného auditoria také štědrou přízeň sponzorů. •

pís&ový recitál romana janála  Lukáš Matoušek V akusticky příjemném komorním sále kardinála Berana Arcibiskupského paláce v Praze se konal další z koncertů letošních Svatováclavských slavností, věnovaný tentokrát duchovním písním romantiků a jednomu písňovému cyklu naší doby. Čtyři vážné zpěvy, op. 121 Johannesa Brahmse vznikly na jaře 1896 jako hluboce introvertní zpověď člověka zasaženého ztrátou svých dvou dobrých přátel, Hanse von Bülowa a eodora Billrotha, a vážným onemocněním Clary Schumanno-

foto Zdeněk Chrapek



Roman Janál s Karlem Košárkem vystoupili v Arcibiskupském paláci.

vé, k níž měl Brahms niterně platonický vztah. Brahms se přiznal k tomu, že písně psal v předtuše Clařiny smrti (která dva týdny po jejich dokončení zemřela) a s pocitem vlastního loučení s životem. Den po pohřbu Clary Schumannové Brahms písně zazpíval a zahrál v kroužku přátel. V tomto svém posledním díle zhudebňuje Brahms meditativní texty starozákonní (Kazatel, Sirachovec) a novozákonní (1. Pavlova Epištola Korintským) adekvátním způsobem k filosofické závažnosti těchto textů a k vyrovnanosti stárnoucího umělce. Rovněž závažných je Dvanáct duchovních zpěvů, op. 137 Maxe Regera. Cyklus vznikl 1914, v posledním roce Regerova nepříliš dlouhého života jako první dílo, které začal Reger psát v době svého uzdravování ze záchvatu mrtvice, který jej postihl rok před tím. Toto onemocnění bylo zřejmě reakcí na jeho život plný rozporů, kdy jako oslavovaný varhaník, klavírista a dirigent byl zároveň považován za skladatelského outsidera a tyto rozpory řešil alkoholem a nikotinem. Ve Dvanácti duchovních zpěvech (šest z nich na koncertě zaznělo) zhudebnil Reger nejrůznější texty z právě vydané sbírky, zachycující tisíc let německého duchovního básnictví. Jakýmsi vyvrcholením nejen dramaturgie recenzovaného koncertu, ale i rozsáhlé písňové tvorby Antonína Dvořáka byly Biblické písně, op. 99. Skromná niternost hluboké Dvořákovy víry v Boha se zrcadlí v rozmanitosti zhudebnění různorodých nádherných českých překladů žalmů. Vznikly za Dvořákova amerického pobytu v březnu 1894 pod vlivem vzpomínky na domov. I když jich polovinu Dvořák později instrumentoval pro orchestr (druhou polovinu Vilém Zemánek a později znovu Jan Hanuš s Jarmilem Burghauserem), zůstávají Biblické písně stále dílem hluboce komorním. Mezi tři duchovní písňové cykly pozdního romantismu (vznikly v rozmezí dvaceti let na přelomu 19. a 20. století) byl zařazen ryze světský písňový cyklus autora naší doby. Dulces cantilenae (Sladké zpěvy) Zdeňka Pololáníka z roku 1998 na nádherné latinské texty Jana Nováka (bohužel český překlad v programu poněkud setřel pel Novákovy křehkosti) sice svým až „romantickým“ hudebním zpracováním nikterak nevybočily z jinak vpravdě romantického programu, nicméně svým rozmarně světským milostným nábojem poněkud překvapily v ryze duchovním programu. Vysvětlitelné by snad byly přirovnáním k Písni Písní, která obsahuje původní svatební zpěvy rovněž milostně laděné. Bylo dobře, že se připomenulo i jméno u nás v době totality nehraného skladatele Jana Nováka – a to v jeho druhé poloze – jako

festivaly, koncerty

''. mezinárodní varhanní festival Bazilika sv. Jakuba  Jiří Teml Mezinárodní varhanní festival, již tradičně probíhající v srpnových a zářijových dnech v bazilice sv. Jakuba na Starém Městě, vykročil do dalšího desetiletí. Významná kulturní akce, organizovaná ředitelkou festivalu, titulární varhanicí baziliky sv. Jakuba Irenou Chřibkovou, zaštítěná pražským arcibiskupem, primátorem hlavního města Prahy a spolupořadateli Magistrátem hl. m. Prahy, Kruhem přátel svatojakubského Audite Organum a celou řadou dalších spolupracovníků v čele s rektorem baziliky Paterem Oldřichem Prachařem, je důležitou součástí pražského kulturního života. Nejcennější devízou této akce je možnost vyslechnout českou i světovou varhanní literaturu v širokém spektru historických slohů v provedení špičkových interpretů v této instrumentální oblasti. Za vrcholné výkony festivalového programu bych označil vystoupení francouzského varhaníka ierry Escaicha, českého varhaníka Jaroslava Tůmu a závěrečný koncert, na němž vystoupila varhanice Irena Chřibková, tenorista Tomáš Černý, harfenistka Olga Kalvodová a Kühnův smíšený sbor se sbormistrem Janem Rozehnalem. Festival přinesl řadu zajímavých titulů. Tak rakouský varhaník Peter Planyavsky zaujal Mozartovým Adagiem a Mozartovými proměnami Z. Gárdonyie. Dvojice lotyšských varhaníků Talivaldis Deksnis a Edite Alpe přednesl v závěru svého vystoupení nástrojově zajímavé dílo – Rapsodii N. Hakima (Messiaenova nástupce v pařížském chrámu St. Trinité) pro dva hráče na varhany. Americká varhanice Peggy Johnson představila hudbu amerických autorů. Již zmíněný Jaroslav Tůma přispěl výtečným provedením Preludia a fugy e moll, BWV 548 J. S. Bacha a dramatickou improvizací na téma chorálu Salve Regina. Francouz ierry Escaich hrál skvěle všechny francouzské autory a zejména Toccatu M. Duruflého. V mírném stínu se ocitl varhaník Hans Uwe Hilscher s programem, laděným spíše do odlehčené populárnější hudební oblasti. Následující švýcarský varhaník Lionel Rogg zaujal především Passacaglií J. S. Bacha, stylovou interpretací Nicolase de Grigny a úpravou Lisztovy klavírní skladby Funérailles. Na závěrečném koncertu jsme v efektním provedení Ireny Chřibkové vyslechli rozměrnou a nástrojově náročnou 3. symfonii fis moll Louise Vierna. Tatáž interpretka spolu s dalšími, vpředu uvedenými sólisty,

se podílela i na provedení skladby Petra Ebena Vesperae in festo nativitatis Beata Maria Virgine (psanou na objednávku benediktinského kláštera v katalánském Montserratu) a na Janáčkově skladbě Otče náš pro smíšený sbor, tenor, harfu a varhany. Celá trojice skladeb byla krásnou tečkou za 11. ročníkem festivalu, ke které kromě sólistů významně přispěl i Kühnův smíšený sbor, dokonale připravený sbormistrem Janem Rozehnalem. •

suk(v hudební šti)ín Štiřín, Zámek  Michal Matzner Pražské filharmonické trio otevřelo koncertem 10. září novou sezonu abonentního cyklu na Štiřínském zámku. Za nepřítomnou Veroniku Jírů se pohotově zhostil houslového partu první houslista SOČRu Vlastimil Kobrle. Svým kultivovaným a procítěným projevem vytvořil za Veroniku Jírů více než odpovídající náhradu. Drobná nesouhra v Dumkách Antonína Dvořáka, které nedělní podvečer zahájily, se dala omluvit šibeničním termínem pouze několikadenního sehrávání s Filharmonickým triem. O poznání horší byl projev violoncellisty Pavla Ludvíka. Trio Dumky na partu jeho nástroje nestojí. Přesto by ale sólové vstupy violoncella v tomto tak známém opusu mohly být v některých místech pečlivější. Příjemným překvapením byla přesná a přitom velice oduševnělá hra mladého klavíristy Jana Petra. Ten byl na štiřínském koncertě Pražského filharmonického tria hráčem číslo jedna. Úvod do Smetanova Tria g moll zněl v podání Vlastimila Kobrleho i ostatních členů tria fenomenálně. „Cigánský“ projev jeho houslí vystihnul hlubokou tragiku Smetanova kompozičního záměru. Manželé Sukovi na Štiříně foto archiv

vynikajícího praktického znalce latiny. Pololáník svůj cyklus napsal z podnětu rakouských umělců Quid Ebbiho a Branka Čuberky, kteří tyto písně již před několika lety provedli také v Praze na koncertě Umělecké besedy. Interpreti recenzovaného koncertu, barytonista Roman Janál a klavírista Karel Košárek, provedli Pololáníkův cyklus s velkým pochopením. Karel Košárek v celém koncertu statečně bojoval s dosti špatným klavírem a jen díky jeho interpretačním schopnostem dokázal tuto překážku nakonec mistrně zvládnout. Byl vynikajícím partnerem Romana Janála, který svým výrazně znělým hlasem nikoho nenechával na pochybách, že „zvládnout“ prostor sálu je pro něj opravdu hračkou. Poněkud jsem postrádal právě v hluboce duchovních cyklech v Janálově pojetí niterně lyrickou polohu, i když v přídavcích (dvě z Dvořákových a jedna z Bendlových Cigánských písní na Heydukovy texty) ukázal (především v Dvořákově „A les je tichý“), že je této polohy rovněž schopen. Celý koncert byl důkazem toho, že duchovní písňová tvorba skrývá nádherná díla, kterým je třeba věnovat větší pozornost. •



festivaly, koncerty

Cyklus exkluzivních koncertů na zámku Štiřín, jak zní podtitul této akce, otevřel v tomto roce již třináctou sezonu. Slovo „exkluzivní“ může jistě navodit pocit jakési uzavřené akce, která je pořádána jen pro vybranou elitu nejlépe z podnikatelského okruhu. Mezi publikem také opravdu pravidelně sedává řada osobností, jak z umělecké, tak i politické sféry (zámek Štiřín je v majetku ministerstva zahraničí). Hlavním záměrem společnosti Regio, která tento cyklus pořádá, je však podpora hudebního života v této oblasti. Tomu také odpovídá poměrně nízké vstupné. Jistá exkluzivita a propojení se specificky „štiřínským prostředím“ pak pomáhá zajistit potřebné prostředky na hrazení prestižních umělců. V letošním roce tak Sukův hudební Štiřín vděčí za své konání firmám Revital, Perpetum a Fimex. Dramaturgii koncertů připravuje Josef Suk, který dává možnost vystoupit umělcům, jež ze své pozice považuje za významné – pravidelnými hosty jsou například Marián Lapšanský, Ivan Ženatý nebo Igor Ardašev. Zároveň také upozorňuje na interprety z mladší generace – mimo zahajovacího koncertu se 21. ledna 2007 na Štiříně představí vynikající violistka Jitka Hosprová. Návštěvníci štiřínského zámku a především obyvatelé nejbližšího okolí tak mohou být navýsost spokojeni, že se v jejich městě zabydlel cyklus vskutku prvotřídních uměleckých kvalit. •

dvo)ák(v karlovarský podzim Karlovy Vary, Grandhotel Pupp, Lázně III, Chrám Maří Magdalény

kso, sólisté a klavírní kvarteto bohuslava martin(  Zdeněk Pachovský Položením kytice k Dvořákovu pomníku v den 165. výročí skladatelova narození zahájil ředitel KSO Alois Ježek 48. ročník Dvořákova karlovarského podzimu. Večer téhož dne (8. 9.) se ve Slavnostním sále Grandhotelu Pupp konal první ze čtyř koncertů Karlovarského symfonického orchestru. K festivalové atmosféře večera přispělo několik vzájemně se doplňujících okolností. Architektonicky i akusticky působivý sál, soustředěné a zaujaté publikum, nadstandardní úroveň programů, disciplinovaný a se zřejmou radostí hrající orchestr, vynikající dirigent Petr Vronský a sólista Václav Hudeček, jehož vrozený temperament je ideálně usměrňován lidskou zralostí a vysokou houslovou profesionalitou. V tomto prostředí jakoby obě známá díla, Dvořákův Houslový koncert a moll a orchestrální suita Rimského-Korsakova Šeherezáda, prošly očistnou lázní a zjevila se v nové kráse. Přispěla k tomu i působivá instrumentální sóla v Šeherezádě, jmenovitě houslová melodie v podání Vladislava Linětského. Hluboký umělecký zážitek odměnilo publikum ovacemi. Druhý symfonický koncert (15. 9. v Lázních III) byl poznamenán změnou programu i účinkujících. Alexander Apolín řídil se zdarem a neskrývaným osobním potěšením pastorálně laděnou Brahmsovu 2. symfonii D dur. Ne již tak jistě a kultivovaně vyzněla orchestrálně náročná partitura Dvořákova Klavírního koncertu g moll. Pianista Jan Jiraský hrál koncert v originálním znění, technicky brilantně, ve volné větě vroucně a poeticky a pódium opouštěl doprovázen zaslouženým neutuchajícím potleskem.

Ke dvěma posledním koncertům se orchestr vrátil do Slavnostního sálu Puppu. Dirigentem obou pořadů byl šéfdirigent Jiří Stárek, který se v posledním období zasloužil o uměleckou stabilitu tělesa. Do jeho služeb dal své dlouholeté zkušenosti, širokou znalost symfonického repertoáru a neutuchající vitalitu. Potvrdilo se to i tentokrát. Na programu byla Čajkovského 4. symfonie f moll, Dvořákova díla z vrcholného amerického období, Violoncellový koncert h moll a Novosvětská symfonie, Debussyho Moře a Mahlerovy Písně potulného tovaryše. Sólistkou ve Dvořákově koncertu (22. 9.) byla vynikající a citlivá jihokorejská violoncellistka Mee-Hae Ryo. Překvapením bylo dokonalé provedení Debussyho Moře (29. 9.). Složitou impresionistickou partituru realizoval Jiří Stárek s orchestrem, rozšířeným o hráče dechových nástrojů, se sugestivní naléhavostí. Ani v sousedství těchto symfonických veleděl neztratily Mahlerovy písně nic ze svého mladistvého půvabu. Roman Janál, který je v Karlových Varech častým a vítaným hostem, v nich uplatnil svůj sytý a krásný baryton. Se stejným mistrovstvím zpíval na koncertu v Chrámu Máří Magdalény (12. 9.) v partnerství s varhaníkem Vladimírem Roubalem Dvořákovy Biblické písně a Brahmsovy Čtyři vážné zpěvy. K vrcholným událostem 48. ročníku festivalu patřil koncert Klavírního kvarteta Bohuslava Martinů (19. 9.). Ansámbl, jehož interpretační kontinuitu střeží již půl století pianista Emil Leichner, má neobyčejně homogenní zvuk. Vedle Dvořákova zralého Kvartetu Es dur zaujal provedením dvou děl, která na karlovarském pódiu zazněla poprvé. Byl to Kvartet a moll patnáctiletého Josefa Suka, udivující jak výrazem, Dvořákův karlovarský podzim zahájil Václav Hudeček: a jak jinak než Dvořákovým houslovým koncertem. foto archiv



festivaly, koncerty tak kompozičním umem, a Sonata di danza Zdeňka Lukáše. Toto dílo plné kontrastů, aleatorických ploch i konejšivé vroucnosti v dokonalé interpretaci posluchače nadchlo. I to byl jeden z pozitivních poznatků festivalu, poučný pro dramaturgii budoucích ročníků. •

dvo)ák a ajkovskij v grandhotelu pupp  Jiří Štilec Symfonický koncert 48. ročníku festivalu Dvořákův karlovarský podzim, který se konal v pátek 22. září ve slavnostně upraveném, skutečně festivalovém prostředí Grandhotelu Pupp v Karlových Varech, přinesl díla, která patří k těm nejoblíbenějším a nejčastěji hraným skladbám symfonického a koncertantního repertoáru. Koncert pro violoncello a orchestr Antonína Dvořáka, jehož tvorba logicky na festival a do Karlových Varů patří, a populární Symfonii č. 4 Dvořákova současníka a velkého symfonika Petra Iljiče Čajkovského. Před Karlovarskými symfoniky stál jejich současný šéfdirigent Jiří Stárek, jako sólistka se představila interpretka exotického jména Mee-Hae Ryo z Jižní Koreje. Celkový dojem ze současného interpretačního standardu a úrovně Karlovarského symfonického orchestru byl pro mne více než příjemným překvapením. Bylo vidět a hlavně slyšet, že současný šéfdirigent pracuje s tělesem velmi systematicky a rád, že má velkou vážnost a autoritu a že je velmi dynamickým živlem, který dokáže v členech orchestru probudit chuť hrát. Bylo cítit nutné tvořivé napětí a zároveň se do orchestru vrátila stabilita a klid. Samozřejmě, že úvodní skladba, Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr, vyžaduje i adekvátní výkon sólisty, respektive sólistky. Jihokorejská violoncellistka Mee-Ha Ryo interpretovala Dvořáka méně dramaticky a průrazně, než jsme zvyklí, nebo možná méně výrazně, než by bylo zapotřebí, vynikl tak kontrast mezi plochami, které Jiří Stárek cítil s větším nábojem emocionality, místy dravosti nebo naopak hluboké citovosti, a mezi tím, co prezentovala svým výrazem a zvoleným pojetím i typem tónu sólistka. Čajkovského Symfonie č. 4 f moll byla už skladbou, v níž se mohl jak dirigent, tak orchestr nejen zcela ztotožnit, ale i prezentovat v proudu strhujícího romantického symfonismu. Jiří Stárek dokázal skvěle postavit jak jednotlivé věty, tak vygradovat celou čtyřvětou symfonii až k závěrečnému Allegru. Symfonie potvrdila, že šéfdirigent Stárek si se svými symfoniky velice dobře rozumí a že těleso je schopno přijmout a realizovat dirigentovu koncepci. Ukázalo se, že i v některých obtížných sólech nemají jednotliví hráči problémy, skvěle fungovala například skupina lesních rohů. Ale hlavně – těleso působilo jako dobře sehraný celek a výsledný dojem z notoricky známé Čajkovského symfonie byl velmi sváteční, festivalový. A přidáme-li fakt, že během přestávky se bylo možno krátce projít vlahým karlovarským večerem pozdního léta, či vlahého podzimu, zdálky bylo slyšet tiché šumění léčivých pramenů a koncert byl velmi dobře navštíven, můžeme jen organizátorům festivalu blahopřát a těšit se do úchvatného města v údolí říčky Teplá, kde se spojuje krása místa, léčivá moc přírody, architektury a síla úctyhodné kulturní tradice, opět na další ročník podzimního festivalu v roce 2007. •



Největší české nakladatelství vážné hudby, člen mezinárodní nakladatelské skupiny přijme do pracovního poměru

SPECIALISTU PRO PRODEJ HUDEBNIN » Náplň práce: prodej a podpora prodeje hudebnin (tištěných notových materiálů), péče o zákazníky, prvotní zpracování zákaznických objednávek, výhledově cestování za zákazníky. » Požadujeme: zkušenosti v oblasti obchodu/s prodejem · schopnost komunikovat se zákazníkem, přesvědčit, prodat · orientace v oblasti vážné hudby · odpovědnost, seriozní vystupování · samostatnost, flexibilita, aktivní přístup · orientace na dlouhodobou a stabilní spolupráci · NJ + AJ (minimálně jeden z jazyků velmi dobře) · ŘP skupiny B » Nabízíme: dlouhodobou spolupráci ve stabilizované společnosti · příjemné prostředí malé firmy působící v uměleckovědecké oblasti · dobrý mladý team se zájmem o věc · výhledově cestování za zákazníky v Čechách, střední a východní Evropě · zaměstnanecké slevy, vstupenky na koncerty » Nástup: od 1. prosince 2006 Strukturované životopisy v ČJ a v jednom z výše uvedených jazyků zasílejte na: [email protected], pro další informace nás kontaktujte na tel.: 274 781 006.

velká soutěž hudebních rozhledů Vážení čtenáři, pokud jste pozorně přečetli minulé Hudební rozhledy, odpověď na otázku – Kterou operou se slavnostně otevřelo nové hudební divadlo v Salcburku, Haus für Mozart – pro vás určitě nebyla nikterak obtížná. Jednalo se o Mozartovu Figarovu svatbu, která tu v režii Clause Gutha zazněla v nastudování Nikolause Harnoncourta a v níž mezi jinými vystoupila i skvělá sopranistka Anna Netrebko. Vítězům blahopřejeme a jako pokaždé posíláme každému z nich hezké cédečko.

 Mgr. Hana Kapustová, Morovany  Kamila Sležková, Ostrava-Poruba Alexander Kříž, Nová Lesná

otázka na listopad:

Jak se jmenovalo nejstarší operní divadlo v Miláně a v kterém roce zahájilo svůj provoz?

Své písemné odpovědi zasílejte do 16. listopadu 2006 na adresu redakce Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách http://hudebnirozhledy.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.



festivaly, koncerty

festival baroko a societas incognitorum Olomouc, Arcidiecézní muzeum  Gabriela Coufalová Pod záštitou starosty města Šumperka, za podpory města Šumperka a Olomouckého kraje

Společný koncert Klasika Viva a Blues Alive

BLUES NOČNÍ ČEKÁRNY Hudebně-divadelní projekt z veršů a hudby Josefa Kainara Účinkuje soubor „NA 2 ZÁPADY

Úterý 14.listopadu 2006 od 19 hodin v Divadle Šumperk Vstupné 80,- Kč, studenti a důchodci 60,- Kč Informace v pokladně DK Šumperk v pracovní dny mezi 14-18 h, tel. 583 214 276 a v Informačním centru v pracovní dny 8-17 h., tel. 583 214 000. Prodej také přímo v kanceláři Agentury J+D tel.: 603 491 979, email: [email protected]. na ve se ru

MEZINÁRODNÍ SCHUBERTOVA SOUTĚŽ PRO KLAVÍRNÍ DUA založena v roce 1978 Věrou a Vlastimilem Lejskovými a Aloisem Složilem Město Jeseník, Ministerstvo kultury České republiky, Olomoucký kraj, Nadace Český hudební fond Praha, PETROF spol. s r. o. Hradec Králové, Janáčkův máj o. p. s. Ostrava, Priessnitzovy léčebné lázně a. s. Jeseník, Základní umělecká škola a Městská kulturní zařízení v Jeseníku vypisují

XV. MEZINÁRODNÍ SCHUBERTOVU SOUTĚŽ PRO KLAVÍRNÍ DUA V JESENÍKU ve dnech 17.–21. 4. 2007 17. 4. 2007 Slavnostní zahájení – Koncert laureátů 2005 18.–21. 4. 2007 Soutěž I. a II. kategorie 21. 4. 2007 Vyhlášení vítězů – Koncert laureátů 2007 Uzávěrka přihlášek – 28. 2. 2007 Kontakt: Městská kulturní zařízení Jeseník, 28. října 880/16, 790 01 Jeseník Telefon a fax: +420 584 411 254 Mobil: +420 777 823 611 (v českém jazyce) Mobil: +420 777 646 356 (v anglickém jazyce) E-mail: [email protected] Internet: www.mkzjes.cz/schubert

Další z koncertů olomouckého festivalu Baroko se uskutečnil v neděli 3. 9. v nedávno zrekonstruovaném Arcidiecézním muzeu. Brněnský vokální soubor Societas Incognitorum, který se skvěle zapsal již během předchozích ročníků festivalu, představil světovou premiéru sbírky Vocalis decalogus od Karla Josefa Einwalta (1679–1753). Život tohoto skladatele byl úzce spjat s Olomoucí: nejprve se Einwalt vzdělával v klášteře Hradisko, po dalších studiích ve Vídni se vrací, aby se na dlouhá léta stal varhaníkem olomoucké katedrály. Jeho unikátní sbírka deseti offertorií je věnována opatu kláštera Hradisko O. Bönischovi a jako jediné moravské dílo 18. století vychází roku 1720 také tiskem. Offertoria jako církevní zpěvy vyplňující čas přípravy obětních darů nebo obětního průvodu byla komponována k různým příležitostem. V Einwaltově sbírce jsou nejpočetněji zastoupena offertoria mariánská (č. 2, 3, 4, 7, 8), další jsou pak tematicky zaměřena např. na mučedníky, světce či sv. Trojici. Jednotlivé části Vocalis decalogus byly během koncertu doplněny zpěvy gregoriánského chorálu a instrumentálními mezihrami. Soubor Societas Incognitorum vystoupil ve složení Yvetta Fendrichová (soprán), Daniela Tomaštíková-Čermáková (alt) a Martin Šujan (bas). Tenorový part zpíval umělecký vedoucí souboru a autor přepisu originálního tisku zmiňované sbírky Eduard Tomaštík. Instrumentální doprovod prezentovaly dvoje barokní housle – Eleonora Machová a Martina Březinová, barokní violoncello v podání Ondřeje Michala, na varhanní pozitiv hrál Marek Čermák, na theorbu Jan Krejča. Koncert byl rozdělen do dvou částí po pěti offertoriích. Hned v úvodním Benedicamus Patrem byli diváci překvapeni líbeznou melodikou, ale také zvukovou vyvážeností celého tělesa. V dalších částech se pak projevila nejenom Einwaltova kontrapunktická zběhlost, ale i nápaditá harmonie. Jednotliví zpěváci se měli možnost představit v krátkých sólo úsecích. Jak jemný, ale přesto dobře znělý soprán, tak temný alt, stejně jako oba mužské hlasy se vyznačovaly bezpečnou intonací, vyváženým výrazem i vkusným zdobením repetovaných částí. Velmi působivé pak byly mohutné tutti pasáže, pracující s kontrastní dynamikou. Offertorium Huc qui properatis, nahrazující vstupy v Requiem, mělo smutný charakter vyjádřený disonancemi a chromatikou, zaznělo pouze za doprovodu theorby a svým vypjatým závěrem udělalo tečku za první částí koncertu. Druhá polovina vystoupení byla zahájena offertoriem pro všechny Svaté. Rychlé běhy houslí, náhlé změny metra i tempa a rozkošná pěvecká sóla střídaná sborovými částmi byly znakem všech částí Vocalis decalogus. Podobně jako jednotliví pěvci se postupně předvedli také instrumentalisté. Houslisté zejména v doprovodech sól, continuové nástroje, zvláště pak theorba, výborně vynikaly v tutti. Slavnostní Per contemptum mundanorum pak bylo krásným závěrem tohoto vydařeného večera. Co ještě dodat? Snad si můžeme pouze povzdechnout nad tím, že tento zajímavý program v podání výborných interpretů, navíc prezentovaný ve výjimečném prostoru, sice neunikl pozornosti Českého rozhlasu, který z koncertu pořizoval audio záznam, bohužel však nedokázal přilákat více olomouckých posluchačů. •

Světově proslulý dirigent Jiří Kout

ji)í kout zahájil sezonu pražských symfonik( skv!le Praha, Smetanova síň  Hana Jarolímková Zahajovací koncert nadcházející nové sezony Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, který připadl na 3. (4.) 10. a jehož nastudování se chopil nový šéfdirigent, světově proslulý Jiří Kout, byl zároveň koncertem, věnovaným 100. výročí narození dr. Václava Smetáčka, jenž v tomto orchestru působil jako šéfdirigent plných třicet let! Tedy dvojnásobný důvod k tomu, aby se večer co nejvíce vydařil a opět připomněl, že Pražští symfonikové se již po dlouhá léta stali nedílnou součástí těch nejvyšších uměleckých hodnot, které hudební scéna naší metropole v poslední době nabízí. Jiří Kout, jehož pražská vystoupení, k nimž se po mnoha letech strávených v emigraci (od 1978) vrátil až po sametové revoluci a z nichž k prvním patřilo např. provedení Mahlerovy Osmé na Pražském jaru 1993 či koncertní uvedení Straussovy Elektry v rámci tohoto festivalu o dva roky později, lemují jen samé superlativy, spolupracuje s orchestrem FOK velmi úzce již celá léta. Vzájemně spojili své síly i při jednom z nejošemetnějších uměleckých úkolů – pražskojarním provedení Smetanovy Mé vlasti, které s úspěchem realizovali přede dvěma lety, a tak nadcházející sezony s Koutem v čele vypadají více než slibně. Zvláště, když hned první koncert se vydařil natolik, že se jistě zařadil k nejlepším uměleckým zážitkům tohoto roku. Velkou zásluhu na tom ale vedle samotných Pražských symfoniků a Jiřího Kouta měla tentokrát i pozvaná sólistka, německá, pouze třiadvacetiletá houslistka, která se chopila velenáročného partu Šostakovičova Koncertu pro housle a orchestr č. 1 a moll, op. 77 (99), Arabella Steinbacher. Tato křehká půvabná dívenka, která dodnes navštěvuje hodiny u charismatického Ivryho Gitlise, s nímž jsme se mohli přede dvěma lety osobně seznámit i my v rámci MTF Zlatá Praha, se hudbě začala věnovat ve svých třech letech a již jako devatenáctiletá zvítězila v houslové soutěži Josepha Joachima v Hannoveru. Pouze tři roky po té debutovala v zahraničí pod taktovkou sira Nevilla Marrinera, a postupně přidala vystoupení s celou řadou nejvěhlasnějších dirigentů včetně Kurta Masura, Valerije Gergieva, Pinchase Steinberga, Seiji Ozawy či Lorina Maazela. A protože se již tato nadaná sólistka na pódiu setkala i s Jiřím Koutem a navíc měla opus, který nový šéfdirigent zařadil do programu zahajovacího koncertu Pražských symfoniků, ve svém repertoáru, bylo vcelku nasnadě, že se s ní setkáme i v Praze. V programu jsem se sice nedočetla, jak Šostakovičův koncert hraje Arabella Steinbacher dlouho, ale podle výkonu, který podala,



se zdálo, že se s ním veřejně prezentuje snad odjakživa. Tak suverénním, technicky bezpečným a umělecky zcela vyzrálým dojmem její takřka oslnivá hra působila! Pro Arabellu Steinbacher není problém zvládnout i technicky nejkrkolomnější pasáž, stejně jako se ponořit do hlubokého smutku meditativních poloh Šostakovičova díla s takovou přesvědčivostí a koncentrací, že se tomu ani nechce u tak mladé interpretky uvěřit. Vždyť i pro zkušeného houslistu bývají tyto plochy nelehkým oříškem, protože udržet při nich mezi posluchači neztenčené napětí vyžaduje už pořádný kus umění! Orchestr, který rovněž přispěl svým dílem k tomuto nevšednímu zážitku, se ale blýskl především až po přestávce, kdy jsme v jeho podání vyslechli Schubertovu Symfonii č. 9 C dur, zvanou „Velká“, D 944. A jak že se s obtížným partem této Symfonie průzračné sazby, plné zvukových pikantností, drobných i větších sól i nekonečných repetic jeho členové pod přísným dozorem Jiřího Kouta vypořádali? Snad stačí pouze jedno slovo: skvěle. Hráli soustředěně, respektovali všechny jemné valéry, které po nich dirigent požadoval a jimiž symfonie k posluchačům promlouvá snad v každém svém taktu a přitom všem vyklenuli celou její stavbu s tak obrovským tahem v jednolité linii, že žádná z částí nepůsobila fádně ani nudně. Nejnádherněji však přece jenom vyzněla věta druhá, Andante con moto, jejíž překrásné hobojové sólo přednesla nezapomenutelně Liběna Séquardtová. •

gratulace pavlu trojanovi Praha, Pálffyho palác  Vojtěch Mojžíš K významnému životnímu jubileu svého ředitele, prof. Pavla Trojana, uspořádala Pražská konzervatoř 14. 9. v Komorním sále Konzervatoře v Pálffyho paláci na Malé Straně gratulační koncert. Byl sestaven ze skladeb jubilanta, čerstvého padesátníka, interpretovaných studenty a profesory Pražské konzervatoře. Koncertu se zúčastnili příznivci z řad osobních přátel, spolupracovníků a členů významných uměleckých institucí. Mezi vzácnými hosty byl i Trojanův učitel skladby, prof. Ilja Hurník. V krátké řeči ocenil talent, tvořivost a odborné kvality svého žáka. Jeho umělecký typ charakterizoval zejména tvůrčí ukázněností a cílevědomostí, s jakou vytváří formálně vyvážené hudební věty. Koncert provázel slovem jubilantův syn, Pavel Trojan mladší, rovněž skladatel, který na úvod představil Žesťový soubor Pražské konzervatoře, vedený prof. Bedřichem Tylšarem. Po zdravici Happy Birthday toto precizně hrající těleso zahrálo Trompet Voluntary Jeremiaha Clarka, Tylšarovi žáci přednesli ještě Trojanovu Slavnostní hudbu pro žestě. Dvě věty z Tanečního kvartetu zazněly v podání smyčcového Kvarteta Apollon, Astorianu, variace na téma Astora Piazzolly, jedno z reprezentativních Trojanových děl, přednesl akordeOslavenec Pavel Trojan se členy Žesťového souboru Pražské konzervatoře

foto Zdeněk Chrapek

foto archiv

festivaly, koncerty



festivaly, koncerty

onista prof. Ladislav Horák. Mladá houslistka Anna Skálová zahrála spolu s klavíristkou Danielou Foltýnovou instruktivně koncipovanou skladbu Cantabile a presto, Pražské violoncellové duo předneslo Dvouhlasé variace na téma J. S. Bacha. Prof. Tomáš Víšek zahrál romanticky laděné Jarní preludium pro klavír a na závěr zaznělo Libertango Astora Piazzolly v Trojanově úpravě pro housle, kytaru a akordeon. Tato přívětivá tečka za gratulačním večerem rovněž výstižně charakterizuje umělecký typus oslavence. Je z ní patrná Trojanova cílevědomá stylová orientace na Piazzollův skladatelský odkaz a na nezvyklá instrumentální seskupení. Trojanova hudba se pohybuje v oblasti rozšířené tonality a hlavním činitelem jeho formy je melodika. Tím navazuje rovněž na hudební svět romantiků devatenáctého století, jejichž vyjadřovací prostředky rozšiřuje o důslednější práci s barvou. Trojan se tedy nevyhýbá stylovým asociacím. Tento dnes častý tvůrčí postup však uplatňuje zcela originálním způsobem, úsporně a s citem, podloženým dobře zvládnutým skladatelským řemeslem. •

vii. mezinárodní setkání kontrabasist( Brno, JAMU  Miloslav Jelínek Ve dnech 11.–17. září 2006 se v Brně uskutečnilo 7. Mezinárodní setkání kontrabasistů. Česká kontrabasová škola má ve světě dlouhou tradici, související se založením Pražské konzervatoře a jejími prvními pedagogy hry na kontrabas Václavem Housem a Josefem Hrabětem. Na jejich pedagogických základech se česká kontrabasová škola rozšířila nejen do Evropy, ale i do celého světa – obohacenou o nové pedagogické poznatky a metodické postupy můžeme její vývoj a vliv na kontrabasové školství pozorovat až do současnosti. Úroveň našich kontrabasistů je a byla stále na vysoké úrovni a má i v dnešní době co nabídnout nejen našim, ale i zahraničním interpretům. Na odkaz české kontrabasové školy navazují i současná kontrabasová setkání. Setkání kontrabasistů pořádá HF JAMU v Brně ve spolupráci s Českou společností kontrabasistů. Svou náplní je akce nejen jedinou událostí u nás, ale ojedinělou i ve světě. Jejím cílem není pouhé setkání kontrabasistů, ale především předávání mezinárodních i mezigeneračních uměleckých a pedagogických zkušeností všech zúčastněných a v neposlední řadě také šíření dobrého jména české kontrabasové školy. Pod vedením doc. JAMU, vedoucího kontrabasové skupiny Filharmonie Brno a předsedy ČSK Miloslava Jelínka, se do Brna sjelo téměř 80 kontrabasistů z 20 zemí. Mimo jiné např. z Argentiny, Holandska, Hong-Kongu, Japonska, Lotyšska, Maďarska, Norska, Řecka a dalších. Jako pedagogové a sólisté přijeli do Brna Irena Olkiewicz (Polsko), Ekkehard Beringer (Německo), Gottfried Engels (Německo), Teppo Hauta-aho (Finsko), David Heyes (Velká Británie), Gerard Przybyla (Polsko), Miloslav Gajdoš (Kroměříž), Pavel Horák (Brno), Petr Kořínek (Praha), Martin Šranko (Brno), Jiří Valenta (Praha) a Jakub Waldmann (Praha). Sólistům i studentům byly po celý týden k dispozici pianistky Marcela Jelínková (docentka JAMU) a Jarmila Šranková (Konzervatoř v Brně). Mistrovské kurzy, sólové recitály, interpretační soutěž, kontrabasový orchestr, komorní hra – to vše bylo náplní Mezinárodního setkání kontrabasistů. Mistrovské kurzy byly pořádány v oborech – sólová hra, studium orchestrálních partů a jazzový kontrabas. 50 aktivních účastníků kurzů mělo k dispozici 270 mistrovských lekcí, na kterých vyučovali všichni výše zmínění pedagogové. Nutno podotknout, že všechny lekce byly beze zbytku využity. Během týdne se za velkého zájmu kulturní veřejnosti usku-

tečnilo celkem osm koncertů, na kterých předvedli své umění jak pedagogové, tak i studenti. Zaznělo na 80 skladeb kontrabasového repertoáru různých stylů, žánrů a interpretačních pohledů. Každý den rovněž probíhala zkouška padesátičlenného kontrabasového orchestru pod vedením Miloslava Jelínka a Miloslava Gajdoše, ve kterém účinkovali studenti společně s pedagogy. Svoje společné dílo předvedli na sobotním open air koncertu před budovou HF JAMU a poté na večerním koncertě. Pouze nedostatek nástrojů zabránil v účinkování ještě většímu počtu zúčastněných. (Ne všichni studenti ze vzdálenějších zemí mohli přicestovat s nástrojem). Zvuk takového množství kontrabasů je skutečně jedinečný a v mnohém připomíná zvuk varhan. Společné vystoupení bylo zážitkem jak pro publikum, tak i pro interprety. Jedním z vrcholů kontrabasového týdne byla interpretační soutěž. Soutěž byla dvoukolová a odborná porota, v níž zasedli zúčastnění pedagogové, rozhodla po řadě zajímavých a kvalitních výkonů takto: 1. cena – Vojtěch Velíšek (JAMU v Brně), 2. cena – Gunars Upatnieks (Vysoká Hudební škola v Rize / Lotyšsko) a 3. cena – Pavel Harnoš (JAMU v Brně). Nedělní matiné, na kterém předvedli studenti výsledky své týdenní práce, bylo důstojným završením kontrabasového setkání. Příští, již osmý ročník Mezinárodního setkání kontrabasistů se bude konat 10.–16. září 2006 opět v Brně. •

pardubická hudební hostina Pardubice, Dům hudby  Jiří Teml 20. září 2006 proběhl v Sukově síni Domu hudby v Pardubicích první koncert 38. koncertní sezony Komorní filharmonie Pardubice, uvedený jejím ředitelem, PhDr. Ludvíkem Kašpárkem a zástupcem zřizovatele RNDr. Josefem Kubátem. Již úvodní předehra k baletu L. v. Beethovena Stvoření Prometheovo, op. 43 elektrizovala atmosféru v sále brilantním provedením této skladby. Šéfem orchestru Leošem Svárovským důmyslně vyklenutý tvar zaujal virtuózními vstupy jednotlivých skupin. Dokonalá souhra a dynamické nuance tu byly samozřejmostí. Před přestávkou zaznělo rozměrné, zřídka hrané dílo Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, které vytvořil v neuvěřitelných 14 letech. Koncert pro housle, klavír a smyčcový orchestr d moll s mimořádně rozměrnou první větou, hýřící záplavou nápadů a množstvím sólových ploch, předvedli houslista František Novotný a japonská klavíristka Rumi Itoh naprosto oslnivě s maximálním pochopením Mendelssohnova romantického stylu. Mimořádný rozsah díla vyžadoval od všech interpretů velmi angažovaný a promyšlený přístup k výstavbě rozměrných ploch jak po stránce frázování, tak i dynamiky a agogiky. Novotného ušlechtilý, štíhlý a svítivý tón bezpečně a citlivě korespondoval s perličkovými kaskádami, paralelními stupnicovými běhy a akordickými rozklady v klavíru. Svárovský spolu s pardubickými smyčci umocňovali jedinečný výkon sólistů jak v doprovodných partiích, tak v orchestrálních mezihrách. Tato spolupráce vynikla v kantabilně ušlechtilé druhé a taneční třetí větě. Mimořádný hudební zážitek, možný pouze při dokonalé spolupráci a soustředění všech účinkujících. Zajímavým dramaturgickým počinem a zpestřením programu bylo zařazení interpretačně i posluchačsky náročného díla soudobého českého skladatele Jana Jiráska, nazvaného Something Happened (Něco se stalo). Nekonvenční tvar skladby, atomizované častými střety odlišných nástrojových kombinací, přinesl řadu zvukově barevných míst a ve shodě s obsahem skladby záměrně i některé až triviální hudební symboly či reminiscence, podle autorského slova „nečeka-

foto Ladislav Formánek

ných souvislostí“. Domnívám se, že dirigent i orchestr se s touto náročnou skladbou vyrovnal se ctí. Závěr patřil tomu nejlepšímu, co známe z odkazu Vítězslava Nováka – totiž Slovácké suitě, op. 32. Opět technicky i výrazově dokonalé nastudování ukázalo pardubickou filharmonii toho večera opět v jiném světle. Pozitivním překvapením byla totiž nová zvuková kvalita provedení. Skladba interpretovaná většinou velkými orchestry získala v komorním provedení větší autentičnosti zejména ve folklorem inspirovaných plochách a místech zvukomalebné barevnosti. Večer byl skutečným zážitkem. Rozrůstající se pardubické publikum je jistě nejpřesvědčivějším důkazem vysoké umělecké kvality tohoto tělesa i jeho šéfa Leoše Svárovského, jakož samozřejmě i dobrá práce managementu. •

