zima 2010 H _ALUZE LITERÁRNĚ KULTURNÍ ČASOPIS cena 40 kč

H _ALUZE číslo 14 / zima 2010

LITERÁRNĚ

KULTURNÍ

ČASOPIS cena 40 kč

e. č. MK ČR: E 18358 / ISSN 1803-8077

číslo vychází za podpory univerzity jana evangelisty purkyně a tamní katedry bohemistiky

Úvodník

/Tomáš Čada/ ��3

Rozhovor:

Tvrdohlavost a umanutost /s Markem Hovorkou rozmlouval Tomáš Čada/ ��4

Stalo se:

Jsme jako „projev bytí“ /Radana Šatánková/��7 Dé javu atd. /Michaela Uhlířová/��8 Olomoucký tvarůžky kam se podíváš! /Nelly Wernischová/ ��9

Recenze – knihy:

Nevyužitá možnost /Jan Tětek/��11 Philip K. Dick hledá živoucího Boha /Jaroslav Točík/ ��13 Aby tě Král kopl /Tomáš Čada/��14 Různorodé pohledy a zpovědi /Tomáš Suk/ ��15 V perspektivě neživotného /Tomáš Suk/��17

Zamyšlení:

Černobílá historie /Jan Kubíček/ ��18 Sudetský revír /Eva Mráziková/ ��20

Z literární teorie:

Prostor utopizmu /Stefan Segi/��21

Poezie česko-slovenská:

šéfredaktor: redakční rada:

tomáš čada / [email protected] lukáš brychta / [email protected] ondřej kamenický / [email protected] miloš makovský / [email protected] alice prajzentová / [email protected] josef straka / [email protected] tomáš suk / [email protected] monika svobodová / [email protected] michaela uhlířová / [email protected] nelly wernischová / [email protected]

ediční práce a korektury:

karolina baštářová a alice prajzentová

návrh loga a grafického konceptu

zuzana hegedüšová a miloš makovský

grafické zpracování a sazba: tisk: redakční e-mail: internetové stránky: vydává OS:

miloš makovský roman polák (PRINTIA, s. r. o.) [email protected] www.h-aluze.cz h_aluze české mládeže 8 ústí nad labem 400 96 pedagogická fakulta, katedra bohemistiky číslo 14/2011, ročník 4. vydáno dne 6. 1. 2011 v ústí nad labem náklad 200 kusů

výtvarná příloha: marek hejduk spolupracovali: apačka romana bartůňková adam fiala lukáš horák martin jáni josef jindrák j. h. kalif lenka krsová matěj kruntorád adam krupička jan kubíček petra lásková jana marková kai mertig petr měrka eva mráziková martin müller ivan pasadena eva petelíková vít pokorný peter prokopec stefan segi petr semecký jan stanislav radana šatánková jan tětek jaroslav točík adéla vondráková tereza záchová

Próza: cizojazyčná:

Lukáš Horák: básně��24 Martin Jáni: básně ��26 Peter Prokopec: ze souboru Nestabilne pole��28 Jan Stanislav: básně ��30 Kai Mertig: povídky ��35

česká:

J. H. Kalif: povídky ��38 Petr Měrka: povídky ��41 Martin Müller: povídky��43

La Follia:

Ze života barokního skladatele – Zapomenutí mistři /Adam Krupička/��45

...doporučuje:

Josef Jindrák ��47

obsah / 1

Achjo, Film recenze: minirecenze:

Hudba koncert:

Profesionální manželka si z šatníku vybrala obnošený retro kostýmek /Adam Fiala/��52 Psychoanalytický úvod do Švankmajera /Petr Semecký/ ��53 Narnie potřetí a nejlépe /Petr Semecký/��54

James Blackshaw + Swans /Apačka/��55

recenze:

Na básničky se pořád dají balit holky /Tomáš Čada/��57 K radosti i zlosti /Miloš Makovský/��58

profil:

Raster – Noton: Archiv für Ton und Nichtton /Ondřej Kamenický/��59

Výtvarné umění rozhovor:

Čerstvá kulturní jelita i výpečky /s Adamem Ondráčkem hovořila Monika Svobodová/ ��61

recenze:

Jízda za indiány /Tereza Záchová/ ��64

minirecenze:

Prágr kulturcajtunk (január cvajtausntelf) /Ivan Pasadena/��66

reflexe:

Decadence? Wow! /Romana Bartůňková/ ��67

Divadlo reportáž:

Sedmnáctého listopadu svítalo o něco dřív /Adéla Vondráková/��71

recenze:

Bůh masakru /Petra Lásková/ ��72 Lulu v Komedii /Eva Petelíková/ ��74

studie:

Divadlo ve zmatcích doby I. /Vít Pokorný/��75

profil:

UMělecká SKUPina, která umění nikdy dělat nechtěla /Lenka Krsová/��76

Zajímavosti:

Sousoší Olivetské hory z Jihlavy /Matěj Kruntorád/ ��79

Výtvarná příloha:

Marek Hejduk: Výběr od H_aluze do H_aluze ��81

obsah

h_aluze číslo 14 / zima 2010

ještě se mi nestalo, abych psal úvodník tak dlouho. Začalo to na Štědrý den, kdy jsem neměl po nazdobení stromečku a dozabalení dárků co dělat. Mohl jsem si samozřejmě užívat vánoční náladu, jenže té bylo pod psa, a proto jsem dal přednost práci. Za tři čtvrtě hodiny snažení z toho vznikly tři věty, které navíc nedávaly smysl. Poté zaúřadovalo tlačítko delete. Druhý pokus sepsat několik průvodních slov se odehrál na Nový rok. Jak na Nový rok, tak po celý rok. A ona ani čárka. Ještě, že nejsem pověrčivý. Dnes bych toho také asi moc nenapsal, ale náhoda mi vnukla inspiraci, možná i trochu vánoční. K českým Vánocům patří kapr. Ideálně nejprve ve vaně, až poté na talíři. Rád vzpomínám na kapry pomrskávající se v koupelně. Když jsem byl hodně malý, prostě zmizeli, a pak přišel Ježíšek s vůní řízků. Kdyby u toho zůstalo, nezlobil bych se. Když jsem povyrostl, vzal nás s bratrem tatínek do prádelny za zmizelými rybami. Přesněji nám ukázal, že kapr se nevrací do rybníka, ale pěkně se domrská na porážku. Ve vaně byli kapříci fajn, na špalku se mi nezamlouvali. Náplastí nebyla ani ta jejich duše. Nejsem přeci vodník. Řeznické řemeslo mi k srdci nepřirostlo. Kapři nám ve vaně neřádí už pěkných pár let. Kupujeme je rovnou natěšené na strouhankový kabát. Spolu s kapry z vany se pomalu vytratilo vánoční kouzlo a objevil se vánoční shon. Má to své výhody.

Řezničina odpadá. Letos jsem si však kapry připomněl. Přítelkyně má na bytě zlaté rybičky. Ke kaprům je asi přirovnám těžko, ale po návratu z vánočních prázdnin a příjezdu do Prahy jsem se kvůli těmto rybičkám vrátil do dětských let. Ještě před odjezdem bylo v akváriu rybiček šest, po návratu se dvě někam vypařily. Jednu jsme nalezli záhy. Dodělávala na dně. Druhou jsme hledali marně. Vzhledem k tomu, že ani zbylé čtyři rybky se netvářily právě nadšeně, rozhodli jsme se vyměnit jim vodu a té nad hrobem zkrátit trápení. Nad akváriem jsme stáli čtyři. Otázku, kdo rybičce „pomůže“, nemusel nikdo vyslovovat. Po dlouhém dohadování se role kata ujal kamarád a já se stal sekundantem. Rybka byla ze světa sprovozena takměř bezbolestně, jenže ta kapří pachuť mi zůstala. Potom jsem si uvědomil, že opravdovým Vánocům jsem již dlouho takto blízko nebyl. Dík zlaté rybce jsem si udělal Vánoce 2. ledna. Při čtení 14. H_aluze Vám přeji, aby Vás svět stále překvapoval, tak jako mne.

Příjemné čtení pod sněhovou peřinou /Tomáš Čada/

foto Trignom

2/

České docusoapy /Jana Marková/��48 Jak se dělá terorista /Nelly Wernischová/ ��50

Errata: Omlouváme se za chybný autorský údaj u článku Býti pijákem melancholie, ke kterému došlo vinou nedorozumění při e-mailové korespondenci. Autorem recenze na knihu Vladimíra Křivánka Pijáci melancholie není u článku uvedený Milan Hrabal, ale Pavel Hájek. Tímto se panu Hájkovi omlouváme a připojujeme jeho stručný medailon. Pavel Hájek (1980), básník, příležitostný publicista. Knižně vydal sbírky Smutky (2004) a v tisku je Dnes nebude hudba?

S díky za pochopení Redakce

úvodník / 3

Tvrdohlavost a umanutost

aneb Ji.hlava jako dokument live foto Antonín Matějovský

Marek Hovorka (*1980) se narodil v Jihlavě. Vystudoval Katedru dokumentární tvorby Filmové a televizní Akademie múzických umění v Praze. V roce 1997 založil Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava, jehož je od té doby ředitelem. Je členem redakčního okruhu dvouměsíčníku o dokumentárním filmu Dok.Revue, který vychází v týdeníku Respekt.

S Markem Hovorkou, ředitelem Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava (MFDF Jihlava), jsem se sešel v prostoru Oblastní galerie Vysočina, kde vznikla sic jen dočasná, ale velmi příjemná kavárna. S ohledem na fakt, že rozhovor vychází až dva měsíce po konání největší jihlavské kulturní akce, jsem se jej snažil zavést do obecnějších rovin. Prvních několik otázek ohmatává hlavní heslo festivalu, Myslet filmem, avšak jen u festivalového hesla jsme samozřejmě nezůstali. Hovorka často zmiňoval princip hry, který je dle něj důležitý nejen pro film, ale i pro festival samotný. Kdo někdy MFDF navštívil, mu dá jistě za pravdu. Jaké je to již čtrnáct let myslet filmem? Je to výzva, dobrodružství, hra. Festival jako proměňující se artefakt, provokující a hravý zároveň. Ve středu s filmy, které nás v průběhu roku překvapily. Mění se váš vztah k myšlení filmem? Stále vás to baví? Baví. Bráníme se stereotypům, rutině, spokojenosti. Když řeknu, že to je permanentní výzva, bude to znít jako klišé. Ale kdyby to výzva nebyla, tak nás to nebaví. A věřím, že je na festivalu vidět, že nás jeho příprava baví. Každý rok přicházíme s novinkami, jsme citliví na to, co se děje ve světě filmu, co se děje na jiných festivalech, co se děje v Česku. A tyto impulzy festival vstřebává a proměňuje v konkrétní detaily. Máte pocit, že to myšlení filmem někam vede? Má film možnost ovlivnit realitu? Určitě do reality zasahuje. Už jen to, že se něco na-

4/

rozhovor

táčí, je zasahování do reality. Kdyby se natáčelo víc filmů o tématech, která jsou pro českou společnost podstatná, mohlo by to mít ještě širší vliv. Dokument je bočním pohledem. Z odstupu. Zatímco publicistika je pěna každodennosti. V tom je dokumentární film cenný, protože nám ukazuje absurditu, kterou jsme obklopeni. Letošní festivalové heslo bylo Dok.Dream. Jaké jsou sny o dokumentu? Jsou sny, které přicházejí samy. V nich prožíváme různost možností. Podobně jako při natáčení se dějí situace, které nikdo neplánoval, nepředvídal, ale které v sobě často obsahují to nejpodstatnější. Protože vnášejí do filmu život v jeho plné autentičnosti. Vrstevnatě. Neilustrují jen režisérovy teze. A pak je snění cílené. Neautomatické. Filmy promýšlející, jak by realita kolem nás mohla fungovat. Od všedních věcí po velká témata. Jak řekl při přebírání ceny za přínos kinematografii Karel Vachek, je škoda, že svět je tak hrozný, takže filmy nemohou být lepší. Je sen o českém dokumentu čím dál růžovější nebo jsou to noční můry? Český dokument je specifický svým humorem a ironií, dalo by se říci à la Švejk. A buď na něj diváci přistoupí, nebo ne. Tím se určitým způsobem vymykáme klasické angloamerické produkci, která podstatným způsobem určuje podobu dokumentu. Proti tomu se může vymezovat Asie jinou citlivostí či Jižní Amerika jinou energií. Někde uprostřed toho je český ostrůvek. A jaký ten ostrůvek je? Je součástí kinematografie. Podařilo se docílit toho, že dokument primárně neuspokojuje zájmy televizí, ale existuje jako umělecké dílo. České dokumentární filmy jsou poměřovány vysokými nároky, což není běžné všude. Televize si v některých zemích mnohem více vynucují konkrétní podobu filmů. Ty jsou pak sice úspěšnější na festivalech, které jsou na televizní průmysl napojené, ale za pár let o nich nikdo neví. Takové filmy jsou více produktem než dílem.


Českou slabinou ale je, že se nám ještě nepodařilo prosadit do těch nejvyšších festivalových pater – jako jsou festivaly v Cannes a Berlíne. Slováci již uspěli se Slepými láskami, Čechy to teprve čeká. Není přítomnost humoru jakousi náplastí za chybějící finance a technické zázemí? Humor je české specifikum. Součást kultury. Počínaje Hrabalem, Haškem, Formanem, dílem to vychází i z Kafky. Pohyb mezi ironií a absurditou. To je pro Čechy příznačné. S penězi to určitě nesouvisí, vždyť letos třeba Nošovice, Nesvatbov či Český mír vznikaly jako poměrně dobře finančně zabezpečené, a je to na nich vidět. Několika filmařům se podařilo vytvořit si takové zázemí, aby mohli natáčet vlastní projekty. Otázkou ale je, nakolik je takové zázemí stabilní a dlouhodobé. Ale když budeme mluvit o jednotlivostech, jsou tady dokumenty, které mají dobré finanční zajištění. S jihlavským festivalem mám spojen fakt, že před okázalostí je upřednostněna hravost, před pintlich načasováním svižná improvizace. Není to trochu z nouze ctnost? Nebo ta rozbujelá nálada prostě k festivalu patří a je to i dramaturgický záměr?

Marek Hovorka / foto Antonín Matějovský

Já bych to formuloval asi tak. Nejsme festival klasický, ale situační. Nezajímají nás tolik dokumenty televizní, encyklopedické, ale situační. Ty, které v sobě mají odraz života, které naznačují, že to, co je řečeno, je řečeno v určité chvíli a teprve pak to má obecnou platnost. Nikoli frízi či suchou tezi, která může zaznít kdykoli a kdekoli. Autenticita dodává věrohodnost. Stejné je to s festivalem. Improvizace není improvizací za každou cenu, je to spíše otevřená hra. Bylo nám vždy blízké, aby festival reprezentoval sám sebe a nereprezentoval se skrze jiné elity či celebrity. Nikdy jsme nesklouzli k tomu, aby nás moderoval nějaký známý moderátor. Vždy šlo o to, abychom měli identitu zevnitř. Co to znamená? Například jsem rád, že už řadu let jsou průvodci festivalem právě Jiří Havelka a Ondřej Cihlář. Jiří je totiž jedním z pěti festivalových zakladatelů a mě těší, že je stále součástí dění. Podobně je to i s jinými spolupracovníky. Permanentně se snažíme nevzdat se kořenů. Neproměnit se ve stroj. Mechaniku samopohybů. Festival je jako film, je to skupinové dílo. A v jeho středu je velká vášeň pro film vztažený k osobní i společenské existenci. Jinak by nebylo možné chystat těch několik dnů celý rok, s vědomím, že z pečlivě sestaveného programu nikdo ani nemůže obsáhnout celek. I ti největší nadšenci či filmoví profesionálové zhlédnou ročně třeba deset patnáct filmů. Zatímco my jich letos z více než dvou a půl tisíc vybrali asi dvě stě sedmdesát. V roce 2006 jste v chatu pro Českou televizi na otázku ‚Proč zrovna Jihlava?‘ odpověděl: „To je jednoduché, narodil jsem se tu, s přáteli pořádal různé besedy, hráli jsme divadlo. A pak se rozhodli založit festival. Město má své kouzlo. V průběhu festivalu velmi ožije, je proměněné, slavnostní. (…) Jihlava je během několika festivalových dnů místem pro intenzivní setkání. S režiséry i diváky.“ Přesto z úst Andrey Slovákové loni zaznělo, že se festival možná přestěhuje. Jak toto dopadlo?

rozhovor / 5

Na jedné straně je patriotismus. Na druhé festival. Není možné jít proti němu. Dlouhou dobu hrálo město takovou dvouznačnou hru. Bylo rádo, že zde festival je, ale nechtělo pro něj vytvořit adekvátní podmínky (Pozn. redakce: potíže s rekonstrukcí jihlavského kina Dukla, v němž se festival odehrává.) Festival mezitím vyrostl a jezdili sem režiséři, kteří promítali své filmy v Cannes a byli nešťastní z kvality projekce. Rekonstruovat kina nebylo v našich silách. Proto bylo třeba, aby město po letech průtahů a oddalování vybudovalo kvalitní infrastrukturu. To se podařilo. Dukla byla rekonstruována, kino Sokol bude v novém příští rok. A to stěhování? Ano, měli jsme se stěhovat, kdyby nedošlo k serióznímu jednání. Vážně jsme to před lety zvažovali. Nejspíš bychom ale neodešli do Prahy, ale hledali město, které v sobě bude mít potenciál bodu, kam se mohou všichni sjet a vědí, že se vše odehrává jen teď a tady, že zažívají něco jedinečného. Jihlavský festival je výjimečný atmosférou, protože se za ním musíte vypravit, změnit svůj život, aspoň na pár dnů. V Praze by se rozpustil mezi další závazky, schůzky, povinnosti – festivalové projekce by byly jen jejich částí. Trochu z jiného soudku... Ještě doplním. Pro Jihlavu mluví ještě jedna věc. Kousek odsud, ve Staré Říši, působil Josef Florian. Tento kraj je spjat s určitou tvrdohlavostí a umanutostí. S touhou vytvářet paralelní centrum. Jako byl Florian důležitý pro literární a kulturní scénu první republiky, tak věříme, že boční pohled, který vytváříme ne skrze metropoli, ale skrze odstup, dává Ji.hlavě náboj, který nám přijde podstatný. Ten odstup je ale charakteristický i pro samotný dokument, kterému vnímání jisté perifernosti rozvazuje ruce.

rozhovor

Vy se neustále dotýkáte literatury a my jsme časopis především literární. Zeptám se tedy, má literatura v dokumentu místo? Literatura je solitérní záležitost, film mnohem více skupinová. Ale obojí jsou dvě cesty k témuž - k osobnímu postoji, osobitému vyjádření, uvědomění si sebe v širších souvislostech. Film spojuje: scénář, úvahu, esej, ale také zvuk, hudbu, rytmus, výtvarné umění. Film je syntéza. Na závěr mne napadá. Vystudoval jste FAMU, absolvoval filmem o Jakubu Demlovi. Tedy na stranu organizátorů jste se dostal cestou umělce. Co vy a autorská tvorba? Filmy jsem natáčel ve škole a myslím, že se k nim opět vrátím. Díky festivalu vím, co se v kinematografii děje, jaké jsou nejnovější trendy. Když to ale otočím. Možná i to, že právě žádné filmy nenatáčím, je důvodem, proč s Petrem Kubicou a Andreou Slovákovou nevytváříme festival jen chladně manažersky, jako koncept, který se každý rok naplní. Proč k němu přistupujeme tvořivěji a snažíme se o jakýsi artefakt. A hra je jeho důležitou součástí, protože má vždy otevřený konec, otevírá otázky a vybízí k interakci, tedy vyzkoušení si nových možností. Filmový festival se tak proměňuje v živý film, dokument live.

/Tomáš Čada/

autor je studentem bohemistiky na PF UJEP a Filmových studií na FF UK


Jsme jako „projev bytí“

aneb o 27. srazu SKUPINY XXVI v Příchovicích 26.-28.listopadu 2010 Pravidelná setkávání básníků, hudebníků a výtvarníků probíhají zařazena do zvláštního časového úseku – přírodně se jedná o první prožitek zasněžené krajiny před Vánoci. Současně je konání srazu zasazeno do první neděle adventní, pro básníky tak úchvatné skutečnosti: Příchod Pána a bdělá připravenost. „V Příchovicích je vše, co člověk k životu v podstatě potřebuje: fara, kostel, krchov, hospoda…“ Tak se kdysi vyjádřil organizátor a básník Ro-

man Szpuk, kterému za sjednané akce na faře vděčíme. Zahájení v Desné. Sem se sjíždíme ze všech koutů, skupiny i jednotlivci – tu auto, tu vyjdou tři osoby z dálkového autobusu, ještě snad chybí kůň a tažní psi. Ve starokatolickém kostele už náš hostitel Ivan Peschka připravil čaj i rum na zahřátí a čeká, že něco přečteme, něco, co o nás vypovídá, jaký je svět našima očima, že se i zasměje. To vše se událo – především díky Mnoháčku Zgublačenkovi, Vašku Žďárskému, Bohumíru Procházkovi alias Prochorovi a dalším, z žen jmenujme například Věru Dumkovou. Čtení ve vymrzlých prostorách trvalo půl druhé hodiny, takže se s Ivanem Peschkou vydáváme do centra, do jednoho ze zdejších restauračních zařízení, což je proslulá Desanka. V Desance se nejdřív necítím dobře, je tak trochu jiná! Vietnamská! Lidičky, i tu českou hospodu jsme neuhájili? Přichází obsluha, muž, který tvrdí, že prokazatelně červený čaj je zelený. Nechce přiznat omyl. Ovocný čaj si beru a kolegyně si může objednat znovu ten zelený. Bylo by velmi zajímavé zmatení cizinců v Čechách, kdyby byly toalety označovány nápisy PANÍ a PÁNI a chtěla bych pozorovat, jak se rozpačití hosté potkávají. Dokonce by to mohla být i podmínka k osvědčení pro cizince, že umí a rozumí česky. Bohužel, brzy po incidentu s barvami čajů, jel autobus z Desné nahoru do Příchovic k motorestu, a tak se loučíme a přidáváme k těm, kteří jeli dříve, zapřáhli řidiče osobního automobilu či použili své nohy. V Příchovicích to vždy vypadá, že se čas zastavil. Jediná změna, která může po roce básníka vykolejit, je jiná obsluha v hospůdce naproti fary. Zklamaný byl výraz Martina Váchy, který přijel s heligonkou a po loňském úspěchu si chtěl pořádně zahrát. Nebylo to možné. Sobota vždy přináší alespoň

dočasný rozkol na dvě skupiny – úrovně v turistice: šílenci se vydali na téměř třicetikilometrovou túru údolím Jizery, normální lidé se šli projít po okolí a navštívit rozhlednu Štěpánka na vrcholku Hvězda (959 m.n.m.), která skýtá nádherný pohled do okolí. Zajímavostí je, že Štěpánka patří k nejstarším rozhlednám Jizerských hor - její stavba byla zahájena knížetem Camillem Rohanem roku 1847. Ale to už jsme zpátky na faře, šílenci ještě nikde, v šest hodin večer usedám v lavici kostela a šílenci dorazili na faru a jsou jaksepatří znaveni. Kázání od Vládi Nováka je vždy poutavé, i s ohledem na to, že mezi básníky, kteří se přijdou podívat do kostela, nemusí být věřící. Po večeři začíná mumraj, sestěhují se lavice a vše je připraveno pro velmi dlouhé pásmo – každý může číst a hrát. Já se opět vzdávám svých pár minut, aby program nebyl tak dlouhý. Četlo na 25-30 osob. Nepřijel Karel Beneš ani Svatava Antošová a moc nám chyběli. Přijel Jakub Zahradník, který četl a hrál na klavír až do tří do rána. Překvapil Ivan Fried – poezie zpaměti na efekt zahraná jak divadlo. Neděle, čas odjezdu – když myju v přípravně s Vláďou nádobí, ptám se jej, jestli ho tak trochu neštveme. Hlučnost, špatné mravy, sprostá slova, hospůdky, kalby…A že nás přesto za rok zve srdečně znovu. Pravda, zdědil nás po svém předchůdci páteru Šimáčkovi už před několika lety. Taková výjimečná a speciální akce se skutečně koná jednou ročně a nikdy se nekříží s jiným programem.

„Jste jako nastavené zrcadlo, rezonuje ve vás, jaký je svět. Nepotřebuji být ve městě pro takové poznání. Vy mi ukazujete, jak lidé žijí, smýšlejí, jaká je nálada,“ pravil. Nejspíš to tak bude!

/Radana Šatánková/

autorka je kulturní publicistka

foto archiv autorky

6/

Má tento vývojový trend dopad na film samotný? Jednoduchost v pořizování záznamů se projevuje na větším počtu filmů. Vůbec to neznamená, že by ty filmy byly kvalitní. Takový je vývoj. Jsou spisovatelé, kteří napíší skvělou knihu napoprvé. Řada z nich se to však musí učit, musí si najít svůj rukopis. Film za sto let bude jiný právě tím, že točit filmy bude moci úplně každý. Stejně jako dnes může kdokoli napsat román nebo vydat básnickou sbírku.

foto Trignom

To máte asi pravdu. Ale chtěl jsem se zeptat… Opět ocituji: „A filmů bude víc a víc, s mobilem či digitálem v kapse může natáčet svůj film už každý!“ Myslíte, že je to opravdu tak jednoduché? Nenarážím tím na filmový experiment, ale autentický záznam reality. Je to ještě film, nebo je to jen výsek reality? Jsou filmy bratří Lumiérů filmy? Jsou. Přitom je to jen záznam reality. To, co film dělá filmem, je především autor. Samozřejmě ta snadnost je skvělá, koneckonců vítězný film Ženy SHR byl natočený na digitální fotoaparát. To je přece skvělé, že lze dnes digitálem natočit film, který odvysílá Česká televize a koluje

po festivalech. Na druhou stranu jen možnosti z každého neudělají filmaře. Natáčet filmy je technicky nejsnazší, ale bez autora se nikdy neobejdeme.

stalo se / 7

Dé javu atd. V poslední době k nám přicházejí samé „dobré zprávy“. Nejenže Karel Gott získal opět Zlatého slavíka (již po šestatřicáté – to jen tak mimochodem), ale – což je snad pro nás ještě horší– dozvídáme se o propadu českých žáků v mezinárodních průzkumech. Za posledních 10 let se rapidně snížil počet dětí, které čtou. Naštěstí tu jsou stále lidé, kteří se to snaží napravit (co se Zlatého slavíka týče, s tím zřejmě neudělá už nikdo nic!). Tak například Týden knihoven, který pořádal v říjnu Svaz knihovníků a informačních pracovníků České republiky. Jeho cílem je právě podpora knih a čtenářství. Do akce se přihlásilo 500 knihoven, které pořádaly besedy se spisovateli, podpořily bezplatnou registraci novým čtenářům a odpouštěly se i dluhy za nevrácené knihy. Týden knihoven začal celostátní akcí Velké říjnové společné čtení aneb Pocta Karlu Hynku Máchovi, od jehož narození uplynulo 200 let. A opět několik oceněných. Za novelu Pravidla směšného chování si na konci října vyzvedl Emil Hakl Cenu Josefa Škvoreckého. Ve druhém kole hlasování se vybíralo z pěti titulů, které byly zvoleny v kole předchozím. Hlasování bylo nerozhodné, proto musel předseda poroty Vladimír Karfík rozhodnout, a to mezi Haklem a vzpomínkovou knihou Moje šílené století Ivana Klímy. Státní cenu za literaturu předal ministr kultury Jiří Besser do rukou Antonína Bajaji. Cenu si vysloužil díky románu Na krásné modré Dřecnici. Bajaja se narodil v roce 1942 ve Zlíně. Od 90. let působil jako novinář. Za romaneto Zvlčení byl v roce 2004 oceněn Magnesií Literou. Rozdávaly se i ceny na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava. Uvedeno bylo 274 snímků, které soutěžily ve čtyřech sekcích. Vítěz-

Olomoucký tvarůžky kam se podíváš! ným snímkem byly Ženy SHR z dílny Martina Duška a Ondřeje Provazníka. Být v porotě já, zřejmě bych hlasovala stejně. Téma je mi totiž jako mostecké rodačce dosti blízké. Jde o portrét dvou žen z Horního Jiřetína, mluvčí společnosti Czech Coal a kastelánky ze zámku Jezeří, jenž nabízí rozpor dvou názorů – těžit nebo uchovat přírodu? Vítězství snímku by snad mohl přinést větší zájem o tuto problematiku, což by opravdu nebylo k zahození... Nobelovu cenu za literaturu získal Peruánec Mario Vargas Llosa. Díky tomu, že se jedná o neevropského autora, může být Akademie opět v klidu. Během posledních šesti let vyhrál pětkrát Evropan, za což byla právě Akademie pranýřována. Llosa napsal více než 30 románů, dramat a esejů a je prvním jihoamerickým laureátem Nobelovy ceny za literaturu od roku 1982, kdy byl oceněn slavný kolumbijský prozaik Gabriel García Márquez. Začátkem listopadu zemřela ve věku 75 let významná česká básnířka Viola Fischerová. Letos na jaře z rukou Dagmar Havlové převzala cenu Magnesia Litera za básnickou sbírku roku Domek na vinici. Viola Fischerová byla, společně například s Václavem Havlem, členkou takzvané generace Šestatřicátníků. Jedná se o literární skupinu, jež vznikla v padesátých letech a dostala název podle roku narození většiny členů. Projekt Literatura v Krušnohoří, jímž se zabývá Centrum jazykové přípravy Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem, má informovat o literatuře v Krušnohoří skrz hranice. Představeni budou spisovatelé všech směrů žijící v Krušnohoří nebo ti, kteří jsou s ním spjati. Projekt začíná v prosinci a pokračuje do konce ledna.

autorka je studentkou bohemistiky na PF UJEP

8/

stalo se

foto archiv autorky

/Michaela Uhlířová/


Aneb jak H_aluze navštívila Hanou. Letos se v Olomouci už po deváté konala Přehlídka animovaného filmu. A nejednalo se o obyčejný festi-

val animace, jak by se z názvu mohlo zdát. K vidění zde byly hlavně snímky experimentální – jak výstižně poznamenali organizátoři – snímky hraničních experimentálních žánrů. Nebyla to také pouze přehlídka filmů, ale spíše jakási přednášková akce, která v mnohém obohatila znalosti návštěvníků. Festival se totiž za deset let své existence pravidelně věnuje širokému pojetí fenoménu animace v kontextu kinematografie, mediálních studií a vizuálního umění. Hlavním tahákem přehlídky byla letos návštěva kontroverzního režiséra a vizuálního umělce Petera Greenawaye, jenž festival slavnostně zahájil svým

Alva Noto / foto Miloš Makovský

dekadentním snímkem Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec (The Cook the Thief His Wife & Her Lover). Film se kriticky staví k období svého vzniku, tedy k vládě Železné lady Margaret Thatcherové. Snímek, který vyniká symbolikou barev a divadelní stylizací, by podle svého autora měl ilustrovat vítězství obrazu nad narací. Do jaké míry je to pravda, už však musí posoudit samotný divák, který je podle Petera Greenawaye s pravděpodobností 92% vizuálně negramotný. Taková a mnohá jiná kontroverzní a do jisté míry provokativní až urážlivá tvrzení pronášel režisér i na své přednášce s názvem Cinema´s New Possibilitie – Cinema is Dead, Long Live Cinema,

Peter Greenaway / foto Miloš Makovský

jež se uskutečnila druhý festivalový den ve filmovém sále jezuitského konviktu, kde sídlí Umělecké centrum Univerzity Palackého a kde se každoročně koná větší část celého programu. Podrobnější informace o zmiňované přednášce přinese jarní H_aluze, která by měla vyjít v březnu, tak si ji nezapomeňte pořídit. Dalším velkým tahákem přehlídky byl „totální umělec“ Carsten Nicolai aka Alva Noto, který zde vystoupil se svým projektem Unitxt. Jeho vystoupení, vůbec první v ČR, se konalo v sále kina Metropol (otázka je do jaké míry se prostor pro tuto příležitost hodil) a rozhodně šlo o zajímavý zážitek. I když osobně by mne zajímal spíše samotný proces vzniku jeho díla než finální výsledek, který je převedením datových informací z kancelářských programů jako

stalo se / 9

jsou Word nebo Excel ve zvukový zdroj. Podrobnější report z této akce od Ondřeje Kamenického si nicméně můžete přečíst o pár stran dále, v hudební rubrice. I když je Přehlídka animovaného filmu mezinárodně renomovaná, jedná se spíše o komorní akci pořádanou především pro potěšení a kulturní vyžití organizátorů a studentů filmových, divadelních a mediálních studií Univerzity Palackého v Olomouci, kteří jsou také každoročně zváni k její realizaci. Kvalitě akce to nic neubírá, ba naopak, člověk se nemusí tlačit a nervovat, aby se dostal všude, kam chce, v tělocvičně se v noci nemusí prodírat přes davy spáčů a ani kluby a hospody většinou nejsou nepříjemně přeplněné, jak to bývá na jiných podobných akcích. Přehlídka funguje i jako otevřená platforma pro komunikaci s tvůrci, které můžete potkat na každém rohu a zeptat se na co potřebujete. Většinou se jedná o mladé umělce, kteří jsou přátelští a diskuzi otevření. Navíc Olomouc je velmi krásná a rozhodně stojí za to ji navštívit, a to nejen pro speciality z Olomouckých tvarůžků, které jsou k dostání téměř v každé restauraci. I umístění v Uměleckém centru UP je příjemné. Všechno je tu po kupě, nemusíte běhat od čerta k ďáblu. Občerstvení je tu také zajištěno. Letos svůj stánek ve festivalových prostorách rozbalila brněnská kavárna Café Tungsram, která návštěvníkům poskytla pochutiny opravdu nezapomenutelné. Například kombinace extra kakaového dortu ochuceného chilli a capuccina s ručně zdobenou pěnou rozhodně stála za to. Svými zážitky, postřehy atd. redakce v průběhu PAFu zahlcovala h_aluzácký blog, tudíž se na tomto místě nebudu opakovat a skončím tím, že na něj odkážu ty z vás, kterým tato má zprávička ze světa nestačila. Příští rok snad z akce, tentokrát jubilejní 10., přineseme opět zajímavé zprávy a možná, že se v Olomouci potkáme i s vámi, našimi čtenáři. Spolehlivou cestu velkorysými prostory konviktu UP zajišťovaly originální ukazatele / foto Miloš Makovský

10 /

stalo se

foto archiv autorky

/Nelly Wernischová/

autorka je studentkou KFS na FF UK v Praze


Nevyužitá možnost Legenda o kejklířích se slzami László Darvasi Nakladatelství Duphin 2008, 456 stran přeložil Pavel Novotný

