léto 2010 H _ ALUZE LITERÁRNĚ KULTURNÍ ČASOPIS cena 40 kč

H _ALUZE číslo 12 / léto 2010

LITERÁRNĚ

KULTURNÍ

ČASOPIS cena 40 kč

šéfredaktor: tomáš čada / [email protected] redakční rada: lukáš brychta / [email protected] miloš makovský / [email protected] alice prajzentová / [email protected] josef straka / [email protected] michaela uhlířová / [email protected] monika svobodova / [email protected] nelly wernischová / [email protected] ediční práce a korektury: karolina baštářová, nelly wernischová a tomáš čada

Úvodník

/Tomáš Čada/ ��3

Rozhovor:

Nezařaditelný romantik Roman Týc /s Romanem Týcem hovořila Anna Marešová/��4

Stalo se:

O poetry na písničkářském pódiu /Radana Šatánková/ ��8 Dé javu atd. /Michaela Uhlířová/��9

Recenze – knihy:

Čtení do vlaku, bo na deku /Tomáš Čada/ ��10 Sbírka jako epitaf /Tomáš Čada/ ��11 Lásku lze dát najevo nejrůznějšími způsoby /Stefan Segi/��12 Pánská jízda po španělsku /Michaela Uhlířová/ ��12 Občankovitě strohá sbírka? /Alice Prajzentová/��14

Zamyšlení:

Časopisecké orgie v Brně /Tomáš Čada a Miloš Makovský/ ��15

Z literární teorie:

Barva na duši jednoho města /Jan Tětek/ ��17

Poezie cizojazyčná:

Katarína Molčanová /přeložil Milan Hrabal/ ��20

návrh loga a grafického konceptu zuzana hegedüšová a miloš makovský grafické zpracování a sazba: miloš makovský tisk: roman polák (PRINTIA, s. r. o.) redakční e-mail: [email protected] internetové stránky: www.h-aluze.cz vydává OS: h_aluze české mládeže 8 ústí nad labem 400 96 pedagogická fakulta, katedra bohemistiky číslo 12/2010, ročník 3. vydáno dne 20. 8. 2010 v ústí nad labem náklad 200 kusů

číslo vychází za podpory univerzity jana evangelisty purkyně a tamní katedry bohemistiky

e. č. MK ČR: E 18358 ISSN 1803-8077

výtvarná příloha: zuzana blažková spolupracovali: tomáš blažek zuzana burianová zuzana burianová aleš čermák tomáš fomín jakub horák milan hrabal ondřej kamenický petr karlíček jakub kostelník adam krupička tereza kurečková petra lásková hana lehečková anna marešová oto mašata dominik melichar katarína molčanová petr pazdera payne eva petelíková alice prajzentová stefan segi petr semecký jan spěváček radana šatánková pavla šilhavá jan tětek tereza záchová

česká:

Tomáš Fomín: básně��24 Jakub Kostelník: básně��25 Dominik Melichar: básně��28 Pavla Šilhavá: básně��30 Jan Spěváček: básně��32

Próza:

Tomáš Blažek: Čtenář��34 Petr Pazdera Payne: Elpaso ��37 Petr Pazdera Payne: Adamita v Amsterdamu ��39

La Follia:

Ze života barokního skladatele – Hudební legendy a mýty /Adam Krupička/��42

...doporučuje:

Jaroslav Balvín��44

obsah / 1

Čau, viď! Film reportáž: rozhovor:

Přes mexické telenovely, kolumbijské partyzány, až ke kubánským bubnům /s Guillermem Ivánem hovořila Tereza Kurečková/ ��48

minirecenze:

Gladiátor z Sherwoodu /Petr Semecký/��51 Kick-Ass kope sám sebe /Petr Semecký/��52 Bolestí nasáklé panoptikum Alice Nellis /Petr Semecký/��53

Hudba reportáž:

Hudební kulinářství po litoměřicku /Miloš Makovský/��54

reflexe:

Matný svit nového úplňku /Jakub Horák/��56

recenze:

Písně dýchající hudbou i slovy /Milan Hrabal/ ��58 Rolo Tomassi – Anglický taveňák na tři /Ondřej Kamenický/��59

Výtvarné umění rozhovor: recenze: Divadlo dvojrecenze:

Kvetoucí magnolie na mne působí jako luxusní šperk /s Karlem Kuncem hovořil Aleš Čermák/��60 Dimenze školní brašny /Tereza Záchová/ ��62

Heda méně formalistická /Zuzana Burianová/��64 Heda Gablerová ve Švandově divadle /Eva Petelíková/ ��66

recenze:

Obludky, obludičky a Obludárium /Zuzana Burianová/ ��68 NordOst ze Severu /Petra Lásková/��69 Dejvický muž bez minulosti /Hana Lehečková/ ��70

Zajímavosti:

„Propagace židovství, sexuality a vulgárnosti v křížovkách“ /Petr Karlíček/��72 Horor, Pulp a další… /Oto Mašata/��76

Výtvarná příloha:

Zuzana Blažková: Indie omalovánky��78

obsah

h_aluze číslo 12 / léto 2010

Srpnové počasí je jak o aprílu, a tak mi odpusťte pozdrav z rozvernějších. Dlouho veselí nebudeme. Vrátil jsem se předčasně ze skororedakční návštěvy Sázavy (z osazenstva deseti lidí byli čtyři z H_aluze a pátý, pokud tedy po adrenalinových zážitcích neopomněl, se redaktorem stane). Na obrazovce televizoru povodně, na monitoru notebooku řada nevyřízených mailů a dvanácté číslo se blíží k uzávěrce, již opět stíháme s odřenými hřbety. Člověk si v tu ránu pomyslí, jestli přeci jen není něco špatně na té rodné hroudě. A když si do uší pustíte tklivé tóny z Tenkrát na západě, je to rovnou na provaz. Ale prrr! Netřeba sršet pesimismem, lepší je jet na vlně opia lidstva. Vždyť pokud čtete tyto řádky, tak dvanácté číslo přeci jen vyšlo, na maily jsem po jistě určité námaze odepsal, povodní ještě bude dost k truchlení a Morricone hraje sic tesklivě, přesto jsou na světě věci smutnější. Dvanácté číslo vznikalo tradičně. Opět jsme si dlouho váleli šunky, až nám slečna Uzávěrka ukázala, zač je toho loket. Přestože jsme dobíhali do finiše s jazyky na vestě, podařilo se nám ukořistit nějaké to čtení pro vaše čivy. S ohledem na letní čas, ať už to za okny vypadá jak chce, jsme se zaměřili na několik festivalů. Samozřejmě, že s ohledem na naši periodicitu, která je vždy delší než dlouhá, si nepochutnáte na ničem aktuálním. Na druhou stranu mne napadá, zda tou aktuálností není člověk tak trochu přehlcen. Jen jednou jsem se snažil odebírat novinky z jistého nejmenovaného zpravodajského webu. Každých pět minut se nahlásila nová zpráva. Asi po hodině jsem to vzdal. Bytí v obraze mi moc dlouho nevydrželo. Ale vraťme se k oněm festivalům. Ať si kdo chce co chce říká, Vary, ty Karlovy, jsou stále nejzásadnějším filmovým festivalem na našem území. Nelly Wernischová, vedoucí rubriky filmu, pojala svou reportáž z dění ve Varech trochu osobně, ale myslím, že čtení je to příjemné. Nedávno jsem se dozvěděl, že nás lidé čtou na záchodech, tak je celkem fajn, že se

ve festivalovém článku Miloše Makovského dozvíte, co si pustit a nepustit, až se z této místnosti vrátíte zase zpět do normálního života. Letošní Litoměřický kořen byl totiž opět nabitý zajímavými, u nás často zcela neznámými interprety. Článek Terezy Kurečkové sic není přímo festivalový, ale dík festivalu FEBIO fest vznikl. Rozhovor s mexickým hercem Guillermo Ivánem je nejen prvním h_aluzáckým rozhovorovým výletem do ciziny, ale také nalákáním ke kinematografii, která u nás moc nefrčí. Je faktem, že moc mexických filmů v distribuci nenaleznete, ale internetová propojenost má svá pozitiva. A co si budeme nalhávat, kdo hledá, najde. Asi největším tahákem tohoto čísla je článek Anny Marešové, přečtete si jej hned po tomto. Jedná se o rozhovor s Romanem Týcem. Vzhledem k tomu, že rozhovor vznikal ještě před akcí Občan K, hovoří se zde o performance – či jak to nazvat – v čase budoucím. Rozhovor však dle mého není důležitý pro svou aktuálnost , ale proto, že se můžeme na rozporuplnou osobu Romana Týce podívat poněkud osobnějšíma očima. Roman Týc se s autorkou zná, a tudíž byl rozhovor veden poněkud neformálněji. Proto jsme se pokusili do textu zasahovat co nejméně, a tak je možné, že leckterému milovníkovi českého jazyka hýbneme žlučí. Ovšem sepsání rozhovoru ve formě „piš jak slyš“ je v tomto případě opodstatněné. V H_aluzi najdete samozřejmě velké množství dalších a dalších článků, ale to bych musel psát úvodník na více než jednu A4. Koho by to bavilo, že? Popřeji vám tedy jen příjemné záchodové čtení a u další H_aluze zase na viděnou.

S notebookem na klíně, notně uondaný /Tomáš Čada/

foto Trignom

2/

Šakali ve Varech /Nelly Wernischová/ ��45

úvodník / 3

Nezařaditelný romantik Roman Týc foto www.i.lidovky.cz

Roman Týc (*1974) je současný český umělec, který je známý především svým diverzním přístupem, se kterým prezentuje svoji tvorbu ve veřejném prostoru. Roman Týc začal svoji tvorbu ve veřejném prostoru formou graffiti (Root) v letech 1992-95. Od roku 1997 se Roman Týc věnuje fenoménu VJingu jako VJ Kinokio. O rok později spoluzakládá vizuální skupinu LOOX, ze které později vzešel projekt PureA. Je spoluzakladatelem umělecké skupiny ZTOHOVEN a podílel se také na vzniku centra alternativní kultury - ateliéru Trafačka. V tvorbě Romana Týce je patrná touha po prožitku. Na jeho jednotlivá díla a činy nelze nahlížet v jednotlivostech. Ve svém celku cítíme, že Roman Týc používá svoji osobu jako nástroj pro zkoumání sociálního prostoru. Hledá onen „veřejný prostor“ a snaží se najít jeho hranice. Je přesvědčen, že veřejný prostor neexistuje, a proto sobě vlastním, invazivním způsobem vniká tam, kde mu příležitost umožní prezentovat své myšlenky a postoje, čímž se automaticky dostává do konfliktu se zákonem. Při psaní medailonu bylo využito hesla Roman Týc na Wikipedia.cz.

„Roman Týc a já nejsou stejné osoby,“ uvedl. „Moje vazba na Romana Týce je silná. Ale ne tak, aby docházelo k záměně osob, protože naše fyziognomie je zcela odlišná,“ řekl Brudňák, který se hlásí ke skupině Ztohoven, soudu. [ČTK, 16. dubna 2008]

Provokativní umělec či aktivně působící osobnost se smyslem pro humor? Člen aktivistické skupiny Ztohoven, nebo původce hnutí, které čeří kalné vody českého národa? Existuje hranice mezi uměním a úmyslnou vyzývavostí? Je důležitější prožitek či výsledek? Nepolapitelný a zároveň médii vyhledávaný český výtvarník je stále o krok napřed. Novináři jsou nejistí, samé „prý“, „pravděpodobně“ či „asi“. Je vůbec možné dopátrat se odpovědí na tyto otázky a odhalit skutečnou podstatu Romana Týce? Jsi umělec? Já jsem o sobě nikdy neřekl, že jsem umělec. Až druzí nazývají to, co dělám, uměním. Jsem oproštěn od předsudků společnosti. Od toho, co by měl a co by

4/

rozhovor

neměl umělec bejt. Mně je to vlastně úplně u prdele. Ale v jistém smyslu jsem maniak, kterého těší množství lidí, kteří reagují. Mě to nabíjí. Když to řeknu blbě – kolik lidí jsem nasral, tolikrát jsem člověkem. Vyvolávání diskuzí je pro mě největší zážitek. Takže zašťourat a čekat co se stane? Je to jako v osobním životě. Když žiješ v rodině nebo ve vztahu, je dobré se bavit. o problémech, které přijdou, A přitom to spousta lidí nechává vyhnít, a pak je průser. Já mám podobně intimní vztah ke společnosti. To je moje rodina, vlastně ta nejširší. Každý by to tak teoreticky měl mít. Já akorát přetavuji svoji rodinu. Tu faktickou. A zajímá mě ještě ta širší. Ten národ. A jaký je tedy tvůj vztah k českému národu? Máš „nás“ rád? Já nic jinýho neznám. Ale pokud mě nějaký věci serou, tak mám potřebu se o nich bavit. Ty RUCE nebyly nic jiného, než verbálně vyjádřený názor. Po jejich zveřejnění mi někdo říkal: „No, si jako myslím, že to s těma rukama, to s těma hajlujícíma, tos‘ jako moc netrefil, dyť 17. listopadu 1939 byla demonstrace.“ Nebyla, 17. listopadu se zavřely vysoký školy, Němci popravili 9 studentů a dalších asi 1200 jich odvlekli postupně do koncentráku. Z těch 1200 se 20 nevrátilo, ale do Vánoc byla valná část zpátky. Než jsem to udělal, tak jsem si to nastudoval. Celý se to jmenuje Není co slavit a jmenuje se to tak proto, a na to se mě nikdo nezeptal, že 17. listopadu 1939 nás zlomili. Největší průser nebyl, že sem vstoupila vojska, ale že ten den zavřeli vysoký školy a zlomili naši inteligenci. Úplně. A co přesně RUCE vyjadřují? Ty hajlující ruce, to byla symbolika. A to fakování neznamená, že fakuje Topolánek. Fakování si jen z toho někdo vytáhne, protože to je větší bulvár. To lidi zajímá. Chtěl jsem vyjádřit náš postoj ke společnosti. Nemáme žádné hodnoty, přejímáme amerikanismy všeho druhu. Přijímáme Ameriku, když jsme tady měli Rusáky 50 let. A proč tady vlastně máme Amíky? My je tu chceme, toužíme po tom. Copak jsme nějaký houby, že tím nasákneme a čerpáme z toho? Hrozný.


RUCE mě vůbec neuráží. Moc jsem nepochopila negativní reakce některých lidí… Já nevím. Čemu se tam klaní? Proč se tam dávají hromady svíček a kytky, proč? Mně tehdy bylo patnáct a prožíval jsem to z jiného úhlu pohledu. Já viděl revoluci z perspektivy patnáctiletýho kluka. Samozřejmě svoboda, ale že bych se tam měl jít klanět? Možná to nechápu. Neříkám, že je blbě tam dávat kytky, ale nikdo tam přece neumřel. Pár studentů dostalo na držku obuškem. Den předtím jsem byl na Karlově mostě a tam byla nějaká demonstrace. Stejně tak se teď mohly kytky pokládat na Karlově mostě. A co skupina Ztohoven? Říká se, že to je aktivistická skupina... Já se vůbec necítím jako aktivista a vůbec nevnímám, že Ztohoven jsou aktivistická skupina. V průřezu, lidi, který jsou ve Ztohovnech, jsou různý – od ultralevicovýho radikála - anarchisty až po režiséra komerčních klipů. Přitom nejzajímavější na diskuzích ve Ztohovnech je, když se spolu baví právě tihle dva. Pro mě je největší hodnota, když se na něčem my, tolik různejch osobností, dokážeme dohodnout. To je pro mě dechberoucí moment. Ztohoven neustále přitahuje pozornost. Strašně mě těší, jakej má skupina ve společnosti kredit. Všiml jsem si toho u RUKOU. Z devadesáti procent psali Roman Týc, člen skupiny Ztohoven. A to je podle mě strašně důležitý. Stáli jsme u soudu a najednou nás berou vážně. A jak to vlastně celé začalo? Asi se třema lidma jsme se bavili na Mystic Skate Cupu. Byli to lidi, co se motali kolem graffiti a streetartu. V tu dobu se akorát začal vnímat. Kecali jsme o tom, že jsme si vědomi tý silný komunity, ve který existujeme. A tam jsme se dostali k tomu, že bychom měli udělat skupinu. A proč? A jak bychom se projevovali? Dlouho jsme o tom nemluvili. A za nějakou dobu vzniklo SRDCE na hradě. Udělali jsme ze srdce Jiřího Davida otazník. To vzniklo samo, přirozeně. Dvakrát se nám to nepovedlo, nanosili jsme nahoru hadry a chytli nás policajti. Až napotřetí jsme se nasrali, pozvali jsme padesát lidí a udělali z toho happening. Když jsme skončili, chodili za náma lidi, který jsme pozvali, a říkali: „To bylo super, to byl zážitek!“ a že zase musíme něco udělat. A v tu chvíli

jsem pochopil, že lidi jsou úplně vyprahlý po tom, něco dělat. Zjistíš, že tady v Čechách vůbec nikdo nic nedělá, je to tady zatažený. A není jednoduší provokovat v prostředí, kde na sebe upozorníš už jenom tím oblečením? Já jsem háklivej na to, když řekneš provokovat, jsem háklivej na to, když se řekne, že jsme recesistická skupina.... Tak jinak. Myslíš si, že ty věci, které děláš a které tě baví, mají v naší české společnosti stejný efekt jako by měly i jinde? Nabourání se na živý vysílání státní televize je průser v každé zemi a je jedno jestli to je v dlouhodobě kapitalistický zemi, nebo v čerstvě kapitalistický zemi, konkrétně tohle to by byl průser kdekoli. A nebyl by to jinde naopak ještě větší průser? Jako na východ nebo na západ? Myslím na západ. V Americe asi jo, tam jsou na věci jako je atomová bomba docela háklivý... Mimo jiné u soudu byl taky největší zážitek, když tam pozvali nějakého generála, odborníka na zbraně hromadného ničení, a ten tam měl dvacetiminutovou přednášku o tom, jak fungujou atomový zbraně. Já jsem tam seděl a v duchu si říkal, že to bude průser, jestli k něčemu ten generál dojde. Měl to připravený a gradoval a gradoval a na konci řekl, že všechny tyhle zbraně jsou neuvěřitelně drahý. Že pořizovací hodnota takovýhle zbraně je pro nás smrtelníky nepředstavitelná, proto je nesmysl, aby se takhle drahou věcí plejtvalo v Krkonoších. Spousta informací o skupině Ztohoven se k běžnému člověku nemůže ani dostat… Já myslím, že Ztohoven působí tajemněji, než jaká je skutečnost. Vypadá to jako nějaká tajemná skupina a přitom to je parta hovad. Pak se na to koukáš a říkáš si, my tady řešíme světový otázky... hrozný, no (smích). Musím říct, že se to liší akce od akce. Hlavně ten HŘIB, my jsme na něm hrozně dospěli. Vždyť vlastně u nás ještě nikdo v rámci umění nestál před soudem za svůj uměleckej projev. To je na tom

rozhovor / 5

třeba famózní. Každopádně to s tím HŘIBEM bylo pro nás celou dobu jako překvapení. My jsme z toho, co se potom bude dít, tušili tak třicet procent. Najednou vylezeš ze soudní síně a před sebou máš třicet molitanovejch kuliček a dvacet objektivů a všichni po tobě chtějí, abys něco řekl a ty každým slovem můžeš shodit všechny ostatní a všechno posrat. Což se nám i párkrát podařilo. Protože jsme každej měli jiný názor. Teď u nový akce (poz. red.: Akce Občan

K již proběhla a zaznamenala opět značný mediální ohlas.), kterou chystáme, vysloveně počítáme s tím,

že mediální provaření není vrchol. My jsme si mysleli, že HŘIB v televizi je vrchol, ale byl to právě jenom bod zlomu. Až potom začalo vznikat spousta nových věcí, spousta diskusí. Společnost se posunula. Široká veřejnost se začala bavit o tom, co je a co není umění. I ty lidi, který říkali, že to je píčovina a že to není umění, měli názor a řešili to. Takže nejzásadnější pro vás zatím byla akce HŘIB? Já jsem si i říkal, že už nebude silnější akce, než byl HŘIB. Zas na druhou stranu jsem u novýho projektu zvědavej, jestli v konfrontaci s tím HŘIBEM obstojí. Bylo by úžasný, kdyby ho nějakým způsobem dokázal předčit. Samozřejmě se děsím, kam to celé povede, protože my neustále gradujeme. Udělali jsme OTAZNÍK a fajn, pak jsme udělali v metru sedm set padesát VITRÍN. To byl velkej zážitek hlavně organizačně. Tehdy jsem pochopil, že jsme schopni čehokoliv. A kolik vás na to bylo? Já nevím, asi padesát. Podstatný bylo, že najednou během dvou hodin zahltíš totálně celý metro. Byla to perfektně zorganizovaná věc. Večer jsme to nainstalovali, byl tam odkaz na webovky. Na těch bylo napsáno, že zítra v pět se na nich dozvíte, kde bude ilegální vernisáž. Druhý den v pět hodin každý z dvaceti výtvarníků udělal svůj originální city light. Ty plakáty jsou dodneška na fízlárně a mě to vlastně hrozně sere. Já bych některý chtěl. Tahle akce byla fajn a silná, ale o ní se mluvilo spíš v těch našich kruzích a pak najednou HŘIB. Když ti pak zavolají z New York Times, tak si říkáš: super.

6/

rozhovor

Která tam spíš ještě ani není… Jo, přesně, fakt se prosekáváš. Kdybych žil v osmdesátých letech, a nechci to zlehčovat, je jasný, že bych měl za krkem komunistickou bestii, ale já se cítím podobně, jako štvaná zvěř. Já jdu, kurva, do basy. Jak je to možný? Jasně, můžu zaplatit pokutu, ale to je stejný, jako kdybys jim za totáče podepsala spolupráci s StB. Sklopíš hlavu a oni tě donutí, abys byl prostě hodnej. A jaký bylo vlastně odůvodnění, že jsi musel před ten soud, myslím v souvislosti s těmi semafory? Nejdřív mě tam poslali za veřejný ohrožení, nebo něco takovýho. Oni to chtěli hrát na to, že někdo mohl nečekaně vstoupit do vozovky. Ale barvy byly přece v pořádku? Právník mi říkal, že to je v pohodě. Ale pak to soudce přehodnotil na ničení veřejného prostoru a vyčíslila se škoda, kterou vyčíslilo ELTODO. Samozřejmě částky nafakturovalo magistrátu. A protože ELTODO spravuje magistrát, tak jim dalo takový palby.

A ty jsi čekal, že se to bude takhle vyvíjet? Že to bude takovej hard core, to jsem nečekal. Ale on se taky hodně nasral soudce, protože jsem tam řekl větu, že moje fyziognomie se výrazně liší od fyziognomie Romana Týce, ale já se přece musím oddělit od svého pseudonymu. V rámci Ztohoven máme tyhle principy, vědomě veřejně se nehlásit ke svým pseudonymům. A najednou dojdeš k momentu, kdy tě doslova nutí k tomu, aby ses k němu přihlásil. Před soudem mi dokonce nabídli, že když uhradím škodu, tak k žádnýmu soudu nedojde, ale musím se doznat. A já se ptal, jestli doznat znamená ztotožnit se s osobou Romana Týce, oni, že samozřejmě. Tak jsem řekl, že soud bude, protože tohle já udělat nemůžu. V rámci skupiny jsme řešili, co s tím, a pak jsme vygenerovali tu větu, kterou jsem musel říct. Nechci říct, že jsem byl úplně nevinej, to je blbost, ale ve vztahu ke společnosti mám svědomí čistý. Takže se vám ty akce od sebe odráží? Jo to je důležitý. Každá akce vlastně generuje další. Poslední téma vás napadlo během soudního řízení? To další téma vzniklo během schůzí Ztohoven. Oni nás rozkryli a začali prostě říkat naše jména v médiích a v tu chvíli padaly slova jako „to jsme ztracení“ a „teď nám vzali, co jsme měli, co nás dělalo těma fantómama“. Pak jsme došli k tomu, že když se něco posere, tak si z toho udělej přednost. Když už ti tu identitu jakoby zkurvili, tak to zrovna na truc vezmeš a ještě jim to hodíš zpátky do ksichtu. A bojíš se? Já se bojím čím dál tím víc. Od toho HŘIBU a po dvou soudech se prostě bojím, ale nebojím se vyšetřování, já se bojím toho, že teď ke mně budou přistupovat jako k recidivistovi. To je pak úplně jiný. Když jdeš k soudu s čistým rejstříkem, tak se s tebou baví jako s člověkem, kterej teda jako šlápnul vedle, ale jakmile začneš dělat z jejich pohledu trestnou činnost opakovaně, tak ti pak dají strašný pálky. Bojím se, že půjdu třeba na pět let.

A jaký vlastně bylo „napíchnout“ se na „ten“ kabel? Zapojovala jsi někdy video? Ne. Vlastně jo. Asi jednou… No tak asi takový… Jo? To bylo úplně triviální. Na netu je k tomu takový krátký video, trailer, a tam je přesně ten moment, kdy to zapojujeme. Tak fyzicky si to možná dokážu představit, ale jaký jsi u toho měl pocity? Když to video vidím dneska, tak jsme se u toho chovali jako malí haranti. Jeden tam tleská, chechtáme se. Hodně důležitej je prvek tý akce, a někdy víc než ten výsledek samotnej. Na RUKÁCH tě nejvíc bavila instalace? Ne. Mě to nebavilo vůbec. To nebylo o zábavě. Já to celé totiž nosil v hlavě už dva roky a vlastně mě i trochu opruzovalo, že to musím udělat. Nešlo mi to odlejvat, tak jsem se musel spojit s klukama, který mi s tím pomáhali, aby to bylo precizní. Nemohl jsem dát vedle toho, co tam je, nějakou prasárnu. A pak se to povedlo a pro mě to byla velká úleva. Takže jsi to měl jako povinnost vůči sobě? Jo. Víc napětí než vzrušení. A hlavně, ze mě je už v tomhle svým způsobem rutinér. Takže už to prožíváš jinak? Míň. Pro mě je nejdůležitější ten feedback. Zajímá mě to, jak hlubokej zásah jsem udělal, kolik lidí jsem potěšil, i v tom negativním smyslu. Takže tě dopředu žene to, že si řekneš „dlouho nic nebylo“? Tak přesně tuhle větu si říkám. Dlouho nic nebylo. Je to podobný jak muzikanti. Takovej princip popu. Ale já si myslím, že to má každej kumštýř. Protože tu pozornost, tu zpětnou vazbu potřebuješ.

/Anna Marešová/

autorka je studentkou produktového designu na FUD UJEP

Hřib / foto www.medialnirealitu.chtel.biz


foto archiv autorky

A na co se vás New York Times ptali? Na úplně běžné věci. Ale oni se ptali blbě. Ptali se na Švejka, viděli v tom českou ironii. Ona v tom byla, ale oni srovnávali tu naši akci se Švejkem, no šílený. Říkali nám, že tohle bylo na titulní straně kulturní rubriky a že o českým umělci se tam v životě ne-

psalo. A v tenhle moment už člověk pocejtí, sakra, to už jsme fakt daleko. Jenže my můžeme jít vejš. Obsáhnout ještě širší téma, který třeba nemusí být pro tu společnost tak zajímavý, myslím bulvárně, ale přesto navazující na naši předešlou práci. Teď, jak se tady bavíme, zjišťuju, že se my ve Ztohovnech nebavíme o umění, ale o něčem, co teprve zkoumáme. Jdeš cestou, která je opravdu zajímavá.

rozhovor / 7

O poetry na písničkářském pódiu

Dé javu atd. Zdá se, že následující měsíce budou ve znamení nejprapodivnějších talentů a mánií, ale tím naše čtenáře samozřejmě zatěžovat nebudeme. Létu tradičně vévodí různé festivaly. A co podstatného se událo v měsících, jimž už odzvonilo?

Ondra performer / Radana čte / foto archiv autorky

Radkovo čtení / Ticho recituje / foto archiv autorky

Festival UNITED ISLANDS OF PRAGUE je hojně navštěvovaný a Pražanům neuniká milé vytržení z reality jinak nepříjemně zalidněného červnového (24.-26. 6. 2010) města. Ještě milejší a malebnější je menší písničkářská scéna zvaná OPEN MIKE na Janáčkově nábřeží, kterou organizuje Michael Kyselka. Nazvat do vyhrazeného času na této scéně kamarády je něco jako stát se paromotorovým prudičem. Slézat jsme se měli a důkladně připravovat v Klubu újezd, jenže ten na davy lidí v ulicích nedbá a otevírá až od 14 hodin – festival nefestival. A tak jsme se uvelebili na chodníku (to nebyla ani předzahrádka) restaurace Stará Praha, kde jsme se důkladně posilovali různými nápoji. Náš avizovaný blok poezie, jako protiváha k písním, zabral na programu festivalu nejvíce místa, a to

z důvodu četnosti aktérů – bohužel z šesti byli dva aktéři indisponovaní. Cyrila si pamatuji jen z jedné Slam poetry exhibice... Větší obavy jsem však měla o Alici Prajzentovou ze severu Čech – den před osudnou sobotou „spadla z lidské pyramidy“. Četli jsme nakonec v sestavě Básník Ticho, Radana Šatánková, Radek Lehkoživ a Ondřej Linhart, kterému byla oporou malá dcerka Johanka. Básněmi a vlastní přítomností jsme snad oblažili postávající diváky, kteří naší neobvykle vypadající sestavě nejen naslouchali, ale taky zatleskali. Pohodově naladěni jsme se pak jali užít si další občerstvení nejen na ostrovech. Plyne z toho ale ponaučení – den před autorským čtením se nemají páchat horolezecké a jinak nebezpečné záležitosti!

8/

stalo se


Brněnským festivalem jsem ukončila přehled zajímavostí, které jsou již passé. A dalším festivalem, který nás ale teprve čeká, bych chtěla pokračovat. Rádi bychom vás totiž pozvali na námi pořádaný festival, který se uskuteční ve dnech od 19. do 20. října. Jako již tradičně vás čeká nepřeberné množství skvělých účinkujících a rozhodně se tedy máte na co těšit! Vše potřebné se dozvíte na našich stránkách – www.h-aluze.cz. Proto tedy festivalu zdar a budeme se těšit na viděnou!

