HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 59 cena 40 Kč. vladimir fedosejev šedesát let supraphonu mariinské divadlo v sankt petěrburgu

HUDEBNÍ ROZHLEDY 09 2006 | ročník 59 | cena 40 Kč

vladimir fedosejev šedesát let supraphonu mariinské divadlo v sankt petěrburgu

Sobota 16. září 2006 15.00 Prof. Dr. Peter-Horst Neumann: Rückert a Mahler – odpoledne ve spolupráci se Společností Friedricha Rückerta a sázení mahlerovských růží Rodný dům Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce 14.00 autobus zdarma od hotelu Gustav Mahler v Jihlavě

Pondělí 18. září 2006 11.00 Rock, jazz a klasika koncert pro mládež – Epoque Quartet

V. ročník

Hotel Gustav Mahler, Jihlava

19.00 Mozart, Dvořák, Bruckner Epoque Quartet, Jitka Hosprová – viola Hotel Gustav Mahler – refektář, Jihlava

Úterý 19. září 2006 19.30 Smetana, Šostakovič Alžběta Poláčková – soprán, ArteMiss trio Kostel sv. Víta, Pelhřimov

music festival

Středa 20. září 2006 19.00 Stamic, Benda, Vivaldi Denisa Veškrnová – kytara, Dita Urbánková-Čeledová – flétna, Komorní filharmonie Vysočina, Jiří Jakeš – dirigent Horácké divadlo Jihlava

18.30 Smetana, Šostakovič Alžběta Poláčková – soprán, ArteMiss trio

15. 9.– 5. 11. 2006

Kamenný sál Zámku, Třebíč

Pondělí 25. září 2006 19.00 Smetana, Šostakovič ArteMiss trio Hotel Gustav Mahler, Jihlava

Úterý 12. září 2006 16.00 Hudební festival MAHLER JIHLAVA – Ozvěny Výstava fotografií z minulých ročníků festivalu

Neděle 1. října 2006

19.00 Vivaldi, Dvořák Pěvecké sdružení Campanula Jihlava, Pavel Jirák – sbormistr, Pěvecký sbor firmy BOSCH, BOSCH-Sinfonie-Orchester, Ulrich Walddörfer – dirigent

Muzeum Vysočiny Jihlava, Masarykovo nám. 57/58

Pátek 15. září 2006 15.00 Slavnostní vystoupení mažoretek na náměstí, Dechový orchestr ZUŠ Jihlava Tuttti Petr Píša, Jan Nosek – dirigenti Masarykovo náměstí Jihlava

BENEFICE

Chrám sv. Ignáce, Jihlava

Neděle 5. listopadu 2006 18.00 Mozart – Requiem Anna Hlavenková, Veronika Fialová, Richard Samek, Jozef Benci, Pěvecké sdružení Campanula Jihlava, Pavel Jirák – sbormistr, Musica bohemica, Jaroslav Krček – dirigent

17.00 Zahájení festivalu a otevření stálé expozice „Gustav Mahler a Jihlava“ Dům Gustava Mahlera, Znojemská ulice 4, Jihlava

19.00 Mahler – Symfonie č. 5 Slovenská filharmónia, Peter Feranec – dirigent

Chrám sv. Ignáce, Jihlava

Změna programu vyhrazena.

Dělnický dům, Jihlava

Pořádá Občanské sdružení Mahler 2000 – Společnost Gustava Mahlera a ArcoDiva management pod záštitou statutárního města Jihlavy a kraje Vysočina | předprodej vstupenek: Turistické informační centrum, Masarykovo nám. 2, Jihlava, tel.: 567 167 158–159, e-mail: [email protected] | Knihkupectví JITKA, Komenského 16, Jihlava, tel.: 567 302 778 | Hotel Gustav Mahler, Křížová 4, Jihlava, tel.: 567 320 501 | Občanské sdružení Mahler 2000 – Společnost Gustava Mahlera, Balbínova 14, Praha 2, tel.: 224 238 673–6, e-mail: [email protected], www.arcodiva.cz | Spolek Dům Gustava Mahlera, Znojemská 4, Jihlava, tel.: 567 306 232, e-mail: [email protected] (přímé objednávky)

generální partner:

mediální partneři: Hudební rozhledy | Český rozhlas 3 – Vltava | Jihlavské listy

hlavní partneři:

partneři:

ob sah  V rámci letošního 16. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim vystoupí Čajkovského symfonický orchestr z Moskvy, který bude řídit Vladimir Fedosejev. Svoji profesionální kariéru zahájil v roce 1971, kdy jej legendární Jevgenij Mravinskij pozval k dirigování Leningradské filharmonie. O tři roky později se pak stal uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Moskevského (dnes Čajkovského) rozhlasového symfonického orchestru. Pracoval však i s celou řadou dalších významných těles a je rovněž hlavním hostujícím dirigentem curyšské opery, kde slavil velké úspěchy např. svým nastudováním oper Giuseppe Verdiho. Na dvou koncertech Pražského podzimu přednese díla Dmitrije Šostakoviče a P. I. Čajkovského. → strana 3 V letošním roce slaví naše nejvýznamnější vydavatelská firma Supraphon šedesát let od svého založení. Trojice článků, kterou jsme pro vás, vážení čtenáři, připravili na měsíce září, říjen a listopad, se bude věnovat především oboru gramofonových desek (i když to nebyla zdaleka jediná aktivita, kterou se tato firma během své existence zabývala) a to ještě v prvé řadě oblasti tzv. vážné hudby. Seznámíme vás však nejen s různými peripetiemi, jimiž Supraphon prošel, ale rovněž přitom vyzkoušíme vaše znalosti a rozhled v tomto oboru, protože s každým textem bude spojena vždy i jedna soutěžní otázka. Pokud pokaždé – celkem tedy třikrát – odpovíte správně, budete v listopadu zařazeni do velkého slosování o celých 60 cédéček! → strana 8  Dnešní budova Mariinského divadla v St. Petěrburgu, které po celou dobu své existence soupeří v Rusku o prvenství s Velkým divadlem v Moskvě, byla otevřena roku 1860 a již tehdy se stala nejvýznamnější petrohradskou operní scénou. Do doby, než byla postavena, se totiž od roku 1783 (kdy carevna Kateřina II. v Sankt Petěrburgu povolila provozovat operní žánr vedle komedií a tragédií) opery hrály v několika víceméně provizorních budovách. Ve Velkém (kamenném) divadle, jehož zahajovacím představením se 24. 11. 1783 stala Paisiellova opera Svět na měsíci, v nové budově Velkého divadla, která byla 27. 11. 1836 otevřena premiérou Glinkovy opery Život za cara a od roku 1850 i v Těatr Cirk, na jehož místě bylo Mariinské divadlo postaveno. → strana 30

ROZHOVORy

3 · Zastavení s Vladimirem Fedosejevem 5 · Kytarista Pavel Seidl

UDÁLOSTI

8 · Šedesát let Supraphonu

FESTIVALY, KONCERTY

10 · Pražské Proms převážně filmové 11 · Hudební klenoty z Prahy 12 · Výjimečné Bystřické zámecké slavnosti 14 · Zlaté Hory a Bravo, Mozart!

HORIZONT

20 · Hudba a film v Karlových Varech 21 · Colours of Ostrava

DIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL 24 · Dokořán podruhé 25 · Opera pod hradem Loket 26 · Závěr baletní sezony patřil dětem

ZAHRANIČÍ

30 · Světová operní divadla IX. Mariinské divadlo v Sankt Petěrburku 32 · Lugano 2006 36 · Open-air na baltském pobřeží 41 · Montpellier Danse 2006

STUDIE, KOMENTÁŘE

46 · Zlatá éra české opery IX. Aby se nezapomnělo – Lubomír Havlák 50 · Co snad nevíte o starší české hudbě IX. Hudba české renesance

KNIHY

52 · Antonín Matzner a kol.: Šedesát Pražských jar

 Období 16. století může na první pohled budit zdání poměrně klidné epochy. Na území českého království se skutečně tolik neválčilo, ale náboženské napětí, které naše země provázelo od husitských válek, se v jeho průběhu naopak v určitých vlnách zesilovalo. Hudební život ve městech se tehdy soustřeďoval především kolem kostela. Již od 15. století však měla církev v českých zemích velmi omezené prostředky na zaměstnávání profesionálních hudebníků. Proto začala růst úloha laiků z řad měšťanstva, posilovaná i jejich snadnějším přístupem ke vzdělání. Kolem roku 1490 vznikají první literátská bratrstva, která se v průběhu 16. století stala v českých utrakvistických a katolických městech, kulturně orientovaných na Prahu, téměř masovou záležitostí… → strana 50





SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ

54 · S Petrofem od kolébky 55 · Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách IX. Milan Oubrecht 58 · Hudební nástroje evropského středověku IX. Aerofony hranové

REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 60 · Od firmy k firmě 62 · Recenze CD







e d i t o r ia l

vážení a milí tenái, musím se přiznat, že ankety – a to jakéhokoliv druhu včetně průzkumů veřejného mínění před volbami – zrovna příliš v lásce nemám. Jsou po mém soudu vždy poněkud ošidné a do značné míry i značně zkreslující a dovolím si dokonce tvrdit, že i ono tzv. veřejné mínění často ovlivňující. Z tohoto důvodu mne příliš nenadchla ani anketa o největšího Čecha, kde mi jako poněkud úsměvné (a typicky české) připadaly následné diskuse o tom, zda mezi elitu tohoto národa patří cizinec Karel IV. Víceméně recesistická volba Járy Cimrmana se mi pak v tomto kontextu zase až tak příliš humorná nezdála, ba právě naopak. Spíše mne vyděsila, stejně jako mne občas zalije chladná hrůza z odpovědí, kterých se leckdy dočkáme v televizním pořadu Nikdo není dokonalý. Ale abych nebyla v úvodu stále jen negativistická, tak po pravdě dodávám, že jeden počin z těch, k nimž jsem se doposud tak okázale stavěla zády, mi připadal vtipný a celkovou atmosféru naší doby navíc přesně vystihující: a sice výzva jednoho z médií k občanům, aby se vyjádřili k momentální povolební situaci tím způsobem, že mají navrhnout, kterou z historických či smyšlených postav by dosadili do nové české vlády. Pochopitelně, jak se dalo (vzhledem k naší národní tradici i současnému stavu patřičného rezortu) očekávat, tak např. horkým kandidátem na ministra obrany se stal Josef Švejk. Poněkud vážněji postupovali občané v případu druhého z nešťastných ministerstev – ministerstva školství, kdy houfně povolávali z hrobu Jana Amose Komenského. Pokud se týká ministerstva kultury, i zde se objevila celá plejáda navržených adeptů, kteří by se podle našich spoluobčanů mohli postavit do jeho čela. Když jsem si však představila všechny, kteří se na tomto postu již vystřídali po roce 1989, napadla mne v duchu tak trochu kacířská myšlenka: A proč ne hudebník? Vždyť hudba je ten nejuniverzálnější jazyk, možná by mu porozuměli i politici. A jak kdysi napsal velký německý básník Christian Morgenstern: „Všechny opravdu velké básně jsou variacemi na píseň osudu, ať už je to maestoso, allegro nebo scherzo“. K tomu snad už není ani co dodávat, a tak se přenesme k dalšímu tématu, alespoň stručnému představení našeho nového, již zářijového čísla. Většina z vás jej patrně dostane do rukou až v době, kdy bude na příjemné dny slastného odpočinku během dovolené již pouze vzpomínat, a tak doufám, že vám tento nelehký návrat do pracovního procesu – byť jen zčásti – ulehčíme a zpříjemníme, protože i tentokrát si budete moci vybírat z nemalého množství nejrůznějších materiálů. Tak například řadu zajímavých informací přinášejí hned oba úvodní rozhovory, v nichž jejich autoři zpovídají mezinárodně uznávaného dirigenta, který s Čajkovského symfonickým orchestrem vystoupí na letošním Pražském podzimu, Vladimira Fedosejeva, a vzhledem k sedmnácti letům, pro-

žitým v Holandsku, především v zahraničí uznávaného kytaristu Pavla Seidla, s nímž se mohli posluchači setkat minulý měsíc na Mezinárodním hudebním festivalu v Českém Krumlově. Hodnocení nejvýznamnějších hudebních událostí pak přináší rubrika Festivaly, koncerty, kde mj. najdete Pražské Proms, Bystřické zámecké slavnosti či shrnující text o IV. ročníku Interpretačních kurzů Antonína Kubálka, probíhajících každoročně ve Zlatých Horách. Horizont tentokrát přináší zajímavosti hned ze dvou výjimečných událostí: z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech a z multižánrového svátku hudby nazvaného Colours of Ostrava, kterého se zúčastnilo kolem 16.000 návštěvníků! Nechybí samozřejmě ani bohatá rubrika divadelní, kde kromě festivalu Dokořán pro hudební divadlo najdete rovněž článek o Loketském kulturním létě či o baletní pohádce z pera Vladimíra Franze s názvem Zlatovláska. Nezapomněli jsme však pochopitelně ani na pravidelné čtenáře našich seriálů, pro které máme připraveno např. další pokračování řady Světová operní divadla, kde s námi tentokrát autor zavítá do slavného Mariinského divadla v Sankt Petěrburgu, či oblíbeného cyklu Zlatá éra české opery, v němž nám Josef Herman představí tenoristu Lubomíra Havláka. Opět bohatá je i rubrika Zahraničí, ve které se podíváme do Lugana, Frankfurtu, Osnabrücku, Ženevy, Stralsundu, Berlína, Mnichova či Montpellier a můžete se těšit i na další díly bloků Co snad nevíte o starší české hudbě, kde se vydáme do epochy renesance, a Pohled do světa houslařského řemesla, který je tentokrát věnován výrobě smyčců v dílnách Milana a Luboše Oubrechtových. Zcela mimořádný prostor jsme tentokrát věnovali ve Zprávách ze zahraničí skvělému dívčímu sboru Jitro, který si z čínského Xiamenu přivezl v červenci tři zlaté a jednu stříbrnou medaili! Jako stěžejní událost, o níž budeme psát na pokračování dokonce hned třikrát, jsme pak vybrali šedesátileté výročí naší nejvýznamnější vydavatelské firmy Supraphon, se kterou zároveň k této příležitosti vypisujeme i Slavnostní čtenářskou soutěž. Pokud na její otázky odpovíte třikrát správně a budete vylosováni, můžete vyhrát celých šedesát cédéček! Určitě tedy je, o co se snažit, tak nezapomeňte sledovat soutěž pravidelně! Rovněž v příštím čísle bude z čeho vybírat, tentokrát však prozradíme pouze jedno téma: Salcburské slavnosti 2006, kde v interpretaci a režii špičkových umělců zaznělo kromě jiného i všech dvaadvacet oper letošního jubilanta Wolfganga Amadea Mozarta! Krásné babí léto přeje

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo 9 | 2006 | ročník 59 Měsíčník pro hudební kulturu

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Lubomír Brabec, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Milan Hořínek, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm

Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088 tel. redakce: (+420) 251 550 208 (+420) 251 552 425 tel. sekretariát: (+420) 251 554 089 fax: (+420) 251 554 088 e-mail: [email protected] Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box 141 140 21 Praha 4 tel.: (+420) 225 985 225 fax: (+420) 225 341 425 SMS: (+420) 605 202 115 e-mail: [email protected], www.send.cz Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč

Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box 169 830 00 Bratislava tel.: (+421) 67 20 19 21,-2 – časopisy (+421) 67 20 19 31,-3 – předplatné fax: (+421) 67 20 19 10 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, 225 62 Praha 10 tel.: (+420) 271 199 255 fax: (+420) 271 199 902

Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) 266 038 714 Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Odevzdáno do sazby: 11. 8. 2006 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Vladimir Fedosejev Foto archiv

www.hudebnirozhledy.cz

rozho vo ry

zastavení s vladimirem fedosejevem  Lenka Plchová V rámci letošního 16. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim vystoupí Čajkovského symfonický orchestr z Moskvy, který bude řídit světoznámý dirigent Vladimir Fedosejev. První z koncertů – 19. září – bude věnován poctě ruskému skladateli Dmitriji Šostakovičovi, jenž by se letos v září dožil 100 let. Na koncertě zazní jeho hudba k filmu Pět dní – pět nocí a slavná Leningradská symfonie č. 7. Následující večer bude složen z děl Petra Iljiče Čajkovského – výběr z cyklu Roční období, symfonická báseň Francesca da Rimini a suita z baletu Šípková Růženka. Vladimir Fedosejev patří mezi nejvýznamnější dirigenty současnosti. Jeho profesionální kariéra začala v roce 1971, kdy jej legendární Jevgenij Mravinskij pozval k dirigování Leningradské filharmonie. V roce 1974 se stal uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Moskevského rozhlasového symfonického orchestru, který dnes nese jméno skladatele Čajkovského. V mezidobí však V. Fedosejev pracoval s mnohými jinými orchestry a je rovněž hlavním hostujícím dirigentem curyšské opery, kde slavil úspěchy svým nastudováním Verdiho oper. Položili jsme Vladimiru Fedosejevovi před jeho příletem do Prahy několik otázek. Narodil jste se v Leningradě a vaše kariéra začala ve spolupráci s Leningradskou filharmonií a Jevgenijem Mravinským. Co tento krok pro vás znamenal jako pro mladého začínajícího dirigenta?



Leningrad mně poskytl první závažné umělecké zážitky. Tady jsem založil základy své symfonické činnosti, když mne Jevgenij Mravinskij pozval, abych dirigoval Leningradskou filharmonii. Byl to veliký člověk. Co mne vždy velmi ovlivňovalo, bylo to, že vnímal svou osobnost tragičtěji a pokorněji, než jak ji posuzovali ti ostatní. Jeho vnitřní život měl na mne vždy silnější vliv než jeho vnější vnímání. Díky Mravinskému jsem pro sebe objevil nové kvality orchestrálního zvuku, v němž se každý hráč pokládá za část organického celku a hudební myšlení jej nutí vnímat jednotlivé detaily. Záhy poté, co jste byl jmenován šéfdirigentem Moskevského rozhlasového symfonického orchestru, přišla přímá rozhlasová vysílání a natáčení. Jak jste se vyrovnal s rozdílem mezi koncerty a rozhlasovou prací? Práce v rozhlase s sebou nese vždy velmi závažnou odpovědnost. Kdykoliv stanete před mikrofonem, uvědomíte si, jak vysokou profesionální úroveň muzikantů mikrofon vyžaduje. V přímém vysílání vždy existuje vysoké riziko chyby. Pokud jde o rozhlasový záznam, jde především o přesnost a intonaci. Ani jediná špatná nota! Všechny orchestry, jež pracují pro rozhlas na celém světě, žel jich ve světě ubývá a ubývá, mají, myslím, vyšší kvality než klasické filharmonické orchestry. Každý záznam je vysoká škola, jež zkouší mistrovství orchestru i dirigenta. Nicméně nahrávka má i své negativní stránky – jednou je střih a druhou nepřítomnost publika. V tom je rozdíl mezi živým koncertem a studiem. Současnou snahou je pořizovat živé nahrávky z veřejných koncertů, kde cítíte dech sálu. Takové nahrávky se pyšní neopakovatelnou atmosférou sálu a přímým vztahem mezi účinkujícími a posluchači, mezi scénou a sálem.

foto archiv

Vladimir Fedosejev



rozhovory

Dělíte své muzikantské srdce mezi Petrohrad, Moskvu a Vídeň, kde jste hudebním ředitelem Vídeňských symfoniků. Jaký je rozdíl mezi ruskými a rakouskými muzikanty? Nazývají mne provozním dirigentem. Nezávisle na tom, s jakým orchestrem ve světě pracuji, se především snažím pochopit atmosféru kolektivu. Samozřejmě můžeme hovořit o různých interpretačních školách a zvycích. Tak například pokud jde o smyčcové nástroje, ruská škola je vysoce ceněna, naopak pokud se jedná o dřevěné dechové nástroje, dominuje francouzská škola a v žestích vládne německá tradice. Nezávisle na tradicích a osobitosti orchestrů musí na zkouškách vládnout atmosféra vzájemného porozumění a úcty. Vždy se snažím vyzývat muzikanty k přemýšlení a účasti v uměleckém procesu. To je základ účinné tvůrčí práce. Pokud k němu přidáte lásku k práci a k přípravě na ni, máte základ úspěchu, ať pracujete s jakýmkoliv orchestrem. Během své kariéry jste řídil většinu nejvýznamnějších světových orchestrů, jakými jsou Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Filharmonie z Kolína nad Rýnem, lipský Gewandhaus, Berlínská filharmonie, curyšský orchestr Tonhalle a všechny významné pařížské orchestry. Řídil jste orchestry v Tokiu, Clevelandu, Detroitu a Pittsburghu. Stále snášíte cestovat, vidět nové tváře v orchestru a spát v jiném městě? Ano, jsem prostě všude. Žiji v Moskvě, ve Vídni, v Curychu a v letadle a zatím na tom nehodlám nic měnit. Jste rovněž uznávaným operním dirigentem. Jako hlavní hostující dirigent jste v Curychu nastudoval Verdiho Attilu, Maškarní ples i Otella, Glinkova Ivana Susanina i Musorgského Chovanštinu. Jaký je pro vás rozdíl mezi koncertní scénou a divadelním orchestřištěm? Řídit operní představení je velmi odpovědná práce. Pokud při symfonickém koncertě odpovídám za zvuk orchestru, pak v operním představení mám na svědomí několik uměleckých skupin. Soudobá opera přitom ztrácí svou tvář. Nejprve byla epocha primadon, poté začali dominovat dirigenti a dnes se žezla ujali režiséři. Velmi často je představení závislé na režisérově talentu. Pokud je pologramotný, nezná historii a tradici, pak spíše představení naruší svými zásahy. Na scéně se pak odehrává plošné klišé. Samozřejmě, že můžete děj přenést do jiného století, nicméně máte-li talent a nápady a respektujete hudbu, proč ne? Myslím, že dnes může operu spasit pouze celosvětové setkání ředitelů oper-

foto archiv

Často jste s orchestrem cestoval po celém světě. Snažíte se přizpůsobit zvuk a výraz tělesa novému publiku, nebo si zachováváte svůj styl? Jaký je ostatně rozdíl mezi ruským a rakouským publikem, jež znáte nejlépe? V každém městě na světě existuje jiné publikum se svými tradicemi, nicméně s velmi vřelým vztahem k našemu orchestru. Například ve Vídni se setkáte se dvěma druhy publika. Jedním jsou trvalí příznivci a milovníci symfonické hudby, znalí a vzdělaní, velcí vyznavači klasické hudby, jež je možno nazvat profesionálními posluchači. Výborně se vyznají v tradicích interpretačního umění, znají historii a vývoj orchestru a jsou mně velmi blízcí. Ostatně jsme o takové publikum bojovali 15 let. Druhým pohledem k vám vstupují turisté, jež jsou ve svém vkusu nevyzpytatelní. Pokud jde o ruské publikum, musíme o něj znovu a znovu pečovat. Mění se generace a naše společnost prožívá veliké změny. Mění se i národní mentalita. V umění se prosazuje politika hvězdného jména a účinnost reklamní kampaně často na úkor umělecké úrovně. I v této situaci se snažíme udržovat vysokou uměleckou úroveň. Nejde nám o vnější účinek, nýbrž o kvalitu především v přípravě programů.

Vladimir Fedosejev

ních domů, režisérů a dirigentů, jež by stanovilo cestu dalšího vývoje tohoto žánru. Řídil jste operní orchestry v milánské Scale, ve Vídeňské státní opeře, v Teatro Comunale ve Florencii, v Římě a Bologni. Nejste frustrován jako řada vašich kolegů novými zvyky operních hvězd, jež se snaží přijet v nejlepším případě pouze na generální zkoušku a odjet jinam hned po představení? Jsem zcela kategoricky proti tomuto přístupu. Sólista, on či ona, hvězda, nemůže být pouhým formálním interpretem. Zpěvák musí představením žít. Aby pochopil pojetí dirigenta i režiséra a stal se součástí dění na scéně, musí zkoušet nejenom drama, ale i hudbu. Formální vstup jakési superstar, jež přijede na poslední chvíli, může zničit práci celého týmu a naprosto diskreditovat celé představení. Vaše nahrávky ruské hudby se staly rodinným zlatem v rámci světové klasické hudby. Pomáhá vám rozhlasová zkušenost při nahrávání? Určitě moc. Zkušenost, ať už jakákoliv, umělecká, lidská se úročí léty života a časem. Pokud jde o čas… Nebyl jsem v Praze více než 20 let. V tom je mnoho příčin. Nicméně nikdy nezapomenu, že jsem svou první rozhlasovou nahrávku pořídil s Pražskými rozhlasovými symfoniky a vždy se skláním před Čechami, zemí Janáčka i Dvořáka, tak hluboce národních tvůrců. Ve svých dopisech Dvořák často opakuje slova – Bůh, láska, vlast. Mohlo by to vypadat jako pouhé prohlášení, nicméně svou nadnárodností, jež netratí osobitost a celosvětovou sílu, je vaše hudba vřelá a blízká jakémukoliv srdci v jakémkoliv sále na světě. •

rozho vo ry



pavel seidl: hudební pedstavu si musíš vytvoit sám, jinak tóny zstanou prázdné

A je zajímavé, že kytara i podobně jako luk reaguje. V jejím vývoji mě před lety hodně zaujalo období italského romantismu, byla to tzv. díra na trhu. Začal jsem tuto hudbu hrát na romantickou kytaru, objevil jsem její kouzlo. Současnou tvorbu hraji na současné kytary, i proto mám více nástrojů. Někdy se taky kytara unaví, a tak ji na rok položím.

 Veronika Dušková

Vy poznáte, že je kytara unavená? Jasně. To byste viděla, jak po roce hraje. Často létám z kontinentu na kontinent, je to náročné. A teď si představte, jak je to náročné pro ten nástroj. Když ve světě vidím nějaký hezký „kousek“, neodolám. Ten „svůj“ ale stále ještě hledám…

Pavel Seidl o sobě říká, že se vždy snažil jít v životě i v hudbě za svobodou a že se mu dařilo a daří jen občas. Na vysoké umělecké škole se mu nelíbilo upřednostňování marxismuleninismu a vojenské přípravy před hudbou. V roce 1987 emigroval do Holandska, které podvědomě miloval, a ujistil se, že udělal dobře. V začátcích mu hodně pomohli umělci a jeho vlastní renomé. Po 17 letech se vrátil zpátky do Čech. Dnes žije nedaleko Prahy, na vysněném místě u řeky. Pavel Steidl je světoznámý kytarista, který měl letos 23. 8. na 15. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov recitál v Maškarním sále. Kromě toho, že je vynikající umělec, je velmi komunikativní a veselý člověk. Co pro vás znamená kytara? Nástroj, skrze který pronikám do hudby. Lepší by bylo říci, co pro mě znamená hudba. Myslím si, že hudba je pro mě způsob, jak se stát svobodným. A tím nechci říct, že by to měly být jen tóny nebo skladby. Nezáleží na tom, co hraji, ale jak to hraji. Hudba je pro mě třináctou komnatou, vyjádřením svobody tam, kde už nestačí slova. Velice podobně se o hudbě vyjadřuje Štěpán Rak. Se Štěpánem jsem se o tom nikdy nebavil a to mě učil tři roky na vysoké škole, možná na to tehdy nebyla ta správná doba. Jsem přesvědčen, že každý člověk, který se zabývá uměním, se dopracuje ke stejnému pohledu. Kdy jste se rozhodl, že budete kytaristou? Moment, kdy se člověk rozhodne, kdy pocítí, že ten nástroj miluje, by si měl uvědomit každý muzikant. Většinou to bývá, když slyšíte hrát nějakého umělce a najednou si řeknete, tohle to chci také dělat. Ten moment si dobře pamatuji. Po letech hraní zjišťuji, že jsem se nesnažil o nic jiného, než hrát jako ten pán, kterého jsem tenkrát slyšel z nahrávky. Přitom zněla z jiného pokoje, nebyla kvalitní, ale on to hrál tak krásně, že jsem byl v tu chvíli ztracený a rozhodl jsem se pro kytaru. Kolik vám bylo? Asi 12 let. Tenkrát jsem hrál jako každý písničky na kytaru a můj bratr na banjo. Už v 10 letech jsem vystupoval v naší společné kapele, country bandu v Chomutově. Hrál jsem na mandolínu, banjo i kontrabas, zpíval jsem a to jsem ještě neuměl noty, všechno jsem zvládal sluchem a očima. Byl to nejkrásnější začátek, jaký si může hudebník představit. Noty jsem se naučil až ve třinácti, kdy už jsem byl rozhodnutý dělat klasickou kytaru. Nikdy jsem to slovo neměl rád, je to velmi zavádějící. Mám štěstí, že ve svém životě potkávám vynikající umělce. Například Carlo Dominico je úžasný člověk, fantastický rybář. Jednou mi řekl krásnou věc, kterou jsem vlastně cítil, ale neuměl ji pojmenovat: „Jsou jenom tři druhy hudby: hudba pro tělo, hudba pro mozek a hudba pro duši. A ta nejlepší hudba má v sobě všechny tři typy najednou.“ Kytaru poznávám stále a zdá se mi čím dál tím víc živější, ale to je do jiného rozhovoru… Kolik máte kytar? Kytar mám hodně. Kytara se pořád vyvíjí, je to nástroj, který nás lidi provází od doby, kdy člověk dal tětivu na luk.

Cvičíte každý den? Ano a rád. Mě to baví. Pro mě to není práce, ale nádhera. Jak probíhala vaše studentská léta? Abych řekl pravdu, jen některé momenty a ty nejsou výrazné, nejsou přehlušeny následujícími léty. Já se totiž v minulosti moc neráchám, myslím si, že je důležité soustředit se na současnost, ale konzervatoř jako taková, to byla krásná léta. Akademie se mi příliš nelíbila, díky tehdejšímu systému. Víceméně jsem se začal učit, až když jsem odešel do zahraničí, měl jsem oči dokořán, seznámil jsem se s mistry, od některých jsem dostal hodinu a od jiných správnou radu v pravou chvíli. Hudbě se učíme celý život, to nikdy nekončí. Jaké byly vaše začátky v Holandsku? První rok jsem byl odkázán na pomoc státu, druhý rok jsem už měl pracovní povolení, začal jsem učit a tím jsem učil sám sebe, získal jsem místo na jedné dobré hudební škole, založil jsem si privátní třídu, pak jsem začal i více koncertovat, mohl jsem navázat na určité renomé z minulosti. Už jsem byl vítězem jedné z nejslavnějších a největších světových soutěží, Radio France v Paříži, to bylo v roce 1982, tím jsem si získal respekt. S koncerty jsem se začal znovu nacházet, cítit se svobodněji, u nás se situace také vylepšila, kontakt s Českem se začal obnovovat, ale vrátil jsem se, až když jsem měl tolik koncertů, že jsem se musel rozhodnout, čemu se budu vlastně věnovat, zda práci pedagogické, či koncertní. Rozhodl jsem se pro koncerty, pak už bylo jedno, jestli žiji v Holandsku, nebo tady. A nakonec bydlím tam, kde jsem chtěl jako dítě vždycky bydlet. To je nedaleko Prahy, u Berounky, blízko lesů… Jste tam spokojený? Myslím, že ano, jsem rád, když jsem alespoň týden na jednom místě, přibližně 70% svého času totiž trávím ve světě na cestách. Co děláte doma nejraději, jak trávíte své volno, nebo dokonce dovolenou? Někdy si udělám 3–4 hodinky dovolené a to rád chodím po lese, jdu do přírody, posadím se k někomu, kdo chytá ryby a chytám je s ním (smích)… Jinak ale opravdu rád hraji na kytaru, cvičím a jsem blízko přírody. Je velice důležité nepřestat mít rád svůj nástroj. Nesmí převažovat honění se za kariérou. V Holandsku jsem stál před rozhodnutím stát se něčím jiným, třeba řezníkem nebo kuchařem, já rád vařím, ale kytaru jsem neopustil a tak jsme životem proplouvali spolu. Kytara mě nakonec pomohla přenést se i přes ty nejtěžší chvíle. Nikdy jsem o kariéru neusiloval, nestojím o to, pracuji bez manažera, nepíšu nikam dopisy, že bych tam chtěl hrát, a nabídky přicházejí samy. Všechno jde přirozenou cestou. Vím, že to taky jednou může skončit, ale teď si musím dát pozor na to, abych měl hudbu pořád rád.

Naše léky vás vrací do hry

rozho vo ry



Jak jste se naučil jazyk? Až v Holandsku během několika měsíců jsem pochytil základy, pak jsem začal číst a sledovat televizi a četl jsem také holandské knížky a přátelé mě opravovali. Učil jsem se z kontaktu s lidmi, nechodil jsem do žádné školy, stejně tak jsem se naučil i psát. Před měsícem jsem měl v Holandsku koncert po dvou letech a bylo to úžasné, nezapomněl jsem řeč, bylo vyprodáno, přišli všichni známí.

Snažíte se jako pedagog vyhnout chybám, které se vám nelíbily na vašich učitelích? Ano, ale rozdíl je učit děti bez motivace a lidi, kteří už vědí, co chtějí, ale zatím to z nástroje neumějí dostat. Takovým žákům pomáhám rád objevit to, co sami chtějí. Znám ty pocity z vlastní zkušenosti. Co jsem se třeba natrápil hrou na mikrofon. Celé noci jsem točil ve studiu a pořád jsem objevoval mechanizmus techniky, aby to znělo tak, jak si to představuji. Ale žáka nemohu naučit vše. Každému z nich vždy říkám: „Tu hudební fantazii, představu si musíš vytvořit sám, jinak tóny zůstanou prázdné.“ Máte dodnes svého profesora? Mám lidi, na které se obracím, když něco potřebuji. Za mimořádné štěstí považuji, že jsem potkal velké umělce, například kubánského skladatele Leo Browera nebo Johna Williamse. Je mi s nimi dobře, poslouchám je, povídám si s nimi. Třeba na konzervatoři jsem se hodně naučil od Milana Zelenky, po hodinách jsme chodili na pivo a on vyprávěl, jak kdo hrál. Tak by to mělo být, učitel a žák, to je zvláštní spojení. Po konzervatoři na mě zapůsobil zase z jiného úhlu Štěpán Rak, pak třeba Bohumil Hrabal, jezdil jsem k němu, to mi bylo devatenáct, on vyprávěl, já hrál, tím jsem se od něj moc naučil. Jak často hrajete v České republice? Málo, i když tento rok je to lepší. Možná je to tím, že si cíleně nebuduji mediální image, mě to nebaví a nevidím v tom smysl. Ve světě vás znají velice dobře. Ano, asi ano, hodně hraji venku, na festivalech. Teď mě hodně potěšila kniha o světových kytaristech, která vyšla v rámci kytarového festivalu v Cordobě. Je tam na prvním místě Tomatito, pak je Bob Dina, a pak obrátíte stránku a tam jsem já… krásné, že ano. Tak si říkám, že jsem se asi někam se svým nástrojem dostal, ale nesmím na to myslet, to bych se lekl a přestal hrát. Už jste někdy hrál na Mezinárodním hudebním festivalu Český Krumlov? Hrál jsem tam asi před čtyřmi léty, měl jsem taky kytarový recitál, bohužel, Čechů moc nepřišlo, zato tam seděli Holanďané. Přitom ve světě mám všude vyprodané sály, naposledy v Glasgow.

Pavel Seidl

foto archiv

Jaké je Holandsko? Přemýšlím, že si tam opět pořídím byt. Holanďané jsou v průměru nejinteligentnější národ v Evropě, jsou upřímní, vždy víte, na čem s nimi jste. Vždycky jsem bydlel na farmě, nemám rád město. Se sedláky jsem vycházel stejně jako s kolegy či s dětmi, které jsem učil, bylo to úžasné. Důvod, proč jsem odešel zpět, byla ta Berounka. Teď jsem zjistil, že můžu bydlet tady i tam a možná ještě odjedu do Mexika (úsměv). Lákají mě tam učit na nějaké škole, já se tam cítím dobře, stejně tak jako v celé Jižní Americe. Vedro mi nevadí, naopak, tělo, svaly jsou prohřáté, pružné. Více mi vadí zima, ta letošní byla dlouhá a bude ještě hůř.

Podle čeho jste vybíral repertoár? Je mi jedno, co hraji, důležité je, jak. Zazněla hudba, kterou mám rád, která mě zajímá, kterou se učím. Vybral jsem díla skladatelů různých období, takže jsem přijel se dvěma kytarami, v první polovině jsem hrál starší skladby a ve druhé novější. Vy také skládáte – odkdy? Odmalička, psal jsem si skladbičky, písničky… Vystupujete pravidelně na festivalech? Ano, je jich moc, vystupuji na festivalech po celém světě. Teď byl zajímavý festival v Argentině, to je největší kytarový festival na světě. Má asi 500 vystupujících umělců, maximálně tria. Trvá pět dní a během nich obletím téměř celou Argentinu. Je to hrozně zajímavé, úžasné, fantastické. Poznáte publikum z druhého konce planety. Nebo festival na Kubě. Když pominete tamější situaci, poznáte hudebníky… jací jsou to lidé, jak chápou hudbu, to je neuvěřitelné. Co jim dám, to hned dostávám nazpátek, to je úžasné. Festival v Krumlově se mi také zapsal do paměti, to je nádherné místo, mám pocit, že tam pánbůh zabodl prstíček a řekl, tady udělejte festival. Každému cizinci, který touží vidět Prahu, říkám: „… a jeďte také do Českého Krumlova“. Myslím si, že Český Krumlov je nejkrásnější české město, nemohu si pomoci, je to nádhera, navíc má atmosféru nějakého mexického města, ty obchůdky, hospůdky, to je nejkrásnější místo, kde může takový festival být. Jaké máte sny a přání do budoucna? Nemám… raději si je nedělám, nemám přání… co chci… mír a klid. •



u d á lo s t i

šedesát let supraphonu  Jiří Pilka Naše tři výroční články, které jsme pro vás připravili na měsíce září, říjen a listopad, se soustředí především na obor gramofonových desek (i když to někdy nebyla jediná aktivita, kterou se firma Supraphon zabývala) a to ještě hlavně na oblast tzv. vážné hudby. Produkce popu, jazzu, rocku a dalších podobných žánrů, stejně jako jedinečné nahrávky mluveného slova, si jednou vyžádají specializované články odborníků. I. Slibný start (1946–1960) Gramofonové firmy byly na počátku 20. století hlavně obchodními společnostmi, ale po druhé světové válce stále výrazněji formovaly kulturní prostředí každé země. Svůj podíl na těchto procesech má i naše země, jakkoli je malá a nemůže se srovnávat s výrobními giganty Ameriky a velkých evropských států. Supraphon na ploše šesti desetiletí prošel mnoha proměnami, kterým se budeme postupně věnovat. Vrátíme se nejprve do minulosti, abychom krátce nahlédli na to, co vzniku této firmy předcházelo. Již v roce 1929 získala pražská obchodní společnost Ravitas práva na prodej výrobků německé společnosti Ultraphon. Ta vydávala také gramodesky s etiketou Supraphon. V roce 1930 vznikla konkurenční společnost Esta – zkratka vycházející ze jména zakladatele Emila Starého. 1932 vyhlásil Ultraphon bankrot a Ravitas koupil jeho aktiva. Tehdy si nechal pro Českou republiku registrovat značku Ultraphon a s určitými výjimkami i značku Supraphon. Na domácím trhu působily tehdy i další společnosti jako Parlophon, Odeon, ale dlouho v konkurenci neobstály. Udržely se pouze e Gramophon Company s labely Columbia a His Master´s Voice. Je nutno konstatovat, že tyto firmy občas nabízely i zajímavé tituly české vážné hudby. Například zachytily umění houslisty Jana Kubelíka, dirigenta Václava Talicha, měly edici duchovní hudby Musica sacra aj. Po druhé světové válce vstoupila do hry politika, již v roce 1945 ovládli ministerstvo informací komunisté a prosazovali svoje koncepce i v oblasti hudby. Gramofonový průmysl byl zestátněn a o značný majetek přišla řada dosavadních společností. Znárodněním k l. lednu 1946 vznikly Gramofonové závody národní podnik, pro export se po třech letech užívala dříve známá značka Supraphon. Poprvé se objevilo dodnes užívané logo – lev s lyrou. Vývoj měl ještě mnoho odboček a variant, které však není nutné podrobně sledovat. V čele tehdejšího podniku stál hudební skladatel Jan Seidl jako ředitel. Setrval do roku 1953. Nahrávalo se tehdy ještě starou technikou na vosky. K dispozici byly šelakové oboustranné gramofonové desky, na jejichž jednu stranu bylo možno natočit kolem 5 minut hudby, u menšího formátu kolem 3 minut. Přenosky gramofonů potřebovaly kovové jehly, které se musely pro každou desku vyměnit. První změnu přinesl rok 1950, kdy se při natáčení přecházelo z vosků na magnetofonové pásky. Zlom nastal především v roce 1953. To se do prodeje dostaly první nerozbitné dlouhohrající desky, dnes známé ještě pod titulem LP – elpíčka. Mnozí z nás jich mají doma ještě celou řádku. Výrobu realizovala od roku 1951 továrna v Loděnicích nedaleko Prahy. Elpíčka neměla zpočátku dobrou kvalitu, ale postupně se podařilo výrobu zorganizovat tak, že československá produkce byla schopna vstoupit úspěšně na zahraniční trhy. Vývozem byla ovšem pověřena jen firma Artia. Po únoru 1948, po komunistickém puči, byla v nabídce gramofonových desek řada politicky orientovaných titulů: masové písně, kantáty (například Seidlův Odkaz Julia Fučíka nebo Dobiášova kantáta Buduj vlast, posílíš mír), skladby oslavující Velkou říjnovou revoluci, Vítězný únor, dále produkce souborů lidové tvořivosti a také desky folklorní.

Z této doby musíme vyzdvihnout velké album Musica antiqua bohemica, byl to první závažný pokus o vhled do historie české hudby. Komplet standardních desek z roku 1948 byl určen jako pocta k výročí Karlovy univerzity. Z dnešního pohledu na starou hudbu by skoro žádná z nahrávek výrazněji neobstála, ale v tehdejší době působily mnohé z nich jako objev. Velký podíl na tomto edičním činu měl dr. Ladislav Vachulka. Pro cizinu se vydávala i záslužná řada Musica nova s tvorbou současných českých a slovenských skladatelů. Supraphon se poměrně brzy dočkal také zahraničního ocenění. Jedním z titulů, který získal světově prestižní Grand Prix du disque de Acadèmie de Charles Cros ve Francii již v roce 1959, byla nahrávka houslových sonát Clauda Debussyho a Leoše Janáčka. Interpretovali je houslista Josef Suk a klavírista Jan Panenka. Druhým velkým úspěchem, rovněž z roku 1959, byla stejná cena za nahrávku Janáčkovy opery Liška Bystrouška orchestrem Národního divadla v Praze pod taktovkou Václava Neumanna. Do roku 1960 se dočkal Supraphon celkem čtyř obdobných ocenění – další za Dvořákovo Rekviem v roce 1960 a v témže roce za 6. symfonii Bohuslava Martinů. Oba tituly nahrála Česká filharmonie s dirigentem Karlem Ančerlem. V roce 1949 přišel do Gramofonových závodů nový, tehdy zcela neznámý člověk, Jaroslav Šeda. Stal se ředitelem pražského Divadla hudby, které mělo první představení 15. října 1949. Každý pořad kombinoval vysvětlující slovo a projekce diapozitivů s reprodukovanou hudbou, někdy i tanec. Tento typ programů získal brzy velký ohlas, protože větší počet gramofonových desek mělo jen málo občanů. Zvláště vítány byly pořady ze západních desek, které na trhu vůbec neexistovaly. Směl je mít pouze ředitel Supraphonu, který jimi dotoval programy Divadel hudby (byla později založená ještě v Brně, Bratislavě, Ostravě, Olomouci a Liberci). Po Šedovi dlouho vedl pražské Divadlo hudby Jiří Šrámek. Šeda byl dynamickou osobností, v roce 1951 zastupoval již uměleckého ředitele Supraphonu a v roce 1953 se stal uměleckým ředitelem celého podniku. Jeho éra trvala 25 let a vykazovala zajímavé iniciativy. U pražského Divadla hudby byla vytvořena v roce 1952 Výstavní síň, kde probíhaly zajímavé expozice s hudební tematikou. V roce 1958 byl založen Gramofonový klub, jehož členové získávali exkluzivní nahrávky, často i západní. Gramofonový klub měl svůj bulletin vycházející čtyřikrát ročně. Supraphon brzy vydával i tiskovinu nazvanou Hudba a škola, dále periodikum Hudba pro radost, od roku 1958 každý druhý měsíc Hudební noviny, později měsíčník Gramorevue. Byla to soustředěná ediční činnost s výrazně popularizačním záměrem. V roce 1950 vznikla také Kulturní služba, kde si mohly nejrůznější instituce půjčovat kompletní programy nahrané hudby a textů. První etapa do roku 1960, kterou dnes sledujeme, byla etapou koncepční, kdy se firma stále rozrůstala, zvyšovala se kvalita produkce, přicházely světové úspěchy. Nemalý podíl na tomto vývoji měly výrazné osobnosti režisérů, redaktorů a techniků. Řediteli Jaroslavu Šedovi se podařilo získat vynikající odborníky. Alespoň některá jména pamětníkům připomeneme. Na úspěšných nahrávkách spolupracovali František Burda, Miloslav Kulhan, Miloslav Kuba, dr. Ladislav Šíp, dr. Eduard Herzog, Miroslav Venhoda, ing. Josef Platz, Jan Chalupský, Jiří Otčenášek, Rudolf Urbanec, Zdeněk Petr, Saša Grossman, Adolf Řípa, Stanislav Sýkora či Zdeněk Zahradník. Mezi redaktory byla rovněž řada osobností jako dr. Lubomír Dorůžka, Herberta Masaryková, Milena Černohorská, Marek Kopelent, Milan Šolc, Marie Leichterová, Vladimír Poš, Olga Zuckerová, dr. Věra Dolanská či Pravdomila Etlíková.

Jmény redaktorů jsme se dostali již na hranici našeho prvního článku, totiž ke zlomu roků 1960 a 1961, kdy vzniklo nejprve Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU) a z něj pak Státní hudební vydavatelství (SHV), velký podnik sdružující produkci gramofonovou, knižní a notovou. Bylo to v duchu tehdejších centralistických snah spojujících řady drobnějších institucí pod jednu střechu, v jistém smyslu do útvaru snáze kontrolovatelného politickou mocí. Jaroslav Šeda jako umělecký ředitel dokázal v obtížné době velice zajímavě proplouvat mezi politickými tlaky na straně jedné a uměleckou kvalitou produkce na straně druhé. Pochopitelně musel natáčet díla s politickou tematikou, skladby čelných funkcionářů Svazu skladatelů, ale současně se za jeho vedení dočkal nahrávek nebo vydání tiskovin prakticky každý dobrý skladatel. Nechyběla ani tvorba duchovní, historické skladby, do určité míry i opusy sledující moderní kompoziční techniky. Supraphon v první etapě hledal svou tvář, podléhal nejrůznějším tlakům politickým i hospodářským, vyrovnával se s technickým pokrokem, rozhlížel se po světové produkci. Bylo to zakladatelských 14 let plných dobrých pokusů, zákrut i omylů. Byly však položeny základy pro další vývoj, který přinesl mnoho sympatických rysů. •

Novinky na CD Mendelssohnovy symfonie „Skotská“ a „Italská“ v brilantním provedení!

SU 3876-2

Nová hvězda na kvartetním nebi Pavel Haas Quartet!

Firma Supraphon a Hudební rozhledy vypisují v souvislosti se 60. výročím naší nejvýznamnější vydavatelské firmy

SLAVNOSTNÍ ČTENÁŘSKOU SOUTĚŽ Ti, kteří odpoví správně na všechny tři soutěžní otázky, jež budou trojici článků provázet, zařadíme v listopadu do slosování o celých šedesát CD! Vítěz tak dostane opravdu krásný dárek pod stromeček.

SU 3877-2

Legendární pěvci opery Národního divadla ve Smetanově Hubičce!

Otázka první: Který dirigent natočil pro firmu Supraphon oratorium Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici?

Své písemné odpovědi zasílejte do 16. září 2006 na adresu redakce Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected]

SU 3878-2 Objednávat CD lze následovně poštou: Supraphon Music a. s. Palackého 1, 112 99 Praha 1 e-mail: [email protected] faxem: 221 966 630

www.supraphon.cz

www.bontonland.cz

foto Milan Hořínek

festivaly, koncerty

foto Milan Hořínek



Největší událost přehlídky, Ejzenštejnův Křižník Potěmkin, živě doprovázený hudbou z úryvků Šostakovičových symfonií

Jiří Hurník se na Prague Proms (2. 7.) představil v sólovém partu Dvořákova slavného koncertu a moll.

pražské proms i letos úspešné

a Julii, Kmotrovi a dokonce i skladatelova Suita pro smyčce. Úspěch byl opět obrovský a rovněž návštěvnost byla lepší! Dobrá zpráva pro ty, co nemohli přijít: koncert bude opakován během podzimních abonentních koncertů! Hůře tomu bylo při dalším koncertu, nazvaném Tisící prvá noc, věnovaném pohádkovým motivům v hudbě. Rota měl zřejmě čas jen na první dvě skladby (Glinka, Stravinskij), nejočekávanější Šeherezáda Rimského-Korsakova střídala dobrá místa se slabšími (hornová sóla apod.). V Noci ostrovů 12. 7. ČNSO dirigoval Petr Altrichter a skladby inspirované britskými ostrovy měly pod jeho pevnou rukou a gestem (a možná i s více zkouškami) hned dokonalejší tvar a vyznění. Skvělou návštěvu měly oba závěrečné koncerty, přestože termínově nevýhodně posazené těsně za sebe o víkendu – sobotní Carmina burana s kolumbijským Germánem A. Gutiérrezem a triem sólistů s americkým sborem. Tempově a s temperamentem a nezbytnými emocemi vystavěné dílo přimělo publikum vyprodaného sálu k nadšeným ovacím ve stoje, což se opakovalo i v neděli na zakončení festivalu při koncertu s Liborem Peškem. I změna (místo Hummelova trubkového koncertu se hrál Mozartův klavírní koncert d moll č. 20 s vynikajícím Mariánem Lapšanským) nevadila a závěrečná Dvořákova „Novosvětská“ byla nejpříjemnějším překvapením večera – Peškovo nastudování i výkon ČNSO byly strhující! Není místo pro detailnější zmínku o jazzových koncertech Proms, zejména ty v Mlýnci byly prvotřídní, což nelze říci o všech v menším i „lidovějším“ Akord klubu. Při celkovém hodnocení Proms vyzvedněme repertoárovou nabídku, jež v nejlepších případech byla zvolená ukázkově (skvělé oba „americké koncerty“ s Paulem Freemanem – Americká noc a zejména Noc na Broadwayi s Gershwinovou Porgy a Bess a hostováním trombonisty a skladatele Chrise Brubecka!), filmové události (Šostakovič, Rota) a výkony Peška a Altrichtra. Pokud se zlepší i festivalová propagace stále trpící některými počátečními nemocemi (zmatky kolem příjezdu Sheldona M. Riche a vůbec nedostatečná reklama k Potěmkinovi, pozdě hlášené změny a kulhající běžné festivalové zpravodajství) a podaří se vyřešit problém jediného orchestru a odpovídajících sálů, určitě Proms čeká dobrá budoucnost. A nezapomeňme, že příští rok není fotbalové šílenství, jež bylo letos často příčinou slabší návštěvnosti. Určitě by stálo za pokus navázat i bližší styk s MFF Karlovy Vary, po čemž již letošní filmové lahůdky volaly.

