2010 H ALUZE LITERÁRNĚ KULTURNÍ ČASOPIS. cena 40 kč

10 / 2010

H ALUZE LITERÁRNĚ

KULTURNÍ

ČASOPIS cena 40 kč

10 / 2010

šéfredaktor: tomáš čada / [email protected] redakční rada: miloš makovský / [email protected] alice prajzentová / [email protected] josef straka / [email protected] michaela uhlířová / [email protected] ediční práce a korektury: michaela schwarzová a tomáš čada návrh loga a grafického konceptu zuzana hegedüšová a miloš makovský

Úvodník

/Tomáš Čada/ �� 3

Rozhovor:

„Chodilo to k nám nejrozpodivnějšími způsoby, ale někdy to vzalo za své.“ /Tomáš Suk a Monika Kabátová/�� 4

Stalo se:

Sonda do literárních salonů - sběr podzim-zima 2009 /Radana Šatánková/�� 8 Po tomhle koktejlu se určitě nezbouráte vol.3 /Michaela Uhlířová/ �� 10

Recenze – knihy:

Kniha, nebo tak něco, od starýho a nadrženýho Cavea /Jiří Starý/�� 12 Pokus o recenzi, jenž se nezdařil /Tomáš Čada/ �� 13 Poetika a básnické obrazy vítězí nad příběhem a melancholií /Tomáš Suk/�� 15 Jak slečna trochu kočičí /Alice Prajzentová/�� 16

Zamyšlení:

Divákem v Libanonu /Jan Tětek/ �� 17

Z literární teorie:

Dobývání fasády K autonomii poetiky Něžných drápků /Stefan Segi/�� 20

Poezie:

Marie Bartůšková: básně�� 25 Aleš Čermák: básně �� 26 Peter Dietze: básně v originále �� 29 Petra Fantová: básně �� 31 Richard Klíčník: básně�� 32 Alice Prajzentová: básně�� 34

Próza:

Martin Čech: Červený celofán �� 39 Vratislav Kadlec: Deník psaný za oknem (úryvek z novely) �� 43 Michaela Schwarzová: povídky �� 46

La Follia:

Ze života barokního skladatele – Až na konec světa /Adam Krupička/�� 48

grafické zpracování a sazba: miloš makovský tisk: roman polák (PRINTIA, s. r. o.) redakční e-mail: [email protected] internetové stránky: www.h-aluze.cz vydává OS: h_aluze české mládeže 8 ústí nad labem 400 96 pedagogická fakulta, katedra bohemistiky číslo 10/2010, ročník 3. vydáno dne 20. 1. 2010 v ústí nad labem náklad 200 kusů výtvarná příloha: standa pexa spolupracovali: marie bartůšková jan culek martin čech aleš čermák peter dietze petra fantová radek fridrich milan hrabal anica jenski jose vratislav kadlec richard klíčník adam krupička janele z liků ludmila pechová vojtěch poláček stefan segi michaela schwarzová jiří starý tomáš suk radana šatánková tereza tauchenová jan tětek nelly wernischová tereza záchová

e. č. MK ČR: E 18358 ISSN 1803-8077 číslo vychází za podpory univerzity jana evangelisty purkyně a tamní katedry bohemistiky

obsah

h_aluze / 1

10 / 2010

tomáš čada

Vážení čtenáři, milé čtenářky,

2 / h_aluze

...doporučuje:

Radek Fridrich �� 50

Film:

Tanec v temnotách /Nelly Wernischová/�� 51

Hudba:

Hamada – temná poušť v podání NPM /Jan Culek/�� 53

Výtvarné umění:

Pusťme si žilou, ať teče čerstvá vizuální krev! /Tereza Záchová/ �� 54

Divadlo:

VyVolení k Experimentu /Tereza Tauchenová/�� 57

Zajímavosti:

Literární novinky v Srbské Lužici /Milan Hrabal/ �� 58 Identita matka /Anica Jenski/ �� 59 Zpověď televizního feťáka? /Jose/ �� 60 Kavárna Potrvá – Roční pokus o rozmanitost a hloubku /Vojtěch Poláček/�� 61

Výtvarná příloha:

Standa Pexa: Anarchystická kuchařka�� 63

obsah

do rukou se vám dostává desáté, tedy jubilejní, číslo H_aluze, což by dle zavedených norem mělo znamenat oslavu, bilancování či navýšení kvalit. Nestalo se však ani jedno. Desáté číslo je číslem přerodovým. Ale uvnitř časopisu přílišné změny nedoznáte! Snad, že si povšimnete menšího množství recenzí, než bylo zvykem, a nepřítomnosti rubriky Líheň (k tomu se ještě dostanu). Onen zmiňovaný přerod proběhl na pozicích čtenářem neviděných. Redakci H_aluze opustili dva členové, Tomáš Suk, jenž se zavázal s námi nadále spolupracovat jako externista, a Michaela Henčlová, která opouští H_aluzi po oboustranné dohodě. K redakčním změnám jednou dojít muselo, neboť sestavovat časopis bez jakéhokoli ohodnocení (nejen finančního) vyžaduje notnou dávku motivace, odhodlání a především času. Ve chvíli, kdy toto opadá, je zbytečné tlačit na pilu. Tedy rozlučka, pokud při ní nedojde k žádným roztržkám, je dle mého rozumným řešením. Dík tomu však vznikalo číslo desáté v podmínkách provizorních. Doufáme, že se to na jeho kvalitách neodrazilo. H_aluze pokračuje a pokračovat bude. O tom není pochyb. Jen je třeba zkonsolidovat síly a využít jubileum k další, doufejme, že opět kulturně přínosné, práci. Od následujícího čísla chystáme několik koncepčních změn, které by měly nejen usnadnit práci nám jakožto redaktorům, ale především by měly H_aluzi zpřístupnit Vám, čtenářům. Ale dost již k situaci, která vás nemusí vůbec zajímat. Desáté číslo H_aluze vychází společně s básnickou sbírkou Ivana Pasadeny Poezmije, již pro vás edičně připravila Alice Prajzentová a ilustracemi opatřila

Monika Svobodová. I do příště chystáme poezii. Tentokrát z řad redaktorských. V jedenáctém čísle svou poezii představí již zmiňovaná Alice Prajzentová a ve vydávání knižních příloh hodláme pokračovat. Jak jsem již v úvodu zmínil, v současné H_aluzi není přítomna rubrika Líheň. Vzhledem k tomu, že se nám její koncept neosvědčil a nebyli jsme schopni sehnat dostatek kvalitních autorů, jež bychom do této rubriky mohli nabídnout, považujte ji prosím za zrušenou. V případě, že se nám podaří sehnat větší množství kvalitních textů odpovídajících charakteristice, tedy: sepsali je autoři, kteří se ještě nehonosí občanským průkazem, rádi rubriku na stránky H_aluze navrátíme. Ale tentokráte bez zbrklosti a s dostatečným textovým zabezpečením. Abych jen nehartusil. S konečnou platností mohu oznámit, že stránky H_aluze (www.h-aluze.cz) fungují, jak mají. Naleznete na nich texty z předešlých čísel, archiv doposud vydaných H_aluzí ve formátu .pdf, především však mediální galerii, v níž jsou nejen fotografie z akcí kolem redakce, ale i audio nahrávky básní či video ukázky z autorských čtení. A touto pozitivní zprávou bych se s vámi rozloučil. Vzhledem k tomu, že s novým číslem přišel i nový rok, vězte, že ani v něm se H_aluze nechce nechat zahanbit a bude pro vás připravovat kulturní vykutálenosti a jiné skopičiny. Vše dobré ze zasněžené Prahy za redakci přeje Tomáš Čada 10. 1. 2010

úvodník

h_aluze / 3

tomáš suk a monika kabátová

tomáš suk a monika kabátová

„Chodilo to k nám nejrozpodivnějšími způsoby, ale někdy to vzalo za své.“ Ludvík Kundera o literární situaci v komunistickém Československu a o vztahu k Františku Halasovi.

A daly se sehnat západoněmecké knihy i v padesátých letech?

(Pokračování rozhovoru z předešlého čísla H_aluze) Ludvík Kundera (*22. 3. 1920 v Brně) je český básník, dramatik, prozaik, překladatel z němčiny, francouzštiny a slovenštiny, editor, literární historik a v neposlední řadě čajolog. Studoval češtinu a němčinu nejprve na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale svá studia dokončil až na Masarykově univerzitě v Brně. Jeho studium přerušila válka, v které byl, mimo jiné, totálně nasazen v německé Špandavě. Celý život byl prakticky na volné noze. Od roku 1976 žije se svou manželkou v moravském Kunštátě. Je velkým odborníkem na českou a německou literaturu, zvláště pak na německý expresionismus. Díky jeho překladatelské činnosti se český čtenář může seznámit s díly Brechta, Trakla, Celana, Heina a Büchnera aj. Od roku 1994 vycházejí sebrané spisy Ludvíka Kundery, mimo to stále dále tvoří a vydává díla samostatně, naposledy mu vyšla sbírka Onde 2008. V roce 2002 mu byla udělena na lipském festivalu Cena za celoživotní literární dílo. Poměrně nedávno, v roce 2007, mu prezident Václav Klaus předal státní vyznamenání Za zásluhy v oblasti kultury a umění. V letošním roce mu Nadace charty 77 předala Cenu Jaroslava Seiferta za celoživotní literární dílo. A co Teige, o kterém jste hovořil? No vidíte, já jsem vám ještě slíbil Teigeho. Na toho mám nejlepší možné vzpomínky. Teigeho znali napřed částeční členové skupiny Ra. Jedním z nich byl Ota Mizera a tím druhým byla Mirka Miškovská. Mizera navštívil nejdříve Teigeho a pak tak chodil s Ist-

4 / h_aluze

rozhovor

přeložení. Je to fantastický román Alfreda Kubina Země snivců. Je to můj první překlad. Loni vyšel ve čtvrtém vydání.

lerem a Teige se velice zajímal o „mladé surrealisty“. Já jsem si s ním začal dopisovat, ale pak jsem byl totálně nasazen v „Rajchu“. Po návratu koncem roku 1943 jsem ho navštívil a navštěvoval, i když jezdit do Prahy bylo dost nebezpečné. Teige mi pak poslal po Istlerovi sešitek 14 německých básní. Jejich autorem byl Hans Arp narozený v Alsasku, takže je to dvojjazyčný, francouzsko-německý autor, a ta sbírka se jmenovala Weisst Du, schwarzt Du, což by znamenalo, „Víš-li, kdo tě očernil“ nebo tak nějak. Mě to naprosto nadchlo, takovou poezii jsem ještě nečetl, bylo tam habaděj slovních hříček. Přeložil jsem ty verše asi za týden. Z Arpa se stal můj idol a za to vděčím – mimo mnohé jiné – Teigemu. Když jsem byl v roce čtyřicet šest v Paříži, tak jsem ho tam dokonce potkal, v milionovém městě jsem ho potkal! Poznal jsem ho podle fotky z nějaké antologie, měl jsem skutečně velké štěstí. Teige mi koncem války poslal poštou další knížku, jmenovala se Die andere Seite, což znamená „Druhá strana“, ale to je česky nemožný název. Autorem je rakouský, ale spíš světový kreslíř jménem Alfréd Kubin. Kolem Vánoc 08 vyšla tato knížka ve čtvrtém vydání… Tenkrát bylo na Kladně nakladatelství, kde hrál určitou roli v pozadí, ovšem ještě přespolní dělník, Jiří Kolář, který tehdy už vrtal do literatury. Roku čtyřicet čtyři, už bylo jasné, že válka skončí dobře a v tomto nakladatelství přijímali už rukopisy pro poválečnou éru. Tak jsme jim ho nabídli a jim se to líbilo a dostal jsem tehdy do ruky první nakladatelskou smlouvu, kterou velmi rád cituji, stálo tam: „Honorář 5000 Kč jednou provždy“. Tak to je taky zásluha Teigeho. Tak to je taky zásluha Teigeho, že mě na tu knížku upozornil. Teige mi ještě koncem roku 1944 poslal další německou knihu a nabádal mě k jejímu

Ptáte se na důležitou věc. Chodilo to k nám nejrozpodivnějšími způsoby, ale někdy to vzalo za své. Vozil jsem ty věci z cest do NDR a na hranicích většinou otevírali kufry. Na tohle jsem měl recept. To, co bylo cenzurovatelné, jsem nechal v kufru nahoře, toho si většinou nevšimli a hrabali se dole pod prádlem. Zní to divně, ale já jsem to skutečně několikrát s úspěchem praktikoval. A potom k nám taky chodily netušené návštěvy. Několikrát se mi stalo, že někdo u nás zazvonil, vrazil mi do ruky knihu, řekl sbohem a utíkal pryč. Takový chlapeček jednou přišel a já jsem se ani nemohl zeptat, kdo to posílá, a už byl pryč.

že my rádi překračujeme zákazy, čili tiše tichounce se Brecht nastudoval ve Zlíně a nakonec i v Praze. Vždycky to bylo spojeno se svízelným jednáním, ale posléze se se dvěma Brechty jelo dokonce i do Berlína. Tam jsem se tajně přifařil. Dělal jsem tehdy dramaturga hlavně pro Zlínské divadlo a taky sem tam pro Brno. Ještě před tímto údobím vyslal ústřední výbor dva lidi do Berlína s výzvou, aby Brechtovi dědicové odňali mně a Vápeníkovi práva a aby příští Brechtovu hru překládal Vladimír Neff, tedy známý prozaik. To byl celkem bohatý úspěšný muž, proto jsem se divil, že chce pobírat podstatně nižší honoráře za ne právě snadné překlady, oni to požadovali a rozhodnout měla Brechtova dcera Barbara. Když vyslechla dcera požadavky, tak pronesla překrásnou větu, která německy zní: „Nein, Papa wuste, was er tut“, což znamená: „Ne, tatínek ví, co dělá“ a když to někomu svěřil, tak si to předtím ověřil.

Pane Kundero, mluvil jsme o vaší překladatelské činnosti. Je poměrně známé, že jste byl jakýmsi dvorním překladatelem Bertolda Brechta. Ano, ano, autorizovaným. Já a ještě Vápeník, on překládal prózu a já verše. Jak bylo v sedmdesátých letech obtížné Brechta u nás prosadit? Jedna historka je skoro anekdotická . V čele kulturní sekce ústředního výboru KSČ stál jednu dobu mladý muž, jehož jméno jsem zapomněl, a ten nás jednou s Vápeníkem povolal na neutrální půdu do tzv. Dilie (Divadelní a literární jednatelství), to je sice stará, ale dobrá instituce, která se stará o všechny ty smluvní a takové ty věci mezi autorem a cizinou. Tento pracovník ústředního výboru pravil, že bude nějaké výročí a „abychom vyšli s NDR“ je nutno povolit několik Brechtových inscenací a tlumočil „mínění strany“, že by se ty hry neměly hrát v Praze ani v Brně, nýbrž ve venkovských divadlech. Naší národní zvyklostí je,

Čajové pohoštění u Ludvíka Kundery / foto Miloš Makovský

rozhovor

h_aluze / 5

tomáš suk a monika kabátová Z jakých jazyků jste překládal? Z němčiny, bulharštiny, frančtiny, ruštiny, srbocharvátštiny, slovinštiny, italštiny, španělštiny, maďarštiny. Zapomněl jste na slovenštinu… To je jaksi pozapomenuté, jsem rád, že si někdo vzpomněl. Jsou to vlastně překlady kompletních děl dvou klasiků: Ivana Kraska a Laca Novočeského. Určitě ale nevíte, že jsem přeložil fragment eposu z ugaritštiny… Tak to opravdu nevím. Vlastně ani nemám tušení, co je to za jazyk. To je jazyk ze 14. století před Kristem, z takzvané foinické literatury. Zbytky se zachovaly na hliněných destičkách. Vyluštil je Čech! Profesor Stanislav Segert. Vybral si mě jako „přebásnitele“ – dost jsem se namořil hledáním svébytné formy. Zůstal jen kuriózní fragment, Segert po sovětské okupaci emigroval, loni zemřel… Pracujete tedy dost často s jazykovými odborníky na základě doslovných překladů. Dělá se to tak na celém světě. Důležité je najít filologa na úrovni se smyslem pro poezii. Měl jsem štěstí na takové lidi. Vaší doménou je ovšem němčina. Pocházím totiž ze staré, ryzí!, rakousko-uherské rodiny, tatínek byl Brňan, maminka Rakušanka, jejíž rodiče byli Maďarka a Rakušan, němčinu jsem tedy dostal „zadarmo“. A jak jste přišel k francouzštině? Měl jsem dobrého přítele, výborného překladatele francouzské poezie, jmenoval se Adolf Kroupa. Tento muž se naneštěstí nenaučil rýmovat a získal mě pro tuto práci, která mě navíc bavila. Tak vznikly mé překlady Roberta Desnose. Jedna hrozně dlouhá báseň a ještě dvě celé sbírky. I několik Apollinairů. Čeština dokáže všechno, je to rýmová velmoc.

6 / h_aluze

rozhovor

tomáš suk a monika kabátová A máte teď nějaký překlad rozpracovaný? Před několika dny jsem udělal tečku za jednou ze svých nejtlustších knih, která se bude jmenovat Kolkolem a bude to výbor mých básnických překladů. Bylo nutno probrat spoustu věcí a každý ten překlad musí vzadu obsahovat medailony autorů, jenže je jich skoro 200, takže jsem poslední měsíce nedělal nic jiného, než psal medailony a studoval sekundární literaturu. Bibliografie může být samozřejmě i výběrová, ale je nutné, aby tam podstatné věci byly, a taky něco navíc. Snažím se, a taky mi to občas dává do těla, aby tam byly u všech autorů označeny české překlady, kterých je – jsme velice pilný překladatelský národ – velmi mnoho, spousta jich je zapomenuta a těžko se shání. Pane Kundero, vy se do knihovny vzhledem k následkům svého poranění nedostanete, internet také nevyužíváte, kde tedy sháníte odbornou literaturu, například konkrétně pro ty medailony? Takhle, má knihovna je samozřejmě živá, to nejsou mrtvé svazky a kupodivu to, co jsem kdysi sehnal a na co nebyl čas, tak jsem nakonec musel nejen pročíst, ale i prostudovat dodatečně. Pro to, na co se zaměřuji, mám podklady zde, nebo to mám již nastudováno z dřívějších dob. A také mám vnučku, která často chodila do univerzitní knihovny a já jsem jí říkal, že bych taky někdy něco potřeboval a ona na to: „Dědečku, to už ani nebudeš vědět, jak se to objednává.“ Vy jste sám přiznal, že jste se inspiroval Františkem Halasem a hned jste zdůraznil, že ale nejste jeho epigon, vzpomínáte si ještě na vaše vztahy? Koncem války jsem poznal básníka překrásné sbírky Klubko Ariadnino, autor se jmenuje Jan M. Tomeš. Dnes mu je šestadevadesát let. Dlouhá léta přijížděli vždy Tomešovi do Kunštátu, teď už žijí v Praze. No a tento muž, s kterým jsem zjistil, že máme společnou četbu a zájmy, tak ten mě tenkrát pozval, abych přijel hned po osvobození do Kunštátu. Když jsem přijel, Halas s Josefem Zejdou seděli na náměstí na lavičce. Našli jsme společný jazyk. Je zajímavé, že člověk, který z Halase chtěl vytáhnout mnoho infor-

mací, se pomalu nedostal ke slovu. Halas byl hodně zvědavý, on sám kladl mnohé otázky (stejně jako Brecht). V roce čtyřicet šest jsem absolvoval a profesor Hrabák mi při té příležitosti řekl, že teď je čas na doktorskou práci. Halase jsem s nápadem napsat o něm práci obeznámil a on říkal, že má dost všelijakých rukopisných nebo zapadlých věcí, a tak jsem ho začal zpovídat a on také samozřejmě přicházel s novými nápady. Brali jsme to chronologicky a došli jsme až k roku třicet šest. Halas umřel a za několik týdnů ho zakázali. To jest byl vyobcovaný z české literatury jako kosmopolita, dekadent, formalista a tak dál, takže psát doktorskou práci na téma Halas bylo vyloučeno, poněvadž to na fakultách ještě schvalovali straničtí činitelé. Léta plynula a já jsem se v Halasově díle vrtal dál. Potom jsem ve spolupráci s básníkovými syny, s Františkem Xaverem Halasem, který byl později velvyslancem ve Vatikánu, a s Janem, který byl dlouhá léta redaktorem pražského rozhlasu a který kousek odsud žije ve výslužbě, dal síly dohromady a podařilo se nám z části lstí a z části vytrvalostí prosadit vydávání Halasových spisů i v těch hodně temných dobách. Napřed vyšel svazek výtvarných statí, abychom tak neprovokovali, a politika přišla na řadu později. Sebrané spisy vycházely až do Sametové revoluce, samozřejmě něco nevyšlo, něco muselo vyjít až později, ale většina se dostala ven. Paralelně jsem do každého svazku psal úvod, takže když ty spisy byly hotové, měl jsem v náčrtu své vysněné monografie. Vy jste tu mluvil o generaci, která je pro mě takovou tou poslední velkou básnickou generací, která držela při sobě, teď spíše literatura obsahuje solitéry, čím si myslíte, že to bylo? Vy se budete asi smát, ale já si myslím, že to je zásluha mimo jiné těch dvou okupací, tedy nacistické a sovětské, kdy se to semklo neuvěřitelným způsobem, pominuly někdy dost malicherné spory, které se objevují například dneska. Polemiky také samozřejmě bývaly a přijde mi, že na vyšší myšlenkové a slovesné úrovni. Byly zde tendence ochránit českou literaturu bez zkreslování faktů a zabránit šíření nesmyslného socialistického realismu. To byla rozvinutá akce, to byla kampaň. Zbytečně se šířit. Už ani směšné to není.

Ludvík Kundera vepisuje věnování do své knihy / foto Miloš Makovský

Pane Kundero, chtěl bych vám poděkovat za setkání, budu se muset s vámi rozloučit. Fakt? Doufám, že jsem se moc nezakecal…Počkejte, nespěchejte tak, dám vám ještě něco na památku.

rozhovor

h_aluze / 7

radana šatánková

radana šatánková

Sonda do literárních salonů sběr podzim-zima 2009

Na začátku měsíce září mi opět unikla velmi milá akce Jičín – město pohádky, na kterou se každoročně těším. Proto doufám, že mi v životě ještě nebude zcela odepřena, neboť mám natěšeno i do zásoby. Tradice setkávání ve Srubu Petra Bezruče pokračuje, proto v mém rodném kraji nezapomínám na setkání na Ostravici. Proč se pamětník nazývá pamětníkem? Čeština je krásný a logický jazyk, neboť dává tušit, že nositelé tohoto označení mají onu „paměť“. Shledání ve srubu letošní sobotní odpoledne připadlo na 12. září. Účastníky lze rozdělit do několika pozoruhodných skupin – aktéři přednášející, pak pozorovatelé, dále lidé, kteří Petra Bezruče zažili a lidé, kteří znají lidi, kteří jej osobně poznali. A tak není divu, že se na půdě srubu pravidelně setkává hlavní jádro místních národopisných spolků. Ani letos nechyběli zástupci a členové Literárního klubu Petra Bezruče (LKPB), Kulturního sdružení Bezručova kraje (KSBK), Obce spisovatelů (OS), osobnosti literární vědy a především bývalá sekretářka Petra Bezruče – Zdenka Tomášková. Besedu moderoval Ing. Jiří Figura. O náměty k přemýšlení byl požádán Dr. Jan Slavotínek. Vyjádřil se o nesnadném výkladu Slezských písní v dnešní době při neznalosti tehdejšího sociálního života. Zamýšlel se nad věčností básníka – inspirován F.X.Šaldou, ale také nad různými možnostmi inspirace, která přijde jednou shůry a pak už třeba po dalších třicet let autorova života ten záblesk, to chvění, vůbec nepřijde. Promluvil o teorii vtělení se do vytvořené postavy, kdy si spisovatel přisvojí novou identitu („slezského barda“), patrně vedoucím důvodem bývá silný emoční prožitek – například neopětovanou lásku lze uchopit jako křivdu, velkou nespravedlnost apod. „Na Bezručovy básně lze pohlížet nejen sociálně, ale také psychologicky,“ dodal Slavotínek, protože se nejedná o pouhý dokument doby. I když plastickou znalost reálií je třeba brát v potaz. Například tehdy bylo docela běžné, že lidé chodili pěšky na návštěvu za přáteli, do práce, do škol, poradit se o něčem apod. dvacet kilometrů tam a zase zpět. Dnešnímu člověku už toto připadá nelogické, nepravděpodobné, a tím pádem nepravdivé. „V mé knize Ortel samoty jsem na některé

8 / h_aluze

stalo se

věci pozapomněla, vůbec mě nenapadlo, že by bylo důležité o nich psát,“ vypráví Zdenka Tomášková, která prozradila, že už pracuje na další knize, kde se pokusí neznalce Bezručovy osobnosti zbavit pochybností. V přátelské atmosféře paní Tomášková pohovořila o tom, jak byly staříčkem přijímány návštěvy a podle jejích slov se dostalo velké pocty těm, kteří dostali víno. A tak jsme po oněch slovech dostali víno z jižní Moravy - jiné se ve srubu údajně nepilo. „Chci, aby byl Petr Bezruč vnímán jako člověk z masa a kostí. A ne jako tajemný komunistický básník,“ dodala Tomášková, která jeho dílu darovala svůj čas. Odkaz, který si ze srubu pro rok 2009 vtiskuji do paměti, by se dal formulovat asi takto: Autor má volní zodpovědnost za svého génia! Čtvrtého října jsem velmi zvědava navštívila pražský objekt v Truhlářské 11, kde zval na své autorské čtení samotný aktér – František Ticho. Zvaný též Básník Ticho. Začátek byl inzerován v příznačnou dobu, která připomínala revoluční rok 1848. Tento den byl zároveň Františkovým svátkem a bylo vidět, že jej berou přítomní obyvatelé skvotu a příchozí návštěvníci jaksepatří vážně. Už si nepamatuji, jestli se vskutku začalo v 18,48 – ale byl to příjemný večer, který začal lahváčem piva patrně z nedalekého obchodu na Náměstí Republiky a průběžně pokračoval prožitými verši Básníka Ticha a kuřpauzou ve vedlejší místnosti. Píšu o tom, abych podala zprávu případným pochybovačům nad kulturním potenciálem skvoterů. Hned za čtyři dny (8.října) se vydávám do legendárního podniku Nad Viktorkou, abych se radovala ze křtu zdařilé prózy Romana Sováka. Kniha se jmenuje Zastřelte růžového medvěda a k tanci a poslechu hrála autorova oblíbená hudební sestava Sladký konec. Jelikož mám dojem, že nepřejíždím, ale přelétám, den nato se 9. října objevuji v Místku na akci Týden knihoven. V místeckém Modrém salonku vystoupili během večera čtyři autoři: z Prahy přijela plzeňská rodačka Karla Erbová – členka Obce spisovatelů a PEN klubu, dále Marie Vosiková střídavě z Rožnova pod Radhoštěm a Curychu, mužskou část reprezentoval řezbář a prozaik Milan Oboda s principálem

Místecké Violy – hercem a spisovatelem Janem Kukuczkou starším. I když pořad trval dvě a půl hodiny, zájem lidí také trval. Už samotný počátek literárního večera musel být odložen do doby, než se přidaly židle a obecenstvo se mohlo usadit. Takový pohled je pro účinkující a organizátory největší odměnou. 16. listopad patří už navždy Karlu Hynku Máchovi. Na počátku pořádaného festivalu byla ústřední akce Dnů poezie věnována Máchově výročí narození (*16.11.1810). Od té doby se festival rozrostl do všelijakých reprezentativních prostor a to nejen v Praze, ale i v řadě českých, moravských a slezských měst. Proto je mi obzvlášť milé a skromné shromáždění kolem sochy K. H. Máchy pod Petřínským kopcem. Každoročně v podvečerních hodinách se scházíme na 16. listopadu, mezi námi jsou sympatizanti českého romantického básníka anebo poezie vůbec, aby přečetli básně vlastní, básně Máchovy či básně věnované jemu. I když bývá poněkud deštivo a větrno, stojí za to vydržet, vždyť býti básníkem znamená také trochu býti sportovcem a obstát i v psím počasí. Organizaci zajišťuje Bernie Higgins spolu s Martinem Zborníkem z Občanského sdružení Loreta. Na výročí Sametové revoluce 17. listopadu se vydávám na „Večer proti zatuchlosti“, který v ROXY – NODu pořádaly dvě spřátelené redakce Psího vína a H_aluze. Pořad moderoval Josef Straka a vůbec prvním aktérem byl Bohdan Bláhovec, jehož výkon se mi tentokráte nelíbil a (na objednávku působící) sepsaný „rým-mír“ už vůbec ne. Protože jsem Bohdana Bláhovce zastihla již několikrát a pamatuji jej, když byl skutečně v kondici, nezavrhuji jeho a ani jeho sdělení. Dále vystoupili nejmenovaní mladí muži, kteří za hudebního doprovodu poodhalili svá životní traumata v této podobě: „na záchodě došel papír, na záchodě došel papír“ atd., stále dokola, potom ještě „(…) žárovka prcá s objímkou, okno prcá s krajinou, Karel prcá s Olinou, jenom já neprcám s nikým“… Po celou dobu produkce byl v NODu nesnesitelný hluk ze strany obecenstva, takže jsem s politováním musela odejít, protože jsem neslyšela vystupující hosty obou časopisů, kteří chtěli právě poukázat na nezájem, lhostejnost a ekonomizaci společnosti. Prostory

