léto 2011 H _ALUZE KULTURNÍ ČASOPIS cena 40 kč

H _ALUZE číslo 16 / léto 2011

LI T E R Á R N Ě

KULTURNÍ

ČASOPIS cena 40 kč

šéfredaktor: tomáš čada / [email protected] redakční rada: lukáš brychta / [email protected] ondřej kamenický / [email protected] miloš makovský / [email protected] alice prajzentová / [email protected] josef straka / [email protected] tomáš suk / [email protected] monika svobodová / [email protected] nelly wernischová / [email protected] ediční práce a korektury: karolina baštářová, tomáš čada, zuzana děngeová a alice prajzentová

Úvodník

/Tomáš Čada/��3

Rozhovor:

Abychom se dostali do normálu, musíme vychcípat! /s Jiřím Stárkem rozmlouval Tomáš Suk/��4

Stalo se:

Magickou krajinou Martina Stejskala /Adam Krupička/��7 Zahradní slavnosti /Svatava Antošová/��9 Punkový prostor hostil alternativní filmaře /Nelly Wernischová/��10

Recenze – knihy:

Petr A. Bílek, Blanka Činátlová (eds.): Normalizační popkultura jako ideologická past? /Jan Kubíček/ ��11 Roman Erben: Zhmotněný živoucí dech okolností a trochu textové liposukce /Tomáš Suk/��13 Evald Flisar: Žít postmoderní sen /Jan Hübsch/ ��14 Helene Hegemann: Absolutně postmoderní románový debut /Jan Hübsch/��15 Martin Pecina: Kniha o knize aneb kdo vysází další H_aluzi? /Miloš Makovský/ ��16

Zamyšlení:

Ve spárech mediální reality? /Tomáš Čada/��18 Formalizovaně standardizovaná společnost a literatura /dialog Ivana Pasadeny a Josefa Straky/��20

Z literární teorie:

Peklo: odstup a soucit /Stefan Segi/��27

návrh loga a grafického konceptu zuzana hegedüšová a miloš makovský grafické zpracování a sazba: miloš makovský tisk: roman polák (PRINTIA, s. r. o.) redakční e-mail: [email protected] internetové stránky: www.h-aluze.cz vydává OS: h_aluze české mládeže 8 ústí nad labem 400 96 pedagogická fakulta, katedra bohemistiky číslo 16/2011, ročník 4. vydáno dne 31. 8. 2011 v ústí nad labem náklad 200 kusů výtvarná příloha: martin langer spolupracovali: svatava antošová romana bartůňková jan hübsch jiří kalát adam krupička marie krystýnová jan kubíček petra lásková jakub mlynář ivan pasadena petra petelíková vít pokorný pavel fff sajfert stefan segi petr semecký martin šenkýpl jan těsnohlídek tomáš tománek kateřina tučková norbert weiss jonáš zbořil

Poezie světová: česká:

Próza česká:

e. č. MK ČR: E 18358 / ISSN 1803-8077

vydáno s laskavým přispěním MK ČR a za podpory univerzity jana evangelisty purkyně a tamní katedry bohemistiky

Norbert Weiss: Škytavka nebe /překlad Alžběta Štollová a Milan Hrabal/ ��31 Marie Krystýnová: básně��34 Jan Těsnohlídek: básně��36 Tomáš Tománek: básně ��38 Jonáš Zbořil: básně ��40

Svatava Antošová: Blagoš univertity��42 Jakub Mlynář: Zvonička��47 Martin Šenkypl: Provaz��49

obsah / 1

Je na místě zdůraznit, La Follia:

Ze života barokního skladatele – Mezi láskou a nenávistí /Adam Krupička/��51

...doporučuje:

Kateřina Tučková ��52

Film reportáž:

Kdo žere Karlovy Vary? /Nelly Wernischová/ ��53

esej:

Ideologie v Ženě za pultem, aneb indoktrinace skrze televizní obrazovku /Nelly Wernischová/��54

minirecenze:

Punkoví fotři /Tomáš Čada/ ��58 Oliver Tate se chce zavděčit všem /Petr Semecký/ ��59 Artová akce, která míjí divákovo srdce /Petr Semecký/��60

Hudba profil:

Jihlava Attack: žádné město není v bezpečí! /Miloš Makovský/ ��61

recenze:

Se samorostem na krku /Miloš Makovský/��65

minirecenze:

Nenápadný půvab švédského popu /Pavel FFF Sajfert/ ��66

Výtvarné umění

Interview s výtvarným umělcem… Díl 1. /Monika Svobodová a Romana Bartůňková/��68

2/

Revizní pátrání /Petra Lásková/ ��75 Radúz a Mahulena v Národním divadle /Eva Petelíková/ ��76

studie:

Divadlo ve zmatcích doby II.: Současný stav /Vít Pokorný/��78

Zajímavosti:

Chce to jen prolomit hradbu ticha /Jiří Kalát/��81

Výtvarná příloha:

Martin Langer: Slova objektivem��85

obsah

h_aluze číslo 16 / léto 2011

být řeč o zručnosti. Jaká ze zručností nám umožňuje vnímání? Označení smysl je na místě! Vrátím se k Cílkovi, který říká: „Než jsem opět začal číst Stébla trávy, zakoupil jsem Atlas nejdůležitějších trav jako adekvátní úvod k dílu.“ Zní to snad poněkud přemrštěně, před pár lety bych větu přešel jako zbytečně nadnesenou, nyní ji však vidím jako ukazatel do další fáze četby. Vyjdu-li doslovně z citovaného příkladu, dostanu se k čtení za čtením. Seznámením se s travinami totiž prohloubí smyslovost četby. Známé prožíváme citlivěji, a tak prožitek sbírky ponese stopy toho, že jsme se potkali s ostřicí, bojínkem či kostřavou. To mě přivádí k myšlence, že samotný průběh četby nekončí s textem, ale v určité fázi text opouští, vychází mimo něj. Pak jej lze uplatnit na celý svět. Podobně jako poezii můžeme nacházet mimo básně i mimo jakékoli umění, četba se může stát určitým obecným způsobem vnímání. Svět tedy vidíme, cítíme … a čteme. Ve čtení je pomalost, klid a poznání. Pokud jsem tedy v minulém úvodníku poněkud zběsile hořekoval nad zoufalostí několika událostí, jež stejně patrně neovlivním, nyní v duchu dialogu Ivana Pasadeny a Josefa Straky, který najdete v tomto čísle, nenadávám a mírním krok. Stávám se vybíravým čtenářem, pro nějž není četba během za informacemi, ale ztišením a prožitkem chtěného. Do sebe zahleděných křiklounů je kolem vždy dost, zbavme se jich naším šestým smyslem, četbou. V přebytku slov je někdy lepší mlčet.

U koupaliště začtený /Tomáš Čada/

foto Nelly Wernischová

Divadlo recenze:

že při pokusu o popis vlastních pocitů může být autor slonem v porcelánu. S tímto rizikem, prosím, při četbě následujících řádků počítejte, a kdyby bylo dupání příliš, zacpěte si uši či otočte na následující list. Občas se člověku poštěstí otevřít knihu, která zaujme čtenářovu pozornost, navíc dokáže svěže sama popisovat podstatu své existence, četbu. Takové knihy mám rád, neboť jsou často nejen hádankou, zamyšlením, ale i modlitbou. Teď je tou knihou pro mne Borgesův svět Václava Cílka a Heleny Wernischové, kterému vděčím za téma tohoto textu. Samotné čtení, pokud začne bavit, nemůže omrzet. Snad proto, že jej chápu spíše jako šestý smysl, tedy na stejné úrovni jako chuť, čich, hmat, sluch či zrak. Opravdové čtení má daleko k naučenému postupu. Pokusím se to vysvětlit. Čtení je smysl náročný, protože žádá přítomnost všech ostatních smyslů, ale je též smyslem krásným, protože ideální prožitek z něj se dá připodobnit jen ke snění. Podstatné je, že čtení je smysl tříbitelný, tedy zdokonalitelný. Je však nutné zdůraznit, že kvůli jisté náročnosti základních úkonů (soustředění, trpělivosti, myšlení, prožití) nenáleží všem. V prvopočátku má četba opravdu blíže zručnosti. Rozeznat A od Zet příliš prožitku nepřinese. Ale již jeden z prvních příběhů, který si jistě většina z vás vybaví, ten o mámě, která mele maso, je zaklínadlem, jež otevírá netušený svět. I ta nejprimitivnější vyprávění totiž ukážou, že se v nich dá zabydlet. S chutí jsem žil několik večerů s Míčkem Flíčkem, dědečkem a babičkou, tedy s první knihou, již jsem přečetl SÁM. Stejně jako při snění totiž můžeme být tělem přítomni na gauči, ale ve skutečnosti se plížíme nekonečnou jeskyní. A pak se objeví poezie. Škobrtání po prvních verších spíš trápí, ale když slovo přestane být slovem, ale je chutí, vůní, zvukem či pocitem, v tu chvíli již nemůže

úvodník / 3

Abychom se dostali do normálu, musíme vychcípat! foto Přemysl Fiala

František Stárek Čuňas (* 1952 v Plzni) je v současné době pracovníkem Ústavu pro studium totalitních režimů, kde se věnuje výzkumu českého undergroundu. Je znám jako bývalý vydavatel a šéfredaktor již zaniklého kulturního samizdatového časopisu Vokno, který vycházel od roku 1979 až do roku 1990 s nucenými přestávkami způsobenými uvězněním části redakce. Tohoto roku také začal pracovat v československé a později v české kontrarozvědce, kde působil v různých vedoucích funkcích po 17 let. Roku 2002 mu byla prezidentem České republiky udělena Medaile za zásluhy druhého stupně. Společně s Jiřím Kostúrem vydal vědeckou knihu Baráky – Souostroví svobody (Pulchra, 2011). Krom vydavatelské činnosti je znám také jako autor básní, písňových textů, povídek z kriminálního prostředí a publicistiky.

Co byste řekl k posunu, který prodělala literatura za posední dvě desítky let? To je samozřejmě vázaný na společnost. Jak se proměňuje společnost, tak se pochopitelně proměňuje i literatura. Ten společenský posun probíhá podle mýho názoru v určitých etapách. Taková ta generální fáze je asi v tom, že společnost se musí dostat do normálu po dobách totalit. V našem případě je nutné sčítat obě dvě, jak tu německou, tak i tu bolševickou. Dohromady to dělá téměř padesát let a podle mých zkušeností, když člověk vychází z kriminálu, potřebuje tentýž čas strávený v kriminále na to, aby se dostal do normálu. Myslím, že stejně tak potřebuje čas i společnost. Z tohoto hlediska se podle mě společnost dostane do normálu až po nějakých padesáti letech. Já jsem v jednom televizním pořadu řekl, že abychom se dostali do normálu, tak musíme vychcípat a za tím si stojím dodnes. Jak se podle vás změnila reflexe společenských témat? Některá společenská témata se začínají objevovat až nyní. To se dostáváme k horizontu dvacetiletí po převratu či změně. Nerad bych používal slovo revoluce. Já tomu vždycky říkám plyšák, což si myslím, že je

4/

rozhovor

mnohem výstižnější … Například Lída Rakušanová, která přišla do Německa v polovině šedesátých let, říkala, že teprve tehdy tam začala skutečná denacifikace. V těch předchozích dvaceti letech třeba nebylo možný, aby tam vyšla díla Manna nebo nějakých židovských autorů. Společnost prostě nebyla připravená, taková společenská objednávka neexistovala. Nyní například nastává vyrovnání se s dobou normalizace, která byla dlouho tabuizovaná. Padesátý léta ne, ty byly klidně kritizovaný, o nich televize točila spoustu věcí, ale o normalizaci ne, ta byla ještě příliš živým tématem, aby se literárně uchopila a společensky nějak akcentovala. To se děje až dnes. Co říkáte na výraz „neonormalizace“, kterým označili tepličtí literáti současnou dobu? No, to já nevim, to slyšim prvně tenhle termín, ale já jsem trošku alergickej na srovnávání téhle doby s komunismem. Víte, to je nesrovnatelný … Sledujete současnou literaturu? Řekl bych, že ji nijak plošně nesleduju, že bych jako intenzivně čet a očekával, co zrovna vyjde, ale na druhou stranu nesleduju ani ty vieweghovštiny, na mě to dělá dost špatný dojem. Hodně se účastním autorských čtení kolem undergroundu, tedy konkrétně toho, co nyní vzniká. Literatura se v této oblasti odráží hlavně v hudbě jako texty písní. Málo platný, i u té generace devadesátýchlet je hlavním komunikačním prostředkem muzika a tohle se nemění už od šedesátých let. A myslíte, že tomu, co dneska vzniká, bychom měli říkat underground? Neměl tehdy underground specifickou funkci, která byla úzce vázána na společenské podmínky a dobu? Určitě je to něco jinýho, než byl tehdejší underground, ale underground je to stále, protože je to vedlejší proud mainstreamu. Je to například reakce na média a konzum všeobecně? Zde je otázka, jak je to opravdu. Jestli vychází ta


společenská objednávka od lidí, a média na ni odpovídají populisticky, nebo jestli to je opačně, tedy že média vytvářejí společenskou objednávku. Já tuhle otázku neumím úplně zodpovědět, ale myslím, že je to tak napůl. Že tam ta koexistence vlivu médií a zároveň té společenské objednávky je jasná a je to tak halb und halb. A když se todleto dá dohromady i s politickými otázkami, protože lidi jsou samozřejmě také voliči, no tak to má pochopitelně velkou sílu. Média a na ně navázaná společenská objednávka, to je samozřejmě undergroundem nepřekonatelná síla. My jsme teď v Ústavu pro studium totalitních režimů, jaká je zde vaše práce? Vy jste asi před třemi lety v rozhovoru pro časopis Tvar říkal, že byste chtěl prozkoumat československý underground a vytvořit jeho dějiny. Jak jste v této práci pokročil a co dalšího ještě děláte? Já tady dělám skutečně historii českého undergroundu, ale faktem je, že na něm dělám sám. Ústav si v minulých letech prodělal určité turbulence a finanční prostředky, který společnost na provoz ústavu vynakládá, jsou z hlediska toho, co by bylo potřeba, malý, a to slovo malý bych podtrhl několikrát. Takže historie undergroundu je samozřejmě meta, které bychom chtěli docílit, ale je velice vzdálená. Já se snažím spolupracovat s externími lidmi, ale že by to vzniklo v nejbližší době, to si nemyslím. Mluvil jste o přednáškách … Dělám přednášky po školách, tam je samozřejmě samizdat součástí maturitních otázek. Konkrétně se jedná o přednášku Samizdat proti totalitě. S tou objíždím řadu středních škol. Druhej program, který pak mám, je historie undergroundu ve filmových záběrech. Konkrétně se jedná o dokument nazvaný Cáry starých filmů a s tím jezdím většinou po klubech. Dokument je složenej z toho, co zbylo z filmové produkce a je to takovej průřez českým undergroundem. Vyšlo Vám něco v poslední době? Právě jsem vydal společně s Jiřím Kostúrem, který

ovšem není zaměstnancem ústavu, knihu, která se jmenuje Baráky – souostroví svobody. Je to právě o undergroundových barácích zejména ze sedmdesátejch let. Začíná to samozřejmě už v šedesátejch Knížákovejma barákama a pokračuje to až do současnosti. To se týká hodně severočeskýho kraje, protože zde byly ty baráky nejhustěji a stávaly se centrem kulturního dění. Jak takový barák vypadal? Byly to především specifické komuny lidí. Když už to člověk dneska vidí zobecněný, tak každá vlna represe proti undergroundu s sebou nesla i snahu lidí odejít z měst a uchýlit se někam, kde bude větší klid a kde si sami budou moci dělat, co chtějí. Kde jim do toho zkrátka nikdo nebude zasahovat. Samozřejmě to byla utopie, protože Státní bezpečnost se za nimi dostala i do těch nejmenších vísek. Baráky se staly svým způsobem kulturními centry, kam se sjížděli lidi, ve stodolách se pořádaly koncerty, dělaly se výstavy a divadelní představení, přednášky, teologický debaty, filmové produkce. Vy jste byl dlouho jedním z hlavních organizátorů těchto akcí, krom toho jste vydával s přáteli časopis Vokno (časopis ke stažení zde: www.vons.cz/vokno), který vám přinesl také mnoho problémů se Státní bezpečností a nakonec i kriminál. Spolupracujete s přáteli dodneška? No tak samozřejmě, už tu byl jmenován Jiří Kostúr, který byl redaktorem časopisu Vokno od samýho začátku, tedy konkrétně od druhého čísla. Míra Skalický má zase u Želetavy mlejn, kde se často scházíme a je to pořád takovej otevřenej barák, kam přicházej lidi bez pozvání a nikdo neočekává, že by jim nějaký pozvání došlo. Pořád ten underground žije v těch intencích starejch známejch, ale samozřejmě se na to nabaluje i řada mladejch. Právě to dvacetiletí, o kterým jsem mluvil, vedlo k tomu, že lidi si to zkusili v podnikání, státní správě i zahraničí a teď se vrací zpátky. Nebojím se říct, že to vyvolalo něco jako renezanci undergroundu. A samozřejmě underground

rozhovor / 5

Magickou krajinou Martina Stejskala vzniká pořád, není to žádný řízený proces, jako maj Svědci Jehovovi, že lidi náháněj. Tyhle lidi prostě rostou ze země. Když se teďka vrátili ty starý, tak to dostává takovej kompaktní tvar a myslím si, že po takových třech až pěti letech je underground docela stmelenej, a že současná společenská situace tomu i docela nahrává, protože je vidět, že mainstream zase nějak přešlapuje a pokud člověk chce kulturně a, řekl bych, svébytně žít, tak musí hledat nějaká řešení, a konkrétně moje řešení je být v undergroundu.

Takže žádný ucelený dějiny skutečně v tuto dobu nevznikají … No na ucelený dějiny je ještě moc brzo, protože ještě nejsou zpracovaný ani dílčí témata. Teprve potom, až bude zpracováno víc těchto dílčích témat, tak bude možné je slejvat dohromady. Tady bych chtěl ale připomenout například doktorandskou práci Jiřího Pospíšila, kterou pak vydali společně s Petrem Blažkem jako knihu Vraťte nám vlasy, což je podle mě také jedna ze základních prací o undergroundu.

A jak vnímáte mladý nastupující underground? Já se jim samozřejmě snažim hodně pomáhat a snažim se jim dělat prostě dobrý entrée. Myslím si, že jejich kapely a počiny jsou adekvátní tomu, co jsme dělali my a nemám vůbec žádný problém s nějakým věkovým rozdílem. Víte, já jsem celkově životní optimista a člověk samozřejmě, když je životní optimista, tak toho taky hodně udělá. Něco se třeba nepovede, ale říkat si, že je všechno v prdeli, to znamená udělat si vlastní cenzuru.

Všimnul jsem si, že na vašich stránkách je i diplomová práce Jany Růžkové o Voknu … Vokno je tam docela dobře zpracovaný, co se týče jeho obsahový části a jeho historie.

Plánujete vydat v blízké budoucnosti nějaké další vědecké práce? … no je to daný vydavatelskejma možnostma. Ústav má samozřejmě omezené peníze na vydávání. Na podzim by měla vyjít tzv. Hnědá kniha českého undergroundu, na který nyní pracujeme s doktorem Machovcem. Jsou to kompletní ty tři soudní jednání: přeštický proces, proces pražský, tedy případ Plastic People, a potom ještě proces s Janem Princem kolem baráku v Rychnově u Děčína.

Dokázal byste přirovnat k Voknu nějaký dnes vycházející časopis? Já jsem vždycky považoval za takovýho legitimního nástupce Mašurkovské podzemné, které už ale zase několik let nevychází. Takže i tím je podobné Voknu. My jsme se snažili Vokno v nějaké podobě obnovit. Já si myslim, že se Vokno nějakým způsobem zase rozjede. Několik takových nápadů už jsem v poslední době slyšel. Dokonce se mě i ptali, jestli by mi třeba nevadilo, kdyby se to jméno někde objevilo. Tak samozřejmě, že by mi to nevadilo, ale určitě bych byl nerad, aby to jméno nesl časopis o nějakých masážích nebo něčem podobným. Děkuji vám za rozhovor.

6/

rozhovor

foto archiv autora

/Tomáš Suk/

autor je studentem bohemistiky na PF UJEP


Kniha první: Labyrintem tajemna Když v roce 1991 vyšla kniha Martina Stejskala Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa, vyvolala kladnou odezvu

u čtenářů i u kritiky. Autor završil vydáním této monografie mnohaleté studium hermetických aspektů české kultury. Vytvořil první ucelenou a v pravdě záměrnou mapu české duchovní krajiny, která nepočítá s lokálním mýtem a legendou pouze jako s něčím, co osvícenství odsunulo do říše tmářských pohádek, staví se však rovněž na odpor neúměrnému anarchismu „záhadologie“, která bohužel v poslední době takřka zničila subtilní renomé esoterických a hermetických věd, které tu v podzemí přežívalo zlá desetiletí a v době polistopadové se začalo slibně rozvíjet. V knize Labyrintem tajemna naleznete základní popis mysterijních a bájných bytostí svázaných s českou lidovou tradicí a především abecední seznam lokalit s uvedením konkrétních pověstí. Autor pro snazší orientaci v textu rovněž rozdělil velice nosným způsobem pověsti do deseti základních typů (např. enigmatické monumenty, fantastický bestiář, bájní tvorové, tajemství podzemí a ukryté poklady ad.), čímž de facto učinil prvý a závažný krok na cestě k popularizaci těchto duchovních fenoménů. Grafická stránka knihy si v ničem nezadá s jejím obsahem. Autor stejnou měrou jakou sbíral regionální zázračno, schraňoval i prastaré rytiny, grafiky a obrázky živě dokumentující toto ucelené dílo. Ráz knih je dán třemi základními barvami Velkého Díla – černou, bílou, červenou a doplňuje je zlatý tisk ražby. Zlaté písmo zdobí vazbu, která je z černého plátna a černé jsou rovněž ilustrace, červená zvýrazňuje názvy kapitol a bílá je tvořena podkladem papíru, jako „bílá magie“ knihařského umění. Není divu, že Labyrintem tajemna získal cenu za knihu roku. V této souvislosti je nezbytné připomenout, že Martin Stejskal patří k surrealistickým umělcům, kteří v minulých dobách zvolili dobrovolnou klauzuru vnitřního exilu, a jako takový pro knihu postupně vytvářel vizi jak obsahovou, tak i vizuální. Magickou krajinou Zájem o problematiku a vlastní téma magické tváře české krajiny vyvrcholil jistě v natočení televizního cyklu Magickou krajinou. Mezi lety 1993 až 1994 tak vznikl jedinečný dvanáctidílný projekt z produkce České televize, který bohužel není dodnes dostatečně

Pracovní snímek z natáčení pořadu Magickou krajinou, lokalita Petrovy kameny. / foto archiv Martina Stejskala

doceněn a jeho reprízy bývají sporadické, dokonce výjimečné. Divácký ohlas byl však utěšitelný. Scénář napsal Martin Stejskal s přihlédnutím ke knize Labyrintem tajemna. Autor vzpomíná: „České tajemno je samozřejmě obsáhlejší, než se mohlo vtěsnat do dvanáctidílného seriálu. Bylo ale nutné eliminovat a k některým fenoménům by ani nebylo možné přistoupit s dostatečným obrazovým doprovodem. Zkoncentroval se tedy tento počet a obsazení po konzultaci s dramaturgií cyklu.“ Režie se ujal Mojmír Hošt. Pořadem provázel Petr Pelzer, jenž nezřídka diskutoval s astrology, kastelány a kostelníky „Petra Pelzera jsem sám nezvolil, byla to záležitost dramaturgie. Původně bych si byl vybral asi někoho jiného, – Petra jsem do té doby neznal –, ale postupem času jsem si uvědomil, že se do tohoto cyklu hodí.“ K myšlence Martina Stejskala připojujeme konstatování, že právě s charismatickým hlasem a osobností Petra Pelzera je cyklus neodmyslitelně spjat. Vždyť asi každého diváka na první pohled upoutalo, že Magická krajina je zároveň krajinou pustou, kde se kromě průvodce poutník nesetká s živou duší. Tato samota však jen umocňuje tajemnost a minulost české krajiny, dojem z ní není ničím tříštěn. „Během natáčení se stmelilo jádro filmového štábu a dodnes mnozí vzpomínají na rok této krásné práce. Zvláště pak televizní nestor kameraman Mirek Fojtík (občas nahrazený Josefem Nekvasilem, nebo Peterem Beňou)“ říká autor a my dodáváme, že krom záběrů tradičních, které byly ozvláštněny světelnými a jinými efekty, se staly standardem i záběry

stalo se / 7

letecké. Vizuální forma seriálu si v ničem nezadá s hudebním doprovodem (Václav Fiala), který citlivě charakterizoval jednotlivé díly. Pro ilustraci některé uvádíme: 1. Bílá paní (motiv subtilního odbíjení kyvadlových hodin), 2. Mluvící kameny (Carmina burana Carla Orffa), 3. Za ukrytými poklady (motiv flétny evokující „krajinu pasáčků“), 4. Po stopách alchymistů (motiv důsledný a rituální s užitím elektronické hudby), 5. Draci v Čechách (motiv „pískání“ spjatý s konkrétní pověstí), 6. Zázračné studánky (motiv cirkulace vodního proudu, motiv „heroického“ křesťanství), 7. Ďábel a jeho pikle (motiv tupého hřmotu), 8. Obyvatelé podzemí (motiv hravý), 9. Golem (motiv hebrejského obřadního zpěvu), 10. Zjevení a přízraky (motiv „démonického“ preludování na varhany), 11. Čarodějství (motiv známý též ze znělky ke Kronice české či 72 jménům české historie) a 12. Vládcové krajiny (motiv „hlasů země“, motivy směřující k lidovým písním). Seriál Magickou krajinou byl nejen výjimečný tím, co sděloval – obrazem či zvukem, ale i precizností svého sdělení, která byla umocněna výběrem času a míst. Autor vzpomíná: „Produkce seriálu spočítala, že jsme v průběhu roku během natáčení najezdili cca 25 000 km po české krajině. Pro mne osobně to byl velký zážitek, neboť jsem se dostal na místa, kam by přístup byl jen obtížný a také ve výjimečných časech. Tak jsme například na Velký pátek točili v Červené Třemešné, kde čerpal svoji látku K. J. Erben ke svému Pokladu. Nebo předvečer Filipojakubské noci jsme trávili na Petrových kamenech, kde se v tu dobu podle legend slétají čarodějnice. A tak by se dalo ještě dlouho pokračovat.“

stalo se

o přetisk původního Labyrintu, ani o pouhé druhé doplněné vydání. Autor přistoupil k předmětu svého studia znovu se snahou nalézt nové a vidět známé jinak. Jak sám poznamenává v druhé předmluvě, doba se posunula a s ní i chápání pojmu „tajemno“, kterému se záměrně vyhýbá. Konstatuje s politováním rozmělňování a bagatelizování mystérií kolem nás a jejich násilné roubování do exaktní mřížky, do křiklavé senzační formy a skutečnosti, že dnes lze prostřednictvím špatně uchopeného mýtu cokoli interpretovat jakkoli, bez ohledu na skutečný význam, jen s touhou po prchavém a laciném efektu. Se zmíněnou současnou necitlivostí souvisí i svévolné zacházení s kolážemi z první knihy, jejichž autorem byl také Martin Stejskal. Martin Stejskal na výzvu odpovídá ještě pečlivějším a ryzejším studiem, ještě opatrnějším hodnocením: přidává do seznamu nové fragmenty z české magické a zázračné mozaiky, přidává detailní odkazy ke zdrojům nalezeného, pomocí GPS systému přesně lokalizuje místa, o kterých vypráví. Rovněž otázka slovenské části magických míst, jež vyvstala při četbě prvé knihy, je vyřešena – Martin Stejskal opět uzavírá český mystický prostor v jeho historických hranicích, již bez fragmentů, na kterých začal pracovat Albert Marenčin. Hodnota vizuální stránky textu byla ještě znásobena přidáním nových originálních koláží z dílny autora. Dílo tak nabylo zřetelné a nezpochybnitelné autorské pečeti – snad jako by se tím samo bránilo proti nesprávné tendenci mnohých, kteří Labyrint považovali za pouhou svodku z místních báchorek. Celkově vzato jsou tak oba Labyrinty dvěma verzemi téhož díla, vzdálené od sebe časově a rozrůzněné obsahem jako několik verzí Komenského Labyrintu světa, díla pozoruhodně rozdílného a přitom stále souběžného.

Zahradní slavnosti Tak by se daly nazvat letní, téměř rodinné festiválky, využívající prostor (většinou zahradu) za domem hostitele a zároveň organizátora takové akce, který si pozve pár spřízněných kapel, střihne mezi ně nějaké to divadelní představení či autorské čtení, v domě nachystá sud piva, nakládané hermelíny a utopence, a miniaturní „woodstock“ může začít. Z tohoto rodu jsou i dvě „zahradní slavnosti“, o kterých se chci zmínit: Šmajchlkabinet Osek a Anežkafest. Začneme tím prvním. Konal se ve dnech 10.–11. června v oseckém objektu bývalého zájezdního hostince frontmana teplické kapely Spolčení hlupců Pavla Krase a přes jeho komornost na něm zazněla pestrá škála hudebních vystoupení, ať už šlo o heavysoul v podání brněnsko-teplického buskera Jakuba Čermáka, world music pražské skupiny lÁrrachecoeur (zaujali zejména používáním nástroje zvaného „niněra“), mistra ve hře na didgeridoo Jana Vlacha z Oseka či skvělý alternativní rock kapely Profesor Ykebara z Horšovského Týna. K mému překvapení se na malé pódijko pod stanem vměstnalo i mnohačetné

hudební sdružení Totem´s, které, uváděné Vlastou Třešňákem, předvedlo hudební mix, jenž snad nejlépe vystihuje označení hard-tramp. Na Šmajchlkabinetu nechybělo ani divadlo, literatura a promítání filmu. Anežkafest se bude konat ve dnech 26.–28. 8. v Církvicích/sv. Jakubu u Kutné hory na zahradě domu frontmana jiné, původně teplické, kapely Už jsme doma

Šmajchlkabinet Osek / foto Alice Prajzentová

Miroslava Waneka. Tento open air dýchánek si letos připíše na své konto už pátý ročník a jeho organizátor Jakub Čermák na něj pozval například kladenskou kapelu Zrní, dále skladatelku a těšínskou písničkářku z Rožnova Beatu Bocek, duo Huso (Tom Háček a Kuba Soldán), které tentokrát dorazí až z Irska, marci-punkovou kapelu Síla, komorní variantu stále věhlasnější pražské kapely Vobezdud a řadu dalších. Program, jak na pozvánce uvádí Kuba Čermák, se improvizovaně dotváří do poslední chvíle před začátkem festiválku a dokonce i v jeho průběhu, takže překvapení je vždy zaručeno. Šmajchlkabinet Osek / foto Alice Prajzentová

Poznámkami a radami přispěl Martin Stejskal.

/Adam Krupička/

autor vystudoval historii a bohemistiku na PF UJEP v Ústí nad Labem, zajímá se o klasickou hudbu a poetiku literárních postav


/Svatava Antošová/

autorka je básnířka, prozaička a novinářka

foto archiv autorky

8/

Labyrintem míst klatých – Přízračnou krajinou českých zemí. Ovšem nesmíme se mýlit: nejedná se

foto archiv autora

Cesta za hvězdou a Praga hermetica Ve stejném duchu jako kniha první vznikla i kniha esejů Cesta za hvězdou – Zrcadlo hermetismu v české krajině. Zatímco graficky vytvořila mladšího sourozence Labyrintu, obsahově se projevila zcela odlišně. Autor v ní pracoval jako laborant pouze s vybranými historiemi, aspekty. Dominantní pak byla především interpretace pozoruhodné stavby české renesance: letohrádku Hvězda. K výročí tohoto na výsost hermetického památníku koncipoval v roce 2004 spolu s několika spolupracovníky i stejnojmennou výstavu v letohrádku Hvězda. Dílo Martina Stejskala (konkrétně kniha Taje magické Prahy) rovněž prezentuje poznatky o magické stránce české metropole, (existuje ve čtyřech jazykových mutacích) a také dílo Praga hermetica, což je esoterní průvodce po pražské Královské cestě.

Kniha druhá: Labyrintem míst klatých V letošním roce se objevil na pultech českých knihkupectví titul na první pohled jaksi známý:

stalo se / 9

Punkový prostor hostil alternativní filmaře

10 /

stalo se

Normalizační popkultura jako ideologická past? Tesilová kavalérie. Popkulturní obrazy normalizace Petr A. Bílek, Blanka Činátlová (eds.) Pistorius & Olšanská, Příbram 2010, 256 stran

To sme se zapotili - tvůrce znělky Tomáš Janáček s Janou Markovou, členkou programového oddělení festivalu / foto Alexandra Lipovská

ní snímek Všechno se vyvíjí dobře Kateřiny Krejčové z Centra audiovizuálních studií FAMU. Druhý večer už byl živější a sál téměř praskal ve švech, snad to tak bude i příští rok. Pochválit musím festivalové znělky – kterých bylo hned několik – z dílny nadějného filmovědce Tomáše Janáčka, které velmi vtipně tematizovaly hlavní ideu přehlídky – tedy zřetel na teoretická východiska při praktické tvorbě. Pokud vás zajímá netradiční pohled na film, rozhodně si tuto akci nenechte ujít příští rok. Slibuje totiž vždy překvapivé filmové zážitky.

/Nelly Wernischová/

autorka je studentkou KFS na FF UK v Praze

foto archiv autorky

Ve dnech 16.–17. května v kině BIO OKO se letos už po 16. konal festival studentů teorie audiovize Zlatý Voči, zaštítěný Katedrou filmových studií na FF UK v Praze. Stejně jako minulý rok i letos u této události nechyběla ani H_aluze coby mediální partner. Festival každoročně předvádí to nejlepší z tvorby studentů teoretických filmových oborů, tudíž oborů, které nejsou zacíleny na filmovou praxi. To uváděným filmům propůjčuje jakýsi punc zvláštnosti a novosti, který rozhodně stojí za pozornost. Stejně jako minulý rok i letos byla k vidění celá řada zajímavých snímků z Čech, Moravy i ze Slovenska, které se ucházely o pět hlavních cen udílených odbornou porotou z řad filmových pedagogů, kritiků a tvůrců, ale i samotných diváků (cena Percepční voko publika). Kdo byl letos oceněn, se můžete dočíst na oficiálních stránkách festivalu www.zlatyvoci.cz. Pro zajímavost uvedu, že některé snímky budete moci zhlédnout na předvečeru Antropotyátru 13. října 2011 v Café Max v Ústí nad Labem. Tvůrci svou účast zatím nepotvrdili, pokud však přijedou, budete mít možnost si s nimi o jejich práci popovídat osobně, což určitě není k zahození. Ale abych neparazitovala na Zlatých Vočích a taky vyjádřila své dojmy. Pochválit musím především velmi příjemný prostor, ve kterém se letos vše uskutečnilo. Na rozdíl od stísněného studentského klubu K4 umístěného v chladném sklepení, byl punkový sál kina BIO OKO velmi příjemnou změnou. Divák si mohl vybrat, zda se uvelebí do plážového lehátka, polštáře, klasické kinosedačky nebo dokonce i do auta. Filmové zážitky rozhodně pozvedlo i plátno, které je v sále samozřejmě k dispozici. Co se týče návštěvnosti, musím podotknout, že první festivalový večer v tomto ohledu mnoho nezabodoval. Velká škoda, protože k vidění toho bylo opravdu dost zajímavého. Například výher-

Petr A. Bílek, Blanka Činátlová (eds.):


V předminulém čísle H_aluze jsem rozebíral knihu Mýty o socialistických časech, která usiluje postihnout každodenní život „průměrného občana“ v normalizačním Československu. Tématem každodennosti normalizace se zabývá i kniha Tesilová kavalerie. Popkulturní obrazy normalizace, která vznikla na filosofické fakultě. Jestliže publicistický přístup Mýtů se snažil ukázat minulost v určitém apriorně daném rámci, Tesilová kavalerie se v duchu vědeckém snaží především porozumět a to sondou do širokého spektra vybraných jevů, od televizních seriálů a populární hudby přes domácí umění či dobovou módu až třeba po fenomén zavařování. Ukazuje se však, že i tento přístup s sebou nese určitá rizika. Publikace vznikla jako výstup z dvousemestrálního semináře, obsahuje třináct studií pedagogů, doktorandů a studentů bohemistiky. Považuji za korektní přiznat, že jsem se v prvním semestru tohoto semináře účastnil, a mám tak k dispozici určitý pohled do zákulisí. Tento text budiž proto vnímán ne jako recenze, ale jako teoretický a metodologický příspěvek, jehož cílem je pomoci vyjasnit některé problematické otázky. Tesilová kavalerie volně navazuje na výzkum socialistického realismu, koncentrovaný kolem webu www.sorela.cz, ve zkoumání normalizace pak na sborník James Bond a Major Zeman. Ideologizující vzorce vyprávění z roku 2007. V něm bylo téma omezeno na jeden seriál, který byl jednoznačným pokusem o ideologický přepis dějin. Tesilová kavalérie je naopak charakteristická šíří zkoumaného materiálu. Překvapí proto absence předmluvy, která by čtenáři sdělila, co může od knihy očekávat, jakým způsobem vznikala, o jaká teoretická a metodologická východiska se opírá. Funkci úvodu má zřejmě suplovat první část úvodní studie Jakuba Machka Normalizace

a populární kultura. Od domácího umění k Ženě za pultem, která je však pouze stručným uvedením

do kontextu normalizační kultury a náhledem do některých teoretických konceptů, netematizuje však ostatní studie a nevytyčuje společná východiska. Nedivím se ovšem, že do sepsání skutečného úvodu, který by splňoval zmíněné požadavky, se nikomu nechtělo - jednotlivé studie jsou do té míry rozdílné, že jejich společný základ skutečně není možné shrnout než vágní formulací, jaká se objevuje na záložce: „ Kniha nabízí pohled na sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století skrze projevy popkultury a typické dobové fenomény a zabývá se rolí ideologické propagandy v každodenním životě.“

Věta obsahuje dva klíčové pojmy celé publikace: ideologie a popkultura. Jednoznačné vymezení těchto pojmů však v knize chybí, jakožto i vymezení a usouvztažnění trojice pojmů kultura – popkultura – umění. Navíc je daná formulace dvojznačná, může znamenat buďto zkoumání ideologie a popkultury, nebo zkoumání ideologie v popkultuře. V samotných analýzách nacházíme oba možné přístupy, za úspěšnější přitom považuji ty, které se vydaly první cestou, tedy ty, které zkoumají buď ideologii, nebo popkulturu. Ty jsou však ve výrazné menšině. Většina studií se pokouší o druhou možnost a snaží se zkoumat ideologii v popkultuře. A to se právě jeví jako problematické. Na otázku, v čem tkví tato problematičnost, se pokusím odpovědět. Deklarovaným teoretickým rámcem publikace jsou culture studies. Tento koncept vznikl primárně pro analýzu popkultury v západních kapitalistických zemích. Vzniká otázka, do jaké míry je fungování popkultury odlišné v socialistických zemích s centrálním řízením, kontrolovaných rozsáhlým státním aparátem a složitým systémem cenzury. K teoretickému a metodologickému vyjasnění této otázky ovšem nedošlo, což způsobuje určitou dezorientaci. Zdá se, že autoři studií částečně přebírají schéma platné pro umění socialistického realismu 50. let, aniž by si toho byli plně vědomi. V něm však nacházíme ideologii jiného druhu. Můžeme říci, že v socialistickém realismu můžeme zkoumat „velkou“ komunistickou ideologii marxismu-leninismu, zatímco culture studies zkoumají ideologie „ malé“, které jsou spíše netematizovaným souborem „každodenních praktik – rituálů, zvyků,

knihy / recenze / 11

vzorců chování, způsobů myšlení“, (s. 14). Velká ide-

12 /

knihy / recenze

jen manýrou, zakrývající absenci myšlenky. Pečlivější ediční práce by knize určitě prospěla. Jak jsem se zmínil, v knize nalezneme i studie, které onen nevyjasněný teoretický a metodologický problém obcházejí. Dvě z nich jsou v podstatě kritickou analýzou normalizačního diskurzu a vycházejí primárně z jazykové analýzy neuměleckých textů. Je to studie „ Došly pribiňáky “ – zobrazení fronty v normalizaci od Heleny Özörencik a Jazyk normalizační moci Kamila Činátla. Považuji je za cenné příspěvky k dosud málo reflektovaným rysům normalizačního diskurzu. Další studie Specifika normalizační módy v Československu Moniky Krajčovičové se jako jediná zkoumání ideologie zcela zříká, přitom přehledně mapuje téma, jako jediná zasazuje téma do světového kontextu a vyhýbá se komplikované terminologii. Text působí velmi svěže a dokázal bych si ho představit například ve společenském magazínu. Výsledný obraz normalizace, jaký Tesilová kavalerie nabízí, tak připomíná podivuhodný svět, v němž věci nebyly, čím se zdály být; co se tvářilo jako nevinná zábava, bylo ve skutečnosti ideologickou pastí. Za problematické však především považuji, že kniha netematizuje souvislosti mezi popkulturou normalizační a polistopadovou. V důsledku toho vytváří falešný dojem, že dnes už žijeme ve světě, v němž věci jsou, čím se zdají být, a že popkultura je již od ideologie očištěna. Podobně jako Mýty o socialistických časech tak Tesilová kavalerie nabízí diskontinuitní obraz historie, od minulosti nás odstříhává místo toho, aby nás s ní spojovala. Přitom právě výzkum popkultury by se nabízel jako oblast, která by mohla nalézt kontinuitu doby předlistopadové a polistopadové. V čem se například liší a podobá ideologický obraz světa vytvářený Nemocnicí na kraji města a Ordinací v růžové zahradě? Čím je symbol normalizační popmusic Karel Gott v kapitalismu? Co spojuje spartakiádu se Superstar? Snad se odpovědí na tyto otázky dočkáme v některé další publikaci.