Praha, Obecní dům, Mlýnec, Akord klub, Divadelní loď „Tajemství“  Vladimír Říha  Julius Hůlek Křižník Potěmkin, Noc stříbrného plátna, Tisící prvá noc… Jestliže jsem loni konstatoval, že první „zahřívací“ ročník nového pražského letního festivalu Proms slibuje mnoho dobrého a určitě obohatí letní sezonu, pak po letošním druhém nemusím na tomto hodnocení nic měnit. Mezi 22. 6. a 16. 7. mělo pražské publikum a s ním mnoho zahraničních turistů, kteří tvoří většinu návštěvníků, možnost zhlédnout devět koncertů, několik jazzových večerů ve dvou klubech (Mlýnec a Akord) a dokonce jedno představení barokní opery na lodi Tajemství bratří Formanů. Agentura Českého národního symfonického orchestru a dvě osobnosti za festivalem stojící, Jan Hasenöhrl a Libor Pešek, první organizačně i umělecky a druhá umělecky i zkušenostmi a znalostmi z londýnského originálu, jsou zárukou, že festival si udrží vysokou laťku i nadále. Trochu riskantní je určitě provázanost s jediným orchestrem ČNSO a s jediným sálem – Smetanovou síní. Pro mluví velká flexibilita orchestru, možnost zvaní dalších hráčů a hlavně jeho zkušenosti s nejvíce žádaným „letním“ repertoárem typu filmové a televizní hudby, muzikálu či skladeb sahajících až k jazzu a swingu. Hned úvodní koncert, jediný červnový, s kombinací hudby a filmu, byl největší událostí přehlídky. Známý Ejzenštejnův snímek Křižník Potěmkin byl ve Smetanově síni doprovázen dosud u nás neprovedenou hudbou, vytvořenou z úryvků ze Šostakovičových symfonií. Sám skladatel se toho nedožil a i když byl výborným filmovým tvůrcem, tak by asi tuto verzi z roku 1976 dotvořil jinak. Nicméně sílu jeho hudby vybranou dobovými sovětskými muzikology a schválenou stranickými orgány při restauraci nové kopie geniálního filmu (dnes bez ideologických interpretací teprve můžeme ocenit jeho „němou“ ale o to hlasitější výpověď) publikum ocenilo, byť v – bohužel – málo zaplněném sále. Obrovskou zásluhu na tom však měl i orchestr, který nic nepodcenil a synchronizace jeho hry s dějem, odehrávajícím se na plátně nad pódiem, byla především díky dirigentovi Janu Chalupeckému mistrovská. Filmovou strunu rozehrál ČNSO i při koncertu Noc stříbrného plátna s italským dirigentem Marcellem Rotou 7. 7., kdy známý spolupracovník orchestru a synovec skladatele Nina Roty řídil večer pouze ze skladeb svého slavného strýce. Ten nejvíce proslul hudbou k Felliniho filmům, ale psal i pro Viscontiho, Zeffirelliho a dokonce i F. F. Coppolu. Zazněla hudba k Amarcordu, Silnici, Gepardovi, Romeovi

Sheldon M. Rich, Američan vlastnící práva na Šostakovičovu hudbu ke Křižníku Potěmkin, v exkluzivním rozhovoru pro Hudební rozhledy řekl: Jako režisér a producent jsem se vždy zajímal o východní Evropu a komunistické státy. Nakonec i moje manželka, klavíristka, je emigrantka z Rumunska. Když se v období

festivaly, koncerty „perestrojky“ a zlepšení americko–sovětských styků zlepšily i možnosti cestovat, dostal jsem se na delší stáž v projektu ruskoamerických kulturních styků v roce 1992 do Ruska a při prohlížení archivu Sergeje Ejzenštejna v jeho muzeu jsem objevil kopii filmu Křižník Potěmkin restaurovanou v roce 1976, rok po smrti Šostakoviče, doplněnou o jeho hudbu. Věděl jsem, že žádnou takovou nesložil, tak jsem pátral a zjistil, že na příkaz stranických orgánů komise hudebních vědců dala dohromady z jeho symfonií č. 4, 5, 10 a 11 hudební doprovod, který nahradil do té doby používanou hudbu Nikolaje Krjukova, která byla k němému filmu též složena dodatečně. Celému projektu dával uměleckou záštitu režisér Sergej Jutkevič, ale zřejmě pak byla kopie uložena do archivu a zapomenuta. Věděl jsem, že mám v ruce poklad. Ihned jsem zahájil jednání o zakoupení práv na hudbu i s uvedením filmu a jak se mi to podařilo, začal jsem podnikat po světě koncerty spojené s promítáním. První byl ve Washingtonu v roce 1994 s místní filharmonií, řízenou tehdy Mstislavem Rostropovičem, který to vše podpořil, i když koncert pak dirigoval Charles Hunsberger. Zájem byl obrovský, a tak je tomu od té doby všude ve světě, kde se to pod mou supervizí koná. Často je projekt spojen i s konferencemi či přednáškami o Ejzenštejnovi či Šostakovičovi a stalinské době. Nezapomeňte, že Ejzenštejn jako homosexuál žil v SSSR v neustálém strachu, že to bude použito k jeho likvidaci, o problémech Šostakoviče jsme důkladně informovaní z jeho Svědectví zapsaného Volkovem. Nedávno ve švédském Göteborgu přišlo do místní sportovní haly dvakrát šest tisíc lidí, vyprodaná představení máme i v Asii, USA a teď se chystám do Nizozemí. A pokaždé hrají k filmu ty nejlepší orchestry, které tu mají, takže úroveň je prvotřídní. Jsem rád, že tomu tak bylo i zde v Praze. Noc na Broadwayi Letošní festivalový ročník předznamenal slogan „Nechte nás opět naplnit vaše letní noci…“. A vskutku – většina koncertů ve svých názvech slovo „noc“ obsahovala. 6. 7. to byla konkrétně „Noc na Broadwayi“. Účinkoval – tak jako i v řadě dalších festivalových koncertů – Český národní symfonický orchestr pod taktovkou svého šéfdirigenta Paula Freemana. Na první pohled a poslech je patrné, že dirigent je se svým kolektivem sžitý a dobře si s ním rozumí. Vyznělo to už z úvodního výběru z legendárního muzikálu Leonarda Bernsteina West Side Story. Orchestr byl perfektní, hudebníci hráli s očividným nadšením a publikum si užilo okouzlující hudby v kvalitním provedení. Dalším číslem byl Koncert č. 1 pro basový trombón a orchestr Christophera Brubecka (54), třetího syna proslulého pianisty Dava Brubecka. Skladba má zvláštní podtext - je věnována Praze. Sólový part provedl sám autor. Po pravdě řečeno – je to „prskavka“, ale dobře napsaná a v daném provedení i dobře znějící, je jen otázkou, jestli některý z českých pozounistů ji zařadí do svého repertoáru. Vrcholem večera bylo koncertní

foto Milan Hořínek

Paul Freeman se sólisty (zleva) se Solomonem Howardem, Simone Paulwell a Kennethem Alstonem



provedení (samozřejmě že redukované) opery Porgy a Bess George Gershwina. To byl samozřejmě dramaturgicky dobře volený „tah“. Hlavní pozornost jednoznačně poutala sopranistka Simone Paulwell – všestranně čistým projevem, dle potřeby temperamentním, ale vůbec ne afektovaným. Skvělým partnerem jí byl tenorista Kenneth Alston, asi ještě temperamentnější a i v koncertním provedení navíc funkčně zdůrazňující komické prvky. Upoutal rovněž barytonista Soloman Howard, spíše ovšem obsahově „hlubšími“ polohami své role a svého partu. Vynikající byl ovšem sbor e Morgan State University Choir, jejž připravil Eric Conway – celkově vyvážený, perfektně intonující, živě reagující a schopný mnohonásobných odstínů. •

hudební klenoty z prahy Praha, Rudolfinum  Julius Hůlek V průběhu měsíce června 2006 se v Sukově síni Rudolfina pod záštitou hlavního města Prahy uskutečnil již desátý, tedy jubilejní ročník mezinárodního cyklu komorních koncertů Hudební klenoty z Prahy Evropou do světa. Cyklus sestával z pěti koncertů (7., 13., 18., 20. a 27. 6.), byl pořádán Sukovým komorním orchestrem a jemu také patřil. Předposlední koncert zajistil komorní soubor Mladota Ensemble. Oba soubory se svým personálním obsazením částečně překrývají a jejich dramaturgickou i interpretační charakteristiku a snahy vůbec lze do značné míry chápat jako společné. Sukův komorní orchestr (SKO) vznikl roku 1974, má tedy za sebou více jak tři desetiletí intenzivní práce koncertní a nahrávací doma i v zahraničí, kdežto Mladota Ensemble (ME) byl ustaven teprve roku 2003, avšak už zakrátko dosáhl pozoruhodného renomé. Je třeba dodat, že ME vznikl na bázi SKO, proto ono propojení a spřízněnost. Letošní ročník „Hudebních klenotů“ zaujal nejen programovou dramaturgií, ale i interpretační úrovní a svým posláním - poskytnout Pražanům i návštěvníkům Prahy hodnotnou hudbu, a to jak známých titulů osvědčených kvalit, tak hudbu širší veřejnosti méně známou, popřípadě vůbec neznámou, avšak neméně kvalitní kompoziční úrovně i provedení. Rovněž letos autorský a žánrový profil věrně odrážel zaměření a snahy jak SKO, tak ME. Pozornost byla pochopitelně věnována – vzhledem k letošnímu jubileu – skladbám W. A. Mozarta a stylově spřízněné vrstvě děl klasicistních autorů 18. století, zejména Josephu a Michaelu Haydnovým, Janu Křtiteli Vaňhalovi a Carlu Dittersovi von Dittersdorf. SKO má opravdu šťastnou ruku při budování svého repertoáru, kdy dbá na pečlivý výběr literatury serenádového a suitového typu – připomeňme neodmyslitelného Josefa Suka a Antonína Dvořáka, též Leoše Janáčka, ze světových autorů Ottorina Respighiho, Edwarda Griega a Benjamina Brittena. Oba zmíněné soubory, jak už bylo řečeno, záslužně uvádějí na koncertní pódium i díla zcela neznámá, která bychom jinak stěží uslyšeli. Tentokrát například ME uvedl – v premiéře – Kvintet h moll, op. 40 jihoslovanské autorky narozené v Budapešti, Dory Pejačević. Zvláštní a pro SKO i ME rovněž charakteristická pozornost je věnována dílům romantickým, interpretačně charakteristicky ztvárněným v osobité symbióze nesentimentálního, avšak vřelého výrazu. Oba soubory se také věnují tvorbě novodobé, i zcela současné, včetně české, kterou letos připomenuly skladby Zdeňka Lukáše. Úroveň všech zúčastněných interpretů je vzácně vyrovnaná. Všichni jsou výraznými individualitami a všichni jsou zároveň znamenitými komorními hráči. Oba zmíněné soubory dokáží vyzvednout podstatnou stránku hudebního díla, zejména jeho melodičnost. Smysl pro podání melodiky chápou a projevují jako výraz tvůrčího temperamentu a zapálené umělecké vášně. Navíc si dovedou doslova pohrávat s fine-



festivaly, koncerty

sami hudebního sdělení, včetně instrumentační barevnosti. Jeden každý člen obou ansámblů perfektně intonuje, přesně cítí a ctí rytmickou vertikálu souhry, dokáže být sám sebou a přitom do celkového spektra kolektivu ústrojně zapadá. Posluchače navíc zaujme jemně individualizovaná odstíněnost jednotlivých vět - přesné a jednoznačné nástupy, krásně utvářené, plynulé fráze a právě tak pozorně sledované jejich závěry, ritardanda a agogika vůbec. Výsledkem spolupráce je příkladná, osobitá a kompaktní komorní souhra. Letošní festivalový ročník toho byl opětovným důkazem. •

výjime né bystické zámecké slavnosti Bystřice, Zámek, Zámecké nádvoří, kostel sv. Jiljí  Pavel Malének Dvanáctý ročník Bystřických zámeckých slavností (10. 6. – 2. 7.) byl čtvrtým podnikem z letošního cyklu festivalů České kulturní slavnosti. Veliká dramaturgická různorodost, kvalita i šíře oslovovaného publika činí tento cyklus vskutku ojedinělou kulturní událostí, přinášející zkvalitnění každodenního života a uměleckého vnímání obyvatel různých regionů našeho státu. Jedním z určujících atributů Českých kulturních slavností je dostupnost předních osobností domácí i světové umělecké scény. Důraz na kvalitu je rozhodující především pro malá umělecká centra, která by jinak význačná umělecká jména nebyla schopna zajistit. Bystřický svátek komorní hudby to letošním ročníkem potvrdil mimo jakoukoliv pochybnost. První večer celého cyklu zahájily dvě výstavy. Jednou bylo otevření stálé expozice soch a plastik Oldřicha Drahotušského, rodáka z nedaleké Podhradní Lhoty, který až do své smrti působil jako profesor pražské AVU. Druhou zahajovanou výstavou byla expozice význačného slovenského fotografa Robo Kočana nazvaná Magie fotografie. Umělec v ní představil tři cykly fotografií, které s úspěchem prezentoval ve Spojených státech a několika zemích Evropy. Největší ohlas u návštěvníků měl cyklus Příběhy noční lampy. Hudební program zahajovacího večera Bystřických zámeckých slavností (Zámek, 10. 6.) tvořilo vystoupení Bratislavského akademického sboru pod vedením Ľubice Halové. Komorní sestava sboru přednesla především skladby období renesance, ale zazněly i písně M. Schneidera-Trnavského a současných autorů. Sbor se představil v nejlepším světle. Jeho technická i intonační jistota je umocněna krásou mladých školených hlasů. „Slovenský“ večer přinesl do prostor bystřického zámku a mezi posluchače množství pohody i trochu nostalgie na společné, byť nedávno ukončené soužití dvou národů. Druhým večerem BZS (Zámek, 18. 6.) bylo vystoupení Gentlemen singers, chlapecko-mužského uskupení absolfoto archiv

Trio Altai Kai, které bylo hostem souboru Hradišťan.

ventů královéhradeckého sboru Boni pueri. Jejich program byl tvořen skladbami tří odlišných žánrových i historických období. První třetinu tvořily skladby umělé, zahrnující období renesance, klasicismu a tvorbu současnou. Zaujaly především Haasovo Al Sefod a Miškinisova Ave Regina. Z druhé části programu, tvořené úpravami lidových písní, vyčnívalo uvedení Martinů Zbojnických písniček. Ve třetí části programu zazněly úpravy světových písní a spirituálů. Komorní složení sboru vyznělo v zámeckém sále nesmírně působivě. Velmi osvěžující bylo „scénické“ provedení některých písní, a tak není divu, že u posluchačů mělo vystoupení Gentlemen singers vřelý ohlas a zpěváci museli přidávat. Tradiční místo mají v dramaturgii BZS večery nazvané „Ozvěny Pražského jara“. Letošní ročník ozdobilo vystoupení Kvarteta Martinů (Zámek, 21. 6.), které předneslo Mozartův „Lovecký“ kvartet B dur (KV 458), Borodinův 2. smyčcový kvartet D dur a po přestávce zazněl poslední Dvořákův kvartet As dur, op. 105. Večer dokumentoval, že Kvarteto Martinů nebylo pozváno k účasti na Pražském jaru náhodou a je jedním z bohaté řady smyčcových kvartet navazujících na slavnou tradici české komorní hry. Čtvrtý večer (Zámek, 25. 6.) přinesl změny jak v obsazení vystupujících umělců, tak i ve složení programu. Houslistku J. Malachkovou-Debiak nahradila kytaristka Jekaterina Chorevová a zaujala tak místo po boku svého bratra, rovněž kytaristy Alexeje. Oba studovali a dodnes žijí ve Francii. V programu zazněly úpravy děl D. Scarlattiho a P. I. Čajkovského, převažoval však původní kytarový repertoár a vedle děl osvědčených titulů (Albeniz, Sor, de Falla, Terrega ad.) zazněla původní ruská kytarová tvorba (Koškin, Smirnov). Program dua velmi mladých umělců (27 a 24 let) uzavřela skladba Paka de Lucii Mezi dvěma vodami. Skromní a sympatičtí sourozenci dokumentovali ve všech skladbách svoji ojedinělou techniku a smysl pro charakteristiku španělské a iberoamerické kytarové tvorby. Zcela zaplněné zámecké nádvoří (27. 6.), akusticky výjimečně disponované, přivítalo členy Hradišťanu a jejich hosty, trio Altai Kai, které se představilo tzv. alikvotním zpěvem. Je to zvláštní pěvecká technika, schopná využít určitých částí hlasivkového spektra k navození abnormálně hlubokých nebo výjimečně vysokých tónů. Vystoupení tohoto tria bylo jakýmsi bonusem, Hradišťan využil jejich společné přípravy pro letošní Smetanovu Litomyšl ke společnému vystoupení v části svého bystřického programu. Na čtyři sta vděčných posluchačů nechtělo dlouho pustit populární soubor z pódia. Skutečným vrcholem letošního ročníku BZS bylo však vystoupení ruského klavíristy žijícího a vyučujícího v Německu, petrohradského rodáka Vitalije Berzona (Zámek, 30. 6.). Ten se předvedl bystřickému publiku v dramaturgicky náročném programu, v němž osvědčil nejen vynikající techniku své hry, ale především úžasnou schopnost rozkrýt hudební dílo do posledního detailu, a pak je s nevšední přesvědčivostí předložit posluchači. Vitalij Berzon je osobností s úžasným charizmatem, smyslem pro humor a empatií vůči svému okolí. V první půlce koncertu zazněly Musorgského Kartinky, po přestávce díla W. A. Mozarta, J. Brahmse, F. Chopina, R. Schumanna a především Lizstova Uherská rapsodie č. 2. Tímto dílem uzavřel strhující večer, kdy jeho výkon odměnilo obecenstvo bouřlivým potleskem. Závěrečný koncert se odehrál v bystřickém kostele sv. Jiljí (2. 7.). Představila se na něm Jihočeská komorní filharmonie. Za řízení svého šéfa Stanislava Vavřínka přednesla skladby Mozartovy, Hummelovy a Beethovenovy. Po předehře k Figarově svatbě zaznělo Grand concerto F dur pro fagot a orchestr v podání Václava Vonáška, v němž mladý umělec osvědčil svrchovanou techniku hmatovou i dechovou. Trochu ale doplatil na nepříznivé akustické poměry, které příliš nesvědčí hlubším polohám. Zato Mozartovo Exultate,

festivaly, koncerty

dv" sv"tové premiéry v eském krumlov" Český Krumlov, Maškarní sál  Robert Škarda Konec června a první červencové dny patřily v Českém Krumlově Festivalu komorní hudby, o němž jsme psali již v minulém čísle našeho časopisu. Dnes se ale budeme samostatně věnovat ještě jednomu koncertu, který byl v rámci této nejstarší krumlovské hudební přehlídky pořádán v Maškarním sále 7. července. Vystoupil na něm Apollon Quartet, který kromě jiného v premiéře uvedl vítězné skladby jubilejní skladatelské soutěže, vyhlášené na koncertantní skladbu pro sólový nástroj a smyčcové kvarteto. Protože porota neudělila první cenu, provedeny byly dvě kompozice, jež se umístily na druhém a třetím místě. Zazněly za přítomnosti obou skladatelů Milana Jíry a Ctirada Kohoutka až v druhé polovině koncertu, kterou přenášel přímým přenosem Český rozhlas 3 Vltava. Také první polovina koncertu byla zaměřena na hudbu 20. století. Výjimku tvořilo pouze provedení Smyčcového kvartetu č. 2 d moll Bedřicha Smetany a nutno podotknout, že díky skvělému výkonu čtveřice interpretů opět padl důkaz o Smetanově kompozičním mistrovství ve skladbě, kterou jeho současníci nepochopili. Posluchači pak měli možnost porovnat Smetanovo myšlení s výrazně odlišnou tvůrčí poetikou dvou soudobých českých skladatelů Eduarda Douši a Lukáše Hurníka. Doušův jednovětý Smyčcový kvartet „Lamentationes“ zaujal dílčími momenty, hlavně umnou prací s témbrem. Zajímavé okamžiky se však smíchaly s invenčně nevyplněnými místy, a tak celkově skladba působila trochu rozvláčně a zdlouhavě. Naopak jako skladbu posluchačsky atraktivní přijali přítomní v sále Hurníkovu jednovětou Pas de deux, neboť dobře rezonovala s jejich posluchačskou zkušeností. Hurník zde spojil rockovou rytmiku a melodiku s tradičním zvukem kvarteta a bylo chvályhodné, že členové Apollon Quarteta přistoupili odpovědně i k této skladbě. Myslím totiž, že svým charakterem dokáže interprety navádět k povrchnosti. Po přestávce zazněl nejdříve Smyčcový kvartet C dur KV 157 W. A. Mozarta, který byl zařazen tak trochu navíc jako entré k hlavnímu bodu programu. Co se týká dvou oceněných skladeb, zdálo se mi, že obě kompozice byly psány s jasným záměrem uspět, proto nebyly příliš složité, byly vděčné pro interprety a stravitelné pro posluchače. Návštěvníci koncertu tudíž nebyli svědky žádného experimentování, jak by se možná u soudobých skladeb čekalo,

ale tradičně koncipovaných tonálních skladeb, prověřeného dialogu sólisty a doprovodného souboru. To je samozřejmě přijatelný přístup, z mého pohledu však oběma skladbám chyběl výraznější prvek či originalita, kterým by vybočily a přilákaly posluchače k sobě. Drobné radosti, Flétnové věty se smyčcovým kvartetem Ctirada Kohoutka provedl s Apollonem flétnista Václav Kunt, v Concertinu pro klarinet a smyčcové kvarteto Milana Jíry se představil Jiří Hlaváč. V případě Kohoutkovy skladby se jednalo spíše o nenáročnou hříčku, doslova o „hudbu výrazově i technicky odlehčenějšího typu“, jak napsal v doprovodné brožuře sám autor. Jírova kompozice více stavěla na předvedení sólisty, lyrické pasáže střídaly bloky dramatické, skladatelovým nárokům klarinetista Hlaváč dostál. Ostatně oba sólisté byli dobře připraveni a předvedli svrchovaný výkon, který oceněným skladbám pomohl. Především byla z výkonu obou cítit interpretační zkušenost s hudbou podobného ražení. Apollon zase ukázal, že dovede být spolehlivým koncertantním partnerem. Koncert vzbudil pozornost především svou interpretační kvalitou, ne už tak samotnými kompozicemi. Apollon Quartet potvrdil svou pověst a předvedl výkon plný energie, zaujetí a koncentrovanosti. Výsledkem byla výrazově dokonalá interpretace s řadou propracovaných detailů. Osobně mě zaujal citlivý přístup souboru ke specifickým potřebám vyznění jednotlivých skladeb. Vyhlášení a realizaci skladatelské soutěže lze jednoznačně chápat jako službu soudobé hudbě a je na místě tento počin vyzdvihnout a ocenit. Jako posluchač však doufám, že třeba již při příštím vyhlášení této soutěže zvítězí opravdu výrazná kompozice, o které bude možné napsat, že si vavříny vítězství zasloužila. •

organum regium a mezinárodní svátek hudby  Marie Hofericová Varhanní soutěž Organum regium se v Pardubicích stala nedílnou součástí nejen hudebního dění, ale i pevným článkem festivalu Městské slavnosti – Zrcadlo umění, který se během tří dnů věnuje postupně tanci, hudbě a divadlu. Letošní V. ročník této soutěže byl stanoven na 21. června, tedy současně byl oslavou Mezinárodního svátku hudby. Soutěžní klání proběhlo ve dvou kategoriích, které od letošního roku mají specifické označení na kategorii Juniori, ve které soutěžilo jedenáct žáků, a Virtuosi, kde svůj repertoár předvedlo šest mladých varhaníků. Soutěžící jsou žáci ZUŠ z celé České republiky, a tak mají možnost nejen porovnat výkon s ostatními spolužáky, ale rovněž se jim naskýtá výjiV kategorii Virtuosi obsadila 1. místo Pavla Bočková.

foto archiv

jubilate v podání Zdeny Kloubové vyznělo zářivě, intonačně jistě a se šarmem, jímž tato pěvkyně vyniká. Opravdovým vyvrcholením večera bylo provedení Beethovenovy 7. symfonie. Filharmonie ji předvedla technicky jistě (pochvalu zaslouží zejména horny), orchestr přesně reagoval na dirigentovo neokázalé, avšak přesné a čitelné gesto. Součástí 12. ročníku Bystřických zámeckých slavností byl i tradiční workshop V. Berzona v ZUŠ, jejíž učitelé byli nepřehlédnutelnými návštěvníky všech koncertů. Bystřický festival má ještě jednu zajímavost. Pořadatelé vydávají „Zámecké listy“, které jsou reminiscencí na předchozí koncert a dokumentují všechny okolnosti a souvislosti spojené s přípravou koncertu nadcházejícího. Právě skončený ročník Bystřických zámeckých slavností byl asi nejvydařenějším ze všech doposud uskutečněných. Především účast V. Berzona se stala nezapomenutelným zážitkem pro všechny, kdo jej slyšeli. Spolupráce pořadatelů a dramaturga Jana Páleníčka přináší po letech své vskutku rajské ovoce. •





festivaly, koncerty

zlaté hory a bravo, mozart! Zlaté Hory, ZUŠ F. Schuberta, Letní lázně Karlova Studánka, poutní místo Maria Hilf u Zlatých Hor  Jarmila Pohlová Dne 23. 7. 2006 se definitivně uzavřely brány za IV. ročníkem Interpretačních kurzů Antonína Kubálka, které po tři týdny probíhaly ve Zlatých Horách. Záštitu převzali velvyslanec Kanady v České republice Mr. J. E. Bruce Jutzi, 1. náměstek hejtmana Olomouckého kraje ing. Pavel Horák a starosta města Zlaté Hory ing. Milan Rác. „Za čtyři roky existence kurzů se sešla nejkvalitnější skupina mladých umělců“, shodli se pedagogové Antonín Kubálek a Zdeněk Hnát. Ivo Kahánek, který vyučoval prvním rokem, mohl vysokou úroveň jen potvrdit. Počátkem července se do Zlatých Hor sjelo jedenáct zájemců o studium s výše jmenovanými pedagogy. Všechny tři spojuje jistým způsobem Mezinárodní hudební festival Pražské jaro. Ivo Kahánek se Zdeňkem Hnátem se stali laureáty mezinárodní soutěže konané při příležitosti tohoto festivalu (1957, 2004) a Antonín Kubálek se zde prezentoval sólovým recitálem v roce 2002 s velkým ohlasem. Pro většinu studentů to bylo něco zcela nového pracovat pod vedením pianistů mezinárodního formátu. Například Martin Pokorný, student Státní konzervatoře v Brně, se podobné akce dříve nezúčastnil. O to větší bylo jeho překvapení, když při vyhodnocování každoroční interní „soutěže“ klavírních kurzů o nejlepší interpretaci přijal verdikt pedagogů, který zněl – Zahájit vlastním recitálem V. ročník Interpretačních kurzů Antonína Kubálka. Taková byla odměna pro umělecky nejpřesvědčivější výkon, který Pokorný předvedl při interpretaci děl Fryderyka Chopina. „Měli jsme to tento rok obzvláště těžké, neboť úroveň účastníků byla tak vyrovnaná“, pronesl Antonín Kubálek při závěrečném setkání. Další cena putovala opět do Litvy. Za interpretaci Sonáty č. 3 Paula Hindemitha dostala speciální ocenění Asta Kvasyte. Nic netušící pianistka měla slzy v očích, když jí a účastníkům závěrečného koncertu Mistr Kubálek sdělil: „Po tři týdny jsem měl možnost nad touto náročnou skladbou s Astou

foto archiv

mečná příležitost ke konzultacím s pedagogy, kteří jsou přizváni do soutěžní poroty. Podle stanov organizačního výboru soutěže, kterou pořádá ZUŠ Pardubice-Polabiny, Lonkova 510, je povinností účastníků předvést nejméně tři skladby z období 17. století až po současnou tvorbu v časovém limitu kategorie Juniori (15minut) a Virtuosi (20minut). Výkon soutěžících hodnotí sedmičlenná porota, která je složena z odborníků a pedagogů hry na varhany. V kategorii Juniori 1. cenu získal Ondřej Hájek (ZUŠ Jaroslava Kvapila, Brno), 2. cenu Lenka Urbanová (ZUŠ Humpolec), 3. cenu Markéta Prokopovičová (ZUŠ Žerotín, Olomouc), Josefa Volfová (ZUŠ Nad Alejí, Praha 6) a Jaroslav Hartl (ZUŠ Habrmanova, Hradec Králové). V kategorii Virtuosi 1. místo obsadila Pavla Bočková (ZUŠ Praha 5 – Radotín), 2. místo Jan Rotrekl (ZUŠ Praha 5 – Radotín) a 3. místo Marek Scholle (ZUŠ Havlíčkova, Pardubice). Letošní ročník proběhl opět v Sukově síni Domu hudby v Pardubicích. Vyhlášení vítězů a slavnostní zakončení V. ročníku soutěže Organum regium proběhlo na začátku večerního koncertu v kostele sv. Bartoloměje v Pardubících, kde měli posluchači možnost vyslechnout skladby J. S. Bacha, Marcela Duprého, Antonína Tučapského a dalších autorů v podání pedagogů Konzervatoře Pardubice, Josefa Rafaji (varhany) a Anny Reinišové (housle). • Antonín Kubálek a Radovan Lukavský po koncertě v kostele sv. Jana Křtitele

pracovat a vidět, jak ze dne na den zraje, až dozrála k dnešnímu výkonu, za který by se nemusel stydět ani profesionál“, řekl. A dodal: „Moje rodina se rozhodla Astě sponzorovat účast v příštím ročníku“. Za nejlepší provedení skladby W. A. Mozarta získali Cenu „Bravo, Mozart“, tj. stipendium pro dvoutýdenní účast v V. ročníku Interpretačních kurzů Antonína Kubálka v roce 2007, Karolína Kubálek (Kanada) a Richard Pohl (Česká republika). V podání Karolíny jsme si vyslechli l. větu z Klavírního koncertu A dur KV 488, Richard Pohl se pro změnu představil interpretací Ronda A dur KV 386 včetně vlastní kadence. Na provedení této skladby spolupracoval s Ivo Kahánkem. Kromě klasické prezentace v Základní umělecké škole Franze Schuberta ve Zlatých Horách (dva celovečerní koncerty) se mladí lidé představili na koncertech v lázních Karlova Studánka a v Priessnitzových léčebných lázních a. s. Velký zájem vzbudily přednášky Antonína Kubálka o české hudební literatuře spojené s poslechem audio ukázek. Vždyť právě tento pianista se stal od chvíle své emigrace neúnavným propagátorem tvorby našich národních hudebních velikánů. Právem ho za tuto činnost v roce 2002 ocenila také Česká hudební rada. Zajímavé bylo setkání se světově proslulým klavírním duem, Věrou a Vlastimilem Lejskovými. Pianisté, kteří tráví půl roku v malebném prostředí Rejvízu, přijali naši tvůrčí skupinu jako staré známé. A to oba netušili, že je mezi námi mladý umělec, který se svou skladbou vystoupil ve světové premiéře na koncertu v Karlově Studánce. Lukáš Olejník byl velmi rád, že může své dílo předvést také muži, jenž má na svém kontě nejednu skladbu, Vlastimilu Lejskovi. Hluboké a působivé bylo také setkání s Radovanem Lukavským. Nikdo z nás netušil, že budeme mít příležitost si s členem Národního divadla v Praze zanotovat známé lidové písničky. Za tuto vzácnou chvilku si dovolím Mistru Lukavskému obzvlášť upřímně poděkovat. Popisovat jednotlivé dny by se dalo dlouze, o tom však někdy příště, anebo na www.kubalekpianocourses.com. Zde si budou moci zájemci přečíst i rozhovory a hodnocení účastníků kurzů (Kanada, Litva, Černá Hora, Polsko, ČR). Podstatné je, že čtvrtý ročník se podařilo uskutečnit, k čemuž přispěla řada institucí i jednotlivců. Především na jejich podpoře závisí existence těchto kurzů i jejich budoucnost. Je

na místě všem na stránkách Hudebních rozhledů, našeho mediálního partnera, poděkovat: Městu Zlaté Hory, Fenix Trading s.r.o., GlaxoSmithKline, s.r.o., Olomouckému kraji, Základní umělecké škole Franze Schuberta ve Zlatých Horách, Sdružení měst a obcí Jesenicka, Poutnímu místu Maria Hilf, Velvyslanectví Kanady v České republice, STOMIX, spol. s.r.o., Řetězárně Česká Ves a.s., RONA Zábřeh, Penzionu Sarkander a Hotelu Minerál ve Zlatých Horách, Magistrátu Města Zlín, Mlékárně Olešnice, Hudebním rozhledům, Satellite Kanada, Jesenickému týdeníku, Českému rozhlasu, Rádiu Proglas, Radovanu Lukavskému, Kocianovu kvartetu, Zdeňku Hnátovi, Antonínu Kubálkovi, Stanislavu Lekavému, ing. Milanu Rácovi, ing. Pavlu Horákovi, Cyrilu Svozilovi, Jiřímu Bednářovi, Ivo Kahánkovi, Veronice Chrastinové a všem, kteří se zúčastnili koncertů v sále Základní umělecké školy a zejména těm, kdož ocenili to, že Radovan Lukavský v době divadelních prázdnin v čase tropických veder vážil cestu na Zlatohorsko, aby zde nezapomenutelným a sugestivním projevem přispěl k záchraně Státní kulturní památky kostela sv. Jana Křtitele v Horním Údolí. •

Pražský filharmonický sbor vyhlašuje výběrové řízení na obsazení místa

Pražská konzervatoř pořádá 1. ročník soutěžní přehlídky mladých klavíristů od 12 do 16 let

„MLADÝ KLAVÍR 2006“ sobota 25. listopadu 2006 od 10 hodin, koncertní sál Pražské konzervatoře Pálffyovský palác na Malé Straně, Valdštejnská 14

produkční koncertní činnosti sboru (tuzemsko i zahraničí). Požadavky: – vysokoškolské hudební vzdělání – výborná znalost anglického jazyka slovem i písmem (další světové jazyky jsou bonusem) – dobré organizační schopnosti – schopnost komunikace s lidmi – orientace v základních ekonomických parametrech smluvních vztahů v oblasti hudebního zprostředkovávání – orientace v oblasti možností, které poskytují Evropské strukturální fondy Nabízíme: – zajímavou dynamickou činnost v hudební oblasti – kvalitní technické zázemí – příjemné prostředí v centru Prahy – možnost dalšího odborného růstu – finanční zajištění v rámci příspěvkové organizace MKČR – výjezdy do zahraničí Nabídky se strukturovaným životopisem včetně fotografie posílejte na adresu: Pražský filharmonický sbor, Nám. Míru 9 120 00 Praha 2

Podmínky účasti: – věk od 12 do 16 let (nar. 1990 až 1994), předchozí významné umístění na některé z českých nebo zahraničních klavírních soutěží doložené kopií diplomu. Program: – libovolný reprezentativní program do 12 minut. Všichni účinkující obdrží na závěr Mladého klavíru diplom za účast na této přehlídce. Nejlepší účastníci, kteří budou vybráni přehlídkovou porotou, složenou z profesorů klavírního oddělení Pražské konzervatoře, obdrží čestný titul „laureát Mladého klavíru 2006“. Zvláštní cenou pro každého laureáta bude bezplatná konzultace s některým z pedagogů klavírního oddělení Pražské konzervatoře. Koncert laureátů se uskuteční ve stejném sále v sobotu 3. března 2007 od 17 hod. Přihlášku k účasti zašlete ve formě dopisu nebo na předepsaném formuláři (naleznete na webových stránkách Pražské konzervatoře) do 20. října 2006 na adresu: Pražská konzervatoř, Na Rejdišti 1, 110 00 Praha 1

nebo e-mailem: [email protected] nebo telefonicky: 221 596 536-7 724 827 016 Termíny řízení budou průběžně stanoveny podle individuální dohody se zájemci.

Další informace včetně programu Mladého klavíru 2006 (ten bude znám cca od 1.11. 06) i formuláře přihlášky najdete na: www.prgcons.cz



festivaly, koncerty

mahler jihlava %&&' Festival Mahler Jihlava 2006 (15. 9. – 5. 11.) dospěl do svého pátého ročníku. To je v životopise takové aktivity velmi málo, o začínající tradici lze zatím hovořit jen s největší opatrností, ale z hlediska snahy prosadit se na pověstně přeplněné festivalové mapě Evropy představuje přece jenom pátý ročník malé potvrzení určité vytrvalosti a užitečnosti celého podniku a jeho cílů. I letošní pátý ročník pokračuje v obvyklém schématu a základní koncepci konfrontace několika velkých Mahlerových symfonických děl a další tvorby (často písňová tvorba) s mezižánrovými a mezidruhovými přesahy. Na úvod celého festivalu zazní v pátek 15. září Symfonie č. 5 Gustava Mahlera v podání Slovenské filharmonie a dirigenta Petera Ferance. Jen místo koncertu se po mediálně dostatečně ventilovaných problémech s hudbou Gustava Mahlera v Chrámu sv. Ignáce v Jihlavě přesunulo jinam: do znovuotevřeného Dělnického domu, kdysi hotelu Czap. Jestliže bychom chtěli užít klasického citátu „Habent sua fata…“, pak v případě tohoto prostoru platí tato věta více než přiléhavě. V těchto místech kráčely nejen jihlavské, ale i české dějiny ve všech svých rozporuplnostech a bolestech. Tady v hotelu Czap malý obyvatel Jihlavy (tehdy ovšem pro většinu jejích obyvatel „Iglau“) Gustav Mahler poprvé veřejně koncertoval, ale tady se zároveň v padesátých letech následujícího dvacátého století odehrával soudní proces s účastníky událostí v blízkých Babicích. Zde se otevírá i otázka odpovídajícího prostoru pro Mahlerovy velké symfonie, ten zatím v Jihlavě není a do budoucna by bylo jistě vhodné, aby takový víceúčelový sál (možná jakási obdoba Brucknerhausu v Linzi) vznikl. A když už jsem zmínil Linz, musím konstatovat, že inspirací by zde bylo možno načerpat více. Nejen Ansfelden, ale i další místa v okolí Linze jsou prosycena osobností a hudbou slavného rodáka Antona Brucknera, do budoucna nás – tj. zejména Jihlavu a Kraj Vysočina – čeká v tomto smyslu ve vztahu k Mahlerovi ještě hodně práce. Je to však energie, která přináší ovoce

foto archiv

 Jiří Štilec

Vnučka G. Mahlera Alma s argentinským velvyslancem J. E. Flemingem

nejen v kulturním slova smyslu, ale ve svém výsledku a velmi dlouhodobě (o to však trvaleji) i v kategorii ekonomických výnosů. Společnost Gustava Mahlera připravuje již teď velmi intenzívně pro další roky – zejména však pro jubilea 2010 a 2011 – řadu projektů; ty by se však mohly stát předmětem samostatné stati na stránkách tohoto časopisu. Ještě před vlastním zahájením festivalu připravilo Muzeum Vysočiny Jihlava výstavu fotografií z minulých ročníků – ta bude mít svoji vernisáž v úterý 12. září. A samozřejmě, že festivalový prolog se uskuteční na centrálním jihlavském Masarykově náměstí a vystoupí na něm žáci místní ZUŠ v orchestru Tutti s dirigenty Petrem Píšou a Janem Noskem; po tomto koncertu se znovuotevře nová expozice „Mladý Gustav Mahler a Jihlava“ v Domě Gustava Mahlera ve Znojemské ulici. Na festivalu se objeví i další umělci z Vysočiny. Ve středu 20. září bude mít v Horáckém divadle koncert Komorní filharmonie Vysočina (Stamic, Benda, Vivaldi) se sólisty Ditou Urbánkovou-Čeledovou (flétna), Denisou Veškrnovou (kytara) a dirigentem Jiřím Jakešem. V rámci závěreč-

foto archiv

Kateřina Habelková a Štefan Margita, Jihlava 2005



foto archiv

festivaly, koncerty

Trio ArteMiss, zleva Jana Holmanová, Alžběta Vlčková a Adéla Štajnochrová

ného festivalového koncertu – tentokrát v Chrámu sv. Ignáce – v neděli 5. listopadu, který je v letošním ročníku poctou Mozartovi, vystoupí v jeho Requiem Pěvecké sdružení Campanula se sbormistrem Pavlem Jirákem. Spoluúčinkují sólisté Anna Hlavenková, Veronika Fialová, Richard Samek a Jozef Benci. Orchestr Musica bohemica bude dirigovat Jaroslav Krček. K festivalu patří tradiční návštěva v rodném domě Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce, která se uskuteční v sobotu 16. září. Symbolickou mahlerovskou růži do stále se zvětšujícího rosaria (jsou zde zasazeny růže na památku skladatele od velkých osobností nebo jejich dědiců) zasadí tentokrát Prof. Dr. Peter-Horst Neumann ze Společnosti Friedricha Rückerta. V rámci odpoledne zde také tento odborník na německou literaturu bude mít přednášku o Rückertově tvorbě, v níž Gustav Mahler nalezl nejednou inspiraci. Výběr z písní Gustava Mahlera zazpívá v rodném domě Gustava Mahlera Alena Miro. K festivalu patří i letos jeden koncert pro mládež a studenty v Hotelu Gustav Mahler (tyto koncerty byly doposud pokaždé velmi úspěšné a jsou vždy skvěle navštíveny) v pondělí 18. září dopoledne. Tentokrát se v rockové a jazzové tvorbě představí Epoque Quartet. Stejný ansámbl se sólistkou Jitkou Hosprovou zahraje v týž den na večerním festivalovém koncertu Brucknerův kvintet a díla Mozarta a Dvořáka. K mimořádným projektům bude letos patřit i vystoupení klavírního tria ArteMiss v jím nedávno nahrané tvorbě Dmitrije Šostakoviče v kombinaci s díly Bedřicha Smetany (Trio g moll). Šostakovičovy písně na verše Alexandra Bloka přednese sopranistka Alžběta Poláčková. ArteMiss trio vystoupí nejen v Jihlavě (v pondělí 25. září v Hotelu Gustav Mahler), ale i v dalších místech Vysočiny – v Kostele sv. Víta v Pelhřimově v úterý 19. září a v Kamenném sálu Zámku v Třebíči ve středu 20. září. Festival tím naznačuje snahu neomezovat své aktivity pouze na samotnou Jihlavu, což se v loňském ročníku velmi osvědčilo. Zcela zásadní novinkou je velký koncert v neděli 1. října, jehož výtěžek bude věnován Asociaci pomáhající lidem s autis-

mem APLA – Vysočina. S Pěveckým sdružením Campanula (sbormistr Pavel Jirák) vystoupí dvě zahraniční tělesa – Pěvecký sbor firmy BOSCH a Symfonický orchestr firmy BOSCH s dirigentem Ulrichem Walddörferem. Vyslechneme tvorbu Antonína Dvořáka (Mše D dur) a Antonia Vivaldiho (Magnificat). Tento fakt naznačuje jeden ze zásadních posunů festivalu v oblasti sponzoringu. Pozici generálního partnera získala letos poprvé společnost BOSCH, jejíž velký závod působí v Jihlavě. Do budoucna by to mohlo znamenat možnosti rozšíření zejména v oblasti nejnáročnějších orchestrálních a symfonicko-vokálních projektů a dlouhodobé vzájemně užitečné partnerství velkého jména, velké firmy a – doufejme – i velkého festivalu. Festival Mahler Jihlava vděčí za svoji existenci podpoře dalších subjektů – Statutárnímu městu Jihlava a Kraji Vysočina. Tradičním partnerem všech mahlerovských aktivit od samotného počátku je firma Zentiva, k důležitým místním partnerům, bez nichž by festival nebylo možno uskutečnit, patří firmy: Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, VHS Vysočina, a.s., Kronospan Jihlava, Gas und Wärme, Remmers, Toyota autocentrum Rozkoš a firma Böhm. Najít dostatečné finanční a partnerské zázemí, udržet ho a postupně rozvíjet, to patří dnes ke stejně důležitým faktorům jako jsou celková koncepce, vysoká umělecká úroveň a publicita festivalu, proto jsem tyto skutečnosti velmi rád zmínil. Organizátoři Festivalu Mahler Jihlava, tj. Společnost Gustava Mahlera a Společnost ArcoDiva, přemýšlejí o dalších ročnících a o jeho budoucnosti velmi důkladně. Základní koncepce zůstane pro období do roku 2011 s velkým důrazem na rozšíření ročníků 2010 a 2011 zachována, do podtitulu by se mělo dostat nové klasické mahlerovské motto – Hudba tisíců. Jméno Gustava Mahlera je nepochybně tak cennou obchodní značkou sui generis, že takové uvažování je namístě a jistě musí překračovat – tak jako Mahler sám – úzce národní moment. •

Z a d á n o p r o : Fe s t i v a l M a h l e r J i h l a v a 2 0 0 6

SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU ABONENTNÍ KONCERTY, 80. SEZONA 2006/2007 DVOŘÁKOVA SÍŇ RUDOLFINA, 19.30 HODIN pondělí 11. září 2006

pondělí 15. ledna 2007

Slavnostní koncert k zahájení 80. sezony SOČRu Beethoven – Prokofjev Dirigent: Vladimír Válek Sólisté: Jan Simon, Martin Válek, Michal Kaňka

Dvořák – Kopelent – Sibelius Dirigent: Charles Olivieri-Munroe Sólista: Jiří Stivín

pondělí 2. října 2006 Fauré – Liszt – Mendelssohn-Bartholdy Dirigent: Manuel Hernández Silva Sólista: Janis Vakarelis

pondělí 23. října 2006 Rachmaninov – Prokofjev Dirigent: Nikos Tsouchlos Sólista: Hugues Leclere

pondělí 13. listopadu 2006 Bodorová Dirigent: Vladimír Válek Sólisté: Gabriela Beňačková, Aleš Briscein, Ivan Kusnjer, Pavel Landovský, Otakar Brousek st., Hana Kusnjerová, David Prachař Pražský filharmonický sbor Boni pueri

pondělí 27. listopadu 2006 Kurz – Bruch – Dvořák Dirigent: Peter Feranec Sólistka: Christine Maria Höller