NODu byly naplněny, tento fakt se ovšem ještě nemusí slučovat se zamýšleným či avizovaným úmyslem. V rámci oblíbeného a rozšiřujícího se festivalu Den poezie se konalo také čtení TOTEMu a hostů v literární kavárně a knihkupectví Fra. 23. listopadu přečetli své ukázky z vlastní tvorby: Jarmila Hannah Čermáková, Radana Šatánková, Martin Vodňanský a romský básník Vladimír Oláh. Hostem večera byl Ondřej Hanus. Listopadový výčet mnou navštívených akcí rozhodně nekončí. Ostravské středisko Obce spisovatelů uspořádalo čtvrté čtení z tvorby svých autorů v rámci cyklu „Ostrava město poezie“. Ve čtvrtek 26. listopadu v Komorní scéně Aréna zazněly básně a prózy od Lukáše Bárty, Theofila Halamy, Josefa Kaluse, Ireny Kopecké, Evy Kotarbové, Jana Kukuczky, Břetislava Olšera, Lýdie Romanské, Jarmily Marie Skalné, Radany Šatánkové a Oldřicha Šuleře. Jejich tvorbu nastudovali a uvedli ostravští herci: Miroslav Kudela, Lenka a Zdeněk Pavlíčkovi, hudebně doprovázel Pavel Marek. Čas kolem první neděle adventní vždy patří srazu v Příchovcích. 27.-29. listopadu si své dostaveníčko dali členové Skupiny XXVI sdružující literáty, výtvarníky a hudebníky na příchovické faře. Jednalo se o příznačný 26. sraz Skupiny XXVI a proběhl naprosto pohodově bez jakéhokoliv skandálu. (Až na zaměněné oblečení, které se místo v Praze objevilo jinde, ale to už se stává všude tam, kde se lidé setkávají ve větším počtu.) Výčet dějů a osob by zabral snad půlku vydání H_aluze, takže jen ve stručnosti připomenu pro znalce této akce stěžejní historická fakta: návštěvu nevynechal poslední dobou mediálně objevený prozaik Tomáš Zmeškal, nechyběl ani pořadatel srazů Roman Szpuk, „předčasní manželé“ Zgublačenkovi, Svatava Antošová – která se rozhodla setrvat ve stavu autorského mlčení, nově přijela Zora Šimůnková, ale také například Tomáš Míka – který s sebou měl i svůj saxofon. Ukázal se i Martin Vácha, který hrou na heligonku obohatil nejen nás, ale celou příchovickou hospůdku. Už v pozvánce Roman Szpuk potenciální zájemce nabádá, že „v Příchovcích je skutečně vše, co člověk potřebuje k životu: fara

stalo se

h_aluze / 9

radana šatánková s kostelem, hospůdka, konzum a hřbitov a nádherné okolí“ – například rozhledna Štěpánka – a jiné skvosty pro pěší turistiku. Tedy dávám mu za pravdu. A jak srazy Skupiny XXVI na pomezí Jizerských hor a Krkonoš probíhají? V pátek večer se koná čtení ve starokatolickém kostele v Desné, kde nám tento prostor umožňuje využít zdejší duchovní správce Ivan Peschka. Následuje pobyt v místním restauračním zařízení (Desanka) a odjezd směrem nahoru do Příchovic. V sobotu dopoledne se obvykle vypravujeme na kratší nebo delší výlet po okolí. Po večerní mši a následné večeři se rozpoutá velký autorský blok, který se dá přirovnat náročnému maratónu, vystřídá se v něm na třicet lidí a trvá přes dvě a půl hodiny. Ten, kdo neodpadne ani po sobotním čtení, může tradičně hrát oblíbené básnické hry, anebo se opět vydat do hospůdky. V neděli dopoledne je čas si ještě popovídat, ale také se začínáme loučit s těmi, kteří už odjíždějí do všech koutů „naší vlasti“. Zázemí, které fara poskytuje – nyní pod vedením P. Vládi Nováka - si Skupina XXVI velmi cení. Celou reportáž si můžete přečíst na webových stránkách Skupiny XXVI: http:// xxvi.layne.cz/ Poslední mnou navštívená (a vlastně spolupořádaná) akce tohoto roku (2009) nesla název Dámský salonek a jak už název napovídá, jednalo se o čtení žen.

michaela uhlířová V pořadu konaném 12. prosince v Galérce (ul. Krásova 37) na pražském Žižkově vystoupily jako dvojice nejprve Anica Jenski a Alice Prajzentová, po nich Radana Šatánková s Hannah Hallerovou. Přítomní diváci byli z řad návštěvníků Galérky, ale také přátelé z kruhů redaktorů časopisu H_aluze. O mužský prvek v ženském čtení se jako hudební doprovod zasloužili Vilém Vojtěch, Jan Hrubeš a Jan Culek. Nutno dodat, že místy prosakovala už předvánoční atmosféra.

Radana Šatánková, narozena ve znamení berana v roce 1980, tvrdohlavost nepopírá, rodačka z Frýdku-Místku, studuje v Praze. Je autorkou několika básnických sbírek, ta poslední vyšla letos a jmenuje se Medúza. Od roku 1995 se pohybuje mezi literáty, je členkou několika literárních klubů a organizací. Mapuje současnou literární scénu jak v rodném městě, tak v Praze a okolí. Miluje salašnické bernské psy, retrívry a bernardýny, je drzá a krade tužky.

michaela uhlířová

Po tomhle koktejlu se určitě nezbouráte vol. 3

Starý rok je za námi, tak se ve zkratce podívejme, co přinesly jeho poslední tři měsíce. Začátkem října byly udělovány Nobelovy ceny. Tou nejvíce diskutovanou se stala Nobelova cena za mír udělená Baracku Obamovi. Ovšem i cena za literaturu byla menším překvapením. Její držitelkou se stala německá spisovatelka Herta Müllerová, která vůbec mezi favority nepatřila. Stala se tak teprve dvanáctou ženou, která obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Müllerová, původem Rumunka, je autorkou více

10 / h_aluze

stalo se

vydal již v roce 1940 a přestože mu nejprve nacistická, poté komunistická diktatura zakázala publikovat, psal neúnavně dál. Aktivně působil v disidentu a od roku 1989 vydával obnovenou revui Akord. Nakladatelství Host vydává antologii Nejlepší české básně 2009. Svým jménem ji zaštítil Karel Šiktanc. Výsledkem by měl být minikánon textů a je potřeba poznamenat, že za jejich výběr ručí pouze dva lidé (spolu se Šiktancem také literární kritik Karel Piorecký). Proto s jejich výběrem můžeme souhlasit, či naopak. Svazek nabídne zhruba čtyřicet básní, které byly uveřejněny v uplynulém roce. Vybíralo se z básní publikovaných v českém jazyce v období od září roku 2008 do září roku 2009. V listopadu převzal Tomáš Zmeškal Cenu Josefa Škvoreckého. Cenu obdržel za svou prvotinu Milostný dopis klínovým písmem. Nyní se již můžeme těšit na další Zmeškalovu knihu Životopis černobílého jehněte. Pokud jste se na jaře stali pravidelnými čtenáři MF Dnes kvůli Kohoutově románu na pokračování a něco vám přeci jen uniklo, potěší vás, že Pavel Kohout nyní vydává román Cizinec a krásná paní také v knižní podobě. Zasloužilo se o to nakladatelství Pistorius & Olšanská. Navíc se brzy osudy papouška Valtra a jeho paní dočkají také televizního zpracování. Listopad přinesl ale také velkou ztrátu v oblasti žurnalistiky a literatury. Ve věku nedožitých 88 let zemřel básník, novinář a historik Jaromír Hořec. Hořec byl jedním ze zakladatelů Mladé fronty. Do roku 1950 tam působil jako šéfredaktor a také jako ředitel nakladatelství MF. V roce 1977 podepsal Hořec Chartu 77 a dva roky nato založil samizdatovou edici Česká expedice. Za zmínku jistě stojí film, který koncem listopadu přichází do kin. Představil se názvem 3 sezóny v pekle

a inspirací Egonem Bondym a na plátna s ním vtrhl začínající režisér a scénárista Tomáš Mašín. A podle kritik se zdá, že velmi úspěšně. Když už jsme u filmového plátna...Nejskandálnějším filmem minulého roku se stal zřejmě Antikrist dánského režiséra Larse von Triera. Názory na tento film se liší, jedny pobuřuje, šokuje, jiné fascinuje. Film měl být režisérovou terapií na jeho vlastní deprese. Bohužel nemohu přidat vlastní názor, tak nevím, zda opravdu deprese vyléčí, nebo je naopak z filmu získáte... Na prosinec byl na nás nachystán opožděný (nebo předčasný?) aprílový vtípek. Stali jsme se totiž oběťmi jedné z největších literárních mystifikací posledních let. Když vyšla kniha Bílej kůň, žlutej drak, považovali všichni za její autorku vietnamskou spisovatelku Lan Pham Thi. Kniha dokonce získala Cenu Knižního klubu. Jenže nikdo pod tímto jménem neexistuje. Skutečným autorem knihy je Jan Cempírek – původně překladatel zmiňované knihy. Celá tato Cempírkova akce měla jediný cíl – získat právě Cenu Knižního klubu, a toho dosáhl. Podle něj prý jen díky tomu, že autorkou měla být příslušnice menšiny. Knižní klub označil Cempírka za nebezpečného manipulátora. Možná že mu ale skutečně šlo o poukázání na pozitivní diskriminaci. Jen doufejme, že hlavním důvodem nebylo oněch padesát tisíc, které jsou v soutěži hlavní výhrou. P.S.: Internetové servery přinesly „opravdu šokující“ zprávu: Spisovatel Paulo Coelho dosáhl v Česku nesmírné popularity. Je jedním z mála zahraničních autorů, kteří dokážou z čela žebříčků prodeje knih odsunout i krále domácí pop-literatury Michala Viewegha. Takže přání do toho nového roku je vcelku zřejmé – jen tak dál!

než dvaceti knih. Jako žena tleskám, bohužel jako čtenářka nemohu, ani jedna z jejích knih totiž dosud nebyla přeložena do češtiny. Knihou našich srdcí se stal Jirotkův Saturnin. Měl ale namále. Do posledních chvil totiž bojoval s upírskou ságou Stmívání. Že by se nakonec nad vkusem českých čtenářů přeci jen nesetmělo? Laureátem letošní státní ceny za literaturu se stal básník, prozaik, esejista, publicista, literární historik a scénárista Zdeněk Rotrekl. Svou první sbírku

stalo se

h_aluze / 11

jiří starý

jiří starý

Kniha, nebo tak něco, od starýho a nadrženýho Cavea Smrt Zajdy Munroa Nick Cave Argo 2009, 238 stran přeložila Michala Marková

Nick Cave je pro mnohé pouhým hudebníkem, většinou ztotožněný s jeho kapelou Nick Cave & The Bad Seeds. Jeho osobní stránka na encyklopedickém serveru wikipedia.org však prozradí, že je i hercem, scénáristou, výtvarníkem, kníratým chlapem a také (pro tento text to nejdůležitější) spisovatelem. Po dvaceti letech dostal rockový pardál Cave opět chuť smočit svůj brk do inkoustu a potěšit svět druhým svým prozaickým kouskem. Čekání Nickových fandů na jeho další literární počin se dá směle přirovnat k obdobnému čekání na pokračování herní legendy Duke Nukem 3D. Po debutu A uzřela oslice anděla tedy následuje řídnutí jeho havraní hřívy, které dělá Nickovo čelo ještě majestátnějším, a mnohaleté sbírání zkušeností, jež jsou zřejmě pro sepsání takovéhoto výtvoru nutností. Světlo světa se tedy teď opírá do titulu Smrt Zajdy Munroa. Dychtiv přečíst si humorně podanou odbornou práci o genocidě australských zajíců jsem knihu otevřel a řízl se do prstu. Místo dětského popisu travičských postupů jsem na stránkách ovšem nalezl obsah zcela jiný. Zajda Munro totiž není ušák s roztomilýma očima, je to frajer ve středních letech s vždy upraveným kohoutem na hlavě, s kufříkem plným parfémů a krémů a s vždy připraveným a prokrveným pinďourem v kalhotách. Můj milý hrdina má totiž velký problém držet své

12 / h_aluze

genitálie poblíž něžnějšího pohlaví na uzdě. Cave musí mít opravdu bujnou fantazii, anebo, vůbec nebudu tuto domněnku vyvracet, si se zástupem dívek v posteli vytrpěl také své. Je nutné podotknout, že autor vznik tohoto svazečku připisuje na vrub své někdejší kolegyni, australské popové zpěvačce, Kylie Minogue. Celý opus na sexuální nenasytnost je také podle Caveových slov výsledkem reakcí Britských mužů na klip k písni Spinning Around (2000). Zde Kylie kroutí svou roztomilou prdelkou ve zlatých šortkách. Při každém poslechu ožíval penis britské mužské populaci se stejnou vervou jako ten Zajdův. V knize najdeme na malou zpěvačku nemálo narážek, stejně jako na americkou hvězdu Avril Lavigne. Oběma se Cave v Poděkování omlouvá. Jako podomní obchodník s kosmetikou si Munro žije svůj spokojený život, kdy v jednom kuse brousí krásychtivé bábovky, utápí se v hotelových barech a kouří jednu lambertku za druhou. Věčně vonícímu, skvěle vypadajcímu, ze svého fiátku na holky neustále hvízdajícímu Zajdovi by to procházet mohlo, jako otci od rodiny nemělo. Hlavní postava je jednoduše prototypem hajzla. Svoji ženu podvedl už pár dní po svatbě, na svého bystrého syna prdí jako na placatej kámen, chlastá, myslí si, že všechno vyřeší rozkrokem, masturbuje na pohřbu své ženy, kterou, ač celkem byla hysterická, svým chováním dožene k sebevraždě… Zde vidím nejvýraznější (ne nejdůležitější) linii celé knihy. Lumpova cesta za napravením nebo vykoupením. K podobnému konci Zajda od smrti své manželky také spěje. Sledován svou Nemesis, duchy a doprovázen svým synem se stává čím dál tím více paranoidním, ztrácí sebevědomí, nedokáže už ani prodat své laciné krámy, natož svést nějakou zákaznici či servírku. S každou utrženou ránou, s každou vypitou lahvičkou whisky, s každým přiblížením svého domněle osudného protivníka se Zajda přibližuje posledním stránkám a tudíž i své smrti. S faktem, že Munro půjde do kytek, jsem se smířil hned, jak jsem do ruky knihu vzal. Zatímco se čtenář drží jasně viditelné osy příběhu, musí ovšem vysledovat také několik chapadélek, které se od této

recenze - knihy

chvíle odtrhávají a tvoří jakýsi citlivější, místy téměř psychoanalytický, proud Caveových myšlenek. Vztahy otec-syn (ne pouze Zajda-Junior) i matka-syn jsou zde zpracovány s pozoruhodnou silou, která předčí sílu infantilních a sexistických vtípků, se kterými jsem se celou dobu potýkal. Co rozhodně knize na konečném dojmu nepřidá, je až nepochopitelná umělost, se kterou Cave napravuje svého hříšníka, který je ke všemu odsouzený k smrti již od začátku. Výčitky svědomí a podobné pochody se k postavě Monroa rozhodně nehodí. Roli citlivky v příběhu zastává svědomitě Zajda Junior. Celé takovéto snažení mi dost připomíná nešťastný závěr Formanova Muže na Měsíci, kdy Andy Kaufman místo poslední provokace uspořádá v Carnegie Hall velmi dojemné Vánoční představení a všechny obslouží sušenkami.

Já jsem Jirka. Do H_aluze jsem se dostal přes postel. Nemám rád třeba cibuli, jo. Nejvíce spokojen jsem, když si při vykonávání velké potřeby mohu zapálit cigaretu. Neumím zpívat ani tančit. Jednou jsem se naštval tak, že jsem se vzteky pozvracel. Strýc Karel z druhého kolena krotil v cirkuse Humberto vembloudy. Touhu švihat kolem sebe bičem a ohánět se židličkou jsem zdědil nejspíš po něm.

Věnováno kníru Nicka Cavea

tomáš čada

Pokus o recenzi, jenž se nezdařil Azurové inferno Milan Ohnisko Nové mlýny 2009, 190 stran

Pak se peklo s nebem slily v jedno / začalo azurové inferno. A je nám jasno! Po sto padesáti sedmi stranách je nám jasno, proč se na první pohled tyrkysová kniha jmenuje Azurové inferno. Vždyť ve zbytku

sbírky není ani slova o peklu, leda o tom v nás, a azur? No, ten pohledat. Pokud tedy onu tyrkysovou nebudete považovat za blankytně modrou, s níž se dá dle Slovníku cizích slov azurová zaměnit. Teď si říkáte: „Co to tu prosím vás píše za nesmysle? Já chci vědět něco o sbírce!“ No, dobrá, dobrá, dyť vám ji neberu. Jen jak mám začít o sbírce, jež začíná absurdním spojením citátů Freddieho Mercuryho a Henryho Bergsona, kteří ji otevírají ruku v ruce? Jak začít o knize, jejíž první půle je uvedena slovy z Ivana Wernische: Básník se nesmí bát bejt blbej a druhou načíná Bondy verši: Mluvit o bytí/ je k poblití? Já vážně nevím. Tak jsem začal, jak jsem začal. Snad to zkusím znovu a ocituji opětovně Wernische, tentokrát ze záložky: „Mám snad na záložce této knihy upozorňovat čtenáře na to, že Milan Ohnisko píše dobře? To přece pozná každý, kdo není zrovna dřevěný špalek. Mám zdůraznit, že Milanovy slovní hříčky jsou

recenze - knihy

h_aluze / 13

tomáš čada brilantní, jeho žerty vtipné? Řeknu jen slova, která mi jdou od srdce: Kdo je schopen číst tyto verše jako pouhé legrácky, baví se bolestí a zoufalstvím a je to špalek.“ Ivan Wernisch má pravdu, básně Milana Ohniska jsou dobré, velmi dobré! Ač jsou to na první pohled pouhé legrácky. Jenže pak se úsměv na rtech trochu pokřiví a pitomoučké pohihňávání vystřídá posmutnělost a u mne osobně i poněkud zvláštní pocit… Pocit, že mám co do činění nejen s kvalitní poezií, ale také s jakýmsi terapeutickým materiálem. A po pravdě, tato představa mne poněkud vyděsila. Však Milan Ohnisko jakoby vylíval skrz smích veškerou svou bolest na papír a snad se i těšil na čtenáře, který se bude zprvu smát, aby se pak mohl stát terčem poněkud mrazivého smíchu (či výsměchu?) autorova. Pokusil jsem se pocitu zbavit, leč mrška, držel se mne pevně. Nakonec to dopadlo. A pocit po dlouhém boji odpadl. Tedy, Milan Ohnisko, Azurové inferno. Pokus číslo tři. Kamera. Klapka. Jedem! Milan Ohnisko je básník. Narozen roku 1965 v Brně. V současnosti žije tamtéž a působí nejen v nakladatelství Větrné mlýny, ale i jako redaktor časopisu RozRazil, který vychází při divadle Husa na provázku. Po sbírkách Obejmi démona!, Vepřo knedlo zelo aneb Uršulinovi dnové, Milancolia, Býkárna, Love! vydal roku 2009 sbírku Azurové inferno. Autor je literátem protřelým, proto by úkolem recenzenta měl být jakýsi sumář jeho zdarů a nezdarů, recenzent by měl do hodnotícího textu promítnout své zkušenosti z ostatních poetových sbírek. Měl by analyzovat autorův vývoj a dokázat, zda je Azurové inferno pouze vařením staré polévky, či zda na básníka sestoupily múzy a daly mu pojíst důvtipu. Ovšem to si nemohu dovolit, neb sbírka mnou recenzovaná je také jediná, s níž jsem měl od páně básníka tu čest. A jsem nahraný. Mohu konstatovat, že slovní hříčky v básních obsažené mne pobavily. Mohu říci, že se mne zároveň tknul smutek z veršů promlouvající. Mohu se pozastavit nad prací s ironií, satirou, parodií, aluzí. Mohu se obdivovat tomu, jak autor kombinuje sloh vysoký s nízkým. Mohu skuhrat nad trivialitou rýmů nebo je za stejnou vlastnost mohu velebit, protože přes onu trivialitu nejsou banální, ba naopak. Mohu se pohoršovat nad množstvím vulgarit, nad až obsesivním zdůrazňováním sexuality. Mohu toho více než dost, ale nemohu říci nic moc objevného. Proto zřejmě i mně patří báseň:

14 / h_aluze

tomáš suk Prý je má poezie Prý je má poezie fekální a funerální Nevím co pod tím mám představit si ani Žeru sračky? Žiju v hrobě? Tuhle báseň věnuji kritiče do piče tobě

Poetika a básnické obrazy vítězí nad příběhem a melancholií Karel Rada Flashback Protis 2009, 160 stran

Snad ještě dodám, že lépe, než bych autora vystihl já, vystihl se on sám v básni, již si opět dovolím ocitovat. Jsem básník? Jsem básník? Zapeklitá věc! Něco mně přec ruku po papíře vede… Něco co člověk sám nedovede Říká se do třetice všeho dobrého. I zlého. Tímto končí pokus napsat něco na opus Milana Ohniska. Teď to nechám na vás, čtenáři, abyste se sami rozhodli, zda vstoupíte do Azurového inferna.

recenze - knihy

Jak v soukolí se všechno mele, třeštěnina v hlavě vřeští a myšlenky kolísají mezi „je to jedno“ a „nevím co dál.“ Zastydlý underground, někdy až příliš moc melancholie, někdy až příliš moc textu, asi takový mám pocit z žánrově těžko uchopitelného díla Karla Rady Flashback. Hoďme si trošku té analýzy. Knížka je to vcelku pěkná, tedy jak by řekl laik: „hezky se čte“, no jo, ale co s tím. Celý příběh se točí kolem zastydlého skoročtyřicátníka, který si užívá, jako by mu bylo dvacet. Má samozřejmě jisté umělecké ambice, částečně zneuznané společností a částečně provařené jeho přístupem k práci. Je fakt, že na tomhle se už dá pár zápletek postavit. Aby vynikly „mladíkovy“ životní ideje, je celý příběh vystaven na retrospekcích, jež se prolínají se současným vnímáním okolní reality. Odtud také název samotné knihy, který tuto rovinu vyprávění ještě více zdůrazní. Upřímně se divím, že z ediční přípravy nevyšel název s capslockem. Pro „mladíka“ je okolní život undergrounďáckým prostředím, i když on sám se do něj pro svůj věk položit nemohl a zůstal jen na jeho okraji. Když probíhala sametová revoluce, mohlo mu být kolem dvaceti let. Má několik zásadních hodnot, mezi nimiž je na jednom z prvních míst sex. Ano, skutečně, mnohých praktik a sexuálních scén, ať už popisovaných či zmíněných, je v dílku opravdu hodně. Další hodnotou je pro hlavní postavu a vypravěče v jedné osobě hudba a také film. Jenže téma lidí, kteří jsou odkojeni na Plasticích, není

v českém literatuře výjimečné, vzpomeňme například na Pelce a jeho …a bude hůř, čí na jiné jeho „…a…“. Nemohu si pomoct, ale téma kalení, divokého se sjíždění, undergroundu po přechodu, šukání apod. už dnešního čtenáře nepřekvapí a dokonce ani nepobaví. Možná se někomu bude zdát, že obsahovou stránku díla povyšuje vzpomínka na Sametovou revoluci a na její patnácté výročí, v kterém se děj odehrává, ale opak je pravdou, na konci čtenářského zážitku má člověk pocit duševní prázdnoty. Poslední doraz na čtenářovu touhu po momentu překvapení je melancholicko-filosofický závěr, který spíše připomíná autorovu literární arteterapii. Kniha se nakonec čtenáři rozbředne pod rukama. Částečná snaha vypořádat se se současností zahnala autora do slepé uličky a učinila tak text pro budoucnost neaktuální. Je to zejména na místech, kde se až příliš opírá do politiky: „nejsem člen, ani sympatizant žádné politické strany. Snad jen lehký ideový spřízněnec Strany zelených“ nebo: „kroužím ulicemi s malou digitální videokamerou, kterou mi do ruky vložil Rudla, dnes navíc člen ódées – vládnoucí partaje na všech radnicích, kam jen pohlédneš.“ Z tohoto pohledu text postrádá význam už ve době svého vydání, tedy při příležitosti dvacátého výročí Samotové revoluce. Chtělo by to zkrátka odstup. Co nebylo uděláno po obsahové stránce, je částečně nahrazeno spisovatelským umem a básnickým talentem, jenž je rozpoznatelný na každé straně. Autor vytváří dokonalé básnické obrazy, výjevy se tvoří a zase zanikají a plynule na sebe navazují. Autor se coby básník nejvíce odhaluje v intermezzech, které text rozdělují na tři části a jsou ukázkovým příkladem básní v próze: „Jitro by bylo, kdyby barvy dávno zapadly za obzor. Kdyby bohaté spektrum, jehož výslednicí je bílá, překryla tma noci. Noc je černá, nikoli modrá. Noc je beze světel. Světlo je tma a tma je světlo. To aby bylo jasno…“ Text chce naznačit, že je promyšlený, retrospekce se prolíná s realitou, je v něm mnoho kritiky a mnoho osobnostního tápání, ale hlavní těžiště textu je ve schopnosti vytvářet básnické obrazy, ve schopnosti zachycovat fikční skutečnosti a popisovat je, nikoli v jejich významu. Karel Rada dokázal, že je výborný básník, ale ta próza trošku drhne, chce to zkrátka lepší nápad.

recenze - knihy

h_aluze / 15

alice prajzentová

jan tětek

Jak slečna trochu kočičí Berlínské bolero: Třináct klasických povídek Ingo Schulze Vakát 2009, 231 stran Přeložil Tomáš Dimter

Zachvácena mou novou láskou k Berlínu, rozhodla jsem se doplnit znalosti německé literatury. Televizní věž na přebalu knihy do jisté míry rozhodla můj výběr, směrodatným však byl název Berlínské bolero. K tomu se ještě přidal věhlas jména autora – Ingo Schulze – a kniha se již hřála v mé tašce. Po důkladnější vizitě vyvstalo několik problémů. Ten první se paradoxně týká již zmiňovaného přebalu. V téměř každé ze třinácti povídek je ústřední berlínská metropole podotýkána. Děj se v ní přímo odehrává, postavy z ní pocházejí nebo tam směřují, proto je stylizovaná Telesspargel (tak se televizní věži přezdívá) naprosto v pořádku. Co v pořádku už není jsou nevhodně zvolené křiklavé barvy, které by sice dávaly tušit veselý a temperamentní obsah, ovšem chyba lávky. Sytá módní růžová vpíjející se do

16 / h_aluze

jedovaté zelené nedůstojně navozují poněkud mylné dojmy. Dalším lehkým přešlapem je český překlad názvu knihy. V originále figuruje slovo Handy – mobilní telefon (mobil), což je jeden ze dvou leitmotivů. Tím druhým jsou rozmanité vztahové variace, někdy mobilem ovlivněné, jindy ne. Název Berlínské bolero jakoby ale umisťoval děj jen do tohoto města a potírá onu nahmatatelnou existenci napětí, když třeba volá cizí číslo, milenka nebo otravný soused. Ve skutečnosti by se příběhy mohly klidně odehrávat v Hamburku nebo Ostravě (i když to by zřejmě vyzněly více industriálně). Ne každá povídka je přímočará a jednoduše vypovídající. Zato se můžeme vždy ztotožnit s postavami, rýpat se v nich, v jejich nitru, analyzovat vyřčená slova a domýšlet ta, která jsou jakoby za zdí. V každé z postav je něco, co důvěrně známe, co máme pod kůží a nikdy to nevymizí, ač se o to třeba snažíme sebevíc. Momenty pocitů, miniaturní záchvěvy, letmé píchnutí v hrudi, chvilkové zatnutí pěstí během hovorů, pohledů jinam aniž by si někdo uvědomil absolutní nesmazatelnost. To vše se nám vrací, při četní „bolera“ se rozpomínáme na vlastní boly, letité nebo vteřinové, přesto dezintegrační. A přeci nejsou povídky nikterak zákeřné, mají plynulou a rozvážnou chůzi, dá se říci až ladnou. Jako dívka hezkých kotníčků, plachého, roztomilého úsměvu a zlověstného blyštění v očích. Rádi bychom ji chytli za ruku a ukázali bezpečný kout, možná to i uděláme, nastavíme prostě pomocnou ruku a pak, až nás přes ni sekne, povzdechneme.

recenze - knihy

Divákem v Libanonu Valčík s Bašírem (Vals Im Bashir) Izrael / Německo / Francie, 2008, 90 min Režie: Ari Folman

foto http://itpworld.wordpress.com/2008/12/

Mnoho národů trápí výrazná historická traumata, která jsou úmyslně potlačována či opomíjena. Týká se to zejména nedávných vin, jejichž dopad stále rozděluje společnost. Čas od času se kolem nich strhávají rozsáhlé společenské diskuze. Živost těchto událostí pak zpravidla způsobuje značné veřejné napětí. Němci se s pokusem o „konečné řešení židovské otázky“ alespoň částečně vyrovnali, ale jaký je postoj Turků k masakrům Kurdů a Arménů, jak pociťují Poláci napadení Těšínska, jak Rusové likvidaci polské elity v Katyni, jak Nizozemci reflektují přihlížení svých jednotek největšímu masakru novodobých dějin v bosenské Srebrenici, konečně, jak jsme na tom my s odsunem sudetských Němců? Postavit se čelem k těmto národním traumatům vyžaduje v případě umělce nejen výraznou společenskou odvahu, ale rovněž uměleckou invenci. Hrozba nepochopení (či dokonce odsouzení) v řadách vlastního národa je veliká. Přitom právě vyrovnání se s vlastní minulostí může znamenat překonání tohoto společenského problému, mnohdy i ve vztahu k cizině. Markantní příklady těchto skutečností se pak vyskytují v místech, kde ony „minulé chyby“ jsou zlehčovány stále trvajícím, živoucím konfliktem. Proto může překvapit, jak na otázku vlastní viny zareaguje společnost, která se sama stala obětí viny nejvyšší, společnost, jejíž ideová i reálná vojenská mobilizace vůči vnějším nepřátelům nemá v současném světě obdoby.

