Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ústav archeologie a muzeologie Muzeologie
Bc. Jitka Neoralová
Fond výtvarného umění ve sbírce Středočeského muzea v Roztokách u Prahy Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce
Mgr. Pavel Holman 2012
-2-
Prohlašuji tímto, že jsem magisterskou práci na téma „Fond výtvarného umění ve sbírce Středočeského muzea v Roztokách u Prahy“, vypracovala sama pouze s použitím literatury a pramenů v práci uvedených.
V Praze dne 13. 7. 2012
-3-
Děkuji Mgr. Pavlovi Holmanovi za odborné vedení bakalářské práce. Děkuji PhDr. Miloslavu Vlkovi a Mgr. Věře Slavíkové za poskytnutí důležitých informací a odborný dohled.
-4-
OBSAH
I.Úvod...........................................................................................................................- 6 II. Historie..........................................................................................................- 9 2.1. Historie Středočeského muzea........................................- 9 2.1.1. Založení muzea ......................................................................................... - 9 2.1.2. Další vývoj muzea............................................................................... - 14 2.2. Zformování fondu výtvarného umění ve sbírce SMR - 15 2.2.1. Zařazení fondu ve sbírce ........................................................... - 16 III. Rozbor fondu výtvarného umění......................................... - 18 3.1. Obecné rozčlenění fondu výtvarného umění... - 18 3.2. Konvoluty děl významných uměleckých osobností - 22 3.2.1. Braunerová Zdenka............................................................................... - 22 3.2.2. Drahoňovský Josef............................................................................... - 25 3.2.3. Kobliha František............................................................................... - 27 3.2.4. Konůpek Jan................................................................................................ - 28 3.2.5. Kottula Dominik Jan ......................................................................... - 29 3.2.6. Malina Miloš............................................................................................. - 31 3.2.7. Zaorálková Hedvika ............................................................................ - 32 IV. Správa fondu............................................................................................ - 35 4.1. Evidence a formální správa fondu ......................... - 35 4.2. Péče o fond..................................................................................... - 37 4.2.1. Konzervační a restaurátorské ošetření ...................... - 37 4.2.1.1. Průzkum .................................................................................................................. - 38 4.2.1.2. Konzervace............................................................................................................ - 47 4.2.1.3. Restaurování ....................................................................................................... - 55 -
4.2.2. Preventivní péče................................................................................ - 59 -
4.2.2.1. Expozice SMR Ateliér Zdenky Braunerové............................................... - 68 -
4.2.3. Depozitární prostory a jejich vybavení.................. - 77 -
4.2.3.1. Podmínky uložení fondu od vzniku sbírky SMR.................................... - 77 4.2.3.1. Příprava a stavba nového depozitáře ..................................................... - 79 4.2.3.2. Vybavení nového depozitáře......................................................................... - 84 -
V. Závěr .................................................................................................................. - 89 Resumé........................................................................................................................ - 92 Summary ..................................................................................................................... - 92 Použitá literatura ...................................................................................... - 93 Literatura............................................................................................................. - 93 Přílohy ................................................................................................................... - 104 -
-5-
Seznam použitých zkratek: ASM – Archiv SM ČFVU - Český fond výtvarných umění ČIS – Česká informační společnost ČSVTS - Český svaz vědeckotechnických společností Depozitář C - současný depozitář výtvarného umění Depozitář VU - nový depozitář výtvarného umění GC – plynová chromatografie IČ – infračervená spektrometrie IR – infračervené záření KNV – Krajský národní výbor KV KSČ – Krajský výbor Komunistické strany Československa MNV – Místní národní výbor NA – Národní archiv NK – Národní knihovna ČR NM – Národní muzeum ONV Praha – Okresní národní výbor Prahy-západ pH – vodíkový exponent, kyselá či zásaditá reakce SMR – Středočeské muzeum v Roztokách SKNV – Středočeský krajský národní výbor SPS – Státní památková správa RV – relativní vlhkost ÚUŘ – Ústředí uměleckých řemesel UV – ultrafialové záření XRF – rentgenfluorescenční analýza
-6-
I.Úvod Fond výtvarného umění je součástí historické podsbírky Sbírky Středočeského muzea v Roztokách u Prahy. Kvantitativně nelze tento fond srovnávat se sbírkami starších a větších muzeí, ale i přesto si nezaslouží být opomíjen, neboť obsahuje významné
exempláře
i
zajímavé
soubory
spjaté
s regionem
a
osobnostmi výtvarného umění z oblasti Roztok a okolí. Středočeské muzeum vzniklo v roce 1957, ve srovnání s většinou muzeí v České republice je relativně mladé. Růst sbírky byl pozvolný, v historii sice nalezneme několik nárazových rozsáhlejších akvizic, ale i přesto je časový handicap na velikosti sbírky Středočeského muzea znát. V době založení již existovala muzeologická metodika, a proto mohl být fond výtvarného umění od začátku
profesionálně
budován.
I
když
základem
fondu
byly
hlavně nahodilé sběry a soukromé, především zájmové, sbírky zakladatelů muzea, nyní je to profesionálně tvořená sbírka a má své nezastupitelné místo mezi jinými sbírkami výtvarného umění v ČR. K tomuto
fondu
mám
jako
restaurátorka
papíru
zvláštní
vztah. Když jsem v roce 2000 nastupovala do SMR na místo konzervátora-restaurátora
papíru,
byly
mi
postupně
představeny
všechny depozitární prostory, kde je sbírka SMR uložena. Měla jsem navázat na činnost mé předchůdkyně, jak v přímé konzervaci a restaurování, tak v preventivní péči. V té době byla významná část depozitářů po renovaci, jak stavebně, tak zařízením. Je ironií, že ačkoli je fond výtvarného umění pro sbírku SMR zásadní, bylo možné ho umístit do zrenovovaných prostor až mezi posledními. Od mého nástupu pro mě tento fond představoval
převážně
sisyfovskou
práci.
Vlivem
nezkušenosti
a
-7-
v návaznosti na mé předchůdce jsem se soustředila na jednotlivé předměty a jejich poškození. Po čase jsem došla k poznání, že
ačkoliv
jako
restaurátor
cítím
potřebu
každý
konkrétní
sbírkový předmět zrestaurovat, zabraňuje mi tento přístup stabilizovat větší množství předmětů v kratším čase. Celkový stav fondu nezachrání několik grafik v čistých paspartách, pokud je umístěn v nevyhovujícím prostoru, který ani nejlepší možnou péčí není možné plně stabilizovat. Svou práci píši ve chvíli, kdy se situace radikálně mění. Je dokončena stavba nového depozitáře a fond čeká konečně důstojné uložení. V návaznosti na čas věnovaný tomuto fondu v poslední době jsem se nakonec rozhodla zpracovat ve své práci toto téma. Ráda bych zdokumentovala obsah a stav fondu nyní, před stěhováním, zároveň po odchodu jeho dlouholetého kurátora, PhDr. Miloslava Vlka, se kterým mohu jako s pamětníkem svou práci konzultovat. Cílem je vytvořit materiál zaměřený hlavně na praktickou stránku správy fondu výtvarného umění v regionálním muzeu se všemi jeho specifiky. O sbírkách SMR obecně mnoho publikací není. Vzniklo pár článků či kratších prací, mezi něž mohu připočíst i vlastní bakalářskou práci o historickém fondu knihovny SMR. Mezi častěji vystavované či jinak prezentované fondy patří právě fond výtvarného umění. Čerpala jsem hlavně z publikovaných článků, z dokumentů archivu SMR a evidence fondu. Archiv SMR byl poškozen při povodních v roce 2002, vzhledem k tomu jsem měla možnost čerpat některé informace pouze z rozhovorů s bývalými pracovníky muzea1. Práce je členěna do tří bloků. První blok 1
ČAPKOVÁ, Tamara. Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy a povodeň. In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost. Řada společenskovědní, sv. 21. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2003, s. 237–242. ISSN 0862-2043.
-8-
představuje Středočeské muzeum, jeho historii i historii jeho sbírky, zejména fondu výtvarného umění. Druhý blok je věnován praktické správě fondu a jeho obecné charakteristice. Uvedeny jsou významné akvizice ovlivňující profilaci fondu. Uvádím zde i medailony výtvarníků, jejichž díla tvoří zásadní část fondu. Třetí
blok
pojednává
o
správě
fondu
výtvarného
umění
v historii, v současnosti, včetně konzervace a restaurování. V této části věnuji prostor také zkušenostem s projektováním nového depozitáře pro výtvarné umění, ochraně výtvarných děl ve
stávající
expozici
„Ateliér
Zdenky
Braunerové“
a
v plánované expozici v roztockém zámku. Na konci práce jsou k nahlédnutí fotografie, seznamy a grafy doplňující text.
-9-
II. Historie 2.1. Historie Středočeského muzea Středočeské muzeum vzniklo v době 50. let 20. století na základě sdílení společných zájmů některých obyvatel Roztok u Prahy, hledajících poučení a nové poznatky v historii a archeologii, potažmo sběratelské činnosti. Idea vzniku muzea byla jistě podnícena i tím, že Roztoky sloužily jako výletní místo i oblast letních bytů pro pražské intelektuální středostavovské skupiny2. Vzniklo zde kultivované prostředí, navazující na atmosféru předchozího období, kdy se tato oblast u Prahy proslavila významnými archeologickými nálezy lékaře Čeňka Rýznera z Levého Hradce na přelomu 19. a 20. století. Bylo otázkou času, kdy vznikne v Roztokách minimálně pamětní síň, jak se také v roce 1955 stalo. Shodou okolností, bylo tehdy možné využít pro potřeby vlastivědných pracovníků místní, byť zdevastovaný, zámek
s přilehlými
hospodářskými
budovami,
nakonec
vzniklo
v Roztokách u Prahy muzeum.
2.1.1. Založení muzea Již na konci sedmdesátých let 19. století vedl roztocký lékař Čeněk Rýzner(1845–1923) archeologické výzkumy v oblasti okolí Roztok a Únětic, které obohatily nejen českou, ale i světovou historii významnými objevy. Asi nejznámější je nález pohřebiště z rané doby bronzové na Holém vrchu. Na základě 2
VLK, MILOSLAV. Vilové stavby v Roztokách z let 1850 – 1940. In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost. Řada společenskovědní, sv. 13. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 1995, s. 5–16.
Více o historii muzea v publikaci BAYER, Jiří, FIKRLE, Rudolf. Muzeum Roztoky. Kladno: Oblastní muzeum v Roztokách u Prahy, 1967. Na webových stránkách města Roztoky Historie Roztok [online]. Městský úřad Roztoky, 2008 [cit. 2008-02-17]. Dostupný z WWW: http://www.roztoky.cz/z-historie-roztok
- 10 -
Rýznerova nálezu začala být kultura tohoto období archeology celé Evropy nazývána kulturou únětickou. Rýzner prezentoval své nálezy převážně odborné veřejnosti, například v Archeologickém sboru Národního muzea3 v Praze nebo v muzejním spolku Včela čáslavská v Čáslavi4. Pro obyvatele Roztok a z okolních obcí organizoval Rýzner občasné přednášky v terénu na místech nálezů. Záměrem Rýznera nebylo vytvoření vlastivědného spolku či muzea v Roztokách, ale realizace vlastního výzkumu v rámci již existujících odborných spolků. Sbírky, ať archeologické nebo etnografické, odkázal Rýzner Národnímu muzeu v Praze. I tak se k jeho odkazu zakladatelé Středočeského muzea hlásili, někteří se s ním dokonce osobně znali nebo byly z Rýznerovy přízně, lze
tedy
práci
Čeňka
Rýznera
označit
za
inspiraci
k založení muzea v Roztokách. Faktický vznik myšlenky založení roztockého muzea datujeme
až
třicet
let
po
Rýznerově
smrti.
V únoru
1953
se
v Roztokách v městské knihovně konala výstava lidové tvořivosti. Zde došlo k setkání několika občanů Roztok s velkým zájmem o historii a také o rozvoj místní osvětové činnosti. Těmito občany byli Jan Šimků, Josef Hampl, Josef Ullrich, Jan Panocha, RNDr. Jan Najdr, Jiří Rýzner5, ing. Severin Daum, Rudolf Košťál, Karel Chaloupecký6 a Jiří Bayer7. Po setkání jmenova3
SKRUŽNÝ, Ludvík. MUDr. Čeněk Rýzner a česká archeologie: Příloha Roztockých novin. Roztoky, září 1984. S. 3.
4
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy. Archiv SM, kt č. 23, přír.č. Av 233/88, inv.č. Av 2983. Diplom - Oznámení o zvolení čestným členem. Čáslav, 14.6. 1891. 5
Domnívám se, že Jiří Rýzner byl vnuk Čeňka Rýznera. Čeněk Rýzner měl syna Otakara a dceru Růženu. Syn Otakar (1877-1931) měl syna Jiřího, narozeného v roce 1921, který se v roce 1968 s rodinou odstěhoval do Pardubic. V roce 1989 prodal Jiří Rýzner vilu v Roztokách manželům Sléhovým. Tuto informaci mi potvrdila paní Zuzana Sléhová, která v současnosti bydlí ve vile po rodině Rýznerů.
6
K. Chalupecký se osobně znal s lékařem Čeňkem Rýznerem, který je zmíněn výše v textu. Rýzner prohloubil jeho zájem o archeologii a historii. Své první nálezy, převážně sběry při stavbě na Levém Hradci, v cihelně na Žalově a jinde, předával Chalupecký po vzoru Rýznera Národnímu muzeu v Praze. Některé nálezy si nechával doma a vznikla tak úctyhodná sbírka kamenných, kovových, hliněných či kostěných předmětů dokládající vý-
- 11 -
ných mužů byl založen Vlastivědný spolek v Roztokách, jehož předsedou se stal Jiří Bayer.8 V roce 1953 se Vlastivědný spolek
přejmenovává
na
Vlastivědný
odbor
při
Osvětové
besedě
v Roztokách. V šedesátých letech byl běžný postup při zakládání nových společností sdružování spolků pod nadřízenou organizaci, jako v tomto případě pod Osvětovou besedu v Roztokách. Osvětové besedy měly působnost v rámci jedné obce9. Důvodem byla zřejmě lepší kontrola činnosti spolků a sdružení ze strany státu. Nesmíme zapomínat, že počátek Středočeského muzea spadá do období hluboké totality, k jejímž projevům patří i patrná paranoia představitelů vládnoucí strany, projevující se právě zvýšenou potřebou kontroly chování obyvatelstva. Shromažďování obyvatel za jakýmkoliv účelem bylo bráno jako riziko vzniku
protistátní
činnosti.
Systém
dozorujících
organizací
měl kontrolní činnost zjednodušit. Osvětové besedy měly účel organizovat různé výtvarné i tvořivé kroužky, výstavy, zájmové akce a odborné přednášky pro obyvatele měst i vesnic. Jejich činnost byla ale většinou zaměřena na politickou propagandu.10 voj osídlení této lokality. Na jeho popud mu byla v roce 1945 dána k dispozici místnost v podkroví domku na Kocandě, kde svou sbírku mohl představit veřejnosti. Domek byl následně prodán a sbírka byla opět prezentována až po vzniku Vlastivědného spolku. Sbírka byla muzeu darována vdovou po K. Chalupeckém. JIŘÍKOVSKÁ, Vanda. Vzpomínka na Karla Chalupeckého ze Žalova. In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost. Řada společenskovědní, svazek 15. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 1997, s. 45-51. 7
I Bayer byl od ranného mládí zaujat archeologií. Účastnil se v letech 1939-40 a 194956 archeologického výzkumu na Levém Hradci pod vedením Jaroslava Böhma a Ivana Borkovského.
KOLÁŘOVÁ, Renáta. Vzpomínka na Jiřího Bayera. Odraz: Měsíčník Roztok a Žalova, 2006, č. 6, s. 31-33. Č. MKČR E 13632 8
BAYER, Jiří, FIKRLE, Rudolf. Muzeum Roztoky. Kladno: Oblastní muzeum v Roztokách u Prahy, 1967, tamtéž.
9
V některých obcích se Osvětové besedy zachovaly i po změně režimu v roce 1989. Nyní existují jako občanská sdružení nebo příspěvkové organizace obce. Besedy podporují a realizují různé zájmové aktivity občanů obce, například divadlo, koncerty, zájmové kroužky, plesy apod.
10
Osvětové besedy značně změnily svůj účel po roce 1947, kdy začaly být rušeny zájmové spolky. Dopátrat se, co bylo jejich náplní činnosti před tímto rokem, je poměrně obtížné. Pro informaci o Osvětových besedách jsem použila citaci hesla Osvětová beseda [on-
- 12 -
Vlastivědný odbor pořádal výstavy, přednášky, spolupracoval s mnoha odbornými institucemi a vytvářel sbírku historických
předmětů
nejrůznějšího
druhu,
archeologických
nálezů
apod. Zpočátku členové odboru sbírali vše, o čem se domnívali, že mělo být uchováno, bez programu, kam má sbírka směřovat. Pro prezentaci předmětů ze sbírky byla v roce 1955 zřízena Pamětní síň. Dalším cílem odboru byla záchrana znárodněného zámku v Roztokách. Stavba pochází z 1. pol. 14. stol. Původně byla postavena jako tvrz se čtverhrannou útočištnou věží. Z této doby pochází i okrouhlé hradby se vstupní věží obklopující tvrz a vodní příkop. Do opevnění byly postupně vestavovány další budovy podél hradeb. Věž byla zřejmě v 16. stol. zbourána a materiál z ní mohl být použit při stavbě renesančního paláce s dvěmi věžemi po stranách. Z tohoto období se dosud zachoval svorník s erbem rytířů z Remeše- tři mlýnské žernovy, nacházející se v gotické kapli[OBR. 1]. Další významnou přestavbu provedl na konci 16. stol. Rytíř David Boryně ze Lhoty, který obě věže zboural, postavil věžičku nad kaplí a přistavěl arkádové nádvoří. Zámek byl v té době dvoupatrový, pravděpodobně s hrázděným horním patrem. Místnosti byly nově zastropeny, záklopové malované stropy jsou právě z tohoto období. David Boryně zámek v roce 1625 nedobrovolně prodal Karlovi z Liechtensteina, aby zaplatil panovníkovi pokutu za vzpouru. Roku 1639 byl zámek zpustošen švédskými vojsky. Liechtensteinskému rodu patřil zámek do roku 1803, kdy byl prodán JUDr. Josefu Maderovi a jeho zeti. V roce 1836 koupili zámek manželé Lederovi, jejichž potomci ho vlastnili až do začátku 20. sto-
line]. Wikipedie, 2007 [cit. 2007-11-22]. z WWW:http://cs.wikipedia.org/wiki/Osv%C4%Btov%C3%A1_beseda
Dostupný
- 13 -
letí. Po roce 1948 byl zámek konfiskován manželům Marešovým11 a přešel do majetku státních statků. Při správě této organizace pokračuje značná devastace areálu [OBR. 2 - 3].12 V roce 1952 se Ministerstvo zdravotnictví obrátilo na Ministerstvo školství na využití zámečku pro potřeby přilehlé provozovny n.p. Penicilin. Zámek patřil Státnímu statku v Jenči a právě během této doby se o zámek začal starat Vlastivědný odbor. Záměrem vlastivědného odboru byla rekonstrukce zámku na „původní staročeský hrádek“ což odbor následně realizoval s nemalým přispěním místních obyvatel, kteří se dobrovolně účastnili záchranných prací na zajištění akutních situací. Současně byly v méně zchátralých prostorách zámku byty pro sociálně slabé obyvatele (v roce 1951 zde žilo sedm rodin). Rozpadající se hospodářské budovy byly poškozeny požárem a musely být částečně či zcela strhnuty. Po čtyřech letech fungování odboru bylo v roce
1957
zřízeno
Okresním
národním
výborem
Praha-západ
Okresní vlastivědné muzeum se sídlem v zámku v Roztokách u Prahy, a roztocký zámek byl muzeu přidělen jako sídlo. Prvním ředitelem byl jmenován Jiří Bayer. Další členové Vlastivědného odboru se přirozeně stali zaměstnanci nového muzea. V témže roce se započala rozsáhlá rekonstrukce nejdříve zámku a postupně i přilehlých budov. Nejdříve bylo zpřístupněno přízemí zámku. Zde byly depozitáře, odborná pracoviště i výstavní prostory muzea. První výstava, kterou bylo muzeum otevřeno, se jmenovala „Pod rudým praporem“, ke 40. výročí založení KSČ a byla právě v přízemí zámku. Rodiny žijící v prvním patře i v 11
Manželé Marešovi pravděpodobně zámek od potomků Lederů koupili, ale tato informace není potvrzená. Dokument SPS, kart. 512, Roztoky, na který se odvolává SHP z roku 2006, není možné dohledat.
12
HRABÁNEK, Václav, HERDA, Martin. Historie a stavební vývoj zámku Roztoky u Prahy. Roztoky u Prahy: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2004. ISBN 80-239-2819-8.