Již delší dobu se zamýšlím nad problematikou vztahu dějin a krásné literatury, konkrétněji zejména aspektu zobrazení historické události jako dominantního námětu. Z mnoha v současnosti vydávaných textů mě zaujaly zejména fikce objevující nové či netradiční podoby toho, jak je možné o minulosti vyprávět a rovněž prózy, které hledají ideové souvztažnosti minulosti s naším současným světem. Úhel zobrazení problému je různý, stejně tak i slovesná a umělecká úroveň. Přes kontroverzní vyznění některých zápletek a kýčovité zabarvení techniky vyprávění je například z domácí produkce hodna pozornosti neochota Miloše Urbana akceptovat současný stav společnosti a kultury, což ho přivádí k prolínání a konfrontování toho minulého s tím dnešním. Současnost to u Urbana v jeho postmoderních detektivkách s parodovanou pseudohistorickou situací a bohužel mnohdy až moralistní patinou prohrává. Rafinované prolínání minulosti se současností nalezneme i u Bernarda Schlinka, Orhana Pamuka či Günthera Grasse. Posledně jmenovaný v knize Jako rak sice popisuje potopení parníku Wilhelm Gustlof sovětskou ponorkou na počátku roku 1945, ale rafinovaně vystavěným syžetem se o největší námořní tragédii dovídáme na pozadí současného problému – vzestupu radikální pravice v Německu a stavu odcizení mladého člověka ve světě on-line vztahů, a z toho paradoxně plynoucích komunikačních bariér. Vyprávěcí techniky všech jmenovaných ale zůstávají pevně zakotveny v tradicích žánrového podtypu. Mám však v úmyslu zde věnovat pozornost jednomu z posledních výraznějších historických románů, který tuto výrazovou totalitu nerespektuje, a zároveň se pokusím si položit otázku, jaké nové možnosti pro žánrovou formu tato tendence otevírá. Román Le-

genda o kejklířích se slzami od Maďara László Darvasiho je skutečně zvláštní kniha. Uchopení historické látky je v této fikci tak specifické a přitom inspirativní, že je nutné se nad jejím rozborem hlouběji zamyslet. Pro historický román netradiční je již umělecké vymezení, které je možné označit za surrealistické. Darvasi vytváří suverénní literární prostor, v němž jde o zcela jiné otázky, než se zprvu zdá. Prostorem příběhu jsou jihomaďarské roviny v době tureckých válek, středobodem vyprávění pak dobytí Budína habsburskými vojsky. V balaszentmiklosském kraji se ale odehrává vše dvakrát, z nebe prší výkaly, lidé umřou a znovu se objeví, turečtí špehové umírají, aby zjistili i to, co ví jen mrtví, Tataři mají psí hlavy, tesař oživí dřevěného ďábla, židovi hoří v ruce věčný plamen a dívky zde louskají ořechy vlastním klínem. To vše pak obestírá násilí beze smyslu, či smyslem jen pro sebe samé. Ve víru doby se v kraji objevuje podivný vůz s velkou modrou slzou na plachtě, v němž jede pět mužů přízraků – kejklířů. Kejkle provádějí pláčem a z jejich očí na utrápenou zem pod jejich nohama dopadá krev, med, led, sklo a černé kamínky. Spíše než o román se jedná skutečně o legendu, včetně popisování zázraků, v tomto případě kejklí. Leitmotivem textu jsou rozličné podoby zla a možnost zlo porazit. V chápání vypravěče nejsou dějiny sledem událostí, ale pouze a zas krvavou řeží, jedinými jatkami, kde následnost událostí a času nejsou důležité. Zde leží snad klíč k pochopení cíleného boření chronologie i samotné kompozice příběhu, které nás provází celým textem. Vyprávění je totiž roztříštěno do drobných, většinou zcela absurdních scén. Bizarní postavy vzájemně nic nespojuje, jejich profily jsou jen obrysově načrtnuté. Pouze konfrontace s kejklíři představuje tmelící prvek. Vypravěč specificky pracuje s časem, a proto kniha nemá pevně časově vymezený rámec, odehrává se přibližně od bitvy u Moháče (1526) do dobytí Budína (1686). Recipient totiž záhy pochopí, že kejklíři nejsou z tohoto světa a představují spíše jakési transcendentní symboly, pohybující se zvolna na silnicích času. Tyto stíny zůstávají natrvalo nelimitováni délkou lidského života. Vypravěč pochází odněkud od nich a z výšky shlíží na tento mumraj pod sebou, navíc je formálně jeho postoj zdůrazněn použitím vyprávěcí formy v první osobě plurálu a zálibou v obracení se ke čtenáři. Podivný vůz směřuje stále hloubě-

knihy / recenze / 11

ji a hlouběji do hlubin nešťastné země a jeho osádka poznává všechny podoby zla, aby pouze o zlu samotném mohla vyprávět, protože právě ono vyprávění se stává smyslem samotným. Problém Darvasiho knihy však tkví ve faktu, že největší potíže vyprávění dělá právě vypravěči. Kniha je spíše souborem motivů, některé jsou velice nápadité, neotřelé a inspirativní, jiné bohužel takřka plagiátorským přežvykováním starých lidových pravd o „té děvce válce“. Samotný příběh nám uniká, mizí ve stovkách dílčích epizod, které mnohdy ani nevyúsťují do jakýchkoli point. Použití prézentu, a dokonce i futura v rozsáhlých pasážích knihy silně akcentuje pocit aktuálnosti prožitku a zároveň podporuje onu jakousi epizodičnost celého příběhu. Za doklad mnoha mých postřehů poslouží následující ukázka: „Arnavut Abdurrahman, vyzrálý

a velmi zkušený voják, pozoruje velkovezírův popelavý obličej a svírá se mu přitom žaludek. Za několik minut uškrtí Karu Mustafu jako psa a bez cavyků mu useknou i hlavu. Podle zvyků katů z Orientu zazpívají mrtvole písničku na rozloučenou, povědí jí poučný příběh a pak ji měkkým, vrkajícím hlasem požádají o odpuštění. Nakonec z ní stáhnou kůži, vycpou jí vlnou, psími lejny a peřím s míchaným s medem přibijí na hradby jako odstrašující příklad. Hlavní bělehradský muezzin už zapomněl na večerní modlitbu, ale Arnavut Abdurrahman ještě postává na hradní balustrádě a ve strašidelném svitu pochodní dobře vidí vycpanou, bezhlavou mrtvolu svého někdejšího pána. Myslí na slávu a smrt.“ Po-

12 /

knihy / recenze

/Jan Tětek/

autor je pedagog

foto archiv autora

znamenejme, že Abdurrahman na žádném jiném místě vyprávění nevystupuje, scéna nemá na „hlavní dějovou linii“ (pokud nějaká je) žádný význam a nepřehlédněme – jakákoli drobná odbočka je patinována krutostí s naturalistickým barvocitem. Zlo je všude. V jiných momentech, kdy je autorská bezradnost již naprosto očividná, pomáhá si spisovatel svojí duplicitní metodou opakování scény, což na pozorného čtenáře působí až zoufale komicky. I přes tento základní nedostatek je nutné Darvasimu přiznat, že dosahuje v mnoha pasážích stylově tak přesvědčivé polohy, že skutečně můžeme zažívat prazvláštní pocit, že tento bizarní spisek je objeveným pramenem z doby, o které pojednává. Vypravěč paroduje dějiny tím, že vytrvale srovnává to „historicky důležité“ s tím, co je zcela nicotné. Darvasi zachytil onen zlý škleb dějin a je jasné, že vypravěč dějinami pohrdá, hnusí si je a s nimi snad i samotného člověka. Pouze bolest dosahuje důstojných interpretací, dějinný smysl v Darvasiho pojetí neexistuje a surrealistické vyznění výstavby textu je snad až zbytečně zvýrazně-

nou konturou této premisy. Další pro žánr netypický prvek představuje silný fekální rozměr celé knihy. Odpusťte mi některé vulgarismy, ale v kontextu s tímto dílem jsou skutečně na místě. Například opakovaně z nebe prší sračky, mnohé postavy se objeví snad pouze proto, aby se vykálely, jeden z hlavních protagonistů je zcela nesmyslně dvakrát někým posrán, černé výkaly se mísí s mazlavým blátem uherských rovin a krví vesničanů i uherských grófů. I zkušený čtenář bude silně zaražen frekvencí výrazů pták (ve smyslu falu) a zejména substantiva kunda. Zdá se, že tento fenomén nabývá v postmoderní historické beletrii na závažnosti. Podobně bylo zejména s motivem výkalů a vyměšování nakládáno například v knize Jonathana Littela Laskavé bohyně, ale nemohu se ubránit pocitu, že v labyrintu koncentračních táborů, sexuálně vyšinutého protagonisty a apokalyptických bitev východní fronty byla pozice této manýry na místě, v případě Darvasiho se bojím, že se jedná pouze o výraz křečovité artistnosti a povrchního pokusu šokovat obecenstvo. Darvasi postupuje odlišně než v úvodu zmínění autoři, evokuje věčný mýtus o povaze zla a jeho podobách a snad i o možnosti se mu postavit. Jeho sdělení není konkrétní jako je například právě u zmíněného Littela, je totiž obecné a mytizující a jazyk, jakým ho předává, je surrealisticko-fekální žargon odněkud z předpeklí nejnižších poloh našich duší. Legenda o kejklířích se slzami je bezesporu rovněž velkou alegorií k současnosti, je obžalobou samotného lidstva a světa, který i čtyři století od událostí, které Darvasi popisuje, zůstává stále ovládán zlem. O alespoň křehkou rovnováhu mezi temnotou a světlem se snad i někde v naší době pokouší prapodivná skupina kočovných umělců. Nezlobte se na mě, pokud na tomto místě přiznám, že trpím slabostí pro dějovou linii, patřím mezi ty, kteří doufají, že příběh není ještě mrtev. Darvasi ale nenapsal ani lyrický text, napsal tisíc příběhů, ale ani jediný nedovyprávěl a v Evropě jsme zvyklí dočkat se konce, někteří dokonce považují evropskou vypravěčskou tradici za jeden z kulturních ukazatelů starého kontinentu. Nejenom z tohoto důvodu pak musím konstatovat, že i přes veškerou podnětnost Darvasiho fikce zůstává naznačená možnost zejména díky dějově neustálenému kaleidoskopu tragédií, bez point i bez samotné struktury románu značně nevyužita.


Philip K. Dick hledá živoucího Boha Deus Irae Philip K. Dick, Roger Zelazny Argo 2010, 236 stran přeložil Filip Krajník

„Ó člověče, jak malý jsi. Pane Bože, otevři srdce tohoto slabomyslného blázna na Své moudrosti a ukaž mu, že Tě žádný člověk nemůže spatřit ani přídomky opisovat Tvůj vzhled a Tvé bytí.“ (str. 53)

Philip K. Dick byl prý v určité době svého života schopný psát jednu knihu za tři až šest týdnů. Deus Irae vznikala oproti Dickovu zvyku celých 11 let, a to mezi lety 1964 a 1975. Dick nebyl natolik zběhlý v teologii, aby si mohl dovolit napsat román o křesťanství a vlastně o náboženství vůbec. I přišla na svět myšlenka spolupráce s autorem, který by dodal potřebné know-how. Dick nejdříve oslovil amerického spisovatele sci-fi Teda Whitea, ten jej ovšem odmítl. Rukopis se shodou okolností dostal k začínajícímu americkému spisovateli sci-fi a fantasy Rogeru Zezalnymu, který Dicka kontaktoval a dal tak románu vzniknout. Děj knihy nás zavádí do Třetí světovou válkou zpustošené budoucnosti, ve které se zrodila nová církev Služebníků hněvu, kteří uctívají Dea Irae – Boha hněvu. Ten je převtělením strůjce posledního soudu Carletona Luftfela. Carleton Luftfel vypustil zbraň posledního soudu a ukončil tak válku a existenci většiny lidské populace. Z křesťanské církve se po válce stala sekta na hranici vymizení. Jen málokdo totiž věří, že na světě může existovat nějaké dobro. Naproti tomu si Služebníci hněvu nelibují v abstraktnostech a uctívají všudypřítomnou zkázu a jejího živoucího strůjce. Hlavním hrdinou knihy je fokomelický malíř Tibor McMasters, který za pomocí extenzorů, které mu nahrazují chybějící končetiny, maluje fresku v chrámu Služebníků hněvu. Tibor je místním knězem vyzván ke zvěčnění Carletona Luftfela. Protože ovšem neexistuje žádný uspokojivý záznam lidské podoby

Dea Irae, je Tibor nucen vydat se na výpravu za živým bohem. Tibor se tedy vydává na svém krávou taženém vozíčku na nebezpečnou cestu přes území ohrožované nejen různými zmutovanými formami života, ale také šíleným počítačem Velké P (jedna z ukázek využití starších Dickových povídek, zde povídka Velký P). Pokud máte rádi dlouhé popisy krajiny, postav a prostředí, případně hledáte nějaký komplexní fikční svět, budete nejspíše zklamáni. Většina postav v této knize není nijak výrazně prokreslena. Dick se zaměřuje především na popis psychiky Tibora a rozpracování jeho vnitřních monologů. Nechybí pro Dicka typická absurdita, ať už jsou to rozhovory s ptákem, obřím červem nebo například drogové vize jedné z postav, do kterých Dick zapracovává své vlastní zážitky. Přečetl jsem mnoho knih od Philipa K. Dicka, ale popravdě bych bez výborného doslovu od Filipa Krajníka (který jsem zprvu pokládal pouze za pokus Arga o umělé zvýšení počtu stránek) nepoznal, kterou část psal Dick a kterou Zelazny. Ač tato kniha vznikala ve spolupráci dvou autorů, obsahuje tolik jasně Dickovských témat, až bych se odvážil tvrdit, že Zelaznyho práce spočívala pouze v jakémsi rozvíjení a prohlubování Dickových vizí. Nabízí se srovnání s jinou Dickovou knihou. Jde o titul Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě, který autor dokončil asi rok po začátku prací na Deus Irae. Je tedy zřejmé, že se v té době zabýval post-apokalyptickými romány podobného střihu. Dick jakoby použil základní kostru Dr. Krvemsty (podobnosti jednotlivých postav jsou po přečtení obou knih přímo do očí bijící) k tomu, aby vytvořil zcela jiný příběh. Filip Krajník to v doslovu považuje za ukázku autorské celistvosti, více než jako ukázku vykrádání sebe sama. Já jsem ovšem měl tu smůlu, že jsem knihy četl v pořadí, jak vyšly v Česku, tedy Dr. Krvemsta a až pak Deus Irae. A ač můžu s Krajníkem souhlasit a podobu charakterů i příběhů nepovažuji za nedostatek invence (prohlásit o spisovateli jako je Dick, že zrovna neoplýval invencí, by bylo něco jako svatokrádež), nicméně vám nemohu doporučit číst tyto knihy bez nějaké delší časové mezery, připravili byste se tak o část zážitku. Deus Irae je bohužel pouze průměrným dílem velikána sci-fi a proroka kyberpunku Philipa K. Dicka a spolupráce se Zelaznym na tom nic nezměnila. Celá kniha na mě působí dosti nekonzistentním


Trochu mě zamrzelo, že na obalu knihy nikde nenajdete jméno Rogera Zelaznyho a o tom, že jde o kolektivní dílo, se dozvíte až po otevření knihy. Je mi jasné, že Argo chtělo zachovat vzhled své PKD edice, ale nešlo to udělat lépe?

/Jaroslav Točík/

autor je studentem teorie interaktivních médií a Pedagogigky na FF MU

foto archiv autora

a méně propracovaným dojmem. Možná je to způsobeno kolektivním autorstvím a ne úplně dokonalou komunikací obou spisovatelů, možná tím, že jsou celé pasáže knihy poslepované ze starších Dickových povídek. Co říci závěrem? Přijde mi, že Deus Irae zůstalo někde na půli cesty a nenaplňuje tak zcela potenciál, který tento příběh nabízí. Deus Irae je ovšem stále kvalitní. Ačkoli kniha není ukázkou toho nejlepšího, co Philip K. Dick kdy napsal, mohu ji doporučit nejen Dickovým fanouškům. Nicméně čtenářům, kteří s Dickovým dílem ještě nemají žádné zkušenosti, bych doporučil začít například skvělým Temným obrazem.

Aby tě Král kopl Nekorektní zápisky

Nakladatelství Petr Štengl 2010, 56 stran

Nakladatelství Petr Štengl nám do redakce zaslalo dva tituly, které měly křest poměrně nedávno. Jednalo se o Mokrou buchtu Antonína Mareše a Nekorektní zápisky Jiřího T. Krále. S ohledem na fakt, že Králova kniha obsahovala v názvu slovo nekorektní, že na přebalu se skvělo několik povzbudivě nevlídných reakcí na autorovy komentáře, a vzhledem k tomu, že Nekorektní zápisky mají 56 a Mokrá buchta 148 stran, sáhl jsem po Královi a Buchtu zblajzl Tomáš Suk. „Buchta je moučník, toto bude maso,“ říkal jsem si. Vždyť Jiří Peňás na přebalu autorovi vzkazuje: „Jděte do prdele. Ty kecy o mé orientaci bych vám odpustil, ale tu podlézavost, to mě vážně serete.“ Příjem-

ně natěšen na snůšku nepravostí, započal jsem číst.

Kam s blogem? Esejisticky zdařilé úvodní slovo Jakuba Šofara přirovnává bloggery k hip hoperům hlásajícím pravdu

14 /

knihy / recenze

zápiskům se problémy emocionality a zatuchlosti vyhýbají, jinak by k nim přece nepsal předmluvu. A tak mne napadá, kdo je vlastně blogger píšící osobní blog? Je to člověk glosující své okolí a dění kolem sebe. Ať už se jedná o čtrnáctiletou holku, která popisuje své soužití s poníky na nedaleké farmě, či politika stírajícího své oponenty, těmto textům se zákonitě emocionalita nevyhne. Ten Králův není jiný, i on reflektuje denní dění, a to velmi pilně. Blog je vlastně jakýsi internetový deník/glosář – s prvky exhibice. Tedy, aktuálnosti se asi nevyhneme též. Pak je tu ještě jeden dotaz. Lze blog, tedy médium internetové, přenést do knižní podoby? Blog se již ze své podstaty přenesení na stránky knihy vzpírá. Je to médium živé, funguje zde interakce mezi čtenářem a pisatelem. Dá se prošpikovat odkazy na odkazy či na odkazované. Dá se přetvářet, dotvářet, škrtat přepisovat. Na blogu je možné vést polemiky a diskuze. Oproti tomu je kniha sterilní, doplněná maximálně poznámkovým aparátem, a pokud se v následujícím vydání edičně neupraví, tak i neměnná. Vyjádřit se k ní můžete leda nějakým textem, třeba právě na blogu.


nesen v duchu ironie a sarkasmu, tedy nechybí mu nádech vtipu, alespoň pro mne čtenářsky neúnosný. S ohledem na fakt, že rozebíraná témata jsou začasto úplné pitominy (viz například většina poznámek na adresu Jiřího Peňáse), měl jsem pocit, že se pohybuji v jakémsi válečném prostoru, kam si Jíří T. Král v pozici krále Jiřího zve protivníky, aby si na nich podrbal své ego a svou výřečnost. Někoho to jistě pobaví, protože Král psát opravdu umí, navíc sem tam vysvitne pointa jako řemen. Jenže ten nános invektiv pro mne zakryl autorův smysl pro postřeh a já viděl jen touhu kopat kolem. V předmluvě se říká: „Jiří T. Král začal publikovat

své Královiny (…) v říjnu roku 2008. Od té doby se snaží držet tempo nepravidelného, ale čilého glosátora našich věcí (…).“Král je vskutku čilý. Někdy se

mu daří glosovat události každý den. A já si říkám, zda přeci jen není méně více, jenže to by kniha mohla mít i poloviční rozsah.

/Tomáš Čada/ autor je studentem bohemistiky na PF UJEP a Filmových studií na FF UK

foto Trignom

Jiří T. Král

okázale a bez příkras. Šofar ale též varuje: „Inu, kdo rychle dává, dvakrát dává, ale kdo rychle píše, ten nemusí psát nejlépe. Nic nesmrdí tak směšně jako texty, jimž pomáhají ke zrodu emoce. (…) Zrno od plev poznáte, když můžete přečíst týden, měsíc, rok starý bloggerův zápis a nepřipadá vám úplně pitomý.“ Autor předmluvy se tedy domnívá, že Královým

Kam s Králem? Vycházíme-li z Šofarovy premisy, že texty emocionální a časově přežité jsou čtenářsky nevonné, musíme konstatovat, že Královy zápisky přinejmenším trochu zatouchají. Už jen proto, že blog se těmto dvěma rysům ze své podstaty těžko vyhýbá. Vydat blog jako knihu, a to jakýkoli, je poněkud nevděčná řehole. To, zda je kvalita Králových textů dostatečná k knižnímu publikování, je otázkou spornou, neboť s ohledem na styl, jakým Král své texty píše, se budou v odpovědi na otázku odrážet osobní sympatie a antipatie ke Králově osobě. Neboť autor k tomu zkrátka svádí. Přiznávám, autorův příklon ke konzervativně pravicovým názorům mi neumožnil se s texty ztotožnit. Na druhou stranu se mu musí nechat, že občas tne Král do živého a jeho glosy vedou k zamyšlení. Bohužel se tak nestává vždy. A ke konci knihy se mi to s ohledem na únavu stávalo čím dál tím méně. Na začátku recenze jsem zmínil, že jsem si autora vybral i kvůli počtu stran. Je to jistě pochybné kritérium, ale vypichuji je záměrně. Chybou totiž je představa, že těch 56 stran slupnete jako malinu. Král nepostrádá lehkost ve svém psaní. Problémem však je, že se snaží vždy a všude pranýřovat, vyhraňovat se, vysmívat se, urážet atd. Jeho styl je, ač často

Různorodé pohledy a zpovědi Mokrá buchta Antonín Mareš Nakladatelství Petr Štengl 2010, 148 str.

Recenzní výtisk jako každý jiný. Ale! Když jsem poprvé viděl rudě graficky vyvedený název Mokrá buchta na obálce knihy, řekl jsem si: „Hm... zase nějaká prasárna.“ Knihu jsem četl ponejvíce ve veřejně dostupných prostorách a neustále jsem se setkával s obvyklou otázkou literárních nadšenců: „Co to čteš?“ Asi každý ji zná..., otázka, která otravuje

čtenáře, ale přitom ve chvíli, kdy se čtenář stane potkávačem čtenáře, ihned ji pronáší. Vždy, když jsem ukázal potkávači obálku, zaslechl jsem teologické: „ježiši“. Ano, skutečně kniha působí na potkávače a pozorovače tak nějak demoralizačně, a to mnohem více, než náš obávaný Rytíř Smyl, či jemu podobné literární špeky, špíčky, píčky atd. Nahlédněme nyní do knihy trošku blíže. Po bujných představách se čtenář shledá s velice zajímavou narativní strukturou, jestli je v nějakém českém díle opravdová všehochuť různorodých narativních forem, tak je to právě zde. Kniha je rozdělena do sedmnácti pojmenovaných oddílů, které mají společná témata i společného vypravěče, ale není pro ně příznačná návaznost, jak tomu bývá u románů. Jednotlivé texty v oddílech jsou ještě dále tříštěny na menší celky, které sic jsou tematicky spojené, ale časově, prostorově, formálně i dějově


naprosto odlišné, nemůžeme tedy hovořit ani o souboru povídek. Setkáváme se s autorem, který si se čtenářem opět tak trochu hraje. Pro postmodernu je typické, že jazýček vah se přiklání spíše k formě nežli k příběhu, a ozvláštnění formy se chápe jako základní rys díla (autor recenze není přímým pokračovatelem formalistů, ač to tak může vypadat) a ne jinak je tomu i zde. Různorodá forma je v díle zpracována skutečně brilantně. Například v textu pojmenovaném Pohlednice se setkáváme s vnitřním vyprávěním a razantním protažením diskursu, jak je to typické například pro Joyceova díla, ocitujme jen namátkou, jak je popisována malá část Pohlednice: „Muži po

návratu holedbají se sečtělostí, před chvilkou nad mušlí ve výši oka přečtené nápisy přednášejí vesele ostatním, v posunutém stavu vyprazdňujícího se těla se jim vryly do paměti.“ Jiné texty svojí formou

i tématem připomínají beatnika Jacka Keruacka a to ještě dříve, než na něj sám autor později upozorní jeho zmíněním v textu. Jindy můžeme zachytit náznaky Bernhardovsky sebereflexivního vypravěče: „,Začíná být pěkně nervózní,‘ procedí skrz zuby,

protože se v takových situacích cedí mezi zuby, protože se skutečně při koncentraci mluví pouze napůl otevřenými rty, johnfordovsky.“ Kromě formy není

autorovi cizí ani Bernhardovské bezservítkové zachycování paradoxní fikční skutečnosti, která i zde graduje (stejně jako u Bernharda) zejména v menších útvarech: „…Jé, červený kalhoty! Honzák jim

zamával a zvolal na ně na oplátku: Jé, modrý kalhoty! A ukazoval prstem, jaké že to mají na střeše modráky. V červených svých kalhotách pak přešel most a skončil někde na Malé Straně v hospodě. Tam se bavil delší dobu s dívkou o dost mladší, než byl on sám; vyprávěl o umění a o životě na Západě. Dívka mu naslouchala pozorně. Když odešel Honzák na záchod, ztloukli ho tam chlapci domodra. Jen tak, že prý moc kecá…“

Ukázka samotná naznačuje dominantní emigrantské téma celé knihy, které vychází z reálných zkušeností samotného autora Antonína Mareše (emigroval se

svými rodiči roku 1968). Proto se v knize setkáme ponejvíce s autorským vypravěčem. Někdy autor více fabuluje, jindy texty připomínají spíše deníkové zápisy, ale vždy jim emigrantská tematika skrytě dominuje a na okolní společenské, ani ne tak problémy jako spíš situace, je nahlíženo vypravěčem, který je nad věcí a rozhodně nemá potřebu hrát dnes tak moderní společenské divadlo. Vypravěč pohlíží na okolní svět spíše kriticky, a to ať už na společenské komedie, které fabuluje například tak, že vytváří společensky důležité situace, a plynule je prolíná s fantazijními sadomasochistickými představami (možná skutečností) postav dané situace, či na vážnější témata, jako je osud emigrantů, lidská blbost a pseudointelektuálství. Příběh je zahalen do podivné tragikomiky a šedi, ta je zřetelná zejména tehdy, když se mluví o konkrétních místech např. Mnichově či Praze; místa, která jsou si v knize přes svoji kulturní i historickou rozdílnost svojí šedivostí rovná. Různorodá, mnohdy složitá narativní forma rozhodně nenapomůže udělat z knihy čtenářský bestseller. Čtenář by se měl připravit na strastiplná místa, v nichž se bude skutečně ztrácet a vracet, ovšem tohle je jen známka náročnějšího textu a nikoli nižší kvality. Autor si je své různoformy samozřejmě vědom a částečně ji i ironizuje, jako důkaz nechť slouží jeden s posledních názvů jednoho z útvarů: „Ichforma autora se pomalu, ale jistě dere na vozovku.“

K čtenářské náročnosti také přispívají cizojazyčné promluvy, zejména v němčině a angličtině, ale setkáme se zde také s polštinou a dalšími jazyky, které jsou mnohdy okořeněny o dialekty a slovními hříčky. Samotná kniha je perličkou tříštivé formy, která je úzce spjata s dějem a dokonale se proměňuje. Začali jsme „M/mokrou buchtou“, ale nechali jsme prapodivný název trošku nedorozebraný, možná by se hodilo říct spíše nedopečený. Tak tedy jen ve zkratce: v knize je název velice dobře rozebrán, a myslím, že čtenářova fantazie nebude daleko od samotného vysvětlení, které text podává, ovšem, český národe, chce to jistě hledat ještě další symboliku.

knihy / recenze


Skleněný pokoj Simon Mawer Kniha Zlín 2009, 391 str. přeložil Lukáš Novák

Nebývá zvykem, že by zahraniční autor reflektoval část českých dějin, proto zřejmě překlad nové knihy Simona Mawera Skleněný pokoj potěší mnoho čtenářů, kteří tíhnou ke konfrontaci příběhu knihy se skutečností. Čas příběhu Skleněného pokoje je zpracován lineárně s častými prázdnými místy, která mohou čtenáři, jenž není znalý českých dějin a chtěl by román číst faktograficky, přidělávat problémy. Dominantou příběhu není osoba či rodina, jak je u románů zvykem, ale architektonický skvost funkcionalismu, vila nesoucí název Landauer. Ač zpočátku vypadá, že vyprávěcí perspektiva v románu je zřetelně dominantní a váže se k hlavě rodiny Landauerových, Viktorovi, v druhé části zjišťujeme, že se jedná pouze o hru. Vyprávěcí perspektiva je určována hlavním motivem příběhu a zároveň skrytým řídícím prvkem celé vyprávěcí linie, kterým je vila Landauer (ve skutečnosti brněnská vila Tugendhat). Vše, co se od vily vzdaluje, je zobrazováno v mlhavém oparu a nakonec vůbec, události a osoby se vynořují ze svého zapomnění až v čase, kdy jsou opět spojeny s vilou, a tak nabývají práva opět existovat. Vila Landauer prostor příběhu nevymezuje, ale přímo určuje. Kniha zpracovává několik témat, jednu skupinu bychom mohli nazvat vážnějšími: pozice německé židovské rodiny za druhé světové války, samotná válka a komunistické Československo, druhé, které spíše čtenáře drží bdělým, když se vyprávění stává nudné a zacyklené: bisexuální vztahy žen (autor této recenze už dlouhá léta prosazuje empiricky

ověřenou skutečnost, že až na velmi vzácné výjimky jsou všechny ženy bisexuální, a proto není nutné se nad tímto motivem pozastavovat) a záletnické avantýry mužů. První skupina motivů dodává knize její vážnost, druhá, ta červenoknihovnická, ji ubírá. Například u Gombrowicze v Posedlých se můžeme setkat s kvalitně zpracovaným lehčím čtením a Gombrowicz tento žánr přetvořil „dle svého“, u Mawera to není ani přetvoření, ani spojení, je to spíše nešťastné křížení, v kterém se mnohdy kvalitní psychologická stránka postav mění na scény plných klišé. Mám tím na mysli například opakovaný tanec jedné hrdinky, padlé tanečnice, současné fyzioterapeutky, která tančí pro svého milence ve vile Landauer, v tzv. skleněném pokoji (zásadní dominanta vily, dle které se jmenuje celý román). Naproti tomu jsou zajímavě psychologicky vykresleny scény, které se týkají politické situace, tedy ty, kdy bohatá rodina Landauerových řeší svoji „německožidovskou“ situaci a prchá se svými dětmi, chůvou a její dcerou nejdříve do Švýcarska a poté dále na západ. Zobrazení bohaté rodiny, která je v jednu dobu nucena se dotknout lidského dna, a absurdita, která je vyjádřena jejich situací, do které se dostali svým německým židovstvím, dělají román zajímavým literárním dílem. Pozoruhodné je i samotné vyprávění příběhu, které se snaží být co možná nejvíce fikčně autentické, důkazem je např. kapitola, jež je reportáží o vile Landauer a která implicitně zobrazuje žurnalistiku a její styl těsně před československou normalizací. Autor recenze by se měl vždy vyvarovat prozrazení vážnější zápletky, natož pak konce celého příběhu, proto tak sice, ač nerad, učiním. Jen varuji čtenáře, že konec, i když je skutečně napínavý (stejně jako teleseriály), je zkrátka pitomý. Poznámka: Kladou se otázky, nakolik může cizinec psát o české kultuře a natožpak tak konkrétně, jako je historie vily Tugendhat… odpověď je prostá a zná ji každý, kdo se trošku zajímá o beletrii: „Autor si může psát o čem chce, neboť fikce nezná hranic.“

/Tomáš Suk/

autor je studentem bohemistiky na PF UJEP

foto archiv autora

16 /

foto archiv autora

/Tomáš Suk/

autor je studentem bohemistiky na PF UJEP

V perspektivě neživotného


Černobílá historie

aneb Teror hnědé omáčky Mýty o socialistických časech Adam Drda, Stanislav Škoda, Josef Mlejnek Člověk v tísni 2010, 92 stran

18 /

zamyšlení

větský svaz – náš osvoboditel, dobrodinec a ochránce“. Jak je z uvedených příkladů zřejmé, avizované

„mýty“ jsou ve skutečnosti jen poutavými titulky, které mají pojmenovat jednotlivé tematické okruhy. Koncepce boření mýtů však umožňuje autorům zaujmout nadřazené morální stanovisko objektivního kritika, který bojuje proti subjektivním demagogiím. Vezmeme-li v úvahu, že adresátem knihy je generace, která hází vajíčka po „papaláši Paroubkovi“, aby zabránila „návratu před listopad“, a která si ve studentských volbách nanečisto zvolila nejpravicovější stranu na české politické scéně, musí nám být jasné, že onu mytologii si ve skutečnosti autoři sami vytvářejí, aby se proti ní následně mohli vymezit. Že se nebude jednat o boření mýtů, jsem tušil dopředu, ale to, že autoři zcela bez skrupulí odhalí tendenčnost, s jakou k tématu přistupují, jsem opravdu nečekal. V předmluvě se doslova píše, že „na husá-

kovském socialismu nebylo dobrého vůbec nic“, a že byl „vadný ve všech ohledech“, výrok o tom, že

není možné se na minulost dívat černobíle, pak považují „za čirou demagogii“ ( vše s.5). Jinými slovy nám nepokrytě sdělují, že k socialistické minulosti přistupují apriori černobíle, a kdo s tím nesouhlasí, je demagog. Nutno říci, že černobílý pohled je v celé knize důsledně dodržován. Kousek po kousku je probírána socialistická každodennost, v zorném úhlu se ocitá vše od vojenské služby a zdravotní péče, přes spartakiády a populární hudbu až po rekonstrukci bytového jádra. Bylo by samozřejmě možné probírat kapitolu za kapitolou a vést spory o jednotlivých tématech, ale je to celkem zbytečné. Problémem je předem hotový rámec, do kterého jsou veškeré probírané momenty socialistické každodennosti předem zasazeny. Tento rámec je tvořen opozicí tyranský režim/bezbranný člověk a předpokládá, že jedinou ambicí socialistického režimu je tyranizovat své občany. Tento rámec umožňuje i hnědou omáčku ze školní jídelny vnímat jako „další druh „teroru“, který dopadal na socialis-


tické děti“ (s. 18). V důsledku toho, že žádná oficiální

aktivita nemůže být vnímána jako pozitivní, dochází až k absurditám. Popis Dne důchodců (promítání filmu o historii JZD, poděkování za dosavadní práci, výstup žáků ZŠ, společný oběd, rozdávání dárků, tombola) tak může být zvolen jako příklad pro ilustraci „devalvace rodinných vztahů“ (s.12). Kniha nevysvětluje socialistickou společnost jako dynamickou a složitou strukturu, pouze řetězí jednotlivé skutečnosti, ale nesnaží se objasnit jejich vzájemné vztahy. Výsledný obraz minulosti je tak velice plochý. Dozvíme se, že občas nebyly banány a toaletní papír, ale nedozvíme se vůbec, proč tomu tak bylo, nedozvíme se nic o fungování centralizované ekonomiky. Z hlediska slohového kniha není výkladem nebo úvahou, ale vyprávěním. To vytváří hotový, uzavřený, neměnný svět. Styl knihy tak evokuje jakési báje o světě dávno minulém, prehistorickém či mytologickém, který s tím naším nemá nic společného. A skutečně, je až překvapivé, že autoři se takřka nevěnují srovnání minulosti se současností, to se objevuje jen sporadicky. Důsledkem takového vnímání minulosti je tudíž nikoliv vyrovnávání se s ní, ale odstřihávání se od ní. Kniha tak může ve školách napáchat mnoho škod, sugeruje totiž představu, že listopadem 1989 se lusknutím prstu společnost náhle zcela obrátila. Rýsuje se tady tak ještě další černobílá opozice: zlá minulost/šťastná přítomnost. Dostáváme se ke skutečné motivaci této knihy. V úvodu autoři zmiňují výsledky výzkumů hodnocení minulosti a přítomnosti: pouze 57 procent lidí považuje současný režim za lepší než předlistopadový. Tyto výsledky však nevedou autory ke kritickému zamyšlení se nad současností, ale až k mrazivě banálnímu závěru, že pouhá nadpoloviční většina vnímá minulost kriticky (s.7). Logickým důsledkem takového myšlenkového mechanismu je potřeba co nejvíce zdůraznit negativa minulého režimu. Je-li minulost vykreslena černě, současnost tím získává světlejší odstín. Skrytá, podprahová implikace výroku „Mentálně postižené dítě mělo jen minimální možnost vzdělávání a rozvoje“ (s.9) je, že dnes postižené dítě tuto možnost má. Ukazuje se, že ačkoliv kniha zdánlivě nevypovídá o současnosti, ve skutečnosti je její skrytou adorací. To vše nás nezbytně vede k závěru, že smyslem této

publikace není kritické poznání minulosti, ale podpora současného režimu. Komunistická společnost je vykládána stejně ideologicky, jako byla komunisty vykládána společnost buržoazní. Historie se stává mocenským nástrojem. Je však třeba si uvědomit, že tento kritický závěr nepadá na hlavy autorů knihy jakožto jednotlivců. Jejich motivace je pravděpodobně pozitivní, autoři knihu napsali pravděpodobně s dobrým úmyslem. Jsou však v zajetí (ne)myšlení, které paralyzuje český veřejný prostor. Jejich kniha je projevem stejného diskurzu jako obálky Reflexu, videoklip Přemluv bábu a nápis ČSSD=KSČ=KSČM ze dveří pánského záchodku na FF UK. Pozorný čtenář postřehl, že tento text se nezabývá obsahem knihy, ale především jazykem, kterým je psána. A právě k němu je potřeba zaměřit kritickou pozornost, původní význam slov je zcela zavalen hodnotovými konotacemi dobrý/špatný, pravicový/levicový, demokratický/totalitní. Nebudeme-li permanentně usilovat o odhazování těchto nánosů, nemůže vzniknout hluboká společenská diskuze, protože jazyk nás bude stále znovu zrazovat. Zbývá zamyslet se nad tím, jaký osud může knihu čekat ve školách. Z předchozích řádek je jasné, že skutečnému poznání sloužit nemůže. Autoři by rádi knihou vyvolali diskuzi. Předpokladem skutečné diskuze (ve smyslu rozhovoru/dialogu, jehož cílem je poznání) je odmítnutí černobílého vidění světa. Tento postoj je však v knize dopředu označen za demagogický. Budeli tudíž učitel postupovat v intencích knihy, může vyvolat pouze hádku, diskuzi nikdy. Nesmírně plodným zdrojem se však kniha může stát, předloží-li ji učitel žákům nikoliv jako historiografickou publikaci, ale jako primární zdroj určený ke kritické jazykové analýze. Těžko však můžeme doufat, že takových učitelů bude mnoho. Popřejme této knize s hezkými fotografiemi a otáčejícím se Československem na obálce, aby jich našla alespoň několik. Psáno pro Literárně-kulturní časopis H_aluze a Deník Referendum

/Jan Kubíček/

autor je studentem bohemistiky na FF UK a Katedry autorské tvorby a pedagogiky na DAMU

foto archiv autora

Zhruba od poloviny naší demokratické dvacetiletky slyšíme volání, že je potřeba vyrovnat se s komunistickou minulostí. Nic proti kritickému poznání historie, ukázalo se ale, že o to vyvolávačům nejde, protože si pod tzv. vyrovnáváním se s historií představují především zdůrazňování hrůznosti minulého režimu a pranýřování zkompromitovaných jedinců. Symbolem tohoto volání se staly spory o Ústav pro studium totalitních režimů a nejčastějším výstupem zveřejňování různých seznamů. V letošním roce se však objevily knihy, které mají ještě jinou ambici: vysvětlit mladým lidem, kteří tuto dobu nezažili, jak to vlastně všechno bylo. Společné mají to, že se tváří jako jakési příručky vysvětlující komunismus v kostce a že nepocházejí od historiků, ale většinou z per pravicových novinářů. K Abecedě komunismu, vydané na jaře, se nyní přidává kniha Mýty o socialistických časech, kterou vydává Člověk v tísni v rámci projektu Příběhy bezpráví. Kniha představuje dvanáct „mýtů“ týkajících se různých oblastí socialistické každodennosti, které mají být postupně „uváděny na pravou míru“. Složení a výběr těchto „mýtů“ jsou ovšem samy o sobě velmi nedůvěryhodné, nedozvíme se prakticky nic o metodice výběru, objevuje se jen otřepaná fráze o „růžově zabarvených vzpomínkách“ a o nostalgickém vztahu k minulosti v televizní a filmové tvorbě, v jejichž důsledku se rodí nová „mytologie o socialismu“. Mezi řádky tak prosvítá, že modelovým vyznavatelem těchto mýtů by měl být starší člověk s děravou pamětí, jak byl vykreslen ve videoklipu Přemluv bábu. Charakter mýtů je velmi nejednotný. „Mýtus“ je formulován vždy v názvu kapitoly, např.: Mýtus č. 1: Socialistická škola = kvalitní učitelé, vzdělaní a ukáznění žáci. V některých těchto formulacích však zcela chybí vyvratitelné hodnotové tvrzení, například „Milujeme Karla Gotta“

nebo „Vojna dělá z chlapců chlapy“. Jiné toto tvrzení obsahují, ale text se vůbec nepokouší je vyvracet; tak v oddílu nazvaném Žádní bezdomovci, každý měl kde bydlet nepadne slovo o bezdomovcích. Pro další skupinku je charakteristické, že bychom stěží hledali někoho, kdo by jim dnes skutečně věřil: „Socialistickým hospodářstvím k čistému vzduchu“ nebo „So-

zamyšlení / 19

Sudetský revír:

Prostor utopizmu

Zápisky z mezinárodního workshopu V posledním čísle H_aluze jsem referovala o českoněmeckém projektu, který zkoumá výstavní provoz, jeho podobu a zákonitosti v euroregionu Elbe/Labe, respektive v Drážďanech a Ústí nad Labem. Naše pracovní skupiny se zaměřují na současné výtvarné umění a na prostory a aktivity, které jej prezentují a které jsou ve městech „vidět“. Tento research bude posléze zaznamenán na speciálně vytvořeném webu s aktivním seznamem galerií a také v tištěné podobě letáků s mapkou. Web i letáky budou představovat základní přehled a informaci o tom, kam zajít, když budete chtít vidět dobré současné umění. Nyní máme za sebou tři společné workshopy (dva v Ústí a jeden v Drážďanech) a vedle těchto základních informací začíná krystalizovat další, mnohem esenciálnější část celého projektu. Výběr galerií do projektu je samozřejmě značně subjektivní, vychází z osobních preferencí účastnic. Podobně byl vytvořen také seznam otázek, které jsme v galeriích pokládaly. Individuální postoje jsou přetavovány společnou prací a velkými, multijazykovými diskuzemi. Skrze soubor informací o jednotlivých prostorech se snažíme postihnout skutečnou podstatu obou oblastí, odhalit výchozí body a podmínky, zaznamenat statusy, nastínit směřování a možnosti vývoje. Uvědomit si nedostatky, ale mít na paměti také kvalitní a specifické záležitosti. Nespadnout jen k destruktivní kritice a pocitu zmaru. Podněcovat. Vnímat odlišnosti a přijímat je. Otevírat hranice města, oblasti, sebe. A to je mnohem složitější a mnohem cennější. Je pro mě těžké vracet se zpátky z Drážďan do Ústí. Z neustadtské staré zástavby s barevnými okenicemi, kde bydlí mladí intelektuálové a umělci, hipsteři a indies, kde jsou kavárny, polívkárny, sekáče, knih-

kupectví s vinylama, galerie a kluby. Zpátky do Ústí, který je náhle šedý, kde se divadla a galerie zavírají, kde kluby prodělávají na živých koncertech, kde se kavárny otevírají pro vysolárkované a šamponované, kde nikomu do ničeho moc radši není a kde když nová okna, tak bílá plastová, mám je taky. A přesto mám Ústí ráda. A tenhle projekt, na kterém se podílím, mi přináší jeden extra důležitý pocit. Jsem si díky němu jistá, že Ústí není ztracené město. I když nemá kontinuální historii a tradice a je zdevastované sociálně, ekonomicky, kulturně, může ZAČÍT, začít NOVĚ. Z každého si můžeme vzít jen to nejzajímavější a nejkvalitnější, netřeba se ohlížet na „staré“ ani na „tradiční“. A můžeme z toho vyrobit supertřaskavý koktejl, který bude kvasit, bublat, ale ŽÍT, až z něj jednou bude něco moc dobrého…něco SPARKLING… Mám Ústí fakt ráda. Rozhodla jsem se, že tu zůstanu, budu žít, a vychovávám tady Mariána s Vincentem. A záleží mi na Ústí. A budu pro něj něco dělat. Nenechám se pohltit marností ani se nenechám odradit. Budu se snažit vytvářet něco, co bude motivovat ostatní tady zastavit, zaparkovat, zůstat, pomoct mi, sdílet to, znovu vytvářet a užívat… A to je/bude pokračování stávajícího projektu…zkusit to revitalizovat a aktivovat. Zpívat si u toho s The Clash (beztak je to zase trendy): SHOULD WE STAY OR SHOULD I GO? P.S. Samozřejmě jsme si to i užívaly: tančily na párty, procházely se po nábřeží Elbe/Labe, objevily „planing to Rock“, dobíhaly vlaky, brunchovaly v Řehlovicích, pořádaly karaoke v Café Max, co vypadalo spíš jako Café X.Mas…Jo a taky máme název! REVUER. Revür. Revír…Prostě, viď.