Izrael představuje stát žijící v trvalém napětí a permanentním očekávání vnějšího ohrožení. Velký důraz na službu v armádě (izraelské dívky mají dvaadvacetiměsíční vojenskou povinnost), tradiční židovské schéma odplaty a msty, nemožnost na malém území realizovat větší operační vojenské manévry spolu s faktem, že není reálně kam ustupovat, způsobuje, že kromě známých velkých obranných válek (1948, 1967, 1973) vede v blízkovýchodní oblasti izraelská armáda, Israel Defense Forces (IDF), řadu menších konfliktů a provádí preventivní vojenské údery (reaktor Osirek, Libanon). I z tohoto důvodu hraje malá sedmimilionová země významné místo nejen ve světové diplomacii, ale i v učebnicích vojenské strategie. V roce 1982 začala první libanonská válka. Libanon byl zemí rozsápanou občanskou válkou mezi militantními Palestinci z OOP Jásira Arafata a křesťanskými libanonskými gardami – Falanga. Zásah IDF proti Palestincům podporoval libanonský prezident Bašír Džumail. Jeho vražda v průběhu operace vyvolala mstu Falangistů. Ti za přihlížení jednotek IDF zmasakrovali ve dvou palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla asi 500 až 2300 civilistů. Sabra a Šatíla představují dodnes izraelské černé svědomí. Odvážné je už zejména formální uchopení takto závažného tématu, protože film je animovaný – přesněji „animovaný skoro dokument“. Postup to není příliš tradiční. V poslední době vzbudila pozornost zejmé-

zamyšlení

h_aluze / 17

jan tětek

jan tětek

na režisérka íránského původu Marjane Satrapi. Její něžná a lidsky citlivá „novelka“ Persepolis (Francie 2007) popisuje formou svérázné černobílé animace dospívání a mládí obyčejné íránské dívky (autobiografie samotné Marjane) uprostřed revolučního Teheránu. Prostředí islámské diktatury a dopad války s Irákem jí nedovolí žít způsobem, jakým by si přála, a západní Evropě vnitřně nerozumí. Přesto se nakonec rozhoduje pro emigraci, ale v závěrečné jímavé a jediné barevné scéně na dotaz pařížského taxikáře, odkud pochází, vzdorovitě a hrdě špitne: z Íránu. Komiks nabídl rovněž reflexi palestinsko-izraelského konfliktu a bosenské občanské války v dílech Joe Sacca Palestina a Bezpečná zóna Goražde. Sacco má k Ari Folmanovi blíže než Satrapi, jelikož i on zachycuje spíše dokumentární realitu. Komiks či animace však dovolují zaznamenat i skutečnosti (záběry), které by dokumentarista nemohl získat. Folmanův autobiografický hrdina, režisér a jako příslušník IDF veterán první libanonské války, potkává přítele z vojny, kterého děsí noc co noc sen o šestadvaceti rozzuřených psech, které ve skutečnosti zastřelil během operace v libanonské vesnici. Protagonista příběhu s údivem zjišťuje, že z tohoto nejdramatičtějšího období svého života si nepamatuje zhola nic – trpí dokonalou disociativní ztrátou paměti. Po setkání však se i jemu vyjeví podivná, nepříliš určitá vidina, která, doprovázená dokonalou hudbou Maxe Richtera, prostupuje snímek v několika opakujících se prostřizích. Právě snové vize a chápaní společně s přizpůsobením se válečné realitě vybočují z dokumentárního žánru. Svojí hloubkou přesvědčí scéna z bejrútského terminálu, kdy Ari prochází moderním mírovým letištěm, duty-free shopy a sleduje odletovou tabuli, vnitřně zcela nepřijímá okolní realitu. Až následně zaslechne dělostřelecké bombardování města a letadla západních leteckých společností se změní v reálné rozstřílené vraky. Motiv nerozpoznání reality, nejasná hranice snu a mnohdy mnohem více bizarní skutečnosti se v mnoha obměnách několikrát opakují. Ari pomalu sestavuje střípek po střípku svoji účast ve válce. Obchází své přátele, novináře, psychiatry, hledá podle fotografií z války kohokoli, kdo byl v Bejrútu s ním. V rozhovorech se u jednotlivých

18 / h_aluze

zamyšlení

respondentů objevuje anglický a hebrejský titulek se jménem a funkcí dotyčného, což přímo sugeruje dojem klasického televizního dokumentu. Vyprávění osob je doplněno prostřihy z minulosti, vše je tedy doloženo animovaně. Protagonistův spolubojovník žijící v Holandsku říká: Dokud maluješ, je to v pořádku, ale nenatáčej. A právě z této myšlenky se nejspíše odvíjí celý přístup Ariho Folmana, protože režisér se prostřednictvím svého snímku nezvyklou formou vypořádává s největším traumatem svého života. Padla zde zmínka o hudbě. Žánrově je to skutečně pestrá paleta, od disko rytmů přes autentické písně vojáků sloužících v Libanonu, skladbu Depeche Mode, orchestrální záležitosti Maxe Richtera až po drobné klavírní recitály. Snímek se ve všech svých pasážích vyznačuje silně emocionální audiovizuální stránkou. Stav Ariho na dovolené v Izraeli, ono již Remarqueovské neporozumění těch, kteří bojují a vidí hrůzy války, a těch, kteří o ní nemají vůbec žádnou představu, je realizováno zrychleným pohybem všech lidí na ulici a zpomaleným pohybem Ariho. Na diskotéce všichni tančí, jen Ari stojí a sleduje svoji bývalou přítelkyni, nepřirozeně klidný protagonista kontrastuje s rytmickou taneční muzikou, během celé dlouhé scény nepadne jediné slovo, a přesto víme, co se v postavě odehrává. Bojová scéna v olivovém háji je rovněž celá zpomalená a dění na plátně opět ostře kontrastuje tentokrát s romantickou klavírní skladbou, nakonec i na smrtonosné křižovatce uvnitř Bejrútu se začne Ariho přítel se střílejícím lehkým kulometem, jehož váha a zpětný ráz mu činí značné problémy, točit v rytmu valčíku. Bizarní scéna odehrávající se v ulicích plných podobizen Bašíra se nakonec stala titulem celého filmu. Hlavním poselstvím Folmanova snímku je ale problém, který trefně vyjádřil americký historik Raul Hilberg v knize Pachatelé, oběti, diváci. Jeho kniha se věnuje holocaustu, ale problém je stejný – jaká je vina těch, kteří jen přihlížejí, oněch diváků? Navíc nezapomínejme, že jsme v Izraeli osmdesátých let, většina populace má přímou či příbuznými zprostředkovanou zkušenost s koncentračními tábory a hrůzami šoa. Ariho kamarád, psychiatr, mu říká: Tvoji rodiče byli v Osvětimi, ty si už odmalička

v sobě neseš ten lágr a ty masakry. Jenže Ariho podvědomí si odmítá vzpomenout na zavraždění muslimů v táborech Sabra a Šatíla, vytvořil si rozsáhlý vlastní scénář, ze kterého mu zbyla pouze jistota, že na místě byl, a stále se vracející vidina, ve které ale se skutečností souvisí pouze několik rafinovaně vybraných motivů… Ari si samozřejmě nakonec vzpomene, jeho vina a tragédie tkví pouze v tom, že něco tušil, něco viděl a nic neudělal. Společensky výbušnou otázkou musí v současném Izraeli být také ve filmu několikrát naznačený podíl tehdejšího velitele operace Ariela Šarona na masakru. Arimu se po rozhovoru s novinářem, který byl očitým svědkem vraždění v Sabře, spojí roztržené symboly a motivy a jeho sen dostane smysl a vzpomínky autentický tvar. Izraelci blahosklonně přihlíželi celou noc zabíjení civilistů, včetně žen a dětí. Druhý den ráno, když Ari potkává na ulici truchlící ženy, leitmotiv jeho vidiny, utichne veškerá zvuková kulisa filmu, záběr Ariho očí je doprovázen pouze bušením srdce. Animovaná scéna se vystřídá se skutečnými dokumentárními záběry, které natočila izraelská televize. Nevím, jestli tento trochu příliš explicitní dovětek byl nutný, nicméně emocionálně se jedná o skutečný vrchol filmu. Významný historik Karel Durmann napsal v závěru

svého životního díla Popely ještě žhavé, že židovský národ zcela jistě nezanikne, to samé už ale nepokládá za jisté v souvislosti s existencí státu Izrael. Po druhé libanonské válce a předloňském útoku na Gazu ztrácí totiž Izrael svým tvrdým kurzem to jediné, o co se vždy dokázal opřít – mocné zahraniční přátele a širokou, jednohlasou podporu svých obyvatel. Avšak jsem pevně přesvědčen, že pokud nezůstane aktivita Ariho Folmana osamělá a k dialogu se přidají i jiné složky společnosti, tak k nejčernějším scénářům na Blízkém východě nedojde.

Jan Tětek Narodil jsem se 20.5. 1982 v Plzni a bydlím zde dosud. Absolvoval jsem pedagogickou fakultu v Liberci a obhájil rigorózní práci na FF UK v Praze. Pracuji jako učitel na venkovské základní škole, kde na literaturu času opravdu nezbývá. A když tedy čtu, tak nejraději mám Hemingwaye, Steinbecka a českou literaturu 20. století. Podrobněji se zajímám o problematiku historického románu a vztahy mezi dějinami a literaturou.

zamyšlení

h_aluze / 19

stefan segi

stefan segi

Dobývání fasády

K autonomii poetiky Něžných drápků Dobývat fasádu znamená hledat cestu od vnějšího k vnitřnímu. Znak žádným způsobem neodhaluje vnitřní smysl reality, ale zakrývá smysl právě svojí znakovostí a poukazování jeho prostřednictvím je vždy poukazování k obecnému. Dostat se skrze znak, skrze obecné, skrze fasádu, ke smyslu, k vyjádření jedinečného, patří k základním problémům moderní literatury - znakového umění. V díle Vladimíra Macury, ať už beletristickém či odborném, vystupuje tato tématika obzvláště výrazně. Sám chápe svět jako svět znaků, jevů nesoucích význam (Macura 1998: 187). Jeho sémiologická metoda je metodou dekonstrukce prostřednictvím historické rekonstrukce. Diskurs musí být nejprve rozbit, aby mohl být opět sestaven na základě nově definovaných pravidel. Slovníkem Gillese Deleuze je Macurova metoda metodou deteritorizace a re-teritorizace v diachronní rovině (Deleuze – Guattari, 2001). Jean Baudrillard mluví o tom, že „sny, utopie a ideje se již odehrály a byly uskutečněny, jejich spekulativní síla zmizela“ (Baudrilard 2001: 160). Prázdný znak, který existuje v postmoderní době, nebo v dějinné situaci, která tak bývá nazývána, je u Macury konfrontován s ideologií, která ho opět naplňuje smyslem a ukazuje ho v novém světle, ačkoliv toto historické „naplňování“ může být poněkud arbitrární povahy, jak v kritice Znamení zrodu připomíná Růžena Grebeníčková (Grebeníčková, 1995, zejm. 260 - 272). Sbírka povídek Něžnými drápky (Macura 1983) se schématu diachronní reteritorizace do značné míry vymyká. Ačkoliv se povídky odehrávají v době normalizace, ideologická rovina je v nich až na výjimky potlačena. Schází proto obsah, kterým by význam mohl být znovu naplněn. Absence utopické projekce klade na Macurovu prózu specifické nároky a žádá si zvláštní řešení, která však zůstávají ve vztahu s autorovými charakteristickými postupy.

20 / h_aluze

Od povídky k románu? V českém literárně historickém prostředí můžeme od počátků moderní slovesnosti sledovat specifickou dynamiku mezi povídkou a románem. Nejde ani tak o vyzdvižení románu, nýbrž o specifický kontrast povídky jako reálně produkované literární hodnoty a velikého románu jako vytouženého, cílového ideálu (Hodrová, 1989, 152). Na povídku se po značnou část devatenáctého století nahlíží jako na formu do jisté míry méněcennou, která má sloužit pokud možno jako cvičný prostředek v dlouhé cestě spisovatele, který až tehdy dospěje do vytoužených výšin, když jeho dílo bude korunováno románem, svrchovanou prozaickou formou. Martin Pilař (Pilař, 2008, 7) k tomu ironicky připomíná, že „malé národy si žádají velikou epiku“. Ačkoliv doba čekání na veliký román je dávnou minulostí, chápání povídky či povídkového cyklu jako čehosi méně významného a snad i umělecky méně hodnotného do jisté míry stále přetrvává. Této až darwinistické „fylogenetické“ stratifikaci „od povídky k románu“ docela přesně odpovídá i obecná recepce Macurovy prozaistické „ontogeneze“. Můžeme tak sledovat jakési první krůčky v podobě krátkých povídek, získávání autorské sebejistoty v rozsáhlejší novele Občan Monte Christo (Macura 1993) a nakonec i umělecké vyvrcholení v podobě Státní cenou ověnčené rozsáhlé románové trilogie (není jistě náhodou, že na Studentské literárněvědné konferenci se Něžnými drápky zabýval pouze tento příspěvek a například Wikipedie se o nich, na rozdíl od románů, pro jistotu nezmiňuje vůbec). Aby bylo možno posoudit, do jaké míry je sbírka povídek Něžnými drápky průpravným polem k pozdější tvorbě autorově a do jaké míry je útvarem autonomní poetiky, je třeba si alespoň ve zkratce určit, co je možné považovat za pro autora charakteristické. Vývoji, řekněme kvantitativnímu, by totiž z povahy

z literární teorie

věci měl odpovídat i vývoj „kvalitativní“. Podle toho bychom měli být schopni, s přihlédnutím k žánrovým rozdílům, pozorovat vývoj charakteristického prvku od zkratkovitých základů v povídce až k plnému a ucelenému rozvinutí v románové podobě. Takovým prvkem může být právě vztah znak – význam, který byl zmíněn v úvodu příspěvku, respektive specifický způsob jeho ztvárnění, nazývejme ho „znaková hra“. V rámci tetralogie Ten, který bude (Macura 1999) nacházíme celou řadu příkladů hry znaku a významu, její časté připomínání a cirkulaci textem. Příznačné pro „znakovou hru“ je působení ve dvou stupních. Tím prvním je zjevení tematizovaného znaku, které často nastane již v názvech jednotlivých románů. Takto zjevenému znaku je po nějakou dobu narativu ponechána existence bez naplnění významem, jinými slovy Informátor, či Guvernantka (anebo pojmy jako loutka či Budeč) zprvu nevystupují v románu skutkem, nýbrž se vyjevují pouze jako pojmenování. Druhým stupněm je pak samotná realizace v narativu. Charakteristické pro Macuru je především to, že význam těch znaků, kolem nichž krouží vyprávění, není jednoznačně konkretizován. Vztah označujícího a označovaného se před čtenářem odvíjí jako hra, ve které není správné jedno řešení. Arbitrárnost významového vztahu je naopak zdůrazněna střídáním možných nositelů a střídáním perspektiv a ideologií, ve kterých je pojmu přiřazován význam. Takový postup působí na čtenáře dojmem maškarního plesu, ve kterém si tanečníci předávají masky tak, aby ve výsledku nebylo jisté, kdo je informátorem a kdo informovaným, kdo je medikusem a kdo pacientem, kdo je loutkou a kdo je loutkářem. Hra znaků a významů Tato v krkolomné zkratce popsaná znaková hra románové tetralogie není ještě ve formátu několikastránkových povídek zdaleka rozvinuta. Nachází se spíše v jakémsi larválním stadiu. Přesto v mnohých povídkách Něžných drápků můžeme vystopovat charakteristické postupy, které se budou opakovat i v pozdějších dílech. Podívejme se tedy, jak „znaková hra“ funguje ve stísněném prostoru povídky.

Příkladem budiž povídka Klíč. Jedná se o tragikomickou momentku ze života nevěrného manžela, který se chystá podvést svoji ženu, ale shodou nešťastných okolností jeho plány ztroskotají a on je nucen jet na nechtěný výlet právě s manželkou, zatímco se nad ním vznáší neustálá hrozba odhalení. Znaková hra se na tomto půdorysu točí právě kolem slova „klíč“. V prvním odstavci můžeme sledovat proměnu konkrétního klíče ve znak klíče. Klíč, který otevírá dveře k bytu tajné milenky, je přidán ke svazku jiných klíčů. Macura zdůrazní metafysickou povahu těchto klíčů tím, že v závorce k laškovnému poškrábání klíčem dodá, že se může jednat o jakýkoliv klíč, nikoliv o onen konkrétní. Význam tohoto abstraktního, metaforického klíče je spojen s důvěrou a s odemykáním, otevíráním dveří, které byly až doteď uzavřeny. Vlastnictví klíčů znamená svobodu si otevřít. Již uprostřed povídky nastává v takto konstruovaném významu zvrat. Držitel klíčů, které odemykají, se rázem stává zajatcem v kleci, která „nejde otevřít zevnitř“. Najednou je vlastnictví klíče zobrazeno jako iluze a marnost. Svobody nelze dosáhnout zevnitř a klíče již neslouží k odemykání, nýbrž k zamykání. Nejsou také už víc prostředkem ke svobodě, stávají se zato zárukou beznadějného uvěznění. I v dalším průběhu povídky je hlavní postava zrazována zamčenými zámky a absencí klíče k nim. Toto odcizení se svobodě a důvěrnosti symbolu klíče je vypointováno v závěru, kdy se majitelem klíčů stává manželka – krutý věznitel. Původně konstruovaný význam znaku klíč je tedy nahrazen jiným, zcela opačným. Velmi podobně funguje hra významů v povídce Bonboniéra. Klíčovým pojmem je zde „rozsudek“. Jak ale záhy poznáváme, nejedná se o rozsudek ve smyslu odsouzení k něčemu, nýbrž o rozsudek jako soudní rozhodnutí o rozvodu. Význam pojmu rozsudek je tedy předložen jako garant svobody. Ústřední postava, která se z neznámých důvodů cítí neplnoprávností rozsudku omezena, trvá na tom, aby byl rozsudek zplnomocněn, a tím se význam pojmu naplnil reálným obsahem.


h_aluze / 21

stefan segi Ústřední subjekt povídky upírá svoji energii k tomu, aby rozsudek byl napsán, a nakonec uspěje. Opět ovšem dochází ke zvratu významu pojmu. Z osvobozujícího rozsudku se stává rozsudek odsuzující. Nebohý hlavní hrdina je tedy uvězněn za zamčenými dveřmi a jedinou útěchou v úředním vězení, které si ironií osudu sám vynutil, je mu čokoládová bonboniéra. V předložených rozborech jsme se snažili poukázat na to, že poetika „hry významů“, kterou lze považovat za charakteristickou pro románový cyklus, má svůj původ již v povídkách Něžnými drápky. Oproti pluralitě složitého maškarního plesu je tato hra ovšem výrazně zredukována a místo, aby byly významy barvitě spodobněny a dovedeny ke krajní realizaci, soustředí se spíše na jednoduchý přechod, který ústí v překvapivou, ironickou pointu, kde se původně vytvořený vztah znak – význam ukáže jako falešný subjektivní konstrukt. Je také charakteristické, že význam znaku není veden ideologií, ale spíše individuální motivací, která znakům přiděluje význam se stejnou teleologickou zaujatostí, jako je tomu u ideologie v užším slova smyslu. Postavy se tedy nacházejí v situaci „postmoderní“, postideologické, a aby znaky mohly nabýt smyslu, je třeba je naplňovat subjektivním postojem ke světu. Od analýzy ke krizi I povídky „hry významů“ předznamenávají poetiku, ve které nejde o změnu, ale o cestu k významu ve světě ne-teleologickém, bez klíče ke smyslu, který je odůvodnitelný toliko vnější instancí. V úvodu byla řeč o dějinné situaci, kterou se povídky Něžnými drápky liší nejen od románů, ale i od Macurovy tvorby jako takové, pro niž bývá charakteristické zkoumání znaku ve světle ideologie (ať už obrozenské, osvícenské, romantické či komunistické), která znaky naplňuje vždy novými významy a tím velmi výrazně vyjevuje i sebe samu. Z tohoto hlediska jsou pojmy v Něžných drápcích čisté a naplnění pojmů je arbitrární. Pakliže nemá být „hra významů“ jen formalitou, protože není ideologie, kterou by odhalovala, je třeba zabývat se samotnou možností produkce znaku a jeho porozumění.

22 / h_aluze

stefan segi Analytický způsob nacházení smyslu za znaky totiž není jediným možným. Nejpozději od konstitutivního Dopisu lorda Chandose Hugo von Hofmannsthala (Hofmannsthal 1981: 87) se v moderní literatuře objevuje naléhavá přítomnost skepticismu vůči literatuře - psanému jazyku jako prostředku sdělení. Není intencí tohoto příspěvku rozebírat specifické postupy, které v rámci pochybování o smyslu zprostředkujícího znaku používali Franz Kafka či Samuel Beckett, podle kterého jsou všechna slova „zbytečnou skvrnou na tichu a nicotě“ (Spiegelman 1998: 47). Stačí mít na paměti vliv, jaký měli zejména na českou literaturu šedesátých let, ale i na některé směry literatury slovenské (Ivan Štrpka, Vo svojich stupajach, 2004: 11-21). Tuto tradici budeme mít na mysli při bližším pohledu na některé Macurovy povídky. Miroslav Olšovský pak v příbuzném kontextu Daniila Ivanoviče Charmse a Alexandra Ivanoviče Vveděnského, velikých skeptiků literárního textu, připomíná, že jednou z cest, jak dát znaku význam, je odhalit ho pomocí absurdity v jeho absolutní znakovosti a prolomit text (Olšovský 2003: 206). Teprve, když je recipient obeznámen s prázdnotou statického znaku, může začít svobodně nacházet vlastní cestu ke smyslu. Absurdita, fikce, pluralita V povídce Výtah sledujeme neúspěšné milostné snažení vědeckého pracovníka, který na historické konferenci marně svádí úspěšnou studentku. Tu mu však před nosem vyfoukne starý papaláš. Na první pohled by se jednalo o vcelku banální syžet. Hra znaků a významů je jednoduše nahrazena kunderovskou ironií, která zdůrazňuje principiální disproporci, nepředvídatelnost intence a důsledku. Krutá hra, téměř zdrobnělina ze Směšných lásek, však nekončí návratem či prozrazením. Hlavní hrdina, upadlý do letargie, pomyslí na to, že by ho výtah odnesl k nebesům, načež je jím katapultován z činžáku k nebesům mezi ptáky. Tento moment absurdity, která neočekávaně vyvstává z doposud konvenčního (realistického) narativního rámce povídky, není východiskem z nouze. Tím, že je výtah, transformovaný v groteskní raketu, jmenován přímo v titulu povídky, strhává k sobě pozornost, stává se ústředním bodem povídky, na kterém musí


být postavena případná interpretace. Bezděky se objevuje otázka po smyslu celého předchozího textu. Hladká stěna výtahu ujíždí hlavní postavě pod rukou tak jako samozřejmost, se kterou byl dosavadní text přijímán. Výtah neústí v pointu, ale ve zpochybnění celé povídky. Povídka Sníh rozvíjí práci s absurdním a iracionálním poněkud jiným směrem. Můžeme v ní sledovat slovo jako prostředek nechtěné kreace. Tato kreace ovšem není povahou pozitivní (Boží, narativní, vědecká), ale je zlá, mstivá, nesmyslná, a proto dráždivá. Sníh v květnu je přivolán zoufalou zhrzenou milenkou a odkazuje k síle slova, která dokáže ovládat a přetvářet skutečnost, nad kterou má moc. Toto téma je dále rozpracováno v povídce Kámen, která do značné míry předznamenává jeden z postupů románu Informátor. Jejím ústředním motivem je vztah příběhové fikce k realitě. V tomto případě se smyšlená historka o přihlížení milostnému aktu stane předlohou pro přihlížení milostného aktu. Dilema vzniklé ve fabulaci musí být najednou řešeno i v situaci (uvnitř narativu) reálné, podobně jako je tomu v románu, který předbíhá a formuje děj v Informátorovi. Macura tím navazuje na Aristotelovo pojetí dramatu a fikce (Aristoteles 1996: 112) obecně jako něčeho pravděpodobnějšího, než je realita samotná, která je jen náhodnou realizací jedné z možnosti. Koneckonců problém fikce, reality a uvěřitelnosti je zpředmětněn již v úvahách hlavní postavy v povídce Kopie. Snad nejzajímavější a také nejhůře uchopitelnou povídkou Něžných drápků je Film. Na začátku je zaostřeno na kontrast fabule a fikčního světa. Je tématem fikce příběh nebo svět? Jestliže svět získává navrch, je v jeho rámci možné vyprávět nekonečný počet individuálních příběhů. Ideologie jednoho pohledu se ztrácí a na její místo přichází pluralita znaků a významů. Jedno označované se stává předmětem nepřehledného množství označovaných, která mají stejnou relevanci. Pod jejich náporem se samotná událost stává nezřetelnou a nejasnou. Smysl, který původní události dávalo pronásledování zloděje detektivem, se rozplývá do velikého počtu individuálních cílů a motivací. Svět je v pluralitě ideologie nesmyslný.