Leoš Svárovský při zkoušce s japonskou klavíristkou Rumi Itoh a houslistou Františkem Novotným

Dvořáka, jež posluchače zavedla do klidnější roviny selankovitě laděných kompozic české hudby 2. poloviny 19. století. V bouřlivějším a zároveň virtuózně efektním duchu byla nesena Kubelíkova transkripce Dvořákovy Polonézy (1879), vzniklá až s půlstoletým časovým odstupem (1939). Z výčtu skladeb vyplývá, že takto postavený recitál vyžaduje od interpretů nejen suverénní techniku, dokonalou souhru, ale i orientaci ve zcela odlišných stylech. Těmto nárokům Vilímcovi dostáli měrou vrchovatou a v akusticky příhodném prostoru se tak postarali o výjimečný hudební zážitek. S aplaudujícím publikem se rozloučili třemi houslovými transkripcemi z lakonicky vtipných klavírních preludií Dmitrije Šostakoviče. •

hudba v synagogách a brat)i vilímcovi Plzeň, Velká synagoga

Místem závěrečného koncertu cyklu Hudba v synagogách plzeňského regionu se 17. 9. stala podobně jako v loňském roce plzeňská Velká synagoga. Nový cyklus, zrozený před pěti lety, si svým objevným dramaturgickým zaměřením získává respekt odborné i širší posluchačské veřejnosti. V celé dramaturgické linii je patrná snaha zpřístupnit méně známou hudbu židovských autorů. Tento akcent byl patrný i v programové skladbě večera, který byl koncipován jako společný recitál houslisty Miroslava a klavíristy Vladislava Vilímcových. Po úvodní svěží houslové Sonátě F dur W. A. Mozarta, KV 376 zazněla u nás téměř neznámá postromantická Sonáta cis moll, op. 21 maďarského skladatele Ernö Dohnányiho, v jejíž melodické, rytmické i harmonické složce se vkusnou dávkou eklekticismu zrcadlila doba středoevropského fin de siècle. Zcela opačný posluchačský zážitek vyvolává tvorba Ernsta Blocha, zejména pak jeho Sonáta č. 2 nazvaná „Poème mystique“, kompozice meditativního charakteru, stavěná na principu gradace expresivní složky. Její naléhavý výraz vystřídala melodicky bohatá Romance f moll, op. 11 Antonína

foto Vlastimil Hájek

 Marta Ulrychová

Zleva Miroslav a Vladislav Vilímcovi

festivaly, koncerty Všechny koncerty přehlídky se konají v Sále B. Martinů – k mé radosti, protože tam velice rád hraji.

foto archiv



Vy sám se na programu přehlídky podílíte jako komorní hráč, člen tria ve složení Jiří Tomášek, Lubomír Malý a Marie Synková. Co jste nastudovali? Mozartovo Trio pro housle, violu a klavír, a nádherné Romantické kusy Maxe Brucha. To jsou opravdu překrásné kompozice – skutečná, pravá romantika; Bruch toho sice moc nezkomponoval, ale to, co vytvořil, je skvělé. Před dvěma lety jsem hrál společně s německou houslistkou Elisabeth Faust Bruchův Dvojkoncert pro housle, violu a orchestr; nejdříve v překrásném tamním sále s Berlínskými filharmoniky, a pak v Praze na festivalu Pražský podzim. Dvojkoncert je velmi málo známým Bruchovým dílem. Byl to veliký zážitek. Víte, na světě existuje tolik krásné hudby, že – jak říkávám – dva životy mimořádně pilného instrumentalisty by nestačily k tomu, aby všechna ta díla obsáhl… Lubomír Malý

ty)i otázky pro prof. lubomíra malého  Petar Zapletal Violista a pedagog Lubomír Malý (1938) je ve světě i u nás doma znám jako komorní hráč (v letech 1968–2002 byl členem Kvarteta města Prahy) i jako sólista, který spolupracoval s mnoha českými i světovými orchestry (v letech 1982–1990 byl sólistou Symfonického orchestru FOK). Po řadu let (1967–1979) byl pedagogem Pražské konzervatoře, od roku 1978 působí na hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze, kde získal titul profesora (2001). Po prof. Jiřím Tomáškovi převzal Lubomír Malý funkci předsedy Společnosti koncertních umělců, která je členem AHUV. Na něm tedy leží největší tíha starostí o samostatné koncertní akce Společnosti – a to je také hlavním tématem našeho rozhovoru. Budeme mluvit především o Přehlídce koncertního umění… Její čtyři letošní koncerty se konaly v atraktivním prostředí Sálu Bohuslava Martinů v budově Lichtenštejnského paláce v průběhu října a listopadu: 9. 10. hrál klarinetista Emil Drápela s Walingerovým kvartetem skladby Wolfganga Amadea Mozarta, 23. 10. vystoupilo České trio s Monikou Knoblochovou (Mozart, Haydn, Tomášek) 13. 11. přednesly Jana a Hana Jonášovy skladby Myslivečkovy, Koželuhovy a Mozartovy a trio ve složení Tomášek, Malý, Synková hrálo díla W. A. Mozarta a Maxe Brucha, a konečně 27. 11. provedli pianista Jan Jiraský skladby Mozartovy a varhanice Irena Chřibková díla Jiřího Temla a W. A. Mozarta. Podporu jsme našli u Sdružení výkonných umělců a u Hudební fakulty Akademie múzických umění. Protože pomalu končí jubilejní rok Wolfganga Amadea Mozarta, bylo osou programu právě jeho dílo a skladby Mozartových současníků – lhostejno, zda českých nebo světových. Proto na každém koncertu zazněla nejméně jedna Mozartova skladba a skladba některého z těch skladatelů, kteří – jako třeba Jan Václav Stamic – žili tak říkajíc v Mozartově stínu. Zařazeno bylo ale – do varhanního (půl)recitalu Ireny Chřibkové – i dílo soudobého českého skladatele Jiřího Temla. Chtěli jsme, aby programy přehlídkových koncertů byly pestré; z finančních důvodů jsme si pochopitelně nemohli dovolit pozvat ke spolupráci orchestr nebo sbor; i proto jsme využili skromnějších možností a zařadili Jiraského klavírní recital, vystoupení Českého tria atd.

Vy jste, pane profesore, převzal funkci po svém kolegovi z pedagogického sboru Akademie múzických umění, prof. Jiřím Tomáškovi. Proč došlo k této „výměně stráží?“ Jiří Tomášek byl před dvěma lety jmenován do funkce v INTERGRAMU, takže jeho setrváním v čele Společnosti koncertních umělců by došlo v jistém smyslu ke střetu zájmů. Obrátil se na mě s tím, že by chtěl, aby ho ve funkci vystřídal někdo, kdo je dobře znám v české hudební veřejnosti a jehož osobnost by se stala zárukou určité kontinuity práce Společnosti v pořádání pravidelných Přehlídek, a zároveň i trvalejší garancí kvalitní práce Společnosti. Upřímně řeknu, že žádnou velkou radost jsem z toho neměl, protože vykonávat takovou funkci znamená jen a jen přidat si spoustu práce. Vezměte jen přípravu Přehlídky, o níž si povídáme: to je vždycky a všude jen záležitostí jednoho člověka, který se o přípravu stará. Musím se postarat například i o vytištění a vylepení plakátů – ale někdo to přece dělat musí… Jaká je návštěvnost koncertů Přehlídky a dalších akcí Společnosti? Nebudu zastírat, že v záplavě koncertů, které se měsíc co měsíc a den co den odehrávají na teritoriu hlavního města Prahy, není jednoduché získat publikum. Něco v tom ohledu zařídí prof. Tomášek, něco já, něco sami interpreti. Je samozřejmé, že sál nebývá zcela zaplněn. Časy, kdy jsem hrál ve Dvořákově síni v Rudolfinu na přehlídce koncertních umělců před zcela zaplněným hledištěm, jsou už pryč. Ale jistě si pamatujete, jak se takových návštěv dosahovalo: paní Kateřina Šulcová, která se o propagaci přehlídkových koncertů tehdy starala, vydala a rozeslala zpravidla až čtyři tisíce letáčků, pozvánek a vstupenek. Na to už teď nejsou peníze; dnes se všechno točí právě okolo problému nedostatku finančních prostředků. Jistě bychom bez velkého váhání mohli říci, že nadále Přehlídku koncertního umění prostě dělat nebudeme – byl bych tak říkajíc rázem bez práce. Jenže chceme, aby se vážná hudba alespoň v minimálním rozsahu prezentovala veřejnosti. Bývá mi z toho dnes smutno: mám patnáctiletou vnučku, která vyrůstá v kulturním prostředí. Ale televize, rozhlas atd. servírují mladým lidem jako vrchol kultury soutěž o Super Star, a mladí lidé tyto pořady přímo hltají. Kdybychom i my hodili flintu do žita a přestali se o prezentaci vážné hudby starat, asi by to bylo ještě mnohem horší. Nedávno jsem měl koncert v Jirkově a v Chomutově; sály byly plné. Ale i tam je to zase věcí jednoho člověka, který se o všechno postará. K takovým lidem – není jich mnoho – chovám velikou úctu: klobouk dolů před jejich úsilím, trpělivostí a vytrvalostí. Proto směřujeme všechno úsilí k tomu, aby naše přehlídka zůstala i nadále součástí pražského hudebního života. • Zadáno pro: Společnost koncertních umělců

festivaly, koncerty

hudba a jídlo



doporuujeme

 Věra Lejsková Není to tak trochu paradox? Na jedné straně požitky tak říkajíc ryze duchovní, na druhé straně něco tak prozaického, jako je potrava. Leč nenechme se mýlit, nějaká souvislost tady asi přece bude. Vezměme např. národní charaktery: co odpovídá maďarské hudbě plné žhavého temperamentu a rytmu? Inu patrně to bude nějaký hodně ostrý paprikáš a těžká jižní vína, tak jako lehkým vínům francouzským a jejich odlehčené tuku prosté stravě lahodí půvabné, mysl ne příliš zatěžující melodie francouzské hudby. A kde jinde se mohlo zrodit umění fugy, než v Německu? Nechci říct, že to bylo pod vlivem piva a těžkých, důkladně připravovaných jídel, nicméně nás to nutí srovnávat. Nemusíme uvažovat ani mezinárodně, i krajově se nám jeví odlišnost jak v jídle, tak ve folkloru. Jiné písně se zpívají na Moravském Slovácku a jiné na Hané po požití buchet velkých jako cihly. Ještě srovnání co do délky: nekonečné ruské symfonie a několikahodinové obřadní podávání jídel v kontrastu k moderním miniskladbám a bleskovému konzumování jídel v závodní kuchyni. Zde malou poznámku: nemám nic proti závodním kuchyním, jen si myslím, že by nebylo vhodné, aby je skladatelé trvale navštěvovali, neboť ustálený a značně zúžený sortiment jídel (kde jsou holoubátka?!) by u nich mohl zpětně způsobit i pokles invence. Že jídlo a hudba spolu souvisí tvrdí už staré heslo – Víno, (ženy), zpěv. Igor Stravinský po zhlédnutí opery Carmen, která byla velmi neobvykle vypravena, pravil, že „výtvarník byl určitě vegetarián“. Nu a nakonec – odjakživa se tvrdí, že Češi jsou národem muzikantů. A teď mi řekněte, který jiný národ se může pochlubit tolika muzikanty se jmény jídel jako náš? Např. Bažant, Bílek, Buček, Holub, Kapr, Křepelka, Máslo, Petrželka, Polívka, Ryba, Sádlo, Smetana, Vomáčka…

BRNO Filharmonie Brno Besední dům 2., 3. 11. 2006 Mozartovy cesty Brno 2006 W. A. Mozart: Adagio a fuga c moll pro smyčce , KV 546 A. Salieri: Trojkoncert D dur pro housle, hoboj, violoncello a orchestr W. A. Mozart: Venti, fulgura, procellae, moteto G dur pro soprán a orchestr Symfonie C dur, KV 551 „Jupiter“ Sólisté: L. Máčiková – soprán, P. Wallinger – housle, V. Borovička – hoboj, P. Šabacký – violoncello Dirigent: Jakub Hrůša

7. 11. 2006 W. A. Mozart: Andante s variacemi G dur, KV 501 Sonáta D dur, KV 381 Sonáta F dur, KV 497 J. Brahms: Variace na Haydnovo téma, op. 56b Uherské tance Klavírní duo Renata a Igor Ardaševovi

ČESKÉ BUDĚJOVICE Jihočeské divadlo 24. 11. 2006 P. I. Čajkovskij: Franceska z Rimimi (taneční fantazie) – premiéra Choreografie a režie: Libuše Králová KARLOVY VARY Karlovarský symfonický orchestr Lázně III 17. 11. 2006 F. Schubert: Rosamunda – baletní hudba, op. 26 B. Campagnoli: Romance A dur pro violu a orchestr N. Paganini: Sonata per la Grand Viola W. A. Mozart: Symfonie č. 39 Es dur Sólista: L. Malý – viola Dirigent: J. Stárek

Sólistka: C. Wismann – housle (Německo) Dirigent: A. R. Smith (Německo)

PARDUBICE Komorní filharmonie Pardubice Sukova síň Domu hudby 6. a 8. 11. 2006 Koncert k 250. výročí narození W. A. Mozarta W. A. Mozart: Te Deum laudamus, KV 141 Exultate, jubilate, KV 165 Ave verum corpus, KV 618 Regina coeli C dur, KV 108 Missa solemnis „Dominicus-Messe“, KV 66 Sólisté: H. Škarková – soprán, H. Masopustová – alt, P. Julíček – tenor, A. Procházka – bas Český filharmonický sbor Brno Dirigent a sbormistr: P. Fiala

PRAHA Český národní symfonický orchestr Rudolfinum 16. 11. 2006 L. van Beethoven: Egmont, orchestrální předehra, op. 84 S. Prokoev: Klavírní koncert č. 1 Des dur, op. 10 L. Bernstein: Divertimento pro orchestr Z. Kodály: Háry János, orchestrální suita Sólista: J. Jordan – klavír Dirigent: P. Freeman

Pražská komorní filharmonie Rudolfinum 29. 11. 2006 Arpeggione F. Schubert: Concerto Arpeggione (světová premiéra) H. Berlioz: Romeo a Julie Vincet d´Indy: Píseň pro violoncello a orchestr, op. 19 F. Schubert: Symfonie č. 4

HRADEC KRÁLOVÉ Filharmonie Hradec Králové

Sólistka: E. Baronowska – violoncello Dirigent: C. Garben

Sál FHK 21. 11. 2006 W. A. Mozart: Sonáta pro klavír a housle G dur, KV 379 Sonáta pro klavír a housle B dur, KV 378 L. van Beethoven: Sonáta pro housle a klavír č. 9 A dur, op. 47 – „Kreutzerova“

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK

J. Fišer – housle, I. Kahánek – klavír

MARIÁNSKÉ LÁZNĚ Západočeský symfonický orchestr Společenský dům Casino 10. 11. 2006 Hudba nad vodou G. F. Händel: Vodní hudba J. Strauss: Na krásném modrém Dunaji R. Schumann: Symfonie č. 3 „Rýnská“ (2. věta) B. Smetana: Vltava Dirigent: M. Roháč

kresba Jan Blažíček

R. Danielpour: Adagietto pro smyčce S. Barber: Koncert pro housle a orchestr, op. 14 L. van Beethoven: Symfonie č. 7 A dur

24. 11. 2006 Poesie... S. Rachmaninov: Koncert pro klavír č. 2 J. Brahms: Symfonie č. 2 Sólistka: J. Pěchočová – klavír Dirigent: M. Němcová

OLOMOUC Moravská filharmonie Olomouc Reduta 23. 11. 2006 L. Bernstein: Tři taneční epizody z muzikálu „On the Town“

Obecní dům 29. 11. 2006 Koncert ke 100. výročí narození J. Ježka M. Slavický: Porta coeli – česká premiéra J. Ježek: Koncert pro klavír a orchestr J. Suk: Asrael, symfonie, op. 27 Sólista: I. Kahánek – klavír Dirigent: T. Hanus

Symfonický orchestr Českého rozhlasu Rudolfinum 13. 11. 2006 S. Bodorová: Juda Maccabeus, oratorium Sólisté: G. Beňačková, A. Briscein, I. Kusnjer, Recitace: P. Landovský, O. Brousek st., H. Kusnjerová, D. Prachař Pražský filharmonický sbor Boni pueri Dirigent: S. Bogunia

Národní divadlo Praha Národní divadlo 11. 11. 2006 A. Ch. Adam: Korzár (velký klasický balet o dvou jednáních s prologem a epilogem) Choreografie: R. G. Avnikjan, B. M. Juldašev s použitím fragmentů choreografie M. Petipy Dirigent: D. Štefáček – jediné představení baletu Slovenského národního divadla



horizont

vzpomínka na dalibora c. vaká)e

foto archiv

 Martin Vačkář

Dalibor C. Vačkář

foto archiv

Dalibor C. Vačkář se svou chotí

V září, které se významnými výročími jen hemžilo, jsme si připomněli i plných sto let od narození skladatele Dalibora C. Vačkáře. Filmovým divákům mnoha generací se zapsal do srdcí především nezapomenutelnou hudbou k filmové pohádce Pyšná princezna. Tím však jeho aktivity v této oblasti zdaleka neskončily, protože Vačkářovo jméno bychom našli u celkem 36 filmů, jakými byly např. Divá Bára, O ševci Matoušovi, Anděl na horách, Dovolená s Andělem, Tajemství krve, Milujeme, Alena, Kde alibi nestačí ad. Hlavní skladatelskou doménou Dalibora C. Vačkáře však byla především hudba symfonická. Dalibor C. Vačkář se narodil 19. září 1906 v rodině populárního skladatele Václava Vačkáře (při bouři na moři na lodi u ostrova Korčula, kde jeho otec působil jako kapelník městské hudby). Matka Johanna Faltysová byla herečka, tím byl jeho silný hudební talent obohacen i o cit pro slovo a příběh. Po otci měl nejen nadání, ale i životní elán: boj o základní věci života posilovaly jeho charakter i tvůrčí náboj. Prožitek a později úsměvný nadhled, chápání motivů i snů druhých a sociální cítění ho provázelo celý život. A za vším stála víra v Boha a v to dobré v člověku. Na mistrovské škole úspěšně absolvoval skladbu u Josefa Suka a housle u primária českého kvarteta Karla Hoffmana v r. 1931 a bylo zřejmé, že česká hudba dostala výrazný talent moderně romantického typu. Měl živý vztah k tradici a pojímal ji jako ostruhu. Živelnost jazzu – dva roky hrál v orchestru spolužáka a přítele J. Ježka – a předválečná moderna jej inspirovaly, ve skladbách strhával bohatou, svěží a důraznou rytmičností, kterou s oblibou směřoval až k tanečnosti. V jeho skladbách vždy zaujal barevný zvuk, důvěrně znal osobitou duši každého nástroje (také napsal se svým otcem „Instrumentaci symfonického orchestru a dechové hudby). I drobný hudební žánr považoval za cenný, je-li napsán mistrovsky a se znalostí posluchače. Při pohledu na jeho celoživotní dílo udivuje široký záběr. Patřil k intenzivně tvořící meziválečné umělecké generaci, básnický talent jej přivedl do Devětsilu, pod jménem Faltys vydal několik sbírek básní a s oblibou zhudebňoval verše přátel Fr. Hrubína (který také psal texty k Pyšné princezně) a J. Seiferta. Psal povídky, čtyři jeho dramata uvedlo za války Národní divadlo, tři z nich přetvořil v operní libreta pro přítele R. Kubelíka. Po roce 1948 přestal psát a věnoval se jen hudbě, působil léta i jako hudební kritik. Vedle velkých skladeb, jako např. Smoking symfonie, třetí z celkem pěti jeho symfonií, Symfonického scherza, Symfoniety pro lesní roh, klavír a orchestr, Preludia a proměn, napsal melodicky bohatý balet Švanda dudák, který v r. 1956 uvedlo Národní divadlo, později i balet Sen noci svatojánské, výrazným počinem bylo Appelatio pro orchestr a ženský sbor aj. Vytvořil i mnoho nástrojových koncertů a komorních skladeb. Nezapomněl však ani na populární hudbu, pod pseudonymem Tomáš Martin složil celou řadu tanečních písní, s vlastními texty i texty např. Vladimíra Dvořáka a synovce Jiřího Grossmana, které hrály orchestry Karla Vlacha i Gustava Broma a oslovovaly srdce všech posluchačů. Svobody, v níž umělecky vyrůstal, se už nedožil, zemřel v roce 1984. Zanechal nám skladby, které věčným dramatickým i lyrickým dialogem, svěžestí a hudebním tahem poskytují posluchačům (i interpretům) bohatý muzikantský zážitek, jenž, dá se říci, vždy dospívá k očistné naději. •

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál

foto František Ortmann

ernobílá traviata Praha, Státní opera  Vlasta Reittererová V uplynulé sezoně dospěla ve Státní opeře Praha k derniéře inscenace Verdiho Traviaty, která pocházela ještě z období Smetanova divadla (1982), hrála se přes dvacet let, nejprve česky, po roce 1992 italsky, a Státní opera s ní uspěla i při svém historicky prvním hostování v Salcburku roku 2005. Repertoár velkého operního domu dlouho být bez Traviaty nemůže a tak už 5. října 2006 naskočila inscenace nová. Nechci být špatným prorokem, 481 repríz předchozí inscenace je příliš vysoká laťka, přesto si myslím, že se nová Traviata jako celek podařila a bude se líbit. Ovšem na detailech by bylo ještě třeba pracovat a možná i o lecčem zauvažovat. Premiérové představení, jak známo, není směrodatné, vždy je poznamenáno nervozitou očekávání na jevišti i v hledišti, a ta může působit pozitivně i negativně; všechno však jí omlouvat nelze. V první řadě je třeba precizovat sbor (sbormistr Tvrtko Karlovič), který – opisně řečeno – téměř soustavně šlapal podle jiných časových jednotek než orchestr a velmi ostrým tempem dirigenta Enrica Dovica byl evidentně zaskočen. Orchestr se na druhé straně tempu přizpůsobil a hrál se zaujetím, které se u něj nedá konstatovat vždycky. Výkon Mariny Vyskvorkiny v titulní roli poznamenala ona negativní stránka premiérové nervozity, v důsledku vskutku zbytečné trémy (roli má přece dobře zvládnutou) se potýkala zejména v prvním jednání s intonačními problémy a hlas někdy nepříjemně forzírovala. V druhém dějství už se tón zakulatil a sólistka nalezla i bohatší výrazový rejstřík. Aleš Briscein jako Alfredo působil tentokrát poměrně matně, rozhodně by své roli byl schopen pěvecky i herecky dát víc. La traviata je postavena na této dvojici, a je samozřejmé, že je-li jakékoli obsazení vystaveno srovnání s nějakým tím „párem snů“, za jaký je např. v poslední době považována dvojice Anna Netrebko a Rolando Villazón, rozhodně to nemá snadné. Málokdy se však stane, aby se skutečným hrdinou premiéry Traviaty stal představitel role otce Germonta. Vladimír Chmelo takovou výjimkou byl. Jeho „Un dì, quando le veneri“ vyvolalo salvu nadšení, a rovněž při děkovačce sklidil největší ohlas – plným právem. La traviata má jinak řadu menších a zcela miniaturních rolí, velmi nevděčných pro svou lapidárnost a zároveň pro nemožnost je výrazně charakterizovat. Jejich představitelům lze tedy jen poděkovat, že se rolí poctivě ujali (Sylva Čmugrová jako Flora, Dana Koklesová jako Annina, Lukáš Hynek-Krämer jako doktor aj.). Příběh tvoří trojice Violetta, Alfredo a jeho otec, a k ní se vše soustřeďuje. A přece je tu v pozadí element, bez nějž by se tento příběh neodehrál, a který Verdi geniálně charakterizoval valčíkem za scénou při prvním milostném vyznání protagonistů. Je to společnost, z níž oba milenci unikají, ale neuniknou. Režisér Arnaud Bernard neuznává inscenace, které posunují výklad mimo rámec autorského záměru, ani muzeální rekonstrukce, ani taková pojetí, která se snaží zastřít skutečnost, že se jedná o příběh sice ve vyšší společnosti se pohybující, nicméně prostitutky. Ouverturu ilustroval stylizovanou scénou placené lásky, citlivě a zřetelně. Zda pak v proměně druhého dějství bylo nutno tento svět „odhalit“ doslova, je otázka. Nahota v umění nebyla a není nic výjimečného, a to ani na jevišti, v moderním tanci se nad ní nepozastavíme, viděli jsme nahého krále Leara Jana Třísky i nahého Wozzecka, ale zde v pološeru scény se odehrávající stylizovaný hromadný sex zřejmě kohosi v publiku velmi iritoval (choreografie Gianni Santucci). Možná to nebyl přehnaný puritán, možná si jen nahlas položil otázku, zda to k pochopení toho, v jakém příběhu jsme se ocitli, opravdu pomůže, a zda je to pro něj nutné. Mně osobně víc



Marina Vyskvorkina (Violetta), Vladimír Chmelo (Giorgio Germont)

vadily Violettiny fyzické ataky na dav kolem ní. Byl to prvek z cizího výrazového rejstříku, který sem nezapadal. Možná že režisér usiloval o podobný účinek, jakého docílila režijní práce se sborem v již zmíněné loňské inscenaci Willyho Deckera v Salcburku, nicméně víme, že když dva dělají totéž… A úplně z jiného žánru sem zabloudili revuální číšníci s širokými smetáky zametající zlatavou šňůru listí, které předtím tvořilo lůžko lásky, rozprostřené přes jeviště. Jistě by se nalezlo jiné řešení, které by předchozí silnou scénu neznehodnotilo, jako se to stalo v tomto případě. Na druhé straně je pro tuto Traviatu velmi šťastná volba barev černobílého plátna; filmaři vědí, v čem jsou jeho výhody proti vynálezu barvy. Prakticky prázdná bílá scéna s okrouhlým horizontem a větší lenoškou v prvním a menší v druhém jednání (scéna Alessandro Camera, světelný design Patrick Méeüs), a černá bílá a šedá v kostýmech (kostýmy Carla Ricotti) pomohou psychologickému prokreslení mnohem víc než zdůrazněná strakatost. A vůbec nevadí, že zde pro scénografa opět mohla být východiskem inspirace ve výpravě Wolfganga Gussmanna v loňském Salcburku (tam byla lenoška v prvním jednání červená, v druhém byly bílé), a že černobíle oblékl Traviatu už Ingo Hamer v baletním filmu Johna Neumeiera Dáma s kaméliemi roku 1987. Vždyť kolik jsme od slavného zfilmování Kouzelné flétny Ingmarem Bergmanem už viděli odvozených inscenací; když je nějaké dílo silné, je úplně logické, že nalezne své epigony (a nemyslím to v pejorativním smyslu). Státní opera Praha vyprodukovala spolehlivý repertoárový kus ve zdařilém provedení, a až premiérové napětí opadne a vše se usadí, může začít počítat úspěšné reprízy. Státní opera Praha – Giuseppe Verdi: La traviata. Dirigent Enrico Dovico, režie Arnaud Bernard, scéna Alessandro Camera, kostýmy Carla Ricotti, choreografie Gianni Santucci, světelný design Patrick Méeüs, sbormistr Tvrtko Karlovič. Premiéra 5. 10. 2006. •

foto Karel Kubát

Aneta Baranovská jako Lady Macbeth nalévá svým hostům do umělohmotných pohárků.

verdiho macbeth v liberci Liberec, Divadlo F. X. Šaldy  Josef Herman Operní soubor libereckého Divadla F. X. Šaldy je k novým inscenačním trendům zdrženlivý, ba chová se až konzervativně. Ředitel František Dáňa s operním šéfem Martinem Doubravským přitom vědí, že úplně se režijním novinkám uzavřít nemohou, a proto na liberecké jeviště sem tam nějakou inscenační inovaci pustí. Jaksi opatrnický postup by rozhodně nebyl nesympatický, vždycky je lepší, ovšem také obtížnější, vycházet z něčeho zavedeného, nežli jen původní stavbu zbořit a postavit na rumišti novou, třeba jen zase jinak prefabrikovanou. Nebyl by nesympatický, kdyby vycházel ze skutečné umělecké potřeby, ale pochybuji, že ředitele divadla, šéfa opery a další liberecké kumštýře nové jevištní trendy skutečně zajímají. A to je problém. Inscenace Verdiho Macbetha je z těch hodně odstředivých. Režisér Roman Meluzín shakespearovskou krvavou tragédii zbavil jakékoli úhlednosti, s výtvarnicí Ivanou Brádkovou jeviště takřka vymetli, jeho podlahu pokryli prkennými deskami a prostor působivě nasvítili a občas zadýmovali. Skotský středověk připomínají jen některé prvky kostýmů, a možná skoro zbytečně, neboť se tu hraje podobenství o věčném koloběhu touhy po moci, která končí v rozvalinách. Převládají proto khaki uniformy nedávných časů, hadry čarodějnic či nevkusné až cirkusové znaky honorace, které čouhá sláma z bot – čímž se jasně deklaruje, že Macbethovi jsou póvl na skotském trůnu. Neumějí se ani chovat a hostí své přátele vínem z igelitových pohárků a jednohubkami, své mrtvé konkurenty pak odklízejí do černých plastových pytlů. To všechno by bylo pěkné a pro libereckou operu obrodné, kdyby nechyběly dvě základní věci: důslednější herecká stylizace a občas přesvědčivější vazba na znějící hudbu. Inscenace zkrátka prozrazuje, že liberecký soubor není na takovou jevištní poetiku připravený, a také je kvalitativně dosti nevyrovnaný. Tady nestačí dobře zpívat, tady je důležitá osobnost, pěvecký výraz, pohybová a gestická obratnost. A to až na výjimky chybí. Kromě toho sám režisér není vždy důsledný – zavraždění Banka působivě stylizoval, stejně tak poslední marný boj Macbetha, mnohé výjevy však ponechal aktéry popisně naznačovat. Jeho režie působí možná příliš racionalisticky a vnějškově vymyšleně právě proto, že ne vždy koresponduje se vzletnou elektrizující Verdiho hudbou.

Výsledek však nejvíc nivelizuje samotné hudební nastudování, jemuž nejvíc chybí právě výraz, na němž jevištní obraz staví – a to jak v orchestru, tak hlavně u mnohých sólistů. S jen kultivovaně odehranými a lépe či hůře odzpívanými notami se prostě nevystačí, jak doložili Igor Gavrilov v titulní roli a Aneta Baranovská coby Lady Macbeth, na nichž přitom tato opera stojí. Stále krásnějším a výrazově bohatším hlasem vládne jen Pavel Vančura, což opět prokázal v roli Banka. Dodejme, že titulní roli alternuje Anatolij Orel, kterého jsem, bohužel, na jevišti nezastihl. Inscenace tedy vykročila správným směrem, ale už ne tou správnou nohou, ve výsledku je nakonec hodně rozporná. Publikum druhé premiéry však bylo docela spokojené, inscenace by si tedy své diváky a posluchače mohla najít. Vedení liberecké opery by si však mělo konečně rozmyslet, jaké divadlo chce dělat. Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Giuseppe Verdi: Macbeth. Opera o čtyřech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, hraje se v italském originále. Dirigent Martin Doubravský, režie Roman Meluzín, scéna a kostýmy Ivana Brádková, sbormistr Martin Veselý, pohybová spolupráce Petr Šimek. Premiéra 21. září 2006, psáno z druhé premiéry 22. září 2006. •

manon lescaut poprvé Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské  Lenka Šaldová Jsou to záhady – některé tituly se nehrají dlouhá léta a náhle se objeví ve stejný čas na různých místech. Hitem sezony 2006/2007 je Pucciniho Manon Lescaut: poperou se s ní hned čtyři (!) soubory. A ten první, ostravský, nasadil laťku dosti vysoko. Režisér Michael Tarant znovu potvrdil, že dokáže poutavě rozehrát lidské příběhy – a to v barvitých davových scénách i intimních setkáváních. Dana Hávová mu připravila jednoduchou, variabilní scénu: dvě lehké poschoďové kovové konstrukce s průlezy, schůdky, zábradlími, na točně různě natočené, důmyslně člení hrací prostor. Jeviště v mžiku ožije pestrým rejem „u Pařížské brány“ – drobnými minipříběhy slévajícími se do hromadné poetické oslavy krásy života a žen především. Také Renato de Grieux – Luciano Mastro

foto archiv

PraÏská komorní filharmonie Prague Philharmonia

NEP¤EHLÉDNùTE! Tiziana Caruso (Manon) a Gianluca Zampieri (Renato de Grieux), který vystoupil při první premiéře 30. 9.

jim vzdává hold – a jakkoli je na začátku začten do knížky, tenhle rytíř lásky není žádným zasněným romantickým snílkem, ale klukem plným života: s grácií podělí všechny krásné dámy růžemi, nežli se rozhodne pro jedinou: pro temperamentní Manon – Tizianu Caruso. Tu pak energicky brání v každé situaci, té pak do poslední chvíle dodává odvahu. Nežli Manon zemře v jeho náručí: na setmělém, liduprázdném jevišti se hrozivě tyčí kovová konstrukce, za ní se rozprostírá jakoby nekonečná, mlhavá modrá hloubka, na forbíně plápolá oheň – velmi, velmi sugestivní obraz. Dlouhé umírání Manon by tak nedojímalo (stejně jako by tak nejiskřila hádka mezi Manon a Renatem ani nefascinoval odhodlaný vstup Renata na loď deportující trestankyně), nebýt skvělých, charismatických osobností – herců (!): Luciana Mastra a Tiziany Caruso. Oba zpívají s odzbrojující lehkostí – dech se tají nad Mastrovými zářivými výškami a i temně zbarvenými tóny mladé Italky. Oba (stejně jako Martin Gurbaľ či Simon Šomorjai v menších rolích) si mohou dovolit pohrávat si s významy slov a frází. Na pečlivém výrazovém zpívání má přitom patrně zásluhu i Alessandro Sangiorgi – další z pozoruhodných dirigentských osobností, které ředitel Luděk Golat do Ostravy přivedl. V Sangiorgiho energickém hudebním nastudování není stopy po sentimentu, Pucciniho hudba plyne ve fascinujícím proudu, z něhož jakoby lehce a samozřejmě tryskají melodie a na povrch se dere drama. Ostrava už má svou Manon, opojnou, strhující. Jaká bude ta ve Státní opeře Praha, v Plzni a v Liberci? Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Giacomo Puccini: Manon Lescaut. Dirigent Alessandro Sangiorgi, režisér Michael Tarant, scéna a kostýmy Dana Hávová, choreografie Igor Vejsada, sbormistr Jana Hájková. Premiéry v Divadle Antonína Dvořáka 30. 9. a 1. 10. 2006. • BALET YOURIHO VÀMOSE PODLE WILLIAMA SHAKESPEARA Sergej Prokofjev (1891-1953)

ROMEO A JULIE

ŽAL JULIIN A BOLEST ROMEOVA V BALETU

Choreografie: Youri Vàmos Scéna a kostýmy: Michael Scott Dirigent: Oliver Dohnányi / Sergej Poluektov Tančí: sólisté a soubor baletu ND Hraje orchestr Národního divadla PREMIÉRY 19. a 20. 11. 2006 v 19.00 v Národním divadle

PraÏská komorní filharmonie vás zve na sezónu 2006–2007. Vstupenky si mÛÏete zamluvit jiÏ nyní. Neváhejte. Pfiijìte si k nám odpoãinout a nechte se inspirovat.

P¤IPRAVILI JSME PRO VÁS ●

Cyklus koncertÛ Objevy/Oratoria: patronem tohoto cyklu je Ladislav ·paãek. Na koncertech se setkáte s díly ãasto hran˘mi a proslul˘mi, zaposlouchat se mÛÏete i do dûl úplnû nov˘ch a neznám˘ch. Na koncerty vás v tomto cyklu zveme do Kostela sv. ·imona a Judy. A první koncert z na‰eho cyklu zaãíná jiÏ za pár dní.

DÁLE VÁM NABÍZÍME ● Orchestrální cyklus: oblíbená fiada koncertÛ, která se koná v krásné Dvofiákovû síni praÏského Rudolfína. Zaãínáme jiÏ 30. fiíjna. Tû‰it se mÛÏete na Mozartovo Cosi fan tutte, ·ostakoviãovu Symfonii ã. 14, orchestr pro vás zahraje také díla od L. van Beethovena, F. Schuberta, J. Haydna, aj. Pfiedstaví se vám navíc celá fiada renomovan˘ch sólistÛ. O tyto koncerty je mezi pfiíznivci váÏné hudby stále velk˘ zájem. ● Cyklus koncertÛ pro rodiãe s dûtmi: velmi oblíbená pfiedstavení. Dva koncerty vÏdy v jednom dni (soboty, 10.00 a 13.30 h), kde je divákÛm pfiedstaven hravou formou jeden hudební skladatel. Patronem cyklu je hereãka Simona Postlerová s rodinou. ● Cyklus koncertÛ hudby 20. století – Krása dne‰ka: v nové sezónû se zamûfiíme na „hlas“ v hudbû 20. stol. Kromû toho, Ïe zde diváci nahlédnout do dílny fiady v˘znamn˘ch ãesk˘ch skladatelÛ, zastavíme se také napfi. ve Francii. Kromû koncertÛ se mohou posluchaãi tû‰it na nejrÛznûjsí kurzy a mezi nimi i na kurz souãasného francouzského zpûvu urãeného mlad˘m profesionálním zpûvákÛm. Tû‰íme se na vás. HLAVNÍ PARTNE¤I PKF

Z NABÍDKY KONCERTÚ PRO VÁS: ãtvrtek 16. listopadu 2006 – Cyklus koncertÛ Objevy/Oratoria

ELEGIE PROGRAM:

Joseph Haydn Symfonie ã. 26 d moll Lamentatione, Hob. 1 Symfonie ã. 44 e moll Smuteãní, Hob. 1

PARTNE¤I CYKLU

Othmar Schoeck Elegie pro baryton a komorní sbor SÓLISTA:

Lim Chae Wook – zpûv (probaryton)

ZAâÁTEK: 19.30 h MÍSTO: Kostel sv. ·imona a Judy Více informací o programu a vstupenkách získáte na tel. 224 232 488

www.narodni-divadlo.cz KONTAKT: PraÏská komorní filharmonie Krocínova 1, 110 00 Praha 1 e-mail: [email protected]. Aktuální pfiehled koncertÛ naleznete na: www.pkf.cz



z p r á v y z d o m ova

hudba v praze Novinka Slavomíra Hořínky Agapás mé? zazněla v premiéře (9. 10.) na koncertě orchestru Berg v kostele Panny Marie Sněžné. Dalšími díly na programu bylo Sedm slov Vykupitelových na kříži dvou skladatelů – „západního“ Josepha Haydna a „východní“ Sofie Gubajduliny – a hudba Osvaldo Golijova a Arvo Pärta. Sólisty byli slovenský akordeonista Milan Osadský, laureát mezinárodních soutěží a specialista na uvádění soudobé hudby, a violoncellista Jakub Tylman, jeden z mála žáků Jiřího Bárty a jeden z posledních žáků Borise Pergamenščikova, který studuje již několik let v Německu. Talichův komorní orchestr a violoncellista František Brikcius vystoupili (25. 9.) v Anežském klášteře v rámci projektu Rok s židovskou kulturou – 100 let Židovského muzea v Praze (Gideon Klein, Pavel Haas, Irena Kosíková) Laureáti soutěže Zapovězená hudba se představili v rámci turné v Praze, Terezíně a Berlíně. V české metropoli vystoupili (3. 10.) v Goethe-Institutu. Na programu byly skladby Pavla Haase, Bohuslava Martinů, Bély Bartóka aj. Koncert se uskutečnil díky účasti mladých českých interpretů v soutěži pořádané Hudební mládeží německé spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořany. Soubor Gutta Musicae uspořádal ve Hvězdě (24. 9.) závěrečný koncert cyklu Bílá hora – křižovatka epoch. Program měl název Guillaume Dufay – předchůdci – současníci – následovníci. Zazněla hudba 14. a 15. století (F. Landini, G. Machaut, J. Dunstable, G. Monachu, G.