- 14 -
hospodářských budovách postupně získávaly náhradní byty a muzeum si pro své účely rekonstruovalo další a další prostory. Opravy byly postupně realizovány až do roku 1967. Výstavní prostory
v hospodářské
budově
byly
zpřístupněny
až
v roce
1969. Vlastivědný odbor se vznikem muzea úplně nezanikl, ale transformoval se ve Vlastivědný kroužek při Okresním muzeu.
2.1.2. Další vývoj muzea V roce 1963 se zřizovatelem muzea stal Středočeský krajský národní výbor a název muzea se mění na Oblastní muzeum v Roztokách u Prahy. Působnost muzea se tímto rozšiřuje na celý kraj. Spravuje další památkové objekty, hrad Okoř a Kokořín. Zaměření muzea je typické pro tento typ instituce, dokumentuje činnost člověka v pravěku, historii i v současnosti a jeho životního prostředí v dané geografické oblasti. V této době disponuje muzeum depozitárními prostory, pracovištěm pro konzervaci sbírek a odbornými pracovišti. Dodnes používaný název
Středočeské
muzeum
v Roztokách
u
Prahy
získalo
muzeum
v roce 1974, kdy se stalo jedinou krajskou muzejní organizací. V tomto období proběhla další generální oprava budov v areálu. Muzeum také získalo areál Braunerova mlýna, který byl v rámci rekonstrukce opraven. Následně sem v roce 1981 přesídlilo ředitelství, administrativa a část konzervátorského oddělení. Po roce 1989, kdy zanikly krajské národní výbory na všech úrovních, bylo muzeum přechodně zřizováno ministerstvem kultury, a to do roku 2001, kdy se stalo organizací zřizovanou Středočeským krajem. V roce 1998 muzeum nechalo zrekonstruovat další nemovitost, a to statek v Libčicích. Objekt je z části prakticky novostavba a slouží hlavně jako depozitární budova pro
- 15 -
archeologické nálezy, včetně zázemí pro odborné pracovníky. O rok později, v roce 2002, muzeum postihla katastrofální povodeň. Zámek několikrát poničila povodeň i v minulosti, a to v roce
1784
a
z ekonomických
1890.
Zámek
důvodů
možné
byl
značně
provést
poškozen
generální
a
nebylo
rekonstrukci.
Byly provedeny dílčí opravy, aby mohlo být využíváno první patro zámku, které nebylo vodou poškozeno, pro výstavní činnost [OBR. 4]. V roce 2011 začala generální rekonstrukce zámku, která by v některých ohledech měla vrátit zámek do stavu před rekonstrukcí z let 1978-88. Depozitáře a konzervátorská laboratoř v areálu zámku poškozeny nebyly, na rozdíl od pracovišť v areálu
Braunerova
mlýna.
Následky
povodně
byly
v areálu
Braunerova mlýna napraveny v letech 2003-2004. Vznikly tak nové moderní konzervátorské laboratoře a nová expozice SMR – Ateliér Zdenky Braunerové, o kterém bude více pojednáno dále v textu.
2.2. Zformování fondu výtvarného umění ve sbírce SMR Sbírky Vlastivědného odboru byly tvořeny především dary než vlastním sběrem. Přispěly také rozsáhlé svozy z okolních obcí, a to nejen z domácností, ale i z far. Kromě užitkových předmětů byly ve svozech také obrazy a sochy. Ve sbírce najdeme mobiliáře roztockých vil i části soukromých sbírek, jako například konvolut ze sbírky MUDr. Ladislava Riedla, primáře v Tursku (1958). Jako u celé historické sbírky byl tento soubor základem pro fond výtvarného umění. Ve Vlastivědném odboru, ani v počátcích muzea, nebyla vedena evidence sbírkových předmětů. U valné většiny předmětu chybí průvodní dokumentace a v evidenci jsou označovány jako staré fondy. Po roce 1972 se
- 16 -
do muzea dostaly pozůstalosti i méně známých umělců jako malíře Hugo Theodora Rašína, Jaroslava Herbsta a Slavoje Štoka i sochaře Jindřicha Severy. Muzeum mělo od počátku ve sbírce předměty spojené s osobnostmi uměleckého světa, které pobývali, ať již krátce nebo celý život, v Roztokách. Neodmyslitelně k nim patří grafička Zdenka Braunerová. Administrativní část muzea dokonce sídlí v domě, kde žila a tvořila. Muzeum sbírá a dokumentuje nejen její dílo, ale také doklady o životě Zdenky Braunerové všeobecně. Kolekce je doplňována i o díla jejích přátel a generačních druhů, mezi něž patří například grafik Jan Konůpek a František Kobliha. Pro rozvoj fondu měly velký význam výstavy. Například Hedvika Zaorálková, po výstavě uspořádané k jejím sedmdesátinám, darovala vystavené práce muzeu. Nebo byly výstavy podnětem ke koupi, jako u Josefa Drahoňovského. Pokud mluvíme o tvorbě a rozšiřování fondu, nesmíme vynechat malíře Miloše Malinu, který neocenitelně rozšířil celou sbírku SMR. Miloš Malina po řadě svých výstav v muzeu došel k rozhodnutí věnovat nejen svou uměleckou pozůstalost, ale i celoživotní sbírky, Středočeskému muzeu. Více o vztahu Miloše Maliny k muzeu je popsáno v odstavci „Miloš Malina“, věnovaný jeho dílu i odkazu.
2.2.1. Zařazení fondu ve sbírce Sbírka SMR obsahuje historickou podsbírku (nazývaná Historická sbírka), které je součástí fond výtvarného umění. Dalšími částmi sbírky SMR je podsbírka archeologická, etnografická, botanická, zoologická, písemnosti a tisky a Vzorkovnice keramiky ÚUŘ- Štěchovice. Historické sbírky tvoří, kromě uměleckých předmětů, porcelán, keramika, řemeslnické a zemědělské
- 17 -
nářadí, numismatická sbírka, výrobky závodů jako je Felklova fabrika na globusy, nálezy kovových a keramických předmětů z průzkumů hradu Okoře a roztocké tvrze, kroje, obleky, spolkové prapory a jiné předměty dokumentující život ve Středočeském kraji.13 Sbírkové předměty vztahující se k činnosti osobností z oblasti umělecké, které v tomto regionu působily v 19. a na začátku 20. století, kdy byly Roztoky významným centrem letních pobytů, najdeme v Historické sbírce i mimo fond výtvarné umění, ať již v knihovně, archivu a pod.14
13
Centrální evidence sbírek. [on line]. Praha: Ministerstvo kultury ČR, 2007. [cit. 2007-11-27]. Dostupný z WWW:< http://www.mkcr.cz/ces/cz/intro.php>
14
K odkazu Z. Braunerové nepatří jenom knihy, další informace o fondu Z. Braunerové ve Středočeském muzeu jsou v publikaci VLK, Miloslav. Zdenka Braunerová ve sbírkách Středočeského muzea. Praha: W-servis, 1994. Dalším zdrojem informací je článek VLK, Miloslav. Uměleckohistorické sbírky Středočeského muzea. In Středočeský Vlastivědný sborník: Muzeum a současnost. Řada společenskovědní sv. 15. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 1997, s. 5-14.
- 18 -
III. Rozbor fondu výtvarného umění 3.1. Obecné rozčlenění fondu výtvarného umění Fond předmětů.
výtvarného
umění
V
je
evidenci
celkem
vedeno
tvoří
6056
13 424
sbírkových
přírůstkových
čísel
a
10 149 inventárních čísel. Vedle významných osobností Zdenky Braunerové, Františka Koblihy a Jana Konůpka, jejichž konvoluty jsou přiblíženy v následujících částech práce, dokumentuje fond výtvarného umění tvorbu regionálních výtvarníků a historii Roztok, pražského okolí a nakonec celého Středočeského kraje ve výtvarných dílech. Fond obsahuje oceloryty - veduty s motivy ze středních Čech s hrady, zámky a městy či krajinou, konkrétně v albech K. V. Zapa, F. B. Mikovce nebo staršího alba F. A. Hebera. Základní dělení fondu je na podskupiny, jejichž názvy se během let, zřejmě i fluktuací kurátorů, upravovaly, čímž došlo k poměrně značnému počtu podskupin. Někdy se jedná jen o rozšíření názvu, například podskupiny malba, malířství, obraz, výtvarné umění-malba. Vzhledem k jejich počtu jsem pro přehlednost tohoto textu významově stejné podskupiny sloučila na podskupiny malba, kresba, grafika, reprodukce, výtvarné potřeby, plastika, kartografie, umělecké řemeslo a architektonické prvky. V grafu [Graf č.1] je patrné, že fond z celé poloviny tvoří grafická díla, 33 % fondu představuje kresba a třetí nejpočetnější část fondu jsou malířská díla zastupující 11 % fondu. Plastiky a umělecké řemeslo představují po 3 % fondu. Důvodem poměrných rozdílů je jistě dán charakteristikou předmětů. Fond výtvarného umění je zaměřen hlavně na dvourozměrná výtvarná díla jako grafické listy, obrazy, tisky aj. Další graf [Graf č.2] podrobněji představuje tuto část
- 19 -
fondu výtvarného umění. Grafická díla jsou z velké části exlibris. Jejich početně velké zastoupení ve fondu je dáno akvizicí exlibris po větších celcích a jejich drobnými rozměry. Jednoznačně je získání těchto předmětů méně ekonomicky náročné a nevyžadují významné prostorové požadavky na uložení. Vzhledem k zaměření fondu především na dokumentaci díla Z. Braunerové, jakožto jedné ze zakladatelek umělecké knižní grafiky u nás, není překvapivé velké množství právě tohoto typu předmětů ve fondu. Dalším významným celkem jsou kresby. Značná část jsou díla Z. Braunerové. Vícekrát zastoupeny jsou také grafické listy. V grafu jsem nerozčleňovala grafické listy na jednotlivé techniky, ostatně to není vždy z evidence patrné. Grafické techniky použité ve fondu jsou mědirytina, ocelorytina, akvatinta, linoryt, dřevoryt, dřevořez, litografie, zinkografie, suchá jehla, lept a mezzotinta. V grafu jsou některé jmenované techniky sledované zvlášť, což vychází z řazení podskupin. Olejomalba a perokresba jsou dalšími významnějšími skupinami ve fondu, ale ve srovnání s výše jmenovanými, jsou jejich počty o řád nižší. Trojrozměrné předměty [Graf č.3] představují z 45 % plastiky ze sádry, ať již patinované nebo bílé. Převážně se jedná o modely, odlitky a otisky. Významně je obsazena
i
dřevěná
plastika
15
%,
za
ní
je
umístěna
plastika
v kameni a tiskařské štočky15. V menší míře fond obsahuje plastiky z kovu a keramiky. V obdobném množství jsou do fondu zařazeny i předměty uměleckého řemesla jako jsou nábytkové části, skleněné nádoby, ornamenty, apod. Ve fondu nalezneme i různé výtvarné potřeby a pomůcky, ve většině případů se vzta15
Chybný výraz plastiky pro trojrozměrné předměty z kamene či dřeva je použit záměrně, neboť byl takto převzat z evidence. Snažila jsem se ponecháním názvů podskupin zachovat kontinuitu s použitým zdrojem informací. Správně jsou ale kamenné předměty nazývány sochami a předměty ze dřeva označované termínem dřevořezy.
- 20 -
hují k některé z dokumentovaných osobností ve sbírce. Až 3 % plastik tvoří plakety, jejich autory jsou ve většině případů Huberta Kimová, Josef Drahoňovský, Josef Pekárek a velká část je tvorba bratrů Čermákových. Významnou složkou sbírky jsou otisky gem a intaglií převážně od Josefa Drahoňovského. Autoři, zastoupení ve fondu, jsou abecedně vyjmenováni v příloze16. Množství jejich děl v podsbírce, do značné míry prezentuje směr budování fondu, a to tématicky i časovým obdobím. Další výsečový graf [Graf č.4] zřetelně potvrzuje zaměření sbírky na dílo Zdenky Braunerové. Její tvorba představuje až 36 % fondu výtvarného umění. Pro potřebu grafu jsem umělce, kteří jsou ve fondu zastoupeni méně než padesáti díly, uvedla jako jednotnou položku „Méně zastoupení autoři“. Tyto menší konvoluty tvoří 20 % fondu. Z této skupiny si dovolím jmenovat pro představu několik autorů: J. Anderle, F. Bílek, A. Born, C. Bouda, A. Hudeček, T. Kuščinskij, J. Mařák, A. Mikoláš, V. Rytíř, J. Severa, V. Stretti, V. Špála, M. Švabinský, F. Tichý, J. Váchal, O. Zoubek a jiní. Až 10 % fondu tvoří díla Josefa Drahoňovského, jedná se hlavně o plastiky. Dalšími významnými autory pro fond jsou malíř a grafik Jan Konůpek, malíř a grafik Hugo Rašín Tredor, malíř a grafik František Kobliha, malířka Dagmar Novotná a malíř Miloš Malina. 3 % fondu představuje malíř Bedřich Polák a 2 % sochařka Hedvika Zaorálková. V grafu jsou zaznamenána i díla Augusty Braunerové – Neumanové, matky Zdenky Braunerové. Předměty se dostávaly do fondu převážně darem až v 28 %, téměř rovnocenně ve 27 % také nákupem a z pozůstalostí [Graf 16
Jmenný soupis autorů není přesný. Při doplňování chybějících životních dat, jsem zjistila velkou míru nepřesnosti v zápisech. Nepodařilo se mi proto identifikovat všechny autory a doplnit tak křestní jména a data. Autoři jsou v seznamu uvedení i tehdy, kdy je součástí fondu jen kopie jejich díla.
- 21 -
č.5]. Často byly předměty získávány převodem, a to především z městských národních výborů nebo farností. Položka Staré fondy označuje sbírkové předměty, u nichž nelze dohledat původ. Předpokládá se, že se do muzea dostaly v době jeho vzniku, ze sbírek Vlastivědného kroužku. Způsob nabytí sběrem nebo výzkumem je v naprosto zanedbatelném rozsahu, i když několik přírůstků bylo takto označeno. Získávání předmětů vlastní iniciativou kurátora je nepoměrně v menší míře zisk formou darů, převodů aj. Pokud se podíváme na kolísání množství nakoupených předmětů do fondu výtvarného umění, nepřekvapí nás, že nejvyšší hodnoty jsou do poloviny sedmdesátých let dvacátého století, kdy se sbírka formovala. Výrazné nákupy do fondu zaznamenáváme až do konce osmdesátých let. V devadesátých letech, kromě roku 1992, začíná viditelný útlum, který můžeme přisoudit stabilizaci formy fondu a jeho budování promyšlenými nákupy přírůstků, byť v menším rozsahu, zhodnocující stávající konvoluty [Graf č.6]. Ráda bych prezentovala i významné dárce do fondu[Graf č.7]. Nejpočetnější dar je sbírka MUDr. L. Riedla. Tuto sbírku tvořil převážně soubor evropských exlibris z oblastí Anglie, Francie, Německa, Uherska a Rakouska z poloviny 18. století až po počátek 20. století. Další významnou dárkyní je Jaroslava Drahoňovská, snacha Josefa Drahoňovského, která Středočeskému muzeu darovala početnou sbírku prací z pozůstalosti Josefa Drahoňovského. Fond také významně obohatil synovec Františka Koblihy Jan Výborný. Jeho sbírka obsahovala nejen díla Koblihy a Jana Konůpka, ale také menší soubor moderní české grafiky různých autorů, jako Helena Emmingerová, Jiří Silovský, Vladimír Sychra, T. F. Šimon, Ludmila Jiřincová a další. Mezi velkými dárci jsou často samotní
- 22 -
autoři jako v případě Dagmar Novotné, Jindřicha Severy nebo Hedviky Zaorálkové.17
3.2. Konvoluty děl významných uměleckých osobností 3.2.1. Braunerová Zdenka (1858-1934) Zdenka Braunerová se narodila v Praze v roce 1858 jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Její rodina žila do sedmdesátých let 19. století v Praze.18 Jejími rodiči byli JUDr. František August Brauner, významný advokát a poslanec říšské rady, a Augusta Braunerová, rozená Neumannová. Zvlášť matka měla významný podíl na rozvinutí výtvarného talentu Zdenky Braunerové. Sama amatérsky malovala a ačkoli nesouhlasila s životním rozhodnutím Zdenky věnovat se profesionálně výtvarnému umění, protože to nebylo pro tehdejší ženu vhodné, nepřestala ji podporovat. Výtvarné vzdělání získala Zdenka u Amálie Mánesové, následně na17
Informace jsou získané z databáze Bach. Databáze Bach: Evidenční karta, Etnograf, první stupeň [počítačový program na disku]. Brno: Bach system a.s., 2001, poslední aktualizace 2012. [cit. 2012-05-04] Elektronická databáze evidence sbírkových předmětů. 18
K životu a dílu Z. Braunerové se vztahují tyto články: SIRANOVÁ, Pavlína. Slečna Zdenka Braunerová… In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost, řada společenskovědní, sv. 16. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 1998, s. 61 – 76. ISSN 0862-2043, ISBN 80-902328-1-7. STÁTNÍK, Dalibor. Jaroslav Maria a Zdenka Braunerová. In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost, řada společenskovědní, sv. 19. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy 2001, s. 35–66. ISSN 0862-2043, ISBN 80-902328-6-8. KUCHYŇKA, Zdeněk. Oslavy svatováclavského milénia a Zdenka Braunerová. In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost, řada společenskovědní, sv. 20. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2002, s. 59– 72. ISSN 0862-2043. REŠKOVÁ, Ivana. Při vší bolesti je každá vzpomínka na Vás zároveň mou největší radostí. In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost, řada společenskovědní, sv. 21. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2003, s. 131–147. ISSN 0862-2043. MIKULEJSKÁ, Dana. Zdenka Braunerová jako rádkyně a mecenáška.In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost, řada společenskovědní, sv. 22. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2004, s. 7–48. ISSN 0862-2043. ŠÁŠINKOVÁ, Marcela. Cesta Zdenky Braunerové k vlastnímu ateliéru. In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost, řada společenskovědní, sv. 23. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy 2005, s. 44-53. ISSN 0862-2043. VLK, Miloslav. Zdenka Braunerová /1858-1934. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2004. 35 s. ISBN 80-239-2818-X.
- 23 -
vštěvovala dívčí školu, kde vyučoval Soběslav Pinkas. Rodina Braunerů se stýkala s českou intelektuální elitou, na těchto setkáních se Zdenka Braunerová seznámila s rodinou Riegerů, Náprstků, Palackých nebo s Josefem Václavem Sládkem. V dospělém věku se věnovala malbě a kresbě, ale nejvíce známá je svou grafickou tvorbou, zvláště knižní. Je pokládána za zakladatelku krásné knižní vazby. Rozsah její tvorby má i širší rozměr, věnovala se práci se sklem, fascinovalo ji lidové umění. Během svého života byla patronkou některých významných umělců například Joži Úprky, Františka Bílka, Jana Zrzavého, Antonína Chittussiho, u kterého studovala a měla s ním i vážný vztah. Rovněž podporovala také literáty, jako Viléma Mrštíka, Miloše Martena nebo Julia Zeyera. Mnoho času strávila na cestách po Francii, kam cestovala s matkou a sestrou. Nějaký čas v letech 1885-1893 studovala na akademii Colarossi v Paříži. V Paříži i vystavovala v Champs Elysées nebo v Salonu na Champs de Mars v roce 1890. Ve Francii navázala úzké přátelství například s Augustem Rodinem [OBR. 5]. Během návratů domů si v letech 1903-1904, v areálu
letního
sídla
rodiny
Braunerů
v Braunerově
mlýně
v Roztokách, nechala postavit ateliér, kde tvořila i pořádala společenská setkání – salony.19 Fond Z. Braunerové je pro sbírky SMR zásadní a nejvíce doplňovaný. Zdenka Braunerová věnovala svou uměleckou pozůstalost do správy Spolku českých umělců-grafiků Hollar. Přání tehdejšího předsedy Františka Koblihy na zřízení stálé expozice pro tu19
Ateliér byl v roce 2005 rehabilitován a přeměněn na expozici věrně zachycující stav, jak vypadal za života Zdenky Braunerové a zároveň představující její život i tvorbu veřejnosti. Více o ateliéru v VLK, Miloslav, ŠÁŠINKOVÁ, Marcela. Zdenka Braunerová (1858-1934) Ateliér (historie-stavba-expozice) [CD-ROM]. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2005. NEORALOVÁ, Jitka. Ateliér Zdenky Braunerové v Roztokách u Prahy, expozice a preventivní péče o exponáty. In Důmuzeum, Historic House Museum v České republice. Praha: Foibos Bohemia, o.p.s.,2010. S. 40-45 ISBN 978-80-903904-92.
