Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Ústav archeologie a muzeologie
Disertační práce Pavlína Kalábková
Lengyelské osídlení střední Moravy
I. díl Text
Doktorský studijní program: P7105 Historické vědy studijní obor: Archeologie
Školitel: Doc. PhDr. Eliška Kazdová, CSc.
Olomouc 2009
ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem tuto disertační práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury.
V Olomouci dne 30.6. 2009
.............................................................................
Obsah Obsah I. dílu 1. 2.
3.
4.
5.
6. 7. 8.
Úvod ……………………………………………………………………………. 5 Geografické vymezení a přírodní poměry zkoumaného území ………………… 9 2.1. Geografické vymezení ……………………………………................ 9 2.2. Geomorfologie …………...……………………………................... 11 2.3. Hydrologie ………………………………………….................…... 14 2.4. Geologie ...…………………………………………..................…... 16 2.5. Pedologie ...…………………………………………….................... 16 2.6. Vegetace a fauna ………………………………………...............… 17 2.7. Klima …...………………………………………….................……. 18 2.8. Přírodní zdroje surovin ……………………………….................….. 19 2.9. Rekonstrukce přírodního prostředí …………………….................… 20 2.10. Geografické umístění a přírodní podmínky Kostelce na Hané ...…. 22 Rekapitulace dosavadní badatelské činnosti ……………………………………..…. 24 3.1. Od počátků do roku 1902 ..……………………………..................... 24 3.2. Období 1. poloviny 20. století …...…………………….................… 29 3.3. Období 2. poloviny 20. století ..………………………….................. 34 3.4. Období záchranné archeologie (od 90. let 20. století) ...…................. 43 3.5. Archeologické bádání o lengyelských sídlištích v Kostelci na Hané . 46 3.6. Stav bádání o lengyelské kultuře a Epilengyelu ...……….................. 48 3.7. Dosavadní stav poznání o lengyelském a epilengyelském osídlení zkoumaného území …………………………………………………. 53 Charakteristika osídlení ……………………………………………………………… 56 4.1. Hustota osídlení ...………………………………………………….. 56 4.2. Vztah osídlení k vodním zdrojům …………………………………... 60 4.3. Vztah osídlení k reliéfu ………………….………………………….. 64 4.4. Vztah osídlení k půdnímu typu a podloží …….…………………….. 67 4.5. Kontinuita a diskontinuita osídlení …….…………………………… 69 4.6. Charakteristika osídlení v jednotlivých regionech …………………. 80 Sídliště ………………………………………………………………………………. 99 5.1. Typy sídlišť ..………………………………………………………. 99 5.2. Vnitřní uspořádání objektů na sídlištích …………………..………. 103 5.3. Architektura …...…………………………………………………… 105 5.4. Zahloubené objekty ….…………………………………………….. 122 5.5. Popis jednotlivých terénních akcí a jejich výsledků, spolu s popisem sídlištních objektů na sídlištích v Kostelci na Hané .…………………… 124 Doklady pohřbů na sídlištích ………………………………………………………. 133 Doklady možné sociokultovní architektury (rondely) ……………………………... 140 Analýzy keramického nálezového materiálu ………………………………………. 142 8.1. Metodika zpracování ..…………………………………………….. 142 8.2. Kostelec na Hané ………………………………………………….. 146 8.2.1. Nádoby ..……………………………………….. 148 8.2.2. Jiné užitkové tvary ...…………………………… 179 8.2.3. Zvláštní typy ..…………………………………. 179 8.2.4. Plastiky ..………………………………………. 179 8.2.5. Drobné keramické tvary ..……………………… 180
3
8.3. Mohelnice – štěrkovna ……………………………………………… 181 8.3.1. Nádoby ………………………………………… 185 8.3.2. Jiné užitkové tvary …………………………….. 195 8.3.3. Zvláštní typy ..…………………………………... 195 8.3.4. Plastiky ...………………………………………... 197 8.3.5. Drobné keramické tvary ………………………… 197 8.4. Uničovsko ……..……………………………………………………. 198 8.4.1. Nádoby …………………….…………………… 198 8.4.2. Jiné užitkové tvary ………………………………. 207 8.4.3. Zvláštní typy …………………………………….. 207 8.4.4. Plastiky ………………………………………….. 208 8.4.5. Drobné keramické tvary ………………………… 208 8.5. Časové zařazení keramického materiálu ze sledovaných lokalit ….... 211 9. Kontakty …………………………………………………………………………....... 222 9.1. Importy keramických nádob ………………………………………… 222 9.2. Importy měděných předmětů ………………………...……………… 225 9.3. Přísun surovin na výrobu kamenné industrie ………...……………… 227 10. Datování ……………………………………………………………………………… 230 10.1. Relativní chronologie …………………………………………….. 230 10.2. Absolutní chronologie …………………………………………… 238 11. Závěrečná zhodnocení ……………………………………………………………….. 241 12. Seznam použité literatury a nálezových zpráv ………………………………………. 254 13. CD – Text disertační práce (formát pdf) přebal
Obsah II. dílu 1. Popis struktury Katalogu lokalit 1.1. Databáze Lokality ……………………………………………………..…. 3 1.2. GIS Archeologické lokality střední Moravy ………………………….…. 5 2. Katalog lokalit …………………………………………………………….…. 7-302 3. CD – 3.1. Databáze Lokality přebal 3.2. GIS Archeologické lokality střední Moravy přebal
Obsah III. dílu 1. Úvod ………………………………………………………………………………… 3 2. Keramický kód ……………………………………………………………………… 5 3. Popis keramických souborů ………………………………………………...……… 11 3.1. Kostelec na Hané ………………………………………………………..… 12 3.2. Mohelnice – štěrkovna …………………………………………………..… 28 4. Seznam obrazových příloh 4.1. Kresebné tabulky ………………………………………………..…. 56 4.2. Fotografické tabulky ………………………………………...…..… 65 5. Kresebné tabulky Tab 1 - 199 6. Fotografické tabulky Foto 1 - 14 7. CD – 7.1. Databáze Keramika – soubor Kostelec na Hané přebal 7.2. Mohelnice – štěrkovna přebal
4
1. Úvod Letos je tomu 120 let, co Jaroslav Palliardi poprvé publikoval moravské nálezy lengyelské kultury. Stalo se tak na stránkách Časopisu vlasteneckého spolku musejního v Olomouci. Zhruba ve stejné době monograficky publikoval Mór Wosinsky své nálezy z eponymní maďarské lokality Lengyel a byly tak položeny základy bádání o této kultuře. I když si byl Jaroslav Palliardi vědom, že jeho nálezy tvoří západní skupinu velké lengyelské kultury, nazval později získaný materiál kulturou s moravskou malovanou keramikou a tento název se pro lengyelskou kulturu na Moravě běžně užívá dodnes. Střední Morava vstoupila tedy do dějin lengyelského bádání již na jejich samém počátku. Ani příliš nevadí, že to bylo pouze symbolicky, díky olomouckému místu vydání prvních Palliardiho prací. Existence osídlení lengyelské kultury se zde potvrdila záhy po té. Sám Jaroslav Palliardi se sice ještě domníval, že obdobné nálezy k jeho moravské malované keramice na střední Moravě chybí, ale již Palliardiho spolupracovník František Vildomec o zdejší existenci lengyelského osídlení nepochyboval. Stejně tak o něm nepochybovali ani tehdejší badatelé, například Inocenc Ladislav Červinka a Antonín Gottwald, kteří je pojmenovávali sice různými názvy, ale většinou je vždy již spojovali již s lengyelskou kulturou. Právě dlouhá tradice bádání a nezpracovaný materiál v muzejních sbírkách mne přivedli k myšlence zabývat se lengyelským osídlení střední Moravy ve svém doktorském studiu.Téma jsem si zvolila i s ohledem na své učitele doc. PhDr. Elišku Kazdovou, CSc., doc. PhDr. Pavla Koštuříka, CSc. a prof. PhDr. Vladimíra Podborského, DrSc., kteří svůj badatelský život zasvětili z velké části právě kultuře s moravskou malovanou keramikou a jsou spolutvůrci našeho současného pohledu na ni. Střední Morava však díky velkému množství zpracovaných nálezových souborů z jižní a zejména z jihozápadní Moravy, zůstávala tak pochopitelně, až na výjimky, dosud na okraji jejich detailních rozborů. Již na počátku mého studia se ukázalo, že jsem si zvolila vhodné téma. V té době se dokončovaly záchranné výzkumy na lokalitách v Držovicích – U hřbitova, Seloutkách – U planičky a v Dolanech – Za brankou a Za Benešovým, které přinesly jak obrovské množství materiálu, tak i řadu otázek spojených s jejich časovým zařazením. Společně s autory těchto výzkumů PhDr. Miroslavem Šmídem, Mgr. Zdeňkem Čižmářem a Mgr. Markem Kalábkem jsme dospěli k poznání, že i když je toto období relativně dobře známo, o jeho detailech na střední Moravě nevíme vůbec nic a pokud hledáme analogie k nově získaným nálezům, je
5
nutné jít do nepublikovaného, a tím i relativně neznámého materiálu uloženého v muzejních sbírkách. Ukázalo se také, jak někdy chybně jsou interpretovány některé zdejší nálezové situace, jak jsou spojovány nálezy z různých objektů či jak jsou někdy špatně datovány. Aby bylo možné správně interpretovat a zařadit nové výzkumy, bylo zřejmé, že je nejprve nutné vyhodnotit dosavadní soubory. V té době stál před podobným problémem na Slovensku i doc. PhDr. Juraj Pavúk, DrSc. I on řešil špatné interpretace některých dřívějších výzkumů a nesoulad mezi existujícím materiálem a jeho časovým zařazením. Po mnoha debatách na toto téma jsme společně dospěli k názoru, že pokud chceme správně nasměrovat naše snažení, bylo by dobré nahlížet na problémy ze stejného pohledu a snažit se nejprve vystihnout a správně definovat hlavní společné trendy ve vývoji lengyelské kultury na celém území jejího rozšíření a pak jejich správnost otestovat na jednotlivých územích a nálezových souborech. Odrazem těchto úvah a prvních výsledků této práce je studie s názvem K problému definování finálního stádia lengyelské kultury (Čižmář Z. – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004), na jejímž vzniku jsem se již podílela. Již při práci na studii se ukázal být klíčový materiál z výzkumů Antonína Gottwalda v Kostelci na Hané. Byl vybrán jako typický reprezentant druhého stupně lengyelské kultury a měl charakterizovat jeho náplň. Aby bylo možné potvrdit či vyvrátit tento navržený závěr, zvolila jsem si jeho zpracování za jednu z hlavních činností v rámci svého doktorského studia. Při této práci jsem využila možnost podílet se na školním doktorandském grantu (společný grant Ústavu archeologie a muzeologie FF MU Brno a dalších univerzit, GAČR 404/05/H527) a připravila k publikaci katalog nálezů z Kostelce na Hané s jejich prvotním vyhodnocením. Samotná publikace pak vyšla za přispění Archeologického centra v Olomouci v rámci jejich řady Archaeologiae Regionalis Fontes (Kalábková – Cheben – Moník 2007). Protože však tato kniha neměla ještě za cíl detailně vyhodnotit kostelecký soubor, zabývala jsem se jím dál a konečné závěry z jeho zpracování předkládám až v disertační práci. Dalším klíčovým materiálem se při psaní studie o finálním stádiu lengyelské kultury jevily být nálezy z Uničovska. Na jejich základě, zejména nálezového souboru z Troubelic, byl definován počátek epilengyelského vývoje (Lengyel IVa). Bylo tedy nutné ještě ověřit správnost tohoto zařazení a výběru. Analýzy uničovského materiálu se tak staly další náplní mého doktorského studia. Některé dílčí závěry jsem již publikovala formou drobných příspěvků (Kalábková – Kalábek 2004; Kalábková 2008), detailnější zpracování a obecnější závěry však předkládám až v disertační práci.
6
S ověřením správnosti navržené periodizace epilengyelského vývoje souvisela i má práce na analýzách keramického materiálu z Mohelnice – štěrkovny. Vykonávala jsem ji v rámci grantových projektů zpracovávajících nálezy a terénní nálezovou situaci z této významné archeologické lokality v letech 2003 až 2007 pod vedením prof. PhDr. Stanislava Stuchlíka, CSc. a doc. PhDr. Radomíra Tichého, PhD. Protože se však ještě stále závěry z těchto zpracování připravují do tisku (Stuchlík a kol. v tisku), zařadila jsem je do této disertační práce a použila pro srovnání k nálezům z Uničovska a Kostelce na Hané. Během mého doktorského studia se také ukázalo být vhodné rozšířit mé původně vymezené území střední Moravy i na oblasti severně a východně od stanovené hranice. Důvodem této změny byly indicie jednotného kulturního vývoje v rámci nově vymezeného prostoru a jak se ukázalo, bylo to správné rozhodnutí. Zdánlivě rozšířeno bylo i vymezení práce z časového hlediska. Kromě charakteristiky osídlení a nálezů v době kultury lidu s moravskou malovanou keramikou se v práci věnuji i této charakteristice v době jordanovské skupiny. I když jsou někdy tyto kultury (skupiny) od sebe oddělovány, je jordanovská skupina považována za typického představitele Epilengyelu, tedy finální etapy vývoje lengyelské kultury. Takto ji v rámci výše zmíněné studie posuzujeme i my a já k ní takto přistoupila i ve své práci. Předkládaná disertační práce si neklade za cíl detailně postihnout a popsat všechny aspekty lengyelského a epilengyelského osídlení na sledovaném území. Snaží se však vystihnout alespoň základní trendy v jeho vývoji a do detailu analyzovat pouze vybraný materiál. Základním analyzovaným souborem jsou lengyelská sídliště na katastru Kostelce na Hané, který je rozpracován od detailního popisu přírodních podmínek a dějin bádání, přes popisy evidovaných sídlištních objektů a analýzy nálezového materiálu, k jeho časovému a kulturnímu zařazení. Práce je rozdělená do tří dílů. První tvoří textová část doplněná o obrazové přílohy, grafy a tabulkové přehledy. Je rozdělena do jedenácti kapitol a bezmála do čtyřiceti podkapitol. V úvodních částech se věnuji přírodním podmínkám a rekapitulaci dějin bádání na vymezeném území. Na ně pak navazují kapitoly o charakteristice osídlení, sídlištích, pohřebním ritu a dokladech možné sociokultovní architektury. Osmý díl je tvořen analýzami keramického materiálu z Kostelce na Hané, Mohelnice – štěrkovny a ze sídlišť v regionu Uničovska. Závěrečné kapitoly jsou věnovány dokladům kontaktům sledovaného území s okolními středoevropskými regiony, časovému zařazení lokalit a rekapitulaci dosažených výsledků. Nedílnou součástí práce je pak seznam použité literatury a nálezových zpráv, který je společný pro všechny tři díly. Druhý díl disertace je katalogem lokalit doplněný o 7
počítačovou databázi a GIS program lengyelských a epilengyelských lokalit. Třetí a poslední díl disertace je katalogem nálezů s popisy analyzovaných keramických artefaktů, kresbami, fotografiemi a s popisnou počítačovou databází zpracované keramiky.
Tato práce by nevznikla bez pomoci mého okolí a mých učitelů. Děkuji doc. PhDr. Elišce Kazdové, CSc. za vedení mého studia a disertace. Děkuji PhDr. Miroslavu Šmídovi a Mgr. Zdeňku Čižmářovi za zpřístupnění materiálu ze svých výzkumů a za cenné rady při jejich interpretaci. Poděkování náleží i doc. PhDr. Juraji Pavúkovi, DrSc. za umožnění diskuse nad četnými problémy spojených se zpracováním materiálu a této disertace. Děkuji také PhDr. Aleně Humpolové, Mgr. Miloši Hlavovi, PhD., Mgr. Blance Veselé, Mgr. Aleši Drechslerovi, Mgr. Kláře Rybářové a Mgr. Jakubu Halamovi – kurátorům muzejních sbírek, kteří mi ochotně zpřístupnili materiál a pomohli s vyhledáním jeho nálezových okolností. Děkuji PhDr. Jaroslavu Peškovi, PhD. a zaměstnancům Archeologického centra v Olomouci za zpřístupnění materiálu, nálezových zpráv a za přípravu a vydání publikace o Kostelci na Hané. Děkuji doc. PhDr. Miloši Čižmářovi, CSc. za možnost studia nálezových zpráv Ústavu archeologické památkové péče v Brně a všem kolegům z tohoto pracoviště, kteří mi pomáhali s jejich výkladem. Děkuji Mgr. Aleně Knechtové a vedení Národního památkového ústavu v Praze za možnost využití dat Státního archeologického seznamu České republiky pro identifikaci jednotlivých lengyelských a epilengyelských lokalit. Děkuji Evě Alkové a Janu Cahovi za pomoc při zhotovení programu GIS, Lucii Burešové, Janu Andresovi a Antonii Peškové za pomoc s finální úpravou kresebných tabulek, Mojmíru Bémovi a Pavlu Rozsívalovi za fotografickou dokumentaci vybraných nálezů. Děkuji své rodině, dětem a rodičům, za trpělivost, kterou se mnou v posledních měsících dokončování této disertace měli, a svému muži Markovi Kalábkovi – nejen za trpělivost a podporu, ale i za zpřístupnění vlastních výzkumů, možnost publikace jejich výsledků a za pomoc s finálním dokončením mé disertační práce.
8
2. Geografické vymezení a přírodní poměry zkoumaného území Při charakteristice přírodního prostředí v daném regionu lze postupovat podle metody, kterou zvolil ve svých pracích Jan Rulf o přírodním prostředí a kulturách českého neolitu a eneolitu (Rulf 1983, 1994). Pod pojmem přírodní prostředí pravěkého člověka rozuměl sumu všech přírodních podmínek na určitém území, a to poměry krajinné (reliéf, geologické podloží, půda, vegetace a fauna) a prostředí klimatické, přičemž zdůrazňoval úzkou vazbu obou těchto faktorů (Rulf 1983, 36).
2.1.
Geografické vymezení
Sledovanou oblastí je současné území okresů Prostějov, Přerov a Olomouc společně se severní částí okresu Kroměříž, severní částí okresu Vyškov a jižní částí okresu Šumperk. Z velké části jde o region označovaný etnografy jako Haná a je jimi vymezen na základě jednotného kulturního vývoje. Tato jednotnost se svým způsobem projevovala i v pravěku, resp. v lengyelské kultuře, a proto jej za jeden celek považuji i já . Na mapě 1:200 000 (Mapa krajů ČR, Severomoravský kraj, 10. vydání, 1998) je sledované území vymezeno koordináty: 50:475; 70:80; 24:80; 345:130; 380:175; 310:255; 135:495 mm Z s.č.: J s.č. a zabírá plochu cca 3 100 km2 (mapa 1). Plocha byla určena na základě vymezení lokalit v GIS programu Janitor, resp. JanMap 2.5.0 (viz.příloha ve II.dílu Katalog lokalit). Jedná se zároveň o území, které se v odborné archeologické literatuře objevuje pod různými geografickými pojmy. Často bývá používáno jen označení regionální – Zábřežsko, Mohelnicko, Lošticko, Uničovsko, Litovelsko, Olomoucko, Konicko, Prostějovsko, Vyškovsko, Záhoří, Přerovsko, Němčicko, Kojetínsko, Tovačovsko, Morkovsko, Chropyňsko, Kroměřížsko, Hulínsko, Holešovsko a Bystřicko (mapa 2). Někdy bývá toto území řazeno k severní Moravě, někdy zase jen jeho část. Obdobně jsou zařazovány jižní části zase k jižní Moravě a východní k Moravě východní. Střední Moravou bývá obvykle chápáno území kolem Prostějova, Olomouce, Přerova a Kroměříže, území tzv. centrální Hané, ale geograficky či etnograficky toto vymezení nemá jasné hranice.
9
Mapa 1 Vymezení sledovaného území v mapě České republiky a Moravy.
10
Mapa 2 Přibližné vymezení jednotlivých regionů v rámci sledovaného území: 1 – Zábřežsko, 2 – Mohelnicko, 3 – Uničovsko, 4 – Litovelsko, 5 – Šternbersko, 6 – Olomoucko, 7 – Konicko, 8 – Prostějovsko, 9 – Drahanská vrchovina, 10 – Přerovsko, 11 – Záhoří, 12 – Kroměřížsko, 13 – Vyškovsko.
2.2. Geomorfologie
Z geomorfologického hlediska se jako celek sledovaná oblast však nejeví. Je rozčleněna do deseti základních jednotek (Zábřežská vrchovina, Mohelnická brázda, Hanušovická vrchovina, Nízký Jeseník, Moravská brána, Hostýnsko-vsetínská hornatina; Hornomoravský úval, Drahanská vrchovina, Vyškovská brána, Litenčická pahorkatina; Demek ed. 1987), které náleží jak k Českému masivu, tak i ke Karpatské oblasti. Jádrem zkoumaného regionu je tedy z geomorfologického hlediska rovinatý prostor Hornomoravského úvalu se severní částí Vyškovské brány a jihozápadní částí Moravské
11
brány, spolu s přilehajícími prvními výběžky obklopujících vrchovin, pahorkatin a masivu Nízkého Jeseníku. Severozápadní hranicí zkoumaného prostoru je Zábřežská vrchovina (Demek ed. 1987, 564). Ke sledovanému území náleží její severní část – Drozdovská vrchovina, která má průměrnou nadmořskou výškou 475 m, stupňovitě klesá do sníženiny Mohelnické brázdy, je rozřezaná hlubokými údolími levých přítoků Moravské Sázavy a k relevantnímu území náleží její části Zborovská vrchovina a Rovenská pahorkatina (Demek ed. 1987, 171). Dále sem patří střední část Zábřežské vrchoviny, Mírovská vrchovina, s průměrnou nadmořskou výškou 420 m, která je ohraničena průlomovými údolími Moravské Sázavy a Třebůvky a která se dělí na Maletínskou vrchovinu a Žádlovickou pahorkatinu (Demek ed. 1987, 354-355). Náleží sem i Bouzovská vrchovina s průměrnou nadmořskou výškou 404 m, která je často prořezaná hlubokými údolími vodních toků, zejména pravostranných přítoků Třebůvky, a jejími součástmi jsou Ludmírovská vrchovina, Přemyslovická pahorkatina a Velký Kosíř (Demek ed. 1987, 120). Dalším sledovaným územím na severu je Mohelnická brázda, která je úzkou protáhlou sníženinou, v níž protéká řeka Morava mezi Zábřežskou a Hanušovickou vrchovinou. Má průměrnou nadmořskou výškou 290 m a je vyplněná pliocenními a čtvrtohorními usazeninami. Osu tvoří široká údolní moravní niva, v západní části doplněná náplavovými kužely Moravské Sázavy, Mírovky a Třebůvky, spolu s moravními akumulačními terasami a mírnými svahy na neogenních usazeninách krytými převážně sprašovými hlínami, případně sprašemi (Demek ed. 1987, 359). Severovýchodní hranicí zkoumaného prostoru je Hanušovická vrchovina (Demek ed. 1987, 187) a ke sledované oblasti náleží pouze její jihozápadní část, a to Úsovská vrchovina a z části i Hraběšínská hornatina. Úsovská vrchovina s průměrnou nadmořskou výškou 350 m je členitá a má výrazně stupňovitou stavbu (Demek ed. 1987, 527) a do sledovaného území patří Hraběšínská pahorkatina, Rohelská pahorkatina, Bradelská vrchovina, Medlovská pahorkatina a Benkovská vrchovina. Hraběšická hornatina s průměrnou nadmořskou výškou 600 m je oproti tomu plochou hornatinou se stupňovitou stavbou, jejíž okraje tvoří výrazné zlomové svahy rozřezané hlubokými údolími přítoků Oskavy a Desné (Demek ed. 1987, 207). Do sledovaného území patří Petrovská vrchovina, Kamenecká hornatina a Oskavská pahorkatina. Východní hranici zkoumaného prostoru tvoří Nízký Jeseník (Demek ed. 1987, 376) a do sledované oblasti náleží jeho západní část – Bruntálská vrchovina s průměrnou nadmořskou výškou 570 m. Jedná se o poměrně plochou vrchovinu, která je v okolí 12
Mladějovic a Plinkoutu značně snížena. Patří sem i Domašovská vrchovina ve střední části Nízkého Jesníku s průměrnou nadmořskou výškou 550 m, která je v námi sledované jihozápadní části (Radíkovské, Jívovské a Libavské vrchovině) členitější a silně rozřezána hlubokými údolími (Demek ed. 1987, 166). Dále sem patří i Tršická pahorkatina, nejjižnější část Nízkého Jeseníku s průměrnou nadmořskou výškou 300 m, která je členitou pahorkatinou s rozsáhlými rozvodními částmi terénu a vesměs mělkými úvalovitými údolími a patří k ní Přáslavická a Čekyňská pahorkatina (Demek ed. 1987, 516). Ke sledované východní oblasti náleží také jihozápadní část Moravské brány (Demek ed. 1987, 360), tzv. Bečevská brána s průměrnou nadmořskou výškou 270 m, která se dělí na Jezernickou pahorkatinu, Bečevskou nivu a Radslavickou rovinu a jejíž osou je tok řeky Bečvy. Podloží tvoří náplavové kužely, akumulační terasy a mírné svahy na neogenních usazeninách kryté převážně sprašovými hlínami, případně sprašemi (Demek ed. 1987, 102). Na jihovýchodě, pouze okrajově do zkoumaného území, zasahuje Hostýnsko-vsetínská hornatina (Demek ed. 1987, 206). Ke sledovanému území patří západní částí jejích Hostýnských vrchů tzv. Rusavská hornatina s průměrnou nadmořskou výškou 505 m (Demek ed. 1987, 206). Největší část sledovaného území, jeho střed, zabírá Hornomoravský úval (Demek ed. 1987, 202). Jeho celou západní část tvoří Prostějovská pahorkatina s průměrnou nadmořskou výškou 230 m, která je nížinnou pahorkatinou tvořenou většinou neogenními a kvartérními usazeninami. Dělí se na Křelovská pahorkatinu, Blatskou nivu, Romžskou nivu, Kojetínskou pahorkatinu a Hanáckou nivu (Demek ed. 1987, 421). Střední část Hornomoravského úvalu tvoří Středomoravská niva s průměrnou nadmořskou výškou 205 m. Je akumulační rovinou podél toku řeky Moravy a Dolní Bečvy (Demek ed. 1987, 482 ). Severovýchodní část Hornomoravského úvalu tvoří Uničovská plošina s průměrnou nadmořskou výškou 245 m. Je plochou nížinnou pahorkatinou tvořenou neogenními a kvartérními usazeninami a náplavovými kužely vodních toků stékajících z Jeseníků. Dělí se na Hornolibinskou brázdu, Oskavskou nivu, Žerotínskou rovinu a Červeneckou rovinu (Demek ed. 1987, 527). Jihovýchodní část Hornomoravského úvalu zabírá Holešovská plošina, která je úpatní plošinou pod Hostýnskými vrchy tvořenou neogénními a kvartérními sedimenty s průměrnou nadmořskou výškou 215 m (Demek ed. 1987, 195). Jihozápadní hranicí sledovaného prostoru je Drahanská vrchovina (Demek ed. 1987,169-170). Na námi vymezené území zasahuje její východní část, Konická vrchovina, s průměrnou nadmořskou výškou 485 m. Je poměrně členitou vrchovinou a dělí se na části –
13
Protivanovská planina, Štěpánovská planina, Plumlovská sníženina, Zdětínská plošina, Myslejovický hřbet a Zelenohorský les (Demek ed. 1987, 280). Do jihozápadního cípu sledovaného území zasahuje i severní část Vyškovské brány (Demek ed. 1987, 561-562), v níž sledujeme severní prostor Rousínovské brány a celou Ivanovickou bránu. Jsou to úzké sníženiny s plochým reliéfem a průměrnými nadmořskými výškami 280 a 260 m. Podloží zde tvoří převážně neogénní a kvartérní sedimenty se sprašovými hlínami a sprašemi (Demek ed. 1987, 440). Jižní hranicí sledovaného prostoru je Litenčická pahorkatina (Demek ed. 1987, 324325). Zde je sledovaná především její severní polovina, tvořená severními částmi Bučovické a Orlovické pahorkatiny a Zdounecké brázdy. Bučovická pahorkatina je členitou pahorkatinou s plochými hřbety a široce rozevřenými údolími úvalovitého nebo neckovitého tvaru, s průměrnou nadmořskou výškou 280 m a tvoří ji Tištínská pahorkatina, Dřínovská pahorkatina a Brankovická pahorkatina (Demek ed. 1987, 128). Orlovická vrchovina je střední část Litenčické pahorkatiny s průměrnou nadmořskou výškou 345 m, která je opět členitou vrchovinou se zaoblenými hřbety a širokými údolími a sedly, a tvoří ji Lhotská vrchovina, Zdislavická vrchovina a Medlovská vrchovina (Demek ed. 1987, 388). A konečně Zdounecká brázda je severovýchodní částí Litenčické pahorkatiny s průměrnou nadmořskou výškou 255 m a dělenou na Roštínskou a Jarohněvickou brázdu (Demek ed. 1987, 569). Mám-li zobecnit popis sledovaného prostoru, jedná se jak o nížinnou krajinu, jen mírně zvlněnou údolími či terasami místních toků, tak i o prostor prvních vyvýšenin hraničních vrchovin a pahorkatin, přičemž osídlení se koncentruje zejména na jejich první svahy nad nížinou. Jedná se o poměrně uzavřený prostor lemovaný vrchovinami, který je otevřen jen podél hlavních vodních toků do sousedních oblastí.
2.3. Hydrologie Zkoumanou oblast lze vymezit a dělit také vodními toky. Region je oblastí jižní části horního a severní části středního Pomoraví (zhruba od Zábřehu na Moravě po Kroměříž). Hlavní osou je řeka Morava, která je podle hydrologického pořadí tokem II. řádu. Sledované území dělí její přítoky III. řádu - na západní straně Moravská Sázava, Mírovka, Třebůvka, Cholinka, Blata, Valová, Haná a Kotojedka; na východní pak Desná, Oskava, Bystřice, Bečva, Moštěnka a Rusava. Tyto toky mají ještě řadu přítoků IV. a vyšších řádů a region má velmi hustou síť vodních toků (Vlček ed. 1984; Demek – Novák a kol. 1992, 156-161).
14
Obecně lze konstatovat, že na všech tocích spadají nejvodnější měsíce do období jarního tání, u nížinných toků je to převážně únor a březen, v pahorkatinách a vrchovinách březen. V letních měsících hladiny vodních toků stoupnou většinou důsledkem lijavců, kdy jsou obvyklé spíše přívaly s velkým kulminačním průtokem, ale obvykle s menšími objemy (Vlček ed. 1984, 12). Objevují se však i výjimky v podobě velkých povodní, kdy ze zaplaveného území voda odtéká poměrně pomalu (viz. stav povodně v létě roku 1997). Nejnižší průtoky vody se obvykle vyskytují v období od srpna až do zimních měsíců (Vlček ed. 1984, 12). Řečiště vodních toků, tak jak je známe dnes, se odlišovala od těch, která existovala ve sledovaném období. Zásahy člověka do krajiny, zejména v posledních sto letech spojené s industrializací a zemědělskou velkovýrobou, podstatně změnily její tvářnost. U větších řek musíme počítat se změnami meandrů, ke změnám říčních koryt dochází i u menších toků. Dokládají to i současné enviromentální a archeologické výzkumy. Například na Tovačovsku je evidováno osídlení pouze u bývalých meandrů a ramen řeky Moravy, popřípadě i u možných poříčních jezer (za informaci děkuji J. Peškovi). Obdobné je to i na dolním toku Bečvy, kde se osídlení koncentruje na pravobřežní terase, v minulosti umístěné nad jejím tokem (Schenk 2001, 372). Vodní toky nebyly zřejmě také jedinými vodními zdroji pro lengyelská sídliště. Nelze totiž vyloučit zásobování vodou také z dnes již neexistujících pramenů či z dosud neobjevených, ale možných studní (srovnej Rulf 1983, 37-38; Neméth 1994, 241). Otevřenou otázkou je i využití místních zdrojů minerálních vod (Demek – Novák a kol.1992, 175-176), kterých i pravěký člověk v minulosti mohl využívat (například v okolí Přerova a Slatinic), ale ve sledovaném období přímé doklady, pomineme-li existenci lengyelských osad v jejich blízkosti, prozatím nemáme. S velkými vodními toky je spojena i problematika jejich možných přechodů – brodů. I když je to problém spíše mladší historie, i v pravěku se setkáváme s možnými indiciemi jejich existence. U některých historických sídel je existence brodů doložena písemnými prameny, jinde na ně poukazuje umístění významných pravěkých sídlišť (hradisek) na křižovatkách obchodních cest s větší koncentrací importovaných nálezů. Typickými příklady jsou Olomouc – Olomoucký kopec (Procházková 2002a, 10) a Hradisko u Kroměříže (Chybová 1998, 5-6). Zde v rozvětvených řečištích Moravy badatelé předpokládají pevné skalní prahy, po kterých bylo možné lépe řeku překročit.
15
2.4. Geologie
Pro sledované období je rozhodující geologický stav v době kvartéru. Hlavním typem jsou zde mocné závěje a návěje spraší. Tvoří svrchní pokryv nejen říčních kumulační teras a kuželů, ale lemují také první svahy zdejších vrchovin a pahorkatin. Typickými pro okolí vodních toků jsou říční sedimenty (štěrkopísky s povodňovými sedimenty), které tvoří základ pro terasové stupně, náplavové kužely a údolní nivy. Ve vyšších partiích střední Moravy je kvartér zachován převážně v malých mocnostech a útržkovitě, základem bývají starší formace (např. kulmské droby). Příčinnou byla jednak skutečnost, že vysočiny byly oblastí odnosu a následné akumulace. Eolické usazeniny zda mají podobu spraší pahorkatin, příp. sprašových hlín. Typičtější pro tuto oblast jsou však mocné svahoviny při úpatí okrajových svahů Drahanské, Zabřežské vrchoviny a Nízkého Jeseníku (Demek – Novák a kol. 1992, 71-72).
2.5. Pedologie Typickými půdními jednotkami sledovaného území jsou černozemě a hnědozemě (Kouřil 1970,14) – půdy hlinitého (černozemě) až jílovitohlinitého (hnědozemě) charakteru, s dobrou strukturou a propustností vody a vzduchu, které vznikly intenzivní humifikací, obvykle na sprašovém substrátu a pod stepní vegetací. Jako v Čechách, tak i zde se černozemě objevují zpravidla do nadmořských výšek 300 – 350 m (Dreslerová – Horáček – Pokorný 2008, 23-24), jsou lemovány hnědozeměmi a ve vyšších nadmořských výškách hnědými půdami. V říčních nivách se setkáváme s nivními půdami a popř. glejemi. Použitelnost dnešních pedologických map pro posuzování stavu v pravěku je však problematická a poukázal na to již J. Rulf (Rulf 1983, 40-41). Jak se ukázalo, pedologický pokryv se v průběhu doby mohl změnit a pro rekonstrukci původního půdního pokryvu hledal J. Rulf řešení ve využití podloží, zejména spraše, na kterou se vážou úrodné půdy a která nepodléhala větším změnám v čase. Dosud ojedinělými příklady znázornění vztahu osídlení střední Moravy v neolitu k rozšíření stávajících půdních, resp. černozemních, pokryvů je mapa kroměřížského okresu od Heleny Chybové (Chybová 1998, 36) a studie Anny Bělochové o neolitických sídlištích vyškovského okresu a jejích půdách (Bělochová 1989). Podle nich, jsou lengyelská (neolitická) sídliště často umístěna na úrodných půdách, ale objevují se i na půdách s horší kvalitou. Dokládají to zejména lokality na Záhoří či lokality na prvních výběžcích Drahanské vrchoviny.
16
2.6. Vegetace a fauna Podle tradičních popisů nejvýše položená místa sledovaného území se obvykle řadí do dubovo – bukového vegetačního stupně. Většina oblasti však spadá do přechodu dubového a bukovo – dubového stupně. Nadmořská výška se zde pohybuje od 200 do 400 m. Vyznačuje se velmi dlouhou vegetační dobou (delší než 165 dnů). Na pahorkatinách původně měly převládat listnaté lesy s dubem zimním a habrem, přičemž buk zde tvořil ojedinělou příměs. V podrostu se objevovaly teplomilné druhy bylin a trav a začaly se vyskytovat typické lesní druhy, nesnášející silné letní vysychání půdního profilu (sasanka hajní, violka lesní, konvalinka vonná ad.). V nivě řeky Moravy jsou původní lužní lesy se souvislými porosty dubu letního, jasanu ztepilého, jilmů, olší, topolů a vrb. Typickým příkladem takovéto krajiny je dnes chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví s dochovanými původními zákrutami a meandry řeky Moravy a lužním lesem. Díky dlouhodobé činnosti člověka, který od neolitu místy zabraňoval rozšíření souvislých lesních porostů, se rozvinuly i stepní a lesostepní biotopy (Demek ed. 1987, 21-22; Demek – Novák a kol. 1992, 182). Dnes se však při stanovování původní vegetace vychází z práce kolektivu autorů pod vedením E. Neuhäuslové – Mapa potencionální původní vegetace České republiky (Neuhäuslová a kol. 1998). Většina zkoumané oblasti náleží do tzv. moravského termofytika, vyznačujícím se malou plochou přirozených lesních cenóz s těžištěm v azonálních cenózách podél vodních toků, výrazným přirozeným bezlesím i na méně geomorfologicky extrémních stanovištích a přítomností teplomilných ruderálních a segetálních fytocenóz. K základním jednotkám patří černýšové dubohabrové háje na relativně bohatých půdách plošin, mírných svahů a na nezaplavovaných sušších částech nivy. Na okrajových územích s chudšími půdami se předpokládají subacidofilní teplomilné doubravy mochnové. Na pravidelně zaplavovaných částech nivy v blízkosti řeky Moravy alternuje s lužním společenstvem jilmová doubrava a při menších tocích střemchová jasanina. Ve studovaném období závěru atlantiku bychom se na našem území měli stále ještě setkávat s doubravami. Bylo zřejmě možné je nalézt jak na vrchovinách, tak i v nížině a na říčních terasách (Dreslerová – Horáček – Pokorný 2008, 43-44). Používá se pro ně termín „atlantický“ dubový les (Quercentum mixtum), čímž jsou míněny prozatím blíže neurčitelné skupiny lesních společenstev, jejichž znakem je přítomnost mezofilních a nitrofilních dřevin jilmu, jasanu, javoru a lípy spolu s dubem (Pokorný 2003). V nížinách je obvykle rekonstruován jako dubový les s lípou, jilmem a lískou. V nivách se vyvinul v tzv. tvrdý luh
17
s dubem, jilmem a jasanem, který byl jen zřídka zaplavovaný díky v této době ještě vyrovnanému vodnímu režimu (Rybníček – Rybníčková 1998, 37-38). Stále problematickou otázkou je míra otevřenosti krajiny a existence stepí. Zřejmě se zde již nejednalo o přirozenou step, ale o tzv. step kulturní, do které patří i umělý polní ekosystém (např. Rulf 1983, 41-43; 1994, 395). Tyto polohy budou již s největší pravděpodobností součástí tzv. bezlesí, tedy otevřené krajiny bez původních lesních porostů (Dreslerová – Horáček – Pokorný 2008, 43). Jak ukazují enviromentální analýzy, lze již nejpozději na sklonku neolitu na sledovaném území i s tímto typem krajiny počítat (např. Berkovec – Kočár – Kočárová 2005, 117). Přejdeme-li k charakteristice fauny na sledovaném území, jsou jako původní zmiňovány lesní druhy živočichů (Demek ed.1987, 21-22). Na sklonku neolitu a počátku eneolitu vypadala jejich skladba však poněkud jinak. I když již existuje velké množství osteologických rozborů pro evropský neolit a eneolit, resp. lengyelskou kulturu, u nás je výsledků z těchto analýz poměrně málo. Poukázal na to již J. Rulf (Rulf 1983, 42) a od této doby se situace, bohužel, příliš nezlepšila. Ze sledovaného území Moravy jsou publikovány archeozoologické analýzy z lengyelských sídlišť pouze z lokalit Dluhonice – Dolní Újezd (Schenk a kol. 2007, 51-52) a staré určení kostry psa z lokality Sněhotice – Za famílií (Červinka 1908a, 78). Nové analýzy se objevují v nálezových zprávách, ale dosud nejsou publikovány. Z divoce žijících zvířat jsou obvykle zmiňováni bobr (Castor fiber), jelen evropský (Cervus elephus), jezevec (Meles meles), ježek (Erinaceus sp.), kůň (Equus ferus), liška (Vulpes vulpes), medvěd (Ursus arctus), osel divoký (Equus hydruntius), prase divoké (Sus srcofa ferus), pratur (Bos primigenius), srnec (Capreolus capreolus), zajíc (Lepus europeus), zubr (Bison bonasus) ad.; je evidována i řada druhů ptáků a měkkýšů; z chovaných druhů zvířat pak koza/ovce domácí (Capra aegagrus f. hircus/ ovis ammno f. aries), pes domácí (Canis lupus f. familiaris), prase domácí (Sus scrofa f. domesticus) a tur domácí (Bos primigenius f. taurus) (např. Rulf 1983, 43).
2.7. Klima
Studované období je kladeno do závěru atlantiku. Průměrné roční teploty byly vyšší o 1 - 30C než dnes a podnebí bylo poměrně vlhké, především v zimě. V tomto období docházelo však i k podnebním výkyvům, které se zintenzivnily na počátku eneolitu (Rulf 1983, 38-40; Rybníček – Rybníčková 1998, 38). 18
Je více než pravděpodobné, že na sledovaném území bylo možné sledovat místní klimatické rozdílnosti, podobně jak na to poukazuje současný stav. Podle mapy současných klimatických oblastí (Quitt 1970) spadá nížinná část sledovaného území do teplé oblasti (T2). Je charakterizována dlouhým teplým a suchým létem (50 - 60 letních dnů v roce, průměrná teplota v červenci mezi 18 – 19 0C ), velmi krátkým přechodným obdobím s teplým až mírně teplým jarem a podzimem (s 160 – 170 dny kdy teplota přesahuje 10 0C), s krátkou mírně teplou, suchou až velmi suchou zimou s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky (průměrná teplota v lednu -2 až -3 0C), s průměrným úhrnem srážek 350 – 400 mm na m2 a 40 – 50 jasnými dny do roka. Pahorkatiny jsou řazeny do mírně teplé oblasti (MT11). Tu charakterizuje 40 – 50 letních dnů za rok s průměrnými červencovými teplotami 17 – 18 0C, 140 – 160 dnů v roce, kdy teplota přesahuje 10 0C, průměrné lednové teploty mezi -2 až -3 0C, průměrný úhrn srážek 350 – 400 mm na m2 a 40 – 50 jasných dnů do roka. Osídlené vrchovinové části patří ke klimatické oblasti MT7. Uvádí se pro 30 – 40 letních dnů za rok s průměrnými červencovými teplotami 16 – 17 0C, 140 – 160 dnů v roce, kdy teplota přesahuje 10 0C, průměrné lednové teploty mezi -2 až -3 0C, průměrný úhrn srážek 400 – 450 mm na m2 a 40 – 50 jasných dnů do roka. Například podnebí Olomoucka je dnes rozlišeno podle rozdílných horopisných poměrů. Vrchovinová část patří do oblasti mírně teplé a Hornomoravský úval do oblasti teplé. Rovněž srážkový charakter je silně pod vlivem výškového členění. V nížinné části se průměrný roční srážkový úhrn pohybuje od 550 do 600 mm, s přibývající výškou až do 700 mm. Srážková stanice v Olomouci (Klášter Hradisko) vykazuje roční úhrn srážek v rozmezí 553 – 565 mm. Maxima srážek je zde dosahováno v červenci, minima v únoru a lednu. Z ročních období je nejbohatší na srážky léto, pak následuje jaro a podzim, na srážky nejchudší bývá zima (Kouřil 1970, 45).
2.8. Přírodní zdroje surovin
Ve sledovaném období nebylo sledované území zřejmě vyhledávanou oblastí zdrojů nerostných surovin. Místní drahanské křemence, oblíbené v paleolitu na výrobu štípané kamenné industrie, se v této době již používaly minimálně a většina nástrojů je vyrobena z přinesených surovin (Koštuřík – Přichystal – Rumianová 1998 ad.). Také materiál na výrobu broušené kamenné industrie byl na střední Moravu donášen a jen výjimečně byly použity místní suroviny (kulmské břidlice). Neprojevilo se příliš ani využití zdrojů grafitu z Uničovska a Lošticka (např. jako příměs do keramického těsta), které je prokázáno již 19
v době kultury lidu s lineární keramikou. Stejně tak nenastala ještě doba těžby a zpracování místních zdrojů barevných a železných rud či zlata. Největší devizou tohoto regionu tak byly vhodné přírodní podmínky k rozvoji zemědělství a s ním spojených výrob.
2.9. Rekonstrukce přírodního prostředí
Rekonstrukcím přírodního prostředí v době lengyelské kultury se na Moravě nikdo intenzivně nevěnuje. Práce moravského paleobotanika Emanuela Opravila se dotýkaly vybraného tématu pouze okrajově, a tak chybí pro studované území potřebný základ. Na jiných územích lengyelské kultury je situace mnohem lepší. Ukázkovými příklady jsou oblasti u maďarského Balatonu (např. Medzihradsky 2001), nebo rakouská lokalita Kamegg (např. Schmitzberger 2007). Dobrý základ k možným rekonstrukcím přírodního prostředí je i na Slovensku. Díky archeobotanickým analýzám E. a M. Hajnalových jsou k dispozici přehledy s komentáři k objevovaným druhům rostlin (např. Hajnalová E. 1999). Nevšední pohled na možnosti zpracování a získání informací podali I. Cheben a E. Hajnalová v práci, ve které analyzovaly vzorky získané z výmazů pecí. I když neanalyzovaly žádnou z lengyelských pecí, ukázaly, že se z výmazu dají získat nejen důležité paleobotanické vzorky, ale že se zde objevují i zlomky zvířecích kostí, například ryb (Cheben – Hajnalová 1997). Rekonstrukci přírodního prostředí je věnována i studie E. Hajnalové, V. Ložka, R.Halouzky a J.Kernátsové v práci V. Němejcové – Pavúkové o rondelu lengyelské kultury v Runžindole-Borové (Němejcová- Pavúková 1997). U nás, resp. v Čechách, jsou k dispozici pouze obecnější charakteristiky přírodního prostředí v rámci celého vývoje osídlení v určitém mikroregionu (Neústupný 1985; Rulf 1983; Smrž 1994, Geislerová – Peška – Rakovský 1991; Bělochová 1989, 98-108 ad.). Až v nedávné době se přírodnímu prostředí pravěkého člověka věnuje větší pozornost – velmi dobrým příkladem je studie v Archeologii pravěkých Čech, věnující se tomuto problému komplexně (Dreslerová – Horáček – Pokorný 2007). Lepší situace je díky výzkumům E. Opravila také v oblasti českého Slezska, kde se podařilo konkrétněji např. stanovit přírodní prostředí v neolitu a eneolitu (Janák 2005, 19-22, 148). Prvními vlaštovkami na střední Moravě jsou výzkumy Archeologického centra Olomouc, resp. Západočeského institutu pro ochranu a dokumentaci památek Plzeň a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, na stavbě dálnice D1 z Vyškova do Hulína a R 35 z Lipníka nad Bečvou do Ostravy. Zde je klasický archeologický výzkum prováděn společně s enviromentálním a jejich výsledky budou i společně publikovány. Na několika lokalitách byla takto již zkoumána i lengyelská sídliště. Již publikovaným příkladem je 20
sídliště Kroměříž – Újezd u sv. Františka z mladšího stupně MMK (Berkovec – Peška 2005, 222, 233; 2006, 129). Nachází se v centrální části zkoumaného území, na pravobřežní terase řeky Moravy, v oblasti s velmi intenzivním lengyelským osídlením. Sídliště bylo dochováno pod souvrstvím splachů, čímž došlo k zakonzervování nejen běžně zkoumaných zahloubených objektů, ale i sídlištní vrstvy. K výzkumu byly tak přístupné všechny objekty a antropogenní vrstvy lengyelského sídliště. Na tomto sídlišti pak prozatím proběhla celá série enviromentálních výzkumů. Archeobotanický výzkum zde ukázal, že lengyelské objekty potvrzují již obecné pravidlo vykazování nižší koncentrace rostlinných zbytků. Převažují v nich však výrazně pěstované druhy plodin, zejména obilovin, nad planými. V obilovinách byla dominantní ozimá pšenice dvouzrnka (Triticum dicoccon), ostatní pšenice jednozrnka (Tritium monococcon), pšenice obecná/shloučená (Triticum aestivum/compactum) a ječmen obecný (Hordeum vulgare var. coeleste) tvořily jen minoritní část. Z luštěnin byl zaznamenán hrách nebo vikev setá (Pisum /Vicia) a ze sbíraných plodin bez chebdí (Sambucus ebulus) a stepní tráva kavyl (Stipa pennata s.l.). Z planých rostlin převládaly diaspory plevelů obilných ozimů (sveřepy, merlík, opletka, svízel ad.). Unikátními byly však nálezy semen olejnin lnu setého (Linum usitatissimum) a máku setého (Papaver somniferum), které patří k prvním nálezům u nás. Archeobotanická analýza poukázala na možnost, že ve sledovaném prostoru byla rumištní a stepní vegetace (antropogenního bezlesí) (Berkovec – Kočár – Kočárová 2005, 9899, 103-105; Kočár 2006, 270-272). Xylotomární analýza vykazovala vyrovnaný podíl dubu (Quercus) a jasanu (Fraxinus) jako dominujících dřevin. Třetí přidružující dřevinou byl jilm (Ulmus) a ostatní dřeviny měly jen malý význam (javor Acer, olše/bříza Alnus/Betula, vrba/topol Salix/Populus, smrk/borovice Picea/Pinus). Toto složení ukazuje na existenci tvrdého, jen příležitostně zaplavovanéhu luhu, popřípadě atlantských doubrav, označovaného jako Quercentum mixtum. Analýza tedy umožňuje interpretaci, že pod lokalitou, v nivě řeky Moravy existoval v době lengyelského sídliště tvrdý luh a mimo ni, na plošinách a mírných svazích terasy smíšená atlantská doubrava (Kočár – Kočárová 2005 NZ). Malakologická analýza prokázala existenci většiny druhů malakofauny z otevřených stanovišť, v menšině byly indiferentní druhy spolu s vodními. Zástupci lesní malakofauny nebyli zjištěni vůbec. Tento výsledek umožnil stanovit přímo do prostoru lengyelského sídliště otevřenou krajinu stepního charakteru (bezlesí). Zajímavostí je, že jeden ze sídlištních objektů byl přímo „zasypán“ ulitami zástupců velevrubovitých – vodních plžů, kteří zcela
21
jistě neměli alochtonní původ, byli na lokalitu přineseni a posloužili, s největší pravděpodobností, jako příležitostná potrava (Hlaváč 2005 NZ). Prozatím poslední výsledky z enviromentálním výzkumů na kroměřížském sídlišti jsou z archeozoologické analýzy. I když byla k dispozici prozatím jen nepočetná část z celého souboru (materiál získaný pouze z plavení enviromentálních vzorků), doložila pozůstatky domácích zvířat (tur, ovce/koza, prase) a v menší míře i lovených ptáků a ryb. Nálezy ryb patří k nejstarším zaznamenaným nálezům na území České republiky (Sovová 2005 NZ). Pokud lze tedy shrnout dosavadní výsledky enviromentálních a archeologických výzkumů na lengyelském sídlišti v Kroměříži – U svatého Františka, docházím k závěru, že osada stála v otevřeném prostoru (ve zkulturněné stepi, v prostoru bezlesí) na terase řeky Moravy. Prostor zabírala jak sama vesnice, tak i okolní pole a pastviny. Na polích se pěstovaly vedle obilí a luštěnin i len a mák. V ohradách se pásl skot, prasata, ovce či kozy. Zřejmě dále od osady byly ostrůvky lesů v podobě smíšených doubrav s převažujícím dubem a jilmem. Pod osadou, podél řeky Moravy a v její nivě, byl lužní les (tvrdý luh), jen výjimečně zaplavovaný vodou a zřejmě i volně průchozí a umožňující lov a rybolov. Při zakládání lengyelské osady její obyvatelé zřejmě využili již pozměněné krajiny díky předchozímu osídlení lidu kultury s lineární keramikou a prostor zůstal „připraven“ i pro následná osídlení v době kultury nálevkovitých pohárů a v době bronzové.
2.10. Geografické umístění a přírodní podmínky Kostelce na Hané Kostelec na Hané leží 6 km severně od Prostějova, v centrální části sledovaného území. Jeho katastr je situován na rozhraní několika geomorfologických útvarů. Směrem k západu se zvedá Konická vrchovina, od severozápadu až severovýchodu ohraničuje jeho teritorium Přemyslovická pahorkatina a Velký Kosíř. Většinu katastru však zaujímá nejzápadnějším výběžek Prostějovské pahorkatiny a jeho jižní část zasahuje do Romžské nivy (Demek ed. 1987). Z obecného pohledu je Kostelec situován na k jihu exponovaném úpatí táhlého hřbetu, který zvolna sestupuje od Hluchova směrem k jihovýchodu do roviny. Hřbet je od jihozápadu ohraničen inundací říčky Romže, od severovýchodu Stříbrným a Českým potokem, za nimiž se zvedá masiv Velkého Kosíře, a od severozápadu brázdou (mezi Čechami pod Kosířem a polohou Plachův mlýn) tvořící předěl mezi Přemyslovickou a Prostějovskou pahorkatinou. Podloží je zde převážně tvořeno sprašemi a sprašovými hlínami, které překrývají úrodné černozemní půdy (Šmíd 2005, 58).
22
Nadmořská výška se zde pohybuje od 230 m u říčky Romže až k 300 m v poloze Nivy na svahu zmiňovaného hřbetu. Většina lengyelských lokalit je však ve výšce v 250 – 265 m. Sídliště nejsou dnes umístěna v bezprostřední blízkosti žádné přirozené vodoteče, mlýnský náhon přetínající jeho katastr byl vybudován až v novověku. Nejbližšími jsou tak Romže a Český potok, které patří mezi toky III. a IV. řádu (Vlček ed. 1984, 234). Kostelec na Hané leží v mírně teplé klimatické oblasti (MT 11, Quitt 1970). Na mapách v měřítku 1:10 000 je kostelecký katastr umístěn na předělu map čísel 24– 24–01 a 24–24–06. Ideální střed jeho katastru vymezují na mapě číslo 24–24–01 koordináty 440 mm Z s.č. a 124 mm J s.č., v zeměpisném systém WGS 84 je tento střed zaměřen koordináty N 49°30´31´´ a E 17°3´31´´.
23
3. Rekapitulace dosavadní badatelské činnosti 3.1. Od počátků do roku 1902
Počátky evidence nálezů spadajících do období lengyelské kultury na sledovaném území jsou spojeny s druhou polovinou 19. století. Pomineme-li objevy „hromových klínů“a dalších možných artefaktů (Vignatiová 1975, 96-97), první lengyelské nálezy můžeme tušit v pracích olomouckého profesora fyziky Ludviga Heinricha Jeittelese, který v šedesátých letech 19. století sledoval výkopové práce při kladení rozvodů pro první veřejné (plynové) osvětlení centra Olomouce a sesbíral a zdokumentoval přitom i artefakty obecně datované do neolitu a eneolitu (Jeitelles 1871, obr. 1). Tehdejší výkopy se odehrávaly v prostorech později doloženého lengyelského sídliště (Procházková 2002a, 12; Kalábková 2009b, v tisku) a je více než pravděpodobné, že vyobrazená a dochovaná broušená a štípaná industrie spadá do tohoto období. O něco později mohly být identifikovány lengyelské a epilengyelské nálezy i z další olomoucké lokality, a to z prostoru Svatováclavského návrší. Zde od sklonku 60. do poloviny 80. let 19. století probíhaly rozsáhlé stavební a zemní práce spojené s regotizací dómu sv. Václava, při kterých byly nacházeny velmi často prehistorické nálezy (Havelka 1884, 27). Z předmětů, jež se dochovaly ve sbírkách Vlastivědného muzea v Olomouci, můžeme zpětně identifikovat i lengyelskou broušenou a snad i štípanou industrii. Datování těchto artefaktů pouze do sledovaného období je však sporné, protože na této lokalitě bylo později i výšinné sídliště ze staršího a středního eneolitu (Procházková 2001a) a kamenné artefakty mohou být tedy i mladší. Lengyelské nálezy získal v 60. letech 19. století na ploše pohřebiště lužických popelnicových polí v Mohelnici při stavbě škrobárny kustod brněnského Františkova muzea Moritz Trapp. Je to prostor v budoucnu zkoumané mohelnické lokality – Mohelnice - za SZTŠ, kde mimo jiné bylo objeveno i lengyelské osídlení (Goš 1968, 19). Artefakty z Trappových výzkumů by měly být součástí sbírek dnešního Moravského zemského muzea v Brně a Přírodovědeckého muzea ve Vídni (Goš 1968, 2). Dnes se však lengyelský materiál již nedaří v muzejních sbírkách dohledat. V 70. letech 19. století zahájili svou badatelskou činnost mnozí pozdější vlastivědní pracovníci. V okolí Němčic nad Hanou to byl řídící učitel Jan Sedláček, jenž zachránil například první památky objevené při stavbě němčického nádraží (Červinka 1926, 3). Na
24
Vyškovsku lulečský sedlák Vavřín Travěnec (Travěnec 1904) a vyškovský zvěrolékař Florián Koudelka (Skutil 1965, 45), kteří začali získávat materiál z lulečských lokalit – sv. Martin, obec, Důlky, Padělky a V zahradách. Od 60. a 70. let 19. století dokážeme tedy sledovat první nálezy z později identifikovaných lengyelských a epilengyelských lokalit na střední Moravě. Neplatí tedy dosavadní představa, že nejstarších nálezy spadající dnes do lengyelské kultury z tohoto území pocházejí až z konce 80. let 19. století (Kalábková 2008a, 28). Pravdou však zůstává, že rozvoj bádání na střední Moravě nastal až v tomto období a zasloužil se o něj vznik Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci (1883), jeho muzea a časopisu (dále ČVSMO, 1884). Sdružila se v něm řada začínajících badatelů té doby a Olomouc se na posledních dvacet let 19. století stala centrem archeologického bádání na Moravě (k tomu Vignatiová 1975, 98; Procházková 2001b, 11; Dohnal 2008, 4-6; Kalábková 2009, v tisku). K významným členům olomouckého spolku patřil, vedle jeho spoluzakladatelů gymnaziálního profesora Jana Havelky a lékaře Jindřicha Wankla, i znojemský notář Jaroslav Palliardi. Ten na stránkách spolkového časopisu publikoval první identifikované nálezy lengyelské kultury u nás – z lokalit Znojmo – Novosady a Mašovice (Palliardi 1889, 1894). Palliardi navrhl používat pro získaný materiál označení keramika rázu znojemského či novosadského, později pak moravská malovaná keramika (Palliardi 1897). Z našeho pohledu je zajímavý Palliardiho názor, že lengyelská kultura zabrala pouze jižní polovinu Moravy (Palliardi 1910,125). I z tohoto důvodu se zřejmě jeho termíny na střední Moravě neujaly a užívalo se zde zpočátku pouze obecného označení. Ke spolkovým badatelům, kteří v tomto období výrazně obohatili středomoravský lengyelský a epilengyelský nálezový soubor, patřili úředník Vítězslav Houdek, farář František Koželuha, rolník Karel Fišara, učitel Eduard Peck či rolníci Jan a Jaroslav Bémovi. Později (od 90. let 19. století) se k nim přidali i vystudovaný zeměměřič (především ale pozdější hlavní moravský konzervátor státní památkové péče a kustod brněnského muzea) Inocenc Ladislav Červinka, učitelé Antonín Gottwald, Antonín Telička a Alois Procházka. Díky jejich výzkumné činnosti jsou na stránkách časopisu nově prezentovány lokality Bílovice – Hrad, Dřevohostice – cihelna, Charváty - hliník, Količín - Újezd, Loštice – Závodí, Lešany, Mezice, Náměšť na Hané, Otaslavice, Šišma, Tršice (k tomu odkazy na literaturu in Procházková 2002b,16-17). Nálezy z nich jsou však pouze obecně označeny jako lokality prehistorické, či v duchu tehdejšího bádání, jsou zařazeny do období pravěku slovanského, popřípadě do neolitu (do lengyelské kultury a Epilengyelu je pak řadí samotný materiál – jeho popis nebo vyobrazení). 25
Zásluhou spolkových badatelů se také výzkum na střední Moravě na konci 19. století začal výrazně regionalizovat. Každý z nich se soustředil na oblast svého bydliště či působiště a stál u zrodu muzejních regionálních spolků a muzeí. Na Vyškovsku se k V. Travěncovi a F. Koudelkovi připojil A. Procházka (Červinka 1902, 15). V tomto období se výzkum soustředil především do okolí Lulče, kde bylo zjištěno velmi intenzivní osídlení i v období lengyelské kultury. Na Kroměřížsku jsou počátky výzkumů spojeny s hradišťským farářem Ludvíkem Ledvinou, který vybudoval nejen rozsáhlou sbírku ale i své poznatky o pravěkém vývoji shrnul ve Vlastivědě moravské (Ledvina 1911, 22-25). Dalšími osobnostmi v tomto regionu byli pak bratři Slovákové (Jindřich a František) a farář František Přikryl. Na Holešovsku a Hulínsku jsou výzkumy spojeny zejména s I. L. Červinkou. První lengyelské nálezy jsou zde ale evidovány již na počátku 90. let 19. století zásluhou učitele Eduarda Pecka a dále pak ředitele městské spořitelny v Holešově Rudolfa Janovského, kteří objevili a prozkoumali sídliště v Količíně - Újezdě a Žopech u Holešova – Hrabjó a Chalópke (Červinka 1929, 3). Dalšími regionálními pracovníky byli holešovský děkan Rudolf Kašpar a rymický rolník Ignác Tabarka, kteří získávali materiál z dalších lokalit (Chybová 1998, 9). Na Přerovsku se archeologické výzkumy na konci 19. století soustředily především na paleolitické stanice v Předmostí u Přerova a lengyelské lokality zde nebyly ještě identifikovány (k tomu bibliografie ČVSMO – Procházková 2002b). Mohou sem však spadat nálezy mladolengyelské keramiky uložené ve sbírce Moravského zemského muzea v Brně (dále MZM), které jsou označeny pod názvy Předmostí a Přerov, ale nejsou k nim již dochovány žádné jiné bližší nálezové okolnosti (sbírka MZM, inv.č. 35596-35603, 163003163004). Jak již bylo uvedeno, na Němčicku zpočátku vedl archeologické bádání J. Sedláček (výzkumy v letech 1873-1904), po něm však nastoupil A. Telička. Spolupracoval při nich i s dalšími místními občany – zejména rolníkem Antonínem Šimečkem, hostinským Janem Voznicou a učitelem Antonínem Jašou (Červinka 1926, 3). Na Prostějovsku jsou počátky archeologické práce spojeny se vznikem Musejní a průmyslové jednoty v Prostějově založené v r. 1888. Z jejich sbírek a činnosti členů jednoty vychází i první souborná práce o výzkumech na Prostějovsku od I. L. Červinky (Červinka 1900). K významným archeologickým přispivatelům té doby patřili farář Františka Koželuha a určický účetní František Heidenreich, kteří z okolí svých působišť získávali nálezy a budovali si své archeologické sbírky. V této době zde začíná působit i A. Gottwald. Zahájil
26
svou dlouholetou výzkumnou činnost již coby student gymnázia v r. 1886 na eneolitickém výšinném opevněném sídlišti Hradu u Bílovic (Gottwald 1937, 182; Červinka 1941). Na Olomoucku byla výzkumná činnost v rukou zejména členů Vlasteneckého muzejního spolku. Kromě Wanklovy rodiny se do „objevování“ lengyelských a epilengyelských lokalit zapojili i V. Houdek v Náměšti na Hané, K. Fišara z Nákla či bratři Bémové z Tršic. Kromě vlastenců však zde pokračovaly výzkumy organizované olomouckými Němci sdruženými kolem městského muzea (Kalábková 2009a, v tisku). Z jejich činnosti však žádné nálezy dnes nelze identifikovat. Na Litovelsku (vyjma Mladečských jeskyní) a Uničovsku se ještě s organizovaným archeologickým bádáním nezačalo. I na Šumpersku byly tyto práce v rukou členů olomouckého vlasteneckého spolku (Goš 1968, 2). Nejvýznamnější oblastí jejich výzkumu bylo okolí Loštic, kam díky jejich rodákovi J. Havelkovi soustředili většinu své pozornosti. Z jejich bohaté činnosti dokážeme však lengyelské nálezy vysledovat pouze z lokality Loštice – Závodí (Havelka 1886; Nekvasil 1963, 5, 33). Do druhé poloviny 19. století spadá i většina nálezů ze střední Moravy, které byly předány do tehdejšího C. K. muzea ve Vídni (nynějšího Přírodovědeckého muzea). Jedná se však o poměrně malou kolekci předmětů, především broušené kamenné industrie. Jsou zde evidovány nálezy z Laškova, Krakovce, Loštic (snad i nádobka jordanovské skupiny), Senice na Hané, Smržic, Újezdu u Uničova a Určic (Měchurová 1992). Tyto nálezy však nemusí být dokladem přímo lengyelského osídlení na jednotlivých katastrech, protože jsou dosud datovány pouze obecně do neolitu a eneolitu, ale je pravdou, že na většině těchto katastrů, vyjma Krakovce a Senice na Hané, byla lengyelská sídliště později identifikována. S lengyelskými a epilengyelskými nálezy ze střední Moravy se v této době setkáváme i ve sbírkách nynějšího Moravského zemského muzea, kam předávali (prodávali) své sbírky do konce 19. století například M. Trapp, J. Slovák a F. Koudelka (Červinka 1902, 17). Samozřejmě daleko největší kolekce lengyelských nálezů ze střední Moravy uložených v této instituci pochází od I. L. Červinky. Z jeho činnosti jsou v jeho evidenci nálezy ze středomoravských lokalit Bezměrov, Dřevohostice a Němčice nad Hanou. Daleko menší počet nálezů nalezneme kupodivu ve sbírkách Národního muzea v Praze. Pokud bylo možné zjistit, jsou zde uloženy pouze nálezy možné lengyelské keramiky z Radslavic u Vyškova (databáze archeologické sbírky NM Praha, inv.č. 88267) a zřejmě i z Charvát (inv.č. 59495 a 59539???; Vránová 2007, 73). Datování do tohoto období je však sporné, stejně jako lokalita, protože se může jednat o Charvátskou Novou Ves na 27
jihovýchodní Moravě. Jako skutečně lengyelský materiál ze střední Moravy je ve sbírkách Národního muzea evidován pouze soubor z výzkumu Květy Reichertové v Olomouci na Dómském návrší až z roku 1949. Počáteční období archeologického bádání je možné zakončit rokem 1902 a vydáním první souborné publikace o moravském pravěku – Morava za pravěku z pera I. L. Červinky. V této práci nejenže shrnuje dosavadní stav bádání o moravského pravěku a podává svůj názor na vývoj zdejšího pravěkého osídlení, ale zejména zde uvádí lokality s popisem nálezů, popřípadě i jejich vyobrazením. Bohužel středomoravské lengyelské a epilengyelské lokality jsou v tomto soupise uvedeny nejednoznačně a skrývají se pod různými obdobími. Pokud je lze zpětně identifikovat, Červinka uvádí 22 lokalit. Pro námi sledované období používá dvojí zařazení. První spojuje s neolitem a kulturou mladší doby kamenné. Do této kultury řadí nádobí s ornamentem tečkovaným (dle publikovaných ilustrací se jedná převážně o dnešní vypíchanou keramiku), keramiku páskovanou také volutovou (dnešní lineární a jordanovskou) a nádobí pomalované (dnešní moravskou malovanou). Toto nádobí pak považuje za cizí vliv, který k nám přichází až v pokročilejším neolitu. Dále sem zahrnuje keramiku žlábkovanou vyplněnou bílou inkrustací (dnešní vypíchanou, badenskou a jevišovickou), keramiku zdobenou otiskem pletené šňůry (dnešní šňůrovou) a jako nejmladší sídliště neolitická považuje nádobí červené, dobře vypálené s baňatými hrnci s tunelovými pupky a širokými hlazenými mísami (převážně dnešní kultura nálevkovitých pohárů, badenská a jevišovická). Červinkovi tato směs dnešních neoliticko-eneolitických kultur vznikla díky polykulturnosti většiny jemu známých lokalit, kde díky metodice tehdejšího výzkumu došlo často k promíšení nálezového materiálu a sídliště se tak jevila jako jednofázová. Ze středomoravských lokalit sem řadí například Žopy u Holešova, Količín, Lešany a Mezice (Červinka 1902, 68-125). Druhým zařazením je pokolení skrčených koster, které datuje od neolitu do doby bronzové. I zde se v jeho lokalitách a vyobrazeném materiálu objevuje lengyelská keramika (Červinka 1902, 165-195). Do pokolení skrčených koster dává většinu dosud známých pohřebišť, z nichž většina náleží únětické kultuře, kultuře se zvoncovitými poháry, šňůrové atd. Ze středomoravských lokalit sem řadí například Dětkovice – Skaličníky či Slatinky – Pod hájem nebo eneolitická hradiska Hrad u Bílovic a Obrova noha u Otaslavic.
28
3.2. Období 1. poloviny 20. století
Doba před první světovou válkou se nese ve znamení postupného přesunu centra moravského archeologického bádaní z Olomouce do Brna (k tomu Vignatiová 1975, 99). I. L. Červinka iniciuje vznik Moravského archeologického klubu a vydávání časopisu Pravěk. Na jeho stránkách se začínají objevovat i příspěvky o výzkumech lengyelských lokalit na střední Moravě a upřesňuje se jejich datování (Červinka 1904; Travěnec 1904; Smyčka, 1907 ad.). Úzké vazby na střední Moravu v této době dokládají i samotné akce nově vzniklé společnosti. První sjezd Moravského archeologického klubu v roce 1907 se odehrál v Litovli (Veselá 2007, 471), druhý v roce 1908 spojený s výstavkou (s velkou pravděpodobností i lengyelského materiálu) naopak v Lulči (Skutil 1937, 11). I. L. Červinka pokračuje dál ve svých souhrnných a kompilačních pracích a zmiňuje postupně nové lokality (Červinka 1904; 1908a,b). V roce 1904 upravuje svoje třídění neolitické keramiky, vyčleňuje šest základních stupňů – přičemž lengyelský materiál řadí do 4. – 6. stupně (keramika pomalovaná, keramika s ornamentem žlábkovaným a keramika nejmladšího rázu). V roce 1908 již přiřazuje lengyelský materiál jen dvěma kulturním skupinám – sídliště a hroby s keramikou pomalovanou a s keramikou přechodního rázu kamienského (či jordans-mühlského). Ze středomoravských lokalit zmiňuje stále 22 lokalit, ale nejedná se o zcela totožné lokality jako v roce 1902 (Červinka 1908a, 73-84). A. Gottwald se soustřeďuje na publikace svých vlastních výzkumů. V roce 1905 objevuje například lengyelské osídlení v Kostelci na Hané, kde pak dlouhodobě provádí intenzivní archeologické průzkumy (viz dále; Gottwald 1905, 73-76; Kalábková – Cheben – Moník 2007, 6-7). Gottwald zařazuje získaný materiál po Červinkově vzoru ke keramice pomalované, ale používá pro ni i označení „ráz kamienský“ (Gottwald 1909). Ve své badatelské činnosti v této době pokračuje i většina mladších badatelů z předchozího období – A. Telička rozšiřuje své bádání z Němčic nad Hanou na celý region Kojetínska, A. Procházka zkoumá klíčové lokality na Bučovicku. Na jižní část dnešního okresu Prostějov a severní část okresu Vyškov se soustřeďují výzkumy poštmistra H. Hostinka (Skutil 1965, 46). Jako své kolegy ve výzkumu pravěku na střední Moravě v první čtvrtině 20. století jmenuje A. Gottwald mimo F. Koželuha a F. Heidenreicha, také učitelku V. Baldessariovou, katechetu J. Slavíčka, ing. I. L. Červinku, faráře F. Pospíšila, poštmistra H. Hostinka, učitele J. Lužného, mag. Františka Lipku, dr. Karla Snětinu a řídícího učitele Karla Dobeše (Gottwald 1924, 4). Posledně jmenovaný se stal nejznámějším a nejvýznamnějším Gottwaldovým spolupracovníkem a právě v této době zahájil svou 29
badatelskou činnost (Dohnalová – Kalábková – Hlava 2005). Dalším impulsem k bádání byl i vznik nových muzejních spolků. Tím nejaktivnějším byl muzejní spolek v Litovli, vedený Janem Smyčkou (Procházková 2001b, 13; Veselá 2007). V této době vznikla v Olomouci důležitá souborná práce z iniciativy tehdejšího kustoda muzejní archeologické sbírky Filipa Kováře (1914). Při třídění sbírkových předmětů a pořizování jejich inventáře zahájil postupnou publikaci nálezů na stránkách spolkového časopisu. Bohužel došlo pouze k vydání prvního dílu, naštěstí však postihl dobu kamennou a s ní i lengyelskou kulturu. Z lokalit uvádí nálezy z Dřevohostic – cihelny, Lešan – Nade Dzbelem a Lutotína, řadí je ke keramice přechodní datovanou mezi keramikou malovanou a šňůrovou (Kovář 1914, 138). O výzkumech lengyelských a epilengyelských lokalit v době první světové války a krátce po ní příliš mnoho poznatků nemáme. Výzkum se začíná aktivovat až ve dvacátých letech 20. století. Klíčovou oblastí se stalo zásluhou A. Gottwalda a jeho spolupracovníků Prostějovsko. A. Gottwald k r. 1924 evidoval 48 lengyelských lokalit na 28 katastrech (Gottwald 1924, 19-26), přičemž jím objevených a poprvé popsaných lokalit bylo 38. K roku 1931 jejich počet na základě svých výzkumů zvýšil o deset (Gottwald 1931, 20-28) a k r. 1939, kdy vyšla jeho poslední archeologická studie, přibyla nová lokalita pouze jediná (Gottwald 1939, 1-2). Mimo A. Gottwalda a K. Dobeše je však třeba ještě zvlášť vyzdvihnout činnost učitele Jana Kopeckého z Brodku u Prostějova. Od 2. pol. 20. let kromě řady paleolitických stanic a dalších pravěkých lokalit se mu podařilo identifikovat i nová lengyelská sídliště – Brodek u Prostějova – Hůrky, Ondratice – Podsedky, Otaslavice – Homole a Otaslavice – obec. J. Kopecký spolupracoval s Josefem Skutilem a díky němu část svého materiálu předal v polovině 30. let 20. století do sbírek MZM v Brně. Určitým posunem v pohledu na sledované období byla kniha A. Gottwalda z roku 1924 Pravěká sídliště a pohřebiště. Na této studii je již vidět spolupráce Gottwalda s Františkem Vildomcem. Důkazem jsou nejen Gottwaldovy názory, ale i písemné zmínky o jejich spolupráci, společných výzkumech a vyměněném materiálu v Gottwaldově sbírce (Gottwald 1931, 20, 22). A. Gottwald začal v této době označovat lengyelský materiál jako kulturu s keramikou rázu lengyelského a zařazuje jej do doby přechodní. Podle jeho názoru, jej charakterizují nové typy nádob a první výrobky z kovů. Samotnou lengyelskou keramiku vidí pak v souvislosti se současným typem pomalované keramiky a má je za jednu skupinu charakterizovanou zvláštními nádobami (mísami na vysokých nožkách, drobnými a miniaturními nádobkami, baňatými hrnci s vytáhlým hrdlem a polokulovitými pupky a rohatými uchy) a hliněnými soškami. Hrubší nádoby jsou zhotoveny z hlíny obsahující 30
mnoho písku, jemné nádobí je výhradně tenkostěnné a vyrobené z plavené hlíny. Mnohé nádoby jsou po vypálení na povrchu pomalovány barevnými hlinkami, mísy často oboustranně. Při pronikání lengyelské kultury Moravou do Slezska ubývá podle Gottwalda malování, na mnohých středomoravských sídlištích pomalované nádoby úplně chybí a kde se ještě vyskytují, nemají ornamenty, s jakými se běžně setkával na jižní Moravě. Z dalšího materiálu charakteristického pro lengyelskou kulturu zmiňuje lžíce s provrtanou rukojetí (dnešní naběračky), baňaté přesleny, obsidián importovaný z okolí Tokaje, ale i velmi vzácné jadeitové a chloromelanitové sekery neznámého původu. Jako obyčejné uvádí lichoběžníkovité sekery, štípanou industrii vyrobenou z pazourku temné barvy s typy nástrojů jako jsou rydla, škrabadla a kostěných šídel (Gottwald 1924, 19-20). V této charakteristice lengyelských nálezů ze střední Moravy Gottwald setrval až do ukončení své archeologické činnosti na sklonku 30. let 20. století. Zásluhou A. Teličky v této době pokračovalo bádání i na Němčicku a Kojetínsku. Ve dvacátých letech 20. století se na výzkumech přímo v Němčicích nad Hanou začal podílet i I. L. Červinka, který z pozice a peněz Státního archeologického ústavu v Praze vedl v letech 1921 a 1924 výzkumy u nádraží na lokalitě Svorka (Červinka 1926, 3-4). Kromě starobronzového pohřebiště zde prozkoumali i sídlištní objekty a pohřby jordanovské skupiny (Červinka 1926, 3-4). Z dalších částí Přerovska máme zprávy pouze o výzkumech na Záhoří (Skutil 1933). Většinou jsou však v souvislosti s výzkumy zdejších mohylových pohřebišť. Z později identifikovaných lokalit je však popisována pouze jediná, a to Pavlovice u Přerova – Obransko, s půdorysem epilengyelského domu (Böhm 1939, 118; 1941, 146). Na Kroměřížsku ve 20. a 30. letech je výzkumná a sběratelská činnost v rukou především J. Slováka a R. Janovského. Jejich sbírky se staly základem nově vzniklých muzeí v Kroměříži a Holešově (Chybová 1998, 10). Souborná práce odrážející všechny jejich aktivity vyšla však až v roce 1948 (Šolle 1948). Ve třicátých letech byl nově na Kroměřížsku zahájen výzkum v okolí Morkovic. Zasloužili se o něj I. L. Červinka, učitel St. Hlobil, rolník František Králík a právník Miroslav Chleborád. Souborné zpracování jejich výsledků pak provedl Josef Skutil v roce 1941 (Skutil 1941). Jako lengyelskou lokalitu uvádí však pouze „nehojné nálezy“ ze Slížan (Skutil 1941, 6). Výzkumy pokračovaly i na Vyškovsku a byly v této době podpořeny vznikem regionálního muzea. Do jeho sbírek začali svůj materiál předávat místní badatelé (V. Travěnec, A. Procházka, učitelé J. Kopecký a Jakub Možný z Ondratic, později také vyškovský cihlářský mistr Gabriel Skřivánek). Opět byly zkoumány lokality v okolí Lulče a na rozhraní prostějovského a vyškovského okresu. Nově objevenou archeologickou lokalitou 31
byla Markova cihelna ve Vyškově, ze které údajně pocházejí i lengyelské nálezy (Baarová 2003, 232). J. Skutil pro tuto oblast vydal podobný ucelený soupis jako A. Gottwald pro Prostějovsko – Pravěká sídliště, pohřebiště a nálezy na Vyškovsku (Skutil 1937). Jako lokality s keramikou malovanou uvádí Luleč, Zelenou Horu, Ondratice, Radslavice, Vážany, Vyškov a zřejmě i Račice (Skutil 1937, 16). O Prostějovsku již byla řeč a na Olomoucku pokračovala, již ve značně omezené míře, badatelská činnost členů vlasteneckého muzejního spolku (Dohnal 2008, 7; Kalábková 2009, v tisku). K nejvýznamnějším výzkumům, spadajících však až do konce 30. a počátku 40. let 20. století, patřily záchranné akce charvátského učitele Metoděje Chyly v okolí Charvát, Blatce, Kožušan a Tážal (Dohnal 2008, 7-8). M. Chylovi se podařilo například z charvátského hliníku zachránit dosud unikátní kolekci celých nádob jordanovské skupiny. Obdobně omezenou činnost je možné sledovat i na Litovelsku, kde bylo bádání v této době v rukou ředitele litovelského muzea, gymnaziálního profesora Karla Sedláka. Z tohoto období máme zprávy pouze o záchraně lengyelských památek z Odrlic – Na dílech (Schirmeisen 1934, 29). Významným centrem bádání se stalo od sklonku 20. let 20. století do poloviny 40. let Uničovsko. Pod metodickým vedením brněnského německého archeologa Karla Schirmeisena tyto výzkumy prováděli správce uničovského muzea Vinzenz Reimer a kustodka jeho sbírky Mizzi Maneth (k tomu Hlava 2004, 373-376). M. Maneth se po Reimerově smrti v roce 1938 ujala samostatného vedení archeologických výzkumů a v této činnosti setrvala až do konce II. světové války (k tomu Hlava 2007b). S lengyelskými a epilengyelskými nálezy se uničovští badatelé setkávali od počátku své výzkumné činnosti. Již v roce 1928 byla objevena lengyelská keramika v Dolní Sukolomi a v roce 1931 byl zkoumán sídlištní objekt v Troubelicích, který patří k nejznámějším a nejvýznamnějším nálezům z Uničovska (Schirmeisen 1932, Zápotocká 1969, Podborský 1970, Koštuřík 1972, Kalábková 2008b ad.). Do podzimu roku 1945, kdy díky odsunu byla ukončena činnost uničovských německých archeologů, bylo objeveno 18 lengyelských a epilengyelských lokalit. K nejvýznamnějším – kromě zmiňovaných Troubelic – Padělků, patří Rybníček – Za Rybným potokem, Uničov – Šibeniční vrch, Dolní Sukolom – cihelna, Brníčko – cihelna či Medlov – důl Barbora (Schirmeisen 1943, Kalábková 2008b). Zajímavé je sledovat, jak K. Schirmeisen ve svých pracích nakládal s datováním a řazením nálezů z Uničovska. Velmi často je zařazoval k jordanovské skupině („Jordansmühle Kultur“), méně k malované keramice („bemalten Keramik“) či lengyelské kultuře („Lengyelkultur“). Často poukazuje na problém „spojení“ s „nordickou kulturou“ a domníval se, že oba světy – pohárový a lengyelský, žily na Uničovsku vedle sebe. Dokládá to 32
jednak rozvojem zdejšího osídlení jordanovské skupiny v době „nordické kultury“, jednak zdejšími nálezy badenské kultury („Badnerkultur“), které považuje za finální stadium lengyelské kultury (např. Schirmeisen 1938, 62-63; 1943, 99 ad.). Na Šumpersku se po první světové válce vytvořila dvě centra archeologického bádání – v Dubicku a v Mohelnici. Vznikla zde malá muzea, která kolem sebe sdružila skupinu vlastivědných badatelů. V Mohelnici významnou osobností byl zejména zakladatel muzea, německý historik Hans Morawek, který z drobných záchranných a zjišťovacích výzkumů, získal i první zdejší jasně identifikovatelné nálezy lengyelské keramiky (Goš 1968, 2,18). V Dubicku byli členové musejního spolku velmi aktivní a prováděli nejen povrchové sběry, ale i vlastní výzkumy (Faltýnek 2008b).V Polici na Polance a Doubovině například prokopali neolitická sídliště kultur lidu s lineární a moravskou malovanou keramikou, čítající kolem 40 jam a pec (Nekvasil 1963, 14). Do 30. let 20. století spadá také začátek aktivní badatelské činnosti již několikrát zmíněného Josefa Skutila, prvního školeného archeologa působícího na střední Moravě. Ještě jako pracovník MZM v Brně se kromě své paleolitické specializace věnoval i popularizaci, dějinám bádání a zejména souhrnům dosavadních výsledků regionálních výzkumů. Objevují se v nich i lengyelské lokality a mnohé z nich jsou publikovány vůbec poprvé (Skutil 1933; 1937; 1941 ad.). Josef Skutil ve svých souborných pracích vždy mluví o lengyelské kultuře jako „o nejbohatší neolitické kultuře s vysoce umělecky vyspělou kulturou s pestrou keramikou pomalovanou, vytvářející hojné plastiky a ženské idoly a používající k výrobě drobné kamenné industrie z východního Slovenska importovaného obsidiánu“ (Skutil 1937, 25). Období II. světové války je opět obdobím částečné stagnace archeologického bádání. Kromě záchranných aktivit M. Chyly v hliníku v Charvátech, J. Skutila ve Slatinkách (Skutil 1946) a výzkumů na Uničovsku nebyly získány žádné nové lengyelské a epilengyelské nálezy. Vydávaly se však některé souborné statě jako např. Pravěk Morkovska od J. Skutila (1941) či přehled výsledků archeologických výzkumů na Uničovsku od K. Schirmeisena (1943). V této době vyšla také řediteli pražského archeologického ústavu Jaroslavu Böhmovi Kronika objeveného věku (1941), která, jak se později ukázalo, byla stěžejním dílem celé československé prehistorie. V části věnující se moravské malované keramice a jordansmühlskému typu se J. Böhm zmiňuje i o důležitém nálezu ze střední Moravy půdorysu domu z Pavlovic u Přerova (Böhm 1941, 146, obr. 19). Kompilačními pracemi jsou pak i poslední práce I. L. Červinky Prostějovsko v pravěku z roku 1941, Osídlení kraje olomouckého v pravěku z r. 1943 a Pokolení skrčků v mladší době kamenné z roku 1945, z 33
nichž některé bohužel zůstaly jen v rukopisech (uloženo na AÚ ČAV v Brně, čj. 5799; 53516). Zejména poslední práce o „pokolení skrčků“ je důležitá. Shrnul v ní nejen své výzkumy a výzkumy svých spolupracovníků, ale zařadil do svého soupisu i nové lokality např. z Uničovska či Olomoucka (Charváty). V polovině 40. let I. L. Červinka evidoval na střední Moravě dvě lokality s nálezy pohřbů (Odrlice a Sněhotice), 46 sídlištních lokalit s malovanou keramikou; dvě lokality s pohřby jordansmühlskými (Čechůvky a Němčice nad Hanou) a 34 jordansmühlských sídlišť. Celkem tedy evidoval skoro 80 lokalit lengyelské a epilengyelské kultury na střední Moravě (Červinka 1945, 109-147). K tomu by bylo možné ještě přiřadit 7 lokalit s nálezy měděných předmětů a několik desítek lokalit s ojedinělými nálezy broušené a štípané kamenné industrie. Z dnešního pohledu byla tak Červinkovi známa cca čtvrtina dnes evidovaných lokalit. Ve čtyřicátých letech již Červinka rozděluje sídliště s keramikou malovanou starší, s polychromní malbou, mladší, už jen s bílou malbou, a období jordansmühlské (kamienské) (Červinka 1943, 10-11). Relativní stagnace archeologického bádaní na střední Moravě se projevila i po skončení II. světové války. Regionální muzea byla sice obnovena, ale novou výzkumnou činnost již neprováděla. Dochází i ke generační výměně místních archeologů, většina předchozích badatelů zemřela nebo zanechala své aktivní činnosti (Červinka, Gottwald, Dobeš, Telička, Procházka…), jiným byla činnost násilně přerušena či ukončena (Skutil, Schirmeisen, Maneth…). Jediným výzkumem, který se na sklonku 40. let rozběhl, byl výzkum pražského Státního archeologického ústavu pod vedením J. Böhma a archeoložky Květy Reichertové v historickém jádru Olomouce, jehož cílem bylo sice vyřešit otázky spojené s raně středověkou historií města (Reichertová 1949), ale byly při nich objeveny i doklady osídlení lengyelské kultury (viz. sbírka NM v Praze, inv.č. 84662, 84747 ad.).