úterý 5. prosince 2006 Mozart Dirigent: Vladimír Válek Sólisté: Ludmila Peterková, Zdena Kloubová, Karla Bytnarová, Ludovít Ludha, Gustáv Beláček Český filharmonický sbor Brno

pondělí 22. ledna 2007 Rossini – Čajkovskij – Bartók Dirigent: Christopher Seaman Sólistka: Min Lee

pondělí 12. února 2007 Ravel – Ibert – Brahms Dirigent: Vladimír Válek Sólista: Carlo Jans

pondělí 16. dubna 2007 Rimskij-Korsakov – Saint-Saens – Čajkovskij Dirigent: Vladimír Válek Sólista: Jan Simon

pondělí 23. dubna 2007 Gershwin – Kučera – Ježek – Bernstein Dirigent: Jan Kučera Sólisté: Jan Novotný, EPOQUE QUARTET – Martin Válek, Vladimír Klánský, Vladimír Kroupa, Vít Petrášek

pondělí 4. června 2007 Beethoven – Dukas – Stravinskij Dirigent: Vladimír Válek

pondělí 11. června 2007 Mahler Dirigent: Jiří Bělohlávek

pondělí 18. prosince 2006 Bach – Honegger Dirigent: Leoš Svárovský Sólisté: Ondřej Skopový, Martin Vaněk, Ivan Kusnjer Slovenský filharmonický sbor Boni pueri

bližší informace: www.rozhlas.cz/socr

festivaly, koncerty

…a mnicha ve snu vid"ti?  Věra Lejsková Není pověrčivějších lidí nad muzikanty. V práci vykonávané přímo před očima číhající veřejnosti a ve snaze po dokonalém výkonu spoléhají i na různé úkazy a znamení, které by mohly podpořit jejich sebevědomí na pódiu. Kanál by nepřekročili ani zanic, nevrátí se, byť by byli zapomněli řidičský průkaz a čekala je daleká cesta autem, vykračují zásadně pravou nohou, ačkoliv rytmus velí levá-dva, levá-dva, někteří – vlastně některé – dokonce odmítají šít černou nití, zato jásají nad každým kominíkem a spěchají si na něj sáhnout pro štěstí (mnohdy však u dotyčných narážejí na nepochopení, ba i nerudnost). Muzikantky, ač se jako všechny ženy rády oblékají, nerady vystupují v nových šatech poprvé, vždy trnou, jak výkon dopadne, nebo-li jak se šaty osvědčí! – teprve po výkonu se ustálí jejich obliba či neobliba. Šít cokoliv na šatech, v nichž jste již oblečeni pro vystoupení, znamená zaručenou ztrátu paměti, proto je lépe hrát třeba s rozpáraným rukávem, či jinými nepatřičnými trhlinami na oděvu. Jedna pianistka, chtějíc dosáhnout hlubokého dekoltu, jaký nabízely jen odvážné plavky, svou večerní róbu na tyto přišpendlila, ochotna raději sdílet u klavíru pocity fakíra, než aby se dopustila byť jednoho stehu. Jedna pověra je mezi muzikanty velmi rozšířena: přeje-li vám někdo – „Tak hodně úspěchů!“, nebo – „Ať se vše dobře podaří!“, nebo jen – „Hodně štěstí!“, za žádnou cenu nesmíte poděkovat! Jakmile poděkujete, nemusíte už ani vystupovat, všechno je marné, stejně se nic nepodaří. Proto přeje-li vám štěstí muzikant, který pověru zná, pokývnete jen mírně hlavou, že jako chápete. Přeje-li vám laik, který pověru nezná, a vy nechcete vypadat nevděčně, byť poděkovat se ovšem hrozíte, vykouzlíte na tváři jakýsi přihlouplý úsměv, až se na vás dotyčný dívá s jistými obavami o vaše duševní zdraví. Umělci bývají před výkonem také plni nejrůznějších předsevzetí a sami sobě činí četné sliby: když vše dobře dopadne, udělám to a to, nebo naopak nebudu dělat to či ono… Jeden pěvec, absolvent JAMU v Brně pravil: „Dopadne-li mi dobře absolventský koncert, zazpívám árii Rusalky“. „Před JAMU? V tom bazénu s vodou?“ – dráždí jej kolega, také pěvec. „Ano, Rusalku a v bazénu“, trvá na svém absolvent. „Dobře, já ti budu dělat vodníka“. A tak se stalo, že za vlahé červnové noci skočily do bazénu před JAMU dvě postavy v trenýrkách, frak přehozen přes zábradlí, a pod špilberskými stráněmi zněla barytonem zpívaná árie Měsíčku na nebi hlubokém, za neustálého brumlání druhého kolegy – ubohá Rusalko bledá, ubohá Rusalko bledá… Když se dostavili udivení příslušníci tehdy ještě SNB, čekalo je ještě jedno překvapení: „Rusalka“ je požádala o cigaretu… Ano, pověry jsou mocné – svazují, ale dodávají i klamnou jistotu.

doporu ujeme HLUBOKÁ NAD VLTAVOU Alšova jihočeská galerie 50. Hudební léto Hluboká 2006 7. 9. 2006 „Sám se svým stínem“ J. S. Bach: Sonáta G. F. Händel: Sonáta W. A. Mozart: Andante A. Vivaldi : Koncert C dur pro flautino a smyčce Ch. Corea: Children Song Nr. 6 J. Stivín: Modrá růže G. Gershwin: Summertime J. Ježek: David a Goliáš Jiří Stivín – flétna

KARLOVY VARY GH Pupp 8. 9. 2006 48. Dvořákův karlovarský podzim Zahajovací koncert A. Dvořák: Slavnostní pochod, op. 54 N. Rimskij-Korsakov: Šeherezáda – symfonická suita, op. 35 A. Dvořák: Koncert pro housle a moll, op. 53 V. Hudeček – housle Karlovarský symfonický orchestr Dirigent: P. Vronský

Lázně III 48. Dvořákův karlovarský podzim 19. 9. 2006 J. Suk: Klavírní koncert, op. 1 Z. Lukáš: Klavírní kvartet A. Dvořák: Klavírní kvartet Es dur Klavírní kvarteto Bohuslava Martinů

OLOMOUC Chrám sv. Mořice 38. Mezinárodní varhanní festival 7. 9. 2006 J. S. Bach, H. Grossmann, E. Reuchsel, L. Janáček Petr Planý – varhany, Moravské kvarteto

Reduta 28. 9. 2006 Zahajovací koncert sezony Moravské filharmonie J. V. H. Voříšek: Grand Rondelu pro klavír, housle, violoncello a orchestr D dur J. V. H. Voříšek: Symfonie D dur Sólisté: Smetanovo trio Moravská filharmonie Olomouc Dirigent: S. Vavřínek

PARDUBICE Komorní filharmonie Pardubice Sukova síň 18., 19., 20. 9. 2006 L. van Beethoven: Stvoření Promethea, předehra k baletu op. 43 F. Mendelssohn-Bartholdy: Koncert pro housle, klavír a smyčcový orchestr d moll J. Jirásek: Something happened V. Novák: Slovácká suita, op. 32 Sólisté: F. Novotný – housle R.Itoh (Japonsko) – klavír Dirigent: L. Svárovský

PRAHA Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK Kostel sv. Šimona a Judy 26. 9. 2006 W. A. Mozart: Symfonie G dur, KV 199 Koncert A dur pro klavír a orchestr, KV 414 Malá noční hudba, KV 525 Symfonie A dur, KV 134 Sólistka: S. Bauer – kladívkový klavír La Stagione Frankfurt Umělecký vedoucí: M. Schneider

Smetanova síň Obecního domu 18. 9. 2006 Chvění – Suita dialogů kresba archiv



Sólisté: B. Jackson, J. Pavlica – zpěv Hradišťan Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK Dirigent: R. Štúr

Rudolfinum Pražský podzim 25. 9. 2006 Den 100. výročí narození D. Šostakoviče D. Šostakovič: Hamlet, hudba k filmu M. P. Musorgskij, D. Šostakovič: Písně a tance smrti D. Šostakovič: Symfonie č. 10 Sólista: T. Štonda – bas Dirigent: R. Kofman

Rudolfinum EuroArt Praha – Sezona laureátů 13. 9. 2006 W. A. Mozart: Kvintet C dur, KV 515 F. Ries – Kvintet d moll D. Šostakovič: Dva kusy pro smyčcový oktet, op. 11 Stipendisté Villa Musica (Německo)

Pálffyho palác 14. 9. 2006 Gratulační koncert k životnímu jubileu Pavla Trojana, ředitele Pražské konzervatoře, sestavený z jeho vlastních děl, které provedou Apollon kvartet, žáci a pedagogové školy a jejich hosté. Symfonický orchestr Českého rozhlasu Rudolfinum 11. 9. 2006 Slavnostní koncert k zahájení 80. sezony SOČRu L. van Beethoven: Trojkoncert pro klavír, housle a violoncello, op. 56 S. Prokoev: Romeo a Julie, suita z hudby k baletu Sólisté: J. Simon – klavír M. Válek – housle M. Kaňka – violoncello Dirigent: V. Válek

Pražská křižovatka 15. Mezinárodní festival duchovního umění Svatováclavské slavnosti 17. 9. 2006 Zahajovací koncert Jezuité na obou březích atlantiku M. de Sumaya: Lauda Jerusalem à 8 Th. Salgado: Villancico „ Sola Maria“ D. Zipoli: Missa San Ignacio, Dixit Dominus J. de Lienas: Missa à 5 M. A. Charpentier: Te Deum Collegium 1704 Collegium Vocale 1704 Dirigent: V. Luks

Arcibiskupský palác Písňový recitál J. Brahms: Vier ernste Gesänge, op. 121 Z. Pololáník: Dulces cantilenae M. Reger: Geistliche Lieder, op. 137 A. Dvořák: Biblické písně, op. 99 R. Janál – baryton K. Košárek – klavír

Černínský palác 28. 9. 2006 Závěrečný koncert festivalu W. A. Mozart: Velká mše c moll, KV 427 S. Houdová-Šaturová – soprán P. Vykopalová – mezzosoprán A. Briscien – tenor J. Sulženko – bas Pražský komorní sbor Filharmonie Hradec Králové Dirigent: L. Svárovský

Státní opera Praha 3., 17., 30. 9. 2006 G. Puccini: Turandot (obnovená premiéra) Režie: V. Věžník Dirigent: E. Dovico

horizont foto archiv



foto archiv

Eric Clapton v krátkém dokumentu-reportáži režisérky Jany Bokové

Snímek z amerického dokumentu o romských kapelách, Když se cesta klikatí

hudba a film v karlových varech ermal, Čas, Divadlo, Pupp, Lázně III, Husovka aj.  Vladimír Říha Ustálený počet 21 sekcí čekal návštěvníky 41. ročníku MFF Karlovy Vary, který se konal v lázeňském městě od 30. 6. do 8. 7. a opět přilákal zejména mladé zájemce o filmové umění. Třebaže letošní horký ročník (vedra byla k nepřečkání a chládek v sálech byl příjemným odpočinkem od sluníčka) měl vlastně jen jednu skutečnou hvězdu jako hosta – amerického herce Andyho Garcíu, který představil svůj režijní debut Ztracené město se spoustou kubánské hudby (García je původem Kubánec a snímek se odehrává v roce 1958 v Havaně těsně před pádem Batisty), zájem o promítání neslábl a kina byla stále plná. K velkému zármutku hudebních fanoušků ubyla sekce Hudebních snímků, kterou v posledních letech připravoval Pavel Klusák, naštěstí celkově hudebních filmů a dokumentů neubylo a snad s výjimkou opery a baletu se dostalo

opět na všechny žánry, o důležité úloze hudby či hudebních motivů v ději promítaných snímků nemluvě. A to nemyslím jen běžný hudební doprovod tzv. soundtrack, ale zapojení hudby či jejich nositelů do děje. Na velký úspěch loňské jihoafrické Carmen navázal v sekci Jiný pohled další snímek režiséra Marka Dornforda-Maye Jezule – syn člověka (Jihoafr. rep. 2005) – opět natáčený s divadelní domorodou skupinou Dimpho Di Kopane a se zapojením písní a tanců do děje; šlo o parafrázi novozákonního příběhu o Ježíšovi. Samotná sekce Dokumentárních snímků tentokrát velkou hudební událost neměla, ale i snímky jako rakouský Koloběh života (rež. Timo Novotny) s doprovodem kapely Sofa Surfers či arménský Návrat básníka (rež. Harutjun Chačatrjan) o slavném arménském básníkovi a potulném pěvci Jivanim přinesly zajímavé zážitky. Příznivci polského zpěváka Marka Grechuty ho po delší době slyšeli v rakouskopolském dokumentu Z pohledu penzionovaného nočního hlídače (rež. Andreas Horvath). A tak nejvíce hudebních dokumentů nabídla Pocta D. A. Pennebakerovi, věnovaná snímkům proslulého amerického dokumentaristy – viděli jsme jeho známé snímky Neohlížej se (1967) o Bobu Dylanovi, Ziggy Stardust (1973, o koncertu Davida Bowieho) či méně známý pětiminutový Ranní expres (1953) dle hudby Dukea Ellingtona. Asi největší překvapení v dokumentech nabídla však sekce Dokumenty mimo soutěž, kde byly promítnuty dva snímky naší exilové režisérky Jany Bokové – více než příliš dlouhý a upovídaný Tango Salon (Argentina 2004) o argentinském tangu nadchl krátký, dvacetiminutový snímek o kytaristovi Eriku Claptonovi I aint gonna stand for it (Velká Británie 2001), kde Clapton a členové jeho kapely hrají a vyprávějí o své hudbě a hlavně jejích počátcích – poznamenejme, že Clapton si režisérku sám vybral, protože se mu líbily její starší televizní snímky. Velké rozpaky naopak vyvolala v sekci Sundance ve Varech (myslí se americký festival v Sundance, který založil Robert Redford) dokument Ďábel a Daniel Johnston rež. Jeffa Feuerzeiga. Vzpomínání na v Evropě (ale i v USA) neznámého písničkáře, který nenatočil žádnou desku, spíše připomínalo velkou, ale nudnou recesi než objevný film. Oproti tomu zaujaly další snímky ze sekce Jiný pohled, např. americký dokument Když se cesta klikatí (rež. Jasmine Dellalová) o romských kapelách, z nichž i u nás známe Fanfare Ciocarlia či Taraf de Haidouks, nebo hraný film z Mexika Housle (rež. F. V. Quevedo) o osmiletém houslistovi, jehož hra okouzlí v 70. letech 20. století v době povstání obě strany – jak povstalce indiánské, tak vládní vojska, takže protagonista je nucen hrát úlohu jakési spojky mezi nimi. V hlavní Soutěžní sekci zvítězil americky snímek Sherrybaby o propuštěné narkomance (rež. Laurie Collyerová) s hudbou Jacka Liveseye. Jednu z hlavních cen získala i naše Kráska v nesnázích (rež. Jan Hřebejk) vyvolávající ale svým sladkobolným dějem – tolik odlišným od předcházejících snímků tohoto režiséra – dost protichůdné názory. Každopádně ve filmu hraje důležitou úlohu i hudba – kromě vlastní od Aleše Březiny jsou do snímku vložené i písně Radůzy a Glena Hansarda, které ale příliš s atmosférou snímku nekorespondují. Jeden recenzent v tak obrovském festivalu těžko může obsáhnout všechny snímky, takže moje hodnocení bude vždy pouze subjektivní a neúplné – ale i z toho mála, co jsem zhlédl, lze hodnotit festival (ne jeho organizaci, která letos povážlivě vázla – zejména při akreditaci novinářů docházelo k neuvěřitelným chybám, což měl na své kůži možnost poznat i autor těchto řádků) opět v superlativech. Hodnota většiny snímků převyšovala běžnou laťku a spousta z nich naštěstí brzy přijde i do našich kin – jako Zítra nehrajeme (USA, Robert Altman) či polská Kavárna na rozcestí (rež. Leszek Wosiewicz) s písněmi Kazika Staszewského. •

hori z o n t

colours of ostrava Ostrava, Slezskoostravský hrad, výstaviště Černá louka, kostel sv. Václava, Scéna Tent ad.  Aleš Opekar Parno o 35 stupních Celsia je už dnes jen matnou vzpomínkou, nicméně hudba letošního horkého července a deštivého srpna nám bude ještě dlouho znít v uších. Multižánrový svátek hudby Colours of Ostrava si za pět let existence vybudoval pověst jednoho z nejprestižnějších českých festivalů. Velmi dobrý zvuk má i v zahraničí. Čím to? Řekl bych, že důvodů je hned několik. Na prvním místě si všimněme kvalitní dramaturgie, která neopovrhuje komerčními zřeteli, ale nesleduje jejich cíle zcela výhradně. Klade důraz na špičkové představitele aktuálních trendů z různých koutů světa, které konfrontuje s obvyklým menu domácí scény. Jádrem dramaturgického záběru bývá každým rokem world music. Salif Keita z Mali letos splnil obě funkce. Jak roli komerčně přitažlivé hvězdy, tak i umělce nejvyšších kvalit. Pořadatelům dále nelze upřít organizační zkušenost a prozíravost, která radila rozložit jednotlivá stanoviště a lákadla tak, aby nevznikaly nepříjemné třenice a tlačenice. Nevznikaly tak vypjaté situace před nedostatečným počtem pokladen, jako letos na Rock for People v Českém Brodě, ani neprůchodné shluky lidí na malých scénách po skončení koncertu na scéně velké, jako například v dánském Roskilde. Výjimkou byl samotný závěr Colours of Ostrava, kdy se už nedalo procházet uzavřenou částí Černá louka a kdy se početný dav tísnil v metr širokém průchodu kolem plotu. Drobnou vadou na kráse byly též přeslechy mezi scénami – další zkušenost, která jistě pomůže příští ročník ještě vylepšit. Projevy některých skupin, například irských Frames či divadelních souborů, byly spíše tiché a dozvuky z ostatních scén či z hlasitých reklamních reprobeden nápojových stánků rušily jejich koncentraci, a tím pádem i umělecký účin. Festival zatím prochází neustálou inovací. Letos se rozrostl do čtyř dnů a nabídl i tematické workshopy, dětský program a divadelní scénu. Přiblížil se tak gigantům mezi evropskými festivaly, jaké představují britské Glastonbury nebo budapešťský Sziget. V neposlední řadě určuje příznivý dojem z festivalu i starostlivost o dostatečné hygienické zázemí. Jistě zahrnuje nemalou složku rozpočtu, ale vyplatí se. Úklidová služba, dostatek záchodů doplňovaných papírem, sprchy a korýtka s vodou by měly být samozřejmostí, řeknete si, na každém festivalu. Leč není tomu tak. Ve zmíněném Roskilde jsou například návštěvníci připraveni konat potřebu pod každým volným stromem, v každém rohu a u každé zdi i na volném prostranství a to bez rozdílu věku i pohlaví. Snad jen drobná hygienická připomínka: při tak velkém vedru, jaké bylo během ostravského festivalu, by bylo příjemné, kdyby bylo návštěvníkům dovolováno brát si vlastní pet láhve s vodou s sebou a nemuset tak být odkázán jen na drahou nabídku uvnitř areálu. Festival Colours of Ostrava se uskutečnil od čtvrtka 20. července do neděle 23. července. Pořadatelé uvedli na 16.000 návštěvníků, z toho třináct a půl tisíce platících diváků a asi 800 dětí. Návštěvníci vypili kromě jiných tekutin asi 70 tisíc piv. Pro zajímavost, při loňském deštivém ročníku to bylo jen 25 tisíc. Divákům se představilo celkem 128 hudebních skupin, sólových umělců, divadelních souborů a dalších interpretů, vystupujících na dvanácti festivalových scénách. 30 souborů z tohoto počtu přijelo ze zahraničí. Ostravští policisté neměli mnoho práce, během festivalu zaznamenali jen tři trestné činy, dva muže museli vyvézt a málo práce měli naštěstí i zdravotníci. Sanitka odvezla pouze jednoho člověka, na něhož byla kombinace horka a festivalového maratónu příliš.



Hudební vrcholy festivalu? Beze sporu zmíněný Salif Keita z Mali. Umělec, který již dlouhá desetiletí razí jeden z trendů soudobé africké populární hudby. Absolutní špička soudobé world music. Nejen jako zpěvák a autor, ale i jako hlava početného orchestru, kde do sebe vše zapadá přesně a hladce i v těch nejvyšších rytmických obrátkách. Nedílnou součástí kolektivu jsou dvě zpěvačky – tanečnice, které mají na starosti sborové odpovědi k sólovým melodiím Keitovým a zároveň umocňují vizuální dojem z vystoupení. Dalším z důležitých Afričanů letošního ročníku byl Cheikh Lo ze Senegalu. Vystoupení jeho souboru nebylo tak efektní jako Keitovo a zdálo se, že jejich nástroje nebyly správně ozvučeny. Nicméně při pozornějším vnímání bylo možno vychutnat si i jeho zpěv a perkuse, snoubící křehkost i naléhavost do jednolitého tvaru. Jedno z nejdivočejších vystoupení přinesl koncert americké „gypsy-punkové“ skupiny Gogol Bordello, kterou sestavil původem ukrajinský Cikán Eugene Hutz. Tanečně inspirativní fúzi etnické hudby a elektroniky přivezl, do Ostravy již podruhé, indický hudebník Bapi Das Baul se svou formací Senses. Skupinu s DJem i klasickým bubeníkem též doprovázela talentovaná tanečnice, která rovněž kombinovala prvky tradičního indického tance

velká soutěž hudebních rozhledů Vážení čtenáři, i tentokrát, bez ohledu na soutěžní klání, které vypisujeme v tomto a dalších dvou číslech Hudebních rozhledů společně s firmou Supraphon, pokračujeme v naší pravidelné soutěži, v níž jste měli zodpovědět otázku Pro jakou příležitost zkomponoval W. A. Mozart oratorium Davidde penitente, KV 469. I když v tomto případě jste si nemohli vzít na pomoc Hudební rozhledy, většina z vás správnou odpověď znala – oratorium bylo zkomponováno pro koncerty vídeňského penzijního spolku (Tonkünstler Societät) 13. a 15. 3. 1785, jejichž výtěžek byl použit na podporu vdov a sirotků po zesnulých muzikantech. I tentokrát tedy třem z vás blahopřejeme a prvnímu vylosovanému soutěžícímu – shodou okolností se opět jedná o pana Machovského z Nymburka jako v srpnovém čísle – posíláme dvě vstupenky na koncert Pražského podzimu s názvem Mozart – svobodný zednář.

 Jan Machovský, Nymburk Věra Kolouchová, Valašské Meziříčí

Ing. Karel Pokorný, Včelná

otázka na září:

Zásluhou kterého dirigenta se dostal tenorista Lubomír Havlák do pražského Národního divadla?

Své písemné odpovědi zasílejte do 16. září 2006 na adresu redakce Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách http://hudebnirozhledy.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.

foto Helena Kočmídová

horizont foto Helena Kočmídová



Yellow Sister

Bapi Das Baul

s moderními inspiracemi. K příjemným okamžikům festivalu patřilo i syrové flamenco francouzského Titi Robin Quintetu nebo hypnotická hudba alžírsko-mauretánské skupiny se zpěvačkou Mariem Hassan. „Chill-outovou“ funkci splnil beze zbytku festivalový koncert, uskutečněný letos poprvé v nedaleké katedrále Božského Spasitele. Zájemci o vystoupení německého průkopníka world music Stefana Micuse zcela zaplnili kostel a soustředěným poslechem vytvořili protiváhu převážně tanečně laděných venkovních scén. Setem složeným z písniček z posledního alba Mighty Rearranger a zeppelinovské klasiky včetně Whole Lotta Love zakončil

festival Robert Plant. Někdejší frontman legendární britské hardrockové skupiny Led Zeppelin se hlásí se svou současnou formací Strange Sensation, vedenou kytaristou Justinem Adamsem, k tradici world music. Jejich hudba byla nejen vzpomínkou na slavnější minulost, ale přinesla i vskutku dobrý požitek ze současné, zvukově i rytmicky živé muziky a stala se tak důstojným finále festivalu. Z domácích účastníků bychom mohli jmenovat celou řadu skupin. Většinou však jde o festivalové harcovníky, které je možné slyšet i jinde. Za všechny jmenujme třeba Vypsanou fixu, Wohnout, Priessnitz, Monkey Business nebo Ecstasy of St. eresa, jejichž zvuk sice nebyl tak ohromující jako při premiéře na červnových United Islands v Praze, nicméně je zřejmé, že jejich comeback po mateřské pauze Kateřiny Winterové je velmi slibný. Vyhledávací soutěž festivalu vyhrál dívčí a cappella kvartet Yellow Sisters. Kvartet zpívá velmi netradičně, experimentuje a dobře baví sebe i diváky. O Yellow Sisters určitě ještě uslyšíme. Festival oslavil své páté narozeniny nejlépe, jak mohl. Na otázku, který ročník považuje za nejlepší, odpověděla hlavní organizátorka a dramaturgyně festivalu Zlata Holušová: „Určitě ten letošní, který završil všechny předchozí. To směřování je stále stejné a chceme ho zachovat. Přinášet world music, současnou moderní hudbu a dávat to všechno do konfrontace s dobrou českou hudbou“. •

MEZINÁRODNÍ SCHUBERTOVA SOUTĚŽ PRO KLAVÍRNÍ DUA založena v roce 1978 Věrou a Vlastimilem Lejskovými a Aloisem Složilem Město Jeseník, Ministerstvo kultury České republiky, Olomoucký kraj, Nadace Český hudební fond Praha, PETROF spol. s r. o. Hradec Králové, Janáčkův máj o. p. s. O strava, Priessnitzovy léčebné lázně a. s. Jeseník, Základní umělecká škola a Městská kulturní zařízení v Jeseníku vypisují

XV. MEZINÁRODNÍ SCHUBERTOVU SOUTĚŽ PRO KLAVÍRNÍ DUA V JESENÍKU ve dnech 17.–21. 4. 2007 17. 4. 2007 Slavnostní zahájení – Koncert laureátů 2005 18.–21. 4. 2007 Soutěž I. a II. kategorie 21. 4. 2007 Vyhlášení vítězů – Koncert laureátů 2007 Uzávěrka přihlášek – 28. 2. 2007 Kontakt: Městská kulturní zařízení Jeseník, 28. října 880/16, 790 01 Jeseník Telefon a fax: +420 584 411 254 / Mobil: +420 777 823 611 (v českém jazyce) / Mobil: +420 777 646 356 (v anglickém jazyce) E-mail: [email protected] / Internet: www.mkzjes.cz/schubert

16. M E Z I N Á R O D N Í

21. 9. Rudolfinum

H U D E B N Í

STRAUSS Enšpíglova šibalství Písně na texty C. Brentana GRIEG Písně NIELSEN Symfonie č. 4

F E S T I V A L

22. 9. Rudolfinum

GRIEG Peer Gynt, suita č. 1 HAYDN Koncert pro trubku SIBELIUS Symfonie č. 2

DÁNSKÝ NÁRODNÍ SYMFONICKÝ ORCHESTR D IRIGENT : THOMAS DAUSGAARD ° HARDENBERGER S OPRÁN : SINE BUNDGAARD T RUBKA : HAKAN Prodej vstupenek od 1. 8. v pokladně Rudolfina, tel.: 227 059 234

www.prazskypodzim.cz



d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m u z ikál

dokoán podruhé Městské divadlo Brno  Josef Herman Mezi předsudky v českém divadle patří představa, že tak zvané zábavní hudební divadlo, zřejmě coby opak nějakého nezábavného, si na sebe má za všech okolností vydělat, že se nesluší dotovat ho z veřejných rozpočtů a vůbec, že do spořádané divadelní společnosti nepatří. Už na první pohled za hraniční humna to není pravda, je to daleko složitější nejen v historických zemích střední Evropy, ale dokonce i v Londýně a nakonec i v New Yorku. To jen jsme zase papežštější než papež, přestože i u nás rozhodující kvantita a nakonec i kvalita operetních a muzikálových inscenací pochází z dotovaných divadelních domů, nikoli ze soukromých podniků. Nicméně grantová komise Ministerstva kultury nepřispěla festivalu Dokořán pro hudební divadlo, Mezinárodní festival hudebního divadla, který od 17. do 24. 6. už podruhé uspořádalo Městské divadlo v Brně, ani korunou, pouze podpořila jednu z doprovodných akcí, a sice tradiční Kulatý stůl o operetě a muzikálu, který každoročně při brněnských festivalech (dříve je pořádalo Národní divadlo v Brně) pořádá Jednota hudebního divadla a moderuje autor tohoto článku. Stanislav Moša je ovšem natolik dobrým divadelním ředitelem, že uspořádal festival i bez grantových podpor, a to poměrně velkoryse – v celkem osmi festivalových dnech se odehrálo 17 (!) představení, uskutečnily se dva workshopy (vedle Kulatého stolu ještě přednáška o současné podobě evropského hudebního divadla, kterou proslovila a ukázkami doprovodila Pavlína Hoggard). Jen předpokládané Hodiny duchů aneb burzy nových talentů se neuskutečnily – měly dát šanci mladým začínajícím umělcům předvést se po představeních v Divadelním klubu. Dobrá myšlenka, ale bude chtít přece jen trochu formalizovat. Stanislav Moša od počátku deklaroval úmysl představit na festivalu nejen ty nejpodstatnější z tuzemských inscenací, ale konfrontovat je s inscenacemi zahraničními – od počátku tedy festival směřoval do mezinárodního, především ovšem středoevropského prostoru. Za druhé pak programově usiloval prozkoumat žánrové hranice onoho „zábavního“ divadla, neboť jakkoli je to dítko šoubyznysu, není a nebývalo ani historicky jen bezduchou komerční zábavou. Právě Moša směřováním muzikálového a dnes již i operetního programu svého divadla (operetní soubor převzal z Národního divadla) hledá různé cesty s výsledky jistě rozličnými, leč usilovně a srozumitelně. Proto pozval inscenace žánrově velmi širokého spektra, z nichž mnohé hodně napínaly pomyslné hranice „zábavního“ hudebního divadla – jediným poznávacím znamením takového hudebního divadla je centrální a integrující funkce hudby. Z tohoto hlediska jsem nakonec pochyboval o zařazení jediné, jinak docela pěkné inscenace – o sttutgartském provedení zpola bulvární hry Meisterklasse, kterou považuji za činohru na hudební motivy, nikoli za hudební divadlo. Z klasicky pojatých útvarů lze jmenovat dvě operety – Lehárův Paganini v provedení operetního souboru Národního divadla moravskoslezského, bohužel, demonstroval bezradnost inscenační i ryze interpretační, premiéra Offenbachova Orfea v podsvětí v provedení domácího souboru (referuje o ní Lenka Šaldová) ukázala jednu z možností, jak se s operetou vypořádat na úrovni, byť to není cesta jediná a možná ani ne hlavní. Klasický muzikál reprezentovaly vcelku kvalitní inscenace Sugar v provedení pardubického Východočeského divadla a dvě jakési muzikálové komedie, chcemeli zjednodušeně upřesnit žánr, Miluju tě, ale…, a zejména Hledá se muž. zn: Bohatý v provedení pražského Divadla na Fidlovačce. Zvláště druhá inscenace dokonalým nastudováním režiséra Juraje Deáka s famózní Michelou Badinkovou v hlavní ženské roli patřila k vrcholům celého festivalu – ohromuje technickou dokonalostí provedení, strhují-

cím nasazením a elektrizujícím proudem energie. Brněnské publikum aplaudovalo vstoje. Konečně Fibichova a Vrchlického Smrt Hippodamie reprezentovala nezpochybnitelný útvar scénického melodramu, leč v nastudování J. A. Pitínského se souborem Městského divadla Zlín se do programu přehlídky hodila – inscenace oslovující aktuálním výkladem příběhu i interpretačním uchopením pro zlínské činoherce a nakonec i pro spoluúčinkující zlínskou Filharmonii Bohuslava Martinů nezvyklého tvaru. Vojna E. F. Buriana je žánrově zařaditelná obtížněji, na přehlídku ale rozhodně patřila a studenti Janáčkovy konzervatoře Ostrava ji sehráli skvěle – mladé rozpohybované představení. K převažujícím hraničním útvarům se zařadily také dvě slovenské inscenace – bratislavské Sekretárky jsou ukázkou inscenace zrozené doslova z ducha hudby, Adam Šangala v provedení Divadla Andreje Bagara Nitra je v režii Jozefa Bednárika ukázkou historické opulentní fresky na téma Slováci a Slovensko. Ještě závažnější výpověď přinesla inscenace Křik polského Teatru Rozrywki Chorzóv – převážně rockovými šansony na prakticky prázdném jevišti vyprávěla útržky životních příběhů lidí, přes které se převalily totalitní systémy 20. století, především ovšem komunistický. Výpověď nesentimentální, sebezraňující, účinná, na jakou se dlouho nezapomíná. Ukázka možností hudebního divadla, které vskutku nemusí být, a nebývá jen „zábavní“ a výdělečné. Jakýmsi tuzemským protipólem bylo už starší představení Tešínské niebo, vícekrát oceněné v různých anketách, a zcela právem – opět historie jednoho místa, nahlížená ovšem daleko idyličtěji očima písniček Jaromíra Nohavici. Hudbu, resp. písničky a šansony, které se staly divadlem, předvedli ve zvláštní podobě kabaretu tři muzikanti všeumělové ze slovinského Městského divadla Lublaň v inscenaci Patty Diphusa, zpověď pornoherečky, jejímž tématem, dá se říci, je prostě člověčina, život nahlížený sarkasticky zdola, s texty samozřejmě ostře erotickými a pornografickými, ale vtipnými. Ne každé neslušné slovo na jevišti vyzní sprostě a ne každé sebeslušnější vyzní vznešeně, to přece dávno víme. Hudební divadlo v roli hromadné psychoterapie předvedli posluchači JAMU v inscenaci Pavučina. Mezi tematizované inscenace je možné zařadit i vtipný a milý komorní muzikál Myška z bříška pražského Divadla v Dlouhé, seznamující dětské publikum se zrozením nového človíčka. Dětem byla určena i domácí pohádková Zahrada divů, demonstrující divadlo jako místo volné fantazie. Závěr přehlídky patřil koncertnímu provedení jazzové úpravy známého Bernsteinova díla pod parafrázovaným názvem Jazz Side Story. Jakkoli bylo možno polemizovat s konkrétními úpravami, provedení bylo prostě strhující a završilo hodně příjemný pohled do brněnské Mekky muzikálu, za jakou je Městské divadlo považováno. Kéž by přehlídka získala finanční podporu, mohla by se rozrůst do podoby, která u nás dlouhá léta, ba desetiletí schází. Ale už letos byly dveře hudebnímu divadlu otevřeny opravdu Dokořán. •

peci jen nad"je pro operetu v brn"? Brno, Městské divadlo  Lenka Šaldová Již třetím rokem (od 1. ledna 2004) je brněnský „zpěvoherní“ soubor pod střechou tamního Městského divadla. Nežli sem přešel z brněnského divadla Národního, vedly se vášnivé debaty: bude to znamenat konec operety v Brně? Optimisté doufali: klasickou operetu začne uvádět operní soubor – a jeho operetní inscenace budou jistě kvalitnější nežli inscenace stávajícího souboru zpěvoherního. A stejně tak se zvýší úroveň operetních inscenací v inspirativním a konkurenčním prostředí Městského divadla.

foto Jeff Kratochvil

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál

Igor Ondříček (Jupiter) a Petr Gazdík (Pluto) v inscenaci Offenbachovy operety Orfeus v podsvětí v Městském divadle v Brně

V operním souboru Národního divadla zůstalo dosud u jediného, a to z různých důvodů nepříliš zdařeného pokusu: inscenace Lehárovy Země úsměvů byla – přes vynikající, ba přímo ukázkovou kreaci Yvetty Tannenbergerové v roli Lízy – ze všeho nejvíce smutným příkladem, jak to dopadne, když se různí lidé (v čele s šéfdirigentem) snaží ukázat, že v tomto souboru není opereta vítána. O mnoho lépe se ale dosud operetě nedařilo ani v Městském divadle: v inscenacích Veselé vdovy i Netopýra se ještě prohloubily dřívější problémy. Nedošlo k zásadní obrodě souboru – i tady se k hlavním rolím (až na výjimky) dostávaly dámy z původního souboru, aniž na ně pěvecky a představitelsky stačily: Jana Botošová v roli Hany Glawari toho byla nejlepším příkladem. Šťastnou ruku v Městském divadle neměli ani s přizvanými hosty – Marcelu Kucerovi (Hrabě Danilo) to nezpívalo už před patnácti lety, kdy hostoval v českých operních divadlech. A do třetice: zpívání bez mikroportu nikterak nesvědčilo hlasům Petra Gazdíka (byť se s partem Eisensteina popral obdivuhodně) či Igora Ondříčka (který si s partem Dr. Falkeho naopak vůbec neporadil). Německý herec a režisér, československý rodák Pavel Fieber nedávno v Městském divadle vytvořil velmi působivou inscenaci Šumaře na střeše, nicméně jeho dvěma operetním inscenacím chyběla patřičná nadsázka, místo jiskřivých dialogů zněly z jeviště vyumělkované repliky a interpreti převážně zůstali u prázdných šarží. Inscenace Offenbachova Orfea v podsvětí znamená průlom – a to především díky Gustavu Skálovi, který satirické dílko znovu přeložil, upravil a režíroval. „Děj musí fičet!“ vyzývá na začátku Osud k akčnosti. A následuje vskutku temperamentní manželská hádka mezi Eurydikou (Oľga Bezačinská) a Orfeem (Richard Samek): jízlivé šlehy, trefné zásahy. Eurydika se roztomile vzteká a pak úpí při Orfeově koncertě – je to hlouponká holka, která více mluví nežli přemýšlí a nevinně se všemu diví. Na začátku v upnutém růžovém kostýmku a módním kloboučku zřejmě právě dorazila z nákupů, v pekle se jako šelmička rozvaluje (černé punčošky, černé krajkové kombiné, přes něj rozepnutá červená blůzička) na rudé pohovce ve tvaru ženských rtů. Při duetu s Jupiterem (Igor Ondříček) převlečeným za mouchu si na pohovce pěkně užijí – a je to vrcholné, veskrze vtipné, nikterak nevkusné číslo. Díky nadsázce, se kterou je v této inscenaci pojato vše: Nebešťané, kteří už mají plné zuby nektaru, po němž se tak tloustne. Jupiter, který se jim snaží domlouvat: „Sakra děcka, vzpamatujte se! Mytologie je v troskách!“ Pluto (Miloslav Čížek), který si v převleku za Aristea jemným hláskem pozpěvuje „zřím kouzelné své beránky,/ rej ten bláznivý,/jak se jdou se u studánky,/ jsou-li žízniví.“ Ovšem jeho „Á…ch“ zazní už značně ďábelsky – však u toho též postřikem na hmyz zahubí jednoho z tanečníků-motýlků, kteří ho tak něžně obletovali.



Vtipné texty, vtipná situační řešení, výborné pěvecko-herecké kreace pánské části souboru (ke jmenovaným ještě nutno připojit alespoň Zoltána Kordu a Petra Brychtu) a herecké kreace dámské části souboru, stylově perfektní a jistá hra orchestru pod vedením dirigenta Jiřího Petrdlíka – to je základ úspěchu inscenace. Ani ona však není bez skvrn na kráse, zásadnějších, nežli se možná na první pohled jeví. Mikroporty nepředstavují ideální zvučení pro operetní zpívání. Sice vyrovnaly rozdíl mezi různým pěveckým školením interpretů, ale nekompromisně podtrhly pěvecké vady na kráse (špatnou artikulaci, nepřesnou intonaci apod.), zvláště u dam, které tentokráte pod vedením režiséra sice vytvořily pozoruhodné figury, ale své pěvecké limity překročit nemohly. Jako celek nicméně inscenace ukazuje jednu z cest, jak dnes hrát operetu – tedy alespoň takovou, jakou je Offenbachův Orfeus v podsvětí. Městské divadlo Brno – Jacques Offenbach: Orfeus v podsvětí. Překlad Gustav Skála, zpěvní texty Emanuel Punčochář, přebásnění zpěvních textů Kateřina Diváková. Režie a choreografie Gustav Skála, hudební nastudování a dirigent Jiří Petrdlík, scéna Eva Brodská, kostýmy Lucie Loosová, sbormistr Jana Hrušková, dramaturgie Kateřina Diváková, Ondřej Šrámek. Premiéra 17. 6. 2006. •

opera pod hradem loket Loket, Hrad  Josef Herman Loketské kulturní léto se už sedmým rokem utěšeně rozrůstá a zdá se, že ho loketští občané a podnikatelé vzali za své. S jejich sponzorskou pomocí, s příspěvkem a podporou kraje a letos i ministra kultury Vítězslava Jandáka zde Jan Ježek postupně obnovil přírodní amfiteátr pod pohádkovou siluetou hradu Loket. A také už zřejmě vybudoval dobrou marketingovou a dramaturgickou strategii. Diváci dali letos jasně najevo, že tu nijak netouží shlédnout Čajkovského Eugena Oněgina, zakoupili podle sdělení pořadatelů jen pár desítek vstupenek a ti dvě plánovaná představení raději zrušili. Dobře udělali. Pochopitelnou trvalkou zůstává Rusalka (5.–6. 7.), rozehraná po celé ploše rozlehlého areálu od pahorku přes louku až k lesknoucí se hladině řeky, a také se prosadila Verdiho opera Nabucco (21.–22. 7.), které tohle prostředí také svědčí a kromě toho by úspěch zřejmě měla kdekoli. I tady bylo všech 1600 míst vyprodaných. Od každého titulu dvě představení se zřejmě ukázalo pro zdejší zatím omezené turistické možnosti únosné. Loket si však zaslouží stát se prvořadým turistickým objektem a mnozí, včetně Jana Ježka, na tom intenzívně pracují, čerstvě otevřená je třeba útulná restaurace v nově zrekonstruovaném rodinném pivovaru, kdybyste to hledali, hned vpravo za mostem – a s festivalem spolupracuje. Tak to má být. Nabídku každý rok rozšiřuje nová premiéra, letos opery jubilujícího W. A. Mozarta Don Giovanni, opět ve spolupráci se Severočeským divadlem opery a baletu Ústí nad Labem. Provedení dirigoval Norbert Baxa v poněkud volnějších tempech, uvítal bych víc dynamiky a vzruchu. Možná stojí za úvahu, zda pro zdejší provedení některé opery nekrátit – konec představení o půlnoci může mnohé diváky odradit. Zpívá se na mikroporty, a při tomto způsobu provedení nelze jinak, což bylo pro Daniela Hůlku v titulní roli požehnáním. Vůbec obsazení postrádalo dřívější skutečné pěvecké hvězdy, bylo spíše provozní, ale kvalitní, jak je tu zvykem, vynikl Jiří Sulženko coby Leporello spolu s Pavlou Vykopalovou (Donna Elvíra) a Jaroslavem Březinou (Don Ottavio). Horší bylo, že Martin Otava, zdejší zavedený režisér, opět pouze zopakoval postupy nalezené a účelné v Rusalce, pro loňského Oněgina i letošního Giovanniho však krajně nevhodné. Na rozdíl od tančících rusalek nelze klíčové scény těchto oper postavit

foto Oldřich Pernica

Daniel Hůlka (Don Giovanni) a Libuše Vondráčková (Zerlina)

daleko od diváků, kam z části hlediště prakticky nelze dohlédnout. Hlavně je však přímo kontraproduktivní přírodní prostředí prostavět kulisami. Musím zopakovat loňskou otázku, zda by zdejší prostor neměl vyzkoušet zase jiný režisér, poslední dvě premiéry nebyly ničím víc nežli ne právě obratně přenesenými ústeckými inscenacemi, což snižuje prestiž velmi sympatického podniku. Jinak prakticky každý rok Jan Ježek přijde s nějakou inovací, letos s titulkovacím zařízením, na které sice také viděla zřejmě jen část diváků a navíc se texty nějak pomotaly, ale to se jistě dá napravit. K poctě jubilujícího W. A. Mozarta operní program doplnilo provedení jeho Requiem na nádvoří loketského hradu (22. 7.) pod taktovkou Jana Chalupeckého se sólisty Simonou Procházkovou, Lenkou Šmídovou, Danielem Hůlkou a Janem Ježkem. Vyzkoušel se tak nový prostor s dobrou akustikou, v němž se do budoucna počítá s dalšími koncerty. Loketské kulturní léto 2006 – W. A. Mozart: Don Giovanni. Dirigent Norbert Baxa, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Carmela Wager, sbormistr Pavel Baxa, dramaturg Zbyněk Brabec, produkce Jan Ježek. Ve spolupráci se Severočeským divadlem opery a baletu Ústí nad Labem 14. a 15. 7. 2006 v amfiteátru Loket. •

záv"r baletní sezony patil d"tem Praha, Národní divadlo  Gabriela Genzerová Baletní soubor Národního divadla v Praze připravil jako svou poslední premiéru letošní sezony pohádku Zlatovláska.

Roztančená pohádka plná legrace i poezie podle K. J. Erbena, jak zní oficiální podtitul, vznikla v původní produkci českých tvůrců. Inscenovat balety pro děti není snadný úkol, což dokazuje sama baletní historie. Najdeme v ní mnohem méně dětských baletů, než titulů pro dospělé. Tvůrci musí usilovat o větší srozumitelnost příběhu vyprávěného pohybem, aby mu dětský divák rozuměl. V české baletní historii byly nejúspěšnější pohádkové pantomimy O. Nedbala. Zejména titul Z pohádky do pohádky (premiéra byla v roce 1908) se stal nejuváděnějším dílem domácí taneční scény a na repertoáru baletních souborů se objevuje i dnes. Ostatní tituly takové štěstí neměly, a tak nejoblíbenějším tanečním pohádkovým příběhem pro děti je vánoční balet o Louskáčkovi P. I. Čajkovského. Z novodobé české tvorby pro děti vzpomeňme balety Ferda Mravenec (1976), Broučci (1992) a Mauglí (1996). Nyní tedy vznikl nový původní pohádkový taneční příběh. Nad Zlatovláskou se sešli tři současní umělci; skladatel Vladimír Franz, režisér Ondřej Havelka a choreograf Jan Kodet. Pohádku rozdělili na tři jednání, v nichž nechali základní příběh o kuchaři Jiříkovi, který okusil kousek z kouzelného hada. Za trest musel jít do světa, najít krásnou zlatovlasou princeznu a přivést ji svému králi jako nevěstu. Jiřík cestou zdolává různé nástrahy; zachrání mravence před uhořením, rozdělí se s krkavčaty o jídlo a zlatou rybku vhodí zpět do jezera. Zvířátka mu na oplátku pomohou splnit tři úkoly, které dostal od otce princezny. Tvůrci navíc přidali prolog a epilog, aby pohádku uvedli jako příběh, který předvádí potulná rodina kejklířů. Postavu Kejklíře ztvárnil herec Martin Zbrožek. Ve světě tance není Zbrožek nováčkem, neboť už spolupracoval na inscenaci Baletománie, kde měl roli Velkého šéfa, čili průvodce baletní historií. Stejně tak i ve Zlatovlásce prochází celou pohádkou a glosuje jednotlivé scény na jevišti. Svůj výstup

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál doplňuje zpěvem a hrou na housle. Zbrožek (jak už předvedl právě v Baletománii) svým projevem směřuje k lacinému, povrchnímu vtipkování, což není nejlepší výchovný způsob, jak děti zaujmout. Kejklířku, Babku kořenářku a Zlatou rybku v jedné osobě představila Klára Jelínková. Její výkon patřil k nejlepším z celého představení. Jelínková nejen po taneční stránce, ale hlavně výrazové a mimické předvedla mimořádnou schopnost pohrát si s různými typy rolí v jedné inscenaci. Zřejmě svým temperamentem inspirovala J. Kodeta k nápaditým choreografickým etudám, které patřily k nejzajímavějším tanečním vstupům. Zcela právem je za svou kreaci nominována na Cenu Komerční banky. Jiřík Alexandra Katsapova je poněkud bezradný. Je to v podstatě hlavní role, ale moc Katsapovi nesedla. V klasických rolích, kde má větší taneční prostor, vyniká. Tady však měl více „hrát“ a obohatit postavu mimickým výrazem. To už dynamičtěji zaplnil prostor jeviště Jiříkův věrný průvodce – pes Viktor (Viktor Konvalinka), kterého autoři oproti původní pohádce přidali. Jeho očuchávání rohů a zvedání nožičky přineslo kýžené oživení. Adéla Pollertová coby Zlatovláska předvedla roztomilou líbeznou princeznu. Po taneční stránce však neměla mnoho příležitostí. Větší taneční prostor měli s A. Katsapovem pouze dvakrát; při prvním setkání a při závěrečném šťastném završení příběhu. V rolích králů se představili Jiří Vrátil – Zlý král a Oleksander Kysil, jako Květinový král – otec Zlatovlásky. Ze sborových scén byla divácky vděčná scéna mravenčího sbírání perel. Velké bílé nafukovací míče posílali diváci nad hlavami z hlediště na jeviště. Choreograf Jan Kodet, kromě již zmíněných tanečních scén,



upřednostnil v inscenaci nenáročný téměř civilní pohybový projev, s citacemi muzikálů (scéna kuchařů, mravenců, květinového krále) a náznaků pantomimy. Autor původní hudby – Vladimír Franz chápe balet jako „hudebně-dramatický tvar, který se vyjadřuje pohybem.“ Zkomponoval hudbu k více než 120 divadelním inscenacím, baletní a pohádkový titul však poprvé. Je patrné, že se Franz nechtěl vetřít do povědomí dětí líbivými či populárními melodiemi. Jen občas zaslechneme tóny lidových písniček a dětských říkadel. Jednotlivé postavy mají svůj hudební leitmotiv, který je charakterizuje. Velkým kladem inscenace je živé provedení skladby v podání Komorního orchestru Berg pod taktovkou Petera Vrábela. Důležitým prvkem inscenace je rovněž scéna a kostýmy. Scénograf Martin Černý vytvořil hravě poetickou pohádkovou scénu. Nejpovedenější bylo výtvarné ztvárnění vodní říše. Mořského koníka (ač to byl vtipný nápad) bychom však v jezeře stěží našli. Rovněž scéna v lese s rozpohybovanými tlejícími kmeny stromů a pařezy měla svou snovou přízračnost. Kostýmy Alexandry Gruskové svou barevností a nápaditostí (pavouk, želva, rybka) dotvářely pohádkový charakter příběhu. U příležitosti premiéry Zlatovlásky byla v Nostitzově salonku otevřena výstava fotografií „Balet Národního divadla dětem 1883–2006“, kde si diváci mohou prohlédnout scény z úspěšných pohádkových baletů v historii Národního divadla. Zlatovláska. Hudba Vladimír Franz, choreografie Jan Kodet, režie Ondřej Havelka, scéna Martin Černý, kostýmy Alexandra Grusková, texty písní Rostislav Křivánek. Stavovské divadlo, světová premiéra 17. 5. 2006. •

foto Roman Sejkot

Adéla Pollertová (uprostřed) a sbor



z p r á v y z d o m ova

hudba v praze Pražské slavnosti vystřídaly (od 12. 8.) červencový festival Prague Proms. Koncerty nesly názvy Mozart a Beethoven, Klenoty české klasiky, Folklorní inspirace, Praga mia bella, Hudba a tanec mezi obrazy, Zpívající housle a Slovanské tance. Varhanní léto v Obecním domě, devátý ročník mezinárodního festivalu, začalo (28. 7.) koncertem, jehož protagonistou byl Mario Hospach–Martini ze Švýcarska. Vedle Mozartovy hudby připravil skladby Roberta Schumanna, mimo jiné několik ze Šesti fug na jméno B–A–C–H. V metropoli se pak představilo ještě americké varhanní duo tvořené Colinem Andrewsem a Janette Fishellovou, polská varhanice Elżbieta Karolaková a Němec Eberhard Lauer. Fishellová vystoupila rovněž sama. Koncerty ve Smetanově síni Obecního domu využívají secesní nástroj, restaurovaný v 90. letech 20. století třicetimilionovým nákladem. Konaly se vždy v pátek a v sobotu vpodvečer, a to do 19. srpna. Programy jsou každý rok určeny především turistům, kteří se mohou přijít na necelou hodinu zastavit a osvěžit. Nevyžaduje se společenské oblečení. Jedenáctý Mezinárodní varhanní festival v barokním katolickém chrámu sv. Jakuba (3. 8. – 21. 9.) tradičně nabízí koncerty vždy ve čtvrtek večer. Na velkém barokním nástroji se při něm vystřídá osm varhaníků – umělci z Rakouska, Lotyšska, USA, Francie, Německa a Švýcarska a dva tuzemští interpreti: Jaroslav Tůma a Irena Chřibková, která je ředitelkou přehlídky a varhanicí u sv. Jakuba. Mozartovské interpretační soutěže se v Praze počátkem srpna zúčastnily dvě desítky mladých pěvců z pěti zemí světa. V historické vile Bertramka, kde Mozart pobýval, ji zorganizovalo Originální hudební divadlo Praha, které tam po celý rok, i nyní v létě, pořádá hudební programy. Pěvkyně Renée Nachtigallová, která soubor vede, soutěž zařadila do festivalu Ad Honorem Mozart rozvrženého od 2. do 6. srpna. V jeho rámci se v metropoli uskutečnily také semináře a přednášky a dvě představení – Noc s Mozartem a Pocta géniovi. Finálový večer tříkolové soutěže byl ve Stavovském divadle spojen s galakoncertem tří operních pěvců – Zdeny Kloubové, Vratislava Kříže a mnichovského barytonisty Konrada Jarnota. Soutěži, otevřené veřejnosti, předcházely volně přístupné semináře o stylové interpretaci hudby 18. století, o pěvecké problematice a o divadelním ztvárnění postav v Mozartových operách. Noc s Mozartem, komorní kostýmovanou rekonstrukci příběhu Mozarta a pěvkyně Josefiny Duškové z roku 1787, hraje Nachtigallová na Bertramce od roku 1991. Počet repríz už přesáhl dva tisíce. V Poctě géniovi (3. 8. v Michnově paláci na Újezdě na Malé Straně) se opět objevil herec Alois Švehlík. Ztvárňuje v této inscenaci Mozartova otce Leopolda. Na repertoáru

je hra vycházející z jejich korespondence od letošního ledna. Čtyři japonské sbory zpívaly (1. 7.) společně s pražským Hlaholem v Obecním domě na koncertě ve prospěch Deylovy akademie pro nevidomé děti v Praze. Účelem koncertu nebylo jen získání peněz na dobročinné účely, ale podle českého podnikatele japonského původu Tomia Okamury, který akci uspořádal, hlavně udělat lidem radost a přiblížit Čechům kulturu vzdálené země a – jak uvedl – přispět tím k většímu porozumění a snášenlivosti mezi lidmi na světě a k lepší náladě vůbec. Na pódiu se v japonském, českém i světovém repertoáru celkem vystřídalo na 150 zpěváků a hudebníků, z toho asi 120 japonských. Big band Kentonmania se (25. 7.) v rámci třetího ročníku festivalového turné Jazz Bridge from Prague to EU 2006 zastavil v Mánesu. Spolu s dalšími jazzmany uvedl swingové písničky, blues i hudbu klasických skladatelů v jazzovém aranžmá. Další koncert „jazzového mostu”, přehlídky, která začala v Chebu, byl (27. 7.) v Telči a pak (29. a 30. 7.) v Německu v Deggendorfu a v Mnichově. Závěrečný koncert se konal 3. srpna v Karlových Varech. Big band Kentonmania vede iniciátor a organizátor festival Rudolf Mazač. Obsazení kapely netradičně doplňuje osm lesních rohů. Orchestr nese jméno po Stanu Kentonovi, progresivním jazzovém skladateli a pianistovi, který v 50. a 60. letech jako první lesní rohy ve svém orchestru obsadil. Dalšími protagonisty programů byly big band First Herd z Německa a zpěváci Josef Štágr a Jan Šmikmátor s kapelou.