- 24 -
to umělkyni nebylo realizováno, naopak její díla se stávaly předmětem prodeje. V roce 1956 byly rozhodnutím ústředního národního výboru rozpuštěny výtvarnické spolky Jednota, Mánes, Aleš, Purkyně, Hollar, Kruh výtvar. Umělkyň a v říjnu téhož roku také Myslbek. Majetek těchto spolků přešel do správy Českého fondu výtvarných umění. Výbor Fondu měl ve jmenovaných organizacích své zmocněnce, kteří měli za úkol zajistit jejich majetek, který měl být dále spravován odděleně od majetku ČFVU. Zpočátku mohl Hollar, jako jediný, dále provádět svou dosavadní činnost, ale pouze do roku 1972, kdy i tento spolek byl zrušen. Fondy Hollaru byly rozděleny mezi Památník písemnictví, Národní galerii a na žádost ředitele Bayera v roce 1961, byla větší část fondu přidělena do Středočeského muzea.20 V současnosti Středočeské muzeum nové přírůstky do tohoto konvolutu převážně nakupuje. Významné celky byly získány od potomků rodiny Marie Klecandové, bývalé manželky Miloše Martena nebo od praneteře Zdenky Braunerové Marišky Sandiford-Pelllé. Středočeské muzeum vytváří sbírku dokumentující život a dílo Zdenky Braunerové v takové komplexnosti, že se stalo nezastupitelným v pochopení této malířky. Fond snese srovnání i vedle takových institucí jako je Národní galerie, zaměřující se hlavně na sbírání obrazů a
kreseb,
Památníku
národního
písemnictví
mající
ve
sbírce
zejména korespondenci, knižní značky, kresby, ale i obrazy a Národopisného oddělení Národního muzea v Praze, zaměřené na etnografickou sbírku Zdenky Braunerové.
20
Důvodem tohoto kroku byla obava, že další existence spolků by brzdila
výstavbu socialismu. Zpráva o stavu likvidace výtvarnických spolků. [online]. Praha: Mánes, 2012 [2012-06-03]. Dostupný z WWW: http://www.ncvu.cz/documents/docuM/dopis_fond_1957.html
- 25 -
Konvolut děl Zdenky Braunerové ve fondu výtvarného umění obsahuje kresby, skicáře a návrhy, grafické listy a studie k nim. Také měděné grafické desky a dřevěné knižní štočky. Jsou zde obrazy již od jejího raného období zachycující převážně Roztoky a okolí, a starou Prahu. Také práce z Akademie Colarossi a z jejích cest, ať z již zmiňované Francie, ale také z Itálie a Tuniska. Samozřejmě nelze opomenout nejznámější část jejího díla, kterou je knižní grafika. Jedná se o návrhy štočků, vinět, obálek knih a ilustrací ke knihám Viléma Mrštíka Pohádka Máje z roku 1894, Miloše Martena- Cyklus rozkoše a smrti 1906 nebo Dravci, s ručně kolorovanými vinětami [OBR. 6].
3.2.2. Drahoňovský Josef (1877-1938) Josef
Drahoňovský
je
významný
český
sochař,
glyptik
a
sklářský výtvarník. Byl uznávaný již za svého života nejen v Čechách, ale i ve světě. Působil na pražské uměleckoprůmyslové škole. Významnější než jeho vlastní sochařská tvorba, uplatněná na veřejných budovách, je jeho glyptika v drahých kamenech a skle. Vedle gem se věnoval i návrhům a výzdobě jubilejních nádob, trofejí či reprezentativním předmětům ze skla. Po smrti Drahoňovského s nástupem nacistické okupace bylo jeho dílo na několik let zapomenuto. K obnovení zájmu o odkaz Josefa Drahoňovského se zasloužila snacha Jaroslava Drahoňovská. Středočeské muzeum jí, jako první, vyšlo vstříc a v roce 1986 uspořádalo výstavu v roztockém zámku „Josef Drahoňovský – sklář a sochař“. Po výstavě byla vybraná díla nakoupena do sbírky SM. V roce 1999 Jaroslava Drahoňovská darovala soubor z umělcovy pozůstalosti o 259 položkách. Další větší celky Drahoňovského
- 26 -
práce nalezneme ve Východočeském muzeu v Hradci Králové, které mělo
vazbu
na
sklářský
ústav,
v němž
Drahoňovský
působil.
Zdejší fond obsahuje především práce ve skle a drobnou keramickou
plastiku.
v Západočeském
Největší
muzeu
část
v Plzni,
jeho
díky
díla
přátelství
je
uložena
Drahoňovského
s tehdejším ředitelem muzea prof. Jindřichem Čadíkem. Zde je vedle sklářských prací, gem a jejich otisků, uložen největší soubor drobné keramické plastiky. Fond dokumentující převážně Drahoňovského sklářskou práci se nachází v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, doplněný darem z umělcovy pozůstalosti, obsahující návrhy sklářských prací spolu s fotografiemi a písemnými dokumenty.
Sochařská
tvorba
je
v SMR
zastoupena
mramorovou
plastikou „Děvče po koupeli“21 a bronzovou plastikou odpočívajícího Pastýře22. Dále ve sbírce nalezneme drobnou keramickou plastiku.
Významnějším
v drahých
kamenech,
celkem
např.
jsou
intaglie
jeho
glyptické
v horském
křišťálu
práce nebo
vzácněji v záhnědě, a jeho práce ve skle [OBR. 7]. Častá témata řezeb jsou idealizované žánry, podobizny a alegorické postavy.
Častým
motivem
je
dívka
na
žebříku
trhající
ovoce
v pohledu zezadu, používaným i na vlysech skleněných nádob. V druhé polovině dvacátých a ve třicátých letech 20. století se umělec věnoval v glyptice podobiznám osobností, například Josefa Mánesa. Samostatnou skupinu tvoří plakety. Představují je skleněné desky komponované do plánů řazených za sebou a zasazených do podstavce. K souboru Josefa Drahoňovského patří i
21
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy. Inv.č. H-24 522, sbírka historie, fond výtvarného umění.
22
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy. Inv.č. H-24 521, sbírka historie, fond výtvarného umění.
- 27 -
kresby a dokumentace, skicáky, zkušební otisky intaglií a plaket nebo sádrových modelů váz.23
3.2.3. Kobliha František (1877-1962) František Kobliha vystudoval nejdříve UMPRUM v Praze a následně v letech 1901-1905 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Františka Ženíška. Stal se prvním předsedou skupiny symbolistních výtvarníků Sursum. Již v textu o Z. Braunerové je zmíněno, že F. Kobliha byl předsedou Spolku českých
umělců-grafiků
Hollar,
kterého
byl
členem
od
roku
1923. Byl dokonce jedním ze zakládacích členů. František Kobliha je označován za představitele druhé generace českého symbolismu. Zpočátku zkoušel olejomalbu, ale jeho vyjadřovacím prostředkem se stala grafika. Jeho grafická práce je inspirovaná díly Karla Hlaváčka, Odilona Redona aj., z řad anglických prerafaelistů. K nejvýznamnějším grafickým cyklům patří „Pozdě k ránu“ (1909), „Mstivá kantiléna“ (1910), „Tristan“ (1909-10) a „Máj“ (1911). Květinové a fantaskní knižní ornamenty jsou viditelně ovlivněny prací Zdenky Braunerové. Kobliha psal uměnovědné eseje a kritiky do Moderní Revue. Ilustroval i své texty, převážně studie o výtvarnících. K dalším Koblihovým počinům patří tvorba exlibris. Do Středočeského muzea se jeho dílo dostalo díky daru i koupi souborů od synovce F. Koblihy Jana Výborného. Po výstavě v roce 1974, která byla uspořádaná právě na základě tohoto daru, začalo soustředěné sbírání a doplňování souboru děl tohoto významného symbolisty. Dnes soubor obsahuje dvě stě osmdesát 23
VLK, Miloslav. Josef Drahoňovský ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy. In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost, řada společenskovědní, sv. 21. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2003, s. 99–112. ISSN 0862-2043.
- 28 -
grafických listů, sto exlibris a třicet bibliofilských tisků. Také Kobliha se vedle volné tvorby či výtvarným parafrázím k básním Karla Hlaváčka „Pozdě k ránu“ a „Mstivá kantiléna“ věnoval knižní ilustraci, například Máchova Máje v Moderní revue. Patří k nim také cykly Tristan, Balady, Pohádky a legendy. Mezi pozdní díla počítáme Fantazii měsíční noci a Kosmické vize.24 [OBR. 8]
3.2.4. Konůpek Jan (1883-1971) Jan Konůpek je významný český malíř, grafik a rytec. V letech 1903 až 1906 vystudoval architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze. Jeho učiteli zde byli profesoři Jan Koula a Josef Schulz. Během studia se seznámil s Pavlem Janákem a V. V. Štechem, kteří ho ovlivnili v jeho rozhodnutí věnovat se dále umění. V letech 1906 až 1908 studoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Maxmiliána Pirnera. Jeho dalšími vyučujícími byli profesor Vlaho Bukovac a grafik Alessandro de Pian. Během studia založil spolu s malířem Emilem Pacovským grafickou revue Veraikon. Významnější bylo založení v roce 1911 výtvarné skupiny symbolistních grafiků Sursum. V krátké době po skončení studia se stává Konůpek členem Sdružení českých umělců, grafiků Hollar a posléze i Spolku výtvarných umělců Mánes. Podílel se na založení družstva Artěl. Vyučoval kreslení na Střední průmyslové
24
František Kobliha. [online]. Praha: ArtBohemia. Poslední aktualizace 2012. [cit. 2012-03-13]. Dostupný z WWW:
.
Výstavy- Konůpek, Kobliha: Grafika. [online]. Praha: Galerie Sursum, 2009. Poslední aktualizace 2009. [cit. 2012-03-13]. Dostupný z WWW: < http://www.galeriesursum.cz/vystavy/id-3/>
- 29 -
škole v Plzni a od roku 1923 na Státní grafické škole, kde působil až do roku 1932. Pro Konůpkovo dílo je příznačný symbolismus a mystika, obzvlášť v dílech z počátku 20. století, která jsou znatelně stylizována do secesní klimtovské ornamentiky. Nalezneme však v jeho dílech i prvky kubismu nebo německého a severského expresionismu. Vlastním vývojem a vlivem módních změn se Konůpek dostává až k surrealismu. Jeho dílo je v období po první světové válce inspirováno symbolistní i klasickou literaturou, například ilustrace Kytice od K. J. Erbena nebo Máchova Máje. Ilustroval i díla světové literatury autorů jako je Edgar A. Poe, Oscar Wilde, Honoré de Balzac, Johann W. Goethe,
Charles
Baudelair
dále
Starý
zákon,
evangelia
aj.
[OBR. 9]. Součást jeho odkazu jsou i exlibris. Díla Jana Konůpka byla do fondu získána nákupem při rozprodeji jeho děl v sedmdesátých letech. Menší množství vysoce kvalitních kreseb bylo získáno od výše zmíněného Jana Výborného.25
3.2.5. Kottula Dominik Jan (1794-1866) Narodil se v klášteře sv. Havla na Starém Městě. Jeho otec se živil jako odhadce a obchodník s obrazy, což pravděpodobně Jana
Kottulu
ovlivnilo
při
jeho
dalším
směrování.
V letech
1809-1813 studoval na Akademii výtvarného umění v Praze, kde jeho učitelem byl Josef Bergler.26Přestože se jeho poměrně roz25
Jan Konůpek. [online]. Praha: ArtBohemia. Poslední aktualizace 2012. [cit. 2012-0313]. Dostupný z WWW: .
Výstavy- Konůpek, Kobliha: Grafika. [online]. Praha: Galerie Sursum, 2009. Poslední aktualizace 2009. [cit. 2012-03-13]. Dostupný z WWW: < http://www.galeriesursum.cz/vystavy/id-3/> 26
TOMAN, Prokop: Nový slovník československých výtvarných umělců, díl I., 3. nezměněné vydání. Výtvarné centrum Chagall, Ostrava, 1993. S. 540-554.
- 30 -
sáhlá tvorba dostala do několika nejen soukromých, ale i institucionálních sbírek, dlouhou dobu nebyl tento malíř nijak zpracován. Jediný badatel zabývající se touto osobností byl Prokop Toman pro svůj Slovník umělců. Kottula byl všestranným malířem i zdatným kopistou. Tématicky se zaměřoval převážně na díla holandských mistrů 17. stol. Dělal jak kopie, tak i volné variace na vybrané obrazy27. Maloval i oltářní obrazy ovlivněné klasicismem dle Berglera28. Tvořil také portréty a věnoval se miniaturním podobiznám29. Z Kottulova díla jsou pro Středočeské muzeum významné roztocké veduty. Vznikly na objednávku tehdejšího majitele panství, pražského měšťana Josefa Ledera. Není doložena žádná další vazba Kottuly k Roztokám či okolí, ačkoli dvě miniaturní podobizny manželů na slonovině z Waldesovi sbírky byly signovány „Do. Kottula pinx. Kleczanae“. Klecany jsou na opačném břehu od Roztok a právě odtud maloval první z vedut,30 zachycující pobřeží v okolí zámku po ránu [OBR. 10]. Je zde zaznamenán provoz hospodářského
dvora
i
rekreační
činnost
měšťanů
(dvě
dámy
v kloboucích jdoucí do lázně. Druhá veduta Roztok31 je ve sbírce Národní galerie. Byla dlouhodobě vystavená ve stálé expozici Středočeského muzea „Historie a stavební vývoj zámku“ v roztockém zámku. Po skončení generální rekonstrukce v roce 2012 bude v obnovené expozici vystavena i v následujících letech.32
27
Zejména obraz Alchymista (NG, inv. č. O-12 579, olej na dřevě, 26,5x21 cm).
28
Obraz Pieta, (NG, inv. č. O-7 190, olej na plátně, 73,5x41,5 cm).
29
Podobizna muže, (NG, inv.č. O-2 116 a Podobizna ženy, olej na dřevě, 26x21 cm).
30
Pohled na Roztoky, (SM, př.č. 1/95, olej na plátně, 74x132 cm).
31
Pohled na Roztoky od Žalova (Původně krajina se zámečkem a vesnicí) 1840, (NG, inv.č. O 12 418, olej na plátně, 74x97 cm).
32
VLK, Miloslav. Veduty Roztok Dominika Jana Kottuly. In Středočeský vlastivědný sborník, Muzeum a současnost, řada společenskovědní, svazek 14. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 1995, s. 5-15.
- 31 -
3.2.6. Malina Miloš (1904-1991) Miloš Malina je pro Středočeské muzeum významný především jako dárce rozsáhlé kolekce předmětů v roce 1973. Malinův vztah k umění a sběratelství pramení z kulturního prostředí, ve kterém vyrostl. Otec Josef Malina byl houslový virtuóz a matka Eleonora Malinová byla klavíristka a sbírala starožitnosti. Malinova teta z matčiny strany Františka Schnirchová byla malířka a druhá teta Berta Anýžová měla za manžela profesora pražské UMPRUM. Strýc sester Schnirchových byl významný sochař Bohuslav Schnirch (1845-1901). Malina se věnoval výtvarnému umění i sběratelské činnosti od raného mládí, podporován hlavně matkou. V letech 1921 až 1924 studoval na uměleckoprůmyslové škole v Praze v ateliéru Schusera a Brunnera. Následovalo studium na Akademii výtvarných umění v ateliéru Maxe Švabinského. První výstava byla realizována v Ratajích nad Sázavou v roce 1930. Od roku 1931 vystavuje se Spolkem Mánes. První soubornou výstavu měl v roce 1941 v Mánesu. Malinův dar byl motivován hlubším vztahem k muzeu, jehož vznik a rozvoj mohl sledovat ze své chaty na protějším břehu Vltavy v Brnkách. Již od raného mládí měl zájem o archeologii a část svých sbírek daroval rozvíjejícímu se muzeu. Středočeské muzeum následně uspořádalo Malinovi několik výstav jeho malířských děl. Po smrti Miloše Maliny odkázal umělec celou pozůstalost, obsahující cenné historické sbírky [OBR. 11], Středočeskému muzeu. Jeho dílo bylo v daru zastoupeno třemi stovkami obrazů, množstvím kreseb, kresebných skic a akvarelů. Mezi náměty najdeme portréty, krajinomalbu i zátiší. Malířský styl není do konce jeho života jasně vyhraněný, v jeho dílech jsou patrné
- 32 -
snahy aplikovat tehdejší módní proudy ve výtvarné tvorbě [OBR. 12].33 Ve výstavním katalogu Mánesa z roku 1946, hodnotí Malinův styl Stanislav Talaváňa takto: „Oprošťuje tvary do zkratky, sestavuje zátiší pevně skloubená, v nichž věci mají tvrdý obrys a pevný objem“.34 Předměty z Malinovy sbírky jsou součástí stálé expozice v roztockém zámku Salon ve stylu biedermaieru, kde byla vystavena Malinova busta [OBR. 13] připomínající dárce.
3.2.7. Zaorálková Hedvika (1900-1982) Narodila se jako Hedvika Procházková v Rousínově u Brna. Se sochařskou tvorbou začínala v mládí prostým modelováním doma na sudu. Její rodiče pochopili, že dcera má talent, a dovolili jí studovat v Praze. Vystudovala sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde jejími učiteli byli Josef Drahoňovský, Karel Štipl, Josef Mařatka a Bohumil Kafka. Poslední jmenovaný vzal Hedviku na studijní cestu do Itálie. Se svým manželem, významným překladatelem z francouzštiny, v menší míře z
italštiny,
španělštiny
a
němčiny,
se
seznámila
v 1923
v Praze. V roce 1925 pokračovala ve studiích v sochařském ateliéru profesora Antona Hanaka na Vysoké škole uměleckoprůmyslové ve Vídni. O rok později studia přerušila a odjela do Paříže, kde se provdala za Jaroslava Zaorálka. První akty a ženské plastiky začala tvořit až v Roztokách, kam se manželé nastěhovali po roce 1926. Postupně si vytvořila osobitý styl korespondující s lidovou až archaickou plastikou, s jistou dávkou pri33
VLK, Miloslav. Miloš Malina a jeho sbírky. In Středočeský vlastivědný sborník, Muzeum a současnost, řada společenskovědní, svazek 17. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 1999, s. 43-59. ISSN 0862-2043 ISBN 80-902328-2-7
34
TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců, II. Díl, třetí vydání. Praha: Nakladatelství Svazu čs. výtvarných umělců, 1950.s. 67.
- 33 -
mitivismu, zkratky a symbolismu. Potlačením detailů nechává vyznít energii materiálu. Svou sochařskou práci před svým manželem tajila, protože nesouhlasil s tím, aby se věnovala umělecké tvorbě. Některých výstav se účastnila pod jménem svého bratra Aloise Procházky. Ve 30. letech se v jejích dílech objevují sociálně laděná témata35 a motiv práce. Během druhé světové války, v těžkých dobách, kdy se starala o velmi nemocného manžela, se Zaorálková upnula ke křesťanské tématice, s převažujícím námětem utrpení Krista. V této době se začala více zajímat o problematiku
portrétu.
Portrétovala
členy
rodiny
a
přátele.
V dalších letech byly portréty stěžejním tématem její tvorby. Manžel zemřel v roce 1947. Po jeho smrti se ještě více ponořila do umělecké tvorby36. Realistické ztvárnění práce a dřiny postupně stále více ustupovalo abstraktním tématům, zvlášť tématu hudby. Během tří let do roku 1960 vzniklo dvacet bust skladatelů [OBR. 14], dirigentů a hudebních vědců, převážně z řad jejích
přátel37.
Na
konci
života,
kdy
už
nemohla
vzhledem
k fyzické únavě z namáhavé sochařské práce a slábnoucímu zraku dále vytvářet plastiky, se začala věnovat malířské tvorbě. Svou lásku k materiálu, se kterým celý život pracovala, ztvárnila cyklem malířských děl s názvem „Kameny“. Za celý život vytvořila Hedvika Zaorálková dvě stě padesát plastik, z toho sedmdesát portrétů významných osobností české kultury. Tvořila sochy z různých druhů mramorů a pískovců, které sama vysekávala, ačkoliv postavou byla spíše drobnější. Roz35
Plastika Spáči z roku 1930. (SMR, inv.č.H 41006, přír.č. 1115/70, tesaná socha v opuce, 50x51 cm).
36
S manželovou smrtí se snažila vyrovnat s pomocí své tvorby. Důkazem je jedna z jeho podobizen „V zamyšlení“ z roku 1948 (SMR, inv. č. H 410127, přír. č. 1133/70, sekaná socha v mramoru, v. 65 cm). Začala pracovat i na rozsáhlejších a těžších úkolech např. soše sv. Alžběty pro nemocnici alžbětinek v Brně, dokončené v roce 1953.
37
Například busta Bohuslava Martinů (SMR, inv. č. H 41001, přír. č. 1104/70, patinovaná sádra, v. 54 cm).
- 34 -
sáhlý soubor plastik Hedviky Zaorálkové se do sbírek Středočeského muzea dostal díky výstavě k jejím sedmdesátinám38, v roce 1970. Díla, vystavená ve Středočeském muzeu, sama autorka darovala muzeu. Další výstavu uspořádalo Středočeské muzeum k jejím osmdesátinám. Docenění její sochařské tvorby přišlo až několik let po její smrti, a to u příležitosti vzpomínkové výstavy, konané na přelomu 1985 a 1986 v Brně. Hedvika Zaorálková byla výjimečná už jenom tím, že jako žena uspěla ve fyzicky namáhavé profesi
vyhrazené
spíše
mužům,
čímž
výrazně
přispěla
k emancipaci žen umělkyň. V tomto směru ji můžeme považovat za následovnici grafičky Zdenky Braunerové, se kterou ji pojilo více než jen bydliště v Roztokách.39
38
Portrét J. Zaorálka z roku 1948 (SMR, inv. č. H 410127, přír. č. 1133/70, sekaná socha v mramoru, v. 65 cm) a socha „Píseň“ z roku 1963 (SMR, inv. č. H 41025, přír. č. 1134/70, sekaná socha v hadci – serpentinitu, v. 71 cm) byly umístěny v parku roztockého zámku. Z důvodu jejich ochrany byly po několika letech uloženy v depozitáři výtvarného umění. Portrét Bedřicha Smetany z roku 1965 (SMR, inv. č. H41026, přír. č. 1098/70, sekaná socha v růžovém mramoru, v. 64 cm) zdobí park dodnes.