Potom ale přichází zásadní předěl. Celý příběh světa a fikce se ukazuje být metaforou individuální ideologie egocentrismu, ve kterém „já“ je jedním z hlasů plurality světa. Samo pro sebe je vědomí subjektem, tím, co dává světu smysl. Pro všechny ostatní „kamery“ je ale objektem. Jediný způsob, jak se přiblížit světu, je uvědomit si tuto pluralitu a vystoupit ze sebe. Cesta smyslu nevede skrze poznávání, ale skrze porozumění, odhalení. Tím můžeme vysvětlit i žárlivost, která se objevuje na konci povídky. Může ústřední postava žárlit na „stovky kamer“, které se dívají na jeho partnerku? Stěží. Žárlivost se totiž objevuje až v momentu, kdy se jí podívá do očí. Zároveň si uvědomuje, že v jejích očích není subjektem, ale objektem. Že jeho motivace nemůžou být nikdy pochopeny ve smyslu, ale pouze skrze znak. A znak je ve svém principu odcizující. Žárlivost tedy patří příběhu, který už není náš, za kterým nestojíme a za který neručíme, ale který se bezbranný odevzdává cizímu subjektu, aby zde byl naplněn zcela jiným významem, odlišným smyslem. Autonomie? V krátkých rozborech povídek jsme našli mnoho motivů, které spojují Něžné drápky s Macurovými pozdějšími romány. Vyprodukovala odlišná dějinná situace, ve které se Drápky odehrávají, i něco doopravdy autonomního? Zjednodušený děj a překvapivá pointa patří k žánru povídky a Macura zde dovedně pracuje s tím, co pro něj bude i nadále charakteristické. Předkládá pojmy jako intelektuálně – kulturní konstrukce a dává jim novou dynamiku rychlým přeléváním významů. Zároveň však Něžné drápky zpřítomňují problémy, které v další Macurově próze již nebudou výrazněji akcentovány. Tam, kde tetralogie problematizuje pojmy a nabízí varianty odpovědí, Něžné drápky často zpochybňují samotný proces porozumění. Pracují s otevřenými konci, které nevytvářejí další z množství potenciálních významů, ale zdůrazňují pocit nejistoty nad smyslem textu samotného. Zdůraznění momentu absurdity zpochybňuje samozřejmost utilitárního používání jazyka a na její místo dosazuje prvotní úžas a permanentní ostražitost. Jako kdyby se Macura


h_aluze / 23

stefan segi vracel k Platónovým pochybnostem nad pozitivním přínosem písma (Platón 2000: 70-71, podrobněji Michalovič - Minár 1997: zejm. 185-216). Znak bez tvůrce a ručitele ztrácí smysl a jediné, co zbývá, jsou hádanky. Máme-li se vrátit k metafoře dobývání fasády z úvodu, pak Ten, který bude za vnějším, nachází pluralitu významů. Něžným drápkům je vlastní spíše tázání se po možnostech porozumění. Jestliže jazyk z principu není schopný reflektovat proměňující se skutečnost života, fasády mohou být dost dobře nedobytné. Primární: Hofmannsthal, Hugo von. Dopis lorda Chandose [1902]. In týž. Lucidor. Praha: Odeon, 1981. s. 87-99 Kundera, Milan. Směšné lásky. Praha: Československý spisovatel, 1970 Macura, Vladimír. Ten, který bude. Praha: Hynek, 1999 Macura, Vladimír. Něžnými drápky. Praha: Mladá fronta, 1983 Macura, Vladimír. Občan Monte Christo. Praha: GMA 91, 1993 Spiegelman, Art. Maus II. Praha: Torst, 1998 [1991]

marie bartůšková Michalovič, Peter a Minár, Pavol. Úvod do štrukturalizmu a postštrukturalizmu. Bratislava: Iris, 1997 Olšovský, Miroslav. Nepatrné vychýlení z rovnováhy. In Ten, který vyšel z domu. Praha: Volvox Globator, 2003. s. 197-210 Štrpka, Ivan. “Predbáseň” (1969). In Prokešová, Viera (or.). Vo svojich stupajach. Bratislava: Literárna nadácia STUDŇA, 2004. s. 11-15 Štrpka, Ivan. Na samý okraj (1970) In Prokešová, Viera (or.). Vo svojich stupajach. Bratislava: Literárna nadácia STUDŇA, 2004. s. 16-21 Pilař, Martin. Podoby povídkového cyklu ve XX. Století. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2008 Platón. Faidros. Praha: OIKOYMENH, 2000 [370 př. n. l.] Wikipedia.cz. Vladimír Macura http://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Macura (přístup 2009 – 07. 03)

Sekundární: Aristoteles. Poetika. Praha : Svoboda, 1996 [335 př. n. l.] Bauman, Zygmunt. Úvahy o postmoderní době. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995 [1992] Brázda, Radim. Simulace, simulakra a reverzibilita. In Baudrillard, Jean. Dokonalý zločin. Olomouc: Periplum, 2001 [1995], s. 157-180 Deleuze, Gilles a Guattari Félix. Kafka: za menšinovou literaturu. Praha: Herrmann & synové, 2001 [1975] Grebeníčková, Růžena. Literatura a fiktivní světy. Praha: Český spisovatel, 1995 Hodrová, Daniela. Hledání románu. Praha: Československý spisovatel, 1989 Macura, Vladimír. Sen o sémiotice. In týž. Český sen. Praha: NLN 1998. s. 183-187 Macura, Vladimír. Šťastný věk. Praha: Academia, 2008 (1992) Macura, Vladimír. Znamení zrodu. Jinočany : H & H, 1995 (1983)

24 / h_aluze


Stefan Segi Je zástupcem šéfredaktorky kulturní revue LitENky a stálým dopisovatelem magazínu Muzikus. Studuje českou literaturu, český jazyk a srovnávací literaturu na FF UK v Praze. Ve volném čase vystupuje s funkovým kabaretem jménem Fidibus.

Pohraničí

Sny

Večer zapálím si cigaretu, fixou začervením botu, klopýtám do práce, obličej nasadím cestou, jsem bez tváře, žongluju s cigaretou a rtěnkou bez následků, zasednu ke stroji, pětkrát se umyju, zavřu za sebou a než odejdu, umažu z tabule křídový cejch „neue mädchen“.

Strašlivé sny o milencích zoufalý pohled manžela pátrající po zbytcích její nevinnosti. Marný boj je v něm sám o nic se nejde opřít přátelé jsou na její straně zkažená zrcadlením v jeho duši to si nepřál (!) chtěl vyrůst ve stínu její čistoty.

Záhir

Rakije tě zabije

Velký holky nepláčou, za široký úsměv schovám rozpaky, tvůj pohled ve mně zanechá stopu, dávám ti nové jméno, na rozloučenou vyšlu polibek a přemýšlím, jak si s tím poradit. Křehčí než se zdám.

Ožralé rakijí močily na schody kulturní referentka pedagožka mezinárodní ostuda stud dozvuky rakije nově nabytá inspirace a hlavně brblající chorvatský hlas sprchující v noci schody.

Introvertní kytarista Prsty hýčkající struny pohled zahloubaný do ženy cizí i blízké která jeho není nebude nikdy nebyla.

poezie

h_aluze / 25

marie bartůšková Z pavilonu E Kolem nás poletují roztajou na rtu Okamžiky krásna dřív než je ochutnáš Svlaží vyprahlost poušť čekajících květů V pustině pak rozkvetou duhovými Barvami

aleš čermák Máša Bartůšková (*1982), moudrá i střelená, ženská i dítě, zkrátka, co napadne tě.

,,jak se znovu naučit dělat něco skutečného” I.

III.

Nechme zemřít

Bavíme se jeden s druhým, jak si upevnit svou pozici.

business kultury vzdělání technologie společnost někdo má, někdo dokáže směřovat ke kořenům, věci podávat způsobem

aleš čermák

,,aha” Zjednodušně řečeno Svět do kterého jsem se narodil podněcující vyprávěním, nové podoby Je nemožné rozlišit mrtvolu od zárodku Když společnost ztratí svoji tvář, co se stane? Umění využívalo, tančící, oslavující davy, naivní narůžovělá představa o svobodě. Parodie na uniformitu výsměch ukrývanému cítění v tmavých oblecích, pod tuctovými kabáty! Ztratil svoji formu, se sklonem neustále přepisovat svou minulost, tak aby se o ní nikdo nezajímal Geometricky tvarovaná šedá, firmy, loga, nápisy, oznámení a emblémy se v nespočetném množství plazí. Teď se na nás usmívají sexy zadky, dominující pohledu na město. Teplo, lesk velkého světa, pod vedení tajných vůdců z tajných služeb. s plnými břichy a faldy tuku.

26 / h_aluze

poezie

Teď po letech brutálního a každodenního násilí, byli viditelní - což je dost přitažlivá kombinace, zjednodušeně byli děvkami, perverzní postnapodobeniny. Falus, tísíce nových soukromých věží/věžiček, křišťálových očí. Elegantní kočky zmizely, změnila se i přirozená morfologie. Zubožená příroda vtrhla do epicentra městského neklidu. Stále častěji se snažím vydávat na místa, která jsem dlouho neviděl. Můj stesk, ukotvení v prostoru mě přepadá svým tvarem, svojí nostalgií. Zvrácená strana procesu řve: máme všechno, všechno nabízíme, i nepřítele samotného upranýřovaného, utrpení i bídu, víru i vědění, všechno naservírované na přepychovém tácu, pečlivě zabalené.

a k věci, výstižné, ostré, provokativní. Aktuální je smrt, a následující přetvořme (v novou) podstatu.

Král svým vybraným lidem udělil. Obchodník mohl pustit z hlavy strach (z autority). Tvář se od základu změnila, ztratila se možnost ,,navzájem” IV. Vícemémě šlapeš jako hodinky, v prostoru jenž popírá hranice, je stále ještě kam ? růst přinášet co? ,,dům nekupuji proto, abych v něm bydlel”

byl, dál, dejte, neměl by

V.

za selhání zemřít patnáctého s trochou štěstí.

Obírat chudé, dávat bohatým

II.

Na slunci se vytvořilo místo, i přesto, že bude dočasně nepohodlné, zdrcující. Přesto způsob je to co nejméně násilný.

V ideálním případě, část nás zavřela krám. Ano, mimo jiné stovky tisíc. Společně strávit dekádu, protože je záchranou.

No, Na jaře se ukáže

Před třemi lety se S. stal umělou a nelidskou korporací, na níž stojí velká část našeho života. Neprobouzí v nás očekávání, ale iluze, pro alespoň jednu generaci. Podvod je vlastní vahou podobně hodnotný a tak proč bychom ho měli milosrdně utratit.

poezie

h_aluze / 27

aleš čermák

peter dietze

Insurgo

27.11.2009

I. Z kritiky porozumění bylo dříve to druhé, osvobození, zajímavější možnost.

Převrácení vzhůru nohama, jako roční období Otočení kola, do svého nejvyššího bodu Selhání ve tváři připomína povstání Spirálu pokroku, ubohé parodie kruhu

Poslední kousek, jako první neznámá postrádá kus skály v jižních mořích světa ovládání. Síť souřadnic jen v mezích, spletitosti současného zahaleného unikání, moci všeho druhu. A - je otevřená, ale uzavřená v měřítku modelu skutečnosti. A vlastností zraku je provádět něco. Uvnitř je pro zasvěcené poutem. Jen kus smluv a svazků spřízněnosti atd.. duchovní. Úroveň smyslu! samozřejmost doteku! *(fourrier - svátek) opomíjené významy! výročí samostatného času uprostřed svádějí svým, pověstným odmítnutím. Dotkout se způsobem jenž utváří rozpustilé lesní víly, nájemnice starých časů. II. Tváří v tvář spojením přání, cesta k vytvoření své nejjednodušší podoby Při, nebo, jak s žertem říkáme jevu Tao. *(smrt boha) rozmazání/soulad směřuje k stejně dobré jako každé jiné paradoxní tvoří. vedené, nepřipoutané/připoutané hledání neopustí svůj pokoj.

28 / h_aluze

poezie

Zakázané chvíle oddálení pádu průlet komínem manévr

Německými básněmi Petera Dietzeho začíná H_aluze publikování cizojazyčných autorů. Cizojazyčné texty budou vždy tištěny v originálním znění bez redakčních zásahů a vysvětlivek. Je jasné, že ne všichni čtenáři originálním textům porozumí, přesto jsme této variantě dali přednost před překlady. Domníváme se totiž, že česká překladatelská praxe má velmi silné kořeny a není tak problém seznámit se s řadou zajíma-

Redakce Mono/Null

V momentech triumfu se sny vytrácení Jen ve vypjatých chvílich postavit se na vrcholu střechy Strašidla schopná udusit každou jiskru kdekoliv/kdykoliv

„Turn me on, dead man.“ (The Beatles: Revolution Number 9, rückwärts) die Berge sind schwarz und wir atmen sie höher, kehren heim – bei Tabor, auf einem Flickenteppich und ferner dem Tal. wir sind uns näher im Schlaf,

Okupovat potají své slavnostní záměry v klidu

wenn wir gegen die Nacht sprechen, Masaryk oder Bach aus der Welt ziehen, dann täuscht es uns über diese Welt, diesen Smog und was hält

Vnucuje své přeludy produkuje okrajové chyby zaniká, zanechává po sobě prázdnou slupku

Regen zwischen den Rängen, um die wir wie Hunde kreisen, im Rudel, und zu oft vergessen dabei sind wir geboren in Träumen, im Trade.

Rodí se opět jako neviditelná, ve sněžných jámách, hluchých zón a prasklin.

Aleš Čermák narozen 1984 v Praze Studuji na Akademii výtvarných umění v ateliéru Monumentální tvorby. Bližší info: www.alescermak.info www.vetvim.alescermak.info

vých literátů, a to i neznámých a nezavedených, na stránkách knih či kulturních časopisů. Vždyť překladové texty publikují pravidelně například v Psím víně. Chtěli jsme tedy dát zahraničním autorům možnost představit se v jejich mateřštině už jen proto, že každý překlad je vlastně svébytným uměleckým dílem a interpretací originálu. Dík publikování nepřeložených textů se můžete seznámit s autory jako takovými.

moria

übermut weil der himmel unter mich gefallen ist und wir bonbonpapier vom rummel stahlen gemeinsam wenn du noch erinnerst ach wenn ich könnte ich liefe und liefe da am meer entlang und rauf und runter würde mich im sand im eis vergraben sterben da

ohne pass sind wir hinaus gefahren und kein grenzer wartete auf uns an schotterwegen auch kein freund wollt des frühen morgens aus dem regenbett erstehen um dir und mir sein sternenloses wort mit einzuschreiben und orte ohne wo uns zu entbergen auf dem leib wie auf die stumpfe haut mit all den karten all den zeichen wir entlaufen über stunden deinen klagezeigern mauern auf und ab wir wissen es geht dahin auch immer rückwärts gegen alle strömung zu zerstreuen

poezie

h_aluze / 29

peter dietze

petra fantová

boreas

durynsko

duše

nespavost

als sich die dämmerungen in ein wort vertieften eng umschlungen auf dem herrenbett erwachten an ihren safrankleidern klebte abendschweiß und

ein schweigen dort wo tage man vom leib geschält und fader abend

natahovaná je láskou deformovaná krutostí krajkovaná poznáním

nedělní spánek bdí

morgenreif erstarrte an den schwarzen mandeln da öffnete der tag den mund zum breiten stöhnen feist - entfuhr der himmel auf das rote nest

jeden krumen noch im muttersaft ertränkte zerdunsen ist man

natahuješ ji deformuješ

dich barg der norden aus, inmitten aufgeblähten eises wollte man dich zehren sehen oder vom arktistag und in gebete rufen, hört

eingesunken in ein andres land das keine namen tragen soll

wie sie über cellowellen hängen, stürzen in wieder warmen schnee zunächst und allerorten ohne dass auch nur ein zarter halm zerbrach

was es ist in mir und dir: honigland und berge die man lange abgetragen wieder aus dem hinterland gewrungen hatte damals in den heidelbeeren wobzor ist soweit doch gleich geblieben wie mein kinder augen großer platz / damals in den heidelbeeren krajina bin ich eingewachsen dort heuer wachse ich mich aus

zatím natahuji…

odhalená chodidla pošlapou šerosvit pondělní bdění ospale přednáší včerejší verše

skupenství

geflügelt stutzt das eis dein wirres haar am leib

sakska

krajky jizev jednou splynou ve vakát

myšlenky zastlané do tmy

nebožtík déšť nevyhnutelně dopadl

Jmenuji se Petr Dietze a narodil jsem se roku 1987 v Drážďanech. Studuji evropské dějiny a moderní německou literaturu na univerzitě v Erfurtu a to od roku 2007. V roce 2009 jsem dík programu ERASMUS strávil jeden semestr v Ústí nad Labem. Od roku 2008 jsem jedním z pěti editorů a zároveň zakladatelem německého časopisu pro mladou literaturu Wortwuchs. Od svých sedmnácti let píši poezii, ale i prózu. Na začátku jsem své texty prezentoval na internetu, později – v roce 2008 – jsem je odeslal do soutěže v rádiu a dva z mých krátkých textů byly odvysílány v národním rádiu Deuschlandradio Kultur. Své texty publikuji v různých literárních časopisech v Německu a Rakousku. V současnosti pracuji na svém prvním románu.

ledovým pohledem spolu sledujeme jeho plynné zmrtvýchvstání

kuropění

vlasy

kohout už dvakrát kokrhal

ozubené vlasy nevypadávají

u vrátek v očekávání pivoňka rozbřesk nespěchá

sčesány do tvaru hodinového strojku tikají a tikají zatím ještě hnědě

nad hrnky mísí se sladký kouř ze dvou čajů to ráno… nevěřím v hořké pomíjení

30 / h_aluze

poezie

poezie

h_aluze / 31

petra fantová

richard klíčník

jez

Petra Fantová, narozena v Plzni (*1979), kde také žije a pracuje jako inženýrka kvality. Dosud publikovala v časopise PLŽ.

s pěnou u pusy dotahuje práci bez konce střízlivý utápí víry vzkypěných modliteb bez nádechu nečeká na lepší časy

Vychládlá Zdi chladné jako samota Svíčka led nezabije Svíčka led rozsvítí I chlad se jemně třepotá z té náhlé nostalgie Jsou zdi A není zbytí *

jeho sebeláska mě udržela nad vodou

Pod kouřem vzduchu všechno stojí jen od mostu Karlova černí se liduhad

I přes své stáří chová se nově asi jak čerstvá milenka před prvním aktem

O půlnoci věšené záclony jsou něco jako jmelí

Za oknem pátého patra už jenom dva zvuky

Ne ne ani já už nejsem nejmladší Čekám co nejprv mi nabídne

Už jenom závěsy mají větší moc

Přičemž spektrum jako oceán

Po jejich sfouknutí mizí i Hradčany

Tam klíčí od lehkošumu po sonický téměř svist po karlovarské kola aut

32 / h_aluze

poezie

Tak stojí si Praha v podzimním kroji krom šedých turistů Ostatní šli už spat

Až na zpěv taxíků po prázdné ulici je Praha najednou úplně němá

Druidská

Ten byt mnou ještě nenačichl Já v něm se neponořil očima stále hlídám břeh

Všechno je jedno

V arkýři Malé Strany vykuřuji plíce Indií

A chladný vzduch tak nějak probíjí

Pod jejich dohledem chutnáme noc

Nad všechno sousedův kocour a má vlastně pravdu

Malostranská

Ten byt mnou ještě nenačichl

Co proudí tu v žilách ulice v hloubce pod oknem Co tepe tu v stěnách vedlejších bytů Také zda z kohoutků teče řev

Do prachu slunce a je to k ozubení už jen pár dní je na trávníky

Arkýřová II

Ve vší své zkaženosti foukám kouř do oken Malého Glena

richard klíčník

To ticho nákladních aut pravidelných jak účet za telefon

Přímo pak za záclonou hádaví netopýři dáví hejna můr a nočních

Richard Klíčník (1980) je stále rozkročen mezi rodnou jižní Moravou a Prahou. Obě prostředí jsou mu blízká a promítají se do jeho poezie. Tentokrát byl inspirací byt na Malé Straně, do kterého se před nedávnem přistěhoval. Autor publikuje zejména na internetu.

Z obou se chloupky na zátylku mění ve smrkový les s vřeskem pily

poezie

h_aluze / 33

janele z liků

janele z liků

S vyloučením veřejnosti

Sub /et/ rete

V zahradě myšlenek příležitostného vraha

Teče ti sádlo starý Soldánový

Hnětena jak svíce klínem hořce ubývám do času jaké je dohlédnouti konce? prohra králů v usmíření? vůle zdechlá jež slibem krmí skok věže z výšky člověka?

Dům přeživší demolici …pár pokojů - zatopený sklep od okna ke dvoru - vidět strom …i v létě opadaný

Léto v zahradě vaně aleji ovocných stromů

POMNI

Dva kluci v průchodu navzájem se fackují ruce zčmárané prupiskou s fleky ubývání ze žvýkaček od Sumů. „Viděl jsem tvou mámu chodí s odhalenou ceckou čupět do zahrady háže černý pytle do díry kterou vydřeli ve dvoře.“ „Já zas tvýho fotra postává u Teska v rozeplých mančestrákách a pořvává na ženský že se jim udělá do kočičáku. …a taky…?! chodí za mámou každýho desátýho z igelitky mu trčí bledé dršťky s kolkovaným vaječňákem vzrušeně bouchá do stolu a odporně ryčí že v krámě tajně přelepil vínu etikety.“ „Zabiju tě, malej hajzle, teče ti sádlo starý Soldánový z…!!“

že nemusíš vůbec nic tleskej si s hranou postele /když jsi tak sama/ křísíš život svítiplynem jak pomatení v kostele Janele! /alespoň láskou k sobě/ ach, dlouze sedíš v sudbách dlaně tiše i před sebou hledáš řeky v kůži marně vínek se nevešel POMNI pětkrát se postav třikrát lehni měř dvakrát život jednou řež.

...je slyšet klapot střevíců mezi stěnami...

z plátěného šátku zvedám do náruče svou matku

Za zástěnou z prodřeného papíru máčí si vlasy sotva metr vysoká se spodničkou málo podobnou nymfí

má slepené vlasy v prošedivělém copu trochu pomačkané šaty otisk lučních kytek v lýtkách

Každý den tančí bosa,vyhýbá se koutům (parketám nasáklým zaschlou krví) na prádelní šňůru věšívá smáčené fotografie všech svých milenců, židovských dětí z ulice, které vychovala.

...jeden ze střevíců padá do trávy

je nahá omývám ji smotanou plenou

...a přesto je hlasitá… ...vyřvává opilá na chodce z chatrného balkonu... Má pár talířů stříbrnou pudřenku gramofon s oprýskanou troubou desky točí na prstech jako když hledáš palcem prsty v punčocháčích s velkými klouby a stigmaty od virgínek Podobá se Krajkářce z knihy s malým psíkem - osudem Tycha de Braheho. Miluje jiné ženy, jen sebe ne, několikrát se pořezala s kolenem zdviženým nad pás s vápencem ukrytým v plechové krabičce od šití ...nahá je… ..(s)prostá... ...vilná taky… subreta … s chrtí princeznou spící v otlučeném lavoru

34 / h_aluze

poezie

kdybych ji zabila nikdo by se to nedozvěděl.

Elisej (Esej ženského rodu) Zasycháš lepíš se falešnou kůží to je jak krmit psa chlebem! Vůně nás sbližují ...příště? nohou mě obejmi a páskem od krku po hrudní koš zatáhni za vlasy nemusíš moc jen tak jak vrabci stačí od hladu divoké višně. /V břiše pak rolničku zašít silnou jak proti kašli uslyšíš kam nůž s něhou vrazit./

poezie

h_aluze / 35

janele z liků

janele z liků

Svědectví dcery matky Jany H.

Sentiment věčně včerejšího

Poprvé mě objala myslím že to bylo po vycházce bylo mi 19 zrovna byl den návštěv.

Stará sídla v krajkách po skříních co v hrnci tuší hrách psychy po síních

Většinu času jinak přežívá ve tmě /i když se koupe nebo obléká/ sedí v křesle popíjí kávu a já přes dveře slyším jen zvonění lžičky.

Popadané řasy v brýlích na mých víčkách plíseň (co v šachách chlebových) se uchytila.

Takže někdy v noci ji potkám tak že do ní vlastně narazím. ***

Dívka z kloboukového bálu sama jde krví ze starých mýdel bělenou

Posledních pár let si chodím poležet do vany až nad ránem to se na mě nechodí mlčky dívat a já pro ni nemusím hrát divadlo sebevědomé vyrovnané zaujaté činností a přitom mít výčitky že uvidí můj nahý klín.

slzu v oku zachytila v přídeští otisk prst tu naslinila nevědouc v šátku tehdy spala ruce u hlavy. Stromy v zahradách zámeckých nechtějí pouštět listí bez vůní vídeňských dívkám na nahá kolena na truc v mrazu hledí.

Usnula, v bárce z bílých mušlí Co pěna sten v bárce myších děr svůj stín nadosah slánkou v kruzích sklenic sardinko v konzervě pranic pranic nenaříkej snad jednou za tebe sleďům v čirém láku nožem zacinkám V peří jak len racek zachechtá hlasy ježovek sůl žízeň zalechtá Šahá nymfa z moře po studeném fláku v bárce z bílých mušlí

Dědci a děti hubený se nebijou! Hlupáku z Citoňova Pišto, snědlíku! Na kdáku jste sedávali vzpomínali na mák schovávaný ve včelíně ruce svatých matek v šátcích když lámal se dožínkový chléb Teď malý Mořic se lustru nepříčetně tlemí je synem štíra poutníka za dřívím kapchána zlolaje Co nad hořícím stohem vyřvává: „Budeš tak bohatý, Bože, že tě vynesou na šálách!“

stařec, dívka, moře na vrak rybám ušil vlídný krabí muž.

