podzim 2011 H _ALUZE KULTURNÍ ČASOPIS cena 40 kč

H _ALUZE číslo 17 / podzim 2011

LI T E R Á R N Ě

KULTURNÍ

ČASOPIS cena 40 kč

šéfredaktor: tomáš čada / [email protected] redakční rada: lukáš brychta / [email protected] ondřej kamenický / [email protected] miloš makovský / [email protected] alice prajzentová / [email protected] josef straka / [email protected] monika svobodová / [email protected] nelly wernischová / [email protected] ediční práce a korektury: karolina baštářová, tomáš čada, zuzana děngeová, alice prajzentová a nelly wernischová

Úvodník

/Tomáš Čada/��3

Rozhovor:

O knihách ošklivých a pěkných /s Martinem Pecinou rozmlouval Miloš Makovský/��4

Stalo se:

Děčínský Zarafest: ženy a punk /Tomáš Čada/ ��8

Recenze — knihy:

Markéta Pilátová: Pejsek a kočička poskládali dort /Tomáš Čada/��11 Jitka N. Srbová: Portrét umělce jako dospělého štěněte /Miroslav Fišmeister/��12 Jan Těsnohlídek: Strázně průkopníka s Rakovinou /Aleš Misař/ ��13

Zamyšlení:

Poezie jako metoda osvobození /Adam Borzič/ ��15 (Rilkovou) poezií proti pustošení lidství /Petr Kříž/ ��16 Zabij svého Robinsona! /Tomáš Tlapa/ ��21

návrh loga a grafického konceptu zuzana hegedüšová a miloš makovský grafické zpracování a sazba: miloš makovský tisk: roman polák (PRINTIA, s. r. o.) redakční e-mail: [email protected] internetové stránky: www.h-aluze.cz vydává OS: h_aluze české mládeže 8 ústí nad labem 400 96 pedagogická fakulta, katedra bohemistiky číslo 17/2011, ročník 5. vydáno dne 19. 11. 2011 v ústí nad labem náklad 200 kusů výtvarná příloha: aneta bendáková spolupracovali: romana bartůňková adam borzič igor cima jan civín sylva fischerová miroslav fišmeister radek fridrich robert gál jakub chavalka jiří imlauf jan ariel kocourek adam krupička petr kříž ondřej lipár aleš misař eva mráziková cyril nováček warana psavomorecká silvia ronisová petr semecký alexej sevruk magdaléna stárková tomáš tlapa barbara zeizinger

e. č. MK ČR: E 18358 / ISSN 1803-8077

vydáno s laskavým přispěním MK ČR a za podpory univerzity jana evangelisty purkyně a tamní katedry bohemistiky

Poezie cizojazyčná: česká:

Próza česká a slovenská:

Barbara Zeizinger: básně /překlad Radek Fridrich/ ��25 Jan Ariel Kocourek: Synbolismus ��27 Ondřej Lipár: básně ��28 Warana Psavomorecká: Seamus Heaney ��30 Magdaléna Stárková: básně��32

Robert Gál: ukázka z románu ��34 Alexej Sevruk: povídky ��36

La Follia:

Ze života barokního skladatele – Podivíni a samotáři /Adam Krupička/��39

...doporučuje:

Sylva Fischerová��41

obsah / 1

Už TO zase píšu! Film reportáž:

Kdysi dávno … v Hradišti /Nelly Wernischová/��42

studie:

Severní Čechy okem propagandy /Tomáš Čada/ ��44

minirecenze:

Alois Nebel je nedivácký pionýr /Petr Semecký/��48 Drive má rozhodně „drajv“ /Petr Semecký/��49 Nový Allen nikoho neurazí a snílky nadchne /Petr Semecký/ ��50

Hudba profil: recenze:

Napjatá noc s Up-Tight /Igor Cima/��54 První myšlenka nejlepší myšlenka /Jiří Imlauf/ ��55

Výtvarné umění

Interview s výtvarným umělcem… Díl 2. /Romana Bartůňková/ ��56

recenze:

Smrt v Benátkách /Eva Mráziková/ ��61 TRA: The Edge of Becoming /Ondřej Kamenický/ ��63 Nezávislý na závislém /Tereza Záchová/ ��64

Divadlo studie:

Místo scénografie v celku divadelního díla /Lukáš Brychta/��67

recenze:

Imaginárium doktora Nebeského /Silvia Ronisová/ ��69

Zajímavosti:

Oceánem světelných roků /Jan Civín a Jakub Chavalka/��71

Výtvarná příloha:

Aneta Bendáková: komiksy ��74

obsah

h_aluze číslo 17 / podzim 2011

zaujaly především studie, proto bude jeho vymizení ze stránek znát. Děkujeme za odvedenou práci a jak Tomášovi, tak Lukášovi přejeme vše dobré. Odchody jsou vždy smutné, navíc nám komplikují život. Na druhou stranu je třeba říci, že tyto změny mají i ozdravný efekt. Redakce si za a) vyzkouší, co snese, za b) se vždy alespoň na malou chvíli semkne a funguje lépe a za c) může odchod působit i jako impulz k oživení. Samozřejmě je tu riziko, že nenastane ani jedno ze zmíněného a hrad z karet, který jsme se během čtyř let snažili sisyfovsky budovat, se sesype. Jenže já rád maluji čerty všude možně… Teď k tomu veselejšímu. Sedmnáctá H_aluze je nakročením do pátého jubilejního roku existence časopisu. Když si uvědomím, jak amatérsky vypadala první čísla a kam jsme se za tu dobu dostali, musím nás pochválit; nikdo jiný to neudělá. Ze studentského plátku se vyloupl poměrně příjemný a na všech lepších toaletách čtený kulturní magazín se snahou o serióznost v rámci možností. Naučili jsme se toho dost, například já se během těch čtyř let dozvěděl, že typografie není sprosté slovo. Koncept nekoncept H_aluze se vcelku osvědčil. Neexistence řádů, ale také neexistence limitů se ukázala jako produktivní. Mohli jsme si ozkoušet, co nás napadlo. Pravidla pro fungování časopisu se objevila vždy tak nějak přirozeně, a i když jsme většinou našli již dávno objevené, bylo naše hledání zábavné. Momentálně fungujeme dle — mohu to říci, protože čtyři roky jsou léta — léty osvědčených metod, na druhou stranu si můžeme stále dovolit tak podivné projekty, jako je třeba momentální Interview s výtvarným umělcem. Mám pocit, že H_aluze je stále živá. To je důležité. Snad jí to zůstane.

S díky všem, kteří se kdy na časopisu podíleli /Tomáš Čada/

foto Nelly Wernischová

2/

Budějce — Je libo pikador? /Cyril Nováček/ ��51

Člověk si ani pořádně nestihne vydechnout od kompletování jednoho čísla a má na krku další. Samozřejmě TO má být přinejmenším stejně zajímavé, stejně obsažné, stejně zábavné a pokud vše půjde, jak má, musí být ještě lepší. Ať žije nekonečná progrese! Je jasné, že stěžovat si je zbytečné. Řeholi vydavatelů jsme si vybrali sami, nikdo nám ji necpal. A my si vlastně nestěžujeme, jen na vás máme malou prosbu. Až z toho kalupu natáhnem bačkory, aspoň nás prosím upřímně politujte. Poslední dva úvodníky jsem se snažil napsat tak, aby se co nejméně dotýkaly obsahu H_aluze a naopak měly nějakou přídatnou společenskou hodnotu. I tento úvodník jsem plánoval v podobném duchu. Témat se nabízí nespočet. Čím víc se totiž zamýšlím nad aktuálním děním, tím více mi dochází, že vše je jaksi zadkem nahoru, a tak je v čem se rýpat. Jenže člověk míní a pánbů mění. A hlava je děravá. Došlo mi, že jsme se přehoupli do jubilea, kterého jsme na začátku rozhodně nehodlali ani dosíci — H_aluze tímto číslem vychází již pátým rokem — a navíc je třeba upozornit na dvě podstatné interní záležitosti, kterých si beztak bedlivý čtenář všimne. Berte tedy tento úvodník jako bilanční. Snad mi odpustíte i jistou dávku patosu, která se patrně přimísí. Předně je třeba zmínit, že H_aluzi potkaly dvě citelné ztráty. Tou první je odchod Tomáše Suka ze všech viditelných i neviditelných pozic a funkcí v časopise. Tomáš byl neodmyslitelnou součástí redakce, vznik časopisu byl především jeho iniciativou. Jeho odchod poznamená nejen fungování vydávané knižní edice, jejíž vedení měl na starosti, ale především praktický chod časopisu. Tomáš nás vždy přidržoval při zemi, za což mu patří velký dík, protože my bychom vzhůru k nebesům tak rychle, až bychom se v nich rozplynuli. Druhým odcházejícím je Lukáš Brychta, který ještě na tomto čísle spolupracoval, ale s ohledem na své vytížení nám v následujícím výšlapu po kulturní krajině nepomůže. Díky němu jsme rubriku divadla oživili a nabídli několik zajímavých článků, mě osobně

úvodník / 3

O knihách ošklivých a pěkných foto archiv autora

Martin Pecina (* 1982) pracuje jako knižní grafik. Upravil několik desítek knih od beletrie přes poezii až po odbornou literaturu, dva semestry vedl typografický seminář na vysoké škole. Od roku 2004 píše o typografii, od roku 2006 soustavně publikuje v tisku glosy, odborné texty a písmové recenze. V roce 2010 vydal knížku perverzních básniček, o rok později své texty o grafické úpravě knih.

V minulém čísle časopisu H_aluze jsem se pokusil recenzovat titul Knihy a typografie brněnského autora Martina Peciny. Důvodů bylo několik, ať už obsahových (eseje otištěné v této knize se vyjadřují k minulosti, současnosti i budoucnosti knižní kultury), formálních (knížka je to vskutku sličná) nebo čistě subjektivních (o tom, jak se dělá kniha, si od českých grafiků příliš nepočteme). „Kniha je pokusem o příspěvek k prakticky neexistujícímu ‚žánru‘, zabývá se procesem tvorby knih z pohledu knižního úpravce“, stojí v anotaci nakladatelství Host, které knihu vydalo a se kterým Martin Pecina spolupracuje. A pokus je to vskutku čtivý, byť někomu nemusí sedět autorův humor a jasný názor na věc. Čtivý jak pro grafika, tak pro čtenáře z jiné branže. Prvnímu dodá inspiraci a sebevědomí, druhému pak bystří oko a tříbí vkus. Taková mnohovrstevnatost se pokaždé nevidí, proto jsme se rozhodli oslovit Martina Pecinu přímo a zeptat se ho na to, co v jeho knize nenalezneme: Vydání titulu Knihy a typografie pro mě bylo velice příjemným překvapením a neméně příjemným počtením. O tom, co Vás k jeho sepsání přivedlo, se zmiňujete v samotné knize. Jak byla přijata odbornou a laickou veřejností? Máte na ni po půl roce od vydání nějakou výraznou zpětnou vazbu? Předně se zdá, že tu knihu čte dost lidí mimo obor, dost netypografů. Chodí mi mailem reakce a jsou milé, zatím nemám žádné negativní ohlasy. To určitě neznamená, že není co zlepšovat nebo že nemám dost nápadů co přidat, kdyby se někdy za rok nebo za čtyřicet pět let dělalo druhé vydání. Příjemné překvapení

4/

rozhovor

bylo, že Český rozhlas ze tří kapitol natočil seriál do svého pořadu Psáno kurzivou. Přišlo několik pozvánek na přednášky, ale většinu jsem odmítl, cítím se při tom nesvůj. Trochu mě mrzí, že oborová média knížku nerecenzovala a nepustila se do konfrontace nebo pěstního souboje. Ono se to přímo nabízí, protože většina mého textu je hodně subjektivní a napadnutelná, připouští jiný názor nebo zkušenost. Časopis Font otiskl anotaci, ale na víc si podle vlastních slov netroufl. V revue Typo nechtěli recenzi zveřejnit, aby nás čtenář neosočil z kamaráčoftu, protože s redakcí jsem v kontaktu. Je mi to líto. Příležitost recenzovat původní českou typografickou literaturu se u nás naskytne jenom málokdy. Jakými cestami jste se dostal k sazbě knih a jejich grafické úpravě? Typický knihomol, co u něj záliba v kreslení, Rychlých šípech a Setonovi postupně přešla v zájem o erotické magazíny a jiné tištěné umění. Při studiích designu ani na počátku profesní dráhy v grafickém studiu jsem se ke knihám nedostal: ve škole jsme vybarvovali studie přírodnin a brouků, pak se dělala spíš reklamní grafika pro různé krachující živnostníky z okolí. V roce 2004 jsem začal publikovat o písmu, díky tomu se vytvořily nesmírně důležité oborové vazby. Náhoda tomu chtěla, že mě oslovili v brněnském nakladatelství Host, to jsem zrovna odcházel na volnou nohu. Z nezkušenosti a z nedostatku obchodního talentu jsem pro Host začal navrhovat ošklivé knihy, postupem času i několik pěkných, teď to dělá dohromady asi sedmdesát titulů. Jak vypadá ošklivá a jak pěkná kniha? Pěkná kniha je ta, u které se snoubí dobře zvolený materiál s citlivou grafickou úpravou, kde existuje maximální soulad mezi obsahem a jeho vizuální prezentací. Ošklivá — nebo spíš nevhodně upravená kniha — má často krásnou grafiku, která je v rozporu s obsahem. Pak stojí za pendrek, bez ohledu na to, kolik lidí se nad ní rozplývá. Jaké jsou vaše motivace v oboru knižní sazby a typografie setrvávat? Co je podle Vás možné


Ida Hattemer-Higginsová: Minulost minulosti; 2011 / foto archiv autora

Ida Hattemer-Higginsová: Minulost minulosti; 2011 / foto archiv autora

jeho prostřednictvím ve společnosti napravit či pokazit? O grafickém designu obecně nemám zvlášť vysoké mínění. Je a bude to marginální obor lidské činnosti, má jen omezené dopady na společnost, maximálně ovlivňuje její estetické vnímání. Můžu Vám vyjmenovat asi čtyřicet mnohem užitečnějších profesí. Ale přece jenom je to obor, který lze studovat šest let na vysoké škole, děláte pak knihy, pozvánky, cédéčka nebo plakáty, weby… zkrátka fyzické objekty anebo aplikace, které mají určitou výtvarnou i užitnou hodnotu a mohou ve Vás vzbudit pocit uspokojení ze slušně odvedené práce. Typografie jako podmnožina grafického designu je nejsilnější, když není vidět. Nenápadná poctivá práce vycházející ze zkušenosti s písmem, navigací a vizuálním tokem. Knižní grafika jen usnadňuje čtení a orientaci v tištěných nebo digitálních publikacích. To je asi tak její největší plus a přínos.

dukci. Obyčejný brožovaný román je spotřební zboží, u kterého čtenář většinou úpravu vůbec neregistruje, a je to tak vlastně dobře. Čtenář si všímá grafické úpravy teprve v okamžiku, kdy ho ruší, kdy se mu text špatně čte. Blbý román sebelepší grafika nezachrání, ale špatná úprava může zdevastovat kvalitní text.

Teď mi připadá, že trochu bagatelizujete vlastní práci. Dobrá knižní grafika a typografie přeci dokáže zabarvit „atmosféru“ (v krajních případech i smysl) samotného textu. Nebo už se na to dívám příliš oborovým prizmatem? Typografická úprava samozřejmě má částečný vliv na vnímání textu, ale platí to v prvé řadě pro velké výpravné publikace, odborné tisky a uměleckou pro-

Během své učitelské praxe i mimo ni se setkávám se žalostnou znalostí základních typografických zásad. Školním nástěnkách dominují sdělení vyvedená fontem Comic Sans, s mezerami před i za závorkami, doplněná deformovanými fotografiemi v nízkém rozlišení. Je třeba považovat to za problém? A pokud ano, tkví podle Vás spíše v počítačové negramotnosti, obecné vzdělanosti nebo špatném vkusu? Žijeme v době, kdy většina komunikace se odehrává elektronicky. Záliba v krasopisu už nikoho nespasí, děti dnes používají hlavně počítač nebo telefon. K tomu, aby se mohly efektivně dorozumívat, je nezbytná v prvé řadě dobrá znalost jazyka. Z jazyka totiž vycházejí všechna důležitá pravidla sazby textu, tedy většina zásad pro mezery, interpunkci, velká písmena, dělení slov a podobně. Na první pohled triviální záležitosti, na druhý pohled nezbytná výbava každého inteligentního člověka, který se chce v životě uplatnit. Všechno ostatní je nepodstatné. Jestli u nás někdy bude demokracie, architektura

rozhovor / 5

a občanská společnost na úrovni Holandska, pak se pomalu zlepší i vkus českého občana. Bude vyžadovat kvalitu, protože ji bude umět rozeznat. Prozatím by stačilo naučit se česky. Myslíte, že u nás v tomto ohledu tají ledy, nebo naopak přituhuje? Jak se díváte na postoj školství k této problematice? Těžko může školství pozitivně ovlivňovat „typografickou gramotnost“ svých svěřenců, když gramotnost většiny pedagogů je na podobné úrovni. Učitelé, hlavně ti starší, dostávají z počítače záchvaty padoucnice. Ti odolnější teď vyrábějí v PowerPointu ohyzdné animace a prezentace, kterými dále devastují vkus našeho studentstva. Chce to ještě čas, než pochopí, že úprava textu může být krásná i ve své jednoduchosti a čistotě. Že stačí ctít jazyk a osvojit si několik elementárních pravidel. Sledujete v současné typografické produkci nějaké výrazné trendy? Trendů je samozřejmě spousta, dokonce se na ně zaměřují celé inspirační blogy. Ale žádný aktuální trend už dávno nemá valný význam, nebo dokonce trvalou hodnotu; jsou to jen hry na modernost nebo styl. V minulosti dobové tendence určovaly směr designu pro celou generaci nebo aspoň národ, dnes štěpí design na nekonečné množství proudů a revivalů. Mnohem důležitější než efemérní trendy jsou konkrétní výrazné osobnosti s individuálním programem.

6/

rozhovor

Využití počítače ve vašem oboru má nezastupitelnou roli. Je možné dnes knihu vůbec ještě vyprodukovat „analogově“? Sériovou knihu dnes ručně neuděláte, maximálně bibliofilii v pár kusech na knihtisku nebo sítotiskem. Nemám s tím problém, protože standardní produkce prostě nemá bibliofilské ambice. Jakou část práce děláte na počítači a jakou „ručně“? Většinu práce sice dělám na počítači, ale občas si připravím skicu, fotím nebo něco obkreslím. Nebo otevřu láhev vína, to Vás pak inspirují i skvrny na zdi nebo chlupy v polívce. Většinou usedám k počítači s konkrétní představou o výsledku, ale občas, z nedostatku času nebo nápadů, jen tak zoufale klikám v InDesignu a čekám, co vypadne. Už neplatí, že

Rudolf Brázdil a kolektiv: Povodně v Brně; 2011 / foto archiv autora


Petra Soukupová: Marta v roce vetřelce; 2011 / foto archiv autora

Jan Balabán: Možná že odcházíme; 2011 / foto archiv autora

napřed je tužka a pak počítač… je to otázka přístupu, zkušenosti, rozpoložení a nátury. Navíc v sériové produkci — i když třeba uděláte spoustu práce ručně — své výtvory, litery, otisky nebo ilustrace musíte oskenovat, obarvit a vyexportovat v počítači, až je nakonec vytisknete metodou ofsetového tisku, který je plochý a fádní. Takže tu pracnou ruční práci stejně převálcujete technikou, vezmete jí duši. I z toho důvodu rád používám už existující typografická písma namísto rádoby autentického kaligrafování štětcem nebo zaječí tlapkou. Do písma ovšem jemně zasahuji. Kromě opravy akcentů a vyrovnání párů znaků jsou to drobné detaily, nezvyklá kombinace řezů, atypické rozdělení titulků, kompoziční vtípek nebo nenápadná schválnost, kterou zaregistruje promile zasvěcených. Tehdy mě práce nejvíce baví.

hladiny; dělali jsme na ní skoro rok. Našel bych doma pět nebo deset knih, pro které jsem navrhl úpravu, materiály i záložkovou stužku. Jsou speciální, protože jsem je rád přečetl ještě čerstvé a voňavé. Těšilo mě vědomí, že jsem se na nich mohl podílet.

A který výsledek této práce byl pro Vás obzvláště významný? Třeba z pohledu vztahu klienta a zpracovatele. Nebo s ohledem na překonání nějakých vlastních hranic…? Bude to asi znít banálně, ale pro mě byla zvlášť důležitá každá knížka, u které byly mantinely pro mou práci vymezeny jen obecně — žánrem a obsahem. Většina české prózy a poezie, aktuálně třeba Petra Soukupová s hromadou ilustrací od Nikoly Hoření, deník Czesława Miłosze s jelenem a fórky s číslicemi, pak taky publikace o Kafkovi bez tradičních kafkovských klišé — založená na čisté typografii. Z hlediska náročnosti to určitě byla kniha o brněnských povodních s tekoucím písmem a bez dojemného obrázku vodní

Bezpochyby pak těší i čtenáře takovými knihami listovat, pročítat se jimi, zařazovat je do svých knihoven… Děkujeme Vám za rozhovor a přejeme hodně sil a inspirace k další práci na poli pěkných knih! Čtenářům, kteří by se chtěli pokochat větším počtem (barevných) ukázek, vřele doporučujeme web Martina Peciny www.book-design.eu.

/Miloš Makovský/

autor je doktorand na KVK PF UJEP a pracuje jako učitel výtvarné výchovy na ZUŠ

kresba archiv autora

James Hawes: Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život; 2011 / foto archiv autora

Je naše produkce srovnatelná se zahraniční, pokulhává, nebo ji naopak převyšuje? Naše špička se zahraničím určitě srovnatelná je, český průměr zůstává slabý. Nejvíc nám chybí solidní výuka budoucích odborníků na mimopražských středních a vysokých školách. Česká špička, to jsou pořád stejná jména, stejných dvacet lidí, kteří stabilně navrhují skvělé vizuální styly nebo publikace, občas se objeví někdo nový. Většinu knih pořád dělají détépáci a sazeči, často různí nedouci nebo zběhové z technických škol, neúspěšní grafici. Jsou levní, ochotní… a to se počítá.

rozhovor / 7

Děčínský Zarafest: ženy a punk Pátek 26. srpna. Léto se rozhodlo, že začne s příchodem podzimu. Po prázdninovém teplotním marasmu, náležitě podloženém meteorologickými statistikami, se slunce musí vyřádit. Pražské ulice se mění v pekárnu. Propocený se scházím s jabloneckým básníkem Josefem Strakou na hlavním nádraží. Josef je jako obvykle distingovaný. Černé džínové kalhoty doplnil polokošilí s koženou vestičkou. Vzhledem k tomu, že přicházím pozdě, nestíhám se pozastavit nad jeho letním modelem. Vyrážíme směr Děčín, šífácké město na Labi. Cíl? Již jedenáctý ročník literárního festivalu Zarafest. Tentokrát věnovaný ženám. Teploměr při odchodu z domu naměřil 32 °C a má být ještě hůř. „V předpovědi hlásili až 36,“ ujišťuje Josef. A otírá si čelo kapesníčkem. Usedáme společně do kupé. Vlak českých drah nabízí klasicky ušmudlaný komfort. I když vagon před chvílí hřadoval v stinném depu, v kupé je k nedýchání. Okno jde naštěstí otevřít. Nedrhne a po stažení se nezavírá. Cesta tedy trochu osvěží. Škoda, že je na trase Praha—Ústí nad Labem tolik tunelů. S otevřeným oknem si tak příliš nepokecáte. Několik kilometrů před Lovosicemi to vzdávám. Selhaly mi hlasivky. Zavírám okno a sýpu do rytmu pražců. Závidím Josefovi jeho kapesníček. Ač je letos Zarafest věnovaný ženské tvorbě, čistě ženské čtení neproběhne. Jako jeden z mála to vím dopředu. Předevčírem vybouchla prozaička Tereza Boučková, a tak mne pořadatelka a kamarádka Alice Prajzentová oslovila s tradičně praštěným nápadem. „Nechtěl bys vystupovat ty?“ píše mi na Facebooku.

Zarafest 2011 / foto Jaroslav Tylman

8/

stalo se

A vlastně proč ne? Po telefonu domlouváme podrobnosti. „Přines prosím rtěnku, paruku a hlavně slabikář. Zbytek si seženu,“ diktuji si podmínky. Když chtějí čtení, začneme od píky: Máma mele maso. S přítelkyní večer vybíráme nějaký sexy model. Když si obleček večer před odjezdem zkouším, přijde mi příjemně vzdušný. Do Děčína dorážíme s tříhodinovým předstihem. Začíná se až od půl sedmé na zahrádce vegetariánské hospody Kašmír. První den Zarafestu působí trochu punkově. Místo, kde budou autoři vystupovat, zastrčené za roh jakéhosi přístěnku. Provizorně umístěná aparatura. A navrch zvukař připitý již při našem příchodu. Usedám do stínu plážového slunečníku a objednávám první svijanskou třináctku. Vedro by se dalo krájet. Upíjím orosené pivo s nadějí, že v brzké době doženu zvukaře. Střízlivý se za ženskou neobleču. Alice doráží s parukou, ale bez slabikáře. „Našla jsem místo něj leporelo,“ usmívá se, „nebyl čas to shánět.“ Prohlédnu leporelo a zjišťuju, že v něm je dohromady asi třicet slov. Holt budu improvizovat a objednávám si druhé svijany. Při čtení první autorky, Ireny Šťastné, mne překvapuje, že ji doprovází první muž. Manžel Milan. Irena s trochu pokřiveným úsměvem do mikrofonu vysvětluje: „Nedávno jsem dostala nová rovnátka. Hrozně šišlám a mluvení mě bolí.“ Přesto na začátek přečte asi pět básní. Je však znát, že jí je pečlivá artikulace nepříjemná. Slova se ujímá Milan. Přednes má svižný, hlasitý. Je z něj cítit, že se čtením na veřejnosti má své zkušenosti. Což dokazuje ve chvíli, kdy po nedalekých kolejích projíždí vlak. Milan jej bez větších potíží přeřvává. Odměňuje ho potlesk celé zahrádky. Rukama plácají i ti, kteří si přišli jen tak popovídat a poezie jim je buřt. První vystupující se poklonkují a k mikrofonu přichází děčínská básnířka Anica Jenski. Hned po ní se mám exhibovat já. Rychle odbíhám k baru pro poslední na kuráž a odebírám se převléct na pány. Anicu si zkrátka na Zarafestu neposlechnu. V záchodové kabince se převlíká blbě. Prostor je stísněný a k pisoárům se pravidelně plouží prostatici. V sukni a síťovaných punčocháčích se v jejich přítomnosti necítím právě ve své kůži. Na druhou stranu to příjemně profukuje. Před zrcadlem si pečlivě rozmatlávám rtěnku do vousů a již dostávám pokyn k nástupu. Poslední pohled do zrcadla. S transvestitem si mne nikdo nesplete. Vypadám spíš jako šílený klaun


„Policajti! Ukážem jim občanky.“ Nabízí rozlícené hlídce své průkazy ke kontrole. Druhý den tak může Radek Fridrich, jeden ze zakladatelů Zarafestu, pronést: „Ten večer byl vlastně návrat k prvním ročníkům. Takovej punkovej.“


z Kingovy knížky. Publikum se více baví outfitem než tvorbou, a tak skousnou i leporelo místo slabikáře. Než si všichni uvědomí, co to vlastně plácám, usedám zpátky k pivu. Bylo na čase, taškařice se má podávat v malých dávkách. Zábava se vrací do seriózních kolejí. Přerovská básnířka Janele z Liků si s sebou přivezla kytaristu. Její básně mám rád, jsou drsné i jemné, skřípavé i melodické. Často z nich mrazí. Škoda, že produkci kazí punkové zvučení. Recitaci není pořádně slyšet. Janele prokládá básně písněmi, při nichž mikrofon nepotřebuje. Vyniká její plný hlas. „Posledních pár let, si chodím poležet do vany až nad ránem,“ zpívá a já si dojetím sundávám paruku. Zpěv se do posluchačů zasekl a ti sedí s otevřenýma pusama jak pěny. Horší je to s kytarovým doprovodem. Slyší jej jen bystroslušší. I tak nad Janeliným vystoupením souhlasně pokyvuje i držitel Ortenovy ceny. Večer se chýlí ke konci, nastupuje DJ Funkenstein. V hlavě si sumíruju výsledek zápasu. Na ženském Zarafestu vedou po pátečním večeru muži 4:3. První den Zarafestu je zároveň posledním dnem hospody Kašmír. Takže po konci literárního bloku a s nástupem DJ se odebírají zábrany stranou. Ti, jimž se nechce čekat na pivo, neboť obsluha viditelně nestíhá, se vydávají do nejbližší večerky a zásobují se vínem pofiderní chuti i ceny. Před DJským pultem se vytváří hlouček tančících básníků. Na noční klid se příliš nehledí. Po dvaadvacáté hodině je to znát. První výtka policejní hlídky je ještě podána s úsměvem. Následující dvě návštěvy se již nesou v ostřejším duchu. Diváci vítají policisty jako příjemné zpestření. Někteří skandují:

Sobota 27. srpna přichází s diametrálně odlišným počasím. Včerejší třicítky se ztratily v zapomnění. Pořadatelé se v Růžové zahradě děčínského zámku modlí, aby nezačalo pršet. Modlí se málo. Počáteční přeháňku střídá regulérní průtrž. Začínají pořadatelská škatulata. Vše, co bylo venku, musí dovnitř. Vše, co bylo vevnitř, musí ven. Skupina turistů zaplativší si prohlídku zámku sleduje naše počínání se značnou nelibostí. Při přenášení laviček zaniká průvodcovský výklad. Jen tu a tam se ozve ryčné: „Doprdele!“ To když si někdo postaví židli na nohu. Festival se přestěhoval z Růžové zahrady do přilehlé sala terreny. Na růže se tak díváme leda z okna.


stalo se / 9

stalo se

Zatýkání větru Markéta Pilátová Větrné mlýny 2011, 78 stran


vystoupeních mohl malý prostor sala terreny působit snově či malebně, po první písni Nauzey se mění v punkové doupě berlínského Kreuzbergu. Diváci bez skrupulí odhazují svá trika a s urputností podpořenou jeřabinkou se věnují ryzímu pogu. Na to, že jsem ještě před chvílí některým tancujícím zdvořile vykal, kašlu. Teď jde o to ukázat, kdo má ostřejší lokty a tvrdší kolena. Nauzee z kytar srší jiskry. Vycházím vydýchat se na čerstvý vzduch. Justin Lavashe se má k odchodu. Lámanou angličtinou mu vysvětluju, že hrál perfektně. Něco mi říká. Moc mu nerozumím. Najednou zaloví v obalu na kytaru, vtiskne mi do ruky CD a je v trapu. Ani nestihnu slušně poděkovat, jak mě to maminka učila. Je po festivalu. Ti opilejší se povalují mezi rozmočenými záhony růží, ti střízlivější jdou dohnat ty opilé a děti šupajdí bez Večerníčku spát. Rychlý úklid a mizíme do nejbližší otevřené hospody. Pořadatelé si mohou oddechnout a pogratulovat k podařenému literárnímu skotačení. Ženský Zarafest nakonec vyhrály s převahou holky. Během festivalu nezahynul ani jeden básník. Pokud vím, tak ani básnířka. Příští rok se zase těším na drsný sever. Při nedělním návratu do Prahy postrádám Josefa Straku, prý se ztratil kamsi do Bad Schandau. Venku je vedro a já se slzou v oku vzpomenu na Josefův kapesníček. Je mi blbě. Už vidím, jak se budu křísit celý následující týden. Po dvou dnech v Děčíně se utvrzuju v tom, že básníci jsou vlastně v srdci punkeři. O básnířkách to platí dvojnásob. /Tomáš Čada/

autor je studentem bohemistiky na PF UJEP a Filmových studií na FF UK


S poezií je kříž. Nejenže se nedá udělat jasná dělící čára mezi tím, co poezie je a co není. Nejenže čtenářů poezie nebude o moc více než jejích autorů a autorů poezie nebude o moc více než jejích hodnotitelů. Navíc jsou tu tací, kteří sice poezii píší, ale vlastně ji neznají, nečtou a nesnaží se ji porozumět. Při této konstelaci člověka zarazí, když poměrně renomovaná prozaička zabrousí právě do vod, které literární vavříny povětšinou nepřinášejí. Poslední kniha Markéty Pilátové totiž není ani román, ani kniha pro děti, ale podle doslovu se jedná o básnickou sbírku. Vydalo ji brněnské nakladatelství Větrné mlýny a nese název Zatýkání větru. První, čeho si na knize všimnete, je obálka. U knížek z Větrných mlýnů jsem zvyklý na graficky svéráznou úpravu, která knihám někdy prospívá a někdy jim tak trochu podráží kecku. Nejde o to, že by si nakladatelství nedalo na knihách záležet, ale jejich knížky poněkud balancují na hranicích vkusu a nevkusu. Na obálce Zatýkání větru nalezneme jakousi skládačku růžového orla, za jejíž odstín by se nemusel stydět leckterý katalog kosmetiky. Však důležitější než barva obálky je pro sbírku motiv skládačky, zdůrazněný navíc skládanou reprodukcí obrazu Veroniky Holcové uvnitř knihy, neboť přes tento se dá celé Zatýkání větru interpretovat. Prolistujeme-li knihu od začátku do konce či od konce do začátku, je to vesměs jedno, zjistíme, že nedržíme v ruce koherentní sbírku básní, ale jakousi poetickou stavebnici. Jako by se autorka nemohla rozhodnout, kterým směrem se vydat, a tak vzala po jednom dílku od všeho. Zatímco první dvě básně jednoduchým rýmováním (Babalu / postaru) a náznaky refrénů připomínají písně, poslední minimalistická Hudba je pláč navodí atmosféru japonských haiku. Nesourodý

je rozsah básní, inspirační zdroje, témata, o nichž pojednávají. Ač by se mohlo zdát, že texty propojují vesměs ženské hrdinky, minimálně Jenůfa a Dolfina se ve sbírce objeví několikrát, jejich přítomnost nevytváří konzistentní svět. Přítomnost jednotlivých žen je zásadní vždy jen pro jednu danou báseň. Stejně tak konzistentní svět netvoří přítomnost mystična. O zaklínadlech a zaklínáních se hovoří, případně samotné básně se k zaklínáním podobají, jenže nádech tajemna rozbíjejí ostatní texty, které se odkazují k reflexi reality (Fakulta medicíny). Podobně nesourodě působí jazyk knihy. Zatímco v některých básních Pilátová užívá výhradně spisovné češtiny, je až pedantsky strohá a úsečná Fakulta medicíny / A na ní rudá hvězda / A vedle svatý / A černá žena v černém. Jinde se přiklání k nářečním výrazům Dolfině máslo nedávej, sněz si je v šopě sama, nespisovné češtině kérovala se mu / na levou stranu hrudníku či metaforickým přirovnáním ten kluk měl na nose smrt. V konfrontaci strohosti a obraznosti

však není možné vysledovat umělecký záměr, strohost a obraznost vedle sebe jen existují. Galimatyáš slovní je podtržen galimatyášem tematickým. Láska, smrt, snění. Tematizována je tu i noc a svítání, ticho a mlčení a další emblematické poetické motivy. Zatýkání větru obsahuje zkrátka ve výsledku všechno. Měl jsem pocit, že na mě sbírka křičí: „Uzmi. Hraj si. Udělej si sám.“ Jako malý jsem měl rád stavebnice, problém však je, když do sebe jednotlivé díly nezapadají. To toho příliš nepostavíte. A takový pocit mám ze sbírky Markéty Pilátové. Po složení se celek nějak rozpadá. Nechci paní Palátovou obviňovat z toho, že poezii nečte, že se o ni nezajímá, ono to po přečtení její sbírky ani nejde. Je jasné, že alespoň něco přečíst musela. Spíše mám pocit, že z jednotlivých poetik a básní byly vyďobány zajímavé prvky, výsledek však připomíná známý dort pejska a kočičky. Všehochuť vytváří na jazyku pachuť.