39
JIŘÍKOVSKÁ, Vanda, VLK, Miloslav. K poctě manželů Zaorálkových. In Středočeský vlastivědný sborník, Muzeum a současnost, řada společenskovědní, svazek 15. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 1997, s. 15-24.
- 35 -
IV. Správa fondu 4.1. Evidence a formální správa fondu Původní sbírka Vlastivědného odboru, která se stala po vzniku Středočeského muzea sbírkou SMR, začala být řádně evidována až po vzniku muzea. Teprve od roku 1962 byly sbírkové předměty evidovány. První odborný pracovník nastoupil do zaměstnaneckého poměru až v roce 1963. I pak byly záznamy v evidenci vedeny nedostatečně, a to z následujících důvodů. Zpočátku, vzhledem k malému počtu zaměstnanců, docházelo ke kumulaci funkcí. Zároveň probíhal včlenění sbírek Vlastivědného odboru do sbírky Středočeského muzea a byly přijímány početné nové akvizice. Tlak na rychlé zpracování velkého množství sbírek vedl ke vzniku chyb a úspornému zkracování záznamů při zapisování.40 Pro evidenci byly od začátku používány tiskopisy Přírůstková kniha, již v té době vydávané. Do přírůstkových knih Historické sbírky jsou zapisovány všechny přírůstky, které pod tuto sbírku patří. Vybrané podskupiny začaly mít vlastní chronologickou evidenci vedenou zvlášť v roce 198641. Pomocná evidence, jako lokační katalog, byla vedena na kartách velikosti A5, které
měly
také
předtištěné
kolonky.
Karty
byly
uchovávané
v krabicích přímo v depozitáři a v současnosti jsou v některých případech stále používány pro vyhledávání. Lokační seznamy jsou dublované. Jeden celek je seřazen podle přírůstkových čísel a 40
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy. Spisový archiv, sign. SM O2. Odborné oddělení, sbírky, směrnice, vnitropodnikové pokyny o správě a uložení sbírek 1973-1988. Směrnice pro inventarizaci sbírek 23.5.1977
41
V roce 1986 bylo muzeu povoleno zřídit další přírůstkové knihy pro archeologické a přírodovědné oddělení. Podle platné směrnice pro sbírkotvornou činnost vydanou MK ČSR, měla mít muzea jen jednu přírůstkovou knihu. Další knihy byly povolovány pod podmínkou více jak 20 000 ks v jednom fondu nebo pro tématicky specializované fondy jako například archiv. Povolení vydával řídící orgán muzea. Česká republika: Směrnice pro sbírkotvornou činnost ze dne 1.11.1983. Č.j. 12 875/83, VI./3. Paragraf 12, odstavec 4.
- 36 -
sloužil jako archivní, nepracovalo se s ním. Druhý celek byl pracovní a uspořádán je tak, jak vyhovovalo jednotlivým pracovníkům. Částečně je organizován podle autorů, techniky, typu předmětu (navštívenky, exlibris), autora a nejsou řazeny podle abecedy. Na papírových nesvázaných kartách byl veden druhý stupeň evidence, evidence systematická. Tento soubor původní evidence je nyní uložen v ochranných obalech a dále se tímto způsobem nedoplňuje. Již od devadesátých let dvacátého století jsou ve Středočeském muzeu činěny pokusy zmodernizovat evidenci sbírek, nejdříve formou video záznamů, posléze, díky rozšíření výpočetní techniky typu PC na většinu pracovišť, uživatelsky srozumitelnějším softwarem. První program pro vedení evidence sbírek byl do Středočeského muzea zakoupen v roce 1994, a to program Bach Etnografie. Program je určen pro záznamy jak chronologické, tak systematické evidence, a evidenci konzervačních karet. Pro vybrané podsbírky sbírky historické (zoologie, botanika, fotoarchiv aj.) jsou podle typu používány také různé verze tohoto programu. Pravidelně jsou nakupovány update programu. V SMR je pověřen pracovník, nejčastěji správce depozitářů, který evidenci Bach Historické sbírky SMR spravuje. Kopíruje data od jednotlivých kurátorů podsbírek do jednoho úložiště, kde probíhá kontrola dat, a tím i eliminace chyb označení kompletní evidence sbírky. Tento pracovník připravuje podklady pro hlášení změn do CES. V dnešní době nejsou jednotlivé moduly propojeny. Evidence sbírková se proto kompletuje takto manuálně. Poslední verze programu Bach Promuzeum, využívající muzejní intranet, je používána pouze pro evidenci konzervačních karet a archeologii. Moduly jsou pořízené v roce 2006. V současnosti se již připravují podmínky pro zakoupení intranetové verze programu Bach Promuzeum i pro sbírkovou evidenci Historické sbírky.
- 37 -
Speciální
moduly
by
měly
být
zakoupeny
také
pro
odbornou
knihovnu, archiv, zoologii, botaniku a fotoarchiv. Pro výtvarné umění bude verze programu zakoupena až ve chvíli, kdy bude přijat
nový
kurátor,
neboť
převod
dat
je
složitý
proces
i
s ohledem na kontrolu odborné správnosti. Konečným cílem by mělo být propojit všechny databáze Bach v SMR, pro zlepšení vyhledávání všech dostupných informací, napříč všemi odbornými odděleními muzea, včetně konzervace.42 V roce 2000, kdy začala platnost zák. 122/2000 sb. o sbírkách muzejní povahy a jeho vyhlášce 275/2000, byly sbírky Středočeského muzea zapsány do centrální evidence CES, spravovanou ministerstvem kultury43.
4.2. Péče o fond
4.2.1. Konzervační a restaurátorské ošetření Konzervace a restaurování uměleckých děl je disciplína na nejvyšší úrovni obtížnosti nejen technologické, ale především etické. Umělecké dílo je specifická muzeálie, protože zde klademe nejvyšší důraz na vizuální vlastnosti předmětu, jeho působení na diváka, a tím jeho srozumitelnost. Pokud je nutné přistoupit k přímému zásahu, nesmí být vizuální poselství díla narušeno, nesmí být zničen umělcův odkaz v díle. Z tohoto důvodu zásahy na těchto předmětech provádějí akademicky vzdělaní restaurátoři,
kteří
jsou
díky
důkladné
výtvarné
přípravě
42
NEORALOVÁ, Jitka. Sbírková knihovna Středočeského muzea. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav archeologie a muzeologie, 2008. 79 s. Bakalářská práce. Vedoucí práce Mgr. Pavel Holman.
43
„CES je veřejnosti přístupným informačním systémem - seznamem sbírek, které jsou spravovány podle zákona č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů.” Centrální evidence sbírek. Praha: Ministerstvo vnitra ČR, 2007 - [cit.2007-11-27]. Dostupný z WWW:http://www.mkcr.cz/ces/cz/intro.php
- 38 -
schopni provést zásah, aniž by narušili vzhled a vizuální působení díla. Oddělení konzervace sbírek nezaměstnává specializovaného restaurátora na výtvarné umění. Předměty patřící do oboru výtvarného umění jsou restaurovány externími odborníky.
4.2.1.1. Průzkum Fotodokumentace před zásahem není jen prosté zkonstatování stavu, ale je i součástí průzkumu díla. Jako ve všech oborech konzervování a restaurování jsou upřednostňovány metody nedestruktivní, využívající různých druhů záření a mikroanalýz, kam fotografický záznam také náleží. Průzkum vedený pro vytvoření restaurátorského záměru je interdisciplinární činností. Výsledkem těchto metod je pak obrazová dokumentace, v současnosti digitální. Právě digitalizace v oboru fotografie značně obohatila průzkumy a zpřístupnila jejich výsledky i laické veřejnosti, odkázané dosud na textové popisy, například mikroskopických analýz, v lepším případě doplněných kresbou. Využívá se fotografování v UV světle, rentgenografické snímkování i v infračerveném záření. Dále pak makro i mikrosnímkování, které lze díky moderní technologii provádět i bez odebrání vzorku. Jsou využívány zařízení používané dosud jen lékařství, jako například tomografie. Takto lze zjistit stav předmětu, rozsah poškození, předchozí opravy, složení nebo postup výroby. Metody průzkumu jsou vybírány se zřetelem na pragmatické využití získaných informací. Důkladný průzkum slouží restaurátorovi k bezpečnému vedení zásahu na předmětu a výběru vhodných prostředků. Složitější analýzy vyžadují specifické vybavení a vyhodnocení není vždy restaurátor schopen provést sám.
- 39 -
Tehdy
spolupracuje
vzděláním,
kteří
Předpokládá
se,
s technology v těchto
že
s patřičným
laboratořích
restaurátor
bude
vysokoškolským
analýzy mít
provádějí.
nejen
vědomosti
z přírodních věd v tom rozsahu, aby věděl, která analýza ho přivede k potřebným informacím, ale neméně důležitá je i znalost historie malířských technik a materiálů. A to nejen teoretická, ale i z vlastní zkušenosti. Právě proto si absolventi vysoký škol osvojují během studia historické výtvarné techniky a některé receptury používané v historii, aby byli schopni identifikovat stav předmětu a správně diagnostikovat jeho poškození. V tomto směru souhlasím s názorem I. Kopecké a V. Nejedlého,
„Pokud
přijmeme
paradigma,
že
restaurování-
konzervování jako součást památkové péče je holistická disciplína, ve které je nezbytné propojovat správně určené mezioborové schopnosti, pak můžeme dojít k závěrům, že jde o kombinované porozumění materiálním, společenským i dosud nedefinovaným formám kulturního dědictví, v tomto případě výtvarného díla. Měly by se při něm tedy propojovat různé pohledy a nalézat rovnováhu všech daných podmínek.“44 Tím, že je restaurování výtvarných děl zadáváno, je pro restaurátory
SMR
a
kurátory
nezbytné
znát
rizika
plynoucí
nejen ze zásahu, ale i z prvotního průzkumu, čemuž má odpovídat znění smlouvy o dílo a restaurátorský záměr. První pokusy aplikace analytických přírodovědných průzkumů výtvarných děl byly realizovány v souvislosti s vývojem přírodních věd v 2. polovině 18. století. Posléze začaly být přírodní vědy, kromě využití dílčích postupů pro průzkum, organickou součástí i re-
44
KOPECKÁ, Ivana, NEJEDLÝ, Vratislav. Průzkum historických materiálů, analytické metody pro restaurování a památkovou péči. Praha: Grada Publishing, a.s., 2005, s. 8. ISBN 80-247-1060-9.
- 40 -
staurátorských – konzervátorských zásahů. Zpočátku docházelo k chybným interpretacím laboratorních experimentů a poškození výtvarných děl.45 Postupným vývojem v 19. a 20. století se více uplatňuje ochrana historické hodnoty (i před nežádoucími a rizikovými zásahy restaurátorů-konzervátorů) a interdisciplinarita v oboru péče o sbírky před jednorázovým zlepšením vizuálních vlastností předmětu. Pro druhou polovinu dvacátého století
bylo
stěžejním
tématem
zvyšování
podílu
přírodních
věd
v restaurování a konzervaci na úkor věd společenských a problémy s odstraňováním starých restaurátorských zásahů. Společenská diskuze v Evropě vyvolala v roce 1964 ustanovení Benátské charty ošetřující problematiku doplňování chybějících částí. Čeští odborníci na dění v Evropě na poli péče o památky příliš nereagovali. Nutno podotknout, že zřejmě nešlo o vědomé přehlížení trendů v zahraničí, ale v této době nemohli být čeští odborníci v tak úzkém kontaktu se zahraničními kolegy, z důvodu
omezené
možnosti
cestování
do
západních
zemí.
K významným teoretickým posunům dochází díky polemice Bohuslava Slánského a Františka Petra o charakter oboru restaurování památek
v padesátých
letech
20.
století.
Zatímco
Slánského
přístup byl systematický, využívající ověřené postupy i novější poznatky přírodních věd, s důrazem na důkladný průzkum díla před vytvořením restaurátorského zásahu, František Petr uplatňoval postupy, jak pro vlastní tvorbu, tak pro restaurování z nejrůznějších
zdrojů,
zvláště
s
využíváním
některých
již
přežitých dílenských návodů. Slánského publikace Technika malby díl I. - Malířský a konzervační materiál a díl II. - Prů-
45
Například regenerační metoda Maxe von Pettenkofera (1818-1901), která spočívala v osvěžování laků alkoholovými párami. Po čase ale začala obrazová vrstva tmavnout. Tamtéž, s. 12.
- 41 -
zkum a restaurování obrazů je dodnes jedinou takto rozsáhlou českou publikací, systematicky mapující téměř celou problematiku restaurování a konzervace uměleckých děl. Zásadní v jeho přístupu vidím hlavně fakt, že došel k poznání nutnosti vymezení hranice zásahu, kterou již restaurátor nesmí překročit, aby nedošlo k devalvaci díla. Dle reakcí kolegů ze zahraničí stále platí, že na rozdíl od přístupu v restaurování, například obrazů, v západním světě, je pro českou restaurátorskou školu typické kladení důrazu na esteticko-výtvarný charakter restaurátorského zásahu. V tomto poznáváme přístup B. Slánského předávaný dodnes dál formou jeho knih. Začátkem 20. stol. začaly být při průzkumu výtvarných děl používány rentgenové snímky. Jsou jimi zjišťovány původní malířské postupy, opravy, struktura, síla a uložení barevných vrstev, technika podmalby a individuální rukopis umělce, leckdy v kombinaci s mikroskopickým průzkumem.46 Infračervená a ultrafialová fluorescence se pro průzkum výtvarných děl intenzivně začala využívat od dvacátých a třicátých let 20. století. K určování pigmentů se v průběhu první poloviny 20. století začaly využívat mikroanalytické metody, díky kterým bylo možné systematicky utřídit informace o většině pigmentů používaných v historii. Kolem dvacátého století se mezi metody průzkumu řadí také sledování nábrusů barevných vrstev. K čemuž značně přispěl vývoj ve výrobě umělých pryskyřic, který umožnil běžné využívání této metody v praxi. Ve Středočeském muzeu jsou pro účely průzkumu vždy upřednostňovány metody nedestruktivní, při kterých není potřeba odebírat vzorek, který je během analýzy zničen. Mezi tyto metody patří částečně i optická 46
SLÁNSKÝ, Bohuslav. Technika malby, díl II., průzkum a restaurování obrazů. Praha a Litomyšl: Paseka, 2003. s. 11. ISBN 80-7185-623-1
- 42 -
mikroskopie, prováděná pomocí stereomikroskopu nebo binokulární lupy. Slouží k identifikaci materiálu, složení materiálu, povrchových vlastností, drobných poškození, jako jsou krakely, praskliny a drobná ložiska produktů koroze. V případě nábrusů zjišťujeme umístění jednotlivých vrstev barevné vrstvy, pomocí UV záření i základní informace o složení (zda se jedná o organický materiál, pojivo, pigment aj.). Nábrusy ale nepatří mezi nedestruktivní metody, protože je nutné odebrat vzorek, který je nevratně fixován v pryskyřici. Místní laboratoře nemají pro výrobu nábrusů patřičné vybavení, proto je jejich výroba zadávána, například v Centrálních laboratořích Vysoké školy chemicko-technologické. Nutnost odebrat vzorek je také u identifikace vláken, mikrobiologického napadení nebo určování dřeva. Podrobnější pracovištím,
analýzy
materiálů
například
jsou
v Národním
zadávány specializovaným technickém
muzeu
v Praze,
Uměleckoprůmyslovém muzeu nebo Archeologickém ústavu. Rentgenografii řadíme mezi nedestruktivní metody. Ve Středočeském muzeu je používán průmyslový rentgen v uzavíratelné kabině, ERESCO 42 MF2, u nějž je maximální prozářitelná tloušťka železa 42 mm. Jeho použití je omezeno velikostí kabiny. Rentgenují se především plastiky, kde potřebujeme zjistit vnitřní konstrukci, doplňky a opravy, praskliny či jiná skrytá poškození, stupeň napadení dřeva hmyzem a zkorodované oblasti. Lze také využít rentgenografii pro identifikaci pigmentů, použitých na výtvarném díle, na bázi těžkých kovů (např. olovnatou bělobu). Rtg tomografie, která je velmi vhodná pro průzkum plastik, není běžně pro průzkum využívána vzhledem k obtížnější dostupnosti zařízení. Za zmínku stojí i nejnovější metody nedestruktivních průzkumů plastik, kam patří využití 3D laserového skeneru, kdy za použití 3D tiskárny lze vytvořit i dokonalou
- 43 -
trojrozměrnou
kopii.
Dále
je
využívána
ultrazvuková
emise,
známá z medicínského prostředí jako sonografie.47 Metoda UV fotografie je aplikována především při identifikaci barev, které charakteristicky fluoreskují při dopadu UV záření. Je používána UV lampa se dvěma tmavými zářivkami a digitální fotoaparát. Vyhodnocován je výstupní obraz podle tónu fluorescence jednotlivých barev. Oddělení konzervace sbírek SMR disponuje přístrojem ElvaX Industrial pro rentgenovou fluorescenční analýzu (XRF) určený pro anorganickou analýzu. Přístroj vybuzuje a detekuje charakteristické záření kovových prvků pomocí Ti rentgenky. Měřené místo je zobrazeno na obrazovce připojeného PC, kde je nainstalován program, který přístroj řídí a vyhodnocuje naměřená data. Přístroj identifikuje a určuje obsah kovových prvků a procenta zastoupení vůči ostatním naměřeným prvkům. „Jedná se o nedestruktivní prvkovou analýzu povrchu, přičemž hloubka penetrace záření do vzorku je velmi malá a tak výsledek měření vypovídá pouze o složení povrchu. To je důležité hlavně v případě, že je vzorek pokryt silnou vrstvou korozních produktů. Jestliže je požadováno stanovení přesného prvkového složení slitiny kovu je třeba kompletně odstranit korozní produkty z měřené plochy či odebrat vzorek z kovového jádra předmětu. Velmi důležitým faktorem je výběr reprezentativního místa měření, což je u historických nehomogenních materiálů velmi často významný problém. Naměřená spektra jsou zpracována programem Elvax a vyhodnocena za použití modulu
47
DVOŘÁK, Martin. Použití 3D laserových scannerů v památkové péči. In Nedestruktivní průzkumy v památkové péči, sborník přednášek z odborného semináře Společnosti pro technologie ochrany památek, 14. května 2009, Národní muzeum. Praha: STOP, 2009. s. 6.
BAYER, Karol. Diagnostika kamenných památek metodou ultrazvukové transmise. Tamtéž, s. 13.
- 44 -
bezkalibrační analýzy využívajícího metody fundamentálních parametrů (tzv. kombinovanou metodou využívající modulu bezkalibrační
analýzy
-
metody
fundamentálních
parametrů
v kombinaci s regresní analýzou, založené na kalibraci na slitiny bronzů a mosazí) drahých kovů.“48 Organické analýzy většinou vyžadují odběr vzorku, nelze je tedy řadit mezi metody nedestruktivní. Ne vždy je nutné odebrat vzorek vyjmutím přímo z předmětu, ale lze použít drobné odpadlé částečky, protože množství vzorků nezbytné pro analýzu, jsou velmi malá. V laboratořích SMR jsou prováděné některé kapkové analýzy, využívající vizuální reakci organického materiálu s vybranými chemickými činidly. Lze takto určit umělé pryskyřice, rozlišit polysacharidy, sacharidy, mastné kyseliny, bílkoviny aj. Ve valné většině pozorujeme při reakci barevnou změnu nebo změnu struktury
(bobtnání,
rozpustnost
apod.).49
Tyto
procesy
jsou
s ohledem na odběr co nejmenšího možného materiálu prováděny pod
mikroskopem,
kde
jsou
zaznamenávány
digitální
kamerou,
která je na mikroskop připojena. Pro identifikaci organických materiálů je aplikována Infračervená
spektrometrie
FTIR
v Centrálních
laboratořích
VŠCHT, disponující databází základních spekter „Konzervátor“, obsahující
srovnávací
spektra
materiálů
vyskytující
se
v muzejních sbírkách. K upřesnění výsledků může být doplněna plynovou chromatografií GC, která je vhodná obzvlášť u identifikace pryskyřic, vosků a olejů. Tato metoda byla použita ve Středočeském muzeu u poškozené ceroplastiky, u které dochází
48
Restaurátorská zpráva Středočeského muzea. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2007, s. 2. Šablona programu word.
49
ODEGAARD, Nancy, CARROLL, Scott, ZIMMT, Werner S. Material characterization tests for objects of art and archeology. Druhé vydání. Londýn: Archetype Publications, 2005. 230 s. ISBN 1 904982 09 3.
