Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Katedra archeologie a muzeologie. Muzeologie

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Katedra archeologie a muzeologie Muzeologie

Martin hrdlička

Dřevo v muzeu Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Ing. Ivo Štěpánek

2011

2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucímu práce za jasné, odborné vedení v průběhu vzniku této práce a za vstřícný přístup.

4

Obsah 1. Úvod ............................................................................................................................................5 2. Vysvětlení pojmů.........................................................................................................................8 3. Dřevo jako materiál ...................................................................................................................10 3.1. Princip růstu stromu ...........................................................................................................10 3.2. Makroskopické znaky .........................................................................................................11 3.3. Mikroskopické znaky .........................................................................................................12 3.4. Chemické sloţení................................................................................................................14 4. Rozdělení dřevin ........................................................................................................................16 5. Vlastnosti dřeva .........................................................................................................................18 6. Moţnosti uţití dřeva v muzeu ...................................................................................................21 7. Dřevo sbírkových předmětů ......................................................................................................22 7.1. Lepidla -dělení lepidel podle původu .................................................................................24 8. Manipulace s předměty..............................................................................................................28 9. Dřevo v depozitáři .....................................................................................................................29 10. Dřevokazní škůdci ...................................................................................................................35 11. Dřevo v expozicích a výstavách ..............................................................................................38 11.1. Světlo ................................................................................................................................39 12. Vliv dřeva na prostředí muzea .................................................................................................42 13. Závěr ........................................................................................................................................49 14. Pouţitá literatura ......................................................................................................................50 15. Příloha......................................................................................................................................51

5

1. Úvod Dřevo je materiál, který lidstvo provází od počátku. Odpradávna si člověk ze dřeva, jako z jednoho z prvních materiálů vyráběl nástroje, zbraně, přístřešky proti nepřízni počasí. Také ho vyuţíval jako zdroj tepla a světla-dřevo spaloval. Tehdy vyuţíval pevnost a pruţnost dřeva, případně jeho hořlavost. Na další vlastnosti –estetické-jako například barva, kresba, lesk a jiné se zřejmě moc nesoustředil. A o dalších-chemických vlastnostech nemohl mít nejmenší tušení. Postupem času a s rozvojem řemeslné zručnosti a zpracování materiálů - včetně dřeva - si lidé začali tohoto materiálu všímat z více úhlů pohledu a naučili se mu rozumět a jeho vyuţívat stále ve větší míře.Asi uţ se nepodaří zjistit přesně kdy, ale člověk si všiml, ţe některé druhy dřevin jsou vhodné na přístřešky, některé na nástroje, některé na drobné dekorativní předměty s estetickou hodnotou. Začal rozlišovat rozdílné vlastnosti různých druhů dřevin, vyuţívat jejich výhody a přednosti oproti ostatním a obklopoval se výrobky z tohoto materiálu ve stále větší míře. Vybavoval si své obydlí výrobky uţitné hodnoty i výrobky dekorativního a rituálního charakteru. A právě takovéto předměty se stávaly objekty sbírání a soustřeďování – dnes bychom tuto činnost mohli nazvat tezaurace. Jistě uţ tenkrát se ukázalo, ţe dřevěný materiál je sice krásný a vhodný na širokosáhlé uţití, ale také, ţe to není hmota nesmrtelná, věčná. O ochraně se v prvotních dobách asi moc hovořit nedá, spíše o výměně nového předmětu za starý, strávený zubem času. Předměty a výrobky ze dřeva se objevovali v lidském ţivotě ve stále se rozšiřujících formách a podobách. Čím déle člověk dřevo zpracovával a přetvářel pro svou potřebu, tím víc si také všímal jeho vlastností. Učil se, jak dřevu prodluţovat jeho ţivotnost umístěním ve vhodném prostředí, aplikováním jiných materiálů, které měnily vlastnosti dřeva k lepšímu, případně se i mohl snaţit aktivně bojovat proti přírodním degradujícím činitelům, kterými jsou například plísně, houby, dřevokazný hmyz. Se zvyšováním své zručnosti a svých znalostí v mnoha oborech se – mimo jiné – zlepšovalo vyuţívání přírodních materiálů; také dřeva. Výrobky byly velmi důmyslně řemeslně

6

zhotovované a velmi pracně esteticky zpracované. Ať uţ byla výroba naprosto špičková, na té nejvyšší úrovni, nebo střídmá „pouze lidová“, vţdy byla snaha výrobky uchovávat v jejich funkčnosti co moţná nejdéle. A kdyţ uţ došlo k tomu, ţe se z jakéhokoliv důvodu nebude předmět drţet v původním prostředí a jemu původně určené funkci, docházelo k jeho novému vyuţívání-nastal pro předmět jeho druhý ţivot. Ţivot předmětu, který uţ není čistě funkční, ale který má hlavní úkol někomu dělat radost, někoho uspokojovat uţ tím, ţe přešel do jeho současné doby. Někomu aspoň střípkem naznačit podobu ţivota v dobách dřívějších. Pro plnění těchto úkolů se někteří lidé obklopovali takovými předměty ve větší mířezakládali sbírky. Ty byly zpočátku všeobsahující – teatra mundi, postupem času se třídily a specializovaly. Předmětů přibývalo, charaktery sbírek se měnily, měnily se i formy sbírání a uchovávání. Zpočátku vznikaly sbírky soukromé, v dnešní době jiţ je velké mnoţství předmětů uchováváno a vystavováno v muzeích. V této práci se budu zabývat dřevem a předměty z něj vyrobenými, které jsou právě v muzeích. Ať uţ jako sbírkové předměty, tak také jako materiál ostatní, jako mohou být stavební části budov, estetické a funkční obloţení interiérů, materiál potřebný pro stavbu výstav a podobně. Zpočátku zmíním různé stavy ( skupiny ) dřeva, které se do muzea mohou dostat a z tím související průzkum a základní pojmy. Dále budu psát o dřevu jako materiálu, jeho vlastnostech, jeho znacích, podle kterých se dřeviny rozdělují a poznávají. Na poznávání dřevin podle znaků mikroskopických a chemických jsou potřeba speciálně vybavené laboratoře. To můţe pro mnoho, zvláště menších muzeí znamenat určité omezení. Proto se této problematice nebudu věnovat do hloubky. Podrobněji uvedu znaky makroskopické. Budu se zabývat dřevem v muzeu; v depozitáři i v expozici, rozdílnými i shodnými aspekty v těchto dvou odlišných muzejních prostředích. Také nemohu opomenout poškození dřeva biologickými činiteli. V samostatné kapitole se budu zabývat problematikou, která není zmiňována příliš často a to

7

vlivem, který má dřevo na muzejní prostředí. Jsem si dobře vědom, ţe dřevo je dnes také výchozí surovina pro výrobu velkoplošných materiálů. Tato problematika je natolik obsáhlá, ţe by byla předmětem samostatné práce, a zde se jí zabývat nebudu. Spolu s papírem, textilem, rohovinou, kůţí, kostí a dalšími patří dřevo do široké skupiny organických materiálů. Organické materiály podléhají degradačním účinkům okolního prostředí. Tím můţe být omezována celistvost – integrita předmětu. V této chvíli přichází na řadu nejdříve průzkum. Po něm mohou následovat další moţné zásahy, jako například konzervace, preventivní konzervace, nebo restaurování.

8

2. Vysvětlení pojmů Celistvost – integrita jsou spolu související estetické, technické, materiálové a historické hodnoty. Tyto hodnoty se nemusí vztahovat k předmětu pouze v okamţiku začátku tohoto předmětu, ale často mohou být součást integrity předmětu stopy poškození, nebo pouţívání, i následné úpravy. Průzkum je neoddělitelnou součástí konzervace. Jeho cílem je identifikace předmětu a zjištění všech dostupných informací o předmětu. Výsledky průzkumu slouţí jako základ pro stanovení dalších konzervačních – restaurátorských zásahů a postupů. Konzervace se dnes pouţívá jako zastřešující pojem pro preventivní i sanační konzervaci, i pro restaurování. Konzervace preventivní jsou taková opatření, která mají za cíl zpomalit poškozování a omezit moţná rizika pro předmět. Patří sem především stanovení vhodných podmínek pro uloţení, manipulaci i prezentování předmětu. Konzervace sanační je provádění zásahů, které mají za cíl zastavit další poškozování předmětu, ke kterým došlo například v důsledku nevhodného uloţení. Například zamezit dalšímu poškození, při napadení hmyzem, plísněmi a podobně. Restaurování je soubor zásahů, které velmi úzce souvisejí s konzervací. Při restaurování však na rozdíl od konzervace dochází v určité míře k obnovení dřívější celistvosti a funkčnosti předmětu. Patří sem nejen doplňování poškozených a chybějících prvků, ale také odstraňování prvků, které funkci a srozumitelnost předmětu omezují. Zásah zahrnuje opatření prováděná při konzervaci. Patří sem preventivní i sanační konzervace, restaurování, někdy sem lze zařadit i rezignaci na zásah, kdyţ hrozí nebezpečí, ţe by tento zásah mohl předmětu ublíţit. Dřevo a předměty ze dřeva se do muzeí mohou dostat ve stavu nepoškozeném, ve stavu poškozeném, a velmi specifické často bývá dřevo archeologické. Ve vztahu k vodě ( vztah dřeva a vody je zmíněn v ) je dřevo suché a dřevo mokré.

9

Nepoškozené dřevo je v dobrém stavu. Stačí provést průzkum a stanovit podmínky uloţení a zacházení s předmětem Poškozené můţe být dřevo do určité míry. Zde po průzkumu obvykle následuje vhodně zvolený zásah. Archeologické dřevo často bývá poškozeno do značné míry. Je to způsobeno místem, kde se dřevo nacházelo a také obvykle delší dobou, kdy na dřevo mohlo působit nevhodné prostředí. Právě archeologické dřevo často bývá dřevo mokré a poškozené do takové míry, ţe je ani nelze vysušit. Je třeba vodu průběţně nahradit jinou látkou, která dřevo konzervuje. Například polyethylenglykolem. Mokré má vlhkost výrazně vyšší neţ 12% Suché má vlhkost 8 – 12%

10

3. Dřevo jako materiál Dřevo jako materiál je velmi krásné, má spoustu výborných vlastností, ale také některé, které se nám mnohdy moc „nehodí“. Dřevní hmota je výsledek růstu velkých travin1, jehličnatých a listnatých stromů. Je to ţivý organismus, který roste, nabývá na objemu, mění některé své vlastnosti v určitých částech a určitých fázích ţivota. Pro některé vlastnosti2 je zásadní místo růstu, nadmořská výška, mnoţství vody, síla a směr převládajících větrů, sloţení půdy a jiné podmínky. Základní stavba je v podstatě stejná: kořeny, kmen a koruna. -Kořenový systém slouţí k pevnému uchycení stromu v půdě. Zároveň také slouţí k získávání neústrojných látek (minerálů ), které jsou rozpuštěny ve vodě. Další funkce kořenů je ukládání zásobních látek3, které jsou potřebné pro počátek růstu stromu v dalším vegetačním období. Je zřejmé, ţe u jehličnatých – neopadavých, a listnatých – opadavých je mnoţství buněk, ve kterých se zásoby ukládají jiné. V muzeích se objevuje mnoho předmětů, které vyuţívají dřevo z kořenů stromů – nejčastěji jako dýhy, tzv.kořenice nebo kořenovice. -Kmen je hlavním zdrojem materiálu z celého stromu. Stavba kmene je proto nejdůleţitější a zároveň také nejvíc známá. Příčný řez kmenem viz obr. 1, podrobnější stavbu dřeva uvádím dále. -Koruna je vyrůstá z kmene. Skládá se z větví, a asimilačních orgánů ( listy, jehlice ), kterými strom dýchá. Současně dochází v listech k fotosyntéze: k přeměně látek neústrojných (minerálů rozpuštěných ve vodě ), na látky ústrojné ( jednoduché cukry ).

3.1. Princip růstu stromu Dřevo přirůstá kambiem, a to jako jarní a letní přírůstek za jedno vegetační období. -Kambium je velmi tenká vrstvička dělivého pletiva mezi dřevem a lýkem, směrem dovnitř přirůstá dřevo, směrem ven přirůstá lýko. 1

Například bambus Například barva, hustota, tvrdost… 3 K uklání slouţí parenchymatické buňky, které vodu s ústrojnými látkami vedou i ukládají. 2

11

-Lýko je vodivé pletivo, kterým jsou vedeny látky ústrojné od koruny ke kořenům.