/Jan Kubíček/

autor je studentem bohemistiky na FF UK a Katedry autorské tvorby a pedagogiky na DAMU

foto archiv autora

ologie marxismu-leninismu je samozřejmě v normalizační (posttotalitní) společnosti přítomna také, má však zcela odlišnou funkci než v padesátých letech. Umění socialistického realismu bylo komunistickou ideologií instrumentalizováno, jeho úkolem bylo vytvářet určitý předobraz světa, který měla skutečnost následovat. V normalizační společnosti funguje velká ideologie jenom jako plášť zastírající skutečnost; jejím hlavním cílem už není měnit svět, ale legitimizovat status quo. Zůstává tak zachována především v rovině jazykových her ve veřejném diskurzu publicistiky, politiky či oficiálních rituálů, v (pop)kulturních textech není nutně přítomná. Hlavní funkcí státního kulturního aparátu v normalizační společnosti tedy není pašovat do kulturních děl marxismus-leninismus, ale dohlížet nad tím, co do oficiální kultury může vstoupit a co nikoliv. Dovoleno je přitom především to, co nevybočuje z „normálu“. Hlavním měřítkem není obsah, ale míra. Důsledkem je určitá krotkost, kýčovitost či měšťáckost normalizační kultury. Přitom vyskytnou-li se ve zředěné, zkrocené, znormalizované formě, mohou být absorbovány i vzory ze západní kultury. Příkladem může být transformace hudebního a módního stylu „punkáč“ do přijatelnější varianty „rocker“. Působení velké ideologie je zde tedy především negativní, funguje jako síto a argument k cenzuře. Normalizační popkultura nám skýtá možnost pro zkoumání malých ideologií, které však nevznikají kryptickou transformací velké ideologie, ale jsou tvořeny nově v prostoru dovoleného. Je-li tedy v publikaci deklarováno určité metodologické východisko, jde o culture studies (zkoumajících malou ideologii), to je však v samotných interpretacích kontaminováno přístupem sorely (zkoumající ideologii velkou). Interpreta to vede k tendenci interpretovat vše z jednotné perspektivy velké ideologie, což vede k nepřesvědčivým nadinterpretacím. Těch si všímají četné recenze, které lze nalézt na internetu. Důsledkem je v lepším případě interpretační ekvilibristika se sklonem k samoúčelnému sémantizování, v horším případě dochází až k velice trapným výsledkům. Analýza filmu Ať žijí duchové za použití pojmů „ zlý kapitalista“, „ zmýlená, ale napravená soudružka“, „liberální idealista“ nebo „duch feudála“ ve studii Marie Gromovové Fantazie nebo ideologie tak nepůsobí jako nalézání ideologie v populárním filmu, ale jako mechanická aplikace marxismu-leninismu. Nešvarem studentských a doktorandských prací je pak přehnané užívání terminologie, které je často


Roman Erben: Zhmotněný živoucí dech okolností a trochu textové liposukce Úlety Roman Erben Protis 2011, 87 stran

symbolů, tentokrát o třicet stránek dále: „ KUS SÁDLA pod závojem a kus štěstí k tomu, umět se s ním přede všemi nadnášet.“

Erbenova poetika je na mnoha místech zvukomalebná a ukazuje, že surrealismus je autorovi velice blízký, ale nejedná se o dogma: „Sedí se u stolu a potichu zpívá: hlava hřívá, přihořívá, uši trčí, krk se krčí, při vší slávě houby v hlavě …“ a někdy dokonce texty

Nechci měřit rozdílným metrem, ale přece. Recenzovaná kniha Úlety je dílem jednoho z klasiků české literatury druhé poloviny 20. století. Autor knihy Roman Erben se řadí mezi surrealisty jako je Pavel Řezníček, Karel Šebek a zejména Petr Král. Z toho důvodu se na knihu dívám více kritickým okem, nežli na knihy debutantů. Při začtení do textů Romana Erbena očekávám, že naleznu jak životní, tak básnickou zkušenost. Prvého je v knize dostatek, druhého pak o něco méně. Kniha se skládá převážně z krátkých textů, které jakoby nevěděly, jestli jsou prózou, či poezií. U většiny textů se čtenář potápí do surrealistického či surrealisticky-futuristického světa, který ač je manifestován slovy, jeho existence se zjevuje povrchovým (nikoli povrchním) čtením. Texty stále vtíravě vnucují myšlenku, že jsou veršovanou poezií, avšak je těžké rozhodnout, zda se jedná pouze o řádky omezené okraji stran či o skutečné verše. U některých textů je rozhodnutí jednoduché, u jiných pak méně. Věřím, že v tomto případě je u sporných textů jen na čtenáři, pro jaký styl čtení se rozhodne, tedy bude-li číst básně v próze, či se nechá houpat na přesazích volných veršů. Z textů Romana Erbena na mnoha místech čiší zživočišnělý existencialismus osekaný až do morku kostí: „DOSÁHL JSI SVÉHO CÍLE, mužíku. Už nejsi nic, když vlastníš všechno.“ I přesto, že by recenzent očekával v básni spíše variantu mužiku a nikoli „mužíku“, je téma konzumu zpracováno velmi poeticky a dvojznačnost zde lze chápat jako básnický prostředek. Erben na mnoha místech zpracovává existenciální témata také prostřednictvím živočišných matérií, které se v textu zjevují coby synekdochy pars pro toto: „VYLOŽIT MASO do postele a vyměnit váhu za slastně přimhouřené oči.“ nebo „ KUS SÁDLA ZA ZÁVOJEM a jeden centimetr utajeného hříchu.“ Charakteristická je i opakovanost jednotlivých

připomínají fónické básnictví autorů jako je Jaromír Typlt či Petr Váša: „SENIOR A SENÁTOR, Novák a novátor, prďoch a predátor. Online corporate.“ Mnoha texty prostupuje sexualita jako jedna ze základních potřeb člověka, jež konstituuje jeho existenci v různých životních etapách: „ LATKOVÁ VÝMĚNA je

dobře zavedený proces. Stočeni do alobalu trávíme v kruhu své volné chvíle. Tělo se nadouvá, hlava občas měkne. Překotné pohyby sotva najdete …“ Jindy se sexuální motivy stávají prostředkem kritiky: „ Poslední pomazání dveře otvírá. Nohu přes nohu a seznámíš každého s obsahem své obnažené hrudi.“

Často se Erben přesouvá od satiry k melancholii. Takový text dal název celému svazku: „ÚLETY, pogromy

stáří. Co rudne a vadne, letmo nás v letu spojí. Tráva jak načechrané stříbro, na skále usedlá měď …“ Melancholie je v knize předvojem textů o smrti: „ NESMRTELNÍ v cele smrti, smrtelní v cele života. Vylízat svůj stín až do dna.“

Pitvání svého vědomí/nevědomí u Erbena někdy natolik graduje, že z textů čpí tělesná klaustrofobie. Jakoby tělesnost byla překážkou k seberealizaci: „ JE

TŘEBA MÍT RUCE A NOHY s tisícem lehce oddělitelných prstů …“

Při sebevyjádření autor pracuje s různými symboly. Krom tělesnosti také se symboly „anděla“ či „ zdi“. Zejména druhý je zajímavě využit, neboť autor jej nerozpracovává jako překážku, ale jako symbol zrcadlení člověka, který způsobuje rozplývání vlastní identity. Ke čtenářově smůle však Erbenova kniha není kompaktní, jak by se mohlo na první pohled zdát. Kompozici sbírky vytvářejí na jedné straně texty filosofické a satirické a na straně druhé se směšují s texty hravými či prvoplánovými: „SKRZ TĚLNATOST SKLA vykřesat čirou pravdu“. Jedná se spíše o výkřiky bez hlavy a paty. Problém také vidím v míře konkrétnosti jednotlivých témat. Jestliže se Erben věnuje mnoha


širokým existenciálním tématům, proč pak několikrát svá témata natolik konkretizuje, že vykukují na čtenáře jako propagace zdravého stylu zaštiťované ministerstvem zdravotnictví. Mezi takové texty patří například tento: „ KOUŘENÍ DOUTNÍKŮ postrkuje

a jsou kontrastní k abstraktně zpracovaným existenciálním tématům většiny kvalitních textů ve sbírce.

/Tomáš Suk/

autor je studentem bohemistiky na PF UJEP

foto archiv autora

čas. Jako trať vlaku ovinutá nití je kuřák obalený kouřem a tráví svůj život v komíně na hranici noci a dne.“ Takové texty pak bohužel explicitně moralizují

Ať si takto konkrétně píší „ básníci“ typu Mnoháčka Zgublačenka, těm to lze odpustit, ba možná je za to i pochválit, ale u Romana Erbena to chápu jen jako nepodaření úlet, který lze napravit jen zeštíhlením sbírky.

Helene Hegemann: Absolutně postmoderní románový debut Axolotl Roadkill Helene Hegemannová Odeon 2011, 192 stran přeložila Eva Dobrovolná

Evald Flisar: Žít postmoderní sen Veliké zvíře samoty Evald Flisar překlad Kamil Valšík Mladá Fronta, 256 stran

knihy / recenze


Když v roce 2010 vydala osmnáctiletá autorka Helen Hegemannová svůj románový debut, mluvilo se v Německu o prozaické senzaci. Ovšem již pár dní po vydání kniha budila značné kontroverze a mezi literárně kritickou obcí vznikaly vášnivé debaty. Autorka od svých třinácti let publikuje na blogu, napsala divadelní hru a podle svého scénáře režírovala film, za nějž získala cenu pro začínající tvůrce. Literárně nadaná mladá slečna se tak stala vděčným cílem médií a nakladatelství. Práva na Axolotla jsou prodána do dvaadvaceti zemí. V českém prostředí román výborně přeložila Eva Dobrovolná, jež si musela poradit se spoustou jazykových záludností. Helene Hegemann totiž ve svém románu smíchala spoustu zdánlivě nesmíchatelných prvků a vytvořila tak pestrou postmoderní mozaiku příběhů o současné mladé německé generaci. Ke čtenáři promlouvá ústy jedné z členek této generace a je to znát. Autorka využívá dialogy vytvořené ze sms zpráv. Dovedně míchá e-maily s vnitřními monology hlavní hrdinky, ale i s odkazy na filmy či hudební skupiny. Do knihy zapojuje části z různých blogů, které na ni zapůsobily, nebo na kterých se přímo podílela. Na několika místech knihy jsou zřejmé její scénáristické ambice. V knize je tak řada narativních postu-

/Jan Hübsch/

autor žije v Hradci Králové, je místopředsedou Slovanského kulturního institutu

foto archiv autora

14 /

/Jan Hübsch/

autor žije v Hradci Králové, je místopředsedou Slovanského kulturního institutu

foto archiv autora

S tvorbou nejznámějšího a nejvýznamnějšího slovinského prozaika se český čtenář mohl setkat již několikrát. V Čechách nejnověji vydaný román Veliké zvíře samoty ve vynikajícím překladu slovenisty Kamila Valšíka patří k nejznámějším a nejpřekládanějším autorovým dílům. Flisar v něm rozvíjí příběh dospívajícího Adama, který žije na klidném slovinském venkově s hysterickou a nechápavou matkou a otcem, místním lékařem. Adamův poklidný život však naruší starší kamarádka Eva, do níž se zamiluje, a objevení svého nenarozeného bratra Abortuse uchovávaného ve sklenici ve sklepě zdravotního střediska. O všech událostech si Adam vede deník, který pečlivě hlídá Abortus. Jeho jediným opravdovým přítelem je Evin děda Dominik, bývalý námořník, s nímž si často chodí povídat. Sebedestruktvní vztah k Evě a láskyplný vztah k mrtvému plodu bratra ve sklenici vede Adama až na hranici šílenství, z kterého se pokouší vyléčit útěkem do snového světa. To však vede k nejednoznačnosti jeho konání, jelikož ani Adam sám, ani čtenář neví, zda se jedná o sen či o skutečnost. Sny se se skutečným světem vzájemně prolínají, což má za následek postupný rozklad Adamovy osobnosti.

Evald Flisar před čtenářem rozvíjí postmoderní koláž fikce a skutečnosti, ve které na sebe vše vzájemně a destruktivně působí. Hlavní hrdina románu si vysnil svůj svět a za pomoci jeho postavy Flisar vysvětluje, jak je složité a nebezpečné se do takového světa vžít. V kontextu světové literatury se jedná o klasický příběh frustrovaného hrdiny, který marně hledá perspektivu svého života a jeho konáním do popředí vystupuje existenciální tíseň. Flisar tíseň zabalil do snů. Kniha je vyprávěna v první osobě. Adam čtenáři svěřuje veškeré své myšlení a konání, ale také všechny sny. Tím, že Adam sám nemá jasno, co je sen a co realita, stává se pro čtenáře nedůvěryhodným. Dokonce natolik, že v určité fázi knihy nemá čtenář vůbec jasno, zda Adamovi ještě něco věřit nebo ne. Byl to ovšem záměr samotného autora. Flisar si je vědom faktu, že čtenářovo tápání mezi snem a realitou povede k pochopení, co se může skrývat za rozpadem osobnosti. Kniha je tak nejenom skvělým postmoderním románem, ale i mrazivou psychologickou terapií. Šokující morbidní obrazy ad absurdum, úsporný jazykový styl bez složitých souvětí a různých textových příkras mají za následek Flisarovo jasné sdělení, že šílenství může potkat kohokoliv z nás. Flisar knihou neradí jakým způsobem s hrozbou šílenství bojovat nebo jak jej přijmout. Jeho román ukazuje, jak se mu vyhnout.

pů poskládaných dohromady, a kupodivu to funguje. Veškeré výše zmíněné atributy spojuje postava vypravěčky a fokalizátorky v jedné osobě. Pochopit jednání a konání hlavní hrdinky je díky tomu nesnadným úkolem. Vypravěčka je nedůvěryhodná a sama s tímto faktem dovedně žongluje. Neváhá čtenáři sdělit názor cizí osoby na své vlastní konání, ten to však nakonec přetočí v jiné vyznění, případně začne pochybovat nad tím, zda vůbec něco takového slyšela. Kniha je doslova přesycena veškerými možnými postmoderními hříčkami, ale chybí jí jedna zcela zásadní věc: příběh. Zdá se, že Helene Hegemannová si dala obrovskou práci s tím, aby na sebe co nejvíce upozornila různými narativními specialitkami, až se jí z knihy vytratilo to nejdůležitější. Nemůžu si pomoci, ale i přes svoji postmoderní slupku čteme pouhý román o mladé dívce a jejím nazírání na svět, který je ovlivněn fatálním sebezničujícím vztahem k matce a nenávistným vztahem k otci. Hlavní hrdinka nechodí do školy, deprese utápí v alkoholu a v různých jiných omamných látkách a nahodilém sexu. I přes všechny své odkazy a textové zákruty se jedná o příběh jaksi vyprázdněný. Klišé z příběhu trčí jako hřebík z dlaně. Helene Hegemann se svoji knihou zařadila do skupiny mladých evropských prozaiků pracujících s nepřeberným jazykovým bohatstvím a s vybroušeným vypravěčským stylem. Tito autoři často pojednávají o deziluzi mladé generace ze společnosti, o hektičnosti a neosobnosti života. Helene Hegemannová se zařadila po bok Doroty Maslowské, Miroslawa Nahacze, ale i české autorky Natálie Kocábové. Jejich kvalit však svojí románovou prvotinou nedosahuje. Méně okázalosti ve stylu a více nápaditosti v příběhu z Helene Hegemannové může vytvořit respektovanou spisovatelku. Zatím si k této pozici pouze silně nakročila.


Martin Pecina: Kniha o knize aneb kdo vysází další H_aluzi? Knihy a typografie Martin Pecina Host 2011, 224 stran

K titulu, o němž bude v následujících řádcích řeč, jsem se dostal díky doporučení svého šéfredaktora a již popis na stránkách nakladatelství Host vypadal velice lákavě. Počáteční nadšení vzápětí vystřídala ostražitost, ale nikoli vůči autorovi. K čemu všemu se „odsoudím“, pročtu-li bedlivě knihu plnou sazečských rad a vzápětí ji dám k přečtení Tomáši Čadovi? Jaký to bude mít dopad na jeho reflexi mé diletantské sazby? A vůbec – proč mi knihu doporučil? Po krátké rozvaze jsem se rozhodl všechna rizika podstoupit. Recenzi na knížku jsem zatím nepsal, navíc tahle knížka je trochu jiná, než ty, co v H_aluzi obvykle recenzujeme. Jde zčásti o odbornou literaturu, zčásti o soubor esejů a zamyšlení, jejichž hlavním tématem je kniha a knižní kultura obecně. Proto recenze tohoto titulu v H_aluzi své místo jednoznačně má. Martin Pecina, autor novinky Knihy a typografie, pracuje jako grafik na volné noze a zabývá se zejména knižní úpravou (třeba právě pro již zmíněné nakladatelství Host). V oboru není žádným nováčkem, o čemž svědčí pořádná hromádka titulů, které již má za sebou. Není ale ani žádným ostříleným bardem české typografie, a tak mne zpočátku jeho sebevědomá dikce trochu vytáčela. On to ostatně hned v úvodu avizuje: „Chtěl jsem vyrobit knížku, která by se

příručka o grafickém designu, jakých jsou na trhu desítky a všechny opatrně recyklují totéž. A fakt, že si autor knihu sám navrhne, napíše i vysází se mi

16 /

knihy / recenze

inkoust jsou opravdovou alternativou (nikoliv náhradou) klasického papíru.“). Není to jen hořekování

nad nedokonalým a ignorantským přístupem k jeho kvalitě („Elektronická kniha na čtečce Kindle zpra-

vidla vypadá jako hrubý rukopis (… ), který teprve čeká na úpravce.“) … Autor nabízí konkrétní rady

pro zlepšení stávající situace a ujišťuje, že náprava v zásadě není nikterak náročná – stačí, aby se část prostředků, určených pro vývoj hardwaru přesměrovala také do vývoje softwaru odpovídající kvality. K tomu je ovšem zapotřebí vyvinout na výrobce tlak, který mu dá dostatečně najevo, že nemáme v plánu ignorovat pětisetletý vývoj knižní typografie jenom kvůli změně média, ze kterého čteme. A také si uvědomit, že vývoj elektronických knih vede sice k větší demokratičnosti v jejich vydávání (odpadají náklady na tisk), tím ale také nutně roste naše zodpovědnost k tomuto procesu. Ve druhé části, nazvané Knižní grafika, podnikneme exkurz do hlubin knihy jako takové – od věcí nepřehlédnutelných (třeba obálky) až po zdánlivé maličkosti (pomlčky, mezislovní mezery …). Martin Pecina není totiž žádný skrblík, a tak se o své poznatky, které v oboru knižní úpravy získává, dělí. Ať už prostřednictvím této knihy, nebo blogu Typomil.com. Neříká „dělám to správně“, říká prostě „dělám to takhle“. Je docela příjemné, přečíst si o tom, jak se dělá kniha,


v první osobě: „Grafickou úpravu začínám (… )“… Mám doma sice vyčerpávající Praktickou typografii (Kočička, Blažek, 2000), ale sahám po ní většinou, až když v sazbě řeším konkrétní problém – nepředcházím mu. Pecina pojednání o typografickém řemesle „zlidšťuje“ a průběžně čtenáře motivuje – třeba ukázkami vlastní práce na konci této části knihy. A to mi – dost možná vzhledem k faktu, že sazbu nedělám za peníze, ale ve svém volném čase – sedí. O tom, že to autor s knihami myslí dobře, svědčí řada pasáží, ve kterých zdůrazňuje celostní pojetí své práce a propojení obsahu (tedy textu) s jeho formou (knižní úpravou): „Kniha je vlastně příběh, který

začíná na obálce a končí v technické tiráži. A musí být od začátku až do konce jednotná, konsistentní, aby všechny její části byly v dokonalém souladu. To je hlavní smysl grafické úpravy a od toho se do značné míry odvíjí její výsledná kvalita.“ Text totiž vybízí

k určité úpravě a úprava zpětně ovlivňuje vnímání samotného textu. Je to začarovaný, ale nikoli bludný kruh – skýtá nekonečně širé pole působnosti: „ Je libo

upravit finský thriller jako červenou knihovnu? Poezii jako sudeťácký román? Prousta jako šestákovou kovbojku? (… ) Máchův Máj se dá sehnat ve více než stovce vydání. A můžete se klidně spolehnout, že i jeho známý obsah pokaždé působí trochu jinak.“

Náplň poslední, nejútlejší části, naznačuje již její název – Knižní písmo. Pecina v ní popisuje fonty, použité v jeho knize a důvody jejich volby. Neberme to jako okatou reklamu písmům Lapture a Comenia Sans, nýbrž jako jisté završení praktické hodnoty knihy. „Čtenář-grafik“ ocení inspiraci a pohled do dílny svého kolegy, „čtenář-čtenář“ si na konkrétním příkladu uvědomí, jakou roli hraje u poctivé knižní práce dobře zvolené písmo a napříště možná zbystří pozornost i u jiných titulů. A o to jde především! Krom toho, že Martin Pecina svým počinem nakopává sebevědomí a sebeúctu českým designérům a grafikům, otevírá oči laické veřejnosti a vybízí ji ke kritičnosti a zvýšeným nárokům na to, co se jim z nakladatelství, knihkupectví či elektronických obchodů dostává do rukou, knihoven a čteček. Bylo by v tomto případě nezdvořilé zdržet se jenom u obsahu knihy. Je ale nejspíše dopředu jasné, že její grafické a knihařské zpracování bude výtečné. V úvodní eseji Kniha kulturně-fenomenální stojí:

„ Bylo by přinejmenším naivní myslet si, že člověk si pořizuje knihy proto, aby je všechny přečetl.“ Kdybych neměl nutkání sepsat tuto recenzi, dovedu si představit, že bych si Pecinovu knížku zařadil do knihovny a nějakou dobu se na ni prostě jenom díval. Čistota a jednoduchost vyplývá z dobře rozmyšlené koncepce a z pečlivého zpracování detailů. Potěšilo mne například oddělování odstavců prostřednictvím mezery o šíři dvou čtverčíků. Napoprvé, na straně 10, se možná lekneme, že jde o chybu (na blogu Typomil.com si autor jednoho z komentářů stěžuje, že „ strana 10 není zrovna umně zalomena“), ale rychle se na to zvyká. Nad autorovým slohem a fórky jsem se také brzy přestal podivovat (slovo vyfikundace občas zaslechnu, ale vidět to napsané? Pecka!), protože obsah textu byl pro mne velice výživný a Tomáš Pecina se má o co opřít – jeho tvorba není žádné na módní vlně svezené „plácnutí do vody, které sice nejprve vyvolá několik soustředných kruhů, ale hladina se pak za dlaní nevzrušeně zavře, jako by se nikdy nic nestalo.“ Princip

mísení odborného a subjektivního textu (s převahou toho druhého) je pro daný obor jedině přínosem, protože pár typografických příruček v pravém slova smyslu už napsáno bylo. Otázkou zůstává, jak to všechno poznamená H_aluzi. Protože ač jsem zprvu měl obavy, jak na mou práci bude nahlíženo „shora“, jsem teď o pár rad bohatší: „ Nejdůležitější je aspoň jednou za rok si vyskládat

na podlahu hotovou práci a zhodnotit, jaká část z ní se podařila. Pokud to není aspoň třicet procent, člověk by měl okamžitě změnit návyky, klienty, partnerku nebo obor.“ … tak snad se u dalšího čísla

opět shledáme!

/Miloš Makovský/

autor je absolventem KVK PF UJEP a pracuje jako učitel výtvarné výchovy na ZUŠ

kresba archiv autora

dobře četla navečer v posteli. Nebo v tramvaji, ve vlaku, v restauraci. Pár esejů, trochu praxe a možná i krapet nezbytného skuhrání, které patří ke koloritu našeho oboru. Ale v prvé řadě text s názorem, třeba notně pokřiveným.“ Opravdu to není žádná podbízivá

zamlouvá – nejen proto, že jsem se o totéž snažil u své diplomové práce, ale hlavně proto, že se tím otevírá možnost vzniku formálně i obsahově velice uceleného díla. Tedy v momentě, kdy autor má o čem psát, kdy umí psát a kdy ví, jak to celé vizuálně uspořádat. Pecina tohle všechno ví a umí, a přežijeme-li vtípky typu „Dnešní tiskové stroje už jsou sice mnohdy chytřejší než vaše bývalá přítelkyně (… )“, tak si knihu navečer v posteli i po ránu v tramvaji docela užijeme. Titul Knihy a typografie je rozdělen do tří celků: první část je nazvána jednoduše Kniha a zahrnuje eseje o čtenářích, sběratelích, bibliofilech, designérech, o jejich pokoře a egoismu či o elektronických čtečkách. Posledně jmenované téma je předmětem eseje Přítomná budoucnost elektronického čtení, která byla ve zkrácené podobě otištěna také v dubnovém čísle časopisu Typo, do něhož Martin Pecina přispívá. Ve stati nejde jen o nadšené vítání nové technologie a formy čtení („Elektronický papír a elektronický


Ve spárech mediální reality? Tisk (v současnosti vlastně veškerá informační média) bývá nazýván sedmou velmocí. Toto označení vzbuzuje až strach. Vždyť slovíčko velmoc má základ ve slovech velká moc. Moc je nebezpečná, pokud v součinnosti s ní nepřichází i jistá zodpovědnost. Tento krátký článek by měl být ukázkou toho, jak současná média svou velkou moc využívají i zneužívají. Politika v rukou tisku? Na týdeník News of the World patřící mediálnímu magnátovi Rupertu Murdochovi se snesla řada obvinění z nezákonných odposlechů a v důsledku těchto obvinění musel týdeník s tradicí sahající do roku 1843 zavřít krám. Novináři odposlouchávali nejen politiky, sportovce či hvězdy showbyznysu, ale zkreslili dokonce i fakta kolem vraždy školačky Milly Dowlerové (podrobnosti najdete na internetu). Kvůli sběru „informací“ byli novináři ochotni obětovat nejen právo na soukromí, ale dokázali opominout i základní etické normy. Přitom Británií táhne šuškanda, že strana, kterou Murdochovo impérium otevřeně nepodpoří ve volbách, nemá nárok na vítězství, takže představitelé všech politických stran se snaží jít novinářům na ruku. Že je realita v České republice jiná? Kdeže. Vzpomeňte si na tzv. Kubiceho aféru z roku 2006. Uvolnění zprávy o prorůstání organizovaného zločinu do politiky ovlivnilo výsledky tehdejších voleb. Dnes se dá jen spekulovat, zda úryvky ze zprávy otištěné v médiích a následná mediální masáž sociální demokracii skutečně způsobily prohru ve volbách, jak tvrdí její tehdejší předseda Jiří Paroubek, či zda měly zásadní vliv jen na průběh voleb a pověst ČSSD jako strany. Co je však jisté, je fakt, že kauzy si musel všimnout i Josef Novák z Horní Dolní. V tom tkví kámen úrazu. Média, šířící se ať už po rozhlasových vlnách, televizním signálem, tiskem či po internetu, jsou vesměs jediným informačním zdrojem. Ve chvíli, kdy tento zdroj začne něco tvrdit, nebo – jak si níže ukážeme – netvrdit, veřejnost bere informace v médiích obsažené za otisk „pravdy“. Tento stav je samozřejmě pro média velmi výhodný, neboť jim dává téměř neomezenou moc nad utvářením reality. Moře informací Teprve v roce 2011 i do trochu zakonzervované země, jakou je Česká republika, vnikly sociální sítě plnou silou se svou svobodou informování o čemkoli. Byly tu

18 /

zamyšlení

již samozřejmě dříve, ale zpočátku jsme si je spíše očichávali a využívali je pouze k prezentaci sebe sama. Do kouzla jejich informačního potenciálu pronikli ze začátku jen lidé „zasvěcení“. Přitom síla sociálních sítí nespočívá jen v tom, že vám najdou neexistující přátele. V roce 2006 by asi nikdo nevěřil, že za pomoci právě vzniklé sítě Twitter bude možné vyvolat o pět let později revoluční hnutí. Stalo se a důkazem jsou dodnes trvající protesty a boje v severních částech Afriky, za jejichž vznikem stála vlastně jen občanská iniciativa, touha po změně a internet. Právě při afrických revolucích se ukázalo, jak jsou česká, ale vlastně i světová média rigidní. Pokud měl člověk čas a chuť být zásobovaný nejnovějšími informacemi, stačilo najít několik vláken na Twitteru, Facebooku či jiné sociální síti a o dění byl informován daleko přesněji a daleko dříve, než když sledoval tzv. online zpravodajství na největších českých zpravodajských portálech. Bylo jasné, že česká média zaspala. Navíc vyšlo jasně najevo, že média nemají dostatek finančních prostředků ani potřebných odborníků. Ale měly přijít daleko zásadnější okamžiky, které důvěru v média podkopaly. Smutné na tom je, že se odehrály metaforicky řečeno před našima očima.

náboženskému shromáždění 4. Stejně jako v případě Bydžova se Krupce dostalo sluchu až ve chvíli, kdy bylo jasné, že problém je tak velký, že mlčet nelze. V obou případech informovala celostátní média o událostech zkresleně, nejistě a především se značnou ztrátou na zprávy roztroušené po internetu. Iniciativa Brno blokuje měla daleko „větší mediální úspěch“. Blokády pochodu DSSS se zúčastnilo kolem 1 500 protestujících 5. Velké město, velká účast protestujících, ideální datum – 1. máj. Oproti Bydžovu a Krupce většina zpravodajských serverů poskytovala on-line informace. Přesto se nepředešlo mediálním faux pas. Například zpravodajství České televize 6 bylo natolik neprofesionální, že se proti němu vytvořila petice 7 s několika stovkami signatářů. Přestože celostátní média o události referovala, zpravodajství bylo přinejmenším nedostačující. Kvůli velkému počtu účastníků blokády se totiž daleko lepší informace nalezly na sociálních sítích. Vlastní účet na Twitteru si založili například organizátoři blokády a pravidelně jej aktualizovali. Na internetu se tak daly nalézt přesné údaje o pohybu stoupenců DSSS i pohybu blokujících, aktuální fotografie, videa. To vše takříkajíc online. Samozřejmě za podmínky, že člověk aplikoval přísloví „Kdo hledá, najde“. Ve srovnání s informacemi na internetu nemělo pokrytí celostátních médií ani zdaleka takový informační potenciál.

Mediální hlemýždi Jako příklad utváření vlastní mediální reality, vzniklý v důsledku nedostatku informací a nemožnosti či nechuti je získat, použiji obraz protestů proti pochodům DSSS v Novém Bydžově a v severočeské Krupce. O obou akcích se není třeba příliš rozepisovat, na internetu je k nalezení množství zajímavých článků a analýz. Mediální obraz protestů v Novém Bydžově nabídl dva odlišné pohledy. Zatímco novináři přímo zapojení do demonstrace, jako např. ti na Romea.cz, hovořili o brutálním zásahu policie proti pokojné demonstraci, což potvrzují i jimi pořízená videa zásahu 1, velké deníky se spokojily se suchým konstatováním, že policie rozehnala odpůrce 2. O přinejmenším problematickém zásahu policie, při němž došlo k několika zraněním, se zmiňovaly povšechně a samotný zásah přecházely bez komentáře. Absurdní je, že zástupci DSSS zákrok policie pochválili 3. Informace o brutalitě zásahu se tak daly zprvu dohledat především díky občanské iniciativě a internetu – amatérským záběrům z akce. Podobně byla zpravodajsky podchycena i akce v severočeské Krupce, kde došlo k policejnímu zákroku proti

Jedno velké ml(č/ž)ení Dosud jsem nastiňoval jen ukázky toho, jak média nedokážou hodnotné informace získat, případně získané informace náležitě uplatnit. Co se však stane, když se rozhodnou událost, která velmi silně zasáhne evropský kontinent, zcela ignorovat? Příklad se nabízí. Zatímco jsme byli masírováni zprávami o zabijáckých španělských okurkách, ve španělských městech probíhaly jedny z největších demonstrací za poslední roky. Od 15. května 2011 se zde protestovalo. Jedna z prvních zmínek se přitom v oficiálních českých médiích objevila až 31. května 8, kdy se Česká televize rozhodla zařadit debatu o španělských událostech do svého pořadu Hydepark. Po internetu však kolovaly zprávy téměř ihned. Na serveru Youtube.com se dala nalézt videa z demonstrací již od prvních dní, 9 přesto evropská média mlčela. Na nastalou situaci rychle zareagovala a velmi dobré zpravodajství událostí kolem Hnutí 15-M 10 přinášela, podobně jako v případě demonstrací v severní Africe, snad jen anglická verze arabské televize Al Jazeera. Můžeme jen spekulovat, co stálo za dlouhým a neprůstřelným mlčením evropských médií. Je možné, že se média (či politici)


zalekla nedávných afrických událostí a strach z přenesení protestů ze Španělska do jiných evropských zemí mohl zapříčinit mediální ticho.

Z demonstrace v Barceloně / foto www.flickr.com

Podobně jako při událostech v Africe však zapracovala internetová scéna. Blogeři, sociální sítě, databáze videí a fotek. Všude tam se daly nalézt informace o tom, že Španělská revoluce není jen chiméra. Tomuto tlaku musela nakonec oficiální média podlehnout a události ve Španělsku začala rozebírat. Jistě by se dalo s příklady (záměrně?) nepřesného informování pokračovat (stačí se zaměřit například na mlčení kolem změn probíhajících na Islandu), ale cíl článku není poskytnout koláž mediálních přešlapů. Na čtyřech příkladech jsem chtěl ukázat, že média jsou nejen informační zdroje, za něž je povětšinou pokládáme, ale leckdy jsou i hybateli událostí. Pokud dochází k zamlčování či nepřesnému informování kvůli nedostatku pracovníků či času, jedná se o šlendrián. Horší jsou však případy, kdy dochází k záměrnému zkreslování informací. Nepřijatelné je, když ten, kdo informace spravuje, má potřebu těmito informacemi ovlivňovat dění. Pak totiž hrozí nebezpečí mediální diktatury. Vždyť média si mohou určovat o kom a jak informovat a vzhledem k tomu, že jsou povětšinou jedinými informačními zdroji, z kterých se dovídáme o aktuálních událostech a ze kterých máme povědomí o světě, mají vesměs neomezenou moc. Přesněji měla. Nedokážu si představit, jak bych se v době neexistence internetu bránil proti informačnímu balastu. Dnes vím. Proti mediálnímu diktátu se lze obrnit buď

zamyšlení / 19

jeho naprostou ignorací, v důsledku čehož budeme neinformovaní. Tento způsob obrany šel samozřejmě aplikovat kdykoli. Nebo tak, že se budeme aktivně podílet na vyhledávání relevantních informací. Sociální sítě se ukázaly nejen jako fenomén, který sebral lidem moře volného času, ale také jako informační kanál, který může během několika vteřin přenášet zásadní zprávy z jednoho konce světa na druhý. Svoboda internetu je doposud velká, využijme ji. Samozřejmě je při hledání relevantních informací zapotřebí daleko více práce, ale „Kdo hledá, najde.“

– text je osamělý, ale je na cestě k člověku – angažmá se projevuje tím, že člověk přemýšlí o tom, v čem žije – firemní kultura hypertrofovala, ovlivňuje společnost jako celek – neosquatting – návrat od experimentů k příběhovosti – nemám rád, když se z autorského čtení stane spektákl – pěší chůze je akt sociální revolty – koncept pomalosti – dnes jsou termíny jako smysl a bytí člověka sprostá slova – tendence návratu příběhu ve formě orální historie – vidím snahu předat prožité, abychom se stali citlivějšími na signály, které člověka vedou od něho samého – ekonomické pole vstoupilo do všech polí ostatních lidských činností – mám důvěru v generaci mladých lidí –

4 http://www.youtube.com/watch?v=TnzO-N6gxrA 5 http://brnoblokuje.cz/?page_id=21 6 http://www.ceskatelevize.cz/ct24//regiony/ jihomoravsky-kraj/122655-radikalove-prosli-brnemstretum-policie-zabranila/

7 http://blokada.viz.cz/ 8 http://www.ceskatelevize.cz/porady/10252839638hyde-park/211411058080531/video/

9 Například zde z 18. května: http://www.youtube.com/ watch?v=4-vMq3HvgTY&feature=relmfu

10 http://www.democraciarealya.es/

Poznámky

1 http://romea.stream.cz/571322-novy-bydzov-lidska2 http://zpravy.ihned.cz/lehke-zpravy/c1-51108870novy-bydzov-vandasuv-pochod-skoncil-policie-

/Tomáš Čada/

rozehnala-odpurce

3 http://www.dsss.cz/podekovani-policii-ceske-

autor je studentem bohemistiky na PF UJEP a Filmových studií na FF UK

republiky


prava-pod-kopyty-policejnich-koni

Formalizovaně standardizovaná společnost a literatura

Dialog Ivana Pasadeny a Josefa Straky Narodil se a žije v Hradci Králové. Studoval humanitní studia na Fakultě humanitních studií UK, kde pokračuje oborem Orální historie – soudobé dějiny. Spolupracuje s grantovým týmem projektu Česká společnost v období normalizace a transformace při Centru orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Živí ho řízení výroby a koordinace projektů v produkci léčiv. Své básně prvně vydal v roce 2006 ve sbírce Antropotyjátr suma sumárum čaj rum bum. V roce 2007 se umístil v Literární ceně Vladimíra Vokolka. Publikoval ve sbornících této literární ceny (2007, 2008), je zastoupen v almanachu Antropotyjátr 2008. V roce 2010 vyšla jeho druhá sbírka básní Poezmije v ediční řadě časopisu H_aluze, ve kterém publikuje básně, eseje či reporty z výstav výtvarného umění.

20 /

zamyšlení

Josef Straka (* 1972) foto archiv autora

foto archiv autora

Ivan Pasadena (* 1978)

Narozen v Jablonci nad Nisou. Pracuje v Domě čtení Městské knihovny v Praze jako organizátor a moderátor autorských čtení, literárních a vzdělávacích pořadů a též jako knihovník. Studoval na katedře psychologie UK FF, kde později působil jako interní doktorand a odborný asistent. Nyní zde přednáší v rámci výběrových kurzů. Básník, prozaik, příležitostný publicista, redaktor Literárně-kulturního časopisu H_aluze. Vydal 5 básnických sbírek a knih básnických a prozaických textů: a … jiné časy (1994, G Tisk Liberec), Proč. (1995, v příloze časopisu Tvar, edice Tvary), Hotel Bristol (2004, Medard/ Cherm Praha), Město Mons, 2005 a Kostel v mlze, 2008 (Cherm, Praha). V současné době dopisuje další knihu prozaicko-básnických textů Malé exily.


I. P.: Co vlastně literatura podle tebe je? Míním zde především literaturu krásnou, tedy poezii a beletrii. Je to text sám, nebo komplex autora a příjemce, textu a kontextu a podobně? J. S.: Zmíním slova Paula Celana, básníka, kterého mám nesmírně rád. Ten napsal, že báseň a vlastně jakýkoliv text je osamělý, ale je na cestě k člověku. Autor svůj text vysílá na cestu v kontextu toho, o čem přemýšlí, co chce nějakým způsobem sdělit. Autor píše v době, ne o době, která se tak v textu odráží, ať chce nebo nechce. Často mě zaujme síla slova v textu, obrazu ve výtvarném umění, ale zajímám se také o kontext, o dobu, v níž dílo vzniká, zajímám se i o autora samotného. Takové pojetí literatury, textu je mi bližší. I. P.: Jak vidíš vztah literatury a vyjadřování se k aktuálnímu stavu společnosti? Jinými slovy má nebo měla by někdy být literatura angažovaná? V dnešní době je takový vztah díky zkušenostem z dob minulých (proletářská poezie) vnímán jako přinejmenším problematický. Možná si dnes člověk dokáže spíše představit angažovanou beletrii, ale co básně? J. S.: Zaujalo mě vystoupení Tomáše Samka, který přemýšlel o angažovanosti, o angažmá člověka, který někde žije a vyjadřuje se k tomu, kde a v čem žije. Mně osobně je prvoplánově angažovaná literatura, vyjadřování se k problému za každou cenu, svým způsobem protivná. Na druhou stranu je mi i vzdálenější literatura, v níž jde jen o estetizaci, o cizelování textu, který je hezký jen sám o sobě. Angažmá se projevuje tím, že člověk přemýšlí o tom, v čem žije, vyjadřuje se k době, v níž žije. Myslím si, že dnešní doba je úspěšná, šťastná, ustavená ve svých strukturách a rámcích – proto nikdo nemá potřebu se k ní vyjadřovat. Vidět je to na především na próze resp. na tzv. europróze,

která je prozatérsky velmi dobře zpracovaná, ale nevychází z vnitřní nutnosti. Myslím si, že právě přichází doba, kdy je zapotřebí se vyjádřit, a to i přesto, že nemáme velkého, hrozivého nepřítele, spíše se potýkáme s čímsi plíživým. Ono vyjádření angažovanosti by však mělo být v tvorbě patrné až ve druhém, třetím sledu autorova myšlenkového proudu. Dnes mi chybí angažmá člověka právě v tomto smyslu, vůči společnosti se v básních nevyjadřujeme skoro vůbec, není v nich kritika oné uspokojenosti. I. P.: Vnímáš v dnešní společnosti, mezi literáty, cosi, co se přibližuje takové neprvoplánové angažovanosti? J. S.: V současné době vnímám počínající tendenci angažovanosti projevující se v debatách a polemikách třeba na stránkách Tvaru, při některých autorských čteních. Ještě mi však chybí takový druh angažmá jako např. v šedesátých letech – psaní vycházející z přemýšlení o době a společnosti, nikoliv z rozhodnutí „teď napíšeme něco angažovaného“. Jde o přemýšlení v textech, jako cosi, co je přítomné v pozadí. I. P.: Mluvil jsi o angažovanosti také jako o kritice, myslím si, že ta plyne v jistém smyslu primárně z nespokojenosti a bavíme-li se o literatuře a společnosti, máme důvod být dnes a tady se společností nespokojeni? J. S.: Můžu mluvit jen za sebe – ano, máme důvod být dnes nespokojeni se společností, která se cítí po dvaceti letech spokojená, svým způsobem hotová, normalizovaná. Nikdo se nemusí již o nic snažit. Na jedné vídeňské výstavě (1989), věnované sociokulturní situaci osmdesátých a počátku devadesátých let, jsem objevil text jednoho sociologa o revoltě proti současné formalizované standardizovanosti. Ta prý spočívá v tom, že je člověk neustále vyhodnocován experty a kolegy prostřednictvím různých auditů pracovního výkonu, že musí striktně dodržovat určitou firemní kulturu. Z člověka se pak stává člověk permanentně posuzovaný, což může být pro někoho velmi nepříjemné. Chci říct, že firemní kultura hypertrofovala, ovlivňuje společnost jako celek. Nejdůležitějším kritériem je úspěšnost, výkon a z této perspektivy se pak hodnotí třeba i rodinný život nebo vztahy mezi lidmi. Otázkou je pak, kdo je hodnotitel a proč lidé tato měřítka přejímají. V této souvislosti mohu zmínit knihu Roberta Reicha V pasti úspěchu, ve které píše o tom, jak se lidé sami přizpůsobují kritériu úspěchu, sami mu přitakávají, a tak jej potvrzují a vytvářejí ho.

zamyšlení / 21

Chceme se sami zařadit do jakýchsi nových kmenů, tribalit, jak o nich píše Maffesoli. Samozřejmě že existují jedinci, kteří si udržují svou perspektivu, vymykají se, ale celkově považuji společnost zajatou firemností jako velký problém české společnosti. I. P.: Napojí-li se autor svou tvůrčí stránkou na ekonomický a symbolický systém formalizované a standardizované společnosti, projeví se to nějak? Je jedním z takových projevů např. touha po uznání takové uniformní společnosti a snaha o finanční zisk z ní? J. S.: Asi ano, i když snaha o úspěch byla vždycky viz např. celebritizace výtvarné scény v osobě Damiena Hirsta. Dnes však vnímám daleko silnější tlak na umělce tím, že jsou některá díla neúměrně přeplácena, autor se pak stává celebritou ve své společnosti a z díla se stává ryze obchodní komodita. Nemyslím si, že je dobré, je-li autor hnán jen snahou o zisk a uplatnění se na trhu komodit, je-li umělecké dílo vnímáno jen jako úspěch či neúspěch … I. P.: Básně nebo výrobky … J. S.: Přesně tak … Je-li poptávka malá, stáhneme věc z prodeje, protože nemá cenu. Básně se samozřejmě vždy málo prodávaly, ale na příkladu výtvarného umění je to patrnější – snaha dostat se do pavilónu na bienále apod. Ztrácí se pak ono vnitřní pnutí, které člověka k tvorbě vede a do popředí vystupuje snaha o prestiž, o okamžitý úspěch, o grant. To je ale už jiná otázka, o které bychom mohli někdy hovořit, zda totiž granty zabíjí kreativitu nebo skutečně podporují umělce. I. P.: Myslíš si tedy, že ten tlak na člověka, na umělce se během posledních dvaceti let zvyšuje? J. S.: Řekl bych, že ano. Patrné je to ve výtvarném umění, kde po roce 1985 těžko hovořit o nějakých směrech. Často už nejde o dílo samotné, ale o tendenci se proslavit, která je tlačena společností jejím pohledem na umělce jako na celebritu. Pochopitelně menší je tlak na prozaiky, básníky. Reakcí na takový tlak je třeba jakýsi „neosquatting“, kdy se umělci dohodnou s radnicí na minimálním nájemném a tvoří ve svých ateliérech. Všimnul jsem si toho u berlínských galeristů, kteří zvou lidi z ulice na výstavu přímo do umělcova tvůrčího prostředí, za čímž vidím strach výtvarníků z velkého galerijního světa. Tito galeristé nechtějí udělat z umělce hvězdu, neříkají já vás zaplatím, chtějí jeho díla ukázat lidem a potom, možná