- 45 -
k rekrystalizaci vosku na povrchu. Výsledky by měly pomoci identifikovat příčinu, a tím i pomoci nalézt způsob, jak tento proces definitivně zastavit. Kámen je ve sbírce zastoupen převážně formou plastik a architektonických prvků. Patří k nim i litografické kameny. V první řadě hodnotíme kámen vizuálně podle vzhledu. Lze tak určit typ kamene (pískovec, žula, mramor apod.). Pokud je možné získat vzorek, zjišťujeme pozorováním výbrusu pod mikroskopem i s využitím UV a IR záření nebo polarizovaného světla, další informace k bližší identifikaci horniny nebo tmelů, případně povrchové úpravy nebo chemického složení. Měří se vlhkost kamene, obzvlášť u plastik vystavených v exteriéru, pomocí odporové metody. Nemusí být odebrán vzorek, měření je prováděno dotykovou elektrodou na povrchu. Výsledky mohou být ovlivněny zasolením kamene, které lze v případě nejasností také stanovit (například z výluhu obkladu z navlhčené buničiny). Kámen bývá často napaden mikroorganismy, jako jsou řasy, bakterie, plísně, lišejníky a mechy. Napadení je možné zjistit důkladnou prohlídkou nebo kontrolními stěry a následnou kultivací na vhodné selektivní živné půdě. Doplňky, praskliny, nebo výztuhy lze zjistit pomocí RTG nebo ultrazvukovou transmisí. Nezanedbatelnou částí fondu jsou obrazy. Převážná část je malovaná olejovými barvami na plátně. V menší míře jsou součástí fondu olejomalby na lepence či dřevě, tempery, kvaše nebo akvarely. Struktura obrazu je prakticky sendvičová. Obraz se skládá z nosiče (podkladu), podkladové vyrovnávací vrstvy (není podmínkou), barevné vrstvy a ochranné lakové vrstvy (není podmínkou). Dále zde mohou být přítomny retuše, přemalby, opravy z lícové strany, opravy podložky, podžehlení z rubu. Každá vrstva ovlivňuje ty přiléhající svým poškozením či pro-
- 46 -
dukty přirozeného stárnutí materiálové podstaty. Pro budoucí zásah je nezbytné znát složení jednotlivých vrstev, jejich poškození, stupeň degradace, přítomné nečistoty a mladší zásahy. Opět lze využít optické analýzy, jak je popsáno výše. U obrazů se často využívá zkoumání nábrusů, kdy je ale nutné odebrat vzorek. Z následné analýzy v UV světle lze dle stupně a tónu luminiscence určit organická pojiva a zvýrazněné doplňky či přemalby. Pro identifikaci použitých organických látek se využívá analýza infračervené spektrometrie, Ramanovy spektrometrie (podobný princip jako IČ, ale signál je buzen laserovým paprskem. Je to destruktivní metoda, neboť místo měření může být spáleno laserovým paprskem, byť v řádech milimetrů) nebo přesnější plynová chromatografie.50 Pro identifikaci anorganických materiálů (hlavně zaměřené na určení pigmentů a plniv) je možné využít skenovací elektronovou mikroskopii, tzv. mikrosondu
nebo
rentgenovou
fluorescenci.
Materiál
podložky
je
identifikován optickými metodami. Mikroskopické zkoumání vláken u textilu, papíru a jiných přírodních materiálů ve většině případů postačí. V případě nejasností doplníme průzkum o některou
z analýz
na
základě
chemické
či
fyzikální
reakce.
V případě papírové podložky je navíc zjišťována acidita podložky, která ukazuje stupeň poškození papíru a je důležitá pro proces konzervace - restaurování v otázce, zda zařadit odkyselovací
proces.
Papír
složený
z rostlinných
vláken,
jejichž
hlavním stavebním prvkem je celulóza, je kyselým prostředím poškozován. Pokud je pH nižší než 5, znamená to počátek hydrolytického rozkladu glykosidické vazby celulózy, a tím zhoršení 50
BEZDIČKA, Petr, GRYGAR, Tomáš, KUČKOVÁ, Štěpánka. Moderní metody analýzy barevné vrstvy. In Restaurování barevné vrstvy obrazu, sborník přednášek z odborného semináře Společnosti pro technologie ochrany památek, 27. listopad 2003, Národní muzeum. Praha: STOP, 2003. s. 29.
- 47 -
mechanických
vlastností
(křehkost
papíru,
uvolňování
shluku
vláken - vločkovatění, štěpení). Výčet analytických metod by mohl být ještě delší, zde jsem se snažila přiblížit ty, které v SMR používáme. Snažíme se vyhnout odběrům vzorků a přistupujeme k nim tehdy, kdy je možné použít odpadlý fragment, který již nelze vrátit.51
4.2.1.2. Konzervace Konzervací je myšlena přímá/ aktivní konzervace, nepřímá konzervace je popsána níže, jako preventivní konzervace. Do konzervačních postupů jsou zahrnuty ty procesy, které si nekladou za cíl upravit či zlepšit vizuální či mechanické vlastnosti
předmětu.
Cílem
je
odstranění
poškozujících
faktorů,
zpomalení či zastavení degradačních procesů, tedy stabilizaci hmotné podstaty předmětu. Depozitář VU není monomateriálový, proto bude dále text rozdělen podle zastoupených materiálů, od anorganických k organickým. Sbírkové předměty z fondu výtvarného umění jsou většinou ošetřovány externími restaurátory, vzhledem k zaměření členů oddělení konzervace sbírek SMR, což je především případ dřevěných a kamenných plastik nebo maleb.
Kovy Odstranění nečistot, jako je prach, exkrementy (zvláště u přírůstků z půdních prostor) a jiné rozličné látky, které se na předmětech získaných do fondu mohou vyskytovat a způsobit propuknutí korozních procesů, je prováděno v první řadě mechanicky. 51
K tomuto
účelu
se
používají
štětce,
kartáče,
zubní
KOPECKÁ, Ivana, NEJEDLÝ, Vratislav. Průzkum historických materiálů- analytické metody pro restaurování a památkovou péči. Praha: Grada Publishing, 2005. 101 s. ISBN 80-2471060-9.
- 48 -
brusky s frézkami různých tvarů, materiálu a hrubosti, skalpely s vyměnitelnými čepelkami, ocelové vaty a jiné kovové kartáčky, ultrazvuková jehla nebo otryskávání jemným abrazivem (balotina, korund a ořechové skořápky s různou velikostí zrn) s regulací tlaku. Výběr prostředků je dán materiálem, jeho odolností, stavem předmětu, případně kombinaci s jiným materiálem. Ojedinělým postupem možným pouze ve Středočeském muzeu je uvolňování korozních krust pomocí plazmochemické redukce [OBR. 15]. Důkladný průzkum předmětu a vyhodnocení nezbytnosti této metody je velmi důležité, vzhledem k náročnosti procesu. Ošetření kovového předmětu touto technologií způsobuje změnu objemu korozních vrstev. Dochází k jejich rozrušení a lze je následně snadněji mechanicky odstranit. Rovněž se mění i chemické složení stimulátorů koroze (sloučenin chlóru), které se následně rychleji odstraňují. Plazmochemické ošetření probíhá při teplotě cca 150 °C u železných a cca 180 °C u stříbrných předmětů po dobu obvykle 5 hodin.52 Odolnější nečistoty se z povrchu odstraňují rozpouštědly nebo roztokem detergentu (syntapon), jejichž výběr se řídí zjištěným složením znečišťující látky. Korozní produkty na kovech lze také odstraňovat chemicky pomocí slabých roztoků kyseliny citrónové, Chelatonu 3 nebo hydrogenuhličitanu sodného. K chemickým metodám je přistupováno, v případě výtvarného umění, s ohledem na ochranu povrchové úpravy, jen výjimečně, což se vztahuje i na podkorodované nátěry, které ale mohou být ne-
52
Společný projekt Švýcarského národního muzea v Curychu a Středočeského muzea, zaměřený na spolupráci konzervátorů, vědců a archeologů, jejichž snahou bylo nalezení optimálních technologických podmínek konzervace archeologických nálezů, získal konkrétní podobu vybudováním specializované konzervační laboratoře k ošetření povrchu kovových archeologických a historických předmětů metodou plazmochemické redukce v roce 1996.
- 49 -
dílnou součásti uměleckého díla.53 Přítomnost solí (především chloridů) na povrchu kovových předmětů může katalyzovat rozvoj korozních procesů. Proto se předměty, pokud je přítomnost solí průzkumem zjištěna a povaha předmětu to dovoluje, po čištění odsolují v temperovaných lázních s deionizovanou vodou. Proces odsolování je urychlen použitím ultrazvukové lázně. Povrch železných předmětů se pasivuje 20 % roztokem taninu nebo 1 % roztokem
dichromanu
draselného.
Barevné
kovy
(měď,
bronz,
mosaz, stříbro) se pasivují 3 % roztokem benztriazolu. Povrch předmětů se po vysušení uzavře akrylátovým lakem Paraloid B72 (roztok v xylenu), mikrokrystalickým voskem REVAX nebo silikonovým olejem54.
Sklo, keramika Sklo bývá většinou znečištěné prachem či mastnými nečistotami. Mohou se však vyskytnout případy, kdy na skle probíhá korozní proces a na povrchu vznikají vrstvy odolných korozních produktů. Postupy mechanického čištění jsou podobné jako u konzervace kovů. Používají se kartáčky nebo skalpely na jemné detailní odlupování vrstev korozních produktů. Také u skla jsou používány roztoky detergentů nebo chemikálie typu Chelaton, slabé kyseliny a rozpouštědla. Po použití vodných čistících systémů musí být sklo dobře vysušeno, i nepatrné množství vody může obnovit korozní procesy. Povrch skla není dále upravován,
výjimečně
u
velmi
poškozeného
skla,
kdy
došlo
k rekrystalizaci, bývá povrch napuštěn Paraloidem B 72. Obdob53
Kolektiv autorů. Konzervování a restaurování kovů: Ochrana předmětů kulturního dědictví z kovu a jejich slitin. Brno: Technické muzeum v Brně, 2011. 648 s. ISBN 978-8086611-38-9.
54
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, příspěvková organizace. Text z výstavy „Kde se zub času vylomil“, panel Laboratoř restaurování kovů. Roztoky: Středočeské muzeum, 2010.
- 50 -
ně je prováděn zásah i na keramických předmětech. U předmětů, jejichž hmotnou podstatu tvoří sádra, jsou využívány pouze suché mechanické postupy, aby nedošlo k zapuštění nečistot do hmoty předmětu nebo narušení povrchové úpravy.
Kámen Kámen může být poškozován změnami teploty, krystalizací solí, biologickým napadením, znečištěným ovzduším, pronikáním spodní vody aj. Kameny mají svůj obsah vlhkosti, proto jsou citlivé na změnu klimatických podmínek. Při mrazu může voda změnou svého objemu kámen rozrušit. Voda, i na kapilární úrovni, transportuje rozpuštěné soli, čímž může kámen rozrušovat při vymývání, působit tlakem při krystalizaci a podporovat i růst
živých
organismů
na
kameni.
Nebezpečí
pro
plastiky
v exteriéru představují hlavně kyselé deště, způsobující korozi kamene. Z živých organismů napadají kámen bakterie, řasy, lišejníky, plísně i živočichové. Kámen lze čistit mechanicky pomocí kartáčů, latexových hub, písky (i odtryskávání). Univerzální je čištění kamene vodou, která odstraní kromě prachu a jiných
nánosů
i
vodourozpustné
soli
na
povrchu, prostým
oplachováním i za použití měkkého kartáče. Voda se na čištění používá i ve formě páry, objekt v tomto případě nesmí být rozrušen, aby nebyl více poškozen vlivem rozdílné roztažnosti materiálu při vyšší teplotě. Do čistících lázní lze přidat vhodný detergent. Chemická rozpouštědla a agresivní chemické látky se, z důvodu poréznosti kamene, a tedy složitého vymývání, téměř nepoužívají. Chemické prostředky se výjimečně aplikují ve formě past, které nemají takovou tendenci penetrovat do materiálu
jako
kapalina.
Obsahují
povrchově
aktivní
látky
a
účinný čistící prostředek. Vodourozpustné soli, které by mohly
- 51 -
kámen poškodit, jsou odstraňovány v lázni či obklady buničiny nasycené deionizovanou/ destilovanou vodou. Při odpařování vody jsou soli vtahovány do obkladu. Pro kvalitní odsolení objektu je nutné, aby obklad schnul pomaleji než kámen a proces několikrát
opakovat,
včetně
průběžného
proměření
výluhu
z obkladu. Staré povrchové úpravy a přirozená patina kamene jsou zachovávány v co největší míře (pokud nepůsobí poškození hmotné podstaty díla)55. Preventivní natírání kamene vápennými roztoky
nebo
hydrofobizačními
látkami
není
již
pravidlem,
z etických důvodů, kdy dochází ke změnám dochovaných struktur povrchových úprav. K těmto postupům je přistupováno jen tehdy, kdy poškození plastiky vylučuje ponechání povrchu kamene bez ochrany.56
Dřevo Velkým problémem sbírek ze dřeva je jejich napadení dřevokazným hmyzem, plísněmi a houbami. K hubení hmyzu se v SMR používá gama záření. Ve spolupráci s Ústavem jaderného výzkumu v Řeži u Prahy a Ústavem pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů v Praze, bylo v roce 1981 zprovozněno Konzervační ozařovací pracoviště. Metoda spočívá ve využití biocidních účinků ionizujícího záření radioaktivního kobaltu né předměty je důležité, že kobalt
60
60
Co.57 Pro ozařova-
Co vysílá pouze záření ga-
ma, které podobně jako RTG záření nebo UV záření nezanechává 55
NEJEDLÝ, Vratislav. Povrchové úpravy kamenosochařských výtvarných děl. In Barevnost kamene historických objektů: sborník přednášek z odborného semináře STOP, svazek 9, č.1. Praha: STOP, 2007. S. 4-14. ISSN 1212-4168
56
ZELINGER, Jiří a kol. Chemie v práci konzervátora a restaurátora. Druhé vydání. Praha: Academia Praha, 1987. S. 211-227. 21-025-87.
57
URBAN, Juraj, LUDEROVÁ, Hana. Radiační asanace sbírkových předmětů ve Středočeském muzeu v Roztokách. In Sborník SM: Muzeum a současnost, číslo osm, SKNV č.j. kult 56/85. Roztoky: Středočeské muzeum, 1985. S. 63-67.
- 52 -
v ozářených předmětech žádná residua a nemůže ozářené předměty nijak
aktivovat.
O
neškodnosti
metody
využití
gama
záření
svědčí i skutečnost, že tato metoda je široce používána při sterilizaci
potravin
a
zdravotnického
materiálu.
Používané
dávky záření jsou rovněž neškodné pro veškeré povrchové úpravy ozařovaných předmětů, včetně polychromií [OBR. 16]. Tato asanace dřeva je velmi účinná a bezpečná. Dezinfekce je prováděna chemicky, výpary 98% roztoku butanolu s vodou. Dezinfekce gama zářením není na konzervačním ozařovacím pracovišti prováděno z důvodu potřeby významně vysokých dávek záření, kdy hrozí poškození dlouhých molekulových řetězců a tím zhoršení mechanických vlastností dřeva, papíru, textilu, usně a jiných přírodních materiálů58. Čištění dřevěných předmětů je prováděno s ohledem na povrchovou úpravu předmětu a jeho stav. Provádí se mechanicky štětci, prachovkami, latexovými gumami, hadříky aj. V případě špatně
odstranitelných
nečistot
může
konzervátor
aplikovat
roztok detergentu nebo na dřevo bez povrchové úpravy použít vodný roztok etanolu. Ovšem vždy tak, aby nedošlo k rozsáhlejšímu namočení povrchu. Dřevo poškozené působením biologických činitelů je většinou rozrušené, křehké, a proto dalším krokem je zpevnění, petrifikace. Petrifikovat lze silně degradované suché i mokré dřevo. Ve Středočeském muzeu je používána syntetická pryskyřice v rozpouštědle a napouštění probíhá za sníženého atmosférického tlaku. Pryskyřicí nejsou vyplňovány póry ani jiné větší otvory, dřevo je zpevněno vyplněním mezibuněčných prostor. 58
JUSTA, Petr. Využití ionizujícího záření při likvidaci plísní na archivním materiálu. In Šestý seminář historiků a restaurátorů, Bratislava 17-19.9. 1985. Zpravodaj pobočky ČSVTS - Státní ústřední archiv v Praze. Praha: Státní ústřední archiv v Praze, s. 8694.
- 53 -
Papír Předměty na papíru jsou často napadeny mikroorganismy nebo hmyzem. Dezinfekce se provádí vystavením předmětu výparům 98% roztoku butanolu s vodou v uzavřené komoře nebo v zataveném sendvičovém plastovém obalu. Předměty, které jeví známky napadení hmyzem, jsou ošetřeny v Konzervačním ozařovacím pracovišti pomocí gama záření59. Čištění má zastavit degradační procesy podpořené vlivem přítomných nečistot. Podstatnou složku znečištění tvoří prach. Na povrchu papíru se také často vyskytují nečistoty způsobené lidskou činností. Jsou to otisky prstů, zbytky vosků, rozlitých nápojů aj. Ne všechny se však snímají, protože některé jsou chápány jako důležité zdroje informací. Mechanickým čištěním se odstraňuje znečištění ulpívající na povrchu. Používají se různé štětce, vysavač, pryže v celku i drcené, latexové houby, absorpční hmoty i speciální rotační gumovadla. Pohledová část je čištěna co nejšetrnějším způsobem, aby nedošlo k poškození obrazu. V některých případech (uhel, pastel) není obrazová strana čištěna vůbec. Předměty, které nejsou citlivé na vodní prostředí, jsou čištěny ve vodní lázni s použitím deionizované vody. Voda má na celulózové materiály obecně regenerační účinek a vyplavením degradačních produktů se zlepšují jak mechanické vlastnosti, vzhled materiálu, tak se upraví i kyselost. Účinnost čištění ve vodě se může podpořit použitím vhodného detergentu (např. benátské mýdlo). Bělící metody nejsou v SMR aplikovány s ohledem na destruktivní účinek těchto procesů na celulózová vlákna. Nečis59
JUSTA, Petr. Dezinfekce historických listin pomocí ionizujícího záření. In Sedmý seminář historiků a restaurátorů, Kružberk u Opavy 1-3.11. 1988. Zpravodaj pobočky ČSVTS- Státní ústřední archiv v Praze, č. 35. Praha: Státní ústřední archiv v Praze, 1989, s. 286-295.
- 54 -
toty, jako jsou tuky, vosk, staré laky apod., jsou snímány organickými rozpouštědly. Na základě výsledků měření kyselosti následuje po očištění proces odkyselení. Používáme metodu vodného roztoku uhličitanů, nebo bezvodý roztok MMMK (metoxymagnesiummetylkarbonát)
podle
citlivosti
materiálu
a
barev
na
vodní prostředí nebo metanol. V případě odkyselení výtvarných děl na papíře je nutné přihlédnout také k tomu, že některá barviva mají charakter acidobazických indikátorů a na změnu kyselosti mohou reagovat změnou odstínu60. Sušení a vyrovnávání papíru probíhá v lisu, protože papír má tendenci se při vysychání kroutit. Pokud je nutné některou část předmětu zvlhčit, z důvodu odstranění lepidel nebo pro změkčení materiálu, používá se přístroj na vyvíjení aerosolu pomocí ultrazvuku.
Malba Obrazy jsou před konzervačním zásahem, ve většině případů, vyjmuty z rámu, aby konzervátor mohl vyčistit i vnitřní část rámu. Obrazy jsou čištěny mechanicky pomocí štětců, latexových gum, vysavačem od povrchového znečištění. Nevhodné doplňky, tmely, vsádky jsou odstraňovány mechanicky skalpely i chemicky, směsí organických rozpouštědel. Zajišťovaní uvolněných krakel barevné vrstvy nebo puchýřků je prováděno směsí včelího vosku a damarové pryskyřice. Hloubkové poškození malby na dřevěném podkladu je doplňováno želatinovo-křídovým tmelem. Ztmavlé laky jsou v případě významné nečitelnosti obrazu ztenčovány
otíráním
terpentýnovým
olejem.
Poškozené
obrazy
na
plátně mohou být podžehlovány novým plátnem – tzv. reontaláž. Účelem je vyrovnání obrazu, podložení protrženého plátna nebo 60
ĎUROVIČ, Michal a kol. Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002., s. 217. ISBN 80-7185-383-6
- 55 -
dokonce chybějícího plátna a přitáhnutí krakel k podkladu. Dnes se již neprovádí žehličkami (mnoho obrazů nese stopu přehřáté žehlicí plochy z minulých zásahů), ale na nízkotlakých stolech s vyhřívanou deskou. Původní plátno je tak chráněno před mechanickým namáháním.61 Lepidla pro podlepení obsahují vosky, pryskyřice, terpentýn, různé typy klihů a přírodní gumy. Je možné zakoupit i komerční přípravky pro teplou i studenou laminaci s parametry muzejní kvality, např. od firmy Lascau.