20 /

zamyšlení

foto archiv autorky

/Eva Mráziková/

autorka je umělkyně, free lance kurátorka, PR referent a pedagog na FUD UJEP


Utopizmus je způsob myšlení, který je klíčový pro konstrukci fikčních útvarů utopie, antiutopie či utopie negativní. Není však svázán výlučně s těmito formami. Utopické myšlení může být chápáno také jako základ pro tvorbu jakéhokoliv fikčního románového světa. Nás budou zajímat konkrétní způsoby, jakými utopické myšlení konstruuje (či dekonstruuje) kategorii prostoru. Utopické myšlení Pro utopické myšlení je příznačný kontrast určité dějinné situace a nového řádu, který má být jeho náhradou. Podle Ernsta Blocha ovšem pro utopické myšlení není příznačná pouze představa, ale i vůle aktivně vizi realizovat. Z toho důvodu řadu fiktivních míst (spojených s žánry science fiction či fantastického cestopisu) nemůžeme považovat zároveň za místa utopie, přestože se jedná taktéž doslova o nemísta. Dobrými příklady mohou být bájné ostrovy z homérských eposů. Ačkoliv se jedná o místa zcela jistě podivuhodná, vládne na nich v zásadě stejný mýtický řád jako před Trójou či na Ithace. Epos tak ukazuje různé aspekty mýtického řádu světa, který však zůstává vnitřně konzistentní (či svým zvláštním způsobem nekonzistentní) a netvoří opozici k současnému uspořádání. Přesto však i mýtus nechává prostor pro utopické myšlení, a to především při budování dokonalých míst, která mohou být projektem libovolné dobově společenské představy. Středověký „Land of Cockaigne“ není pouze klasickou zemí zaslíbenou, ve které tečou řeky mléka a medu. Jedná se také o převrácení vládnoucího řádu, takže poddaní jsou vrchností a naopak. Nakonec není divu, že Cockaigne a příbuzné představy bývají někdy pojímány v duchu karnevalové převrácenosti světa tak, jak ji popisuje Bachtin. Utopie podporované mýtickým řádem můžeme posléze pozorovat především v zemích vzdálenějších os středu evropské racionality. Americký kontinent, chápaný často jako jakási země zaslíbená, je prodchnutím vizemi mýtických a logických řádů moderní Evropy. Magický realismus často zobrazuje třecí body utopie a mýtu, což můžeme dobře sledovat v románu Sto roků samoty, jak zdůrazňuje Zdeněk Hrbata v rozboru vzniku a zániku domu Buendiových. Crnjanski či Andrić zase zpracovávají specifickou

kulturu vzniklou střetem evropského a muslimského světa. Most na řece Drině zobrazuje prostor, který je realizaci racionální utopické vize, ale který se zároveň přetvoří na dokonale mýtickou oblast v procesu, který později, nikoliv náhodou, právě v kontextu Balkánu, dokonale popsal Eliade. Utopizmus v literatuře tedy nemůžeme redukovat na pouhou fiktivnost. Naopak, utopie je reakcí na realitu a je jejím alternativním návrhem. Tento návrh ovšem nepředstavuje změnu pouze dílčí povahy. Pro tvorbu utopie je třeba změnit stávající řád a vytvořit ho zcela odznova, a to tak, že nový řád ukončí všechny řády. Tím se také utopistické myšlení vymezuje vůči idyle a satiře. Zatímco satira je utopií bez projekce, idyla není vykročením, ale návratem do zlatého věku blažené nevinnosti. Utopie se vyznačuje tím, že na ní nelze, alespoň v rovině řádu, již nic vylepšovat. Utopické myšlení směřuje k tomuto cíli a místo utopizmu pak představuje materiální realizaci této myšlenky. Utopický prostor Klasickým prostorem utopie, tak jak ho chápou Zamjatin či Hodrová, je uzavřená oblast mimo dosah civilizace, vůči které se vymezuje. Toto rozvržení spojuje utopii právě s idylou, zapomenutým rájem přírodně odděleným od zkažené civilizace. Nejstarším příkladem takové uzavřené oblasti může být Aristofanův komický Ptákomrakohrad, který přes veškerý svůj humor již nepochybně obsahuje všechny známky klasické utopie, tedy revoltu vůči řádu stávajícímu (a to jak vůči lidskému - athénskému, tak proti mýtickému, božskému) i konstrukci řádu nového. Morova a Campannelova utopie zastávají právě takový model, ačkoliv jejich konflikt s realitou je spíše implicitně obsažen právě v onom jiném řádu. Je pozoruhodné, kolik prostoru věnuje obzvláště Campannela detailnímu popisu architektury, aby ukázal, že i ten nejmenší detail jeho dokonalého a ovšem dokonale izolovaného Slunečního státu koresponduje s myšlenkou vesmírného uspořádání. Každý prvek prostoru velmi rafinovaně koresponduje s povahou řádu a stavem ducha. V kontextu utopie bývá někdy zmiňována i Dantova Komedie, která též navrhuje alternativní uspořádání světa v uzavřeném a věčném prostoru dokonalého a spravedlivého řádu.

z literární teorie / 21

Takovéto klasické uzavřené prostory postupně získávají mnoho podob. Robinson Crusoe buduje silou rozumu a dovednosti ráj z lůna nehostinné přírody, Faust dává své schopnosti do služeb tvorby nového řádu na místě, které sám vytvořil a de Sade zase skrývá nového, silného člověka v podzemních kobkách, které jsou zároveň vězením i ochranou před světem slabochů. V souvislosti s místním charakterem utopie Zamjatin i Hodrová poukazují na její narativní statičnost, která je bližší popisu nežli vypravování. Pakliže bychom se ztotožnili s tímto pojetím, nejspíš bychom museli souhlasit s pozvolným odumíráním klasického utopického žánru. Krize utopizmu Utopizmus stojí v základech velikých řádů komunismu, nacismu a fašismu. Je východiskem zakladatelů náboženských i volnomyšlenkářských komun. Poetizmus, surrealismus i futurismus tvoří novou skutečnost, nového člověka a navazující Bauhaus, funkcionalisté či Vchutemas pro něho budují nový prostor, který není pouze architekturou, ale který syntetizuje myšlenku, řemeslo a architekturu do jediného celku. Utopie přestala být literaturou a stala se skutečností. Tato dějinná fakta měla na utopii podobný vliv jako fotografie na malířství. Aby přežila, musela se radikálně proměnit. Jak realita konzumuje utopii, utopické myšlení uniká mimo její dosah, aby se diverzifikovalo, specializovalo či sloučilo s myšlením mýtickým.

Moderní utopie tak musí navigovat mezi dvěma póly. Na jedné straně musí obhájit možnost svého vlast-

22 /

z literární teorie

Utopie dislokovaná V době satelitní kartografie se klasické místo utopie přesouvá z oblasti tajemných uzavřených a nedosažitelných prostorů do podoby fantastické alegorie. Román V melounovém cukru se odehrává v mlhavě snovém, a přitom přísně ohraničeném světě po jaderné apokalypse. Bondyho Invalidní sourozenci zase přežívají na ostrůvku špinavé post-normalizační pevniny, která pomalu zaniká, aby se očištěná vynořila v alegorii biblické potopy. Zajímavá řešení nabízí především americký kontinent. Amerika totiž utopií představuje již ve svých základech, je ostrovem Hesperidek i zemí zaslíbenou. Představuje vlastně prolnutí mýtu a utopie, jak bylo popsáno výše. Podle Malcolma Bradburyho jsou základním kamenem americké literatury už deníky námořních kapitánů, kteří do Nové země promítali své utopické vize, či zápisky prvních osadníků, kteří vlastníma rukama stavěli svět takový, jaký měl původně být. Již místní jména Atlanta, Brasil či California odkazují k bájným končinám, do kterých se promítají tisíciletá přání Evropanů. A nesmíme zapomínat ani na nápravný náboj. Nový York, je konečně ten pravý York (pravda, původně Amsterdam), tak jako je Anglie novým Jeruzalémem v básni Williama Blakea. Z amerického kontinentu nikdy zcela nevymizelo utopické myšlení, které formuje rozsáhlé území do země zaslíbené bez ohledu na to, jaká je konkrétní projekce a jaká je dějinná skutečnost. Utopie tak není nikterak vzdálená, je vlastně někde poblíž a stačí se po ní jenom dobře poohlédnout. Oxymoronové „hledání Ameriky“ je velikým a výjimečným tématem americké literatury. Poté, co se dle očekávání i „nová“ místa ukážou být pouze klamavým ideálem a New York Henry Millera již dávno není nový Jeruzalém, nýbrž Klimatizovaná noční můra, je třeba vést hledání jiným směrem. Vzniká tak dislokovaná utopie, osvobozena od přísného ohraničení konkrétního či fiktivního prostoru, který je příznačný pro tradiční utopie.


Pokud jde o románovou tradici, Svatoň vidí cestopis jako reálnou utopii (zatímco utopie je fantastickým cestopisem). Zdůrazňuje motiv cesty od reality směrem k „jinému“ místu. V tomto případě nás ovšem zajímá cesta jako taková, nikoliv cestování „k“. Moderní utopie na takové jiné místo nevěří. Proto se také Kerouacův román jmenuje pouze Na cestě, nikoliv třeba Na cestě do Los Angeles či Na cestě do Mexica. Tento duh utopického myšlení nám dovoluje sledovat Jacka Kerouaca, který opouští New York jako místo šosácké konformity, zatímco letec Richard Bach ve stejnou dobu vyráží z Los Angeles naopak kvůli úpadku konzervativních hodnot a ve vnitrozemí se snaží najít jádro ideální, nezkažené Ameriky. Z Campanelových občanů uzavřených za sedmero hradbami se rodí Kerouacův věčný tulák, Bachův letec anebo neposední Merry Pranksters. Protože utopie už nemůže být pojatá jako realizovatelný prostor, stává se utopií cesta. Nakonec ani cesta není definitivním prostorem utopie. Podle Huntera S. Thompsona, otce „the new journalism“ patří i ona na skládku neodolatelných atrakcí minulosti, jak můžeme číst v jeho antiutopickém cestopise Strach a svrab v Las Vegas, ve kterém autor karikuje romantické ideály Beatníků a cestu zobrazuje jako nehostinné rejdiště vyšinutých narkomanů. Nové místo utopie Podle Aristotela je poesie popisem toho, co je možné, zatímco Schelling chápe román jako konflikt „ideálního“ s „reálným.“ Utopie oproti tomu nezůstává pouze u zobrazení konfliktu, ačkoliv ten je též jejím východiskem, nýbrž vytváří prostor jeho řešení. Dokud takovýto konflikt přetrvává (a nic zatím nenasvědčuje opaku) a dokud je možné fabulovat jeho řešení, utopie zůstane oproti mnoha předpokladům nadále životným žánrem.

Uzavřený prostor je podle Zamjatinova tradičního pojetí jedním ze dvou poznávacích znaků utopie. Ačkoliv se někdy mluví o „postutopizmu“ či „konci dějin“, utopie si svůj prostor stále znova nachází, jakkoliv se od počátku dvacátých let výrazně proměnil. Izolovanost Morova ostrova podlehla otevřenosti ekologických utopií sedmdesátých let a stálost Slunečního státu se proměnila v dynamiku věčných tuláků. Na místo detailního popisu nastoupila často mnohoznačná alegoričnost a místo Baconovy vzdálené Atlantidy Palahniuk buduje novou společnost jako paralelní strukturu uprostřed New Yorku. Použitá literatura:

AÍNSA, Fernando. Vzkříšení utopie. Brno : HOST, 2007. 232 s. BRADBURY, Malcolm ; RULAND, Richard. Od puritanismu k postmodernismu. Praha : Mladá fronta, 1997. 492 s. M. Eliade: Mýtus o věčném návratu HODROVÁ, Daniela. Hledání románu. Praha : Československý spisovatel, 1989. Utopický prostor v románu, s. 32-52. HRABATA, Zdeněk. Na cestě ke smyslu. Praha : Torst, 2005. Prostory, místa a jejich konfigurace v literárním díle, s. 315-509. MACURA, Vladimír. Šťastný věk. Praha : Pražská imaginace, 1992. 126 s. MOCNÁ, Dagmar. Encyklopedie literárních žánrů. Praha ; Litomyšl : Ladislav Horáček - Paseka, 2004. 699 s. SVATOŇ, Vladimír. Epické zdroje románu. Praha : Ústav pro českou a světovou literaturu AV ČR, 1993. Idea karnevalizace v teorii románu, s. 53-66. SVATOŇ, Vladimír. Román v souvislostech času. Praha : Malvern, 2009. Na rozcestí mýtu a utopie, s. 169-173. SZACKI, Jerzy. Utopie. Praha : Mladá fronta, 1971. 111 s. ZAMJATIN, Jevgenij. Wellsův genealogický strom . Lógr : [s.n.], 2010. 3 s.

/Stefan Segi/

autor studuje bohemistiku a komparatistiku na FF UK a je redaktorem magazínu Lógr (www.logrmagazin.cz)

foto archiv autora

Reakcí na krizi utopizmu jsou nejprve, jak to pojmenovává Fernando Aínsa, romány o utopických projektech, čili negativní utopie a antiutopie. Ty první užívají klasických postupů, ze kterých již moderní utopie nemůže čerpat, aby zdůraznily potenciál negativních aspektů aktuálních řádů, ať už se jedná o liberální kapitalizmus v dílech Pohla a Huxleyho nebo o totalitarizmus Zamjatina a Orwella. Antiutopie je oproti konkrétní kritice negativní utopie útokem přímo na utopické myšlení. Dostojevského Běsi a Bratři Karamazovi, Čapkův didaktizující Krakatit i Musilův Muž bez vlastností, ukazují prohnilost v zárodcích velikých řádů. Zatímco negativní utopie zobrazuje zrůdné monstrum, antiutopie ho udolává v zárodku.

ního bytí, na straně druhé už nemůže spoléhat na veliké zářivé vize nových světů, které se mezitím proměnily v noční můry. Zatímco idyla, o níž byla řeč v úvodu, zůstala žánrem toliko historickým, utopizmus, nabízející řešení střetu člověka a světa, díky své projekční povaze zůstal součástí moderního románového proudu.

z literární teorie / 23

foto archiv autora

Lukáš Horák Lukáš Horák (*1987, Brno). Don Klingon, Viktor antihrdina a člen Štkaní o.s.. Žije v Brně a je studentem žurnalistiky a religionistiky na MU. Pracoval jako redaktor Deníku Referendum, publikoval ve Wagonu, Protimluvu a brněnském KAMu.

vedlejší přízraky já vlastním bytové jádro v ořešáku bez výhledu jen za nocí ve svitu lednice vídám zmatené ptačí matky co se s každým jarem vrací nakrmit své padlé děti a v příštích ránech z obtisků peřin v mojí kůži poznávám

kus od místa kde jsem s ní vždycky kradl polštáře a dečky

dva čtverce světla

mein autokempf

bloudil jsem v ústech dvacetileté

šestý den se pořád nedalo koupat

v mezerách jejích zubů byl cítit mák

na zdi pro pevnost pod piánem.

a prsteny na nočním stolku odložené aby nezdrásaly moje stehna na chvíli ozářila padající hejna hvězd

a když mi pak pod vídeňskými žebry položila hlavu na svá chladná stehna stačilo předstírat jiný svět –

…

svět kde už shořeli všichni ptáci v touze poznat boha osobně.

i tam sama v sousedním pokoji její matka odložila vlastní prsteny předtím než vzala rozum do hrsti a nechala skácet celé tělo

souhvězdí polypů

na patře

že mě tlačí čas

ve stínu padlého těla plynovodu

tak tik

zrovna jsem se šťoural v uchu když mě vylovila zpoza skla dloubla mě do boku a špitla: máš ještě nějaký iluze? potil jsem se a nevěděl řekla: tak jo, bude to fajn vytáhla mě z mého talíře kousla do zadku ústy plnými rovnátek a titěrnými soustíčky mi prvně v životě udělala jaro růžové

každodenními sběrači mědi:–

kus s tváří zas na první straně hltal jsem paprsky skrz sněhovou vodou zalitou výlohu,

24 /

vyrušeni

poezie / česko-slovenská

páteře zbylého listí nehybné jak spáči St. James parku a souhvězdí z pih na jejím zadku spěšně přejmenována


kusy lidí se pomalu stávaly pláží kudy chodil denně tak často že už ani neměl proč si prohlížet obtištěné siluety do nichž ti naivní ještě skládali svoje těla vůni polévek z přívěsů disco z minigolfu a křik komiků z televize krájely poryvy září a v letním kině dávali Sex ve městě 2 všechny tyto jednotlivosti mu tehdy působily uboze ale dohromady to všechno přece jen dávalo nějaký smysl

poezie / česko-slovenská / 25

už je to 4 roky tehdy za kotelnou jsem si občas připadal jako bůžek z donucení kouřil jsem trávu a nic mi to asi nedělalo stála dvěstěpade stála za hovno cítili jsme se jako dospělí když jsme rozšlapali bunkr z koberce co nám ho před roky ukradly starší děti kašlalo se a smálo od zdí šlo teplo a v břízách byly vryty čerstvé hákové kříže mladých nácíčků scházeli se tu o hodinu dřív

minuta/možná 2 a 73 kroků do haly kde se potily holky při házené kolem běhala tlustá dcera jejich trenérky a honila hubenou dceru supěla a řvala: až tě chytim tak tě snim a tohle bylo uvěřitelné kousek od nás seděla metrosexuální dvojčata dělala na holky oči čekala až je venku vezmou za ruce a před jejich panelákem se budou chvíli líbat o 4 roky později spolu natočili gayporno

Vône 2

December

slučku z asfaltu mi sťahujú okolo spomienok širšie domy cesty stromy domy do ktorých je vidieť čoraz viac

zelené vety medzi domami ma/ťa/ich jednoducho niekoho chcú presvedčiť že mesto až tak nebolí

nemáme už ani priestor ako sa obísť chodím na všetky derniéry 350 km a späť utekám s prúdom popri rieke už zopár rokov aby som videl stále tie isté vlny rozbíjam asfalt na chodíkoch vytrhávam dlažobné kocky na ich miesto sadím burinu nestíham nestíham nestíham

Martin Jáni foto archiv autora

Dobrý deň narodila sa v meste duchov spoločnosť jej robili len asfaltové mačky ktoré sa sem tam mihli pod olovenou oblohou

Je z Prešova, má 24 rokov a študuje na FF MU v Brne. Zo zmrzlín má najradšej pistáciovú. Jeho tvorba bola ocenená v literárnej súťaži Wolkrova Polianka a ďalšie texty je možné nájsť na stránke www.pismak.cz pod prezývkou zvykus, či v časopise Psí víno.

Zvyk máme zvyk zamieňať názvy miest za mená ľudí

potom jej vysvetľovali že po zotmení sa už nezdraví „dobrý deň“ ona im vysvetľovala že deň má 24 hodín

pomaly si zvykám zohrievam vankúš žeriem plastové fľaše

a ja nechcem prísť o ten pocit vracať sa do svojho

pozerám do zrkadla chvíľu som sa namiesto toho skúsil cez sklo a cítil som sa nesvoj

kde idú ročné obdobia v poradí jeseň jeseň zima jeseň

pomaly si zvykám na to provizórne prevedenie síce ani potom to nebude lepšie

26 /



ktoré sa sem tam mihli pod olovenou oblohou sa nedá dýchať

noc vonia ako komín bieli parašutisti hladia tramvaje a rozpúšťajú cesty vzduch vonia ako zapálená noc dážďovky u mňa je to tak aby som nestúpil do mláky kráčam po obrubníku a auto mi očape celé nohavice za treťou križovatkou ulice miznú a stretávam ťa v tisícoch rozhovorov v podstate ti rozumiem musíš predsa nejak vyplniť ten čas medzi narodením a smrťou lenže nakoniec to vždy dopadne tak že sám posledný ostavám verný ideálom za ktoré som nikdy nebojoval

niektorým ľuďom proste nevysvetlíš


foto archiv autora

Peter Prokopec Peter Prokopec (*1988) sa narodil v Poprade. Momentálne – kvôli štúdiu na vysokej škole – žije striedavo vo Svite a v Bratislave. Publikoval v časopisoch Romboid, Vlna, Tvar a v on-line almanachu Wagon.

Niekam

Valčík

Strach – – viac než emócia: nechcený význam mena v noci ktorá bola ako bezdomovec: niesla si nás všetkých...

Okamih... – nie pred nocou ale kdesi za ňou kde sa tma deje akoby náhodou: tu: miznutie budov má svoj pevný rád – topánky kabát kľúče

Hodinky – tá zlomenina času – rýchlo zrastali na tvojej ruke – a zahojili sa ešte predtým než si si trochu posunul rukáv kabáta... A nešlo to... – – nešlo povedať že je už dosť neskoro že je najvyšší čas vrátiť sa

niekam domov...

Zlomená kosť

Noc akoby si hodil kockami: náhoda svetla ktorá sa opakuje

Vo vnútri noci si ako zlomená kosť: brániš v pohybe keď Mesiac dorastá do tvoje tváre

A ty zamiešaš tmou ako balíčkom kariet:

Ze souboru Nestabilne pole

a náhodou sa niekto pristavil: Ahoj nevieš prosím ťa koľko je hodín?

Balans

Vyjdem medzi lampy – tanečné parkety pre svetlo

po rozdaní máš na ruke postupku – kompletný lunárny kalendár a v stávke je balans na osi rána –


Inokedy – nahá až po okraj – zaspávaš v odrazoch

návrat do domu ktorý nikdy nebol

na nich: ubúda z Mesiaca – za pár dní sa začne vracať akoby niečo zabudol – nie sú východy a západy Slnka len pomalé mesačné odchody a návraty do sály

Pavúčie teplo

Do tejto siluety

Pohlo sa Slnko na fronte

Ako kapele rozsvieteným oknám

v zákope tvojich očí

Tieň – kryha vyveštená svetlom – je len kŕčom pamäti: áno do tejto siluety som kedysi patril...

tlieska jeseň

Zohnem sa po list – má farbu valčíka

aj deň postrelený svetlom kmitá kmitá ako pavúčie teplo ako zrak

28 /

A len priložená k svetlu spôsobom huslí zdáš sa byť zliata do jedného celku


A teraz? keď vyhla sa mojej tvári


Jan Stanislav foto archiv autora

Narozen 7. 12. 1987 v Pardubicích. V roce 2007 maturoval na Gymnáziu Dašická, Pardubice. V současné době studuje na PdF UHK. Publikoval v časopise Psí víno a na serveru totem.cz. „Moudrým“ a „rozumným“ lidem musí připadat, že si tvořením vlastních textů léčí komplexy z nenaplněných tužeb a přání.

Pesimista zobe víno ve své posteli a střílí na všechny světové strany Pocit stísněnosti sviští skrz vakuum sivého pokoje v němž posedávám a nedělám nic co by těšilo všechny pracující a makavé a hlavně ZODPOVĚDNÉ občany kteří by mně pochlebovali a říkali: „To je hodný a slušný chlapec, jak doma pomáhá!“ Skutečnost, že se tato skutečnost neuskutečňuje, ale že se uskutečňuje jiná o mnoho zábavnější, lenošivější, nic panujícímu lidskému smradu nepřinášející je pro mne jedinou zárukou že nic neposeru a hlavně – nezblázním se z toho, jaká jsem dokonalá bytůstka páníček tvorstva neomylný guru jemuž bude stát pomník na rozlehlém náměstí které podpoří páníčkovu důstojnost, dokud se na blahorodnou sochu někdo „delikventní“ nevykálí a neobjeví se zdrcující zpráva v TV, na internetu, v rádiu u níž si ti poctiví milovníci pravé humánní demokracie za kterou jako mladí do roztrhání těla bojovali (blbe – vůbec nevíš, o čem mluvíš!) pořádně zaklejí a život půjde dál Nechci tomuto světu předat směsici informacemi přetékajících počítačů s lidskými údy, kůžemi, orgány a kostmi (co by si taky od tebe ty dětičky vzaly, ty násosko?!) a to ani cizí počítače, ani vlastní počítače Nechť si každý vysloužilý počítač rozmyslí zda téhle civilizaci předá nový Fikaně a upřímně na to šel filozof Thales poněvadž když se ho podobná lidská PC zeptala proč se nikdy nestal otcem, odtušil: „Protože mám rád děti“ a v tom vězí celá ta logika Proč se zapojovat do té „úchvatné“ mašinérie?


Jakožto nihilisté, před kterými Nietzsche důrazně varoval se nemusíme ani obávat smrti jelikož, jak pravil Schopenhauer, když je život, není smrt a když je smrt, není život takže jde v zásadě o hovno Každý se dokáže stejným dílem bez ohledu na rádoby zásluhy a ocenění a vyznamenání a počet zájezdů k moři za sluníčkem a množství po sobě zanechaných lidských PC a majeteček a psychické ustrojení podílet na tomhle marastu Nedivím se doktoru B. Hrabalovi že už v mládí dobře věděl – tenhle pán bude mým světonázorovým učitelem Naivní optimisté baští tu třpytivou omáčku i s knedlíčkem a masíčkem určitá část lidstva se sotva dotkne přílohy a někteří volové si jdou ještě přidat Přidám si víno (…jenomže tentokrát už tekuté…)

Míjel jsem na kole dvě mladičké maminky a málem jsem do nich vrazil protože kráčely po cyklostezce s obřími kočáry před sebou

30 /

krásně vedle sebe s nosánky nahoru a se sebevědomým pocitem že planetce Zemi něco daly Říkal jsem si, jaké to jsou naivky to své mléčné hovno z chlupatých koulí radši nechám zhebnout v záchodové míse než abych jím podpořil takovéhle zvěrstvo pomatené vykořisťované nedomrlé ubité přikované na kříži věčného koloběhu Kdekdo se bude divit proč zrovna takový humorista a vtipálek a miloučká vypitá držka jako já v sobě nese takováto obscénní šílenství (a ještě když zrovna poslouchá takové veselé písničky!) A panovník Vašek mě dá zavřít do blázince (anžto nejsem RACIONÁLNĚ uvažujícím ekonomem) kde se páni psychiatři konečně na vlastní kůži přesvědčí že jsem – stejně jako všichni okolo – smutnou obětí nihilismu 21. století Je zázrak, že ještě fungujeme ale Bob Klepl říkal že už to máme za pár a Májové to tvrdili taky (jenže tisíc let po něm)



To se stane málokomu

Když piju pivo

Opatovická pole

Četl jsem si básně (ne ty svoje, samozřejmě) na lavičce u nástupiště číslo dva, jižní část, kolej druhá a svítila na mě jediná lampa

Když piju pivo myslím na věčnost

Jsou vidět pokaždé, jakmile kolem nich projíždí vlak a lidé znuděně koukají z oken

Důchodci stojící naproti na nástupišti číslo tři, jižní část, kolej čtvrtá si museli klepat na čelo a ptát se: „Co to ten blb dělá? Vždyť je osm večer! Zkazí si očka, mládenec!“ A pak to rozlousknul vlak který přijel na nástupiště číslo dva, jižní část, kolej třetí čímž mne oddělil od důchodců zastínil dopady světla z té jediné lampy a já věděl že tentokrát jsem už opravdu v prdeli ani ten ostříží zrak mi nepomůže

Když piju pivo vidím haldu popsaných papírů do nichž jsem vtiskl část své ubohosti Když dopíjím pivo chodívám na kutě a choulím se do hřejivých útrob přikrývky Když pivo zmizí a já usínám pokaždé doufám že nazítří ještě otevřu oči a svět kolem bude pořád trapně stejný

Zaklapl jsem knihu a šel si poslušně stoupnout k dalším důchodcům

32 /



Na podzim i na jaře, když přicházejí deštivá období, vytvářejí se na jejich površích blyštivá jezera, obrovské ptačí Bajkaly, na nichž směle proplouvají zdivočelé kachny, kterým podél křídel sviští chladný vítr Kachna je pozoruhodné stvoření Kachna neplatí nájem a poplatky za energie Kachna nevstává do práce Kachna se nemusí převařovat a „chodit s holkou, kterou strašně moc miluje“ Kachna nezparchantěla a nepreferuje ve společenské hierarchii kariéru, finanční ohodnocení, majetek, moc a dosažené vzdělání Kachně je u prdele politika a bulvární šplechty Kachně se nikdo neposmívá, když se pozvrací Kachna nemusí poslouchat kydy o „nedostatku empatie“ a „necitelnosti ducha“ Kachna nemá tendenci žvanit o svých ohromných, nepřekonatelných a nevyřešitelných problémech Kachna není citlivka; zasouloží si i bez předchozího plkání o „lásce“ Kachna ví, že když se něco posere, život jde dál Kachna nemusí naplňovat pitomá konvenční očekávání druhých Kachna nepociťuje ostudu, jakmile se vyspí pod lavičkou Kachnu nikdo netepe za to, že se nenaučila píčoviny „enormně důležité“ pro jiné kachny Kachna může neomezeně kočovat a okolí ji přitom nepovažuje za podivína Kachna není „cáklá“ jenom proto, že ještě neviděla „tenhle zásadní filmek“ a nezná „klíčový letopočet“ Kachna se nejroztomileji tváří na talíři, s červeným zelím a směsí bramborových a houskových knedlíků


Kai Mertig 22. 5. 2010, Východní Čechy: právě vrcholící sportovní sezona 2009/2010 přináší hned dva úspěchy největších východočeských měst. Na poli extraligového hokeje zazářil tým HC Eaton Pardubice, vítězem druhé fotbalové ligy, a tudíž jedním z postupujících mužstev do nejvyšší fotbalové soutěže, se stal tým královéhradeckých „votroků“(…) sport nepochybně patří mezi nejčastěji komentovaná témata na něž narazíte v každé typické hospodě (kromě toho se lidstvo tuze rádo baví o kundách a politice, kterou – čert ví proč – běžný Čecháček povýšil nad umění, však se jenom zkuste bavit o německém expresionismu nebo ruském realismu – budete označeni za idioty, zatímco když prostě řeknete, že ten a ten „papaláš“ je vůl, všichni vás mají za svatého a nesmírně sečtělého) sport však mnozí považují za ptákovinu a já jim zčásti rozumím naštěstí nás potkaly hned tři radosti ve sportu objevujeme každý rok Ameriku tak například letos jsem si konečně uvědomil že sedmdesátiprocentní držení míče na kopačkách nemusí nutně znamenat výhru a postup fotbalového mančaftu! že s mužstvem plným hvězd, které tvoří papírově nejsilnější tým, ještě nemusíte zvítězit na hokejovém mistrovství světa! že přesilovka šest na tři jest přesilovkou dvojnásobnou! že Diego Maradona zbožňuje zmrzlinu! že redaktor ČT se může mylně domnívat, že v Brazílii se hovoří brazilsky! podobné OBJEVNÉ pikantnosti se dozvíte pokaždé, jakmile zapnete televizi už je mi jasné, proč lidé během sledování (a zejména poslouchání) podobných „objevů“ vypijí tolik alkoholu pokud to máte aspoň trochu srovnaný, bez těchto vymožeností se to zkrátka nedá vystát už je mi jasné, proč lidé raději udělají „jinou práci“ například že si sednou k počítači a nesouvisle vyzvrací co si myslí o současném sportu

34 /



foto archiv autora

Oblíbená doplňovačka v křížovkách – „Blbost na pět“ (S - - - T) * 1987 Saská Kamenice Literarní přebory: Eobanus-Hessus 2009 (Erfurt), hr2-Stipendium 2010 (Wiesbaden), publikoval v různých časopisech a antologiích. „jednoduše kráčím vstříc větru, ať jdu kamkoli. miluji jazz, rád čtu noviny, jím brokolici. jsem prostě kluk, svědek 21. století a ten, kdo ztrácí špunty do uší, když se tramvaj příliš houpe.“

Drei Männer fahren nach Reykjavik Freitag Mittag, so gegen eins, zeigt Krüger plötzlich in die Ferne, das Wasser läuft ihm aus den Haaren, kannst du das sehen, sagt er, und nickt auf seinen Finger, er zeigt in die Landschaft, mit der anderen Hand greift er nach etwas, Krüger schlürft aus einer Dose, gluck gluck gluck. Wir sitzen auf seiner Bank hinter Esso. Krüger und ich und auch Katinka ist da. Ich sage seine Bank, weil Krüger hier immer sitzt, was trinkt, was isst, Katinka streichelt. Um mehr geht es nicht. Auf die Art hat er sich eingerichtet. Er zeigt in die Ferne und schnippt, er schnippt obwohl da gar nichts ist. Ein bisschen wie zaubern ist das. Kannst du das sehen? Nein. Das kann ich sehen: Neben mir sitzt ein Typ, den ich Krüger nenne. Katinka sage ich, und er nimmt den Arm endlich runter, das war wohl ein Wort. Auf einmal will er gar nichts mehr zeigen. Katinka, so nenne ich die Katze dort drüben. Woher kommt sie, ist sie dir zugelaufen, sag mal. Er dreht den Kopf und schaut mich an. Ganz regungslos und danach kommt nichts mehr. Seine Antwort fällt aus. Darin sind die beiden gleich: Dasitzen, schauen und schweigen. Jeden Tag, so kurz vor zehn, macht es sich Krüger auf seiner Bank bequem, er schaut Autos an, wie die in eine Waschanlage fahren, ein Wagen nach dem anderen, darin sitzen Menschen, die fein angezogen sind. Tsch tsch tsch, vorn kommen die Autos dann sauber heraus und die Menschen darin schauen glücklich aus. Ein bisschen, als wären sie mitgeputzt worden. Schön. Katinka kommt, schaut und wartet. Krüger kommt, schaut und wartet. Auto fährt rein, Auto kommt raus. Wenn es dunkel wird, dann geht

Krüger fort, und dann ist auch Katinka weg. Das Spiel ist immer das gleiche. Er schiebt mit einem Finger die Brille in sein Gesicht. Beinah nachdenklich wirkt das. Sie ist mal zu mir gekommen. Kriegt jetzt mein Mittag. Krüger steht auf und verschwindet hinter einer Ecke. Nach drei Minuten ist er wieder zurück, setzt sich hin. Genau wie zuvor. Hinter der Tankstelle bleibt die Zeit stehen, denke ich. Alles was jetzt ist, war vorhin auch schon. Was soll man da denken. Nichts, bis auf das: Krüger hat das Essen gebracht. Mittag, das also meint er – eine Bockwurst und zwei Scheiben Toast. Lass es dir schmecken. Er nickt, als wolle er Danke sagen und dabei flattern die Haare auf seinem Kopf wild umher, ein warmer Wind aus der Waschanlage versetzt das Dutzend an Fasern in eine Bewegung. Die vorderen Ansätze seiner Haare sind grau, aber an den Schläfen geht ihre Farbe in ein Braun über, das an massives Holz denken lässt. Alt und schwer. In der Mitte des gesamten Gesichts sitzt eine Brille, die nicht recht passen will. Das Gestell nimmt fast schon die Wangen ein. Sie sind klein und tauchen ab hinter dem Glas. Über Krügers Lippen, die wulstig an seine Nase anschließen, hängt ein Schnurrbart, den man nicht ernst nehmen kann. Er schwingt wie Draht an seinen Enden und zeigt in Richtung der winzigen Augen. Es ist sehr heiß in diesem Sommer und mitten darin sitzt ein Mann, in Turnschuhen mit Klettverschluss, langer Jogginghose und einer Jacke aus Fleece. Hauptsache praktisch. Sommer wie Winter, der Krüger hat Prinzipien und die hält er ein. Miez-Miez, tz-tz, er beugt den Oberkörper nach vorn. Katinka kommt und frisst das Brot. Krüger schaut in die Landschaft und hebt den Finger. Dasselbe Spiel wie vor ein paar Minuten. Er will etwas zeigen, ja das kennen wir schon. Kannst du das sehen, kannst du, nein Krüger, ich sehe immer noch nichts, und dann beißt er in die Wurst, Katinka und ich schauen ihm zu, er beißt was das Zeug hält, isst wie ein Mann, Krüger dieser Pragmatiker, unterschätze den nicht, einmal wird es ganz dick kommen und die Welt schaut sich um zur Mittagszeit, Krüger sitzt auf seiner Bank hinter Esso, Katinka neben ihm und er beißt in seine 1,80 €-Wurst, als wäre die Zeit stehen geblieben, ganz leidenschaftslos, ganz der Krüger, die Pelle platzt, kann man da wegsehen,

próza / cizojazyčná / 35

bin ich bereit. Weißt du, ich mach’s wie die Wurst. Irgendwann werd ich einfach weg sein und keiner weiß, wo ich dann bin.