/Michaela Uhlířová/

autorka je studentkou bohemistiky na PF UJEP

foto archiv autorky

autorka je básnířka

foto archiv autorky

/Radana Šatánková/

Koncem dubna získává český film Protektor režiséra Marka Najbrta po Českém lvu další ocenění. Na třetím ročníku festivalu nezávislého filmu Off Plus Kamera v Krakově vyhrál hlavní cenu. Měsíc předtím získal také cenu české kritiky Kristián za nejlepší celovečerní tuzemský film na Febiofestu. Je vidět, že dobré filmy stále točit umíme. Dvěma většími akcemi v Praze a na Okoři odstartovala poslední víkend v květnu sezóna letních hudebních festivalů. Colours of Ostrava se letos zaměřila na New York. Zaměření na vybraný světový region se stává novou festivalovou tradicí. Region bude každý rok obměněn. Červen je většinou ve znamení špatných zpráv. Navždy odešel režisér, scénárista a herec, jeden ze zakladatelů Divadla Járy Cimrmana, Ladislav Smoljak. Po těžké nemoci zemřel ve věku 78 let. Bez Smoljaka už Cimrman nikdy nebude tím Cimrmanem co býval... Po těžké nemoci zemřel také herec Vladimír Dlouhý. Do podvědomí veřejnosti se sice nejvíce zapsal seriálem Arabela, ale nezapomenutelný je i ve filmu Už zase skáču přes kaluže, Knoflíkáři a jistě také v jedné z posledních rolích ve filmu Hlídač č. 47. Bohužel stejná zpráva přichází také o Vladimíru Justlovi, znalci a editorovi Vladimíra Holana. Holan mu dokonce diktoval básnickou skladbu Noc s Hamletem. Vladimír Justl získal v roce 2007 Cenu Litera za přínos české literatuře. Televizní anketa Sedm divů Česka zná vítěze – stal se jím Jára Cimrman. Vysílání moderoval Marek Eben. Vítězství Cimrmana bylo zřejmě také vyjádřením úcty Ladislavu Smoljakovi. Do finálové sedmičky Češi zařadili také – jak jinak – pivo, české sklo, Pražský hrad nebo třeba Karla IV. V tomto měsíci bylo ale také veseleji. Tak například Václav Havel se stal letošním laureátem Ceny Franze Kafky. Cenu Franze Kafky uděluje společnost od roku 2001 autorovi, jehož dílo, výjimečné svou uměleckou kvalitou, oslovuje čtenáře bez ohledu na jejich původ, národnost a kulturu tak, jako dílo Kafkovo. Mezi další oceněné patří například Philip

Roth, Ivan Klíma, Elfriede Jelineková, Haruki Murakami, Arnošt Lustig a další. Festival spisovatelů se nesl ve znamení kacířů a rebelů. Letošní jubilejní 20. ročník představil 13 spisovatelů z různých zemí, z toho měli dorazit původně dva nositelé Nobelovy ceny, ale Herta Mullerová bohužel ze zdravotních důvodů odřekla, tudíž dorazil pouze čínský autor žijící ve Francii Kao Singťien. Na festivalu vystoupili také pražští spisovatelé: Michal Ajvaz a Radka Denemarková. Začátkem července se již tradičně uskutečnil Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Hlavní cenu, Křišťálový glóbus za nejlepší celovečerní hraný film, si odnesl španělský film Moskytiéra. Loni jsme psali o Johnu Malkovichi, který na festival dorazil vlakem, a my se obávali o jeho zdraví. Letošní slavnostní večer, moderovaný Markem Ebenem, zahájilo taneční vystoupení a humorná znělka právě s Johnem Malkovichem, který si v ní zahrál sám sebe vracejícího se z loňského karlovarského festivalu s cenou za celoživotní přínos kinematografii. Zřejmě tedy Malkovich přežil setkání s Českými drahami bez následků... Zvláštní cenu poroty získal český film Kuky se vrací Jana Svěráka. V Brně začal Měsíc autorského čtení. Loď literátů, která již tradičně zahájila festival, křižovala Brňěnskou přehradu. Autorská čtení se budou konat každý červencový večer v brněnském Divadle Husa na Provázku a v ostravské Staré Aréně. Festival vznikl v roce 2000. Pořádá jej nakladatelství a agentura Větrné mlýny a představuje současné literáty.

stalo se / 9

Čtení do vlaku, bo na deku Hrdinové modernity Jan Civín a Jakub Chavalka CDSM 2010, 156 stran Když Pejsek a Kočička vařili dort, nedopadlo to právě dle jejich představ. Ač do něj přidali vše dobré, rozbolela je břicha. Jejich počin byl nanejvýš moderní, ne-li postmoderní, neboť vzniklý guláš obsahoval od všeho trochu a přistoupeno k němu bylo všemožnými kulinářskými způsoby. Přesto, nebo právě proto, se v jeho chutích dalo leda ztratit a nakonec z nich bylo člověku špatně. Jan Civín a Jakub Chavalka naštěstí nejsou ani Pejskové, ani Kočičky, nejsou ani mix obojího, a přestože ve své knize hovoří o něčem tak obšírném, jako je modernita, znají míru. Snad proto jejich výtvor působí vkusně, vytříbeně a na leckteré kapitole si smlsnete. Že nejde o žádnou bichli svědčí 154 stran textu, a to včetně obsahu a ediční poznámky. Přitom právě téma modernity přímo vybízí k všeobjímající pestrosti, ve které se utopíte. Na modernitu se dá nahlížet z různých úhlů a témat je nepřeberné množství. Bylo tedy nutné zvolit jasný postup, jak se v labyrintu vyznat. Civín s Chavalkou se spokojili s „málem“, a tak jejich Hrdinové modernity jsou jakýmsi intelektově náročnějším čtenářským deníkem. Kniha nese podtitul Moderní čtení světa a autoři tento podtitul dodrželi do písmene. Setkáme se v ní s řadou známých, známějších i neznámějších literárních děl a postav, jejichž příběhy posloužily k interpre-

Sbírka jako epitaf

taci prvků moderní civilizace. Robinson Crusoe je tedy jakýmsi modelovým kolonizátorem a mužem, jenž sic přežil trudné časy na opuštěném ostrově, podařilo se mu ostrov modernizovat. Saturnin je zosobněním fabulace, jež nakonec vede k utváření reality. Příběh Cyruse W. Fielda ze Zweigovy knihy Hvězdné hodiny lidstva je vykládán jako příběh o „náboženství pokroku a volného trhu“ atd. Autoři hovoří o tom, jak se svět dá skrz vybraná literární díla číst (samozřejmě metaforicky řečeno), ale čtenáři přitom nabízejí i čtení o světě takovém, jak jej sami vidí a jaký si jej vymodelovali. Veškeré toto modelování opět vychází ze čtení: „Každá věta na-

vazuje na jinou větu a smysl dostává pouze v této návaznosti.“ (str. 8)

Ale vraťme se ještě ke knize samotné, řekněme z desek a papíru, protože na vytříbené analýzy tu nejsem. Hrdinové modernity jsou knihou formátu kapesního. Oproti klasické knižní á-pětce se setkáváme s polovičním rozměrem. Knihu tedy pohodlně uložíte do náprsní či názadní kapsy a můžete cestovat. Autorům se zdařilo vynikající vlakové čtení či čtení na deku, ač: „...text, který držíte v rukou, má v prvé řadě sloužit jako učební pomůcka.“ (str. 7) Je to dáno nejen rozsahem a rozměry, ale i poutavostí, se kterou o jednotlivých příbězích pojednávají. Styl Civínova a Chavalkova psaní připomíná publikace z pera Umberta Eca – a to i proto, že se jedná o jakési sémiotické ochmatávání – jen si přiznejme, že Hrdinové modernity obsahují o něco více srandy a o něco méně muziky, než Ecovy knihy. Je to však na škodu? A tak, kdo chce trochu přemýšlet, sáhne v létě místo Daniel Steel po Civínovi s Chavalkou.

knihy / recenze


Odilo Stradický ze Strdic Druhé město 2010, 64 stran

Knihy nejsou jen o příbězích, ale své příběhy také mají. Každý takový příběh přitahuje pozornost, neboť lidé příběhy žijí. Proto první, co mne na nové – a údajně „definitivně poslední“ – knize Odilla Stradického ze Strdic uchvátilo, byl příběh knihu obestírající. Je naprosto irelevantní, zda byl nedávno zesnulý Stradický bytostí z masa a krve či fikcí. Vždyť příběh nefascinuje svou pravdivostí, pravděpodobností. Naopak svou nepravděpodobností fascinovat může. Proto je pro mne příběh Virgonauta (tedy jakéhosi plavce pannami) zejména příběhem umělce, který se nedokázal vyrovnat se světem a tento pocit vtisknul do veršů, načež neslavně skončil v hotelovém pokoji v Sezimově Ústí. Stradický není literárně netknutým, knih má na pažbě značný počet, přesto jeho epitaf v podobě básnické sbírky je nanejvýš důstojnou tečkou za pohnutým životním osudem. A snad Pánu Bohu můžeme děkovat za to, že se kniha neztratila během sporů o Stradického dědictví – povšimněte si, zájem o poezii existuje, když se o ni lidé soudí – či že rukopis nezanikl během požáru Průmyslového paláce v Praze roku 2008. I tak se nám do ruky dostává svazeček více než tenký. Co tedy editor Petr Stančík ze Stradického pozůstalosti vytěžil? Již úvodní báseň, jako celá sbírka pojmenovaná Virgonaut, nám dokazuje, že máme tu čest s duchem bystrým. Stradický přes zjevný odpor k písmu, které „považoval za hlavní příčinu úpadku lidské civilizace“, psaní rozumí. Oproti většině současné básnické produkce se autor nebojí rýmu, a tak je celá sbírka ve verších. Verše dávají sbírce patinu něčeho na jednu stranu vznešeného, na stranu druhou vzešlého

z dávných časů. Je to tak, verš je v současné básnické produkci jakýmsi symptomem staroby, se vším, co k ní patří. Stradický viditelně na tento symptom navazuje a umělecky jej rozvíjí. Na první pohled je patrná konfrontace klasických postupů a forem a – černého – humoru. Autor si pohrává s aluzemi, jazykem i odvěkými tématy. Láska a smrt jsou zastoupeny v každé básni, někdy se doplňují, a za závojem metafor se skrývá erotika oděná v rouchu pornografie a naopak. Není jistě od věci zmínit, že mrtvý autor užívá mrtvého jazyka. Latina je ve Virgonautovi hojně užívána i zneužívána. Přístup k jazyku je poněkud anarchistický. Novotvary v mrtvém jazyce nejsou výjimkou, spíše pravidlem. O hraní si se vznešeností, ale i o hraní si s hraním své vypovídá například strofa z básně Sasanctus: Bože jsi tak dobrý zjev se nám v celé své lahodné podobě chceme mlsat tvoji krásu dřív než se nás nasytíš Obdobně anarchisticky je přistoupeno k formám. Asi nejzásadnějším textem sbírky je (pseudo)mše Missa Vegetabile s podtitulem Druhá sadba. Stradický téměř do písmene dodržuje formu klasické duchovní skladby, ale již úvod Introitus photosyntheticus o lecčems vypovídá. Vždyť introitus jde přeložit jako úvod, vjezd, ale také jako vchod poševní. A na podobném slovíčkaření je celá mše vystavěna. Setkáme se tak s částmi: Kyrie zelenino, Floria, Cremo, Sasanctus, Benesexus, Coffertorium a Champagne Dei. Stradického epitaf je dílem dekadentně rozervaným. Na jednu stranu je z něj cítit bolest duše zmítané útrapami, která nebyla s to ani knihu náležitě ukončit, na straně druhé cítíme jasný výsměch a škleb, který snad sloužil jako ochrana proti všemu zlému. Nezbývá než poděkovat Petru Stančíkovi, že nám toto drobné, přesto však velmi podnětné, dílo uchoval.

/Tomáš Čada/

autor je studentem bohemistiky na PF UJEP a Filmových studií na FF UK

foto Trignom

10 /

foto Trignom

/Tomáš Čada/


Virgonaut

knihy / recenze / 11

Lásku lze dát najevo nejrůznějšími způsoby Simonův kocour Simon Tofield Paseka 2010, 236 stran

/Stefan Segi/

autor studuje bohemistiku a komparatistiku na FF UK

foto archiv autora

Lásku lze dát najevo nejrůznějšími způsoby. Máme tu hlazení, krmení, drbání a pochopitelně čištění záchodu. Simon Tofield se rozhodl dát najevo svoji náklonnost ke kočkám animovanou sérií, která udělala velikou díru do Youtube světa (to je něco jako obyčejný svět, ale trvá nanejvýš deset minut). Nyní se na trh dostává série stripů, které na animovanou sérii navazují. Jaký je Simonův kocour na papíře? Ovšemže také kouzelný. Tak už to u koček bývá. Ovšem takové břichopopadání jako na videu to zase není. Oproti, dejme tomu Garfieldovi, je kocour o něco méně cynický, zato však nepostrádá eleganci a pružnost. Samozřejmě jistá škodolibost k ní tak nějak z podstaty věci patří, ale ta už je diktována přirozeností. Při četbě Simonova kocoura vyvstává především otázka: Proč. Proč si doma chovat stvoření, které

kromě vylučování a přijímání potravy věnuje svůj čas především spaní a destrukci nábytku, přírody i svého majitele. Po pravdě, myslím, že by si na mě můj kocour s radostí pochutnal, kdybych mu dennodenně nekupoval Whiskas. Každopádně, Simons cat je nejvtipnější, když týrá svého nebohého majitele. Lovení ptáčků je fajn, sledování ježku už je horší. Zato pořádně drápnout nebohého chovatele po hlavě, to se smíchy neudržíte. Vážně. Hlavní devizou Tofielda zůstává pak schopnost několika málo tahy naznačit celou řadu prvků řeči kočičího těla. Tofield je mistr jednoduchých linií, které ovšem dokáže podat tak přesvědčivě a dynamicky, že se žádný kočkofil neudrží nepoznat v onom nezbedovi kočku vlastní. Pravda je taková, že je krmit, vynášet jim záchod, drbat je na nejrůznějších místech a obecně snášet hrozná příkoří. Proč to vše? Simonův kocour mlčí.

Pánská jízda po španělsku David Trueba Paseka 2009, 260 stran přeložila Denisa Škodová

Cuatro amigos – čtyři kamarádi. Ano, snad trochu otřepaný titul pro knihu. Nebudu tvrdit, že děj není také otřepaný. Ale přeci jen se tu najde něco, co čtenáře přitáhne.

12 /

knihy / recenze

Blas, Raúl, Claudio a Sólo se vydávají na velkou prázdninovou cestu po Španělsku. Každý z nich je rozdílný a každý má také rozdílnou představu o průběhu tohoto posledního společného výletu. Posledního proto, že všichni už totiž tak nějak tuší, že by se měli usadit a začít žít jinak, „dospěle“. Jejich představou o ukončení tohoto bezstarostného období mládí je potloukání se po barech, užívání si s dívkami,... Během toho všeho každý z nich hledá smysl svého života a také smysl přátelství. „Vždycky

(str. 11) Vypravěč Sólo je synem uznávaného literárního kritika, matka je zase známou kritičkou umění. A kdo z nás to nezažil? – na svého syna kladou velké nároky. Možná proto se rozhodne odejít z novin, ze zaměstnání, které ho nenaplňuje, ve kterém se mu příliš nedaří, a to hlavně díky jeho schopnosti dostat se do trapných a někdy až komických situací. Ano, ti naši milovaní rodiče. Rodiče, kteří zapříčinili osudy svých dětí. Osudy, se kterými se hrdinové knihy nechtějí příliš smířit. Snad i tato skutečnost drží ty čtyři rozdílné lidi pohromadě, v nezničitelném přátelství. Čtyřka se v knize objeví také v souvislosti s ženskými postavami. Hoši se na své cestě setkávají s mnohem vyšším počtem žen, ale jen na čtyři se autor skutečně zaměří. Elena, nikdy se s ní doopravdy nepotkáme. Pouze víme, že je Raúlovou manželkou. Je právě tou osobou, kvůli které si ho ostatní dobírají. Vyčítají mu – jak jinak – že už o kamarády nejeví tolik zájmu jako dříve. Sonja, česká prostitutka, které pomohou při útěku z jednoho bordelu. Na zaplacení nemají samozřejmě peníze, a tak se klidí a klidí se i se Sonjou, která se najednou, nechtíc, stane vlastnictvím Blase. Ostatní mají sice námitky, ale naoko se s tím smíří, protože tlouštík Blas v lásce zrovna velké štěstí nemá. Ale nebude ho mít ani teď, protože Sonja, zbavená nucené práce prostitutky, při první příležitosti bere nohy na ramena. Estrella, postarší žena, se kterou se setkají v hotelu v nejzapadlejším městečku Španělska. Zde se musí na chvíli usadit

kvůli rozbitému autu. Estrella tu představuje něco, čím se rozhodně nechce ani jeden z nich stát. „Když

se dívám na svůj život s odstupem, nedosáhla jsem jediného pitomého cíle, co si člověk zamlada stanoví. Chtěla jsem dělat spoustu věcí, ale nikdy jsem se je nenaučila, nemám kamarády, rodinu, dům, nic z toho, na co jsem kdy pomýšlela. Ani ta sebevražda mi ne a ne vyjít. Jen tak jsem prošla životem, pro svět nic neznamenám.“ (str. 171).

A nakonec Bárbara. Sólova životní láska. Dávno spolu už nejsou, ale její svatební oznámení mu stejně začátek prázdninové cesty zkazí. Ale kamarádi jsou tu přeci od toho, aby si pomáhali. A tak se Sólo ocitá na Bárbařině svatbě a s vypětím všech sil se ji snaží překazit.

„Poslouchal jsem hluk vlaku vprostřed mohutné letní bouřky, jak se tryskem žene po kolejích, zvuk, který chce vždy sdělit cosi osobního každému, kdo naslouchá. Podíval jsem se na Claudia a Blase po mém boku... Něčí přítomnost, která sice nezabrání tomu, aby se člověk necítil sám, ale díky ní je každá cesta snesitelnější.“ (str. 250).

Spisovatel, scénárista a filmový režisér David Trueba nám doslova servíruje osudy několika lidí přemýšlejících o své minulosti i budoucnosti, o smyslu přátelství a lásce. Sólo je jediným, kdo může smysl přátelství objevit. Dokáže to?

/Michaela Uhlířová/

autorka je studentkou bohemistiky na PF UJEP

foto archiv autorky

Čtyři kamarádi

vždycky považoval za sirku, kterou je lepší sfouknout dřív, než si o ni člověk spálí prsty, ale tehdy v létě bych se bez mých kámošů prostě neobešel.“

jsem měl pocit, že se přátelství přeceňuje. Stejně jako studium na vysoké škole, smrt nebo velký pinďoury. My lidé prostě určitým věcem přikládáme velkou důležitost, jen abychom se vyhnuli pocitu nicotnosti vlastního života. ... Já jsem přátelství


knihy / recenze / 13

Občankovitě strohá sbírka? Místo trvalého pobytu Petr Váradi Nomisterion 2009, 59 stran

někoho mrtvého, / někoho, kdo kdysi dávno zemřel.

/ Potichu a velmi sám. (str. 11) Antonomasií vtahuje čtenáře zpět do historické minulosti: Byl trouba hlásná / Slova přesná, klíčivá / nepolykal. (str. 17)

Využitím dialogů, které sám odžil, vtahuje čtenáře ještě více do svých pocitů. A ten bezděky začíná lačnit po dalších verších. V druhém oddílu Lomcován vydává se autor na cestu další, existencionálněji vypjatější. Náhle balancuje na okraji šílenství, vzápětí laskavě konejší uslzené, aniž pochroumá jejich individualitu. Kůže

kolem jeho očí / připomíná kůru na místech, kde byly odřezány větve. (str. 26) Domovským prostorem pro třetí oddíl Město je Dě-

čín. Ne ledajaký. Je to Děčín Petra Váradiho. Prostorové souvislosti putování jsou rozmanité, ale kontextuálně vytvářejí ucelenou dominantu. Hluboká

je řeka v zimě. / Osudová. / Velké lodi na ní. / A vše co se kdy stalo, / pluje dolů po proudu v prázdném proutěném košíku. (str. 35) Děčín jako by získal

měkčí podušku a nezakotvená putování snad nalezla cíl.

/Alice Prajzentová/ autorka je studentkou bohemistiky na PF UJEP

foto archiv autorky

Zatím poslední sbírkou, která vyšla v lednu v děčínské edici Nomisterion, je Místo trvalého pobytu od roudnicko-děčínského autora, Petra Váradiho. Název evokuje popis místa bydliště, ani ne snad rodného města, domova, ale zkrátka občankovitě strohý údaj. Při bližším nahlédnutí zjistíme, že ač je Váradi autorem mladým a sbírka je prvotinou, jeho poezie vypovídá o pravém opaku. První oddíl Příběhy toto tvrzení spolehlivě dokládá. Prolínání kulturních a citových vazeb k místům podpořené občasným nevtíravým vulgarismem vynáší na světlo rozporuplné situace doby, ve které Váradi hledá spočinutí. Přičemž konstatování jsou sdělována elegantně a citlivě. Každý v sobě nosí

Časopisecké orgie v Brně BigMag – Alternativní časopisy v České Republice po roce 1989 23. 6. - 3. 10. 2010 Pražákův palác, Atrium, Husova 18, Brno Na brněnské Bienále jsem se vydal ze dvou příčin, tou první byla výstava afrického pouličního plakátu, na kterou jsem se kvůli té druhé ani nedostal. Druhou akcí byla výstava BigMag s podtitulem Alter-

nativní časopisy v České Republice po roce 1989.

O projektu jsem se dozvěděl začátkem roku 2009 a jeho záměry mne v pravdě nadchly. BigMag se snažil zmapovat prostředí časopisů, „které jsou jinak těžko k nalezení, protože nikdy nebyly na stáncích ve výšce očí“ 1. Projekt vznikl v hlavách výtvarníka,

grafika Aleše Najbrta a Michala Nanoru, který je v povědomí především dík svým svébytným hudebním článkům v Živlu. Později se k e dvojici iniciátorů přidal Bohumil Vašák, grafický designér. Krom sympatické počáteční myšlenky bylo sympatické i získávání jednotlivých titulů. Byly založeny internetové stránky BigMag.cz, na které si každý vydavatel mohl dle své vůle svůj časopis umístit. Tedy nikdo nikoho nikam netlačil. Škoda, že se stránkám nedostalo přílišné publicity, tudíž některé zajímavé časopisy jistě chybí. Osobně jsem postrádal jak obsahově, tak graficky kvalitní HOST. Jenže BigMag neměl za úkol vytvořit kompletní soupis časopisů, jež vycházely od roku 1989 po současnost, ale šlo spíše o počin „nadšenecký“. Jenž měl jednotlivá periodika zviditelnit. Sami autoři se vyznávají k zájmu o podobná média:

výstava ve chvíli, kdy jsem ji navštívil, neoplývala právě návštěvníky, a tak jsem si mohl, spolu s paní, jež expozici hlídala, udělat čtecí intimčo. V prosvětleném podkroví se rozkládala kožená sedací souprava – číst se dalo vsedě, vleže, vestoje. Lákadla k přečtení se nacházela na stolku, na zemi i na stěnách... Čas plynul a na již zmíněné africké plakáty se nedostalo. Předem musím říci, že jsem si výstavu BigMag nanejvýš užil. Od myšlenky až po samotnou prezentaci tiskovin se jedná o kvalitně zpracovaný projekt, který potěší nejen množstvím sehnaných materiálů, ale i způsobem jejich vystavení. Ten je vkusný, účelný a uživatelsky velmi příjemný (viz. fotografie níže).

„…takovou vášeň je třeba pěstovat, dokumentovat a propagovat. Vytvořili jsme proto platformu, kde mohou tvůrci „jiných“ časopisů dát o své práci vědět svým potenciálním fanouškům, konkurentům, ale třeba i akademikům a sběratelům.“ 2 Přesto je

počet časopisů a fanzinů, jež se podařilo sehnat, úctyhodný. Na internetových stránkách jich najdete kolem 130 a na výstavě je zastoupeno na 56 časopisů a přes 100 zinů 3. Zvláště u zinů (většinou černobíle tištěné a sponkami sešité A4), o kterých z vlastní zkušenosti vím, že se často šíří „z ruky do ruky“ a z koncertu na koncert, bych se nikdy nenadál, že jich uvidím tolik pohromadě. Na BigMag jsem si vyhradil pouze hodinu času, chyba, zůstal jsem zde daleko déle. Časopisy vystavené se totiž dají nejen okukovat, ale člověk si může jednotlivými čísly zalistovat a počíst si. Navíc samotná

14 /

knihy / recenze


Pohled do instalace výstavy BigMag / foto Miloš Makovský

zamyšlení / 15

je na BigMagu k nalezení minorita. Tyto časopisy se totiž stále primárně zaměřují na informační stránku a grafická složka je spíše jakousi třešničkou na dortu. Přitom ve světě, i alternativních tiskovin, funguje pravý opak. I samotné texty jsou stylizované tak, aby zaujaly na první čtení. V tomto ohledu jsem od BigMagu čekal trochu víc než množství pěkně vypadajících katalogů. Grafik, designér či typograf si jistě přijdou na své (což je možná dáno i samotnými kurátory, kteří mají pravděpodobně blíže ke grafice, než k textu), leč čtenář bude trochu zklamán. Tendence nahrazovat psaný text obrazovou přílohou, tak patrný na současném internetu, se promítá i do světa tištěných médií.

Poznámky

1 BIGMAG [online]. 2008–2010 [cit. 2010-08-13]. O projektu. Dostupné z WWW: . 2 Tamtéž. 3 Zdroj na stránkách archivu radia Wave: http://www.rozhlas.cz/radiowave/session/_zprava/755666

Vizuální „strategie“ alternativních časopisů / foto Tomáš Čada

zamyšlení

/Miloš Makovský/

autor je studentem výtvarné výchovy na PF UJEP

foto archiv autora

16 /

/Tomáš Čada/


foto Trignom

Přesto si neodpustím malé rýpnutí. Nerad sumíruji, neboť člověk často nemá dostatek informací na to, aby mohl dělat obecné závěry, přesto se o časopisech vystavených v expozici dá mluvit obecněji. Opomenu-li fanziny, jež mají svou osobitou grafickou podobu, dal by se u většiny časopisů najít jednotící prvek. Velká část z nich je zaměřena na grafickou stránku, užity jsou pak vždy prvotřídní a moderní fonty, kvalitní papír, grafická i fotografická příloha ad. Co však povětšinou pokulhává, je text. Převládají totiž časopisy zaměřené na vizuální účinek, ať už se jedná o módu, design, graffity, či architekturu. Prvotní snaha zaujmout je vždy silnější, než samotná obsahová složka. Navíc jsou stránky vesměs prošpikovány reklamami, byť vkusnými. Časopisy se tak stávají spíše luxusními katalogy, než čtením. V tu chvíli mi došlo, jak daleko od ostatního dění jsou publikace literární, a obecně časopisy kulturní, z nichž


Barva na duši jednoho města

Hledání nového historického románu v díle Orhana Pamuka Turecko postihla na počátku dvacátého století překotná, doslova krkolomná ideová proměna. Ze země prastarých tradic, slavné historie, uzavřené specifické identity a přesně určených, zvykem kodifikovaných norem se přes noc stala moderní evropeizovaná část světa, kam některé prvky politického života (volební právo žen) pronikly mnohem dříve, než do jiných částí Evropy a euroatlantické civilizace. Je samozřejmé, že tato radikální změna neproběhla se souhlasem naprosté většiny obyvatelstva, je rovněž jisté, že nikdy neproběhla v takovém rozsahu, v jakém si ji její organizátoři představovali, dokonce se může mnohdy zdát, že liberální republikánský experiment v Turecku nevyšel. Nebudeme se pouštět do politických aspektů tohoto problému, jejichž rozbor zaujímá tisíce stran politologických příruček, ale zaměříme se na průvodní a přesto zásadní jev - vztah současného Turecka k osmanské minulosti. Osmanskou kulturu a její odkaz zasáhly kemalistické reformy takřka násilně. Obecně známé jsou některé charakteristiky, na prvním místě slavný přechod z arabského písma na latinku, za jejíž pomoci byl rekonstruován turkický jazyk, který je blízký oghuzské jazykové skupině. Vytvoření moderní spisovné turečtiny a zavržení arabského vlivu je však bezesporu prvním výrazným signálem citelných kulturních proměn. Turci obrátili svůj pohled k přítomnosti, k budování nového prozápadního a pozápadnělého světa, který se na stránkách dějepisných učebnic obíral pouze dávnou předislámskou historií. Do popředí zájmu se tak dostali Lýdové, Řekové, Peršané, Římané a zejména Chetité. Přesun hlavního města z přirozeného centra v Istanbulu do nepříliš výhodně položené Ankary ve střední Anatolii, centra někdejšího chetitského osídlení, byl pak symbolickým završením snah o rozchod s odkazem osmanského impéria. Rozpačitost a jakýsi těžko zachytitelný stud nad historií slavných sultánů a pašů se pak realizoval pouhým povrchním hledáním slavných momentů dějin a heroickým vyzdvihováním dílčích aspektů historie, zejména výrazných vojenských vítězství. Kritický pohled na dějiny 15. - 20. století chyběl, a do jisté míry chybí dodnes. Nejinak je tomu na poli krásné literatury, tedy v žánrovém

podtypu historického románu. Tomu dominoval charakter dobrodružného, ideového a didaktizujícího pisálkovství, do umělecky ambiciózní tvorby téměř nepronikal a setrvával spíše v pozici četby pro děti a mládež. Podobně jako v české literatuře v době po vzniku ČSR chybělo i tureckému historickému románu zejména ono velké téma. Přesto, že od této doby uplynulo již skoro sto let, teprve dílem Orhana Pamuka se pocit historické autenticity osmanského ideového dědictví aktualizuje i ve změněných podmínkách postmoderního románu. Pamuk ale neotevírá pouze tabuizovanou kapitolu národních dějin, nýbrž důsledně přetváří chápání historického románu jako samostatné žánrové formy. Jeho přístup je inspirativní nejen pro úzký regionální rámec, ale pro celou současnou literaturu. Celé Pamukovo literární úsilí směřuje k propojení současnosti s minulostí ve specifickém nadžánrovém útvaru, který dokáže odpovědět na krizi identity, kterou jedinec musí zvláště na takto multikulturně exponovaném místě pociťovat. Neodvážil bych se tvrdit, že například román Nový život je historickým románem. Naopak, je plně zakotven v současnosti svého vzniku (80.- 90. léta) a řeší zejména současná traumata moderního Turecka, přesto ale v knize čteme o dobách křížových výprav, o mladoturecké revoluci, o Mohamedovi, o Mustafu Kemalovi, studené válce a stavbě anatolského železničního projektu. V memoárové kompilaci Istanbul, vzpomínky na město jsme zas konfrontováni s celou plejádou momentů 20. století, které se zapsaly do tváře města na Bosporu, stejně je tomu tak v románu Černá kniha. V historických románech Jmenuji se Červená a Bílá pevnost jsme sice přehlceni reáliemi vrcholné Osmanské říše, čteme takřka „tradiční historický román“, a přesto je leitmotiv a základní problém zcela shodný s Novým životem. Je samozřejmé, že se Pamuk dovolává o pomoc dějin, jelikož vlastní dějinnost je jeho nejpalčivějším trápením. Samozřejmě je možné namítnout, že asi stěží nalezneme román, ve kterém se vypravěč alespoň na chvíli neobrátí k historii, což samozřejmě neklasifikuje příběh automaticky jako příběh historický. U Pamuka je ale dějinnost důležitou složkou, takřka

z literární teorie / 17

Orhan Pamuk / foto www.en.wikipedia.org

základním stavebním kamenem při konstruování rozporu Západ - Východ. Toto téma je stále přítomno ve všech Pamukových knihách, proto se odvážím tvrdit, že i v tomto případě píše nové historické romány. Historii volně využívá k řešení problémů, které se jak neviditelná niť táhnou napříč staletími, a jejich stálá společenská závažnost ho utvrzuje ve snaze zaujmout k nim vlastní postoj. Rozpaky nad slavnou minulostí a bídnou přítomností výmluvně dokládá i citát z knihy Istanbul, vzpomínky na město: „Při pohledu do jejich obrovských starých hlavní (do děl Mehmeda Dobyvatele vystavených na Bosoru, pozn. recenzenta), kde přespávali opilci a bez-

domovci - plných výkalů, rozbitého skla, prázdných plechovek a cigaretových špačků - jsme se neubránili pocitu, že naše „velkolepé dědictví“ je - alespoň pro nás, kdo žijeme v přítomnosti - mimo veškeré chápání.“

18 /

z literární teorie

mistr Osman, My dva potulní derviši, Budou mi říkat vrah, Já pes, Já strom atd. Bizarnost některých

vypravěčů podtrhuje fakt, že stromy a psi nejsou živými entitami, ale symbolickými malbami v kavárně, kterými meddah baví své posluchače. Mluví zde i mrtvola, strom a titulem knihy se stala promluva sytě červené barvy. Navíc všichni vypravěči trpí slabostí v oslovování recipienta, k vysvětlování svých podobenství, k ironickým narážkám a rovněž anticipují fakta, která ještě nejsou známa. Tímto postupem dochází k výrazné destrukci vyprávění a fabule se rozpadá mezi mnoho na první pohled nesouvisejících střípků. Jejich sestavení dohromady vyžaduje určitou čtenářskou pozornost, ale na druhé straně umožňuje vypravěčům vkládat do svých promluv celé znění mnoha perských a tureckých pohádek a příběhů, které se vztahují zejména k iluminátorskému umění. Tmelícím prvkem je pak stále vracející se přítomnost některých původně bezvýznamných mluvčích - strom, pes, kůň. Opa-


kují se rovněž odkazy na příběhy Chusreva a Šírin, Josefa a Zulajky či Mohameda a jeho bájného koně Buráka. Pamuk, který v dětství sám imitoval perské miniatury, je zajímavým dokladem symbiózy moderního autora s tradiční perskou malbou, tedy doslova historickým a snad už i pro Osmany staromódním kulturním činitelem. Příběhu dominuje nostalgie nad něčím, co se nenávratně ztrácí. Je to vzpomínka na vlastní kulturní kořeny, které lacinou nápodobou cizích vzorů (zde benátské portrétní malby) ničí cosi pravého, jakýsi pocit dětství a nevinnosti, který není možné přesně popsat. Tímto melancholickým pocitem je i duše mimořádného města, která zůstává skryta někde pod fasádami dřevěných domů, špinavých bosporských náplavek a velkých mešit. Tři mistři iluminátoři s poetickými jmény Motýlek, Oliva a Čáp zjišťují svoji vlastní zradu na tomto dávném a opravdovém světě a jejich rozčarování z nadcházejícího je takové, že se jeden z nich odhodlá pro jeho domnělou záchranu vraždit. Implicitním protagonistou a nepromlouvajícím vypravěčem je zde samotný Istanbul, ostatně jako skoro v celé Pamukově tvorbě. Rozpadající se dvory a řádové domy nejsou realitou 16. století, ale vzpomínkou malého Orhana z padesátých let dvacátého století. Že se Karova vytoužená žena jmenuje Şeküre a její synové Şevket a Orhan, stejně jako matka a bratr Orhana Pamuka, je již tradiční autorova hra se čtenářem. Rozebíral jsem zde knihy Sníh a Nový život. Myšlenka knihy Jmenuji se Červená i souboru vzpomínek Istanbul je stejná. Je to hledání cest mezi Východem a Západem. Snahou najít to dobré z toho, co jsme si osvojili, ale zároveň znovu oživit to nejlepší z toho, co jsme zavrhli. Pamuk si uvědomuje osudovost této existence s pouhou polovinou duše, neucelené a nedefinované identity sekularizovaného Turecka. Zároveň však nepřestává být básníkem, jehož celoživotním tématem je jedno úžasné město. Propletenec těchto vztahů a okamžiků plných okouzlení realizuje Pamuk v románech ze současnosti i v románech historických. Avšak jeho věčné téma zasazené do osmanského Istanbulu mezi barevné miniatury dávných mistrů zpochybnilo tezi o úpadku žánru historického románu. Společně s knihou Bílá pevnost je Jmenuji se Červená vrcholným představitelem nové podoby tohoto žánru, která může nejen v Turecku udávat v budoucnu jeho směr.

Když jsem loňské léto přijel do Istanbulu a v nepopsatelném nepořádku jedenáctimilionového orientálního velkoměsta jsem ve čtvrti Karaköy šlapal po křupajících slupkách od pistácií a skořápek od slávek, zahlédl jsem výlohu knihkupectví plnou knih Orhana Pamuka. Vzpomněl jsem si na studii Petra Kučery, který tvrdí, že Pamuk je nejznámější turecký spisovatel, skoro všichni ho čtou a přitom mu skoro nikdo nerozumí. A okamžitě jsem si vzpomněl na Pamukův Istanbul, který jsem se pak několik dní snažil nalézt v chudých arménských čtvrtích, továrních mešitách a zapadlých koutech, kam turisté obvykle nepřicházejí. Nejsem si jistý, zda jsem viděl to, co jsem měl spatřit, ale jsem si jistý, že nikdy nedokážu popsat prchavé okouzlení z těchto míst. Pamukovi se to podařilo v jeho vzpomínkové knize, která s románem Jmenuji se Červená úzce souvisí. Není proto náhodou ani paradoxem, že onu velkou cenu dostal Pamuk právě za vzpomínku na svoje město, za poetické a barvité vykreslení jeho duše a ne za své pozoruhodné romány. Ono ale vše, co píše, je plné Istanbulu a dominující barvou tohoto pocitu může být klidně třeba červená. Říká se, že ona velká cena se politizuje a ztrácí lesk, nicméně jsem přesvědčen, že její udělení za ten kratičký, křehký a do jisté míry neopakovatelný dojem z oparu nad městem, jehož existencí se prolíná současnost s minulostí, výrazně ocenění pana Nobela oprášilo.