3.2. Makroskopické znaky Právě jarní a letní přírůstky – jejich rozdíly a znaky u jednotlivých druhů dřevin jsou poznávací znaky viditelné pouhým okem. Jarní přírůstek dřeva bývá světlejší, širší, řidší – tudíţ měkčí. Má hlavní vodivou funkci. Letní přírůstek bývá tmavší, uţší, hustší – tudíţ tvrdší. Má hlavně mechanickou, zpevňující funkci. Tyto přírůstky – letokruhy, bývají obvykle viditelné okem a to na příčném řezu jako soustředné kruţnice. Na podélném řezu jako rovnoběţné čáry v případě radiálního řezu a jako parabolické křivky v případě řezu tangenciálního (tečnového). -Dřeňové paprsky jsou velmi důleţitá součást dřeva a také jeden z důleţitých makroskopických poznávacích znaků. Jsou tvořeny stejnými buňkami jako jsou v kořenech buňky zásobní, ale zde mají funkci vodivou, a to v ose mezi středem a okrajem kmene. Dřeňové paprsky jsou u některých dřevin dobře viditelné pouhým okem, a to jako čárky od středu k obvodu kmene v příčném řezu, nebo jako různě veliké plošky – zrcadélka – v řezu podélném.

Obecně dřeviny s lépe viditelnými dřeňovými paprsky jsou dřeviny listnaté. Z nich výrazné, okem viditelné dřeňové paprsky mají například dub – velké, buk – velké mnoţství malých tmavých čárek, jilm – na příčném řezu jako drobné vlnky. U ostatních dřevin jsou

12

samozřejmě také jedním z poznávacích znaků, ale uţ ne tak jednoznačný a výrazný jako u těchto uvedených. U mnoha z nich, zvláště u dřevin s velkými dřeňovými paprsky dochází k praskání v době vysoušení dřeva právě v místech dřeňových paprsků. Velmi důleţitou sloţkou dřevin je jejich vodivé pletivo. To slouţí k vedení neústrojných látek od kořenů do koruny. U vývojově mladších listnatých dřevin jsou jako vodivé pletivo cévy. Jsou to jednotlivé cévní články ( viz. Obr. 3 ), mezi nimiţ došlo k takovému zvětšení dvojteček, ţe se dá hovořit o rozpuštění mezistěn. Tímto principem vznikají velmi dlouhé, tenké, duté útvary – kapiláry. Těm se říká tracheje. -Tracheje jsou různě dlouhé a vedou vodu s rozpuštěnými minerálními látkami. Délka trachejí se dost výrazně liší opět podle druhu dřeviny, od několika mm aţ po několik m. Například u buku 0,8 - 2 m, u dubu 5 – 18 m4. Velikost ( viditelnost ) trachejí je velmi významný znak při poznávání dřevin. Více je uvedeno dále při rozdělení na kruhovitě a roztroušeně pórovité dřeviny. Znak typický pro jehličnaté dřeviny ( hlavně borovici, modřín a smrk ) jsou - pryskyřičné kanálky. Jsou to vlastně buňky schopné shromaţďovat a vylučovat pryskyřici. Pryskyřičné kanálky vertikální jsou ve dřevě rovnoběţně s osou kmene. Jejich délka je 10 – 80 cm, šířka 0.08 – 0.14 mm. Kanálky horizontální jsou pozorovatelné pouze mikroskopicky. Tímto se dostávám k další skupině znaků, které zůstávají při pohledu pouhým okem skryté.

3.3. Mikroskopické znaky Pro poznávání těchto mikroskopických a také chemických sloţek dřeva je

potřeba

kvalitní laboratorní vybavení a odborné znalosti. Tyto předpoklady nemá kaţdé muzeum. Aspoň zmínit se o nich však povaţuji za potřebné pro návaznost a pochopení ostatních informací. Dřeviny jehličnaté jsou vývojově starší, celkově mají jednodušší stavbu. Kolem 90 % jejich hmoty tvoří tracheidy. 4

Gandelová, Libuše, Horáček, Petr, Šlezingerová, Jarmila. Nauka o dřevě. Brno: MZLU v Brně, 2009, s. 58

13

-Tracheidy ( viz. Obr. 2 ) jsou buňky velmi protáhlého tvaru. V jarních tracheidách jsou v místech dotyku takzvané ztenčeniny, nebo také dvojtečky. Jsou to místa, která přes svoji ztenčenou stěnu umoţňují proudění vody s látkami. -Libriformní vlákna ( viz. obr. 4 ) jsou významná součást dřeva většiny listnatých dřevin. Jsou to vlastně dřevní vlákna, také označována jako vlákna sklerenchymatická – dřevní sklerenchym. Obsah se liší podle druhu dřeviny, průměrně činí 50 – 65 % objemu dřeva. Buňky libriformních vláken jsou protáhlé, s různě silnou buněčnou stěnou: od jarního přírůstku k letnímu je stěna tlustší. Délka vláken se pohybuje od 0,2 do 2,2 mm, šířka od 0,015 do 0,05 mm v závislosti na druhu dřeviny. Tato vlákna jsou ve dřevě rozmístěna nepravidelně. Právě nepravidelnost, velikost, mnoţství a hlavně tloušťka buněčných stěn těchto vláken určuje hustotu a tvrdost dřeva. Konkrétní obsah libriformních vláken u některých dřevin určuje velmi významně jejich vlastnosti ( například lípa 36 %, javor 78 %, bříza 65 % ), a tím je předurčuje pro konkrétní moţnosti jejich pouţití.

14

3.4. Chemické složení Základní chemické sloţení dřeva je celulóza, hemicelulóza a lignin. -Celulóza je polysacharid. Vzniká polymerací – řetězením – základní nedělitelné D – glukózy do nerozvětveného řetězce asi o 500 jednotkách. Obsah celulózy ve dřevě je udáván mezi 35 – 55% (různí se podle druhu dřeviny ). -Hemicelulóza je polysacharid s niţším stupněm polymerace neţ celulóza. Polymerační stupeň je 100 aţ 200 a má krátké postraní řetězce. Podíl ve dřevě je 15 - 35%. Vyšší podíl hemicelulózy je u listnatých dřevin.

15

-Lignin je zpevňující látka aromatického charakteru. Je to polymer, který má schopnost vyplňovat prostory mezi buněčnými stěnami a tímto procesem – lignifikací – dochází k dřevnatění buněk. Obsah ve dřevě je 15 – 35% a opět se bude lišit podle druhu dřeviny. A další, z muzejního pohledu velmi důleţité sloţky dřeva jsou doprovodné látky. Jsou to jiné druhy polysacharidů, bílkoviny, terpeny a fenolické látky – z nichţ v muzejních sférách velice diskutované jsou třísloviny (taniny). Právě ty velmi ovlivňují kyselost dřeva. (další informace v kapitole Vliv dřeva na prostředí muzea)

16

4. Rozdělení dřevin Základní rozdělení dřevin je jasné – dělí se na listnaté a jehličnaté. Z hlediska poznávání a pouţívání je velmi důleţité další, podrobnější dělení. Dřeviny dělíme a rozlišujeme podle více různých hledisek, přičemţ skupiny dřevin se do určité míry vzájemně prolínají. To znamená, ţe jedna dřevina můţe patřit podle konkrétních poznávacích znaků i do více skupin. Podle růstu se dělí na jádrové, bělové, dřeviny s viditelnou zónou vyzrálého dřeva; s bělí, jádrem a vyzrálým dřevem. Podle velikosti pórů se dělí na kruhovitě pórovité a roztroušeně pórovité. -Bělové – mají jednotnou barvu (a vlhkost) v celém průřezu kmene. To znamená, ţe dřevo má stejné sloţení ve středové části i v části po obvodu po celou dobu růstu stromu; i u starších stromů. Několik hlavních představitelů: javor, habr, bříza, olše, hruška -Jádrové – mají bělovou část po obvodu kmene a jádrovou v jeho středu. Jádro vzniká u jádrových dřevin obvykle kolem 30 roku věku stromu, a to tak, ţe se jarní přírůstky začínají ucpávat jádrovými látkami. Přestávají plnit svou vodivou funkci a stávají se zpevněnou částí dřeva. Tato tvrdší, tmavší část kopíruje letokruh, případně z něj má pouze drobná vyběhnutí. Pozor na vadu dřeva způsobenou poraněním, nebo biologickým napadením. Můţe dřevo zbarvovat podobně, ale dost výrazně nekopíruje letokruh. Několik hlavních představitelů: borovice, modřín, akát, ořešák, dub, třešeň -Dřeviny s vyzrálým dřevem a dřeviny bělové s nepravým jádrem – jsou méně snadno rozlišitelné. Pro většinu muzejníků snad ani není třeba toto bezchybně rozeznávat a specialistovi k tomu pomohou nejen odborné znalosti, ale i zkušenosti. Několik hlavních představitelů: buk, olše, bříza, smrk, lípa, topol, některé javory -Dřeviny s bělí,jádrem a vyzrálým dřevem – mají tmavší jádro, vlhčí(tmavší) běl a mezi nimi světlejší vyzrálé dřevo; je to vidět především na čerstvém, mokrém dřevě. Několik hlavních představitelů:jasan, vrba, jilm

17

Další dělení je u listnatých dřevin a to na kruhovitě pórovité a roztroušeně pórovité. V obou skupinách jsou vodivé cévy (u listnáčů nazývané tracheje) převáţně v jarním dřevě. Hlavní rozdíl je ve velikosti. -Kruhovitě pórovité jsou ve velikosti větší neţ 0,1mm. To znamená, ţe jsou viditelné pouhým okem. Na příčném řezu jsou viditelné jako tečky soustředěné právě v jarním přírůstku, na řezu podélném jako různě dlouhé čárky. Velikost a hlavně délka těchto čárek závisí na směru řezání materiálu a na druhu dřeviny. Několik hlavních představitelů kruhovitě pórovitých:dub, jasan, akát, jilm, ořešák -Roztroušeně pórovité sem se řadí většina ostatních listnatých dřevin. například:buk, habr, bříza, hruška Toto rozmístění pórů patří nejen mezi znaky rozdělovací, ale také mezi významné znaky poznávací. A další poznávací znaky jsou například: kresba, barva, lesk, vůně, tvrdost, hustota a jiné. Tyto znaky souvisí s druhem dřeviny, způsobem řezání a vzdáleností řezu od středu, místem růstu stromu ( jakoţto ţivý organismus záleţí na nadmořské výšce, mnoţství vody, půdě, aj…)

18

5. Vlastnosti dřeva Vlastností typických pro dřevo je více, ale já bych začal tento výčet vlastností jednou fyzikální, která je mezi muzejníky brána v potaz a diskutována nejčastěji a jeví se jako nejproblematičtější. Je to schopnost dřeva „pracovat s vodou“. Schopnost přijímat a odevzdávat vodu; navlhat a vysychat, a s tím zároveň bobtnat a sesychat. Tato schopnost, většinou neţádoucí, se nevytrácí ani během času. Dá se ovlivnit například vhodným ošetřením povrchu – nátěrem. S touto vlastností – sesycháním a bobtnáním se setkáváme všude; tudíţ pochopitelně i v muzeu. Zde jde o problém o to větší, ţe v muzeu se mají sbírkové předměty uchovávat v co moţná nejideálnějších podmínkách a bez nejmenšího poškození. A protoţe většina předmětů není monomateriálových ( monomateriálové jsou sloţeny pouze z jednoho druhu materiálu, v tomto případě ze dřeva), a při změně podmínek – hlavně vlhkosti a teploty – dochází k různým roztaţnostem a velikostním změnám, tak právě dochází k poškození předmětu. 5.1. Voda ve dřevě Voda je ve dřevě velmi důleţitá, nepostradatelná, ale mnohdy zároveň také dost problematická. Dřevo obsahuje 3 druhy vody: vodu chemicky vázanou, vodu vázanou a vodu volnou. -Voda chemicky vázaná – je to voda, která je ve dřevě obsaţena v chemických vazbách. Tato se dá ze dřeva odstranit jen za předpokladu celkové destrukce materiálu. Například spálením. Obsah je 1 – 2 %. -Voda vázaná – tato je obsaţena v buněčných stěnách. Na vlastnosti dřeva a hlavně na zněnu objemu a tvaru materiálu má zásadní vliv.Obsah je od 0 do asi 30 % vlhkosti dřeva. Záleţí i na druhu dřeviny. -Voda volná – ta je ve dřevě v mezibuněčných prostorách. Ve dřevě se vyskytuje aţ nad obsah vody vázané; to je zhruba nad 30 %. Hodnoty udané u vody volné a vázané jsou orientační, zvlášť u vázané hodně závisí na teplotě. Stav, kdy dřevo obsahuje maximum vody vázané se nazývá mez hygroskopicity.Vodu