22 /

zamyšlení

i nějaké dílo prodat, ale ona motivace k takovému počinu je jiná než zmíněný podíl na trhu a zisk. I. P.: Nemohou si to ale dovolit jen zavedené nebo „bohaté“ galerie? Co ty malé galerie, které pokud něco neprodají, tak nezaplatí nájem? A právě proto volí spíše zavedenější, řekněme trendovější autory. J. S.: Vnímám to tak, že malé galerie prodávají sice zavedenější, zmíněné alternativní galerie alternativnější autory, ale nevyvíjejí silný nátlak na umělce. U lidí, kteří pravidelně sledují výtvarné umění pozoruji občas nevoli navštěvovat velké galerie, bienále apod. Spíše zavítají na večírek v ateliéru méně známého umělce, i když i to může být také jakýsi trend. V Berlíně je dnes jedna z tendencí nepřitáhnout umělce do galerie, galerie přijde za umělcem do jeho ateliéru. Výstava je třeba na dvoře domu s minimem propagace. Našel si ji, zaujala tě, dobře, prohlédni si ji. Díváš se na obrazy, ne na jméno. I. P.: Mluvíme-li o literatuře a společnosti, pak vypovídá něco o společnosti výběr čtené literatury? Odpovím si, asi ano a jistě to souvisí i s onou formalizovaností společnosti. Napadá mě, že literát je dnes úspěšný, když jsou jeho knihy zfilmovány a ne čteny. Poezie je však vždy jaksi na okraji čtenářského zájmu … J. S.: Poezie má zvláštní postavení. Přijímá ji jen určitý okruh lidí. Spíše bych zde zmínil tendenci v próze od devadesátých let v Evropě, kterou bych definoval jako návrat od experimentů k příběhovosti, jako renesanci příběhů. Je to vidět i na poslední Magnesii Liteře, kdy všechny kategorie měly tři nominované, próza devět a zvítězila pak Petra Soukupová, což odráží propagaci české prózy, snahu dostat ji mezi lidi. Cítím tendenci prosazovat mladé a mladší prozaiky marketingovými kampaněmi, aby se objevili na prodejních pultech. Jen výjimečně se to stává básnické sbírce. Myslím, že u nás po velkém propadu koupě knih v polovině devadesátých let, je to nový trend – přivést potenciální čtenáře ke knihám prostřednictvím autorských čtení. Na úvod je například přečtena esej o autorově tvorbě jako v kavárně Fra. Vnímám to jako velmi potěšující jev. Jiný příklad, večery časopisu Psí víno tíhnou více k sociálně-angažovaným projevům. Je více jak jednadvacet let po revoluci a tabu neangažovat se literární tvorbou tedy pomalu, zdá se, pomíjí. Opakuji, že nemá jít o angažování se „pro“ jeden názor, směr, ale vyjadřování se „k“ něčemu kolem nás. V próze jde třeba o vyjadřování se k tématům z naší nedávné


minulosti, o nichž se v devadesátých letech ještě nepsalo. Možná nebyl k některým událostem dostatečný odstup, možná teprve teď vyrostla generace, kterou tyto události zajímají. I. P.: Důležitou úlohu v záznamech paměti svědků různých událostí především z doby komunistického totalitního režimu dnes hraje orální historie, jejíž rostoucí popularitu bych mohl dát do souvislosti se současnou renesancí příběhu. Příběh je asi stravitelnější pro více lidí, což hraje roli zvláště pro zprostředkování poznání minulosti. Chtěl bych se tě zeptat, proč si myslíš, že poezii čte méně lidí? Vždyť i skrze pocity lze poznávat příběhy … J. S.: I poezie se dnes dostává na hranu s prózou … Možná je to představa zafixovaná ze školy, kdy se učilo rozumění veršům klasiků, současná poezie je pak pro dotyčného psána jakoby divným jazykem – často jde o velmi rozvolněný verš, je protkána symboly, o nichž musí člověk více přemýšlet, číst je několikrát. Možná, že má více čtenářů řekněme jednodušší či popisnější poezie než básně, v nichž se autor více zavíjí do sebe, ač tím vyjadřuje mnoho. Myslím si, že lidé mají především strach vstoupit do takové básně, mají strach číst současnou poezii, bojí se vzít takovou knihu do ruky a říkají potom, že žádné, vlastně žádné dnešní, autory neznají. A neznají je, protože je ani poznat nemohli. Proto si myslím, že název výboru „Nejlepší české básně“ je sice pofidérní, což sami autoři projektu přiznávají, ale přesto má svůj neopominutelný význam. Lidé, kteří nemají odvahu koupit si knihu básní od současného autora, mohou prostřednictvím takového výběru získat přehled o tom, co a jak se dnes píše. Získají informace o způsobu výběru autorů a jejich básní, jsou vybízeni k polemice s takovým výběrem a třeba se jim některé básně zalíbí natolik, že se vydají nějaký svazek básní koupit … I. P.: Zajímavé je, že pokud si člověk vyhledá nějaká literární fóra na internetu, pak je doslova zahlcen množstvím autorů. Mám někdy pocti, že lidé chtějí dnes spíše produkovat, než se seznamovat s produkcí druhých, mají zkrátka pocit, že mají co ostatním sdělit. J. S.: Na takových fórech jako je Písmák nebo Totem lidé samozřejmě i čtou, co píši ostatní, znám některé z uživatelů a myslím, že mají přehled i o tištěné literatuře. Řekl bych, že jistá forma anonymity pro publikování pod různými nicky nahrává tvorbě na internetových fórech, kterou vnímám jako velmi

pozitivní jev – lidé zkoušejí psát, získávají zpětnou vazbu a nemusí přitom shánět vydavatele pro své první texty. Někdo však může zůstat jaksi „viset“ v rámci této komunity a nemusí nebo nechce se dále vyvíjet, neboť je například přesvědčován, že jeho tvorba je dobrá. Objev literárních fór určitě též napomohl pořádání i autorských večerů v kavárnách, kde se např. chtěli autoři osobně poznat, když se znali předtím jen pod svým nickem. I. P.: Druhou cestou jak může nový autor publikovat, jsou literární časopisy např. Psí víno, Pandora, které mají vzhledem k tomu, že na nich pracují lidé většinou v rámci svého volného času, velmi dobrou úroveň. Mohl bys zhodnotit tento druh literárního média? J. S.: Literárních časopisů určitě přibývá, každý z nich má většinou svou filosofii, otiskuje různá témata, různé autory, některé z nich vydávají i malé edice básnických sbírek např. Psí víno. Literární časopisy většinou píší o tom, co se děje v literatuře teď, vytvářejí prostor pro střet aktuálních názorů, zároveň jsou dokumentem své doby. Kolem jednotlivých literárních časopisů se vytvářejí určité svébytné komunity přispěvatelů a příznivců, pořádají literární čtení různých autorů, zvou na kulturní akce. Kromě toho jsou mnohé tyto časopisy i v elektronické podobě, kde je dostatek prostoru i pro další autory, kteří se do tištěného čísla nevešli nebo mohou velmi aktuálně informovat své čtenáře o akcích a čteních. I. P.: Do jaké míry by se měly literární časopisy věnovat jen literatuře? Mají se věnovat i reflexi společnosti? Kde je pak hranice mezi takovou reflexí a mezi propagací určité ideologie? J. S.: Autoři těchto časopisů se určitě bojí ideologičnosti, vnímám však tendence k publikování reflexí a přemýšlení o společnosti, což souvisí s již zmíněnou angažovaností. Filosofie časopisu je odvislá od filosofie redakčního kruhu. Velice dobře znám Weles, který je spíše revue, básnickým almanachem. Host nabízí obecnější pohled na literaturu, recenze, články o tom, co se děje v české i světové literatuře. Určitým novým pohledem je časopis A2 a jeho tematicky zaměřená čísla. V A2 je hodně reflexe, zabývá se nejenom literaturou, ale i výtvarným uměním, divadlem, ale i subkulturami, právě kolem něj se rozpoutala diskuse, zda jde ještě o literární časopis či obecněji kulturní periodikum. Podobná diskuse je i kolem Literárních novin – zda jsou ekologickým či literárním časopisem, dnes už asi opět více tím literárním. Po-

zamyšlení / 23

tom jsou původně lokálně vznikající časopisy jako např. H_aluze s nadregionální působností s psaním o literatuře a kultuře v kontextu společnosti. Psí víno se orientuje na literaturu a více na ono angažmá ve smyslu, jak jsme o něm již hovořili. Pandora má zase více podobu almanachu, provádí průřez daným tématem do hloubky, objevují se v ní často literárněkritické texty k danému tématu. Je zajímavé vnímat pestrost literárních, literárně-kulturních časopisů a revue a je stále více patrné, že dochází k postupnému vyhraňování jednotlivých časopisů, k profilaci jejich orientace … I. P.: Literární periodika se tedy mohou stát nebo se stávají i jakousi platformou či fórem pro tematizaci oné formalizované standardizovanosti společnosti … J. S.: Ano, zvláště jejich webové stránky jsou prostorem pro ještě obsáhlejší debatu o určitých tématech, prostorem pro živější výměnu názorů. I. P.: Jestli se ale takové názorové pole vůbec někdy prolne s polem úzce formalizovaným, standardizovaným, jestli se neuzavře, nestane zcela autonomním. Tím narážím na to, zda se na autorských čteních neobjevují jen skupiny autorů (autorek), kteří si navzájem předčítají svá díla a jaksi nedochází k prezentaci směrem ven z takového literárního nebo kulturního pole … J. S.: Já si myslím, že období, kdy na autorská čtení chodí jen známí autorů a známí známých, už pominulo. Navštěvují je studenti různých škol, bohemisti, lidé zabývající se jazykem a další. Zmíněná kavárna Fra pořádá literární čtení každý týden, na čtení Psího vína chodí vždy okolo sta lidí, velké publikum mají i čtení v Ústí nad Labem, ale i v jiných větších či menších městech, příkladem může být Děčín a nemyslím si, že jde pouze o známé autorů samotných. I. P.: Povědomí o současné literatuře potažmo reflexe společnosti se tedy rozšiřuje, překračuje jen ono jakkoliv vymezené pole literární … J. S.: Ano, shrnu-li polistopadovou historii autorských čtení, pak v devadesátých letech byla objevena, potom se většinou odehrávala v literárních kavárnách a nyní, především v posledních asi tak pěti letech, hledá různé formy jak oslovit další posluchače – čtení je spojeno s hudbou, s filmem, ne jako doprovod, ale jako kompozice, na různě pojatých festivalech apod.

24 /

zamyšlení

I. P.: Někdo může vnímat takové nové formy čtení a autorského čtení jako rušivé s argumentem, že už nejde o text sám, ale o to nabízet ho v barevné, hýbající se, atraktivnější podobě, čímž se přibližuje mainstreamové zábavě … J. S.: Přesto to vnímám jako pozitivní věc, jako způsob jak literaturu přiblížit lidem. Zaslechl jsem třeba názor, že by neměly být ani debaty s autorem, že by mělo jeho dílo hovořit samo za sebe. Domnívám se, že je to věc názoru, proč nezkusit promyšleně doprovodit poezii hudbou nebo projekcí a umocnit tak působení textu a vytvořit vlastně něco nového. Samozřejmě ani já nemám rád, když se ze čtení stane spektákl, když to, co má slovo doprovázet, převáží nad slovem samotným.

a to se po finanční krizi změnilo – nedávno jsem kdesi četl, že se až 90% finančních analytiků mýlí ve svých prognózách, přitom své práci rozumí velmi dobře, ale právě jen v kontextu svého oboru. Ekonomové a auditoři nadto neradi hovoří o svých pochybnostech, nechtějí být za černé ovce. Tedy ona váha expertů ve společnosti, jak o ní psal v 90. letech Zygmunt Bauman, dle mého značně utrpěla nejenom díky finanční krizi, ale díky tomu, že názor např. sociologa už nemá v dnešní společnosti takový význam, jako měl před deseti či patnácti lety. Nevím, jestli je expertní společnost na ústupu, ale lidi dnes spíše zaujme podání informací přijatelnější formou nebo formou uměleckou. Sofistikovanější texty jsou čteny zas jen v okruhu odborníků.

I. P.: Střídání forem podání textu během nějakého pásma, literárního večera může více udržet pozornost posluchače-diváka … J. S.: Právě v tom se projeví schopnosti organizátorů literárních čtení, jak je program vystavěn, jak je přijatelný pro návštěvníky i pro autory samé. I. P.: Zeptám se nyní z jiného soudku, může literatura potažmo myšlenky škodit? A mají tedy cenu indexy zakázaných knih, myslím tím např. Mein Kampf apod.? J. S.: Určitě mohou být podobné texty škodlivé, jistý význam mají jejich vydání opatřená sofistikovaným komentářem, kde je popsána zrůdnost některých myšlenek a jejich uvádění do praxe. Nebezpečnější než knihy fašistických stran, které si přečte jen úzký okruh lidí, jsou dnes dle mého ty, které se tváří jako přísně vědecké, podepřené mnoha statistikami a příklady, přitom jsou však založené na účelově vybraných faktech, nereflektují odporující případy a jejich podložím jsou třeba rasové teorie, jako příklad mohu uvést Tabu v sociálních vědách Petra Bakaláře.

I. P.: Zakázané knihy odkazují nepřímo na tvůrčí svobodu a na svobodu projevování myšlenek, domnívám se, že pokud jsou dodržovány ony nepsané i kodifikované kánony jako např. nehanobit člověka kvůli jeho etnické příslušnosti, náboženskému přesvědčení a podobně, pak člověk takovou svobodou disponuje. Co si o tom myslíš ty, máme svobodu projevu, máme tvůrčí svobodu? J. S.: Já si myslím, že tvůrčí svoboda určitě je, obtížnější je už napsané knižně vydat. Dnes si lidé mohou psát a číst, co chtějí, což ještě v nedávné minulosti, snad s výjimkou konce šedesátých let, nebylo vůbec možné. V devadesátých letech se očekávalo, že se začnou prodávat knihy ve velkém množství, avšak na scénu vstoupila nová média a kniha se stala jen jedním z mnoha. Některé knihovny jsou dnes už přejmenovávány na mediatéky, což znamená, že nabízejí knihy a jiná média. Dovedu si představit, že poezii a beletrii bude člověk vždy rád číst v knihách, avšak odborné a encyklopedické texty si již raději stáhne z internetu.

I. P.: Souvisí to i s tím, že společnost dnes považuje výstupy exaktní vědy za faktum, za skutečnost samu? J. S.: Ano, je to možné. Na jedné straně prý žijeme ve společnosti expertů, kdy se dává za pravdu tomu, kdo má potvrzení, že je expertem, na straně druhé má česká společnost nedůvěru k těm, kteří se živí myšlenkami, kteří pracují duševně, píší knihy, sdělují názory, což vyplývá ze všeobecné prakticistní a pragmatické orientace společnosti. Něco jiného jsou názory ekonomů, kteří byli dlouho považováni za ty, jež jsou hlavními tvůrci změn (changemakers)

I. P.: Ona rychlá média jistě souvisí s rychlostí dnešní společnosti … J. S.: Rychlé vyhledávání informací určitě souvisí s rychlostí žití v dnešní společnosti, přesto však ukazuje na mnohá negativa. Podle posledního průzkumu čeští studenti klesají ve čtenářské gramotnosti a ve schopnosti porozumět textu. Myslím si, že právě na tomto má podíl jak zmíněná rychlost společnosti, tak možnost jiné zábavy než čtení knih, ale také vstup tržních mechanismů do školství ve smyslu ztržnění a komodifikace. Rychlé vyhledávání má význam, pokud je zapojeno do kontextu hlubšího porozumění


a přemýšlení nad textem. Nevidím jako hodnotné sestavit referát nebo článek pouze ze zkratkovitých vyhledaných informací, protože pak dochází často k přejímání cizích myšlenek, jen aby byl naplněn určitý počet slov nějaké studie a tím cosi splněno. I. P.: Jednou jsi citoval nějakého autora, který psal o konceptu pomalosti a mj. také o tom, že dnes je i pěší chůze revoltou. Mohl bys to prosím přiblížit? J. S.: Tento výrok pochází od Rolanda Jarvise a publikoval jej John Urry ve své knize Sociology beyond societies – oba dva jsou významní sociologové. Jarvis říká, že pěší chůze je akt sociální revolty vůči dnešní rychlosti a zamyslíme-li se nad tím, má pravdu, vždyť žijeme velmi rychle, mobilně a pomalu se prý člověk skoro nikam nedostane. Pomalá chůze je v podstatě vyčleněna z kontextu dostávání se odněkud někam, patří k ní prvek zážitku na cestě, dlouhého, vytrvalého pohledu do krajiny – gazingu. Jarvis hovoří o tom, že dříve chodili lidé rozjímat většinou do kostela, dnes nám může dimenzi přemýšlení nad svým životem nabídnout právě pomalá chůze. Biologové tvrdí, že chůze rychlostí asi 5-6 km/hod odpovídá srdečnímu rytmu, tím se člověk dostává do jakéhosi souladu sám se sebou, klidná pěší chůze nám poskytuje prožitek nestrukturovaného času v dnešním velmi strukturovaném a formalizovaném světě. Člověk může také zkusit procházet velmi pomalu lesem, třeba jen jeden kilometr za hodinu, otáčet se, vnímat drobnosti, sklon světla, záhybů cesty, po které jde. Zmínil jsem se o zážitku cesty, což znamená, že člověk naplňuje jeden den pozorováním, vjemy, mikropříběhy. Dnes je pomalá chůze vnímána jako zbytečnost, ale právě tato jakási zbytečnost, to, že je to k ničemu a ne k něčemu, člověka vyděluje z rychlé mobilní kultury. Na takové cestě se člověku stane velmi málo, ale je to vlastně nesmírně mnoho, neboť člověk měl čas, aby cestu prožil niterně. Člověk ani nemusí jít sám, ale třeba v malé skupince lidí, kdy to, co vnímá, zároveň reflektuje prostřednictvím druhých, což odkazuje na fenomén, který máme většinou spojený s kavárnou, ale při pěší chůzi je diskuse také zajímavá. Koncept pomalosti navazuje i na možný způsob života, existuje např. světový den pomalosti, který vznikl v Itálii nebo celé hnutí slow movement, které iniciovala kniha Carla Honoré In Praise of Slow, ve Spojených státech pak pod názvem In Praise of Slowness, jež ho posunula až do jakési módní roviny. Vlastně pokud první dekáda 21. století nabídla nějaké nové hnutí, tak je to právě „hnutí pomalosti“.

zamyšlení / 25

J. S.: Vnímáš, že se v české literatuře během posledních let něco změnilo? I. P.: Za změnu považuji větší možnost publikování či zveřejnění textů začínajících autorů, s čím souvisí i mé pozitivní hodnocení různých literárních fór a především literárně-kulturních časopisů. Často se sice hořekuje nad nedostatkem financí na takové projekty, ale přesto takové možnosti existují a jsou otevřeny autorům. Literární časopisy nepovažuji jenom za plátky věnující se literární produkci, ale za jakousi platformu alternativnějšího pohledu na život, právě za výkrok z tebou zmiňované formalizovaně standardizované společnosti. Na textech publikovaných v těchto časopisech je většinou zřetelné, že dotyčný tvůrce se musel na chvíli zastavit, pokusil se vystoupit ze strukturovaného času a prostoru. Při čtení mám potom pozitivní pocit: „ Jó, jsou tady, přemýšlí, reflektují, dotýkají se bytí, jdou za smyslem a né jen za ne-smyslem …“ Dnes jsou termíny jako smysl, bytí člověka apod. urážející, deklasující nebo skoro sprostá slova – „Na co ty máš člověče čas!“. Těžko říct, zda je pod povrchem společnosti nějaká vznikající tendence orientace ke smyslu. Já jsem zmínil, že vnímám tendenci návratu příběhu ve formě vyprávěných autobiografií, orální historie, vidím snahu předat prožité, abychom se stali citlivějšími na signály, které člověka vedou od něho samého, abychom si elementárně vážili předků a tak posilovali schopnost nějakým způsobem obohatit to, co máme a předat to potomkům … J. S.: Trochu jsme se již dotkli ekonomické krize, nezačali lidé pak více přemýšlet o současném světě? I. P.: Musím s tebou souhlasit, ekonomické pole vstoupilo do všech polí ostatních lidských činností, srostlo s člověkem, což je zčásti jistě přirozené, ale nelze prizmatem tohoto pole posuzovat veškeré lidské aktivity. Jestliže se pak zakymácely premisy, na nichž toto pole stojí, pak se zakymácel i člověk sám a snaží se z této doxy vyhlédnout, táže se: „ Je všechno, co děláme o. k.? Nelze něco zlepšit, změnit? Co můžu pro to udělat já sám?“ Klasik by řekl, že to může být počátek obratu, souvratě, čímž nemyslím soudružství

26 /

zamyšlení

a lidové komisaře, za které mluví masové hroby, míním tím obrat k tichu, k sobě a tak k druhým. Fundamentální otázka pak je, jaká je alternativa? Ale tady nikde není připravený recept a to lidi znervózňuje, vždyť vyrostli a žijí v rychlé době, v ideologii neustálého růstu, chtějí pak recept hned. Proto vnímám pozitivně ty malé věci jako je poezie, vyjadřování se ke společnosti, pomalost, jak jsi o ní hovořil, ačkoliv v očích mnoha jsou to jistě marginálie, nic, co nemůže změnit nic, protože změnu vnímá dnes většina jako náraz, revoluci. Myslím, že právě ty marginálie jsou onou viditelnou změnou, jak se projeví dál, nedovedu posoudit. Nesmíme ale také zapomenout, že to, co si povídáme, je pravděpodobně velmi etnocentrické … J. S.: Jenže tím, jak jsme zahlcování množstvím technologických minizměn, které jdou velice rychle za sebou, každý veletrh elektroniky přináší další vylepšení např. iPodu apod., člověk zažívá mnoho technologických minirevolucí a je otázkou, zda je ještě vůbec schopen zaznamenat změny jiné povahy, změny sice na okraji, ale změny zásadnější – změny v pohledu na svět. I. P.: Já si myslím, že to možné je. Jednak mám důvěru v generaci mladých lidí, kteří se nyní dostávají do dospělého věku, ačkoliv můžeme slyšet z více stran o tempora, o mores – ano, můžeme vidět klipovitost, zrychlenost, facebookovitost, ale mladí lidé nejsou hloupí, mají dostatek informací a jistě mezi nimi vyrůstají ti, kteří dokážou reflektovat svou dobu a společnost lépe než my. Za druhé je dnes sice práce racionalizovaná, formalizovaná, standardizovaná, jak jsme o tom již mluvili, ale člověk nikdy neměl tolik volného času jako dnes a pokud tento volný čas, scholé, neutratí jen v masové zábavě, pak má neskutečné množství času přemýšlet nad věcmi, angažovat se a přinést jiný pohled i do okruhu uzavřeného před reflexí nánosem nových a nových technologických minirevolucí. Pokud souhlasíš, tak bych právě touto důvěrou v lidi a nadějí do budoucna naše povídání ukončil … Díky. J. S.: I já děkuju za příjemné odpoledne.


Peklo: odstup a soucit

Tvůrce Inferna a vypravěč Komedie V Dantově Komedii můžeme snadno rozlišit dva principy, které jsou příznačné pro většinu literárních metafor – alegorií. Jedná se o složky kognitivní a narativní, které se ve svém působení navzájem posilují a ve výsledku tvoří působivý celek, ve kterém se poznání stává neoddělitelnou součástí vyprávění. Aby Dante vyhověl požadavkům narativního stylu, byl nucen vytvořit postavu, která by byla schopna postavit se deskriptivní povaze fikčního světa a reflektovat ho ze své vlastní perspektivy. Jen se v Komedii setkáme s explicitním rozlišením autora a jeho básnického subjektu, přitom paradoxně právě situace, kdy fikční charakter reaguje na fikční řád „zásvětního“ světa, patří mezi nejpůsobivější momenty pouti peklem. Když postava nevnímá daný řád jako samozřejmost a nějakým způsobem se mu protiví, ačkoliv pochází od stejného tvůrce, právě tehdy poznáváme charakter vypravěče, jinak skrytý a coby oko kamery splývající s autorem. Vypravěč jistě není žádný rebel proti božímu řádu. Oproti tvůrci Pekla (slovo tvůrce je zde rozhodně na místě, protože rozvržení pekla v dobovém myšlení nebylo nikterak jednotné či církví zaštítěné, obzvláště v silně antizujíci podobě, jak ji Dante prezentuje) je však schopen soucitu s trpícími a nebojí se projevit účast a pochopení, když mu některý z nich vyloží obzvláště tklivý příběh. Na druhé straně je s to se za tuto svoji „slabost“ k hříšníkům i kát a nakonec s prohlubující se jámou pekelnou naopak i týrat hříšné duše téměř jako nestvůry, které mají tuto činnost povoláním. Ve své krátké eseji bych se chtěl věnovat právě momentům soucitu vypravěče s trpícími a v kontrastu k nim pak i situacím, ve kterých zůstává zcela lhostejným, či dokonce trestajícím. Již třetí zpěv, který přivádí vypravěče a jeho průvodce za brány pekelné, ukazuje základní způsob, jakým Dante pracuje se soucitem. Pláč a děs bezprostředně působí na vypravěče, který se dá do pláče, nechápaje řád a smysl pekelného rozvržení. Kontrastně k němu působí vždy trpělivě vysvětlující Vergil, vybavený dokonalou znalostí řádu a sošným klidem, vlastním většině postav antického světa, které v Komedii vystupují. Autor Aeneidy snad jen jedinkrát na krátkou chvíli projeví soustrast s hříšníky. Je to ale podivný druh soucitu, který veliký básník vlastně cítí pouze sám nad sebou a to v okamžiku, když shlíží na věč-

né prodlévání svých druhů a vlastně i své vlastní. Je nicméně s podivem, že ke břehům předpeklí zaveze Vergila i vypravěče převozník Cháron, toho času zřejmě v božích službách. Opravdovou ukázkou rozporu mezi vypravěčem a tvůrcem je však až zpěv pátý, ve kterém se vchází do druhého kruhu pekla. A zatímco jindy jsou Vergiliova slova především vysvětlením a odůvodněním trestu, zde vůdce popisem ještě rozdmýchává zjitřené city nad utrpením milenců. Jistě existují dobré důvody, proč nechal Dante Francesku di Rimini a jejího svůdce trpět v pekle, v neposlední řadě můžeme příběh jejich pádu číst i jako odsudek vulgární kurtoazní dvorské poesie z pozice „nového stylu,“ za jehož představitele je někdy Dante považován. Pro nás je ale důležitější, že kdyby tvůrce umístil milence do Nebe, anebo kdyby vypravěč zůstal k jejich osudu chladný, jen těžko by bylo dosaženo takového stupně působivosti. Právě efekt rozporného kontrastu dělá pátý zpěv tak emocionálně nabytým a svým způsobem věrohodným. K dojmu intenzivní soustrasti přispívá i fakt, že zatímco vypravěč nezřídka omdlévá pod dojmem hrůzy ze zjevených pekelných muk, ve zpěvu pátém básník „zmírá soucitem.“ Ani ve zpěvu šestém nevyhne se vypravěč zcela soucitu, ač již zdaleka ne takovému jako v případě trpících milenců. Avšak právě ta místa, kde promluví některý z Florentských, bývají emocionálně nejnabytější. Na tomto místě sice občan Čuně trpí za svoji hltavost, ale ačkoliv se přímo nedozvídáme, zda patří k bílým nebo k černým v rozpolceném městě, zdá se, že s Florencií má jenom ty nejčistší úmysly, což bohatě stačí k tomu, aby u vypravěče vyvolal soucit bez ohledu na svá prohřešení. Dobrým kontrastem k této blahosklonnosti může být příkré jednání s Danteho protivníkem Filipem Argentim ze zpěvu osmého, ve kterém je hříšník shozen zpět do bahna, roztrhán na kusy a navrch několikrát pomluven. Zdá se, že v Komedii jsou hříšníci souzeni nadvakrát. Šestý zpěv je kromě předpovědí politické situace pro vypravěče důležitý i z toho důvodu, že mu dává do rukou nový nástroj pro komunikaci s duchy hříšníků. Když ho Čuně vyprovází, požádá ho, aby na světě opět zvěstoval jeho jméno. Vypravěč se této žádosti chopí a napříště bude zápis v Komedii nabízet jako nejvyšší poctu i lákadlo. Později bude právě zvěčnění

z literární teorie / 27

nejsilnějším Vergiliovým argumentem v rozhovoru s jinak neoblomným Odysseem ve zpěvu dvacátém šestém. Bez slitování Metoda soucitu proti řádu pak zafunguje i ve čtvrtém kruhu pekelném. Tentokrát ovšem obráceným způsobem. Zdá se totiž, že jestli někým Dante doopravdy opovrhoval, byli to zkažení kněží a zrádcové Florencie. Bez ohledu na to, kam je Tvůrce umístil, vypravěč ponejvíce pohrdá těmito dvěma skupinami. Ačkoliv jen o pár kapitol dále lkal nad osudem milenců a o stránku dříve projevil soucit nad hltavcem, zde vypravěč kvituje krutý trest pro kněží s povděkem. Za krátkou odbočku snad stojí poměrně obšírné pojednání o kolu štěstěny, která v Dantově pojetí jako boží mlýn z kdysi bohatých a navenek ctnostných kněží vytváří nedůstojně bojující duše lopotící se bahnem. Bylo by jistě zajímavé srovnat toto pojetí s kodexem Carmina Burana, který mohl být Dantovi znám, neboť v Bavorsku nalezená sbírka pochází z doby před jeho narozením. Kodex se věnuje mnoha tématům, ke kterým jistě cítil potřebu se vyjádřit i Dante, byť vyznění je často zcela protichůdné. Básně Carminy Burany často oslavují prostopášnost i smyslnou dvorskou lásku, kterou Dante byť s lítostí vytkl Francesce di Rimini. Bavorská sbírka též s ironickým ostnem útočí na poživačnost kněžích a dokonce i papeže a byť je neposílá přímo do pekla, zesměšňuje je a dává je na roveň prostých sedláků. Tak jako Komedie i Carmina Burana odráží v některých písních potřebu spisovného národního jazyka (zde ovšem němčiny na úkor latiny či dokonce makaronštiny). Jako Carmina i Komedie je plná míšení křesťanského pohledu na svět se světem antických božstev či hrdinů a hrdinek. Nakonec i pro Danta je ona antropomorfizovaná Fortuna jedním z ostatních bohů. Rozdíl je ovšem v tom, že podle Vergilia je nakonec přes veškerou vrtkavost jenom spravedlivou vykonavatelkou boží prozřetelnosti. V Carmině je opravdovou neřízenou silou, před níž je třeba kapitulovat a najít únik v momentálním prožitku zpěvu, pití a v ženách. Není divu, že Carl Orf využil právě tuto příznačnou představu jako hlavní motiv své kantáty. Soucit a zavržení nejsou jediné dva způsoby, jakými vypravěč přistupuje k hříšníkům. V desátém zpěvu můžeme konečně sledovat i chladný odstup a neodbytnou zvědavost, která vypravěče nutí vyhledávat duše padlých mezi hořícími hroby. V tomto případě se jedná opět o budoucnost Florencie a když vypravěč vyslechne hříšníkovu bezděčnou apologii, zastydí se

28 /

z literární teorie

za své příkré chování. Ačkoliv cesta z Pekla nevede, v hodnotících verších komedie se skrývá jistý druh spásy, ať už tvůrce rozvrhl peklo jakkoliv. Právě tento kontrast lidského citu a božského řádu nechává verše pekla rozehrávat v živé dvojznačnosti. Dobrým příkladem toho, jak by popis Pekla mohl vypadat bez vypravěčova protikladu, může být zpěv jedenáctý. Jedná se vlastně o intermezzo (jakkoliv vynucené špatným stavem místního ovzduší), které je zaplněno geograficko – ideovým popisem dalšího pekelného kruhu. Výsledkem je ovšem zcela statický obraz, který spíše než vyprávění o cestě do zásvětí připomíná filosofickou rozpravu, v níž téměř schází bezprostřední pásmo vypravěče a je nahrazeno více méně deskriptivní složkou. Zdá se, že pro narativní formu Pekla je rozdělení vypravěče a tvůrce jedním z klíčových hybných momentů. Však nakonec je čtenáři odměnou alespoň formou docela humorný dialog s Vergilem, který jinak roztahaný zpěv uzavírá. Soucit jako polemika Jak vypadá druhý soud, tentokráte lidský a soucitný, ukazuje setkání s Pierem della Vignou. Dantovi se podařilo efektně vystihnout konflikt bezvýchodné situace a neměnného božího řádu už v podobě trestu, kdy jsou hříšníci proměněni v bezbranné keře. Vstup vypravěče je vpravdě brutální a jen posiluje výsledný dojem nevinné oběti, který je o to silnější, že mu předchází líčení největších historických zlosynů, jakým byl třeba Attila. Ve světle jejich krutosti vypadá trest sebevrahů ještě o něco tragičtěji, takže jistě nejen vypravěč podlehne dojetí. Nakonec i samotný Vergil, v Komedii jinak většinou krajní zastánce tvrdých represí, uzná chybu a trpícímu duchu se omluví za způsobenou újmu, což je stav zcela výjimečný. Zatímco Dante – tvůrce o dva zpěvy dříve pomocí logických a teologických argumentů konstruuje spravedlivé uspořádání pekla, jeho vypravěč naopak tento druh rozvržení zpochybňuje a sám se zasazuje o nápravu, která má být zároveň očištěním, byť pouze na tváři pomíjivého světa a to skrze své nesmrtelné básnické dílo. Nakonec se ale jedná o jediné platidlo, kterým vypravěč disponuje a které se teprve učí používat (jak zjistíme ve zpěvech pozdějších). Důležitý aspekt světské nesmrtelnosti je také umělecká tvorba, pro kterou della Vigna zůstává ve světě nadále přítomný a kterýžto fakt hrál pro Danta jistě nemalou roli, neboť bezpochyby také doufal v neutichající posmrtný věhlas. Kromě soucitu se ovšem u vypravěče probouzí též zvědavost, která mu bude nadále, ke spokojenosti


čtenářů, průvodkyní až do konce. Ač je duše básníkova plná bolu a dojetí, najde v sobě tento dostatek odstupu, aby zkoumal specifické mechanismy, kterými se uskutečňuje podstata božího trestu (zde konkrétně sukovatění). Třináctý zpěv tak v sobě kříží jak působivý soucit, tak skrze odstup i logický systém řádu, který podsvětí vtiskl jeho tvůrce. Velmi podobně je v tomto ohledu konstruován nedaleký zpěv patnáctý, věnovaný Dantovu někdejšímu mentorovi Brunettu Latinimu. Právě část zasvěcena Latinimu patří v Komedii k nejpůsobivějším pro svůj tragický charakter, který plyne na jedné straně z nejasné povahy provinění, na straně druhé z nesmírné úcty, kterou vypravěč učenci prokazuje. Nikde jinde se s podobným nepoměrem trestu a chvály nesetkáme. Latini v sobě totiž spojuje všechny polehčující okolnosti, které v očích vypravěče může hříšník nasbírat. První takovou okolností je povaha hříchu, která není vedena zlým úmyslem, ale citem či přímo nutností, jako je tomu v případě della Vigni. Důležitým faktem je i společenská neškodnost. Zatímco tedy tvůrce řádu umisťuje sodomii (podle nejčastějších výkladů, volněji se uvádí i upřednostňování latiny, což pravda nepůsobí příliš jako smrtelný hřích) hluboko do Pekla, vypravěč a dokonce i Vergilius ji přecházejí mlčením. Dalším důvodem soucitu, podobně jako u della Vigni, je umělecký odkaz, který nepodléhá božímu soudu a udržuje odkaz svého tvůrce nadále naživu. Nelze se ubránit pocitu, že Dante zde do značné míry projektuje i své vlastní tužby, takže sou-cit je prakticky dokonalý a velmi živě podaný. Je jistě pozoruhodné, že největší porozumění má Dantův vypravěč pro sodomity, což některé populární práce s chutí používají proti autorovi Komedie. Pravdou ovšem je, že ve stejném kruhu, jen o zpěv později, poutník i se svým průvodcem již podruhé vzdají hříšníkům zcela nebývalou úctu. Jindy nanejvýš odtažitý Vergilius nabádá vypravěče, aby sám vykročil k trpícím učencům. Onen pak cítí jen „bol, ne pohrdání“ a před čtenářem opět oživne dichotomie boží spravedlnosti a lidského soucitu. Dante zde navíc opět potvrzuje, které hodnoty považuje za rozhodující, tedy občanskou ctnost a umělecké sklony. Protiváhou věčného utrpení je pak věčný život v nesmrtelném uměleckém díle, jímž má být Komedie. Soucit na ústupu „Hrůzné dílo spravedlnosti“ taková je bezprostřední bázeň, kterou vypravěč zažívá ve třetím oddělení sedmého kruhu. Však Vergil již se vzpamatoval z neobvyklého soucítění a proti vzpupnému Capaneovi

pronese řeč, ve které odhalí metaforickou podstatu zadaného trestu. Zde již není místo pro soucit, jedině pro čirou hrůzu, které nelze odpomoci. Poněkud bizarní, obzvláště v kontextu rouhačů, je tradičně zcela nekřesťanská aquanomastika pekelného vodstva i připomínka hromovládce Dia, Hefaista i rodu gigantů ze samého úvodu zpěvu (jinde Dante vzpomene i božstev latinských: Jupitera a Marta). Dobrým příkladem odstupu je i dusivý zpěv osmnáctý. Zdá se, že na rozdíl od sodomitů, mezi kuplíři nebylo básníků. Můžeme se zde zato setkat se specifickým přístupem, který je vyhrazen antickým hrdinům. Ač Iason, jako později Odysseus, trpí mezi hříšníky jen pár kroků od jezera fekálii, zachovává si královský majestát spjatý s rodem herojů. Homérští hrdinové byli, zdá se, pro Danta příliš vzdálení a sošní, aby vzbuzovali emoce soucitu či zavržení a modeluje je téměř jako mramorové sochy antických umělců. Když dojde na setkání s Odysseem, nebude vypravěči dovoleno, aby s králem Ithaky, stravovaném věčným plamenem, byť alespoň promluvil. Taková je Dantova úcta k antickým vzorům. Naprosté zavržení zato zasluhují zrádci. Na tom se shoduje tvůrce řádu s vypravěčem Komedie. Nečiní přitom výrazného rozdílu mezi zradou světskou (většinou spojenou s pohnutým osudem Florencie) a zradou duchovní. Ve zpěvu devatenáctém je zrovna takovým pokleskem svatokupectví. Jen jakás úcta ke stavu papežskému (ano, úcta u Danta stejně jako hanba ve světě živých překlenuje věky) ušetří čtenáře ostřejšího výlevu, než je vypravěčův chmurný lament nad úpadkem církevních hodnot. Téma revolty proti Bohu rozvíjí taktéž zpěv dvacátý, kterému kontrastní pojetí obou poutníků přidává na plasticitě a uvěřitelnosti. Výklad tak působí přirozeně spíše jako dialog dvou odlišných zkušeností než jako pojednání o čarodějnictví a Mantově. Především Vergílius se po dílčím obměkčení sodomity vrací do role obhájce řádu a poučuje vypravěče, že věštci a mágové nezasluhují soucit, by zastavil příval jeho slz, které kropí půdu pekelnou, ač nikoliv „ žlábkem hýždí “. „Kdo rouhá se jak ten, jenž okázale sám do rozsudků božích lidskost vznáší.“ Je ale možné rozloučit se se soucitem a nechat

ho před branami Inferna? Čím dále do pekla postupujeme, tím méně bude možné se do trpících vcítit. Dynamika soucitu a soudu se tak postupně vytrácí na úkor bezprostřední hrůzy snového svědectví. Značný odstup od trpících je patrný už v komickém zpěvu dvacátém druhém a ve zpěvu dvacátém třetím. V prvním z nich se například Vergilius (vypravěč je přeci jenom citlivější povaha) neostýchá podrobně

z literární teorie / 29

jsou, moci boží, soudy tvoje, že trestem hříchu jsou tak hrozné rány.“ Někdy tak může prvotní soucit slou-

30 /

z literární teorie

Závěrem Ve své práci jsem se snažil sledovat vývoj a význam soucitu pro kompozici Pekla. Ukázalo se, že rozpor mezi rozvržením Pekla a lidským citem vypravěče tvoří jeden z hlavních narativních hybatelů, bez kterého by se jednalo spíše o komentovanou prohlídku inferna nežli o umělecké dílo. Dante umně rozvrhl soucit a odstup vypravěče k hříšníkům tak, že výsledek je velmi životný a v kontrastech působivý. Skutečnost, že jednou jsou hříšníci souzeni Bohem a podruhé člověkem, propůjčuje Peklu plasticitu v otázkách morálky a nenechává ho sklouznout na úroveň plochého mravoličného vyprávění. Přitom právě rozpor lidského a božího dodává Komedii na expresivitě, díky které je její morální apel bezprostředně srozumitelnější. Soucítění je také jedním z nejcharakterističtějších rysů vypravěče a jeho proměňující se soudy či drobné rozepře s Vergiliem oživují jinak jen letmo nahozenou skicu básníka.