/Jan Tětek/

autor se zaobírá problematikou historického románu a vztahy mezi dějinami a literaturou

foto archiv autora

Výše načrtnuté schéma funguje ale i přesně naopak romány zasazené pevně do minulostních skutečností řeší i zcela současné problémy. Obě linie autorovy tvorby pak spojuje základní myšlenka, která upoutává pozornost bez ohledu na to, zda se jedná o vyprávění ze současnosti, nebo o historický příběh. Přitom Pamuk ale píše opět zejména příběhy pojednávající o spalující touze, naději, velké lásce, lidské ješitnosti i závisti a také o zuřivé snaze hledat to, co je již nenávratně ztraceno. Podobně koncipován je román Jmenuji se Červená. Pamuk zasadil děj svého „historického příběhu“ do

Istanbulu, konkrétně do malířských dílen paláce Topkapi a okolí náměstí Sultan Ahmet. Román se odehrává na konci 16. století, v době vrcholící moci Osmanské říše, kdy do mysli vypravěčů vplouvá již nelítostný pocit doby na přelomu, charakteristický nastupujícím úpadkem impéria a přesunem geopolitické iniciativy na bedra evropských námořních velmocí. Kara efendi, veterán perských válek, se vrací z Íránu do rodného Istanbulu ke svému strýci s mlhavou nadějí na návrat ke svojí lásce z dětských let, krásné Şeküre. V komorním příběhu dojde během několika dnů k vraždě iluminátora, vraždě Karova strýce, k rozřešení detektivní zápletky a ke sňatku Kary se Şeküre. Příběh povstává z tradice arabské, turecké a zejména perské literatury a knižní malby. Perský, v současnosti íránský, vliv bývá v kulturní tradici Turecka neprávem přehlížen. Základním rysem románu na pomezí klasické arabesky, pohádky, legendy, vyprávění s poučením, podobenství a postmoderní detektivky se silnými poetickými prvky rozpadajícího se Istanbulu je mnohohlasost vypravěčů. Polyfonní kompozici výpovědi tvoří celá plejáda narátorů, kteří se liší nejen žánrově a formou vyprávěcích technik, ale rovněž použitými jazykovými prostředky, větnou stavbou a lexikální zásobou. Kapitoly jsou titulovány právě dominující úlohou vypravěče, jmenujme například Jmenuji se Kara, Jmenuji se Motýlek, Já

z literární teorie / 19

Katarína Molčanová foto archiv autorky

Úplněk II. Katarína Molčanová se narodila v roce 1981 (ve znamení ryb) na jihovýchodě Slovenska, její kořeny sahají přes Maďarsko až do Chorvatska. Někdy se cítí jako kosatka, jindy je pouhou akvarijní rybkou. Na Slovensku mj. absolvovala Základní uměleckou školu, obor výtvarný a literárně-dramatický. Je absolventkou pražské Literární akademie (2006). Během studia hostovala v divadelním souboru Roztroušená symbióza, účastnila se autorských čtení. Vydala básnickou sbírku A ryba riekla... (2005). Na ni navazuje diplomová práce s názvem: „Premeny ryby“. V r. 2006 v rádiu Lumen (Banská Bystrica) tvořila a moderovala umělecko-publicistické pořady: Literární kavárna, Lupa, Karmel, Písně na přání, apod. Od r. 2007 se věnuje překladatelským, tlumočnickým a reklamním službám, korekci textů a vyučování anglického jazyka. Je členkou společnosti Litterula.

Měsíc dozrál jako šťavnatá bobule vína. Stromy ke mně natahují tmavé hřbety rukou, růžové dlaně lůna. Hrozná je představa ztratit mech náruče, proutěný košík přání, hladkost a drsnost, měkkost a pevnost a jiné protiklady. Zlehka, jako řeka na jaře obepíná mohutný strom, tak tě obepnu. A budu ti zpívat větrné, vodní, živelné písně jako lék na korunu, nitro kmene, mízu i kořeny.

Úplněk I.

Spln II.

Šikmo slunce padá na zralé kukuřičné lány. Lehkovážný vítr se povaluje v trsech barevných trav. Na zoraných polích je vylitá krev a mlíko. Odlétám i zůstávám.

Dozrel mesiac sťa šťavnatá bobuľa hrozna. Stromy ku mne naťahujú svoje tmavé chrbty rúk, svoje ružové dlane lona. Hrozná je predstava stratiť mach náruče, prútený košík prianí, hladkosť a drsnosť, mäkkosť a pevnosť i iné protiklady. Poľahky, ako rieka z jari obopína mohutný strom, tak teba obopnem. A budem ti spievať veterné, vodné, živelné piesne ako liek na korunu, vnútro kmeňu, miazgu i korene.

Spln I. Koso padá slnko na zrelé kukuričné lány. Ľahkovážny vietor hádže sa do trsov farebných tráv. Na zoraných poliach je vyliata krv a mlieko. Odlietam aj zostávam.

20 /

poezie / cizojazyčná


Že opravdu existuje fúze blízká dokonalosti, to jsem se, dost zaskočená, dozvěděla teprve teď. A že může trvat déle, než jsem si kdy představila. A že může být silnější, než v něžných filmech, variabilní jako sen, plná jako jasný úplněk měsíce. A čistá zevnitř a čistá navenek, vizualizace, kterou se často bojíš Konkretizovat.

A že skutočne jestvuje fúzia blízka dokonalosti, to som sa ja, úplne prekvapená dozvedela iba teraz. A že môže trvať dlhšie, ako som si kedy predstavila. A že môže byť silnejšia, než v nežných filmoch, variabilná ako sen, plná ako jasný mesačný spln. A čistá zvnútra a čistá zvonka, vizualizácia, ktorú sa často bojíš konkretizovať.

Tmavá vlhká hlína čerstvě zoraná mohutnou čepelí pluhu. Vystavená vzduchu, odhalená, konečně zhluboka dýchá, citlivá, po čase opět zranitelná. Zašli jsme příliš daleko. Džbánem z vypálené hlíny sáhli do hloubky, zčeřili jemnou hladinu. Kvůli doušku vody?

Tmavá vlhká pôda čerstvo zoraná mohutnou čepeľou pluhu. Vystavená vzduchu, odhalená, konečne zhlboka dýcha, citlivá, po čase opäť zraniteľná. Zašli sme priďaleko. Džbánom z pevnej hliny do hĺbky načreli, jemnú hladinu rozčerili. Kvôli dúšku vody?

Zašli jsme příliš hluboko, až to bolí. Ty jsi zašel, já ti dovolila zajít. Na slova vděčnosti nezbyl čas. Teď je třeba vyjasnit tmavá místa. Tichá ozvučit. Ale nejdřív je nutné zastavit krvácení z rány.

Zašli sme prihlboko, až to bolí. Ty si zašiel, ja som ti dovolila zájsť. Na slová vďak´ nezostal čas. Teraz treba vyjasniť tmavé miesta. Ozvučiť mĺkve. Ale najprv je nutné z rany zastaviť krvácanie.

poezie / cizojazyčná / 21

Hra

Hra

Potom tě přivážu K lodnímu stožáru A budu se před tebou Svíjet Jako žena ohně oblečená do plamenných šátků, lesklých náušnic, náramků a potu. Na vlhké palubě z měkkých desek je příjemné tančit, je snadné po tobě klouzat, otírat se o opáleného otroka.

Není dobré setrvávat v mokrém – Ty jsi můj muž a já tvoje žena Zpečeťme to voskem Polejme naše těla...

Už zbývá jen tymián. Zahalme se jeho kouřem a vykročme jedním směrem k pobřeží hloubky k hladině pevniny k vrcholu kotliny ke dnu hory. A hrajme si dál...

Teprve až přijde bouřka povolím ti lana aby si dostal další možnost žít, další způsob jak vylepšit naši HRU – viset přes palubu, vychutnávat si déšť, vychutnávat si bouřku mokré šaty ze sebe navzájem strhávat

22 /

poezie / cizojazyčná

Poďme sa hrať. Ja budem tvoja žena a ty budeš môj muž. Hodím ťa morským penám, dám ťa do nich navlieknuť, nechám ťa nimi nasiaknuť. Budeš môj muž a budeš sa na mňa dívať zhora. Potom ťa priviažem o lodný stožiar a budem sa pred tebou zvíjať ako žena ohňa odetá do plamenných šatiek, lesklých náušníc, náramkov a potu. Na vlhkej palube z mäkkých dosák je príjemné tancovať, je ľahké sa o teba kĺzať, o opáleného otroka sa otierať. Až keď príde búrka, až vtedy ti povolím laná aby si dostal ďalšiu možnosť žiť, ďalší spôsob ako vylepšiť našu HRU – visieť cez palubu, vychutnávať si dážď, vychutnávať si búrku mokré odevy zo seba navzájom strhávať


Nie je dobré zotrvávať v mokrom – Ty si môj muž a ja som tvoja žena. Spečaťme to voskom. Polejme naše telá......

A už zostáva iba tymián. Zahaľme sa jeho dymom a vykročme jedným smerom k pobrežiu hĺbky k hladine pevniny k vrcholu kotliny ku dnu hory. A hrajme sa ďalej...

Překlad Milan Hrabal foto archiv autora

Pojďme si hrát. Já budu tvoje žena a ty budeš můj muž. Hodím tě mořským pěnám, dám tě do nich navléci, nechám tě jimi nasáknout. Budeš můj muž a budeš se na mě dívat shora.

(nar. 10. 1. 1954 ve Varnsdorfu) Básník, překladatel, publicista. Vydal knižně desítku básnických sbírek, sbírku lyrických povídek, knížku pro děti a překlady z lužické srbštiny. Časopisecky publikuje vedle vlastní tvorby překlady lužickosrbské a polské poezie, recenze. Podílí se na pořádání literárních soutěží pro děti i dospělé a na práci v odborných porotách. Dlouhá léta vedl poetické studio Doteky. Významná je jeho spolupráce s Lužickými Srby (např. spoluorganizátor tradičního Svátku lužickosrbské poezie ve Varnsdorfu, autor a hlavní organizátor výzvy Varnsdorfská solidarita na záchranu lužickosrbské školy v Chrósčicích, autor antologie současné lužickosrbské poezie Jazyk, jímž porozumíš větru). Edičně připravil více než tři desítky rozsáhlejších i drobných publikací. Člen Obce spisovatelů, čestný člen Zwjazku serbskich wuměłcow, člen správní rady Akademie literatury české, člen Českého centra Mezinárodního PEN klubu a Severočeského klubu spisovatelů. Ukázky jeho literárních prací byly přeloženy do němčiny, lužické srbštiny, polštiny a bulharštiny.

poezie / cizojazyčná / 23

foto archiv autora

Tomáš Fomín Tomáš Fomín (* 1983) Narodil se a od dětství žije v Praze. Povoláním je internetový redaktor, hraje na bicí v kapele Kedluband a píše pro ni písně, je zakladatelem a čestným předsedou Klubu mladých důchodců a ve volném čase působí jako vědecký pracovník na Ústavu olivounistiky FF UK. Pestrému životu odpovídají i jeho verše – některé byly psány pro jediný večer, aby se koncertní publikum zasmálo, někdy jsou to glosy mladého kverulanta, jindy nonšalantní polibek poslaný světu. Teorii rytmu a rýmů ani dějiny poetiky nikdy nestudoval, ale je básníkem v tom smyslu, že vidí věci po svém a nově.

Doktor Šíma (2005)

Čaj o páté (Ze sbírky Na vlnách THC, 2004)

Doktor Šíma při rození utrhl mi přirození Bez ohledu na ztráty dělá z lidí kastráty

Piju Assam sám a sám z yixigské konvice Až ho celý vysosám budu vědět více

Petřínská rozhledna (2007) I 66 m stačí aby byl Eiffel o kus slávy ///// kratší \\\\\

Z cyklu Kybernetické parlamentování (2008): Tautologie pana Taua

Na pařezech tiše sedí dendrolozi s notebooky od sluníčka celí hnědí berou modem do ruky

Mongoli vraj majú hubu že jim tam pět krav dá! Viděl jsem to na YouTubu tak to bude pravda

Toť opravdová romantika o které se jiným nesní Faciesfagus sylvatica po domácku Facebook lesní Honím čas Bude život po životě? do Googlu jsem zadal odpověď se objevila nežli jsem se nadál Zákon bytí odkrývá se přede mnou – i s kresbama! Než to načte, zabavim se nad fotkama s lesbama

24 /

poezie / česká

Z cyklu Povánoční delirium (2009): Ježíškův flashback Nadávkami plním blogy zlostí přitom blednu když pročítám katalogy drastických slev v lednu Uspokojen sám ze sebe nejvyšší měrou Stálo to spoustu jehličí větviček, svíčiček, balastu než jsem děrou zvící lahve narval stromek do plastu


Říjnové haiku (2006) Zesláblé listy Padají z učebnice Křídla podzimu

Jakub Kostelník Ukázky ze sbírky Ptáci v orchestřišti foto archiv autora

Droga dendrologa

Vědět více o světu o bozích a lidech Snad to zatím nespletu Nádech – buket – výdech

Jakub Kostelník (*1982) Vystudoval rusistiku a teatrologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V současnosti pokračuje v doktorském studiu ruské literatury na téže univerzitě. Jeho experimentální poetickou skladbu Brna uvedl voicebandový soubor Ústa(f). Publikoval knižně překlady z ruské poezie (Z. Gippiusová, M. Lermontov) a zabývá se překlady z německé poezie (P. Celan). Jeho verše byly otištěny časopisecky v Aluzi a ve Welesu. Rád se toulá po lesích a prochází se v nočním dešti.

Noc Ztrátami nás poznamenal čas Dlaněmi voní zem Kamením voní zem a k zemi padá celý sad Žijeme ze získaných ztrát a z darovaného rána Listí se plaší na stromech věštiště kořenů vzal břeh do země zeje rána

poezie / česká / 25

Poliklinika Zahradníkova

***

Potkal jsem na ulici starce a v jeho očích bylo vidět že brzy zemře a soucitně si prohlížel rozkvétající stromy

Po svých tatíncích děti dědí hřích Po svých maminkách děti dědí strach

Věčně se vrací strach a touha ptáků po výškách

Omyl

Práh Mrtvý chodil přes práh v předsíni Zůstaly po něm pantofle a kapesníky ve skříni Po ubruse rozlil čaj Na botníku leží lístek na tramvaj

Vendulčina písnička Vendule Ježkové Kasalické A své vlasy rozpletla si a své vlasy splétá dál Na milého vzpomněla si jak jí jednou růži dal A své vlasy česala si a své vlasy češe dál Na malíře vzpomněla si jak ji nahou maloval A své vlasy zapletla si a své vlasy splétá dál Na jednoho vzpomněla si jak ji strašně zfackoval

26 /

*** Zdeňku Volfovi

poezie / česká

Po řece plavou labutě divná je doba dneska Velice nerad zklamu tě jsou to jen pytle z Tesca

Cestou Krajina se odevzdává očím Mlčím Lístky růží plavou po kaluži Na Kotlářské Otakaru Blahovi Za oknem zvoní nádobí zčernaly kostry stromů zrezivěl okapový plech a na dně nádoby s rourovou vodou se utopila konev po dětech


Samomluva Potkal jsem na ulici zanedbanou ženu krmila masem opuštěné kočky Vráskami zaplatila za mládí Potkal jsem na ulici zoufalého muže byl omámený mužolapkou a odhazoval do odpadků růže

Óda na lunu

Na vyděšených zdích po noci zůstávají znamení a smrt jsme zdědili po předcích

Lunu zhasni Straší všude V každé básni

Pane

Podzimní sonáta

Dej mi svou vůli Pane ať prosadí se čestný um ať kaolínek z dlaní vstane jak pocta starým hrnčířům

Ze zahrad zní tóny podzimní sonáty odlesky léta se utápí v nočním listí na konci října je habroví plné můr za pravdu vrací se nenávistí

Dej mi svou sílu Pane a mrtví ujídali jíl a vlastní ješitnost nás klame a pláč nám rány zahojil

Ze zahrad zní tóny podzimní sonáty a úspěch vyvolá zavilou závist Ještě je naděje ještě je naděje dokud se na větvi zachvívá list

Dej mi svou moudrost Pane Splatíme třikrát každý hřích a děti válkou polekané dál brouzdají se v kalužích

Ze zahrad zaznívá poslední sonáta podzimní větroví rve větve k zemi a pozdní cesty se propadly do bláta a stromy mávají perutěmi

Dej mi svou víru Pane a mnozí o podobách sní bych smutky znovu prožívané s radostí vložil do básní


foto archiv autora

Dominik Melichar Dominik Melichar (9.12. 1987) Od prvního roku života koukám oknem do bohnického areálu, což možná o něčem svědčí. Téměř dennodenně dojíždím na Filosofickou fakultu, kde se druhým rokem věnuji českému jazyku a literatuře; každé pondělí pak dáváme s kolegy hlavy dohromady nad dalším číslem Literárních novinek (www.litenky.cz), kde plním funkci redaktora a editora. Letos jsme s klukama obnovili hudební těleso Frutas del Ecuador, kde jsem textařem, hráčem na kytaru, foukací harmoniku a dešťovou hůl.. A abych si to všechno vůbec mohl dovolit, prodávám a trhám lístky v kině Světozor. Občas mě slovy Karla Plíhala „posere v letu múza“, a když se mi podaří výsledek zapsat, považuji se hned za nejlepšího básníka současnosti. Nejlepších básníků je fůra.

Čtyři ženy Přišly k nám včera čtyři ženy byl to den jako kterýkoliv jiný a v tom k nám přišly čtyři ženy čtyři ženy každá měla jiný vlasy každá měla čtyři ženy prošly jaro tálo a zem padla včera k nám přišly čtyři ženy řekly ne pěkně jedna po druhé včera večer bylo teplo čtyři ženy kdo by… včera k nám přišly čtyři ženy kukačka ryla mi díru do těla ženy však měly těla pěkně celá včera k nám sedněte si nepojíte popijete čtyři ženy

Zdravím vás

V závějích tvých havraních

Zdravím vás na všechny vaše výletní lodě zdravím vás na vaše letní byty zdravím vás na vaše rozkvetlé zahrady a na vaše v písku ponořená lehátka.

V závějích tvých havraních a sametových konečcích odehrávají se tajemné

Zdravím vás i otisky vašich zadnic ve zmrzlém kameni hned vedle hvozdíku zdravím vaše hřebeny na stolcích v hotelových pokojích. Zdravím vaše úprky do vlhkých lesů vonících houbami a příbytky veverek vaše propletené prsty s jinými za zvuků tanga a opálených stánkařů. Zdravím vás…

Mimetika lesa: pierot natáhl hodiny na křídlech soupeřů zavoněly údery pierot natáhl hodiny a les se nemoh smát Pierote lesa: z mechu rostou bodliny a koule padaj do keřů stále voní údery z mechu rostou bodliny a les... Ptačí brku lesa: v krkupa řezu dým

V mlholitých vrcholcích z ledukřelých vztyčených dál jen pole svalemné Obejmout tě v šalmaji růžokteré zpívají lechtyky tvé malcové V závějích tvých moruší brvníme až do umření v závějích tvých havraních

kdy ti srdcevánek sfouknul hlavu ke mně a chmýří kolibříka zamávalo vrtkavé šťopce lipístku v rozhodnutí smítka jestli červy nebo pubertální kouř splétal srdcevánek tvoje vlasy

Čekání na přívoz ku ku ku – – uto pil jsem v panteřím pot oku

Jako kapka co roztříští se na tisíce dalších Chytnu babí let a když se vrátím je z ní jenom pára flíček jak stín zmrzlinových paraplíček

jsou místa, kde jen stěží ptáci pláčou jsou místa, kde motýli nosí růžový plášť kde fouknout do jehličí neznamená zákon a z ocelových kapek odlít lidem co se musí svatozář

28 /

poezie / česká



foto archiv autorky

Pavla Šilhavá Pavla Šilhavá (*1990, Vyšší Brod, Jihlava, Praha, České Budějovice) Chodím do školy pro krasoduchy. Píšeme tu zeleným inkoustem, který po několika letech mizí ze stránek. Z opět bílých papírů pak vyrábíme loďky do fiktivních světů. Večery trávím dupáním do podlahy. Viva el arte. Chci vědět všechno o tanci, o černých dírách, o vlcích, o vorvaních, o barvách, o zvuku a o tichu. Hrávám si s vlky z černých děr, s tančícími vorvani, svatojánskými skřítky a s Moranou. „A ticho stálo prostřed vod jak rybí katedrála.“

Týna Vnímám tě V našich polovinových pokojích Jejichž otvory vržou jako roky Kdy jsem dýchala po někom Jinačím Moje čtyřboké tělo se omílá Ve tvé bezelstnosti Jakoby hrany mých vnitřností byly vyplněny plyšem Kozí noc

Plastik Pilíře z plastiku Čirá zoufalost spojující Zemi s povzdechem A ano Vypadají jako Prezervativy V tomhle moučném podnebí Se krmím slaností Loňské svatojánské noci A ano Je mi jako bych nosila Tlusté děcko Ve tmě klína Říkáme Zrůda Je to A ano Je Je mi jako bych ji nosila Devatenáct let Nevědoucí Zdá se mi trhaně Každou odbitou noc O všech možných otcích Mojí zrůdy A ano Vypadají jako Prezervativy

30 /

poezie / česká

Na bortícím se letohrádku Jsem šlapala po sirkách Tvá otevřená ústa Mi ukázala podstatu slasti Ránu v pohybu vně V pohybu vstříc Zvyku Pokouším se zůstat ve svých obrysech A ty je vytahuješ z šedi Ztichlým prstem Namočená Barvím

První noc je Posolené pole Lepí se v pokleku Měkká strana jistoty K povrchu věcí Klečím u ní Zpívám Polední píseň hladu Od pokladu Ku pokladu Nikdo nesmí brát Poleptané smysly utíkají z řad Utěšených vrahů Sto oplátek za námahu Spát V poli lehá zvadlý slunovrat

Mám osm dlouhorukých těl Kdo má strach ať stráví v lese Osm pořezaných nocí Věci na světle Slábnou


Volám příliš Volám bitě Polosytě Čpící Den Usnesen Pozdrav pradlenkám Tvoje ženy Kádě uschlého prádla Březost popraskaných prodavaček mýdla Jídla Se ani nedotknu Maže se po stěnách Vůně vláken Sliby napuštěné Lákem Skutečnosti

Opálené ruce Tlučou Záda přes kabát

Kyslost uschovaných kostí

Venku trojrozměrný chlad

Zápach paměti a hmoty

Čtverec V rozích

Tvoje staré šaty Na mě porostou Hmatám se Jimi obtloustlou

Zuby

Kroky

Minulostí Barvy s pachem Barvy s pocitem ostříhaných vlasů Osm nabarvených pramenů

Nechť je mi učiněno zadost Voda v prostoru Živé volání běžící úžlabinou Mezi prsem a bradou

Srst

a

Strach

Vytloukávám Klíny Ze tvých Myších děr Co klín To zvuk To skrytý sten Hluše prší Zevnitř Ven


Vůle Paradox tělesného chtíče Ve městech je Srdcervoucí světlo Nakřáple modrosytá noční tma Mraky nahrazuje dýmovitá úzkost Prosím o tělesné proporce noci O hranatost snů Uzavřený popud kroutí svislost stěn Ztracený ráj Byl nalezen V intimitě svobody Kdysi bylo škoda zalít noc Kdysi bylo líto neuživit den

Zlovolně podveden Můj smysl všehovůle Z košatých lip padají trosky záměrů Moje uhranuté rysy těl Jakoby barvou natřít Zapomněl Spal v osamělém stanu věr Můj smysl všehovůle Uprostřed stlaný kořen něhy Uprostřed schován od posledy Rozbalených plodů Světelně přinucených ke zrání Ke ptaní Po původu Jména Vůle

hapax legomenon*

potkal jsem v zrcadle pána

marně hledané celý den celou věčnost jazykem převracené po lesních cestičkách pryskyřice

lidé jsou rostliny dýně ve vzduchu nezesílí nevydoluješ ze země jablko tulí se pán (jmenuje se narcis) k sobě sám

třebas obrostlé mechem tak tiché až až až nevyslovitelné *slovo jen jednou řečené

jen škoda že bondy zrušil metaforu ten karafiát v klopě ega

rumpál

pouhé smočení montymu bartoňkovi ze samé lásky k psům

točit hřebenem navíjet provázek tahat skleničku z čistého pramene

vložit stoudně do vody prst řekněme v řece té v níž kačeny místy prohání pes

Jan Spěváček

včera jsme něco vypili . spolu dotýkáme se pravdy . snad i nechtěné leckdy zůstávají . zjevené když ráno prší

foto archiv autora

a ucítit

*jan spěváček* *hluchý spěvný pták, žďár nad sázavou, rebabarbora, rozkvetlé akáty, angrešt, huang shan mao feng, olam, olomouc, česnek, etymologie, slownjk, pohanka, pelhřimovský poutník, skácel, slivovice, hrabě, světlo, fischl, problém s akceptací ježíše, tanach, wilde, dýchat, nasávat, sosák, cucák, kokot (ve smyslu kohout), žádný kapoun, fialová, hnutí neohippie, flexaret, dnes: pravěk - olga tokarczuk, déšť, mokré boty, březová voda*

šplouchání vod oceánu ožužlávání nehtu velrybou a nevinnost pramene

kdy utrhne se provázek kdo vyloví skleničku kdo učeše mou žízeň kdo zaprší abych se ukonejšil

líčidla

vrkoče

malinká možnost

jinovatka maluje tenkou rtěnkou Tvé rty polomáčené vášní

lenivě rozpustila vrkoče peřeje vln rozlily záňadří

jestli zůstanou po nás jen poušť a skaliska začne pravý masopust

řasenka též škrábe (prý dveře v pantech nemazané) ((až sousedé stěžují si))

peřeje vln zakryly rozkvetlé sasanky zakryly nevinné veřeje očí

možná však možná zůstane jedna malá oáza s ženou mužem a hladem

32 /

poezie / česká

a pudřenkou říkají červánky že jsme zapomněli jít spát ženo krásně nenalíčená


miniatura dnes třeba je velikých žízní ne hasit ale doušek po doušku skládat hlavu na huňatou podušku

její tělo vonělo šeříkem v překrásném příšeří


Čtenář Tomáš Blažek foto archiv autora

Narozen 1972 v Lukách nad Jihlavou, žije v Jihlavě. Fotí, píše, živí se v novinách. Rozvedený, třináctiletá dcera. Krédo: „Poezie je mrtvá.“

Josef Kobliha, důchodce a písmák z Čížova u Jihlavy, mi vyprávěl příběh, který mi přišel vcelku zajímavý, a i když jsem se nedokázal zbavit jistých pochyb o jeho autenticitě, včera večer jsem se při pohledu na slunce padající za bělokamenský lom rozhodl vám jej převyprávět tak, jak mi byl přednesen. Koblihovým letitým přítelem byl Ladislav Jarolím z Vílance a už od mládí, vyprávěl mi Kobliha, byl neduživý a patřil také k nejhubenějším chlapcům z vesnice, kde se narodil jako syn bezmajetné děvečky Anny Jarolímové a neznámého vojáka, který se ve vsi objevil spolu s dalšími, jež se vraceli ze světové války kdesi z ruského zajetí, přičemž se ve vsi onen vojín, o němž Jarolímova matka nikdy nemluvila, zdržel pouze na jedinou noc, plnou zpěvu a bezstarostné úlevy ze skončených válečných let a také pocitu vítězství, to když se v zasedací místnosti vílaneckého obecního úřadu jednoho dne objevil mezi lipovými listy ze zlaceného papíru portrét tatíčka Masaryka, vyprávěl mi s přátelskou ironií Kobliha, co slyšel od Jarolíma ze strohých vzpomínek jeho matky... poslouchat vyprávění byla Jarolímova radost od dětství: když ve světnici za občasného svitu hromniček nebo docela potmě zpoza peřiny poslouchal vyprávění draček, měl pocit, že mu po zádech běhají mírní černí mravenci: chtěl jsem se v těch vyprávěních, v těch pavučinách slov, utopit, říkal prý Jarolím, chtěl jsem v nich přestat dýchat, nechtěl jsem vdechovat těžký vzduch pod peřinou, byl mrtvolně sladký a já jsem jako jediné dítě v chalupě neměl rád sladké, už ve čtyřech letech jsem jako uhranutý listoval jednou z mála knih, co byly v chalupě, ohmatanými ilustrovanými Pohádkami Matky Rusi, hleděl jsem do řádek a litoval, že nerozumím, co je tam psáno, a věděl jsem, že umět číst je jednou z věcí, které se chci co nejdříve naučit... když se Jarolím naučil ve stonařovské škole číst, vyprávěl Kobliha, byly Pohádky Matky Rusi první knihou, kterou přečetl, dokonce několikrát, tenkou knihu si bral s sebou každé ráno pod košilí, když hnal