19

volnou můţe dřevo obsahovat aţ nad mez hygroskopicity ( aţ obsahuje maximální moţné mnoţství vody vázané; liší se podle jednotlivých druhů dřeviny; průměrně 30 % ). U meze hygroskopicity dřevo přijímá a obsahuje vodu ve skupenství plynném. Tato veličina je závislá na teplotě okolního prostředí. Je to přesnější udávaná hodnota. Obtíţněji určitelná a proto méně přesná a méně vhodná je takzvaná mez nasycení buněčných stěn. Hodnota této veličiny je podobná jako u meze hygroskopicity ( při teplotě 15 – 20°C ), ale udává se spíše, kdyţ je dřevo vystaveno působení vody ve skupenství kapalném ( například při uloţení ve vodě ). Po pokácení stromu dochází k vysychání dřeva. Nejdříve dochází k odtékání a odpařování vody volné. To má za následek změnu hmotnosti materiálu, ale nemění se tím objem. V dalším sledu dochází k odpařování vody vázané. Tím se mění objem a zároveň s tím také tvar řeziva (kulatiny ). Ve skutečnosti není tato posloupnost takto přísně oddělená, ale po počátečním odpařování vody volné se vzápětí přidává voda vázaná. Tomuto procesu se říká vysychání. Toto prvotní vyschnutí dřeva není konečné.Díky vlastnosti zvané hygroskopicita reaguje na změny vlhkosti okolního prostředí. Vlhkost dřeva závisí na relativní vlhkosti vzduchu a na teplotě. Při určitých podmínkách se vlhkost dřeva přizpůsobuje okolnímu prostředí tak dlouho, aţ se v daných (neměnných) hodnotách ustálí – tomuto stavu se říká stav vlhkostní rovnováhy. Odpařením vody vázané z mezibuněčných prostor se buňky dostávají blíţ k sobě a tím se mění objem dřeva. Díky stavbě dřeva ( vlákna v podélném směru, dřeňové paprsky, rozdíly mezi jarním a letním přírůstkem ) nedochází pouze ke změně objemu, ale také tvaru ( hranol uříznutý v průřezu jako čtverec změní svůj tvar na kosočtverec ). Tomu se říká borcení. Velikost těchto změn je závislá na druhu dřeviny, více však na způsobu pořezu kulatiny a místu v průřezu kmene, ze kterého byl daný kus materiálu vyřezaný. Podle směru se liší velikost borcení : v podélném směru je téměř neznatelné, udává se jako nulové. V příčném směru ještě záleţí na tom, zda je ve směru radiálním, nebo tangenciálním, kde můţe dělat aţ 3 aţ 6 %. Při borcení dřeva dochází ještě k dalším neţádoucím jevům – nejčastější a nejznámější je praskání. To lze částečně ovlivnit. Například uzavřením příčných řezů – čel - třeba nátěrem, nebo

20

mechanickým stabilizováním. To se provádí vtlučením kovových spon ve tvaru „S“, nebo plochých pásků s trny do čelního dřeva. A samozřejmě pozvolným vysoušením. Praskání také ovlivňují dřeňové paprsky, suky a podobně. V místě dřeňových paprsků dochází při borcení k praskání velmi často. Je to vlastně důsledek nemoţnosti stejnoměrného zmenšení objemu,kdy dřeňové paprsky mají směr vláken kolmo na vlákna dřevní hmoty. Samozřejmě i zde záleţí také na druhu dřeviny – kaţdá dřevina má jinou velikost a jiné mnoţství dřeňových paprsků. Mnoho dalších vlastností dřeva se odvíjí od druhu dřeviny, stáří stromu, místu a nadmořské výšky růstu stromu a jiných. Patří sem například hustota, barva, vůně, lesk, tepelně izolační vlastnosti, elektrické vlastnosti, pevnost, pruţnost, štípatelnost, hořlavost. O hořlavosti se zmiňuji v kapitole Dřevo v depozitáři (na str. 30) Anizotropie vyplývá ze stavby dřeva – a sice, ţe vlákna ( celulóza, hemicelulóza, libriformní vlákna, tracheje, tracheidy…) jsou ve dřevě většinou uspořádána v podélném směru. Tato skutečnost ovlivňuje nejen malou mechanickou pevnost v příčném směru ( snadná štípatelnost ), ale také výborné vlastnosti ve směru podélném ( pruţnost ). A kdyţ k tomu přičteme nízkou hmotnost, poměrně snadnou opracovatelnost, chemické vlastnosti, dostáváme materiál vhodný na velmi široké spektrum pouţití. A to nejen na předměty které jsou v hojné míře ( a v kombinaci s mnoha jinými materiály ) v muzeích uchovávány a vystavovány, ale také na samotné vybavení muzejního prostředí, ať uţ dekorační, nebo funkční.

21

6. Možnosti užití dřeva v muzeu Názory na pouţívání dřeva v muzeu se mohou lišit. Obecně bych předpokládal, ţe na tak dekorační a kvalitní materiál, jakým dřevo beze sporu je, bude názor převáţně kladný. Toto mé, moţná trochu odváţné „tvrzení“, je podloţeno nejen mnohými rozhovory s kolegy z oboru, které potkávám dnes a denně. Opírá se i o zájem vyslovovaný mnohými odborníky z oborů zcela jiných, pro které je tento materiál velmi zajímavý aţ přitaţlivý. A přesto, co jsem napsal o řádek výš, právě jako muzejník vnímám i určité meze pouţití dřeva v muzeu. Často vidím pouţití tohoto materiálu jako diskutabilní, ne li přímo nevhodné. Samozřejmě diskutovat se dá u výroby interiéru muzea, pomůcek, fundusu. Jakmile se však jedná o sbírkové předměty, zde není o čem diskutovat. Materiál sbírkových předmětů je jednou daný a s tím se musí pracovat a naopak přizpůsobovat okolí k jejich ochraně a uchování. Tímto jsem právě naznačil, z jakých dvou základních úhlů pohledu se na problematiku míním podívat: jak působí prostředí a klima v muzeu na dřevo sbírkových předmětů a jak působí dřevo na klima a na mnohé jiné materiály sbírkových předmětů.

22

7. Dřevo sbírkových předmětů Muzea obecně mají ve svých sbírkách předměty snad všech moţných a myslitelných materiálů. Je to dáno uţ tím, ţe zaměření a obory v muzeích jsou velmi široké a různorodé. Sbírá se opravdu vše na co se jen dá pomyslet. A jen opravdu velmi málo předmětů je monomateriálových. Samozřejmě se mohou objevit. Napadá mě například nějaká zemědělská, nebo etnografická sbírka a v ní původní celodřevěné hrábě. Pro výrobu tohoto nástroje skutečně nemusel být pouţit jediný hřebík ani jakýkoliv jiný materiál. Vše pěkně spojeno na dřevěné kolíky, případně klínky. Odpadá zde tedy konfrontace s jiným materiálem. Přesto mohou nastat v určitých nepříznivých situacích „problémy“. Jak jsem se uţ zmiňoval dříve, ve výčtu vlastností, dřevo je materiál anizotropní.A v tomto namátkou zvoleném konkrétním případě se tak můţe projevit. Kolíky drţící hrábě pohromadě prochází příčně částmi s podélným směrem vláken. V případě, ţe se bude měnit vlhkost okolního prostředí, dřevo bude tuto vlhkost také přijímat. Bude navlhat. V závislosti na okolí bude měnit svou vlhkost a s tím také svůj objem. Se zvyšující se vlhkostí se objem zvětší také – dřevo nabobtná. Po určitém čase opět můţe nastat změna. Vlhkost okolního prostředí se sníţí ( důvod můţe být různý; buď přirozeně vlivem počasí v závislosti na ročním období, nebo uměle odvlhčováním ). A na tuto změnu opět bude dřevo reagovat, bude vysychat. Zároveň se sníţením vlhkosti zmenší svůj objem – dřevo seschne. A v tomto výše uvedeném případě, zvlášť při opakování těchto výkyvů, bude docházet k postupnému uvolňování spojů, kde dochází ke kříţení vláken. Na této skutečnosti nic nezmění ani fakt, ţe by spoje byly lepené nějakým dobovým ( dříve pouţívaným ) lepidlem. ( V tomto případě by zřejmě lepidlo pouţito nebylo, ale v mnoha jiných ano. ) Tím nechci tvrdit, ţe lepidla nemají význam. Naopak. Lepidla; i dobová jsou velmi dobrá a význam mají. Dřevo však při výkyvech teploty a vlhkosti pracuje s takovou silou a vytrvalostí, ţe takové intenzitě ani většina soudobých lepidel nemusí odolat. Ale abych se vyjadřoval více srozumitelně a popořadě: všechny předměty ze dřeva, nebo aspoň obsahující dřevěné části jsou ovlivňovány svým okolím. Tento materiál i jiţ hotové

23

výrobky z něho jsou neustále „připraveny pracovat“. Velikost této „práce“ je ovlivněna teplotou a hlavně z ní vyplívající vlhkostí prostředí. Velikost výkyvů těchto veličin je přímo úměrná velikosti bobtnání a sesychání dřeva. Lidé uţívají mnoţství postupů a aplikují mnoho látek ( nátěrů ), aby této skutečnosti zabránili, nebo ji aspoň co moţná nejvíce omezili. Právě zde bych rád pomyslně pokračoval dvěma směry: - monomateriálové předměty a ostatní předměty. Monomateriálové předměty jsou předměty z jednoho materiálu.V tomto případě ze dřeva. Takových je ve skutečnosti velmi málo. Mnoţství předmětů, které by na první pohled patřily sem, nejsou tak přísně z jednoho materiálu, jak by se mohlo zdát. Třeba skříň, která nemá skleněné výplně ani kování z kovu, ani jakéhokoliv jiného materiálu, je obvykle aspoň lepená v konstrukčních spojích. Často také bývá dýhovaná. Zde je jako jiný materiál právě jiţ zmiňované lepidlo. A taká se nabízí otázka, do jaké míry je monomateriálová například intarzie z hruškového dřeva na dubovém podkladu. A teď bych se měl vrátit k dvěma věcem: konstrukční spoj a lepidlo. -Konstrukční spoj je část výrobku, kde se setkávají a prolínají jednotlivé dílce (dno, boky, mezistěny, jednotlivé lišty rámu…). Právě v těchto místech se kříţí směry let jednotlivých dílců. A mimo to je pevnost konstrukčních spojů obvykle zvýšena a pojištěna lepením. Nejen dřevo, ale i lepidla jsou ovlivňována okolním prostředím. Tak, jak dřevo sesychá a bobtná, tak se změna vlhkosti projevuje také právě na lepených spojích. Pohyby dřeva jsou sice malé, ale zároveň tak silné, ţe při opakování jsou schopné lepený spoj uvolnit. Na této degradaci konstrukce se podílí mimo těchto rozměrových změn také vlhkost samotná. Ta u většiny původních lepidel ovlivňuje kvalitu samotného lepidla směrem k horšímu. Právě teď bych rád přidal několik základních údajů o lepidlech. Lepidla je moţné dělit podle více kritérií. Já zde uvedu jedno z moţných – dělení lepidel podle původu.Tento zmiňovaný původ můţe být rostlinný, ţivočišný, minerální a syntetický.