Binchois, G. Dufay a J. Ockeghem). Čtvrtý ročník hudebního cyklu pořádal Památník národního písemnictví a soubor Gutta Musicae za podpory Magistrátu, Státního fondu kultury, Městské části Praha 6 i drobných sponzorů. V pěti tematických koncertech zazněla díla z doby přelomu renesance a baroka, ale také skladby rané i vrcholné renesance.

hudba v echách Pastorální mše in D od Františka Maxe Knížete, který měl letos 222. výročí narození, zazněla v obnovené premiéře (24. 9.) v Rudné u Prahy v nastudování komorním orchestrem Czech Virtuosi (umělecký vedoucí Jaroslav Procházka), sborem Collegium 419 (sbormistr Marika Pečená) a sólisty – Martou Fadjevičovou (soprán), Hanou Procházkovou (alt), Richardem Sporkou (tenor), Michalem Pospíšilem (bas) a Vladimírem Roubalem (varhany) – dirigovanými Karlem Mitášem. * O den dříve mělo v Českém muzeu hudby v Praze premiéru představení F. M. Kníže a K. H. Mácha, které připravili Pavel Steidl (kytara) a Jaroslav Dušek (umělecký přednes). * František Max Kníže se narodil v Drahelčicích 7. 9. 1784. Hudební vzdělání získal v Praze u Václava Jana Tomáška. Ve vlastní tvorbě byl ovlivněn příkladem Carl Maria von Webera, který v letech 1813–16 vedl operu Stavovského divadla. Na živobytí si František Max Kníže vydělával ve Stavovském divadle nejdříve jako vokalista a později dlouhá léta jako fagotista a violista. V roce 1833 byl ředitelem kůru u sv. Ignáce a pak od 1834 až do své smrti (23. 7. 1840) ředitelem kůru u sv. Havla. Jeho Pastorální mše byla v 19. století populárnější než vánoční mše „Hej, mistře“ J. J. Ryby. Složil také největší český hit 19. sto-

foto archiv

Orchestr Quattro vystoupil (14. 9.) na Bertramce, s ním flétnistka Žofie Vokálková a herci Magdaléna Borová a David Prachař. Dirigoval Marek Štilec. Na programu byl Mozartův Koncert pro flétnu a orchestr G dur, KV 313, melodram Sylvie Bodorové na slova Jaroslava Seiferta Zápas s andělem (1982) a scénický melodram Jiřího Antonína Bendy Ariadna na Naxu (1775). „Klíčovým momentem dobrého melodramu jsou kvality literární předlohy,“ uvedla Sylvie Bodorová a pokračovala: „Dnes, po 24 letech, mohu říci, že jsem měla šťastnou ruku. Báseň Jaroslava Seiferta o lásce mne tehdy velmi oslovila. V té době Seifert ještě žil. Měl velkou radost, že jsem se rozhodla pro jeho text. Byla jsem pouhý kousíček od našeho osobního setkání. Bohužel se už nikdy neuskutečnilo. Dodnes mne to mrzí. Jsem ale osudu vděčna i za setkání umělecké...“.

letí, píseň Břetislav, která zněla na obrozeneckých shromážděních, vyšla v mnoha desítkách vydání a nakonec zlidověla. V roce 1820 napsal první českou školu hry na kytaru. Dvořákova Nelahozeves, slavnostní matiné ke 165. výročí skladatelova narození, byla letos (10. 9.) věnována také 75. výročí vzniku Společnosti A. Dvořáka. Účinkovali dva mladí interpreti – klavírista Ivo Kahánek a basista Adam Plachetka (A. Dvořák, V. Novák). Haydnovy hudební slavnosti v Dolní Lukavici na Plzeňsku nabídly letos (15. – 23. 9.) desítku koncertů. Konaly se i v Nebílovech, Spáleném Poříčí, Příchovicích, Přešticích, v Plzni, Starém Plzenci, Blovicích, Dobřanech, Chotěšově a Lužanech. Účinkovalo například Kvarteto Martinů s hráčem na kladívkový klavír Petrem Šeflem, Societas Incognitorum, trio basetových rohů Lotz Trio, varhaník Pavel Černý, houslista Josef Žák s orchestrem plzeňské konzervatoře, soubor Affetto s hráčem na kladívkový klavír Martinem Jakubíčkem, Irena Troupová-Wilke s Tomášem Spurným, soubor Octopus Pragensis a několik dalších sólistů. Poctou Václavu Talichovi byl (3. 10.) koncert učitelů ZUŠ Václava Talicha v Berouně, který byl součástí festivalu Talichův Beroun. V první polovině října se ve městě také konala výstava Václav Talich – poselství s podtitulem Děti a hudba. Vystavovali na ní své výtvarné práce žáci ZUŠ. * Podzimní žákovský koncert jako ohlédnutí za Rokem W. A. Mozarta ohlásila berounská ZUŠ na 29. listopadu. V dalším měsíci se pak (19. a 21. 12.) uskuteční v koncertním sále ZUŠ dva předvánoční koncerty. První patří žákům, druhý (při němž zazní v premiéře Vánoční mše od Lukáše Petřvalského) patří orchestru školy se sborem kostela sv. Jakuba.

hudba na morav! a ve slezsku Hudební festival Mahler Jihlava 2006 začal (15. 9.) slavnostním koncertem Slovenské filharmonie s dirigentem Peterem Feranecem. Zazněla Mahlerova 5. symfonie. Ještě předtím se otevřela nová expozice Mladý Gustav Mahler a Jihlava v Domě Gustava Mahlera. Klaus Rückert, potomek básníka Friedricha Rückerta, a členové Rückertovy společnosti také zasadili symbolickou růži do rosária ve skladatelově rodišti v Kalištích u Humpolce. * Dalším programem festivalu bylo (18. 9.) vystoupení smyčcového kvarteta Epoque pro mládež a večerní koncert, na němž vedle Mozarta a Dvořáka zazněl také Smyčcový kvintet Antona Brucknera s violistkou Jitkou Hosprovou. Na dalších koncertech vystoupilo v Pelhřimově, Třebíči a Jihlavě Trio ArteMiss a pak se představila Komorní filharmonie Vysočina se sólisty Ditou Čeledovou a Denisou Veškrnovou. Dirigoval Jiří Jakeš.

VIKTOR KALABIS 27. 2. 1923 – 28. 9. 2006 Ve věku 83 let nás opustil skladatel PhDr. Viktor Kalabis, jemuž život nadělil několik velkých darů: kulturní rodiče podporující jeho hudební zájmy, důvěrné poznání jižních Čech (zvl. Jindřichova Hradce, který ho v roce 1993 vyznamenal čestným občanstvím) a mnoho výborných přátel. Především však skvělou manželku, cembalistku Zuzanu Růžičkovou. Ve velké pohodě prožili spolu 54 let (sňatek 1952). Byla mu oporou doslova do posledního dechu. Hlavním darem byl pak spontánní a nezaměnitelný hudební talent. Kalabis absolvoval skladbu na Pražské konzervatoři u E. Hlobila (1945–48) a na HAMU u J. Řídkého (1948–52). Studoval též hudební vědu na Filozofické fakultě UK, když však předložil diplomní práci Harmonie u Stravinského a Bartóka, byl odmítnut jako „formalista“. Doktorát hudební vědy dostal až po rehabilitaci v roce 1991. Od podzimu 1952 působil na HAMU jako lektor, ale v únoru 1953 byl pro politickou nezpůsobilost propuštěn. Jiří Pauer, tehdy činný v rozhlase, mu nabídl místo v hudební redakci pro děti a mládež, kde Viktor Kalabis působil 19 let (1953–1972). Mimo jiné nahrál a uvedl desítky děl svých skladatelských kolegů. Byl spoluzakladatelem soutěže Concertino Praga (1966), která se stala světovým pojmem. V roce 1991 byl jmenován předsedou správní rady Nadace B. Martinů, autora, kterého celý život obdivoval. Hlavním těžištěm Kalabisovy tvůrčí činnosti ale byla skladba. Vytvořil 92 opusů (5 symfonií, 7 smyčcových kvartetů, 9 koncertů pro sóla a orchestr, kantáty, balet, písně a rozměrné komorní dílo). Jeho tvorba zněla ve všech kontinentech, díla u něj objednaly např. Česká filharmonie, Český rozhlas, Dresdner Staatskapelle, dirigovali je umělci jako W. Sawallisch, H. Blomstedt, H. Rilling aj. Kalabisova tvorba přinesla osobitou syntézu hudebního jazyka 20. století, humanistické a duchovní poselství. Vyslovil naše radosti i obavy, posílil naděje, uměl povzbudit i pohladit. Jeho tvůrčí odkaz bude i dalšími generacemi ještě dlouho znovu objevován. Jiří Pilka Benefiční koncert firmy Bosch na festivalu Mahler Jihlava ve zcela zaplněném chrámu sv. Ignáce v Jihlavě dal zaznít (1. 10.) Mši D dur Antonína Dvořáka a Gloria Antonia Vivaldiho. Na programu se podílelo několik stovek interpretů: Pěvecký sbor firmy Bosch, Filharmonický sbor Heilbronn, Pěvecké sdružení Campanula sbormistra Pavla Jiráka a Symfonický orchestr firmy Bosch s dirigentem Ulrichem Walddörferem. Výtěžek koncertu – téměř 35.000 Kč – byl na místě předán organizaci

APLA Vysočina – Asociaci pomáhající lidem s autismem. Klavírní trio ArteMiss zahrálo na festivalu Mahler Jihlava 2006 v nově zrekonstruovaném komorním sálu Hotelu Gustav Mahler přesně v den 100. výročí narození Dmitrije Šostakoviče (25. 9. ) jeho Klavírní trio č. 2 e moll, op. 67. Šostakovič napsal skladbu pod dojmem smrti svého blízkého přítele Ivana Sollertinského v době druhé světové války. Do Československa přivezl toto dílo sám jeho autor – představil kompozici v roli klavíristy na druhém ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro 26. 5. 1947. Jeho komorními partnery byli David Oistrach a Miloš Sádlo. V Jihlavě nyní dále zazněly ještě Dvořákovy Dumky. Mezinárodní soutěž Leoše Janáčka v oboru smyčcové kvarteto přilákala ve svém 13. ročníku (5.–7. 9.) soubory z Česka, Francie, Maďarska a Polska. Dvoukolovou soutěž určenou mladým interpretům do 25 let uspořádala Hudební fakulta JAMU v Brně ve spolupráci s Nadací Leoše Janáčka a pod záštitou brněnského Janáčkova kvarteta. První cenu získal Icarus Quartet (ČR), druhou Quartetto di gioia (ČR) a třetí místo obsadil Tonus Novus Quartet (Maďarsko). Cenu za nejlepší provedení skladby Leoše Janáčka obdrželo Quartetto di gioia (ČR) a cenu za nejlepší provedení skladby Antonína Dvořáka soubor Tercéa Quartet (Francie), společně se souborem Kwartet Post Scriptum (Polsko) držitel čestného uznání. Závěrečný koncert laureátů byl (7. 9.) v Besedním domě. Tenorista Štefan Margita zahájil (4. 10.) jubilejní turné po České republice, které zahrne celkem 15 koncertů a vyvrcholí (23. 12.) slavnostním vánočním koncertem v Národním divadle v Praze. Pro koncerty si vybral písňové cykly Bély Bartóka, nově zkomponovaný cyklus Sylvie Bodorové a písně Mikuláše Schneidera-Trnavského v kombinaci s dalším písňovým i operním repertoárem. Kromě písňových večerů (Ústí nad Labem, Semily, Strakonice, Třinec, Hradec Králové, České Budějovice, Děčín, Chomutov) vystoupí Margita na galakoncertech s orchestry v Teplicích, Košicích, Karlových Varech, Olomouci a v Praze. Součástí turné je rovněž hostování v Brně v inscenaci Janáčkovy opery Její pastorkyňa. S Margitou účinkuje řada pěvců – Lívia Ághová, Andrea Danková, Adriana Kohútková, Markéta Halířová-Bechyňová a další mladí pěvci – vítězové Pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Klavírní partnerkou mu je Katarína Bachmannová, sólistkou harfistka Kateřina Englichová. První ročník cyklu komorních koncertů „Pocta českým světcům“ se konal v září v Ostravě. Pořádaly ho společně Janáčkova konzervatoř, Televize Noe a Mezinárodní hudební festival Janáčkův máj, o.p.s. Na čtyřech koncertech vystoupili převážně mladí umělci, ale také renomovaný Janáčkův komorní orchestr.

 foto Jiří Skupien

zp rá vy z domo va

Cenu České hudební rady předal paní Míle Smetáčkové, manželce dirigenta Václava Smetáčka, za její dlouhodobou inspirativní práci v oblasti hudební výchovy, zejména ve vedení České hudební společnosti, 3. 10. před slavnostním koncertem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK ke 100. výročí Smetáčkova narození v Cukrárně Obecního domu místopředseda ČHR, dirigent Martin Turnovský a tajemnice organizace Lenka Dohnalová. Předtím bylo ještě za účasti mnoha hostů představeno druhé vydání životopisné publikace Míly Smetáčkové Život s taktovkou a pokřtěno remasterované CD s díly P. I. Čajkovského, které pod taktovkou Václava Smetáčka nahráli Pražští symfonikové v letech 1961 a 1964. Setkání slovem provázel ředitel orchestru FOK Ilja Šmíd, který k mikrofonu pozval i jednoho ze Smetáčkových vynikajících žáků, dirigenta Libora Peška. Na fotografii paní Míla Smetáčková se svojí vnučkou Petrou Součkovou, redaktorkou knihy.

Poprvé v Ostravě zazněly (25. 9.) všechny tři smyčcové kvartety Juana Crisóstoma Arriagy, španělského autora 19. století. Koncert v sále Janáčkovy konzervatoře se konal pod záštitou španělského velvyslance v ČR a účinkovala na něm tři kvarteta: Kubínovo z Ostravy, Janáčkovo z Brna a Stamicovo z Prahy. Šumperský cyklus Klasika Viva přivítal (10. 10.) mladou houslistku Markétu Janouškovou, laureátku Ceny Anny Hostomské, která se uděluje na festivalu mladých umělců Šumperské preludium. Svůj recitál (L. van Beethoven: Sonáta č. 5 op. 24 „Jarní“, W. A. Mozart: Rondo C Dur, J. Suk: Čtyři kusy pro housle a klavír op. 17, A. Dvořák: Sonatina pro housle a klavír; Mazurek, M. de Falla: Španělský tanec, P. de Sarasate Andaluská romance op. 22, B. Bartók: Rumunské tance, J. Massenet: Meditace z opery ais, M. Ravel: Tzigane) měla v klášterním kostele Zvěstování Panny Marie. Janoušková v roce 2002 získala 1. cenu na Kocianově mezinárodní houslové soutěži v Ústí nad Orlicí. V letošním roce se stala vítězkou Letních houslových kurzů Václava Hudečka a díky tomu s ním bude vystupovat na vánočním turné po celé České republice. * Na klavír ji v Šumperku doprovázela Barbara Kürstenová. Zpracoval Petr Veber



zahranií foto archiv

sv!tová operní divadla xi. teatro alla scala v milán!  Zbyněk Brabec V Itálii se opera před více než čtyřmi sty lety zrodila. Stalo se tak ve Florencii, kde skupina intelektuálů zvaná Camerata chtěla oživit antické drama. Nový žánr získal záhy obrovskou popularitu nejen po celé Itálii, ale při své expanzi na sever od Alp po celé Evropě a později po celém světě. Itálie dala světu řadu vynikajících skladatelů, bez nichž by byl repertoár dnešních operních divadel prakticky nemyslitelný. Italská pěvecká škola, založená na nejlepší tradici tzv. bel canta, dodnes patří k těm nejlepším. Italští operní pěvci sice již dávno pozbyli na světových jevištích primát, neboť jim stále více konkurují pěvci ze Španělska, Ameriky, zemí bývalého Sovětského svazu i z východu, přesto pěvecké umění Carusa, Gigliho, Bergonziho, di Stefana, Pavarottiho, Tebaldi, Freni, Cossotto, Gobbiho, Cappuccilliho, Brusona, Raimondiho a dalších umělců je přímo legendární. Opera v prvních letech po svém vzniku byla jen záležitostí omezeného okruhu šlechticů a dalších urozených lidí. K tomu, aby se stala masovou záležitostí, bylo nutné postavit veřejné operní divadlo, kam by měl přístup opravdu každý (samozřejmě jen ten, kdo mohl zaplatit vstupné). První takové divadlo na světě bylo otevřeno v roce 1637 v Benátkách – jmenovalo se Teatro San Cassiano. O dva roky později byla v Benátkách otevřena hned další dvě operní divadla a ta rostla v tomto městě jako houby po dešti. Všechna se uživila, neboť hlad po opeře byl obrovský. Nejslavnější z benátských operních divadel – Teatro La Fenice – bylo otevřeno 16. května 1792. Prakticky každé jen trochu větší italské město vybudovalo své operní divadlo, byť by se v něm hrálo jen velmi příležitostně. K nejslavnějším italským operním divadlům patří, vedle již zmíněného Teatro La Fenice v Benátkách, ještě Teatro di San Carlo v Neapoli, Teatro della Pergola ve Florencii, Teatro Costanzi v Římě, Teatro Regio v Turíně, Teatro Massimo v Palermu, další významná divadla jsou v Janově, Terstu a v Parmě, známá jsou i představení ve slavné veronské Aréně. Ovšem nejslavnějším divadlem v Itálii je Teatro alla Scala v Miláně – zároveň jedna z nejvýznamnějších světových operních scén. Teatro alla Scala není nejstarším operním divadlem v Miláně. Již v roce 1598 bylo otevřeno v Palazzo Ducale divadlo, které nechal vybudovat guvernér Don Giovanni Ferdinando di Velasco. Jmenovalo se Palazzo Ducale, přičemž v témže paláci existovalo ještě další operní divadlo. Teatro Ducale postupně chátralo, jeden čas v něm byla dokonce jízdárna. Na konci 17. století začala z podnětu prince Vaudemonta jeho rekonstrukce, která byla ukončena 5. ledna 1708. Zrekonstruované divadlo však záhy lehlo popelem. Habsburkové, kteří tehdy v severní Itálii vládli, nechali na stejném místě postavit divadlo nové. Na jeho financování se uspořádaly i veřejné sbírky. Nové divadlo, nazývané Nuovo Teatro Ducale, postavené architektem Domenikem Barbierim, bylo otevřeno v roce 1717 operou Franceska Gaspariniho Costantino na libreto tehdy slavného libretisty Apostola Zena. Bylo v provozu celých šedesát let a na jeho jevišti vystoupila celá řada slavných pěvců té doby, např. Faustina Bordoni, Caterina Gabrielli či kastrát Farinelli. Do operních představení se brzy začala vkládat komická intermezza v milánském dialektu, která získávala u publika stále větší a větší popularitu. Tak se stal Milán centrem rozvoje buffo opery. 25. února 1776 Nuovo Teatro Ducale také vyhořelo. Miláňané ovšem nechtěli zůstat bez divadla, a tak se krátce po požáru divadla přistoupilo ke stavbě nové divadelní budovy. Její stavbou, kterou podporovala sama císařovna Marie Terezie, byl pověřen architekt Giuseppe Piermarini. Nové divadlo

Teatro alla Scala

dostalo název podle kostela, v jehož blízkosti se nacházelo – to bylo tehdy v Itálii obvyklé. Kostel ze 14. století se jmenoval S. Maria della Scala (Panna Marie na schodech). Žena vévody Bernabò Viscontiho se jmenovala Beatrice Regina della Scala – podle ní byl kostel pojmenován. Nové divadlo – Il Nuovo Regio Ducal Teatro alla Scala bylo slavnostně otevřeno operou L´Europa riconosciuta, kterou pro tento účel napsal tehdy populární vídeňský dvorní skladatel italského původu Antonio Salieri. Jeho operami byla ostatně otevřena i jiná divadla, např. o rok později další milánské divadlo Teatro alla Cannobiana, Teatro S. Moisè v Benátkách či Teatro Valle v Římě. Teatro alla Scala bylo otevřeno 3. srpna 1778 a spolu se Salieriho operou byly tehdy uvedeny ještě dva balety. Postupem doby se divadlo stalo metou všech operních umělců nejen z Itálie. O angažmá na této scéně usilovali a dodnes usilují nejvýznamnější pěvci, režiséři a dirigenti. Zvenku budova Scaly příliš neupoutá, ale vnitřní výzdoba divadla je krásná. Hlediště má šest pořadí, většinu tvoří lóže – je jich celkem 146. Barevně převládá rudá, bílá a zlatá. Na stropě je vymalováno devět Múz, nad jevištěm je zobrazen savojský kříž. Budova Scaly byla několikrát rekonstruována, např. v roce 1838 a po 2. světové válce, kdy v roce 1943 byla při bombovém náletu v noci z 15. na 16. srpna zničena. Rekonstruované divadlo bylo po válce 11. května 1946 otevřeno koncertem, který dirigoval Arturo Toscanini. Tehdy zde debutovala později slavná sopranistka Renata Tebaldi. Zatím poslední generální rekonstrukce a modernizace budovy proběhla na začátku tohoto století v letech 2001/04. Během této doby operní soubor působil v nově zbudovaném Teatro degli Arcimboldi. Rekonstrukce historické budovy, jejíž cena se vyšplhala na 61 milionů euro, byla svěřena švýcarskému architektovi Mariu Bottovi, který foyer a hlediště vrátil do podoby z roku 1778, naopak jeviště a celé zákulisí bylo výrazně zmodernizováno tak, aby odpovídalo moderním trendům současnosti. Nyní se např. může zkoušet na třech jevištích současně. Zrekonstruovaná budova byla dána do provozu opět slavnostním představením Salieriho opery L´Europa riconosciuta, kterou s pěvci Dianou Damrau, Danielou Barcellonou, Giuseppem Sabbatinim a dalšími nastudoval tehdejší šéf Riccardo Muti, režii měl Luca Ronconi a výpravu navrhl přední italský výtvarník (a také oper-

za hr an i  í ní režisér) Pier Luigi Pizzi. Tím jsme se ovšem dostali do naší současnosti, ke které se ještě vrátíme. Nyní se zastavme ještě u historie tohoto divadla a připomeňme si slavné pěvce a dirigenty, kteří zde vytvářeli interpretační historii této operní instituce. Prvním významnějším intendantem divadla byl Angličan Joseph Glossop, který vedl divadlo v letech 1824/26. V té době se zde odehrálo např. 250 představení Rossiniho oper. Jeho nástupcem byl Domenico Barbaia, řídící divadlo celých šest let. Ten měl velké zkušenosti z vedení operních divadel v Neapoli a ve Vídni. Rozpoznal talent nejen Rossiniho, Belliniho a Donizettiho, ale i dalších skladatelů, např. Mercadanteho či Paciniho, měl i velký cit pro angažování výborných operních pěvců. Dalším významným intendantem Scaly po Barbaiovi byl Bartolomeo Merelli, stojící v čele divadla v letech 1836/50 a pak ještě 1861/63. On to byl, kdo objevil talent Giuseppa Verdiho. Objednal u něho operu Oberto a po propadu jeho druhé opery Un giorno di regno nepřestal Verdimu věřit a vnutil mu libreto k opeře Nabucco, jejíž slavná premiéra 9. března 1842 ve Scale zařadila Verdiho k nejúspěšnějším italským operním skladatelům. Významná kapitola interpretačních dějin divadla se otevřela ve 20. století, kdy v jeho čele stál jako intendant Giulio GattiCasazza, který do Scaly přešel po pětiletém působení ve Ferraře a jehož kariéra vyvrcholila v New Yorku, kde stál v čele Metropolitní opery. V období Gatti-Casazzy uměleckou úroveň domu určoval nekompromisní dirigent Arturo Toscanini, fanatik dokonalosti, umělecky řídící soubor v několika periodách mezi léty 1898/1929. Samozřejmě pěstoval italský operní repertoár, staral se o uvádění novinek domácích skladatelů, ale soustavněji uváděl i opery Richarda Wagnera a v italské premiéře tehdejší novinky Louisu (1900), Salome (1906) a Pelléa a Mélisandu (1908). Když Toscanini, nekompromisní v uměleckých i občanských názorech, začal mít problémy s nastupujícími fašisty, ze Scaly odešel. Na jeho místě stanul jiný významný dirigent Victor De Sabata, působící ve Scale v letech 1930/57. De Sabatovi se podařilo Toscaniniho úroveň divadla udržet, přestože Mussolini protěžoval především Římskou operu. Od roku 1946 až do roku 1972 stál v čele Scaly intendant Antonio Ghiringelli, za jehož vedení byla mj. otevřena v r. 1955 Cimarosovou operou Tajné manželství komorní scéna Piccola Scala pro 600 diváků, sloužící k uvádění starých i moderních komorních oper (zavřena byla v roce 1983). Ghiringelli zorganizoval zahraniční zájezdy Scaly do Londýna, Vídně, Moskvy a další. Založil také operní studio pro mladé pěvce a scénografy. Po Ghiringellim, který se zlatým písmem zapsal do historie tohoto operního domu, vedli divadlo Paolo Grassi a Massimo Bogianckino, hudebním ředitelem byl v letech 1968/86 významný italský dirigent Claudio Abbado (do repertoáru přinesl řadu moderních oper), kterého vystřídal další skvělý italský dirigent Riccardo Muti, řídící ve Scale repertoár neuvěřitelně širokého záběru. Ve Scale debutoval v roce 1980 řízením Figarovy svatby. V období, kdy stál v čele La Scaly Arturo Toscanini, v divadle působili další dirigenti, např. Ettore Panizza, Franco Ghione, Vittorio Gui, Gabriele Santini či Antonino Votto. Z pěvců této éry jmenujme Brunu Rasu, Toti Dal Monte, Rosu Raisu, Conchitu Superviu, Aureliana Pertileho, Roberta Merliho, Ernesta Badiniho, Giacoma Lauri-Volpiho, Tancredi Pasera, Mariana Stabileho a další. První představení po 2. světové válce se konalo 26. prosince 1946 – na repertoáru byl Verdiho Nabucco. Za dirigentským pultem stanul Tullio Serafin, další významný italský dirigent, který dlouhá léta formoval uměleckou úroveň tohoto divadla. Ve Scale dirigoval poprvé již v roce 1909. On pomohl ke světové kariéře takovým pěvkyním, jakými byly např. Rosa Ponselle či Maria Callas, také stál u zrodu kariéry barytonisty Tita Gobbiho. Byl uznávanou autoritou v otáz-



kách pěveckého umění, fundovaným dirigentem zejména přes italskou operní tvorbu. V poválečném období se mohla Scala pyšnit hvězdami jako Maria Callas, Renata Tebaldi, Franco Corelli, Giuseppe di Stefano, Mario Del Monaco, Ettore Bastianini, Tito Gobbi a mnoha dalšími. Rovněž seznam dirigentů a režisérů by byl plný vynikajících osobností (Furtwängler, Karajan, Molinari-Pradelli, oba Kleiberové, Schippers, Bernstein, Böhm, Giulini, Strehler, Visconti, Ronconi, Ljubimov, Zeffirelli). Operní sezona v milánské La Scale začínala léta tradičně 26. prosince na svátek sv. Štěpána, v padesátých letech byl začátek posunut na 7. prosinec, svátek milánského patrona sv. Ambrože. Dlouze by se mohlo mluvit i o publiku Scaly. O smetánce, která vedla v lóžích především společenský život, jak o tom píše Stendhal, o pověstné klace, mající v hrsti úspěch leckterého umělce. Claudio Abbado začal s úspěchem pořádat představení pro pracující za dostupné vstupné – spettacoli per lavoratori, a také pro studenty. V roce 1913 bylo otevřeno muzeum La Scaly, které shromažďuje obrovské množství dokumentů k provozování opery v Miláně a Itálii vůbec, o velkých skladatelích i pěvcích. La Scala se může pyšnit obsáhlým soupisem světových premiér, v čemž jí může konkurovat jen málokteré divadlo. Seznam prvních uvedení by byl velice dlouhý, namátkou jmenujme jen některé opery: z řady Rossiniho děl uveďme Turka v Itálii a Straku zlodějku, Belliniho Piráta, Cizinku a Normu, Donizettiho Lucrezii Borgiu a Marii Stuartovnu, Verdiho Oberta, Nabucca, Lombarďany, Otella a Falstaffa, Ponchielliho Giocondu, Boitova Mefistofela i Nerona, Cielovu Adrianu Lecouvreur, Pucciniho Edgara, Madama Butterfly a Turandot, Catalaniho La Wally, Respighiho Belfagora, Poulenkovy Dialogy karmelitek, opery Stockhausenovy, Pizzetiho (Vražda v katedrále), Rotovu Noc neurastenikovu, i opery soudobých italských skladatelů, např. Luciana



zahranií

Beria (Un re in ascolto), Luigiho Nona (Al gran sole carico d´amore), Azia Corghiho (Blimunda) a mnoho dalších. V milánské La Scale také vystoupili někteří čeští operní umělci. Především to byla Verdiho přítelkyně a výborná interpretka jeho sopránových rolí Tereza Stolzová, později Vilém Zítek, Pavel Ludikar, brněnská sopranistka Hana Janků zde sklízela ovace jako Pucciniho krutá princezna Turandot, po boku José Cury zde vystoupila v roli Giocondy Eva Urbanová. Pracovali zde i naši režiséři Václav Kašlík a Karel Jernek, výtvarníci Josef Svoboda a Jan Skalický. Jaká je současnost nejslavnějšího italského operního divadla? Na jaře roku 2005 vyvrcholily vleklé spory Riccarda Mutiho s řadou pracovníků La Scaly – technickým personálem i orchestrem. Stávka dokonce znemožnila premiéru Pikové dámy. Když se Mutimu nepodařilo prosadit do intendantské funkce svého favorita Maurizia Meliho, z divadla, kde působil čtvrt století, odešel. Intendantem se stal po Carlu Fontanovi Stéphane Lissner, ředitel festivalů v Aix-en-Provence a Wiener Festwochen. Dirigentská osobnost se hledá, patrně by to měl být Daniel Barenboim, který by měl operní sezonu 2007/08 otevřít nastudováním Wagnerova Tristana a Isoldy. Jak máme dokumentováno na mnoha nahrávkách z La Scaly, Muti patří bezesporu k absolutní špičce operních dirigentů současnosti. V La Scale kromě běžného repertoáru řídil i opery Gluckovy, Spontiniho, Cherubiniho, Pergolesiho a dalších zapomínaných skladatelů. Jeho představení vynikala neobyčejným dramatismem, pietně vycházel ze skladatelova zápisu a šel tak tvrdohlavě i proti zaběhlé tradici – v provozování italských repertoárových oper v La Scale jistě pevně zakořeněné. Prý si dokázal mnoho lidí znepřátelit. Bůh suď! Každopádně jen málokterý dirigent, který v této sezoně v La Scale diriguje, dosahuje Mutiho uměleckých kvalit. Posuďte sami: Riccardo Chailly, Daniele Gatti, Myung-Whun Chung, Yves Abel, Daniel Harding, Stefano Ranzani, Lothar Koenigs, Kazushi Ono, John Axelrod, Lorin Maazel. Letošní sezona, kterou otevře 7. prosince 2006 Verdiho Aida, přinese na repertoár deset oper, často se jedná o koprodukční inscenace s jinými evropskými divadly, např. v Lyonu, Salcburku, Paříži, Londýně. Kromě italských oper bude uveden Wagnerův Lohengrin, Straussova Salome, Janáčkova Její pastorkyňa, Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu a chybět nebude ani Bernsteinův Candide. Na podzim 2007 zazní ve světové premiéře opera Fabia Vacchiho Teneke. Mezi pěvci letošní sezony čteme řadu zvučných jmen: Violeta Urmana, Natalie Dessay, Daniele Dessi, Emily Magee, Waltraud Meier, Angela Gheorghiu, Roberto Alagna, Robert Dean Smith, Juan Diego Flórez, Fabio Armiliato, Miroslav Dvorský, Leo Nucci, Ramón Vargas… V roce 1976 byl Verdiho Otello jako první představení ze Scaly vysílán do televize. Dnes se můžeme v klidu našeho domova na nejnovějších hudebních nosičích DVD jejich prostřednictvím přenést do milánské Scaly a ve vynikající zvukové i obrazové kvalitě se zaposlouchat do operních představení. DVD nahrávek je poměrně hodně a najdeme je v katalozích řady firem. Firma Deutsche Grammophon nabízí záznamy představení či filmy, vzniklé na základě inscenací ve Scale – Karajanovu a Zeffirelliho Bohému z roku 1965 s mladičkou M. Freni, dále Abbadova a Ponnellova Lazebníka sevillského a Rossiniho Popelku a Prêtreho a Zeffirelliho Sedláka kavalíra s Komedianty. Záznamy inscenací z 80. let najdeme jednak v katalogu firmy Arthaus – Verdiho Aida (Maazel, Ronconi) a Pucciniho Madama Butterfly (Maazel, Keita Asari – inscenace je stále na repertoáru), a také v katalogu firmy Warner Classics, který obsahuje následujících pět operních inscenací: Andrea Chénier, Lombarďané, Ernani, Nabucco a Triptych. Za

dirigentským pultem se střídají R. Chailly, G. Gavazzeni a R. Muti. Firma Opus Arte nyní vydala box jedenácti DVD se záznamy inscenací z let 1987/92. Jsou k dostání i samostatně, ale celý komplet přijde levněji (a stojí za to). Většinu oper diriguje R. Muti, ale také L. Maazel, G. Gavazzeni a S. Ranzani. Inscenace jsou dílem režisérů L. Ronconiho, G. Strehlera, M. Hampeho, J. Millera, W. Herzoga, P. L. Pizziho a dalších. V operách Adriana Lecouvreur, Lucia di Lammermoor, Così fan tutte, Don Giovanni, Zamilovaný bratr (Pergolesi), Děvče ze zlatého Západu, Vilém Tell, Jezerní paní, Attila, Sicilské nešpory a Dva Foscariové se představují vynikající pěvci, kteří v té době ve Scale pravidelně účinkovali, např. M. Freni, P. Dvorský, M. Zampieri, R. Bruson, E. Gruberová a další. Firma EMI vydala záznam Mutiho a Zeffirelliho inscenace Verdiho Dona Carlose s L. Pavarottim v titulní úloze. Dalších osm nahrávek najdeme ještě v katalogu firmy TDK. Dokumentují inscenace z let 1993/2004. Najdeme mezi nimi např. obnovenou inscenaci Adriany Lecouvreur, kterou známe ze záznamu na Opus Arte s M. Freni a P. Dvorským, nyní s D. Dessi a S. Larinem. Je zde dále Verdiho Otello s P. Domingem a B. Frittoli, Rossiniho Mojžíš a faraón, Pucciniho Manon Lescaut s M. Guleghinou a J. Curou, Bohéma a Tosca (s Guleghinou a Licitrou), Giordanova Fedora s M. Freni a P. Domingem, i Donizettiho Dcera pluku s M. Deviou. Většinu snímků opět diriguje R. Muti. Na vydání na DVD čekají i další záznamy ze Scaly, např. Verdiho Traviata či Macbeth (obě pod Mutiho taktovkou), nebo i Salieriho L´Europa riconosciuta, kterou se La Scala otevřela po rekonstrukci. Všechny výše uvedené snímky jsou dostupné i v našich odborných prodejnách a přes ně se každý operymilovný divák může přenést do jednoho z nejslavnějších operních divadel světa. Dodejme ještě, že mnoho firem prezentuje zvukové záznamy živých představení právě z tohoto divadla, neboť dokumentují historii této významné operní scény. •

festival staré hudby v innsbrucku  Innsbruck, Landestheater Tirol, Sti Stams, Kongres  Jana Vašatová Letošní 30. ročník významného a ve svém oboru etablovaného mezinárodního Festivalu staré hudby v Innsbrucku se sice v řadě koncertů zaměřil jako obvykle na hudbu předklasicismu, ale protože umělecký šéf festivalu René Jacobs patří k předním mozartovským dirigentům a navíc si letos celý svět připomíná dvojí výročí slavného salcburského rodáka (který se mimochodem také párkrát v Innsbrucku zastavil), nemohl zde chybět ani odkaz Wolfganga Amadea Mozarta. Nebyl by to ale innsbrucký festival ani Jacobs, kdyby se k Mozartovi nepřistupovalo mimořádně zajímavým a přínosným způsobem: v komorních a symfonických koncertech znělo jeho dílo v interpretaci sólistů a ansámblů, specializovaných na provozování tzv. staré hudby, hrajících na dobové nástroje a v menším, neromantickém symfonickém obsazení a zvuku. Festival také uvedl dvě Mozartovy opery: ranou Il Re pastore na Metastasiův text nastudoval se sólisty a souborem Academia montis regalis Alessandro de Marchi a operu oper, Dona Giovanniho, sám René Jacobs. I zde však zvolil zcela specifický přístup: v Tyrolském zemském divadle provedl nejprve dvakrát původní tzv. pražskou verzi opery z r. 1787, dvakrát pak o rok mladší verzi vídeňskou – a ne

foto Jan Málek

za hr an i  í

Klášter ve Stamsu

kombinaci obou, jak se opera běžně uvádí. Měla jsem možnost navštívit představení „vídeňského“ Giovanniho a bylo to velmi přínosné, protože tak se opera asi skutečně nikde nehraje, kdežto s pražskou verzí jsme měli možnost se u nás už setkat. První jednání se v zásadě až na přidanou árii Dona Ottavia „Dalla sua pace“, která nahrazuje původní „Il mio tesoro“ ve 2. jednání, nijak neodlišuje. Druhé jednání přináší novou árii Donny Elvíry „Mi tradi“ a pak hlavně velké změny ke konci opery, ve scéně dopadení Leporella, převlečeného za Giovanniho. Namísto velkého výstupu Leporella, ve kterém vše vysvětluje a prosí o slitování („Ah pieta, signori miei“), je zde jeho fraškovitý výstup, kterým zmate pronásledovatele a uteče. Je dopaden Zerlinou, která ho přiváže na židli a ohrožuje nožem… Je to opravdu doklad Mozartova a Da Ponteho dramatického cítění v duchu italského operního divadla, že zde mezi vážné árie vložili dvě buffoscény, nebo naopak zcela přesného odhadu obou tvůrců, co se bude tehdejšímu vídeňskému publiku, zvyklému na frašky a singspiely, líbit? Stupňující se dramatické napětí opery tím dostává spíše na frak, než aby se podobnými kontrasty posílilo… Tyto úvahy se však týkají vídeňské verze díla, nikoli oprávněnosti jejího provedení na innsbruckém festivalu a jejího porovnání s verzí pražskou. Inscenace sama byla, jak už je v Innsbrucku obvyklé, nápaditě jednoduchá a hudebně dokonalá. Jacobs přistupuje k Mozartovi z opačné strany, než většina především dřívějších interpretů: jde po časové ose od baroka ke klasicismu, a tak mu vychází skladatelův vývoj a dílo zcela přirozeně, bez romantizujících nánosů. V tomto duchu také vedl skvěle hrající Freiburger Barockorchester k výrazně rozlišené dynamice a frázování, podtrhujícímu charakter jednotlivých scén. Někde – např. při výstupu Zerliny a potlučeného Masetta, volil rychlejší tempo, než jsme zvyklí – Zerlina, kterou zpívala půvabná jihokorejská sopranistka Sunhae Im, zde byla totiž pojata jako rozpustilé koketní mládě, které se svým způsobem vyzná – dokud nejde do tuhého. Šampaňská árie Giovanniho