34 /

próza

čtyři nebo šest krav se svítáním před cestou do školy na stráně pod Vraním kopcem - četl jsem, protože jsem nechtěl pást krávy, nechtěl jsem vidět páru pod svahem, potřeboval jsem číst, aby z mlh do mě vstoupila skutečnost, až pak jsem mohl odložit už po desáté a po třicáté přečtené Pohádky Matky Rusi a mohl jsem zavřít oči a znovu je otevřít a pak jsem teprve byl schopen vidět krávy takové, jaké byly, a Vraní kopec takový, jaký byl, studený a pevný, rostoucí v zakaleném ranním světle, vzpomínal prý Jarolím, jehož matka Anna se v sedmém roce po konci války vdala za zedníka z Cerekvičky a je třeba říct, že Jarolímův nový nevlastní otec nebyl zlý, ale Anna jej pro samou zedničinu příliš často neviděla, a dva roky poté, co mu povila dceru Aničku, se s ním také jednoho jitra loučila naposled, protože při opravě stonařovské fary se na něj při snímání starých krovů zřítila zvětralá štítová zeď; těžké cihly z dob, kdy krajem táhla kolem Jihlavy švédská vojska, mu rozdrtily hrudník, a protože po své matce Aloisii Láníkové, silné a autoritativní selce, která se dožila 101 let, Anna Jarolímová dostala věnem část polí, malý opuštěný výměnek, který obývaly už několik let kozy a prasata, a též povinnost dál vést staleté hospodářství, měl mít Ladislav Jarolím budoucnost předurčenou, ale právě z předurčení, vzpomínal prý Jarolím, rostl můj odpor k sedláckému životu a rostl tím víc, čím mi přibývalo roků; zbožňoval jsem knihy, půjčoval jsem si je od stonařovského učitele, a když už jsem po velkém úsilí mohl začít studovat jihlavskou obchodní akademii, jednu ze dvou těžkých dubových truhel, darovaných coby součást věna matce babičkou na ošacení, jsem se rozhodl co nejdříve zaplnit vlastními knihami, protože pro mě bylo nějak důležité knihy mít, vyprávěl Jarolím, a dělal jsem pro to všechno, co bylo možné, i když matka zpočátku trvala na tom, abych vystudoval školu, ale vrátil se pak k hospodářství, ale snad sama ani příliš nevěřila, že to bude někdy skutečností, ale kupodivu se tak stalo, i když její přesvědčování, ostatně velmi duševně vysilující, protože jej provázely vyčítavé pohledy jejích velkých hnědých očí, kterým jsem říkal vraní; má matka je ubohá unavená vrána, říkal jsem si někdy s upřímným soucitem, časem sláblo, až ustalo docela... faktem je, pokračoval Kobliha, že okupační správa brzy akademii uzavřela a Jarolím


se v druhém roce druhé války vrátil natrvalo zpět do Vílance, což by ho zřejmě stejně neminulo, protože jeho matka prodělala krátce po sobě několik neléčených zápalů plic, z nichž vyšla jen s posledním zbytkem fyzických sil, a práci na malém hospodářství už nebyla schopna zastat sama ani z větší části jako ve dvou letech Ladislavova studia, ani později z menší části; a faktem je, pronesl Kobliha, že Jarolím se už od poloviny války začal víceméně sám starat o zvířata i pole i dospívající sestru, jenže jaký on byl hospodář? ptal se mě řečnicky Kobliha: věčně ležel v knihách a když někoho sjednal na pomoc při senech nebo žních, dobře se odměnil obilím nebo bramborami, když byla skoro všechna práce odvedena za něj, a sám po většinu času odpočíval ve stínu, protože se mu na slunci dělalo zle, do rudého čela měl naražený slamák a hleděl do knížek, které všude nosil s sebou, až si o něm lidi začali šuškat, že přivede hospodářství na hunt – a to se taky stalo, ale dřív,než se to stalo, tak hned s koncem války zbídačené hospodářství i s rozpadajícím se výminkem prodal sedláku Konířovi, který ostatně o všechno přišel o čtyři roky později, protože se z něj i díky odkoupení Jarolímova gruntu po Únoru stal kulak a pro neplnění dodávek a urážky předsedy ONV byl odsouzen k pokutě a propadnutí celého majetku a byl vypuzen ze vsi, a tak nakonec Jarolím i se sestrou a churavou matkou skončil v Jihlavě v bytě v Husově ulici, kde nejdřív žili Löwovi, pak čtyři roky rodina bratrance jihlavského vládního komisaře Franze Czerwinky; už tehdy jsem jej navštěvoval, protože jsem pracoval poblíž náměstí jako poštovní úředník, podobně jako byl Jarolím nižší úředník bankovní, vyprávěl mi Kobliha, nebyl jsem schopen už žít na vesnici, jsem rád, že osud zařídil, že jsem odtud musel odejít, říkal mu prý Jarolím, nedokázal jsem a nechtěl jsem se odtrhnout od nových a nových knih, které se mi dostávaly do rukou, líčil Jarolím, měl jsem žít jeden jediný život, ale v knihách jsem mohl žít tisíce jiných životů - a já chtěl žít všechny životy, citoval mi Kobliha Jarolíma, ale lidé na vesnici to nedokázali pochopit a říkali mi, že se sem snad někdy ani vlastně nehodím proto, abych žil, protože svůj vlastní život nežiju, já jenom čtu a já věděl, že je to skoro tak, ale že pravdivější by bylo říct, že se chci přiznat k tomu, že zatímco jiní své životy žijí, já svůj život čtu,

a s ním čtu všechny životy jiných, protože já strašně moc chci žít, ale proto, abych mohl žít, musím prožít všechny možné životy, abych mohl umřít, zhasnout uprostřed věty, a pak už od života osvobozený prostě dál nějak existovat a třeba si občas ještě něco přečíst, ale na tom už ostatně vůbec nesejde, alespoň ne teď, když se teprve dávám do čtení těch druhých životů, přiznal se prý jednou Koblihovi Jarolím, každá kniha představuje jeden život, ploché životy pomíjím, zajímám se jen o životy, které se mi jeví vysoké a prostorné, ale to nikdy nevím při zrození života, ve chvíli, kdy poprvé vezmu neznámou knihu do ruky, to nevím, to zjistím až později někdy na páté stránce a někdy až v epilogu, pak poznám, jestli jsem život té knihy měl prožít, nebo ne, ale dopředu to nikdy nemohu tušit, proto mě děsí představa, že jsou zde životy, které opominu a nestihnu je pročíst, protože život je krátký jak vlas a můj život je četba a já se bojím, že jednou zhasnu uprostřed věty, ale uprostřed zbytečné věty, ne uvnitř věty, která je životně důležitá, odejdu uprostřed jedné z neviditelných šedivých vět, ta představa mě budí za noci ze spaní a pak se procházím bytem, potichu otvírám knihovnu a hladím hřbety knih a skrčený úzkostí přemýšlím, zda jsem už konečně všechny nejlepší možné životy shromáždil tady v knihovně poblíž sebe, zda náš dům nelehne popelem nebo tisíciletou povodní dřív, než nahmátnu ten nejpravdivější z životů, zda jsem některé z životů nezapomněl do knihovny vřadit a jestli ano, tak které, a kde bych je mohl sehnat, tak za nocí přemýšlím a sepisuji si životy, o nichž bezpečně vím, že v knihovně dosud nejsou, a nebudu po nich moci sáhnout, až ucítím, že se čas mého čtení nachýlil a já jednou nohou v druhém světě matně, ale určitě uvidím, který ze životů si právě teď naposledy musím vzít a narodit se v něm, kterou knihu mám otevřít, a tak se v mé knihovně hromadí knihy, které nečtu, protože nejsem schopen se začíst ani do prvních řádek, řekl mi Jarolím a svraštil obočí, vyprávěl mi Kobliha, nejsem schopen zachytit počátek nitě ze žádného z těch příběhů, protože společně s množstvím knih a životů se zvyšuje má nejistota, že právě kniha, do které se chystám ponořit, je vůbec ta alespoň trochu správná v té chvíli, a pak mě napadne další možný život, další varianta, a já ji připisuji do seznamu a ještě

próza / 35

Elpaso

čili literární přepadení

36 /

próza

mysl, která někdy zajde tak daleko, že jsem vržen do úzkostných úvah, že nikdy všechny knihy ve své knihovně nepřečtu a že má knihovna nikdy nebude úplná a uzavřená a knihy v ní dokonale chráněny před možným poškozením nebo dokonce ztrátou, těžko říci, co z toho by bylo horší, ještě by se snad dala přijmout ztráta několika málo knih takovým způsobem, že bych se o ní vůbec nedověděl, protože bych nepřišel na to, že některé již dříve získané knihy nyní v knihovně nejsou, ale jen náznak podezření, že možná je chybějících knih v knihovně mnohem víc, než jen tuším, by měl pravděpodobně osudné následky pro mé zdraví, proto nechci na tyto věci myslet, alespoň pokud to není nutné, nechci se jim opravdu věnovat více, než je nezbytně nutné, zdůraznil prý docela nakonec Jarolím a pak si ještě vzpomněl, že prý někde v Třebíči existuje Klub osahávačů knížek, založený jakousi studentkou bohemistiky, ale dosud o tomto klubu pouze slyšel, a i když prý zřejmě nepodnikne žádné kroky k tomu, aby se stal jeho členem, jedná se o sdružení, které by mu mohlo být poměrně velmi blízké, i když se obávám, řekl Koblihovi Jarolím, že úroveň knihoven členů takového spolku bude ve shodě s vulgárním názvem klubu pouze průměrná.... - takto zapsal Jarolímův snad trochu podivný, ale vlastně spíše nudný příběh pod ještě méně zajímavým názvem, Čtenář koncem května roku 2003 Josef Kobliha; v půli června téhož roku prý náhle Jarolím v čtyřiaosmdesáti letech za dusného poledne na nečekanou zástavu srdce zemřel na zápraží zchátralého selského stavení v Čížově, jen pár desítek metrů od formanského hostince U Býka... - nejsem si docela jist, zda si celé to vyprávění Kobliha nevymyslel, a dost možná, že Jarolím nikdy nežil a příběh byl krátkým záznamem Koblihova vlastního života; ale to je jedno, své pochyby jsem Koblihovi nikdy nenaznačil, i když v posledních týdnech mám chuť to udělat, bohužel jsem jej už jistý čas neviděl, tak jen doufám, že mu slouží zdraví a jen co přejdou vražedná horka těchto dní, budeme se moci opět setkat...

noc z 19. na 20. června 2003


Petr Pazdera Payne foto Tomáš Pergler

v noci přemýšlím, kde tu knihu seženu, a pak mě napadne, že se další den vydám například do knihkupectví Suzanne Renaud a tam si koupím nejen životy, o nichž už vím bezpečně, ale i knihy dalších životů, které se mi ozřejmí až tam na místě, a druhého dne opravdu dojedu pomalým ranním vlakem do Havlíčkova Brodu; sotva dojdu na náměstí, ale tam opravdu najdu knihkupectví Suzanne Renaud a dvě hodiny dokážu obcházet police s knihami a nakonec si koupím Pornografii od Witolda Gombrowicze, Šifry transcendence od Karla Jasperse, Přebytečný rok od básníka Rulfa, Filosofické listy od Ladislava Klímy, Brochovy Dopisy o Německu, Nesmrtelnost Jorge Borgese, Vyhlazení Thomase Bernharda a Příběhy příběhů Jiřího Kratochvila a už v obchodě knihy ohmatávám, několikrát se musím posadit, protože se mi začne v horkém dni točit hlava, ujistím se, že jsem si nezapomněl vzít prášek na posílení srdce, ještě než zaplatím tím, co mi ještě zbývá z důchodu, ale co si mohu dovolit, protože pobírám vdovecký důchod a jídla sním jen málo, taky za vodu se snažím platit co nejméně; pak zaplatím a ještě před knihkupectvím se posadím pod slunečník na lavici, protože hrozně pálí slunce a já nemohu moc chodit na slunce, dám si minerálku, trochu si s ní navlhčím kapesník, který si pak na chvíli dám na čelo, sním housku, co jsem si vzal na cestu a z tašky vyložím těžké knihy na stůl a jednu po druhé si je prohlížím, čtu si jejich první věty, nahlížím do jejich živůtků, a když dopiju, plný radosti zase knihy vrátím do tašky, říkal prý Koblihovi Jarolím, zaplatím kyselku a pomalu jdu na první odpolední vlak a vracím se domů a cestou na nádraží i z nádraží v Jihlavě musím ještě několikrát odpočívat, ale doma co nejdřív knihy rozložím po stole, nejraději bych si je vyfotografoval, protože není jisté, že můj byt do druhého dne nevyhoří a pak by byly zničeny i mé knihy, pochopitelně bych se pak snažil knihovnu obnovit, ale protože já stále nemám soupis všech svých knih, taková činnost by mi zabrala roky úsilí... ostatně by to byly krásné roky, plné naděje, že jednou knihovnu obnovím v její původní podobě, svěřil se prý Koblihovi Jarolím, takové úvahy mi běží hlavou, už to tak mám trochu připraveno, abych krotil rozběhlou

se narodil 28. června 1960 v Praze. (Pazdera je rodné příjmení otce.) Absolvoval řádku různých zaměstnání (sanitář, topič, pracovník pečovatelské služby, noční hlídač, vychovatel v Jedličkově ústavu, závozník v Národní galerii, evangelický farář v Kadani a v Chomutově, odborný asistent v humanitních oborech na ČVUT, koordinátor v Nadaci Člověk v tísni, nakladatel a jediný zaměstnanec nakladatelství MEDARD). Žije v Praze. Knižně vydal: Nečekaný čekaný a jiné variace na staré biblické příběhy (povídky, Cherm, Praha 1999), Kol dějů (povídky, Cherm, Praha 2001), Zvěsti (povídky, Cherm, Praha 2002), Dramolety (divadelní hry, Větrné mlýny, Brno 2002), Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? (soubor kázání, Eman, Benešov 2002), Lyonský omnibus (novela, Cherm, Praha 2003), Figury, figurace, figuranti a figuríny (povídky, Medard, Praha 2005), Cirkus Hippolyt (pohádka, Cherm Medard, Praha 2005), Slepicmo koňmo (texty k obrazům Michala Machata, Železný Brod, 2007), Maskovaná milost (eseje o teologii a literatuře, Kalich, Praha 2009).

osoby:

spolužáci spolužačky zločinci policisté

Scénu představuje přístavní restaurant. Restaurant je zatopený po kotníky vodou, ale nikdo neodchází. Všichni se baví jakoby nic. spolužák 1: Co dělá Šíma? spolužák 2: Bubnuje na břicha těhotných. spolužák 1: Cože? spolužák 2: To je nový obor akustické medicíny, něco jako prenatální vítání občánků.

spolužák 1: Co děláš ty? spolužák 2: Poradenství v oboru dislokace nemovitostí.

spolužák 3: V čem a komu radíš?

spolužák 2: Když chce někdo přestěhovat dům, tak mu poradím, aby to nedělal.

spolužák 1: A hele, proč ty jsi tenkrát vlastně odjel pryč?

spolužák 3: Nesouhlasil jsem s politickým

vývojem. Opustil jsem zemi a zároveň ten milostný trojúhelník. spolužák 2: Že ti to stálo za to? spolužák 1: Tak vítej zas doma, po létech. spolužák 2: Na to se napijeme! spolužák 3: Jako by se nic ani nezměnilo. Všichni pořád stejný vtipy. spolužák 1: Tak na zdraví! spolužák 3: Vrátil jsem se, abych potkal aspoň někoho z toho dávného sporu. Poslední živou duši. A nikdo z nich tu není. Vzali se aspoň potom? spolužák 2: Na zdraví všech nepřátel, přítomných i nepřítomných! spolužák 3: Zbabělci, ani se neobtěžovali přijít. spolužačka 2: Když přijde překvapení, tvař se znuděně.

Zábava spolužáků pokračuje zvesela. A tak si nejprve ani nikdo nevšimne, že do restaurantu vnikne skupina ozbrojených zločinců. Brodí se vodou, vykřikují, až na sebe konečně upoutají pozornost spolužáků. zločinec 1: Tohle je literární přepadení. Ruce

vzhůru!

Všichni zvedají nejistě ruce nad hlavu. spolužák 2: Nejsme žádní básníci spolužák 1: Žádní literáti. spolužák 3: To bude asi nějaký omyl. spolužák1: Všechno se jistě vysvětlí. zločinec 2: Měl tu přece být sraz básnické skupiny

Haluze!

spolužák 1: Tohle je setkání abiturientů po čtyřiceti

létech.

zločinec 1: Tak to je teda špatný vtip. zločinec 2: Dostali jsme špatný tip.

próza / 37

zločinci váhají, podívají se na sebe, pak…

policista 2 (ke spolužákovi 3): Tak proč jste zvedal

zločinec 1: Básničku! Neumíte žádný básničky? zločinec 2: Kdo neumí básničku, ruce za hlavu

spolužák 3: Dneska člověk neví. policista 1 (rozváže mu pouta): Tak spusťte! spolužák 3 (zmateně):

a k zemi!

spolužák 3: Vyprávíme si tu jen starý vtipy. zločinec 2: Se mnou nejsou žádný žerty! Jak jsem

řek. Kdo neumí básničku, ruce za záda a k zemi! spolužák 1: Nevidíte, že je tu po kotníky vody. Začíná povodeň. Vždyť se utopíme. zločinec 2: Držte hubu a básničky na stůl! Kdo neumí, k zemi!

(vystřelí z pistole do vzduchu a takřka všichni padnou k zemi, až to šplouchne) (ke zločinci 1:) Takhle se na ně musí.

ruce?

A sníh padal opačným směrem zločinec 1: …mimo rytmus splužák 3: A sníh padal mimo rytmus… a sníh padal mimo rytmus… a sníh padal mimo rytmus… pes mizí v oblacích. Nanebevzetí jezevčika!

policista 2: Je to fakt dojemný. (přisedá) zločinec 1: Přisedněte, stejně se blíží povodeň.

ležící spolužáci kloktají vodu

Pomalu se zvedají mokří spolužáci ze země.

spolužák 3 (stojí nehnutě a statečně na místě) zločinec 1: Tak ty (ukáže na stojícího spolužáka hlavní), sem s básničkou! spolužák 3 (začne, poněkud nejistě, jako by si vymýšlel, recitovat báseň:)

spolužák 2: Na zdraví našemu básníkovi! spolužák 1: Je to náš zachránce! spolužák 4: Ať žije básník! spolužák 2: Vida ho, jak se vybarvil.

A sníh padal mimo rytmus… a sníh padal mimo rytmus… a sníh padal mimo rytmus… pes mizí v oblacích. Nanebevzetí jezevčika. zločinec 2: Dojemná básnička zločinec 1: A kde je pointa? zločinec 2: Docela mě to vzalo. (usedá a bezděčně

přestává mířit pistolí na spolužáky, ať už na ležící nebo na stojícího) Ty to nechápeš? Jde o obraz. zločinec 1: Jo, jasně obraz, chápu. Já to bral moc

doslovně. Tak ještě nějaký veršík, než vás všechny postřílíme. zločinec 2: Nech to být, polož to. Stejně se blíží povodeň. Všichni se nakonec utopíme. spolužák 3: Radši přisedněte. Ještě se nachladíte.

Vtom vtrhne do lokálu policie. Brodí se vodou. policista 1: Ruce vzhůru! (Všichni zas zvedají ruce.)

ptáka!

všichni: Taková ohavnost! Zakryjme jeho nahotu! spolužák 3: Chtěl jsem říct: Noe vypustí ptáka! A až bude po všem, holub se vrátí.

všichni: Holub se vrátí, až opadnou vody! spolužák 3: Dobří holubi se vracejí! spolužák 1: Vody je ale pořád po kotníky! konec

Adamita v Amsterdamu

avanturistický rozhovor na jedno na dvě pivka motto:

Gast: Potřeboval bych mluvit s van Woestijnem. Ne-

adam první člověk

Stamgast: Nevím, naposledy ho někdo viděl v Me-

víte, kde ten chlap bydlí?

zločinec 3 (ke zločincům 1 a 2): Proč jste nesplnili

kaze

xiko-City. Gast: A ta hospoda ještě existuje? Nemůžu ji najít. Stamgast: V tomhle městě se člověk nesmí vracet. Pilíře, na kterých je vystavěno, drží jak kalvínská víra, ale jinak je všecko na vodě. …

kvazi

Mám rád tohle pivo, jmenuje se Jedenáctý přikázání.

mani

Gast: Piju spíš tohohle Grolsche.

další pády amster

Stamgast: A co Amstel, Heineken?

úkol? Kryjeme vám záda. Čekáme na vás v autě. Máte básničky?

zločinec 2: Držíme vám místa. zločinec 1: Zatkla nás policie zločinec 2: Bylo to tak dojemný. policista 2: Přisedněte, stejně se blíží potopa. spolužák 2: Ať žije poezie! spolužáci recitují:

kami

„

Nanebevzetí jezevčika!

Stamgast, Gast čili gastarbajtr

zločinci recitují:

zločinec 2: Ještě než nás odvedete, měli byste si polechnout básníka. Krom toho k nám ani nepatří.

kokosový ořech.


Gast: Mám radši česká a německá piva, a pořádný půllitr.

dámy

A sníh padal mimo rytmus… a sníh padal mimo rytmus… a sníh padal mimo rytmus… pes mizí v oblacích.

policista 1: A sníh padal stále stejným směrem. spolužák 3: Na svět se valí potopa. spolužačka 1: Budeme se koupat v tichu. spolužačka 2: Jako v akváriu!

próza

spolužák 3: Na svět se valí potopa. Však Noe ukáže

albert kamy pád

spolužák 3: Dva mraky se sešly,, aby roztloukly

38 /

alepoň pro něco umřít! spolužák 2: Nasadit konečně sprchu na trychtýř! spolužačka 1: Viděla jsem kytaru s nekonečně dlouhým krkem. spolužák 1: Vody ale nepřibývá. Nic se neděje. spolužák 4: Život je vleklá konečnost. policista 2: Však ona přijde, velká voda. spolužačka 2: Když přijde překvapení, tvař se znuděnně.

Všichni připíjejí na zdraví básníkovi. Též policisté a zločinci se želízky na zápěstích. Vtom vtrhne do lokálu zločinec 3 a 4

Tak kdo tady střílel?

(Zatýká nejprve spolužáka 3, potom i oba zločince, nasazuje jim pouta)

spolužák 1: Když jsme nevěděli pro co žít, tak

(Jan van Woestijn)

osoby:

Stamgast přichází s pivem od baru a přisedne si k osamělému hostu. Stamgast: Měl jsem dnes v noci prorocký sen o pivu, vidíte, a piju pivo, proroctví se naplnilo.

Stamgast: A co máte s Woestijnem? Je to divnej chlap. Všichni ho znají, ale nikdo neví, kde bydlí. Gast: Měl jsem s ním dnes sraz na Jižním nádraží.

Zeptal jsem se černochů, jestli to jede na Amsterdam-Jih, a oni že jó. Odeslali mě prostě někam “na jih”, tak, jižním směrem. A já prošvih schůzku s Janem van Woestijn... Stamgast: Jo, černý vědí, kde je jih. Na to maj čuch. Gast: ...dojel jsem na předměstí, kde jsou samí černí. I skulptura černošky v nadživotní velikosti tam stojí uprostřed jezírka, v bílých šatech.

próza / 39

Stamgast: Nevšim jste si, že černoši mají rádi bílou barvu. Černé dámy si teď pořídily bílé pudly. Gast: Viděl jsem ovšem dneska krásnou dívku: hnědý oči, hnědý vlasy, hnědá pleť, hnědý kalhoty – kožený hnědý kalhoty, hnědá bunda s hnědou kapucí, hnědý boty. Tmavohnědou tužkou si právě obtahovala hnědé rty. Jen bělma a zuby měla bílý. Stamgast: Nesmíte v tom hledat pravidlo, asi byla ze Surinamu, zatímco ty ženy s pudly jsou z Afriky.

Gast: A co ty nahé holky ve výlohách tady za rohem, nebo na náměstíčku kolem kostela, jakoby diakonky při svatyni, sestry utěšitelky.

Stamgast: Jsou z Indonésie nebo z Malajsie, taky

z východní Evropy a z Ruska, i když móda z nejbližšího východu pomalu přechází. Ale nechme těch antropologických řečí, je vidět, že přicházíte z nějaké podivné monokultury. Povídejte raději, jak to bylo dál s tím van Woestijnem.

Gast: Když jsem vystoupil z metra tam na jižním

předměstí, přepadli mě kluci s pistolkama a obrali mě. Stamgast: Neříkejte, to byli asi malí Marokánci. Včera se rozpumpovali v Atlasu, policejní šéf si zapomněl doma mobilní telefon, nemohli ho sehnat, nikdo nevěděl co a jak, ale nakonec jich pár zatkli, když házeli na policajty kameny. Gast: Fakt?

Stamgast: Ty nejmladší zase pustili. Mluvil jsem

s jedním starým fotrem, syna už měl odrostlého, a ten se rozhorlil: “V Maroku, když někdo něco takovýho udělá, tak ho zavřou do kobky hluboko pod zemí, až mu krysy sežerou varlata. Policie v Amsterodamu je moc měkká. Podejte jim prst a utrhnou vám celou ruku. Já tu žiju třicet let, pracuju... a tihle fakani nám kazí model. Říkám vám, že policie je moc měkká.” – Ukradli vám toho moc?

Gast: Skoro všechny peníze.

Stamgast: A kam jste pak dojel? Gast: Neměl jsem pochopitelně na hotel, chtěl jsem

zín. A pak sochu připomínající mnohočetný rozvětvený penis. Ale nenapadlo mě, oč běží. Pak jsem musel před nimi prchat, prodrat se křovisky, houštinou, která kde se vzala tu se vzala – protože v Holandsku jsem zatím ještě moc křoví neviděl. Běžel jsem kolem nějakých komfortních cikánských osad, kolem zahrádek s boudami, se stany a karavany, s figurínami, se starými americkými auty a jiným harampádím, jako jsou zarezlé šicí stroje, zarezlá váha – tma za moc nestála – viděl jsem kanoi v bažině, pak demontovaný větrný mlýn, nějaká bývalá kasárna, homelesové v nich asi ještě spali a já jim záviděl... až jsem došel k první vesnici za městem. Stamgast: Do Slotenu! Znám ta místa, také se rád toulám po otrhaném lemu velkoměsta. V té vsi stojí starý TERMINUS PROSCRIPTIONIS, za který byli vykazováni zločinci ještě v roce 1800. Když překročili ten patník a vstoupili do města, riskovali své hrdlo. Snad ale klatba svou silnou radiací působila, že přestupník, jak se tak toulal za hranicí pro vykázané, býval naopak vtahován; nakonec neodolal a vstoupil. Gast: A pak byl popraven. Stamgast: Vás také tohle město přitahuje, ačkoli s ním máte samé špatné zkušenosti. Gast: Myslete si o mně, že jsem xenofil.

Stamgast: Chci jen říct, že na to, že jste tu teprve čtyřiadvacet hodin, zažil jste toho až až. Možná jste si toho kamene všiml? Gast: Nevšim jsem si. Je mi líto. Stamgast: Nevadí. Však je docela schovaný mezi

domky. Byl jsem se tam onehdá podívat. Zvláštní je, že původní terminus byl nahrazen tím dnešním, ale až tehdy, kdy už se od poprav pomalu upouštělo. Jak jste si všiml, zajímají mě poenitentiální otázky. I vy jste se stal obětí zločinů; zítra se doufám zase setkáme, abyste mi mohl povyprávět, jaké budete mít další zážitky. Měl byste ale zajít na policii, sepíší s vámi protokoly a dají vám brožurku pro oběti trestného činu. Jsou na to školení, jak se k takovým obětem ohleduplně chovat.

přespat v jakémsi lesíku na západním předměstí.

Kolem projde číšník.

Stamgast: Tam je tuze nebezpečno chodit, jste-li

Můžu vás pozvat? Dejte si pivo na mě. A jak to bylo dál? Vyprávějte, odžité příběhy lze už jen vypravovat. A ty vaše mají pointu. Proto ani nemusíte toho říkat tolik, jen nepřítomnost pointy je třeba nahradit výřečností.

Stamgast: Nebylo to u Badhoeve dorp? Gast: Přesně tak nějak se to jmenovalo.

sám a jste-li muž. Gast: Viděl jsem tam zaparkovaných spoustu limu-

40 /

próza

Gast: Pak jsem dospal ve Vondelparku. Snědý atlet

tam skákal na trávě salta, jedno za druhým, jak dětská loutka, dokonalý strojek. Když jsem se probudil, ještě pořád skákal. A lidí přibylo. Krásné vysoké mulatky, obrněné černými chrániči a poletující na kolečkových bruslích, milující se páry v trávě, Holanďané oranžoví až za ušima, piknik homosexuálů, misionáři z Ameriky, folková hvězda z Belgie, děvčata na rámech, na řidítkách, na nosičích... roztouženě a nepatrně cenící své zoubky, zatímco chlapci se zvolna, pravidelně nohama a celým tělem opírají do pedálů. Stamgast: Tak se podívejme, jak se zas jednou vyklubal A´dam! Ne nadarmo se mu říká pupečník světa.

Gast: Pak ještě bubínky, kytary a oblaka marihuanového kouře. A pak opět spánek u jezírka a bušení srdce. Vstal jsem a vydal se do centra. Prošel jsem nějakou budovou, vyšel mezi sloupy, nahoře na architrávu bylo vepsáno latinsky velkými písmeny: PROTI VĚTRU NEVYMOČÍŠ. Nejsem si ale jist, zda se mi to jen nezdálo. Stamgast: Ne ne, příteli, to se vám nezdálo, a navíc je vidět že jste klasicky vzdělaný. Gast: Všechno mi připadá jak sen. Jako ve snu jsem také pochopil, co to znamená, i když jsem se latině neučil. Stamgast: Taková budova s pasáží tu vskutku stojí, je to přestavěné vězení. Ten architekt věděl, proč tam nechal nápis vytesat. Ještě vám toho musím hodně vyprávět. Ale myslím, že byste se měl už konečně pořádně vyspat. … Představte si, teď najednou mám úplně déjà vu, jako bych už jednou kdysi tady pil tohle pivo, a nevím kdy! A vám nesou to další pivo... Jedl jste něco, pane? Gast: Děkuji, měl jsem těžké jídlo v čínské restau-

raci, maso, ostré koření, kompresovaná rýže, bylo tam dost dusno. Stamgast: To znamená, že jste sehnal peníze.

Gast: Ani se mi nechce vyprávět, jak jsem přišel


k penězům. A jak jsem o ně zase přišel!

Stamgast: Pochybuji, že jste se nastříbrnil a nehnu-

tě představoval sochu na Leidse straat. Být nehybným panákem, který sebou mechanicky cukne, jen když mince zazvoní o pixlu, to mi k vám nepasuje.

Povídejte, jak jste o peníze přišel, a já pak uhodnu to první. Gast: Šel jsem do kostela, abych se očistil...

Stamgast: Myslím, že je mi vše jasné. Už nemusíte

nic říkat. Jídlo, pití, spánek, láska... takzvané základní životní potřeby – za to se vždycky bude platit. Kromě těch dívek, které jsou vystaveny, jsou tu i dámy ve středním věku, které se samy poptávají. Potulují se uličkami, kolem kanálů, zastavují se na mostech a oslovují takové gastarbeidery, jako jste vy. Chápu vaši potřebu očisty. Daleko zajímavější ale bude, jak jste o peníze potom přišel. V kostele? Gast: Když jsme zpívali po kázání píseň, konala se sbírka, skutečné diakonky obcházely ovečky, měly vaky na peníze s obouručnými madly. Bylo mi ze všeho docela mdlo. Najednou jsem pochopil, že budu očištěn, jen když alespoň polovinu odevzdám Bohu. Pak ale šla ještě jedna sbírka a ještě jedno kolo a další. Píseň byla proklatě dlouhá. Pak jsme recitovali “Lam van God” a šli polknout chléb a usrknout vína. Ale předtím jsme zas platili. A tak už mi nezbylo skoro nic. Naštěstí jsem se najedl té číny. Stamgast: Pozoruhodné. Říkáno bylo starými cosi o jednom čertu a jedné hromadě, ale to tady přestává platit. Gast: Nesmíme v tom hledat pravidlo. Stamgast: Zapijte to ještě jedním Grolschem, nechám vám tu trochu peněz. Musím bohužel jít, mám schůzku v restaurantu De jaaren. Je to tu blízko, ale chci připlout člunem přímo ke stolku. Zkuste dnešní noc raději na východ odtud. A zítra zase tady! Přijďte dřív a podíváme se společně po Woestijnovi.

Gast: Děkuju vám, opravdu. Stamgast: Já děkuji vám, pobavil jste mě a poučil. Gast: A jak se ten lokál tady vlastně jmenuje, kdy-

bych to hledal? Stále totiž bloudím. Camus měl pravdu: koncentrické kanály Amsterdamu se podobají okružím pekla.

Stamgast: U anděla strážnýho, Beschermengel – tady to máte napsáno. Není to hezké? Tak zítra nashledanou! Stamgast seskočí do kanálu, je slyšet, jak se startuje motorový člun a jeho zvuk se pomalu ztrácí ve všeobecně bujaré vřavě amsterdamské noci. konec

próza / 41

Ze života barokního skladatele – Hudební legendy a mýty V šerých dobách sedmnáctého a osmnáctého století byly podivuhodné historky a fámy ze světa umění součástí evropské mentality stejně neodmyslitelně jako víra v zázraky nebo každodenní pověry. Pověstí, které obestírají životy slavných skladatelů a vznik známých skladeb, se nám dochovaly do současnosti v takové míře, že dnes prakticky nejsme schopni odlišit je od prokazatelných biografických údajů či skutečných historických událostí. Bez ohledu na spolehlivost však mají svou hodnotu. Velice často se totiž stává, že právě tyto neprokazatelné a vybájené fantazie jsou jedinými informacemi, které se nám o tom či onom hudebním jméně dochovaly. A pokud nechceme seškrtávat barokní životopisy, již tak značně krátké, musíme legendám popřát sluchu. I přes drtivou kritiku musíme uznat, že jsou nejen pozoruhodným svědectvím o barokní době, ale také jemnou a leckdy humornou povahokresbou, která odrážejí jak podobu zobrazovaných, tak i tvář zobrazujících. Dnes vám nabízíme některé z nich.