hudba v echách Houslistka Gabriela Demeterová uspořádala v červenci dva benefiční koncerty, jejichž výtěžek půjde na opravy národní kulturní památky – zámku Manětín na severu Plzeňska. Navázala tak na svůj projekt z minulých let – festival Barokní perly, kdy vystupovala v klášteře v Plasích a dalších západočeských kostelech a památkách. V Manětíně na zámecké terase s hudebníky ze svého souboru přednesla Vivaldiho Čtvero ročních dob. Na dalším koncertě (15. 7.) zahrála se svými hosty 12 duchovních kantát Opella Ecclesiastica manětínského rodáka, barokního skladatele a zámeckého učitele hudby Josefa Antonína Plánického (1691–1732). V Manětíně působil a učil děti hraběnky Marie Gabriely Lažanské. Demeterová kantáty pro soprán, alt, baryton, sólové housle a basso continuo v manětínském zámeckém sále také s dalšími interprety nahrála na CD pro dánského vydavatele. V západočeských Kladrubech hudební programy letos v létě už podevětadvacáté oživily objekt tamního benediktinského kláštera. Měly zvýšit obecné povědomí o jedinečnosti této památky a o jejím tvůrci Janu Blažeji San-

tinim. Zahajovací ze čtyř sobotních koncertů patřil v klášterním chrámu Nanebevzetí Panny Marie varhaníkovi Pavlu Černému. Další sobota patřila souboru Consortium Pragense s violoncellistou Jiřím Hoškem, následující pak Pražským trubačům. Festival zakončil (26. 8.) Písecký komorní orchestr. V Hluboké nad Vltavou se letos v Zámecké jízdárně konal již 50. ročník Hudebního léta. Představili se tam mimo jiné soubor Linha Singers, violoncellista Petr Nouzovský, Heroldovo kvarteto a Jiří Stivín. Ve Velké Lhotě u Dačic na Jindřichohradecku vstoupila do letní festivalové nabídky tamní soukromá iniciativa, související s tamními aktivitami komorního pěveckého sboru a využívající evangelický kostel s památkově chráněnými varhanami. Uskutečnila se Meditace s violou Petra Přibyla (15. 7.), o týden později zazpívalo dívčí komorní pěvecké sdružení Ambrosius z Hradce Králové a poslední červencovou sobotu zahrály studentky brněnské JAMU – flétnistka Marta Talabová s varhanicí Oľgou Jackuliakovou.

hudba na morav" a ve slezsku Klasika viva, letní koncertní cyklus v Šumperku, pokračovala (16. 7.) v klášterním kostele vystoupením brněnského vokálního souboru Societas Incognitorum, který se zabývá historicky poučenou interpretací hudby 16. a 17. století. Připravil skladby Claudia Monteverdiho, Clémenta Janequina, Jacoba Handla Galla a dalších renesančních a barokních autorů. Jaroměřice nad Rokytnou byly opět dějištěm velkého festivalu klasické hudby nesoucího jméno slovenského tenoristy Petera Dvorského. Na sobotu 5. srpna do zámeckého areálu připravil koncert společně s pěvkyní Miriam Gauciovou. Přehlídka obsáhla varhanní koncert s recitací Marka Ebena – cyklus věnovaný Petrem Ebenem Labyrintu Jana Amose Komenského. V jiném z programů hudební publicista Jaroslav Blaho zábavnou formou provedl posluchače uměleckým životem Petera Dvorského a světem jeho nahrávek. V závěru pořadu slavný sólista odpovídal na dotazy diváků. Jiný večer byl Dvorský průvodcem slavnými díly Wolfganga Amadea Mozarta. V Jaroměřicích se v zahradě také objevila skupina Čechomor, a to po boku Moravské filharmonie z Olomouce, a Dvorského bratr Jaroslav, rovněž operní pěvec. Závěrečný koncert byl ozvláštněn vizualizací – speciálními technikami a světelnými efekty. Zněly známé melodie z opery Carmen zpracované ruským skladatelem Rodionem Ščedrinem v baletní verzi, kterou napsal pro svou manželku, slavnou balerínu Maju Pliseckou. Festival Janáček a Luhačovice se konal v lázních, kam skladatel rád jezdil, kde se

zp rá vy z domo va setkával s osudovými láskami a kde tvořil, poslední červencový týden patnáctým rokem. Na každém koncertě zaznělo alespoň jedno dílo Leoše Janáčka a alespoň jedno dílo Bohuslava Martinů, případně současného českého skladatele; s ohledem na návštěvníky koncertů z řad lázeňských hostů však pořadatelé zařazují i díla známá a populární. Filharmonie Bohuslava Martinů se netradičně mimo sezonu (2., 3. a 4. 8.) představila pod taktovkou Aleše Podařila ve třech naprosto odlišných koncertech s mladými korejskými klavíristy (Beethoven, Chopin, Schumann, Mozart). * Od 5. do 15. srpna se rovněž zúčastnila tradičních letních mezinárodních dirigentských kurzů, které ve zlínském Domě umění vedl její bývalý šéfdirigent Kirk Trevor a na něž se přihlásilo kolem dvaceti frekventantů. jar Festival Porta navštívilo v Jihlavě víc lidí než loni. Na koncerty jubilejního 40. ročníku ( 2.– 5. 7.) festivalu folkové, trampské a country hudby přišlo na náměstí a do areálu letního kina několik tisíc posluchačů. Vedle soutěžících hudebníků na Portě vystoupily i známé skupiny a písničkáři – Pacifik, Kamelot, Nezmaři, František Nedvěd, Wabi Daněk nebo Žo a Kabelková. * V soutěžní části letos vystoupilo 24 skupin, nejlepších z více než 200 kapel, jež se zúčastnily krajských kol. Portu za interpretaci získaly jihlavská Epy de Mye, Bodlo z Chodova, Blue gate z Plzně a Martin Rous, jehož porota zároveň ocenila i jako autora. * V příštím roce se jihlavská Porta asi opět částečně spojí s Trampskou portou pořádanou v Ústí nad Labem. Společná budou regionální kola, ale soutěž vyvrcholí dvěma finálovými akcemi. Rozkol nastal v 90. letech. * Porta se poprvé konala v Ústí nad Labem. Později se festival dostal do řady českých a moravských měst. Jeho nejslavnější éra je spojena s Plzní, kdy na tamní výstaviště v roce 1989 přijelo na 25.000 lidí. V Jihlavě se Porta pravidelně koná od roku 2003.

r)zné 15. ročník Festivalu Mitte Europa Bavorsko – Čechy – Sasko byl 30. 7. ukončen koncertem Německého komorního orchestru Berlín pod vedením Marka Poschnera. Své jubileum oslavil festival v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kynšperku nad Ohří díly J. S. Bacha, J. Suka a W. A. Mozarta. * Mezi jinými zde vystoupil i Orchestr Atlantis s dirigentem Vítězslavem Podrazilem a altistkou Markétou Dvořákovou (20. 7., Rehau), který kromě skladeb G. F. Händela zahrál také díla českých autorů, J. D. Zelenky a F. I. Tůmy. Celkem bylo uspořádáno 79 představení v 60 městech a obcích v oblasti téměř 400 kilometrů podél německo-české hranice. 68 koncertů si od 11. 6. poslechlo 25 000 návštěvníků, v nabídce festivalu bylo navíc 6 výstav, 5 workshopů, interpretační kurzy a symposium Společnosti pro české a německé umění a dějiny umění. Těmito čísly zvětšil Festival uprostřed Evropy

– Mitte Europa svou paletu kulturních nabídek o 90 procent. K úspěchu letošního ročníku, který nesl motto „Pojďme všichni slavit, přátelé“ z Mozartovy opery Figarova svatba, přispělo 47 souborů a 44 uměleckých osobností z 13 zemí. jar Evropský hudebně-filmový festival Vienna Mozart Music Film Festival in Central Europe, pořádaný Vídní, proběhl od 5. do 19. 8. na otevřené filmové scéně na Ovocném trhu. V rakouské metropoli se tento tradiční festival uskutečnil letos již popatnácté. Vzhledem k tomu, že se akce po celou dobu svého konání těší značnému zájmu publika, rozhodli se rakouští organizátoři u příležitosti letošního mozartovského jubilea uskutečnit tento úspěšný projekt i v dalších metropolích střední a východní Evropy. Pražský festival ztělesňoval základní myšlenku celého projektu: pomocí obecně srozumitelné a oblíbené hudby W. A. Mozarta zprostředkovat zážitky z klasické hudby i publiku, které by tradiční „chrámy klasiky“ – operní domy a koncertní síně – navštívilo jinak jen stěží. A vedle nich samozřejmě i všem zkušeným milovníkům a znalcům tohoto hudebního žánru prezentovat prvotřídní provedení a umělecké výkony. Jednalo se tak o televizní a filmové záznamy nejslavnějších děl světové hudební literatury v prvotřídních inscenacích a koncertních provedeních (Cecilia Bartoli zpívá Mozarta, Únos ze serailu, Spirits of Mozart, Slavnostní koncert Vídeňských filharmoniků ze Salcburku, Jiří Kylián – Inspirace Mozartem. Così fan tutte, Gratulační koncert z Prahy, Pohádka o kouzelné flétně, Gratulace z Pekingu, Lisabonu a Ramaláhu, Evropský koncert Berlínských filharmoniků – Praha 2006, Figarova svatba, Silvestrovský koncert Berlínských filharmoniků 2005, Vídeňští filharmonici & Muti – 1991, Adieu Mozart, Don Giovanni). jar Světová premiéra multimediálního uměleckého projektu Missa Ecumenica (I. Genesis, Gloria, Barechu, Dies Irae; II. Kadiš, Žalm 102, Credo; III. Agnus Dei, Hosana, Kyrie, Benedictus, Ecumena), pořádaného pod záštitou primátora hlavního města Prahy, MUDr. Pavla Béma 11. 9. ve Smetanově síni, bude věnována vzpomínce 5. výročí teroristického útoku na USA. Je výsledkem dlouhodobé tvůrčí spolupráce autora hudby, Jaromíra Vogela a výtvarnice, režisérky a choreogra y Zdeňky Čechové. Do čela Českého symfonického orchestru se postaví Jiří Petrdlík, smíšené sbory bude řídit Jan Svejkovský. Vizualizace bude prezentována velkoplošnou projekcí s nejrůznějšími počítačovými efekty a animacemi, na nichž Čechová spolupracovala se studenty FEL ČVUT Praha. Vedle archivních autentických záběrů využila autorka i vlastní obrazy a obrazy Zdeňka Hajného a do projektu zapojila rovněž tanečnice z Taneční konzervatoře hlavního města Prahy. jar Pavel Šporcl uzavřel mimořádně vydařenou sezonu, na jejímž počátku změnil po sedmi letech svou image, odehrál na sto koncertů



a sklízel ovace i v USA, Kanadě (kde reprezentoval Českou republiku na světovém kongresu amerických cestovních kanceláří ASTA), Japonsku a Anglii, kde debutoval se světově uznávanými orchestry, jakými jsou Liverpoolská královská filharmonie, Staatskapelle Weimar, Slovenská filharmonie, Richard Strauss Symphony Orchestra či Orquesta Sinfónica de Castilla y León. Mezi jeho úspěchy nechybí ani ocenění „recitálové CD měsíce června“ za nahrávku A. Dvořák – Violin Works, které získal od prestižního hudebního časopisu

e Strad. * V tuzemsku pak Šporcl na Novelty Turné premiéroval jazzově laděný houslový Novelty Concerto Josefa Vejvody a vůbec poprvé se vrhl i do vod hudby populární, kdy natočil skladbu Halliuve, na níž pracoval společně s Ondřejem Soukupem. V září 2005 obdržel za kulturní počin v roce 2004 Cenu města České Budějovice. * Kromě toho se Šporcl zúčastnil celé řady benefičních koncertů, mimo jiné ve prospěch AVON Pochodu proti rakovině prsu či organizace Amnesty International a zahrál i při vyhlášení nejlepšího Paralympionika roku 2005. Na televizních obrazovkách jej diváci mohli slyšet např. během finálových večerů anket Český slavík, Sportovec roku a soutěže Miss Aerobic. Byl rovněž hostem v Prima jízdě a v pořadu Host Óčka. * Kromě vlastní umělecké činnosti se Pavel Šporcl zapojil i do některých veřejně prospěšných či charitativních projektů. „Již několik let jsem patronem Linky bezpečí, stal jsem se patronem charitativní akce Štědrá ruka, zaměřené na potravinovou pomoc strádajícím dětem, či patronem Svazu diabetiků ČR,“ uvedl virtuos. Patronát Šporcl převzal i nad druhým ročníkem nového hudebního festivalu Znojmo ´06. Poslední novinkou ve Šporclově kariéře je vznik Klubu přátel Pavla Šporcla, s jehož zaměřením a činností se lze seznámit na internetové stránce www.klub. pavelsporcl.cz. „Nechci, aby to vyznělo nepatřičně, ale je to pravda. Mám mnoho fanynek, a ty mají o hudbu, kterou hraji, i o mou osobu skutečný zájem, což mě samozřejmě velmi těší. Proto chci být se svými příznivkyněmi i příznivci v trvalém kontaktu – a to mi Klub přátel umožňuje,“ uzavřel Pavel Šporcl. * Sezonu 2005–2006 zakončil houslista v neděli 23. července benefičním koncertem v jihočeské obci Nesměň. Výtěžek posléze věnoval místní nadaci na obnovu nesměňského dětského hřiště. jar Televizní snímek Adieu Mozart režiséra Martina Suchánka a scénáristy Zdeňka Mahlera získal na festivalu Arts and Film v Telči (15. 6.) Grand Prix. Snímek uvede 6. 8. ve svém vysílání i rakouská ÖRF 2. vla Karel Gott má své muzeum – Gottland v Jevanech východně od Prahy. Zpěvák tam koupil v roce 1969 vilu; příliš času v ní ale netrávil a prodal ji nakonec Janu Moťovskému, který přišel s myšlenkou zřídit tam expozici. Byla otevřena 30. června. Zpracoval Petr Veber



zahranií foto archiv

sv"tová operní divadla ix. mariinské divadlo v sankt pet"rburgu  Zbyněk Brabec V Rusku mezi sebou soupeří o prvenství dvě velké operní scény: Velké divadlo v Moskvě a Mariinské divadlo v St. Petěrburgu. Přestože se v obou případech jedná o významná operní divadla, jejich prvenství určovala především politika. St. Petěrburg byl v letech 1703–1917 hlavním městem Ruska, po Velké říjnové socialistické revoluci se stala hlavním městem Sovětského svazu Moskva. Je samozřejmé, že opera v hlavním městě byla vždy privilegovaná. V St. Petěrburgu se první operní představení konalo na začátku roku 1736, kdy byla uvedena opera La forza dell´amore e dell´odio italského skladatele Francesca Araji, který ji se svou operní společností provedl ve velkém sále Zimního paláce. Na začátku provozování opery v Petrohradě stála tedy opera italská, která byla dlouhá léta v Rusku velice oblíbená a která také významně ovlivnila první skladatelské operní pokusy domácích skladatelů. V roce 1751 uvedl Araja první operu v ruském jazyce – La clemenza di Tito – a o čtyři roky později operu Cefal i Prokris, což byla první opera na originální ruské libreto, které napsal dvorní básník Alexander P. Sumarokov. V roce 1757 bylo v St. Petěrburgu otevřeno první veřejné divadlo, které ovšem pěstovalo nejen operu, ale i činohru. Až do poloviny 18. století se stal petrohradský carský dvůr hlavním místem provozování italské opery. To je velice obsáhlá a významná kapitola, neboť v St. Petěrburgu působila nejen řada vynikajících italských skladatelů, ale též pěvců a hudebníků. Italští skladatelé řídili operní soubor, psali pro něj opery a vůbec stáli v čele petrohradského operního života. Po Francesku Arajovi zde působili další italští skladatelé: v letech 1762–65 Vincenzo Manfredini (znovu ještě od roku 1798, ale hned v následujícím roce v St. Petěrburgu zemřel), 1765–68 Baldassare Galuppi, v letech 1768–75 Tommaso Traetta, 1776–83 Giovanni Paisiello, 1784–88 a 1794–1800 Giuseppe Sarti, 1787–91 Domenico Cimarosa a v letech 1790–1804 zde působil tehdy populární španělský skladatel Vicente Martín y Soler, který dokonce napsal operu na ruské libreto císařovny Kateřiny. Byl by to dlouhý seznam italských oper, které byly v St. Petěrburgu uvedeny, dlouhý by byl i seznam italských oper, které zde měly svou světovou premiéru. Za všechny jmenujme alespoň Galuppiho Ifigenii na Tauridě, uvedenou v roce 1768 a napsanou přímo pro dvůr Kateřiny Veliké. Z Traettových oper jmenujme např. Antigonu (1772) a operu Amore e Psiche (1773). V době působení Giovanniho Paisiella nastal v St. Petěrburgu rozkvět italské buffo opery, jejímž byl Paisiello velkým mistrem. Přes deset jeho oper mělo v Rusku premiéru, např. Nitteti (1777), Lo sposo burlato (1778), Gli astrologi immaginari (1779) a především jedna z nejlépe napsaných italských komických oper konce 18. stol. Lazebník sevillský (1782). Z řady oper Paisiellova nástupce Giuseppe Sartiho, dnes většinou mrtvých, jmenujme alespoň opery Armida e Rinaldo a Castore e Polluce (obě 1786). Domenico Cimarosa napsal pro St. Petěrburg tři opery, např. La vergine del sole (1788) nebo La Cleopatra (1789), stejný počet i Martín y Soler. Řadu italských skladatelů, působících v Rusku, uzavírá benátský rodák Catterino Cavos, který odcestoval do Ruska ve svých 23 letech a zcela se tam domestikoval. Psal nejen italské opery, ale od roku 1805 i opery na ruské texty a s užitím ruských lidových písní. Ještě před Glinkou napsal operu Ivan Susanin, která měla premiéru 31. října 1815 v Pet-

Mariinské divadlo

rohradě a je považována za nejvýznamnější operu na ruský text před Glinkou. Nebyla to ovšem jediná ruská opera, kterou Cavos napsal, předcházelo jí ještě několik prací, např. Ilja bohatýr a Kozák básníkem (1812). Operou Neviditelný kníže (1805) zavedl v Rusku žánr pohádkové opery. V Rusku také působil jako pěvecký pedagog a dirigent, díky jemu zde byly uvedeny např. opery Čarostřelec či Fra Diavolo, které významně obohatily převažující italský repertoár o díla tvůrců jiných národností. S příchodem německého impresária Karla Knippera v roce 1777 se do Ruska dostal také německý singspiel. Ten záhy získal popularitu u obecenstva a netrvalo dlouho a brzy vznikly první singspiely v ruské řeči od domácích skladatelů, např. Vasilije Paškeviče. První ruská operní libreta byla zhudebněna i italskými a německými operními skladateli. Alexander Sumarokov si vysloužil přezdívku „otec ruského dramatu“, neboť jako jeden z prvních ve svých dramatických pracích zpracoval ruské národní látky. Jeho libreto Cefal i Prokris zhudebnil již výše zmíněný Francesco Araja, Alkestu pak Hermann Raupach. Obě díla pak byla v roce 1755, resp. 1758 v St. Petěrburgu poprvé uvedena. Koncem 18. století vznikají také první opery ruských skladatelů, byť výrazně ovlivněné italskou operní produkcí. Vedle již zmíněného Vasilije Paškeviče uveďme především opery Jevstigneje Fomina, např. Novgorodský bohatýr Bojeslavič z roku 1788 (podle předlohy Kateřiny Veliké) a Postilión (1787), a Alexeje Verstovského, působícího ovšem v Moskvě. Na začátku 19. století se opera v Petrohradě provozovala ve čtyřech různých jazycích – italsky, francouzsky, německy a také rusky. Dnešní budova Mariinského divadla byla otevřena roku 1860 a stala se nejvýznamnější petrohradskou operní scénou. Do doby, než byla postavena, se opery hrály v několika víceméně provizorních budovách. V roce 1783 povolila carevna Kateřina II., která velice podporovala uvádění italských oper v této ruské metropoli, aby se vedle komedií a tragédií v St. Petěrburgu provozovaly i opery. Proto bylo postaveno Velké (kamenné) divadlo, kde vystupovaly nejen ruské, ale i zahraniční operní společnosti. Zahajovacím představením byla 24. září 1783 Paisiellova opera Svět na měsíci. Na stejném místě byla postavena nová budova Velkého divadla, která byla 27. listopadu 1836 otevřena premiérou Glinkovy opery Život za cara (Ivan Susanin). O šest let později byl zde uveden také jeho Ruslan a Ludmila. Dnes na tomto místě sídlí petrohradská konzervatoř. Glinkovým Životem za cara se dlouhá léta každoročně otevírala petrohradská operní sezona. Od roku 1843 jako konkurence k národnímu ruskému souboru zde působil ještě soubor italský, který se ovšem později přestěhoval do Moskvy. Od roku 1850 se hrála opera také v Těatr Cirk. Na jeho místě (naproti Velkému divadlu) bylo postaveno Mariinské divadlo.

za hr an i  í

Noc před vánocemi, Servilia, Legenda o neviditelném městě Kitěži, Rubinštejnův Démon a další jeho opery, též několik oper Césara Kjuje, např. Kavkazký vězeň, William Ratcliff nebo Kapitánská dcerka a samozřejmě všechny čtyři opery Eduarda Nápravníka. Po bolševické revoluci se zde v premiéře začaly uvádět první sovětské opery. V roce 1917 bylo Mariinské divadlo zestátněno, za několik let bylo přejmenováno na Státní akademické divadlo opery a baletu, v roce 1935 pojmenováno po předsedovi leningradského sovětu Sergeji Kirovovi. Obtížné provozní podmínky mělo Mariinské divadlo za 2. světové války, kdy byl celý soubor evakuován do Permu. Samotná budova byla poškozena, na divadlo padly dva tucty granátů. Ale již na podzim 1944 byla budova v plném lesku znovuotevřena. V roce 1960 bylo přestavěno jeviště. V roce 1992 se divadlo vrátilo ke svému původnímu názvu. Od sezony 2006–07 čeká budovu několikaletá generální rekonstrukce, kterou by měla 20 milióny dolarů financovat Evropská banka. I ve 20. století se zde konala řada premiér moderních ruských oper, z nichž mnohé již zapadly v prachu divadelních archivů, např. Led a ocel Vladimíra Deševova. Ze všech oper S. Proko eva měly v Mariinském divadle premiéru pouze Zásnuby v klášteře (1946). 14. června 1975 zde byla světová premiéra opery Petr I. petrohradského skladatele Andreje Petrova. Z bývalého Michajlovského divadla vzniklo tzv. Malé divadlo, od r. 1926 Malé státní akademické divadlo opery (znáValerij Gergijev

foto Marco Borggreve

Bylo pojmenováno podle Marie Alexandrovny, manželky tehdejšího cara Alexandra II. Jeho architektem byl Albert Katerinovič Kavos (jeho jméno záměrně uvádíme v ruském přepisu), syn již zmíněného italského skladatele Catterina Cavose, který v letech 1803–40 působil jako dirigent v petrohradském Velkém divadle. Oficiální otevření Mariinského divadla se konalo 2. října 1860. Na programu byl Glinkův Život za cara. Dodejme, že Albert K. Kavos projektoval také petrohradské Malé divadlo. V 19. století byl St. Petěrburg významným hudebním centrem nejen Ruska, ale celé Evropy. Vystupovali zde nejlepší světoví interpreti, zajížděli sem přední světoví skladatelé. Pro tuto metropoli napsal např. Giuseppe Verdi, jeden z nejoblíbenějších operních skladatelů 2. poloviny 19. století, operu Síla osudu, která zde měla v roce 1862 svou světovou premiéru. Alvara zpíval vynikající italský tenorista Enrico Tamberlick. O rok později zde koncertně uváděl ukázky ze svých oper Richard Wagner, o jehož dílo zde začal být stále větší zájem. Wagnerův kompoziční sloh také ovlivnil některé ruské skladatele. Angelo Neumann zde se svou společností v letech 1889–90 poprvé provedl Prsten Nibelungův. V 19. století bylo Mariinské divadlo dvakrát přestavováno. Nejprve bylo rekonstruováno zákulisí a hlediště, později byla do hlavní fasády začleněna nová budova s vestibulem, foyerem a hlavním schodištěm. Dnešní podoba divadla vychází z doby přestavby z roku 1894 a v podstatě se nezměnila. Dominantní barva interiéru je modrá, bílá a zlatá, hlediště pojme asi dva tisíce diváků. Nádherná a bohatě zdobená je opona se znakem Mariinského divadla. Byla vytvořena až v roce 1914 Alexnadrem Golovinem. Původně měla tmavěrudou barvu, až v roce 1952 byla přemalována Simonem Virsaladzem a Michailem Zandinem do barvy modré, aby lépe ladila s interiérem divadla. Jedním z nejvýznamnějších umělců, kteří budovali uměleckou úroveň Mariinského divadla v době po jeho vzniku, byl dirigent českého původu Eduard Nápravník, který zde působil od roku 1863 až do své smrti v roce 1916. Přes půl století se tak podílel na budování uměleckého ansámblu i na tvorbě ruských oper, protože mnohé dirigoval ve světové premiéře. Řekněme si o něm pár slov. Tento rodák z Býště u Hradce Králové přišel do Ruska ve svých 22 letech. Působil nejprve jako kapelník orchestru knížete Jusupova a když byl tento orchestr v roce 1863 po zrušení nevolnictví rozpuštěn, stal se korepetitorem Mariinského divadla. Brzy začal i dirigovat a v roce 1869 se stal šéfdirigentem. Dirigoval zde přes 4000 představení asi sta různých oper a mnoho oper nastudoval ve světové premiéře, např. Dargomyžského Kamenného hosta, Rimského-Korsakova Pskoviťanku, Májovou noc a Sněhurku, Musorgského Borise Godunova, Čajkovského Opričnika, Kováře Vakulu, Pannu Orleánskou, Pikovou dámu a Jolantu, Rubinštejnova Démona a některé opery C. Kjuje. V roce 1862 dirigoval světovou premiéru Verdiho opery Síla osudu. Sám také komponoval, z jeho čtyř oper byl nejúspěšnější Dubrovskij z roku 1895. Mariinské divadlo bylo spolu s Michajlovským a Alexandrijským divadlem součástí tzv. Imperátorských divadel. V Michajlovském divadle se pěstoval především francouzský operetní a italský operní repertoár, v Alexandrijském divadle se hrály činohry. Již jsme zmínili některé italské opery, které měly v St. Petěrburgu svou světovou premiéru. Mariinské divadlo ovšem příkladně pečovalo i o produkci domácích skladatelů. Měly zde premiéru opery Dargomyžského – Rusalka (ta ještě v Těatr Cirk – 1856) a Kamenný host (1872), Musorgského Boris Godunov, Borodinův Kníže Igor, Čajkovského opery Opričnik, Panna Orleánská, Čarodějka, Piková dáma a Jolanta, dnes nehrané opery Alexandra Sěrova, např. Judith (1863) a Rogneda (1865), Tanějevova Oresteia (1895), RimskéhoKorsakova Pskoviťanka, Májová noc, Sněguročka, Mlada,



zahranií

mé pod zkratkou Malegot), kde působili např. dva vynikající dirigenti Samuil Samosud a Boris Chajkin. V roce 1925 zde zazněla v době tzv. proletkultu první opera na sovětský historický námět Za rudý Petrohrad od A. Gladkovského. Ve 20. století zde měl premiéru např. Dzeržinského Tichý Don (1935), Kabalevského Colas Breugnon (1970), Šostakovičovy opery Nos (1930), Lady Macbeth mcenského újezdu (1934) a Pohádka o popovi a jeho sluhovi Baldovi (1980) i opera petrohradského skladatele Sergeje Slonimského Viriněja (1967). Z významných tvůrců, kteří stáli po válce v čele Mariinského divadla, jmenujme především dirigenty Konstantina Simeonova, který byl šéfdirigentem v letech 1966–75, a od roku 1976 Jurije Těmirkanova, kterého v roce 1988 vystřídal Valerij Gergijev, jenž stojí v čele této umělecké instituce dodnes. Ambiciózní ředitel a nové společenské podmínky otevřely Mariinské divadlo světu a divadlo teď spolupracuje s předními světovými operními scénami na koprodukčních inscenacích. Jeho soubor pravidelně vystupuje v zahraničí, např. v německém Baden-Badenu či v Metropolitní opeře v New Yorku. V sezoně 2006–07 uvede Wagnerovu tetralogii Prsten Nibelungův ve Walesu, na festivalu Orange County v USA a dvakrát v červenci 2007 v Metropolitní opeře v New Yorku. Valerij Gergijev cyklicky uvedl např. opery M. P. Musorgského, S. Proko eva a R. Wagnera, do repertoáru vrátil alespoň v koncertní podobě Arajovu operu Cefal i Prokris a Cimarosovu Cleopatru. Systematicky vyhledává mladé pěvce, např. dnešní hvězda světových operních scén a festivalů Anna Nětrebko patří ke Gergijevovým objevům. Řada dalších petrohradských pěvců se dnes stala světově proslulými – Ljubov Kazarnovskaja, Larisa Ševčenko, Galina Gorčakova, Olga Borodina, Sergej Lejferkus, Jurij Marusin a další. Valerij Gergijev, který je zároveň generálním i uměleckým ředitelem Mariinského divadla, navázal spolupráci s gramofonovou firmou Philips a nahrál pro ni celou řadu ruských oper ve vzorové interpretaci, např. Čajkovského Mazeppu, Jolantu či Pikovou dámu, Borodinova Knížete Igora, obě autorské verze Musorgského Borise Godunova, RimskéhoKorskava Sadka, Pskoviťanku, Kaščeje nesmrtelného, Carskou nevěstu, Legendu o neviditelném městě Kitěži, Proko evovu Lásku ke třem pomerančům, Zásnuby v klášteře, Ohnivého anděla, Vojnu a mír a Semjona Kotka. Na DVD firmy Philips jsou i u nás ve specializovaných prodejnách dostupné inscenace z Mariinského divadla – Čajkovského Mazeppa a Piková dáma, Proko evovy Zásnuby v klášteře, Glinkův Ruslan a Ludmila, Borodinův Kníže Igor, Musorgského Boris Godunov a nejnověji RimskéhoKorsakova Sadko. Firma Arthaus nabízí DVD s inscenacemi petrohradské verze Verdiho Síly osudu a Proko evových oper Ohnivý anděl a Vojna a mír a portugalská firma Immortal záznam Musorgského Chovanštiny. Všechny tyto nahrávky jsou dokladem vysoké úrovně souboru opery Mariinského divadla pod vedením Valerije Gergijeva. Vysokou úroveň má i petrohradský balet, ale to by byla další příliš rozsáhlá samostatná kapitola. •

foto archiv



Světová pianistka Martha Argerich nebo Bizetova Carmen?

lugano %&&' Lugano, Villa Castagnola  Jana Vašatová Italský kanton Ticino ve Švýcarsku se může v oblasti klasické hudby chlubit hned několika mezinárodními hudebními festivaly – v Asconě, v Locarnu (kde také probíhají mistrovské kursy, organizované prof. Janosem Meszarosem, který před lety odešel z někdejšího Československa a působí ve Švýcarsku), na hradě v Bellinzoně, kde se koná operní festival a v Luganu, které hostí od jara do léta nejen domácí umělce, ale i přední světové interpretační špičky. Letos tu například už 26. dubna festival zahajoval Filharmonický orchestr ze Sankt Petěrburgu s dirigentem Jurijem Těmirkanovem, Orchestra della Svizzera Italiana dirigoval Vladimir Fedosejev, hostoval zde Rozhlasový symfonický orchestr z německého Baden-Badenu nebo Orchestr města Birminghamu, který dirigoval Sakari Oramo, Rozhlasový orchestr z Hamburku, Guarneri Quartet i Kremerata Baltica se sólistou a uměleckým vedoucím Gidonem Kremerem. Jako sólisté se představili např. i u nás dobře známá vynikající houslistka Leila Josefowicz, klavírista Nikolaj Děmiděnko, houslistka Midori či mladý klavírista Andrea Lucchesini. Stranou nezůstal ani Sbor Švýcarského rozhlasu a komorní ansámbl Barocchisti, kteří se zaměřili na Mozartovu hudbu. A jako všude jinde na světě si i v Luganu připomněli 100. výročí narození Dmitrije Šostakoviče, jehož díla byla v rámci několika večerů zajímavě konfrontována právě s odkazem už zmíněného jubilanta, Wolfganga Amadea Mozarta. Hudba slavného salcburského rodáka ostatně procházela téměř všemi koncerty jako červená nit, ale festivalová dramaturgie zařadila na program i díla jiných autorů: v podání Rozhlasových symfoniků z Hamburku tu za řízení Alana Gilberta např. zazněla i symfonická báseň našeho Antonína Dvořáka Polednice a v Kongresovém paláci, kde se konalo všech 9 koncertů, mohly návštěvníci slyšet také hudbu Ludwiga van Beethovena, Stravinského, MendelssohnaBartholdyho, Rachmaninova, Stravinského, Wagnera, Berlioze či Roberta Schumanna – to vše v první části festivalu, která končila 6. června.

za hr an i  í Další týdny zde už 5 let patří festivalu Progetto Martha Argerich, který probíhal od 12. do 29. června letošního roku a v jehož rámci se uskutečnilo celkem 16 koncertů: dva symfonické ve velkém sále Kongresového paláce, 6 komorních v Auditoriu místního Radia Svizzera Italiana, 7 odpoledních recitálů v kostele San Rocco a jeden odpolední recitál v Palmovém sále Hotelu Villa Castagnola. Tady všude vystupovali renomovaní i mladí umělci, přátelé a nebo chráněnci světově proslulé klavíristky Marthy Argerich. Ta se sama také bohatě zapojuje do festivalových koncertů, a tak není divu, že záznamy z těchto vystoupení, které se pravidelně natáčejí a vydávají na cédéčkách firmy EMI, sklízejí jedno ocenění za druhým. Například třetí album, zachycující nejlepší výkony uplynulých dvou let, získalo dvě nominace na Grammy Award – v kategorii Nejlepší komorní nahrávka a v kategorii Nejlepší album klasiky. Sama Martha Argerich obdržela Grammy dva roky po sobě: letos za nahrávku Beethovenova druhého a třetího klavírního koncertu za řízení Claudia Abbada a v loňském roce za snímek Proko evových a Ravelových skladeb pro dva klavíry, které natočila s Michailem Pletněvem. Martha Argerich je světová pianistka, přestože se nikdy neucházela a neuchází o pozornost tisku či televize, ba naopak. Je židovského původu a narodila se v roce 1941 v Buenos Aires v rodině diplomata. Ve třech letech začala hrát na klavír a v osmi už debutovala na koncertě v Buenos Aires s díly Mozarta, Beethovena a Bacha. Roku 1955 se rodina přestěhovala do Vídně, aby dceři umožnila věnovat se plně studiu hudby. K učitelům Marty Argerich v Evropě pak patřily takové osobnosti, jako Friedrich Gulda, Arturo Benedetti Michelangeli, Nikita Magaloff nebo Stefan Askenase. V šestnácti letech (1957) vyhrála Martha Argerich v rozmezí tří týdnů dvě světová klání: mezinárodní hudební soutěž v Ženevě a mezinárodní soutěž Ferruccia Busoniho v Bolzanu. O 8 let později se stala vítězkou sedmého ročníku Mezinárodní soutěže Fryderyka Chopina ve Varšavě. V téže době začala také nahrávat – především díla Chopina, Liszta, Brahmse, Ravela, Proko eva – a její interpretace byla srovnávána s jednou z klavírních legend, s Vladimírem Horowitzem. Skvělou, vyloženě sólovou kariéru, pak sama značně omezila počátkem 80. let, protože – jak se vyjádřila v jednom rozhovoru – se cítila na pódiu jako sólistka osamělá. A přiklonila se ke komorní hře, ve které dnes už léta spolupracuje s vynikajícími hudebníky jako jsou Mischa Maisky, Nelson Freire, Stepen Bishop-Kovacevich nebo Gidon Kremer. Mnozí z těchto muzikantských přátel za ní na její hudební festival do Lugana pravidelně přijíždějí. Je zajímavé sledovat, jak je Švýcarsko se svým krásným prostředím pro umělce přitažlivé: už v 50. letech se v Gstaadu s celou rodinou usadil Yehudi Menuhin a založil zde dnes proslulý festival, do Sionu přišel přibližně v tutéž dobu Tibor Varga – jeho zásluhou zde vznikla mezinárodní houslová soutěž, mistrovské kursy a festival, který nyní vede Shlomo Mintz. Ve vysokohorském Saas Fee působí obdobně klavíristka Eliane Rodrigues, v Lucernu si festivalový orchestr buduje Claudio Abbado a Martha Argerich se před ruchem světa uchýlila do kouzelného prostředí na břehu Luganského jezera, obklopeného horami. Na svém letošním festivalu v Luganu vystoupila Martha Argerich společně ještě s řadou dalších umělců: připomenu alespoň jména u nás známá, jako jsou klavíristé Alexander Mogilevsky, Karin Merle, Paul Gulda a Rico Gulda nebo Piotr Anderszewski, houslisté Ivry Gitlis a Lilya Zilberstein, bratři Renaud a Gautier Capucon či fenomenální trumpetista Sergej Nakarjakov. Velkou příležitost dává Martha Argerich v rámci svého festivalu také mladým umělcům, přestože se zde nejedná přímo o kursy či vyučování – spíš o významný umělecký vliv, kterého nezůstane nikdo v blízkosti charismatické Marthy Argerich ušetřen. Umělkyně se ostatně věnuje mladým interpretům soustavně už od r. 1999, kdy proběhl



v Buenos Aires první ročník Mezinárodní klavírní soutěže Marthy Argerich, která je zde presidentkou poroty, a téhož roku založila i festival a mistrovské kursy v japonském Beppu, kam se rovněž sjíždějí mladí interpreti. Festival v Luganu už hostí ty z mladých, kteří něco dokázali a mohou se tak umělecky svrchovaně podílet na festivalových koncertech. Jejich letošní dramaturgie byla zaměřena na tři významná výročí roku 2006 – připomněla tedy 150 let od smrti Roberta Schumanna, a již zmíněných 100 let od narození Dmitrije Šostakoviče a 250 let od narození Wolfganga Amadea Mozarta. Na samostatném večeru zde zněla i díla Franze Schuberta, a protože na zdejším festivalu převažovali klavíristé, nechyběla díla Griega, Liszta, Chopina, Ravela či Debussyho. V Luganu jsem z celého festivalu Marthy Argerich měla možnost navštívit jen jeden koncert. Konal se v Palmovém sále hotelu Villa Castagnola a zněla zde Sonáta pro housle a klavír A dur Cesara Francka v podání legendárního Ivry Gitlise a mladého, ale už hvězdného klavíristy Sergia Tiempa. Poté přednesla krásná a osobitá Martha Argerich spolu s Karin Merle Mozartovu Sonátu D dur pro dva klavíry, KV 448. Výkon to byl nádherný a atmosféra celého podvečera úžasná, málem rodinná. Festival má totiž své stálé návštěvníky nejen z Lugana a okolí, ale přijíždějí sem hosté i z blízké Itálie a také fanoušci Marthy Argerich – třeba ze Švédska či Panamy. Ke krásné atmosféře přispívá i to, že zde umělci pobývají delší dobu, protože všechny programy se připravují přímo v Luganu, speciálně pro zdejší festival. Tak se tu mohly uskutečnit výjimečné večery např. s kompletními Variacemi na Diabelliho téma nejen od Beethovena, ale ještě od asi dvaceti dalších autorů (mezi nimi i Václava Jana Tomáška či Jana Nepomuka Vitáska), na jejichž provedení se podílelo 5 pianistů včetně Marthy Argerich, nebo zahajovací Schubertiade, kde zněla Schubertova vokální tvorba v podání sólistů a Sboru Švýcarského rozhlasu spolu se skladatelovou komorní a klavírní hudbou. Příští ročník možná přinese speciální program ze sborové tvorby Roberta Schumanna, večer operních parafrází Ference Liszta a dalších autorů, do něhož se pořadatelé chystají zapojit i zpěváky, kteří by stejné skladby přednesli za doprovodu komorního ansámblu. •

kam na víkend? za operou do n"mecka Frankfurt, Oper; Osnabrück, eater  Pavel Horník Do Frankfurtu se dostanete po dálnici, na které naštěstí není omezena maximální rychlost, za pár hodin a pokud nemusíte využít služeb tamního obrovského letiště k cestě dále do světa, stojí zato udělat si čas na poznání operního života této pulsující metropole. V krásně zrenovované klasicistní budově původního operního divadla, před několika lety přebudované na koncertní síň, se naposledy hrálo v roce 1944, kdy byla ke konci války spojeneckým náletem zničena. Operní provoz se pak přenesl do nového operního domu postaveného v padesátých letech na místě bývalého rozbombardovaného činoherního divadla. Nynější operní soubor pod vedením generálního hudebního ředitele, významného italského dirigenta Paola Carignaniho jde skutečně nahoru. Pro nadcházející sezonu připravuje třináct operních titulů. Díla jsou zde inscenována velmi moderně v intencích současných světových operních trendů celou řadou významných inscenátorů za účasti významných dirigentů a pěvců. Poslední předprázdninovou inscenací byla Prodaná nevěsta. Představení, které jsem viděl, bylo poznamenáno vrcholící hysterií fotbalového šampionátu, a tak neplánované vystoupení

foto Pavel Horník

Scéna komediantů z Prodané nevěsty

Vaška, který měl na zádech nalepený plakát se skore 3:2 ve prospěch Němců proti Brazilcům, byl vtipným vstupem do představení. Velmi jsem se divil prakticky plnému hledišti za této situace a při šesté repríze. Jinak to nebylo s návštěvností jiných představení, která jsem ve Frankfurtu viděl, vždy ideální. Norský režisér Stein Winge posadil příběh velmi nenásilně do současnosti a jednoduchá, ale vtipná otáčivá scéna belgického výtvarníka Benoita Dugardyna, tvořená do půlkruhu sestavenou dřevěnou konstrukcí hrázděných domů, jen podpořila svěží dojem z herecky a pohybově velice působivě pojatého představení. Téměř již tradičně nebyly realizovány baletní sekvence polky a furiantu, pouze sbor se jen tak nějak vlnil. Autorem kostýmů byl v Německu usazený chilský výtvarník Jorge Jara. Hudební nastudování Rolanda Böera bylo svěží a přesné, kvalitní orchestr hrál vyloženě s chutí. S úlohou Jeníka si bez jakýchkoliv hlasových problémů poradil dnes již velice známý mladý německý umělec Jonas Kaufmann zpívající na největších světových operních scénách včetně Metropolitní opery. Jeho Jeník je přesvědčivý furiantský moderní mladík, herecky a zvláště pohybově dokonale režírovaný. Partnerkou na úrovni mu byla hezká Maria Fontosh. Mařenka této mladé, z Ruska pocházející zpěvačky, splňovala všechny atributy pěvecky náročné role. Při jejich dvojzpěvu jsem si uvědomil, jak by se jim zpívalo česky. Představení probíhalo samozřejmě v němčině v překladu Kurta Honolky. Zlatým hřebem představení byl ovšem Kecal v podání komediálního Gregory Franka. Tento vysoký Američan, majitel mohutného basu neuvěřitelného rozsahu, byl vždy suverénním pánem celého jeviště. Velmi známý představitel Vaška, Carsten Süss, výborně předvedl svoji roli herecky, ale po vokální stránce neměl nejšťastnější den. Rozšířený sbor pod Italem Alessandrem Zuppardem zpíval pěkně a s maximálním nasazením.Byla to moderní inscenace Prodané tak, jak by měla dnes diváka srozumitelně oslovovat. Hlavně zde byl kladen důraz na přesné herecké výkony. Druhý den v poledne jsem pohodlně dorazil do tři sta kilometrů vzdáleného Osnabrücku, známého hlavně spolu s nedalekým Münsterem uzavřením vestfálského míru v roce 1648 a tím ukončením třicetileté války. Zdejší městské divadlo, sídlící v pěkné pozdně secesní budově, uvedlo poprvé ve své historii brněnskou verzi Janáčkovy Jenůfy. Režisérka Elisabeth Stolpe a scénograf Hans Richter zařadili děj příběhu

do současnosti. Bohužel, výtvarné ztvárnění prvního obrazu velkými holými stěnami nebylo zdařilé. Režisérka ovšem dobře využila dramatických momentů k výrazným hereckým akcím hlavních protagonistů. Druhý obraz ve světničce u kostelničky již vyzněl mnohem lépe hlavně díky velmi dramatickému a měnícímu se osvětlení. Také jednoduchost dekorace byla na místě. Hudebně dílo nastudoval hudební šéf divadla Hermann Bäumer s velikou precizností a spíše se zřetelem na lyrické akcenty díla, jak mi sám při rozhovoru po představení sdělil. Také konstatoval, že Janáčkova hudba je pro orchestr dosti složitá. Byl jsem ale překvapen, jak kvalitní představitele hlavních rolí mělo divadlo k dispozici. Všichni byli členové kmenového souboru divadla. Nejlépe si vedla v roli Kostelničky jak představitelsky, ale hlavně pěvecky štíhlá a drobná Helen Field někdy až zbytečně plýtvající silou hlasu. Byla nesmírně přesvědčivá a hlavně úplně jiná než řada jejích kolegyň, které jsem v této roli viděl. Do své role dala bezesporu vše a připadala mi jakoby bojovala o život. Američanka Karen Fergurson je typem hlasu i postavou výbornou Jenůfou jak v dramatických pasážích, tak i patřičně vroucí třeba při motlitbě v druhém obraze. Její hlas je dramatický a patřičně nosný. Trochu neohrabaný, ale hlasově překvapivě dokonalý byl Laca, zpívaný Brazilcem Ricardem Tamurou. Rovněž on má velmi pěkný zvučný tenor zajímavého zabarvení. Za místního představitele Števy musel na poslední chvíli zaskočit host, belgický pěvec Paul Lyon, který ovšem zpívá tuto roli na jiných scénách a nebylo ani poznat, že je vlastně v této inscenaci na jevišti poprvé. Hlasově byl až na některé intonační nepřesnosti bez problémů. Zpívalo se německy v překladu Maxe Broda. Odpolední představení nebylo sice plně obsazeno diváky, ale aplaus po závěru byl naprosto mimořádný. To je velmi důležité, protože obecenstvo Janáčka pochopilo a přijalo. Oper Frankfurt – Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta. Dirigent Paolo Carignani, režie Stein Winge, scéna Benoit Dugardyn, kostýmy Jorge Jara. Premiéra 26. května 2006, psáno z reprízy 1. července 2006 eater Osnabrück – Leoš Janáček: Jenůfa. Dirigent Hermann Bäumer, režie Elisabeth Stolpe, scéna Hans Richter, kostýmy Nicole Pleuer. Premiera 3. června 2006, psáno z reprízy 2. července 2006 •