/Tomáš Čada/



10 /

Markéta Pilátová: Pejsek a kočička poskládali dort


První literární blok představuje Marii Šťastnou a Jitku N. Srbovou. I přes nepřízeň počasí přichází asi šedesát návštěvníků rozličného věku. V zahradním sálu se sice tísní, ale alespoň si mohou prohlédnout restaurované fresky z roku 1678. Ti nejmladší si hrají mezi jednotlivými židlemi na babu, což vytáčí pořadatele. Zejména když se hlasy dětí prolínají s hlasy čtoucích autorek. Je to trochu otravné. Marie Šťasná totiž nepatří k nejhlasitějším recitátorkám. Po krátké pauze následuje vystoupení Sylvy Fišerové, která se představuje nejprve v poloze prozaičky, a hned poté v roli básnířky. Vzhledem k rozdílnosti obou částí je posluchačsky poněkud problematické se přizpůsobit. Než jsem to stihl já, čtení skončilo. Diváků stále přibývá. Podle informací organizátorů se prodalo kolem sta vstupenek. Možná se po Děčíně rozneslo, že u občerstvení rozlévají vynikající domácí jeřabinku. „Pálená je ze zaručeně místních jeřabin,“ předchází ji reklama. K vystoupení se chystá teplická Svatava Antošová a je to poněkud náročnější. Na rozdíl od předcházejících autorek potřebuje hudební kulisu a kostýmní přípravu. Úryvek z připravované prózy SKOBY/PUNKT MEMORY při nedávném čtení popudil několik poslouchajících hiphoperů. Svatava oblečená ve výstřední paruce sype do publika svý moudra jazykem ulice a ač je to obrovská sranda, mluví se tu o rasismu, nacionalismu a náckovatění současné společnosti. Vše vypráví jakýsi nazihopper. Klukům ze štrýtu se nedivím, pravděpodobně to byli antifašisti. Kvůli přednášce o pálence nestíhám vystoupení Katky Šarközy, ale vem nešť. Utekl by mi snad i koncert Moniky Načevy. Kdyby nepřišel kamarád a se slovy: „Hele, to musíš slyšet!“ mě nevtáhl dovnitř. V potemnělém prostoru sala terreny se nedá pomalu posadit. Diváci zírají upřeně před sebe jako v transu. Načeviny písně podporuje krvavé nasvícení přetvářející renesanční fresky do fantastických výjevů. Dantovo peklo na děčínském zámku. Uhrančivý hlas střídá polohy, chvíli šeptá, chvíli řeže. A do toho neuvěřitelná kytara Justina Lavashe. Ten chlápek musí mít deset prstů. Na jedný ruce. Mé oči ztrácí jiskru a stávám se slepým následovníkem hudby. Škoda, že všechno jednou končí. Probírám se jak při kocovině a omámeně kráčím ven na déšť. Prší až do osmé večerní, kdy má začínat závěrečný koncert ústecké Nauzea Orchestry. Vystoupení pod širým nebem se zkrátka v sobotu nekoná. Pořadatelé vyklízejí židle a při prvních akordech se děsí akustiky. Původně se uvažovalo o tom, že se koncert zruší. Ještě že se tak nestalo. Pokud při čteních a předcházejících

knihy / recenze / 11

Jitka N. Srbová: Portrét umělce jako dospělého štěněte Někdo se loudá po psím Jitka N. Srbová Dauphin, 88 stran

12 /

knihy / recenze

Richard Burton, přítel Dylana Thomase, vynikající recitátor a jako Kelt ovšem s poesií v krvi, mluvil o tom, jak se chtěl upít, protože svět je příliš krásný, příliš na to, aby to mohl vydržet. Znovu: poesie je způsob života. Proto Richard Burton trpěl jako básník, ačkoliv, pokud vím, básně nepsal. Svět dopředu posunul (aniž to tušil?). Natašina fialová knížka, ve spojování zdánlivě nesourodých skutečností obratnější než soudce Ti, do toho jde stejně jako horolezec, který ví, co riskuje, stejně jako baletní tanečník, který se musí tancem vyjádřit až na kost, přestože si tím zničí klouby, stejně jako každý skutečný básník — a to, že v tomto povolání (a povolána autorka byla, a stejně tak je povolaná) člověk v podstatě nemá na vybranou, nehraje zde roli. V této knize se mnoho napíná a klove a tím bystří. V této knize je i čas předbudoucí — například pro vnoučata doslova magicky zatím ukrytá (str. 48). V této knize je blízkost a něha ženy podaná způsobem, který se málokdy vidí: troufnu si tu něhu nazvat útlou. Málo se vidí, a i kdyby se vídala mnoho, stejně to nebude dost: něha, která je jen pro partnera, kdy se lidé jeden druhému vzájemně otevírají a nechají se přijímat i se všemi svými chybami, je tam odevzdání a současně touha o toho druhého pečovat; jako když se dvojice vodí za ruku: v těch spojených rukou je něco, co mají jen ti dva. Básníci — i jejich partneři — trpí. Mnoho se ptá: stojí poesie za to všechno? Tato vynikající, půvabná, pečlivě do světa vypravená knížka zde stojí jako jeden z nejlepších nových důkazů, že to za to vždy stálo, stojí, a vždy taky stát bude.

/Miroslav Fišmeister/

autor je básník a amatérský přírodovědec.

foto archiv autora

Natašina knížka Někdo se loudá po psím na mne dopadla jako kamenný novofundlanďan. Nikdo mi ji nehodil na hlavu přivázanou mašlí k paletě cihel, vzal jsem si ji z poštovní schránky; ale z knížek posledních roků mi málokterá tolik připomněla Buhla na Nangá Parbatu. Zhuštění světla, jeho nátlak; proměna. Řezání. Kataraktické řezání — zacelujíc jeden otvor, přináší nový, ale právě proto je kataraktické. Řeknu to hned na začátku, abych se k tomu mohl pořád vracet: axis mundi básnířčina světa je pro mne na straně 71. Láska, úcta, pokora a trhlina: „otvor v realitě // Tudy lze vystrčit palec / a ucítit // Jiný vítr“. Od autorky debutující knížkou v pětatřiceti (nejen ve stínu, ale i ve slunci), dívky, která založila nadnárodní hnutí Toulky s kaktusem, protože ví, že kaktus na okně není jen rostlina, ale způsob života — stejně jako poesie!! — je možno očekávat, že bude mít svůj slovník. Že se nebude hledat — nakolik je možné se nehledat, protože hledání ovšem neustává nikdy — a že ví, kam sáhnout. Sahá bezpečně za — toto není fotošop, který, jsa software, je z podstaty měkký; tady je to natvrdo, tady vás budou trhat. A zase vás ovšem slepí. Budete mít o dva zuby míň, ale budete ovládat novou kata! Pokud se výkřik v modrém horku mezi froté prádlem (str. 38) rovná Talovu legendárnímu trolejbusovému tahu (a o tom, potomečkové, těžko pochybovat!), pak se tady hraje partie o mistrovství. Řezavě vítězná partie. Stál jsem s tou básní na poli, v jetelovém hájku — mezi výkřikem bažanta a jen tak přistavší helikoptérou — a byla tam, však víte, trhlina. A tudy mne knížka v té dlani jinovětrné, vonící jako topinka potřená vrcholkem Kilimandžára, přenesla právě kamsi za.

Jan Těsnohlídek: Strázně průkopníka s Rakovinou


Rakovina Jan Těsnohlídek ml. JT´S 2011, 48 stran

Psát recenzi na Těsnohlídkovu druhou sbírku básní znamená narazit na zásadní otázku: Kam se posunuly hranice pojmu „poezie“ a jejího vnímání v očích čtenářů za posledních dvacet let? Jde o to, zda má smysl Těsnohlídkovo dílo hodnotit v kategorii básnické sbírky, neboť, jak ukázala kaskáda diskusí po zveřejnění básně Rasistická poezie ve Tvaru, není taková otázka marná a zasloužila by samostatnou úvahu. Ale ovládnu se, ten záměr na nějaký čas odložím a pokusím se „diagnostikovat“ jen a pouze kvality Těsnohlídkovy Rakoviny. Co do formy je jeho poezie slovně úsporná, psaná veršem odsekávaným do jednotlivých sloganů, přerývaná elipsami. Obejde se téměř bez obrazných pojmenování. Připomíná blogerovy zápisky vysázené z rukávu během noční bilance u počítače. Často v ní najdeme jakoby jen lakonicky utroušené povzdechy s přemírou zájmen „nic“, „něco“ nebo „všechno“. Ale Těsnohlídek dobře ví, proč se pustil touto cestou. Nechává plně vyznít hlavní téma, vymezené jasně v anotaci: „Tři desítky textů znovu nechávají se vší naléhavostí vyvstávat aktuální společenské problémy…“ A které

má tedy na mysli? Najdeme tu kupříkladu problém přistěhovalectví (Cizinecká policie Praha), pokřivenost vkusu v architektuře i v životním stylu (Rakovina), poklidné skici o konzumním ráji šťastných spotřebitelů (Pohlednice z Prahy), vedle toho připomínky mediálně proslulé kauzy zmizelé Aničky (Porno), dojde i na bezdomovce (Jeho poselství). Některé básně vypadají jako podobenství vytažená z nejvšednějších jevů obvykle spatřitelných ve městě (Paneláky nebo úvodní Všechno mi přijde tak snadný). Nakonec tu máme fenomén pouličního násilí a bouřící se lůzy

ve slumech chudinských čtvrtí, na první pohled inspirovaný událostmi v Anglii (závěrečná báseň Něco se děje, v níž poslední verš o tom, že „…hladový lidi maj vztek a / nejsou daleko“ nás nikoli beze strachu směruje do nejisté do budoucnosti. Těsnohlídek nahazuje ostrou, metaforami necloněnou sondu za šlojíř všednosti, bere nás za límec a důrazně nám ukazuje vředy nemocné doby. Vzdává se nároku na krasomluvu, důsledně užívá hovorového jazyka, spíše se stává glosátorem, který si úsměv nechává pro sebe, čekaje, co to se čtenářem udělá, až mu každý z těch třiceti chodů plácne do obličeje. Bude-li se mu svírat žaludek nebo bouřit žluč, jedině dobře. Tímto přístupem cynického pana vrchního bude mnohý čtenář uchvácen a bude si žádat vždy větší příděly. Na druhou stranu mám pochopení pro toho, kdo po nahlédnutí do knihy prchne kamsi pod šeříkový keř, aby se zabarikádoval sebranými spisy Jaroslava Seiferta. Snad právě proto za vrchol sbírky považuji ty básně, které se odpoutávají od stroze reportážní formy ostatních kousků a příjemně se nad ně vyvyšují prací s jazykem a nezvyklou mírou obraznosti: mám na mysli Rakovinu, která jako jedna z mála svou významovou páteří učinila metaforu (v jedné pasáži dokonce řetězec metafor!), kde verš o kancelářských budovách, které jsou jako odkrytý masový hroby, mě vyloženě potěšil. Zvýšený zřetel k estetice jazyka pak prostupuje i báseň existenciální úzkosti Vlci u dveří. Působí to jako vítané zjemnění uprostřed syrových záznamů, jen škoda, že jich autor nenabídne více. Subjektivněji laděnou tématickou odnož představují básně o vyrovnání se jednotlivce s charakterem doby, problémy osobního selhání, zklamání naivních nadějí, strach ze zabřednutí do stereotypu včetně toho manželského (překvapilo mě, jak důvěryhodně je autor podává, ačkoli z kalichu manželského sám ještě neokusil). „U stolu v kuchyni / poslouchali ticho // to ticho něco znamenalo / bylo to / nepříjemný / závažný ticho / ticho který nešlo přehlížet // nevyšlo to // ani jedna věta nezbyla / ani slovo / nezbylo…“ (báseň Nevyšlo to).

Budu-li sbírku hodnotit podle intenzity dojmu, jakým se mi zaryla pod kůži, zaslouží pochvalu. Shrnuto: život je pes v džungli světa a lepší to už nebude. Mezi tím se vyjímá a emoční úlevu přináší nezvykle prosvětlená báseň Konec světa. Vadou v kompozici je

knihy / recenze / 13

Poezie jako metoda osvobození několik básní, působících jako výplně s rozmazanou nebo zahozenou pointou (Svinary, Můžeš nesouhlasit). Leckde autor opakuje sám sebe, a třeba fráze ve smyslu, že se „nic nezmění“ jsou ke konci už únavným refrénem. Jinak přiznávám, že ze světa, jak mi jej předkládá Těsnohlídek, se mi dělá mdlo, ale zároveň pokyvuji hlavou — ano, takovou realitu žiji a mnohé z těch věcí asi ještě zažiji, i když si to nepřipouštím. Mnoho básní mi přijde na mysl, až vyjdu v pondělí ráno na ulici do nevlídného labyrintu světa. Některé si možná připomenu, až budu rok dva ženatý. „Všechno se mění je / všechno se posírá // zestárnem — / zošklivíme — a umřem / jednoduchý / jasný pravidla / neni co řešit…“ (V básni Napalm na tohle město)

Nelze ale nezmínit jedno velké minus knihy, které může rázem sestřelit horkovzdušný balon všech kladných dojmů. Spočívá to v jejím zapojení do širších souvislostí diskuse o (ne)potřebě angažované poezie. Na tomto pozadí je Rakovina se samozřejmostí vnímána jako její vlajková loď, která se s lehkým pohrdáním staví zády k poezii „vyprázdněného estetismu současného literárního provozu“ (opět slovy anotace). Není daleko od pravdy Jakub Vaníček tvrdí-li v doslovu, že Těsnohlídkova druhá kniha „směřuje do prostoru, který není současné poezii důvěrně známý“, a tím jí přisuzuje punc průkopníka a dobyvatele nových

území. Nechme stranou otázku, zda je v poezii ještě možný nějaký pokrok. Nepochybuji o tom, že Těsnohlídek rád šokuje a přehazuje výhybky cest české poezie, z jeho básní to přímo čiší a celá sbírka se tváří velmi „programově“. On vskutku vytrhl i s kořeny rostlinu poezie z prapůvodní půdy, kde ji napájely tradiční zdroje — metafora, spodní proudy tajemství, hudba slov apod. — a přesadil ji na zrcadlovou plochu nejdrsnějšího realismu. Zde neskrývá ani zrnko tajemství, je průhledná a jasná jako pověstná facka, je to manifestační výkřik obřím amplionem, a teď půjde o to, kdo z něj neohluchne. Tímto se básník dostává do úzkých. Padá na něj role světlonoše, který, selže-li, nepřežije svůj hazardní odskok od tradičního pojetí poezie. Přesto je brzy na zodpovězení otázky nastolené v úvodu, zda se vůbec ještě jedná o poezii; nejlépe bude ponechat to na čtenářské reflexi. Je stále ve hře, zda se květinka Těsnohlídkovy poezie ujme; zda ji avizovaný pokrok nezavede do stropu, v němž zůstane trčet rozpačitě s hrstkou stejně bezradných příznivců, nebo zda naopak strhne následovníky, kteří ji rozkošatí vlastním viděním a potvrdí její vzmáhající se pozici na literární scéně. Jsem velmi zvědav na třetí sbírku Jana Těsnohlídka, přijde-li, teprve ona bude pro něj a vůbec pro další vývoj současné angažované poezie zlomovou.

14 /

knihy / recenze

foto archiv autora

/Aleš Misař/

autor je básník, fejetonista a student FF UJEP v Ústí nad Labem.


Česká literární scéna občas připomíná v otázce angažované poezie šachovnici. Lhostejno, které barvě přičteme jaký postoj. Na jedné straně je angažovaná poezie vynášená do nebes jako ten pravý (či spíše levý) svěží vítr, jako autentická móda, která může konečně popularizovat celou poezii či bezmála jako morální povinnost básníků tváří v tvář realitě korodujícího kapitalismu (nejen) v naší zemičce; druhá strana pak angažovanou poezii chápe jako radikální nedorozumění, které poezii okrádá o její bytostný rozměr bezčasí, věčnosti a krajní subjektivity. Tento vyostřený dualismus naznačuje, že na tomto hracím poli se odehrává cosi podstatného. V následujících odstavcích se nechci věnovat konkrétním projevům současné angažované poezie, ani hodnotit čeho bylo skutečně dosaženo. To radši přenechám literárním kritikům a teoretikům; chci prozkoumat z perspektivy básníka a člena skupiny Fantasía, která s nárokem angažovanosti ve svém programu poprvé veřejně vystoupila, vnitřní zdroje angažovanosti v poezii, jak jí rozumím já a snad i autoři se mnou spříznění. Angažovanost v poezii to je ponejprv téma času. Kritici angažované poezie poukazují právem, že s časem je to v poezii ošemetné. Samotná báseň zhušťuje čas a ten se překlápí jaksi přirozeně do jiných sfér. Ovšem věčnost…to jsou přece moře zašlá se sluncem. Věčnost lze těžko časnýma rukama uchopit… A nakonec může zbýt jen jedno velmi oprýskané a rzivé slovo ještě oprýskanější metafyziky; za předpokladu, že věčnost a čas stavíme proti sobě na způsob hráčů šachu. Co s tím? Zachránit nás může už jen asi nějaký Bůh, Buddha nebo Ježíš. A skutečně — ryzí manifestací probuzení je vědomí, že nirvána (stav vysvobození) a sansára (svět pomíjivosti) jsou jedno a že Bůh se stal člověkem a Slovo tělem… Čas a věčnost v básni nesoupeří. Čas to jsou obratle věčného okamžiku, který připlouvá v básni, pokud toto plutí básník umožní. Proto dobrá (!) báseň snese všechno: konkrétní jména konkrétních lidí, politiků, světců, dravců, živočichů, jména ulic, rostlin, měst, řek, hvězd, čísla velká i malá, racionální a abstraktní, báseň snese kila sádla, vrstvy laku, nánosy líčidel, dobrá báseň unese slova tak rychlá, že už zítřek o nich neví, dobrá báseň unese i slova vetchá, stará, zapomenutá, dobrá báseň snese i vejce! Proč pak ale vůbec mluvit o angažovanosti? Neplatí nakonec axiom, že každá dobrá báseň je

angažovaná, jak praví jeden ze zakladatelů protivládní iniciativy ProAlt — lingvista a znalec poezie Tomáš Samek? Protože v každé dobré básni je přítomen svět, kterého se básník účastní, který do sebe vdechl, vsál, vpustil? Má pak smysl mluvit explicitně o angažovanosti? Má i nemá. Jistě, angažované básnění, to může být žánr, móda, literární styl zohledňující svět kolem nás, zvláště pak svět jakožto sociální a ekonomickou síť; a skutečně ani básník nežije ve vzduchoprázdnu a neživí se jen pralinkami vzduchu. Ovšem angažovanost je především vlastní esencí básnického aktu, jeho vnitřním žárem, niternou siločárou, expresí touhy protnout svět, extatickým osvobozením prostřednictvím vystoupení ze sebe. První modus je vnitřně navázán na modus druhý. Nelze se angažovat žánrově, necítí-li básník angažovanost v morku. Jaromír Typlt v jednom rozhovoru, který jsme na téma angažovanosti vedli, poznamenal, že ve virtuálním věku se jen těžko lze v básni angažovat na úrovni obecné. Jediná forma, dle něj přípustná, je angažovanost konkrétní. To, co básník sám viděl, zakusil, prožil… A zase, je to pravda i není. Ano, angažovat se v obecninách v situaci, kdy svět kolem nás nejvíce připomíná mediální změť stále se prostupujících simulaker, může být pro básníka zatracenou pastí a ztracenou vartou plnou melodramatického smetí. Současně opustit prostor postmoderny a vstoupit do nechráněného a neznámého světa jakési nové naivity, nového tušení celku nás sice nemusí okamžitě a náhle zázračně zbavit mediálních mlhovin, může se ale stát abrahámovským krokem do neznáma, jakousi paradoxní nadějí, když už všechna naděje pohasla. V posledních letech jsme mohli zvlášť ostře vidět, jak se důrazy na subjektivitu, odlišnost, konkrétnost, kontext a místo staly zastíracím mechanismem neoliberální mašinérie, diktatury kapitálu. Oslabené vědomí celku zplodilo oslabené jedince neschopné čelit této nové hydře a neschopné hájit svá práva. Fašisoidní tendence posledních měsíců pak ukázaly, kam může rozklad společnosti směřovat. Už jen proto musíme rehabilitovat svět a to v jeho radikalitě. Kdo v to nevěří, ať si přečte Hausera nebo (mně poněkud protivného) Žižka nebo ať jede na Šluknovsko! Typlt ovšem poukazuje na jednu velmi podstatnou věc, která zní uším navyklým postmodernímu šumu jako opovážlivé rouhání: že z rozpravy o angažovanosti

zamyšlení / 15

stát se sám hracím polem, stát se extází! Proto kladu já i ostatní členové slupiny Fantasía takový důraz na imaginaci. Protože soucítit znamená umět si představovat v radikálním smyslu slova. Imaginace je aktem identifikace. Německá mystička, básnířka a sociální aktivistka Dorothee Sölle ve své knize Fantazie a poslušnost ukázala, že teprve představivost pojatá jako základní ctnost nám umožňuje vykročit za humna strukturálního hříchu, zlomit okovy objektivované skutečnosti a vykročit vstříc novému světu. Poezie nemůže svůj vizionářský kořen vytrhnout. Činí-li tak, proviňuje se proti sobě. Poezie je vidění. Poezie je v krajním smyslu, jak věděl Mircea Eliade, politickou metodou osvobození. Námitku, že poezie je tak marginální, že nemá šanci na světě nic proměnit, je třeba setřást. Svět nemění skeptici a pochybovači, ale snílci s velkým srdcem. Jak napsal Thomas Borge: „Revolucionář je snivec, člověk zamilovaný, je to básník, protože nelze být revolucionářem…a nevidět podstatu stvoření a nevidět ty ponížené, vykořisťované a chudé.“

/Adam Borzič/

autor je básník, člen skupiny Fantasía

foto archiv autora

nelze vyloučit vnitřní pravdu. Myslím, že zobecňovat, tj. pokoušet se vyznat v nesnadném spletenci dnešního světa, byť by každá alternativa, řečeno s Bělohradským, byla jen součástí dané struktury, je nutné, ba sebezáchovné, tento pohyb ale nesmí být sebeobelháváním. Svět námi musí protékat. Procházet osou naší zkušenosti. Zjevovat se v našem příběhu. Protože je to náš svět. V tomto smyslu je třeba vzkřísit osobní angažovanost. Neoliberální horor nelze překonat pohádkou nového kolektivismu, ale naopak je třeba dialekticky zahrnout západní individualismus na cestě k novému celku coby předivu vztahů, souvislostí, tváří. Angažovaná poezie proto musí být poezií razantně osobní, musí být doslova jištěna vlastním příběhem, vědomím, svědomím. Básník, který se odváží svět kolem sebe soudit, musí tento svět vášnivě milovat. Ale svět není abstrakt — svět je tušením celku složeného z myriád skutečností personální povahy. Každý kámen vypráví svůj příběh a lidé nejsou položky v adresáři, ani fotky na facebooku. Václav Cílek mi vytkl v rozhovoru pro Tvar, že říkám A a zapomínám na B; neboli že soucit vyžaduje čin. Nedovedu si ale představit soucit bez činu; soucit není lítost. Soucit je pro mě nejbytostnějším rozměrem básnění. Sou-cítit — sou-být znamená básnit. Tj. nechat se vším kolem sebe vtáhnout do hry,

(Rilkovou) poezií proti pustošení lidství Ztráta věci Aleš Novák Togga 2009, 220 stran Pojítkem nejen tohoto souboru esejí, nýbrž zřejmě velké části Novákovy tvorby, je téma zásadní proměny odehrávající se v základech samotné lidskosti člověka. Autorovým úmyslem je odkrývání a vyjasňování tohoto tématu, jak je patrné z motta celé sbírky — jde o citaci Ludwiga Wittgensteina, podle níž „výsledkem filosofie nejsou ‚filosofické teze‘, nýbrž vyjasnění vět“. V tomto duchu jsou jednotlivé eseje skutečně krůčky v rozkrývání a vyjasnění něčeho, co se ve vztahu světa a nás odehrává, co už bylo mnohými vysloveno,

16 /

zamyšlení

ale ne příliš mnohými pochopeno a nazřeno. Sbírka volně navazuje především na titul Být napřed všemu odloučení. Fenomenologická interpretace Elegií z Duina R. M. Rilka (Praha: Togga, 2009). Taktéž v ní se Novák opírá o básnění a myšlení R. M. Rilka, kterého považuje za prvního skutečně moderního romanopisce i prvního moderního básníka, neboť právě on jako první postihl onen fenomén proměny povahy lidství, jehož vynesení je úkolem právě básnickým a filosofickým. Nelze však jednoduše říct, že Rilkovo básnění je pro Nováka východiskem. Místy se dokonce naopak zdá, že jsou verše interpretovány s evidentním záměrem potvrdit autorovu vlastní myšlenku. Ale jde skutečně


jen o zdání. Sdělení knihy je vyváženou kompozicí, jakýmsi průmětem tří pramenů fenomenologických náhledů: Rilkova básnění a korespondence, autorovy snahy o výstižné zachycení nazřených podobností ve smýšlení vlastním, Rilkově a Heideggerově, který je třetím pramenem a může se právem zvát kmotrem celé knihy. Sám Novák píše, že úvahy jsou Heideggerovým myšlením v mnohém inspirovány, ale ujišťuje, že jsou na něm nezávislé, spíš by se daly chápat jako samostatné promýšlení a především rozvíjení Heideggerem nevysloveného. Tím se potvrzuje již zmíněné motto — autorovi nejde o vytvoření nějaké teze nebo teorie (tedy o uzavření a abstrahování), nýbrž o osvětlení, vyjasnění. Myslitelská práce má být „cestou k lidskosti, cestou jednak osvobozující negativně od bůžků a idolů samolibé dogmatické „humanity“

ústící v masovou fabrikaci mrtvol a genocidu jak národů, tak myšlenek; a jednak osvobozující pozitivně k autentické lidskosti, která není hlupáctvím z rozumu, která se nebere přehnaně vážně, nýbrž je uvolněnou radostí jak k tomu, kým ona sama je (tzv. „já“), tak k tomu, kým ona sama není (tzv. „svět“). Myšlení snad též spočívá právě v tomto dvojitém osvobozování a přivádění do volnosti pohledu. Takovéto myšlení snad může být nazváno “transformativní fenomenologií“, protože nás učí proměnit své vidění, a tak především proměnit sebe. To znamená: začít být vpravdě lidsky, ba snad být čím dál

lidštější“(s. 11). Tento malý manifest „transformativní fenomenologie“ pak určuje vyznění celé knihy — naznačuje nutnost maximální možné blízkosti myslitele a myšleného, jež je typická jak pro Rilka, tak pro Heideggera, a jíž naopak nenajdeme u autorů, vůči kterým se manifest vyhrazuje, tedy těm, kteří donekonečna vrší abstraktní koncepce a diskurzy tolik se vzdalující jak člověku, tak světu. Takto bezprostředním způsobem je nahlížena situace člověka ve světě a výsledkem tohoto nahlížení je souhlasně s Heideggerem a Rilkem odhalení probíhající změny lidství, nebo též ztráta „autentické lidskosti“ na ontologické úrovni. Způsob autorova podání problému si vyžaduje „metodickou poznámku sui generis“, kterou začíná první esej. Je nám zde líčena tzv. „vždy konkrétní existenciální souvislost lidství a světa“: představa, že veškerou lidskou činností a trpností se vždy konkrétně odehrává explikace lidské existence a významové rozsvícení světa v takové vzájemné souvislosti, která nechává lidství

a svět vystoupit v tom, co je pro ně vlastní, tím je zároveň identifikovat se sebou samými a zároveň vzájemně ontologicky diferencovat. Tato souvislost se pak našeho lidství ustavičně dotýká, načež člověk odpovídá naladěností a na jejím základě postojem k sobě a světu — toto odpovídání je pak formou veškerého našeho jednání a strádání. Je však možné tuto souvislost nerespektovat, být vůči ní nedbalý, a tím pustošit svou lidskost i svět. Tato pozice je autorovi výchozí pro všechny obsažené eseje, je jeho úhlem pohledu, ohniskem „transformativní fenomenologie“. Druhá část první eseje nám pak skrze Rilkovu báseň, jež je konstitucí jeho mysli jako bytostného básníka, popisuje jeho transcendenci z rozptýlenosti v mnohosti obstarávání věcí („běžný“ stav mysli) do prostoru noci, v níž nachází uschován samotný původ lidskosti člověka nezatížené náporem dotýkání věcí. Zároveň jde o transcendenci od výslovného (jsoucího) k nevýslovnému, k bytí, které zakládá bytostné významové určení všeho včetně výslovnosti — stejně jako se význam věcí nevyčerpává pouze v jejich obstarávajícím spotřebovávání, požívání a prožívání, ani bytostným významem řeči není být účelovým nástrojem komunikace. Její primární význam, reprezentovaný řečí básníka zakoušejícího dotek noci/bytí, je být „specificky lidským způsobem orientace mezi ukazujícími se, a tak na blízku prodlévajícími věcmi“ (s. 25). Věci se tak stávají abstrakcemi odloučenými od své pravdivosti, pouhými předměty/zdroji se stanoveným, a potud vždy vyčíslitelným účelem. Druhá esej tematicky těsně navazuje na první — zabývá se prostorem a jeho pojetím. Spíš než v běžné tematizaci prostoru jako čehosi měřitelného, kvantitativního, nachází Novák povahu prostoru jako prostoru PRO bydlení člověka, tělesnění jeho těla — prostor není lhostejným objektem, stře se fenomenálně: ukazuje se a nechává ukázat jiné za svého odepření. Subjekt se vždy vztahuje k jsoucímu v určitém významovém oddálení, které jsme uschopněni a musíme zmáhat (orientovat se), protože věci jsou primárně vzdáleny a odepřeny. Tento pohled na povahu prostoru je následně popsán v Rilkově básni z pozůstalosti. Podle Nováka nás Rilke v básni nechává zakusit vlastní konečnost, když konstituuje povahu prostoru tak, že prostor tím, že a jak nechává ukazovat, zároveň odpírá a skrývá, přičemž nechává zakusit tuto skrytost jako pozitivní fenomén, který bytostně náleží k celkové zkušenosti světa. Dotek takovéto povahy prostoru

zamyšlení / 17

s povahou lidství — zmáhání významového oddálení jsoucího — vede k transformaci a potvrzování lidství. Svět je pak — jako „svítící otevřenost pro orientaci“ a „volnost pro ukazování se“ — děním rozestírání prostoru: je to tonus jsoucen, jejich významové rozpětí. Třetí esej nese název shodný s názvem celé sbírky — jejím obsahem je nosná myšlenka zbylých úvah. Podtitul eseje — Tractatus Phaenomenologicus — je záměrným odkazem na Spinozu a Wittgensteina a má naznačit, že třetí esej bude usilovat o sledování konkrétních fenoménů, žitých obsahů, jež se člověka v jeho lidskosti dotýkají (a tedy nikoliv umělých abstraktních „témat“ nebo „problémů“). Novák se snaží vyjasnit, co se s věcmi (a v souvislosti s nimi s lidstvím člověka) v současnosti odehrává, přičemž shledává povahu tohoto vyjasnění ontologickou — tedy principielní, neodvratitelnou, mimo dobro a zlo. Nemá tedy jít o moralizování (autor zde správně cítí potřebu to zdůraznit, neboť jeho styl vyjadřování tak mnohdy vyznívá), nebude nám nabídnut prostředek k nápravě, půjde o ukázání a probuzení tázání, takže v závěru budeme mít více otázek než odpovědí, což Novák považuje za doklad dobrého filosofického řemesla. Právě neúčelnost (vymanění se z účelnosti) našeho zamýšlení ho činí bytostně svobodným pro zakoušení toho, co se člověka skutečně dotýká. „Chceme se pokusit skutečně myslet, chceme se pokusit nechat věci být tím, čím mají být samy ze sebe. Chceme se pokusit nechat přijít ke slovu to, co všemu jsoucímu dává vzejít do patrnosti a do zjevnosti, kde jedině se nás jsoucí může (či naopak nemůže) (do)týkat“