42 /

la follia

Zcela odlišný je příběh, který nám zanechal Giuseppe Tartini (1692 – 1770). Tento věhlasný houslový virtuos a pedagog měl prý kdysi velice živý sen. Ve snu k němu přišel ďábel a zeptal se mistra, zda by se nemohl stát jeho žákem. Když mu Tartini podal své housle, aby předvedl, co umí, pekelník prý začal hrát tak brilantně a opojně, až improvizace vyburcovala Tartiniho ze spaní. Dychtivě a překotně začal skladatel zapisovat pekelné trylky, které slyšel, ale protože přerušil sen, mohl zaznamenat jen ubohé torzo. Tartiniho Sonáta pro sólové housle g moll „Ďábelský trylek“ dodnes udivuje svou technickou vyspělostí. Zklamaný skladatel však na její adresu jen poznamenal, že kdyby k němu ďábel přišel znovu a předvedl mu svou sonátu, výměnou by klidně zničil své housle a nenapsal by již do smrti ani jedinou notu. Ne vždy přichází inspirace z nebes nebo pekel. Úsměvnější příhodu nalezneme v životě Domenica Scarlattiho (1685 – 1757), nejlepšího cembalisty své doby. Jeho sbírka proslulých sonát (zkomponoval jich přibližně 555) obsahuje i známou „Kočičí fugu“ (Fuga g moll, K30). Skladatelova kočka Pulcinella prý v noci přeběhla po klávesách. Pobavený Scarlatti druhého dne na ono nezvyklé téma napsal zajímavou hudební hříčku.


britského impéria. Georg Friedrich Händel se snažil „přebít“ Arneho trumf jinou populární melodií, avšak po několika marných pokusech kapituloval. S písní „Rule, Britannia!“ vyplouvali na moře angličtí námořníci, pochodovali britští vojáci, hrála se pod koloniálním sluncem i za polárním kruhem. V polovině 18..století rozhodoval se boj evropských velmocí a různorodá Velká Británie navlékla jednotnou uniformu občanských ctností. S oblibou anglického anthemu mohl o několik desetiletí později soupeřit teprve pochod revolucionářů La Marseillaise nebo buřičská odrhovačka Ça Ira. Ovšem zde již vznešené baroko odchází a nastává doba převratů. James Marshall: Tartiniho sen / www.freemusicinformationdownloads.com

Zcela svéráznou legendu představuje anglická píseň „Rule, Britannia!“ („Vládni, Británie!“). V jejím příběhu nenalezneme ani záhadné ani sentimentální ladění, Thomas Augustine Arne (1710 – 1778) v této výrazné melodii, zkomponované na text populárního básníka Jamese Thomasona, složil první hymnu moderního světa, světa, který je řízen obchodem a občanským cítěním. Poprvé byl tento air proveden 1.srpna 1740 v hudebním dramatu Alfréd konaném na počest narozenin princezny Augusty. Patron obou umělců, waleský princ Frederick, chtěl touto cestou tak připomenout výročí nástupu na trůn krále Jiřího I. Je sice otázkou do jaké míry sledoval čekatel na trůn vlastní prospěch, ale jisté je, že píseň si získala takřka přes noc místo v srdcích všech obyvatel Anglie. Zastínila všechny prastaré nápěvy a náboženské písně a stala se duchovní sjednotitelkou rozsáhlého

/Adam Krupička/

autor studuje bohemistiku a historii na PF UJEP v Ústí nad Labem, zajímá se o klasickou hudbu a filozofii

foto archiv autora

Éru baroka, mystickou i asketickou, otevírá jedno z nejpůsobivějších hudebních tajemství. Legenda spojená se zpěvem papežského Miserere přežila neklidnou dobu třicetileté války a její příběh se uzavřel takřka až na prahu 19..století, které nelítostně a s chirurgickou přesností odstraňovalo za pomoci vědy lidskou touhu po nadpřirozeném. Ve třicátých letech 17..století nařídil tehdy vládnoucí papež Urban VIII. jednomu duchovnímu skladateli, aby zhudebnil 51. žalm pro Velikonoční svátky s příkazem, aby do své skladby vtiskl celý význam jeho slov („Smiluj se nade mnou, Bože!“). Gregorio Allegri (1582 – 1652) si s prací dlouho nevěděl rady, až posléze zapsal na notové řádky skladbu tak čistou a dokonalou, že uvedla v úžas každého, kdo ji kdy uslyšel. Mimořádnou kvalitu Miserere rozpoznal papež ihned a učinil z něj jeden z pokladů Vatikánského chrámu. Každý rok jej dal pro veřejnost provést jen dvakrát: o Škaredé středě a na Velký pátek při ranní mši v Sixtinské kapli. Po zbytek roku byla kompozice uzamčena v papežské knihovně. Allegriho božskou inspiraci chránila rovněž klatba: pod trestem exkomunikace bylo přísně zakázáno pořizovat opisy nebo po paměti hudbu zapsat. A tak se zástupy poutníků, milovníků hudby i odborníků dál tlačily o Velikonocích před Sixtinskou

kaplí. Tajemství geniální kompozice zůstalo bezpečně uchováno také díky její obtížnosti. Neboť mnoho dobrodruhů a šarlatánů by nalezlo odvahu přestoupit papežův zákaz, ale nedokázali si ze skladby zapamatovat než první takty. Za více než sto let vznikly pouze tři kopie partitury, které nesly papežův souhlas: jedna byla pro císaře Leopolda I., druhá pro portugalského krále a třetí získal učenec Martini, který studoval dějiny světové hudby. Všechny tři kopie tak zůstaly opět mimo dosah běžných smrtelníků. Roku 1770 přichází do Říma čtrnáctiletý chlapec, zázračné dítě, který si při Škaredé středě odnesl v hlavince celou skladbu, notu za notou. Když Leopold Mozart přivedl o dva dny později, na Velký pátek, svého synka do Sixtinské kaple znovu, Wolfgang Amadeus Mozart již jen opravil několik chyb ve svém zápisu. Tak bylo tajemství navždy prozrazeno a Allegriho dílo může vyslechnout každý z nás.

la follia / 43

Šakali ve Varech foto archiv autora

Jaroslav Balvín Jaroslav Balvín (1981) je šéfredaktor Portálu české literatury (www.czechlit.cz). Na jaře 2010 mu v nakladatelství Novela Bohemica vyšel jeho prozaický debut Mácha: Deníky. Turistický průvodce. Žije v Litoměřicích. www.jaroslavbalvin.cz

Jaroslav Rokoský (ed.): Sametová revoluce v Ústí nad Labem. Svědectví studentů po dvaceti letech. Univerzita J. E. Purkyně, Ústí n. L. 2010 Jeden z těch, kteří v Ústí „dělali revoluci“, historik Jaroslav Rokoský, oslovil své tehdejší spolužáky a další, kdo se angažovali na labskoústecké univerzitě, resp. tehdy ještě pouze Pedagogické fakultě. Skoro dvacítka osobních vzpomínek studentů, kteří dnes působí na různých frontách veřejného prostoru (historici, učitelé, publicisté, ale i živnostník), je mozaikou, jež nezasvěceného modelového čtenáře, dnešního studenta UJEPu, jistě vybaví notnou dávkou vědomostí z žité historie proložených leckdy dobrodružnými nebo komickými storkami. Pamětník nebo ten, kdo se o pohnuté události roku 1989 někdy otřel, ocení zejména příspěvky Radka Kotlaby a Jana Šíchy, dvou ze tří hegemonů studentské revoluce v Ústí. Citelně chybí mnohde zmiňovaný třetí do party, Michal Koleček, dnes děkan Fakulty užitého umění a designu, který ovšem opakovaně řekl, že se k tehdejším událostem nechce vyjadřovat. Potěší příspěvky „hračičky“ Jiřího Černického, který líčí, jak přes noc „tetoval“ či „tagoval“ obří revoluční heslo do tehdy funkční sjezdovky na Bukově, nebo Jana Svitálského, legendárního „Otíka“ z Jatečního gymnázia, či publicisty Karla Vrány. Přestože je každý příspěvek v publikaci stylisticky osobitý, svědčí jim pečlivá redakce šéfredaktorky literární revue Pandory Kateřiny Toškové. O sametové revoluci v Ústí vyšla některá svědectví již v knize 100 studentských revolucí (NLN 1992), která mapovala podobný terén, ale v celorepublikovém kontextu. Bizarnější, „punkovější“ pohled pak nabídly rozhovory s Tomášem Veselým, Karlem Tománkem, Jiřím Řehákem a dalšími v knize rozhovorů s představiteli labskoústecké kultury a umění Skryté vrstvy (Grafobal Pres 2007).

44 /

...doporučuje

Dan Černý, Daniel Binko: Pohádky Českého středohoří. Polart, Nový Bor 2010 Krásně vypravená kniha obsahuje vějíř smyšlených příběhů, které se váží k význačným turistickým destinacím chráněné krajinné oblasti, jež je z Ústí, ale i Litoměřic či Teplic co by kamenem dohodil. Mladí autoři, kteří naprosto nejsou poznamenaní pedagogickou průpravou, překvapivě našli přístupný vyprávěcí styl, který dětem jistě sedne. Knihu doprovázejí skvělé ilustrace jednoho z autorů, Dana Černého, který dnes patří k první lize českého komiksu (nedávno vystupoval v pořadu České televize Meteory českého komiksu např. s Jiřím Grusem, Vojtěchem Maškem a Džianem Babanem nebo Toybox; když zavedl režiséra do svého pokoje a rozplýval se před kamerou nad sebranými čísly Kačerů Donaldů, režisér možná rozkryl, proč to Dan na děti tak umí, když podotkl: „Ty jsi trošku infantilní, viď...“). Druhý z autorů, Daniel Binko, spoluuvádí kabaret Eňo Ňuňo v ústeckém klubu Circusu a patří k oněm géniům, sršícím scenáristickými nápady, neuvěřitelně empatickým lidem, kteří si vás omotají kolem prstu, a výborným hercům (ztvárnil mnohé hlavní role v amatérských filmech, které natočil Dan Černý); géniům, kteří se každodenním životem bohužel protloukají se značnými obtížemi. Oba dva mají východní i západní středohoří prochozené, i když velmi „pivařský“ způsob jejich turistiky (teprve Dan Černý mě zasvětil do diferenciace prázdných nebo plných obdélníčků s praporky – značek „hostinec, občerstvení, bufet“ a „restaurace“ v turistické mapě; podle těchto značek si chlapci plánují své trasy) vůbec nenapovídal tomu, že o kraji nakonec sepíší pohádky. Českému středohoří „pro mládež a dospělé“ se ale věnovali již předtím v některých komiksech jejich fanzinu Sorrel nebo v kouzelném duchařském filmu Záhady milešovského středohoří.


Letos jsem se po dlouhých dvou letech opět dostala do Karlových Varů na MFF KV. Počasí bylo nádherné, i když by pro tuto příležitost, přiznám se bez mučení, byly teploty pod 30 °C snesitelnější. Čas a finance mi bohužel vystačily jen na poslední dva festivalové dny, které, jak známo, bývají poněkud utahané (letos, nejspíš v důsledku tropického počasí, ještě více než kdy jindy). Přesto jsem se výborně bavila a už se nemohu dočkat dalšího ročníku. Za svůj krátký pobyt jsem stihla zhlédnout šest filmů, z nichž rovná polovina rozhodně stála za to. Vybírat jsem si příliš nemohla, protože lístků, jak se dalo čekat podle zkušeností z minulých ročníků, se opět nedostávalo. Jestliže jsem chtěla vidět filmy, musela jsem chtě nechtě zasednout do „ohrádky“ určené návštěvníkům čekajícím na to, zda budou do sálu vpuštěni na akreditaci. Z minulých ročníků jsem s těmito „čekačkami“ měla velmi zajímavé zkušenosti. Baťůžkáři, kterých je ve Varech vždy požehnaně, měli ve zvyku praktikovat adrenalinové sporty. Bezhlavě se přetlačovali a strkali za účelem dostat se do sálu za každou cenu. I když byly tyto situace mnohdy nepříjemné a někdy v nich nebylo daleko k ušlapání slabších a méně vzrostlých jedinců, užívala jsem si je. Byla z nich cítit vášeň a nadšení cinefilů, nezkrotná touha zhlédnout co nejvíce filmů. Letos jsem byla konfrontována s realitou zcela odlišnou. Do sálů se stály úhledné řady, ve kterých jednotlivci – připomínající roboty bez emocí – postupovali ukázněně jako k přepážkám na poště. Snad to ale bylo způsobeno hlavně tím, že se festival chýlil ke konci a všichni už byli unavení a mnohdy i „přefilmovaní“. Prvním filmem, který jsem ve Varech zhlédla, byl belgický Líceberg (Ledovec) z roku 2005. Natočila ho skupina režisérů (Fiona Gordon, Dominique Abel a Bruno Romy), jež se po celém světě proslavila svou divadelní společnosti Courage Mon Amour. V programu byl snímek anotován jako „burleska inspirovaná Busterem Keatonem a Jacquesem Tatim“ 1 a měl být o ženě, kterou „náhle přitahují všechny ledové a sněhové věci“ 2. Znělo to tak praštěně, že jsem se ho nemohla dočkat. Následovalo však velké zklamání. Hned po několika minutách promítání jsem uznala, že poetika a styl humoru jmenovaných umělců nebude pro mě to pravé ořechové. Abych však filmu nekřivdila, musím mu přiznat určité estetické kvality v rovině kompozice a barevného ladění záběrů. Zatímco já jsem tiše trpěla, většina sálu se

– soudě podle hromového smíchu, který se ze všech stran téměř nepřetržitě ozýval – brilantně bavila. Nápad inspirovat se americkou filmovou groteskou byl rozhodně zajímavý a oceněníhodný. Film však postrádal ucelenější příběhovou linii. Mnohdy dokonce chyběly i logické přechody mezi jednotlivými skeči založenými na přehnaném, groteskně laděném herectví a jednoduché situační komice. Na srdci mne v průběhu představení hřála snad jen vzpomínka na brilantní festivalovou znělku s Johnem Malkovichem v hlavní roli. Indický taxikář se v ní trapně zalyká v úporném snažení napravit svá neuvážená slova, zatímco umělec si na něm vylévá vztek při přemítání nad smyslem ceny za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii, již v roce 2009 ve Varech obdržel. Chuť mi naštěstí spravil thriller Der Kameramörder (Vrah s kamerou) režiséra Roberta Adriana Pejoa natočený ve švýcarsko-rakousko-maďarské koprodukci

Festivalový Thermal / foto archiv autorky

film / reportáž / 45

46 /

film / reportáž

smrti a posmrtného života. Reakce přeživšího chlapce a všech pozůstalých na tragický konec života jednoho z přátel a celková tíživá atmosféra, která na diváky z plátna dýchala, byla, jak se zdálo, v přímém rozporu s náboženskými představami Indů o smrti, již chápou jako vysvobození duše z pozemského utrpení. Film se tak pro mne stal jakýmsi svědectvím existujícího konfliktu, který nejspíš v Indii (i v jiných zemích a v jiných náboženstvích) v této době existuje ve vztahu světského a duchovního života. Snímek se paradoxně stal největším filmovým zážitkem mého druhého festivalového dne. Doma mne navíc čekalo další překvapivé zjištění. Režisérem zmiňovaného filmu Divoký býk totiž není nikdo jiný než Umesh Vinayaka Kulkarni, tedy režisér Studny. Další snímek, který jsem ve Varech toho dne navštívila, bylo rumunské psychologické drama Aurora režiséra Cristi Puiua. Film pojednával o „dvaačtyřicetiletém rozvedeném muži z předměstí Bukurešti, který se chystá vraždit“ 3. V anotaci zmiňované téma filmu

Korzo před Thermalem / foto archiv autorky

bylo tou dobou už poloprázdné, ale stále žilo festivalovou rozbujelostí. Noc byla vlahá a velmi teplá, a proto jsem ji spolu s přítelem oslavila zteplalým pivem zakoupeným na nedaleké benzině a pár cigaretami. Následující pětihodinový spánek byl velice „opojný“, a když mne ráno probudilo sluníčko, které na stan pražilo takovou silou, že se v něm nedalo dýchat, vzpomněla jsem si s jistou dávkou nostalgie na předchozí ročníky. Spánkový deficit v nich byl běžnou záležitostí. Neodmyslitelně k festivalu patřil. Proto jsem byla ráda, že i když nemusím vstávat do fronty na lístky na následující den, počasí mne o něj nepřipravilo a já ho můžu „spokojeně“ dohánět na některé z projekcí. První byl toho dne na programu dvouhodinový indický film Vihir (Studna) režiséra Umeshe Vinayaka Kulkarniho. Chápala jsem ho jako znouzectnost, protože s indickými filmy jsem na předchozích ročnících neměla příliš dobré zkušenosti, a bála jsem se, že ani tento snímek nebude výjimkou. Vzpomněla jsem si na film Valu (Divoký býk), který na festivalu běžel v roce 2008 a který byl pro mne svou délkou, tématem i indickým humorem alá Slunce, seno... nepřijatelný. Jaké překvapení mne ale čekalo hned v prvních minutách snímku Studna. Téměř snová scéna hry na schovávanou doprovázená uhrančivě meditativními tóny indických strunných nástrojů mne okamžitě vtáhla do příběhu. Na pozadí přátelského vztahu dvou malých chlapců se zde rozvíjela úvaha na téma


mne zvráceně přitahovalo, a tak jsem se nemohla dočkat, až ho uvidím. Promítán byl v kině Drahomíra (dříve Kino Panasonic), kde bohužel nefungovala klimatizace. Teprve když jsem do sálu usedla, jsem si vybavila, že tento problém mne ve stejném kině trápil i v roce 2008. Ve spojení s letošními tropickými vedry, která festival provázela, však byla tato disproporce téměř vražedná. Naneštěstí pro mě a všechny ostatní diváky navíc činila metráž filmu rovných 181 minut. Obecenstvo se zalykalo dusným vzduchem, snažilo se ovívat všemi dostupnými proprietami a nakonec jeho valná většina zvolila strategii „spícího diváka“. Film, který letos ve Varech získal hlavní cenu v sekci Na východ od západu, se vyznačoval pomalým tempem a minimalizovanými dialogy. Příběh se odehrával v necelých čtyřiadvaceti hodinách, které byly na plátno převedeny opravdu zajímavým způsobem. Spíše než o vyprávění se jednalo o jakýsi syrový, všech motivací prostý výsek ze života hlavního hrdiny, který byl navíc po většinu času jediným objektem zájmu filmové kamery. Zařazení projekce do neklimatizovaného sálu bylo vskutku velmi chybným organizačním tahem. Diváci měli vedrem znemožněno snímek náležitě ocenit. Tiché, hudbou nedoprovázené záběry snímané voyaerskou kamerou na ně působily spíše jako ukolébavka. Sálem se rozléhalo hlasité oddechování a někdy dokonce chrápání. Ti méně odolní sál opustili a vzdali se tak možnosti film zhlédnout do konce. V několika málo přehnaně hlasitých scénách, které vždy přicházely nečekaně, se sálem neslo šokem a leknutím způsobené hihňání, které spíše než na

film reagovalo na fakt, že náhlý hlasitý zvuk způsobil probuzení některého z přítomných. I já měla co dělat, abych film dokoukala a na půl hodiny jsem usnula, proto ho nehodlám nikterak kriticky hodnotit. Závěrečným filmem mého dvoudenního festivalu byl španělský snímek La mujer sin piano (Žena bez piana) režiséra Javiera Rebolla. Z počátku vypadal film, zachycující znuděné jednání ženy v domácnosti, která se utápí ve stereotypu, zajímavě. Postupem času však sklouzl do roviny tuctového filmu, který neurazí, ale ani ničím nepotěší. Ani výkon českého herce Jana Budaře v roli polského imigranta, který se s Rosou seznámí na nádraží, nebyl oslňující a jeho rádoby komické výstupy filmu nic nepřidaly, ba naopak. Film jen plynul a plynul, až doplynul a nakonec splynul se všemi jemu podobnými, ničím nevybočujícími filmy, které jsem za svůj život zhlédla. S trochu těžkým srdcem jsem toho večera opustila sál Kina Čas. Rozloučení s mou oblíbenou kulturní událostí neproběhlo tak, jak jsem si představovala. Alespoň jsem té noci dohnala spánkový deficit a na druhý den po obědě jsem vyrazila zpět domů. „Příjemnou“ hodinu jsem ještě strávila na Karlovarském vlakovém nádraží, které mne svou oprýskaností a ohyzdností, nehodnou festivalového a turistického města, dodnes nepřestalo fascinovat. Karlovy Vary jsou příjemnější za hezkého počasí. Člověk si tak může mezi projekcemi odpočinout na jinak po celý rok nepřístupných trávnících parků a načerpat potřebnou energii. Tropická vedra však festivalu nesvědčí, obzvlášť, když v některém ze sálů nefunguje klimatizace. I přes některé nepříjemné zážitky jsem však na trochu snobský, avšak baťůžkářům stále dostupný festival nezanevřela. Nyní už mi nezbývá než doufat, že se tam příští rok my všichni filmový nadšenci opět setkáme a zažijeme příjemné chvíle v klimatizovaných a pohodlněji vybavených sálech. Poznámky

1 Program: 45. mezinárodní filmový festival Karlovy Vary 2010, ed. Marie Grofová – Agentura GRO, Film Servis Festival Karlovy Vary, a. s., červen 2010, str. 75. 2 Tamtéž. 3 Tamtéž, str. 36.

/Nelly Wernischová/

autorka studuje Filmová studia na FF UK a Studium humanitní vzdělanosti na FHS UK

foto archiv autorky

na břehu jezera Fertö. To se rozkládá na hranici Maďarska a Rakouska. Významnou roli ve snímku sehrála kamera, která svou rozkolísaností a jakousi plíživostí vyvolávala stísněný pocit, mrazení v zádech a nepříjemné šimrání u žaludku. A to se na plátně po celou dobu promítání fakticky nic otřesného neodehrálo. Mrazivou atmosféru podporoval i krásný, avšak chladný moderní dům, ze všech stran obklopený vysokým rákosem povlávajícím ve větru, a také zvuková stopa, která právě na zmíněný vítr kladla největší důraz. I herecké výkony čtyř hlavních protagonistů pocházejících ze čtyř různých zemí (Maďarsko, SSSR, Švýcarsko a Rakousko) byly chvályhodné. Psychologické drama, postavené na změti lží a povrchních intrik, v nichž hrdinové otřeseni záhadným zmizením tří malých chlapců ze sousedství postupně odhalují bolestné pravdy, bylo v jejich podání až mrazivě uvěřitelné a bolestně syrové. Můj zážitek ještě umocnil otevřený konec filmu, který dovoloval mnoho různých výkladů a svou nejasností podpořil celkově vyvolaný neklid. Byl to ale obzvlášť příjemně nepříjemný neklid. Třešničkou na pomyslném dortu mých festivalových zážitků se stala půlnoční projekce osmdesátkového australského horroru Razorback (Kanec) Russela Mulkahyho. Snímek pojednával o obřím lidožravém divočákovi, který tyranizuje australské městečko. Film vynikal především vysoce vyestetizovanými, snově osvětlenými a do filmu zcela nelogicky a nadbytečně zařazenými detailními záběry vodních čerpadel, zbraní a australské krajiny. Mé srdce si Kanec získal především zběsilou psychedelickou scénou putování hlavního hrdiny rozpálenou pouští a také zcela nelogickými mentálními pochody podstav. Jejich účinkování na plátně bylo navíc často velmi záhy násilně přerušeno poněkud komicky vyhlížejícím obřím vypelichaným exemplářem na kolečkách, kterého tvůrci nejspíš ukradli z přírodovědného muzea. Z předchozích ročníků festivalu jsem byla zvyklá na uvolněnou atmosféru, podpořenou alkoholovým opojením většiny účastníků projekce, jež v tuto noční hodinu v sálech panovala. Proto jsem byla ráda, že letošní festival v tomto směru nepřinesl žádnou změnu. „Béčko“ jsem si tak mohla opět náležitě užít ve společnosti zběsile tleskajících, hvízdajících a pokřikujících diváků. Na kutě jsem se dostala až kolem třetí hodiny ranní, po tom, co jsem na kruhovém objezdu zahlédla lišku. Snad to byla halucinace způsobená dojmy z nedávno zhlédnutého filmu, snad to ani nebyla liška, ale jakýsi bizarně vyhlížející tvor, podobný šakalovi, na onom místě zcela nepatřičný. Stanové městečko

film / reportáž / 47

Přes mexické telenovely, kolumbijské partyzány až ke kubánským bubnům foto archiv zpovídaného

Guillermo Iván Narozen 19.1.1981 v Mexiku. Věnuje se herectví, režii a částečně i scenáristice. Svou kariéru začal již ve čtyřech letech. Hrál převážně v telenovelách a v divadle. Pracoval na více než třiceti filmech a krátkých videích. Delší dobu natáčel na Kubě a v New Yorku, kde také studoval. Má rád hudbu, zajímá se o psychologii a o film ze všech úhlů pohledu. V současné době natočil tři filmy s mexickým režisérem Rafou Larou. Čeští diváci měli možnost shlédnout film La Milagrosa – Panna Zázračnice, který se promítal v rámci festivalu FEBIOFEST, jenž probíhal 25. 3. až 3. 4. 2010 v Praze.

to, aby sis roli prostudovala a dostala se do stádia, které potřebuješ k ukotvení charakteru. Avšak když děláš u televize, máš na přípravu pouhých patnáct minut po tom, co ti dají do ruky scénář.

Svou hereckou kariéru jsi započal již během dětství. Docela hodně ses objevoval – a občas stále objevuješ – v telenovelách. V naší zemi nejsou pořady tohoto typu příliš kladně hodnoceny, přičemž ve vaší zemi jsou jakýmsi národním fenoménem. Zajímalo by mě, zda shledáváš v tomto druhu seriálového žánru nějaké umělecké kvality, a nebo ses pouze chopil příležitosti zahrát si před kamerou? Abych ti řekl pravdu, v Latinské Americe jsou telenovely velkou záležitostí. Jsou velmi svázané s charakterem domorodců a také s jejich náladou a jednáním v určitých situacích. Jsou natáčeny pro masy. V současné době je to jedno z největších témat, kterým se herci Latinské Ameriky zabývají. Opravdu velká většina z nás dvě nebo tři telenovely v minulosti natočila. Pokud se však herec dostane k velkému plátnu, odmítá dále v tomto žánru nebo dokonce vůbec v televizi působit. Následně se v rozhovorech běžně vyjadřuje, že telenovely přímo nenávidí a distancuje se od nich. Pro mě naopak představují obrovskou výzvu. Ale prosím, nepochop mě špatně. Neznamená to, že bych přímo chtěl na soap operách a jim podobných žánrech pracovat. Chci tím říct, že v Latinské Americe mohou být vhodnou cestou za lepšími hereckými výkony, i když víceméně zůstávají řemeslem. Herci se naskýtá skvělá příležitost přetransformovat směšnou roli v telenovele v náležitý trénink. Když hraješ divadlo, máš obvykle dva nebo tři měsíce k nastudování role nebo scény. Když děláš film, máš měsíc na

Ne, povídej. Apuntador je takové směšné zařízení, které herec používá při telenovelách. Dá si ho do ucha a jsou mu předříkávány texty, zatímco hraje. Devadesát procent herců v telenovelách ani nemusí znát text zpaměti. Místo toho, aby kreativně pracovali na roli, se z nich stávají roboti.

48 /

film / rozhovor

Myslíš si tedy, že jsou telenovely něco více než jen konzumní a populární zábava, za což je většina lidí pokládá? Mají podle tvého názoru i nějaké umělecké kvality? Neřekl bych, že mají nějaké umělecké kvality. Je to pouze dobrá příležitost pro pravidelný herecký trénink. Tedy pokud herec nemá zrovna jiné možnosti. Slyšela jsi o něčem, čemu se říká apuntador?

Chápu dobře, že podle tebe je tedy role v telenovele účinnou průpravou k tomu, aby se člověk stal dobrým hercem? Nepopírám, že trénink získat můžeš, nicméně stále v extrémně patetickém a hysterickém typu herectví. Stoprocentně souhlasím. Ale povím ti něco, co mi jednou vysvětloval můj učitel v New Yorku. Deset let jsem se snažil zdokonalovat v hereckém projevu. Začal jsem na Kubě a poté pokračoval v New Yorku. Tam jsem si musel platit školu a ubytování a z toho důvodu jsem jezdil každých patnáct dní natáčet do Mexika jednu příšernou televizní show. Byla žánrově velmi blízká telenovele. Jednou, když jsem se po takovém natáčení vrátil do New Yorku, jsem si ihned začal stěžovat svému učiteli, že se cítím příšerně a nemožně a tohle už dělat prostě nechci. Řekl mi, že pokud jsem si v tomto druhu víceméně ponižující zábavy schopen představit a vytvořit něco kreativního, budu dobře připraven a vytrénován na to, abych v budoucnu vytvořil, cokoli budu chtít. Od té chvíle se soap opery staly „laboratoří“ mé kreativity a již ne pouze zaměstnáním, které mi zajistí peníze na vzdělání.


Guillermo, je o tobě známo, že se nevěnuješ pouze filmovému herectví, ale mnoho sil vkládáš i do divadelního projevu. Příkladem za všechny je hra Ellioko. Čemu však dáváš přednost? Oboje je mi blízké. Jsou to věci rozdílné a velmi krásné. Ale musím přiznat, že více pracuji na filmech. Hrál jsi ve filmu La Milagrosa režiséra Rafy Lary, který pojednává o komplikované politické situaci v Kolumbii. Řekla bych, že i samotný snímek se natáčel za velmi složitých a komplikovaných podmínek. To ano. Když jsem dostal nabídku na roli v tomto filmu, situace v Kolumbii mi nebyla úplně známá. Požádal jsem Rafu, abychom jeli do Kolumbie o dva měsíce dříve. Tam jsme po celou dobu trénovali s armádou, cvičili si přízvuk a hlavně se setkávali s lidmi, kteří byli do partyzánských konfliktů zapletení. Potřeboval jsem porozumět kolumbijské situaci a oni mě do všeho zasvětili tak, že tento trénink změnil můj život. I když to bude znít jako klišé, Kolumbie nyní zastává velmi důležité místo v mém srdci.

mluvit o Lagartovi. Měl jsem možnost hrát člověka žijícího v naprosto extrémní situaci a tím postava upoutala mou pozornost hned na začátku. V Latinské Americe jsou v seriálech a ve filmech většinou typické, jednoduché a stereotypní charaktery. Co si budeme povídat, telenovely jsou skvělým příkladem. Absolutně kladný hrdina, absolutně záporný hrdina atd. Nejedná se o opravdový život. V opravdovém životě je lidská mysl komplikovaná. A tímto se Lagarto pro mě stal výzvou. Když se v Kolumbii zmíníš o partyzánech a konfliktech, osmdesát procent lidí se na tebe osočí, že jsou striktně proti nim. Rafa chtěl vlastně udělat poctivý obraz toho, jak tyto skupiny bez podmětného smyslu života ten svůj život vedou. Když jsem trénoval v džungli, setkal jsem se s opravdovými partyzány a s vojáky z armády. Chovali se k nám hezky, ale ve vzduchu bylo pořád to nepříjemné napětí. Oni v podstatě zabíjejí, kdykoli jim to přijde nezbytné. Nejsmutnější na tom všem však je, že jsou konfliktem natolik unavení, že mu již sami přestávají rozumět. Většina z nich ani pořádně neví, za co že to vlastně bojují. Nemají žádného vůdce. Nebojují pro moc nebo pro peníze, bojují jen proto, že se do téhle situace už narodili. Unavení konfliktem? To mi připomíná Lagartovu reakci na konci filmu. Ano, rozhodně.

La Milagrosa (Panna zázračnice) / foto archiv zpovídaného

Nemohu se tě prostě nezeptat… Ve většině filmech vystupuješ se zbraní v ruce. Dovoluji si připomenout, že někdy až přehnaně často míříš na kameru. Divák by si mohl myslet, že jde o nějaký fetišismus, co se zbraní týče. Jajajajajaj (smích). Tak teď jsi mě rozesmála. Nevím, co na to říct. Carl Gustav Jung má na tohle skvělou teorii, ve které tvrdí, že se téměř všichni muži identifikují se svými hrdiny a někde hluboko uvnitř chtějí být jimi samotnými. Tak možná to bude i můj případ?

Dovedu si představit, že takový zážitek může někomu změnit život. Ztotožnil ses po tom všem, čím jsi prošel, s postavou Lagarta snadno? Řekla bych, že je to postava psychologicky málo propracovaná. Je to spíš typ. Mohl bys detailněji popsat, jak ses připravoval? Každá postava, kterou jsem dosud hrál, byla silně spjata s mou osobností. S mou duší. Avšak řekl bych, že takovéto ztotožnění je většinou nepřímé a zároveň velmi hluboké a vážné. Obzvláště pokud mám

V roce 2009 jsi natočil s Rafou další film, který teď půjde do kin (do České republiky se bohužel pravděpodobně nedostane), a to je Quinto Mandamiento, ve kterém hraješ sériového vraha. Jaká byla spolupráce s režisérem na těchto filmech? Vlastně jsme spolu natočili 3 filmy. Pracoval jsem zrovna v New Yorku a on mi zavolal a požádal mě, jestli bych mohl přijet natáčet do Mexika. Od té doby je mezi námi velmi silný vztah založený na kreativní

film / rozhovor / 49

jsem se rozhodl natočit niterný výlet bez návratu. A přesně o tom je ten film, o rozhodnutí něco udělat. Otázkou však zůstává, která rozhodnutí jsou ta správná a která nikoli.

Opravdu by mě zajímalo, jak ses na takovou roli připravoval. Postava sériového vraha vyžaduje rozhodně důslednější přípravu než role partyzána, který nevystupuje sám za sebe, ale jako součást skupiny. Zajímám se o jakýkoli druh psychologie. V tomto případě jsem měsíc a půl trávil v léčebně, hovořil jsem s vrahy a snažil se pochopit jejich myšlení. Vrah z filmu Quinto Mandamiento navíc interpretuje svůj vnitřní svět skrz Bibli, takže vše bylo komplikovanější, než se na první pohled zdálo. Emocionálně to pro mě vyvrcholilo samotným natáčením. Postava se mnou doslova otřásla. Stranil jsem se zbytku štábu, uzavřel jsem se do svého vlastního světa a skoro vůbec jsem nemluvil.

Jaký druh umění je pro tebe inspirující? A jaké filmy nejraději sleduješ? Bez umění bych nemohl vůbec existovat. Moje matka je hudebnice a otec malíř. Takže si můžeš představit, že jsem vedle umění doslova vyrůstal. Celé dětství jsem prožil mezi knihami, malbami, stále u nás hrála hudba. Umění je má potrava, nacházím ho úplně všude. Ve filmech nejsem nějak speciálně vyhraněný. Když se snímek dotkne mé duše a musím nad ním přemýšlet, tak se mi líbí. Mám spoustu oblíbenců od Města bohů až po Chaplina. Škála je opravdu široká. To vysvětluje, proč miluješ hudbu. Slyšela jsem, že hraješ na kytaru. Hrával jsem na kytaru. Teď si občas zahraji na kubánské bubny. I ve svých filmech se soustředím na hudební složku. Zvuková narace je pro mě na stejné úrovni důležitosti jako složka vizuální nebo příběh samotný. Jak si představuješ svou budoucnost ve filmu. Jediná budoucnost, která je mi jakžtakž známá, je zítřek. Zrovna něco natáčím v Mexiku, ale co se bude dít potom, to opravdu netuším. Vždy se snažím soustředit hlavně na přítomnost. Jedno vím jistě. Chci být dobrým člověkem a dobrým tvůrcem. A to mě žene kupředu. Je pravda, že mám pár plánů, ale nikdy nic není jisté. Spíš se těším a očekávám, kam mě osud zavede. Takhle je to přece i větší zábava, než mít všechno nalajnováno a potom být nešťastný, že to či ono nevyšlo podle představ.

Sin Retorno / foto archiv zpovídaného

50 /

film / rozhovor

/Tereza Kurečková/

autorka studuje Filmová studia na FF UK

Robin Hood akční / drama USA, Velká Británie, 2010 140 minut

režie: Ridley Scott scénář: Brian Helgeland kamera: John Mathieson hrají: Russell Crowe, Cate Blanchett, Mark Strong, Oscar Isaac, William Hurt, Max von Sydow Historické snímky Ridleyho Scotta kladly vždy důraz na velkolepou a dobově věrnou výpravu, v jejímž stínu se tyčily scenáristické prohřešky proti učebnicím dějepisu. Platí to i pro jeho poslední film, v němž se mísí úsměvně pozměněné historické reálie s mýtem o nejslavnějším anglickém zbojníkovi. Příběh Robina Hooda v mnohém připomíná deset let starého Gladiátora, jemuž se i přes „béčkovou“ patinu pomsty proti mocichtivé vrchnosti podařilo ukořistit hned několik pozlacených Oscarů. Stejně jako Maximus i Robin Hood bojuje za svobodu, přičemž se tentokrát musí bít se zrádcem v anglických řadách, francouzskými okupanty a králem Janem Bezzemkem. Nový Robin Hood však paradoxně není o výpravných bitvách (byť na ně také dojde), nýbrž o lásce ve středním věku a o tom, jak se moc v nesprávných rukách snadno mění z pastýřského proutku na otrokářský bič. Zatímco scénář Briana Helgelanda problematicky zápolí s kombinováním historických faktů a zbojnické vyprávěnky, film myšlenkově sází na prověřené a stále funkční motivy z předchozích Scottových

snímků. Motiv svobodného lidu a rovnoprávnosti si bere z Gladiátora, agitaci za mír a zbytečnost válek zase z Království nebeského. Samotný Ridley Scott pak činí moudrý tah, když místo prosluněného lesa ukazuje zcela uvěřitelnou šeď a špínu středověku. Modelingové tvářičky typu Orlanda Blooma a Sienny Miller nahrazuje mnohem věrohodnějšími (a skvěle hrajícími) Russellem Crowem a Cate Blanchett. A namísto dobře známé legendy předkládá „původní“ příběh, jenž teprve dláždí cestu k rozbrojům mezi Šerifem z Nottinghamu a Hoodovou družinou.