za hr an i  í

Ženeva, Grand éâtre  Jana Vašatová Grand éâtre – Velké divadlo v Ženevě uvedlo na závěr sezony 2005–06 sérii devíti představení tříaktové opery Claudia Monteverdiho Návrat Odyssea do vlasti na libreto Giacoma Badoara. Navázalo tak na loňské podzimní uvedení Monteverdiho Orfea, po němž bude letos v září následovat závěr zdejší monteverdiovské trilogie – Korunovace Poppey. Všechny inscenace ponesou jednotný charakteristický rukopis Philippa Arlauda, který se na nich podílí režijně, scénicky a prací se světlem; autorkou kostýmů je Andrea Uhman a choreografii připravila Anne-Marie Gros. Hudební nastudování bylo v případě Orfea v rukou Giovanni Antoniniho a souboru Il Giardino Armonico, další dvě opery už připravuje domácí Ensemble Baroque Velkého divadla v Ženevě s dirigentem Attilio Cremonesim. Opera v Ženevě má sice od roku 1879 k dispozici krásnou klasicistní budovu pařížského střihu, ale už několik let využívá zajímavý prostor bývalé vodní elektrárny na Rhoně, Le Bâtiment des Forces Motrices, krátce BFM. Budova, která si i po nedávné rekonstrukci zachovala typický charakter secesní architektury konce 19. století, leží v centru města. Je zde obrovské prosklené foyer se zachovanými prvky původního vybavení elektrárny a s výhledy na řeku a město, a velmi pěkný moderní sál pro asi 1000 návštěvníků, nazvaný podle architekta, který elektrárnu stavěl – Salle éodore Turrettini. A právě zde jsou inscenovány Monteverdiho opery, naposledy Návrat Odyssea. Phillipe Arlaud v této inscenaci jednak využil, jednak zjemnil určitou strohost sálu tím, že okraj scény z pohledu diváků ustupuje z levé na pravou stranu lehce šikmo dozadu. Touto nepravidelností vzniká zajímavý efekt – dojem většího, málem neomezeného prostoru, posílený ještě světlými pohyblivými postranními panely ve stylu barokních kulis; a navíc jakýsi malý trojúhelník po pravé straně nad orchestrem, využívaný jako předscéna. Prostor opticky zvětšuje i otevřený zadní prospekt jeviště, kde je po celou dobu opery zcela realistický obraz moře, na kterém Penelopa vyhlíží Odyssea a které po vyvraždění jejích nápadníků celé zčervená, zatímco v závěru opery, s odchodem protagonistů ze scény příznačně ztmavne. Práce Philippe Arlauda se světlem a barvami je opravdu promyšlená, krásné byly především scény před oponou, kde byly promítány barevné motivy, vážící se k určitým situacím – např. při cestě Odyssea to byly části lodi a stožáru, kymácející se na moři i fujavice, doprovázená zvukem větru, při Odysseově vylodění na Ithace zase červené máky a lehce plynoucí oblaka. Bohové, ovlivňující události, jsou umístěni a maskováni jako antické sochy ve výklencích vpravo. Vlastní scéna pak ze všeho nejvíce připomínala městský pokoj napravo s pohovkou, stolkem a květinami, nalevo pak s terči – do nichž zde ovšem střílela Pénelopé na dotvrzení svých odmítavých rozhodnutí vůči neodbytným nápadníkům –, a jakýmsi vysokým předmětem, zakrytým plátnem, z něhož se teprve později vyloupnul Odysseův proslavený luk. Určitá aktualizace však dobře souzněla s režijním i kostýmním pojetím, prezentujícím nápadníky jako plytké městské floutky ve světlých kalhotách a pastelových košilích, nabízející Pénelopé kožešiny ve formě módního kožichu či zlato jako dnešní šperky. Místy až směšně však působily jejich půtky „na pěstičky“ – myslím, že podobného ozvláštnění antického tématu se mohl režisér lehce zříci, stejně jako dětského naivního polibku Télemacha navrátivšímu se otci či Odyssea, kulhajícího na první cestě do paláce jako stařec jen tehdy, když se jeho průvodce ohlédne. Do podobné

kategorie patřila i scéna palácových služek, do rytmu drhnoucích s kbelíky a hadry podlahu, pomyslně rudou krví. I když se jistě uklízelo i za časů Homérových. To jsou však jen drobné detaily v celkově promyšleném vedení postav a rozkrývání děje. Nejpřesvědčivěji nakonec působila Pénelopé, nadčasová v lehce historicky načrtnutém kostýmu, vážná a nepřístupná a navíc perfektně pěvecky ztvárněná. Zpívala ji švýcarská mezzosopranistka Marie-Claude Chappuis, která má zkušenosti s Monteverdiho postavami Messagierry a Proserpiny z Orfea a v chystané inscenaci Korunovace Poppey bude zpívat Octavii. Má měkký hlas zajímavého, poněkud zastřeného témbru, s kterým umí lehce a přirozeně nakládat i v rytmicky a melodicky náročných partiích. Víc než rovnocenným partnerem jí byl Kresimir Spicer, tenorista chorvatského původu v roli Odyssea. Také on má velké zkušenosti s autentickou interpretací staré hudby – zpíval už Händela, Cavalliho, Purcella, Scarlattiho i Monteverdiho Il Combattimento di Tancredi e Clorinda, a navíc má v hlase onu pověstnou slzu, která jinak dochází uplatnění především v dílech pozdějšího období – ale nepůsobila zde vedle bezchybného frázování a zdobení nestylově, naopak dodávala Spicerovu projevu maximální životnost a přesvědčivost. Ženevský rodák, mladý (ostatně jako téměř všichni představitelé) tenorista Emiliano Gonzales Toro byl hlasově i herecky ideálním Eurymachem, vůdcem nápadníků, které dále ztvárnili omas Michael Allen, Daniele Zanfardino a výborný basista Antonio Abete, který navíc v prologu představoval Čas. Velký úspěch právem sklidila i ženevskému publiku dobře známá Hanna Schaer jako Eurykleia, poněkud diskutabilní bylo ztvárnění služebné Melanthó chorvatskou mezzosopranistkou Janjou Vuletic – působila poněkud dryáčnicky, ale nejspíše to lze přičíst režijnímu vedení, které se zřetelně v některých momentech inspirovalo přímo Odysseiou. Velmi dobrý byl i švýcarský tenorista Hans-Jürg Rickenbacher jako Télemachos. Největším – a zdůrazňuji hned, že příjemným překvapením – byl pro mne výkon mladého a vlastně čerstvě ustaveného barokního ansámblu Velké opery. Tvořilo ho 16 hudebníků, hrajících na dobové nástroje – 7 smyčců, 2 trubky, kontrabas, cembalo a malé varhánky, vedle toho 2 loutny, harfa a předchůdce fagotu, dulcián. Všichni ovládali své nástroje výborně a navíc se dirigentu Attiliu Cremonesimu podařilo vdechnout celému provedení vedle stylového cítění i dramatický tah a spád, jakýsi živoucí tep. Cremonesi je ostatně vyhledávaným vykladačem barokní hudby, nastudoval už řadu oper na předních scénách a se svým souborem Arcadia hostuje po celém světě. Kromě toho byl dlouho asistentem René Jacobse při operních a oratorních produkcích a také jeho klavírním doprovazečem. Nyní chystá například ve Státní opeře v Berlíně Purcellovu operu Dido a Aeneas a v Ženevě nastuduje už zmíněnou Monteverdiho operu Korunovace Poppey, ve které bude Fortunu a Drusillu zpívat naše Martina Janková. Myslím, že v jeho Le Bâtiment des Forces Motrices

foto archiv

monteverdiho návrat odyssea na netradi ní scén" v ženev"





zahranií

osobě našla ženevská opera ideálního dirigenta pro pokračování své monteverdiovské trilogie – která je sama o sobě výborným dramaturgickým nápadem, realizovaným zde za ředitelské éry Jean-Marie Blancharda, který nastoupil jako generální intendant před 5 lety. Podobně se zde postupně začaly provozovat i opery Richarda Wagnera – r. 2004 to byl Parsifal v hudebním nastudování Armina Jordana, r. 2005 pak Tannhäuser (dirigoval Ulf Schirmer) a Tristan a Isolda. Tuto operu nastudoval opět Armin Jordan, který v nadcházející sezoně uvede Wagnerovy Mistry pěvce norimberské. S orchestrem Románského Švýcarska, jehož historie sahá až do r. 1918 k Ernestu Ansermetovi, a který pravidelně působí v opeře. Navíc má i své vlastní koncertní cykly i hostování v zahraničí; od září 2005 stojí v jeho čele jako šéfdirigent Marek Janowski. Kromě Mistrů pěvců a Korunovace Poppey uvede ženevská opery v příští sezoně nově ještě Mozartovu operu Così fan tutte, Straussovu Ariadnu na Naxu, Donizettiho Dona Pasquala, v jednom večeru dvě Bartókova díla – balet Podivuhodný mandarín a operu Hrad knížete Modrovouse, a vrátí se k úspěšné inscenaci Šostakovičovy Lady Macbeth v režii Nicolase Briegera z r. 2001, kterou zahajoval své ženevské působení Jean-Marie Blanchard. Závěrem ještě malou poznámku: ženevská opera se obdivuhodně stará o své návštěvníky. Součástí programového katalogu na příští sezonu je i CD se slovem provázenými ukázkami ze všech nově uváděných oper. K Monteverdiho Odysseovi bylo navíc ve spolupráci s konzervatoří vydáno CD, na kterém jsou postupně vysvětlovány a na klavírních ukázkách dokládány prvky skladatelova slohu i celá opera. Grand éâtre de Genève – Claudio Monteverdi: Il ritorno d´Ulisse in patria. Dirigent Attilio Cremonesi, režie, scéna, světla Philippe Arlaud. Premiéra 11. června 2006 v Le Bâtiment des Forces Motrices, psáno z reprízy (recenzováno 5. představení) 19. června 2006. •

open-air na baltském pobeží Stralsund, Greifswald, eater Vorpommern  Lenka Šaldová V letních měsících vyvrcholila první samostatná sezona intendanta Antona Nekovara v severoněmeckém Divadle Vorpommern. Režisér, dobře známý také v Čechách (naposledy inscenoval ve Státní opeře Praha Donizettiho Lucii z Lammermooru), se snaží zbavit divadlo, které hraje v městech Stralsund a Greifswald, provinčnosti. A letní open-air v tomto smyslu není jen atrakcí, ale také příležitostí přesvědčit tisíce turistů přijíždějících k Baltskému moři o uměleckých ambicích tohoto divadla. Významnou událostí je pro mě především inscenace Verdiho Aidy – hraje se opět na lodi ukotvené ve stralsundském přístavu, orchestr je v pootevřeném podpalubí, diváci přihlížejí ze břehu. Anton Nekovar vyšel v základní režijní koncepci i v kostýmech ze své zdařilé liberecké inscenace, nicméně ve Stralsundu ještě značně narostlo kouzlo prostých, a přitom vizuálně atraktivních situačních řešení, emotivních scén rituálních i niterných. I díky důmyslné scéně s dominantní zlatavou otáčecí pyramidou. Jak je působivé, když se část pyramidy rozevře a Ramfis se objeví ve výšce proti modré obloze! Nebo když se jeviště při nilské scéně světlem zabarví dozelena a na bocích lodi se mihotá odraz vody! Nebo když Amneris coby anděl smrti v závěru nad Aidou a Radamem rozevírá „křídla“, to vše osvětleno jen plameny ohňů! Efekty přitom slouží především meditativnímu vyprávění příběhu. A osudy milujících a nešťastných lidí vskutku vezmou za srdce, když je představují Dagmar Žaludková, Anna Ryan (Aida), Galia Ibragimova (Amneris) či Anatolij Orel (Amonasro), všichni výborně zpívající.

foto archiv

Kontroverzní socha svobody v inscenaci muziálu Hair, Ostseefestpiele, Greifswald

V Německu ovšem větší pozornost vzbudila inscenace muzikálu Hair u greifswaldského kanálu, a to ještě před premiérou: na jevišti stojí obří socha svobody, v pravé ruce ale nedrží pochodeň, místo toho trčí prsteníček její pravé ruky opovržlivě vzhůru. Když si na sever Německa pozvala Angela Merkel amerického prezidenta, nabyla scénografie nového významu a zazněly dokonce hlasy, že socha musí pryč. Nakonec zvítězila umělecká svoboda, socha stojí nadále, za uchem květinu, hraje při představení všemi barvami, kouří jointa, zvědavě poulí oči (točí se jí v nich slunečníky), z prsou jí lezou vojáci… Je to vtipné a důvtipné, bohužel, více nežli samotná taneční čísla a činoherní pasáže. Hair vypráví o sebevědomé generaci, která překračovala tabu – dnes se mi zdá už hodně naivní, leč ukazuje se, že v postsocialistickém severním Německu ještě dokáže vyvolávat emotivní reakce, a to přesto, že se podle mě nejedná o představení, které by výrazně jiskřilo energií. A některá tabu v této oblasti kupodivu platí stále: zřejmě se chystá další skandál poté, co místní noviny otiskly detail nahatých herců-hippies, ti jsou pobouřeni a na následujícím představení se nesvlékli. Snad i tenhle rozruch přejde a nakonec vlastně napomůže propagaci divadla, které si zaslouží, aby se o něm mluvilo. Pro umění, které se tu snaží v ne zrovna lehkých podmínkách dělat. eater Vorpommern – G. Verdi: Aida. Dirigenti Mathias Husmann a Koji Kawamoto, režie Anton Nekovar, scéna Sabine Lindner, kostýmy Jozef Haščák a Christine Becke, choreografie Ralf Dörnen, sbormistři omas Riefle a Güngher Wolf, dramaturgie Lür Jaenike. Premiéra 24. 6. 2006 – Seebühne Stralsund. eater Vorpommern – G. Ragni, J. Rado, G. MacDermot: Hair. Dirigent omas Bloch-Bonhoff, režie a choreografie Andrea Heil a Ramesh Nair, scéna Susanne omasberger, kostýmy Eliseu Weide, dramaturgie Lür Jaenike a Stefan Ulrich. Premiéra 12. 7. 2006 – Bühne am Museumhafen Greifswald. •

fotbalová hore ka v berlínské komické opee Berlín, Komische Oper  Josef Herman Češi žijí hokejem, o čemž autoři středního věku Jaroslav Dušek s Martinem Smolkou napsali operu Nagano – možná vůbec nejzajímavější a rozhodně nejúspěšnější původní operu posledních patnácti let. V zásadě třídílnou, hokej se hraje na třetiny. Němci žijí fotbalem a skladatel také (mladšího) středního věku Moritz Eggert napsal celovečerní dramatickou skladbu Die Tiefe des Raumes (Z hloubi prostoru), kterou žánrově označil za Fussballoratorium. Dvoudílnou, fotbal se hraje na poločasy. Poprvé ji uvedli vloni v Bochumi v rámci Ruhr Triennale, především se však stala oficiální součástí uměleckého a kulturního programu FIFA pro fotbalové mistrovství světa pořádané v červnu a červenci právě v Německu. Zpětně zní jakési motto z prohlášení fotbalisty Erika Meijera „Není nic horšího než druhé místo“ trochu ironicky – celá země hnala své hochy do berlínského finále ke čtvrtému titulu mistrů světa, nakonec si ho však nezahráli a skončili třetí. Na začátku mistrovství se však zdálo, že je připravena nadmíru aktuální inscenace. Tři představení, která Komická opera uvedla na zahájení mistrovství 8. června (dvě reprízy pak k ukončení mistrovství 9. července) však vyzněla trochu rozpačitě. Spíš připomínala kulturně-politickou povinnost než spontánní zaujetí hudbou a tématem a už v tom by se dal shledat první rozdíl vůči Naganu. Nevím, jak další představení, premiéra byla navštívena skromně, a jen sporadicky



foto archiv

za hr an i  í

Z původního uvedení fotbalového oratoria v Bochumi, 2005

přišlo ryze sportovní publikum, které se v hledišti neumělo chovat. Možná i proto, že se zjevně nudilo, což se Naganu věru nestávalo, leč přehrady mezi světem sportovním a uměleckým zažilo také – vzpomeňte na protesty hokejistů vůči svým obrazům na scéně. Podivnější je, že informace o fotbalovém oratoriu zmizely z webových stránek Komické opery (zůstala jen zasutá tisková zpráva), o fotografii z inscenace není potuchy (proto přikládáme ilustrativní snímek z bochumského uvedení). Proč? Pochybnosti trochu budilo už obsazení, rozhodně jsou tu běžně ke slyšení pozoruhodnější hlasy, jakkoli i tyto bychom u nás slýchali s povděkem. Pěvci to však neměli jednoduché už pro technicky obtížné party, jakkoli mohli zpívat z not. Provedení se totiž tváří jako koncertní provedení jevištního díla, zpívá se u notových pultů, ve skutečnosti však jde o svébytnou inscenaci oratoria. Role koncertních pěvců proto museli interpreti sehrát stejně jako své divadelní postavy, a zvládli to dobře, až na občasné přehrávání. Sváděly k němu už groteskní kostýmy, Fotbalista (Corby Welch) byl od pasu nahoru oblečen koncertně, ve fraku, motýlku a bílé košili, od pasu dolů fotbalově – kopačky, štulpny, trenýrky. Na sportovní lavičce před orchestrem seděli Novinář (Michael Nagy) a Starý internacionál, jenž si přinesl basu lahváčů, žvýkal žvýkačku, popíjel a pivo nabízel všem kolem, také dirigentovi. Roli Trenéra statoval skutečný fotbalista (Lars Leese) a zápas občas divoce komentoval skutečný Reportér (Werner Hans) v nevkusné kravatě a baloňáku, tedy neherci. Dvě zpěvačky byly v barokní logice oblečeny do krásných koncertních šatů, jedna ztvárnila Ctnost (Claudia Barainsky) a druhá Neřest (Ursula Hesse von den Steinen), které se sváří o fotbalistův život a duši. Divadelně nejdůležitější jsou však ochozy stadiónu za orchestrem, na kterých dokonale znázornili chování fotbalových fanoušků členové a členky sboru, oblečeni v současných textiliích, tričcích, bundách, kraťasech, širokých plandavých kalhotách, džínech a tak, omotáni vlajkami a šálami, vyzbrojeni trubkami, píšťalami, řehtačkami a láhvemi všeho druhu. Fandí, gestikulují, radují se a zlobí, prostě vášnivě prožívají zápas, jehož průběh je osou fotbalového oratoria. V Naganu bylo zobrazení několika olympijských zápasů jen přirozeným těžištěm, nikoli však integrujícím principem opery. Stejně jako v Naganu je však i tady nejpodstatnější komentář sportovní dění, realizovaný vsunutými pasážemi – mimochodem, opera je ideální k takovému zacházení s dramatickým časem, prostorem, ale i tématy a příběhem! Fotbalovou atmosféru doplňovaly projekce, na nichž se zprvu představovala fiktivní mužstva, samí světoví hráči, mezi nimiž jsem zahlédl také Pavla Nedvěda. Nechyběly různé fotbalové suvenýry, které v těch fotbalově i jinak horkých měsících byly v každé výloze. Věřili byste, že v Berlíně dokonce i keře v parku ostříhali dokulata a obarvili jako míče? Sbor musel fyzicky únavné poskakování, skandování a mexické vlny střídat různorodým, technicky nelehkým zpíváním,



zahranií

od fanouškovských chorálů přes intonačně složité sbory klasické faktury až po řadu drobných sól a třeba hlasitého hvízdání. Klobouk dolů, byli perfektní. Nezbytné popisy klíčových míst zápasu, v inscenaci Nagana příležitost ke vtipným tanečně pantomimickým kreacím, tu byly jen „odvysílané“ projekcemi sestřihů reálných televizních záznamů. Vůbec dílo samo, i jeho berlínská inscenace, podobně jako Nagano připomíná reálné postavy a události, množství konkrétních narážek z německého fotbalu však asi cizincům, zvláště když se jako já moc o fotbal nezajímají, uniká – ale myslím, že i berlínské operní publikum leccos nepochopilo. Už název díla cituje sportovního komentátora, který o jednom z německých hráčů Günteru Netzerovi (letos glosoval mistrovství pro televizi ARD) prohlásil, že jeho přihrávky se vynořovaly „z hloubi prostoru“ hřiště přímo před branku soupeře. Jedna z klíčových árií před závěrem opery zase připomíná italského trenéra Trapattoniho, kterého v roce 1998 kritizovali hráči FC Bayernu Mnichov za to, že pod ním několikrát prohráli, a on italskou němčinou na tiskovce prohlásil „Ich habe fertig“ – jako že už toho má dost. Na druhé straně samotný zápas na rozdíl od Nagana není konkrétně historický, ale fiktivní, modelový stejně jako ústřední téma, jímž je bezejmenný fotbalista potácející se mezi Ctností a Neřestí. Zápas ovšem má, na rozdíl od střetu alegorických postav, konkrétní výsledek – Německo (patrně s Brazílií) v prodloužení vítězí 3:2! Inu přání otcem myšlenky. Oproti ve formě naprosto volnému a originálnímu Naganu lze ve Fussballoratoriu shledat základ středověké morality a jisté prvky barokní opery, jakkoli skladba stejně jako Nagano sestává z volného sledu uzavřených scén. Stylově jsou velmi otevřené, sahají od perzifláže reálné fotbalové „hudby“ (skandování, chorály apod.) přes aleatorní plochy až po tradiční kompoziční formy ve sborech a zejména áriích. Jestliže Smolka hudbu podřídil důsledně situacím, skoro se dá říci, že ji v nich rozpustil, Eggert hudbu upřednostnil – zřejmě i proto hovoří o oratoriu. Převažují spíše tradicionalistické postupy, stavěné do protikladu k fotbalovému hluku (fandovská trubka ovšem zacituje Toreadora z Carmen!), je zde hodně lyrických spočinutí. A líbivých melodií, které svědčí o snaze oslovit široké publikum. Vysoké soprány doprovázené dřevy a svítívými houslemi připomínají hudbu sfér. V dramatické funkci jsou tu použity i parodie sportovních pochodů či současného i bývalého popu. Party Fotbalisty, Ctnosti a Neřesti zase skladatel vybavil virtuózní technikou v principu jak už řečeno barokním, v krajních polohách a s obtížnými koloraturami. Stojí za připomenutí, že i Smolka napsal part Dominika Haška pro barokní virtuózní kontratenor, když chtěl brankáře zobrazit jako hokejového Boha. Ostatně svět sportu a opery se nejzřetelněji propojuje právě zpěvem jako specifickým sportovním výkonem. Leč Eggert zjevně víc než Smolka usiloval o ryze hudební kvality a jaksi kompoziční závažnost a rafinovanost díla. Je otázkou, zda právě tato ambice, vedoucí k trochu akademickému estetizování světa fotbalu, nakonec neuzavřelo Eggertovu dílu dveře k současnému většímu ohlasu, jenž Naganu rozhodně nechyběl. Je otázkou, zda vůbec a jaký ohlas budou mít obě díla za pět, deset či padesát let. Nicméně je zjevné, že současná opera ve snaze uplatnit se v dnešním životním tempu šilhá i po sportovních námětech, ba dokonce že pro zobrazení sportovního světa jsou její prostředky vhodnější nežli pro zobrazení jiných současných prostředí. Eggertovo Fussballoratorium v pozoruhodném provedení Komické opery tuto tezi rozhodně potvrdilo. Komische Oper Berlin – Moritz Eggert: Die Tiefe des Raumes, Ein Fussballoratorium. Dirigent André de Ridder, libreto Michael Klaus, sbormistr Robert Heimann, režie Jochen Fischer, scéna a kostýmy Katrin Kath. Premiéra 8. 6. 2006. •

mnichovské operní slavnostní hry %&&' anebo konec jedné éry Mnichov, Bayerische Staatsoper  Zbyněk Brabec Jako každým rokem – jsou červencové operní slavnosti v Mnichově vyvrcholením celé operní sezony, kdy jsou uvedeny nejen nejúspěšnější nové inscenace, ale v rámci festivalu se konají i premiéry nových inscenací. Do běžného repertoáru jsou pak zváni významní operní pěvci doslova z celého světa. Letošní Mnichovské operní slavnostní hry se konaly ve znamení odchodu stávajícího vedení Bavorské státní opery – intendanta sira Petera Jonase a generálního hudebního ředitele Zubina Mehty, kterého od příští sezony vystřídá Kent Nagano, přičemž nástupce sira Jonase Klaus Bachler se ujme své funkce až k 1. 9. 2008 (do té doby povede Bavorskou státní operu prozatímní triumvirát). Oba odcházející se mohou pyšně ohlédnout za svou vykonanou prací. Sir Peter Jonas stál v čele této významné operní instituce od roku 1993. Za jeho vedení nastudovala Bavorská státní opera okolo 90 nových inscenací oper od Claudia Monteverdiho až po současné skladatele, např. Ariberta Reimanna, Jörga Widmanna a Ruediho Häusermanna. Přesně třetinu nových produkcí tvořila díla 20. a 21. století, plný tucet jich zde zaznělo ve světové premiéře. Když v roce 1993 sir Jonas v Mnichově nastoupil, na repertoáru bylo 29 různých oper. V roce 2005 jich bylo neuvěřitelných 52! Významný je především podíl barokních oper v repertoáru, péče o operní odkaz Richarda Wagnera (nyní se hrají všechna jeho díla kromě tří prvotin) a moderních skladatelů. Od roku 1998 na postu generálního hudebního ředitele působil indický dirigent Zubin Mehta, který zde nastudoval 17 nových inscenací. Svou taktovku pozvedl zhruba při 400 operních představeních a koncertech. Neustále stoupala také návštěvnost představení, která se pohybuje mezi neuvěřitelnými 91–94%. Velice se divadlu dařilo i po ekonomické stránce – stále rostl příjem ze vstupného, úspěšný byl i sponzoring, který se od roku 2001 pětkrát navýšil. V roce 2004 se podařilo otevřít nové zkušební prostory na Marstallově náměstí, čímž skončilo čtyřicetileté provizorium. Od roku 2000 do dnešních dnů jsem v Mnichově viděl na třicet operních představení. Ani jednou jsem nezažil v představení sebemenší kolaps, nesouhru, slabší výkon sólisty, sboru nebo orchestru. Sir Jonas vedl soubor pevnou rukou. Jistě není bez zajímavosti, že z oněch třiceti představení jsem nezažil jediné, kdy by nesledoval jeho průběh ze své intendantské lóže po pravé straně hlediště! Náhoda? Je tedy samozřejmé, že poslední Mnichovské operní slavnostní hry tohoto vedení byly vyvrcholením celé jejich epochy. Měly nejbohatší program ve své historii. V období od 25. června do 31. 7. 2006 bylo uvedeno 29 různých operních inscenací. V premiéře zazněly opery Mojžíš a Áron Arnolda Schönberga a Gewähltes Profil: lautlos Ruediho Häusermanna. K Mozartovu výročí byl uveden Únos ze serailu a Figarova svatba, zaznělo pět oper Richarda Wagnera, repríza opery Medusa skladatele Arnalda de Feliceho, kterou si u skladatele Bavorská státní opera objednala a v listopadu minulého roku premiérovala. Z operních rarit byla uvedena ještě opera Královské děti Engelberta Humperdincka. Na festivalu zaznělo také deset barokních oper (od Händela, Monteverdiho a Cavalliho), které jsou u mnichovského publika nesmírně oblíbené. Když v roce 1994 sir Jonas uvedl Händelovu operu Giulio Cesare, probudil v Mnichově obrovskou

foto archiv

za hr an i  í

David Daniels (Orlando)

vlnu zájmu o barokní operu, kterou, i díky mimořádnému nasazení dirigenta Ivora Boltona, zde provozovali na špičkové úrovni s nejlepšími evropskými pěvci, kteří tento specifický repertoár umějí zpívat. Samozřejmě na repertoáru letošního festivalu byly i opery běžného repertoráru, např. Fidelio či Rigoletto. I letos se konala řada dalších doprovodných akcí v rámci řady Festpiele +, baletní představení, komorní koncerty a písňové recitály. Také v letošním roce se v rámci projektu Opera pro všechny konal přenos operní inscenace na obří plátno před budovou Národního divadla. Letos byla uvedena opera Tristan a Isolda a následující den koncert, na němž byla provedena Beethovenova IX. symfonie (obě pod taktovkou Zubina Mehty). Díky sponzorství firmy BMW byl vstup na obě akce zdarma. V rámci festivalu se konala také výstava plakátů k jednotlivým operním inscenacím, které od roku 1993 tvoří Pierre Mendell. Každý plakát je pak zároveň titulní stranou programové brožury (dodejme, že programy mají v Mnichově velmi vysokou úroveň)! Na letošním festivalu vystoupila řada špičkových operních pěvců – za všechny jmenujme alespoň Roberta Gambilla, Stephena Goulda, Editu Gruberovou, Anju Harteros, Vesselinu Kasarovou, Simona Keenlysideho, Marjanu Lipovsek, Waltraud Meier, Ann Murray, Matti Salminena, Roberta Scandiuzziho, Gabrielu Schnaut, Petru-Marii Schnitzer, Petera Seifferta, Johna Tomlinsona, Violetu Urmanu a Ramóna Vargase. Věnujme se ještě alespoň krátce dvěma inscenacím Händelových oper, které byly na letošním festivalu provedeny. Inscenace opery Ariodante měla premiéru v roce 2000, Orlanda v letošním květnu. V obou případech se jednalo o mnichovské premiéry, neboť tato díla dosud v bavorské metropoli nezazněla. Obě opery inscenačně připravil stejný tým – za dirigentským pultem stál Ivor Bolton, režii měl



David Alden. Jak je v Mnichově zvykem, obě opery byly uvedeny v kompletní podobě bez škrtů – každá trvala okolo čtyř hodin. Předlohou k oběma operám byl Händelovi tehdy velice oblíbený Zuřivý Roland od Ludovika Ariosta (Händel k němu sáhl ještě ve své Alcině). Ariodante – drama o lásce a žárlivosti, byl inscenován v podstatě tradičně, zatímco Orlanda režisér Alden posunul do naší současnosti. Ve své režijní koncepci vyzdvihl postavu Zoroastra, který jako by celý příběh řídil. Jeho plánům slouží i Dorinda, která je vykonavatelkou jeho vůle. Celá inscenace se odehrává na jakési současné vojenské základně, když Zoroastro vytvoří Orlandovi virtuální válku, aby jej od milostných avantýr obrátil k heroickým činům na poli válečném, na jevišti jsou moderní rakety nejrůznějších velikostí. Vzdor této koncepci, nebo právě díky ní, jsou vztahy mezi jednotlivými figurami velice jasně čitelné. Aldenův nezaměnitelný režijní rukopis, jeho schopnost hluboké analýzy díla a vytvoření naprosto čitelné koncepce, bohužel, mnoho návštěvníků nepřesvědčil. Ti režiséra při závěrečném děkování „odměnili“ hlasitým bučením. Velké uznání zaslouží naprosto stylové hudební nastudování dirigenta Boltona i výkony většiny pěvců. V opeře Ariodante to byla především irská mezzosopranistka Ann Murray, která znamenitě odlišila všechny Ariodanteho árie a ukázala, jak obrovské výrazové možnosti tato barokní operní postava skýtá. V obou operách vytvořila sopránové role ukrajinská sopranistka Olga Pasichnyk, která zejména v postavě Dorindy v opeře Orlando prokázala také nemalé herecké schopnosti. Její pěvecký výkon byl v obou představeních více než suverénní. V opeře Orlando zazářila také anglická sopranistka Rosemary Joshua, známá interpretka barokní hudby, která vytvořila postavu Angeliky. Báječný byl po pěvecké i herecké stránce představitel Zoroastra Alastair Miles. Velkým problémem při uvádění barokních oper v současnosti je obsazení rolí napsaných pro kastráty. Byly doby, kdy je zpívali barytonisté nebo tenoristé, později ženy, dnes je ponejvíce interpretují tzv. countertenoristé. Countertenor – pěvec, zpívající zesíleným falzetem, ovšem není kastrát, a jak známo, kastráti se vyznačovali velice zvučnými hlasy. Právě ona zvučnost některým countertenoristům chybí. Partii Orlanda psal Händel pro slavného kastráta Senesina. Americký pěvec David Daniels podal znamenitý výkon, který přirozeně vyvrcholil ve slavné scéně Orlandova šílenství. Naproti tomu zpěv countertenoristy Christophera Robsona v roli Polinessa v opeře Ariodante se v prostorách Národního divadla v Mnichově doslova ztrácel. Letošní Mnichovské operní slavnostní hry živě zdokumentovaly úspěšné působení sira Petera Jonase a Zubina Mehty v čele Bavorské stání opery v Mnichově. Početnému mnichovskému publiku, domácímu i zahraničnímu, lze jen přát, aby i nové vedení bylo neméně úspěšné. Vždyť Bavorská státní opera v Mnichově patří k nejvýznamnějším operním scénám světa. Bayerische Staatsoper München – Georg Friedrich Händel: Orlando. Dirigent Ivor Bolton, režie David Alden, scéna Paul Steinberg, kostýmy Buki Shiff. Premiéra 19. 5. 2006, psáno z reprízy 17. 7. 2006. Bayerische Staatsoper München – Georg Friedrich Händel: Ariodante. Dirigent Ivor Bolton, režie David Alden, scéna a kostýmy Ian MacNeil, choreografie Michael Keegan-Dolan. Premiéra 17. 1. 2000, psáno z reprízy 24. 7. 2006 (derniéra). •

zahranií foto archiv



V popředí John Tomlinson (Mojžíš) a John Daszak (Áron)

… a ješt" trochu stízliv"jší poklona odcházejícím Mnichov, Bayerische Staatsoper  Lenka Šaldová Tři představení (Falstaff, Síla osudu a Mojžíš a Áron) v rámci Mnichovských operních slavnostních her byly mou první zkušeností s tamním operním divadlem – a ve srovnání s českým operním divadlem šlo jistě o značné osvěžení. Poslouchat takové interprety, jakými jsou Lucio Gallo, Violeta Urmana, Mark Delavan, to samo o sobě je už zážitek: krásné hlasy, dokonalá technika, vytříbený výrazový projev. Nicméně přeci jen bych byla trochu opatrnější v superlativech, nežli je Zbyněk Brabec. Při vší úctě k velkým jménům tak musím říci, že podle mě např. Paolo Gavanelli neměl jako Sir John Falstaff úplně svůj den (každopádně ve vyšších polohách trochu bojoval s intonací). A jakkoli šlo o pěvecky opravdu velmi vyrovnaná představení, přeci jen bych našla slabší články řetězu – v Síle osudu například Dagmar Peckovou s pokročilým tremolem a nepřirozenými přechody mezi rejstříky.

Trochu zklamána jsem byla ale především z toho, co je tu považováno za moderní operní divadlo. Verdiho Falstaffa režisér Eike Gramss inscenuje na kruhové šikmě. Ponechává ji prázdnou nebo se tu třeba po celé ploše suší prostěradla, mezi kterými je možno se schovávat, naslouchat apod. – a konkrétní rozehrání situací se mi nejeví výrazně důvtipné. Jistě hodně pomáhá kouzlo osobností, leč i oni nebezpečně balancují mezi přesně vystavěnou groteskou a rádobyvtipným operním naznačováním, při němž se na výrazně stylizované scéně chovají spíše jako v realistickém prostředí. Na inscenaci Verdiho Síly osudu si vážím především (až nezvykle) temperamentního hudebního nastudování Renato Palumba a jednotlivých pěveckých kreací. Režisér David Alden zasadil postavy do barevně agresivních výtvarných obrazů evokující různá dějinná období. Scénografie je vskutku efektní, zvláště, když se proměňuje před očima diváků: ze zeleného pokoje tak např. Leonora vstupuje do rudě omítnutého exteriéru. Zdá se, že obraz plynule přechází do dalšího – ovšem ke konci je najednou třeba (a to dosti dlouze) přestavovat za zavřenou oponou. Celá inscenace je podle mě překvapivě spíše povrchně efektní nežli skutečně něco vypovídající. Byť některé scény, např. Rataplan, při němž jsou odstřelováni zajatci v jakémsi mříží odděleném táboře, naznačuje, že měl režisér ambice exponovat různá témata. Vše ale podle mě ztroskotává na herectví, či spíše operním neherectví, které je místy za hranicí směšnosti. To nejhorší klišé v moderním, či spíše postmoderním hávu. Po všech stránkách velkou událostí pro mě tak byl jen Schönbergův Mojžíš a Áron, premiéra letošních slavnostních her. Expresivní zpěv Johna Daszaka a barevná zpěvavá řeč Johna Tomlinsona, k tomu precizní sborová recitace v kombinaci s čistě zpívanými sborovými pasážemi, bojovné i tiché inervující ataky orchestru – vše měl Zubin Mehta na první repríze pevně v rukou. Režisér David Pountney vidí Mojžíše a Árona jako dvojčata spojená červenou pupeční šňůrou. Nahrává mu přitom, jak jsou si Tomlinson s Daszakem, šedouvousí pánové s pleší, podobní. Až úplně na konci, kdy se nesmiřitelně rozdělí, odliší je kostýmem: jeden je černý, druhý bílý – jako pozitiv a negativ. Pountney k sobě skládá sugestivní obrazy: lid si žádá obraz Boha a dostane se mu Zlatého telete – a radostný tanec je ukázkou totální anarchie. Otevřela se cesta ke konzumní, násilnické společnosti: lidé řádí mezi oltáři z televizních obrazovek, z částí automobilu, s poslepovaných plastikových lahví, jevištěm projíždějí bandy na motorkách, prýští tu krev. Mojžíš sjedná pořádek – leč v jeho fanatismu a v uniformovaném mašírujícím davu je též cosi hrozivého. Působivé – kéž by takové inscenace vznikaly také u nás. Bayerische Staatsoper München – Giuseppe Verdi: Falstaff. Dirigent Zubin Mehta, režie Eike Gramss, výprava Gottfried Pilz, světlo Manfred Voss, sbormistr Andrés Máspero. Premiéra 17. 1. 2001, psáno z reprízy 30. 6. 2006. Bayerische Staatsoper München – Arnold Schönberg: Mojžíš a Áron. Dirigent Zubin Mehta, režie David Pountney, scéna Raimund Bauer, kostýmy Marie-Jeanne Lecca, choreografie Beate Vollack, světlo Mimi Jordan Sherin, sbormistr Andrés Máspero. Premiéra 28. 6. 2006, psáno z reprízy 1. 7. 2006. Bayerische Staatsoper München – Giuseppe Verdi: Síla osudu. Dirigent Renato Palumbo, režie David Alden, výprava Gideon Davey, choregrafie Beate Vollack, světlo Reinhard Traub, sbormistr Andrés Máspero. Premiéra 28. 6. 2005, psáno z reprízy 2.7. 2006. •

za hr an i  í

montpellier danse %&&' Montpellier, Opéra Corum, Atelier des Ursulines, Opéra Comédie, Cours des Ursulines, eatre Jean Vedas, eatre du Hangar  Marcela Benoniová Montpellier, město francouzského jihu, metropole kraje Languedoc-Roussillon, kde se již od středověku setkávali kupci, dobrodruzi, cestovatelé, vědci a umělci, křesťané, židé i muslimové, je také městem studentů. Studuje jich tady přes 60 000 a nejdůležitějšími fakultami jsou medicína a práva. Francois Rabelais tady napsal svého Pantagruela, žil tu Nostradamus a významný badatel Rogier de Neplval tady založil v době Jindřicha IV. nejstarší botanickou zahradu ve Francii. Neuvěřitelná atmosféra na dosah Středozemního moře je mezi kanály a rybníky a nekonečnými plážemi, kde slunce téměř nikdy nezachází. Mimo řadu festivalů hudebních a divadelních se od roku 1981 traduje Mezinárodní festival tance Montpellier Danse. Letošní 26. ročník se konal od 24. 6. do 7. 7. a zaměřil se tematicky na vztah Evropy a islámu. Jean Paul Montanari, ředitel i zakladatel festivalu řekl: „Pozval jsem choreografy a tanečníky z Maroka, Alžíru, Tuniska, Turecka, Iránu a Izraele. Především tito umělci evokují téma, které tento ročník přináší. Vztah islámu a těla, exilu a politiky, míchání kultur, neustálé přemísťování lidí a především postavení žen na jihu kolem Středozemí. Chtěli by svou prací vzdorovat a čelit nesnadné situaci ve svých zemích. Tím, že mohou ukázat svoje díla na mezinárodní platformě, vrátí se domů s jistým renomé a to by jim mělo doma pomoci.“ Mezi pozvanými byly soubory z Belgie, Holandska, Španělska a samozřejmě z Francie. Celkem se uskutečnilo 32 představení a 18 světových premiér. Světově proslulý choreograf Ohad Naharin, šéf Batsheva Dance Company z Izraele zahájil festival premiérou ree. Ve třech částech nazvaných Bellus, Humus a Secus zazněla hudba J. S. Bacha, Eno Briana, Chari, Chari Kid 606 + Rayon. „Mluvím o současnosti, o dnešku, o dnešních mladých lidech. Vymyslel jsem si choreografický jazyk, kterému říkáme gaga (něco jako dada v literatuře), který je absolutně mimo svět baletní techniky. Nechci, aby se v mém představení hledalo něco politického. V procesu tvorby je důležitá svoboda. Svoboda je stále hlavní otázkou a v nynější Izraeli je zpochybněna“, říká Ohad Naharin. Jeho tanečníci mají neuvěřitelnou energii. Stačí, i když jen stojí a stále září. Svými těly vyjadřují stav své duše, své silné emoce. Mnohé situace zvláště v partnerských vztazích se však u Ohada Naharina řeší velmi agresivně. Úžasný je vjem diváků, hltají dokonalé vyjádření, mají však pocit, že by to mohli tančit také. Protože pohybový slovník je někdy až civilní, normální, bez příkras. Není esteticky „deformován“ do nepřirozené stylizace. Ve třetí části je téměř plné obsazení souboru a graduje až do extrémní show, kdy každý tanečník sám za sebe může něco ukázat. V jisté fázi improvizace jsou schopni se svléci donaha. Další produkcí byla premiéra tanečnice a choreogray souboru Sharon Eyal nazvaná Bertolina. Také zde je nasazené neuvěřitelné, přímo závodní tempo a technika. Máte pocit, že před vámi netančí školený soubor, ale nějak divoký primitivní kmen z Afriky nebo zvířata, která letí savanou. Je to silný a vzrušující zážitek. Jedná se o jistý druh rituálu, kde se řeší láska a sex, setkávání a odchody, naděje a zmar.



Třetí představení, uvedené výjimečnou Batsheva Dance Company, je nazvané Mamootot (hudba koláž). Bez jakéhokoliv divadelního triku tančí devět tanečníků v plných světlech a jsou obklopeni ze čtyř stran diváky. Tanečníci si v krátkých pauzách sedají do publika. Jste tedy přímo v ohnisku kreace a s intenzivním pocitem tančíte téměř s nimi. Nejde o žádný příběh ani poselství. Je to jen absolutní jevištní prezence a energie, která vás omamuje. Gilles Jobin začínal svou kariéru tanečníka ve Švýcarsku. Dnes se již více věnuje choreografii. Nové dílo nazvané Double deux s hudbou Christiana Vogela opět řeší více vztahy mezi lidmi. Kanonické repetitivní sekvence jednotlivců se zmohutní ve společný tanec celé skupiny nebo dvojic párů, které na bázi nonverbálního jednání a kontaktní improvizace vytváří napjaté dialogy. Kompozice má pevný řád a jasnou strukturu. Ital Émio Greco a Holanďan P. C. Scholten již deset let tvoří nerozdělitelnou tvůrčí dvojici. Tentokrát předvádí Hell. Peklo ve všech možných formách a různé inspirace. Samozřejmě, že vychází částečně z Danteho Božské komedie, ale i hudba vybraná částečně z Beethovenovy 5. symfonie vnáší do představení velkolepě vnímaný osud. Podivně začíná představení šíleným kabaretem. Snad právě touto rozdílností žánrů chce choreograf vytrhnout diváka z každodennosti. Chce ho vrhnout v křečovité hektické situace dnešního života, kterými se jistě peklu blížíme. Představení má ve smyslu dlouhých entrée a čekání na výstup téměř operní formu. Pak se naopak intenzita tance a zběsilá rychlost někdy přespříliš dlouhými frázemi vyhrotí téměř do extáze plné strachu a paniky. Na slavné téma Beethovenovy „Osudové“ jsou všichni nazí. Také my půjdeme nazí a sami z tohoto světa odejdeme. Otázkou je, zda projdeme peklem. Anne eresa de Keersmaeker a její soubor Rosas je na evropské scéně již přes dvacet let. Rezidentně je stále v Bruselu v éâtre de la Monnaie. Uvádí dílo nazvané D´un soir un jour. „Dlouho jsem se nedostala k hudbě, kterou miluji“, řekla. „A to je hudba Clauda Debussyho, zejména Faunovo odpoledne a Hry. V této hudbě je zářící jas, je v ní světlo. A to mne i scénografa Jana Jarrise Lamerse úžasně zasáhlo. Snažila jsem se jít do hloubky klíčového díla Václava Nižinského v Ďagilevově souboru. Nižinskij a Debussy znamenali klíčový zlom pro nové balety, ale i pro současný tanec. Samozřejmě nedělám rekonstrukci, jen částečně se dotýkám původních gest a gestiky, kterou Nižinskij použil.“ V celém večeru mapuje také hudbu Igora Stravinského a sice jeho Symfonii pro dechové nástroje a Ohňostroj. Také minimální hudbu svého oblíbeného skladatele George Benjamina. Vzniklo skutečně velkolepé dílo s naprosto virtuosními výkony tanečníků, choreograficky velmi prostorově bohaté a s noblesou tanečního slovníku. Představení bylo výjimečné také tím, že bylo doprovázeno Národním Orchestrem z Montpellier. Německá choreograa Helena Waldmann představila iránskou cenzurou zakázané představení Letters from Tentland – Return to Sender. Iránské tanečnice zpívají a tančí pod stany. Okénka stanů, ze kterých na nás koukají, připomínají povinnou pokrývku hlavy žen. Sugestivní představení vydává svědectví o každodenním životě, o bezpráví žen ve světě islámu. Představení končí výzvou všem mužům v hledišti, otevřeným dialogem. Představení objelo celý svět, v Teheránu však bylo zakázáno. Choreograa touto obnovenou premiérou vyzývá tak spolu s iránskými ženami, které žijí v exilu, veřejnost k porozumění a řešení zmíněných problémů. •

foto Bettina Stöb

Iránská tanečnice v představení Letters from Tentland – Return to Sender choreogra y Heleny Waldmann

Hudební veletrh Praha 2006 ve Veletržním paláci Ve dnech 21.–23. září 2006 pořádají společnost AC EXPO a vydavatelství Muzikus již čtvrtý ročník Hudebního veletrhu Praha 2006 ve Veletržním paláci v Praze. Veletrh, na kterém se prezentují nejvýznamnější prodejci a výrobci hudebního průmyslu v České republice, je po celou dobu přístupný jak odborníkům, tak i široké hudební veřejnosti. Téměř 90 vystavovatelů, reprezentujících více než 400 českých i světových značek, představí svoji nabídku na čisté výstavní ploše bezmála 2 000 m2. Vedle tradičních vystavovatelů se účastní i nově vzniklé firmy a prezentují se také malé firmy – výrobci mistrovských nástrojů, doplňků, agentury, hudební vydavatelství apod., které zpestřují nabídku veletrhu. Ve velké dvoraně návštěvníci naleznou především dovozce elektronických i akustických hudebních nástrojů a příslušenství, ale také studiovou techniku, v pasáži A a hale A představí vystavovatelé jevištní techniku, v hale B nahrávací i reprodukční techniku a hudební soware, v polopatře haly B se budou prezentovat malé firmy výrobci nástrojů, prodejci doplňků, hudební vydavatelství a další. V malé dvoraně vystavují výrobci a dovozci akustických hudebních nástrojů a vydavatelé hudební literatury. V letošním roce pořadatelé zaměřili doprovodný program především na odborné návštěvníky – muzikanty, hudební pedagogy, techniky světla a zvuku a ve třech auditoriích bude možné po celou dobu veletrhu seznámit se formou workshopů s novinkami, technikou, tvůrčími postupy apod. předních osobností české hudební scény. Navíc, v kinosále budou všechna dopoledne určena pro prezentaci nainstalované jevištní techniky. Nezapomínáme ani na nejmenší – prostor v mezaninu je vyhrazen hudební školičce – „Děti, pojďte si (za)hrát“, která se skládá z několika částí: Hudební divadélko Romaneto (ve čtvrtek a v pátek) a dvojice Vanda a Standa (v sobotu) představí nejmenším dětem zábavnou formou při aktivní práci s divákem základní principy hudby. Drumcircly připravené ve spolupráci s TNM jsou speciální aktivitou, kdy pod vedením zkušeného koordinátora účastníci (děti i dospělí) hrají různé rytmy a melodie na perkusní nástroje. Cílem je společně si zahrát pro radost. Hudba hrou - k dispozici jsou vedle nástrojů různé názorné hudební artefakty, na kterých si děti mohou vyzkoušet „jak to funguje“ a pochopit i technické principy, které vládnou hudbě.

Veletrh je otevřen od čtvrtka do soboty (21.–23. 9. 2006) každý den od 10:00 do 18:00. Vstupné včetně doprovodného programu je 120 Kč.