Janele z Liků (vl. jménem Jana Hradilová, nar. v Přerově) vystudovala PdF UP (ČJ/OV pro druhý stupeň ZŠ), v současnosti pracuje jako lektorka programů primární prevence. Získala několik literárních ocenění: Literární cenu Vladimíra Vokolka 2006 (1. místo v kategorii poezie 19-24 let), o rok později ji obhájila. Cenu rektora Univerzity Palackého (2007) v oboru poezie (1.místo) a 3. místo získala ještě o rok později. Zkusila i Slam Poetry v rámci festivalu Colours of Ostrava. Nedílnou součástí poezie je pro ni hudba, krátké dramatizace textů doprovázené zpěvem. autorský medailon, redakčně kráceno

36 / h_aluze

poezie

poezie

h_aluze / 37

alice prajzentová

martin čech malé dětské zkoumavě mezi prsty mnou její ušní boltce

uzavírá se pod štiplavou nostalgií jako pod těžkými pancíři osamělý začal skončil nostalgicky nahý

jako v agónii otočí hlavu kde tuší…. ….maličké ruce není však dítěte není nikoho

nutkání vnořit špičku nosu do zátylku očichat každičký obratel laskat svými tvářemi nekousávat kůži i slova jež zaniknou v obsedantním sténaní

na prostém loži cáry noci v chuchvalcích peřin bdíc naslouchá tlukotu domu otázky stékají po pelesti a než skrápějí na parkety zneživotní

38 / h_aluze

poezie

starostlivě ..kolem dokola opiluje cudnost její mlčky dlaněmi popíná bílá ňadra tříští svůj dech v pihatých kupách

z buclatých paží čouhaj provázky malé oranžové a kdyby byl kouskem staniolu mohla by jej smáčkout do kuličky cvrnkal by sebou po stole

Červený celofán Byl to plán, který mohl být docela snadno proveden: Vstát a po umytí se nasoukat do kalhot - obléct košili, obléct zimník, který byl pověšený na druhé straně dveří, obout si boty a seběhnout se schodů - zamknout domovní dveře a odemknout zámek u kola - setřást sníh se sedačky, usednout na ni a šlápnout do pedálů… Zdálo se, že takový plán by mohl být proveden bez větších obtíží, zpočátku se to zdálo, avšak později - ráno - se ukázalo, že nic z toho tak docela snadné nebude. Něco se přihodilo, semlelo se tu něco podivného - Benedikt viděl, že židle je povalená a obě hromádky oblečení rozházené po pokoji - vypadalo to, jakoby tudy prošel nějaký vzdušný vír, který jeho vlastní oblečení i košile, které měl ráno doručit na objednávky Sychry a Jelínka - dvou zaměstnanců telefonní ústředny -, propletl do sebe a rozházel po podlaze. Ta změť mu připadala docela cizí, nechtělo se mu vstát a začít ji rozplétat, znovu si tedy lehl, ještě chvíli ležel a zamyšleně zíral do stropu… Pak se najednou posadil. Posadil se, rázným pohybem sebral z podlahy svoje kalhoty, a aniž si svlékl pyžamo, vklouzl oběma nohama zároveň do jejich nohavic. Stalo se něco docela nepochopitelného. Nevysvětlitelná věc - obě chodidla se srazila uvnitř uzavřeného prostoru - Benedikt zkusil vstát, málem při tom upadl, znovu se posadil - svlékl kalhoty, držel je před očima a viděl, že konce obou nohavic jsou k sobě sešité tak, že kalhoty tvoří jakýsi uzavřený okruh, ze kterého nemůže žádná noha nijak vybočit. Zvedl kalhoty a přimhouřenýma očima si prohlížel místa, ve kterých tušil ten zlomyslný šev. Prohmatával ta místa rukama, zdálo se však, že žádný takový šev nikde není - zdálo se dokonce, že látka nohavic vůbec nikdy nebyla v příčném směru rozrušena. Nenašel to místo, ať se namáhal sebevíc. Odložil kalhoty jako neřešitelnou hádanku. Něco se přihodilo, semlelo se tu něco podivného - Benediktova hlava znovu klesla na polštář. Nepřítomnýma očima hleděl do stropu a pokoušel se tu situaci alespoň nějak vysvětlit. Všechno bylo tak nevysvětlitelné, tak nepochopitelné, že se vzápětí zase posadil. Natáhl ruku pro svoji košili, držel ji v prstech a srdce mu bušilo napjatým očekáváním. Zamrazilo ho, protože už po hmatu se zdálo, že i střih košile se nějakým způsobem

změnil. On sám něco takového vlastně očekával, bál se toho… Skutečně! Benedikt viděl, že její límec se nepochopitelným způsobem zúžil - byl příliš úzký na to, aby mohl pojmout jeho krk, byl tak úzký, že otvorem, který zbyl po zapnutí posledního knoflíku, bylo možné prostrčit stěží dva nebo tři prsty. Chvíli košili rozpačitě muchlal a zase rozkládal, pak najednou vstal, několika kroky přistoupil do rohu místnosti, tam, kde stál opřený smeták s dlouhou násadou - nohou přišlápl smeták a košili přiložil k násadě. Zapínal knoflíky jeden po druhém, zapnul je všechny - límec padl násadě dokonale. Dokonce jí byl ještě poněkud těsný… Nechal smeták i s košilí v koutě a znovu se svalil na postel. Ležel a přemýšlel… Mohl to být plán docela snadno proveditelný: ráno vstát a opustit tento pokoj… Teď se však něco stalo, něco se děje, něco podivného a nevysvětlitelného. Benedikt ležel a přemýšlel: promýšlel tu situaci jako nějaký komplikovaný matematický příklad. Na podlaze zbyly dvě další košile - jedna hedvábná žlutá - potištěná vzorem složeným z fotograficky přesných obrazů včelích tělíček -, druhá plátěná - šitá z režné šedivé látky, do které byly místo knoflíků zasazeny těžké železné šrouby. Byly určeny pro Sychru a Jelínka - zaměstnance telefonní ústředny. Byly to poněkud výstřední košile, navržené designérem jako zcela jedinečné kusy a nějakým tajuplným řízením osudu si je objednali dva zaměstnanci stejného podniku ve stejný okamžik. Benedikt pomýšlel na to, že si vezme jednu z těch košilí na sebe, aby mohl tu druhou doručit a splnil tak alespoň jednu z objednávek. Střídavě se před ním zjevovala dvě možná řešení: nejprve viděl sám sebe, jak stojí v té šedivé, plátěné košili před Sychrou - úředníkem s hodně upjatými způsoby -, jak mu odevzdává jeho košili se včelím vzorem, potom se sám bázlivě plíží ulicemi a za každým rohem se několikrát rozhlíží ze strachu, aby snad náhodou nepotkal Jelínka, jehož košili má na sobě. Tento strach mu vzápětí vnutil druhou variantu řešení: tentokrát má na sobě naopak Sychrovu košili, stojí v ní před Jelínkem, předává mu jeho zakázku, Jelínek, ten hromotluk, se zeširoka usmívá, Benedikt se vrací s prázdnýma rukama a při tom se ho zmocňuje jakýsi nevysvětlitelný smutek nad tím, že dal přednost tomuto řešení.

próza

h_aluze / 39

martin čech Ať by se rozhodl jakkoliv, vždy mohl splnit své poslání jenom z poloviny. Navíc: splnil by ho nedokonale každá z obou košilí je přece příliš výstředním oděvem pro doručování objednávek zákazníkům, splnil by ho špatně, protože oba zákazníci jsou zaměstnáni u stejné organizace - telefonní ústředna je obrovská hala rozdělená na úseky skleněnými přepážkami, oba dva se zde musejí setkávat několikrát denně a ten, jehož zakázka by byla opomenuta, by tak brzo poznal, že to nebylo z nějaké všeobecné příčiny. Bylo třeba vymýšlet nějaká jiná řešení. Benedikta bůhvíproč napadlo, že by mu v tom snad nějak mohla pomoci tyč, na které visí záclony. Zavřel oči a soustředil se, chtěl to důkladně promyslet - vyslovit si to v duchu a vnímat, jak to bude znít. „Ráhno na záclony.“ Ne. Benedikt zaťal pěsti, chtěl říct „tyč“, chtěl přece říct „tyč“… Nemohl si vzpomenout na to slovo a místo něj se tam vloudilo nějaké jiné, něco silnějšího. „Ráhno!“ Představil si loď, která má místo plachet napjaté záclony… Samá nesmyslná pomyšlení! Snažil se vybavit si, jak vůbec mohl dojít k takovému nesmyslnému spojení – vždyť zpočátku, zpočátku se zdálo, že ten výraz v sobě ponese nějaký hluboký a osvobozující smysl, zpočátku se to zdálo, avšak vzápětí - ve chvíli, kdy ho vyslovil -, se ukázalo, že je v něm něco docela cizího, něco nepřiměřeného… Ne! Ještě jednou znovu! Nejprve je třeba přijít s nějakou novou a ode všeho osvobozující myšlenkou. Benedikt zatajil dech, chtěl přivolat to slovo, slovo, na které si nemůže vzpomenout, ten živel, co všechno očišťuje, chtěl si vybavit slovo „oheň“, zcela se soustředil, avšak místo něj se dostavovalo pouze vědomí dokonalé prázdnoty. Nějak to obejít, vyjádřit to opisem. Říct to jinak. Benedikt zatajil dech a napjatě sledoval, jak se ta slova sbíhají k sobě: Červený… červený… červený… červený celofán! … Ne! Něco se stalo, něco podivného a nevysvětlitelného, něco se děje a všechna vysvětlení zde selhávají! Benedikt si zoufalým gestem zakryl obličej. Jsou snad významy všech slov najednou takovým pitvorným způsobem posunuté? Vloudila se snad do jeho organismu nějaká neznámá bakterie, která rozkládá všechny míry, vzbuzuje přeludné naděje a podvrhuje zdánlivě proveditelné plány, aby ho tím vzápětí ponížila tváří v tvář skutečnosti? Sděluje snad jeho ústy nějaké zjevení, které všichni zapuzují, v neznámém jazyce sobě podobným své vlastní myšlenky? Co je to za instinkt, který nevyhnutelně pojí takový pocit studu s každou ukončenou větou? Benedikt najednou nebyl schopen

40 / h_aluze

próza

martin čech ani přemýšlet, najednou nedokázal myšlenky spojovat, jeho vnitřní monolog sestával z nedokončených vět a nijak nesouvisejících výkřiků, kterým už ani on sám nerozuměl. Zíral na strop vděčný za každou šmouhu, která od nich odpoutala jeho pozornost. Asi dva decimetry pod stropem byla na zdi narýsovaná tlustá černá linka, která se v pravidelných úsecích lomila vždy dvakrát doleva a dvakrát doprava, vedla napříč všemi čtyřmi stěnami a obepínala tak celý objem místnosti. Byla to asi takováhle čára:

Benedikt zajásal, jakmile ji zpozoroval. Bylo tak jednoduché ji následovat! Přimkl se k čáře celou svou duší, celou svou schopností vmýšlet se, tak, jako by se přimkl k písmu zprávy přinášející osvobození. Cítil k té čáře zvláštní, něžnou náklonnost, cítil k ní lásku spojenou se soucitem nad její bezvýznamností. Byla to čára skutečně bezvýznamná, tak bezvýznamná, že ji až doposud skoro nebral na vědomí. Teď se však něco změnilo, něco se stalo a Benedikt už netoužil po ničem jiném, než aby mohl vpíjet svůj zrak do té bezvýznamné čáry na stropě pokoje v jakémsi nenápadném domě ukrytém v zapadlé čtvrti okresního města. Pro posměch všem mašinériím, které vyrábějí to, co se zdá být důležité! Z náklonnosti k ní zapomenout na tvar vlastního těla, přijmout její podobu, opustit tělo, které už tu nic nezmůže, vmyslet se do čáry úplně a beze zbytku, donekonečna s ní obíhat podél stěn tohoto pokoje. Sunout se pohledem vpřed, vpřed v napjatém očekávání - být bezmezně překvapen tím, že čára se lomí, být jí za to nesmírně vděčný, poslechnout její příkaz a stoupat pohledem vzhůru - stoupat vzhůru a zase netušit, jak to dopadne - náhle být znovu překvapen tím, že se čára lomí, být tím nadšený a znovu cítit vděčnost - oddaně vykonat její rozkaz: následovat ji vpřed, vpřed a vzápětí dolů, něžně a láskyplně plnit její příkazy; projít tak od jednoho rohu místnosti k druhému - oběhnout je všechny čtyři: jednou, dvakrát - pořád je obíhat, obíhat je a neztrácet schopnost být tím vším uchvácený, být pokaždé znovu překvapený každým dalším ohybem. Benedikt seděl vzpřímeně na zmuchlaném prostěradle, s hlavou zvrácenou dozadu sledoval svoji čáru -

neustále se přitom otáčel kolem své osy, otáčel se tak několik hodin - čas přestal existovat - Benedikt vzpřímeně seděl a neúnavně sledoval svoji čáru - pod očima se mu objevily červené skvrny, které jsou příznakem přílišného uchvácení, a jeho srdce bušilo stále novým očekáváním. Zdálo se mu, že nyní vidí všechno daleko ostřeji, daleko zřetelněji rozeznával i všechny drobné nerovnosti omítky, chtěl je vzít na vědomí stejně jako všechny šmouhy a pavučiny nacházející se v nejbližším sousedství čáry, kterou sledoval. Viděl zčernalou dvoulinku, která ji v jednom místě protínala a poté mířila někam k podlaze, několikrát odolal pokušení, aby sledoval i její směr - nechtěl čáru spustit z očí, současně se mu ale stále silněji vtíralo pokušení, že i ta dvojice drátů, která ji přetíná, je vlastně její součástí - i ji by bylo třeba poznat, i ji by měl sledovat až do konce - několikrát odolal takovému pokušení, pak se však do jeho myšlenek vplížila skrytá bolest v zátylku, která celé rozhodování zvrátila: čára mířila dolů, vzápětí se měla lomit a zamířit vpřed, na své cestě byla roubena tou dvojicí drátů, Benedikt neuposlechl výzvy jasně černé linie mířící vpřed, ale zvolna a nezadržitelně sklouzl očima po hladké dvoulince - jako by sám klouzal na lyžích pustou sněhovou plání, přehlédl celou jednu stěnu pokoje - dvoulinka mířila dolů, dolů až k podlaze - tam se najednou ztrácela v obrovské plechové krabici se zaprášeným žebrováním. Benedikt si kdysi myslel, že ta věc je snad nějaký zapomenutý transformátor odpojeného klimatizačního zařízení, zeptal se na to dokonce jednou správce, ale ten jenom pokrčil rameny: „Ne… To nebude transformátor.“ Benedikt se chtěl zeptat, co to tedy vlastně je, ale správce jen mávl rukou, jako by ta věc byla příliš bezvýznamná, než aby stálo za to se o ní vůbec bavit, Benedikt se tedy dál neptal a zvykl si žít s tou plechovou, zaprášenou krabicí bez nějaké hypotézy o tom, na co by mohla sloužit. Teď na ni upřeně zíral, pohledem bloudil v jejím žebrování a nemohl od ní odtrhnout oči. V její přítomnosti bylo cosi temného a hrozivého, nyní jako by se náhle začala zvětšovat, jako by mu před očima rostla a mohutněla, jako by se nyní z ničeho nic rozhodla vyjevit celou svou moc a celou svou podstatu. Jako by se všechno kolem najednou sbíhalo k ní, k tomu podivnému přístroji, k té věci, která není transformátor. Nyní jako by se najednou vyjevilo, že ten přístroj byl a stále je skrytým a nepoznaným středem všeho: celého pokoje, celého města, celého světa i celého vesmíru - zdálo se, že nábytek v pokoji i jeho stěny, zavřené dveře i schody, které k nim vedou, ulice pod okny i zírající Benedikt,

všechno jsou jenom vedlejší, přídavná a doplňující zařízení tohoto přístroje - přístroje, o kterém se neví, na co vlastně slouží, a o kterém správce řekl, že není transformátor. Stojí tu a všichni nad ním krčí rameny - Benedikt klouže očima po žebrech na jeho povrchu, zkouší z nich vyčíst nějaký pokyn, nějakou narážku, zkouší to marně a přítomnost té věci ho naplňuje strachem, strachem smíšeným s úctou, posvátnou hrůzou, která nemá hranice… Pryč odsud! Benedikt odvrátil hlavu - odvrátil hlavu, vstal a tak, jak byl - jen v kalhotách pyžama -, vyběhl na chodbu - oblékl si zimník, který byl pověšený na druhé straně dveří, obul si boty a seběhl se schodů - zamkl domovní dveře a odemkl zámek u kola - setřásl se sedačky sníh, usedl na ni a šlápl do pedálů… S pravidelným skřípotem ujížděl Vltavskou ulicí a fialové nohavice jeho pyžama plandaly kolem ubíhajícího řetězu… Uviděl, že křižovatku nestihne projet, dokud ještě svítí zelené světlo, stiskl tedy zároveň obě brzdy: zajel ke kraji - zastavil docela, přirazil k obrubníku a pravou nohou se o něj opřel. Svítila červená. Benedikt pustil řídítka, rozhrnul si kabát u krku, sklonil hlavu a dýchal pod něj, aby se zahřál. Stál tam a za ním postupně zastavovaly přijíždějící automobily… Koutkem oka najednou zpozoroval, že po chodníku se k přechodu blíží výpravčí Lauschnitzer se svojí ženou. Oba dva měli na sobě navzájem podobné béžové zimní kabáty. Blížili se k přechodu, chtěli přejít na druhou stranu, avšak výpravčí si na poslední chvíli všiml čekajícího Benedikta. Mávl rukou na pozdrav a přitočil se k němu. Usmíval se přitom tak, jako by se chystal říct něco žertovného. Zakašlal a spustil polohlasem: „Já říkám - hlavní je: pořád se pohybovat… Pořád se pohybujte! Kdo se zastaví, stane se kulisou.“ Lauschnitzer znovu zakašlal. Vtom promluvila jeho žena: „Od rána s Luďkem vymýšlíme, co si vzít na sebe na večírek… Co myslíte? Chtělo by to něco… něco ne výstředního… Nápaditého… Pro Luďka jsme sehnali vyšívaný frak a bílou paruku… Bude v tom vypadat jak George Washington,“ zasmála se. „Pro sebe ještě nevím… Do večera času dost… Ještě to promyslím… A co vy? Už to víte? Co si vezmete?“ Benedikt na okamžik sklopil hlavu, jako by nad něčím hluboce přemýšlel, pak ji zvedl a promluvil - promluvil a oba posluchači zároveň zpozorněli: „Prostě se přestrojím za prasklá dvířka kamen…“ Po

próza

h_aluze / 41

martin čech další odmlce dodal odhodlaně: „Obalím si hlavu červeným celofánem…“ Všichni tři mlčeli - stáli rozpačitě proti sobě a paní Lauschnitzerová se tázavě dívala střídavě na svého muže a střídavě na Benedikta. Ten hleděl široce otevřenýma očima někam k zemi, rukama svíral řídítka - zdálo se, že v nejbližším okamžiku něco řekne, zdálo se, že střádá myšlenky, aby vzápětí zvedl hlavu a vysvětlil hlubší smysl své metafory ohně v celofánovém převleku jako autenticity živlů, která… Na semaforu se rozsvítilo zelené světlo… Zezadu se ozval hluk startujících motorů… „Tak zatím,“ řekl Benedikt a zamával na rozloučenou. Také výpravčí chvatně zvedl ruku na pozdrav. Benedikt se odrazil, začal šlapat a vzápětí mu křižovatka zmizela za zády. Šlapal ve stoje - silnice nyní vedla do kopce, šlapal ze všech sil - nešlo mu o to, aby snad jel rychle, ale o to, aby na to vynaložil co nejvíc energie, toužil beze zbytku splynout s tou jednotvárnou a vysilující činností, šlapal a sípání jeho vlastního dechu mu znělo cize - jako zvuk nějakého podivného, starodávného přístroje… Kdesi vzadu se začal ozývat rachot motoru velkého nákladního auta - stále se blížil, sílil a postupně v sobě pohlcoval všechny ostatní zvuky. Když byl Benedikt asi ve dvou třetinách kopce, proplížilo se po jeho levé ruce velké, třínápravové mrazírenské auto, zvolna ho předjelo a poté zpomalilo - jelo stále pár metrů před ním a jeho očím nastavovalo velká plechová vrata uzavírající vnitřní nákladový prostor. Benedikta ohlušoval rámus motorů, současně k němu doléhal jiný zvuk - tlukot kompresorů chladícího zařízení. Před sebou viděl stále ta vrata, viděl je docela zblízka - rozeznával očka pro vložení visacích zámků, viděl, že řidiči je zapomněli zamknout, protože jedno jejich křídlo se s každou nerovností na cestě střídavě otvírá a zase zavírá. Šlapal v předklonu hypnotizovaný jejich nevysvětlitelnou přitažlivostí. Vtom se pravé křídlo dveří zčistajasna pootevřelo - ze dveří se vykutálela velká, zmrazená dobytčí hlava a dopadla na vozovku přímo před něj. V poslední chvíli strhl řídítka do strany a objel ji těsným obloukem. Otřel si zpocené čelo. V tu chvíli další! Znovu! Šlapal dál a dál hleděl na ta vrata. Rozeznával ohnutá očka, ve kterých chybějí zámky, rozeznával cihlový prášek, který se zachytil ve žlábku na jejich spodním okraji, z nezavřených vrat padala s každou další nerovností cesty další zmrazená telecí nebo vepřová hlava. Benedikt nalezl zvláštní zálibu v této činnosti - strhávat

42 / h_aluze

próza

vratislav kadlec řídítka v posledním okamžiku a objíždět je těsným obloukem. Vyžaduje to zvláštní druh soustředění a zcela vypjatou pozornost, ale i přesto si dokázal uvědomit, jak je tato situace neměnná a definitivní. Ano - tato situace: být ve dvou třetinách kopce v kalhotách od pyžama, šlapat v předklonu a uhýbat před padajícími hlavami, tato situace se ho zmocnila navždy a žádný další pohyb už na ní nemůže nic změnit. Opíral se do pedálů a snažil se na nic nemyslet, hleděl před sebe a nemyslel na to, co dělá - ukolébaný jednotvárností té činnosti instinktivně uhýbal do stran pokaždé, když to bylo nutné. Zkameněl v tom pohybu stejně, jako některé postavy z pohádek zkameněly v nehybnosti. Přitom se ptal: „Není snad možný nějaký jiný úhybný manévr?“ … Zkameněl v této otázce… „Jaký je jiný úhybný manévr?“ ........................................................ .. .................................................................................. ...................................................................................... ...................................................................................... ................................................. ...................... Kdosi řekl: „Smířit se s životem nad rámem kola. Na věky bude nedostatek času. Větší odbočky slibují nějakou zvláštní kratochvíli, avšak: není takový čas, který by strávil určité pohyby, je ho stále málo, málo, dokonce velmi málo, málo pro všechny a nakonec se ukáže, že ten který zbyl, je příliš krátký na to, aby ho bylo možné prožít jiným než tímto způsobem.“

Martin Čech (narozen v roce 1968) pracuje ve službách Ministerstva zahraničí, v Minsku. Je autorem próz, které porůznu vycházely v Iniciálách, Hostu, Tvaru, a esejistických prací, publikovaných například v časopise Pandora.

Deník psaný za oknem úryvek z novely I. Mám jisté zvyky, které by patrně nebyly nazvány ctnostnými, měly-li být někým pojmenovány, které však shledávám zábavnými, a neusiluji se jich proto vystříhat. U sousedů měli kupříkladu psa, jenž, jsa krajně popudlivým a nemaje mnoho příležitostí k povyražení, nechával se velice snadno pohnat až k nepříčetnosti. Bývalo tedy mým zvykem přelézt plot, proběhnout kolem ležícího Huga a dříve, než se stačil postavit na své dlouhé nohy a nabrat rychlost, seskočit opět do naší zahrady a zůstat sedět u kmenu hrušně, zatímco ohař zcela bez zamýšleného účinku běsnil za oky drátěnky. Nebohý pes zřejmě nikdy nepochopil, že veškeré jeho marně vynakládané úsilí slouží toliko k mému pobavení. Leč přešel čas a pes pošel, čímž alespoň tento z mých zvyků pominul. Jelikož sousedé z opačné strany chovali pouze okrasné rybky, které se podobným způsobem nechávaly vyprovokovat jen stěží, patří dále k mým oblíbeným kratochvílím právě lov těchto rybek. Obývají v podstatě stejné jezírko, jako je to v naší zahradě, přichází mi však příhodnější plenit jezírko sousední než se stejného činu dopouštět na vlastním, za což bych mohl být navíc daleko snáze potrestán. To, že si svůj jídelníček zpestřuji vlastním přičiněním, by v případě pychu na našem pozemku bylo nepochybně vítaným argumentem pro odebrání pravidelného přísunu potravy i přesto, že chuť a kalorickou hodnotu okrasných rybek naprosto nelze přeceňovat a celá záležitost je pro mne spíše sportem. Nač proto vydávat všanc takto vždy plnou misku mléka, když stačí přelézt plot? Mám navíc podezření, že Patrikovi není takové počínání proti mysli tolik, jak se snaží občas naznačovat v rámci etikety, neboť mezi ním a sousedem panuje určitý druh animosity, patrně značně starého data a mně neznámého původu. Rybky v jezírku mají na šupinu stejnou barvu jako kuličky rybízu na druhé straně zahrady. To tajemné souznění barvy i názvu mě vždycky fascinovalo, ale nebyl jsem s to, vyvodit z něj nějaké hlubší závěry.

Soudím, že takové souzvuky věcí jistým způsobem vytvářejí harmonii celého vesmíru. Bádati nad tím, má-li tento svět vůbec jaký řád, mne často napadá tváří v tvář hvězdám a noci. Existence skrytého zákona se zdá být při pohledu na noční oblohu stejně nepochybná jako při pohledu na mraveniště a patrně jen trvající monumentalita prvého, zcela protikladná pomíjivé hemživosti hmyzu, zapříčinila fakt, že sláva astrologie daleko přetrvala oblibu myrmekomancie. Zvláštní pocit rovněž zažívám, představím-li si, že tam z oněch hvězd zdvihá někdo hlavu a bůhví kolik párů očí směrem ke mně, tak jako já k němu zde, na zdi porostlé psím vínem. Co mě na té představě tolik fascinuje, není existence života daleko ve vesmíru, ale perspektiva, v níž se náhle ocitám visící ze zdi hlavou dolů, se stovkami světelných let pod sebou. Oddám-li se této vizi příliš, lehko se mi stane, že přepadnu přes okraj zídky, naštěstí nikoliv do hlubin vesmíru, ale jen mezi modřence, a jsem tak bleskurychle opět utvrzen v tom, jak správně chápat pojmy nahoře a dole. Jediné světlo, které za hluboké noci prozařuje tmu zahrady, krom hvězd a měsíce, je světlo z okna knihovny. Někdy vyšplhám do koruny ořešáku a pozoruji Patrika, který za oknem, jako rybka v akváriu, pomalu obrací stránky a občas usrkne z šálku stydnoucího čaje. Někdy tam sedává dlouhé hodiny: slezu z větví a oběhnu několik sousedních zahrad, v zahradním altánku na druhé straně ulice ulovím myš a prožiji dostaveníčko mezi rododendrony (trpaslík decentně odvrátí tvář a cudně mlčí), napjatě sleduji ježka, který se potlouká nebezpečně blízko mé misky s mlékem, ale nakonec na schod přeci jen nevyleze, a když se nad ránem opět vrátím na dlouhou větev vzpínající se ke zdi domu, Patrik tam stále ještě sedí, ponořen do knih, které zdědil po starém pánu. Jde spát až za kuropění; zhasne světlo v pokoji, zatímco obzor se rozsvěcí. Nejsem asi první, kdo si povšiml toho krátkého času

próza

h_aluze / 43

vratislav kadlec

vratislav kadlec II.

mezi kuropěním a východem slunce, který činí přízraky z věcí jindy všedních. Zdá se mi dokonce, že lidé a věci vynořivší se z onoho jitřního ticha působí mnohdy přízračněji než titíž zjevující se v noční tmě, ač by se na první rozmysl mohla noc a tma jevit živlem přízrakům příhodnějším. Ta přízračnost však netkví v tom, že by se věci halily do hávů a prostěradel, jak to strašidla činívají, ale naopak v té neobvyklé holosti, s kterou se vyjevují, jako by se domnívaly, že jejich nahota může tak brzy z rána ještě zůstat nepovšimnuta. Stejně nahý byl i přízrak automobilu, který se zjevil tenkrát ráno na asfaltu ulice, tmavém po lehkém nočním dešti. Úsvit se rozprostřel téměř nepozorovaně a rovnoměrně po celé obloze, neboť nebe bylo těžce šedé a nedávalo poznat východu. Předešlou noc ještě Patrik neprobděl nad starými svazky; takové noci přišly až později, mnohé, a počet mi již matní. Tenkrát seděl za volantem vozu, protože bděl už – to ráno brzy vstal. Později než automobilu jsem si všiml ženy: šla prostředkem ulice, neboť aut tu projíždělo málo, zvlášť v tuto denní dobu. Hlavu měla skloněnou ke straně a za chůze pohupovala rameny jakoby v zárodku tance. Okamžik poté, co jsem si jí všiml, vytáhla ruce z kapes pláště; chtěla je rozpřáhnout do stran a zatočit se na místě, ale když zvedla zrak, spatřila auto. Zůstala stát; neuhnula ani o krok, jen ruce připravené k tanci zkřížila před sebou. Rána, která zazněla do ranního klidu, zneklidnivě brzy ztichla. Auto jelo dál, jen mrtvá Lorelain v žlutých šatech zůstala ležet na asfaltu ulice, tmavém po lehkém nočním dešti. Nebudu předstírat, že něco z toho chápu. Lorelain ještě ležela vprostřed cesty, když se rozestoupily mraky a vysvitlo slunce. Místo rosy se v trávě zatřpytily stovky bodajících jehel. Slunce svítilo celý den a na jabloň přiletěl strakapoud vyklepávat neměnný rytmus. Spousta věcí se ovšem změnila.