4.2.1.3. Restaurování Kovy Pro lepení poškozených nebo prasklých částí jsou používána kyanoakrylátová lepidla, epoxidová dvousložková lepidla nebo lak Paraloid v potřebné hustotě. Slepený spoj, je-li namáhán, bývá zpevněn skelnými vlákny nebo hedvábnou tkaninou. K tmelení je využíváno epoxidové lepidlo s vhodným plnivem. Tmely je možné tónovat pigmenty. Na závěr bývají kovové předměty konzervované lakem Paraloid a/nebo je povrch nakonzervován voskem v benzínu.62
Sklo, keramika Chybějící místa na předmětech z keramiky a sádry se doplňují sádrou a následně barevně retušují tak, aby vždy bylo na první pohled patrné, která část je původní, a která doplněná. Většinu historických předmětů z porcelánu, kameniny a skla, 61
FOGAŠ, Igor, Josef František Wickart. In Umění restaurovat umění: práce restaurátorského oddělení Moravské galerie v brně v letech 1996-2006. Brno: Moravská galerie v Brně, 2006. S. 26. ISBN 80-7027-159-0.
62
Kolektiv autorů. Konzervování a restaurování kovů: Ochrana předmětů kulturního dědictví z kovu a jejich slitin. Brno: Technické muzeum v Brně, 2011. 648 s. ISBN 978-8086611-38-9.
- 56 -
kromě
případného
lepení,
je
potřeba
rekonzervovat,
protože
často bývají z minulosti opravované. Nádoby z porcelánu, kameniny a skla, které jsou rozbité a jsou dochované fragmenty, jsou sestaveny, slepeny a případně chybějící materiál je doplněn. Spektrum používaných lepidel je široké, disperzní na pórovitý materiál, tavná lepidla, kyanoakrylátová nebo epoxidová. Rozdíl v použití je pórovitost materiálu a zatížení spoje. Složitější
je
rekonzervace
nádob,
tzn.
odstranění
starého
špatného slepení, nevhodných retuší nebo lepidel a uvedení do odpovídajícího stavu.
Kámen Kámen je velmi trvanlivý materiál. Většina poškození je mechanická.
Pokud
chybějící
materiál
destabilizuje
hmotnou
podstatu předmětu, lze místo zacelit doplňkem z umělého kamene nebo z obdobného materiálu jako je originál nebo vyrobit doplněk sekaný. Umělý kámen obsahuje anorganické plnivo z drceného kamene, písku, mramorové moučky, dle typu původního materiálu. Dříve bylo používáno vápenné nebo vápenocementové pojivo. Pojivo může být na bázi akrylátových, polyvinylacetátových polymerů a kopolymerů. Doplňky jsou vyráběné také ze směsi epoxidové pryskyřice a vhodného typu plniva. Tyto směsi jsou používány též na vytmelení prasklin. Větší nestabilní doplňky lze armovat kovovými kotvami, měděnými či nerezovými dráty. Kovové části musí být ošetřeny proti korozi63. Retuše povrchové úpravy nebo oprav a doplňků jsou prováděny pigmenty s pojivem. Mohou to být barvy používané v malířství - olejové barvy, vaječná tempera s obsahem vosku či pryskyřic. Uplatňuje se také vápno, 63
ZELINGER, Jiří a kol. Chemie v práci konzervátora a restaurátora. Druhé vydání. Praha: Academia Praha, 1987. S. 237-240. 21-025-87.
- 57 -
samotné nebo s kaseinem, tónované pigmenty. Odolná barviva i do exteriéru jsou na bázi akrylátových polymerů nebo organokřemičitá pojiva. V minulosti byly používány i latexové barvy.64
Dřevo Otvory po hmyzu, uražené a rozrušené části předmětů ze dřeva jsou doplňovány tmely, například klihokřídovým tmelem. Lepení uvolněných spojů je prováděno jak tradičními lepidly – klihy, tak speciálními disperzními nebo epoxidovými lepidly pro restaurátorské účely. Barevné retuše jsou prováděny vždy reverzibilně, aby je bylo možno bezpečně odstranit. Oprava zlacení je prováděna v návaznosti na tradiční postupy. Jsou používané polymenty, podklady a plátkové kovy jako v historii65. Před lety bylo z technických důvodů pracoviště konzervátora restaurátora dřeva zrušeno. V současné době probíhá dovybavení nového pracoviště v rámci rekonstrukce vybraných prostor ve Středočeském muzeu.
Papír Při restaurování chybějících částí a trhlin v papíru se využívá dolévání tekutou papírovinou, nebo lepení záplat pomocí éterů celulosy (Tylosy, Klucel). Dolití ztrát papírovinou je prováděno na dolévacím klíně nebo dolévacím stroji. Zkřehlá 64
KOTLÍK, Petr. Technologie barevných úprav kamene. In Barevnost kamene historických objektů: sborník přednášek z odborného semináře STOP, svazek 9, č.1. Praha: STOP, 2007. S. 42. ISSN 1212-4168. 65
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, příspěvková organizace. Text z výstavy „Kde se zub času vylomil“, panel Laboratoř restaurování dřeva. Roztoky: Středočeské muzeum, 2010.
- 58 -
místa papíru jsou skeletizována slabým japonským papírem, který je tónovaný do odstínu originálu. Viditelnost opravy je možné ztlumit vhodnou reverzibilní retuší, ale pouze mimo obrazovou část, ta není rekonstruována retuší. Při snímání nevhodných oprav jsou lepidla měkčena ultrazvukovým zvlhčovačem s ohřevnou
hlavicí.
zrestaurované
Ochranné
předměty
je
pouzdro vyráběno
na
zkonzervované
z inertního
nebo
materiálu
s garantovanou dlouhou životností.
Malba Odpadávající malba z podkladu může být během zásahu zajištěna voskovými přelepy japonským papírem. Ztráty v podkladu malby jsou doplňovány tmely. Používají se želatinovo–křídové nebo emulzní tmely. Lepení doplňků plátna je možno provádět lepidly s obsahem pryskyřice, přírodních gum či vosku.66 Malba je zajištěna lakovou mezivrstvou, na kterou jsou pak prováděny retuše. Doplněná místa se retušují ve většině případů akvarelovými barvami, které jsou dostatečně syté a zároveň snímatelné vodou, se kterou originální malba nereaguje. Důležité je, aby retuš byla reversibilní a lehce rozpoznatelná. Zároveň by neměla rušit při sledování obrazu. V našich zemích je stále nejrozšířenější nápodobivá retuš. Existují také jiné typy retuší, např. šrafovaná, která má rozdílnou strukturu a je používaná v Itálii. Neutrální retuš nenapodobuje malbu, spočívá v zatónování doplňovaného místa. Vybraný odstín je společný pro všechny části obrazu. Lokální retuš využívá výhody retuší nápodobivé i neutrální. Bílé plochy tmelu jsou retušovány tónem barvy, která doplněk obklopuje. Tónování se provádí bez mode66
SLÁNSKÝ, Bohuslav. Technika malby II. Díl. Průzkum a restaurování obrazů. Praha a Litomyšl: Paseka, 2003. S. 178. ISBN 80-7185-623-1.
- 59 -
lace stíny či lesky. Pokud dojde v místě poruchy k setkávání dvou barev, je napojení barev provedeno měkkým přechodem.67 Retuše jsou sjednoceny damarovým lakem, který se zároveň používá i na zajištění povrchu originální malby. Do damarového laku je přimícháván včelí vosk.
4.2.2. Preventivní péče. Preventivní
péče
je
zaměřena
na
zajištění
optimálních
podmínek uložení sbírek a minimalizaci všech rizikových faktorů (teplo, vlhkost, světlo, atmosférické znečištění, prach, činnost biologických škůdců, nešetrné zacházení atd.). Jejím cílem je minimalizovat nutnost přímých konzervačních a restaurátorských zásahů. Ve většině případů se jedná o hromadnou péči o celé soubory předmětů, zahrnující problémy klimatologie, způsobu uložení předmětů v depozitářích, výstavních a expozičních prostorách, manipulace s nimi až po řešení problémů krizového managementu. Sbírkový předmět se za svou muzejní kariéru nejčastěji nachází
v depozitáři,
ale
také
v expozicích,
nebo
v provizorních podmínkách během zápůjčky, transportu či dočasné
instalace.
v jakémkoliv
Při
každém
prostředí,
je
pohybu
potřeba
sbírkového dodržovat
předmětu,
obecné
zásady
preventivní konzervace. Zpravidla jsou výsledné podmínky uložení či vystavení výsledkem kompromisu, protože ne vždy lze nastavit ideální podmínky pro určitý materiál, spíše musí vyhovovat
více
materiálům.
V současném
depozitáři
výtvarného
umění je jedna místnost vyčleněna pro obrazy a výtvarná díla na papíře a další místnost pro trojrozměrné předměty. Přiroze67
Tamtéž, s. 238–244.
- 60 -
ně tak vznikla oblast materiálů převážně organických a naopak. Místnosti
jsou
spojené
dveřním
otvorem,
který
není
osazen
dveřmi. I tak lze udržovat mírně rozdílné podmínky dle potřeb materiálu. Teplota a vlhkost je v depozitárních, výstavních a expozičních prostorách průběžně monitorována měřícím radiovým systémem Hanwell (pořízen v r. 2003 z prostředků ISO), který je doplněn
klasickými
měřicími
přístroji
(vlasové
vlhkoměry
a
teploměry). Naměřená data jsou ukládána na serveru intranetu v Roztokách, kde je zároveň vytvářena i záloha. Data jsou distribuována formou klientských aplikací programu do PC jednotlivých konzervátorů a správců depozitářů. Odpovědný pracovník pak na základě těchto údajů a ve spolupráci s konzervátorem reguluje klima pomocí topení a mobilních odvlhčovačů či zvlhčovačů či stacionárních klimatizací. Tabulky požadovaných hodnot jsou souhrnem z publikací uvedených v poznámce na konci odstavce. V tabulce jsou všechny materiály, které se vyskytují ve fondu.
Materiál
Relativní
Tolerance RV.
vlhkost (%)
(%)
Teplota (°C)
Papír, dřevo, kůže, textil, malba, závěsné obrazy, mobili-
18
45
40–55
ář, kosti, slonovina, sklo Kovy samotné cca 18–20
30–40
do 55
cca 18–20
40–55
do 55
cca 20
do 60
40–60
Kovy v kombinaci s organickými materiály Keramika, kámen Laky
50–60
- 61 -
Pomocí odvlhčovačů je možné během roku udržet optimální hladinu vlhkosti. Vzhledem k nutnosti manuální obsluhy strojů dochází během roku ke krátkodobým výkyvům v jejich činnosti. Graf č. 8 [Graf č.8]představuje roční hodnoty teploty a vlhkosti v místnosti s obrazy a jinými dvourozměrnými předměty. Ve statistickém přehledu je jasně patrné, že RV je upravovaná a pohybuje se v rozmezí 40 - 50 % [Graf č.9]. Zatímco teplota, která se vzhledem ke stavebním a technickým možnostem ovlivňovat příliš nedá, se pohybuje v rozmezí 10 až 30 °C [Graf č.10]. Graf z oddělení plastik prakticky kopíruje předchozí místnost [Graf č.11]. V této místnosti není umístěno odvlhčovací ani zvlhčovací zařízení což se projevuje i na rozložení RV ve statistickém grafu ukazující na průměrně vyšší vlhkost [Graf
č.12].
Nižší
teplota
[Graf
č.13]
může
vycházet
jak
z vyšší vlhkosti, materiálového složení, tak z menšího osvitu zdiva v exteriéru sluncem. Boční a zadní strana je stíněna zelení, ale u přední místnosti je boční stěna do komunikačního prostoru, a tedy nestíněna. Klima ve výstavních prostorách je udržováno v kompromisních hodnotách, protože se zde obvykle nachází široké spektrum materiálů. RV je udržována na 50 % a cca 20°C [Graf č.14] jak prezentuje graf. Ve výstavách musíme brát na zřetel i návštěvnický režim a v rámci možností vytvořit jistý tepelný komfort i pro lidi v místnosti. Proto neuplatňujeme
doporučené
nižší
teploty.
Teplota
je
upravovaná
pouze v jediné výstavní místnosti nazvané Velká výstavní síň. Při rekonstrukci po povodni v roce 2003, byl využit stávající systém odvětrávacích kanálků ve zdech a v podlaze a byla zde nainstalována
vzduchotechnika
s klimatizační
jednotkou
na
chlazení, topení a odvlhčování vzduchu. Toto opatření bylo nezbytné, z důvodu umístění místnosti pod úroveň terénu způsobu-
- 62 -
jící vzlínání vlhkosti ve zdech. Použití stacionární klimatizace se projevuje mnohem stabilnějším klima v místnosti [Graf č.15]. Dalším rizikovým faktorem je světlo. Sledujeme intenzitu osvětlení měřenou v luxech a obsah UV záření. Poškození světlem záleží na intenzitě světla, na jeho vlnové délce, na době expozice (měřeno v luxhodinách, megaluxhodinách za rok), na citlivosti materiálu vůči světlu a na jeho momentálním stavu. Regulace osvětlení, a tím omezení jeho škodlivých účinků, je díky uložení sbírek v depozitářích v uzavřených skříních a/ nebo v ochranných obalech, aktuální více ve výstavních a expozičních prostorách. Podle podmínek se tento problém řeší instalací světel s možností regulace intenzity osvětlení a osazení zdroji neemitující UV záření. Do místností úložných i výstavních je zabráněno průniku slunečního světla. Výstavní a expoziční prostory jsou vybaveny světly s možností snižování intenzity osvětlení, díky tomu může být na každé výstavě individuálně nastaveno osvětlení podle citlivosti materiálu vystavovaných předmětů. Intenzita je nastavována i pro jednotlivé vitríny či konkrétní předměty [Graf č.16–17]. Intenzita osvětlení je měřena přenosným digitálním luxmetrem nebo multimetrem schopným měřit i UV záření.
Doba expozice Stabilita
Intenzita Roční
vůči svět-
osvětlení expozi-
lu
(lx)
(týdnů v roce) KATEGORIE
při intenzitě ce osvětlení 50 lx vodové barvy, kvaše, kolá- zvláště
12000– 30
že,
miniatury,
tisky
a citlivé
4 12500
- 63 -
kresby,
poštovní
rukopisy,
známky,
tapety,
lxh
všechny
textilie, barvená kůže olejové a temperové barvy, dřevo, evropské a orientál-
42000– dosti
ní
laky,
nebarvená
cit-
kůže,
do 200
150000
12
livé kosti, rohovina, slonovina,
lxh
želvovina, apod. omezení působení 84000– sklo,
barevné
glazury,
sluneční-
emaily, drahé kameny
citlivé
ho
svět-
24 600000
la,
relxh
flektorů aj.
Atmosférické znečištění neboli vzdušné polutanty, které může být ve formě pevných nebo plynných částic, se udává pomocí koncentrace dané látky v daném objemu vzduchu (µg/m3 nebo ppm – pars par milionem – miliontina). Pevné částice rozptýlené ve vzduchu tvoří hlavně prach, saze a popílek. Zdrojem znečištění je většinou vnější prostředí mimo budovu. Materiály běžně
přítomné
v budově,
např.
mobiliář,
lepidla,
nátěry,
vlastní exponáty a čisticí prostředky, mohou být zdrojem organických kyselin a aldehydů, zejména formaldehydu, acetaldehydu a kyseliny octové. Koncentrace těchto škodlivin může být velmi vysoká v uzavřených a nevětraných místnostech jako jsou depozitáře. Předměty (plastiky, nábytek, rámy…) z tvrdého dřeva zůstávají ještě mnoho let po vyschnutí zdrojem kyseliny octo-
- 64 -
vé.
Kyselina
octová
poškozuje
zejména
vápenaté
materiály
(mušle, některé minerály), historické sklo a smalty, některé kovy (olovo, zinek, měď, slitiny – bronzy) a v neposlední řadě i papír. Kyselina octová se může odpařovat také z nátěrů na bázi vinylacetátu (latexy). Proti látkám uvolňujícím se ze samotných sbírkových předmětů nelze kromě filtrace vzduchu nic dělat,
ale
velmi
důležité
je
eliminovat
vznik
polutantů
v depozitáři nebo výstavních prostorách z nevhodných materiálů. Vybavení prostor, pomocné materiály a obaly jsou proto ze stabilních a inertních materiálů. Památky jsou obecně napadány hlodavci, ptáky, hmyzem a mikrobiologickými činiteli. Vniknutí hlodavců nebo ptáků do úložných prostor je velmi řídkým jevem. Hmyz se může dostat do depozitáře trámy a spárami, nebo může být přinesen s novým předmětem. Přítomnost hmyzu je stále monitorována a dvakrát do roka (jaro a podzim) je prováděna dezinsekce plynováním, případně jsou trámy ve stropě současného depozitáře preventivně stříkány specializovaným biocidem.68 Mikrobiologické napadení zjišťujeme průběžně pomocí kontrolních spadů nebo stěrů. Plísně, houby, řasy, bakterie, mechy a lišejníky se snažíme eliminovat vhodnými klimatickými podmínkami, aby nedošlo k jejich aktivaci. Na základě těchto kontrol zjišťujeme, jaké druhy mikrobiologických
škůdců
se
v depozitáři
vyskytují
a
v jakém
množství. Ochrana před biologickým napadením je hlavně dodržování
čistoty
v depozitářích,
zřizování
karanténních
prostor
pro přírůstky, časté kontroly, a to i v expozicích, a preventivní zásahy. U obratlovců stačí většinou zjistit, kudy proni68
BACÍLKOVÁ, Bronislava. Ochrana depozitářů před biologickými škůdci In Depozitáře obecné zásady: sborník přednášek z odborného semináře STOP, 13. dubna 2006, Národní muzeum. Praha: STOP, 2006. S. 16
- 65 -
kají do prostor, a následně zabezpečit jejich nedostupnost. Převážně je situace řešena zamezením vstupu a kladení pastí či jedů. Po objevení mikrobiologického napadení následuje okamžitá separace napadeného předmětu i předmětů z bezprostředního okolí (zásuvky, regálu) a následně dezinfekce včetně mechanického odstranění porostů. Nejlepší výsledky vykazuje dezinfekce parami alkoholu nebo použití plynného etylenoxidu ve speciální komoře. Hmyz je likvidován plynováním na bázi pyrethroidů a gama zářením. V případě vybavení depozitáře, stavebních prvků a podobně, lze použít i aerosoly s insekticidy. Většina depozitářů Středočeského muzea je díky finanční podpoře Ministerstva kultury ČR z programu ISO (Integrovaný systém ochrany) vybavena novým mobiliářem, který odpovídá potřebám uložení jednotlivých sbírkových fondů – kovovými pojízdnými i pevnými regály s antikorozivní povrchovou úpravou, zásuvkovými
skříněmi
ze
stejného
materiálu
a
laminovanými
skříněmi. Ne však dosavadní depozitář výtvarného umění. Jeho vybavení se prakticky celé desítky let nezměnilo. Nevyhovující půdní
prostor
s
poddimenzovanou
izolací
střechy
způsobuje
prudké výkyvy teplot i vlhkosti v depozitáři. Ten je umístěn v historické budově, do které nelze zabudovat stacionární klimatické zařízení s venkovní jednotkou. Nosnost podlah a charakter místností zase nedovolují vybavení pojízdnými regály. V současné
době
jsou
místnosti
vybavené
pevnými
regály
z eloxovaného kovu a dřevěnými policemi. Regály jsou otevřené. Výtvarná
díla
na
papíru
a
vybrané
soubory
jsou
v uzavíratelných skříních převážně z eloxovaného kovu. Jedna skříň je dřevěná. Plastiky stojí v prostoru nebo jsou uloženy v otevřených regálech. Obrazy mají obaly z netkané textilie a stojí v otevřených regálech přičemž se opírají rámy [OBR. 17].
- 66 -
Zkonzervované předměty jsou ukládány do depozitáře v obalech. Ty jsou pro jednotlivé předměty specifické výběrem materiálu i mechanickými vlastnostmi. Určitý typ předmětů lze ukládat do uzavíratelných regálů bez obalu, ale i ty jsou podloženy nebo překryty dalším materiálem.69 Menší kovové předměty jsou zabaleny do zavíracích polyethylenových sáčků s inhibičním papírem – ten obsahuje vypařovací inhibitor, který chrání předměty před korozí. Křehké předměty jsou před zabalením adjustovány do polyethylenové pěny (LDPE). Keramiku, porcelán a sklo ukládáme individuálně do krabic. Příliš křehké předměty jsou adjustovány do polyethylenové pěny (LDPE) a uloženy do lepené krabice z nekyselého kartonu. Vazby skicářů jsou ukládány do pouzder nebo krabic, které jsou nakupovány ve speciálních obchodech,
nebo
V případech
je
vyrábíme
lepených
a
na
míru
potahovaných
z nekyselého pouzder
jsou
materiálu. používány
stabilní lepidla s dlouhou životností. Ploché papírové materiály
jsou
ukládány
v kartónových
deskách
nebo
v paspartách.
Pásky fixující předměty v obalu jsou z inertní fólie Melinex. V obalech i deskách je používán prokladový papír vybíraný vždy v muzejní kvalitě. Většina předmětů ze dřeva mimo úložný systém je chráněná netkanou textilií nebo mikrotenovou folií. Drobné předměty ze dřeva jsou ukládány do krabic, převážně z lepenky. Jedním z poslání muzeí je prezentace sbírkových předmětů a výsledků jejich zkoumání. Vystavování v rámci krátkodobých výstav a dlouhodobých expozic představuje v mnoha ohledech vý69
KOPECKÁ, Ivana a kol. Preventivní péče o historické objekty a sbírky v nich uložené. Praha: Státní ústav památkové péče, Odborné a metodické publikace, sv.25, 2002. 109 s. ISSN 1210-5538, ISBN 80-86234-28-2. JIRÁSEK, Pavel, TLACHOVÁ, Kateřina. Zásady ochrany muzeí a kulturních institucí. Praha: Asociace muzeí a galerií, Český výbor ICOM,1999. 36 s. Preventivní ochrana sbírkových předmětů. Praha: Národní muzeum, 2000.