naopak „neprošuměla“ v rekordním tempu, ale zvýraznila všechny důležité pokyny, které hrdina v tu chvíli svému sluhovi pro nastávající slavnost udílí – mimochodem právě na této slavnosti, která je součástí finále 1. dějství, hrál samostatný malý ansámbl přímo na scéně, nikoli až při hostině v závěru celé opery. Také se nepředstírala znalost Giovanniho hry na mandolínu, ale při zastaveníčku si k pěvci stranou přisedl profesionální hudebník. A všechny scény svádění a namlouvání Jacobsovi hudebně tekly jako med. Představitelé všech rolí typově odpovídali dobové praxi: šestadvacetiletý Johannes Weisser je jen o dva roky starší, než první pražský Giovanni, Luigi Bassi. Staršího sluhu mladého pána ztvárnil Marcos Fink (bratr u nás dobře známé Bernardy Fink), Svetlana Doneva (Donna Anna) byla mladá, zármutkem zasažená dáma, nikoli pomstychtivá fúrie; podobně také Donna Elvíra, kterou zpívala Alexandra Pendatchanska. Masetto Nikolaye Borcheva byl mladý, statečný kluk, který se ovšem ve své době nemohl postavit šlechtici. Werner Güra jako Don Ottavio představoval ušlechtilý, nikoli však nudný protipól Giovanniho – který zde nebyl pojat jako démonická postava, ale jako nevázaný a bez zábran radostně života užívající mladík, kterého snad vražda komtura vyvede trochu z míry, ale ne natolik, aby svých eskapád zanechal. Až na komtura (Alessandro Guerzoni) se jednalo o lehké, pohyblivé hlasy, schopné i dramatického výrazu, ale především koloratur a vkusného zdobení, které se v Jacobsově nastudování tu a tam objevuje. V provázanosti divadelního a hudebního charakteru postav a celého díla se vzácně sešel Jacobs s režisérem inscenace Vincentem Boussardem, který v Innsbrucku inscenoval už před pár lety Cavalliho Eliogabala – na tehdejší velice úspěšné produkci se podílel i scénárista Vincent Lemaire i autor kostýmů Christian Lacroix, kteří se zde opět letos setkali při práci na Giovannim i opeře Il Re pastore. Lacroix oblékl postavy do krásných kostýmů, rozlišujících nádheru panstva a civilnost vesničanů (až na Zerlinu v dívčích svatebních šatech). Scénu při interiérech tvořil vydutý prostor, který působil vizuálně a hlavně akusticky skvěle. Pro exteriéry byl naopak otočen obráceně, vypouklou stranou k hledišti, takže jsme se vlastně ocitli vně původních místností. Scény v paláci Dona Giovanniho se odehrávaly na celém jevišti a především v závěru opery byla osamocenost Giovanniho na této ploše vyloženě symbolická. Pro režiséra Vincenta Boussarda není komtur mrtvou postavou, ale někým, kdo nenachází klid – v těchto intencích bylo vyřešeno i jeho osudové setkání s Giovannim: postava komtura pozvolna přicházela uličkou v hledišti před orchestřiště a vyřizovala si účty s Giovannim na dálku, tedy z jiného světa. Rudá divadelní opona se nadouvala a rozevírala, přestože se ji vystrašený Leporello snažil zachytit a zavřít jako dveře. Bylo to velice působivé a dramatické, však se také má Giovanni ztratit v plamenech. Následný virbl velkého bubnu (který se běžně nepoužívá) se přízračně prolnul do příchodu zbývajících aktérů na scénu. A nejpůvabnější scéna celé inscenace? Hostina u Giovanniho, kde po sobě lehce přiopilí svatebčané házejí bonbony a Zerlina je mlsá z velikého kornoutu, který při „viva la liberta“ nadšeně zvedá nad hlavu, až z něho vyletují do výše… Nevím, jestli se dá přijít na kloub poesii a kouzlu festivalových operních inscenací v Innsbrucku – snad je to ve vyvážení a propojení původního, spíše divadelního přístupu s dnešním pohledem, přičemž obě složky nejsou v kontrapozici, ale vytvářejí živý celek mimo čas a prostor. A to platí i o letošním Donu Giovannim. Na operní představení je sice v Innsbrucku soustředěna velká pozornost, stranou však zdaleka nezůstávají ani koncerty, odehrávající se na zámku Ambras, v Dómu sv. Jakuba či v moderní a architektonicky velice krásné, byť zvenku nenápadné budově innsbruckého Kongresu, z jehož vnějších teras se hledí přímo na hradbu hor a na řeku Inn. Ve zdejším nepravidelně koncipovaném, dřevem obloženém sále

zahranií foto Jan Málek



Johannes Weisser (Don Giovanni), dirigent a umělecký šéf festivalu René Jacobs a režisér Vincent Boussard

byl jeden večer (20. srpna) věnován Mozartovým vrcholným orchestrálním dílům – Pražské symfonii a symfonii Jupiter, kterým předcházela předehra k opeře La clemenza di Tito a doprovodily je i dvě málo známé Mozartovy koncertantní árie na texty Pietra Metastasia – recitativ a árie Dido, KV 486 (295a) a recitativ a árie Fulvie, KV 369. Stylově a čistě je zpívala sopranistka Rosemary Joshua – specialistka na hudbu baroka a klasicismu, která ovšem nedávno v milánské Scale ztvárnila i titulní roli v Janáčkově Lišce Bystroušce! Freiburger Barockorchester, který hraje na dobové nástroje, vedl opět René Jacobs. I symfonického Mozarta pojal dramaticky a s pohyblivými tempy, navíc se zdůrazněním kontrapunktické faktury a vedení jednotlivých hlasů. Dva z komorních koncertů zavedly návštěvníky festivalu i do barokních prostor cisterciáckého kláštera v nedalekém Stamsu, jehož počátky sahají do 13. století a kde také přechodně pobýval český raně klasicistní skladatel Jan Zach. Vklíněný mezi dvou až třítisícovými horami musel být tento klášter oázou klidu – působí tak i dnes, přestože se přes něj přehnala v historii řada pohrom. Dnes je už zcela renovován, lešení zbývá už jen na klášterním kostele, ve kterém 19. srpna vystupoval soubor Cantus Cöln s uměleckým vedoucím Konradem Junghänelem. Na programu byl velice dobře dramaturgicky postavený výběr z poslední tištěné sbírky Selva morale e spirituale ( 1641) Claudia Monteverdiho. Soubor tvoří dvě sopranistky, altistka a jeden mužský alt, dva tenoristé a dva basisté, dvoje housle, violon a portativ. Spoluúčinkoval ansámbl Concerto Palatino, tvořený dvěma cinky a čtyřmi pozouny. Provedení jednotlivých částí Monte-

verdiho sbírky, složených do pomyslných nešpor ve Svatém Marku v Benátkách, bylo v obsazení zajímavě variováno, od komorních obsazení, kde se několikrát zapojil jako loutnista i Konrad Junghänel, po zvuk kompletního ansámblu. Pokud by se vůbec dalo souboru Cantus Cöln něco vytknout, je snad možné jen zalitovat, že nemá všechny hlasy mužské. Trochu to ubírá na jinak dokonalé autenticitě interpretace; soubor zpívá v přirozeném ladění, je bezchybně sžitý a vyrovnaný, v harmonickém celku vynikly občas zajímavé harmonické vertikály. Spoluúčinkující instrumentalisté měli rovněž vynikající úroveň. Atmosféra barokní Itálie byla dokonalá – ostatně je tam z Innsbrucku i ze Stamsu velice blízko a oblast někdejšího jižního Tyrolska obě země spojovala. Příští ročník Innsbrucker Festwochen uvede komickou operu Georga Philippa Telemanna Trpělivý Sokrates a bude zaměřen na hudbu německého baroka. Insbrucker Festwochen/ Landestheater Tirol in Innsbruck – W. A. Mozart: Don Giovanni – vídeňská verze. Dirigent René Jacobs, režie Vincent Boussard, scéna Vincent Lemaire. Premiéra 16. 8. 2006, psáno z reprízy 18. 8. 2006. Innsbrucker Festwochen / Sti Stams – Claudio Monteverdi: Selva morale a spirituale; Canticus Cöln, umělecký vedoucí Konrad Junghänel. 19. 8. 2006. Innsbrucker Festwochen/ Kongres – W. A. Mozart: Orchestrální dílo a árie, Freiburger Barockorchester, Rosemary Joshua – soprán, dirigent René Jacobs. 20. 8. 2006. •

opera na bodamském jeze)e Bregenz, Festspielhaus, Seebühne



foto Pavel Horník

za hr an i  í

 Pavel Horník Trvalý déšť a chladné počasí provázely v srpnovém nedělním dopoledni hloučky návštěvníků směřujících k velkolepě nově zrekonstruovanému festivalovému domu v rakouském Bregenzu na poslední v pořadí třetí představení opery podle příběhu Alana Edgara Poea, Pád domu Usherů. Výjimečně se začínalo již v jedenáct hodin dopoledne. Dílo Clauda Debussyho zkomponované jen fragmentálně, bylo letos uvedeno v rekonstrukci a instrumentaci Roberta Orledgeho v kombinaci hudby k baletům ,,Jeux“ a ,,Faunovo pozdní odpoledne“. Prostorné, akusticky vylepšené hlediště pro osmnáct set diváků se zaplnilo do posledního místa. Interpretace díla anglickou režisérkou Phillidou Lloyd za spolupráce dánského choreografa Kimema Brandstrupa v čele sólistů a sboru Londýnského královského baletu byla pojata jako kombinace tance a zpěvu. Každá z postav měla svého baletního dvojníka, což umožnilo inscenátorům šířeji a působivěji prokreslit vztahy, charakter a jednání jednotlivých postav děje. K hororové atmosféře známého příběhu pak úspěšně napomáhalo scénické ztvárnění Richarda Hudsona, který použil otáčivého jeviště, na kterém byla postavena řada velkých mobilních vitrín. Některé z nich měly funkci okna a mezi jejich skly padal skutečný déšť, což bylo obecenstvem vzhledem k venkovnímu počasí kvitováno potleskem. V dalších vitrínách pak byly umístěny uschlé haluze a na jedné silné větvi se v závěru opery objevila oběšená Lady Madeline, kterou výborně zpívala mladistvě vypadající Italka Katia Pellegrino a neméně efektně ztvárnila baletní představitelka Leanne Benjamin z Austrálie. Bratra Roderika Ushera bezproblémově zvládnul svým znělým barytonem Texasan Scott Hendriks. Jeho baletním dvojníkem byl Steven McRae. Tento australský tanečník předvedl výrazově strhující baletní kreace zvláště ve scénách s Roderickovým přítelem, ztvárněným rakouským tanečníkem Johannesem Stepankem. Pěveckým představitelem této role byl charizmatický Nicholas Cavallier z Francie. Poněkud v pozadí svých vynikajících pěveckých kolegů se ocitl anglický tenorista John Graham Hall v úloze lékaře. Orchestr Vídeňských symfoniků pod taktovkou amerického dirigenta Lawrence Fostera vynikal svojí až pregnantní precizností, ale zároveň smyslem pro lehkost Debussyho hudby. Sbor v tomto půldruhé hodiny trvajícím představení je pouze baletní a jenom pánský. Po skončení představení jsem nečekal tak fantastický ohlas obecenstva. Vzhledem k nepřestávajícímu dešti jsem projevil v tiskovém oddělení festivalu obavy o osud večerní produkce Trubadúra venku, ale příjemná dívčina mi sdělila, že se nemusím bát, protože za enormně špatných povětrnostních podmínek se hraje v kostýmech, ale bez dekorací v divadelním sále Festspielhausu, ovšem pouze pro pětinu návštěvníkům návštěvníků – majitelů těch dražších lístků. K večeru o šesté hodině naštěstí přestalo pršet. Byla sice nekřesťanská zima, ale hrálo se. Pro informaci, hlavní inscenace se na velké scéně hraje vždy dva roky, každé léto asi dvacetkrát. Veliká rafinerie nay s kouřícími komíny a občas šlehajícími plameny, to byla monumentální dekorace k Verdiho Trubadúrovi situovaná na jezerní scéně před amfiteátrem pro skoro sedm tisíc diváků. Je to sice netradiční, ale přesto pro toto výjimečné hrací prostředí efektní pojetí kanadského režiséra Roberta Carsena a výtvarníka scény Paula Steinberga z USA. Na celokovovou konstrukci dekorace bylo spotřebováno šest set tun oceli a dvě tuny červené barvy. Ze středověkých šlechticů se stávají ropní magnáti, družiny zbrojnošů nahrazují

Pohled na scénu k Trubadúrovi

komanda samopalníků, krátce moderní dravý systém se všemi atributy. Všechno včetně složité světelné režie musí být v takto grandiózní inscenaci dokonale funkční. Ovšem jak říká přísloví, člověk míní, pánbůh mění. Během večerního představení se stala neuvěřitelná, až komická věc. Leonoru s přítelkyní Inés přiváží na scénu luxusní limuzína Mercedes nejnovějšího typu. Obě dámy vystoupí a auto by mělo odjet. Bohužel dokonalý stroj odmítl poslušnost, a tak následovala řada někdy až komických situací, jak těžký vůz z forbíny odstranit. Nejdříve přišlo několik samopalníků z ochranky hraběte Luny, ovšem ti s vozem nehnuli. Opera běžela ale dále, a tak zpěváci měli problémy, protože velký automobil jim v pohybovém aranžmá překážel. Nakonec dějství skončilo a přiběhlo několik desítek mužů, aby auto se zablokovanou automatickou převodovkou a tím i koly doslova odšoupali velmi obtížně za velkého potlesku a povzbuzování obecenstva z jeviště. Hudebně dílo nastudoval Fabio Luisi. Při představení, které jsem viděl, řídil orchestr Vídeňských symfoniků umístěný pod jevištěm mladý dirigent omas Rösner. Celý amfiteátr má dokonalé umělé ozvučení, a tak i pianissima sólistů jsou krásně a jemně slyšet. Čtveřice hlavních protagonistů opery byla obsazena velmi kvalitně. Leonoru zpívala bez problémů obzvláště ve vyšších polohách krásná Iano Tamar, jejím partnerem byl Američan Carl Tanner, jehož Manrico má hlas tmavého témbru a neuvěřitelně jisté výšky. V závěru opery se ale zdálo, že je u konce sil, střední polohy byly neznělé, ale ve výškách exceloval. Jugoslávec Željko Lučič ztvárnil hraběte Lunu jako neuvěřitelného padoucha, ale krásným zpěvem si získal obecenstvo. Roli cikánky Azuceny s velkou sugescí ve výrazu a příkladnou pěveckou technikou zpívala impozantní Američanka z Pensylvanie, Marianne Cornetti. Početné sbory pod Vladimírem Mininem byly nejenom výborně sezpívané, ale působivě pohybově a herecky vedené stejně jako statisté. Publiku byla předvedena jako v řadě dalších inscenací, které jsem zde během uplynulých skoro dvaceti let viděl, velkolepá podívaná na velmi dobré umělecké úrovni. Pro příští rok chystá Bregenz Pucciniho Tosku. Bregenzer Festspiele – Claude Debussy: Pád domu Usherů. Dirigent Lawrence Foster, režie Phyllida Lloyd, choreografie Kim Brandstrup, scéna Richard Hudson. Premiéra 7. 8. 2006, psáno z reprízy 13. 8. 2006. Giuseppe Verdi: Trubadúr. Dirigent omas Rösner, režie Robert Carsen, scéna Paul Steinberg. Premiéra 20. 7. 2005, psáno z reprízy 13. 8. 2006. •



z p r á v y z e z a h r anií

divadlo San Francisco Opera a Rigoletto pod širým nebem. Na dvou různých místech – na Civic Center Plaza v San Francisku a ve Frost Amphitheater na Stanfordově univerzitě nedaleko Palo Alto – mohli diváci shlédnout 6. 10. 2006 přímý přenos Verdiho Rigoletta z War Memorial Opera House v San Francisku. Titulní roli zpíval Paolo Gavanelli, Gildu ztvárnila Mary Dunleavy a vévodu mantovského Giuseppe Gipali. Představení inscenace v režii Harryho Silversteina dirigoval Stephen Lord. San Francisco Opera tak podruhé letos nabídla v přímém přenosu svou inscenaci divákům na otevřeném prostranství, kam byl vstup zdarma. První představení, Pucciniho Madama Butterfly, 27. 5. 2006 shlédlo kolem 8000 posluchačů. Jenůfa v Anglické národní opeře. Druhá londýnská operní scéna uvedla v anglickém překladu novou inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně (9.–28. 10.) v režii Davida Aldena, na scéně Charlese Edwardse, kostýmech Johna Morrella pod taktovkou Mikhaila Agresta, který v Británii jako operní dirigent tímto titulem debutoval. V titulní roli se představila Amanda Roocro , dále účinkovali Catherine Malfitano (Kostelnička), Stuart Skelton (Laca) a Paul Charles Clarke (Števa). Inscenace vznikla v koprodukci s Houston Grand Opera a Washington National Opera. Newyorská Metropolitní opera a razantní mediální kampaň. Metropolitní opera a Sirius Satellite Radio založily vlastní rozhlasovou stanici a Met připravuje svá archivní představení pro internetové vysílání a šest live vysílání v kinech. Nový generální ředitel Met, Peter Gelb, je přesvědčen, že pomocí těchto mediálních prostředků operní dům osloví mnohem výrazněji mladou generaci. Metropolitní opera, založená v roce 1883, umožní zpřístupnění těchto představení na Rhapsody internet service, a to již během několika týdnů. Zatím bylo restaurováno a kompletováno 400 archivních rozhlasových záznamů z celkového počtu kolem 1400. Live představení budou vysílána v kinech v USA, Kanadě a Británii; prvním

bude 30. 12. 2006 anglická verze Mozartovy Kouzelné flétny v režii Julie Taymor pod taktovkou Jamese Levinea. Následovat budou Puritáni se sopranistkou Annou Netrebko (6. 1.); světová premiéra opery e First Emperor od Tana Duna (13. 1.) s Plácidem Domingem; Eugen Oněgin s Renée Fleming a Dmitri Hvorostovským (24. 2.); a nové produkce Lazebníka sevillského s Juanem Diego Flórezem (24. 3.) a Pucciniho Triptychu pod taktovkou Levinea a v režii Jacka O‘Briena (28. 4.). „Naše opera nyní vstupuje do digitální éry“, řekl Peter Gelb. Odbory orchestru dovolily použít neomezený počet rozhlasových nahrávek výměnou za podíl na budoucích tržbách. * Tento radikální krok v novém přístupu k využití médií byl uskutečněn týden po té, co Met odstartovala kampaň za 500.000 dolarů na propagaci současné sezony: plakáty ve vchodech do metra, v autobusech, telefonních budkách a uličních bannerech. „Byli jsme příliš lhostejní k reklamě“, řekla Agnes Varis, členka rady ředitelů Met, „mnoho lidí, zejména mladých, mělo pocit, že si jich nevšímáme, že o ně nestojíme.“ * Met má v plánu rovněž nabízet svá představení (v záznamech na CD i DVD) na satelitních kabelech. Madama Butterfly zastavila provoz na Times Square. A to doslova: zahajovací představení nové sezony v Metropolitní opeře 25. 9. bylo simultánně promítáno na obří plátno na Times Square, a provoz na Broadwayi byl od 42. do 45. ulice odkloněn, aby zde bylo dost místa pro 650 polštářovaných židlí a dostatek místa k stání. Vstup byl zdarma stejně jako na další místo promítání, a to na Lincoln Center Plaza před budovou Metropolitní opery. Mediálně velmi schopný ředitel Peter Gelb vymyslel další návrh na zvýšení atraktivnosti večera: přes celou Lincoln Center Plaza byl po vzoru oskarových Akademií natažen červený koberec, po němž kráčely celebrity, zastavovaly se a poskytovaly interview tisku, televizi a rozhlasu. Tyto rozhovory pak byly promítány na obrazovku na Plaze. Inscenaci Pucciniho opery režíroval filmový režisér Anthony Minghella (mj. film Anglický pacient), dirigoval James Levine, v hlavních rolích vystoupili Cristina Gallardo-Domâs

Diskuse kolem stažení Mozartovy opery Idomeneo z programu berlínské Deutsche Oper Intendantka berlínské Deutsche Oper Kirsten Harms oznámila 25. 9. stažení repríz Idomenea s odůvodněním, že dílo „zvyšuje bezpečnostní riziko pro divadlo, jeho zaměstnance i pro diváky“. Sporným místem v inscenaci Idomenea v režii Hanse Neuenfelse se stal závěr opery, kdy krétský král Idomeneo klade postupně na židli čtyři uťaté hlavy symbolických představitelů čtyř největších náboženství – Poseidona, Ježíše, Buddhy a Mohameda – a porovnává hlásané zásady a praxi jejich církví. Intendantka Kirsten Harms zdůraznila, že jí bylo doporučeno vyššími úřady, aby inscenaci buď stáhla, nebo zmíněnou scénu odstranila. To ale odmítl Hans Neuenfels s tím, že si za svou režií stojí a že zmíněná scéna vyjadřuje Idomeneův protest proti jakékoliv formě organizovaného náboženství. (Idomeneo je další z řady Neuenfelsových kontroverzních režií. Protesty zazněly i proti jeho Aidě se

a Marcello Giordani. Mezi hosty byla celá řada celebrit: Donald a Melania Trump, Meg Ryan, Liv Tyler, Sydney Pollack, Tim Robbins, Susan Sarandon, Sigourney Weaver, Salman Rushdie, David Bowie, Howard Shore (autor hudby k Pánu prstenů) ad. Sponzorský dar pro inscenaci Wagnerovy tetralogie v Los Angeles. 6. 9., v předvečer zahájení 21. sezony, oznámil generální ředitel Losangeleské opery Plácido Domingo sponzorský dar 6 milionů dolarů od nadace Eli and Edythe L. Broad Foundation, určeného pro vůbec první inscenaci Wagnerova Prstenu Nibelungova v tomto operním domě. Edythe L. Broad připustil, že zatímco jeho žena je „velkou ctitelkou Wagnera“, on dosud nikdy tetralogii neviděl. Nicméně prý chápe, že „Prsten bude dalším šperkem v kulturní koruně“ města Los Angeles. Zmíněná nadace podpořila již v roce 2006 inscenace Komediantů a Parsifala. Nejstarší operní dům na americkém kontinentě slaví 150 let existence. Jedná se o Teatro Solís v Montevideu, Uruguay. Stavbu budovy zahájil v roce 1840 italský architekt Carlo Zucchi, v jeho práci pokračoval Španěl Francisco Xavier Garmendia. Inaugurační představení se uskutečnilo 25. 8. 1856 (Verdiho Ernani). Budova byla pojmenována po španělském cestovateli Juanu Díazovi de Solís, který v roce 1515 objevil ústí řeky Río de la Plata (na hranicích Uruguaye a Argentiny). V divadle účinkovali slavní umělci: Enrico Caruso, Arthur Rubinstein, Isadora Duncan, Andrés Segovia, Anna Pavlova, Sarah Bernhardt, Vivian Leigh, Ruggero Ruggieri, John Gielgud ad. V letech 1998 až 2004 bylo divadlo uzavřeno kvůli rozsáhlé renovaci. Slavnostním představením ke 150. výročí byla Pucciniho Tosca (25. 8. 2006) v režii Argentince Roberta Oswalda, Federico García Vigil řídil Philharmonic Orchestra of Montevideo. Oslavy uzavřela 28. 9. Verdiho La traviata, inscenace z New York City Opera s kostýmy z Teatra Colón v Buenos Aires.

smetákem a kbelíkem, Meyerbeerově Prorokovi, kde byl sbor pojat jako roboti či Netopýrovi na Salcburském festivalu 2001.) Namísto Idomenea zařadila Deutsche Oper dvě inscenace Götze Friedricha: Figarovy svatby a La traviaty. Proti stažení opery z obav před možnými reakcemi islámských radikálů reagovala celá řada německých politiků i umělců. „Rozhodnutí operní intendantky je nepřijatelné,“ řekl braniborský zemský ministr vnitra Jörg Schönbohm, „není možné, aby islamisté rozhodovali o tom, co se bude hrát na německých scénách.“ Německý ministr kultury Bernd Neumann řekl: „Pokud možnost protestů vede předem k autocenzuře, jsou demokratická kultura a svoboda vyjadřování v ohrožení.“ Podle spolkového ministra vnitra Wolfganga Schäubleho je stažení inscenace „nepřijatelné a směšné“. Představitel CDU Wolfgang Bosbach mluvil o „padnutí na kolena před teroristy“. Rovněž berlínský starosta Klaus Wowereit považuje rozhodnutí intendantky za špatné. Žádná konkrétní hrozba podle něj neexistovala. Dobrovolné sebeomezování poskytuje „těm, kteří bo-

zp rá vy ze za hran i  í

osobnosti Steve Reich a Maja Plisetská se stali nositeli japonské ceny Praemium Imperiale za rok 2006. Cena byla založena v roce 1989 s částkou 128.000 dolarů pro každého výherce. Uděluje ji Japan Art Association za mimořádné výsledky v pěti oblastech, které nezahrnuje Nobelova cena: hudba, malířství, sochařství, architektura a divadlo/film. V minulých letech se nositeli ceny v hudební oblasti stali Pierre Boulez, Leonard Bernstein, Mstislav Rostropovich, Ravi Shankar, Oscar Peterson, Ornette Coleman, Dietrich Fischer-Dieskau, Claudio Abbado a Martha Argerich, z ostatních odvětví například choreografové Merce Cunningham, Maurice Béjart a Pina Bausch; filmoví režiséři Federico Fellini, Akira Kurosawa, Jean-Luc Godard, herec John Gielgud, dále rovněž Arthur Miller, Peter Brook, Andrew Lloyd Weber, Stephen Sondheim ad. Letos se nositeli ceny stali vedle amerického skladatele Steve Reicha a legendární ruské primabaleríny Maji Plisecké rovněž sochař Christian Boltanski (Francie), malíř Yayoi Kusama (Japonsko) a architekt Frei Otto (Německo). Zlaté medaile jim předá 18. 10. v Tokiu princ Hitachi.

r(zné Dva vůbec nejstarší Bachovy rukopisy objeveny. Rukopisy z doby kolem roku 1700 jsou kopiemi varhanních skladeb – chorálních fantazií Nun freut euch lieben Christen gmein a An den Wasserfluessen Babylons –, zkomponovaných Dietrichem Buxtehudem (první fantazie) a Johannem Adamem Reinkenem (druhá). V té době bylo Bachovi 15 let, a oba rukopisy jsou tudíž nejstaršími známými manuskripty z jeho pera. Byly objeveny mezi archiváliemi z knihovny ve Výmaru, která byla v září 2004 zničena požárem. Bachovy rukopisy se dochovaly jen díky tomu, že byly uloženy ve sklepě knihovny. Požár knihovny, která nese jméno po vévodkyni Anně Amalii a je součástí paláce ze 16. století, zničil kolem 50.000 knih. Bachovští specialisté Michael Maul a Peter Wollny z Bach-Archiv foundation v Lipsku se domnívají, že rukopisy vrhají nové

světlo na kariéru mladého Bacha. Potvrzují, že byl žákem varhaníka Georga Böhma v severoněmeckém městě Lüneburg, kam přišel, aby se poučil o vlivné severoněmecké varhanní škole v Hamburku a Lübecku. Vědci se domnívají, že tento objev je mnohem významnější než nalezení neznámého vokálního Bachova díla mezi archiváliemi téže knihovny v loňském roce. Oba rukopisy byly vystaveny v Bachově archívu v Lipsku od 1. do 21. 9. 2006. Salle Pleyel v Paříži byl 13. 9. znovu otevřen po čtyřleté rekonstrukci slavnostním koncertem, na němž Orchestre de Paris, řízený Christophem Eschenbachem, provedl Mahlerovu 2. symfonii „Vzkříšení“. Sál postavila v roce 1927 firma Pleyel na výrobu klavírů jako vůbec první koncertní síň na světě určenou výhradně pro symfonické koncerty. Účinkovali zde mj. Ravel, Debussy a Stravinskij. Necelých devět měsíců po inauguraci byl sál zničen požárem. Na jeho rekonstrukci bylo poskytnuto mnohem méně financí, než bylo třeba, na což nejvíc doplatila akustika: původní zvuk se již nevrátil. V roce 1998 koupil sál stavitel Hubert Martigny a rozhodl se k rekonstrukci, která stála 38 milionů dolarů. Sál opět získal původní vzhled ve stylu art-deco, s bílými stěnami, s ozdobami z bukového dřeva a pódiem z dubu. Na zlepšení akustiky se podíleli architekt François Ceria a newyorská akustická firma Artec Consultants Inc. Ti zvýšili strop, přidali postranní balkóny a odstranili téměř 500 sedadel. Budova je domovem dvou orchestrů, Orchestre Philharmonique de Radio France a Orchestre de Paris. V dirigentské soutěži George Soltiho ve Frankfurtu (10. 9.) zvítězila vůbec poprvé žena. Je jí jednatřicetiletá Shi-Yeon Sung z Jižní Koreje, která získala cenu 15.000 euro a možnost hostování s orchestrem Frankfurtského muzea a s Frankfurtským rozhlasovým orchestrem. Druhou cenu (10.000 euro) vyhrál třicetiletý japonsko-americký dirigent Shizuo Kuwahara, třetí cenu (5000 euro) dvaatřicetiletý Matthew Coorey z Austrálie. Georg Solti International Conductors‘ Competition byla založena v roce 2002 a koná se každé dva roky.

jují proti hodnotám našeho světa, ponížené potvrzení správnosti jejich požadavků, které bychom jim neměli poskytovat“. Proti vyškrtnutí díla z programu se vyslovila i kancléřka Angela Merkel. Ředitel zemského divadla v Darmstadtu John Dew dokonce postup své berlínské kolegyně označil za „zbabělost před nepřítelem“. Proti se vyslovil i předseda Turecké obce v Německu Kenan Kolat. „Umění musí být svobodné,“ prohlásil. Naproti tomu předseda Islámské rady v Německu Ali Kizilkaya označil scénu s uťatými hlavami za stejně urážlivou jako karikatury Mohameda. „Opera nebo karikatura – mezi tím není žádný velký rozdíl,“ řekl. Intendantka hájila správnost svého rozhodnutí tím, že dostala varování berlínských bezpečnostních orgánů. Policejní prezident Berlína Dieter Glietsch uvedl, že již v červnu byl zaznamenán anonymní telefonát „upozorňující na příslušnou scénu“. Nebyla to podle něj žádná konkrétní hrozba, vyjádřil ale pochopení pro rozhodnutí intendantky. „Inkriminovaná scéna může být podle mého přesvědčení nepochybně považována za provokativní, od věřících



eská hudba v zahranií Martin Kasík poprvé v Jižní Americe. V rámci festivalu Fryderyka Chopina vystoupil klavírista Martin Kasík v Teatro Avenida v Buenos Aires 22. 9. (R. Schumann, F. Chopin). Mimořádný úspěch Státní opery Praha v Salcburku. Na dvou večerech 13. a 14. 10. představila Státní opera Praha ve slavném Velkém festivalovém domě svou inscenaci Pucciniho Tosky v režii Martina Otavy, na scéně Daniela Dvořáka a v kostýmech Josefa Jelínka, která se setkala s obrovským ohlasem již při hostování SOP po Japonsku v roce 2003. I v Salcburku byla přijata s výjimečnými ovacemi, obě představení byla beznadějně vyprodána (připomeňme, že auditorium má 2179 sedadel!). Dirigoval Ondrej Lenárd, účinkoval orchestr a sbor SOP, v hlavních rolích se představili sólisté a hosté Státní opery Praha: Anda-Louise Bogza (Tosca), Igor Jan (Cavaradossi), Ivan Kusnjer a Richard Haan (Scarpia). Na základě tak velkého úspěchu dostala Státní opera Praha pozvání na příští rok, kdy uvede inscenaci Lazebníka sevillského v novém Haus für Mozart, v jednání je hostování s Turandot v roce 2008, opět ve Velkém festivalovém domě. V Salcburku vystoupila Státní opera poprvé ve své historii v roce 2005 na pozvání Salzburger Kulturvereinigung (Solnohradského kulturního sdružení), v jehož čele je Dr. Heinz Erich Klier, s inscenací La traviaty v režii Ladislava Štrose. 4. smyčcový kvartet Milana Slimáčka a Suita pro dechové kvinteto Ctirada Kohoutka zazněly na koncertě v Krems-Steinu 8. 9. spolu se skladbami rakouských autorů. Koncert se konal v rámci pokračující spolupráce Klubu moravských skladatelů Brno a Interessengemeinscha NÖ komponisten. Moravské interprety reprezentovalo Graffovo kvarteto, které předneslo i Psalm 57 „In memoriam 11. September“ Huberta Pölla pro smyčcové kvarteto a velký buben; interpretace tohoto partu se ujal sám autor. Zpracovala Jitka Slavíková

muslimů dokonce za schválnost,“ řekl Glietsch. Rozhodnutí intendantky Deutsche Oper v Berlíně se zastalo Středisko pro výzkum arabského světa při univerzitě v Mohuči. Podle něj by uvedení opery mohlo mít „důsledky pro zájmy Německa v zahraničí“, protože by ho muslimové na celém světě mohli brát jako cílenou politickou provokaci. Již při premiéře před třemi lety vedla scéna pro svůj naturalismus k rozruchu v divadle, mediální debata však inscenaci nakonec označila za „vyrovnávání se s náboženstvími a odsouzení náboženských válek“. V době svého vzniku, tedy v roce 1781, byla opera vykládána jako odpor lidstva proti obětem bohům. Spolkový ministr vnitra Wolfgang Schäuble se 27. 9. na zahájení Německé islámské konference dohodl s třicítkou představitelů německých muslimů, že by se opera hrát měla a že všichni muslimští předáci se na ni půjdou s ministrem společně podívat, aby pak diskutovali o tom, proč musí být svoboda umělecké tvorby zachována. sla



s t u d i e , k o m ent á e

zlatá éra eské opery? xi. aby se nezapomn!lo so&a ervená  Soňa Červená  Josef Herman

Co tedy s tou „zlatou érou“? Píchnout do vosího hnízda? Ne, vosy během let vylétaly. Z lásky k opeře zapět falešnou ódu? Ne, faleš a láska, to nekončívá dobře. Osobní plačky? To už vůbec ne, nemám ten, ach tolik rozšířený „TO JÁ…“ zlozvyk. Jenže dá se vůbec mluvit o zlaté éře čehokoliv v době komunistické diktatury? V době nátlaku, příkoří, ústupků, v době cenzury a psaní „do šuplete“? Zlatá éra bývala co paměť sahá érou krásy, ne érou let. V opeře Destinnová a Caruso. Callasová a Di Stefano. Anebo: éra Toscaniniho, Karajanova, Böhmova. Každá je zlatá. U nás by první zlatá byla éra Kovařovicova a Ostrčilova, nebo podle pěvců Burianova a Mařákova. Jak jimi poměřit ten další čas? Jakými jmény? Zářivou Jarmilou Novotnou, která se už směla Národním divadlem jen mihnout? Libuší Marie Podvalové, kterou nikdy nepoznala cizina? Ano, občas se u nás vyskytla hvězdná představení: Kašlíkovi a Tröstrovi Braniboři v Čechách, Hrdličkova a Brockova Figarova svatba na Svobodově scéně s Jaroslavem Horáčkem, Máriou Tauberovou a Zdeňkem Otavou, Hrdličkova a Krombholcova Kouzelná flétna, na dalších Svobodových scénách odvážně řešená Prodaná nevěsta pro bruselskou výstavu, Rusalka a Dalibor, všechny tři v Kašlíkově režii. V sešněrované dramaturgii se zableskl Krombholcem nastudovaný Bergův Vojcek… Dál mi osud sledovat nedopřál. Myslím na Martinů Juliettu a Řecké pašije. Ano, hlasy se vyskytly nádherné! Ještě zpívali Červinková, Tikalová, Krásová, Blachut, Bednář, Haken. Už zpívali Domanínská, Šubrtová, Žídek, Jindrák, Joran, Mráz. Ale nebyly by ty hlasy raději našly úlevu hostováním ve světových operních domech, jak by si byly zasloužily? Rozhlédnout se, nabrat zkušenosti, porovnat síly? Musely ty krásné hlasy viset na Pražské divadelní agentuře a ztrácet nervy tím, jak rozhodne soudruh Bdělý o jejich umělecké budoucnosti? A tak pěly ty zlaté hlasy – směly-li – na Národním divadle, na Pražských jarech a po vlastech českých a moravských o svůj život, o své všecko. Zpívat „do šuplete“ se nedá.

foto Jiří Skupien

Do názvu našeho cyklu jsme protentokrát vetkli otazník, neboť náš dnešní vzácný host o tomto označení pochybuje. Není divu, paní Soňa Červená nemá důvod vzpomínat na počátek své bez nadsázky světové kariéry, který prožila do začátku 60. let v Praze a v Brně, s falešným sentimentem. Sice se po boku Jana Wericha v Divotvorném hrnci stala muzikálovou hvězdičkou, poté však na sedm let utekla do brněnské opery a až ve Státní opeře v Berlíně se takřka přes noc stala uznávanou, záhy komorní pěvkyní. Poté, co definitivně spustili železnou oponu dostavěním berlínské zdi, rozjela se už vyhledávaná pěvkyně dále do Evropy a později do USA. Nastudovala desítky rolí, odehrála stovky představení, později též muzikálových a činoherních. Proslula zejména jako Carmen, také v rolích barokních oper, ale její láskou zůstala opera 20. století. Dodnes má diář zaplněný na dlouhé měsíce tuzemskými a hlavně zahraničními projekty – v létě s Robertem Wilsonem v USA nastudovala muzikál e Black Rider Toma Waitse, začátkem listopadu premiéruje v Praze nové melodramy českých autorů a v prosinci bude v Hamburku dohlížet na to, aby Janáčkova Její pastorkyňa z jeviště promluvila opravdu česky.