24

7.1. Lepidla -dělení lepidel podle původu -Rostlinného původu – jsou různé pryskyřice ať uţ soudobé nebo fosilního původu.Na lepení se cíleně pouţívají a pouţívaly v omezené míře, častěji jako součást tmelů, nebo povrchových úprav – nátěrů. Můţe sem patřit pryskyřice z jehličnatých dřevin, kalafuna, kopál, jantar, damara… Všechny tyto materiály a jejich kombinace ( i kombinace s jinými materiály, upravujícími vlastnosti na lepší, poţadované; například plniva, pigmenty a podobně ) také reagují na změny prostředí hlavně co se vlhkosti, teploty a různých rozpouštědel týká. Nemají takové anizotropní vlastnosti jako dřevo. Právě proto při častých a výrazných výkyvech hodnot teploty a vlhkosti můţe docházet k jejich degradaci a uvolňování. Toto není stejné. Degradace poškozuje materiál jako takový, v jeho materiálové podstatě. Kdeţto uvolňování znamená, ţe materiál zůstává nepoškozený, ale vlivem různé roztaţnosti těchto odlišných materiálů se oddělí od podkladu. V praxi to můţe znamenat odlupování nátěrové hmoty, nebo odpadnutí tmelu ze zatmeleného poškození. -Živočišného původu – jsou látky získávané z těl ţivočichů. Nejčastěji se jedná o látky získané z těl jatečních zvířat. A co se týká lepidel, nejčastější a nejznámější jsou klihy. Tyto se dělí na teplé a studené. Teplé jsou hlavně kostní a koţní klih. Jak je zřejmé z názvu, jsou vyráběny z kostí a kůţí jatečních zvířat. Teplé se jim říká proto, ţe klih, který se prodává nejčastěji ve formě granulátu, ( dříve hlavně tabulek ) se nejdříve musí nechat nabobtnat ve vodě. Po dokonalém nabobtnání se zahřívá ve vodní lázni na teplotu okolo 55°C. Poté se pouţije na lepení dřeva, nebo i jiného pórovitého materiálu. Lepený spoj je nutné nechat vychladnout, coţ je většinou časově nenáročná fáze, hlavně však vyschnout. Tato fáze trvá déle. Z výše popsaného vyplývá, ţe klih je přírodní materiál, který také reaguje na teplotu a vlhkost ( a na kapalnou vodu ještě dramatičtěji ). Pokud na lepený spoj působí delší dobu teplota, má degradující účinky. Jestliţe se však přidá v kombinaci s teplotou ještě vlhkost, je degradační účinek takřka jistý. Zvláště při dlouhodobějším působení. Výrazně negativní vliv má však také samotná vlhkost, ať uţ jako plynná, nebo ještě hůře jako kapalina – voda. Pouţití těchto dvou druhů klihů je dost

25

podobné, proto se často i míchají. Ale pokud bych měl uvést rozdíl, tak hlavní je v tom, ţe kostní je méně pruţný a proto se více pouţívá na lepení pevných ( dřevěných ) částí. Oproti tomu koţní je pruţnější a tak je moţné se s ním setkat v místech, kde je tato pruţnost vhodnější; například při lepení starých kniţních vazeb.Velmi časté pouţití je také v kombinaci s dalším materiálem – plavenou křídou. V této kombinaci – plavená křída – klihová voda se pouţívá pro vytváření podkladu pro polychromie. Také zde, nebo moţná hlavně zde se velmi často a velmi výrazně projevuje výrazný rozdíl bobtnání a sesychání mezi dřevem a křídovým podkladem. V praxi se projevuje tak, ţe polychromie se odlepuje ( a tím odlupuje ) od dřevěného podkladu v menších či větších šupinkách. U těchto sbírkových předmětů právě z těchto důvodů velmi záleţí na stálosti podmínek okolního prostředí při uloţení, vystavování i při přepravě. Mimo tyto dva nejčastější druhy se pouţívají ještě speciální druhy klihů. Ty mohou být buď velmi pruţné, nebo jejich vlastnosti jsou za studena podobné jako u jiných klihů za tepla, ţe jsou vhodné pro pouţití například při restaurování. Je to klih nervní, rybí, zaječí. Další skupina klihů ţivočišného původu jsou klihy studené. Obecně nejsou tak známé jako klihy teplé, přestoţe v různých dobách bývaly uţívány také docela hojně. Jsou to klihy albuminové a kaseinové. Kasein je mléčná bílkovina, ze které se toto lepidlo vyrábí. Albumin je bílkovina krevní. Tento typ klihu byl pouţíván méně. Studené se jim říká proto, ţe podobně jako teplé, základ přípravy spočíval v namočení – nabobtnání ve vodě. Na rozdíl od těch teplých se však nezahřívá, ale pouţívá při „pokojové“ teplotě. Přestoţe je s nimi jednodušší práce ( nemusí se lepit tak rychle, kdy klihy teplé uţ při relativně malém poklesu teploty výrazně ztrácejí svou lepivou schopnost; zvlášť z dlouhodobého pohledu ), mě osobně se více líbí klihy teplé. To však nic nemění na skutečnosti, ţe se dříve pouţívaly v dobách a odvětvích, kde si to dnes těţko představujeme. Od více starých řemeslníků jsem se dozvěděl, ţe se kaseinový klih pouţíval dokonce i na lepení dřevěných vrtulí letadel. A také jsem uţ před několika roky viděl pořad, ve kterém se archeologové zabývali rekonstrukcemi dávných lidských obydlí. Tam se podle nemnohých a do značné míry poškozených nálezů pokoušeli co nejvěrohodněji postavit repliku

26

takového obydlí. Některé skutečnosti jim stále nebyly jasné. Po mnoha pokusech a různých rozborech došli k závěru, ţe některé spojené části základní konstrukce domu byly pojištěné lepidlem. Lepidlo to bylo vyrobené hlavně z mléčného produktu – dnes bychom nejspíš řekli tvarohu a minerální moučky s obsahem převáţně vápenatým. Tito badatelé označili tuto hmotu právě jako předchůdce pozdějších kaseinových lepidel. Také bych neměl opomenout zmínit vajíčka, vaječnou bílkovinu. Lepivé schopnosti vajíček se pouţívají nejčastěji při pozlacování ( případně pokovování obecně ) jako lepidlo, které drţí plátkové zlato ( kov ) na předem připraveném podkladu. Všechny tyto druhy lepidel jsou organického původu, proto na ně také mohou působit a působí vnější vlivy. Zvlášť na kostní a koţní klih. Jednak se můţe projevit vlhkost; a to dvěma způsoby: za prvé můţe negativně ovlivnit přímo samotné lepidlo, a za druhé působí přes dřevo, při jeho sesychání a bobtnání. A nemusí se projevit pouze vlhkost. Jak uţ jsem napsal, tato výše jmenovaná lepidla jsou organického původu – jsou přírodní.A proto na ně také působí i jiné přírodní faktory a vlivy, neţ pouze vlhkost. Mám na mysli škůdce. Více v kapitole Dřevokazní škůdci (na str. 33 ). -Minerálního původu – je jako lepidlo pouţit například cement. Dnes se tento a podobné materiály pouţívají hlavně pro výrobu velkoplošných aglomerovaných materiálů pro dosaţení určitých, poţadovaných vlastností. A ni v minulosti nebylo jejich pouţití příliš časté.V muzeích se však mohou objevovat a to často jako materiály, které nějakým způsobem souvisí s elektřinou, rozvojem jejího pouţívání, a různými předměty z tohoto oboru. Není to výhradní pouţití, vlastnosti takovýchto materiálů a výrobků z nich se však v tomto odvětví často vyuţívaly. Kdyţ uţ jsem zmínil vlastnosti, tak je to například dobrá odolnost proti vlhkosti, napadení škůdci, také vhodné právě elektro – izolační vlastnosti. Často uţívané spíše jako tmel. -Syntetického původu – sem patří velké mnoţství syntetických pryskyřic, jejichţ výčet není moţné uzavřít a snad ani vyčerpávajícím způsobem podat. A to z důvodu neustálého a snad naopak stále hektičtějšího rozvoje chemického průmyslu a jeho objevů a výrobků.

27

Rozhodně ale musím zmínit aspoň některé z nich. Přestoţe tyto materiály zdaleka nepatří k nejstarším, předměty je obsahující se objevují stále častěji, a to nejen v muzeích zaměřených na moderní umění nebo dokumentaci současnosti. Různé syntetické pryskyřice se mohou pouţívat jako laky, tmely i lepidla. Často mají velmi podobný materiálový základ a liší se v hustotě a některých přídavných sloţkách. Protoţe se právě zabývám rozdělením lepidel, budu se snaţit drţet tohoto tématu; i kdyţ se laky tmely a lepidla často mohou dost prolínat. Asi nejznámější a nejčastěji pouţívaná lepidla z této oblasti jsou epoxidové pryskyřice. Je jich více druhů, vlastnosti však mají velmi podobné. Mají dobrou přilnavost k materiálu, zvláště pórovitému, mají velkou pevnost, jsou odolné proti vlhkosti, i dostatečně odolné proti teplotě, odolné proti napadení hmyzími i rostlinnými škůdci. K jejich tvrdosti – mnohdy se tvrdost můţe ukázat aţ jako nevýhoda. Opět – kdyţ dřevo vlivem změn vlhkosti pracuje, nemusí být málo pruţné epoxidové lepidlo schopné tyto změny ani vyrovnat, ani udrţet. Mimo lepení se tyto pryskyřice často pouţívají spolu s plnidly a pigmenty jako tmely. Zde jsem psal něco málo o epoxidových lepidlech obecně. Jak jsem jiţ zmínil, je jich mnoho druhů. Měl bych jmenovat aspoň některé, které jsou uţ docela zaţité. Jako první bych zmínil CHs Epoxi ( + číslo, které určuje specifické vlastnosti a tím také přesně definuje jeho pouţití ), dále například solakryl, který se pouţívá při konzervaci - restaurování na napouštění a zpevňování pórovitých materiálů, velmi známý a často pouţívaný paraloid. I těch je více druhů, jsou označovány čísly a mají více moţných rozpouštědel. Muzejní pracovník – specialista si sám najde a vybere ze široké nabídky prostředků podle konkrétního pracovního úkolu a předmětu, na který bude potřebovat daný materiál aplikovat. Zvlášť dnes je nabídka opravdu velmi široká a také se mění v závislosti na vývoji v chemickém průmyslu. V muzeích se mohou vyskytovat předměty obsahující všechny tyto druhy lepidel. Asi ani ne zároveň na jednom předmětu, ale spíš mám na mysli celkově, při průřezu napříč širokým spektrem rozličných sbírkových předmětů.

28

8. Manipulace s předměty Muzeum je místo kde se mají sbírkové předměty uchovávat bez poškození po co moţná nedelší dobu. Tomu by měly odpovídat i snahy všech lidí, na tomto úkolu zainteresovaných. Předpokládá to snahu o bezpečnost předmětů od všech zaměstnanců, i všech ostatních lidí, kteří s předměty z jakéhokoliv důvodu přicházejí do styku. Prvotní snaha se musí projevit uţ při získávání předmětu a první manipulaci s ním. Samozřejmě je kaţdému jasné jak je asi křehký a zranitelný například skleněný pohár. Ani dřevo však není nezranitelné. Ve většině případů poškození asi nebude mít tak fatální následky, jako uţ zmiňovaný pohár. I předmět ze dřeva je však moţné při neopatrné manipulaci poškodit velmi váţně. Při působení větší destrukční síly se můţe projevit anizotropie – dřevo se můţe rozštípnout podél let. I při menším působení však můţe být poškození výrazné. Ono i poničení například dýhovaného povrchu se restauruje docela pracně. Často moţná pracněji, neţ část rozštípnutá podél let. A to nemluvím o bezpečnosti lidí. Zvlášť u větších a těţších předmětů často neopatrná aţ nebezpečná manipulace ohroţující předmět můţe ohroţovat i osoby v blízkosti. Tato snaha o bezpečnost, o nepoškození předmětu se musí zvýšit vţdy, kdyţ se zvýší nebezpečí poškození. Při dopravě. To samozřejmě nemůţe platit pouze při první dopravě – při dovozu do muzea, ale také při kaţdém následujícím přemísťování by tato opatrnost neměla polevit. Dnes se obecně cestuje hodně. I sbírkové předměty se převáţejí poměrně často. A je celkem jedno, zda se bude stěhovat po silnici nebo ţeleznici stovky kilometrů na výstavu, nebo do vedlejší ulice, horního patra, nebo do vedlejší místnosti za účelem konzervování, nebo restaurování. Bezpečnost předmětu je třeba zajistit vţdy.