- 67 -
znamné riziko poškození sbírkových předmětů. Organizace spravující sbírky zapsané v Centrální evidenci sbírek je ze zákona 122/2000 sb. povinna sbírkové předměty chránit a maximálně eliminovat rizika vedoucí k jejich poškození či přímo zničení. Sbírkové předměty jsou během vystavování umístěny v prostoru, kde je značný pohyb lidí - návštěvníků, s čímž jsou spojeny nejen klimatické výkyvy, potřeba větší intenzity osvětlení, než jaké jsou předměty vystaveny v depozitáři, vyšší prašnost, ale v neposlední řadě i riziko vandalismu a krádeže. Exponáty jsou proto umístěny ve vitrínách. Ve výstavních prostorách jsou aktuálně umístěny vitríny z variabilního systému Mezzo a skleněné vitríny spojované kovovými spojkami. Při vystavování předmětů velmi citlivých na vzdušnou vlhkost využíváme pasivních prostředků pro úpravu klimatu ve vitrínách. Muzeum nemá ve vybavení vitríny s lepenými spoji a ve stávajícím systému je citelné pronikání vzduchu z okolí, čímž se snižuje účinnost pasivních prostředků. Proto jsou výstavní prostory vybaveny přístroji pro úpravu vlhkosti, kondenzační odvlhčovače a zvlhčovače na principu studeného odparu. Pro menší místnosti jsou k dispozici i dva parní zvlhčovače kombinované s kondenzačními odvlhčovači. Police vitrín jsou ze skla nebo z neměkčeného PVC. Některé pultové vitríny mají korpus ze dřeva - smrku. Pro sbírkové předměty jsou vždy preferovány vitríny ze skla případně plexiskla. Muzeum nedisponuje protiprašnými nebo bezpečnostními vitrínami. Při vystavování zvláště citlivých či cenných předmětů si muzeum tyto speciální vitríny na dobu výstavy půjčuje. Mimo vitríny jsou vystavovány exponáty jen výjimečně, převážně se jedná o rozměrné předměty s uzavřeným povrchem. Od návštěvníků
jsou
takto
instalované
předměty
odděleny
nízkou
ple-
- 68 -
xisklovou stěnou či lanovým zábradlím. Obrazy jsou zavěšovány na háky ve zdi nebo do závěsného systému na lanka. Pokud to jejich stav nedovoluje nebo nejsou v rámu, lze je adjustovat do akrylátových stojánků ve vitríně. Ploché předměty jsou adjustovány do speciálních paspart z nekyselé lepenky v muzejní kvalitě, vždy do růžků či pásků z inertní folie melinex, která je k materiálu pasparty přichycena páskou Filmoplast v muzejní kvalitě [OBR. 18]. Pokud charakter výtvarného díla nedovoluje zachycení v růžcích, je k materiálu podložky éterem celulosy Tylosou
nebo
Klucelem
přichycen
proužek
japonského
papíru,
který je zároveň přilepen k přední masce pasparty nebo k zadní desce. Používané rámy jsou ze systému Nielsen s aluminiovým profilem, se sololitovou zadní deskou. Na zadní straně desky jsou nanýtovaná přítlačná pera, která zaskočí do drážky profilu, čímž zafixuje materiál v rámu. Při vyjímání stačí pouze stlačit pera a otočením je vysunout z drážky. Mezi paspartu a sololit je vložen prokladový papír v muzejní kvalitě. Také jsou používány klasické dřevěné rámy, kde je pasparta zafixována pružnými rámařskými jehlami. Zde je možné i zadní desku vyrobit z lepenky v muzejní kvalitě. Okna jsou ve výstavách zastíněna, umělé osvětlení neemituje UV záření, intenzita osvětlení je regulována dle potřeby. Místnosti jsou zabezpečeny kombinací mechanických a elektronických překážek, včetně stálého dohledu pracovníků ostrahy a průvodců.
4.2.2.1. Expozice SMR Ateliér Zdenky Braunerové Jedinou stálou expozicí, kde je dlouhodobě vystaveno větší množství sbírkových předmětů z fondu VU, je ateliér Zdenky
- 69 -
Braunerové. Nejsou zde jen díla této umělkyně, ale i osobností, které byly součástí jejího života. V roce 2006 získalo Středočeské muzeum za projekt „Rehabilitace budovy ateliéru Zdenky Braunerové v Roztokách a její využití pro stálou expozici“ cenu Gloria musaealis v kategorii Muzejní počin roku 2005. Z článku na webových stránkách SMR cituji: „Uvedený projekt řešil rekonstrukci objektu ateliéru, který si česká malířka Zdenka Braunerová (1858–1934) postavila v Roztokách v letech 1903-1904. Nevytvořila zde jen většinu svých děl, ale stal se místem setkání významných osobností uměleckého, kulturního i politického života z domova i ze zahraničí. Po smrti umělkyně přestal sloužit původnímu účelu, byl nevhodně upravován a silně poškozen povodní roku 2002. Jeho následná stavební rekonstrukce (2002 – 2004) jej uvedla do původního vzhledu a vyřešila i úpravu nejbližšího okolí objektu. V obnoveném interiéru vznikla na základě písemné a obrazové dokumentace stálá expozice, otevřená veřejnosti 1. června 2005. Přibližuje život, dílo a osobnost umělkyně v rekonstruovaném, dobově věrohodném prostředí, k čemuž přispívá značná část autentických a dosud nevystavovaných sbírkových předmětů.“70 Budova v zahradě Braunerova mlýna v Roztokách u Prahy byla zkolaudována před více než sto lety. Stavbu ateliéru zadávala sama Zdenka Braunerová za účelem vybudování malířského ateliéru. Posléze budova plnila účel i jako místo setkávání kulturních osobností své doby z celé Evropy. Po smrti Zdenky Braunerové měnil areál několikrát majitele, ztratil svou prvotní funkci a stal se rekreačním objektem.
70
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy získalo cenu Gloria musealis. [on line]. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2006. [cit. 2012-07-12]. Dostupné z WWW: .
- 70 -
Ateliér byl několikrát nevhodně stavebně upravován, zejména se změnily jeho vnitřní dispozice a vybavení, nakonec byl prodán v roce 1974 Středočeskému muzeu v Roztokách u Prahy.71 V roce 2002 byl celý areál muzea, včetně zámeckých budov a parku, silně zasažen povodní. Ta zásadně poškodila a ohrozila nejen dřevěné konstrukční a funkční prvky ateliéru, ale i jeho statiku. Bylo nutno přistoupit k okamžité záchraně objektu. Tohoto úkolu se zhostila firma GIRSA AT. s.r.o., Ateliér obnovy a konzervace historických staveb.72 Rekonstrukce a rehabilitace ateliéru i okolí probíhala v letech 2003 – 2005 ve spolupráci architektů, stavitelů, restaurátorů, historiků a kunsthistoriků [OBR. 19 - 20]. Na základě pečlivého studia všech dostupných pramenů z pozůstalosti umělkyně
(korespondence,
plány,
fotografie,
výtvarné
dílo),
bylo možno autentickými předměty přiblížit ateliér návštěvníkům takřka v jeho původním stavu. Životní osudy majitelkyvýtvarnice nám připomíná v interiéru nejen instalace nábytkových kusů z její pozůstalosti nebo přítomnost autorčiných děl uchovaných ve sbírkách muzea, ale i ta skutečnost, že autentické předměty se vrátily přímo na místo, kde se nacházely za života malířky [OBR. 21]. V přízemí domu je situován salon, který vystavenými předměty připomíná kulturní, společenské i soukromé
vztahy
umělkyně.
Vlastní
prostor
ateliéru
s dochovaným rodinným nábytkem, malířským stojanem nebo klaví-
71
Více k historii ateliéru Zdenky Braunerové viz ŠÁŠINKOVÁ, Marcela, VLK, Miloslav. Zdenka Braunerová 1858 – 1934: Ateliér – historie – stavba – expozice [CD-ROM]. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy. Roztoky u Prahy: Středočeské muzeum, 2005. VLK, Miloslav, ŠÁŠINKOVÁ, Marcela. Ateliér Zdenky Braunerové v Roztokách: Historie objektu a průvodce expozicí [CD-ROM]. Roztoky u Prahy: Středočeské muzeum, 2006. 72
Více o obnově stavby např. GIRSA, Václav, HANZL, Miloslav. Znovuzrození ateliéru Zdenky Braunerové v Roztokách, In Žena umělkyně na přelomu 19. a 20. století: sborník příspěvků z mezinárodní odborné konference ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy ve dnech 11. a 12. října 2005. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2005. S.133–140. ISBN 80-239-5958-1.
- 71 -
rem umělkyně je zaplněn malířčinými obrazy a sbíraným lidovým uměním. Palanda v patře domu je věnována galerijní instalaci volné a knižní grafiky umělkyně, zmínce o životě, příbuzných a přátelích a vystaven je zde i soubor malovaného skla dle návrhů samotné Braunerové. Na projekt budovy – expozice je nutné nahlížet z mnoha různých úhlů. Je to stavba, je to kulturní dědictví, historický doklad událostí, které se zde odehrály, života lidí, kteří objekt v minulosti využívali. Je to místo uložení exponátů, ale zároveň i veřejně přístupný prostor sloužící k poučení i potěšení
návštěvníků.
Přístupy
jednotlivých
organizací
se
v péči o exponáty liší. Existuje styl užívaný převážně v památkové péči, kdy exponát není od návštěvníka oddělen pro vytvoření intenzivního kontaktu člověka s představovanou realitou. V muzejním typu prezentace jsou předměty umístěny do vitrín či za jinými zábranami, a je upřednostňována ochrana předmětů. Co se stane, když muzeum usiluje o expozici památkového typu, kde nelze uplatnit muzejní výstavní zvyklosti? To je případ ateliéru Z. Braunerové v Roztokách. První krok při budování expozice ateliéru byla analýza a zhodnocení rizik, které budou exponátům při trvalém vystavení hrozit. Nejdříve jsme se zaměřili na světlo, a to jak sluneční světlo z exteriéru, tak i na umělé světlo z vnitřního osvětlení. Průměrná hladina umělého osvětlení se měří snadněji. Jeho intenzita ani směr se během dne nemění. Sluneční světlo se naproti tomu mění stále. Sledovali jsme, jakým způsobem proniká sluneční světlo v různou denní dobu do místností, jakou má intenzitu
během
různého
počasí.
Nezakrytými
okny
proniká
do
místnosti sluneční světlo, které je značně intenzivní a způsobuje rychlé změny barev i stárnutí materiálů. V hotové expozi-
- 72 -
ci slunce dopadá přímo na exponáty, tak jak je vidět na snímku [OBR. 22]. Největší problém představuje ateliérové okno, které je veliké cca 3 m na 3 m. Díky němu se sluneční světlo dostává téměř do celého prostoru po celý den. Historická svítidla nepředstavují v tomto prostoru velké nebezpečí. Jsou v nich použity žárovky s nízkou svítivostí a neemitující UV záření. Na druhou stranu nejsou z tohoto důvodu vhodné pro nasvícení expozice ve dnech, kdy je šero. Proto byl prostor dovybaven reflektory. Tato moderní svítidla ale mohou způsobit poškození intenzivním světlem. Vybrána byla tedy taková, které je možno ztlumit dle potřeby, osazena jsou halogenovými žárovkami s UV filtrem. Dalším sledovaným faktorem byla teplota a vlhkost. Díky digitálnímu
systému
jsme
mohli
sledovat
reakci
na
klima
v exteriéru, abychom zjistili, jak rychle by se podmínky uvnitř budovy změnily, například při výpadku technického vybavení pro udržování teploty a vlhkosti. I co se týká teploty a vlhkosti pronikající z exteriéru, opět jsme museli řešit velké ateliérové okno, které tvoří hlavní tepelný most mezi vnitřním prostředím a okolím. Je dřevěné, proto jím proniká i vlhkost. Kromě tohoto je ateliér vybaven dalšími menšími okny, které jsou obdobně propustné pro teplo či chlad a vlhkost. Dřevěné vstupní dveře nejsou zatěsněné (těsnící pásku by nebylo možno skrýt a působila by v expozici násilně) a lze předpokládat opět průnik vzduchu z okolí budovy. Navíc z poměrně malého prostoru vedou hned troje dveře ven z budovy. Je nutno také počítat
s cirkulací
vzduchu
při
vstupu
návštěvníků
nebo
v případě nedbalého větrání. V neposlední řadě může exponáty ohrozit výpadek technického vybavení, který způsobí rychlou změnu teploty nebo vlhkosti. Tím je myšleno topení a přístroje
- 73 -
pro úpravu vzdušné vlhkosti. Graf č. 18 [Graf č.18] zobrazuje situaci jak světelné tak klimatické zátěže před otevřením ateliéru. Následující graf [Graf č.19] prezentuje podmínky v ateliéru po úpravě rizikových faktorů. Mapovali jsme zdroje prachu, například ze stavebních prvků nebo z exteriéru. Exponáty nejsou v drtivé většině zavřené ve vitrínách a jsou tak vystaveny volnému působení prachu. Budova je sice obklopena zelení, která částečně prach pohltí, ale zároveň objekt leží poblíž komunikací. Obzvlášť silnice, původně vedoucí podél trati, byla, před otevřením nové komunikace na druhé straně viaduktu, velmi frekventovaná a zdrojem jak prachu, tak vzdušných polutantů. Vzdušné polutanty, jako např. oxidy síry a dusíku, se mohou do expozice dostat i z nedaleké čističky odpadních vod či průmyslového objektu VUAB Pharma, a.s. Nebezpečí představují také vysypávané přístupové cesty přímo v areálu. Zde byl použit hrubší materiál, který tolik nesprašuje. Prach však může vznikat i uvnitř budovy. Především umělecké omítky, dodávající místnostem punc starých časů, často nepříjemně sprašují a jejich efektní vzhled bývá doprovázen nevalnou mechanickou kvalitou. Zdrojem nečistot může být také půdička nad dřevěným stropem ateliéru. Prach je schopen se uvolňovat i ze samotných exponátů, obzvlášť textil produkuje drobné částečky vláken, třeba z koberců, které se pohybem návštěvníků víří. Dalším problematickým prvkem jsou lidé a jejich působení v objektu. Expozice je vytvářena pro potřeby veřejnosti, bohužel právě člověk je tím rizikem, na které se lze jen těžko dokonale připravit. Poškozením jsou myšleny krádeže, neopatrná manipulace nebo přímo vandalismus. Nebezpečné je velké množství snadno přístupných drobných exponátů. Malý prostor zne-
- 74 -
snadňuje pohyb větší skupiny návštěvníků a drobná nepozornost může vést k nehodě, při které je poškozen exponát. Po
zkušenostech
z roku
2002
nepodceňujeme
ani
živelné
ohrožení. Ať už to jsou záplavy, blesk, silný vítr nebo zemětřesení. Vyloučena není ani závada na vnitřním vybavení (požár nebo vytopení). Povodeň zasáhla Roztoky před rekonstrukcí ateliéru, prakticky v rámci obnovy budovy po povodni byl realizován projekt rehabilitace ateliéru [OBR. 23 – 24]. Přesto jsme si vědomi neustálého rizika vzhledem k blízkému Únětickému potoku a řeky Vltavy. Hrozba poškození větrem je minimální díky skalním masivům kolem Vltavy. Závada na vnitřním vybavení je nejčastější příčina poškození exponátů i sbírek. Může se jednat o poruchu ústředního topení nebo elektroinstalace. Dalším úkolem
bylo
omezení
rizik
v objektu
na
základě
zjištěných faktů. Ochrana před světlem byla řešena již při instalaci. Okna byla zastíněna vložením textilie s UV filtrem mezi díly okna. Okno zůstalo přiznané z vnitřního i vnějšího pohledu. Tam, kde nebylo možné vložit textilii do okna, jsou instalovány záclony ze stejného materiálu. Mimo sezónu je velké ateliérové okno, které je dle dobových pramenů zastíněno jen do půlky, dodatečně zakryto další vrstvou textilie. Jak již bylo zmíněno výše, umělé historické osvětlení není tak poškozující, a proto jsme se zaměřili na halogenové reflektory. Používáme halogenové žárovky s UV filtrem. Světla mají vlastní zdroj, na kterém lze nastavit intenzitu osvětlení na přijatelnou úroveň. Teplota je v prostorách řízena pomocí ústředního topení a fancoilů skrytých v podlaze pod dřevěnou mřížkou. Vlhkost je udržována v létě mobilními odvlhčovači a v zimě mobilním zvlhčovačem. Mobilní přístroje jsme vybrali proto, aby nepřekážely prohlídce. Budova z technických důvodů
- 75 -
nedovoluje
vestavěnou
klimatizaci.
Přístroje
jsou
vybave-
ny integrovaným vlhkoměrem a samy se spínají, když je vlhkost mimo požadované hodnoty. Klima je upravováno tak, aby nedocházelo k prudkým výkyvům a zároveň byl provoz přístrojů ekonomicky únosný. Pro nastavení reflektorů a kontrolu úrovně ochrany exponátů před světlem, jsou konzervátoři vybaveni multimetrem Elsec pro měření intenzity osvětlení v luxech. Také jím zjišťujeme obsah UV záření. Přístroj lze použít i jako datalogger a získaná data lze následně vyhodnotit v počítači. Intenzita záření v prostoru nepřesahuje 200 luxů a průměrně se pohybuje kolem 100 luxů. Což je považováno za optimální, jak z hlediska ochrany exponátů, tak optického komfortu pro návštěvníka. Luxmetr, běžně v prodeji ve fotografických potřebách, představuje cenově
dostupnější
variantu
zjišťování
intenzity
osvětlení.
Monitorování klimatických podmínek je velice důležité nejen pro okamžitou kontrolu, ale hlavně pro předvídání změn teploty a vlhkosti během roku. Od monitorovacího systému jsme očekávali bezdrátový přenos dat, měření zpracovaná do přehledných grafů, statistiky, a on-line přístup k aktuálním hodnotám. Tyto požadavky splnil Systém Hanwell. Komponenty systému tvoří telemetrické jednotky (vstupní čidla), které snímají údaje o relativní vlhkosti, teplotě vzduchu uvnitř a vně objektu.73 Zjistí-li systém, že teplota či vlhkost neodpovídají nastaveným rozsahům, spustí se grafická signalizace konzervátorům a odborným pracovníkům, kteří pak situaci okamžitě řeší. Díky tomuto systému můžeme zjistit vliv externích klimatických pod73
TR Instruments: Bezdrátový monitorovací systém Hanwell [online]. Brno: TR Instruments [cit.2008-02-15].Dostupný z WWW: http://www.trinstruments.cz/produkty/mericisystemy/monitorovaci-systemy/hanwell.html.
- 76 -
mínek na klima v interiéru. Do grafu z vybraného prostoru vložíme data z externího čidla. Ověřujeme tak, nakolik proniká vzduch z okolí dovnitř budovy. Obvykle na vnější klima reaguje zejména vlhkost. Teplota se vyrovnává pomaleji. Dále používáme přenosné digitální teploměry a vlhkoměry, ale stále využíváme i analogické vlasové vlhkoměry s teploměry. U ochrany před prachem se snažíme hlavně zabránit jeho průniku vstupními dveřmi. Jsou proto vybaveny rohožkou proti zanášení nečistot do budovy. Dvoukřídlé dveře v hlavní místnosti jsou zakryté těžkým závěsem, který brání průniku prachu, ale i výkyvům teploty. Během sezóny je ateliér každý den uklízen.
Po
sezóně
jsou
všechny
předměty
očištěny,
zabaleny
a
uklizeny. Nábytek je očištěn a zakryt. Zároveň se tak prověří, zda předměty nebyly napadeny hmyzem, nebo jinými mikrobiologickými činiteli. Před sezónou se vše vybalí a umístí na své místo, a je provedena inventura všech předmětů. Ateliér je standardně zabezpečen proti krádeži kombinací elektronických detektorů vniknutí, stavebních bariér a nonstop ostrahy. Počet návštěvníků ve skupině je omezen na 8 až 10 lidí. Všechny drobné předměty jsou fixovány pomocí suchých zipů a silonu. Živelné ohrožení ošetřuje krizový plán Středočeského muzea, v případě nebezpečí, například při povodni, je nutné ateliér evakuovat. V budově jsou instalovány detektory ohně a kamerový systém. Ve vnitřních prostorách jsou prováděny pravidelné kontroly i mimo sezónu. Dalším
obdobně
problematickým
prostorem
pro
dlouhodobé
vystavení sbírkových předmětů z fondu VU bude nově budovaná expozice na zámku. Kromě předmětů z 19. století tu bude vystaveno i barokní umění. Oproti Ateliéru budou některé úseky osa-
- 77 -
zeny stacionárním klimatickým systémem pro udržování teploty a vlhkosti a okna budou ošetřeny folií proti vstupu UV a IR záření. Protože má zámek jinou skladbu zdiva, předpokládáme mnohem větší klimatickou stabilitu. Opatření provedená ve stávající expozici budou uplatňována i zde, na zámku.