/Stefan Segi/

autor studuje bohemistiku a komparatistiku na FF UK v Praze a je redaktorem magazínu Lógr (www.logrmagazin.cz)

foto archiv autora

žit coby efektní předehra k o to většímu zavržení. Přesto se nedá tvrdit, že s postupujícím Peklem soustrast zcela zmizí. I zde se najdou dobré důvody, proč pochopit něčí hřích. Ve zpěvu dvacátém devátém tak i proti Vergiliovu důraznému napomínání vypravěč smutní nad chmurným osudem svého příbuzného, který vraždil, aby učinil zadost povinnosti krevní msty, jenž se v Itálii tou dobou prý obzvláště rozmohla. I v těch nejhorších kruzích pekla je tak možno dojít pochopení, pokud přestupek byl páchán za čestnou věc (ačkoliv bychom mohli namítnout, že Dante jednoduše lituje svého bratrance bez ohledu na provinění). Nedozvídáme se ani, jak by se zachoval sám vypravěč, kdyby před ním vyvstala podobná povinnost. Tady je morální apel Komedie poněkud dvojznačný. Je posledním soudcem tvůrce anebo vypravěč? Zpěv třicátý značí návrat k poněkud zlomyslnému odstupu, ve kterém vypravěč z povzdálí a s jistým potěšením sleduje nepěkné hašteření trpících podvodníků. Ještě že je Vergilius znalý etikety a zvědavého vypravěče, který se právě přirovnává k Achillovi, táhne do dalšího bědného kruhu, kterým pak oba procházejí s netečnou bázní. Vyvrcholením putování z hlediska postoje vypravěče k hříšníkům jsou zpěvy poslední. Jen stěží bychom v onom ustrašeném, blahosklonném a soucítícím básníkovi z prvních zpěvů poznali sveřepého ďábla, který

s potěšením ještě přidělává bolesti hříšníkům jen proto, aby získal dostatek atraktivního materiálu do své Komedie. Vypravěč se zde neštítí hrubého fyzického násilí, ani prosté lži, aby z hříšníků dostal potřebné informace a mohl celému světu vydat na odiv jejich hanbu. Ještě více to vyniká, když Vergil, jinak z těch dvou přísnější, nabádá spíše k uměřenosti. Opět se tak profiluje druhý soudce, kterému boží odsouzení nestačí a kromě nesmrtelné duše musí zhodnotit i přetrvávající pověst ve světě smrtelných. Tento „druhý soud“ je pro vypravěče, zdá se, nesmírně důležitým posláním a tím také jedním z hlavních motivů první části Komedie. V důsledku toho jinak vcelku zakřiknutý poeta trhá plné hrsti vlasů z hlavy trpícího, který odmítne být souzen napodruhé. I sami hříšníci jsou si vědomi důležitosti, kterou jim přinese odsudek či omilostnění v Komedii. Zrádce Bocco nechce promluvit ani navzdory hrozným mukám, zatímco Ugolino naopak promlouvá jen proto, aby jeho zrádný vrah, arcibiskup Ruggieri, trpěl o to více. Spravedlivé odsouzení je pro vypravěče důležité do té míry, že je ochoten porušit slib daný Alberigovi. Než aby mu na krátký okamžik ulehčil utrpení, nechá ho být, neboť „být k němu hrubý bylo šlechetností.“


Norbert Weiss: Škytavka nebe foto www.poetenladen.de

vyslýchat hříšníka, který je za živa čtvrcen skupinou rozvášněných ďáblů a nijak mu nevadí, že z jeho partnera v dialogu létají kusy masa. Vypravěč, kterému zdá se poněkud otrnulo, poroučí o zpěv dále svému průvodci „V tom kruhy vynajdi mi ty, co jsou známí jmény nebo činy – jen po takových pátrej mezi nimi“. Kdeže jsou ty slzy nad osudem básníků či vzdělanců – v kruhu pokrytců již pro takové věci není místo. Jak už bylo řečeno, v Pekle vypravěč soudí napodruhé a jeho přirozená slabost a citlivost vůči hrozným mukám je dovedně využita pro obzvláště děsivý výjev s Vanni Fuccim. Kdybychom od vypravěče nemohli očekávat jistý druh soucitu nad trpícím, jen těžko by nyní jeho absence dolehla s takovou naléhavostí. Obzvláště proto, že muka jsou tentokrát líčena s nebývalou popisností. Pravdou ovšem je, že vypravěče nezasáhne ani tak povaha Fucciho hříchu, jako jeho rouhání se „bílým.“ Takto nezbývá než se zcela ztotožnit s božím soudem. „Byli teď krásní hadi při díle“ je jen málo vídaný souhlas s povahou trestu a vyznívá o to působivěji, čím silnější je prvotní děs jím způsobený v průběhu dvacátého pátého zpěvu: „ Přísné

Norbert Weiss, narozen v roce 1949 v Drážďanech, navštěvoval polytechnickou školu, maturitu složil na večerní škole jako knihovnický technik, vykonával řadu povolání, např. stavební dělník, tiskař, poslíček telegramů a prodavač knih. V letech 1974 až 1978 studoval pedagogiku v Zwickau, byl ale exmatrikulován kvůli asociálnímu chování, pracoval v pivovaře, poté jako pomocný archivář. V roce 1981 pedagogická studia externě ukončil a stal se učitelem. Nyní je redaktorem drážďanského literárního časopisu Signum. Vydal řadu básnických knih, např. Reich und Fluchtwege der Delphine (1991), Von den Hűgeln herab (1994), Herbstreise (2001). Vybrané básně jsou z prvních dvou sbírek.

Vor der Tűr

Přede dveřmi

Baumstumpf vorm Schloß Fűße im See Schon Hundert Jahre Wartest du still Leicht geht dein Atem Die Tűre im Nacken

Pařez před zámkem Nohy v jezeře Už sto let Zde čekáš tiše Lehce jde tvůj dech Dveře v týle

Fűr diese Zeit Zwischen zwei Wellen Schließe mich fest Hart und geduldigt ein In dein Warten Hölzern und warm

Pro tento čas Mezi vlnami Zavřu tvrdě a trpělivě Do tvého čekání Dřevěný a teplý

Lichtbild

Světelný obraz

Du stehst unter dem Tűrlicht November Die Hände stecken im Kragen des Mantels Und dein Ellenbogen Zeigt auf mich am Verdunkelten Fenster

Stojíš ve světle Pode dveřmi listopad Ruce zastrčené v límcích Kabátů A tvůj loket Ukazuje na mě V zatemnělém okně

poezie / světová / 31

Jaro

Mathildes Garten

Matildina zahrada

Alles ist leicht Zwischen den Wettern Der Tag Und in volleren Zűgen das Leben Bewegter der Himmel die halt lose Taube Alles ist leicht Nichts will sich wenden

Vše je lehké Mezi počasími Den A v plnějších vlacích život Pohybující se nebe bez mocný holub Vše je lehké Nic se nechce změnit

Steppe bei Amolisk

Step u Amolisku

Grashűbel Steine Herden und Reiter Schluckte des Himmels Milch Blau űberm Bittersee

Zatravněné kopečky kameny Pastýři a jezdci Škytavka nebe Mléko modř nad hořkým jezerem

Immer ist Herbst Die Kleeblätter wuchern Sie fiebern der Sichel entgegen Hochműtig kreist um den Tűmpel Die Katze Kastanien versenken Wir Braune Kassiber Im Rűcken Die Dűfte des Hauses Das Summen der großen Maschine Am Himmel die Keilschrift Der Flieger

Podzim je stále Trojlístky bují Hoří nedočkavostí vstříc srpu Pyšně krouží kolem tůňky Kočka Kaštany potápíme My hnědí motáky v zádech Vůně domu Bzučení velkého stroje Klínové písmo na nebi Letec

Wenn ich es will Stört kein Atem Die Ruhe der Zeichen

Když chci žádný dech nenaruší Ticho znamení

Boners Haus

Bonerův dům

Von Giebel zu Giebel Hardenbergs Mantel

Od štítu ke štítu Hardenbergův plášť

Pan Strugala Sprint leise Und leise

Pan Strugala Mluví tiše A tiše

Ein totes Gedicht:

Mrtvá báseň:

Die verlassene Tafel Der Frohen Gesellschaft

Opuštěná tabule Veselé společnosti

Der Adler gurrt Blut ist im Schuh

Orel křičí Krev je v botě

Karlsbad

Karlovy Vary

Gelb lag am Morgen Der Weg zu den Quellen Aber gelassen Ich Lernt von den Wiesen Wie sie geduldigt dem Regen Begegnen Trank ich euch zu

Po ránu leží žlutě Cesta ke zřídlům Opuštěn učím se od strání Jak trpělivě se jich Dotýká déšť Připíjel jsem vám

Auf dem Königstein

Na Königsteinu

Durchgebrochene Aussicht Gitter Verlängerte Schatten Rastern Den Landstrich Kahl Ragen die Pappeln Darűber In Streifen Rationen Des Lichts

Rozsekaný výhled Mřížovím Prodloužené stíny Skrz síťky Do krajinných čar Naproti Ční holé topoly V racionálních pruzích Světla

foto Karel Cudlín (www.cudlin.com)

Frűhling

Překlad Radek Fridrich Básník, publicista a překladatel Radek Fridrich se narodil 1. prosince 1968 v Děčíně. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (obory český jazyk a literatura a německý jazyk). Dnes tamtéž působí jako středoškolský a vysokoškolský pedagog. Příležitostně se věnuje výtvarnému umění. Žije v Děčíně. převzato z www.czechlit.cz, redakčně upraveno

32 /

poezie / světová


poezie / světová / 33

foto archiv autorky

Marie Krystýnová Marie Krystýnová (* 1988) – básnířka s vhledem a bez nadhledu. Zatím nikde nepublikovala a občas někde četla. Nejdřív se ztratila na gymnáziu v Uherském Hradišti, pak odjela cosi hledat do VB, Francie a dalších zemí, nyní studuje sociologii v Hradci Králové a učí angličtinu. Přátelí se s jepicí pod kandelábrem, s rozladěným pianem, lyrickou poesií, smradlavým kupé a voňavou přírodou. Raději touží než má.

Issue fifty-first

Ikona

Nevyhnutelnosti

Starý muž

Hledat si milenky na stálém pracovišti je nechutné až obdivuhodné

Nenáviděla jsem Ivana Diviše. Divíš se? Vzájemně jste se ukájeli na každé druhé straně té jeho vrcholně ponižující poezmije

V hodinách běhal pavouk. A všichni jsme to znali. Teprve od krve – matku mu podřezali – kladl si vajíčka do skulin.

Býval to krásný jinoch dokud ho nedostali dokud to ještě ustál dokud si ještě ustlal dokud mu ještě stál

Stokami přitékal insulin. Vlastně už poprvé.

Teď se jak dítě choulí ztracen v svých obavách a maminka tu není a žena nesmí přes práh a hned ji zase volá -to o sebe má strach

– Jmenuji se Darina! – Jmenuji se Denisa! – Jmenuju se Devatero divů světa – Welcome! How do you do? řekla Žába na prameni –

s pevnou vazbou, krunýřovitým obalem a srdcem jako sliz – Ó náš pán!

a z kundiček na vodítku vyrostly kundičky v těsných obojcích

Svoje děvky podvádím s manželkou. A rád.

Maminka uklidila nevěstinec. Oči jsme utopili v popelníku. Nikdy jsi netušil v mých suchých rukou dýku – leč ruce v hřbetech prasklé. Nikdy jsi netušil můj nahý zadek na skle.

Devátý děs slečny Kláry Střemhlav nehybný oříšek uprostřed kolejnice rezonančně pobolívá, zatíná a nepřichází

*** Voní ti vlasy, podzime sotva sis svlékl šaty a už se stmívá na další prosinec

A ani za oddaný pohled a měkkou střídku chleba a odklizenou moč svou tmu by neprozradil (tu zná jen červotoč) Sám od sebe tak blízko a žena za dveřmi v oddalování zítřka v překřikování tmy

viděla jsem noc

34 /

poezie / česká


poezie / česká / 35

foto archiv autora

Jan Těsnohlídek Jan Těsnohlídek ml. (* 11. 4. 1987) Zástupce šéfredaktora literárního časopisu Psí víno a spoluzakladatel nakladatelství Petr Štengl. Za svou první sbírku Násilí bez předsudků, která vyšla v roce 2009 ve dvou vydáních, získal Cenu Jiřího Ortena 2010. Uvedené básně jsou z připravované sbírky Rasistická poezie.

napalm na tohle město všechno se mění je všechno se posírá – zestárnem zošklivíme a umřem – jednoduchý jasný pravidla neni co řešit po letech ve tvym městě stromy zase barevnější jak domy v kodani tudy jsme šli tady jsme se fotili támhle jsme se houpali na houpačkách – město jak bitevní pole potkávám lidi který potkáváš dívám se do výloh do kterejch se díváš míjim kavárny ve kterejch si dáváš kafe žárlim snažit se začínat pořád znova někde jinde s někym jinym je říkat stejný slova a zase je myslet stejně vážně poslouchat stejný slova a zase jim stejně věřit dělat stejný věci a zase si je stejně užívat – snažit se začínat pořád znova někde jinde s někym jinym je snažit se opatrnějc je snažit se míň po letech ve tvym městě stromy zase barevnější jak domy v kodani všechno se mění všechno se posírá

36 /

poezie / česká

nebude to lepší tlustá čára za tim všim je kolejnice v zatáčce položit se & zavřít oči - - pro martina - - -

smrt srbům

cizinecká policie je plná lidí který potřebujou pomoc!

plánovali jsme cestu do sarajeva vyprávěla mi o svý sestře která tam žila o rozstřílenejch panelákách o bratránkovi co se zbláznil protože ne každej je na to stavěnej a dovede zabíjet - -

neznaj zákony! neuměj jazyk! jsou ztracený! jsou zoufalý! děti cizinců brečej! cizinky omdlívaj čekaj od tří ráno ve frontě kterou stejně před sedmou nějakej rusák přerovná! cizinecká policie je plná lidí který potřebujou pomoc!

nic neni jak má bejt a nebude to lepší ve čtyři ráno v koupelně před zrcadlem si zkus úsměv - zkus jak to vypadá když se usmíváš jak to vypadá jak se u toho tváříš -

celou noc trpělivě stojej o místa uklízeček! kopáčů! prodavaček v trafice! prostitutek! statečně usilujou o víza!

může to takhle fungovat? radši jít spát

před dveřma cizinecký policie vyrovnaný v řadě jak růže na střelnici svinary od zastávky hájovna až po začátek svinar neni ani jedna lampa

probudit se jít jít spát

ve tři hodiny ráno je taková tma že by v ní nemuselo bejt nic z toho co bych tam čekal -

probudit se

jít jít spát probudit se jít spát

žádný domy žádný lidi žádná čára která by půlila silnici na tu stranu po který by se mělo jít a tu

nebo to aspoň ještě zkusit

po který se chodit nemá


představoval jsem si jaký to asi bude – jít se v tom městě projít po sídlišti chodit těma ulicema jaký asi bude kousek za městem odpočívat ve stínu stromu na kterym se oběsila čtrnáctiletá holka

cizinecká policie je plná lidí který potřebujou pomoc! nikdo je nemá rád! nikoho nezajímaj! nikdo je nechce!

počítat chomáče vlasů v umyvadle úsměv v zrcadle

cizinecká policie praha

dovolená u moře na balkáně jsou ještě lidi který zažili válku někdo jim zastřelil tátu nebo kamaráda znásilnil sousedku zbořil dům nepoznáš který to jsou a který jsou ty co jim to udělali všichni stejně opálený tričko & šortky na balkáně jsou ještě lidi který zažili válku - koupim si od nich zmrzlinu pronajmu byt


foto archiv autora

Tomáš Tománek Tomáš Tománek (* 1983, Ústí nad Labem). Básník a novinář. Od roku 2008 pracuje jako politický a armádní zpravodaj ČTK. Vítěz několika literárních soutěží. Publikoval v Psím vínu, Hostu, Protimluvu a sbornících mladé poezie. Příležitostně píše prózu.

Mytologická

Skály

Dědovi

Pád

měsíc požírá ryby rodí mrtvé dny

řezbář zde vykrojil negativ moře obtisklé hlasy ryb drolí se do uší

a stejně tvé kosti spletené v hnízdo kam svými spáry zahnízdily hrušně dál zúrodňují zem

a podzim zasažen padá do polí vlaštovky z drátů mění na listí

bez svalů jež by táhly jejich pluh jsi svorníkem zahradní klenby oltářem našich muk

mrazíky váže do snopů je dávno po sklizni

a my, zlomené rákosy pod hladinou svíráme zem abychom ukotvili čas

Brloh srdce je díra pod pařezem doupě úzkosti vyrazí kousne do masa trny vypučí po těle a dech omotá smyčku kolem krku

řekla v noci se tisknu k úlomkům ulit ještě řežou

Zvon zvon vylil půlnoc do vsi ticho zatrnulo do kamen přiložila těla malých vran hořící pírka rostla komínem červen měl protrženou duši můj muž je o dva metry blíž nebi

jsme v sýpkách čekáme na první mletí

Pochodně dohořely pochodně topolů v dlaních dne tiše roste chlad světlo couvá do jeskyní

čas setřít ze stěn světla

zimovat

ať tma pojí svůj ocas

38 /

poezie / česká



foto archiv autora

Jonáš Zbořil

bio oko /noční kino/

mikrofon

ze tmy svítí paže krev hutná rozhodnutím –

„kdosi mi říkal že jednou do rakve mrtvému strčili mikrofon.“ až se ticho bálo.

horce si pamatuju tvoje objetí skulinou v naházených dnech:

Jonáš Zbořil (* 1988) studuje obory česká a anglická filologie na Pedagogické Fakultě UK. Srpen 2010 až květen 2011 strávil na stipendijním pobytu v Minneapolis a Saint Paul, kde studoval angličtinu a psal texty. Publikoval v Psím víně, Hostu, v antologii Nejlepší české básně 2009, v Divokém víně, v almanachu Wagon, objevil se v rozhlasovém pořadu radia Wave Liberatura. Hraje a zpívá v kapelách Sundays on Clarendon Road a Steakhouse Orchestra.

pod zářivkou pečlivě vypoulím dlaně nořím se

pod tlakem zeměpisných fakt naposled zasténáš. nakoukne to vesmírem studeným – jako když na mě čekáš před domem a smráká se. ve svém pokoji tiše chodím někdy omylem šlápnu dovnitř tvé tmy.

Všechny otištěné básně vznikly při stipedijním pobytu v Saint Paul.

Kontinent

hadr

Seděli jsme v té zahradě

Trik samoty je v tom Že na rozdíl od bolesti Nijak nechutná.

za pár dnů někdo na město hodí mokrý hadr.

Seděli jsme v té zahradě Podvečer tuhnul v krku jako knedlík A bylo úzko před pláčem Vzduch chutnal po slinách jako když olízneš špinavou dlaň Poslouchali jsme drozda z protějšího vnitrobloku na jabloni proč o tom mluvím Proč o tom mluvím je že mě bolí svaly z té dálky protože cítím kyselinu mléčnou jak se vlévá mezi horké kusy masa A je to tupá Lehce kyselá bolest Olšany Družstevní ochoz nebo Drinopol takhle bolí Ke konci dne na hřištích Odkud nás tiše vyhazují že už jsme velcí a taky tehdy to takhle bolí Než se naposledy otočíš A já vím Překvapí tě prázdno toho rohu Kde jsem stál Hala Koš A zeď

Je zbytečné Jezdit jazykem po patře A hledat tu hořkou stopu Ani tě Horko nezalije. Nic Se nehne pod žebry A ruce prostě ví Pod přísným dozorem úhlů.

půjdeš krást teplo do udýchaných tramvají, zatímco tady zamrznou jezera. za pár dnů utřou nehodu léta a po nás to bude chvíli čpět. na dlouhou cestu jsem nám dal několik moučných jablek.

Chtěl bych někam zavolat. Mám podezření Že mi do okna zavěsili Cizí kontinent.

Léto se stane jako vždy drozdi budou v podvečer jako vždy Jenom jinak to bude vonět Někdo cizí Kdo vejde Možná že je čas

40 /

poezie / česká



foto Alice Prajzentová

Svatava Antošová Svatava Antošová (* 1957), básnířka, prozaička a publicistka, žije v Teplicích. První básnické pokusy z konce sedmdesátých let vydala samizdatem (sbírky Underwood, Encefalické probuzení a Sen o velikém uniknutí). Na počátku osmdesátých let se stala zakládající členkou Patafyzického kolegia Teplice (společně s Petrem Kurandou, Václavem Lukáškem, Eduardem Vackem a Miroslavem Wankem), na jehož aktivitách se podílela do roku 1986, kdy kolegium rozprášila StB. V té době publikovala pouze časopisecky (sborník Pako, časopis Vokno). Od konce osmdesátých let začala úzce spolupracovat s literární Skupinou XXVI, účastnila se jejích básnických srazů (Příchovice, Chomutov, Plzeň, Vimperk, Prostřední Krušec, Milešovka, Důlí u Ondřejova aj.) a Máchovských putování po českých hradech. Byla častým hostem u Mirka Kováříka a Zdeny Hadrbolcové v Zeleném peří, své básně recitovala za doprovodu teplické skupiny Mimo zákon (akce „Teplice v Praze“ na Deltě v roce 1991) a ústeckého dua Martin Bechynský (el. kytara) a Míla Uherčíková (housle). Společně vystupovala s kytaristkou a textařkou Karolinou Steinhauserovou (později známou z dua Sestry Steinovy). Z jejích básní vzniklo počátkem devadesátých let divadelní představení nazvané Noční přesčas, které nastudovali a sehráli členové pražského divadla Protoč (režie David Czesany). Pravidelně publikuje v almanaších výtvarněliterárního sdružení Teplický Šlauch 2000. Knižně vydala básnické sbírky Říkají mi poezie (Mladá fronta, 1987), Ta ženská musí být opilá (Československý spisovatel, 1990), Tórana (Mladá fronta, 1994), … aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, 1994), Kalendář šestého smyslu (Clinamen, 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, 2005), Vlčí slina (Protis, 2008), prózy Dáma a švihadlo (Votobia, 2004), Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005) a divadelní hru Neříkej to mámě (Větrné mlýny, 2011). V pražském nakladatelství Protis je připravena do tisku její další próza Skoby/Punkt Memory, ze které otiskujeme ukázku.

42 /

próza / česká

Do psaní novely Skoby/Punkt Memory jsem se pustila někdy na přelomu let 2007/8, kdy jsem začala velmi silně pociťovat cosi, co jsem si sama pro sebe nazvala „plíživou fašizací, se kterou si česká společnost neví (nebo nechce vědět) rady“. Základní linií textu je příběh dvou sourozenců, bratra a sestry, kteří ztratili rodiče a po peripetiích v různých výchovných zařízeních jsou svěřeni do péče vzdálené příbuzné z matčiny strany. Jejich názor na svět formují jednak sociální poměry, v kterých vyrůstají, jednak vliv kamaráda, napojeného na neonacisty. Ten ve svém fanatickém obdivu k nacismu a jeho symbolice objeví, že tvář dívky má podobné rysy jako někdejší německý vůdce a přesvědčí jejího bratra, že když spolu založí politickou stranu a využijí tuto její podobu ve volební kampani, tak mají šanci volby, byť pro začátek jen ty na mikro-komunální úrovni, vyhrát. Stane se. Děj příběhu se odehrává jak v rovině skutečné, tak v rovině virtuální, tedy na síti, přičemž se tyto dvě roviny velmi úzce prolínají. Důležitým prvkem příběhu je jazyk hiphopu či rapu, který hlavní postavy nejprve pasivně přebraly, neboť jejich generace takto prostě mluví, aby jej následně vědomě a cíleně zneužily ve své předvolební rétorice. Spodní rovinou příběhu, vyprávěného v ich-formě v podobě deníkových záznamů, je z minulosti vystupující smrt matky obou sourozenců, již zavinil jejich otec, a neschopnost, zejména dívky, vyrovnat se s tímto traumatem. autorka Blagoš university (úryvek z rukopisu Skoby/Punkt Memory) Na samym okraji Říše DAP k nebi zlomeně trčej sloupy vysokýho napětí & dyž smog zwedne se, koukáme z okna na uschlý bodláky, co jako majáky starýho století ukazujou pořád tu samou cestu, je hodně vyšlapaná & vede k našim předkům, který žili v hustym pralese, jo, jo, jo, co bylo marnejch výpraw do těch míst, chtěli sme najít jejich swatyně & rozkrejt jejich rituály, chtěli sme lebky vykopat & místo z talířů z nich jíst, jenže E-Li, dyž vo tom slyšela, vrostla do hranatý skály & začala vzýwat swý pokrewní bohy, některý měli jarmulku & jiný zas ze zabitejch jaků


rohy, co nám to jako mělo řikat, he? Že náš Vaternazi je jako něco míň, dyž nepochází z tý její pidlowoký prdele? Brácha to fakowal & v prázdný garáži házel na terč dlouhý nože, prej budou potřeba, až křišťálowá prawda zase ožije & do ruda noc prozáří, E-Li si rwala vlasy, pak zabalila se do rohože & koulela se po bytě, nechtěla vědět nic, prtže věděla už všechno, nechtěla poslouchat ty hlasy, který v ní vod počátků lidskýho věku přebejwaly & pořád dokola se omílaly, úplný techno, fuckt jó, ty voe! už nikam vracet se nechtěla, taky proč, dyž v DAP našla místo k žití & v nás s bráchou dwě baterky na dobití, jenže dyby tu Blagoš byl, nejspíš by ji zkopal, dycky nám řikal: tu vaši E-Li bych repatriowal, jedno kam, bejsbolkou, pyčo, parádní vodpal, byste zeerali, jak kráááásně by letěla … Jednou, dyž listowala E-Li v Mrtky adrese, müslim v tom šitu tištěnym, kterej vytlačil ty ostatní & jako jedinej tu zbyl, tak dočetla se tam, že za dolem Úswit, kde už se netěží, hromadnej hrob našel se & nikdo newí, kde se vzal, dyž předtim tam nic nebylo, jen pozemek na prodej, co se nikdy neprodal & v tom hrobě hromada ptáčátek byla, hned vedle článku dali fotku sklárny rozpadlý, co vypadala jako ňákej kostel bez věží & že prej asi bezdíci & jejich organizace odborowá to způsobila … E-Li došly sliny, jak to uwiděla, suchej křik ji owládal, prtže v sobě zase měla ty starý čínský obrazy & na nich z cárů mlhy upletený opeřenců těla, jak plujou bambusowym lesem & za nima se plížej lowci & tak celý DAP pokreslila v úplně nowym stylu & na jazyk kérku si vypálila, prtže utrpení je podle ní němý & tim pádem globalizowaný, jenže já vzpomněla si na mogilu, jak ztichla ve tmě & zas sem všechno viděla jako na domácim kině, brácha hodil poslední dlouhej nůž, vytrh mi z ruky Mrtky adresu, čimž plazmu v mojí hlavě vypnul & jedno ze svejch mouder vysmah: ti řikám, ségra, fixuj mě: všechno je tady twrdě daný & jestli se s tim jako nesrownáš, tak skončíš někde na psychině, kam nesmí žádnej plyšah & oblečená nafurt budeš do dresu, capišto prego? Jo, jo, jo, stará psycho kurwa je swět, ale jinej, kámo, neni & že jeden z ostatků druhýho si tu brzy začnem stawět lego, na to se spolehni, to už je zařízený … Hej, blogeři, k umřelejm ptáčátkům se eště vrátíme, ale teď už konečně k tomu saportu … Začíná tak, že jednou po tý cestě, vo který vejš se zmiňuju, přichází Blagoš & deklamuje: howno zpizděný & zajebanost sama, na mě nemáte, chodim teď na blogy, který

hodně vo historii sou, se howada netlemte, chci bejt vzdělanej & vědět, že než to tady celý spadne & skončí pod cihlama, uďál sem pro swý poznání, co sem moh, si kurwa připomeňte, že timhle cípem Mrtky unijní tekly dycky slawný dějiny, jenže teď nepřirozený stawy tu vládnou, jakože žádný válčení, jen diwnej mír & hafo šmeliny, nikudy newede cesta nikam & všichni sou tu spolčený, vám řikám, zapněte si komp & přestaňte mít ty blbý kecy dotčený, velký postawy vaší hulibrcký minulosti sou už plný zlosti, jak to tady vedete, vy zmrdi do rodinnejch sitcomů zfoozovaný, co nosíte pleeny, abyste nebyli podělaný & stejně ste, howno zpizděný & zajebanost sama, pustit do vás swazek paprsků gama & jiný vymakaný ewergrýny, udělat vám lejzrem na hořlawost testy & až z vás voči vytečou, zapálit i ten váš bufet na půli cesty, už teď vidim, jak plameny všude kmitaj, sem někde čet, že Velkej Inkwizitor, ten kokot bájeslownej, krom jinýho předpowěděl: jednou celá tadle pánew vzplane jak zápalná láhew & nikdo to tu nepřežije, ani ten twuj kobrowokej plyšaj … Blagoš bere xanax, čilďácký balení, někdy míwá deprese, jindy zas daleký vidění & dyž vo tom začne mleet, tak muj plyšák s visačkou Izgotovljeno Kitaj dáwnou medwědí v sobě probudí touhu, což značí, že výraz predátora na tlamě se mu usadí & leptá ho jako dyby polil se kanystrem plnym louhu, ale Blagoš si ničeho newšímá, kape z něj klid & kráčí dál po tý sluncem rozpálený cestě, swym stínem horizont prořezáwá & kecy vede učený vo ňákym díle započatym, co by se mělo dokončit & že vod toho sme tady my, nikdo jinej to za nás neudělá, má vizi vo budoucnosti, jak z popela Mrtky unijní vstáwá & taky vizi vo sobě, jak Hulibrkowem prohání se na harleyowi zlatym & dyž to na něj příde, plamenej zrak nahodí & podpaluje naše těla přednáškou vo zjištěních, který objewil: biblickej smrad & z koránu rajda, náboženský pozadí různejch konfliktů teď studuju & do svý cimry na podlahu kus hadru sem si dal, takowýho, co se na něm modlí al-kajda, prtže swatej grál sem kurwa nikde nesehnal, jedu teď víru ve všech podobách, takže Bogem schwálenejch válek plnej sem & podezření se mě zmocňuje, že na to vaše králowství nebeský bude nejlepší vzít autogen … Komu to tady ale řikám? Ňákejm prwogorním kytkám? Čumíte celej soudnej den & ve swejch hubách sirky cucáte, vo čem se s váma jako bawit mám, dyž žádný mystický stawy nemáte, ani uzlowý písmo neumíte dešifrowat, takže newíte, na co v tý zapeečenosti, co menuje se swět, máte jako nawazovat, todle sou jiný kapriče, co tady do vás jako

próza / česká / 43

valim, nezkoušejte na mě žádnow strypšow u tyče & abyste věděli, vim vo jedný squaw, co v kabelce polonium nosí & madrfakry jako vy s nim bogulibě kosí, tak přestaňte mě vytáčet, nebo jí vo vás řeknu & až chcípat budete, si pište, že z toho newyměknu … Litwiněnko v mauzoleu & babylónskej fejsbúk, s váma newzdělancema sou dycky potíže, hlawy máte vyblízaný & na nic žádný řešení, prtže zajímá vás jediný: kolik má kdo lowe v kešeni, jo, jo, jo, taky mě to swýho času zajímalo, jenže pak na jednom blogu se něco bigotního stalo & já v tý chwíli najednou vo prorocký vjecy powědomí měl, abyste jako ve vobraze byli: v jistym herna music bar night clubu, kam to mám z cimry na dostřel, zjewila se mi takowá malá & nevinná z dob předmrtkounijních vyhrabaná analogie dějinná, kterou vám vyjewim, až příde čas, prtže teď by neměla ten spráwnej jas!

vo čem jinym by asi byly, než vo opaku toho, co tady řikám, he? Se kolem sebe rozhlídni, do dáli táhne se čilďáků plná prérie, který na pochodu sou, ale nikam se voe nepohnou, prtže jistej kopec poswátnej je pořád vrací zpátky, jo, jo, jo, vo dohližitelský tradici to všechno je, serwíruje se místo strawy & dyž na to příde, umí i sekat hlawy vestoje & kdo nezná v jejích labyrintech zkratky, může si bejt jistej, že tu voblož stylowou, co na něj ušila, nikdy neprohlídne, něco tu snad neni jasný? Tak dobrá, u toho kopce na chwíli se zastawíme …

Co to má voe jako bejt? sykne brácha & sirku v hubě zlewa doprawa si přehodí: si myslim, že dost krmíš, kámo, na ňákou trawestyšow nejsem zwědawej & je mi jedno, jestli se praotec čech třeba jako kupec sámo někde znowa narodí … Nebo snad vo jiný analogii pokecat chceš? Bych ti teda neradil, prtže vo další už newim, takže s tim vejletem, z kterýho se jako vracíš, si akorát vyhoň & taky s mystikou zwnitřku lebky plastikou, žádná tady nebyla & neni, stejně jako že v DAP nikdy netočili m.e.š, na to ti samotnej holywúd dá klidně záruku & taky nejsme někde v keni, abys neandrtálce z nás dělal, tak přepni na tichej chod, jinak budeš zralej na hodně kúl seppuku, sem tudle viděl, jak na to šel stýwn segal, na něj nemáš, proroku mamrdnej, takže zapomeň, že někdy objevíš prwopočátku bod, vo to šlo už jinej kápům & nastalo jediný: stěna skleněná zwedla se z otčiny & zatrhla jim voe tipec.

Někdy, dyž je mi blbě, slyšim slowa mojí mogily, jak mele pořád dokola, že máme všichni napíchlý mobily & že za to může tendle Punkt Memory, že vona má svuj mozek rozpoolenej na dwa sektory, v tom jednom anděl s iphonem u ucha prozwání někoho v bihači, v tom druhym jí zas ňáká neznámá galaxie pytlačí, její hlawa, to je kopie leteckýho snímku celýho okolí města & Punkt, vo kterym mluwí, obzor za První autonomní periferií (dál jen PAP) při jasnym počasí zakrejwá, abyste mi jako rozuměli, PAP je z VIP těsta, ta domečkowá suburbie přece, v který dříw sme bydleli & co táhne se pořád dál do polí & Hulibrkowo obrůstá jako dyby uškrtit ho chtěla, jenže čilďácy, takowý jako já & brácha, co tenkrát eště měli malý těla, nemohli nic pochopit & tak si müsleli, že ten Punkt neni nic jinýho než obyčejnej šit, vo kterým se vypráwěj powěsti & píšou knihy & že to celý začal ňákej mácha, co mu vyhořel byt, dyž propad se do swý stíhy, jo, jo, jo, kámo, v čil-skúlu sme museli ty fakoše poslouchat & číst & jeden týčr vytuněnej slohowku dal napsat nám, možná ji eště v kompu mám & dyž chwíli vydržíte, kousek přečtu vám:

Dlouhá řeč, blogeři, bych vod bráchy fuckt nečekala, celej v perpleksu je z toho i muj plyšec, brácha je taky vzdělanej, si teda pište! i zadaxos občas něco pochytěj, jenže byly doby, kdy slowo sem z něj nedostala & ostatní z fraqce vo něm řikali, že místo hlasiwek má písečnej sprej, ale trochu to lište, zwlášť vod pouště gobi, ta s tim na E-Linu kérqu! společnýho nemá nic, ale dost úwah & animózních příměrů, děj se nám kwikli posunuje, jako dyž na kompasu střelku netopear magnetickej roztancuje & sewer je pak všude, ale hlawně tady bude, typický pro něj sou pawoučí pohledy spajderů, který řikaj, že swoboda jednoho začíná tam, kde končí swoboda druhýho, si to, kámo, přesně takle zapamatuj, ať nám pak neztížej vzájemný fungowání ňáký twý rady ze zlatý série,

Lidi z města na úpatí nemaj ten kopec moc rádi, protože jim připomíná vjecy, o kterejch už nechtěj slyšet. Powěst řiká, že ti, co tu bydleli před nima, pořád s někym bitkowali. A dyž byli poražený, museli odejít a do jejich baráků se zase nastěhowali ty, co vyhráli. No a pak se to otočilo, ty vyhnaný se vrátili a na oplátku vyštwali pryč ty, co pro změnu prohráli. Prostě faking! A dyž některý odmítali jít, tak je pobili, a chtěli na to zapomenout. A jedni nazwali ten kopec Horou Paměti a druhý dali městu pod ním méno Zapomnění. Na Horu Paměti vedou dwě cesty, obě přes Zapomnění. Po tý prwní se chodí za odkazem předků, prtže odkaz je to jediný, co tu po nich zbylo. Kromě rozbitejch váz a vypálenejch hradů, he, he … Ta druhá je newiditelná, a každej, kdo se

44 /

próza / česká


po ní vydá, musí bejt zwlášť obezřetnej. Newede jenom od úpatí na vrchol, ale začíná někde daleko dříw a nepozorowaně, takže ten, kdo po ní vykročí, si toho nemusí ani všimnout …

oswědčený grify, kdo z vás se na tohle slawný čilďácký ghetto někdy napojil, tak ví, že totálně je odepsaný & že zakládat už nesměj žádný fraqce ani politický strany, takže žiwot se tam u nich skoro zastawil …

Jo, jo, jo, stará newšímavá kurwa je svět, ale jinej, kámo, neni & jestli nahoře se někdy ocitneš, jako manitoo si budeš připadat, na to se spolehni, to už je zařízený …

Hej, blogeři, vy mi to jako newěříte? Tak tady je saport, kterej napsal mi muj fejsbůčkowej přítel, co mluwí trochu po našem: sem motorkář Jacek, v lokaci swojí zbyl sem sám & díky tomu Jacek Plonkówy méno mám, okřídlený reaktory na dálkowý owládání owládám, Černobyl II. měl podle náwodu anděl bejt, ale jako masařka bzučel ten krám, ohlušující řew zvedal i betonowej rám, v kterym ho maskowaní zástupcy státu testowali nám, měl sem ho pro PAS koupit, ten kšeft byl předjednán, všechno se zdárně vywíjelo, nekecám, ale pak přišel jeden bez kukly, ta podoba, učiněnej hlawolam & řek: vyhoďte toho motorkáře, tady nemá co dělat, de po něm celej Mrtky klan, eště se nám tu serwou & co potom, ať sbalí si fidlátka & vypadne, nebo ho vocaď vypráskám … Minul sem pawilon, kam zawřeli mě kolikrát & zaparkowal v kostele, proč bych vám měl lhát, mý krytí i obchod se odebraly v temnej háj, z repráků nad kazatelnou valil se song vo tom, že na zemi byl kdysi ráj, projel sem na motorce křížowou cestu, co vypadala jak formule 1 stáj & do někoho málem vrazil & ten někdo, přísahám! todle řek mi: jestli ste kupec, mladý muži, poďte dozadu, potřebný papíry ukážu vám, pan farář tu bude hned, teď videokonferency se swatým otcem má & nic okolo sebe newnímá … Škwírou ve dweřích zahlíd sem, jak na ploše monitoru slunce zapadalo & zasněženejm vrcholkům noc dobrou rudozlatě přálo, nejswětější otec na balkoně stál & milosrdnou puškou Parker Hale 85 holubům na náměstí Nebeskýho klidu požehnal, jako snowbord pro sjíždění osmitisícowek širokou měl twář, vysokorychlostní uspokojení vyjadřowala, byla to přece swatozář, jak dlouho se zdržíte v pekingu, otče, zeptal se ten fery s nadějí, prtže naděje byla jeho hobby, chwíli bylo ticho, pak po wifině doputowal k němu suchej stařeckej smích plnej zloby: dokud nám, ty troubo, nepučej … Tak dlouho ale fery čekat nemoh & ani nehodlal, prtže swíraly ho exekucí obruče & ten někdo mu pošeptal, že se mnou to bude keš, takže nejswětějšího vypnul & plácli sme si, von vytáhnul papíry, já ruličku lowe, až jemu zrosila se pleš & tak jsem místo Černobylu II. tu katolickou kadibudku koupil & do jinejch dimenzí tim vstoupil, s Bogem na zdrawí energetický mešní popil, ale i dyž vod tý doby vječný swětlo ve mně swítí, měla ta transakce přece jen ňákej stín: do smlouwy totiž vraženej je kleen, že fery to tam bude mít na dožití …

Ti řikám, ségra, ty už se taky zapouzdři & tu filozofii swoji pod kůží si nech, de brácha do mě & jeho slova vibrujou, jako dyby pliwal tenkej zreziwělej plech, dyž řiká: netopear chceš bejt & kecy z tebe padaj jak suchý pírka z kolibřika, k dispozici máš jen chabý průzory skrz jejich roztřepený okraje & to, co občas zahlídneš, v nic jako dycky stejně roztaje, tak vo co tu voe snahu máš, si müslíš, že hekr seš & do minulosti, co bude teprwe, se jako nabouráš, he? Si müslim, že ne, twoje pozornost vod podstaty je odwedená, prtže mozek máš mločí & takowej dyž chce, všechno si podle swýho powotočí, samej fantas produkuje twoje duše ve stylu origami vystřižená, ti řikám, ségra, nečum, pocem, jestli dál chceš stoupat do míst, kde nejsou žádný chyty, tak stane se jediný: skrytý významy zustanou pro tebe nawěky skrytý. Tak jo, kámo, trochu přibrzdíme, děj obrací se nežádoucím směrem, začli sme jednou cestou & teď tu máme dwě, kdo se v tom vyznat má, já to jen přewzala & volně sdílim, ale s každym dalšim kliknutim vyrůstaj kolem nowý katakomby, v kterejch kostliwci se přewracej, zdržujem se zbytečnejch dat sběrem, chce to trochu vyfiltrowat, jenže z kompu se už kouří, dj mácha se někam vypařil, klec je prázdná & celý Hulibrkowo se bouří, ale my pořád newíme, co Blagošowo médium nám zatoužilo vyjewit, ústawy detenční udělaly swoje, rétoriku vyostřenou chlapec nezwládá, chwíli potrwá, než krew nachleestá do hlasu mu nowej břit, takže vás zatim kwikli seznámim, jak sem se na Pospolitej autonomní sektor (dál jen PAS) nalogowala, abyste věděli, maj tam teď kontrolu jednu za druhou & vubec žádný lowe, prtže Mrtka unijní zablokla jim PIN, dyž nesplnili ňákou kwótu při hnojení hrušek nebo co & taky našli u lidí doma hafo nelegálních pušek, takže swobodný zawedli nepokoje, že i satelity, co je hlídat maj, swáděj mezi sebou boje & některý se schwálně nedíwaj, seděj tam spřízněný maníci, co mažou záběry, došlo to tak daleko, že snad i bezdrát má vytrhaný kabely, takže spojit se s někym odtamtud je skoro z říše sci-fi & nepomáhaj ani starý


Bráchowi z huby sirka vypadne, Blagoš to zmerčí & sklapne, takže napětí mezi nim & bráchou eště víc se napne, vzduch kolem těžkej je & nic se ani nepohne, vtom plyšák zatahá mě za ucho & tiše spíkne: ty & NPD starucho? sem se asi přeslech … A pak ho něco zwedne nahoru, jakoby nad celou Říší DAP newiditelnej visel plyšolap & Blagoš sykne, že podobný je to znamení, jakýho dostáwá se odsouzencům v elektrickejch křeslech, ale brácha jen voči vywrací & skeptický šlehaj mu z nich plameny, dyž plyšák známý gesto prawou packou udělá, hej, blogeři, nic ste newiděli, jasný? Co na tom, že všechny monitory rozpálený sou doběla & překročení zákona ewidujou, co na tom, že ani hračky kontroly nejsou zbawený, prtže výrobcům přikázali napojit je na centrály sledowací & ty, co špatně signál vrací, čojka stáhne z oběhu, co na tom, že jo, dyž žádnej swědek nenajde se, řikáš, kámo, že tajná služba se na něj jenom třese? pche! může bejt jak chce ve střehu & mít nás všechny sbalený, nikdo

46 /

próza / česká

jí stejně informaci nedá, plyšák je zase zpátky & těma swejma kobrowkama si do mejch vočí přímo sedá & jako dyž něco hledá, vlasy mi packou prohrabuje & patku mi háže nalewo: ty voe starucho, že by? spíkne & xichtí se u toho jako dyby sázel lowe na dřewo, do toho Blagoš vizionářský valí škleby & od bráchy podporu získat chce pro swoje slowa: ti řikám, celej von! si bulwu vylov z hlawy & svý ségry obrysy pořádně oskenuj & myšlenky voe jestli ňáký máš, očisti vod olowa, aby nezatížený byly & tendle slawnej náwrat dějinnej konečně si připustily. Tak Blagoš prawí … Brácha nepoužíwaný obwody ve swym mozku zapne & pak na to swym kohoutkem müšlenkowym kapajícim kápne: chceš tim voe jako říct, že dyž na zornicích dělaj se nám kruhy z guločar, tak vyšrafowat si z nich můžem bogulibej twar, kterym všem ostatním, co na příjmu sou, odkaz na minulost objasníme & eště nawíc budem džendrový? Jo, jo, jo, brácha na to vážně káp, jeho záwity mu tikaj jak hodiny pendlowý, který jen E-Li umí natáhnout, prtže na swejch pařátech má na to speciální dráp & Blagoš somnambulně přizwukuje, už vidí se, jak odstartuje nekonečnou global dance house party, až budou definitiwně rozdaný naše netopeaří karty, ale eště je tu muj plyšák, kterej z principu vo všem pochybuje & varowně deklamuje: nechoď, starucho, nechoď ven, měl sem já vo tobě diwnej sen: v něm bylas něco jako slawná bitč & každej blbeček ukrajowal si z tebe kus masa na sendwič & dyž ptal sem se tě, co to jako vedeš za žiwot, popadlas mě & vzala k Bogowi na piwo & cestou řikalas, že v tomdle nonstopu bejwá nejlíp poránu & že objednat si můžu hightekowou transplantacy jakýho chci orgánu, ostříhali mě dohola, poqérowali břicho, pak mi přišel recitowat ňákej básník ticho, dali mi dwě narkózy & dyž sem se z nich probudil, newěděl sem, kdo mě pořezal & maníci za barpultem, co si hráli na bozi, oblečený měli tričko, na něm nápis Zwolte nás a budem král, hej, starucho! asi mi to neuwěříš, ale já byl v tom snu tekila & vo tebe se bál … Jo, jo, jo, stará plyšácká kurwa je swět, ale jinej, kámo, neni & že jednou tendle strach se naplní, na to se spolehni, to už je zařízený …

Poznámka autorky: Pravopis i jazyk jsou užity v zájmu autenticity, nejedná se o pravopisné chyby.