3.3. Období 2. poloviny 20. století
Následná etapa bádání na střední Moravě je vedena již profesionálními archeology. Posledními výzkumy pražského archeologického ústavu byly (mimo Olomouce) aktivity Václava Spurného na Kroměřížsku (Spurný 1953; 1959; Chybová 1998, 10-11), zejména jeho výzkumy v letech 1949 až 1955 na polykulturní lokalitě Hradisko u Kroměříže. Objevil zde sídliště, jehož počátek spadá do konce staršího stupně kultury lidu s moravskou malovanou keramikou, a tato lokalita tak výrazně přispěla ke stanovení severní hranice rozšíření starolengyelského kulturního komplexu (Spurný 1959; Podborský 1970, 269; Kazdová Koštuřík - Rakovský 1994, 150-151). V. Spurný se o výzkumy na střední Moravě zajímal i 34
dál a dokládá to například publikace jordanovského materiálu ze sídliště v Dlouhé Vsi u Vrchoslavic (Spurný 1971). V polovině 40. let začalo v Brně fungovat samostatné pracoviště Státního archeologického ústavu (pozdější pracoviště Československé akademie věd), které postupně převzalo archeologickou správu nad celým územím Moravy. Brněnské pracoviště sice soustředilo své bádání především na jižní Moravu a řešení problémů slovanského osídlení, ale několik důležitých archeologických výzkumů proběhlo i na námi sledovaném území. K poznání struktury epilengyelského sídliště výraznou měrou přispěl výzkum Rudolfa Tichého polykulturní lokality Mohelnice – štěrkovna, který byl zahájen v roce 1953 a s malými přestávkami probíhal až do poloviny 70. let. Kromě běžných sídlištních jam a hliníků byly prozkoumány i dva půdorysy domů nadzemní sloupové konstrukce (Tichý 19561972, Stuchlík a kol. v tisku). R. Tichý se v této době podílel i na dalších výzkumech středomoravských neolitických lokalit, z nichž je dobré vyzdvihnout např. Žopy u Holešova (Tichý 1958) či Újezd – Žádlovice (Nekvasil 1963a, 34). Významnými jsou i výzkumy Jindry Nekvasila v Moravičanech a Skrbeni, které probíhaly v 60. a 70. letech a mimo jiné zde doložily i lengyelská sídliště (Nekvasil 1964, 13, 62; 1967,15; 1971, 26-27). Důležité jsou také jeho drobnější záchranné akce na lengyelských a epilengyelských lokalitách v Dolní Sukolomi, Cholině, Nové Hradečané a Želči (Nekvasil 1963b, 21; 1971, 81;1978, 487; Možný - Nekvasil 1980, 27). Dalším významným výzkumem byl v 60. až 80. letech výzkum Jiřího Pavelčíka v Hlinsku u Lipníka nad Bečvou na eneolitickém hradisku v poloze Nad Zbružovým. Prokázal přítomnost lengyelského materiálu na této lokalitě a zařadil ji mezi výšinná sídliště (Pavelčík 1971, 17; 1973, 21-22; 1987c, 25; Rakovský 1990). Díky tomuto výzkumu se J. Pavelčík začal zabývat i osídlením celé okolní oblasti (Záhoří) a publikoval zde řadu nových (také lengyelských) lokalit objevených povrchovými sběry místními amatérskými archeology (Pavelčík 1985b;1993a; 1987e ad.). V druhé polovině 20. století jsou profesionální archeologové zaměstnáváni také v regionálních muzeích. Věnují se jak sbírkové a popularizační činnosti, tak i drobným záchranným či zjišťovacím výzkumům a jejich vyhodnocováním. Díky nepříliš velkému zájmu brněnského archeologického ústavu o sledované území se tak muzejní archeologové stali řešiteli většiny problematik v bádání o tomto regionu a platí to i pro lengyelskou kulturu. První, kdo nastoupil na post středomoravského muzejního archeologa, byl J. Skutil v roce 1953 v dnešním Vlastivědném muzeu v Olomouci (tehdejší Studijní a lidově výchovné ústavy kraje Olomouckého – SLUKO; k tomu Dohnal 2008, 11-15; Kalábková 2009, v tisku). 35
V této době olomoucké muzeum sdružovalo sbírky již bývalých muzeí vlasteneckého muzejního spolku, městského muzea a dalších sbírek (institucí) a stalo se druhou největší moravskou muzejní institucí. I když Skutilova práce byla zde spíše organizační a popularizační než výzkumná, přece jen uveřejnil i několik poznámek k výzkumům a zjištěním lengyelské kultury v olomouckém regionu (Skutil 1954; 1957 ad.). Na konci 50. let jej vystřídala Zora Trňáčková. Zasloužila se nejen o uspořádání a jednotnou evidenci olomoucké archeologické sbírky, ale i o řadu drobných záchranných akcí (např. Trňáčková 1970). Pro naše bádání má význam však především v tom, že odborné veřejnosti zpřístupnila sbírky ze zrušeného uničovského muzea a důležité soubory z nich vypublikovala (Trňáčková 1962, 1963a, b) nebo umožnila jejich publikaci (Zápotocká 1969). Po jejím odchodu v roce 1969 nastoupil na místo muzejního archeologa Vít Dohnal, který zde setrval až do poloviny 90. let. Jeho hlavní zásluhou v našem bádání bylo vedení systematického výzkumu v Olomouci na Dómském návrší, kde nejstarší horizont osídlení tohoto výšinného sídliště tvoří nálezy kultury lidu s moravskou malovanou keramikou a jordanovské skupiny ( k tomu Procházková 1998; 2001; 2002a; Kalábková 2009, v tisku). V 80. letech se Dohnalovou spolupracovnicí na krátký čas stala Drahomíra Kaliszová. I jí se však podařilo v rámci jednoho ze záchranných výzkumů muzea prozkoumat část lengyelského sídliště – Náměšť na Hané – Valník (Kaliszová-Frolíková 1987; 1993). I další archeologové olomouckého muzea (Václav Burian a Markéta Tymonová) přispěli k výzkumu alespoň publikací přehledů nových přírůstků do archeologických sbírek olomouckého muzea, kde se často objevují zmínky o předaném materiálu (viz. přehled publikací v bibliografii: Dohnal 2008, 61, 159). Olomoucké muzeum nebylo však pouze jedinou institucí provádějící v tomto regionu archeologické výzkumy. Od roku 1973 začalo pracovat i archeologické oddělení dnešního Národního památkového ústavu v Olomouci (tehdy Okresní středisko památkové péče a ochrany přírody), kterému pod vedením Josefa Bláhy a Pavla Michny se podařilo mimo jiné prozkoumat i část lengyelského a epilengyelského sídliště na Olomouckém kopci – v okolí Prioru, na Pekařské ulici (k tomu Procházková 2002, Kalábková 2009, v tisku). Dalším školeným archeologem byl od druhé poloviny 60. let Vladimír Goš v nynějším Vlastivědném muzeu v Šumperku. I když je jeho specializací středověk, v 60. a 70. letech se velmi aktivně zapojil i do bádání o pravěkém osídlení svého regionu. Ve spolupráci s místními neprofesionálními archeology (viz. níže) provedl několik drobných záchranných výzkumů a povrchových sběrů, při který identifikoval nová lengyelská sídliště – např. Mohelnice – U Křemačovského rybníka (Goš 1973) a Mohelnice – za SZTŠ (Goš 1968, 19). Z dnešního pohledu byla důležitým počinem publikace sbírek mohelnického muzea (Goš 36
1968), Vlastivědného kroužku v Moravičanech (Goš 1974) a Havelkova muzea v Lošticích (Goš 1978). Je zde uveřejněna většina zdejších lengyelských lokalit a částečně i vyobrazen nálezový materiál. Do Prostějova nastupuje profesionální archeolog až v roce 1969. Byl jím Miloš Čižmář, který z pohledu výzkumu lengyelské kultury publikuje pouze nová sídliště v Bedihošti a Ludéřově (Čižmář 1972). Po jeho odchodu působí v muzeu Alena Prudká a Miroslav Šmíd. Oba sice svou badatelskou aktivitu namířili k výzkumům lokalit kultury nálevkovitých pohárů, ale i na nich dokázali identifikovat stopy lengyelského osídlení – Alojzov – Frolinková (Šmíd 2001, 269, obr.3:12,15; Šmíd 2003b, 18-22, Tab. 12-14), Čechovice – Čechovsko (Šmíd 1981), Slatinky – Boří (Šmíd 2001, 274, obr. 6; 2003b, 50-53, Tab. 89:9-21) a Nad Ostichovcem (Šmíd 2001, 274; 2003b, 54-58, tab. 93:5,6). Další lengyelské a a epilengyelské osídlení zachycovali při různých drobných záchranných akcích – např. v Kostelci na Hané (Šmíd 1978; Prudká 1978) či ve Víceměřicích (Prudká 1991). V Přerově sice nepůsobil do 90. let školený archeolog, ale jeho práci velmi dobře v 60. a 70. letech nahradila historička Marie Jašková. Nejenže upořádala muzejní sbírku, ale provedla i řadu drobných záchranných výzkumů. Pro naše bádání jsou důležité její výzkumy na lokalitách Lýsky, Předmostí u Přerova a Prosenice (Jašková 1970, 9; 1972, 28; Drechsler 2000a,b) Ve Vyškově se naplno bádání rozběhlo až v 70. a 80. letech s nástupem Jiřího Jaroše a Vratislava Janáka. Během svých krátkých působení ve vyškovském muzeu se jim podařilo identifikovat řadu nových lokalit na katastrech Dědic, Drnovic a Opatovic (Janák 1980; 1992; 1994; Janák – Kouřil 1980; Janák - Rakovský 1983, 21). Na jejich činnost navázal pak v 80. letech Ondrej Šedo, který většinou na základě zjištění místního amatérského archeologa Miroslava Daňka (viz. níže) provedl řadu zjišťovacích, ale také vlastních záchranných výzkumů na dalších lokalitách na katastrech Dědic, Drnovic, Lulče a Nemojan (Šedo 1985, 98-99; 1987a, 41; 1987b, 83-84; 1991, 75; Bělochová - Šedo 1989). Po Šedově odchodu na konci 80. let nastoupila na místo archeoložky Anna Rumianová. I ona přispěla k bádání, nejprve svým soupisem a charakteristikou lengyelských lokalit v diplomové práci o neolitu Vyškovska (Bělochová 1989), později pak vlastními zjišťovacími výzkumy na jordanovských lokalitách v Drnovicích a Radslavicích (Rumianová 1993, 19-20; Rumianová – Šedo 1993; Koštuřík, P. – Přichystal, A. – Rumianová, A. 1998). V kroměřížském muzeu profesionální archeologové začínají působit na začátku 70. let. Nejprve zde nastoupil Josef Bláha a po něm od roku 1973 zde pracuje Helena Chybová. Kromě muzejní sbírkové činnosti se aktivně zapojili i do drobných záchranných výzkumů, při 37
nichž však v námi sledované oblasti nenarazili na žádný lengyelský materiál. Přínosem H. Chybové pro naše bádání je však vydání souborné publikace o pravěku Kroměřížska, ve které shrnuje dosavadní poznatky o vývoji lengyelského a epilengyelského osídlení, uvádí jednotlivé lokality a částečně publikuje z nich získaný materiál (Chybová 1998, 28-40). Důležitým počinem pro rozvoj archeologické bádání na střední Moravě bylo zřízení detašovaného pracoviště brněnského archeologického ústavu v Prostějově v druhé polovině 80. let. V jeho čele stanul Miroslav Šmíd, který se kromě zjišťovacích výzkumů na lokalitách kultury nálevkovitých pohárů (např. Rmíz u Laškova; Šmíd 1994 ad.) začal věnovat i záchranným akcím na Prostějovsku. Pro lengyelskou kulturu byl tak zachráněn důležitý materiál ze sídlišť v Prostějově – Za Kovárnou, Pěnčína – U Jána, Mostkovic ad. (Šmíd 1991a ad.). V této době brněnský archeologický ústav zahájil pod vedením Miroslav Bálka provádění letecké prospekce a díky ní byla identifikována i řada památek lengyelské sociokultovní architektury. Jedna z nich byla zřejmě na sklonku 80. let zjištěna i na námi sledovaném území u Dětkovic (Bálek – Šmíd 1993).
Pro poznání rozsahu, struktury a vývoje lengyelského a epilengyelského osídlení na sledovaném území přispěla výraznou měrou v druhé polovině 20. století i neprofesionální archeologie. Na jejím počátku stála práce spolupracovníků muzea v Mohelnici a členů Vlastivědného kroužku v Moravičanech (Goš 1968, 1974; Faltýnek 2007). Patřili k nim Josef Horký, Vladimír Kapl, Jiří Adamec, Jan Novák a mnozí další. Jejich intenzivní prospektorská činnost spadá do období 50. až 70. let 20. století. Vladimír Goš byl v polovině 70. let přesvědčen, že členům moravičanského spolku se podařilo zjistit téměř všechny pravěké lokality na katastru Moravičan a že k podstatnému rozšíření jejich počtu již nedojde (Goš 1974, 69). Jak ukázala historie pozdějších třiceti let archeologických výzkumů, lze jen konstatovat, že měl pravdu. Platí to však i pro celý mohelnický region, protože jinými výzkumy zde bylo zjištěno pouze několik nových lengyelských lokalit (např. Mohelnice – U Křemačovského rybníka, Mohelnice – Za sídlištěm). I na Olomoucku se zpočátku rozběhla slibná spolupráce mezi profesionálními a neprofesionálními archeology. Bohužel v 70., 80. a 90. letech se v ní již nepokračovalo (k tomu Kalábková 2007b, 214). I přesto zde působilo několik amatérů, o jejichž výsledcích bádání se dozvídáme teprve v posledních letech. Nejaktivnějším z nich je Albín Doležel z Přáslavic, kterému se podařilo od konce 70. let identifikovat mezi skoro dvěma desítkami nových archeologických lokalit v okolí svého bydliště i dvě nová lengyelská sídliště (Dohnal 1978, 21; Kalábková, P. – Doležel, A. 2006, 9). Dalšími jsou David Papajík a Bruno Pytlíček, 38
kteří působili v okolí Náměště a Senice na Hané, Zdeněk Flejberk na Štenbersku a Josef Škoda na Uničovsku, v 90. letech a na počátku 21. století na jejich práci pak navázali Tomáš Přidal z Náměště na Hané (Přidal 2009, v tisku) a Václav Tilšar na Uničovsku. Podle dosavadních zjištění tito neprofesionálové pouze ověřili dosud známá lengyelská a epilengyelská sídliště v okolí svých bydlišť a působišť. Na Prostějovsku se neprofesionální archeologie rozvíjela plynule dál. Následovníkem A. Gottwalda byl František Trčala, jenž začal se svou aktivní archeologickou činností již na Gottwaldových výzkumech v polovině 30. let a pokračoval v ní až do 60. let 20. století (k tomu Čižmář M. 2007). Další výraznou osobností byl středoškolský profesor Jan Šrot (Hlava 2004), kterému se kromě vlastních výzkumů podařilo sestavit důležitou pomůcku k identifikaci archeologických lokalit okresu Prostějov – Místopis archeologických tratí okresu Prostějov dle nálezů Červinkových, Gottwaldových, Dobešových, Všetičkových aj. (1975). Díky ní je nyní možné zpětně lokalizovat řadu dnes již neznámých lengyelských sídlišť (Domamyslice – Kopaniny, Kostelec na Hané – Srážka, Plumlov – ředitelství vojenských lesů, Určice – Kalvy aj.). Jedním z nejaktivnějších neprofesionálních archeologů byl Dalibor Šiška z Klenovic na Hané (Hlava – Procházková 2001). Při svých povrchových sběrech se soustředil na jihovýchodní část prostějovského okresu, zejména na okolí svého bydliště, a objevil zde desítky nových archeologických lokalit. Ve své poslední shrnující práci charakterizoval i osídlení lidu s moravskou malovanou keramikou v tomto regionu (Šiška 2000, 11-12). Vystihl trend zakládání lengyelských sídlišť po obou březích říčky Valové a jejich rozšíření i po tocích jejich přítoků, relativně správně popisuje nálezový materiál a datuje jej do II. stupně MMK. Na Němčicku v 80. letech 20. století začal působit Zbyněk Černý, kterému se podařilo jak identifikovat nová sídliště (např. Němčice nad Hanou – městečko, Prudká 1993, 24), tak i ověřit stávající. Na sklonku 80. let se začal o archeologii zajímat i Zdeněk Čižmář, který ještě jako student prostějovského gymnázia mapoval archeologické lokality v okolí Určic. Zhruba ve stejné době jsem se začala archeologií zabývat i já a v rámci středoškolské odborné činnosti zpracovala pravěké osídlení v okolí svého bydliště a při tom jsem identifikovala také některá nová lengyelská sídliště (např. Vincencov – Kopaniny, Procházková 1990-1993). Také na Vyškovsku se na poznání vývoje a struktury lengyelského osídlení výrazně podíleli neprofesionální archeologové. Až do roku 1962 se aktivně do výzkumů zapojoval cihlářský mistr Gabriel Křivánek, který se zasloužil o záchranu mnohých památek z Markovy cihelny ve Vyškově (Skutil 1965, 45). Dalším byl učitel Václav Lang, který ve 40. a 50. letech sbíral a odevzdával nálezy do vyškovského muzea z okolí Dědic a Drnovic (Kouřil – 39
Janák 1980, 30). Nejaktivnějším byl však Miroslav Daněk z Drnovic, jemuž se podařilo od 70. do konce 90. let objevit jak velké množství archeologického materiálu, tak i řadu nových lokalit kolem Vyškova - z lengyelských a a epilengyelských sídlišť je nutno zmínit alespoň Drnovice – Kněží Háj, Kopaniny u lomu, Horka (Šedo 1985; 1987a; 1987b ad.). Na Přerovsku byl v 70. až 90. letech nestorem neprofesionální archeologie Václav Martínek z Přerova, který díky nepřítomnosti archeologa v muzeu mnohdy zaštítil řadu záchranných akcí ve městě a jeho nejbližším okolí (Kohoutek 2005, 487). K výzkumu lengyelského osídlení přispěl však malou měrou. Více úspěšní byli členové archeologického kroužku v Příboře (Jiří a Daniel Fryčovi, Jan Diviš). I když se jejich aktivita soustředila (soustřeďuje) především na oblast vlastní Moravské brány a paleolitické osídlení, částečně jejich výzkumy zasáhly i na Záhoří, kde ověřili neolitické a lengyelské osídlení (Lhota u Lipníka nad Bečvou – zemědělské družstvo, Pavelčík 1980, 15; Diviš 2005, 62). Sídliště kultury s moravskou malovanou keramikou mají však identifikována i na stanovené hranici sledovaného území – v Lipníku nad Bečvou – chmelnici a Jezeře či v Oseku nad Bečvou – na levém břehu Bečvy (Fryč a kol. 1979; Diviš 1995, 6; 2005, 62-63). Na Záhoří působil v 70. a 80. letech velmi aktivně Jiří Janča ze Šišmi, který identifikoval řadu nových lengyelských a epilengyelských lokalit na tomto území (Pavelčík 1985b;1993a; 1987e ad.). Do 90. let 20. století spadá také začátek archeologické činnosti Zdeňka Schenka, který ještě coby středoškolský student začal mapovat pravěké a raně středověké osídlení v okolí Přerova a identifikoval zde i lengyelská sídliště (Schenk 2002). Výraznou měrou však přispěla neprofesionální archeologie k bádání také na Kroměřížsku. Zde zejména zásluhou Dalibora Kolbingra od 60. let byly postupně objevovány nové archeologické lokality nejen v okolí jeho hulínského bydliště, ale i dál na Holešovsku a Bystřicku (Kolbinger 1998-2008). V literatuře se objevuje nejméně deset jím objevených lengyelských lokalit na námi sledovaném území (viz. katalog lokalit). Další, kdo se zapojil do prospekce zdejších lengyelských lokalit, byli, v 90. letech ještě středoškolští studenti, Jiří Janál a Milan Vokáč (např. Vokáč, M. – Vokáč, J. 2001).
Druhá polovina 20. století je i obdobím prvních studií komplexně hodnotících lengyelskou kulturu na Moravě, v nichž se objevuje i materiál ze sledovaného území. První z prací je příspěvek Marie Zápotocké s publikací materiálu z Troubelic (Zápotocká 1969). Autorka jej zařadila na závěr lengyelského vývoje a srovnala s lokalitami tohoto časového horizontu z Čech. Následně pak vychází práce Vladimíra Podborského (Podborský 1970), ve které je stanoven nový pětistupňový periodizační systém MMK a jako pramen je využit 40
poprvé i materiál z lokalit střední Moravy – zejména pak pro náplň IV. stupně (mladší moravská malovaná keramika – uničovské lokality a Mohelnice) a V. stupně (keramika moravského jordanovského typu – Luleč, Němčice nad Hanou). Na počátku 70. let se objevují studie Pavla Koštuříka (1970; 1972), které jsou věnovány mladšímu stupni MMK. Kromě zhodnocení dosavadního stavu poznání a znovu zavedení dvoustupňové periodizace MMK podle vzoru J. Palliardiho a F. Vildomce, vyčlenil charakteristické prvky pro dvě fáze II. stupně MMK – IIa a IIb. Bohužel lokality ze střední Moravy do jednotlivých fází většinou nerozdělil, ale vypublikoval z nich alespoň první výběr materiálu – Čechůvky, Dolní Sukolom, Držovice, Hrubčice, Hulín, Chořelice, Kokory, Kostelec na Hané, Lhota pod Kosířem, Luleč, Mezice, Mohelnice, Myslejovice, Nezamyslice, Plumlov, Rybníček, Seloutky, Troubelice, Uničov, Určice, Vícov, Zdětín, Žarovice, Žopy. Mezi jordanovskými lokalitami uvádí pak dále Víceměřice, Němčice nad Hanou a Charváty. V 70. a 80. letech pak byla tato periodizace pilována, nakonec se ustálil dvoustupňový periodizační systém, který byl rozdělen do šesti fází a několika subfází (např. Kazdová 1984; Koštuřík 1980; 1983; 1986; Podborský 1985; Rakovský 1985). Důležitou prací byla zejména studie Elišky Kazdové o starším stupni MMK na Moravě, kde byly nejenom precizovány periodizace a náplň tohoto stupně, ale také byla stanovena hranice jeho rozšíření na Moravě (Kazdová 1984). Pro střední Moravu byl také klíčový příspěvek M. Šmída o nových nálezech MMK na Prostějovsku (Šmíd 1991a). Byl zde nejen publikován první materiál zařaditelný do fáze MMK Ic ze střední Moravy (Prostějov – Za Kovárnou), ale na jeho podkladě byla obnovena i diskuse o závěrečném stádiu MMK (Podborský 1993a, 124). Do těchto diskusí se aktivně zapojil i J. Pavelčík, který i na základě uničovského materiálu hledal propojení lengyelského kulturního komplexu s badenským (Pavelčík 1986). Opačný problém - začátku lengyelského osídlení na střední Moravě, se snažil řešit na základě svých výzkumů naopak V. Janák (Janák 1994). Středomoravské lokality se také objevují v důležitých studiích k charakteristice lengyelských a epilengyelských sídlišť (např. Podborský 1984; Rakovský 1990; Kazdová – Koštuřík – Rakovský 1994) či k typologii jejich keramické produkce (Podborský 1985; Podborský – Kazdová – Koštuřík – Weber 1977). Další stěžejní prací, kterou je nutné na tomto místě uvést, jsou pak Pravěké dějiny Moravy vzniklé pod vedením a za spoluautorství V. Podborského, kde je shrnut dosavadní stav bádání o MMK a Jsk (Podborský a kol. 1993, 108-161). V této době badatelé oficiálně evidují na sledovaném území 7 lokalit ze staršího stupně MMK, 44 lokalit mladšího stupně MMK, 33 blíže nezařaditelných lokalit MMK a 7 lokalit Jsk (Kazdová – Koštuřík – Rakovský 1994, 149153). Pro sledované území bylo rozhodujícím potvrzením to, že jižní hranice střední Moravy 41
je zároveň severní hranicí rozšíření starolengyelské kultury a že osídlení se zde rozvíjí až v mladším stupni MMK a končí s jordanovskou skupinou. Ustálil se také názor, že samotná kultura MMK končí ve fázi IIc a je mimo jiné reprezentována tzv. uničovskou a prostějovskou skupinou (naposled Podborský 1993a, 124). Jordanovská skupina je ještě od MMK oddělována a je považována pouze za součást epilengyelského kulturního okruhu, který má svůj vlastní vývoj (Podborský 1993b,158).
V některých publikacích docházelo, bohužel, k drobným omylům a nepřesnostem. P. Koštuřík používal nepřesné názvy lokalit Zdětín-Ždětín (Koštuřík 1972, 9:19), Němčice nad Hanou – Němčice na Hané (Kazdová – Koštuřík – Rakovský 1994, 153), zaměnil Ivanovice u Brna za Ivanovice na Hané (Červinka 1945, 117 x Koštuřík 1972, 9:8) či nepříliš přesně vyobrazil některý materiál (Koštuřík 1972, taf. 18:14, 19: 12, 15, 17 ad.). Eliška Kazdová ve své práci z roku 1984 uvádí jako lokalitu fáze Ib MMK Bohuslavice – Písky, okr. Prostějov. Mělo se jednat o ojedinělé nálezy malované a vypíchané keramiky uložené ve sbírkách MZM v Brně (Kazdová 1984, 239-240). Tyto nálezy jsou však z Bohuslavic u Kyjova, okr. Hodonín, tedy z jihovýchodní Moravy. Bohužel tato chyba byla zavádějící pro dalších úvahy o rozšíření starolengyelského kulturního komplexu. Díky jejímu umístění na sever prostějovského okresu se posunula neadekvátně hranice rozšíření staršího stupně MMK, mnozí badatelé to pak již jen přejímali a dělali závěry (Kazdová – Koštuřík – Rakovský 1994; Janák 1994, Pavúk 1996 ad.). Další chybně lokalizovanou a datovanou lokalitou jsou Odrlice – Na Dílech, neboli v literatuře uváděné jako Odrlice-Senička a Senička. Je zde identifikováno sídliště s dokladem pohřbu, u nějž měla být nalezena keramika s červenožlutým malováním (Schirmeisen 1934, 29; Červinka 1945, 109). U tohoto nálezu došlo dokonce k vícenásobné chybě. V. Podborský označil tuto lokalitu jako Odrlice – Senička (Podborský 1970, 260). Ztotožnil ji s plochou pohřebištěm KLPP Senička – Na dílech, které sice nese stejné označení, ale jedná se o jinou polohu na sousedním katastru. E. Kazdová pak převzala už jen označení Senička a jako takovou ji uvedla do svého soupisu lokalit ze staršího stupně MMK (Kazdová 1984, 242). Další chyba byla v datování souboru. Oba badatelé se spolehli pouze na původní Schirmeisenův popis a domnívám se, že fyzicky materiál nezkontrolovali (v té době nebyl totiž ještě v muzejní sbírce VMO přístupný). Na základě mého rozboru je nutno soubor datovat do MMK, IIA, protože se nejedná o žluté malování ale o bílé, které je jen díky úložným podmínkám zažloutlé. Nepřesnosti jsou i v mapě s lokalitami MMK staršího stupně, kterou E. Kazdová má ve své publikaci (Kazdová 1984, obr. 50). Lokalitu Kobeřice u Vyškova situovala do místa Kobeřic u Prostějova. Navíc 42
ve své práci neuvádí lokalitu Hradisko u Kroměříže, kterou ve svém soupisu starolengyelských lokalit již zmiňuje např. V. Podborský (Podborský 1970, 263) a která byla známá jako starolengyelská již na konci 50. let 20 století (Spurný 1959). Správně ze středomoravských lokalit je tak v její práci uvedena jen lokalita Luleč (Kazdová 1984, 241). Problém s nesprávným datováním tzv. starolengyelských lokalit na střední Moravě je ovšem stále otevřený. Dnes se již například nedaří nalézt materiál z Veselíčka, který měl podle zprávy J. Skutila obsahovat střep se žlutou a červenou malbou (Skutil 1933, 123-124; Červinka 1945, 133) a který V. Janák považuje ze první signál dokladu průniku starolengyelského kulturního komplexu na sever (Janák 1994, 112). Obdobné je to i s materiálem z Rymic, který H. Chybová datuje do starší MMK (Chybová 1998) a jiní badatelé jej řadí do mladší MMK (Koštuřík 1972, 9:22; Kazdová - Koštuřík - Rakovský 1994, 151). Zřejmě zcela zavádějící je pak publikace lokality Vikýřovice – Wauberg, okr. Šumperk, kterou „objevil“ Jiří Pavelčík v depozitáři krnovského muzea a publikoval ji jako starolengyelské sídliště (Pavelčík 1993, 41, obr.1:1, 3-5). Podle názorů V. Goše a Jakuba Halami ze šumperského muzea existenci této lokality lze bezpečně vyloučit. S největší pravděpodobností se jedná o jinou, zřejmě rakouskou lokalitu, z níž se starolengyelský, ale i další archeologický materiál dostal neznámou cestou až do sbírek krnovského muzea.
3.4. Období záchranné archeologie (od 90. let 20. století)
Ke kvantitativní, ale i kvalitativní změně v možnostech bádání na sledovaném území došlo po roce 1993, kdy začaly být prosazovány principy archeologické památkové péče a postupně sledována většina zemních stavebních aktivit v regionu. Vedle stávajících pracovišť vznikly i nové instituce – Ústavy archeologické památkové péče v Brně a v Olomouci (později Archeologické centrum Olomouc) či nestátní archeologické organizace (k tomu Dohnal 2008, 23-25; Kalábková 2009, v tisku). Kromě velkého množství získaného materiálu jsou k dispozici i potřebné nálezové informace a výsledky i přírodovědných analýz. Důležitými sondami do struktury pravěkého osídlení střední Moravy byly záchranné výzkumy na různých typech liniových staveb. Například na stavbě Vodovodu Pomoraví, vedoucího značnou částí olomouckého a prostějovského okresu, provedl M. Šmíd z ÚAPP Brno v druhé polovině 90. let 20. století výzkumy na 17 lengyelských lokalitách (srovnej Čižmář M. - Geislerová - Unger eds. 2000, Čižmář M. – Geislerová 2006). Podobnou sondou do pravěkého osídlení krajiny byly stavby úseků dálnic a rychlostních komunikací. Úsek mezi Vyškovem a Mořicemi zachytil šest lengyelských lokalit (Bálek a kol. 2003; Čižmář M. – 43
Geislerová eds. 2006 ad.), v úseku od Vrchoslavic ke Kroměříži a na obchvatu Hulína bylo identifikováno po čtyřech lokalitách, na obchvatu Olomouce jich bylo objeveno šest a na úseku z Olomouce do Lipníka nad Bečvou tři (Bém 2004, 23-26; 2007, 7-12; 2008b, 26-30 ad.). Nejvýznamnější lengyelskou lokalitou objevenou při stavbě těchto komunikací je bezesporu sídliště v Hulíně, Pravčicích – Višňovcích (Kalábek 2008), kde kromě řady zahloubených sídlištních jam byly prozkoumány i půdorysy nejméně sedmnácti nadzemních staveb (Kalábek - Kalábková 2009, v tisku). Pozitivní výzkumy lengyelských a epilengyelských sídlišť byly prováděny i při plošných odkryvech na nejrůznějších stavbách ve středomoravském regionu – průmyslové zóny, obchodní centra či sídliště rodinných domků. Dnes již z desítek výzkumů (srovnej např. Čižmář M. – Geislerová – Unger 2000, 21, 127–254; Čižmář M. – Geislerová 2006, 18–22, 151–333; Bém – Peška 2004, 23–32; Bém – Peška 2005, 25–40; Bém – Peška 2006, 24–32) vynikají výzkumy lengyelských sídlišť v Držovicích – U hřbitova (Čižmář Z. 1999, 218–219), v Seloutkách – U planičky (Čižmář Z. 2001), v Čechůvkách – Kopaninách (Šmíd 2002, 184– 185; 2005), v Dolanech – Za brankou a Za Benešovým (Kalábek 1998), v Hejčíně – Mrštíkově náměstí (Vrána 2004, 129), v Uničově – U pily (Kalábková – Kalábek 2004) či v Prostějově, Kralicích na Hané – Kralickém háji (naposled Fojtík 2007, 363; Šmíd 2007, 363). Do konce roku 2008 bylo záchrannými či předstihovými výzkumy na střední Moravě zjištěno či ověřeno bezmála 130 lengyelských a epilengyelských lokalit. Další lokality byly zkoumány v rámci různých vědeckých projektů a grantů (Bílovice – Hrad, Kobylničky – Kozlének, Ludéřov – U žlíbku, Mohelnice – štěrkovna, Náměšť na Hané – Džbán ad.). Tyto aktivity sice nebyly primárně zaměřeny na lengyelskou kulturu, ale i tak zjistily či ověřily několik důležitých skutečností – například že počátky osídlení budoucích hradisek jsou spojeny s lengyelskou kulturou (Čižmář M. 2004, Šmíd 2006a, 21), či že je možná souvislost mohylových pohřebišť kultury nálevkovitých pohárů s bývalými sídlišti MMK (Šmíd 2003b). Mezi těmito projekty měl největší prostor k řešení lengyelské problematiky grant zpracovávající materiál a nálezovou situaci na polykulturní lokalitě Mohelnice – štěrkovna (Stuchlík a kol., v tisku). Protože jsem byla přizvána ke spoluřešení tohoto projektu, zařadila jsem vyhodnocení zde objeveného keramického materiálu do doktorské práce spolu s prvními závěry ze zpracování nálezové situace na tomto sídlišti. Významným pramenem v bádání se v této době stávají nálezové zprávy z jednotlivých výzkumů. Nejsou v nich jen obecně popisovány nálezové okolnosti, ale jsou to již většinou strukturovaná díla, kde vedle popisu objektů je i popis nalezeného materiálu (inventář), přesné geodetické zaměření lokality i jednotlivých objektů, výsledky přírodovědných analýz 44
(antropologie, paleozoologie, petrografie, palynologie ad.), kresebná a fotografická dokumentace. Z takovýchto příkladných nálezových zpráv je na tomto místě nutno uvést zprávy z lokalit Kroměříž – U sv. Františka, Neředín – letiště, Řepčín – Horní nivy, Uničov – U pily (archiv NZ ACO), Držovice – U hřbitova, Seloutky – U planičky (archiv NZ ÚAPP Brno). Novým zdrojem informací jsou data Státního archeologického seznamu České republiky (dále SAS ČR) ve správě ústředního pracoviště Národního památkového ústavu v Praze. Zde je dosud evidováno na námi sledovaném území cca 300 lengyelských a epilengyelských lokalit (https://twist.up.npu.cz/ost/archeologie/sas). Bohužel nejsou zde uvedeny všechny lokality a u některých jejich zařazení do sledovaného období chybí (viz Katalog lokalit). I přesto je tato databáze cenným pramenem, zejména pro přesnou lokalizaci jednotlivých sídlišť či pro kontrolu nebo pro identifikaci (ztotožnění) lokalit objevujících se v literatuře pod různými názvy. Při zpracování lengyelského a epilengyelského osídlení byly vítaným doplňkem informací také příspěvky v publikacích projektu Paměti obcí Olomouckého kraje. Úvodní kapitolou zde bývá přehled pravěkého a raně středověkého osídlení jednotlivých obecních katastrů. Takto je dnes zpracováno bezmála již třicet obcí a v polovině nalezneme informace o jejich lengyelském a epilengyelském osídlení (např. Mezice, Procházková 2001c). Podobné přehledy archeologických lokalit a nálezů na jednotlivých katastrech obcí vycházejí od roku 1998 i ve vlastivědné revue Střední Morava (např. Myslejovice, Hlava – Kalábková 2007) a od roku 2002 ve Zpravodaji Muzea Prostějovska v Prostějově (např. Vranovice, Hlava 2004). Tyto příspěvky jsou cenné především kompletním shrnutím literatury o daných lokalitách či vyobrazením jejich reprezentativních nálezů. V posledních patnácti letech byla publikována i řada studií k chronologii lengyelského a epilengyelského osídlení sledovaného území. Důležité jsou práce E. Kazdové o importech starolengyelské keramiky na sídlištích IV. fáze kultury lidu s vypíchanou keramikou (dále VK, Kazdová – Peška – Mateiciucová 1999, Kazdová 2001a,b), nový pohled na přechod pozdní moravské malované v jordanovskou skupinu (Koštuřík 1997), či snaha o zapracování poznatků ze středomoravských lokalit do celolengyelského periodizačního systému (Čižmář Z. – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004). Vývoje na střední Moravě se částečně dotkla i habilitační práce V. Janáka, která byla sice věnována počátku eneolitického osídlení českého Slezska (Janák 2005), ale v některých interpretačních pasážích přinesla nevšední pohledy na vývoj ve sledovaném území (Janák 2005, 116 ad.).
45
Další příspěvky týkající se lengyelského osídlení zkoumaného regionu jsou věnovány většinou předběžným zprávám o výsledcích záchranných výzkumů – Seloutky – U planičky se zjištěnými příkopy z možného rondelu či ohrazení osady a půdorysem domu (Čižmář Z. 2001), Dolany – Za brankou a Za Benešovým a Uničov – U pily s doklady jordanovských sídlišť s půdorysy domů (Kalábek 1998; Kalábková – Kalábek 2004), Dluhonice (Kuča – Schenk 2007) s kompletní analýzou pohřbu v sídlištním objektu, či zpráva o již zmiňovaném sídlišti Hulín, Pravčice – Višňovce (Kalábek 2008, Kalábek – Kalábková 2009, v tisku). Jako předběžnou zprávu lze považovat i částečné zpracování lengyelského osídlení Olomouce (Procházková 1998). Lengyelský a epilengyelský materiál se v této době objevuje i v nových instalacích stálých expozic regionálních muzeí (Kroměříž, Olomouc, Přerov, Prostějov) nebo byl součástí velkých výstav (Lopatou a počítačem. Archeologie na Olomoucku včera a dnes, Olomouc 2001; Život a smrt v mladší době kamenné, Znojmo 2008 ad.). K těmto příležitostem byly vydány i reprezentativní publikace – katalogy, kde kromě vyobrazení a popisu vystavovaného lengyelského materiálu bývají i charakteristiky lokalit či informace o stavu bádání (Chybová 1998; Bém ed.2001, Čižmář Z. ed.2008).
3.5. Archeologické bádání o lengyelských sídlištích v Kostelci na Hané
První zmínky o lengyelských nálezech na katastru Kostelce na Hané spadají k roku 1907. Sám prostor byl však archeologicky podchycen již na konci 19. století Františkem Faktorem a následně pak I. L. Červinkou (Šmíd 2005, 59). V roce 1903 zde zahájil své výzkumy A.Gottwald a především jeho zásluhou se tato lokalita dostala do povědomí širší badatelské veřejnosti. Podnětem se mu staly náhodné nálezy hrobů kultur lužických popelnicových polí v poloze Za branou. Již v roce 1907 se zde kromě popelnicových hrobů zmiňuje i o nálezech lengyelských, přesněji o nálezu kulturní vrstvy a sídlištních jam s lengyelskou keramikou a kamennými nástroji (Gottwald 1907, 48). Druhá a snad nejdůležitější kostelecká lokalita začala být A. Gottwaldem sledována v roce 1908. Byla jí tzv. Rolnická cihelna – hliník na severozápadním okraji dnešního města. V průběhu cca dvaceti let zde zachránil obsah mnoha lengyelských objektů. Velice důležité byly objevy zejména z let 1924–1932, kdy se získalo největších množství dnes dochovaného materiálu. Kromě Gottwalda a jeho místních spolupracovníků z řad kosteleckých občanů se na výzkumu Rolnické cihelny podíleli i další regionální „archeologové“ – K. Dobeš a kostelecký páter Karel Loníček (Gottwald 1924, 22; 46
1931, 22; 1932, 7–8). Další Gottwaldovou lokalitou jsou Prostřední pololány, kde při výzkumu žárového pohřebiště z mladší doby římské v letech zjistil 1924 – 1931 pozůstatky lengyelské kulturní vrstvy (Gottwald 1931, 22). K výčtu kosteleckých lokalit poprvé publikovaných A. Gottwaldem patří i naleziště Srážka, Záhumení a Trněnka (Gottwald 1930; 1931, 22–23). Své poznatky o lengyelském osídlení Kostelce A. Gottwald shrnul, kromě několika drobných příspěvků (Gottwald 1907, 1930; 1932), ve dvou stěžejních pracích – Pravěká sídliště a pohřebiště na Prostějovsku (1924) a Můj archeologický výzkum (1933). Po ukončení Gottwaldovy aktivní archeologické činnosti v roce 1933 na dlouhou dobu končí i objevy v Kostelci na Hané. Nové nálezy a poznatky jsou získány až v 70. letech 20. století u příležitosti drobných záchranných akcí Muzea Prostějovska v Prostějově prováděné M. Šmídem. V roce 1976 prozkoumal v tehdy již bývalé Rolnické cihelně část hliníku kultury lidu s moravskou malovanou keramikou (Šmíd 1978, 20) a byly zjištěny i nálezy jordanovské keramiky na stavbě mateřské školy na lokalitě Trněnka (Prudká 1978, 23). V tomto období zde provádí povrchové sběry i A. Šrot a identifikuje novou lokalitu v poloze Přední díly (U příkopy?). Kostelecký katastr také zpracovává ve svém Místopisu a lokalizuje zde jednotlivá naleziště (Šrot 1975, 67, lokality č. 270–284). Sedmdesátá léta jsou také počátkem objevování se kosteleckých nálezů v chronologiích kultury lidu s moravskou malovanou keramikou (Podborský 1970, Koštuřík 1973). Další poznatky jsou získány pak povrchovými sběry (Šmíd 1991a, Procházková 1998; 1999a) a záchrannými archeologickými výzkumy v 90. letech 20. století. K poznání lengyelské kultury v Kostelci na Hané přispěly zejména záchranné výzkumy prostějovské pobočky Ústavu archeologické památkové péče v Brně vedené M. Šmídem a Z. Čižmářem při budování hlavní trasy Vodovodu Pomoraví v letech 1995 – 1996, dále pak na trase plynovodu z Kostelce do Čech pod Kosířem v roce 1997 a na trase dálkově–optického kabelu v roce 1996. Na jejich základě M. Šmíd identifikuje jak nové lokality – Niva (Šmíd 1991a), Za cihelnou (Šmíd 1997a) a K Čelechovicím (Šmíd 1997a), tak i ověřuje lokality zjištěné Gottwaldem – Prostřední pololány (Šmíd 1997a, 1999a), Rolnická cihelna (Šmíd 1997a, 1999a), Za branou (Šmíd 1997a) a Trněnka (Čižmář Z. 2000, 170–171). Drobné ověřovací povrchové sběry na sklonku 90. let pak zde prováděli i M. Kalábek (Procházková 1998) a P. Fojtík (Procházková 1999a). Jednou z největších akcí ÚAPP Brno v Kostelci na Hané byly záchranné výzkumy na stavbách rodinných domků v poloze Kozí Brada. V letech 1997 – 1999 zde bylo zkoumána významná polokulturní lokalita, na níž bylo zjištěno i osídlení kultury s moravskou malovanou keramikou a jordanovskou skupinou (poprvé Šmíd 1997; komplexně Čižmář Z. 2000, 54, 168–170). 47
Prozatím posledními příspěvky k poznání lengyelské kultury na katastru Kostelce na Hané je souborná práce M. Šmída o jeho pravěkém a raně historickém osídlení se soupisem všech dosud známých lokalit (Šmíd 2005, 58–99), dále můj příspěvek o zmiňovaných možnostech analýzy kosteleckého lengyelského materiálu (Kalábková 2007) a konečně katalog lengyelských nálezů a jejich základní vyhodnocení, vzniklý již v rámci této doktorské práce (Kalábková – Cheben – Moník 2007).
3.6. Stav bádání o lengyelské kultuře a Epilengyelu
Více než 120 let je lengyelská kultura středem zájmu mnoha archeologů. Dějiny tohoto bádání byly již mnohokrát popsány (např. Podborský 1970; 2003; Čižmář – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004 ad.) a naznačila jsem je i v předchozích kapitolách. Není tedy důvod je na tomto místě opakovat a zaměřím se proto pouze na jejich výsledky a současný stav poznání tohoto období. Lengyelská kultura byla rozšířena ve značné části střední Evropy. V různých etapách svého vývoje však zabírala různá území. Na počátku to bylo pouze západní Maďarsko (Zadunajsko) a jihozápadní Slovensko. Jedná se o území želiezovské skupiny, která se na vzniku lengyelské kultury, spolu s dalšími vlivy, výrazně podílela. Její závěrečné stádium bývá proto označováno již jako prelengyel (Pavúk 1981, 257). V západní části Karpatské kotliny (tedy relativně na obdobném území) se později etablovaly protolengyelské skupiny Lužianky, Bíňa-Bicske a Sopot-Bicske (Pavúk 1981, 257-265), které jsou již přímými předchůdci lengyelské kultury. Území jejich rozšíření je považováno za primární zónu této nové kultury. Někteří badatelé k ní přiřazují i nejstarší nálezy z Dolního Rakouska, které datují do tzv. formativní fáze MOG (moravskovýchodorakouské skupiny lengyelské kultury; naposled Stadler a kol. 2006). V primární zóně se etabluje nejstarší lengyelská skupina (starší fáze Lengyel I) charakterizovaná polychromní malovanou keramikou bez rytého ornamentu a reprezentovaná nálezy ze Svodína 1 (Němejcová–Pavúková 1986). V mladší fázi Lengyelu I se pak osídlení rozšiřuje přes Dolní Rakousko na jihozápadní a jižní Moravu a zřejmě i přes východní Slovensko do Malopolska. Vzniká sekundární zóna rozšíření lengyelské kultury. Toto období charakterizuje vedle polychromní malované výzdoby keramiky i rytý (rýsovaný) ornament. Převládá červeno-žluté malování, které se objevuje v různých kombinacích a prvcích, doprovázené bohatou plastickou výzdobou a početnou antropomorfní a zoomorfní plastikou. Proto období je charakteristické kromě běžných sídlišť a pohřebišť (pouze na jihozápadním 48
Slovensku a v západním Maďarsku) i budování rondelů v rámci zřejmě již centrálních osad (k tomu Kovárník 2002a). Na Moravě začíná osídlení lengyelské kultury někdy v době 4 800 – 4 700 let př.n.l. Jak již bylo zmíněno v úvodu, častěji se používá místo termínu lengyelská kultura, po vzoru jejího objevitele Jaroslava Palliardiho (Palliardi 1889, 1897; 1914), termín kultura lidu s moravskou malovanou keramikou (MMK, srovnej např. Podborský 1993a, 108). Osídlení se nejprve koncentruje ve střední a západní části Znojemska (Těšetice-Kyjovice, Boskovštejn – Výhon, Střelice – Bukovina, Klobouček), rozšiřuje se i na Moravskokrumlovsko (Vedrovice) a Brněnsko (Neslovice, Oslavany - Luže, Popůvky). Nepřekračuje však prostor severně od Vyškova, kde se v této době rozvíjí osídlení mladšího stupně kultury s vypíchanou keramikou. Počátek lengyelského osídlení Moravy je spojován s fází Ia MMK, která se ještě dělí do subfází Ia1-3 (Kazdová 1984). Charakterizuje ji polychromní červeno-žluto malovaná keramika s rýsovaným ornamentem, keramické nádoby v podobě různých tvarů hrnců, hřibovitých nádob, mís, mís na nožce, tenkostěnných pohárků s kulovitým tělem a válcovitým hrdlem. Běžné jsou i pokličky a naběračky. Velmi početná je antropomorfní (ženská plastika střelického typu) a zoomorfní plastika, antropomorfní a zoomorfní nádoby či různé zvláštní keramické tvary (naposled Čižmář Z. – Kalábková – Kazdová – Kovárník 2008, 76-77). Obdobně lze charakterizovat toto období i na dalších územích rozšíření lengyelské kultury. Na Slovensku odpovídají fázi Ia MMK nálezy ze Svodína 2 a Nitranského Hrádku (Pavúk 1981, 265-272), v Rakousku starší fáze sídliště v Kamegu (Trnka 1991), v Maďarsku v Zengyörvárkony 2 (Bánffy 1996, 1997). Rozdíly jsou zejména jak v detailech keramické produkce, tak i v pohřebním ritu. Mladší fáze prvního stupně lengyelské kultury plynule navazuje na předchozí vývoj. Zabírá prakticky totožné území, pouze se v jeho rámci osidlují jiné polohy a rozšiřuje se do svých maximálních hranic. Toto období je na Slovensku charakterizováno nálezy ze Santovky (Pavúk 1981, 272-274; 1994; Diškancová 2006), v Rakousku z lokalit Hollabrunn, Falkenstein či z objektů z MOG Ib na lokalitě Kameg (Lenneis – Neugebaur-Maresh – Ruttkay 1995; Stadler a kol. 2006, tam odkazy na další literaturu). Na Moravě odpovídá tomuto období fáze Ib MMK. Návaznost je sledována zejména v tvarech keramických nádob a stylu malované výzdoby. I zde se však objevují rozdíly (např. rýsování se mění v rytí; ostřejší profilace a vyšší nádoby). Mění se i sídelní strategie. Na jižní Moravě jsou zabírány nové prostory i jiné polohy, např. jsou zakládána výšinná sídliště, jsou zde doloženy i hrazené osady (Hluboké Mašůvky). Je patrný nárůst osídlení na Brněnsku (Brno – Bosonohy, Holásky, Komín, Žebětín ad.; Kazdová 1994) a hranice rozšíření se 49
posunuje až za Litenčickou pahorkatinu (Hradisko u Kroměříže). Jako typický příklad tohoto období je uváděna starší fáze sídliště v Jaroměřicích nad Rokytnou (Koštuřík 1979). Závěr I.stupně MMK je na Moravě spojován s tzv. přechodnou fází Ic MMK, kterou vyčlenil na základě nálezů z Jezeřan – Maršovic a Brna – Bystrce I. Rakovský (Rakovský 1985). V. Janák však pro toto období přechodu mezi I. a II. stupněm MMK prosazuje používání označení MMK I/II nebo MMK Ib/IIa (Janák 1994, 119). Na jiných územích, kromě fáze Santovka, se podobná přechodná fáze nevyčleňuje (viz. Přehled č. 16). Další rozmach osídlení lengyelské kultury nastává v jejím druhém stupni (Lengyelu II). Toto období je charakterizováno nástupem bílo-červené polychromní malby, změnou tvarů a profilace keramických nádob. Osídlení se rozšiřuje i do oblastí střední a severní Moravy, zasahuje i do Slezska a do Čech (viz. níže). Vytváří se terciální zóna rozšíření lengyelské kultury, která se již v budoucnu více nerozšiřuje. Stupeň Lengyel II reprezentuje z maďarských lokalit Zalavár – Mekenye (Bánffy 1996, 1997), ze slovenských lokalit Pečeňady a Žlkovce (Pavúk 1965; 1998), z rakouských Reichensdorf (Stadler a kol. 2006, Abb. 24, 25) či z polských (slezských) Janówek (Kulczycka-Leciejwiczova 1979, 110-111, Abb. 49). Na Moravě ji charakterizuje materiál z mnoha lokalit datovaných do fáze IIa MMK (resp. subfáze IIa1; Koštuřík 1972; 1980 ad.), přičemž za nejreprezentativnější lokalitu je dnes považován Kostelec na Hané (Čižmář – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004, 209). Dříve k této fázi bylo přiřazováno i velmi kvalitní keramické zboží s leštěným povrchem červené barvy označované jako nepravá terra sigillata, které je nacházeno na jihozápadní Moravě (např. Střelice – Sklep). Dnes se spíše spojuje s obdobným leštěným zbožím černé barvy (nepravou terrou nigrou) objevující se v souborech na jihozápadní Moravě až v následné fázi IIb MMK a spoluvytvářející náplň třetího stupně lengyelské kultury. I pro počátek druhého stupně MMK je typická velká různorodost keramického zboží, která je honosně zdobena nejen malováním, ale i velmi variabilní plastickou výzdobou (dominantní jsou zejména výčnělky typu „soví hlavička“) a vhloubenou výzdobou v podobě tzv. přesekávání okrajů nádob. Poměrně častá je i doprovodná keramika – naběračky, pokličky, antropomorfní či zoomorfní plastiky, zvláštní keramické tvary apod. Třetí stupeň lengyelské kultury je charakterizován změnou v keramickém projevu. Ustupuje polychromní malování, objevuje se spíše bílá pastózní reliéfní malba. Mění se i typy užívaných plastických výčnělků a mění se i jejich umístění na nádobách. V rámci jednotlivých regionů se objevuje rozdílné keramické zboží (na jihozápadní Moravě typu nepravé terry sigillaty a nepravé terry nigry), vývoj se začíná regionalizovat. Ve větší míře 50
jsou osidlovány výšinné polohy, zintenzivňuje se osídlení stávajících prostor. Tomuto stupni na Moravě odpovídá fáze IIb MMK (resp. subfáze IIa2-4) reprezentované např. nálezy ze Střelic – Sklepa, hradiska u Kramolína, Ctidružic, Lesůněk atd (Vidomec 1928-1929; Koštuřík 1983 ad.). V Rakousku odpovídá tomuto období část materiálu datovaná do IIb MOG z Michelstetten (Carneiro 2002), ze Slovenska z Moravan a Brodzan (podle Pavúk 2001 ad.), z Maďarska ze stupně Lengyel III ze Somodoru a Veszprému (Bánffy 1996; 1997). S koncem tohoto stupně končí společný vývoj lengyelské kultury a v následném období sledujeme již jen vývoj regionálních epilengyelských skupin. Lengyelská kultura jako taková však ovlivnila i další dosud nezmíněné oblasti střední Evropy. V modifikované podobě vycházející s odlišných kulturních kořenů se lengyelská kultura objevuje i ve Slovinsku, Štýrsku a Korutanech (Kalicz 2001). Fenomén této kultury částečně zasáhl i území severního Chorvatska. Byl zde poprvé zachycen a popsán při výzkumu lokality Bapska (Schmidt 1945), většího významu však nabyl s výzkumem lokality Sopot a začátku užívání termínu Sopot-Lengyel Kultur (Dimitriević 1968). V souvislosti se sopotskou kulturou se zmiňuje i na území jižně od Drávy (Težak – Gregl 2000). Se zásahem lengyelské kultury se setkáváme i ve středním Německu a Bavorsku (Pavlů ed. – Zápotocká 2007, 51 zde odkazy na další literaturu). Největší vliv lengyelské kultury se objevuje ale u našich nejbližších sousedů. V českém Slezsku V. Janák vyděluje dokonce samostatnou lengyelskou skupinu (Hornoslezská lengyelská skupina, HSL) a rozděluje její vývoj do čtyř fází HSL I-IV, které odpovídají relativně moravskému vývoji (viz. Přehled č.16; Janák 2005, 125-133). Vznik zdejšího lengyelského osídlení úzce spojuje s komplexem skupin se smíšenou keramickou náplní, jehož formace podle něj souvisí s počátky eneolitu na Moravě a Slovensku dokládané mj. i posunem oikumeny lengyelské a polgárské hmotné kultury k severu. Nejstarší lengyelská keramika v českém Slezsku je zároveň jednou se skupin výše zmíněného smíšeného komplexu. Kvantitativně nejsilnější složkou je složka lengyelská, ustupující, ale ještě dostatečně výrazná je složka VK a doplňuje ji složka spojená s malopolskými skupinami smíšeného komplexu – zejména kulturou malickou, samborzeckou a pleszowskou (Janák 1991; 2001; 2005a, 115-116). Původně se V. Janák domníval, že přítomnost keramických souborů komplexu smíšených skupin v různých částech střední Evropy (východní Slovensko, východní Čechy, ale také Pomoraví) reprezentuje pronikání severněji položeného okruhu k jihu. Nyní zastává názor, že může jít také o doklady pohybu opačným směrem, k severu, a souvisí s genezí tohoto komplexu samotného (Janák 2005, 116). Také v Čechách ovlivňuje lengyelská kultura vývoj v mladší a pozdní fázi kultury s vypíchanou 51
keramikou a na úrovni fáze IIb MMK (skupina Horní Cetno) je zde doložen i její přímý „zásah“ (naposled Pavlů ed. – Zápotocká 2007, 49-51). V Polsku jsou vydělovány výše zmíněné kultury se smíšeným obsahem a za „lengyelskou“ je někdy považována i skupina Brześć Kujawski, která by byla nejseverněji položenou skupinou tohoto komplexu (Kozlowski ed. 1996; Kaczanowska (red.) 2006 ad.). Na ukončení lengyelského kulturního vývoje panuje řada různých názorů (k tomu Pavelčík 2001; Čižmář – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004, 208-209). Spojují se však v tom, že na konci malovaných fází lengyelské kultury dochází k rozpadu, původně více méně jednotného kulturního vývoje, do mnoha regionálních skupin. V Maďarsku je to skupina Balaton – Lasinja, na Slovensku ludanická skupina, v Rakousku Wolsfbach, Bisamberg – Oberpullendorf, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jordanovská skupina, v Německu např. münshöfenská a aichbühlská skupina. Každá z těchto skupin má již svůj specifický vývoj a svůj samostatný keramický projev kořenící v místní tradici. Na jeho počátku je však možné nalézt ještě společný horizont nálezů reprezentovaných lokalitami Praha-Střešovice – Troubelice – Nitra – Wolsbach – Zalaszentbalázs, který je spojuje s lengyelskou kulturou. Podle vzoru E. Ruttkay (Ruttkay 1976; 1985) je toto období nazýváno Epilengyelem a dělí se do tří fází (Lengyel IVa-c; Čižmář – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004, 212-225). Na Moravě jim odpovídají tři stupně jordanovské skupiny vyčleněné P. Koštuříkem (Koštuřík 1997). První stupeň reprezentují nálezy dříve řazené do fáze IIc MMK (Podborský 1993a, 124; Kovárník 2004a). Reprezentativními soubory jsou nálezy z Uničovska – Troubelic, Rybníčku a Uničova, z Brněnska z České, ze Znojemska Boskovštejna - Písařovicova pole. Kromě typické plastické výzdoby je pro ně charakteristická také vhloubená výzdoba v podobě několikanásobných tenkých výrazných linií, které jsou sestaveny do různých geometrických obrazců, např. oběžné spirály, nebo výzdoba provedená kolkem. Mění se i tvary a typy nádob (dominují dvouuché hrnce, mísy typu pernice, vysoké štíhlé pohárky) a mění se i kvalita keramiky, kdy všeobecně nastupuje kvalitní tvrdě vypálené zboží s leštěným povrchem. Druhý stupeň, označovaný dříve jako starší jordanovský stupeň, je charakterizován již jemně rytou plošnou geometrickou výzdobou nádob a dominancí dvouuchých nádob a mís se zataženými plecemi. Třetí stupeň, dříve mladší jordanovský stupeň, charakterizují obdobné tvary nádob, novým typem jsou však džbánky a šálky, a jemně rytá výzdoba je doplněna žlábky. V tomto období se objevuje i keramika zdobená brázděným vpichem, která však zřejmě není s jordanovskou skupinou geneticky propojena.
52
Závěr celého epilengyelského vývoje je spojován pak s výskytem keramik zdobených brázděným vpichem (zejména na Slovensku, Rakousku a v Maďarsku) a s nástupem osídlení kultury nálevkovitých pohárů ve zbývajících částech původního rozšíření lengyelské kultury.
3.7. Dosavadní stav poznání o lengyelském a epilengyelském osídlení zkoumaného území
Do této doby bádání dospělo k poznání, že všechny dosud zkoumané lokality na sledovaném území prozatím vypovídají o sídlištních nálezech. Ojediněle objevené lidské pohřby (např. Olomouc – Pekařská ulice; Koštuřík – Bláha – Černý 1986) či pozůstatky možné sociokultovní architektury (např. Seloutky – U planičky; Čižmář 2001) byly prozatím vždy součástí určitého sídlištního areálu. Nelze však vyloučit možné depoty určitých výrobků (například broušené, štípané a měděné industrie) umístěné mimo sídliště, které dnes evidujeme již pouze jako doklady ojedinělých nálezů (např. Mohelnice, Moravičany – V březůvkách; Tichý 1965, 23, tab. 2; Págo 1965, 24-25). Kromě běžných (otevřených?) sídlišť jsou evidovány na sledovaném území i sídliště ohrazená (Seloutky – U planičky; Čižmář 2001) a výšinná (např. Náměšť na Hané – Rmíz u Laškova; Šmíd 1994). Obvykle jsou na nich popisovány běžné sídlištní jámy (zásobnice, hliníky ad.), objevují se však i zahloubené (sídelní?) objekty (Ohrozim – Kobylí hlava; Fojtík 2005, 65-66) a půdorysy nadzemních staveb (např. Určice – Nivky, U větřáku; Šmíd 2002e, 174-175.). Nálezový materiál se skládá ze zlomků keramických nádob a drobné keramické plastiky; textilní keramiky; broušené, štípané a jiné kamenné industrie; měděné industrie; kostěné a parohové industrie; mazanice a enviromentálního materiálu (lidské a zvířecí kosti, malakofauna, uhlíky, pyly ad.). Na rozdíl od jižní Moravy na sledovaném území chybí lokality datované do starší fáze staršího stupně MMK (Kazdová – Koštuřík – Rakovský 1994, 149, Abb.1) a je zde doložen delší vývoj kultury lidu s vypíchanou keramikou (Kazdová 2001a, 79). S prvními přímými kontakty s lengyelským kulturním komplexem se setkáváme však již ve IV. stupni VK. Na lokalitách Olomouc-Slavonín – Horní lán a Určice – Záhumení byly v sídlištních objektech s vypíchanou keramikou datovaných do VK IVa2 nalezeny tenkostěnné pohárky MMK zařazeny do MMK Ia3 (Kazdová 2001, 41–45). Obdobné nálezy jsou evidovány i z Lešan (Fojtík 2005c). Tyto artefakty jsou jednak dokladem kontaktů obou kultur a jednak jejich paralelního vývoje (Kazdová 2001a, 91). S prvním, skutečným lengyelským osídlením střední Moravy se setkáváme až na sklonku staršího stupně MMK (Lengyelu I), ve fázi Ib a Ic nebo podle V. Janáka v tzv. 53
smíšeném horizontu MMK I/II (Janák 1994), a to na jižní hranici střední Moravy (Luleč, Nemojany; Dědice – cihelna, Hradisko u Kroměříže – Hradisko, Prostějov – Za kovárnou ad.; Šmíd 1991; Janák 1994; Kazdová – Koštuřík – Rakovský 1994, 149, Abb.1). Jedná se o jeden z dokladů rozšiřování lengyelského kulturního komplexu na sever a přímý doklad začátku postupné kolonizace střední a severní Moravy. V této souvislosti jsou zajímavé importy keramiky s vypíchanou výzdobou z prostředí hornoslezské lengyelské kultury či malické skupiny na středomoravských lokalitách pocházejících ze samého počátku jejího nejstaršího lengyelského osídlení (Dědice – cihelna, Víceměřice – Padělky, Předmostí u Přerova – Díly; Janák 1994, 109; Koštuřík 1996, 113-116; Schenk 2001, 140). S nástupem mladšího stupně MMK (fáze IIa, Lengyelu II) se pak osídlení rozšiřuje i na Olomoucko, Přerovsko a Šumpersko. Klíčovými lokalitami tohoto období budou zřejmě Kostelec na Hané – Rolnická cihelna (Kalábková 2007, Kalábková – Cheben – Moník 2007), Olomouc-Hejčín – Mrštíkovo náměstí (Vrána 2004, 129; Peška 2004, 207), Dluhonice – Vrchní a Dolní Újezd (Kuča – Schenk 2007, Schenk a kol. 2007) a Mohelnice – Nadjezd (Goš 1968, 18; Stuchlík a kol., v tisku). V těchto regionech následně osídlení velmi zintenzivňuje a rozšiřuje se do celé oblasti. V další fázi MMK na katastrech s existujícími lokalitami osídlení většinou přetrvává, zakládá se však i řada nových sídlišť a prokazatelně jsou osídlovány i výšinné strategické polohy (např. Luleč – Sv. Martin, Kobylničky – Kozlének). Jako příklady typických lokalit řazených do MMK IIB (Lengyelu III) je možné uvést Mostkovice (Šmíd 1991, 203–204) a část objektů ze Seloutek – Záhumení, U planičky (Čižmář Z. 2001, 228). Osídlení pokračuje i s nástupem Epilengyelu a přechodem MMK v jordanovskou skupinu (Koštuřík 1997; Čižmář – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004). Intenzivně osídlena zůstává dosud obydlená oblast střední Moravy, ale zřejmě až v tomto období se osídlení viditelně rozšiřuje i na Uničovsko (Schirmeisen 1941; Zápotocká 1969). Typickými lokalitami počátečního epilengyelského období (Jsk I. st., Lengyel IVa) jsou lokality Luleč – obec, Držovice – U hřbitova, Troubelice – Padělky (naposled Čižmář Z. – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004, 217, obr. 6–17) a Mohelnice – štěrkovna (naposled Stuchlík a kol., v tisku). Vývoj pak pokračuje ve střední fázi Epilengyelu (Jsk II. st., Lengyel IVb). Počet dosud známých lokalit však výrazně klesá. Jako typickou lokalitu je možné uvést Dolany – Za brankou a Za Benešovým (Kalábek 1998; Čižmář Z. – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004, 217, obr. 18). Závěr jordanovské skupiny (Jsk III.st., Lengyel IVc) je pak na střední Moravě spojován například s lokalitou Krasice – U hřbitova (Čižmář Z. 1999, 219–220; Čižmář Z. – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004, 225).
54
Již v Epilengyelu se však setkáváme na střední Moravě s průnikem kultury nálevkovitých pohárů (Šmíd 2001b, 286; dále KNP), která zde pak přebírá kulturní vývoj. V této souvislosti je zajímavá určitá vzájemnost lengyelské kultury a KNP – sídliště jsou budována na stejných nížinných i výšinných lokalitách, v násypech mohyl KNP je nalézán sídlištní materiál MMK, do hrobů KNP jsou vkládány záměrně „soví hlavičky” MMK, určitá inspirace lengyelem je pozorovatelná i na tvarech keramických nádob KNP či jejich výzdobě (např. Šmíd 2001; 2001a, 286).
55
4. Charakteristika osídlení Sledovaný region patří k tradičnímu sídelnímu území (srovnej např. Podborský a kol. 1993; Janák 2005a, 18 ad.). Dosavadní poznatky o jeho osídlení, mimo samotné archeologické prameny, čerpají z několika různých informačních zdrojů. Prvním jsou písemné zprávy objevující se v literatuře a archivech nálezových zpráv bez dnes již existujícího či dohledatelného materiálu (např. Kostelec na Hané – Srážka; Gottwald 1930, 9; Veselíčko, Skutil 1933, 123ne124 ad.). Druhým jsou pak nálezové soubory uložené v archeologických sbírkách bez bližších nálezových okolností (Bílovice-Lutotín, sbírka VMO, př. č. 831/64 – předáno Vlasteneckému muzejnímu spolku v Olomouci). Třetím zdrojem je materiál se stručnou charakteristikou nálezových okolností, získaný však bez řádného archeologického výzkumu (např. Mezice – Za kovárnou, získáno od K. Fišary na konci 19. století; Procházková 2001a, 5). Čtvrtým pak nálezové soubory z povrchových sběrů s dostatečnou archeologickou dokumentací (např. Vincencov – Kopaniny, sbírka a archiv NZ MPP; Procházková 1993). Pátým zdrojem jsou celky z řádných archeologických výzkumů s vyhotovenou nálezovou zprávou, popřípadě s jejich odbornou publikací (např. Seloutky – U planičky, výzkum ÚAPP Brno, materiál a NZ uložen v MPP; Čižmář Z. 2001). Posledním, šestým zdrojem jsou pak předpokládané lengyelské lokality zjištěné nedestruktivními archeologickými metodami (např. Dětkovice – Díly za hospodou, leteckou prospekcí M. Bálka zjištěn kruhový příkop; Podborský red. 1999, 262). Ve většině případů tyto zdroje prozatím vypovídají o sídlištních nálezech lengyelské a epilengyelské kultury. Ojediněle objevené lidské pohřby (např. Olomouc – Pekařská ulice; Koštuřík – Bláha – Černý 1986), či pozůstatky možné sociokultovní architektury (např. Seloutky – U planičky; Čižmář Z. 2001) byly prozatím vždy součástí nějakého sídlištního areálu. O dalších typech lokalit (např. depotů), pomineme-li ojedinělé nálezy možné kamenné industrie či jiných artefaktů, nás prozatím dostupné prameny neinformují.
4.1. Hustota osídlení
V současné době eviduji na střední Moravě 402 lengyelských a epilengyelských lokalit (viz. Katalog lokalit). Toto číslo však není přesné, protože obsahuje i lokality, o jejichž zařazení do sledovaného období či území se dnes již pochybuje (např. Vikýřovice – Waunberg), nebo lokality, které se nedaří ověřit (např. Kostelec na Hané – Přední díly).
56
K chybným identifikacím mohlo dojít také u lokalit, kde je dosud evidováno několik lengyelských sídlišť na jednom katastru. Jejich výzkumy probíhaly v různých časech a různými badateli a byly tak různě zaměřeny a pojmenovány. Na druhou stranu větší množství lokalit na jednom katastru svědčí i o typickém způsobu využívání krajiny člověkem v zemědělském pravěku (srovnej např. Pavlů ed. – Zápotocká 2007, 55). Od dob kultury lidu s lineární keramikou sledujeme „pohyb“ sídlišť v rámci jednoho mikroregionu. Typickým příkladem tohoto přesouvání může být i situace na zkoumaném katastru Kostelce na Hané. Je zde evidováno devět lengyelských a epilengyelkých lokalit. Téměř na sebe navazují a většinou mají společné námi stanovené hranice. Protože se však jedná o značně velký prostor s velmi intenzivním osídlením, není příliš pravděpodobné, že by se jednalo o jediné v čase a prostoru totožné sídliště. Podobnou situaci jako v Kostelci na Hané lze sledovat i na jiných, lépe zkoumaných katastrech na sledovaném území – Mohelnice – Moravičany, Dolní Sukolom, Slatinky – Slatinice, Držovice, Seloutky – Určice, Němčice nad Hanou, Klenovice na Hané, Bílavsko, Dědice – Opatovice u Vyškova – Drnovice, Luleč, Hulín ad. I zde se setkáváme s několika na sebe navazujícími lokalitami. Na některých z nich lze navíc sledovat vývoj i v delším časovém úseku, u některých dokonce již od konce staršího stupně/počátku mladšího stupně MMK až do Epilengyelu (např. Luleč, Dědice - Drnovice). Porovnáme-li jejich historii osídlení, umístění v regionu, archeologické nálezy a další aspekty, jsou to lokality vhodné i pro řešení problematiky existence či neexistence centrálních a satelitních sídel, tak jak je to dnes řešeno například pro osídlení LnK (srovnej Pavlů (ed.) – Zápotocká 2007, 53 tam s odkazy na další literaturu). V případě skeptického pohledu na počet lengyelských a epilengyelských lokalit (tedy jeden katastr = jedna lokalita) máme identifikováno 193 osídlených katastrů na sledovaném území. V celkovém počtu identifikovaných lokalit to tvoří přibližně jednu třetinu (Graf 1).