Soňa Červená

Byla tohle ta blažená, bezstarostná, zlatá éra české opery? Léta padesátá a šedesátá… Ano, něco se začalo uvolňovat. I mimopražská opera a její pěvci už neměli tolik přistřižená křídla. Brno mělo tehdy štěstí na šikovného dramaturga, Václava Noska. A mělo ještě Libuši Domanínskou, Marii Steinerovou, Jadwigu Wysoczanskou, Rudolfa Asmuse, Zdeňka Kroupu, Václava Halíře – než je povětšině povolala jiná divadla. Z Prahy přes Brno do Berlína a dál Když skončila produkce Divotvorného hrnce, zůstala jsem ještě krátký čas v Karlíně a dohrávala pár věcí s Vlastou Burianem a Oldřichem Novým. Oba do Karlína přišli po malérech, vzali jim divadla a už to ani nebyli oni. I proto jsem odešla do Brna, v Praze bych nepřežila, co se tam dělo, a tušila jsem, co by asi udělali se mnou. Do Brna jsem vlastně utekla a začínala tam jako třetí altistka. Až po sedmi letech jsem se dopracovala k Růžovému kavalírovi. Sedm let jsem u vás sloužil a nic jste mi nedali… V Brně se však v letech padesátých až šedesátých uváděl, až na malé ústupky Tarasových rodin a Mladých gard, výborný repertoár: především samozřejmě Janáček a Smetana, Suchoňova Krútňava, Prokoevovy Zásnuby v klášteře, ale také Straussův Růžový kavalír, všechno většinou pod vedením výborných dirigentů Františka Jílka a Bohumíra Lišky. Jeden skvělý muzikant byl tehdy šéfem brněnského rozhlasu, Břetislav Bakala. Zařazoval do svých rozhlasových pořadů a koncertů nádherná liturgická díla, Dvořákovo Stabat mater, Beethovenovu Missu solemnis, Händelova Mesiáše, Haydnovo Stvoření. V Brně i v Praze se nahrávaly desítky operních kompletů. Vznikl poklad.

studi e, k omen t áe Ale až v Berlíně jsem poznala, co to je být operním zpěvákem. Že platí jen to, co člověk odvede na jevišti a ne všecky ty schůze, závodní rady a řevnivosti jako tady. Státní opera Unter den Linden byla v sovětské zóně, ale neschůzovalo se tam a nebylo důležité, jestli je někdo v partaji. Už tím, že tam ještě zpívali zpěváci ze Západního Berlína, zůstávala Státní opera mezinárodním prostorem. Tam jsem pocítila, že nejdůležitější jsou mé dvě hlasivky, snad ohebné, snad trocha talentu, snad trocha osobnosti – a hlavně píle. Tam jsem si zvykla se ty stovky rolí učit třeba v autě a v noci a já nevím kde, jen abych někam nepřijela nepřipravená. Hned zpočátku jsem poznala Waltera Felsensteina jako jednoho z obroditelů moderní operní režie. Předtím operní zpěváci chodili odzpívat vysoká céčka na rampu, on začal zvnitřku režírovat vztahy postav. Každá u něho dostala svůj vlastní jedinečný život. Proto byl u něho tak šťastný Ruda Asmus. Vztahu k postavě jsem se ovšem začala učit u Jana Wericha, když jsem mohla poznat jeho momenty tvůrčího osvícení, improvizaci, kterou jsem sice na jevišti nikdy nepoužila, ale byla ve mně a pomáhala mi při přípravě a promýšlení rolí. Felsenstein přicházel na zkoušky absolutně připravený, s přesným konceptem, který si nikým nenechal rozbít, ale v jeho rámci dával zpěvákům možnost ukázat vlastní talent a osobnost. Od začátku zkoušek byl přítomen dirigent, tehdy mladý Kurt Masur, a spolu postupovali při studiu ruku v ruce, proto se hudba nemíjela s režií, ale tvořily jeden celek. Felsenstein také vypracoval přesnou choreografii a sbor už měl tak disciplinovaný, že co jednou narežíroval, nehnulo se o centimetr. Tam jsem se naučila naprosté disciplíně a jsem za to moc vděčná. Tady podobnou disciplínu zavedl Ferdinand Pujman, bohužel jsem s ním nikdy nepracovala. Připomněl mi ho později Robert Wilson. Když jsem s ním dělala poprvé a ještě ho neznala, říkala jsem mu: „Já myslím…“. A on opáčil: „Nemyslete, JÁ myslím!“ Wilson je prostě skvělý usurpátor. Každou režii nejprve probere ve svém studiu se studenty a dramaturgy. Do divadla přijde s hotovým konceptem, ale invence vznikají i při zkouškách, z dané situace. Může s nimi přijít kdokoliv, on je buď převezme, nebo nejspíš ne. Ale důležité je, že si musíte přesně zapamatovat i nejkomplikovanější kroky či gesta, které předvedl na zkoušce včera, nebo taky minulý týden. Walter Felsenstein pro své režie potřeboval vlastní dlouho a cíleně vedený ansámbl, Robert Wilson režíruje po celém světě a své představy si vždycky vydupe. I tady v Národním divadle, když režíroval Janáčkův Osud. Řekl mi, když dostal nabídku z Národního divadla. Za nějakého půl roku, když jsme se potkali myslím v Honkongu při spolupráci, říkal, že skvělou Janáčkovu hudbu denně poslouchá a že tam slyší novou roli. Za dalšího půl roku mi volal šéf opery Josef Průdek, že si Wilson přeje, abych vystupovala v té vyposlouchané roli Osudu. Hodně jsem pracovala také s Wielandem Wagnerem, i mimo Bayreuth. Byl intelektuál a zároveň poetik, také přesně věděl, co chce, ale nechával úžasnou volnost talentu a fantazii každého herce. Byl jemný, výborně se choval, bylo v něm duchovno a abstraktno jeho dědečka. A měl úžasný smysl pro barvy a prostorovou choreografii. Tak velký sbor, jaký měl v Bayreuthu, ovšem Felsenstein ani Wilson nikdy neměli. Sestavený ze sólistů malých divadel plynul nádherně jako rozžhavená láva. Každý tam rád šel zpívat. S takovou pílí a kázní se pracovalo na všech německých scénách, kde jsem vystupovala. Německá opera má prostě dlouhou tradici. Všechna představení musejí být svátkem, jinak není proč do divadla chodit! Na začátku mého působení v Německu mne kromě Carmen brali jako specialistku na barokní opery, hlavně Händela a Monteverdiho, pak jsem přešla na Verdiho a Pucciniho. Ale nejvíc jsem propadla repertoáru dvacátého století: Alban



Berg, Richard Strauss, samozřejmě Janáček. To bylo moje štěstí, moje poslání, moje všecko. Možná mne tyto opery oslovily proto, že měly daleko lepší libreta. Důslednost a pokora V našem povolání je nejdůležitější osobnost a důslednost. To slovo se snad už vůbec zapomnělo, ale já na něj věřím, nikdy jsem s ním neprohloupila. Od začátku jsem se také o nic jiného nežli o své role nestarala. Nechodila jsem ani na party po představení, to houslista může uložit housle do futrálu a jít do hospody. Ale zpěvák nesmí do zakouřených místností namáhat si hlasivky i hlavu nějakými řečičkami. Jsem možná v soukromí fádní člověk, ale já veškerou energii investovala do svého povolání, do jeviště. A dělala jsem to ráda. Nebylo to myslitelné jinak. Mohlo by se říct, že jsem tak žila ze ctižádosti, ale byla to naopak pokora. Další krásné české slovo, že? Ale čím dál méně platí. Ono toho tolik čím dál méně platí. Co třeba v 19. století lidé udělali pro český jazyk, jak za něj bojovali Vrchlický, Jirásek, Neruda a mnoho dalších, jako třeba můj dědeček Červený, vynálezce a výrobce hudebních nástrojů. I mezi válkami se čeština uchovávala jako skvost, Čapek, Gellner, i ta Červená sedma – ale co z toho zbylo? Je strašné, jak po našem jazyku dnes šlapeme. A jak ho ztrácíme. V emigraci jsem si řekla, že mi sice vzali domov a majetek, ale že si nenechám vzít svůj jazyk. Proto jsem se stala češtinoholikem. A dnes musím poslouchat, jak si na ulici všichni říkají „hele vole“. Správně mluvit Janáčka V posledních letech jsem se stala jazykovou poradkyní cizích zpěváků pro českou operu. Učím každého jinak podle národnosti, protože se snažím přiblížit jim výslovnost češtiny zněním hlásek v jejich řeči. Když například Američan nemůže pochopit měkké ň, naučím ho to přes slovo news. Každému velmi zřetelně namluvím jeho roli na CD pokud možno v hudebním rytmu, mluvená výslovnost je zřetelnější. Když tu slyším zahraniční pěvce zpívat špatně česky, vždycky lituji, že je to nikdo pořádně nenaučil. Zpěváci se totiž uchem naučí všechno! Nemusejí slovo od slova rozumět, přesto v Janáčkových operách do libreta píšu slovo od slovo paralelně česky, německy či anglicky – aby věděli, co právě zpívají. Janáčkova čeština zpívá s hudbou, proto Janáčka nemůžete přeložit. Snad tedy lze pochopit, že jsem se do Prahy vrátila s trochu pozměněnými názory na pojmy jako je „zlatá éra“. Ale nadšeným a otevřeným divákem jsem zůstala. Za těch třicet let, co jsem tu chyběla, mám co dohánět. V Národním divadle jsem zažila hvězdné představení Bergova Vojcka v režii Davida Radoka, hypermoderně promyšlenou inscenaci Gounodova Romea a Julie v režii Jozefa Bednárika, neobyčejnou kreaci Roberta Wilsona v Janáčkově Osudu, omlazenou Prodanou nevěstu Jiřího Nekvasila a Daniela Dvořáka i jejich čisté představení Martinů Řeckých pašijí, režijně trochu zaprášený, Johnem Fiorem skvěle dirigovaný a vesměs výborně zpívaný Prsten Nibelungův a konečně kouzelné Nagano od Martina Smolky a Jaroslava Duška v režii Ondřeje Havelky. Největším zážitkem minulé sezony pak pro mne bylo představení opery Curlew River v režii Jiřího Heřmana. A pak mám moc ráda barokní opery Tomáše Hanzlíka. Chodím teď ovšem hlavně na činohry, obden jsem v divadle, v Celetné, v Dejvicích, ve Stavovském i jinde. Každé dobré představení je pro mne svátkem, pobožností. Praha teď k tomu skýtá mnohou příležitost. •



s t u d i e , k o m ent á e

co snad nevíte o starší eské hudb! xi. hudba v prost)edí p)edb!lohorské šlechty, poslední rožmberkové a kryštof harant  Petr Daněk Je poněkud opovážlivé zvolit jako jedno z témat našeho cyklu historických ohlédnutí hudbu v prostředí české šlechty. Nikoliv však z toho důvodu, že by bylo nedostatečně zajímavé či málo nosné. Hudba provázela každodenní život raně novověké šlechty v celé Evropě. Byla samozřejmým dokladem její moci, majetku a vrchnostenského postavení. Tato nejvyšší a nejvlivnější vrstva tehdejší společnosti měla vždy potřebu své vlastní reprezentace. A hudba a hudebníci k tomu vytvářeli důstojnou a vhodnou kulisu či doprovod. Hudba v dvorském, panovnickém prostředí je dokumentována poměrně bohatě, jak dokládá i příspěvek v minulém čísle tohoto časopisu. Problém dnešního tématu však spočívá v něčem jiném. O hudební kultuře české šlechty toho totiž víme opravdu velice málo. Chybí nám základní výzkum pramenů a doklady, které by naše představy a dílčí informace dotvořily do ucelenější podoby. Nicméně zcela bez informací nejsme. A proto se pokusme několik zajímavostí k tématu zmínit v tomto krátkém příspěvku. Import životního stylu O hudebním životě české šlechty do nástupu Habsburků na český trůn ve dvacátých letech 16. století nevíme v podstatě téměř nic. Určitě nebyla amuzikální vrstvou společnosti, nicméně nemáme dostatečné doklady, které by potvrzovaly její potřebu vřadit hudbu do svého života. Habsburkové však postupně vnesli do české společnosti 16. století jiný životní styl, jehož součástí byly i múzické projevy. Kupříkladu dvorské slavnosti, počínaje korunovací Ferdinanda I. na českého krále, se bez hudby neobešly. A hned zpočátku svého působení v Čechách se Habsburkové ukázali jako velkorysí a hudby znalí mecenáši. Pro zmíněný korunovační akt zajistili početnou kapelu a sbor zpěváků a objednali hudbu až z dalekých Benátek. Kapelník chrámu sv. Marka, jedna z nejvýznamnějších a nejvlivnějších osobností tehdejšího hudebního vývoje, Adriaen Willaert, tak na jejich žádost vytvořil vícehlasé moteto Haud aliter pugnans, které umným způsobem zpracovávalo nápěv svatováclavského chorálu. Habsburkové však svoje mecenášství projevovali i dále. Soustavně tak ukazovali české šlechtě, že je třeba nejen dobře hospodařit a vládnout, ale i okázale trávit volné chvíle a projevovat se jako mecenáši a podporovatelé umění a řemesel. Důležitou roli sehrál v českém prostředí královský místodržící Ferdinand později přezdívaný Tyrolský. Jeho význam byl již zmíněn v předchozím příspěvku. Byl znám jako jeden z největších mecenášů a milovníků umění své doby a proslul i jako neúnavný organizátor společenských slavností. Českou šlechtu, která si dlouho udržovala zvláštní pohusitskou asketičnost, tak seznamoval se zvyky a obyčeji panovnických a šlechtických evropských dvorů. V české společnosti se tak postupně prosazoval renesanční životní styl. Tento proces byl završen definitivním přestěhováním císařského dvora do Prahy na počátku 80. let 16. století. Výprava do Itálie V červnu roku 1551 se z podnětu vládnoucího rodu vydalo 23 českých a moravských pánů a 30 rytířů na dlouhou cestu do Janova, aby tam oficiálně přivítali Maxmiliána II., který byl zvolen českým králem, při návratu ze Španělska. Pro naprostou většinu zúčastněných šlechticů to byl zásadní životní zážitek. Osobně poznali severní Itálii a na vlastní oči (a také uši) tak poznali skutečnou renesanční kulturu.

Záleželo na vnímavosti jedince, jakým podnětům podlehl a čím se nechal inspirovat. Většina šlechticů, kteří se výpravy účastnila, byla téměř v jinošském věku a zážitky z cesty je ovlivnily na celý život. Kupříkladu Vilém z Rožmberka se nechal inspirovat nejen k tomu, aby změnil šatník, chování, způsoby a vzezření svých sídel, ale aby učinil hudbu každodenní součástí svého života. Vilém z Rožmberka a hudba u jihočeských magnátů Po své italské cestě učinil Vilém několik zásadních rozhodnutí, které vedly k tomu, že se proměnilo postavení a význam hudby v životě jeho sídelního města. Pamatoval při tom s rozvahou sobě vlastní na všechny dobové hudební projevy. Po návratu si nejprve zřizuje soubor hudebníků na dechové nástroje. Do té doby patřilo ke zvyklostem české šlechty, že si jednorázově najímali příležitostné hudebníky a to nejen z Čech, ale i z Německa a Rakouska. Vilém tak vytváří relativně stálé těleso, které hraje především na dechové nástroje a zajišťuje signální a reprezentační hudbu při dvoře a v životě města. V roce 1554 reformuje českokrumlovskou školu, kde je hudba významnou součástí výuky. Zároveň zakládá fundaci, kterou je pamatováno na zajištění chlapeckých choralistů, kteří zpívají každý den v kostele sv. Víta ranní mše a nešpory. Ve stejné době pak obnovuje činnost českokrumlovského literátského bratrstva složeného z měšťanů, kteří zajišťují duchovní hudbu při bohoslužbě. Všechna tato hudební seskupení nejen finančně a materiálně podporuje, ale iniciuje i pořízení nových rukopisných a tištěných sborníků skladeb, z kterých mohou provozovat hudbu. A zároveň nakupuje nové nástroje. Spolu s růstem svého politického významu umocňuje i svoji proslulost jako mecenáš umění i mimo svoje dominium. Je proto pochopitelné, že se opakovaně stane adresátem dedikací skladeb a celých sbírek a to i od významných skladatelů rudolfínského dvora. Od padesátých let také systematicky a velkoryse buduje sbírku hudebních tisků a rukopisů. V těchto aktivitách pokračuje po Vilémově smrti i jeho mladší bratr Petr Vok. Díky jejich sběratelství disponuje rožmberský dvůr na počátku 17. století mimořádnou sbírkou hudebnin, která vyniká v celoevropském kontextu svojí četností a pestrostí podchyceného repertoáru. Bohužel z této výjimečné kolekce zbylo pouze několik pečlivě vedených soupisů fondu a zanedbatelné torzo hudebnin. Celá sbírka se stala na konci třicetileté války švédskou válečnou kořistí a byla odvezena ze země. Výjimečná osobnost Kryštofa Haranta Mezi legendy předbělohorské hudební kultury patří český aristokrat Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic a na Pecce ( 1564 – 21. 6. 1621). Již ve své době proslul univerzálností talentu a především (z našeho pohledu) kompoziční činností. Řadu významných podnětů získal v letech 1576–1584, které strávil při dvoře arciknížete Ferdinanda Tyrolského v Innsbrucku ve funkci pážete. Uměnímilovná atmosféra dvora v něm podnítila zájem o malířství, sportovní klání, cestování a hudbu. Během pobytu na zámku Ambrass získal i výborné vzdělání, včetně znalosti jazyků a základů komponování. Na počátku 90. let 16. století sloužil v císařském vojsku v Uhrách. Roku 1598 vykonal náročnou cestu do Svaté země, kterou velice pečlivě popsal v cestopise, jenž vyšel o deset let později tiskem. V létě roku 1599 se osobně seznámil s císařem Rudolfem, který si ho pro blízkost zájmů oblí-



repro archiv

studi e, k omen t áe

bil a učinil z něj dvorního komorníka. Harant se tak osobně seznámil i s dvorskými hudebníky, kteří vůči němu opakovaně projevili respekt s ohledem na jeho skladatelskou činnost. Na přímluvu samotného císaře byl Kryštof Harant roku 1607 dokonce povýšen do panského stavu. Harant prošel zajímavým osobním vývojem, názorovým i konfesionálním. Aktivně se zúčastnil protihabsburského povstání českých stavů. Zároveň zastával funkci presidenta české komory a velitele stavovského dělostřelectva. V souvislosti s tím konvertoval a stal se utrakvistou. Jako velitel dělostřelectva pronikl až k Vídni a odstřeloval Hourg, kde se nacházela i císařská rodina. To se mu stalo osudným a po porážce stavovského povstání byl zajat a spolu s dalšími představiteli odboje souzen a následně na Staroměstském náměstí v Praze popraven stětím. Dochován je dobový portrét K. Haranta, jehož autorem je rytec Aegidius Sadeler, jehož součástí je i osobní Harantovo heslo vyjádřené kombinací mensurální notace a solmizačních slabik (Ctnost září jako slunce). Portrét byl v následujících staletích napodobován dalšími rytci. Bohatý život Kryštofa Haranta však lemuje hudba, a proto ho také zmiňujeme v našem příspěvku. Výjimečná není ani tak četnost jeho skladeb, jako spíše to, že prozrazují opravdový hudební talent, invenci a umění skladatelského řemesla. Z jeho hudební tvorby se kompletně dochovala pětihlasá mše na motivy madrigalu L. Marenzia Missa quinis vocibus super Dolorosi martir, latinské moteto Qui confidunt in Domino, které složil při svém pobytu v Jerusalémě a německé moteto Maria Kron, otištěné v antologii mariánských skladeb roku 1604 v Dillingen. Ostatní skladby jsou dochovány, bohužel, pouze torzovitě.

Idealisovaný portrét Kryštofa Haranta z konce 19. století

Basový hlas skladby Kryštofa Haranta Maria Kron

A co ostatní ? A co ostatní význačné předbělohorské šlechtické rody? Smiřičtí, páni z Hradce, ze Švamberka, Pernštejnové, Žerotínové, Lobkovicové, Slavatové, Šlikové, Redernové a mnozí další? I oni žili svůj život bezpochyby v doprovodu hudby. Patřilo to totiž od druhé poloviny 16. století k samozřejmým povinnostem života šlechty. Žádná svatba, křest, mše, přijetí hosta, oslava, taneční zábava, sportovní klání, i pohřeb se neobešly bez hudby. Nicméně v poznání intenzity a kvality hudebních produkcí na dalších šlechtických dvorech jsme teprve na počátku výzkumu. Jsem však přesvědčen, že nás čekají překvapující objevy.

repro archiv

A tak tedy symbolicky na konec Závěrem našeho příspěvku mi dovolte citaci dobového pramene. Vztahuje se opět k osobnosti Viléma z Rožmberka. Kronikář života posledních Rožmberků Václav Březan učinil 27. 8. 1589 tento zápis : „…pan vladař (myšleno Vilém) byv na Hradě pražským v domu svým, v těžké nemoci ležev, velmi přepadlý a takměř napoly mrtvý, poslal sobě pro svýho sekretáře Martina Šurera, aby pánu na inštrument zahrál, chtěje nějakého polehčení míti.“ Jak symbolické. •



s t u d i e , k o m ent á e

janákovy cesty za slovenským hudebním folklorem  Jarmila Procházková Leoš Janáček studoval lidovou píseň, hudbu a tanec v obdivuhodném rozsahu, a tak je zcela samozřejmé, že nemohl opomenout blízké Slovensko. Umělec sám pocházel z kraje, kam slovenský živel infiltroval nejčastěji v podobě podomního obchodu a k jeho výraznému rozrůstání docházelo po vzniku společného československého státu ve spojitosti s rozmachem pracovních příležitostí. Již v 19. století udržovali čeští folkloristé individuální kontakty se svými slovenskými kolegy, oficiálně byl hudební folklor východních sousedů představen i na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v roce 1895, kam zavítala slovenská delegace. Zejména uherská vládnoucí garnitura sledovala posilování česko-slovenských kulturních kontaktů s nelibostí, národopisné aktivity nevyjímaje. Za písněmi a bez povolení? Pro delší účelový pobyt v Uhrách bylo vyžadováno náležité povolení a Janáčkova osoba nebyla v tomto smyslu výjimkou. Potřeba systematicky prozkoumávat oblasti na obou stranách moravsko-slovenské hranice narůstala od ledna 1906, kdy svou činnost zahájil Pracovní výbor pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku. V archivu výboru se zachoval přípis předsedy Janáčka z 6. července 1906 adresovaný na „Vysoké královské uherské ministerstvo vnitra“, který obsahuje žádost o povolení vstupu do příhraničních oblastí: Hlavní pole sběratelské pro českou národní píseň jest podél hranic moravsko-uherských a slezsko-uherských. Ve věci samé leží, abych se jako sběratel poohlédl po písních i v nejbližších obcích na uherské straně. Prosím tudíž předně vysoké král. uher. ministerstvo vnitra o laskavé k tomu svolení, za druhé, o doporučení písemné, jímž bych se oproti obecním i král. uher. policejním úřadům vykázati mohl, jelikož potulování po obcích a důvěrný styk s lidem, který v této vědecké práci jest nezbytným, snadně u těchto orgánů bezpečnostních k nedorozumění by vésti mohl. Zamítavá odpověď došla z Moravského místodržitelství až po skladatelově urgenci 24. prosince 1906. Naznačené politické překážky nebyly náhodné a měly dlouhodobý charakter, což plně potvrzuje i novinová zpráva v Lidových novinách (9. června 1908) přetištěná ze slovenského Obzoru. Referuje o dvou nařízeních uherského ministra vnitra (Julius Andrássy), z nichž druhé se týkalo skladatele: Druhé nařízení vydáno bylo 17. července 1907 ministerstvem vnitra podžupanovi prešpurské stolice ohledně p. Leoše Janáčka, ředitele Varhanické školy v Brně. Řed. Janáček oznámil, že za účelem sbírání lidových písní a tanců zdržovati se bude v pohraničních stolicích a na čas svého pobytu v Uhrách žádal za poskytnutí policejní ochrany. Vzhledem k tomu nařídil ministr hr. Andrassy: „Než rozhodnu o žádosti, vyzývám pana podžupana, aby činnost a politické chování Leoše Janáčka – jak by se před mým rozhodnutím na území, spadajícím do vaší pravomoci – důvěrně pozorovati dal a mně to bezodkladně oznámil.“ – Jak vidno, o policejní dozor nad Čechy v Uhrách je důkladně postaráno. Na popisované události ve svých memoárech vzpomíná Hynek Bím, který prozrazuje více o pozadí této záležitosti, a dokumentuje tak Janáčkovu komunikaci se slovenskými přáteli. K těm nejvěrnějším patřil politik MUDr. Pavel Blaho (1866–1927), kterého skladatel znal z Luhačovic mj. také jako vynikajícího zpěváka: Dověděl jsem se, jak se připravovali v Uhrách na zájezd p. řed. Janáčka, který prostřednictvím rakouského ministerstva škol-

ství žádal uherské ministerstvo škol, aby mu byli nápomocni při sbírání písní na Slovensku. Připravili mu tu pomoc tak, aby p. řed. Janáček byl zatknutý, až přijde do Uher. Poslanec MUDr. Jan [!] Blaho ze Skalice na Slovensku dozvěděl se o tomto uvítání a varoval p. řed. Janáčka, aby do Uher na Slovensko nejezdil. Není tedy divu, že Janáčkovy další sběry slovenských lidových písní z období činnosti Pracovního výboru byly uskutečněny na území Moravy, kam slovenští dělníci a dělnice přicházeli za sezónními pracemi. Přesto se mu podařilo do Uher dvakrát proniknout. Poprvé v roce 1901, kdy se z Hukvald vypravil do západní části Kysuc směrem na Turzovku. V srpnu 1906 zajel z Luhačovic do Lubiny u Nového Mesta n. V. za gajdošem Adamem Krchnavým. O atmosféře těchto výprav vypovídají pasáže ve skladatelově autobiografii, kde pod nadpisem Na Slovensku autor obě akce stručně vzpomíná: Za písněmi lidovými úskokem vpadám – za vlády maďarské (Apponyi) – do krajiny od Bílé na Makov, Turzovku. Vzpomínám Maďary zavražděného svého hostitele. Unikám šandárům karlovickým průsmykem. … Můj druhý vpád, s dvojitým spřežením koní byl do Nového Města nad Váhom – pro gajdoše. Na stole u něho zhlédl jsem starý kancionál bratrský. První odstavec upomíná historickou událost, která se odehrála později, v bouřlivém roce 1918. Při své první cestě na Slovensko Janáček bydlel v hostinci Károla Polanského ve Vysoké nad Kysucou. Polanský byl kontaktu s českými intelektuály, angažoval se v místní revoluční národní radě a jako výrazná postava slovenského odboje byl v listopadu 1918 zabit maďarskými vojáky. Skladatel o jeho smrti slyšel znovu dne 24. července 1925 na Hukvaldech od podomního obchodníka z Turzovky: Polanský hostinský ve Vysoké u Turzovky „Jako Krista“ ho ukřižovali, ubili! Je to už vyšetřeno, poznamenal do svého zápisníku. Dudáci z moravsko-slovenského pomezí Na sklonku května 1899, v době svatodušních svátků přijel Janáček poprvé do Březové na Uherskobrodsku díky pozvání svého bývalého žáka, učitele Aloise Krále (1877–1972). V centru jeho zájmu byl ženský zpěvní projev, a to zejména svatební repertoár. Materiálu tu bylo požehnaně a ani Královy četné zásilky doplňující písňové texty nebyly sto přivodit „vysbíraný“ stav. Skladatel se proto chystal do Březové podruhé a jeho nedočkavost se jen zvětšila, když se uprostřed prázdnin na Hukvaldech dozvěděl, že by v Březové mohl slyšet slovenské gajdoše, kteří sem přicházeli při slavnostních příležitostech. Od takového setkání si sliboval objasnění harmonické stránky mnohých písní. Učitel Král ale měl problémy s domluvou termínu a stěžoval si na nezájem gajdošů. Jen s obtížemi se mu nakonec podařilo sehnat Jiřího Mazáka (nar. 1832) z Kopanic u Horních Bzinců. Návštěva se uskutečnila ve dnech 26. a 27. srpna 1906 a první hudební zastavení se odehrálo ve Strání, kde si Janáček zapsal nápěv písně k tanci podšable a podrobně prostudoval gajdošův hudební nástroj. V zapisování pokračoval v Březové: sledoval proměny nápěvů při zpěvním a instrumentálním projevu, doplnil si samostatné záznamy písní i sólové gajdošovy hry. Většina zachycených písní byla otištěna v Janáčkově předmluvě ke třetí Bartošově sbírce (1899–1901) a další část byla plánována do studie Březovská píseň. Vyvrcholením této etapy bylo vystoupení stráněnských na samostatném koncertě v Brně dne 16. prosince 1899. Při organizaci akce se projevily různé problémy. Zbožní venkované se zdráhali účinkovat při inscenování fašankových tanců v adventní době. Velký otazník představovalo počasí, neboť v týdnu předtím napadlo takové množství sněhu, že Král raději zajel pro slovenského gajdoše s předstihem a poskytl mu bydlení v Březové, aby měl jistotu, že se vystoupení zúčastní. Najatý povoz však nesměřoval do Bzinců za Mazákem – ten byl v té době nezvěstný. Jeho náhradu Král

studi e, k omen t áe obstaral v Lubině u Nového Mesta n. V., kde žil jiný vynikající gajdoš, rolník Adam Krchnavý zvaný Úhelný (1837–1913). Král průběžně referoval: … ale ten advent, ten nám dělá překážku. I u našich lidí musel jsem důkladně domnění, že by to byl hřích, vyvraceti. Dudák také tak – je velmi zbožným evangelíkem. Poslové mu to také vysvětlovali, jak mohli, ale přece mi nedonesli plnou jistotu, že by došel. Nezbývá mi, než ve čtvrtek najati povoz a zajeti sám na Lubinu a po případě jej ihned s sebou vzíti, ono se navalilo mnoho sněhu. Raději jej musíme dva tři dni zde chovati, aby si to na sobotu zase nerozmyslel. Jak nyní vidíte, vzrostou výlohy o něco. Není však pomoci, jet tam musím, kdyby nám v sobotu nepřišel – co bychom si počali? První setkání Janáčka a lubinského gajdoše během koncertu v Brně bylo zajisté krátké a skladatel měl dost starostí s organizací akce. Podrobně sledoval a zapisoval hru Krchnavého až po sedmi letech v srpnu 1906. Dne 19. srpna 1906 se v Luhačovicích konala druhá schůze zmíněného Pracovního výboru a odpoledne byla na programu exkurze do Strání za účelem poznání tance podšable. Místní zpěváky a tanečníky opět doprovázel Krchnavý z Lubiny, který si s Janáčkem domluvil pozdější schůzku. Po týdnu skladatel zajel do jeho bydliště (26. srpna 1906) a zapsal si čtrnáct lidových písní a tanců, většinou s odlišenými zpěvními a instrumentálními hlasy. K návštěvě máme zajímavé indicie – četné gajdošovy nápěvky mluvy, poznámky o jeho sociální situaci, doklad o vlastnictví kancionálu Cithara sanctorum J. Třanovského. Lubina byla jednou z příhraničních evangelických obcí, kam v minulosti směřovali mnozí čeští exulanti. Pocházel odtud známý národopisec Jozef Ľudovít Holuby, jehož syn Cyril pracoval jako správce akciové společnosti v Luhačovicích a Janáčka osobně znal.



Vícehlasé písně z Veľkého Rovného V roce 1901 si skladatel poprvé zapsal slovenský vícehlasý zpěv. Stalo se tak během zmíněného výjezdu do blízké příhraniční oblasti v západních Kysucích. Později komentoval získané záznamy v souvislosti s lokalitou Makov a jediná konkrétně jmenovaná zpěvačka pocházela z obce Veľké Rovné v Trenčanské župě: Maryša Rusňačka z Rovného. Byla to Marie Ruszňáková, rozená Dutzmaníková (nar. 1865). Sběratel tehdy sledoval a zapisoval skupinu žen. Z výsledků této cesty je jasné, že vícehlasý zpěv Janáčka velmi zaujal a svoje zjištění považoval za téměř objevitelský počin. O tyto poznatky se později rozdělil s redaktorem Adolfem Piskáčkem, který průběh jejich rozhovoru publikoval ve fejetonu „Večer s Leošem Janáčkem“: Objevil jsem něco nového v lidové hudbě zcela svérázného. Hodil by se pro to nejlépe název „Nokturno“. […] Jsou to zvláštní lidové zpěvy vícehlasé, lidem zajímavě harmonizované. Na svých potulkách krajem zachytil jsem je v kraji dosud lidopisci neprozkoumaném. Nemohu o nich hovořiti, abych se nerozechvěl. V podvečer, po slunce západu, vyjdou děvčata na humny, nejlepším hlasem nadaná předzpěvuje, stojíc před všemi. Předzpívá a ostatní vpadávají, držíce se rukama pevně dohromady, originelním zpěvem, jenž táhne se přes vrcholy hor, padá v údolí a zaniká v dálce za vodou v tmavých lesích. Atmosféra a technika kolektivního zpěvního projevu byla ve skladatelově zápisníku reflektována ve stručné zkratce vyjádřením zpěvaček: Ta jedna těnka, ostatní hrubo. Jedna pres druhe „by to neudělali“. Poznámka komentuje dynamický průběh většiny písní (sólo=piano, tutti=forte) a prosté technické odůvodnění, proč začíná pouze jedna zpěvačka. Skladatel si uvědomoval zákonitosti specifické písňové formy a jeho teoretické úvahy jsou dodnes považovány za obec-

Leoš Janáček (muž v klobouku vpravo), další účastníci exkurze a místní obyvatelé ve Strání 19. srpna 1906 odpoledne. Vpravo slovenský gajdoš Adam Krchnavý z Lubiny. Fotograf neznámý. (Repro: Etnologický ústav AV ČR, pracoviště Brno)



s t u d i e , k o m ent á e

nou charakteristiku kysuckého vícehlasu. Materiál posloužil pro příklady ve studiích o sčasování a zejména při pozorování vztahu mluveného a zpívaného slova. Janáček poprvé použil píseň z Kysuc ve studii Můj názor o sčasování (rytmu) v roce 1907: Nezbývá nežli z časoměrných příznaků písní usoudit na lidovou skladebnou techniku po stránce sčasovací . Je to typ písňový z okolí Rovného, jenž do počátku písně klade neklamné nápěvky mluvy. I oním zběžným způsobem mluvy začínají se zpívat: vysokým (drobným) sčasováním s lehkostí a mlhavostí intonační. Oddechem, v němž jak by nabrat chtělo ohně pro další roznícenou část písně, zatrhne se tato úvodová část. V tomto typu písňovém je neklamno, že první motiv vnesen jen výrazností mluvy do písně. S mluveným slovem na rtu začíná jediná zpěvačka zpívat; sčasovací život tohoto prvního motivu zůstává pěvci utajen, i melodický rys je mlhavý: nikdy tento první motiv nezavládne silou melodického nebo sčasovacího tématu. A přece je přivázán k ostatní části písně. Ve studii Národní píseň (starší verze úvodu k Moravským písním milostným z roku 1914) autor srovnával zpěvní projev a životní styl, který jej determinuje. Tuto pasáž s ukázkou vícehlasé písně ještě dvakrát přepracoval v roce 1917. Poprvé do statě K české národní písni na Moravě a ve Slezsku a podruhé ve studii Kolébka české prapísně lidové. Ve stejném smyslu se Janáček vyjádřil o písních z Makova a o jejich nositelích ve studiích O tónině v lidové písni, O tom, co je nejtvrdšího v lidové písni a K prosodii lidové písně (1926, 1927). Ve fejetonu Nota, s podtitulem Na paměť Fr. Bartoše, rozebíral tvůrčí postupy lidových hudebníků a vzpomněl i specifický ráz vícehlasých písní ze slovenského pomezí: V písních z okolí Turzovky ponižuje se tón až k hladině mluvy, ale za chvíli vyplývá jako zpěvavý oblázek hlazený. Je proto v duchu lidové tvorby oprostit tón i od přimísených „věcí“, půdy, světla, vůně … a hrát si s ním nahoučkým (absolutní hudba), oprostit ho od barev artikulačních a spojit ho s posuny, s postoji (balet, tanec). Jednu velmi pozoruhodnou paralelu skladatel definoval ve fejetonu Na pravé stopě, když analyzoval mluvený projev indického básníka Santona Hazry z Kalkaty; také zde viděl paralely ve způsobu přednesu.

Pro skladatelovy hudebně teoretické úvahy se jednalo o záležitost mimořádně podnětnou a podobně inspirativní efekt můžeme sledovat i ve skladatelově kompoziční tvorbě. Z deseti zaznamenaných písní (Ej, bude zima, bude mráz; Ej, žalo dievča, žalo trávu; Jede forman dolinú; Keď já pojdem na tu vojnu; Keď som išol cez horu; Na tem starem cintori; Náš Janyčko malovaný; Panská lúčka je zelená; Pojďte, očí černé, spát; Vysoko si, laštovienka, lietala) skladatel upravil sedm písní jako dvojhlas s klavírem Lidová nokturna (večerní zpěvy slovenského lidu z Rovného). Nokturna byla poprvé provedena na Slovenském večeru, který pořádala Moravská ústřední útulna ženská dne 8. října 1904 v Besedním domě v Brně. V rámci koncertu promluvil bývalý učitel Karol Salva z Ružomberku o poměrech na Slovensku a výtěžek vstupného byl věnován na výchovu dvou učitelek ze Slovenska. Další sběry písně a nahrávání na fonograf Mimořádnou událostí v historii Pracovního výboru byl nákup Edisonova fonografu v září 1909. Hned na podzim Františka Kyselková zapisovala u sezónních slovenských dělnic na statku v Modřicích u Brna. Na fonograf nahrávala skupinu žen, mezi kterými vynikala Gabel Eva (1887–1963) ze Slatiny nad Bebravou. Na Janáčkův popud sběratelka přivezla zpěvačku kočárem dne 21. listopadu 1909 do Brna a ve Varhanické škole byl uskutečněn fonografický záznam jejího sólového zpěvu. Skladatel vzápětí zpracoval vybrané písně do cyklu Šest národních písní, jež zpívala Gabel Eva, v úpravě pro zpěvní hlas s doprovodem klavíru. Také obyvatelé Čičman se pravidelně vydávali za prací za hranice svého kraje. V roce 1911 byla jejich skupina ubytována ve Velkém Ořechově u Uherského Brodu. To byla příležitost pro Janáčka, který v druhé půli srpna pobýval v Luhačovicích. Před odjezdem do lázní zvažoval možnost, že by s sebou vzal fonograf, neboť v rámci svého lázeňského pobytu plánoval výjezdy i do dalších slováckých obcí. S Hynkem Bímem se předem dohodli, že zajedou „k těm čičmanským“. Výprava se uskutečnila 20. srpna 1911 a bylo při ní zaznamenáno deset vícehlasých písní. Bím zapisoval texty a Janáček se věnoval hudební stránce. Jeho pozornost upoutala specifická intonace, kterou zachytil s pomocí značek vyjadřujících menší intervalové vztahy než půltón. Přímo

Janáčkův záznam prvních tří písní pořízený 7. srpna 1922 v Demänovské dolině (Mame pane, mame; Kamaráde Janko; Krahulíček, malý áček). Mezi druhou a třetí písní prosvítá černý inkoust – rukopis druhé věty ze symfonie Dunaj (1923). (Repro: Janáčkův archiv Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně)

studi e, k omen t áe

Zpěvačky z okolí Makova, začátek 20. století. Fotografie z původního archivu Pracovního výboru. (Repro: Etnologický ústav AV ČR, pracoviště Brno)

k písním si poznačil též řadu nápěvků mluvy. Skladatel ponechal mladšímu kolegovi společně získané písně kvůli zhotovení opisů a vzpomněl si na ně až na sklonku roku. Ani u Janáčka, ani v Bímově opise, který je kopií původních zápisů, nenacházíme žádná jména a údaje ke zpěvákům (zpěvačkám) nebo další podrobnosti. O ženách z Terchové, které byly zaměstnány v Moravci u Tišnova, se Janáček dozvěděl v roce 1910 znovu od kolegy H. Bíma a schválil jeho záměr zabývat se vícehlasými písněmi. Bím se vydal na Moravec v srpnu 1910 bez fonografu a výsledkem jeho úsilí bylo sedmdesát zaznamenaných dvoj- a trojhlasých písní. Po měsíci se vypravil znovu do stejných míst v neděli 4. září 1910, tentokrát již s fonografem a v doprovodu F. Kyselkové a L. Janáčka. Bím s Kyselkovou setrvali až do středy, skladatel mohl zůstat jen jediný den. Sám se pak rozhodl uskutečnit záznam terchovských zpěvaček ještě jednou o dva roky později. Stalo se tak 12., 19. a 25. května 1912 v okolí Brna. Zaznamenal tehdy jedenáct vícehlasých písní tradiční písemnou formou a vedle toho pořídil fonografické nahrávky. Interpretkami byly v tomto případě ženy: Hajašťak Pavlina, Hurtek Josefina, Krajčik Mucina, Kurie Anna a Franek Katerina. Ve společném státě Ve dvacátých letech se Janáčkovou nejmilejší turistickou destinací staly bezpochyby Vysoké Tatry. V létě roku 1922 tu prožil dovolenou se svou manželkou Zdeňkou. Uprostřed pobytu, který začínal 2. srpna, měl domluvené setkání s A. Králem v Demänovské dolině. Spolupracovník Karla Absolona zde podnikal výzkum od roku 1913 a od objevu Demänovské jaskyně Slobody v roce 1921 pracoval trvale jako konzervátor v Liptovském Mikuláši. Janáček byl, společně s Rudolfem Těsnohlídkem, mezi prvními hosty, které Král pozval na prohlídku nově objevených jeskyní. Návštěvu uskutečnil 7. srpna 1922; ráno odjel ze Štrbského plesa do Liptovského Sv. Mikuláše, kde jej čekal Král s povozem. Jeskyně v té době ještě nebyly vybaveny standardními průchody pro turisty a elektrifikací. Jejich prohlídka tak vyžadovala obdivuhodný fyzický výkon a značnou dávku odvahy. Tajemná atmosféra těchto prostor umělce přímo fascinovala nejen po vizuální, ale zejména po akustické stránce. Notované zvuky skladatel později využil ve fejetonech Studánky, Všudybyl aj. Oba přátelé v jeskyni strávili téměř celé odpoledne („3/4 na 3 do 7 1/4“), poté se oba na památku podepsali do zápisníku pod datum 7. srpna 1922. Zřejmě navečer se setkali s místními zpěvačkami a skladatel si zapsal dvanáct vícehlasých písní. Písňový materiál se zachoval na dvou autografních listech z nedokončené symfonie Dunaj. Autor její kompozici vždy spojoval se Slovenskem – písně se nalézají na rubových stranách druhé věty, na které pracoval v příštím roce a která byla komponována jako první část vícedíl-



né skladby. Není známo, že by si skladatel na liptovské písně někdy vzpomněl, mnohé torzovité záznamy zřejmě ani nezkompletoval, a tudíž je ani nedal opsat. Příštího dne odjížděl přes Žilinu do Martina, kde se 8. a 9. srpna konaly slavnosti v sídle Matice slovenské. V jejich rámci proběhla setkání a schůze různých uměleckých spolků a institucí. Svou návštěvou na matičních oslavách skladatel upevnil kontakty s kolegy v nejvýznamnější slovenské kulturní instituci. A byl to také Janáček, kdo v roce 1924 doporučil Karla Plicku do jejich řad, neboť mladší kolega byl původně externím sběratelem moravsko-slezského výboru. Plicka pak do Brna referoval o svých výzkumech v novém působišti, konzultoval nákup fonografu a posílal ukázky fotografické dokumentace. Je zřejmé, že přes maximální snahu využít každé setkání se slovenskými zpěváky a muzikanty, mohly být Janáčkovy přímé zkušenosti dílčího charakteru a zdaleka nezmapovaly všechny národopisné oblasti a bohatou tradiční hudební kulturu na Slovensku. A tak skladatel studoval tištěné a rukopisné písňové fondy jiných sběratelů. Samozřejmostí bylo poznání Slovenských spevů Jána Kadavého nebo Národních zpievanek Jana Kollára. V knihovně Pracovního výboru se dodnes zachoval Janáčkův exemplář Slovenského ľudového spevníku od Jozefa Teslíka (Uherská Skalica, 1904) a sbírka Detva Karola A. Medveckého (Detva – Ružomberok, 1905), kde umělec našel podklady pro cyklus úprav Písně detvanské, zbojnické balady. Jako skladatel a hudební teoretik maximálně využil vlastní sběry z Makova – Veľkého Rovného a ze Slatiny nad Bebravou. Další inspirace poskytly sběry spolupracovníků či externích přispěvatelů uchovávané v Pracovním výboru, které většinou procházely odbornými revizemi předsedy. Za všechny jmenujme písemné i fonografické záznamy, které pořídila Františka Kyselková. V rámci jednání Státního ústavu pro lidovou píseň Janáček upozorňoval na Bartókovu unikátní sbírku ze Slovenska a doporučoval bližší spolupráci s ním. Slavný maďarský kolega mu věnoval svoji knihu Das ungarische Volkslied vydanou v Berlíně v roce 1925. Slovenská lidová píseň se tak stala symbolickou spojnicí mezi dvěma velkými evropskými folkloristy a umělci, pro jejichž činnost a tvorbu mělo poznání tradiční hudební kultury zcela zásadní význam. •

Ministerstvo kultury České republiky Odbor umění a knihoven MK vyhlašuje výběrové dotační řízení pro rok 2007 pro právnické osoby (s výjimkou příspěvkových organizací MK) a fyzické osoby s živnostenským oprávněním pro projekty z oblasti profesionálního divadelního, hudebního, tanečního a pohybového umění, výtvarného umění, užitého umění, uměleckých řemesel a architektury. Formuláře žádosti o dotaci, rozpočtové formuláře a podmínky pro přihlašování projektů si vyzvedněte na adrese: http://www.mkcr.cz/ případně Ministerstvo kultury, odbor umění a knihoven, Praha 1, Maltézské nám. 1 – Nostický palác MgA. N. Zichová – oblasti divadla a tance tel. 257 085 213, [email protected], PhDr. A. Chorvátová – oblast hudby tel. 257 085 218, [email protected], Mgr. R. Musil – oblast výtvarného umění, užitého umění, uměleckých řemesel, architektury tel. 257 085 209, [email protected]. Uzávěrka pro podání přihlášek je 30. listopadu 2006.