Robin Hood / foto www.allmoviephoto.com

Skutečnost, že jméno Robin Hood zazní až v samotném závěru, přitom určitě není na škodu. Ridley Scott je konečně tím, kdo přináší osvěžující pohled na známou postavu. A nebýt poněkud zbytečného patosu, scenáristických úlev a velmi pravděpodobně i zásahů producentských nůžek v poslední třetině filmu, mohl pomýšlet i na vyšší mety, než jakou je možnost pokračování, byť již s cejchem klasického Hoodova dobrodružství. Anebo znovu překvapí?

foto archiv autorky

Dokonce ses s odvahou pustil i do režie a z toho vznikl film Sin Retorno (No Turning Back), kde sis také zahrál hlavní roli. Kde ses nechal inspirovat pro svůj scénář? Inspirace je všude. V přírodě. V lidech. Když mě něco silně zasáhne, už se mě to nepustí. Tak to bylo i s filmem Sin Retorno. Během svého pobytu na Kubě jsem se rozhodl, že budu režírovat film, ačkoli to není věc, která by mě teď nějak divoce lákala. Jednou, třeba až mi bude padesát let, budu už jen režírovat. Ale teď ještě rozhodně ne. Sin Retorno jsem napsal ve chvíli, kdy se kolem mě vše drasticky měnilo. Tehdy

Gladiátor z Sherwoodu foto www.vhianzhee.wordpress.com

práci. Natočili jsme spolu tento film, což je psychologický thriller, La Milagrosu, což je válečné drama, a romantickou komedii Labios Rojos. Jo, v tomhle filmu nemám u sebe vůbec žádnou zbraň.


film / minirecenze / 51

foto www.goodfilmhunting.wordpress.com

Kick-Ass akční / komedie / drama / fantasy USA, Velká Británie, 2010 117 minut

Bolestí nasáklé panoptikum Alice Nellis

Z potenciálně geniální odpovědi na dnešní komiksovou tvorbu se tím pádem stává pouze řemeslně výtečně odvedená akčně-komediální jednohubka, jíž lze velmi málo vytknout v technickém zpracování a hereckých výkonech. O to víc však bolí pohled na nekonzistentnost scénáře a nedomrlou pointu. Vždyť v závěru, v němž kreslený sešit nasadil hrdě tvář drsné pravdě života, přichází film s růžovými brýlemi, z nichž by bylo malovanému Kick-Assovi na zvracení. Ba co hůř, za takovou urážku by Vaughnovi pěkně nabančil.

režie: Matthew Vaughn scénář: Jane Goldman, Matthew Vaughn kamera: Ben Davis hrají: Aaron Johnson, Mark Strong, Nicolas Cage, Christopher Mintz-Plasse, Chloe Moretz

52 /

film / minirecenze

drama ČR, 2010 110 minut

Režie: Alice Nellis Scénář: Alice Nellis Hrají: Zuzana Bydžovská, Martha Issová, Václav Jiráček, Petr Franěk Alice Nellis v nedávných rozhovorech pro média přiznala, že jako scenáristka postrádá fantazii, a proto čerpá inspiraci z osudů svých kamarádů, jimž život nevybíravě uštědřil direkt přímo na solar. Její nejnovější snímek, Mamas & Papas, toto veřejné doznání víceméně potvrzuje. Nikoliv však způsobem, jemuž by se dalo tleskat ve stoje a zároveň kývat hlavou nad tím, jak je ten život krutý. Povídkové vyprávění o několika párech a jejich problémech v různých stadiích rodičovství totiž nenabízí nic jiného, než pouhé hledání kostlivců ve skříni, jemuž chybí nadhled, promyšlená forma a – co je nejhorší – punc realismu.

Poslední faktor je přitom pro uvěřitelnost příběhu zcela zásadní, neboť pakliže nevěříte postavám jejich motivace a problémy, nejenže se jim nedostáváte takříkajíc „pod kůži“, ale stáváte se pouhými „voajéry“, jimž jde o jediné: o zabití dvou hodin v kině. A to je špatně. Obzvlášť, pokud ty dvě hodiny utíkají kvůli místy nelogickému dějovému rozvrstvení, setsakramentsky pomalu a lemovány jsou kromě mnohdy nevěryhodných známých herců v hlavních rolích i klišovitými epizodami, které se hodí leda do telenovel, anebo vyděračských pořadů, v nichž se ve Vás Zdeněk Srstka snaží probudit emoce pomocí své vady řeči a smutných zvířecích očí. Největším průšvihem Mamas & Papas je však autorčin pohled na soužití dnešních párů. Muži jsou zde líčeni zásadně jako „podržtašky“ a slaboši, neschopní udržet oheň v rodinném krbu. Ženy na druhou stranu nesou rysy panovačných a kariérou posedlých meger, jimž jde pouze o peníze, sex a umlčení biologických hodin.

Mamas & Papas / www.zena.centrum.cz

Mamas & Papas tak působí jako panoptikum zvrácených kreatur, jimž chybí lidský rozměr. Především pak v rámci lásky k bližnímu, která v podání Alice Nellis spočívá v kalkulování osobního profitu. Jako by dítě nebylo životním darem, nýbrž rukojmím v rukou (ne)zodpovědných rodičů-únosců.

Kick-Ass / foto www.soundonsight.org

Mamas & Papas / www.webmagazin.cz

/Petr Semecký/

autor studuje Studium humanitní vzdělanosti na FHS UK a intenzivně se zajímá o film


foto archiv autora

Většina komiksů a jejich adaptací trpí tím, že se při zobrazování zrodu ústředního hrdiny málokdy spoléhá na originalitu a raději se řídí zaběhlým schématem „loser-proměna-hrdina.“ Komiks Marka Millara, Kick-Ass, však nechtěl být jen dalším z řady. Chtěl být politicky nekorektním, komicky krvavým a žánr reflektujícím zrcadlem. Na papíře se mu to víceméně povedlo, na celuloidu spíše ne. Filmová verze Kick-Ass se přitom v jednotlivostech drží předlohy jako klíště. Režisér Matthew Vaughn (Po krk v extázi) převádí v prvním aktu děj takřka doslovně. Včetně popkulturních odkazů, generačního humoru a záběrování. Od aktu druhého už ovšem pomalu vytahuje tvůrčí nůžky a začíná Kick-Ass přetvářet k obrazu svému. Někdy se mu chirurgický zákrok do zdrojového materiálu vyplácí (například ve výstavbě humorné mafiánské linie), mnohem častěji (prakticky v celém zbytku filmu) však svými změnami podkopává původní Millarovu snahu stvořit něco víc, než jen klasickou pohádku o puberťákovi, který i přes svou naivitu a hloupost ke štěstí přišel. Kouzlo předlohy spočívalo ve skutečnosti, že jsou všechny postavy hlupáci, jimž postupně dochází, že konat superhrdinské činy není v reálu možné. Ve filmové verzi jim to dochází také. Vaughnova režie však vytváří dojem, že jim chce v prohlédnutí reality zabránit. Místo aby osvěživě vztyčil prostředníček Hollywoodu, hází režisér Kick Ass na stejný výrobní pás s těmi, jimž se nahlas posmívá.

Mamas & Papas

foto www.zena.centrum.cz

Kick-Ass kope sám sebe

film / minirecenze / 53

Hudební kulinářství po litoměřicku I přes loňské spekulace o „posledním ročníku“ se tradiční Litoměřický kořen konal znovu a s uplynulými roky si v ničem nezadal - program byl nabitý tuzemskými i zahraničními perlami a na obloze se neobjevil jediný mrak.

La Replik / foto Miloš Makovský

54 /

hudba / reportáž


of the Universe ukázali, že není důvod hrát stále ty samé odrhovačky a že i v pokročilém věku (většiny členů) není problém skládat novou a kvalitní muziku – hráli zejména z nového alba Maska za maskou. Saxofonista Vratislav Brabenec přesto radši šetřil síly a polovinu koncertu proseděl na plastové zahradní židličce, ze které si prohlížel diváky a občas okázale pokynul rukou. Jako přídavek se ozvaly legendární Muchomůrky bílé.

Sedaa / foto Miloš Makovský

Nejexotičtější částí celého Kořene byli dozajista Sedaa – trojice Mongolců a jeden Íránec v lidových krojích. S použitím tradičních nástrojů suverénně roztančili všechny máničky pod pódiem. Jejich hudba chvíli mrazila v zádech, chvíli nutila do skoku. Bylo to opravdu důstojné a dechberoucí zakončení festivalu. Přestože vystoupila ještě další očekávaná hvězda – one man show The Dad Horse Experience (hlavní pořadatel festivalu Michal Hanzl se ho pokoušel zvát už loni), Sedaa pro mě byli vrchol. Litoměřičký kořen nezklamal a ukázal, že se drží svého unikátního a osvědčeného receptu: sežeň dvě až tři provařené hvězdy české alternativní scény, přidej kupu tajemných interpretů zblízka i daleka a nalij to do amfiteátru letního kina na Ostrově. Ve finále vše přiveď k varu spolu s dostatečným množstvím zvídavých návštěvníků, kterým nevadí jít na festival, kde neznají ani fň, protože mají naprostou jistotu, že to, co uvidí a uslyší, je rozhodně nezklame! /Miloš Makovský/

Kuzmich Orchestra / foto Miloš Makovský

autor je studentem výtvarné výchovy na PF UJEP

foto archiv autora

Sobotní program startovali Zouváci boží z Třebíče – skočnou muzikou a úsměvnými básničkami zpěváka a textaře Kamila Foita navodili ideální podmínky pro stavění stanů, procházení se po břehu Labe či líné vysedávání v rozpáleném amfiteátru. O poznání více lidí ale přitáhli až Ty Syčáci, a to i přes vedro, které bylo opravdu k zalknutí, a přes poměrně brzké časové zařazení. Hráli hlavně z čerstvě vydaného alba Krása, ale nezapomněli ani na staré hity, věnované např. nedalekým „lovosyčákům“. Svou kštici rozpustil Petr Váša až při poslední písni Vlasy a perfektní koncert završil „čínskou“ skladbou o tom, že „ne každý zná své strašidlo.“ Brněnští Poletíme? pobavili hlavně přímočarými rýmovačkami („jednoho dne psal jsem esemesky/ holkám, který by mohly bejt ještě hezký“). Vyšla na ně doba, kdy diváci v amfiteátru byli už schovaní ve stínu, zato na pódium to pražilo naplno. „Běžte do stínu, ať nedostanete úpal! Co tady vůbec děláte?!“ častoval frontman kapely návštěvníky. Po koncertě si v zákulisí postěžoval, že s vedrem měl opravdu fyzický problém a na pódiu se cítil jako na pánvičce. A důkladným pitným (pivním) režimem se to řešit nedalo - z Litoměřic tihle šoumeni jeli rovnou do Hradce Králové zahrát na Rock for People. Traband mě nikdy moc nebavil, a výjimkou nebylo ani jejich vystoupení na Kořeni. Nástrojové obsazení

kapele samozřejmě sluší (nyní je to barytonová kytara, tuba, klávesy/trumpeta a bicí), ale slušely by jí i komornější podmínky (klub, nebo alespoň tma). Francouzským La Replik bylo naopak pódium trochu malé. A spíš než počtem členů (šest) to bylo jejich dynamickým projevem. Zrak mi, asi stejně jako ostatním divákům, nejčastěji padal na zpěvačku a zpěváka/kytaristu – pokérovaná dvojice sršela energií a pěla hrubými hlasy vyžilých bretaňských námořníků (a námořnic). Hráč na banjo ochotně pózoval pokaždé, když zahlédl objektiv, přesto jsem radši fotil velesympatickou akordeonistku. Hvězdou prvního festivalového večera měli být rakouští Attwenger, a skutečně – dvojice muzikantů (akordeon + bicí) předvedla nebývale pestrou muziku. Jejich aranže brousily od šansonu přes minimalistický underground až k lidovým motivům, a jejich oděv, sladěný do zeleno/červena, mohl být stejně dobře tyrolským krojem jako fotbalovým dresem. Následující Fru Fru jsem proto pojal spíš jako odpočinek a čas na usazení zmatených dojmů. Později jsem měl možnost s rakouským duem si popovídat a přiznali inspiraci zejména kabaretem a nočním životem „zábavních“ bulvárů, kde odehráli nejeden koncert. Své oblečení ale volili zcela náhodně a přirovnání ke dresu se docela divili, přestože jsem nebyl jediný, koho to napadlo. Vyčerpávající sobotní jízdu uzavíral Neočekávaný dýchánek – po loňské absenci na Kořeni vlastně dost očekávaný. Energií nabitý ansámbl koncert pojal v duchu hesla „po nás potopa“ a předvedl hudební smršť plnou optimismu, nápadů, improvizace a vokální exhibice zpěvačky Zuzany Hanzlové. Neděli zahajovala divadla. Hrrrozné příběhy divadla Mimotaurus byly pohádkami spíše pro dospělé, dávaly to tušit již rekvizity – nože s hlavičkami dětských panenek nebo samopal. Přesto se mezi diváky ozýval především smích – trio herců z Prahy se totiž náramně bavilo. Na závěr předvedli číslo, nazvané „tančící opička“ - dekadentní loutka na podvozku dálkově ovládaného autíčka se projížděla mezi hosty a ti jí mohli dávat do kasičky drobné. Herci avizovali, že toto číslo často trvá déle, než samotné představení, ale po pěti minutách „opičku“ přeci jen nechali odpočinout. První nedělní kapelou byli Kuzmich Orchestra. Pro mě osobně obrovské překvapení. Oba muzikanty dobře znám z jejich předchozích (či současných)

projektů – Dorotu Barovou zejména z violoncellového dua Tara Fuki a Josefa Ostřanskáho z Dunaje či Boo. Fakt, že všechny výše uvedené kapely mám opravdu rád, napovídal, že i Kuzmich Orchestra se mi budou líbit. Rytmicky netradičně členěná hudba, nad níž se nesl éterický vokál Doroty Barové, byla magickým úvodem do dalšího festivalového dne. Dvojice hudebníků na pódiu kromě kytary a baskytary používala i laptop, převážnou většinu zvuků si ale hravě produkovali sami. Vřele doporučuji vygooglit jejich web a poslechnout si krátkou ukázku. Na to, že hrají teprve od ledna, velice rychle získávají svůj zvuk a tvář. Květy zvolily svéráznou strategii, jak nalákat nesmělé fanoušky blíže k pódiu – na zídku před „kotlem“ položili krabici se svatebními koláči. Z altánku se oproti loňskému ročníku přesunuli na hlavní stage a nesmělý folkový projev vyměnili za burácivou rockovou image. Václava Koubka nemusím, ale nikomu ho neberu. Zatímco většina návštěvníků vypustila Kuzmich Orchestru, na Koubka spěchala dovnitř. Já ho poslouchal jedním uchem z parku. Do toho druhého mi hráli němečtí Die Wallerts, kteří Koubkův koncert využili k akustické zvukové zkoušce pod stromy za amfiteátrem. Skočné (při pohledu na ohoz muzikantů spíše „skopčácké“) předělávky známých hitů od Beach Boys, White Stripes, Neny, Elvise a dalších roztančily přední řady a kdyby bývali hráli za tmy, určitě se strhne pořádná mela. Jejich drzá a sebevědomá image zabrala a coververze 99 Luftballons taky. Následoval poměrně dlouhý prostoj – to se chystalo české undergroundové jádro. The Plastic People

hudba / reportáž / 55

Matný svit nového úplňku –

foto www.fullmoonmagazine.cz

zhodnocení prvních dvou čísel hudebního měsíčníku Full moon

56 /

hudba / reflexe


rozhovorů (čtenářsky asi nejvděčnějšího útvaru publicistického stylu). Maxim Horovic se zde prezentuje opět dlouhatánským textem, tentokrát o sludge metalovém duu Black Cobra (on nám ovšem vysvětlí, že o žádný sludge vlastně nejde). Stejně jako v předchozím čísle nechybí článek o současném komixu, ani závěrečná povídka. Minirecenze prezentované rozhovorem Clevera a Smarta tu tentokrát nejsou. Většinu článků pak tvoří recenze a reportáže z koncertů. Jeden článek většinou obsahuje jak recenzi, tak reportáž. Struktura vypadá tak, že nejdřív je představen interpret, pak zhodnocena jeho aktuální deska a nakonec nám autor přiblíží svůj zážitek z nějakého nedávného koncertu daného hudebníka či hudebního tělesa. V druhém čísle se krom Iggyho a Black Cobry tak můžeme dočíst například o CocoRosie, Die Antwoord, Muse, The National, Hanku Williamsovi III., The Tallest Man On Earth a mnoha dalších. Vše se stále nese na vlně výrazné subjektivity v adoračním tónu. Texty jsou však mnohem čtivější a většina z nich perfektně plní popularizační funkci. Pokud čtete o neznámém interpretovi, máte chuť si jeho muziku sehnat. K větší orientaci slouží i fullmoonovské výběry, které jsou ke stažení na internetu. Jde jednoduše o výběr skladeb hudebníků obsažených v daném čísle časopisu. Máte tak alespoň jakous takous představu, o čem že to vlastně čtete, a můžete se pak lépe rozhodnout, jestli má autor článku pravdu a jestli dáte interpretovi další šanci. V těchto dnech vychází již třetí Full moon. Podle slov redakce pokračuje vzestupná tendence a srpnové číslo je tak prý zatím nejlepší. Měly by se snad prý objevit i mnou tak žádané minirecenze. Dalším tahákem je debutové CD české stonerrockové formace Saade přiložené k limitovanému množství výtisků. Full moon je skutečně měsíčníkem především pro hudební fajnšmejkry, ale i příležitostný hudební posluchač, který to s muzikou myslí vážně a nevnímá ji jen jako příjemnou kulisu, si najde své a objeví nové. Doufejme, že kvalita textů se bude i nadále zlepšovat. Já dávám Full moonu rozhodně ještě šanci, ba co víc, vkládám do něj velké naděje. Předplatné si zatím pořizovat nebudu, ale tu stovku zas obětuji a nechám se opět velice rád ozářit plným měsícem. /Jakub Horák/

autor studuje bohemistiku a ZSV na PF UJEP a zajímá se o současné hudební dění

foto archiv autora

Věrný své snaze pohybovat se na hranici mezi hudbou a literaturou, rozhodl jsem se představit a lehce zhodnotit nový hudební měsíčník Full moon, který vychází, jak jinak, vždy, když měsíc dojde úplňku. Co jiného totiž lépe prezentuje ono balancování na vratké hraně mezi hudbou a literaturou, než hudební publicistika? Zdánlivě marná snaha přetavit těžko postižitelné a navýsost individuální pocity vyvolané poslechem do slov. Na začátek je potřeba říct, že Full moon se do značné míry vymyká hudební publicistice, jak jsme se s ní mohli setkávat v různých periodikách doposud. Přístup nového časopisu v době, kdy většina hudebních magazínů (nejen pro okrajové čtenáře) z finančních i jiných důvodů vyklidila pole a kdy se velká část tvorby stěhuje na internet, musí být přeci v něčem jiný. Čím chtějí čtenáře přilákat a zaujmout? Pro koho je tento měsíčník vlastně určen? Pojďme se tedy zblízka podívat na zářící úplněk. Jak jsem již zmiňoval, Full moon začíná vycházet v době, kdy to ostatní hudební a kulturní časopisy balí. Za bláznivě hrdinským činem stvořit v dnešní době měsíčník o hudbě stojí především dnešní šéfredaktorka Fullmoonu, hudební publicistka (dříve např. Freemusic, Lidové noviny), promotérka a dnes už i hudební vydavatelka Jana Kačurová, alias Apačka. Podle historky, kterou opakuje ve všech rozhovorech, se myšlenka na nový hudební měsíčník zrodila právě v návaznosti na zprávu o konci jednoho z nejznámějších hudebních časopisů poslední doby, Filteru. Přístup redakce Full moonu je ovšem o poznání jiný, než způsob jakým dělal hudební publicistiku Filter a jemu podobná periodika.

Full moon se především nesoustřeďuje na mainstreamovou produkci (zcela se jí však nevyhýbá). Vše se děje, samozřejmě v rámci možností, ve jménu filosofie Do It Yourself. Okruh redakce tvoří jen pár lidí, kteří jsou podporováni velkým množstvím externistů a nárazových přispěvatelů. Redakce nemá stálé sídlo a časopis nemá klasickou distribuci. Na novinových stáncích Full moon neseženete. Těžištěm prodeje jsou internetové stránky. Dále ho naleznete u, podle slov redakce, velmi vybraných distributorů. V Ústí například v Experimentálním prostoru Mumie. Přes celý tento partyzánský přístup se jedná o regulérní „velkej časopis“, žádný fanzin. Spíš než prostor po zaniklém Filteru, vyplňuje podle mě Full moon, alespoň částečně, prostor po kultovním Živlu. Živel byl ovšem kulturní občasník, nikoli hudební měsíčník, nelze tudíž příliš dobře srovnávat (v oblasti hudebních recenzí se srovnání však nevyhnu). Podobnost vidím především v atmosféře, v radosti z takového papírového artefaktu, v novátorském přístupu k materiálu. Full moon je ve své cestě na začátku, budu tedy ve svém hodnocení pokud možno shovívavý. Podívejme se tedy pozorněji na dvě zatím vyšlá čísla. První číslo s Mikem Pattonem na obálce bylo distribuováno velice vstřícně zadarmo a ještě na požádání do vašich schránek (u prodejců je ještě k sehnání). Hned ze začátku je třeba pochválit formát a na první pohled kvalitní grafiku, kterou má na svědomí studio Carton Clan. Tvrdý matný povoskovaný papír, s kterým máte chuť se mazlit, a ta jedinečná vůně papíru! Dokonalý artefakt. Zní to trochu zvráceně? Možná. Vím však, že v této úchylce nejsem zdaleka sám. Na grafiku a výtvarné umění vůbec nejsem žádný odborník, a tak své hodnocení zkrátka shrnu tak, že v tomto směru dávám nejméně šest hvězdiček z pěti. Co se však týče obsahu prvního čísla, byl jsem mírně zklamán. Až na výjimky (většinou články z pera šéfredaktorky) se jedná o dosti nezáživné čtivo. Několik průměrných a často zbytečně dlouhých recenzí a reportáží. Vrcholem byly nic nového a zajímavého neříkající články o takzvaných legendách (článek o Bobu Dylanovi a o metalových dinosaurech vystupujících na festivalu Sonisphere). Titulní článek o Mikeovi Pattonovi od Maxima Horovice je téměř k neučtení.

Ani ne tak kvůli své délce, jako kvůli Maximovu přeplácanému stylu, který je plný samoúčelných metafor, přirovnání a smysl nedávajících odboček a zákrut. A to je vidět, že se oproti své internetové tvorbě pro D.I.Y.core. ještě dost omezoval. Další velkou výtkou prvnímu číslu je velké množství překlepů a pravopisných chyb. Tiskařský šotek je sice opravdu sviňák, já sám píšu jako prase, ale věřím, že zodpovědná korektorka H_aluze si s tím z velké části poradí. Full moon by takových korektorů potřeboval malou armádu. Za všechny lepší texty bych jako ústecký patriot mohl vypíchnout článek od Jirky Imlaufa, zpěváka a kytaristy Houpacích koní, v němž se na pozadí ústeckého místopisu vyznává ze své lásky k Frankovi Blackovi a kapele Pixies. To, co jsem nejvíce miloval na zmiňovaném Živlu, bylo množství minirecenzí na aktuální desky. Full moon v prvním čísle formu minirecenzí ještě zkrátil a aktuální počiny shrnul v rádoby vtipném, jakože icq rozhovoru dvou jakože debilů, Clevera a Smarta. Znalec se občas pousměje skrytému vtípku, ale i tak je to málo, nemluvě o tom, jak text musí působit na čtenáře, který se v aktuální hudební tvorbě příliš neorientuje. To, co mě v prvním čísle nakonec nejvíc zaujalo a pobavilo, byla rubrika Backstage obsahující několik, dalo by se říci hudebních, povídek a fejetonů. Jak už to tak bývá, první číslo si vysloužilo řadu reakcí vyslovujících jak absolutní nadšení, tak i kritické opovržení. Nejzajímavější kritikou byla nejspíš ta na rádiu Wave. Full moon byl označen za časopis určený hudebním elitářům shodujícím se výhradně s hudebním vkusem redakce, za časopis obyčejnému čtenáři nic nenabízející a nic neříkající. S tím musím souhlasit. Full moon opravdu není pro obyčejného čtenáře. Otázkou zůstává, není-li to spíše výhodou. Druhé (červencové) číslo jsem si již zakoupil u jednoho z pražských distributorů. Z obálky se na mě šklebil Iggy Pop posedávající ve vyloženě letním prostředí. Jediným zklamáním pro mě byla tentokrát pouze slabší vůně lepidla a skutečnost, že se stránky začaly po přečtení odlepovat a opouštět celek časopisu. Jinak grafika stále perfektní. Nyní snad, především díky fotografiím děl streetartového umělce Banksyho, které procházejí jako leitmotiv celým časopisem, ještě lepší. Co se týká textů, stále se orientují na interprety, kteří jsou v nějakém směru aktuální. To znamená, že v blízké době vydávají novou desku nebo se u nás chystají hrát. Titulní téma bylo tentokrát svěřeno více autorům, a tak si můžete o Iggym a Stooges přečíst z různých úhlů pohledu. Přibylo

hudba / reflexe / 57

Písně dýchající hudbou i slovy Peřiny z vody Žofie Kabelková Malé vydavatelství plovoucí na kře, 2009 celková doba trvání: 49:59 S jistým zpožděním se mi do ruky dostalo CD Žofie Kabelkové Peřiny z vody s vročením 2009. Dílem proto, že je distribuováno „po vlastní ose“, a tedy tak trochu nenápadně, dílem vinou mé neznalosti. Ale k věci. Už balení CD zaujme – namísto obvyklého digipacku je měkce ukryto v molitanové „podušce“ v pevné plastové síťce, se kterou se nedočkavé prsty chvíli potýkají. Ta drobná námaha stojí ovšem za to. Autorská výpověď je silná a nápaditá. Kabelková svou interpretací – sytým, příjemně zabarveným hlasem - podává převážně své melodie a texty nevídanou formou. Bez jakýchkoli výhrad lze říci, že je to už hotová písničkářka, která má co sdělit. Jistě, pomáhá jí parta výborných muzikantů a citlivá produkce Stano Palúcha. Ten se projevil i jako nápaditý houslista a klávesista. Připočteme-li podmanivé pasáže kontrabasu Tomáše Baroše a příčné flétny Petry Klementové, oživující vstupy dechů Miroslava Hloucala, a v jedné skladbě i cimbál v rukou Marcela Comendanta, máme před sebou jednolitý opus, kterému dominuje houpavý, dynamicky barevný zpěv hlavní interpretky. A vůbec není na škodu, že chvílemi připomíná lyrická místa z písní Joni Mitchellové, jinde se na okamžik mihne záblesk Zuzany Navarové, a také energie třeba takové Jany Vébrové. Žofie Kabelková totiž ani na chvilku nepřestává být sama sebou. Bylo-li řečeno, že se jedná o jednolitý opus, pak to neznamená, že by jednotlivé písně nebyly nápadité. Naopak, v každé se podařilo vytvořit

Rolo Tomassi – Anglický taveňák na tři

malý, autonomní svět, do kterého nás vtahuje nejenom zvuková stránka - vrcholy melodické linie jsou kompozice Sestřička a Někde tady, písňové miniatury Zlodějka okamžiků, Moře a Rozloučení - ale rovnocenně i obsah sdělení. Texty jsou neprvoplánové, pocitově hluboké. Kupříkladu píseň Moře se kontrapunkticky nese hladinou, beze stopy bouří a větru, zatímco obrazy „umrzly lekníny leknutím…“, „tma města spolykala… / drobky pouličních lamp“, „dnes večer naposled čekám / svlečená do heřmánku“ dopřávají radost milovníkům neotřelého básnického vyjádření. Jsou tu ovšem i místa tak naléhavá, až se tají dech: „to je ta holka, co páchala sebevraždy/ a nad poli kroužili sokoli / co bolelo, dávno už nebolí / klidně jí naslibuj cokoli / poletuje chmýří topolí / křičela tiše do kaluží / a vodě stejně bylo jedno / že pro tu její tíhu už ji neuzvednou“. A proti tomu dívčí něha: „chci / abys dýchal / slova / ustelu si v jejich mechu / jako v peřinách… a v prapodivném chvění / strávím věčnost / co zbývá…“. Pozoruhodné je,

že ani dva texty Marcela Kříže nevybočují, neslevují z vysoké úrovně a organicky zapadají do celku. Navíc kupříkladu obraz „na poli po kukuřici / jako by vzplálo jezero z listí“ patří k nejsilnějším místům – zde Kabelková volila nesobecky a šťastně. Booklet obsahující všechny texty je drobnou, ale nadprůměrnou básnickou sbírkou – a doplněn i zrcadlovými překlady Johanky Galatey i dost exkluzivní. Album Peřiny z vody je víc než pozoruhodné a rozhodně je umělecky srovnatelné s produkcí nastupující generace zahraničních písničkářek typu Alison Sudol, stejně jako nejvýraznějších talentů v české kotlině – Martiny Trchové, již zmíněné Jany Vébrové nebo Jany Šteflíčkové, která svůj debut na CD teprve připravuje. Žofie Kabelková je dalším důkazem stále rostoucí kvality ženské části české folkové scény a na její příští tvorbu se lze jen těšit.

58 /

hudba / recenze


Hassle Records, 2010 celková doba trvání: 35:50 „Rollo Tomasi is the reason I became a cop. I wanted to catch the guys who thought they could get away with it. It‘s supposed to be about justice…“ říká detektiv Exley ve filmu L.A. Confidential. Rollo Tomasi je tu čiré mystérium, zlý fiktivní charakter - krypl naruby. Britská skupina upravená na tvar Rolo Tomassi (aby se to nepletlo) je naruby zdá se dost. Má koule a zrovna po srsti nejde.

Na ostrovech tak trochu vyhypovaní Rolo Tomassi se s druhou deskou Cosmology začínají stávat nepřehlédnutelným punktem na čele současné vlny math-coreového želé. Rozuměj, tvorby takových hudebních uskupení, jejichž skladby jsou chaotické, bez refrénů, disonantní, bez melodie; dost škaredé obecně. Pokud jde o Rolo Tomassi, ti rádi přisypávají 8bitová louskátka a jiná klávesová variéte, pro což se mimochodem v muzikálním slovníčku začala nedávno ujímat taková šuplata jako cybergrind nebo nintendocore. Spousty jim podobných kapel se nechávají štvát démonickým mustrem: „Nacpi do Vangelisova hymnu tolik Mars Volta-uragánu, až se na pitchforku zvencnou a dají devět bodů z deseti.“ Výsledkem je tedy často jednak rytmicky nezvladatelná, druhak posluchačsky nudná a šedivá kytarová šaráda. Dost jako slepice po flusu, ale s patřičným nadhledem a sebeironií, si za syntézou velkého kytarového

umětelství a elektronické strusky jdou třeba HORSE The Band nebo Genghis Thron. Rolo Tomassi vládnou také mladému frapantnímu hardcoru (který žádným hardcorem není). Mají ale křivou páteř a měkkou špičku nosu. Po EP a první dlouhohrající desce přicházejí s Cosmology. Pro toho, kdo nejprve uslyší debut Hysterics, začne Cosmology v podstatě až sedmou stopou Kasia. Do té chvíle zdá se být placka dost sprostě prodlužovaným údem dva roky starého debutu Hysterics. Skoro jako schizofrenie starších Converge, kteří na svá alba dovedli vždy vmíchat nezaměnitelné instrumentální záležitosti se silnou a přímou gradací, tak i spoustu jednolitého minutkového prasopalu. (na desce nevoní, v koncertním podání ovšem vodu kalí a kélku jaksepatří nakopává, to ano). Zmíněnou první půlkou Tomassi zbytek trochu zabíjejí. Jejich potenciál je totiž v delších kompozicích, ve vábných litaniích, kdy je zpěv nahrazován štěkáním mnohem decentněji a kdy si klávesista James Spence uvědomuje, že nemusí hrát za každou cenu epileptickou tlačenku a že sám jako boční vokál je už úplně pasé. Kasia a poslední song Cosmology jako by albu vlastně moc nepatřily. Rolo Tomassi jimi ukazují, jací by mohli být celou půlhodinu a jací snad na příští nahrávce budou. Nynější cesta je totiž slepá. Stejně jako vzpomenutí HORSE The Band nebo The Dillinger Escape Plan (RT jsou jejich support na právě probíhající evropské tour), musejí skupiny podobného ražení v první řadě přelstít jednoho bubáka – musejí být od prvního tónu poznatelní a sami o sobě navýsost stylotvorní, jinak hrozí, že splynou v jeden -core- hnůj s tisícem dalších, a to pak nepomůžou ani vidle, natož vazké prsty producentovy.

/Ondřej Kamenický/

autor vystudoval estetiku na FF UJEP

foto archiv autora

autor je básník, překladatel a publicista

foto archiv autora

/Milan Hrabal/

Cosmology Rolo Tomassi

hudba / recenze / 59

Kvetoucí magnolie na mne působí jako luxusní šperk

foto archiv autora

Karel Kunc narozen 30.3 1987 Studující umělec, nemá rád srandu a nebaví ho design. Má rád přírodu a poezii.