57
Graf 1 Poměr počtu lokalit a katastrů
katastry 32%
lokality 68%
Bohužel prozatím chybí možnost adekvátního srovnání s ostatním územím lengyelských a epilengyelských kulturních skupin. K dispozici máme jen starší práce, které nejsou v těchto údajích příliš přesné. Pro námi nesledovanou (převážně jižní) část Moravy lze vycházet ze studie E. Kazdové, P. Koštuříka a I. Rakovského, kteří k roku 1990 evidovali cca 95 lokalit I. stupně MMK, 120 lokalit II. stupně MMK, 70 lokalit jen obecně zařazených do MMK a 22 lokalit řazených do Jsk. V českém Slezsku evidovali 3 lokality z II. stupně MMK a 4 s obecným zařazením do MMK (Kazdová – Koštuřík – Rakovský 1994, 149-153). V současné době v českém Slezsku V. Janák dokládá 33 spolehlivých, 6 méně spolehlivých sídlištních lokalit na ploše 6 274 km2 (Janák 2005a, 15, 102-112, 133). V Čechách bylo ke konci 80. let evidováno cca 90 lengyelských lokalit (Vávra 1994, 243, Abb.1). I toto číslo bude ale dnes vyšší, protože jen ve východní Čechách je evidováno na 54 lokalit (Končelová 2005, 671). Na jihozápadním Slovensku v roce 1986 evidoval J. Pavúk z Protolengyelu 11 lokalit, z Lengyelu I 28, z Lengyelu II 19, Lengyelu III 22 a Lengyelu IV 62 lokalit (Pavúk 1986, 219). V rámci nových zpracování Noemi Pažitová počítá již na tomto území z Lengelu I se 72 lokalitami (Pažitová 2007) a Anna Balážová z Lengyelu IV se 130 lokalitami ludanické skupiny na Slovensku a 74 lokalitami v Maďarsku (Balážová 2007, 18-72, 130). Patří již k všeobecnému povědomí, že osídlení lengyelské kultury na Moravě se koncentruje především na území pravého břehu řeky Moravy (srovnej např. Podborský 1993a, 118, mapka 12; Kazdová – Koštuřík – Rakovský 1994, Abb.8). Prozatím to potvrzuje i
58
rozmístění lengyelských sídlišť na sledovaném území. Počet identifikovaných lokalit na levém břehu je o bezmála o čtvrtinu nižší (Graf 2). Rozdíl však není způsoben prioritizací pravého břehu před levým, ale větším prostorem a stavem bádání v tomto regionu.
Graf 2 Umístění lokalit k řece Moravě
levobřeží 23%
pravobřeží 77%
Osídlení obou území podél břehů Moravy opět dokládá, že řeka není v celém sledovaném regionu hraničním předělem a že musela být pro lengyelské obyvatelstvo bez větších problémů překročitelná. Pokud je to možné posoudit, není ani příliš rozdíl mezi hmotnou náplní na pravém či levém břehu (viz. kapitola Analýza keramického nálezového materiálu, srovnej např. Mohelnice - štěrkovna x Troubelice – Padělky). Tento fakt se projevuje i v jiných obdobích – např. v kultuře nálevkovitých pohárů (Procházková 2001a, 299) nebo v kultuře lidu s lineární keramikou (Tichý 1962, mapa 1). Vycházíme-li ze současného stavu poznání, nejvyšší koncentrace sídlišť na sledovaném území je v jeho centrální části – v prostoru mezi městy Olomouc, Prostějov a Přerov (Graf 3). Domnívám se však, že tento závěr je poněkud zavádějící, protože okrajovým regionům nebyla dosud věnována dostatečná badatelská pozornost a výsledky jsou tak zkreslené. Předpokládám, že celé, zejména nížinné území bylo poměrně rovnoměrně osídleno.
59
Graf 3 Okresy 171
180 160 140 120 100 80 60 40 20 0
81 41
35
3 jo
v)
ov
tě
šk ov
(P
ro s
Vy šk Vy
m
pe
rk
ov Šu
yš ,V
Př er
v ko
jo v tě tě jo v
Pr os
Pr os
O
lo m
ou
ěř íž
c
1
ro m K
37
34
4.2. Vztah osídlení k vodním zdrojům
Obvyklým postupem při studiu struktury osídlení určitého regionu je sledování rozmístění lokalit u vodních zdrojů. Studují se vztahy k říční síti a vzdálenost od vodního toku (srovnej Rulf 1983, 58-61; Smrž 1994, Pavúk 1986 ad.). Provázanost sídlišť a vodních zdrojů je spojována se zemědělstvím. Dnes se však již opouští důvod dostupné závlahy pro pěstované plodiny, ale spojuje se spíše s chovem dobytka (Dreslerová – Horáček – Pokorný 2008, 45). Možným příkladem této provázanosti ze sledovaného území je umístění sídlišť na některých horních tocích hanáckých říček. Například nejvýše položené sídliště na Romži Křemenec – Pod dědinou, Nad dědinou je již v oblasti, kde nejsou příliš vhodné podmínky pro pěstování zemědělských plodin a nabízí se v rámci zemědělské výroby spíše možnost lesní pastvy. Podobné je to i s výše položenými sídlišti podél Brodečky - Drahanského potoka či Hané – Drnůvky. Na druhou stranu část lokalit není také možné spojit s dnes existujícím vodním zdrojem (Graf 4). Je však více než pravděpodobné, že blízký vodní zdroj musel i u těchto osad existovat. Mohlo se jednat buď o pramen, studnu (?), popř. dnes již zaniklou vodoteč. Poměrně málo lengyelských a epilengyelských osad lze sledovat podél hlavního toku řeky Moravy (Graf 4, 4a , 4b). Menší část z nich byla umístěna v blízkosti nebo přímo nad soutokem Moravy s jiným tokem (např. Moravičany – Soutok). Obvykle jsou lokalizovány na její pravobřežní terasu (např. Charváty – Hliník, Nemilany – Kapitulní, Mohelnice – štěrkovna) nebo na vyvýšeniny přímo v moravní nivě (např. Hejčín – Mrštíkovo náměstí, Olomouc – Olomoucký kopec). Jsou to však spíše výjimky a většina moravní nivy byla bez osídlení. 60
Graf 4 Počet lokalit u vodních toků toky IV. řádu a vyšší
177
toky III. řádu
110
Morava
30
bez toku
85
0
20
40
60
80
100
120
140
160
180
200
Graf 4a Poměr lokalit datovaných do MMK k vodním tokům
16% 7%
bez toku Morava toky III. řádu
50%
toky IV. řádu a vyšší 27%
61
Graf 4b Poměr lokalit datovaných do Jsk k vodním tokům
11% 13%
bez toku Morava toky III. řádu
52%
toky IV. řádu a vyšší 24%
Hustší osídlení sledujeme podél hlavních přítoků Moravy, na tocích III. řádu. Nejvyšší počet dnes evidovaných lokalit mají Romže – Valová, Haná, Blata a Oskava (Graf 5, 5a). Osídlení se zde objevuje opět na říčních terasách (např. levobřežní terasa Oskavy s lokalitami na katastrech Dolní Sukolomi a Brníčka) a v nivách (např. Prostějov, Kralice na Hané – průmyslová zóna), nově se objevuje na svazích nad těmito vodními toky (např. Loštice – Závodí) a ve dvaceti případech jsou lengyelská sídliště umístěna na soutoku říčky s menším potokem (např. Klenovice na Hané – Kolečkářky). Zajímavá je dosavadní neexistence lokalit v povodí Moravské Sázavy. Někteří badatelé totiž předpokládají, že údolí Moravské Sázavy bylo v pravěku spojnicí s východními Čechami (Tichý – Thér 1997, 5). Oproti tomu je zarážející neevidence lokalit na dolním toku Kotojedky. Zde je příčinou zcela jistě nedostatek archeologického bádání v tomto regionu, než neexistence lengyelského či epilengyelského osídlení. Horní tok Kotojedky byl osídlen již ve starším stupni MMK (Chybová 1998, 33) a lze předpokládat podél jejího toku jeden z možných postupů lengyelského osídlení na střední Moravu.
62
Graf 5 Počet lokalit na tocích III. řádu 5
Rusava 3
Moštěnka
5
Bečva Bystřice
1 10
Oskava Desná
0
Kotojedka (dolní tok)
0 25
Haná
34
Romže - Valová 12
Blata 4
Cholinka
6
Třebůvka 5
Mírovka 0
Moravská Sázava 0
5
10
15
20
25
30
35
40
Graf 5a Poměr lokalit datovaných do MMK a Jsk k tokům III. řádu Rusava Moštěnka Bečva Bystřice Oskava Desná Kotojedka (dolní tok)
MMK Jsk
Haná Romže - Valová Blata Cholinka Třebůvka Mírovka Moravská Sázava 0%
20%
40%
60%
80%
100%
63
Největší počet lokalit je pak u toků IV. a vyšších řádů – potoků a bezejmenných vodotečí (Graf 4). Největší počty lokalit jsou u hlavních přítoků Hané – Brodečky a Drnůvky a Romže a Valové – Českého a Lešenského potoka, Hloučely, Okenné ad. Zde však je nutné při konečných závěrech počítat s chybou, neboť se jedná o mikroregiony, kterým byla věnována zvýšená badatelská pozornost a výsledky jsou tak zkreslené. Sídliště jsou situována zpravidla na svahy nad těmito toky (např. Lešany – Syrovátky), na potoční terasy (např. Lhota u Lipníka nad Bečvou – u zemědělského družstva) a na potoční nivy (např. Čechovice – Pololání). Několik sídlišť je situováno i u jejich pramenů (např. Určice - Mitrovy). Protože se jedná obvykle i o toky místních pahorkatin a vrchovin, objevují se lokalizace sídlišť na vyšších vyvýšeninách nad nimi – na návrších (např. Dědice – Kozí horka) či ostrožnách (Otaslavice – Obrova noha).
4.3. Vztah osídlení k reliéfu
Nadmořská výška hrála zřejmě jen obecnou roli. Důležitá byla spíše morfologie terénu, výskyt kvalitních půd vhodných pro pěstování plodin nebo jiný zdroj obživy. Podobná situace se projevuje i na jiných územích (např. Smrž 1994, 362). Na sledovaném území lze konstatovat, že lengyelská a epilengyelská sídliště byla zakládána především v nadmořské výšce v rozmezí 200 – 300 m (Graf 6, 12). Jejich největší počet je evidován ve výšce 200 – 220 m n. m. a je spojen s hlavními říčními toky. Nejníže položené lokality jsou na katastru Hulína (192 - 196 m n. m.), nejvýše jsou výšinná sídliště na Drahanské vrchovině (Otaslavice – Obrova noha 420 m n. m., Hamry – Hradisko 438 - 507 m n. m.). Běžná jsou však i sídliště do 380 m n. m., která mají statut běžných nevýšinných osad. Takovým to nejvýše položeným sídlištěm je již zmiňovaná lokalita Křemenec – Nad dědinou, Pod dědinou s nadmořskou výškou v rozmezí 395 – 420 m.
64
Graf 6 Nadmořská výška 70
60
počet lokalit
50
40
30
20
10
420-500
400-420
380-400
360-380
340-360
320-340
300-320
280-300
260-280
240-260
220-240
200-220
190-200
0
nadmořská výška v metrech
Svažitost terénu nebyla detailněji sledována, tím míním, že nebyly přepočítávány intervaly (stupně) sklonu svahu podle vzoru z práce J. Rulf (Rulf 1984, 52-53). Pouze obecně bylo rozlišováno současné umístění sídlišť na návrší vyšších a nižších vyvýšenin, na návrší v nivě a na terase, na svahu návrší a terasy a konečně kombinace umístění sídlišť na návrší a jeho svazích a na svahu a jeho přechodu do roviny nivy (Graf 7). I když nebyly porovnávány informace o všech sídlištích (díky nepřesné lokalizaci 70 z nich), potvrzuje se preference umisťování sídlišť na mírné svahy vyvýšenin či teras nad vodními toky (169 případů). Nezanedbatelnou polohou jsou však i plošiny (temena) návrší vyšších a nižších vyvýšenin (33 případů), terasy nad vodními toky (59 případů) a vyvýšeniny v říčních nivách (43 případů). Jak však ukazují detailněji zkoumané lokality, lengyelská a epilengyelská sídliště využívala zřejmě obvykle všech dosažitelných a vhodných terénů ve svém okolí. Velmi dobrým příkladem je sídliště v Hulíně, Pravčicích – Višňovicích (Kalábek 2008; Kalábek – Kalábková 2009, v tisku) . Zde je prokázáno, že sídlištní objekty významnějšího charakteru (zásobnice na obilí) jsou umístěny na temeno návrší, hliníky na jeho svahy a domy do potoční nivy. Odráží se to i v podloží, kde výše položené objekty jsou ve sprašových hlínách a sloupové jámy konstrukcí domů jsou vyhloubeny do nivní půdy a jejího štěrkového podkladu. Náš dosavadní
65
pohled na umisťování sídlišť v terénu může být tedy zkreslen nedostatkem informací o rozmístění jednotlivých objektů na jednotlivých lokalitách.
Graf 7 Umístění lokalit návrší a svahy svah a rovina nivy návrší vyšších vyvýšenin návrší nižších vyvýšenin návrší v nivě návrší na terase rovina terasy svah terasy svah návrší 0
20
40
60
80
100
120
140
160
počet lokalit
S umístěním lokality do určitého terénu bývají často spojovány i její expozice ke slunci. Obvykle jsou pro moravská lengyelská sídliště uváděny slunné polohy (Podborský 1993a, 124) a především ty, které jsou orientovány k jihovýchodu a jihozápadu (Koštuřík 1972, 20). Jak však již ukázal J. Rulf (Rulf 1984, 53) a či A. Bělochová (Bělochová 1989, 106) ad. expozice nemusela hrát při výběru místa osídlení větší roli. Její směr byl nejvíce ovlivněn reliéfem terénu toho kterého regionu a směrem říční sítě. Potvrdilo se to i na sledovaném území. Převládají sice ke slunci orientované svahy, ale objevují se i neexponované polohy (Graf 8). Tato vlastnost byla sledována u lokalit umístěných alespoň z části na svahu, což bylo zjištěno ve 198 případech. Nejčastěji byly lokality orientovány na jihovýchod (JV – 39 případů), jih (J – 37 případů), východ (V – 29 případů) a severovýchod (SV – 23 případů). Kupodivu pouze v 15 případech byla zjištěna expozice k jihozápadu (JZ). Vyrovnaný počet orientací měly méně preferované polohy – k západu (Z – 10 případů), severozápadu (SZ – 10 případů) a k severu (S – 9 případů). Ve 26 případech se objevily lokality s kombinací expozic (J a S; J a V; V a JV; J a JV; J a JZ; Z a SZ; S a SV; SV a V; 66
SV a JV; JV a JZ; JZ a V; V, SV a SZ či J, JV a JZ ). Jedná se většinou o lokality rozkládajících se na protilehlých svazích kolem vodoteče nebo v pramenné pánvi, či o lokality na návrších rozšiřující se více směry.
Graf 8 Expozice svahů ke slunci
kombinace 13%
V 15%
SV 12% JV 19%
S 5% SZ 5% Z 5%
JZ 8%
J 18%
4.4. Vztah osídlení k půdnímu typu a podloží Pouze částečně sledovanými vlastnostmi lokalit bylo jejich podloží a s ním svázaný půdní typ (Graf 9). Byly evidovány pouze u nalezišť, kde probíhal řádný archeologický výzkum a kde informace o podloží a půdním typu byla uveřejněna v nálezové zprávě či v některé publikaci. Takto bylo možné tedy sledovat jen 154 lokalit. Opět se však prokázalo, že většina zkoumaných nalezišť je umístěna na spraších či sprašových hlínách (127 lokalit). Velmi často se objevují i na návrších v nivách či na prvních říčních terasách. Spraše zde však mají jen malou mocnost a často zde dna sídlištních objektů (zejména hliníků) končí na štěrkovém podkladě. Prokázalo se také, že podloží se v rámci jedné lokality mění a že spraš přechází do jílů nebo naopak je vystřídána pevným či navětralým skalnatým podložím, které je obvykle typičtější pro vyšší polohy. Těmto podmínkám odpovídá i půdní kryt. Přímo na štěrkovém říčním podloží u vodotečí jsou doloženy nivní půdy (prokázalo se však pouze u dvou lokalit), o něco výše nad tokem jsou již promíšeny s černozeměmi (2 lokality). Většinu zkoumaných lokalit pokrývají černozemě (91 lokalit), ve vyšších nadmořských výškách se
67
pak objevují u sídlišť zjištěných v otevřených prostorách hnědozemě (11 lokalit) a v zalesněných pak lesní půdy (15 lokalit).
Graf 9 Podloží a půdní typ 300 253 250 200
spraš
150
jiné podloží
90
100 29
50
7
1
15
4
2
2
m
ě
ůd a
er no ze
íp pů da
,č
ni vn
le sn í
pů
ě hn
ěd oz
em
em ě če rn oz
da
ni vn í
ne ev id o
va né
lo k
al ity
0
Dále byla sledována závislost výskytu půdního typu na nadmořské výšce (GRAF 10). Ukázalo se, že výsledky odpovídají zjištěním v Čechách, kde se černozemě objevují ještě v rozmezí 300 – 350 m n.m. (Dreslerová – Horáček – Pokorný 2008, 23-24). Na sledovaném území jsou dosud evidovány v maximální nadmořské výšce 330 m. Tyto závěry jsou však jen orientační a jak již bylo upozorněno, nemusí odpovídat stavu v době lengyelské kultury (srovnej Rulf 1983, 40ne41). Zavádějící mohou být i z pohledu výběru lokalit, protože shodou okolností byly posuzovány především lokality v Hornomoravském úvalu, kde jsou v nižších nadmořských výškách černozemě na sprašovém podkladě dominantní.
68
Graf 10 Půdní typ v nadmořské výšce 30 25 černozemě a nivní půdy lesní půdy nivní půdy hnědozemě černozemě
20 15 10 5
420-500
400-420
380-400
360-380
340-360
320-340
300-320
280-300
260-280
240-260
220-240
200-220
190-200
0
4.5. Kontinuita a diskontinuita osídlení
Do jisté míry s přírodními podmínkami lengyelských a epilengyelských lokalit souvisí i historie jejich osídlení. Opět patří ke všeobecnému povědomí, že lengyelské osady byly často budovány na místech předchozího osídlení (srovnej např. Bělochová 1989; Rulf 1984, 66-67; Podborský 1993a, 124 ad.). Vhodnost a „připravenost“ těchto míst se potvrdila i v dalším období, kdy bývaly využívány opět stejné polohy následnými kulturami. Aby tato teze byla podepřena statistikou, sledovala jsem ji u vybraných lokalit (378 lokalit). I když byl výběr zúžen pouze na naleziště, ke kterým byl dostatek ověřitelných informací, je i u nich nutné počítat s vnášenou chybou. Žádná z lokalit nebyla prozkoumána vcelku a obraz o jejich osídlení je tak neúplný. Analýza dokládá (Graf 11), že lengyelské osady byly často zakládány na místech sídlišť kultury lidu s lineární keramikou (dále LnK). Na sledovaném území je to potvrzeno skoro ve třetině případů. Pouze na pěti lokalitách (Brodek u Prostějova – Hájek, Prostějov – městská jatka, Určice – Nivky a Zelená zmola, Vranovice – Háj) máme evidováno jako jediné předchozí osídlení lengyelské kultuře sídliště lidu s vypíchanou keramikou (dále VK). Jejich prvenství je však diskutabilní, neboť se vždy nachází v těsné blízkosti jiných lineárních
69
lokalit. Typičtější jsou doklady existence LnK, VK a lengyelské osady na jednom nalezišti (na 22 lokalitách). Možnost studovat např. prostorové vztahy mezi nimi je však možné jen u několika mála z nich (např. Lešany – Vinohrádky, Náměšť na Hané – Valník, Seloutky – Záhumení, Slatinky – Močílky, Určice – Záhumení, Dvorské). Ve většině případů informace o struktuře osídlení vycházejí totiž pouze z nálezového materiálu získaného ze sběrů či starých výzkumů a jejich vypovídací hodnota je tak minimální. Navíc existence osídlení VK bývá někdy doložena jen intruzí zlomků keramiky v lineárním nebo lengyelském objektu (např. Prostějov – Za kovárnou). Stejná místa pro založení osad si poměrně často vybíral i lid kultury nálevkovitých pohárů (dále KNP). Vzájemné vztahy osídlení, podobně jako v předchozím období, nelze však dosud u většiny lokalit sledovat. Jednou z výjimek je sídliště v Mohelnici – štěrkovně, kde sídlištní objekty KNP i přesto, že byly umístěny do stejného prostoru, respektovaly starší osídlení. Je to viditelná změna v porovnání s předchozím osídlením této lokality, kde byly neolitické a lengyelské nálezové situace obvykle smíšeny (Tichý 2008, 10-13; Stuchlík a kol., tisku). Podobnou situaci lze pak sledovat například na sídlištích v Kostelci na Hané – Zrněnce; Prostějově, Kralicích na Hané – Kralickém Háji; Seloutkách – Záhumení ad. Určitým fenoménem v rámci střední Moravy jsou sídlištní nálezy lengyelské kultury v náspech mohyl kultury nálevkovitých pohárů (Šmíd 2001, 2003b). Z několika lokalit (Alojzov – Frolinková, Náměšť na Hané – Džbán, Křemela; Slatinky – Boří a Nad Ostichovcem) máme doložen běžný sídlištní materiál – zlomky keramických nádob, textilní keramiky, broušené a štípané kamenné industrie a mazanice. Zpravidla se jedná o materiál obecně zařaditelný do II. stupně MMK. Podle dosavadních nálezů zde prozatím nebyl identifikován žádný materiál spadající do počátku Epilengyelu či do klasických fází Jsk. Na druhou stranu v násypech mohyl je běžně zastoupen sídlištní materiál KNP jak ze staršího, tak i z mladšího stupně (Šmíd 2001, 276; 2003b, 64). Zajímavou zvláštností také je, že k některým výbavám hrobů patřily také samostatné výčnělky typu soví hlavička, náležící mladšímu stupni MMK. Takovéto milodary byly vloženy do hrobu č. 1 v mohyle č. 1 a do hrobu č. 1 v mohyle č. 7 v Náměšti na Hané – Dlouhé nivě (Šmíd 2001, 269; 2003b, 33). V severní Evropě je zakládání mohylových pohřebišť na někdejších sídlištích interpretováno jako vědomá snaha po zachování kontinuity mezi mrtvými a živými a tím udržení legitimního práva místní komunity na užívání země a jejích přírodních zdrojů (Midgley 1997, 680; Šmíd 2005, 103-104). Zda toto platí i pro situaci na střední Moravě si M. Šmíd dosud netroufá tvrdit, poukazuje však na fakt, že takovýto sídlištní materiál se objevuje na každém zkoumaném mohylovém pohřebišti (Šmíd 2005, 104). 70
Sledujeme-li další vývoj osídlení na lengyelských lokalitách, musíme konstatovat, že stejné polohy si často vybíraly i kultury komplexu popelnicových polí a laténu. Nezanedbatelné jsou však i doklady osídlení těchto prostor všemi pravěkými kulturami, ať je již využily jako sídliště či pohřebiště. Existují tak lokality, kde osídlení prakticky nepřetržitě přetrvává od LnK až do středověku, resp. dnešních dnů (např. Dluhonice – Újezd, Držovice – Díly odvrahoviční, Lešany – Na Dluhohošticích, Klenovice na Hané – Noviny, Olomouc – Olomoucký kopec ad.). Tyto polykulturní lokality nám tak mohou indikovat již trvale osídlená místa na sledovaném území.
Graf 11 Zastoupení jednotlivých kultur na lengyelských lokalitách středověk
60
slované
64
DŘ/SN
43
laten
91
PP/halštat
180
SMK
28
věteřov
23
ÚK
43
KZP
47
ŠK
32 8
jevišovice/KKA baden
20
KNP
73
Jsk
70
MMK
367 27
VK LnK
148 0
50
100
150
200
250
300
350
400
71
Vraťme se však ke vztahům lengyelského a epilengyelského osídlení k nejbližším kulturám. Na 27 lengyelských lokalitách máme doklady předchozích aktivit VK. Jejich bližší časové zařazení (většinou podle Kazdová 2001b, 79) se podařilo dosud určit u 16 z nich (Graf 12). Sedm lokalit je datovaných do III. stupně VK, čtyři lokality do IV. stupně a zbývající do obou stupňů VK. Vztah k nejstaršímu lengyelskému osídlení na lokalitách ukazuje následující tabulka (Přehled č.1). Přehled č. 1 Lokalita Brodek u Prostějova - Hájek Dětkovice - Skaličníky Hejčín – Mrštníkovo náměstí Hněvotín - U struhy, U Blaty Ivaň – Nivky, Dolní Podblatí Klenovice na Hané - Noviny, Staré podíly, Trávník Křenovice – Koráb Lešany – Vinohrádky, Na Vinohradech, Nad hájem Lešany – Za Hemerkovým Lhota - u zemědělského družstva Luleč - intravilán obce Mořice - U obrázku Náměšť na Hané - Valník Nezamyslice - Končiny Otaslavice – Homole, Svodnice, Gloze Podolí – východní cíp katastru, na polích k Újezdu Postřelmov - U městské cesty, dříve též U Františka Prostějov – městská jatka Prostějov - Za kovárnou Seloutky - Záhumení, Vinohrádky, U planičky Slatinky – Močílky, Močidýlka Určice - Nivky, U větřáku Určice - Záhumení, Dvorské Určice - Zelená zmola Víceměřice - Padělky Vranovice – Háj Vyškov – Markova cihelna
Předběžná datace MMK, II.st. MMK, II.st. MMK, IIA, IIB, jordanov MMK, II.st., jordanov MMK, II.st.
VK + + + + +
VK III + + -
VK IV
MMK, II.st. MMK, II.st., jordanov
+ +
-
-
MMK, II.st., import MMK Ia MMK, II.st., jordanov MMK, II.st. MMK, IB; MMK, II.st., Jsk, I.st. MMK, II.st. MMK, IIA MMK, II.st.
+ + + + + + +
+ + + +
+ + + +
MMK, II.st.
+
-
-
Jsk, II.st
+
-
-
MMK, II.st., Jsk II.st. MMK, II.st. MMK, IC, IIA, IIB
+ + +
+
-
MMK, IIA, IIB, Jsk, I.st. MMK, II.st., Jsk, I.-III.st. MMK, II.st. MMK, II.st., import MMK Ia MMK, II.st. MMK, II.st., malice, jordanov MMK, II.st. MMK, II.st.
+ + + + + + + +
+ + + +
+ + + -
+ -
Bohužel podle tohoto přehledu lze prozatím pouze spekulovat zda osady na sebe navazovaly přímo nebo zda lengyelské sídliště na témže místě vzniklo až s určitým časovým posunem. O přímé návaznosti by se dalo uvažovat snad jen na lokalitách s delším časovým vývojem (s tradicí osídlení) typu Luleč – obec, Náměšť na Hané – Valník, Víceměřice –
72
Padělky či Určice – Nivky. Vzhledem k tomu, že se nejedná o lokality s dostatečným archeologickým výzkumem, je to však stále sporné. Prozatím lze tak pouze konstatovat, že ne vždy na nejmladší osídlení VK navazují na nejstarší lengyelské fáze (MMK Ib/Ic, resp. MMK IIa). Spíše evidujeme osídlení obecně řazené do VK IV.stupně a MMK II. stupně. Na některých sídlištích bych návaznost obou kultur vyloučila úplně, jde o lokality, na kterých se v další fázi jejich osídlení objevuje jen Epilengyel (např. Podolí – východní cíp katastru) a provázanost není pravděpodobná ani ani u lokalit, kde je evidováno osídlení VK III. stupně a MMK II. stupně (např. Brodek – Hájek, Vranovice – Háj, Hněvotín – U struhy ad.). Jinou kapitolou vzájemného vztahu osídlení lengyelské a vypíchané kultury jsou doklady importů starolengyelské keramiky na sídlištích VK. Tento problém úspěšně v poslední době řešila E. Kazdová (Kazdová 2001a,b ad.) a já se mu budu ještě věnovat v kapitole Kontakty. Domnívám se totiž, že importy starolengyelské keramiky s kontinuitou osídlení na vypíchaných a lengyelských sídlištích na sledovaném území nesouvisí a nejsou tak této kontinuity dokladem. Prvním argumentem je časový nesoulad mezi importy a fungujícími lengyelskými osadami. E. Kazdová datuje importy do MMK Ia3 a jsou nacházeny v sídlištních objektech VK IVa2 (Kazdová 2001a, 41-42). Samotná lengyelská sídliště začínají na těchto lokalitách až v mladším stupni MMK, který na toto období VK nenavazuje. Dalším argumentem je, že ne na všech sídlištích se starolengyelskými importy je později doloženo lengyelské sídliště. Jedná se o lokalitu Olomouc-Slavonín – Horní lán (Kazdová – Peška – Mateiciucová 1999 ad.), která jako jedna z mála byla prozkoumána ne-li vcelku, tak alespoň ve velké ploše a lengyelské osídlení na ní zachyceno nebylo. Třetím argumentem jsou samotné importované artefakty – tenkostěnné pohárky, které byly zřejmě unifikovaným reprezentantem starolengyelské kultury vůči okolnímu světu a mohly doprovázet šíření starolengyelského „know-how“ (technika malování keramiky, budování rondelů, šíření surovin na výrobu štípané industrie ad.). Jako doklad zakládání starolengyelských osad je nikdo nepřijímá (srovnej Kazdová 2001a, 45-48; Pavlů ed. – Zápotocká 2007, 49-51,101-102 ad.) a nelze o tom uvažovat ani na námi zkoumaném území. Zajímavé výsledky přinesla analýza sledující vztah kontinuity neoliticko - časně eneolitického osídlení a nadmořské výšky. Přistoupila jsem k ní z důvodu potvrzení či vyvrácení teze, že s lengyelskou kulturou začínají být na sledovaném území zakládána sídliště ve vyšších nadmořských výškách. Po provedené analýze mohu konstatovat, že tato teze je neopodstatněná (Graf 12). Jak již bylo uvedeno, nejvíce sídlišť je zakládáno do 300 m n.m. Se sídlišti LnK se setkáváme ještě v nadmořské výšce 390 m a VK ve výšce cca 335 m. Tento
73
stav kopírují více méně pak všechny následné pravěké kultury a pro porovnání uvádím lokality KNP.
Graf 12 Osídlení kultur v nadmořské výšce 70 60 Lnk
50
VK
40
MMK 30
Jsk
20
KNP
10 420-500
400-420
380-400
360-380
340-360
320-340
300-320
280-300
260-280
240-260
220-240
200-220
190-200
0
Tyto výsledky však nesouvisí s faktem o prvním osídlení výšinných poloh lengyelskou kulturou, na kterých byla v KNP nebo později vybudována hradiska. Tato zjištění byla učiněna u 16 lokalit, a navíc se osídlení výšinných poloh potvrdilo i na dalších sedmi lokalitách, kde existence následného hradiska není dosud potvrzena (Přehled č. 2). Je to sice v rozporu s vývojem osídlení v okolních oblastech, např. v Čechách, kde se výšinná sídliště objevují již v kultuře lidu s lineární keramikou (srovnej Pavlů ed. – Zápotocká 2007, 62), ale na sledovaném území doklady takovýchto poloh prozatím nemáme. V současné době diskutované lokality typu Šišma - Domovina (Schenk 2007, 230, 233) či Olomoucký kopec (prozatím nevýrazné doklady LnK, Kalábková 2009b, v tisku) mají podle mého názoru jiný charakter. Předchozí neolitické osídlení výšinných poloh však není možné tak jednoduše vyloučit, protože již na jihozápadní Moravě máme doklady sídlištních aktivit VK ve vyšších nadmořských výškách (400 – 450 m n.m.) a v méně přístupných polohách (Kazdová 2008, 67). Na rozdíl od běžných sídlišť, není na námi zjištěných výšinných lokalitách tak časté udržení „kontinuity“ osídlení v celém historickém vývoji. O navazujícím osídlení lze uvažovat jen u některých lokalit v období časného, staršího a středního eneolitu, ale ani u nich není vždy bezpečně doloženo, že by přímými předchůdci hradisek KNP byly lengyelské
74
osady. Mnozí badatelé to však předpokládají (Rakovský 1990; Podborský 1993a, 131; Koštuřík 2007, 169 ad.). Vhodným příkladem proč pochybovat může být nálezová situace na Rmízu u Laškova. Zde byl lengyelský materiál (pouze pár zlomků keramických nádob) vyzdvihnut pouze ze dna sondy 2/88, která byla umístěna již za opevněním hradiska KNP. Byl vyzdvihnut společně s keramikou platěnické kultury na jižním svahu akropole a pokud zde existovala osada, bylo toto místo v rámci celé lokality nejvhodnější. Vzhledem k tomu, že však v jihozápadním sousedství Rmízu, v poloze Laškov – Na příčkách, bylo zjištěno běžné zemědělské sídliště, M. Šmíd uvažuje o možnosti pouze sporadického využití návrší v době lengyelské kultury (Šmíd 2007a, 44). To „sporadické využití“ může souviset s těžbou dřeva, lesní pastvou a dalšími aktivitami, které dnes již nelze doložit. Tento příklad však nevylučuje, že by obdobné situace byly zjištěny i na dalších výšinných lokalitách na sledovaném území. O kontinuitě osídlení na některých z nich v tomto období vůbec nepochybuji, například Luleč – sv. Martin nebo Olomouc – Olomoucký kopec. Na těchto lokalitách je dokládána obdobná situace jako například na Hradisku u Kramolína, kde P. Koštuřík bezpečně prokázal navazování jednotlivých kultur v rámci časného až mladého eneolitu (Koštuřík 2007). Pochybnosti vyvstávají tak jen z nedostatku potřebných informací a řádných výzkumů. Existují však výšinné lokality, kde máme dosud evidováno pouze lengyelské, popř. epilengyelské osídlení a jejich provázanost na KNP dosud chybí. Protože se nejedná o ojedinělý případ, je nutné brát i na tuto možnost zřetel. Úplnou výjimkou je pak lokalita Kobylničky – Kozlének, kde kromě materiálu MMK, IIB nemáme dosud evidován žádný jiný pravěký či raně středověký materiál (Šmíd 2007b, 341) .
75
Přehled č. 2 Lokalita Bílavsko – Chlum Bílovice - Hrad u Bílovic Čechovice – Čechovsko Drnovice - Kněží háj Hamry – Hradisko Hlinsko u Lipníka – Nad Zbružovým Hradisko u Kroměříže, Postoupky - Hradisko, cihelna Kobylničky (Otaslavice) Kozlének, Prelátsko Krumsín - Kněží hora Křenovice – Hradisko (předpolí hradiska) Luleč - sv. Martin Náměšť na Hané - Rmíz u Laškova Nezamyslice - Čtvrtě od Mořic Nová Hradečná - Hradisko Ohrozim - Kobylí hlava Olbramice – silnice Olomouc - Olomoucký kopec Otaslavice - Obrova noha Podivice – Chochola Podivice (Rysice) - Melice Uničov – Šibeník (Galgenberg) Velký Týnec - Hradisko, Na Kalvárii Zadní Újezd – Holubice
+ + + +
+ -
+ + -
+ + -
-
-
-
-
-
-
PP (včetně halštatu) + + + + +
+
-
+
+
-
+
-
-
-
-
+
-
-
-
-
+
-
-
+
+
-
-
-
-
-
-
-
+
-
-
-
-
-
-
-
+
-
-
-
-
+
+
+
+
+
+
-
+
+
+
-
-
+ + + + + + +
+ -
+
MMK Jsk KNP baden jevišovice/KKA ŠK KZP ÚK věteřov SMK
laten DŘ slované -
-
-
-
-
-
-
+
+
+
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
+
-
-
-
-
-
-
+
-
-
-
-
-
-
-
-
+
+
-
-
-
-
-
-
-
-
+
?
-
-
+
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
+ + + + + -
+ + + -
-
+ -
+ -
+ + -
+ -
+ -
+ + + +
+ + -
+ -
+ +
+
+
-
-
-
-
-
-
-
-
+
-
-
+
-
-
-
-
-
-
-
-
-
+
-
-
+
+
-
-
-
-
-
-
-
-
-
+
-
-
-
76
Analýza dále sledovala vztah osídlení mezi MMK, Jsk a KNP. Ukazuje se, že pouze na některých lokalitách jsou zastoupeny obě kulturní složky sledovaného období (celkem na 35 lokalitách, např. Postřelmov – U Františka, Olomouc – Olomoucký kopec). Porovnávámeli počet nově zakládaných osad MMK a Jsk (226:23), musíme konstatovat, že nově založených jordanovských osad bylo poměrně málo. Platí to jak pro nejstarší jordanovské osady, dříve datované do MMK, IIc (např. Troubelice – Padělky, Pěnčín – U Jána ad.), tak i pro sídliště klasických jordanovských stupňů (např. Uničov – U pily, Slavonín – Zahrady, Krasice – U hřbitova ad.). Tento nepoměr vypovídá jak o značné intenzitě osídlení v období MMK, tak i o velké stagnaci v době Jsk. Lepší „návaznost“ sídlišť sledujeme ve vztahu ke KNP (Přehled č. 3). Na 73 lokalitách byly objeveny doklady aktivit jak lengyelské a epilengyelské kultury, tak i KNP. Opět zde však platí, že dosud neumíme doložit provázanost/následnost jejich osídlení. Klíčovou lokalitou, která by mohla napomoci v řešení tohoto problému, je Kostelec na Hané – Trněnka. Zde je evidováno jak osídlení MMK, IIB a Jsk, tak zejména i osídlení nejstarší fáze KNP (KNP IA, Šmíd 2001b). Vzhledem k tomu, že však dosud nebylo možné posoudit osídlení Jsk z této polohy (materiál je ztracen a z nových výzkumů není zpracován) jeho řešení odkládám na pozdější dobu. Podobná nálezová situaci prozatím ze sledovaného území není známa (další doklady mají nedostatečné nálezové okolnosti). Relativně často se však setkáváme s osídlením jak lengyelským, tak i z baalberské fáze KNP (na 11 lokalitách). Pouze však na třech lokalitách (Olomouc – Olomoucký kopec, Seloutky – Záhumení a Uničov – Šibeniční vrch) je doloženo i epilengyelské osídlení. Daleko nejčastějším případem je existence sídlišť KNP II. stupně na lokalitách MMK a Jsk. Jejich přímá návaznost či provázanost mi však připadá nepříliš možná, vzhledem k časové mezeře mezi koncem lengyelské, resp. epilengyelské kultury a začátkem mladšího stupně KNP na sledovaném území. Nepochybuji však o tom, že lid lengyelské kultury byl postupně asimilován KNP, stejně tak jak byl postupně asimilován lid VK lengyelskou kulturou (srovnej s názorem např. M. Zápotocké, Pavlů ed. – Zápotocká 2007, 51).
77
Přehled č. 3 Lokalita Alojzov - Frolinková Bílovice - Hrad u Bílovic Brníčko - obec (cihelna) Brníčko - obec (Gartenanger) Čechovice - Čechovsko Čechůvky - Kopaniny, Čtyry, Za olomouckou bránou Čechy pod Kosířem - Nad rybníkem Dědice - cihelna Dědice - Kozí horka Dluhonice - Vrchní a Dolní Újezd Dolní Sukolom - obec Doubravice, Mitrovice - Kouřilka (Na plachtě) Držovice - Díly od vrahovičních (U hřbitova) Hejčín - Mrštíkovo náměstí Hlinsko u Lipníka - Nad Zbružovým Hluchov - Podkahance Hněvotín - U struhy, U Blaty Charváty - hliník, Malý trávník Klenovice na Hané - Kolečkářky Klenovice na Hané - Noviny, Staré podíly, Trávník Kojetín - Nad Křenovskou lávkou, Panské pole Kostelec na Hané - Niva Kostelec na Hané - Trněnka (Kozí brada) Kroměříž - Újezd u svatého Františka Laškov - Na příčkách Lazce u Uničova - U staré matky Lešany - Na dluhošticích Lešany - Vinohrádky, Na Vinohradech, Nad hájem Lhota - u zemědělského družstva Luleč - sv. Martin Mezice - Za kovárnou Mohelnice - město (park) Mohelnice - škrobárna, za SZTŠ Mohelnice - štěrkovna, u bývalého cukrovaru, Bartošovo pole Moravičany - Dlouhý Díleček (Dlouhé díly) Moravičany - Soutok Moravičany - U vody, dříve též Příčky k Lošticím Náměšť na Hané - Dlouhá niva Náměšť na Hané - Džbán Náměšť na Hané - Křemela I Náměšť na Hané - Rmíz u Laškova Náměšť na Hané - Valník
Předběžná datace MMK, II.st. MMK, II.st. MMK, II.st. Jsk, I.st. MMK, II.st.
KNP + + + + +
KNP I KNP II + + + + + +
MMK, IIA MMK, II.st. MMK, IB, IC, IIA MMK, IIA MMK, II.st. Jordanov
+ + + + + +
+ -
+ + +
MMK, II.st.
+
-
+
MMK, IIB, Jsk, I.st. MMK, IIA, IIB, jordanov MMK, II.st. MMK, IIA MMK, II.st., jordanov Jordanov MMK, II.st.
+ + + + + + +
+ -
+ + + + + + +
MMK, II.st.
+
-
+
MMK, IIA MMK, II.st. MMK, II.st., jordanov MMK, II.st. MMK, IIA Jsk, III.st. MMK, II.st., jordanov MMK, II.st., import MMK Ia ???? MMK, II.st. MMK, II.st. MMK, II.st. MMK, II.st. MMK, II.st.
+ + + + + + +
+ -
+ + -
+ + + + + +
+ + + -
+ + + +
Jsk, I.st.
+
-
+
MMK, IIB MMK, II.st.
+ +
-
+ +
MMK, II.st. MMK, II.st. MMK, II.st. MMK, II.st. MMK, II.st. MMK, IIA
+ + + + + +
+ -
+ + + + + +
78
Lokalita Náměšť na Hané - Za hřbitovem Němčice nad Hanou - Daňka Němčice nad Hanou - Svorka, nádraží Nemilany - Kapitulní, Na zákopě Nemojany - SV od vrchu Horka a údolí Neředín - letiště Ohrozim - Kobylí hlava Olbramice - silnice Olomouc - Olomoucký kopec Olšany - Zlatniska Otaslavice - Homole, Svodnice, Gloze Otaslavice - Obrova noha Palonín - západně od Kouřilky Podivice - Chochola Prostějov, Kralice na Hané - Kralický háj (průmyslová zóna) Předmostí u Přerova - Díly, Široký, Malé Předmostí Seloutky - Bouzovce Seloutky - Záhumení, Vinohrádky, U planičky Skrbeň - Hradisko Slatinky - Močílky, Močidýlka Slavonín - Pod Vlachovým Smržice - Trávníky u ostrova Šišma - Amerika Šišma - Domovina, S od obce Uničov - Šibeník (Galgenberg) Určice - Hájové, Háječky Určice - Kumberky Velký Týnec - Prostřední a Zadní hony (díly) Vsisko - Sklípky Vyškov - Legerní pole Zdětín - Malá strana (hliník)
Předběžná datace MMK, II.st. MMK, IIA MMK, II.st., Jsk II.st. MMK, II.st. MMK, II.st. MMK, II.st. MMK, II.st. MMK, II.st. MMK, II.st., jordanov MMK, II.st., Jsk, II.st. MMK, II.st. MMK, II.st. MMK, II.st. MMK, II.st.
KNP + + + + + + + + + + + + + +
KNP I + -
KNP II + + + + + + + + + + +
MMK, II.st., Jsk, II: st.
+
-
+
MMK, II.st. Jordanov
+ +
+
-
MMK, IIA, IIB, Jsk, I. st. MMK, II.st. MMK, II.st., Jsk, I.-III.st. MMK, II.st. Jordanov MMK, II.st. MMK, IIB? Jsk, I.st. MMK, II.st., jordanov MMK, II.st., jordanov
+ + + + + + + + + +
+ + -
+ + + -
MMK, II.st. MMK, II.st. MMK, IIA MMK, II.st.
+ + + +
+ -
+ -
79
4.6. Charakteristika osídlení v jednotlivých regionech
Při charakteristice osídlení v jednotlivých regionech budeme postupovat od severu k jihu a budeme používat standardního označování jednotlivých území, která se objevují v odborné literatuře. Nejseverněji osídlenou oblastí lengyelské kultury na vymezeném území, pomineme-li vylučovanou lokalitu Vikýřovice – Wauberg, je Zábřežsko (mapa 3). Jedná se o oblast na hranici horního a středního Pomoraví, která je zároveň severní částí Mohelnické brázdy. Pravěké osídlení je zde díky konfiguraci terénu koncentrováno na pravobřeží řeky Moravy. Osídlené území je prozatím vymezeno na severu soutokem Moravy a Desné a na jihu soutokem Moravy a Moravské Sázavy. Podél těchto přítoků hledají mnozí badatelé spojnice mezi Čechami (např. Tichý 2004) a Slezskem (např. Janák 2005a, 124; 2005b, 19). Dosud je zde evidována pouze jediná lengyelská lokalita, a to Postřelmov – U městské cesty, U Františka. Nachází se při potoku Rakovec na vyvýšenině v pravobřežní akumulační rovině řeky Moravy, která je od této lokality vzdálena cca 2,5 km (Goš – Halama 2004, 3-4). Podloží je zde tvořeno fluviálními nánosy překrytými světle žlutou jílovitou hlínou a půdním typem je zde hnědozem. Nadmořská výška se zde pohybuje v rozmezí 285 - 287 m. Prostor byl intenzivně osídlen v mladším a šáreckém stupni LnK a další lokality této kultury jsou evidovány i v okolí (Kašpárek 2006, 10-15, obr.4). Lengyelské osídlení zde však reprezentuje pouze intruze v lineárních objektech – samostatné sídlištní jámy zde nebyly nalezeny (Davidová 2007, 24-27; Kašpárek 2006, 95-98). Je to případ i zdejších nálezů keramiky s vypíchaným ornamentem, která podle dosavadních interpretací je dokladem tzv. komplexu skupin se smíšenou keramickou náplní, resp. I. stupně hornoslezské lengyelské kultury (Kašpárek 2005, 2006; Janák 2005, 116, 124 ad.). Podle mého názoru, tento materiál může také indikovat i sídliště VK, protože odpovídá materiálu VK ze střední Moravy. To je však otázka dalšího rozboru a diskuse, která není cílem mé práce. Z mého pohledu je lengyelský materiál nalezený na postřelmovském sídlišti jednak datovatelný do II. stupně MMK, přičemž zde nejsou výzdobné prvky či keramické tvary, které by je mohly blíže zařadit do fází, a jednak do Jsk, II. stupně, podle typické výzdoby na zlomku dvoukónické nádoby v podobě lomených jemných rýh, který byl původně mylně považován za import bukovohorské keramiky (Kašpárek 2005, 40, obr. 30:6). Mladší eneolitické osídlení, např. KNP, zde evidováno není. Platí to pro celé Zábežsko, kde se pravěké osídlení znovu aktivuje až v době bronzové.
80
Mapa 3 Vyznačení identifikované lokality na Zábřežsku1.
Podél toku Moravy se Mohelnickou brázdou dostáváme do dalšího regionu – Mohelnicka (mapa 4). Díky aktivní badatelské činnosti je zde evidováno 33 lengyelských lokalit datovaných od MMK, IIA po Jsk, III. stupeň. Je to prostor, kde již dokládáme osídlení na pravobřeží i levobřeží řeky Moravy. Osidlovány jsou zejména akumulační vyvýšeniny a terasy v moravní nivě, stejně jako svahy a terasy nad dalšími toky – Mírovkou, Újezdkou, Třebůvkou, Nivkou, Podolským potokem, Rohelkou a Doubravkou. Díky tomu, že podloží je zde ve velké většině tvořeno spraší, jsou půdními pokryvy převážně černozemě a hnědozemě, pouze v nivách se setkáváme s nivními půdami a fluviálním podložím. Lokality jsou umístěny v nadmořské výšce od 247 do 340 m. Pomineme-li paleolit, osídlení zde začíná již ve starším stupni LnK a pokračuje celým prehistorickým a protohistorickým obdobím až do ranného a vrcholného středověku (srovnej např. Goš 1968). Velmi intenzivně je prostor osídlen
1
Použité mapy v této kapitole jsou výsekem z programu GIS Archeologické lokality střední Moravy (viz. Katalog lokalit, II. díl, str. 5 a přiložené CD). V této podobě mají různá měřítka a pro přesnější lokalizaci jednotlivých nalezišť je třeba použít GIS program nebo přiloženou databázi lokalit.
81
v mladším a šáreckém stupni LnK, ale pouze ojediněle se setkáváme se sídlištěm VK (Podolí – východí cíp katastru). Poměrně časté je pak osídlení v mladším stupni KNP, ale doposud chybí lokality datované do jejího staršího stupně. Lengyelské a epilengyelské lokality jsou zpravidla umístěny na místech předchozího osídlení, pouze na devíti lokalitách chybí. Reprezentativními a chronologicky dobře zařaditelnými lokalitami jsou Mohelnice – Nadjezd, Moravičany – Dlouhý Díleček, Mohelnice – cihelna, Palonín – Dolnica, Mohelnice – štěrkovna, Moravičany – Dílečky, Křemačov – Strinberg, Podolí – východní cíp katastru, Mohelnice – Kernerovo pole (štěrkovna) a Loštice – náměstí. Nezanedbatelnou devizou tohoto regionu je předpokládaná funkční spojnice mezi Moravou a Čechami vedoucí podél toku Třebůvky (srovnej Tichý – Thér 1997).
Mapa 4 Vyznačení identifikovaných lokalit na Mohelnicku.
82
Mapa 5 Vyznačení identifikovaných lokalit na Uničovsku. Východně od Mohelnicka na levobřeží řeky Moravy leží region Uničovska (mapa 5). Nachází se v Uničovské plošině v podhůří Nízkých Jeseníků. Geomorfologické podmínky z něj vytvářejí uzavřený celek, a tato uzavřenost se svým způsobem odrazila i v jeho pravěkém vývoji. Ze tří stran území ohraničují vrchoviny – na severu Bruntálská, na východě Domašovská a na západě Úsovská; pouze jižním a jihovýchodním směrem je prostor otevřen do nížiny (Středomoravské nivy). Hlavní vodotečí je zde říčka Oskava, která dělí region na dvě poloviny. Dalšími významnějšími toky jsou Lukavice, Oslava, Dědinský a Benkovský potok. Inundační území kolem těchto vodotečí je rovinaté. Podloží zde tvoří štěrkopískové
83
náplavy překryté převážně sprašemi, na něž nasedá úrodná půda. Dále od jejich toku se však terén mění – je mírně zvlněný a občas z něj vystupují i samostatná výrazná návrší (Šibeniční vrch, Benkovský vrch, Vystříbro). Na východní straně od Oskavy, v úseku od Horní Sukolomi po Želechovice, vystupuje naopak výrazná kumulační terasa. Nadmořská výška v centrální oblasti se pohybuje v rozmezí 230 – 290 m, nejvýše položená lokalita je v nadmořské výšce 330 m. Díky aktivní badatelské činnosti je zde v současné době evidováno 21 lengyelských lokalit. Na základě zpracovaného materiálu lze prozatím konstatovat, že osídlení zde začíná o něco později než v jiných oblastech sledovaného území, od MMK IIB. Většina lokalit však spadá až do počátku Epilengyelu a osídlení, i když v menší intenzitě, zde přetrvává až do závěrečného stupně Jsk. Budovatelé lengyelských a epilengyelských sídlišť využívali jak mírné svahy nad vodotečemi (Troubelice, Rybníček), tak i levobřežní terasu Oskavy (osm lokalit na katastrech obcí Horní Sukolom, Dolní Sukolom, Brníčko, Želechovice). Osídlena byla i výrazná návrší v nížině (Uničov – Šibeniční vrch, Nová Hradečná – Hradisko, Zadní Újezd – Holubice), které nyní řadím mezi výšinné osady. Jak ukázalo umístění sídliště Uničov – U pily nevyhýbali se ani nivě říčky Oskavy a využili v ní k osídlení mírné sprašové návěje, která pouze nepatrně vystupuje nad okolní inundační terén. Lengyelská sídliště často byla založena na místech staršího osídlení. Protože však dosud nemáme z Uničovska evidovány žádné nálezy VK, starším osídlením jsou míněna sídliště z mladšího a šáreckého stupně LnK. Poměrně intenzivně byl region osídlen KNP. Pouze však na jediné epilengyelské lokalitě je zachyceno i osídlení ze staršího stupně KNP a většina sídlišť je datována do mladšího stupně KNP. Klíčovými lokalitami pro posuzování např. chronologických vztahů jsou Uničov – Šibeniční vrch, Troubelice – Padělky, Rybníček – Padělky, Lazce u Uničova – U staré matky či Uničov – U pily (Kalábková 2009b). Jihovýchodním směrem přecházíme na Litovelsko a jižním směrem na Šternbersko (mapa 6). Litovelsko je vymezeno povodími pravobřežních přítoků Moravy (po Cholinku) a dolním tokem Oskavy, který ji odděluje od Šternberska vymezeného jejími levobřežními přítoky (po Štarnovský potok). Jedná se převážně o nížinný roviný terén Středomoravské nivy, který je jen mírně zvlněný koryty místních vodotečí. Terén se mírně zvedá na západním okraji nivy, kde přechází do Bouzovské vrchoviny. Osídleny jsou jak mírné vyvýšeniny a terasy v říčních a potočních nivách (Chořelice – za Teslou, Hnojice – Měšťanky, Mezice – Za kovárnou), tak zejména východní svahy prvních vyvýšenin Bouzovské vrchoviny (Cholina – školní zahrada, Odrlice – Na dílech). Sídliště dosud chybí na východním okraji nížiny na západních svazích Nízkého Jeseníku (Domašovské vrchoviny). Podloží v osídlených polohách Středomoravské nivy je tvořeno většinou fluviálními sedimenty překrytými spraší a 84
půdním typem jsou černozemě. Spraš je i na osídlených východních svazích Bouzovské vrchoviny. Nadmořská výška lokalit se zde pohybuje v rozmezí 222 – 280 m. Díky nepříliš intenzivní badatelské činnosti je zde dosud evidováno pouze devět lokalit, které jsou datovány od MMK, IIA do Jsk, II. st. Lokality navazují jak na předchozí osídlení, bezpečně pouze však z mladšího a šáreckého stupně LnK (např. Hnojice – Měšťanky), osídlení VK je evidováno pouze obecně na kastatru Příkaz, tak zabydlují některé prostory poprvé (např. Chořelice – za Teslou). Pokračování do KNP je doloženo pouze na jediné lokalitě (Mezice – Za Kovárnou), kde je datováno do její nejstarší fáze KNP IA.
Mapa 6 Vyznačení identifikovaných lokalit na Litovelsku a Šternbersku. Obdobné podmínky jsou i na Olomoucku (mapa 7). Region je rozdělen tokem řeky Moravy do dvou polovin a vymezen ze severu jejím soutokem s Cholinkou a Oskavou a z jihu administrativními hranicemi okresů Prostějov a Přerov – podél toků Blaty a Olešnice. Ze západu jej ohraničují výběžky Konické vrchoviny, Přemyslovické pahorkatiny a masiv Velkého Kosíře, z východu masiv Nízkého Jeseníku s Tršickou pahorkatinou. Jedná se o centrální část Středomoravské nivy, nížinný rovinatý prostor jen mírně zvlněný místními vodotečemi a s výraznou pravobřežní terasou řeky Moravy. Osídlení se zde koncentruje jak na tuto terasu, tak zejména na východní svahy Přemyslovické pahorkatiny a svahy Velkého Kosíře, ale ani osídlení levého břehu Moravy v Tršické pahorkatině není zanedbatelné. Sídliště jsou identifikována také v moravní nivě, buď na mírných kumulačních vyvýšeninách (např. Hejčín – Mrštíkovo náměstí) nebo vyvýšeninách výrazných, v podobě skalnatého suku Olomouckého kopce. Podloží je zde převážně tvořeno spraší a půdním krytem jsou černozemě či hnědozemě ve výše položených oblastech, v nivě jsou pak nivní půdou na 85
štěrkopískách a jílech, dále od toku pak i černozemě. Pouze na Olomouckém kopci se setkáváme s pevným (navětralým) skalnatým podložím kulmské droby a půdní typ zde již není dochován (Procházková 2001a, 299). Sídliště jsou na Olomoucku umístěna v nadmořských výškách od 205 do 345 m. Je zde dosud evidováno 47 lokalit datovaných od MMK, IIA do Jsk, III. st. Lengyelská sídliště jsou opět většinou budována na místech předchozího osídlení (mladší a šárecký stupeň LnK, VK) a navazují na ně i sídliště KNP (zejména II. stupně KNP). Kromě běžných sídlišť zde máme opět evidovány i výšinné lokality (Olomouc - Olomoucký kopec, Skrbeň – Hradisko, Velký Týnec – Hradisko?) a na Kosíři se poprvé setkáváme s fenoménem sídlištních nálezů MMK na mohylnících KNP (Slatinky – Nad Ostichovcem, Slatinky – Boří). Klíčovými lokalitami v tomto regionu se dosud ukazují být Hejčín – Mrštíkovo náměstí, Náměšť na Hané – Valník, Charváty – Hliník a Dolany – Za Benešovým, Za brankou a Slatinky - Močílky.
Mapa 7 Vyznačení identifikovaných lokalit na Olomoucku.
86
Mapa 8 Vyznačení identifikovaných lokalit na Konicku.
Do jisté míry specifickým regionem lengyelské kultury je území Konické vrchoviny a Přemyslovické pahorkatiny (Konicko, mapa 8). Osídlení zde s největší pravděpodobností postoupilo z jejich východních okrajů proti proudu místních vodních toků (např. Šumice, Romže). I když je to vrchovinná oblast, jsou zde rozlehlá údolí, pánve a náhorní plošiny s dostatečným volným prostorem. Podloží je zde různorodé pokryté hnědozeměmi a lesními půdami. Nadmořská výška lokalit se pohybuje v rozmezí 290 – 420 m, přičemž nejobvyklejší jsou výšky v rozmezí 350 – 400 m. Kromě běžných sídlišť umisťovaných obvykle na svazích nad místními vodotečemi (Křemenec – Pod dědinou, Nad dědinou; Laškov – Na příčkách), jsou zde evidována i výšinná sídliště (Olbramice – silnice?, Náměšť na Hané – Rmíz u Laškova), stejně jako nespecifikované sídlištní aktivity MMK na mohylových pohřebištích
87
KNP (Náměšť na Hané – Džbán, Dlouhá niva a Křemela). Četnější doklady osídlení máme ve východní části vrchoviny, na jejím okraji, kde osídlení přímo navazuje na nížinnou oblast (Ludéřov, Náměšť na Hané, Pěnčín). Dosud je zde evidováno 11 lokalit, přičemž ještě jedna je uváděna pouze pod obecním označením Konicko (Skutil 1928, 143). Lengyelská kultura zde obvykle osidluje území jako první, na východním okraji se však setkáváme i s mladolineárními osadami (např. Pěnčín - U Jána). „Kontinuita osídlení“ pak ale většinou pokračuje a území je osídleno jak KNP, badenu, tak i později v KLPP, laténu a středověku. Prozatím zde máme evidovány dvě sídliště datovaná do MMK, IIA (Pěnčín – Za humny, Laškov – Na příčkách), další pouze obecně do II. stupně MMK a jediné do počátku Epilengyelu, Jsk, I. st. (Pěnčín – U Jána). Klíčovou lokalitou je zde pak bezesporu výšinné sídliště Rmíz u Laškova a osídlení v jeho nejbližším okolí (naposled Šmíd 2007). Nejlépe prozkoumaným regionem lengyelské kultury ve sledované oblasti je Prostějovsko (mapa 9). Území vymezuje na severu masiv Velkého Kosíře, na západě východní svahy střední části Drahanské vrchoviny, na jihu povodí Brodečky a středního toku Hané, a konečně na východě zhruba tok Blaty na hranicích s Olomouckým okresem a pak administrativní hranice přerovského okresu. Je to převážně rovinné nížinné území pouze mírně zvlněné koryty místních vodotečí, v západní části je reliéf výraznější díky přechodu v Drahanskou vrchovinu. Podloží je zde převážně tvořeno sprašemi, v říčních nivách jsou nánosy štěrkopísků a jílů a pro Drahanskou vrchovinu jsou typické svahoviny. Dominujícím půdním pokryvem je černozem, nivní půdy v nivách podél toků a ve vyšších nadmořských výškách pak hnědozemě a lesní půdy. Hlavními toky jsou zde říčky Hloučela a Romže, které po svém soutoku nesou označení Valová. Velmi hustá je zde však i síť toků IV. a vyšších řádů, kolem kterým se osídlení zejména koncentruje. Sídliště jsou budována jak na říčních a potočních terasách či kumulačních vyvýšeninách v nivě, tak i na svazích nad potoky. Osídleny jsou i na návrších a ostrožnách na prvních výběžcích Drahanské vrchoviny. Nadmořská výška je zde evidována od 199 u toku Valové po 394 m na prvních svazích Přemyslovické pahorkatiny či 420 m na prvních výběžcích Drahanské vrchoviny. Většina lokalit však se pohybuje v rozmezí 200 – 300 m. Dosud je na Prostějovsku evidováno 154 lokalit. Nejvyšší koncentrace osídlení sledujeme na východních svazích Drahanské vrchoviny v prostoru mezi Mostkovicemi a Ondraticemi, dále na úpatí Kosíře mezi Čechami pod Kosířem, Kostelcem na Hané a Smržicemi, velký počet sídlišť je identifikován i na levobřežní terase Romže-Valové mezi Držovicemi a Kralicemi na Hané, poslední výraznější koncentrace jsou na levobřeží Hané u Němčic nad Hanou a pravobřežní Valové u Klenovic na Hané. Pomineme-li importy starolengyelské keramiky na sídlištích VK (Určice – Záhumení, Lešany 88
– Vinohrádky), nejstarší lengyelské osídlení je zda datováno do MMK, IC. Prozatím se však jedná o jedinou lokalitu, resp. jediný objekt v Prostějově – Za kovárnou (Šmíd 1991a). Skutečný nástup osídlení tohoto regionu spojuji s počátkem mladšího stupně MMK, fází MMK, IIA. Do této fáze lze bezpečně zařadit 14 lokalit, mnohé další k nim však budou zcela jistě patřit, jen se mi je prozatím nepodařilo bezpečně identifikovat. Obdobně je zastoupena i následná fáze MMK, IIB – zde prozatím eviduji 10 lokalit a další sídliště také nevylučuji. Nástup Epilengyelu, Jsk, I. st., je bezpečně zachycen na čtyřech lokalitách a následné fáze Jsk, II. st., na osmi a Jsk, III. st. na dvou lokalitách. Lengyelské osady nejsou, vyjma výšinných sídlišť, zpravidla zakládány na místech bez předchozího osídlení. Sídliště se objevují již na lokalitách staršího stupně LnK (např. Prostějov, Kralice na Hané – Kralický háj, průmyslová zóna), mnohem častěji však na sídlištích mladšího a šáreckého stupně LnK. Nejméně na 18 lokalitách předcházelo lengyelskému osídlení i sídliště VK, v pěti případech přesněji zařazených do IV. stupně VK. Obdobnou situaci sledujeme i v dalším vývoji. Na místech lengyelských sídlišť jsou budovány osady KNP, především z mladšího stupně, ale máme i doklady sídlišť z nejstarší fáze KNP (Kostelec na Hané – Trněnka). S touto kulturou je spojeno i osídlení výšinných poloh. Na Prostějovsku máme evidovány nejstarší fáze jejich osídlení v lengyelu, jsou jak na místech, kde později vzniklo hradisko KNP/badenu (např. Bílovice – Hrad u Bílovic, Čechovice – Čechovsko, Ohrozim – Kobylí hlava), tak i na lokalitách, kde je evidováno až pozdější osídlení (např. Krumsín – Kněží hora). Z lokality Alojzov – Frolinková jsou další doklady nálezů lengyelského sídlištního materiálu na mohylníku KNP.
89
Mapa 9 Vyznačení identifikovaných lokalit na Prostějovsku. Prostějovský region na své západní hranici volně přechází do oblasti jižní části Drahanské vrchoviny (dnes území vojenského újezdu Březina, mapa 10). Podle dosavadních informací byla celá oblast v neolitu a eneolitu osídlena velmi sporadicky. S největší pravděpodobností příčinou tohoto stavu byly nepříznivé přírodní podmínky, ale určitou roli zde hraje i stav bádání, který je zde stále v počátcích (Baarová – Moš – Šlézar 2003; Hlava
90
2005). Nadmořská výška lengyelských lokalit se zde pohybuje v rozmezí od 336 do 507 m. Podloží mívají různorodá, s půdním krytem hnědozemě na otevřených územích a lesních půd v zalesněné prostoru. Častěji se zde setkáváme s ojedinělými nálezy broušené kamenné industrie (Hlava 2005, 186, 194-200) než se sídlišti (Šmíd 2007, 341). Ta se budují především v jižní polovině tohoto regionu a spíše v jeho východní části - na ostrožnách a vyvýšeninách (např. Hamry – Hradisko, Kobylničky – Kozlének, Prelátsko; Otaslavice – Obrova noha; Podivice – Chochola, Podivice, Drysice – Melice), ale také na svazích v menších otevřených kotlinách kolem drobných vodotečí (např. Myslejovice). Pouze v těchto místech také předchází lengyelskému sídlišti neolitické osídlení (např. Myslejovice – Díly). Mnohem častější jsou doklady následného osídlení, zejména v KLPP. Sídliště KNP/badenu jsou doložena prozatím pouze v Otaslavicích – na Obrově noze a v Myslejovicích. V současné době eviduji v tomto regionu devět lengyelských lokalit, přičemž další mohou indikovat ojedinělé nálezy broušené kamenné industrie, které nebyly zpracovávány. Jsou datovány většinou obecně do II. stupně MMK. Pouze lokalitu Kobylničky – Kozlének je možné zařadit do fáze MMK, IIB.
91
Mapa 10 Vyznačení identifikovaných lokalit na Drahanské vrchovině.
Intenzivně osídleným územím bylo také Přerovsko. Vzhledem k reliéfu a dalším přírodním podmínkám se obvykle dělí do dalších samostatných regionů. Z nich do námi sledovaného území spadají Kojetínsko, Tovačovsko a okolí Přerova s oblastí Bečevské brány a Záhoří. Je zde evidováno celkem 37 lokalit. Kojetínsko s Tovačovskem (mapa 11) jsou ještě nížinnou rovinnou oblastí Středomoravské nivy, kde se osídlení koncentruje na
92
pravobřeží Moravy na terasy a kumulační vyvýšeniny nad jejími přítoky Blatou, Valovou a Hanou. Zdejší fluviální podloží je obvykle překryté spraší a dominantním půdním typem celého prostoru jsou černozemě. Nadmořská výška lengyelských lokalit se zde pohybuje v rozmezí 196-236 m, přičemž většina z nich je kolem 200 m n.m. Výška 236 m n.m. je ojedinělá a jedná se o možné výšinné epilengyelské sídliště v předpolí křenovického Hradiska. Lengyelská sídliště byla zakládána opět do míst předchozího osídlení, tady však pouze mladšího a šáreckého stupně LnK, protože osídlení VK zde prozatím identifikováno nemáme (podobně je tomu na celém Přerovsku, kde máme zachyceno VK pouze ojediněle – Kazdová 2001, obr. 1). Následné osídlení KNP máme zachyceno pouze na lokalitě Kojetín – Nad křenovskou lávkou. Pro vývoj pravěkého osídlení je však zajimávé, že poprvé se zde setkáváme s následným osídlením jevišovické kultury (Křenovice – Viničné, Tovačov Hraďouch). Lokality jsou datovány od MMK IIA do Jsk, I. st. a klíčovými lokalitami je zde osídlení na katastrech Křenovic, Kojetína a Tovačova.
Mapa 11 Vyznačení identifikovaných lokalit na Kojetínsku.
Okolí Přerova před vstupem do Moravské brány je již méně osídlenou oblastí (mapa 12). Posledním intenzivně osídleným územím je pravobřežní terasa řeky Bečvy v úseku od Prosenic po Dluhonice. Nachází se ještě v nadmořské výšce 210 až 222 m, na sprašové návěji s černozemním půdním pokryvem. Je zde evidováno šest lokalit datovaných do MMK, IIA i IIB. Důležitými lokalitami jsou zde zejména Dluhonice a Předmostí u Přerova. Osídlení zde
93
„navazuje“ na sídliště LnK a „pokračuje“ v KNP a v následných pravěkých až raně středověkých kulturách.
Mapa 12 Vyznačení identifikovaných lokalit na Přerovsku.
Levý břeh Bečvy byl osídlen především v oblasti tzv. Záhoří (mapa 13). Výjimkou jsou stopy sídlišť v její nivě na katastru Oseku nad Bečvou a pak dále od jejího toku, jižně od Záhoří, v Želatovicích, Turovicích a Prusech. Na Záhoří, díky aktivní badatelské činnosti, máme dosud evidováno 11 lokalit na přerovském okrese a 3 lokality na kroměřížském okrese. Většinou se jedná o běžná otevřená sídliště s jedinou výjimkou lokality Hlinsko u Lipníka nad Bečvou – Nad Zbružovým, kde je identifikováno lengyelské osídlení na ostrožně a na ploše budoucího hradiska KNP a badenu. Obvykle jsou zde lokality umístěny na svazích návrší nad místními potoky, v nadmořských výškách od 270 do 357 m, na proměnlivém podloží s hnědozemím půdním pokryvem. Často jim také „předchází“ osídlení LnK a „následuje“ osídlení KNP. Jejich datování je od mladšího stupně MMK zřejmě po Jsk, II. st. Klíčovými lokalitami jsou kromě Hlinska u Lipníku nad Bečvou i sídliště na katastru Pavlovic u Přerova a Šišmy.
94
Mapa 13 Vyznačení identifikovaných lokalit na Záhoří.
Osídlení vstupu do Moravské brány dokládají pouze ojedinělé nálezy. Podle Z. Schenka jsou to doklady nespecifikovatelné aktivity na konci neolitického období, využívající hlavně výrazné krajinné dominanty s možností výhledu do celé Bečevské brány a k ní přiléhajícímu masivu Maleníku a Kelčské pahorkatiny (Schnek 2005, 239). Typickými příklady tohoto stavu jsou lokality Veselíčko – Vlčince a Radvanice – U Březí. Pomineme-li sporné datování nálezu červeno-žlutě malované keramiky z Veselíčka (Skutil 1933, 123-124), je zdejší osídlení pouze obecně datovatelné do období lengyelské kultury. Osídlení LnK je v této oblasti mnohem intenzivnější a je doloženo již řadou prozkoumaných sídlišť (k tomu Schenk 2007). V této souvislosti je dobré připomenout naše znalosti o osídlení vlastního území Moravské brány. V polovině 90. let zde evidoval V. Janák pouze několik lengyelských lokalit (Kotouč u Štramberka, Blahutovice, Příbor-Hájov). Lengyelské osídlení zde charakterizuje jako řídké a enklávovité a připomíná skutečnost, že tato charakteristika se hodí i pro další období pravěku a raného středověku (Janák 1998, 111). Potvrzují to i další
95
výzkumy. Dlouholetými povrchovými sběry místních neprofesionálních archeologů bylo zjištěno jen několik málo dalších lokalit (Fryč a kol. 1979; Diviš 1995; 2005) a podobný výsledek přinesly i záchranné výzkumy na trase nově budované rychlostní komunikace z Lipníka nad Bečvou na Ostravu (srovnej Bém – Peška 2004-2006). Hustotu osídlení v Moravské bráně tedy nelze srovnávat se stavem ve vlastní části střední Moravy a je nutné se zamýšlet i nad tím, proč tomu tak bylo. V souladu s názory V. Janáka se domnívám, že tato oblast nebyla vhodná příliš k tradiční formě zemědělského hospodaření a že zde existující sídliště mohla být zaměřena na exploataci místních zdrojů surovin na výrobu štípané industrie (Janák 1998, 120-121). Nezanedbatelnou skutečností je i fakt, že tento prostor leží na trase obchodních cest spojujících jih a sever Evropy a zdejší sídliště mohla být tak i vítanými zastávkami tehdejších „obchodních cestujících“. Významným sídlištěm v tomto smyslu mohl být Koutouč u Štramberka, kde byly nalezeny mimo jiné i depoty nejstarších měděných předmětů (Jisl 1967, 14-20, tab. II-III; Janák 1998, 115, 121). Vraťme se však na vymezené území. Dalším sledovaným regionem je severní část kroměřížského okresu (mapa 14). I toto území lze rozdělit do několika oblastí – Záhoří, o kterém již byla řeč, Bystřicko, Holešovsko, Hulínsko, Kroměřížsko a Morkovsko. Dosud je zde evidováno 34 lengyelských lokalit. Lengyelská sídliště se obvykle nacházejí v nížinné rovinné části, ale osídleno bylo i předhůří (svahy) Hostýnských a Litenčických vrchů (Chybová 1998, 33). Nadmořská výška se zde pohybuje od 192 m na sídlištích v nivě Rusavy a Moravy po 418 m u sporného výšinného sídliště v předhůří Hostýnských vrchů. Obvykle se setkáváme s běžnými zemědělskými osadami a prozatím je diskutabilní, zda zde byly osídleny v lengyelu i výšinné polohy (např. Bílavsko – Chlum). K výšinným lokalitám bude snad možné přiřadit i Hradisko u Kroměříže, které bylo umístěno na vyvýšenině pravobřežní terasy nad říčkou Hanou, nedalekou jejího soutoku s Moravou. Jak se ukazuje, ani zde není řeka Morava hraničním předělem, sledujeme poměrně vyrovnané rozmístění lengyleských sídlišť jak na jejím pravém, tak i levém břehu. Z Přerovska pokračuje poměrně intenzivní osídlení pravobřežní terasy Hané (Bezměrov), na kterou pak spolu s osídlením navazuje pravobřežní terasa Moravy (Miňůvky, Kroměříž – U sv. Františka). Na levém břehu Moravy je velká koncentrace sídlišť kolem toku a četných přítoků Rusavy (Hulín, Pravčice, Rymice, Količín ad.) a na Holešovsku jsou sídliště soustředěna především k západním svahům Hostýnských vrchů (Přílepy, Žopy u Holešova, Dobrotice). Na těchto lokalitách je dominantním podložím spraš a půdním pokryvem černozemě. S hnědozemí se setkáváme až na Bystřicku a Záhoří.
96
Mapa 14 Vyznačení identifikovaných lokalit na Kroměřížsku.
Dosud evidované lengyelské osídlení zde začíná již v MMK, IB a pokračuje přes celý mladší stupeň do Epilengyelu. I když je to oblast ležící na hranici se starolengyelským komplexem na lengyelských sídlištích, doklady předchozího osídlení VK doposud nemáme. Podobné je to i s mladší kulturou KNP. Pouze na jediné lengyelské lokalitě máme dosud toto osídlení zachyceno (Kroměříž – U sv. Františka). Nevylučuje to však osídlení obou kultur v tomto regionu (srovnej Chybová 1998). Klíčovými lokalitami pro lengyelské osídlení Kroměřížska jsou lokality Postoupky, Hradisko u Kroměříže – Hradisko, Hulín, Pravčice – Višňovce a Kroměříž – U sv. Františka. Posledním sledovaným regionem je severní část vyškovského okresu (mapa 15). Charakteristiku zdejšího osídlení provedla již A. Bělochová na sklonku 80. let (Bělochová 1989, 106-108). Konstatovala, že Vyškovsko leží na severním okraji rozšíření staršího stupně MMK a že v této době bylo poměrně řídce osídleno. Na celém vyškovském okrese evidovala 13 lokalit staršího stupně MMK, z nichž pouze dvě leží na námi sledovaném území. Sídliště staršího stupně se podle ní objevovaly v nadmořské výšce 200 - 400 m, většina je jich v 200300 m n.m. Jejich umístění na svazích a expozice nepreferuje výrazně žádnou světovou stranu, vylučuje však osídlení svahů SZ, Z a JZ. Důležitou roli při umístění lengyelského sídliště hrála podle ní i blízkost vodního zdroje, upřednostněny byly menší toky (IV. a vyššího řádu). Sídliště byla také častěji umístěna na hnědozemích. V mladším stupni MMK se projevil nárůst hustoty sídlišť, osídlení se více než zdvojnásobilo. Osídlení v tomto stupni kopíruje předchozí, jen s rozdílem, že asi 1/3 sídlišť leží v nadmořské výšce nad 300 m, opět převažuje osídlení na hnědozemích, i když ne tak výrazně jako v předchozím období. Nové zhodnocení
97
nepřineslo výraznou změnu této charakteristiky, pouze se zvýšil počet evidovaných lokalit a upřesnilo se jejich datování. Nyní na sledovaném území eviduji 39 lokalit, přičemž některé jsou řazeny spíše do oblasti Drahanské vrchoviny (Podivice – Chochola, Drysice – Melice, Ježkovice – Pařízky). Osídlena je jak nížinná oblast, zejména pravobřežní terasa Hané (Vyškov, Ivanovice na Hané ad.), tak i východní svahy Drahanské vrchoviny (Drysice, Radslavice, Pustiměř ad.). Klíčovými lokalitami jsou zde pak sídliště na katastrech Lulče, Drysic a Vyškova. Osídlení zde začíná v MMK, IB a končí s závěrečným stupněm Jsk. Je zajímavé, že obdobně jako na Kroměřížsku, ani zde nemáme dosud na lengyelských sídlištích evidováno jako předchozí osídlení VK. Je to však dáno zřejmě stavem výzkumů než neexistencí tohoto osídlení.
Mapa 15 Vyznačení identifikovaných lokalit na Vyškovsku.
98
5. Sídliště Většina dosud identifikovatelných lengyelských a epilengyelských lokalit na sledovaném území náleží sídlištím. Bohužel však jen malé procento z nich bylo prozkoumáno plošným archeologickým výzkumem a alespoň částečně publikováno. Dosud máme tedy jen kusé informace o struktuře a charakteru těchto sídlišť. Klíčovými v řešení této problematiky jsou tak prozatím výzkumy na lokalitách Čechůvky – Kopaniny (Šmíd 2002a, 170; Šmíd 2002b; 2005a, 226, 236-237), Dolany – Za Benešovo, Za brankou (Kalábek 1998), Držovice – Díly odvrahoviční, U hřbitova (Čižmář Z.1999, 218–219), Hulín, Pravčice – Višňovce (Kalábek 2008, Kalábková – Kalábek 2009, v tisku), Krasice – U hřbitova (Čižmář Z. 1999b, 219-220), Kroměříž – U sv. Františka (Berkovec – Peška 2006), Miňůvky – Křivky (Tajer 2006, 129; 2007, 363-364), Mohelnice – štěrkovna (Stuchlík a kol., v tisku; Tichý 1956), Prostějov, Kralice na Hané – Kralický háj, průmyslová zóna (naposled Šmíd 2007), Řepčín – Horní nivy (Kalábek 2006, 131), Seloutky – Záhumení, U planičky (Čižmář 2001, 230), Uničov – U pily (Kalábková – Kalábek 2004) a Určice – Nivky, U větřáku (Šmíd 2002e, 174175). Sídliště v Kostelci na Hané nám bohužel k řešení této problematiky příliš nepomáhají, protože k charakteristickému popisu terénní archeologické situace nemáme mnoho podkladů. Předmětem našeho zpracování jsou nálezy především ze starých výzkumů A. Gottwalda a ze záchranných akcí na liniových stavbách M. Šmída a Z. Čižmáře. I když si A. Gottwald vedl nálezové deníky, k jeho výzkumům lengyelských objektů v Kostelci na Hané se bohužel žádné informace nedochovaly. Můžeme tak pouze vycházet z obecného popisu v publikovaných příspěvcích a v útržkovitých zmínkách ve sbírkové evidenci prostějovského muzea. Lepší situace je z novodobých výzkumů. Bohužel však všechny dokumentované objekty byly díky svému způsobu nálezu (v rýze) zkoumány jen zčásti. Většinu z nich tak lze jen s určitou tolerancí zařadit k jednotlivým typům sídlištních objektů.