s t u d i e , k o m ent á e foto Zdeněk Chrapek



Sídlo Nadace Bohuslava Martinů, Náměstí Kinských 3, Praha 5

nadace bohuslava martin(  Ivan Štraus Motto: Úkolem Nadace Bohuslava Martinů je všestranně napomáhat poznávání, šíření a uplatňování celého životního díla Bohuslava Martinů i poznání jeho života a osobnosti v nejširších souvislostech v jeho vlasti i v celém světě. Uprostřed zmatků a neprůhlednosti české politické scény by se někdy mohlo zdát, že situace nevládních neziskových organizací vypadá dosti podobně. Většina nadací, zejména členů Fóra dárců, se sice snaží zprůhlednit maximum svých aktivit = finančního hospodaření, stačí ale jeden či dva skandály, aby byly v rámci pověstné české nepřejícnosti zpochybněny všechny takové instituce šmahem. Těm nadacím, které jsou poctivé, sice umožňuje rámec zákona jejich činnost bez problémů, zato postih těch nepoctivých je podstatně složitější. Určitou zárukou může být audit výročních zpráv, veřejně přístupných. Je ovšem pravda, že „Velcí Kombinátoři“ dokáží mnohé již odedávna, ale občas boží mlýny přece jen nějakou tu nečistotu vymelou… Abych nalil průzračného vína a rozptýlil pochybnosti okolo Nadace Bohuslava Martinů, pokusím se vylíčit, čemu všemu se tato instituce věnuje, co všechno podporuje a jak hospodaří se svěřenými prostředky. Nadace vznikla na základě jednání se Charlottou Martinů v roce 1975. Na doporučení svých tehdejších poradců a přátel odkázala ve své poslední vůli v roce 1977 příjmy z provádění děl BM české nadaci (zřízené za tím účelem tehdy jediným možným způsobem v lůně státní organizace Český hudební fond), zatímco příjmy z provádění děl BM na území Rakouska (vyjma dramatických děl) a Švýcarska byly určeny do pokladny nadace švýcarské. Tehdejší ředitel Českého hudebního fondu Vladimír Ševčík paní Charlottu velice ctil a v součinnosti s právníkem JUDr. Richardem Klosem

a prof. Jaroslavem Mihulem vytvořil nadační statut. Předsedou Nadace se stal přítel manželů Martinů, prof. Josef Páleníček. Po sametové revoluci se Nadace postupně osamostatňovala a do čela nově rozšířené správní rady byl zvolen v roce 1992 PhDr. Viktor Kalabis, který tento složitý úřad zastával do roku 2003, kdy odešel na vlastní žádost ze zdravotních důvodů. V současnosti je předsedou správní rady prof. I. Štraus. V roce 2005 se Nadace B. Martinů od Nadace ČHF zcela odloučila. Za Kalabisova předsednictví byl doplněn původní statut a v lůně Nadace bylo vytvořeno studijní centrum mající za úkol vědecký výzkum života a díla BM. V roce 1994 se stalo Institutem Bohuslava Martinů, který se k 1. 1. 2006 transformoval na obecně prospěšnou společnost. Jeho čtyři pracovníci v čele s ředitelem Mgr. Alešem Březinou jsou připraveni zodpovědět laické i odborné veřejnosti jakékoli dotazy týkající se B. Martinů. Starají se také o knihovnu, archiv a webové stránky (www.martinu.cz), na nichž je možno najít maximum informací jak o životě a díle BM, tak o činnosti Institutu, Nadace a všech českých i zahraničních společností BM. Hlavním zadáním Institutu je ale příprava souborného kritického vydání děl BM, jichž je přes 400. Jako obecně prospěšná společnost může Institut žádat i o granty, nepřístupné nadacím (GAČR, městské granty, ministerstvo kultury apod.). Zodpovědnost Institutu je veliká: má na starosti péči o uchování a přístupnost rukopisů v digitální formě, shromažďování maxima dokumentů pro souborné kritické vydání, vyhledávání nově se objevivších martinůovských materiálů, komunikaci – z českých institucí – zejména s Památníkem BM v Poličce a samozřejmě styk s veřejností. Hlavním předmětem činnosti Nadace je správa jejího majetku a uvážlivá podpora oprávněným žadatelům. Díky drastickému propadu úrokových sazeb z 13% na 2% bylo nutno z původně dosti plošného způsobu přidělování podpor vytvořit systém, pomocí něhož se daří udržovat rovnováhu mezi příjmy a výdaji. Úkolem č. 1 je podpora činnosti Institutu. Ten předkládá Nadaci každoročně rozpočet, který po rozpravě Nadace buď přímo schválí nebo v jednotlivých položkách upraví. Nadace pořádala každoročně Festival BM, ale z ekonomických důvodů byla nucena jeho podobu po 10 letech zúžit na Dny BM. Jejich součástí je národní interpretační soutěž o ceny BM (čtyřletý cyklus), koncert laureátů soutěže a dva koncerty České filharmonie, s níž Nadace spolupracuje na náplni programu, propagaci a přispívá výrazně na náklady koncertů. Nadace rovněž podporuje muzikologický výzkum v Památníku BM v Poličce a donedávna přispívala i na jeho nákladnou rekonstrukci. Společnost BM a její čtyři pobočky jsou dalšími příjemci podpor Nadace, stejně jako International Martinů Circle (mezinárodní společnost). Velká část výnosů směřuje na úhradu půjčovného notových materiálů, podporu koncertů Kruhů přátel hudby, festivalů, na nichž je Martinů hlavním autorem, a obdobných projektů týkajících se života a díla BM. Jedinou podmínkou eventuálního udělení podpory je včasné podání žádosti (formulář je na webových stránkách – www.martinu.cz/novinky.php (nadace – žádosti o příspěvky – formuláře – více) před uskutečněním koncertu k 1. únoru, 1. červnu a 1. říjnu, a samozřejmě souvislost s životem a dílem BM. Vzhledem k poměru eura k české měně je podpora zahraničních projektů (Festival v Basileji, turné zahraničních souborů s díly BM apod.) velice nákladnou záležitostí, správní rada se tedy tyto podpory snaží udržovat v relacích k projektům českým. Z každého Festivalu se vyrábí nekomerční CD, které slouží k propagaci uvedených děl a umělců. K seznámení se s výběrem toho nejlepšího, co Martinů napsal, slouží nekomerční komplet čtyř CD, rovněž vyrobený péčí Nadace a Institutu

studi e, k omen t áe B. Martinů. (Je s podivem, kolik zahraničních renomovaných umělců je překvapeno, že takový zjev jako Martinů unikal až dosud jejich pozornosti.) Výroba tří čísel zpravodaje „Newsletter“ ročně (v anglickém jazyce) představuje taktéž další z velkých položek rozpočtu Nadace. Snahu alespoň symbolicky podporovat zájezdy našich těles do zahraničí – pokud provádějí výrazným způsobem tvorbu BM – musela Nadace hodně omezit, stejně jako podporu natáčení CD i podporu studia v zahraničí, především z ekonomických důvodů. Propad úrokových sazeb byl totiž tak drastický, že správní rada měla co dělat, aby se nedostala do mínusu. Nadace podporuje rovněž nemalými částkami různé publikace (knihu J. Mihuleho o BM, revidované znění knihy Charlotty Martinů „Můj život s BM“, revidovaný Halbreichův katalog děl, sborníky z konferencí, studii prof. J. Vlčka o antropologickém měření ostatků BM při příležitosti převozu do Poličky – fascinující čtení! – aj.). České muzeum hudby, jehož aktivity se mnohdy s BM prolínají, je rovněž častým adresátem příspěvků Nadace. Podpora hudebních časopisů, které píší o událostech kolem BM, nákupy knih, nahrávek, písemností a rukopisů, většinou na zahraničních aukcích, určujících jejich ceny, aktualizace elektronických přístrojů a jejich příslušenství včetně ostrahy, jsou další velmi nákladnou položkou, bez níž si ovšem odbornou činnost v tomto rozsahu dnes již nelze představit. Toto vše zabezpečují čtyři pracovníci Institutu a tajemnice Nadace, jejichž plat nedosahuje ani výše průměrné mzdy v Praze. Součástí nákladů jsou i smluvní právní pomoc a finanční správa majetku. Nadace se takto snaží udržovat provozní náklady na co nejnižší možné úrovni. Devět členů správní rady Nadace a tři členové dozorčí rady jsou odměňováni velmi skromně, přestože nesou zodpovědnost za velké částky a obstarávají pro deset zasedání správní rady ročně informace ze svých pracovišť. Mozaika, která z takových informací vznikne, pak umožňuje správní radě přijímat co nejkvalifikovanější rozhodnutí s co nejvyšší mírou objektivity. Současný trend správní rady spočívá ve snaze o co největší podporu šíření znalostí a provozování děl BM. Šance na podporu mají zejména ty projekty (koncerty), které neuvádějí Martinů okrajově a jen proto, aby dostaly od Nadace podporu, ale které ji staví do popředí jako jeden z výrazných výtvorů bytostně českého autora, který si zaslouží být uctíván po všech stránkách. Pracovníci Institutu i Nadace jsou připraveni poskytnout veškeré informace o všem, co se týká BM, jak telefonicky nebo emailem, tak i osobně v sídle Nadace a Institutu Náměstí Kinských 3, 150 00 Praha 5. •

rozhlasová stanice d-dur



provoz zajišťuje Český rozhlas, konkrétně pracovníci hudební redakce stanice ČRo 3 Vltava. D-dur vysílá nepřetržitě 24 hodin. Vysílací čas je rozdělen do šesti čtyřhodinových bloků. Prvé tři, 8.00 – 12.00, 12.00 – 16.00, 16.00 – 20.00 jsou převážně naplněny hudbou od renesance po počátek 20. století. Tyto tři bloky ve čtrnáctidenním intervalu „rotují“, takže lze skladby vysílané ráno slyšet v časovém odstupu i odpoledne a naopak. Večerní blok 20.00 – 24.00 je naplňován náročnějšími tituly všech stylových období. Tento program je reprízován vždy po čtrnácti dnech v témže čase. Noční čtyřhodinovky pak vždy reprízují dopolední a polední vysílací blok předchozího dne. Do tohoto pravidelného schématu vstupují různé nepravidelnosti: každou neděli v 16.00 je vysílán operní komplet (repríza v pátek 0.00), každou středu večer jsou pak premiérově uváděny snímky poskytnuté evropskou rozhlasovou unií. Zde je možné vyslechnout záznamy koncertů z celého světa. Po šesti týdnech dojde vždy k výměně „rotujících“ programů. Podmínkou vysílání na Internetu je digitální snímek. Proto pracovníci Českého rozhlasu na specializovaném zařízení „zdigitálňují“ mnohé starší snímky, což umožňuje posluchačům D-dur seznámit se i s bohatou rozhlasovou fonotékou oplývající značnou historickou hodnotou. Program vysílání je anoncován jednak na internetových stránkách stanice D-dur, jednak v Týdeníku Rozhlas. Součástí internetových stránek stanice je posluchačská diskuze, odpovědna na dotazy, možnost seznámit se s životopisy vybraných skladatelů a také různé ankety. Tak například posluchači hlasovali o technických parametrech stanice, nebo o zařazování hudby 20. století (výsledek jednoznačně podporoval tu „poslouchatelnější“). Zahájení vysílání D-dur v květnu 2005 provázel nevšední posluchačský ohlas. To povzbudilo pracovníky obstarávající dramaturgicky i technicky provoz stanice k různým experimentům. Tak například 4. prosince bude celý den vysílán výběr z díla W. A. Mozarta, ve vánočních dnech bude uváděn premiérový program odpovídající náplní těmto dnům. Speciálním experimentem je pak simultánní vysílání webovou kamerou. Takto bylo možné na internetu – a tudíž po celém světě – vidět v přímém přenosu dubnový koncert Rozhlasových symfoniků, zahajovací koncert Pražského jara 2006, zahajovací koncert koncertní sezony 06/07 Rozhlasových symfoniků a koncert festivalu Pražský podzim k 100. výročí narození Dmitrije Šostakoviče 25. 9. 2006. Plánují se samozřejmě přenosy další. Skutečnost, že D-dur vysílá nepřetržitě v jednom proudu hudební díla všech stylových epoch a v nejrůznějších interpretacích, přivedla k poslechu vážné hudby řady nových posluchačů, což signalizuje, že tento typ vysílání je veřejností vítán. •

 Otomar Kvěch D-dur je digitální stanice Českého rozhlasu, vysílající 24 hodin denně klasickou hudbu s maximálně stručným komentářem. Můžeme ji poslouchat na Internetu (www.ddur.cz), dále v systému DVB-T, na kabelových sítích a nově i přes satelit Astra. V poslední době vysílá i přímé přenosy koncertů, a to nejen ve zvukové, ale i video podobě. Již téměř rok a půl, od 1. 5. 2005 vysílá rozhlasová stanice nazvaná D-dur. Název naznačuje, že jde o stanici hudební, a to hudební v oboru takzvané vážné hudby. Navíc ono D symbolizuje též přídomek „digitální“. D-dur vysílá zatím na Internetu, ale plánují se další možnosti jejího šíření. Jak bylo řečeno, jde o stanici s vysíláním vážné hudby. Její

Zadáno pro: Český rozhlas Vltava

s t u d i e , k o m ent á e foto archiv



Karel Husa

karel husa p!taosmdesátiletý – jedna z konstant eské soudobé hudby  Jan Ledeč Jubilejní sezona Karla Husy 2006/2007 (7. 8. 2006 se skladatel dožil 85 let) probíhá až dosud v jeho rodné zemi poněkud neobvykle. Vzpomínám, že při předchozím „kulatém jubileu“ skladatelově – v předvečer Husových osmdesátin – nebylo u nás snad jediného seriozního denního listu, který by takřka denně neinformoval (často obsáhlými články s fotografiemi) o průběhu „Týdne Karla Husy v Praze 2000“), uspořádaného tehdy za skladatelovy přítomnosti. Bylo také o čem psát a co fotografovat: Koncertní jednatelství FOK zahájilo Husovým autorským komorním večerem svůj cyklus „Čeští skladatelé na prahu 21. století“, orchestr FOK provedl v rámci svých abonentních koncertů za řízení Jiřího Bělohlávka poprvé v Praze Husovu První symfonii z roku 1953, Akademie múzických umění v Praze udělila Husovi čestný doktorát, dvě televizní stanice natočily jeho životopisné dokumentární filmy, Český rozhlas vysílal na stanici Vltava po pět večerů hodinové pořady o Husově životě a tvorbě. Sekretariát festivalu Pražské jaro žhavil tehdy telefonní linky, aby získal co nejreprezentativnějšího dirigenta pro příští rok k řízení jedné z vrcholných Husových skladeb – jeho Koncertu pro orchestr z roku 1986; úspěšná pražská premiéra tohoto díla se pak uskutečnila – opět za skladatelovy přítomnosti – již přímo v roce jeho osmdesátin na Pražském jaru 2001, hrál orchestr FOK, dirigoval Serge Baudo. Ve srovnání s tímto gejzírem aktivit a poct působí letošní na prstech jedné ruky spočítatelné počiny téměř žalostně a nepochopitelná je při nich i nejedna nepřesnost nebo přímo desinformace v komentářích. Nynější ústup zájmu o osobnost a tvorbu Karla Husy ve srovnání s lety 2000 – 2001 nelze zajisté chápat izolovaně od proměn postavení soudo-

bé české vážné hudby, jejíž nedílnou součástí se Husovo dílo postupně stává, v naší společnosti. Navíc k tomu je potřeba si uvědomit, že postavení a hodnocení Karla Husy a jeho uměleckých aktivit v rámci české kultury a českého koncertního života je specifické: prošlo v průběhu jeho umělecké činnosti třemi radikálně odlišnými fázemi. Šťastná byla fáze první: Husův skladatelský start u prof. Jaroslava Řídkého i start dirigentský ve třídě prof. Pavla Dědečka, při němž byl jedním z kritiků hodnocen dokonce příznivěji než jeho spolužák Václav Neumann. V dobových odborných kritikách jeho prvých osmi opusů, vytvořených většinou ještě na Pražské konzervatoři a její mistrovské škole, čteme o Husovi jako o jedné z největších nadějí tehdy početné mladé skladatelské generaci. S respektem byla pak přijímána v našem tisku i díla, premiérovaná v Praze v době, kdy Husa byl již na stipendijním studijním pobytu v Paříži: Sinfonietta (25. 4. 1947), I. smyčcový kvartet (23. 5. 1948) a Tři fresky (27. 4. 1949). Podstatná proměna v postavení a hodnocení Karly Husy u nás nastala počátkem padesátých let. Byla dána jeho rozhodnutím zatím se ještě nevrátit do Prahy, ač k tomu byl z oficiálních míst ultimativně vyzván. Toto jeho rozhodnutí bylo motivováno Husovou touhou studovat, dále se uplatňovat jako skladatel a dirigent v Paříži i jinde v cizině a dále poznávat svět. Tehdy začíná fáze druhá: Husa ztratil „z moci úřední“ československé státní občanství a dostal se do těžké pozice exulanta. O svých tehdejších myšlenkách, smutcích, zápasech i nadějích vypovídá Karel Husa sám svou hudbou z té doby, nejpřesvědčivěji snad svou První symfonií (1953). Za této situace se oslabují na minimum Husovy kontakty s domovem, jeho skladby mizí z českého koncertního života, informace o něm nenajdeme ani v českém odborném tisku té doby. Teprve se zpožděním se okruh zájemců postupně dozvídal konkrétní údaje o Husově dalším životě a uměleckém působení (poprvé souhrnně ve zkratce v dvojdílném Čs. hudebním slovníku z let 1963 a 65). Rozhodující význam má fáze, která vede až do současnosti i do budoucna. Byla, samozřejmě, dána pádem železné opony a u nás 17. listopadem 1989. Slavnostním koncertem 13. února 1990 ve Smetanově síni v Praze, na němž dirigoval svou Hudbu pro Prahu 1968 v provedení Zlínské filharmonie B. Martinů, začal Karel Husa opět „naplno“ vstupovat do české hudební kultury. Současně přišly notové materiály a zvukové nahrávky, které umožňovaly postupně poznávat v poměrně značné šíři rozmanitost Husovy tvorby od stylové umírněnosti juvenilií až po skladby výbojné, myšlenkově i zvukově objevné, meditativně lyrické i monumentální. Přední čeští koncertní umělci – zvláště někteří sólisté a některé komorní soubory – přijímají Husovy skladby jako nové a vzrušující a ujímají se náročných úkolů nastudovat je a prezentovat je svému publiku. Jsou jim k dispozici koncertní pódia, zejména komorní sdružení v Praze a v Brně, tam dokonce i scéna Národního divadla, které uvedlo Husův balet Trojanky. K dispozici pro nové nahrávky byla i rozhlasová studia. Byl to dobrodružný dlouhodobý proces poznávání skladatelského díla českého umělce, díla, které vznikalo v jiných životních podmínkách než skladby většiny jeho vrstevníků. Bylo zajímavé vyrovnávat se místy s jeho neobvyklými interpretačními nároky a chápat myšlenkové poselství, které mělo předat posluchačům. Není zcela přesné označovat tento proces za „skladatelův návrat“ do jeho rodné země. Odcházel jako vysoce talentovaný mladý český umělec a nyní se s ním naše hudební veřejnost setkávala jako se světově proslulou osobností, která si zachovávala i své zakotvení v americké kultuře a své kontakty po celém světě. Tento proces v letech 2000–2001 v době skladatelových osmdesátin vyvrcholil, ale zdaleka neskončil. Husovo jméno také u nás již zcela pevně zakotvilo a přes nynější zdánlivé oslabení pozornosti k němu Husova skladatelská tvorba nadále vplývá do české soudobé hudby jako jedna z jejich konstant.

foto archiv

studi e, k omen t áe



výstava ke '. výroí narození dr. václava smetáka  Míla Smetáčková

Praha Karla Husu v padesátých letech minulého století na mnoho let opustila, Husa Prahu nikdy, ani na okamžik! Jak se přiznal v závěru své slavnostní řeči v říjnu 2000, když mu Akademie múzických umění v Praze udělila čestný doktorát, dokonce se mu o Praze i zdálo: „Najednou jsem se procházíval pražskými ulicemi a nevěděl jsem, jak se dostat zpět domů, do Ameriky, ke své rodině. Nejčastěji jsem se ve snech zastavoval na rohu ulic Karlovy a Husovy.“ S úsměvem k tomu pak dodal: „Nazývá se tohle narcismus?“ Díky patří těm našim umělcům, kteří i v posledních šesti letech přijali jako výzvu vysoké interpretační nároky Husových partitur a obdivuhodně se s nimi k potěšení svých posluchačů vyrovnali! Dík Ústřední hudbě české armády za Les couleurs fauves pro velký dechový orchestr na Dnech soudobé hudby 2002, Duu S. Hessová – D. Wiesner za Sonátu pro housle a klavír na koncertě in memoriam Jana Hanuše, Orchestru Berg a dechovému kvintetu Iuventus za serenádu na koncertě v Sále Bohuslava Martinů na AMU, mladému Fama Kvartetu za IV. smyčcový kvartet „Poémy“ a Kateřině Kachlíkové s Františkem Kůdou za Dvanáct moravských písní na koncertech sdružení Přítomnost v posledních dvou sezonách. Ti všichni jsou výzvou pořadatelům, kteří už mnoho let váhají s programováním Husova violoncellového a houslového koncertu, ač několik našich čelných mladých virtuózů touží tato díla provést, i s programováním Husova Monodramatu, jeho symfonických Mozaik i dalších Husových stěžejních skladeb, až dosud u nás reprezentativně neprovedených. Jsou námětem k zamyšlení mj. také pro Český rozhlas, který na stanici Vltava v posledních letech neuvedl v běžných programech symfonické a komorní hudby ani jedinou Husovu skladbu. •

Václav Smetáček (zleva) se svým synem Pavlem, vedoucím souboru Traditional Jazz Studio

foto archiv

... na rohu „svých“ ulic s jednou ze čtyř dcer a jedním z četných vnuků

České Budějovice, rodiště mých prarodičů i mého otce, mi připravily již několikrát vzácná překvapení. Především v prosinci minulého roku, kdy mi pošta přinesla pozvánku na otevření Zlatého domu evropské kultury, a já shledala, že ten překrásný multimediální prostor, do něhož jsem okouzleně vstupovala, vznikl velkorysou přestavbou našeho prastarého rodinného domu, který jsem před lety zásluhou jeho nynějšího majitele, akad. malíře a všestranně nadaného výtvarníka Josefa Geršla, v tzv. restituci získala. Ze zchátralého pavlačového domu vytvořil malý zázrak, prostor, v němž je požitek pobýt. Pořádá v něm výstavy, komorní koncerty i různá společenská setkání. Dům nedaleko náměstí, který nazval Zlatým domem evropské kultury, se pomalu dostává do povědomí budějovických občanů jako neobvyklé překvapení, skryté uprostřed starého domu s loubím v ulici dr. Stejskala (bývalé Divadelní ulici). Při jedné návštěvě Prahy si pan Josef Geršl všiml řady fotografií a plakátů mého muže za sklem veliké knihovny a rozhodl se uspořádat k jeho jubileu výstavu. Samozřejmě jsem nadšeně souhlasila a tak se stalo, že v pátek 29. září otevřel bránu nevšední a bohaté výstavě, složené z těch nejvzácnějších plakátů (La Scala, Teatro Colón, Teatro San Carlo, La Fenice atd.) a krásně laděných fotografických montáží z koncertního i soukromého života mého muže. Pozvání ke spoluúčasti při vernisáží přijal pianista Tomáš Víšek, který před nedávnem nastudoval a pro Supraphon i nahrál zcela neznámé klavírní skladby mého muže spolu s koncertními skladbami jeho slavného současníka a kamaráda z Konzervatoře Jaroslava Ježka, které jsme všichni slyšeli poprvé na jednom z koncertů Přítomnosti, a z nichž několik zahrál i v Českých Budějovicích. Nečekaně přijel i jazzový ansámbl synů Pavla a Ivana Smetáčkových, kteří oživili zdařilý večer hudbou, která sice nebyla vysloveným koníčkem mého muže, kterou si však na sklonku svého života s chutí se „svými chlapci“ jako hobojista zahrál. A protože mám z jeho spolupráce s Traditional Jazz Studio Praha krásný fotografický i filmový materiál, přikládám ukázku k tomuto malému referátu. •

Č ESKÁ

FILHARMONIE

Jednoduše k BONUSŮM & MIMOŘÁDNÝM UDÁLOSTEM ČESKÉ FILHARMONIE

Pražská konzervatoř jubilující  Ladislav Horák

Pražská konzervatoř patří bezesporu mezi ty evropské umělecké školy, jejichž historie je velmi bohatá a zajímavá. Je nemnoho kulturních institucí, které se mohou prezentovat takovou historickou kontinuitou své existence a svého působení, jako Pražská konzervatoř, jež v roce 2011 oslaví 200 let od zahájení činnosti v oblasti výchovy a vzdělávání profesionálních umělců. Dvousetleté výročí existence je nejen významnou příležitostí pro ohlédnutí zpět, ale také impulsem k vykročení na další cestu. U této příležitosti připravujeme řadu akcí, mezi nimiž by nemělo chybět, vedle bohaté veřejné, mediální, koncertní a divadelní prezentace školy, také vydání reprezentativní publikace o škole, výstava zachycující přehledně její dosavadní vývoj a také koncepční perspektivy či odborné semináře. Doufáme, že náš záměr získá podporu zřizovatele, státních orgánů a celé kulturní veřejnosti. Je pro nás radostnou povinností již teď začít s přípravami a jsme přesvědčeni, že s institucionální a veřejnou podporou se tyto oslavy stanou významnou celospolečenskou kulturní akcí, jež bude dobře prezentovat výsledky a stávající úroveň umělecko-pedagogické činnosti školy. To ostatně dokazují stovky našich absolventů, kteří zaujímají významná místa v českém i světovém uměleckém dění jako sólisté, členové předních orchestrů i divadelních scén i jako dirigenti či skladatelé.

Stačí e-mailová adresa ........................... mělci

@

...........................

ní s u

- setká

- magazín armonie „Česká filh LIVE“ - zvýhodněné a přednostní - prelud nabídky ia populá rn program í výklad k u konce rtu

Váš e-mail ochotně zaregistruje Informační servis České filharmonie tel: 227 059 227, fax: 227 059 327 e-mail: [email protected] Vaši e-mailovou adresu můžete zadat i osobně v předprodejní pokladně v Rudolfinu

Zaregistrovali jste se? Okamžitě máte nárok na 25% slevu ze vstupného na koncerty České filharmonie s Garrickem OHLSSONEM

7. a 8. prosince 2006 diriguje Zdeněk MÁCAL koncerty jsou součástí Dnů Bohuslava Martinů

O aktuálním dění ve škole, koncertech a představeních či záměrech do budoucna se budete moci nyní pravidelněji než doposud seznamovat na stránkách Hudebních rozhledů. Necháme se rádi inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na [email protected] nebo na adresu Pražské konzervatoře či Hudebních rozhledů.

Garrick Ohlsson opět v Praze!

J. Brahms - Klavírní koncert č. 1, B. Martinů - Předehra a Symfonie č. 1

kn i h y

volkmar braunbehrens mozart ve vídni

dobré ráno, milá ženuško! – mozartovy dopisy konstanci  Jaroslav Someš Až dojde k závěru roku na zhodnocení průběhu domácích oslav mozartovského výročí, neměly by být brány v potaz jen operní scény a koncertní sály, ale také různé doprovodné akce a pochopitelně i produkce našich nakladatelství. Na pultech českých knihkupectví se už letos objevilo několik mozartian, většinou však laděných spíše beletristicky, než odborně. Za opravdový přínos lze ovšem označit dvě novinky, které si zaslouží pozornost jak muzikologů, tak laické veřejnosti. První z nich je prací zásadního významu, druhá, dokumentačně neméně cenná, má však příchuť jakéhosi bonbónku. Autor první publikace, Volkmar Braunbehrens, představuje dnes už vzácný typ badatele s širokým okruhem zaměření. Je germanista, kunsthistorik, muzikolog i literární vědec. Když před deseti lety připravoval knihu Mozart ve Vídni, jež nyní vyšla v českém překladu, svou univerzalitu v oblasti dějin kultury plně uplatnil. K velkému prospěchu věci! Zaměřil se na posledních deset let skladatelova života, která představují období, kdy vznikaly jeho vrcholné kompozice. Základní předností Braunbehrensovy práce je věcnost, téměř pozitivistický přístup k nabytým faktům, jenž nedovolí úlety do sféry neověřených hypotéz. Přitom se zde podařilo shromáždit úctyhodné množství materiálu, který v řadě případů posouvá či převrací tradované mozartovské legendy. Do poněkud jiného světla se tak v lecčems dostává např. postava salcburského arcibiskupa Colloreda, císařů Josefa II. a Leopolda II. i Mozartovy manželky Konstance. Poopravuje se tu pohled na skladatelovu zneuznanost a na vývoj jeho finančních poměrů, je sledován jeho vztah k zednářskému hnutí, hledá se odpověď na otázku častých stěhování Mozartovy rodiny atp. Autor neponechá stranou ani skladatelovy cesty mimo Vídeň, do Salcburku, Berlína, Frankfurtu a samozřejmě i návštěvy Prahy.



Cena Braunbehrensovy knihy však spočívá rovněž v tom, že věnuje stejnou pozornost oběma svým titulním hrdinům, tedy Mozartovi i Vídni. Skladatelovy osudy jsou zasazeny do obšírně pojednaných kapitol z kulturně-společenských dějin Vídně josefínského období. Také ony se vyznačují klíčovými kvalitami Braunbehrense jako autora – bohatstvím faktografie a střízlivosti při jejím zpracovávání. Protože ani v případě bílých míst kniha nikdy nepřekročí hranici úvah a k závěrům dochází jen v případě ověřených údajů, je bezpředmětné s ní polemizovat. Zarazí snad jen okrajová zmínka o „biedermeierovské skromnosti“; hovořit o duchu biedermeieru u roku 1783 je poněkud předčasné. Na vrub českého překladu pak patří otázka, zda je nutno ponechávat jméno prvního Mozartova životopisce Františka Němečka v německé transkripci (Niemetschek), když třeba manželé Duškovi jsou logicky uváděni v počeštělém tvaru. Jinak ovšem patří české verzi knihy velké uznání – pokud i v německém originálu působí kniha tak poutavě a čtivě, jak vyznívá v překladu Vlasty Reittererové, patří k mnoha Braunbehrensovým přednostem také nesporné literární nadání. Bylo-li renovování a retušování posledního desetiletí Mozartova života Braunbehrensovým záměrem, pak k témuž výsledku přispívá i druhá knižní novinka, jejímž autorem je vlastně skladatel sám. Pod názvem Dobré ráno, milá ženuško! vycházejí (v češtině souborně poprvé) jeho zachované dopisy manželce Konstanci. Nezahrnují celou dobu jejich manželství – po dvou listech z roku 1782 následuje velká mezera, Mozart a Konstance byli neustále spolu, a nemuseli si tudíž dopisovat. Teprve na jaře 1789 začíná skladatel své manželce psát, a to buď když byl na cestách bez ní, anebo když byl sám ve Vídni a ona v lázních na léčení. Pro mozartology mají tyto listy mimořádnou cenu, protože jsou prakticky jediným zdrojem rodinných informací (obdobný význam mají pouze dopisy, které psával skladatel do Salcburku svému otci). Zatím nejúplnější výběr z celé Mozartovy korespondence vyšel česky před půl stoletím (Mozart v dopisech, SNKLHU, Praha, 1956), tam se ovšem objevilo jen deset listů psaných Konstanci. Teprve nyní se tedy mohou čeští mozartofilové seznámit se všemi, které se zachovaly. Opravdu „milující muž“ (jak zní často jeho podpis) tu živě líčí mnoho zajímavých detailů ze svého života v době manželského odloučení. A je zajímavé, že v těchto řádcích je Mozart, jakého bychom chtěli nejvíc znát – bezstarostný, žertující, a přitom pozorný a něžný, plný lásky a přátelství. Včetně posledního dopisu (z 14. října 1791) nikde necítíme stopy strachu nebo nemoci a také skladatelovy ekonomické problémy se v tomto světle nejeví tak vážné. Jistě, může to být způsobeno tím, že Mozart ve své ohleduplnosti nechtěl manželku zatěžovat starostmi. Zároveň to ale dává za pravdu i Braunbehrensovu zjištění, že přes celoživotní zdravotní potíže je skladatelovo umírání záležitostí dvou týdnů a že rozhodně nezemřel jako chudý a neúspěšný. Dopisy přispívají také k nápravě historií zkresleného obrazu Konstance samotné – překypují tak upřímným citem, až je téměř vyloučeno, že by jej mohla vzbuzovat osoba, která by tolika lásky nebyla hodna. Korespondenci pro německé vydání připravila a podrobnými komentáři opatřila Silke Leopoldová. Překlad je opět prací Vlasty Reittererové, která si v českých ekvivalentech plně vychutnala Mozartovu vtipnost a jazykovou šťavnatost. • Volkmar Braunbehrens: Mozart ve Vídni, překlad Vlasta Reittererová, Nakladatelství H H Vyšehradská, s.r.o., Jinočany, 2006, 375 stran, ISBN-80-7319-047-8 Dobré ráno, milá ženuško! – Mozartovy dopisy Konstanci, ed. Silke Leopoldová, překlad Vlasta Reittererová, Editio Bärenreiter Praha, s.r.o., Praha, 2006, 125 stran, H-7961ISBN-80-86385-32-9



s v  t h u d e b n í ch n ást r oj!

s petrofem od kolébky  Marek Šimůnek

Představitelé rodu Petrof ve vedení firmy:

1. generace

Antonín Petrof + manželka Marie

2. generace

3. generace

Jan

Ivan

Dimitrij

4. generace

5. generace

Antonín

Eduard

Jan + manželka Dagmar

Zuzana Ceralová

Vladimír

Antonín

Eugen

Antonín

Alexandra Komendová

Ivana

Nejvýznamnější ocenění

 Medaile od Krále Jiřího z rakouské výstavy Londýn, 1906  Grand Prix udělená v belgickém Gentu 1921  Grand premie udělená v Barceloně 1929

Grand Prix udělená v Paříži 1937  Grand Prix udělená v New Yorku  Zlatá medaile a Diplome d´honneur v Bruselu 1958  Evropská cena kvality, Brusel 1975

Některé nejvýznamnější reference Klasická hudba: (Bernstein Leonard, Carreras Jose, Domingo Plácido, Dvorský Peter, Firkušný Rudolf, Kempf Wilhelm, Mannino Franco, Michelangeli Arturo Benedetti, Nakamura Hiroko, Pavarrotti Luciano, Pecková Dagmar, Perticaroli Sergio, Richter Svjatoslav, Rota Nino, Zecchi Carlo) Jazzová hudba: (Barber Chris, Basie Count, Ellington Duke, Fitzerald Ella, Hampton Lionel, Charles Ray, Lewis John, Peterson Oscar, Trojavoli Armando) Pop music: (Aznavour Charles, Bécaud Gilbert, Clark Petula, Clayderman Richard, Gott Karel, Mathieu Mireille, McCartney Paul, Morricone Ennio) Herecké hvězdy: (Cardinale Claudia, Gemma Giuliano, Chaplin Charlie, Loren Sophia, Mastroianni Marcello, Schiaffino Rosanna)

Z referencí vybíráme: Krásný a sytý tón klavíru Petrofova přiléhal k mému hlasu jako sametová podložka. Pozdravuji jej jako nejlepšího přítele. Ema Destinnová, operní pěvkyně

Bylo požitkem hráti na Petrofově nástroji, který v sebemenší nuanci jak po stránce zvukové i mechanické, vyhovuje hrajícímu. Rudolf Firkušný, klavírní virtuos

Klavíry Petrofovy vynikají nejen sytostí a okrouhlostí zvuku, ale jsou i v mechanice prvotřídní. Jan Heřman, profesor Státní konzervatoře hudby v Praze

Váš nástroj vyhovuje zcela všem na něho kladeným požadavkům. Tón nástroje je vydatný a snadno modulující. Karel Hoffmeister, profesor Státní konzervatoře hudby v Praze

Rudolf Firkušný

J. B. Foerster

foto archiv



foto archiv

foto archiv

svt hudební ch ná st ro j !

Otakar Zich

Jak naši koncertní mistři, tak i jiní hudební znalci, kteří na dodaných klavírech PETROF hrají, obdivují jejich nádherný zvuk. Státní rádio, Bělehrad

Vaši zásilku 21 pian, harmonií a varhan jsem k mé naprosté spokojenosti obdržel. Jejich tónem a zevnějším provedením jsem nadšen. D. W. Ansinght & Co., Zwolle, Holandsko

Prohlédl jsem vaše nástroje a byl jsem radostně překvapen dokonalými výrobky. J. B. Foerster, prezident České akademie věd a umění

Ema Destinnová

Račte přijati díky za zhotovení v každém ohledu překrásného piana. Každému se neobyčejně líbí. Dr. Oldřich Kašpar, arcibiskup Čeho si zvláště vážím, je úplná vyrovnanost v timbru i v intensitě zvuku po celé klaviatuře - věc vzácná i při nejlepších nástrojích. Prof. PhDr. Otakar Zich, Univerzita Karlova Klavír PETROF, na který jsem hrál, krásně zní, velmi vyrovnaně a má velmi lehký chod v mechanismu a též lehký úhoz. PhDr. h. c. Josef Suk, profesor mistrovské školy Oba dodané klavíry jsou i vynikající jakosti a ustaveny byly do posluchárny semináře pro hudební vědy. Dr. Orel, Univerzita Komenského v Bratislavě Již dlouho jsem si nezahrál na pianino s takovou chutí a požitkem, jako na toto, po všech stránkách přímo dokonalé. Prof. PhDr. Zdeněk Nejedlý, Univerzita Karlova

Hra na vašem skvostném koncertním křídle činí mi opravdovou radost. Conrad Ansorge, Berlin

foto archiv

Dodané pianino PETROF odpovídá všem našim požadavkům. Národní konzervatoř, Atény



s v  t h u d e b n í ch n ást r oj! foto archiv

klastr music czech made a historie výroby hudebních nástroj( v západních echách  Lenka Žáčková S klastrem Music Czech Made, sdružením výrobců hudebních nástrojů, jsme se již v našem časopise podrobněji seznámili v červencovém vydání. Myšlenka, týkající se jeho vzniku, se zrodila přibližně přede dvěma lety v karlovarském kraji, odkud – konkrétně z Kraslic – pochází i první, historicky potvrzený hudební nástrojař, Melchior Lorenz. Tradice výroby zde tak sahá až do 16. století, největšího rozmachu však dosáhla až o tři století později, ve století devatenáctém. Tehdy se snad muzicírovalo téměř v každém domě, a když nebylo na co hrát, nástroje se vyrobily. Dnešní výrobci hudebních nástrojů se spojili v klastru hudební výroby Music Czech Made, aby zvýšili svou konkurenceschopnost v náročném prostředí současného trhu hudebních nástrojů. Vzniku projektu poskytl finanční podporu Karlovarský kraj, který si uvědomil důležitost zachování a rozvoje tohoto tradičního oboru pro region. Do budoucna by měl být projekt klastru hudební výroby podpořen také dotací Evropského fondu pro regionální rozvoj a Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky. Výroba hudebních nástrojů tvoří téměř dvouprocentní podíl zaměstnanosti Karlovarského kraje. Historickými středisky výroby jsou města Kraslice a Luby, kde jsou výrobci hudebních nástrojů největšími zaměstnavateli vůbec. Ze západních Čech se stali členy klastru Music Czech Made největší český výrobce dechových hudebních nástrojů Amati–Denak, s.r.o., největší výrobce strunných nástrojů Strunal CZ, a.s., dále houslařský atelier Pötzl, Daniel Jaša Saxofon Servis a houslaři Štěpán Dvořák a Jaromír Jelínek. Tradice hudebního nástrojářství je v regionu posílena také přítomností odborných středních a učňovských škol, pořádáním hudebních soutěží, festivalů aj. Bigbandový festival dětských a profesionálních souborů konaný ve dnech 2. – 3. září promění město Kraslice v jedno velké jeviště. Partnerem festivalu se v letošním roce poprvé stává i klastr hudební výroby Music Czech Made.

i. historie výroby hudebních nástroj( v kraslicích  Pavel Reichard Historie výroby hudebních nástrojů na Kraslicku začíná v 16. století, tedy v době, kdy docházelo k útlumu těžby kovových rud a zdejší obyvatelé byli nuceni najít nový zdroj obživy. Zejména zásoby kvalitního dřeva ve zdejších lesích vedly ke vzniku dílen vyrábějících dřevěné strunné nástroje. Prvním historicky potvrzeným hudebním nástrojařem byl Melchior Lorenz. Při své svatbě v roce 1631 byl zapsán do matriky jako „ein Geigenmacher“ (výrobce houslí). Počet mistrů houslařů vzrůstal, takže již v roce 1669 měli v Kraslicích vlastní houslařský cech. Prvním známým členem cechu byl Petr Ignác Riedl. V osmnáctém století se začaly také objevovat dílny, které se specializovaly na výrobu kovových dechových nástrojů. Je pravděpodobné, že tato nová výroba souvisela se zpracováváním kovů v hamrech, kterých bylo kolem Kraslic velké množství. Od dob starověkých řemeslníků byl kovový plech vyráběn pouze kováním. Mistr kovář dokázal vykovat plech téměř půl milimetru tenký. Kvůli náročnosti pracovního postupu byla taková tabule plechu poměrně drahá. Navíc

Unikátní obří saxofon s rytinou od Alfonse Muchy zdobí kraslickou expozici Střední průmyslové školy a odborného učiliště hudebních nástrojů.