Počátku léta loňského roku proběhl v ústeckém Krásném Březně výtvarný happening ne nepodobný Sázení stromů Josepha Beuyse ze sedmdesátých let minulého století. Aktérem akce byl student pražské AVU, Karel Kunc. V následujícím rozhovoru se díky otázkám kladeným jeho spolužákem Alešem Čermákem dozvíme, v čem akce spočívala a v čem se vlastně té Beuysovy liší. Monika Svobodová

Sázení magnólií, červen 2009 / foto Karel Kunc

60 /

výtvarné umění / rozhovor

Nemáš náhodou pocit, že si vůči něčemu, co je potlačováno, začneme zákonitě vytvářet předsudky? Nepřemýšlel si někdy o tom, zdali nejsme potlačováni my? Nebo spíše omezeni pohledem na skutečnost? Mám pocit, že omezeni jsme, proto jsem si vybral místo, s kterým mám osobní zkušenost. Matiční je také momentálně zajímavá tím, že se tam zástavba a sociální situace neustále proměňuje. A já jsem pracoval jak s urbanizmem, tak i se specifickou společností lidí. Zabýval jsem se tím navíc jako experimentální umělec. První myšlenka, která člověku při pohledu na tvoji práci vyvstane, je, a to je asi naprosto pochopitelné, Joseph Beuyse a jeho akce s názvem 4000 dubů, je v tvém počínání také podobná myšlenka přeměny společnosti podobně jako v Beuysově socialní plastice? Je to pochopitelné. I princip je stejný – sázení stromů. Hlavní rozdíl spatřuji v tom, že jsem se k tomu dostal jako k možnosti, když jsem přemýšlel sám pro sebe o členění prostoru vnější – vnitřní. Řekl bych, že důvodem k tomu počinu byly poměrně formální úvahy o architektuře. Navazuješ ve své práci vědomě na J. Beuyse? Jsem ovlivněn Beuysem a myslím, že v tomto projektu vycházím z jeho sociální plastiky. Možná by se dalo říct, že sociální Beuysova plastika by mohla být obecným tématem tohoto projektu. Ale spíše


Současný stav, květen 2010 / foto Karel Kunc

koncepčně, něž tím, že používám stromy – tedy druh keřové magnolie – tato formální souvislost je spíše implicitní. Maš nějaký zvláštní vztah k magnolii, nebo Tvoje rozhodnutí bylo čistě formalní? Kvetoucí magnolie na mne působí jako luxusní šperk. Taková zlatá mašlička, která má v tomto případě smysl. Pro výsadbu byl nejvhodnější park s již vzrostlými stromy, chtěl jsem také určitý formální kontrast jak druhový, výškový i barevný. Také jsem nechtěl použít rostlinu původní středoevropskou. Jakým způsobem vnímáš svoje sociální intervence, jako umění? Projekt již vznikal jako umělecký. Jednak jako formální prostorová práce, ve které jsem se původně spíše sochařsky zabýval vnitřním a vnějším prostorem a stromy či keři jako stavebním materiálem. To, kde s kým a proč, byl, řekněme, architektonický koncept. Nevím, co mě zajímalo dřív, zda to byla jednoduchá téměř archaická stavba, nebo akce s lidmi, jejichž rodiče či prarodiče byli uměle přestěhováni z východního slovenska do industriálního Ústí. Chtěl jsem, aby si tamější děti našly určitý vztah k místu, kde žijí.

Touha po kolektivizaci, po jednotě v sobě, nese určite znaky komunitarnosti, vnímáš to podobně jako já? Touha po tom si vytvářet místa či nějaké ostrovy,jak to v tvé práci chápu, ty to nazýváš „místa pro kontemplovaní”.. Myslím, že to vnímáš dobře, ta práce je komunitní. Vytvářet místo jako ostrov je podstatou toho počinu. Zároveň nutně nemusí jít o hmotný ostrov. Pro mě byl ten projekt zdařilý už během sázení, ty děti si vážily jak těch malých keříků, tak mého času. A nutilo je to přemýšlet o svém obytném prostředí. Některé postřehy opravdu předčily mé očekávání. Zpětně z toho mám velmi dobrý pocit. Ještě bych chtěl poděkovat kamarádům a lidem z městského úřadu, kteří mi to sázení umožnili, bylo kolem toho hodně papírování a energie. Myslím, že investovat enegii tímto směrem, je velice dobrá cesta. Jaký je tvůj názor? Mám pocit, že, je to možné, ale zároveň je takový způsob umění tak trochu dvojsečná zbraň. Hlavně ale může být snadno v nějakém zobecnění angažovanost v umění scestná. Sázení Magnólií proběhlo v odpoledních hodinách 23. 6. 2009 v parku před zámečkem v Krásném Březně.

/Aleš Čermák/

autor je studentem AVU v Praze

foto archiv autora

Ahoj Karle, jsem moc rád, že se můžeme společně bavit o tvé práci. Vysvětli mi prosím tě, co bylo prvotním impulzem pro to, zabývat se tímto tématem? Jak jsi přišel na to, pracovat s v jistém smyslu utlačovanou menšinou a s lokalitou s tím spjatou?

Deseti dětem jsem věnoval magnolie s tím, že si vlastní keřík zasadí, zalijí a možná jednou uvidí, že ten jejich keř kvete... Hodně jsem přemýšlel o různých druzích rostlin, třeba i o ovocných stromech. Deset jsem použil proto, že jsem byl omezen vlastním rozpočtem a také proto, že bych dost těžko ukočíroval víc než dvanáct, patnáct dětí venku na silnici.

Je to jednoduché: než jsem se přihlásil na AVU, měl jsem skvělou možnost studoval v Ústí nad Labem výtvarku na Pedagogické fakultě, říkám skvělou, protože to je skvělá škola s kvalitními a zajímavými lidmi. No a v rámci tehdejšího studia se mi naskytla příležitost učit nějaký volnočasový kroužek v Nízkoprahovém klubu v Matiční ulici, a tak jsem tam párkrát zašel. Měl jsem jistou představu o lidech, co tam žijí, o tom místě. Ten pozdější projekt nevznikl pro jedno konkrétní místo, ale chtěl jsem začít tam, kde jsem několikrát byl, pro začátek ideální.

výtvarné umění / rozhovor / 61

Dimenze školní brašny Tajemství žluté aktovky 10.5.-2.6.2010 Galerie Jelení, Drtinova 15, Praha 5 – Smíchov Galerie NoD, Dlouhá 33, Praha 1 Výstava s poněkud postkomunistickým názvem Tajemství žluté aktovky, která se rozpíná hned na dvou místech v Praze (v malé galerii Jelení a ve větším multikulturním prostoru galerie NoD), nemá s tímto systémem pranic společného. Projekt vznikl pod vedením Michala Pěchoučka a Dušana Zahoranského. Leckdo zná prvního z nich jako umělce, ale ne každý ví, že je činný i v pedagogické branži. Michal Pěchouček již odučil několik semestrů na univerzitě v Plzni. Tento rok započal své učitelské působení i na Katedře výtvarné kultury Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Podobně tak i Dušan Zahoranský, kromě vlastní umělecké tvorby, působí externě na Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Učitelská profese není žádný med. Boření prekonceptů, interpretační skoky do jiného tématu, než které máte naplánováno v osnovách... Učíte středoškolské studenty spojovat věci, které na první pohled spojit nejdou, a v rámci oživení výuky je tak dostáváte z letargie a stereotypu. Podle jedné pedagogické metody nazval Michal Pěchouček i celou výstavu: Tajemství žluté aktovky. Žlutá aktovka v sobě ukrývá spoustu témat, na která by se možná chtěl student zeptat, ale nezeptá se. Tyto skryté rámce

však musí (a možná daleko více) používat i pedagog na vysokých školách. Často se totiž stává, že vysokoškolský student chce při konzultaci mluvit o věcech, které nejsou pro pedagoga zřejmé. Vyučující může buď improvizovat, nebo se dovzdělat, každopádně ale musí studentovi pomoci k dalšímu rozvoji. Vzdělávání je tedy nutné na obou stranách a jedna bez druhé nemohou fungovat. Tato „celostní výuka“ je pro posluchače pedagogiky samozřejmá, pro diváky výstavy pak zašifrovaná v jejím názvu. Koncept Tajemství žluté aktovky je jasný: „pedagog“ vybírá během svého semináře nejvhodnější kandidáty pro výstavu. Poněkud jednostranný výběr čtyř studentů z Ústí nad Labem (Miroslav Hašek, Jan Hrubeš, Stanislav Pexa a Libor Uher) naštěstí zachraňují dvě studentky z Plzně (Jana Bušková, Veronika Pešková). Expozici doplňují jejich pedagogové: Michal Pěchouček v galerii Jelení (souborem fotek chlapce, který si prohlíží příručku, jak správně zplodit dítě) a Dušan Zahoranský v galerii NoD (představuje taktéž fotografie – nepoužitelné komunistické pomníky, které vtipně doplňuje o věci, z nichž vytváří instalace, např. letící míč, klíč nad kioskem či lepenkovou hlavu). Většinu vystavujících najdeme v NoDu i v Jelení.. Pouze autorky z Plzně, Jana Burešová a Veronika Pešková, se objevují jen na jednom z uvedených míst. Jana Burešová představuje ve výstavním prostoru Jelení fotografie z cestovního deníku. Veronika Pešková se prezentuje dvěma videi v galerii NoD. V nich vypraví o prožité studentské stáži a vztahu mezi lidmi „tam v cizině“ a „tady v Čechách“. Zachycuje kontrastní momenty: odjezd do neznáma („za chvíli zase budu doma“) a návrat domů („ach jo“).

62 /

výtvarné umění / recenze


mem. První z rámů má tvar jakéhosi vějíře – připomíná sušenku, avšak šedá barva tomu neodpovídá. Druhý, žlutý, je asi nejklasičtější – jedná se o šestiúhelník. A třetí, černý, připomíná písmo, streetartový tag či snad obrys jídelního stolu. Je nejmenší a nejužší. Libor Uher je k divákovi přísný, a proto málokdo pozná, že jde o rozložené části dětské hračky – pily. Obrazy přesto budí určitý respekt a fungují jako samostatné závěsné médium – aniž bychom v nich museli hledat původní význam. Každý autor tak pracuje možná nevědomě, možná vědomě s tvorbou jiných umělců. Videoart Miroslava Haška nasedá na estetiku Michala Pechoučka, rychlovarná konvice s kelímkem na kafe Jana Hrubeše zase na „stroječkové“ hrátky Krištofa Kintery. Výstava v NoDu na některých místech zeje prázdnotou, většina děl je totiž velmi drobná. Autoři využívají různé možnosti instalace – zem, strop, volný prostor... Při pohledu na zdi se pak jeví, že galerie není adekvátně zaplněna. Nejde vůbec o počet představených děl, jako spíše o jejich celkové rozmístění. Jiná varianta instalace by možná přinesla větší ohlas.

/Tereza Záchová/

autorka je studentkou výtvarné výchovy na PF UJEP, bakalářkou estetiky FF UJEP a chystá se i na kurátorská studia na FUD UJEP

foto archiv autorky

Jan Hrubeš - Bez názvu, 2010 / foto archiv autorky

Také Miroslav Hašek se se svým videoartem představuje pouze v galerii NoD. Jeho snímky se vyznačují silnou dávkou přeestetizovanosti a banálních životních příběhů. Video s jednoduchým názvem Schody vypráví o tom, jak někteří mohou vnímat chůzi po schodech jako velice komplikovanou činnost a pro jiné je to běžná denní rutina, nad kterou se nemusejí pozastavovat. Autor představuje urči-

tý lidský handicap, který se nám nezjeví, dokud se s ním nepotkáme. Už se před Vámi někdy plazila mořská víla bez ocasu? Určitě by nebyla tou dánskou pohádkovou princeznou moře, kdyby se nešikovně zmítala na domácích schodech pokrytých kobercem. Miroslav Hašek ve své práci poukazuje na formy a emoční sílu estetiky 90. let v obraze. Designovým, hravým a lehce ironizovaným objektem se prezentuje Jan Hrubeš. Jeho instalace, vytvořená z polystyrenových vrstev na sebe naskládaných, uvnitř „při správné teplotě“ izoluje běžnou dělnickou svačinu – šest lahví s pivem. Autorova všímavost poukazuje na zateplování domů, které je nyní ve velké oblibě, a kritizuje spotřební chování a práci, jež nebyla pečlivě odvedena již v dobách předešlých. Zároveň odkrývá druhou stranu mince. Je nutná jakási změna. Autor je, stejně jako ostatní vystavující, poměrně mladý. Jeho dětství se jen částečně dotklo let socialismu. Vysokou školu studuje v kapitalismu. Je zde nějaká spojitost? Snaha nechat konečně léta minulá být a posunout se nadobro kupředu? V „halabala“ navrstvených polystyrenových deskách se zřejmě skrývá hlavně kritika špatně odvedené zednické práce. Do klasického závěsného média se pustili dva zbylí autoři, Stanislav Pexa a Libor Uher. Stanislav Pexa je zastoupen nejen trojicí komiksových maleb, ale také obrazem na skateboardu, mouchami na stropě či houpačkou z plyšového psa. U Libora Uhera divák trochu tápe. Autor prezentuje 3 obrazy, každý z nich má velice specifický rám. Není na nich nic namalováno, jde pouze o plošné nátěry vybraných tří barev – žluté, šedé a černé. Zvídavý divák si jistě musí položit otázku, zda autor k něčemu směřuje, nebo jde pouze o hrátky s rá-

výtvarné umění / recenze / 63

Heda méně formalistická Heda Gablerová Švandovo divadlo premiéra 27. února 2010 autor: Henrik Ibsen překlad: František Fröhlich režie: Daniel Špinar j.h. dramaturgie: Martina Kinská scénografie: Iva Němcová j.h. kostýmy: Linda Boráros j.h. hudba: Jiří Hájek j.h. hrají: Dr. Jørgen Tesman – David Punčochář Heda Tesmanová – Jana Stryková Slečna Juliana Tesmanová – Apolena Veldová Paní Elvstedová – Eva Leimbergerová JUDr. Brack – Luboš P. Veselý Eilert Løvborg – Martin Pechlát j.h. Berta – Kristýna Frejová

64 /

divadlo / dvojrecenze


Heda Gablerová / foto www.svandovodivadlo.cz

zorovaně dostává do Tesmanova domu, je postavou, která se nijak nevyvíjí. Již od začátku víme, že se jedná o vypočítavého, záletného manipulátora a zbabělce. Text ale opět dává širší možnost interpretace postavy, přesněji ve zlomu v jeho charakteru poté, co zjistí, že měla Heda podstatný vliv na Løvborgovu smrt. V tomto okamžiku se odhalují Brackovy zvrácené touhy ovládat ostatní. V inscenaci se herec Luboš P. Veselý podobá spíše některé z postav snových filmů Davida Lynche, než aby představoval dokreslenou a realistickou postavu. Symboly a motivy, které tvůrci podpořili a nalezli v textu, se projevují i v samotné scénografii. Rozčlenění prostoru na tři plány (zahrada za oknem, obývací pokoj, salón na forbíně) podporuje dojem uzavřenosti domu, kde je Heda „uvězněna“. Ve třetím plánu se nachází díra v podlaze, jež působí jako další, čtvrtý prostor. Ten je nejhlubší a je to místo, kde Heda může být sama a kam může utéci se svojí fantazií a iluzemi. Zahrada jako venkovní svět je od této díry nejvzdálenější a je s ní postavena do kontrastu. Právě nad touto dírou Heda sedí a trhá Løvborgovu a Teinu knihu. Tento akt evokuje obraz Hedy sedící na skále a házející papíry do moře právě tak, jak si vymýšlel Løvborg. Zároveň se hraje s nesourodostí prvků na scéně, které by samy o sobě působily celkem příjemně, ale dohromady tvoří značně neútulný obývací pokoj. Tapety představují kýčovitý obraz vodopádu a parníku a tetička Julie Tesmanová, která byt sama vybavila, přináší stejný obraz, akorát v menším provedení. Te-

tička zařídila interiér podle své představy tak, aby se tam mladým novomanželům líbilo. Heda se ale snaží prostor přetvořit, i když jí v tom stále někdo brání. Před smrtí svého otce byla zvyklá na luxus, což také vysvětluje některé její jednání v inscenaci. Z jednotlivých motivů je postaven do popředí alkohol jako prostředek, který využívá Heda ke zničení Løvborga. Je to spouštěcí element celé krize. Pistole generála Gablera připomínají akční film a opět doplňují kontrast mezi reálným a iluzivním světem Hedy, ale také dokreslují představu o jejím mrtvém otci. Na konci hry si Heda dává pistoli do úst, což značí její závěrečnou deziluzi. Důležitým a hlavním symbolem v inscenaci jsou Hediny boty. Jedná se o něco, co dokresluje její osobnost. Heda je marnivá a potrpí si na luxus, a proto má také mnoho párů bot. Ve chvíli, kdy komunikuje poprvé s Brackem, dostává boty jako dárek. Obouvá si je, ale pouze na okamžik. Stejně jako rozmlouvá s Brackem, dokud ji neomrzí. Černé boty, které obouvá na začátku inscenace, jsou velmi vyzývavé, ale zároveň mají tak vysoký a špičatý podpatek, že symbolizují Hedinu vratkost a křehkost. Na konci inscenace si obouvá další boty, které představují její rozhodnutí a připravenost na smrt. Občasná přesycenost motivy a nesoulad jednotlivých hereckých osobností zasahují do temporytmu inscenace, což je škoda. Přesto se jedná o inscenaci velmi působivou.

/Zuzana Burianová/

autorka je studentkou režie a dramaturgie ČD na DAMU

foto archiv autorky

Inscenace režiséra Daniela Špinara Heda Gablerová ve Švandově divadle mě přivedla k přemýšlení nad interpretací Ibsenova textu. Ve srovnání s Hedou Jana Mikuláška je inscenace méně stylizovaná a formalistická, do popředí se dostávají samotné postavy a jejich charaktery. Heda (Jana Stryková) z jeviště vystupuje jako nejsilnější element inscenace. Dramaturgyně Martina Kinská a režisér Daniel Špinar se uchylují k moderní interpretaci hlavní postavy. Heda ztělesňuje boj, boj mezi jednotlivými lidskými principy i boj v postavě samotné. Obsahuje kontrast mezi sexualitou a dětinskostí, mezi agresivitou a něhou, mezi vášní a chladem. Zároveň je marnivá a jedná celé představení lehce iracionálně. Přesto se s ní divák velmi dobře ztotožní. Špinarova Heda není zlá, pouze zoufalá mladá žena, zavřená ve vězení vlastních tužeb a představ. To souvisí i s prostředím vily, ze které ani jednou během děje neodejde a do které ji z jejího rozmaru přivedl manžel, doktor Tesman. Postava Jørgena Tesmana je určující pro kód celé inscenace, například v Mikuláškově podání je doktor neurotický intelektuál, který ignoruje své okolí včetně manželky. Výraznou stylizaci postavy podkresluje hromada knih, na jejímž vršku Tesman sedí a čte. Tesman ve Švandově divadle zdůrazňuje téma nešťastného člověka a jeho problémy s tím, že je vždy

ten druhý. David Punčochář přichází na scénu jako lehce nervózní, ale dobrosrdečný manžel. Neustále má strach, že ho jeho Heda opustí, že k sobě nepatří a že o ni přijde. Jørgen Tesman zastupuje pro Hedu přítomnost, kterou ona ale nedokáže snést. Postavy Hedy a Tesmana na jevišti žádným způsobem nesouzní, což je způsobeno disharmonií mezi herci Janou Strykovou a Davidem Punčochářem. Tento pocit umocňuje i konkrétní narežírování této dvojice. Naproti tomu Eilert Løvborg představuje pro Hedu silnou vášnivou minulost, kdy spolu prožívali něco výjimečného. Martin Pechlát, představující Eilerta, přichází a reprezentuje nový silný prvek v inscenaci. Løvberg překonal své problémy a je vyrovnaný sám se sebou. Po první polovině se nám nakonec přece jen v důsledku svého jednání zdá jako pomstychtivý a arogantní. V tu chvíli ale přichází se zkrvaveným obličejem, pláče a prosí Hedu Gablerovou o radu, co má dělat bez svého díla, které ztratil. Radikální změna navíc zdůrazňuje symboličnost knihy. Co je to za knihu, která by mohla změnit svět? Přesně ta totiž stojí mezi Eilertem a Jørgenem, mezi dvěma muži a principy. Tesman by nikdy takovou knihu nebyl schopen napsat. A Heda si to uvědomuje. Ve vrcholném bodě inscenace se opět projevuje záměr inscenátorů Hedu polidštit, protože se rozhodne knihu Løvborgovi v poslední chvíli vrátit. Ten ale prohlásí, že se v knize nachází celá Teina duše, a Heda místo knihy vyndá ze skříňky pistoli. Heda Gablerová s Teou Elvstedovou (Eva Leimergerová) představují dva odlišné principy, stejně jako Eilert s Løvborgem. Ženy reprezentují přístup k celkové ženské existenci, muži naproti tomu k realizaci v práci. Tea je typ ženy, která se dokáže cítit dobře pouze skrze někoho jiného, je to čistá, bezelstná, jemná žena. Právě proto, že Tea Elvstedová je natolik jiná než Heda, je Heda neuvěřitelně žárlivá. Løvborg v první polovině inscenace naznačuje, že s Teou má trvalý milostný vztah a že ho tato žena inspiruje. Eva Leimergerová má opět odlišné herecké tempo, než herci zmínění výše. Je hysterická, až nekontrolovatelná, což s danou postavou lze sloučit, ale zároveň se tím inscenátoři připravili o celistvou a sympatickou Teu, jež by situaci obohatila o další velký charakter. Poslední postavou, která se aktivně podílí na vývoji příběhu, je doktor Brack. Tančící sarkastický muž, jenž jako jediný chodí přes zahradu a tím se nepo-

divadlo / dvojrecenze / 65

Heda Gablerová ve Švandově divadle


66 /

divadlo / dvojrecenze


uvěřitelná, což ovšem v tomto případě nemusí nutně znamenat plus. Heda je oblečená v krátkých černých koktejlkách odkrývajících celá záda. Boty na extrémně vysokých podpatcích v kombinaci s rafinovaným střihem šatů z ní dělají dámu. Spolu s nimi si obouvá svou důležitost a autoritu. Přidá-li k tomu ještě doplněk v podobě revolveru, působí jako akční hrdinka z Tarantinova Kill Billa. Ale když se vyzuje, je z ní malá holka. Slabá a napůl nahá. Heda Jany Strykové je krásná mladá žena, která se vdala, pak (bůhví s kým) otěhotněla, svého muže ale nemiluje. Malé škodolibosti nebo kousavé poznámky namířené proti němu i ostatním jí dostatečně neulevují. A tak Heda míří a střílí, jak jen to jde – když ne slovem, tak pistolí, neboť to je jediná zábava a jediná úleva, kterou si umí dopřát. Heda touží po kráse, které se jí uprostřed uměle pestrobarevného světa nedostává. Život je nudný. Nešťastný a nudný. Heda

chce něco z toho, co nemá. A veškerý ten přepych kolem by si ráda užila, na to se zdá být dostatečně marnivá, jenomže radost z něj tak rychle pomíjí. A zbývá jen to, co chybí. Heda touží po štěstí, po moci nad ostatními, po lásce a obdivu. Eilert Løvborg je muž, kterého kdysi ovládala, ale ztratila jak moc, kterou nad ním měla, tak jeho lásku. Obojí získala jiná žena. Žena s nádhernými vlasy! Tento symbol ženství Daniel Špinar ve své inscenaci téměř ignoruje. V Ibsenově textu je ale motiv vlasů jeden z motivů stěžejních, na jehož základě se nejvýrazněji projevuje nejen Hedina závist, ale i její zloba a krutost. Ibsenova Heda má v sobě mnohem více zla než Heda Špinarova, zlo je její podstatou, jejím tajemstvím, které jen zlehka vystrkuje růžky, ale z velké části se stále ukrývá. Heda ve Švandově divadle je spíše zoufalá manželka, která má za muže ňoumu a žárlí na svou bývalou spolužačku, která jí přebrala milence. Heda v podání Jany Strykové své slabiny a svou zlobu odhaluje docela. Ibsenova Heda si ale to nejhrozivější bere s sebou do hrobu. Špinarova inscenaci má spád, je promyšlená, ucelená a vyladěná. Režisér pracuje s kontrasty (tapety a židle), výstřednostmi (klavír položený „na znak“) i detaily (kostýmy). Propojuje v prostoru výtvarnou i hudební složku do celistvého originálního útvaru, který je sám o sobě silně působivý, po okraj naplněný svou vlastní náladou. Postavy Jany Strykové a Martina Pechláta jsou touto náladou pohlceny, jsou s ní sžité a díky tomu působí přesvědčivě. Daniel Špinar vytvořil Hedu, kterou stojí za to vidět. Z Ibsenovy hry si ale podle mě vybral jen něco, nebo lépe řečeno – nevybral vše. Jako by raději někde potratil to tíživé, hrozivé a nebezpečné, co v sobě Heda Gablerová nosí.

/Eva Petelíková/



autorka je studentkou KTK na DAMU

foto archiv autorky

Daniel Špinar se po režii Büchnerova Vojcka a Schillerovy Marii Stuartovny, které uvádí divadlo na Vinohradech, přesunul na scénu komornější a k dramatu modernějšímu. Ve Švandově divadle na Smíchově tak můžeme vidět Janu Strykovou, Martina Pechláta, Davida Punčocháře a Evu Leimbergerovou v hlavních rolích jeho nové inscenace – Ibsenovy Hedy Gablerové. Henrich Ibsen bývá označován jako autor psychologického dramatu. Jeho hry jsou temné, postavy nejednoznačné a nepředvídatelné. Co se odehrává v jejich nitru, co se říká, co se tají a proč? Neexistují jednoznačné odpovědi a je potřeba si všímat, jak dramaturgové a režiséři jeho her pracují se symboly ukrytými v textu. Jaká je inscenace Hedy Gablerové v pojetí režiséra Daniela Špinara a dramaturgyně Martiny Kinské? Všechna čtyři dějství se odehrávají ve velké společenské místnosti, která je celá od shora dolů, kolem dokola oblepená tapetou zobrazující idylickou krajinu severských fjordů: skály, vodopády, horská chata a azurové moře. V místnosti je několik retro židlí a la 50. léta, černý klavír, bílý radiátor, obraz a nahoře na zadní stěně úzké podélné okno s výhledem do zahrady. Odtud se do haly sestupuje po žebříku. Místnost se dá rozdělit zatažením dlouhé bílé záclony. V přední části jeviště je otevřené propadliště obdélníkového půdorysu, do kterého divák nevidí. Tedy další prostor, ještě hlubší a temnější - hrob, sklep, skladiště Hediných bot a jiných tajemství. Všechno je barevné, samo o sobě krásné, ale do-

hromady nesourodé, působící chladně a nevkusně, kýčovitě až k pousmání. A navíc ta zahrada! No není to ráj? Z výtvarného pojetí scény a části kostýmů (např. tety Julinky) čiší dávka ironie, stejně jako z některých Ibsenových replik. Podstatný podíl na celkové atmosféře Špinarovy inscenace má také hudba. Leitmotivem hry – „Hedinou písní“- je nostalgická Sunday Morning, jeden z hitů The Velvet Underground z 60. let. Ve hře čas od času zazní tóny piána. Jejich libozvučnost kontrastuje s nebezpečím, které předznamenávají. Je otázkou, jestli ve hře působí jako zbytečně popisné a hlučné vykřičníky, anebo naopak děj nenápadně, ale účinně rytmizují. Odpověď musí najít každý sám. Mě tento hudební motiv zpočátku nerušil a vnímala jsem ho víceméně podvědomě, ale čím častěji se tóny klavíru ke konci hry ozývaly, tím více jsem na ně ve vyhrocených situacích čekala. A před naplněným očekáváním bych raději bývala dala přednost překvapení. Herci se po jevišti pohybovali suverénně a přehledně. Využívali prostor k vyjádření vzájemných vztahů i svých vnitřních rozpoložení. Nejvýrazněji čitelná byla v tomto ohledu představitelka Hedy, herečka Jana Stryková. Některé vedlejší postavy ale působily v kontrastu k ní groteskně a zkarikovaně (služka Kristýny Frejové, tetička Apoleny Veldové a občas i postava Tesmana Dadvida Punčocháře) a můj celkový dojem ze hry tím oslabovaly. Heda, bezesporu nejvýraznější element představení, byla v podání Jany Strykové nešťastná a plná svůdné ženskosti,

divadlo / dvojrecenze / 67

Obludky, obludičky a Obludárium Obludárium Divadlo bratří Formanů premiéra 6. listopadu 2007 v Rennes režie: Petr Forman scénář: Ivan Arsenjev, Veronika Švábová, Petr Forman scénografie: Josef Sodomka, Anti Sodomková kostýmy: Anti Sodomková, Josef Sodomka choreografie: Veronika Švábová a company hudba: Marko Ivanović, Jarda Svoboda, staří mistři účinkují: Petr Forman, Matěj Forman, Veronika Švábová, Petr Píša, Vladimír Javorský/ Milan Forman, Kristýna Liška Boková/ Jitka Štecová, Petra Brabcová/ Marta Trpišovská, Miroslav Kochánek/ Michael Vodenka Dnešní doba je expertem na jakékoliv fyzické anomálie a jejich postupnou eliminaci. Takovým vymítačem je například plastický chirurg, který vás zkrášlí o nějaké to prso navíc, obere vás o nějakou tu vrásku, ale co je nejdůležitější, přiblíží vás normě. Norma v dnešní době znamená být normálním člověkem. A být normálním člověkem zase znamená nevybočovat z davu. A to čímkoli a jakkoli. Vzhled, chování, oblékání, pohyb, práce. Jednotou ale vzniká i jednota myšlení. A jednota myšlení má za následek jednotu v umění a na závěr jednota v umění znamená zánik umění. Z čeho by čerpala dramata svou inspiraci, kdybychom vystupovali všichni stejně? Z čeho by čerpalo výtvarné umění, kdyby si všechno bylo po-

NordOst Činoherní studio Ústí nad Labem premiéra 7. listopadu 2008 autor: Torsten Buchsteiner překlad: Michal Kotrouš režie: Filip Nuckolls dramaturgie: Johana Součková scénografie: Štěpán Jirák kostýmy: Filip Nuckolls hudba: Patrik Charvát hrají: Zuzana Onufráková, Nataša Gáčová, Marta Vítů

Obludárium / foto www.formanstheatre.cz

dobné? A z čeho by vycházela hudba, kdyby věci i lidi vydávali stejné zvuky? A proto chvála Obludáriu. Světu, kde každý objekt má svou kvalitu, kde pestrost a hra naplňuje jinak prázdný prostor. Světu, kde je život. Jeho krásy, nebezpečí, bolesti, tajemství, strachu, radosti a pokušení. Chvála všem obludám, které z tohoto světa nešijí pouze jednu velkou uniformu. Všem zvláštním, divným, nenormálním patří můj dík. Protože právě kvůli nám, obludkám, vzniká hra. „A přesto, že se za pár dní rozplyne stejně rychle, jako se zjevil. Ani tak není náš svět nijak smyšlený. Je reálný, i když je pouze otiskem našeho života a naší fantazie, v níž proti poezii a naivitě stojí drzost a ošklivost, proti zábavě třeba i toho nejhrubšího zrna, cit a úcta k věcem prostým a tajemným a nad tím vším humor. Ten jediný nás, obludy, totiž při vší té vážnosti drží při životě.“ Šapitó Divadla bratří Formanů bylo na začátku představení obklopeno uniformitou. Při odchodu už odcházela ne armáda, ne dav, ale člověk. Člověk se svými anomáliemi, člověk, který se nestydí za svou jedinečnost. Jedinečnost, která druhé někdy rozpláče, ale taky utěší. Vyděsí, ale ochrání. Rozzlobí, ale i rozesměje. Zkrátka člověk, který je hoden umění, býti jeho součástí. Chvála Obludáriu i vám všem.