5.1. Typy sídlišť
Na sledovaném území předpokládám sídliště zemědělského charakteru. Napovídá tomu zejména jejich umístění v krajině spolu s vybíranými přírodními podmínkami (viz kapitola Charakteristika osídlení). Většinu z nich lze přiřadit k nížinným sídlištím a byly zbudovány skutečně v úrodné nížině Hané. Menší část sídlišť se objevuje i ve výběžcích
99
hraničních vrchovin a pahorkatin, ale označit je za výšinná nelze, protože charakter výšinných, strategicky umístěných lokalit většinou nemají. Na sídlištích vybudovaných pak v hloubi vrchovin a pahorkatin lze spíše předpokládat jinou než pouze dominantní zemědělskou činnost. Kromě lesní pastvy jsou to zpracování dřeva, lov a sběr, popř. zpracování nerostných surovin. Možný odklon od běžně pěstovaných plodin dokládá jejich umístění na nepříliš kvalitních půdách, zhoršené klimatické podmínky a zejména předpokládaný trvale zalesněný prostor. Stále diskutovanou otázkou je, zda lengyelská sídliště ve sledovaném prostoru byla otevřená či ohrazená. K jejímu řešení chybí dostatek nálezových informací, protože žádná z lokalit nebyla zkoumána vcelku. S jednoduchým ohrazením ve formě plotu lze však hypoteticky počítat snad u všech sídlišť, i když není takovýto případ archeologicky doložitelný. Ohrazení ve formě palisády či mělkého příkopu prozatím není také bezpečně doloženo. Pouze na lokalitě Hulín, Pravčice – Višňovce je popisován mělký příkop (palisádový žlab?), který, pokud by byl lengyelský, odděloval spíše jednotlivé areály na sídlišti, než by chránil celou osadu (Kalábková – Kalábek 2009, v tisku). Zbytky mělkého příkopu byly zachyceny i na Hradisku u Kroměříže, ale ani jeho datování není zcela jasné (Chybová 1998, 34) a spíš bude náležet středoduajské mohylové kultuře (za informaci děkuji Miroslavu Danihelovi). Příkladem podobně ohrazené mladolengyelské osady je sídliště v Záhlinicích na Kroměřížsku, které leží těsně pod hranicí námi sledovaného prostoru. Zde byl archeologickým výzkumem zjištěn mělký příkop. Podařilo se jej odkrýt v délce více než 25 m, byl 80 až 250 cm široký a asi 50 cm byl zahlouben do podloží (Chybová 1998, 33-34). Obdobné ohrazení eviduje Z. Čižmář i na sídliště MMK IIa v Modřicích či sídlišti z fáze MMK IIb v Mašovicích – Pšeničném (Čižmář Z. 2006, 19-20). Jako skutečné opevnění je interpretována nálezová situace v Seloutkách – Záhumení, U planičky (Čižmář Z. 2001a; 2006, 20). Při výzkumu v roce 1999 zde byl zachycen hrotitý příkop, který pravděpodobně vymezoval osadu ve směru Z – V v minimální délce 200 m a byl součástí opevnění oválného půdorysu. V rámci tohoto vymezení byly nalézány jak běžné sídlištní objekty, tak i rondel (viz níže kapitola Sociokultovní architektura). Opevňovací příkop byl dochován zřejmě jen ze své poloviny, díky doložené intenzivní erozi na lokalitě. I tak byly identifikovány jeho 4 stavební fáze. První, nejstarší fáze příkopu, měla téměř pravidelný hrotitý profil, přímé šikmé stěny, pouze s několika mírnými stupni a malou podhloubeninou. Maximální zjištěnou šířku měl 2,6 m a hloubku 2, 21 m. Druhá zjištěná fáze již byla reparační. Jednalo se s největší pravděpodobností o zásah a snahu o opravu zaneseného objektu. Příkop byl mírně rozšířen a hlavně prohlouben o 0,7 m. Stěny opět 100
zůstaly šikmé, ale jsou poněkud stupňovitě profilované. Třetí fáze byla také opravná. Reparace teď však již nezasáhla rostlé podloží, ale odehrála se výhradně uvnitř předchozího výkopu. Tentokráte byl příkop pouze prohlouben do hloubky 2,38 m a nedosáhl tak dna původního či obnoveného výkopu. Stěny však byly převážně stále přímé a šikmé a hrot příkopu byl ostrý. Poslední zjištěná čtvrtá fáze vybudovala zcela nový závěr příkopu mimo předchozí výkop. Jeho maximální hloubka byla však jen 1,34 m a nový výkop vycházel ze zaplněného předešlého příkopu. Jeho stěny byly opět přímé a šikmé s ojedinělým schodkem a dno měl hrotité (Čižmář Z. 2001a, 231-234). Areál nebyl hermeticky uzavřen a nejméně na jednom místě (na západní straně) bylo zjištěno přerušení příkopu, a tedy i možný vchod. Existenci valu lze pravděpodobně zamítnout. Nepotvrzují ji ani výraznější destrukční splachové vrstvy se sklonem od hrany výkopu, ani mu nenasvědčuje další nálezová situace. Ve výplni příkopu je shromážděn především materiál, který se do něj dostal splachy a erozí z prostoru sídliště a kterým by možný val musel bránit (Čižmář Z. 2001a, 247). Lepší představu o opevněné lengyelské osadě přinesl výzkum sídliště z MMK Ib v Hlubokých Mašůvkách. Opevněná osada měla oválný půdorys o rozměrech stran asi 330 a 180 m a rozloze asi 4,5 ha. Byla ohraničena příkopem širokým 2,5 až 4 m a hlubokým 1,5 až 2,2 m, s plochým dnem o šířce 0,5 až 0,7 m. Paralelně s příkopem probíhaly dva 50 cm široké základové žlaby (odstup prvního žlabu od vnitřní hrany příkopu byl asi 2,5 až 3 m a vzájemný odstup mezi žlaby činil 1,5 až 2,2 m) a Z. Čižmář je považuje za možné lícní stěny dřevohlinité hradby. Zkoumaná část opevnění byla přerušena čtyřmi vstupy. Kromě prostého přerušení je tvoří i obdélníkové vchodové stavby. U „bran“ bylo navíc zjištěno, že možná hradba byla v těchto místech budována i za pomoci kamene. Vstupy do areálu jsou rozmístěny poměrně pravidelně po 80 m, s jedinou výjimkou 120 m odstupu (Čižmář Z. 2004; 2006, 19). Jak již bylo uvedeno v předchozí kapitole, na sledovaném území existují i výšinná sídliště. Jsou to lokality umístěné na strategický výhodných polohách, obvykle na návrších a ostrožnách, alespoň částečně přirozeně chráněných. Na počátku 90. let 20. století uvádí I. Rakovský čtyři takovéto lokality – Hrad u Bílovic, Luleč, Ohrozim a Olomouc (Rakovský 1990). Další přibyly výzkumy M. Šmída (Rmíz u Laškova, Kobylničky – Kozlének), přehodnocením materiálu ze starších výzkumů (Otaslavice – Obrova noha, Nová Hradečná – Hradisko ad.) či prospektorskou činností neprofesionálních archeologů (Bílavsko – Chlum, Hamry – Hradisko ad.). Dnes je zde tak celkem evidováno 23 výšinných sídlišť (tab. 2). Jsou umístěny jak na Drahanské vrchovině (12 lokalit), tak na Uničovsku (3 lokality), Záhoří (2 lokality?), v Tršické pahorkatině (1 lokalita?) a na vyvýšeninách v nížině Hané (5 101
lokalit). Objevují se tedy v celém sledovaném regionu a jejich zvýšená koncentrace na Drahanské vrchovině spíše vypovídá o intenzitě badatelské činnosti, než o preferenci této oblasti lidem lengyelské kultury. Prozatím spornou otázkou je, zda byly v lengyelu osídleny i výšinné polohy v Hostýnských vrších. Z tohoto prostoru je známa řada ojedinělých nálezů broušené a štípané kamenné industrie obecně datované do neolitu a eneolitu (Kolbinger 2003-2008, např. Hostýn Kolbinger 2003, 109), jejich přiřazení k lengyelu je však otázkou. Neoliticko-eneolitický keramický materiál z výšinných poloh je dosud také prozatím ojedinělý a bohužel špatně datovatelný. Tou výjimkou, mimo lokalitu Bílavsko – Chlum, kterou řadím k Záhoří, je Lukoveček – Chochol (Kolbinger 2008, 98). V Hostýnských vrších není dosud identifikována ani výšinná lokalita (hradisko) KNP. Prozatím se tak potvrzuje pravidlo, že hradiska KNP byla zakládána v místech předchozího lengyelského osídlení a v Hostýnských vrších takovéto osídlení na výšinných polohách prozatím chybí. Dosud není doloženo opevnění výšinných osad. Někteří badatelé jej však předpokládají (Podborský 1993, 117) na základě nálezů např. z Rakouska, kde již opevněné výšinné lokality existují od konce staršího lengyelského stupně (Falkenstein – Schanzboden, Lenneis – Neugebauer-Maresh – Ruttkay 1995, 30).U nás bude moci být tento problém vyřešen až po provedení alespoň několika řádných výzkumů. Díky nedostatečnému výzkumu je dosud problematické také datování většiny těchto lokalit. Prozatím se potvrzuje, že na hranicích rozšíření starolengyelského komplexu jsou výšinné strategické polohy osídleny na sledovaném území již v MMK, IB (Hradisko u Kroměříže). Na většině lokalit však lze konstatovat, že byly osídleny v průběhu II. stupně MMK. Zařazení do konkrétní fáze se podařilo dosud pouze u lokality Kobylničky – Kozlének, která odpovídá MMK, IIB. Osídlení pokračuje na těchto lokalitách často i v Epilengyelu a zřejmě jsou v této době osidlovány i nové polohy (např. Drnovice – Kněží háj). Otevřenou otázkou také zůstává význam těchto poloh ve struktuře lengyelských sídlišť. Nedostatečný výzkum nám umožňuje pouze hypoteticky předpokládat jejich význam a funkci. Domnívám se však, že bude nutné od sebe odlišit výšinná sídliště v nížině Hané od sídlišť ve vrchovinách. Lokality typu Hradisko u Kroměříže, Olomoucký kopec, Nezamyslice – Čtvrtě od Tištína ad. byly založeny ve středu lengyelského osídlení, v tradiční sídelní oblasti s dostatečnými podmínkami pro zemědělství, a to, že byly umístěny ve strategicky výhodné poloze zřejmě ještě nehrálo rozhodující roli. Jejich význam v tomto směru stoupl až v průběhu doby. Uvažovat o nich jako o lokalitách center pro šíření lengyelské kultury do okolní oblasti také příliš prozatím nejde, protože chybí detailní výzkum. Vyloučit to však nelze, díky 102
příkladu sídliště v Hradisku u Kroměříže, kde máme zachycen horizont lengyelského osídlení ve fázi MMK, IB a je tak jedním z nejstarších lengyelských sídlišť v regionu. Zcela odlišnou pozici výšinných sídlišť vidím však u lokalit na vrchovinách. Zde zřejmě rozhodující roli v osidlování krajiny hrály postupně se rozšiřující zemědělské osady jdoucí údolími podél místních toků, než primárně osídlené výšinné polohy nad nimi. Dosavadní doklady o jejich osídlení vypovídají spíše o sporadickém využívání, jako o možných základnách pro lov a sběr, lesní pastvu, pro těžbu dřeva, popřípadě prospektorskou činnost (srovnej Šmíd 2007a, 44; Šmíd 2007b, 341).
5.2. Vnitřní uspořádání objektů na sídlištích
Podle dosavadních informací vnitřní uspořádání objektů na lengyelských sídlištích vždy respektuje jak přírodní podmínky dané lokality, zejména její reliéf a vodní zdroj, tak v některých případech i možné pozůstatky po předchozím osídlení. Sídliště v Mohelnici – štěrkovně bylo vybudováno kolem mírného návrší u nivy řeky Moravy. Zabírá zejména svah, který se k nivě přiklání a největší koncentrace osídlení se nachází v jeho střední části, přičemž na jeho okrajích četnost nálezů slábne. Díky tomu, že lengyelskému sídlišti „předcházelo“ velmi intenzivní osídlení LnK, lze předpokládat, že prostor byl již určitým způsobem poznamenán předchozí činností člověka. Dokladem nám k tomu může být i zjišťovaná nálezová situace lengyelského movitého materiálu. Je nacházen společně v objektech s materiálem LNK (52 objektů). Je sice pravdou, že se obvykle objevuje ve vyšších vrstvách jejich výplně a byl zřejmě tedy součástí původně kulturní vrstvy a do námi zjišťovaných objektů se dostal erozí a splachem, ale v četných případech se nalézá i ve větších hloubkách. Lze tedy předpokládat, že obyvatelé lengyelského sídliště prohlubovali a rozšiřovali předchozí lineární objekty, zejména hliníky (resp. původní stavební jámy), a o jejich existenci tak museli vědět. Na mohelnickém sídlišti byly zjištěny i dva půdorysy lengyelských nadzemních obytných staveb, které se nacházely ve stejném prostoru jako domy LnK. Pokud bylo možné identifikovat lengyelské pece, byly umístěny na okrajích osídlené plochy, blíže k nivě (Stuchlík a kol. v tisku). Sídliště v Držovicích – U hřbitova bylo umístěno na okraji jazykovitého výběžku (návrší) sprašové terasy nad říčkou Romží. Na ploše výzkumu tvořily lengyelské objekty nejstarší horizont osídlení, ale na celé lokalitě mu předcházelo osídlení LnK. Zkoumané lengyelské sídliště vymezovala na jejím okraji trojice velkých hliníků, které byly umístěny v nejnižším místě sklonu návrší a vytvářely jakousi přirozenou hranici mezi plochou sídliště a 103
nivy. Dále osídlení pokračovalo po mírném svahu a bylo dokládáno četnými zahloubenými objekty (27 objektů) zřejmě původně zásobní funkce. Nadzemní obytné stavby na prozkoumané ploše identifikovány nebyly. Zajímavá byla statigrafická situace zjištěná v jednom z okrajových hliníků – obj. 572. Spodní vrstva na dně objektu obsahovala keramický materiál datovaný do závěru MMK, na ni nasedala vrstva s jordanovskou keramikou a horní vrstvu, která vyplňovala depresi po původním lengyelském objektu obsahovala KNP, spolu s mlado a pozdně eneolitickou keramikou. Povrchovou vrstvou s několika střepy středodunajské mohylové kultury je doloženo, že až někdy ve střední době bronzové byl objekt definitivně zarovnán s okolím (Čižmář - Šmíd 1999, 218-219; Čižmář 2000, 21; Šmíd – Čižmář 1999, NZ, archiv ÚAPP Brno). Obdobnou situaci vymezení lengyelského sídliště okrajovými hliníky kolem určitého návrší sledujeme i na lokalitě Řepčín – Horní nivy. Byly z něj však identifikovány pouze tři velké hliníky, situovány do zlomu svahu návrší a rovinné části lokality, a další objekty nebyly nalezeny (Kalábek 2006, 131). Na sídlišti v Seloutkách – Záhumení, U planičky se podařilo prozkoumat plošným výzkumem více než 50 zahloubených lengyelských objektů. Z nich větší část tvořilo půdorysy nadzemních staveb a menší část patřila zásobnicím (silům – 3 objekty), hliníkům (3 objekty) a jámám bez identifikovatelné funkce. Sídliště je situováno na mírný, směrem k východu exponovaný svah (hřbet), svažující se k místní vodoteči. Ojedinělá byla situace v jednom z nejvýše položených míst na lokalitě, kde se vytvořil až 75 cm sled vrstev od kultur Lnk po KNP. Jak již bylo uvedeno, součástí prozkoumané plochy byla pak zjištění i dvou hrotitých příkopů, které vytvářely zřejmě ohrazení osady a rondel. Rondel, obytné stavby a další sídlištní objekty jsou pak identifikovány v celém takto vymezeném prostoru (Čižmář Z.2001; Šmíd 2001b, 142; 2005b, 227) Nový pohled na strukturu lengyelského sídliště na sledovaném území přinesl výzkum v Hulíně, Pravčicích - Višňovcích. Lokalita je umístěna na nevýrazné oválné návrší s mírnými svahy, klesajícími v místě zkoumané plochy k jihu a jihovýchodu a přecházejícími do nivy místních vodotečí. Na rozdíl od „předchozího“ sídliště LnK, pozůstatky po lengyelském sídlišti zde byly nalezeny především ve východní polovině zkoumané plochy – na části návrší, na svahu a v nivě. Byly zde rozpoznány běžné sídlištní jámy s neidentifikovatelnou funkcí, zásobnice (sila), hliníky a sloupové jámy a žlaby tvořící půdorysy nadzemních staveb. V jedné zásobnici byly navíc nalezeny pozůstatky lidského pohřbu. Po předběžné analýze jednotlivých objektů se ukazuje, že na vyvýšených místech sídliště byly umístěny jen objekty hospodářského charakteru (sídlištní jámy, zásobnice, část hliníků) a v rovině nivy byly 104
umístěny především nadzemní obytné stavby a část hliníků. Toto rozdělení částečně koresponduje s nálezem nevýrazného žlabu po možném palisádového ohrazení. Protože však jeho průběh respektuje a odděluje pouze část lengyelských půdorysů a porušuje jeden z hliníků, je jeho datování prozatím sporné (Kalábek – Kalábková 2009, v tisku). Na základě této analýzy lze dnes usuzovat, že budovatelé lengyelských sídlišť ve sledovaném regionu volili jeho uspořádání dle podmínek na dané lokalitě. Ukazuje se však preference umisťovat objekty důležité funkce (sila) na vyvýšená, chráněná místa na lokalitě. Obytné stavby pak mohly být i mimo toto území. K ochraně těchto míst kromě nějakého typu ohrazení (příkop, palisáda) mohli obyvatelé osada využít i hliníků, které strategicky umisťovali kolem. Potvrzuje se také, že při budování nadzemních staveb, nebyly zakládány tzv. stavební jámy, ale potřebný materiál byl přinášen z hliníků na okrajích obytné zóny. Poněkud odlišnou situaci začínáme sledovat s nástupem Epilengyelu, a zejména období II. a III. stupně Jsk. Pokud byly totiž zjišťovány objekty Jsk na ploše rozsáhlejších skrývek (v případě lokality Prostějov, Kralice na Hané – Kralický háj, průmyslové zóna se jedná o plocha cca 10 ha), vystupují na nich v podobě izolovaných jam, interpretovaných nejčastěji jako mělké hliníky (Šmíd 2006a, 22). Obdobná situace byla zjištěna i na lokalitě Uničov – U pily, kde na zkoumané ploše 1,5 ha bylo identifikováno 196 sídlištních objektů, z nichž pouze 27 bylo přiřazeno Jsk. Jednalo o zásobnice (sila), hliníky, jámy s neznámou funkcí a sloupové jámy vytvářející půdorysy dvou nadzemních obytných staveb (Kalábková Kalábek 2004). Předpoklad poměrně malých sídlišť Jsk potvrzuje například i zjištěná velikost osídlení na lokalitě Krasice – U hřbitova, Krasická ulice. Zde bylo zjištěno celkem 6 sídlištních objektů, které tvořily poměrně izolovanou a ohraničenou skupinu uprostřed zkoumané plochy. I jejich skladba napovídá existenci malé „usedlosti“ – jeden sídelní objekt ??? (polozemnice), jeden hliník a další běžné (odpadní?) jámy s těžko identifikovatelnou funkcí (Čižmář Z. 1999b; Čižmář M. - Geislerová - Unger eds. 2000, 212-213; Matějíčková Šmíd 2000, 23).
5.3. Architektura Problematice domů lengyelské kultury se věnovala již řada badatelů. Pomineme-li romantické představy prvních archeologů o jámách příbytkových (Červinka 1926,5) a osamělou studii J. Böhma o domu z Pavlovic u Přerova (Böhm 1939, 1941), studium lengyelských staveb se naplno rozvinulo až v 50 a 60. letech 20. století s jejich prvními skutečnými objevy. V Čechách to byly domy v Klučově, Postoloprtech a v Bylanech, které 105
vyhodnotil Bedřich Soudský (Soudský 1969). Na Slovensku, na základě zjištění z výzkumů v Branči, je vyhodnotili Josef Vladár a Ján Lichardus, kteří provedli i první základní roztřídění lengyelských staveb do pěti typů – dlouhé pravoúhlé domy kůlové konstrukce, s anty na obou stranách dělené příčkou; obdobné domy jen se základovým žlabem; malé pravoúhlé domy se základovým žlabem,; malé pravoúhlé domy kůlové konstrukce a konečně malé polozemnice a zemnice (Vladár – Lichardus 1968, 313). V Rakousku stál na počátku objev domu ve Wetzleisdorfu (Urban 1980) a v Maďarsku domy ve Veszprému (Raczky 1974). S přibývající dobou počet nálezů stoupl a jejich přehled podává práce Celmense Lichtera, která shrnuje a třídí typické domy neolitu a chalkolitu jihovýchodní Evropy (Lichter 1993). Jsou zde jemu doposud známé domy z území Slovenska, Maďarska, Rumunska, Slovinska, Chorvatska a Bulharska, a zahrnuje tedy i část území lengyelské kultury. Jsou zde například publikovány domy ze Svodína, Branče, Budmeric, Zengővárkony a dalších lokalit, ale chybí zde domy ze slovenských Žlkovců, které nebyly ještě do té doby dostatečně publikovány (Pavúk 1999). Od počátku 90. let 20. století se počet identifikovaných lengyelských staveb opět zvýšil (Gábor – Farkas 2001; Neméth 1994; Carneiro 2003 ad.) a v poslední době se jim komplexně věnoval Juraj Pavúk (Pavúk 2003; 2009, v tisku). Na Moravě byly první půdorysy lengyelských domů rozlišeny u již zmiňovaném výzkumu v Pavlovicích u Přerova (Böhm 1939, 1941). Další byly nalezeny na výzkumu v Mohelnici – štěrkovně, ale v době svého objevu jim nebyla věnována dostatečná pozornost (Podborský 1984, 38; Stauble 1994). O tyto typy nálezů se začal zajímat až v 80. letech 20. století V. Podborský, který se snažil porovnat svá zjištění z výzkumů v Těšeticích-Kyjovicích s jinými lokalitami. Sesbíral dosavadní známé lengyelské stavby, porovnal je a roztřídil podle typologického, rozměrového a konstrukčního hlediska. Rozdělil je do osmi základních typů, přičemž umožnil ke každému typu i dvě varianty konstrukce - buď kůlové nebo žlabové (Podborský 1984, 29-37, obr. 1). Prvním typem jsou dlouhé, pravoúhlé domy s vnitřní příčkou. Objevují se i ve variantě s oboustrannými anty a řadí sem jak domy z Branče, tak i Wetzleisdorfu a Svodína. Druhým typem jsou středně velké, jednoprostorové pravoúhlé domy a jako jejich příklad uvádí dům z Pavlovic u Přerova. Třetím typem jsou dlouhé domy lichoběžníkovitého půdorysu, které navazují na předchozí vývoj a jsou rozšířeny ve značné části Evropy (od V Francie, přes SV Polsko a Čechy). Jako příklady uvádí polské, zejména Brześć Kujawski, a české lokality, Klučov, Postoloprty, Bylany a Březno u Loun. Čtvrtým typem domu je dům s apsidou a jako jejich příklady uvádí domy v Bylanech a ve Veszprému. Pátým typem jsou menší megaronové domy a prosté pravoúhlé domy a V. Podborský zdůrazňuje, že tato forma je prozatím zastoupena v lengyelské kultuře málo. Jako příklady 106
uvádí domy z Těšetic-Kyjovic a v Branči. Šestým typem jsou malé dvojlodní domy z Bulhar a Těšetic-Kyjovic. Sedmým typem jsou malé jednolodní domy z Branče, Těšetic-Kyjovic a rakouského Falkensteinu-Schanzbodenu. Konečně osmým typem lengyelského domu V. Podborský uvádí malé zemnice a polozemnice a jako příklad uvádí nálezy těchto objektů z Branče a Těšetic-Kyjovic. J. Pavúk zvolil při třídění lengyelských domů hledisko chronologické (Pavúk 2003, 2009, v tisku). Pro Lengeyl I jsou typickými příklady domy ze Svodína (Němejcová – Pavúková 1986, Abb.3), které dělí na dva typy a jejich varianty. Prvním typem jsou domy dvouprostorové či tříprostorové, pravoúhlého půdorysu a kůlové konstrukce s kůly umístěnými buď samostatně nebo v základovém žlabu. Tento typ dělí ještě na čtyři varianty (Typ 1a-d). Druhým typem je dvouprostorový dům se souvislým základovým žlabem datovaný do fáze stupně Lengyel Ib. Třetí typ představují půdorysy pravoúhlých dvouprostorových domů skládající se ze dvou dlouhých stěn, příčky a jedné krátké stěny. Další krátká stěna chybí. Závěry stěn domu u otevřené části jsou ukončeny velkými hlubokými jámami, které společně se středovou jámou v ose otevřené části domu tvořily trojúhelníkovitou konfiguraci, snad konstrukci nějakého poschodí. Obdobná středová jáma je i v uzavřené části domu a stál v ní zřejmě nosný kůl konstrukce půdy. S tímto typem domu se setkáváme zejména na sídlišti Lengyelu II v Žlkovcích a v modifikované podobě i jinde (Veszprém, Győr, Zengővárkony). J. Pavúk dělí tento typ na další tři varianty (Typ 3a-c). Jako variantu 3b vyděluje dům s vchodovým koridorem a malou předsíní, ke které zařazuje i domy z Hulína, Pravčic - Višňovců. Tento typ domu má delší časový vývoj a objevuje se od fáze stupně Lengyel Ib do Lengyelu III. Půdorysy domů Lengyelu IV (Epilengyelu) se liší od výše uvedených typů a jsou již svázány s regionálnímu kulturními skupinami. V ludanické skupině vyčleňuje J. Pavúk Typ 4 (dům pravoúhlé dvouprostorové konstrukce s příčkou a souvislým základovým žlabem a s anty, např. Branč) a Typ 5 (dům pravoúhlé dvouprostorové konstrukce s kombinovaným základovým žlabem a kůly), který dělí ještě do tří variant (typ 5a-c podle domů v Branči, Jelšovců, Budmeric). Ve skupině Balaton – Lasinja vyčleňuje Typ 6 (dům se souvislým základovým žlabem, bez příčky a s řadou kůlů na středové ose, např. Szombathely, Mosonszentmiklós-Pálmajor), Typ 7 (dvouprostorový dům se základovým žlabem, příčkou v jedné třetině a s kůly v ose stavby, např. Győr, Mosonszentmiklós) a Typ 8 (menší jednoprostorový dům, např. Győr, Zalavár). Pro území dolního Rakouska, kde se objevují vliv různých epilengyelských skupin a s nimi i pro ně typické půdorysy, vyčleňuje J. Pavúk jako nový Typ 9 (dům se základovým žlabem ze tří stran, bez vnitřní příčky a s 2 – 3 kůlovými jámami v ose domu, např. Schleinbach). Pro jordanovskou skupinu nevyčleňuje J. 107
Pavúk žádný nový typ, protože, podle jeho názoru, zde není příliš mnoho dokladů obytné architektury. Jen obecně popisuje, že jsou zde doloženy domy se základovým žlabem (Třebestovice, Dolní Věstonice). Jen zdánlivě, podle něj však může jít o domy jednoprostorové, protože se nedochovaly v celém půdoryse, a možná jedna z kratších obvodových stěn, je jen středovou příčkou původního dvouprostorového domu.
Na sledovaném území máme dosud identifikovány stavby nadzemní konstrukce (domy) na 9 lokalitách – Dolany – Za Benešovo, Za brankou; Hulín, Pravčice – Višňovce; Miňůvky – Křivky; Mohelnice – štěrkovna; Pavlovice u Přerova – Obransko; Seloutky – Záhumení, U planičky; Slavonín – Zahrady; Uničov – U pily a Určice – Nivky, U větřáku. Na dalších třech až čtyřech lokalitách – Hulín – U Isidorka; Krasice – U hřbitova; Ohrozim – Kobylí hlava a Troubelice – Padělky (?), jsou popisovány tzv. zemnice či polozemnice. Jejich zařazení mezi sídelní objekty však považuji za sporné. Nejkomplexněji byly prozatím prozkoumány půdorysy domů na lokalitě Hulín, Pravčice – Višňovce (obr. 1; Kalábek – Kalábková 2009, v tisku). Bylo zde identifikováno 17 půdorysů lengyelských nadzemních staveb. Osm půdorysů lze považovat za kompletní (struktury 4, 10, 33, 34, 35, 36, 37 a 45), tři se dochovaly ve značné části a lze odvodit jak jejich délku, tak i šířku (struktura 42, 44, 46), ze tří půdorysů se dochovala jen polovina (struktury 21/22, 31, 32) a ze tří jen středové příčky či kratší stěny (struktury 2, 3, 26).
Hulínské půdorysy lze rozdělit do šesti základních typů: První má pravidelný obdélný půdorys rozdělený středovou příčkou do dvou polovin, počet sloupů v kratších stěnách je 7 či 9. Zhruba ve středu každé místnosti je pak umístěn nosný sloup. Patří sem struktury 21/22, 32, 37, 44, 46 (obr. 2, 4). K tomuto typu stavby mohou s určitou pravděpodobností náležet i půdorysy struktur 26 a zřejmě i první stavební fáze struktury 4.
108
Obr. 1 Výsek z celkového plánu lokality Hulín, Pravčice – Višňovce s několika půdorysy lengyelských staveb.
109
Druhým typem je opět pravidelný obdélný půdorys rozdělený středovou příčkou do dvou polovin, ale jeho základ, kromě jam po samostatně vsazených sloupech, tvoří i základový žlab, do nějž jsou sloupy vsazeny. Počet sloupů v kratších stěnách je 9. V obou místnostech jsou pak na její středové ose dvě jámy po dvou nosných sloupech. Boční stěny stavby jsou ještě ve sloupové části půdorysu zesíleny další řadou sloupů. Tento typ struktury je na lokalitě zastoupen ve dvou případech, a to u struktury 4 (zřejmě v druhé stavební fázi) a 31 (obr. 2). Třetím typem jsou půdorysy s bočním přístavkem umístěným po pravé či levé straně jedné z místností. Vycházejí opět z pravidelných půdorysů rozdělených středovou příčkou do dvou polovin. Do středu obou místností byl pak opět vsazen nosný sloup, objevují se však i dva nosné sloupy na středové ose místnosti či jeden nosný a jeden „pomocný“ sloup v jeho těsné blízkosti. Základ přístavku je tvořen řadou 5-8 sloupů, která je rovnoběžná s delší stranou stavby. Tyto půdorysy lze rozdělit ještě do dvou variant, a to varianty tvořené pouze jámami samostatně vsazených sloupů a varianty se základovým žlabem. K tomuto typu půdorysů patří struktury 34, 35 a 36 (obr. 3). Čtvrtým typem jsou půdorysy s vchodovým koridorem. Jsou to opět pravidelné obdélné půdorysy rozdělené příčkou do dvou, tentokráte nestejně velkých částí, s oddělenou předsíní a bočním přístavkem. Vchodový koridorem je umístěný do středu jedné z kratších stran a ústí do „předsíně“. Patří sem struktury 33 a 45 (obr. 3, 4). I zde by bylo možné vyčlenit dvě varianty, ale protože jsou na hulínském sídlišti pouze dvě stavby tohoto typu, je další dělení trochu zavádějící. První (struktura 33) má půdorys tvořen kombinací jam po samostatně stojících sloupech a sloupech vsazených do základového žlabu. Počet sloupů u kratších stěn je 7. Místnost před vchodovým koridorem je rozdělena ještě jedním základovým žlabem do „předsíně“ a vchodový koridor je tvořen jak jámami po samostatných sloupech, tak i základovými žlaby se vsazenými sloupy. Druhá varianta (struktura 45) je jedinečná i díky své velikosti (délka až 72 m). Její půdorys tvoří pouze jámy po samostatně stojících sloupech, počet sloupů v kratších stěnách je 11 a větší je i počet nosných sloupů ve středové ose místností. Půdorys je kromě základního rozdělení navíc rozčleněn novými sloupovými řadami do dalších tří až čtyř prostor, přičemž ten nejbližší vchodovému koridoru by bylo možné ztotožnit s „předsíní“. Pátým typem je pravidelný obdélný půdorys malých rozměrů, rozdělený příčkou do dvou nestejných částí. Nemá ve středech jednotlivých místností nosné kůly. K tomuto typu náleží prozatím pouze struktura 10 (obr. 2). Další podobné malé stavby lze však ještě na sídlišti předpokládat. 110
Šestým typem je pravidelně lichoběžníkovitý půdorys vymezený pouze jámami po samostatně stojích sloupech na obvodu stavby. Jedná se pouze o strukturu 42 (obr. 4). Stavba není zřejmě vnitřně členěna. Pouze hypoteticky lze ke středovému členění přiřadit dvě sloupové jámy zhruba ve středu stavby. Stejně tak pouze hypoteticky lze jako nosný středový sloup označit jámu u kratší stěny půdorysu. Tyto sloupy však se stavbou nemusejí souviset. Půdorys nemusí být také zřejmě kompletní – u druhé štítové stěny chybí řada sloupových jam a prostor je otevřený. Je otázka, zda tato stavba byla vůbec dokončena, nebo zda se jedná o takovýto typ stavby.
Jak ukazuje rozmístění půdorysů na ploše hulínského výzkumu, nelze uvažovat pouze o jedné stavební fázi na tomto sídlišti. Několik půdorysů je v superpozici (struktury 2 a 3, struktury 21/22 a 26, struktury 42, 45 a 46). Na struktuře 4 jsou na první pohled rozeznatelné nejméně dvě stavební fáze (obr. 2), podobné je to zřejmě i u struktury 31 (obr. 2). Jako o současně stojících stavbách lze uvažovat tak pouze u strukturách 33, 34, 35 a 36 (obr.1). Jsou umístěny do volného prostoru, vzájemně se respektují, mají podobnou orientaci i způsob stavby. Výjimečnou stavbou na tomto sídlišti byla zcela jistě struktura 45. Výjimečná je nejen svými rozměry, které jsou o třetinu větší než u všech ostatních, ale i zcela odlišnou orientací od ostatních staveb a i svým umístěním ve středu identifikované osady. O výjimečnosti lze obdobně mluvit i u struktury 42. Je však natolik atypickou stavbou na hulínském sídlišti, že její zařazení do lengyelské kultury je sporné. S výjimečnostmi těchto staveb je spojena i jejich interpretace. Většinu půdorysů je možné přiřadit k půdorysům obytných staveb – domů. I když se v prostředí MMK uvažuje spíše o domech menších rozměrů a s velkodomy se příliš nepočítá (Podborský 1984; 1993, 128), v ostatních oblastech lengyelské kultury, díky jejich poměrně četným nálezům, jsou tyto stavby běžně jako domy interpretovány (např. Pavúk 1999, 2003, 2009, v tisku). Jak se však ukazuje, některé z těchto staveb mohly být budovány i s dalším záměrem. Domy v lengyelských rondelech například respektují zákonitosti jejich stavby, jsou záměrně upravovány do „správné“ polohy a orientace - např. domy v Žlkovcích a Svodíně (Pavúk – Karlovský 2004). Tyto praktiky nelze vyloučit ani při stavbě hulínských domů, zejména toho největšího (struktura 45). Jeho odlišná orientace, velikost i umístění v rámci osady k tomu jen vybízejí a bude to podrobeno dalšímu zkoumání.
111
Obr. 2 Půdorysy domů z Hulína, Pravčic – Višňovců. Struktura č. 2, 3, 4, 10, 21/22, 26, 31 a 32 (podle Kalábek – Kalábková 2009, v tisku).
112
Obr. 3 Půdorysy domů z Hulína, Pravčic – Višňovců. Struktura č. 33-37 a 44 (podle Kalábek – Kalábková 2009, v tisku).
113
Obr. 4 Půdorysy domů z Hulína, Pravčic – Višňovců. Struktura č. 42, 45 a 46 (podle Kalábek – Kalábková 2009, v tisku).
114
Přehled č. 4 Prozkoumaný Struktura Orientace půdorys
Vstupní Vstupní Přístavek Vzdálenost Přístavek Celková Délka přístavku Zkoumaná Šířka Poměr koridor koridor (délka podél délka stěny od domu stěny) šířka délka (m) (m) d./š. délka strany (m) (m) (m) (m) (m) (m) 7
2
SZ-JV
část
3
SZ-JV
část
4
S-J
celý
10
Z-V
celý
21/22
SZ-JV
polovina
26
SZ-JV
část
31
SV-JZ
polovina
27
19,5
7,5
32
SV-JZ
polovina
10,5
15
5,6
33
JZ-SV
celý
36,9
36,9
34
JZ-SV
celý
29,3
35
SV-JZ
celý
36
SV-JZ
37
10,25
Poznámka
8,84 dvě stavební fáze
8,34
8,34
8,34
20,9
5,85 původně dvě struktury 21 a 22
7,21 4,35
28,9
dvě stavební fáze?
5,66
5,1/1
29,3
5,88
37,1
37,1
celý
23,5
S-J
celý
17,2
42
SSV-JJZ
větší část
32,9
44
SZ-JV
větší část
45
JJV-SSZ
celý
72
72
46
JVV-SZZ
větší část
23,5
23,5
8
2,3
4,8
6,4
SZZ
4,98/1
4,96
3,8
JV
7,8
4,75/1
4,8
5,18
SZ
23,5
6,8
3,45/1
3,43
3,3
JV
17,2
4,16
4,13/1
4,4
8,6
SV
9,14 18
5,8 54,5
10,2
5,34/1
6,4
3,6/1
17,5
3,5
115
Soubor hulínských půdorysů nadzemních staveb je dosud na Moravě jedinečný. Takto velký počet staveb nebyl ještě na žádném z moravských sídlišť identifikován. Prozatím nejvíce nejbližších analogií je doložitelných na sídlišti Lengyelu II ve slovenských Žlkovcích (Pavúk 1999). Zde byly odkryty podobné, i když o něco menší, půdorysy staveb jak s vchodovým koridorem, tak i jednoduché dvojdílné dispozice. Objevil se zde i jeden půdorys s přístavkem (přístavbou, dům 72). J. Pavúk je podle svého třídění řadí k typu 3, a jeho variantám 3a a 3b (Pavúk 2009, v tisku). Na rozdíl však od žlkoveckých domů, nechybí těm hulínským viditelná konstrukce jedné z kratších stěn a domy jsou tak uzavřené po obou stranách. Dvoudílná obdélná dispozice staveb, kombinace základových žlabů a volně zapuštěných sloupů je však typická pro celou podunajskou lengyelskou oblast (srovnej Pavúk 2003, 2009 v tisku). K typickým domům epilengyelského období v Maďarsku patří například domy obdélné žlabové konstrukce (s vnitřními sloupy ve žlabech, nebo u žlabů). Jsou jak ve variantách jednodílného domu, tak i dvoudílných se středovou příčkou. Takovéto domy známe například ze Szombathlely (Gábor – Farkas 2001, 1.- 4. ábra) nebo z lokality Lébeny (Neméth 1994, Abb. 5, 10-12). Všechny tyto domy mají poměrně standardní velikost – šířka se pohybuje 6-9 m, délka 15 – 20 m. Zcela výjimečně se objevují přístavky na jedné či druhé straně domu. Kromě domu č. 72 v Žlkovcích, takovýto půdorys máme z lokality Wetzleisdorf (Urban 1980). Je však spíše interpretován jako dvorek či ohrada než přístavek (Podborský 1984, Pavúk 2009, v tisku). Přístavky u velkých dvouprostorových domů lze nalézt také na rössenském sídlišti na lokalitě Inden (Hampl 1989, 86, Katalog Nr. 59-61), ale i zde mají odlišnou konstrukci. Naproti tomu zesílení delších stěn staveb, které se u hulínských domů objevilo ve třech případech, není také zcela nic výjimečného. Dům se zdvojenou delší stěnou je znám např. z prototiszapolgárského sídliště v Lúčkách (Šiška 1968, 133-136, obr. 31) nebo z blíže nedatovaného neolitického sídliště Stary Zamek v Polsku (Hampl 1989, katalog Nr. 120) . Problematické je však zařazení hulínské stavby s lichoběžníkovitým půdorysem (struktura 42). Na první pohled nejjednodušší by bylo přiřazení této stavby k předchozímu období. Domy kultury lidu s vypíchanou keramikou měly však odlišnou konstrukci (vycházely z pětiřadé sloupové konstrukce, základový žlab býval na nejužší straně a podél stěn domů byly stavební jámy, srovnej např. Kazdová – Mateiciucová – Peška 2001, 29-37; Hampl 1989, katalog nr. 127 ad.). Lichoběžníkovité půdorysy staveb s celožlabovou základovou konstrukcí jsou pak známy z prostředí doznívající kultury vypíchané a nastupující kultury lengyelské, například v Čechách (Postoloprty, např. Hampl 1989, katalog Nr. 128) či 116
na severu v Polsku (Breść Kujawski, např. Hampl 1989, katalog Nr. 77-105). S lichoběžníkovitým půdorysem a žlabovým základem se setkáváme i v podunajské lengyelské oblasti. Na již zmiňované lokalitě Lébeny se objevil v rámci sídliště s obdélnými stavbami dvoudílné dispozice i jeden lichoběžníkovitý půdorys domu. Byl tvořen žlabem jen s několika kůly po bocích a jeho rozměry byly 10 x 20 x 12,5 x 20 m (Neméth 1994, Abb.10). Toto jsou však příklady celožlabových půdorysů a hulínský, díky své výhradně sloupové konstrukci, se přece jen odlišuje. Rozdílný je i v neuzavřenosti svého obvodu, protože delší z kratších stěn viditelnou konstrukci nemá. K tomu je však možné nalézt analogie v Žlkovcích, kde neexistence stop po konstrukci jedné štítové stěny, a tak předpokládaný otevřený prostor této části domu, je typická (Pavúk 1999, 175). Určitou shodu lze nalézt i v lengyelském půdorysu domu č. 92 v Březně u Loun (Pleinerová 1984, 17), který se shoduje dvěmi lichoběžníkovitými řadami sloupových jamek, ale již mu chybí kratší stěny. Tak jako v Hulíně, tak i na dalších lengyelských sídlištích jsou vedle velkých staveb běžné i stavby menších či malých rozměrů. Tyto skupiny domů byly často rozlišovány na Moravě. V. Podborský je popisuje jako jednodílné, s pravidelnými obdélnými půdorysy a s nosnými sloupy uprostřed, a dvojlodní vymezené trojicí řad sloupových jamek (Podborský 1984). Jednodílné půdorysy (malé i středně velké) lze podle něj identifikovat například v Těšeticích–Kyjovicích či v Pavlovicích u Přerova. Později jsou k nim přiřazovány i půdorysy (např. Dolní Věstonice, Koštuřík - Šebela 1992), u kterých, nejen podle mého názoru (srovnej Pavúk 2009, v tisku), nemusela být, jejich původní dvouprostorová dispozice, díky nedostatečnému výzkumu, rozlišena. Tím však nechci existenci těchto typů domů popírat, spíše upozornit na potřebu některé, již publikované, půdorysy zkontrolovat. Obdobné jednoprostorové domy jsou popisovány i v Rakousku. Například na lokalitě Münchendorf byl objeven půdorys domu vymezený žlabem s délkou 14,87 m, šířkou 6,15-6,70 m a orientací SJ. Další podobné domy jsou z lokalit Pottenbrunn (15x7,5 m, JJV-SSZ) a Unterradlberg (21x6 m, JV-SZ; Carneiro 2003). K malým dvojlodním domům jsou někdy přiřazovány stavby ze starolengyelského sídliště v Popůvkách, kde bylo zjištěno minimálně 7 půdorysů domů s nadzemní dřevěnou konstrukcí, rozměry 10 x 4 m a orientaci SV – JZ (Čižmář Z. 2006, 18; Čižmář M. – Geislerová eds. 2006, 249-250, Palečková 2008). Jejich datace do MMK díky přítomnosti i sídliště LnK je však sporná (Palečková 2008, 104). K domům menších rozměrů a jednodílné, popř. dvojlodní, dispozice patří i zbývající půdorysy objevené na sledovaném území: V Mohelnici – štěrkovně z více než 18 objevených půdorysů nadzemních domů sloupové konstrukce jsou nejméně dva (č. 4 a 14) přiřazovány lengyelské kultuře (Stauble 117
1994). Od lineárních domů se odlišují jinou konstrukcí a menšími rozměry. Bohužel v dnes dostupné dokumentaci se zachoval pouze dům č. 14 (obr. 5). Měl obdélný půdorys, rozměry 5x 8 m a orientaci delší osy ve směru JV – SZ. Jeho obvodovou konstrukci tvořil větší počet sloupů, poměrně hustě posazených vedle sebe. Nosné sloupy střešní konstrukce byly rozpoznány pouze dva ve středu kratší stěn. U tohoto domu byla zachována destrukce spodních částí jeho mazanicových stěn. V Seloutkách jsou popisovány dva půdorysy staveb nadzemní sloupové konstrukce datované jak do počátků Epilengyelu, tak i MMK, IIA. Podle popisu Z. Čižmáře jeden z domů byl orientován v ose S-J se vstupem ze severní strany. Celkové rozměry stavby činily 7,5 x 4 m. Vstup měl šířku 0,7–0,8 m a byl konstruován z dvojic kůlů. Obvodové stěny byly tvořeny jednotlivými dřevěnými kůly (sloupy?), rozmístěnými ve vzdálenosti 0,5 – 1,7 m od sebe. Kůly byly vsazeny do kůlových jamek o průměru kolem 40 cm a hloubce od 15 cm do 32 cm od zjištěné úrovně podloží. Vnitřní konstrukci, která držela hřeben střechy, tvořily dvě řady kůlů, z nichž některé jsou o jednu třetinu hlubší než kůly z obvodové konstrukce (Čižmář Z. 2001, 236). Další půdorys domu byl identifikován na lokalitě mladšího stupně MMK Určice – Nivky, U Větřáku. Jak popisuje M. Šmíd, výzkumem byla zachycena pouze část půdorysu. Páteří celé stavby byla řada kůlů (sloupů?) postavených v řadě za sebou od severu k jihu. Dva z nich byly zapuštěny až do 1 m hloubky. První nosný kůl stál v J průčelí stavby, druhý, kolem nějž byly i další menší kůly, byl od prvního vzdálen 5,5 m. Vzdálenost mezi krajními kůly byla 8,5 m. Konstrukční prvky podélných stěn se nacházely ve vzdálenosti 3,2-3,4 m od středové osy. Z uvedených údajů M. Šmíd vyvozuje, že se mu podařilo zachytit přibližně 7 m širokou a nejméně 8,5 m dlouhou stavbu. Základním stavebním prvkem byly dřevěné kůly, které tvořily konstrukci obvodových stěn a nesly i sedlovou střechu. Jižní stěna domu byla rovná. Severní část domu byla ale zničena. Vzhledem k pravidelným intervalům mezi kůly (2,5 - 3 m) a k proporční vyváženosti stavby lze skutečnou délku domu odhadnout na 14-15 m (Šmíd 2002e, 175; Čižmář M. - Geislerová eds. 2006, 291). Stavba zřejmě jednoprostorové sloupové konstrukce byla nalezena i na mladolengyelském sídlišti Miňuvky – Křivky. Dům měl pravidelný obdélný půdorys a byl orientovan delší osou ve směru SZ-JV. Ze stavby se zachovaly řady kůlů SV a SZ stěny a jedna jamka JZ stěny. Jeho rozměry bohužel nejsou uváděny (Tajer 2007a, 363-364).
118
Obr. 5 Půdorys domu č. 14 z Mohelnice – štěrkovny (podle Stuchlík a kol. v tisku).
Na sídlišti Jsk v Uničově – U pily byly objeveny dva půdorysy domů nadzemní sloupové konstrukce. První měl rozměry 8,4 x 6,1 m a byl orientován delší osou ve směru SZ – JV. Byl tvořen třemi řadami sloupových jam, z nichž každá měla obvykle čtyři sloupy, a lze ho přiřadit k domu dvojlodní dispozice. Z druhého, díky tomu, že byl umístěn při severním okraji zkoumané plochy, se dochovala jen jedna řada tří sloupových jam o délce 2,5 m a orientace SZ – JV (Kalábková – Kalábek 2004). Na lokalitě Slavonín – Zahrady, Arbesova ulice byl prozkoumán obdélný půdorys domu orientovaný SZ-JV a vymezený mělkým žlábkem (hloubka 10 – 20 cm, šířka 34 – 60 cm) s neúplnými rozměry 9,25 × 3,4 m (JV konec domu nemohl být prozkoumán, protože
119
zasahoval za hranici zkoumané plochy). Sídliště je podle předběžné prohlídky materiálu datováno do Jsk, II. st. (Vránová 2009, v tisku). Posledním popisovaným domem je malý obdélný půdorys nadzemní stavby s kombinovanou žlabovou a sloupovou konstrukcí na jordanovském sídlišti v Dolanech – Za Benešovým, Za brankou. Bohužel nálezová situace zde byla velmi komplikovaná a bližší charakteristiku k této stavbě nelze podat (Kalábek 1998; 1999a; 2001b; 2005a, 63-64, obr. 2).
Jako další typy možných obydlí jsou popisovány zahloubené objekty pravidelného tvaru s rovným dnem a stopami po možné vnitřní konstrukci. Na příkladu nálezů z Těšetic – Kyjovic je V. Podborský zařadil mezi zemnice či polozemnice (např. Podborský 1984, Kuča 2007). Příkladů takovýchto popisů objektů je i v naší odborné literatuře mnoho - například polozemnice pravidelného obdélného tvaru s rozměry 3 x 2,4 x0,7 m a s vnitřní kůlovou konstrukcí z lokality Mokrá – lom VI (Čižmář Z. 2000, 20-21, obr. 11), zemnice z Modřic, která kromě obdélného půdorysu měla i trámové kapsy a vstupní rampu (Čižmář Z. 2006, 19), či polozemnice ze sídliště v Mašovicích – Pšeničném s destrukcí topeniště, s krátkými palisádovými žlaby na severní straně objektu a s početnou kolekcí keramiky typu nepravá terra sigillata (Čižmář Z. 2006, 20). Spíše však než jako objekty se sídelní funkcí, bych je řadila, ve shodě např. s I. Rakovským (Rakovský 1985, 23 ad.), I. Pavlů a M. Zápotockou (Pavlů ed. – Zápotocká 2007, 59) či J. Pavúkem (Pavúk 2009, v tisku), k objektům hospodářského charakteru – jako možné dílny, sklady či sýpky. Jak již bylo uvedeno, na sledovaném území se o tomto typu objektů dá uvažovat pouze na několika lokalitách. V Troubelicích měl nepravidelný obdélný půdorys delší stranou orientovaný ZSZ – VJV a rozměry cca 9 x 5 m (obr.6). Na JV straně byla stěna protažena v oblý výklenek, stejně jako na protější straně. Podle dokumentace a původního popisu se zdá, že se původně jednalo o tři různé jámy, z nichž dvě (jáma při výklenku a kruhová jáma v JZ rohu) dosahovaly hloubky až 1,15 m. Největší jáma bývá interpretována jako sídelní objekt, protože jeho dno tvořila pevná červeně zbarvená mazanicová kra (podlaha), zatímco ostatní dvě jámy neměly dna upravena a v jejich výplni se našly pouze zlomky mazanic. Podle dokumentace se však zdá, že podlaha nepokrývala celé dno pravoúhlého objektu a že měla volný západní pruh (Kalábková 2008b, 55). Na lokalitě Hulín – U Isidorka měl tento objekt dřevěnou konstrukci s kůly umístěnými v rozích objektu (Berkovec 2005, NZ, archiv ACO; Berkovec - Peška 2006, 126-125). Jako pravidelný objekt s rovným dne je popisována jáma („polozemnice“) z lokality Ohrozim – Kobylí hlava (Fojtík 2005, 65-67). O typu polozemnice uvažuje Z. Čižmář v případě lokality Krasice – U hřbitova, Krasické ulice, kde byl tento typ 120
stavby vymezen jako nepravidelně obdélný objekt s příčnými žlaby a kůlovými jamkami ve dně a s rozměry 3,12 x 3,06 x 0,35 m (Čižmář - Geislerová - Unger eds. 2000, 213).
Obr. 6 Původní dokumentace zahloubeného objektu v Troubelicích – Padělkách (podle M. Maneth).
121
5.4. Zahloubené objekty
Nejčastějším typem objektů na zkoumaných lengyelských sídlištích jsou zahloubené jámy různých tvarů, a tedy i funkcí. Obvykle se rozlišují kůlové a sloupové jamky, jámy zásobní (sila), hliníky, žlaby, žlábky a příkopy, pece a jámy s blíže nespecifikovatelnou funkcí (srovnej Pavlů ed. – Zápotocká 2007, 58-59). Kůlové a sloupové jamky jsou nejčastějším objektem na zkoumaných sídlištích sledovaného regionu (srovnej např. Kalábková – Kalábek 2004, tab.1). Většinou jsou pozůstatky po půdorysech nadzemních staveb, které pouze občas dokážeme rekonstruovat. Většina těchto objektů však zůstává bez bližšího zařazení a jejich využití v rámci lengyelského sídliště nebývá zdůvodněno. Jejich rozměry jsou závislé na podmínkách výzkumu a nelze je nijak generalizovat (to platí i pro další zahloubené objekty na jednotlivých lokalitách). Zajímavostí pro čtenáře však může být, že na lokalitě Hulín, Pravčice – Višňovce měly hlavní nosné sloupy konstrukce domů dochované jamky i o průměru 0,90 m a hloubce 1,1 m (Kalábek 2009, NZ, archiv ACO). Typickými objekty jsou zásobní jámy (sila). Na dosavadních výzkumech byly objeveny ve dvou základních typech, s vakovitým a hruškovitým profilem a rovným dnem (určeno podle Kódu popisů objektů, Procházková – Vitula 2001, 58). Na výzkumu v Držovicích – U hřbitova se objevily i ve variantě se schodovitým stupněm a pozůstatky konstrukce po zastřešení (např. objekty č. 519 a 520, Šmíd – Čižmář 1999, NZ, archiv ÚAPP Brno). K typickým objektům patří také hliníky. Jedná se o rozlehlá soujámí, mající rozlohu obvykle několik desítek m2. V hlinících bývá ukryto také obvykle největší množství nálezového materiálu, který se sem dostal buď záměrně (úklidem obyvatel sídliště), nebo splachy a erozí z plochy sídliště. Jak již bylo řečeno, hliníky byly využívány i delší dobu, a je obvyklé v nich nalézat materiál z různých období (viz. např. obj. 572 v Držovicích – U hřbitova; Šmíd – Čižmář 1999, NZ, archiv ÚAPP Brno). Otevřenou otázkou je existence stavebních jam na lengyelských sídlištích. Tyto typy objektů jsou spíše z lengyelských sídlišť vylučovány (srovnej např. Podborský 1993, 124). M. Šmíd je však zmiňuje na lokalitě Slatinky – Močílky (Čižmář M. – Geislerová eds. 2006, 271) a o stavebních jamách mluví i J. Peška s M. Bémem na lokalitě Kladníky – Záhumenky, Na kopci (Peška – Bém 1999a, 278). Jde však spíše o malé hliníky, protože tyto objekty nedoprovázejí žádný identifikovatelný půdorys stavby.
122
O žlabech a příkopech již byla řeč a není nutné jejich popisy na tomto místě opakovat. Novou informací je však popis krátkých hrotitých žlabů, jejichž funkce je sice dosud neobjasněná, ale na lengyelských sídlištích se s nimi setkáváme poměrně často. Na námi sledovaném území byly objeveny např. na lokalitách Smržice – Přední u cihelny (Šmíd 1997, 123), Slatinky – Močílky (Čižmář M. – Geislerová eds. 2006, 272) a snad i v Prostějově – Za kovárnou (obj. IV, Šmíd 1991a). Smržické žlaby byly shodně orientovány delší osou S – J, měly hrotité dno a jejich délka byla 1,7 a 2 m a šířka 0,55 a 0,60 m. O liniových útvarech mluví i D. Parma na lokalitě Tištín – Díly od Ivanovic, kde zjistil dva objekty tohoto typu, které byly orientovány severojižním směrem a měly délky 2,5 a 5 m, hloubky 0,4 a 1,3 m (Bálek a kol. 2003, 145). I když jeden z nich měl lichoběžníkovitý profil, domnívám se, že je můžeme zařadit k tomuto typu objektů. Poměrně málo dokladů máme o lengyelských pecích ze sledovaného území. O. Šedo prozkoumal jednu na sklonku 80. let na lokalitě Drnovice – Končiny (Rumainová – Šedo 1993, 126). Další jsou zmiňovány z Mohelnice – štěrkovny (Stuchlík a kol. v tisku). Jejich detailnější popis však bohužel není k dispozici. Pece jsou zmiňovány i z lokality Lýsky (Jašková 1970, 9). Jejich datování do lengyelské kultury je však sporné a budou náležet spíše LnK. Další dvě pece byly prozkoumány v rámci hliníků Jsk na lokalitě Pavlovice u Přerova – Dílce (Peška - Bém 1999b, 289). Jedna pec byla prozkoumána i v Kostelci na Hané – Rolnické cihelně (Šmíd 1978) a jejímu popisu se věnuji v následující části této kapitoly. Poměrně často popisovaným objektem na lengyelských sídlištích jsou jámy s blíže nespecifikovatelnou funkcí. Jsou mezi ně řazeny objekty atypického tvaru a zařazení, ve kterých se objevuje běžný sídlištní materiál. Do této kategorie patří malá soujámí dvou tří jam, mělké jámy s mísovitým profilem, ale i hlubší s nepravidelným profilem. Občas jsou tyto jámy popsány sekundárně i jako výrobní objekt díky svému inventáři. Takto je interpretována například jáma s nálezem kumulací závaží z vertikálního tkalcovského stavu na lokalitě Dolany – Za brankou, Za Benešovým (Kalábek 1998, 113). Z lengyelských sídlišť známe i nálezy studní. Na sledovaném území není sice takovýto objekt identifikován, známe jej však např. ze zápodomaďarské lokality Lébény, jejíž datování odpovídá, díky nálezům červeno-bíle malovaného pohárku a amfory, do druhého stupně lengyelské kultury, na úrovni naší MMK, IIA (Neméth 1994, 241, Abb. 3, 4). Studna měla nepravidelný kruhový půdorys o průměru 1,2 m, nepravidelný profil (nejprve mísovitý, pak hruškovitý a v závěru kotlovitý) a zjištěnou hloubku 2 m.
123
5.5. Popis jednotlivých terénních akcí a jejich výsledků, spolu s popisem sídlištních objektů z lokalit na katastru Kostelce na Hané
1. Kostelec na Hané – Niva Akce: sběr, počátek 90. let 20. století, M. Šmíd – popis: povrchový sběr – nálezy: zlomky keramických nádob, BI – uloženo: MPP, inv.č. 087030–087042 – tabulka: 32
2. Kostelec na Hané – Prostřední pololány Akce: výzkum pohřebiště doby římské, 20. léta 20. století, Antonín Gottwald – umístění: na ploše pohřebiště – popis: velmi chudá černá kulturní vrstva s nálezy – nálezy: zlomky keramických nádob, ŠI, BI – uloženo: VMO, inv.č. A 52802–52803; 53328–53329 – interpretace: kulturní vrstva – tabulka: 74:1, 3
Akce: sběr, polovina 90. let 20. století, M. Kalábek – popis: povrchový sběr – nálezy: zlomky keramických nádob – uložení: MPP
Akce: Vodovod Pomoraví, 1995–1996, M. Šmíd Obj. č. 7 – umístění: 85 m severně od budoucí zrychlovací stanice, severně od silnice do Hluchova – popis: rýha porušila rozsáhlý objekt; po začištění byla na profilech zjištěna jáma, která měla charakter hliníku se dnem v několika úrovních; objekt byl prozkoumán 1,2 m od hrany výkopu východním směrem; jeho výplň byla zvrstvená – pod 40 cm vrstvou ornice byl tmavě hnědý zásyp, pak hnědý a šedohnědý, u dna byly sprašové čočky; nejvyšší procento nálezů se koncentrovalo na rozhraní tmavohnědé a hnědé vrstvy; zlomky keramiky s dochovanou malbou byly nalezeny ve spodní části objektu. – zjištěné rozměry: šířka východního profilu 3,20 m, maximální hloubka 1,40 m 124
– orientace: pravděpodobně východ – západ – nálezy: zlomky keramických nádob a závaží, BI, ŠI, KPI, zvířecí kosti, mazanice, barvivo – uloženo: MPP, inv.č 140426–140598 – interpretace: rozsáhlý sídlištní objekt (hliník) – tabulka: 40 – 46 Obj. č. 1 – umístění: 34 metrů jižně od krajnice silnice do Hluchova – popis: na profilu se jevil jako tmavě hnědý zásah, zapuštěný 45 cm do sprašového podloží, které bylo v těchto místech kryto 45–50 cm vrstvou šedohnědé hlíny, výplň kompaktní s ojedinělými hrudkami mazanice, dno nerovné – zjištěné rozměry: délka 570 cm – nálezy: zlomky keramických nádob – uloženo: MPP, inv.č. 093817–093826 – interpretace: rozsáhlý sídlištní objekt (hliník) – tabulka: 33 Obj. č. 2 – umístění: 125 metrů jižně od krajnice silnice do Hluchova – popis: tmavě hnědý zásyp zasahoval až na dno výkopu do hloubky 150 cm pod úrovní dnešního terénu, jeho výplň tvořila tmavá šedočerná prachová hlína s popelovitou vrstvou na úrovni podloží – zjištěné rozměry: téměř 8 m – nálezy: zlomky keramických nádob – uloženo: MPP, inv.č. 093827–093843 – interpretace: rozsáhlý sídlištní objekt (hliník) – tabulka: 34
Akce: DOK 4 Vyškov – Olomouc, 1996, M. Šmíd Obj. č. 1 (KON 500 – 101, 102, 103) (obr. 5:1) – umístění: jižně od silnice do Hluchova – popis: rozsáhlý objekt se sklípkovitými zahloubeninami, všeobecně se šikmými stěnami v zahloubeninách i podhloubeným; rovným nebo mírně mísovitým dnem s ostrými hranicemi; výplň tvořila tmavě hnědá prachová hlína v maximální mocnosti 60 cm s nahodilými uhlíky a 125
Obr. 7 Vybrané dokumentace objektů z Kostelce na Hané. 1 – Prostřední pololány obj.č. 1; 2 – Rolnická cihelna obj.č. 1; Trněnka –Hanákova cihelna obj. č. K 6
126
mazanicí a s tenkými mikrovrstvičkami žluté spraše o maximální mocnosti 10 cm spolu s vrstvou železitých vápenných konkrecí o maximální síle 10 cm – zjištěné rozměry: 420×140 cm, maximální hloubka 112 cm – orientace: pravděpodobně sever – jih – nálezy: zlomky keramických nádob, textilní keramika (závaží, přeslen), BI, ŠI, malakofauna, barvivo (bílé?), mazanice, zvířecí kosti (17 ks) – uloženo: MPP, inv.č 141327 – 141395 – interpretace: rozsáhlý sídlištní objekt (hliník) – tabulka: 47 - 55
Obj.č. 2 (KON 501 – 105) – umístění: jižně od silnice do Hluchova – popis: zbytek jámy oválného tvaru s výplní v podobě hnědé prachové hlíny s nahodilými drobky mazanice (podorniční vrstva) – zjištěné rozměry: 97×57 m, maximální hloubka 12 cm – orientace: sever – jih – nálezy: zlomky keramických nádob, mazanice – uloženo: MPP, inv.č 141403 – 141416 – interpretace: blíže neurčitelný sídlištní objekt – tabulka: 56
Akce: sběr, konec 90. let, P. Fojtík – popis: povrchový sběr – nálezy: zlomky keramických nádob – uložení: MPP
3. Kostelec na Hané – Rolnická cihelna Akce: různé výzkumy, 1908 – 1933, A. Gottwald, K. Dobeš, K. Loníček – umístění: v cihelně – popis: řada objektů – vyzdvihnuty „opálené kameny“, „jámy“, „velká jáma“ – nálezy: zlomky keramických nádob, plastik, textilní keramiky, ŠI, BI, KPI – uloženo: VMO, A 52791–52793, A 52326–53327, A 53150 – 53248, A 53530–53623, (plus zřejmě další materiál pouze obecně označen jako Kostelec); MPP – kat.č. D 75–77, D117 ??? 127
Akce: záchranný výzkum MPP, 1976, M. Šmíd Obj.č. 1 (obr.5:2 ) – umístění: severní stěna hliníku bývalé cihelny – popis: zkoumána západní část objektu, byla lichoběžníkovitá s kolmými stěnami a šířkou 180 cm, východní strana byla zaoblená a k povrchu nálevkovitě rozšířená. Směrem jižním vybíhala z objektu mazanicová kra o rozměrech 190×110 cm, která byla v místě narušení těžbou spraše přerušena sprašovým blokem; dno objektu bylo rovné, ve východní části oválně prohloubené; výplň bylo možné rozdělit na základě strukturální skladby půdy a na základě získaného materiálu do dvou základních vrstev (A a B) – horní vrstvu A o mocnosti 45 cm tvořila tmavá hutná hlína, promíchaná četnými zlomky mazanice a keramiky; spodní vrstva B o mocnosti 50–80 cm byla šedohnědého zbarvení a obsahovala větší množství keramiky, uhlíků a zvířecích kostí; mnoho keramiky bylo nalezeno i pod mazanicovou krou a jednalo se většinou o silnostěnné nádoby zdobené bílou pastózní malbou (vrstva C) – zjištěné rozměry: délka 430 cm – orientace: východ – západ – nálezy: zlomky keramických nádob, textilní keramika (přeslen, závaží), ŠI – uloženo: MPP, inv.č. 001228 – 001244 – interpretace: rozsáhlý sídlištní objekt (hliník) – tabulka: 1 – 6
4. Kostelec na Hané – Za cihelnou Akce: Vodovod Pomoraví, 1995–1996, M. Šmíd Obj.č. 3 – umístění: 200 m směrem západním od kontrolní šachty u silnice do Stařechovic – popis: na profilech výkopu rýhy se vyrýsovala mísovitá jáma s nepravidelně modelovaným dnem v absolutní hloubce 1,50 m; výplň tvořila tmavě hnědá až černá hlína s kousky mazanice; nálezy se nacházely v úzkém pruhu 0,30 m nade dnem; objekt byl pouze ovzorkován – zjištěné rozměry: na úrovni podloží měl délku 6,80 m – nálezy: zlomky keramických nádob – uloženo: MPP, inv.č. 140367–140388 – interpretace: rozsáhlý sídlištní objekt (hliník) – tabulka: 36 - 37 128
Obj.č. 4 – umístění: vzdálen 315 m směrem západním od kontrolní šachty u silnice do Stařechovic – popis: výkop objekt rozdělil na dvě části, větší severní, menší jižní; nepravidelná, široce oválná jáma s oblým dnem a mísovitou prohlubní v severní části; zásyp byl tmavě hnědý až černý s nálezy v horní polovině – zjištěné rozměry: 2,70 x 2,20 m, hloubka 1,10 a 1,35 m – orientace: severovýchod – jihozápad – nálezy: zlomky keramických nádob, část trůnu, ŠI – uloženo: MPP, inv.č. 140389–140409 – interpretace: rozsáhlý sídlištní objekt (hliník)? – tabulka: 39
Obj.č. 5 – umístění: ve vzdálenosti 350 m západním směrem od kontrolní šachty u silnice do Stařechovic – popis: z větší části byl zničen výkopem, nálezový materiál byl získán pouze z vyhozené zeminy; po obou stranách rýhy zůstaly zachovány jen mělké prohlubně , které zasahovaly jen 0,30 m do sprašového podloží; zásyp byl tmavě hnědý, zřejmě nezvrstvený; zřejmě šlo o široce oválnou jámu se dnem v hloubce cca 1 m pod úrovní dnešního terénu – nálezy: zlomky keramických nádob – uloženo: MPP, inv.č. 140410–140418 – interpretace: sídlištní objekt s blíže neidentifikovatelnou funkcí – tabulka: 39:1, 2
Obj.č. 6 – umístění: ve vzdálenosti 545 m západním směrem od kontrolní šachty u silnice do Stařechovic – popis: kruhová jáma s válcovitým hrdlem a se stěnami ubíhajícími do stran; rovné po obvodu jen mírně zvednuté; dno přecházelo oble v boční stěny; zásyp tvořila tmavě hnědá až černá hlína přecházela ke dnu v hnědou až popelovitou se sprašovými lavicemi a čočkami – zjištěné rozměry: průměr hrdla 1,40 m; průměr dna 1,60 m; hloubka 1,60 m – nálezy: zlomky keramických nádob, ŠI – uloženo: MPP, inv.č. 140419–140425 129
– interpretace: zásobní jáma – tabulka: 39:3
5. Kostelec na Hané – Záhumení Akce: výzkum, 1922, A. Gottwald – umístění: poblíž chodníku do Stařechovic – popis: čtyři jámy – nálezy: zlomky keramických nádob, textilní keramika (závaží), ŠI, BI, KPI, barvivo – uloženo: VMO, inv.č. A 52691–52693, 52752–52788, 52804–52811, 52986–53002, 53020– 53022, 53024–53038, 53105–53147, 53319–53325, 53812–53820; MPP, 006118–006120, 006184, 006235–006237, 006274–006275 – interpretace: blíže neidentifikovatelné sídlištní objekty
6. Kostelec na Hané – Srážka Akce: pozorování, desátá léta 20. století, A. Gottwald – popis: tři velké rozorané jámy – nálezy: bez nálezů – „obsah jejich bude zrovna tak pranepatrný jako v předešlých“
7. Kostelec na Hané – Za branou Akce: výzkumy, 1907–1930, A. Gottwald – umístění: Kvapilova, Rozehnalova a Vykopalova zahrada; Nepustilovo pole, Pyroldovo pole – popis: kulturní vrstva, sídlištní objekty, dvě ohniště – zjištěné rozměry: „jedna jáma 5 m dlouhá“ – nálezy: zlomky keramických nádob, textilní keramika (závaží), BI, ŠI – uloženo: MPP, inv.č. 006153, 006188, 006185, 006195, 006202, 006232?, 006234; VMO, inv.č. A 53529 – interpretace: blíže neurčitelné sídlištní objekty, hliník, ohniště, kulturní vrstva
8. Kostelec na Hané – Přední díly Akce: sběr, 70. léta 20. století, A. Šrot – popis: povrchový sběr – nálezy: zlomky keramických nádob – uloženo: ? 130
9. Kostelec na Hané – Trněnka Akce: sběr a výzkum, dvacátá léta 20. století, A. Gottwald – umístění: po obou stranách chodníku na Trněnce – popis: rozorané jámy – nálezy: zlomky keramických nádob, textilní keramika (závaží), ŠI, BI – uloženo: MPP, inv.č. 006233, 0033153; VMO, inv.č. A 52800–52801 – interpretace: blíže neurčitelné sídlištní jámy
Akce: výstavba mateřské školy, 1976, A. Prudká – umístění: plocha stavby v poloze Kozí Brada – popis: nálezy při skrývce – nálezy: zlomky keramických nádob – uloženo: ? Akce: Plynovod Kostelec na Hané – Čechy pod Kosířem Obj. č. K 6 (KON 6 – 120,121) (obr. 5:3) – umístění: poloha Hanákova cihelna – popis: v rýze plynovodu byl porušen objekt kruhového půdorysu; ústí bylo trychtýřovité, ke dnu šikmé, stěny byly pohloubené; dno bylo rovné, u přechodu dna ke stěně mírně mísovité; výplň tvořila šedohnědá, středně ulehlá prachová hlína s minimálním množstvím nálezů, která byla prostoupená mikrovrstvičkami prachové hlíny promísené se spraší – zjištěné rozměry: průměr ústí 118 cm, dna 146 cm a hloubka 77 cm – orientace: – – nálezy: zlomky keramických nádob, zvířecích kostí a mazanice – uloženo: MPP, inv.č. 143251–143265 – interpretace: zásobní jáma – tabulka: 57
Akce: sběr, konec 90. let, P. Fojtík – popis: povrchový sběr – nálezy: zlomky keramických nádob – uložení: MPP
131
10. Kostelec na Hané – K Čelechovicím Akce: Vodovod Pomoraví, 1995–1996, M. Šmíd Obj.č. 1 – umístění: proti prvnímu bloku bytovek ve směru do Čelechovic na Hané, byl vzdálen 100 m východně od zlomu vodovodního řadu před obchvatem hřbitova – popis: objekt byl pouze ovzorkován; mísovitá jáma zasahovala 0,9 m pod úroveň dnešního terénu; ve střední části byl 0,2 m nade dnem objeveno torzo pohárku – zjištěné rozměry: v profilu 1,5 m široká jáma – nálezy: zlomky tenkostěnného pohárku – uloženo: MPP, inv.č. 140366 – interpretace: sídlištní objekt s blíže neidentifikovatelnou funkcí – tabulka: 35
132
6. Pohřby na sídlištích S prvními zmínkami o pohřbech na lengyelských a epilengyelských sídlištích na sledovaném území se setkáváme již v pracích I. L. Červinky (Červinka 1900, 1908 ad.) a A. Gottwalda (Gottwald 1906, 1924 ad.) na počátku 20. století. Týkají se však pouze lokalit na Prostějovsku (Čechůvky, Lešany, Němčice na Hanou a Sněhotice). Další se objevují až ve 30. letech na Litovelsku (Odrlice; Schirmeisen 1934, 29), ve 40. letech na Uničovsku (Medlov, Brníčko; Schirmeisen 1943, 102; Trňáčková 1962; 1963b) a v 50. letech na Kroměřížsku (Hulín, Hradisko u Kroměříže; Spurný 1953, 1958). Jejich částečný soupis a vyhodnocení provedla na počátku 60. let Z. Trňáčková (Trňáčková 1962, 221-222) a datování upřesňovaly komplexní práce V. Podborského a P. Koštuříka (Podborský 1970, Koštuřík 1972 ad.). Ojedinělé nálezy jsou evidovány pak v 80. letech (Olomouc; Bláha – Koštuřík – Černý 1986) a na počátku 90. let (Prostějov, Mostkovice; Šmíd 1991a). Čtyři nové lokality byly objeveny při výzkumech AC Olomouc na sídlištích Dluhonice – Dolní Újezd (Schenk a kol. 2007), Hulín, Pravčice – Višňovce (Kalábková – Kalábek 2009, v tisku), Slavonín – U statku (Vrána 2006, 132) a Slavonín – Zahrady, Arbesova ulice (Vránová 2009, v tisku). Další hroby byly identifikovány na již známé lokalitě s doklady lengyelských pohřbů, na sídlišti Čechůvky – Kopaniny (Šmíd 2005, 226, obr. 10). Této problematice se věnovala již řada badatelů. Na Moravě ji shrnul V. Podborský (Podborský 1993a, 132-136, Podborský 1993b, 159), v Rakousku Ch. Neugebaur-Maresch a E. Ruttkay (Lenneis – Neugebaur-Maresch – Ruttkay 1995, 93-99, 114, 120), na Slovensku J. Kličová (Kličová 2001), v Čechách M. Zápotocká (Zápotocká 1998), ve Slezsku V. Janák (Janák 2001, 325-326; 2005a) a v Polsku A. Kulczycka-Leciejwiczova (KulczyckaLeciejwiczova 1979, 161-164). Pohřby na sídlištích se dají rozdělit do několika kategorií – kostrové nebo žárové hroby v hrobových jámách v areálu sídliště; symbolické hroby (kenotafy); lidské skelety v sídlištních objektech uložené pietně či nepietně; pohozené lidské kosti v sídlištní vrstvě; lidské kostrové pozůstatky v jeskynních sídlištích; doklady stavební oběti; hromadné pohřby v areálu sídliště; pohřby zvířat buď samostatné nebo společné s lidmi (Kličová 2001, 219). Na mnou sledovaném území se mohou objevit, vyjma snad pohřbů v jeskyních, všechny výše zmíněné kategorie. Dosud jsou však doloženy pouze pohřby v hrobových jamách na sídlišti, pohřby v sídlištních objektech, hromadné pohřby a pohřby se zvířetem. V současné době eviduji 17 lokalit (viz. Katalog lokalit). Kromě již citovaných sem patří i
133
Obr. 8 Dokumentace hrobu a nalezeného pohárku s tabulkou absolutní datace ze sídliště Hulín, Pravčice – Višňovce (podle Kalábek – Kalábková 2009, v tisku).
134
dosud nepublikovaný nález možného lengyelského hrobu ze Stichovic – přehrady, který zmiňují nálezové zprávy v archivu AÚ AV v Brně (archiv AÚ Brno čj. 334/45, 2062/69, 370/90, 825/88a) a který měl být objeven před rokem 1945. V evidenci již chybí lokalita Otaslavice (Dolní Otaslavice), kterou uvádí Z. Trňáčková a po ní i další autoři (např. Podborský 1993, 134). Při kontrole a reidentifikaci tohoto nálezu v rámci SAS ČR se ukázalo, že se jedná spíše o hrob z místního slovanského pohřebiště, než o lengyelský hrob (za informaci děkuji A. Prudké). Obvykle se na sledovaném území setkáváme s kostrovými pohřby rituálně uloženými na dnech sídlištních objektů (zásobnic). Typickým příkladem je hrob z Dluhonic – Dolního Újezda. V obj. 126 oválného půdorysu a mírně lichoběžníkovitého profilu byl nalezen pohřeb dospělé ženy (40-45 let, spíše gracilní postavy a o výšce 153/154 cm), uložený ve skrčené poloze na pravém boku v orientaci JZ-SV s pohledem směřujícím k východu. Hrobovou výbavu tvořily nádoby (mísa na nožce, tenkostěnný pohár, hrnec) umístěné u nohou pohřbené, zvířecí oběť v podobě levé končetiny divokého prasete (kosti byly uloženy přes nádoby), dva provrtané jelení zuby, dva kusy ŠI (úštěp ze silicitu krakowsko-čenstochovské jury a lichoběžníkovitá šipka (trapézka) ze silicitu glacigenních sedimentů) a unikátní měděná ozdoba (svorka - ozdoba okraje oděvu) nalezené na hrudníku. Z. Schenk datuje hrob do MMK, IIA. (Schenk a kol. 2007). Podobný hrob, ale již s méně bohatou výbavou, byl objeven zřejmě v Mostkovicích (Šmíd 1991a). Podle sdělení nálezce měl objekt půdorys ve tvaru kruhu o průměru 120 cm, profil byl hruškovitý, hloubka 110 cm. Ze skeletu uloženého asi 20 cm nad dnem zůstala v původní poloze pouze lebka, ostatní kosti byly stráveny. Z polohy lebky M. Šmíd usoudil, že skelet ležel na pravém boku s hlavou k V a obličejem k S. Lebka podle určení dr. Stloukala patřila 2-3 letému dítěti. Z materiálu se podařilo zachránit tenkostěnný pohárek umístěný u hlavy dítěte, mísa na nožce, kterou mělo za zády, kónická mísa a mísa na nízké nožce ležící u nohou. M. Šmíd hrob datuje do MMK, IIB. Obdobné pohřby s výbavou jsou pak popisovány např. na Hradisku u Kroměříže (Chybová 1998, 36) a v Hulíně, Pravčicích – Višňovicích (Kalábková – Kalábek 2009, v tisku). V zásobnicích jsou však také nacházeny pohřby bez výbavy. Na lokalitě Medlov – důl Barbora měla zásobnice s pohřby téměř pravidelný kruhový půdorys, zřejmě hruškovitý profil a rovné dno v hloubce asi 1 m pod povrchem. Ve výplni byl běžný zásyp s menším množstvím zlomků keramiky. Na dně objektu, v jeho východní části, ležel velký plochý kámen, podepřený menším kamenem tak, aby byla jeho plocha ve vodorovné poloze. Obklopovala je popelovitá hlína s uhlíky. V JZ části jámy, v hloubce asi 1,15 m, ležela silně skrčená kostra ženy (?) na pravém boku s tváří otočenou k jihu, hlavou k severozápadu. 135
Obr. 9 Původní dokumentace dvojhrou z lokality Medlova – důl Barbora (podle M. Maneth).