(s. 44). Z tohoto citátu je cítit, jak pečlivě a opatrně klade Novák slova — celé dílo je skutečně velice jemným vedením našeho myšlení do bodu, ve kterém TO „necháváme přijít ke slovu“. Nyní k hlavnímu obsahu eseje, postižení „ztráty věci“. Charakter jejich „mizení“ je dán především tím, že pro nás věci náhle přestávají mít význam, přestávají být pro nás náhle závazné, ustupují do pozadí, nejsou nám již nablízku. „Mizení a ztráta věci se odehrává celistvě jakožto lokačně-temporální jednota skrytosti a odepření, blízkosti a náhlosti“(s. 45). Následuje několik libovolných příkladů mizících věcí: nebe, jež postihla mathématicko-exaktní kvantifikační redukce pro účel leteckého, zemědělského a turistického průmyslu; kavalírská cesta („jít do světa“), která již není transformativní gradací lidství — dnes se do ciziny jezdí jen pro získání dojmů, zážitků, prožitků, požitků,

18 /

zamyšlení

pro rozptýlení existenciální nudy a prázdnoty; domov, jenž býval místem nabitým bytostně existenciálním významem konstituujícím lidství člověka, zatímco dnes je redukován na pouhou noclehárnu, skladiště, šatnu, noru, spíž, rychlojídelnu; bolest, kterou se snažíme bláhově odstranit (což nelze, chceme-li zůstat lidmi), čímž ji akorát zmnožujeme a necháváme působit ve skrytějších a zrůdnějších formách (racionalita, efektivita, souměrnost, kontrola, masovost, uniformita) — její všudypřítomnost pak způsobuje jakousi zvrácenou adaptaci, zapomínáme na ni a tím zároveň zapomínáme být lidsky; hodinky, kdysi prostředek názorné zkušenosti s časem i prostorem jako orientovaným, zabydleným, dnes redukované na pouhý symbol společenského postavení; korespondence, která byla „způsobem života“, co zná čekat a vynucuje si určitou oběť a styl (projevy lidskosti), zatímco dnes je redukována na zpustlou, vyprázdněnou uniformitu (což je zároveň obraz nitra pisatele) rychlé komunikace; design, jímž je spíše myšleno mizení ostatních uměleckých forem nástupem designu, který uměleckost pouze simuluje, aby tím stimuloval spotřebu. Novák se pozastavuje nad prostou (nezamýšlenou) krásou a kouzlem věcí z dávných dob. Nachází problém v tom, že současných „věcí“ je příliš mnoho, že jsou nepostřehnutelně nahraditelné, masově fabrikované, čímž ztrácí svou osobitost (jedinečnost) a stávají se tak pouhými kusy, položkami, zbožím určeným ke spotřebě. Skutečných věcí totiž musí být poskrovnu, musí být nepatrné jak počtem, tak i nevtíravou prostotou a úslužností ve smyslu odpírání se ve prospěch něčeho jiného, než jsou samy — své funkce, významu. Ve své funkčnosti, ve svém účelu, se však věc nevyčerpává — „věc totiž bytostně a prvotně zabydluje člověka v blízkosti, která jako taková rázem (ponejvíce netematicky a nepostřehnutelně) významově zasvítí jako konkrétně zakoušený a zmáhaný ‚svět‘“ (s. 80). Zakusíme-li skutečnou věc mimo její úslužnou funkčnost (stane-li se takové zasvícení tematickým), pociťujeme úžas, údiv či naopak zděšení. Věci takto „andělsky“ schraňují blízkost, jsou mezí pro existenciální dosah člověka, vymezují jeho schopnosti orientovat se a jednat. Tím, že se věci ztrácí, přestává „být závazný typ či způsob významové odemčenosti světa“(s. 82). Ontologicky se tak odehrává fakt, že „člověk nerozumí sám sobě ani světu, ve kterém se vyskytuje, (…) neumí být a není člověkem“(s. 86). Mizí-li věc, svět se významově chaotizuje, vymyká,


rozpadá se „zevnitř“ a musí být „zvenčí“ (tzn. neadekvátně) držen pohromadě. Věci strukturují svět jako mající význam a vynucují si proto respekt, určují způsob vztahu k nim samým. Dnešní „atrapy věcí“ však respektovat nemusíme — jsou nahraditelné, vyčíslitelné a tím ontologicky bezcenné. Skutečná, ontologická hodnota vyplývá právě z respektování, které si věc vynucuje svojí osobitou jedinečností, nenahraditelností. Respektování věci je „svoboda pro věc“ a „jelikož je to svoboda pro věc, jež člověku

otevírá a podává dimenzi původu jeho lidství, je toto respektování věci její blízkosti vždy zároveň svobodou k lidskosti člověka“ (s. 95).

V další eseji rozvíjí Novák novou myšlenku, úzce spjatou s fenoménem mizení věci, a to nástup nepodmíněné hegemonie stroje. Je zde zároveň vznesena teze, že možnou inspirací pro Rilkovo chápání role stroje byl Karel Marx. Dle Rilka stroj uchvátil vládu nad životem, je životem, určuje jako metafyzická veličina význam jsoucna, vše jsoucí s uniformní lhostejností uchvacuje, tvoří, ničí, pořádá. Geometricky a teleologicky redukuje význam skutečnosti na jasné a rozlišené poznatky, nutí nás vzdát se „starých bohů“ a přijmout za svůj nový hermeneutický klíč pro významové odemčení světa, jímž je „vůle uchvátit vše a učinit to exaktním, kvantifikovatelným a vždy libovolně k dispozici stojícím materiálem a zdrojem“

(včetně člověka, vědění, boha). Tím nivelizuje věc (do podoby zdroje), člověka (do podoby dělníka a konzumenta) a svět (do podoby zásobárny zdrojů), obrací se proti dvojí absenci člověka, nouzi a nudě, které neustále přehlušuje, ale neodstraňuje — pouze zastírá jejich pozitivní existenciální hodnotu a udržuje nás v klamu neustálého dostatku všeho (zdrojů potravy, práce, zábavy). Zastřením privativního charakteru lidské existence dochází k existenciálnímu vyprázdnění člověka, pustošení lidství, proti kterému Rilke klade nepůsobnou, účelu prostou, svobodnou funkci umění, které ochraňuje věci ve významové blízkosti, respektuje a kultivuje svět v jeho posvátné celistvosti, „osvobozuje člověka od ohlupujícího obstarávání, úzkosti a nudy, a osvobozuje ho pro autentickou uvolněnost setkávání se jak se sebou samým, tak s druhými a ostatními lidmi, s věcmi a se světem“ (s. 113).

Marxovo pojetí mašinérie je pojednáno chronologicky na základě tří spisů: Ekonomicko-filosofických rukopisů (1844), Rukopisů „Grundrisse“ (1957—9) a prvního svazku Kapitálu (1872—8). Novák shledává

Marxovu ekonomickou teorii travestií sekularizované metafyziky a nachází za její terminologií krypto-ontologickou pozici, jíž považuje za závažnou transformaci klasické německé metafyziky idealismu. Už z Ekonomicko-filosofických rukopisů cituje, že člověk je „duchovně i tělesně redukován na úroveň pouhého stroje“ — stroj tedy stojí proti lidskosti, nahrazuje ji a determinuje. Marx tím podle Nováka, ačkoliv ne explicitně, přiřknul stroji ontologický status. Člověk se oproti tomu stává nahraditelnou součástkou, je na stroji závislý. Stroj aspiruje na funkci „bytí“, nahrazuje tak „život“, jak to Novák našel výše u Rilka. V Rukopisech „Grundrisse“ je pojednáno především téma temporality pracovního procesu z pozice nástroje, jehož ovládání závisí na lidské virtuozitě, vůli, a následně stroje, jenž strhává pozitivní charakteristiky na sebe a stává se dle Marxe „sám virtuosem, který má vlastní duši v podobě mechanických zákonů“ — člověk/dělník je redukován na součást stroje,

jeho činnost je strojem řízena. Novák zde nachází zřetelnou spojitost s myšlením Friedricha Nietzscheho — srovnává Marxovo reprodukování produkce a tím umocňování moci stroje s Nietzscheho „vůlí k moci“ a dále nekonečné prodlužování pracovní doby do podoby nepřetržitého výrobního provozu s „věčným návratem téhož“ („zrušení času“). V Kapitálu jsou dále dovedeny dříve zmíněné postoje, navíc jsou zdůrazněny aspekty masovosti (v níž se ztrácí výlučnost věci a bytosti), anonymity, abstraktnosti činnosti a absence zodpovědnosti. Mizení věci Novák nachází v Marxově vnitřní jednotě odcizení, zpustošení a vyprázdnění, které však není pouze výsledkem historického procesu, jak sugeruje Marx, „nýbrž ryze ontologického dění (sebe)kladení bytí jakožto moci, která rušením (své) temporality tuto klade a naplňuje v transformovaném, totiž ryze silovém a působném významu“(s. 135). Pozitivní alternativu

nacházel Marx v revoluci, jež se v praxi ukázala v dost zrůdné podobě. Ani s Rilkovým útěkem k umění se autor neztotožňuje — považuje to za „zbabělý, slabošský a nedospělý eskapismus“. Osvobození od stroje k sobě samému je dle Nováka možné pouze zácvikem do správného myšlení podle Pravidel pro vedení rozumu René Descarta. Předposlední esej je hlubším uchopením a osvětlením Rilkova teoretického postoje k umění, v němž vidí pozitivní alternativu k nadvládě stroje, který jako ontologický princip pustoší lidství. Tento postoj je v eseji

zamyšlení / 19

20 /

zamyšlení

Poslední, dovršující esej dokončuje téma nihilismu a více rozvíjí Rilkův vzdor vůči němu cestou poezie. Myšlenkovým podložím je Novákovi opět Martin Heidegger. Jak bylo již v některých předchozích esejích nastíněno, je to právě básník, který je vidoucí, který skutečně, adekvátně vidí, co se v pravdě odehrává faktem 20. století: to, že nedostatečně dbáme toho, co nám říkají „nepatrná slůvka vždy konkrétní existenciální souvislost lidství a světa“. Dle Martina Heideggera ještě nejsme připraveni na výklad Elegií z Duina a Sonetů Orfeovi, neboť oblast, ze které k nám hovoří, nebyla zatím dostatečně promyšlena ze samotné povahy metafyziky. Její povahu málo známe a zároveň jsme nezkušení v dbalosti bytí, což je dáno právě tím, že 20. století jako plod ve své povaze završené metafyziky klame tím, že zastírá absenci a neexistenci pravdy bytí, čímž se stává úkladem všemu, co dosud slulo „bytí“. Toto zastírání nazývá Heidegger nihilismem, ve kterém se nic ukazuje jakožto způsob a „podoba“, v jaké se vůči nám podává pravda/neskrytost bytí. Podle Nováka (a Heideggera) jí Rilke dbal a vkládal do své poezie, což dokládá XIX. sonetem Orfeovi, v němž nachází jako odpověď na současnou ontologickou situaci „obrat k božsky poetickému“. O jakou ontologickou situaci se jedná, bylo již detailně probráno ve čtvrté eseji sbírky: vládnoucím ontologickým principem je stroj, jehož povahu musíme pochopit, abychom uviděli, co se děje jeho zastírajícím předstíráním — to že se vždy konkrétní existenciální souvislost lidství a světa (neboli vágně „bytí“) redukuje na nic. Jako další možnou obhajobu tohoto smýšlení uvádí Novák dnešní pojetí smrti: stejně jako nudu a nouzi zastírá stroj smrt, aniž by jí však rušil — 20. století je „masovou fabrikací mrtvol“, ale sama povaha smrti je právě touto strojovostí zastřena. Smyslem Rilkovy vize je pak naučit nás vidět, že jsme smrtelníky, bytostmi postrádajícími před smrtí „ochranu“ v podobě stroje — musíme se naučit přijmout smrt, přitakat jí. Soubor esejí Ztráta věci je ucelenou a přehlednou studií zásadních fenoménů moderní doby — toho, co se z fenomenologického pohledu odehrává se samotnou lidskostí člověka: ztráty lidství, mizení věci za vzmachu stroje jako ontologického principu, příchodu nihilismu. Ukazuje, jak se tato témata promítla do díla R. M. Rilka a odhaluje tak jeho pozici, ze které je patrné i přesvědčení o možnosti zamezení ztráty lidství obratem k umění. Jedná se tedy o hlubinnou


sebereflexi člověka, která sahá až ke kořenům toho, co v humanitních oborech nazýváme společenskými problémy. Věřím, že je toho rozhodně třeba. S tím souvisí i forma sbírky: ač se to možná z takto krátkého textu nezdá, Novákův styl je velice pečlivě strukturovaný a podává témata ve snad nejpřístupnější možné formě. Vážím si v tomto jeho neskutečného výkonu, neboť věřím, že po pozorném několikanásobném přečtení musí být text srozumitelný naprosto komukoliv. O jiné autory (včetně Heideggera) se opírá pouze takovým způsobem, aby to nenarušilo možnost pochopení základních myšlenkových postupů, jež jsou v cizelované formě předávány. Předmět zkoumání si nevyžaduje ani tak mechanické zpracování textu ve všedním významu slov jako spíš intuitivní názornost a schopnost asociace určitých pohledů na různé fenomény každodenního bytí ve světě. Proto je třeba zmínit i do jisté míry „básnickou“ schopnost autora. Co je možné vyčíst, je bezpochyby občasné „uklouznutí“ do manifestního, hodnotově zatíženého stylu, ačkoliv to autor popírá, respektive ujišťuje nás, že to takto vyznívat nemá. Určitě se lze tomuto způsobu

projevu vyhnout, popřípadě netvrdit, že pojednává tematiku „mimo dobro a zlo“. Poté by se daly jednotlivé části (např. část o ztrátě bolesti) brát za zdařilé texty kritické teorie. Nevnímám tedy tyto pasáže jako cosi negativního, jen mi připadá, že způsobují v textu určitou inkonzistenci sdělení, a to nikoli obsahovou, nýbrž formální. Na závěr ještě musím zmínit patronství Martina Heideggera, na němž, jak již bylo výše zmíněno, věřím, je sbírka nezávislá. Avšak jde o pouhou víru, neboť člověku, který nemá Heideggera tolik pod kůží jako Aleš Novák, nic jiného než autorovi věřit nezbývá. Budiž nám to všem podnětem (a zároveň nápomocí) k hlubšímu proniknutí do Heideggerova díla a stejně tak i do Rilkova — už tím začneme návrat do ztraceného lidství.

/Petr Kříž/

autor studuje magisterskou sociologii na FSV UK a fyzioterapii na 1. LF UK

foto archiv autora

nejdříve konfrontován s bytostně opačným postojem Rilkova přítele, malíře Paula Kleea, a poté s tematickými úvahami Martina Heideggera, který byl Rilkem ve svém myšlení silně ovlivněn a Kleeova díla si cenil více než Picassova. Ve své korespondenci a kritických článcích Rilke odmítá vzdání se předmětu, čirou abstrakci, konstrukci v umění a staví proti tomu osvěžující zkušenost s prostotou předmětu, v níž nalézá „radost a napětí nekonečného prvopočátku“. Klee naopak vyzvedá konstrukci na prostředek výrazu, nenechává se omezit „profánními zákony“ a vynáší proti nim typus autonomního obrazu (vedoucího naprosto abstraktní formovou existenci). Oba touží po prostotě, u obou je svoboda spjata s předmětností, avšak zatímco Rilke na věcech, předmětech lpí, Klee nachází ulehčení v jejich naprostém opuštění. Podle Nováka vede Kleeova verze (nevtíravě nenápadné proniknutí bezpředmětného umění do všech oblastí lidské činnosti) k proměně moderního umění ve služku technologie. Upozorňuje na podobnost Kleeových úvah s koncepcí Jüngerovou figurou dělníka, která je dozvukem Nietzscheho nihilistické koncepce „nadčlověka“. Rilke je tímto nihilismem zděšen a záchranu před ním nachází jedině v respektování prostoty věcí, v přitakání nevyčerpatelnému bohatství života — tomu, co je nablízku. Druhá část eseje nastiňuje, jak se k tématu nihilismu a nedbalosti blízkosti staví Martin Heidegger. Tím dochází k propojení a ucelení myšlenek a terminologie trojice Rilke-Heidegger-Novák. Heidegger nahlíží stav věcí v rámci dějin postupně se završující metafyziky a shledává, že bytí je odpírán jeho smysl–čas, což činí bezprostředně žitý obsah vždy konkrétní existenciální souvislosti lidství a světa nicotným. Absence významového odstupu a anulace temporálně-lokačního významu ve prospěch tzv. totální disponovatelnosti způsobuje vytrácení před-mětnosti na úkor určení „být zdrojem“, což je podstatou technické manipulace. Adekvátnější možnost rozkrývání — ponechání jsoucna prodlévat, vzájemný významový odstup, vzájemné zadržení jsoucen — nachází Heidegger v náhledu do vzájemného zadržení věci a světa a to nám dle něj může zprostředkovat umění. Jako Rilke i Heidegger shledává v totální disponovatelnosti umělecké dílo jen jako zdroj, avšak Kleea explicitně vyjímá: spatřuje v jeho obrazech „stavy“ či „naladěnosti nechávající vidět“. Místo toho, aby obraz blízkost rozehrál, stává se ona sama obsahem obrazu, což Heidegger v době totální disponovatelnosti považuje za požadovaný protipohyb.

Zabij svého Robinsona! Lékař a filosof George Canguilhem (1904—1995) tvrdil, že „filosofie je druhem reflexe, pro níž je vhodné

každé cizí téma“; ba „dokonce by se chtělo říci, pro níž každé vhodné téma musí být cizí.“1 Jak pak ukáza-

li Canguilhemovi žáci, Michael Foucault (1926—1984) a Gilles Deleuze (1925—1995), vězeňství a geografie mohou být ideální cizí půdou pro vlastní filosofickou reflexi. A co teprve, když na tuto půdu vstoupí literatura! Onou půdou bude ostrov. Ostrov s trosečníkem. Román Daniela Defoea (1660—1731) Robinson Crusoe (1719) je románem o vězení na ostrově, které je reprodukcí stavu uvěznění na kontinentu. Zuzanka a Tichý oceán (1921), román Jeana Giraudouxe (1882—1944), je poezií v próze o oddělování se z pevniny. Je to kniha o útěku z vězení. Robinson i Zuzanka jsou trosečníci na tichomořském ostrově. Zdánlivě sdílejí stejný osud. Pouze Robinson však skutečně ztroskotal, neboť nepoznává místo, kde se zrodil. Eva je opět (jako vždy) o krok před Adamem. Literární fikce obou románů

nám zde bude ve spojení s filosofií zvětšovacím sklem, které může nechat vyvstat skutečné realitě. Jsme ostrovy, které by se chtěly rozpustit tím, že se spojí, ale od jiných ostrovů nás odděluje moře. Tyto roztroušené kousky pevniny ale nemusí být pusté. Můžeme je zaplnit tím, co máme již při sobě, aniž bychom o tom věděli (nástroje, postupy, vzpomínky, výchova). To se pak staneme svým vlastním Robinsonem. Anebo můžeme zkusit znovu stvořit svět: odhodit vše, a tak vše najít. Stát se Zuzankou. To jsou dva způsoby, jak lze existovat: svět reprodukovat nebo svět tvořit. Reprodukce je ale činnost pustá, protože potřebuje, aby to, čemu má dát vzniknout, již existovalo. Tvorba naopak znamená uskutečňování zázraku, neboť tvořit a rýsovat obrysy existence je totéž. Vrženi do tvorby se ocitáme v závrati, kdy nás ovládá to, co vytváříme. Reprodukce i tvorba tak obsahuje moment nesvobody. Reprodukce ale neobsahuje nic jiného, protože jejím ideálním výsledkem je to, že

zamyšlení / 21

budeme stát na místě (jako když Robinson vyrobil na ostrově stejný stůl, který tak dobře znal ze své domoviny). Tvořit znamená pádit: z části běžet a částečně být vláčen. To, co nás vláčí, to je zázračno (inspirace). A tak i v tvorbě platí, že absence svobody neznamená nemožnost dosáhnout ideálu (ten zase dokonalostí či krásou bývá zvykem zvát). Nesvoboda tvorby je zároveň její svobodou. Nebo řečeno parafrází slov Miroslava Holuba: musíme být poraženi, abychom dokázali zvítězit. Jak je tomu v případě, když to, co chceme stvořit, jsme my sami? A máme zde vůbec možnost chtít? Nebyli jsme snad již dávno vrozeni do sebe samých a není snad oblast naší svobody současně oblastí reprodukce, ke které bychom se měli přihlásit a vykonávat ji, jak ji známe z pevniny. Pevnina, to je vnější svět, který v míře, v jaké jsme s ním identičtí, zahrnuje i nás. Život na pevnině nás nabádá, abychom splynuli s vnějším světem, protože jej máme reprodukovat. „Svobodou“ jsou zde Robinsonovy ruce, které za pomoci nástrojů, kterými nás „obdařila“ civilizace, vyrábějí to, co bylo již dávno vyrobeno. Takto můžeme vyrobit i sami sebe. Učiníme ze sebe předměty, které chceme právě vlastnit. A tak orientováni k tomu, co reprodukujeme, tím, že si to přivlastňujeme, stáváme se sami sebou. Jsme to opravdu spíše MY, než JÁ, protože JÁ nelze reprodukovat, to je identické jedině samo se sebou. Robinson nám poskytuje návod a zároveň nás v jeho duchu vychovává. Vždyť se pro jistotu čte již ve škole. A učí se i nazpaměť, to v okamžiku, kdy ho začneme napodobovat. Gilles Deleuze má zajisté pravdu, když o Defoeově knize píše, že bychom si „sotva dokázali představit nudnější román: je smutné, když jej čtou děti.“2 Pak už ale nehovoří jen o Robinsonovi, když konstatuje, že „Robinsonova vize světa spočívá výlučně ve

udělala civilizace s ním. Podrobuje si ho. Vepisuje do něj sám sebe, aby se setkal s celou svojí společností, od které se vzdálil pouze geograficky. Bůh, který je předmětem Robinsonových modliteb, je zde stejně jako u Descarta garantem jistoty, jistoty, že se setkání podaří, i kdyby byl okolnostmi nucen žít na ostrově až do smrti. Co znamená, že je Robinson disciplinován? Umí dohlížet a trestat. Namítnete, že je na ostrově sám. O to ale právě jde: stát se sám sobě dozorcem. Na Robinsona lze pohlížet jako na toho, kdo ztělesňuje nástup disciplinární společnosti během 17. a 18. století, jak ji známým způsobem popsal Michel Foucault v knize Dohlížet a trestat (1975). Co je to disciplinární společnost, v níž žijeme? Disciplinární společnost je založena na „neomezeně zevšeobecnitelném mechanismu panoptismu.“4 Tento princip je momentem v dějinách lidského ducha, který konstituuje nový typ společnosti, společnost dohledu. Disciplinární společnost se ustavila tak, že metody kontroly a dohledu začaly prosakovat do okolí, do samé tkáně společenského organismu. Působivě vyobrazený Panoptikon je prototypem těchto metod kontroly. Ty jsou založeny na tom, že ti, na které je dohlíženo (např. vězni) nevidí své dohlížitele. V případě Panoptikonu, zvláštního typu vězení, kdy je strážní věž obklopena kruhovou zástavbou budov, v nichž jsou umístěny cely s okny, vězni nikdy neví, kdy jsou pozorováni, a tak jsou

pozorováni neustále, protože hrozba pohledu strážce je permanentní. Jsou viděni, avšak nevidí toho, kdo je pozoruje. Viditelnost je léčka, která ničí každé místo, v němž by bylo možné se skrýt. Ruší temnotu žaláře, kterou nahrazuje dokonalým vězením. Jejím ideálem je prosklená budova, ať již je to kancelář, kam chodíme do práce, nebo dokonale průhledné město ze Zamjatinova románu My. Jde přitom o to, vyvolat u člověka, na kterého je dohlíženo, pocit, že je neustále pozorován, a tedy kontrolován v tom, co činí. To pak umožňuje, aby „ten, kdo je podroben polem

viditelnosti a je si toho vědom, na sebe přebral starost o mocenská donucování; vepsal do sebe mocenský vztah, v němž hraje simultánně obě role; stal se principem svého vlastního podřízení.“5 Panoptikální

schéma nelze omezovat pouze na oblast vězeňství, ale je třeba je pochopit jako „způsob definování vztahů moci a každodenního života lidí,“6 který vymezuje společnost dohledu a její instituce (např. škola, nemocnice, kasárna) na základě principu viditelnosti. Ve své ideální podobě se tedy společnost dohledu obejde bez dozorců, protože jsme to my, kdo na sebe dohlížíme. Přechod k moderní společnosti je podle Foucaulta totožný s procesem discipliance. Ten má tři aspekty. Funkcionální inverze disciplíny (a) znamená, že disciplína již primárně neslouží k tomu, aby pacifikovala hrozby, ale stává se samotným způsobem reprodukce disciplinární instituce (např. z armády

vlastnění a sotva bychom nalezli vlastníka, jenž by byl více zatížen moralizováním.“3 Vězení (nejen) na

ostrově vzniká, když se spojí morálka (jaká? — puritánská) a práce (jaká? — zbytečná). Pro Deleuze je román alegorií o tom, jak se propojil kapitalismus (ten, o kterém pak bude psát jako o schizofrenním, tedy nemocném) s protestantismem, aby pro sebe uchvátil dějiny a vnutil jim svoji teleologii (nekonečný blahobyt v nekonečnu). Defoeův hrdina je sice sám na ostrově, ale nese v sobě celou civilizaci. Má ji při sobě v míře, v jaké je disciplinován a civilizován. A tak s ostrovem dělá to, co

22 /

zamyšlení

jako shromážděného davu, které má pouze bránit drancování, se stává homogenní celek schopný efektivní expanze). Rozšíření disciplinárních mechanismů (b) vystihuje tu skutečnost, že místo, kde se vykonává disciplína, je příležitostí k tomu, aby se kontrola rozšířila dále (např. žák ve škole odkazuje svým chováním ke svým rodičům a není-li jeho chování adekvátní, může se oko viditelnosti obrátit na jeho rodiče, aby je disciplinovalo). Zestátnění mechanismů disciplíny (c) odkazuje k historické skutečnosti, že dohled a stát se staly synonymy (např. vznik policie). Jelikož panoptismus „ustavil technickou, univerzálně rozšířenou proceduru donucování,“7 může se Foucault zeptat, zda „je snad překvapující, že se vězení podobá továrnám, školám, kasárnám, nemocnicím, když se všechny podobají vězení?“8

Robinson, o kterém je zde řeč, v sobě nese celé toto schéma, které v podmínkách trosečníka na ostrově reprodukuje. Je svým vlastním policajtem, který pomocí nástrojů společnosti, z níž vzešel, pozvolna rozšiřuje svůj racionální svět. A když se objeví Pátek, postačí, aby Robinson začlenil do oblasti své péče lidskou bytost. Jako by bylo až na Robinsonovi, aby z Pátka učinil člověka; podobně jako záleží na zahradníkovi, aby vykvetla zahrada. Disciplinován tak vykonává to, co mu jako pánu a vlastníku ostrova velí jeho vlastní civilizovanost. Řídí se přitom krédem, že věcí si je třeba vážit „jen potud, pokud jich lze upotřebit.“9 Když sledujeme Robinsona, díváme se, jak pracuje. Vidíme sami sebe. A ač Robinson stále pracuje a něco vyrábí, nic nevytvoří. U Giraudouxe si naopak ostrov přivlastňuje Zuzanku. Přivlastňovat zde znamená osvobozovat. Opakem ostrova jako civilizace je ostrov jako ráj. Jako by to Zuzanka tušila již na palubě lodi směřující za šťastným ztroskotáním. „Z našeho místa se lidé, kteří zůstali

na zemi, zdáli všichni blázny; všichni jako by chodili v bludu, kdežto my jsme se již kymáceli po jediné pravdě.“10 Na samotném ostrově pak Zuzanka našla

i pomyslné místo, které ji oddělovalo od civilizace, od pevniny: „Šla jsem, ani to netušíc, napříč ostrovem,

N. Harou-Romain, Projekt věznice, 1840. Vězněný se modlí ve své cele před centrální dohlížecí věží, in: Foucalt, Dohlížet a trestat, obrázek 21 / foto aballah.tumblr.com


N. Andry, Ortopedie aneb umění prevence a nápravy deformací těla u dětí, 1749, in: Foucault, Dohlížet a trestat, obrázek 30 / foto revues.mshparisnord.org

směřujíc pudově k výběžku, který jej kdysi spojoval s pevninou, a náhle se zoufale ocitla nad přerušeným břehem, protože jsem se opozdila o několik tisíc let… Ale s postupem dne ve mně narůstal život…“11 Zuzanka se na svém ostrově také začetla do Robinsona. Svému souputníkovi ale vůbec nerozumí, jako

by mu chybělo vše, co v něm hledala.

zamyšlení / 23

Bohu, nikdy si nevzpomněl na žádnou ženu: byl bez inspirace i bez pudu. (…) Neznal žádné z těch dvou nebezpečí samoty: ani sebevraždu, ani šílenství. (…) A tak jsem se každé chvíle ujímala slova, abych mu udělila nějaké rady, abych mu řekla: „Běž přece doleva, běž přece doprava,“ abych mu řekla: „Tak posaď se, odlož pušku, slunečník, hůl. Sedíš na skalním výběžku, papoušci tě obletují, piš přece nějaké verše. (…) Nedři se čtvrt roku s výrobou stolu: sedávej na zemi. Neztrácej půl roku hotovením klekátka: klekni si na zem. (…) Mysli spíše na mne, která bych mohla, abych tě napálila, otisknout svou ruku, ne nohu, do písku na tvém ostrově a zmizet. Co bys tak, hrome, řekl, té ženské ruce! Ten strom, který chceš skácet, abys mohl nasít ječmen…? Zatřes jím, je to palmovník a dá ti chléb již upečený. (…) Mám tě přesto ráda, tebe, jenž mluvíš o chutích každého ptáka na ostrově a nikdy o jeho zpěvu.“12

Zuzanka nám veselou a poetickou formou předvádí mystické znovustvoření světa, jehož základním principem je láska; „jako by láska byla minimálním prahem jejího vnímání.“13 Zuzanka tvoří svět tak, že se navrací k tomu, co bylo stvořeno. Stává se světem (ostrovem) tak, že s ním splývá. „Ty hloupé vštípené

předsudky, zdravý rozum a dobrý vkus spadly ze mne starobou, vysušeny tím tropickým sluncem. Takové světlo se rozlilo po světě, že všechno, čemu jsem do toho dne říkala zločin nebo poklesek nebo hanebnost, jím bylo smyto.“14 Jediným měřítkem tohoto

světa se stal tento svět sám, který se prostřednictvím Zuzanky a zákonů imaginace sám spravuje (dává si kupříkladu vlastní jména zvířatům). Na druhé straně, na pevnině, stojí věda, která kdyby se rozprostřela „na tu kulatou skvrnu uprostřed Tichomoří, vysála by ji jako pijavý papír.“15 Přece se ale Zuzanka na pevninu vrací. Je vysvobozena. Život v ráji je již od pradávna, jak víme od Evy, časově omezen. Zuzančin ráj ale, čteme-li Giraudouxův román, neznamená absenci bolesti a strachu. Je splynutím se světem, které by odpovídalo tomu, kdyby si svět stvořil člověka, aby byl vědomím světa. Takový člověk by musel být stvořen k LÁSCE.

Poznámky

1 CANGUILHEM, Georges, On the normal and the pathological, Dordrecht: Reidel, 1978. s. 7. 2 DELEUZE, Gilles. Pusté ostrovy a jiné texty, Praha: Herrmann & synové, 2010. Příčiny a důvody pustých ostrovů, s. 12. 3 Tamtéž. 4 FOUCAULT, Michel, Dohlížet a trestat, Praha: Dauphin, 2000. s. 301. 5 Tamtéž, s. 284. 6 Tamtéž, s. 287. 7 Tamtéž, s. 308. 8 Tamtéž, s. 315. 9 DEFOE, Daniel, Robinson Crusoe, Praha: Odeon, 1975. s. 109. 10 GIRAUDOUX, Jean, Zuzanka a Tichý oceán, Praha: Odeon, 1969. s. 60. 11 Tamtéž, s. 80. 12 Tamtéž, s. 190—191. 13 DELEUZE, Gilles. Pusté ostrovy a jiné texty, Praha: Herrmann & synové, 2010. Příčiny a důvody pustých ostrovů, s. 13. 14 GIRAUDOUX, Jean, Zuzanka a Tichý oceán, Praha: Odeon, 1969. s. 155. 15 Tamtéž, s. 194.

CANGUILHEM, Georges, On the normal and the pathological, Dordrecht: Reidel, 1978. 181 s. DEFOE, Daniel, Robinson Crusoe, Praha: Odeon, 1975. 509 s. DELEUZE, Gilles. Pusté ostrovy a jiné texty, Praha: Herrmann & synové, 2010. Příčiny a důvody pustých ostrovů, s. 9—14. FOUCAULT, Michel, Dohlížet a trestat, Praha: Dauphin, 2000. 427 s. GIRAUDOUX, Jean, Zuzanka a Tichý oceán, Praha: Odeon, 1969. 239 s.