29

9. Dřevo v depozitáři Tak jsme se s předmětem bezpečně dostali do depozitáře. I tady, ve zdánlivém bezpečí mohou být skrytá nebezpečí. Ne kaţdý depozitář je nový. A právě v případě, ţe se jedná o starší budovu, která je na potřeby depozitáře dodatečně uzpůsobena se některé faktory mohou projevit v daleko větší míře, neţ v budovách nových. Snaha je samozřejmě co nejlepší, finance, stav a původní účel budovy však často znamenají určité limity. Ne vţdy však budova starší musí také nutně znamenat budovu pro depozitář nevhodnou. Je třeba provést dlouhodobá měření podmínek uvnitř budovy a měření stálosti těchto podmínek. Často starší budovy mají velkou stálost teploty i vlhkosti dané velkým objemem zdiva. A naopak budovy nové, vybavené klimatizací mohou mít tak velké provozní náklady, ţe je to pro muzeum neúnosné. Zde pak hrozí také několikero nebezpečí pro tak zranitelný materiál, jakým dřevo je. Pominu stěhování po často nepříliš vhodných manipulačních prostorách. Takovéto budovy mohou mít určité klima pro uchovávání předmětů. Nedostatečná izolace v kombinaci s nedostatečným, nebo velmi nákladným vytápěním, nejvhodnější podmínky zřejmě nezajistí. Dále je zde nebezpečí nerovnoměrné distribuce tepla v objektu. Všechny tyto nedostatky se mohou projevit ve známé kombinaci teplota – vlhkost. Ideální hodnoty pro uchovávání předmětů ze dřeva je teplota 15 – 18 °C, vlhkost 50 – 60 %. Zajistit naprosto stálé klima není jednoduché, nemělo by však docházet k výkyvům těchto hodnot o více neţ 5 % během 24 hodin. Tam, kde dochází ke kolísání teploty, nebo ke střetávání různých teplot můţe také docházet k problémům s vlhkostí. Podle známých hodnot psychrometrické tabulky (viz. příloha č. 1 ). Ta udává vztah mezi teplotou a absolutní a relativní vlhkostí. Tyto nedokonalosti a neshody v konstrukčním řešení a vybavení starších budov se mohou projevit buď kolísáním vlhkosti v prostorách s uloţenými sbírkovými předměty ze dřeva, nebo dokonce aţ sráţením vzdušné vlhkosti na povrchu těchto předmětů ve formě kapek vody. Všechny tyto projevy jsou samozřejmě neţádoucí. Výkyvy teploty a tím i vlhkosti vedou

30

k opakovanému sesychání a bobtnání dřeva. Zároveň to má také neblahý vliv na spoje, na tmely, na povrchové úpravy i na dýhování. Pro zajištění optimálních podmínek je dnes moţno pouţít různé automatické přístroje a techniku. Jsou to především klimatizace, které jsou schopné udrţovat stálou teplotu a s přidáním dalších zařízení také vlhkost. Pak také různé zvlhčovače a odvlhčovače. Ty mohou pracovat na různých principech a v různých stupních automatizace. Stálé klima, nebo aspoň klima s co moţná nejmenšími výkyvy je pro dřevo velice důleţité. Nyní se zaměřím na důsledky uloţení v nevhodném prostředí, které se objeví v kombinaci s jiným materiálem, nejčastěji kovem. K tomu však nejdříve přiblíţím příčinu chování dílu ze dřeva olepeného dýhou – dýhovaného. Pokud bude daný díl dýhovaný oboustranně, můţe dojít k trhání dýhy, k povolení lepené spáry. Často však bývají díly a dílce dýhované jednostranně. V takovém případě hrozí prohnutí dílu. Protoţe se nábytek i ostatní běţné předměty vyrábí ze dřeva vysušeného na 8 %, plus mínus 2 %, je větší pravděpodobnost prohnutí směrem k dýhované ploše. Snad jen výjimečně dojde k ještě většímu vysušení a tím k prohnutí směrem od dýhované strany. Takové vysušení však uţ není pro dřevo zdravé, ani dlouhodobě přirozeně udrţitelné. A teď si pro příklad vezmu předmět, kde je kombinace materiálů dřevo – kov. Napadá mě například nějaký optický, nebo měřící historický přístroj. Tělo kovové, část vnějšího pláště je z dýhovaného masivního dřeva. Pokud dojde ke změně vlhkosti ( směrem nahoru ), dřevěné části pláště budou pracovat. Do určité fáze, určité síly, se tato změna nebude projevovat. Díl podrţí a stabilizuje právě kovový rám přístroje. Ale v určité chvíli a při určité síle dojde k překonání síly, která díl drţí. Toto mimo jiné hodně závisí na způsobu připevnění dílu k základu. Ale řekněme, ţe část pláště je přišroubovaná vruty. Můţe dojít k ohnutí kovového rámu – coţ je velice nepravděpodobné. Zvlášť při opakovaných pohybech dojde spíš k poškození dřeva v místě přišroubování, dojde k uvolnění aţ vytrţení spoje. To je samozřejmě ten nejvíc katastrofický scénář. Nestabilita by musela být opravdu výrazná a často opakovaná.

31

Další, a také docela významný faktor je izolování vnitřního prostředí od vnějšího co se týká polutantů a prachových částic. Ideální by bylo mít vnitřní prostor depozitáře tak uzavřený, aby se dovnitř ţádná částečka nedostala. Tak dokonale je to samozřejmě nemoţné. U starších budov nebývá filtrace vzduchu, často nejsou příliš těsná starší okna a dveře, někudy a někdy vchází zaměstnanec muzea, případně i badatel. Často zde také není ideální prostor pro převlečení a přezutí příchozího člověka. Tím se do prostorů s uloţenými sbírkovými předměty dostává různě velké mnoţství prachových částic a polutantů. A pokud nejsou předměty ještě zabaleny, jako ţe zvlášť ty velké nebývají, můţe opět docházet k poškození. Ani ne hned usazením prachu na povrchu předmětů, ale spíš při další manipulaci. Polutanty mohou degradačně působit téměř hned, zvlášť při nevhodných vlhkostních podmínkách. A čistě mechanické prachové částice se projeví nejvíc při pohybu po povrchu předmětu. Některé dřevěné předměty bývají leštěné na vysoký lesk. Pokud je na takovém povrchu utřen prach, jemně a přesto často viditelně je povrch poškozen. To se týká především depozitářů ve starších budovách. Pochopitelná tendence je uchovávat cenné sbírky v depozitářích nových. Tyto uţ jsou navrhovány cíleně jako depozitáře. Mají zdi buď tak izolované, nebo z takových materiálů, ţe nedochází nejen k obrovským tepelným ztrátám, ale ani k velikým a rychlým výkyvům teplot v důsledku změn počasí. Také zde bývají od prvopočátku zabudované a přesně dimenzované klimatizace, které vzduch nejen udrţují teplotně stabilní, ale také stabilní vlhkostně a zároveň ho filtrují. Díky tomu se dovnitř dostane jen minimální mnoţství znečišťujících látek a částic; a také hmyzu a spór plísní. Na druhou stranu jsou tyto výhody draze zaplacené. A to doslova. Provoz takovýchto klimatizačních a filtračních zařízení je nákladný, často velmi významně zatěţuje muzeum. Samozřejmostí uţ dnes je, ţe je počítáno s odpovídajícím zázemím pro lidi vstupujícími dovnitř. Také je počítáno s prostorem i technikou potřebnou pro manipulaci s předměty. Ještě několik rozdílů mezi starým a novým depozitářem bych rád zmínil. Je to světlo. Zatímco v depozitářích starších, do určité míry přizpůsobovaných mohou být okna umístěna

32

nevhodně a je nutno je například překrýt, v depozitářích nových uţ i tyto skutečnosti bývají zohledňovány. Ne ţe by například nábytek patřil mezi předměty na světlo nejcitlivější, ale při nevhodném umístění u okna můţe po relativně krátkém čase dojít k barevným změnám, které uţ budou viditelné na první pohled. Otázka světla je podrobněji zpracována v kapitole Dřevo v expozicích a výstavách. Další rozdíl můţe být například míra zabezpečenosti proti ţivočišným škůdcům. O hmyzu jsem se jiţ zmínil. Ale teď mám na mysli spíše hlodavce. Moţná, ţe nebezpečí napadení není tak veliké jako u hmyzu. Ale pokud není ze strany muzea zabezpečeno moţné vniknutí do vnitřních prostor, (a to zřejmě stoprocentně není nikdy ), a není prováděná kontrola, případně prevence, můţe opět dojít ke škodám a poškozením. A ještě bych měl aspoň ve zkratce zmínit oheň. Určitě si nikdo nepřeje nějakou neblahou zkušenost s tímto ţivlem, ale uţ i ona prevence do určité míry ovlivňuje chod muzea, tudíţ také má vliv na sbírkové předměty. A protoţe dřevo je materiál hořlavý, je potřeba k němu takto přistupovat a podle toho se chovat. Chování lidí v prostorách depozitářů je podřízeno danému řádu, předpisu. Myslím si, ţe většina lidí nemá problém chovat se uţ jenom podle zdravého rozumu ( v uzavřených místech s hořlavými materiály například nekouřit, natoţ pak oheň rozdělávat a s ním jakkoliv manipulovat ). Můţe však nastat problém na technice a zařízení. Nebudu mluvit o topení, to by měla být věc správně zvládnutá odbornou firmou. Spíše jsem měl na mysli dnes uţ takřka všudypřítomné, různé elektrické zařízení. Samotné vedení můţe také způsobit nepříjemnosti, to je však také věcí odborné firmy a pravidelných revizních kontrol. Běţný muzejní pracovník moc příleţitostí toto ovlivnit zřejmě nemá. Ale jsou zde další věci a zařízení, které ovlivnit můţe. Různé drobné elektrické přístroje, například počítače, tiskárny, rychlovarné konvice, vařiče, vysavače, pořadače, pojezdová a zvedací zařízení, balící zařízení a jiné…Zde uţ je moţné bezpečnost provozu ovlivnit například uţ jenom pravidelnou laickou kontrolou, dodrţováním pokynů výrobce pro bezpečný provoz, vhodným umístěním, nebo třeba i odpojováním od napájecí sítě. Vţdyť zkrat na elektrozařízení bývá častou příčino poţárů. A

33

kdyţ nepřipustím ohroţení lidského zdraví a ţivota, vliv na předměty a chod muzea poţár určitě má. Tady je nebezpečím právě hořlavost dřeva. Je to schopnost se vznítit a hořet. V souvislosti s hořením je moţné uvést několik hodnot a pojmů. Budu to brát vzestupně, podle teploty. Nejniţší je bod vzplanutí. To je teplota, na kterou kdyţ se dřevo zahřeje vznikne tolik hořlavých plynů, ţe ve směsi se vzduchem jsou schopny hoření. Ne však samostatně. Zatím pouze při přiblíţení plamene zvenku. Po oddělání vnějšího zdroje ohně opět hořet přestane. Hodnota této teploty je 180 – 275 °C, v závislosti na druhu dřeviny, vlhkosti, a ostatních přítomných látkách. Toto je teorie, která je funkční pouze pokud mezi tím nedojde k dalšímu zvýšení teploty. Obvykle ke zvýšení teploty dojde velmi rychle a dřevo je schopné uţ samostatného hoření a samovolného šíření plamene bez nutné přítomnosti vnějšího zdroje tepla. Této teplotě se říká bod zápalnosti. Hodnota je 330 – 470 °C, opět v závislosti na druhu dřeviny, vlhkosti a ostatních přítomných látkách. Další hodnota je výhřevnost. Je to teplota, které dřevo při hoření maximálně dosahuje. Bývá udávána hodnota 1000 – 1100 °C. Toto je teplota skutečně dosahovaná. Maximální teplota teoretická se udává aţ kolem 1550 °C5. A jen taková, sice nepodstatná, ale zajímavá drobnost k hoření: díky odlišnému chemickému sloţení kůry a dřeva je také různá výhřevnost a různé procentuální mnoţství popela z těchto částí. Vyšší procento popela i vyšší výhřevnost (minimálně, ale přece jenom ) má kůra. Samozřejmě i zde to bude ovlivňovat druh dřeviny, vlhkost, ale také například místo růstu stromu. To má totiţ vliv na látky a minerály obsaţené v materiálu. U sbírek z dřevěného materiálu, nebo obsahujícího dřevo je případný poţár opravdu problém. Také rychlost šíření ohně je různá. Je ovlivněna druhem dřeviny, vlhkostí a jinými látkami.Dá se říct, ţe platí, ţe čím větší tvrdost ( hustota ), a čím vyšší vlhkost, tím pomaleji se oheň šíří. Rychlost naopak zvyšuje pryskyřice ve dřevě. A protoţe většina uloţených dřevěných předmětů má vlhkost ideální pro hoření, je třeba zamezit vzniku poţáru. Pokud se to nepodaří a 5

Gandelová, Libuše, Horáček, Petr, Šlezingerová, Jarmila. Nauka o dřevě. Brno: MZLU v Brně, 2009, s. 33

34

k poţáru přece jen dojde, hašení, ať uţ automatickými systémy, nebo zasahujícími hasiči má opět vliv na sbírkové předměty. Tento vliv je zřejmě vţdy negativní a mimo předmětů bezprostředně zasaţených ohněm a následně hašením, se můţe projevit i na mnoha dalších předmětech ohněm přímo nezasaţených a neohroţených.