136
Severně od ní se našla silně porušená a rozpadlá dětská kostra. Podle nálezové dokumentace lze předpokládat, že dítě leželo v opačné orientaci, tj. hlavou k jihovýchodu a na levém boku. Jeho hlava byla zřejmě pokryta červeným barvivem, jehož zbytky byly nalezeny právě v této části hrobu. Z. Trňáčková řadí nálezový soubor k pozdní fázi moravské malované keramiky, nebo spíše k vlastní jordanovské kultuře, a tuto dataci dokládá polohou naleziště v severní části Moravy (Trňáčková 1962, 220, obr. 3). Já bych jej však podle dochovaného materiálu zařadila do II. stupně MMK. Regulérní hrob v hrobové jámě v rámci sídliště byl nalezen na lokalitě Slavonín – U statku. Zde mezi běžnými sídlištními objekty byl v obdélné hrobové jámě objeven skelet ve skrčené poloze na pravém boku. Z tohoto hrobu však nepocházejí žádné milodary a žádný materiál neobsahoval ani zásyp jámy, do lengyelu jej řadí pouze umístění na lokalitě (Vrána 2006, 132). Objevují se i dvojhroby. Kromě již zmiňovaného Medlova známe nově tento případ z jordanovského sídliště ve Slavoníně – Zahradách, Arbesově ulici (Vránová 2009, v tisku). V kruhové zásobní jámě (průměr 2,35 m, max. hloubka 0,7 m) byly na dně uloženy 2 lidské kostry. Jednalo se o pohřeb dospělé osoby a dítěte ve věku 6-10 let (podle určení A. Pankowské). Oba jedinci leželi těsně vedle sebe v jižní polovině jámy, orientace koster byla SZ-JV, hlavou k SZ. Kostry, zejména kostra dítěte, byly špatně zachovány a některé jejich části byly dislokovány. Dospělý jedinec ležel v natažené poloze na zádech. Po jeho pravé straně se nacházela kostra dítěte pravděpodobně také v natažené poloze. Dvojhrob je uváděn i ze Sněhotic, kde navíc měli být lidé pohřbeni společně se psem (Červinka 1908a, 78; 1943, 11). V sídlištních objektech byly nalezeny také nerituálně uložené pohřby. Při výzkumu M. Šmída v Čechůvkách – Kopaninách byly objeveny dva skelety v běžných sídlištních jámách. Dospělý jedinec se nacházel v rituálním uložení, zatímco 10-leté dítě bylo do objektu pravděpodobně vhozeno (Šmíd 2005a, 226, obr. 10; Čižmář 2006, 19-20; Čižmář M. Geislerová 2006, 257). V Prostějově – Za Kovárnou byl v hliníku (objekt III) na střepech z velké nádoby objeven shluk lidských a zvířecích kostí, které byly záměrně kráceny na menší kusy (snad doklad antropofagie; Šmíd 1991a, 13). Obdobné situace s pohozeným, dislokovaným lidským skeletem nacházíme i na jižní Moravě (srovnej např. Podborský 1993 ed., 134) a stejně jako i jinde (Kličová 2001, 222-224). Z novějších moravských výzkumů byly tyto situace zjištěny např. v Modřicích – Sádkách (Čižmář Z. 2006, 20) či v Mašovicích – Pšeničném, kde byl dokonce v malé zásobní jámě nalezen skelet 35 letého muže zatížený
137
kameny a poznamenaný množstvím nezhojených zlomenin na končetinách a několika smrtelnými zraněními na lebce (Čižmář Z. 2006, 20). Ze sledovaného území máme prozatím sporný doklad žárového pohřbu lengyelské kultury. Pokud jsou nálezové informace pravdivé, jedná se navíc o unikátní způsob pohřbu. Na lokalitě Brníčko – cihelna byl objeven žárový pohřeb zřejmě v samostatné hrobové jámě s možným kruhovým půdorysem. Popel byl nasypán volně do jejího středu, podél něj byly v řadách rozmístěny milodary. První řadu tvořily čtyři přesleny umístěné ve stejné vzdálenosti od sebe. Druhou řadu dva kamenné oblázky a malá kamenná lichoběžníkovitá sekera. Orientace obou řad byla S-J a hrobová jáma měla průměr cca 80 cm (Trňáčková 1963). Díky nálezovému inventáři jej nelze do lengyelské kultury bezpečně zařadit. Řadím jej sem na základě nálezu lichoběžníkovité sekery, která má časté analogie v broušené industrii MMK (srovnej např. Podborský 1993a, obr. 67:27 ad.), a na základě místa nálezu – v rámci areálu sídliště z mladšího stupně MMK.
Obr. 10 Původní dokumentace žárového hrobu z Brníčka – cihelny (podle M. Maneth)
138
Proti tomuto časovému zařazení však hovoří sama nálezová situace, která vybočuje ze „standardu“ způsobu ukládání žárových pohřbů v lengyelské kultuře. Žárovým pohřbů MMK a Epilengyelu se na Moravě se věnovala A. Humpolová (Humpolová 1992). Na počátku 90. let 20. století evidovala 5 prokazatelně žárových pohřbů ze čtyř lokalit (Jaroměřice nad Rokytnou, Křenovice , Vedrovice, Výrovice) a pouze dva uváděla jako pravděpodobné – Dobšice a Hluboké Mašůvky (Humpolová 1992, 61-62). Žárový pohřeb bývá uložen do nádoby (hrnec, mísa, putna, džbán), objevují se však případy, že pohřeb je uložen do jamky a je překrytý nádobou (např. Výrovice 1- mísou na nožce).Ve srovnání s rituálně uloženými kostrovými pohřby v sídlištních objektech je jejich výbava velmi jednoduchá. Prozatím se žárové hroby objevovaly pouze v MMK Ib, IIb a v Epilengyelu. Ani u nás ani v Dolním Rakousku nebyl evidován žárový hrob z Ia či IIa. Z nových výzkumů je například uváděn žárový hrob Jsk v podobě nádoby s kremací z lokality Habrovany – Vinohrádky (Baarová 2004, 140), která se navíc nachází jen těsně pod stanovanou jižní hranicí mnou sledovaného území.
139
7. Doklady možné sociokultovní architektury (rondely) Poměrně nedávno byly na střední Moravě identifikovány možné objekty lengyelské sociokultovní architektury – rondely (opevněné kruhové areály). Tyto stavby patří k charakteristickým objektům lengyelské kultury a setkáváme se s nimi i v prostředí kultur s vypíchanou keramikou – Čechy, Bavorsko, Sasko ad. (Podborský 1988; 1992; 1993a, 128130; Podborský red. 1999; Němejcová – Pavúková 1995; 1997; Pavúk – Karlovský 2004; Trnka 1991; Kovárník 2002; Pavlů (ed.) – Zápotocká 2007, 61 ad.). Jejich budování je spojeno především se starším stupněm lengyelské kultury a s ním současnými mladšími stupni kultur s vypíchanou keramikou. Objevují se však i v pozdějších obdobích těchto kultur a pak ještě dále v mladších etapách pravěku (naposled souborně Kovárník 2002, 15, 20-49). V. Podborský je zpočátku rozdělil do tří základních konstrukčních typů (1. Těšetice – Kothingeichendorf; 2. Bučany – Svodnín; 3. Lochenice – Unterberg), ale jak ukázaly následné výzkumy, je toto dělení dnes již neudržitelné. Objevené rondely se totiž vyskytují v různých velikostech a liší se v řadě detailů své konstrukce, takže každý objekt je svým způsobem originální (Pavlů (ed.) – Zápotocká 2007, 61). Tyto objekty jsou nejčastěji budovány pomocí příkopů, které někdy vytvářejí celé systémy ohrazení. Příkopy bývají doplňovány oběžnými palisádami, máme však i doklady jen palisádového rondelu (Žlkovce, Pavúk 1998). Jejich funkce je spojována jak výhradně s kultovním charakterem, tak i s rolí centrálních společensko-kultovních objektů, popřípadě kalendářních observatoří, kolem nichž se mohl uskutečnit první pokus o centralizovanou organizaci neolitické společnosti (Kovárník 2002, 143-148; Pavlů (ed.) – Zápotocká 2007, 61). Nevylučuje se ani, že tyto objekty sloužily jako opěrné body na dálkových cestách, a v tomto smyslu byly předchůdci výšinných sídlišť (Pavlů (ed.) – Zápotocká 2007, 62). Již na konci 80. let 20. století byl leteckou prospekcí na katastru Dětkovic, v poloze Díly za hospodou, identifikován kruhový příkop o průměru cca 70 m (Kazdová – Weber 1990, 159–160). Povrchovými sběry se však nepotvrdilo jeho lengyelské stáří (za informaci děkuji M. Šmídovi) a jeho přítomnost zpochybnilo i negativní geofyzikální měření (Hašek – Bálek – Měřínský 1989; Kazdová 2001b, 85). Nová osobní pozorování a zejména letecká prospekce (archiv NZ ÚAPP Brno a ACO) však existenci tohoto útvaru dokládají. Bez řádného archeologického výzkumu však bude jeho datování stále sporné. Dalším dokladem této architektury je nálezová situace na lokalitě Seloutky – Záhumení, U planičky (Čižmář 2001a; Šmíd 2001b, 142). Na východním okraji zkoumané
140
plochy byl v roce 1999 objeven průběh příkopu, z něhož se díky umístění na výraznějším svahu dochovala jen spodní polovina. Příkop měl maximální šířku 1,96 m a hloubku 1,68 m. Jeho stěny byly přímé, až mírně konkávní, šikmé s ojedinělým stupněm. Sbíhaly se poměrně příkře do úzkého hrotu, jehož dno nebylo hrotité, ale vytvářelo malou rovnou plochu. Po vynesení do celkového plánu se ukázalo, že průběh příkopu koresponduje s kruhovou úsečí a že vymezoval kruhový, popř. mírně oválný areál o průměru 75 – 80 m (Čižmář Z. 2001a, 234). O rok později se dalším výzkumem M. Šmídovi podařilo zachytit pokračování tohoto příkopu s přerušením (vchodem) v délce 12 m (Šmíd 2001b, 142). Autoři výzkumů interpretují tuto nálezovou situaci jako rondel. Rondel byl umístěn, jak již bylo zmíněno, zřejmě v rámci opevněného areálu (Čižmář Z. 2001a, 247). Analogie k této situaci lze vzdáleně nalézt na dalších lengyelských lokalitách, například Žlkovce (Pavúk 1991;1999) a zřejmě i Hluboké Mašůvky, i když zde existenci rondelu výzkum jasně nepotvrdil (Čižmář Z. 2006, 19; Čižmář Z. ed. 2008, 114). Autoři výzkumu datují seloutský areál do Epilengyelu. Toto datování je však poněkud v rozporu s dosavadními znalostmi o budovatelích lengyelských rondelů. Ty jsou spojováni především ze starším stupněm lengyelské kultury (Lengyelu I, MMK IA-B, VK IV. stupeň, MÖG IA-B; Němejcová – Pavúková 1995; Podborský ed. 1993, 130; Pavlů (ed.) – Zápotocká, 61; Trnka 1991; Čižmář Z. (ed.) 2008, 77 ad.). Přežívání tradice do v mladších obdobích však není vylučováno (srovnej např. Podborský red. 1999). Seloutský rondel s datováním do Epilengyelu je však dosud jedinečný. Po analýze celkové nálezové situace na lokalitě, porovnáním nálezů ze starších výzkumů, se domnívám, že datování až do Epilengyelu je neopodstatněné. V nálezových souborech se běžně objevuje materiál datovaný do MMK, IIA. Navíc by se měly zohlednit i nálezy VK z Gottwaldových výzkumů. Ke konečnému řešení však může přispět až detailní zpracování této lokality.
141
8. Analýzy keramického nálezového materiálu 8.1. Metodika zpracování
Nálezový soubor lengyelské a epilengyelské kultury ze sledovaného území je obrovský a není cílem této studie jej komplexně zpracovat a vyhodnotit. Pro tuto práci byl vybrán materiál ze sídlišť z katastru Kostelce na Hané, který se na začátku zpracování ukazoval být klíčový pro charakteristiku náplně subfáze MMK, IIa1 stojící na počátku mladšího stupně lengyelské kultury na sledovaném území – Lengyel II (Čižmář Z. – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004, 209). Pro porovnání bylo zařazeno zpracování epilengyelského keramického materiálu z Mohelnice – štěrkovny (Jsk, I.st.), které bylo provedeno v rámci grantových projektů komplexně vyhodnocující nálezovou situaci a nálezy z této lokality (Stuchlík a kol. v tisku). Pouze obecně (formou textového popisu) je zpracován materiál z lengyelských a epilengyelských lokalit na Uničovsku (od MMK, IIB po Jsk, III. st.). Zbývající materiál byl většinou prohlédnut v dostupných muzejních sbírkách a časově zařazen, popřípadě byly popsány typické či atypické nálezy vztahující se k detailnějšímu datování lokality.
Kostelecký materiál je dnes uložen ve sbírkách Muzea Prostějovska v Prostějově (MPP) a Vlastivědného muzea v Olomouci (VMO). Je možné, že se některé nálezy dostaly i do jiných muzeí a institucí jako srovnávací materiál pro dřívější badatelské sbírky. Například J. Skutil v roce 1955 získal pro olomoucké muzeum kolekci nálezů z Rolnické cihelny z muzea v Jeseníku (Skutil 1955, 6). Předpokládáme, že některé nálezy budou uloženy ještě v Moravském zemském muzeu, ale dnes se je již nedaří znovu identifikovat. Největší soubor nálezů je z původní Gottwaldovy sbírky, která je rozdělena do obou muzeí. Větší, reprezentativnější část je ve Vlastivědném muzeu v Olomouci, menší v Prostějově. V Olomouci jsou zřejmě soustředěny nálezy z Rolnické cihelny a vybrané nálezy z dalších lokalit, v Prostějově je naopak nejucelenější soubor z lokality Záhumení a Za branou a z dalších lokalit opět jen vybrané nálezy. Pro celou Gottwaldovu sbírku je charakteristické, že je značně vytříděna. Jsou dochovány pouze typické nálezy (v keramice jsou to celé či rekonstruované nádoby, plastiky, zlomky nádob s výzdobou; v kamenné a kostěné industrii pak většinou jen identifikovatelné nástroje), nejsou k dispozici například vůbec nezdobené zlomky nádob. Je to způsobeno jednak metodou výzkumu, kdy byly již při
142
výzkumu vyskartovány „nehezké“ nálezy, a jednak i původním uložením sbírky na papírových či dřevěných tabulkách, ke kterým byly jednotlivé nálezy přidrátkovány (Procházková 2001b, 13, obr. 7). Obdobně jsou dochovány i nálezy K. Dobeše, který však na rozdíl od Gottwalda celou svoji sbírku věnoval přímo olomouckému muzeu. Veškerý materiál objevený po r. 1976 je již ukládán výhradně do prostějovského muzea. Více méně s celými nálezovými soubory je tak možné pracovat až se Šmídovými a Čižmářovými výzkumy. I když i při nich byla část materiálu vyskartována či nebyla získána (objekty pouze ovzorkovány či z části odtěženy), je možné dochované soubory považovat za nálezové celky (Čižmář Z. 1997; Šmíd 1978; 1997a,b; 1999 a,b). Pro analýzu je tedy k dispozici pouze omezený soubor, který již na počátku nese vstupní chybu. Závěry z analýzy budou tedy stále jen pravděpodobné, ale předpokládám, že i přesto vystihnou charakter lengyelského osídlení Kostelce na Hané. Přehled č. 5 Přehled dochovaného materiálu v obou muzeích (čísla uvádějí počty evidovaných jedinců, symboly přítomnost či nepřítomnost předmětu).
Muzeum Keramika Plastika VMO MPP
586 723
4 1
Textilní ŠI BI KPI Maz. Zv.kosti Malakofauna Barvivo keramika 157 255 24 50 – – – – 9 78 32 4 + + + 2
K popisu keramiky byl použit jako základ Numerický kód moravské malované keramiky (Podborský – Kazdová – Koštuřík – Weber 1977). Kód byl převeden do databázového programu Keramika v programu Microsoft Access (Procházková 1999b) a upraven pro potřeby zpracování lengyelského materiálu (viz. III. díl, Katalog nálezů – Popis keramických souborů – Kostelec na Hané). Na rozdíl od původního kódu byly rozšířeny slovníky jednotlivých položek o nové údaje z kódu eneolitické keramiky (Procházková – Vitula 2001, 61–72) a o nově zjišťované typy a varianty objevené při zpracovávání. Materiál byl kresebně zdokumentován a je publikován formou samostatného katalogu (viz. III. díl, Katalog nálezů – Kresebné tabulky, tab. 1-136). V rámci zpracování kosteleckých nálezů byly vyhodnoceny i nálezy broušené a štípané kamenné industrie (Kalábková – Cheben – Moník 2007, 52-73). Protože však toto vyhodnocení je dílem Michala Chebeně a Martina Moníka do své doktorské práce je nezařazuji. Mnou byla také základně vyhodnocena kostěná a parohová industrie (Kalábková –
143
Cheben – Moník 2007, 74-75), dosud však chybí její osteologický rozbor, a proto ani tyto artefakty nejsou předmětem současných analýz. Pro analýzu keramického souboru z Mohelnice – štěrkovny byla vybrána pouze část materiálu z celkového počtu cca deseti tisíc zlomků keramiky, které byly získány výzkumy Rudolfa Tichého (Tichý 1998, 50). K analýze bylo použito 1262 jedinců s určitou vypovídací hodnotou (viz. III. díl, Katalog nálezů – Popis keramických souborů – Mohelnice – štěrkovna) a podkladem pro ni byly kresebné tabulky materiálu vytvořené týmem Radomíra Tichého. Byly jimi zdokumentovány typické keramické artefakty - celé a rekonstruovatelné tvary, fragmenty s okraji, výzdobou a dna. Velkou část těchto kreseb tvoří pouze profily nádob. Při dokumentaci byly dále sledovány průměry nádob, průhyby zlomků a typy a příměsi keramické hmoty. Tyto údaje byly uvedeny u jednotlivých kreseb. Na kresebných tabulkách byly uváděny i výzkumné identifikační údaje - číslo objektu, čtverce a vrstvy; a údaje o uložení - číslo bedny a sáčku. Dokumentovaný keramický materiál nebyl mnou znovu fyzicky zkontrolován, pouze byl prohlédnut výběr z roku 1953 a 1956. Zcela nově jsem však zpracovala keramický materiál z bývalé archeologické expozice a depozitáře mohelnického muzea a výsledky tohoto zpracování jsem použila jako srovnání s předpokládanou analýzou (tab. 162-169). Protože mohelnický nálezový soubor není fyzicky inventarizován, jako identifikační údaje zpracovávané keramiky jsou v konečných tabulkách katalogu používána čísla kresebných tabulek a jednotlivých obrázků. Při finálním zpracování byly nově sledovány u keramických zlomků stupně dochovalosti (v Popisu keramického souboru Mohelnice – štěrkovna sloupec DOCH), zařazení do keramické třídy (KT), popřípadě její varianty (Varianta), druh výzdoby (DV) a její typ – plastická (PV) a vhloubená (VV). Dále byly do tabulek shrnujícího přehledu zaneseny i údaje o materiálu (MAT), průměrech nádob (Průměr), průhybech zlomků (Průhyb); o identifikaci objektu (Objekt), čísla čtverce (Čtverec), vrstvy (Vrstva), čísla bedny (Bedna) a sáčku (Sáček). Z důvodu zpětné kontroly je v tabulkách uveden i původní celý identifikační zápis získaný týmem Radomíra Tichého. Pro popis keramického materiálu byly opět použity numerické kódy moravské malované a eneolitické keramiky aktualizované o nová zjištění (Podborský – Kazdová – Koštuřík – Weber 1977, Kalábková 2007a). Velké množství nálezového materiálu a časová prodleva mezi výzkumem a zpracováním způsobily řadu problémů při této analýze. Často chybí identifikační výzkumné údaje, ne zcela přesné jsou i některé kresby materiálu. Tyto
144
skutečnosti ovlivňují i výsledky předkládané analýzy. Lze ji tedy považovat pouze za orientační zpracování tohoto souboru.
Pouze výběrově byl zpracován i materiál z lengyelských a epilengyelských lokalit na Uničovsku. Pochází většinou z výzkumů Městského muzea v Uničově, které byly prováděny od konce 20. do poloviny 40. let. 20. století. I když převážně chybí jeho fyzická evidence, materiál je v muzejní sbírce olomouckého muzea dochován po nálezových celcích. Zřejmě je i kompletní (bez viditelné selekce), protože jsou v něm často dochovány i malé zlomky neidentifikovatelných částí nádob, které se jinde běžně skartovaly. K materiálu existuje také původní terénní dokumentace (jak písemná, tak i kresebná a fotografická), která je uložena v archivu nálezových zpráv archeologického pracoviště olomouckého muzea. Nálezový soubor byl naposled laboratorně ošetřen ve 40. letech, a tomu i odpovídá jeho současný stav. Původně rekonstruované tvary nádoby jsou dnes již rozpadlé, chybí kompletace jedinců, některé tvary nádob byly zrekonstruovány chybně - např. amfora z Uničova – Šibeničního vrchu z obj. 5 (snad nejznámější a nejvíce publikovaný nález z této lokality), je ze dvou třetin vyrobena ze sádry, původní zlomky na sebe nenavazují a jsou do modelu nádoby pouze vsazeny, výzdobné esovité plastické aplikace jsou původní jen ve dvou případech, ostatní jsou domodelovány atd. (srovnej kresbu této nádoby např. s Koštuřík 1972, taf. 11:21 ad.). Současný nevyhovující stav uničovského nálezového souboru, byl hlavním důvodem, proč jsem nepřistoupila k jeho detailnímu popisu. Byla jsem si však vědoma tohoto nedostatku a snažila situaci řešit. V letech 2000-2001 jsem podala granty na zajištění laboratorního zpracování uničovské sbírky, bohužel neúspěšně (projekty GAČR, AMG). V pozdější letech mi znovu podání grantů již neumožnila má rodinná a pracovní situace. Uničovský materiál byl pouze detailně prohlédnut a pro každou lokalitu byl vybrán a kresebně zdokumentován charakteristický materiál. Při zpracování jsem používala aktualizovaný keramický kód MMK (Podborský – Kazdová – Koštuřík – Weber 1977, Kalábková 2007) a užívané popisy pro eneolitickou, resp. jordanovskou keramiku (Koštuřík 2007, 16-32; Procházková – Vitula 2001, 61–72).
145
8.2. Kostelec na Hané
Pro analýzu keramiky máme evidováno z Kostelce na Hané 1 480 keramických artefaktů (Přehled č. 5). U starých výzkumů se většinou jedná o vytříděný materiál, obvykle se jeden kus rovná jednomu keramickému jedinci a je mu tudíž přiřazeno i jedno evidenční číslo. U pozdějších výzkumů je materiál inventován hromadně a pod jedním evidenčním číslem se někdy skrývá i větší množství keramických jedinců. Tak došlo k rozdílným počtům mezi uváděnými a skutečně analyzovanými předměty.
800 1%
GRAF 13 Zastoupení jednotlivých keramických tříd v souboru z Kostelce na Hané
700 0% 600 0%
900 11%
100 17%
500 12%
200 6%
400 5% 300 48%
V analýze keramiky bylo použito 1409 jedinců, z celkového počtu 1556 kusů (Přehled 6). Většinou jde o zlomky nádob, celých či rekonstruovatelných tvarů je málo. Podařilo se zde identifikovat všechny základní keramické třídy (KT) moravské malované keramiky (GRAF 13; srovnej Podborský – Kazdová – Koštuřík – Weber 1977). Nejpočetnější skupinou jsou mísy (typ 300-390), pak následují hrnce (typ 100-140) a pohárky (typ 500-580). Poměrně časté jsou mísy na nožce (typ 400-450) a jiné hrncovité tvary (typ 200) – putny (typ 230), poháry (typ 250), dvouuché hrnce (typ 260) a hrnce bez hrdla (typ 290). Pouze ojediněle se objevují jiné užitkové tvary (typ 600) – cedníky (typ 630) a pokličky (typ 680), zvláštní tvary (typ 700) – modely předmětů (typ 770) a plastiky (typ 800) – ženské (varianta 847), sedící
146
(typ 860) a jiné (typ 870). Častější jsou pak zase drobné keramické tvary (typ 900) – textilní keramika (závaží – typ 940 a přesleny – typ 950), modelovací hlína (typ 930), miniaturní (typ 980) a neidentifikovatelné tvary (typ 990).
Přehled 6 Přehled zastoupení jednotlivých popisovaných stupňů dochovalosti na neurčených a určených keramických typech v souboru z Kostelce na Hané Stupeň dochovalosti Keramický typ neurčeno 100 140 200 230 250 260 290 300 320 330 340 350 360 370 380 390 400 437 440 450 500 510 530 550 580 630 680 770 847 860 870 930 940 950 980 990
2
3
4
5
6
7 8 9 10 11
244 82 61 144 56 73 19 10 1
10 194 2
1
3
9 9
1 1 7 64 24 31 1 2 16 39 72 2 3 1 2 9 1 2 4 3 1 1 1 1
2
3
1 7 1
3
17 1 4 4
22 10 11 16 2
2
1 2 1 1 1 1 1
2
2 1 1 1 1 2 1
1
1
2
1
1 1 7 49 3 1 2
147
8.2.1. Nádoby
Při popisu nádob postupuji nejprve od analýz zastoupení jednotlivých stupňů dochovalosti a jejich popisů k technologickým a metrickým přehledům. Pak se samostatně věnuji popisu jednotlivých zastoupených typů a variant nádob a nakonec jejich výzdobě.
V první sledované kategorii Stupeň dochovalosti nádoby (DOCH, Graf 14) jsou nejvíce zastoupenými hrdla (typ 2) a spodky nádob (typ 5), po nich následují plece (typ 3), neidentifikovatelné zlomky nádob (typ 11), výdutě (typ 4) a dna (typ 6). Málo je rekonstruovatelných tvarů (typ 8), celých tvarů (typ 9) a nožek (typ 7). Mizivé množství je i samostatných výčnělků a uch (typ 10) a vůbec se nedochovaly zlomky nádob ve stupni okraj (typ 1). Z tvarů okrajů (Graf 15) máme nejvíce zastoupeny varianty zaoblené (typ 2) a vně seříznuté (typ 7), poměrně časté jsou i okraje rovné (typ 8). V menší míře máme zastoupeny zbývající tvary okrajů – kyjovitý (typ 1), zúžený (typ 3), hrotitý (typ 4), zaostřený (typ 6) a dovnitř seříznutý (typ 9). Sledujeme-li vztah tvaru okraje a typu nádoby (Přehled č. 7), je pro kostelecký soubor typické, že mísy mají obvykle tvary okrajů vně seříznuté a zaoblené stejně jako hrnce. Pohárky naopak mají obvykle okraj zaoblený. Tvary hrdel (Graf 16) jsou většinou prohnuté (typ 1), méně často kónické (typ 2) a přímé (typ 3). V mizivém počtu se pak objevily ve tvaru přímého hrdla s vybočeným okrajem (typ 4), prohnutého, se stěnou zesílenou v řezu (typ 5) a kónického, se stěnou v řezu zesílenou (typ 6). Porovnáme-li tvary hrdel s jednotlivými typy nádob, musíme konstatovat, že hrnce mívají obvykle hrdla prohnutá, stejně jako pohárky a jiné hrncovité tvary (Přehled č. 8). Plece jsou u hrncovitých tvarů klenuté (typ 1), v mizivém procentu kónické (typ 2) a prohnuté (typ 4). Plece u mísovitých tvarů jsou naopak nejčastěji prohnuté spolu s variantou se zesílenou stěnou (typ 8), pak kónické spolu s variantou se zesílenou stěnou (typ 6). V mizivém procentu se objevují ve variantě přímé (typ 3) a klenuté spolu s variantou se zesílenou stěnou (typ 5). I z celkového souboru popisovaných zlomků keramických nádob jsou dominantní plece prohnuté a klenuté a v menších procentech jsou zastoupeny další tvary (Graf 17, Přehled č. 9). Spodky nádob (Graf 18) jsou obvykle buď klenuté (typ 1) nebo kónické (typ 2). Ostatní tvary – přímý (typ 3) a prohnutý (typ 4), jsou zastoupeny minimálně. Na rozdíl od předchozích tvarů části nádob není jejich použitý tvar svázán, tak výrazně s typem nádoby a také sledovaných jedinců výrazně ubylo (Přehled č. 10). Podobné výsledky přineslo sledování 148
této vlastnosti i u den nádob, kde pouze na malém počtu jedinců bylo možné sledovat tvar dna (Přehled č. 11). Dochovaná dna z celého kosteleckého souboru (Graf 19) jsou pak většinou ostrá (typ 1), méně oblá (typ 2), mizivě nožkovitá (typ 3) a zcela výjimečně je dno vklopené (typ 6) nebo zesílené (typ 7). Nožky mís v kosteleckém souboru jsou sice velmi variabilní, nejsou však zastoupeny ve všech uváděných variantách (Graf 20). Nejpočetnější skupinu tvoří nožky válcovité s vybočenou podstavou (typ 2). Procentuálně stejně jsou zastoupeny nožky kónické (typ 3) a nožky mírně prohnuté (typ 5). Méně časté jsou pouze válcovité nožky (typ 1) a v malém počtu se shodně objevily také nožky kónické s vybočenou podstavou (typ 4), silně prohnuté (typ 6) a mírně zvoncovité (typ 7). U dochovaných jedinců s určeným typem, popř. variantou, mísy na nožce nepřevládá ve tvarech nožky žádná z variant a jsou zastoupeny poměrně rovnoměrně (Přehled 12). Jednou z klíčových vlastností pro datování souboru bylo sledování profilace nádob a s nimi spojených tvarů výdutí (Graf 21). V celé kolekci dominuje oblá profilace výdutí (typ 2), ale poměrně častá je i ostrá profilace (typ 1). Hrdla nádob byla obvykle nasazována ostře (typ 3), méně oble (typ 4). Jen u malého počtu jedinců bylo možné sledovat celou profilaci nádoby. Jsou však zastoupeny všechny uváděné varianty – výduť ostrá, nasazení hrdla ostré (typ 5); výduť ostrá, nasazení hrdla oblé (typ 6); výduť oblá, nasazení hrdla ostré (typ 7) a výduť oblá, nasazení hrdla oblé (typ 8). Zajímavější výsledky přineslo porovnání jednotlivých typů nádob a tvarů jejich profilací (Přehled č. 13).
149
GRAF 14 Přehled stupňů dochovalosti z Kostelce na Hané 10 1% 9 5%
11 14%
8 2%
2 24%
7 2%
6 5% 3 15% 5 21%
4 11%
GRAF 15 Tvary okrajů z Kostelce na Hané
8 2%
9 1%
1 0%
2 45%
7 51%
6 1%
3 0%
4 0%
150
Graf 16 Tvary hrdel z Kostelce na Hané
4 6 1% 3%
5 1%
3 7% 2 14%
1 74%
GRAF 17 Tvary plecí z Kostelce na Hané
5 0% 1 34%
8 7%
6 2%
4 42% 2 13%
3 2%
151
GRAF 18 Tvary spodků nádob z Kostelce na Hané
4 0%
3 1% 2 42%
1 57%
GRAF 19 Tvary den z Kostelce na Hané
3 8%
4 6%
6 7 1% 1%
1 46%
2 38%
152
GRAF 20 Tvary nožek z Kostelce na Hané
6 6%
7 6%
4 6%
2 27%
5 22%
1 11%
3 22%
GRAF 21 Profilace nádob a tvary výdutí z Kostelce na Hané 6 1% 5 2%
1 26%
8 3%
7 3%
4 2% 3 8%
2 55%
153
Přehledy zastoupení jednotlivých popisovaných tvarů na určených typech nádob z keramického souboru z Kostelce na Hané Přehled č. 7
Přehled č. 9
Tvar okraje Keramický typ
1 2 3 4 6 7 8 9
100 140 200 250 260 290 300 320 330 340 350 360 370 380 390 400 437 500 510 530 550 580 980
2 45 2 2 1 3
2 42 1
2 1 1 5
1 18 1 56 3 43 1 55 2 3 5 1 1 3 2 1 6 2 1 2 1 2 1 2 1 1 23 5 1 2 1 1 6
1
Tvar plecí Keramický typ 100 140 200 250 260 290 300 320 330 340 350 360 370 380 390 400 437 500 510 530 550 580 980
1
2 3
28 1 2 2 2 1 4 1 5 12 2
1 5
4
5 6 8
2
90 1 2 4 1 2 2 105 25 1 2 1 1 5 1 1 3 2 2 2 2
1 1 3 1
22 10 3 2 5 1 1 1 1 1 2 3
2
Přehled č. 8 Tvar hrdla Keramický typ 100 140 200 250 260 290 500 510 530 550 580 980
1
2 3 4 5
78 8 8 1 3 2 2 2 5 1 1 27 4 3 1 1 1 1 1 1 1
154
Přehled č. 10
Přehled č. 12
Tvar spodku nádoby Keramická typ 100 140 200 230 300 320 330 340 350 370 380 400 437 440 450 500 510 530 550 980
1 1 2 7 10 13 2 30 1 2 6 2 3
2 1 23 43 2 7 1 1 5 1
1 1 14 7 3 3 2 4 2
Přehled č.11 Tvar dna Keramický typ 140 230 300 330 370 400 437 450 510 980
2 3 4
1 2 3 6 1 2 2 2 3 2 2 1 1 2 1 1 2 1 2 1
1
Tvar nožky Keramický typ 400 437 440 450 980
1 2 3 4 5 6 7 4
1 2 1 2 2
2
2
1
1
Přehled č. 13 Výduť/profilace 1 2 3 Keramický typ 100 4 15 140 200 250 1 260 1 300 15 29 320 1 1 330 37 66 340 3 350 5 2 360 1 370 1 6 380 1 390 1 400 2 437 1 500 13 10 510 530 3 2 550 1 580 1 980 1 2
4 5 6 7 8 5
3 3 2
1 1 2 1 1 2 1 1 1 3 4 1 1
1
3 1 2 1 1
155
Keramické nádoby jsou vyráběny zřejmě z místního materiálu. Bohužel nebyla provedena jejich přesná technologická analýza a popis keramického těsta byl učiněn pouze na základě makroskopického pozorování. Jako příměs v keramickém těstě se objevuje slída i drcený křemen a zcela výjimečně byla identifikována tuha (GRAF 22). Pro výrobu tenkostěnných nádob je užíván většinou plavený materiál a nádoby mívají hnědou, méně často šedou barvu. Pro ostatní keramiku se užívá různě zrnitý materiál a nádoby mají odstíny hnědé, šedé, červené a černé barvy. Obecně zde platí, že u silnostěnných nádob je užíván zrnitý materiál s převahou větších kamínků (zrn) v keramické hmotě a u nádob o síle stěny 5–10 mm dominuje materiál středně zrnitý, i když v tomto parametru se objevuje keramická hmota všech kategorií. U tenčích nádob je nejběžnější materiál plavený a jemnozrnný (GRAF 2325). Tvrdost výpalu se nejčastěji pohybovala na hodnotě tvrdého a normálního výpalu, měkká byla zaznamenána pouze u tenkostěnných nádob – pohárků a mís (GRAF 26). V celém souboru nebyla identifikována keramika typu nepravá terra nigra nebo nepravá terra sigillata. Pouze ojedinělé střepy se těmto keramikám přibližovaly (např. A 52793, tab. 73:2). Povrch nádob byl většinou přirozený, hlazený či jemně modelovaný (GRAF 26). Pouze v několika případech se dá uvažovat o zvláštní vrstvě či přímo o leštění povrchu (např. A 52687, tab. 61:4; A 52761, tab. 70:5). V kosteleckém souboru dominuje tzv. hrubá keramika nad tenkostěnnou (srovnej GRAF 25). Je to dáno skladbou keramických tříd, v níž převládající postavení mají mísy a hrnce. Do tenkostěnné keramiky jsou zde řazeny pouze pohárky a některé misky.
156
GRAF 22 Příměs v keramické hmotě v souboru z Kostelce na Hané
drcený křemen a slída (108) 34%
slída (8) 61%
tuha a slída (58) 0% drcený křemen (10) 5%
GRAF 23 Druhy keramické hmoty v souboru z Kostelce na Hané
zrnitá (6) 18%
středozrnná (4) 36%
hrubozrnná (7) 1%
plavená (1) 20%
jemnozrnná (2) 25%
157
GRAF 24 Závislost typů nádob na zvolené keramické hmotě v souboru z Kostelce na Hané 160 140 120
hrnce
100
jiné hrncovité tvary
80
mísy
60
mísy na nožce
40
pohárky
20 0 plavená (1) jemnozrnná středozrnná (2) (4)
zrnitá (6)
hrubozrnná (7)
GRAF 25 Závislost tloušťky stěny nádoby na zvolené keramické hmotě v souboru z Kostelce na Hané 400 350 300 250
2-5 mm
200
5 -10 mm
150
10-17 mm
100 50 0 plavená (1)
jemnozrnná (2) středozrnná (4)
zrnitá (6)
hrubozrnná (7)
158
GRAF 26 Závislost tvrdosti výpalu na typu nádoby v souboru z Kostelce na Hané 180 160 140 120 hrnce jiné hrncovité tvary
100
mísy 80
mísy na nožce pohárky
60 40 20 0 měkký (2)
normální (3)
tvrdý (4)
Hrnce (100) Z hrnců se dochovaly většinou jen zlomky z horní poloviny těla (Přehledy č. 7-13), pouze jeden jedinec je po rekonstrukci dochován celý (tab. 108:1), další se podařilo zčásti rekonstruovat alespoň kresebně (tab. 1:1, 10:2, 40:4, 105:3). Díky tomu není možné zařadit jednoznačně většinu hrnců do jejich jednotlivých typů a variant (obr. 11, GRAF 27). Pouze dva rekonstruované tvary lze přiřadit k hrncům s oválným tělem (typ 140). Výzdoba na dochovaných hrncích se soustřeďuje na okraj, hrdlo, plece a výduť. Převládají plastické výčnělky, které jsou umisťovány těsně pod okraj, na rozhraní hrdla a plecí, na maximální výduti. Vhloubená výzdoba je nejčastěji na okrajích v podobě různých typů záseků, jamek a kolků. Poměrně častá rýha oddělující hrdlo od plecí (tab. 31:18) bude spíše technologickým prvkem než výzdobným. Malovaná výzdoba je dochována opět nejčastěji na hrdlech a plecích. Díky jejímu nepříliš kvalitnímu dochování lze pouze u některých exemplářů sledovat motivy výzdoby, a to zřejmě jen plošnou červenou malbu (tab. 44:2). Častá je i kombinace alespoň dvou typů výzdob (tab. 23:5, 26:4, 30:8).
159
Obr. 11 Základní typy hrnců z Kostelce na Hané.
Jiné hrncovité tvary (200) Stejná situace je i u jiných hrncovitých tvarů (obr. 12, GRAF 27). Blíže se daří rozlišovat pouze putny – 11x (typ 230, tab. 53:7). Jejich skutečný počet bude však vyšší, protože je k nim možné přiřadit většinu dochovaných masivních rohatých uch (tab. 28: 6,8,10, 29:1-4, 97-99, 116 ad.). Méně časté jsou poháry – 6x (typ 250; tab. 66:9, 86:6), hrnce s uchy (amfory) – 1 x (typ 260, tab. 68:10) a hrnce bez hrdla – 7x (typ 290, tab. 7:1, 26:5, 53:1). Dále je možné v kosteleckém souboru předpokládat také láhve (typ 270), jejich určení je však díky velké fragmentárnosti problematické a z dochovaných jedinců by k nim bylo možné snad přiřadit pouze inv.č. A 58812 (tab. 75:3). Výzdoba na těchto tvarech je jak plastická – typické jsou zejména různé varianty rohatých uch na putnách (tab. 61) a ploché výčnělky na plecích hrnců bez hrdla (tab. 77:5), tak i malovaná (tab. 75:3) a sporadicky i vhloubená (tab. 67:9, 68:10).
160
Obr. 12 Základní typy jiných hrncovitých tvarů z Kostelce na Hané.
GRAF 27 Hrnce a jiné hrncovité tvary z Kostelce na Hané
230 8%
250 260 4% 1%
290 5%
200 9%
140 1% 100 72%
161
Mísy (300) Nejpočetnější skupinou celého souboru jsou mísy. I když se zde většinou zachovaly horní poloviny nádob (Přehledy č. 7-13), je jejich zařazení alespoň do typů snazší (obr. 13, GRAF 28). Nejpočetněji jsou zastoupeny mísy s rozevřenými plecemi – 135x (typ 330, tab. 23:3, 25:4), objevují se však i mísy se souměrnými plecemi – 3x (typ 320, tab. 31:2, 64:3, 126:5), s rozevřenými plecemi a extrémně nízkým spodkem – 4x (typ 340, tab. 40:5, 74:6), hranaté s kónickým spodkem – 12x (typ 350, tab. 3:5, 31:1, 77:2), s dovnitř zataženými plecemi – 1 x (360, tab. 126:4), s oblou stěnou – 9x (typ 370, tab. 7:2, 50:9, 120:7), kónické – 3x (typ 380, tab.14:2, 12:6, 40:6) a hrncovité typu pernice – 2x (typ 390, tab. 68:9). Dochovaná výzdoba je nejčastěji aplikována na okraje a výdutě mís – nejtypičtější jsou okraje zdobené různými záseky, jamkami a kolky a umístění výčnělků (zpravidla sovích hlaviček) těsně pod okraj či na maximální výduť. Malování bývá aplikováno jak na vnější, tak často i na vnitřní strany mís (tab. 62:1, 104:1). Velmi častá je kombinace jednotlivých druhů výzdob (tab. 18:1, 48:8, 119:3).
GRAF 28 Mísy z Kostelce na Hané 380 1% 360 370 340 350 0% 3% 2% 4%
390 1% 300 42%
330 46%
320 1%
162
Obr. 13 Základní tvary mís z Kostelce na Hané.
Mísy na nožce (400) Hůře identifikovatelnou skupinu tvoří mísy na nožce (obr. 14, GRAF 29). Kromě několika zcela evidentních jedinců je sem možné zcela jistě zařadit i některé exempláře z třídy mís, které nedokážeme dnes identifikovat, protože se většinou nezachovaly jejich spodní části. Zcela ojedinělou je v celém souboru zrekonstruovaná mísa z Rolnické cihelny (inv.č. 001229, tab. 7:5). Je možné ji přiřadit k variantě mís na středně vysoké mírně zvoncovité nožce (varianta 437). K typů se podařilo přiřadit po čtyřech exemplářích mís na nízké nožce (typ 440, tab. 83:5, 14:4, 54:9 a 123:2) a mís na extrémně nízké nožce (typ 450, tab.11:3-5). Výzdoba na mísách je jak plastická a vhloubená, tak i malovaná a bývá aplikována stejně jako u normálních mís. Nožky nesou často stopy malby a na dochovaných exemplářích mírně převažuje jejich plošné malování (tab.13:2, 110:1). Ojediněle se objevující rýha oddělující nožku od spodku nádoby je opět spíše technologickým než výzdobným prvkem (tab. 192:11).
163
Obr. 14 Varianty mís na nožce z Kostelce na Hané.
GRAF 29 Mísy na nožce z Kostelce na Hané
450 14% 440 14%
437 4%
400 68%
164
Pohárky (500) Variabilnější skupinou, co do dochování jednotlivých typů, jsou pohárky (obr. 15, GRAF 30). U nich se podařilo vyčlenit typy s kulovitým tělem (typ 510, tab. 48:1, 126:1), s dvojkónickým tělem (typ 530, tab. 103:8,11-13), se spodní výdutí (typ 550, tab. 100:14, 101:1) a vysoký a štíhlý typ (typ 580, tab. 101:2). Pohárky jsou většinou tenkostěnné a často nesou stopy původní malované výzdoby (tab. 2:10, 13:4, 100:2). Bohužel žádná z maleb se nedochovala v čitelné podobě a nelze stanovit tak její druh a motiv. Výčnělky jsou většinou drobné – buď typu soví hlavičky nebo polokulovité či vodorovně protáhlé. Pouze ojediněle mívají však pohárky okraj zdobený přeseky (tab. 13:4). Častější bývá opět rýha oddělující hrdlo od plecí (tab. 2:2-3, 40:3, 41:7).
Obr. 15 Základní tvary pohárků z Kostelce na Hané.
165
GRAF 30 Pohárky z Kostelce na Hané
510 4%
530 11%
550 580 3% 1%
500 81%
Výzdoba Z výzdob jsou v kosteleckém materiálu zastoupeny typické druhy objevující se na moravské malované keramice – malovaná, vhloubená a plastická výzdoba, ale neobjevil se zde žádný artefakt zdobený technikou brázděného vpichu (GRAF 31). Díky předem provedenému výběru se alespoň jeden druh výzdoby objevuje cca na 70 % dochovaného materiálu. Setkáváme se s ní nejen na zlomcích keramických nádob, ale i na plastikách a přeslenech.Velmi častá je jejich kombinace, a to jak dvoj tak i trojnásobná. Velice charakteristická je např. kombinace vhloubené a plastické výzdoby v podobě přesekávaného okraje a výčnělků či výčnělků a malování. Při zpracovávání kosteleckého materiálu se ukázalo být vhodné některé typy výzdob členit podrobněji než to umožňuje kód moravské malované keramiky. Kód je proto rozšířen o nové varianty, např. výčnělek typu „soví hlavička“ (15) má v kosteleckém materiálu dvanáct variant (1501– 1512).
166
GRAF 31 Druhy výzdoby z Kostelce na Hané
34 13%
14 4%
134 0% není 33%
13 0%
4 36%
3 7%
1 7%
Malovaná výzdoba je zastoupena v kosteleckém materiálu poměrně často (obr. 16, GRAF 31-32, 34). Objevuje se jak na tenkostěnné keramice (pohárcích a miskách), tak i na nádobách se silnější stěnou (mísách a pohárech) či přímo na silnostěnných tvarech (putnách) (GRAF 33). Malování se objevuje buď ve formě prosté malby (typ 01), plošného nátěru (typ 05) či jejich kombinace prosté malby na monochromním nátěru (typ 08). Nejčastější je však bohužel pouze konstatování, že zde nějaká malovaná výzdoba byla (typ 10 – blíže neidentifikovatelné zbytky malby). Proto i z ornamentačních prvků malby a jejích motivů můžeme identifikovat pouze několik zástupců – z prvků malby je to klikatka (tab. 2:7) a pruhy (tab. 2:9, 13:1). Z motivů pak plošné pruhy – svislé (varianta 2101, tab. 126:5), šikmé (varianta 2102, tab. 103:1), horizontální (typ 22, tab. 13:4) a jejich kombinace horizontální a svislé (varianta 2301, tab. 12:1-2) a horizontální a šikmé (varianta 2302, tab. 75:3); a motiv vlnice v podobě klikatky (typ 115, tab. 2:7) (GRAF 35). V kosteleckém materiálu se objevuje bílá a červená barva malby, a to buď v kombinaci bílá a červená malba vedle sebe, nebo bílá prostá malba na červeném podkladě. Samostatně se objevují obě barvy buď ve formě prosté malby, nebo jako plošný nátěr. U většiny nálezů se však poměr barev těžko identifikuje, protože většinou jsou již značně setřelé, a tak i promíchané.
167
Obr. 16 Základní typy a varianty malované výzdoby v Kostelci na Hané.
168
GRAF 32 Malovaná výzdoba z Kostelce na Hané bílá a červená 6% červená 4% bílá 2%
není 88%
GRAF 33 Poměr zastoupení barevných kombinací maleb a typů nádob v souboru z Kostelce na Hané 25 20
hrnce jiné hrncovité tvary
15
mísy mísy na nožce
10
pohárky 5 0 červená
bílá
bílá a červená
169
GRAF 34 Rozložení malované výzdoby v souboru z Kostelce na Hané
34 m ko
m
23
5
4
24 ko
m ko
ko
m
56
45 m ko
ko
m
35
34 m ko
m ko
m
28
23
) ko
žk
a
(5 no
by do
sp
od
ek
ná
(7
)
4) ť( du
vý
pl
hr
dl
ec
o
e
(2
(3
)
)
60 50 40 30 20 10 0
GRAF 35 Typy a varianty malované výzdoby v souboru z Kostelce na Hané
a pr ne os id té en (8 ti f ) ik ov at el ná (1 pl 0) oš né pr uh y sv (2 is 0) lé pr uh y (2 10 ši km 1) é pr uh y vo (2 do 10 ro vd 2) vn or é ov pr né uh a y sv (2 is 2) vo l é do pr ro uh vn y é (2 a 30 ši 1) km é pr uh y (2 ... k li ka tk a (1 15 )
(5 )
pl oš né
pl oš ná
pr os tá
(1 )
80 70 60 50 40 30 20 10 0
Vhloubená výzdoba (obr. 17, GRAF 36-37) je z 92 % na okrajích nádob (na hrncích, mísách, mísách na nožkách, pohárcích) a bývá označována jako přesekávání okraje. V kosteleckém souboru se objevuje řada jeho typů a jejich variant. Byly vyčleněny krátké záseky kolmé (varianta 0601, tab.79:2), šikmé (varianta 0602, tab. 83:5) a nepravidelné (varianta 603, tab. 89:1); křížky samostatné (varianta 1301, tab. 66:1), spojené (varianta 1302, tab. 92:5) a vícenásobně propojené (varianta 1303, tab. 90:2); šipkový motiv střídmý (varianta 1401, tab. 93:3), hustě provedený (varianta 1402, tab. 6:15) a vzhůru postavený (varianta 1403,
170
tab.5:6); špičatě oválné jamky kolmé (varianta 3501, tab. 10:4) a šikmé (varianta 3502, tab. 10:3); drobné nepravidelné jamky (typ 36, tab. 43:3); prosté oválné jamky samostatné (varianta 3801, tab. 42:1), spojené (varianta 3802, tab. 43:1) a šikmé (varianta 3803, tab. 50:19); kolky kruhové (typ 52, tab. 50:21) a lichoběžníkové (typ 55, tab. 84:3). V některých případech přechází přesekávání okraje i na, při nich umisťovanou, plastickou výzdobu (výčnělek, ucho). Pouze v ojediněle se objevovaly další typy vhloubené výzdoby. U mís vodorovná rýha na plecích (typ 10, tab. 100:1), řady jamek (varianta 3503, tab. 77:1), přeseky (typ 3803, tab. 87:4) a dvojitá rýha (typ 11, tab. 111:12) na maximální výduti. Výjimečné je i přesekávání okrajů nožek mís na nožkách (typ 602, tab. 83:5) či kombinace přesekávaného okraje a výdutě nádoby (typ 3801, tab. 27:4).
Obr. 17 Typy a varianty vhloubené výzdoby v Kostelci na Hané.
171
GRAF 36 Rozložení vhloubené výzdoby v souboru z Kostelce na Hané 300 250
247
200 150 100 50 1
3
2
1
2
plece (3)
výduť (4)
nožka (7)
výčnělek (8)
kom 14
13
0 okraj (1)
kom 18
Nejpočetnější skupinu výzdob v kosteleckém materiálu tvoří plastické prvky – různé typy a varianty výčnělků, rohatých uch a uch (obr. 18, GRAF 38). Bývají umisťovány při a na okrajích, na hrdlech, na rozhraní hrdla a plecí, na plecích, na maximální výduti a na spodcích nádob (zejména rohatá ucha) (Přehled č. 14). Z výčnělků jsou zastoupeny blíže nespecifikované typy (typ 01, tab. 105:8); svisle protáhlé (typ 02, tab. 101:15); asymetricky vystouplé (typ 03, tab. 15:8); drobné (typ 04, tab. 14:3); polokulovité (typ 05, tab. 16:8); odsazené (typ 07, tab. 16:11); sedlovité (typ 08, tab. 122:4); jazykovité (typ 10, tab. 17:1); kuželovité (typ 11, tab. 21:3); vodorovně protáhlé (typ 14, tab. 44:12); „soví hlavičky“ ve variantách polokulovité s oky umístěnými ve středu (varianta 1501, tab. 42:9), polokulovité s velkými oky (varianta 1502, tab. 36:4), polokulovité s drobnými oky (vpichy) (varianta 1503, tab. 73:4), polokulovité se záseky místo ok (varianta 1504, tab. 95:9), drobné (varianta 1505, tab. 13:6), odsazené (varianta 1506, tab. 18:2), svisle protáhlé s oky umístěnými do středu (varianta 1507, tab. 26:5), svisle protáhlé s velkými oky (varianta 1508, tab. 27:6), svisle protáhlé s oky umístěnými nahoře (varianta 1509, tab. 85:1), svisle protáhlé se zašpičatělými konci (varianta 1510, tab. 92:2), vodorovně protáhlé (varianta 1511, tab. 82:1) a vsazené do stěny nádoby (varianta 1512, tab. 114:7); výčnělky s několika jamkami (varianta 1601, tab. 86:6) a s několika záseky (varianta 1602, tab. 95:6); bochánkovité (typ 17, tab. 111:7); ploché kruhové (varianta 1801, tab. 77:5-6) a vodorovně protáhlé (varianta 1802, tab. 1:9); hraněné se zaoblenými hranami kruhové (varianta 2301, tab. 20:1) a svisle protáhlé (varianta 2302, tab. 27:3) a provrtané výčnělky hraněné obloukovité (typ 25,
172
Obr. 18 Typy a varianty plastických prvků v Kostelci na Hané.
tab. 1:6), hraněné se zaoblenými hranami (typ 27, tab. 16:15), svisle protáhlé (typ 29, tab. 120:3), kruhové (typ 30, tab. 14:9) a vodorovně protáhlé (typ 38, tab. 121:5). Rohatá ucha jsou zastoupena v typech a variantách: blíže nespecifikované (typ 40, tab. 17:16); stlačené (typ 41, tab. 121:6); protáhlé (typ 42, tab. 116:4); hraněné stlačené (varianta 4301, tab. 97:3) a protáhlé (varianta 4302, tab. 97:1); stlačené s otvorem (typ 45, tab. 97:2); protáhlé s otvorem (typ 46, tab. 98:3) a hraněné s otvorem stlačené (varianta 4701, tab. 29:4) a protáhlé (varianta 4702, tab. 29:6). Ucha jsou zastoupena blíže nespecifikovaným typem (typ 50, tab. 54:10), plným (typ 51, tab. 113:1), obloukovitým svislým (varianta 5201, tab. 91:1) a vodorovným (varianta 5202, tab. 45:4), hraněným uchem (typ 54, tab. 68:9). Nově bylo vyčleněno ještě tyčinkovité ucho vystupující ze soví hlavičky (typ 59, tab. 68:10). V kosteleckém materiálu se také objevuje násobení plastických výzdobných prvků, a to zdvojení „sovích hlaviček“ (varianta 13101, tab. 3:1), zdvojení svisle protáhlých výčnělků
173
(varianta 13102, tab. 114:17), zdvojení rohatých uch (varianta 13103, tab. 24:6) a ztrojení sovích hlaviček (typ132, tab. 68:1). Přehled č. 14 Rozložení plastické prvků (RPV) v souboru z Kostelce na Hané. Kód k jednotlivým umístěním viz. Katalog nálezů – 2. Keramický kód, Rozložení výzdob. RPV 1 12 123 13 134 14 15 2 220 220, 225 221 221, 223 221, 224 221, 225 221, 333 221, 551 221,225, 4 221,4 222 223 224 225 225, 4 3
Počet kusů 5 5 1 2 1 2 1 9 12 1 112 1 1 5 1 1 1 1 19 13 27 16 1 24
RPV 330 330,4 331a 331b 331b, 335 331b, 4 332 333 334 335 4 5 551 552 553 554 556 7 8
Počet kusů 9 1 7 66 3 5 9 6 5 34 217 86 10 10 3 5 1 1 1
Sledujeme-li provázanost jednotlivých plastických prvků na typy nádob (GRAF 39), potvrzuje se, že na hrncích se nejčastěji objevují výčnělky typu „soví hlavička“, méně časté jsou polokulovité a svisle protáhlé výčnělky. V menší míře se objevují výčnělky kónické, jazykovité a provrtané, stejně jako ucha. Pro jiné hrncovité tvary, a zejména pro putny, jsou dominantní rohatá ucha. Mísy mají nejčastější výčnělky typu „soví hlavička“ a dále pak polokulovité a svisle protáhlé. U mís se také objevila většina typů identifikovaných výčnělků a ucha u mís lze přiřadit zejména hrncovitým mísám typu pernice. Poměrně málo plastických prvků bylo identifikováno u mís na nožkách, ale zde je tento nepoměr způsoben zcela jistě fragmentárností souboru a nemožnosti horní (zdobnou) část tohoto typu nádoby dobře rozlišit. Dobře rozlišitelné jsou naopak pohárky, kde dominantní jsou drobné výčnělky a drobné „soví hlavičky“.
174
GRAF 39 Závislost plastických prvků na typu nádoby v souboru z Kostelce na Hané 120
hrnce jiné hrncovité tvary
100
putny mísy
80
mísy na nožce 60
pohárky
40 20
132
59 1310 1
54
51 5201
4702
46 4701
45
43
29
25
2302
2301
1801
17
15 1601
14
7
11
5
4
3
2
1
0
Nejvíce zastoupenou skupinou výčnělků jsou „soví hlavičky“. Do jednotlivých variant byly rozlišovány z důvodu předpokladu, že by se mohly spojovat s určitým typem či variantou nádoby. Jak však ukázaly výsledky analýzy tento předpoklad, se nepotvrdil a stejné dominantní varianty „sovích hlaviček“ se objevují jak u hrnců, tak i u mís. Pouze u pohárků se potvrdil logický předpoklad, že se na ně vážou varianty drobných „sovích hlaviček“ (GRAF 40, 41).
GRAF 40 Jednotlivé varaianty "sovích hlaviček" a jejich zastoupení v celém souboru z Kostelce na Hané 140
127
120 100 71
80 60
42
40
22
20
8
10
1503
1504
14
13
11
9
1508
1509
2
2
0 1501
1502
1505
1506
1507
1510
1511
1512
175
GRAF 41 Závislost variant "sovích hlaviček" na typu nádoby v souboru z Kostelce na Hané 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0
hrnce mísy pohárky
1501 1502 1503 1504 1505 1506 1507 1508 1509 1510 1511 1512
176
GRAF 37 Vhloubená výzdoba z Kostelce na Hané
80
73
70 60 50
42
40 30 21 20 10
9
25
22
12
9 2
2
2
10 2
1
1
18
17
13 3
1
1
11
12 1301 1302 1303 1401 1402 1403 3501 3502 3503 36 3801 3802 3803 51
0 601 602 603
10
52
55
177
GRAF 38 Plastické prvky z Kostelce na Hané 350
331
300 250 200 150 116
100 41 28 2
13
5
1
1
4
1
4
2
1
1 132
38
11
59 1310 1 1310 2 1310 3
30
12 9
2
58
1
10 6
54
1
8 41
1
9 40
2
29
2302
3
27
3
3
9 25
1
2301
1
7
17 1801 1802
2
1602
1
10
15 1601
1
1 8
5
10
2 0
24 11
8
51 5201 5202
39
50
50
4701 4702
46
45
42 4301 4302
14
11
7
5
4
3
2
0
178
8.2.2. Jiné užitkové tvary
Z třídy jiné užitkové tvary (typ 600, obr. 19) bylo identifikovány pouze několik předmětů. Poklička (typ 680) se v celém souboru objevila pouze jediná, a to jako zoomorfní držadlo v podobě zvířecího těla se dvěma liščími hlavami malované bílou a červenou barvou (inv.č. A 53625, tab. 107:4; Podborský1985, 136–137, obr. 94). Dvěma kusy je zastoupen cedník (typ 630, tab. 73:6, 117:2). Poněkud atypické pro lengyelský materiál je, že se v kosteleckém souboru neobjevuje žádná naběračka či více pokliček a jiných užitkových tvarů.
Obr. 19 Plastiky, užitkové a zvláštní tvary z Kostelce na Hané.
8.2.3. Zvláštní typy Do této keramické skupiny je možné přiřadit pouze části dvou trůnů (typ 770; obr. 19). První pochází z polohy Za cihelnou a jedná se o boční stěnu s částečně dochovaným sedátkem, stěna je nahoře pod vyvýšenými okraji zdobena dvěma drobnými výčnělky (inv.č 140389; tab. 38:1). Druhý exemplář je z polohy Prostřední pololány a je z něj zachována pouze část nožky a sedátka (inv.č. 141375; tab. 54:6).
8.2.4. Plastiky
Z plastik (typ 800; obr. 19) máme k dispozici tři jedince – torza dvou a jednu celou ženskou plastiku. Tato (tab. 107:2) se přiřazuje ke štěpánovickému typu s hrotitou zadní částí
179
(847) a v kódu moravské malované keramiky je použita jako typický příklad (Podborský – Kazdová – Koštuřík – Weber 1977, 120, obr. 24; Podborský 1985, 47, 94, 106–107, obr. 52). Je zdobena drobnými rýžkami, které mohou např. vzadu na hlavičce znázorňovat účes, na bocích pak šaty apod. Další plastiku je možné zařadit mezi sedící plastiky a patří k ní zřejmě i hlavička s vyznačeným obličejem a rukou v gestu – „pravá ruka se drží za hlavou“ (tab. 107:3). Posledním zástupcem je zřejmě torzo nohou masivnější plastiky (tab. 107:5).
8.2.5. Drobné keramické tvary
Poslední zastoupenou třídou jsou drobné keramické tvary (typ 900, obr. 20). Z nich, kromě přeslenů (950, tab. 108, 109) a zaváží tkalcovských stavů (940, tab. 19:1-3, 126:12,13), které obvykle vyčleňujeme do samostatné skupiny textilní keramiky, se do této skupiny zařazují miniaturní nádobky (980), a to ve formě misek (tab. 105:8), misek na nožce (tab. 106:2) a pohárků (tab. 51:2,9).
Obr. 20 Drobné keramické tvary z Kostelce na Hané
180
8.3. Mohelnice – štěrkovna
Padesát dva identifikovaných objektů obsahovalo epilengyelský keramický materiál. Další pochází z neidentifikovatelných objektů a sběrů. Podle dostupné dokumentace bylo největší množství materiálu nalezeno v objektu č. 68 (Přehled č. 15). Bohužel však jakákoliv terénní dokumentace tohoto objektu chybí, a tak je možné, že se jedná o nálezy z roku 1968 a ne o nálezy z objektu č. 68. Nasvědčuje tomu abnormální množství evidovaného materiálu, které se běžně v mohelnických nálezových souborech nevyskytovalo. Obvykle byl materiál nacházen společně s lineární keramikou, výjimečně pak s materiálem datovaným do KNP (obj.č.12), KZP, KLPP a laténu. Pro analýzu bylo vybráno 1262 jedinců (viz. III. díl, Katalog nálezů, Popis keramických souborů, 3.2. Mohelnice – štěrkovna). Pro celý mohelnický soubor je typická velká fragmentárnost, rekonstruovatelných tvarů je minimum, celý není žádný. Radomír Tichý při zpracování mohelnické keramiky LnK s velikostí fragmentů v jednotlivých objektech pracoval a snažil se podle ní zjistit jejich datování. Jak se však ukázalo, mohelnické objekty jsou typickými příklady jam se smíšeným kulturním obsahem a tato metoda nepřináší žádné výrazné výsledky (Tichý 2000; 2007, 1013). Většina zkoumaných keramických artefaktů náleží zlomkům keramických nádob. V tomto souboru dominují mísy (typ 300), následované hrnci (typ 100), pohárky (typ 500), mísami na nožkách (typ 400) a jinými hrncovitými tvary (typ 200). Pouze několik artefaktů se řadí k užitkové keramice (typ 600; pokličky a naběračky), zvláštním keramickým tvarům (typ 700; model trůnu, kvadratická a antropomorfní nádoba), plastikám (typ 800; jediné torzo ženské plastiky) a drobným keramickým tvarům (typ 900, jediná miniaturní nádoba).
181
GRAF 42 Zastoupení jednotlivých keramických tříd v souboru z Mohelnice - štěrkovny 900 0% 800 0% 700 1%
500 14%
600 5% 100 34%
400 7%
200 2% 300 37%
182
Přehled č. 15 Přehled zastoupení jednotlivých stupňů dochovalosti, keramických tříd, výzdob a materiálů v sídlištních objektech v Mohelnici – štěrkovně OBJEKT
STUPEŇ DOCHOVALOSTI 1
2
3M
3H
4
4
KERAMICKÁ TŔÍDA 5
10
11 1
1
1
2
10
1
5
3
1
7
6 2 2
8 12
6 7 8 9
11
1
3
2
100
200
1
7 7
24
1
1
1
2
1
2
3
8 1 1
3
13
3
2
2
1
17
5
5
9
2
1
18
28
18?
2
19
1
1
3
1
1
29
11
31
4
43
2
46
1
4
9
2
9
2
5
1
1
1
1
1
1
1
2
3
2
1
2
3
4
1
1
1
1
3
11
2
4
1 3
2
1
1
1
6
1
6
1 34
19 155
4 14
1 6 21
2 10
18 5
1
2,8
2,4
1
1
1
5
2
1
11
11 98 2 9
1 5 32
6 52
1
8 2
2
12
15
2
2
2
2
27
33
3
3
9
18
22
22
51
68
6
6
1
2
1
2
30
3
6
4 1
1 8
1
1 2
2
1
1
1
4
4
21
7
3
6
1
1
2
1
5
1
1
5
3
1
3
14
26
32
5
1
8
8
1
3
3
10
12
5
5
2 1
1
9 4 8 1 41 318
1
1
1
3
1 1 1
6 43
6 41
2 28
4 17
3
1
2
4
4
1 1
1 1 1 1
7
2
1
1 3 2 2 14
1
CELKEM 2
2 2
1
1
1,8
2 1
1 1 1
1
2
1 1 1 1
MATERIÁL 3,4
1
1
6
4
1
1
51 55 57 59 60 63 67 68
3
1 46
47 53
900
1
21 22
11
700
2
1 1
600
2
2
14 17
500
2 5
13 14?
VÝZDOBA 400
1 2
2 1
300
2
2 1
NE
2 2 1 13 122
4
4 13
5 67
1 1
1 10 4 10 1 46 361
1 10 6 12 1 55 441
183
OBJEKT
STUPEŇ DOCHOVALOSTI 1 71
2
3M
3H
4
KERAMICKÁ TŔÍDA 5
6 7 8 9
10
NE
100
4
91
1
96
23
4
3
2
2
16 2 1
3
1
CCXIX
1 1
1
5
45
1
2
1
3
1
1
1
3
1 2
CLXVII
1
CLXXXIII
500
600
700
900
3
4
3,4
1
1,8
1
CXCXI/CCL
1
1
2
2,8
1
2
4
1
2
12
1
10
1
1
1
17
5
5
1
1
1
2
3
3
2
2
2
2
2
2
2
2
3
5
4
14
20
6
6
1
1
CCXXIV
1
1
1
1
1
1
7
1 2
2
1
1
LXVIII LXXXI V VI XII XVI pec2 pec3
1 1
2
1
1
8
10
1
1
2
3
3
8 3 1 1 6
1 4 9 2 5 22 4
1 13 11 2 7 23 4
4
2
1 1
1
10 1
1
1
3
1
LXIII
1
2
2 2
4
4
2
3
1
2
61
1
1
1
50
2 2
1 1
1
LXII
3
1
8
1
5
4
2,4
CXIV CCXXXVI
1
6
1
2
5 10
4
1
CCXXVIII
2
400
1
CLIII CCXXVI
300
CELKEM
1
1
80
200
MATERIÁL
1
73
CXC
11
1
VÝZDOBA
2 1 3 5 3
1 1
1
1 1
1
1 4 1 1 3 10
1
3 1 1 2
2
3
1 11 7 2 5 20 4
1 1
1 1
1 2 1 2
1
1
8 2
1
1 1
184
8.3.1. Nádoby
Ve stupni dochovalosti převládají v celém mohelnickém souboru neidentifikovatelné zlomky stěn, z analyzovaného souboru pak hrdla (typ 2), dna (typ 6) a plece (typ 3) nádob (GRAF 43). Při tomto zpracování nebyly detailně sledovány jednotlivé tvary části nádoby. Pouze byly rozlišovány plece hrncovitých (3H) a mísovitých (3M) nádob. Obecně lze konstatovat, že se v mohelnickém souboru objevují jak zaoblené okraje, tak i seříznuté a rovné. Profilace nádob u hrncovitých tvarů je spíše plynulá, ostrá profilace se objevuje jen sporadicky. U mísovitých tvarů je variabilita větší od přímé (kónické), přes plynulou (esovitou), k lomeným plecím i výdutím. Dna mají obvykle ostré nasazení.
GRAF 43 Stupeň dochovalosti v souboru z Mohelnice - štěrkovny
500
403
400 261
300
169
200 100
77
36
37
35
40
3
3M
3H
4
69
20
34
7
8
77
0 1
2
5
6
10
11
Charakter souboru podtrhuje i poměrná jednotnost těsta při výrobě keramiky (GRAF 44). Makroskopicky se dala vysledovat převaha zrnitého materiálu s příměsí písku, v menší míře i s příměsí drcené keramiky (terakoty). U tenkostěnných tvarů nádob je pak typický plavený materiál s příměsí jemného písku. Při popisu keramické hmoty užíval tým R. Tichého numerický kód inspirovaný kódem pro popis neolitické keramiky stanovený B. Soudským na materiálu z Bylan (Květina – Pavlů 2007, 56, obr. 1; zde odkaz na původní zdroj). Typ 1 představuje příměs drcené keramiky, typ 2 příměs kaménků, typ 3 příměs tuhy, typ 4 slabou příměs slídy, typ 7 zastupuje hrubý materiál a typ 8 písčitý. Keramika je normálně vypálená s jemně modelovaným či hlazeným povrchem, objevuje se však i nový typ zpracování – tvrdý výpal, hlazený a leštěný povrch. 185
V mohelnickém souboru opět dominuje tzv. hrubá keramika nad tenkostěnnou. Je to dáno skladbou keramických tříd, v níž převládající postavení mají stále mísy a hrnce a do tenkostěnné keramiky jsou řazeny pouze pohárky.
GRAF 43 Příměsy a typy keramické hmoty v souboru z Mohelnice - štěrkovny 1200 1005 1000 800 600 400 155
200 33
8
1
1,8
1
1
2,1
2,4
35
1
2
3
7
1
0 2
2,8
8
9
Hrnce (100) Zlomky hrnců byly dobře identifikovatelné, s jejich zařazením ke konkrétním typům a variantám je to však horší (GRAF 44). Většinou se dochovala jen hrdla a poměrně málo je rozlišených dalších částí této nádoby. Výsledek analýzy je tak zkreslený. Ze základních typů se podařilo rozlišit pouze tzv. obyčejné hrnce s plynulou esovitou profilací (typ 170; tab.165:3-4). Další mohou patřit k hrncům s ostrou profilací (tab.164:1), jiné k hrncům s odsazeným tělem (tab.164:3). Protože je to však jen předpoklad, v analýze je přiřazuji mezi nespecifikované hrnce (typ 100), kde jsou i ostatní jedinci. U většiny hrnců byl tak rozlišován jen typ hrdla - buď prohnuté (tab.164:3,4), šikmé (kónické, tab.164:1,2) nebo přímé (tab.165:1-2). Výzdoba na hrncích je obvykle plastická, pouze ojediněle se objeví tzv. přesekávání okraje a kolek na okraji (tab.165:2) (GRAF 50). Výčnělky jsou umisťovány pod okraj, do poloviny hrdla, nad rozhraní hrdla a plecí a na maximální výduť. Časté jsou provrtané výčnělky a kromě nich se objevují i masivní polokulovité výčnělky a „soví hlavičky“ (GRAF 48). Objevující se rýha, oddělující hrdlo od plecí, je opět spíše technologickým prvkem než výzdobným.
186
GRAF 44 Hrnce z Mohelnice - štěrkovny 15
16 14 11
12 10
7
8
7
6 4
3
2
2 0 170 esovitě profilované
100 s prohnutým hrdlem
100 prohnutým hrdlem a oblou výdutí
100 s přímým hrdlem
100 se šikmým hrdlem
100 se šikmým hrdlem ostře posazeným na klenuté plece
Jiné hrncovité tvary (200) Tato skupina nádob tvoří nejmenší část mohelnického souboru keramických nádob (GRAF 42). Atypický nepoměr je však spíše způsoben nemožností její identifikace, díky velké fragmentárnosti souboru, než v její nepřítomnosti. Na druhou stranu některé charakteristické prvky, které ji obvykle doprovázejí a pomáhají ji tak lépe identifikovat, v mohelnickém souboru chybějí (např. rohatá ucha na putnách). Pouze v několika jedincích byly tak rozpoznány v mohelnickém souboru lahvovité tvary – po jednom jedinci lahvovitá putna (typ 240, tab.168:4) a láhev (typ 270), a po dvou jedincích putny (typ 230) a poháry (typ 250, tab.163:5,6). Zastoupeny jsou i tzv. dvouuché hrnce (typ 260), avšak díky jejich zachování pouze ve formě jednotlivých kousků hrdel nejsou k tomuto typu zařazeny přímo. Jediným výrazným tvarem je vysoká lahvovitá putna se čtyřmi masivními polokulovitými výčnělky na odděleném nízkém válcovitém hrdle a s výraznou výdutí (tab.168:4). Byla vystavena v bývalé expozici mohelnického muzea, bohužel však již bez bližších nálezových údajů z místa lokality. Tato chyba je o to horší, že se jedná zároveň o jeden z mála rekonstruovaných tvarů z celého naleziště. Identifikovaná výzdoba na těchto tvarech je většinou plastická. Kromě již zmíněných masivních polokulovitých výčnělků, se na spodních částech puten umisťovala masivní obloukovitá vodorovná ucha (GRAF 48), na hrdlech dvouuchých hrnců svislá obloukovitá ucha. Na jednom z pohárů byly série obloukovitých rýh vytvářející zřejmě spirálu (tab.163:5), na jiném kruhové kolky sestavené do kříže (obr.163:6) (GRAF 50).
187
Mísy (300) Dominantní skupinu v mohelnickém souboru tvoří mísy (GRAF 42, 45). Převládají varianty s rozevřenými plecemi (typ 330, tab.167:3), poměrně časté jsou i s plecemi zataženými (typ 360; tab.166:3-4), mísy kónické (typ 380; tab.166:1-2), hranaté (typ 350, tab. 167:1) a hrncovité typu pernice (typ 390, tab.166:4,5). Zcela novými typy mís v užívaném kódu jsou esovitě profilované (tab. 167:2) a široce rozevřené (tab.168:3). Výzdoba na mísách bývá především plastická. Typické je její umístění pod okrajem a pod maximální výdutí. Z typů plastických prvků jsou dominantní polokulovité výčnělky, ploché a bochánkovité výčnělky, „soví hlavička“ na míse byla identifikována pouze jediná (GRAF 48). Pro pernice jsou charakteristická ucha, spojující okraj s maximální výdutí. Na mísách se objevuje i vhloubená výzdoba (GRAF 50). Objevuje se v podobě různých přeseků okraje (kolků) a maximální výdutě (tab166:5). Typické jsou také řady vpichů, jamek a kolků na maximální výduti. Ojedinělá je na mísách vhloubená rytá výzdoba buď v podobě rytých několikanásobných lomených linií na vnitřní straně široce rozevřených mís (varianta1601, tab.163:2), nebo série šikmých několikanásobných rýh a jejich kombinací v různých směrech na vnější straně mís s rozevřenými plecemi.
GRAF 45 Mísy z Mohelnice - štěrkovny 66
70 60 50 40
32
30 20
14
10
8
10
3
2
0 esovitě profilované
široce rozevřené
330
350
360
380
390
Mísy na nožkách (400) Ve dvaceti pěti případech byly identifikovány v mohelnickém souboru mísy na nožce. Objevují se jak ve variantách s vysokými (typ 410; tab.167:4), tak i se středními (typ 430; tab.162:7) a extrémně nízkými nožkami (typ 450, tab.167:5). Jeden z mála rekonstruovaných tvarů z Mohelnice – štěrkovny (obr 162:7) má středně vysokou kónickou nožku a mísu
188
s rozevřenými plecemi. Plastickou výzdobu v podobě čtyř polokulovitých výčnělků má umístěnu pod maximální výduť. Další mísy se podařilo rekonstruovat alespoň kresebně – jedná se o dvě mísy se zesílenými plecemi a extrémně nízkou válcovitou nožkou. Dále mám zastoupeny po jednom jedinci mísy ve variantách s nízkou nožkou a s vybočenou podstavou, s nožkami mírně a silně zvoncovitě profilovanými a nožkou válcovitou. Výzdoba na mísách na nožkách je dochována pouze plastická, a to v podobě již zmiňovaných polokulovitých výčnělků (GRAF 48). Jsou umisťovány pod maximální výduť, v jednom případě zhruba do poloviny spodku nádoby (tab. 167:5).
Pohárky (500) Poměrně početný soubor tvoří pohárky (51 jedinců, GRAF 42). Zachována jsou však většinou jen jejich hrdla a rekonstruovatelný jedinec není žádný. Pouze některé tvary naznačují buď esovitou (obr.163:3) nebo ostrou trojčlennou profilaci. Většina z nich pak patří tenkostěnné keramice, pouze sedm jedinců má středně silnou stěnu. Na pohárcích se objevila pouze vhloubená výzdoba (GRAF 50). Bývá na hrdle v podobě řady kruhových kolků (obr.163:4) a na těle v podobě sestav násobných rýh vytvářejících spirálu, šipku či jiné, na konkrétním zlomku nedefinovatelné uspořádání.
Výzdoba V mohelnickém souboru převažuje na keramických nádobách aplikace plastických prvků nad vhloubenou výzdobou. Výjimkou není kombinace jednotlivých prvků a typů výzdob či jejich násobení (GRAF 46). V celém souboru však nebylo identifikováno malování. Jak již bylo zmíněno, výzdoba bývá většinou umístěna na hrdlech a plecích, výčnělky jsou často i pod maximální výdutí a pod okrajem. Vhloubená výzdoba v podobě tzv. přesekávání je i na okrajích a maximálních výdutích. Rýhování se objevuje jak na vnější, tak výjimečně i na vnitřní straně nádob (mís).
189
GRAF 46 Poměr zastoupení jednotlivých druhů výzdob v souboru z Mohelnice - šterkovny
3 12%
34 2%
4 86%
Z plastických prvků (obr.21; GRAF 47, 48)) převažují polokulovité výčnělky (typ 5) a ucha v různých typech a variantách (typ 50-54). Poměrně časté jsou i bochánkovité (typ 17) a provrtané výčnělky (typ 25). Méně se již objevují vodorovně protáhlé (typ 14), ploché (typ 18) a poněkud deformované výčnělky typu „soví hlavička“ (typ 15). Dále jsou zastoupeny zbytky výčnělků (typ 1), svisle protáhlé (typ 2), nepravidelné (typ 3), drobné (typ 4), jazykovité (typ 10), knoflíkovité (typ 12), vysedlé (typ 13), s jamkami (typ 16), ježovité (typ 21) a hraněné (typ 23) výčnělky. Ucha se objevují ve formě zbytku ucha (typ 50) a v typech ucha plného (typ 51), obloukovitého ve variantě vodorovné (varianta 5202) a hraněného ucha (typ 54).
GRAF 48 Závislost plastických prvků na typu nádoby v souboru z Mohelnice - štěrkovny 80 70 60 50 40 30 20 10 0
hrnce jiné hrnce mísy mísy na nožce
02
01
52
51
52
25
23
18
17
15
14
12
11
10
5
4
3
2
0
pohárky
190
Obr. 21 Základní typy a varianty vhloubené výzdoby a plastických prvků z Mohelnice – štěrkovny.
191
GRAF 47 Plastické prvky ze souboru v Mohelnici - štěrkovně 140 130
120
100
80 71
60
40
20
32
31
20
18 7 3
7
13
9
8
3
1
19
16
15
14
1
1
1
21
23
1
0 1
2
3
4
5
10
11
12
13
14
15
16
17
18
25
50
51
52 01
52 02
54
192
Vhloubenou výzdobu v mohelnickém souboru lze rozdělit do čtyř skupin (obr. 21; GRAF 49, 50) – na přeseky (3-6), důlky-kolky (22-36, 51-52), rýhy (10-16) a žlábky (43). Nejpočetnější skupinou jsou rýhy. Mají podobu výrazných, ale tenkých linií buď rovných nebo obloukových. Kromě rýhy oddělující hrdlo od plecí, která je, jak již bylo uvedeno, spíše technologickým prvkem než výzdobným, jsou v tomto souboru zastoupeny sestavy vícenásobných vodorovných rýh (typ 11), nepravidelné rýhování ve variantách rovných (varianta 1201) a obloukovitých (varianta 1202) násobných rýh, šikmé rýhy spojené do hrotu – tzv. šipkový motiv (varianta 1403), šikmé rýhování (typ 15) a sestavy lomených linií buď rovných (varianta 1601) nebo obloukovitých, vytvářejících motiv spirály (varianta 1602). Další skupinou jsou důlky, jamky či kolky. Jsou zastoupeny řadami střídavých kroužků (typ 22), jednotlivými kroužky (typ 23), špičatě oválnými jamkami (kapkami) ve variantách kolmých (varianta 3501) a vodorovných (varianta 3503), nepravidelnými jamkami ve variantě uspořádání do kříže (typ 3602), řadou drobných (typ 51) a středních kruhových kolků (typ 52). Třetí skupinou jsou přeseky ve formě vrypů a záseků. V mohelnickém souboru se objevují jako vodorovné obloukovité vrypy (typ 3) a jako vodorovné záseky (typ 6). Poslední skupinou jsou žlábky s ojedinělým exemplářem dvou obloukovitých žlábků obrácených od sebe (typ 43).