Zirkus In der Nacht springen Worte ins ungespannte Netz. Dort liegen sie betäubt bis zum Morgen.

Wort Wolken Bruch Wiesen sind aufgeweicht die Dämme unterspűlt Auf den Pfűtzen Fragezeichen Slovo průrva mračen Louky jsou zvlhlé hráze podemlety Ve vichrech otazník

Cirkus

Grenzgang

V noci skákají slova do nenapjaté sítě.

Ich mag die Schattenzeit wenn die Welt sich verdoppelt und ich auf ihren Rändern balancieren kann.

Tam leží až do rána. Dokud se lano znovu nenapne.

Přechod

foto archiv autora

/Tomáš Tlapa/

zamyšlení

Barbara Zeizinger (ročník 1949) vystudovala germanistiku, historii a italštinu, pracuje jako učitelka a žije ve vesničce Alsbach-Hähnlein u Darmstadtu v Hesensku. Její tvorba vyšla v mnoha německých časopisech a antologiích. Je členkou řady německých literárních spolků, např. Hesenské literární společnosti. Vydala dvě básnické sbírky: Als ich im Meer spazieren ging (Když jsem se procházela v moři, 2004) a Zeichen in die Nacht (Znamení do noci, 2005).

Dann wird das Seil neu gespannt.

Literatura

autor studuje na FHS UK v Praze obor Studium humanitní vzdělanosti

24 /

Barbara Zeizinger: básně foto deutschehaikugesellschaft.de

„Nikdy nezapálil svou pevnůstku v jakési touze po


Mám ráda čas stínů když se svět zdvojí A já na jeho krajích mohu balancovat.

poezie / cizojazyčná / 25

Schmierpapier

Oase

Auf dem Rűcken der Worte suche ich nach neuen Zeichen traue ihnen nicht gleichen halte sie klein.

Auch die letzte Flasche vor dem Aufbruch wird sorgfältig gefűllt der Weg ist weit bis zum nächsten Wasserloch daher trinke ich auf der Reise vorsichtig um kein Wort im Sand zu verschűtten.

Meine Gedanken schreibe ich mit Zaubertinte und ritze mit der Feder die obere Schicht. Šmírák Na zádech slov hledám nová znamení Důvěřuji jim ne stejně Držím ta malá.

foto archiv autora

Jan Ariel Kocourek: Synbolismus

narozen 30. 9. 1971 v Brně Publikoval jsem málo, a to v Divokém víně 53/2011.

2. básnický toť kus

Oáza Také poslední lahev před odchodem je starostlivě naplněna K dalšímu místu s vodou je daleko. Na cestě piji opatrně abych se žádné slovo nevysypalo do písku.

Své myšlenky píši kouzelným inkoustem a ryji perem svrchní vrstvu.

Ryba a ryba aneb o latentním lelku Žila v jedné rybě latentní ryba takže ve výsledku šlo o dvojrybu zkoumejme opět — co to tu máme za chybu chybami se počátek této sbírky jaksi hemží žijeme nad Vltavou — nikoliv nad Temží jde o druhou sbírku synbolistní v ní bude ropzpitváno další téma tristní naprostá explorace živočišného toť celku pokud nepropadnem ovšem nějakému lelku který se za ocásek nejlépe chytá zvlášť — když situace není hubená však sytá a část lelka není někde skrytá — nepopíšem totiž podrobně nižádný toť celek pokud v něm chyběti bude latentní toť lelek.

foto Karel Cudlín (www.cudlin.com)

8. kus Překlad Radek Fridrich Básník, publicista a překladatel Radek Fridrich se narodil 1. prosince 1968 v Děčíně. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (obory český jazyk a literatura a německý jazyk). Dnes tamtéž působí jako středoškolský a vysokoškolský pedagog. Příležitostně se věnuje výtvarnému umění. Žije v Děčíně.

Konfliktogenní bifórium Zdvojené okno na protějším domě konfliktogenně září nocí září i dnem a tím oknem jdem — i jdeme báseň sebrala nám kousek sebe a signifikantní básník náhle postonává je z pravé strany celý šedý a trpí náhlou depresivní slastí chce se natřít celý antidepresivní mastí — Ó — ty sladká melancholie — proč jsi tak průzračná?

17. kus H. Dobrá báseň o krásné tmavé hnědi o něžné hladké ambře na jejíž hladkost někdo přelíbezně „zamře“ víc než za polovičkou dechu „zamřít“ je slovo hlavně pro potěchu.

20. kus Synbolistní omnipotence V část zkazky o básníkovi synbolismu vloženo bylo utržené ucho ach — pan režisér Lynch se tady trošku zachvěl ty memoáry neposkládám dobře — je mi tak nesladko a nemastno za vodou teče zcela jiná voda posvěcená plivancem od kustóda od kustóda stádních smyslů — obratů a rčení ó — jazyku — jak jsi mnohočetný — mnohomístný a vybíravý když v tobě zcela jiná voda rozvolnila slova do slovnic mimo češtinu mi bývá úzko — převozník tehdy spí synbolistním spánkem a mně v hrnku jednoduše prostě usnul čaj — vím že zase vymezím se vůči poezii krutě.

převzato z www.czechlit.cz, redakčně upraveno

26 /

poezie / cizojazyčná


poezie / česká / 27

21. kus

26. kus

***

***

Jak zbytečné mi přijdou všechny jungiánské teze děti co pláčí smazávají všechna kvazipotentně vyřčená slova zbytečnost ulpěla na únavě a je jí víc než široce sakrální prostory mi ulpívají ve snech a dětský pláč se škrábe po zdech kostela jako neodbytná smrtka jsem teď lepším básníkem než-li dříve — ale tak zbytečným.

Kognitivní disociace v synbolismu Jednou jako básník zmiznu i z toho svého synbolismu.

Kokpity polohovatelných křesel bez překážek ke hvězdám "A kam? Kam, panenky, kam?" Ulovit svého lovce vyzrát & nepřezrát

Stále pevněji sevřený břeh nejistá paže vztyčená nad potokem nehty strhané prvním mrazem

23. kus

30. kus

***

***

Nakonec lyrickou poezií jsem si postavila hráz a mráz je básník — když zbytečnost zas usíná být básníkem je nadbytečnost některé verše jsou vykopané ze starých foliantů nuže — nestydím se za to ale to moje tělo stále pláče chtělo by spát — raději a místo toho pláče oplakává krásu — něhu a půvab minulosti hlavně tu krásu — tu oplakává nejvíce tu krásu z druhé strany měsíce tam — kde byli jsme už mnohokrát.

Počátek Kolonoskopiální intervence se intervenovala v synbolismus náhle — jakoby volným pádem i Bůh se lekl takového vniknutí měl z toho — chudák — leknutí a synoptické panoptikum započalo.

Na povrchu jsme kloni opsaní u stolu si vyměňujeme vzorce Svršky jsou trumfy o vnitřku se chvíli blafuje než se zcela vycpe

Otlačený z neprošlapaných bot Znovu ta hra potkávám svá budoucí alter ega vybírám si konejším se

Ta stejná hra o území "Můžu reklamovat tenhle zákrok a nebýt reklamována za jiný?" Rozhodčího dávno poslali do kabin

Ondřej Lipár: básně foto archiv autora

*** Ondřej Lipár (* 1981) se narodil a žije v Praze. Jeho básně se objevily v časopisech i knižních antologiích. V roce 2004 vydal sbírku Skořápky, která vyšla v roce 2009 v elektronické reedici. Básně publikuje zejména na svém blogu lipar.blogspot.com. Pracuje jako časopisecký editor.

28 /

poezie / česká

Cizí město vyplavuje šepot na každém rohu fontána pravoslavný a katolický kostel bok proti boku Ve vodě rozpuštěné vyčítání pocukrované drobky z oplatek stařeckou holí už se souboje nevedou Přes propady a vrcholy ložená šedivá deka se nechce dát prohlédnout jen letmo poodhalí bradavky prsy Milešovka Říp


Na povrchu jsme klauni v úborech a maskách si přehazujeme hořké věty se šlehačkou

Dědek v montérkách šusťákový vnuk boty obalené bahnem Odpoledne brní nízkým napětím Balicí papír je roztrhaný čeká se na další akt

Jistota v náhodách a jejich shlucích Procházím nikdo si nevšiml že sám nevím jak Kontrolky dohlížejí Ani nedutám

***

***

Ve slabší chvilce nechala se našustit uvízla v závějích piškotových drobků Aspoň že účty platí ten muž

Scény předcházejí samy sebe o pár týdnů Přes noc přepočte letokruhy pod očima promne tvrdnoucí chodidla

Za celou hodinu mu jedinkrát neřekne jménem

Škraloup včerejšího večera lžičkou opatrně sbírá proudem vody do odpadu Projde útrobami města potají vyústěním v nedohlednu zmizí Knoflíčky až ke krku


Warana Psavomorecká: Seamus Heaney foto archiv autorky

Neměnné

ráno

Chladnokrevný hrot zaškobrtne zanechá na něm bublinky inkoustu jež vypustilo jeho Co ta kulka, jež střelila tě jen dýka a odrazila se zpět od plic. trefí tě, odletí a dál ani Jako by chtěla říct, že tě zrodily které se někdo pokusil zachytit na obraz. jen sorta cynických šmíráků, leptajících jak sůl. Očistec je papír a my na něm čpíme pouze

v palci

Náplň — co pro tebe znamená Od úst ti odtéká rozrušující pálí tě, vtíravě, jak opuštěný výtisk, který zůstal sám, a my ho u sebe v knihovničce. staře vonící a zkrabatělá. Příběhy posetá stránky odnáší vítr, šeptají: nebo ti myšlenky odplavou společně s vodou.

všechno pěna jeden nemáme

Okno Dezertoval Vracím se Všech sbírali

30 /

Jednou Něco Ryba přešla teď Rybáři zvedá

Autorka studuje Literární akademii v Praze. Kromě literatury se soustavně zajímá o výtvarné umění a její noční můrou jsou pochodující mažoretky.

močidlo jako Ona nehne se vlny Jsme mořská jako…

Ústa! nábřeží, schovej se

se otvírá, aby si zavdalo s novou inspirací jinak by přece nemělo cenu sápat se po kličkách od školních škamen, literatura byla pouze ta na tabuli k roztouženým polím a ptám se, jestli jsi po nich prahnul hlasů v tobě se asi zmocnilo posmrtné ticho odvahu, mohli se vzbouřit, ale ten s rákoskou byl silnější viď?

poezie / česká


zaslechneš něco, co už tě neprobudí co ti dodá punc věčnosti proplouvá kolem tebe a sbírá verše, aby je odevzdala moři několik oceánů — je chudák trochu illness její výhru hltají pozemští dravci pláčí v koutě přístavu, truchlí proto, že nerozumí se síť. Tam ryby tlachají na prázdno

Měla rozdrásané oči, když u tebe jen její zorničky těkaly nápovědou, že venku ještě Na posteli hrál sis s loďkou, snad abys něco naslouchal jsi jejich křiku pod předprsní, čekaje odejdou. ses o pár let zpět. Ke svému otci — a taky k jídlu. voněl ti pecen chleba na rozžhaveném plechu. Chci pocítit pach koberce v obýváku — už na něm a hladím bříšky prstů vlas toho ježatého krasavce. Všechno je jenom jako. Nevím, zda ho máš doma. tlak v chodidlech jako bychom na něm stály. Jsem živočich. Nikdo nebude mít s tebou poměr jako je Ploužíme se spolu na nádraží kdy jindy, když ne Z hlouby tvého mohutného hrudníku se ozvala to jak ses nadechnul, prasklo ti žebro. Žádal jsi o Překvapilo mě to.

byla jsou dělal až

U pomerančovníků už jsme spolu tak jako v Kalifornii, v Glandomore a dál. Větřím Stejně ta dívka se zeleninou, chodí stále zpívat Drobný růžový knoflíčkový nos mírně mladík s velkou kulatou hlavou za ní roztodivně nesl se od něj samolibý jenže to nebyl on. Pouze na okraji cesty rostlý

byli to vokály zvednutý kráčel pach jeřáb

Až rozhráb Od cesta

Vrátil Snad ležím Jako! Cítím spřízněný tento devonské dnes střelba popis

přijde čas, bude tu k tobě vzhlížet jsi mu patřičně příděl hlíny v kořenáči vás dvou pouť je daleká — ovšem — k vám vede skrze řádku v knize


Jenže, tenhle jazyk leží někde úplně jako tvůj rodný ostrov, i mě už pokrývá Slavík se nemůže vyzpívat. Častý jev. Nevím, jestli jsi to někdy předtím Slova se motají, mluvím-li s básníkem… ono je toho tolik, na co bych se mohla zeptat. Třeba, co je to Milenčin cop, hlas kočky, zběhlý mnich? — neznám V pravý čas prozradí !díkybohu!

Pětadvacetikilové A Počkejte A Čas

mimo mlha slyšel Když Inishbofin to. anály.

závaží, co neuzvedne ani učený. já tě čtu ráda jen tak na lehko. s tím těsně před spaním — nezabere na mě ani mléko s medem. DŮ! LE! ŽI! TÉ! není bičem ani pro tebe

Kde pak mám hledat novou poezii? Vždyť skončila jsem někde vzadu

foto archiv autorky

32 /

poezie / česká

Katowice

Oddělila jsem copy od blonďatých hlav ten křik se vsákl do břízek už napořád od toho léta chodím po špičkách babička v kuchyni šeptala že smrdím židovinou

O šesté třicet jen bílé kafe k párku místní tu příliš neplýtvají slovy nesu si v ranci malé bezdomoví a Pánbů smílá první ranní várku

2008, váhání

Být ženou

Chci aby se naše váhání proměnilo na šafrán až se ti přiopilý večer sveze ke kotníkům obarví měsíc na žluto

Vracím se zpět po křehkém mostě chřestu a ještě pořád neudržím v zubech houbu na nádobí a to tě, lásko, nejvíc zlobí oblékáš mlčení jak neprůstřelnou vestu

Magdaléna Stárková: básně Magdaléna Stárková se narodila roku 1984 v Ostravě, ale záhy přesídlila do Olomouce, kde má trvalé bydliště dodnes, tedy alespoň podle občanky. Ve skutečnosti je doma všude, kde najde dobré lidi. Zkusila život v USA, Izraeli i Německu a v současné době žije střídavě v Budapešti a v Curychu s občasným návratem na rodnou Moravu. V Olomouci se nepříliš úspěšně pokoušela o studium anglické a polské filologie, jen aby od něj zběhla k judaistice, u které již zůstala a snaží se jí i živit. Na literaturu a jazyk však v žádném případě nezanevřela a stále se k nim vrací, když potřebuje oddech od vědeckého snažení. Ráda se občas zúčastní literárních soutěží, někdy nějakou i vyhraje, ale nejčastěji se uchyluje k poezii jako k jisté formě cestovního deníku. Píše také texty pro pražskou skupinu Techtle-Mechtle a ve volném čase se sama věnuje hudbě.

1990, šestý rok

Chyba lávky Jaro se pne jak koňská těla k nebi jak vlhkem zohýbaný snář a neúprosný podkovář schovává v drsné dlani hřeby

1989, pátý rok Sežrali jsme na smetaně králíčka Ferdu ani nezakvíknul prozaický konec neviňátek probleskl okenní tabulkou sežrali jsme na smetaně králíčka Ferdu už dvacet let mi leží v žaludku teď jsem na řadě já


ale co ty vlastně víš o tom, že žmoulám ženství jako kůrku zatímco uklízím tvou spíž, plují mi lodě do Hamburku

Má zima leží zabitá a z vlastní krve strouhu mám osekaná kopyta a podkovanou touhu


foto Karel Cudlín

Róbert Gál: ukázka z románu Kto to nezažije, ten to nepochopí. Kto to nepochopí, ten to nezažije.

Róbert Gál (* 1968) je slovenský spisovatel žijící v Praze. Je autorem několika knih filozofických aforismů a novel Krídlovanie a Agnómia (2006 a 2008, česky 2010). Jeho žánrově těžko zařaditelné texty jsou součástí mnoha zahraničních časopisů a antologií. Výběr z Gálových aforismů společně s dílem Znaky a príznaky (2003) vyšel knižně i v angličtině (Signs & Symptoms, Twisted Spoon Press 2003). Rozsáhlý úryvek z Agnómie byl vybrán do prestižní antologie Best European Fiction 2012 (Dalkey Archive Press).

Tep na prstoch doby. Nejaký spôsob, akým sa moria vracajú do riek. Fazóna v pekle. Nezamieňať pokoru s poslušnosťou. Pohár preteká až do dna. Na vlastnú slabosť nájdeme príklad aj u silnejšieho.

Nenastávanie

Malé boje o život.

Všetky nástrahy na ceste sleduje voajérskym pohľadom.

Trochu svetla a trochu tmy.

Kurím okom.

A aplikovať určité prvky poznateľnosti na nepoznateľné.

Folklór nie je o tom, čo komu ukážeme, ale kam koho nepustíme.

Udomácniť sa do samovraždy.

Neprenosný ako hrb na chrbte.

Môže byť farba prvoplánový opak čiernobielosti?

Definuj pravdu a sprav si z nej spoločníčku. Pozoruj sa v nej. Nech sa ti podobá.

Váha morí a váha riek.

O citoch len dobre.

A neredukujte ma na pravú ruku.

V prípade, že sme k životu (ale kým?) odsúdení dobrovoľne, môžeme život dobrovoľne neprežiť?

Nevoľníci života.

Neviditeľné pavúky neviditeľne pradú.

Mladosť je imaginárna nemoc, ktorá sa s rastúcimi rokmi stáva stále skutočnejšou.

Chválosprávy.

Kryptotéka.

Mozaika z prvých dojmov, ktoré sa nerozširujú ani neprehlbujú.

A proti predtaveným pravdám postaviť pravdu ako paroxysmus.

Celulárna antropomorfóza.

Spôsob, akým sa každá tvár skrčí do masky.

Spôsob, akým sa láme svetlo do scvrknutých substancií.

Vložiť vtip do humoru.

Na zajtrajšky na dne dneškov.

Vyskakovať, ale vždy len zo svojej krabičky.

Zastaviť vývoj a stáť.

Pokusné túžby.

Každý životný príbeh, ktorý je v podstate a právom zjednodušený, potrebuje jedno zjednodušenie neprávom, príbeh na pokračovanie.

Ozvena je ako obraz v zrkadle. Bez tela a bez nositeľa.

34 /

próza / česká a slovenská


próza / česká a slovenská / 35

Instantné právo na instantné povinnosti.

Spím v nejstarší chalupě ve vsi, jsem tu sám, kolem jenom tma, až z toho mám závratě. Klid, říkám si, tady se přeci narodil dědeček a všech jeho čtrnáct sourozenců, někde tady pod tím prahem jsou zakopány jejich pupeční šňůry. A kolik lidí tady zemřelo! Říkáš si, na to raději nemyslet. Jsou tady se mnou, všichni.

Peklo na zemi vyvrátené nebom na zemi. A naopak. Každá pasca je na začiatku priepustná. Učarované kruhy. Prichádzať ku katastrofe s otvorenou náručou. Vieme, že príde, ale nevieme kedy, ani ako. Táto hádanka je aj skutočnosť, aj hypotéza. K životu stranou k smrti. Časovzdorne. Neuchopiteľné je neobhájiteľné. Jeden sen na obranu voči druhému. Úprimnosť v cudzích rukách. Príznaky stárnu. Osamotené myšlienky neexistujú. Superego je vedomie povinnosti zakorenené hlbšie ako jej vykonávanie.

Alexej Sevruk: povídky foto archiv autora

Bezčasí Alexej Sevruk. Narozen v roce 1983, v Kyjevě na Ukrajině, kde strávil menší, nikoliv však nepodstatnou, část svého života. Vystudoval ukrajinistiku a slavistiku všeobecnou a srovnávací na ÚSVS FF UK v Praze. Nyní je doktorandem oboru Slovanské literatury. Debutoval básní „Večer“ v almanachu Jezero uprostřed času (KJD Příbram 2006). Je spoluautorem kolektivní monografie o ukrajinské postmoderní literatuře Putování současnou ukrajinskou literární krajinou (ed. T. Chlaňová, Pavel Mervart 2010). Překládá z ukrajinštiny a dalších slovanských jazyků. Spolu s Mioslavem Tomkem přeložil sbírku povídek Serhije Žadana Big Mac (Fra 2011). Věnuje se literární publicistice. Prózu publikuje poprvé.

36 /


Za nocí sílí přesvědčení, že se tu opravdu nic nezměnilo. Můžou za to zvuky. Jsou pořád stejné jako kdysi. Vzdálený štěkot psů nesoucí se nad chalupami, cvrčci, tikot mechanického budíku, skřípění pružin postele, která nějakým zázrakem ušla příslovečnému zubu času. Někde v doslechu působí červotoč. Za nocí se zintenzivňují zápachy. Hutná vrstva naftalínu, za kterou prostupují pachy tlejících knih, oblečení, prastarých kosmetických přípravků z dálav uplynulého století. Zrakové vjemy jsou celkem skromné: dobře známé a ještě pořád rozpoznatelné obrysy některých domů, stromů a hvězd za oknem, což podněcuje k úvahám o věčném. A ke vzpomínkám. Román, jehož formální strukturu, jeho kostru, by tvořil popis domu.


Také přes den mám intenzivní pocit propadu o dvacet let zpět do minulosti. Je mi sedm, rodiče nás, sestru a mě, přivezli na prázdniny, je letní den, zalitý slunečním světlem. Na zahradě dozrávají brambory a tykve, jejich nať postupně ztrácí svou zelenou pružnost, tmavne, hnědne, dřevnatí a zároveň, jak se léto přelévá do druhé půle, stává se křehčí. Zvuky: kdákaní slepic, zpěv kohoutů, cvrlikaní ptáků. Barvy, převládá zelená a samozřejmě oslepující barva slunce. Vůně trav, kopru, pelyňku, žebříčku a lučních květin. Dědeček pokřikuje na slepice. Kocour se lísá, pod stolem se otírá o naše nohy, když obědváme brambory s vepřovým, připravené na ohni. Na mezi se pnou do výše porosty slézu a konopí. Černí mravenci si staví zastřešené chodbičky z hlíny v rozpraskané kůži ořešáku. Uklouzneš na přezrálých plodech pod morušovníkem, na zápěstí máš krvavou venózní šmouhu, která tmavne dofialova. Pach vychladlé pece, starých textilií, co se jich tu za poslední století nasbíralo, a které postupně tlí v zápecí. Je toho tady spousta, všude. Pozvolna se stmívá, stíny se plíží od roklí, přichází z višňové aleje v polích. Od říčky vane chlad. Vlašťovky lítají nízko nad zemí, někde hřmí. Jenom dědeček s babičkou jsou o dvacet let starší (ale to ty jsi taky). Děda je pořád čilý. Babička má cizí oči. Studny její paměti jsou zkalené. Pamatujete, byl jsem tu před několika lety? Spolu s dvěma Češkami, učila jste je dělat varenyky… Na tváři má řídké stařecké chmýří. A ty jsi čí, mužčino? povídá. Čas se zastavil. Ale jen do té doby, dokud tu budou. Neustále se mi vrací obraz Maconda, myslím na to v jednom kuse. Pak ten mikrosvět zanikne. Zaroste pralesem, příroda si vezme své. Pro příklady není třeba chodit daleko, stačí jít do nejbližší rokle, kdysi tam stály chalupy, žili tu lidé. Pěstovali rostliny, chovali zvířata, tahali vodu rumpálem ze studně. Stopy jejich činnosti jdou stále rozeznat v neprostupném porostu šeříků, mladých javorů, kopřiv a bolševníků. Do jednoho z opuštěných sklepů chodíme pro hlínu. Tou zahazujeme výmoly v rokli, kterou jsme sem přijeli. Jarní voda rok co rok ryje brázdy do rozježděné cesty. Našel jsem čtverhranný zrezlý kovaný hřeb. Vykazuje nepravidelnosti

předmětu dělaného ručně. Ale od podkovy to není, rozhodne dědeček, ty jsou mnohem menší. Pak ta slečna na skútru. Nejspíš je taky přes léto u příbuzných. Hned jsem k ní platonicky vzplanul, nechal bych se svézt. Ale už tudy nepojede. Asi odjela zpět do města. Co už, nikdy nepůjdeme spolu do polí, do višňové aleje za vsí, nebudeme spolu tančit na mezi ve světle měsíce. A pak sedět, její hlava na mém rameni, kouřit jednu cigaretu napůl a dívat se do noční oblohy. Na všechny ty známé neznámé hvězdy, které už třeba ani nejsou. Takové hvězdy jsou jenom tady, v lesostepním bezčasí. U oběda dědeček vypravuje: „Otec a matka měli čtrnáct dětí. Dospělosti se dožilo šest. Žádný očkování, hlad, a pak ta, španělská chřipka. Takový osud. První hladomor si nepamatuju, to mi byly tři roky. Den druhý, poválečný, to už mi bylo šestnáct. Otec jezdil na Západní, pro chleba (říká „chleba“ a myslí tím zrní), vždycky s metrákovým pytlem. Jednou vyprávěl, že zabil člověka. Asi. Prostě se ho chytil, tak ho jenom strčil zpátky, pod vlak. Na vlak se naskakovalo za jízdy, kousek za nádražím, v Lukách. Prostě se ho chytil, byli by tam spadli oba. Pak se vracel, a já jsem mu ty pytle pomáhal nosit na trh. Vždycky tam byli ti jezdci, namíří na tebe zbraň nebo práskne bičem a řve: davaj chlěb!“ Odmlčí se. Je dojatý a pláče. Případ s mobilním telefonem Najednou jsem se ocitl na nějakém špatně osvětleném místě, jakýsi městský park či co? Za večer jsem požil tolik různých dobrůtek, že jsem si je ani všechny nepamatoval. Jenom vím, že mezi nimi byl moldavský koňak, tuzemský rum a chorvatská slivovice. No a taky pivo. To, jak jsem doufal, bylo povětšinou české. Ale ani tím jsem si nemohl být jistý. I podivil jsem se, kde jsem se tu vzal? Na onom spoře osvětleném místě? Odkud že to jdu? A kam? Jak dlouho už takhle jdu? Proč jsem si dříve nepokládal všechny tyto otázky a co jest příčinou mého nenadálého zájmu o tyto, výše vyčtené věci? A tu jsem uslyšel zvuk vyzvánění, nějaký nepříliš náročný. Rozhlédl jsem se. V holém porostu okrasných keřů se bělaly zbytky sněhu. Hnědé, shnilé listí na jednom místě pokrýval koláč zvratků. Moje asi nebyly, ale ruku bych za to nedal. Podíval jsem se kousek vejš. Z nějakého důvodu ve větvích zářil mobilní telefon. Zachytil se poutkem za tenké větve, které se pod jeho tíhou znatelně prohýbaly, vibroval, zvonil a blikal, prostě

próza / česká a slovenská / 37

Ze života barokního skladatele — Podivíni a samotáři byl k nepřehlednutí. Spíše než cokoliv jiného to bylo reflexivní, neuvědomělé jednání, že jsem ho zvedl, no a taky snaha nabýt zadostiučinění (když už jsem se nechal vyrušit ze svého nočního rozjímání). „Ano?“, zeptal jsem se do sluchátka. „Ty hajzle, počkej, až tě dostanem“, vyštěklo na mě z něj. „Ale to musí být omyl!“, snažil jsem se odporovat. Proč by ten člověk, který mě zřejmě vůbec nezná, chrlil na mě nadávky a chtěl mě „dostat“? Jeho agrese evidentně pramenila z naprostého nepochopení mé situace! Překřičel mě další příval vulgarizmů. „Právě jsem našel mobil“, zařval jsem a ten „na druhé straně“ mi konečně začínal rozumět. „Okamžitě ho polož, slyšíš? Ty syčáku, já ti ukážu!“ „Tak jo, vo nic nejde“, řekl jsem a zavěsil. Hm, to je divná situace, pomyslel jsem si, ale ještě, než jsem ji jaksepatří promyslel, telefon zazvonil znovu. „Halo?“, uslyšel jsem tentýž, tentokrát o trochu vlídnější hlas. „Vy jste ten mobil opravdu našel?“ „Nojo, visel tu v křoví.“ „No a kde teď jste?“ Rozhlédl jsem se. Náměstí. Betonový kulturák, nebo možná že to byla samoobsluha, neorománská bazilika, či snad helénská tržnice, zavřený stánek, zřejmě s fastfoodem, popcornem, hotdogem, sexshopem nebo nějakým jiným knowhowem. Partička cikánů kousek opodál. Nebo koledníků převlečených za cikány. Nepoznával jsem to tu. „Nevím, vůbec to tu nepoznávám“, řekl jsem snad až poněkud hystericky. „Já jsem asi zabloudil. „No a jak se jmenujete? My si vás najdeme.“

38 /


Super! — bylo první, co mě napadlo. Někdo se o mě stará, chce mě najít, možná mi chce pomoct z mé existenční situace. A už jsem se chystal neznámému na druhé stráně vyklopit své jméno, ale najednou mi proběhl zcela zřetelný mrazík podél páteře, bez ohledu na všecek toho večera požitý alkohol, a zvuky a slabiky mého pojmenování mi uvízly v krku. Počkat. Jakýpak my si vás najdeme? Kdo my? A co to vůbec má znamenat? Podle jména? Jak tak!? Radši jsem se ještě jednou přeptal. „Jakže jste to říkal?“, trochu to zaskřípalo, úplně nejvíc přirozeně to nejspíš nezaznělo. „No svý méno mi řekni, vole!“, evidentně opět ztrácel nervy. „Když si ho neukrad, tak se nemáš čeho bát, né?“, dodal poněkud vlídněji. „Nestor Ivanovič“, řekl jsem první, co mě napadlo. A bezelstně a zcela pokorně dodal: „Příjmení chcete taky?“ „Ne, to nebude třeba.“, řekl hlas ze sluchátka. „Aha“, řekl jsem ještě, a kdoví proč dodal „Buterbrot“. „Za chvíli jsme u vás, vydržte na místě.“, řekl hlas na rozloučenou a zavěsil. To víš že jo, pomyslel jsem si. Aniž bych na chvíli zaváhal, okamžitě jsem vyndal z telefonu baterku a zahodil co nejdál do spoře osvětleného křoví. To jsem ho ale přelstil, pomyslel jsem si a okamžitě jsem se rozběhl v neurčitém směru. Po několika minutách úporného běhu jsem zabočil do nějakého průchodu, abych si oddechl. Až tu jsem si s hrůzou uvědomil, že i kdybych chtěl, tak bych mu své jméno stejně říct nemohl.


Příklad Bachův nám dokazuje, že i génius plodící vrcholná díla smí vést život normálního smrtelníka: s rodinou, platem, nájmem a požitkem z dobré kávy nebo tabáku. Naproti tomu příklad Gluckův nebo de Sainte-Colombův nás upomíná na pravý opak: autor tvořící vyčerpává své nitro, pozvolna odumírá pro své okolí, vytrácí se z reálného světa do světa imaginace. Všichni barokní skladatelé jako by vyrůstali z onoho pomyslného rodokmenu Bernini–Borromini. Zatímco frivolní a svéhlavý bouřlivák Gian Lorenzo Bernini tvořil své impozantní stavby v jakémsi rozmáchlém velikášském gestu; jeho tichý a distingovaný protivník Francesco Borromini rýsoval své věže a pitoreskní průčelí chrámů jakoby bez jediného slova, ve stínu svých úvah a meditací. Prvý patřil ještě michelangelovskému Římu renesance, zatímco druhý, který nakonec spáchá sebevraždu (probodl se a o této téměř dva dny trvající agónii dokonce zanechal podrobné deníkové záznamy), patří již cele jen šerosvitu, echu a naturalismu baroka. Ještě za života obou proběhl jakýsi spor o stavbu zvonice ve Vatikánu. Stavěl ji Bernini, použil však daleko těžší kámen než navrhovalo kolegium ostatních architektů, mezi nimi i Borromini. Berniniho pyšné zvonice musely být roku 1642 strženy, jinak by se zřítily. Plodný a smělý musel ustoupit, podivínský a vizionářský slavil svůj velký triumf. Doba dala přednost baroku, třebas si nejprve pohrávala s renesančními zkušenostmi. Otisk dobrodružné touhy i hlubokého rozjímání je pak přítomný v životě všech umělců 17. a 18. století. Mezi komediantem a poustevníkem. Představme si nejprve několik výstředních a hlučných podivínů. Asi nejkurióznějším zjevem hudební Francie byl Nicolas Chédeville (1705—1782). Profiloval se jako komponista módního rustikálního stylu Ludvíka XV. Sám hrál dokonce na dudy. Šlechta tehdy obývala rokokové salaše, procházela se upravenými hnojišti a zpívala si původní lidové písně pro školený soprán a tenor. Chédeville do této neoriginální atmosféry báječně zapadl a když bylo třeba být tvůrčím, neváhal se uchýlit k podvodu. Spolu s vydavatelem uzavřeli tajnou dohodu, že jeho kompozici budou vydávat za práci Vivaldiho, peníze šly do jeho kapsy. Neuspěl však. O několik let později obracel svůj podvod naruby: upravil pro hoboj a dudy Vivaldiho Čtvero ročních dob a tím získal pověst dobrého skladatele, po které

tak zoufale prahl. Postupně si začali lidé klepat na čelo. „Co to ten starý Chédeville dělá? V šedesáti pěti letech si vzal za ženu služku vévody Orleanského. Otrokyni! Skladatel ode dvora!“ Konec jeho života poznamenal finanční propad — deset jeho domů zabrali věřitelé, žena se s ním rozvedla a jeho proces právníci dořešili až osm let po jeho smrti. Naproti tomu byl Anton Filtz (1733—1760) zcela přehlédnutelným mužem. Působil v Mannheimu, jeho nečekaná a brzká smrt dala sice podnět ke vzniku mnoha legend v 19. století, ale jinak byl v podstatě normální. Měl jen takovou jednu libůstku. Jeho současníci tvrdili, že si smrt vykoledoval sám — Filtz totiž pojídat pavouky. Říkal pak, že si na nich pochutnává, že jsou lahodní jako třeba jahody. Život Johanna Josepha Fuxe (1660—1741) je poznamenán naopak poustevnictvím. On nám bude dnes reprezentovat rod samotářských podivínů. Jako chudé zázračné dítě byl představen císaři Leopoldovi I. Dále ho již jen pronásledovala závratná kariéra (ano, pronásledovala — svým založením i tvorbou

Nicolas Chedeville / foto foto en.wikipedia.org

la follia / 39

Lákání ke čtení zakončit smutně, a proto jednu historku o nevrlém panu Fuxovi. Na jeho posudku v Rakousku záleželo, avšak Fux pro mladé umělce neměl pochopení. A byl to nejspíše Giuseppe Bonno (1711—1788), kterého nesmlouvavý starý pedagog odmítl doporučit a poslal ho zpět do Itálie, aby si tam doplnil mezery v hudebním vzdělání. Když pak přišel Bonno za jedenáct let později znovu, tak se Fux vůbec nerozpakoval a opět jej odmítl. Bonno byl vytrvalý a po smrti starého pána se stal dvorním kapelníkem. A zůstal jím až do své smrti. A možná si ho pamatujete i z filmu Amadeus — je to právě ten drobný mužík s nepříliš inteligentním výrazem ve tváři, který vždy souhlasí s panem hudebním ředitelem a signorem Salierim. Ale to už je zcela jiný příběh…

40 /

la follia

foto archiv autora

/Adam Krupička/

autor vystudoval historii a bohemistiku na PF UJEP v Ústí nad Labem, zajímá se o klasickou hudbu a poetiku literárních postav


Sylva Fischerová foto Ondřej Lipár

byl spíše uzavřený, později mu jsou dokonce projevy uznání a zájmu na obtíž): stipendium, svatba s dcerou tajného rady, skladatel tří císařů (Leopolda, Josefa a Karla). Měl značně nedůtklivou a puntičkářskou povahu a zpátečnické názory. Jeho opery hýřily leskem scény, ale hudebně neokouzlovaly. Fux nerad komponoval, raději trávil čas teoretickou prací. Při slavnostní korunovaci Karla VI. českým králem se nezúčastnil premiéry korunovační opery, kterou sám složil a která měla být jakýmsi triumfem jeho díla: kvůli bolesti kloubů způsobené dnou. Při jiné příležitosti odmítl opět, třebaže pro něho císař poslal vlastní nosítka. Po smrti své milované ženy, se kterou vychovával dvě děti zesnulého bratra, už vůbec nevycházel a přestal komponovat. Závěr nesmíme

Autorka je básnířka, prozaička, vysokoškolská pedagožka.