Wir schweigen uns an. Krüger sagt nichts und streichelt die Katze. Er steht auf und geht. Langsamen Schrittes. Es ist noch nicht dunkel, aber Krüger geht fort. Katinka geht mit und ich fahre heim. Denn Morgen ist ja auch noch ein Tag Tři muži jedou do Reykjavíku

Pátek v poledne, kolem jedné, ukazuje Krűger náhle do dálky, voda mu padá na vlasy, vidíš to, říká a ukazuje prstem do krajiny a pohazuje svými dlouhými vlasy, druhou rukou popadne plechovku piva a glo, glo, glo. Sedíme na jeho lavičce za benzínkou Esso. Krűger, já a také Káťa. Říkám na jeho, protože Krűger tady sedí pořád, něco pije, něco jí a hladí Káťu. Ukazuje do dálky a luská, luská prsty aniž by tam něco bylo. Je to trochu kouzelné. Vidíš to? Ne. Já to vidím: Vedle mě sedí týpek, kterého nazývám Krűger. Káťa,

36 /

poezie / cizojazyčná

říkám, konečně dá ruku dolu. Najednou už nic nevidí. Káťa, tak říkám kočce naproti. Odkud je? Přiběhla sem, říká. Otočí hlavu a dívá se na mě. Zcela nehybně. V tom jsou si podobní. Sedí tady, dívají se a mlčí. Každý den, krátce po desáté, se Krűger rozvalí na své lavičce, pozoruje auta, jak vjíždějí do myčky, vůz za vozem, sedí v nich lidé, kteří jsou dobře oblečení. Ččččč, v předu vyjíždějí auta zcela čistá a lidé uvnitř vypadají velmi spokojeně. Jako by se také trochu očistili. Hezké. Káťa přichází, dívá se, čeká. Krűger přichází, dívá se, čeká. Auta vjíždějí dovnitř, vyjíždějí ven. Až do setmění, potom jde Krűger domů a Kaťa mizí také. Ta hra je každý den stejná. Posune si prstem brýle v obličeji. Jednou přiběhla a tráví se mnou poledne. Krűger vstane a zmizí za rohem. Po třech minutách je zpět a posadí se. Stejně jako před tím. Za benzínkou se zastavil čas, myslím si. Vše, co je teď, bylo předtím stejné. Na co má člověk pořád myslet. Krűger přinesl jídlo. Oběd - párek se dvěma tousty. Nech si chutnat. Kýve, jako by chtěl říct díky a nad jeho hlavou poletují jeho divoké vlasy, které rozvlňuje teplý vítr z myčky. Vlasy vepředu má už šedivé, ale na spáncích jsou ještě hnědé jako dřevo. Staré a těžké. Uprostřed jeho obličeje jsou posazeny brýle, které nepasují. Držadla nedosahují pořádně přes uši, jsou malá a utopená ve skle. Přes Krűgerovy rty se táhne knírek, který člověk musí brát vážně. Chvěje se jako nějaký drát na koncích a ukazuje směr očí. V tomto létě je dost vedro a uprostřed sedí chlápek v horolezeckých botách, dlouhých šusťákách a flísové bundě. Hlavně praktické. V létě jako v zimě, to jsou Krűgerovy principy a těch se drží. Čiči, čiči. Pokyvuje hlavou ke Kátě. Kočka přichází a žere chleba. Krűger civí do dálky a ukazuje do krajiny. Stejná hra jako před několika minutami. Chce něco ukázat. Můžeš to vidět i ty, můžeš. Stále nic nevidím, a tak si zase ukousne párku, Káťa a já ho pozorujeme, toho pragmatika, jednou bude pěkně vypasený a bude pozorovat svět v tomto poledním čase. Krűger sedí na lavičce za Essem, Káťa vedle něj a on ukusuje svůj párek za euro osmdesát, jako by se čas zastavil. Porcuje si svůj párek a vkládá si ho do úst, jako nějaký rituální předmět. Krűger si otírá ruce do kalhot. Poté pokládá své ruce na břicho jako nějaký Buddha, který se najedl a teď odpočívá. Něco se však změnilo. Klaus Krűger poobědval a vše bylo jinak. Kdo by si to pomyslel. Vyprávěl pod rozpáleným nebem o určitém Carlosovi Ivanovi Rodrigézovi a nějakém cizím chlápkovi z východu, který mluvil polsky, kteří tu před dvěma lety projeli, aby


si nechali umýt auto a ptali se na cestu. Krűger nasával rychle vzduch, když o tom vyprávěl, jeho hlava zrudla a malé oči se opět upjaly do dálky. Chtěli si umýt pouze kola, jen to. Nějak jsem jim to nerozmlouval a to se těm dvěma chlápkům líbilo. Trochu si povídali a hodně se smáli. Řekli mu, že až tudy opět pojedou, vezmou ho s sebou, a že ve třech vyrazí autem do Reykjavíku, podívat se na ledovce. Když opět přijedete, říká Krűger, budu připraven. Víš, já

jsem jako ten párek, jednou zmizím a nikdo nebude vědět, kde jsem.

Mlčíme. Krűger nic neříká a hladí kočku. Vstane a odchází pomalými kroky. Ještě se nesetmělo a on už odchází. Kaťa jde s ním a já jedu domů. Neboť zítra je taky den. linda und karl

es ist vier uhr in der nacht und du rufst mich an, weil karl dich verlassen hat. du wollest kein sterbenswörtchen mehr mit diesem schuft reden, sagst du, aber er habe seine jacke bei dir vergessen. du würdest sie ihm jetzt per post in einem großen gelben päckchen schicken, obwohl er nicht mal einhundert meter entfernt wohnt von dir. während du das alles sagst, stehst du auf dem balkon oder zumindest draußen, deine stimme geht ins weite, sie ist etwas leiser als sonst, so als würdest du von mir wegsprechen. wahrscheinlich rauchst du gerade voller enttäuschung und wut eine nach der anderen und du fühlst dich zumindest ein klein wenig gut dabei, du rauchst gegen karl und gegen die welt und wenn deine zigaretten alle sind, wirst du zum nächsten automaten rennen, der nächste steht vor karls haus, du wirst losgehen mit der entschlossenheit einer frau über fünfunddreißig, bitte versteh das nicht falsch, du wirst dich beeilen und versuchen, möglichst unauffällig zu sein, in jogginghose und shirt, weil nur karl jacken hat und du immer seine trägst. du hast die jacke sicher schon lange verpackt, jetzt frierst du lieber um ihm zu zeigen, dass das hier keine spielchen mehr sind. ich kenne dich doch. er hat ein knallrotes gummiboot, in diesem gummiboot und so weiter, linda, warum hörst du das jetzt. du bist wieder im zimmer. deine stimme ist kräftig und dieser endlos schlechte song läuft lautstark im hintergrund. ich wünsche mich ins bett und dich in die dicken arme von karl, in seine gummibootarme, weil du da zumindest glücklich wärst und ich dir gar nicht mehr zuhören kann. „gute nacht“, sage ich. „gute nacht“, sagst du

linda a karel Jsou čtyři hodiny ráno. Voláš mi, protože tě karel opustil, nechceš už poslouchat žádná nihilistická slova toho padoucha, říkáš, ale on si u tebe zapomněl svou bundu. Budeš mu ji muset poslat ve velkém žlutém balíku, ačkoliv je vzdálen pouhých sto metrů od tebe. Během našeho hovoru, stojíš nejspíš na balkóně nebo někde venku, neboť tvůj hlas vychází jakoby z velké dálky, je lehce tišší než jindy, jako bys oddalovala od úst telefon. Možná kouříš zcela rozrušená a zraněná a cítíš se mizerně, možná kouříš proti karlovi a proti celému světu a když všechny cigarety vykouříš, poběžíš k automatu, který stojí kousek od karlova domu, půjdeš uzavřená do sebe jako zhrzená pětatřicátnice, prosím, nechápej to špatně, pospíšíš si a zcela nenápadně v kalhotech na běhání a tričku, protože karel je nosí také. Už jsi jistě dlouho tu bundu zabalila, teď raději zmrzneš, abys mu dokázala, že už to není žádná pitomá hra. Znám tě přece! Má křiklavě gumovou loďku a v té loďce… tak dále, lindo, proč to posloucháš právě teď. Jsi opět v pokoji, tvůj hlas je silný a tato nekonečně pitomá píseň zní strašně nahlas. Chci už být v posteli a tobě přeji karlovu náruč, jeho gumovou náruč, protože v ní můžeš být aspoň trochu šťastná. Už ti dál nemám sílu naslouchat. Dobrou noc říkám, dobrou, odpovídáš.

foto Karel Cudlín (www.cudlin.com)

Krüger beißt rein, dass es ordentlich knallt peng, nicht einmal peng, nicht zweimal peng, nein dreimal, ganz schonungslos, die Bockwurst zerplatzt an seinen wulstigen Lippen, und dann ist sie mit einem Mal weg. Krüger wischt sich die Hände ab, weil die fettig sind, dafür muss dann die Hose herhalten. Danach legt er beide Arme auf den Bauch. Buddha hat gegessen und jetzt ruht er sich aus. Mit einem Male ist etwas geschehen: Klaus Krüger hat Mittag gegessen und alles scheint verändert zu sein. Wer hätte das gedacht. Er erzählt aus heiterem Himmel von einem gewissen Carlos Ivan Rodriguez und einem fremden Mann aus dem Osten, der polnisch spricht, vor zwei Jahren seien sie hier gewesen, um das Auto zu waschen, sagt Krüger, und sie hätten ihn nach dem Weg gefragt, Krüger bleibt fast die Luft weg, als er davon spricht, er atmet schnell und sein Kopf läuft rot an, seine kleinen Augen werden unerhört groß, sein Arm zeigt weiter in die Ferne. Sie wollten, dass er die Scheiben putzt, nur das, und Krüger habe gesagt, dass er nicht von der Tankstelle sei, sondern auch nur ein Mann, der die Welt sehen will, deshalb sei er da, Carlos und der andere Mann hätten gelacht, bestimmt fünf Minuten, bestätigt mir Krüger, und sie hätten gesagt, dass sie wieder herkommen werden und dann werden sie ihn mitnehmen, ihn, den Krüger, und zu dritt mit dem Auto nach Reykjavik fahren, Gletscher sehen, Geysire, all das. Wenn sie kommen, sagt Krüger, dann

Překlad Radek Fridrich Básník, publicista a překladatel Radek Fridrich se narodil 1. prosince 1968 v Děčíně. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (obory český jazyk a literatura a německý jazyk). Dnes tamtéž působí jako středoškolský a vysokoškolský pedagog. Příležitostně se věnuje výtvarnému umění. Žije v Děčíně. převzato z www.czechlit.cz, redakčně upraveno

próza / cizojazyčná / 37

foto archiv autora

J. H. Kalif nar. 1977 v Děčíně, kde doposud žije. Absolvoval střední elektrotechnickou školu a VOŠ stavební – obor železniční stavitelství. V současnosti zaměstnán jako mistr na stavbě. V roce 1998 založil s F. Řezníčkem a D. Ruppem Literární spolek Houby s woctem. Spolu s F. Řezníčkem je vydavatelem soukromých tisků v nakladatelství Vesele mrtvý domeček. Publikoval v Psím víně, Welesu, Pandoře, Dobré adrese a almanaších Pět let, Město D (oba Městská knihovna Děčín) aj. Knižně vydal sbírku Norkova (Městská knihovna Děčín v edici Nomisterion, 2005).

Ostych Stará lani, sedíš shrbená v zahrádce zaplivané restaurace. Sama v záplůtčí. Lovcům zželelo se raněného zvířete, tvého tuhého masa. Neuspořádanými stehy látají náměstí pod oblohou bez mráčku, z tebe ani neusrknou. Ospalý číšník semtam změří ode dveří rajón, ale i on tě přehlíží. Nad papírem shrbená, lani v pelichání, v ruce svíráš kremroli, v žalbotách krčíš prsty, sevřená nepolapitelným strachem. Šlehačku z papíru pak lížeš si krvavou šlehu. Krev ulpěla ti na bradě a zšedlých rousních. Tak přece jeden. Na pampeliškovém padáčku létá, leta láduje, lící a tlačí na spoušť. A ty, vyschlá, v houštinách patrnosti ztrácíš chuchvalce srsti. A v obnažení slábneš a tvé kroky na jistotě ztrácí. Pod kaštany Vítr sílí. Kaštanové listí dopadá s rachotem do trávy. Ze tmy co chvíli něco zapraská. Ohlídneš se a potom mi zas rychle vracíš propůjčenou pozornost. Říci to nelze. Plachá slova vítr rozhání po neurotické hladině noci. Ale rád bys, abych to věděl, co všechno z tebe v těch matných siluetách stromů praská. Když v černočerné tmě ťaté jen plamenem svíčky sedíme naproti sobě v zahradě, vítr sílí a začínáme drkotat zuby. Ale já, protože jsem jenom člověk, to nevydržím a řeknu: To v kostech praskaj chvíle, co už nevzpomeneš.

38 /

próza / česká

A ty, protože jsi jenom člověk, to nevydržíš a opravíš mě: To ve svalech mi praskaj larvy nočních motýlů. Hles hluchých Po zohlednění všech hledisek nemohu jinak: prohlížím noclehy, do podpeřin nahlížím, hlízy zla hledám. Nehledě na příčiny, nehloubám nad nimi, patou pak rány hluboké hloubím, by v hlíně ani nehlesli hluchoty pohunci, choutek laciných lační v chodbách svých - chlív! Sám však v hloubi duše pokleslý. Sám tím prokletím nahlodaný, v hlavě hlučný hlad! Vždyť chybí hlubší vhled, alespoň hles hluku hlav, které se ohledy a okolnostmi ohánějí. Jen oholená povrchnost chlípně na mně chladně civí, neprodchnuta, ozvěnu hlasu v ohlučnici škrtí. Kostky Dvakrát po sobě řachnul pěstí do stolu: „Jojojo! Jedém!“ Nad vousy pichlavou šustivou tváří pableskovaly dvě skleněnky, dva spící ptáci schovaní za sněhem těžítek. „Tři dny už tu takhle sedí,“ řekla pinglice, oči na štucu, ruku na páce pípy a chlap, kterému slova patřila, se otočil zpátky jeho směrem. „To je hvězdárna, kde zkoumaj slunce. Jednou se přes ty čočky podivaj a pak zbytek života diktujou knížky,“ řekla babka u vedlejšího stolu a našpulila pysky k loku: „Jó, vědci, to známe, tohleto, vědci.“ „Rum! Ten já můžu!“ vykřikl chvíli po tom, co pinglice mrskla přes pípu: „Rum pije,“ a chlap zvednul palec, „tak mu jeden doneste.“ „A vyhodili mě z práce! Ale rum, ten můžu!“ „Nikdo ho nevyhodil, jen se zas tři dny neukázal,“ vysvětloval jeden v montérkách druhému opodál. „Chováme se, jó, chováme se,“ zaslechl to Petr a hodil do sebe rum, loknul piva, otřel knír, dvakrát břinknul do stolu loktem a zanotoval: „Jó, zedníci, ty pijou rum!“ „Dobrý den,“ otevřely se dveře a za chvíli vrzla židle: „nevadí, že ne?“


U stolu už seděl Petr: „Jedéme, jedeme!“ a chlap, který co chvíli zvednul palec, když zrovna nekvrdlal kostkami v dlaních. „Petře, poď domu,“ zkusil to nově příchozí. „Počkéj, hrajém,“ tr dn dn dokutálely se kostky. „Už to sviští, už to jedé!“ tři šestky, dvě jedničky a pětka. Petr zvednul sázku na stopadesát. Chlap dorovnal. Tr dn tn, dokutálely se kostky. Šest sedmiček. „Poď, Péťo, takhle všechno prohraješ.“ „Počkéj! To dostanu zpátky,“ tr dn dn. „Copak nevidíš, že tě vobírá?“ „Chováme se, jó, chováme se,“ obořil se chlap na přisednuvšího a zvednul palec k pípě. Obrazy Na jednom místě je květované čalounění gauče natržené. Pokoj je špatně vyštukován, ze zdí vystupují mapy. Ze zásuvky ve výšce očí odkapává terpentýn do připravené nádoby. Přes rám otevřeného okna dovnitř přepadávají mužské hlasy. Do připraveného lavoru s terpentýnem pokládám ztracené obrazy. Prsty potápím a pomáhám rozpustit barvu. Z kaluže před domem, do které se z nebe spustil sluneční paprsek, vylétl komár. Proletěl kolem sedících mužů a otevřeným oknem do pokoje. Blízko ucha zabzučel komár. Na domněle ztracených obrazech jsou postavy a místa. Průzorem zrcadla ve výšce očí pozoruji prázdný pokoj. Je špatně vyštukován a gauč u stěny má obroušené květy z čalounění. Za dveřmi pokoje stojí bílá socha ženy. V dlouhé chodbě za dveřmi do pokoje stojí bílá socha nahé ženy. Chodbou se rozléhají chrchlající kroky. Průzorem zrcadla zasazeného v litinovém rámu vidím vcházet do pokoje muže. Usedá na gauč a sám pro sebe si šeptá: Je dobře, že jsou stromy zelené, ale já stejně raději žlutou. Muž pohladil ňadro bílé ženy a vchází do pokoje. Rovná přehoz gauče, usedá na něj a něco si šeptá. Potom se zvedne, opře oběma rukama nad průzorem zrcadla o špatně vyštukovanou stěnu s výboji prasklin, zahledí se mi do očí a špitne: Mraky jsou tak husté, že ani déšť neprosákne. V připraveném lavoru s terpentýnem topím obraz se stromy. Prsty stírám vrstvu zelené a pak i žluté bar-

vy. Terpentýn je tak kalný, že nedohlédnu na dno. Z nebe se po paprsku spouští sluneční bytost. Nohy dopadají do kaluže a rozstřikují kapky vody. Sedící muži jsou natolik zabráni do hovoru, že si ničeho nevšímají. Bytost zvedá zrak o tisících očí k oknu, proměňuje se v komára a společně s hlasy mužů přepadá do pokoje. Zpod cizích rukou bere lavor a odnáší ho před dům. Terpentýn vzpomínek chrstne přes mřížku kanálu, ale obrazů neubývá. Chapadla Stařeček uchopil zábradlí a opatrně sestoupal do vlažné vody. V chodidlech pocítil ocelově studené výboje. Voda sametové tělo objala jako milující žena muže vracejícího se po tisící z práce. Vroucně, bez zbytečných gest. A tiše zašplouchala do uší: Konečně tě zas v sobě mám. Důvěřivě se poddal jejímu náručí a nechal se unášet do nejbližšího rohu. Ponořil se, aby smočil také vlasy. Když se znovu rozkoukal, uvízly mu v očích dětské žabky, ještě ze sprchy mokré. Vzpomněl si na černé papírové boty uložené doma ve skříni za ručníky. Jako nikdy nerozbalené hovězí, uchichtl se představě svých bezkrevných nohou sešněrovaných v papíře. Opodál mladá matka se striemi na bocích a povislým bříškem nadnášela dlaněmi malého syna. V očích mu přeskakovaly návaly strachu s explozemi smíchu. Stařeček trochu pokrčil bolavou nohu a zase ji propnul. Krátké bodnutí nedovolilo pohyb dokončit. Rozhlédl se. Na lavici dva metry od bazénu seděla s koleny pod bradou postarší plavčice. Medúza, mořská pana, plavčici nemůže dělat kde kdo. A přece nikdy neslyšel ani tón z jejího hlubinného zpěvu. Položil se do průhledné, husté atmosféry, proměnil ve vrásčitého delfína a otočil se kolem páteřní osy. Splývavým pohybem se po zádech vydal k protějšímu břehu. Po stropě pokrytém modrozeleným lišejníkem se mezi poházenými vybělenými kostmi proháněli krovkovití broučci a jiná havěť. V prázdných neporostlých propastech prosvítalo noční nebe se zabodanými špendlíky hvězd. Pod každým špendlíkem už nějaký ten hmyzí tvor vrtěl nožičkama.

próza / česká / 39

Prsty se dotkl pevné překážky. Otevřel oči a přitáhl se k hraně bazénu. Pod vodou si povytáhl černé plavky a oslovil mladičkého Vietnamce odpočívajícího nedaleko. Stařeček se ztěžka nadechl. Horká pára mu balónkově nadouvala plíce. To je divné, brblal si. Že by se mi dnes nespustila rýma jako obvykle? A zkoušel dýchat pusou i nosem. Někdy se mu v páře zdálo, že dýchá horký čaj. Málo vylouhovaný a ze silně chlorované vody, ale magmaticky horký. Zapřel se o hranu dlážděného stupně, na němž seděl, a posunul se blíž mladému Vietnamci. „To je, jako bych dýchal horký čaj. Víš, co je to čaj?“ oslovil ho stařeček. „No bodejť,“ a usmál se tak, jak se stařečkové usmívají, „abys nevěděl.“ Z páry vyšel první, Vietnamce v závěsu. Zastavil se u odloženého ručníku a zapátral v jeho přehybech. Nasoukal si na jednu dlaň gumové vyčesávadlo na psy a rozhlédl se, aby našel nového přítele. Uhrovitý Vietnamec stál pod sprchou a šteloval teplotu proudící vody. Stařeček k němu přistoupil zezadu. Sklonil se a uchopil jednu nohu za saténový nárt. Zvedl ji do výše jako kovář kobyle a tu se chapadélka gumových chobotniček dala do křepčivého třepotavého rejdění. Dotýkala se klenby chodidla, masírovala ji, přisávala se k patě a s neslyšným mlasknutím zase pouštěla a mizela v chlípných ulepených uličkách mezi prsty. Chlapec se dlaněmi opíral o zeď, oči zavřené. Když je znovu otevřel, zahlédl v orosených zrcadlech obkladaček úlomky své tváře v zajetí vymazaných spár. Od shora dolů po nich stékaly slzy a zanechávaly po sobě vyděšeně roztřesené jizvy.

40 /

próza / česká

Umyvadlo Kapka. Už skoro usínám pod přikrývkou s logem hotelu, už snová kobyla vzpíná se téměř zapřažená a KAP! - KAP! - KAP! z koupelny. Ne, že by spáče měla vzbudit zvučnost kteréhokoliv z těch tří písmen, to by nejspíš nešlo. Kdyby však spáč nebyl teprve v larválním stadiu. To pak i takové tenounké kap působí jako bodnutí do usínačova zámotku. Vstal jsem a po paměti zakopl o židli, která tu ještě před chvílí zaručeně nestála. Dokodrcal jsem se do koupelny a za pozorného dohledu aliterace sedící tiše a potmě se zápěstími za zády zavázanými za závěsem sprchového koutu, s očima vydloubnutýma a zakroutil kohoutku krkem. Opět ulehnuv jsem k sobě přivinul cukající se torzo městské noci. Pšt! okřikl jsem ho, když se rozpovídal o nonstopu v Plzeňské. To se z koupelny počal znenadání ozývat neznámý vánkovitý hlásek. Zaposlouchali jsme se a opravdu, bylo to takové tichounké, bliznové Pít, Píít.Odkopl jsem peřinu a zlostně vstal. Ty nerudo, špitla židle, když jsem se jí umně vyhýbal. Ty tu nemáš co dělat, tak se neozývej, pomyslel jsem si a vtrhl do koupelny. Pít, ozvalo se zas, píít, z výpusti umyvadla! Přistoupivše naklonil jsem se a jak do trombónu zahřměl: A hlad, hlad nemáš!? Chvíli bylo ticho a pak jsem ze sifonových temnot sotva zaslechl: Hlád je převlečená žíízeň. Píít!


foto archiv autora

Petr Měrka Narodil jsem se v roce 1979 na Vsetíně, kde jsem i pár prvních let bydlel. Poté jsem se přestěhoval do Valašské Polanky, kde žiji podnes. Absolvoval jsem základní a střední školu. Po jejím dokončení jsem se odebral do blázince. Odtud zásadně nevycházím. Autor publikoval časopisecky v: Babylon, Psí víno, Živel, Labyrint revue, A2. Vydal sborník povídek 7edm (2010, Theo) a Telekristus a mentál (2007, Fra). V současné době mu vychází novela Fantasmagorie televize (Fra).

Milosrdný nakladatel Můj nakladatel je ke mně velmi laskavý. Má mě upřímně rád. Potkali jsme se na diskotéce. Trsali jsme spolu na parketu jako 2 homosexuálové. Vrhali jsme na sebe zamilované pohledy. Moc nám to slušelo. Oba jsme měli růžové oblečení. Tykat jsme si začali u baru. Chtěl vědět jak mám velkého ptáka a tak jsem mu ho ukázal. Byl s jeho rozměry spokojený. Dokonce tak, že mlaskl a pronesl: „Takové péro může mít jedině rozený spisovatel.“ S uzarděním jsem se mu přiznal, že opravdu píšu skvělé kokotiny. To ho mile překvapilo. Chytl mě chápavě kolem ramen a odvedl stranou, kde mi strčil jazyk do pusy. Když mi z úst vysál dostatek slin, pověděl: „Já jsem nakladatel a vydám ti knihu. Tedy jestli nějakou vůbec máš.“ Patrně tomu chtěla náhoda, že jsem zrovna měl u sebe jeden svůj román do kapsy. Pojednával o hrdinovi, který měl naději a proto stále doufal. Byl hezký, opálený a modrooký. No učiněný idol dívčích srdcí. Sáhl jsem pro něj a podal ho Mirkovi. Ten v něm zalistoval a řekl: „Geniální. To půjde na dračku, kurva.“ Měl pravdu. Netrvalo dlouho, snad sotva necelého půlroku, a vydělal jsem si milión. Teď jsem bohatý a šťastný. Nakladatel mě zbožňuje a čeká, až napíšu něco dalšího. Do psaní se nelze nutit. Jednak to chce mít talent, píli a pak také inspiraci. Aktuálně jsem žádnou nedisponoval a z toho důvodu se jen flákal. Celé dlouhé

dny jsem se procházel chodbami různých knihoven a vzdychal nad tituly svých kolegů. Byl jsem unešen jejich nezměrnou fantasií a nadšen příběhy, které dokázali vymyslet. Mirkovi došla trpělivost a přišel mi vyhubovat. Pověděl mi: „Petře, vzpamatuj se!“ Jenomže to se lehce řekne. Celý život žijeme v realitě a to je deprimující neradostná záležitost. O něčem tak ošklivém se mi v žádném případě fabulovat nechtělo. Uvažoval jsem o banálním a primitivně jednoduchém tématu. O něčem, co by pochopilo i imbecilní dítě. Pomyslel jsem na pohádku o chlapečkovi, který kvůli sledování televize přijde o rodiče. Jakmile Mirek odešel, usedl jsem k počítači a pustil se do toho. Jsem zvyklý na železnou pravidelnost. Každé ráno ve 2 stereotypně vstanu, osprchuju se a vypiju hrnek mezkalinu. Pod vlivem to jde samo. Většinou použiju to, co mě první napadne. Trvalo mi to měsíc a půl, než jsem to dokončil. Potom jsem to poslal Mirkovi a čekal na jeho odpověď. Mirek byl zrovna na dovolené v Alpách. Kvůli spoustě pěkných hochů neměl čas mrknout na mejla. Trápilo mě to. Každý den jsem se soužil a díval do schránky, ale pořád nic. Zavolal jsem proto svému psychiatrovi a informoval ho, že velmi vážně uvažuju o sebevraždě. On mě trpělivě vyslechl a potom se mě otázal: „A už víš, jak se zabiješ?“ V tom jsem zatím neměl jasno. Rozhodl jsem se, že se napřed pozeptám, co za nejvhodnější způsob bych měl zvolit. Ukončil jsem spojení a vyrazil za praktickou radou. Žiju na vesnici. Všichni tu chodí v montérkách nebo do kostela. Já jsem výjimka, protože nosím na sobě pyžamo. Cítím se v něm pohodlně a jako blázen. Vidláci na mě vyjeveně zírají a vyprávějí si o mně mýty s legendami. Nechci být zbytečně skromný, ale ve Valašské Tatrance jsem Malé děti se mi posmívají a vykřikují cosi hanlivého, čemu já ale vůbec nerozumím. Jdu do hospody, kam tady také jinam. Ve dveřích se míjím se známým ochlastou Jupe Vapulíkem. Odnášejí ho na nosítkách do sanitky. Je mu 26 let a zkola-


Neperte předkožku příliš vážně Nikdy jsem neměla ráda obyčejné kluky. Snad to byla u mne nějaká vrozená deviace, ale už ze zásady mě k sobě přitahovali výhradně zlí grázlové. Nejlépe, když jejich vzhled evokoval samotného ďábla. Jenom při pouhém pohledu na takového maniaka jsem zvlhla v rozkroku. Posedla mě zvláštní animální vášeň. Nedokázala jsem se ovládnout a musela toho úchyla oslovit. A to byl případ i Svinči Ponožky. Vypadal sice jako pravý a nefalšovaný démon, ale ve skutečnosti to byl ubožák. To jsem samozřejmě nepoznala hned, ale až po nějaké době. K mému nemalému šoku byl Svinča abstinent zaobírající se původním křesťanstvím a východní mystikou. Často ulítával mimo realitu a vůbec jsem ho nemohla přesvědčit k souloži. Svěřil se mi s tím, že je panic a chce, aby tomu tak zůstalo až do konce jeho života. Tehdy poprvé mi začalo být zřejmé, že ten člověk je naprostý idiot. Já nebyla panna už od svých třinácti a do této chvíle jsem absolvovala 3 potraty a to mi bylo teprve 16! Podrážděná a v nervu jsem mu výhružně řekla: „Svinčo, jestli mě neopícháš, tak tě zavraždím!“ Byl neoblomný. Uchopila jsem nůž a několikrát ho bodla do hrudního koše a břicha. Stříkala z něj krev jako z prasete, ale měl nepřirozeně tuhý kořen. Nechtělo se mu natáhnout brka. „Proč neumíráš?“ zaječela jsem tímto faktem poněkud vyvedená z míry. Svinča se na mě usmál a pověděl: „Protože věřím v Boha a on mi dodává sílu.“ Po této jeho psychotické větě jsem pochopila, že potřebuje odbornou pomoc. Zavolala jsem z toho důvodu mobilem do blázince. Ve stručnosti jsem jim vyložila Svinčův případ a oni si pro něj bezodkladně přijeli. Osaměla jsem. Padla z toho na mě hluboká deprese. Asi nejhorší bylo vědomí toho, že ho vlastně doopravdy moc miluju. Proto jsem se už déle nerozmýšlela a vyrazila na stopa.

42 /

próza / česká

Měla jsem namířeno do Kroměčíže. Tam je vyhlášená cvokárna, kde na můj popud Svinču uvěznili. Zastavilo mi už asi třetí auto. Řídil ho nesympatický otylý plešatec. Kousek za vesnicí sjel na polní cestu. Tušila jsem, co bude následovat. Něco takového nemohlo zkušenou stopařku jako já překvapit. Otočila jsem se k němu a tvrdě mezi zuby procedila: „Proč to děláš, čuráku?“ Udeřil mě pěstí do obličeje. Byla to tak silná rána, že mi zlomil nos. Okamžitě se mi z něj spustila krev. Chtěla jsem se na toho hajzla vrhnout a vyrvat mu oči z důlků. Plivl však po mně tak brutální hlen, který mě zasáhl přímo doprostřed čela, až jsem ztratila vědomí. Procitla jsem zády přivázaná ke kmeni stromu. Bolelo mě celé tělo. Záhy jsem seznala, že nemám na sobě vůbec žádnou kůži. Do prdele! pomyslela jsem si a jala se hystericky řvát. Navíc Vřeštěla jsem až do ochraptění a pak už jsem mohla tak akorát jen sípat. Bylo mi nanic. Nakonec jsem toho nechala. Kdoví proč mi na mysli vytanula tato otázka: ‚Proč, Bože?‘ „Protože jsi ošklivě poranila jednu z mých oveček a navíc kvůli tobě skončila v choromyslnci,“ ozvalo se z mé levé strany a já se po tom směru prudce ohlédla a spatřila toho olysalého tlusťocha, co mi zastavil svým vozem. „Kdo jsi?“ zajímala jsem se. „Přece Bůh, ty krávo,“ odvětil. Až teprve teď jsem si uvědomila, že zaujímá polohu lotosu a levituje. Minimálně to tedy byl velmi slušný eskamotér. „Co teď se mnou bude?“ procedila jsem ledově. „Coby,“ pronesl Bůh, „zemřeš žízní a protože jsi zlá půjdeš napřed do očistce a pak tvé pomyslné kroky zamíří do pekla.“ Tady se krátce odmlčel, ale už vzápětí dodal: „Lidé mě začali v poslední době, kurva, strašně srát a ta hrstka, co ve mně nejen, že neztratila víru, ale drží se navíc i desatera, to má mít jako během života pojebané? Ne!“ zahřímal. „Pohár mé trpělivosti přetekl. Rozhodl jsem se, že se začnu chovat jako skutečný pasák. Ten, když mu vlk rozsápe ovci, tak ho vystopuje a stáhne za živa z kůže.“ Uznala jsem, že to má svoji nepopiratelnou logiku. Poděkovala jsem mu za vysvětlení a začala opravdu velmi intensivně trpět. Zasloužila jsem si to. Byla jsem totiž pořádná svině. A co vy, jací jste vy?