GRAF 50 Závislost vhloubené výzdoby na typu nádoby v souboru z Mohelnice - štěrkovny 6 5
hrnce
4
jiné hncovité tvary
3
mísy
2
mísy na nožce pohárky
1
52
51
43
3 6 02
3 6 01
3 5 03
22 3 5 01
1 6 02
15 1 6 01
14
1 2 02
10 1 0 ,5 1 2 01
6,51
6,22
6 6,11
3 3,51
0
193
GRAF 49 Vhloubená výzdoba v souboru z Mohelnice - štěrkovny 12 10 10 8 8 6 6 5
5 4
4
4 3 2
3 2
2
3 2
2
2
3
2
2 1
1
6,22
6,51
1
1
1
0 3
3,51
6
6,11
10
10,51
11
12 01 12 02 14 03
15
16 01
16 02
22
23
35 01 35 03 36 02
43
51
52
194
8.3.2. Jiné užitkové tvary (600)
Typickým doprovodným keramickým materiálem lengyelské kultury a epilengyelských skupin jsou drobné užitkové tvary. V mohelnickém souboru se dochovaly v podobě naběračky s krátkou vodorovnou rukojetí (typ 650; 163:9) a v podobě pokliček, zastoupených 17 jedinci stejného typu - kónický s knoflíkovým držadlem (typ 680; tab.163:10). Z tohoto standardního souboru se vymyká pouze poklička se zoomorfním držadlem (tab.168:2). Narozdíl od ostatních nálezů pokliček z mohelnické štěrkovny je tato odlišného provedení, a zřejmě tak i funkce. Už její velikost neodpovídá mohelnickému standardu, byl použit i jiný materiál k její výrobě (jemně plavená keramická hlína narozdíl od hrubozrnné). V. Podborský se o ní zmiňuje ve svém soupise figurálních plastik MMK (Podborský 1985, 50), bohužel ji blíže nepopisuje ani nezobrazuje. Poprvé ji tak můžeme zařadit mezi pokličky s vyšší kuželovitou dutou základnou, z níž vyrůstá zoomorfní držadlo (dle Podborský 1985, 134). Je zde i kulatý otvor vytvářející na držadle dojem nohou. Obvykle tato držadla mají zakončení v podobě stylizovaných zvířecích hlav na obou stranách (srovnej např. Kostelec na Hané – Rolnická cihlena, tab. 107:4). Mohelnický exemplář má však jednu stranu odlomenou. Jako u většiny držadel ani zde není možné rozpoznat, jaké zvíře je zde zpodobněno. Obvykle se však uvažuje o kozích či býčích protomech (Podborský 1985, 136). Pokličky se zoomorfním držadlem jsou určitým specifikem západního lengyelského okruhu, zvláště na Moravě můžeme sledovat jejich hojné rozšíření. Těžiště jejich výroby tkví v době vlastní malované keramiky, ve fázi IIc MMK je V. Podborský nezná (Podborský 1985, 134) a domnívá se, že v této době byly používány už jen praktické pokrývky nádob a že zoomorfní držadla na pokličkách končí stejně jako všechny výtvarné projevy (Podborský 1985, 138). Jak však ukazují nejen mohelnické nálezy (např. „poklička“ z Troubelic – Padělků, viz. dále), i v této době se výtvarný projev MMK udržuje.
8.3.3. Zvláštní tvary (700) Mohelnický soubor obsahoval také malou skupinu zvláštních tvarů – část výdutě s dutě modelovaným prsem z antropomorfní (gynekomorfní) nádoby (typ 730, tab.162:5); zlomky kvadratické nádoby (typ 750; tab.163:7) a možného trůnu (typ 770; tab.163:8). Předměty jsou dokladem doznívání bohatého duchovního života lidu s MMK a jejich zdařilých výtvarných projevů (Podborský 1993, 139; 2004, 271). 195
Část mohelnické výdutě gynekomorfní nádoby s dutou modelací prsu (tab.162:5) poprvé popsal J. Pavelčík (Pavelčík 1982, 278-279). Má analogie např. v nálezech ve Vedrovicích (Podborský 1993, 139, obr.80:1) či v Dukovanech (Podborský 1985, 112, tab.118:4). Patří zcela jistě ke skupině velkých gynekomorfních nádob, které mají na výduti dvojici prsů dutě vymodelovanou (Ruttkay 2003, 262-263; Kovárník 2000, 187; Kovárník 2004b, 171). Díky fragmentárnosti těchto artefaktů nelze ani mohelnický nález blíže zařadit či rekonstruovat jeho původní podobu. V lengyelském prostředí jsou na prvním místě nálezy antropomorfních starolengyelských nádob svodínského typu s náznaky ženských ňader na výduti, lidské hlavy v podobě prstencovitého rozšíření hrdla a zejména se stylizovanými pažemi, které vyčnívají po bocích v adoračním gestu (Lička – Bareš 1979; Podborský 1985, 111-112, Kovárník 2000, Ruttkay 2003, Kazdová 2002). Dalším typem jsou nádoby pouze s aplikovanými antropomorfními prvky nebo s antropomorfním dekorem (Podborský 1985, 113-120, Kovárník 2000). Dutá modelace prsů se vyskytuje i ve starším a středním eneolitu (Kovárník 2000, 188-190), známe je z např. Hlinska u Lipníku nad Bečvou (Pavelčík 1982, 277-279). Dalšími zajímavými nálezy z mohelnické štěrkovny jsou části kvadratické nádobky a možného trůnu. Jedná se pouze o zlomky těchto předmětů bez dochované výzdoby (tab.163:7, 8). Obecně jsou řazeny mezi možné kultovní předměty. Kvadratická nádobka by mohla být zařazena mezi dózy(-ičky) či kvádry (oltáře) (Kovárník 2004b, 190-192). Analogie k mohelnickému nálezu by bylo možné najít v moravském materiálu např. ve Střelicích či v Horákově (Kovárník 2004, obr. 10:3, obr. 12:1). Kvadratické nádobky máme však i na střední Moravě – dva exempláře jsou např. z Hulína, Pravčic – Višňovců (foto 14:2; Kálábek – Kalábková, 2009, v tisku). Další jsou na Slovensku (Pavúk 1997) a jinde. Trůny či křesla se objevují v lengyelském materiálu relativně častěji (Kovárník 2004, 176-182). Jsou vždy spojovány se sedícími venušemi a mají být jedním z atributů božské a světské moci (Kovárník 2004, 182). Obdobné zlomky trůnů jako z Mohelnice jsou např. ze Střelic či Štěpánovic (Kovárník 2004, 176-182, obr. 4:5, obr. 5:3) a je možné pouze analogické srovnání s unikátními plastikami sedícími na trůnech jako je např. venuše z Nitranského Hrádku (Vladár 1979, 35, obr. 26-27). „Trůny“ jsou však i ze středomoravských lokalit – např. z Kostelce na Hané (tab.38:1) či z Hejčína – Mrštníkova náměstí (Peška 2004).
196
8.3.4. Plastiky (800)
Z mohelnického výzkumu je dochováno i torzo ženské plastiky (tab.168:1). Bylo známo i V. Podborskému, který je přiřazuje patrně k mašůveckému typu (Podborský 1985, 50). Bohužel jeho přesné zařazení není možné, dochovalo se pouze torzo těla, paže, tolik rozhodující pro zařazení k určitému typu plastiky, má odlomeny. Mašůvecký typ je charakterizován pažemi v pohybu před tělem a těžiště jeho výskytu spadá do staršího stupně MMK (fáze IB). Objevuje se však i v mladším stupni MMK (Podborský 1985, 71-76). V této souvislosti je citován i mohelnický nález, jeho zařazení do fáze MMK IIa (Podborský 1985, 75) však neodpovídá. Autor neměl k dispozici doprovodný nálezový fond a při jeho časovém zařazení vycházel tak pouze ze zpráv a z analogií. V. Podborský se ve svém soupisu zmiňuje i o druhém nálezu ženské plastiky z Mohelnice (Podborský 1985, 50). Jedná se o povrchový sběr V. Kapla z trati „U nadjezdu“. Pozdějším výzkumem zde bylo mimo jiné i odkryto sídliště MMK (Nekvasil 1963, 14). Do fáze MMK IIa jej zařazuje materiál uložený z této lokality v expozici mohelnického muzea (tab.162:1-4). Sama plastika je opět pouze torzem těla, paže jsou zčásti dochovány a je zachována i hlava s krkem. Prsy jsou znázorněny dvojicí drobných výčnělků. Několik vpichů v přední části hlavy vyobrazuje zřejmě prvky lidského obličeje – oči, uši, ústa (tab.162:2). Plastiku lze opět stěží přiřadit k určitému typu. Nejbližší analogie je možné najít ve Velkých Hošticích (Podborský 1985, 56-57). Jedna z tamních plastik má obdobně utvářenou a „zdobenou“ hlavu (Podborský 1985, tab. 107:1). Ani V. Podborský ji však k určitému typu nepřiřazuje.
8.3.5. Drobné keramické tvary (900)
Pouze jediným mnou evidovaným exemplářem je zastoupena jindy obvykle početná skupina drobných keramických tvarů. Je v podobě miniaturní nádoby ve tvaru vaničky či misky (tab.162:6). Textilní keramika z mohelnického souboru byla zpracovávána Radomírem Tichým a jeho výsledky bohužel nemám dosud k dispozici. Budou však uveřejněny v připravované publikaci z mohelnického výzkumu (Stuchlík a kol., v tisku).
197
8.4. Uničovsko
Uničovský keramický materiál pochází jak z náhodných nálezů, tak i z cílených povrchových sběrů a archeologických výzkumů. Dnes jej eviduji z 21 lokalit datovaných od mladšího stupně MMK, zřejmě ale až od fáze IIB, po konec Epilengyelu (Jsk. III. st.). Je různorodý a vyskytují se v něm všechny základní keramické třídy. Charakteristiky složení keramického těsta, úpravy povrchu a tvrdosti výpalu v uničovském materiálu odpovídají také jednotlivým fázím osídlení a pokud bylo možné sledovat, projevovala se v nich určitá jednotnost. Jestliže byl pro mladší stupeň MMK typický různě zrnitý materiál s příměsí drcených kamínků a slídy s přirozeným jemně modelovaným a hlazeným povrchem pro běžné nádobí a plavený materiál bez příměsí pro tenkostěnné nádoby (např. Dolní Sukolom – V lukách), na počátku Epilengyelu se technologie výroby mění a začíná převažovat kvalitní, tvrdě vypálené zboží s hlazeným až leštěným povrchem (zejména u pohárků). Ve druhém a třetím stupni Jsk se pak objevuje materiál spíše plavený či jemně až středně zrnitý, obsahující střídmě malé kamínky, s přirozeným povrchem zdrsněným jen jemně rytou vhloubenou výzdobou (např. Uničov – U pily, Lazce – U staré matky).
8.4.1. Nádoby Jak již bylo řečeno v úvodu této kapitoly, uničovský soubor je v současné době značně zlomkovitý, celých či rekonstruovaných nádob je málo. Protože většina celých tvarů již byla publikována (srovnej Schirmeisen 1932-1943; Zápotocká 1969; Podborský 1970; Koštuřík 1970, 1972; Pavelčík 1986 ad.), věnuji se ve své analýze především dosud nezveřejněnému materiálu a v kresebném katalogu uvádím většinou dosud nepublikovaný výběr materiálu. V uničovském souboru se objevují zaoblené, vně seříznuté a rovné okraje. Výjimečně je zde okraj zduřelý (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 4, tab. 190:1). Hrdla hrncovitých nádob bývají většinou rovná, kónická (i s variantou ubíhajícího hrdla do stran) a prohnutá. Na hrdlech se neprojevuje zesílení. Podobné tvary hrdel mají i poháry a pohárky, dominuje v nich však prohnuté hrdlo a časté je i hrdlo přímé. Naopak často zesílené jsou plece mís, objevují se jak prohnutá, tak i kónická (zejména ve variantách mís se zataženými plecemi), pouze výjimečně jsou plece přímé. Plece hrnců bývají naopak klenuté. Profilace nádob je obvykle v maximální výduti oblá, jen nasazení hrdel u hrncovitých tvarů, pohárků a pohárů je výraznější, popř. zvýrazněné jednoduchou rýhou. V klasických jordanovských stupních (Jsk
198
II. a III. st.) je pak typický dvoukónický tvar nádob. Dna mají nádoby v popisovaném souboru jak ostrá, oblá, tak často i nožkovitá. U pohárků je někdy dno vklopené. V uničovském souboru opět dominuje tzv. hrubá keramika nad tenkostěnnou. Je to dáno skladbou keramických tříd, v níž dominantní postavení mají stále mísy a hrnce. Do tenkostěnné keramiky jsou zde řazeny pouze pohárky.
Hrnce (100) Hrnce jsou poměrně velmi variabilní skupinou, i když základní typy lze rozlišit pouze tři – hrnce s rovným hrdlem a oblým tělem; esovitě profilované hrnce a hrnce s ubíhajícím hrdlem a oblým tělem. K jednotlivým typům keramického kódu je však lze díky velké fragmentárnosti lze zařadit jen stěží, a proto pro ně užívám jen tento obecný popis. K hrncům prvního typu patří zejména jedinci s nízkým válcovitým hrdlem a na nich umístěnými uchy či provrtanými výčnělky (Dolní Sukolom - V lukách, tab.145:1; Rybníček – U Rybného potoka, tab.177:11; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 4, tab.188:1). Dále sem řadím varianty s vyšším hrdlem (Rybníček – U Rybného potoka, tab. 177:9) a s extrémně nízkým hrdlem a až kulovitým tělem (Troubelice – Padělky, tab.184:11; Rybníček – U Rybného potoka, tab. 177:10). Patří sem i varianty s mírně kónickým hrdlem, výrazně odděleným od plecí (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 4, tab.187:6; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 11, tab.194:5). K hrncům druhého typu lze přiřadit jedince s prohnutým hrdlem pozvolna přecházejícím v klenutou výduť. Náleží k nim jak některé již publikované tvary, např. z obj.č. 4 z Uničova – Šibeničního vrchu a z Rybníčku – U Rybného potoka (Koštuřík 1972, taf. 11: 12, 17,18), tak i část této nádoby ze Zadního Újezdu – Za humny (tab.198:3). K třetímu typu patří hrnce s nízkým ubíhajícím hrdlem (Dolní Sukolom – cihelna, tab. 143:2; Rybníček – U Rybného potoka, tab.177:3), někdy i s variantou ucha vystupujícího nad okraj (Brníčko – cihlena, tab.137:2). Na hrncích dominují plastické prvky. Převládají různé varianty provrtaných výčnělků a uch, které byly obvykle umisťovány pod okraj. Častá jsou plná ucha (Dolní Sukolom V luchách, tab. 145:1,9) a drobná pásková ucha (Rybníček – U Rybného potoka, tab. 177:14), provrtané výčnělky jsou buď oblé nebo mírně hraněné (Rybníček – U Rybného potoka, tab. 177:5,6). Do středu hrdla bývaly usazovány pak většinou polokulovité a kuželovité výčnělky (Troubelice – Padělky, tab.184:1). Vhloubená výzdoba je minimální a pokud se objevuje, tak v podobě jamek umístěných pod okrajem v kombinaci s plastickým prvkem (Troubelice – Padělky, tab. 184:7).
199
Rekonstruované a publikované tvary hrnců mají buď hrdlo mírně kónické, výrazně přecházející kulovité tělo se čtyřmi polokulovitými výčnělky na maximální výduti a čtyřmi drobnými plnými uchy na hrdle (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 4, tab. 187:6; Koštuřík 1972, taf 11:11 – chybně nakresleno) nebo kónické hrdlo odsazené od soudkovitého těla a se střídavými bochánkovitými výčnělky (Dolní Sukolom – cihelna obj. 2; Koštuřík 1972, 19) nebo více méně plynulou esovitou profilaci se střídavými uchy a výčnělky na rozhraní hrdla a plecí a na maximální výduti (Uničov – Šibeniční vrch, obj.č. 4; Rybníček – U Rybného potoka; Koštuřík 1972, taf. 11: 12, 17,18).
Jiné hrncovité tvary (200) Do kategorie putny (typ 230) lze prozatím zařadit pouze jedince s masivními obloukovitými vodorovnými uchy (Rybníček – U Rybného potoka, tab.177:7) nebo s rohatými uchy (Uničov – Šibeniční vrch obj. 5c, tab. 190:5; obj. 8a, tab. 191:5; obj. 9, tab. 192:2) umisťovanými obvykle do spodní části nádoby. Jako láhev či lahvovitou putnu (typ 270 či 240) by bylo možné zařadit horní část vysoké nádoby z obj. č. 4 v Uničově – Šibeničním vrchu, která má mírně prohnuté válcovité hrdlo, výrazně odsazené od kulovitého těla, a sérii střídajících se drobných polokulovitých výčnělků v polovině hrdla pod rozhraním hrdla a plecí a na maximální výduti. (tab.187:8). Mezi poháry (typ 250) řadím jak některé větší exempláře z keramické třídy pohárků (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 10, tab. 193:11; obj. 4; Koštuřík 1972, taf 11:7), tak i některé samostatné jedince, například ty se silnější stěnou. Příkladem by mohl být jedinec z obj. č. 5a z Uničova –Šibeničního vrchu, který se dochoval v části rovného hrdla s okrajem mírně zduřelým a přesekávaným drobnými rýžkami (tab.190:1). K amforám (typ 260), kromě již publikované z obj. 5a z Uničova – Šibeničního vrchu (Koštuřík 1972, taf. 11:21), lze přiřadit část nádoby z obj. 10 z Uničova – Šibeničního vrchu (tab. 193:10). Má plynulý profil, zřejmě s válcovitým hrdlem a oblou výdutí, a na rozhraní hrdla a plecí se u ní střídají polokulovité výčnělky a ucha. Jsou sem zařazovány i tzv. hrnce s uchy - dvouuché hrnce s uchy umístěnými na rozhraní hrdla a plecí. Mají obvykle rovné přímé hrdlo plynule přecházející v oblé tělo (Troubelice – Padělky, tab.184:10) nebo hrdlo mírně prohnuté (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 5c, obr. 190:10). Místo uch se objevují i velké provrtané výčnělky (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 11, obr. 194:6,7; Újezd u Uničova – K Žerotínu, tab.186:3). Posledním typem jsou epilengyelské dvoukónické nádoby mající obvykle rovné či prohnuté hrdlo výrazně oddělené od těla nádoby a lom v maximální výduti. Bývají často 200
zdobeny buď několikanásobnými tenkými výraznými rýhami sestavených např. do oběžné spirály (Rybníček – U Rybného potoka, tab. 179:8), nebo v klasických fázích Jsk mají jemně rytou geometrickou výzdobu (Lazce – U staré matky, tab.157:5; Uničov – U pily, tab. 195:2). Objevují se i tvary s nízko posazenou výdutí (Uničov – U pily, tab. 195:2), ve variantě se dvěma páskovými uchy spojujícími okraj a maximální výduť (Rybníček – U Rybného potoka, tab. 179:3; Uničov – U pily, tab. 195:5) či s uchy na rozhraní hrdla a maximální výdutě (Želechovice – obec, tab. 199:3).
Mísy (300) Mísy jsou velmi početnou skupinou v uničovském souboru a podobně jako hrnce jsou velmi variabilní. Základních typů lze však rozlišit pouze několik – mísy s rozevřenými plecemi; hranaté mísy s kónickým spodkem; mísy s dovnitř zataženými plecemi; mísy kónické a mísy hrncovité typu pernice. Podobně jako v Mohelnici – štěrkovně, i na uničovském materiálu byly určeny nové typy mís, chybějící v dosavadních keramických kódech – mísy široce rozevřené a esovitě profilované. Mísy s rozevřenými plecemi (typ 330) jsou zřejmě nejpočetnější skupinou mís a objevují se ve variantách s téměř rovnou profilací (Brníčko – obec, tab. 137:4; Dolní Sukolom - cihelna, tab. 142:6; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 4, tab. 188:3), s plynulou profilací (Brníčko – cihelna, obr. 137:3, Dolní Sukolom – V lukách, tab.145:1; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 4, tab. 189:1; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 10, tab. 193:7), se zesílenými plecemi (Troubelice – Padělky, tab.185:1-3; Rybníček – U Rybného potoka, tab. 178:2; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 8a, tab. 191:6) a s ostřejší profilací (Dolní Sukolom - cihelna, obr. 142:11; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 4, tab. 188:2; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 5c, tab. 190:9). Ojediněle se objevuje i varianta mísy s nízkými rozevřenými plecemi a kónickým spodkem (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 10, tab.193:2). Výzdoba je na nich většinou plastická s různými typy výčnělků (polokulovitý, kónický, knoflíkovitý, plochý, bochánkovitý) umístěnými výjimečně na maximální výduti (Troubelice – Padělky, tab. 185:1), většinou však pod ní. V menší míře se výčnělky objevují i pod okrajem (Dolní Sukolom - V lukách, tab. 145:7). Atypickým plastickým prvkem je tzv. esovitá aplikace nad maximální výdutí na míse s rozevřenými plecemi z Rybníčku (tab.178:7; Koštuřík 1972, taf.18:14 – chybná kresba). Objevují se i mísy s rozevřenými a zesílenými plecemi, které mají drobné páskové ucho spojující okraj a maximální výduť a ještě velký bochánkovitý výčnělek pod maximální výdutí (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 8a, tab. 191:6). Vhloubená výzdoba byla identifikována v podobě tenkých, výrazných násobných lomených rýh (Troubelice – Padělky, tab. 184:8) a 201
v podobě tří oválných jamek sestavených do trojúhelníku na maximální výduti mísy (Dolní Sukolom - cihelna, obr. 142:9). Kombinace plastické a vhloubené v podobě knoflíkovitého výčnělku a přeseků na maximální výduti (Troubelice – Padělky, tab. 185:1). Poměrně malou skupinu tvoří v uničovském materiálu hranaté mísy (typ 350). Objevují se ve variantě s rovnými plecemi a kónickým spodkem (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 10, tab. 193:5) nebo ve variantě se zesílenými, mírně kónickými plecemi a kónickým spodkem (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 9, tab. 192:3). Bývají zdobeny plastickými výčnělky a v uvedených případech se jedná o polokulovitý výčnělek umístěný pod okrajem a jazykovitý výčnělek umístěný na maximální výduti. Početnější skupinu tvoří mísy se zataženými plecemi (typ 360). U nich lze rozlišit dvě tvarové varianty odpovídající zřejmě i časovému zařazení. První variantou jsou mísy s oblým nasazením poměrně krátkých plecí (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 10, tab. 193:1; popř. Králová – u silnice do Benkova, tab. 155:7), které jsou spojeny se závěrem MMK a počátkem Epilengyelu. Druhou variantou jsou ostřeji nasazené delší plece mís datované do Jsk, II.st (Uničov – U pily, tab. 196:1-4). Velkou skupinu tvoří kónické mísy (typ 380). Mají poměrně jednotný tvar, lišící se snad jen rozměry a mírou sklonu stěny. Jsou jak bez výzdoby (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 11, tab.), tak se objevují i s plastickou výzdobou v podobě drobného polokulovitého výčnělku na plecích (Horní Sukolom – Lihovarské, tab.152:2; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 4, tab. 189:2) či v podobě dlouhého vodorovně protáhlého provrtaného výčnělku (Rybníček – U Rybného potoka, tab.178:5). Ojedinělá je vhloubené výzdoba na jednom zlomku z Rybníčku, v podobě kombinace rytých linií a řad zdvojených kruhových kolků (Rybníček – U Rybného potoka, tab.178:3). Charakteristické jsou v uničovském souboru i hrncovité mísy typu pernice (typ 390). Mají pásková ucha spojující okraj a maximální výduť a někdy jsou opatřeny i řadou kruhových jamek na maximální výduti (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 4, tab.188:5). Z nových typů mís jsou nejméně pěti jedinci v uničovském souboru zastoupeny široce rozevřené mísy. Objevují se ve variantách s přímými plecemi (Dolní Sukolom - V lukách, tab. 145:8) nebo s dovnitř prohnutými plecemi (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 4, tab.189:2). Na této variantě byla zjištěna i vhloubená výzdoba na vnitřní straně plecí v podobě násobných tenkých výrazných rýh lomených a obloukových (Troubelice – Padělky, tab.185:10; Zápotocká 1969, taf. XIX:1). Druhým novým typem jsou mísy s esovitou profilací, dochované ve variantách jednoduché esovité profilace (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 4, tab.188:4) nebo ve variantě 202
esovité profilace s extrémně vyhnutým (rozšířeným) okrajem (Troubelice – Padělky, tab. 185:9). Bývají opatřeny i plastickými prvky buď v podobě plného ucha na plecích, nebo zdvojených svisle protáhlých výčnělků na maximální výduti.
Mísy na nožkách (400) Z této keramické třídy jsou obvykle zachovány pouze nožky, rekonstruovaných či celých tvarů je málo (srovnej Koštuřík 1972, taf. 11:1, 3, 16). Pro uničovský soubor jsou charakteristické poměrně úzké vysoké nožky a nízké či extrémně nízké válcovité nebo kónické nožky. K typům mís na vysoké nožce (typ 410) patří varianty se zvoncovitě profilovanou nožkou (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 10, tab.193:9), varianty se široce vybočenou podstavou (Dolní Sukolom – cihelna, tab. 143:3; Dolní Sukolom – V lukách, Koštuřík 1972, taf.11:16; Rybníček – U Rybného potoka, tab.178:8,10) či silně prohnutou nožkou (Dolní Sukolom – cihelna, tab.143:7). Další příklad tohoto typu mísy je pak znám z Troubelic – Padělků (tab. 185:7; Zápotocká 1969, taf. XVI:23). Mísy na nízké nožce jsou zastoupeny (typ 440) ve variantách na válcovité nožce (Brníčko – obec, tab.) a na kónické nožce (Králová – u silnice do Benkova, tab.155:6 ). Stejné varianty mají i mísy na extrémně nízké nožce (typ 450) – válcovitá (Rybníček – U Rybného potoka, tab.178:6) nebo kónická (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 5c, tab.190:7). Dochovaná výzdoba u těchto tvarů je jak plastická, např. v podobě zdvojených drobných polokulovitých výčnělků na maximální výduti (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 4, tab. 187:7), tak i vhloubená, např. v podobě oválných či kruhových jamek na okraji nožky (Zadní Újezd – Za humny, tab.198:4; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 5c, tab.190:7).
Pohárky (500) Pohárky jsou poměrně početnou skupinou v uničovském souboru. Obecně je lze rozdělit do dvou typů – na tenkostěnné a se středně silnou stěnou (5-8 mm). K prvnímu typu náleží slabě vypálené pohárky vyrobené z plavené hlíny a mající hnědou barvu střepu. Bývají na nich zbytky monochromní bílé malby pravděpodobně po původním plošném nátěru. Prezentovaní jedinci mají ostře nasazené hrdlo oddělené zřejmě od oblé výdutě, která mohla být i zesílená (Dědinka – U lípy, obr.140:2; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 10, tab.193:4). Kromě malované výzdoby se na nich objevovala i výzdoba plastická, jako např. u prezentovaného jedince v podobě drobného výčnělku.
203
Další variantou tenkostěnných pohárků jsou tvrdě vypálené nádobky, často s leštěnou či hlazenou stěnou mající hnědou, hnědočernou či černou barvu. Kromě publikovaných rekonstruovaných tvarů (např. Rybníček – U Rybného potoka, Koštuřík 1972, taf. 11:8) se z nich dochovaly většinou jen části. Jsou tak identifikována prohnutá hrdla (Troubelice – Padělky, tab.184:2,4); rovná hrdla s ostře odsazeným tělem (Troubelice – Padělky, tab.184:3; Rybníček – U Rybného potoka, tab.179:2); oblé stěny (Dolní Sukolom - cihelna, tab.142:14); oblé stěny se zesílenou výdutí (Troubelice – Padělky, tab.184:9), dna ad. U této varianty je dominantní vhloubená výzdoba. Objevuje se jak v podobě kolků na hrdlech – řada zdvojených kroužků (Troubelice – Padělky, tab.184:3), několikanásobné řady kroužků (Troubelice – Padělky, tab.184:5), kolky v podobě drobných obdélníků sestavených do trojité řady (Troubelice – Padělky, tab. 184:4), tak v podobě řad drobných kruhových jamek (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 4, tab.187:3) či dvojice jamek střídající hrdlo s maximální výdutí (Troubelice – Padělky, tab.184:9). Výjimečně je výzdoba sestavena z řady zdvojených kroužků, kolem kterých je ještě kruhový otisk šňůry (Troubelice – Padělky, tab.184:2). Otisk šňůry se objevuje pak i samostatně v podobě trojité linky (Troubelice – Padělky; Zápotocká 1969, taf. XIX:18). Občas se objeví i přesekávaný okraj (Rybníček – U Rybného potoka, tab. 179:1). Druhý typ – pohárky se středně silnou stěnou (5-8 mm), je zastoupen stejnými zlomky nádob jako typ první, s tím rozdílem, že žádný z těchto tvarů nebyl dosud rekonstruován. Byly vyrobeny i stejným postupem a mají tak obdobnou charakteristiku popisu keramické hmoty. I u nich se jako dominantní objevuje vhloubená výzdoba, má však podobu většinou několikanásobných rytých linií (Troubelice – Padělky, tab.184:6; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 5c, tab.190:3,4), výjimečně pak drobných obdélných kolků (Rybníček – U Rybného potoka, tab.179:1). Častěji se však u nich objevuje přesekávaný okrajem drobnými rýžkami (Dolní Sukolom – cihelna, tab.143:4).
Výzdoba Jak již bylo naznačeno při popisu jednotlivých typů keramických nádob, je výzdoba v uničovském souboru velmi hojná. Objevuje se ve třech základních typech (malovaná, vhloubená a plastická), které se obvykle vzájemně kombinují (obr. 22-23). Díky časovému zařazení většiny lokality převládá kombinace vhloubené výzdoby s plastickými prvky. Na jednotlivých dochovaných zlomcích se však většinou setkáváme jen s jedním z uvedených typů výzdoby.
204
Malovaná výzdoba se objevuje pouze v podobě zbytku po monochromním bílém nátěru (typ 05) na tenkostěnných pohárcích (Dědinka – U lípy, obr.140:2; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 10, tab. 193:4). Vhloubenou výzdobu dělím do šesti základních skupin – na přeseky; důlky, kolky; tenké výrazné rýhy; jemné rýhy; žlábky a otisky šňůry. Přeseky jsou obvykle na okrajích nádob buď ve formě drobných rýžek (typ 6, Dolní Sukolom – cihelna, tab.143:4) nebo výraznějších svislých záseků (varianta 601; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 9, tab.192:4). Objevily se i šikmé záseky na okraji nožky (typ 602; Zadní Újezd – Za humny, tab.198:4) či na maximální výduti mísy (Troubelice – Padělky, tab.185:5). Jamky se objevují buď v řadě pod okrajem (typ 36; Troubelice –Padělky, tab.184:7), na okrajích nožek (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 5a, tab.190:7) nebo na maximální výduti hrncovitých mís (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 4, tab.188:5). Objevuje se i trojice kapkovitých jamek seskládaných do trojúhelníku (typ 3504; Dolní Sukolom – cihelna, tab.142:9) a zdvojené jamky (Troubelice – Padělky, tab.184:9). Kolky jsou v podobě drobných kroužků seskládaných do několika řad (typ 21; Troubelice – Padělky, obr.184:5), v podobě řad zdvojených kroužků-mezikruží (typ 24; Troubelice – Padělky, obr.184:3), v podobě drobných obdélníků sestavených do trojité řady (typ 56; Troubelice – Padělky, tab.184:4). Výjimečná je sestava z řady zdvojených kroužků, kolem kterých je ještě kruhový otisk šňůry (typ 25; Troubelice – Padělky, obr.184:2). Tenké, výrazné rýhy jsou obvykle na vnějším těle nádoby, objevují se však i na její vnitřní straně – na plecích široce rozevřených mís (Troubelice – Padělky, tab.185:10). Obvyklé jsou obloukovité násobné rýhy vytvářející motiv oběžné spirály (typ 1602; Rybníček – U Rybného potoka, tab.179:7-9), jindy vytváří nějaký geometrický vzor (typ 1601; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 4, tab.187:2; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 5c, tab.190:3). Častěji se však jejich motiv určit nedá a pouze konstatuji, že se jedná o sestavy šikmých (typ 1201; Troubelice – Padělky, tab.184:6), obloukových (typ 1202; Dědinka – U lípy, obj. 1; tab.140:1) nebo lomených rýh (typ 1203; Troubelice – Padělky, tab.184:8). V jednom případě byly zaznamenány několika násobné řady vodorovných rýh (typ 11). Pro kompletní výčet je třeba na tomto místě uvést jako technologický prvek jednoduchou rýhu oddělující hrdlo od těla nádoby (typ 10, Újezd u Uničova – K Žerotínu, tab.186:2). Jemné rýhy jsou vždy v určitých geometrických sestavách (vodorovných, šikmých, kosočtverečných nebo se křižujících). Jedná se také vždy o svazky rýh, které jsou provedeny stejným způsobem. Způsob provedení lze rozdělit na sestavy přímých nebo lomených rýh (Lazce – U staré matky, tab.157:5; Želechovice – obec, tab.199:2; Uničov – U pily, tab.195:1). Protože dosud chybí detailní keramický kód pro tuto výzdobu, používám pouze tento zjednodušený popis a jednotlivé 205
varianty k číselným typům nepřiřazuji. Žlábky se objevily pouze v několika případech a ještě v kombinaci s jemně rytou výzdobou. Měly podobu několika vodorovných řad (typ 41; Lazce – U staré matky, tab.157:1,3). Poslední typ vhloubené výzdoby – otisk šňůry – se objevuje buď ve spojení s kolkem nebo samostatně v podobě trojité linky na hrdle poháru (typ 61; Troubelice – Padělky; Zápotocká 1969, taf. XIX:18). Jak již bylo zmíněno, v několika případech se objevila kombinace jednotlivých typů vhloubených výzdob. Kromě uvedených byla ještě zjištěna výzdoba dna v podobě řady drobných důlků na hraně a sestavou nepravidelných rýh na vnější ploše (Rybníček – U Rybného potoka, tab.179:4). Plastická výzdoba, resp. plastické prvky, patří k největší skupině výzdob v uničovském souboru. Lze ji rozdělit na výčnělky, rohatá ucha a ucha. Poměrně častá je i jejich vzájemná kombinace – zejména výčnělků a uch. Výčnělky jsou dosud dokumentovány v následujících typech: drobný (typ 04; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 5c, tab.190:6); polokulovitý – obvykle velký masivní (typ 05; Dolní Sukolom - cihelna, tab.142:12); stejně tak i odsazený (typ 07; Horní Sukolom – Lihovarské, tab.152:1; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 8a, tab.191:3), jazykovitý (typ 10; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 9, tab.192:3), kuželovitý (typ 11; Dolní Sukolom - cihelna, tab.142:8); poněkud deformovaný typ „soví hlavička“ (typ 15; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 8a, tab.191:2); výčnělek s důlky (typ 16; Dolní Sukolom – V lukách, tab.145:3); bochánkovitý (typ 17; Rybníček – U Rybného potoka, tab.177:8), plochý (typ 18; Troubelice - Padělky, tab.185:3), obloukovitý hraněný (typ 22; Újezd u Uničova – K Žerotínu, tab.), provrtaný oblý a hraněný (typ 25 a 27; Brníčko – cihelna , tab.; Rybníček – U Rybného potoka, tab.186:1) a svisle protáhlý provrtaný výčnělek (typ 29; Rybníček – U Rybného potoka, tab.177:6). Pouze ojediněle se objevila rohatá ucha. Jsou však jak plná (typ 41; Dědinka – U lípy, tab.140:3; Dolní Sukolom - cihelna, tab.142:10), tak i s otvorem (typ 45; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 8a, tab.191:5) a některá svým tvarem již připomínají obloukovitá vodorovná ucha (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 5c, tab.190:5; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 9, tab.192:2). Ucha jsou v typech plných uch (Dolní Sukolom V lukách, tab.145:1); obloukovitých uch svislých (varianta 5201; Dědinka – U lípy, obj. 4a, tab.140:4; Rybníček – U Rybného potoka, tab.177:3; Nová Dědina – Valcha, tab.175:3) a vodorovných (varanta 5202; Rybníček – U Rybného potoka, tab.177:7); hraněných uch (typ 54; Rybníček – U Rybného potoka, tab.177:2) a tyčinkovitých uch (typ 59; Králová – u silnice do Benkova, tab.155:4,5). Objevují se i dvojice plastických výčnělků – buď polokulovitých (varianta 13104; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 4; tab.187:7) nebo půlměsícovitých výčnělků obrácených od sebe (varianta 13105; Dolní Sukolom - cihelna, tab. 142:15). Na dvou tvarech – amfoře z Uničova – Šibeničního vrchu (typ 64; Koštuřík 1972, 206
taf. 11:21) a na míse z Rybníčku (tab.178:7), se objevila zcela ojedinělá plastická esovitá aplikace. Prozatím jedinou analogii k tomuto typu výzdoby jsem nalezla na míse z Karanova III (Nikolov 1994, 157, Abb. 3:6). Jako analogii ji však nelze použít, protože neodpovídá ani časovému ani kulturnímu okruhu.
8.4.2. Jiné užitkové tvary
Nezanedbatelnou skupinu keramiky v uničovském souboru tvoří jiné užitkové tvary. Ze známých typů jsou to však jen pokličky (typ 680), které se v uničovském souboru dochovaly. Jsou dochovány většinou ve zlomcích – buď držadlo (Králová – u silnice do Benkova, tab.155:3) či část těla, je ale i poměrně dost rekonstruovatelných tvarů. Objevují se ve dvou variantách - kónická poklička (Rybníček – U Rybného potoka, tab.178:1; Uničov – Šibeniční vrch, obj. 4, tab.187:4) a poklička s vyšší kuželovitou dutou základnou (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 4, tab.187:5). Jsou většinou bez výzdoby, a když se nějaká objeví, je plastická, např. v podobě čtyř drobných výčnělků na rozhraní držadla a těla pokličky (Nová Dědina – Valcha, intruze z obj. 1, tab.175:4). Mezi pokličky lze zařadit zřejmě i plochou kulatou destičku se dvěma chodidly odlomenými od zbývajícího těla, objevenou na lokalitě Troubelice – Padělky (Schirmeisen 1932, 125; Zápotocká 1969, XXV:12). Jedná se zřejmě o zbytek pokličky s plastikou nějakého čtyřnohého zvířete.
8.4.3. Zvláštní tvary (700) Do této skupiny řadím pouze tzv. chlebový idol (model chlebového bochníku) z Dolní Sukolomi – obce (tab.144:1) s neuspořádanou rytou výzdobou v podobě tenkých, výrazných rýh. Obdobný nález pochází i z Hulína, Pravčic – Višňovců (foto 9; Čižmář, Z. ed. 2008, 231; Kalábek – Kalábková 2009, v tisku) a další je například z Vedrovic (Podborský 1993a, tab.81:9). Jejich přesnou interpretaci neznáme, ale jsou uváděny mezi příklady odrazu duchovního světa v materiální kultuře MMK (Kovárník 2002; 2004b).
207
8.4.4. Plastika (800) Obvykle publikovaným příkladem tohoto typu keramiky z Uničovska je „zadní část ženské plastiky s hýžděmi vyznačenými rýhou“ (Schirmeisen 1932, 125; Zápotocká 1969, XXV:8 ad.). Bohužel tento artefakt se dochoval jen ve formě špatně čitelného zlomku, navíc z přední části viditelně z něčeho odlomeného, a tak užívaná interpretace nemusí být zcela pravdivá. Lidské plastiky jsou z Troubelic potvrzeny ale v dalších nejméně pěti zlomcích a jejich přítomnost v tomto souboru je tak nepopiratelná. Většinou se jedná o zlomky nohou, v jednom případě o část trupu a v dalším snad o část paže (ruky). Zlomek nohy plastiky je i z Dolní Sukolomi - cihelny (obr.142:13), ale jiné doklady těchto artefaktů se mi nepodařilo v uničovském souboru dosud identifikovat.
8.4.5. Drobné keramické tvary (900)
Poměrně početnou skupinou v uničovském souboru jsou i drobné keramické tvary. Kromě běžné textilní keramiky – závaží (typ 940) a přesleny (typ 950), jsou to hlavně miniaturní tvary (typ 980). Objevují se ve variantách misek se zataženými plecemi (Dolní Sukolom - V lukách, tab.145:6; Rybníček – U Rybného potoka, tab.178:4) či ve variantě esovitě profilované misky/pohárku se čtyřmi drobnými sovími hlavičkami pod okrajem (Uničov – Šibeniční vrch, obj. 5c, tab. 190:8). Prozatím po jednom exempláři je dochován keramický šperk (typ 910) – válcovitý korálek (Zápotocká 1969, taf. XXV:11) a keramická „špachtle“- hladítko (Dolní Sukolom - cihelna, tab.142:16). Do kategorie neidentifikovatelných tvarů (typ 990) patří pak bezmála dvě desítky keramických zlomků z objektu v Troubelicích – Padělkách, které lze jen stěží zařadit k určitému typu (srovnej např. Zápotocká 1969, taf. XXV:6,7,9,10).
208
Obr. 22 Typy a varianty vhloubené výzdoby z Uničovska.
209
Obr. 23 Typy a varianty plastických prvků a malované výzdoby z Uničovska.
210
8.5. Časové zařazení keramického materiálu ze sledovaných lokalit Vzhledem k tomu, že u sledovaných lokalit nejsou k dispozici či nejsou ještě zveřejněna data absolutního datování (předpokládám zveřejnění absolutních dat z Mohelnice – štěrkovny, Stuchlík a kol, v tisku), při jejich časovém zařazení se lze dosud opřít o typologii keramického materiálu a o její porovnání s materiálem z jiných lengyelských a epilengyelských lokalit (využití analogie). Díky analýzám můžeme mezi sebou porovnávat zejména jednotlivé typy nádob a výzdob ze sledovaných souborů. K tomuto porovnání volím formu textového komentáře, který doplňuji o grafické přehledy sledující poměr zastoupení kosteleckých a mohelnických nálezů ve vybraných kategoriích. Zařazení uničovských nálezů, díky metodě jejich zpracování, se objevuje pouze v textovém komentáři.
Porovnáváme-li zastoupení jednotlivých keramických tříd na lokalitách (GRAF 51), docházíme k výsledku, že u většiny typů nádob je poměr relativně vyrovnaný s mírnou dominancí kosteleckých nálezů. Nepoměr v třídách Jiné hrncovité tvary (200) a Drobné keramické tvary (900) je způsoben nemožností identifikace těchto typů artefaktů v Mohelnici - štěrkovně, ne z důvodu jejich nepřítomnosti v tomto souboru (viz. analýza Mohelnice – štěrkovna). Zajímavá je však zvýšená přítomnost plastik v Kostelci na Hané a dominance užitkových tvarů (v tomto případě pokliček) v souboru z Mohelnice. Pokud lze posoudit, na uničovském materiálu sledujeme podobný trend. Je zde také relativně vyrovnané zastoupení všech typů nádob, větší dominanci mají užitkové tvary (pokličky) a malé množství je plastik.
211
GRAF 51 Poměr zastoupení evidovaných keramických tříd 100% 80% 60%
Mohelnice Kostelec
40% 20% 0% 100
200
300
400
500
600
700
800
900
Určité rozdíly vykazuje i sama keramická hmota. V Kostelci na Hané dominuje různě zrnitý materiál s příměsí drcených kamínků a slídy s přirozeným jemně modelovaným a hlazeným povrchem pro běžné nádobí a plavený materiál bez příměsí pro tenkostěnné nádoby. Podobný materiál máme evidovaný např. z uničovských lokalit Dolní Sukolom – V lukách či v Uničově – Šibeničním vrchu (zejména obj. 8a, 10). V Mohelnici – štěrkovně se tento materiál objevuje také, ale zároveň jsou zde popisovány zcela nové prvky – příměs drcené keramiky, mizivé procento slídy. Objevuje se také kvalitní, tvrdě vypálené zboží s hlazeným až leštěným povrchem. Stejný typ keramiky máme doložen i u některých uničovských lokalit (např. Troubelice – Padělky a Rybníček – U Rybného potoka). Na rozdíl od Mohelnice a Kostelce na Hané se na Uničovsku objevuje ještě i další dominantní typ materiálu – plavený či jemně až středně zrnitý, obsahující střídmě malé kamínky a mající přirozený jemně modelovaný či hlazený povrch (např. Uničov – U pily, Lazce – U staré matky).
212
GRAF 52 Poměr zastoupení příměsí v keramickém těstě 100% 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0%
Mohelnice Kostelec
slída (8)
drcený křemen (10)
tuha a slída (58)
drcený křemen a slída (108)
drcená keramika
Jednotlivé tvary částí keramických nádob (okraj, hrdlo, plece…) nelze bohužel mezi sebou názorně porovnávat, a to z důvodu neexistence detailního popisu těchto kategorií v souborech z Mohelnice – štěrkovny a Uničovska. Pouze obecně lze uvést, že pro všechny tři soubory jsou charakteristické vně seříznuté okraje na mísách, zaoblené a rovné na hrncích a jiných hrncovitých tvarech. Tvary hrdel hrncovitých nádob jsou v Kostelci na Hané většinou prohnuté, v mohelnických a uničovských souborech však dominují hrdla rovná či kónická. Podobné je to i u plecí mís. V kosteleckém souboru se nesetkáváme příliš často se zesílenými plecemi, naopak pro mohelnický a uničovský souboru jsou typické. Tvary nožek v Kostelci na Hané mají spíše mírnou profilaci, kdežto v Mohelnici a na Uničovsku jsou mnohem výraznější. Relativně dobré výsledky přináší porovnání jednotlivých typů a variant v rámci keramických tříd. Hrnce, díky stupni dochovalosti, ve kterém se obvykle nacházejí, je však lépe popsat než jejich vztah graficky znázornit. Jak již bylo uvedeno v kosteleckém souboru mají hrnce obvykle hrdlo prohnuté, v mohelnickém a uničovské rovné, popřípadě kónické. Tvar těla je u všech souborů podobný (oblá výduť), jen v mohelnickém a uničovském materiálu se objevuje ve větší míře až jeho kulovitá profilace či je výrazněji zdůrazněno odsazení hrdla. Odlišnosti najdeme i ve výzdobě. Zatímco na kosteleckých hrncích se objevuje malovaná výzdoba, v Mohelnici a na Uničovsku se s tím nesetkáváme. Společné však mají aplikace plastických prvků, liší se ale v jejich umístění a typech – v Kostelci na Hané jsou to okraje, rozhraní plecí a těla nádoby a maximální výduť a dominantní jsou „soví hlavičky“; v Mohelnici a na Uničovsku je to spíše umisťování pod a nad zlomy nádoby větší zastoupení mají masivnější polokulovité výčnělky, degenerované tvary „sovích hlaviček“,
213
provrtané výčnělky a ucha. Pro kostelecký soubor jsou také typické přesekávané okraje, v Mohelnici a na Uničovsku se s nimi setkáme pouze ojediněle. Společné všechny tři soubory mají však jednoduché rýhy oddělující hrdlo od těla nádoby. Poměrně dobře rozlišitelné jsou Jiné hrncovité tvary (GRAF 53). Zatímco v Kostelci na Hané mají větší zastoupení stále putny, v Mohelnici jich máme poměrně málo a podobná situace je i na Uničovsku. Naproti tomu hrnce bez hrdla v těchto souborech zcela chybí a naopak pro kostelecký soubor jsou typické. Pro lokality v Mohelnici, Rybníčku a Troubelicích jsou zase dominantní tzv. dvouuché hrnce, které se v Kostelci na Hané objevily pouze v jednom exempláři. Různá je i jejich výzdoba. V kosteleckém souboru je na těchto tvarech dochováno také malování, na Uničovsku a v Mohelnici chybí. Podobné jsou opět jen použité plastické prvky, přičemž typická rohatá ucha na putnách v Kostelci na Hané jsou v Mohelnici a na uničovských lokalitách „vystřídána“ spíše vodorovnými obloukovitými uchy. Na pohárech se v Mohelnici objevuje i vhloubená výzdoba na těle nádoby, v Kostelci na Hané kromě přesekávaného okraje chybí a na uničovských lokalitách se opět objevuje. V kosteleckém, ale i v mohelnickém materiálu naopak chybí dvoukónické nádoby, které známe z uničovských lokalit (Rybníček – U Rybného potoka, Lazce – U staré matky, Uničov – U pily).
GRAF 53 Poměr zastoupení jednotlivých typů v keramické třídě: Jiné hrncovité tvary 100% 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0%
Mohelnice Kostelec
230
240
250
260
270
290
Rozdíly jsou i v zastoupení mís. Ukazuje se, že stále nejpočetnějším typem ve všech souborech jsou mísy s rozevřenými plecemi s mírnou dominancí v Kostelci na Hané. V jejích jednotlivých variantách se však zastoupení bude lišit. Zejména je rozdíl v síle plecí, kdy v Kostelci na Hané je v tomto typu mísy pouze jediný exemplář se zesílenými plecemi a na
214
Uničovsku a v Mohelnici je jich většina. Pouze v Kostelci na Hané jsou zastoupeny mísy se souměrnými plecemi, mísy s rozevřenými plecemi a extrémně nízkým spodkem a mísy s oblou stěnou. Naproti tomu pouze v Mohelnici a na uničovských lokalitách Troubelice – Padělky a Dolní Sukolom – V lukách jsou zastoupeny mísy se široce rozevřenými plecemi. Stejně tak pouze v Mohelnici, Uničově – Šibeničním vrchu a v Troubelicích –Padělkách jsou esovitě profilované mísy. Většinové zastoupení v Mohelnici mají i mísy se zataženými plecemi stejně jako na uničovských lokalitách. Mírnou převahu v Mohelnici a na Uničovsku mají i mísy typu pernice, a je třeba zmínit, že zastoupené exempláře tohoto typu z Kostelce na Hané jsou z polohy Trněnka. Změny v souborech jsou i ve výzdobě. Pro kostelecké mísy je typické malování na vnější a vnitřní straně, zdobené okraje buď přesekáváním nebo jamkami, plastické výčnělky na maximální výduti a na okraje či těsně pod ním. Mohelnické ani uničovské mísy na sobě zbytky malování nenesou, naopak setkáváme se u nich spíše s vhloubenou rytou výzdobou, méně je i zdobených okrajů a výčnělky jsou umisťovány většinou pod maximální výduť či pod okraj. Mění se i jejich typy. V Kostelci na Hané jsou běžné různé varianty „sovích hlaviček“, v Mohelnici a na uničovských lokalitách se s nimi prakticky nesetkáváme a objevují se zde spíše bochánkovité a ploché výčnělky či ucha.
GRAF 54 Poměr zastoupení jednotlivých typů v keramické třídě: Mísy
100% 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0%
Mohelnice
39 0 pr of i lo šir va oc né e ro ze vř en é
es ov itě
38 0
37 0
36 0
35 0
34 0
33 0
32 0
Kostelec
215
Mísy na nožkách se odlišují ve sledovaných souborech, jak již bylo zmíněno, v základních tvarech nožek. V kosteleckém souboru mají spíše mírnou profilaci – mírně zvoncovitou, válcovitou s vybočenou podstavou, kdežto v Mohelnici a na Uničovsku jsou mnohem výraznější – silně zvoncovitě profilované, prohnuté, s extrémně vybočenou podstavou. Výzdoba se také odlišuje – v Kostelci na Hané jsou často malovány, v Mohelnici a na Uničovsku malování opět chybí. Společným prvkem je tak jen přesekávání okraje nožek mís. Poměrně dobře viditelné rozdíly jsou i u pohárků. Zatímco v Kostelci na Hané se setkáváme s několika různými typy tenkostěnných pohárků, v Mohelnici a na Uničovsku je máme jen ve variantách tenkostěnných i se středně silnou stěnou. Rozdíl je i v použité keramické hmotě. V Kostelci na Hané je to především plavený materiál bez příměsí, jemně modelovaný a hlazený povrch, slabý výpal a hnědá barva střepu. V Mohelnici a na lokalitách v Troubelicích, Rybníčku či v Uničově – Šibeničním vrchu se objevují kvalitní, tvrdě vypálené pohárky s hlazeným a s leštěným povrchem hnědé, hnědočerné až černé barvy. V kosteleckém souboru pohárky na sobě nesou obvykle stopy bílého a červeného malování kombinovaného většinou s drobnými polokulovitými výčnělky a „sovími hlavičkami“. Malování se v Mohelnici neobjevilo vůbec a na uničovských lokalitách pouze na pohárcích z Dědinky – U lípy a z obj. 19 z Uničova – Šibeničního vrchu, které jsou vyrobeny obdobně jako ty kostelecké, ale mají pouze bílé monochromní malovaní, zřejmě zbytek po plošné malbě. Pro mohelnické a uničovské pohárky je však typické užití vhloubené výzdoby v podobě kolků na hrdlech, či sestav rytých linií na těle, které se v Kostelci na Hané vůbec nevyskytují. Jak již bylo uvedeno, rozdíly mezi sledovanými soubory jsou patrné i v užití jednotlivých druhů, typů a variant výzdob. Zatímco v Kostelci na Hané je běžná kombinace malované a plastické výzdoby, doplňovaná vhloubenou výzdobou (především však pouze v podobě přesekávaného okraje), v Mohelnici a na Uničovsku je dominantní vhloubená výzdoba (zejména sestavy tenkých výrazných rýh) spolu s plastickými prvky (GRAF 55). Pouze na uničovských lokalitách Lazce – U staré matky, Uničov – U pily a Želechovice obec se však objevuje i typ jemně ryté výzdoby.
216
GRAF 55 Poměr zastoupení jednotlivých druhů výzdob 100% 80% 60%
Mohelnice Kostelec
40% 20% 0% 1
13
14
134
3
4
34
Vhloubené výzdoba (GRAF 56) v Kostelci na Hané je především ve formě přeseků a důlků zdobících okraj, v Mohelnici v podobě sestav tenkých výrazných rýh a kolků. Tyto typy výzdoby jsou dominantní v souborech z Troubelic – Padělků, Rybníčku – U Rybného potoka a Uničova – Šibeničního vrchu, z obj. 4 a obj. 5c. Pouze také v Mohelnici a na Uničovsku se objevila výzdoba žlábková, a jen v Troubelicích – Padělkách je evidována i výzdoba v podobě otisků šňůry. V plastické výzdobě (GRAF 57) v Kostelci na Hané dominují vodorovně protáhlé, asymetrické a drobné výčnělky spolu s typem „soví hlavička“, které mají malé zastoupení v Mohelnici a i na uničovských lokalitách. „Soví hlavičky“ se zde navíc neobjevují v takovém provedení jako v Kostelci na Hané – jsou obvykle masivnější, ne tak propracované, a proto pro ně používám označení: degenerované „soví hlavičky“. Převahu v kosteleckém materiálu mají také rohatá ucha. V Mohelnici se neobjevila žádná a i na uničovských lokalitách jsou zastoupena minimálně. Těmto souborům naopak dominují různé typy a varianty uch. Velké zastoupení zde mají také ploché a bochánkovité výčnělky, spolu s jazykovitými, knoflíkovitými, vysedlými a provrtanými. Zdvojené či ztrojené plastické prvky se hlavně objevují v Kostelci na Hané, ale sporadicky jsou i na uničovských lokalitách Dolní Sukolom – cihelna a Uničov – Šibeniční vrch. V Mohelnici naproti tomu však úplně chybí.
217
GRAF 56 Poměr zastoupení jednotlivých typů a variant vhloubené výzdoby 100% 80% 60%
Mohelnice Kostelec
40% 20%
55
52
51
43
38
02
01
36
36
03
02
35
35
35
01
23
22
02 16
16
01
15
03
02
14
14
14
01
13
12
11
10
6
3
0%
GRAF 57 Poměr zastoupení jednotlivých typů a variant plastických prvků 100% 80% 60%
Mohelnice Kostelec
40% 20%
132
59
131
58
54
52 02
51 52 01
50
47
46
45
43
42
41
40
38
30
29
27
25
23
21
18
17
16
15
14
13
12
11
10
8
7
5
4
3
2
1
0%
218
Vzájemné porovnání keramických souborů ze sledovaných lokalit ukázalo, že se jedná jak o různorodý materiál, tak i o materiál příbuzný, v některých prvcích dokonce shodný. Ukazuje se, že samostatnou skupinu keramických nálezů tvoří materiál z Kostelce na Hané – zejména z lokalit Rolnická cihelna, Za cihelnou, Prostřední pololány, Záhumení a Za branou. Je charakterizován typickými nádobami (mísy s rozevřenými, méně se souměrnými plecemi, hrnce s oválným tělem, putny s rohatými uchy atd.) se zbytky polychromní červenobílé malované výzdoby, s bohatou výzdobou okrajů v podobě různých přeseků, jamek a kolků, dominancí používání svisle protáhlých, drobných a polokulovitých výčnělků spolu s různými variantami „sovích hlaviček“ umisťovanými obvykle na jejich maximální výduti či na okraji. Soubor doprovází i poměrně početná lidská plastika. Relativně shodný materiál a samostatnou, již druhou, skupinu vykazují nálezy z Dolní Sukolomi – cihelny a materiál ze sídlištních objektů 8a, 9 a 10 z Uničova – Šibeničního vrchu. Jsou pro ně typické hranaté mísy, rohatá ucha, tenkostěnné pohárky se zbytky monochromní bíle malované výzdoby ad. Díky mnoha společným prvkům (hrnce s rovným či kónickým hrdlem a se dvěma uchy; široce rozevřené mísy; sestavy tenkých, výrazných rýh; kolek; ucha ad.) mohu po provedené analýze konstatovat, že s největší pravděpodobností „současné“ byly i lokality Mohelnice – štěrkovna, Troubelice – Padělky, Rybníček – U Rybného potoka a část sídliště z Uničova – Šibeničního vrchu (obj. 4; 5a,c; 11). Vyčleňuji je tedy do samostatné, třetí, skupiny. Čtvrtou skupinu vytváří soubory nálezů z Uničova – U pily a Želechovic – obce, u nichž se jako vůdčí společný prvek objevuje jemné rýhování. Objevují se však i nové typy nádob – mísy se zataženými plecemi ve variantě s ostřeji nasazenými delšími plecemi a jazykovým výčnělkem na výduti a dvoukónické nádoby bohatě zdobené svazky jemných rýh. Podobný, ale díky přítomnosti žlábkované výzdoby v kombinaci s jemně rytou výzdobou přece jen trochu odlišný, je pak materiál z lokality Lazce u Uničova – U staré matky. Vyčleňuji ho do samostatné – páté skupiny, zejména s ohledem na již známé analogie k jiným středomoravským lokalitám (viz níže). Mezi těmito relativně samostatnými skupinami se pohybuje materiál, který je na pomezí a nedá se bezpečně zařadit. V Kostelci na Hané je to materiál v podobě hranatých mís a hrncovitých mís typu pernice; dvouuchého hrnce; nádob s umístěním plastických výčnělků pod maximální výdutí a objevující se nové typy výčnělků – jazykovitý, plochý, bochánkovitý ad. Ukazují na možnou společnou „časovou současnost“ alespoň v jedné etapě osídlení s druhou, popř. třetí skupinou (zejména Kostelec na Hané – Trněnka). 219
Na Uničovsku k hůře zařaditelnému materiálu patří nálezy z lokality Dědinka - U lípy, která díky společné přítomnosti malované a ryté výzdoby stojí na pomezí mezi druhou a třetí skupinou; a z lokality Králová - u silnice do Benkova, kde tvary nádob odpovídají spíše čtvrté skupině, ale chybí na nich jemně rytá výzdoba. Patří sem také materiál z lokalit Brníčko – cihelna, Dolní Sukolom – obec a V lukách, Horní Sukolom – Lihovarské, Nová Dědina – Valcha; Nová Hradečná – Hradisko; Medlova – dolu Barbora; Zadní Újezd – Holubice a Za humny, které nemají průkazné prvky opravňující je zařadit k vymezeným skupinám. Avšak díky relativně stejné charakteristice keramické hmoty, z níž byly vyrobeny (jedná se o různě zrnitý materiál s příměsí drobných kamínků a slídy, normálně vypálené a s povrchem buď jemně modelovaným nebo hlazeným), lze je přiřadit k první, nebo spíše k druhé skupině, přihlédnu-li k typům vyskytujících se výzdob a tvarů nádob v tomto souboru. Porovnám-li sledované soubory a u nich zjištěné skupiny s jinými lengyelskými a epilengyelskými lokalitami na Moravě a v okolních oblastech, docházím těmto závěrům: První skupina reprezentovaná nálezy zejména z Kostelce na Hané – Rolnické cihelny a jejího okolí odpovídá lokalitám datovaným do fáze MMK, IIa1 – Lengyelu II – MOG IIa – HSL II. Polychromní bílo-červená malba je uváděna jako typický signifikant tohoto období, spolu s bohatou plastickou výzdobou a jejím umístěním střídající maximální výduť a okraj. Obdobný materiál lze nalézt na řadě moravských lokalit (Koštuřík 1972, 13-16; Podborský 1993a, 119-120; Čižmář – Kálábková – Kazdová – Kovárník 2008, 79) a z publikovaných celků mu např. na jižní Moravě nejvíce odpovídají nálezy z keramickém depotu v Brně – Lískovci (Berkovec – Vitula 1999) a ze sídliště v Dolních Věstonicích – Věstonické bráně (Rakovský 1990b). Určité shodné prvky, zejména ve tvarech některých nádob (pohárků, mís na nožkách) lze najít i v materiálu ze sídliště ve slovenských Žlkovcích (Pavúk 1998, 178183), z hrobových celků z rakouského Reichensdorfu (Stadler a kol. 2006, Abb. 24, 25) či polského (slezského) Janówku (Kulczycka-Leciejwiczova 1979, 110-111, Abb. 49) ad. Druhá skupina reprezentovaná nálezy Uničova – Šibeničního vrchu, obj. 8a, 9, 10 odpovídá MMK, IIb – Lengyelu III – MOG IIb – HSL III. Pro tento materiál je typický úbytek polychromní malované výzdoby, malování se objevuje většinou již jen v monochromním pastózním plošném nátěru; převaha plastických prvků, umisťovaných pod rozhraním okraje, hrdla a plecí či výdutě; dominance mísovitých tvarů se zesílenými plecemi a nové typy plastických výčnělků – např. plochých a bochánkovitých. Z jihomoravských lokalit odpovídají zjištěným nálezům např. materiál ze Ctidružic, Lesůněk a Štěpánovic (datovaný původně do MMK IIa2-4, Koštuřík 1983), některé objekty z Jezeřan – Maršovic (Koštuřík a kol. 184) nebo z části mladšího sídliště v Mašovicích – Pšeničném (Čižmář Z. 220
2008, 127) či z hrobového celku ze Džbánic (Podborský 1970, Abb. 16 ad.). Na Slovensku je jim podobný materiál například z Moravan nad Váhom, Výčap – Opatovců a Brodzan (Pavúk 2001 ad.), v Rakousku část materiálu z Michelstetten (Carneiro 2002) ad. Třetí skupina reprezentovaná nálezy z Mohelnice – štěrkovny, Troubelic – Padělků, Rybníčku – U Rybného potoka a Uničova – Šibeničního vrchu, obj. 4, 5a,c odpovídá Jsk I (MMK IIc) – Lengyelu IVa – MOG IIb /Bisamberg-Oberpullendorf – HSL IV. Je charakterizována nástupem vhloubené ryté výzdoby v podobě několikanásobných sestav tenkých výrazných rýh uspořádaných do geometrických útvarů či do motivu oběžné spirály. Typická je kolková výzdoba na hrdlech pohárků/pohárů; dvouché hrnce; mísy typu pernice; dominantní plastická výzdoba umisťovaná pod rozhraní okraje, hrdla a plecí a výdutě; častá ucha objevující se i ve variantě vodorovných obloukovitých uch atd. Z jihomoravských lokalit těmto nálezům odpovídá materiál z Boskovštejna – Písařovicova pole (Palliardi 1911) či z České (Rakovský 1989, Koštuřík 1994 ad.) a z nově publikovaných souborů např. z Modřic – Mlýnského náhonu (Hrbáčková 2007, 68, obr. 8). Na Slovensku najdeme obdobný materiál v Nitře – Leningradské ulici a Budmericích (Čižmář Z. – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004, 209-216), v Rakousku například na lokalitě Unterlanzendorf (Carneiro 2005). Analogický materiál máme i v Čechách a upozornila na to již M. Zápotocká na sklonku 60. let – Bylany, obj. V a Praha - Střešovice (Zápotocká 1969, Lüning 1976, Lichardus 1998) ad. Čtvrtá skupina reprezentovaná materiálem z Uničova - U pily odpovídá Jsk, II. st. – Lengyelu IVb – starší Jsk. Je charakterizována mísami s rovnými nebo mírně zataženými plecemi s jazykovitými výčnělky na maximální výduti, dvouuchými nádobami a zejména plošnou jemně rytou výzdobou. Z jihomoravských lokalit jim odpovídá např. materiál z Kuřimi (Koštuřík 1994, obr. 4-5) či většina jordanovského materiálu z Hradiska u Kramolína (Koštuřík 1997, 95; 2007, 16-23). V Čechách najdeme odpovídající nálezy v tzv. starší jordanovské skupině charakterizované pohřebištěm v Praze – Bubenči či nálezy z Úhřetic a Tuchoměřic (Lüning 1976; Lichardus 1998; Neustupný ed. 2007, 48-50) ad. Pátá skupina reprezentována materiálem z Lazců – U staré matky odpovídá Jsk, III, st. – Lengyelu IVc – mladší Jsk. Z jihomoravských lokalit sem patří např. materiál ze sídliště z Brna – Nového Lískovce či ze žárového hrobu z Křenovic u Vyškova (Koštuřík 1997, 95). V Čechách našim nálezům odpovídá materiál z Prahy – Libně, Blatova a Valova (Lüning 1976; Lichardus 1998; Neustupný ed. 2007, 50).
221
9. Kontakty Sledované území leží v přirozené transferní oblasti, kde se již od paleolitu objevují doklady vzdálených kontaktů mezi rozdílnými kulturními skupinami a kulturami. Platí to i pro období lengyelské kultury a následného Epilengyelu. Archeologicky lze postihnout však jen malé procento z nich. To větší, nehmotné, nám prozatím zůstává utajeno (k tomu Kovárník 2002). Zachytitelné doklady kontaktů ve sledovaném období dělím do tří skupin – na importy keramických nádob, měděných předmětů a surovin na výrobu kamenných artefaktů.
9.1. Importy keramických nádob
První doklady kontaktů lengyelské kultury na sledovaném území jsou v podobě nálezů tenkostěnných pohárků MMK v sídlištních objektech VK. Byly objeveny na lokalitách Olomouc-Slavonín – Horní lán a Určice – Záhumení. Jejich zpracování se věnovala E. Kazdová a prokázala, že se jedná o importy. Datovala je do MMK, Ia3, přičemž keramický materiál VK zařadila do subfáze IVa2 (Kazdová – Peška – Mateiciucová 1999; Kazdová 2001a, 41-42; 2001b, 82; 2004 ad.). Jak jsem již poukázala v kapitole Kontinuita a diskontinuita osídlení, mohou být jejich nálezy spíše dokladem styků mezi oběma kulturními skupinami, než přímým dokladem počátku lengyelského osídlení na sledovaném území (k tomu např. Kazdová 2001a, 45-48 ad.) Další příklad vzájemných kontaktů lengyelského a vypíchaného světa je uváděn z lokality Lešany – Vinohrádky, Pod hájem (Fojtík 2005c; Čižmář Z. 2006, 16). Zde byly nalezeny i zlomky středně hrubé keramiky. Díky své formě příliš nezapadají do našich dosavadních představ o předmětech, které byly oběma skupinami vzájemně vyměňovány (srovnej Kazdová 2001a, 45-48; Pavlů ed. – Zápotocká 2007, 49-51,101-102 ad.). Podle mého názoru interpretace tohoto materiálu jako starolengyelského importu v sídlištním objektu VK může být sporná a bude třeba lešanský soubor ještě detailně posoudit, např.i v kontextu s dalším známým osídlením z této lokality, a bude třeba rozhodnout, zda se nemůže jednat jen o přirozenou intruzi v sídlištním objektu. Prozatím nemáme bezpečné doklady opačného importu. Uváděný nález hruškovité nádoby datované do fáze IVa VK z hliníku starší fáze staršího stupně MMK (Čižmář 2006, 16) bude, podle mého názoru, ještě třeba posoudit v kontextu dalších nálezů.
222
I na jiných územích VK se setkáváme s importy lengyelských pohárků. V Čechách je první, dosud ojedinělý, kontakt zmiňován již ve III. fázi VK a je spojován ještě s protolengyelským lužianským prostředím – nález malovaného pohárku z Prahy – Dejvic (Zápotocká 1967, Bareš-Lička 1976). Intenzivnější kontakty jsou pak mezi MMK, I st. a IV. fází VK (např. nálezy z Malé Černoce, Mašova), ale i V. fází VK a MMK, IIa, kdy se objevují importy polychromně malovaných pohárků, resp. bíle malované nádoby (nálezy např. z Chrudimi, Holohlav, Lochenic, Kolína ad.; Lička - Bareš 1979; Vávra 1994, 241-242; Zápotocká 2004, 33; Pavlů, I. (ed.) – Zápotocká 2007, 43-51). Obdobné nálezy máme i z Bavorska – nález sedmi pohárků na lokalitě Künzing-Unternberg (Petrasch 1994; Kazdová 2001b, 47; Pavlů, I. (ed.) – Zápotocká 2007, 51). V Čechách navíc sledujeme podobné nálezy i z prostředí okolních kultur – grossgartašské, rössenské, oberlauterbašské či samborzecopatówské (Pavlů, I. (ed.) – Zápotocká 2007, 51, 101, zde s odkazy na další literaturu).
Další doklady kontaktů sledovaného území s jiným prostředím se objevuje až v počátku skutečného lengyelského osídlení a jedná se o importy ze Slezska a Malopolska. Při výzkumu lokality Dědice – cihelna byly získány v lengyelském objektu fragmenty s vypíchanou výzdobou, nesoucí místy ještě zbytky bílé inkrustace a pocházející zřejmě ze dvou pohárků. V. Janák je považuje za import ze Slezska a přiřazuje je k vypíchané keramice na počátku hornoslezského Lengyelu (HSL I; Janák 1994, 109, obr. 3: 7, 10-11). Podle něj, i když některé nálezy z dědické cihelny je možné zařadit do MMK, IB, nálezy pohárků by měly odpovídat až počátku mladšího stupně MMK (Janák 1994, 112). Domnívám se, že spojovat tyto nálezy pouze s materiálem HSL I je zavádějící. Oba pohárky by mohly patřit i k samotné malické kultuře, a to k její klasické fázi. Analogické pohárky jsou známy například z lokalit Złota – nad Wawrem, Kraków-Nova Huta-Wyciąże, Zaleśce (Kadrow 2006, 65, obr. 2:3-6). O kontaktech Moravy s prostředím malické kultury poprvé psali V. Janák a J. Pavelčík při publikaci nálezů z Opavska a východní Moravy (Janák – Pavelčík 1994). Všechny možné malické nálezy z Moravy pak shrnul P. Koštuřík (Koštuřík 1996). Ve svém soupisu uvádí sedm lokalit, z nichž pět je na Opavsku, jedna na střední Moravě (Víceměřice) a jedna na východní Moravě (Těšanov). Kromě typické vypíchané výzdoby na keramice jsou podle něj dokladem kontaktu s touto kulturou také nálezy vaniček, pro naše území v době MMK ještě atypických. Na Opavsku jsou jako malické výrobky označovány nálezy z Velkých Hoštic, Vávrovic – Palhanců, Holasovic, Brumovic a Opavy-Kylešovic (Janák 1991, 97-109; Koštuřík 1996, 113). P. Koštuřík v souladu s názory V. Janáka a J. Pavelčíka (1994, 79) řadí 223
malický zásah na území českého Slezska do nejstarší fáze lengyelského vývoje na tomto území. Ukazuje se, že tento malický „zásah“ navazuje na přilehající polské území, v okolí Ratiborze, a vytváří s ním jak územní, tak i kulturní celek (Przybylska - Kurgan 2004, 118). Jak již bylo zmíněno, nálezy malické kultury jsou však identifikovány i na střední Moravě. Malickým výrobkem na střední Moravě by měla podle P. Koštuříka být vanička z Víceměřic (Koštuřík 1996, 116, obr. 2:1). Vzdálenější analogie by bylo možné nalézt u nálezů ze Sandomierze – Wzgórze św. Jakuba (Kadrow 2006, 67, obr. 3:3), ale přímé analogie v této kulturní skupině podle mého názoru nejsou. Více analogií lze nalézt až například ve skupině samborzecko-opatówské (např. Kowalewska-Marszalek 2004, Fot.2:3) či pleszowsko-modlnické (Kaczanowska red. 2006, 104, MAK/NH/28/180). V poslední době se na střední Moravě objevily i další nálezy tohoto typu. Přímo jako import z prostředí malické skupiny je možno považovat zlomek plecí s vypíchanou výzdobou v podobě horizontální řady důlků/vpichů a i z nich vytvořeného zavěšeného trojúhelníku, který pochází ze sběrů Z. Schenka na lokalitě Předmostí u Přerova - Díly (Schenk 2001, 140, obr. 16:2). Tato polykulturní lokalita byla v neolitu osídlena zřejmě jen v období LnK a MMK. Lengyelské osídlení je zde charakterizováno bílo-červenou malovanou keramikou a spadá i podle absolutní datace do počátku MMK, IIA (Schenk a kol. 2007). Nejvíce analogií má tento zlomek v rzeszówské fázy malické kultury – například na lokalitě Rzeszów – Piastów (Kadrow 1996, ryc. 2:4, 3:1; Kadrow 2006, 69, obr. 3:7,8). Další zlomky keramiky s vypíchanou výzdobou nalezené na lengyelském sídlišti jsou z lokality Hulín, Pravčice – Višňovce (Foto 10; Kalábek 2008; Kalábek – Kalábková 2009, v tisku). Jedná se o soubor tří zlomků keramiky s atypickou vhloubenou výzdobou. Dva z nich byly nalezeny ve sloupových jamách, třetí pochází z výplně hliníku. Zpočátku jsem společně s M. Kalábkem tyto nálezy řadila ke kultuře lidu s vypíchanou keramikou a předpokládala, že se jedná o intruzi z dosud nezjištěného sídliště této kultury (Kalábek 2008, 43). Při bližší analýze se však ukázalo, že typ výzdoby, motiv i její umístění nemají analogie v moravské vypíchané keramice (za potvrzení děkuji E. Kazdové). Analogie je možné najít opět v prostředí malické skupiny (Kadrow 2006, 65, obr. 2). Podle mého názoru jsou určité indicie o kontaktech střední Moravy s Malopolskem i v období pleszowsko-modlnické skupiny. Jedná se především o nálezy vaniček s částí vytaženého, vlnovitě profilovaného okraje. Kromě zmíněného nálezu z Víceměřic se zřejmě zlomek této nádoby objevuje i v souboru z Kostelce na Hané (tab. 123:3). Analogie nacházíme právě v prostředí plezsowsko-modlnické skupiny (Kaczanowska 2006, 43, Ryc.
224
3:5) či přímo na eponymní lokalitě Pleszow (Kaczanowska red. 2006, 104, MAK/NH/28/180).
Nejseverněji položenou lokalitou s interpretací dokladů možných kontaktů se Slezskem je lokalita Postřelmov – U městské cesty, U Františka. Zde v hliníku (obj. č. 206) byly kromě mladšího a pozdního stupně LnK, nalezeny také zlomky keramiky s vypíchanou výzdobou a lengyelské keramiky (Kašpárek 2005, 46-49). Jednalo se o malé množství jedinců s vypíchanou výzdobou (pouze tři zlomky; Kašpárek 2005, obr. 17:3; 36:1, 25:4; 2006, 9598), které byly nalezeny mezi lengyelskými a lineárními střepy. Jak již bylo uvedeno v kapitole Charakteristika osídlení jednotlivých regionů, Z. Kašpárek a V. Janák jejich přítomnost interpretují jako doklad existence sídliště tzv. horizontu skupin se smíšenou keramickou náplní, resp. HSL I. Podle V. Janáka postřelmovský materiál nese elementy pouze lengyelské a vypíchané, přičemž malické či vůbec malopolské zde scházejí (Janák 2005, 116, 124). Podle mého názoru, po analýze materiálu a nálezové situace, se v Postřelmově nejedná o doklad osídlení hornoslezské lengyelské kulturní skupiny. Objevený materiál je pouhou intruzí VK a MMK v lineárním objektu, popř. se jedná o objekt se smíšeným kulturním obsahem, podobný těm, jaké známe z Mohelnice – štěrkovny. K této interpretaci mne vede i zjištění dalších zlomků VK v objektech LnK nedoprovázených žádným lengyelským materiálem (srovnej Davidová 2007, 24-27). Navíc analogie k vypíchanému materiálu by bylo ale možné najít na středomoravských lokalitách VK (Olomouc-Slavonín – Horní lán), stejně jako analogie k lengyelské keramice. Lokalitu Postřelmov z přehledu lokalit s doklady kontaktů s polským územím tedy vylučuji.