Ráda bych doporučila ke čtení tři knihy, které se objevily na českém trhu relativně nedávno, minimálně dvě z nich však mají dlouhou prehistorii. První kniha mi byla sama ke čtení doporučena, a to s takovou naléhavostí, že jsem si ji okamžitě opatřila: jedná se o knihu Byly jsme tam taky, kterou napsala Dagmar Šimková, a to počátkem 70. let minulého století po svém odchodu do australské emigrace. Kniha vyšla poprvé r. 1980 v 68 Publishers v Torontu — kde jí Škvorecký taky vymyslel název — a osobně nechápu jak to, že jsem na ni nenarazila ani po několika jejích dalších vydáních v popřevratových letech, ale jelikož se to stalo mně, mohlo se to stát i jiným, a proto píši toto doporučení. Dagmar Šimkovou, dceru píseckého bankéře, zatkla komunistická policie v r. 1952, když jí bylo 22 let, protože rozšiřovala podvratné letáky a poskytla úkryt pár přátelům, kteří zběhli z vojny a chtěli se dostat na Západ; v komunistických kriminálech potom pobyla celých 14 let až do r. 1966. Skutečnost, že tak inteligentní a tak citlivá osoba to celé v relativním zdraví přežila, a že dokonce ještě byla schopná o tom vydat svědectví, a to literárně tak kvalitní, že s ním stěží snesou srovnání jiná podobná ztvárnění pobytů v komunistických žalářích nejen zdejších, ale i různých zemí východního bloku, lze po mém soudu považovat v podstatě za zázrak. Všední život za mřížemi — spoluvězenkyně, od negramotných cigánek po Růženu Vackovou, děsivé detaily o způsobech fyzického i psychického mučení, uzavřený svět bachařů a bachařek i jejich obětí — ale stejně tak snaha popsat sílu, která je všechny nesla dál; a pro mě snad nejpůsobivější vyprávění o dětech-panenkách, které vězenkyně chovaly v náručích a o které za mřížemi pečovaly, jako by byly živé, už narozené, jejich vlastní… Knihu bych dala jako povinnou četbu pro všechny středoškoláky této země.

Další kniha vyšla r. 2009 a jedná se o výbor z poezie Ivana Diviše, který s rozvahou i citem sobě vlastním uspořádal Vladimír Justl — byla to jedna z posledních publikací, jejichž editorem ještě byl. Titul nazvaný Gejzír vydalo nakladatelství Odeon a Justl v něm prokázal Ivanu Divišovi skutečnou službu: při četné nadprodukci, které jsme u Diviše svědky, a s vynecháním dlouhých litanických skladeb, jejichž úroveň — alespoň podle mého názoru — někdy kolísá, se mu podařilo vybrat básně, které jsou divišovsky přesné — mrazivé i ohnivé — obrazivé i reflexivní, ale i vulgárně útočné tam, kde je to na místě, a plné úžasných divišovských neologismů. Samozřejmě že některé sbírky, tvořící precizně zkomponované celky (např. Sursum nebo Obrať koně), by sem mohly vstoupit celé, což ovšem nebylo možné, přesto je útlá kniha dokladem toho, že Ivan Diviš byl jedním z největších básníků, jimiž byla tato země obdařena. A do třetice žánrově odjinud, i když pořád zůstaneme doma: profesor Miloslav Petrusek vydal v r. 2007 knihu s poněkud matoucím názvem Společnosti pozdní doby; tím se snaží vyhnout onomu nevyhnutelnému postmodernismu alespoň v názvu, když už se mu nemůže — a ani nechce — vyhnout uvnitř knihy. Kniha obsahuje nejprve úvod „k sociologii soudobých společností“: půjde zde totiž o to, vymezit současnou společnost — ano právě tu, ve které žijeme — z hlediska jejích podstatných charakteristik, a to nejen v synchronní, ale i v diachronní dimenzi, jinak řečeno nejen jaká je a jak se jeví, ale jak k tomu přišla, jakými dějinně-společenskými pochody jsme došli nebo byli dotlačeni /kým?/ tam, kde dnes jsme. Poté kniha pokračuje formou hesel či nálepek, jakými tato společnost včetně jejích předchůdců bývá či bývala označována, případně jakými může být označena její hypotetická nástupnice. Najdeme zde představeny pojmy známé i méně známé: masová společnost — společnost konzumu — společnost metamýtů — legrační společnost — flagelantská společnost — masturbační společnost — atd. Není to úplně jednoduché čtení, ale knihu by měl alespoň vzít do ruky každý, koho neuspokojují rádoby analytické floskule, s nimiž se setkává v tiskovinách všeho druhu.

…doporučuje / 41

Kdysi dávno … v Hradišti Původně jsem se v tomto textu chtěla zasvěceně věnovat japonskému žánru softerotických filmů pinku eiga. Při návštěvách těchto snímků na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti mi však pomalu začalo docházet, že k zasvěcenosti mi zdaleka nestačí vidět pouze osm filmů, které byly promítány v půlnoční sekci. Své o tom jistě ví přední světový publicista a nadšenec Olaf Möller, který měl tuto sekci letos na starost. A jelikož festival nabízel opravdu mnoho zajímavého, nakonec jsem neviděla ani třetinu z toho, co jsem z japonské tvorby vidět chtěla. Tudíž o zasvěcenosti zde nemůže být ani řeč. Snad někdy příště. Uhrančivá atmosféra a krása města, spolu s velmi nabytým a zajímavým programem tohoto příjemného festivalu tomu chtěly. Následující řádky se tak budou odvíjet povětšinou od dojmu k dojmu, které, přiznám se bez mučení, jsou po dvou měsících už hodně zamlžené. Ve srovnání s jinými filmovými festivaly mne Uherské Hradiště příjemně překvapilo rodinnou atmosférou. Jinak malé město se na několik dní zalidnilo cinefily a jinými divnými patrony a přece nepůsobilo přeplněně ani nepříjemně. Ba naopak. Na každém kroku přímo pulzovalo nadšení návštěvníků pro film a odhodlání vidět, co se dá. Žádná zlatá mládež. Žádné rádoby celebritky promenádující se po náměstí ve svých nejnovějších super modelech. Prostě láska na první pohled. A co že jsme to v Uherském Hradišti vlastně všechno dělali? Většinu z toho jste si mohli přečíst na našem h_aluzáckém blogu v průběhu festivalu, a proto vás na tomto místě nebudu dále zatěžovat povídáním o tom, jaké bylo krásné počasí, jak luxusňácký stan

jsme obývali, jaké mají v Hradišti dobré víno, škvarky a grilované oštěpky s brusinkami… Ani tím, že jednoznačně nejlepší kávu letošního ročníku jste mohli dostat ve stanu A2 přímo ve Smetanových sadech za kinem Hvězda… A komu by tento krátký výčet přece jenom nestačil, nechť nebojácně zabrousí na naše webovky, kde se všechno ostatní dozví a možná se u toho i pobaví, možná zapláče. Ale dost už blábolů a k věci… Kromě sekce pinku eiga mne na LFŠ zaujala také sekce Inventura: Film a živá hudba, která návštěvníky seznamovala s tím, jak asi vypadala návštěva kina v éře němého filmu, kdy kromě pohyblivých obrázků na diváky útočily i všemožné zvuky nástrojů od klavíru po celý orchestr. Člověk si zde uvědomil, jak málo muselo při těchto projekcích jít o samotný film, o soustředěné pozorování děje na plátně a jak hodně šlo o korespondenci doprovodu s obrazy, o kulturní zážitek založený na přítomnosti diváka v kinosále, o společenskou událost umožňující setkání, o zábavu, o radost z improvizace ze strany hudebníků atd. K sekci Film a živá hudba se velmi těsně vázala jiná sekce letošního ročníku Visegrad legenda: Gustav Machatý, jež mimo jiné předváděla tři vybrané němé snímky tohoto slavného režiséra obohacené živým hudebním doprovodem. Škoda, že jsem stihla jen Švejka v civilu, o jehož doprovod se postarala Lesní zvěř a Horňácká muzika Petra Mičky. Originálního živého hudebního doprovodu se dočkaly i rané komedie Ernsta Lubitsche. Postaraly se o něj kapely Houpací koně (Horská kočka), Obří broskev (Nechci být mužem) a rakouský pianista Gerhard Gruber (Ústřicová princezna, Sumurum). Více o filmu a hudbě

si můžete přečíst taktéž na našem blogu, kde této sekci věnovala naše externí dopisovatelka Zuzana Děngeová celý článek. Jestliže minulý rok měl na LFŠ v Uherském Hradišti svou retrospektivu maďarský mistr dlouhých záběrů Béla Tarr, letos tato pocta patřila mlčenlivému, zádumčivému Finovi Aki Kaurismäkimu. V sekci Spektrum měli návštěvníci festivalu možnost zhlédnout jak jeho filmy sociálně kritické (Děvče ze sirkárny, Le Havre atd.), tak ty čistě komické (Leningradští kovbojové dobývají Ameriku, Leningradští kovbojové potkávají Mojžíše atd.), ale například i adaptace slavných literárních předloh (Hamlet podniká atd.).

Ani tuto sekci jsem bohužel nestihla celou. Člověk totiž v Hradišti jednoduše neví, kam dřív skočit, aby to všechno stihl. Naštěstí pro mě a doufám, že i pro několik dalších, se v říjnu, na popud náhlé Akiho popularity, konala retrospektiva jeho filmů v pražském kině Aero, a tak jsem aspoň něco mohla dohnat. Největším objevem se mi však na festivalu překvapivě staly žánrové filmy Billyho Wildera, jimž patřila retrospektiva tohoto tvůrce v sekci Inventura. Poskytly mi totiž kýžený odpočinek u zábavy, která nebyla náročná na přemýšlení a zároveň byla překvapivě chytrá. Ideální program po pár dnech strávených vysedáváním po kinosálech nad krásnými, avšak náročnými filmy typu Turínský kůň a Marketa Lazarová, které však ve svém výčtu největších zážitků letošní LFŠ rozhodně nemohou vynechat.

Aki Kaurismäki / foto Jakub Hněvkovský

Co dodat nakonec? Snad jen to, že příště se budu opravdu snažit, abych vám poskytla vydatnější „reportáž“ z této úžasné, zážitky nabyté akce. Snad se tam příští rok opět podívám. Ale teď už hurá do Jihlavy na Mezinárodní festival dokumentárního filmu. Mou další velmi oblíbenou akci s atmosférou hodnou filmu.

Ernst Lubitsch — Horská kočka / foto lfs.cz

42 /

film / reportáž

Béla Tarr — Turínský kůň / foto lfs.cz


Billy Wilder — Sunset Boulevard / foto lfs.cz

foto archiv autorky

/Nelly Wernischová/ autorka je studentkou KFS na FF UK v Praze

film / reportáž / 43

Severní Čechy okem propagandy Hlavním tématem práce je zobrazení regionu v Dietlově seriálu Okres na severu. Práce si rovněž dává za cíl hrubě nastínit fungování propagandy v televizním provozu. Okres na severu spadá do kategorie normalizačních1 seriálů, měl sloužit jako tzv. seriál propagandistický2. Autor, Jaroslav Dietl, zasadil děj do fiktivního města Brod v severních Čechách. Hlavním tématem seriálu není zachycení naturelu tohoto regionu, přesto se region do díla promítá. Jaroslav Dietl je známý i laické veřejnosti, neboť je spojován s řadou populárních produktů televizní zábavy3. Zpracování Dietlova stručného životopisu je pro práci přínosné, přispívá totiž zamýšlené analýze. Nastínění základní příběhové linky seriálu je dle mého naprosto nezbytné, neboť Okres na severu nepatří ke známým produktům televizní zábavy, tudíž by bez bližší specifikace mohlo dojít k neporozumění. Jaroslav Dietl, zakladatel české seriálové tvorby4 Jaroslav Dietl se narodil v Záhřebu 22. 5. 1929. Rodina se z Jugoslávie přestěhovala do Brna, kde Dietl navštěvoval reálné gymnázium, později textilní průmyslovou školu. Krátce studoval psychiatrii na brněnské filozofické fakultě a od roku 1950 do roku 1955 scénáristiku na pražské FAMU. S Československou televizí spolupracoval od roku 1953 jako dramaturg. Roku 1973 byl z televize vyloučen a již nikdy se nestal jejím stálým zaměstnancem. Jeho druhá žena, Magdalena Dietlová, k tomu říká: „Perzekuován byl za

své působení ve FITESU, za odmítnutí okupace, za nepodepsání ANTICHARTY, za poslední, okupační, díl Rudolfa (Píseň pro Rudolfa III — pozn. autora), za okupační tajné vysílání se Škutinou… To mu sečetli, když ho vyhazovali ze strany i z televize.“ [Szabó,

2007: 70] Ale Jaroslav Dietl v televizi neskončil definitivně, a krátce po této události s televizí opět úzce spolupracoval, působil na pozici externisty. Dietl je autorem řady televizních seriálů, číslo se blíží ke třiceti5. Prvním seriálovým počinem byla práce na příběhu Babička tomu věří, který byl odvysílán 16. 3. 1960 jako čtvrtý díl Rodiny Bláhovy, tedy vůbec prvního československého seriálu [Smetana, 2000: 22]. Dietl si postupně vypracoval nejen osobitý autorský styl, který prokázal i na scénářích televizních inscenací, ale získal především značné tvůrčí renomé. Na druhou stranu Dietlův talent přesně odpovídal

44 /

film / studie

formátu televizního vysílání. Smetana v jedné ze svých recenzí na Deitlovu divadelní hru například píše: „Jaroslav Dietl jako dramatik již ledasco umí. (…) Ale při jeho druhé hře se také objevují značná

úskalí jeho tragikomického talentu. Hlavní nebezpečí vidím v tom, že nedokáže svůj příběh (…) dramaticky povznést do vyšší umělecké polohy a povážlivě zůstává u země, u doslovného opisu reality. Odtud ne zvlášť příjemný pocit žánrovosti, figurkaření, jakési nenáročné srozumitelnosti.“ [Smetana, 2000: 58] Pro

divadlo se tyto vlastnosti příliš nehodily, televizní seriál je však přímo vyžadoval. Jak jednoduchost děje a postav, tak příklon k určitému žánru dělají seriál divácky srozumitelným. Nejproblematičtější na Dietlově tvorbě však není to, jak je vytvořena, ale kdy a kde vznikla. Československá televize plně podléhala komunistické straně a sloužila jako její ideologický hlas: „Celá televizní

produkce a v první řadě seriálová tvorba byla pečlivě plánována a kontrolována. Vedení Československé televize připravovalo každoroční ideově-tematický plán, který předkládalo ke schválení ideologické komisi ÚV KSČ. Pořady byly natáčeny jako příspěvky k různým výročím či probíhajícím vnitropolitickým událostem (sjezdy KSČ, volby atd.)“ [Machek,

2010: 11] Nebylo tedy možné nespolupracovat s ideologickými požadavky KSČ. Řada Dietlových seriálů vznikala na zakázku [Bednařík, 2008: 219], byli obsazováni herci tzv. prorežimní6. To je případ i námi zkoumaného seriálu.

Okres na severu, předvolební agitace Okres na severu vznikl v roce 1980 jako klasické televizní dílo na objednávku. Roku 1981 se konaly volby do Federálního shromáždění a zároveň se slavilo šedesát let od založení KSČ. Československá televize deklarovala Okres na severu jako příspěvek k oslavám tohoto výročí. Podobně jako předchozí Dietlův seriál Muž na radnici (1976) měl i tento upozornit na nadcházející volby a vylepšit obraz strany, sloužil tedy jako propaganda. [Bednařík, 2008: 223] Hlavním hrdinou seriálu je tajemník KSČ Josef Pláteník (Jaroslav Moučka) ve fiktivním městě Brod, který se po celou dobu snaží na místo ředitele chemičky opětovně dosadit v prvním díle odvolaného Hanycha (Petr Haničinec). Vzhledem k tomu, že by to bylo na naplnění obvyklého třináctidílného penza málo, do popředí se dostávají i jiné postavy a problémy:


partnerské peripetie Pláteníkovy dcery (Jarmila Švehlová), skrytá snaha náměstka Vejříka (Petr Oliva) stát se ředitelem chemičky či partnerské problémy Pláteníkovy sekretářky (Renáta Doležalová). Je třeba zmínit, že Okres na severu nepatří k Dietlovým nejvydařenějším autorským počinům. Seriál nebyl přijat zcela pozitivně ani v soudobém tisku, který stejně jako ČST podléhal dozoru KSČ. Vytýkána mu je neuvěřitelnost hlavní postavy, Josefa Pláteníka, který je vykreslen jako nechybující a nepochybující straník, i stereotyp užitý ve vyprávění: „Samozřejmě

nemůžeme nepřipomenout ani Dietlovy notorické chyby — nebo spíš ústupky, které mnohdy oslabují tento žánr — přeceňování role jedince, někdy stereotypní schémata příběhu, i to, že se o většině dějů jenom mluví, místo aby se děly.“ [Holý, 1981: 5]

K problematice stereotypu se hodí trefný popis, který jsem nalezl na blogu Jára M. píšící, bdící: „(…) cca polovinu seriálu tvoří několik málo scén, které se železně opakují: — řidič (p. Bláha) hovoří s Pláteníkem ve služební Volze; — Pláteník přichází do předsíně svého panelového bytu (…) Když zaklepne, zprava (vždy) (…) přibíhá jeho manželka (pí. Švorcová) v zástěře; — dlouhý pohled na chodbu na výboru, za prosklenými dveřmi prochází hustý proud lidí; — většina scén je uvozena pohledem na sekretariát. Sekretářka vyřizuje různé schůzky, Pláteník sahá po telefonu, dlouze vytáčí číslo, střih na jiný telefon, zvoní, někdo ho bere, „můžeš přijít“, „kdy?“, „hned“, otevírají se dveře, návštěva přichází k sekretářce, „tajemník je tam?“, „čeká vás“, „co si dáš? kafe nebo čaj“, „sodovku“, „posaď se“ atd. atd.“ [M., 2009]

Seriál se soustředí především na jednání, které probíhá formou zmiňovaných telefonátů, krátkých schůzek v kanceláři, případně v jiném prostředí. Dalo by se říci, že seriál je postaven na „zařizování, jak něco zařídit“. Aktivita není zobrazována přímo, ale skrz rozhovory, které ji popisují, a to i v milostných vztazích. Prostor zobrazovaný popisem Stejně jako činnost, která není v Okresu na severu vykonávána, ale popisována, je prostředí, ve kterém

se seriál odehrává, spíše verbalizováno, než že by jej bylo možné skutečně spatřit. To, že se reálné prostředí v seriálu příliš nevyskytuje, je dáno tematickým zaměřením, které se soustřeďuje především na politickou aktivitu hlavních postav, případně na jejich vztahové problémy, tudíž většina scén se odehrává v kancelářích a bytech — jiné prostory, případně exteriéry nejsou zapotřebí. Druhým důvodem, proč je volba kulis velmi repetativní a omezená, může být fakt, že seriál nedisponoval přílišným rozpočtem. K tomuto tvrzení sice nemám žádné pramenné podklady, ale důkazy pro ně je možné vysledovat v samotném seriálu. Například veškeré příjezdy tajemníka a jeho řidiče se odehrávají ve studiu, kdy je na pozadí promítána předtočená ubíhající krajina, jednotlivé interiéry se od sebe liší minimálně a jejich vybavení se často opakuje atd. Zasazení do severních Čech je asi nejpregnantněji vysloveno v samotném názvu. Jinak umístění do konkrétního místa nehraje v samotném ději přílišnou roli. Na druhou stranu je místo seriálu neustále přítomno, neboť hlavní témata děje se váží k regionálním charakteristikám (chemický průmysl, těžba uhlí, paneláková výstavba, ale třeba i hokej). Region je v seriálu zobrazen jako průmyslový a jednotlivé charaktery jsou na průmysl svého regionu pyšné. Dokonce když v posledním díle (12. Řeka) dochází ke stěhování Pláteníkovy dcery a jejího manžela pryč z Brodu, odcházejí do rovněž průmyslového Třince. Celé pojetí průmyslové výroby v seriálu nenese žádná negativa (jediným rizikem je západní konkurence) — a to i přesto, že hlavním tématem celého díla je havárie s několika smrtelnými úrazy, na niž se navazuje propletenec událostí, které je nucen Pláteník řešit. Konkurence je v seriálu pojímána jako sportovní soutěž, kdy se hodnotí, kdo je lepší: kdo toho více vyrobí, kdo má výrobu lépe zorganizovánu. Chemická továrna hraje v celém seriálu zásadní roli. Přesto je zobrazena minimálně. V úvodním dílu (1. Důtka s výstrahou) je sice na začátku kvůli uvedení do děje zobrazena v panoramatickém záběru, ale po zbytek dílu se o ní jen mluví. Řeší se odstraňování škod a hledání viníka neštěstí, ovšem škody jsou opět popsány pouze slovně. Ve druhém dílu (2. Přelíčení) je nabídnuto několik záběrů chemických závodů. Pláteník se jede osobně přesvědčit na místo nehody, jak pokračují opravy. Naposledy je chemička zobrazena v pátém a šestém dílu (5. Náhoda, 6. Šachy). Tajem-

film / studie / 45

46 /

film / studie

Dietlův Okres na severu vyobrazuje severočeské město s jeho typickými charakteristikami. Zasazení seriálu do tohoto prostředí mělo patrně za cíl vyzvednout důležitost průmyslové výroby a zároveň ukázat, že i v průmyslovém městě se může žít plnohodnotný a spokojený život. Vzhledem k zaměření díla je zobrazení naturelu kraje minimální, přesto je zde přítomen. Povětšinou jako kulisa, která dokresluje dění. Poznámky

Josef Pláteník (Jaroslav Moučka) a jeho žena přicházející vždy zprava (Jiřina Švorcová) / foto tn.nova.cz

sídliště běžnou součástí života. Panelová výstavba též značí modernost města. O tom, že Brod je městem moderním a na vzestupu, vypovídá své i plánovaná stavba divadla. Kromě častého zobrazování typických panelákových sídlišť se setkáváme s ještě jedním prostorem, který je pro naturel regionu příznačný. Jedná se o hokejový klub, který v seriálu hraje jen okrajovou roli, ale dokresluje atmosféru města. Například ve druhém dílu se Pláteník dostává do šatny hokejistů, aby je povzbudil k lepšímu výkonu proti týmu Sparty. To, že má okresní město Brod hokejový klub, nepřímo vypovídá o jeho důležitosti. Hokej je v seriálu vyobrazen jako způsob odreagování se od práce, zároveň je to místo, kde se může projevit občanský patriotismus. Přítomností hokejového klubu a plánovanou stavbou divadla je jasně naznačeno, že občané Brodu kulturně nestrádají. Důležité však je, že i zábava má být k užitku, a tak výstava (12. Řeka) není výstavou uměleckých děl, ale různých plánů a postupů, jak zvelebit město. Význam Brodu je asi nejlépe vystižen v úvodní scéně šestého dílu, kdy Pláteník vychází spolu s ministrem (Bedřich Prokoš) a generálním ředitelem (Josef Bek) z Pražského hradu. Ministr Pláteníkovi říká: „Neměl

jsi, soudruhu tajemníku, dojem, že váš Brod se stal hlavním městem republiky?“ Pláteník odpovídá: „No, to snad ne.“ A ministr dodává: „No, ale pozornost je na vás upřena značně.“


1 „Z hlediska datace má termín ‘normalizace‘ dva významy. Označuje období let 1968—1971, tedy proces postupného znovuobnovení vlády komunistické strany nad československou společností (pro tuto periodu se v dobovém tisku a projevech používal i výraz ‘konsolidace‘). V přeneseném významu se ‘normalizace‘ používá také pro druhou polovinu existence komunistického režimu, tedy léta 1968—1989, protože neexistuje jiný vhodný alternativní název“ [Doskočil, 2006: 27] 2 „Propagandistický seriál v období normalizace si definujme jako uzavřený umělecký útvar o několika dílech (zpravidla 5—30), ve kterém je vyprávění podřízeno ideologickým normativům.“ [Szabó, 2007: 4] 3 Patrně nejznámější je Nemocnice na kraji města, 13 dílů/1978, 7 dílů/1981. 4 Biografické informace volně citovány dle stránek Slovník české literatury po roce 1945. 5 Seznam seriálů například zde: http://cs.wikipedia.org/ wiki/Jaroslav_Dietl či zde: http://www.imdb.com/name/ nm0226201/ 6 Asi nejznámější je případ Ženy za pultem, kdy původně zamýšlenou Janu Hlaváčovou vystřídala v KSČ aktivně vystupující Jiřina Švorcová [Szabó, 2007: 68].

MACHEK, Jakub Normalizace a populární kultura : Od domácího umění k Ženě za pultem. In Tesilová kavalerie : Popkulturní obrazy normalizace. Příbram : Pistorius & Olšanská, 2010. s. 9—27. PRIBÁŇ, Michal . Jaroslav Dietl. Slovník české literatury po roce 1945 [online]. 2006, [cit. 2010-12-29]. Dostupný z WWW:
slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=36>. SMETANA, Miloš. Televizní seriál : a jeho paradoxy. Praha : ISV nakladatelství, 2000. 180 s. SZABÓ, Daniel . Od Hamra až po Rodáky : České propagandistické seriály v televizní praxi [online]. [s.l.], 2007. 74 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, Ústav filmu a audiovizuální kultury. Dostupné z WWW: .

Filmy a seriály

Muž na radnici (Evžen Sokolovský, 1976) Okres na severu (Evžen Sokolovský, 1981) Výstraha (Miroslav Cikán, 1953)

Literatura

BEDNAŘÍK, Petr. Seriály Jaroslava Dietla Muž na radnici a Okres na severu : Jejich úloha v rámci vysílání Československé televize a dobové hodnocení v médiích. In ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS. Olomouc : Facultas Philosofica, 2008. s. 219—227. DOSKOČIL, Zdeněk. Duben 1969 : Anatomie jednoho mocenského zvratu. Brno : Doplněk, 2006. 440 s. HOLÝ, Josef. Co zůstává. Rudé právo. 1. 3. 1981, s. 5. M., Jára. Jára M. píšící, bdící [online]. 9. října 2009 [cit. 2011-01-03]. Okres na severu. Dostupné z WWW: .

/Tomáš Čada/



ník se sice do chemičky ještě několikrát vrací, ale k nastínění jeho přítomnosti v závodě již stačí pouze budova ředitelství. Dalším důležitým znakem pro region severních Čech je přítomnost těžby hnědého uhlí. Těžba na rozdíl od chemické výroby nehraje v seriálu tak zásadní roli. Ve čtvrtém dílu (4. Případ) ředitel dolu Jan Soldán (Čestmír Řanda) zpronevěří značné peníze. Zločin je nekompromisně vyřešen Soldánovým odvoláním a následným odsouzením, pro samotný příběh nemá Soldánovo povolání ani prostředí dolů větší význam. Dokresluje pouze obraz okresních činitelů a ukazuje, že i vysoce postavený a prověřený komunista může pochybit. Dalšími místy, se kterými se v seriálu setkáme, jsou povětšinou velmi klasické prostory, jež bychom mohli zařadit do jakéhokoli kraje. Jedná se o školu, v níž pracuje Pláteníkova dcera, hudební klub SSM či hospodu. Dále se setkáváme s různými prostory, kde se odehrávají schůze, Pláteník za odpočinkem jezdí ke svému kamarádovi myslivci (Jiří Zahájský) na hájenku atd. Zajímavé je, že přestože se Pláteník nachází na hájence, příroda je zobrazována pouze schematicky. V žádném z dílů se nenaskytne pohled na nějaké přírodní panorama. Je faktem, že Sokolovského režie nabízí divákovi spíše divadelní pojetí s důrazem na polocelky a detaily, ale několika panoramatických záběrů se dočkáme, všechny však ilustrují situaci (příchod do školy, továrny, příjezd na sídliště ad.), nikdy neslouží k vykreslení atmosféry, tzn. veškeré exteriéry i interiéry slouží jako kulisy pro to podstatné, což jsou rozhovory. Nepřítomnost krajiny lze vysvětlit i tak, že na zdevastované severočeské krajině vlastně není co ukázat. Tím by totiž byla narušena iluze průmyslu jako pozitivního dárce blahobytu. Vzhledem k tomu, že seriál měl působit jako propagace okresního tajemníka, potažmo KSČ, byla vykreslena postava Josefa Pláteníka nanejvýš pozitivně. Je to muž, který má ve svých názorech jasno, nechybuje, a pokud chybuje, je ochoten chybu přiznat. Je čestný, řídí se tzv. zdravým selským rozumem, nad nikoho se nepovyšuje. K cestám do práce mu stačí stará služební Volha, na chalupu dojíždí v té době značně zastaralou Škodou 100. Stejně tak v bydlení není náročný. Společně s celou rodinou obývá panelákový sídlištní byt. Žije tedy jako každý průměrný občan. Oproti Muži na radnici, kde výstavba panelových domů byla stěžejním tématem, je v Okresu na severu panelové

film / studie / 47

✃

Alois Nebel je nedivácký pionýr Animovaný / Drama ČR, Německo, 2011, 87 minut

Režie: Tomáš Luňák Scénář: Jaromír Švejdík, Jaroslav Rudiš Hrají: Miroslav Krobot, Karel Roden, Tereza Voříšková, Alois Švehlík Je temná, sychravá noc. Vichr cloumá s korunami opadaných stromů, listí poeticky brázdí okolní vzduch, z dálky se pomalu blíží jedoucí vlak a skrze skřípot kolejí a brzd se ozývá předčítání jesenických jízdních řádů. Tak začíná ambiciózní adaptace komiksu Alois Nebel. Příběh o válkou traumatizovaném nádražákovi, jenž se na sklonku revoluce roku 1989 snaží vypořádat s vlastním životem, a pomstě, která i v tomto případě chutná nejlépe za studena. Nebelovi se v první řadě nedá upřít, že vládne pro tuzemský film nezvykle hutnou atmosférou. O tu se ostatně postarala už samotná předloha, již režisér Luňák otiskuje na stříbrné plátno pomocí rotoskopické techniky s vizuální precizností snímků Temný obraz nebo Sním či bdím? Richarda Linklatera, od nichž se výrazněji liší jen v oblasti stylu vyprávění. Luňák se na jednu stranu nebrání narativním klišé

(postavu zaplavuje lavina světla tvořící přechod k flashbacku) a schématům (ztráta mateřské postavy je vyrovnána ziskem jiné). Na druhou stranu se však vzpírá klasickému vyprávění, když nelpí na doslovnosti motivací postav a místo nich vypráví skrze pouhé náznaky a nálady, čímž logicky klade výrazně větší nároky na divákovo vnímání detailů (Nebelova fotografie) a schopnost zařadit si určité výjevy do historického kontextu bez tvůrčího návodu (odsun Němců po válce). Vzniká tím poněkud paradoxní situace, kdy publikum sice tuší, že má režisér film pevně v rukou, a útržkovitost, rozplizlost a zamlženost děje je tvůrčím záměrem. Avšak ani přes toto vědomí se není schopné do filmu „ponořit“ a často se v něm divák ztrácí, neboť zdánlivě nedostává informace, potřebné pro orientaci v příběhu a mezi postavami.