35

10. Dřevokazní škůdci Co se také můţe objevit – a velmi často se v nepříznivých podmínkách také objevuje – je napadení vlhkého dřeva houbami nebo plísněmi a dřevokazným hmyzem. Nezřídka kombinací. Kdyţ uţ dojde ke zvýšení vlhkosti, je moţné zmírnit nebezpečí napadení biologickými škůdci prouděním vzduchu. Ale tady pozor na prosté větrání okny, i do průvanu. Pohyb vzduchu by sice byl zajištěn, ale při rozdílných teplotách venku a uvnitř by mohlo paradoxně dojít k ještě většímu výkyvu vlhkosti. V takovém případě je vhodnější pohyb vzduchu zajistit uvnitř depozitáře. Například ve vhodném místě umístěným ventilátorem. Také je moţné do prostoru umístit germicidní lampu pro omezování počtu spór jejich ničením zářením z této lampy. Při pouţití germicidní lampy je nutné dodrţovat všechna pravidla pro bezpečný provoz, která udává výrobce! Přesné určení například plísně bude úkolem pro specialisty, kteří si sami odborně odeberou vzorky. Uvedu základní rozdělení těchto škůdců. Dělí se podle toho, kterou ze sloţek dřeva napadají. Jsou lignivorní a celulózovorní. Celulóza je bílá, proto po jejím napadení se dřevo zbarvuje do tmava; říká se tmavá hniloba. Hlavně zpočátku nemá velký vliv na mechanickou kvalitu dřeva. Lignin je tmavší, proto po jeho napadení se dřevo barví na světlejší, říká se bílá hniloba. Lignin je zpevňující,stabilizační látka ve dřevě, proto jeho napadení má vliv na mechanické vlastnosti dřeva. Také jako by „otvírá cestu“ dalšímu napadení a mechanické degradaci. Toto rozdělení je teoreticky správné. V praxi však obvykle dochází k napadení obojímu. Další škůdci, kteří hrozí napadnout dřevo je hmyz. U nábytku a předmětů v interiérech to bývají nejčastěji červotoči a hrbohlav parketový6. Červotoči napadají nejčastěji dřevo a předměty ze dřeva, mohou se však objevit i v kniţních vazbách; přírodní lepidla – klihy jsou biologicky napadnutelná. Poţerky ve dřevě vytvářejí larvy, které mohou poţírat materiál jeden aţ čtyři roky. Tato diferenciace je dána celkovým stavem mnoha podmínek: teplotou, vlhkostí, kvalitou a 6

Hrbohlav parketový – lat. Lyctus linearis

36

druhem dřeviny. Viditelné výletové otvory jsou o velikosti přibliţně 1 mm. Hrbohlav parketový je o něco menší neţ červotoč. Napadá a ničí tvrdé dřevo. Není ani tak známý, ani tak rozšířený jako červotoč. Další škůdce je však známý i častý velice. Jsou to mravenci7. Ve většině případů nenapadají dřevo zdravé, ale jiţ napadené červotoči, nebo tesaříky8. Usazují se v prostorách vzniklých poţerky těchto škůdců, často do nich přinášejí různé plísně a houby a tím podstatně urychlují degradaci dřeva. Napadení tímto hmyzem s vlhkostí aţ tak nesouvisí. Určité podmínky však přesto „vyţaduje“. Také napadení tesaříky bývá do určité míry ovlivněno teplotou, vlhkostí, druhem a kvalitou dřeviny. Jejich reprodukční cyklus můţe mít ještě větší časovou variabilitu, neţ u červotočů. Pohybuje se od jednoho do deseti let. V extrémních případech aţ do patnácti let od vylíhnutí larvy po výlet dospělého brouka. První podmínka pro zajištění bezpečnosti by mohla být taková karanténní místnost. Umístění v ní by mohlo zajistit dlouhodobou kontrolu ( řekněme téměř jedno vegetační období ) nového přírůstku do sbírky. V případě, ţe je nově přivezený předmět (nebo vracející se z výstavy nebo ze zápůjčky ) hmyzem napadený, nedojde k napadení ostatních předmětů. Toto opatření má samozřejmě význam pouze v případě, ţe ostatní předměty v depozitáři jsou 100 % čisté a jejich prostředí je dokonale chráněné před napadením z vnějšího prostředí. Naopak by takovéto opatření ztrácelo na významu, pokud by kaţdý přivezený předmět byl ošetřen ozářením. Toto jediné má 100 % likvidační účinnost na všechna vývojová stádia hmyzu. Nemá však účinek preventivní. Chemické ošetření nemá likvidační účinnost jako ozáření, má však také určitou preventivní účinnost. Zase na druhou stranu se aplikuje látka v rozpouštědle. To bývá nejčastěji voda nebo líh a zde je třeba zváţit které rozpouštědlo je vhodné, pokud vůbec nějaké. Mohou narušit a poškodit nejen povrchovou úpravu, ale také lepené spoje. A některé účinné látky ( zvlášť při větší koncentraci ) nemusí být vhodné do interiérů - do výstavních prostor.

7 8

Mravenci – lat. Formicidae Tesaříci – lat. Cerambicidae

37

Škůdci na lepidlech mohou být také ţivočišného i rostlinného původu. Ze škůdců z ţivočišné říše je asi nejznámější červotoč9. Ten je taky nejrozšířenější. Pokud má vhodné podmínky, napadá mimo dřevo také lepený spoj, lepidlo. Dokonce lepidlu ve spoji dává přednost. Tak se můţeme setkat s případy, ( a nejsou zase aţ tak výjimečné ) kdy původně lepený spoj je zcela degradován poţerky červotoče a okolní dřevěný materiál je napaden jen velmi málo. A také při vhodných podmínkách, hlavně vlhkostních, ale důleţité je také proudění vzduchu a teplota, můţe dojít k napadení lepidla rostlinnými škůdci, převáţně plísněmi.Také ony dokáţou výrazně degradovat lepený spoj, obvykle však zároveň se dřevem. Pokud k tomuto napadení dojde, nebývá tak skrytě oddělené napadení převáţně lepidla. Obvykle jsou průvodní jevy napadení viditelné jak na lepidle, tak na dřevě.

9

Červotoči – lat. Anobiidae

38

11. Dřevo v expozicích a výstavách Velké mnoţství skutečností a hodnot jsem uvedl v části Dřevo v depozitáři, a hodně těchto informací by bylo společných. Proto je nebudu rozsáhle opakovat. Pokusím se uvést jiné, specifické hlavně pro předměty vystavené. Jenom krátce: i u skutečností zdánlivě stejných mohou v takto různých podmínkách existovat a platit jiné vztahy a hodnoty. Například co se týká hoření. Uvedené tepelné hodnoty budou platit i v expozici, můţe se však změnit nebezpečí vzniku poţáru. V expozici se předpokládá mnohem větší frekvence návštěvníků i pracovníků muzea, neţ v depozitářích. To by znamenalo, ţe předmět bude pod pečlivějším dohledem. Na druhou stranu však ne kaţdý návštěvník se chová maximálně zodpovědně a bezpečně. To zase riziko můţe zvyšovat. A kdyţ uţ jsem pouţil slovo riziko, riziko poţáru snad aţ tak veliké není. Vţdyť zdravý rozum, nebo aspoň pud sebezáchovy má snad opravdu kaţdý. Ale jiné – riziko poškození předmětu je mnohem vyšší. Tady jako by mnohdy pro změnu bylo určité hrdinství něco z muzea odnést, něco udělat, poškodit. Je samozřejmě rozdíl zda je předmět za sklem vitríny, nebo není. Mnoho předmětů ze dřeva má však takovou velikost, ţe takto bezpečně chráněné nejsou. Tím uţ jsem se dostal k rozdílům mezi depozitáři a expozicemi. V expozici jsou předměty mnohem blíţ velkému počtu návštěvníků. A právě tato blízkost často často spolu s mládím mohou motivovat některé návštěvníky k destrukčním činnostem. Není radostné toto psát, zkušenosti a skutečnosti však překvapí a často i překonávají představy muzejních pracovníků. Rozdíl se můţe projevit také v oblasti napadení dřeva biologickými škůdci. Zatímco hmyz má v depozitáři pro další mnoţení relativně klid, má také o něco ztíţené podmínky. A sice při dodrţení stálých hodnot vlhkosti a hlavně teploty. Ta je totiţ velmi významná pro orientování se hmyzu v ročních obdobích. Právě výkyvy teploty v závislosti na ročním období jsou pro správnou časovou orientaci pro rozmnoţovací cyklus důleţité. Při stálé teplotě se orientace ztíţí, doba výletu k dalšímu rozmnoţovacímu cyklu se začne různit a tím se k mnoţení rozhodně

39

nepřispívá. Naopak. Není to však zcela snadné, toto zajistit tak přesně. Zato v expozicích se takto precizní stálost teploty nedá zaručit snad vůbec. Pohyb lidí je větší. Kdyţ uţ je prostor klimatizován, dveře se otvírat musí. Na druhou stranu zde zase není ten správný klid. Také pro houby a plísně jsou podmínky trochu odlišné. V expozicích obvykle vlivem frekvence lidí a klimatizace případně větrání, bývá pohyb vzduchu zajištěn v dostatečné míře. Hůře se však bude udrţovat stálá vlhkost. To je právě dáno pohybem lidí. Kaţdý dýchá, potí se, a to je právě vlhkost, která se do muzea dostane a kterou je také potřeba řešit. Vlhkost vyprodukovaná člověkem je rozdílná u dospělého, nebo dětského návštěvníka, můţe se lišit také u kaţdého jedince. Při hledání hodnot vlhkosti vyprodukované lidmi jsem se setkal s více udávanými hodnotami, které se od sebe docela značně lišili. Za správnou povaţuji hodnotu vlhkosti vyprodukované člověkem která je uvedená v Climate in museums . Je to 50 g vody vyprodukované dospělým člověkem za hodinu.Z toho vyplívá, ţe vlhkost produkovaná návštěvníky v muzeích je veličina velmi reálná. Je nutné o ní vědět a s ní také počítat. A čím větší počet návštěvníků (skutečnost radostná ), tím větší výkyvy hodnot teploty a vlhkosti mohou způsobit ( skutečnost méně radostná ). Nemalý problém zde asi budou představovat také prachové částice a polutanty. Opět je to dáno větším počtem lidí pohybujících se v expozicích, neţ v depozitáři. Kaţdý člověk přijde z vnějšího prostředí v botách a oblečený. Svrchní oděv třeba odloţí, ale celý se určitě nepřevleče. Ani přezouvat se zřejmě nebude. A právě na botách i na oblečení vnese dovnitř nějaké mnoţství neţádoucích částic. Také to mohou být některé chemické látky, s kterými před příchodem do muzea návštěvník přišel do styku. Často si to ani neuvědomuje. A tyto látky se touto cestou dostanou do muzejních prostor. Zde se mohou dostat na povrch sbírkových předmětů a tam působit na předmět destrukčně.