9.2. Importy měděných předmětů
Nálezy měděných předmětů ze sledovaného území eviduji na sedmi lokalitách, další tři nálezy nejsou v Katalogu lokalit uvedeny z důvodu dosavadního nedostatku bližších nálezových okolností a možnosti jejich kontroly. Nepředpokládá se, že by se na Moravě v době lengyelské kultury či v Epilengyelu tyto typy artefaktů vyráběly. Jsou považovány za importy (srovnej např. Podborský ed. 1993, 157). Nejstarší měděné předměty se na našem území objevují již na sklonku staršího stupně MMK, větší počet jich máme evidován ale v mladším stupni a Jsk. Podle chemických spektrálních analýz surovin, prováděných v polovině 60. let 20. století Ladislavem Págem, se 225
usuzuje, že lid, který obýval naše území ve sledovaném období, snad ještě neznal místní nebo sousední zdroje mědi. Původ nalézané mědi hledal L. Págo v oblastech na území Sedmihradska. Alpská měď byla podle něj využívána později, a to až v eneolitu a v době bronzové. Nevylučoval ale, že by nejstarší měď mohla pocházet i ze zdrojů na Slovensku. Platit to mělo i pro zdroje ze středního Německa, v té době však chyběly jak nálezy, tak i analýzy. Poukazoval také na to, že bychom měli posuzovat původ našich měděných artefaktů společně s měděnými nálezy z Polska, kde v té době také chyběly výsledky analýz (Págo 1965, 24;1966, 8). Bohužel nové pohledy na tuto problematiku na Moravě dosud chybí. Ne tak na ostatních územích. V Čechách ji např. naposled zpracoval M. Dobeš (Dobeš 2007). Mimo jiné konstatuje, že původ surovin časně eneolitických artefaktů z Čech lze nejpravděpodobněji předpokládat na středním Slovensku (Dobeš 2007, 32). Na Slovensku se této problematice intenzivně věnuje M. Novotná a prozatím poslední zpracování slovenských nálezů z tohoto období provedl J. Pavúk (Pavúk 2008, v tisku). Někdy se spojuje výskyt měděných artefaktů s výskytem keramiky zdobené brázděným vpichem (Podborský 1993 ed., 157; Kovárník 1998; Janák 1993, 165 ad.). Tento typ keramiky nebyl však ve studovaném materiálu rozlišen. Jediný případy máme snad z lokality Slatinky – Močílky, které právě zpracovává M. Šmíd (za tuto informaci mu děkuji), ale ani ony mi neumožňují tuto tezi na sledovaném území a ve sledované době potvrdit či vyvrátit. Jedním z prvních nalezených a analyzovaných předmětů vyrobených z mědi na sledovaném území byl malý klínek (dlátko?) z Drysic – Na kopaninách (Págo 1966, tabulka 1, tab. 2:1). Jeho původ spojoval L. Págo se Sedmihradskem (Págo 1966, 7). Ke starším nálezů a analýzám patří i náhodný nález masivního sekeromlatu z lokality Moravičany – V březůvkách (Tichý 1965, 23, tab.2). Rudolf Tichý jej kladl do Jsk a díky relativně přesným analogiím k nálezům na pohřebišti v Tibavě (Šiška 1968, 117, obr. 22), toto časové zařazení odpovídá i dnes. Podle analýzy L. Pága byl sekeromlat vyroben z čisté mědi, ostatní prvky byly pouze zastoupeny stopově, a toto složení by mělo odpovídat východoalpským zdrojům mědi typu Mitterberg – Kelcham (Págo 1965, 24). Ke starším nálezům, ale bez analýzy, patří nález sekeromlatu z Ježkovic – Pařízků (Skutil 1937, 25) a blíže nespecifikovaný depotu měděných předmětů z Plumlova – Nad zatáčkou (Šrot 1975). Bohužel nálezové informace k nim chybějí a materiál z Plumlova není navíc uložen ani v muzejních sbírkách. Další nálezy měděných artefaktů jsou zmiňovány z Kroměřížska. Jsou však pouze obecně datovány do staršího eneolitu, a tak v mém soupise
226
lengyelských a epilengyelských lokalit chybějí. Jedná se o sekeru z Bystřice pod Hostýnem a sekeromlat s křížovým ostřím z Mrlínku (Chybová 1998, 38-40). Z nových nálezů je analyzovaný pouze jediný artefakt, a to ozdoba ze ženského hrobu v sídlištním objektu z lokality Dluhonice – Dolní Újezd (Schenk a kol. 2007, 47-48). Jedná se o svorku z měděného plechu, sloužící patrně jako ozdoba lemu šatu. Podle publikované analýzy by se mělo jednat o čistou měď. Bohužel bez dosavadní analýzy jsou další nové nálezy - masivní měděná spirála nalezená v hliníku Jsk v Určicích – Hájových (Čižmář 2000b, 104-106), masivní sekera z hliníku MMK z lokality Hulín, Pravčice – Višňovce (Foto 14:1; Kalábek – Kalábková, v tisku) a stejný typy sekery z Laškova, objevený detektorem někde v prostoru lesa pod hradiskem Rmíz u Laškova (za informaci děkuji P. Fojtíkovi). Nejstarší měděné artefakty ze sledovaného území máme datovány díky nálezovému kontextu do MMK, IIA. Jedná se o ozdobu z hrobu z Dluhonic – Dolního Újezda. Sekery z Hulína, Pravčic – Višňovců a zřejmě i z Laškova (zcela stejný typ) lze prozatím, na základě předběžné analýzy keramického materiálu z Hulína, pouze obecně datovat do MMK, II. st. Do Jsk, bez bližšího zařazení do konkrétního stupně, budou s největší pravděpodobností spadat sekeromlaty z Moravičan a Ježkovic. Naopak spirála z Určic – Hájových by se na základě rozboru keramiky z objektu dala datovat do Jsk, II. st. Z jakého území pochází, či s jakou kulturou nebo kulturní skupinou je můžeme spojovat, zůstává však stále otevřenou otázkou.
9.3. Přísun surovin na výrobu kamenné industrie
Jak již bylo zmíněno v kapitole Přírodní zdroje surovin, sledované území nebylo primárním zdrojem materiálu pro výrobu užívaných kamenných artefaktů v období lengyelské kultury a Epilengyelu a většina surovin byla na sledované území přinesena. Máme doklady jejich provenience z oblastí jižní Moravy, Polska, Slovenska-Maďarska, Čech a Bavorska. Je však otázkou, jestli tyto suroviny jsou dokladem přímých kontaktů mezi jednotlivými kulturními skupinami nebo spíše dokladem směny („obchodu“), která mohla být realizována přes prostředníky. Velmi variabilní se ukazují být soubory surovin pro výrobu štípané kamenné industrie (dále ŠI). Máme to však bohužel doloženo jen u malé části souborů, protože většina materiálu ŠI na své určení teprve čeká. K určeným souborům ŠI ze středomoravských lokalit náleží materiál z lokality Dědice – cihelna. Zde z obj. AP 1/66 se podle A. Přichystala se objevily 2 ks silicitů krakovsko-čenstochovské Jury, 1 ks čokoládového rohovce z Gór Swientokrzyských, 1 ks z moravského jurského rohovce, 1 ks z bavorského deskovitého 227
rohovce (plattensilex) a 1 ks silicitu z glacigenních sedimentů (Janák 1994, 107). Další zpracovaný soubor je z lokalit Dluhonice - Dolní Újezd a Předmostí u Přerova – Díly (Schenk 2002; Kuča-Schenk 2007, 62), kde se eviduje velké množství ŠI. Podle určení Z. Schenka a M. Kuči je vyrobena ze silicitů z glacigenních sedimentů, krakovsko-čenstochovské Jury, baltského pazourku, radiolaritu, rohovce typu Krumlovský les a obsidiánu. Ze sběrů M.Vokáče na Hradisku u Kroměříže pochází hnědofialový radiolarit z prostoru Vlárského průsmyku (Vokáč – Vokáč 1996, 11). Z výzkumu Z. Čižmáře na sídlišti, Jsk, III. st. v Krasicích – U hřbitova dokonce i rohovce typu Stránská skála, který by měl být, podle jeho názoru, nejstarším dokladem využití tohoto zdroje surovin (Čižmář 1999, 220). V souborech se často objevuje i obsidián, jehož původ je spojován s východním Slovenskem a Maďarskem. Prozatím jej máme zmiňován na 14 lokalitách (např. Držovice – Díly od vrahoviční, Gottwald 1924, 21; Lutotín – Zlámané, Šmíd 1977, 100 ad.). Objevuje se v souborech datovaných od MMK, IB (např. Luleč – obec, ) do Jsk, III. st. (Drnovce – Kněží háj, Koštuřík - Rumianová - Přichystal 1998). Problematické se ukázalo být určení surovin ŠI ze souboru z Kostelce na Hané (Kalábková – Cheben – Moník 2007, 52-54). M. Cheben v analyzovaném materiálu rozlišil dominanci rohovce ze Stránské skály (131 ks - 39,33 %). Dalšími početnými skupinami jsou, podle jeho názoru, silicity z glacigenních sedimentů (113 ks - 33,93 %), přepálené silicity, které se nedaly přiřadit k žádné konkrétní surovině (33 ks - 9,91 %), a silicity krakovskočenstochovské Jury (31 ks - 9,3 %). V malém počtu se objevily křídový spongilit (11 ks - 3,3 %), křemenec typu Tušimice (4 ks - 1,2 %), rohovec typu Krzemionky (3 ks - 0,9 %), rohovec typu Krumlovský les varieta I (3ks - 0,9 %) a v minimálním množství pak rohovec typu Olomučany (2 ks – 0,6 %), mléčný opál (1ks - 0,3 %) a jeden blíže neurčený silicit (0,3 %). S pravdivostí určení surovin, zejména s přítomností rohovce typu Stránská skála, je však nyní polemizováno (za sdělení děkuji A. Přichystalovi a M. Olivovi) a bude nutné přistoupit k revizi tohoto určení.
Poněkud méně variabilní skupinou jsou suroviny pro výrobu broušených kamenných nástrojů (dále BI). K jejich výrobě byly používány zejména skupiny metamorfovaných hornin, skupiny amfibolitů, fylitů a křemenců, méně pak sedimentárních hornin. První skupinu zastupují zejména krystalické břidlice a jejich metabazity zelených a modrých břidlic. Její výchozy jsou spojovány s Brněnskem a lokalitou Želešice, vyloučit se však nedá ani jejich původ z území Jeseníků. Nástroje vyrobené z těchto surovin máme doloženy v materiálech z Kostelce na Hané (Kalábková – Cheben – Moník 2007, 73), Dluhonic – 228
Dolního Újezdu (Kuča – Schenk 2007, 62-63), z Hradiska u Kroměříže (Vokáč – Vokáč 1999, 11) a zřejmě i ze stovek dalších lokalit, které teprve čekají na petrografické určení. Z druhé skupiny byly používány hlavně amfibolity (např. na výrobu některých sekeromlatů z Kostelce na Hané). Jejich nejbližší výchozy pro sledované území se uvádí v prostoru slezsko-jesenického a sobotínského masivu (Kalábková – Cheben – Moník 2007, 73). Do podobného prostoru (do povodí Moravice) jsou kladeny výchozy další užívané suroviny – fylitu. Byla z něho např. vyrobena jedna sekera z Kostelce na Hané. Dokladem využití vzdálenějšího zdroje suroviny je příklad drtiče vyrobeného z křemence typu Tušimice ze souboru z Kostelce na Hané (tab. 131:3). Jako lokální suroviny jsou uváděny sedimentární horniny (srovnej Kalábková – Cheben – Moník 2007, 68-73) a jako příklady kontaktů mezi jednotlivými kulturními skupinami nejsou tak relevantní. Svým způsobem nejsou relevantní ve zkoumání kontaktů mezi jednotlivými kulturními skupinami ani výše zmíněné suroviny na výrobu BI, vyjma snad jen potvrzené české provenience křemence typu Tušimice, protože se jejich výskyt váže na území moravské lengyelské skupiny. Vzdálenost mezi místem výskytu suroviny a místem nálezu artefaktu je však mnohdy značně velká a dá se tedy opět předpokládat jejich směna („obchod“), tentokráte však zřejmě „jen“ s vlastní komunitou.
229
10. Datování Časové zařazení lengyelského a epilengyelského osídlení na sledovaném území je postaveno na datování především keramického nálezového materiálu s využitím metod relativní chronologie – typologie a analogie (Přehled č.16). Absolutní chronologii lze využít bohužel dosud jen omezeně, protože většina lokalit nebyla jejími metodami zkoumána.
10.1. Relativní chronologie
Pomineme-li importy starolengyelských pohárků na sídlištích VK (naposled Kazdová 2004), nejstarší osídlení sledovaného území lze klást do závěru staršího stupně MMK – fáze IB. Je zjištěno pouze na jižní hranici sledovaného území a charakterizují jej některé nálezy ze čtyř lokalit: Luleč – intravilán obce (tab.158:3,4,9; Koštuřík 1976, 18, obr. 8:2-5, 8-9); Luleč, Nemojany – Důlky (obr. 158:10-12; Skutil, J. 1937, 16); Dědice – cihelna (Janák 1994) a Hradisko u Kroměříže, Postoupky – Hradisko (tab.153; Spurný 1958). Zlomky keramických nádob nesou na sobě zbytky malované výzdoby – většinou žluté a červené, méně bílé malby, která je doplněna vhloubenou výzdobou v podobě buď tenkých nebo hrubších linií a plastickou výzdobou v podobě různých typů výčnělků (zejména svisle protáhlý, polokulovitý, kulovitý, „soví hlavička“). Z tvarů nádob se objevují hrnce s rovným nebo prohnutým hrdlem, putny, mísy se souměrnými a rozevřenými plecemi, mísy na válcovité či šikmé nožce, pohárky. Z užitkových tvarů máme evidovány zejména naběračky a pokličky. Ze zvláštních tvarů je snad nejznámějším artefaktem zoomorfní nádobka v podobě dvojice „zapřažených“ zvířat (koz) z Hradiska u Kroměříže (např. Podborský 1993a, 80:11; Chybová 1998 ad.). Doložena jsou i torza ženských plastik (např. Luleč – obec). Analogie k tomuto typu materiálu lze nalézt v některých sídlištních objektech MMK Ib v Jaroměřicích nad Rokytnou (Koštuřík 1979), na opevněném sídlišti v Hlubokých Mašůvkách (naposled Čižmář Z. ed. 2008), na sídlištích této fáze na Brněnsku – Brno-Bosonohy, Holásky, Komín, Maloměřice, Žebětín (Kazdová 1994; Kuča – Kazdová – Přichystal 2003) nebo na rakouských lokalitách Hollabrunn, Falkenstein či objekty z MOG Ib na lokalitě Kameg (Lenneis – NeugebaurMaresh – Ruttkay 1995; Stadler a kol. 2006, tam odkazy na další literaturu). Podobné prvky lze nalézt i v materiálu ze slovenské lokality Santovka (Pavúk 1994; Diškancová 2006), většinou však odpovídají až následné fázi IC MMK.
230
Ze sledovaného území jsou evidovány dvě lokality datované do tzv. přechodné fáze IC MMK (Ic MMK podle Rakovský 1985) – Dědice – cihelna (Janák 1994) a Prostějov – Za kovárnou (Šmíd 1991a). Charakterizuje je keramický soubor se společným výskytem žlutočervené a bílo-červené bichromie, popř. trichromie zmíněných barev. Analogický materiál ke středomoravským nálezům lze nalézt zejména na jihomoravských sídlištích v Brně - Bystrci a Jezeřanech – Maršovicích (Rakovský 1985), na sídlišti u Mušova (Procházková 1995) a Mokré u Brna (Kuča 2008). V. Janák nálezy z Dědic – cihelny však takto nerozděluje. Pro něj je zjištěná zdejší směsice nálezů natolik charakteristická a výstižná, že navrhuje začít používat pro toto období označení MMK I/II nebo MMK Ib/IIa. Tento nový horizont podle něj vyjadřuje jak skutečnost, že jeho jednota (na rozdíl od stupně, fáze) není založena typologicky, ale v prvé řadě chronologicky, tak i to, že ve své náplni sdružuje elementy staršího i mladšího stupně (Janák 1994, 119). V rámci komplexního pohledu na lengyelskou kulturu jsou výše zmíněné nálezy zařazeny na závěr prvního stupně lengyelské kultury – Lengyel I (podle Čižmář – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004, 209). Jsou zároveň, podle mého názoru, i nejsevernější hranicí rozšíření tohoto starolengyelského komplexu a jsou ještě součástí tzv. sekundární zóny rozšíření lengyelské kultury (k tomu naposled Pavúk 2007, 17). Dovoluji si tedy poopravit dosavadní závěry některých badatelů o „spolehlivé hranici“ rozšíření staršího stupně MMK v linii Vanovice u Boskovic – Bohuslavice u Prostějova – Hradisko u Kroměříže (Podborský 1970, 263; Kazdová 1984, 238-239), kterou V. Janák podle některých indicií posunuje až na Přerovsko s uvedením lokality Šišma, kde byla nalezena dvojkuželovitá hlavička z plastiky, a Veselíčka, ze které je uváděn J. Skutilem střep s červenožlutou malbou (Janák 1994, 111112). Jak jsem uvedla již v kapitolách Rekapitulace dosavadní badatelské činnosti a Charakteristika osídlení, nelze tato naleziště, spolu s lokalitami Vikýřovice – Wauberg (Pavelčík 1993c), Odrlice – Senička či Kobeřice, do staršího stupně MMK na sledovaném území zařazovat. Jsou buď chybně umístěny nebo datovány.
Rozmach osídlení na sledovaném území eviduji s nástupem mladšího stupně MMK fáze IIA. Do tohoto období řadím 31 evidovaných lokalit. Lze jej charakterizovat na základě většiny materiálu z Kostelce na Hané – Rolnické cihelny a okolních sídlišť (viz. kapitola Časové zařazení sledovaných lokalit). V rámci jednotlivých regionů jsou typickými nalezišti tohoto období – Mohelnice – Nadjezd na Mohelnicku (tab.162:1-4); Odrlice – Na dílech na Litovelsku (Schirmeisen 1934, 29); Pěnčín – Za Humny na Konicku (Šmíd 1991a); Hejčín – 231
Mrštíkovo náměstí na Olomoucku (Peška 2004); kromě Kostelce na Hané Čechůvky – Kopaniny na Prostějovsku (Šmíd 2005c, 226, 236-237, obr. 10); Dluhonice – Dolní Újezd na Přerovsku (Schenk a kol. 2007 ad.); Dědice – cihelna na Vyškovsku (Janák 1994) a Hradisko u Kroměříže, Postoupky – Hradisko (Spurný 1958) a zřejmě i Hulín, Pravčice – Višňovce (foto 11-14) na Kroměřížsku. Tento soubor vykazuje jednotný ráz, který je charakterizován polychromní červenou a bílou malbou, velkou variabilitou plastické výzdoby, zejména výčnělků typu „soví hlavička“ a jejím pravidelným střídavým umisťováním na okrajích a maximálních výdutích nádob, a konečně honosně zdobenými okraji formou přesekávání či aplikace důlků a jamek. Ojediněle je malování doplněno hrubší rytou výzdobou. Poměrně jednotné jsou i objevující se tvary nádob – hrnce s oválným tělem, putny s rohatými uchy na spodku nádoby, amfory, láhve, mísy s rozevřenými plecemi, s oblou a kónickou stěnou, mísy na mírně profilovaných nožkách, tenkostěnné pohárky apod. Hojné je i zastoupení plastik a zvláštních tvarů, stejně jako miniatur. Náplň doplňují četné nálezy naběraček a pokliček, popř. cedníků a dalších užitkových artefaktů. Obdobný materiál lze nalézt na řadě jihomoravských lokalit (Koštuřík 1972, 13-16; Podborský 1993a, 119-120; Čižmář – Kalábková – Kazdová – Kovárník 2008, 79) a z novějších publikovaných celků mu např. na jižní Moravě nejvíce odpovídají nálezy z keramickém depotu v Brně – Novém Lískovci (Berkovec – Vitula 1999) a ze sídliště v Dolních Věstonicích – Věstonické bráně (Rakovský 1990b). Určité shodné prvky, zejména ve tvarech některých nádob (pohárků, mís na nožkách), lze najít i v materiálu ze sídliště ve slovenských Žlkovcích a Pečeňadech (Pavúk 1998, 178-183; Pavúk 1965; 1981), z hrobových celků z rakouského Reichensdorfu (Stadler a kol. 2006, Abb. 24, 25) či polského (slezského) Janówku (Kulczycka-Leciejwiczova 1979, 110-111, Abb. 49). Tyto lokality jsou datovány do období MMK, IIa (popř. IIa1) – Lengyelu II (Pečeňady) – MOG IIa – HSL II. V rámci celolengyelské periodizace odpovídá tomuto období druhý stupeň – Lengyel II (Čižmář – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004, 209). Osídlení se rozšiřuje již na celé sledované území (vyjma snad jen Uničovska) a stává se součástí tzv. terciální zóny rozšíření lengyelské kultury. V této době také progresivně zasahuje lengyelská kultura do vývoje i na území Slezska a Malopolska, popř. Čech (k tomu Pavúk 2007, 19-23; Pavlů ed. – Zápotocká 2007, 49-51; Janák 2005 ad.).
Jak se ukazuje, intenzivní osídlení pokračuje i v následné fázi IIB MMK. Bezpečně se mi k ní podařilo zařadit 22 evidovaných lokalit. Pro jednotlivé regiony jsou charakteristické 232
nálezy z těchto nalezišť: Mohelnice – cihelna, Zück (Goš 1968, 18-19) na Mohelnicku, Dolní Sukolom – cihelna a Uničov – Šibeniční vrch (obj. 8a, 9 a 10) na Uničovsku (tab.142,143,191-193), část materiálu z Hejčína - Mrštíkova náměstí na Olomoucku (Peška 1994), Mostkovic (hrobu) na Prostějovsku (Šmíd 1991a); Kobylničky – Kozlének na Drahanské vrchovině (Šmíd 2007b, 341), Lýsky – čistička na Přerovsku (tab.161) a materiál z obj. č. 9 a 12 z Opatovic u Vyškova – Podsedků na Vyškovsku (Janák 1994). Pro toto období je typický úbytek polychromní malované výzdoby. Malování se objevuje většinou již jen v monochromním (bílém, méně červeném) pastózním plošném nátěru či v nějaké jednoduché ornamentici na přirozeném podkladu. Převažují plastické prvky umisťované pod rozhraním okraje, hrdla a plecí či výdutě a ve větší míře se objevují ploché a bochánkovité výčnělky, které jsou poprvé „ohraničovány“ žlábky. Dominují mísy se zesílenými rozevřenými plecemi, velký počet je však kónických mís. Časté jsou i mísy na nožkách, tentokráte ve svých základních tvarech výrazněji profilované, objevují se i malované pohárky a poháry, „obyčejné“ hrnce, putny, lahve a soubory užitkové keramiky. Poněkud menší počet je lidských plastik a zvláštních keramických tvarů. Tyto nálezy odpovídají MMK IIb (popř. IIA2-4) – Lengyelu III (Moravany-Brodzany) – MOG IIb – HSL III a v rámci celolengyelského vývoje náleží ke třetímu stupni – Lengyelu III (Čižmář Z. – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004, 209-210). Z jihomoravských lokalit odpovídají zjištěným nálezům např. materiál ze Ctidružic, Lesůněk a Štěpánovic (datovaný do MMK IIa2-4; Koštuřík 1983), některé objekty z Jezeřan – Maršovic (Koštuřík a kol. 1984), z část materiálu ze sídliště v Mašovicích – Pšeničném (Čižmář Z. 2008, 127) či z hrobového celku ze Džbánic (Podborský 1970, Abb. 16) ad.. Na Slovensku je jim podobný materiál například z Moravan nad Váhom, Výčap – Opatovců a Brodzan (Pavúk 2001 ad.), v Rakousku část materiálu z Michelstetten (Carneiro 2002) ad. Nově jsou k tomuto období zařazovány i nálezy keramiky typu nepravé terry sigillaty a terry nigry (Čižmář Z. – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004, 209-210; k technologii její výroby Kovárník 1983-1984), které jsou v tradičních periodizacích řazeny do subfáze IIa2 a fáze IIb MMK (Koštuřík 1980, 1983; Podborský 1993a, 120). Na základě rozboru nálezového materiálu ze sledovaného území se potvrzuje, že tento typ keramiky je zřejmě specifickým regionálním zbožím vznikajícím na jihozápadní Moravě. Nálezy jejího typu nebyly na sledovaném území prakticky vůbec zjištěny, pouze některé zlomky nádob se jim přibližovaly – možná je i napodobovaly (např. z Kostelce na Hané, A 52687, tab. 61:4; A 52761, tab. 70:5). Díky „přeřazení“ terry sigilatty bude zřejmě možné na jihozápadní Moravě toto nově pojímané období charakterizovat i na základě materiálu z klíčové lokality Střelice – Sklep, tak 233
jak to provedl již F. Vildomec (Vildomec 1928/1929, 32-34) a jak na to ve svých posledních pracích upozorňuje J. Pavúk (např. Pavúk 2007, 19).
Následné období bývá označováno jako Epilengyel (podle Ruttkay 1976; 1985; Podborský 1993b, 158; Koštuřík 1997; Pavelčík 2001, 257-258; Čižmář Z. – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004, 211 ad). Dokončuje se rozpad jednotné lengyelské kultury a vzniká řada epilengyelských skupin zabírající její původní území a kořenící v místním předcházejícím vývoji (Čižmář Z. – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004, 211-212). V současné době panuje na Moravě více názorů na jeho členění – V. Podborský a J. Kovárník jej dělí na fázi IIc MMK a jordanovskou skupinu (Podborský 1993a,124; 1993b; Kovárník 2004a); P. Koštuřík jej označuje termínem jordanovská kultura a dělí ji na tři stupně – Jsk I.III.; J. Pavelčík vidí specifický vývoj v regionálních epilengyelských skupinách a rozlišuje na Moravě v tomto období jordanovskou skupinu, uničovskou skupinu, skupinu LazceMoravičany, skupinu Charváty, skupinu Uherský Brod – Kyčkov, Vorboleráz apod. (Pavelčík 1991). Před nedávnem jsme se pokusili zjednodušit tento stav a navrhli jsme třífázovou periodizaci epilengyelského vývoje na Moravě (Lengyel IVa – Lengyel IVc). Na základě vyčlenění jmenovaných společných typů nádob spojuje dosavadní užívané systémy (Čižmář Z. – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004, 217-226). Takto vymezovanému počátku epilengyelského období (Lengyelu IVa; Jsk, I. st.) odpovídá na sledovaném území materiál ze 17 lokalit. Je charakterizován zejména materiálem z Troubelic – Padělků (tab.184,185), ale shodný materiál lze nalézt na celém sledovaném území. K typickým lokalitám v rámci jednotlivých regionů patří Mohelnice – štěrkovna na Mohelnicku (tab.162:5-8, 163-168), kromě Troubelic Rybníček – U Rybného potoka na Uničovsku (tab.177-179), Pěnčín – U Jána na Konicku (Šmíd 1991a), Držovice – U hřbitova na Prostějovsku (tab.147-150), Luleč – intravilán (obj. č. 1/1988) na Vyškovsku (tab.160) a Křenovice – předpolí hradiska na Přerovsku (tab.156). Pro tuto fázi je charakteristický rozvoj kvalitního keramického zboží. Převládá dobře vypálená keramika s leštěným povrchem. Široká je škála mís – zastoupeny jsou mírně esovitě profilované, kónické, s oblou stěnou a dovnitř zataženým okrajem, se zataženými plecemi, s ostře nasazenými plecemi, mísy na vysokých i nízkých kónických a zvonovitých nožkách, putny, dvouuché hrnce s nízkým hrdlem, tenkostěnné poháry, štíhlé vázy, objevují se i dvouuché a čtyřuché amfory s uchy při okrajích a na plecích. Typickým tvarem tenkostěnné keramiky jsou plynule esovitě profilované poháry, které jsou buď nezdobené, nebo mají vhloubenou kolkovou výzdobu. Pestré jsou varianty vhloubené výzdoby, která se objevuje 234
vně i uvnitř nádob. K charakteristickým prvkům patří násobné tenké, výrazné rýhy ostře a oble lomené (někdy tvoří i motiv oběžné spirály), skupiny uspořádaných vpichů, přesekávané okraje, kolková výzdoba v podobě soustředných kruhů a vícenásobných horizontálních řad kruhů. Vyskytují se i otisky šňůry. Plastickou výzdobu tvoří např. degenerované výčnělky typu sovích hlaviček a rohatých uch, neprotknuté slabě hraněné výčnělky, horizontální tunelovité provrtané výčnělky, esovité aplikace, rovně seříznuté výčnělky. Ucha jsou zpravidla umístěna na okraji, pod okrajem, nebo spojují okraj s plecemi. Objevují se varianty širokých páskových uch a nově i horizontální masivní pásková ucha. K reprezentativním lokalitám tohoto období patří z jihozápadní Moravy Boskovštejn Písařovicovo pole (Palliardi 1911), z Brněnska Česká (Rakovský 1989, Podborský 1993). Z nově publikovaných souborů např. Modřice – Mlýnský náhon (Hrbáčková 2007, 68, obr. 8) nebo Božice X (Kovárník 2002c, obr. 5). Na Slovensku najdeme obdobný materiál v Nitře – Leningradské ulici a Budmericích (Čižmář Z. – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004, 209-216), v Rakousku například na lokalitách Unterlanzendorf (Carneiro 2005) či Wolfsbach (Lenneis – Neugebauer-Maresch – Ruttkay 1995, 110-177). Analogický materiál máme i v Čechách a upozornila na to již M. Zápotocká na sklonku 60. let – Bylany, obj. V a Praha - Střešovice (Zápotocká 1969, Lüning 1976, Lichardus 1998) ad.
Další epilengyelský vývoj je na sledovaném území evidován na 17 lokalitách. Je charakterizován zejména nálezy z Dolan – Za Benešovým, Za brankou (tab.141). Osídlení v jednotlivých regionech zastupují například tyto lokality: Postřelmov – U Františka na Zábřežsku (Kašpárek 2005, 40, obr. 30:6), Mohelnice – Bartošovo pole (štěrkovna) na Mohelnicku (tab.169), Uničov – U pily na Uničovsku (tab.195,196), kromě Dolan Slavonín – Zahrady na Olomoucku (Vránová 2009, v tisku), Němčice nad Hanou – Svorka, nádraží na Prostějovsku (tab.173; Červinka 1926) a Luleč – intravilán obce na Vyškovsku (tab.158:2,8). Z keramické náplně tohoto období mizí četné varianty mís a pohárků a nahrazuje jej nástup dvouuchých nádob doprovázených mísami s rovnými nebo s mírně zataženými plecemi a s prohnutým spodkem či dvouuchými hrncovitými amforami. Ve výzdobě se stává dominantní plošná rytá ornamentace v podobě tence (jemně) rytých (vlasových) linií doplňovaná jazykovitými výčnělky. Je to však i období návratu k nepříliš kvalitnímu keramickému zboží, které se projevuje opětovným prosazováním písčitého materiálu v keramické hmotě (drobné kaménky v plaveném či jemně zrnitém materiálu). Z jihomoravských lokalit odpovídá zmiňovaným nálezům např. materiál z Kuřimi (Koštuřík 1994, obr.4-5) či většina jordanovského materiálu z Hradiska u Kramolína 235
(Koštuřík 1997, 95; 2007, 16-23). V Čechách najdeme odpovídající nálezy v tzv. starší jordanovské skupině charakterizované pohřebištěm v Praze – Bubenči či nálezy z Úhřetic a Tuchoměřic (Lüning 1976; Lichardus 1998; Neustupný ed. 2007, 48-50), na Slovensku v Ludanicích (Pavúk – Šiška 1971).
V závěrečné fázi epilengyelského vývoje (Lengyel IVc, Jsk, III. st.) eviduji na sledovaném území 8 lokalit. Je charakterizována zejména nálezy z Mostkovic – Pod vinohradem (Šmíd 2008, 272-273), přičemž v jednotlivých regionech ji zastupují lokality: Loštice – náměstí na Mohelnicku (Vrána 2009, v tisku), Lazce u Uničova – U Staré matky na Uničovsku (tab.157), Slatinky – Močílky na Olomoucku, kromě Mostkovic Krasice – U hřbitova na Prostějovsku (Čižmář 1999b) a Drnovice – Kněží háj a Radslavice – Pod dědinou na Vyškovsku (Koštuřík – Rumnianová – Přichystal 1998). Závěrečná fáze plynule navazuje na předchozí vývoj. Na studovaném materiálu se však nepodařilo rozlišit P. Koštuříkem předpokládané ještě detailnější časové rozdělení (Koštuřík 1997, 95), pouze je v něm patrný nový nástup kvalitního keramického zboží se zaleštěným povrchem. Uplatňuje se dvoukónická profilace nádob – pokračuje vývoj dvouuchých nádob, mís se zataženými plecemi, mís na nožkách, puten a dvouuchých hrncovitých amfor. Vedle jemně ryté výzdoby se však objevuje žlábkovaní, které se výjimečně vyskytuje i samostatně. Na celcích z Brněnské kotliny (Popovice) se vedle materiálu typické jordanovské keramiky objevují výrazné vlivy z prostředí skupiny Oberpullendorf – Bisamberg (Ruttkay 1976). Typický je zejména rytý ornament v podobě tzv. vlčích zubů, který předznamenává motivy provedené technikou brázděného vpichu. Shody s touto keramikou nacházíme i ve tvarosloví, protože se zde poprvé objevují nové typy nádob – šálek a džbán. Jako možný doklad tohoto prolínání může sloužit prozatím ojedinělý nález ze sídlištního objektu z Popůvek na Brněnsku (Koštuřík – Bálek 1998, 20), kde vedle části kolínkovitě profilované nožky se objevil zlomek šálku zdobený brázděným vpichem (Koštuřík – Bálek 1998, obr. 2:3). K reprezentativním lokalitám z Brněnska lze mimo již zmiňovaných Popovic a Popůvek zmínit i Brno – Nový Lískovec a Velatice (Koštuřík 1997), z Bučovicka žárový hrob z Křenovic u Vyškova (Koštuřík 1997, 95). V Čechách našim nálezům odpovídá materiál z Prahy – Libně, Blatova a Valova (Lüning 1976; Lichardus 1998; Neustupný ed. 2007, 50), na Slovensku v této době již zřejmě můžeme předpokládat skupiny keramik zdobených brázděným vpichem (Gajary).
236
Konec epilengyelského vývoje na Moravě je pak zřejmě charakterizován samotným výskytem brázděného vpichu v prozatím nejasném stratigrafickém a genetickém kontextu (Čižmář Z. – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004, 225). K tomuto problému zřejmě nejvíc napoví právě zpracovávaný materiál M. Šmídem z lokality Slatinky – Močílky. Samostatným problémem je příchod KNP a zařazení jejích nejstarších projevů (KNP IA, horizont Božice Kostelec na Hané podle Šmída 1994). Dá se předpokládat, že příchod nejstarších příslušníků KNP se odehrál v době končícího Epilegyelu a s novou vlnou obyvatel na počátku baalberské fáze KNP (KNP IB1) pak definitivně převzal vedoucí roli v kulturním vývoji na sledovaném území. S časovým zařazením lengyelského a epilengyelského osídlení na sledovaném území také souvisí stanovení počátku nové historické epochy – eneolitu. Jaké principy by se měly v tomto bádání dodržovat, zopakoval před nedávnem E. Neustupný (Neustupný ed. 2008, 1115). Podle něj bychom měli počátek eneolitu stanovit do doby, kdy začínají změny, které ho charakterizují a definují.Tím myslí doložit přílohové zemědělství, mužský princip ve společnosti, změnu sídelní strategie, kumulativní mohylníky, válečnictví, opevněná sídliště či kovové artefakty. Obecně je již za eneolitický považován mladší stupeň MMK (srovnej např. Podborský 1993a, 117). Badatelé se však liší v názorech, která z fází tohoto stupně jím byla. I. Rakovský prahem eneolitu nazýval již přechodnou fázi Ic MMK (Rakovský 1985). V. Podborský jej spojuje s IIa MMK (Podborský 1993a, 117). V. Janák jej klade do přechodné fáze HSL I/II, který ztotožňuje s horizontem I/II MMK, popř. MMK Ib/IIa, a některé indicie (začátek osidlování výšinných poloh, objevování se prvních měděných artefaktů) jej přivádí i k datování do fáze Ib MMK (Janák 2006, 5, 26-33). Jiný pohled má J. Pavúk, který eneolit spojuje až s počátkem Epilengyelu – Lengyel IVa (Pavúk 2000). Stejný názor zastává i M. Šmíd a jako eneolitickou uvádí tak až jordanovskou kulturu, resp. Lengyel IVa (Šmíd 2008a, 248). Domnívám se, že nemáme (a zřejmě nikdy nebudeme mít) dostatek pramenů ke stanovení nějaké přesné hranice mezi neolitem a eneolitem, a nemá smysl vyčleňovat nějakou fázi jako poslední neolitickou či první eneolitickou. Zcela jistě se jednalo o dlouhodobý proces změn, ve kterém se eneolitický způsob života prosazoval postupně. Objevy měděných artefaktů, doklady osídlení výšinných poloh nebo změna keramické produkce jsou jen jedny z vodítek a nemohou samostatně definovat počátek nové epochy. Na druhou stranu, pokud bych se pro stanovení jeho počátku měla držet splnění alespoň většiny Neustupným 237
definovaných vlastností eneolitu, na sledovaném území by jím byla až baalberská fáze KNP (srovnej např. Podborský ed. 1993, Šmíd 1994 ad.).
10.2. Absolutní datování
Od dob I.L.Červinky, který kladl dataci neolitu do období 3000 – 1000 let před Kristem a období kultury skrčených koster do doby 1000 – 500 let před Kristem (Červinka 1902, 5), již uplynula řada let a naše znalost o možném stáří lengyelské kultury a Epilengyelu se posunula mnohem dál. V současné době disponujeme řadou dat, která nám relativně přesně již vymezují sledovaný dějinný úsek. Bohužel většinou jsou z okolních území a pro Moravu máme k dispozici jen starší (dnes navíc často opravovaná) data (srovnej Podborský 1993 ed., 73) anebo jen ojedinělá – např. Mokrá u Brna (sídliště fáze Ic MMK) – 4480±38 BC a 4465±57 BC (Kuča 2008, 37). Pro přehled uvádím tedy raději výsledky z nových výzkumů z Rakouska (Stadler a kol. 2006), které jsou alespoň ve svých mladších fázích analogické k vývoji u nás: formativní fáze Ia0 MOG datována do 4 800 – 4688 BC, fáze Ia do 4688 – 4615 BC, fáze Ib 4615 – 4523 BC, fáze IIa 4523 – 4375 BC, fáze IIb 4375 – 4115 BC a Epilengyel 4115 – 4025 BC (Stadler a kol. 2006, 54, tab.5). Bohužel ze sledovaného území nemáme prozatím k dispozici odpovídající soubor dat, které by upřesnily časové zařazení jednotlivých lokalit. Data jsou (budou) k dispozici pouze z Bílovic – Hradu u Bílovic; Dluhonic – Dolního Újezdu; Hulína, Pravčic – Višňovců a z Mohelnice – štěrkovny. Data z Hradu u Bílovic jsou z poslední třetiny 5. tisíciletí př.n.l. (4 264 př.n.l.; Šmíd 2004, 253). Byla získána metodou absolutního datování antropogenních vrstev, označená jako OCR (Oxidizable Carbon Ratio). Její podstatou je stanovení množství oxidovatelného uhlíku v odebraných vzorcích, které je závislé na stáří vrstvy (Šmíd 2006, 21). Datum relativně odpovídá zjištěným lengyelským nálezům, které jsou prozatím datovány do mladšího stupně MMK. Vzorek na datování z Hulína, Pravčic – Višňovců byl odebrán ze sídlištního objektu s pohřbem ženy. Radiokarbonové datování jej po kalibraci řadí do 4787 – 4596 BC (obr. 8; Kalábek – Kalábková 2009, v tisku). Jak již bylo uvedeno v kapitole Doklady pohřbů na sídlištích, toto datum příliš neodpovídá typologickému zařazení nálezů z tohoto hrobu. Hrob by měl podle data spadat do staršího stupně MMK, nálezy (pohár a část další nádoby) však odpovídají spíš mladšímu stupni MMK.
238
Z Dluhonic - Dolního Újezdu bohužel v době publikace ještě nebylo datování k dispozici (Schenk a kol. 2007, 38), stejně jako data z Mohelnice – štěrkovny (Stuchlík a kol. v tisku).
239
Přehled č.16 (úprava podle Čižmář Z. – Pavúk – Procházková – Šmíd 2004) V Rakousko
J Morava Jsk III.st.
Balaton – Lasinja
Ludanice
Bisamberg Oberpulendorf
Zalaszentbalász
Nitra
Wolfsbach
Veszprém
Brodzany
Somodor
Moravany
MOG IIb
Jsk II. st. Jsk I. st. ( IIc MMK) IIb MMK IIa2-4 MMK
Střední a přilehlá část severní Moravy Jsk I.st. II.st. III.st.
JZ Slovensko
MMK IIB
Z Maďarsko
Horní Slezsko
Čechy
Lengyel
Jsk mladší
Mostkovice – Pod vinohrady
Jsk. starší
Dolany
Lengyel IV (Epilengyel)
HSL IV Troubelice Mostkovice - hrob
Praha -Střešovice
Lengyel III
HSL III
Z. Mekenye
Pečeňady
MOG IIa
IIa1 MMK
MMK IIA
VK V Kostelec na Hané – Rolnická cihelna
HSL II Lengyel II
Morágy Santovka Zengőrvarkony 3 Zengőrvarkony 2 Nitranský Hrádok
Ic MMK MOG Ib
Ib MMK
MMK IB - IC
HSL I Prostějov – Za kovárnou VK IVb Hradisko u Kroměříže/VK IVb Lengyel I Svodín 2 Zengőrvarkony 1
Svodín 1
Sé
Lužianky
MOG Ia
Unterwölbling
Ia MMK / VK IVa
VK IVa
VK IVa
VK II-III
VK II?-III
VK II-III PROTOTOLENGYEL
240
11. Závěrečná zhodnocení Lengyelské a epilengyelské osídlení střední a přilehlé části severní Moravy je velmi intenzivní a v rámci vymezeného území vykazuje více méně jednotný vývoj. Tato jednotnost je podepřena i jeho geografickými a přírodními podmínkami. Hlavní část sledovaného regionu tvoří nížina Hornomoravského úvalu, označovaná jako Haná, kterou obklopují výběžky Hanušovické a Zábřežské vrchoviny na severozápadě, Drahanské vrchoviny na jihozápadě, Litenčické pahorkatiny na jihu, Hostýnských vrchů na jihovýchodě a Nízkého Jeseníku na severovýchodě. Prostor je otevřen Moravskou branou směrem na severovýchod, Napajedelskou branou směrem na jihovýchod a Vyškovskou branou směrem na jihozápad. Západním směrem takto výrazné průchody nemáme, jsou však možné podél toků Moravské Sázavy a Třebůvky. Do míst těchto průchodů jsou zároveň kladeny i možné dálkové komunikace, které spojují Moravu s ostatními částmi střední Evropy. S výjimkou prostoru kolem toku Moravské Sázavy využití těchto komunikací předpokládám i v době lengyelské kultury a Epilengyelu. Region má poměrně hustou síť vodních toků. Hlavní řekou je zde Morava, která jej rozděluje do dvou nestejných částí. Větším, a tím i podle statistiky intenzivněji osídleným prostorem, je pravý břeh řeky Moravy. Stejnou strukturu osídlení ale vykazuje i prostor levého břehu. Řeka Morava nebyla tedy hranicí rozdělující dva kulturní světy a byla zřejmě bez větších problémů překročitelná. Na základě analýzy sídelní struktury se ukazuje, že osídlení se koncentruje podél hlavních přítoků Moravy, zejména však u toků čtvrtého řádu a řádu vyšších. Osídleny bývají však i moravní terasy a vyvýšeniny v její nivě a platí to i pro toky třetího řádu. Poměrně málo máme osídlených poloh bez dnes existující vodoteče, nevylučuje se tím však přítomnost nějakého vodního zdroje ve sledovaném období. Důležitým indikátorem velké intenzity osídlení je i přítomnost vhodného půdního pokryvu a s ním spojeného podloží. Na většině sledovaného území jsou půdním pokryvem černozemě. Hnědozemě jsou ve vyšších polohách a kolem vodních toků nalézáme nivní půdy. Černozemě jsou svázány se sprašemi, popř. sprašovými hlínami. Hnědozemě se objevují jak na sprašových hlínách, tak i na neeolických podložích (svahovinách, drobách apod.). Nivní půdy jsou na fluviálních sedimentech. I když dnešní půdní pokryv nemusí odpovídat tomu ve sledovaném období, podloží bylo stejné a je zajímavé sledovat právě jeho vazby na zjištěné osídlení. Potvrzuje se, že většina lokalit je umístěna na spraších či sprašových hlínách, a tedy i
241
na kvalitních, zemědělsky dobře využitelných půdách. Jen malé procento lokalit je umístěno jinde. Sledované území má také vhodné klimatické podmínky. Většina náleží do oblasti teplé, popřípadě mírně teplé, s průměrnými ročními srážkami od 350 do 450 mm, na vrchovinách až do 600 – 700 mm. Na jednotlivých územích jsou však doloženy i rozdíly od tohoto standardu a dají se tak předpokládat i ve sledovaném období. Analýza sídelní struktury dále ukázala, že nadmořská výška při zakládání lengyelských a epilengyelských osad hrála pouze obecnou roli a že důležitější byly celkové přírodní podmínky toho kterého sídelního areálu. Většina evidovaných lokalit je v nadmořské výšce 200 – 300 m. Největší počet pak v rozmezí 200 – 220 m. Obvyklé jsou však i lokality s nadmořskou výškou do 380 m a několik lokalit je položeno i výše. Obdobně najdeme lokality i pod 200 m hranicí. Naopak určitou roli při výběru místa pro založení osady zřejmě hrála expozice sídelního areálu ke slunci. Podle analýzy převládají ke slunci orientované svahy, v nezanedbatelné míře se však objevují i neexponované polohy. Je však otázkou, zda jen sídelní a polní části sídliště byly umístěny na osvětlené straně a na neosvětlené byly umístěny pouze objekty hospodářského charakteru, nebo zda neexponované polohy souvisí s jiným převládajícím charakterem činnosti na celé osadě (výroba určitých předmětů, pastevectví, těžba dřeva apod.). Ve sledovaném regionu se prozatím potvrzuje preference umisťování lengyelských a epilengyelských sídlišť na mírné svahy vyvýšenin a teras nad vodními toky. Vyhledávanou a nezanedbatelnou polohou jsou však i temena návrší vyšších a nižších vyvýšenin, plošiny říčních teras a vyvýšeniny v říčních nivách. Jak však ukazují detailněji zkoumané lokality, obyvatelé sídlišť využívali zřejmě obvykle všech dosažitelných a vhodných terénů ve svém okolí. Například na sídlišti Hulíně, Pravčicích – Višňovcích je prokázáno, že sídlištní objekty významnějšího charakteru (zásobnice na obilí) jsou umístěny na temeno návrší, hliníky na jeho svahy a domy do potoční nivy. Domnívám se, že možným indikátorem při výběru místa pro založení osady mohla být existence či neexistence předchozího osídlení. Na třetině lokalit evidujeme osídlení LnK a jen na třináctině osídlení VK. Přímou kontinuitu osídlení mezi nimi však na většině lokalit vylučuji, protože jí neodpovídá časové zařazení jednotlivých nálezů. V některých mikroregionech s dlouhou sídelní tradicí (např. Luleč – Nemojany; Brodek u Prostějova, Určice – Seloutky, Slatinky – Slatinice ad.) se však úplně vyloučit nedá. Bohužel dosud chybí detailní výzkumy, aby tento předpoklad potvrdily. Obdobná situace je i s následným 242
osídlením KNP, které máme evidováno na cca pětině lengyelských a epilengyelských lokalit. I když máme některé indicie o možné komunikaci mezi oběma kulturami (vědomé zakládání mohylových pohřebišť na místech bývalých lengyelských sídlišť?, záměrné vkládání předmětů lengyelské kultury do hrobů KNP, budování hradisek KNP na místech předchozího lengyelského výšinného sídliště apod.), časové zařazení nálezů opět příliš neodpovídá kontinuálnímu vývoji osídlení a dá se opět s mnoha otazníky předpokládat pouze u lokalit s trvalejší sídelní tradicí (např. Olomouc – Olomoucký kopec, Kostelec na Hané, Čechůvky – Kralice na Hané, Držovice, Mohelnice – Moravičany ad.). Při analýze sídelní struktury jsem sledovala i další vývoj pravěkého až raně středověkého osídlení na lengyelských a epilengyelských lokalitách a konstatuji, že stejné polohy si často vybíraly i kultury komplexu popelnicových polí a laténu. Nezanedbatelné jsou však i doklady osídlení těchto sídelních areálů všemi pravěkými kulturami, ať je již využily jako sídliště či pohřebiště. Existují tak lokality, kde osídlení prakticky nepřetržitě přetrvává od LnK až do středověku, resp. dnešních dnů (kromě již zmiňovaných k nim náleží i sídelní areály na katastrech Dluhonic – Předmostí, Hulína či Klenovic na Hané). Tyto lokality jsou tak indikátory již trvale osídlených míst. Na sledovaném území se prozatím příliš nedaří rekonstruovat přírodní prostředí lengyelského člověka na základě enviromentálních výzkumů. Dosud existují pouze ojedinělé příklady takovýchto zhodnocení (např. Kroměříž – U svatého Františka). Podle analogií s okolními územími se dá však předpokládat, že lengyelská a epilengyelská sídliště byla zakládána zpravidla v otevřené krajině, tzv. zkulturněné stepi, s ostrůvky lesů v podobě smíšených doubrav a s lužními lesy v nivách řek. Se sídlišti se však setkáváme i v oblastech, ve kterých předpokládáme ještě intenzivně zalesněný prostor (např. sídliště na Drahanské vrchovině).
V současné době eviduji na střední Moravě 402 lengyelských a epilengyelských lokalit. Na příkladu Kostelce na Hané se ukazuje, že toto číslo nemusí být přesné, protože v rámci jednoho katastru může být evidováno i několik lokalit, které mohly být původně lokalitou jedinou. Na druhou stranu v rámci sídelních areálů lze vypozorovat i přesouvání osad z jedné polohy na druhou. S takovýmito případy se setkáváme například na území dnešních katastrů Mohelnice – Moravičan, Dolní Sukolomi, Slatinek – Slatinic, Držovic, Seloutek – Určic, Němčic nad Hanou, Klenovic na Hané, Bílavska, Dědic – Opatovic u Vyškova – Drnovic, Lulče či Hulína.
243
Většina dosud evidovaných lengyelských a epilengyelských lokalit na sledovaném území náleží sídlištím. Pohřebiště nejsou identifikována žádná, podobně jako depoty (vyjma jednoho sporného nálezu měděných artefaktů z Plumlova - Nad zatáčkou a nálezů indikovaných náhodnými objevy jednotlivých kusů měděné a broušené industrie). Na sídlištích se kromě běžných sídlištních objektů setkáváme i s pohřby a s možnou sociokultovní architekturou (rondely). Díky voleným přírodním podmínkám, které se na sídlištích nacházely, předpokládám, že většina z nich měla zemědělských charakter. Pouze osady založené v hloubi lesa, např. na Drahanské vrchovině, mohly mít jiný charakter. Kromě lesní pastvy se jejich obyvatelé mohli soustředit např. na zpracování dřeva, lov a sběr, popř. prospekci a zpracování jiných surovin. Prozatím na sídlištích máme jen sporé doklady ohrazení či opevnění. Předpokládané ploty nejsou archeologicky dobře doložitelné, ale jejich existence je logická. V Hulíně, Pravčicích – Višňovicích byl zjištěn mělký žlab, oddělující mezi sebou zřejmě sídelní a hospodářskou část sídliště, jeho datace do lengyelské kultury je však dosud sporná. Opevněná osada byla zřejmě objevena v Seloutkách – Záhumenní, U planičky, kde byla nalezena část příkopů s hrotitým Y profilem. Podle autora výzkumu měly příkopy vymezovat ovál, který zahrnoval i možný rondel. Protože však výzkum neproběhl v dostatečném plošném rozsahu, je tato interpretace stále ještě nepotvrzená. S určitým ohrazením či opevněním sídlišť může však souviset i poměrně časté záměrné zakládání velkých hliníků (někdy i propojených soujámí) na okraji sídelní plochy, tak jak to pozorujeme například na lokalitách Držovice – U hřbitova či Řepčín – Horní nivy. Díky své hloubce mohly vytvářet velmi funkční ochranné prvky, i když primárně vznikly asi z jiného důvodu. Pro zkoumaná sídliště jsou charakteristické různé typy sídlištních objektů. Nejčastější jsou zahloubené sídlištní objekty (jámy) hospodářského charakteru - zásobnice, hliníky, jámy s nespecifikovanou funkcí, popř. krátké hrotité žlaby. Poměrně málo máme prozkoumaných pecí a tzv. zemnic či polozemnic, které pokládám spíše za objekty hospodářského charakteru (dílny, sýpky ad.) než za sídelní objekty. Na několika lokalitách jako domy interpretuji stavby nadzemní sloupové konstrukce. Na desíti lokalitách byly zjištěny půdorysy staveb nadzemní konstrukce, které interpretuji jako domy. Většina z nich byla objevena na sídlišti v Hulíně, Pravčicích Višňovicích, kde bylo zjištěno nejméně 17 staveb. Další jsou obvykle po jednom či dvou půdorysech na lokalitách Dolany – Za Benešovo, Za brankou; Miňůvky – Křivky; Mohelnice – štěrkovna; Pavlovice u Přerova – Obransko; Seloutky – Záhumení, U planičky; Slavonín – Zahrady; Uničov – U pily a Určice – Nivky, U větřáku. Zachované půdorys lze rozdělit do několika základních typů a jejich variant, které zřejmě odpovídají i časovému 244
zařazení jednotlivých lokalit, popř. staveb. První typ domu náleží velkým domům s pravidelným obdélným půdorysem rozděleným středovou příčkou do dvou polovin a s nosnými kůly v rozích a ve středu každé z místností, objevující se ve variantách buď se sloupovou (Hulín, Mohelnice?) nebo se žlabovou konstrukcí (Hulín). Dalším typem je stejný půdorys domu, který je však navíc opatřen středovým bočním přístavkem buď z jedné nebo z druhé strany (Hulín). Třetím typem jsou domy podobné dvouprostorové dispozice opatřené navíc předsíní, vchodovým koridorem a středovým bočním přístavkem (Hulín). Čtvrtým typem jsou domy menších rozměrů s pravidelným obdélným půdorysem, opět rozděleným příčkou, tentokráte však do dvou nestejných částí (Hulín). Pátým zjištěným typem domu jsou velké domy lichoběžníkovitého půdorysu sloupové konstrukce, bez viditelné konstrukce delší štítové stěny (Hulín). Šestým typem jsou jednoprostorové domy menších rozměrů buď sloupové (Pavlovice u Přerova, Určice, Miňůvky, Mohelnice?) nebo žlabové (Slavonín) konstrukce. Sedmým typem jsou domy dvojlodní dispozice a sloupové konstrukce (Seloutky a Uničov) a posledním typem je malý pravidelný obdélný půdorys tvořený kombinací základových žlabů a sloupových jam (Dolany). Ukazuje se, že pro sledované území ve sledovaném období je charakteristická větší variabilita staveb a že na jednom sídlišti se může objevit i několik různých typů jejich konstrukce. Na 17 sídlištích eviduji nálezy lidských pohřbů. Dosud jsou doloženy pohřby v hrobových jamách, pohřby v sídlištních objektech (zásobnicích), hromadné pohřby a pohřby se zvířetem. Objevují se hroby jak s výbavou, tak i bez výbavy a v nerituální poloze. Nejpočetnější skupinu tvoří kostrové hroby v sídlištních objektech (Dluhonice, Mostkovice; Hulín, Pravčice; Hradisko u Kroměříže). Ve třech případech se v sídlištních objektech objevily dvojhroby (Medlov, Slavonín - Zahrady); v jednom z nich byl navíc pohřben i pes (Sněhotice). Pouze ojedinělý byl kostrový pohřeb v hrobové jámě na sídlišti ve Slavoníně – U statku, podobně jako objevené tělo dítěte vhozené do sídlištního objektu v Čechůvkách – Kopaninkách, či nález záměrně krácených lidských kostí objevených v hliníku v Prostějově – Za kovárnou. Doklad jediného, dosud však zpochybňovaného žárového hrobu máme z Brníčka – cihelny. Byl objeven zřejmě v mělké oválné jámě a kromě žárového pohřbu nasypaného na hromádce, broušené lichoběžníkovité sekery, dvou oblázků a kolekce tří přeslenů, nebyl při něm objeven žádný vhodnější datovací materiál. Na základě umístění tohoto hrobu na sídlišti mladšího stupně MMK a i na základě analogického materiálu k nálezovému souboru (zejména lichoběžníkovité sekery) považuji tento hrob za lengyelský. Prozatím sporná je však přítomnost lengyelských rondelů na sledovaném území. Jsou zde popisovány dva příklady těchto objektů – Dětkovice a Seloutky. U Dětkovic jeho 245
existence je více méně doložena pouze leteckým snímkováním a geofyzikální průzkum jej spíše vyloučil. Problém je i s jeho datací, protože na této lokalitě nebyl dosud evidován žádný lengyelský či vypíchaný materiál. V případě Seloutek – Záhumení, U Planičky byl možný rondel zjištěn při archeologickém výzkumu. Byla z něj však odkryta pouze část – průběh hrotitého příkopu, který se sice mírně zatáčel a byl přerušen vchodem, ale jeho celý kruhový půdorys se jen předpokládá. Problém je i s jeho datací. Autor výzkumu jej zařazuje do Epilengyelu. Na sídlišti se objevuje však i materiál ze starších období lengyelské kultury (MMK IIA,B) stejně jako VK. Specifickým typem osad na sledovaném území jsou výšinná sídliště. I když se předpokládá jejich zakládání již dříve, podle mého názoru na sledovaném území máme bezpečné doklady osídlení těchto poloh až v době lengyelské kultury. Sídliště jsou umisťována jak na výběžcích hraničních vrchovin a pahorkatin (ostrožnách, návrších), tak i na vyvýšeninách v Hornomoravském úvalu. Dosud eviduji ze sledovaného území 23 výšinných sídlišť. Díky osídlení Hradiska u Kroměříže je počátek jejich osidlování doložen již na sklonku staršího stupně MMK (MMK, IB) a konec se závěrem Epilengyelu (Jsk III. st.). Nejintenzivněji byly výšinné polohy snad osidlovány v průběhu II. stupně MMK. Dosud nemáme žádné doklady jejich možného opevnění. V literatuře se objevující mělký příkop s možným datováním do lengyelské kultury na Hradisku u Kroměříže je s největší pravděpodobností datován do středodunajské mohylové kultury. Jiné doklady lengyelského opevnění prozatím chybí. Návaznost mezi legyelským a epilengyelským osídlení a hradiskem KNP není bezpečně prokázána, jen na několika lokalitách máme doklad např. epilengyelského a baalberské osídlení (Uničov – Šibeniční vrch) či malovaného a baalberského osídlení (Olomouc, Rmíz u Laškova, Hlinsko u Lipníku). Podle mého názoru však spolu přímo nesouvisí a spíš po sobě pouze následují. Jak již bylo zmíněno v úvodu této kapitoly, sledované území je pokládáno za přirozenou transferní oblast. V období lengyelské kultury a Epilengyelu to dokládají i nálezy importovaných artefaktů. První skupinu tvoří keramické nádoby. Za importy lengyelské kultury jsou považovány nálezy tenkostěnných pohárků staršího stupně MMK v sídlištních objektech IV. fáze VK, které byly objeveny v Olomouci-Slavoníně – Horním lánu a v již zmíněných Určicích – Záhumení. Další možný import starolengyelského keramického materiálu na sídlišti VK je popisován na lokalitě Lešany – Vinohrádky, kde měla být v sídlištním objektu VK objevena i hrubostěnná starolengylská keramika. Tento nález je však prozatím sporný a vyžaduje ještě detailnější posouzení. Obecně jsou importy starolengyelských pohárků interpretovány jako doklady styků obou kulturních skupin a nejsou 246
ztotožňovány s počátky lengyelského osídlení toho kterého území. S tímto názorem lze jen souhlasit a analýza struktury osídlení na sledovaném území to potvrdila. Za importy považuji také zlomky nádob s atypickou vhloubenou vypíchanou výzdobou a zvláštní typy nádob – vaničky, které se objevují na sídlištích na počátku mladšího stupně MMK. Prozatím byly objeveny na pěti lokalitách (vypíchaná výzdoba: Dědice – cihelna; Hulín, Pravčice – Višňovce a Předmostí u Přerova – Díly; vaničky: Kostelec na Hané a Víceměřice – Padělky). K nim analogický materiál se dá nalézt v malické kultuře či v samborzecko-opatówské nebo plezsowsko-modlnické skupině. Tyto importy lze snad také spojit se šířením v té době vyhledávaných surovin na výrobu štípané industrie pocházející právě z území Malopolska a Slezska. Keramické nádoby těchto skupin mohly být tak doprovodným artiklem k hlavnímu „dováženému zboží“. Druhou skupinu importů tvoří nálezy měděné industrie, objevující se ve sledovaných souborech od počátku mladšího stupně MMK do konce Epilengyelu. Jedná se o nálezy seker, sekeromlatů, „klínků“ a ozdob (nášivky na oděv či spirály). Prozatím však není znám jejich přesný původ a ani provenience suroviny, z níž byly vyrobeny. Jak se ukazuje, závěry z dřívějších analýz nejsou v tomto směru zcela přesné a bude nutné je revidovat. Díky analogiím některých předmětů (zejména sekeromlatů) s materiálem tiszapolgárské kultury lze například předpokládat původ zdejších artefaktů i na území této kultury. Nepřímým důkazem slovenské (východoslovenské) provenience měděných artefaktů, může být i relativně častý výskyt obsidiánu na středomoravských lengyelských sídlištích, který se sem dostával zhruba ze stejného území.
Základním hmotným pramenným východiskem mé disertace bylo zpracování nálezového keramického materiálu z lengyelských sídlišť na katastru Kostelce na Hané. Jako srovnání bylo použito zpracování materiálu z epilengyelského sídliště v Mohelnici – štěrkovně a porovnáván byl i s materiál z lengyelských a epilengyelských sídlišť na Uničovsku. Analýza keramického materiálu přinesla jak shody, tak i rozdíly ve sledovaných souborech, což se pak odrazilo ve stanovení relativní chronologie materiálu a tím i zkoumaných lokalit. Analýza ukázala, že nejstarší skupinu keramických nálezů ze sledovaných souborů tvoří materiál z Kostelce na Hané – zejména z lokalit Rolnická cihelna, Za cihelnou, Prostřední pololány, Záhumení a Za branou, které indikují zřejmě jednu sídlištní lokalitu. Je charakterizován typickými nádobami (mísy s rozevřenými, méně se souměrnými plecemi, hrnce s oválným tělem, putny s rohatými uchy, mísy na mírně profilovaných nožkách, 247
tenkostěnné pohárky…) se zbytky polychromní červeno-bílé malované výzdoby, s bohatou výzdobou okrajů v podobě různých přeseků a jamek, dominancí používání svisle protáhlých, drobných a polokulovitých výčnělků spolu s různými variantami „sovích hlaviček“, umisťovanými obvykle na jejich maximální výduti či na okraji. Soubor doprovází i poměrně početná lidská plastika. Tento materiál odpovídá horizontu nálezů datovaných do stupňů, fáze a subfáze IIa1 MMK – Lengyelu II – MOG IIa – HSL II. O něco mladší je skupina reprezentovaná materiálem z Dolní Sukolomi – cihelny a ze sídlištních objektů 8a, 9 a 10 z Uničova – Šibeničního vrchu. Je pro něj typické monochromní pastózní bílé malování či plošný nátěr; převažující plastické prvky umisťované pod rozhraním okraje, hrdla a plecí či výdutě, přičemž typické jsou zejména ploché a bochánkovité výčnělky; z keramických tvarů dominují mísy s rozevřenými a zesílenými plecemi, mísy na nožkách mají výraznější profilaci nožek, hrnce mají spíše plynulou profilaci, podobně jako pohárky. Viditelný je úbytek drobné plastiky a zvláštních keramických tvarů. Tato skupina odpovídá materiál ze stupňů a fází IIb MMK – Lengyelu III – MOG IIb – HSL III. Třetí skupinu reprezentuje materiál z Mohelnice – štěrkovny, Troubelic – Padělků, Rybníčku – U Rybného potoka a z obj. 4; 5a,c; 11z Uničova – Šibeničního vrchu. Typické jsou pro ni hrnce s rovným či kónickým hrdlem a se dvěma uchy; široce rozevřené mísy a mísy s rozevřenými plecemi, mísy na středních a nízkých nožkách, tenkostěnné pohárky a poháry s leštěným povrchem a kolkovou výzdobou. Kromě velmi variabilní plastické výzdoby a uch je typická i vhloubená výzdoba v podobě sestavy tenkých, výrazných rýh a kolků. Tato skupina odpovídá stupňům a fázím Jsk, I.st. – IIc MMK – Lengyelu IVa – Praha– Střešovice – MOG IIb-C/Wolfsbach – HSL IV. Čtvrtou skupinu vytváří soubory nálezů z Uničova – U pily a Želechovic – obce, u nichž se jako vůdčí společný prvek objevuje jemné plošné geometrické rýhování. Objevují se však i nové typy nádob – mísy se zataženými plecemi ve variantě s ostřeji nasazenými delšími plecemi a jazykovitým výčnělkem na výduti, dvoukónické nádoby bohatě zdobené svazky jemných rýh a se dvěma uchy. Pokračují mísy na nožkách či hrnce s rovným, nebo mírně ubíhajícím hrdlem. Materiál odpovídá horizontu nálezů datovaných do Jsk, II. st. – Lengyelu IVb – starší Jsk - staršíí fázi Bisamberg/Oberpullendorf. Nejmladší skupinu tvoří podobný materiál, ale díky přítomnosti žlábkované výzdoby v kombinaci s jemně rytou výzdobou přece jen trochu odlišný, a to z lokality Lazce u Uničova – U staré matky. Podle analogií jej lze zařadit do horizontu nálezů datovaných do Jsk, III, st. – Lengyelu IVc – mladší Jsk – mladší fázi Bisamberg/Oberpullendorf.
248
Většina lokalit na sledovaném území je datována podle zařazení jejich nálezového keramického materiálu. Pokud to bylo možné materiál jsem fyzicky prohlédla, zařadila a zkontrolovala jeho datování. Tento postup ukázal, že pouze několik desítek lokalit je možné přesněji datovat do jednotlivých fází či stupňů lengyelské kultury a Epilengyelu, většinu lokalit je možné pouze obecně zařadit do druhého stupně MMK či do Jsk. I přes tento nedostatek se domnívám, že se mi podařilo stanovit relativně přesnou chronologii vývoje osídlení na sledovaném území. Nejstarší lengyelské lokality na sledovaném území leží na jižní hranici vymezeného prostoru. Jsou zde evidovány nejméně čtyři lokality datované do MMK IB (Luleč – intravilán obce; Luleč, Nemojany – Důlky; Dědice – cihelna a Hradisko u Kroměříže, Postoupky – Hradisko). V rámci komplexního pohledu na periodizaci lengyelské kultury jsou zařazeny na závěr prvního stupně lengyelské kultury – Lengyel I. Podle mého názoru jsou zároveň i nejsevernější hranicí rozšíření starolengyelského komplexu a jsou ještě součástí tzv. sekundární zóny rozšíření lengyelské kultury. Další evidované nálezy ze staršího stupně MMK na sledovaném území jsem na základě rozboru vyloučila a tím i poopravila dosavadní závěry o „spolehlivé hranici“ rozšíření staršího stupně MMK v linii Vanovice u Boskovic – Senička – Bohuslavice u Prostějova – Hradisko u Kroměříže, popř. Veselíčko u Přerova a Šišma u Lipníku nad Bečvou. Hranici rozšíření starolengyelské kultury stanovuji tedy na úroveň Litenčické pahorkatiny v linii lokalit Luleč – Dědice a Hradisko u Kroměříže. Sporadické osídlení je na sledovaném území datováno i v tzv. přechodné fázi mezi prvním a druhým stupněm MMK – fázi IC. Nálezy z tohoto období máme dosud evidovány pouze ze dvou lokalit (Dědice – cihelna a Prostějov – Za kovárnou) a navíc v relativně malém množství. Je otázkou, zda je tento materiál adekvátním dokladem počátku osídlení další části sledovaného regionu, nebo zda není spíše odrazem „památečného zboží“ objevujícím se až s materiálem další fáze MMK nebo zda není dokladem intruze z předchozí etapy osídlení. Důvod této pochybnosti, je existence osídlení z následného počátku mladšího stupně MMK IIA na obou lokalitách, ale také přítomnost předcházející fáze IB MMK v Dědicích – cihelně. Nástup osídlení a přímo kolonizaci sledovaného území lengyelskou kulturou spojuji až s počátkem mladšího stupně MMK, s fází IIA. V tomto období eviduji 31 lokalit, které jsou rozmístěny po celém sledovaném regionu, vyjma snad jen Uničovska, kde doposud tyto nálezy chybí. Tuto fázi nelze prozatím rozdělit na jednotlivé subfáze, podobně jako je tomu na jihozápadní, popř. jižní Moravě, a ani to nepovažuji za potřebné. Sledovaný materiál odpovídá horizontu nálezů s červeno-bílou malovanou keramikou, který se objevuje v rámci celé lengyelské kultury a vytváří zde vždy samostatnou časovou jednotku (nyní vymezovanou 249
stupněm Lengyel II v rámci celolengyelské periodizace). Navrhuji pro sledovaný region používat pouze obecnější zařazení do fáze MMK, IIA, která obsahově odpovídá materiálu subfáze IIa1 MMK na jihozápadní, popř. jižní Moravě – Lengyelu II (Pečeňady-Žlkovce) na Slovensku – MOG IIa v Rakousku – HSL II ve Slezsku atd. Náplň této fáze lze dobře charakterizovat na základě většiny materiálu z Kostelce na Hané – Rolnické cihelny a okolních sídlišť a v rámci jednotlivých regionů materiálem z typických nalezišť tohoto období – Mohelnice – Nadjezd na Mohelnicku, Odrlice – Na dílech na Litovelsku, Pěnčín – Za Humny na Konicku, Hejčín – Mrštíkovo náměstí na Olomoucku, kromě Kostelce na Hané Čechůvky – Kopaniny na Prostějovsku, Dluhonice – Dolní Újezd na Přerovsku, Dědice – cihelna na Vyškovsku a Hradisko u Kroměříže, Postoupky – Hradisko a zřejmě i Hulín, Pravčice – Višňovce na Kroměřížsku. Jak se ukazuje, intenzivní osídlení pokračuje i v následné fázi MMK, IIB. Charakterizuji ji na základě materiálu z 22 evidovaných lokalit. Jejich skutečný počet bude však mnohem vyšší, protože na většině lokalit pokračuje osídlení z předchozí fáze. Sídliště jsou rozprostřena po území poměrně rovnoměrně a v této fázi máme již bezpečné doklady osídlení i Uničovska. Zajímavým zjištěním je, že až v této fázi byla poprvé osídlena některá výšinná sídliště (např. Kobylničky – Kozlének, Uničov – Šibeniční vrch). Mohou být tak indikátorem potřeby využívat nová území v dosud neosídlených okrajových oblastech. Pro jednotlivé regiony jsou charakteristické nálezy z těchto nalezišť: Mohelnice – cihelna na Mohelnicku, Dolní Sukolom – cihelna a Uničov – Šibeniční vrch (obj. 8a, 9 a 10) na Uničovsku, část materiálu z Hejčína - Mrštíkova náměstí na Olomoucku, Mostkovice (hrob) na Prostějovsku, Kobylničky – Kozlének na Drahanské vrchovině, Lýsky – čistička na Přerovsku a materiál z obj. č. 9 a 12 z Opatovic u Vyškova – Podsedků na Vyškovsku. Tato fáze odpovídá horizontu nálezů keramiky s dominující bílou pastózní malbou na úkor ubývajícího polychromního malování a s dominantní plastickou výzdobou umisťovanou na keramických nádobách většinou pod hranicí maximální výdutě, okraje či rozhraní hrdla a plecí. Na jihozápadní Moravě by tento časový horizont mohla charakterizovat již i keramika typu nepravá terra sigillata a nepravá terra nigra, která se ukazuje být regionálním specifickým produktem v rámci lengyelské kultury a která byla s největší pravděpodobností na sledovaném území pouze napodobována. Nálezy fáze MMK, IIB odpovídají na jižní a jihozápadní Moravě IIb MMK (popř. IIa2-4), na Slovensku Lengyelu III (MoravanyBrodzany), v Rakousku MOG IIb, ve Slezsku HSL III atd. V rámci periodizace celolengyelského vývoje náleží ke třetímu stupni – Lengyelu III.
250
Méně intenzivní osídlení eviduji v následném období počínajícího Epilengyelu. Do tohoto období řadím 17 lokalit a materiál z nich přiřazuji pouze počínající jordanovské skupině (Jsk I.st.). Vyčleňování dalších samostatných epilengyelských regionálních skupin (uničovská, prostějovská apod.) v tomto období se potvrdilo být neopodstatněné. Materiál je ve většině shodný a odlišnosti jsou jen marginální. Tento pohled odpovídá i současnému novému názoru na vývoj lengyelské kultury na počátku Epilengyelu, který je spojován s fázi Lengyel IVa či Jsk I. st. Na sledovaném území je reprezentativním souborem tohoto období zejména materiál z Troubelic – Padělků, shodné nálezy se objevují i v rámci jednotlivých regionů (Mohelnice – štěrkovna na Mohelnicku, kromě Troubelic Rybníček – U Rybného potoka a obj. 4, 5 a 11 z Uničova – Šibeničního vrchu na Uničovsku, Pěnčín – U Jána na Konicku, Držovice – U hřbitova na Prostějovsku, Luleč – intravilán (obj. č. 1/1988) na Vyškovsku a Křenovice – předpolí hradiska na Přerovsku). Pro tuto fázi je charakteristický rozvoj kvalitního keramického zboží s charakteristickou vhloubenou výzdobou v podobě násobných tenkých výrazných rýh a kolků, nebo plastickou výzdobou umisťovanou jak na rozhraních lomů keramických nádob, tak i pod nimi. K reprezentativním lokalitám počátku Epilengyelu na celém území jeho rozšíření patří z jihozápadní Moravy Boskovštejn Písařovicovo pole a Božice X, z Brněnska Česká a Modřice – Mlýnský náhon, na Slovensku najdeme obdobný materiál v Nitře – Leningradské ulici a Budmericích, v Rakousku například na lokalitách Unterlanzendorf a Wolfsbach, v Čechách v obj. V z Bylan a Prahy – Střešovic atd. Pozvolný úbytek lokalit je evidován i v následném období Jsk II. st. Je zastoupen na 17 lokalitách a charakterizují jej zejména nálezy z Dolan – Za Benešovým, Za brankou. Osídlení se objevuje ve všech sledovaných regionech a charakteristickými jsou nálezy z lokalit Postřelmov – U Františka na Zábřežsku, Mohelnice – Bartošovo pole (štěrkovna) na Mohelnicku, Uničov – U pily na Uničovsku, kromě Dolan Slavonín – Zahrady na Olomoucku, Prostějov, Kralice na Hané – průmyslová zóna na Prostějovsku, Němčice nad Hanou – Svorka na Kojetínsku a Luleč – intravilán obce na Vyškovsku. Na některých lokalitách tomuto stupni předcházelo osídlení v Jsk I.st. (Mohelnice – štěrkovna; Bartošovo pole, Uničov – Šibeniční vrch ad.), některé lokality jsou však v lengyelské kultuře a Epilengyelu osídleny poprvé (Uničov – U pily, Slavonín- zahrady ad.). Na rozdíl od předchozího období jsou tato jordanovská sídliště však zřejmě mnohem menší a jsou tvořená jednotlivý usedlostmi a jejich hospodářským zázemím. Keramický nálezový materiál je charakterizován jemně rytou plošnou geometrickou výzdobou. Dominantní jsou i nové keramické tvary – bikónické dvouuché nádoby (hrnce a amfory) či mísy se zataženými 251
plecemi a jazykovitými výčnělky na maximální výduti. Z jihomoravských lokalit odpovídá zmiňovaným nálezům materiál z Kuřimi či většina jordanovského materiálu z Hradiska u Kramolína, v Čechách najdeme odpovídající nálezy v tzv. starší jordanovské skupině charakterizované pohřebištěm v Praze – Bubenči či nálezy z Úhřetic a Tuchoměřic. Obdobný, ale ne již totožný materiál, lze nalézt i na lokalitách rakouské skupiny BisambergOberpulendorf a slovenské ludanické skupiny (např. v Ludanicích jsou obdobné nálezy jako v Charvátech u Olomouce). Výrazný úbytek lokalit je pak evidován na sledovaném území v závěrečné fázi epilengyelského vývoje (Lengyel IVc, Jsk, III. st.). Z celého prostoru eviduji dosud jen 8 lokalit. Je charakterizována zejména nálezy z Mostkovic – Pod vinohradem, přičemž v jednotlivých regionech ji zastupují lokality Loštice – náměstí na Mohelnicku, Lazce u Uničova – U Staré matky na Uničovsku, Slatinky – Močílky na Olomoucku, kromě Mostkovic Krasice – U hřbitova na Prostějovsku a Drnovice – Kněží háj s Radslavicemi – Pod dědinou na Vyškovsku. Závěrečná fáze plynule navazuje na předchozí vývoj, objevují se stejné typy sídlišť (usedlostí) a jsou totožné i základní keramické tvary nádob. Je v něm však patrný nový nástup kvalitního keramického zboží se zaleštěným povrchem, pod vlivem rakouské skupiny Bisamberg – Oberpullendorf se k nám dostávají honosně zdobené džbány a šálky, objevuje se i nový typ výzdoby ve formě žlábkovaní, které se obvykle kombinuje s jemně rytou výzdobou a jen výjimečně se vyskytuje samostatně. Novým prvkem je i keramika zdobená brázděným vpichem, ale její genetický základ je dosud nejasný a s jordanovskou skupinou nemusí souviset. K analogickým lokalitám materiálu ze sledovaného území patří z jižní Moravy nálezy Jsk. III.st. z Popovic a Popůvek, Brna – Nového Lískovce, Velatic a ze žárového hrobu z Křenovic u Vyškova. V Čechách našim nálezům odpovídá materiál z mladšího stupně Jsk z Prahy – Libně a Blatova. V Rakousku nálezy mladší fáze skupiny Bisamberg – Oberpullendorf. Na Slovensku adekvátní nálezy již nemáme a lze předpokládat již v této době počátek samostatného vývoje skupin keramik zdobených brázděným vpichem (Gajary). Doklady epilengyelského osídlení končí s nástupem sídlišť kultury nálevkovitých pohárů. Je však otázkou, do kterých fází tento konec lze položit. První doklady pobytu tohoto nového kulturního komplexu (KNP IA) lze klást již do Epilengyelu. Masový nástup (kolonizace) KNP však zřejmě proběhla až v tzv. baalberské fázi KNP (KNP IB). Podobně jako u přechodu osídlení vypíchané a lengyelské kultury se domnívám, že tento přechod byl zpočátku pozvolný, ale během nové kulturní vlny se původní lengyelský lid rychle asimiloval a začal spoluvytvářet novou kulturu. 252
Díky poměrně jednotnému vývoji lengyelského a epilengyelského osídlení na sledovaném území podloženého i velkou intenzitou osídlení tohoto regionu se domnívám, že lze považovat tento region za typického reprezentanta moravské skupiny lengyelské kultury. Existují však určité rozdíly, které jižní a severní polovinu Moravy od sebe oddělují. První rozdílem je pozdější nástup osídlení lengyelské kultury na střední Moravě a přilehlé části severní Moravy. Další je v pouhém napodobování keramiky typu nepravé terry sigillaty a nigry. Rozdíly jsou i v užití jednotlivých typů plastických výčnělků (oběžné žlábky kolem velkých výčnělků, velká variabilita „sovích hlaviček“, esovité aplikace apod.) či vhloubené výzdoby (různé varianty přesekávaných okrajů, otisky šňůry). Nezanedbatelná je i větší koncentrace nálezů keramiky zdobené brázděným vpichem na jižní Moravě v porovnání s dosud jedinou lokalitou na sledovaném území. Rozdílů bude možné nalézt snad i více, ale prozatím mi chybí dostatečná vlastní zkušenost s jihomoravským nálezovým souborem. Prozatím tedy nelze lengyelské a epilengyelské osídlení ve sledovaném regionu považovat za samostatnou kulturní jednotku v rámci moravské skupiny lengyelské kultury či celého lengyelského kulturního komplexu. Některé indicie tomu však napovídají a v budoucnu bude třeba nasměrovat bádání o lengyelské kultuře na Moravě i tímto směrem.