Jakub Mlynář foto archiv autora

Hej, kytko prwogorní, už s tim pokoj dej, dyť celý je to k zblití, okřikne mě Blagoš: co nám tim vlastně jako řiká ten twuj Jacek Plonkowej, he? Že takle to dycky dopadne, dyž odpor nadnárodní začne bejt mrákotnej, to pak časy, kdy eště sílu měl, ho i do budoucna prenatálně opustěj, takže realitně hrozí, že už se jako newrátěj & na lepkawý fluidum, kterym leckoho si přitáh, může bogulibě zapomenout & oceánem archaickym do neznáma plout, jako ten twuj poloslepej & olezlej ply-šáh, sem toho ve swym oblíbenym herna music bar night clubu zahlíd dost, abych otázce: na co se máme klanět nowodobejm druidům? natrh beztak už natrženej chwost & deset dobrejch důwodů, proč ne, z fleku kwikli vysmah, hej, Opero, s tou sirkou už to na mě nezkoušej, voči swý tupounský v lejzr změň & terén kolem sebe do detailů propátrej, šance, že uwidíš to samý, co já, je víc než jasnowá, howno zpizděný & zajebanost sama, oba se přece shodneme, že Mrtka unijní je záležitost čistě chtonická, jako dyž přes dálnici osmiproudou přeběhnout chce lama, co vyřízlou má plec, ale ke spatření je tu eště jiná věc, ta, vo který sem už mluwil, ale nedořek, ta, co otewřít nám může nečekanej trek: že twoje ségra voe s Nejwětší postawou dějin (dál jen NPD) je analogická, nejdříw sem tomu jako newěřil, ale pak sem si to probral & vyšlo mi, že lídr chybí nám & taky řádná strana, fraqce sou na nic nebo na odpis, něco jako pohřebiště žiwejch krys prolezlý agentama BIS, vidim to tak, že chtělo by to ostatní netopeary sukcesíwně zmenedžowat & s vyhazowákem na tepně je přeswědčit, že twoje ségra voe by na to byla fuckt dobrá …

Narodil jsem se v Praze roku 1984, kde jsem na FF UK vystudoval sociologii. Nyní pracuji jako středoškolský učitel a koordinátor Centra vizuální historie Malach na Univerzitě Karlově. Psaní prózy se věnuji s proměnlivou intenzitou už od útlého mládí; poprvé jsem publikoval v časopise Ikarie (9/2003), nedávno také ve Welesu.

Zvonička „Až se nadechneš, zase odletí,“ zašeptal Vítek a jeho slova sotva dozněla, než bělásek opravdu zachvěl křídly a proletěl mezi stébly trávy pryč. Díval jsem se za ním, dokud se nerozplynul v dálce a paprscích hasnoucího slunce. Vítek vstal a obešel zvoničku kolem dokola, jako by se chtěl ujistit, že jsme tu stále sami. Slyšel jsem ho, jak za chůze říká: „ Ale stejně nechápu, proč se bojíš zrovna motýlů. Vždyť to je fakt divný. Myslíš, že je ještě na světě někdo další, kdo má podobnej strach?“ Ani jsem se nepohnul, dosud roztřesený, opíraje se vsedě o chladivou stěnu oprýskané zvonice, ukryt v jejím stínu, když Vítek přišel z druhé strany a zastavil u mých bosých chodidel. „Neměl by ses s tím nějak léčit?“ Chvíli se na mě shora díval vážným a starostlivým pohledem. Pak už to nevydržel a vyprskl smíchy. „Vole,“ odfrkl jsem a vyskočil na nohy, abych mu jednu vrazil. Snažil se utéct, ale byl jsem o hlavu větší, takže jsem ho rychle dohnal a povalil na zem. Oba jsme dobře věděli, že se rveme jen tak naoko, ale stejně jsme se do toho opřeli poctivě a s vervou. Bylo nám třináct a v tu chvíli nebylo na světě nic důležitějšího než naše bitka, život se scvrkl do našich paží, rukou a nohou, jejich prudkých pohybů a svištění podvečerního vzduchu. Slunce klouzalo k obzoru a stín zvonice se protahoval tak rychle, že nás za chvilku znovu přikryl chladivou dlaní. ***

Ve vsi se o zvoničce povídala spousta různých věcí. Nikdo pořádně nevěděl, jak dlouho tam stojí, kdo ji postavil a proč. Na mýtině uprostřed hustého lesíka, sevřená polem a děravou asfaltkou zkrátka stála odnepaměti. Prostá stavba, vysoká sotva tři metry, kdysi snad omítnutá bíle a červeně, ale teď už skoro šedočerná a oprýskaná nesčetnými dešti a větrem a slunečními paprsky, které na ni po většinu dne dopadaly. Báby říkaly, že se ve třicátých letech u zvoničky našla mrtvá dívka z nedaleké vesnice. Četníci prý nikdy nezjistili, co se přesně stalo, ale všem bylo jasné, že ji někdo zavraždil. Chození ke zvoničce patřilo k nebezpečným a nežádoucím činnostem, které málokterý rodič zapomněl svým dětem výslovně zakázat, ale samozřejmě jsme tam všichni potajmu běhali – stejně jako oni v našem věku a předtím i jejich rodiče … Od vesnice přes pole tekl až ke zvonici úzký potok, kterým jsme se s chutí brodili a cachtali, zvlášť když přišlo hodně horké léto. Místy byl na březích žlutý písek, na němž jsme dlouhé hodiny polehávali a představovali si, že jsme na přímořských plážích, které jsme tenkrát znali jenom z knížek a časopisů. U zvoničky jsme většinou vysedávali tak dlouho, až slunce zmizelo za obzorem a svět se začal šeřit, což znamenalo, že nejkratší cestou – svižnou chůzí po břehu potůčku – budeme těsně před setměním doma, jak jsme měli nakázáno. „Nebyli jste u zvonice, že ne?“ ptávala se mě z kuchyně máma, jakmile uslyšela, že si v předsíni vyzouvám tenisky. „Né,“ zavolal jsem a zaplul střemhlav do pokoje, aby už se nemohla dál vyptávat. *** Vítek s tím přišel první. Zvonička byla téměř na půl cesty mezi naší vesnicí a Polevicemi, které ležely za kopcem, blíž u hlavní silnice; stál tam dokonce kostel, takže i obchod a hospoda. Hospodský měl se třemi ženami tři téměř stejně staré dcery, a ačkoli byl sám jen o málo pohlednější než čert, jedna byla krásnější než druhá. Nejstarší z nich s námi chodila do třídy. Všem klukům z okolí se o Pavlíně zdálo – sice jsme o tom ještě tehdy nemluvili, ale bylo to nad slunce jasné. Nenaplněná a zahanbující dětská touha mezi námi


*** Neřekl jsem mu, že jsem nechal zvoničku na vlastní náklady omítnout a vyspravit, protože jsem u ní měl mít svatbu, ani to, že přesto nevypadala tak, jak jsem si ji pamatoval. Neřekl jsem mu, že němý zrezivělý zvon dávno někdo odnesl do sběrných surovin a že písečné pláže u potoka už před lety zarostly plevelem. Díkybohu se nevyptával. Místo toho jsme se radši bavili o jiných věcech, sice jen málo podstatných, dokázaly však skvěle zabít čas, který jsme spolu mohli strávit, než přijde sestra s mísou a žínkou a pošle mě domů a já zase budu mít na pár týdnů klid, dokud mě opět nezačne hlodat svědomí a znovu se za ním nevypravím s krabicí jeho oblíbených karamelových bonbonů. „Stejně je to zvláštní, viď?“ usmál se Vítek koutkem

48 /

próza / česká

úst a mrkl po mně okem, které ho ještě poslouchalo. „Z nás dvou jsi to přece vždycky byl ty, kdo byl víc nemocnej. A na mě zase letěly holky. A koukni, co je ze mě teďka.“ Když jsem za ním byl v nemocnici poprvé, běžel mi mráz po zádech a vydal jsem ze sebe jen pár nesmělých slov. Vítek mluvil ještě méně, stálo by ho to příliš mnoho sil. Připrav se na to, že je to dost hustý, říkali mi ti, kdo měli odvahu se za ním vypravit přede mnou. Přines mu nějaký cédéčko s hudbou, to mu udělá radost. A budeš aspoň vědět, co tam máš dělat. I přes mnohá doporučení a dlouhé přípravy jsem od Vítka odcházel bledý a zcela vyčerpaný. „Nevíš, co dělá ona?“ ptal se mě pokaždé při mých prvních návštěvách. „Netuším,“ odpovídal jsem mu s očima bezradně sklopenýma. Časem se na to přestal ptát, ale věděl jsem, že nezapomněl, i když by rád. Od té doby se začal víc hýbat a naučil se znovu pořádně mluvit, ale nikdy už nebyl jako dřív, a zdaleka nešlo jen o to, že teď ráčkoval a měl problémy se sykavkami. V očích mu zkamenělo to bezmezné utrpení, kterým si musel projít. Jedno oko bylo mrtvé, jako skleněné, z druhého sálala směsice zahořklého zklamání, bolesti, omluv a vzteku. Poslední dobou ale zase začal občas vtipkovat a to bylo dobré znamení. Hodně teď četl a brouzdal po internetu, takže jsme spolu mohli čím dál častěji hovořit i o věcech, kterým dřív nerozuměl. „Vždyť jsi udělal pokrok,“ odpověděl jsem mu s úsměvem. „Uvidíš, jednou se spolu ke zvoničce zase podíváme, jako dřív, jako by se nic nestalo.“ Ani jeden z nás tomu nevěřil. Z těžkého ticha nás vysvobodil analogový gong nemocničního rozhlasu, oznamující blížící se konec návštěv. Vítek si povzdychl. „ Ještě se bojíš motýlů?“ zeptal se náhle se zrakem upřeným skrze okenní tabulku, na nebe a mraky, ve skutečnosti ale mnohem dál: do minulosti, kdy bylo všechno o tolik jednodušší a jasnější. „To jsem totiž nikdy nedokázal pochopit.“ „Furt,“ přikývl jsem stroze. „Nesnáším je. Prý je to nějaká fobie.“ „Četl jsem, že motýli jsou na celém světě tradičním symbolem proměny. Odjakživa lidi fascinovali svým životním cyklem, tou zásadní, přelomovou změnou. Jak se z hnusné malé larvy najednou vyklube takový krásný tvor.“ Zdvihl jsem překvapeně obočí. „Myslím, že nejsou vůbec krásný. Jsou hnusný i potom,“ zabručel jsem.


Vítek se kuckavě zasmál, až se mu deka svezla z vyzáblého hrudníku. „ Jen jsem si říkal, jestli vlastně nemáš hrůzu ze změny. Podvědomě. Vždyť jsi nikdy nebyl mimo barák víc jak týden, a to ještě z donucení … A pokud vím, posledně, když jsi dostal nabídku z Hradce, tak jsi odmítl jenom proto, že by ses tam musel odstěhovat.“ Mlčel jsem a přál jsem si v hloubi duše, aby se vrátil ten původní Vítek, který nad ničím moc nepřemýšlel a byl snadno předvídatelný; Vítek, který za jedné temné a předlouhé noci dobrovolně a nenávratně zmizel v ledové vodě pod železničním mostem … Jistě měl v mnohém pravdu – a právě to tak hořce chutnalo v krku, jak jsem v sobě dusil nejapnou a dětinskou zlost. „ Já se ale –“ „Konec návštěv,“ zvolala naštěstí korpulentní sestra ze dveří známým tónem, který nepřipouštěl diskusi. Rychle jsem zvedl brašnu s počítačem, kterou jsem si při příchodu opřel o jeho noční stolek.

„Měj se, Vítku,“ kývl jsem hlavou. „Zase za tebou přijdu.“ Usmál se a levačkou si přizvedl kostnaté zápěstí pravé ruky, aby mi ji mohl podat na rozloučenou. Z tohohle jeho gesta mi pokaždé naskočila husí kůže, ani po mnoha návštěvách jsem se toho nedovedl zbavit. Jen jsem vždycky usilovně doufal, že to nevidí. Krátce jsem stiskl jeho bezvládnou ruku a s úlevou proklouzl mezi bělostnou postelí a zástěrou zdravotní sestry, přes liduprázdný dvůr a tichou vrátnici na parkoviště, kde auta zvolna zapadala houstnoucí tmou. Než jsem stačil nastartovat, začal mi v kapse vibrovat mobil; věděl jsem, kdo volá, ještě než jsem jej vylovil a přečetl si na displeji jméno. Nechal jsem telefon ležet na palubní desce, s drnčením se tam bezradně zmítal a displej žlutobíle vykřikoval do šera pavlinka, pavlinka, pavlinka, jako by mě chtěl vyčítavě obvinit; až když konečně ztichl, natáhl jsem zhluboka do plic těžký vzduch a otočil klíčkem.

Martin Šenkypl foto archiv autora

o přestávkách ve škole visela jako zápach zkažené svačiny: všichni jsme ji cítili, až příliš silně, ale nikdo z nás se nesměl přiznat, aby to nemusel začít řešit. První s tím přišel Vítek, jistěže on, kdo taky jiný. „Mám večer rande,“ prohlásil vítězoslavně jednoho horkého rána v půli prázdnin. Uchechtl jsem se a pokládal to za další z jeho poťouchlých fórů. „No jasně … S polevickou Pavlínou, ne?“ zahlásil jsem ironicky a podíval se na něj pohrdavě přimhouřenýma očima. Zatvářil se uraženě a založil si ruce na hrudi. „ Jo! Přesně tak to je. A jestli mi nevěříš, večer buď tam a uvidíš sám.“ A tak jsem seděl před západem slunce na nejširší větvi v koruně stromu, pečlivě zavrtaný v listoví, uhlodávaje se nejistotou a dosud nepoznanou žárlivostí, když ke zvoničce přišel Vítek. Při příchodu mě pozdravil očima a světáckým úsměvem, i když mě nemohl vidět. Nelhal, opravdu měl společnost – a usadili se přímo na místo, kde jsme s Vítkem seděli snad stokrát. Vydržel jsem se na ně dívat jen chvíli. Neslyšel jsem, o čem mluví, ale stačilo mi, když si Vítek přisedl k dívce blíž, až se jejich paže dotýkaly. Neodtáhla se. Pevně jsem zavřel oči a čekal dlouhé minuty, dokud slunce nezmizelo za horizontem a jejich lehké kroky nezanikly v šumění potoka. Teprve pak mi skrze zarudlá bolavá víčka prosákly slané slzy zklamání a hořce chutnaly v krku, ještě když jsem se doma vyzouval z tenisek. Ten rok se z našeho přátelství vytratilo něco velice silného a už se to nikdy nevrátilo.

Martin Šenkypl (* 13. 7. 1984) Vystudoval Báňskou univerzitu v Ostravě. Publikuje v časopisu A2, na internetovém portálu Čmelák a svět nebo na strankách Nových břehů či Hostu. V ostravském Protimluvu mu v roce 2008 vyšly texty v příloze Ropotáni.

Provaz Měl jsem kolem svého zatím ještě vráskami nepoznamenaného krku ovázanou konopnou smyčku. Jakékoliv these o smyslu nebo kvalitě lidského života pro mne zhola přestaly existovat. Existoval pouze sevřený krk a pocit studu a strachu. Pojednou mi čas vyhradil velký kus ze svého majetku a nechtěl za to žádnou protislužbu. Takže stojíc na štokrleti a s provazem přivázaným o trám snažím se přemítat o smyslu slov. Docela hloupě se snažím zdůvodnit si toto neodkladné dobrodružství, ale jaksi nemohu jinak. Všechno je nyní tak definitivní, až mě jímá z toho hrůza.

Není zde – na stoličce, která se mi zdá najednou tak odůvodnitelná – žádný prostor pro argumenty, pro myšlenky nebo snad úvahy. Vše je zde tak definitivní, že se mi pojednou zachce znovu sestoupit a nepřemýšlet. Ale bude možno po tom všem se vrátiti a viděti svět jinačí? Přeci jen z této vyvýšené pozice to působí jako … jako bych měl nadhled, ano to je to slovo - nadhled! Čas působí směle, byť ho nikdo nekrátí ani neprodlužuje. Jsem si vědom své slabosti a své obsedantní touhy věci odkládat. Možná umírám. Totiž vůbec nejhorší jsou morální ústupky a kompromisy, kterými se živím dennodenně. Ach, to věčné vítězství života! Když se podívám do stran, není, čeho bych opouštěl. Tak si tak stojím na tom kusu dřeva a je to v podstatě můj prozatímní vor, jenž mě dopraví na bezpečné místo. Jen mě děsí má nerozhodnost; to trapné, veskrze lidské kdyby … Přitom se věc má jasně: jeden provaz, jeden život. Jaképak úvahy. Samozřejmě, že zde figuruje i převážná část mé racionality, to ano. Cítím stále jakousi pachuť nesmyslnosti ve svém snažení.


Nikdo po mně nic nevyžaduje, přes to pociťuji neskonalou zodpovědnost, ale zodpovědnost za co? Za koho vlastně? Za ty hlupáky, co lpí na životě jako na kravatě při mši, za ty snad? Život je ve své podstatě zavazující a mám z něj rozpačité obavy. Celé to začíná být trapné a hloupé, stojím uprostřed svého života a cítím se jako poražený. Co chci nakonec získat? Pochopení? Sám sebe nechápu. Jedno vím s naprostou přesností, musím dotahovat věci dokonce a neuhýbat povinnostem, které se vážou k lidské existenci. Začínám všechno opouštět, hmotné statky i duševní panství, navíc mne úpěnlivě bolí nohy, to je jistě z té touhy mít vše již brzy z krku. Mé orgány již vyžadují rozhřešení, bojí se té vyčerpávající stagnace. Nejbolestnější je to, že bez mého přičinění se nic nestane, mohu zde klidně stát až do svítání. A přesně tohle lidská povaha dokáže, dokáže myriády minut zaplácat rozhodováním, přemýšlením a čekáním. Nyní se začínají kupit ty nicotnosti, které jsem nejprve potlačoval celý život a poté ještě celičký dlouhý dnešní den. Zdá se, že trapnost omráčí mou bytost rychleji než trhnutí provazu. Pohrávám si s myšlenkou na život, na všechnu tu decentnost a smířlivost, mohl bych sestoupit na zem a pokračovat v něm. Jenže je tu pořád ta trapnost před sebou samým, navíc si neumíte představit, kolik dá práce sejmutí smyčky z vlastního krku, je to ponižující jako nic jiného na celém světě. Je ponižující žít, ale na druhou stranu je stejným dílem ponižující nežít. Jisté je, že jakmile ustoupím ze svého záměru, nebudu si sám sebe už nikdy moci vážit, budu ztracen a ponížen, což se rovná totálnímu zániku individuální duše.

Čas neutíká, čas je teď úplně poslední kapičkou v moři. Jsem to já, kdo rozhoduje, a jsem to opět já, kdo se neumí rozhodnout. Začínám se silně potit. Stále jsem si myslel, jak jsem silný a rozhodný, není to ale bohužel pravda, je mi mizerně při pomyšlení na slabost. Toužím pouze po tom, aby to celé skončilo – jakkoliv, hlavně ať to neskončí neurčitostí. A pakliže bych se měl rozhodnout pro život, tak pouze se smyčkou na krku, poněvadž jinak si nejsem s to vážit nicoty. Epilog

Ten mezičas, který se nachází mezi životem a neživotem, to je právě ten úsek intenzivního a jedinečného prožívání; teprve tehdy začínají myšlenky do sebe zapadat a dění nabývá hloubky a zřetelnosti: právě a jenom tehdy.

Mezaninová pasáž v povídce Provaz

***

50 /

próza / česká


Mezi láskou a nenávistí

Dnešní zastavení ve stínu barokní minulosti bude patřit jednomu z nejstarších témat. Láska mezi roky 1600 a 1750 se projevovala takřka stejně jako v roce 2011, snad jen patosu, vášní a emocí kroužilo kolem hlav zamilovaných tvůrců více. Což není nikterak překvapující, doba barokní je dobou sváru protikladů. Skladatel se pohybuje převážně ve vyšších kruzích, ale náleží k opomíjené společenské vrstvě středního nebo dokonce nízkého stavu. Skladatel je chápán jako umělec v livreji, sluha, který má sice právo mluvit, ale nesmí odpovídat. Lásku musí hledat jen mezi sobě rovnými: na vsi, v měšťanském domě, má-li štěstí, pak v zástupu dvorních dam. Láska k ženě vyšších kruhů je mu zapovězená. Avšak právě ženy aristokratky, ženy mecenášky, které jsou středem učeneckého salónu nebo mají vzdělání na úrovni, právě takové mohou pro skladatele představovat harmonický, oboustranně přínosný vztah. Angličan Jeremiah Clarke (1674–1707) spáchal sebevraždu (zastřelil se) kvůli nešťastné lásce k „nádherné ženě ze vznešených kruhů“. Byl mimořádně nadaným varhaníkem a instrumentalistou, jeho nejslavnější skladby (Prince of Denmark‘s March a Trumpet Tune) byly v 19. století chybně přiřčeny jeho kolegovi Henry Purcellovi (1659–1695). Vedle těchto nešťastných, nerovných nebo neopětovaných svazků existovaly daleko dobrodružnější „nebezpečné známosti“. Láska v lůně Matky církve nikdy nemohla dopadnout dobře, ať již vzpomínám příklady ze středověku nebo slavný Zločin pátera Amara. Pietro Simone Agostini (1635–1680) se vyhýbal po celý život nepřízni osudu: musel uprchnout z rodného města kvůli podezření z vraždy, následně byl vypovězen z celého kraje, když se zapletl s jeptiškou. Svůj život ukončil rovněž sebevraždou. Fridrich II. Veliký, pruský král „filozof“, byl proslulý především svou necitelností k druhým lidem, kterou pravděpodobně zdědil po otci. Na jeho dvoře v Sanssouci a v Berlíně působilo mnoho komponistů, operních zpěvaček a hudebníků. Jeden z nich, Johann Friedrich Agricola (1720–1774), poměrně záhy ztratil královu podporu. Podmětem k této nemilosti byl pravděpodobně skladatelův sňatek s berlínskou sopranistkou Emilií Monteni. Tento svazek totiž král odmítl a později ho nejspíše Agricolovi přímo zakázal. Ovšem skladatel byl stejně neoblomný jako král a zpěvačku si vzal. Fridrich Veliký však stejnou měrou,

jakou projevoval neutuchající touhu zasahovat do soukromí svých poddaných, dával najevo i svou benevolenci a s jistou lhostejností tak nechal skladatele jeho osudu a dále se mu nemstil. V dobré se obrátil zakázaný vztah Henri Desmaretse (1661–1741), který po smrti své manželky zahořel láskou ke své žačce Marii-Margueritě ze vznešeného rodu. Byl vytrvalý a udržoval s patnáctiletou dívkou styky po tři léta, poté jí pomohl k útěku z domova. Za tento čin byl králem Ludvíkem XIV. uvězněn, avšak podařilo se mu z vězení utéct a společně se svou milenkou prchl do sousedního Nizozemí. Rozlícený král jej v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti. Poté, co byl Desmarets zaměstnán u španělského krále a burgundského vévody, nakonec král od přísného trestu upustil a viníka omilostnil. Láska prokletá, tak bychom mohli nazvat vztahy, které i dnes budí rozruch a nejsou společensky akceptovány. Homosexualitu, která byla ostře odsuzována a proto i co nejúzkostlivěji tajena, dokázala šokovaná a pobouřená společnost nekompromisně a bez soudu okamžitě zadusit. Geniální komponista komorní hudby, jedinečný mág hudebních barev, Johann Rosenmüller (1619–1684) zpočátku úspěšně působil v Lipsku. V roce 1655 jej nechala konšelská rada uvěznit ve věži městské pevnosti. Důvodem byl intimní vztah s jedním mladíkem z chrámového sboru. Když oba muže přistihl náhodou svědek, vyrojil se celý zástup dalších „svědků“, kteří si vyrovnávali s Rosenmüllerem své účty. Případ byl brzy skandalizován a vynesl skladateli mnohaletý žalář. Komponistovi se však již po třech letech podařilo z vězení uniknout a odešel do Itálie. Do Německa se pak vrátil až ke konci svého života. K poslechu na You Tube: http://www.youtube.com/watch?v=z1088E6E2fY http://www.youtube.com/watch?v=-Zrvd4n9cA4&feature=related http://www.youtube.com/watch?v=Odvh26MV71A

/Adam Krupička/

autor vystudoval historii a bohemistiku na PF UJEP v Ústí nad Labem, zajímá se o klasickou hudbu a poetiku literárních postav

foto archiv autora

Byly noci, kdy jsem pro nespavost viděl svůj zánik, krvácel jsem a umíral, všechno to bylo zřetelné a objektivní. Věděl jsem, že ať už se stane cokoliv, já u toho nebudu. Mohl jsem plnými doušky vdechovat krásné okamžiky – to ano, snad bych si s tím i vystačil. Hodně jsem tehdy přemýšlel, jaký bude svět beze mne. Často jsem si představoval svůj prázdný stůl, své oblečení, věci a majetek, s kterým jsem neustále v kontaktu. Všechny úvahy nakonec ukončil a v podstatě i spojil nalezený provaz, jeho existence mi byla velkou oporou. Kdybych to však chtěl celé mythisovat, pak bych musel říct, že po provaze lze vyšplhat do nebe, či se po něm člověk může spustit až do pekel.

Ze života barokního skladatele –

la follia / 51

Mezi knihami Odeonu foto archiv autorky

Autorka je historička umění, kurátorka a spisovatelka.

„Dneska jeden student u maturity řekl: Mácha, to byl velký romantik a turista! Rozumíš tomu? Já a romantik?“ ušklíbl se a jedním hltem dopil pivo z půllitru. Naproti sedící Karel Jaromír jen pokýval hlavou. „Buď rád, že o tobě tvrdí tohle. Víš, na co se včera ptali osmáci? Prý jestli nejsem pedofil, když jsem napsal tolik pohádek.“ „Ty naděláš, co má říkat takový Foglar,“ ozvalo se mu za zády a ke stolu si přisedl postarší muž. „Jardo, no konečně!“ přivítal ho Neruda a hned mu na stůl položil pivní tácek. Vzápětí se na stole objevily čtyři orosené půllitry a utopenci pro Seiferta. Vrchní měl své hosty už dávno přečtené. Zatímco „tam venku“ maturanti odříkávali názvy a obsahy děl literárních velikánů, v hospodě U Mrtvého básníka bylo nejdůležitější vědět, co a kdy jim přinést na stůl.

„Pánové, připijme si na ty, kteří nás buď nenávidí, nebo jsme jim pro smích,“ pozdvihl Neruda sklenici a s obřadností sobě vlastní si přiťukl s ostatními. „Ty si máš tak na co stěžovat, tvoje sbírka se dostala až do vesmíru,“ popíchl ho Erben, „to dokázal už jenom Krteček.“ „A k čemu mi to je? Dneska jediné, co o Písních kosmických lidi vědí, je, že si je vzal nějaký astronaut s sebou do kosmu a při dalším letu je radši vyměnil za plyšáka!“ „Co já bych za to dal …“ povzdechl si Seifert a nabodl na vidličku pořádný kus buřta. „Máš nobelovku, nechybíš v žádné vědomostní soutěži,“ oponoval mu Mácha. „Víš ty, co je to za opruz? Pořád mi hučí v uších …“ kroutil hlavou, „to je pořád já, Heyrovský, já, Heyrovský, občas si připadám, jak jeho siamské dvojče. A studenti mne nenávidí, prý jsem toho napsal moc a kdo se to má učit.“

„Jarda má pravdu,“ přidal se Erben, „ty vůbec nevíš, co to je. Umřeš si v šestadvaceti, nikdo pořádně neví, jak vypadáš. Napíšeš si jedno jediný zásadní dílo a ještě po tobě pojmenovali nejznámější rybník v Čechách.“ „Přesně,“ přitakal mu Neruda, „a u tvojí sochy na Petříně se scházejí milenci. U té mojí se většinou zastaví, jen když si mne chce označkovat jejich pes. Pak přečtou cedulku a řeknou: no jo, já si řikala, že Mácha nebyl tak ošklivej,“ zapitvořil se jak pubertální slečinka. Všichni u stolu vyprskli smíchy. „A Vrchlický, co má sochu nedaleko, si taky stěžoval,“

✁

Nebyl to záměr, psát výhradně o knihách vydaných v edici Světové knihovny Odeon, ale tak se to nějak stalo, že se mi za poslední měsíce nakupily v komínku knih k přečtení zrovna ty odeonské. Norské dřevo Haruki Murakamiho vyšlo v Japonsku v roce 1987 a okamžitě se stalo fenoménem, který potvrdil i překlad do angličtiny. Řekněme, že v Japonsku mohl zapůsobit fakt přetržení tradice, odvrácení se k západnímu stylu života, svěží vánek rozrážející těžká, stojatá oblaka domácího literárního kánonu. Ale nedokážu si vysvětlit fakt, čím na sebe tato kniha upozornila v západním světě, že vyvolala tolik bouřlivě nadšených reakcí (včetně českých). Tradiční příběh milostného trojúhelníku se sice odehrává v japonském prostředí, ale autor se ho záměrně snažil potlačit natolik, že kdyby hlavní postava Tóru Watanabe nejedla občas nudle rahmen nebo nezašla na suši, kdyby necestovala šinkanzenem a nestýkala se s Naoko, Midori nebo Kizukim, byl by to příběh, který se mohl klidně odehrát kdekoliv. A byl by to nudný a banální příběh. Nekonečně se vlekoucí jednání hlavních postav, jejich plytké motivace, stálé patlání v témže způsobilo, že jsem se druhou půlí knihy prokousávala jen ze zvědavosti, jestli mě na závěr nečeká nějaké překvapení. Nečekalo, pomineme-li už na přebalu avizovanou sebevraždu jedné z Tóruových přítelkyň. Po přečtení ve mně zbyla snad jen hořkost, jak jde z obyčejného příběhu, jenž byl zbavený i toho mála koření, které by čtenáři západní tradice způsobilo radost a zavedlo ho do reálií neznámého světa, udě-

lat velblouda, který svým krokem úspěšně překlenul celou euro-americkou čtenářskou masu. Na stejnojmenný film, který byl nedávno uváděný v českých kinech, jsem raději ani nešla. Zato román Očista estonské autorky Sofi Oksanen nemůžu než doporučit. Svěže psaný příběh o jedné venkovské rodině, jejíž představitelky smetla velká historie drtící bezohledně malé lidské osudy, mi byl od začátku blízký. Nejen proto, že se sama něčím podobným zabývám. Rychlý jazyk Sofi Oksanen se nezadrhává na detailech, pádí roky, desetiletími, míjí činy klíčových postav v různých režimech, zvažuje vinu kolaborantů s nacisty a později s Rusy, aby ústil do finále, v němž se ukáže, že ani „nová doba“ neznamená svobodu. A že minulost nás vždycky dožene. Trpká kapka na závěr v podobě hlášení tajné služby pak nahlíží motivaci jednání postav z jiného úhlu a přesně mířenými ranami za sebou nechává nechuť k těm, kteří se rozhodli pro vlastní prospěch přistoupit na kompromisy s dobou, nebo, a to hůř, je cíleným udavačstvím přímo inscenovat. Poslední knihou, za kterou bych se chtěla ohlédnout, je Deník Chucka Palahniuka. Tajuplný příběh odehrávající se na základě prastarého vzorce, podle nějž jednou za století musí žena určitých rysů a schopností vytvořit monumentální výtvarné dílo, které zachrání ostrov Potchkeysea, je fascinující vyprávění o nemožnosti dokonale poznat vlastního manžela, dceru, nebo přátele, které si člověk pro život vybral sám … Ještě teď ve mně rezonuje ta tíha, se kterou se musela hlavní hrdinka Misty Marie táhnout životem, který jí promyšlenými manipulacemi zformovali cizí lidé. A nejen kvůli neotřelému příběhu, ale i kvůli perlivému Palahniukovu jazyku je to kniha, kterou jsem z komínku knih k přečtení neodložila do knihovny, ale zasunula dospod, a už teď se těším, až se zase objeví na vrcholku sloupce.

✃

Kateřina Tučková

Mácha, ten se má

52 /

… doporučuje


Chcete uspořádat narozeninovou oslavu Karla Hynka, udělat radost Seifertovi nebo potěšit Nerudu s Erbenem? Připojte se k festivalu Den poezie. Probíhá 7.–21. listopadu ve více

nemohl zůstat pozadu Seifert, „prý přijdou milenci, začnou se líbat, tu a tam si nějaký poeta vzpomene na Za trochu lásky šel bych světa kraj, dál to neumí, a tak jdou radši k Máchovi recitovat Máj, ten znají všichni“ „ A dort, nezapomeň na dort,“ řekl Erben a pokýval směrem k vrchnímu prázdným půllitrem. „Komu jinému nosí lidi k narozeninám k soše dort? Literární soutěže a festivaly v rodném městě, to má dneska každý, ale tvůj Den poezie se táhne čtrnáct dní, je v tom angažovaná celá republika a ještě ti chodí na narozeniny k soše recitovat s dortem. Mně předhazují románek s Boženou a narozeninovou párty u sochy jsem měl jen jednou, když se tam omylem usadila parta teenagerů.“ Neruda dopil a povzdychl si: „Začalo to slibně, jenže pak nějaká babka zavolala policii …“ „To víte, někdo si to holt umí zařídit,“ pokrčil rameny Mácha.

jak 40 městech ČR. Více informací na www.denpoezie.cz nebo na facebooku www.facebook.com/denpoezie

✃ 15. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava

25/10—30/10 2011

Kdo žere Karlovy Vary?

Release Jafar Panahi

www.dokument-festival.cz

Ji hlava International Documentary Film Festiva l

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary pro mě býval za mých gymnaziálních let srdcovou záležitostí. Nevím, zda to bylo dáno mou čirou cinefilií a mladistvou nezralostí, nebo čistě praktickými okolnostmi. Byl od mého bydliště vzdálen pouhých padesát kilometrů a rodiče by mě nejspíš stejně nikam dál nepustili. Po návštěvě letošního ročníku se však čím dál tím více zamýšlím nad tím, zda je festival opravdu oním pomyslným vrcholem filmových zážitků, za který jsem ho dříve považovala. Pravdou je, že jsem zde v předchozích ročnících vždy narazila na pozoruhodné a zajímavé filmy, které mne svým způsobem oslovily a v mnohých případech ovlivnily i můj filmový vkus. Po návštěvě letošního festivalu však přišlo malé zklamání. Svůj zážitek se špatnými filmy samozřejmě nemohu zobecňovat na celý festival, vždyť jsem se i letos, stejně jako minulý rok, do Varů dostala až na poslední tři dny, a ty bývají, jak známo, ospalé a dojíždějící. Co však zobecňovat mohu, a také budu, je fakt, že festival se stále více stává jen prestižní událostí, na kterou lidé přijíždí, aby se mohli cítit důležitě a aby načichli snobáckou atmosférou, která ho již tradičně doprovází. Jak jinak si vysvětlit fakt, že Diváckou cenu deníku Právo pravidelně vyhrávají filmy české, které rozhodně nejsou tím nejlepším, co lze na festivalu zhlédnout? Je v tom zvrácená představa českých diváků o tom, že svou zemi musí podporovat za každou cenu? Myslím, že nikoliv. Tento fakt spíše potvrzuje mou domněnku, že sem lidé jezdí jen tak, aby mohli říct: „Byl jsem ve Varech na festivalu!“, přičemž k filmu nemají zas tak velký vztah. V přehršli zajímavých titulů si potom vybírají zaručené české pecky, ve kterých mohou vidět své oblíbené herce. Ti je nevyvedou z míry nečekanou polohou svých filmových charakterů, protože co si budeme povídat, většina českých herců hraje stále tu stejnou roli, akorát v jiných filmech. Návštěvníci těchto představení mohou být potěšeni, že zhlédli film, u kterého se nemuseli namáhat čtením titulků, mohli se nechat dojmout mnohdy srdceryvným příběhem a při hlasování o divácky nejoblíbenější film ještě přilepšit své zemi. Já ve Varech na české mainstreemové filmy nechodím. Je to pro mě ztráta drahocenného času, který bych mohla věnovat filmům z jiných koutů světa, jež se do české distribuce třeba ani nedostanou, a tak obohacuji svůj přehled o současné světové kinematografii. Ale proti gustu … víte co … Přijde mi jen škoda, že

čeští diváci nedokážou docenit i jinou tvorbu, než je polodokument Nickyho rodina Mateje Mináče, který letos diváckou cenu získal. Ve srovnání s minulým rokem mne letos překvapilo, že poslední tři festivalové dny se Vary zdály plné k prasknutí. Nešťastníci, kteří neulovili lístky, čekali v ohrádkách před sálem i dvě hodiny před začátkem projekce a bylo jich opravdu hodně. Zaujímali strategická místa s dobrým výhledem na přicházející dobrodince, kteří by je mohli darovaným lístkem vytrhnout z nutnosti trávit celý festival na chodnících a podlahách před kinosály. Pročítali program odpředu dozadu a zpět, listovali Právem (zprostředkovatel oficiálního festivalového deníku), diskutovali o filmech, co stihli i o těch, na které se nedostali. Když přišla vytoužená chvíle vpouštění stáda do sálu, vstali a někdy ukázněně, jindy zběsile postupovali za vytouženým cílem, aby se v sále mohli handrkovat s lidmi, kteří přišli na své místo méně než pět minut před začátkem představení a činili si na něj stále nárok. Na rozdíl od robotů z minulého ročníku, kteří emoce projevovali jen sporadicky a do sálu kráčeli v úhledných řadách, byli letošní návštěvníci, zdá se, plni elánu a energie i na konci festivalu, což mu rozhodně přidalo na mé oblíbené tlačenkové atmosféře s přídechem vášně pro film. Oproti minulým rokům se však z dříve ryze baťůžkářské aktivity vysedávání před sálem stal nový adrenalinový sport pro odvážné primadony. A tak jste například při čekání na půlnoční projekci japonského softerotického filmu Vodnické zpívánky mohli zažít bizarní pohled. Pětice vyfintěných a navoněných mladíků a slečen tam seděla v kroužku na zemi a popíjela šampaňské z šampusových skleniček. Viditelně si užívali své nepatřičnosti mezi všemi přítomnými cinefily, kterou dále prohlubovali hlasitými komentáři svých filmových zkušeností a oblíbených slátanin. Že by to svědčilo o dalším trendu na MFF KV, který bude festivalovou atmosféru ještě více znepříjemňovat? Nebo je to jen další ukázka toho, jak povrchně a prvoplánově mnoho lidí k festivalu přistupuje? Uvidíme v budoucnosti. Letos naštěstí ještě stále v ohrádkách převažovali sympatičtí milovníci filmů, kteří se neostýchali nabídnout všem neznámým kolegům pálenku na posilněnou před finální tlačenicí do sálu. Tolik tedy k atmosféře festivalu. Snad by se slušelo vyjádřit se i k filmům, které jsem letos zhlédla. Nebylo jich moc a většina z nich nestála za nic. Tím však

✁

film / reportáž / 53

MFF Karlovy Vary, na kterých mohli diváci zhlédnout to, co ve Varech nestihli. I já využila této možnosti a navštívila jsem projekci soutěžního filmu Cigán režiséra Martina Šulíka, oceněného hned čtyřmi cenami letošní poroty (Zvláštní cena poroty, zvláštní uznání Jánu Mižigárovi za hlavní roli ve filmu, Cena Dona Quijota mezinárodní federace filmových klubů FICC a Cena Europa Cinemas Label). Na rozdíl od všech ostatních filmů uváděných v Ozvěnách byl film Cigán velmi málo navštěvovaný, přitom však rozhodně nebyl nepovedený. Otevírá se tu tedy opět ožehavá otázka českého rasizmu, jelikož většina ohlasů na film na filmových databázích i v „odborných“ recenzích se bohužel vůbec nezaobírá filmovými kvalitami snímku, ale pouze jeho tématem. Příkladem za všechny může být recenze od Ivety Hajlichové na stránkách www.filmmaniak.cz. Znakem toho, jak lidé film berou, může být i atmosféra v sále při jeho projekci. Při scénách, které nezaobaleně a neidealizovaně líčily romskou mentalitu, kterou chtěl film divákům přiblížit a donutit je k zamyšlení se nad ní, se diváci smáli a komentovali je nepatřičnými poznámkami. Po tomto zážitku se nezbývá než ptát – co se to děje? Jsme opravdu takový ignoranti a zabedněnci, nebo si na ně jen hrajeme?



foto archiv autorky

nechci nikterak odsuzovat schopnosti pořadatelů, prostě jsem asi jen neměla štěstí na zajímavé snímky. O filmu, který mne letos oslovil nejvíce, se dočtete více o pár stránek dál v minirecenzi z pera Tomáše Čady, tudíž se o něm rozepisovat nebudu. Za zmínku a doporučení jistě stojí ještě snímek Joe Cortische z Velké Británie Útok na věžák (Attak the block), který na pozadí bláznivé komedie o partě londýnských výrostků, kteří se statečně staví proti mimozemské invazi, rozehrává politicky nekorektní a kritickou sociální sondu do života londýnských minorit. Zajímavý byl i řecký snímek Příběh 52 (Istoria 52) Alexise Alexioua. Ten vizuálně podmanivým způsobem zpracovává téma prožívání skutečnosti psychicky narušeným člověkem, který trpí schizofrenií. Naopak největším zklamáním letošního filmobraní byl soutěžní snímek kanadského režiséra Ivana Grbovice Romeo 11 (Roméo onze), jenž řeší nelehký úděl fyzicky postiženého hrdiny v současném světě dokonalých těl a tváří. Film s velkým potenciálem v tématu libanonské menšiny v Kanadě se celou dobu točí kolem srdceryvně zobrazovaného mladíka, který si je nejistý sám sebou a jeho etnicita je přitom zcela opomíjena. Výsledkem je extrémně nezáživný a klišovitý příběh o neschopnosti současné mládeže navázat vztah jinak než přes internet. Film je obohacený o vyděračské postupy kamery, která po celý snímek dbá na to, aby byla zaostřena na hlavního hrdinu s fyzickým postižením. Co dodat? Snad jen to, že i letos se v kinech Aero a Světozor v Praze konaly Oficiální ozvěny 46. ročníku

Ideologie v Ženě za pultem, aneb indoktrinace skrze televizní obrazovku V 70. letech 20. století se naplno projevila snaha vládnoucích vrstev přinutit občany ČSSR k aktivnímu sledování politického dění a tím i k jejich co možná neefektnější indoktrinaci skrze televizní zpravodajství. Jelikož se však tato snaha ukázala být nereálná – hlavně kvůli tomu, že se lidé na zprávy, skládající se ve větší míře ze suchých reportů ze stranických schůzí, nedívali – přistoupil tehdejší ředitel Čs. televize Jan Zelenka ke změně strategie. Jeho cílem se napříště stala snaha „ zesílit ideologický politický obsah televizních programů“ 1 vysílaných v hlavním vysílacím čase, aby se k tomuto obsahu dostal co

54 /

film / esej

možná největší počet občanů. V této snaze Zelenkovi nejvíce pomohla poměrně kontroverzní osobnost Jaroslav Dietl (* 1929, Záhřeb, Jugoslávie), zakladatel čs. televizního seriálu. Jaroslav Dietl vystudoval FAMU v Praze, obor dramaturgie a scenáristiky a velmi záhy, ještě za svých studií, byl zaměstnán v Čs. televizi, pro níž psal mimo jiné scénáře k tehdy velmi oblíbeným zábavným revuím. Vyzkoušel si i práci pro divadlo 2 a pro film 3, ale nikdy v ní nedosáhl takových úspěchů, jakých dosáhl se svými televizními seriály. V průběhu Pražského jara však i v tomto oddaném, leč poněkud ide-


alistickém, komunistovi uzrála nespokojenost s režimem a po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy požádal o ukončení svého členství ve straně. Této jeho prosbě nebylo vyhověno a místo toho byl ze strany vyloučen. Nicméně, jak už jsem zmiňovala výše, v 70. letech se díky svému vypravěčskému talentu, který byl nejspíš za dob normalizace a na půdě ideologicky veledůležité televize opravdu výjimkou - jedině tak si lze vysvětlit fakt, že mu bylo i po Pražském jaru umožněno znovu vstoupit na půdu televizního studia, leč po veřejné omluvě, kterou musel podstoupit - opět hřál na výsluní. Že se straně „znovuzrození“ J. Dietla vyplatilo, je patrné hlavně na tom, že se „při vysílání premiér [jeho seriálů] ulice a pohostinská zařízení vyprázdnily, lidé se vraceli předčasně z chat a chalup“ a „sledovanost některých seriálů dosahovala 80 až 90 procent celé populace“ 4, nevyjímaje ani členy undergroundu a ně-

které disidenty, kteří tyto oblíbené kusy – ať už z jakéhokoli důvodu – sledovali společně v liduprázdných hospodách. Díky fenomenálním úspěchům Dietlových seriálů tak mohla strana bezstarostně předávat ideologický obsah „nicnetušícím“ občanům. Nejznámějším „úspěchem“ těchto snah byl nejspíš Dietlův Muž na radnici, jehož výslovným záměrem „byla mentální příprava mas na plánovanou likvidaci historických měst a výstavbu panelových sídlišť“ 5.