Alois Nebel / foto aloisnebel.cz

Snímek tak nechtěně budí dojem, jakoby vznikl pouze pro uspokojení filmových teoretiků a festivalových diváků, kteří oceňují Nebelovu jinakost, již jsou schopni dekódovat, a naopak se zdá, že ignoruje běžného diváka navyklého na tradiční narativ. Je přitom otázkou, nakolik je podobný přístup morální u filmu, jehož náklady se vyšplhaly k 80 milionům korun. Tedy částce, která odpovídá spíše mainstreamové komerci nežli umění pro minority. Že by nový způsob tunelářství? Nebo jen cena za tuzemské pionýrství?

Alois Nebel / foto aloisnebel.cz

48 /

film / minirecenze

foto archiv autora

/Petr Semecký/

autor je studentem SHV na FHS UK v Praze


✁

Alois Nebel

✃

✃

✁

✁

www .pifpaf.cz

8

PŘEHLÍDKA ANIMOVANÉHO FILMU

✃

10 Festival of Film Animation Olomouc

CZ

prosinec 2011 11 December

Drive má rozhodně „drajv“ Drive

Holci a kluky v animaci Goys and Birls in Animation Světlo a tma živé animace Light and Darkness of Live Animation PAF Rewind: Rotoskopie PAF Rewind: Rotoscopy Soutěž Jiné vize Competition: Other Visions Aport animace Aport Animation Konvikt Resident Konvikt Resident PAF Kult PAF Cult PAF Art

Akční / Drama / Thriller USA, 2011, 100 minut

Režie: Nicolas Winding Refn Scénář: Hossein Amini Kamera: Newton Thomas Sigel Hrají: Ryan Gosling, Carey Mulligan, Ron Pearlman, Bryan Cranston

Drive / foto film.com

S Drive v této tendenci pokračuje, když nechává naplno vyniknout herecky úchvatného Ryana Goslinga, jenž za celý film sice pronese pouze několik vět, ale dokonale si s nimi vystačí, když většinu informací dokáže zprostředkovat pomocí herecké exprese. Právě Goslingův výkon a silná chemie s nevinně nádhernou Carey Mulligan dodávají filmu magický šmak, jenž Refn ještě umocňuje meditativní kamerou Newtona Thomase Sigela a fantastickým „retro“ soundtrackem, který snímku propůjčuje opravdový „drajv“. Drive se tak dá považovat za Refnovu uměleckou výpověď o moci režiséra ovlivnit výchozí látku a jakési nastavení zrcadla tvůrčí rutině, jež dlouhodobě zmítá především hollywoodskou tvorbou. Tvorbou, do níž se Refn v dalších letech hodlá tvrdě zakousnout a která mu, doufejme, neotupí skus.

/Petr Semecký/


foto archiv autora

Umělecké centrum Univerzity Palackého, Univerzitní 3, Olomouc

www .facebook.com /PAFOlomouc

Zahraniční recenzenti se shodují, že režisér Nicolas Winding Refn je spolu se slaninou nejlepším exportem v historii Dánska. A ačkoliv se jedná o tvrzení odvážné, v podstatě se s ním nedá nesouhlasit. V Refnovi jakoby se totiž spojilo hned několik kinematografických mistrů od meditativního Terrence Malicka přes žánrového ničitele Larse von Triera po násilím fascinovaného Michaela Hanekeho. Drive, vyprávějící historku o nemluvném řidiči, který se kvůli lásce zaplete do gangsterského klubka, z něhož se posléze snaží najít cestu ven, je toho dalším důkazem. Původně měl film točit britský divoch Neil Marshall. A není těžké odhadnout proč — Drive v sobě totiž snoubí snad vše, co ostrovního režiséra zajímá — jednoduchou zápletku s prostými emocemi, brutálními akčními scénami a spoustou odhadnutelných klišé. V Refnových rukou se však v zásadě tuctový projekt přesunul z kategorie „B“ o několik uměleckých pater výš, když mu režijní styl dánského intelektuála dokázal dodat na hloubce a atraktivitě. Refn již ve svém předchozím snímku Barbar předvedl, že víc než na dialogy klade důraz na činy a pocity zprostředkované skrze charismatického herce.

✁

film / minirecenze / 49

Nový Allen nikoho neurazí a snílky nadchne

Budějce — Je libo pikador?

Půlnoc v Paříži (Midnight in Paris) Komedie / Romantický Španělsko, USA, 2011, 94 minut

Režie: Woody Allen Scénář: Woody Allen Kamera: Johane Debas, Darius Khondji Hrají: Rachel McAdams, Owen Wilson, Marion Cotillard, Michael Sheen Woody Allen je jednou z mála jistot, na které se můžeme každoročně spolehnout. Rok co rok totiž přichází se svojí dávkou starosvětské romantiky, v níž se pokouší předat více či méně otřepaná poselství. Půlnoc v Paříži pokračuje v Allenem dlouhodobě nastoleném trendu a opakovaně vyplňuje škatulku „feel-good filmu“ na jedno použití. Představuje neurotického dobráka s kukučem Owena Wilsona, jenž jako filmový scenárista váhá mezi odchodem z jistého hollywoodského fleku a bohémským životem romanopisce. K finálnímu rozhodnutí mu přitom chybí jen trocha víry ve vlastní schopnosti, k té mu mají dopomoci umělečtí velikáni (Hemingway, Fitzgerald, Dalí a další), s nimiž

Půlnoc v Paříži / foto celebritywonder.ugo.com

se pravidelně setkává během humorných nočních epizod v čarokrásných pařížských podnicích. Allen se Půlnocí v Paříži znovu vydává do abstraktnějších scenáristických končin, skrze něž postuluje poselství, že snílkovství má šanci na úspěch, jen pokud si člověk důvěřuje, je pro úspěch ochotný udělat cokoliv a má po boku někoho, kdo ho plně podporuje. Zatímco však scénář překvapuje svojí dějovou svěžestí a nečekanou nápaditostí nejen při odkazování na díla uměleckých es minulých století, rukopis samotného režiséra je po celou stopáž pouze sázkou na jistotu, která v sobě snoubí veškeré Allenovy trademarky, které po tolika letech začínají trochu nudit. Obzvlášť ve světle mladistvé režie, již Allen předvedl v případě pro něj atypického Match Pointu či oscarového Vicky Christina Barcelona. Půlnoc v Paříži tak sice není nikterak špatným filmem, neboť na to má Allen až příliš vybroušené řemeslo a zvládá nejen humorné momenty, ale i oduševnělé romantické tokání, avšak rovněž není ani suverénní palbou do černého. K té mu chybí více tvůrčích překvapení, které mu budou ochotni prominout pouze „allenovští novici“ či nekritičtí nostalgici.

Půlnoc v Paříži / foto saltythebeastblog.blogspot.com

50 /

film / minirecenze

foto archiv autora

/Petr Semecký/



Současné České Budějovice jsou městem sportu a zábavy, komplexní vzdělanosti, křesťanské tradice a v poslední době především městem kultury. Alespoň tak to hlásají centrálně řízené tlampače z míst nejvyšších. Zůstaňme u kultury. Změna zde opravdu nastala a probíhá. Vznikají občanská sdružení, shluky lidí, kteří baží po aktivitě, z dataprojektorů se kouří, flipcharty se plní. Pro místní hudební kulturu logicky vyvstávají dva důsledky tohoto snažení: zřídka kdy rodící se kvalitní projekt s myšlenkou a současně vznikající, mně osobně smysly trýznící, bizarní líbivé projekty bez jakéhokoliv přesahu. Tato kulturní hysterie má samozřejmě i pozitivní náboj, ale také vybízí k otázkám, zda by určité organismy neměly přirozeně zhynout či jestli by se nové měly vůbec rodit? Dámy a pánové, tvůrci, prosím, ušetřete nás. Pokud příští rok opět trhovsky nepřesvědčíte zkostnatělý magistrát a nedostanete nějaký ten zbytek od porcování, Vaše „díla“ se změní v ještě víc beztvaré stíny, kterých už tu bylo dostatek. Bez přesahu, propojení, vrstevnatosti a vize se neobtěžujte. Někdy je zapotřebí dodržet pravidla cyklu, aby se mohlo zrodit cosi kvalitního a životaschopného. Pardon, ale muselo to ven. V těchto jižních vodách stabilně a dobře zastupují současnou flotilu „alternativní hudební scény“ tři zásadní subjekty. Vikk — po léta poctivě pracující srdcař, který se snaží zásobit město koncerty sympaticky hrubého zrna, Stříbrnou Raketou ovlivnění progresivní hlukaři NAAB a velmi zajímavý fenomén, Ostinato festival, který se vůči jmenovaným souputníkům vymezuje (a určitým způsobem je převyšuje) ve svém pojetí zakompovanou snahou o nekonečnost, víceúrovňové propojení a transcendenci. O něm snad jindy. Hudební alternativní scéna tu jistá je, ale nevykazuje známky, které bychom si pod tímto pojmem mohli nebo chtěli představit. Otevřenost přítomna je, avšak hlubší spolupráce a společné poslání poněkud absentuje. Na konec začátek. Skromné ontologické okénko se otvírá symbolicky U Kadleců. V první půlce devadesátých let byla tato klasická pivní hospoda základnou (nejen) místních punx. Lokální punkrocková guru Eva Houbová zde započala dělat pravidelné koncerty a připravila tak živnou půdu pro její následovníky. V tomto období byli pro město a region zásadní punkoví DDT, později i dnes fungující humoristi P.B.J.B. či vznikající HC/punk legenda Dezinfekce. V polovině dekády se zjevuje velmi důležitá ikona českobudějovické extrémní hudby, a to grindoví Ingrowing v čele

s nekompromisním mlynářem Vlakinem. V pozdních devadesátých letech a začátkem nového tisíciletí se staly České Budějovice (v podstatě celé jižní Čechy) doslova Mekkou hardcoru. Přijížděly kapely jako Sick Of It All nebo Converge, fungovalo zde poměrně dost kapel všemožných odnoží hardcoru. Pojmu „scéna“ se zde bát nemusíme. Za nejzásadnější českobudějovickou HC kapelu té doby považuji jednoznačně Better Way. Tenhle band, ovlivněný starou školou tradičního NY/HC, ukázal směr opravdu hodně lidem. Texty o hardcore, životě a politice. Vyprodané kluby, Cuba bar narvaný k prasknutí, nutný dohled post-VB sebranky. Řekl bych zlaté časy. Určitě bych nechtěl opomenout kapely, které nejsou přímo z Budějic, ale k místní scéně patří, a to jest smrtelně rychlá power grindcore/HC mlátička Gride a HC/thrashoví Lahar. V oné době se začíná aktivně angažovat Vikk a pořádá svoje první koncerty. Skočil jsem si proto přes ulici pro jeden pikador a položil mu v rychlosti pár otázek. Pro dokreslení situace, Vikk večer dělá Speedözer a Unholy Preachers, řezníci jsou už na cestě. Jo, a pikador, to je párek v rohlíku! Pro začátek jedna velice obligátní otázka, ovšem vzdát se jí nehodlám, takže neunikneš. Z jakého popudu jsi začal dělat koncerty? Hohoo… Už od mala jsem se motal kolem muziky. Asi ve čtvrtý třídě jsem se svým tehdejším nejlepším kámošem založil svojí první „kapelu“ Jesse James Revival. Byli jsme dva, „hráli“ jsme na španělky starý vodrhovačky od táboráků a snili o tom, že jednou budeme mít opravdickou kapelu. A po pár letech se tak i stalo. Od cca patnácti let aktivně hraju/hrál jsem v různejch kapelách různejch žánrů a tím pádem jsem potkával i jiný kapely a vždycky přišla řeč na téma „a neudělal bys nám někdy koncert u vás?“. Takže začátky mýho „pořádání“ koncertů se datujou někdy kolem roku 2000 (to jsem ještě žil v Praze) a prvotní smysl měl bejt v tom, že budu dělat koncerty spřátelenejch kapel a ty pak zas na oplátku pozvou moje kapely. Postupem času kontaktů přibejvalo, až se z pořádání koncertů stal prakticky můj život. Na svém profilu uvádíš, že nakopáváš naše zadnice od roku 2003. Když se retrospektivně vrátíš do tohoto období, mohl bys charakterizovat českobudějovickou „scénu“ a ovzduší oné doby?

hudba / profil / 51

Ty jo, to už si skoro nepamatuju! Bylo to super. Nemůžu říct, že to bylo lepší, než teď, ale bylo to rozhodně snazší. Než jsem začal aktivně a pravidelně pořádat koncerty v ČB pod hlavičkou Vikked Zed, prakticky nikdo tady podobný akce nedělal. Takže lidi byli zvědavý a lačný. Když se tu najednou začaly objevovat kapely z celýho světa, chodilo se na koncerty klidně i jenom z čistý zvědavosti a že „přijela kapela z Ameriky, vole!“. V těch letech fungovalo ještě dost „oldschoolovejch“ jihočeskejch kapel, který už jsou dneska pod drnem, takže byl širokej výběr „support bands“. Kapely byly v těch dobách taky ještě víc při zemi, celková ekonomická situace v hudbě byla víc v pohodě, takže se koncerty daly dělat skoro s polovičním rozpočtem než dneska. Taky jsem byl v tý době nepoučitelnej srdcař, zval jsem i kapely, který jsem věděl, že se nemůžou zaplatit ze vstupnýho osmdesát korun a s úsměvem jsem šahal hluboko do kapes a doplácel provary ze svýho. Jó byly to fajn časy… Have Heart — to je základ. Máš mé středočeské sympatie. S léty, předpokládám, přišly i změny… Změny nastaly, to je jasný. Všecky ty internety a tak. Přibejvaj nový hudební žánry, styly, kapely. Lidi maj téměř neomezenej a neuvěřitelně snadnej přístup ke všemu — dneska na netu najdeš všechno, na co si jen vzpomeneš a objevíš to, na co si vzpomenout nemůžeš, protože to ještě neznáš. Každá nová „velká“ světová kapela si „vychová“ svoji fanouškovskou základnu a vždycky se najde někdo, kdo „chce hrát jako voni“ a založí si kapelu. Takže přibejvá kapel, přibejvá lidí se sluchátkama na hlavě, všichni sjížděj klipy na youtube, poustujou je na facebooku, sledujou svý oblíbený umělce na twitteru, oblíkaj se podle těch „svejch“ stylů a tak. Takže zájem rozhodně pořád roste. A to je moc dobře. Co už tak dobře není, že lidi se ve velkým přidávaj ke stylům a trendům spíš než k hudbě jako takový. Prostě je cool poslouchat Muse, je cool nosit tydlecty brejle a kostkovanou košili, tak si nakoupím hadry a pak zjistím, jaký kapely mám vlastně poslouchat. Ale i tak je to dobře, protože lidi se ke kapelám nakonec stejně dostanou, i když oklikou.

52 /

hudba / profil

Dead set Against / foto Bezfous

Vikk / foto Bezfous

poslouchá stejnou muziku, se daj dohromady, začnou hrát a dávaj do toho všechno. Takovejch kapel je tu teď mraky. Důležitej milník je vždycky maturita atp. Tam se oddělí zrno od plev. Kdo to myslí vážně, tak pokračuje, kdo ne, tak to zabalí…

Fakt. Ale toho pořádáním koncertů nejspíš nedosáhnu. Poslání? Nakopat líný hospodský prdele a dotáhnout je na koncerty! Jestli mě něco sere, tak jsou to kecy typu „tady je to mrtvý, tady se nic neděje“ a pak otázky od mejch kámošů typu „no nazdar kámo, tak co, kdy bude zas ňákej dobrej konzik?“. Chtěl bych dosáhnout toho, že si lidi zvyknou na placení vstupnýho. Že jim dojde, že čím větší kapela, tím větší finanční nároky a že si prachy ze vstupu nestrkám do kapes, ale do kapel. Všechny koncerty nemůžou bejt zadara nebo za pade, to prostě nejde. Ale lidi nééé, zaplatit kilo za vstup? To je moc. Radši pujdu do baru a tam proleju patnáct set, ale kilo za vstup? To nedám! Takže tohle je asi tak moje poslání — vydržet, nepřestat, nepolevit a naučit lidi, že za dobrý koncerty se halt prostě platí. Jinak to prostě dělám proto, že mě to baví.

A dá se tedy říci, že ve městě existuje nějaká pospolitá non-mainstreamová scéna ? Hele ani ne. Jednotlivý party si všechny jedou to svoje. Všichni se znaj, choděj navzájem na svoje koncerty. Ale že by se nějak extra drželo pohromadě a podnikaly se společný akce? To bohužel ne. Všichni se tu známe, všichni spolu tak nějak komunikujem, ale víceméně si jede každej to svoje. Kdo to tady ještě drží nad komerční a středoproudařskou propastí? Hodně velkou a důležitou roli na ČB alternativní scéně hrajou kluci z NAAB (Noise Assault Agency Budweis), kterejm se poved téměř zázrak — z naprosto okrajovejch žánrů, jako jsou noise, math rock a podobný šílenosti udělali v ČB „kult kazety“ (NAAB logo je kazeta, pozn.red.). Na jejich koncerty chodí čím dál víc lidí, vozej do ČB kapely světovýho formátu, který v „sofistikovanějších“ městech a zemích vyprodávaj velký koncerty. Kluci z NAAB maj dost kapel, kterejm rozhodně vévodí Depakine Chrono. Rozhodně doporučuju jejich web (naab.xf.cz, pozn.red.) Jak jsme již říkali, ty sám jsi aktivní už spousty let; máš nějaký cíl, něco, čeho bys chtěl tady ve městě dosáhnout, resp. je v tom nějaké poslání? Mír všem dětem celého světa. To bych si moc přál.


Jaké máš cíle do budoucna, Vikku? Co třeba vydavatelství nebo rozšíření činnosti? V současný době provozuju klub Mighty Bar Velbloud. A neni to žádná prdel. Takže na jiný aktivity nezbejvá vůbec čas. Nemám pořádně čas ani na svoji kapelu, jsem rád, že urvu pár volnejch dnů pro svojí rodinu, jinak jsem totálně zasekanej a vytíženej klubem. Takže v současný době o nějakym rozšiřování aktivit můžu tak maximálně kecat u piva. V minulosti jsem vydával takovej undergroundovej DIY plátek — možná si ho pamatuješ — ale vydrželo mi to asi jen půl roku, pak už sem na to neměl vůbec čas. Taky sem chtěl pod Vikked Zed udělat booking pro vybraný jihočeský kapely — všechny maj pořád sraní s koncertama a všem by prospěl nějakej schopnej manažer. Chtěl bych pořádat větší

Zůstaňme u Velblouda. Osobně si myslím, že jako klub městu stále vévodí. Jak vidíš do příštích sezón pozici svou i klubu samotného. Je „Mighty“ Velbloud změna k lepšímu? Provozuju Velbloud a rád bych v tom i pokračoval. Od tý doby, co ve Velbloudu aktivně funguju (cca tři roky), tak se s mym kolegou Milošem neustále snažíme na klubu makat, protože vždycky je co vylepšovat. Myslim si (a doufám!), že ty změny jsou k lepšímu a že si jich všímaj i lidi, co do klubu choděj. Problém je ale v tom, že provozovat klub na takový úrovni, na jaký bysme si to představovali, stojí strašný práce a ještě víc peněz. Čim líp klub budeme dělat, tim porostou náklady. Návštěvnost, i když má stále spíš vzestupnou tendenci, tak pořád neni taková, aby šlo všechno jak po másle. Do toho jsou tu věci jako OSA a další vykutálený inštituce, který z provozovatelů klubů sajou peníze za každý uprdnutí, do toho věčný problémy s blbcema, který ničej vybavení klubu, se sousedama, který nemůžou spát. No prostě … dělat klub se může zdát jako dream job, ale realita je poněkud drsnější. Dělám to, co mě baví a to, co myslim, že docela umim a to je skvělý. Mám svojí svobodu. A co víc si vlastně může člověk přát?!

/Cyril Nováček/

autor studuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

foto archiv autora

Hm, já bych tuhle „stylařinu“ trestal fyzicky, ale OK, pojďme dál. Je nějaký vývin na scéně jihočeské metropole? Vývin na ČB scéně rozhodně je. Některý starý pardálové šli do důchodu, jiný např. Dezinfekce nebo Ingrowing to drtěj dál, ale pořád přibejvaj nový a nový kapely. Hlavně ty „školní“ — parta kámošů ze třídy, co

open-air koncerty. Chtěl bych vydávat desky… To by bylo všechno skvělý, ale bohužel to není moc realizovatelný, jde o peníze… Všechny aktivity, který jsem jmenoval, potřebujou spíš dotovat, než že by se z nich dalo vyžít. Nepotřebuju baráky na Floridě, ani jachty, ani měsíční dovolený v Karibiku, ale potřebuju se nějak uživit, jako každej jinej člověk. Je to smutný, ale je to tak. Takže se vrátim k tvý otázce: Plány do budoucna? Vydělat hromadu prachů, posichrovat si dobrý bydlo a pak rozšířit svoje aktivity o booking, vydavatelství, open-air festivaly a tak.. Všechno de, když se chce…

hudba / profil / 53

Napjatá noc s Up-Tight The Night Is Yours Up-Tight Sloow Tapes, 2011 celková doba trvání: 39:50 V zemi origami, pokémonů, čajového obřadu, gentlemanských záchodů, sedmi samurajů, čtyřiceti sedmi róninů, desetitisíce listů a sto padesáti milionů lidí přišla na svět v roce 1992 trojčlenná kapela, která na posluchače, jež si dali tu práci si je najít, útočí již od svého debutu v roce 1999 (album Up-Tight). Jejich kariéra od té doby zahrnuje celkem 7 alb. Patří mezi ně schizofrenní Five Psychedelic Pieces (2004), v noční můře ponořený mistrovský kousek Lucrezia (rovněž 2004), podivně orgasmicky melancholická spolupráce s kytaristou Acid Mothers Temple Kawabatou Makotem, zvuková lavina v The Beggining of The End (2009) a konečně také celkem čerstvá novinka The Night Is Yours, která bude předmětem mých dohadů, spekulací a sebeuspokojivých závěrů. Než se dostaneme k samotnému albu, bylo by záhodno trošku přiblížit jak Up-Tight vlastně znějí. Kapela, jak bylo výše zmíněno, je trio (Aoki Tomojuki — kytara, zpěv, Ogata Takaši — basa, Širahata Takaši — bicí) servírující komplexní mix kvílivé, chaotické, ale i melancholicky hypnotické kytary, přesné až z pekla dunící basy a odměřených bicích. Hledat všechny vlivy na jejich, byť ne zcela jedinečný, ale podmanivý zvuk, by bylo podobně absurdní, jako počítat sám s tužkou obyvatele Tokia. V těžkotonážních polohách dají vzpomenou na Black Sabbath, některé jejich pomalejší kusy jako by si vytřely obličej v Monolithu od Amebix, výraznou stopu zanechal prakticky celý nezaměnitelný sound psychedelického rocku šedesátých let. Patrný je i vliv japonských klasik: dlouhé, velice

První myšlenka nejlepší myšlenka

hlučné, jazzrocknoisové improvizační zvracení kapely Kousokuya, zastřená psychedelie souboru Fushitsusha, zamyšlená baladičnost Les Rallizes Dénudés, nekompromisní vražednost High Rise i noisové klasiky jako Hijokaidan a tak dále. Dáme teď Up-Tight prostor pro to, aby nás přesvědčili, že noc patří nám. Album začíná skladbou Blow Away, klasicky vystavěnou repetitivní skladbou uvedenou onanistickou kytarou a zvučným basovým riffem. Dá vzpomenout na podobně laděnou Lucrezii, ovšem na rozdíl od ní chybí napětí, gradace. Píseň se nese v monotónním duchu, sice má silný základ, ale rozplývá se ve vlastní délce a působí trochu jako pštros, který ač nemá křídla, snaží se vzlétnout. Druhá skladba She’s So Heavy (nemá nic společného s Beatles) uvrhne posluchače do časového vakuachladně odměřovaného jednoduchým kytarovým základem a hypnotickými vokály. Po úvodu působí jako uvolnění, které není úplně od věci, sklouzávající postupně do písně třetí. Po probuzení z hypnózy přichází skladba After My Dream, balada nesoucí se v duchu zmíněných Les Rallizes Dénudés. Album vrcholí epickou So Alone. Jsou to opět typičtí Up-Tight, postupně vrstvená lavina opakujícího se motivu, melancholického zpěvu a trpělivé rytmické části. Skladba postupně směřuje až k závěrečnému kytarovému sebemrskačství, kdy Aoki ukazuje, proč to v hlavě nemá v pořádku. Zbytek písně ovšem působí jen jako jeviště pro herce se strunami. Jaké je tedy The Night Is Yours? Má silnou atmosféru, drží pozornost, na správných místech vám dlátem vyryje rýhu na mozku. Tady ale přichází nezbytné „ale“. Na rozdíl od předchozích kousků Up-Tight (hlavně Five Pieces, Lucrezia) chybí doopravdy uvěřitelná extáze, nelíčená šílená gradace, výlety do jiných světů, kde krávy porcují řezníky a z nebe prší pestrobarevný déšť. Na novince Up-Tight není bohužel mnoho svěžího, něco z toho, co by vás donutilo se z jejich plodné minulosti zastavit v roce 2011.

54 /

hudba / recenze


Universal, 2011 celková doba trvání: 43:04 Píšu klukům z kapely: nový dEUS jsou skvělý, konečně to jsou zase oni. Druhá půlka tý zprávy je jasně trochu nesmysl, vždycky to byli oni, jenom na minulý desce byli za sexy chlápky v pěknejch košilích z cool klubu v nějakym bohatym městě západní Evropy, a já mám na nich radši jiný věci, vždycky jsem na nich měl rád takovou klukovskou zarputilost, jako když se páťák naštve, žákovskou hodí do kontejneru a napíše podivnou básničku o kohoutovi na Měsíci. Napůl okouzlující, napůl ujetou. Chytrý zasvěcený recenze nechám jinejm, dEUS mám rád už tak dlouho, že mi stojej za to, abych to napsal na jeden zátah, hned po třetim poslechu, první dobrá. Základní tagy jsou tyhle, opravovat jen překlepy: pompézní, dospělí, hlubší než minulí, silný refrény, uměj to, vypadaj sympatičtějš, když hrajou, než na youtube podcastech, chuť udělat zářez do hrany stolu, ať tady po nás něco zůstane, ráno může bejt po všem, velkej zvuk, kytary nejsou nejdůležitější, hlas Grega Dulliho ne! Host do domu! Hodně smyčců, filmový album, od Ideal Crash nejsilnější. Poprvý jsem je slyšel v obýváku kámoše Šimona někde na Střekově, někdy v půlce devadesátejch let, kousek od místa, kde rozbíjej stan cirkusáci, to se hodí, Šimon říká: tohle si poslechněte, sloky jak Waits a refrény jak od Pixies a pustil Suds and Soda z prvního alba Worst Case Scenario, přesně to sedělo a pár let to vydrželo, bylo to najednou jasný jako facka, kytarovej rock může bejt taky hravej i divokej, zpocenej i elegantní, poetickej, ale hlavně groovy,

s bokama v pohybu. Dneska to ví kdekdo, ale tenkrát v letech kostkovanejch košil, velkejch hlasů a sdělení, Nirvany a Pearl Jam, to bylo potáhnutí z vyžebranýho cigára — můžem mít rádi i malý kapely! Navíc to klidně může bejt kapela z Antverp. Viděli jsme je pak s Markem v Roskilde, hubený fešáci v tričkách, s houslema a uřvanýma kytarama, skákali jsme metr nad zem a zakopávali se pod ní stejně rychle, jako oni střídali randál a divně něžný melodie. Pak přišly další desky, od ulítlýho hraní si s jazzem a podivnym písničkářstvim šli dEUS víc ke sdělnější hudbě, silnej cit pro melodii a výraznej hlas autora většiny písní Toma Barmana z nich postupně udělal evropskej klubovej tahák, konečně přijeli do Prahy, kde od tý doby hráli už několikrát, střídaly se sestavy, z kapely odešel Stef Kamil Carlens a založil skvělý Zita Swoon, který hrajou doteď, teda doufám, že budou hrát i zejtra a pozítří, přišla i doba, kdy kapela nehrála, pár let po roce 2000, kdy Barman natočil film Any Way the Wind Blows a sólovou živou desku jen s kytarou a pianem Guy Van Nuetena. Druhej nebo kolikátej dech kapela chytla v polovině dekády, kapesní revoluce v sestavě vyhnala problémy, a další alba začli dEUS točit ve vlastním antverpském studiu Vantage Point. Ještě o schod vejš, velký festivaly, šťastný roky, na Szigétu v Budapešti hráli pár hodin před Radiohead a já s langošem v ruce koukal, jak obstojej i před desítkama tisíců lidí. Just like on the day we met /You pulling on me like a cigarette /So like the sea holds to the shore /I‘m going to keep you ever close//tohle není jen tak, hlava se točí asociacema, silný momenty se propalujou nocí, tohle je vážně vážně míněný, může tady bejt líp jen se silnejma písněma, v Ústí, v Antverpách, kdekoli, s kohoutem na Měsíci. Intouši, co tohle čtete, nejde o hlavu, jde o srdce, jde o všechno.

/Jiří Imlauf/

autor učí na ZŠ v Ústí nad Labem a hraje v kapele Houpací koně

foto Laurie Solar

autor studuje japanologii na FF UK

foto archiv autora

/Igor Cima/

dEUS Keep You Close

hudba / recenze / 55

Interview s výtvarným umělcem… Díl 2. Tazateli byli na jaře tohoto roku opět studenti 1. a 2. ročníku KVK PF UJEP (nyní o semestr starší). Ke spojení zmíněné trojice umělců do aktuálního čísla H_aluze došlo zcela přirozeně, spolu jim to tady bude určitě slušet. Mají rozhodně co říct… Jak to ale řeknou? Právě kontrasty forem jejich výpovědí nám byly inspirací. Budou i vám?

/Romana Bartůňková/

autorka je interní doktorandka KVK PF UJEP, zaměstnaná u Čvt v programu PSI jako Kappo

foto archiv autorky

Další díl série rozhovorů (nebo jejich částí) s umělci je věnována třem osobnostem, které mají ledacos společného. Jednak se osobně znají, vzájemně se respektují a možná i na sebe ve své tvorbě reagují. Všichni jsou to muži — správní chlapi s názory lehce revoltujícími a osobitým smyslem pro humor, prostě žádná ořezávátka. Každý z nich k interview zaujal svůj specifický postoj. Nejstarší z trojice, malíř a profesor Jiří Bartůněk, typicky epický; Martin Zet, nejmladší z nich, multiinstrumentální umělec a rovněž pedagog, postoj přemítavý; fotograf a šéf ústecké galerie NF Luděk Prošek, donedávna rovněž pedagog, postoj vpravdě minimalistický.

Obraz je pravý opak knedlíku Interview s Jiřím Bartůňkem Jiří Bartůněk poskytl svým studentům čas a opravdu hutný materiál, který jsme bohužel museli výrazně pokrátit. Rozhovor zahájila Anežka Koubková. Orientovala se na otázky, které zkoumaly, jak pan profesor vnímal a vnímá společensko-politický rámec výtvarného umění a pedagogiky. Rozhovor je již v plném proudu, po zhodnocení situace na umělecké scéně před rokem 1989 přichází na řadu exponované období porevoluční.