44 / h_aluze

próza

A přeci… Byli jsme šťastni, ta léta sami dva v starém domě, byli jsme šťastni i později ve třech a čtyřech, kdy sluníčkem a stínem zahrady zněl smích a dětský křik. Vlastně stále žiji tím časem a každé ráno znovu s údivem zjišťuji, že už je pryč. A pak, když si vzpomenu, snažím se myslet jen na zlaté ranní světlo stékající přes okno a muškáty na parapetu, nemyslet na to, proč už se budím sám, jediný na celém světě. Koukám se na okno a nevěřím krásnému dni, který za ním číhá. Nevěřím světu, stejně jako nevěřím sobě, svým očím a své paměti. Nevěřím světu, který se loupe jako cibule a vhání slzy do očí. Jak může být rudý květ růže vedle krve a smrti? Někdy se bojím, že i já mám v sobě zlo. Sedím a mám strach. Často jsem sedával i na lavičce vedle kašny, ještě tam, ve městě; mžoural jsem do slunce a sledoval holuby. Někdy bylo v tom odpoledni a ptácích na dláždění tolik krásy, že jsem si musel rukou clonit oči; dělal jsem, jako že před sluncem, ale bylo to před tou krásou. Jak to, že jsem mohl o vteřinu později, v téměř stejný okamžik, kdy bych dal vlastní život za to slunce a za ty ptáky, jak jsem mohl pocítit to neodbytné nutkání vstát a prudce dupnout na záda některého z nich, dřív než by stačil uskočit a vzlétnout, neodbytné nutkání zabít, zničit, touhu uslyšet zapraskání kostí a zabránit alespoň kousíčku té krásy trvat dál bez mé kontroly? Není tohle zlo? Nebál jsem se tolik, Lorelain, když jsi tu byla. Nevěřím, že všechno musí končit. Ale je jakási síla, nevím, zda ve světě či ve mně, která nás pudí přetínat kruhy v bázni z toho, co nás přesahuje, vydávajíc se často za přání dodat věcem tvar. Rozdrcený holub by měl konečně formu, již jde popsat, a má ji teď i Lorelain, na niž můžu nyní myslet tak, jak jsem nikdy nemohl, když ležela vedle mne. Je jakousi schválností či zákonem, že nabytým tvarem ztrácejí dokončené věci cosi ze svého obsahu. Tak si nyní vybavuji Lorelaininu tvář jasněji a přesněji, než když ještě žila, ale již necítím, již nevím Lorelain samu. Stále ještě se procházím zahradou a domem, který postavil můj otec, stále sedávám u okna a čtu Elkne-

rovy knihy. Ale ty mi již nepřinášíš útěchu a čaj. Náš mladší syn nepromluvil od tvé smrti jediné slovo, má Lorelain. A celý dům jako by ztich’, jen akvárium smutně bzučí do noci. I já většinou mlčím, mlčím k ostatním a mlčím i sám k sobě. Je tolik věcí, které bych chtěl říct a které nechci slyšet. Spousta zamlčených slov. Spousta slov, která tak nebolí, dokud můžeme dělat, že věci, o nichž by mluvila, tu nejsou. Ani tam. Tam za oknem. Pověz mi Lorelain: Co je důležité? Často mívám pocit, že nevím. Jsou důležité ty knihy? Knihy o cizích zemích a městech, kvůli nimž zemřel Elkner? Mám jít a říct o nich lidem? Ale vždyť jsou šťastní, mám ten pocit; jsou šťastní ve svém městě plném javorů a nepotřebují odjíždět nočními vlaky do neznámých krajů. Nakonec ani já nevycházím ze svého domu a zahrady, abych jim o těch knihách mohl říct, a nakonec i já jsem zde šťastnější než venku. Byl jsem skutečně šťasten, kdysi, a kousek toho štěstí snad stále ulpívá na těchto zdech. Nemohu odejít. Jednou možná nevyjdu ani z tohoto pokoje, zůstanu ponořen do knih a obrazů dalekých cizin. Nebo se ponořím do jezírka a dokončím to, co jsem snad měl skončit již dávno. Vídávám tvář na hladině, když stojím tam vzadu v zahradě u staré vrby. Čím dál tím častěji mívám pocit, že ta tvář není má. Ptačí budka tam dosud nevisí. Nevím, kam se poděla ta stará, co tehdy spadla ze stromu spolu se mnou. Snad zapadla kamsi do bezu, kde už ji nikdo nikdy nenajde. Některé věci zůstanou navždy skryty. Snad si ji někdo odnesl, aby ji přibil na strom ve své zahradě, nebo za nějakým zcela odlišným účelem, z docela jiné pohnutky. Pohnutky mých vlastních činů mi dost často zůstávají utajeny, natož pohnutky cizích lidi. Avšak kdo je cizí? Já vím, opakuji se, ale cožpak svět se neopakuje? Jak odlišit kruh od spirály, od klubka a od cibule? Stromy mlčí a možná dělají lépe, ostatně vědí o kruzích své. Stará moudrá vrba mlčí a mohutný ořešák

líně kýve větvemi, jen občas vrzne, mimoděk. Mlčí i trpaslík, jemuž se větev rododendronu tlačí do zad, ačkoliv vypadá, jako by chtěl něco říct. Ty také mlčíš, Lorelain. A měla jsi tak krásný hlas. Pamatuji si, jak jsem se jednou v neděli ráno probudil a slyšel jsem tvůj zpěv. Vyšel jsem do zahrady a ty jsi tam stála v modrých šatech, zpívala jsi a zalévala astry. Slunce ti svítilo do vlasů. Děti se honily mezi angrešty a všiml jsem si, že polámaly kosatce. Byl jsem šťastný. A věděl jsem, že na světě je dobro. Není třeba všechno obracet. Je to tak.

Vratislav Kadlec Narodil se roku 1981 v Hořovicích a nyní žije v Praze na Žižkově, v ušáku u okna s výhledem na jasan. Živí se především jako redaktor a publicista na volné noze, chlebem s máslem a polozeleným čajem. Je principálem divadelního spolku Prvobytně pospolná společnost, který se však momentálně nachází v tvůrčím kómatu. V roce 2002 mu vyšel komiks Singultus Infinitus v edici TVARy. Publikovaný text je ukázkou z jedné ze tří dokončených, leč zatím nepublikovaných novel.

próza

h_aluze / 45

michaela schwarzová

michaela schwarzová

(hořko)Sladký aperitiv

Lidé z modrých křivek

Slepá Daniela

Pavouk

Je pozdní slunné odpoledne v jistém městě O. v blíže neurčené oblasti Starého světa. Po rozpáleném chodníku stéká voda a podrážděně syčí. Nevím, zda je pláž či poušť tak blízko nebo je ten vlhnoucí písek zanesen z blízkého pískoviště. Pramínek crčí z parapetu pootevřeného okna v prvním patře. Ostatní okna jsou zavřená pevně, plastikové rámy k sobě příjemně lnou a nedovolí vodě vetřít se do jejich statečné blízkosti. Za sklem prosvítá malé sladké moře s narůžovělou pěnou. Závěsy ztěžkly všudypřítomnou vlhkostí. Moře proto, že vody je dost, ale nekonečná není. Oceány jsou velké, moře malá – ostatně, osobní tragédie jsou pokaždé malé (až k uzoufání nebo vsáknutí se do písku). A konečně sladkost zdůrazňuji vzhledem k dívence, která, sama v růžových šatečkách a s cukrátkem u úst, moře uvolnila z vodovodního řadu. K tak radikálnímu kroku ji přivedla zralá úvaha, že již nechce ani růžové šatečky, ani cukrátko, že se musí rozpustit – a tak je to malé moře sladké. Dívenka se rozpouští v koupelně a protože zapomněla zavřít kohoutek dříve, než se její buclaté prstíky rozplynuly, horkou vodou přetekla okraj, vytopila sousedy v přízemí (stropy získaly něžně růžový odstín; naneštěstí jsou staří manželé konvenční a pokusí se znovu vymalovat, nicméně stejně zůstanou růžové prosvítající flíčky) a cestou přes předsíň a kuchyň dospěla až do vlastního růžového pokojíčku, odkud se – konečně spokojená – spouští oknem na chodník a mísí s pouličním prachem, plníc vzduch bylinnou vůní Becherovky.

Dnes je podzim. Na tom není nic zvláštního nebo udivujícího; podzim bývá každý rok a každý rok také zamotává město do cárů nakyslé mlhy jako do šály z tisíce klubíček výparů Spolchemie. Z domů se tak stávají prostupné řídké kokony s hřejícími lidskými tělíčky coby vajíčky neznámého živočišného druhu. Jaro dává rok co rok naději, že se zámotky rozvinou, vajíčka vyklíčí, prasknou a vyletí z nich nějaký krásný zázrak, tyrkysově modrý morpho peleides, jeho příbuzná babočka paví oko nebo aspoň octomilka. Nic takového se nestane. Nikdy. Domy totiž skrývají vajíčka neoplodněná, z nichž jen sotva může vzejít cokoli nového. Kdyby přece, plnily by se zjara ulice bytostmi lidem jen vzdáleně podobnými, složenými z pružných modrých křivek, opaleskujících v bledém slunci. Ta nejkrásnější těla by byla složena z pouhých odlesků: na nových listech šeříku, na mokrém chodníku, na skle Lidové knihovny, otevírací doba od 10 do 18 hodin, sobota a neděle zavřeno. Odlesky jsou povznášející a tak by vítr ony krásné křehké schránky vědomí rozvál do polí, kde by se za poledne, rozpalujícího blankytné nebe hořícím heliem až do bíla, vášnivě pářily a kladly nová vajíčkla do našich domů. Protože by však jejich existence byla příliš závislá na slunci, vajíčka se nikdy nezachvějí vývojem. Naši dokonalou neproměnu tak připomínají jen ty nejkrásnější z visutých mostů, ale pozor: pouze dokud se ranní slunce dotýká obzoru.

To odpoledne byla obloha tak temně modroskleněně vysoká, že ji slunce propalovalo autogenem až do bíla a stejně hrozila spadnout. Paprsky se kousavě vpíjely do kůže, potřísněné pylově žlutým větrem bojínku, srhy a psárky, hebce řezavých od kotníků až k pasu. Po prstech se přelévala drobounká černo-červená tělíčka hemžících se berušek, trochu jako krev a trochu jako hrozínky uzrálých plodů. Viděla jsem ji už zdálky, přes oči měla zavázanou bílou stuhu, která za ní vlála a sem tam se zachytila na keřích šípkových růží. Zdálo by se, jako by sama byla jenom rozervanými cáry skutečné existence v tomto konkrétním prostoru a čase. Snad šla k lesu, snad sama nevěděla, říkala si Slepá Daniela a pro ostatní byla jen Divoká, ta Divoká, co moc zná a proto nic nepoví, co vydaná jim napospas je bezbraná a tak si je ochočuje pohádkami, kterým nikdo nevěří pro její slepé oči, dívka s vlasy plnými berušek a trávy, co se neptá na příčiny. Byla slepá, slepá Daniela; nebyla by slepá, kdyby neprozřela. Čím pevněji svírala víčka před dotírajícím bílým žárem, tím více viděla, znala počátek a tušila i konec. Od té doby chodila k domům jen tak blízko, aby slyšela hlas poledních zvonů. Nechtěla zneklidňovat bolestí vlastního poznání, z nějž se znovu zrodila už před lety. Nikdy se nebála, strach pramení z nejistoty a ona si byla jistá vším, čím měla. Náhle jsem si všimla, že nedohlédnu vlastních dlaní, plných berušek, a věděla, že ta páska na hlavě je bílá. Odbíjelo poledne. Ještě chvíli – dvanáctý úder bude ten, na nějž čekám.

Půlnoční bouře zřítila strom. Suchý prohnilý javor se natáhl jak široký tak dlouhý přes cestu, plyšovou travou a rozmoklou mazlavostí bláta, až do odkvetlých azalek a pěnišníků. Pařez vyvrácen, kmen v půli roztřepen do dlouhých špičatých vláken. Kdyby přišel pavouk, mohl by sítě z nich líčit na mušky, zdivočelé cizince a nevychované psy. Musel by to být opravdu velký pavouk, aby mohl spřádat tak tuhé sítě. Musel by mít opravdu velkou odvahu, aby se pustil do takové inovace – nejsem si však jista, zda pavouci znají strach. Třeba je jejich přirozený pud číhat mnohonásobně silnější. Tu představu musím zahnat dříve, než se rozbují. Ale přesto: co když to nakonec nebyla bouře, kdo vyvrátil strom, co když ona jen rozštípla kmen a co když se vzbudil osminohý tvor, který dlouho, dlouho spal mezi kořeny? Nechci vidět zmasakrované rododendrony. Cosi mě však táhne, jako bych byla dřevěnou loutkou na tenkých, ostrých vodicích vláknech. Možná si stromy samy vytváří své pavouky.

46 / h_aluze

próza

Michaela Schwarzová První vzpomínky patří louce, hlíně rozervané žárem, vonící trávě - od té doby miluji slovo „kostřava“ a oblému kameni připomínajícímu psí hlavu. Nemám ráda chlad. Miluji vše, co roste a žije a rodí. Kreslit neumím, tak píšu - barvy jako barvy, hlavně zelená. Vzhledem k tvrdohlavosti dřív shořím na popel, než vyhasnu. Popel zúrodňuje zemi. Myslím, že časem, pomalu a nenápadně, aby si nikdo nevšiml, zapustím kořínky, zdřevnatím, zjara vystrčím špičičky lístků. Stanu se planou jabloní.

próza

h_aluze / 47

adam krupička

adam krupička

Ze života barokního skladatele – Až na konec světa Nejen v Evropě, ale po celém světě se šířila barokní kultura titánské architektury a oslnivé hudby. Barokní komponisté dováželi svého génia do neprostupných končin pralesů, odlehlých pouští i do nebezpečného prostředí prvních kolonií a osad. Těžko bychom však mezi těmito hudebními cestovateli nalezli dobrodruhy nebo snílky. Barokní skladatel křižující oceány nebo loudající se spolu s karavanou byl totiž vyzbrojen jako misionář nebo člověk čekající na svou příležitost. Nejprve bychom měli, předtím než opustíme Starý kontinent, alespoň zběžně pohlédnout na mapu Evropy. V 17. a 18. století dominovala jako hudební velmoc Itálie, která hostila a zaučovala stovky skladatelů. Sladkým melodiím a vášnivému přednesu vévodila neapolská (Pergolesi), římská (Corelli) a benátská škola (Vivaldi). Královskou vážností a obřadností se vyznačovala hudba ve Francii, kde mohl skladatel dosáhnout na prestižní a mocensky závažné úřady (Lully). Německá hudba v té době měla dvojí tvář: severoněmeckou (Bach) a jihoněmeckou, která úzce souvisela s poitalštěnou hudbou rakouskou (Biber). Jakýmsi zlatým středem francouzské, italské a německé hudby se pak stalo Sasko (Heinichen): drážďanskému orchestru kurfiřtů právem patřily vavříny jako nejlepšímu tělesu vůbec. Ve stínu tří hudebních velmoci stály Čechy s Moravou (Zelenka), jejichž muzikální potenciál – nejsilnější v Evropě – nebyl kvůli politické a ekonomické situaci využit. Specifická byla hudba anglická, která se urputně bránila hudbám ostatních národů a vytvořila si pozoruhodný, i když slabounký otisk navazující na lidové tradice (Purcell). Španělsko se věnovalo dramatické hudbě duchovní (Cabanilles) a Portugalsko rozvíjelo souhru hlasů (Lobo), ale naneštěstí většinu hudebního dědictví ztratilo při katastrofálním zemětřesení v roce 1755. Severské země prosluly jako kolébka klávesové techniky (Buxtehude), Nizozemí revolučním způsobem ovlivnilo vokální hudbu a potom se uchýlilo do svých duchovních zpěvů a komorní hudby (van Wassenaer), Balkán ožívá až s klasicismem (Sorkočević) a do carského Ruska jezdili ostatní umělci jen na návštěvu a je-

48 / h_aluze

la follia

likož jim zřejmě byla příliš velká zima, tak se tu nikdo z přespolních dlouho nezdržel, první ruská klasika pochází až z pera klasicistů (Berezovskij). Cílem portugalské a španělské misie byla Jižní a Střední Amerika. Nejen Jezuité, ale i misionáři dalších řádů si byli vědomi toho, že hudba je významný nástroj socializace a náboženské výchovy tamních indiánů. Hudba evropského misionáře nebyla náročná, ale o to více působivá – zapojovalo se zde mnoho pompézních nástrojů (bubny, trubky, harfy a rozmanité činely, tamburíny a paličkové nástroje) a jejich melodie byly tklivé, jásavé a dechberoucí. Především v Mexiku a Karibiku se usadilo mnoho skladatelů z Itálie a Španělska, začínají zde vytvářet hudební zázemí, a tak zde mohou vyrůstat první generace domácích skladatelů – jako Juan García de Zéspedes (1619 – 1678), Francisco Lopez Capillas (1608 – 1674) nebo Kubánec Diego Dias Melgás (1638 – 1700), který však záhy po nastoupení skladatelské dráhy upadl v zapomnění a zemřel takřka v bídě. Domenico Zipoli (1688 – 1726), asi největší mistr mezi neevropskými barokními skladateli, se usadil, sloužil a komponoval v dnešní Paraguayi. Dodnes působivá je skladba Sonate d‘intavolatura per organo e cimbalo. Na jeho snahy navázal Manuel De Zumaya (1678 – 1755), jenž zkomponoval první původní operu na západní polokouli. Barokní hudba se neztratila ani v tak tradiční a uzavřené zemi jako je Čína. Hned dvě významná jména na Dálném Východě zazářila: Ital Teoderico Pedrini (1671 – 1746) a Francouz Jean-Joseph Marie Amiot (1718 – 1793). Kariéra obou Evropanů se značně lišila. Zatímco opatrnější Amiot ovlivnil a okouzlil svým počínštěným stylem kompozice především publikum v Evropě (včetně Rameaua, který různé postřehy z Amiotova díla využil ve svých pozdních operách), Pedrini svou znalostí tamního jazyka nastínil čínským intelektuálům obraz o hudbě Evropy, a platil tak v Číně za svatou autoritu. Rovněž rozsahem působení se oba umělci od sebe vzdalovali. Zatímco Amiota si vážili nejvýše mandaríni, jeho kolegovi Pedrinimu bylo svěřeno hudební vzdělání synů čínského císaře. Pedrini

měl za sebou mnoho zkušeností s ostatními kulturami a než se usadil v Pekingu, procestoval jako misionář a skladatel Peru, Mexiko a Filipíny. V Siamu vznikaly práce francouzského komponisty André Cardinala Destouchese (1672 – 1749). Tento mladík se sice do odlehlých končin jihovýchodní Asie vydal jako misionář, avšak po čtyřech letech zde vstoupil do armády (jako šlechtic přijal důstojnickou hodnost) a aktivně se zúčastnil okupace Namuru Francouzi. Během bojů prý poznal své skutečné hudební nadání a věnoval se již výhradně hudbě. Jeho opery, uváděné ve Versailles, svým jedinečným espritem a galantností připomínají opery pozdně barokních skladatelů, především Rameaua. Možná se vám obraz „divokého západu“ bude zdát jako přímý protimluv baroka, ovšem skutečnost tak příkrá není. Charles Theodore Pachelbel (1690 – 1750), syn slavného Johanna Pachelbela, odešel z Německa do Velké Británie a odtud se přeplavil na území třinácti amerických kolonií, v Novém světě se objevil někdy na jaře roku 1733. Žil v Bostonu, v Newportu pomohl instalovat varhany darované filozofem Berkeleyem. V roce 1736 odjel do New Yorku a pořádal zde veřejné koncerty. Místní taverna jej zaměstnala a on se stal doprovodem zpěvaček a herců. Snad tak pomohl vytvořit zvukovou kulisu pianisty, která přetrvala až do 19. století a stala se neodmyslitelnou rekvizitou pro všechny westernové bary. Pachelbel se poté odstěhoval do Jižní Karolíny, kde bydlel až do konce života. Před smrtí mu zcela ochrnuly ruce. Své dnešní putování zakončíme na samém okraji Evropy, v Irsku. Tato svérázná země, která čekala na svou nezávislost dlouhá staletí, byla vzdálena galantní barokní melodii, její hudba zůstala po tisíce let stejná: zrozená na zelených kopcích, v mlhách, dojemná i veselá. Ztělesnění keltského tuláka naplnil Turlough O´Carolan (1670 – 1738), autor dodnes populárních písní, tanců a popěvků. V osmnácti letech kvůli neštovicím oslepl. Záhy ztratil i domov a putoval na koníkovi po celém Irsku, skládal a hrál na svou harfu. Zemřel v Keadue, kde se každý rok koná na jeho počest hudební festival.

Adam Krupička (* 2.6.1986 Mladá Boleslav) Student PF UJEP, člen České Händelovy společnosti a Unie Comenius, idealista. Zajímá se o filozofii (Rousseau), literaturu (Fielding, Hoffmann, Meyrink, Woolfová) a klasickou hudbu (Harant, Rameau, Schumann). Píše kratší prózy s fantastickými motivy a postupy na historickém pozadí (Elisabeth Bounce, Gareth a Dauphin, Marie), dlouhodobě pracuje na slovníku biografických kuriozit z životů barokních skladatelů.

la follia

h_aluze / 49

radek fridrich

nelly wernischová

Fridrichova čítanka

Tanec v temnotách

aneb knižní antitipy pro čtenářské laiky Japonský spisovatel Haruki Murakami mě uhranul již svým Norským dřevem a postupně jsem přečetl vše, co bylo doposud přeloženo. Není proto divu, že jsem si opatřil i jeho nový román Sputnik, má láska (japonsky 1999). Považuji však tento neopětovaný příběh lesbické lásky a zvláštního, jednostranného přátelství mezi mladým učitelem a Fialkou za nejslabší Murakamiho příběh. Připadá mi, že je kompozičně dostatečně nedotažený a samotná lovestory, sorry, Haruki, na román nestačí. Přesto to není úplný průšvih, doporučuji však spíše čtenářům, kteří od jazzového Japonce doposud nic nečetli.

Zato Cormaca McCarthyho Dítě Boží (původně z roku 1973) je opravdu husté, černé kafe bez čtenářsky podbízivého cukru. Jen jsem do knihy lehce nakoukl a už mě držely ty krátké, výstižné kapitolky pod mým čtenářským krkem a nepustily, dokud jsem příběh dementního nekrofila a vraha nedočetl do konce. Znáte-li jeho dílo, zejména v loňském roce česky vydaný Krvavý poledník, a chystáte-li se na jeho zfilmovanou Cestu, neváhejte a kupte si i Dítě Boží, neboť je v něm pravá a nefalšovaná emulze zvláštních, úchylných a zlobných přísad, které najdete ve všech jeho následujících McCarthyho románech. Pozoruhodné! A do třetice encyklopedická radost. Pro všechny, kteří chtějí mít přehled v teorii seznamů, soupisů a výčtů, pro všechny, kteří milují Borgese, Pereka, Villona, Döblina atd. atd. Umberto Eco psal tuto knihu jako soubor listopadových přednášek pro Louvre (smekám před Argem, že to tak rychle přeložili) a jmenuje se Bludiště seznamů. Světoznámý sémiotik tak navazuje na své dva předchozí opusy Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti. V aktuálním Bludišti je však více hravý a své dedukce dokládá hojnými citacemi z původních děl. Jedním slovem nádhera! Zde si neodpustím citaci z kapitoly Excesy od Rabelaise dále, kde vám uvedu několik her, které Gargantua ovládal (a Bůh ví, kde našel čas, aby je všechny hrál). Beru to ke konci: …s ptáčkem, na bodačku, mákni si, do stružky, s klackem, s drakem,

50 / h_aluze

zavadilku, s hůlkami, na loterii, podstrkávanou, na kadecoun, jak leží, na kulhačku, na smrtku, lízni ho, umyj ho, na síto, vovísek…

Romance z temnot

No, není to krása, místo lítání po ústeckých klubech a pubech byste si, milí čtenáři a milé čtenářky, mohli občas zahrát nějakou hru a život by byl opět o něco více funny, nebo chcete opravdu číst? Proč, vždyť všechno je na netu, nebo se pletu?

Kanada / Československo, 1986, 19 min

A na závěr malá čtenářská relikvie. 31.12.2009 jsem dostal opravdu svou loňskou, poslední knihu od nakladatele Romana Poláka z Protisu, který mi poslal antologii autorů sdružených kolem Skupiny XXVI Soví let, která byla připravena k vydání v roce 1993. S velkými obavami jsem nalistoval své studentské verše a byly opravdu, ale opravdu příšerné; lehkým dojetím jsem knihu pročetl a zavzpomínal a bezpečně uložil na dno své knihovny, uklidněn, že vyšlo jen pár kusů. Inu, hříchy mládí… Tohle si fakt nepořizujte! Radek Fridrich

Básník, publicista a překladatel Radek Fridrich se narodil 1. prosince 1968 v Děčíně. Vystudoval Pedagogickou fakultu University Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (obory český jazyk a literatura a německý jazyk). Dnes tamtéž působí jako středoškolský a vysokoškolský pedagog. Příležitostně se věnuje výtvarnému umění. Žije v Děčíně.

...doporučuje

převzato z www.czechlit.cz, redakčně upraveno foto Karel Cudlín (www.cudlin.com)

Krátkometrážní / Animovaný

námět: Břetislav Pojar scénář: Břetislav Pojar, Jacques Drouin režie: Břetislav Pojar, Jacques Drouin výtvarná práce: Břetislav Pojar, Jacques Drouin hudba: Michael Kocáb kamera: V. Malík, M. Kuchař animace: V. Pospíšilová, J. Klos, A. MensdorffPouilly, B. Pojar, J. Drouin střih: V. Benešová zvuk: Ing. I. Špalj Film Romance z temnot je příběhem osamělého, ve světě ztraceného člověka, který však nakonec dojde zaslouženého štěstí. Hlavní hrdina žije sám v malé garsoniéře. Jeho jedinými přáteli jsou dvě rybky, o které se s láskou stará a ony mu jeho péči oplácejí chladnou a němou společností. Jeho životu udává tempo neúprosný tikot nástěnných hodin. Život se propadá do osamělé rutiny. Prozrazuje nám to štos nahromaděných novin vyskládaných na stolku u okna, ale hlavně to, že místo, aby si nově došlé noviny přečetl, složí je hrdina k ostatním a zahledí se z okna. Oddává se tak snění o krásné neznámé, které ho dovede až pod kola vozu, jehož přičiněním muž krátkodobě oslepne. Když se s obvazy kolem očí vrátí z nemocnice, znovu objevuje svět kolem sebe a předměty, které mu dříve sloužily k užitku, se proti němu obrací v nepřátelství. Jedinou světlou stránkou jeho neutěšené situace je sestřička, která se o hrdinu stará a kterou si on představuje jako pohádkovou vílu. Neví totiž, že je ve skutečnosti pouze zdravotní sestřičkou. Když se mu zrak vrátí, nejdříve ji nepozná. Nakonec však pochopí, že to ona je jeho vysněnou vílou, a příběh může skončit šťastným shledáním. Film vznikal za Pojarova pobytu v Kanadě, kde spolupracoval se společností NFB (The National Film

Board of Canada). Režisérsky, scenáristicky a výtvarně se na něm kromě Pojara významně podílel Jacques Drouin, jenž se v roce 1976 po celém světě proslavil krátkým animovaným filmem Krajinář, k jehož výrobě použil velmi pracnou a málo používanou animační techniku špendlíkového plátna. S touto technikou částečně pracuje i Romance z temnot. Špendlíkové plátno je animační technika, kterou vynalezli manželé Alexandr Alexejev a Claire Parkerová. Bílá síťka je pokryta asi milionem různorodě zatlačených drobných špendlíků. Ty se pomocí válečků a jiných pomůcek zatlačují a vytlačují a jejich bočním nasvícením se vytváří stíny podobné pointilistické malbě. V případě Romance z temnot tvůrci tuto techniku ozvláštnili použitím různobarevných světel a dosáhli tím pestrobarevnosti vytvořených stínů. Kromě zmíněné animační techniky film pracuje s tradiční loutkou. Zatímco technika špendlíkového plátna je pro svou přízračnost používaná převážně v sekvencích, které se odehrávají v hrdinově fantazii, klasická loutka je použita ke ztvárnění reality, reálného prostředí, lidí a předmětů. Víla, kterou si hrdina na začátku ve své osamělosti vysní, je z počátku, když se pohybuje v dálce, zobrazena také pomocí špendlíkové metody. Jakmile se však k hrdinovi přiblíží, zhmotní se v loutku, a to nám dává tušit, že v ní je něco reálného, že není pouhým přízrakem či výplodem lidské fantazie. Podobně i nábytek, jehož rozmístění si hrdina, který se vrátil slepý z nemocnice, vybavuje v mysli, je proveden špendlíkovou metodou. Předměty v bytě se však plynule mění v loutky, jakmile se jich hrdina dotkne nebo jakmile na sebe slepého hrdinu upozorní zvukem, který vydávají. Tak se ve filmu například opakuje záběr na hodiny, které se, když začnou zvonit, zhmotní v loutku, a stávají se tak součástí mužovy reality. Jedná se o originální postup při ztvárňování téměř neuchopitelného, nepopsatelného a vesměs abstraktního pocitu, který slepý člověk každý den a každou chvílí zakouší. Jelikož muž k vnímání nemůže používat oči, předměty musí bojovat o jeho pozornost jiným způsobem a i on je jiným způsobem vnímá. Když muže porazí auto, vše se najednou propadá

film

h_aluze / 51

nelly wernischová do tmy. Vstává a tápe kolem sebe ve vzduchu. Tvůrci tak vizualizují stav, kterým člověk, který náhle přišel o zrak, prochází. Jedná se o jakousi psychickou nejistotu ztvárněnou pohybem. I když hrdina ve skutečnosti leží na silnici v bezvědomí, my ho vidíme zmateně tápat ve tmě. Ve filmu se nemluví, a proto v něm musí být vše řečeno jiným způsobem. Hlavně pohybem loutek. Významné je ve filmu osvětlení. Hrdina se probouzí v nemocnici. Jasně osvětlený je pouze jeho obličej. Ten si hrdina uvědomuje, protože je jeho součástí. Vše ostatní se topí v temnotě. Jakmile se však muž něčeho dotkne, osvětlí se předmět i pro diváka. Tak tvůrci vizualizují proces slepeckého poznávání světa. Místo očí muži slouží ruce. Dotykem získává povědomí o okolním světě. Předměty běžné potřeby se najednou stávají nepřáteli. Sklenice s vodou muži uniká, zatímco on po ní stále natahuje ruku a snaží se ji uchopit. Nábytek do něj naráží jako nezkrocená zvěř, která je pro člověka nebezpečná. Hořící noviny se proměňují v protivné obludy, které se hrdinovi vysmívají a děsí ho svým nesnesitelným jekotem. Zdi se kolem něho svírají a navozují tak pocit stísněnosti a nejistoty, který náhle osleplý člověk jistě pociťuje. Z nesnází muže vždy vysvobodí vysněná víla, která se vynoří ze tmy a podá mu pomocnou ruku. Plameny mění v neškodné motýly, ryby jí skáčou do rukou, jako by k tomu byly vycvičené. Pod jejíma rukama se vše rozzáří pastelovými barvami. Tyto výjevy se však odehrávají jen v mužově fantazii. I když se tak děje na popud akce v reálném světě. Napoví nám to použitá technika špendlíkového plátna. O muže se stará zdravotní sestra, ale on si myslí, že není reálná a že si ji pouze vymyslel. Jelikož se nám film snaží přiblížit a interpretovat pocity slepého člověka, je v něm velmi důležitá hudba, kterou složil Michael Kocáb, a také zvuk. Ten měl na starosti Ing. Ivo Špalj. Slepý člověk poznává svět mimo hmatu i pomocí sluchu. Přiřazuje si typické zvuky k typickým úkazům a událostem. Stejně tak i film si přiřazuje ke každému druhu událostí charakteristickou hudbu nebo ruchy. Tento postup nám pomáhá film vnímat podobně, jako vnímá slepec svět kolem sebe. Scény osamoceného bloudění mladého muže, který hledá na světě štěstí, jsou podkresleny tklivými a zároveň velmi útočnými, až kakofonickými, tóny strunných, převážně smyčcových, nástrojů. Scény, ve kterých je muž sám doma, jsou charakterizovány

52 / h_aluze

film

jan culek monotónním tikotem nástěnných hodin. Vodní svět ryb má také svou charakteristickou hudbu. Přítomnost dívky-víly je ve filmu podtržena jemným ženským zpěvem. Mužovy fantazie jsou podbarveny podobnou hudbou jako jeho osamění, která však postrádá zmíněnou kakofonii a je doplněna hlasem harfy. Útočící předměty jsou posíleny až démonickými vzdechy a skřeky. Neustále se opakující motiv tikajících hodin značí hrdinovu osamělost. Dává nám na vědomí, že čas se vleče. Že se vše odehrává stále stejně. To nám mohou prozradit i noviny nahromaděné na stolku v pokoji. Když se muži nakonec vrátí zrak a on najde cestu ke zdravotní sestřičce, ve které pozná svou vysněnou vílu, čas se rozplyne a postavy se ocitají ve sladkém bezčasí lásky. Vznášejí se v sedmém nebi za doprovodu tklivých tónů strunných nástrojů. Hodiny teď doslova letí. A příběh končí. Použitá literatura: Děcká, Eliška; Kanadský animovaný ráj. In. A2, 2006, č. 37. Dubová, Magda, DiS.; Výtvarné prostředky v animovaném filmu. Bakalářská práce. Fakulta Tomáše Bati ve Zlíně. 2008. s. 13. Kroupa, Mikuláš; Kolik animovaný film vydělá, na kolik je dobrý, to není česká tradice..., In. www.radio.cz/cz/clanek/50458. 11. 2. 2004.