Dietl ve svých scénářích spoléhal především na přejímání skutečnosti, kterou ve velké míře idealizoval. To mu bylo velmi často vyčítáno, a přestože mezi řadovými občany sklízely jeho seriály úspěch, kritikové a intelektuálové jeho díla napadali a označovali je za líbivá a povrchní. V jeho tvorbě se však zrcadlí přesně to, co požadovala strana, tedy že „kulturní

díla společnosti mají reflektovat převažující způsob života, a tak jej zároveň posilovat“ 6 V důsledku to vedlo k tomu, že dílo J. Dietla „definovalo normalizaci právě tak, jako bylo samo normalizací definováno“ 7.

Nabízí se samozřejmě otázka, do jaké míry sám Dietl považoval ideologický obsah svých děl za nutný a do jaké míry věřil, že se společnost dá sledováním televize, speciálně seriálů, vychovat k pravému socialistickému způsobu života. „ Žádný divák se na konci

příběhu, s jehož hrdinou se ztotožnil, nestane lepším člověkem, i když si tak na chvíli připadá. Život nebo chcete-li společenská praxe je mocnější než kniha, film či seriál. Je však špetka naděje, že ta chvilka může probudit nebo podpořit jeho lepší já, před kterým se pak třeba trochu zastydí, když kapituluje, závidí, ubližuje, mlčí. Ale běda, když dramatik uvěří, že může nebo musí dokázat víc. Bude leda k smíchu.“ 8

Avšak i když se z tohoto citátu možná zdá, že Dietl nesdílel stejný názor na možnost indoktrinace prostřednictvím seriálů a jiných televizních pořadů jako Jan Zelenka, stvořil v 70. a 80. letech několik scénářů, na jejichž základě se „natáčel život ve lži“ 9. Jak jeho seriály fungovaly, jsem se pro účel této práce rozhodla prezentovat na jednom z jeho nejslavnějších děl, které se v poslední době opět vynořilo z trezoru v ČT a vzbudilo na jedné straně nadšení, na druhé straně zděšení a otázky po povaze současných Čechů, kteří mu stále ještě věnují sentimentální pozornost a uznání. 10 Řeč je o seriálu Žena za pultem (1977), normalizační soap opeře z prostředí luxusní, bohatě zásobené samoobsluhy v Praze, do které jednoho dne nastoupí Anna Holubová (Jiřina Švorcová), aby, jako pravá socialistická žena plná ideálů pomohla všem a všemu a dosáhla tak co nejefektivnějšího fungování podniku. Už samotné obsazení hlavní role prominentní komunistickou herečkou Jiřinou Švorcovou, která se aktivně podílela na socialistickém způsobu života a na jeho utužování – sama byla členkou ÚV KSČ a Svazu českých dramatických umělců a aktivně podporovala cenzurní zásahy, včetně likvidace nepohodlných umělců – a svou oddanost Komunistické straně nepřehodnotila ani po Sametové revoluci, o mnohém vypovídá. Vždyť kdyby roli hrála Jana Hlaváčová, pro kterou ji J. Dietl napsal, mohl výsledný tvar vypadat zcela jinak. Zamýšlet se nad tím, co by se stalo, kdyby však nemá v této práci své místo už jen proto, že samotná postava J. Dietla je v mnohém neprůhledná a motivace jeho konání a prorežimní tvorby je ve větší míře nejasná. Pokud není tak povrchní, aby se řídila touhou po slávě a penězích za každou cenu. „ Hlavním záměrem tvůrců Ženy za pultem bylo předvést dosaženou míru emancipace žen v socialistické společnosti a hlavní hrdinku Annu Holubovou prezentovat jako ideál socialistické ženy“ 11.

Divákům a především divačkám měl seriál nejspíš ukázat, že k tomu, aby člověk něco udělal pro stát i pro samotnou ideologii, která slibovala život v hojnosti a pohodlí, nemusel být nutně straníkem, ba co víc, že ani není nutné věnovat se politice. Postačí jen, aby se ženy staraly o blaho své rodiny a především svých dětí, na kterých v socialistickém Československu záleželo nejvíce, a přitom zvládnou i práci pro stát, oddanou službu zákazníkům, třeba i v ukázkově zásobené prodejně. Právě luxusní prodejna se v Dietlově seriálu stala ukazatelem toho, jak nestydatě se strana snažila občany umlčet a předvést jim život ve lži, který vydávala

film / esej / 55

za pravdu. Jak se snažila své nedostatky v zásobování reálných prodejen zamaskovat a dokonce omlouvat skrze neustálé scény telefonujícího vedoucího potravin, z jehož konání si měli diváci nejspíš odnést to, že problémy se zásobováním nezpůsobuje samotný stát, ale spíše neschopní zaměstnanci, které by měl na jejich místě nahradit někdo spolehlivější a schopnější. Ukázkově to dokládá věta Anny Holubové z posledního dvanáctého dílu seriálu: „ Když někdo neumí

naplánovat a spočítat kolik se čeho prodá, potom chce lidem vnucovat staré zboží, tak není na svém místě, to platí na nás na všechny.“ 12 Samotný per-

56 /

film / esej

mnoha tváří (1958), Tři chlapi v chalupě (1963), Ženu ani květinou neuhodíš (1966), Tajemství velkého vypravěče (1971), Pihatý Max a strašidla (1987) aj. 4 MACEK, Jakub. Normalizace a populární kultura: Od domácího umění k Ženě za pultem. In BÍLEK, Petr A. ; CINÁTLOVÁ, Blanka. Tesilová kavalérie: Popkulturní obrazy normalizace. 1. vydání. Příbram : Pistorius & Olšanská, s. r. o., 2010. s. 11. 5 BREN, Paulina. c. d. (pozn. 1) 6 Tamtéž. 7 Tamtéž. 8 JANOUŠEK, Jiří. Tváře bez svatozáře. 1. vydání. Praha: ROH, 1987. str. 112.

jako v socialistickém realismu – na kladné, záporné a váhající“ 13 velmi důrazně odděluje od těch méně

žádaných, či dokonce odsouzeníhodných. Bezvýhradně kladná postava Anny (tato její kladnost je navíc politizována osobou Jiřiny Švorcové), má v seriálu úlohu přivádět na správnou cestu osoby, které z této cesty různými způsoby vybočují, a poučovat tak diváky o tom, jak se správně chovat, žít, pracovat, vychovávat děti atd. Exemplární výchovnou vsuvkou je např. napravení učnice Zuzany. To totiž dává divákům naprosto jasně najevo, že rozkrádat socialistický majetek (v éře Normalizace velmi rozšířený jev) je špatné a odsouzeníhodné. Podobně vyznívá i blahodárné působení Anny na „lahůdkovou“ Olinku, které vede až k jejímu odmítnutí životního stylu svých rodičů a k upřednostnění manželského života s moudrým mužem namísto potrhlých výletů s mladými a nevázanými hochy. Odsouzení maloburžoazních přežitků je poté nejvíce patrné ve scéně svatební hostiny již zmiňované Olinky, na kterou přijde nezván její zhrzený obdivovatel a vpálí přítomným jejich nesmyslné lpění na materiálních statcích. „ Předměty … předměty, samý předměty … Pani, vy fakticky neumíte nic jinýho, než se chlubit předmětama“? 14 Častý je však v Ženě za pultem i prvek odsouzení manželské nevěry, která je považována za hrubé narušení rodinného života a jeho prostřednictvím i života a fungování celé společnosti. Příkladem nám může být třetí díl seriálu, ve kterém poctivá Anna odmítne návrhy zástupce vedoucího Vilímka jen proto, že je ženatý. Nebo také šestý díl, ve kterém prodavačka Kalášková žene boj o svého záletného muže až tak daleko, že prosí o pomoc podniky, ve kterých oba hříšníci pracují. Tento fakt, totiž že do manželských záležitostí ryze osobní povahy může zasahovat stát, opět ukazuje důležitost veřejných institucí v rámci socialismu. Důležitost manželství a odsouzeníhodný akt nevěry konečně také způsobí happyend celého díla. Jedině díky opětovné nevěře svého bývalého manžela, spojené se ztrátou důvěry u mužových dětí, může Anna konečně skončit v náručí milovaného muže, aniž by trpěla výčitky svědomí nad tím, že svým ratolestem upírá možnost mít otce.


9 BREN, Paulina. c. d. (pozn. 1) 10 Zajímavý pohled na tento fenomén přinesla v ča-

Žena za pultem / foto czech-store.cz

Obecně se Žena za pultem snaží diváky přesvědčit o tom, že socialistická žena je svobodná osoba. Tato její svoboda se však neprojevuje její nesvobodou diktovanou společenskými konvencemi týkajícími se pohledu na manželství a specificky ženské povinnosti v domácnosti, ale její možností prostřednictvím svého zaměstnání budovat lepší socialistickou zemi. Tato její snaha je navíc zbavena politického pozadí a to v důsledku vede k ještě zřetelnějšímu pocitu svobody socialistického občana, který se na seriál pravidelně dívá. Tak funguje ideologický obsah Ženy za pultem, který diváky nepokrytě přesvědčuje o tom, že stávající režim je ten nejlepší možný a že když se všichni budou snažit stejně pilně a bezelstně jako hrdinové tohoto díla, bude to ještě lepší. V budoucnosti se tak snad budou moci pyšnit přesně takovými luxusními samoobsluhami se čtyřmi lednicemi a mrazáky, samostatnou zeleninou a mramorovou podlahou. Poznámky

1 BREN, Paulina. Představme si „socialistický způsob života“: Ideologie a rozpory v Československu let 1969-1989. In HADRAVOVÁ, Tereza; MARTINEK, Přemysl. Normalizace: sborník prací a rozhovorů pro Sokolovský filmový seminář 2006 [online]. 1. vydání. Loket : Démonický koník, 2006 [cit. 2011-02-09]. Dostupné z WWW: <www.sorela.cz> 2 Pro divadlo S. K. Neumanna napsal hry: Nepokojné hody svaté Kateřiny (1958), Pohleďte, pokušení (1959), Čtyři z velkoměsta (1960). Pro Divadlo na Vinohradech poté např. Nehoda (1963) 3 Připravil sedmnáct filmových scénářů – např. Muž

sopisu Respekt Silvie Lauder (LAUDER, Silvie. Národ za pultem: Proč máme pořád tak rádi normalizační seriály. Respekt. 2010, XXI, 50, s. 30-32.) 11 MACEK, Jakub, c. d. (pozn. 4), s. 21. 12 Žena za pultem,12. díl, scénář: Jaroslav Dietl, režie: Jaroslav Dudek, 1977. 13 MACEK, Jakub, c. d. (pozn. 4), s. 19. 14 Žena za pultem, 11. díl, scénář: Jaroslav Dietl, režie: Jaroslav Dudek, 1977.

Použitá literatura:

BÍLEK, Petr A.; ČINÁTLOVÁ, Blanka. Tesilová kavalérie: Popkulturní obrazy normalizace. 1. vydání. Příbram: Pistorius & Olšanská, s. r. o., 2010. 256 s. SMETANA, Miloš. Televizní seriál a jeho paradoxy. 1. vydání. Praha: ISV nakladatelství, 2000. 176 s. MATĚJKOVÁ, Jolana. Jaroslav Dietl: Tajemství vypravěče. Praha: NAKLADATELSTVÍ XYZ, s. r. o., 2009. 235 s. JANOUŠEK, Jiří. Tváře bez svatozáře. 1. vydání. Praha: ROH, 1987. 240 s. HADRAVOVÁ, Tereza; MARTINEK, Přemysl. Normalizace: sborník prací a rozhovorů pro Sokolovský filmový seminář 2006. 1. vydání. Loket: Démonický koník, 2006. 70 s. Dostupné z WWW: <www.sorela.cz> LAUDER, Silvie. Národ za pultem: Proč máme pořád tak rádi normalizační seriály. Respekt. 2010, XXI, 50, s. 30-32. BASLAROVÁ, Iva. Chlebíčková Anna, Vagínová Gita : Konvence a emancipace zobrazování žen v česk(oslovensk) ých seriálech. CINEPUR : Časopis pro moderní cinefily. 2010, 69, s. 20-23.



foto archiv autorky

sonál prodejny je pak v díle ne nepodobný pilným včelám (obrázek pro tehdejší dobu opravdu netypický), kterým ze všeho nejvíc záleží na blahu zákazníka, jež se snaží zajistit hojností všeho a příjemným vystupováním. Zásluhou Ženy za pultem tak mohly z obrazovek přetékat hromady rozličného zboží, aniž by to divák bral jako výsměch. Tento ideál mohl být naopak brán jako reálná vize blízké budoucnosti, které lze společnými silami jednoduše dosáhnout, když lidé potlačí na minimum pozůstatky kapitalistického tržního hospodářství a budou se snažit společnými silami budovat svou lepší budoucnost. Také tato společná snaha, tato všeobecná kolektivnost, důležitá pro dobré fungování socialistické republiky, je v seriálu hojně propagována. I když nenápadně, oblečená do hávu dobrého, dalo by se říci až rodinného, pracovního kolektivu. Nejvíce patrná je především v rozličných scénách oslav zasnoubení a svateb, konajících se vždy v šatně prodavaček. Ještě důležitější jsou však scény, ve kterých pan vedoucí (Vladimír Menšík) při různých příležitostech (Velikonoce, Vánoce aj.) promlouvá ke svým svěřenkyním. V těch je totiž nejvíce patrná snaha povýšit obyčejné zaměstnance služeb na post nejdůležitějšího článku společnosti, který svou prací umožňuje obyčejnému socialistickému občanovi žít svůj starostmi o politikou nezatížený život plný blahobytu, lásky, přátelství a výletů do přírody. Dalším důležitým prvkem seriálu, podílejícím se na důsledné indoktrinaci občanů, je i zobrazování svátků, ať už těch socialistických (oslavy 1. Máje), tak těch tradičních, u nichž je však dbáno na důsledné nahrazení jejich původních křesťanských kořenů zcela novými, ve velké míře ateistickými a režim podporujícími významy. Např. recitování budovatelských básní pod vánočním stromečkem a naprosté popření víry v Ježíška je typickým projevem těchto snah. Velká většina svátků je pak zobrazována primárně jako kolektivní událost, jež umožňuje lidem společně

oslavovat dosaženou „vysokou“ úroveň života, která je podporovaná obrazem bohatě zásobených obchodů s přetékajícími regály, plnými nedostatkového zboží. Kromě ukázky toho, jak by měl fungovat pravý socialistický podnik, dává seriál příkladem i některé žádané charakterové vlastnosti, které pomocí důsledné typizace postav a „ jejich rozdělení – podobně

film / esej / 57

Punkoví fotři F jako fotři (Other F Word) Dokumentární, komedie, drama USA, 2010, 98 minut

Scénář a režie: Andrea Blaugrund Kamera a střih: Geoffrey Franklin Hrají: Tony Adolescent, Art Alexakis, Rob Chaos, Chris De Wolfe, Joe Escalante, Flea, Lars Frederiksen, Josh Freese, Chris Gorog, Jack Grisham, Brett Gurewitz, Tony Hawk, Greg Hetson, Mark Hoppus, Jim Lindberg, Kevin Lyman, Michael McDermott, Tim McIlrath, Fat Mike, Mark Mothersbaugh, Duane Peters, Joe Sib, Nato Thompson, Rick Thorne

Blink 182, Red Hot Chilly Peppers, Rise Against, Pennywise, Devo či U. S. Bombs znáte? Já znal některé, navrch ještě Tonyho Hawka, dík kterému jsem se neúspěšně snažil jezdit na skatu. Zástupci kapel výše jmenovaných a mnozí další, plus Tony, nechali režisérku více či méně vniknout do svého soukromí. Vznikl tak dojemně komický či komicky dojemný film o otcovství a punku. Forma dokumentu není nikterak objevná. Klasický anglosaský televizní dokument tzv. „mluvící hlavy“ doplňují záběry ze soukromí jednotlivých aktérů. Pokud znáte například show Pimp my Ride či nějaký snímek o skatu, nemusím vám vizuální a hudební stránku věci přibližovat. Vše působí agresivně, úsečně, snad i zbrkle. Na MTV by se film rozhodně neztratil. Jenže tato agresivita skvěle vystihuje hlavní protagonisty, kteří přes fotrovská léta, přibraná kila a šedivé vlasy dělají, že neztratili nic ze svého mladistvého elánu. A k tomu jsou ještě otci. Snímek rámuje příběh Jima Lindberga, jehož kniha Punk Rock Dad: No Rules, Just Real Life byla prvotním impulsem k natočení. Jim se vydává na turné se svou skupinou Pennywise – tráví zde přes 250 dní. Doma má přitom ženu a tři dcery. Jak se vypořádává s tak dlouhým odloučením? Proč vůbec takto cestuje? Co na to rodina? Prvotní natěšení na turné opadává a s ním se film z roviny legrácek dostává do roviny melodramatické. Blaugrundová a její spolupracovníci měli jasnou vizi. Žádné odbočky od námětu, žádné vysvětlování. Jdeme přímo na dřeň. Má být film o punkových tátech? Nečekejte v něm cokoli jiného. Pokud se má divák smát, bude vše jasně dramaturgicky naznačeno, pokud má uronit slzu, jak by smet. Tato přímočarost překvapivě funguje, snad i díky tomu, že samotní hlavní protagonisté jsou více než přímočaří. S heslem co na srdci to na jazyku hovoří do kamery o svých zážitcích z dětství, úspěších v kapelách i o svých tátovských peripetiích. A pokud si s dětmi házejí místo míče lejnem, neznamená to, že jsou špatnými táty.

58 /

film / minirecenze


Jmenuji se Oliver Tate (Submarine) Komedie / Drama Velká Británie, USA, 2010, 97 minut

Režie: Richard Ayoade Scénář: Richard Ayoade Kamera: Eric Wilson Hrají: Sally Hawkins, Craig Roberts, Paddy Considine Richarda Ayoadeho zná většina diváků pouze jako Mosse z „nerdovského“ sitcomu Ajťáci. A po jeho režijní prvotině Jmenuji se Oliver Tate se na tom s největší pravděpodobností mnoho nezmění. Příběh teenagera, který chce vyřešit problém s rozpadajícím se partnerstvím svých rodičů a zároveň přijít o panictví s vysněnou spolužačkou, totiž patří mezi snímky, jež se snaží být přístupné a „cool“ úplně pro všechny, až svou snahou pouze nudí. Žánrově a stylově se jedná o dalšího zástupce tzv. „indie“ - tj. nezávislého komediálního dramatu, v němž se řeší seriózní otázky dospívání a rodiny formou jemného a ironického humoru, jenž má být publiku takříkajíc vlastní. Cílem je povznést se nad standardní životní patálie, hořko-sladce se za nimi ohlédnout a vyjít z kina s pocitem, že na konci temného životního období čeká vždy světlo štěstí a naděje. Avšak zatímco Juno či Malá Miss Sunshine dokázaly přijít s originálními náměty doprovázenými širokou plejádou tvůrčích nápadů, Ayoadeův film pouze recykluje, přičemž je výsledek výrazně křečovitější a pod-

statně hůře odvyprávěný než zmíněné snímky. Těžké je kupříkladu definovat charakter ústřední postavy, která je v jednu chvíli prototypem školního otloukánka, avšak záhy se bez jakéhokoliv smysluplného důvodu stává šikanátorem a „jedním z davu“. Nevěrohodná je i ústřední romance, která se důsledně topí v klišé středního (schematičnost) i nezávislého (formální znaky) proudu, aniž by mezi představiteli fungovala výraznější chemie. Pověstnou třešinkou na kočičko-pejskovském dortu je potom linie Oliverových rodičů. Ta je sice svou přeexponovaností poměrně úsměvná, ale rovněž nenabízí nic víc než otřepané stereotypy zabalené ve zdánlivě invenčním kabátku nezávislé komedie, jež jde naoko proti srsti, ale ve skutečnosti ji hladí úplně stejně jako standardní žánrovka o nadržených pubescentech.

Jmenuji se Oliver Tate / foto filmserver.cz

Ayoadeův film tudíž zůstává pouze relativně sympatickým debutem, jenž prezentuje svého tvůrce jako zdatného imitátora, který ví, co a jak si „indie“ publikum žádá. Bohužel však do poněkud stagnujícího subžánru nepřináší absolutně nic nového, čímž jen podporuje jeho průběžné vyčpívání.

/Petr Semecký/

autor je studentem SHV na FHS UK v Praze

foto archiv autora

/Tomáš Čada/

autor je studentem bohemistiky na PF UJEP a Filmových studií na FF UK


Běžným zvykem při promítání náročnějších karlovarských snímků jsou hromadné odchody rozladěné honorace. Rozjařená atmosféra a sounáležitost zavládají v sálech snad jen při půlnočních projekcích. Při nich však značně vypomáhá únava a alkohol. Přesto se ve Varech najdou snímky, u kterých se snoubí duše intelektuála-cinefila s duší manažera nadnárodní společnosti. Přitom to nemusí být filmy vůbec špatné. Je jich málo, o to příjemnější je to však prožitek. Na letošních Varech k nim patřil film F jako fotři režisérky Andrey Blaugrundové. Celovečerní dokument o těžkostech otcovství je vystavěný na na první pohled ztřeštěné otázce. Jakými otci budou členové amerických pukových skupin? Dopředu je třeba říci, že F jako fotři nemají ambice šokovat publikum hlubinnými sondami, překvapovat svou neotřelostí či provokovat voleným námětem. Přesto jistá neotřelost, jistá provokativnost a určitý sestup do duší se koná. Možná proto ta symbióza kravaťáků a inťoušů. Při klouzání po povrchu se pobavíte, při hlubším vhledu je co analyzovat.

Oliver Tate se chce zavděčit všem

film / minirecenze / 59

Artová akce, která míjí divákovo srdce Hanna (Hanna) Dobrodružný / Thriller / Akční USA / Velká Británie / Německo, 2011, 111 minut

Režie: Joe Wright Scénář: Seth Lochhead, David Farr Kamera: Alwin H. Kuchler Hrají: Saoirse Ronan, Eric Bana, Cate Blanchett V chladné pustině není kromě okolo jdoucího jelena a prasknání dřeva slyšet ani živáčka. Znenadání ticho pročísne svist letícího šípu vyslaného z rukou vyhublé puberťačky, kterou otec od narození připravuje na dráhu chladnokrevného zabijáka. Jmenuje se Hanna. Jejím cílem je agentka CIA Marissa Wiegler. Důvodem k asasinaci se zdá být záchrana vlastního života. Joe Wright si vydobyl respekt mainstreamového publika adaptacemi románů Pokání a Pýcha a předsudek, které oslňovaly především svým opulentním, mnohdy až lacině kýčovitým vizuálem, v němž se ztrácel opravdový příběh. Hanna se bohužel od svých předchůdců příliš neliší. Wright sice uhnul z dráhy srdceryvného mainstreamu směrem k „artu“, když v podstatě béčkovému příběhu o mladém zabijákovi s vymytým mozkem naordinoval více dialogové vaty nežli spektakulárních akčních sekvencí. Výsledek přesto působí dojmem, jakoby se režisér nemohl rozhodnout, jaký film chce vlastně natočit. Režisér tlačí expozici do extrémního realismu, v němž je kladen důraz na potřebu cizích jazyků a schopnost

splynout s davem, a nebojí se ani naturalismu v akčních až baletně precizních sekvencích. Zbytek filmu se naopak snaží být metaforickým příběhem o Červené Karkulce, jehož středobodem je hrdinčino hledání sebe sama a poznávání společnosti, od níž byla po celý svůj dosavadní život odtržena. Wright si přitom neuvědomuje, že i přes okatě umělecké zpracování s rádoby hlubokomyslnými dialogy pracuje s plytkým a předvídatelným scénářem, jenž má mnohem blíže k „osmdesátkovým“ počinům Stevena Seagala než k zadumanému Tarkovskému. A tudíž působí neskonale hloupě, pokud filmu chybí sebemenší náznak, že se permanentně seriózní, v závěru přitom překombinovaný a značně fantasmagorický film, nebere příliš vážně.

Hanna / foto totalfilmnerd.com

Hanna je snímkem, jenž se sice pokouší vymezit vůči žánrovým konvencím, avšak zároveň nemá dost tvůrčí odvahy či talentu, aby se vlastní cestou vydala naplno a nezabředala do vod protivného midcultu, jenž ve výsledku míjí srdce jak intelektuálního, tak nenáročného publika.

60 /

film / minirecenze

foto archiv autora

/Petr Semecký/

autor je studentem SHV na FHS UK v Praze


Jihlava Attack: žádné město není v bezpečí! Není to jen tak, psát o něčem, co člověk dobře zná a na čem se sám podílel. Pro informace se sice nemusí daleko, ale zase je ta tam jakákoli objektivita, když zkoušíme ze střepů vzpomínek a zážitků slepit láhev od tuzemáku a nevydávat ji přitom za prvotřídní sedmiletou whisku. Přesto se pokusím o stručný příspěvek k antologii alternativní hudební scény posledních deseti let na Jihlavsku.

O tom, jestli tu nějaká taková scéna je nebo není, netřeba diskutovat. Aktivní a originální kapely se zde rodí jako houby po dešti, a když už je náhodou moc dlouho sucho, tak aspoň některá změní název nebo sestavu. Nikdo se tím nesnaží uživit, o to víc to všechny baví. Hudba se organicky propojuje se životními názory, znát je to od jídelníčku (každá pořádná akce na garáži bývá doprovázena vegetariánskou/ veganskou grilovačkou) po „sport“ (hromadné cesty na koncerty na kole jako protest proti automobilismu). Semknutost téhle scény není ani moc velká (není to žádná sekta s patentem na ty správné akordy a deklamace), ani moc malá (tolerance, humanismus a společenskokritický drive se vytrácí až v pozdních ranních hodinách), aby se to celé rozpadlo … Bylo by nabubřelé tvrdit, že předtím tu žádná muzika nebyla. Byla jí fůra, hráli jí profíci, ale celé se to neslo tak nějak v duchu zábavy. Klubové, sálové, hospodské, kulturákové … Autorských písniček, textů a názorů se nám nedostávalo, tak jsme to zkusili sami. Možná jsme v tom rozjuchaném věku (přelom základky/střední) leccos kvalitního minuli, ale potom už to bylo jedno. Těch kapel je dneska nakonec možná víc, než lidí v nich se pohybujících, ale to nevadí. Tahle muzikantská fluktuace je zdravá věc, zvlášť, když si při ní člověk vyzkouší leccos od punku, metalu, hardcoru, folku až po elektroniku a rap … A to je jeden z nosných prvků scény, o které je v tomto příspěvku řeč – široká stylová rozrůzněnost. Souvisí to nejen s rozhledem a otevřeností lidí, co tyhle kapely dělají, ale taky s tím, že jsou to všechno známí a přátelé, a tak se respektují a podporují. Démonickou roli mezi nimi zaujímá Petr Hanus alias Johan, který je celému dění přítomen od samého začátku (kdy jsme dali do kupy kapelu Proletáři všech zemí) a stále jej (na rozdíl ode mě) svými aktivitami zhusta podporuje, ne-li přímo zaštiťuje. Krom Proletářů si zahrál ve Flying Shits, Human Steak,

Messerschmitt 109 a Ruce po obrně. Asi nejvýraznější a nejvytrvalejší je jeho působení v Průmyslové smrti. Do budoucna se taky můžeme těšit na vzestup jeho one man show Kopni fízla do hlavy. Mimo přímou hu-

dební produkci Johan provozuje vydavatelskou značku Shitrecords, pod kterou ventiluje své manažerské choutky a tahá zdejší kapely do zahraničí a naopak. A když dozuří poslední kapela večera, chopí se Johan mixu a procitne jeho alter ego DJ Džogy. Nevím, jestli by jeho obludná diskotéka roztančila i mrtvolu (jak se o ní tvrdí), roztančila už ale nejednoho deathmetalistu a jasně ukazuje, že tahle regionální subkultura se dokáže vůči mainstreamu vymezovat smrtelně vážně i s notnou dávkou recese zároveň.

Legendární Banánův plakát na neméně legendární Jihlava Attack vol. 1 v Brně / foto Miloš Makovský

hudba / profil / 61

Johane, jak to podle tebe všechno začalo? Když jsme poprvý vyrazili do Věžničky, do Hospody U Tadeáše. Mladý puberťáci, jako utržený ze řetězu. Taky jsme začali chodit na zábavy, tam jsme si trochu přičichli k muzice. Tenkrát tu hodně hrála Nirvana Revival. Koncerty, na kterých kolikrát nikdo nebyl, a my – pár šestnáctiletých týpků – se tam ve vytahaných svetrech váleli po zemi a zpívali úplně všechny písničky zpaměti. Zábavovek tu bylo dost. Koneckonců náš první koncert s Proletáři proběhl díky tomu, že nás Šaryk ze 4 z tanku a pes pozval zahrát si v pauze mezi jejich produkcí … Jó, v podstatě nás odpíchli! Zpočátku jsme docela koketovali s tím hrát převzaté písničky … Ale nakonec zvítězila varianta, že budeme hrát vlastní věci, protože ty nápady, chuť a odhodlání tam byly. Ale bylo nás tady v Polné asi deset. Což je na jednu kapelu moc. Vybrali jsme si, kdo na co chce hrát a rozdělilo se to na dvě části. Z jedné vznikli Proletáři všech zemí a z té druhé Mimoritmus. Potom přišla „fáze realizace“ – když jsme si na vybrané nástroje začali vydělávat. A když už byly nástroje, tak jsme zkoušeli na všemožných místech – pokojíčky, obýváky, půdy, Dům dětí a mládeže … No a pak už se začalo konečně hrát a jezdit na koncerty. Viděli jsme, že podobné akce jako tady se dělají i jinde – třeba v Havlíčkově Brodě … Tak jsme zkusili dělat vlastní koncerty. Já už přesně nevím, z jaké potřeby to vzniklo, ale asi proto, že tu byly hlavně zábavy. Pokud tedy nepočítám třeba festival, co dělal Drak (Zdeněk Kuba v Polné pořádal festival, stylově zaměřený na českou alternativu a underground, pozn. redakce). A nebo Czech Rock Block (smích)! Naštěstí jsme měli kde ty koncerty dělat … Ano – byla tu Zámecká rychta, občas se hrálo v zámeckém sále nebo na letňáku. Dělal jsem akci v Restauraci U Slovana, na náměstí … Hrálo se i v areálu Amylonu, bývalé škrobárny. Čili zázemí tu bylo. Hlavně Zámecká rychta funguje pořád dál, a to je dobře. Protože když lidi vidí, že ostatní dělají něco, co funguje, tak to zkusí taky. Od nás to byl takovej zážeh něčeho, co se drží dodnes. A jak se to všechno z Polné přesunulo do Jihlavy, jak se z toho stala „scéna“? Polná je malý město – pět tisíc obyvatel. Začali jsme jezdit do Jihlavy na střední. Našli jsme si nové známé a ti nás dostali mezi mladý muzikanty, kteří v Jihlavě

62 /

hudba / profil

… co Jihlava Attack? Jihlava Attack! To je takovej náš speciální produkt (smích). Vzniknul tak, že se spousta lidí přestěhovala do Brna, kde studovala, pracovala … Řekli jsme si, že když už tam žijeme, tak bychom tam mohli i hrát, protože je nás tu valná většina. Udělali jsme tedy první akci v Brně, pod hlavičkou Jihlava Attack, kde hrály čistě jihlavské/polenské kapely. Pro nás to byla taková párty a pro Brňáky taková ukázka toho, co se na Vysočině děje. Jihlava Attack začal potom dělat výlety i do jiných měst – konal se v Hradci Králové a taky jsme vyrazili do Bratislavy – objednali jsme si na to vlastní autobus a byl to hodně divoký výlet. Divím se, že to s náma řidič vydržel. Chystáme se udělat Ústí nad Labem, ale odsunujeme to na říjen – až začne semestr. No a chystáme se dělat taky Prahu.

DJ Džogy / foto Miloš Makovský

Mrkvan Core 2010 / foto Miloš Makovský

dělali podobné věci na podobné úrovni. U mě konkrétně to bylo tak, že mě spolužák na učilišti seznámil s klukama z Human Steak a řekl, že hledají basáka. Tenkrát hráli nirvánovskej grunge a to mě bralo. Přidal jsem se k nim a tím vzniklo propojení mezi mnou a jihlavskou scénou. Dostal jsem se mezi jiné lidi a kapely jako třeba Straight, do více hardcoreových vod. A nebo ke kapelám jako Tabletky – s těma jsme se znali už díky Proletářům, ale teď jsem se s nimi seznámil blíž. V rámci organizace koncertů v Polné jsme začali tahat tyhle kapely k nám. A fungovalo to i opačně – kapely z Polné jezdily do Jihlavy. Takže takhle, krůček po krůčku, tím vzájemným hraním, zvaním se, neustálým zkoušením a neustálou fluktuací členů mezi jednotlivými kapelami to začalo jít výš a výš.

Co do té scény nepatřilo? Nebyly tam kapely, který chtěly na tý muzice dělat kariéru. Který se chtěly jen předvýst před svýma slečnama, nebo vydělat co nejvíc peněz za převzatý věci, nešlo jim o to dělat svoji vlastní tvorbu a dávat do ní invenci. To je takovej můj pocit.

Co je ta dnešní scéna teda zač?! Jak je lokálně, stylově nebo názorově vymezemá? Lokálně můžu mluvit jenom o spojení mezi Polnou, Jihlavou a malýma vesničkama okolo. Co se týká hudebního vymezení, tak my jsme už od začátku nechtěli rozlišovat mezi tím, jestli někdo hraje bigbít, punk, hardcore nebo metal. Když jsme dělali nějakou kulturní akci, tak hráli všichni dohromady, protože lidi to tak bavilo. Ne, že by na to byli zvyklí, ale my jsme jim to takhle dali, oni to vzali. Od té doby to pro nás byl standard, dělat ty akce stylově nespecifikovaný.


Které pravidelné akce se tu pořádaly/pořádají? Úplně první, co vzniklo, bylo podle mě pravidelné pořádání koncertů ve Věžničce, v Hospodě U Tadeáše. Ty festivaly neměly žádný jednotný název, ale každý rok se nějaká větší letní akce uspořádala. Kdyžtak mě doplňuj, hele … Já už si taky všechno nepamatuju, ale co třeba Smilov? Jasně, to už byl teď pátý ročník. Smilov leží u Štoků na Havlíčkobrodsku, ale ty lidi víceméně patří taky k naší scéně. A Mrkvan Core? (koná se pravidelně v čase polenské Mrkvancové pouti, tedy druhý záříjový víkend. Stylově jde opět o velmi různorodou akci – na jednom open air podiu se tu potká třeba Průmyslová smrt, Vladimir 518, LuStěLa … Pozn. redakce) Ten teď bude počtvrté. Nemá takovou historii, ale začínáme to budovat.

Zatím to družení probíhalo jenom s „provinčními“ městy a nebo za hranicema. Je to kvůli názoru, že Praha má vlastní kultury dost? Praha je stát ve státě, dělají si muziku pro sebe. Pověz ještě něco ke garáži … Jo jasně (smích)! Děláme koncerty na garáži. Což je kultovní místo. Máme garáž D.I.Y. (Do it yourself = udělej si sám), kde pořádáme akce komorního rázu. Vyházíme věci ven, obrátíme aparát taky směrem ven, přijedou kapely, zahrajou, je tam něco na pití a když je pěkně, tak i vegansko/vegetariánská grilovačka. Takže to má spíš takový rodinný charakter. Název D.I.Y. získala postupem času už asi čtvrtá nebo pátá garáž po Jihlavě. Takže je tam i napojení na takové subkultury, jako D. I. Y., vegetariáni, vegani, bikeři … Je to takovej mix „nepřizpůsobivejch lidí“, kteří se nechtějí zapojit do toho klasického mainstreamu, nechtějí být součástí systému, jít po nákupu v hypermarketu na film do multikina. Zpátky k tobě a tvým aktivitám. Co Průmyslová Smrt? Průmyslovka? To je kapitola sama o sobě. Vzniklo to z potřeby hrát trochu tvrdší muziku, cpát do ní hodně přímé politické texty a ne se schovávat za metafory. Chtěli jsme hrát rychle, tvrdě, no prostě bordel. Původně, když jsem odešel od Proletářů, hrála Průmyslovka ve třech. Jak už jsem ale mluvil o té fluktuaci – hledali jsme, kdo by se do té muziky hodil nejvíc, až sem tam zůstal já, Frišta (Tomáš Folta – Pindík, Scorbity kürdan, Kladylak, ex Proletáři všech zemí),

hudba / profil / 63

Mičl (Michal Dajč – Messerschmitt 109, ex Proletáři všech zemí a Flying Shits) a Peťák (Messerschmitt 109, ex Flying Shits). Po roce hraní jsme začali jezdit na turné. A od té doby se to s náma veze. Snažíme se tu muziku dělat aktivně, něco do ní investovat, aspoň jednou do roka vyjet na vícedenní hraní mimo republiku a vydávat desky. Dá se říct, že to z téhle scény Průmyslová smrt „dotáhla nejdál“? Podle mě Průmyslovku – a to je můj názor – hodně lidí z naší scény i mimo ni vnímá jako takový praotce hardore-punku, co na Vysočině vzniknul v té druhé vlně po revoluci. Předtím tu byli třeba HNF a další, ale ty kapely nebyly napojeny na až tak extrémní muziku, proto si myslím, že jsme byli ta druhá vlna, co to tady začala rozjíždět nějak aktivně. Začali jsme sem na koncerty tahat podobné kapely ze zahraničí. Ale opravdu nedokážu posoudit, jestli jsme to dotáhli zatím nejdál. Podle jména možná jo, ale pořád jsme jen lidi. Koncert dokáže zařídit každej, pozvat nějakou kapelu taky … Ale kdo to tady na mezinárodní úrovni dělá? Na mezinárodní úrovni a v rámci tvrdší muziky to občas dělal Mazi z Chyba Records a Cejny z kapely Rapsöd. Pak se na to ale vykašlali, protože na ty akce nechodilo moc lidí. Mazi se teď vrhnul na hiphopový projekt Křikzticha. Snaží se být hodně aktivní – budou hrát třeba na Fluff festu, což je pro ně určitě úspěch. Mazi teď tedy funguje i mimo hardcoreovou a D. I. Y. scénu a pořádá koncerty pro zahraniční hiphopové kapely. Je to změna stylu, ale myšlenka je pořád stejná. Co Shitrecords? Tváří se to jako label, vydavatelství … Shitrecords si prošlo takovými třemi stádii. Úplně na začátku to byla nějaká mnou vymyšlená značka.

hudba / profil

Co do budoucna? Chtěl bych zase začít spoluvydávat. Ale ne už tolik živé kapely, jako spíš elektronické projekty. Drum`n`bass, noise, hiphop … Máš s tím osobně nejaké zkušenosti? Jestli narážíš na Kopni fízla do hlavy, tak už jo. Začal jsem s tím tak před čtyřma, pěti rokama. Je to můj elektronický projekt, pro který si připravuju samply a původně jsem do nich chtěl realizovat takové pantomimické scénky, které by vyjadřovaly můj postoj k životu a k současnému dění v mainstreamové kultuře. Postupem času se to změnilo na trochu „kytarovější“ projekt – začal jsem tenhle nástroj kombinovat třeba s vrtačkou a vydával s její pomocí z kytary noisové zvuky. Jednou jsem se trochu ožral a tu kytaru jsem úplně rozvrtal. Od té doby po mě každý chtěl, abych v co nejkratším čase rozvrtal a rozbil kytaru. Měl jsem takhle dvě nebo tři vystoupení, ale ty kytary byly jednak drahý, jednak to začal být trochu stereotyp. Lidi se mě začali ptát, kdy přijdu s něčím novým. Na ten popud jsem začal dělat víc „profi“ muziku, víc se hrabat v notebooku a zkoušet drum`n`bass. Takže s touhle snahou je spojená i ta myšlenka začít vydávat elektronické kapely. To je ta současnost a snad i budoucnost Shitrecords. Pro další informace a přesnější obrázek o tom, co zmíněné kapely hrají, doporučuji mrknout na článek Jihlava crew na webu Shitrecords (www.shitrecords.wz.cz), který zároveň vyšel v alternativním občasníku Chyba #6.