A: …a kdybyste měl nějak zhodnotit tu situaci od roku 89 a po změně režimu až do dneška? B: Po roce 89 to bylo velmi zajímavé a hlavně velmi chaotické, protože se samozřejmě celá umělecká scéna diverzifikovala. V tom počátku 90. let byly obrovské snahy se zapojit do studentského hnutí ze strany oficiálních umělců a snažili se zachytit nějakého trendu, o kterém ještě nevěděli, čím bude. Bylo ale jasné, že se vstupuje do kapitalistického systému a umělci nebudou korumpovaní politicky, ale budou korumpovaní podstatou toho systému, to znamená trhem. Mimochodem, to je také jeden z důvodů, proč nevěřím politickému umění. Takže výtvarná scéna se pomalu během devadesá-

56 /

výtvarné umění

tých let ustalovala. Ale ono to bylo jasné poměrně brzo, protože už tenkrát v Ústí nad Labem fungovala velmi výrazná osobnost, současný děkan Fakulty umění a designu, Michal Koleček, který měl nejen manažerské schopnosti a intuitivně rozuměl světu umění, aniž by měl nějaké předchozí výrazné zkušenosti. To je velký dar. A on byl tímto způsobem velmi talentovaný. Byl jsem u toho, když se formovala galerie Emila Filly, která se přebrala od tehdejšího Svazu výtvarných umělců. A začala se provozovat s důrazem na umění, které bylo neoficiální, anebo bylo provázené velkými jmény lidí, kteří něco ve výtvarném světě opravdu znamenali. Vystavoval se David, Nikl, Písařík, ale zároveň taky Šimotová nebo Kolíbal. Ten program na jednu stranu pomáhal seznamovat ústeckou veřejnost s nejnovějšími uměleckými tendencemi a zároveň doplňoval mezery, které tady byly z doby, kdy Šimotovou bylo vidět jen na site specific výstavách, které byly zakázané, anebo byly soukromé. Ta doba, mimochodem velmi živá a plná neujasněných nadějí, se ustalovala a stávala se oficiálním trendem. Už tím, že je Michal Koleček etablovaný i v té společenské funkci děkana, tak v ústeckém prostředí jsou najednou věci jasně dané. Jako kdybychom teď už zase věděli, co je dobré a co špatné umění. Všechno jako


by se vracelo zpátky do konvenčních kolejí, ovšem už bez těch politizujících ideologických aspektů, které provázely dobu totalitního režimu. Teď nad tím drží svoji ruku trh. Já vám teď řeknu něco jako starý, skeptický člověk. Změnilo se úplně všechno, nezměnilo se vůbec nic. Musel bych být pateticky fundamentálně disponovaný, abych tady bušil do stolu se slovy: „Je to všechno

nádherné, komunisti jsou pryč a od té doby už je všechno báječné a v pořádku.“ Lidi ale zůstávají lid-

mi. Ale pravda také je, že takhle relativisticky formulovaný pocit nemá žádnou výpovědní hodnotu. Umění nečeká na žádné proklamace, bude existovat — už proto, že vlastně posledních třicet let se neustále snaží samo sebe vyvracet. To žádný jiný obor lidského činění na světě nedokáže, aby i po absolutním popírání sebe sama přesto dál existoval. Umění si, jako živý, sociálně transcendující organizmus, pomůže bez ohledu na lidi. A: Dřív tedy byla česká výtvarná scéna značně separovaná od vývoje ve světě. Jak byste porovnal současnou výtvarnou scénu tady a ve světě a obecně tvorbu našich umělců a světovou? B: Existuje zase oficiální výtvarná scéna, která je potvrzena razítky a členstvím v nějaké partaji. Je tady oficiální umění, které se vytváří jako doplněk trhu, je tady Saatchi & Saatchi (jako příklad) se svými aukčními síněmi a se svojí schopností udělat, předesílám, že z velmi dobrých umělců globální hvězdy. To, že žijeme v rámci euroamerické civilizace v nadbytku, i když v Čechách máme pořád tendenci si stěžovat. To, že je možné žít kdekoliv v tomto světě, tu otázku problematizuje a jeví se jako zbytečná. Navíc fakt, že v této republice je víc než deset vysokých uměleckých škol, vypovídá o tom, že to tak je a nepochybně tento fakt směřuje k tomu, že umění je nějakým způsobem devalvováno. Protože, nezapomeňme na to, co řekl Marcel Duchamp, že umělec budoucnosti bude žít v undergroundu. A teď je teda otázka, jak to udělat, aby v undergroundu žilo pět set lidí, kteří každý rok vyjdou z uměleckých škol v Čechách a všichni mají ambice dělat umění a jsou přesvědčeni, že dělají umění kvalitní. Porovnávat tedy výtvarnou scénu tady a ve světě (a navíc v jakém světě — v Indii, v Albánii nebo v Americe?) je asi otázka pro někoho mnohem obeznalejšího teoreticky i prakticky. A: Myslíte, že v zahraničí ta situace taková není?

B: Všechno, co se na světě děje, si je velmi a velmi podobné. Rozdílné jsou pouze ekonomické roviny, v nichž cokoliv probíhá. A: A myslíte si, že tvorba našich a zahraničních umělců je srovnatelná? B: No, myslím si, že není srovnatelná. Ale zase bychom si museli říct v jakém ohledu. A kdo to proboha má srovnávat?! Který ústřední výbor má srovnávat Hirsta a Kinteru?! Jestli třeba reklamní strategie není víc než podstata díla? Je strašlivě obtížné se v tom orientovat. Mimochodem, to je taky jeden z důvodů, proč vizuální umění je pro běžnou populaci naprosto nečitelné. Podívejte se, v 80. a v 90. letech se všichni čeští umělci, kteří za něco stáli (zase takové neupřesněné stanovisko, když řeknu, kteří za „něco stáli“), tak všichni byli v jakési soudržné komunitě, která byla přirozeně hierarchická. Zdá se, alespoň při pohledu z regionu, že nebyly vůbec žádné rozpory, kromě nějakých pochopitelných rozepří s Knížákem. A teď dochází k roztrhávání generací. Generace 80., 90. let už začíná být etablovaná. Ti nejlepší z těch nejlepších už se svým uměním uživí a přichází nová generace, která už nemá ten smířlivý postoj k tomu, co dělají, ale prostě berou je jako etablované, oficiální umělce, kteří už nejsou in. A oni, když se na trhu chtějí udržet, tak musí zůstávat zaklesnutí do podstaty a logiky svého díla. A jejich dílo spolu s nimi stárne. A: Jak se stavíte k roli kantora v oboru výtvarného umění? B: No, měla by to být renesanční osobnost. Měl by mít jasné, respektované místo ve světě umění. Ale vedle toho, že by měl mít auru jako placku, by měl respektovat svět teorií, který dává návody ke čtení důvodu a smyslu existence umění. Ale jako skeptik připomínám, že není a nemůže být svobodný. Dříve nebo později mu establishment připomene, co je a co není vhodné. A: Moje otázka směřovala k tomu, že v podstatě, teoreticky učit něco jako výtvarné umění je vlastně nemožné, a zajímalo mě, jak se díváte na tento paradox? B: Stačí prostudovat knihu Konrada Liessmanna Teorie nevzdělanosti. Zkrátka výtvarná výchova má možnost pomocí teorie i tvůrčího zážitku mladého člověka kultivovat, řekl bych holisticky, s ohledem na kulturu a odpovědnost vůči kultuře, a vzbudit v něm pocit, že je třeba reflektovat svět a v tomto světě činit … jak

výtvarné umění / 57

to říkal Masaryk?…: „Sub specie aeternitatis“ — pod zorným úhlem věčnosti. Já vím, že to zní pateticky, ale obraz je pravý opak knedlíku. Skoro všechno, co se ve škole učíme, směřuje ke knedlíku. K tomu, abychom se tím, co jsme se naučili, stali platnými členy této, ne už socialistické společnosti. A výtvarná výchova má možnost a také by měla, tento fakt nerespektovat. Proto také není v rámci školního vzdělávání braná příliš vážně. Upozornit je na to, že jedině ve svobodných konsistentních osobních postojích je možné dostát pocitu, kdy se identifikujeme se světem, který pořád ještě vychází z původních hodnot, které jsou obsaženy v biblických textech a které jsou základem humanistického poselství. S otázkami technického charakteru se přihlásila o slovo Tereza Voštová.

T: Mám na vás pár otázek, které se více vztahují k vaší tvorbě. Jak často berete v úvahu význam barev a informaci, kterou v sobě nesou? Konfrontujete se s jejich estetickou funkcí? B: Člověče, tohle je strašně… Já jsem už starý pes, kdyby ses mě zeptala ve třiceti, tak bych ti možná odpověděl, že se tím zabývám a že srovnávám ten účinek toho, jak barvu používám s tím, jakou ta barva má třeba symbolickou funkci a jestli tím dokážu říct něco líp nebo víc, ale posledních dvacet let… No, pokud jsem maloval, tak jsem se tím příliš v samotném procesu tvorby nezabýval. A navíc jsem vždycky, pokud jde o barvy, pracoval s barvami, které jsem měl. A vy jste mimochodem v podobné situaci. Prostě, měl jsem rodinu a dost těžko jsem mohl jet nebo si od někoho nechat přivézt krabici „Tálensek“ (myšlena značka barev) z Holandska, protože bych za to dal dva měsíční platy. Člověk je vždy omezen možnostmi. Když máte ateliér s nízkým stropem, těžko můžete malovat třímetrové obrazy na výšku, protože to do té místnosti nedostane. A buď jste typ, který řekne: „Tak já si najmu, někde stodolu.“ a máte na to broky, anebo jste ten typ, který řekne „Ne, já zmenším formát.“ Jedno může být dokonce pokora, druhé může být nějaká manažerská schopnost, ale každý to dělá jinak, podle svých osobních dispozic a velikosti své touhy. Nelze říct, co je správně. T: Ještě by mě zajímalo, jestli rozlišujete něco jako „ženské“ barvy, např. lososovou, broskvovou atd.? Přemýšlíte o těchto odstínech barev?

58 /

výtvarné umění

B: No jsou to barvy, tak pochopitelně, že… Když Jeff Koons pracoval s kýčem, ještě v té totálně sofistikované formě, kdy maloval dorty nebo je převáděl do glazované keramiky, tak samozřejmě proto, aby umocnil svoji výpověď. Na výstavě Neoneoabstrakce, kterou Knížák produkoval ve Veletržáku — asi před sedmi, osmi roky — autoři používali opravdu barevné hmoty, které dneska díky technologickým možnostem, jsou fascinující, protože tam vyvalíš buřt barvy a on ti zaschne a nekrakeluje a neseschne se a ještě je naplněn zářivými kolotočářskými flitry. A ty názvy, to jsou přece názvy barev používané ve světě módy, proto je podvědomě označuješ jako ženské. Používání barev ze světa nízkého umění byla strategie, která překonávala modernistickou „maršrutu“. Takový ten jasně daný kánon, ve kterém tendovat ke kýči a využívat nízkého umění a určitých barevností je tabu. To už je překonané a navíc dneska, s těmi možnostmi, které tady jsou — od sprejů po rtěnku, kterou můžeš malovat stejně tak, jako čokoládou v rámci završujícího konceptu — bych tohle už neřešil. Krátce se svým dotazem nakonec vstupuje do debaty také Long Do.

L: Mám pro vás otázku, kterou jsem si pokoušel zodpovědět během rozhovoru s Martinem Zetem. Je umění pokus o únik ze společnosti? Čím by měl být člověk, když jako umělec neuspěje. B: Jedna z teorií říká, že k umění nás vede absolutní neschopnost žít v sociálních strukturách. To znamená s pokorou se vřadit do zástupu lidí, kteří okopávají motyčkou řepu a pokorně prožijí svůj život v daném systému bez reptání. Vědomě jsem se za svůj život vztahoval k umění. Hrála v tom jistou roli má nedostatečnost obstát v občanském životě a v systému. Morální je ovšem postoj, který právě pomocí umění upozorňuje na stupiditu jakéhokoliv systému. A jaký na to měl Martin Zet názor? L: Plně se k tomu nevyjádřil. B: On je zenový mistr z Libušína! On je dobrý učitel, on vám svým chytrým mlčením nabídne větší díl svobody, já jsem špatný učitel, všechno vykecám.

/Anežka Koubková, Tereza Voštová a Long Do/ autoři jsou studenty KVK UJEP


Říct to z první vody

Interview s Martinem Zet nad videem Paralelní revolta (2008)1 LD: Jak jste toto dílo zamýšlel? MZ: Celá sada pěti, šesti takovejhle povídavejch videí vzešla z takovýho pocitu, že mám na něco pevnej názor, ale když dojde k tomu, jak to říct, tak zjistím, že to pevný je někde v jiný rovině, než slova. Tak jsem si řekl, že si vo nějakejch těch vybranejch pojmech, který mně připadají důležitý, u kterých si myslím, že vím, co si pod nima představuju, takže to zkusím bez nějaký předpřípravy hned napoprvý natočit do kamery. Bez střihu. U jednoho jsem to střihnul, protože tam ani ty nesmyslnosti nebylo možný pochopit…takže jsem tam přehodil jednu větu, aby to mělo alespoň nějakou linii. Snažit se říct slovy o čem má člověk pocit, že to má v hlavě jasný a pak zjistí, že není snadný to vyjádřit… LD: Že jako v sobě máte nějakou myšlenku, máte v sobě slovníček pojmů, jak byste to popsal, ale je to těžký vysvětlit to někomu, aby to stejně chápal jako vy? MZ: Spíš mám jasnou představu, ale když se snažím to vyjádřit slovy, tak mě to pořád tahá do takových klišé sousloví a když se tomu chci vyhnout, tak nevím jak. Je to spíš nějaká… Je to konfrontace představy a jejího vyjádřeni slovy, aby to nespadlo do nějaký… LD: Do nějakýho patosu? MZ: Patos? To by mi ani nevadilo, spíš aby to bylo vyjádřeno přesně. A aby v okamžiku přesného vyjadřování, abych se neuchýlil k používání ověřených sousloví, jenom abych unikl problému, že to vlastní pojmenování nemám. LD: Já nevím, jak to myslíte. Je nějaký problém, a když ten problém nějak pojmenujete, tak to není problém…? MZ: Ne, ne, jinak. Celá ta série se jmenuje Smrtelně vážně. První podmínka byla, že jsem nechtěl, aby se z toho v průběhu stala parodie. Snažil jsem se to říct vážně. Parodie to je úhybnej manévr, když člověk už neví, to zlehčení, to mu pomůže najít cestu ven. Natočil jsem Ropu, další byly: Bůh, Umění, Mučedníci, Paralelní revolta, pak ještě dodatečně jsem udělal Krizi a ještě něco… Dohromady šest,

sedm věcí. Třeba Bůh je dobrý příklad, každej má představu svýho vztahu k tomu, co asi představuje. Ta představa ve mně je ostrá, ale jakmile jsem to měl říct, byl jsem v pasti… Vůbec jsem nevěděl co říct, jak ta slova postavit…jak jsem něco řekl, slyšel jsem, že je to úplně jinak. Konfrontace názoru, který je v nějaký mimoslovní rovině s tím, jak jsem schopnej to vyjádřit slovy. Ještě jsem tam měl podmínku, aby to nebylo natrénovaný, abych si to nepřipravil, nenapsal a pak to neřekl, chtěl jsem skutečně vyzkoušet, jestli jsem schopnej to říct z první vody. Možná proto vlastně, že mi ty slova chyběj, tak jsem pořád máchal rukama… MK: Jo, takhle… (nebo to řekl LD?) JM: Když se zamyslím, s něčím podobným se potýkáme my, když máme vysvětlit nějaký naše výtvory. Když máme prezentace před hromadou učitelů: Mluv! Pověz nám něco o tom. Člověk se snaží nějakým způsobem to říct. Člověk řekne jednu větu blbě a každej už má zkreslenej názor. Najednou se řekne, že je to blbost, co tamten člověk říká… MZ: Ty polohy mimoslovního myšlení a toho slovního, verbalizovanýho, to mě hodně vzrušuje. Řeč je jakoby výsek, výsek toho myšlení mimoslovního, váže se odkazama, sebeodkazama, zvyklostma — co si představuji pod nějakým slovním spojením? Dělal jsem asi před…to s tím souvisí, proto mám docela rád, když se sejdeme, a tím mě donutíte o tom přemýšlet, pak se mi to propojuje s věcmi, které s tím možná souvisí, které jsem udělal dřív. Dělal jsem takovou anketu, ptal jsem se lidí a teď přemýšlím, jestli to mám udělat i s vámi…. To by byla animace, to byste si vyzkoušeli tenhle mechanismus, co se stane, když něco máte vyjádřit bez přípravy, něco, co každej má v hlavě někde zařazený, někde v mimoslovní sféře… Že bychom to udělali? LD, MK, JM: To můžem… No… MZ: Pro mě je to docela zajímavej oblouček, protože to jsem dělal někdy v devadesátym…a ještě jsem to nezpracoval ani neukazoval. Nedávno se na to ptali

výtvarné umění / 59

Smrt v Benátkách

lidi, kteří se toho účastnili, jestli jsem to nějak nezpracoval… Mohl bych to dneska uzavřít. Vezmu si teda kameru a stativ…

Výpravná zpráva o umění na laguně

Poznámky

/Long Do, Jakub Machek a Michal Kraus/

1 Vystaveno na jaře 2011 v galerii Futura. Studenti–tazatelé se pokoušeli v rámci jednoho školního zadání vytvořit pro toto Zetovo dílo galerijní animaci.

autoři jsou studenty KVK UJEP

Interview: Luděk Prošek Jakou bys chtěl, abych ti dal otázku? Neodpovídá. Jak se ti vede?

Co je poslední film jakej jsi viděl?

Čím jsi chtěl být jako malý Luděček?

Je něco, co by sis v životě přál?

Visí u tebe doma nějaký umělecký fotky, popřípadě tvoje?

Je něco, co by sis v životě nepřál?

Fotíš i za jiným účelem než uměleckým?

Znáš nějakej vtip?

Měl jsi jako malý nějaký idol?

Umíš nějakou básničku?

Máš teď nějaký idol kromě pana Mrázika?

Jak bys chtěl umřít?

Mlčí a hraje si s mobilem.

Poslouchá vyprávění paní barmanky o strastech výchovy své pubertální dcery a culí se. Dopíjí první pivo.

Hledí na mě a drbe se ve vousech.

Zvážněl a poprvé promluvil, řekl, že všichni jsou svině. Píše esemesku panu Mrázikovi.

Stále píše esemesku panu M., nereaguje.

Je známo, že lidé se dělí na trenýrkáře a slipaře, kam patříš ty? Založil si ruce v prsa a s očekáváním hleděl na mobil.

Dostává třetí pivo, říká: „Honza Hrubeš jel stopem s ňákym ústeckym sládkem a ten říkal, že v Ústí maj nejlepší pivo Na Růžku.“ Kouká, co si píšu, moc ho to zajímá. Po přečtení předchozí věty se na mě podívá a řekne: „Myslíš?“ Povídá: „Víš jak je to s novinářema? …no že ten kdo dělá rozhovor tak taky zve.“ Z neznámého důvodu si vrhnul rukáv u trička a odhalil svůj biceps. „Si dám ještě pivo, na ples se asi vyseru.“ Předpovídal pohyby a chování postaršího štamgasta: „Vždycky sem přijde, dá si pivo a sváču a pak si zdřímne.“

Kdy procitáš?

Při zaznění tónu se rozveselil a opět se vrhnul do psaní zprávy.

Kolikátý máš pivo?

Prví otázka na kterou mi odpověděl: „Druhý.“

Co nemáš rád?

Zeptal se mě: „Nechceš jít na ples?“ Odpověděl jsem : „Já nevim, já ještě musim dělat ňáký kresby.“

Co máš rád?

Přišla třetí esemeska asi od pana Mrázika. Opět promluvil: „Přátelství je víc než umění.“

Čteš teď něco?

„Fialový poustevník“

60 /

výtvarné umění

/Marek Borský/

autor je studentem KVK UJEP


Benátské bienále výtvarného umění je jedním z největších výstavních podniků tohoto typu na evropském kontinentu. Od června do listopadu mohou diváci zhlédnout podobu výtvarného umění prezentovanou v pavilonech jednotlivých států, které jsou rozesety především v benátských zahradách Giardini a na dalších přilehlých výstavách a projektech. Benátské bienále je akcí, která v sobě zahrnuje několik aspektů, jež charakterizují současné výtvarné umění obecně. Jde o výstavní přehlídku, která má silnou tradici a bohatý historický význam — letos se koná již 54. Ročník. V Giardini jsou umístěny pavilony jednotlivých zemí — jsou to samostatné budovy, občas propojené, někdy společné (jako je tomu například u česko-slovenského pavilonu). Návštěvník bienále tak vlastně absolvuje několik desítek samostatných výstav v různých galerijních prostorech. Expozice, výběr autorů a celá produkce je dlouhodobým složitým procesem, který ilustruje podobu současného výstavního provozu, především jeho institucionální polohu. Dalším důležitým aspektem je prestižnost celého podniku — postulují se zde tendence a potvrzují směřování, rozbíhá se diskuze a polemika v širokém, mezinárodním kontextu, utváří se nové vztahy a nové hvězdy. To se odráží především na hlavní společné výstavě v centrálním italském pavilonu a v přilehlém komplexu historické zbrojnice, Arsenale. Tyto přehlídky má na starosti hlavní kurátor, letos švýcarská kurátorka Bice Curiger. Curiger stanovila hlavní „leitmotiv“ bienále — ILLUMInations. Dalším prvkem utvářejícím jedinečnost této výstavy je genius loci města na laguně. Letošní přehlídka a hlavní kurátorský koncept, na rozdíl od minulých ročníků, neřešil žádné velké téma, což do jisté míry reflektuje současnou situaci výtvarného umění. Bylo zde vlastně všechno, co od umění očekáváme — velké výkřiky, subtilní pozorování, estetické hrátky a konceptuální smyčky. Odkazy k historii i virtuální prostor. Ženský pohled i výlety do neznámých krajin. Vtípky i prázdno. Uvědomuji si, že o benátském bienále vlastně ani nejde psát objektivní zprávu, a to fakt není alibistická výmluva. Je to asi jako s pizzou — Margarita stojí stejně na Guidecce, Punta Sabbioni i u Rialta, ale každému chutná jinde. Dávno jsem se smířila s tím, že nejde obsáhnout všechny pavilony, doprovodné výstavy a přidružené

projekty se stejnou intenzitou pozornosti (pokud tedy nejedete s Martinem Fryčem!). Navíc ve 38 stupňovém vedru vám prostě zákonitě něco uteče, protože radši zevlíte nad sklenkou superoranžového Venezian Spritz! Takže asi takhle — bylo tam tentokrát mnohem méně videí, proto ty skutečně dobré se lépe zapsaly do paměti. Bylo tam také mnohem méně efektních instalací používajících supermoderní technologie, nebo jsou tyto technologie již natolik běžnou a očekávatelnou součástí našeho života, aby nás překvapily. Fotografie byla docela voyeuristická, což mi vyhovuje. Dělala ze sebe často něco úplně jiného (například rodinné album, reklamní plakát, lookbook), což mi vyhovuje ještě víc. Naopak bylo k vidění hodně objektů. Překvapivé množství hlíny, keramiky, juty, provazů. Estetika sedmdesátých let vytvořená čerstvými třicátníky. Mnohé z projektů působily, že jejich autoři na nich začali pracovat ihned na konci minulého ročníku a skončili těsně před vernisáží. Vedle toho bylo možné se setkat s projekty, které vypadaly jako, že je autor nainstaloval pět minut před otevřením, s velkou pravděpodobností na nich však pracoval od konce minulého ročníku. Někdo přes lagunu táhnul tank, někdo přivezl DVD. Everything is possible… Mně husí kůži způsobilo vědomí, jak moc jsme svázáni s fenoménem času, jak jsme do něj vkomponováni a co nám působí (videoinstalace CLOCK od Christiana

Erwin Wurm: Narrow House / foto archiv autorky

výtvarné umění / recenze / 61

TRA: The Edge of Becoming

Dominik Lang: Spící město, Česko-slovenský pavilon / foto archiv

Anish Kapoor: Ascension Basilica di San Giorgio Maggiorefoto /

Marclaye — 24 hodin, minuta po minutě sestříhaná z různých filmových záběrů) husí kůži. Asi měla husí kůži i porota, Marclay získal Zlatého lva. Pobavilo mě vědomí rakousko-uherské genetiky zažrané pod kůží, když se mi líbily expozice maďarského a rakouského pavilonu. Erwin Wurm mi v zúženém prostoru připomněl dobu, kdy změny v prostoru byly pro mě normální (ach, má dětská kuchyňko!). Britský pavilon byl tajemný, byla před ním totiž fronta a dovnitř pouštěli v tajemném rytmu odcvakávaném na speciálních stopkách…no nejděte do toho! A uvnitř? Prostor v prostoru, místnost v místnosti, dům v domě. Tady se naopak čas jakoby zastavil a tajemna tam bylo, až se nedalo dýchat. Dojala mě rozpůlená dívka hladící psa pod stolem — sentimentální, humorné a přece pevné a supersoučasné umělecké gesto. O to víc radosti přineslo, že bylo ČESKÉ! A nakonec asi sloup prachu v prostoru kostela iluminovaném sakrálností až to

bolelo. Jednoduchost, která prostě srazí do kolen… Prostě Benátky — skřípající prach v Giardini, pach kanálu Grande, výheň Guideccy. Holubí všudypřítomnost se míchá s hutností zmrzlin a vzápětí vyšumí v perlivé prchavosti stolních vín, která jsou konzumována na plastových stolcích rozličných pizzerií s příjemnou asijskou obsluhou. Romantické západy slunce nad horizontem záoceánských parníků. Vlasy zcuchané slaným větrem na pozadí honosných paláců z bílého mramoru. Oči vypálené vybledlým světlem laguny a uši zalepené křikem gondoliérů. Tajemný, červenozlatý hotel skrytý v tiché uličce. Můj sen, moje Benátky. …a moje kosti zůstanou V Benátkách A když už nebudu Vůbec nic cítit Tak prostě nebudu…

autorky

foto archiv autorky

62 /

výtvarné umění / recenze

foto archiv autorky

/Eva Mráziková/

autorka je umělkyně, free lance kurátorka, PR referent a pedagog na FUD UJEP


Na letošním 54. benátském bienále bylo možno zhlédnout i řadu menších, koncepčně mnohem sevřenějších exhibic, než jsou „veletržní přehlídky“ v Arsenalu a pavilonech Giardini. Jedním takovým smělým kurátorským počinem se bezpochyby stala výstava TRA: The Edge of Becoming v renesančním Paláci Fortuna. Čtyři patra mysteriózního dómu zaplněná desítkami objektů, maleb a několika videy — od egyptských a mezopotámských relikvií přes barokní obrazy a architektonické modely nikdy nerealizovaných benátských staveb, po meziválečnou avantgardu, umělecké výtvory současné, o tapisériích, sadách zkumavek a další domácí výbavě paláce ani nemluvě. Dojem návštěvy zapomenutého antikvariátu, kde vše už léta zatuchá a kde subtilní detaily vystavených prací časem vrostly jako kulisy do velkolepé scény neuvěřitelného renesančního sídla, byl obzvláště v prvních dvou podlažích velmi silný. Médiem děl (jedno nakolik věhlasného původu: Rothko, Klee, Fontana, Uecker, Abramovic, Barney ad.) se stalo samo místo, což ostatně u silných site-specific projektů podobného rázu není věc nijak ojedinělá. Tělo domu, patro po patru, dýchalo svéráznou atmosférou způsobenou když ne nečekanou vizuální podobností sousedících prací, tak volněji sdílením společného klíče, přičemž způsob sledování jedné věci otevřel dveře k pochopení jiné, nezávisle na tom, které historické epoše či uměleckému žánru náleží. Titulní název TRA možno brát jako kurátorský šém ham foráš dopující výstavu ideou proměny (TRAnsformation), cesty (TRAvel) a překročení (TRAverse). TRA je pohybem mystické transformace asociující vedle obecných témat neurčitosti počátku a konce, zrození a smrti, také odvěkou difúzi uměleckých technik mezi západními a východními kulturami. TRA je taktéž zrcadlovým obrazem slova ART, čímž symbolika celého konceptu křižování bují do natolik květnatých a vyvoněných kadeří, že záleží na každém, do které vlny se hodlá vpeřit. Otevřených soustav a nenápadných apendixů se zde představuje prachmilión. A tak v šerém přízemí (někdejším skladu s nádvořím a zahrádkou) nešlo vůbec o tichý dialog, ale o zajíkavý křik pronikající tmou, z níž jako zhmotnělé stíny vystupovaly torza řeckých soch vedle kamenů Giovanni Anselma valících anebo možná plazících se po stěně. Opodál v jediném prosvětleném místě trčela na třech kovových podpěrách ametystová skulptura uříznutých nohou Mariny Abramovic,

skrze jejíž útroby se divák mohl podívat vzhůru na nebe nad palácem. Bizarní prostorovou pietu zavíralo video Shirin Neshat, v němž do kruhu natěsnaná skupina žen oblečená do černých čádor holýma rukama vybírá za rytmického hučení hrobní jámu pro mrtvého muže. Morbidní atmosféra zanikajících forem se nesla dál. Jestli totiž na něčem expozice ve Fortuně okatě stavěla, pak šlo především o zaujetí fenoménem kuriózního objektu a o okouzlení jeho neurčitým tajemným původem. O patro výše nad popsaným přízemím byla díla pokoj po pokoji opět sebevědomě instalována do rafinovaných spojení. Jednotlivé místnosti představovaly něco jako rubovou stranu klasického výstavního prostoru. Černý vigvam s kabinetem kuriozit, což je sbírka podivuhodných předmětů, které svým charakterem a kvantitou diváka když ne děsí, tak přivádějí alespoň v němý úžas. Věci bez jasného původu, věci „nenormální“, protože neznámé a ze své povahy nekategorizovatelné. Devízou pavědeckosti takového souboru je nakonec jistojistá čarokrása a dojímavá pitoresknost zákoutí plného zakutálených hraček.

TRA / foto visitmuve.it


Time becomes Art, která následujícího roku pokračovala v Paříži částí Academia. Qui es-tu? a skončila na minulém bienále 2009 projektem In-Finitum (Artempo a In-Finitum představeno v Paláci Fortuna), dostalo se letos této laboratoři s exhibicí TRA znovu nadstandardní péče. Přes odlišná témata šlo o totéž zahuštění prostoru benátské rezidence spoustou uměleckých děl uložených v teskných instalacích. Důraz a pečlivost kladená na jejich výběr měla být záměrně potlačena, ač šlo v reálu o jasné vůdčí výstavní principy. TRA jako blafování a ART z rubu. Benátské bienále skončilo, když ale půjdete někdy ve vašem městě kolem antiku nebo vetešnictví, zajděte dovnitř a nahlas pozdravte. Všechno harampádí a skříně s omšelými artikly dobře prohlédněte a nenechte se zmást. Vetešník je kurátor.

/Ondřej Kamenický/

autor studuje kurátorství na FUD UJEP

foto archiv autora

Tisíce let nachuchlaných do několika metrů čtverečních tím, že se za jednou vitrínou objeví oblé římské zrcadlo z 1. st. př.n.l. společně s Duchampovými spirálovitými Rotoreliéfy, válečným štítem z 18.st. dovezeným z Papui-Nové Gunei. K tomu ledabyle další archeologické nálezy bez popisků včetně mimoděk založené, archaicky vyhlížející knihy Walking and Sleeping Richarda Longa zpracované formálně i obsahově z čistě přírodních materiálů. Přehršle nápadů, koincidencí a šibování přecházelo společně s dalšími poschodími, do více odlehčených a meditativních poloh. Dům v posledním patře a na půdě neuvěřitelně prosvětlený odhalil například řadu poškozených dveří. Dřevěné jizvy ve zdi paláce byly zakryty nebo vyplněny site-specific objekty v řadě s několika obrazy, čemuž přitakával i rám v prostoru od Anishe Kapoora. Abstrahovaná červená futra jakoby vytlačená do prostoru ze zmíněné linie vstupů korespondovala s dalšími symboly bran v této místnosti i na dalších patrech paláce. Poté, co tým kurátorů vedený belgičanem Axelem Verdvoordtem započal v roce 2007 na benátském bienále výstavní trilogii nesoucí název Artempo: Where

Nezávislý na závislém Konečně spolu výstava mapující současnou nezávislou galerijní scénu v České republice Galerie Emila Filly, Jateční 1588/49, Ústí nad Labem 7. 9.— 14. 10. 2011 Umělecké prezentace v současnosti směřují většinou do veřejného prostoru. Během prvních let 21.století se objevil nový fenomén „zakládání neobvyklých galerijních prostorů“. Tyto site–specific výstavní projekty využívají různé vitrínky, billboardy, pokoje v bytech, bývalé sklepní prostory, montážní buňky a kontejnery, prostory v kavárnách, divadlech, na chodbách apod. Netypické prostory slouží nejen pro prezentaci soudobého mladého umění, ale v současné chvíli, alespoň se tak domnívám, se často celý prostor stává samostatným projektem, uměleckým dílem. Vznikají díky stálé absenci a nedostatku

64 /


míst pro prezentaci nejprogresivnějšího současného umění. V lecčem si jsou podobné — všechny nezávislé galerie jdou proti institucionalizování a komercionalizaci. Financování těchto galerií s sebou přináší značná úskalí, neboť místa jsou závislá na sponzorech, častěji grantech nebo se financují z vlastních zdrojů provozovatele či jeho blízkých. Ale entuziasmus galeristů je na místě. Kladem těchto atypických výstavních prostorů je fakt, že vyvádějí z apatie a ruší institucionální bariéry. Divák se prakticky nenápadně stává její součástí, protože fungují v kontextu sídlišť, ulic, měst. Často divák ani netuší, že v tak obyčejném místě se nachází galerie. Současné trendy atypických prostorů pro prezentaci mladého umění lze rozdělit, alespoň dle mého názoru, do minimálně čtyř typů. Většina takových prostorů komunikuje po internetu, na sociálních sítích, bloguje. Virtuální komunikace ale vždycky skončí osobním setkáváním.