11.1. Světlo Je faktor, který na materiály působí velmi intenzivně. Působení světla lze v dnešní době ovlivňovat velmi výrazně. Nelze ho však z výstavních prostor vyřadit zcela.

40

Světlo je charakterizováno jako elektromagnetické vlnění. V celé své šíři spektra je několik druhů záření. Je to: kosmické záření, gama záření, rentgenové záření, ultrafialové záření, viditelné záření, infračervené záření a rádiové záření. Energie tohoto záření je dána vlnovou délkou, jeho jednotka je 1 nm ( nanometr ). Záření viditelné je v rozsahu vlnových délek 400 – 750 nm. Tento rozsah zahrnuje všechny barvy, na barvy jednotlivé ( červená, ţlutá, zelená, modrá aţ fialová ) se rozkládá při průchodu skleněným hranolem. Destrukční síla záření se zvětšuje nepřímo úměrně k velikosti vlnové délky nm. Menší poškození infračervené záření nad 750 nm, větší poškození ultrafialové záření pod 400 nm. Poškození, které způsobuje elektromagnetické záření je nevratné a má kumulativní charakter. To znamená, ţe mnoţství záření dopadeného na povrch předmětu se stále přičítá, tento efekt nelze zvrátit. Zatímco v depozitáři není nutné po většinu času, kdy stejně nebývá přítomen ţádný člověk, mít jakékoliv osvětlení, umělé, ani přirozené, v expozici by takováto skutečnost dost zásadně potlačovala hlavní účel vystavení - umoţnit návštěvníkům prohlídku exponátů. Dřevo sice nepatří k materiálům na světlo nejcitlivějším. Zařazováno bývá do skupiny materiálů, jejichţ hodnota pro osvit je do 20010; nebo do 30011 luxů.Rozdílné hodnoty mohou být uváděny u různých autorů, ale je jisté, ţe citlivost dřeva na světlo můţe být ovlivněna druhem dřeviny ( jeho barvou ), a také pouţitou povrchovou úpravou. Přesto se na jeho povrchu dokáţe podepsat. Jednak to můţe být destrukční vliv na povrchovou úpravu dřeva, pak také destrukční vliv na samotné dřevo ( ten nebývá tak zásadní, jako na povrchovou úpravu ). Spíše se projeví vliv na zabarvení dřeva. Dřevo přirozeně postupem času mění barvu ( obvykle tmavne ), vlivem světla však dochází k urychlení tohoto procesu. Trochu větší problém můţe nastat, při nevhodném umístění, nebo osvětlení. Působením infračerveného záření dohází ke zvýšení teploty v místě dopadu. To můţe mít za následek určitou nerovnoměrnost při roztaţnosti materiálu. Působením viditelného a hlavně ultrafialového záření dochází k degradaci hlavně organických materiálů tím, ţe toto záření vyvolává fotochemické reakce v materiálu. Při delším nepravidelném exponování 10 11

Preventivní ochrana sbírkových předmětů. Praha: Národní muzeum, 2000, s. 15 Muzejních sbírek hubitelé lítí – plesnivina, moli…. Hodonín: Masarykovo muzeum v Hodoníně, 1999, s. 14

41

můţe dojít k viditelnému nepravidelnému zbarvení povrchu dřeva. Těmto nebezpečím je dnes moţné účinně předcházet pouţíváním buď vhodných filtračních fólií do oken, nebo vhodným výběrem osvětlovacích těles.Těch je dnes k dispozici skutečně široká nabídka. A je ještě jedna, velmi specifická skupina, o které bych se měl aspoň zmínit. Jsou to sbírkové předměty které mají své trvalé stanoviště ve venkovním prostředí. Muzea v přírodě. Lidově nazývané skanzeny. Mnoho budov i dalších částí těchto muzeí bývá z velké míry, nebo dokonce zcela ze dřeva. Sloţení a struktura materiálu jsou samozřejmě stejné jako jakékoliv jiné dřevo. Proto také druhy škůdců a moţných poškození jsou velmi podobné jako u ostatních dřevěných předmětů. Z toho důvodu se o nich nebudu dlouze samostatně rozepisovat. Co se však dost zásadně liší, je velikost a charakter předmětů,ale asi nejvíc prostředí, ve kterém se nachází. Proto není moţné dodrţet různé doporučené hodnoty veličin pro ukládání a uchovávání sbírkových předmětů. Často právě tento důvod má za následek zvýšené riziko napadení materiálu různými škůdci ve zcela odlišné míře, neţ dřevo uchovávané uvnitř vytápěné budovy. Jsou zde kladeny jiné poţadavky a jiné nároky na udrţování těchto předmětů.

42

12. Vliv dřeva na prostředí muzea Jak jsem popsal mnoţství vlivů muzea na dřevo a předměty z něho vyrobené, rád bych se podíval na vztah muzeum – dřevo také z opačného úhlu pohledu. Jak působí dřevo na muzeum. Dřevo jak muzejní, v muzeu trvale přítomné, třeba právě jako sbírkový předmět nebo jeho součást, tak také dřevo do muzea vnesené pro dočasné pouţití. Pouţití například jako součást instalace nějaké expozice, nebo výstavy, nebo dřevo jako součást interiéru muzea. Zde uţ nebudu muzeum dělit na depozitář a výstavní prostory. Budu brát v potaz muzeum jako celek. Je celkem jasné, ţe nebude působit pouze muzejní prostředí na dřevo. Působení bude vzájemné. I kdyţ takovéto opačné působení asi nebude na první pohled tak zřetelně viditelné. Pokud do prostředí muzea vnesu tak obrovské mnoţství materiálu, aby to mělo okamţitý a veliký vliv, bude se zřejmě jednat o stavbu, nebo rekonstrukci. Tyto extrémy pominu. Za prvé, pokud skutečně dovezu velké mnoţství materiálu a ten bude určen pro stavební účely zásadního rozsahu, pravděpodobně bude vysušen na vlhkost vhodnou k pouţití. A tudíţ aţ tak zásadní vliv mít nebude; aspoň co se vlhkosti týká. A za další, pokud se bude skutečně jednat o výstavbu, nebo zásadní rekonstrukci, budova bude zřejmě sbírkovými předměty neobsazená, nebo vyklizená. V případě nové stavby bude předměty neobsazená, a problém tudíţ ţádný nevzniká. V případě rekonstrukce bude prostor vyklizen. Tady uţ trochu záleţí na rozsahu rekonstrukce a místu, kam byly předměty dočasně přestěhovány. Pokud se bude jednat řekněme například o rekonstrukci jednoho patra a předměty budou v patře jiném, určitý vliv uţ se projevit můţe. Můţe se například zvýšit vlhkost, prašnost, působení určitých chemických látek. Toto je samozřejmě nutné zohlednit při zajišťování bezpečnosti předmětů. Více se tímto nemíním zabývat, protoţe jsou to situace extrémní a výjimečné. A jistě by se chystanou situací zabývaly odborníci v konkrétních místech a případech.

43

Spíše se pokusím podívat na situace ne tak extrémní, mnohdy však reálně zaţívané. Opět zkusím nastínit příkladnou situaci. V nějakém muzeu se chystá výstava, pro kterou je třeba nachystat ukázku interiéru vyrobenou ze surového dřeva. Spotřeba materiálu je spočítaná na 3 m3 dřeva. Řekněme, ţe materiál bude zajištěný jen velmi krátce před nutným započetím práce na výstavě a bude čerstvý. Zcela jistě bude obsahovat vodu. Obsah vody bude zřejmě vyšší, neţ u řeziva vysušeného pro běţné truhlářské zpracování. Jak uţ jsem psal, dřevo je materiál hygroskopický. Vodu je dřevo schopno přijímat i odevzdávat ve skupenství kapalném i plynném. V tomto případě to bude znamenat odevzdávání. Bude záleţet na jeho obsahu a formě, kolik a v jakém skupenství vodu předá do okolí. Není to pouze teorie, ţe dřevo odevzdává vodu i jako kapalinu. Osobně jsem se s touto situací v praxi setkal a bylo aţ překvapující, kolik vody můţe dřevo odevzdat. To mám na mysli vodu viditelnou, kapalinu. A samozřejmě je zde ještě vlhkost ve formě plynu, vodní páry. Pro „zhoršení teoretické situace“ připusťme, ţe podlaha v místnosti, kde se výstava buduje, je dřevěná. Uţ ani neuvaţuju o podlaze historické, vzácné. Stačí, ţe při takhle pracovně a časově napnuté akci bude materiál sloţený přímo na podlaze. Bez podloţení a proloţení. Ve velmi krátké době bude pod sloţeným materiálem a okolo něj opravdu doslova kaluţ vody. A tuto vodu bude pro změnu přijímat dřevěná podlaha, čímţ dojde k jejímu poškození (doufejme snad dočasnému ). Jak uţ jsem psal, toto je příklad sice dost extrémní, ale v praxi jsem se s tím přímo setkal. Nutno však pro vysvětlení uvést, ţe jsem se s tím nesetkal v muzeu. A taky doufám, ţe se s něčím podobným v muzeu nesetkám. Ţe muzejní pracovníci jsou natolik odborníci a vnímaví k předmětům a materiálům, ţe se podobná situace v muzeu nestane. Jisté však je, ţe tímto způsobem se nadměrná vlhkost do muzea dostat můţe velmi snadno. Buď jako voda kapalná, která se však z lépe uloţeného dřeva stačí vypařovat, nebo přímo jako vlhkost ve formě vodní páry. Nemusím ani přísně trvat na mnoţství dřeva uvedeném výše. Tímto způsobem vnesená vlhkost se však opravdu můţe nepříznivě projevit v prostředí, ve kterém jsou uloţeny, nebo vystaveny sbírkové předměty.

44

Také v případě, ţe dřevo bude mít vlhkost v pořádku, můţe se vliv vneseného materiálu projevit. A sice se můţe projevit rozdílná teplota. To uţ sice zřejmě zabíhám do extrému, ale opět skutečnost, které jsem si měl moţnost všimnout v praxi. Toto se ale opravdu můţe projevit aţ při větším mnoţství vneseného materiálu s výrazně niţší teplotou. A také se moc neprojeví ve velkých prostorách. A opět ještě jeden poznatek z praxe.Předchozí uváděné se mnohým mohou jevit jako opravdu velmi výjimečné, dále uvedenému se asi nikdo moc divit nebude. Je to vnesení biologických škůdců. Tato situace opravdu nastává velmi často, mnohdy nás ani nemusí aţ tak moc překvapit. Mnohdy vnášené dřevo ( a je celkem jedno, zda se bude jednat o stavební materiál, nebo vzácný sbírkový předmět ), je napadeno celkem viditelně. Jistě si muzejní pracovníci budou přát, aby původce napadení jiţ nebyl aktivní, a třeba i provedou potřebné kroky k ošetření předmětu a likvidaci parazitů. Ale přece jenom, kde jsou viditelné důsledky napadení ( poţerky …), aspoň malá pravděpodobnost ţijících parazitů v materiálu zůstává. Je pravda, ţe při psaní těchto posledních řádků jsem měl na mysli spíše napadení hmyzem. V našich podmínkách to bývá asi nejčastěji a jsou nejznámější červotoč a tesařík. Červotoč spíše v interiérech, v materiálech zpracovaných stolařským způsobem. Tesařík zase víc ve stavebních částech budov. Tesařským způsobem zpracovaných materiálech, hlavně krovech. To samozřejmě neznamená, ţe to jinak nemůţe být. I z dlabané intarzie barokní truhlice se můţe ven prokousat mnohem větší tesařík. Mimo hmyzích škůdců se tímto způsobem mohou dostat do muzea také škůdci rostlinní. Jsou to různé druhy plísní a hub. Ne, ţe by jejich invaze byla jinak zcela nemoţná. Samozřejmě je všeobecně známo, ţe různé spóry jsou celkem běţnou součástí ovzduší. Ale pokud dojde k zanesení například plísně spolu s vlhkým materiálem, jsou tím přímo vytvářeny podmínky pro její další úspěšné šíření. Zatím jsem se v podstatě drţel dřeva. Vnesený materiál se škůdci bylo dřevo, i materiál v muzeu následně napadený a poškozený bylo dřevo. Ale to nemusí být vţdy takto ohraničené.