– pro své kujné vlastnosti – byly používány zejména bronz a stříbro, tedy materiál, který rovněž nepatřil k nejlevnějším. Výsledkem bylo, že plechové nástroje si mohl dovolit jen málokdo. Ve 30. letech 18. století byla vynalezena technologie válcování plechu. Spolu s levnějšími materiály nové generace, jako byla mosaz, byl tak vytvořen prostor pro výrobu všeobecně dostupných hudebních nástrojů. Plechové nástroje během několika let dohnaly vývoj nástrojů dřevěných a zařadily se k oblíbeným nástrojům lidových i vojenských kapel. Zvýšená poptávka po plechových nástrojích se odrazila v rozvoji výroby hudebních nástrojů i na Kraslicku. Zdejší mosazné hutě produkovaly vhodný materiál, a navíc dřeva v lesích následkem intenzivního kácení znatelně ubývalo. Roku 1824 založil W. Stowasser v Kraslicích první skutečnou továrnu na výrobu hudebních nástrojů, a nastartoval tak rozmach tohoto odvětví. Po dalších padesát let vznikaly další

svt hudební ch ná st ro j !

foto archiv

a další firmy. Továren sice přibývalo, ale velká část prací byla i nadále svěřována domácím řemeslníkům. Způsob výroby se totiž stále různě kombinoval: někteří domácí výrobci dodávali jen součástky, jiní si naopak jednotlivé součástky opatřovali z továren a teprve z nich sestavovali nástroje. Koncem 19. století pracovalo v Kraslicích již 11 továren, které zaměstnávaly asi 300 dělníků a kolem 500 lidí bylo zapojeno do domácí výroby. Ve městě působilo rovněž 16 obchodníků s hudebními nástroji. Rozvíjející se manufakturní a později tovární výroba vyžadovala odborně vzdělané pracovníky, a tak byla v roce 1872 v Kraslicích založena odborná škola pro výuku výroby hudebních nástrojů, první tohoto druhu v Čechách. Jejím pokračováním je dnešní Střední průmyslová škola a odborné učiliště hudebních nástrojů Kraslice. K nejslavnějším výrobcům hudebních nástrojů patřila firma Böhland & Fuchs, která také vyrobila pro světovou výstavu v New Yorku roku 1924 největší tubu na světě. Legenda tvrdí, že subkontrabasová tuba je výsledkem hospodské sázky výrobců hudebních nástrojů. Nástroj je plně funkční, musí jej ovládat dva lidé a je zapsán v Guinessově knize rekordů. Druhá slavná firma – Kohlert – vyrobila rovněž obří nástroj. Jde o postříbřený saxofon ozvláštněný rytinou přímo z dílny Alfonse Muchy. Druhá světová válka a zejména poválečný odsun obyvatelstva Kraslice drtivě zasáhly. Většina původních obyvatel, a tedy i výrobců hudebních nástrojů, odešla do Německa. Přesto se tradice zachovala a ve výrobě se pokračovalo. Slavnou tradici převzal podnik Amati Kraslice. Jméno Amati po významném italském mistru houslaři dostal podnik proto, že se předpokládala výroba nejen žesťových, ale i smyčcových nástrojů. Kraslický podnik se však časem specializoval na bicí a dechové nástroje a výroba strunných nástrojů byla soustředěna v nedalekých Lubech. Po roce 1990 proběhla privatizace státního podniku Amati a v říjnu roku 1993 byla založena společnost s ručením omezeným AMATI – Denak (Denak = Dechové nástroje Kraslice). Zajímavostí je spojení Kraslic a foukací harmoniky. Tento malý hudební nástroj, v té době prezentovaný jako hudební hračka, začal v Kraslicích vyrábět Johann Langhammer roku 1828. Jak Kraslice, tak sousední Klingenthal až do druhé světové války patřily k předním výrobcům foukacích harmonik na světě. Záhadou zatím zůstává vznik současné podoby foukací harmoniky, kdy zvuk vzniká při vdechu i výdechu. Tento diatonický zvukořad, tedy deset otvorů a soustavu dvaceti zvukových plátků, vynalezl kraslický řemeslník Johann Richter zřejmě na počátku 30. let 19. století. Novinka, která umožnila masové rozšíření foukací harmoniky, se ujala a nástroj v původním, tzv. Richterově ladění přetrval dodnes. •

PŘEHLÍDKA KONCERTNÍHO UMĚNÍ 2006 pořádá Společnost koncertních umělců, člen Asociace hudebních umělců a vědců

Pondělí 13. 11. 2006, 19:30 hod. Lichtenštejnský palác, Sál B. Martinů

J. Mysliveček: Písně L. Koželuh: Písně W. A. Mozart: Písně a árie Trio pro housle, violu a klavír M. Bruch: Romantické kusy Jana Jonášová – soprán Hana Jonášová – soprán Jiří Tomášek – housle Lubomír Malý – viola Marie Synková – klavír Vojtěch Spurný – klavír

Pondělí 27. 11. 2006, 19:30 hod. Lichtenštejnský palác, Sál B. Martinů

W. A. Mozart: Klavírní sonáty J. Teml: Prolog - Betlehem (z cyklu Mysterium sacrum) L. Mozart: 12 hudebních kusů ze sbírky Der Morgen und der Abend W. A. Mozart: Fantasie f moll, KV 608 Irena Chřibková – varhany Jan Jiraský – klavír Koncerty se konají za podpory Sdružení výkonných umělců a Hudební fakulty AMU. Vstupenky je možno zakoupit 1 hodinu před začátkem koncertu v místě konání.

Foukací harmonika mistra Johanna Richtera





s v  t h u d e b n í ch n ást r oj!

foto Jiří Skupien

pohled do sv!ta housla)ského )emesla v echách xi. miroslav komár Rafael Brom Miroslav Komár se narodil 2. března 1953 ve Strakonicích a bydlel pak v blízkých Horažďovicích. O jeho cestě od loutek k houslařině se dočtete v následujících řádcích. Co Vás přivedlo do Lubů u Chebu? Já jsem chtěl být původně řezbářem, asi tak od 10 let jsem vyřezával loutky a hráli jsem s kamarády loutkové divadlo. Když jsem končil základní školu, napsal jsem si přihlášku do školy na Žižkově náměstí v Praze, ale tam jsem se nedostal. Jako druhou možnost jsem si vybral obor dřevomodelář, když jsem se ale blíže seznámil s předmětem oboru, dal jsem přednost houslařině. To byla práce přece jen řezbařině bližší. Hrál jste v té době na nějaký nástroj? Pokoušel jsem se o hru na housle, měl jsem obyčejný školní nástroj z lubské továrny, ale záhy jsem hry zanechal. V učebním oboru na škole v Lubech, kde byla hra na housle jedním z předmětů, se potvrdily moje pomíjivé dispozice ve hře na tento nástroj a byl jsem ponechán profesorem Solfronkem na pokoji. Ještě byl učiněn pokus se hrou na mandolínu. To byl nástroj, který patřil do výrobního a učebního programu vedlejší třídy kytarářů, kde byl mistrem odborného výcviku Josef Kubla, ale výsledek byl stejný jako u houslí. Pochopitelně, že jako houslař jsem vždy považoval hru na tento nástroj potřebnou, a tak se alespoň učil hrát můj syn, o kterém jsem předpokládal, že bude také houslařem. Chodil do houslí už od pěti let po celou dobu, co jsme byli v Lubech, až do svých 18 let. Kdy jste nastoupil v Lubech u Chebu do učení? Bylo to se zpožděním v září 1968 a mým mistrem odborného výcviku byl Miroslav Pikart, který byl asi posledním mistrem, který „něco“ uměl, který měl ohromnou řemeslnou praxi a taky pedagogické zkušenosti. Když jsem později dával do učení syna, tak měl za mistra snad čerstvého absolventa oboru. Po vyučení v roce 1971 jsem ještě rok pracoval se spolužákem Cimrmanem v „odbytu“ v opravně a pak jsem šel na dva roky na vojnu. Když jsem odcházel, tak přišel do opravny Jan Slípka s Vítkem Šefrnou a zůstali tam, i když jsem se vrátil z vojenské služby. Tehdy jsem byl zařazen do dílny na výrobu kytar a tři roky jsem na „lince“ lakoval kytary. Potom jsem si ale řekl, že kvůli stříkání kytar lakem jsem se neučil houslařem. Přihlásil jsem se do kurzu mistrovské stavby houslí, který vedli Emil Lupač a Karel Zadražil, a ve stejné době jsem dal výpověď. Vedení závodu mi pak nabízelo lepší místa, i kvalitáře v různých dílnách, ale když už jsem dal výpověď, tak jsem ji nechtěl brát zpátky. Kvůli tomu se mi ale zavřela cesta do mistrovského kurzu, který byl jen pro zaměstnance závodu Cremona, a tak jsem odešel do Prahy. Pracoval jsem jako tesař u IPS (Inženýrsko-průmyslové stavby) a dostal jsem se tam díky Františkovi Slováčkovi, který také odešel z Lubů a bohužel přišel nešťastnou nehodou o život. U IPS jsem vystudoval stavební průmyslovku při zaměstnání – bylo to v letech 1978 až 1983. V té době jsem ale potkal Honzu Slípku, který mě postupně přitáhl zpátky k houslařině. Nějaký čas jsem za ním chodil do dílny a pak jsem začal zase dělat opravy. U IPS jsem dostal povolení k vedlejší pracovní činnosti a získal jsem oprávnění k opravám hudebních nástrojů od národního výboru.

Miroslav Komár

Nakonec jsem podnik opustil, protože houslařiny bylo pořád víc, ale ještě jsem potřeboval nějaké zaměstnání, tak jsem pracoval u pošty jako doručovatel. Když jsem se přesvědčil, že se opravdu řemeslem uživím, tak jsem si sehnal dílnu v Kovářské ulici na Praze 9 a opustil jsem poštovní novinovou službu. To bylo v roce 1988, když jste byl přijat do Kruhu umělců houslařů a zařadil jste se do kategorie svobodné povolání. Jaká byla cesta mezi mistry houslaře? V době, když jsem docházel ke Slípkovi, který mne stále povzbuzoval, seznámil jsem se s mistrem houslařem Václavem Vackem, který byl tak laskavý, že mi poskytl hodně rad a po čase uznal, že bych se mohl ucházet o členství v Kruhu umělců houslařů. U Vacka jsem vlastně absolvoval neformální „mistrovský kurz“ – on byl můj učitel. Jeho otec byl koncertním mistrem orchestru Národního divadla a také stavěl housle a jeho syn je členem Nostitzova kvarteta a už roste jeho vnuk, který bude možná buď hudebníkem nebo houslařem… Ke zkouškám do Kruhu umělců houslařů jsem nejprve předložil nástroj komisi, ve které byli Jan a Přemysl Špidlenové, Vladimír Pilař, Karel Vávra, Karel Zadražil, Jan Pötzl a další lubští mistři houslaři. Pak následovala aprobační zkouška v dílně Tomáše Pilaře v Hradci Králové – dělal jsem „ši“ na houslový krk a barevné retuše laku, které jsem předvedl v pražském ateliéru Špidlenů. Od té doby jsem mohl pracovat ve svobodném povolání. Vy jste ale také členem další profesní organizace? V roce 1989 zakládal Jan Slípka Cech houslařů pražských, a tak jsem se také stal jeho členem. Cech má příjemnou atmosféru, je to velkoryse pojatá společnost, většinou jsme stejného věku a také je tam prostor pro otevřenou neformální debatu nejen o práci.

svt hudební ch ná st ro j !

Podle jakého vzoru děláte a jaký sortiment nástrojů? Stavím housle, violy a violoncella, jen kontrabasy ne, to už je moc materiálu. U houslí vycházím ze Stradivariho nástroje z roku 1727 a Guarneriho modelu z roku 1735, violy dělám většinou podle Stradivariho, ale také podle přání. Violoncella stavím podle Guarneriho i Stradivariho – teď stavím nástroj podle jeho violoncella pojmenovaného Romberg. Je to přesná kopie podle originálu, který jsem měl možnost prohlédnout. Kromě tohoto violoncella si většinou model upravuji. Zatím jsem postavil kolem 60 houslí, asi 40 violoncell a možná 40 viol. Mohl bych to spočítat přesně, protože si vedu pracovní deník, kam si zapisuji postupy, použitý materiál, suroviny, rozměry, v poslední době pořizuji fotografie a zapisuji si první majitele nástrojů – a další si poznamenám, jen když se to náhodou dozvím. Udělal jsem také asi čtyři violy d´amore, jednu z nich má Jiří Šimáček, bývalý člen České filharmonie, dnes ředitel hudební školy v Berouně, který na ni koncertuje. Na violoncello hraje třeba profesor ostravské konzervatoře Jiří Hanousek, ten má ode mne dvě violoncella – jedno s topolovou a jedno s javorovou spodní deskou. Také pan profesor Daniel Veis hraje na violoncello z mé dílny a na moji violu hraje pan profesor Karel Doležal, housle jsem udělal pro koncertního mistra Pražské komorní filharmonie Jana Fischera. Tady na stěně visí podobenka violisty z Japonska, z Nagoyského orchestru, který jako návštěvník koncertů Pražského jara navštívil moji dílnu s přáním získat malou violu. Uviděl tu ale kopii Magginiho o velikosti 410 mm a tu si nakonec odvezl. Vaše jméno nese komorní soubor Komar Trio, odkud je? Je to klavírní trio z Olomouce, založili ho Vítek Mužík (housle) s Mariánem Pavlíkem (violoncello), koncertní mistři Moravské filharmonie Olomouc v roce 1998. Ke spolupráci přizvali Molly Kiser, absolventku doktorandského studia na Julliard School v New Yorku. Původní sestava se už proměnila – bylo obtížné koordinovat společné koncerty s klavíristkou M. Kiser, která žije ve Spojených státech. Oba hráči tria hrají na nástroje ode mne, a tak se soubor jmenuje podle mne. A na závěr několik rodinných dat – Vaši synové budují rodovou tradici? Syn Radek, kterému je 23 let, se vyučil v Lubech houslařem – Státní houslařská škola už dneska není vázaná na tovární výrobu (bývalá Cremona, nyní Strunal je soukromá firma) a dnes už není ani v Lubech u Chebu – z vyššího rozhodnutí je přemístěna do Chebu. Radek se tedy nemusel, jako já, upsat na několik let práce v podniku a letos končí v mé dílně nutnou praxi, aby mohl opravovat nástroje – k povolení je nutná několikaletá profesní činnost. Už má za sebou čtyři violoncella. Mladší syn Marek se v současné době učí v oboru řezbář na škole ve Vysočanech, kde je více řemeslnických oborů. Učí se tam obecné předměty – jak na učňovské škole, tak na verzi s maturitou, ale praxi si musí každý zajistit sám. Markovi je 18 let a bude řezbářem – houslařem.

Jedním ze jmenovaných instrumentalistů, kteří hrají na nástroj Miroslava Komára, je violoncellista Jiří Hanousek, absolvent ostravské konzervatoře ve třídě Ivana Měrky a Jana Hališky. Na stejném ústavu byl studentem kompozice u Jaromíra Podešvy. Na pražské Akademii múzických umění byl žákem Miloše Sádla. Jako student se stal laureátem a získal druhou cenu v soutěži Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro (1989). Dále byl posluchačem interpretačních kurzů v Německu, Holandsku, v USA a ve Francii, kde se setkal s legendárními virtuózy Paulem Tortellierem, Menahem Presslerem či Rudolfem Serkinem. Po ukončení studií nastoupil jako profesor hry na violoncello na konzervatoři v Ostravě – nyní Janáčkově konzervatoři – a od roku 2002 učí ve stejném oboru na Institutu pro umělecká studia Ostravské univerzity. Jiří Hanousek byl v letech 1987 až 1991 sólistou Moravské filharmonie Olomouc a poté se stal sólistou Janáčkovy filharmonie Ostrava. V komorním oboru vystupuje s klavíristou Pavlem Kašparem v souboru Duo Moravia. Kromě jiného pořídil jako první kompletní provedení hudby pro violoncello a klavír Josefa Bohuslava Foerstra. Pane Hanousku, Vy jste dosud hrál na dva nástroje od mistra houslaře Komára, jak jste přišel k informacím o jeho nástrojích a kdy jste je získal? Jméno houslaře Miroslava Komára je na severní Moravě dost známé – je tu hodně jeho nástrojů. Já jsem se o něm doslechl od Bohuslava Pavlíka, který byl členem Janáčkovy filharmonie. První Komárovo violoncello jsem si opatřil v roce 1995 – v tomto roce bylo také vyrobeno. Je to nástroj stavěný podle modelu Stradivari, má červený lak a průrazný tón, který není ale agresivní, a krásně se nese. Zvuk je vyrovnaný na všech strunách a při kantabilní hře jsou přechody z jedné struny na druhou velmi snadné a přirozené. Spodní deska violoncella a luby mají širší žíhání javorového dřeva a hlavice nástroje má pěkné a pravidelné spirálové křivky. Také kobylka je z jeho dílny. V současné době hraje na tento nástroj moje manželka Vlasta, protože od roku 2000 hraji na druhé Komárovo violoncello, stejného modelu i barvy laku, které má spodní desku topolovou. Tehdy ho Janáčkova filharmonie Ostrava u mistra Komára zakoupila do svého instrumentáře. Jeho podobu lze vidět na fotografii na straně 11 v osmém čísle Hudebních rozhledů.

Housle Miroslava Komára z roku 2002, model Guarneri del gesù, který nejčastěji používá.

foto archiv

Jaké byly začátky ve vlastním ateliéru a jaké je to v současnosti? První dílnu o 17 metrech čtverečních jsem měl v podkroví pražské Kovářské ulice, bylo tam střešní okno a málo světla a topil jsem tam uhlím. Od začátku jsem tam dělal jenom opravy asi až do roku 1981 a nové nástroje jsem ve větší míře začal stavět až po přijetí do Kruhu. Teď dělám hlavně nové nástroje, opravy jen okrajově, protože ono to ani nejde dělat obojí najednou – buď se dělá jedno, nebo druhé, pak se může stát, že se neudělá ani oprava ani nový nástroj. Teď mám dílnu v Jeseniově ulici v Praze – je to nový dům a mám tu celkem komfortní podmínky k práci s velký oknem na severní stranu.



s v  t h u d e b n í ch n ást r oj!

repro archiv



hudební nástroje evropského st)edov!ku xi. aerofony jazýkové Lukáš Matoušek V jazýčkových nástrojích vzniká zvuk vibrací vzduchového sloupce uvnitř korpusu. K této vibraci dá podnět chvění pružného jazýčku (plátku). Ten se rozechvěje proudem vzduchu vháněného proti tomuto jazýčku. Jazýček může vibrovat buď volně (vychyluje se do obou stran ve štěrbině, v níž je umístěn), nebo naráží na štěrbinu, kterou uzavírá a otevírá. Kromě toho mohou dva mírně vyklenuté jazýčky vibrovat proti sobě, a tím uzavírat a otevírat štěrbinu mezi sebou. Středověk využíval jak jednoduché, tak především dvojité jazýčky – plátky. Mnohé je však v této oblasti nejasné. V dobových písemnostech je toho málo, v ikonografických dokumentech se plátky skrývají nejčastěji v ústech hráče nebo uvnitř nástroje, a tak lze o jejich stavbě jen usuzovat z následného vývoje a ze zachovaných fragmentů mnohem pozdějších.

Šalmaj se zřetelnou piruetou a krytem na malíkovou klapku, Mistr legendy sv. Lucie, činný 1480–90, Korunovace Panny Marie, detail (Washington, National Gallery of Art)

repro archiv

Anděl s měchuřinovou šalmají, Strigel Werkstratt, ok. 1460 - 64, detail nástěnné malby (Memmingem, Frauenkirche)

Šalmaj Středověké šalmaje jsou pokračovateli antického aulosu (který má svůj původ v nástrojích starších kultur kolem Středozemního moře i Blízkého Východu), latinsky též nazývaného tibia. Pod tímto názvem procházejí šalmaje povětšinou středověkem. Kupříkladu již v roce 1092 byl návrat českého knížete Břetislava II. z vítězné polské výpravy oslavován v Praze tanci dívek a chlapců za hry tibií a bubnů. Pojmenování šalmají bylo podobně jako u většiny středověkých nástrojů bohatší a pro nás ne vždy zcela jasné. Vedle názvu tibia se užíval i calamellus, odvozený z latinského calamus nebo z řeckého kalamos (třtina), neboť plátky středověkých šalmají se vyráběly ze třtiny. Z latinského názvu calamus se dále vyvinuly starofrancouzské challemie, challemele, chalemelle, chalumeau apod. Německé schalmeyen se objevují již na počátku 14. století u Heinricha von Neuenstadt a později v r. 1404 v Minne Regel Eberharda Cersne von Minden. Český název byl podle veršovaného slovníku ze 3. čtvrtiny 14. století šalmějie a italský název o století později byl podle Tinctorise celimele. Anglický název shawm rovněž z tohoto základu vychází, i když Chaucer v House of Fame okolo r. 1384 píše shalmye. Možná, že i španělský název caramillo, uváděný např. Juanem Ruizem de Hita v Libro de Buen Amor v letech 1330 a 1343, má základ v latinském calamus. Rovněž jiný italský nástroj sampogna, o němž píše Dante Alighieri po roce 1300 v Božské komedii, patří podobně jako španělská zampogna mezi šalmajové nástroje, i když může také označovat dudy. V době vrcholného středověku se objevuje další název bombarde. Ve 14. století se můžeme dočíst o šalmaji, kterou nazýváme burdones, a Jean Lefévre píše v roce 1376 o velkých nových bombardech. Okolo r. 1400 jsou v romanci e Squire of Low Degree jmenovány mj. i bumbardy a v letech 1481–83 Johannes Tinctoris dělí šalmaje podle velikosti do hlasových poloh a u tenorové uvádí, že je obecně nazývána bombarda. Název bombard měl další proměnu na pumhart. V roce 1413 máme prvou zprávu o klapkách, které se do té doby zřejmě nepoužívaly. U velkých nástrojů, nacházejících se v rodině pumortů od 15. století, bylo zapotřebí „prodloužit“ malíček spodní ruky, aby se mohl využívat i ten hrací otvor, který byl již rukou nedosažitelný. V té době se pumorty objevují i v ikonografii. Okolo poloviny 14. století se dočítáme v Yconomica Konrada von Megenberg, že šalmaje a i hlučné trouby společ-

svt hudební ch ná st ro j ! ně vytlačují střízlivé fiduly z hostin a mladé dívky dychtivě tancují k hlasitému zvuku jako laně, natřásajíce žensky a nepěkně svými zadnicemi. Šalmaje vydávaly silný tón, jak to konec konců potvrzuje řada písemností v průběhu celého středověku. V té době se již rozlišovala hlasitá hudba (alta musica, haute musique) od hudby tiché (bassa musica, basse musique). Šalmaje mohly mít ve středověku jak kónické vnitřní vrtání, které vedle celé řady dalších akustických vlastností způsobuje i to, že nástroj zní silně, nebo vrtání cylindrické (válcové), jehož výsledkem je zvuk slabší. Písemnosti hovoří vedle silně znějících šalmajových nástrojů rovněž o nástrojích slabších. Eustach Deschamps jmenuje chalemie mezi tichými nástroji, oplakávajícími smrt Machautovu v roce 1377. V Les Échecs amoureux (ok. 1370) se píše o flétnách a o douchaines, které jsou sladší a jasnější. Douchaine je považován za šalmajový nástroj s válcovým vnitřním vrtáním a tedy i s jemnějším zvukem. Již troubadour Adenet le Roy jmenuje v Li Romans de Cleomades (ok. 1285) douçaines. Machaut zná nejen douceinnes a doussainnes, ale i demidoussainnes (poloviční doussainnes). Pravděpodobně se jedná o menší nástroje existující vedle nástrojů obvyklých velikostí. V roce 1416 uvádí Alain Chartier doulçaine mezi řadou tichých nástrojů. Měchuřinová šalmaj Vzhledem k tomu, že již v Aristofanově komedii Lysistrata se hovoří o dechovém nástroji physalis (měchýř), je zřejmé, že měchuřinové šalmaje mají rovněž dlouhou historii. Snad můžeme jejich původ hledat dokonce u Sumérů. Nejstarší středověké informace o měchuřinové šalmaji se často prolínají s informacemi o dudách, neboť mezi oběma nástroji nebyl zřejmě příliš patrný rozdíl. Ve 13. století jsou v kodexu kláštera San Blasius vyobrazeny dva nástroje, oba označené chorus. Mají stejné nafukovací trubice i hrací píšťaly ukončené zvířecí hlavicí. První má kulatý zásobník vzduchu, typický zvířecí měchýř. Druhý má jako vzduchový zásobník zvířecí kůži včetně nohou i hlavy (z nichž vychází hrací píšťala) a hráč tuto kůži tiskne. Toto je zřetelný důkaz, že se ve středověké terminologii název chorus (nebo corus) mohl používat jak pro měchuřinovou šalmaj, tak pro dudy. Dnes užívaný název se poprvé (a ve středověku dosud ojediněle) nalézá v roce 1290 v německém tvaru blaterpfiffe ve verších Seifrieda Helblinga. Hugo von Trimberg popisuje v básni Der Renner (okolo 1300) hru na měchuřinovou šalmaj: „Nese měchýř a rouru, měchýř stlačuje po celé hodiny sem a tam před svými ústy, že se mu přitom tváře nadouvají.“ Obrazová dokumentace měchuřinové šalmaje není tak skoupá, jako středověké písemnosti. Přesto mnoho detailů zůstává utajeno. V Cantigas de Santa Maria (pozdní 13. století) jsou zobrazeny měchuřinové šalmaje se dvěma paralelními píšťalami, z nichž kratší byla zřejmě melodická, delší bordunová. Na jiném místě téhož rukopisu jsou píšťaly tři, tedy dvě bordunové a jedna melodická. Dudy Dudy se liší od měchuřinové šalmaje nejen použitím kůže na vzduchový měch, který je větší než zvířecí měchýř, ale především způsobem hry. Zatímco měchuřinová šalmaj zní tlakem lidského dechu (s výjimkou momentu, kdy se hráč nadechuje a kdy stlačuje měchuřinu proti ústům), zní dudy tlakem vzduchu ze zásobního měchu, stlačovaného proti tělu hráče. Jehan Erars líčí ve 13. století v trouvérské pastourelle Au tems pascor, jak se setkal na cestách s Guiotem, který slíbil, že si po jídle bujně povede na zvonek a Panovu píšťalu a že bude hrát a zpívat k tanci (rabardie) na své dudy s velkým bordunem (grant forel). Rovněž Adam de la Halle v téže době píše v Jeu de Robin et Marion o dudách s velkým bour-



donem. Ve Weoley Castle v Birminghamu se zachoval fragment dřevěné píšťaly bez hracích otvorů, datován přibližně do přelomu 13. a 14. století, který pravděpodobně může být bordunem dud. V 15. století je bordunová píšťala (huk) vedle melodické píšťaly (předničky) naprostou samozřejmostí, neboť Pavel Žídek v polovině století píše o dudách majících tři píšťaly a měch. Jednou z nich je vháněn z lidských úst vzduch do koženého vaku. Původ dud můžeme hledat již v antickém Římě. Anglický teoretik Johannis Cottonis představuje dudy na přelomu 11. a 12. století jako vynikající nástroj, který „je nadýmán lidským dechem jako tibia, rukou laděn jako fidula a měchem povzbuzován jako varhany. A proto je od Řeků nazván musa.“ Pod názvem musa procházejí dudy středověkem. Tak je zná např. autor básně Li biaus Desconeus okolo 1200. Machaut jmenuje okolo poloviny 14. století kromě muse i muses d’Aussay, riches et belles (bohaté a krásné), ale též muse de blef (ze stébla), což asi nebudou dudy. Kromě toho uvádí i další názvy, které se pro dudy zřejmě používaly – cornemuses, chevrettes. Jean Lefévre zná ve 2. polovině 14. století chevrecte d’Esclavonnie a musette d’Allemaingne. Nicolaus de Lyra využívaje Pseudo-Jeronýmovy definice chorus, uvádí ve 14. století, že dudy mají dvě dřevěné píšťaly a jsou nazývány od Francouzů chevrette. V českém překladu z přelomu 14. a 15. století oblíbeného středověkého díla Historia scholastica Petra z Troyes, zvaného Comestor (+1179) je rovněž definice dud vycházející z Pseudo-Jeronýma a zřejmě i z Nicolaa de Lyra. „Tehdy nalezl jsem v Řecku píšťalu, latinsky nazvanou chorus. Strabus říká, že je udělána z kůže a má dvě roury. Jednou foukají a druhou zní zvuk. Česky se jmenuje kozicie“. Název poukazuje podobně jako francouzský název chevrette na to, že se vzduchový vak dud vyráběl také z kozí kůže. Dudy byly nástrojem spíše lidovým, ačkoli se s ním setkáváme i v urozených kruzích, kde na něj ovšem hrával přizvaný hudebník z nižších kruhů. To je patrno z Boccacciova Decameronu, kdy společnost urozených dam a pánů přivolá sluhu Tindara, aby přinesl své dudy (cornamusa) a hrál jim k tanci. Podobně je tomu i na známé fresce Andrea da Firenze z roku 1365 v Santa Maria Novella ve Florencii, kde je zobrazena urozená společnost, které hraje dudák zřetelně z nižších kruhů, což je patrno podle jeho oblečení. V Roman de Flamenca (1225–1250) jsou dudy (musa) mezi nástroji hrajícími při svatební hostině. Rovněž na oslavu Dona Amora, kterou popisuje Juan Ruis de Hita v letech 1330 a 1343, se mezi četnými nástroji objeví i dudy nazývané odreçillo. Když si chce Juan Ruis naklonit horákyni, vychloubá se jí, že umí hrát i na dudy. Jinde uvádí odreçillo mezi nástroji, které nemilují ušlechtilé arabské verše, ale hospodu a neotesaný tanec. • (vybrané statě z připravované knihy)



r e v u e h u d e b ních no si!

foto Pavel Horník

Burmeister, Martin Ritzmann, Rolf Kühne), a výkonem Pražského filharmonického sboru připraveného Janem Veselkou vedle krásy vybraných ukázek další skvělou devizou tohoto Beethovenova hudebního profilu.

V prostorách hotelu Aria proběhl 26. 9. křest CD Mozart Arias Magdaleny Kožené, zorganizovaný Hudební agenturou C.E.M.A. a vydavatelstvím UNIVERSAL MUSIC. Setkání slovem provázel Marek Eben, který v úvodu připomněl hlavní příčinu toho, proč se někdejší studentka klavíru, Magdalena Kožená, začala naplno věnovat především zpěvu. Důvodem nebylo vůbec nic osudového, ale prostý úraz při běhu pozadu, kdy si Magdalena zlomila obě ruce. V současnosti tato pěvkyně patří k nejznámějším českým umělcům, a tak má diář zaplněný až do roku 2011, kdy bude na Velikonočním festivalu v Salcburku zpívat po boku Rollanda Villazóna titulní roli v Bizetově Carmen. Role kmotrů CD, jehož mozartovský program zamýšlela původně Magdalena Kožená realizovat pouze koncertně, se ujala Iva Bittová se Škampovým kvartetem, která s ním rovněž během setkání vystoupila. Na fotografii zleva Iva Bittová, Marek Eben, Magdalena Kožená a ředitel marketingu ve firmě Universal Music, ing. Miloslav Zýka, za nimiž stojí část osazenstva Škampova kvarteta.

Výběr ze skladatelského odkazu, zejména symfonického, jednoho z největších hudebních géniů všech dob, Ludwiga van Beethovena, přináší výběr, pro který se na nově vydaném CD rozhodla firma SUPRAPHON (SU 3896-2). Jsou zde zastoupeny symfonie „Osudová“ charakteristickou první větou (č. 5 c moll, op. 67 – Allegro con brio), „Pastorální“ roztančenou větou vstupní (č. 6 F dur, op. 68 – Allegro ma non troppo), Sedmá tzv. „smuteční“ větou (A dur, op. 92 – II. Allegretto) či „Eroica“ svým hrdinným Allegrem (č. 3 Es dur, op. 55 – I. Allegro con brio). Samozřejmě nemůže chybět monumentální „Devátá“ s Ódou na radost (d moll, op. 125 – IV. Presto – Allegro assai). Tento symfonický

výběr doplňuje brilantní Rondo ze čtvrtého klavírního koncertu (G dur, op. 58 – III. Rondo. Vivace) s nezapomenutelným Janem Panenkou. Špičkové výkony České filharmonie i Pražských symfoniků s dirigenty Paulem Kletzkim a Václavem Smetáčkem jsou společně se čtveřicí vynikajících sólistů (Ingeborg Wenglor, Annelies

Firma CLASSIC přibrala mezi svou nabídku další nové francouzské vydavatelství s názvem AMBRONAY. Jeho motem je „Quality, Curiosity, Creativity“, a tak se tu budeme setkávat především s vynikajícími umělci, jakými jsou např. Rinaldo Alessandrini, William Christie, Christophe Coin, René Jacobs, Marc Minkowski, Jordi Savall, Philippe Herreweghe a mnoho dalších!!! Třetí svazek cyklu věnovaného Brahmsově komorní hudbě pro smyčce v podání světově uznávaného Pražákova kvarteta (Václav Remeš – housle, Vlastimil Holek – housle, Josef Klusoň – viola, Michal Kaňka – violoncello), vydaný firmou PRAGA DIGITALS – CLASSIC, se soustřeďuje na Smyčcový kvartet č. 2 a moll, op. 51/2 a Smyčcový kvintet č. 2 G dur, op. 111, kde

V klubu Divadla Bez zábradlí v Jungmannově ulici se 4. 10. konal křest debutového CD Haasova kvarteta (mj. i vítěze Mezinárodní soutěže Pražské jaro či proslulé soutěže Premio Paolo Borciani), na němž jsou nahrány smyčcové kvartety Leoše Janáčka (č. 2 „Listy důvěrné“) a Pavla Haase (č. 2 op. 7 „Z opičích hor“), který tu rovněž kvarteto zahrálo, i když ne ve verzi s bicími nástroji, kterou s kvartetisty na nahrávce realizoval mezinárodně uznávaný perkusionista, třiatřicetiletý umělec pocházející z Edinburku, Colin Currie. Novinku mladému souboru, jenž oficiálně užívá název Pavel Haas Quartet, pokřtil ředitel České filharmonie Václav Riedlbauch, který mu od počátku jeho kariéry fandil a věřil, že se v těžké konkurenci určitě prosadí. V rámci křtu zároveň jeho členové, Veronika Jarůšková – 1. housle, Kateřina Gemrotová – 2. housle, Pavel Nikl – viola a Peter Jarůšek – violoncello, podepsali s firmou SUPRAPHON exkluzivní nahrávací smlouvu. Na fotografii zleva Veronika Jarůšková (první housle), ředitelka firmy Supraphon Jana Gondová, Kateřina Gemrotová (druhé housle), Pavel Nikl (viola), Peter Jarůšek (violoncello). foto Jiří Skupien

Exkluzívní diáře firmy HARMONIA MUNDI FRANCE (CLASSIC) se stávají cenným sběratelským artiklem – po letošním mozartovském (poslední jsou ještě skladem) přichází diář na rok 2007 (HMX 2908219), který přibližuje jednotlivá roční období nejen krásnou hudbou (viz přiložené CD s díly Brittena, Schumanna, Dvořáka, Wolfa, De Monteho, Purcella, Rodriga, Haydna, Debussyho, Ingallse a Corelliho s tematikou ročních období), ale také mnoha zajímavými informacemi z hudební historie, kterých je celkem dvaapadesát na 128 barevných stranách (např. kdy byl otevřen hřbitov Père Lachaise pro tehdejší VIP – Bizeta, Chopina či Edith Piaf, jakou měl přezdívku Leoš Janáček, kdo vynalezl metronom či za jakých okolností psal Mozart pro Prahu operu La clemenza di Tito). Ty jsou navíc doplněny o celou řadu velmi kvalitních ilustrací, reprodukcí či fotografií. Je možné zvolit ze tří jazykových verzí – anglické, německé a francouzské. Doporučujeme!!!

Skvělé americké těleso Fretwork, které letos slaví dvacet let své velmi plodné existence (Richard Boothby, Richard Campbell, Wendy Gillespie, Susanna Pell, Asako Morikawa, Richard Tunnicliffe – violy, Michael Chance – kontratenor), si připomíná pětisté výročí úmrtí Alexandera Agricoly (1446–1506), považovaného během jeho života za největšího evropského skladatele, a to programem nabitým duchovními písněmi i instrumentálními skladbami, z nichž dvě vycházejí u firmy HARMONIA MUNDI FRANCE (CLASSIC) ve světové premiéře (HMU 907421).

Ve spolupráci s Českou filharmonií a Českým spolkem pro komorní hudbu se 19. září v Klubu HAMU na Malostranském náměstí konalo setkání s Janem Pěruškou, který tu prezentoval svůj dosud pětidílný projekt nahrávek s názvem Chvála violy. Jednotlivá CD, z nichž nejnovější, na němž jsou nahrána díla Klementa Slavického (Rapsodia pro violu sólo), Zdeňka Lukáše (Sonáta pro violu sólo), Jana Hanuše (Diptych pro violu sólo), Petra Ebena (Rorate coeli pro violu a varhany) a Viktora Kalabise (Tristium pro violu a orchestr), představil ředitel České filharmonie, Václav Riedlbauch, vycházejí na labelu firmy ARTESMON.

se partu druhé violy ujme Vladimír Bukač (PRD 250236 – (1SACD hybrid). Jedná se o dva dokonale vypracované mistrovské kusy, jak se na autora Německého requiem patří. Doporučujeme! Na křtu knihy Ondřeje Suchého o jazzové zpěvačce Ince Zemánkově Dívka k rytmu zrozená (IKAR) byli 5. 9. v pražském Luxoru kmotry desky zpěvák a herec Ondřej Havelka a zpěváci Yvetta Simonová a Stanislav Procházka. vla Autorem geniální produkce Belliniho mistrovského kusu, opery Norma, nadčasového dramatu o ženě a jejím archetypálním boji za znovuzískání dominantní, avšak velmi zranitelné pozice, kterou vydává na 2DVD PAL/NTSC – OA 0959 firma BBC OPUS ARTE (CLASSIC), je Guy Joosten. V hlavní roli vystupuje arménská sopranistka Hasmik Papian, jejíž lyrické podání Normy se setkalo s obdivnými recenzemi v nizozemském tisku (De Telegraf, NRG Handelsblad, Trouw). Dalšími účinkujícími jsou Hugh Smith, Irini Tsirakidis, Gorgio Giuseppini, Anna Steiger, Carlo Bosi, Netherlands Chamber Orchestra, Chorus of De Nederlandse Opera a Julian Reynolds (187 minut). Exkluzivní umělec Supraphonu, mladý dirigent Jakub Hrůša, připravil v nahrávacím studiu v těchto dnech po svém debutovém CD se skladbami A. Dvořáka pro firmu SUPRAPHON další projekt, tentokrát s Dvořákovou Suitou A dur, op. 98 (B 190), Sukovým Fantastickým scherzem, op. 25 a proslavenou Serenádou pro smyčcový orchestr Es dur, op. 6 (SU 3882-2). Jakub Hrůša tu v maximální míře těží ze špič-

kových kvalit mladého orchestru Pražské komorní filharmonie a v jednotlivých skladbách dává svůj talent plně do služeb Dvořákovy a Sukovy hudby. Rozezpívaná Dvořákova Suita A dur, slavnostně vznešené Sukovo Scherzo a konečně strhující Serenáda Es dur – to jsou další významné stupně strmě stoupající Hrůšovy umělecké dráhy, pro níž je charakteristický nejen dirigentův mimořádný talent, ale i umělecká zralost jeho výkonů. Berlínskou filharmonii označují mnozí za nejlepší světový orchestr 20. století. Šedesátiminutový dokument firmy EUROARTS (CLASSIC) sleduje nejen celou historii tohoto fenomenálního tělesa, ale také berlínské dějiny uplynulého století obecně. Snímek, vycházející pod objednacím číslem 2051808, obsahuje také rozhovory s dirigenty Berlínské filharmonie – Rogerem Norringtonem, Simonem Rattlem a Bernardem Haitinkem, nezapomíná však ani na dirigenty doby více minulé – Nikische, Furtwänglera či Karajana. Doporučujeme! Nahrávka kompletní Brittenovy opery Gloriana na DVD (PAL/NTS – OA 0955) u firmy BBC OPUS ARTE (CLASSIC) získala již několik ocenění včetně vítězství v International Emmy Award – Best Performing Arts production. Produkce opery, kterou Britten složil na počest korunovace Alžběty II. v roce 1953, vychází ve filmové verzi Phyllidy Lloyd. Jedná se o světovou premiéru na DVD (140 minut), na jejímž nastudování se podíleli Josephine Barstow, Tom Randle, Emer McGilloway, David Ellis, Susanah Glanville, Eric Roberts, Clive Bayley a Chorus of Opera North, English Northern Philharmonia v čele s Paulem Danielem.