Prvním z nich je D.I.Y. (do it yourself — udělej si sám). Tento fenomén mohl vzniknout díky digitální době, která umožnila rychlou a snadnou komunikaci.Znalost a dostupnost technologií usnadňuje veškerou propagaci nezávislých galerií. Založit si galerii je nyní daleko snazší věc než v minulosti. Pokud chcete, nemusíte být vůbec na ničem závislí, a přesto se o vaší galerii bude vědět. Šířením událostí přes sociální sítě (facebook, twitter) lze pohodlně pozvat na vernisáže, aniž byste dva měsíce předem ústně či dopisní formou oznamovali lidem, kdy vaše výstava bude. Další typ výstavního progresu často souvisí s místním univerzitním prostředím. Každé větší město (Praha, Brno, Olomouc, Ústí nad Labem, Ostrava, Plzeň) si na svých pracovištích vytváří prostor k prezentaci. Proces utváření galerie pod záštitou univerzity je pochopitelně jednodušší než případ, kdy nezávislý prostor zakládá pouze jednotlivec bez zázemí.Třetí typ můžeme pojmenovat jako galerie vernisáží. Jsou často spojeny s veřejným nonstop provozem. Tyto galerie se specializují na způsob, jak vernisáž uchopit, spatřují v tom jakési své vlastní a nezaměnitelné „know how“. Nedílnou a nepostradatelnou součástí je komunikace s publikem. Čtvrtým typem jsou galerie, které vznikly z iniciativy reflektovat situaci výtvarného umění v daném městě. Může etablovaná galerie vystavovat nezávislé a svobodné výstavní projekty, které ji svým způsobem dělají konkurenci? Ano, takovým příkladem je nyní výstava v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem, kde právě probíhá výstava Konečně spolu. Výstava vznikla díky praktickému výstupu disertačního projektu Lenky Sýkorové, Umělci kurátory. Česká nezávislá galerijní scéna po roce 1900 na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem. Lenka Sýkorová již delší dobu provozuje aktivně výstavy v Altánu Klamovka. Nabízí zde umělcům kurátorům specifický prostor Altánu, možnost vystavit a poznat další výstavní prostor pro změnu z pozice umělce. Dovoluji si zde poznamenat, že možná zde vznikla idea velké společné výstavy těchto nezávislých prostorů. I v tento moment se koncept výstavy Konečně spolu zaměřuje na oba póly — umělce i kurátory. Nabízí se otázka, v jaké chvíli jsem kurátor a v jaké chvíli se cítím být umělcem? Mnozí umělci, kteří byli vybráni pro svou aktivní činnost provozu atypických výstavních prostorů, se tímto problémem zabývají i na této výstavě. Často se nebojí reagovat na institucionální

kritiku, která je v této oblasti velmi aktuální. Hlavním tématem, které výstava provází, je aktuální reakce umělců na site–specific, participaci a aktivismus. Jsou zde jmenovitě vybrány galerie M.odla, Ve sklepě, F43 nacházející se v Praze, Umakart a Potraviny z Brna, bývalý Petrohrad z Plzně, Vitrínky, NF z Ústí nad Labem, Mayrau z Kladna, Výstavný priestor Grösslingová 49 ze Slovenska a GUM studio z Itálie. Koncept Lenky Sýkorové není žádnou burzou ukázek těchto prostorů. K tomu slouží k výstavě připojená studovna ve výstavním prostoru Armaturka, kde nezúčastněný divák se může více seznámit v rámci dokumentů s projektem Action galleries. Ve studovně jsou tak informační panely, které seznamují diváka i s ostatními aktivně činnými galeriemi, které vznikly v nedávné době, ale také mapují celkový pohled na nezávislý český provoz těchto prostorů. Koncept výstavy Konečně spolu spočívá v participaci umělců-kurátorů, kteří měli možnost vybrat dva další umělce podle svého kurátorského výběru či předešlé spolupráce. Ustálený počet umělců tak činí 38 vystavujících. Jednotlivé tvůrčí artefakty tak vznikaly v průběhu workshopu, který se pořádal týden před samotnou vernisáží. Tomu odpovídá i sám název, Konečně spolu, protože mnozí umělci z jiných měst se mohli při této účasti lépe seznámit a otevřít si další možnosti pro vystavování a spolupráci. Přesto je nutné nebrat název příliš romanticky do důsledku. Pohled na výstavu nás uvádí v to, že umělci pracují s tématem participace, site-specific a mnozí s performancí, kdy po umělcích zůstávají určité záznamy. Takovým záznamem žití a zážitku z performance

Konečně spolu / foto artalk.cz


Místo scénografie v celku divadelního díla je dílo The heaven, 2011, Yumiko Ono s Michalem Pustějovským a Thorarinn Ingi Jonssonem, kteří výstavní kóji přetvořili na velký odpadkový koš. Bedlivější divák rychle pochopí, že povalující hračky, pestré barvy a chaos jen zdánlivě zpodobňují dětský pokoj. Při trpělivějším pozorování si uvědomíte, že vše, co vidíte, je součástí dospělého světa. Perverze na plastových nafukovacích hračkách, stránky z pornografického časopisu, plechovky od piva, popel. Vše doříkává rohožka — má to být očista? Tento záznam performance v kóji, kterou autoři po dobu workshopu obývali, doplňuje jemná intimní světelná projekce Michala Pustějovského. Hra se stíny v rámci uskupení různých plastikových dětských zvířatek ve změti ostatních věcí snadno zanikne, a tak nepozorný divák o tento tvůrčí akt může jednoduše přijít. Pokud si myslíte, že je v Ústí nad Labem málo nezávislých galerií, je zde pro Vás projekt Noama Daroma, který odkazuje ke galerii F43, tedy galerii, která se nachází na Olšanských hřbitovech. Noam Darom pronajal urnový prostor na střekovském hřbitově s názvem Galerie 105, která odkazuje k okénku kolombária. Zůstává však otázkou, kdo se akční galerie ujme jako hlavní organizátor. Čistým a profesionálním vyjádřením působí expozice galerie M.odla, kde kurátorka Daniela Deutelbaum

pozvala k participaci partnerskou dvojici Jiřího Thýna a Adélu Svobodovou. Jejich hlavním konceptem bylo vytvořit plakáty propojené s textem a objektem. Dílo Čistota bez kontextu je zpracování tématu do základních geometrických tvarů. Hrátky s černobílou a barevnou technologií fotografie doplňuje výstižně text Daniely nazvaný jako celá instalace, Čistota bez kontextu. Jak už jsem se zmínila výše, někteří umělci řeší téma, kdo je umělec a kdo je kurátor. Zajímavé zpracování se nachází v prostoru kóje Galerie Umakart. Na první pohled nenápadné laboratorní instalace, kupky z hlíny a keramické zvířátka jako ready made, hlasy a vřískot z reproduktorů. Patřím mezi tygry, nebo jsem jedním z veverek či ptáků? — ptá se svojí instalací Bez názvu, Tereza Rullerová. Odpověď nám není jasná. Ani na otázku, zda může existovat umělec-kurátor nebo opačně. Rozpolcenost a schizofrenie, na které Rullerová nenápadně poukazuje, jsou na místě. Přestože v galerii vystavuje 38 umělců, celková výstava působí a čistě. Každý z výstavních exponátů má svůj osobní prostor. Divák tak tento obrovský počet vystavujících na první pohled nepociťuje. Tento rozsáhlý projekt bude ukončen a zpracován do podoby tištěného katalogu.

66 /


foto archiv autorky

/Tereza Záchová/

autorka je absolventkou výtvarné výchovy na PF UJEP, bakalářkou estetiky FF UJEP a studentkou kurátorských studií na FUD UJEP


Pár poznámek o scénografii Domnívám se, že z kraje této úvahy je třeba pokusit se zodpovědět si otázku, co je vlastně scénografie zač; čím je natolik jedinečná, že si vysloužila své vlastní označení, svou kategorii. V obecném povědomí se traduje, že pod ní spadá jevištní výprava (tedy kulisy a rekvizity), kostým, líčení, svícení. Vedle výše vyjmenovaného se mluví o divadelní architektuře — někdy separátně od scénografie, jindy v rámci ní. Je tedy spjatá s divadlem jakožto uměleckým médiem. Sofistikovanější pohled tvrdí, že scénografie je obecně „přemýšlení o prostoru“ — o jeho uspořádání a o jeho významotvorném tvůrčím, tedy záměrném vytváření. Toto by mohla být definice architektury, ale scénografie je dle tohoto názoru něco jiného. Přiznávají se jí kořeny v architektuře, výtvarném umění a užitém umění, ale ona sama má mít oblast působení v odlišné oblasti než její zdroje. Touto oblastí je divadlo. Uveďme si dva teoretické pohledy na scénografii. Podle názoru Alberta Pražáka1 je toto autonomní umění s divadlem spjato jen částečně. Dle tohoto názoru se její těžiště nachází v dosazování scénografického prostoru do prostoru jeviště. Prostor jeviště, prostor hlediště a (řekněme) okolní prostory (pro tuto dobu standardně divadelní budovy) dohromady tvoří divadelní prostor. Zásadní roli zde také hraje prostor divákovy mysli, v kterém se až divadelní dílo plně dotváří (tedy slovy obecné estetiky zde dochází ke konstituci estetického objektu). Scénograf v Pražákově podání musí tedy myslet na „výpravu“ jeviště (která vytváří scénografický prostor) a do které zařazuje jak výše vyjmenované složky, tak i zvuk, herce, ideje…: vytváří jakousi scénickou (scénografickou) totalitu, musí myslet na vztahy prostoru, v kterém se celé představení odehrává — v dnešním standardu od schodů a fasády divadelní budovy, přes šatny, hlediště až k oponě,musí myslet na vztahy v prostoru, v kterém se představení odehrává — tzv. mizanscéna — a musí myslet na divákův vnitřní prostor, ať to již znamená cokoli. Veškeré toto přemýšlení ale nemusí být aplikované pouze na divadlo, ale na jakoukoli událost; vedle (nejasného) podílu na tvorbě inscenace se může podílet na utváření nasvěcování veřejných budov, či návrhu na revitalizaci zámeckého parku. V takto deklarované univerzalitě se značně blíží scénologii, jak ji chápe Jaroslav Vostrý2. Není zde ovšem jasné, jakým

způsobem si scénografie rozděluje oblasti vlivu na tvorbu inscenace s ostatními řídícími složkami (komponenty) divadelního díla: režií a dramaturgií. Zdá se, že se v mnoha bodech prostupují a tím pádem překrývají. Z tohoto důvodu se mi takovéto vymezení nezdá příliš šťastné. Druhý pohled, který bych rád zmínil, pochází od Arnolda Aronsona3. Tento divadelní historik a teoretik, jenž se zaměřuje zejména na scénografii, ihned na prvních stránkách své knihy předznamenává, že pohledů/názorů na to, co je to scénografie, je tolik, kolik je osob, které se ji pokoušejí pojmenovat a že tudíž snažit se striktně jednu konkrétní vyzdvihnout nad jiné, je bezpředmětné. Tvrdí, že bychom se měli spokojit s tím, že scénografie je především „vizuální stránka divadla“ — řekněme tedy, že její jádro leží ve vizuálním komponentu divadelního díla. Sám dále mluví o nejrůznějších přesazích — jak do architektury, tak do mezně-divadelních projektů, i zcela nedivadelních jevů. Mluví ale o jejích aspektech, nikoli o ní jako totalitě. Tak se například na tvorbě divadelních budov podílí hlavně architektura, ale s ohledem na některé scénografické aspekty, či — a nyní si volně dosazuji — na tvorbě zahrad se podílí jak scénografické aspekty (scénické působení zahrady), tak zahradní architektura. Místo scénografie mezi ostatními řídícími složkami divadelního díla je jasnější v tom, že neexpanduje do jejich prostoru a místo toho synteticky zaplňuje jí vyčleněná místa a do dalších mluvit může, ale nemusí. Tento dynamický model se mi zdá i flexibilnější vzhledem k různým podobám a značné šíři současného stavu divadelní produkce: scénografie zaplní takové místo, jaké se od ní vzhledem k danému projektu bude žádat, či kde bude její rozhodující slovo případnější. Její jádro ale pevně zůstává ve vizuálním komponentu daného díla. Nastínění současné situace divadla Výše jsme viděli, že pokud bychom chtěli scénografii stopovat v prostoru divadelního média, bylo by dobré nastínit si současnou situaci divadla a prostory, ve kterých se v současné době pohybuje. Jak bychom si mohli divadlo vymezit? Při tomto pokusu se dostáváme na velmi nejistou půdu. Sympatické se zdá tvrzení Petra Brooka „Prázdným prostorem přejde člověk, jiný ho pozoruje, a mám vše, čeho je třeba, aby vznikl akt divadla.“4 Problém tohoto výroku je v jeho extrémní volnosti:

divadlo / studie / 67

Nejnosnější mi připadá názor, že divadlo vždy hledalo takový prostor (a vlastně i témata), kde byla daná společnost „doma“: „(…) Dionýsovo divadlo bylo

68 /

divadlo / studie

replikou agory — ‚domovů‛ athénské společnosti — a jestliže chrám byl ‚domovem‛ středověkého světa, a velká síň sídlem moci za renesance, pak musíme hledat náš ‚domov‛. Kde žije společnost na sklonku dvacátého století?“ Odpovídá si Poetikou

prostoru Gastona Bachelarda, že naším domovem je domov — soukromý prostor každého z nás. Dovolím si nesouhlasit. Čím dál tím více nabývám dojmu, že současným žitým prostorem (alespoň mladší generace) se stále silněji stává virtuální prostor internetu. Pravdou je, že divadlo skrze monitory počítačů (a dnes i mobilních telefonů, které dokážou pokrýt většinu funkcí počítačů), není možné kvůli jednomu ze dvou zbývajících axiomů definice divadla: živý člověk předvádí jinému živému člověku něco ve společně sdíleném prostoru a společně žitém čase — v přímém, nezprostředkovaném, kontaktu. Společný prostor (i když virtuální) a čas by v prostoru sítě byli, oba jsou také živí, ale jejich kontakt probíhá zprostředkovaně, pomocí techniky. Díky tomu se snad nenaplní, alespoň v rámci divadla, vize kyberpunkových románů. Anebo naplní, což bude znamenat redefinování přes dva tisíce let trvající podstaty divadla. Poznámky

1 Pražák, Albert (2003) Interpretace scénografického prostoru. Praha: ISV nakladatelství. 2 Scénologie, jak se ustanovuje v okruhu kolem časopisu Disk 3 Arnold (2007) Pohled do propasti. Praha: Institut umění — Divadelní ústav 4 Brook, Peter (1988) Prázdný prostor. Praha: Panorama. 5 Kotte, Andreas (2010) Divadelní věda: úvod. Praha: KANT, nakladatelství AMU 6 V určitém chápání tohoto termínu 7 Viz scénologie či performance studies 8 Letos se zde věnovalo značné množství prostoru otázce, co je performance a instalace v kontextu současného divadla

/Lukáš Brychta/

autor je studentem KTK na DAMU

foto archiv autora

divadlo je tím pádem v zásadě vše (paralela se scénologií). Pomoci ve vymezování nám může průnik kategorií Andrease Kotteho5 „minimalizace reálných důsledků“ a „akcentace“, ale i ty pouze slouží k bližšímu přiblížení než jasnému vymezení. Nesnažme se tedy (v duchu Aronsonova názoru) striktně definovat, ale načrtněme si raději podoby současného divadla. Vedle konstituovaných forem (činohra, opera, muzikál) a méně standardních tvarů hraných v divadelních budovách, se přes plenérová představení dostáváme k performancím, které v současné době spíše přecházejí ze sféry výtvarného umění (které je zrodilo6) pod umění divadelní. Vedle tohoto proudu fungují nejrůznější projekty site specific, komunitní divadelní práce, terapeutická divadelní práce apod. Dále existuje značné množství performativních akcí, které bychom k divadlu spíše nepřiřadili, i když se jedná o děje značně scénické a teatrální7: koncerty, volební prohlášení, manifestace, masopusty a všelijaké další. Ve všech těchto produkcích či projektech se prvky scénografie vyskytují. Někdy více, jindy méně, někdy uvědoměle, jindy mimovolně. Zajímavá otázka by mohla být, nakolik se prostupuje myšlení scénografické s myšlením masmédií a reklamy. V tuto chvíli jsme ovšem značně odbočili. Aronson ve své knize (v její první části) nastoluje několik zajímavých otázek pro současné divadlo, potažmo scénografii. Zaměřuje se na — z optiky minulého odstavce — pro nás standardní formy, u kterých ale reflektuje proměňující se obsah a využívání nových médií na scéně (řečeno s Pražákem: jejich využití jako scénografického objektu). Hlavním tématem je posun od postupů moderního umění, potažmo avantgardy, k postmodernismu; tedy k recyklaci, eklekticismu a jakémusi transhistorickému impulzivnímu všehomixu. Mluví o inspiraci teorií masmédií (termín simulacra jako věrohodně se tvářící obraz nikdy neexistujícího — hlavní princip např. „nekonečných“ seriálů). Řeší otázku „zkolabování divadelní architektury“ (mimochodem i téma nedávno proběhlého Pražského Quadriennale8), kde výstižně mluví o potřebě hledat/stavět takové budovy, které budou vyhovovat současnému stavu divadla, a vyslovuje nesouhlas s naší rezignací a spokojováním se s notně zastaralými budovami, které ale bez problému dále používáme. Nutno podotknout, že takováto apelace je jistě zcela na místě, ale nastínění, co je ono „současné divadlo“, se nedostává.


Imaginárium doktora Nebeského NoD Quijote Studio DAMÚZA — Experimentální prostor Roxy/NoD premiéra 27. října 2010 autor: Egon Tobiáš na základě textů Miquela de Cervantese a skutečné události režie: Jan Nebeský dramaturgie: Kateřina Šavlíková scénář: Petra Vlachynská, Ivana Kanhäuserová Jan Nebeský opět dokázal, že je výraznou postavou českého divadla, že je režisérem velmi svérázného stylu a osobité poetiky. Ironie, absurdita, něžnost i krutost, humor — to jsou součásti jeho divadelních výpovědí. Bez sentimentu zobrazuje lásku, bez patosu zobrazuje smrt. Nod Quijote je další z řady projektů Jana Nebeského a dramatika Egona Tobiáše, které byly inspirovány velkými postavami světové literatury. Tentokrát se tvůrci nechali inspirovat Cervantésovým Donem Quijotem a dílem Bohuslava Reynka. Nebeský přivádí diváka do světa nenaplněných snů a marných tužeb. Opět zde realizuje témata, která se dají označit za osobní. Režisér vytváří působivý imaginativní obraz, který klade nároky na abstraktní uvažování a empatii víc než na strohou racionalitu. Nod Quijote je rytířem za kuchyňským stolem, který hrdinně bojuje s hospodářskými zvířaty. Jedním z jeho nepřátel je například cecek kozy. Kromě toho

NoD Quijote / foto nod.roxy.cz

NoD Quijote / foto nod.roxy.cz

bojuje nebohý Nod se svou ženou Sanchou. Ve střetu pohlaví dává režisér zvítězit ženám. Ženská pragmatičnost se pojí se silou vůle, díky které žena snáší svůj úděl po boku neschopného zasněného muže. Láska nakonec přesevšechno zvítězí nad vším, dokonce i nad smrtí. Mladá scénografka Petra Vlachynská výborně využila specifického prostředí experimentálního prostru NoD. Kuchyň a stůl, židle shromádkami knih v pravé části, uprostřed na zemi čtverec pokrytý knihami, který je branou do světa snů. Tento snový svět je osvětlen lustrem z pštrosích vaječných skořápek. Vlevo orgiasticky osedlává svou bubnovou Rosinantu hudebník Pavel Fajt, za doprovodu přísedícího kytaristy Joe Karafiáta, bývalého člena legendárních Plastic People. Španělské melodie i rock‘n‘roll diktují inscenaci rytmus. V zadním plánu uprostřed

divadlo / recenze / 69

Oceánem světelných roků Cesta ke hvězdám se nacházejí dveře, na které Nod přibíjí své padlé nepřátele — slepici, kachnu a bůhví co ještě. Mezi dveře přibouchne i zástěru své ženy, které tak nešťastnou náhodou utrhne ruku. Vlevo je žebřík, stěna vpravo slouží jako promítací plátno, na kterém se zjevují kreslení rytíři. Samotnému ději předchází prolog Davida Prachaře, který zasadí následné dění do ironických uvozovek. Nodova žena (Lucie Trmíková) přichází na scénu a tlačí nákupní vozík. V nuzné domácnosti sedí Nod (David Prachař), dere peří a stěžuje si na svůj stereotypní život. Žena maže Nodovi chleba se škvarkovou pomazánkou, jako další chod následuje cibule, kterou ale žena rázným škrtnutím nože smete na zem. Nod Quijote Davida Prachaře je na začátku starým dědkem, který sotva chroptí, sotva leze, ale ve chvíli, kdy se ponoří do svých snů o dobrodružství, ožívá s urputnou energií. Z dědka se stává rytíř a z rytíře zas malé dítě, které musí jeho matka vozit v kočárku (nákupním vozíku). Nebývalá odvaha tohoto rytíře spočívá například v tom, že vyjde na slunce, ale předtím ho žena musí namazat silnou dávkou krému a dát mu sluneční brýle. Jeho sen o krásné Dulcinei je snem o minulosti, snem o mládí, snem o vášnivé lásce ke své ženě, která je už stará a unavená. David Prachař ukazuje svůj bohatý herecký a pohybový rejstřík. Krouží po hromadách knih na imaginárním koni, svádí souboje s vycpanými zvířaty,

imituje Michaela Jacksona. Prachařův projev není v těchto pasážích herectvím velkého psychologického prožitku. Ke své postavě přistupuje s odstupem a nadsázkou. Tobiášův pevný text je prokládán Prachařovými trefnými improvizacemi. Když začne být marnost příliš tíživá a divákovi hrozí, že by se mohl nad smutným údělem stařičkých manželů dojmout, nastupuje zcizovací efekt v podobě ironických komentářů aktuálního dění v sále. Jeho terčem se stávají jak diváci, tak divadelní kolegové protagonistů — obzvlášť ti z Brna. Lucie Trmíková je Nodův nepříliš nadšený Sancha, lépe řečeno nepříliš nadšená manželka. Nehodlá svého muže podporovat v jeho bláznovství, ale stejně mu nedokáže odepřít dětinskou radost ze hry, a tak se přeci jen podílí na jeho udatné výpravě. Trmíková se svému hereckému partnerovi vyrovnává v jeho pohybových kreacích a přidává kreace hlasové. Prostor dostává zejména v závěru hry, kdy vyčerpaný Nod umírá. Láskyplně mu připravuje hrob, když jeho ležící tělo obkládá mokrými stránkami jeho oblíbených knih. Tuto mumifikaci završuje Trmíková rituálním tancem lásky a smrti doprovázeným zpěvem. Vzkříšený David Prachař (už mimo roli) vstává ze svého papírového hrobu, hraje na saxofon a všichni aktéři společně uzavírají hru o snění a bdění, o životě a smrti a o všech malichernostech a všednostech mezi tím.

Mgr. Jan Civín (* 1976) Je politolog a kavárník. Vystudoval Základy humanitní vzdělanosti — politologie (bakalářský studijní program) na PF UJEP v Ústí nad Labem a Politologii (magisterský navazující studijní program) na FSS MU v Brně. Od roku 2003 vyučuje na PF, posléze na FF UJEP v Ústí nad Labem. Od roku 2009 je dramaturgem ústeckého Café Max.

Mgr. Jakub Chavalka (* 1976) Je filosof a učitel. Vystudoval Český jazyk a literatura — Základy společenských věd (magisterský studijní program) na PF UJEP v Ústí nad Labem. Od roku 2007 studuje Filosofickou antropologii (doktorské studium) na FHS UK v Praze. Od roku 2002 vyučuje na GFP Neratovice, od roku 2004 externě prednáší na FF UJEP v Ústí nad Labem a od roku 2008 na FHS UK v Praze.

„Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn,“ počítal Severson planety na prstech, „Mars a Jupiter jsme vynechali; škoda mohli jsme si je prohlédnout zblízka.“ Alena si hrála s rozčepýřeným jehličím zakrslé borovice, která se podivně kroutila nad osamělými křesly v koutě klubovny. „O nic jsi nepřišel, můj zvědavý rytíři; obě planety máme v konzervě. Pojď, otevřeme si ji.“ V knihovně vytočila u promítače číslo dokumentu. Za pár vteřin projekční plocha ožila: Raketové letadlo přistává na zasněžené pláni. Obloha je žlutě oranžová jako před tornádem. Z letadla vystupují lidé ve skafandrech. „Po Venuši přišel na řadu Mars,“ říká komentátor filmu. „Existuje na Marsu život? Na tuto otázku nám teď odpoví skupina vědců — kosmonautů. Všechno je zajímá, sebemenší drobnost jim nesmí uniknout. A takhle vypadají pod mikroskopem ledové hvězdičky marťanského sněhu.“ Objevují se tmavomodré rostliny podobné našim lišejníkům… „Děti, pojďte honem, Saturn je v dohledu,“ zavolal někdo od dveří. Alena vypnula promítač a přistoupila k širokému oknu klubovny. Babula, V.: Oceánem světelných roků. Praha 1963, str. 115.

S Leifem Seversonem, hlavním hrdinou románu Vladimíra Babuly, se vydáme k Proximě Centauri, abychom ukázali, že moderní cesta do povětří nekončí v atmosféře, ale pokračuje dál, ke hvězdám. Poté, co ovládla planetu, totiž modernitě nezbývá, než expandovat do vesmíru. Zatím je docela úspěšná: na oběžnou dráhu už lidé létají půl století, několikrát se podívali na Měsíc a začínají plánovat výpravu na Mars. A z Marsu je to na Proximu Centauri jen kousek, nebo ne?

autorka je studentkou KTK na DAMU

70 /

divadlo / recenze

foto archiv autorky

/Silvia Ronisová/


Astronaut NASA (Jan Civín) a Alexander von Humboldt (Jakub Chavalka) při křtu knihy Cesty modernity. / foto Miloš Makovský

Signály z vesmíru V jedenadvacátém století budou lidé podle Babuly žít v komunismu. Protože nebudou znát války, bídu ani peníze, budou nejen šťastní, ale hlavně budou

zajímavosti / 71

mít čas a prostředky na totální zúrodnění planety. Prostřednictvím řízených atomových výbuchů začnou rozpouštět arktické ledovce, aby i na dalekém severu mohli pěstovat obilí a zeleninu. Vedle mamutů, rostlin a neandrtálců nalezenou v tajícím ledu i člověka z dvacátého století. Je to Leif Severson, který v roce 1928 letěl s Roaldem Amundsenem zachránit trosečníky vzducholodi Italia, ale po cestě, kdesi mezi Norskem a Špicberky, zmizel beze stopy. Pro lékaře jedenadvacátého století není problém konzervovaného Seversona oživit. Leif zpočátku nechce uvěřit, že město plné mrakodrapů je Moskva, že prospal sto let a že je všechno zadarmo, brzy ale objeví kouzlo života v komunismu. Dokonce se zapojí do přípravy letu na Proximu Centauri, odkud začaly přicházet podivné signály. Vědci je sice neumí rozluštit, přesto jsou si jisti, že pocházejí od inteligentních bytostí. A protože by mohlo jít o volání o pomoc, Světová akademie věd usoudí, že nejlepší bude, když se přímo na místě zjistí, co a jak. V jedenadvacátém století se bude pravidelně létat nejen na oběžnou dráhu, ale i na Měsíc, Mars a další planety, a tak není divu, že si lidé troufnout vydat se ještě dál, ke hvězdám. Se stavbou lodi schopnou překonat oceán světelných roků sice mají co dělat i komunističtí vědci a inženýři, kteří jsou zvyklí pracovat na tisíc procent, přesto to nakonec zvládnou. Do posádky je vybrán Severson, jeho prasynovec Erikson a dokonce i Alena, která jej doprovází od znovuzrození a do níž se zamiloval. Alena má Leifa ráda, ale mrzí ji, že se zcela nedokázal zbavit svého kapitalistického myšlení. Světlé zítřky ovšem zdaleka nejsou tak světlé, jak vypadají. Z Eriksona se vyklube reakcionář, člen Organizace síly a ducha (ODS) usilující o rozvrácení světového komunismu. Na Proximu pašuje encefalitidu a další nemoci s cílem rozpoutat biologickou válku. Sám se však nechtěně nakazí, je prozrazen a spiknutí překaženo. Mezitím se vědcům podaří rozluštit tajemné signály: skutečně se jedná o volání o pomoc. Kentauři žádají Pozemšťany, aby rozhodli jejich spor, jež hrozí přerůst v globální katastrofu. Leif a spol. však na Proximu doletí pozdě. Místo delegace, balónků a mažoretek je přivítá nukleární armagedon… Vzhůru ke hvězdám Ke hvězdám by se sice moderní člověk nejradši vydal hned potom, co se poprvé vznesl do povětří, jenže balóny, vzducholodě ani letadla k takové cestě nestačí.

72 /

zajímavosti

Gravitaci Země mohou překonat pouze silné a dostatečně rychlé rakety a ty se začaly vyrábět teprve po druhé světové válce. Kýžený mír totiž porážkou Německa a Japonska nenastal. Světovou válku vystřídala válka studená, v níž se tolik nebojovalo, jako závodilo: ve zbrojení, ve sportu, ve vědě, v kultuře, v průmyslové výrobě a hlavně v dobývání vesmíru. Na jedné straně stál Sovětský svaz a na druhé Spojené státy. Nejdřív vedli Američané, chvíli Rusové, pak zase Američané. Ačkoliv se Američanům podařilo zajmout Wernera von Brauna (1912—1977), šéfa nacistického raketového výzkumu, jeho potenciál nedokázali dostatečně využít. Až příliš si byli jisti svoji technologickou převahou, kterou získali svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Jenže Rusové nezaháleli. Kosmickému programu dali zelenou a díky Sergeji Koroljovovi (1907—1966), který byl možná ještě talentovanější a schopnější než Braun, brzy Američany dohnali a předehnali. První umělá družice (Sputnik, 1957) a první kosmonaut (Jurij Gagarin, 1961) proto nepocházeli ze Spojených států, ale ze Sovětského svazu. S tím se ovšem Američané odmítli smířit a za svůj další cíl prohlásili let na Měsíc. Do jeho přípravy se pustili s takovou vervou, že Rusové začali brzy zaostávat. A když na Měsíci přistáli Neil Armstrong a Buzz Aldrin (1969), zbyly Rusům jen oči pro pláč. Druhé kolo zkrátka Sovětský svaz prohrál a nepomohlo mu ani to, že Američané museli na Měsíci uskakovat před jeho automatickými vozítky Lunochod 1 a 2. V následujících letech se Rusům podařilo blýsknout s orbitální stanicí a Američanům kontrovat raketoplány, pak ale skončila studená válka a s ní i závody do vesmíru. Kosmický program se sice od té doby internacionalizoval a komercionalizoval (na oběžnou dráhu dnes létá kdekdo, dokonce i Číňani a turisté), zároveň však ztratil svůj někdejší náboj. Prvotní nadšení vyprchalo a velké plány vzaly za své. Když Američané přistáli na Měsíci, nikdo nepochyboval, že brzy budou chtít pokračovat na Mars. Nejenže se tam dosud nepodívali, ale aktuálně nemají ani jeden stroj schopný letu do vesmíru. Pijavice versus penicilín Úsměv, kterému se dnes při čtení Oceánu světelných roků nelze ubránit, rozhodně nebyl Babulovým záměrem. Jeho román je totiž až příliš poplatný době svého vzniku: marxisticko-leninské ideologii na jedné straně


a nadšení z prvních úspěchů kosmonautiky na straně druhé. Jenže uskutečnění komunistické utopie vypadalo před půl stoletím stejně reálně jako lety k jiným planetám. Lidstvo omámené vědecko-technickým pokrokem a dalšími výdobytky moderní civilizace věřilo samo v sebe a s optimismem hledělo vstříc přicházející budoucnosti. Sebejistota je ostatně modernímu lidství vlastní. Modernita totiž víru v boha nahradila vírou v člověka. Učinila z něj svobodné a svéprávné individuum a postavila ho do středu všehomíra. Roli světovládce si moderní člověk rychle osvojil a začal se opájet svou velikostí, kterou však nemá s kým poměřovat. Protože boha prohlásil za mrtvého a mimozemšťany dosud neobjevil, nezbývá mu, než se srovnávat s lidmi dob minulých. A z porovnání ruchadla a traktoru, pijavice a penicilínu, koně a rychlíku nebo posla a mobilu samozřejmě vychází vítězně. Na tomto srovnávání je založen i román Vladimíra Babuly, s tím rozdílem, že nepoměřuje přítomnost s minulostí, ale s budoucností. Odehrává se v době, kdy moderní člověk přetvořil přírodu i společnost k obrazu svému: póly jsou zbaveny ledu, pouště zúrodněny, Beringova úžina přehrazena, Golfský proud regulován, stejně jako se běžně léčí klinická smrt, z uhlí jsou vyráběny krásné předměty, dokonce i průhledné poklopy, peníze a války neexistují, výrobu zajišťují automaty a každý může být vědcem i umělcem. Projekt modernity přesto není dokončen. Země je přeci jednou, nikoliv jedinou planetou. A jestliže modernita může ovládnout Zemi, musí být schopna rozšířit se dál do vesmíru. Nic jiného jí ani nezbývá. Konec expanze by znamenal konec modernity. Proč se však člověk dosud nevypravil na Mars, ačkoliv už přistál na Měsíci a jeho roboti několik desítek let křižují sluneční soustavou? Není totiž jisté, zda je cesta ke hvězdám opravdu v lidských silách, anebo zda představuje onu nepřekročitelnou hranici, za kterou se modernita stává utopií. A utopit se v oceánu světelných roků lze až příliš snadno. Úryvek pochází z knihy Jana Civína a Jakuba Chavalky Cesty modernity, která volně navazuje na loňský titul Hrdinové modernity (recenzováno v H_aluzi č. 12/2010). Obě knihy nesou podtitul Moderní čtení světa a jejich vydání podpořila Vzdělávací nadace Jana Husa. K dostání v Café Max (Pivovarská 3, Ústí nad Labem) nebo na emailu [email protected].

zajímavosti / 73

Komiksy foto archiv autorky

Aneta Bendáková (* 1987) více na: www.malabedna.cz

1 / malabedna Grafický list — suchá jehla 2010. 2 / Můra_Noctuidae Bakalářská práce 2010, autorský komiks–kniha (50 s.).

Můra je žena, která se o půlnoci přemění ve stéblo, kočku nebo nočního motýla, aby z Vás vysávala životní energii.

Komiks vznikl na základě Šumavských pověstí od Adolfa Daňka. Ukázka ze str. 12. 3 / Srbsko 2009 Stranger in Belgrade_dojmy z Bělehradu. Strip It! Beograd, Serbia 2009, mezinárodní comic jam.

4 / APV Netherlands 2010 Dojmy z Holandska, cestovní deník. Ukázka str. 1 z 5. Migrating Comics — Perspectives of the European traveller, mezinárodní comic jam. Haarlem, Haag, Netherlands 2010 5 / Home and City Spolupráce s Elektrika gallery Pančevo Srbsko_komiksy pro plakát Silent wall na téma Home and city. 6 / September 11 Komiksový plakát k výročí 10 let od 11.září 2001 90 / 10 Poster workshop with d’Alain Le Quernec, Month of Graphic, 16.—19. 11. 2010.

74 /

výtvarná příloha


výtvarná příloha / 75

76 /




78 /




80 /



03

H _ALUZE

literárně kulturní časopis

9 771803 807110

podzim 2011 H _ALUZE KULTURNÍ ČASOPIS cena 40 kč

Recommend Documents