/Miloš Makovský/



Se samorostem na krku Unk HC Tramp Vydáno vlastním nákladem, 2010 celková doba trvání: 52:50 S HC Trampem jsem se poprvé setkal předloni, když se v ústeckém Činoheráku konal večer, nazvaný Chlápci s kytarou. Celé to bylo o tom, jak není jednoduché stoupnout si s kytarou před diváky a něco jim předvádět. Určitě ne jednodušší, než dělat totéž s kapelou za zády – s lidmi, o které se můžete opřít, případně se za ně schovat. HC Tramp alias Ivo Vrba byl pro mě ze všech účinkujících největší „dardou“… Od začátku mi byla sympatická řada věcí – třeba, že mu evidentně nestačí kytara tak, jak ji člověk koupí v krámě (měla na sobě, kdo ví čím, vypálený blesk). Když o dva dny později hrál na Eňo Ňuňo večírku (shodou okolností taky v Ústí), měl už dokonce kejtru vlastnoručně vyrobenou – hotový samorost! Samorostlá je i Trampova muzika a texty, takže slovo dalo slovo a za půl roku už Ivo Vrba hudlal v Café Max na večeru H_aluze. Klíč k uhádnutí té správné hudební „škatulky“ je ukryt již v samotném jméně interpreta – co třeba Hardcore-folk? Jistě, těch rádobyvtipných písničkářů je tady celá spousta – od Xindla X a Xaviera Baumaxy (budeme-li se pohybovat v těch provařených a poněkud trapných vodách) až po Václava Koubka nebo Záviše (zabrousíme-li do „alternativní“ scény). Ivo je ale jiný. Otázkou je, nakolik je to zřejmé z poslechu jeho dvou cédéček a jestli není potřeba zajít i na koncert … Propojení takřka dětské hravosti a bezelstnosti s dadaistickým remixováním života okolo sebe je totiž nejzřejmější právě naživo. A tehdy je také nejjednodušší zprostit Trampa jakýchkoli obvinění z vypočítavého pseudointelektuálství, ke kterému by mohlo dojít z pouhého poslechu desky. Alba má Ivo Vrba na kontě zatím dvě. To novější, loňské, nese tajuplný název Unk (Může to být cokoli – od citoslovce polknutí až po zkratku. Já třeba v prváku bydlel v paneláku K3, kterému se přezdívalo úplně nová kolej). Zvukově jej srovnávat s předchozím mi přijde zbytečné – kytara opět chvíli připomíná motorovou pilu nebo tranzistorák, jindy zase hejno komárů nebo banjo … Nezní to ani lacině, ani profesionálně. Zní to svérázně, trochu neotesaně a hodně hravě – asi

jako když nástroj i s kombem svěříte někomu, kdo vůbec netuší, k čemu všechny ty čudlíky jsou, a tak zkouší jeden po druhém a objeví díky tomu kombinace, o kterých se vám ani nesnilo, protože vy od začátku chcete znít jako Deep Purple nebo Nirvana … Tohle není vůbec prča – takovéhle (vědomé) diletantství je prostě vyšší level. A to platí i pro texty. Vyvěrá tu na povrch jistý „spodní proud“, který umí být imaginativní, spontánní a upřímný. Který v sobě máme všichni, ale ne každý je schopný s ním pracovat. Co se týče koncepčního přístupu k nové desce, zdá se mi jiný, než u debutu. Jako by se Ivo ze všech těch narážek na kotlíkářské akordové postupy a táborákový patos vyřádil a nyní více zkouší, jaké hranice má jeho nástroj a hlas. Vypráví víc příběhů (Lovci mamutů), používá smyčky (instrumentální Kočka a Miskici nebo Vrní), hlásá ideje („Svobodu básním!“ ve skladbě V lískách), recituje zvířecí mantry („Kočičí hudba je monotónní / hluboce se nese kožichem / kočičí hudba je pro zahřátí / pravidelná mručení nezastudí “ v songu Kočičí hudba) nebo cituje sám sebe („Odmalička jednou za čas bydlim v lese / no tak se sem vracim a nedivte se / že sem nazelenalej HC tramp!“ v písni HC Tramp 2 ). A v některých pasážích mě opakovaně nutí k hlasitému smíchu („My žijeme hore / my hrajeme core“ v úvodní Přilétali motýli).

Tahle muzika se nedá poslouchat vždycky. Vlastně přemýšlím, kdy vůbec … Při usínání, když se realita mísí se zvolna se vkrádajícími sny? V podobně surrealistickém duchu, v jakém se nese třeba interaktivní hudební video Osada od Amanita Design (www.amanita-design.net/osada). Rozhodně to není žádná „kulisovka“, protože výrazně stojí na textu, který na sebe neustále strhává pozornost a nenechá vás soustředit se na cokoli jiného. Už jen to je ale podle mne pádný důvod, proč zabrousit na www.ivovrba.cz, kde jsou obě desky volně ke stažení, a zjistit, zda vás to celé vytáčí, a nebo baví! A pokud vás to bude bavit, napište si o fyzické CD – je vloženo do ručního obalu, nachlup stejně diletantského, jako celý tenhle dekadentně-trampský koncept.

/Miloš Makovský/



64 /

Shitrecords jsi tedy od začátku až do konce ty? V podstatě jo. Občas se někdo přichomýtne a řekne: „Mohli bychom udělat tohle a tohle …“, ale většinou jsem to dával dohromady já.


Objevila se už na prvním cédéčku Proletářů … Jasně! A v tomhle prvním období bylo hlavní aktivitou vydávání kompilací, našich vlastních cédéček, desek, kazet. Objevovaly se tam kapely z Polné, Jihlavy, Havlíčkova Brodu, ale třeba i ze zahraničí. Vyšlo takhle okolo deseti titulů. To byla taková moje undergroundová vydavatelská činnost. Potom jsem vydal několik kazet s hodně D. I. Y. obaly, plus jednu „profesionální“. V dnešní době je ten label ve třetím stadiu, používám v podstatě už jenom to jméno, jako takové promo. Ta

značka má nějakou svoji tradici a lidi ji za ty roky, co dělám za akce, znají. Pod touhle značkou pořádám koncerty vybraným zahraničním kapelám, který se mě osobně líbí a o kterých si myslím, že sem mají co přinést. Té vydavatelské činnosti se už moc nevěnuju.

hudba / recenze / 65

Nenápadný půvab švédského popu Kapely, jejichž aktuálním nahrávkám je na tomto místě věnován prostor, toho mají leccos společného. Předně všechny pocházejí ze Švédska, pohybují se převážně v prostředí malých labelů a tak či onak žánrově vycházejí z popu. Pakliže ovšem použijeme výraz pop, nutno jedním dechem dodat přívlastek nezávislý, nebo chcete-li indie. Když si aktuální nahrávky švédských skupin poslechneme, narazíme především Gimme Some Peter, Björn and John StarTime, 2011 celková doba trvání: 37:12 Pakliže jsem zmiňoval ignoranci indie-popových kapel stran českého mediálního molochu, švédští Peter Björn and John, jejichž název je poskládán z křestních jmen hlavních postav kapely, si na nezájem médií rozhodně stěžovat nemohou. Svůj hit Young Folks se jim podařilo protlačit do vysílání nejen ve své originální podobě, ale i v té remixové. Potenciálu skladby si vedle kupříkladu britského magazínu NME, který Young Folks zvolil za druhou nejlepší píseň roku 2006 (prvenství získali Hot Chip s Over and Over), všimla řada kolegů z branže, a tak se může skladba pochlubit i několika cover verzemi, z nichž jednu má na svědomí i známý lamač dívčích srdcí, oslavovaný i proklínaný James Blunt. Album, z něhož roztančená hitůvka s pískaným intermezzem pochází, se jmenuje Writer‘s Block (2006) a právě díky singlovému zásahu do černého se dostalo i hitparádových žebříčků Velké Británie, USA a dalších států, včetně samozřejmě domovského Švédska. Když si poslechnete album jako celek, zjistíte, že singl nastavil laťku hodně vysoko. Nahrávka plyne v příjemně indie-pop-folkové linii, ale chybí jí další vrchol, který by Forever Today I‘m from Barcelona

celková doba trvání: 32.46

66 /

hudba / minirecenze

jej alespoň částečně přiblížil majstrštyku Young Folks. Mezi Writer´s Block a novinkou Gimme Some je rozdíl pěti let vyplněný dvěmi studiovými alby (Seaside Rock – 2008, Living Thing – 2009). Trio se na nich překvapivě odklonilo od úspěšného modelu popových tříminutovek, zanevřelo na hledání dalšího hitového diamantu a vsadilo na experimentálnější notu. Místo vymýšlení beatlesovských melodií se zapletlo s taneční hudbou a experimenty se zvukem. Po komerční stránce měli Peter Björn and John blíž k umělecké sebevraždě než k expanzi. S novinkou Gimme Some se ale kapela vrací do vyjetých kolejí. Peter Björn and John opustili myšlenku experimentů, pokorně se vrátili k jednoduchým melodickým songům a částečně přitvrdili. Někdejší indie pop se silným „šedesátkovým backgroundem“ se nyní přetahuje o dominanci s rockem. To, co ale zůstalo, je zjevná snaha skládat písně, které se vám zaryjí pod kůži a jejichž melodie hned tak neomrzí. Jaký je tedy dojem z poslední desky? Ani na Gimme Some nenajdete hit, jakým byl mnohokrát skloňovaný Young Folks. Takovou píseň se poštěstí složit jednou za celý život a Peter Björn and John si svou chvilku slávy už vybrali (přestože jejich obličeje zná málokdo). To ovšem neznamená, že bychom měli nad Gimme Some lámat hůl. Pořád je to slušná sbírka melodických písniček, která vám dokáže v dobách skepse, osobních trampot a ubíjející reality zvednout náladu a nasadit alespoň na chvíli růžové brýle. Soubor I‘m from Barcelona pochází navzdory svému názvu rovněž ze Švédského království. Vedle hudby samotné a toho, že nás kapela v názvu mate o svém původu, je na I‘m from Barcelona zajímavý i počet členů, který původně dosahoval číslovky 29 (v současnosti údajně už „jen“ 27). Díky tomu na nahrávkách uslyšíte rozsáhlou dechovou sekci, ale i třeba banjo,


Devil´s Music Teddybears Sony Music, 2010 celková doba trvání: 38:50 Bezpochyby nejpozoruhodnější genezí prošla skupina Teddybears, která funguje nepřetržitě od roku 1991. Od počátku kapelu (to se ještě jmenovala Teddybears STHLM) tvořil zpěvák Patrik Arve a bratři Joakim a Klas Åhlundovi. Ještě před Teddybears ovšem mělo zmiňované trio grindcoreovou kapelu Skull. V roce 1991 se tedy z Lebek stali Medvídci, což vypadá alespoň dle názvu na velký skok, nicméně debut You Are Teddybears (1993) žánrový manévr o 180 stupňů neznamenal. Album nezapřelo grindcoreové kořeny a když si k tomu připočteme dobové okouzlení crossoverem a instrumentálními vylomeninami à la Primus a příklon k lehce nekorektnímu humoru (viz skladby Move It Vomit, Silicon Sally, At the DenPředcházejícími recenzemi jsem jen velmi jemně naťuknul téma švédského (indie)popu. Když odhlédneme od krajanů, které si už své místo na slunci vybojovali (Cardigans, The Hives, Mando Diao), stále nám tu zůstává nepřeberné množství kapel, jež stojí za poslech. Jen namátkou jmenujme Acid House King či The Radio Dept. z agilního labelu Labrador Records, psychedelií načichlí The Soundtrack Of Our Lives a Dungen nebo do folkrocku zahledění Friska Viljor. Rovněž další kapela, v níž účinkují bratři Åhlundovi z Teddybears – garage rockoví Caesars, si zaslouží

nástrojů vycházejí z popu, ale s oblibou si půjčují motivy z folku, osmdesátkového synth-popu a dokonce z glam rocku. Řada z nich má hravou naivistickou náladu, díky níž můžete pustit písničky I‘m from Barcelona svým dětem, aniž byste měli výčitky svědomí, že jim ničíte hudební vkus. Výsledkem je silně návykový koktejl, který připomene tu skotské Belle and Sebastian, tu The Boy Least Likely To. Na aktuálním albu neztrácí sedmadvacetihlavá saň na formě a síle. Desítka skladeb se nese v duchu předchozích alb, stylové parakotouly se nekonají. A proč taky? I‘m from Barcelona svůj drahokam našli už s debutem a ten trpělivě vybrušují k stále větší dokonalosti. tist‘s), máte v kostce tehdejší divoký sound kapely.

Teddybears postupně přestali vzývat crossoverová a grindcoreová božstva a otevírali se novým vlivům. Tento trend příznačně předznamenal cover skladby Robots od Kraftwerk z druhého alba Can‘t Believe It‘s Teddybears STHLM. Už na třetím albu Rock ń´ Roll Highschool (2001) byste Teddybears nepoznali ani s nápovědou od přítele na telefonu. Rock se tu spářil s elektronickou taneční hudbou, raggamuffinem a hip hopem a dal vzniknout fúzi, která sice nebyla v zásadě nikterak převratná, ale neodolatelným způsobem vybízela na taneční parket a jako celek působila velice životaschopně. Tím, jak kapele bobtnalo renomé, se na jejich albech začali objevovat významní hosté. Za všechny jmenujme třeba Iggyho Popa, Nenneh Cherry, B52´s nebo Flaming Lips. Na pátém albu Soft Machine (2006) si Teddybears zkrátili název, ale stylově pokračovali v nastaveném kurzu z minula. Kormidlo neotočili ani na posledním albu Devil´s Music (2010) a lze se jen divit, že skladby Rocket Scientists nebo Get A Mama House už dávno nejsou globálními hity. zvýšenou pozornost. Ale o nich třeba někdy příště. Anebo se můžeme podívat k sousedům do Norska, Finska či si zajet pod polární kruh na Island, kde je na počet obyvatelstva až neuvěřitelné množství skvělých muzikantů.

/Pavel FFF Sajfert/

autor je přispěvatelem hudebního serveru Freemusic.cz

foto archiv autora

Mute, 2011

na hromadu chytlavých songů, které jsou dostatečně přístupné masám, aniž by se musely snižovat k umělecké lobotomii. Na rozdíl od českých kapel podobného ražení, dostávají ty švédské i poměrně značný prostor v tamních médiích (a to nejen v těch, co se soustředí na okrajové žánry), je o ně zájem na prestižních festivalech a renomované zahraniční labely se starají o vydávání jejich releasů mimo Švédsko.

zvonkohru či omnichord (raritní elektronický nástroj japonské provenience). Ale popravdě řečeno, kdybyste si informaci o abnormálním počtu členů kapely nepřečetli na Wikipedii, mysleli byste si, že se jedná o kapelu multiinstrumentalistů, případně o nahrávku obohacenou hejnem hostujících muzikantů. Ale dvacet a něco členů? To už je vážně úlet. Jestliže jsem zmiňoval v souvislosti s krajany Peter Björn and John hitový potenciál, ani I‘m from Barcelona nevyjdou naprázdno. Už na první desce Let Me Introduce My Friends (2006) dominovaly skladby We’re From Barcelona a Oversleeping, které do značné míry definovaly sound kapely. Vzdušné chytlavé skladby s nepřeslechnutelným houštím dechových

hudba / minirecenze / 67

Interview s výtvarným umělcem … Díl 1. Interview s výtvarným umělcem takové bylo téma

kurzu, který vede Mgr. Romana Bartůňková v rámci doktorandského studia na ústecké Katedře výtvarné kultury Univerzity J. E. Purkyně. Jak sama říká, zvolila toto téma z několika důvodů: „ Jednak jsem se skrze zápočtem podmíněný komplot spolu se studenty chtěla „nabourat“ do ateliérů současných tvůrců a zjistit, jak to vlastně s komunikací s veřejností mají, a jednak jsem chtěla aktivovat drzá čela studentů, kteří jsou často v ochromení, stanouli před svým idolem a ostýchají se ho oslovit. Cílem zadání Interview bylo sledovat interpretaci díla samotným autorem, jeho vztah k mainstreamovému publiku, manipulaci s kontexty a s divákem. Hlavně ovšem důkladně zúročit celou nastalou situaci pro svůj záměr, svůj koncept a získat co nejvíce informací skrze dotazovaného umělce o sobě samém. Studenti měli v praxi možnost do žánru rozhovoru jako stylizovaného dialogu vložit svůj postoj k umělci i svůj osobitý temperament, pokusit se rozkrýt roli dotazujícího a dotazovaného. Mohli sehrát libovolnou roli, dostat umělce tam, kde ho chtěli mít, nebo se mu zcela podvolit. Během jednoho semestru vznikla solidní sbírka rozhovorů od těch vedených klasickou formou, až po úlety ve formě ručně psaných dopisů nebo naprosto bizarní ankety. Při rozhovorech face to face vznikaly zcela unikátní situace. Vzpomínalo se, vysvětlovalo, smálo se i plakalo, odlévaly se sádrové busty, někteří umělci mluvili hodně, jiní méně, někteří raději pili pivo.“ Našim společným cílem je přednést vzniklá interview v rámci vlastní interpretace. V tomto a dalších číslech H_aluze vám přestavíme několik úryvků i celých rozhovorů, jejichž soubor jsme vygenerovaly na základě

principu, který je jim nějakým způsobem nadřazený. Pro pilotní díl experimentálního miniseriálu jsme zvolily tři autorské rozhovory, kterým je vlastní volba netradiční formy komunikace (netradiční pro interview vedené většinou ve formě face to face). Pilotní výběr se týká vlastní formy, můžeme však slíbit, že v další sérii interview bude cílit i na jeho obsahovou stránku. První z vybraných projektů je vedený formou ankety s větším počtem dotazovaných. Ne každému z respondentů byla tato forma komunikace po chuti. Musíme uznat, že některé otázky jsou velmi banální, což řadu dotazovaných odradilo, jiné to pobavilo. Posouzení adekvátnosti otázek necháme na vás. Autorem ankety je Jan Kacar. Pro rozhovor s Erikem Sikorou, mladým konceptuálním umělcem původem ze Slovenska, studentem pražské AVU, se autorka Viktorie Viakhk rozhodla pro jeho extravagantní a osobitý přístup k umění. Oslovila jej prostřednictvím internetu a nadále rozhovor probíhal emailovou poštou. Kladla otázky směřované do neznáma i otázky záludné. Předkládáme přesný přepis emailů, a to kvůli autenticitě, proto jsou emaily z Erikovi strany ve slovenštině a bez diakritiky. ´ Markéta Rampouchová zvolila jako komunikační prostředek tradiční dopis. Požádala dotazované o vyjádření se k této formě komunikace, a to je také jediná otázka jejího „interwiev“. Dalo se očekávat, že umělci pojmou výzvu k navázání takovéto komunikace pozitivně a kreativně, což se také stalo. Výsledkem Markétina „interview“ jsou mimo jiné i artefakty. Například pohled, který krom podpisu umělce neobsahuje žádný další text.

výtvarné umění

foto archiv autorky

/Monika Svobodová/

autorka studuje na Katedře výtvarné kultury PF UJEP v Ústí nad Labem

foto archiv autorky

/Romana Bartůňková/

autorka je interní doktorandka KVK PF UJEP, zaměstnaná u Čvt v programu PSI jako Kappo

68 /

Anketa


Vendula Chalánková (VCh): Mladá umělkyně, která využívá téměř všechna umělecká média. Absolventka FaVU. Známá je hlavně její komiksová tvorba, která nedávno vyšla knižně. Marek Meduna (MM): Člen umělecké skupiny Rafani. Absolvent AVU. Momentálně asistent v ateliéru malby na VŠUP. Tvorba Rafanů pro svou „kontroverznost“ mírně zastiňuje jeho osobní tvorbu, která je neméně zajímavá: konceptuální i punková, provokativní a humorná. Kateřina Štenclová (KŠ): Malířka. Absolventka AVU. Jedna z mála žijících čistě abstraktních malířů. Její malby jsou barevné abstrakce v nekonečných variacích. Jaroslav Valečka (JV): Český malíř. Taktéž absolvent AVU. Věnuje se výhradně zasněženým obrazům, které protínají cesty a lidovou architekturu. Jeho figurativní a portrétní tvorba je zvláštně deformovaná. Evžen Sobek (ES): Jeden z nejznámějších současných českých dokumentárních fotografů. Zároveň je majitel a pedagog na své soukromé fotografické škole v Brně. Jeho díla jsou technicky dokonalé, esteticky umělecké práce s komerčním potenciálem. Míla Preslová (MP): Absolventka AVU. Fotografka. Její dílo je barevně promyšlené a má velmi intimní nádech. Jan Kaláb (JK): Absolvent AVU. Je asi nejznámějším českým streetartistou a graffity umělcem. Ze záplavy podobných umělců se vymezuje hlavně svými převody graffity malby do 3D prostoru. V jakém emocionálním rozpoložení se momentálně nacházíte? VCh: Včera skvělé! Dneska horší. MM: Jsem líný, nechce se mi vstávat, venku prší. KŠ: V dobrém … JV: Normálním. ES: V dobrém. MP: V příjemném. JK: V nervóznim klidu. Jakým názvem byste otitulovaly současné umělecké období? Přiznejme si, že pojem postpostmoderna je dosti krkolomný. VCh: Mně nevadí. MM: Pro mne jako umělce je lepší ho netitulovat, vystačím si s přídomkem současný. KŠ: V celém světě „rádoby vytříbená všehochuť na

konceptuálním základu“, v Čechách spíše „převážně epická všehochuť na didaktickém základu“. JV: Nevím, možná to někdo onálepkuje za 20 let. ES: Pulp. MP: Netitulovala bych ho. JK: To nevím. Jaký okamžik, věc nebo osoba vás naposledy inspirovaly a v čem / k čemu? MM: Nevzpomínám si, múzy mlčí a má hlava je prázdná či děravá. KŠ: Jarní slunce, 7 seasons – posl. CD Avishaie Cohena (jeruzalémského basisty- jazz). ES: Lidé z novomlynských nadrží jsou důkazem toho, že ještě existují okamžiky klidu. MP: Ta otázka, jak jste sám napsal, mi přijde moc privátní. Jak často a jak intenzivně se věnujete svojí tvorbě? VCh: Pořád. MM: Prakticky se jí věnuji občas, v mysli stále, intenzitu nejsem schopen posoudit. KŠ: Jak to jde, rozhodně nevynechám týden … JV: Víceméně denně. ES: Průběžně. MP: Denně. JK: Každý den. Jaké dílo, které jste v poslední době viděli, ve vás vyvolalo Wow efekt? (Může být i vlastní.) MM: Například Bruce Nauman, Vladimír Merta (staré věci). KŠ: Marc Tobey – životní dílo. CD A. Cohena, Norské dřevo – japon. film, Činoherní klub – Bůh masakru. JV: Klasika, obraz od El Greca Toledo v bouři. MP: Obrazy Jiřího Matějů. JK: Obraz od Zdeňka Sýkory. Co si myslíte o nedávné výstavě Decandence Now!? VCh: Nic moc. MM: Domnívám se, že pojem dekadence mohl být uchopen zajímavěji a lépe. KŠ: Na mne je moc svádivá a to mi nestačí. JV: Na české poměry docela dobrá výstava. Dekadence (česká z přelomu 19. a 20. století) byla ovšem mnohem lepší.

výtvarné umění / 69

E-mail ES: V celosvětovém měřítku – standardní mainstreamový projekt. MP: Poprvé jsem v Praze stála půl hodiny ve frontě na výstavu. JK: Nebyl jsem.

KŠ: Jízdu v kočárku na Jugoslávských partyzánů v Praze 6. JV: Nevím. ES: Pád do hradního příkopu. MP: Okno pokoje.

Trápili jste klacíkem mravence, když jste byli malí? VCh: Ne. MM: Ano. KŠ: Ani ne. JV: Ne. ES: Ne. MP: Ne, ani jsem netrhala mouchám křidélka. JK: Asi ano.

Co si myslíte o vyznamenání Karla Gotta prezidentem Václavem Klausem? MM: Trápí mě spíše Václav Klaus ve své funkci, vyznamenání považuji za podružné. KŠ: Radši nic.Od prezidentů a populárních zpěváků nic nečekám. JV: Nic. ES: Ono napodobovat anglickou královnu v udělovaní šlechtických titulů hudebníkům může vypadat také dost směšné, že? MP: Kdo jinému jámu kope, sám do ní padá. JK: Prezident udělil vyznamenání nejoblíbenějšímu zpěvákovi v zemi.

Máte doma nějaký kýč? VCh: Ano. MM: Mám jich doma mnoho. KŠ: Umělohmotnou červenou botu. ES: Ano MP: Magnety na lednici. JK: Myslím, že ne. Jak moc váš charakter ovlivnila (potencionální) sláva? VCh: Potencionálně nijak. MM: Opět si myslím, že nejsem tím správným, kdo to může posoudit, jen bych poznamenal, že mluvit o slávě v rámci České republiky je do jisté míry komické. KŠ: Nijak zvlášť, spíš mne mohla uklidnit, jestli nějaká byla. JV: V Čechách neznám jediného skutečně slavného výtvarného umělce. ES: Nevím, snad nijak zvlášť. MP: Ta otázka, jak jste sám napsal, mi přijde stupidní. JK: To není otázka pro mě.

Kdy jste naposledy plakali? VCh: Předevčírem. MM: Nevím, ale není to tak dlouho, asi u nějakého filmu. KŠ: Bohužel mám momentálně suché oko, tak už jsem asi doplakala. ES: ?? Minulý rok. MP: 26.2. v 16.45. Je něco, o co vás umění připravilo? VCh: Ne. MM: Je toho jistě mnoho, ale to každé rozhodnutí nás připraví o zbytek možností. KŠ: O zdravá záda, jinak dobrý. ES: Ne. MP: Snad ani ne. JK: Běžný konzumní život. Autor: Jan Kacar

Jaký nejranější zážitek ze svého života jste schopni si vybavit? VCh: Jen na základě fotek. Vzpomínky na nejranější dětství nemám. MM: Vybavuji si jednotlivé velmi letmé obrazy, které bych situoval do třetího až pátého roku, snad.

70 /

výtvarné umění


foto archiv autora

Erik Sikora narozen r. 1986 v Košicích. Student pražské Akademie výtvarných umění. Žije a pracuje v Praze a v Košicích. Věnuje se převážně videoartu, performanci.

Více na: http://eriksikora.com/

Dobrý den! Jmenuji se Viktoria Viakhk a jsem studentkou Univerzity J. E. Purkyně, Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Zaujala mě Vaše umělecká tvorba a chtěla bych Vás požádat, jestli byste neodpověděl na pár mých otázek. Předem děkuji za odpověď. Hezký den přeji! Dobry den, Viktoria! Hehe! To je pre mna velke potesenie, takze jasne, odpoviem na hocico … Dakujem dakujem. Erik Tak to jsem moc ráda. Moje začátečnická tvorba je zaměřená také na performance a video. Vaše videa mě baví, jsou obyčejná a zároveň neobyčejná … Máte rád meloun? Ooo dakujem, ked mozem nieco navrhnut, tak prosim nevykat, heh … Mate rad meloun, je prva otazka? Ten cerveny ano, v lete strasne rad, ale ten zlty mi pripada, ze ho citit za niecim ako chemikalia, alebo nieco take, ale snazim sa si to sam vyvratit, aby som ho mal rad … Spravna odpoved? Erik To tykání bude mnohem lepší. Né, meloun nebyla první otázka, jen to bylo první, co mi přišlo na mysl. Jinak na to mám stejný názor, žlutý taky moc nemusim. Spíše bych s Tebou chtěla udělat interview: 1. Ovlivnil Tě v začátcích Tvé tvorby nějaký umělec? A jaký? 2. Jaké je Tvoje nejoblíbenější zvíře a proč? 3. Jaký byl Tvůj projekt nebo výstava, která ti nejvíce utkvěla v paměti? A proč?

4. Jakou barvu trika máš na sobě? To je zatím jen pár otázek, ještě nějaké dodám a budu ráda, když na ně odpovíš. Tak super, ideme na to: 1. no tak nejak dodatocne zistujem, ze ma ovplyvnovali veci, co sa pokusali robit cim vacsie – a tu prave nemam na to slovo – nieco medzi sialenostou, dada, sranda, ulet, bla bla … ludia, co su najviac poriadni vo vymyslani silnych nezmyslov (ale slovo nezmysel tu nie je tiez spravne, lebo to predsa vsetko ma zmysel) … no s tymto sa furt zamotavam, ale tak nejak … Takze konkretne: ale nielen umelci, akoze vytvarni umelci, skor nieco sirsie: Horkyze slize (to myslim vazne, maju fakt strasne vyvinute texty, furt sa prekvapim), Lasica a Satinsky (ich dialogy, improvizacne), Chiki liki tu-a, ale hlavne ich bocne projekty, tj. Dzigi Dzabur, Hudci prerie, Antracit, Terry Pratchett (Zemeplocha), Muminkovia od Tove Jansson … a tak, vselijake veci. Ale ked vidim nejake umelecke projekty, tak je to skor, ze aha, to uz on alebo ona spravili, tak to uz je hotove, s tym uz nic nenarobim, ani inspiracne. 2. Zviera? Ja neviem, vela zvierat, toho najviac najviac milovaneho nemam … ale mam rad tie, co lietaju, motyle, vtaky … asi nejakeho smiesneho vtaka by som zvolil. Drozd sa mi paci ako spieva, straka je krasne smiesne namyslena, sykorka (hehe) je pekne farebna, pav je nadherne neprakticky, ale nechce to priznat, asi … no … ale to uz som jak Ezop 3. Teraz mam cim dalej tym viacej potrebu uplne improvizovat, a pridat do toho nejaky strasne silny pocit. To som zacal skusat sam na sebe na vystave vo Viedni, kde na otvoreni som robil Buchanie od radosti (http://www.youtube.com/watch?v=bMclpRWYwuA). A potom aj krasa bola pokracovanie s tym chlapcom, co tancuje, to vzniklo uplne samo, na mieste (http:// www.youtube.com/watch?v=hqCgKt_LUsM). Ale to neni, ze by to bol najpodarenejsi clovek, to je len, ze tam som robil taku vec, co bola najviac riskantna (ze mat naozaj ten pravy pocit, aj ked som pred ludmi, a nie sam so sebou a bla bla). Ale dufam, ze tie dalsie budu lepsie a lepsie. 4. Oranzovu … takze tak. Este som zabudol ku 3jke napisat, ze ta Vieden bola pre mna preto dolezita, lebo vyustila trochu k tomu,

výtvarné umění / rozhovor / 71

Dopis co robim teraz, a to je Tvoridlo, ktore sice este nikde nie je vidiet, nemam to zdokumentovane nikde zverejnene, ale je to taky rozsiahly projekt, ze uz to obsahuje tolko veci, ze z toho sa snazim napisat nejaku novelu alebo co. Ale jednoducho ide o improvizaciu, ze som si vymyslel ze som Tvoridlo, ktore je nejaka bytost, ktora sa ma vycvicit, na najvacsiu tvorivost, ako sa da, a ze je este druha osoba, Cvicitel, a to som tiez ja, a ten to Tvoridlo cvici, a spolu robia ulohy, aby sa Tvoridlo dostalo do najzaujimavejsich situacii. Super! Tvoridlo sleduji na facebooku, zajímavý a nápaditý. 5. Jak moc ovlivňuje nálada Tvojí tvorbu? 6. V čem si myslíš, že jsi originální a lišíš se od jiných? 7. Střetl ses někdy s větším konfliktem, který ti dal impuls na to umělecky reagovat? Este som zabudol povedat ze ma ovplyvnuju aj Simpsons, to je postmoderne stavnate a mnohovrstve umenie jak svina … 5. Nalada dost velmi ovplyvnuje, asi az viac, ako by som chcel, a uplne najviac napriklad to, ci svieti slnko, alebo, ze som v zime toho nikdy vela poriadneho neurobil, ale konecne som tuto zimu to prekonal … ale pomaly sa ucim do nalady dostavat sam. Akoze napriklad viem, ze dneska potrebujem toto a tamto robit v takej nalade, tak vstanem o osmej, a robim vselijake prijemne obycajne veci a povedzme okolo 11tej sa do tej nalady dostanem.

6. Ach jaj, to sa neda povedat. :) Dalo by sa skor povedat, ze TO, co som si vybral, ze sa tomu budem venovat, a tym, ze na tom stravim strasne vela casu, lebo som si vybral prave TO, tak TO potom moze byt Tak hlboko vyriesene, ze to bude ine, ako by spravil ktokolvek iny, a ze to mozno moze byt pre niekoho aj prinosne, ze on tolko casu na tom nemusi stravit, ale ze to vie ziskat odo mna, a travit cas na niecom inom. Otazka je, co je TO. :) … a TO sa mi stale meni … heh … ale teraz je to viacmenej venovanie sa tomu, co sa da urobit v absolutnej improvizacii, ked vobec nevies, co sa stane, a snazis sa z tej situacie vytrieskat aspon nejaky silny pocit, alebo dobry pocit, alebo nieco, aby sa ta chvila stala lepsou :) heh 7. Konflikt som sa snazil vyvolat jednym projektom, tj. SKUPINA HAJE, ked som sa snazil urobit co najzlejsiu a zaroven aj hlupu fiktivnu umelecku skupinu, ale konfliktovat sa s niekym sa nakoniec nestalo. Este aj s tou SKUPINOU LADVI, ktora mala byt stanovena ako moj uhlavny nepriatel, tak som sa s nimi na zaklade toho skamaratil. Ale konflikty take zivotne sa deju urcite … akurat ked som skusal na to umelecky reagovat, tak z toho bolo vacsinou slabe umelecke dielo, a uz vobec nie vyriesenie toho konfliktu. A mozem sa opytat ja? Ake bude pouzitie tychto odpovedi? A keby som bol velmi zvedavy, tak ten vysledok mozem aj ja naopak nejak vidiet a vstrebat? Tym by to bolo obojstranne prinosne, keby som vedel, co si myslis o mne aj Ty. :) Dik.

Autorka: Viktorie Viakhk

Dobrý den, jmenuji se Markéta Rampouchová a jsem studentka výtvarného oboru na PF UJEP v Ústí nad Labem. Tímto dopisem bych Vás ráda zapojila do svého projektu, jehož koncept spočívá ve formě komunikace pomocí dnes již tolik nepoužívaného klasického dopisu. K tomuto projektu jsem si vybrala Vás, umělce soudobé scény. Dle mého názoru je dopis citlivé médium, které v dnešní době nenachází takové uplatnění jako dříve. Zprávu ukrytou v papírové obálce převálcoval mail a „smska“. Jde o rychlejší

a zároveň levnější formu předávání informací, ale dle mého názoru poněkud odosobněnou. Klasický dopis sám o sobě funguje jako artefakt předávající informaci ukrytou nejenom v textu samotném, ale také ve své fyzické podstatě. Dotýkáme se ho a je nutné vyvinout určitou aktivitu, aby byl doručen příjemci. Do hry vstupuje více lidí, institucí, dopis putuje časem. Jaký je Váš názor na tuto formu dorozumívání? Velmi děkuji za případnou odpověď. Obálku s mou adresou a známku přikládám. S pozdravem Markéta Rampouchová

Milá slečno Markéto, Váš dopis mne potěšil. Pořád ještě mívám pocit zvědavosti při otevírání poštovní schránky, jako v mém mládí v minulém století, co to bude za zajímavý dopis. A vždy, když tam byl nějaký osobní, tak mi poskočilo srdce radostí. Tento pocit už v poslední době nemívám, protože dostávám výhradně faktury nebo pozvánky na výstavy současného umění, na něž převážně, z pochopitelných důvodů, nechodím. Tentokrát

jsem kromě Vašeho dopisu, dostal pozvánku na výstavu Tona Stana „Bílý stín“ a Martiny Chloupé „Malba, objekt“. Je večer, sedíme u masivního dubového stolu, na němž je opuštěný talíř se zbytkem polévky, rozkvetlý hyacint a velikonoční vajíčka ve slaměném košíčku. Syn Ondřej ukazuje mé manželce fotografie na notebooku a nechce jí ukázat fotku slečny, kterou údajně držel kolem pasu. Napište mi něco bližšího o sobě. S pozdravem

Čestmír Suška

Milá slečno Rampouchová, Pokusím se odpovědět na Vaši otázku asi i nepřímo. 1) Mne zaujalo Vaše oslovení „Dobrý den“ – to má pro mne docela emailový charakter. Vlastně jsem nikdy nedostala dopis začínající „Dobrý den …“ 2) Na dopisech mne baví, že vidím, jak ti, co mi píšou, cítím jejich ruku a rytmus písma napovídá taky ledacos. 3) Nebaví mne ale chodit na poštu, na kterou moc nechodím, protože vše dělám elektronicky (složenky apod.). Takže když se jedná pouze o schránku, tak to ještě jde. Musím mít ale doma ty obálky a známky.

4) Je fakt, že miluju dopisy jako takové, pokud je to ale zajímavá korespondence. Mám i některé schované, třeba ty citové, a těch si má generace užila. Nemám ale ráda ty reklamní – vtíravé. Případně agitační a upozorňovací (nevrátila jste knihu aj.). 5) Emaily? Ty jsou pro mne informace. Komunikuji v nich jinak – více úsečně a stručně. Více se kontroluji s událostmi, nesoustředím se na toho, kdo mi píše tolik. 6) Ráda píšu, a nerada ťukám na klávesnici. Baví mě klouzání tužky po papíře. Tak to jsou mé postřehy v rychlosti o psaní. Zdravím

Štenclová Kateřina

72 /

výtvarné umění


výtvarné umění / 73

Revizní pátrání

Vážená slečno Markéto! Mohu Vás ujistit, že mi mluvíte z duše! Všechna ta komunikační technika dneška mě velmi unavuje svým neustálým atakem a přemírou balastu. Také její schopnost zastihnout mě kdekoliv a s kýmkoliv je pro mě velmi obtěžující. Žiji však mezi lidmi, kteří to prostě přijali, a také já jsem musel bohužel tento

hnus přijmout. Ale stále píši pohledy, a to pokud možno staré, na ně píši inkoustem a mám takovou celou dlouhou korespondenci třeba s Frantou Skálou nebo Davidem Vávrou. Já sám bych nejraději posílal zprávy holubí poštou a jezdil na koni nebo dostavníkem. S úctou a porozuměním Jaroslav Rona

Autorka: Markéta Rampouchová

74 /

výtvarné umění


Revizor Národní divadlo premiéra 23. listopadu 2006 autor: Nikolaj Vasiljevič Gogol režie: Michal Dočekal dramaturgie: Daria Ullrichová scénografie: David Marek kostýmy: Zuzana Krejzková hudba: Michal Novinski hrají: Miroslav Donutil, Jana Boušková, Magdaléna Borová/Antonie Talacková, Jan Hartl, Igor Bareš, Vladislav Beneš, Vladimír Javorský, Jan Hájek/Jan Bidlas, Saša Rašilov, Jan Novotný, František Němec, Zuzana Šavrdová, Boris Hybner, Miroslav Šnajdr, Vlastimil Přáda, Rudolf Stärz, Miloš Nesvatba, Luba Skořepová, Rostislav Novák/Michal Kern, Filip Rajmont Život a dílo Nikolaje Vasilijeviče Gogola je světoznámé. Víte však, jak tento velikán ruské literatury zemřel? Říká se, že když bylo jeho tělo po několika letech exhumováno, byly ze spodu rakve objeveny rýhy od nehtů. Byl dramatik pohřben za živa omylem, či šlo o úkladnou vraždu? Teorií je mnoho a nikdo neví, kde je pravda … V roce 2011 přicházím s teorií novou, ještě nepotvrzenou, avšak pro mě mnohem hrůznější. Co se děje s lidským tělem, chcete-li s duší člověka, mezi životem a smrtí? A existuje vůbec něco takového? Případ Gogolovy nevysvětlené smrti mne utvrdil v tom, že než člověk přejde na onen pomyslný druhý břeh, „prožije“ něco tajemného. V případě Gogola, si to vysvětluji jednoduše. Nebohému autorovi se naskytl pohled do budoucnosti a před očima se mu promítly veškeré realizace jeho díla. Pohled do roku 2006 byl pro Gogola natolik šokující, že jej to probudilo z posledního odpočinku. V zoufalství se snažil ze své rakve dostat, avšak marně … Praha se své premiéry Revizora na prknech Stavovského divadla doč(e)kala a mne donutila k těmto pochmurným úvahám. Od tragické události uplynulo již 158 let. Pro mne však kauza Gogolovy smrti posledního dubnového dne ožila a já se na základě jediného představení Revizora rozhodla vypátrat viníka. Jak už to tak bývá, prvním podezřelým je člověk, v tomto případě jeho dílo, které je nejvíce na očích. Scéna, jejímž autorem je David Marek, situuje hru do 70. let minulého století. Co dějství, to jiný prostor. To

je v inscenaci pečlivě dodrženo, a tak se přestavuje a přestavuje a to hned pětkrát. Scéna, která by sama o sobě mohla být celkem nápaditá, ztrácí dlouhými přestavbami na zajímavosti a stává se tak jen nudným pozadím pro herce v kostýmech Zuzany Krejzkové. V kombinaci scéna-kostýmy shledávám první důkaz viny. Vzhledem k tomu, že scéna hru naprosto přesně zasazuje do konkrétní doby, očekávala bych totéž od kostýmů. Opak je pravdou. charakterizují postavy naprosto prvoplánově a nenechají žádný prostor pro diváckou fantazii. Chlestakov – drzý floutek s čírem a koženým kabátem, pod který skrývá to, že nemá ani na kalhoty. Na druhé straně Anna, nosící jeden nevkusnější model za druhým, což po ní zdědila i dcera Marja. Důkazy proti scénografii a kostýmům jsou však nepřímé a na odsouzení nestačí. Vzhledem k tomu, že smrt zastřelením je u Gogola vyloučena, není na místě otázka, zda někdo někdy slyšel výstřel. Trefou do černého celé inscenace je však hudba Michala Novinskeho. Ta jediná totiž dodává inscenaci alespoň nepatrný spád a představuje tak jediné pozitivum. Dalšími podezřelými jsou jednoznačně herci. Ačkoliv se v inscenaci objeví velice zvučná jména jako např. František Němec, Jan Hartl nebo Vladislav Beneš – v režii pana Dočekala se stávají jen nevýraznými postavami, které nedokážou zaujmout a vtisknout se divákovi jakkoliv do paměti. Bohužel, toto tvrzení neplatí o představitelkách ženských rolí: Janě Bouškové (Anna) a Magdaléně Borové (Marja). Na jejich výkon je lepší zapomenout. Saša Rašilov je, coby domnělý revizor Chlestakov, naprosto jednotvárný a polohu přidrzlého a přihlouplého frajírka neopustí. Jeho postava ničím nepřekvapí, a proto již po chvíli začíná nudit. Obávám se, že ani tentokrát však nejsou zadržení hlavními pachateli. Vždyť i oni jsou podřízeni režii. Mezi nimi je však jeden, na kterého je i Dočekalova ruka krátká. Podezřelým č. 1 se tak stává Miroslav Donutil v hlavní roli Hejtmana. Zatímco zbytek herců se podřídil alespoň částečně režijnímu vedení, v případě této inscenace spíše nevedení, pro Miroslava Donutila zřejmě nic takového jako režijní záměr neplatí. Z Revizora se tak stala Donutilova one-man show. Háček je však v tom, že Revizor není hra pro jednoho herce, nýbrž rovnou pro devatenáct. Ostatní herci tak Donutilovi na scéně překáží a zjevně jsou si toho sami vědomi. Fakt, že se na něj jako hereckého

divadlo / recenze / 75

Něco mi však říká, že pravý viník se skrývá v zákulisí a není na první pohled vidět! Tímto vznáším obvinění na dvojici režiséra Michala Dočekala a dramaturgyni Dariu Ullrichovou. Gogolova hra, jejíž text je dle mého názoru i přes své stáří aktuální a neztrácí na kouzlu a vtipu, se této dvojici podařilo díky laciným gagům a trapným narážkám na současnou politickou situaci degradovat na hru, hodící se leda do komerční televize. Snad by bylo lepší, kdyby se režisér vydal přímočarou cestou a nesnažil se text za každou cenu aktualizovat. Nepochybuji o tom, že by každý divák v gogolovských postavách našel kus naší politické scény a taky kus sebe samého. Kdo tedy může za Gogolův posmrtný šok? Obávám se, že nelze jednoznačně ukázat prstem na jednoho zadrženého. Revizor ve Stavovském divadle je výsledkem kolektivní viny nejen tvůrců, ale částečně i diváků. Nechť nás Gogolův duch právem straší navěky!