Martin Müller foto archiv autora

boval. Mají s ním namířeno na JIPKU. Bude tam ležet tak dlouho, dokud ho potrubní poštou nepošlou do odmašťovny. Já tam byl bezčetněkrát a můžu konstatovat, že je to tam tuze fajn!

se narodil roku 1988 v Ostravě, studuje v Brně (žurnalistika-filmová věda) a svá studia hodlá zakončit v Praze. Píše vše možné, občas režíruje, hraje na tisíc hudebních nástrojů, miluje MHD, záchodové kabinky, fast-foody a asijská bistra.

Český film první poloviny devadesátých let „Neměla konec, ani začátek, ne pro mě.“ Na pódium se vyškrábe mladý chlapec s rozcuchanými vlasy, nadechne se a... taky se ozve cupitání po dřevěných prknech, na kterých se pódium tyčí. Přeruší ho mladá... blond a úsměvavá. „Podle mě jsi milý chlapec.“ A chlapec odpoví: „Ale podle mě jsem hovno.“ Blondýnka se zkácí jako podťatá. Nikdo ji však nevynáší. Na pódium se snaží dostat chlapcova matka, nikdo ji však nevynáší. Chlapcův otec stojí v zástupech pod pódiem a myslí si svoje. Vynášejí ho. Kolem projde literární kritik z Tvaru a říká: „Tato povídka je metaforou.“ Vynášejí ho. Na pódium vstoupí básník se zvrásněnými tvářemi posetými myriádami vousů. „Podle mě jsi...“ A chlapec ho přeruší: „Ale podle mě jsem hovno.“ Básník se ale nedá, poplácá chlapce po rameni a bodře se usměje. Vynášejí ho. Pod pódiem se objevil další básník. To už je ale moc, a tak ho vynášejí hned. Chlapec si za zpěvu vlaštovek pomyslí, že nakonec mu nejmilejší byla ta blondýnka. Konec se - jako vždy - odehrává ve veliké posteli pod tapisérií s tygrem. A zní trumpety. Nikoli andělské, všechny anděly už vynesli.

Dlouhá modrá čára Dlouhá modrá čára přeťala můj proud vědomí. Nejprve jsem myslel, že jen sním, že přílišně fantazíruji nebo že jsem snad v kómatu a vidím, jak se mé srdce zastavuje, ale tohle? Čára se vinula ven z okna. Pulzovala a obarvovala pokoj do červena. Všechno bylo červené, i já byl náhle červený – anebo bylo možná červené jen to zrcadlo, kdoví. Modrá čára s tím vším kontrastovala a dál plynně pulzovala ven z okna. Neměla konec, ani začátek, ne pro mě. Viděl jsem jen, že začíná pode dveřmi od pokoje a končí někde v dáli. Když jsem se do té dále zadíval, spatřil jsem ji, jak protíná kukaččí hnízdo, a v něm kukačku, jak sprostě nadává, kdo že jí to kazí její krásný pelech. „Když už se zbavím parchantů, přiletí si ňáká modrá čára, hergot!“ řekla kukačka, ale čára jako by to ani neslyšela. Venku všechno zhnědlo. Připadal jsem si jako v černobílém filmu s barevnými filtry. Oxymorón, ale to nevadí. Vyskočil jsem z okna a dům se za mnou zbořil. Z trosek proudil červený prach do všech stran a poprášil modrou čáru, takže v místě zbořeniště byla jaksi…fialová. Zatřásla sebou, aby z ní prach opadal a zbořila tak kukačce hnízdo. Kukačka si odplivla a proklela modrou čáru tak sprostě, až sama zrudla a proměnila se v rubín. Plivanec se za letu proměnil v čedič a málem mě oslepil. Stromy se třásly a měnily barvy. Vypadalo to, jako by se nemohly rozhodnout, a tak se nakonec propadly do země, a z jejich korun se staly prachobyčejné nahnědlé keře. Hnědé slunce ozařovalo hnědavou trávu a kolem hnědoucí řeka se hnědě hnědla. Všechno bylo hnědé, jen ta čára ne a taky ruiny mého domu nebyly hnědé. Potom jsem uslyšel několik sprostých nadávek za sebou a do oka mi spadl čedič. Nemusíte si nic koupit Pakliže vstoupíte do obchodního domu v centru města, nemusíte si nic koupit, pokud nechcete. Můžete se volně procházet, obdivovat zboží a nízké ceny, za-


Ze života barokního skladatele – Zapomenutí mistři stavovat a mluvit s lidmi, zkoušet si oblečení a tak podobně. Když odcházíte bez nákupního košíku přes pokladnu, pokladní si vás všimne, vlídně se usměje a nasměruje vás k východu pro lidi, kteří nic nekoupili. To aby nemuseli zbytečně stát a čekat ve frontě, když stejně nic nemají. U vašeho východu vás přivítá dobře oblečený muž menší než vy, který se neustále usmívá. Říká se tomu prý rutinní kontrola. Musejí vás zkontrolovat, jestli jste něco neukradl. Samosebou, že jít do obchodu a nic nekoupit není zločinem, je to však podezřelé a oni jsou solidní firma, musí na ně tedy být spolehnutí. Malý usmívající se muž vás předá o mnoho vyššímu a vážnějšímu muži-gorile, ten vás za ruku odvádí dveřmi přes jakýsi tunel až do malé místnosti, na jejímž začátku (tedy místě, kudy do ní vstoupíte) a konci jsou stejné bílé dveře, splývající s leskle bílými zdmi. Podél pravé stěny se od jedněch dveří ke druhým táhne nablýskaná kovová lavička, na které sedí další lidé. Připomínají frontu u pokladny, jenže sedící. Dveře se za vámi zavřou, leknete se, posadíte se na konec řady. Lidé v místnosti mlčí. Čekáte, zda někdo nepromluví. Po chvíli vám to nedá a zeptáte se muže před vámi (fyzicky vedle vás), jestli je zde také proto, že nic nekoupil. Muž přikývne. Zeptáte se ho, jak dlouho už zde sedí, a čekáte, že se podívá na hodinky, on se vás však místo toho zeptá, kolikátého dnes je. Zblednete a raději mlčíte. Snaha Nehet na Skladatelově palci byl zhryzaný až na maso. I přesto však Skladatel nebyl s to vyřešit problém chybějící noty, která by dokončila přechod mezi takty sto šedesát osm až dvě stě dvacet tři a tím, co bude následovat po nich (a co se teprve rodí v jeho hlavě).

44 /

próza / česká

Jedna jediná nota je potřeba k dokonalosti. Skladatel věděl, že bez ní to nepůjde, bez ní by se celá kompozice rozplynula jako pára nad srncem, kličkujícím mezi rezavými klišé zaraženými v hnijící zemi. Chtěl najít dokonalou notu, která by odpovídala všem akordickým postupům, všem barevným odstínům jednotlivých nástrojů, veškeré melodii, která by do osnovy zapadla jak těžká noha do měkkého sněhu. Skladatel se otřásl. Vzpomněl si, že jeho přítelkyně se za chvíli vrátí z oslavy narozenin své sestry, kam on nešel, protože musí pracovat, komponovat. Seděl nad tou jednou notou celý den. A teď si hryže krvavý nehet a v hlavě mu koluje přehnaně afektovaná věta: „Kdy to dodělám?! Kdy to dodělám?!“ Na přítelkyni je protivný, protože mu kazí jeho snahu. Cítí se opuštěný, postává u okna v kuchyni a dívá se na hradby paneláků a lány betonových chodníků, cest a hřišť a nemůže najít jediný bod, který by ho uspokojoval. Jsou dvě hodiny ráno a Skladatel se vrací do postele ke své přítelkyni. Ošívá se však a za pár minut vstane a jde zpět k počítači. Se sluchátky na uších medituje, zcela ponořen do všech melodických intencí a skrytých minimotivů, proklíná složitost a důmyslnost své kompozice, kterou stejně ocení jen on nebo nějaký hudební génius, k žádnému takovému se však jeho dílo stejně nedostane, ale to dílo samo o sobě je krásné, Skladatel nepotřebuje žádného génia, nepotřebuje žádné tupé, nevnímavé obecenstvo otupělých gerontů a rozverných konzervatoristů--„Jiří, co tady proboha děláš!“ vykřikla polekaně přítelkyně, která se neslyšně přikradla do pokoje a zákeřně rozsvítila velké stropní světlo. Skladateli ten čin způsobil tak silný duševní i fyzický šok, že se z něj stala nota. Jedna malá, bezvýznamná nota v monstrózní nedokončené kompozici, jejíhož konce ani začátku neměla ze své pozice nikdy šanci dohlédnout.


Dnešní zastavení se starými klasiky bych si dovolil uvést malou osobní vsuvkou. Kdyby se mě někdo zeptal, proč mě tolik uchvátila právě barokní hudba, s odpovědí bych neváhal. Jsou to tři veliké, krásné a stále aktuální důvody. Barokní hudba – ve své podstatě prokreslená, mohutná i mystická – vám podobně jako umění alchymie zušlechtí ducha: budete více trpělivý, pozornější k detailům, citlivější na jinotaje a podtexty, naučíte se myslet v kontextu a budete pohotově schopni shrnutí. Barokní hudba nabízí nekonečnou paletu nálad a dojmů, od hrůzy a zlosti přes něhu až k radosti. A konečně – barokní hudba je epochou, ve které je stále co objevovat: vždy se najde další skvělé dílo, čas od času někde v archivu nový génius (vždyť i jméno Antonio Vivaldi bylo na počátku 20.století neznámé), na světlo vyjde ztracené sklíčko do mozaiky. A právě o zapomenutých mistrech bude dnešní kapitola. Otevíráme znovunalezenou hudební paměť příběhem dnes již notoricky známým. Jednou z možností, jak pohřbít skladatele, je připsat jeho dílo jinému. Unico Wilhelm hrabě van Wassenaer (1692 – 1766) byl diplomat holandského původu a třebaže mu byla hudba vším, ctil nepsaný zákon své doby, že komponování se hodí jen pro osoby nízké nebo privilegované, nikoliv pro důstojného a konzervativního aristokrata. Proto na rukopisy svých partitur neuváděl svoje jméno. Vtip a kvalita jeho skladeb však paradoxně způsobila, že tvorbu hraběte van Wasseanaera - především jeho nádherné Concerti armonici – muzikologové považovali za kompozice profesionálního skladatele Giovanni Battisty Pergolesiho (1710 – 1736). Až na počátku 80. let 20. století se začíná ze stínu archivů vynořovat na hladinu skutečná postava autora. I dnes však někteří hudební znalci o Wasseanaerově autorství pochybují. Genialita to nikdy neměla lehké: ostatní buď nechápou, nebo nevěří. Často upadl autor v zapomnění kvůli prostředí, ve kterém žil a tvořil. Benediktýnský mnich Andreas Hofer (1624 – 1684) po sobě zanechal jednu z nejpůsobivějších skladeb Te Deum, která byla nalezena v klášterní knihovně až v roce 1918. Podobný příběh nám nabízí skladatel Pierre Février (1696 – 1760), hlavní reprezentant jakobitské hudební kultury ve Francii. Torzo jeho díla bylo objeveno

Skladba nebo dopis? (autograf J. J. Frobergera) / foto cs.wikipedia.org

roku 1990 ve sbírce suit pro cembalo v soukromém archivu v Belgii. Nelze vyloučit i fakt, že bude pro příští generace zapomenut i skladatel, jehož věhlas a vliv ovlivnil celá hudební staletí. Johann Jakob Froberger (1616 – 1667) impozantní silou působil na velké komponisty své doby. Jeho kompozice studují Handel, Bach, dále Beethoven a Mozart. Za jeho života jsou vydány pouze dvě jeho skladby tiskem, všechny ostatní jsou opisovány v hojných kopiích přímo skladateli. Froberger studoval u nejlepších skladatelů

la follia / 45

46 /

la follia

Heinricha Stölzela je mimořádný. Německo zachvátila horečka: začalo se pátrat v archivech, matrikách – každý chtěl poznat alespoň zlomek ze života tohoto skladatele, nalézt někde další jeho skladby. Pátrání vydalo brzy plody: Stölzelovým hlavním působištěm byl dvůr v Goth, pro nějž složil více jak sto orchestrálních suit a nepočítaně kantát (na každý týden jednu po dobu celých 19 let!). Stölzel se rázem zařadil mezi přední skladatele 18. století. Bohužel záhy přišlo děsivé vystřízlivění. Osud tohoto hudebního odkazu byl přímo tragický. Stölzelův hudební nástupce nechal všechny skladby uložit na půdu, kam však zatékalo a kde nebyly partitury chráněny před plísní ani před krysami. Po letech, kdy si na partitury kdosi ze zámku vzpomněl, ležely na místě jen okousané rohy papíru. Z bohatého hudebního dědictví se tak zachovalo pouze dvanáct skladeb. Abychom nekončili tak depresivně, připomeneme si osobnost Josefa Antonína Plánického (1691 – 1732). Tento český génius, některými srovnávaný s Bachem a Handelem (podle mého názoru po právu), sloužil bavorskému biskupovi ve Freisingu. O jeho neobyčejném talentu svědčí i to, že právě on byl pověřen zkomponováním opery k tisíciletému jubileu založení biskupství. Mistr si byl vědom svojí ceny a psával biskupovi časté prosby o levné víno a odůvodňoval je potřebou inspirace. Pouze jediné jeho dílo – sbírku dvanácti duchovních árií Opella ecclesiastica – můžeme dnes obdivovat. Ale poslech nám krášlí představa - jaké poklady nám jednou vydají bavorské, české a moravské hudební archivy. Životopisné údaje komponistů jsou převzaty z čísel muzikologického periodika JSTOR a z webu HOASM.

/Adam Krupička/

autor studuje bohemistiku a historii na PF UJEP v Ústí nad Labem, zajímá se o klasickou hudbu a filozofii

Josef Jindrák (*1970) je zakladatelem Polí5, hudebního vydavatelství a stejnojmenného serveru. Současně provozuje knihkupectví Rekomando. Hraje v kapele Skrytý půvab byrokracie a žije rodinným životem (má dvě děti).

Kudy chodím, doporučuji SdCh (Sigismund de Chals, nar. 1970 – pozn. redakce). Už roky. Ještě donedávna to šlo poněkud těžko, protože prakticky veškeré jeho dílo bylo publikováno pouze vlastním nákladem v několika desítkách kusech anebo existovalo jen v pár kopiích. Nikdo mimo jeho okruh jej skoro nezná, běžnému literárnímu provozu se vyhýbá, na Facebooku jeho profil budete hledat těžko. Odkazoval jsem tedy hlavně na divadelní provedení jeho her, rozdával kopie. Ovšem tak časté inscenování zase nebylo a pro běžného člověka je vlastně nemožné se o něm dovědět, tedy pokud mě zrovna nepotkal. Později překvapivě vyšly hlavně okrajovější komiksy (byť formát kolážového Varléna je pozoruhodný) a ukázky v časopisu Umělec. Teprve nyní péčí Divusu vychází kompletní Česká trilogie. Divadelní opus tří na sebe nenavazujících her, které spojují „česká“ témata. Česká trilogie je a priori psána pro loutkové divadlo. SdCh rezignoval na běžné divadelní zvyklosti a aby hry aspoň nějak žily, rozhodl se je sám realizovat. Dopředu se počítá s jistou pitoreskností výrazově statických loutek, které pak vlastním hrám dodávají další rozměr. Ovšem domnívám se, že stejně dobře by to vypadalo i na činohře, byť provedení SdCh je neodolatelné. První hra (Seance vyšehradská) je formou spíše fraška. Má svižný zábavný děj, řadu postmoderních odkazů. K. H. Máchovi jsou zjeveny současné iko-

ny národní zábavy, z čehož je patřičně zděšen. Tato z her nejpřístupnější nastiňuje všechny devizy tvorby SdCh. V první řadě velký talent pro dialog a nenásilnou práci s jazykem (byť někomu může znít archaicky. Na druhou stanu, vždyť jde o předminulé století a právě archaický odstup řeči plně vystihuje paralelu v současnosti.). Dále držení se myšlenkové ideje, které se plně projeví až v celém cyklu. A v neposlední řadě - velmi zábavná forma (i když jde o v podstatě závažná témata). V prvé řadě sice nejde o komedie, ale bavíte se královsky. Valí se na Vás série vtipných point, až se dostanete do stádia tragédie, kdy zábava nenápadně zmizí a zůstává jen existenciální realita. Peklo nejsou ti druzí, ale my sami. Nejde o komedie v prvé řadě, ale bavíte se královsky, valí se na Vás série vtipných point až se dostanete do stádia tragedie, kdy zábava nenápadně zmizí. To je nejmarkantnější v druhé hře Červený Amadeus. Po několik obrazů diváci provázejí podivuhodného hrdinu na jeho pouti, až poutník osamí a propadne se do existenciálního pekla. Že lze takovou situaci navodit s loutkovým divadlem, je ohromující. Ostatně v samém závěru nelze očekávat nic menšího, než oběšení loutky loutkohercem, který se v tu chvíli stává součástí hry. Poslední díl – Ztracení v Gottwaldu – se vyrovnává se ztrátou národní paměti. Hlavní postavou je mukl komunistických lágrů, který se dostane do jakéhosi duchovní Blaníku. Ani ten však národ nespasí. Proč vlastně SdCh doporučuji? Hlavně pro jeho nesamozřejmý úhel pohledu, nabourávání stereotypu a úspěšnou snahu zároveň nenudit. Je tu nový hlas na naší literární scéně a myslím, že o něm ještě hodně uslyšíme (dopsán je druhý díl trilogie a započat třetí, jeden prozaický text bude vydán u příležitosti stého výročí Klímovského Cholupického dne, dokončena je novela Pastýřské deja vu a to nemluvím o několika básnických sbírkách).

foto archiv autora

své doby a procestoval všechna významná hudební centra. Právě v Paříži byl svědkem úmrtí tehdy slavného loutnisty a skladatele Blancrochera, který mu zemřel v náručí. Froberger pak zkomponoval jednu z prvních skladeb známých jako „Náhrobek“. Pozoruhodné jsou jeho rukopisy – pohrával si s nadpisy, různě je krášlil, jindy do partitury začal náhle psát dopis či poznámky. Christoph Graupner (1683 – 1760) vstoupil do historie tím, že pomohl mladému géniovi: neváhal a na místo lipského kantora, který hodlal uvolnit, prosadil Johanna Sebastiana Bacha (1685 – 1750). Graupnerovo dílo, rozsáhlé a technicky na vysoké úrovni, upadlo v zapomnění z mnoha důvodů – jedním z nich byl i táhlý spor mezi Graupnerovými dědici a Graupnerovými zaměstnavateli, oba si totiž činili na jeho dílo nárok. Vrchnost spor vyhrála a držela rukopisy v archivu, a tak i v zapomnění. Graupnorovi tak byly vavříny přiřčeny až novodobou muzikologií na začátku 20. století. Zbývá připomenout řadu zapomenutých autorů, jejichž dílo mělo smutnější osud. Dokud leží notové záznamy v regálech a krabicích, mohou nanejvýš žehrat na nevšímavost moderního člověka. Někdy ale čekal bezbranné kompozice osud vybombardovaných klášterů a rozpadajících se chrámů. Z více jak tisíce skladeb Philippa Heinricha Erlebacha (1657 – 1714) se nezachovalo téměř nic. Zámek v Rudolstadtu, kde byly skladby archivovány, totiž po roce 1735 vyhořel. Johann Gottlieb Janitsch (1708 – 1763) se narodil ve Slezsku, působil však stále v Berlíně u dvora pruských králů. Stal se sekretářem ministra von Happe. Většina jeho instrumentálního a komorního díla byla uskladněna v Berlínské Akademii zpěvu. Tato budova byla na konci druhé světové války bohužel vyrabována a skladby zničeny. Jméno Janitsche, podle všeho dobrého instrumentalisty a komorního skladatele, zachránilo jen několik rukopisů, jež se nalezly na jiném místě až v roce 1999. Sas Gottfried Heinrich Stölzel (1690 – 1749), autor mnoha kompozic určených pro oslavy a svátky, nalezl své životní působiště na zámku v Sondershausen. Zde byla v místním chrámu, vedle varhan, roku 1870 nalezena truhlice plná Stölzeho skladeb. Znalci na základě důkladného zkoumání zjistili, že talent

foto archiv autora

Josef Jindrák


...doporučuje / 47

České docusoapy

aneb několik pohledů na dětskou skutečnost Ptáčata aneb nejsme žádná béčka docusoap ČR, 2009/2010, 16x26 minut scénář: Kamila Zlatušková režie: Kamila Zlatušková, Ladislav Cmíral kamera: Roman Matýšek střih: Ladislav Cmíral Příběhy bez scénáře: Zlatí hoši docusoap ČR, 2010, 4x26 minut kreativní producent: Tomáš Feřtek výkonný producent: Kateřina Hrochová režie: Jan Reinisch

48 /

film / recenze

chozím dílům známe jeho sklon k agresi a kamera tím, že z celého prostoru obývacího pokoje zabere právě hračku v chlapcových rukách, negativní vlastnost zvýrazní. Objektiv kamery také neustále zkoumá okolí, rychle se přibližuje a vzápětí se vzdaluje, budí téměř dojem určitých pulzací. Díky pohyblivosti tak poskytuje detailní přehled o probíhajících akcích. Nikdo z aktérů není opomenut, i když se zrovna neocitá v centru pozornosti. Střihová práce výtečně dokresluje mnohovrstevnatost pohledů a zdůrazňuje jedinečnost každého dítěte. Střih například skládá obraz zpěváka Radoslava Bangy z rozdílně natočených záběrů, či tvoří paralely mezi chudými domovy. Hlavní náplň dokumentu – zmapování poměrů v sociálně slabších rodinách – je rozvíjena stále novými tématy. Jedním z nich je násilí, které se letmo objevuje právě v díle ze školy v přírodě. Pozorujeme nejprve děti zuřivě kopající do sochy gorily v zoologické zahradě a následně jsme přeneseni na chlapecký pokoj, kde se odehrává nebezpečně se vyostřující konflikt. Spojením dvou zdánlivě nesouvisejících událostí střih agresi stupňuje. Útok na neživou věc působí jako nevinná hra, která směřuje ke skutečné hádce mezi žáky na ubytovně. Dokument také umožňuje zblízka nahlédnout do nekonečné dětské fantazie, která čelí nepříjemné skutečnosti světa. Rodinné zázemí a původ dětí se nám sice stále připomíná, ovšem velmi brzy si uvědomíme – a to je nesmírně důležité – že žáci ničím nevybočují z představy obyčejných osmiletých chlapců a děvčat, kteří se vzájemně pošťuchují, nadšeně si hrají a poznávají okolní svět. Práce s formálními prostředky ve Zlatých hoších funguje odlišně. Kamera se sice i zde pohybuje, ale velkolepé jízdy a výrazná hudba především vtahují do víru děje a zvyšují údiv nad neuvěřitelnými poměry, které na stadionu panují. Oba docusoapy, Ptáčata i Zlatí Hoši, se snaží zmapovat vztahy a funkčnost určité skupiny, ve které figurují jako hlavní aktéři děti. Zatímco tvůrci Zlatých hochů se zaměřují spíše na rozhovory s rodiči a malé hokejisty sledují poněkud z odstupu, Ptáčata volí opačný přístup a svou komplexností pohledů postupují mnohem dál. Ani jednomu z docusoapů však nelze upřít fakt, že široké veřejnosti zviditelnil důležitá témata o výchově a jednání s dětmi, v případě Ptáčat obohacené ještě o závažnou rasovou problematiku. /Jana Marková/

Ptáčata aneb nejsme žádná béčka / foto www.ceskatelevize.cz


Příběhy bez scénáře: Zlatí hoši / foto tv.nova.cz

autorka je studentkou KFS na FF UK v Praze

foto archiv autorky

V několika málo letech se v zahraničních televizích rozmohl žánr zvaný docusoap, tedy určitá dokumentární soap opera. Stejně jako dokument pozoruje skutečné osoby v reálném, tedy nefikčním prostředí, přičemž využívá formy seriálu. Liší se tak od reality show, která se zakládá na uměle vytvořených situacích. Hranice žánru však nejsou ostré a oba přístupy se často mísí. V rámci letošního Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byly uvedeny dva české docusoapy. Seriál TV Nova s názvem Příběhy bez scénáře: Zlatí hoši, který zobrazuje šokující prostředí slávistické hokejové přípravky a projekt Ptáčata aneb nejsme žádná béčka, který sleduje život (většinou romských) dětí v těžkých sociálních podmínkách. Ač se oba zmíněné dokumenty zaměřují na děti, jejich rodinné zázemí a výchovu, využívají v několika ohledech velmi odlišných způsobů k vyjádření dané problematiky. Od prvních vteřin seriálu Zlatí hoši je zřejmá jeho poplatnost estetice TV Nova. Ať stylem titulků, dramatickým komentářem či úderným hudebním doprovodem. Kamera svým krouživým a dynamickým pohybem vtahuje do děje a dodává seriálu spád a velkolepost. Nicméně jakkoliv jsou tyto prostředky využívány, aby dodaly příběhu na efektnosti, samotné téma je nastíněno s mrazivou pravdivostí. Sledujíce malého chlapečka zpívajícího s neskrývaným nadšením nenávistnou protisparťanskou píseň, jsme od první chvíle šokováni. Údiv ještě stoupne, když se na scéně ob-

jevuje chlapcův fanatický otec, který svého syna učí močit na sparťanskou šálu. Z jeho projevu je zřejmé, že si absurdnost svého počínání neuvědomuje. V mysli tak vyvstane otázka, zda je takový přístup k výchově vůbec možný. Podobně zarážející se vzápětí ukazuje i chování hokejového trenéra. Ten je vykreslen jako neskutečně tvrdý a nepříčetný pedant, který své svěřence uráží, ve snaze motivovat je k co nejlepším výkonům. Zaslepenost celé komunity působí neuvěřitelně děsivě. Hokej nade všechnu lidskost. Zobrazením takových poměrů, byť do určité míry zkreslených, nám tvůrci jasně pokládají několik otázek: Je takový tvrdý a nekompromisní přístup pro děti opravdu motivující? A jaká metoda výchovy je pro ně nejlepší? Témata vzdělávání a komunikace s dětmi pojí Zlaté hochy s dokumentem České televize Ptáčata. Projekt o dětech na okraji společnosti však nabízí druhou stranu mince. Štáb se snaží, společně s učitelkou Jarmilou, žáky vychovávat a motivovat pomocí zábavných úkolů a konfrontací s neznámými situacemi. V tomto ohledu tedy tvůrci překračují žánr docusoapu a míří směrem k reality show. Sledujeme tak bezprostřední dětské reakce na autonehodu či jejich chování v noblesní restauraci. Pořad však, na rozdíl od Zlatých hochů, nezůstává u distancovaného sledování událostí a rozhovorů s rodinnými příslušníky – jde mnohem dál. Štáb se stává součástí celé třídy, k žákům chová blízký vztah a my se tak ocitáme v centru dění a sledujeme poměry velmi zblízka. Nejzajímavější na celém projektu je však rozhodnutí tvůrců poskytnout dětem kamery a nechat je natáčet

své okolí a domovy. Díky tomuto kroku je nám předloženo několik rovin skutečnosti. Jednak realita viděná dětským pohledem, jednak vnější pohled štábu na celek třídy. Dítě, neznalé jakéhokoliv filmového jazyka, jednoduše natáčí, co ho napadne a zajímá. Poskytuje nám tak možnost nahlédnout do svého soukromého světa a zároveň odkrývá své bezprostřední uvažování a fantazii. Sledujeme záběry oblíbených hraček, preferovaných míst v chudých domovech, či vztahy k rodičům a sourozencům. Záběry filmového štábu zase skvěle ilustrují vzájemné interakce mezi žáky a postupný vývoj vztahů ve třídě. Divák pak sleduje syntézu těchto odlišných pohledů a výsledkem je komplexní a rozsáhlý přehled jak o psychice každého dítěte, tak o celém společenském kontextu. V projektu se objevuje ještě jedna rovina – nejrůznější otázky kladené dětem a učitelce, které se často týkají předešlých událostí a zážitků. Po sledování spontánních interakcí, jako je vyostřená hádka chlapců na škole v přírodě, je nám předloženo pozdější hodnocení situace samotnými aktéry. Jak žáci vidí své chování a chování svých kamarádů s odstupem? Kam je posouvají připravené úkoly a zažité události? Bez těchto zpětných vazeb by dokument přišel o další rozměr a jeho pohled na problematiku by poněkud pozbyl plastičnosti. I tento rozbor tématu z několika úhlů pohledu ve Zlatých hoších téměř chybí. Dalším pozoruhodným aspektem je vliv přítomnosti kamery na dětské chování. Je zřejmé, že některé děti se chtějí před kamerou předvádět, udělat se zajímavými, jiné se stydí před objektivem vůbec promluvit. Do jaké míry filmařský přístroj jejich chování mění, nelze posoudit. Kamera se však stává dalším prostředkem, který odhaluje povahové rysy jednotlivých dětí. Charakter žáků vystihuje i práce s rámováním. Sledujeme například malého Paťu, který právě objevil pod stromečkem hračku – plastovou pušku. Vzhledem k před-

film / recenze / 49

Jak se dělá terorista

aneb o terorismu bez terorismu Manuál na výrobu teroristy (A Terrorist manual) Dokument ČR, 2010, 90 minut

režie: Tereza Reichová scénář: Tereza Reichová kamera: Vladimír Turner střih: Kristýna Toupalová zvuk: Martin Klusák Může se potlačování svobody názorů baskické menšiny španělskou policií stát spouštěčem teroristického jednání? Vyrábí si španělská státní moc pronásledováním mladých Basků jen nové nepřátele? Existuje návod na výrobu teroristy? A sepisuje ho teroristická organizace ETA, nebo španělská vláda? Tyto a možná i další otázky by nejspíš měl vzbuzovat název bakalářského filmu Terezy Reichové Manuál na výrobu teroristy. Napadají vás jiné?

50 /

film / recenze

Manuál na výrobu teroristy / foto ifamu.cz


3, 2, 1... Film je touto interpunkcí pomyslně rozdělen do tří částí. Když se však člověk začne probírat mozaikově sestaveným filmovým útvarem, odhalí částí daleko více. Například již několikrát zmiňovanou část investigativní, zpověď perzekvované dívky, „přednášku“ znalce problematiky z řad Španělů, linii ochotnějších informátorů v čele se sprejerem, zkrášlujícím po nocích navarrské zdi revolučními hesly, a konečně dokumentární záběry pouličních událostí. Tento objev poté pocit pouhé efektivnosti zvoleného postupu jen prohloubí a do hlavy vsadí brouka, nad kterým se lze alespoň chvíli zamýšlet. Po několika minutách to však člověk musí vzdát, raději brouka z hlavy vypudit a na poměrně nelogickou autorskou invenci přistoupit, či zapomenout. Problematičtější než povrchní efektnost některých zvolených postupů je však fakt, že film působí poněkud jednostranně a z baskické menšiny, která představuje 4% španělské populace, mapuje ve větší míře pouze názory té její části, která je pro oddělení země od Španělska a zároveň jakýmsi způsobem souhlasí s myšlenkovou základnou teroristické organizace ETA. Z tohoto faktu však zároveň není cítit, zda to bylo záměrem autorky, nebo zda měla na tyto osoby pouze „štěstí“. Tuto názorovou jednostrannost je však také možné připisovat obecně větší ochotě zastánců revolučních názorů k hovoru na kameru a tudíž není důkazem neobjektivity režisérky, ale jen další výstižnou zprávou o baskické situaci. Na konci snímku jsem se však neubránila nepříjemnému pocitu, že se mnou jeho autorka manipuluje a přesvědčuje mne o tom, že potlačování svobody názoru má za následek jen stále větší touhu mladých Basků po odvetě, již praktikují sprejováním po zdech, volnomyšlenkářstvím a jinými postupy, které se španělské vládě nezamlouvají. Ta si tak perzekucí odpůrců španělského státu následně utváří jen nepřátele a dává stále větší záminky pro teroristické činy. Tvoří tedy jakýsi manuál na výrobu teroristů. I přes některé zmiňované nedostatky a stopáž neodpovídající námětu, či spíše způsobu zpracování námětu, přináší nový film Terezy Reichové silné téma, které je schopno probudit v lidech zvědavost a ochotu k diskuzi. A to se cení.

/Nelly Wernischová/

autorka studuje KFS na FF UK v Praze

foto archiv autorky

Ve mně název nového filmu Terezy Reichové poněkud překvapivě, znám-li předchozí tvorbu autorky, probouzí spíše představu komediální podívané, podobné nedávno uvedenému snímku Čtyři lvi režiséra Christophera Morrise, než investigativní sondy do společenské situace nacionálními nepokoji sžíraného Baskicka. Přesto snímek na tento palčivý španělský problém přináší do jisté míry zajímavý pohled a na rozdíl od jeho názvu odpovídá i na otázky vznesené v úvodním odstavci této recenze. Na pozadí až neználkovsky naivního vyptávání se na význam všudypřítomných graffiti se režisérka snaží přimět obyvatele baskické Navarry k tomu, aby vyjádřili svůj názor na současnou vyhrocenou situaci. Překvapivě se jí to daří a jinak opatrní domorodci hovoří o problémech v mnoha případech velmi otevřeně. Originální postup však po nějaké době přestane být originální a stálé vyptávání, v mnohých případech hraničící se hrou na blbé a ještě blbější,

přestane být nejpozději v polovině filmu schopné udržet divákovu pozornost a fascinovaný zájem. V kontextu společenské situace a politického klimatu v zemi si však člověk musí uvědomit, že natočený dokument je výjimečný a do jisté míry kontroverzní hlavně tím, že informuje o státem velmi hlídané organizaci, zobrazuje výtvarné projevy sympatizantů s touto organizací, nebo přinejmenším s její myšlenkovou základnou, a prostřednictvím zpovědi perzekvované dívky dává prostor k veřejnému obvinění vlády z mučení politických vězňů. Vzniku snímku velmi pomohla právě možnost hry na neinformované turisty, kteří nechápou význam nápisů na navarrských zdech a domech. V jiném případě by totiž španělská vláda podobný film natočený španělskými občany považovala za sympatizantský čin podporující organizaci ETA a tudíž za teroristický. Po formální a obsahové stránce představuje snímek spíše průměrnou investigaci daného tématu, která trpí přepálenou stopáží. V okamžicích zmíněného dotazování na význam nápisů však občas příjemně překvapí a svými formálními postupy, vedoucími ke snaze odhalit skrytou pravdu, připomene slavnou Morinovu a Rouchovu filmovou anketu Kronika jednoho léta, ve které se autoři pravdu snažili odhalit vágním dotazováním na to, jestli jsou lidé šťastní. Vizuálně se film opírá především o estetiku graffiti a podřizuje jí i některé interpunkční postupy, což mu však do jisté míry škodí, protože ty působí spíše jako povrchní a prvoplánová hra na efekt, než jako invenční filmový postup. Maskovaná postava v černém v nich sprejuje na zeď bílý kruh s číslem uvnitř.

film / recenze / 51

Profesionální manželka si z šatníku vybrala obnošený retro kostýmek

Psychoanalytický úvod do Švankmajera

Profesionální manželka (Potiche)

Přežít svůj život Animovaný / Komedie / Drama

Komedie Francie, 2010, 103 minut

scénář: Francois Ozon režie: Francois Ozon hrají: Catherine Deneuve, Fabrice Luchini, Gérard Depardieu, Jérémie Renier Zahajovací snímek Festivalu francouzského filmu, vstupující do kin těsně před Štědrým dnem, není tím nejhezčím dárečkem a už vůbec ne nejlepším exemplářem pro degustaci tvůrčího ducha Francoise Ozona. Tento přelétavý režisér se sice nebrání poznávání různých tvarů, forem a témat filmu, některé cesty jsou však vyšlapané a nevedou za ničím novým. Jako například retrokomedie, jež je právě Profesionální manželka. Volba námětu se jeví nešťastně. Prostý důvod se skrývá v rozhodnutí režiséra zavést nás do doby minulé, načichlé retro pestrobarevnou výpravou a volnou komediálností. Tvoří totiž nasládlou kulisu, která ukolébává a zjemňuje motivy, jež tím pádem ztrácejí i zbylé náznaky hodnot. Hořkosladkým způsobem, v němž snad žádná postava nepřijde zkrátka, zpracovává Ozon divadelní kus o tom, jak se žena

ČR, Slovensko, 2010, 105 minut

Profesionální manželka / foto www.festivalff.cz

/Adam Fiala/

Profesionální manželka / foto www.festivalff.cz

52 /

film / minirecenze

autor je studentem žurnalistiky na FSV UK

foto archiv autora

vymanila z otroctví muže, shodila okovy plotny a postavila se svému protějšku jako rovnocenný partner. Alespoň se jedná o kompletní a završenou cestu, díky čemuž můžeme obdivovat koherenci. Nádech retra se projevil i na výběru herců. Nejzářivější pozice totiž náleží Catherine Deneuve (manželka) a Gérardu Depardieu (starosta), přičemž Fabrice Luchini (manžel) se mezi nimi ztrácí. Příčí se mi říct, že tito herci patří do starého železa, protože minimálně Deneuve svou šarmantností zvláčňuje každou z trpkých scén snímku a umí výtečně přednést uštěpačnou poznámku. Nicméně vrchol kariér už mají za sebou. To platí především o Depardieuovi, který potvrzuje, že je v posledních letech slavnější spíš jako komiksová postavička a člověk nevybíravého vkusu než prvotřídní herec. Problémy staré generace však nejsou tak horké v porovnání s postavou syna, jež schematicky naplňuje klišé zženštělého módního návrháře, aniž by byla jasněji osvětlena jeho sexuální orientace. V sedmdesátých letech by tato postava, stejně jako žena deroucí se před svého muže, možná stála za diskusi, dnes však tato témata už semlel čas a společenský vývoj. Ve filmu zůstávají zoufale zastaralá, uzavřená ve svém mikrosvětě minulosti a vsázejí na své přívětivé zpodobnění.