45

Často se takto s materiálem dostanou do muzea i jiní škůdci. Jednak to můţe být škůdce, který ve dřevě, ani v ostatních, v muzeu přítomných materiálech neparazituje. A také to můţe být škůdce, který parazituje na jiných materiálech neţ je pouze dřevo12. Biologicky napadnutelné jsou například různé textilie. Na nich mohou také vzniknout škody. Také je mnoţství druhů hmyzu, které na materiálech sbírkových předmětů neparazitují. Z jejich strany asi nehrozí ţádné velké destrukce na materiálech. Často se jedná spíše o zdroj znečištění. A to znečištění často velmi viditelného. Vnesení takovýchto škůdců je samozřejmě vţdy neţádoucí a působí problémy. Pokud se jedná o škůdce vnesené se dřevem a škodící ve dřevě, můţe to způsobit nepříjemné problémy. Většinou se tato nastalá situace dá nějakým způsobem řešit. Řešení však obvykle bývají jednak technicky náročná, také finančně náročná, mnohdy také mohou být zbytečná. Pokud je to moţné, je lepší se vţdy snaţit o taková preventivní opatření, aby se moţnost napadení dřeva škůdcem eliminovala na nulu, nebo aspoň sníţila na minimum. Také vnesení ostatního hmyzu, který přímo materiály předmětů nenapadá není radostné. Obvykle však bývá předmět uchráněn fyzického poškození a také řešení bývá o něco méně náročné. Tyto popsané situace jsou takové, ke kterým nutně dojít nemusí. Stačí, aby byl dřevěný materiál čistý. Jsou však také jiné situace. Při těch se vţdy s vnesením dřeva objevuje určité riziko poškození některých sbírkových předmětů. Tím mám na mysli poškození, vyplívající ze samotné podstaty dřeva. Jeho chemického sloţení. Toto je skutečnost, která se ovlivnit nedá. Některé sloţky dřeva skutečně mohou působit – a také působí – na jiné materiály. Nejčastěji asi na kovy. Mezi muzejníky se často hovoří o takzvané kyselosti dřeva. Je to opravdu velmi skutečná a měřitelná hodnota. Jak jsem uţ psal, tato hodnota působí hlavně na kovy. Síla a vliv tohoto působení se projevuje u různých dřevin a na různých kovech různě. Druhů kovů je

12

Jiní moţní škůdci: -Rušníci (Anthrenus) – napadají vlasy, vlnu, peří, bílkoviny -Koţojedi (Dermestes), Koţešinoţrouti (Attagenus) – napadají peří ptáků, kůţi -Veš kniţní (Liposcellis) – napadá kůţi, papír, ţelatinové materiály – fotografické filmy -Rybenka domácí (Lepismatidae) – napadá papír, botanické a fotografické sbírky -Mol šatní (Tineola bisseliella) – napadá hlavně vlnu, vlasy, peří, ptačí kůţi, koţešiny

46

velké mnoţství a podle toho mají samozřejmě také různé sloţení. Některé budou na dřevem ovlivněné kyselé prostředí reagovat více neţ jiné. Například stříbro bude zřejmě patřit ke kovům více reaktivním. Ušetřeno však nezůstane ani ţelezo a většina ostatních kovů. Tato citlivost se dá ovlivnit například povrchovou úpravou: pokovením jiným, méně reaktivním kovem, nátěrem, ošetřením povrchu například voskem. Tento postup se však ve většině případů na sbírkových předmětech pouţít nedá. Pak je zde ještě moţnost přestat v muzeích pouţívat dřevo. Myslím, ţe vyuţít této moţnosti by bylo škoda, a mnoho architektů i lidí rozhodujících o materiálech v muzeích by tuto moţnost nepřijali. Samozřejmě, ţe s dnešními znalostmi o chemickém sloţení a vzájemných reakcích různých materiálů uţ asi nikdo nebude pouţívat a prosazovat všechny druhy dřevin na výrobu muzejního fundusu. Jedná se jednak o různé skříně a police, jako úloţné prostory, a také o vitríny a ostatní vybavení ve výstavních prostorách. Přesto by však bylo škoda, aby dřevo, materiál dekorativní a příjemný na pohled, nebyl v těchto prostorách pouţívaný vůbec. V muzeu musí mít ochrana sbírkových předmětů přednost, proto je v těchto případech potřeba přistoupit na určitá pravidla, určité kompromisy a opatření. Jedním z moţných opatření můţe být například pouţití ochranného nátěru, který zabrání působení na okolí. Není to však opatření zcela dokonalé. Jistější je zamezit styku dřeva s ostatními reagujícími materiály. V dnešní době se tato varianta pouţívá uţ vlastně zcela samozřejmě. Různé vitríny, výstavní skříně a podobně se vyrábí z materiálů zcela neškodných. Často je to sklo, nerezové materiály, mohou to být také vhodné plasty. Přesto, ţe pouţívání například hlavně skla je velmi časté, dřevo se ještě i dnes v určité míře pouţívá. Právě v případech pouţití dřeva, jak pro účely uloţení, tak také pro účely vystavování, je však třeba vzít v potaz více skutečností. Jednak jsou to druhy materiálů, se kterými dřevo přijde do styku, nebo je aspoň můţe ovlivnit svým působením. Dále také velikost povrchu materiálu, jeho stáří, vzdálenost působícího materiálu od předmětů, systém cirkulace vzduchu, nebo větrání, doba po kterou trvá moţnost působení na dané předměty. A samozřejmě také jiţ mnohokrát zmiňovaný druh dřeviny. Z hlediska kyselosti není dokonalé ţádné dřevo.

47

Jsou však dřeva kyselá více a dřeva kyselá méně. Pokud uţ se rozhodneme pouţít přece jenom dřevo i do míst, kde mohou působit na jiné materiály, měli bychom zvolit takové, jejichţ kyselost je co nejmenší; bude tedy jiné předměty ovlivňovat co moţná nejméně. Uvedu několik příkladů. Při uvádění příkladů pouţívám pouze obecné názvy dřevin. To sice do určité míry zvýší nepřesnost uváděných údajů. Naprosto přesné botanické názvy však v případě zpracování ani pouţívat nelze. Vţdyť materiál se nakupuje také uţ pouze pod názvem obecným. Přesné botanické názvy by se daly pouţít v případě zkoumání, kdy přesně vím, o kterou dřevinu se jedná. Zde uváděné údaje jsou však průměrné. Topol

5,2 – 8 pH

Jilm

6,8 pH

Javor

4,9 – 6,4 pH

Jedle

5,4 – 6,2 pH

Olše

5,9

Jasan

5,8 pH

Smrk

4 – 5,7 pH

Buk

3,9 – 6,2 pH

pH

Borovice 4 – 8,8 pH Bříza

4,6 – 5,5 pH

Akát

5,3 pH

Habr

5,2 pH

Modřín

4 – 5,7 pH

Třešeň

5 pH

Lípa

4,6 – 6,4 pH

Dub

3,3 – 4,6 pH

Ořech

4,4 – 5,2 pH

48

Některé zde uvedené hodnoty mají viditelně široké rozmezí hodnot. Je to dáno jednak tím, ţe různé dřeviny mohou vykazovat u různých exemplářů různé hodnoty. A také, jak jsem psal, uţívám pouze obecné názvy. Proto pod názvy jednotlivých dřevin se mohou vyskytovat hodnoty i více druhů, nebo hodnoty dřevin z velmi vzdálených lokalit. Například smrk ztepilý i kanadský červený smrk pod obecným názvem smrk. A také, jako jinde u ţivých organismů, kterým strom v době růstu bez pochyby je, také zde se hodnoty mohou lišit. Ne uţ podle druhu dřeviny, to uţ je v těchto několika ukázaných příkladech rozděleno. Vliv na kyselost – hodnotu pH – má například místo růstu stromu. Místo růstu tyto hodnoty ovlivňuje sloţením půdy, mnoţstvím vody, přítomností mnoha různých látek v ovzduší atd….

49

13. Závěr Jak jsem psal v úvodu této práce: dřevo je materiál pouţívaný člověkem jiţ velmi dlouho. Dokonce patří k nejdéle uţívaným materiálům. I kdyţ se formy a způsoby pouţívání v průběhu času mohli mírně měnit, hlavní důvody se nemění. Dřevo je materiál s velkou estetickou hodnotou. Zároveň má výborné mechanické vlastnosti. Tím jako by byl tento materiál předurčen pro široké spektrum uţívání. Má však také některé méně dobré vlastnosti. To mu dává v pouţití určité limity. V této práci se zabývám vlastnostmi dřeva v souvislosti s muzejní činností. V jednotlivých kapitolách se postupně zabývám mnoha tématy, která se týkají této široké problematiky: Dřevo jako organický materiál má sklon podléhat zkáze. V muzeích se s touto skutečností snaţíme bojovat. Snaha začíná ještě před vlastním fyzickým kontaktem se sbírkovým předmětem. Je třeba se seznámit se sloţením, vlastnostmi a poznávacími znaky dřevin. Tak bude muzejní pracovník připraven na nelehký úkol zamezit degradaci dřevěných předmětů. Uplatnit tyto znalosti lze hned při získání a přepravě předmětu. Nepoškodit předmět více, neţ je v době získání do muzea. Pokračuje průzkumem a vhodným uloţením. Zde záleţí na podmínkách uloţení – preventivní konzervace. Nebo je předmět do určité míry poškozen. V tom případě po průzkumu následuje vhodný konzervační – restaurátorský zásah. Zvláštní pozornost je třeba věnovat předmětům v expozicích a výstavách. Zde na předměty působí jiné veličiny. Zcela jistě například záření, které je velmi limitující pro mnoho materiálů. Také výkyvy vlhkosti a teploty se mohou projevit intenzivněji, neţ v depozitáři. Snaha chránit cenné předměty nesmí polevit ani v době úprav a přestaveb muzejních interiérů, expozic a výstav. Pohyb neošetřeného dřevěného materiálu při takových akcích můţe znamenat zvýšené riziko pro sbírkové předměty. A kdyţ uţ k napadení dojde, je třeba znát škůdce dřeva, podmínky které jim vyhovují a které naopak nevyhovují. Dobrý výsledek není vţdy snadný, rozhodně ale není nedosaţitelný. A hlavně: určitě stojí za to. Cenné a krásné předměty se budou předvádět návštěvníkům a badatelům po dlouhou dobu.

50

14. Použitá literatura DEMERET, Véronique, DOJMI, Antonio. Climate in museums. 3 vyd. Italy : ICCROM, 1988. ISBN 92 – 9077 – 082 – 1 GANDELOVÁ Libuše, HORÁČEK Petr, ŠLEZINGEROVÁ Jarmila. Nauka o dřevě. 3. vyd. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2009. 173 s. ISBN 978-80-7375312-2 HATCHFIELD Pamela B. Pollutants in the museum Environment. 2. vyd. London : British Library Cataloguig in Publication data, 2005. 181 s. ISBN 1-873132-96-4 KOPECKÁ Ivana a kol. Preventivní péče o historické objekty a sbírky v nich uložené. Praha : Larus press servis, s r.o., 2002. 105 s. ISBN 80-86234-28-2 Muzejních sbírek hubitelé lítí –plesnivina, moli… Hodonín : Masarykovo muzeum v Hodoníně, 1999. 89 s. Preventivní ochrana sbírkových předmětů. 1.vyd. Praha : Národní muzeum, 2000. 61 s. ISSN 807036-114. PÁGO, Ladislav. Úvod do muzejní konzervace a restaurování. Brno : Univerzita J. E. Purkyně, 1984. 89 s. ŠIMČÍK, Antonín, BERGER, Ivan. Základy preventivní konzervace. Brno : Technické muzeum v Brně, 2007. URBAN Jaroslav. Ochrana dřeva  : Hlavní hmyzí dřevokazní škůdci. 1. vyd. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 1997. 127 s. ISBN 80-7157-254-3. Dokument o profesi konzervátora – restaurátora AMG. Znojmo : pracovní skupina AMG, 2010. 9 s.

51

15. Příloha

Graf hygroskopicity