Více informací naleznete na www.huvel.cz

HUDEBNÍ VELETRH PRAHA 2006 21.–23. 9. 2006 MARCUS DEML & PAVEL RAZIM & FILIP SPÁLEN¯ | BIG BAND NERATOVICE | GAIA MESIAH | RALF JUNG | PAVEL FAJT THE SCHEUFLERS | PAVEL JAKUB RYBA & MIND THE STEP | LIQUID BOOGIE ROLL | ARAKAIN | HONZA KIRK BùHUNEK | KOËATA A JEJICH TYG¤I | ZDENùK JURAâKA | MAGNUM JAZZ BIGBAND | BLACKNOTE | T.O.P. DREAM COMPANY | TOMÁ· KOâKO | VÍTùZSLAV ·TEFL | PETER BINDER A MILAN KRAMAROVIâ | NOVEMBER 2ND | MILO· VACÍK | DUENDE | FOLK3MAIL | DRUMCIRCLE | HEGE· | ANOTHER WAY

VELETRÎNÍ PALÁC

ãt–so 10:00–18:00

www.huvel.cz

UDÁVÁME TÓN...



z p r á v y z e z a h r anií

osobnosti Velšský basbarytonista Bryn Terfel převzal z rukou královny Alžběty II. tzv. Královninu medaili (Queen‘s Medal) v oboru hudby. Stalo se tak 19. 7. v londýnské Royal Albert Hall na mimořádném koncertě BBC Proms uspořádaném ke královniným 80. narozeninám. Skladatel sir Peter Maxwell Davies ve svém proslovu charakterizoval Terfela jako „inspirující osobnost pro velšskou hudbu a velšské hudebníky na celém světě“. Renomovaný pěvec, který hostuje na nejvýznamnějších světových operních i koncertních scénách, založil ve velšském městě Faenol hudební festival, který se v srpnu 2006 konal již posedmé. Terfel je zatím druhým nositelem tohoto vyznamenání, po dirigentovi siru Charlesovi Mackerrasovi. Sidney Poitier získal cenu Marian Anderson Award. Cena byla založena v roce 1998 a pojmenována po velké americké altistce Marian Anderson, která stanula jako první afro-americká umělkyně na scéně Metropolitní opery (7. 1. 1955). Předchozími nositeli ceny jsou Harry Belafonte (1998), Gregory Peck (1999), Elizabeth Taylor (2000), Quincy Jones (2001), Danny Glover (2002), Oprah Winfrey (2003), Ossie Davis a Ruby Dee (2005). Slavný americký herec, režisér a aktivista Sydney Poitier převezme cenu 14. 11. na koncertě Filadelfského orchestru v Kimmel Center ve Filadelfii. Dirigent Gianluigi Gelmetti oznámil, že v roce 2008 ukončí svou činnost jako hudební ředitel Opera di Roma. Šéfdirigentem Římské opery, v níž dirigoval od roku 1973, se stal v roce 2001, v roce 2004 převzal po Edo de Waartovi místo šéfdirigenta Sydney Symphony orchestra. Gelmetti se netají tím, že za svého nástupce chce Riccarda Mutiho, který byl v letech 1985-2005 hudebním ředitelem La Scaly, odkud odešel po neshodách s generálním ředitelem Carlo Fontanou, zaměstnanci i hudebníky.

divadlo Bývalý kanadský premiér Pierre Elliott Trudeau (1919–2000) se stal námětem opery. Autorem libreta je kanadský spisovatel a profesor literatury na Torontské univerzitě George Elliott Clarke, hudbu napsal jazzový skladatel D.D. Jackson. Pětiaktová opera zachycuje úlohu Trudeaua na mezinárodní politické scéně a představí i další politické osobnosti (Fidel Castro, Mao Zedong) a rovněž postavu novináře, který ztělesní premiérův rozporuplný vztah k médiím. „Není to politický či vědecký projekt,“ řekl o díle Clarke. „Najdete zde komedii, drama, utrpení i žal…“ Vznik díla podpořil 20 000 dolary torontský Fresh Ground program, který se zaměřuje na povzbuzování národních idejí

a podporu spolupráce mezi různými druhy umění. Opera má mít světovou premiéru v torontském Harbourfront Centre v létě 2007. Další operní hrdinkou bude slavná americká herečka Marylin Monroe (1926–1962). Jednoaktovou zhruba pětasedmdesátiminutovou operu píše britský skladatel Gavin Bryars na libreto kanadské spisovatelky Marilyn Bowering a Monroe bude její jedinou postavou. Operu uvedou v koprodukci londýnská Almeida Opera a vancouverská společnost Victoria‘s Aventa. Gavin Bryers (1943) začal hudební kariéru jako jazzový basista a spolupracoval s Johnem Cagem. Jeho první opera Medea byla uvedena v režii Roberta Wilsona v roce 1984 v Opéra de Lyon a Opéra de Paris. Je rovněž autorem řady madrigalů pro vokální soubory jako Hilliard Ensemble, Red Byrd a Trio Medieval, které se specializují na Early music. Marylin Monroe se již námětem opery stala dříve, a to v díle Ezry Ladermana na libreto Normana Rostena, které mělo světovou premiéru v New York City Opera v roce 1993. Opera Michaela Nymana Love Counts byla uvedena v britské premiéře (14. 7.) v londýnském Almeida eatre, které v roce 2004 uvedlo Nymanovu operu Man and Boy: Dada. Libreto Michaela Hastingse popisuje příběh lásky boxera, jehož kariéra se ocitla v koncích, a profesorky matematiky, která používá aritmetiku jako nástroj k jeho úspěšnému návratu do ringu. Jejich postavy ztělesnili Andrew Slater a Helen Williams, režii měl Lindsay Poster, hudebního nastudování se ujal Paul McGrath. Světová premiéra opery se uskutečnila v březnu 2005 v Bädisches Staatheater v Karlsruhe. Metropolitní opera objednala nové dílo u jazzového trumpetisty a skladatele Wyntona Marsalise a dramatika Johna Guarea. Oznámil to nový generální ředitel MET Peter Gelb. Bližší informace o plánované skladbě zatím nejsou známy. Wynton Marsalis proslul i svými projekty v klasické hudbě, mimořádnou popularitu získalo např. jeho CD album se sopranistkou Kathleen Battle. K jeho klasickým skladbám patří mj. At the Octoroon Balls a A Fiddler‘s Tale (reakce na Stravinského Příběh vojáka), které si objednala Komorní hudební společnost v Lincoln Center, dále orchestrální skladba em Twos, napsaná pro New York City Ballet; a oratorium All Rise pro velkou kapelu, gospelový sbor a symfonický orchestr, premiérované Kurtem Masurem a Newyorskou filharmonií. John Guare získal řadu cen, mj. Tony Award. V roce 1972 napsal libreto pro muzikál Two Gentlemen of Verona, operní libreto bude psát poprvé. Objednávka tohoto operního díla je první v úsilí nového ředitele o spolupráci mezi MET a pulsující newyorskou divadelní scénou.

r)zné Newyorské hudební instituce obdržely grant ve výši 13 milionů dolarů od nadace Payola Fund. Grant je zaměřen na podporu soudobé klasické hudby a jazzové, folkové i hip-hopové hudby a byl přidělen 153 institucím. Nejvyšší částky (750 000 dolarů) získaly Brooklyn Academy of Music (na podporu Next Wave Festival) a Carnegie Hall k objednání nových skladeb. 230 000 dolarů obdržela nadace New York City Parks Foundation na rozšíření počtu koncertů, na něž je vstup zdarma, Metropolitní opera získala 150 000 dolarů na světovou premiéru opery e First Emperor od Tana Duna. Světová premiéra klavírní verze Šostakovičovy 13. symfonie (pro dva klavíry) se uskuteční 27. 9. 2006 v sále Safra Hall, Museum of Jewish Heritage na Manhattanu, New York. Báseň Babi jar, kterou Šostakovič v symfonii zhudebnil, přednese sám její autor Jevgenij Jevtušenko, klavírních partů se ujmou Misha Dichter se svou ženou Cipou, basový part přednese Valentin Peytchinov, dále budou účinkovat mužské sbory z Riverside Choral Society, Rutgers University Kirkpatrick a Rutgers University Glee Club, dirigovat bude Patrick Gardner. Šostakovičova vlastní klavírní verze 13. symfonie nebyla nikdy publikována. Miliony liber pro Edinburský festival. Edinburský festival obdržel neočekávaný finanční dar – 3,7 milionů liber. Pocházejí z dědictví bohaté irské staré panny a ctitelky hudby jménem Léan Scully, která každý rok jezdila z Dublinu na edinburské slavnosti. Když vloni ve věku 72 let zemřela, byla na základě její poslední vůle věnována suma za prodej jejích dvou sousedních domů v Dublinu Edinburskému festivalu s tím, že má být použita na podporu kariéry mladých umělců. Jedná se o největší finanční dar v historii festivalu. Letos festival použil jejího dědictví poprvé, a to na provedení symfonie Manfred Roberta Schumanna s několika mladými sólisty a BBC Scottish Symphony Orchestra a dále na koncert klavíristy Llyra Williamse s Minnesota Orchestra. Benjamin Franklin skladatelem? Američan Benjamin Franklin (1706–1790) byl slavným fyzikem, vynálezcem, politikem, diplomatem, spisovatelem. Zdá se, že byl i skladatelem. Je známo, že hrál na několik hudebních nástrojů a hudbu miloval. Z doby, kdy žil v Paříži kolem roku 1775, prý pochází jeho smyčcový kvartet o pěti větách, a to pro troje housle a violoncello (nikoli tedy pro dvoje housle, violu a violoncello, jak bylo v 18. století obvyklé). V autorství Franklina, který v Paříži s oblibou navštěvoval hudební salony, věří např. Kenneth Sarch z Mansfield University v Pensylvánii. Profesor hudby Bruce Gustafson z Franklin and Marschall College naopak soudí, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by Franklin komponování studoval a že pro autorství hovoří jedině fakt, že kvartet evidentně nenapsal žádný erudovaný skladatel.

zp rá vy ze za hran i  í

Část orchestru Filharmonie Bohuslava Martinů spoluúčinkovala ve dnech 1. – 11. 7. v rámci Egejského festivalu 2006 na inscenaci Dona Giovanniho v divadle Apollon na řeckém ostrově Syros. Série operních vystoupení byla doplněna o mozartovský koncert (Symfonie č. 40 g moll, klavírní koncert č. 21 C dur a předehra k Figarově svatbě), který řídil americký dirigent Peter Tiboris, dlouholetý spolupracovník zlínského orchestru. Vděčné, vždy beznadějně vyprodané hlediště řeckého divadla, které je věrnou zmenšenou kopií slavné milánské La Scaly (kapacita je 379 míst), se hudebníkům odvděčilo bouřlivými ovacemi. O úspěšné prezentaci našich hudebníků svědčí i pozvání k účasti na letní operní sezoně Egejského festivalu v příštím roce. Zpracovala Jitka Slavíková

Bravo dívčímu sboru Jitro Ambice, dynamika, stavební boom, otevírání se světu, kombinace kulturního dědictví, tradiční brána do zámoří a podpora umění včetně hudby, to je dnešní obraz vybraných měst jihovýchodní Číny i důvody, proč ostrovní město Xiamen hostilo v druhé polovině července (15. - 26. 7.) na 400 sborů s 20 000 zpěváky z 80 zemí světa při 4. Světových sborových hrách (Olympiádě). Hry probíhají každé dva roky (2004 v Brémách, 2008 v Grazu) jako sportovní soutěže s bombastickým zahájením, kvalifikacemi a vyřazovacími koly celkem v 26 různých kategoriích. Kategorie se ne zcela systematicky definují podle různých kritérií věku, obsazení a repertoáru. Tak vedle disciplíny Dětských sborů, Mužských komorních sborů, Gospel & Spiritual, Populární sborové hudby a Duchovní hudby stojí např. Scénický folklor nebo Současná hudba. Cílem organizátorů je, aby se mohly této velké akce zúčastnit všechny existující sestavy bez ohledu na národní zvláštnosti. Sborům to na jedné straně umožňuje, aby soutěžily v různých kategoriích, ale vede to i k tomu, že některé kategorie jsou obsazené pouze jedním nebo dvěma soutěžícími a silně kolísá i úroveň těchto soutěží. Každý účastník je také zařazen do dvoudílného reprezentativního programu – katalogu (vázlo pouze jeho včasné dokončení a distribuce) a vstupuje do analogického turnajového žebříčku, jako je tenisový ATP. Proklamovaným cílem sborové Olympiády je, aby se jí mohli zúčastnit všichni, kdo objevili krásu sborového zpívání doslova na celém světě. Paradoxně ovšem účast ze zámoří není levnou záležitostí a (ostatně jako celá měnící se Čína nebo jako sportovní Olympijské hry) měl celý podnik, citelně v německé zkušené režii, i značnou dávku komerčního projektu. Velké množství čínských sborů potvrdilo značný zájem o vokální hudbu 1,3 miliardové hostitelské země, ale často tyto soubory nestači-

ly na zahraniční vyspělé ansámbly. V kvalifikacích i ve finálových soutěžích jsou stanoveny bodové hranice pro udělování medailí, takže některé soutěže ani medailové posty neměly a soutěžící odjížděli s hodnocením Úspěšný účastník. Porota byla vskutku reprezentativní a kulturně diverzifikovaná a hodnotila velice objektivně technickou kvalitu a umělecký dojem, přičemž se nejvyšší a nejnižší udělené body škrtaly. Jitro postoupilo do hlavní soutěže na základě absolutního vítězství v soutěži Mundus Cantat v Olomouci v roce 2003. V kategorii Mládežnické sbory soutěžilo 31 souborů. V takové konkurenci věkově mnohem starších zpěváků průměrně šestnáctileté Jitro dosud nikdy nesoutěžilo. Do finále postoupilo 20 sborů. Výborný výkon a stříbrnou medaili těsně za sborem konzervatoře Pigekor Esbjerg z Dánska byl úspěchem. Zcela nečekaný je však výsledek soutěže, která se uskutečnila o den později v kategorii Folklore a cappella, kam se přihlásilo 40 sborů různého obsazení z celého světa. Celkem 25 jich postoupilo do finále. Mezinárodní prestižní porota udělila Jitru zlatou medaili, které byly rozděleny pouze tři, to je třetí místo na světě. Přitom na druhou pozici chybělo Jitru pouze 0,87 bodu a na nejlepší stříbrnou medaili mělo naopak náskok 5,13 bodu! Vyrovnaný, přesný a přitom zaujatý výkon Jitra pod vedením prof. Jiřího Skopala ve skladbách Z. Lukáše, F. Rubcova, O. Máchy a E. Suchoně posunul opět věhlas českého sborového umění v očích (a uších) světové veřejnosti daleko dopředu. V sobotu 22. 7. se olympijský stroj v orientálním Xiamenu rozjel do své druhé části (opět se zahajovacím ceremoniálem). Sboristka Jitra I. Mázlová zastupovala Evropu při zpěvu jedné sloky Sborové olympijské hymny společně s ostatními „kontinenty“: „Zrozena z člověka ve starověkém Řecku by měla tato myšlenka vzkvétat, nejprve ve sportu a nyní v umění, až hry dosáhnou toho, že i srdce zpívá…“

V každé z nadcházejících kategorií se Jitro ve finále utkalo vždy s 23 sbory. Do soutěže pod označením Současná hudba vstupoval sbor se Salve O. Máchy, rozverným dílkem Jákobovi synové P. Kostiainena, s Gigue P. Ebena a se světovou premiérou obtížné kompozice J. Jiráska Te Deum laudamus. Právě toto dílo oslovilo porotce natolik, že jeho interpretace získala třikrát maximální bodové hodnocení. Bodový zisk 85,25 bodů představující druhou zlatou medaili převyšoval hodnocení v jiných – méně obsazených kategoriích. Jitro zde porazilo ve vzájemném soupeření např. vítěze kategorie 16 smíšený sbor Victoria Chorale ze Singapuru (82,13) a další vynikající sbory jako např. Australan Voices (83,63), kterému organizátoři svěřili zahájení her. Podobně stanulo i před dalšími sbory jako např. Shanghai Conservatory of Music Girls Choir (73,75). Za Jitrem zůstal i druhý český zástupce v celé soutěži, Dívčí pěvecký sbor SPgŠ Kroměříž (68,50), šampión kategorie Komorní ženské sbory s neúnavným J. Štěpánkem, kde Jitro nesoutěžilo. V kategorii č. 17 Musica sacra interpretovalo Jitro Lottiho Crucifixus à 8, Verdiho mariánské Laudi, Ebenovo De Spiritu Sancto a Twardowského Alleluja. Technická lehkost, jedinečná barva, cit pro vedení hlasů, výstavbu, gradaci a soustředěné, celkově přesvědčivé provedení vedlo k zisku 83,13 bodů a ke třetí zlaté medaili. Před Jitrem stanul jen v současné době nejlepší smíšený sbor na světě z Litvy Jauniešu Koris Kamer pod vedením Marise Sirmaise, který zde vyhrál i další dvě kategorie (Smíšené sbory i Současnou hudbu). Za hradeckými dívkami pak zůstaly i výborné, většinou smíšené sbory absolutní světové špičky. Tři zlaté a jedna stříbrná medaile jsou nejlepším medailovým ziskem z celé sborové Olympiády, a tak i symbolicky působila krátká návštěva Helsinek, kde Emil Zátopek triumfoval v roce 1952 s trojnásobným zlatem. Stanislav Bohadlo

foto archiv

eská hudba v zahrani í





s t u d i e , k o m ent á e foto Josef Herman

zlatá éra eské opery ix. aby se nezapomn"lo lubomír havlák  Josef Herman Lubomír Havlák (1921) je rodák z lašských Fryčovic. Za války byl tři roky totálně nasazen, poté začal zpívat ve sboru ostravské opery, sólovou kariéru zahájil v Ústí nad Labem (1947–1950) hned velkými tenorovými postavami českého i světového repertoáru. Poté zpíval ve SND v Bratislavě (1950–1954) odkud ho dirigent Zdeněk Chalabala odvedl do pražského Národního divadla (1954–1991). Hostoval ve Státní opeře v Berlíně a zpíval koncertní repertoár. Jeho doménou byly hrdinné tenorové role: Dalibor, Lukáš, Míťa Karamazov (O. Jeremiáš: Bratři Karamazovi), Ondřej (E. Suchoň: Krútňava), Walther Stolzing, Tannhäuser, Radames, Heřman, Don José, Jago, Renato. A další a další. Hlas i zdraví mu slouží, dodnes občas vystupuje nejčastěji s dcerou nebo synem, stará se o svůj sad a když je třeba, pokácí starý strom. Paměť má záviděníhodnou. V Ostravě K divadlu jsem nastoupil po půlroční vojně v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Ještě ve stejnokroji jsem v Ostravě potkal Přemysla Kočího a prý jestli nechci do ostravského divadla, Zdeněk Chalabala, který tam šéfoval, vyhlásil konkursy do sboru. Tak jsem to zkusil. Chalabala mi hned tykal a prý, co umím. Já znal jen ty vojenské z AUSu, ale také jsme zpívali české klasiky, tak jsem mohl předvést Nekamenujte proroky a Kdo v zlaté struny zahrát zná. „Operu neumíš?“, ptal se Chalabala. Tehdy jsem měl baryton, tak jsem zazpíval árii Voka z Čertovy stěny, tu jedinou jsem uměl. A Chalabala mě poslal za ředitelem Jiřím Myronem podepsat smlouvu – hned na sólo s povinností sboru! Já se bránil, vždyť ještě nic neumím, ale Myron řekl: „Jen berte, když dávají.“ Právě se připravovala Rusalka a Chalabala mi dal part Lovce. Měl jsem za sebou tři roky na ostravském Masarykově ústavu hudby a zpěvu, ke zkouškám mě v šestnácti letech připravil spolužák, skladatel Josef Matěj. Vzali mne hned do druhého ročníku. Jenže ve čtvrtém přišla okupace, Němci školu zavřeli a nás poslali pracovat do „rajchu“. Dostal jsem se do Messeburgu a to bylo štěstí, protože tam přišli italští zajatci a s nimi výtečný korepetitor opery z Janova. Rozuměl hlasu a hodně mě za ty tři roky naučil. Ty náhody! V Ostravě jsem zpíval známým v kostele na svatbě, zpívala tam také slavná subreta Lída Slaná a nabídla mi zprostředkovat dobrého učitele – Rudolfa Vaška. Vyzkoušel mne a povídá: „Máte sice tmavý hlas, ale budete spíš tenor než baryton.“ A skutečně po roce školení jsem v partii Jeníka vzal všechny vysoké tóny a zjistil, že se mi „nahoře“ zpívá dobře. „Hned to řeknu Chalabalovi“, pochvaloval si Vašek, který byl v divadle hlasovým poradcem. Ale já se bál, že mě Chalabala vyhodí, vždyť jsem zpíval Lovce. Skutečně se podivil: „Já myslel, že budete konstantinovský baryton. Nevadí, nasazujeme Fibichovu Bouři, Žídek zpívá Fernanda, vy budete zpívat Sebastiana. Přes prázdniny se to naučte.“ V Ústí nad Labem Jenže mezitím mi jeden kolega dohodil, že v Ústí hledají tenora. Tamější šéf Josef Bartl přijel do Ostravy, odpoledne jsem mu v divadle předzpíval, doprovodil mne korepetitor Viktor Málek. A Bártl nás vzal oba, jeho jako dirigenta, a mně slíbil: „Dostanete 1800 s povinností osmi představení do měsíce a přes prázdniny se doučíte Lukáše z Hubičky.“ Šel jsem to s obavami říct Chalabalovi, bydlel přímo v divadle – a schytal jsem to!

Lubomír Havlák

Part Lukáše jsem přes prázdniny dřel, až jsem ho uměl i pozpátku. Ústecká opera byla v té sezoně v Karlových Varech, dirigoval Václav Nosek, a já přijel zrovna na ansámblovku. Alternoval jsem s Otou Masákem. Líbil jsem se a po premiéře jsem hned dostal, podržte se – Lacu v Její pastorkyni! Pak Radama v Aidě, hostovat měl Richard Kubla, ale vzdal to. A pak to šlo: Kozina v Psohlavcích, Dalibor, Don José, Cavaradossi, no to víte, oblastní divadlo. Udělal jsem si tam ohromný repertoár, zpíval jsem všecko možné, i operety. Krásné tři sezony. Na Slovensku Přišlo pozvání z Brna a z Bratislavy. Váhal jsem, ale nakonec jsem podepsal řediteli Andreji Bagárovi do Slovenského národného divadla. Vždycky se mi líbila měkká slovenština. Chtěli dvě zkušební představení, zpíval jsem Jontka v Halce a Radama v Aidě. Bagár mě vzal do kavárny a velkoryse mi oznámil: „Dostaneš 10.000 (já měl v Ústí 6.000), budeš mít povinnost osmi představení do měsíce a zatím budeš bydlet v Carltonu, samozřejmě my to budeme platit, než seženeme byt. Ale byl bych rád, kdybys to podepsal tak na tři čtyři sezony.“ Jako první roli jsem dostal Momčila v bulharské národní opeře. Těžké to bylo, naštěstí to šlo jen šestkrát! A najednou zpráva, že jako šéf přijde Chalabala a bude studovat Krútňavu! Je se mnou zle! Zahlédl mne na zkoušce a přede všemi na mne ukázal: „To je velký hříšník!“ „Pane šéfe, mám kleknout a prosit za odpuštění?“ „Nemusíš, ale dostaneš tady do těla.“ Začaly zkoušky a přišel Ladislav Šíp, že se Krútňava bude nahrávat na desky. Zpívat to však musí samí Slováci. Chalabala ale nechtěl Štefana Hozu, prý ho asi pětkrát vrátil v těch nejvyšších partiích a Hoza odjel do Tater, že se musí léčit. Čekali týden, čtrnáct dní, načež dr. Šíp přišel: „Nazpíváš roli Ondřeje, ale nebude ti vadit, když necháme pasáže už nahrané Hozou?“ Já to přijal, honorář jsme dostali stejný. A Suchoň byl spokojený. Hostoval jsem pak i v Košicích, kam přišel Bártl a řediteloval Janko Borodáč – prakticky za stejných podmínek jako v Bratislavě, ale s jen čtyřmi povinnými představeními do měsíce. Mezitím jsme se s Chalabalou zase sblížili. Byl v Bratislavě sám, vždycky večer jsme se šli projít k Dunaji nebo na kávu. Dirigoval ještě Prodanou nevěstu, zpíval jsem sloven-

Společnost

M O Z A R T

P R A H A

2 0 0 6

PREMIÉRY:

pro duchovní hudbu

ŘÍJEN 14. 10. La clemenza di Tito StD - I. premiéra StD O 16. 10. La clemenza di Tito StD - II. premiéra StD O

KONCERT Y:

ZÁŘÍ Vstupenky na představení v rámci projektu 23. 9. Gerd Albrecht Mozart Praha 2006 uváděná na scéně ND představuje Mozarta: Mozart a jeho současníci ND a StD za zvýhodněné vstupné!! 24. 9. Gerd Albrecht Uplatnění slev představuje Mozarta: Karta může být využita vždy pro nákup Mozart a děti ND 2 vstupenek na každé představení ND a StD

pořádá ve dnech 14. –28. 9. 2006 15. mezinárodní festival duchovního umění

Svatováclavské slavnosti

REPRÍZY: 12. 10. 13. 10. 17. 10. 29. 10. 30. 10. 31. 10.

Více informací na internetových stránkách www.sdh.cz

ˆ– Ž Uê •’ ‹„–ê£êÀê}—„™„ê ê „ê mŒ ‹ „•  ’ ‘ Œˆêo• „‡ˆ†êr• 5’™>ꓒd 5 ‡„ B ®

ŘÍJEN Mozart? Mozart! ND B Mozart? Mozart ND B La clemenza di Tito StD O Don Giovanni StD O La clemenza di Tito StD O Figarova svatba StD O

uváděné v rámci projektu Mozart Praha 2006. Na první dvě představení ND poskytuje slevu 5%, na další 10%. Kartu získáte zdarma při prvním nákupu vstupenek na představení tohoto projektu na pokladnách ND a StD. Výhody karty je možné uplatnit pouze v pokladnách ND a StD. Karta se nevztahuje na některá představení hostujících divadel či souborů a na vybrané mimořádné projekty. Další informace naleznete na www.narodni-divadlo.cz nebo na tel.: 224 901 319, 224 901 638

¢¦­ê¡ª­êêzŽ•œ—5Ꝉ? n„™Œ‘êi•œ„•–±ê{„‘êk˜‘ zvyê÷êqŒdBêi5•—„±êwˆ—•ê}•’‘–ŽU

£ª­ê¡ª­ê¶Ât’ê¾êh•—ÃêÐêÂ}ê¾êp—„Œ„‘’ÃêÓꤛê%ˆ‘„—Uµ ~­êh­êt’„•—±êo­ê~­êoˆ‘ˆ±êh­êz†‹‘Œ——Žˆ±êq­êz­êi„†‹êê morê÷êp™„‘ê%ˆ‘„—U±êhˆ‘„ꈆ‹’™5±êv‘‡dˆêr˜Ž„

¢­ê¡¡­êê—•‘5†—ê’…•„Sꎒ‘†ˆ m•„‘Žêt„•—Œ‘±êvŒ™Œˆ•êtˆ––Œ„ˆ‘ morê÷êo„‘„êr’—Ž’™5±êqŒdBêi5•—„±ês˜‡Œ„êwˆ—ˆ•Ž’™5±êp•Œ‘„ê r’‘‡•„—?‘Ž’±êq„‘êz™ˆŽ’™–ŽU

¦­ê¡¡­êêv‡“’:B—5™5‘Bꑄꋙ?‡‘U†‹ê‹’‡Œ‘5†‹êŒ‡–—™„ z—ˆ™ˆêyˆŒ†‹êÂ}Œ‡ˆ’ê’“ˆ•„à l‘–ˆ…ˆêk„Œ„‘ê÷ê{’5Oêo„‘BŽ

©­ê¡¡­êêl–—’‘–ŽUꋏ„–ê“’Ž’ˆ l•ŽŽŒ¾z™ˆ‘ê{QQ•±êh•™’êw4•— rv±êrQ‹‘S™ê–BOˆ‘Uꖅ’•ê÷êq­êy’ˆ‹‘„±êh­êz­ê~ˆŒ–ˆ•





®® êr’ ‘ † ˆ• — œ ꖈꖙ?— ˆ ‘ U ê‡ ˆ– Œ Š‘ˆ  ê® ® ®® êr’ ‘ † ˆ• — ‘ Bê–5  êmŒ ‹ „ • ’ ‘ Œˆê ê ê o • „ ‡ˆ† êr• 5  ’™>ê®® ®®êw d ˆ‘ ’ –œ ê‘ „ ê y’ ê£ êÀ ê}  — „ ™„ ê® ® ššš­‹‰‹Ž­†



s t u d i e , k o m ent á e

sky Jeníka, Česányiová Mařenku, Krčmář Kecala, krásné představení. Pak však dostal nabídku vrátit se do pražského Národního divadla. Povídám mu: „Pane šéfe, já tu budu ztracený, co kdybych šel do Brna?“ „Tam nechoď, dávám ti čestné slovo, že tě vezmu do Prahy.“ „Vždyť mě nebudou chtít.“ „To záleží na mně.“ Brno mi mezitím uteklo, ale najednou telefon, ředitel Pauer, že bych mohl nastoupit, ale první rok jako sustentant: „Musíte nejdříve něco předvést.“ Jezdil jsem hostovat do Carmen, Dalibora a Halky, cestu a honorář mi platili. Od další sezony mne vzali. Perfekcionista Zdeněk Chalabala S Chalabalou ale nevyšel zdaleka každý. Dokázal zavrhnout zpěváka po jediné zkoušce. To se stalo Vaškovi Nouzovskému, jeho paní rodila, byl nevyspalý a nemohl na zkoušce Prodané nevěsty vzít hluboké tóny Kecala „ten se světem nemotá“. Chalabala to vrátil a já viděl, jak si zajel do vlasů, to bylo vždycky zle. Od té doby si Nouzovský Kecala nevrznul. Když jednou zpíval Kecala slovenský basista a ve frázi „dám vám své požehnání“ se v půlce slova požehnání nadechl, zařval Chalabala při představení na celé divadlo: „Vole!!!!“. Tohle on prostě nesnesl. Nebo když někdo dotahoval tón zespodu. Občas skočil na jeviště a režíroval: „Tady nemůžete jen tak stát, musíte do toho dát život!“ Chalabala postavil zpěvákovi roli od A do Zet. Hlavně požadoval maximum výrazu třeba i na úkor krásného zpěvu. Sám předzpíval, jak si to představuje. Hodně se zabýval pedagogikou. Když jsem s ním dělal Jeníka, přišel za mnou i do restaurace, v ruce klavírák a hned vysvětloval a prý: „Zabroukej mi to.“ „Tady, pane šéfe?“ bránil jsem se. „Tady, na ty okolo nekoukej.“ Vrchní se pak divil, co prý je to za blázna? Ani v neděli nedal pokoj: „Co kdybys přišel v deset do divadla, bude tam korepetitor (ještě pan Kouba), zkusíme něco.“ No jo, jenže byla jedna hodina, dvě hodiny, a já říkám: „Pane šéfe, nepůjdeme na oběd?“ „Tak ještě to jednou vezmeme.“ To byl Chalabala. Výrazově dělal takt po taktu, a když nebylo po jeho, tak se mnou třeba jedno místo v Šárce vzal snad stokrát. Fero Zvarík, když s ním studoval v bratislavské Krútňavě Štelinu, vyšel ze zkoušky a řekl: „Ja sa seknem marod, to nie je možné vydržať, už nemám ani hlas, ani silu.“ Ale na jevišti to pak bylo něco! Neumím si představit lepšího dirigenta, který rozuměl hlasu, rozuměl výrazu. Prodanou nevěstu dodnes nikdo neudělal lépe! Co jsem s ním nazpíval, nezapomenu do smrti. Kolik výrazů jsem musel vystřídat jenom v jediné árii Pedra o vlku z opery Nížina. Zpívá se tam, že se modlím za matku – a Chalabala mne nabádal: „Diváci ti musejí věřit, že se za ni modlíš!“ Když jsme natáčeli Čerta a Káču, vrátil mne v árii Já ubohý ovčáček asi patnáckrát. Nakonec křičel: „Ten klavírák dáš z pultu pryč!“ „Já ho nepotřebuju“, bránil jsem se. „Tak na co ho tam máš?“ A vysvětloval: „Představ si, že tam na těch hůrkách kolem tvých Fryčovic ovčáci pasou ovce, tys jeden z nich, díváš se na svůj kraj a máš tam někde svoji milou – a teď zpívej!“ Zase to nešlo. „Vezmeme to zítra, ale přemýšlej nad tím.“ Druhý den jsem to vzal napoprvé! Půldruhé hodiny drilu se vyplatilo. Vysokou školu jsem dělal u Chalabaly. On prostě pro operu žil. Dodnes se mi o něm někdy zdá. Jaroslav Krombholc a ti druzí Krútňavu jsem pak znovu studoval v Národním divadle s Krombholcem a měl jsem těžkosti: „Zpíváte to skvěle, ale ty chalabalovštiny tam nechci! Musíte se to přeučit!“ Dal mi na to strašných zkoušek a muselo být po jeho. Já jsem měl ovšem Krombholce rád, to byl také pan dirigent, třeba Jeremiášovy Karamazovce s ním dělat bylo ohromné. Chodil jsem k němu korepetovat i domů a to jsme vždycky vypili dvě lahvičky bílého. Měl rád vínečko. Byl to také bohém, jako Chalabala, a dobrý člověk. Vážil jsem si také Jaroslava Vogela, dělal jsem s ním Tan-

nhäusera, Skuratova v Janáčkově opeře Z mrtvého domu. Byl nesmírně vzdělaný, uměl několik řečí. A miloval Janáčka – když Jenůa zazpívala „tož umřel můj chlapčok“, viděl jsem, že si za pultem utřel slzy. Byl rovný a lidský, každému řekl, co si opravdu myslel. Nezapomenu, jak se ho Přemysl Kočí ptal, proč nemůže zpívat Wolframa na premiéře Tannhäusera. „Protože Šrubař je lepší“, odpověděl prostě Vogel. Také Bohumír Vích za ním jednou přišel, a to byl dobrý tenor, že by chtěl zpívat Stolzinga v Mistrech pěvcích norimberských. Vogel mu na rovinu řekl: „Jste na to tlustej a malej. Jste výborný Jíra v Braniborech, vynikající Brouček, ale nezlobte se, v mých očích nejste Walter Stolzing.“ Ferdinand Pujman a ti druzí Vynikající režiséři bývali i výteční muzikanti. S Pujmanem jsem dělal Foersterovu Evu. Začalo se bezprostředně po premiéře myslím Turandot, kde jsem zpíval, a tak jsem přišel do zkoušky s tím, že zatím budu zpívat z klavíráku. A Pujman sednul ke klavíru a místo režírování korepetoval. Pane, ten mne prohnal. „A chlapečku, kdybyste chtěl, přijďte zítra o hodinu dřív, já to s vámi ještě vezmu.“ Stačilo udělat jedinou chybu a on sednul ke klavíru: „Pojďte, chlapečku, máte to nějaké rozházené.“ A pak zase režíroval. Hodinu před zkouškou seděl Pujman na místě a listoval partiturou. Přijít o minutu pozdě bylo nemyslitelné. Jednou se opozdila Marie Podvalová, vysvětlovala proč, jenže Pujman ji ani nenechal domluvit: „Děvenko, já jsem měl doma také opraváře a jsem tady. Víckrát ať se to neopakuje!“ Bylo mu jedno, komu to říká, začátečník jako národní umělec. Jednou jsem nahlédl do jeho poznámek – měl ve scénáři přesně vypsaný výraz, kroky a gesta pro každý takt! Rozestavil nás po jevišti a každému ukázal: „Půjdeš dva kroky dopředu, přesně na rytmus hudby, a na konci druhého taktu dojdeš sem.“ Když to někdo nedodržel, bylo zle: „Chlapečku, tam jste mně udělal o krůček méně!“ O díle věděl všechno. Když jsme studovali Bratry Karamazovy, upozornil mne, že Míťa bude mít u soudu jiné boty. „To se budu pořád přezouvat?“, namítl jsem. „Ano, protože tak je to v románu na té a té straně uvedeno“, řekl zpaměti. Doma jsem zalistoval románem a vskutku to na udané straně bylo! Podobně jako Pujman režíroval jednu dobu také Luděk Mandaus. Podrobně připravený plán měl také Ladislav Štros, ten i předehrával a řekl, jak co chce, jeden z nejlepších našich režisérů. Vynikající režisér byl Karel Jernek, měl nápady. Občas i předehrával, jinak říkal: „Vycházej ze sebe, dělej, jak to cítíš.“ Takovému Karlovi Bermanovi do herectví nemluvil vůbec. V Tajemství jsem s ním ale hrozně nechtěl dělat Skřivánka. Jernek pořád, abych víc deklamoval a recitoval než zpíval. Dával mi za vzor starého pana Hrušku, kterého jsem ovšem nikdy neviděl. „A co intonace?“, ptám se. „Kašli na intonaci! Zkus si představit nějakého starého dědu, který už nemůže!“ „Ale já ještě můžu!!“ Při hodnocení Jernek řekl, že jsem ze Skřivánka dělal Radama. Zpíval jsem to asi třicetkrát, ještě že ne víckrát. Ani Blachut to moc dělat nechtěl. Václav Kašlík byl taky dobrý režisér, ale s postavou se vůbec nebabral. Když po něm někdo chtěl nějaké vysvětlení, jen něco zahučel. Požadoval už hotové herce, hotové zpěváky, neměl trpělivost s někým studovat – úplný opak Chalabaly. A také nevěděl, jestli je dirigent nebo režisér nebo skladatel, a když někdo dělá dvě, natož tři věci, není ani jedna úplně dobrá. Řeknu vám, dnes kolikrát v divadle trpím a říkám si v duchu: „Jo chlapečku, děvenko, Chalabala s Pujmanem by tě za tohle hnali!“ My jsme pořád zkoušeli, opakovačky skoro před každým představením, dirigenti i režiséři to vyžadovali. To byla ta stará škola. Dneska to zní jako pohádka, zpěvák přijde, odzpívá, odejde. To je to. •

studi e, k omen t áe

skladatelé balet) minulosti ﹙ii.﹚  Božena Brodská Právě tak jako Gluck i Mozart měl snahu psát si hudbu k baletům ve svých operách sám, a nepřenechávat ji méně významným skladatelům. Jeho první setkání s jevištěm se uskutečnilo již v raném věku v Salcburku, když tančil v latinském dramatu, které uvedla tamní univerzita v září 1761. Jako skladatel napsal Wolfgang Amadeus Mozart pro Milán operu Mitridate, Re di Ponto (premiéra 26. 12. 1770), která jako tříaktová opera seria měla po každém jednání balet. Trvalo to celé šest hodin, a proto se po nějaké době balety, které dohromady měly celé dvě hodiny, zkracovaly. Historie se nezmiňuje o choreografovi, ale pravděpodobně balety tvořil tehdy v Miláně Charles Le Picq ( 1744 Neapol – 1806 Petrohrad), žák Noverrův. Po roce, na objednávku panovnice Marie Terezie, komponoval pak Mozart ke svatbě lombardského guvernéra, arciknížete Ferdinanda Karla Antona, syna Marie Terezie, s italskou princeznou Marií Ricciardou Beatricí d´Este „scénickou serenádu“ s baletními vložkami Ascanio di Alba (prem. 17. 10. 1771). V serenádě bylo osm sborových scén, z čehož pět bylo tančených. Andante tančilo jedenáct grácií, v posledním tanci vystoupilo osm dívek a osm chlapců, přičemž na konci se shromáždili duchové, grácie pastýři i pastýřky, zpěváci i tanečníci obého pohlaví k závěrečnému společnému tanci. Choreografii vytvořili jednak Charles Le Picq, jednak Jean Favier, pocházející též z Noverrovy školy. Sólistkou byla slečna Blache a milánská primabalerina Anna Binetti, manželka Le Picqova. V tomto typu byly tance sólistů uvnitř jednotlivých jednání promíchány zpěvem sólistů, nebo je doprovázely. Při této slavnosti se poprvé setkal Mozart s Jeanem-Georgesem Noverrem, který ve stejném večeru (17. 10. 1771) uvedl svůj balet Roger und Bradamante se Starzerovou hudbou. Na základě úspěchu Mitridata si objednal milánský impresario u Mozarta pro karneval 1773 novou operu. Bylo to tříaktové „ dramma per musica“ Lucia Silla (prem. 26. 12. 1772), doplněné třemi balety. Po prvním jednání uvedl Le Picq Le gelosie di seraglio, Žárlivost v serailu (což byl Noverrův balet ještě z Lyonu z 21. 9. 1758 s hudbou Françoise Graniera 1717 – 1779, jenž se dával ve Vídni jako Les Jalousies, ou les Fętes du Serail s hudbou Starzerovou). Mozart zde převzal Starzerovu hudbu, kterou měl však od skladatele jen lehce naskicovanou, takže ji zpaměti doplňoval. Také druhý balet byl vídeňské provenience, a sice La scuola di necromanzia – Škola necromazie. Pravděpodobně Hilverdingův balet s hudbou Ignáce Holzbauera, který zde uvedl Giuseppe Salamoni. Teprve hudba po posledním jednání byla od Mozarta, což byla závěrečná La Ciaccona. V baletu tehdy tančili Giuseppe Salamoni, Tereza Morelli, Anna Binetti, Carlo Le Pick (v Itálii se psal různě, také Le Pich) a Francesco Clerico jako sólisté a sbor. Další Noverrovo pracovní setkání s Mozartem se uskutečnilo v Paříži v roce 1778. Noverre měl tehdy za úkol vytvořit balet do komické opery Niccoly Picciniho Le finte gemelle (Domnělá dvojčata). Rozhodl se, že zopakuje svůj balet Les petits riens (Maličkosti), který již dával ve vídeňském Burgtheatru s hudbou Franze Aspelmayera v roce 1768, a vyzval Mozarta ke spolupráci. „Potřeboval právě půl baletu a napsal jsem mu tedy k němu hudbu“, sděloval Mozart otci v dopise z 9. 7. 1778, „zkrátka asi 12 kusů“. Mozart se tehdy v Paříži hodlal prosadit na jevišti Opery a odevzdal svoji skladbu jako „přátelské gesto“, ale premiéra 11. 6. 1778 mu přinesla zklamání. Nejen že nedostal zaplaceno, ale nenašel své jméno ani na divadelní ceduli a ještě ke všemu byl balet doplněn šesti čísly „samých mizerných francouzských arií.“,



jak psal domů. „Teď však nebudu rozhodně nic dělat, nedovím – li se předem, co za to dostanu“, sděloval otci v témže dopise. Podle Journal de Paris z 12. 7. 1778 má balet tři epizody, které jsou takřka nezávislé. V první pronásledují pastýřky amora a zavřou ho do klece. Zde hlavní role tančili Madeleine Guimardová a August Vestris. Druhý oddíl byla hra na slepou bábu, ve které hlavní roli tančil Jean Dauberval, a třetí byl nazván Amorův žert, protože amor způsobí, že se dvě pastýřky zamilují do jednoho mládence a předhánějí se v získání jeho lásky. Když už si pastýř neví rady, rozepne svůj živůtek a ukáže jim svá „malá nic – „petits riens“. Je to převlečená dívka. Tak se nakonec pomstil amor za to, že ho pastýřky zavřely do klece. Rozuzlení bylo tedy velice pikantní. Nebyl to žádný reformátorský Noverrův balet, byla to jen hříčka, která se ve Vídni hrála ve dvou měsících šestnáctkrát a v Paříži, když slečna Asselin odhalila své poprsí, volalo francouzské obecenstvo „bis“ – „opakovat“. Obě soupeřící pastýřky tančily Marie Allardová a Madelein Guimardová. Jestliže můžeme usuzovat podle názvu, že měla Picciniho opera za námět záměnu osob, tak záměna dívky za pastýře byla na místě. Po každém jednání Picciniho opery se tančilo, a hudba byla od jiného skladatele. Tak to bylo zvykem ve Francii. Partitura byla dlouho ztracena a objevili ji až v roce 1872, skoro po stu letech, v knihovně pařížské Opery. Když však dostal Mozart objednávku od mnichovského dvora, aby napsal pro karneval roku 1781 operu, radil se nejdříve s prvním baletním mistrem Claudem Legrandem o tom, kde by jaké tance v opeře Idomeneo, re di Creta měly být. Usnesli se na tom, že to budou tance uvnitř jednotlivých jednání, a to od stejného skladatele, tedy od Mozarta. Ten napsal dvě taneční pasáže (divertissementy) do prvních dvou jednání, a závěrečnou velkou chacconu. Mnichovský baletní soubor měl v té době velmi dobrou úroveň, o níž se zasloužili dva baletní mistři, druhým byl Peter Crux. Legrand předepsal Mozartovi pro sólisty tyto tance: v chacconě – pas de deux pro Sophii Hartig a Petera Cruxe, sólo pro Sophii Falgera a druhé sólo pro Sophii Hartig. V passepied – sólo pro Margarete Redwein a sólo pro Claude Legranda. V passacaglii – sólo pro Petera Cruxe, a pas de deux pro Sophii Falgera a Claude Legranda. To byly tance uvnitř prvních dvou jednání. Největší rozsah pak měla závěrečná chaconna po třetím jednání, ve které měl patetické sólo sám baletní mistr Claude Legrand a baletní sbor. Ještě v dalších Mozartových operách se objevuje uvnitř jednotlivých jednání balet jako součást příběhu a to od téhož autora a ne nějaký samostatný balet s hudbou jiného skladatele. Ve Figarově svatbě to bylo při svatbě fandango, v Donu Giovannim bylo na ceduli vyloženě uvedeno „con balli analogii“ a tančilo se při bálové scéně. Podle Paula Nettla (Musik und Tanz bei Casanova, Prag, l924, s. 117) bylo v 18. století zvykem, že tu menuet tančil Don Giovanni se vznešenou dámou, kdežto Leporello a Masetto jako lidové postavy tančili se svými partnerkami německý tanec (allemande). Kdo byl tvůrcem tance při premiéře Dona Giovanniho, není na ceduli uvedeno. Byl to buď František Xaver Seve, Johann Georg Bogner nebo Jean Butteau, který byl společně s manželkou od roku 1784 tanečníkem u Pasquala Bondiniho. Ti všichni stavěli v osmdesátých letech v pražských divadlech balety. •



s t u d i e , k o m ent á e

co snad nevíte o starší eské hudb" ix. hudba eské renesance  Martin Horyna Doba 16. století se může na první pohled zdát být klidnou epochou mezi bouřemi věku předchozího i následujícího. Pravdou je, že na území českého království se tolik neválčilo, ale náboženské napětí, které naše země provázelo od husitských válek, v průběhu 16. století opět v určitých vlnách zesilovalo. Kompromisní český utrakvismus dostával impulsy od reformace v sousedním Německu, Jednota bratrská se sbližovala s radikálními kalvinisty, síly začala sbírat i katolická strana, zvláště od chvíle, kdy na český královský trůn dosedli panovníci z rodu Habsburků. Nutnost řešit otázku nové královské dynastie vyvstala po nešťastné smrti Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče v roce 1526 a v té souvislosti je třeba si uvědomit, že turecké nebezpečí doléhalo na střední Evropu po celé 16. století a že neklidná hranice habsburského soustátí s Osmanskou říší ležela jen několik desítek mil od jihovýchodní Moravy. Při zmínce o Habsburcích se asi leckterému čtenáři vybavil císař Rudolf II. se suitou alchymistů a umělců. Praha v jeho době na krátko zazářila jako středoevropská metropole. Hudbě na Rudolfově pražském dvoře se ovšem bude věnovat některý z dalších dílů tohoto seriálu, my sestoupíme o pár pater níže v tehdejším společenském žebříčku a podíváme se, jak se hudbě dařilo v prostředí českých měst. Dá se říci, že se jí dařilo celkem dobře a přinejmenším pro půlstoletí mezi léty 1570 až 1620 je možné doložit i poměrně dlouhé období klidného a plynulého vývoje korunovaného zajímavou tvorbou domácích skladatelů. Většina hudebního života se v městském prostředí soustřeďovala kolem kostela. Již od 15. století se česká společnost vyrovnávala s faktem „chudé církve“, která měla velmi omezené prostředky na zaměstnávání profesionálních hudebníků. Proto začala růst úloha laiků z řad měšťanstva posilovaná ještě jejich snadnějším přístupem ke vzdělání a rostoucími kulturními ambicemi. Tyto skutečnosti umožnily vznik prvních literátských bratrstev v době kolem roku 1490 a jejich doslova masový výskyt v průběhu celého 16. století v českých utrakvistických a katolických městech kulturně orientovaných „dostředivě“ na Prahu. Z hlediska hudby na sebe literátská bratrstva automaticky strhávají pozornost zejména díky luxusním pergamenovým zpěvníkům, které si některá bratrstva nechávala za značné prostředky psát a v řadě případů i iluminovat. Do literátských bratrstev vstupovali vzdělaní měšťané. Často to byli příslušníci nejbohatší městské vrstvy – patriciátu. Možnost podílet se zpěvem na bohoslužbě, přispět na nádherný zpěvník, to vše asi patřilo k vrcholům společenské reprezentace a kulturních snah českého měšťana a z literátského bratrstva činilo prestižní instituci. Jak si však dále ukážeme, každodenní hudební provoz městských kostelů zpravidla nespočíval na bedrech literátských bratrstev, ale zajišťovaly ho farní školy. Je paradoxem, že pražská univerzita se od úpadku, do kterého se dostala za husitských válek, po celé 16. století nevymanila z provinční úrovně, zatímco střední stupeň školského systému, městské partikulární školy, zajišťovaly vysokou gramotnost českého měšťanstva. Na těchto školách se mj. naučili zpívat kostelní repertoár pozdější členové literátských bratrstev. Ti pocházeli z majetných vrstev a školní vzdělání si mohli zaplatit. Vedle nich však byli přijímáni i žáci z nemajetných rodin, jejichž zaopatření bylo zajištěno ze zbožných darů a fundací příslušníků téže vrstvy, z jaké se rekrutovali literáti. Chudí žáci za to zpívali při bohoslužbách. Jedině hudební nadání tehdy umožňovalo synům z nemajetných rodin přístup ke vzdělání. Pokud neztratili při mutaci hlas, přešli z diskantu do některého z nižších, mužských hlasů (alt, tenor, bas).