68 /

divadlo / recenze


foto archiv autorky

/Zuzana Burianová/

Obludárium / foto www.formanstheatre.cz

NordOst ze Severu


Středa 23. října roku 2002, Divadlo Na Dubrovce, 850 rukojmí a 100 čečenských vojáků. Z toho přes 40 černých vdov, sebevražedných atentátnic s tělem opásaným výbušninami. Stovka teroristů, kteří moskevské divadlo obsadili na 57 hodin s jasným požadavkem: okamžité a úplné stažení ruských vojsk z Čečenska. S tímto ne příliš pozitivním tématem „obsadilo“ Činoherní studio Ústí nad Labem pražské divadlo Kolowrat. Díky tomuto dobrovolnému útoku na divácké smysly a především city se nám naskytuje příležitost nahlížet na tuto tragickou událost skrze tři páry ženských očí. Trojice naprosto rozdílných žen, které na první pohled nic nespojuje. Přesto je tento večer jejich osudy svedly dohromady u Divadla Na Dubrovce, kde se hrál muzikál NordOst. Hra současného německého dramatika Torstena Buchsteinera se odehrává na holé scéně Štěpána Jiráka, která je doplněna pouze židlí a promítáním neurčitých obrazů jak na zadní stěnu, tak na podlahu jeviště. V tomto prázdném prostoru se nejprve seznamujeme se třemi hlavními postavami. Dozvídáme se něco málo o jejich minulosti. Tyto informace se zprvu zdají být náhodné, avšak na konci samotné inscenace se propojí v důmyslnou mozaiku. První z žen, 23letá Čečenka Zura (Zuzana Onufráková), byla jednou z černých vdov, vražedkyň, které ve válce přišly nejen o muže a rodiny, ale i o majetek a zbytky lidské sebeúcty. Právě skrze Zuru máme zprostředkované veškeré informace o přípravě útoku. Zurina víra, přesvědčení o správnosti svého počínání a touha pomstít ostatní čečenské ženy je sice silná, avšak ne dostatečně. Přeci jenom je ve svém nitru lidská bytost, která přirozeně pochybuje. Této rozpolcenosti a obrovského strachu ze sebe samé se Zuzana Onufráková zhostila skvěle. Převážnou část

inscenace odehrála zahalená v burku s pouhým průhledem na oči, přesto však dokázala zapůsobit na diváky natolik, že se snad všichni v hledišti museli zeptat sami sebe: „Co bych dělal v její situaci?“ Druhou ženou je Tamara (Nataša Gáčová), Lotyška pracující jako lékařka v sanitě, která byla povolaná na místo tragédie. To ovšem není jediné pojítko mezi ní a divadlem. Ačkoliv ona sama měla představení navštívit společně s dcerou a matkou, nestalo se tomu tak, rozhodla se vzít za kolegu noční směnu. Zbylé dvě se ale bez jejího vědomí na muzikál v poslední okamžik vydaly. Tamara se tak dostává do paradoxní situace. Zatímco se všichni touží dostat z divadla ven, ona chce pravý opak, aby zjistila, zda jsou její blízcí v pořádku. Herecký výkon Nataši Gáčové byl ze všech hereček nejpůsobivější. V obličeji se jí odražel každý záchvěv strachu, obava, každé další zdrcující zjištění nebo záblesk falešné naděje, a to bez zbytečně velkých gest. Poslední z trojice žen tvořila Ruska Olga (Marta Vítů). Návštěva divadla pro ni a její rodinu znamenala velkou událost, neboť na lístky šetřila celý rok. V den D, kdy mělo být vše perfektní, se jí zhroutil svět. Ona sama byla postřelena a její muž byl jedním ze 150 lidí, kteří zemřeli na následky vpuštění nespecifikovaného plynu do divadelního sálu během třetího dne obsazení. Všechny tři postavy jsou na jevišti současně a ve svých monolozích se střídají. Ty na sebe plynule navazují a my si díky nim pomalu, ale jistě skládáme všechny části do děsivého obrazu. To, že nám ženské

NordOst / foto www.cinoherak.cz

divadlo / recenze / 69

NordOst / foto www.cinoherak.cz

/Petra Lásková/

autorka studuje KTK na DAMU

foto archiv autorky

hrdinky své vzpomínky a pocity zprostředkovávají s odstupem, je ve výsledku mnohem působivější, než kdybychom byli svědky pokusu o rekonstrukci tohoto černého okamžiku. Herečky se vyhýbají patetickým gestům a výkřikům hrůzy, naopak se s nimi setkáváme v okamžiku, kdy jim odstup a čas pomohl

získat jasnější pohled a názor na celou věc. Názor, díky kterému se jedna druhé přiblíží víc, než by si pomyslely. A vlastně jen my, diváci, na samotném konci zjistíme, že jsou jejich osudy propojené více, než by se na první pohled mohlo zdát… Naléhavost inscenace, která se díky ženskému pohledu nestává ryze politickou, skvěle podtrhuje hudba Patrika Charváta. Z velké části je potichu a nenápadně dokresluje atmosféru, avšak ve správných chvílích dolehne do diváckých řad jak svou hlasitostí, tak mrazivostí, kterou shluk tónu přivozuje. Inscenace NordOst v režii Fillipa Nuckollse se nesnaží vynášet soudy nad žádnou ze tří žen. Nepoukazuje na to, co je správné a co není. Pokouší se nás vtáhnout do nelehké situace každé z nich a apeluje na diváka mnohými otázkami, které během večera nemusí být ani vysloveny.

Dejvický muž bez minulosti Muž bez minulosti Dejvické divadlo premiéra 21. ledna 2010 autor: Aki Kaurismäki překlad: Pavla Arvela dramatizace: Miroslav Krobot režie: Miroslav Krobot dramaturgie: Karel František Tománek scénografie a kostýmy: Andrej Ďurík hudba: Marek Doubrava

70 /

divadlo / recenze


Muž bez minulosti / foto www.dejvickedivadlo.cz

mosféry prostředí a scény komplikovanější cestu – zvlášť když je samotnou podstatou příběhu připravena o výrazný herecký projev, scénu, hudbu či kostýmy. Miroslav Krobot se s tímto „handicapem“ vyrovnal velmi dobře a eliminoval jej na minimum. Filmové oko kamery zachycuje také úzkost a stísněnost (typicky „severskou“). To je však díky výše zmíněným fantasmagorickým výstupům v divadelní adaptaci eliminováno. Vystřídáno jemným smíchem a nežnou melancholií, které jsou českému obecenstvu bližší. Inspirace filmem je zjevná a neoddělitelná. Když použijeme slov: „převedení filmu na jeviště“, nebudeme daleko od pravdy. Avšak v divadelní adaptaci filmu není nikdy problém, pokud se představení alespoň částečně oprostí od své předlohy a používá prostředků sobě vlastních. Také pokud příběh posouvá – je jedno, zda dále či úplně jinam. To vše Krobotova adaptace splňuje.

/Hana Lehečková/

Muž bez minulosti / foto www.dejvickedivadlo.cz


foto archiv autorky

hrají David Novotný, Martin Myšička, Ivan Trojan, Jaroslav Plesl, Pavel Šimčík, Václav Neužil, Pavol Smolárik, Tatiana Vilhelmová, Johanna Tesařová, Lenka Krobotová /Petra Hřebíčková, Klára Melíšková, Simona Babčáková, Martha Issová, Jana Holcová, Zdeňka Žádníková Volencová

Muž bez minulosti vypráví příběh muže, který přišel o svůj předchozí život – ztratil paměť. A teď se snaží žít a přežít ; vytváří si nový život – získává přátelé, zaměstnání, lásku. A také své místo ve světě a v životech ostatních. Záhy se dozvídá svou skutečnou identitu. Nakonec se však navrací zpět ke svému novému životu, který si během krátké doby vytvořil a který, přestože je prostý, jej dělá skutečně šťastným. Muž bez minulosti je divadelní adaptací stejnojmenného filmu Akiho Kaurismäkiho, jejímž autorem je Miroslav Krobot, režisér a umělecký šéf Dejvického divadla. Můj první dojem z představení by se dal jednoduše nazvat: „něco jiného“. Krobot nám předkládá minimalistický lyrický příběh oproštěný od jakýchkoliv expresivních hereckých projevů, výrazné hudby, scény či kostýmů sázející čistě na civilnost a na krásu tkvící v jednoduchosti. Všichni mluví

„obyčejně“, tváří se „obyčejně“, komunikují spolu „obyčejně“. Ale přesto nemáme pocit, že by cokoliv scházelo. Postavy si totiž rozumí i beze slov, gest či čitelných výrazů v obličeji. Tato civilnost umožňuje divákovi především jedno: nechat sebe sama bezmyšlenkovitě houpat na vlnách něžných a prostých obrazů – prostě a jednoduše VNÍMAT. Čím se liší divadelní představení od své filmové předlohy? Sled scén, jejich lokace, charaktery postav i veškeré dialogy jsou totožné. Nechybí ani minimalismus, civilnost a lehká pábitelská něžnost. Avšak jsou zde drobné změny, které zásadním způsobem ovlivňují atmosféru příběhu. Vyjadřovací prostředky, které může využívat pouze oko filmové kamery, si divadelní představení plně vynahrazuje samo a svým vlastním způsobem. Postava muže bez minulosti prožívá všechny své pocity prvně. Když se muž poprvé zamiluje a políbí svou vyvolenou, les, ve kterém se zrovna nacházejí, začne ožívat a prohýbat se v základech – podobně jako srdce hlavního hrdiny. Když našemu hrdinovi poprvé nezištně pomůže jiný člověk, jeho mysl je rozjařená, ale i zmatená – což dostatečně vyjadřuje následující scéna, kdy se muž vozí po jevišti na ledničce. Tyto lehce fantasmagorické (ale především „náladové“) obrazy nejsou jen pouhým samoúčelným výstřelkem. Mají svůj specifický význam. Zásadním způsobem ozvláštňují jinak pomalý tok děje. S pouhým civilním projevem si divadelní jeviště prostě nevystačí. Zatímco oko kamery dokáže ozvláštnit i pohled na zaprášené staveniště, divadlo má k vyjádření at-

divadlo / recenze / 71

„Propagace židovství, sexuality a vulgárnosti v křížovkách“

aneb deník Vlajka na stopě temných rejdů Ten, kdo čekal původně připravovaný článek s mnohoslibným názvem Pornografie za protektorátu, bude jistě zklamán. Z nedostatku času (jsa štvancem sexuálním, alkoholickým i úředním, dále pak oběť generála vedra) musím dát své jméno všanc, navždy se znemožnit v redakci H_aluze, doslova plivnout dobrotivé Alici Prajzentové do tváře, obloudit spravedlivého Tomáše Čadu, pošlapat nesmrtelnou Sukovu památku a nabídnout tamtéž nechtěný příspěvek poněkud pitvorného obsahu. Pitvorného proto, že nepůjde o slibované akční líčení temného zákulisí válečného pornoprůmyslu, postelové scény, kde se příslušníci domácího odboje utkávají s konfidenty, ani proslavenými SM výslechy na gestapu, které v nejednom čtenáři vyvolají vzpomínku na v Petschkově paláci oblíbený popěvek „Já viděl pitschku na gestapitschku.“ Nedojde ani k vylíčení pohnutých osudů příjemců výsledných produktů pornoprůmyslu, tedy exkursům do začasté nuzných staromládeneckých doupat, kde se šero snoubí se šerem… Ne, ne, ctěný čtenáři. Téma mého příspěvku je jiné. Odráží v sobě věrně dobu svého vzniku – tzv. okurkovou sezonu i s jejím oblíbeným atributem, čtením na deku. Budu se zabývat, jak je již z nadpisu jistě zřejmo, hádankami, křížovkami i tajenkami. Tedy tématem, které je v dekadentní H_aluzi dosud povýšenecky přehlíženo. Krátce po německé okupaci začal v Praze opět vycházet „deník novodobého národovectví“ Vlajka. 1 Toto periodikum bylo hlásnou troubou stejnojmenného extrémně pravicového hnutí. Na jeho stránkách docházelo k zuřivým výpadům proti Židům, svobodným zednářům, marxistům nebo představitelům první republiky. 2 V redakci se sešly postavy jako Jan Rys Rozsévač (šéfredaktor), F. A. de la Cámara. (ředitel tisku) nebo Josef Burda (ředitel tisku). Na bedrech posledně jmenovaného spočívalo vydržování novin, které se začasté neobešlo bez pozoruhodných praktik. Peníze byly získávány vydíráním ředitelů továren či podniků, kteří neměli čistě „árijský původ“. Jinou možností bylo vydírání pomocí vynucené inzerce nebo příspěvků na tiskový fond Vlajky, které obstarávaly dvě spřízněné gorily. Posledním oblíbeným

72 /

zajímavosti

prostředkem byly tzv. krkací dýchánky, při nichž pětičlenná skupina „vlajkařů vešla do hodně obsazené

kavárny nebo restaurace, která odmítla abonovat Vlajku, posadila se ke stolu a objednala si jedinou láhev sodovky se skleničkami pro každého. Pak si všichni nalili, upili a začali co nejhlasitěji říhat. Po chvíli se zhnusení hosté začali ze sálu vytrácet a majitel ještě na místě rád Vlajku abonoval.“ 3 (Ten-

to obraz vzdáleně připomíná dýchánky jistého časopisu, pořádané v nejmenované ústecké kafírně, kde pivomilní hosté říhají z bídné smíchovské náhražky známého belgického piva.)

potvrzení těchto slov jsou uvedeny některé ukázky a citáty, které dokladují „úžasné komolení“ české řeči a že znění některých hádanek, zvláště přesmyček, je slátanina. Pohoršení vyvolalo číslo, kde se objevil turnaj deseti hádanek o alkoholikovi, pijanovi, opilci a rváči a jeho sestře. „Ani naši velikáni nejsou ušetřeni hádankářských nechutností a nevkusu“,

píše v kanálním deníku Vlajka pohoršený hádankář a cituje jeden z hádankářských „výtvorů“ lidového autora: „Pojídá pohodníček oběd u nás a praví: Napsal jsem Temno, U nás. (Rozluštění – Jirásek).“

V možnostech autora prý není citovat „všechny obhroublosti a nechutnou erotiku“, která je součástí rýmovaček, tedy jen pro ilustraci: „O tobě vím, že jsi fešná a že lákáš hochy v sklep.“ Dále skandální:

„Pružná v trupu nemám kupu špeku kdesi v přebytku, tvary ladné, chybky žádné, to poznáš už na lýtku.“ Či „Samou láskou, milá Máry, roztrhám tě na cancáry.“ Nebo nakonec: „Staré mladé otrokyně, budu houpat na svém klíně a cuchat jim frizúry.“

Jednou ze zásadních chyb časopisu prý je, že neuvádí klasická díla českého básnictví a uchyluje se k amatérské tvorbě autorů-koníčkářů: „O vtipnosti

a pěknosti této vlastní tvorby podávají obraz citované úryvky.“ V závěru článku Hádankář bilancuje: „Současný stav značné části hádanek ve jmenovaném týdeníku je ubohý. Slátaniny a vulgárnosti mají přednost před díly našich básníků a komolení naší řeči se všemi ostatními nesmysly je jejich věrnou stráží‘!“ 8

Vlajka 1940 / foto archiv autora

Denunciace byla Vlajce vždy vlastní. 4 V každém čísle se objevovala nápadná i méně nápadná upozornění na nešvary týkající se židovství veřejně činných osob nebo tzv. dobrého obecného vkusu. Tento jev však byl v české společnosti za druhé republiky a protektorátu hojně rozšířen. 5 Jen u listu Vlajka (a částečně také Arjiského boje) byl náplní takřka celého domácího zpravodajství. Mezi všemi jejími útoky však vyčnívá seriál článků, které se věnují hádankám, křížovkám a tajenkám. 6 První vyšel na počátku října pod názvem „Úžasný úpadek české hádanky“ a jeho autor, nápaditě podepsaný jako Hádankář, v něm dokazuje, že při čtení hádanek v časopise Křížovka a důvtip 7 si čtenář může připadat, „jako by neviditelné židozednářské

ruce, jež záměrně otravovaly výtvarnictví, film a literaturu svým zvrhlým uměním, rozprostřely své sítě i v oboru hádanek, aby rozsévaly i zde mravní úpadek pod pláštěm zábavy, která kdysi sloužila jen účelům ušlechtilým, poučným a vzdělávacím…“ Na


pak ještě vkus luštitele mrzačí vybrané křížovkářské legendy jako: ožralý, spitá, lejno, výkal, kreten, nahota, nudita, hermafrodit, močení krve, starořecká nevěstka aj. Zvláště zavrženíhodné jsou autoru bonzáckého článku argotové výrazy, maskované jako „lidové výrazy“, ve skutečnosti však „všemožné zkomoleniny a vulgárnosti“ kupříkladu: amant, canc, hec, kanape, klasa, knap, kukr, mord, šluk, švonepaj, viks. Křížovky věnované památce „některých našich velikánů“ byly vedle toho zapleveleny nepatřičnými výrazy. V křížovce nazvané „Chodská“ vychází zavrženíhodné: Sára, pejz, Ezau a pózy nebo u křížovky „Slova Tyršova“ pak: canc, čmýra, kabala, kravál, kretén, pláč. Pro pohoršeného Křížovkáře je vše jistě dokladem temných rejdů, pro dnešního čtenáře však především kouzlem nechtěného. Na druhou stranu jistě právem byly časopisu vytýkány i některé ledabylosti. Viz několik příkladů (za pomlčkou vždy řešení legendy): asijský veletok - Nil, export – dovoz, alpské údolí – averse, římský chrám – pagoda a choť svatého Václava – Drahomíř. 9 Už následující den vyšel ve Vlajce článek nadepsaný „Co se předkládá dětem v křížovkách“ s podtitulem „Neuvěřitelný úpadek vkusu v oboru křížovek a hádanek“. Autor, signovaný jako H. A. K. (zřejmě tedy

kříženec Hádankáře a Křížovkáře), žasne nad neuvěřitelnou sprostotou dětské přílohy časopisu Křížovka a důvtip – Besídky pro děti. „Tak rozumí jmenovaný

O necelé dva týdny později se k útoku na časopis, tentokrát na jeho křížovkářskou část, připojuje autor podepsaný jako Křížovkář. Křížovkářská část totiž

„zasluhuje bedlivé pozornosti neboť je to důkladně sestrojený a stále doplňovaný slovník židovských jmen i výrazů a snůška slov, která do rodinného a společenského listu vůbec nepatří, zvláště když mu redakce i vydavatelstvo přikládají poslání kulturní.“ V článku jsou opět poněkud mechanicky zmíněny „židozednářské ruce rozprostírající své sítě, aby pod pláštěm zábavy a někdy dokonce i vlastenectví šířily v naší veřejnosti poznatky, o kterých nelze říct, že patří k nezbytnostem všeobecného vzdělávání arijských gójímů.“ Doložit to má něko-

lik skutečností: předně přítomnost jmen semitských bohů (El, Ikos, Jehova, Moloch), králů (od Saula až k Herodesovi), proroků, kněží a rabínů (mezi nimiž nechybí ani Löw a jeho Golem), jmény různých semitských osob (nejčastěji Aron, Sára, Izák, Lot a Onan), židovských jmen, židovských měsíců atd. Vedle těchto zřejmých příkladů „židozednářské propagandy“

Žak (Vlajka 1939) / foto archiv autora

zajímavosti / 73

v Křížovce a důvtipu setkáváme, dlužno uvésti ještě jeden doklad z hádankářské části. Jsou to pseudonymy některých přispěvatelů, mezi nimiž čteme: Barbar, Čundrák, Flamen Dr, Indián, Lont, Pučmidrát (člen hádankářského kroužku Přemyslovci), Smolař, Vrták aj.“ V této souvislosti je pisatelem článku

vnímáno jako věc nevkusná a takřka zločinná, když si některý z přispěvatelů zvolí za pseudonym „jméno buditele“ F. L. Věka a napíše-li pod ním následující úryvek: „V starém hradě se strašidlem ohání se se-

stra šidlem. Spravuje ti, Doro, boty, abys mohla do roboty. Pikle stará dorka kuje, ví že v řece sta raků je: místo práce se střechy ti, zkouší, zda je sestře chytí. Sestru při tom hrůza jímá, ač se o tu hru zajímá. Ale lovit za hájení, značí strastí zahájení, pro hloupé však ne chytráky, z nichž též žádný nechyt raky.“ Vlajkařský mudrlant jakoby popletl literární postavu se skutečnou, protože píše: „Kdyby tak byl F. L. Věk věděl, pro jaké hádankářské slátaniny křísil s jinými buditeli naši řeč.“ Zřejmě četl Jiráskovy

Karel Rélink (Vlajka 1939): „Viděl někdo u nás“ / foto archiv autora

list výchově dětí!“, spravedlivě se rozhořčuje autor

nad zakázanými termíny, které se v dětské příloze vyskytují: bůžek lásky (Amor, Erot), bohové lásky (Eroti), cigareta (retko), část těla (prs), druh kořalky (alaš, arak), představitel Švejka ve filmu (Noll), tajný dopis vězňů (moták). 10 Ačkoli zmínky o kořalce, cigaretách a božstvech lásky do dětských křížovek patrně nepatří, všiml si autor nadto ještě vězeňského motáku a Švejka. Patrně proto, že dětský svět nemá být rušen úvahami o protektorátním vězeňství či pokleslou figurou dobrého vojáka Švejka. 11 Znovu je uváděna výtka, že časopis neotiskuje „známé básně uznaných básníků“, ale pouze krkolomné, avšak čtenářsky vděčnější dílka amatérských přispěvatelů. Díky tomuto postupu je dětem určené periodikum plněno „zkomolenou češtinou, slohovými i věcnými

časopis je moralizující tvrzení, které zajisté pobaví, zvláště uvážíme-li, že je zveřejněno na stránkách listu, který falšuje, lže a pomlouvá: „Ke vkusu s jakým se

74 /

zajímavosti

náš list je pak směrodatnou povinností postarati se o to, aby česká veřejnost, dětmi počínajíc, nebyla nadále odváděna od správného chápání veřejné morálky a zatahována do oblasti židozednářského rozleptávání jemného citu a vkusu, jakož i smyslu jen pro ušlechtilost a krásno.“ 12 A důkaz o tom, že

i výhrůžku lze vhodně stupňovat, přínáší poslední citát: „Proti tomu bude nutno energicky zakročiti pří-

slušnými místy, když ani vydavatelstvo ani redakce nedbají na přátelská upozornění a věcné výtky a vedou hádanky po svém dále a nedovedou či nechtějí uznati, že tak ostudnou literaturu nelze v našem veřejném životě trpět.“ 13

Není zřejmé, jakým způsobem denunciace Vlajky ovlivnila vycházení napadeného časopisu, ani důsledky, které to mělo pro členy redakce a přispěvatele. Faktem ovšem je, že křížovkářský časopis Vlajku přežil, vycházel až do roku 1945, zatímco hlavní tiskový orgán hnutí Vlajka vycházel pouze do konce


Poznámky

1 Vlajka vycházela již na konci dvacátých let minulého století. Tomáš PASÁK, Soupis legálních novin, časopisů a úředních věstníků v českých zemích z let 1939-1945. Praha 1980, s. 374-375. 2 Kupříkladu již v září 1939 Vlajka navrhuje zavést pro každého Žida viditelné označení, protože se údajně velmi často stává, „při známé drzosti Židů, že přes veškeré nařízení a zákazy obsadí veřejné podniky a místnosti, spoléhajíc na to, že třeba jejich vlastní nos není plně rozvinut do zřetelné semitské bohatosti, nebo vlasy nejsou tak příliš kudrnaté, aby to bylo nápadné.“ Proti podobné židovské zvůli prý dosud není vybudována účinná árjiská svépomoc a „zřetelné označení rasy zkrotí trochu bezohledné a výstřední chování nearijců, kterým se neustále honosí.“ Žádáme židovské odznaky, in: Vlajka 10. září 1939. 3 Milan NAKONEČNÝ, Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu. Praha 2001, s. 132. 4 Proslulou postavičkou byl imaginární špicl Žan Kudla, „populární figurka z výstavy r. 1898, o níž se domnívala naše veřejnost, že jest již dávno mrtva“, který v každém čísle (od 17. 7. 1939) několika větami upozorňoval na „nepravosti“ v českém veřejném životě. V drtivé většině šlo o smyšlenky a sprosté konfidentství. Vlajka ze 17. července 1939. 5 Pravicovým tiskem byly často kritizovány rozšířené literární žánry. Zejména brak, který v době protektorátu představovaly milostné kýče, detektivky či cowboyky. O kampaních proti nízké literatuře, braku a škváru viz Pavel JANOUŠEK, Literární brak. Operace vyloučení, operace nahrazení 1938–1951. Brno 2004. 6 „Hádanka (řec. Ainigma) je vylíčení předmětu, aniž je zatím jmenován, básnické opsání věci, kterou je posluchači nebo čtenáři doplniti, uhodnouti. Podle slovné povahy je to buď šaráda, logogrif, anagram, palindrom, s přimísením

kresebného prvku také rébus. Patří sem též křížovky a tajenky. Hádanky skládány ve všech světových literaturách za všech dob. Sbírky jejich jsou hojné zejména u Němců a Slovanů, kdež nad umělé hádanky převládají ve starší době hádanky lidové.“ Masarykův slovník naučný. Lidová encyklopedie všeobecných vědomostí, díl 3. Praha 1927, s. 12. 7 Časopis byl vydáván v Praze s týdenní periodicitou v letech 1925-1945. Vydavatelem Quido Langhans, šéfr. Alois Nolč. Tomáš PASÁK, Soupis legálních novin, časopisů a úředních věstníků v českých zemích z let 1939-1945. Praha 1980, s.195 8 Hádankář, Úžasný úpadek české hádanky, in: Vlajka z 8. října 1939. 9 Křížovkář, Propagace židovství, sexuality a vulgárnosti v křížovkách, in: Vlajka z 19. října 1939. 10 H. A. K., Co se předkládá dětem v křížovkách. Neuvěřitelný úpadek vkusu v oboru křížovek a hádanek, in: Vlajka z 20. října 1939. Tento článek byl Vlajkou znovu otištěn ještě 31. října 1939. 11 Způsob vnímání Švejka extrémní pravicí v době protektorátu lze nalézt v některých článcích Vlajky. Švejk se objevuje kupříkladu v pomlouvačném článku proti legiiím, kde při vysvětlování událostí z konce roku 1918 stojí: „Přichází doba největší potupy vojenské cti, korunovace hrdiny Švejka a jeho kult. Národ je učen obdivovat zbabělost, mazanost, nekázeň… Švejk národa usedá na křeslo ministra národní obrany. Klofáč /Václav Klofáč (1868-1942), národní socialista, ministr národní obrany v letech 1918-1920/, největší hrdina, který válku přečkal v bačkorách, dává se do práce s vervou kozla, jehož udělali zahradníkem. Jeho přehlídky, jež pořádal po vlastech československých, staly se pro ‚domácké důstojníky‘ pramenem hrůzy a potupy. S jakou mravní špínou, jedovatostí a otrlostí řádil tento socialistický nabob…“ Odstraňte osvobozeneckou legendu č. 2! Odvoďte důsledky z nařízení říšského protektora o legionářských důstojnících! Z kruhů bývalé čsl. armády, in: Vlajka z 1. října 1939. 12 H. A. K., Co se předkládá dětem v křížovkách. Neuvěřitelný úpadek vkusu v oboru křížovek a hádanek, in: Vlajka z 20. října 1939 13 Hádankář, Úžasný úpadek české hádanky, in: Vlajka z 8. října 1939. 14 Milan NAKONEČNÝ, Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu. Praha 2001, s. 222.

/Petr Karlíček/

autor je historik

foto archiv autora

výmysly, vulgárností erotiky a sexuality, nýbrž dokonce i některými výrazy nejen silnými, nýbrž hraničícími přímo s oplzlostí…“ Posledním z útoků na

spisky tak náruživě, že si neuvědomil, že předobrazem románového Františka Ladislava Věka byl skutečný buditel František Vladislav Hek (1769-1847). Je otázkou, kam až by jej jeho fašistický myšlenkový freestyle dovedl, kdyby informací o skutečném buditelově příjmení disponoval. Snad by se jméno snažil upravit tak, aby nevzbuzovalo pohoršení. Hek totiž může zvrhlíkům připomenout vzdechy a ty se začasté váží k věcem odporným, snad ještě děsivějším než spáry židozednářstva, snad k „vulgárnostem erotiky a sexuality“. Jedním ze společných znaků všech denunciačních článků Vlajky je výhružný závěr: „Pro

roku 1942. Na počátku roku byla Vlajka nacistickými orgány donucena k rozpuštění a někteří její představitelé internováni v koncentračních táborech. 14 Útoky proti křížovkám a tajenkám jsou zjevně více než výplodem chorého mozku, který měl ve vyšinuté době protektorátu široké pole k vlastní realizaci. Ačkoli nejsou přímé důkazy, lze dovozovat, že jakékoliv okázalé moralizování je podezřelé a je třeba jej vnímat s nejvyšší ostražitostí. A nač že jsem to pitváním shora uvedeného tématu přišel? Čím jsem to obohatil čtenáře? Nu, až na přebohaté výrazivo fašistického plátku Vlajka, ničím. Ale co, jde přec o kratochvilné pseudointelektuální čtení na deku.

zajímavosti / 75

Horor, Pulp a další... Dopřál jsem si drink. Je to tak, nikoli jeden, nikoli sám, byl jsem v půvabné společnosti inteligentní dámy a během duchaplné konverzace jsme se dostali k anglosaské literatuře. Po společné shodě na několika autorech logicky následoval rozpor, protože tak již to bývá. Každý má jiný vkus /případně nevkus/. Týkal se literatury hrůzné, makabrózní, tedy hororu. Dáma soudila, že jediným kvalitním autorem byl Edgar Allan Poe, okrajově snad Nathaniel Hawthorne, další autory si nevybavila, ba ani neznala. Když jsem zmínil dalšího velikána, H. P. Lovecrafta, mělo to jen velmi slabou odezvu. Pokusil jsem se tedy navrhnout další dva: R. M. Jamese a A. Bierce, a to již byl „čistý průstřel“. Zmínil jsem, že tito autoři nepsali prvoplánově „Pulp“, což bylo komentováno tak, že pulp jsou jen detektivky, „kliftonky a nikkártrovky“, případně „kovbojky“. To mocně otřáslo mou představou o informacích, které mají dnešní třicátníci o literatuře, jíž lze zpětně nazývat „Pulp“. Obvykle narážím na základní informaci, tj. Pulp = 1. dřeň, 2. brakovou literaturu, 3.( nejčastější odpověď) má to cosi společného s Pulp Fiction... Řadí se sem ale

76 /

zajímavosti

H. P. Lovecraft / foto www.ryudaewan.tistory.com

mnohem víc témat a žánrů, které mají společné jedno – mají pobavit, zaujmout a vyvolat u čtenáře, v tom nejlepším slova smyslu, odezvu. Patří sem však hororová literatura? Mnoho z ní jistě ano, jsou však na literární úrovni třeba Příběhy Artura Gordona Pyma, hororová klasika, srovnatelné s „ kliftonkou“? Lidé mají strach daný, je archetypálním pudem, který máme všichni vrozený. Často slyším, že se bojíme rádi či neradi, snažíme se použít termíny na úrovni „libých či nelibých pocitů“, faktem ale je, že strach, jako emoci, potřebujeme. Někteří z nás více, někteří méně, ale rozhodně ji potřebujeme všichni. Bez strachu bychom totiž neznali naději... Zpět k literárnímu hororu. Jeho první odlesky můžeme nalézt v rituálních kresbách pravěkých umělců, v antice lze spatřit řadu autorů píšících hororové povídky, nejzásadnějším je však zcela jistě Plinius ml., který napsal několik prototypů horrorových povídek. Ve středověku je nadpřirozeno všudypřítomné: v „exemplech“, legendách, v kronikách, všude lze nalézt texty, které lze při troše dobré vůle nazvat fantastické, případně

hororové. Kdo je však tím, kdo horor formoval k současným rozměrům fantastické hororové literatury? Autorů bylo jistě víc, mým „horkým tipem“ je však autor, který není všeobecně známý. Přesněji, on je spíše neznámý – Pchu Sung- ling – který se narodil roku 1622 v Číně. Bohužel, mnoho o něm dodnes není známo, neznáme ani datum jeho smrti. Jisté je jen to, že byl úředníkem, sepsal řadu povídek a novel, které za jeho života vůbec nevyšly, a vydal je až jeho vnuk někdy kolem roku 1740. Jeho povídky plné záhrobních monster, upírů, lykantropů a démonů však nepostrádají jednu základní veličinu, kterou „západní horor“ objevil až o více než sto padesát let později – nadsázku. A rozhodně – humor /kde jinde by více než komicky nepůsobil „děsivý soudce ze-


mřelých, který jest zkušený pijan, jenž zvládá vypít více než patnáct kořalek a vesele skotačit?“/. Vý-

chod v tomto opět předstihl západ... Ačkoli lze směle tvrdit, že vývoj makabrózní literatury se v počátcích devatenáctého století přesunul jinam – do Anglie, Francie, Německa a Ruska. Kupodivu i do tehdejšího Rakouska-Uherska... Ale o tom snad příště...

/Oto Mašata/

autor je pedagogem, zajímá se o komiks, černý román atd.

foto archiv autora

Edgar Allan Poe / foto www.en.wikipedia.org

Nathaniel Hawthorne / foto www.en.wikipedia.org

zajímavosti / 77

Indie omalovánky foto archiv autorky

Zuzana Blažková Jmenuju se Zuzana Blažková. Kdybyste se mě snažili vygooglit, zkuste spíš mou sestrou vymyšlený pseudonym Zuzka Buzka. Studuju na Katedře výtvarné kultury. Mám ráda kresbu a muziku, občas každé zvlášť, častěji dohromady. Kresbu mám ráda pro její možnost rychle zaznamenat momentální nápady, takže často to, co mě na hudbě zaujme, zvěčním do skicáku. U kreseb podle hudby většinou vycházím ze tří alternativ, buď z toho, co mi evokuje skladba jako taková, nebo z vizuálu klipu anebo z bookletu (tam se pak inspiruju asi nejvolněji). Často a ráda používám fonty, ale většinou toho moc nenapíšu.

Ve výtvarné příloze tohoto čísla bychom Vám rádi představili tvorbu studentky ústecké Katedry výtvarné kultury PF UJEP Zuzany Blažkové, alias Zet Bí, alias Zuzka Buzka. Předkládáme Vám 14 kreseb ze série Favstuff, která vzniká deníkovou formou již třetím rokem. Zuzana staví své kresby na zdánlivém rozporu „odfláknutosti“ a zároveň precisnosti detailů, a to co se týče tahů, perspektivy a plasticity, rozvržení i celkového pojetí námětu.

78 /

výtvarná příloha

Vychází z grafického designu, přesto přiznává rukodělnost. Vizuálně jde s dopovými trendy. Ilustruje hudbu a pracuje i se samotnými texty. Když nechtěně vynechá písmenko, nevadí, jednoduše ho vsune jako by se nic nedělo. Kresby působí, jako kdyby si dělala středoškolská studentka čmáranice během nudných školních hodin. Evokují prvoplánové náčrty nápadů, které by jako by se měly rozpracovat až později. A v tom je jejich poetika. K tomuto pojetí přispívá i medium kresby – propisky, fixy – i podklad – vytrhané stránky linkovaných sešitů a jakási celková neukotvenost ve formátu. Způsob, kterým kresby Zuzana prezentuje, jim dodává autenticitu. Jakási „estetická neestetičnost“ je upřímná, nikoliv fingovaná. Může se zdát, že jsou prvoplánovým výtvorem, čemuž by styl kresby nasvědčoval, ale jde spíše o subjektivně nejlepší možnost k reflexi smyslových i intelektuálních prožitků. Jakési poznámky, které jsou povýšeny na samostatná díla. Monika Svobodová


výtvarná příloha / 79

80 /




82 /




84 /




86 /




88 /



H _ALUZE

literárně kulturní časopis

léto 2010 H _ ALUZE LITERÁRNĚ KULTURNÍ ČASOPIS cena 40 kč

Recommend Documents