253
12. Seznam použité literatury a nálezových zpráv Seznam literatury: Baarová, Z. 2003: Vyškov (okr. Vyškov), PV 44, 232. 2004: Habrovany (okr. Vyškov), PV 45, 140. Baarová, Z. – Moš, P. – Šlézar, P. 2003: Pravěké a středověké osídlení na území vojenského újezdu Březina, okr. Vyškov, aneb Archeologie na propustku. In: Šmejda, L. – Vařeka, P. (red.): Sedmdesát Neústupných let. Plzeň, 11-28. Bánffy, E. 1996: South-West Transdanubiaas a medianting area. On the cultural historyof the early and middle Chalcolithic. Antaeus 22, 157-196. 1997: Cult objecte of the Neolithic Lengyel culture. Connections and Interpretation. Archaeolingua, Budapešť. Bálek a kol. 2003 (Bálek, M. – Berkovec, T. – Kos, P. – Lečbych, M. – Matějíčková, A. – Parma, D. – Přichystal, T. – Šmíd, M.): Předběžné výsledky první etapy záchranného archeologického výzkumu v trase dálnice D1 Vyškov – Mořice, PV 44, 137-150. Bálek, M. - Koštuřík, P. 1998: Nové neolitické a eneolitické nálezy z Popůvek, okr. Brno – venkov. In: Kouřil, P. – Nekuda, R. – Unger, J. (eds.): Ve službách archeologie II. Sborník k 60. narozeninám RnDr. Vladimíra Haška, DrSc. Brno, 13-21. Bálek, M. – Šmíd, M. 1993: Kruhový areál u Dětkovic (okr. Prostějov) a výsledky leteckého snímkování na Prostějovsku, PV 91, 99. Balážová, A. 2007: Osídlenie ludanickej skupiny. Rkp. diplomové práce, FF UK Bratislava. Bratislava. Bareš, M. – Lička, M. 1976: K exaktnímu studiu staré keramiky. K otázkám vztahu vypíchané a lengyelské kultury, SbNM A XXX, 3-4, 137-248. Bělochová, A. 1989: Neolit Vyškovska. Rkp. diplomové práce, díl I, II. FF UJEP Brno. Bělochová, A. – Šedo, O. 1989: Objekt z mladší doby kamenné z polohy Adlerova mez v Drnovicích, Zpravodaj Muzea Vyškovska 1989, 44-49. Bém, J. 1892: Nově nalezené památky předhistorické. Z Tršic. Dopisy, ČVSMO IX, 16. 1896: Z Tršic. Dopisy, ČVSMO XIII, 62. Bém, M. 1999: Archeologické nálezy a lokality na katastru obcí Tršice a Tršice – Zákřov, Střední Morava. Kulturně historická revue 8, 54-77. 2004: Z činnosti Archeologického centra Olomouc, příspěvková organizace. In: Ročenka 2003. Archeologické centrum Olomouc, příspěvková organizace. Olomouc, 23-34.
254
2007: Z činnosti Archeologického centra Olomouc, příspěvková organizace. In: Ročenka 2006. Archeologické centrum Olomouc, příspěvková organizace. Olomouc, 25-37. 2008: Z činnosti Archeologického centra Olomouc, příspěvková organizace. In: Ročenka 2007. Archeologické centrum Olomouc, příspěvková organizace. Olomouc, 26-39. Bém, M. ed. 2001: Archeologické zrcadlení. Olomouc. Berkovec, T. 1999: Velký Týnec (okr. Olomouc), PV 40 (1997-1998), 226-227. Berkovec, T. – Kočár, P. – Kočárová, R. 2005: Archeobotanický výzkum na lokalitě Kroměříž, Újezd u svatého Františka. In: Bém, M. – Peška, J. Ročenka 2004. Archeologické centrum Olomouc, příspěvková organizace. Olomouc, 94-125. Berkovec, T. – Peška, J. 2005: Kroměříž (okr. Kroměříž), PV 46, 222, 233. 2006a: Hulín (okr. Kroměříž), PV 47, 127-128. 2006b: Kroměříž (okr. Kroměříž), PV 47, 129. Berkovec, T. – Vitula, P. 1999: Sídliště a hromadný nález keramiky kultury s moravskou malovanou keramikou v Brně–Lískovci, Pravěk NŘ 9, 125-140. Böhm, J. 1939: Chata v nejstarším neolitu, Zprávy památkové péče III, seš. 8., 113 –117. 1941: Kronika objeveného věku. Praha. Carneiro, A. 2002: Studien zur Spätlengyelzeit am Beispiel der Keramik von Michelstetten (Niederösterreich). Rkp. dis. práce, Universität Wien. 2003: Das neolithische Haus von Münchendorf, drei Mahdem in Niederösterreich. Ein Beitrag zu den langrechteckigen Bauten der Lengyelkultur, Archaeologia Austriaca, Band 86/2002, 45-53. 2005: Unterlazendorf, eine Fundstelle der Endphase der Lengyelkultur in Niederösterreich. Fragen zur kulturellen und chronologischen Definition der Endlengyelzeit in Österreich; Fundberichte aus Österreich 43/2004, 103-134. Červinka, I. L. 1896: Pravěká hradiska na Moravě, Kroměříž. 1900: Archeologický výzkum na Prostějovsku, Věstník musejní a průmyslové jednoty v Prostějově za rok 1899, I, Prostějov, 10-82. 1902: Morava za pravěku. In: red. Vlastivěda moravská, I. Země a lid, svazek II. Brno. 1904: O keramice neolithické na Moravě, Pravěk II, 17-20, 60-68, 121-130. 1905: Zpráva o archeologických výzkumech za rok 1904, Časopis Moravského muzea 5, 179197. 1908a: Moravské starožitnosti. Díl II. O pokoleních skrčených koster na Moravě, Kojetín na Hané. 1908b: O životě a vzdělanosti lidstva v mladší době kamenné, ČVSMO XXV, 1-24. 1926: Předvěká pohřebiště v Němčicích na Hané. Brno. 1929: Holešovsko v pravěku. In: Kvasnička, P. Holešovský okres. Vlastivěda moravská, Brno. Použit zvláštní otisk.
255
1930a: Osídlení kraje olomouckého v pravěku. In: Vlastivěda střední a severní Moravy, 1. část, II.dílu. Zábřeh, 1-70. 1930b: Zapomenuté hrady a tvrze moravské, ČVSMO XLIII, 90-91. 1935: Neolitické nálezy na Dubicku, ČMMZ 1941, 125. 1941: Prostějovsko v pravěku, kopie rukopisu uloženého v archivu ÚAPP Brno, pracoviště Prostějov. 1943: Osídlení kraje olomouckého v pravěku. Zvláštní otisk z 1. části II.dílu Vlastivědy střední a severní Moravy, Zábřeh. 1945: Pokolení skrčků v mladší době kamenné. Rkp. uložený v archivu AÚ AV ČR v Brně. 1948: Kroměřížsko v pravěku, rkp. uložený v Muzeu Kroměřížska v Kroměříži. Čižmář, M. 1972: Nová neolitická sídliště na Hané, PV 1971, 35-36. 2004: Encyklopedie hradišť na Moravě a ve Slezsku s leteckými záběry hradišť Miroslava Bálky. Praha. 2007: František Trčala – 90. let od narození, Pravěk NŘ 15/2005, 482-485. Čižmář, M. – Geislerová, K. (eds.) 2006: Výzkumy. Ausgrabungen 1999-2004. Brno. Čižmář, M. – Geislerová, K. – Unger, J. (eds.) 2000: Výzkumy. Ausgrabungen 1993-1998. Brno. Čižmář, Z. 1999a: Určice (okr. Prostějov), PV 40 (1997-1998), 201-202. 1999b: Prostějov – Krasice (okr. Prostějov), PV 40 (1997-1998), 219-220. 2000: Neolit. In: Čižmář, M. – Geislerová, K. – Unger, J. (eds.) Výzkumy. Ausgrabungen 1993-1998, Brno, 19-21. 2000b: Seloutky (okr. Prostějov), PV 41 (1999), 100-101. 2000b: Určice (okr. Prostějov), PV 41 (1999), 104-106. 2001: Epilengyelské sídliště v Seloutkách (okr. Prostějov). Příspěvek k poznání rondelové architektury na střední Moravě. In: 50 let archeologických výzkumů Masarykovy univerzity na Znojemsku. Brno, 225-256. 2004: Současný stav poznání opevnění osady kultury s moravskou malovanou keramikou v Hlubokých Mašůvkách, okr. Znojmo. In: Lutovský, M. (ed.): Otázky neolitu a eneolitu našich zemí. Sborník referátů z 22. pracovního setkání badatelů zaměřených na výzkum neolitu a eneolitu. 2004, 219-240. 2006: Neolit. In: Čižmář, M. – Geislerová, K. (eds.): Výzkumy. Ausgrabungen 1999-2004, Brno, 13-20. 2008: Mašovice – Pšeničné. In: Čižmář, Z. (ed.): Život a smrt v mladší době kamenné. Katalog výstavy. Znojmo, 126-143. Čižmář, Z. ed. 2008: Život a smrt v mladší době kamenné. Katalog výstavy. Znojmo. Čižmář, Z. – Kalábková, P. – Kazdová, E. - Kovárník, J. 2008: Lid s moravskou malovanou keramikou. In: Čižmář, Z. (ed.): Život a smrt v mladší době kamenné. Katalog výstavy. Znojmo, 76-80. Čižmář, Z. – Pavúk, J. – Procházková, P. – Šmíd, M. 2004: K problému definování finálního stádia lengyelské kultury. In: Zwischen Karpaten und Ägäis: Neolithikum und ältere Bronzezeit, Gedenkschrift für Viera Němejcová–Pavúková, Internationale Archäologie, Studia honoria Bd. 21. Leidorf, 207–232.
256
Čižmář, Z. – Šmíd, M. 1997: Sídliště kultury s lineární a vypíchanou keramikou v Určicích. AAM, Sci.soc. LXXXII, Brno, 123-148. 1999a: Držovice (okr. Prostějov), PV 1997-1998, 218-219. 1999b: Kostelec na Hané (okr. Prostějov), PV 39 (1995-1996), 279-280. Čižmář, Z. – Šmíd, M. – Dočkalová, M. 1997: Určice (okr. Prostějov), PV 38 (1993-1994), 256-258. Daňhel, M. 2008: Archeologické nálezy a lokality na katastru obce Bezměrov (okr. Kroměříž), Střední Morava, Vlastivědná revue 27, 49-64. Dehnerová, H. 2005: Olomouc (k.ú. Olomouc–město, okr. Olomouc), PV 46, 225. Demek, J. (ed.) a kolektiv 1987: Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Praha. Diviš, J. 1995: Nálezy dalších listovitých hrotů ze Lhoty u Lipníka nad Bečvou, Informační zpravodaj ČAS, pobočka pro severní Moravu a Slezsko, prosinec 1995, 4-6. 2005: Neolitické archeologické nálezy od Lhoty a Lipníku nad Bečvou, Archeologie Moravy a Slezska 2005, 61-67. Diškancová, S. 2006: Keramika zo sídliska lengyelskej kultúry v Santovke. Rkp. diplomové práce FF UK Bratislava. Bratislava. Dobeš, M. 2008: Měď v českém eneolitu. In: Neustupný (ed.): Archeologie pravěkých Čech /4. Praha, 28-37. Dohnal, V. 1977: Pravěk Velkobystřicka. In: Velká Bystřice, minulost a současnost. Ostrava, 11-22. 1978: Neolitické nálezy ve Vacanovicích (okr. Olomouc), PV 21 (1976), 21. 1980: Stopy laténského sídliště v Olomouci–Nemilanech (okr. Olomouc), PV 1978, 24, obr. 10. 2008: Olomoucká archeologie a její proměny. Olomouc. Dohnalová, A. – Kalábková, P. - Hlava, M. 2005: Karel Dobeš (26. června 1883 - 11. května 1963), Pravěk NŘ 13/2003, 483-486. Doležel, J. 2000: Pravěké osídlení Rymic a okolí, Informační zpravodaj ČAS pro severní Moravu a Slezsko, prosinec 2000, 48-58. Drechsler, A. 2000a: Prosenický katastr v prehistorii a časné době dějinné. In: 725 let obce Prosenice. Prosenice, 33-48.
257
2000b: Prosenický katastr v prehistorii a časné době dějinné (k.ú. Prosenice a Proseničky), Informační zpravodaj ČAS pro severní Moravu a Slezsko, prosinec 2000, 59-73. 2003: Počátky osídlení katastru obce Radvanice, Archeologie Moravy a Slezska č. 3, 39-41. 2008: Osídlení katastru obce Polkovice v prehistorii a časné době dějinné. Archeologické nálezy a lokality, Střední Morava, Vlastivědná revue 26, Olomouc, 84-100. 2009a: Okres Přerov, prehistorické osídlení do 5 km od sondážního vrtu v inundaci říčky Blaty. In: Peška, J. a kol. 2007-2009: Paleobotanický výzkum organických sedimentů v nivě říčky Blaty u Tovačova, Tovačov – pylový profil I. Rkp. uložen v archivu AC Olomouc. 2009b: Osídlení katastru města Kojetína v prehistorii a raném středověku. In: Dějiny města Kojetína, v tisku. Dreslerová, D. – Horáček, I. – Pokorný, P. 2008: Přírodní prostředí Čech a jeho vývoj. In: Kuna, M. (ed.): Archeologie pravěkých Čech /1. Pravěký svět a jeho poznání. Praha, 23-50. Drobný, T. 1997: Tovačov (okr. Přerov), PV 38 (1993-1994), 247-248. Faltýnek, K. 2007: Poválečná činnost amatérských archeologů na Mohelnicku, Archeologie Moravy a Slezska 2007, 196-211. 2008a: 2008: Příspěvek k poznání neprofesionální archeologie v Moravičanech v 50. létech 20. století, Archeologie Moravy a Slezska 2008, 287-292. 2008b: Meziválečná neprofesionální archeologie v Dubicku na Zábřežsku, Archeologie Moravy a Slezska 2008, 293-331. Fišara, K. 1894: Sbírky Vlasteneckého muzejního spolku, ČVSMO XI, 1894, 160. 1901: Žárové hroby Ténské u Mezic, ČVSMO 1901, 65-66. Fojtík, P. 1999a: Výsledky archeologického průzkumu trati „Za Hemerkovým“ v katastru obce Lešany (okr. Prostějov), PV 40 (1997-1998), 127-133. 1999b: Ondratice (okr. Prostějov), PV 39 (1995-1996), 288-289. 2000a: Nové sídliště kultury s moravskou malovanou keramikou u Lešan na Prostějovsku, Pravěk NŘ 9/1999, 141-151. 2000b: Lešany (okr. Prostějov) – Švestkový sad, Za Hemerkovým, PV 41 (1999), 97-98. 2002: Pravěké a raně středověké osídlení katastru obce Lešany (okr. Prostějov), Střední Morava, Vlastivědná revue 15, 55-84. 2005a: Pravěké a raně historické osídlení katastru obce Ohrozim, Střední Morava, Vlastivědná revue 21, 59-86. 2005b: Kralice na Hané (okr. Prostějov), PV 46, 220-221, 233. 2005c: Lešany (okr. Prostějov), PV 46, 223. 2006: Kralice na Hané (okr. Prostějov). PV 47, 128. 2007: Kralice na Hané (okr. Prostějov), PV 48, 363. Frolíková-Kaliszová, D. 1993: Výzkum polykulturní lokality Valník v Náměšti na Hané, AR XLV, 10–25. Fryč, J. a kol. 1979: Archeologické nálezy vypovídají, Nový Jičín 1979.
258
Gábor, I. – Farkas, C. 2001: Késő lengyeli település házai Szombathely határában (Häuser der späten Siedlung Lengyeli in der Flur vom Szombathely), Arrabona 39/2001, 49-56. Geislerová, K. – Peška, J. – Rakovský, I. 1991: Životní prostředí člověka v mladší a pozdní době kamenné na Břeclavsku. In: Mikulovská symposia XXI. Mikulov, 19-42. Geisler, M. – Vitula, P. 1993: Záchranný archeologický výzkum na trase plynovodu Němčice nad Hanou – Dobromilice, PV 39(1991), 102. Goš, V. 1968: Muzeum v Mohelnici. Katalog pravěké sbírky. I. – Doba kamenná, Zprávy Československé společnosti archeologické při Československé akademii věd, Supplément. Praha. 1973: Záchranný výzkum neolitického sídliště v Mohelnici u Křemačovského rybníka (okr. Šumperk), PV 1972, 17-19. 1974: Sbírka Vlastivědného kroužku v Moravičanech (okr. Šumperk), Zprávy Československé společnosti archeologické při Československé akademii věd, XVI/1974/5-6. 1978: Havelkovo muzeum v Lošticích. Katalog archeologické sbírky, Zprávy Československé společnosti archeologické při Československé akademii věd, XX/1978/5. Gottwald, A. 1903: Nové nálezy na Prostějovsku, Pravěk I, 66-71. 1904a: Sbírka pravěkých starožitností Ant. Gottwalda, učitele v Prostějově, ČMMZ IV, 7180. 1904b: Hrad u Bílovic na Prostějovsku, ČMMZ IV, 194-197. 1906: Sídliště neolithická a nálezy kamenných nástrojů z Prostějovska, ČMMZ VI, 41-61. 1909: Nové nálezy předhistorické z okolí Prostějovska a odjinud, ČVSMO XVI, 1-11, 69-80. 1924: Pravěká sídliště a pohřebiště na Prostějovsku. Prostějov. 1930a: Několik nových nálezů z Prostějovska, ČVSMO XLII, 1-65. 1930b: Příspěvek k prehistorii Prostějovska, RNPMMPH VII, 3-52. 1931: Můj archeologický výzkum. Prostějov. 1937: Hrad u Bílovic a nordická sídliště na výšinách na Prostějovsku, ČVSMO L, č. 187 a 188, 181-190. 1939a: Doplňky k prehistorickým nálezům na Prostějovsku, ČVSMO LII, 1-10. 1939b: Archeologické nálezy na Plumlovsku, ČVSMO LII, 91-92. Halama, J. – Kašpárek, P. 2007: Police (okr. Šumperk), PV 48, 350-351. Hampl, A. 1989: Die Hausentwicklung im Mittelneolithikum Zentraleuropas. Universitätsforschungen zur prähistorischen Archäeologie, Band 1. Bonn. Havelka, J. 1876: O starožitnostech, ježto nalezeny byly v okolí Olomouckém. 1 Starožitnosti nákelské. 2. Starožitnosti příkazské. 3. Nálezy náměšťské, Časopis matice moravské, 137-143. 1884: O starožitnostech, jež vykopány byly u svatého Václava v Olomouci, ČVSMO I, 27-29. 1885: Vlasť naše za pravěku slovanského, ČVSMO II, 1-173. Hašek, V. – Bálek, M. – Měřínský, Z. 1989: Geofyzikální příprava terénního archeologického výzkumu (etapa 1989). Rkp. výroční zpráva, AÚ AV Brno, 8–10.
259
Hebr, J. 2004: Krumsín (okr. Prostějov), PV 45, 127. Hekele, F. 1951: Pravěk Mohelnicka, Mohelnice. Hlava, M. 2000: Archeologické nálezy a lokality na katastru obce Dětkovice, Střední Morava, Kulturně historická revue 11, Olomouc, 58-75. 2002: Archeologické nálezy a lokality na katastrech obcí Kobylničky, Křenůvky a Prostějovičky, Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově 1-2/2002, 1-20. 2004a: Laténské sídliště v Dolní Sukolomi (okr. Olomouc). Poznámky k výzkumům a historii „německého“ muzea v Uničově, Pravěk NŘ 14, 373–416. 2004b: Jan Šrot (26.2 1911 – 21.8. 1999), Archeologie Moravy a Slezska 2004, 117. 2004c: Archeologické nálezy a lokality obcí Vranovice a Vincencov (okr. Prostějov), Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově 1-2/2004, 1-21. 2005: O pravěkém a středověkém osídlení na území vojenského újezdu Březina, okr. Vyškov, AR LVII, 180-204. Hlava, M. – Kalábková, P. 2007: Archeologické nálezy a lokality na katastru obce Myslejovice, Střední Morava, Vlastivědná revue 25, Olomouc, 59-86. Hlava, M. – Procházková, P. 2002: Zemřel Dalibor Šiška, Pravěk NŘ 11/2001, 434-437. Horáková, J. – Kalábek, M. – Peška, J. 1997: Osada lidu kultury s lineární keramikou v Přáslavicích–Kocourovci, ARF 1, Olomouc. Houdek, V. 1884: Z pravěku Olomoucka, ČVSMO I, 49-57. 1885: Přehled dosavadních nálezů náměšťských, ČVSMO II, 131-132. 1887: O staroslovanských hradech, ČVSMO IV, 7-161. Hajnalová, E. 1999: Kultúrne a plané rastliny v mladšom neolite a eneolite na Slovensku a okolitej Európe. In: Kuzma, I. (ed.): Otázky neolitu a eneolitu našich krajín – 1998. Nitra, 81-92. Hrbáčková, A. 2007: Osídlení lidu kultury s moravskou malovanou keramikou na území Modřic a v blízkém okolí na základě analýzy keramiky, PV 48, 65-92. Humpolová, A. 1992: Žárové pohřby v kultuře s moravskou malovanou keramikou, Pravěk NŘ 2, 61-75 . Cheben, I. – Hajnalová, E. 1997: Neolitische und äneolithische Öfen in der Slowakei aus der Sicht der Archäologen und Archäobotanikers, Archaeologia Austriaca Band 81, 41-52. Chybová, H. 1998: Pravěké a slovanské osídlení Kroměřížska. Průvodce archeologickou expozicí a sbírkami Muzea Kroměřížska. Kroměříž.
260
Chyla, M. 1941: Vykopávky v Charvátech a v okolí, ČVSMO LIV, 117-118. Janák, V. 1980: Siedlung der Kultur mit mährischer bemalter Keramik (MBK) in Opatovice (Bez. Vyškov), PV 1978, 13. 1991: Severovýchodní vlivy v Horním Slezsku v časném a starém eneolitu, ČSTK, série B, 40, 97-109. 1993: Keramické památky typu Retz. In: Podborský ed. Pravěké dějiny Moravy. Vlastivěda Moravská. Země a lid. Nová řada. Svazek 3. Brno, 161-165. 1994: Sídliště lidu s moravskou malovanou keramikou ve Vyškově – dědické cihelně, Pravěk NŘ 2/1992, 105-135. 1998: Lengyelská keramika z Kotouče u Štramberka a počátky eneolitu v oderské části Moravské brány, Pravěk NŘ 7/1997, 105-127. 2001: Hroby hornoslezské lengyelské skupiny z Velkých Hoštic a komplex skupin se smíšenou keramickou náplní. Příspěvek k poznání postlineárního osídlení severní části střední Evropy, Pravěk – Supplementum 8, 325-351. 2005a: Nástup eneolitu (hornoslezská lengyelská skupina a kultura nálevkovitých pohárů). Text a přílohy. Rkp. habilitační práce, uloženo v knihovně FF MU Brno. 2005b : Jeseníky a dálková komunikace v době bronzové a halštatské. In: Dalekosiężna wymiana handlowa w epoce brązu i wczesnej epoce żelaza – streszczenia referatów, Wrócław, 19-21. Janák, V. – Kouřil, P. 1980: Archeologické nálezy z Drnovic, okres Vyškov, VVM XXXII, 30-38. Janák, V. – Pavelčík, J. 1994: Lengyel-Kultur in Nord und Ostmähren. In: Koštuřík, P. (ed.): Internationales Symposium über die Lengyel-Kultur 1888-1988. Brno – Łódź 1994, 78-84. Janák, V. – Rakovský, I. 1983: Objekty kultury nálevkovitých pohárů ve Vyškově – Dědicích (okr. Vyškov), PV 1981, 21. Janča, J. 1985: Pravěké nálezy ze Šišmy, Informační zpravodaj členů severomoravské pobočky ČSA při ČSAV, listopad 1985, 15-17. Janků, I. 2000: Nové archeologické lokality v okrese Prostějov, Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově 1,2/2000, 40-51. 2001: Povrchový průzkum polykulturního sídliště Držovice – Horka metodou sběru ve čtvercové síti, Archeologie Moravy a Slezska. Informační zpravodaj ČAS, pobočky pro severní Moravu a Slezsko č. 1, 97-105. 2002: Výsledky povrchového sběru v úsekových liniích na lokalitě Rozumky v k.ú. obce Seloutky (okr. Prostějov), Archeologie Moravy a Slezska č. 2, 88-93. Janků, K. 2002: Figurální plastika z Klenovic na Hané (okres. Prostějov), Archeologie Moravy a Slezska č. 2, 94-95.
261
Jaroš, J. 1971: Nálezy z mladší doby kamenné z Držovic na Prostějovsku, VVM XXIII, 241-243. Jašková, M. 1970: Neolitické sídliště ve Viničné - Lýskách (okr. Přerov), PV 1968, 9. 1972: Neolitické osídlení v Přerově - Předmostí (okr. Přerov), PV 1971, 28. Jeitteles, L. H. 1871: Die vorgeschichtliche Alterhümer der Stadt Olmütz und ihrer Umgebung, Mitteilungen der Anhtropologischen Geselschaft Wien I, 217-255. Jisl, L. 1967: Hromadné nálezy kovových předmětů na Kotouči u Štramberka, ČSlM B 16, 14-36. Kaczanowska, M. 2006: Środkowa faza rozwoju kultury lendzielskiej w Małopolsce – Grupa Pleszowsko – modlnicka. In: Kaczanowska, M. (red.): Dziedzictwo cywilizacji naddunajskich: Małopolska na przełome epoki kamienia i miedzi. Kraków 2006, 37-52. Kaczanowska, M. (red.) 2006: Dziedzictwo cywilizacji naddunajskich: Małopolska na przełome epoki kamienia i miedzi. Kraków 2006. Kadrow, S. 1996: Faza rzesowska Kultury malickej. In: Kozlowski, J. K. (ed.): Kultura Malicka. Drugi etap adaptacji naddunajskich wzorców kulturowych v neolicie północnej części środkowej Evropy. Kraków 1996, 51-70. 2006: Kultura Malicka. In: Kaczanowska, M. (red.): Dziedzictwo cywilizacji naddunajskich: Małopolska na przełome epoki kamienia i miedzi. Kraków 2006, 63-76. Kalábek, M. 1998: Nové nálezy z Dolan (okr. Olomouc). Ročenka 1997. Ústav archeologické památkové péče v Olomouci. Olomouc, 112–125. 1999a: Dolany (okr. Olomouc), PV 40 (1997-1998), Brno, 267. 1999b: Kojetín (okr. Přerov), PV 39 (1995-1996), 279. 1999c: Přáslavice–Kocourovec (okr. Olomouc), PV 39 (1995-1996), 289. 2001a: Meč značky ULFBERHT. In: Bém, M. (ed.): Archeologické zrcadlení. Olomouc, 85100. 2001b: V žáru pohřebních hranic. In: Bém, M. (ed.): Archeologické zrcadlení. Olomouc, 112113. 2004a: Olomouc (k.ú. Slavonín, okr. Olomouc), PV 45, 145. 2004b: Uničov (okr. Olomouc), PV 45, 147. 2005a: Archeologické nálezy a lokality na katastru Dolan, Střední Morava, Vlastivědná revue 20, Olomouc, 55-72. 2005b: Olomouc (k.ú. Neředín, okr. Olomouc), PV 46, 235. 2006: Olomouc (k.ú. Nemilany, okr. Olomouc), PV 47, 131. 2008: Předběžné poznámky k neolitické a časně eneolitické fázi osídlení lokality Hulín – Pravčice 2 „Višňovce“. In: Bém, M. – Peška, J. (ed.): Ročenka 2007. Archeologické centrum v Olomouci, příspěvková organizace. Olomouc, 40-48.
262
Kalábek, M. – Kalábková, P. 2009: Lengyelské sídliště na lokalitě Hulín – Pravčice 2. Předběžná zpráva. In: Kazdová, E. (ed.) Otázky neolitu a eneolitu našich zemích. Sborník příspěvků z pracovního semináře ve Vranově nad Dyjí v roce 2008. Brno, v tisku. Kalábek, M. – Tajer, A. – Vitula, P. 2001: Olomouc (k.ú. Slavonín, okr. Olomouc), PV 42 (2000), 136. Kalábková, P. 2004: Stopy pravěkého člověka – nejstarší osídlení Břuchotína a Křelova. In: Kalábková, P. – Pospěch, P. Břuchotín. Vyprávění o hanácké obci. Břuchotín, 7-10. 2007a: Sídliště lengyelské kultury v Kostelci na Hané. Vypovídací možnosti dochovaného materiálu, SPFFBU, řada M 10-11, roč. 2005-2006, 43-64. 2007b: Vlastenecký spolek muzejní v Olomouci, Archeologie Moravy a Slezska 2007, 212214. 2008a: Lengyelské osídlení střední Moravy (příspěvek k vypovídacím možnostem dosavadních pramenů). In: Měřínský, Z. - Klápště, J. (ed.): Moravskoslezská škola doktorských studií, Dissertationes Archaeologicae Brunenses/Pragensesque, Supplementum I, Brno 2008, 28-35. 2008b: Charakteristika osídlení lengyelské kultury v regionu Uničovska, Pravěk NŘ 17, 2007, 41-71. 2009a: Dějiny archeologického bádání v Olomouci. In: Schulz, J. (ed.): Akademické dějiny města Olomouce, Olomouc 2009, v tisku. 2009b: Paleolit, neolit, starý a střední eneolit. In: Schulz, J. (ed.) Akademické dějiny města Olomouce, Olomouc 2009, v tisku. v tisku: Keramický soubor kultury s moravskou malovanou keramikou. In: Stuchlík, S. a kol. Archeologický výzkum Mohelnice – šterkovny, Studie archeologického ústavu Akademie věd ČR v Brně. Brno (odevzdáno jaro 2007) Kalábková, P. – Doležel, A. 2006: Pohled do pravěkých dějin Přáslavic. In: Doležel, A. – Horák, M. – Kalábková, P. – Koudela, M. – Pospěch, P. – Vymlátil, P.: Přáslavice 2006, Přáslavice 2006, 5-15. Kalábková, P. – Kalábek, M. 2004: Sídliště jordanovské skupiny v Uničově – U pily (předběžná zpráva). In. Ročenka 2003. Archeologické centrum Olomouc, příspěvková organizace. Olomouc, 75–88. Kalicz, N. 2001: Der neue Forschungsstand über die Lengyel–Kultur. In: Regenye, J. (ed.): Sites and Stones, Lengyel Culture in Western Hungary and Betone. A review of the current resarch. Veszprém, 7-12. Kaliszová, D. 1987: Zjišťovací výzkum v Náměšti na Hané (okr. Olomouc), PV 1985, 22-24. Kazdová, E. 1984: Těšetice – Kyjovice 1. Starší stupeň s moravskou malovanou keramikou. Brno. 1994: Osídlení Brněnska ve středním a mladším neolitu. Kultury s vypíchanou a moravskou malovanou keramikou, Pravěk NŘ 4, 43-57. 1997: Vztahy mezi lidem s vypíchanou a moravskou malovanou keramikou, SPFFBU M2, 79–88.
263
2001a: Importy lengyelské keramiky v prostředí kultury s vypíchanou keramikou, SPFFBU M6, 39–50. 2001b: Osídlení střední Moravy v postlineárním neolitu, Pravěk NŘ – Supplementum 8, 78– 91. 2002: Antropomorfní nádoba lengyelské kutltury z Těšetic-Kyjovic, JZ Morava. In: Cheben, I. - Kuzma, I. (ed.): Otázky neolitu a eneolitu našich krajín – 2001. ASM, Communicationes, Tomus IV. Nitra, 129-136. 2004: New observations on probleme in the relationship between the Stroked Pottery and Lengyel Culture. In: Zwischen Karpaten und Ägäis: Neolithikum und ältere Bronzezeit, Gedenkschrift für Viera Němejcová–Pavúková, Internationale Archäologie, Studia honoria Bd. 21, Leidorf, 233-238. 2008: Kultura s vypíchanou keramikou. In: Čižmář, Z. (ed.): Život a smrt v mladší době kamenné. Katalog výstavy. Znojmo, 67-72. Kazdová, E. – Koštuřík, P. – Rakovský, I. 1994: Der gegenwärtige Forschungsstand der Kultur mit mährischer bemalter Keramik. In: Koštuřík, P. (ed.): Internationales Symposium über die Lengyel-Kultur 1888–1988, Brno – Łodź, 131–155. Kazdová, E. – Peška, J. – Mateiciucová, I. 1999: Olomouc – Slavonín (I). Sídliště kultury s vypíchanou keramikou, ARF 2 Olomouc. Kazdová, E. – Weber, Z. 1990: Architektur der Lengyel-Rondelle im mittleren Donauraum, FMV 73, 159–169. Kašpárek, V. 2005: Sídlištní objekt kultury s lineární keramikou keramikou a hornoslezské lengyelské skupiny ze záchranného archeologického výzkumu v Postřelmově. Rkp. ročníkové práce, FPřF SU Opava. 2006: Vybrané objekty ze sídliště kultury s lineární keramikou a lengyelské kultury v Postřelmově – „ U Františka“, býv. okr. Šumperk. Rkp. diplomové práce, FPřF SU Opava. Kličová, J. 2001: Doklady pohrebného rítu na sídliskách z obdobia neolitu a eneolitu na Slovensku. In: Metlička, M. (ed.): Otázky neolitu a eneolitu našich zemí 2000. Plzeň 2001, 218-232. Knies, J. 1896: Zprávy o některých neolithických sídlištích na Moravě, ČVSMO XIII, 62-66. Kočár, P. 2006: Enviromentální archeologie na Dálnici D1 (Vyškov – Hulín). In: Bém, M. – Peška, J. (ed.) Ročenka 2005. Archeologické centrum Olomouc, příspěvková organizace. Olomouc, 265-281. Kohoutek, J. 2005: Za Václavem Martínkem, Pravěk NŘ 13/2003, 487-489. Kolbinger, D. 1998: Pokračování systematického povrchového výzkumu východní části Kroměřížského okresu v roce 1995, Informační zpravodaj, ČAS pro severní Moravu a Slezsko, 24-49.
264
1999: Povrchový výzkum v prostoru budoucího staveniště dálnice D1 mezi Kroměřížem a Hulínem (okr. Kroměříž), Informační zpravodaj, ČAS pobočka pro severní Moravu a Slezsko, prosinec 1999, 76-88. 2003: Dávnověké osídlení Hostýnských vrchů, Archeologie Moravy a Slezska III., 59-124. 2004: Dávnověké osídlení Hostýnských vrchů IV., Archeologie Moravy a Slezska 2004, 38 86. 2008: Dávnověké osídlení Hostýnských vrchů V., Archeologie Moravy a Slezska 2008, 60187. Kolbinger, D. – Rakovský, I. 1993: Zjišťovací výzkum na neolitickém sídlišti v Hulíně (okr. Kroměříž), PV 1989, 22-23. Končelová, M. 2005: Struktura osídlení lidu s lineární keramikou ve východních Čechách, AR LVII-2005, 651-706. Koštuřík, P. 1970: Pozdnělengyelské osídlení Moravy. Rkp. diplomové práce, FF UJEP v Brně. Brno. 1972: Die Lengyel-Kultur in Mähren, Studie AÚB I/6, Praha. 1978: Neolitické nálezy z Lulče (okr. Vyškov), PV 1976, 18. 1979: Neolitické sídliště s malovanou keramikou u Jaroměřice nad Rokytnou, Studie AÚB VII/1, Praha. 1980: Výšinné sídliště u Oslavan a poznámky k mladšímu období kultury s moravskou malovanou keramikou, SPFFBU E 25, 65-73. 1983: Poznámky k druhému stupni kultury s moravskou malovanou keramikou na jihozápadní Moravě, SPFFBU E 28, 127-160. 1986: II . Stufe der Kultur mit mährischer bemalter Keramik, A Béri Balogh Ádám Múzeum Evkonyve 13, 233–240. 1994: Nálezy jordanovské kultury na Brněnsku, Pravěk NŘ 4, 65-67. 1996: Vlivy malické skupiny v českém Slezsku a na Moravě. In: Kozlowski, J. K. (ed.): Kultura Malicka. Drugi etap adaptacji naddunajskich wzorców kulturowych v neolicie północnej części środkowej Evropy. Kraków 1996, 111-119. 1997: Poznámky k jordanovské kultuře na Moravě, SPFFBU M2, 89–112. 2007: Neolitické osídlení hradiska u Kramolína ve středoevropských souvislostech. Brno. Koštuřík, P. – Bálek, M. 1998: Nové neolitické a eneolitické nálezy z Popůvek, okr. Brno – venkov. In: Ve službách archeologie. Sborník k 60. narozeninám RNDr. Vladimíra Haška, DrSc. Brno, 13-21. Koštuřík, P. – Šebela, L. 1994: Eneolitická sidliště v Dolních Věstonicích (okr. Břeclav), Pravěk NŘ 1992/2, 153-204. Koštuřík, P. – Bláha, J. – Černý, M. 1986: Eneolitický hrob z Pekařské ulice v Olomouci, SPFFBU E31, 61–67. Koštuřík, P. – Přichystal, A. – Rumianová, A. 1998: Nálezy jordanovské keramiky z Drnovic a Radslavic (okr. Vyškov), Pravěk NŘ 7/1997, 129-147.
265
Kovárník, J. 1983-1984: Zur Technologie der neolitischen Keramik, Mitteilungen der Urgeschichtlichen Arbeitsgemeinschaft in der Anthropologischen Gesselschaft in Wien XXXIII-XXXIV, 151169. 1998: Poznámky k výskytu keramiky zdobené brázděným vpichem, Pravěk NŘ 1997/7, 149177. 2000: K významu antropomorfních a gynekomorfních nádob, PA – Supplementum 13, 182195. 2002a: Centrální mladoneolitická sídliště středního Podunají. Zamyšlení nad světem idejí a uspořádáním starých zemědělských civilizací I-II. Rkp. habilitační práce. Brno. 2002b: Pozoruhodné mohylové pohřebiště u Božic, okr. Znojmo. Další hroby lidu s moravskou malovanou keramikou. In: Cheben, I. – Kuzma, I. (ed.): Otázky neolitu a eneolitu našich krajín – 2001. Nitra, 143-166. 2004a: Vývoj na konci II. stupně MMK/MOG a další otázky k počátku eneolitu. In: Kazdová, E. – Měřínský, Z. – Šabatová, K. (eds.): K poctě Vladimíru Podhorskému. Přátelé a žáci k sedmdesátým narozeninám. Brno, 113-121. 2004b: Odraz duchovního světa v materiální kultuře MMK. Další zvláštní keramické typy. In: Lutovský, M. (ed.): Otázky neolitu a eneolitu 2003. Sborník referátů z 22. pracovního setkání badatelů zaměřených na výzkum neolitu a eneolitu. Praha, 171-205. Kovář, F. 1914: Soupis archelogických předmětů Vlasteneckého muzejního spolku v Olomouci, ČVSMO XXXI, 38-54, 137-143. Kowalewska – Marszalek, H. 2004: Wczesna faza kultury lendzielskiej na wyżine sandomierskiej, Materiały archeologiczne Nowej Huty XVIV, 35-48. Květina, P. – Pavlů, I. 2007: Neolitické sídliště v Bylanech – základní databáze. Praha. Kuča, M. 2007: Polozemnice kultury s moravskou malovanou keramikou z Těšetic-Kyjovic (obj. č. 181 a 184). Přispěvek k poznáni zahloubených lengyelských staveb. In: Kazdová, E. - Podborský, V. (ed.): Studium sociálních a duchovních struktur pravěku. Brno, 55-79. 2008: Sídliště fáze Ic kultury s moravskou malovanou keramikou v Mokré u Brna, okr. Brno – venkov. In: Měřínský, Z. - Klápště, J. (ed.): Moravskoslezská škola doktorských studií, Dissertationes Archaeologicae Brunenses/Pragensesque, Supplementum I. Brno, 36-41. Kuča, M. – Kazdová , E. – Přichystal, A. 2003: Sídliště kultury s moravskou malovanou keramikou staršího stupně v Brně – Žebětíně. Poznámky k fázi Ib kultury MMK v brněnské kotlině, Pravěk NŘ 13/2003, 37-89. Kuča, M. – Schenk, Z. 2007: Objekt kultury s moravskou malovanou keramikou z polohy „Dolní Újezd“ na katastru Dluhonic (okr. Přerov) (předběžná zpráva), In. Ročenka 2006. Archeologické centrum v Olomouci, příspěvková organizace. Olomouc, 57–66. Kulczycka-Leciejwiczova, A. 1979: Pierwsze społeczeństwa rolnicze na ziemiach polskich. Kultury kregu naddunajskiego. In: Hensel, W. – Wiślański, T. (ed.): Prahistoria ziem polskich II – neolit. Wroclav – Warszawa – Kraków – Gdańsk, 19-164.
266
Ledvina, L. 1911: Osazování krajiny. In: Peřinka, P. Kroměřížský okres. Vlastivěda moravská, Kroměříž, 22-25. Lenneis, E. – Neugebauer-Maresh, CH,. – Ruttkay, E. 1995: Neolithikum im Osten Österreichs, St. Pölten – Wien. Lička, M. – Bareš, M. 1979: Antropomorfní nádoba lengyelské kultury z objektu č. VI/30 Z Buštěhradu, okr. Kladno, SbNM A XXXIII, 2-3, 69-176. Lichter, C. 1993: Untersuchungen zu den Bauten des südosteuropänischen Neolithikums und Chalkolithikums, VML Internationale Archeologie 18. Matějíčková, A. – Šmíd, M. 2000: Eneolit. In: Čižmář, M. – Geislerová, K. – Unger, J. (ed.): Výzkumy. Ausgrabungen 1993-1998. Brno 2000, 23- 29. Meduna J. 1962: Výzkum laténského sídliště ve Slatinkách (okr. Prostějov), PV 6 (1961), 71 (PV). Medzihradsky, Z. 2001: The reconstruction of the vegetation in the Kis-Balaton area during Lengyel period (Perliminary report). In: Regenye, J. (ed.): Sites and Stones: Lengyel Cultur in Western Hungary and Betone. A review of the current resarch.Veszprém, 143-148. Měchurová, Z. 1992: Archeologické nálezy z Moravy ve sbírkách prehistorického oddělení Přírodovědeckého muzea ve Vídni, Zprávy české archeologické společnosti při ČSAV, Supplément 13, Praha. Michna, P. 1998: Přehled archeologických výzkumů na Moravě a ve Slezsku za rok 1997, 408. Mikulková, B. 1997: Luleč (okr. Vyškov), PV 38 (1993-1994), 269-270. Moš, P. 2004: Slatinky (okr. Prostějov), PV 45, 131. 2007: Otaslavice (k.ú. Horní Otaslavice, okr. Prostějov), PV 48, 350. Možný, F. – Nekvasil, J. 1980: Další stopy neolitického osídlení u Želče (okr. Prostějov), PV 1977, 27. Nekvasil, J. 1962: Další nálezy z Moravičan II, okr. Šumperk, PV 1961, 53-54. 1963a: Pravěk Mohelnicka. Mohelnice. 1963b: Neolitické sídliště u Dolního Sukolomu, okr. Olomouc, PV 1962, 21-22. 1964a: Neolitické nálezy z Dílečků u Moravičan, PV 1963, 13-14. 1964b: Zjišťovací výzkum na raně středověkém hradisku v Moravičanech, PV 1963, 62-63.
267
1967: Objev halové stavby z období volutové keramiky v Moravičanech, PV 1966, 15. 1971a: Zachraňovací výzkum u Skrbně (okr. Olomouc), PV 1970, 26-29. 1971b: Náhodný objev v Cholině (okr. Olomouc), PV 1970, 81. 1978: K otázkám kolem hradiska u Nové Hradečné, AR XXX, 487-495. 2005: Moravičanské vzpomínání, Moravičany. Němejcová – Pavúková, V. 1986: Charakter der Nach-Lužianky-Entwicklung der Lengyel Kultur, A Béri Balogh Ádám Múz. Évk 13, 225-232. 1995: Svodín. Zwei Kreisgrabenanlangen der Lengyel-Kultur. Bratislava. 1997: Kreisgrabenanlange der Lengyel-Kultur in Ružindol-Borová. Bratislava. Neméth, G. T. 1994: Vorbericht über spätneolithische und frühkupferzeitliche Siedlugsspuren bei Lébény (Westungarn), JAM (Jósa András Muzeum Évkönyve) XXXVI, 241-261. Neuhäuslová, Z. a kol. 1998: Mapa potencionální přirozené vegetace České republiky, Praha. Neustupný, E. 1985: K holocénu Komořanského jezera, PA 76, 9-70. Neustupný, E. (ed.) 2009: Archeologie pravěkých Čech/4. Eneolit. Praha. Nikolov, V. 1994: Bemerkungen zur Periodisation des Neolithikums in Thrakien, JAM (Jósa András Muzeum Évkönyve) XXXVI, 151-158. Novák, J. 1957: Nové doklady dávnověkého osídlení v okolí Moravičan, Zprávy KVM Olomouc 74/1957, 121. Págo, L. 1965: Spektrografické stanovení stopových prvků u eneolitického měděného nástroje, PV 1964, 24-25. 1966: Spektrografické stanovení provenience měděného nástroje z období s moravskou malovanou keramikou, PV 1965, 6-9. Palečková, O. 2008: Popůvky (okr. Brno-venkov). In: Čižmář, Z. (ed.): Život a smrt v mladší době kamenné. Katalog výstavy. Znojmo, 102-111. Palliardi, J. 1889: Předhistorické památky města Znojma, ČVSMO V, 53-157. 1894: Předhistorická sídla na Znojemsku, ČVSMO XI, 91-138. 1897: Die neolithische Ansiedlungen mit bemalter Keramik in Mähren und Niederösterreich, Mitteilungen der Praehistorischen Commission der Kaiserlichen Akademie der Wissenschaften in Wien, Band I, Nr.4, 237-264. 1910: Poznámky k moravskému neolithu, Pravěk VI, 122-125. 1914: Die relative Chronologie der jüngeren Steinzeit in Mähren, WPZ I, 256-277.
268
Parma, D. 2004: Medlovice (okr. Vyškov), PV 45, 128. Pavelčík, J. 1971: Die vierte Etappe der Forschungen in Hlinsko bei Lipník (Bez. Přerov), PV 1970, 1618. 1973: Die sechste Grabungsetappe in Hlinsko bei Lipník (Bez. Přerov), PV 1972, 21-22. 1980: Neolitická sídliště ve Lhotě u Lipníka (okr. Přerov), PV 1978, 13. 1982: Drobné terakoty z Hlinska u Lipníku (okr. Přerov) I, PA 73, 261-292 1985a: Neolitický nález z Hlinska u Lipníka nad Bečvou (okr. Přerov), PV 1983, 22-23. 1986: Moravia at the decline of the Older Aeneolithic (Late Lengyel groups and the Funnel Beaker Culture), 371-388 (zdroj separát bez bližší citace). 1987a: Drobné nálezy ze Šišmy (okr. Přerov), PV 1984, 20-21. 1987b: Neolithische Besiedlung von Hlinsko bei Lipník nad Bečvou (Bez. Přerov), PV 1984, 21. 1987c: XVIII. Grabungsetappe der Höhensiedlung in Hlinsko bei Lipník nad Bečvou (Bez. Přerov), PV 1984, 24-25. 1987d: Osada lidu s moravskou malovanou keramikou v Nahošovicích (okr. Přerov), PV 1984, 20. 1987e: Další nálezy ze Šišmy (okr. Přerov), PV 1985, 22. 1993a: Drobné nálezy ze Šišmy (okr. Přerov), PV 1989, 26-27. 1993b: Kugelaxt aus Pavlovice (Bez. Přerov), PV 1989, 34. 1993c: Neznámý nález z Vikýřovic (okres Šumperk), Informační zpravodaj členů severomoravské pobočky ČSAS při ČSAV, srpen 1993, 40-44. 2001: Poznámky k závěrečné fázi lengyelského kulturního okruhu na Moravě (Problematika jordanovské skupiny). In: 50 let archeologických výzkumů Masarykovy univerzity na Znojemsku. Brno 2001, 257-267. 2003 Pavúk, J. 1965: Nové nálezy lengyelskej kultúry na Slovensku, SA XIII, 27-47. 1981: Súčasný stav štúdia lengyelskej kultúry na Slovensku, PA LXXII, 255-299. 1986: Siedlungswesen der Lengyel Kultur in der Slowakei, Jahrbuch des Béri-Balogh-Ádámmuseum, Szekeszárd, tom XIII, 213-223. 1991: Lengyel-Culture fortified settlements in Slovakia, Antiquity 65, 348-357. 1994: Santovka – eine bedeutende Fundstelle der Lengyel-Kultur in der Slowakei, Archäologisches Korrespondenzblatt 24/2, 167-177. 1997: Kockovité a zoomorfné dózičky lengyelskej kultúryzo Santovky, SPFFBU M2, 65-78. 1998: Hlavné výsledky výzkumu sídliska lengyelskej kultúry v Žlkovciach, SA XLVI-2, 169186. 2000: Das Epilengyel/Lengyel IV als kulturhistorische Einhei, SA 48, 1-24. 2001: Postavenie fázy Moravany vo vývoji lengyelskej kultúry. In: Metlička, M. ed. Otázky neolitu a eneolitu našich zemí 2000. Plzeň, 151-160. 2003: Hausgrundrisse der Lengyel–Kultur in der Slowakei. In: Eckert, J. – Eisenhauer, U. – Zimmermann, A. (ed.): Archäologische Perspektiven. Analyse und Inerpretationen im Wandel. Festrift für Jens Lüning zum 65. Geburstag. VML, 455-469. 2007: Zur frage der Entstehung und Verbreitung der Lengyel–Kultur. In: Kozłowski, J. K. – Raczky, P. (ed.): The Lengyel, Polgár and related cultures in the Modele/Late Neolithic in Central Europe. Kraków, 11-28.
269
2009: Kolové stavby lengyelskej kultúry: pôdorysy, interiér a funkcia. In: Kazdová, E. (ed.): Otázky neolitu a eneolitu našich zemí. Sborník příspěvků z pracovního semináře ve Vranově nad Dyjí v roce 2008. Brno, v tisku. Pavúk, J. - Karlovský, V. 2004: Orientácia rondelov lengyelskej kultúry na smery vysokého a nízkeho Mesiaca, SA 52/2, 211-280. Pavlů, I. ed. – Zápotocká, M. 2007: Archeologie pravěkých Čech/3. Neolit. Praha. Peck, E. 1889: Z Vrchoslavic, ČVSMO VI, 93. 1895: Neolithická sídliště na Holešovsku, ČVSMO XII, 67. Peška, J. 1998: Archeologické nálezy a lokality na katastru obce Příkazy, Střední Morava. Kulturně historická revue 7, 47-60. 2001: Archeologické nálezy a lokality na katastrech obcí Náklo a Mezice, Střední Morava, Vlastivědná revue, Olomouc, 78-108. 2004: Nález hliněného „trůnu“ a zlomků lidských plastik MMK na lokalitě Olomouc–Hejčín, Mrštíkovo náměstí. In: Lutovský, M. (ed.): Otázky neolitu a eneolitu 2003. Praha, 207–218. Peška, J. – Bém, M. 1999a: Kladníky (okr. Přerov), PV 39 (1995-1996), 278-279. 1999b: Pavlovice u Přerova (okr. Přerov), PV 39 (1995-1996), 289, 302-303. 1999c: Turovice (okr. Přerov), PV 39 (1995-1996), 289. Peška, J. – Šrámek, F. 2004: Olomouc (k.ú. Neředín, okr. Olomouc), PV 45, 129. Peškař, I. 1975: Sídlištní nálezy neolitické, doby bronzové, laténské, římské, slovanské a středověku v Lulči (okr. Vyškov), PV 1974, 40. Petrasch, J. 1994: Die Einflüsse der Lengyel–Kultur auf die mittelneolithische Entwicklung in Südostbayern. In: Internationales Symposium über die Lengyel-Kultur 1888–1988. Brno – Łodź, 208-217. Pleinerová, I. 1984: Häuser des Spätlengyelhorizontes in Březno bei Louny, PA 75/1, 7-49. Podborský, V. 1970: Současný stav výzkumu kultury s moravskou malovanou keramikou, SA XVIII.2, 235– 310. 1983: K metodice a možnostem studia plastiky lidu s moravskou malovanou keramikou, SPFFBU E 28, 7-93. 1984: Domy lidu s moravskou malovanou keramikou, SPFFBU E29, 27–66. 1985: Těšetice – Kyjovice 2. Figurální plastika lidu s moravskou malovanou keramikou, Brno. 1988: Těšětice – Kyjovice 4. Rondel osady lidu s moravskou malovanou keramikou. Brno.
270
1989: Die relative Chronologie und kulturelle Verbindungen zur Zeit der Kulturen Spätlengyel – Bajč – Retz – Křepice – früheste TRB im Mitteldonaugebiet, Praehistorica XV, 55-60. 1992: Poznámky ke kruhovým architekturám pravěké a raně historické Evropy, Pravěk NŘ 1, 90-148. 1993a: Lid s moravskou malovanou keramikou, In: Podborský, V. red.: Pravěké dějiny Moravy. Vlastivěda Moravská. Země a lid. Nová řada. Svazek 3. Brno, 108-145. 1993b: Jordanovská skupina. In: Podborský, V. red.: Pravěké dějiny Moravy. Vlastivěda Moravská. Země a lid. Nová řada. Svazek 3. Brno, 158-161. 2003: Zu den Anfängen der Erforschung der Lengyel-Kultur in Mähren. In: Morgenrot der Kulturen. Budapest, 335-351. 2004: Über das geistige Leben der Träger der Lengyel-Kultur, In: Zwischen Karpaten und Ägäis: Neolithikum und ältere Bronzezeit, Gedenkschrift für Viera Němejcová–Pavúková, Internationale Archäologie, Studia honoria Bd. 21. Leidorf, 271-283. Podborský, V. a kol. 1993: Pravěké dějiny Moravy. Vlastivěda Moravská. Země a lid. Nová řada. Svazek 3. Brno Podborský, V. red.1999: Pravěká sociokultovní architektura na Moravě. Brno. Podborský,V. – Kazdová, E. – Koštuřík, P. – Weber, Z. 1977: Numerický kód moravské malované keramiky. Brno. Prečanová, V. 2003: Archeologické nálezy a lokality na katastru Velkého Týnce, Čechovic a Vsiska, Střední Morava, Vlastivědná revue 16, 41-56. Procházka, A. 1900: Předhistorické nálezy u Opatovic na Vyškovsku a některé další nálezy v okolí, ČVSMO XVII, 11-15. 1925: Z prehistorie Vyškovska. In: Vlastivědná příručka soudního okresu vyškovského. Vyškov, 46-50. Procházková, P. 1990: Pravěké osídlení katastru Myslejovic. Rkp. práce středoškolské odborné činnosti, uloženo v archivu Muzea Prostějovska v Prostějově, Prostějov. 1991: Pozdněneolitické sídliště ve Vincencově. Rkp. práce středoškolské odborné činnosti, uloženo v archivu Muzea Prostějovska v Prostějově, Prostějov. 1993: Siedlung der Kultur mit Mährischer bemalter Keramik bei Vincencov (Bez. Prostějov), PV 1989, 24. 1995: Sídliště lidu s moravskou malovanou keramikou u Mušova, Pravěk NŘ 3/1993, 5-18. 1997: Co objevil plynovod v Seloutkách, Štafeta. Kulturní postřehy za rok 1997, Prostějov, 49-51. 1999a: Seloutky (okr. Prostějov), PV 39 (1995-1996), 291-293. 1999b: Návrh databáze eneolitické keramiky. In: Otázky neolitu a eneolitu našich krajín – 1998. MAS, Communicationes, Tomus II. Nitra, 183-195. 2000: Nejstarší osídlení Duban, Štětovnic a Vrbátek, Střední Morava. Kulturně historická revue 10, 52-63. 2001a: Olomouc ve starším a středním eneolitu, Pravěk. Supplementum 8, 299-310. 2001b: Kořeny poznání. In: Bém, M. (ed.): Archeologické zrcadlení. Olomouc, 11-15.
271
2001c: Nejstarší osídlení Mezic. In: Berka, J. – Papicová, L. – Pospěch, P. – Procházková, P.: Mezice. Paměti obce. Vydáno k 650. výročí první písemné zmínky o Mezicích. Olomouc, 5– 11. 2002a: Pravěk a protohistorie. In: Schulz, J. red. 2002: Olomouc. Malé dějiny města. Olomouc 2002 , 9-16. 2002b: Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, Bibliografický rejstřík archeologie, Zprávy České archeologické společnosti, Supplément 47, Praha. 2002c: Dub nad Moravou, Tučapy a Bolelouc v pravěku. In: Pospěch, P. (ed.): Dub nad Moravou, Tučapy a Bolelouc. Historie a současnost. Dub nad Moravou 2001, 5-12. 2002d: Příspěvek k nejstaršímu osídlení kultury nálevkovitých pohárů na Olomoucku, Pravěk 11/2001, 29-42. Procházková, P. – Vitula, P. 2001: Přáslavice – Díly pod dědinou (I). Sídliště kultury nálevkovitých pohárů. ARF 3, Olomouc. Prudká, A. 1993: Sídlištní lokalita lineární a moravské malované v Němčicích nad Hanou, PV 1989, 24. Przybylska – Kurgan, M. 2004: Przyczynek do poznania kultury malickej w rajone Raciborza woj. Śląskie, Materiały Archeologiczne Nowej Huty XXIV, 103-120. Přidal, T. 2009: Příspěvek k prehistorickému a protohistorickému osídlení katastru Náměště na Hané u Olomouce, Archeologie Moravy a Slezska 2009, v tisku. Racky, P. 1974: Funde der spätesten Phase der Lengyel-Kultur in Westungarn, AÉ 101/2, 185-210. Rakovský, I. 1977: Výšinná a opevněná sídliště moravského eneolitu. Rkp. diplomové práce, FF UJEP v Brně. Brno. 1985: Morava na prahu eneolitu. Rkp. kanditátské práce, Archeologický ústav Akademie věd České republiky Brno. Brno. 1989: Die neueste Ergebnisse zur Bedeutung des mährischen Raumes zur Zeit des frühesten Äneolithikums; Praehistorica XV-XVI. Internationales Symposium; Praha; 61-66. 1990a: Zur Problematik der äneolithischen Höhensiedlungen in Mähren; JfMV 73; 149-157. 1990b: Sídliště lidu s moravskou malovanou keramikou u Dolních Věstonic, AR XLII, 492499. Reichertová, K. 1949: Přemyslovský hrad a předhradí v Olomouci; AR I, 60-73. Rumianová, A. – Šedo, O. 1993: Průzkumy pracovníků Muzea Vyškovska a Archeologického ústavu ČSAV na území okresu Vyškov, PV 1989, 125-127. Ruttkay, E. 1976: Beitrag zum Problem des Epi-Lengyel-Horizontes in Österreich, Arch. Austriaca 13/1976, 285-319. 1985: Das Neolithikum in Niederösterreich. Wien.
272
1996: Zur Chronologie der Kanzianberg-Lasinja-Gruppe, Archaeologia Österreich 7/2, 44. 2003: Über anthropomorphe Gefässe der Lengyel-Kultur – der Typ Svodín. In: Krenn-Leeb, A. – Neugebauer, J.-W. – Pedrotti, A.: Attuali problematiche sul neolithico dell´ Europa centrale, Preistoria Alpina 37 (2001), 255-272. Schenk, Z. 2001: Přerov (k.ú. Předmostí, okr. Přerov), PV 42 (2000), 140-141. 2002: Předmostí dosud nezkoumané, Pravěk NŘ 11/2001, 371-379. 2005: Veselíčko (okr. Přerov), PV 46, 239. 2007: Jihozápadní část Moravské brány v době kultury s lineární keramikou. In: Tichý, R. red. Otázky neolitu a eneolitu našich zemí. Sborník referátů z 25. zasedání badatelů pro výzkum neolitu a eneolitu Čech, Moravy a Slovenska. Archeologické studie Univerzity Hradce Králové, svazek 1, 211-243. Schenk, Z. – Kuča, M. 2007: Objekt kultury s moravskou malovanou keramikou z polohy „Dolní Újezd“ na katastru Dluhonic (okr. Přerov) (předběžná zpráva). In: Bém, M. – Peška, J. (ed.): Ročenka 2006. Archeologické centrum v Olomouci, příspěvková organizace. Olomouc, 57-66. Schenk, Z. a kol. 2007 (Schenk, Z. – Kuča, M. – Hložek, M. – Dočkalová, M. – Dreslerová, G. – Gregorová, M. – Krupa, P. – Trojek, T.): Pohřeb kultury s moravskou malovanou keramikou z polohy „Dolní Újezd“ na katastru Dluhonic (okr. Přerov) (předběžná zpráva). In: Bém, M. – Peška , J. (eds.): Ročenka 2006. Archeologické centrum v Olomouci, příspěvková organizace. Olomouc, 38-56. Schenk, Z. – Moník, M. 2007: Radvanice (Radvanice u Lipníka nad Bečvou, okr. Přerov), PV 48, 352-353, obr. 21. Schenk, Z. – Vránová, V. 2007: Přerov (k.ú. Dluhonice, okr. Přerovú, PV 48, 351-352, obr. 20. Schirmeisen, K. 1932: Neolithische Siedlung in Mähr. Neustädter Gebiet, Verhandlungen des Naturforschenden Vereines in Brünn, č. 63, 125. 1934: Vorgeschitsfunde aus dem Littauer Bezierk, Zeitschrift des deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens 1934, 29-39. 1940: Vorzeitliche Siedlungen bei Pirnik nächste Mähr. Neustadt, Verhandlungen des Naturforschenden Vereines in Brünn, č. 71, 122–136. 1941: Zum Stand der mährischen Neolithforschung, Zeitschrift des Deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens 43, 22–55. 1943: 15 Jahre Vorgeschichtsforschung in Mährische Neustädter Gebiet, Zeitschrift des Mährischen Land NF. II , 99. Schmitzberger, M. 2007: Die Tierknochen aus der mittelneolithischen Kreisgrabenanlage und Siedlung von Kamegg, Niederösterreich, Archaeologia Austriaca, Band 89/2005, 83-96. Skutil, J. 1928: Příspěvky k prehistorii Konicka, ČVSMO XL, 143-144. 1933: Prehistorické osídlení a nálezy z Hranicka a Lipenska, Záhorská kronika 15, 97-126.
273
1937: Pravěká sídliště, pohřebiště a nálezy na Vyškovsku (soudní okres). In: První kontribučenská spořitelna ve Vyškově. 65. Výroční zpráva za r. 1936, Vyškov. 1941: Morkovsko v pravěku. Morkovice – Kroměříž. 1946: Moravské prehistorické výkopy a nálezy Oddělení moravského pravěku Zemského musea 1937-1945, ČMM, vědy společenské, 45-134. 1954: Přehled činnost archeologického oddělení, Zprávy KVM 1954, 5. 1956: Z pravěku Lošticka, Zprávy KVM Olomouc 65/1956, 113. 1957: Přírůstky v našich sbírkách za rok 1956, Archeologické oddělení, Zprávy KVM, roč. VII, č. 69, 23-25. 1961: Hradisko v Hamrech na Plumlovsku, PV 1960, 48. 1965: Osídlení v pravěku a časné době dějinné. In: Gregor, A. – Chaloupka, G., Nekuda, V. – Radimský, J. Vlastivěda moravská. Vyškovsko. Brno, 45-61. Smrž, Z. 1994: Vývoj osídlení v mikroregionu lužického potoka na Kadaňsku (severozápadní Čechy) – část I, AR XLVI, 345–393. Smyčka, J. 1907: Litovel a okolí za pravěku; Pravěk č.3, 140-150. Soudský, B. 1969: Trapez-förmige und absidale Bauten des spätlengyeler Horizontes der Stichbandkeramik – chronologische und kulturelle Beziehungen, ŠZ AÚ SAV 17, 375-381. Spurný, V. 1953: Lengyelská keramika z Hulína na Moravě, AR 5, 303-304. 1959: Výzkum na neolitickém sídlišti v Hradisku, Pravěk východní Moravy I, Studie krajského vlastivědného ústavu v Gottwaldově 1959, 9-11. 1971: Časně eneolitické osídlení z Dlouhé Vsi na Kojetínsku (okr. Prostějov); PV 15 (1970), 16, obr. 6. Stadler, P. a kol. 2006 (Stadler,P. – Ruttkay, E. – Doneus, M. – Friesinger, H. – Lauermann, E. – Kutschera, W. – Mateiciucová, I. – Neubauer, W. – Neugebauer-Maresch, Ch. – Trnka, G. – Weninger, F. – Wild, E. M.): Absolutchronologie der Mährisch-Ostösterreichischen Gruppe (MO G) der bemalten Keramik aufgrund von neuen 14C-Datierungen, Archäologie Österreichs 17/2, 41–69. Staňa, Č. 1982: Nové nálezy na neolitickém sídlišti v Lulči a v Nemojanech, PV 1980, 7. Stuchlík, S. a kol. (v tisku): Archeologický výzkum Mohelnice – šterkovny, Studie archeologického ústavu Akademie věd ČR v Brně, Brno (odevzdáno jaro 2007). Šedo, O. 1985: Průzkumy archeologických lokalit v okrese Vyškov, PV 1983, 98-100. 1987a: Průzkum na sídlišti s nálezy časně slovanské keramiky v Nemojanech (okr. Vyškov), PV 1984, 41. 1987b: Informace o výsledcích archeologických průzkumů muzea Vyškovska (okr. Vyškov), PV 1984, 83-85. 1991: Záchranné akce a průzkumy v severní části okresu Vyškov, PV 1988, 75-76.
274
Šiška, D. 1968: Tiszapolgárská kultúra na Slovensku, SA XVI-1, 61-156. 1985: Pravěké lokality v okolí Ivaně, Štafeta XVII/1, 13-17. 2000: Třicet let archeologického průzkumu u Klánovic na Hané, okres Prostějov (1970-1999), Zprávy České archeologické společnosti, Supplément 43, Praha. Šiška, S. 1968: Tiszapolgárská kutura na Slovensku, SA XVI/1, 61-175. Šmíd, M. 1977: Nová pravěká sídliště na katastru obce Bílovice – Lutotín, PV 20 (1975), 100-101. 1978: Sídlištní objekt kultury s moravskou malovanou keramikou v Kostelci na Hané (okr. Prostějov), PV 21 (1976), 20. 1979: Výšinná opevněná sídliště moravské Hané. Rkp. diplomové práce, FF UJEP v Brně. Brno. 1981: Výzkum zbytku sídlištního objektu na výšinném eneolitickém sídlišti Čechovsko u Čechovic (okr. Prostějov), PV 1979, 18-19. 1984: Výzkum opevnění Hradu u Bílovic – výšinné osady z pozdní doby kamenné, Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově 2/84, 25-28. 1989: Sídliště lidu s moravskou malovanou keramikou v Prostějově, Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově 1/89, 16-29. 1991a: Nové nálezy kultury s moravskou malovanou keramikou na Prostějovsku, AR XLIII, 185-205. 1991b: Objekty kultury volutové ze Smržic (okr. Prostějov), PV 1988, 11-12. 1991c: Sídliště lidu s moravskou malovanou keramikou u Prostějova (okr. Prostějov), PV 1988, 13. 1991d: Kostrový hrob starší doby bronzové z Lutotína (okr. Prostějov), PV 1988, 24-25. 1993a: Neolithische Siedlungen bei Pěnčín (Bez. Prostějov), PV 1989, 24. 1993b: Zpráva o výsledcích povrchových sběrů a drobných výzkumů v roce 1991, PV 1991, 118-119. 1994: Nástin periodizace kultury nálevkovitých pohárů na Moravě, Pravěk NŘ 2/1992, 131157. 1996: Grabungsergebnisse auf der Siedlung der Trichterbecherkultur bei Laškov (Bez. Prostějov), PV 37/1992, 47-48. 1997: Smržice (okr. Prostějov), PV 38 (1993-1994), 121-123. 1999a: Bílovice-Lutotín (okr. Prostějov), PV 39 (1995-1996), 277. 1999b: Mostkovice (okr. Prostějov), PV 39 (1995-1996), 287. 1999c: Pěnčín (okr. Prostějov), PV 40 (1997-1998), 198. 1999d: Služín (okr. Prostějov), PV 40 (1997-1998), 222-224. 2000: Čechy pod Kosířem (okr. Prostějov), PV 41 (1999), 96. 2001a: Eneolitická mohylová pohřebiště střední Moravy trochu jinak. In: 50 let archeologických výzkumů Masarykovy univerzity na Znojemsku. Brno, 269–277. 2001b: Nálezy kultury s nálevkovitými poháry z Kostelce na Hané a typologie keramiky starší fáze I. stupně KNP na Moravě, Pravěk – Supplementum 8, 276-298. 2001c: Ptení (k.ú. Ptení, okr. Prostějov), PV 42 (2000), 141. 2001d: Seloutky (okr. Olomouc), PV 42 (2000), 142. 2002a: Prostějov (k.ú. Čechůvky, okr. Prostějov), PV 43 (2001), 170. 2002b: Příspěvek k poznání pohřebního ritu kultury nálevkovitých pohárů na Moravě. In: Cheben, I. – Kuzma, I. (eds.): Otázky neolitu a eneolitu našich krajín – 2001. Nitra, 375-391.
275
2002c: Prostějov (k.ú. Držovice, okr. Prostějov), PV 43, 171. 2002d: Služín (okr. Prostějov), PV 43 (2001), 173. 2002e: Určice (okr. Prostějov), PV 43 (2001), 174-175. 2003a: Pravěké a raně historické osídlení katastru obce Bílovice – Lutotín, Střední Morava, Vlastivědná revue 17, 45-70. 2003b: Mohylová pohřebiště kultury nálevkovitých pohárů na Moravě, Pravěk, Supplementum 11, Brno. 2003c: Ohrozim – Čubernice (okr. Prostějov), In: Výroční zpráva Ústavu archeologické památkové péče za rok 2002, Brno 2003, 29-30. 2003d: Slatinky (okr. Prostějov), PV 44, 211-212. 2003e: Vyškov (okr. Vyškov), PV 44, 212-213. 2003f: Náměšť na Hané (okr. Olomouc), PV 44, 218-219. 2003g: Bedihošť (okr. Prostějov), PV 44, 223. 2003h: Věrovany (okr. Olomouc), PV 44, 232. 2003ch: Prostějov (okr. Prostějov), PV 44, 219. 2004a: Výsledky výzkumu opevnění eneolitického hradiska Hrad u Bílovic. In: Lutovský, M. (ed.) Otázky neolitu a eneolitu 2003. Sborník referátů z 22. pracovního setkání badatelů zaměřených na výzkum neolitu a eneolitu. Český Brod – Kounice 23. až 26. září 2003. Praha, 241-255. 2004b: Kralice na Hané (okr. Prostějov), PV 45, 126-127. 2004c: Prostějov (k.ú.Držovice, okr. Prostějov), PV 45, 129. 2004d: Vrbátky (okr. Prostějov), PV 45, 162-163. 2005a: Pravěké a raně historické osídlení katastru města Kostelec na Hané, Střední Morava, Vlastivědná revue 19, 58–99. 2005b: Výzkum mohylového pohřebiště v poloze „Džbán“ u Náměště na Hané, okr. Olomouc, Pravěk NŘ 2003/13, 91-112. 2005c: Prostějov (k.ú. Čechůvky, okr. Prostějov), PV 46, 226, 236-237. 2005d: Mořice (okr. Prostějov), PV 46, 223. 2005e: Seloutky (okr. Prostějov), PV 46, 227. 2006a: Eneolit. In: Čižmář, M. – Geislerová, K. (eds.) Výzkumy. Ausgrabungen 1999-2004. Brno 2006, 21-29. 2006b: Kralice na Hané (okr. Prostějov), PV 47, 106. 2007a: Rmíz u Laškova. Pevnost kultury nálevkovitých pohárů. Olomouc. 2007b: Březina (k.ú. Pulkava, okr. Vyškov), PV 48, 341. 2007c: Kralice na Hané (okr. Prostějov), PV 48, 363. 2007d: Mostkovice (okr. Prostějov), PV 48, 365. 2008a: Eneolit (cca 4300 – 2000 př.n.l.). In: Čižmář, Z. (ed.): Život a smrt v mladší době kamenné. Katalog výstavy. Znojmo, 248-257. 2008b: Mostkovice (okr. Prostějov). In: Čižmář, Z. (ed.): Život a smrt v mladší době kamenné. Katalog výstavy. Znojmo, 272-273. Šrámek, F. 2001: Olomouc (k.ú. Nemilany, okr. Olomouc), PV 42 (2000), 136. Šrot, J. 1975: Místopis archeologických tratí okresu Prostějov dle nálezů Červinkových, Gottwaldových, Dobešových, Všetičkových aj.. Rkp. uložený v archivech Muzea Prostějovska v Prostějově a Vlastivědného muzea v Olomouci.
276
Tajer, A. 2002: Želatovice (okr. Přerov), PV 43, 176, 208-209. 2006: Kroměříž (k.ú. Miňůvky, okr. Kroměříž), PV 47, 129. 2007a: Kroměříž (k.ú. Miňůvky, okr. Kroměříž), PV 48, 363-364. 2007b: Křenovice (k.ú. Křenovice u Kojetína, okr. Přerov), PV 48, 364. Tajer, A. – Peška, J. 2000: Velký Týnec (okr. Olomouc), PV 41 (1999), 117-118. Tichý, R. (Rudolf) 1956: Neolitické sídliště v Mohelnici na Moravě, AR VII , 3-8. 1958a: Die Siedlung mit Volut- und mährischer bemalten Keramik in Mohelnice na Mor., Bez. Zábřeh, PV 1958, 11-14. 1958b: Zachraňovací výzkum v cihelně u Žop (okr. Holešov), PV 1957, 18-20. 1959: Die neolitische Siedlung bei Mohelnice na Moravě (Bez. Zábřeh), PV 1956, 11-14. 1960: Neolitische Siedlung in Mohelnice na Mor., Bez. Zábřeh, PV 1959, 18-19. 1961: Die neuesten Ausgrabungsergebnisse von der neolitischen Siedlung in Mohelnice bei Zábřeh im Jahre 1960, PV 1960, 41-46. 1962: Osídlení s volutovou keramikou na Moravě, PAL III/2, 245-305. 1965: Výzkum v Mohelnici u Zábřeha v roce 1964, PV 1964, 22-23. 1966: Další nálezy z neolitického sídliště u Mohelnice, o. Šumperk, PV 1965, 4-6. 1972: XIII. Grabungssaison in Mohelnice (Bez. Šumperk), PV 1971, 17-21. Tichý, R. (Radomír) 2000: Neolitické sídliště v Mohelnici u Zábřeha. Příspěvek k problematice intruzí a variability sídlištní keramiky, PA – Supplementum 13, 412-418. 2008: Sídliště kultury s lineární keramikou v Mohelnici „U cukrovaru“: aktuální problém pro dataci neolitických sídlišť?, Pravěk NŘ 17, 5-26. Tichý, R. – Thér, R. 1997: Neolitické a eneolitické nálezy na pomezí Čech a Moravy, Moravskotřebovské vlastivědné listy 8, 5-11. Těžak-Gregl, T. 2001: The Lengyel Culture in Croatia. In: Regenye, J. Sites and Stones: Lengyel Kultur in Western Hungary and betone. A review of the current resarch.Veszprém, 27-35. Travěnec, V. 1904: Nálezy od Lulče, Pravěk II, 21-24. Trnka, G. 1991: Studien zu mittelneolithischer Kreisgrabenanlagen. Wien. Trňáčková, Z. 1961: Zachraňovací výzkumy archeologického oddělení VÚ v Olomouci v roce 1960, Zprávy VÚO, 19-20. 1962: Příspěvek k pohřebnímu ritu v mladším neolitickém období, Sborník československé společnosti archeologické 2, 215 - 223. 1963: Neolitický žárový hrob(?) z Brníčka, AR XV, 90–92. 1965: Přírůstky archeologického oddělení vlastivědného ústavu v Olomouci v roce 19631964, Zprávy VÚO, 27-28.
277
1966: Přírůstky archeologického oddělení vlastivědného ústavu v Olomouci v roce 1965, Zprávy VÚO, 19-20. 1967: Přírůstky archeologického oddělení Vlastivědného ústavu v Olomouci v roce 1966, Zprávy VÚ v Olomouci 133, 16. 1968: Přírůstky archeologického oddělení vlastivědného ústavu v Olomouci v roce 1967; Zprávy VÚ Olomouc, číslo 140, 24-25. 1970: Věteřovské sídliště u Bystročic (okr. Olomouc), PV 1968, 20-21. Urban, O. H. 1980: Ein Lengyel-zeitlicher Hausgrundriss aus Wetzleisdorf, Niederösterreich, Mitt.d. österreichischen Arbeitsgemeinschaft für Ur- und Frühgeschichte XXX/1980, 11-22. Vávra, M. 1994: Die Lengyel-Kultur in Böhmen. In: Koštuřík, P. (ed.): Internationale Symposium über die Lengyel-Kultur 1888-1988. Brno-Łódź, 241-247. Veselá, B. 2007: 150 let od narození Jana Smyčky, Pravěk NŘ 15/2005, 468-472. Vildomec, F. 1928/1929: O moravské neolithické keramice malované, OP VII –VII, 1–43. Vignatiová, J. 1975: Přehled vývoje archeologického bádání na Moravě do začátku XX. století, Zprávy Československé archeologické společnosti při Československé akademii věd, Praha, XVII, seš. 3, 93-125. Vitula, P. 1999: Archeologické nálezy a lokality na katastrech Přáslavic a Velké Bystřice, Střední Morava. Kulturněhistorická revue 9, 59-77. Vích, D. 2000: Nové archeologické nálezy na Konicku, Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově 1,2/2000, 20-39. Vladár, J.: 1979: Praveká plastika. Bratislava. Vladár, J. – Lichardus, J. 1968: Erforschung der frühäneolithischen Siedlungen in Branč, SA XVI/2, 263-352. Vlček, V. ed. 1984: Zeměpisný lexikon ČSR. Vodní toky a nádrže. Praha. Vokáč, M. – Vokáč, J. 1999: Nové nálezy v okolí Kroměříže, Informační zpravodaj, ČAS pobočka pro severní Moravu a Slezsko, prosinec 1999, 2-13. 2001: Další archeologické nálezy z okolí Kroměříže, Archeologie Moravy a Slezska, ČAS pobočka pro severní Moravu a Slezsko č. 1, 159-161.
278
Vrána, J. 2004a: Olomouc (k. ú. Hejčín, okr. Olomouc), PV 45 (2003), 129, 144–145, 160, 226. 2004b: Velký Týnec (k.ú. Vsisko, okr. Olomouc), PV 45, 246. 2006: Olomouc (k.ú. Slavonín, okr. Olomouc), PV 47, 132. 2009: Loštice (okr. Olomouc), PV 50, v tisku. Vránová, V. 2007: Archeologické nálezy na katastrech Charvát, Drahlova a Čertoryjí, Střední Morava, Vlastivědná revue 24, 63-77. 2009: Olomouc (k.ú. Slavonín, okr. Olomouc), PV 50, v tisku. Wiegandová, L. 1970: Nálezy ze Slatinic (okr. Olomouc), PV 1970, 80, obr. 60. Zápotocká, M. 1967: Das Skelettgrab von Praha–Dejvice, AR 19, 64-87. 1969: Die Stichbandkeramik zur Zeit der späten Lengyel-Horizontes, Štud. zvesti 17, 541– 574. 1998: Bestattungsritus des böhmischen Neolithikums (5500-4200 B.C.). Gräber und Gräberfelder der Kultur mit Linear-, Stichband- und Lengyel-Keramik. Praha. 2004: Chrudim – sídelní areál Pod požární zbrojnicí. Příspěvek ke vztahu české skupiny keramiky vypíchané ke skupině Samborzec-Opatów, AR 56, 3-55. Citované analýzy z nálezových zpráv: Hlaváč, J. 2005: Malakologická analýza vzorků z archeologických objektů. In: Berkovec, T. Kroměříž 1 – U svatého Františka, dálnice D1, úsek 0134.3 Kroměříž-západ – Kroměřívýchod, NZ ZAV, 2005, archiv Archeologické centrum Olomouc, 409-417. Kočárová, R. – Kočár, P. 2005: Nálezová zpráva o xylotomární analýze. In: Berkovec, T. Kroměříž 1 – U svatého Františka, dálnice D1, úsek 0134.3 Kroměříž-západ – Kroměřívýchod, NZ ZAV, 2005, archiv Archeologické centrum Olomouc, 396-408. Sovová, Z. 2005: Archeozoologická analýza vzorků z archeologických objektů. In: Berkovec, T. Kroměříž 1 – U svatého Františka, dálnice D1, úsek 0134.3 Kroměříž-západ – Kroměřívýchod, NZ ZAV, 2005, archiv Archeologické centrum Olomouc, 418-424.
Citované nálezové zprávy: Šmíd, M. – Čižmář, Z. 1999: Nálezová zpráva ze záchranného archeologického výzkumu. Držovice – Nekr, 1999, archiv ÚAPP Brno.
279