V dospělosti se mohli rozhodnout pro kněžské svěcení, mnozí se po létech strávených ve škole v roli pomocníků (adstanti, kumpáni) dopracovali na místo školního kantora. Některé školské řády ze 16. století se vůbec nezabývají výukou, ale jen vyjmenovávají, co mají žáci vedení kantorem nebo rektorem kdy v kostele zpívat a co jim za to přísluší zaplatit. Z těchto řádů vyplývá, že školní sbory zpravidla zpívaly denně při ranních mších a odpoledne při nešporách, další vítané příjmy plynuly z účinkování na pohřbech, zádušních mších, svatbách a při nejrůznějších slavnostech na radnici. Naproti tomu literátská bratrstva se většinou zavazovala jen ke zpěvu při nedělní a sváteční mši a v adventu při rorátech. Byl samozřejmě prostor i pro spolupráci, movití literáti často hradili ze svých prostředků zpěvníky, ze kterých sami nezpívali. Doplňme, že v řadě měst jsou po celé 16. století doložitelní profesionální varhaníci, po polovině 16. století také malé soubory profesionálních hudebníků, k jejichž povinnostem patřilo kromě troubení z radniční věže také spoluúčinkování při bohoslužbách. Co však hráli, zůstává otázkou. Co se tedy zpívalo? Jádrem repertoáru byl chorál zapsaný v graduálu (zpěvy ke mši) a v antifonáři (zpěvy k nešporám a dalším hodinkám). Kolem roku 1500 byl chorál stále zpíván latinsky. Kolem roku 1540 se (asi pod vlivem luterství) v utrakvistickém prostředí začala jako bohoslužebný jazyk prosazovat čeština, chorální repertoár se přeložil do češtiny a řada literátských bratrstev si nechala napsat český graduál. Ještě na konci 16. století vznikají reprezentativní pergamenové knihy s iluminacemi, s jakými se v té době mimo literátské prostředí setkáváme už jen velmi zřídka. Některá česky zpívající literátská bratrstva si zřejmě vystačila jen s chorálem doplněným o písně a jednoduché starobylé vícehlasé skladby. Nás však především zajímá dobová polyfonie. V předchozím dílu byl konstatován mohutný rozvoj nové renesanční polyfonie nizozemského stylu. Někteří příslušníci třetí generace nizozemských skladatelů, jako např. Josquin Desprez († 1521), ještě stačili poznat nové médium šíření své tvorby, a tím se stal od roku 1501 nototisk. Jeho prostřednictvím se tvorba dalších dvou generací skladatelů (hlavní představitelé Nicolas Gombert († 1560), Jacob Clemens non Papa († 1555), Orlando di Lasso († 1594), Giovanni Pierluigi da Palestrina († 1594)) dostávala velmi rychle ke svým odběratelům a těmi mohli být, alespoň podle dochovaných exemplářů v našich fondech, i členové literátských bratrstev a školní kantoři. V předchozím dílu našich malých dějin byl konstatován krátký rozkvět, který česká polyfonie a aktivita literátských bratrstev zažila v několika desetiletích kolem roku 1500. Ten však vystřídala asi od 30./40. let 16. století doba vleklé stagnace. Literátská kultura jakoby se uzavírala před světem, nevíme o žádné soudobé tvorbě z tohoto prostředí, pouze se opisovaly staré a nejstarší skladby, které se nanejvýš překládaly do češtiny. Snad jen v německy mluvícím pohraničí vyburcovaly úspěchy reformace zájem o pěstování nových forem reformačního zpěvu a dokonce i kompoziční činnost. Jedním z center této kultury se stal tehdy se bouřlivě rozvíjející Jáchymov, významným skladatelem – ovšem spíš ve vztahu k německé reformaci než k domácím tradicím – se stal žák Heinricha Isaaca a českolipský evangelický duchovní Balthasar Harzer-Resinarius (1485–1544). A setkáváme se také s prvními případy hudebních emigrantů. Z Čech pocházel například skladatel Řehoř Pešín (asi 1500–1547) působící v německých zemích, autor jedné mše, několika motet a mnoha německých písní. Zajímavou postavou byl

studi e, k omen t áe

polyfonie, po mutaci hlubší hlasy. Někteří mladíci zůstali ve škole řadu let, pomáhali kantorovi a hlavně zpívali v kostele. Touto praxí „kumpánů“ zřejmě prošli naši polyfonikové. Autoři generace Jevíčského a Rychnovského absolvovali svá učednická léta v období 1560–1570. Jistě dobře poznali hudbu autorů čtvrté generace nizozemských autorů (Clemens non Papa), která se tehdy šířila tisky a opisováním. Jejich kompoziční styl tomu totiž odpovídá. Ne u všech z nich je řemeslná stránka kontrapunktu zvládnuta na jedničku, asi byli samouci, ale alespoň u některých skladeb Rychnovského, Turnovského a Jevíčského je třeba uznat, že se jedná o seriózní a reprezentativní výtvory. Co a pro koho tito autoři psali? Psali především užitkovou duchovní hudbu pro potřeby literátských bratrstev: mešní ordinaria a propria, písně a moteta. Z limitovaných možností některých literátských bratrstev zřejmě vyplývají některé společné rysy těchto skladeb – omezení rozsahu na mužské hlasy, malá pohyblivost až statičnost nejvyššího hlasu. U hudby psané pro školní sbory tato omezení odpadají, naopak jsou preferovány vysoké chlapecké hlasy. Tato vrstva domácího repertoáru je však dosud velmi málo prozkoumaná a navíc je téměř absolutně anonymní. Čtenář se možná zeptá, proč nepadla zmínka o jménem asi nejznámějším českém skladateli renesanční epochy Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic (1564–1621), který by věkem patřil ke stejné generaci jako Pavel Spongopaeus. Jeho tvorba se svým exkluzivním a dvorským charakterem zcela vymyká měšťanské hudební kultuře, které byl věnován tento díl, a rozhodně bude lepší o ní promluvit v souvislosti s tvorbou skladatelů kolem dvorní kapely Rudolfa II., které bude věnován některý z dalších dílů. • Literáti v Hradci Králové, připraveni ke zpěvu skladby Jiřího Rychnovského.

repro archiv

Kryštof Hecyrus (1520–1593). Pocházel z Českého Krumlova, působil většinou v Českých Budějovicích, a to jako učitel, městský písař a po ovdovění a vysvěcení jako děkan. V roce 1561 vydal v Norimberku sbírku Veteres ac piae cantiones, která obsahuje 63 čtyřhlasých písní, hymnů a ód na latinské a německé texty. Jedná se o jediný katolický tisk vícehlasých písní vůbec, je určen pro sbory školních žáků. Některé ze skladeb sbírky se staly velmi oblíbenými, například s písní Fit porta Christi pervia se setkáváme v pramenech celé střední Evropy až do konce 17. století. Teprve v průběhu 50. a 60. let 16. století se začala literátská bratrstva probouzet z dřímoty. Asi kolem roku 1570 se náhle vynořila celá skupina domácích skladatelů, z nichž většina komponovala hudbu pro potřeby utrakvistických literátských bratrstev. Začala tak doba skutečného rozkvětu, do kterého lze zahrnout tvorbu dvou generací skladatelů. Tato epocha končí asi kolem roku 1620 ve víru pobělohorských událostí. Z autorů, kteří se objevili v první generační vlně po roce 1570, stojí za zmínku alespoň několik jmen autorů, od nichž známe více skladeb: Ondřej Chrysoponus Jevíčský (činný mezi léty 1570–1590, 130 skladeb), Jiří Rychnovský (kolem 1550–1616, asi 40 skladeb), Jan Trojan Turnovský (kolem 1550–1606, 40 skladeb), Jan Simonides Montanus (†1587, 24 skladeb), Jan Stephanides Pelhřimovský (29 skladeb), Jakub Maršálek (5 skladeb). Hlavním autorem druhé generační vlny, která se objevila po roce 1585, byl Pavel Spongopaeus Jistebnický (asi 1560–1619, asi 100 skladeb). Většina těchto skladeb se bohužel nedochovala kompletně. Tehdejší zvyk rozepisovat vícehlasé skladby po hlasech do zvláštních hlasových knih a nepřízeň dalších staletí vykonaly své. Něco vzalo za své jistě už během třicetileté války, ovšem renesanční polyfonie se běžně zpívala ještě po celé 17. století. Rozhodující ztráty způsobily sekularizační patenty císaře Josefa II. V roce 1784 byla c. k. patentem zrušena literátská bratrstva. Jejich majetek byl dán nuceně do dražby a za zlomek své hodnoty rozprodán jako makulatura a balicí papír. Dochovalo se jen to, co si bývalí literáti sami vykoupili, aby alespoň něco zůstalo „pro paměť budoucím“. Přednost před tehdy už nesrozumitelnými polyfonními skladbami zběžně rozepsanými do nevzhledných sešitů samozřejmě měly nádherné iluminované graduály. A tak jako se kompletně dochoval jediný pramen tohoto typu – pětihlasý graduál literátského bratrstva z kostela sv. Michala v Opatovicích na Novém Městě pražském z let 1573–1578 (rkp. NK Praha XI B 1, Strahov D.A.II.3), tak je také znám velmi malý počet kompletně dochovaných skladeb od výše zmíněných skladatelů: Jevíčský – 101 (z toho 100 dvojhlasých skladeb ze sbírky Bicinia nova, která vyšla tiskem v Praze v roce 1579, jinak jen jedno moteto), Rychnovský – 8, Turnovský – 15, Montanus – 1, Maršálek – 0, Pelhřimovský – 0, Spongopaeus – 1. Existují i prameny, ve kterých jsou zapsány všechny hlasy do jedné knihy. V těchto zpěvnících se tedy dochovaly kompletní skladby, u nás se však vesměs jedná o kancionály obsahující drobné písňové věty, které jsou navíc až na výjimky zcela anonymní. Mezi těmito kancionály lze rozlišit dvě skupiny: literátské kancionály (Benešovský z let 1576–1602, Chlumecký kolem 1580) a školní (Prachatický 1610, Miletínský – asi po roce 1610, Příborský – asi kolem 1610). Celkem obsahují kolem 700 skladeb. Nevíme nic o tom, jak se zmínění autoři ke komponování dostali. Leccos se však dá předpokládat. Nikdo z nich neudělal žádnou velkou kariéru. Turnovský byl kněz, jinak většina z nich se živila jako školní kantoři a při tom asi také vedli literátský kůr. Na místo kantora nebylo vyžadováno univerzitní vzdělání (na rozdíl od místa školního správce – rektora, který pak často v hierarchii postupoval na lépe placené místo městského písaře), stačila delší zpěvácká praxe ve školním sboru, kterou musel projít každý nadaný chlapec z chudých poměrů. Nejprve zpíval chorál a diskantové party





k n ih y

antonín matzner a kol. šedesát pražských jar  Ivan Poledňák Velká publikace k velkému jubileu aneb Šedesát Pražských jar, tak bych svůj článek nazval, pokud bych se nemusel přizpůsobit zavedeným pravidlům v Hudebních rozhledech. Adjektivum „velká“ budiž v tomto případě chápáno – v souvislosti s názvem publikace – v obojím slova smyslu: je to publikace velkého formátu a velké tloušťky, ale samozřejmě nejenom to: je plodem velké práce, velké vynalézavosti, velkého a úspěšného „manažerského“ nasazení, pokud jde o tvorbu koncepce i o práci autorského týmu; hlavně však je velká svým přínosem k poznání podstatného kusu našich hudebních dějin… Ano, moderní hudební historiografie už dávno není pouhým sběrem portrétů jednotlivých umělců (ať již skladatelů či interpretů) nebo pojednáním o stylovém apod. vývoji, ale chápe předmět svého zájmu mnohem komplexněji: jsou to samozřejmě tvůrčí osobnosti a tvůrčí ideje, ale je to i celé přesložité pletivo hudební kultury a hudebního života, tedy publikum, ekonomické a organizační zázemí a tedy i všechny ty rozmanité instituce, jež hudba ke své existenci a ke svému působení potřebuje (školství, různé organizační struktury, hudební průmysl resp. média, atd.). Jedním, stále důležitějším a důležitějším institucionálním typem jsou v posledních desetiletích hudební festivaly. Dnes jsou jich jenom u nás desítky, ne-li stovky; některé se staly skutečným „historickým“ fenoménem a sehrávají v hudební kultuře úlohu nejenom zprostředkovatele hodnot, ale jsou i inspirací hodnot a jejich tvorby. Festival Pražské jaro se k nim nejenom druží, ale rozhodně jim u nás vévodí a je nepřehlédnutelný i v mezinárodním kontextu. Jeho jubileum (byť to není obvyklých „padesát“ či „pětasedmdesát“) je tak rozhodně příležitostí, ba dokonce výzvou k bilancování… Než se však dostaneme k detailnějšímu zamyšlení nad festivalem Pražské jaro a nad pokusem o jeho bilanční zachycení, uveďme data o publikaci (je jich hodně, ale dílo tak komplexní si detailnější pohled zaslouží!). Název: Šedesát Pražských jar; autor resp. autoři: Antonín Matzner a kol. (k tomuto kolektivu patří zejména spoluautoři Petr Kadlec, Karel Ksandr, Jitka Ludvová, Jiří Hlaváč, Jana Holeňová,

Jiří Pilka, Miloš Pokora, Jaroslav Přikryl, Vlasta Reittererová, Jitka Slavíková, Luboš Stehlík, Robert Škarda); obálka a typografie František Štorm; vydavatel Pražské jaro, o. p. s. ve vydavatelství Togga 2006; ISBN 80-903735-0-X; 478 stran na křídě; množství obrazového materiálu; úvodní texty Václav Klaus, Vítězslav Jandák, Pavel Bém, John James Stack (za generálního partnera); shrnutí v angličtině, němčině, francouzštině, japonštině; hlavní oddíly textu: Předmluva – Introdukce – Česká filharmonie a Pražské jaro – Přehled koncertů České filharmonie na Pražském jaru s premiérami soudobých domácích skladatelů – Místo, kde vzniklo Pražské jaro, aneb dějiny Rudolfina – Zahraniční dirigenti a orchestry – Zahraniční dirigenti-střípky vzpomínek – Maestri del violino – Pianisté Pražského jara – Legenda Pražského jara: Mstislav Rostropovič – Pěvci Pražských jar – Historická hudba – Pražské jaro a opera – Balet a tanec na Pražském jaru – Hudební soutěže-loterie nebo nezbytná součást hudebního života – Trvalé otisky – Kroniky a kalendária 1946-2005, Coda – English Summary – Resümee in Deutsch – Résumé en français – japonské shrnutí. K právě uvedeným skutečnostem dlužno ještě připojit, že prezentace publikace měla náležitou úroveň: konala se za velké účasti 29. května v Obecním domě, kmotrem knihy byl exprezident Václav Havel, svým uměním přispěl s festivalem dlouhodobě spjatý Josef Suk. Zřejmě rozhodující podíl na koncepci i realizaci sborníkového záměru měl (nyní již) dlouholetý dramaturg festivalu Antonín Matzner. Tomu se ve spolupráci s řediteli (Oleg Podgorný, Roman Bělor) podařilo v nových politických a ekonomických podmínkách Pražské jaro dramaturgicky nejenom udržet na patřičné výši, ale oživit a pružně koncepčně rozvíjet. Jako osvědčenému hudebnímu publicistovi mu dlouhodobě patří zásluhy i na vynikající úrovni písemných materiálů, jež festivalu slouží. Není divu, že právě jemu byl sborník svěřen a není ani divu, že si dokázal vytvořit a prosadit koncepci, najít vhodné spolupracovníky a v týmové spolupráci zabezpečit materializaci týmového tvůrčího snažení. Je nasnadě, že možností, jak takovou jubilejní publikaci koncipovat, je více a všechny jsou diskutabilní – mají své výhody a nevýhody. Pozitivních rysů zvoleného řešení je hodně: jde o publikaci vnějškově vskutku reprezentativní (její funkčnost jako „oficiálního daru“ nelze přehlédnout či podcenit); vznikla publikace, která se na rozdíl od různých podobných tisků opravdu „dá číst“ a není jen k povrchnímu prohlédnutí; je to publikace zajímavá a informativně přínosná nejenom pro specialisty (umělce spjaté s festivalových děním, organizátory včetně sponzorské obce, kritiky a publicisty), ale i pro širší okruh účastníků dění, tj. publikum ať již dlouhodobě spjaté s festivalem, nebo teprve vstupující do kontaktů s ním; jde o publikaci, která má nemalou cenu dokumentační (mj. právě i množstvím a kvalitou obrazového materiálu). A propos dokumentace: hned při prezentaci knihy jsem slyšel poznámku, že je škoda, že publikace nepřináší podrobné přehledy programů všech ročníků festivalu – ona je ovšem přináší, avšak v elektronické podobě na přiloženém DVD ROM; tady najdeme řadu dalších údajů, včetně přehledu výsledků soutěží v rámci PJ. (Ostatně – mnohé k festivalu se dnes najde běžně na internetu.) Na disku je ovšem i hudební lahůdka: filmové (TV) snímky jednotlivých částí Smetanovy Mé vlasti v nahrávkách z různých dob a v podání různých dirigentů, z valné části s Českou filharmonií. Lze si ovšem představit, že by místo (nebo vedle) daných textových segmentů byly zařazeny jiné, třeba segmenty sledující detailněji politické a ekonomické souvislosti festivalu, s tím související personální vývoj instituce, několikeré zásadní proměny dramaturgie atp.; to by ovšem byla jiná publikace a není třeba se dopouštět chyby, že se posuzuje něco, co není, a nikoli to, co bylo předloženo a co má svou logiku a oprávnění. Samozřejmě, kdyby někdo chtěl, tak by se

kn i h y mohl v tom rozsáhlém celku pozastavit u některých detailů či formulací – například sotva lze souhlasit s míněním v jednom z úvodních materiálů, že úkolem dalších ročníků festivalu je splatit alespoň část nesplatitelného dluhu nesčetným českým skladatelům; je možno oprávněně pochybovat, že máme nesčetně mnoho skladatelů, kteří by museli být uváděni v programech PJ… Vrátíme-li se ke struktuře publikace, pak její nejpodstatnější součást (strany 173–409) tvoří text s názvem Kroniky a kalendária 1946–2005. Autorem tohoto textu je osnovatel celého sborníku Antonín Matzner, již řadu let fungující jakožto dramaturg festivalu, tedy znalec především aktuálnějšího dění. Úkol, který si předsevzal, se již na první pohled jeví jako až neskutečně obtížný. Přinejmenším ze dvou důvodů: autor mohl osobně sledovat a hodnotit jen zlomek živého historického dění; šedesát sukcesívně řazených oddílů nastoluje nebezpečí schematizovaných pohledů, nebo naopak nebezpečí nesouměřitelnosti a roztříštěnosti pohledů. Matzner ovšem s těmito i dalšími nesnázemi svedl vítězný boj: odvedl text akcentující věci podstatné nebo interesantní, text (jak se dnes trochu módně ve všech možných souvislostech říká) vyvážený, tedy usilující o objektivnost pohledů, ale nikoli nějak bezpohlavně všeobecný a nicneříkající (tady možná někteří pamětníci či historici mohou leckde vznést diskusní připomínky), text, který reflektuje umělecké dění právě tak jako dění „zákulisní“ (tj. organizaci, personalistiku, ekonomiku, logistiku) a vlastně i obecně historické pozadí (nebo jinak řečeno: v historii festivalu se svérázně odrážejí naše dějiny politické a ideové), text, jak bylo ostatně již připomenuto v charakteristice celé publikace, informačně bohatý a čtivý, což zdaleka nelze říci o podobných jubilejních tiscích, včetně těch, které již v minulosti byly Pražskému jaru věnovány… Shrnuto a podtrženo: Pražské jaro se samo obohatilo (a s ním ovšem i celá česká hudební kultura) o reprezentativní publikaci a přitom o cennou sebereflexi; ukázalo mimochodem i na schopnosti a význam muzikologické reflexe hudebního života. Doufejme, že publikaci veřejnost nepřijme jako pouhou oficialitu, ale věnuje jí – ke svému prospěchu – patřičnou pozornost. • Antonín Matzner a kolektiv: Šedesát Pražských jar. Vydalo Pražské jaro, o. p. s., Praha 2006, ISBN 80-903735-0-X, 478 stran.

hudební rozhledy v nové grafické podob" nabízejí nové formáty inzerce a zajímavé ceny. Informace v inzertním odd"lení redakce. tel.: %01 00& %&2 %01 00% 3%0





s v # t h u d e b n í ch n ást r oj

s petrofem od kolébky  Marek Šimůnek Petrof bez Petrofů Rok 1948 je v historii Československa zapsán symbolicky rudým písmem; únorovým převratem se moci chopili komunisté a svoji vládu si zajistili způsobem často odporujícím demokracii na předlouhých 40 let. Světoznámá Továrna na piana Ant. Petrof byla na černé listině zaznamenána jistě mezi prvními, neboť ji postihlo uvalení národní správy již v červnu s účinností k 1. 2. 1948. Správcem podniku se staly Československé závody dřevozpracující, n. p. Praha, majitelé továrny byli postupně donuceni opustit brány podniku a jejich vily byly zabrány. Dveře se tak zavřely i třetí generaci Petrofů – Dimitrijovi, Eduardovi a Eugenovi, jimž nebylo dáno prokázat schopnosti a zúročit zkušenosti nabyté v zahraničí. Dobové archivní materiály popisují tuto dobu velmi charakteristickým způsobem: „Po roce 1948 zůstala na závodě pouze jediná politická strana – KSČ. Přestaly politické rozmíšky a síly byly společně směřovány tam, kde jich bylo zapotřebí: k úplnému znárodnění závodu a plnému rozvoji výroby. Na ochranu závodu byla vytvořena jednotka lidových milicí. Její členové se učili zacházet se zbraněmi, pomáhali na brigádách v závodě i na vesnicích…“ Faktem je, že v průběhu roku 1948 zřídilo ministerstvo průmyslu národní podnik Továrny na piana a varhany se sídlem v Hradci Králové, později pouze Továrny na piana, do něhož byla začleněna i firma Ant. Petrofa, a ještě později byla tato společnost transformována na Československé hudební nástroje se sídlem v Hradci Králové. Vznikl velký celek sloučených závodů Továrna na piana Ant. Petrof Hradec Králové, A. Förster Jiříkov, Scholze a synové Varnsdorf, G. Rösler Česká Lípa, Koch a Korselt Liberec, Jihlavská továrna pian, Lídl a Velík Moravský Krumlov, Dalibor Zákolany, J. Brož Velim, H. Stamnitz Jiříkov, Josef Kašpar Hradec Králové. Petrof měl jednoznačně nejlepší výchozí pozici ze všech sloučených závodů. Výrobní sortiment královéhradeckého Petrofu, v němž pracovalo 280 zaměstnanců, tehdy sestával ze čtyř druhů klavírů, tří druhů pianin, tří druhů harmonií, jednoho typu varhan a výroby mechanik, klávesnic, kladívek a drobných kovových částí. Značným problémem se stal centrálně řízený export do zahraničí, oddělený od prodeje v tuzemsku, čímž bylo ztíženo plánování a sledování vývoje zahraničních technologií. Nastaly tak typické problémy se zásobováním polotovary a materiálem, byl omezen sortiment výrobků a hlavní cíle byly soustředěny na zvýšení kvantity. Stálý problém přetrvával v nejasné komerční politice firmy: odborné konference o hudebních nástrojích se staly jedinými veřejnými prezentacemi, chyběly kontakty na umělce, skladatele a umělecké ústavy. Právě tyto kontakty tvořily páteř firemní politiky v dobách, kdy podnik řídili potomci zakladatele Antonína Petrofa. Jisté změny k lepšímu nastaly až v roce 1953, kdy došlo k profesionalizaci vývojové a exportní politiky. Vzniklo vývojové oddělení pro klavírnický průmysl, z něhož vzešel díky Josefu Prachovi prototyp v budoucnu velmi oblíbeného nízkého 100 cm piana, které brzy obletělo svět. Na jednom z dalších Prachových prototypů hrál např. v rámci Pražského jara roku 1956 Svjatoslav Richter, jiné pak proslavil na svém světovém turné – zejména v Jihoafrické republice – italský klavírista Arturo Benedetti Michelangeli. Dodnes je zvlášť ceněno Michelangeliho jedinečné představení ve Vatikánu. Prototypy klavíru Petrof tehdy získaly i významné mezinárodní ocenění – zlatou medaili ze světové výstavy v Bruselu. V polovině 50. let dochází v továrně k významnější modernizaci technologií a jsou zde instalovány nové lisy na dýhování klavírních vík, klížení ozvučných desek, měniče frek-

vencí k napájení vysokoobrátkových fréz, štechovací stroje, staví se nová hala na montáž a opracování litinových rámů, středisko půdování, okližování, kování, potahování a konečné montáže. Nechvalně známé období vykonstruovaných politických procesů v socialistické východní Evropě se nevyhnulo ani Československu, ba ani rodu Petrofů. Jako „třídní nepřátelé“ byli obžalováni Antonín, Vladimír, Eugen, Ivan a taktéž Ivanova manželka Milena (Jan Petrof zemřel roku 1957). Antonín a Vladimír byli odsouzeni na šest let vězení. Antonín Petrof zanedlouho umírá ve věku 83 let na otevřenou formu tuberkulózy, kterou byl nakažen v nehostinných podmínkách žaláře. Roku 1963, tedy v 99. roce trvání královéhradeckého podniku, opustil závod 100 000. nástroj, který putoval do Holandska. 200 000. nástroj získal v roce 1974 pan Ciampi z Itálie, který se později podílel na uskutečnění soutěží klavíristů s názvem Petrof v italské Bologni a Taormině. Královéhradecká továrna se osamostatňuje a její roční výroba dosahuje 900 kusů klavírů a 5000 pian. Významným zahraničním partnerem je v této době Sovětský svaz, který omezil svůj zájem o nástroje Petrof až v souvislosti s poklesem své ekonomiky v druhé polovině osmdesátých let. Jak symbolické – Piana Československých hudebních nástrojů jsou v té době přejmenována zpět na závod Petrof. Poslední spolumajitel firmy Vladimír, pracující jako pokladník v oblasti komunálních služeb, umírá roku 1981 v požehnaném věku 93 let, ve stejném roce umírá i „prodavač pian“ Eduard (68 let) a v roce 1989 dělník a posléze archivář Dimitrij (78 let). Eugen Petrof, který zasvětil svůj život kočovnému cirkusovému životu, s nímž jezdil coby elektrikář, žije dosud v Praze. S érou socialismu končí též éra třetí generace Petrofů. Na svůj úděl ve zcela nových politických a ekonomických podmínkách čeká generace čtvrtá – současná. •

kresba archiv

pohled do sv"ta houslaského emesla v echách



foto archiv

sv#t hudební ch ná st ro j 

ix. milan oubrecht  Rafael Brom Čeština má úžasnou ohebnost a schopnost reflexe, byť někdy je obsahově přesné pojmenování obtížněji vyslovitelné – toto je jedno z nich: smyčcař. Milan Oubrecht je smyčcař a protože se svému uměleckému řemeslu vyučil ve škole houslařů – v Lubech u Chebu, a protože je navíc smyčec nedílnou součástí hry na smyčcové nástroje, je další osobností v kapitolách o houslařích. Konec konců je také členem Kruhu umělců houslařů. Milan Oubrecht se narodil 19. 11. 1950 v Mladé Boleslavi, ale dlouho tam nepobyl, dětství a mládí prožil v Mariánských Lázních. Jako dnes si pamatuji na to, jak jsme koncem týdne cestovali z Lubů u Chebu vlakem na Plzeň. Milan vystupoval v „Mariánkách“, já a další spoluučni jeli dál. Nejdál to měl Ivan Kopčák, až na Slovensko, poněkud blíže dojížděl Pavel Celý – ten končil v moravském Kyjově. A my jsme s Karlem Zobalem a s Pudivítrem končili v Českých Budějovicích. Bylo nás v ročníku poměrně hodně – ale jen někteří zůstali u řemesla; tím chci ozřejmit skutečnost, které jsme si dříve nevšímali. Myslím, že všichni jsme v Lubech u Chebu nastupovali do třídy s přáním být houslaři. Složitější je dopátrat se příčin, proč jimi mnozí z nás už dávno nejsou. Milanova verze je opravdu zajímavá. Původně jsem chtěl jít do závodu Amati v Kraslicích, protože jsem hrál na klarinet. Přihlášku jsem ale podal pozdě, už měli uzavřený ročník, a tak mi navrhli, abych nastoupil do učení v Lubech u Chebu a po roce přestoupil. Hrál jsem také na housle, a tak jsem začal v houslařském oddělení. Škola měla zájem jak o houslaře, tak o kytaráře a současně také o lidi pro výrobu smyčců, a tak po půl roce došlo k rozdělování. Ředitel učňovské školy přišel se seznamem jmen a v první fázi měli přejít do smyčcárny čtyři houslařští učni (mezi nimi i autor tohoto článku). A protože já jsem měl tehdy neblahý klukovský nápad, který se týkal maskota našeho mistra odborného výcviku, byl jsem do smyčcárny přeřazen i já. Postavičku v dresu mistrova oblíbeného fotbalového klubu jsem někam nevhodným způsobem zavěsil a myslím, že proto jsem zaujal místo kolegy, který se vrátil do houslárny. Od ukončení školy v roce 1969 jsem pracoval v dílně na výrobu smyčců v tehdejším závodě Cremona, který se po roce 1990 přejmenoval na STRUNAL, což je zkratka názvu Strunné nástroje Luby. Praxe v dílně probíhala od roku 1967 pod dohledem mistrů Váchy, Havlíka a Eckerta, ale k mistrovským smyčcům jsem se v té době nedostal. Základy jsem se tam naučil, ale nejvíc jsem získal u smyčcařů Němců. V Cremoně jsem dělal pouze sériové smyčce a k mistrovské práci jsem se dostal až v roce 1977. Tehdy jsem udělal basový smyčec, který se bez mého vědomí dostal do rukou kontrabasisty Františka Pošty. Jeho zásluhou, protože byl stálým členem zkušební komise přehrávek mistrovských nástrojů v Lubech, jsem mohl začít dělat mistrovskou práci. Málem bych ale s řemeslem skončil, protože jsem dostal alergii na exotické dřeviny. Začal jsem dělat kvalitáře a také jsem nastoupil na učňovskou školu jako učitel – to bylo v roce 1978 – a zůstal jsem tam až do roku 1990. Mezitím jsem vystudoval Střední pedagogickou školu v Karlových Varech, začal jsem v roce 1978 a absolvoval v roce 1983. Studoval jsem dostupnou literaturu a konzultoval s hudebníky vlastnosti mistrovských smyčců. Ještě před ukončením

Zleva Milan Oubrecht a jeho syn Luboš

pedagogické školy jsem vypracoval pro ministerstvo školství osnovy pro výuku smyčcařů a teprve pak se na učňovské škole mohlo otevřít oddělení smyčcařů. Tehdy jsem dostal také nabídku dělat ředitele školy, ale s politickými podmínkami, což jsem odmítl, takže jsem zůstal jen učitelem. Mezitím přišla svatba a narodil se vám syn. Luboš se narodil 22. 10. 1975 v Chebu a k řemeslu se dostal docela přirozeně. Bavila ho práce se dřevem, od patnácti se zabýval modelářstvím, stavěl letadla. Pak šel na učňovskou školu v Lubech. Já jsem tam končil s vyučováním a on tam začal jako žák – skončil v roce 1993. Luboš chodil na ZUŠ jen na teoretické předměty, na praxi zůstával doma u mě v dílně. Když se vyučil, pracoval ještě dva roky ve Strunalu, aby získal rutinu, a dělal také doma. Nějaký čas pracoval i v dílně mého vrstevníka Pavla Celého, který se se mnou ve stejném ročníku vyučil houslařem v Lubech u Chebu, pak absolvoval průmyslovku v Kraslicích a Vysokou školu dřevařskou ve Zvoleni. Nakonec odešel ze závodu Cremona a v roce 1997 si v Kyjově zavedl houslařský dům a dílnu s možností přípravy učňů. Pak Luboš svou dílnu přeložil do Zlína a tam se hodně dozvěděl o problematice dřeva a materiálů. Pavel Celý vyučil řemeslu i svého syna Pavla. Od letošního nového školního roku otevře ve spolupráci se Střední odbornou školou v Luhačovicích, která má řezbářský obor, výuku v houslařském oboru. To je dobrá zpráva v situaci, kdy byla učňovská škola z Lubů u Chebu převedena po více než stoleté existenci do Chebu. Luboš byl ve Zlíně v letech 2003 – 2004 a s mistrem Celým stále spolupracujeme. Posíláme do jeho dílny nové smyčce – moderní i historické a naopak pro ně děláme náročnější opravy mistrovských smyčců. Luboš má dnes vlastní dílnu v Mariánských Lázních v ulici Žižkova 3. S jeho smyčci hrají z našich houslistů třeba Pavel Šporcl nebo Lucie Hůlová a Martin Sedlák, ale dělá i pro zahraničí – Německo, Rakousko, Španělsko, Finsko, USA, Řecko a Austrálii. Je také členem Kruhu umělců houslařů. Rok 1990 byl mezníkem, uzavřela se pedagogická činnost a Milan Oubrecht se stal výhradně domácím mistrem smyčcařem – nějaký čas pobyl na zkušené v Německu… Hodně jsem se naučil u Herberta Leichta z Hohendorfu u saského Bad Brambachu, tam byl také mistr houslař Jan Pötzl. Chodil jsem také k Bohumilovi Pecharovi, který byl houslařem u České filharmonie, a byl jsem v kontaktu se členy orchestru. Radil jsem se s koncertním mistrem – kontrabasistou Františkem Poštou a profesorem AMU violistou Jaroslavem Motlíkem. Oba dva byli pravidelnými členy zkušebních komisí na každoročních přehrávkách mistrovských nástrojů tehdejšího závodu Cremona.

Music CzechMade klastr hudební výroby

xvlf}hfk dghánodvwukxgheq›yµurð e|ávgux·xmhŽhvn“yµurefhnydolwq›fkkxð gheq›fkq†vwurm³dsǛvox¬hqvwy›ÜsrohŽð q“Žlqqrvwlsury†g›vƒqdqŽq›srgsrurx yursvn“xqlhyreodvwhfkÝ òyµ}nxpxáyµyrmhdlqrydf› òsursdjdfhdsuh}hqwdfh òy}g–o†y†q›dur}yrmholgvnµfk}gurm³ òur}yrmhreruxqdq†urgq› dph}lq†urgq›°uryql

Žohqry“



 ðhqdnávÜuÜrÜ

juÜ dulh¤w}ory†òkrxvodÇvnµdwhol“u¤w}o

ghfkry“kxgheq›q†vwurmh

plvwuryvn“vp|Žfry“q†vwurmhdvp|Žfh


ávÜuÜrÜ

 òdqlho
qgho

kxgheq›yµvwdy|dyhohwuk|

kxgheqlq|dkxgheq›Ždvrslv|


vrfldfhyµuref³kxgheq›fkq†vwurm³(



ávÜuÜrÜ



ávÜuÜrÜ sldqlqdánody›u|dgljlw†oq›sldqdrkhpld

(hvnµnody›uqlfnµvyd}   xowlphgldávÜuÜrÜ dxglráylghrá}yxnry“nduw|á
whfkqlnd

hrujhhqqlvávÜuÜrÜ hihnwry“shg†o|án|wdury“}hvlorydŽháwuv†wnd


  
ávsroÜvuÜrÜ yµuredkodv³áp–fk³dg›o³surkduprqln|

qjÜ durp›u ho›qhn klvwrulfn“vp|Žfry“q†vwurmh

ljqdprqávÜuÜrÜ lpsuhjqdfhgÇhydsurkxgheq›q†vwurmh

sduwqhÇl


ndghplhp°}lfnµfkxp–q›
á yxnry“vwxglr wÇhgq›su³p|vory†¬nroddwÇhgq› rgeruq“xŽlol¬w–kxgheq›fkq†vwurm³ udvolfh

nrqwdnw

xvlf}hfk dgh nodvwukxgheq›yµure|

uq–qvn†ÌÐÊ ÎÓÓÓÏudghfu†ory“

yµuredduhvwdxury†q›ydukdq

ávsroÜvuÜrÜ yµurednody›u³dsldqlq

dqlho d¬dò
  yµureddrsudy|vd{rirq³

srohŽqrvwxgheq›ur}kohg|ávÜuÜrÜ p–v›Žq›nsurkxgheq›nxowxux


ádÜvÜ yµuredvwuxqqµfkkxgheq›fkq†vwurm³

Hw–s†qyrdžn plvwuryvn“vp|Žfry“q†vwurmh

ghq–nrxwqµò
   
yµureddrsudy|dnrughrq³

wÇhgq›xp–ohfnrsu³p|vory†¬nrod kxgheq›fkq†vwurm³dq†e|wnx udghfu†ory“ †sdgrŽhvn†xqlyhu}lwdòidnxowdvwurmq›

whoÜÝÐÐÍÍÎÓÎÓÊ lqirÿpxvlfðf}hfkðpdghÜhx zzzÜpxvlfðf}hfkðpdghÜhx

TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM FONDEM PRO REGIONÁLNÍ ROZVOJ A MINISTERSTVEM PRUMYSLU A OBCHODU

sv#t hudební ch ná st ro j  František Pošta hrál s mými smyčci nejen doma, ale i v cizině a nebyl sám – můj smyčec mají i další hráči na kontrabas jako např. Pavel Nejtek, Jiří Hudec a další. Houslové smyčce jsem udělal nejen pro řadu našich virtuózů – Ivana Ženatého, Bohuslava Matouška, Petra Messiereura, Pavla Hůlu, Petra Maceška i Gabrielu Demeterovou, ale pro studenty konzervatoře – před pár lety jsem dělal smyčec pro adepta houslové hry Marka Štilce. Můj violový smyčec mají vedle Jaroslava Motlíka třeba Jan Pěruška, Ladislav Kyselák, violoncellový smyčec má profesor Daniel Veis, Jiří Bárta nebo Evžen Rattay. Dělal jsem smyčce také pro smyčcová kvarteta – Panochovo, Stamicovo, Janáčkovo kvarteto i Kvarteto Martinů.

41. mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka Karlovy Vary, 3.–10. 11. 2006

Hodně smyčců se značkou Milan Oubrecht je také v zahraničí? Největší „jméno“ mi dělá smyčec, s nímž hraje v Brucknerově komorním orchestru v Linci opravdu dobrý a vážený kontrabasista, původem Chorvat, Božo Paradžik. Další smyčce mám třeba ve Stuttgartu nebo až v San Francisku. Hodně si cením toho, že s mým smyčcem hrál ve Švýcarsku Yehudi Menuhin.

Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka je mezinárodní interpretační soutěž mladých pěvců, pořádaná od roku 1966 v Karlových Varech. MPS AD navazuje na tradici hlubokého vztahu Antonína Dvořáka k městu Karlovy Vary, propaguje hudební tvorbu českých i zahraničních autorů. MPS AD vyhlašuje Mezinárodní pěvecké centrum Antonína Dvořáka.

Na Oubrechtovy smyčce z dílny v Průběžné ulici č. 674 v Lubech u Chebu se nejen hraje, ale příležitostně jsou také k prohlížení. Vystavoval jsem v hlavních houslařských centrech – v italské Cremoně a Valencii, v německém Mittenwaldu a Frankfurtu nad Mohanem a konečně také v Praze.

V roce 2006 je vyhlášena soutěž v oborech: JUNIOR – ženy do 23 let, muži do 24 let (včetně) OPERA – ženy do 30 let, muži do 32 (včetně) PÍSEŇ – ženy do 30 let, muži do 32 let (včetně)

Houslaři mají své prověřené vzory – nástroje Stradivariho či Guarneriho a další – jak je to u smyčcařů? Já dělám smyčce podle vlastního modelu, a to pro všechny smyčcové nástroje; jsou buď kulaté nebo osmihranné. Žabky vyrábím ze tří klasických materiálů – z ebenu, slonoviny nebo želvoviny zdobené zlatem nebo stříbrem. Rozhodnutí je také na instrumentalistech – přizpůsobím materiál nebo motivy podle jejich přání. Když není objednávka na nové, tak mám v dílně smyčce k opravě a také renovuji staré.

foto archiv

Informace o mistru smyčcaři Oubrechtovi z Lubů u Chebu nalezneme snadno na www.oubrecht.cz a kromě zápisu v pomyslné knize cti, kam zaznamenali své uznání Yehudi Menuhin a výše jmenovaní virtuózové, je jméno Milana Oubrechta uvedeno v knize Kdo je kdo. •

foto archiv

Houslový smyčec

foto archiv

Žabka ze slonoviny

Žabka z fernambuku a stříbrnou garniturou s gravírováním

3. 11.

– –

4. 11. – 5. 11. – 6. 11. – 7. 11. – 8. 11. – 9. 11. – 9. 11. – 10. 11. –

PROGRAM SOUTĚŽE: I. kolo soutěže PÍSEŇ Slavnostní zahájení soutěže v Grandhotelu PUPP, operní koncert. Karlovarský symfonický orchestr, dirigent Jiří Štrunc I. kolo soutěže JUNIOR I. kolo soutěže OPERA II. kolo soutěže JUNIOR II. kolo soutěže OPERA II. kolo soutěže PÍSEŇ III. kolo soutěže JUNIOR s orchestrem III. kolo soutěže OPERA s orchestrem Závěrečný koncert laureátů s orchestrem a udílením cen v Grandhotelu PUPP. Karlovarský symfonický orchestr, dirigent František Drs.

Účast v odborné porotě přislíbili: Peter Dvorský – předseda poroty (Bratislava) Prof. Magdaléna Blahušiaková (Bratislava) Prof. Ralf Döring (Vídeň) Prof. Magdaléna Hajóssyová (Praha) Prof. Nikolaus Hillebrand (Mnichov) Dr. Jiří Králík (Praha) Prof. Helena Lazarska (Krakov, Vídeň) Alain Nonat (Montreal) Miloslav Stříteský (Pardubice) prof. Daniela Štěpánová-Šimůnková (Praha) Ilona Tokodi (Budapešť) Prof. František Vajnar (Praha) Mezinárodní pěvecké centrum A. Dvořáka, o.p.s., Šmeralova 40, 360 05 Karlovy Vary tel.: 353 447 045, mobil: 602 416 183, fax: 353 447 045 E-mail: [email protected], www.mpcad.cz





s v # t h u d e b n í ch n ást r oj

hudební nástroje evropského stedov"ku ix. aerofony hranové Lukáš Matoušek Dutá trubice, do níž se fouká tak, aby proud vzduchu narážel na hranu a tím rozechvěl vzduchový sloupec uvnitř, je již nejprimitivnější flétna. Proud vzduchu lze usměrnit buď přesným natavením rtů, nebo kanálkem na kraji této trubice, který vyúsťuje nad přiostřenou hranou. Pak už záleží jak na vnitřním tvaru a průměru, tak i na délce trubice, jak vysoký tón bude píšťala hrát. Délka se dá zkracovat vyvrtáním otvoru na boční stěně a při hře jejich postupným odkrýváním. Tak lze docilovat postupně vyšších tónů. Kromě toho změna intenzity vzduchového proudu nebo odkrytí otvoru v místech akustického uzlu způsobí frekvenční změnu kmitajícího vzduchového sloupce a ozve se některý z harmonických (alikvotních) tónů – nástroj „přefoukne“ do vyšší polohy. Na tomto velmi zjednodušeně popsaném principu fungují všechny hranové aerofony a s malými obměnami ve tvoření tónu i všechny ostatní dechové nástroje. Flétna Každý kluk snad prošel v mládí obdobím, kdy si dělal jarní píšťalku z proutku vrby nebo jiného stromu. Je to jen jeden z mnoha důkazů, že snad právě flétna patřila k nejstarším hudebním nástrojům vůbec. Archeologické nálezy to koneckonců potvrzují. Ve středověku se flétny vyráběly ze dřeva, i když je z poslední doby známo na evropském území několik archeologických nálezů kostěných fléten datovaných do doby mezi 5. a 12. stoletím. Z účetních knih z r. 1467 víme, že Karel Smělý měl tři flétny ze slonoviny, z nichž jedna byla zdobena perlami a drahými kameny, měla zlatou hlavici a dva zlaté kroužky. Vedle vzácné slonoviny se zřejmě občas flétny dělaly i kovové, ale bylo to velice ojedinělé. V roce 1385 byl francouzský král obdarován malovaným flageoletem udělaným z mědi. Většinou ovšem byly flétny dřevěné, což dokazují rovněž zachované fragmenty. Nejzachovalejší je flétna, nalezená v r. 1940 v holandském Dordrechtu, dnes uložená v Haagu v Gemeentemuseum. Datována je mezi polovinou 13. a počátkem 15. století. Jean de Gerson mezi lety 1424– 26 považuje za šťastného toho, kdo Boží dílo poznává nejen v přírodě, ale i v řemeslu, jakým je proražení nepříliš velkých dřev pro sambucu a fistulu. Flétna se ve středověku skrývá pod celou řadou jmen. Nejčastější je latinský název fistula. Ve francouzských písemnostech se objevuje flautella, flestella, flistel, fleüte, fleuthe, fleute, flauste, v německých floyte, v českých floytna, pisstiala a v anglických recorde, recoudor, (poprvé se objevuje v r. 1388 fistula nomine Ricordo). Flétna měla válcové vrtání a nahoře byla uzavřená. Pouze úzký kanálek vedl proud vzduchu na ostrou hranu, která byla pod okénkem, zakončujícím kanálek. Některé flétny nemusely být nahoře uzavřeny a toto uzavření včetně směrovaného kanálku obstaral hráč svými rty a jazykem. Flétna měla sedm otvorů pro prsty a protilehlý osmý (nejvyšší) pro palec. Pro malíček bývaly i dva otvory, takže flétnista mohl hrát dole buď pravou rukou (jak je to běžné dnes), nebo levou. Podle toho používal pravý nebo levý otvor pro malíček. Nepoužívaný otvor býval zaslepen. Postupným odkrýváním otvorů vzniká diatonická řada tónů. Půltóny se vytvářejí buď zakrytím dalšího otvoru pod prvním otevřeným otvorem (tzv. „vydlicové“ hmaty), nebo zakrytím prvního otevřeného otvoru jen z poloviny. Na možnost hry půltónů zakrýváním jen poloviny otvoru upozornil Ramos de Pareja v roce 1482.