Režie: Jan Švankmajer Scénář: Jan Švankmajer Hrají: Václav Helšus, Klára Issová, Zuzana Kronerová, Daniela Bakerová Postavení Jana Švankmajera, jakožto dlouhodobě nejuznávanějšího tuzemského filmaře, je podobně neotřesitelné, jako komerční výsledky jalových a promiňte mi to označení - buranských komedií Marie Poledňákové a Dušana Kleina. Švankmajer sice už netočí tolik jako v osmdesátých a devadesátých letech, o to víc však jeho snímky zůstávají filmovou událostí, již se vyplatí vidět na stříbrném plátně. Platí to i pro žhavou novinku Přežít svůj život, jež má sice daleko ke kvalitám nejzásadnějších mistrových děl (Něco z Alenky, Jídlo), ale přesto má publiku co nabídnout. Přežít svůj život sleduje osudy stárnoucího Evžena, jemuž se začaly zdát prazvláštní sny o ženě v červeném kostýmku, jejichž intenzita a podivnost s kaž-

Přežít svůj život / foto www.topzine.cz

Přežít svůj život / foto www.topzine.cz

dým dalším spánkem narůstají, až Evžena donutí k návštěvám psycholožky, která se jednotlivé sny pokouší vysvětlit podle tradičních metod velikánů Freuda s Jungem. Švankmajer osobně v úvodu snímku připomene, že film vznikal víceméně na koleně, bez dostatečné finanční podpory, a je v podstatě jednoduchou hříčkou, která vznikla tak trochu z hecu a tak trochu pro radost. Což může těšit převážně ty diváky, jimž se jeho předchozí snímky zdají složité, neproniknutelné, či nedořečené. Přežít svůj život totiž žádná hluchá místa nenabízí a i ty nejabstraktnější symbolické výjevy a metafory jsou v zásadě vyloženy, aby je pochopil i průměrný žák druhého stupně základní školy. To vede k poměrně zásadní otázce, nakolik je „nový Švankmajer“ přínosný pro někoho, kdo se s Oidipovským komplexem a dalšími teoriemi klasiků psychologie letmo setkal, anebo je má dokonce „v malíku“. A je nutno přiznat, že alespoň v otázce příběhu moc přínosný není, neboť Švankmajerovo přesné následování psychologických učebnic (s lehkým odklonem k okultismu) nenabízí žádná výrazná překvapení, nečekané interpretace, a bohužel ani obtížně rozlousknutelné vizuální perličky. Těch je snímek, natočený kombinací hraného filmu a okénkové animace, sice plný, avšak stejně jako příběh, jsou i ony podány v příliš „mainstreamovém“ a obecném pojetí, čímž se Švankmajerovo kouzlo v jistém směru vytrácí. Přežít svůj život tím pádem docení nejvíce filmoví nováčci, kteří se se Švankmajerovým dílem teprve seznamují.

film / minirecenze / 53

Narnie potřetí a nejlépe Letopisy Narnie: Plavba Jitřního poutníka (Chronicles of Narnia: The Voyage of the Dawn Treader) Dobrodružný / Rodinný / Fantasy Velká Británíe, 2010, 114 minut

James Blackshaw + Swans

lordech, zaměřeny hned na tři skupiny charakterů. Pro každou z nich je připravena specifická překážka, po níž následuje i jedna testující postavy jako celek. Zbývající dvě Pevensiovic děti musí vyzout prošlápnuté papuče a konečně dospět. Jejich bratranec musí odhodit vlastní ego, aby mohl nastoupit na jejich místo. A na bedrech Prince Kaspiana leží rozhodnutí mezi hleděním do svazující minulosti a pohledem do budoucna. Právě precizní naplnění putovatelského konceptu dělá z třetí Narnie zdaleka nejzajímavější a nejlépe

Režie: Michael Apted Scénář: Christopher Markus, Stephen McFeely, Michael Petroni Kamera: Dante Spinotti Hrají: Ben Barnes, Georgie Henley, Skandar Keynes, Will Poulter, Liam Neeson Ačkoliv byly Letopisy Narnie před lety považovány za nástupce Pána prstenů, dnes je na ně nahlíženo jako na filmový odpad, jehož prokřesťanská agitace je pro většinu diváků (mimo jiné těch, jimž nevadí EMO koncept Twilight ságy, či téměř nesnesitelná serióznost posledního Harryho Pottera) z mnoha důvodů nepřekousnutelná. Co si má pak počít již třetí adaptace děl britského autora C. S. Lewise, pro níž je dopředu rozžehnut kritický kotel? Má šanci vůbec překvapit? Plavba Jitřního poutníka dokazuje, že ano. Zaběhlý koncept mýtického putování, jenž je prostoupen celou narnijskou sérií, se sice ani tentokrát nemění (hrdinové jsou vytaženi z obyčejného života, vystaveni zkoušce a poté navráceni domů v jistém směru změněni), avšak poprvé se dá mluvit o tom, že došlo k jeho perfektnímu, oproti předchozím částem navíc výrazně komplexnějšímu, naplnění. Zatímco předcházející části ukazovaly proměnu v zásadě jen jedné skupiny postav (sourozenci Pevensiovi), třetí Letopisy jsou, vpravdě sindibádovské dobrodružství, v němž se pátrá po sedmi narnijských

Letopisy Narnie: Plavba Jitřního poutníka / foto www.celebritywonder.com

zpracovaný film podle přímočaré Lewisovy knížky. Není přitom pochyb, že velký podíl na celkové přijatelnosti a kvalitách nese režisér Michael Apted, jehož soustředěné vedení, zacílené výrazněji na postavy než počítačové efekty, dodává narnijské pohádce nejen na temnější atmosféře, ale i osobitosti, vygradovanosti a emocionálním dopadu. Prvcích, které v minulých dílech výrazně chyběly. O to víc zamrzí, že se film v závěru opět zvrhne do pánbíčkaření, jež je tentokrát ve své explicitě vyloženě agresivní a bere obstojné kocábce doslova a do písmene vítr z plachet.

54 /

film / minirecenze

foto archiv autora

/Petr Semecký/

autor je studentem SHV na FHS UK v Praze


(Palác Akropolis - 8.12.2010) Reunion Swans nebyl překvapením, matoucí byly pouze výroky frontmana Michaela Giry, který dosud tvrdohlavě prohlašuje, že o žádný „reunion“ nejde. Stejně jako se před pár lety dušoval, že „kosti Swans jsou vyhlazeny do běla a uloženy k věčnému odpočinku“. Stejně jako se kdysi rozčiloval, že označovat Swans za nejhlasitější kapelu na scéně je „čirý výmysl retardovaných britských novinářů“ a že ho polohy, které prvoplánově útočí na vnitřnosti návštěvníků koncertu, nezajímají („...o nic méně než kultivované tiché aranže“). Jednodušší optikou okolního světa lže, jak když tiskne, jenže Giru okolní svět nezajímá a jeho impérium je postaveno na základech, které si může dovolit zákonitosti venkovního světa ignorovat. Pohrdání měli Swans v povaze od samých počátků. Label Young God založil Gira v 90. letech po katastrofální zkušenosti s majorem, kde vyšlo v roce 1989 album The Burning World. Původně se chtěl starat pouze o vlastní nahrávky, ale postupem času se jeho roster rozšířil o spřízněné projekty nebo vlastní objevy. Jeden z nich, tehdy mladičký Devendra Banhart, mu svým pozdějším komerčním úspěchem zachránil zadek. Jelikož Girova dílna už na náklad desky Cripple Crow (2005) nestačila, placka vyšla u XL Recordings a sháňka po starších nahrávkách vycházející hvězdy zaplatila Young God Records nejeden účet. Ostatně Banhart hostuje i na nové desce Swans v písni You Fucking People Make Me Sick; aktuální písničkářský objev James Blackshaw sparingpartneroval Swans na aktuálním turné, „aby prodal nějaké desky“. Blackshaw jich zas tolik neprodal, jelikož pro fanoušky Swans, kteří na koncert přijdou v první řadě, je připravený široký výběr artefaktů samotných hvězd večera a sám Gira v klobouku a s doutníkem, ochotný podepisovat každý lístek za dvacet pět euro svým jménem, věnováním či autoportrétem. Náklonnost a loajálnost fanoušků mu dělá dobře, na současnou podobu Swans je hrdý a ty prachy jednoduše potřebuje. Není ani žádným tajemstvím, že nová deska My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky vyšla především díky lidem, kteří si na jaře koupili Girovu akustickou sólovku I Am Not Insane. Kompilace obsahovala starší Girovy oblíbené skladby (Failure nebo Promise of Water z repertoáru Girovy předchozí, dnes již nefunkční inkarnace Angels of Light) a téměř všechny písně aktuální desky Swans v demo-

verzích a akustických aranžích. V bookletu My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky je poděkování za prodeje I Am Not Insane explicitně vyznačeno. No Jarboe Jarboe, Girova někdejší múza a milenka, členka Swans v dobách největší slávy a nejúspěšnějších desek a taky jeden z důvodů rozpadu kapely v 90. letech, je aktuálním složení kapely, potažmo v Girově životě, považována za neexistující. Jelikož Gira i při sebemenší zmínce o ní instinktivně vříská, nebylo pochyb, že tvorbu, jejíž kdysi byla nedílnou součástí, současní Swans k životu nevzkřísí. Koncerty jsou nyní postaveny na nové desce (vyjma skladby s Devendrou Banhartem) a skladbách z 80. let, které vznikly bez nebo před Jarboe. Špatná zpráva pro ty, kterým jsou Swans především alba Love of Life (1992) nebo The Great Annihilator (1995); pro Giru jsou nerelevantní. I (Girův oblíbený) song I Crawled kopíruje stařičkou

Michael Gira / foto www.younggodrecords.com

hudba / koncert / 55

Puleo; baskytarista Chris Pravdica a perkusionista Thor Harris patřili k častým kolaborantům Angels of Light. Některé koncerty navíc provázela dechová sekce trombonistů (na albu hraje Brian Carpenter na trubku). A bez výjimky kvalitní technické zázemí. Swans si zakládají na tom, aby jejich zvuk byl skutečně NAHLAS. Kdysi „výmysl retardovaných britských novinářů“ vám nyní potvrdí každý soudný laik. NAHLAS! VÍC!! Na pódiu působí Michael Gira, coby frontman a autor celého konceptu show, jako by chtěl každého v první řadě naštvat. Jejich standardní hrací doba překračuje dvě hodiny a diví se, když to někde, jako třeba v pražském Paláci Akropolis kvůli „policejní“ desáté hodině, nejde. Komunikace s fanoušky je minimální a když nějaká, nese se buď v ironickém nebo zdvořile obvyklém tónu. Mnohem radši si Gira povídá se svými spoluhráči: „Víc! Pořádně!! Nahlas!! Teď!! TEĎ! NAHLAS!!!! VÍC!!!!!!“ Až je vám Harrise a Hahna líto, jelikož takovou šikanu jste naposledy zažili ve školce, když jste místo domečku namalovali autíčko a vaše učitelka byla přísná pani. Už intro No Words/No Thoughts ukázalo, kterým směrem Swans naživo kráčejí. Zkouška víry a odvahy, kam až se s Girou do jeho podivného světa vydáte. Čelit hodinu a půl sonickému trápení, jež je prokládané Girovým afektovaným, z Angels of Light a sólovek, vypiplaným vokálem, předpokládá náročného, znalého a zároveň liberálního posluchače; v momentech bolesti i znalce zákulisí – v Girových komentářích na stránkách Young God netřeba číst mezi řádky. Swans nezajímá, jak si je jejich fanoušci z různých období projektují do roku 2010. Kdo čekal Blind, kdo čekal Celebrity Lifestyle, kdo čekal stejný koncert jako v roce 1989 nebo 1995, dočkal se pouze zklamání.

Swans / foto www.younggodrecords.com

56 /

hudba / koncert

me, please spit on my name. But hold on to my memory, and keep me to blame.“

/Apačka/

autorka je šéfredaktorka hudebního časopisu FULLMOON

foto archiv autorky

verzi EP Young God než tu s Jarboe z kompilace konce devadesátek Swans Are Dead. Dobrý rozmar a snad i náznak věcí příštích dokládá Avatar, nová skladba, kterou kapela složila v průběhu turné. Pro aktuální line-up Swans si Gira vybral své spolupracovníky z minulosti, ať už z dob Swans, nebo pozdějších let s Angels of Light. Služebně nejstarším je kytarista Norman Westberg, hráč na steel kytaru Christoph Hahn a bubeník Bill Rieflin (přítomný pouze na desce), kterého na pódiu nahradil Phil

Kdo se dvě hodiny nechal unášet podobou, kterou novým Swans určila jediná způsobilá osoba, zažil něco, čím znovuobnovená kapela – a je jich v posledních letech dost – vládne málokdy. Rezignaci na zašlou zaprášenou slávu a servilní nabídku tzv. největších hitů a obhájení stejně sebevědomého postoje, který měla ve svých začátcích. „So please never forgive


Na básničky se pořád dají balit holky Hlavně nepanikař! Jan Kunze & Hičhaikum projekt Perplex records, 2010 celková doba trvání: 26:44 Perplex pravděpodobně nepatří mezi nejznámější nakladatelství, přesto jeho tituly stojí za pozornost. Nakladatelství se prezentuje jako „nekomerčně zaměřené“ a krom knižních publikací vydává i kompaktní disky. Je pro něj příznačné, že všechny jeho tituly jsou pečlivě redakčně připraveny a zároveň jsou ozdobeny grafickým kabátem, o němž si mohou nechat zdát produkty předních českých nakladatelství/vydavatelství. Není se čemu divit, Perplex tituly na trh nechrlí, do roka jich vydá kolem tří čtyř, a tak zbývá dostatek času k jejich pečlivé přípravě. It looks nice Jedním z titulů vyšlých ze stáje tohoto nakladatelství je i CD scelující hudbu a poezii, které vyšlo pod názvem Hlavně nepanikař! Kompakt je společným dílem básníka, hudebníka a performera Jana Kunzeho a autorů skrývajících se pod hlavičkou Hičhaikum projektu. Vnější tyrkysový přebal vyobrazuje rozpíjení inkoustu či tuše ve vodě a je doplněn fontem, který zapadá do minimalistického grafického konceptu. Přebal působí na první pohled moderně a zaujme jednoduchým grafickým řešením. Tuš jako by odkazovala k tradičnímu útvaru japonské poezie – haiku. Tyrkysová pak může připomenout jazz a jeho typické nálady (feelin‘ blue). Ostatně jak prvky jazzu (ale i ozvuky elektronické hudby či rocku), tak minimalistický přístup k verši, podobný právě japonským haiku, u Kunzeho najdeme. Abych však nezůstával jen u rozboru přebalu. POPlit Hlavně nepanikař! obsahuje čtyři několikaminutové skladby. První vychází z básní sbírky Hičhaikum, zbylé tři čerpají z poslední autorovy sbírky Dekadent dezert a tvoří ucelený tematický triptych. Hičhaikum, složené ze čtyř básní, působí ze všech čtyř stop nejrozverněji. Obdobně jako stejnojmenná sbírka. S Dekadentem se dostáváme do větší depky. S ohledem na fakt, že jsem mohl porovnat texty sbírek s vý-

běrem na CD, musím uznat, že Kunze si básně vybral skvěle. Hičhaikum je sic zajímavá, a především krásně zpracovaná, sbírka, ale řadě textů schází uvěřitelnost. Kunze má jistě cit pro jazyk, umí si pohrát s různými klišé, na druhou stranu do nich sám zabředá. Často rýmuje, aby se neřeklo. Člověk si pak vzpomene na omílané láska-páska. I tematicky se neocitáme na básnickém Parnasu. Hravě uchopená všednodennost a především vztahy kluků a holek, to je oč tu běží. Tištěné Hičhaikum je tak sice: „…spirála zvuků, vůní,

barev a chutí. Je to vítr ve větvích a kouzelný svět snů. Doteky čarokrásných dívek i nekonečná cesta vinoucí se někam do hor,“ ale báseň vyzní daleko

lépe při poslechu. Jednoduchost jednotlivých textů přímo vyzývá k recitaci či zpěvu, protože písňový text a báseň jsou přeci jen dva různé literární druhy. Stejným způsobem by se dalo hovořit o druhé autorově sbírce, Dekadent dezert, která pro mne byla oproti Hičhaiku ucelenější a v lecčems překvapivější. Přesto ne můj šálek kávy. Ze sbírky na mne vanula záměrná stylizace. Po přečtení Dekadent dezertu bych se nebál Kunzeho přirovnat k Rudišovi píšícímu poezii. Tohle je totiž alternativní popík. Promyšlený, moderně zabalený. Jenže ouha, přidejme k tomu recitaci, hudbu a básně ožívají. Vytvářejí to, co autor pravděpodobně zamýšlel a co na mne v tištěném formátu příliš nezabralo. Pryč je neuvěřitelnost, pryč je pocit neoriginality, umělosti či klišé!

A jak pěkně hrajou První, co mne při poslechu Hlavně nepanikař! napadlo? Na poezii se dají pořád balit holky. Jan Kunze je vynikající recitátor. Pohrává si s modulací hlasu, střídá tempo přednesu, vychutnává si důrazy. Umí ve svých textech nalézt ta nejpodstatnější slova a patřičně je poválet na jazyku. Ač to někdy může působit trochu nuceně, má to šmrnc. Během poslechu CD se dočkáme několika stylových změn a těm se přizpůsobuje i autorův přednes. Kunze je světácký všeználek, nafoukaný floutek i depresivní dekadent. Vůbec nevadí, že to, o čem je celou dobu řeč, je láska. Tedy nejfrekventovanější téma poezie. Vše do sebe zapadá. Pokud jsem Kunzeho sbírkám vytýkal neucelenost, je Hlavně nepanikař! živé, příběhové. Setkáváme se, užíváme si, rozcházíme, trápíme se, chlastáme. Společně s Kunzem. A to není vše. Sugestivní recitace je totiž doplněna stejně suges-

hudba / recenze / 57

– a dost. Pak to leze na mozek. To u Jana Kunzeho a Hičhaikum projektu nehrozí. Výhodou popu totiž je snadná stravitelnost, tudíž značná míra neohratelnosti. A tak se Hlavně nepanikař! stalo mým častým průvodcem na cestách po boku čistě hudebních záležitostí.

/Tomáš Čada/

K radosti i zlosti Srny a struny Lajky Vydáno vlastním nákladem, 2010 celková doba trvání: 47:03 O umném balancování na hraně popu a alternativy jsem psal již v recenzi na předchozí album Odesilatel (H_aluze č. 6). Společně s vokálním přetahováním sourozenců Ivy a Jirky Raitermanových jde o charakteristický rozpoznávací prvek téhle třešťské smečky. Dalším takovým prvkem je, řekněme, jistá preciznost v konceptu. Nevím, nakolik je to znát na koncertě (Lajky jsou valící se pop`n`rollovou lavinou a rozeznání zvuku jednotlivých nástrojů či odlišení důmyslných rytmických a harmonických fines od případných kixů dá občas zabrat), každopádně kdo někdy držel v ruce jejich CD, ví, oč jde... Kdo ne, ať si zapíše za uši, že Lajky setsakramentsky dbají na soulad hudby, textů i obrazu (buklety, videoklipy, web) a každé album je uceleným příběhem. Koncept alba Srny a struny sice není tak okatý, jako u Odesilatele (tři písně / tři klipy / tři různé barvy a motivy válečků na obálce, kterou jsem nalezl v poštovní schránce...), zato nese o dost poetičtější atmosféru a záměrnou DIY imidž (DIY = Do it yourself = „Udělej si sám“) předchozí desky vystřídala profesionální zvuková, grafická i filmařská práce. Buklet zdobí slušivá samolepka „hraje Rádio 1“ a je tomu opravdu tak – za posledních pár týdnů jsem

58 /

hudba / recenze

„Usnout a přejet“ slyšel několikrát. Na předchozích deskách už Lajky dostatečně ukázaly, že umí „udělat písničku“ – takovou, kterou si budete po prvním poslechu chtě nechtě broukat až do večera. A tahle k nim rozhodně patří. Stejně jako třeba „Mezi psem a vlkem“ z předchozího alba. Kapela se totiž odhodlala všechny tři písně z Odesilatele (byť přemasterované) zopakovat i na nové desce. Ta předchozí by tedy nyní mohla sklouznout do role pouhého singlu či poštovního „zacpání pusy“ fanouškům, kteří už touží po desce nové. To by ale nesměla obsahovat tři videoklipy a mít tak svébytný koncept. Odesilatele není možno brát jen jako předzvěst Srn a strun. I přes pár chytlavých songů nejde o „desku na první poslech“. Srny a struny jsou jiné a o krok dál, ve všech ohledech. Na bukletu je znát, že stál hodně úsilí i peněz. Titulní fotka srnek (látkové loutky vytvořila Jana Matysíková) ve sněhové vánici, vyplašených automobilovými reflektory, mluví za vše. Lajky nahrávku vydaly „v největší zimě 2010“. Vnitřek bukletu obsahuje krom kompletních textů zejména poetické fotografie venkovských interiérů i exteriérů, ve kterých je obraz dopovězen slovy – prostorová písmena tvoří svérázný „rural street-art“. Ve skladbě „Byli 3“, poslední z celkem patnácti kousků, se velice názorným způsobem dozvíme, jak se Lajky hledaly. Personální peripetie jsou kromě slov popsány i samotnými nástroji a počet členů končí na čísle šest. Zde si dovolím drobnou aktualizaci – Lajek je totiž už sedm! Alena Orgoňová (jejíž hlas a zvonkohru asi nejvýrazněji zaslechneme v polovině alba v netradičním slaďáku „Tří vín I. álina“) je


nyní stálou členkou kapely a kapele i Aleně to takhle náramně sluší. Nezmínil jsem ještě, že na nové desce jako obvykle figuruje řada zajímavých hostů. Všichni jsou zmíněni v bukletu, já zde zmíním Darinu Alster, významnou českou performerku s nezaměnitelným hlasem, která mimo jiné účinkovala i na prosincovém večeru H_aluze v Café Max, když literární skupinu Fantasía doprovázela tvorbou ornamentů z isolepy (poněkud nešťastně i přes promítací plátno, takže bylo zajímavé sledovat trnoucího majitele kavárny Honzu Civína a následně i našeho šéfredaktora Tomáše, kterak shání bílý primalex). Ke standardu u Lajek patří videoklipy – nechybí ani na letošní desce. Profesionálně zpracovaný obraz k písni „Z vany ven“ z předminulé desky „Mozek

lajky plný sladkostí“ má pro mě osobně trochu krkolomnou dějovou linku, nicméně perfektní výtvarné zpracování a jako obvykle v něm figuruje samotná kapela, která si očividně přechod z hudby do „tyjátru“ naplno užívá. Na klip (a na spoustu dalšího) se můžete podívat na „srnčím“ webu www.lajky.net. Ano, musím uznat, že „radóóóst mi vycenila zuby“, když jsem se dostal k zatím poslednímu počinu Lajek, byť s téměř ročním zpožděním... A přestože vím, že tahle smečka budí rozporuplné dojmy, tak doufám, že vám bude více k radosti, než zlosti!

/Miloš Makovský/

autor je studentem výtvarné výchovy na PF UJEP

foto archiv autora

autor je studentem bohemistiky na PF UJEP a Filmových studií na FF UK

foto Trignom

tivním hudebním doprovodem. Hičhaikum projekt ve složení Petr Kunze (sampler, sekvencer, elektrická mandolína) a Jan Tengler (saxofon, příčná flétna) vskutku doplňuje to, co Jan Kunze načal. Hudba je nevtíravá. Básním neškodí, ale naopak ve vhodných chvílích napomáhá. Tu doplní atmosféru, tu podtrhne důležitost řečeného. Směsice jazzu, popu, rocku, electra, a kdo ví čeho ještě, funguje a zapříčiňuje jeden zásadní fakt. Hlavně nepanikař! se jen tak neoposlouchá. Problémem řady nahrávek poezie, a vůbec mluveného slova, je fakt, že si je člověk pustí jednou, dvakrát

Raster-Noton: Archiv für Ton und Nichtton Produkce německého vydavatelství Raster-Noton má tok stejně břinčivý jako dobře napíchnutá kapačka. Z koutku každého člena této hudební platformy cintá intelektuální kvas oholených zvuků – struktur dávajících smysl jen za podmínek znalosti konceptuální zadnice toho či onoho projektu. Carsten Nicolai (Alva Noto), Frank Bretschneider (Komet), Olaf Bender (byetone) jsou jádro. Celý spolek má ale na scéně takové jméno, že se z něj postupně utáhl mezinárodní uzel všech elektronických vědátorů – zvukových skladatelů s prsty na správném místě laptopu, kde se kroutí, mačká, tře anebo jinak šulí hudební jitrocel. Rastermusic byl původně label Bretschneidera a Bendera, po spojení s Nicolaiovým Noton. Archiv für Ton und Nichtton v Chemnitz v roce 1999 se celý

koncept usilující o větší zpřístupnění minimalistické hudby rozvinul v další umělecké a designérské aktivity většiny členů, jejichž nejvýraznější tváří zůstává Nicolai. Ten už před sloučením R-N (Documenta X.; r. 1997) vždy lpěl na prozkoumávání fenoménů nacházejících se v samotném základu toho, co ještě můžeme považovat za (ne)slyšitelný zvuk. Experimenty buďto s velice nízkými nebo naopak vysokými frekvencemi, které ač nezapadají do spektra kladívka a bubínku, jsou přesto člověkem „vnímány“, resp. působí na něj, ač si toho není vědom. Pouze

další ze smyslů pak může rekonstruovat momentální děj, tak jako pokus týkající se zvuku coby proměnlivé obrazové struktury, který na střední předváděl upocený fyzikář asi úplně všem : Tácky se slabou vrstvou mléka, pod nimiž vycházejí z reproduktorů titěrné frekvence mezi 10-150 Hz, formují známé mandalické obrázce V projektu Sono Lumiere z roku 2003 byl Nicolai zaujat fenoménem sonoluminiscence, což je ve zkratce jev, při kterém vznikne světlo působením zvuku (bubliny plynu ve vodě vydají za jistých laboratorních podmínek při dostatečně silném působení zvukových vln velice krátký světelný záblesk). Něco podobného pitval Nicolai i dva roky předtím (Model for Visualization; r. 2001) s cívkou v katodové trubici, kde byly dané frekvence přetvořeny na magnetické pole a ze štvavosti elektronů se v trubici objevil modrý paprsek. Nicolai, tenhle Frank Malina současného sound-artu, představuje tichého mystika, co staví na určité konceptuální transparentnosti a estetické čistotě vlastních prací. Zároveň je ale očividně hybridním potomkem technologicky hyper-gramotných modernistických hnutí. Zejména umělci s kinetickými tendencemi měli záležitost synestézie, o kterou zde běží, vždy tak nějak na horizontu své tvorby. Pnutí systémových postupů (pravidlo vs. chaos) a nesou-

hudba / profil / 59

Carstena Nicolai alias Alva Noto / foto Miloš Makovský

rodé fungování médií samotných (skulptura x světlo x hudba) nakonec právě kinetismus (N. Schöffer a spol.) okovákem spojil v jeden analyticko-expresivní vizuální jazyk, jehož výsledkem je situace, kdy člověka pohlcuje řada efektů a šplouchá mu v uších i v očích naráz. Před všemi těmi velkými slovy o univerzálním jazyku, prolínání uměleckých forem, synestézii, hymně na hmotu nebo znělosti ušlé meruny je třeba mít se na pozoru. Představa, jak Alva Noto, Bretchneider nebo Ivan Pavlov hnětou na vystoupeních prostor digitálně uzpůsobenými (v jádru ale stále původními kinetickými) technikami a dosahují tak odvěkého lidské touhy všeobjímajícího werku, je naivní a slepá právě jako ona linie modernistických pokusů se světelnými plastikami, nyní akorát po čuchu vytažená ze zahnojené maštale 60.let.

60 /

hudba / profil

/Ondřej Kamenický/

autor studuje kurátorství na FUD UJEP a filmovou vědu na FF UK

foto archiv autora

Vědci a umělci Vědecké průzkumy, probíhající v souladu s přípravou galerijní instalace, mívají výstup buď v uhlazené knižní podobě nebo designově propracovaném médiu (vinyl, cd, SD karta ). Lidi z R-N ale samozřejmě zajímá hudba sama, včetně způsobu jejího vizuálního zpracování na řadě významných akcí spjatých se zapojením nových technologií do uměleckého světa a naopak (linecká Ars Electronica, berlínské Transmediale, Sónar v Barceloně). Nikdo z R-N není na plný úvazek vědec ani umělec, nepracuje ve studiu / ateliéru, jako spíš v kabinetním laboratoriu. Stejně tak na rozcestí je hudba podobající se v nejzazších formách seriálnímu pískání a cvakání (pro což mimochodem existuje žánrové označení: clicks‘n‘cut)

Letošní olomoucká přehlídka si k projektu Živá animace: barevná hudba přizvala Carstena Nicolaie (Alva Noto), který v říjnu vydal po spolupráci s Blixou Bargeldem z Einstürzende Neubauten asi nejvíc popovou desku (anbb – Mimikry; 2010), jakou po jedenácti letech existence dovede tenhle vytříbený experimentální spolek ještě natrávit. Na rozdíl od Ikedovi sterilní show a záměrné nesnesitelnosti předvedených ruchů se Alva Noto v zadání maximálně sedmi nebo osmi parametrů vydal na olomoucké kino Metropol se strojovým tempem vycházejícím z programu desky Unitxt (2008). V celkové přímosti rytmu ne nepodobné tvorbě příbuzného skladatele – Mika Vainio (z nedávno rozpuštěného dua Pan Sonic) byla celá performance postavena na matematickém převádění zvuku do barevných horizontál, digitálních krajinek – tam a zpět – data ve jménu permutace, časové dilatace, poluce a kverulace. Myšlenku verbovat různé rytmické jednotky skrznaskrz mřížku 120 bpm pokoušel AN už rok před vydáním Unitxt během remixování skladby Innocence na posledním albu Björk – Volta (2007). Teprve ale živé provedení, které nikdy neběží podle stejného vzorce, předvádí finální experiment v jeho celistvosti. Během světelných karambolů prázdného diagnostického obrazu na plátně a cítění rezonujících ran v těle člověk objeví slabinu, jelikož vlastně neví jaký fyzický efekt by celá akce mohla mít, kdyby trvala v nastavené intenzitě ještě o něco déle. Hudba tvořená v konceptuálním království, je hudba, se kterou se dá meditativně obcovat, bez aparátu si jí do doma ale stejně nikdo nepustí…


Čerstvá kulturní jelita i výpečky

aneb FŘESH FĽESH – multimediální platforma pro cz/sk maso Adam Ondráček foto archiv autora

i sám její prézenc – koncert, je lépe označit za audiovizuální performance. Mutace dat a licitýrování algoritmů zažili v roce 2008 i návštěvníci Přehlídky animovaných filmů v Olomouci. Ryoji Ikeda, jedna z ikon současné japonské elektronické scény, mající s R-N od počátku ty správné styky a totožné tvůrčí zájmy, předvedl v kině Metropol projekt datamatics, šílenou výpusť číselných jednotek do prostoru a test hranic lidského vnímání (čili notonovský standard: digitální-obraz-a-zvuk-jako-úder, což mj. epilepticky roztěkalo všechny žingle v sále.)

Adam Ondráček, narozen jako český Slovák, nyní publicista, divadelní produkční a nezmar žijící v Praze. Zakladatel občanského sdružení ArtForum Prague a čerstvá hlava mezioborového projektu Fřesh Fĺesh.

Pro úvod, můžeš v krátkosti projekt představit? Fřesh Fľesh (dále jen FF) je projekt fungující od roku 2008. Má za hlavní cíle prezentOVAT čerstvé umění napříč všemi žánry a podporOVAT mobilitU mladého umění v rámci československého regionu. Vytváříme webový magazín, kde představujeme profily jednotlivých autorů a organizujeme FF akce – komponované večery na dané téma – kde divák může zhlédnout vše od instalací výtvarných děl přes design až po divadelní a hudební představení. Účinkující dostávají prostor v půlhodinových až hodinových blocích a na našem týmu je postarat se o veškeré zázemí, produkci, medializaci ad. Stál jsi ty sám u jeho vzniku? Projekt nastartoval na konci roku 2008 Petr Cibulka a v průběhu roku 2009 a částečně i roku 2010 se o něj staral s partou lidí – původním zárodkem současného týmu. Já přišel až později – po roce, co jsem Fřesh Fľesh sledoval, jsem do něj na začátku roku 2010 vstoupil coby producent. Byl jsem součástí týmu přes divadlo, ale chtěl jsem se zapojit hlouběji, protože mám určité producentské zkušenosti. Produkoval jsem čtyři roky divadelní hry. Nakonec Petr z osobních důvodů z projektu odešel. Z jakých pohnutek vznikl první Fřesh Fĺesh? Hlavní pohnutkou bylo prostě hledat prostor pro seberealizaci. Petr tehdy fotil a neměl možnost, stejně jako spousta dalších, své práce nikde prezentovat. Proto vznikl dvojí prostor: virtuální na webu – magazín a i prostor reálný – akce. To samé jsem měl já, ale v rámci psaní, což mě přivedlo až k FF. To je naším společným jmenovatelem.

Jaká je tvoje konkrétní role v projektu nyní? Nyní jsem hlavní producent FF, ovšem zároveň táhnu i redakci coby šéfredaktor. Ale to je jenom na určitou dobu – coby, řekněme, krizový manažer. S mou rolí v tomto roce souvisí i povinnost přetransformovat projekt z původně totálně volnočasové aktivity do udržitelného projektu, který se třebas i jednou obejde bez nutné přítomnosti zakladatelů. FF fungoval jakýmsi DIY-punk stylem. Uvědomil jsem si, že tudy cesta dál nevede. Chtěl bych, aby FF fungoval profesionálněji, aby doopravdy byl schopen poskytnout účastníkům i divákům to, co deklaruje. FF má fungovat na jedné straně jako jakási tranzitní stanice pro mladé, kdy jim může nabídnout prezentaci na úrovni a před kvalitním publikem a zároveň i směrem k producentům umění. Na druhé straně divákům, kteří můžou i nemusí pocházet z profesionálních řad, naservírujeme výběr toho, co považujeme za nejlepší na nejmladší scéně. Jaká je Vaše cílová skupina návštěvníků akcí a čtenářů magazínu? Máme ji v podstatě dvojí – jsou to jednak konzumenti umění – tedy mladí lidé, převážně tzv. „internetová populace“, studenti, především z Prahy a větších měst. No a pak jsou to profesionálové z oboru a mladí tvůrci – dali by se asi zahrnout pod hlavičku producenti umění. A ti jsou pro nás nejdůležitější – akce i magazín by měly být meeting pointem. Zaujmout širší veřejnost (všichni potřebujeme obyčejné publikum a zároveň přitáhnout na akci odborníky) je občas komplikované. Co znamená název? Název vymyslel Petr Cibulka. Reprezentuje tu česko-slovenskou spolupráci. (Pozn. Redakce: FŘESH – anglicky „čerstvý/syrový“ spolu s českým háčkem a FĽESH, což znamená ve slovenštině „maso/ flákota“, ale bez měkkého L je to anglicky „blesk/ zážeh“)

výtvarné umění / rozhovor / 61

Je záměrem, že se FF koná pokaždé na jiném místě? Důvod, proč se FF akce konaly pokaždé na jiném místě, byl prostě ten, že si organizátoři mohli dovolit stále lepší a lepší prostory. Začínalo to v Café Černá labuť, poté se FF party přesouvaly do Trafačky, Undergroundu či NoDu. Ale to, co dřív bylo výsledkem nějakého pokroku nebo nutnosti, se nám nakonec ukázalo jako benefit – střídat prostory je přitažlivější pro diváky i vystupující. Navíc pro rok 2011 jsme se rozhodli, že budeme dál hledat prostory, podobné jako jsou bývalé tiskárny Rudého Práva, kde byla poslední akce na téma Obal. Jak hledáte prostory pro FF akce? Úplně na počátku se zamýšlelo, že by si FF našel nějaký svůj stálý prostor, kde bude doma. Ale od toho se časem upustilo. Například v NoDu je sice dobré zázemí, ale byli bychom jenom jednou z dlouhé řady akcí, které se tam pravidelně pořádají. FF by tam jaksi zapadl. Zřídit vlastní prostor také nebylo možné, neboť současná situace nedovoluje, aby si parta lidí mohla dovolit dlouhodobě provozovat nějaký nekomerční prostor. Kvůli financím je pak jeho existence nejistá. A tak se dohodlo, že akce budou putovní a zároveň budeme jakýmsi skautem nových prostor. Což se nám podařilo. Poslední akce s tématem Obal probíhala v pronajatých prostorách dosud nevyužívaných tiskáren Rudého práva a nyní už vím o asi dalších třech kulturních akcích, které se tam budou konat, což dříve nebylo. Uvažujeme také nad zavedením magazínové rubriky, která by mapovala a představovala takovéto potencionálně kulturně využívatelné prostory. Mohl by pak vzniknout jakýsi katalog. Pracovní název je Nový rajón.