/Petra Lásková/

autorka je studentkou KTK na DAMU

foto archiv autorky

kolegu nemohou spolehnout, je bytostně znát téměř v každé scéně. Prakticky po každé Donutilově replice následuje chvíle trapného ticha, kdy ostatní čekají, zda se mu zachce dodat pěkně od srdce a pro pobavení diváků nějaké to kurva nebo tyvole. Této nejistoty v herecké souhře si nemusí povšimnout každý. Co však nemůže uniknout žádnému alespoň trochu vnímavějšímu divákovi, je provinění vůči herecké technice, konkrétně jevištní mluvě. Cožpak valné většině diváků nevadí, že hlavní postavě prakticky není rozumět? A tak klíčová věta celé hry (alespoň pro mě) „Čemu se smějete? Sami sobě se smějete!“ vyzní absolutně prázdně. Opravdu je Donutilovo drmolení tak úspěšnou roznětkou pro výbuch smíchu? Zřejmě, i když pro mě nepochopitelně, ano … Jediná část hry, která Miroslavu Donutilovi sedí, je závěrečná scéna, ve které se Hejtman trapně vychloubá před celým kulturákem, kdesi v ruském zapadákově. A to je také místo, kam by se dle mého, mohlo představení i jeho tvůrci přesunout a právem sklízet úspěchy. Pokud máte navíc tu smůlu a jste divákem se znalostí Gogolova textu, musíte zákonitě vznést minimálně ještě jednu námitku. Oba představitelé hlavních rolí (Donutil, Rašilov) mají zřejmě nulovou úctu k již upravenému textu, natož k původnímu. Štěstím tedy je, že herci alespoň vědí, co se v té, či oné scéně odehrává, a tak se text formuluje jednoduše „tady a teď “.

Radúz a Mahulena v Národním divadle

autor: Julius Zeyer režie: Jan Antonín Pitínský dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková scénografie: Jan Hubínek kostýmy: Kateřina Štefková hudba: Vít Zouhar interpretace hudby: Collegium 1704 hrají: Alois Švehlík, Johanna Tesařová, Kristýna Podzimková, Eva Vrbková, Pavla Beretová, Vojtěch Dyk, Marie Málková, Jiří Štěpnička, Milan Stehlík, Jan Bidlas

76 /

divadlo / recenze

V červnu 2009 měla v Národním divadle premiéru pohádka Julia Zeyera Radúz a Mahulena. Režisér Jan Antonín Pitínský obsadil do role mladých milenců Vojtěcha Dyka a Pavlu Beretovou, oba krátce poté co dokončili svá studia herectví na DAMU. Měli už sice v té době s jevištěm Národního divadla několik zkušeností z menších rolí, inscenace Radúze a Mahuleny jim ale dala první příležitost ukázat se v rolích hlavních. Třetí hlavní postavou Pitínského inscenace se stala hudba, jejímž autorem je Vít Zounar. Divák se díky ní stále znovu ocitá ve světě pohádky, kde platí jiná pravidla. A ať už hudba vyvolává u postav skřeky, přísnou deklamaci, jódlování, nebo nějakou z manýr operních


J. A. Pitínský je básník, libuje si v barevných metaforách, nebojí se odvážných kombinací, ať už jde o kostýmy nebo spojení textu s pohybem, v němž jedno odporuje druhému. Radúze a Mahulenu pojal jako dvě děti, které se poprvé zamilují. Dupou a vztekají se, jsou náladové, trochu neurotické, trochu hyperaktivní. Což v hereckém pojetí Vojtěcha Dyka a Pavly Beretové vypadá asi tak, že tělesné a hlasové přepětí střídá náhlé povolení, ochabnutí těla a šeptání nebo hraní beze slov. Tělo je hlavním nástrojem jejich expresivních sdělení. Zeyerův vysoce stylizovaný text z konce devatenáctého století oba herci – v pravém slova smyslu – přednášejí. A to s takovou bezstarostností, jako by byl jejich oblíbenou dětskou písničkou. Kousky, které přitom na scéně předvádí, rozebíhání se sobě vstříc a „náhodné“ míjení se, rozebíhání se proti zdi a bezhlavé narážení do ní a mnohé další, hraničí s klauniádou. Část publika se směje, část pohoršeně kroutí hlavou. Já se ani nesmála, ani nepohoršovala, což je varianta asi nejnepříjemnější. Celkově pro mě byla mnohem působivější druhá polovina představení. Do stromu zakletá Mahulena Pavly Beretové a Dykův nešťastně blouznící Radúz mi najednou přišli mnohem uvěřitelnější a dojemnější. Ani překvapivý exkurz do filmu Buena Vista Social Club, ani závěrečný obtisk chrámové fresky na stropu scény mi druhou polovinu představení neznelíbily. Pitínského nápaditost mě tentokrát nechávala příliš chladnou, než abych z divadla odcházela ve stavu velkého zklamání nebo jásání.

/Eva Petelíková/

autorka je studentkou KTK na DAMU

foto archiv autorky

Radúz a Mahulena Národní divadlo premiéra 18. června 2009

pěvců, herci jsou s ní neustále pevně sžití a do větších stylizací přecházejí s lehkostí a bez zaváhání. Hudba je tedy doslova neoddělitelnou součástí inscenace, navíc ji obohacuje o poetiku a vtip. Jen škoda, že ne všechny hlasy jsou stejně silné a příjemné na poslech jako ten Dykův. I Pavla Beretová má hlas silný a dobře artikuluje, rozumět jí bylo každé slovo, ale když začala křičet a vztekat se, což se vzhledem k Pitínskému pojetí Mahuleny jako rozjívené puberťačky dělo dost často, rázem pro mě byl poslech jejího hlasu na hranici příjemnosti. A leckdy ji i překročil. Překvapilo mě, jak slabě vedle obou hlavních představitelů zněly hlasy Aloise Švehlíka nebo Johanny Tesařové, a to i přes to, že oba stáli k divákům většinou mnohem blíž než Dyk s Beretovou, kteří se během představení pohybovali v celé hloubce jeviště, často až v jeho zadní části. Scéna Jana Hubínka je plná odstínů studených barev, které se prostřednictvím projekcí odráží na bílá plátna a vytváří iluzi plastického chladného prostoru jako stvořeného pro pohádku s nešťastným koncem. A díky tomu, jak J. A. Pitínský pracuje s celou hloubkou jeviště, může mít divák dojem, jakoby se tahle pohádka opravdu odehrávala za devatero horami … Což by mi bývalo vůbec nevadilo, kdybych se během první poloviny představení dokázala zbavit pocitu, že by hercům slušela scéna tak o dvě čísla menší, aby ji zvládli svým jednáním zaplnit. Když na scénu přistávají obří koule na pétanque nebo když pak zase stejně bezdůvodně mizí, někdo se divně zakroutí, pleskne sebou o zeď, o zem nebo zaskřehotá, je podle mě pozornost diváka těmito jednotlivostmi natolik strhávána a rozostřována, že už skoro ani nemá čas vnímat jednotlivé sekvence jako celky. Ty přitom někdy připomínají spíše shromaždiště nápadů a nápadností než obrazy napínavého příběhu. V druhé, minimalističtější polovině inscenace je proti tomu pohyb postav více motivovaný. Jejich vzájemné rozmístění, neustálé přibližování a oddalování se má v sobě najednou mnohem více napětí a skutečně připomíná již zmíněný pétanque – se všemi střety a náhlými zvraty, které ke každé dobré hře patří.

divadlo / recenze / 77

Divadlo ve zmatcích doby II.: Současný stav Ačkoliv již jedenáct roků žijeme ve 21. století, stále naše uměnovědy (divadelní věda, literární věda, filmová věda) ovládá zastaralý duch strukturalismu, který si svůj čas slávy odbýval v první polovině století minulého. Strukturalismus jdoucí ruku v ruce s racionalismem, toužil pomocí pojmů, zakotvení umění v řádu věcí, stvořit stabilní logiku díla. Nelze opominout jednoznačně se vtírající fakt, že strukturalismus, hledající pevné významy, tvořil myšlenkovou „strážní věž“ totalitních estetických dogmat. Poststrukturalismus (tvořený z valné většiny někdejšími strukturalisty, jako např. Rolandem Barthesem) sice na počátku 60. let 20. století nalomil sebejistotu strukturalistického řádu věcí, avšak nadějně započatou dekonstrukci kulturní dogmatičnosti se stále nepodařilo dokončit. Je to možná dané falešným přesvědčením teoretiků umění, že věda nutně potřebuje přesné pojmy, škatulky, rovnice. I poststrukturalismus tedy hnětl nová dogmata, načrtával svým perem logiky nové jednoznačné „pojmy“, jež je nutné plně přijmout, jinak se nikdy nemůžeme dobrat určitého pochopení estetické síly umělecké tvorby. Umění se neustále proměňuje, hledá nové výrazové možnosti, ale teorie pořád lpí na nakyslé vůni vědeckosti a jako milenec v ošoupaném obleku chce svou „milou“ (rozuměj dílo) ovládnout skrze šablony, které již dávno nic nového říci nemohou. V první řadě je tedy nutné odvrhnout víru ve vědeckost teorie umění, protože pojmy, zákonitosti, struktury a jiné veličiny patřící spíše do oblasti matematiky, nám o současném umění věru mnoho neřeknou. Anebo se v případě lpění na této geometrii umění uzavřou do jakéhosi sektářského pouzdra, v němž vědec oprašuje štětkou strukturalismu muzeální exponáty tzv. umělecké progrese a neuvědomuje si, že snažit se vyložit estetický objekt, znamená prožívat ho tady a teď. Nikoli skrze síť potencionálních nebo pevných významů, ale přes metafyzické prožívání, erupce emocí, které v nás dílo probouzí a my (lhostejno, zda jsme teoretici nebo běžní diváci) pouze tápeme ve tmě smyslu. Avšak toto tápání je plné vzrušujícího nadšení, souznění s duchem díla a v konečném důsledku nás dovádějící k oné tolik kýžené katarzi, která je přece cílem vstupování do kontaktu s uměním. Je nutné se zbavit dělení teorie umění na jednotlivé disciplíny (tohle je divadlo, tohle je film, tohle je lite-

78 /

divadlo / studie

ratura) a estetickou působivost hledat v celistvosti, neznající „oborovost“, ale věřící jen a pouze na sílu zážitku. Teorie umění je neustále dušena tabulkovým prostorem přesnosti, což je důvod toho, že dílo pouze ohmatává, nachází jen vnější zákonitosti, ale nikdy nepronikne k jeho pravému jádru. Herectví se od časů Stanislavského reforem na konci 19. století velice proměnilo. Dějiny divadla nám ve svých kronikách ukazují dlouhou řadu různorodých metod, pokusů a experimentů, které chtěly herectví zbavit manýr, mechaničnosti, závislosti herce na textu atd. Až revoluční snahy konce 60. let minulého století však přinesly skutečně zásadní proměnu vnímání člověka, jakožto součásti světa a kosmu, a v souvislosti s tím se nutně transformoval pohled na poslání umění, včetně toho hereckého (což teorie začala reflektovat se stabilním zpožděním několika desetiletí). Existencionalistická filozofie skrze osobu Alberta Camuse vedle revoluce sociální staví revoluci metafyzickou, která zjevnou absurditu moderního světa hodlá přebít – na ideologickém dogmatu či příslibu budoucí utopické společnosti – nezávislou společenskou solidaritou. Je třeba zůstat věrný dobru, spravedlnosti, lásce, ale nikoli ve jménu nějaké gigantické myšlenky či příběhu, ale pouze a jenom proto, že život je věcí jedinečnou, ničím silnějším nenahraditelnou, a tudíž je nutné mu zajistit co možno nejstabilnější důstojnost. Groteskní je vize, že obrovský kosmický prostor lze racionálně uchopit a každý takový pokus vede ke katastrofě a násilí. Žij a nech žít, to bylo poslání metafyzických revolucionářů konce 60. let. Doba tak pomaličku vstoupila do postmoderní epochy, byť toto slovo bylo časem značně zprofanováno a byla mu přisouzena řada nesmyslných charakteristik (radikální nihilismus, bezbřehý relativismus, dekonstrukce všech jistot atd.). Postmoderna je především důraznou žádostí o spravedlnost, která nepotřebuje odůvodnění. Ona absence „důvodů“ proto řadu lidí zmátla a vedla je k podezření, že postmoderní lidé tančí jak barbaři nad ohněm krutého cynismu, protože kde není důvod, není ani hodnota. Omyl, za jehož neustálé šíření mohou velkou měrou i oni, již tolikrát výše zmiňovaní teoretici a filozofové. Jestliže (nedokončená) revolta konce 60. let na první místo stavěla člověka a jeho důstojnost, není možné o divadle, které z těchto pramenů vyrostlo, hovořit


bez zásadního důrazu na herectví. „Fýsis“ člověka je ústředním bodem „nové teorie divadla“, které na nás promlouvá z prostoru, jejž jsme si navykli nazývat jevištěm. Opomiňme však i toto vědecké omezení a řekněme zpříma, že divadlo a herectví se nachází všude tam, kde na nás „herec“ esteticky působí skrze určitou energii a sděluje divákovi (tedy tomu, kdo onu estetickou energii přijímá) něco o něm samém. Zajdu nyní možná až příliš daleko a zpronevěřím se svému oboru teorie, avšak za herce jsem ochoten považovat jakoukoliv veličinu odrážející tělo a duši člověka a jejíž energetické vyzařování je včleněno do širšího celku, který má aspekty divadelního „představování“. Hercem se tak může stát věc, fotografie, kus oblečení, jde zde v první řadě o to, jestli se nás ona energie existenciálně dotýká. Jestli v ní nacházíme kus sebe, svého vlastního těla a mysli. Divadelní teorie ještě nevstřebala umělecké posuny, jak už to dokázala např. hudební teorie, v níž skladatel John Cage i z naprostého ticha učinil melodii. Na opačném pólu totiž v klasickém divadle můžeme sledovat typickou zichovskou hereckou postavu (tělo, text, pohyb hereckého komponentu po jevišti), ale nepřichází k nám žádná energie, žádný pocit spřízněnosti s tím, co vnímáme. Teoreticky přesný tzv. herec je v tu chvíli kusem hadru nebo dřeva a uznat ho za herce jsem nucen pouze jako divadelní teoretik, ale jako člověk se cítím spíše prakticky znechucen. Opodstatnění pak získávají projekty slavného amerického divadla Wooster Group nebo kanadského herce a režiséra Roberta Lepage, tito ve svých inscenacích hojně využívají multimédia (od televize, videa až po v současnosti světově dominující internet). Multimédia jsou tedy hercem (byť za toto tvrzení by mě leckterý teoretik vyhnal až za brány vědeckého světa), ale Wooster Group či Lepage jej propojují se skutečným tělem člověka a vytváří zajímavý kontrast dvou poloh hereckého projevu. Multimediální vysílá onu energii, odrážející uzavřenost člověka v prostoru kybernetiky, „fyzický“ v zrcadlovém efektu zpříma ukazuje nás samé, nucené vedle kybernetického světa „existovat“ (odmítám používat slovo „žít“, neboť je příliš zplošťující). Střet těchto dvou poloh pak utváří dramatickou situaci, a pokud je dramatická situace, můžeme mluvit o divadle (za toto tvrzení by mě leckterý teoretik snad i pochválil). Jestliže tedy pro hudebníka Cage byl zásadní zvuk – což znamená všechno, co je sluchem vnímatelné, tedy i ticho, v divadelní teorii je třeba za herce považovat všechno, co v dynamickém pohybu zrcadlově odráží nás samé. Není tak vůbec třeba tanečníky jako je kupříkladu

Min Tanaka nebo Wim Vandekeybus (ústřední postava proslulé vlámské divadelní skupiny Ultima Vez) stavět na hranici mezi divadlem, hudbou a výtvarným uměním (ostatně, jak se taková hranice určuje, kdo ji určuje, kdo onoho případného určujícího zplnomocnil k tomu, aby takovou hranici vytvářel?). Tanaka či tanečníci z Ultima Vez jsou přímou součástí divadelního dění, neboť v jejich pohybech, gestech a mimice cítíme a vnímáme touhy a zmary našich životů, naši bolest, naši radost, naši frustraci. Teoretická snaha ohraničování prostoru divadla je politováníhodná, neboť divákovi je právem naprosto jedno, jestli Tanaka, Vandekeybus či Wooster Group splňují tabulkové tarify kvazi-divadelní „vědy“. Divák žádá katarzi, sebeočištění. Jestliže již tedy chceme stavět ostnaté dráty mezi výtvarnem a divadlem, hovořme o divadle tehdy, jestliže je zdroj estetické energie v pohybu a to i třeba v pohybu skrze multimédia. Výtvarné umění nechť zůstane teoreticky definováno skrze statičnost. Víc však do této problematiky nechci zabředávat, neboť tvoření hranic (natožpak v umění) je mi více než cizí. O herectví v postmoderní epoše nemůžeme tedy psát v zastaralé zichovské terminologii herecká postava – dramatická osoba, ale pouze skrze metafyziku estetické energie. Ta nám podává zprávu, informaci, smysl nebo něco jako význam, což jsou další z mnoha zásadních součástí uměnovědy. Energie je nezávislá na všech racionálních entitách, nenechává se svazovat pojmy a jednoduše přichází do kontaktu s tím, kdo chce přijímat. Americký režisér Robert Wilson je obviňován z toho, že esteticky zneužívá herce a činí z nich pouhé loutky svých výtvarně-kompozičních záměrů. Další omyl z bezedného sáčku staré divadelní teorie. Wilson utváří jistý kompaktní scénický obraz, čímž se dotýká dědictví avantgard. Avšak tento jakkoliv kompaktní a jedním tvůrcem naordinovaný celek nikdy nemůže zajmout svobodnou estetickou energii. A ve chvíli, kdy scénický obraz je naprosto dokonalý, tato energie svobody vnímání paradoxně promlouvá s mnohem větší intenzitou. Neboť zdánlivá totalita kompozice provokuje k našemu diváckému prožívání. Wilson se totiž sveřepě brání v této kompozici tvořit jednoznačný významový řád. Divadelní komponenty (scéna, herec, hudba) nejsou propojeny do organičnosti, vnucující nám jeden jediný význam. Jsou poskládány vedle sebe, tudíž mají mnoho mezer, kterými může proudit estetická energie směrem k divákovi. Kompoziční dokonalost je pouze základ, z něhož nemůžeme vyvozovat finalitu. Herec u Wilsona tedy vyplňuje jeho

divadlo / studie / 79

80 /

divadlo / studie

klubu vyvolených (a teoretiků jako ještě elitářštější skupiny osvícených), vědoucích víc než ostatní, co musí „plebsu“ sdělovat fakta a skutečnosti mimo umění zůstávající skryté kdesi v temnotách. Umění je pak skutečně náboženstvím, herec knězem a divák (p)oddaným svědkem událostí, do nichž nijak nemůže zasáhnout. Jestliže toto platí, divadlo je pro mě mrtvou buňkou v odumírajícím těle vesmíru. Naopak: herec-performer vyvstává z řad diváků a divák vyvstává z řad herců-performerů. Divadlo není obětištěm s přesným vymezením rolí. Je to prostor setkávání, v němž si lidé navzájem mají sdělovat své emoce. A ukazovat, že „člověk“ je rozmanitou jednotou. Budoucnost divadla má svou pokladnici v pevném uchopení sociální, emancipační a integrační funkce. Performer ukazuje sám sebe druhým a ti zase mají skrze tento zážitek ukázat světu mimo estetickou energii, že něco z toho, co jim performer sdělil, v nich zůstalo – zůstal v nich kousek performera samotného. A tím se dostávám k rozmetání dalšího divadelně-teoretického předsudku, který pouze lehce načrtnu, neboť již není úplně svázán s hlavním předmětem této práce. Divadelní představení není časově ozávorkovatelnou jednotkou (hrajeme od-do). Duch energie, který performer sdílí spolu s těmi, co se dívají a spoluvytvářejí energii, trvá i nadále. Odstraňme pojmy jako inscenace, představení atd., ale říkejme spíše „okamžik estetické koncentrace“. Je to doba, v níž se neustále (žádné od-do) plynoucí atomy smyslů a zážitků zhustí na jednom místě a jsou vnímané ostřeji než ve chvílích, kdy jdeme po ulici nebo usínáme za měsíční noci. To je okamžik, v němž herec-performer svým tělem rozkmitává tyto, v našem životě neustále přítomné, jednotky „existence“ a dává jim pouze potencionálně přesný směr – v tomto případě jde o diváka, který však sám tyto jednotky zpracovává a vrací je do oběhu. Nikdy nejde o pasivní konzumaci, nikdy nejsou role účastníků tohoto „okamžiku estetické koncentrace“ přesně rozděleny. Divadlo má budoucnost. I v oblasti teorie. Musíme se však více dívat a prožívat a méně přemýšlet.

/Vít Pokorný/

autor je studentem KTK na DAMU

Chce to jen prolomit hradbu ticha Kolem mě běhají děti a pouští draky. Mrňousové se radují z dárků, které jim přivezli hosté prakticky z celého světa. V malé vesnici Susya se slaví. Je to rok, co místní založili kulturní centrum, které očividně úspěšně oslovuje lokální i zahraniční aktivisty a dobrovolníky. Idylka. Horká káva, smích a představení klaunů. Člověk by i zapomněl, kde vlastně je. Area C, dvacet kilometrů jižně od města Hebron, Izraelem okupovaná území, Palestina. Na protilehlém kopci stojí asi dvacítka izraelských osadníků. Je šabat, všichni jsou v „sobotním“ oblečení. Bílé košile září na dálku. Několik metrů pod nimi je pětice vojáků IDF (Israel Defence Forces), těžko rozpoznatelná ve svých maskáčích. Vojáci se snaží přesvědčit osadníky k návratu domů, není to pro ně jednoduché. Osadníci vědí, že vojáci jsou zde pro jejich bezpečnost, nikoliv pro ochranu Palestinců. Jejich bouřlivé gestikulace nakonec nevedou k žádným nepříjemnostem. Všichni osadníci posléze odcházejí a muži v uniformách si mohou oddechnout. Pro ně to vypadá na klidný den. Tisíce mladých lidí žijících ve Svaté zemi každoročně nastoupí k výkonu základní vojenské služby. Ženy na dva, muži na tři roky. Někteří slouží v administrativě, jiní jako ochrana vládních objektů, vojenských základen atd. Část se dostává do přímých bojových akcí na hranicích s Libanonem, v Gaze či na Západním břehu Jordánu. Ti, kteří slouží na okupovaných územích, se dostávají do přímého každodenního kontaktu s „nepřáteli“. Hlídkují, řeší drobné i závažnější pro-

blémy, zatýkají, potlačují demonstrace či jen mapují situaci. Je na nich, aby se v podobných situacích zorientovali a vyvázli s co nejmenší morální újmou. Když vstoupí do armády, je jim kolem 18 let, vycvičí je a vhodí do prostředí, kterému mnozí nerozumí, anebo nechtějí rozumět. Teprve časem některým z nich dochází, čeho byli svědky. Organizace Breaking the silence (BTS) shromažduje příběhy a vyprávění těchto mladých lidí. Okupačním turistou Bloudím po autobusovém nádraží a pokouším se najít skupinu lidí, se kterými dnes vyrážím do jižných Hebronských kopců na okupovaná území. Jako doprovod by s námi měl jet bývalý voják, příslušník brigády Nahal, Ayel Kantz. Angličtina vede moje kroky k hloučku asi 40 lidí. Nervózně postávají u autobusového nádraží (před časem zde explodovala nálož), pokuřují a čekají, co bude dál. Jako desítky dalších jsem využil možnost podívat se pod pokličku okupačních metod izraelské armády. BTS je organizace založená v roce 2004 bývalými izraelskými vojáky, kteří během druhé intifády sloužili ve městě Hebron. Nejdříve shromažďovali svědectví pouze z tohoto rozděleného města (na zóny H1: palestinská a H2: izraelská), ale posléze se jejich činnost rozšířila na celý Západní břeh a pásmo Gazy. „Rodiče i přátelé vojáků na okupovaných územích většinou nemají ponětí o tom, co tam jejich příbuzní či známí dělají a s jakými situacemi denně přicházejí do styku,“

Informace, dotazy a dopovědi, i tak by se dala charakterizovat tour s BTS. / foto Jiří Kalát

IDF zavřené a opuštěné palestinské obchody. Dveře byly zavařeny jako prevence před vstupem a zabráním budov osadníky. / foto Jiří Kalát

foto archiv autora

režijní nápady, avšak právě skrze toto naplňování se mu dostává absolutní svobody v energetickém vyzařování. Herec v improvizačním divadle má spoustu práce s přemýšlením nad nápady, jimiž zaujme diváka a tím už nemá sílu vyhmatávat smysl v tom, že jednoduše na jevišti existuje. Wilsonovský herec primárně existuje a teprve pak hraje. A to je dobře především pro diváka, který má mnohem větší požitek z energie, než z vysilujících a často prázdných hereckých hrátek v tradičních repertoárových divadlech. Jestliže tedy na prahu nové divadelní teorie chci opouštět používání zavedených pojmů a hledat jednodušší slova pro pojmenovávání toho, co se v dnešním divadle odehrává, odhaluji postupně propojenost herce s divákem. Již nemůžeme být zajatci podivné duality představující se – dívající se. Pracuji se zatím pracovním pojmem „estetické energie“, která se formuje do podoby jednotného těla uměleckého zážitku. Naše účast v prostoru vyzařování estetické energie z nás činí tzv. herce a z tzv. herců aktivní diváky transformace přirozeného světa ve svět fikční. Loutkář Peter Schumann, ústřední postava společnosti Bread and Puppet Theatre, ve svých produkcích z výtvarného artefaktu loutky činí jakýsi pomyslný totem, okolo něhož se shromažďuje „člověk“, v nejširším možném smyslu toho slova. Loutkář-herec je jenom prvotní hybatel estetické energie, avšak následně jsme při „estetické produkci“ všichni součástí rituálu, v němž loutka (totem) je kotlem, z něhož jako pára stoupají k nebi společně sdílené myšlenky míru, tolerance a spravedlnosti. Herec-loutkář je dominantní figurou (jak jsme v tradičním chápání divadelních komponentů dosud navyklí) pouze do té míry, v níž rozpohybovává prostor „představení“. Schumannova tradovaná osobní skromnost stojí určitě u zrodu herce-prvotního hybatele estetické energie, který se dobrovolně stává kompaktní součástí sdílení, neznající hranic mezi tím, kdo energetický stroj roztáčí a tím, kdo do něj nasedá. Moje, pro někoho snad heretické, uvažování tedy zjevně zachází až za hranice možného. Chci postupně dekonstruovat doposud pevnou skálu herce a učinit z něj „prvního mezi sobě rovnými“. Samozřejmě se objeví otázka, co to znamená pro divadlo? Neztrácí se pak ona důležitá složka charakteristiky umění, jakožto držitele klíče k referování o světě, jeho hodnotách a smyslu? Ano, pokud budeme stále věřit, že společnost má nějaký obecný význam v podobě platónských idejí, které se dají rozložit a znovu skrze dešifrovatelnou strukturu uměleckého díla rekonstruovat. Tím pak udržujeme při životě vizi kultury jako elitářského


zajímavosti / 81

Izraelská vojenská hlídka operující v ulicích Hebronu. / foto Jiří Kalát

Ayel Kantz s mapou města upřesňuje důvody uzavření některých ulic. / foto Jiří Kalát

Demonstrace v uprchlickém táboře Kalandie, kde vojáci IDF zasahovali proti davu slznými granáty a gumovými kulkami. / foto Jiří Kalát

Palestinské děti pouštějí darované draky ve vesnici Susya na Západním břehu Jordánu. / foto Jiří Kalát

vysvětluje již v autobuse Ayel. „Nesnažíme se rozhodnout, jestli je okupace dobrá či zlá. Ukazujeme pouze izraelské, a nyní i mezinárodní veřejnosti, za cenu jakých metod a činů je udržována,“ dodává posléze. BTS nepopisuje extrémní případy, které se většinou dostanou i na stránky světového tisku, ale každodenní rutinu vojáků. Právě ona je spojena s množstvím aktivit, které by se daly z evropského pohledu považovat za nemorální či minimálně nepřijatelné. Mezi ně se dá zahrnout například mapping (násilné vniknutí do domu, při kterém jsou spočítáni jeho obyvatelé a zaznamenány údaje důležité pro armádu), vytváření pohyblivých (létajících) check-pointů, hromadné zatýkání založené pouze na věku dotyčných atd. „Asi před rokem se naše organizace opět rozhodla více komunikovat s lidmi ze zahraničí, ale spíše se orientujeme na izraelskou společnost,“ vysvětluje Ayal. Změna pohledu obyvatel židovského státu na okupaci je jedním ze základních cílů projektu. Mnoho Izraelců o ní vlastně ani neví. Západní břeh Jordánu je pro ně Judea a Samarea, kde žijí Židé společně s několika problémovými kočovnými Araby. „Nemám zdání, o čem to mluvíš, ani, kde by to mohlo být,“ říkala mi rusko-izraelská Židovka Rita žijící v Jeruzalémě, když jsem se jí ptal, kde je check-point Kalandia. Nyní už vím, že se nalézá pouhých 15 km od centra Svatého města, patří mezi největší v zemi. Obklopuje ho uprchlický tábor stejného jména a velice často se zde konají demonstrace. Podobné znalosti „sousedů“ bohužel nejsou výjimkou.

Izraelcům k dobru je třeba říci, že pokud nechtějí, tak se s tématem okupace nesetkají. Tuto problematiku nemusí prostě řešit. V zemi je mnoho míst dostatečně vzdálených od „horké půdy“ a na všudypřítomnou tenzi si člověk brzy zvykne. V Tel Avivu lidé žijí své obyčejné životy, stejně jako například v Haifě, Netanye či Jeruzalémě. Poslední roky klidu si zde obyvatelé užívají a na sebevražedné bombové útoky pomalu zapomínají. Stejně jako celá okupace, vše se propadá do mlhy minulosti. Ta však neskončila, jen zmizela z každodenních témat konzultovaných nad pivem či kávou. Z celkového počtu vojáků přibližně deset procent sloužilo v Palestině. Mají tedy nějakou představu o tom, co se v ní děje. Izraelci na Západním břehu většinou vstupují pouze na silnice chráněné armádou anebo do stejně zabezpečených osad. Je mnoho míst, kam nesmí. Jsou to především oblasti ovládané palestinskou samosprávou a policií (tzv. area A). Však i sem čas od času zavítají různí aktivisté či vyučující z univerzit snažící se místním teenagerům zajistit lepší vzdělání a budoucnost. Projíždíme okupovanými územími a zastavujeme na místech bývalých palestinských vesnic či osídlení. Ayal podrobně vysvětluje zákony, pravidla a armádní praxi v dané oblasti. Násilná vystěhování, bourání stanů a stavení, harašment ze strany osadníků (jemuž vojáci jen těžko brání), nepokoje mezi místními Araby, střety založené na generační nenávisti mezi Palestinci a Izraelci atd. Je toho hodně. Neustále se zde míchá

kotel násilí, nesnášenlivosti a příkoří. Mezi tím v tom, a někdy i okolo stojí vojáci IDF. Byl to dlouhý den plný informací a dat. Kamarád novinář mi po příjezdu do Svaté země dal dobrou poučku. „Všichni tady lžou,“ říkal. Snažím se porovnávat svoje znalosti s tím, co jsem dnes slyšel. Brouzdám internetem a knihami. Možná, že zde opravdu všichni lžou, někteří úmyslně, jiní ne. BTS mi ale ukázalo, že k realitě se dá přinejmenším hodně přiblížit. Nikoliv její propagací či marketingovými triky, ale uvedením příběhu do kontextu. Bývalí vojáci vypráví, co viděli a dělali, nic víc. Nenárokují si patent na pravdu nebo právo na rozhodnutí o dobru či zlu. Jen vyprávějí svůj příběh a je na každém, ať si ho přebere a promyslí podle svých znalostí a zkušeností.

v novinách jsem si vybavil slavnou větu z Rychlých šípů. „Volíš Losnu nebo Mažňáka?“ ptali se tenkrát Vontové. Jiná možnost v příběhu nebyla. Ve Svaté zemi je však situace trochu komplikovanější. Toto černobílé vidění problému je však velice časté a mnozí se s jeho pomocí konflikt snaží zjednodušit, aby byl pro ně pochopitelnější a srozumitelnější. To bohužel není možné. V Izraeli a Palestině jsou přítomny všechny barvy zastupující pluralitu názorů rozdílných skupin. Ty se pohybují od extrémně propalestinských, až po silně proizraelské. Do toho se dají započítat různé náboženské strany či aktivistické skupiny stojící na rozdílných barikádách s mnohdy až neuvěřitelně komplikovanými názory. Za zmínku stojí například Křesťanští sionisté, Rabíni za lidská práva či sdružení ortodoxních židů Eida Charedit, kteří neuznávají existenci státu Izrael, přestože žijí ve čtvrti Mea Šearim v Jeruzalémě. I v české společnosti je možné nalézt tuto rozpolcenost. V mnoha debatách se lidé snaží své oponenty dostat do role zastánce jednoho z extrémních názorů. Čímž se debata promění z plodné konverzace na divokou hádku. Nejenom na úrovni společenské, ale i státní se dají takovéto procesy snadno vypozorovat. Jedním z unikátních příkladů je i postoj samotného státu Izraele. „Nová definice antisemitismu je dost odlišná od té původní. V nynější době antisemitismus znamená jakákoliv kritika politiky státu Izrael,“ řekl mi nedávno Dan, izraelský aktivista z organizace Taáyush. Jako by se každý musel rozhodnout, na

82 /

zajímavosti


Černobílý svět Izraelské noviny Haaretz uveřejnily článek s podtitulkem „Na festivalu ve Sderotu, ministryně Limor Liknat označila film Shlomi Elkabetze: Svědectví za jednostranný a ignorující utrpení Izraelců, publikum reagovalo bučením.“ Limor Liknat tak zcela neúmyslně poukázala na jeden z hlavních problémů činnosti BTS. Vojáci mluvící na videích opravdu zastávají jednostranný pohled na věc. Totiž ten svůj. Nesnaží se říci, kdo je špatný nebo dobrý, kdo je v právu a kdo nikoliv. Podobných odlišných anebo zcela opačných pohledů, by bylo možné najít více. Osadníci, ultra ortodoxní židé, levicoví či pravicoví aktivisté atd. Všichni vidí problém posvém. Při čtení toho textu

zajímavosti / 83

Slova objektivem

foto Daniel Šperl

Martin Langer (* 1972)

Cedule připomínající vojákům proč chrání osadníky / foto Jiří Kalát

Palestinské zátarasy při vstupu do arabské části Hebronu / foto

čí straně vlastně stojí. Nestrannost přestala existovat, alespoň pro většinovou společnost, a pravda se v palestinko-izraleském konfliktu bohužel ztratila už dávno.

neměl, spíše s rodinou a přáteli okolo,“ vysvětloval mi Ayel na cestě zpět do Jeruzaléma. Podobné nepříjemnosti mi nedávno popsala i Izraelka Ayelet, která ještě v době své armádní služby pořádala levicově zaměřený Activism festival: „Musela jsem to tajit, zvláště pak před svými veliteli. Nevím, jak by reagovali, ale neměla jsem z toho prostě příjemný pocit.“ Sloužit v armádě je v Izraeli povinnost. Pro mnohé místní jde však i společenský status. Nejenom, že pokud někdo odmítne vojenskou službu, jsou mu uzavřená některá perspektivní zaměstnání, ale především je perzekuován vlastní komunitou. Ta jeho chování nemusí pochopit. Vojáci, podávající svoje svědectví prostřednictvím videí či textů BTS, sloužili anebo stále slouží svojí zemi. Jediným jejich proviněním se stává nesouhlas s metodami, které stát Izrael používá k zajištění své bezpečnosti a vnitřní nutnost o nich informovat širokou veřejnost.

Odvrhnutí hrdinové „Mnoho vojáků (kteří podají své svědectví, pozn. autora) zůstává v anonymitě kvůli tlaku z oficiálních armádních míst i široké veřejnosti,“ říkají stránky BTS. V silně jednostranně vyhraněném státě jako je Izrael, se bohužel není čemu divit. Oficiální propaganda je silná, jednoduchá a srozumitelná každému bez rozdílu vzdělání či původu. Pokud se někdo pokusí postavit proti těmto „vžitým pravdám“, je automaticky přesunut na druhou stranu politického spektra. Tedy k nepřátelům: Palestincům či levicovým aktivistům. Již zmíněné černobílé vidění tu funguje celkem efektivně. „S oficiálními místy jsem nikdy moc problémů

Jiří Kalát

84 /

zajímavosti

Chtělo by si s tím hrát: Kde je slovo a kdo ho vytváří, proč tvořit a je ve s-tvoření rozdíl mezi s-tvářením či z-tvárňováním? Jako by se ptal nějaký kreacionista. Někdy je dobré stát stranou, subjekt za objektivem, odpoutaný od stolu a jeho předmětnosti k jiné, stále se dějící dokud se děje a jevy dějí. Vysadit slyšení čtoucích očí, přelít energii oka do celého těla, být na TO zvědav, co TO dělá s jiným, co se mnou a kde TO může být.

foto archiv autora

/Jiří Kalát/

autor je novinář v současné době žijící v Izraeli

Vystudoval technologii piva a sladu, pracuje jako reportér, scenárista a dokumentarista na volné noze. Vydal básnické sbírky Palác schizofreniků (Pražská imaginace 1990), Animální evangelium (Mladá fronta 1992), Já nezemřu zcela (Protis 1994), Průsmyky (Host 1997), Pití octa (Host 2001 – Cena Jiřího Ortena 2002), Hlásky (dybbuk 2007), Stará gesta (dybbuk 2009) a fotografický cestopis o hledání železničního poetična Cesta kolem (Labyrint 2007). Jeho texty jsou součástí např. Antologie české poezie II. (1986-2006), Nejlepších českých básní 2010, From a Terrace in Prague-A Prague Poetry Anthology (2011). Výběr z posledních textů přinesla v letním čísle 83 Revolver Revue. V letech 2000-2011 natočil několik desítek autorských dokumentů, převážně portrétního charakteru, naposledy pro cykly Česko jedna báseň a Čtenářský deník. Řadu let fotografuje a jeho zájem se soustřeďuje i na výtvarné umění.


výtvarná příloha / 85

Této dámě, Věně Hrdličkové, je osmdesát sedm let. Nikdo už asi nespočítá její ocenění, přeložené i napsané publikace, desítky filmů z asijských oblastí, které pro nás opatřila titulky. Prostor jež obývá je plný cizojazyčných knih, kaligrafických manuálů a keramiky. Sinoložka sbírá hračky, podložky pod jídelní hůlky (hashi oki) ve tvaru ryby, čajové misky a konvice. Směje se jako zenový mnich, který už prohlédl. svitkový film – červen 2006, březen 2011 / foto Martin Langer

86 /

výtvarná příloha



Setkání přírodovědce a biologa Jiřího Sádla (vlevo) s básníkem Luborem Kasalem (vpravo) před kamerou. Oba zneklidňují jiným způsobem. Sádlovu čtyři roky starou knihu Prázdná země neseženete. Je poetičtější než většina tuzemské poetické produkce. Natáčení se změnilo v zaříkávání neklidných duchů a začalo vzájemnou léčbou kašle. Vzniklý film Prázdná země můžete zhlédnout v archivu České televize. Možná vám pak bude dlouho znít v uších, že podzim je kreativní a nikoliv degenerativní proces

a že ve hnijícím jablku můžete objevit sufozní kráter. digitál – říjen 2010 / foto Martin Langer

88 /




Pavel Novotný je ze stejného ohniska „zvukového informelu“ jako básník a performer Jaromír Typlt nebo skladatel Ivan Acher (sedící vlevo na str. 91). Divná uslyšení odchytává takřka všude a často ke slovům nutí své přátele. Neštítí se polepit slovy tramvaje (spolu s grafikem Janem Měřičkou, stojícípopíjející), vydávat cédéčka či knihy a všemožným způsobem okupovat veřejný prostor. I zveřejněním těchto fotografií, zachycující akci Tramvestie, tak tedy neúnavně činí. svitkový film – květen 2011 / foto Martin Langer

90 /




Básníka Zbyňka Hejdu a spisovatele Ivana Matouška pojí letité přátelství. Zachytil jsem je na čtení Ivanovy knihy Oslava v prostoru Nové scény Národního divadla, pak se šlo na víno do kavárny Slávie. Oba se ve své tvorbě snaží promlouvat ke smrti a nepřivírat oči. Erotismy v básních pana Hejdy jsou pro mne dech beroucí. svitkový film – březen 2010 / foto Martin Langer

92 /




Za Bohumilou Grögerovou a jejím životním partnerem Josefem Hiršalem († 2003) jsem chodil coby mladý adept poezie a sedmnáct let naše přátelství trvá. Píše to nejlepší, co v naší literatuře vzniká a mrzí mne, že je čtenářsky opomíjena její próza Branka z pantů. Bohunka má ve svých devadesáti letech zbytky zraku, a tak píše pouze za pomoci silných brýlí a lupy. Uvedené fotografie jsou z natáčení pořadu Česko jedna báseň.

svitkový film – březen 2011 / foto Martin Langer

94 /




Těžko si představit jakoukoliv entitu, která by vydržela bohémský styl Patrika Linharta a dožila se tak kmetského věku (nar. 1973 nebo 1974). Má své věrné rytíře (Radim Neuvirt nesoucí nečitelný erb Peťky Punktužníka, str. 97 dole), specifický slovník a Pindíky, sídlo pak v Údolí Neklidu. Občas se dandyovsky prožene Prahou s nalakovanými nehty a v chatkovém pajzlu U Buddyho smolí korektury (s bohemistou Antonínem Petruželkou, str. 96). svitkový film (vlevo) – květen 2011 / foto Martin Langer digitál (vpravo) – únor 2011 / foto Martin Langer

96 /




98 /



Básníka Víta Kremličku (str. 98) nelze mít nerad už jen z toho důvodu, že se vždy na jeho čteních dozvíte spoustu informací o papeži Janu Pavlovi, císařovně Sissi nebo o aktuálně utiskovaném literátovi v té které části světa; co ale říkal malíři Pavlovi Brázdovi mi není známo (str. 98 dole). Zkrátka, jeho texty si přečtěte raději doma a nevynechejte Lodní deník, Cizrnu a Jednu větu vydanou Revolver Revui. S Vítkem se naopak pusťte do řeči na ichtyologická témata a třeba se dozvíte, že losos je ryba básníků.

S básníkem Luďkem Marksem jsme v roce 1997 sázeli česnek pod Libotenickou zvonicí, kde tehdy bydlel a dlel nad kostelem sv. Kateřiny. Na místním hřbitově také pomáhal kopat hroby a padal po večerech se svým motokolem do nastražených a neoznačených výkopů vzniklých porevolučním hladem obcí po kanalizaci. Ve věži už sice dávno nebydlí, zato využije každé chvíle, jak zatopit těžařům, kteří neúnavně podvrtávají zámek Jezeří.

svitkový film – květen 2011, 2008 / foto Martin Langer

svitkový film – březen 2011 / foto Martin Langer


Na spisovatelku Lenku Reinerovou († 2008) jsem se těšil hned z několika důvodů, ale hlavní byl ten, že jsem si chtěl nechat znovu převyprávět její strastiplnou pouť z roku 1939 nekončící pouze pařížským ženským vězením Petite Roquette. Vždyť kolik žilo ještě lidí, co se znali s malíři Maximem Kopfem nebo Alénem Divišem? A snad už nikdo, kdo se potkával s učebnicovým Kafkou. Ještě několikrát jsem ji navštívil, naposledy ve Vojenské nemocnici. svitkový film – březen 2007 / foto Martin Langer

100 /



02 9 771803 807110

H _ALUZE

literárně kulturní časopis

léto 2011 H _ALUZE KULTURNÍ ČASOPIS cena 40 kč

Recommend Documents