Raritní nahrávky z poloviny šedesátých let, které firma EUROARTS (CLASSIC) vydává pod objednacím číslem 2072118 na DVD NTSC, nám umožňují nahlédnout do role Herberta von Karajana jako nezapomenutelného dirigenta a zároveň průkopníka nového vizuálního média a filmové techniky. Berlínská a Vídeňská filharmonie tu hrají pod jeho vedením Schumannovu Čtvrtou a Beethovenovu Pátou symfonii. Nahráno ve Vídni – 11/1965 a v Berlíně – 1/1966. Doporučujeme! České vánoční koledy – s tímto jednoznačným titulem přináší firma SUPRAPHON na vánoční trh nahrávku vánočních koled, která dodnes neztratila nic ze své atraktivnosti. Koledy Nesem vám noviny, Veselé vánoční hody, Vzhůru, vzhůru pastuškové, Jak jsi krásné neviňátko, Slyšte, slyšte pastuškové, Narodil se Kristus Pán a celá řada dalších dokreslují atmosféru českých Vánoc již velmi dlouho. Nahrávka se sólisty Vlastou Mlejnkovou, Karlem Kožušníkem, Jaromírem Bělorem, varhanicí Evou Francovou, speakerem Felixem le Breuxem, Kühnovým dětským sborem, Kühnovým smíšeným sborem a Symfonickým orchestrem v čele s dirigentem Františkem Belfínem vyvolala již před léty mimořádnou pozornost a to i pro ukázku z Evangelia podle Lukáše, kterou přednesl nezapomenutelný herec Felix le Breux. Svět vánočních koled doplňují pastorální symfonie Jiřího Ignáce Linky a Michnova Vánoční muzika, které nastudovala Komorní filharmonie Pardubice s dirigentem Liborem Hlaváčkem a Pražští žesťoví sólisté. Titul vychází pod objednacím číslem SU 3894-2. Zpracovala Hana Jarolímková

Hudební vydavatelství MUSICVARS pořádalo ve spolupráci s Muzeem Antonína Dvořáka přátelské setkání s violoncellistkou Dominikou Hoškovou, která ještě před svým odjezdem na studijní pobyt do Paříže představila pozvaným hostům a novinářům svoje první samostatné CD s díly Karla Philippa Emanuela Bacha, Matthiase Georga Monna (violoncellové koncerty) a Jacquese Offenbacha (Les Larmes de Jacqueline, Harmonie du soir). Na nahrávce, která je českou premiérou, ji doprovází Plzeňská filharmonie řízená Jiřím Malátem a Hynkem Farkačem. Setkání, v rámci jehož programu vedle Dominiky Hoškové účinkovala ještě akordeonistka Jana Bezpalcová a Ester – Trio, se uskutečnilo v Michnově barokním letohrádku „Amerika“ 20. 9. Na fotografii zleva hudební režisér nahrávky Oldřich Slezák, otec Dominiky Jiří Hošek, majitelka firmy MusicVars Eva Jindrová, protagonistka podvečera – Dominika Hošková, klavíristka Božena Kronychová a profesor Pražské konzervatoře Vladan Kočí.

foto Zdeněk Chrapek

foto Zdeněk Chrapek

revue hudební ch nosi  !



r e v u e h u d e b ních no si!

ČF, ARTESMON, ČSKH AS 720-2 Chvála violy Slavický, Lukáš, Hanuš, Eben, Kalabis Jan Pěruška – viola, Aleš Bárta – varhany, Členové České filharmonie, dirigent Jan Kučera. Hudební režie M. Puklický, J. Gemrot, R. Rejšek a J. Málek, zvuková režie P. Petřík, T. Zikmund a J. Lžičar. Nahráno v Českém rozhlase a pražském kostele v Kralické ulici. Celkový čas 51:32  Miloš Pokora O tom, že Jan Pěruška chápe soudobou hudbu skutečně jako klíčovou složku svého repertoáru, svědčí i tento kompaktní disk, vydaný jako 7. část edice Českého spolku pro komorní hudbu. Nahrávce dominují kompozice pro sólovou violu, jimž vytváří rozhlasové studio příznivé prostředí a také ve chrámové akustice má viola ve spolupráci s varhanami přirozený zvuk. Nahrávka začíná Rapsódií pro sólovou violu Klementa Slavického, jejíž mocně akcentovaný melodický tah, přerývaný dravými figuračním vpády janáčkovského rodu, je současně ódou na hráčskou virtuozitu. Je dobře znát, že to byl právě Pěruška, kdo tuto skladbu u nás v roce 1988 premiéroval – snad až drobet uspěchaný okamžik zklidnění v rozkladové partii střední fáze 3. části bychom mohli označit jeho interpretaci Slavického rapsódie za vzácně autentickou. Podobně bychom mohli hovořit o Pěruškově interpretaci výrazově sice krotčejší, ale až na Moto perpetuo dosti choulostivě rozčlánkované Sonátě pro sólovou violu Zdeňka Lukáše, kterou autor sólistovi přímo věnoval a se kterou se Pěruška natolik sžil, že ji učí hrát mladou violovou generaci. I tato skladba má v jeho nahrávce ucelený tah, nejsilnější okamžik však přichází v emocionálně protepleném finálním Postlu-

diu. Diptych pro sólovou violu Jana Hanuše, který vznikl za Pěruškovy spolupráce transformováním téže autorovy skladby pro sólové violoncello, pracuje v úvodní Fantasii víc než předcházejí skladby s vyššími nástrojovými polohami a s výjimkou opět exponovaného mota perpetuo (je zajímavé, že všechny tři skladby pro sólovou violu obsahují sahají k této formě) se značně uvolněným metrem, což umožňuje předvést v plném světle jak violistovu tónovou kulturu, tak jeho schopnost pochopit logiku samotného hudebního plynutí. V obou těchto polohách nám Pěruška demonstruje své mistrovství – Fantasie mu vychází do posledních dvou pianissimových tónů jako jednolitý tónově nosný oblouk a perpetum v přirozeně očekávaném kontrastu trefně strojově. „Od temnoty k světlu“ stoupá Ebenovo Rorate coeli pro violu a varhany, orámované dvěma kontrastními varhanními variantami chorálu (hraje Aleš Bárta), zatím co viole, co by hybateli dění, svěřuje zhuštěné, jakoby spirálovitě prosvětlované chorálové figurace. Dík za připomenutí této lapidární, ale výtečné kompozice, jedné z nejsugestivnějších, jaké Eben v komorní sféře vytvořil. Stejně vděčni jsme však i za připomenutí koncertní fantazie pro violu a smyčce s názvem Tristium nedávno zesnulého Viktora Kalabise. Tato niterně zjitřeným osobním zážitkem inspirovaná kreace zní z nahrávky nádherně plasticky. Je zážitkem poslouchat v neustálých proměnách ony vemlouvavé monology violy, zasazené do něžné hlasové plástve vysokých smyčců nebo partie rozjímání, v nichž přicházejí ke slovu basovější polohy. Též dirigentský podíl Jana Kučery je na přesvědčivém nastudování dobře znát. Zvláštní zmínku zaslouží pečlivě a podrobně informující buklet se zajímavými verbálními konfesemi jednotlivých autorů.

TELARC CD-80359 W. A. Mozart: Serenáda B dur pro 13 dechových nástrojů, KV 361/370a, “Gran Partita” Členové Orchestru of St. Luke‘s, dirigent sir Charles Mackerras Hudební režie Elaine Martone, zvuková režie Jack Renner, nahráno v Performing Arts Center, eatre C, S.U.N.Y. Purchase, New York 1.-2. 7. 1993 Celkový čas 50:37  Ivan Žáček Orchestra of St. Luke‘s se sídlem v New Yorku patří mezi nejčelnější americké komorní soubory. Byl založen v roce 1978 či 1979 jako soubor působící na festivalu Caramoor International Music Festival v Katonah, ve státu New York. Orchestr se skládá obvykle z 55 hudebníků. Jeho šéfdirigentem je Donald Runnicles. Před ním zde působili Roger Norrington (19901994) a Charles Mackerras (19982001). Soubor uvedl premiéry více než jedné stovky původních orchestrálních a komorních skladeb současných amerických autorů jako John Adams, Joan Tower, Anthony Davis, Nicholas Maw, Andre Previn, George Tsontakis a Ellen Taaffe Zwilichová. Vydal přes 70 nahrávek, z nichž tři získaly Grammy Awards: Nixon in China Johna Adamse, Knoxville Summer of 1915 Samuela Barbera a titul Bel Canto s Renée Flemingovou. V roce 2003 orchestr založil svůj vlastní label, St. Luke‘s Collection. Právě se sirem Charlesem Mackerrasem nahrál soubor ve složení dva hoboje, dva klarinety, dva basetové rohy, dva fagoty, čtyři horny a kontrabas jedinou skladbu tohoto titulu, Serenádu B dur zvanou Gran Partita od letošního velkého jubilanta. Partita patří nejen mezi nejrozsáhlejší Mozartovy komorní kompozice, ale má i veliký, zlomový význam v jeho hudebním vývoji. Právě touto skladbou se Mozart

etabluje ve Vídni, kam odešel z nenáviděného arcibiskupského dvora v Salcburku, jako nezávislý, svobodný tvůrce. Popudem ke vzniku skladby pro toto obsazení – je to prvý případ, kdy Mozart komponuje pro basetový roh – mohla být vynikající úroveň mnichovského orchestru, jejž Charles Burney nazval orchestrem generálů. Jejich kvality si Mozart mohl dobře ověřit při zkouškách na Idomenea na sklonku roku 1780. Skladbou započatou krátce na to v Mnichově a dokončenou po menší přestávce již ve Vídni se Mozart poprvé snaží prolomit konvence běžné užitné zábavní hudby. Partita obsahuje tak originální, výraznou hudbu, že okamžitě vzbuzovala úžas – génius se zrodil a promluvil svou řečí, neskonale nepodobnou tehdejší praxi. Krása melodií uchvátila i dramatika Petera Shaffera, který vložil ve hře Amadeus do úst užaslému Salierimu, držícímu v ruce čistopis Serenády, jeden z nejpoetičtějších popisů hudby na divadle. Vzpomeneme si na něj všichni, ať už ze hry, či z Formanova filmu. Reedice třináct let staré nahrávky dělá čest jménu, které si orchestr vydobyl. Nicholas Kenyon dává v BBC právě tuto nahrávku na prvé místo ve svém výběru. Mohu jen potvrdit kvalitu, jež zdobí všech třináct hráčů: nesmírně vitální, rytmicky dokonale přesná, přitom živá, inspirovaná hra, jež je schopna velkého výrazového rozpětí od rozpustilého žertování ke křehké lyrice. Právě kontrasty pomáhají udržet napětí padesátiminutové kompozice s mnoha dlouhými repeticemi – jen prvý Menuet s dvěma trii trvá přes 10 minut. Je to báječná muzika zahraná s virtuozitou i šarmem. Orchestrem složeným ze samých generálů.

revue hudební ch nosi  !

SUPRAPHON SU 3878-2, ADD MONO Bedřich Smetana, Hubička, opera o 2 dějstvích, libreto Eliška Krásnohorská, zpívají Karel Kalaš – Otec Paloucký, Ludmila Červinková – Vendulka, Beno Blachut – Lukáš, Přemysl Kočí – Tomeš, Marta Krásová - Martinka, Vladimír Jedenáctík – Matouš, Štefa Petrová – Barče, Karel Hruška – strážník, Sbor opery Národního divadla v Praze, sbormistr Jarmil Burghauser, Orchestr Národního divadla v Praze, dirigent Zdeněk Chalabala. Hudební režie Jan Seidel, zvuková režie František Burda. Nahráno 30. 6., 1. a 2. 7. 1952 v pražském studiu Domovina. Digitální remastering z originálních pásů Stanislav Sýkora, SR studio, Praha 2006. Celkový čas 103:27  Jaroslav Smolka Chalabalova nahrávka Smetanovy Hubičky z roku 1952 plnila přes půl století na LP i v jiných médiích úkol základní vzorové interpretační hodnoty. Jako taková také vznikla pro novou tehdy kapitolu supraphonské Národní diskotéky, realizovanou na LP. Je na ní patrná láska a maximální respekt interpretů i nahrávacího týmu Supraphonu k dílu. Dirigent Zdeněk Chalabala tu projevil kongeniální smysl pro interpretaci Smetanova hudebního textu a jeho jemnosti i kompoziční důmysl. Na rozdíl od svého Mistra Václava Talicha s ním neexperimentuje, neupravuje jej ani nemění, až po každé drobné zvolnění či zrychlení a dynamický detail respektuje skladatelovu partituru. A má smysl pro lidovou povahu invence a vůbec prezentaci příběhu, jakou Bedřich Smetana zdůraznil i slovy prostonárodní opera za jménem díla na titulní straně. Chalabala spolehlivě odkrývá a v potřebné míře zdůrazňuje momenty a vztahy, jež ji povy-

šují na vpravdě mistrovský kompoziční čin: jedinečnou a přesvědčivou charakteristiku všech devíti jednajících postav i bohatě proměnlivých dějových situací a přírodního prostředí druhého dějství. Vřelost, jakou dal spolu s pěvci všem zpěvním výrazům milostné touhy i štěstí obou hlavních protagonistů, narůstání i vyvrcholení roztržky mezi nimi, Lukášovu zpupnému vzdoru i pak lítosti a pocitům viny, Vendulčinu ponížení a strastem, smírné moudrosti Martinky i Tomeše, předvídavé odtažitosti otce Palouckého a dívčí opravdovosti, radosti z přírody i z Vendulčina štěstí, vyjádřeným ve zpěvu Barčete, až po mistrné minicharakteristiky pašeráka Matouše a strážníka. Skvěle oživil i prostředí chystaných a pak slavnostně starosvětských námluv v prvním jednání a Vendulčiny vřelé lásky k Lukášovu dítěti, temné tajemnosti nočního lesa s ostražitostí pašeráků i Martinky a Vendulčinou hrůzou, přírodní děje pravé, jako je rozednívání nebo ptačí zpěv, vpletený do přírodokresebné árie Barčete, i předstírané, jako jsou pašerácké signály. Tady všude odkrývá Zdeněk Chalabala jedinečnost a dramatickou přiléhavost Smetanovy invence a kompoziční práce tak, že její smysl může postřehnout každý pozorný posluchač. Ale zřetelné jsou v Chalabalově podání i kompoziční postupy, spíš skryté v uspořádání partitury: polyfonní mistrovství, uložené do techniky kontrapunktických variací v pašerácké scéně, spojení ozvuků pašeráckého kráčení a Martinčiny hudby ve chvíli, kdy Matouš čeká, aby převzal od Martinky pašované zboží; příbuznost basového kráčení přicházejících hostů z 1. jednání a chůze pašeráků ze scény v lese – a další jemnosti tematické, polyfonní i instrumentační práce. Skvělé je i pěvecké obsazení nahrávky a dirigentovo vedení pěvců. I dnes působí jako vrcholné a špičkové – nejen v domácích

poměrech, ale i při mezinárodním srovnání – nejméně tři výkony. Ludmila Červinková jako Vendulka má nejen překrásný hlas a dokonalou pěveckou techniku, ale i rejstřík rozmanitých témbrů pro odstínění všech bohatě proměnlivých situací: je milostně slunná i nešťastně vášnivá, plná citu k dítěti včetně dokonale, ale přitom zcela lidově prostě zazpívaných ukolébavek, i vystrašená v nočním lese – se skvělým odstiňováním dynamiky ve všech polohách včetně nejvyšší, s vyrovnaným plným rozsahem zdola až nahoru po Smetanou jen alternativně naznačené vysoké c. Nahrávka vznikla v nejlepším čase uměleckého rozvoje tenoristy Beno Blachuta. Jeho Lukáš je vřelý i vášnivý, převažující barvitý a tvárný voix mixe je znamenitým témbrovým výrazem Lukášova mládí, zároveň však organicky a beze zlomů přechází ve chvílích vzdoru i zoufalství do krásně barvité hrdinské polohy. Zralý výkon podal i basista Karel Kalaš jako otec Paloucký: temný, pohyblivý v koloraturách, i když zdaleka nemají buffo povahu, ale přispívají naopak k charakteristice uzavřené a duchovně založené osobnosti jednající postavy. Skvěle je obsazena i menší altová role Martinky, již tu suverénně přednáší Marta Krásová. Mladý a převážně světlý témbr tady má Přemysl Kočí jako Tomeš. Roli zvládl hudebně i výrazově, i když neprojevil osobité pěvecké kvality. Ještě tu však nejsou znát potíže, které jej později vyřadily z pěveckého provozu. Zajímavá je ještě Štefa Petrová jako Barče: technicky plně vybavená a hudebně přesná, spolehlivě dosahující na Smetanou předepsaná a zdůrazněná vysoká h, ale přece jen postrádající potřebného koloraturního jasu: s tím tu roli zpívaly lépe a charakterističtěji např. před ní Maria Tauberová a po ní Jana Jonášová. Relativně vynikající výkon tady podal i Orchestr Národního divadla. V době vzniku tohoto snímku se ještě k operním kompletům nebraly přední koncertní symfonické orchestry, jak se to osvědčilo nejednou později. Dirigent Zdeněk Chalabala i hudební režisér Jan Seidel dovedli divadelní orchestr k výkonu hodnému respektu, i když např. některé tóny primů v nejvyšších polohách dávají tušit meze tohoto tělesa. Jsou tu však i znamenité jednotlivé instrumentální výkony zejména prvních hráčů dechových nástrojů a sympatická je celková kázeň orchestru. Také Sbor opery Národního divadla, který připravil sbormistr Jarmil Burghauser, tu podal standardně dobrý výkon, zejména ve smíšeném obsazení v 1. dějství a ve finále. Nejistý je I. tenor při imitovaných nástupech na slova „Jen dál!“ v pašerácké scéně na začátku 2. dějství. Zmíněné chyby jsou však jen ojedinělá znamínka na kráse snímku skutečně skvělého. Vynikající je i zvuková kvalita nahrávky. Jako ve všech vrcholných snímcích Františka Burdy máme před sebou plný obraz jeviště i orchestru se skvěle vyváženými



a plně uplatněnými všemi složkami. Až když začnete sluchem vysloveně hledat směrové charakteristiky, uvědomíte si, že je to nahrávka monaurální (roku 1952 se ještě stereofonně nenahrávalo). Je dobře, že tvůrce 24bitového digitálního přepisu Stanislav Sýkora neusiloval o vytvoření nějakého „falešně stereofonního“ zvukového obrazu, jak se to dělalo v prvních letech pokusů o digitalizaci monaurálních nahrávek, ale s využitím možností dnešní profesionální techniky věrně převedl na CD znamenitý původní Burdův zvuk. K tomu ještě jedna malá poznámka. První strana bookletu i obálky přináší nepřesnou informaci, že tvůrci zvuku této nahrávky byli František Burda a Jaroslav Zach. To je omyl: zvukovým režisérem z nich byl jen Burda: ten rozhodoval o stavění mikrofonu a celkové koncepci zvuku přijatého zpěvu i hudby, o vyvážení dynamiky jednotlivých složek a všech dalších aspektech nahrávky. Zach byl jen magnetofonista a střihač: v hledání střižných míst, stříhání a slepování pásků sice záhy dosáhl řemeslné dokonalosti, ale nad tu jeho ctižádost (a ani vzdělání, znalosti apod.) nikdy nešla. Má-li se u digitalizovaných edic tehdejších nahrávek vůbec uvádět, potom nanejvýš s charakteristikou technická spolupráce a střih Jaroslav Zach. Vynikající zvuk tohoto snímku je výhradním dílem tehdejšího vedoucího zvukové techniky Supraphonu Františka Burdy, který jej vytvořil jen v kooperaci s hudebním režisérem Janem Seidelem a předními interprety nahrávky. Komplet dvou CD provází 172stránkový booklet s libretem v paralelně vysázeným původním českým textem Elišky Krásnohorské a jeho překladem anglickým, německým a francouzským - a před ním se synopsí příběhu, studií o díle s titulem Odmítnutá hubička! a portréty jednotlivých sólistů i dirigenta. S touto vpravdě přepychovou péčí o informaci posluchače, u operních kompletů Supraphonu ostatně obvyklou, prudce kontrastuje kvalita zmíněné studie Odmítnutá hubička! Její autor Daniel Jäger ji založil na prudkém odsudku příběhu, který napsala Eliška Krásnohorská podle povídky Karoliny Světlé. Pointuje ji závěrečnými větami: Je pochopitelné, že příběh vystavěný na odmítnuté hubičce může na prahu 21. století – tedy v době, která stírá téměř veškerá společenská tabu – působit směšně. Je nutné si ale uvědomit, že ona odmítnutá hubička zde není zapříčiněna pouhým rozmarem, ale úctou vycházející z morálky vesnického lidu druhé poloviny 19. století. Nehledě na podivně kostrbatou češtinu (i na nižším gymnáziu by zajisté pečlivý češtinář zatrhl významově i jazykově pochybnou trpnou vazbu odmítnutá hubička není zapříčiněna pouhým rozmarem s tím, že je věcně i jazykově správnější např. k odmítnutí hubičky nevedl pouhý rozmar) je takové tvrzení nepřípadné. S výjimkou několika zdařilých adaptací slavných děl mistrů (Shakespeara, Goetha a nemnoha



r e v u e h u d e b ních no si!

dalších) a textů několika výjimečných dramatiků, kteří se věnovali také tvorbě operních libret, jako byli Eugène Scribe či Arrigo Boito – a ovšem geniální osobnostní jednoty skladatele a libretisty Richarda Wagnera – obstojí jako literární a specificky dramatická díla málokteré libreto z 19. století. A nemusím snad zdůrazňovat, jakým úhorem byla tehdy česká operní libretistika. Stačí podívat se, na jak naivně fabulovaná a špatně napsaná libreta komponoval třeba mladý Dvořák. Na stejnou nesnáz narazil Bedřich Smetana, když se rozhodl komponovat pro svůj národ opery. On – milovník Shakespeara a Schillera, z jejichž dramatických děl čerpal náměty k svým symfonickým programním dílům – musel komponovat na evidentně slabé texty Sabinovy a Wenzigovy, protože nic lepšího nebylo k dispozici. Ochota Elišky Krásnohorské pracovat pro něj obětavě a z úcty k jeho genialitě dokonce zadarmo znamenala pro rozvoj zralé Smetanovy operní tvorby velmi mnoho. Hned Hubička má krásnou skutečně lidově jadrnou češtinu, dává skladateli příležitosti k vykreslení postav a dramatických situací. A ona prudérní dějová motivace u – po Němcové – prvních českých spisovatelek je zcela pochopitelná. Když chtěly Světlá a podle ní Krásnohorská psát o problematice rozdílného přístupu muže a ženy k předmanželským milostným problémům, nemohly jít o mnoho dál: vymáhání a odmítnutí hubičky je tu nepochybně zástupnou věcnou motivací. Ostatně kdyby si přečetl pan Daniel Jäger nejen libreto Krásnohorské, ale také povídku Světlé, zjistil by, že celý problém nastiňuje mnohem otevřeněji: jde tam i o společné bydlení v snoubencově domě, o skutečný společný život už před svatbou. Libreta, která psala Eliška Krásnohorská pro Bedřicha Smetanu, byla jistě už nejednou kritizována. Takové postoje však vždy vycházely z řad literátů a literárních kritiků, kteří pro specifiku žánru opery neměli smysl, nerozuměli jí. Zdá se, že tak je na tom i pan Daniel Jäger. Ten vedle bohorovného odsudku základní dějové zápletky sděluje o Smetanově hudebně dramatickém uchopení látky jen všeobecnosti, mnohokrát už napsané; nepřináší k němu jediný postřeh, nic, co by mohlo milovníky opery či vůbec hudby zaujmout. Ale kompletní nahrávka opery bude přece lákat především toto publikum. To připraví takovýto úvod k poslechu pramálo, spíš je může odradit. Komu se bude chtít po přečtení úvodu sledovat něco, co staví naivita do kategorie „o ničem“, co může na prahu 21. století působit směšně? Uveřejnit takovýto úvod je od vydavatele přinejmenším neuvážené a kontraproduktivní: dílo shazuje a dokonale kontrastuje s celým přepychovým a drahým čtyřjazyčným vybavením. Český posluchač ovšem ví, co je Smetanova Hubička a nedá se takovým textem zmýlit. Ale co si pomyslí oni čtenáři textů bookletu ve třech ostatních jazycích, kterým tato opera běžná není?

SUPRAPHON SU 3868-2 Brahms: Symfonie, Serenády, Předehry, Variace na Haydnovo téma Česká filharmonie, Jiří Bělohlávek CD 1 Symfonie č. 1 c moll, op. 68, Variace na Haydnovo téma, op. 56a CD 2 Symfonie č. 2 D dur, op. 73, Tragická předehra, op. 81, Akademická předehra, op. 80 CD 3 Symfonie č. 3 F dur, op. 90, Symfonie č. 4 e moll, op. 98 Nahráno digitálně v Rudolfinu a Smetanově síni v Praze v letech 1987–1994, hudební režie Jaroslav Rybář, zvuková režie a remastering Václav Roubal, ArcoDiva Studio Praha, vydáno 2006. Celkový čas 4 CD 280:50  Zdeněk Pachovský „…Konečně přišel, mladík, u jehož kolébky stály grácie a rekové. Přišel z Hamburku a jmenuje se Brahms. Usedl ke klavíru a začal před námi otevírat podivuhodné světy. Byli jsme unášeni do krajin stále čarovnějších… Až ponoří svou kouzelnou hůl tam, kde mu mohutnost mas propůjčí svou sílu, totiž do sboru a orchestru, otevřou se před námi ještě podivuhodnější výhledy do světa ducha…“ Tato prorocká slova uveřejnil Robert Schumann v „Novém hudebním časopisu“ 28. října 1853. Johannes Brahms jeho osud potvrdil do písmene. Své symfonické dílo netvořil rychle a překotně. Po nečekaném neúspěchu prvního klavírního koncertu se k velkým formám vracel obezřetně. Ve svých serenádách z let 185758 usiloval proniknout do anatomie orchestru. Těžil ze starých osvědčených vzorů. První serenádu zamýšlel původně jako oktet s převahou dechových nástrojů, které hrají i v konečné verzi důležitou roli. Vzhledem k neobyčejné délce (téměř 50 minut) se serená-

da hraje jen zřídka. Častěji se uvádí půvabná Serenáda č. 2 A dur, jejíž zvláštní zabarvení je dáno instrumentací s absencí houslí (obdobně jako v Německém requiem). V roce 1873 napsal Brahms mistrovské Variace na Haydnovo téma (ve druhé verzi pro dva klavíry), dílo, o němž se Klára Schumannová právem vyjádřila s nadšením. V roce 1875, po dvaceti letech příprav a pochybností, přistoupil Brahms ke kompozici První symfonie. Byl si vědom, že „symfonie není od dob Haydnových žádným žertem, ale záležitostí života a smrti“. Volbou tóniny c moll, výrazem i formou a ve finále zřetelnou citací „Ódy na radost“ navázal na beethovenovskou tradici. Zároveň však, jako autor rozsáhlého vokálního díla, vtiskl své melodice schubertovsky písňový ráz. Ten je patrný ve Druhé symfonii D dur, která vznikla hned v následujícím roce za letního pobytu ve Wörther See. Je to skladba neskonalého jasu, po „Osudové“ Brahmsova „Pastorální“. Poté se jako symfonik na šest let odmlčel. V roce 1880 napsal dvě příležitostné předehry, Akademickou s citacemi studentských písní jako poděkování za udělení čestného doktorátu univerzitou ve Vratislavi, druhou Tragickou d moll. K formě symfonie se vrátil v roce 1883. Velkorysá témata a monumentalita okrajových vět vedly kritiky k pojmenování Symfonie F dur „Heroická“, ale charakter poněkud nesourodých vět středních názvů příliš neodpovídá. Svou symfonickou tvorbu uzavřel Brahms v roce 1884 Čtvrtou symfonií e moll, dílem mužné zralosti, filosofické hloubky a kompoziční svrchovanosti. Čtyři Brahmsovy symfonie jsou romantickou obhajobou klasické formy absolutní hudby, potvrzením její platnosti. Evropskou hudbu druhé poloviny 19. století si bez fenoménu Brahms již nedovedeme představit. Brahmsův odkaz se těší stálému zájmu světových

orchestrů, dirigentů i médií. Supraphon vstupuje na hudební scénu kompletem nahrávek České filharmonie s Jiřím Bělohlávkem z let 1987 až 1994, tedy z období, kdy Bělohlávek působil jako její dirigent a v letech 1992-94 šéfdirigent. Našemu prvnímu orchestru vtiskl punc vytříbeného zvuku, kultivovaného projevu a vysoké profesionality, jíž nechybí umělecké posvěcení. Bělohlávkův Brahms je výrazově vyvážený a formálně přehledný. Filharmonici realizují jeho koncepci věrně, smyčce mají zářivý lesk, vstupy dřev svědčí o vynikající úrovni prvních hráčů (jmenujme za všechny hobojové sólo v citově rozjitřené volné větě první symfonie), hornový pozdrav Kláře Schumannové ve finále téhož díla je neodolatelný. Čtyři CD s Brahmsovým symfonickým dílem jsou uloženy ve vkusné krabičce, jejíž víčko je ozdobeno fotografií ušlechtilé tváře dirigenta, dnes známého a ceněného v metropolích Evropy, Japonska i Ameriky. Nahrávku doprovází booklet s obsahově cenným a jazykově kultivovaným textem Víta Roubíčka. Do jinak velmi pečlivých údajů ve čtyřech jazycích (A, N, F a Č) se přece jen vloudila chybička. Na straně 3 je 2. symfonie D dur v češtině uvedena jako d moll. Osobně pak postrádám portrét Brahmsův, jehož osobnost měla pro českou hudbu, nejen pro Dvořáka, nezanedbatelný význam. Ale to jsou jen drobnosti nesnižující v nejmenším hodnotu supraphonské pocty Brahmsovi.

hudební rozhledy v nové grafické podob! nabízejí zajímavé ceny inzerce. informace tel.: 0' 00 1 0' 00 20

Clarton spol. s r. o.

tel.: 224 813 616 fax: 224 814 588 e-mail: [email protected]

Zárubova 1678 250 88 âelákovice

w w w. f e r m a t a . c z

vydavatels í n b e tví hud Ludwig van Beethoven Sonata for Piano No 3 in C major, Op 2 1 I Allegro con brio 2 II Adagio 3 III Scherzo. Allegro 4 IV Assai allegro

SHOSTAKOVICH

Antonín Dvofiák Concerto for Cello and Orchestra in B minor, Op 104 1 I Allegro 15:24 2 II Adagio 10:31 3 III Finale 12:40

Dream

10:08 8:56 2:55 4:46

Concerto for Piano and Orchestra in G minor, Op. 33 4 I Allegro agitato 18:08 5 II Andante sostenuto 8:55 6 III Allegro con fuoco 11:03

Sonata for Piano No 14 „Quasi una fantasia“ in C sharp minor, Op 27/2 (Mondscheinsonate) 5 I Adagio sostenuto (attacca) 5:23 6 II Allegretto 2:12 7 III Presto agitato 7:25 Sonata for Piano No 23 „Appassionata“ in F minor, Op 57 8 I Allegro assai 9:30 9 II Andante con moto (attacca) 6:34 10 III Allegro ma non troppo 7:31 Valery Grokhovsky – Piano

Natalya Shakovskaya (1-3) – Cello Alexey Cherkasov (4-6) – Piano Moscow Festival Orchestra Gennady Cherkasov - Conductor

PAVEL FOLTÝN

SymphonyJohannes No 7 Brahms “Leningrad” Symphony No 1 in C minor, Op 68 1 I Un poco sostenuto. Allegro 2 II Andante sostenuto 3 III Un poco allegretto e grazioso 4 IV Adagio. Piú andante. Allegro non troppo, ma con brio

13:19 9:07 5:34 17:31

Franz Schubert 10:50 7:27 3:49 5:45

14:45

Serenade in C major for String Orchestra, Op 48 2 I Pezzo in forma di sonatina. Andante non troppo 10:33 3 II Walzer. Moderato. Tempo di Valse 4:08 4 III Elégie. Larghetto elegiaco 9:38 5 IV Finale (Tema Russo). Andante. Allegro con spirito 7:52 6 Overture Solennelle in E flat major “1812”, Op 49

Symphony No 2 in B flat major, D 125 5 I Largo. Allegro vivace 6 II Andante 7 III Menuetto. Allegro vivace 8 IV Presto vivace

Moscow Moscow Radio Symphony Orchestra Radio Vladimir Fedoseyev – Conductor Symphony Orchestra

flute MICHIKO MITOMA piano

Pyotr Ilyich Tchaikovsky 1 Capriccio Italien, Op 45

14:56

Moscow Radio Symphony Orchestra Vladimir Fedoseyev – Conductor

Gennady Cherkasov Maurice Ravel 1 Boléro 2 Daphnis et Chloé, Suite No 2 3 La valse, poeme choréographique Rapsodie espagnole 4 I Prélude a la nuit 5 II Malaguena 6 III Habanera 7 IV Feria

Dmitry Shostakovich 16:07 16:11 12:31

Symphony No 15, Op 141 1 I Allegretto 2 II Adagio 3 III Allegretto 4 IV Finale. Allegretto

4:57 2:01 2:37 6:13

7:47 16:45 4:07 17:08

Concerto for Cello and Orchestra in E flat major No 1, 0p 107 5 I Allegretto 5:48 6 II Moderato 11:49 7 III Cadenza 5:59 8 IV Finale. Allegro con moto 4:43

Moscow Symphony Orchestra Veronica Dudarova – Conductor

Dmitry Shostakovich

Wolfgang Amadeus Mozart

Symphony No 7 in C major „Leningrad“, Op 60 1 I Allegretto 26:29 2 II Moderato, poco allegretto 10:33 3 III Adagio. Largo (attacca) 16:39 4 IV Moderato 17:31

Concerto for Violin and Orchestra in G major, K216 1 I Allegro 9:01 2 II Adagio 9:21 3 III Allegro 6:43

Pyotr Ilyich Tchaikovsky

Moscow Radio Symphony Orchestra Gennady Cherkasov – Conductor

Concerto for Violin and Orchestra in D major, Op 35 4 I Allegro moderato 19:15 5 II Canzonetta. Andante 6:45 6 III Finale. Allegro vivacissimo 9:45 David Oistrakh – Violin Moscow Radio Chamber Orchestra Rudolf Barshay – Conductor (1-3) USSR State Symphony Orchestra Kyrill Kondrashin - Conductor (4-6)

Medea Meyzanyan – Cello Moscow Symphony Orchestra Sergey Skripka – Conductor

Fryderyk Chopin Piano Works 1 Impromptu in C sharp minor, Op Posth 2 Scherzo in B flat minor, Op 31 3 Valse in C sharp minor, Op 64, No 2 4 Study in E major, Op 10, No 3 5 Mazurka in A flat major, Op Posth 6 Mazurka in C sharp minor, Op 50, No 3 7 Barcarolle in F sharp major, Op 60 8 Polonaise in B flat minor, Op Posth 9 Polonaise in A major, Op 40, No 2 10 Polonaise in A flat major, Op 53

Pyotr Ilyich Tchaikovsky 5:08 9:10 3:37 3:41 1:53 5:14 7:56 3:45 5:30 6:25

SHOSTAKOVICH

Symphony No 15 Cello Concerto No 1

Rafal Lewandowski - piano

Medea Meyzanyan Symphonic Poems 1 Franz Liszt: Les Préludes, symphonic poem No 3 2 Pyotr Ilyich Tchaikovsky: Romeo and Juliet, fantasy overture 3 Richard Strauss: Till Eulenspiegels lustige Streiche, Op. 28 4 Vyacheslav Grokhovsky: Fascinated Stranger, symphonic poem

15:28 18:50 15:39 18:28

USSR State Symphony Orchestra Konstantin Ivanov – Conductor (1,2) Large Radio Symphony Orchestra Neeme Järvi – Conductor (3), Vyacheslav Grokhovsky – Conductor (4)

Moscow Symphony Orchestra

Robert Schumann 3:18 5:46 6:43 1:29 2:29 1:58 3:28 7:47 6:58

Mozart fromPrague Nutcracker 10 March from Nutcracker 2:31 11 Coffee. Arabian Dance 3:50 12 Tea. Chinese Dance 1:11 13 Trepak. Russian Dance 1:04 14Complete Shepherd and Shepherdess 2:35 Works for Flute and Orchestra 15 Mother and Clowns 2:09 Pavel Foltýn – Flute Pragenses 16 Dance of theVirtuosi Sugarplum Fairy 2:23 Milan – Artistic Leader 7:05 17 Fairy Waltz of Lajčík the Flowers 18 Panorama 5:24 19 Valse finale et Apotheose 5:30 Kirov Opera and Ballet Theatre Symphony Orchestra Boris Khaikin – Conductor

Sergey Skripka

v˘r D V oba D CD & DVD & HD

FERMATA, a.s. Zárubova 1678 250 88 âelákovice premastering mastering DTP v˘roba tiskovin a obalÛ

Swan Lake 1 Introduction (2nd act) 2 Waltz 3 Polonaise 4 The Dance of Little Swans 5 Spanish Dance 6 Dance 7 Russian Dance 8 Pas de Deux 9 Ballet Scene

lisování CD lisování DVD (5, 9, 10) lisování HD DVD ofsetov˘ potisk a sítotisk kompletace a doprava

Carnaval, Op 45 1 Preambule 2 Pierrot 3 Arlequin 4 Valse noble 5 Eusebius 6 Florestan 7 Coquette 8 Replique 9 Sphinxes 10 Papillons 11 A.S.C.H. – S.C.H.A. 12 Chiarina 13 Chopin 14 Estrella 15 Reconnaissance 16 Pantalon et Colombine 17 Valse allemande 18 Paganini, Tempo I Valse 19 Aveu 20 Promenade 21 Pause 22 Marche des Davidsbündler contre les Philistins Symphony No 4 in D minor, Op 120 23 I Ziemlich langsam. Lebhaft 24 II Romanze. Ziemlich langsam 25 III Scherzo. Lebhaft 26 IV Langsam. Lebhaft

2:43 1:47 1:08 2:07 1:26 0:55 1:32 0:48 1:13 0:56 1:11 2:11 1:35 0:47 1:37 1:07 1:08 1:35 1:06 2:11 0:25 3:11

10:23 3:41 5:20 7:32

Moscow Radio Symphony Orchestra Gennady Cherkasov – Conductor (1-22) Nikolai Alexeyev – Conductor (23-26)

tel.: 326 901 311 fax: 326 992 256 e-mail: [email protected]

w w w. f e r m a t a . c z reklamní CD a DVD pfiání s CD a DVD CD-vizitky tvarované CD aromatické CD a DVD

grafick˘ mastering individuální kód stírací barva ochrana proti kopírování potisk CD-R a DVD-R

b Bohuslava

NADACE BOHUSLAVA MARTINŮ VE SPOLUPRÁCI S HAMU A ČESKOU FILHARMONIÍ POŘÁDÁ

dnyMartinů2006 3—8 / 12 / 2006/ PRAHA/

3/ 12/2006 | 19.30 |

Koncert laureátů Soutěže Nadace Bohuslava Martinů v oboru housle Sál B. Martinů, HAMU, Malostranské nám. 13, Praha 1 | Prodej vstupenek hodinu před koncertem | Cena 50/150 Kč

5/ 12/2006 | 19.30 | Pocta Pierru Fournierovi (1906 –1986) Beethoven —Fauré —Debussy—Martinů Tomáš JAMNÍK — violoncello / Laureát Soutěže Pražské jaro 2006 Jean Fonda FOURNIER — klavír

a Soutěže Nadace Bohuslava Martinů 2003

Sukova síň, Rudolfinum, Náměstí Jana Palacha, Praha 1 | Prodej vstupenek hodinu před koncertem | Cena 100/200 Kč

6/ 12/2006 | 19.30 | Pocta O. F. Kortemu (*1926) Martinů—Korte TRIO BERGERETTES

Nosticův palác — Konírna, Maltézské nám 1, Praha 1 | Vstup volný

7—8/ 12/2006 | 19.30 | Česká filharmonie Brahms—Martinů Garrick OHLSSON — klavír

| Zdeněk MÁCAL — dirigent Rudolfinum, Dvořákova síň, Náměstí J. Palacha, Praha 1 | Předprodej vstupenek: Česká filharmonie | Cena 110—600 Kč

Změna programu vyhrazena

Kontakt a rezervace vstupenek : INSTITUT BOHUSLAVA MARTINŮ o.p.s. | telefon 257 31 31 04 | e-mail [email protected]

www.martinu.cz