62 /

výtvarné umění / rozhovor

Jaké to je pracovat v organizačním týmu složeném ze samých dobrovolníků a přitom se snažit udržet projekt na profesionální úrovni? Většinu týmu tvoří vysokoškolští studenti – jsou to redaktoři, produkční, kreativní tým, technici. Jejich činnost je dobrovolná a neplacená a nějaké všeobecné páky v tomto případě neplatí. Ta největší páka asi je to, že se seberealizují a ty do nich vkládáš důvěru, kterou by jinde nedostali. Každý, kdo se chce v daném oboru pohybovat, má možnost si to skrze FF vyzkoušet „nanečisto“. Závisí to na jakési ústní dohodě – ty budeš takhle pracovat a já ti můžu poskytnout ty a ty výhody. Samozřejmě, že ne vždy to funguje – stále je to pouze ústní dohoda. Hlavně jsem se musel naučit neustále říkat prosím a děkuji. FF pak funguje i jako tranzitní stanice pro takovéto lidi. Například během tohoto roku se hodně obměnil organizační tým, asi ze tří čtvrtin. Lidé přijdou, leccos se naučí, nebo aspoň zjistí, zda je to baví či nikoliv, a třeba po půl roce se posunout dál – k prvnímu jobu v oboru nebo další praxi. Fřesh Fľesh rozhodně v tomto slova smyslu nebude profesionální, jelikož v něm stále budou noví, čerství lidé, a to s sebou nese spoustu bot, chyb a nedodržených proklamací. Takže bys chtěl, aby FF tvořil časem tým složený plně z profesionálů? Částečně ano, ale jednalo by se jen o šéfy jednotlivých sekcí a produkce, lidi, kteří do toho dávají opravdu téměř polovinu svého „úvazku”. Zbytek by stále měli tvořit studenti-dobrovolníci tak, aby tým zůstal stále čerstvý, aby projekt nezestárnul s námi. Například nás sám zkontaktoval David Zábranský, bude šéfem publicistiky v magazínu. Hlavní hudební redaktor bude z rádia Wave, protože je naším mediálním partnerem. Za film pak David Beránek z Bio Oko. S tím výběrem lidí je to těžké, já bych byl například schopný sehnat pro film Petra Zelenku, ale to by nešlo, protože pak by se někteří zájemci třeba lekli a báli by se přihlásit se svými pracemi, aby se nezakopali na celý život. Takže musím hledat kompromis – musí mít kredit, ale nebýt vcelku tak známí.


Znamená to tedy, že FF by mohl být jakýmsi trenažérem pro mladé lidi/studenty, kteří by chtěli v dané oblasti profesně fungovat? Konkrétně v redakci bych chtěl, aby zpravodajství dělali středoškoláci v půlročních turnusech, což by byl takový edukační program, ale na to je výhledově potřeba vysoký rozpočet. Jak sám název napovídá, měl by být FF zaměřen na českou i slovenskou scénu, je tomu v praxi skutečně tak? Doposud tomu tak bylo jen částečně, ale na poslední akci jsme měli celkem pět účinkujících ze Slovenska. Nabíráme také nové slovenské redaktory a během příštího měsíce se rozhodne, zda se na Slovensku bude konat příští akce. Pokud by to nevyšlo, stane se tak určitě na podzim příštího roku. Na Slovensku je situace úplně jiná. U nás se 70% kultury děje v Praze, ale Bratislava, Košice a Žilina jsou v tomto vyrovnané. Také tam probíhají projekty, které u nás nemají konkurenci. To skrývá velký potenciál. Prezentujete se i v jiných městech české republiky? Jak jsem říkal, většina kultury se děje v Praze. FF se prezentoval i v jiných městech formou FF: BestOf, které jsou takovým dramaturgickým balíčkem z našich uskutečněných akcí. Tradičně to probíhá v rámci jiných kulturních akcí. Teď jsme se měli prezentovat ve Zlíně na festivalu Mixér, ale bohužel to nevyšlo kvůli komplikacím ze strany pořadatelů. Také proběhly akce v rámci Freeze festu na Božím Daru a v Ústí nad Labem v rámci artfestivalu AFT. To přesouvání do jiných měst by mělo v budoucnu navazovat na Nový rajón (viz výše). To je, co se týče prezentace. Jinak účinkující i členové týmu jsou opravdu ze všech koutů republiky. FF má být multimediální projekt, zahrnuje tedy všechny oblasti tvůrčích projevů? Snažíme se, aby tomu tak bylo. Momentálně spolu s naším literárním dramaturgem Erikem Šimšíkem hledáme koncept, jak prezentovat na akcích literaturu. Žijeme v audiovizuálním věku, tzn. obraz a zvuk, takže samotný text na našich akcích moc nefunguje. Měli jsme zde autory, kteří se svými texty vytvořili audiovizuální show, ale ne každý toho je schopen a my nechceme, aby se literatura prezentovala na nějakých akcích zvlášť. Akce jsou divácky nastavené tak, že každý může z koncertu, z projekce, z představení svobodně ode-

jít. To by ale u autorského čtení nebylo dobré, alespoň pro autora ne. Není to dobré ani u divadla. Alespoň částečné řešení vidíme v řazení čtení i divadla na úplný začátek programu. Lidé, které to zajímá, nebo jsou zvyklí na divadlo chodit, chodí včas. Další věc je prezentace literatury na webu. Nechceme spadnout do hromady textů, samotná díla to pak strašně devalvuje. Plánujeme zveřejňování podcastů s autorským čtením na webu FF. Jak se FF propagujete? Sám projekt je složitý, proto je složitá i mediální komunikace směrem k veřejnosti. Nejtěžší je právě představit projekt a co obnáší. Klasická inzerce je pro většinu produkcí příliš drahá a tak se zaměřují na kulturní časopisy, které ale nemají dostatečný dosah. Televize je úplně mimo realitu, tištěná média zaostávají a neskutečnou rychlostí klesá jejich kvalita a tak jedinými médii zůstávají internet a rádia – v našem případě rádio Wave. Jak je projekt financován? Obnos vynaložený na každou další FF akci logicky stoupá. Doposud FF fungoval ze vstupů a menších sponzorských darů. Nyní připravujeme granty pro příští rok. Ministerstvo kultury ale bohužel nemá na mezioborové projekty kolonku. Pravděpodobně budeme muset také čerpat finance z privátních sektorů. Nyní stojí za FF občanské sdružení ArtForum Pra-

gue.

Kdy a kde se můžeme těšit na další FF? Nejbližší akci chystáme na březen, definitivně mohu říci, že ještě stále v Praze. Ale jsme celí žhaví objevit se na Slovensku a v Čechách mimo Prahu. Takže se na nás ještě tento rok můžete těšit i v jiných koutech Česka a Slovenska. Více se můžete dozvědět na www.freshflesh.cz.

/Monika Svobodová/

autorka studuje na Katedře výtvarné kultury PF UJEP v Ústí nad Labem

foto archiv autorky

Podle čeho vybíráte autory pro akce i magazín? Dramaturgické linky jsou v základu dvě. Za prvé čerstvost, tedy to, zda nás autor ještě stále potřebuje, zda na prezentaci, kterou mu na akci nabídneme, produkční a technické zázemí a především publikum, nemůže už dosáhnout sám bez nás. Za druhé perspektiva – musíme z autora/autorů cítit, že jeho tvorba pro něj není jen koníček, ale cítí to jako životní cíl, perspektivu, a není to jen planá deklarace. Z toho důvodu odpadají např. ochotnická divadla. Všechny tyto věci se dají velmi těžko odhadnout i vzhledem k mladému věku autorů, ale od toho sestavuji tým odborníků v jednotlivých kategoriích, kteří mají do dané oblasti větší vhled. Nehledáme úplné „začátečníky“, spíš takové lidi, kteří už se třeba pokouší ně-

jak prezentovat, i když jen odehráli koncert či uspořádali výstavu pro známé. Důležité je vědět, že se prezentovat chtějí. No a pak je tam další proměnná a to je téma každé akce, které dává dohromady kreativní tým s ohledem na samotný prostor. Do všech čtyř parametrů musí dílo nebo vystoupení zapadat, i když téma nedodržujeme stoprocentně – funguje často spíše jako pomůcka pro samotné autory.

výtvarné umění / rozhovor / 63

Jízda za indiány Zlatýcaňon Jiří Bartůněk, Martin Mrázik, Luděk Prošek 14.10.-20.11.2010 Galerie U Radnice, Martínka Húsky 54, Tábor V předvečer podzimního dne, ve středu týdne, se v městské galerii v Táboře uskutečnila výstava Zlatýcaňon. Ze severu na jih Čech se přijeli představit tři autoři z Ústí nad Labem. Tři generační vrstvy (Jiří Bartůněk *1946, Martin Mrázik *1968 a Luděk Prošek *1978) spojuje jejich místní pedagogické působení na zdejší Katedře výtvarné kultury Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Název i sama plakátová a pozvánková propagace si hrají s lehkou recesí, ironií a jsou slovní i vizuální hříčkou, odvozenou z ústeckého pivního loga Zlatopramen. Výstava není nikterak kurátorsky koncipovaná, nevychází z předem připravovaného projektu a není jednotná ani v použití výtvarných médií. Téma krajiny, ve kterém se autoři vůbec poprvé společně prezentují na výstavě, je situováno do jakéhosi zlatého kaňonu – prostoru, kde si velcí a malí kluci společně hrají a rostou. Jak sami autoři uvedli: „vyjadřují způsob, jakým zavedení umělci

nadsázkou, (sebe)kriticky, humorem a snahou o nalezení nového, originálního a pravdivého módu neverbální komunikace.“ Každý autor si tak pracuje

tou výtvarnou technikou, která je víceméně typická pro jeho věkovou generaci.

přistupují k tvorbě: s odstupem, (sebe)ironií,

Luděk Prošek - Zlatýcaňon / foto Luděk Prošek

64 /

výtvarné umění / recenze


Poslední z řady zbývající trojice je Martin Mrázik. Prezentuje se zde objekty a instalacemi několika zmnožených košťat. Tyto instalace–objekty jsou příjemnou změnou a zároveň dalším použitým médiem, které se nevyskytuje na zdech, ale „motá se tak divákovi pod nohy“. Z Mrázikových objektů nejčistěji cítíme téma krajiny. Klasické známé pohledy na horizonty jsou překládány do titěrné práce a hrátek s materiálem, který autor nalézá v každodenních, běžně dostupných věcech – typických jak pro domácnost, tak např. i pro švadlenku. Série košťat, pospojovaných do dlouhého horizontu, podobného tomu, na který se díváte, když vylezete na kopec, horu, napovídá, že autor pochází z Českého středohoří. Krajiny však nejsou utahané či upjaté. Mrázik není krajinářem v romantizující podobě. Mrázik je holičem svých krajin v předurbanistické době. Výběrem zástupné tvarové podobnosti přetransformovává krajinu do zmenšených výjevů, pracuje s prostým ostříháním a prostříháváním košťat. Výstava, která je přehlídkou obrazů, fotografií a objektů, zaručuje atraktivnost pro všechny věkové skupiny. Nebere si za cíl šokovat ani atakovat nepřeberným množstvím interaktivních prvků, do kterých je veřejnost zapojena. Autoři jasně a inovativně přistupují k divákovi, přestože využívají klasickou formu. Svými prostředky diváka nenutí ztratit se v každodennosti kapitalistického světa a zároveň neprohlubují „nepochopenost“ galerií mladých současných autorů. Myslím, že výstava je přístupná jak pro milovníky umění, tak pro širokou laickou veřejnost, na kterou je většina městských galerií zaměřena.

/Tereza Záchová/

Martin Mrázik - Darwinovo číslo 2ku1 / foto Luděk Prošek

autorka je studentkou výtvarné výchovy na PF UJEP, bakalářkou estetiky FF UJEP a studentkou kurátorských studií na FUD UJEP

foto archiv autorky

Jiří Bartůněk - Míra / foto Luděk Prošek

Jiřího Bartůňka známe především jako umělce – malíře. V táborské galerii ho nepoznáme jinak. Autor zůstal věrný svému médiu malby a předkládá nám zde soubor 5 obrazů. Bartůňkovy experimenty a použití nezvyklých materiálů dokládají kreativitu a znalost média malby a všeobecný kulturní rozhled. Série představuje 5 zhýralých mužů, ve kterých můžeme vidět určitou alegorii na období člověka/muže. Může jím být jak muž na vrcholu, muž jako Mistr-učitel, tak i muž jako troska, muž jako blázen. Nad každým tímto stínem muže, který je proveden rádoby ledabylou skicovitou kresbou, se odráží místo, kde se postavy nachází. Místo, které je jakousi kulisou, místem nereálným a imaginárním. Kdo jsou muži na obrazech? Jsou to živí reální muži? Je to jen jedna a táž osoba? Je za těmito stíny postav ukrytý sám autor? Vše zajímavě doplňuje již zmíněná práce s povrchem obrazu – autor do něj zasahuje výřezy či naopak navrstvuje jeho hmotu pomocí silikonu. Na výstavě tak máme možnost vidět zajímavé propojení hned tří linií. Ob-

razu jako závěsného média, obrazu jako fenoménu malby a obrazu jako překročení prostoru. Dalším závěsným médiem, které se na výstavě objevuje, jsou fotografické práce Luďka Proška. Autor navíc příjemně oživuje poslední místnost v galerii projekcí dvou svých videí. Tato videa jsou novou, doposud neprezentovanou prací. Název Pampelišky odkazuje na místo, na kterém jsou videa pořízena. Obě projekce jsou shodné, jen zabírané dvěma různými pohledy. Děj se odehrává na obrovské, tiché, odlehlé louce plné odkvetlých pampelišek. Autor zde působí dominantním dojmem. Svou procházkou po louce ukazuje na moc člověka nad přirozeným jevem, kdy se odkvetlé pampelišky rozmnožují díky přírodním živlům, pomocí větru. Prošek ukazuje, že „poručit větru a dešti“ se dá. Mohli bychom cítit až maskulinní touhu vysvléct louku donaha, pro kterou si autor bere pomoc z technického světa – odfoukávač na listí. Intimní performance tak představuje v neromantickém pohledu, neutopické síle, syrové a ironizované informaci. Ukazuje však možná i vášeň nejednoho muže, který by si tento pocit chtěl zažít.

výtvarné umění / recenze / 65

Prágr kulturcajtunk (január cvajtausntelf) Václav Boštík / 1913...2005 4. 11. 2010 – 9. 1. 2011 Galerie hlavního města, Mariánské náměstí 1, Praha 1 Amedeo Modigliani 9. 12. 2010 – 28. 2. 2011 Obecní dům, nám. Republiky 5, 111 21 Praha 1

66 /

výtvarné umění / minirecenze

Pasadenova šála - Boštík - Modigliani / foto archiv autora


také životní příběh – sytý, divoký, plný nám již dnes známých tváří (P. Picasso, M. Jacob...), příběh, který začíná v prostředí milující rodiny v Livornu na Sardinii a končí pařížským finálním chrlením krve den před svatbou s Jean Hébuterne a její následnou sebevraždou v osmém měsíci těhotenství skokem z okna... Tyto životní příběhy jsou na výstavě velmi dobře prefabrikovány k znovuprožití, můžete pohlížet na množství fotografií, jež znázorňují již zmíněné osoby, místa, kde se radovaly, smutnily, tvořily. Nesmím zapomenout na v médiích zmiňovanou fotografii z pařížského podzimního salónu 1912, kde jsou vidět Modiglianiho sochy a některá díla Františka Kupky (Dvoubarevná fuga), kurátorsky povedený

oslí můstek, díky němuž se s pár Kupkovými oleji na této výstavě také setkáte. Modiglianiho olejomaleb je vystaveno asi deset, mnoho pak kreseb, skic, fotografií, pár dopisů. Stojí za to jíti na to? Pokud vás zajímá Modiglianiho autobiografie a zařazení jeho osoby do kontextu dějin výtvarného umění v rámci jakéhosi sebezkulturňování, pak zichr... Fídrzén!

/Ivan Pasadena/

autor je básník, student FHS UK, obor Orální historie, zajímá se o výtvarné dění

foto archiv autora

Tento text budiž jen pár dojmově-pojmových a pojmově-dojmových reportů z výstav, které mne v poslední době zaujaly. Jelikož jsem navštěvoval jenom Prahu, mohou působit dojmem, že nevím o jiných v jiných městech, možná lepších. Vím, či spíše tuším, ale jelikož jsem navštěvoval pouze Prahu... (moje smůla)... O výstavním prostoru Městské knihovny na Mariánském náměstí se Václav Boštík (1913-2005) domníval, že je vůbec nejkrásnějším v Praze. Měl recht, místo stropu souvislá vrstva mléčně skleněných čtverců propouští do výstavních sálů jen měkké bílé světlo a nám připomíná, co Boštík považoval za dokonalý obraz – světlo samo, nadto čtverce odkazují ke světu geometrických idejí a je-li čtverců více, nelze nevidět i kříže, tedy symbol křesťanství, jež se v podobě pokory, skromnosti a usilovné tvůrčí činnosti vine celým Boštíkovým životem. V Městské knihovně je tak připravena rozsáhlá monografická retrospektiva jednoho z našich nejvýznačnějších abstraktních umělců druhé poloviny 20. století, která jej předvádí jako řemeslníka snažícího se stále o to samé – alespoň letmo zahlédnout řád světa. Boštík byl ovlivněn nejen výtvarnými umělci (P. Picasso, C. Corot aj.), ale i myšlenkami velkých fyziků (A. Einstein, L. Infeld) a uměním přírodních národů. Jeho rané realistické obrazy (autoportréty, motivy rodného mlýna v Horním Újezdě u Litomyšle) přecházejí postupně v abstrakci, kterou usilovně podrobuje novému dotazování – z geometrických hmotných tvarů v geometrii plochy, z bodů a jejich soustav k vrásnění, rýhování, z (pra)mlhovin k silovému poli, k vlnění, tedy ke světlu. Boštík nemodifikuje jen témata (byť bychom mohli vysledovat v jeho díle téma jedno, totiž Jedno), zkouší i různé techniky – drobné sochy, plastiky, malba syntetickými barvami na filmovou fólii, útržky papírků přišpendlené na polystyren, kresba fixy na milimetrový papír, nejvlastnější je mu však olejomalba na plátno a kresba pastelem na papír, kde dosahuje mistrovství v jemně ohmatávaných barevných

odstínech výtvarně možného. Boštík nám sděluje, že umění má být pouze prostředkem a nikoliv cílem lidského snažení, má být totiž značkou resp. značkami či pomníčky, které tvůrce zanechává na cestě životem ne z egoistického důvodu důkazu jeho vlastní existence na světě, ale jako poukaz na nutnost být poutníkem, protulovat se mezi mlhovinami a nořit se do nich, aby člověk nebyl ne-rost, tedy šutr... Pokud jste se na výstavu nedostali, doporučuji se o Boštíkovu personu zajímat, ať již prostřednictvím katalogu, který při příležitosti výstavy vyšel (ohlášeno je i vydání velké Boštíkovy monografie), nebo skrze zaznamenané rozhovory s ním. Boštíkovi bylo sedm let, když na tuberkulózu zemřel v Paříži italský sochař a malíř Amedeo Modigliani (1884-1920), jehož výstava se koná v pražském Obecním domě. Modigliani byl především figuralista, portrétista, autor aktů a také bohém a představitel vroucího montmartrovského tyglíku první čtvrtiny 20. století, z něhož vyrazily (staro)nové avantgardní směry příznačné pak pro další vývoj výtvarného umění (rozvoj abstraktního umění, kubismus, orfismus...). Zmínil-li kdosi jméno Modigliani, pak je dnes povinností kulturního Evropana, aby dodal: „Ach Modigliani, ty slepě hluboké oči, studny podvědomí!“ Ano, protáhlé tváře, mandlové oči a štíhlé postavy Marevny (Marie Vorobieff – ruská kubistická malířka) nebo Jean Hébuterne (mladá francouzská malířka), které byly obě Modiglianiho milenkami, jsou uhrančivě melancholické. Ale za Modiglianim je

Decadence? Wow! Decadence Now! Praha, Galerie Rudolfinum (Za hranicí krajnosti), 30. 9. 2010–2. 1. 2011, Brno, Dům umění, 30. 9.–28. 11. 2010 (Joel-Peter Witkin), Praha, Dox, 7. 10. 2010–2. 1. 2011 (Gilbert & George: Cesty 1972–1992) V Čechách kulturních se na podzim tohoto roku zvedl eroticko-morbidní vánek takřka celorepublikovým výstavním konceptem Decadence now! Pražské Rudolfinum se otřáslo v základech zvýšenou kadencí zvučných jmen světových autorů krajních vizuálních sdělení, jindy vzdušný Dům umění města Brna se scvrknul, zhoustnul a zešeřel úsporným osvětlením fotografií podivína Witkina, Západočeská galerie v Plzni se stala útočištěm českých potemníků Bolfa a Pinkavy. V Pokoji č.13, situovaném do prostor pražského Uměleckoprůmyslového muzea, se odehrála hororově laděná Toy story šmrncnutá bizardní módní přehlídkou. Pražský Dox soustředěně odříkával desatero Gilberta & George. Autorem stěžejních expozic projektu je kurátor Otto M. Urban a volně jím navazuje na svůj předchozí kurátorský počin, výstavu s názvem Dekadence v barvách chorobných, již uspořádal přesně před čtyřmi lety v pražském Obecním domě, a která nesla podtitul: Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914 1.

Dekadenci je možno chápat jako úzkost, ztrátu smyslu a pocit zmaru, zvýšený zájem o temnou stránku lidské duše, bytostně prožívanou krizi tradičních hodnot a světa jako takového, patos slovem, gestem i obrazem, nihilismus, povznesení se nad nesmyslné pinožení množícího se plebsu, krajní individualismus, blazeovaný dandysmus, a když humor, tak pouze s nádechem jízlivosti. Samozřejmé přitakání smrti. Jestliže „Barvy chorobné“ výběrem autorů naplňovaly onu přítomnost protikladu chorobnosti těla a vypjatosti ducha 2, v nichž má dekadence živnou půdu, Decadence Now! se jádra problému a skutečného významu pojmu dotkla jen letmo. Nepodezřívám čtenáře z absolutní neinformovanosti, média se postarala o dostatečnou propagaci projektu, zejména expozice v Rudolfinu neunikla všeobecnému zájmu. Komu se nevrylo do matrice vizuálně přitažlivé logo, které povlává na propagačních materiálech jako pirátská vlajka, ten jistě zaregistroval varovnou hvězdičku a upozornění: „Některá díla na

výtvarné umění / reflexe / 67

Cindy Sherman - Bez názvu, 1985 / foto Romana Bartůňková

této výstavě mohou šokovat. Galerie Rudolfinum důrazně doporučuje citlivým osobám a doprovodu dětí do 15 let zvážit návštěvu výstavy! Dětem do 15ti let není na výstavu vstup povolen bez doprovodu.“ Wow! Tak to se na to podíváme!

Měla jsem možnost shodou okolností zakusit coby návštěvnice právě ony tři zmíněné expozice realizované pod taktovkou O. M. Urbana, sledovat hlavní souřadnice jeho myšlenkové mapy. Tak tedy: Rudolfinum, DUMB a DOX. Rudolfinum. Jen pro pořádek, fakta: Výstava Za hranicí krajnosti členěna podle témat do pěti kapitol: Autoportréty v prvním sále Krajnost sebe: Bolest (z autorů např.: Damien Hirst, David Wojnarowicz, Cindy Sherman), Erotika, porno, fetiš a gay tématika v oddíle Krajnosti těla: Sex (Jeff Koonse, Joel Peter Witkin, Géza Szöllösi, Jake a Dinos Chapman), Masmédia a vtíravost pop-tendencí v tématické části Krajnost krásy: Pop (David LaChapelle, Erwin Olaf, Pierre et Gilles, Yasumasa Morimura), Extrémní kulty v kapitole Krajnost mysli: Šílenství (Matthew Barney, Gottfried Helnwein, Josef Bolf, Jürgen Klauke) a konečně pátá kapitola s názvem Krajnost života: Smrt (Keith Haring, Ivan Pinkava, Steven Gregory, Robert Mapplethorpe) Ačkoliv se průměrný návštěvník výstavy ve věku od 18 do 35 let, oblečený do úzkého svetru a těsných kalhot, v teniskách zn. Converse, s brýlemi výraz-

68 /

výtvarné umění / reflexe

ných obrouček nebo broží z dílny Trash made, může skutečně sem tam ocitnout za hranicí své krajnosti, vlastně je to stále hra. A ti, co výstavu navštívili, vědí, o čem mluvím. Všichni měli možnost najít si tu své malé „bubu“, očekávaný šok se ale nekoná. Místo médii i samotným PR galerie avizované tabu bortící a vyhrocené vizuální podívané, běžná výstava. Na straně jedné ochuzená o videotvorbu a performance, na straně druhé přehlcená sděleními. Nepříliš šťastně nainstalovaná sbírka celebrit: „Jasně, Hirst!“, „Jé hele, Shermanová!“, „No né i Barney... a tohodle neznám: Hm, Schmidlin, toho si budu teda sakra pamatovat!“. Naše myšlenky se pomalu vzdalují od poselství exponátů, přestáváme vnímat naléhavé výjevy na fotografiích Mapplethorpa a Olafa jako naléhavé, špičkou boty přišlápneme okraj objektu od Boaz Arad – neoficiálního maskota výstavy Předložky z Hitlera, odvrátíme oči od pichlavého pohledu sochy papeže v negližé a ani se nepozastavíme nad tím, že Hrátky se zvířátky, objekt od bratrů Chapmanových, je jako na potvoru out of order. Vzdalujeme se od kýžené freudovsky znepokojivé cizoty uvnitř nás samých, se kterou bychom se snad mohli v jiném čase a na jiném místě prostřednictvím konfrontace s vystavenými díly popasovat. Naše úvahy zabíhají, spíše než k našim vlastním niterným stavům, do skrytých tenat finančních toků státních dotací do oblasti živého umění. To ten stát ale muselo stát! Inu, nejdražší projekt galerie Rudolfinum za dlouhých 17 let jejího fungování.

Paolo Schmidlin - Slečna Kitty, 2006 / foto Romana Bartůňková


rých scén saudkovského typu (zvláště protivný mi byl například dvojportrét mladé dívky a mrtvoly starého muže, směšně navlečeného do tetičkovských punčoch), mohu ale také obdivovat nesporný talent autora malířským způsobem citovat staré mistry nebo způsob zacházení s fotografickým materiálem – stále používá klasický film, vše sám vyvolává, osobitým způsobem zasahuje do negativu i do již hotových fotografií. Ale bezejmenní mrtví? „Natura morta“ prostě. Nepovažuji se za cynika, vyzbrojena svým dlouholetým přátelstvím s dětmi primáře patologie v nejmenovaném severočeském městě a možná i tím, že už mám z výstav tzv. „nakoukáno“, mě etické otazníky kolem Witkinova díla zkrátka netrápí. Není to ale tím, že by mě od přemýšlení o překračování tabu v umění strhávala vizuální krása složitých kom-

Joel-Peter Witkin - Man Reflected, 2007 / foto Romana Bartůňková

Napadá mě k tomu citovat Dona Thompsona: „Pokud si dáme dohromady všechna ta známá jména s ohromným zájmem médií, nabízí se nám vysvětlení, že žralok je tedy jistě uměním a ta cena nejspíše není nerozumná.“ 3 DUMB a Joel-Peter Witkin Na rozdíl od Rudolfina byla expozice fotografií, kreseb a obrazů Joela-Petera Witkina ve spoře osvětleném Domě umění města Brna nainstalována velmi citlivě, artefakty dostaly, co zasloužily. V sálech je klid a přesto, že je i tato výstava hojně navštěvovaná, návštěvníci se zde chovají téměř pietně. I když umělec tvrdí, že ho spíše než tma a zmar zajímá světlo a krása, hlavní roli zde hraje smrt a autorova fascinace její fyzickou přítomností v každém z nás. Jako účastník tohoto kolektivního rituálu však nesleduji morbiditu samotné recyklace a dalšího převracení lidských ostatků v rukou mistra působivých fotografických aranží. Problematizování etického rozměru věci mě nechává víceméně chladnou. Mohu se ošívat nad patosem a vykonstruovaností někte-

Gilbert a George - byl Ježíš heterosexuál?, 2005; Alexander Kosolapov - Mini a Mickey, 2007 / foto Romana Bartůňková

výtvarné umění / reflexe / 69

pozic, citací děl uměleckých veličin (Goya, Botticelli, Bosch, Velazqueze). Mnohem víc mě na celé věci fascinuje sociální rozměr samotného procesu vzniku jednotlivých exponátů. Síla portrétních fotografií lidí nikoliv in memoriam, ale skutečných, živoucích jedinců tělesně deformovaných, pořízených v jednoduchých kulisách, mistrně nasvětlených, portrétovaní v pokud možno lichotivých kostýmech a pózách. Pohled směřující do objektivu bývá vyzývavý, tvrdý a neústupný, ale nikdy ne lítostivý, jak už se celoživotní vyrovnávání se s vlastní odlišností projeví v sebepojetí a ve vnějším výrazu. Tento pohled ale především komunikuje. Witkina zajímá právě ona heroičnost, životní boj jedinců z odstředivých sociálních skupin. Přistupuje k nim s empatií, společná práce a vložené úsilí zakládá na dlouhodobá osobní přátelství a hovoří-li autor o pocitu štěstí, které při své práci zakouší, jeho nadšení a zájem musí mít nutně silný terapeutický vliv i na jeho okolí. V nejlepších kouscích na výstavě je to zřejmé. Dox a zpět do Prahy. Úsporná výstava Cesty 1972– 1992 pouze šesti stěžejních děl Itala a Brita – Gilberta & George, životních partnerů, koncept dekadence splňuje jen částečně, jejich díla jsou přes svou naléhavost v komentářích společenských tabu a tnutí do živého plná humoru a nadsázky. V počátcích jejich společné umělecké dráhy se zrodil projekt performancí tzv. živoucích soch, kterými komentovali každodenní situace londýnského East Endu. V Doxu se prezentují vizuálně přitažlivější složkou jejich díla – barevnými kolorovanými fotografiemi sestavenými do pravidelného rastru. Pro ilustraci jejich postojů narušujících zaběhané společenské koncepce přikládá kurátor výstavy Desatero přikázání pro G&G: Budeš bojovat proti konformismu Budeš poslem svobody Budeš využívat sex Budeš vymýšlet nový život Budeš vytvářet umělé umění Budeš mít nějaký smysl práce Nebudeš vědět přesně, co děláš, ale budeš to dělat Budeš dávat svou lásku Budeš uchopovat duši Budeš něco vracet zpět

Když Urban hovoří v rozhovoru pro časopis Ateliér 4 o výběru názvu pro svůj velkolepý podnik, uvádí, že Decadence Now! má být ironickou poznámkou ke všem těm Art now, Architecture now atd, které chtějí ukázat „co je právě in“. Zdá se, jako by se záměrně odmítal pustit pod povrch, ponořit se do hloubky výkladu samotného pojmu, místo toho zůstává na jeho okraji, u nahozeného gesta, novinového titulku, pohrává si s kontexty doby, s divákem, jeho předchozími zkušenostmi. Sám autor implicitně přiznává svůj zájem zejména o formální a estetické kvality prezentovaných děl, jež napasoval do svého tématického rámce, aniž by primárně sledoval krajní životní postoje jednotlivých autorů, jejich pohnutky mysli, rozervanost dekadentního ducha. Umění pro umění se ale také nekoná, idejím L‘art pour l‘artismu 5 autor nedostál, didaktický a ekonomický potenciál výstav je příliš zřejmý. Dotace na živou kulturu se v Čechách neustále propadají pod 0,025% státní podpory. 6 Projekt kurátora Otto M.Urbana tedy osobně chápu jako dekadentní smíření se s tím, že zřejmě v Čechách nebude o mnoho kulturně lépe, a že tedy zbývá v boji s těmito nedůstojnými ciframi za desetinnou čárkou vytáhnout trumfy v podobě vysoké návštěvnosti a médii syceného zájmu mainstreamového publika. Poznámky

1 Zahrnovala díla např. těchto umělců: Kobliha, Konůpek, Váchal, Kubišta, Pirner, Hlaváček, Bílek nebo Kubin 2 Z bulletinu k výstavě V barvách chorobných 2006 3 Don Thompson, Jak prodat vycpaného žraloka za 12 dolarů, Kniha Zlín, 2010, s. 12 4 Ateliér, č.23, 18.11.2010, s. 16 5 „Umění pro umění“ (francouzsky „l‘art pour l‘art“) je hlavním mottem dekadence. Vyjadřuje, že umění neslouží ničemu jinému než jen a pouze umění, tedy žádným výchovným, společenským či jiným cílům. 6 Viz např. článek Vlasty Čihákové Noshiro Co nám chybí a co potřebujeme, Ateliér č. 24, 2.12.2010, s.2

70 /

výtvarné umění / reflexe

foto archiv autorky

/Romana Bartůňková/

autorka je interní doktorandka KVK PF UJEP, zaměstnaná u Čvt v programu PSI jako Kappo.


Sedmnáctého listopadu svítalo o něco dřív Chvíli před polednem, ve středu 17. listopadu, se před Divadlem Archa začali scházet lidé. Šli do divadla, přesto nebyli formálně oblečeni a měli s sebou svačinu. Není divu, čekal je dvanáctihodinový divadelní maraton a závěrečný Tanec až do rána – málem. Přijelo Divadlo Husa na provázku. S divadelními maratóny má brněnské divadlo bohaté zkušenosti. Prvním počinem tohoto druhu byl čtyřdílný projekt Sto roků kobry podle F. M. Dostojevského. V souborné, opět dvanáctihodinové, inscenaci nazvané Svlékání z kůže byl v Brně uveden sedmkrát. Dalším projektem, do kterého se DHNP pustilo, je tentokrát „pouze“ trojdílný cyklus Perverze v Čechách. Jeho třetí uvedení se odehrálo v Praze. Divadlo Husa na provázku hostuje v Divadle Archa poměrně často, a tak mělo pražské publikum možnost zhlédnout značnou část jeho repertoáru. Divadelní maratón je ale pro Pražany novinkou. Souhrnné uvedení trilogie Perverze v Čechách dostalo název Forman s Havlem u moře aneb Jsou dny, kdy svítá o něco dřív a zahrnuje inscenace Lásky jedné plavovlásky, Cirkus Havel a České moře. Projekt Sto roků kobry se zabýval světem, ve kterém chybí bůh. Poslední projekt DHNP Perverze v Čechách se zaměřil na českou společnost v průběhu dvaceti let po revoluci (první souhrnné provedení projektu se odehrálo 17.11.2009). Lásky jedné plavovlásky zobrazují konec šedesátých let. Společnost plnou nadějí a ideálů, které jsou nenávratně rozdupány v srpnu 1968. Druhý díl projektu Cirkus Havel je koláží Havlových textů. Jde o sled groteskních výstupů nelítostně zobrazujících dobu normalizace, absurdní situace a problémy, do kterých člověka stavěla. Závěrečný díl trilogie České moře pracuje se současností. Naléhavě a sugestivně zobrazuje spíše negativní vývoj české společnosti a staví diváka před otázku: „A co teď?“ Tísnivé téma nejisté existence svírá publiku hrdlo. V závěru představení se ale ukazuje, že i když „naše země nevzkvétá“, naše naděje tkví v tom, že „Nikdy nebylo líp!“ Režie všech tří inscenací projektu se ujal umělecký šéf Divadla Husa na provázku Vladimír Morávek. A přivezl s sebou kompletní soubor svého divadla. Představení tak byla šikovně alternována, aby si herci mohli vydechnout a měli dost sil udržet vysokou řemeslnou i uměleckou kvalitu představení – rychlé

tempo inscenací, precizně provedená pěvecká čísla a hlavně, skoro by se chtělo říct, nepřekonatelné herecké výkony. Vladimír Morávek nezapřel svůj typický rukopis. Představení režíroval jako show, nechal je prostoupit hudebními čísly a dbal na jejich výraznou vizuální stránku. Divadelní prostor upravil tak, že diváky posadil naproti sobě a herce na dvě jeviště na opačných stranách sálu. Prostor mezi jevišti vyplňovaly herecké akce a publikum si mohlo občas připadat skoro jako na tenisovém utkání. Nebylo to ale na škodu, netradičně řešený prostor spolu s často silně expresivními hereckými projevy udržoval diváka v zaujetí pro představení a vytvářel u něj dojem, že je posazen přímo do středu děje. Nešlo tedy o dvanáct hodin strnulého pohledu do „výřezu jevištní skutečnosti“, ale o divákův tvůrčí proces při sledování představení. Mimo tři hlavní představení toho bylo k vidění (a slyšení) ještě mnoho. Všechny přestávky byly vyplněny dalším programem. Ve spodním foyer zpívala Vanda Drozdová. V témže místě byly také vystaveny fotografie Jindřicha Štreita doplněné texty s duchovním přesahem faráře Miloše Vavrečky – a bylo se na co dívat. Nejpůvabnější interpretkou však byla Anička Duchaňová, která hrála vsedě na baru na saxofon oblečená do roztodivného kostýmku a posléze se stále ještě se saxofonem procházela po celé Arše. Náročnější diváci, kteří necítili potřebu na chvíli si od divadla odpočinout, mohli navštívit zadní jeviště divadla a zhlédnout zde krátkou inscenaci Gottland

– Věčnost trvá pět let aneb Sebevraždy v Čechách

od studentů JAMU. Nutno však podotknout, že jejich interpretace osudu sochaře Otakara Švece postrádala hloubku a propracovanost. Studenti si v krátkém čase inscenace nedokázali poradit s nejednoznačností sochařova osudu, a tak se uchýlili k jeho nejjednodušší interpretaci. Nadhodili tak publiku spíš jen téma k zamyšlení. Je otázkou, zda se vůbec dá za patnáct minut stihnout víc. Jiní odolní diváci se odebrali do horního foyer, aby tam viděli dokument Břetislava Rychlíka o vzniku II. inscenace projektu DHNP Cirkus Havel. Ti nejodolnější, a hlavně s největším zápalem a kuráží procpat se stůj co stůj davem a uzmout si místo k sezení, se pak mohli zúčastnit posledního Kabinetu Havel. Diskusní večery Kabinet Havel – Úsvit v Čechách se v DHNP konaly

divadlo / reportáž / 71

statečnou publicitu. Přesto, že pražská představení DHNP v Arše bývají velice brzy vyprodaná, cestu na divadelní maratón si našel jen zlomek jejich diváků. Také ceny vstupenek byly vyšší, ovšem v „přepočtu na představení“ nevyšly nijak draho. Lístky byly sice posléze prodávány i na jednotlivá představení samostatně, bylo to však příliš pozdě. Kombinace faktorů, že pražské publikum zřejmě nebylo připraveno na něco tak divácky náročného a že jich přišlo relativně málo, vedla ke klesající tendenci v návštěvnosti jednotlivých představení, což je škoda. Plné hlediště si Divadlo Husa na provázku bezpochyby zaslouží.