Nelly Wernischová (* 2. 11. 1987 v Praze) Studuje obor Studium humanitní vzdělanosti na FHS UK v Praze, avšak nenachází v něm přílišné uspokojení. Zajímá se o filmy a jejím největším snem je stát se filmovou kritičkou. V tom jí snad poskytne pomocnou ruku Katedra filmových studií na FF UK, kam od října 2009 dochází.

Hamada – temná poušť v podání NPM Nils Petter Molvaer Hamada Sula Records 2009 10 skladeb 45:58 min

V pátek třináctého jsem měl doopravdy smůlu. Podařilo se mi totiž prošvihnout koncert norské legendy progres jazzu, trumpetisty Nilse Pettera Molvaera. Akce, která se konala 13. 11. 2009 v pražském paláci Akropolis, byla neobyčejným hudebním zážitkem. Aby ne - Molvaerovo debutové album s názvem Khmer z roku 1997 znamenalo pro hudební svět, a to nejen ten jazzový, velký průlom. Na zmíněném koncertě Molvaer představil zbrusu nové album s názvem Hamada. Nils Peter Molvaer alias NPM na něm vytrvale rozvíjí svůj dlouholetý koncept, započatý už na albu Khmer. Ten spočívá v sofistikovaném propojování nejrůznějších hudebních novotvarů do rozprostřených a velmi hlubokých hudebních světů. Využívá při tom všech možností, které nabízí současná elektronická hudební scéna, a doplňuje je o svůj jedinečný styl hry na trubku, který je nezřídka velmi vzdálený tradičně pojaté jazzové improvizaci. Mluvit o Molvaerově hudbě jako o jazzu, nebo jej řadit do jakékoli jiné škatulky, téměř ztrácí smysl. Na pátém řadovém albu láká Molvaer posluchače na dobrodružnou pouť hudební krajinou (hamada = skalní poušť s malými výskyty hrubých zvětralin, pozn. editora), ve které se rafinovaně propojuje zvuk elektroniky se živými nástroji a terénními nahrávkami. Místy NPM efektuje zvuk trubky natolik, že úplně splývá se syntetickým základem skladeb. Tento přístup je pro jeho tvorbu velmi typický. Jak sám říká: „Všechny tyhle nové pomůcky jsou samy o sobě jak pozitivní, tak negativní. Celá je to otázka načasování - kdy zastavit ‚moment‘, pak ho zmrazit a využít. Časové změny, zvukové změny a hudební změny. Pocházím z generace, která nevyrůstala na tradičních standardech, a tohle je vzorek mé tradice. Budoucí tradice“. Přes veškerou zvukovou rozmanitost si však

Molvaer uchovává svůj jasně čitelný rukopis. Ten se od debutového alba Khmer vyvíjí ke stále jemnější a zvukově propracovanější poloze. Hned na začátku Hamady nechává NPM naplno vyniknout svůj osobitý výraz, spočívající ve velmi citlivém tónu trubky a ve zdánlivě nahodilých a neukotvených melodiích. Jedenapůlminutové intro je však již svým názvem Exhumation předzvěstí temější roviny Molvaerovy nové desky. Tato rovina zvolna a nenápadně prorůstá celým albem, aby pak za výrazného přispění tvrdých kytarových riffů Eivinda Aarseta a plnotučné rytmiky Auduna Kleivea, kteří tvoří s Molvaerem již zavedenou a téměř jednolitou hudební jednotku, vyvrcholila v osmé lahůdce s názvem Cruel Altitude. V téměř devítiminutovém tracku na posluchače naléhá Molvaerova démonicky zefektovaná trubka a klene se nad výrazným rytmickým základem, aby se v závěru spojila v harmonickou masu, v krásně vygradovaném ústředním motivu celé skladby. Jakoby Molvaer celou dobu probouzel a přiváděl k životu mýtického pouštního démona, ukrytého pod nánosy mrtvého kamení a skal, který se nakonec znenadání probudí a začne nemilosrdně řádit. Nasledující skladby Lahar a Anticline nabízí pak určité zklidnění, ve kterém si lze znovu vychutnat Molvaerův téměř sólový přednes, a zároveň uzavírají celé album. Určitá dávka přímočarosti by Hamadě nebyla myslím na škodu. Ale na druhou stranu je absence výraznějších melodií a motivů vyvážena dokonalým zvukem a při troše pozorného poslechu se Hamada otevře a pohltí každého, kdo do ní vstoupí.

Jan Culek (*6.5. 1985 v České Lípě) V současné době student šestého ročníku Katedry výtvarné kultury na Pedagogické fakultě UJEP, který s oblibou tráví čas ve vertikálních terénech dramatických skalních scenérií, stejně tak jako v přítomnosti muzikantů a hudby, výtvarného umění a lidí vůbec…

hudba

h_aluze / 53

tereza záchová

tereza záchová

Pusťme si žilou, ať teče čerstvá vizuální krev! Miroslav Hašek / Libor Uher Galerie Koridor, České mládeže 8, Ústí nad Labem 9. 12. 2009 – 31. 1. 2010 Na sklonku loňského roku byla v Ústí nad Labem slavnostně znovuzahájena činnost výstavního prostoru, nacházejícího se na chodbě, spojující starou a novou budovu zdejší Pedagogické fakulty (PF). Proč bylo jeho fungování přerušeno a k jakým změnám zde došlo? V první řadě se nám představuje pod novým názvem Galerie Koridor. Najdeme ji na stejném místě, na jakém se nacházela dřívější galerie Na chodbě, která zde existovala od roku 2002, a spolu s Mgr. Janem Řezáčem, tajemníkem Katedry výtvarné kultury (KVK), se o její chod staral také Mgr. Martin Kolář a Mgr. Vendula Fremlová z Fakulty umění a designu. S odchodem Mgr. Jana Řezáče z KVK skončila i galerie Na chodbě. Děkanát PF však prostor i nadále ponechal v rukou zmíněné katedry. Nový a čerstvý kurátorský tým je širší a „otevřenější“, než dříve - vychází jak z řad pedagogickým pracovníků, tak jejich studentů. Vyučující zastupuje bývalá ředitelka galerie Emila Filly Mgr. Eva Mráziková a stávající doktorandka a tajemnice KVK Mgr. Jitka Kratochvílová. Studenty reprezentuje osvědčené a „silné“ duo z magisterského studia jednooborové výtvarné výchovy, Monika Svobodová a Stanislav Pexa. Tento výkvět ústecké výtvarky je opravdu z „fresh“ vod. Mgr. Eva Mráziková se kromě vlastní výtvarné tvorby věnuje kurátorství a prezentaci současného umění a do týmu Galerie Koridor vnáší zejména zkušenosti z galerijní praxe. Naopak Mgr. Jitka Kratochvílová se dlouhodobě zajímá o streetart a práci ve veřejném prostoru obecně, čímž otevírá nové, v ústeckém kraji doposud omezené a opomíjené možnosti. Galerie tak v budoucnu bude expandovat např. do přilehlých venkovních prostor. Ze studentů si kurátorky vybraly Moniku Svobodovou, která je náležitě zkušená v organizování kulturních akcí (např. každoroční Memoriál pana Proška), a Stanislava Pexu, který kromě svých

54 / h_aluze

kvalitních výtvarných realizací vnáší mužský element do jinak ženského týmu. Zaměření galerií pro současné umění je často jednostranné a návštěvníky časem začne nudit, což vyplývá z přítomnosti jediného kurátora/kurátorky. Galerie Koridor naproti tomu navazuje úzkou spolupráci mezi pedagogy a studenty, není výsledkem práce jediného člověka a je více otevřená nápadům „zvenčí“, což je jedině přínosem. Navíc se v takovémto týmu dá snadněji rozdělit a zvládnout práce, kterou provoz galerie obnáší. Jak uvedla sama Mráziková: „Důvod volby rozsáhlejšího kurátorského týmu byl jasný - výstavní činnost v podobných prostorech je značně altruistická záležitost, která stojí hlavně na dobrovolnosti a osobní angažovanosti zúčastněných.“ A čím je tedy prostor Galerie Koridor tak specifický? Jak už jsem zmínila na začátku, je jedinou spojovací cestou mezi dvěmi budovami – jakousi tepnou, jíž denně proudí stovky studentů, kteří vystavené artefakty prostě nemohou minout. Ačkoli se třeba o umění nezajímají a nic jim neříká, nebo prostě jen nemají čas ani náladu navštěvovat výstavy, tento prostor se jim „vnutí“ sám. Svou povahou je tedy přiměřeně

Eva Mráziková zahajuje první vernisáž v Koridoru / foto Miloš Makovský

výtvarné umění

Nová galerie je samozřejmě otevřená i absolventům či již zavedeným autorům. Rozhodně se máme na co těšit! Mohlo by se zdát, že galerie Galerie Koridor má menší handicap v tom, že je možné zde vystavovat pouze práce dvojrozměrné, které se umisťují pod sklo, do jednoho z celkem dvaceti rámů Nielsen o rozměrech 100 x 70 cm.. Tím ze svého záběru nechtěně vyřazuje prostorová díla. Koridor, jak sama Mráziková uvádí, „je tepnou, kde proudí nepřiměřeně mnoho lidí, proto není tento prostor možné nikterak hlídat.“ Do budoucna však kurátorský tým přemýšlí nad změnou závěsného média – tou bude možná vitrína, kde by mohly být vystaveny i „prostorovější“ artefakty či projekty s prvky nových medií.

„Propiskové“ kresby Miroslava Haška / foto Miloš Makovský

agresivní a má za úkol nikoho nenechat projít bez povšimnutí. Pracuje podobně jako reklamy, které denodenně potkáváme a i přesto, že je nechceme vídat, naše oči je vizuálně zpracovávají. Galerie Koridor si v této roli počíná jemně, nevtíravě, svým způsobem pedagogicky. Kolemjdoucí nijak nepřehlcuje a chytře se snaží informovat o současné výtvarné scéně. Ke konci činnosti galerie Na chodbě se zdálo,že trochu zaostává a mizí z dohledu. Nový tým to chce evidentně napravit, vlít novou krev do žil, rozdmýchat tuto tepnu pedagogické fakulty. Proto se do svého repertoáru chystá mimo výstav zařadit také přednášky autorů, animační projekty a workshopy, které v tomto frekventovaném prostoru budou probíhat možná trochu dramaticky, ale v dnešní době by měly být nedílnou součástí každé galerie, která nechce dávat šanci jenom vystavujícím, ale také divákovi. Galerie Koridor se nechce soustředit pouze na ústeckou scénu – chce jít i mimo město a mimo ČR. Chce motivovat nejen studenty z KVK, ale i z jiných fakult, univerzit a měst, aby výsledky své práce neschovávali „do šuplíku“, protože pro umělce je jednou z důležitých složek jeho tvorby právě závěrečná prezentace.

První, startovací žiletkou, která by měla pomoci rozlít novou vizální krev na půdě PF, je výstava Miroslava Haška a Libora Uhera – studentů bakalářského studia jednooborové výtvarné výchovy na KVK. Kurátorovala ji především Mgr. Eva Mráziková a spojila zde dva výrazné a prosazující se talenty, kteří však pracují zcela odlišnými způsoby. V Galerii Koridor se

„Zabijačka“ Libora Uhera / foto Miloš Makovský

výtvarné umění

h_aluze / 55

tereza záchová

tereza tauchenová

VyVolení k Experimentu kupodivu „sešli“ u společného média – kresby. Ta má ve výtvarném světě své jasné a pevné postavení, často ale plní pouze roli média záznamového a v poslední době bojuje o získání nové identity. Miroslav Hašek si vlastně ani není jist, co v galerii představuje. Sám totiž tvrdí, že kreslit neumí. Možná se s jeho názorem mohou ztotožnit i jiní diváci. Pro mě jeho kresby ukazují jemný, až ženský rukopis, jakoby inspirovný japonskými dřevořezy a možná i vedením a kresbami Mgr. Evy Mrázikové. Fixy, „gelovky“, tužky či propisky jsou autorovi nápomocny v utváření dojmu určitého diletantství a spontánnosti. Připomínají mi pány učitele z mé střední školy, kteří říkali: „na kresbu se v žádném případě nepoužívá propiska!“ Znamená to tedy, že by snad Hašek neměl kreslit?! Naproti tomu vyznění prací Libora Uhra je mužské, tvrdé a rázné. Není se čemu divit! Zpracovává téma zabijačky. Linky na jeho kresbách jsou hnány až do schematičnosti, připomínající technické výkresy. Touto „racionální“ kresbou nenechává prostor pro imaginaci ani pro další možná divákova vysvětlení.

Kresba je jasná i přes stálé změny podkladu: krepový papír, voskový papír, PVC ubrus – materiály, které se používají při zabijačce, ale nalezneme je i v maminčině kuchyni... Právě těmito materiály mi Libor Uher připomněl cykly prací z těsta a podobných „potravinářských“ materiálů od Mgr. Jitky Géringové, která rovněž působí na KVK. I přes všechny rozdíly v technickém provedení oba autoři pracují s jakousi banálností lidských životů. Oba si zde vyzkoušeli jiné médium, než se kterým byli doposud zvyklí pracovat. Nebo kterým se až doposud prezentovali na veřejnosti. Miroslav Hašek totiž pracuje převážně s fotografií a Libor Uher se více zabývá malbou. Myslím, že pro zahájení činnosti Galerie Koridor a znovurozproudění vizuální krve chodbou pedagogické fakulty byli Miroslav Hašek a Libor Uher dobrou volbou. S koncem ledna i koncem stávající výstavy se budeme moci těšit na výstavu novou – s největší pravděpodobností půjde o práce slovenské umělkyně Světlany Fialové, která se zabývá přesahem mezi médiem kresby a grafiky.

Tereza Záchová Vzrůstem malá, ale všechno dělá vždy větší, než je ona sama. Všechno má po víceru, jedno jí nikdy nestačí. Studuje dvě vysoké školy (KVK PF UJEP, FF UJEP - estetika), momentálně se snaží jednu z nich „doplácat“ ke konci. Pracuje aktivně jako pedagožka na dvou školách. Miluje severské země, pár měsíců v jedné z nich studovala, pár dní v ostatních cestovala a pár z nich jí ještě chybí navštívit. Čas od času má své melancholické nálady. Dříve aktivně, nyní spíš pasivně fušuje do umění, do kurátorství a nedá dopustit na gender. Má ráda barevné vzory a to hlavně na punčochách.

56 / h_aluze

výtvarné umění

Experiment Divadlo v Dlouhé premiéra : 19. 3. 2008 autor textu: Marivaux režie: Hana Burešová hudba: Jan Vondráček účinkují: Marie Turková, Jan Vondráček, Peter Varga, Ivana Lokajová, Helena Dvořáková, Miroslav Konig, Klára Sedláčková-Oltová, Marek Němec Experimet / foto www.divadlovdlouhe.cz

Francouzský dramatik osmnáctého století Pierre Carlet de Chamlain de Marivaux napsal pětatřicet her. Většina z nich se zabývá probouzením lásky. Na rozdíl od starších komedií, v nichž milencům ve společném štěstí brání nějaká vnější síla, například rodiče, Marivaux se zaměřuje na vnitřní konflikt postav, na změny v jejich nitru. Proto bývá Marivaux často přirovnáván k Racinovi. Pražské Divadlo v Dlouhé uvedlo v režii Hany Burešové Marivauxovu hru Experiment z roku 1744. Spor, zda na počátku světa byli první nevěrní muži nebo ženy, se šlechtic (Jan Vondráček) rozhodne vyřešit pokusem. Čtveřici novorozeňat, dva chlapce (Miroslav König, Marek Němec) a dvě dívky (Helena Dvořáková, Klára Sedláčková-Oltová), oddělí od zbytku světa. Za osmnáct let se jim otevřou dveře do zahrady, kde se poprvé dovídají o existenci okolního světa a dalších osob v něm. Každá z dívek se zamiluje do svého zevnějšku i do chlapce, který ji obdivuje. Vzniknou tak dva páry, jejichž štěstí se rozplyne s prvním shledáním, že na světě jsou ještě další osoby, se kterými by mohli prožívat krásné okamžiky. Hra dvojic je vášnivá a živočišná, mladíci i dívky bez společenských zábran zjišťují rozdíly mezi pohlavími. Říkají, co si myslí, a dělají, co je napadne. Mladí lidé, kteří vystoupili ze svého malého světa, se stávají marnivými, závistivými a majetnickými. Pravidlům velkého světa kolem nich, která se jim snaží vysvětlit jejich opatrovníci, nerozumí a ani porozumět nechtějí.

Počínání mladých lidí v domě můžeme sledovat na velkých obrazovkách zavěšených u stropu. Pozemek zahrady je ohraničen neonovou čárou, která přísně vymezuje možnost pohybu postav. Celá scéna tak evokuje vily známé z populárních reality show. Dva moderátoři, kníže a jeho milenka, vtipně komentují vztahy mezi čtveřicí a v závěru hry odhalují vyděšeným hrdinům obecenstvo a bourají kulisy. Inscenace neklade pouze otázku, zda muž či žena poprvé zhřešili nevěrou. Ustrašené tváře hlavních hrdinů v hektickém závěru nás staví před mravní dilema, do jaké míry máme právo manipulovat s lidmi. Téma reality show, ve které jsou soutěžící vystavováni nadměrnému stresu, zatímco diváci u obrazovek se na jejich účet mohou vesele bavit, je dnes aktuální.

Tereza Tauchenová Autorka recenze je studentkou divadelní vědy FF UK, na kterou zběhla z bohemistiky. Po škole pobývá v domečku za městem se svou farmou zvířat či hledá pravdu ve víně.

divadlo

h_aluze / 57

milan hrabal

milan hrabal

Literární novinky v Srbské Lužici Ludowe nakładnistwo Domowina v posledním čtvrtletí roku 2009 vydalo několik knižních titulů, které bezesporu obohatí lužickosrbské písemnictví. Nejprve si zaslouží být jmenován nový román Křesćana Krawce Paradiz (Ráj). Budiž uvítán už proto, že je to po čase pořádný román (438 stran). Ale to by bylo málo. Především je to zajímavé a napínavé čtení o osudu jedné lužickosrbské rodiny v „ráji“, v pohádkovém koutku přírody na kraji lesa, kde stojí pět domů, středisko života rodiny zednického mistra Pawoła Šewce se třemi dětmi. Nejmladší syn Jan-Pawoł je přesvědčen, že je u nich doma všechno, jak má být. Proč tedy jeho otec na sklonku svého života konstatuje: Všechno jsem dělal špatně. Inflace, národní zájmy Srbů za Hitlera, propagování velkého rozkvětu a osud Lužických Srbů ve východních částech Budyšínského kraje – to jsou důležité mezníky v životě této rodiny. A zajímavé kapitoly nového Krawcova opusu. Manželská dvojice Lubina a Dušan Hajduk-Velkovićovi vydala svou první společnou sbírku povídek Cuze zynki (Cizí zvuky). Tak, jako se v této dvojici setkal Balkán a Lužicí, tak možná i v jejich 15 povídkách možná zaslechneme nějaké cizí zvuky. Malí i velcí hrdinové povídek jsou zastiženi v nejrůznějších životních situacích a na různých místech – na hřbitově, v cirkuse, kasínu, navštívíme chlapce, který si vytvořil vlastní svět ohraničený zdmi zahrady kolem jeho rodného domu nebo prožijeme nesplněnou horkou touhu krásné Ivanky. Svižný jazyk, zajímavé momenty ze současného života nejen v Lužici: to jsou přednosti knižní novinky manželů Hajdukových. Osvědčená autorská dvojice jazykovědců Anatolij Ivčenko a Sonja Wölková vydala tentokrát knihu pro laickou čtenářskou veřejnost. Pod názvem Wo wćipnych Jěwach a nócnych hawronach (O zvědavých Evách a nočních havranech) je připsán podtitul: slovní obraty pro děti a rodiče. Vtipné i poučné čtení o nejrůznějších slovních spojeních, které můžeme slyšet při běžné komunikaci v Srbské Lužici. Kniha je čtenářsky velmi poutavá - nejenže vtipně vysvětluje původ vzniku zmíněných jazykových jevů, ale současně objevuje nebývalé bohatství tak malého jazyka, jakým lužická srbština je. Například: co znamená, když se řekne, že u někoho se „houpou kamna“? Takhle se v Lužici hovoří o rodině, kde se má brzy narodit dítě. Důvodem je pověra tvrdící, že mluvit o porodu otevřeně může přivolat neštěstí. Kniha

58 / h_aluze

zajímavosti

je rozdělena do pěti kapitol a pětadvaceti tematických celků, obsahujících tři stovky neobvyklých slovních obratů s vysvětlivkami, příklady a ekvivalenty v němčině. Spolu s množstvím ilustrací je „příručkou pro všechny, ať právě odrostli prvním kalhotám nebo už oslavili Abrahámoviny“, jak říká oficiální anotace. Pozoruhodným titulem překladovým je úspěšná knížka českého autora píšícího pod pseudonymem Vhrsti nazvaná Ćmy so hižo njeboju (Už se nebojím tmy). Čeští učitelé této knize udělili cenu za přínos dětskému čtenářství. Autor je známý jako ilustrátor a komiksový kreslíř a v oblasti komiksu již získal nejedno ocenění. Kniha je po grafické stránce v podstatě reprintem původního vydání v Mladé frontě (2007), překlad pořídila Weronika Žurowa. Pokud by někdo měl zájem porovnat příbuznost (nebo naopak vzdálenost) češtiny a lužické srbštiny, pak v případě této knížky pro děti má ideální příležitost. A závěrem této malé přehlídky novinek z Lužice nelze

Milan Hrabal (*10. 1. 1954 ve Varnsdorfu) Básník, překladatel, publicista. Vydal knižně desítku básnických sbírek, sbírku lyrických povídek, knížku pro děti a překlady z lužické srbštiny. Časopisecky publikuje vedle vlastní tvorby překlady lužickosrbské a polské poezie, recenze. Podílí se na pořádání literárních soutěží pro děti i dospělé a na práci v odborných porotách. Dlouhá léta vedl poetické studio Doteky. Významná je jeho spolupráce s Lužickými Srby (např. spoluorganizátor tradičního Svátku lužickosrbské poezie ve Varnsdorfu, autor a hlavní organizátor výzvy Varnsdorfská solidarita na záchranu lužickosrbské školy v Chrósčicích, autor antologie současné lužickosrbské poezie Jazyk, jímž porozumíš větru). Edičně připravil více než tři desítky rozsáhlejších i drobných publikací. Člen Obce spisovatelů, čestný člen Zwjazku serbskich wuměłcow, člen správní rady Akademie literatury české, člen Českého centra Mezinárodního PEN klubu a Severočeského klubu spisovatelů. Ukázky jeho literárních prací byly přeloženy do němčiny, lužické srbštiny, polštiny a bulharštiny.

opomenout rozsáhlou knihu Geralda Stonea The Goda Manuscript 1701 (Godský rukopis 1701) s podtitulem A source for the History of the Sorbian Language (Pramen k historii lužickosrbského jazyka). Zajímavá je úvodní studie (v angličtině), ve které Stone analyzuje rukopis z hlediska fonologie, morfologie, syntaxe a lexiky. Cenný je rovněž přehled pramenů a literatury souvise-

jící s tématem. Obsahově podstatnou část svazku tvoří samotný rukopis v němčině a lužické srbštině. Kniha je cenná pro vážné zájemce o lužickosrbskou kulturu a především jazyk. Podrobnější informace včetně možnosti objednání uvedených titulů lze nalézt na stránkách nakladatelství: www.domowina.verlag.de.

anica jenski

Identita: matka (Ne)matky, (ne)ženy, (ne)dcery, prostupujete-li svými identitami a chcete-li konečně spočinout v jedné, pak přeskočte na jiné tipy. Následujících pár titulů vám přesto může přinést posun – prostoupíte... stíny svých identit. Takže... Na shledanou v stínu! Měla-li bych potřebu nahlédnout na svou matku jinak než na matku, nemohla bych si v ústeckých Levných knihách vybrat lépe. Drobnou knihu Urse Widmera Milenec mé matky jsem po přečtení vážně uvažovala předat své dceři, aby mne uchránila (roz. kniha) před nechápáním a nepochopením prepubertálního věku, kdyby ji (roz. dceru) neuchránil nízký věk odžitých tří let. Zpět ke knize, znáte-li důvod nemateřství své matky, máte šanci přežít větší právě o tolik, o kolik zjistíte, že dokonce i vy jste synem/dcerou člověka, což vám i samo o sobě vrací zpět postrádané lidství. Získáte-li tak na okamžik pocit lidství i v oné věznitelské identitě matky, a omylem sáhnete po knize V polévce miso od Rjú Murakami tak, aby vás onoho uklidňujícího pocitu zase zbavila ve prospěch uzurpujícího nic, rozkládajícího se ve vás do prostoru bezcennosti, zjišťujete, že jste opět na nule. Ke svému štěstí volím, ovšem čistě náhodně, opačné pořadí. Do třetice, aby bylo všeho pro ženuneženu dosti, zkuste Pod skleněným zvonem Sylvie Plathové, pokud stojíte na svých nohou a nemáte plyn nebo jakoukoli veselou alternativu, třeba vyšší patro, blízkou řeku nebo velkou zásobu medikamentů. V okamžicích, kdy prostupuji, jak výše řečeno, ne identitami, ale již stíny identit, hojím se Violou Fischerovou, Petrem Hruškou a Petrolejovou vesnicí Martina Švandy a volně přecházím přes utišující slova své hol-

čičky „Maminko, neboj“ na sedmou večerní, baterkou osvícené knihy s většími deskami a písmeny, po sedmé večerní nedětštím, to nikoliv, mé milé, s l e p n u. Mimochodem, po večerech u nás vede Štaflík a Špagetka, Krteček na všechny způsoby pomalu odeznívá, a Parní vál z Houpacích pohádek, kdo jej znáte, už leží zpátky v knihovně, městské, ale jeden čas to byl hit, za jeden večer třikrát repete. A v čase, kdy už na to téměř nevidím, pustím mezi stehna, a ráda, Edwarda Goreyho, génia s Kuriózní lenoškou, a těm, kteří čtou současný komiks, jej posílám ovázaného stuhou, vždyť jeho humor si ji zaslouží, a to ryze černou. A když už jsme u mužů, géniů na severu Čech nelze opominout Patrika Linharta a jeho povídky stravující noci, mé náměsíční. Napsáno ze tmy Anica Jenski

Anica Jenski Narozena r. 1977 v Děčíně, kde stále žije. Vystudovala sociální politiku a sociální práci na UJEP v Ústí nad Labem. Publikovala v časopisech H_aluze, Psí víno a Wagon. V říjnu 2009 jí při časopisu H_aluze vyšla první básnická sbírka Dnes půjdu za ženu.

zajímavosti

h_aluze / 59

jose

vojtěch poláček

Zpověď televizního feťáka? Možná se mi budete smát, ale třeba nejsem daleko od pravdy, když si dovolím vyslovit názor, že pan Maslow by dnes svoji pyramidu priorit určitě předělal. Základní životní potřeby průměrného středoevropana jsou dnes jídlo, pití, sex a televize. Možná by se našli i tací, kdo by televizi dali přednost, kdyby si měli vybrat mezi tou potvorou a střechou nad hlavou. Nic proti tomu, jak si to udělaj, takový to maj. Když si to tak vezmu, klasický televizní aparát jsem neměl ve svém vlastnictví nikdy v životě. Jako dítě jsem byl vychováván přístrojem, který vlastnili mí rodiče, poté jsem nějaký čas „relaxovával“ u přístroje přítelkyně (než kixl). Dokonce jsem jednou došel tak daleko, že jsem měl v počítači instalovanou analogovou TV kartu (než přestali analogově vysílat). Prostě jsem bláhově experimentoval s měkkou formou této drogy a netušil, že se u mne pomalu vytváří závislost. Tiše a nenápadně s pocitem, že všechno je o.k. Ale mí andělé strážní nade mnou pilně bděli. Když si to uvědomím, měl jsem vlastně velké štěstí. Nakonec jsem to ustál i bez pomoci Káčka (rozuměj K-centra) a dostal jsem se z toho bez absťáku. Teď jsem čistej už pár let a nechybí mi to. Je sice fakt, že když si sednu v hospodě, kde hraje telka, pomalu mi nabíhá flashback a často se přistihnu, že jako většina ostatních závisláků, kteří v tom tvrdě jedou, mám oči zabodnuté do cizího příběhu a moje vlastní identita se začne vytrácet. Jakmile to začne „najíždět“, slintám a zorničky se mi zúží. Většinou mne zachrání přítelkyně. Zacloumá se mnou, zaplatíme a jdeme pryč. Někdy mi pak z toho bývá šoufl.