Již Venantius Fortunatus (ok. 535–600) upozornil na to, že flétna sladce zní. Hra na flétnu bývala zřejmě oblíbená; píše se o ní v řadě písemností. Mezi jokulátory, kteří v básni Li biaus Desconeus (před 1214) přišli do sálu, byli i ti, kteří dobře hráli na flétny. Flaustes jsou také mezi tichými nástroji, které v ballade Eustacha Deschampse oplakávají v roce 1377 smrt Guillauma de Machaut. Hra na flétnu byla dosti rozšířená, neboť ve středověkých písemnostech se objevují velice často fistulatores, kteří se pohybovali od panovnických dvorů až na okraj společnosti. Na jedné italské hrací kartě z doby ok. r. 1470 je zobrazena dáma (Poesia), hrající na flétnu. Církev nenašla zřejmě ve zvuku flétny oblibu. Jan z Holešova napsal v roce 1397, že „Bůh nemá potěšení ani v hlase varhan ani ve zvuku fléten“. Podle anonymního traktátu ze 14. století byla dokonce flétna s holí a mošnou nástroji Antikristovými. Další flétny a píšťaly Flétny nemívaly vždy osm otvorů, ale bývalo jich i méně, neboť při hře se dalo využívat vyšších harmonických tónů. K doplnění chybějících tónů mezi nimi vystačilo tedy otvorů méně. Pochopitelně, že takto přefukované tóny již nebývaly tak „sladké“, nástroje měly spíše charakter píšťal. Nazývaly se flažolety, což odpovídá i názvu vyšších harmonických tónů. Samozřejmě, že se pojmenování různila. V Romanu o Troji jsou to vedle frestiax (zřejmě Panových fléten) a flistes (fléten) také flageus. Okolo 1370 hrály flasoz a fleutez v Echecs amoureux a Eustach Deschamps v roce 1378 uvádí flaioler. Flageolet z mědi pro francouzského krále z roku 1385 byl zřejmě v této době ojedinělý, neboť jak se píše v polovině 13. století v Colin Muset, je-li třeba udělat flajolet, udělá se z vrby. V roce 1360 hráli dva pastýři, jeden na vrbovou flétnu a druhý na malý saracénský roh. Také Machaut znal vrbové píšťalky flaios de saus. Další materiál, který se používal na výrobu fléten, byl podle všeho černý bez (sambucus nigra). Odtud zřejmě pramení i název sambuca. Tradice bezových píšťal je dodnes zachována mezi lidovými muzikanty kupříkladu na Slovensku. V 15. století nalezneme v jednom českém mammotrectu přeložen název sambuca jako kobos nebo bezová píšťalka. Poněkud nejasné je užívání tohoto názvu v některých středověkých písemnostech. Zde se totiž objevuje sambuca jak ve smyslu dechového nástroje, tak také strunného. V době vrcholného středověku je pod tímto jménem častěji myšlen dechový nástroj. Staroněmecký název Holefloyte nebo holre neznamenal jen bezovou píšťalku, ale používalo se jej pro flétnu jednoručku. Ulrich von Lichtenstein píše v roce 1227 v básni Frauendienst o hráči na jednoručku, který tloukl bubínek dostatečně mistrovsky. Jednoručka měla jen dva nebo tři otvory umístěné na konci někdy i dosti dlouhé trubice. To umožňovalo přefukovat řadu harmonických tónů (shorků) nad dosti hlubokým fundamentem. Při vyšších harmonických tónech postačily tři otvory k vyplnění intervalu chybějícími tóny, aby se dalo hrát v rozsahu větším než oktáva. Pro jednodušší skladby to stačilo. Hudebník měl druhou ruku volnou a mohl sám sebe doprovázet na nějaký bicí nástroj. Nejčastěji to byl nízký bubínek, zavěšený na ruce, která držela jednoručku. Výjimečně se používaly i jiné nástroje, jako chorus (tato kombinace se užívá ve Francii dodnes), nebo zvonek. Jean de Gerson (ca 1424–1426) uvádí, že jsou mezi lidem užívané bubny, které jsou pohodlnější a znělejší pro nepravidelné skákání a ostatní tancování a k nim mají být připojeny dvou nebo třídírkové flétny. Ramos de Pareja v Musica practica (1482) popisuje rovněž jednoručku se třemi otvory a zároveň vysvětluje, proč s tak málo otvory je možno zahrát jakoukoli píseň ve větším rozsahu. Možnosti jednoručky bývaly využity i ke hře na dva takové nástroje současně. Zde se zřejmě navazovalo na antickou tradici dvojitých aulosů a tibií. Guillaume

(vybrané statě z připravované knihy)

Opičák hraje na flétnu, detail iluminace francouzských Hodinek, konec 15. století, (Praha, Národní knihovna, XXIII F 197, fol. 47r) repro archiv

de Machaut v Prise d‘Alexandrie uvádí mezi výčtem hudebních nástrojů i více než deset párů flaios, tak řečeno dvacet kusů, všechny hrající s lehkostí silně. Další název souffle (vyskytuje se rovněž v obměnách, např. sifflet) označoval uzavřenou jednotónovou píšťalku, která někdy mohla mít uvnitř hrášek, vyluzující při pískání trylkový efekt. Tyto píšťalky sloužily jako vábničky především ptáčníkům. Ve středověku také existovali lidé, kteří napodobováním ptačího zpěvu bavili společnost. Konrad von Megenburg jednoho popsal v pol. 14. století. Je nazýván aviodus od „avis“ (pták) a „odus“ (píseň), jakoby napodoboval zpěv ptáků. Slupkou z lodyhy pórku nebo něčeho podobného vytváří sladce znějící hlasy různých ptáků podle rozmanitého ohýbání svého jazyka a slupky. Nápodoba ptačího zpěvu byla v době vrcholného středověku natolik rozšířena, že se dostala i do mnoha vokálních skladeb přelomu 14. a 15. století. Panova flétna (nazývaná také syrinx, což souvisí s antickou bájí o jejím vzniku) není nic jiného než několik různě dlouhých uzavřených trubic, které jsou vyladěny a sestaveny do určité tónové řady. Nejčastěji foukání směřovalo na hrany jednotlivých trubic, jako když foukáme na láhev, i když se používaly Panovy flétny, které tvořily tón stejně jako flétny (zobcové) nebo píšťaly varhan. Zachovalo se několik fragmentů Panových fléten z doby raného středověku, které dokazují, že se nástroj občas dělával z jediné desky (dřevěné, slonovinové, ale i keramické), do níž byly v řadě vyvrtány otvory. To rovněž odpovídá mnohým středověkým zobrazením nástroje, ale i jeho tradici, zasahující přes antiku hluboko do minulosti. Gerbert z Aurillac přirovnává na konci 10. století dráhy planet k sedmi flétnám, které se liší od varhanních píšťal tím, že mají v celém průběhu stejnou tloušťku. Od 12. století nalezneme Panovu flétnu také pod francouzským jménem frestel. Chretien de Troys nechává v románu Yvain (1170) zaznít vedle sebe flétny i Panovy flétny. Poměrně řídce, i když ne ojediněle se ve středověku vyskytovala také příčná flétna. Ve 13. století jmenuje Adent le Roi v Roumans de Cleomades vedle sebe flétny a traversy a na jiném místě uvádí stříbrné příčné flétny. V inventáři majetku vévody z Anjou (1360) je rovněž uvedena příčná flétna. Guillaume de Machaut staví vedle sebe flaüstes traverseinnes a flétny, jejichž způsob hry je jako na flétnu, tedy svislý. Mezi nástroji oplakávajícími Machautovu smrt v roce 1377 jmenuje Eustach Deschamps i traversaynes. Příčné flétny se do střední Evropy dostaly z Východu byzantskou cestou a výrazněji se zřejmě užívaly v Německu. Ve zdejších výtvarných dokumentech jsou často zachyceny. V Kodexu Manesse (počátek 14. století) je dokonce na uzavřené části příčné flétny patrná tyčka, kterou bylo možno posunovat (jako pístem) uzávěr při vylaďování nástroje. S Německem je spojeno i další pojmenování příčné flétny – flute allemande. Ve zprávě z roku 1441 ze dvora vévody d‘Este v Modeně se říká, že na německé flétny se hraje na prostředku, nikoli nahoře, jako na naše flétny. Toto pojmenování není běžné a je zřejmě jen okrajové. Název swegel (vznikl překladem názvu tibia, což je doslova holení kost, ale v římských dobách i ve středověku se nejčastěji používal pro šalmajový nástroj) je ve středověku dosti ojedinělý a označoval snad také menší příčnou flétnu, která se stala spolu s bubnem oblíbenou v dobách pozdějších. V písemnostech 14. století se objevuje ještě další flétna. Jean Lefévre jmenuje dvakrát fleüthe de Behaingne a Guillaume de Machaut flaüste brehaingne. Jedná se s největší pravděpodobností o mirliton a nikoli o jakousi českou flétnu. Starofrancouzský význam je totiž neplodná nebo sterilní flétna (eunuch – flétna), což nemá s flétnou nic společného, neboť je to přístroj, v němž membrána resonuje spolu se zpěvem naprosto stejně, jako když „hrajeme“ na hřeben. •



repro archiv

sv#t hudební ch ná st ro j 

Jednoručka s bubínkem, 14. století (Tarragona, katedrála)



r e v u e h u d e b ních no si

Nejslavnější z nejslavnějších, tak by se mohly nazvat tři klenoty české hudby – Smetanův cyklus symfonických básní Má vlast, Dvořákova symfonie č. 9 „Z Nového světa“ a obě řady Slovanských tanců. Tato díla jsou dnes známa na celém světě a jsou natolik oblíbena, že stále znovu a znovu přitahují nové a nové posluchače. Proto je firma SUPRAPHON vydává ještě s Dvořákovým Karnevalem a Symfonickými variacemi v novém atraktivním balení a stejně tak atraktivní ceně, jež navíc provází i atraktivita umělecká: Díla totiž nastudovala Česká filharmonie s dirigenty Václavem Neumannem a Jiřím Bělohlávkem. Trojice CD, která vyjde jako komplet, vychází pod jednotným objednacím číslem, SU 3891-2. Houslový recitál Simone Lamsmové, laureátky Mezinárodní čínské houslové soutěže (2005) a Mezinárodní houslové soutěže Benjamina Brittena (2004), absolventky Královské hudební akademie v Londýně, která hraje na zapůjčené „stradivárky“, vydává firma NAXOS (CLASSIC). Její vůbec první recitál na CD, kde ji na klavír doprovází Yurie Miura, představuje několik krásných komorních skladeb Edwarda Elgara (Houslová sonáta e moll op. 82; Romance op. 1; Bizarrerie op. 13 č. 2; Pastourelle op. 4 č. 2; La Capricieuse op. 17; Virelai op. 4 č. 3; Mazurka op. 10 č. 1; Idyll op. 4 č. 1; Chanson de nuit op. 15 č. 1; Chanson de matin op. 15 č. 2; Salut d´amour op. 12; Offertorie). CD vychází pod objednacím číslem 8.557984. Firma DEUTSCHE GRAMMOPHON – ARCHIV PRODUKTION (UNIVERSAL) přišla v červenci se dvěma novinkami od W. A. Mozarta a A. Vivaldiho. První titul, na němž vyšla Předehra ke Kouzelné flétně, KV 620 a baletní hudba Les petits riens, KV app. 10, vydaná v nové edici Bärenreiteru pod objednacím číslem CD 4775800, nastudoval soubor Concerto Köln řízený Wernerem Ehrhardtem, druhý titul, který potěší zejména milovníky Vivaldiho koncertů a sinfonií pro smyčce (Concerto g moll, RV 157, d moll, RC 127, C dur, RV 114, g moll, RV 152, Sinfonia C dur, RV 111a, h moll, RV 168) a který vychází pod objednacím číslem CD 4745092, nastudoval světově proslulý soubor Venice Baroque Orchestra v čele s vynikajícím houslistou Andreou Marconem. V srpnu vydala firma DEUTSCHE GRAMMOPHON (UNIVERSAL) poprvé na DVD Bernsteinův muzikál Candide, natočený živě na koncertě v londýnském Barbican Centre v prosinci 1989. Režii měl Humphrey Burton, účinkoval London Symphony Orchestra and Chorus, dirigoval Leonard Bernstein, který si také sám vybral sólisty: titulní roli zpíval Jerry Hadley, dr. Panglose ztělesnil Adolphe Green, v dalších rolích se představili June Anderson (Cunegonde), Christa Ludwig (Stará dáma), Nikolai Gedda ad. DVD, které je opatřeno německými, anglickými a francouzskými titulky, vychází pod číslem DVD-VIDEO NTSC 073 420-5. Poprvé na CD se objevuje i dramatické oratorium Joshua od legendárního filmového

skladatele a dirigenta Franze Waxmana (DEUTSCHE GRAMMOPHON, CD 477 5724), od jehož narození (24. 12. 1906) uplyne letos 100 let. Franz Waxman emigroval z rodného Německa do USA před 2. světovou válkou a za hudbu k filmům Sunset Boulevard (Billy Wilder) a A Place in the Sun (George Stevens) získal v letech 1950 a 1951 Oscary. Oratorium Joshua na libreto Jamese Forsytha na biblický námět natočili v červenci 2004 v pražské Dvořákově síni Pražská komorní filharmonie, Pražský filharmonický sbor, sólisté Rodney Gilfry, Peter Buchi a Ann Hallenberg, vypravěčem byl slavný německý herec Maximilian Schell, dirigoval James Sedares. Gerald Finzi (1901–1956) přispěl značnou měrou k vývoji žánru britské písně, a to především zhudebněním textů svého oblíbeného básníka, omase Hardyho. Druhý svazek jeho písní u firmy NAXOS (CLASSIC), vydaný pod objednacím číslem 8.557963, představuje Hardyho dvě básnické sbírky – By Footpath and Stile (op. 2) a Earth and Air and Rain (op. 15), které doplňuje ještě skladba To a poet op. 13A. Účinkují Roderick Williams (baryton), Iain Burnside (klavír) a Sacconi Quartet. Finské nezávislé vydavatelství ONDINE (CLASSIC) přichází na trh u příležitosti 250. výročí narození hudebního velikána W. A. Mozarta (1756–1791) s jeho věčně populárním Klarinetovým koncertem spolu se třemi málo známými koncerty Johanna Melchiora Moltera (1696–1765), vše v podání hvězdného finského klarinetisty Kari Kriikku, Tapiola Sinfonietty a dirigenta Johna Storgĺrdse (ODE 1056). Molter byl velice plodným autorem (mj. 170 symfonií, 60 koncertů), z jeho díla se však dnes hraje pouze Šest klarinetových koncertů. Finský klarinetista Kari Kriikku je držitelem Gramophone Award 2005 za nahrávku Klarinetového koncertu finského autora Magnuse. Händelovo biblické oratorium Šalamoun je považováno za jedno z největších barokních mistrovských děl, pro které je charakteristické střídání monumentálních sborů s intimní milostnou hudbou. Zájemci jej najdou u firmy NAXOS (CLASSIC) pod objednacím číslem 8.557574-75 v podání renomovaných umělců (Ewa Wolak, Elisabeth Scholl, Nicola Wemyss, Knut Schoch, Matthias Vieweg, Junge Kantorei a Frankfurt Baroque Orchestra v čele s Joachimem Carlosem Martinim), jejichž předešlé händelovské nahrávky u Naxosu (Athalia – 8.554364-65; Deborah – 8.554785-87) náležitě ocenila i odborná kritika (Classics Today; BBC Music Magazine). Howard Hanson (1896–1981) se těšil dlouhé kariéře skladatele, dirigenta i pedagoga. Dnes se nejvíce hraje jeho Druhá symfonie zvaná Romantická. Tato nová nahrávka představuje další Hansonovy orchestrální skladby – Koncert pro varhany, harfu a smyčce, op. 22 č. 3 s charakteristickým tanečním ostinatem, Fantasy Variations on a eme of Youth pro klavír a smyčce, Serenádu pro flétnu, harfu a smyčce,

op. 35, Summer Seascape č. 2 pro violu a smyčce, 8 Pastorale pro hoboj, harfu a smyčce či baletní suitu Nymphs & Satyr (1979), která byla jeho posledním dokončeným dílem. CD v podání sólistů (Joseph Jackson – varhany, Doris Hall-Gulati – klarinet, Holly Blake – fagot, Gabriela Imreh – klavír aj.) a Philadelphia Virtuosi Chamber Orchestra řízeného Danielem Spaldingem vychází pod objednacím číslem 8.559251 u firmy NAXOS AMERICAN (CLASSIC). 31. svazek symfonií rakouského skladatele Josepha Haydna (1732–1809) přináší autorovy rané skladby. Symfonie č. 18–20 (G dur, D dur a C dur) pocházejí z roku 1759, tedy z doby, kdy Haydn začal působit u hraběte Morzina, symfonie č. 21 A dur je o dva roky mladší. Pro firmu NAXOS (CLASSIC) je nastudoval Kevin Mallon se svým Torontským komorním orchestrem. CD vychází pod objednacím číslem 8.557657. Po válce byl americký skladatel Max Helfman (1901–1963), jehož nejslavnější skladbou se nepochybně stalo e Warsaw Ghetto Uprising of 1943 z dramatického sborového cyklu Di Naye Hagode, uznávanou osobností v oblasti židovské hudby. Zmíněné, vysoce emotivní dílo vychází vedle skladeb Hag Habikkurim (Festival of the first Fruits) a e Holy Ark u firmy NAXOS AMERICAN (CLASSIC) ve světové premiéře pod objednacím číslem 8.559440 v podání Choral Society of Southern California, Los Angeles Zimriyah Chorale a Young Musicians Foundation Debut Orchestra v čele s Nickem Strimplem. Prvním titulem mezinárodně uznávaného amerického tělesa e Philadelphia Philharmonic Orchestra u finské vydavatelské firmy ONDINE (CLASSIC) je Bartókův Koncert pro orchestr, který na SACD doplňují dva relativně neznámé mistrovské kusy – Kleinova Partita pro smyčce a Lidice Bohuslava Martinů v nastudování Christopha Eschenbacha. Nahrávka již získala několik velmi pozitivních kritik v renomovaných hudebních časopisech (BBC Music Magazine: Disc of Month; Gramophone: Editor´s Choice; Classics Today: 10/10). Doporučujeme! Po experimentálním období 60. let se významný polský skladatel Wojciech Kilar (nar. 1932) vrátil k tradičním domácím zdrojům. Klavírní koncert, který přináší na novém CD firma NAXOS (CLASSIC) vydaným pod objednacím číslem 8.557813, je inspirován katolickou liturgií, Bogurodzica je fantazií pro smíšený sbor a orchestr na starou polskou píseň. Nahrávku ještě doplňuje Siwa mgla pro baryton a orchestr a symfonická báseň Koscielec 1909. Účinkují Waldemar Malicki – klavír, Wieslaw Ochman – baryton a Warsaw National Philharmonic Choir and Orchestra (Antoni Wit – dirigent., Henryk Wojnarowski – sbormistr). Doporučujeme! Další novinkou firmy SUPRAPHON je reedované vydání kompletního orchestrálního díla Leoše Janáčka na třech CD

revue hudební ch nosi   (CD1–Lašské tance, Suita pro smyčce, Idyla; CD2–Taras Bulba, Adagio pro orchestr, Suita pro orchestr, Žárlivost – předehra, Srbské kolo, Šumařovo dítě, Balada blanická; CD3–Sinfonietta, Dunaj, Putování dušičky, Schluck und Jau) v podání Filharmonie Brno a Františka Jílka. Jílek, který byl velkým znalcem Janáčkova díla, pořídil tuto nahrávku v letech 1991 – 1993 (Sinfoniettu nahrál v roce 1986). Komplet se pak zejména díky Jílkově mimořádné obeznámenosti se specifickým hudebním jazykem Leoše Janáčka stal na trhu velmi vyhledávaným. Vždyť v roce 1958 se v Brně z Jílkovy iniciativy konal první janáčkovský festival, pro který dirigent vedle většiny orchestrálních děl nastudoval i všechny Janáčkovy opery včetně Osudu. Trojice CD vychází pod objednacími čísly SU 3886-2, SU 3887-2 a SU 3888-2. Carl Reinecke (1824–1910) je dnes znám především jako pedagog, proslavil se však také jako vynikající pianista, dirigent Lipského Gewandhausorchestru a skladatel, který vedle celé řady operních, vokálních či sborových skladeb zkomponoval např. rovněž tři symfonie (Symfonie č. 1 – Naxos 8.555397) a několik koncertů. Dva z nich, Koncert pro harfu a orchestr e moll, op. 182 (Fabrice Pierre) a Koncert pro flétnu a orchestr D dur, op. 283 (Patrick Gallois), které na novém CD firmy NAXOS (CLASSIC) doplňuje Balada, op. 288 v podání Švédského komorního orchestru (Patrick Gallois), vycházejí stylově ze Schumanna a Mendelssohna a vedle melodičnosti je charakterizuje také bohatě barvitá orchestrace. Nahrávku najdete pod objednacím číslem 8.557404. Japonec Toru Takemitsu (1930–1996) je v současnoti považován za jednoho z nejvýznamnějších skladatelů druhé poloviny 20. století. Byl prvním japonským autorem, který získal uznání za hranicemi své vlasti. e Penguin Guide ho označil za „japonského Debussyho“. Nahrávka jeho orchestrálních skladeb u firmy NAXOS (CLASSIC) mapuje celou Takemitsovu kariéru – Solitude Sonore (1958) je ranou skladbou, pozdější A Flock Descends into the Pentagonal Garden (1977) patří zase k jeho nejhranějším dílům. Na CD (8.557760), kde najdeme ještě díla Spirit Garden, Solitude Sonore, ree Film Scores for String Orchestra – Music of Training and Rest, Funeral Music, Waltz a Dreamtime, se podílela skvělá americká dirigentka Marin Alsopová se svým Bournemouth Symphony Orchestra, jejichž společné nahrávky Adamse, Bernsteina a Glasse (vše Naxos) nasadily pro interpretaci soudobé hudby velmi vysokou laťku. Doporučujeme! Kdo z posluchačů by neznal slavné operní árie „Věrné naše milování“, „Ten lásky sen“, Znám jednu dívku, ta má dukáty“, tyto nestárnoucí evergreeny z klenotu české operní klasiky, z Prodané nevěsty Bedřicha Smetany. Špičkové pěvecké a hudební provedení, v němž dominují výkony světově proslulých pěvců Gabriely Beňačkové jako Mařenky, Petra Dvorského v roli Jeníka a Richarda Nováka jako Kecala, stejně jako výkony České filharmonie

a Pražského filharmonického sboru pod dirigentskou taktovkou Zdeňka Košlera, se staly v roce 1981 podkladem televizní inscenace režiséra Františka Filipa, k níž scénu navrhl Jan Zázvorka, kostýmy Lída Novotná a kamery se chopil Ilja Bojanovský. Tuto zvukově obrazovou verzi, v níž pěvci své postavy i hrají, přináší v těchto dnech pod objednacím číslem SU 7011-9 firma SUPRAPHON. Další novinku, která se v těchto dnech objeví na trhu, přináší firma NAXOS OPERA (CLASSIC). Nabízí výběr z nejdelší Verdiho opery Don Carlos, která předcházela jeho nejslavnějším opusům – Aidě, Otellovi a Falstaffovi. Nahrávka (8.557894) byla pořízena živě v Královské švédské opeře ve Stockholmu (Jaakko Ryhánen, Lars Cleveman, Peter Mattei, Bengt Rundgren, Hillevi Martinpelto, Ingrid Tobiasson, Iwa Sörenson, Klas Hedlund, Martti Wallén, Hilda Leidland, Chorus and Orchestra of the Royal Swedish Opera Stockholm v čele s Albertem Holdem-Garridem). Doporučujeme! Po úspěšné nahrávce Klarinetového koncertu Magnuse Lindberga (ODE 1038) v podání klarinetisty Kari Kriikku, která získala vynikající recenze a ocenění (Choc de l´Année 2005 – Le Monde de la Musique, Gramophone – Editor´s Choice 11/2005), vychází nyní na značce ONDINE (CLASSIC) pod objednacím číslem ODE 1063 další nahrávka s tímto vynikající finským umělcem, obsahující celkem tři klarinetové skladby (Koncert pro klarinet a orchestr, Verdoyances crépuscules pro orchestr, Diamons Street pro sólový klarinet) současného finského autora, Kimmo Hakoly (nar. 1958). Hakola patří ke stejné generaci finských skladatelů jako např. Kaija Saariaho či Esa-Pekka Salonen a je skladatelem mnoha tváří. Při komponování nevnímá hudební hranice, stylistické či geografické. Fascinují ho orientální rytmy i klezmer. Sólistu doprovází Symfonický orchestr Finského rozhlasu, řízený Sakari Oramem. Doporučujeme! Heitor Villa-Lobos (1887–1959) umístil brazilskou hudbu na světovou kulturní mapu. Nahrávka firmy NAXOS (CLASSIC) představuje průřez jeho komorní hudbou (e Jet Whistle pro flétnu a violoncello, Instrumentální kvintet pro flétnu, housle, violu, violoncello a harfu, Song of the Black Swan pro housle a harfu – 1917, Duo pro housle a violu; Pět písní v transkripci pro flétnu a harfu), kterou nastudovali členové souboru Mobius Ensemble (Philppe Honoré – housle, Ashan Pillai – viola, Michael Stirling – violoncello, Lorna McGhee – flétna, Alison Nicholls – harfa). Vychází pod objednacím číslem 8.557765. Australský skladatel Malcolm Williamson (1931–2003) byl prvním nebritským občanem, kterému se dostalo čestného titulu Master of the Queen´s Music. Tento nedávno zesnulý autor psal především sborové skladby, z nichž některé (Symphony for Voices, Love, the Sentinel, English Eccentrics Choral Suite, Requiem for a Tri-



be Brother) zvolili pro svou novou nahrávku (NAXOS – CLASSIC) členové anglického souboru Joyful Company of Singers v čele se sbormistrem Peterem Broadbentem a altistka Kathrin Cook (8.557783). Velmi speciální nahrávka rozsáhlé edice NAXOS HISTORICAL (CLASSIC) představuje dva velké anglické skladatele – Holsta a Vaughana Williamse, kteří interpretují svá vlastní díla. Ačkoliv ani jeden nepůsobil jako dirigent, nahrávky lze plným právem považovat za referenční. Pocházejí z let 1926 (Holst – Planety op. 32 – Mars, e Bringer of War; Venus, e Bringer of Peace; Mercury, e Winged Messenger; Jupiter, e Bringer of Jollity; Saturn, e Bringer of Old Age; Uranus, e Magician; Neptune, the Mystic – Marching Song, op. 22 č. 2, London Symphony Orchestra) a 1937 (Vaughan Williams – Symfonie č. 4 f moll, BBC Symphony Orchestra). CD vychází pod objednacím číslem 8.111048. Nahrávka Mozartovy opery Così fan tutte na 3 CD (Elisabeth Schwarzkopf, Nan Merriman, Lisa Otto, Léopold Simoneau, Rolando Panerai, Sesto Bruscantini, Philharmonia Chorus and Orchestra – Herbert von Karajan) s objednacím číslem 8.111232-34 NAXOS OPERA (CLASSIC) pochází z roku 1954 a dodnes je jedinou existující studiovou nahrávkou tohoto díla. Její obsazení označil Gramophone o rok později za „ideální“ a Elisabeth Schwarzkopfovou jako „úžasnou sentimentální Fiordiligi“. Doporučujeme! Dvě skladby současného finského skladatele Jouni Kaipainena (nar. 1956) – Koncert pro lesní roh a orchestr, op. 61 z let 2000–2001 a o rok mladší Koncert pro violoncello a orchestr č. 1, op. 65 najdeme na CD firmy ONDINE (CLASSIC), jejichž interpretaci zhodnotil v dubnu Le Monde de la Musique jako vynikající (ODE 1062). Účinkují Esa Tapani – lesní roh, Marco Ylönen – violoncello a Finnish Radio Symphony Orchestra řízený Hannu Lintu. Mistrovské orchestrální kusy francouzského skladatele Alberta Roussela (1869– 1937) v podání vyhledávaného Orchestre de Paris a vynikajícího dirigenta Christopha Eschenbacha (Symfonie č. 2, op. 23, Bacchus et Ariane, op. 43) vydává pod objednacím číslem ODE 1065 firma ONDINE (CLASSIC). Ondine postupně vydá Rousselovy kompletní symfonie a dva balety, vše v podání Orchestre de Paris. „Rousselova Druhá symfonie (1919–1922) je jedním z největších hudebních objevů, které jsem za poslední roky učinil“, nechal se např. slyšet Christoph Eschenbach. V edici NAXOS OPERA EXPLAINED (CLASSIC) vychází pod objednacím číslem 8.558195 úvod k Wagnerově opeře Tristan a Isolda, který je doplněn o dvacetistránkový informativní buklet (napsal a čte anglicky Christopher Cook). Ve stejné řadě je k dispozici také Wagnerův Bludný Holanďan. Zpracovala Hana Jarolímková



r e v u e h u d e b ních no si

SUPRAPHON ARCHIV SU 3870-2, komplet 3 CD ADD Ludwig van Beethoven, Smyčcové kvartety č. 11 f moll, op. 95, č. 12 Es dur op. 127, č. 13 B dur, op. 130 a Velká fuga B dur, op. 133, č. 14 cis moll, op. 131, č. 15 a moll, op. 132, č. 16 F dur, op. 135, Smetanovo kvarteto – Jiří Novák a Lubomír Kostecký – housle, Milan Škampa – viola, Antonín Kohout – violoncello Hudební režie Miloslav Kuba (č. 11, 12, 13 a op. 133) a Zdeněk Zahradník (č. 14, 15, 16), zvuková režie Miloslav Kulhan (č. 11, 12, 14, 15, 16) a Jiří Otčenášek (č. 13 a op. 133). Nahráno ve studiu Domovina 1961–1970. Celkový čas 212:21  Jaroslav Smolka Doba zralého působení Smetanova kvarteta – 50. až 80. léta – zahrnuje celou epochu stereofonní LP desky a jen okraje obou sousedních. Vrcholné umělecké kreace souboru byly nahrány analogově a vyšly na stereofonních LP. Takové byly také všechny nahrávky, které editor Petr Vít a jistě i dosud žijící členové tělesa vybrali pro digitální remastering kompletu posledních šesti či sedmi smyčcových kvartetů Ludwiga van Beethovena. Díla tohoto skladatele byla vedle vrcholných českých kvartet snad nejstálejší součástí repertoáru souboru. A tak některá z těchto děl nahráli víckrát, jako nejvhodnější a nejzajímavější byly však vybrány monaurální stereofonní snímky z let 1961–70. Smetanovo kvarteto, jak je ještě dnes všeobecně známo, hrálo zpaměti a koncertovalo i nahrávalo nejen po pečlivé zkouškové přípravě, ale také po důkladných diskusích o koncepci celých děl i jednotlivých vět. Ty často pokračovaly i v nahrávacím studiu při formulování výkonů pro trvalé zvukové snímky. I v důsledku toho byly výkony souboru stále

živé a při dosažení maximálního mistrovství se alespoň v drobnostech stále měnily. Přitom vznikaly klenoty nejvyšší úrovně kvartetní hry, dokonalé v celkové stavbě i při vypracování detailů. Mnohem víc místa než já tady měl kolega Miloš Pokora v bookletu tohoto kompletu, kde hudební koncepci jednotlivých děl, mistrovství i zvláštnosti interpretačního přínosu charakterizuje velmi zdařile. Nicméně i sem se vloudila chyba: nejen Pokorova, ale především koncepce samého Smetanova kvarteta. To považovalo za svůj velký přínos vřazení Velké fugy B dur, op. 133 do organismu Smyčcového kvartetu č. 13 B dur, op. 130, jak to údajně v původní koncepci díla zamýšlel Beeethoven. I Pokora správně píše, že ona fuga tvořila původní finále díla. Ale Smetanovci tak skladbu nikdy nehráli! Fugu sice zařadili jako VI. větu, ale po ní ještě hrávali jako VII. definitivní Beeethovenovo finální Allegro. Tedy zcela jinak, než jak to skladatel původně zamýšlel. V kritikách i osobních rozhovorech jsem kdysi těleso na koncepční chybnost – nadbytečnost – tohoto řešení upozorňoval, ale marně. Odpovídali mi v tom smyslu, že to přece snadno zahrají všechno, takže tam není žádný problém. Tak to také v září a říjnu 1965 nahráli a odtud byl tento zbytnělý konglomerát dvou Beethovenových koncepcí vydán v tomto kompletu. Nemělo by ovšem smysl to dnes měnit: po dlouhá léta Smetanovo kvarteto dílo tak hrálo a publikum doma i na četných zahraničních zájezdech tento omyl nadšeně poslouchalo: i nadbytečných 7 vět ovšem vyznělo krásně. Ale chyba to je a žádný mladší soubor by ji neměl opakovat. Vzdor tomuto znaménku na kráse je komplet děl pozdního Beethovena v podání Smetanova kvarteta překrásný a mohu vám jej vřele doporučit.

RADIOSERVIS CR 0322-2-131 Claude Debussy, Smyčcový kvartet g moll, op. 10, Maurice Ravel, Smyčcový kvartet F dur, Epoque Quartet – Martin Válek a Vladimír Klánský – housle, Vladimír Kroupa – viola, Vít Petrášek violoncello Hudební režie Jiří Gemrot, zvuková režie Jaroslav Vašíček, střih a mastering Jan Lžičař. Nahráno ve Studiu 1 Českého rozhlasu 8. a 11. 7. 2005. Celkový čas 52:29  Jaroslav Smolka Nejvýznamnější představitelé francouzského hudebního impresionismu Claude Debussy a Maurice Ravel napsali jen po jednom smyčcovém kvartetu. Oba hned kolem třicátého roku věku, ale jsou to již díla typická pro osobité vyjadřování obou skladatelů a také vyhraněně francouzská. Středoevropský soubor, který je chce hrát, musí mít smysl pro tyto jejich vlastnosti, pro zvláštní lehkost a éterickou prchavost hudební fantazie, náladovost, pro jemné nápovědí a pointy. Je to hudba niterně inspirující: nelze ji brát jako podnět k filosofickým reflexím či výpovědím osudového dosahu, jak se v Německu i u nás pojímá kvartetní a často vůbec komorní hudba zralého Beethovena, německých i ruských romantiků a Brahmse či z české tvorby třeba kvartety Smetanovy, vrcholné Dvořákovy či Janáčkovy. Snad proto se u nás dílo Debussyho ani Ravelovo nehraje často. Přesto však je tu už z prvních desetiletí druhé poloviny 20. století zářný vzor jejich českého interpretačního pojetí. Tehdy je velmi úspěšně hrálo a nahrálo také na LP desky Gramofonového klubu Vlachovo kvarteto. Snímky na jedné z prvních stereofonních LP, vydaných v Supraphonu, měly obrovský úspěch a právě tímto repertoárovým zaměřením a jeho interpretačním řešením získalo

značnou popularitu a slávu. Současný ještě mladý český soubor Epoque Quartet, založený před sedmi lety a úspěšně sbírající slávu a ceny doma i po světě, vstoupilo právě těmito dvěma díly do českého profesionálního gramofonového repertoáru. Nelze říci, že by koncepce kvarteta byla závislá na skoro půl století starším snímku dávno už nehrajícího Vlachova kvarteta. Jsou tu samozřejmě zřetelné rozdíly, ale zásadní povaha nové nahrávky je v pochopení obou děl blízká. Je to hraní jemné, půvabné a podávající výklad oněch zvláštně křehkých skladeb přiměřeně. Souboru tady možná pomohla skutečnost, že se věnuje interpretaci hudby rozmanitých žánrů a stylů. V této praxi si zřejmě vyvinul smysl pro specifické kvartetně zvukové přizpůsobování a „překládání“ různých hudebně slohových rovin. Tuto koncepci znamenitě vystihl i nahrávací tým hudebního režiséra Jiřího Gemrota a zvukového režiséra Jaroslava Vašíčka, kteří projevili plný smysl pro barevnost a jemné zvukové pointy interpretace i pro krajní zvukové kontrasty na místech, kde je jich třeba – například ve finální větě Ravelova díla. Dnes je ovšem situace v naladění hudbymilovné veřejnosti na impresionistické skladby jiná, než do jaké vyšel před skoro půlstoletím zmíněný snímek Vlachova kvarteta. K dispozici jsou díla Clauda Debussyho i Maurice Ravela všech žánrů, které pěstovali, v nahrávkách českých i světových. Na konci 50. let to byly hodnoty, komunistickými ideology umění zatracované či alespoň prezentované jako podezřelé – a protest proti takovým postojům vedl k tomu, že je kdekdo chtěl mít. Nicméně bych snímkům Epoque Quarteta přál, aby si je milovníci komorní hudby pořizovali a poslouchali: jsou krásné a stojí zato.

revue hudební ch nosi  

SUPRAPHON SU 3872-2 Antonín Dvořák, Dumky pro klavírní trio op. 90, B 166, Klavírní trio f moll op. 65, B 130, Smetanovo trio: Jitka Čechová – klavír, Jana Vonášková-Nováková – housle, Jan Páleníček – violoncello Hudební režie Milan Puklický, zvuková režie Jan Lžičař Nahráno 26.–29. 3. 2006 ve Studiu Martínek v Praze Celkový čas 67:00  Jaroslav Smolka Smetanovo trio hrávalo obě díla snad se všemi svými předchozími houslistkami. A tak už po několikáté začínalo od nuly: tentokrát s mladou, v době začátku spolupráce dokonce teprve v zahraničí dostudovávající, ale nepochybně perspektivní Janou Novákovou. Tato nahrávka je novým dokladem, že to byla znamenitá volba. Bylo to nejen začínání znovu, ale i nové promýšlení a interpretační koncipování studovaných děl, spojené se zráním, jaké do sebe nová členka pozoruhodně nasála a k němuž i nepochybně přispěla. Nevýhodou tohoto několikerého obrozování je úzký repertoár souboru. Je pochopitelné, že se vždy začíná od klasiků a romantiků, u souboru zaměřeného tak výrazně na českou hudbu ovšem především od Smetany a Dvořáka. Nové nahrávky svědčí o tom, že v obou Dvořákových vrcholných dílech daleko překročilo mez pouhého profesionálního ovládnutí: suverénně a s hlubokým ponorem je vykládá, v pravém smyslu toho slova interpretuje jejich poselství. Klavírní trio f moll má v komorní tvorbě skladatele zvláštní postavení. Patří ke skupině mistrových skladeb z konce první poloviny 80. let, ve kterých Dvořák dospěl k zvláštnímu bojovnému výrazu a zápasovému až tragickému semknutí hudebního projevu. Podobně jako

v Husitské, v kantátě Svatební košile, v Symfonii č. 7 d moll tu vystupuje z rámce idylického či lidově prostého výrazu své hudby a prokazuje, že tuto rovinu dokáže mistrovsky propojovat s konfliktním pojímáním kompozic a postupovat od nich k řešením ušlechtile smírným. To dává interpretům příležitosti i podněty k bohaté výrazové proměnlivosti a výstavbě širokých gradačních linií. Smetanovo trio si nejen ve vytváření rozmanitých nálad a pojetí jednotlivých hudebních myšlenek, ale právě ve stavbě rozlehlých hudebních celků vede mistrovsky. Zásadně vychází z instrumentálních dispozic, jaké v české hudbě vytvořila zakladatelská generace moderní české interpretace, v oboru klavírního tria reprezentovaná zejména první sestavou Českého tria Josef Páleníček – Alexandr Plocek – Miloš Sádlo či ve smyčcovém kvartetu daná po Českém kvartetu zejména hrou Smetanova kvarteta a dalších vrcholných souborů jejich současníků. Vyposloucháte tu tutéž spolehlivost, stejnou výrazovou proměnlivost kantability i dokonalost techniky obou smyčcových nástrojů. Jako zvlášť osobitý vnímám projev klavíristky Jitky Čechové. Při vší pozornosti a ohleduplnosti k partnerům je výrazově suverénní, přesná a zároveň tvořivá jako třeba v klavírním Smetanovi. V plné míře se tyto charakteristické vlastnosti Smetanova tria uplatňují i v pestřejším a do menších ploch rozmáchlým, ale myšlenkově ještě koncentrovanějším cyklu Dumky, posledním a vrcholném Dvořákově díle pro klavírní trio. Radosti i smutky, naděje i doufání, názvuky teskně zpěvné i tanečně rozverné se tu střídají s půvabem i technickou dokonalostí. Nové CD znovu prokazuje, že slavná tradice české komorní hudby má ve Smetanově triu plnohodnotné pokračování a její tvorba šiřitele i pěstitele.

FRANTIŠEK POVOLNÝ, MUZEUM TGM RAKOVNÍK Eugène Ysaÿe – Sonáta pro dvoje housle sólo, Arthur Honegger – Sonatina pro dvoje housle, Sergej Proko ev – Sonáta pro dvoje housle op. 56. Hrají Pavel Eret a Věra Eretová – housle Hudební a zvuková režie Václav Zamazal. Nahráno 11., 13. a 14. listopadu 1996 v pražském studiu Martínek, vydáno roku 2004. Celkový čas 61:28  Miloš Pokora Tato nahrávka je hodnotná nejen po interpretační stránce, nýbrž i po stránce repertoárové dramaturgie. Vždyť kdy můžeme na komorních koncertech slyšet Honeggerovu typicky neoklasicistní i nebarokní Sonatinu pro dvoje housle z roku 1920 a kdo se může pochlubit, že někdy v životě slyšel Sonátu pro dvoje housle sólo od Eugèna Ysaÿe z roku 1916, jejíž původní znění bylo dlouho zapomenuto a znovu objeveno až v roce 1962? Zvláště v případě Ysaÿe jde o překvapivě závažnou kreaci doznívajícího romantismu, kterou byl autor kvůli jejím enormním nárokům na interprety donucen po jejím zrodu transformovat pro tři nástroje. Sourozenecké duo houslistů Pavla Ereta a Věry Eretové, inspirováno přáním francouzského houslového virtuosa Raphaёla Olega (někdejšího pedagoga Věry Eretové), se však původní duové verze nezaleklo a ponořilo se do tajů tohoto „nekonečného“ a agogicky krajně rozvrásněného houslového dialogu s tak jemnou zvukovou kulturou, až to bere dech. Snad největším úskalím, které klade Ysaÿeova pozdně romantická kreace na oba houslisty, je překlenutí některých přece jenom rozvláčnějších momentů, jimž se skladatel u tohoto více než půlhodinového třívětého pásma při posedlém řetězení melodických



záchvěvů nevyhnul. I to se podařilo duu prostřednictvím fantazijní nadsázky (dynamika, frázování) zvládnout znamenitě. Snad nejsilnější chvíle nám sourozenci Eretovi připravují svým neokázalým projevem (po efektně najevo dávané virtuozitě tu není ani stopy) v báječně odstíněných melodických návalech střední fáze 2. věty a středním díle rozezpívaného finále. Velmi přesvědčivě jim však skladba vychází i jako celek. Jinak, ale stejně přesvědčivě zní z nahrávky Honeggerova Sonatina pro dvoje housle – roztomile hravě, s vynalézavou zvukovostí a s trefně vystiženou skladatelovou zálibou v moderně přetavovaných polyfonických postupech starých mistrů. Oba nástroje, bez problému vzájemně zastupitelné, spolu dokonale výrazově ladí, jednotný názor na interpretaci je zřetelně znát. Nápadně osobitě přistupuje Pavel Eret s Věrou Eretovou k repertoárové dominantně v podobě Prokoevovy Sonáty pro dvoje housle, kterou nahrávka graduje. Její sršaté momenty jako by oba houslisté spíš hladivě zklidňovali (viz melodické vykružování druhých houslí kolem pregnantního tématu hned úvodu) než vyostřovali, i neuspěchanému motorickému závěru, uvedenému rozkošně radostným melodickým vzýváním, dovedou vtisknout ušlechtilou zvukovost. Kapitolou samou pro sebe ovšem představuje jejich pojetí 3. věty: fantazijně stylizovaný menuet, rozkrytý v krajně volném tempu, je posunut až někam do meditativní roviny, choulostivá partie extrémně vysokých tónů zní Eretovi ideálně. Shrnuto – výtečná nahrávka, škoda, že musela čekat na své vydání celých osm let. Nadstandardní je i přiložený buklet s vyčerpávajícími medailonky a podrobným formálním rozborem všech skladeb.



r e v u e h u d e b ních no si

SUPRAPHON MUSIC SU 3819-2 Václav Jan Tomášek – Koncert pro klavír a orchestr č. 1 C dur, op. 18, Koncert pro klavír a orchestr č. 2 Es dur, op. 20, Jan Simon – klavír, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, řídí Vladimír Válek. Hudební režie Jiří Gemrot a Igor Tausinger, zvuková režie Jaroslav Vašíček. Nahráno ve Studiu 1 Českého rozhlasu v Praze 21.–23. 3. 2005 a 21.–23. 3. a 5. 4. 2006. Celkový čas 53:19  Miloš Pokora Václav Jan Tomášek, který byl v pražském hudebním prostředí první poloviny 19. století nejvýznamnější českou autoritou, žil a tvořil vyrovnaně. Ve své hudbě miloval především řád a vyhýbal se oné eruptivní živelnosti, která je typická pro průkopníky nových slohů. Zatímco v oblasti menších žánrů (eklogy, rapsodie, dithyramby) už v lecčems jemně předjímal Schuberta, na půdě velkých forem zůstával na půdě jakési konzervativně stálé estetiky hudebního klasicismu. Přesto představují některé vlastnosti jeho klavírních koncertů lekci. Mám na mysli např. stavební vyváženost, vynalézavé vstupy sóla po orchestrálních expozicích a mezihrách, modulační posedlost, figurační fantazii a hlavně skutečnost, že zatímco většina autorových současníků se chovala v koncertantní hudbě spontánněji než – dejme tomu – v kreacích komorních, nesázel Tomášek v souladu se svými kritickými výhradami vůči efektně najevo dávané virtuozitě ani v jednom z koncertů na virtuózní kadence. Je pikantní, že se na nahrávky těchto děl dostalo teprve nyní, kdy od jejich vzniku uplynulo už více než 200 let! Oba koncerty zní z CD tak, jak podobnou hudbu vnímáme v koncertním sále. Sólový part není

oproti orchestru přeamplifikován a také zvuk přesně spolupracujícího SOČRu působí přirozeně, i když je v důsledku Tomáškovy sazby oproti typickému mozartovskému o poznání hutnější a po hlasech méně prosvětlený. Ve 2. větě nás zvlášť upoutá Simonův klasicistně „rovný“, ale zároveň velmi zpěvný úhoz. 3. větu sólista i orchestr (oblast druhého tématu!) náležitě vyšperkovává – nejzřetelněji je to patrno v závěrečných fázích, kde se konečně setkáme (hoboj) s vtipným orchestrálním sólem (na dialogy klavíru s orchestrálními sóly jinak totiž koncert téměř rezignuje). Koncert Es dur staví na pregnantnějších tématech a častějších akordických postupech než koncert C dur a rovněž čistě orchestrální partie jsou v něm o poznání rozlehlejší (1. věta, finále) než v koncertu předcházejícím. Velmi zajímavě zní z nahrávky evolučně odvíjená mollová epizoda 1. věty, na druhé straně však pociťujeme v této větě určitý pohybový stereotyp (jednotlivé doby taktu na sebe až příliš upozorňují). V Adagio ma non troppo, které je neseno zvláštní melancholicky okouzlenou, a přitom nezatěžkaně houpavou melodikou a které představuje jednu z nejvydařenějších skladatelových volných vět, vzrušuje způsob, jakým se Simonovo rozkošně figurované sólo vplétá do trefně modelovaného orchestrálního tématu. Také ve finále, odvíjeném ve zvukově přirozené orchestrální spolupráci Vladimírem Válkem řízeného orchestru, vyniká preciznost Simonových figurací, i když celkový pohyb této věty opět působí trochu mechanicky. U profesionálně vybaveného bukletu postrádáme informaci o tom, kdo autografy Tomáškových koncertů i jednotlivé orchestrální party pro tuto záslužnou premiérovou nahrávku zkompletoval a zrevidoval.

FRANTIŠEK KUTIŠ FK 160401 Profil – Gabriela Pechmannová, Antonín Dvořák, Biblické písně (výběr), Robert Schumann, Frauenliebe und – leben (výběr), Jules Massenet, L´ eventail a Ce que disent les cloches, Antonio Vivaldi, Judita triumphans (árie Vaganta), Johann Sebastian Bach, „Quia respexit“ z Magnificat, Georg Friedrich Händel, Josua, Bedřich Smetana, Hubička (ukolébavky Vendulky), Prodaná nevěsta (árie Mařenky) a Dalibor (árie Milady), Antonín Dvořák, Rusalka (árie Rusalky), Wolfgang Amadeus Mozart, La clemenza di Tito (árie Vitellie) a Don Giovanni (árie donny Elvíry), Gioacchino Rossini, Il barbiere di Siviglia (árie Rosiny), Amilcare Ponchielli, La Gioconda (árie Giocondy), Gabriela Pechmannová – soprán, Maxim Averkiev – klavír. Hudební režie Jaroslav Krček, zvuková režie Václav Roubal a Karel Soukeník. Nahráno ve Smetanově sále Gymnázia v Sušici v září 2005. Celkový čas 63:10  Jaroslav Someš Stále častěji se dnes setkáváme s tím, že nahrávky jsou využívány jako jedna z forem prezentace nastupující umělecké generace. Takovou povahu má i nové CD lapidárně nazvané Profil, jímž se představuje sopranistka Gabriela Pechmannová. Je odchovankyní plzeňské konzervatoře a patří do tamní proslulé pěvecké líhně profesorky Ludmily Kotnauerové. Těžištěm dosavadní činnosti mladé umělkyně jsou koncertní vystoupení jak doma, tak i v zahraničí. Její repertoár překvapuje svou stylovou i oborovou šíří; v operní literatuře sahá od baroka až po 20. století, zahrnuje písňovou i duchovní tvorbu a údajně i světový muzikál. Neméně široká je také její vyhra-

něnost – zahrnuje party psané pro soprán lyrický, mladodramatický, vysokodramatický i koloraturní. V tak málokdy vídaném rozsahu máme nyní možnost se s Gabrielou Pechmannovou seznámit rovněž na jejím CD. Protože cílem nahrávky je předvést právě onu zmiňovanou šíři, najdeme tu pestrou všehochuť čísel, od písní duchovních i světských přes árie z oratorií až k áriím operním. Samozřejmě, že ne vše mladé pěvkyni vyhovuje svými nároky stejně. Zdá se, že prozatím bude asi jejím oborem lyrický soprán. I v partech, které tento obor překračují, uplatňuje tendenci k lyrizaci pěveckého projevu (a to s úspěchem). Velmi příjemně zní v jejím podání obě písně Massenetovy, ukolébavky z Hubičky i árie Mařenky z Prodané nevěsty. Naopak např. na Miladu z Dalibora si může Gabriela Pechmannová evidentně ještě počkat – už s ohledem na šetření svého mladého hlasu. Zato Rosina z Lazebníka sevillského překvapí; i když se podání této notoricky známé árie pochopitelně nedá srovnávat s interpretací světových operních špiček a koloraturní pasáže si lze jistě představit odlehčenější a pohyblivější, uvědomíme si tu snad nejmarkantněji mohutnost i barevnost hlasu mladé pěvkyně. Celé profilové CD Gabriely Pechmannové má pouze klavírní doprovod. Slovo „pouze“ tu však vlastně není na místě. Podání Maxima Averkieva zní (např. v áriích ze Smetany a z Mozarta) tak barvitě a dynamicky, že zvuk klavíru namísto orchestru téměř nevnímáme jako ochuzení. A což teprve, kde je původní klavírní doprovod předepsán (Dvořákovy Biblické písně, Schumann) – tam jsou jeho tóny zpívanému slovu naprosto rovnocenným partnerem.

The La Scala Collection Box Set Klasické nahrávky z nejslavnější operní scény ve světě

11 oper (12 DVD), více než 30 hodin skvělých představení za skvělou cenu. Vydavatelství Opus Arte představuje 11 vynikajících operních představení z milánské La Scaly. Všech 12 DVD je baleno v lakované kartonové krabici, každý titul obsahuje vlastní informační booklet. The La Scalla Box Set obsahuje díla nejoblíbenějších operních skladatelů: Donizetti, Mozart, Puccini, Rossini, Verdi, Pergolesi a Cilea. Renomovaní dirigenti: Ricardo Mutti, Gianandrea Gavazzeni, Lorin Maazel a Stefano Ranzani řídili Orchestr a Sbor La Scaly. Ve výborných představeních se zaskvěli operní hvězdy první kategorie: Thomas Allen, Placido Domingo, Renato Bruson, Daniela Dessi, Alessandro Corbelli, Giorgio Zancanaro, Chris Merrit, Cheryl Studer a Sara Mingardo. Tento operní komplet obohatí každou hudební knihovnu a neměl by chybět ve sbírce žádného milovníka opery. Kat.č. OA LS3000 Celkový čas 30 hod. 32 min. Region všechny Obraz 4:3 Zvuk Dolby Stereo Menu GB

Titulky GB

Při objednání na níže uvedené adrese telefonicky, faxem či mailem za celý box

zaplatíte 2.500,– Kč (poplatek za zaslání 80,- Kč bude připočítán)

Objednáním celého boxu ušetříte téměř 50% oproti koupi jednotlivých DVD samostatně.

Cilea Adriana Lecouvreur

Puccini La fanciulla del West

Donizetti Lucia di Lammermoor

Rossini Guglielmo Tell

Mozart Così fan tutte

Rossini La donna del lago

Mozart Don Giovanni

Verdi Attila

Pergolesi Lo frate ‘nnamorato

Verdi I due Foscari

Verdi I vespri Siciliani

CLASSIC music distribution, Biskupcova 26, 130 00 Praha 3 Tel.: 222 583 272, Tel./fax: 271 773 405, Mobil: 739 571 005 e-mail: [email protected]; [email protected]; www.classic.cz

250. VÝROČÍ NAROZENÍ WOLFGANGA AMADEA MOZARTA

HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

MEDIÁLNÍ A OSTATNÍ PARTNEŘI

www.mozartpraha2006.cz POŘADATELÉ PROJEKTU