/Adéla Vondráková/

autorka studuje KTK na DAMU

foto archiv autorky

od listopadu 2008 a navazovaly na vybraná představení. Poslední Kabinet Havel nesl téma Divoké srdce Evropy. Zúčastnil se ho nejen pan Václav Havel jako jeho patron, ale také odborníci, jejichž obor se ekologie týká. Ti diváci, kteří se necítili na diskutování, nebo prostě měli větší chuť na dávku svérázné poesie, zůstali ve spodním foyer a naslouchali Jakubu Frollovi a jeho na místě improvizované – a tím unikátní –„streetpoesii“. A ta část publika, která byla zmožena kulturou jako takovou, si mohla dojít na bramborovou polévku k obědu a nějaký ten chlebíček k večeři, což se obojí podávalo v malém sále Divadla Archa. V závěru dne, respektive v noci, se diváci vyčerpaní mnoha silnými kulturními zážitky mohli nechat dorazit kapelou Meteor z Prahy (pozor chyták – kapela je z Brna) a tančit až do rána. Bohužel nebylo vyprodáno. Velký díl viny na tom nese samotné Divadlo Archa, které akci neposkytlo do-

Bůh masakru Bůh masakru Činoherní klub premiéra 16. prosince 2008 autor: Yasmina Reza překlad: Michal Lázňovský režie: Ondřej Sokol dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka scénografie: Adam Pitra kostýmy: Katarína Hollá hrají: Ivana Chýlková, Jaromír Dulava, Miroslava Pleštlová, Vladimír Kratina

72 /

divadlo / recenze

překvapením se tak stane příchod do divadelního sálu, kde se na scéně místo krvavých skvrn nachází vkusně zařízený pokoj. Scéna, jejímž autorem je Adam Pitra, ihned prozrazuje, v jakém prostředí se bude komorní drama pro čtyři herce odehrávat. Ocitáme se v moderním obývacím pokoji rodiny, která zřejmě o finance nemá nouzi. Krémová sedací souprava, konferenční stolek, kobereček s květinami a notebookem v pravé části scény, prázdný regál a balík zabalených knih nalevo. Na jevišti se nenacházejí žádné přebytečné rekvizity, které by odváděly naši pozornost od děje, a i tak je jasné, že se jedná o zabydlený prostor. Celkově příjemnou atmosféru z celého obývacího prostoru dokreslují stěny pokoje. Adam Pitra nepoužil klasické tapety, nýbrž zvláštní trojrozměrnou strukturu, která ze všeho nejvíce připomíná popínavé rostliny v krémové barvě. Stejně jako scénografie Adama Pitry pomáhá identifikovat prostředí, ve kterém se hra odehrává, kostýmy Kataríny Hollé dokreslují charaktery postav. Například Veronika, obdivovatelka umění, má na sobě sukni, která nápadně připomíná plátno impresionistického malíře. V Alanovi se nezapře právník a pracovně vytížený muž, který sluchátko svého handsfree nesundá snad ani v posteli. Věc tak triviální jako je domácí obuv přesně prozradí, který pár je domácí. Veronika a Michal mají pantofle rozdílné a obnošené. Kdežto hosté Aneta a Alan mají obuty boty identické, jakoby hotelové. Scénografie Adama Pitry a kostýmy Kataríny Hollé jsou tak skvělým příkladem toho, že výtvarná stránka inscenace může být velmi nápaditá a pomáhá charakterizovat nejenom prostředí, ale i postavy, aniž by na sebe strhla veškerou pozornost od děje a textu. Inscenace Boha masakru se pohybuje ve dvou rovinách: od konverzační komedie, která nabízí mnoho příležitostí k úsměvu, až po hru, ve které se skrývá více, než je na první pohled znát. Je dobré si představit sebe samé v podobné situaci a zjistit, zda by se naše chování lišilo, a nebo si přiznat, že od masky civilizovaných lidí není mnohdy k útoku – ať klackem nebo slovy – daleko.

/Petra Lásková/

autorka studuje KTK na DAMU

Bůh masakru / foto media.rozhlas.cz


foto archiv autorky

Na začátku všeho byli dva kluci a klacek. Dva kluci a jeden klacek se rovnají vyraženým zubům jednoho z nich. Tato jednoduchá rovnice nás zavede do chvíle setkání rodičů těchto dvou „zlatíček“. Jejich snahou je sepsání pojistné smlouvy a především pokus tento nepříjemný incident civilizovaně vyřešit. Hra nejenom o tom, že ostrá slova a argumenty mají ke klackům a vyraženým zubům poměrně blízko, je dílem současné francouzské dramatičky a spisovatelky Yasminy Rezy. V pražském Činoherním klubu ji jako konverzační, dočerna laděnou komedii zrežíroval Ondřej Sokol. Již během první scény poznáme s kým máme tu čest.

Čtveřice dospělých sedí a mlčky poslouchá Bachovy Goldbergovské variace. Tento úvodní vstup, který se mnohým divákům může zdát příliš dlouhý, je však ve skutečnosti mistrovský koncert herecké mimiky. Bez jediného proneseného slova můžeme odtušit povahu postav i vztahy, jaké mezi nimi panují. Paní domu, Veronika (Ivana Chýlková), se zavřenýma očima až groteskně vychutnává každý tón a zdá se, že její sebevědomá přetvářka, jež má všem ukázat jaká

intelektuálka a odbornice na umění v ní dřímá, se setkává s úspěchem jen u jejího manžela Michala (Jaromír Dulava). Na první pohled je jasné, že on v jejich vztahu rozhodně není dominantním elementem, nýbrž ušlápnutým manžílkem pod pantoflem. Na protější sedačce se co chvíli nervózně vrtí Alan (Vladimír Kratina), který svou neochotu účastnit se tohoto „koncertního“ sezení dává ostentativně najevo neustálým kontrolováním mobilního telefonu. Jeho manželka Aneta (Miroslava Pleštilová) svým strojeným a ne příliš upřímným úsměvem vzbuzuje dojem dámy za všech okolností zdvořilé a elegantní. Ale nenechme se splést! S postupem času i hladiny alkoholu v krvi obě dvojice krůček po krůčku přestanou skrývat své osobnosti pod rouškou zdvořilých frází či konvencí a svým chováním se přibližují spíše divochům s rouškou bederní. Stejně jako občas přeteče gin přes okraj skleničky, tak podobně přetékají poháry trpělivosti každého z nich. Submisivní Michal bouchne jako bomba a je jasné, že výčitky směřované ke své ženě v něm dřímaly již delší dobu. Alana, kterého nechává klidným synův násilný čin, rozhodí až zničení milovaného mobilního telefonu. Ukazuje se, že udržet se na hranici slušnosti není snadné a každé křivě vyřčené slovo naruší rovnováhu každého z nás a vykolejí nás z každodenní přetvářky. Ondřej Sokol pomalu, ale jistě stupňuje napětí celé inscenace a hra spěje k neodvratitelnému konci, na kterém by kde kdo čekal více než vyražené zuby. Svědky krve ani zlámaných kostí na jevišti se nestaneme. Neznamená to však, že boj vnitřní ani slovní se vyraženým zubům vyrovnat nemůže. Režisér zinscenoval text poměrně tradičně, díky čemuž mnohem lépe vynikne komičnost a trapnost situací, do kterých se manželské dvojice dostávají. Stejně dobré jsou bezesporu i herecké výkony všech protagonistů. Mne však za všeho nejvíce zaujalo výtvarné řešení celé inscenace, které se nemusí na první pohled zdát být něčím výjimečné. Plakát propagující inscenaci s výhružně vyhlížejícími dětmi může v divákovi neznalém hry vyvolat očekávání skutečného masakru na jevišti. Nemalým

divadlo / recenze / 73

Lulu v Komedii Lulu Pražské komorní divadlo – divadlo Komedie premiéra 6. května 2010 autor: Frank Wedekind, David Jařab scéna, scénář a režie: David Jařab kostýmy: Sylva Zimula Hanáková hudba a projekce: Ivan Acher and CKP hrají: Tereza Voříšková, Martin Finger, Martin Pechlát, Jiří Černý, Jiří Štrébl, Stanislav Majer, Dan Dittrich Inscenaci Lulu v pražském divadle Komedie se mi poštěstilo vidět za poslední tři měsíce hned dvakrát. Poprvé jsem z hlediště odcházela s tím, že hra byla plná dramatických zvratů, herci byli sehraní a jejich výkony výborné, že režie maximálně využila všech možností minimalistické scény, hudba byla působivá a momenty překvapení opravdu překvapivé, ale já že jsem se přesto přese všechno trochu nudila. Nedalo mi to, chtěla jsem přijít na to, proč? A tak jsem před pár dny navštívila Lulu v jejím skromném, maringotku připomínajícím příbytku, znovu. Znovu jsem se ujistila o všech výše zmíněných kvalitách inscenace a tentokrát se navíc i bavila. Takže: Kde byl poprvé problém? Je možné, že jsem prostě jen měla jednou špatnou a podruhé lepší náladu. Ale co když ne. Co když inscenace Jařabovy

Divadlo ve zmatcích doby I. Lulu přece jen nějaké to úskalí skýtá? Pokud tuto možnost připustím, pak podle mě tkví nebezpečí v jejím temporytmu. Na základě rytmu inscenace a dramatičnosti zakotvené už v samotném textu hry přece ono napětí uvnitř diváka, a následně mezi jevištěm a hledištěm, vzniká. Ale hranice mezi dramatickými pauzami na jedné a zdlouhavými dialogy a jejich vršením na druhé straně je velmi tenká. Lulu je drama plné situací volajících po změně, drama s nečekanými zvraty a s aktuální tématikou – žena ovládaná a zneužívaná muži a přitom zoufale toužící mít nad nimi navrch. Tempo Jařabovy inscenace je záměrně pomalé, podpořené opakujícími se „loudavými“ hudebními motivy, nepříjemnými zvuky pomalu se otevírajících dveří. Scéna se neustále stmívá a znovu rozsvěcí, několikrát se vrací také projekce s motivem po nebi plujících mraků. Režisér vsadil na to, že se jeho inscenace zvládne pohybovat dlouhou dobu pomalu a bez zaváhání, aniž by ztratila pozornost diváků a s ní také jejich napětí. Podle mě je to velký risk, tohle balancování rozhodně neustojí každý. Ovšem pokud někdo ano, jeho zážitek pak bude stát za to. Díky Lulu jsem se tedy opět na vlastní kůži přesvědčila o tom, jak moc je každé představení jedinečné, stejně jako každé publikum, a že divadlo je riskantní záležitostí nakonec vždycky. David Jařab ale s odvahou zkoumá další možnosti své i divákovi a za to mu patří můj velký obdiv.

Lulu / foto www.prakomdiv.cz

74 /

divadlo / recenze

foto archiv autorky

/Eva Petelíková/

autorka je studentkou KTK na DAMU


„Do divadla lidi chodí za zábavou. Aby si odpočinuli po celodenní námaze!“ Tvář mé kolegyně z práce se křivila vzrušeným přesvědčením o své pravdě. Začal jsem uvažovat. Je to velice inteligentní dívka, studuje celkem náročnou vysokou školu, problémy řeší s analytickou přesností. Přesto její náhled na divadlo zůstává hluboce zakořeněn v předsudcích širokého davu. Tento dav zcela určitě zastává stejné stanovisko jako poučený filozof umění, že tedy divadlo nese jisté znaky estetického požitku, který je povýšen nad všední lidské vnímání. Doposud propletené linie se rozcházejí v okamžiku postulování otázky, jaký význam nese ono estetické dílo v našem životě? Teoretik už ze své podstaty chce v umění spatřovat jakousi pochodeň na cestě temnou jeskyní (ne)smyslnosti světa a života. Plameny oné pochodně jsou jiskrami smyslu, jenž teoretikovi odhalí podstatu univerza a jeho existence. Rozdováděný filozof pak v mystickém nadšení věří, že umění jakožto pochodeň smyslu vidí naprosto všichni a v jednotě se tak můžeme dotýkat transcendentálního posvátna DÍLA, Božího zjevení realizovaného skrze génia tvůrce. Jenomže „běžný divák“ (tento termín si dovolím pokusit vysvětlit v jednom ze svých dalších článků) netančí okolo plamenů. On už smysl našel ve své práci, rodině či půllitru piva, na druhé straně mu možná přijde naprosto absurdní něco jako smysl života vůbec hledat. Umění-divadlo je pro něj pouze triviální součástí jeho triviálního života, která mu pomáhá ukrajovat drobty z bochníku malého života. Jestliže je tu ona estetická nadstavba, tak její jádro se pro „běžného diváka“ nenachází v ozřejmování smyslu bytí, ale dokonce v opačném pólu. Divák chce na své bytí zapomenout, utéct, uniknout ze své tíživosti. Netouží přemýšlet o sobě, chce se nechat unášet přemýšlením druhého o druhých (v tomto případě jedné dramatické osoby o jiných dramatických osobách). V tomto ohledu tedy filozof umění dotančí svou radostnou notu a může se vydat přímou cestou do bran nihilismu. Od nadšení umění-elitní mystické nádoby po umění-komerční brak, ukájející pouze pudy pasivního příjemce. V bodě obratu však říkám, že volit první nebo druhou variantu je fatální chybou a jestliže se přítomná doba nachází v obrovských morálních i kulturních zmatcích, je to velkou měrou způsobené selháním elit, které volily právě ono buď – anebo. Zvykli jsme si již o naší epoše hovořit jako o postmoderní. Za-

vádějící termín, který se pokoušel definovat filozof Jean- Francois Lyotard nás straší téměř ve všech zásadnějších kulturních dílech. Buďme shovívaví a uznejme existenci něčeho jako je „doba postmoderní“, která se vyznačuje radikálním pluralismem a koncem meta-narativních příběhů. Jak říká sám velký francouzský myslitel: „Narativní funkce ztrácí své funktory, velkého hrdinu, velká nebezpečí, velká putování myšlenky a velký cíl. Rozplývá se v shluky jazykových prvků, narativních, ale i denotativních, preskriptivních, deskriptivních atd., přičemž každý z nich je nositelem pragmatických valencí sui genesis.“ Při odkrývání následků této definice na nás vesele mrká ono výše nastolené buď – anebo současného filozofa. Idealistická vize pluralitní společnosti, kde vše má právo ve společné lásce na existenci, v nihilistickém podání získává podobu kyselého odplivnutí nad koncem všech velkých příběhů, které by dokázaly sjednotit svět v dokonalé harmonii. Byť je tedy postmoderna považovaná za rybníček středního proudu, ve skutečnosti se jedná o zoufalé filozofování „ode zdi ke zdi“. Postmoderna se utápí v extrémech, ale položme si otázku, zdali je normální člověk a jeho normální existence extrémní v onom slova smyslu buď – anebo? Nikoli – normální člověk žije prostřední život a zde se dostávám k zásadnímu východisku svých dalších úvah. Postmoderna je uměle naroubovaná teorie na stav světa. Jestliže chceme nějak nově přemýšlet o umění a budeme chtít pochopit touhy „běžného diváka“, musíme popřít postmodernu a snažit se uvažovat z hlediska filozofie života. V heretické pýše se postmoderna chtěla odvrátit od tradic hegeliánské filozofie, ale stejně jako protestantismus pouze radikalizoval katolictví, aniž by přinesl nějakou opravdovou očistu od hříchů církve, postmoderna Hegela nepohřbila, jenom ho radikalizovala. Život však není hegelovský nebo lyotardovský, život je sestaven z po tisíciletí neměnných biologických a psychologických konstrukcí lidské bytosti. A tam musíme hledat, jestliže chceme nějak vybřednout ze zmatku naší doby. Vracím se ke svému „běžnému divákovi“. Ten sice nechce přemýšlet o sobě, ale přesto stále touží sledovat osudy bytostí, stejně fyzicko – psychologicky ustavených jako je on. Tedy umění je od pradávna založeno na tom, že nejsme zas až tolik fascinováni abstrakcí, na rozdíl od situace, kdy se před námi roz-

divadlo / studie / 75

Aby série článků měla nějakou, byť možná chatrnou, strukturu, každý článek se v rámci velkého ústředního kruhu, zvaného DIVADLO, bude zaobírat jedním z menších kruhů uvnitř celku. Rozhodl jsem se je rozčlenit takto: 1/ Stav divadla jakožto uměleckého druhu. 2/ Vztah divadla k jiným uměleckým druhům /film,literatura/. 3/ Vztah divadla a společnosti. Již předem upozorňuji, že se bude jednat pouze o nastolování problémů, protože alespoň elementární snaha o jejich řešení by nutně potřebovala mnohasetstránkovou studii, která třeba v průběhu let vznikne. Nic však není jisté. Jenom umění přežívá, stabilní a laskavě bezohledné vůči teoretickým proudům, které se ho snaží z jedné nebo druhé strany znásilnit.

/Vít Pokorný/

autor studuje KTK na DAMU

foto archiv autora

vine spleť jednání, které nám mohou připomenout naše vlastní chování – jednání. A vedle literatury a filmu se takováto touha může nejlépe ukojit právě v divadle, kde jsme takřka na dosah těch, jejichž jednání pasivně sledujeme. Když je pak ono jednání provedeno s patřičným promyšlením, může to mít nebývalé výsledky, o nichž pojednáme také v dalších článcích. Od obecného chápání umění chci svou pozornost soustředit hlavně na divadlo, jakožto nejlepší možný příklad anti-postmoderního výkladu světa. Na iluzorním zbořeništi meta-narace hledejme trosky oněch velkých teorií a velkých příběhů a možná dospějeme překvapivě k tomu, že k žádnému opravdovému pádu nedošlo. To jenom Luther-Lyotard chtěl trumfnout Augustina-Hegela, ale celá ta veselá postmoderní parta na tomto divokém filozofickém mejdanu zapomněla, že po velké pitce již od dávnověku přichází těžká kocovina a žádná postmoderna tento axiom ještě nevyvrátila. Divadlo už od svých antických kořenů v sobě uchovává určité stabilní jádro a aniž bych si troufal tvrdit, že ho naleznu a nějak definitivě stanovím, chtěl bych se o to alespoň pokusit a zvednout umolousanou zápasnickou rukavici relativistů.

UMělecká SKUPina, která umění nikdy dělat nechtěla Říkají si UMSKUP, protože je zrovna nic lepšího v momentě, kdy měli zadat do programu svůj název, nenapadlo. Pocházejí z Chebu, působí převážně v Praze, prezentují se jako umělecká skupina, ale mezi jejich aktivními členy nenajdete jediného člověka, který uměleckou školu doopravdy studuje. Pod hlavičkou „velká divadelní recyklace“ se otevřeně přiznávají k inspiraci divadelními postupy mnohem známějších souborů. UMSKUP kromě divadla tvoří i happeningy, komiksy, nebo tutoriály, jak správně dělat umění. Na jejich stránkách si navíc můžete sami napsat divadelní hru nebo se přihlásit na večery pornopoesie.

76 /

divadlo / profil

Umělci? Ani náhodou! Jejich neoficiální prapočátky se datují do dob, kdy většina z nich chodila na střední školu. Jako staří „mazáci“ připravili pro nižší ročníky Pohádku z drogové léčebny. Bez jakýchkoliv ambicí dělat divadlo, natož na profesionální úrovni. V roce 2009 stačilo, aby se jejich „pseudoumělecký“ šéf Jan „Janek“ Lesák potkal s ředitelem chebské galerie G4 a ve stavu společenské únavy slíbil, že dá s dalšími kamarády dohromady živé pozvánky na Chebské dvorky, které galerie pořádá. Až druhý den si uvědomil, k čemu se upsal a chtěl vše zrušit. Další „umskupák“ Jan „Géčko“ Gruber ho ale přesvědčil, že to nějakým způsobem zvládnou. Oficiální vznik UMSKUPu byl na spadnutí.


Andulka z ringu aneb umění boxovat / foto www.umskup.cz

Lesk - historie aneb od třesku po potlesk / foto www.umskup.cz

Živá pozvánka Chebských dvorků dostala formu happeningu, kdy se všichni členové UMSKUPu, jejichž studijní zaměření zahrnuje kromě bohemistiky, práv, lékařství a historie i geografii či teoretickou fyziku, chopili rozličných hudebních nástrojů, navlékli na sebe rozmanité kostýmy (ne nutně odpovídající jejich pohlaví) a procházeli Chebem. Pozvánka se nesla v duchu umskupácké filozofie „nejsme umělci, nehrajeme si na ně a o těch, co si myslí, že umělci jsou, si myslíme svoje“. Během každého dne jeden z „umskupáků“ vyjádřil svého neuměleckého ducha namalováním obrazu, který se v rámci večerního programu úspěšně dražil mezi diváky.

jako nový adrenalinový sport) a funkčně míchají minulost s jevy současné společnosti (např. přímé přenosy Václava Moravce z Bílé hory či boj o českou korunu v podobě soutěže Chcete být milionářem?). Rozhodně se nesnaží o nový výklad historie, jen jí za pomoci ironie a humoru dávají mnohem přitažlivější a zábavnější háv. Jako bonus pak dodávají autentickou prohlídku všech hradů a zámků České republiky ve dvou minutách, spolehlivý klíč k zapamatování českých poválečných prezidentů nebo jedinečný simulátor revoluce!

„Hergot, Kosmas, zapisuj to!“ V srpnu vznikla jejich první autorská divadelní inscenace Česká historie aneb od třesku po potlesk, se kterou UMSKUP kočovně putoval po českých hradech a zámcích. Koncepce tohoto představení spočívá v představení kompletní české historie od Velkého třesku až po včerejší večerní zprávy v podobě fast-foodu. Rychle, svižně a jasně. Z české historie na „motivy“ Dějin národa českého v Čechách i Moravě od Františka Palackého UMSKUP vybírá nejdůležitější a notoricky známé události a je schopen několik století, desítky bitev a stovky panovníků „nacpat„ do 30 minut. Mnohá fakta si pro potřeby inscenace schematizují, ale dávají historickým faktům nové souvislosti (pražská defenestrace

„Andulko Šafářová...“ UMSKUP si díky úspěchu na Chebských dvorcích zajistil místo v programu i pro rok 2010. S vlastním panoptikem slavných osobností, reprízou České historie a premiérou další autorské inscenace nazvané Andulka z ringu aneb umění boxovat. Boxerská show o životě až na krev, tak by se dalo toto představení „usmkupáků“ shrnout do jedné věty. Divák sleduje Andulku, která je vržena do života (tj. do boxerského ringu) a v protilehlém rohu – jak život ubíhá a Andulka stárne – se střídají její protivníci. Stejně jako v boxu na ni i v průběhu života dopadají větší a menší rány, myšlenky se soustředí na vykrývání pravých háků a podpásovek, kolem stříká krev (a šlehačka) a srdce dostává jednu infarktovou ránu za druhou.

divadlo / profil / 77

Sousoší Olivetské hory z Jihlavy:

Příkladová studie dnešní funkce a podoby starého umění Téma inscenace není vůbec humorné a hlavně závěrečný souboj je spíše trpkou třešničkou na dortu, ale UMSKUP pro něj opět našel formu, kterou divák s úsměvem na tváři rád spolkne. UMSKUP Universal Pictures uvádí... Nápad na v pořadí třetí a zatím poslední inscenaci Švédované filmy nalezli UMSKUP ve filmu režiséra Michela Gondryho Prosím, přetočte. Jestliže jedním z hlavních rysů tvorby „umskupáků“ je komunikace s diváky, v této inscenaci je divácká složka stěžejní. Při „švédech“ jsou diváci požádáni, aby vybrali jeden ze světoznámých filmových trháků, UMSKUP má 10 minut na sestavení scénáře a 45 minut na ztvárnění požadovaného filmu přímo před jejich zraky. Náplní inscenace je natočit na videokameru film, co nejvěrnější originálu. Výsledný našvédovaný film je možné zhlédnout na stránkách www.umskup.cz. V archivu UMSKUP Universal Pictures jsou již takové klasiky jako Forrest Gump, Hříšný tanec, Tenkrát na západě, Pulp Fiction nebo Terminátor. Diváku, hrej si! Za režijně-dramaturgickou koncepcí všech představení stojí Jan „Janek“ Lesák (student režie-dramaturgie katedry alternativního a loutkového divadla DAMU), ale nápady na scénky, situace a vtipy přináší rovným dílem každý člen UMSKUPu. Do celé umě-

lecké skupiny patří okolo patnácti lidí, ale aktivně se všech akcí účastní kolem osmi členů. S nedostatkem žen v souboru se „umskupáci“ vypořádávají jednoduše; každý hraje zrovna to, co hrát chce, pánové se nebojí ani ženských rolí. Scénu, kostýmy i hudební doprovod si obstarávají taktéž sami. Jejich představení jsou větším diváckým zážitkem než některé nabízené kusy v kamenných divadlech. Žádný z účinkujících není vystudovaný herec, všichni hrají, protože chtějí a především proto, že je to baví. UMSKUP jako celek navíc pamatuje na jeden ze zásadních principů divadla, na který se stále více zapomíná: Divadlo je především o vztahu herec-divák. Nutí publikum přemýšlet, zapojovat se do hry, reagovat na podněty z jeviště, ale zároveň se nebojí přiznat svoji nedokonalost, naopak ji mnohdy dávají na odiv a smějí se sami sobě. Jejich představení jsou především interaktivní hrou s divákovou fantazií a divákem samotným a není to jen tupé civění na bezúčelná gesta a prázdná slova. Humor, sebeironie a ryzí radost ze hraní a z komunikace s diváky je to, co je pravou podstatou UMSKUPu. Jejich her se můžete zúčastnit jak v jejich rodném Chebu, tak čím dál častěji i v Praze v klubech K4 a nově otevřeném strašnickém prostoru Divadelní_ateliér. Sami „umskupáci“ říkají, že budou tvořit, dokud budou někoho zajímat. O jejich existenci se není třeba obávat, každý si přece hraje rád.

78 /

divadlo / profil

foto archiv autorky

/Lenka Krsová/

autorka je studentkou KTK na DAMU


Ač jste o ikonografickém typu sousoší Olivetské hory nejspíš nikdy neslyšeli, vězte, že se v určité

době jednalo o důležitý prvek středověkých hřbitovů. Zobrazení modlícího se Krista spolu se spícími apoštoly v zahradě Getsemanské mělo, a jistě stále má, pro křesťana specifický význam. Kristus je totiž v této pasáži pašijí prezentován jako člověk obávající se svého osudu (ve stejnou dobu totiž přichází zrádný Jidáš s vojáky), jako člověk modlící se k Bohu za možnost odvrácení ukřižování. Kristus tedy pochybuje, avšak jen na okamžik, poté se podřídí Boží vůli. Výjev představuje pro věřící útěchu i následováníhodný příklad. Umístění těchto monumentálních sousoší na hřbitovech je potom nasnadě – zde je člověk nejblíže myšlenkám na smrt, ale i na Boha a víru v něj. Právě takové dílo vzniklo i pro hřbitov u kostela sv. Jakuba v Jihlavě koncem 15. století. Tedy v období, které známe pod pojmem pozdní gotika. Uměleckohistorická analýza na tomto místě není nutná. Je však potřeba říct, že dílo vzniklo v jisté souvislosti s prací Nicholase Gerhaerta a jeho dílny, jež podstatným způsobem formovala podobu sochařství střední Evropy. Bez zajímavosti není ani to, že postava apoštola Petra vznikla nejspíše pod přímým vlivem grafické předlohy Albrechta Dürera. Grafika (tedy vizuální prostředek umožňující rychlé a levné kopírování) byla již od 15. století podstatným pomocníkem každého tvůrce vizuálních děl. Vlastnění celé škály grafických listů bylo jedním ze základních položek majetku uměleckých dílen a bylo vzorem pro zobrazení jednotlivých scén nebo postav. Stejně tak zajímavé, a většinou badatelů spíše opomíjené, jsou dějiny samotného sousoší a zacházení s ním. Když byl hřbitov u jihlavského farního kostela zrušen (1784), bylo již sousoší umístěno v kapli z roku 1682, jejíž podobu můžeme pozorovat na historických fotografiích. Na počátku 20. století byla kaple zbořena a nahrazena nynější, novogotických tvarů. Potom, co byly sochy poškozovány vandaly, bylo celé sousoší přeneseno do podvěží kostela sv. Jakuba, kde nerušeně setrvávalo (krom vystavení v Brně roku 1999 při příležitosti rozsáhlého projektu Od gotiky k renesanci) až do roku 2008, kdy si ho akad. sochař

Váňa odvezl do ateliéru v obci Karlík. Do kostela se pak již zrestaurované sochy vrátily na podzim 2010 a bylo jim vyhrazeno čestnější místo u vstupu. Jednou z variant blízké budoucnosti je navrácení sousoší do kaple Olivetské hory. To ale až po tom, co se stavba opraví a zabezpečí. Dnes totiž slouží jiným účelům, což je patrné z grafittové výzdoby a lahví od alkoholu postávajících v koutech. Ve hře je stále i vytvoření kopií soch pro kapli, přičemž originály zůstanou v kostele. Z písemných pramenů víme, že sochy obecně se v rozmezí dvaceti třiceti let vždy nějakým způsobem opravovaly. Nemůžeme si představovat, že kamenné sochy nebyly barevné, jak nám vnucuje dnešní stav. Hlavně středověké sochy, a tedy i sousoší Olivetské hory, hrály všemi barvami. A právě barevnost soch doznala v průběhu staletí nejvýznamnějších změn. Na povrchovou úpravu se totiž soustředila většina renovací a oprav. Bylo zvykem sochy natírat barvami na bázi oleje, které nejenže dílo svým způsobem ochránily před vnějšími vlivy prostředí, ale měly i jistou estetickou funkci. Tato estetika však nekorespondovala s názory na autenticitu v 19. století, kdy spolu s vlnou historismů začínal být upřednostňován požadavek na „autentickou podobu děl“. Tu si však tehdejší inteligence představovala trochu svérázně. Domnívala se totiž, že každé kamenné dílo působilo na diváka především samotným materiálem. Sochy tedy byly často velmi brutálním způsobem (chemickou, ale hlavně mechanickou cestou) zbavovány všech nátěrů, kterými byly za dobu své existence opatřeny. Pokud ještě k roku 1840 máme zprávy, že byl jihlavský Olivet opraven a nově natřen, zřejmě až na počátku 20. století bylo sousoší podrobeno „restaurování“ ve smyslu očištění kamene na přírodní jádro. Minulé století však přineslo i první práce zabývající se teorií památkové péče a restaurování a čištění na kámen se stalo oblíbeným terčem kritiky. Proto zřejmě k roku 1942, kdy máme zprávu o další opravě soch, bylo sousoší natřeno vápenným nátěrem. To je starý způsob konzervace soch používaný již staletí. Dvacáté století se na sochách však podepsalo nejvíce destrukčními zásahy, jejichž důsledkem bylo ukrytí

zajímavosti / 79

Výběr od H_aluze do H_aluze foto archiv autora

Marek Hejduk

Nejstarší známá podoba sousoší z konce 19. století / foto archiv

Současné umístění soch po restaurování, podzim 2010 / foto Petr

Královské kanonie premonstrátů na Strahově

Váňa, restaurátorská zpráva

Olivetu do kostela v roce 1966. Kristus a Petr přišli o části rukou, všechny sochy byly různě omláceny a poničeny. Tehdejší restaurátor, či spíše člověk zodpovědný za opravu soch, však povrch kamene natřel sjednocujícím disperzním nátěrem. Ten zabraňoval „dýchání“ materiálu (pískovce), který pod ním degradoval. Nehledě na estetické působení díla, které ztratilo velkou část svého účinu. Nátěr totiž nepřirozeně scelil celý povrch soch a svou mohutností znejasnil i jejich plastické detaily. Dnešní restaurátor-odborník stál tedy před složitým úkolem, jak se sochami naložit. O tom však nemohl rozhodovat sám. Je pravidlem, že řešení nové podoby soch vznikne ve spolupráci vlastníka památky (v tomto případě Strahovského kláštera), restaurátora, památkáře a historika umění. Sochy tedy byly podrobeny extenzivnímu průzkumu několika specialisty – analyzováno bylo zasolení sochy, kámen jako materiál a byla provedena stratigrafie barevných vrstev, která potvrdila výše řečené očištění kamene někdy v minulosti. Až na základě zjištěných faktů bylo přistoupeno ke snímání nejmladší vrstvy povrchové úpravy, které odhalila nejen starší vápenný podklad, ale i četné vysprávky soch cementem a jinými tmely. Po roce 1989 již není potřeba dílo „schovávat“, ale naopak – Olivetská hora se stala živoucím artefaktem křesťanské víry. Především proto, že investor (tedy církevní instituce) se rozhodl doplnit chybějící části soch. Sochař tak byl postaven před obtížný a ošemetný úkol – domodelovat ruce Krista a ruku sv. Petra. Kristovy ruce sepjaté v modlitbě jsou stěžejním místem celého sousoší, proto byla práce na jejich doplnění obzvlášť pečlivá. Sádrové modely rukou byly předloženy k posouzení a schválení dotčeným orgánům. Posléze byly použity k vytvoření

částí z umělého kamene, které se tmelem připevnily k vlastním sochám. Nyní jsou dodatky k nerozeznání od originální hmoty soch. Tento krátký článek měl čtenáři především připomenout, že ať již se dívá na gotickou nebo barokní sochu, kochá se renesančním nebo kubistickým obrazem, sotva kdy vidí autentickou památku. Umění je stále podrobováno změnám, často podle estetického hlediska doby. Památka je živým organismem, na jehož vzhledu se podílí významnou měrou jak přírodní vlivy, tak člověk. Restaurátoři umí tak šikovně zastřít veškeré nové úpravy děl, že pouhým okem nepoznáme, zda se díváme na 15. nebo 21. století. V konečném důsledku lze říci, že staré umění nepotřebujeme, dokážeme-li ho napodobit. Dokonce se dá říci, že žijeme v době kopií – vždyť kdo by pomyslel (pokud není zainteresován), že většina soch na Karlově mostě vznikla v průběhu posledních sto padesáti let a že originály jsou v lapidáriu Národního muzea. Oblíbenost výstav kopií (např. egyptské mumie a jejich hrobky nebo čínská terakotová armáda) ukazuje, že „obyčejným“ lidem nejde o originalitu ani autenticitu, ale o vzhled, tedy formu památky. Stále však doufám, že jsou mezi námi tací, kterým to nestačí a kteří rádi do lapidárií zajdou a uvidí rozdíl. Navíc, jak ukázalo sousoší Olivetské hory z Jihlavy, i stará umělecká díla, zvláště duchovního charakteru, mají stále místo v naší kultuře a v našem prostředí.

zajímavosti

Fotografuji, nepíši. A psát o svých fotografiích mi přijde nesmyslné. Zvláště, když jimi nechci nic říct. Nezajímají mě příběhy, zajímají mě obrazy. Dívejte se.

/Matěj Kruntorád/ autor je studentem dějin umění v Brně a v současnosti dokončuje diplomovou práci týkající se právě sousoší Olivetských hor, jejich restaurování a současné funkce.

foto archiv autora

80 /

Marek Hejduk (*1974) poté, co se začal živit jako novinář, přestal psát, od chvíle, kdy nastoupil do reklamní agentury, začal fotografovat. První výstava Svíravé sloupy a jiné fotografie se konala v březnu a dubnu letošního roku v Praze.


výtvarná příloha / 81

Jiná fotografie XI / foto Marek Hejduk

82 /

výtvarná příloha

Jiná fotografie III / foto Marek Hejduk



Jiná fotografie VIII / foto Marek Hejduk

84 /


Baroko 2009 / foto Marek Hejduk



Křídla / foto Marek Hejduk

86 /


Tajemství / foto Marek Hejduk



Stereolit / foto Marek Hejduk

88 /



H _ALUZE

literárně kulturní časopis

zima 2010 H _ALUZE LITERÁRNĚ KULTURNÍ ČASOPIS cena 40 kč

Recommend Documents