Neřeším moc osudy jiných lidí, který to s telkou dotáhnou až na krchov. Mám dost starostí sám se sebou. Vydal jsem se na duchovní cestu. Musím tak splatit dluh andělům, kteří mě z toho dostali. Říkal to i Osho, že máme žít svoje vlastní životy naplno, jak jen to jde. Že prý narodit se jako člověk je velká vzácnost a zahodit takovou příležitost v podstatě znamená posrat si karmu na spoustu životů dopředu. Medituju a stále opakuju mantru „Děkuji Bože, že mi dáváš sílu.“ A ono to fakt funguje! Režisér Svěrák měl pravdu v tom „Akumulátoru“. Když jsem tenhle film viděl poprvé, měl jsem z něj velkou prču, jako všichni ostatní. Teď vím, že je to vážná věc. Velká vizionářská věc a poselství pro nás všechny. Už mi ani není smutno, když si uvědomím, že jsem zůstal skoro sám. Že jsem možná jeden z posledních, kteří se z toho dostali. Naučil jsem se s tím žít. Jo, Bože, děkuju, že mi dáváš sílu... Vlastně... nejsem sám... Co bych měl vysvětlovat? Stejně si myslím, že byste mě nepochopili. Ale to si neodpustím, dát vám jednu radu. Jestli budete mít štěstí, někdy se vám otevře světlo na konci tunelu a vy spatříte své vlastní životy (třeba, když vypnou proud), chytněte se tý příležitosti a držte se jí zubama i nehtama. Pak možná dosáhnete na skutečnou pravdu a svobodu. A potom..

Jose (*1968) je kontroverzní týpek z Děčína, který vyznává názor, že „kecy nemaj cenu“. Proto toho ani moc nenakecá a tak si o něm okolí myslí, že není zábavný. Přitom už během svého života vyprodukoval pěknou řádku pikantních blbostí. A co teprve pod drnem, těšte se! Ale kdo by si dnes vzpomněl na kapelu Led Sezelim, která byla ozdobou festivalu Zubrštok ve šťastné pokomáří době. V anketě Zlatý slavík tenkrát o několik příček přefrčel i Mira Žbirku, protože kámoši z prdele rozjeli kampaň, vykoupili Mladé fronty v

širokém okolí a poslali lístky do ankety. Nebo na smelldegustátor (což bylo vlastní lejno v pětilitrovce napojené hadicí k plynové masce v elegantní dřevěné konstrukci), což byl ústřední objekt jednoho z ročníků dnes už taky neexistujícího festivalu Nádhera. Bylo toho víc, ale co, odnesl to čas. Primátor Děčína o něm dneska říká, že je rebel. Za co? Za to, že nezapadá do řady? Zkusil to a myslel to upřímně. Dokonce začal čumět na televizi (cizí), ale nešlo to. Málem mu z toho hráblo a tak se rozhodl, že bude žít prostě tak, jak to cítí za přirozené. Chudáci lidi v okolí už z toho začínají mít paranoiu a podezírají ho preventivně za cokoli, co je třeba vzít v podezření. Třeba i takový Radek Fridrich, pravý básník, je dodnes přesvědčen, že Jose chtěl spáchat atentát na děčínský Zarafest. No prosím, co na to říct? „Kecy nemaj cenu!“

60 / h_aluze

zajímavosti

Zpověď člověka jménem Jose (pozn. Více podobných beztelevizních kravin najdete na www.beztelevize.info)

Kavárna Potrvá – Roční pokus o rozmanitost a hloubku Rád bych v tomto krátkém článku pozval čtenáře H_aluze do jednoho nedávno vzniklého pražského kulturního prostoru. Jmenuje se Kavárna POTRVÁ a nalézá se v Srbské ulici v Praze 6 Dejvicích přibližně 100 metrů od zastávky metra Hradčanská. Od 1. 1. 2008 nabízíme svým návštěvníkům pestrý kulturní program, složený z divadelních představení, výstav výtvarného umění, literárních čtení, filmových projekcí či koncertů. Vedle toho se zaměřuje také na akce výchovně vzdělávací (přednášky, dětská představení) či charitativní (dobročinný bazar). Nejvíce zastoupeným programovým prvkem Kavárny POTRVÁ je divadlo. Naším cílem je dávat prostor zejména kvalitním projektům alternativní scény, které invenčním způsobem posouvají hranice divadelní formy, ale zároveň nesklouzávají k bezduchým hříčkám a rozvíjejí také obsahovou rovinu inscenací. Pravidelně u nás vystupuje vynikající improvizátor Jakub Foll, původně hradecké Divadlo DNO či dvojice performerů Vojta Švejda a Jan Kalivoda. V uplynulém roce u nás dále vystoupili: Radio Ivo, Divadlo Kámen, Divadlo na cucky, První divadelní družstvo, Vlkabaret a další. Kavárna POTRVÁ se stala také jedním z prostorů, kde se letos odehrál festival experimentujícího divadla příští vlna / next wave 2009. Páteř našeho divadelního programu se ovšem skládá z inscenací Divadla POTRVÁ, které vzniklo v lednu 2006 jako amatérské sdružení studentů pražských vysokých škol. Jádro divadelního souboru je tvořeno bývalými spolužáky na Divadelní vědě FF UK, jsou mezi námi ovšem i studenti a absolventi scénografie, produkce, literární akademie, sociologie, architektury, chemie atd. Podstatná část souboru se rekrutovala z někdejšího Útvaru totálního divadla VYDRŽ! Než Potrvá zakotvilo v Srbské ulici v Dejvicích, hostovalo se svými inscenacemi v Divadle v Celetné, Divadle Na Prádle a Klubu Mlejn. Inscenace divadla Potrvá vznikají na ochotnické bázi a jejich finanční náklady jsou plně kryty z našich vlastních zdrojů. Domácí soubor připravil od svého vzniku celkem 9 divadelních kusů, čerpajících z autorských textů či původních dramatizací. Našim cílem

je uvádět stoprocentně čerstvé divadelní hry a hledat a objevovat také v rovině samotných inscenací. Usilujeme o to, aby naše představení nebyla pouhou bezkonfliktní zábavou, ale rádi bychom tematizovali problémy současné společnosti a přinášeli tak divácké obci impulsy k úvahám a diskuzím. Uvedené hry se proto dotkly například těchto témat: postoj mladých a úspěšných ke smrti (Čtyři aktovky se smrtí, premiéra 8. 12. 2009), slepé následování autorit (Gosha, premiéra 16. 12. 2008), divoký odsunu sudetských Němců a problematika přiznání viny (Jinovatka, premiéra 28. 2. 2009), vztah ateistické společnosti k tradicím a církevním svátkům (Pomlázka, premiéra 13. 4. 2009), patologické rysy současné civilizace a rizika terorismu (Krysa v břiše, premiéra 7. 5. 2009, podléhání bulváru a kultu celebrit (Ofélie: Čas na lásku, premiéra 19. 10. 2009). Z konceptu výrazně obsahového divadla se vymykala jediná naše inscenace, kterou byl Kabaret a la Carte (premiéra 3. 12. 2008), jehož předností bylo ovšem formální experimentování – zkoušení formou autorského workshopu, proměnlivost inscenace na základě jejího postupného doplňování a výrazná interakce s divákem, který dourčoval podobu inscenace vlastním svobodným výběrem scének (a la Carte). V aktuální sezóně (2009/2010) pro vás uvádíme mimo jiné dva odvážné remaky Shakespearovských tragédií: Ofélie – Čas na lásku a Romeo – Poslední štace?. Oba tyto kusy se svébytným způsobem vyrovnávají s odkazem a tématy těchto ikonických textů a se svou předlohou v podstatě jen volně komunikují. Tím pádem tedy neopouštíme pro nás zásadní koncept autorského divadla. Ten ve své čisté formě ztělesňuje inscenace, vznikající na základě textu z našeho projektu Letní bojovka POTRVÁ (tři autoři, tři herci, tři režiséři), jejíž premiéra je plánovaná na zimu 09. V hudební oblasti upřednostňujeme v naší kavárně žánrovou pestrost. Vedle veličin písničkářské scény (Jiří Dědeček, Jan Burian, Vlasta Třešňák, Oldřich Janota, Jiří Konvrzek, Petr Váša, Jaroslav Hutka, Václav Koubek či Jiří Schmitzer) dáváme prostor šansonu (Sylvie Krobová, Natalie Kryžna, Valentina Shuklina),

zajímavosti

h_aluze / 61

vojtěch poláček

standa pexa

Anarchystická kuchařka jazzu (Jazzhostel, Parajazz, Nonsen), folku a rocku (Neřež, Jan Budař, Jananans, Stará Vajtyngrová, Agave 9, Hrnce z kredence), funky (Jam4U), ska (Interpret neznámý) a ethnu (Euphorica). Do programu se snažíme zařazovat také inspirativní multižánrové fůze (Střídmí klusáci v kulisách višní, Ocena vs. Daughter, Republic of two, Sanasara) či čistě vokální projekty (Yellow sisters, Doubravánek). Pravidelnou součástí naší kulturní nabídky je hudební pořad Open Mic POTRVÁ, v jehož rámci dostává příležitost vystoupit úplně každý a který je vždy zpestřen vystoupením nějakého renomovanějšího hosta (The Wavemen, Žofie Kabelková, Vladimír Merta, Justin Lavash, Zdeněk Hamřík, Martin Rous, Mark Geary a další). Již zmíněná snaha prezentovat díla mladých experimentujících autorů se projevuje též ve skladbě našeho filmového programu, který z velké části tvoří projekce filmů, vytvořených studenty FAMU či VŠUP - hraných, dokumentárních i animovaných. Druhou naší prioritou v této oblasti je uvádění nových dokumentárních filmů. V našem programu má však místo také experimentální či amatérský film. Další podstatnou složkou našeho programu jsou vzdělávací a diskusní pořady. Každé druhé úterý v měsíci u nás hostíme seriál neformálních setkání s vědci „Science café“, který vzniká ve spolupráci s Českým rozhlasem Leonardo, kde se také záznam z těchto diskusí vysílá. V rámci tohoto pořadu se u nás rozebírala umělá inteligence, egyptologie, CERN, magnetorecepce u zvířat, exoplanety atd. a vystoupila řada renomovaných odborníků. V jiných besedách a přednáškách zaměřujeme svoji pozornost také k tématům kulturním a uměleckým. Na závěr bych rád krátce pohovořil o výstavách, které se u nás vyměňují s měsíční periodicitou. Většina kaváren dávající prostor výtvarnému umění zaměřuje svoji pozornost na tvorbu plnící spíše dekorativní, popřípadě dokumentární úlohu. POTRVÁ se naproti tomu pokouší seznamovat veřejnost s díly, která mají umělecké ambice. Vystavující autory vybíráme buďto z absolventů či studentů vysokých škol výtvarného zaměření (AVU, VŠUP, FUD UJEP). Příležitost u nás vystavovat dostávají ovšem také neškolení samorosti. Svého druhu výtvarným projektem jsou i naše speciální pivní tácky, vytvořené skupinou mladých

62 / h_aluze

zajímavosti

designerů (Sharpes, Cuco, Sharkulka) a doplněné krátkými básněmi J. H. Krchovského. Do budoucna půjdeme i nadále cestou prolínání žánrů a druhů umění s mimouměleckými aktivitami. Budeme náš program dále zkvalitňovat a rozšiřovat spektrum stabilně spolupracujících umělců, aby byl pro naše diváky každý večer v POTRVÁ jedinečným zážitkem. Prvního října 2009 jsme zahájili v Kavárně POTRVÁ druhou sezónu. Tuto sezónu jsme se rozhodli nazvat sezónou honu, protože budeme stejně jako v naší první sezóně lovit, hledat a dávat příležitost původním a neokoukaným projektům Zároveň si ovšem z honiteb bereme i důraz na osvědčené hodnoty a tak se u nás můžete setkat i s projekty a umělci již etablovanými, kteří pozvolna srůstají s naší kavárnou. Zdravíme čtenáře H_aluze a těšíme se na jejich návštěvu. Otevřeno máme v pracovní dny od 12 do 24 hodin, o víkendech otevíráme až ve tři. Většina kulturních akcí u nás začíná ve 20:00.

Tento comix je jistým způsobem mou historií. Veškerý děj byl mnou nebo mými nejbližšími skutečně prožit. Nicméně charaktery jsou upravené pro můj koncept. Odkaz undergroundu našich otců a matek se v současnosti transformoval v komunitu zhuleneckých a povrchních pokrytců. Nekonformní společnost kupující pouze nekonformním průmyslem vyrobené nekonformní produkty – je pouhou konformní enklávou. Postoje jsou klišé - uderground je joint… V Anarchystické kuchařce nejsou kladní hrdinové pouze náckové a pokrytci – tedy východiskem je tento svět akceptovat, ale nebýt jeho součástí. Zaujímat osobní postoj vůči němu a ne jej měnit. Rozhodně se netvářit, že se tyto věci nedějí, že nejsou!

Standa Pexa (*1983 v Mostě) V budovatelském městě ryzích proletářů jsem počal studovati rokem 1989, nástupem na ZŠ, a studuji dodnes. Věnuji se okultním vědám, obecně známým jako „současné umění“. Inspirací jsou mi žánry, považované konformními diletanty za úpadkové, např. počítačové hry, comix a horory se zombíkama. I přesto, že piju kečup z láhve, je mi nepříjemný každý člověk s neschopností dohlédnout si na špičku nosu (obrazně řečeno).

Kavárna Potrvá Srbská 2, Praha 6 – Dejvice, 160 00 tel. : 222 963 707 www.potrva.cz

Vojtěch Poláček Narodil jsem se v létě 84 v Praze. Od 17ti let dělám aktivně divadlo. Nejprve v Útvaru totálního divadla VYDRŽ!, později v POTRVÁ, kde v současnosti předsedám dramaturgické radě. Preferuji autorské divadlo, na jehož vzniku se tvůrčím způsobem podílejí všichni jeho členové od šatnářky po režiséra. Napsal jsem asi dvě desítky divadelních her, z nichž některé se mi podařilo uvést na jevišti – většinou dosti malém. Vystudoval jsem dějiny umění a divadelní vědu, teď se pokouším o totéž na filmových studiích.

výtvarná příloha

h_aluze / 63

standa pexa

Aminko,... fuj!!!

standa pexa

No to teda, Aminko“

...chtěla sežrat moje psí suchary...

Pche!... A vůbec nechutnaj jako pes...

No nevim jak, ale ten pes na pivo fakt měl... Jenže proč zrovna já mám takovou smůlu jedinej volnej stůl byl zrovna s náckama.

...a oni tě nevymažou z týdle planety... Čau!

...konečně je se mnou někdo, kdo mluví jazykem, kterýmu náckové rozumí.

Násilím a terorem!

Ještě toho večera jsem se svým psem/tlumočníkem vyrazil omrknout prošlý potraviny, vyhozený do kontejneru vedle supergigahypermarketu...

Co ty tu chceš? Máš snad ňáký drobný na pivo - kámo?! Nechte ho bejt!

A to jako proč?...

/náckové/ „Chcípni ty feťáku!“

...vypadá jako ten debilní papoušek... jo ten co byl v televizi...

No, a víte, že vy, novodobý gestapáci, když dáte hlavy dohromady, tak... No, protože já znám toho... ehm... toho... ále co!

...vypadáte jako prdel s ušima?!

...Toho... TRHEJ!

Ty... jeden... já tě zabiju!

Víš, co mám na náckách nejradši?

No kurva - moje hajlovačka*, jak teď budu hajlovat?! ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ

Éééé... to bylo dobrý... seš fakt fajn... éééé... Levičák!

Kdyby si tě někdo z mejch soukmenovců dobíral, tak mu řekni, že mě znáš. ...sem Hrach...

*Hajlovačka: je pravou rukou každého nacionalisty. Je to pro nácky skutečný přítel, který vždy podrží... Krom toho je také užívána ke zdravení tzv. hajlování - a má využití při opírání se o zdi při zvracení, tento postoj je však totožný s hajlováním a proto je těžké rozeznat, jaké činnosti se právě extremista věnuje.

64 / h_aluze


Dík, oni by mě klidně umlátili!

Necháš se podat?!

Odpověď zní: na náckách mám nejradši svoje boty.

To sém nevěděl. Nejsem zdejší. Ptal Co si tu vůbec dělal? Tady to není sém se jich na céstu na nááádrááá- A co tu děláááš ty, když tu běhaj žííí... Žé sém z Práhy... Á v tu chvíli týhle svině? pro lidi s vlasama bezpečný... mě jéden praštil!*

*Slang „pohodovejch lidí“ z relativního velkoměsta, odlišuje elitu od vidláků. Dále se může jednat o degenerativní a dědičnou vadu řeči.


h_aluze / 65

standa pexa

standa pexa Páč sem neměl co dělat, rozhodl sem se, že se se psem k tomu máničkovi přidáme. A tak jsme v Praze...

No, jednoho znám, a ten mě řekl: ...tak sem řekl psovi. „řekni moje jméno a je to v cajku...“ He... ale já si fakt teď nevzpomenu...

Čááu sém Milan, có tó budé? --Dééš na tu dnešnííí schůůůzi, có jí pořááádaj Áááčkaři?

Dám si--Hmm, Praha je celkem pěkná--

--Pěkná díra!

Jééé helé tatííí, proč ten pááán vypadááá jako kohout?

Tó dééš brzó, éště sem ani nevótevřel hospodů…

Ón se ták projevuje, ták jakó TY! Tim blbým, pitomým tričkém s Mickey-Mousem!

...héle sém tu už dvě hodiný, za tu dobů sém vyhulil sédm špeků!

GRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR

A vůůůbec tó na mě néni znááát, úúúplně všechno zvlááádááám, he...

NECHTE TOHO, PSI!

...ale už mi konečně řekni có si dáááš! Musím taky někdy votevřííít a néé se tu s tebou pořád vykecávat!

ÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ

PIVO!

KNÍÍÍK!

Seš rasista, víš to?

Toho dne jsem se jen tak potuloval Prahou. Zčásti ze zvědavosti, co všecko najdu, a zčásti kvůli orientaci v propletenci ulic a čtvrtí... ...až sem našel putyku „Modrá vopice“...

66 / h_aluze


Jasně, styď se! Sešla se tam solidní sbírka vohnoutů... Zatímco chlápci plkali o ...ženy tam seděly úplně ubitý kdejakym důležitym kulovim... tim, že si nikdo nevšímá jich a nebo jim aspoň nečumí na kozy!


h_aluze / 67

standa pexa

standa pexa

To sou ale sračky, do tohohle bych ani nenablil! To já věděl...

...co chci...

V tomhle žádný ryby nejsou.

To je škoda, že musíš odjet z Prahy...

...neboj, je to jen na čas, he... napíšu ti, jo?

Nazdar máničko, Co ty tady?

...PRCAT!

Nó vyrazil sém na špeka za Prahů, do příírody a potkám tě tu jak pytlačíš.

Po několika dnech u ní doma sem zjistil jak se jmenuje... ...A taky sme šli do zoo...

Co tu halekáááš... Tady v přííírodě... Ty punkáááči jedén!

Vždycinky, když jsem tady, tak je ten Nekrmit zalezlej,... Jak asi vypadá...

Tomuhle říkáš příroda?

Ano příteli, to kde téď stojím, to je přííroda.

Cha cha, ty seš debil, to, kde stojíš...

Tak sem zjistil, jak je blbá! ...je hovno!

Mám hlad, nemáš něco Nó podííívám se... k jídlu?

...rohlík.

Vždyť neznáš moji adresu!!! Tak s tim si klidně můžeš utřít to-- i když... počkej, mám nápad!

Ná puťa puťa...

Asi dva kilometry za Prahou jsem už opravdu dál nemohl. Tak jsem se rozhodl chytit nějakou rybu ve Vltavě. Přišlo mě to jako dobrej nápad...

Myslíš vojáky?... Ty to dělaj taky.

Rychle, rychle, už jí to začíná docházet!

68 / h_aluze


Séš pěknej prevííít! Víííš co by ti na to řekli zelený?!


h_aluze / 69

standa pexa

Ekology!!!

standa pexa

Co?

Že... Že... Že je to hnusný?

No jedl sem lepší, sneslo by to sůl, ale rozhodně to není hnusný.

Ale ještě toho večera někdo napad moje kámoše, když v klidu dávali nakládačku smažkám*...

My dva se známe, řekl bych jim tvý jméno a byl by klid!

Kdo to jen mohl udělat?

Hmmmm... Máš pravdu! Hrach... se nedá zapomenout!

...no punkáč se psem, něco jako ty.

Tak tak, nedá. Už musim, měj se...

Opravdu jsem neměl náladu bejt v jedný místnosti s tím „plešatym bílym póvlem“. Tak jsem se rozhodl vyrazit do víru nočního města. Možná se divíte, jaktože jsem narazil zase na nácka. To víte, s čírem máte takový dar... A krom toho... Jednou za pár let se prostě přemnoží!

Fakt??? Ukaž, dej mně kus!

Potom, co jsme „sežrali“ tu labuť, jsem se rozhodl pokračovat dál po proudu řeky, až do místa, kde celý tento příběh začal...

Pse, ty náckové sou ty nejpitomější věci na světě, i ta popelnice je chytřejší--

Tam, v tom křoví!

Pivko, kámo?

Tos posral slepičáku...

Víš, že by sis měl hledět svýho, protože jinak bys mohl potkat člověka, kterýho bys neměl nasrat!

„H“, důvtipný způsob označní hospody.

Sotva jsme si sedli, čekalo nás nemilé překvapení... Jako tebe jo?!

A helemese, neni to náš levičák se svym psem?!

70 / h_aluze

A není tohle náš nácek? Kde máš kamaráda?


Ten co mu tvůj pes ukous hajlovačku... tak ten se zcvoknul, na ulici vnucuje Strážnou věž...

Přesně, nemám rád lidi, co poslou- A to jako jakej?! chaj cizí rozhovory a neumí ani vyřešit jednoduchej hlavolam...

*Smažka: familiární označení pro člověka, který má závislost na methylamfetaminu - pervitin (C10H15N). Závislý má abnormálně rozšířené zornice, je hubený, vůbec nejí, nespí a je hyperaktivní, všechno ho baví, často mluví, neustále přežvykuje nebo kroutí pusou.


h_aluze / 71

standa pexa

Pse, proč si mi sakra nepomo--

Jó jasně, jinými slovy... neposlouchá tě!

standa pexa

--AHA!

Dobře si ho sejmul, ale mohl by sis hlídat svýho psa?!

Jen pokud jde o ženy a dobře dělá.

To jistě ty... jeden...

(Hádka...)

Zrovna skončil...

...proč si pořizuješ psa, vole... Když ho nezvládáš, mentále!

To sme blbci - zatim, co se tu hádáme, se nám psi někam zaběhli.

...až do chvíle, kdy potkal mě a rozhodl se mě držet. Ani nevím, jak mu mám říkat. Spíš spolupracujeme.

72 / h_aluze

Dobře, Tanjo, povím ti, jak to s tím psem je.

Chi... Hádám, že máte společný příběh i osud.

Není můj, nepořídil bych si žádný zvíře pro svou infantilní ...možná někomu s takovym přístuzábavu a na úkor jeho důstoj- pem patřil, ale raději mu sám utekl nosti... a žral odpadky...

No, jakej pán... A co tvůj příběh?


Chá, si určitě mysleli, že je lakuješ!

Žvejka po něm skočila a pokousala ho. On s ohromnym řevem utekl z bytu. Když sem přišla k sobě, všimla sem si...

...že mu uhryzla varle! Hned jsem volala sanitku.

Přesně to si mysleli. Bejvalej zkolaboval kousek od vchodu, nějaký lidi na něj zavolali policajty, probudil se v nemocnici o deset deka lehčí. Ale co, stejně Nazdar SOUDRUZI! neměl rád děti, maximálně jen sebe. Myslím, že jeho jednorukej brácha, kterej taky nikdy nebyl normální, ho naverboval k Svědkům Jehovovým.

Jdeme je hledat.

Po pár hodinách hledání jsme je našli u celkem příjemného klubu, kde loudili o zbytky jídla. Rozhodli jsme se zůstat na drink. Pozval jsem slečnu na kávu... pivo... a vodku...

Děkuju za pomoc, já jsem Tanja a tohle je Žvejka. Ale vážně... zajímalo by mě, proč zrovna ty... máš psa.

...později jsem je zase přibrala. Bejvalej byl nalitej, nadával mi a taky mě uhodil.

Můj bejvalej mě řekl, že když zhubnu pět kilo, dostanu psa...

...Eh?...

Nazdar Che Guevaro!!!

Jak víš, kdo jsem? MLUV!

Vodhad... Co chceš?

Jistě soudruhu, rádi bychom se dostavili, Hajzle, to seš socialista, punkáč?! Hehe... Radši už půjdem. ale ten leták... je nějakej divnej! V tomhle městě si ani neškrtneš! Seš vyřízenej!!

Myslim spolu, woe...

...pak, že si ani neškrtnu...

Jistě. Tady, berte leták na protikapitalistickou akci, smrt buržoazii a imperialistickým sviním.

Nemam kam pospíchat...

Sakra, to je den, další verze socialistů - náckové!


h_aluze / 73

standa pexa Skutečná elita tohoto národa, jeden pohled na ně a je jasné, že tvory jako je tato společnost potřebuje... Těmto chalpcům to nikdy moc nemyslelo,... ale kdo má chuť jim to vysvětlovat.

Hej zmrde, řekni kudy do putyky „Merkur“, nebó--

JÓ, JÓ, JÓ, SEM CELEJ PODĚLANEJ! Co takhle kdyby ste mě rovnou rozbili hubu... Ať to mám konečně za sebou!!!

Víš, že si je poslal zeptat se do cikánskýho ghetta?!

74 / h_aluze

Ale my spíš chcem vědět tu cestu!

Život je věčná nejistota...


...a pak doleva, dorazíte k vybydlenýmu baráku. Tam se zeptejte, oni vám řeknou, co bude dál.

H _ALUZE

literárně kulturní časopis

2010 H ALUZE LITERÁRNĚ KULTURNÍ ČASOPIS. cena 40 kč

Recommend Documents