4.2.3. Depozitární prostory a jejich vybavení. 4.2.3.1. Podmínky uložení fondu od vzniku sbírky SMR
Od svého vzniku shromažďoval Vlastivědný odbor všechny sbírky v místnostech Lidového domu nebo přímo v domovech jednotlivých členů. Lze předpokládat, že takto bylo nakládáno i s uměleckými sbírkami. Uložení uměleckých sbírek po roce 1957, kdy začaly být využívány Oblastním muzeem místnosti v zámeckohospodářském areálu, není dle dostupných informací jednoznačné. Nejdříve byl vydán k užívání objekt zámku a sbírka byla pravděpodobně uložena zpočátku zde.74 Předpokládám, že až v 70. letech
20.
stol.
po
rekonstrukci
části
uvolněných
prostor
v přízemí hospodářské budovy vedle zámku, byly přestěhovány o patro níže pod současné depozitáře. Umělecká sbírka byla organickou součástí sbírky historické, která po uvolnění prvního patra téže budovy, byla přestěhována do depozitárního prostoru, dnešního Historického depozitáře. V roce 1974 byly dokončeny stavební úpravy protější budovy bývalého hospodářského dvora [OBR. 25], a zde v prvním patře v roce 1976 vznikl současný depozitář pro výtvarné umění, tzv. depozitář C75. Vstupní 74
LANCINGER, Luboš, VLČEK, Pavel. Rekonstrukce zámku v Roztokách, stavebně historické průzkumy. Příloha stavebně historický průzkum. Praha: Projektový ateliér pro architekturu a pozemní stavby, spol. s.r.o., 2006. 148 s. Projektová dokumentace, příruční registratura hospodářského oddělení.
75
Jednotlivé budovy v areálu zámku jsou označeny velkými písmeny, což se promítá ve stavebních projektech i v označení depozitářů. Budova A je zámek, B je hospodářská budova přiléhající k zámku a C je dochovaná část budovy od vstupní brány. Naproti zámku
- 78 -
místnost byla využita jako pracovna a manipulační prostor kurátora/správce fondu. Podlaha byla pokryta PVC, posléze kobercem. Podlaha v depozitáři je z hlazeného betonu s vrchním červeným nátěrem. Vytápění bylo zpočátku akumulačními kamny, později tělesy ústředního topení. Trámoví je viditelné, jak ve stropě, zdech i v podlaze, která je položena níže než tyto trámy.
Pro
překonání
poměrně
vysoko
položených
trámů
jsou
k nim vybudovány dřevěné schůdky. Ze začátku měly být s fondem VU uloženy i prapory, korouhve apod. Dnes jsou tyto materiály umístěny v Historickém depozitáři. Především v letních měsících jsou zde zcela nevyhovující klimatické podmínky. Mobiliář současného depozitáře není zcela vhodný, především pro uložení obrazů, neboť se jedná o provizorní regály, ve kterých se obrazy o sebe opírají [OBR. 26]. Už v sedmdesátých letech měly být vestavěny drátěné mobilní sítě pro uložení obrazů, ale instalaci zabránila nízká nosnost podlahy.76 Vzhledem k neekonomickému uložení fondu v pevných regálech došlo k přesáhnutí celkové kapacity depozitáře, čímž se komplikuje zhodnocování fondu přijímáním nových přírůstků. Současné prostorové podmínky pro depozitář výtvarného umění představují plochu 93 m2 a pro plastiky plochu 86 m2. Regály pro obrazy a rámy jsou stacionární, dřevěné nebo kombinace dřevo kov. Obrazy a rámy jsou naskládány za sebou na policích. mezi budovou B a stranou s budovou C se nachází stodola D. Zachovalá část budovy B přiléhající ke stodole, kde byl následně vybudován nový depozitář výtvarného umění byla označena písmenem E. Ve stodole by v budoucnu měla vzniknout moderní archeologická expozice. Na projekt se zatím nepodařilo sehnat potřebné finance, a proto slouží částečně jako provozní zázemí. Původně byly jmenované budovy hospodářského dvora spojeny do bloku ve tvaru U. Vinou špatné údržby a požáru nebylo možné v 60. letech 20. stol. obnovit areál v původním rozsahu před požárem. 76
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy. Spisový archiv SM, sign. O2. Odborné oddělení, sbírky, směrnice, vnitropodnikové pokyny o správě a uložení sbírek 1973-1988“: Depozitáře. Uměleckohistorický depozitář v budově C.
- 79 -
Ploché předměty jsou uloženy v mapnících se zásuvkami velikosti A0. Celkem je v místnosti 5 ks mapníků o 5 zásuvkách v jednom modulu a 2 ks mapníků B1 o 10 zásuvkách. Dále je tu skříň na vázané skicáře a krabice patřící do fondu. Manipulační prostor představují dva mapníky B1. Plastiky jsou uloženy ve stacionárních
regálech,
otevřených,
kombinace
dřevo
a
kov.
V
místnosti pro uložení plastiky jsou čtyři tyto regály o čtyřech patrech a rozměrech 650 až 800 x 250 x 69 cm. Velké a těžké předměty jsou umístěny na zemi pod regály nebo ve volném prostoru [OBR. 27].
4.2.3.1. Příprava a stavba nového depozitáře
Přístavek
E
původní
budovy
pocházející
z 1.
pol.
19.
stol., zanikl v 50. letech, vzhledem ke zřícení střechy a prvního patra při požáru a dlouhodobým chátráním [OBR. 28]. Podoba stavby před rekonstrukcí v roce 2010 pochází ze 70 - 80. let
[OBR.
29].
Stodola
byla
na
východní
straně
připojena
k přístavku E oddělenou místností. Měla snížené obvodové stěny a vzniklý prostor, označený D2, společně se sousedícím objektem E, byl zastřešen pultovou střechou, do které zatékalo.77 Byla zde zřízena rámařská a paspartovací dílna pro veřejnost, provozovaná Středočeským muzeem, disponující třemi místnostmi a sociálním příslušenstvím. Od tohoto období se tato část budovy pracovně nazývala paspartovna. Po skončení činnosti dílny, zde mělo zázemí výstavní oddělení SMR, a to až do roku 2002, kdy byl prostor zdevastován povodní. Po povodni by77
ŠANTAVÝ, Tomáš, EFLER, Tomáš. Areál Středočeského muzea v Roztokách, obnova a rekonstrukce provozního a expozičního zázemí: Dostavba a rekonstrukce stávajícího provozního zázemí na konzervátorskou dílnu a depozitář. Příloha Průvodní zpráva, souhrnná technická zpráva. Praha: Projektový ateliér pro architekturu a pozemní stavby, spol. s.r.o., 2009. s. 13. Projektová dokumentace, příruční registratura hospodářského oddělení.
- 80 -
ly provedeny základní sanační opravy prostoru a přechodně tu bylo vytvořeno pracoviště konzervátorů kovů. Se vznikem nových konzervátorských
dílen
v Braunerově
mlýně
v roce
2004
bylo
pracoviště přesunuto a prostor dále využíván jako sklad a zázemí
pro
provozní
oddělení.
Projekt
dostavby
areálu
zámku
Středočeského muzea v Roztokách u Prahy pro vytvoření nového prostoru pro depozitář sbírky výtvarného umění Středočeského muzea a dílnu restaurátora dřeva vznikl již v roce 2006, nebyl ale realizován z důvodu nedostatku financí. Od prvních návrhů byla plánována dostavba prvního patra, a tím propojení krovu s přiléhajícími
budovami.
Po
zkušenostech
s povodní
měl
být
v patře, nad stávající pultovou střechou, umístěn depozitář a tím být ochráněn před vniknutím vody, protože se objekt nachází v zóně 3 povodňového nebezpečí, tedy zóně se středním nebezpečím výskytu povodně78. V roce 2009 byl zřizovatelem schválen projekt na obnovu a rekonstrukci stávajícího provozního zázemí na konzervátorskou dílnu dřeva a depozitář výtvarného umění. Shodou okolností došlo v tomto roce k personální výměně téměř všech zainteresovaných pracovníků z původního projektu: ředitelky, hlavního správce depozitářů a vedoucího oddělení konzervace sbírek. Stavba byla realizována v roce 2010 a jako konzervátorka papíru (tedy monitorující i výtvarná díla na papíře) a zároveň manager preventivní péče o sbírky obecně jsem byla pověřena dohledem na stavbu z hlediska užívání prostor a tvorbou nového návrhu depozitáře i konzervátorské dílny, která měla vzniknout v přízemí. Původní návrhy nového depozitáře VU 78
Zpráva o nebezpečí povodně [on-line]. Praha: Intermap Technologies, 1.6. 2012. 12:30:00 [cit. 2012-06-01]. Dostupný z WWW: https://riskportal.intermap.cz/Intermap.ISF.Web.UI/Views/CS/CAP_Public/Components/Risk Report/CAPReport/Default.aspx?culturename=cs&code=122388&pdf=1
- 81 -
byly získány pouze v hrubých náčrtech bez popisu, ani podklady s
požadavky
v depozitáři
na
vybavení
nebylo
možné
nebo
dohledat.
současný Nalezený
objem
sbírek
nákres
z roku
2006 obsahoval návrh na umístění dvou řad posuvných regálů v zadní
části
místnosti.
Později
jsme,
po
konzultaci
s výrobcem regálů, zjistili, že navrhovaný systém by nebyl schopen pojmout současný objem sbírkových předmětů. V první řadě bylo nutné prostudovat předloženou stavební dokumentaci, zjistit s jakými prostory budeme dále pracovat, jak budou vybaveny a z jakých materiálů bude povrch depozitáře. Stavební dokumentace mi byla poskytnuta až ve chvíli realizace stavby. Bylo tedy možné provést pouze dílčí úpravy. Projekt evidentně vycházel z návrhu z roku 2006, ke kterému ale nebyly dohledatelné podklady. Místnost depozitáře se nachází, jak bylo výše napsáno, v prvním patře, tedy ve druhém nadzemním patře. Celé toto podlaží je nově dostavěno. Místnost je v podkroví (nejvyšší bod je 6,5 m.). Trámový krov je zateplený minerální vatou mezi krokvemi s provětráváním, zevnitř je obložen cementotřískovými deskami. Místnost depozitáře má obdélníkový tvar. Aby prostor nebyl rozdělen sloupy krovu, byly svislé vertikální síly zachyceny pomocí ocelové konstrukce, kterou tvoří ocelová vrcholová vaznice, do které jsou navařeny dvě ocelové úžlabní krokve. Podlahu tvoří oboustranně pnutá železobetonová deska tloušťky 230 cm. Nové zdivo tvoří cihly typu therm. Její strop je do vzdálenosti cca 2,2 m, od stěny do tří směrů zkosený. Od poloviny místnosti je střecha budovy B kolmo napojena na střechu stodoly, čímž vznikají v napojení střech nepravidelné zkosení ze dvou stran [OBR. 30], kterému se umístěním kompaktu na střed místnosti vyhneme. Přemístěním velké váhy na střed místnosti ale znamenalo nové prověření
- 82 -
nosnosti podlahy. Dodavatel regálů dle návrhu určil váhu vybavení a odhadem, dle zjištěného množství sbírkových předmětů a typu materiálů, byla odhadnuta celková váha plných regálů a zatížení podlahy. Po konzultaci s dohlížejícím statikem bylo naštěstí konstatováno, že budoucí zatížení podlahy bude i s malou rezervou dle norem. Právě z tohoto důvodu je nezbytné mít před schválením stavby dobře promyšlený a připravený projekt, včetně vnitřního vybavení. Řešení během stavby je velmi problematické a někdy se už některé závady či nepřesnosti odstranit nedají. Komunikační prostory podél kompaktu jsou širší než jeden metr. Mezi stacionárními regály jsou jeden metr. To by mělo postačit k pohodlné manipulaci se sbírkovými předměty i na vozících. Tím, že bylo změněno osazení pojízdných regálů ze dvou do jednoho bloku na středu u vstupní části depozitáře, musel být rozdělen vstup, zásuvky, ovládání světel i umístění stacionárního zvlhčovače a jednotky vzduchotechniky. Změna umístění rozvodu vzduchotechniky již nebyla možná, a proto je potrubí nad regály (původně vycházelo do uličky) [OBR. 31]. Byli jsme si vědomi nebezpečí možné závady vzduchotechniky a eventuální kondenzace vody v rozvodním potrubí a následné natečení ventilačními otvory na regály, proto před osazením regálů bude toto riziko řešeno záplavovými čidly a/nebo okapem zavěšeným pod potrubím se svodem do odpadu. Vzhledem k tomu, že u depozitáře nebude pracoviště správce nebo kurátora, musí být prostor, co nejvíce
soběstačný
i
bez
dlouhodobé
návštěvy
kurátora.
Z tohoto důvodu je depozitář chráněn kamerovým systémem. Plochy, nad kterými se krokve svažují, jsou využity pro samostatně stojící plastiky a nižší skříně. Podlahu depozitáře tvoří gletovaný beton, do kterého byly již při stavbě osazeny kolej-
- 83 -
ničky pro posuvné regály. S dodatečným osazením kolejnic do hotových
prostor
máme
špatné
zkušenosti.
Obvykle
dojde
k nevhodnému pnutí nové podlahové vrstvy nanesené na podlahu, do které jsou kolejničky zapuštěny, a k následné deformaci vahou regálu. Může být tak omezena funkčnost regálů, kdy se například samočinně sjíždějí k sobě. Podlaha byla v závěru překryta
linoleem,
z důvodu
ochrany
již
osazených
kolejniček
[OBR. 32] a současného využívaní prostor, než bude vybaven a budou sem přemístěny předměty z fondu VU. Zároveň je tento povrch lépe udržovatelný, ačkoli po stránce ochrany sbírek před poškozujícími
polutanty
může
být
tato
úprava
kontroverzní.
Rozdělení financování stavebních prací a pořizování vnitřního vybavení je poměrně častý problém. Ideální je, pokud projekt obsahuje kromě stavební části také vnitřní vybavení, kdy po dokončení je možné prostor okamžitě užívat k danému účelu. Získat finance na depozitář tzv. na klíč, je pro velkou část muzeí nedosažitelná. I tento projekt je rozdělen na etapy a vybavení bude závislé na úspěšnosti žádostí o dofinancování. Bylo nezbytné okamžitě zjistit objem předmětů ve fondu pro návrh vnitřního vybavení depozitáře regály. S kurátorem sbírek jsme se dohodli na následujícím postupu, který byl odvozen od předpokládaného vybavení nového depozitáře. Obrazová část v rámech byla spočítána na plošné metry. Množství výtvarných děl na papíře bylo hodnoceno podle obsazených zásuvek A0 v současném ukládacím systému. Plastiky v regálech byly počítány
na
délkové
metry.
Plastiky
volně
stojící,
vzhledem
k jejich nízkému počtu, byly spočítány na kusy. Následně byli osloveni
dodavatelé
depozitárních
úložných
systémů.
Výhodou
bylo, že místnost již byla v hrubé stavbě a firmy pracovaly s konečnými dispozicemi místnosti. Původní návrh uspořádání i
- 84 -
typ regálů neodpovídal danému objemu sbírek, protože verze se dvěma řadami regálů po stranách by musela mít odstraněný horní roh dle skosení stropu, čímž se zmenšuje plocha pro zavěšení obrazů. Dále bylo počítáno s pojízdným úložným systémem i pro plastiky, kterým ale vibrace způsobené pohybem regálu příliš
nevyhovují.
Novým
uspořádáním
vybavení,
nejen
pojme
stávající sbírky, ale zároveň se podařilo vytvořit prostor i pro nové přírůstky, viz. odstavec 4.2.3.2. Vybavení nového depozitáře. Po uvolnění současného depozitáře výtvarného umění je plánováno výhledově provést rekonstrukci střechy budovy C, doplnit tepelnou izolaci a připravit tento prostor jako možný budoucí depozitář.
4.2.3.2. Vybavení nového depozitáře
Nový depozitář je umístěn v podstřešním prostoru nad dílnou konzervace sbírek tak, aby v případě povodně nebyl zasažen. Vlastní stavba byla provedena a izolována, aby především teplota v letních měsících v depozitáři nestoupala nad požadovanou mez. Depozitář je vybaven vzduchotechnikou se dvěma parními zvlhčovači, které budou udržovat stabilní klimatické podmínky během zimních měsíců cca 45 - 55% RV. Dalším příslušenstvím jsou mobilní odvlhčovače pro letní období, připojené na odpad. Plocha v novém depozitáři pro uložení závěsného výtvarného umění činí 86 m2 (plocha je o 7 m2 menší než původní místnost pro uložení) a pro uložení plastik 108 m2 (místnost je o 22 m2 větší než původní depozitář). Prostor pro uložení Výtvarného umění bude vybaven systémem posuvných regálových jednotek, pohybujících se na vodících kolejnicích v zemi s mechanickým posunem na boku regálu, čímž
- 85 -
se
vyrovnáme
s deficitem
chybějící
plochy
oproti
původnímu
prostoru. Tyto regály budou obsahovat speciální úložné jednotky pro zavěšené obrazy a rámy – sítě. Regály budou tvořit kompaktní celek na středu první části místnosti z důvodu zkosení stěn po stranách. Regály se budou rozevírat směrem od sebe. Každý regál obsahuje tři sítě řazené za sebou posuvné do stran v rámci regálu. Celkem bude plocha sítí až 1000 m2, kdy požadováno bylo cca 600 m2. Po jedné straně kompaktu přes uličku bude umístěno deset zásuvkových modulů (mapníků) pro výtvarná díla
na
papíře.
V současnosti
je
tato
část
fondu
uložena
v pěti mapnících A0 – 84,1 x 118,9 cm, o pěti zásuvkách a dvou mapnících B1 70 x 100 cm, o deseti zásuvkách. Plánované moduly budou mít pět zásuvek a všech deset modulů bude pro uložení formátu A0. Vznikne tak zároveň manipulační plocha pro práci s fondy. Bylo změněno umístění elektrických a datových zásuvek právě k tomuto prostoru, aby si zde mohl pracovník připojit notebook nebo telefon. V prostoru pro uložení plastiky se bude také nacházet skříň pro trojrozměrné předměty, které jsou součástí obrazové části fondu (vázané skicáře, krabice apod.). Plastiky budou převážně uloženy v systému pevných - stacionárních regálových jednotek. Požadováno bylo 84 m polic a 28 m prostor pro vozíky pod regály, celkem tedy 112 m Nové regály poskytnou prostor 208 m polic. Police jsou určeny pro uložení bust, menší dřevěné plastiky, reliéfů apod. Plánováno je uložení do polic i větších soch, architektonických fragmentů apod. Systémy budou obsahovat police s nastavitelnou výškou a budou opatřeny zatahovacími roletami, chránící předměty před prachem. Pro rozměrné a masivní solitéry, které se nevejdou do regálu nebo by manipulace s nimi při ukládání byla velmi obtížná, jsou plánovány pojízdné plošiny, které budou umístěny
- 86 -
na volných plochách pod skosením a v zadní části mezi pevnými regály. Menší předměty budou na vozících umístěny pod nejnižší policí stacionárních regálů. Aby byl umožněn pohyb vozíků, nemají pevné regály spodní rám a rolety jsou fixovány v bočních lištách. Všechny kovové části úložného systému jsou povrchově upravené eloxováním, které kov chrání před korozí a zároveň není zdrojem plynných polutantů.79 Navrhovaný systém uložení umožní další zhodnocování sbírky, neboť vznikne prostorová rezerva
pro
přírůstky.
Přístupnost
depozitáře
je
po
širokém
schodišti vedoucím na podestu před depozitář. Z ekonomických i z technických důvodů nebylo možné vestavět výtah. Protože je nyní tento prostor využíván pro ukládání zapůjčených sbírkových předmětů z jiných institucí na výstavy a shromaždiště exponátů do nově budované expozice na zámku, mohli jsme si vyzkoušet v praxi možnosti přesunu objemnějších předmětů do depozitáře. Ani u velmi těžkých kusů jsme nenarazili na nepřekonatelnost schodiště do patra, protože schodiště není příliš dlouhé a má vhodný sklon pro pohodlné stoupání. Bohužel až po dokončení stavby a odstranění provizorních nájezdů, jsem si všimla, že před budovou vznikla betonová plocha zvýšená o cca 10 až 20 cm od terénu, bez nájezdu [OBR. 33]. Tato terasa je výhodná při přesunu sbírek z nákladního prostoru automobilu, ale značně znepříjemňuje transport předmětů na vozíku z jiných částí areálu nejen do depozitáře, ale i do restaurátorské dílny na dřevo, kde se pohyb velkých objektů předpokládá. Tuto terasu jsem ve stavebních plánech nenašla. Po celou dobu stavby byl schod zakryt provizorními nájezdy pro stavbu. Zároveň
79
KOTLÍK, Petr. Průzkum zařízení a prostředků depozitářů. In Průzkum zařízení a prostředků pro depozitáře: sborník přednášek z odborného semináře STOP, září 2006. Praha: STOP, 2006. S. 7
- 87 -
se v souhrnné technické zprávě, odstavci 8) Řešení přístupu a užívání stavby osobami s omezenou schopností pohybu a orientace, píše: „Osobám se sníženou schopností pohybu a orientace bude umožněn přístup do 1. nadzemního podlaží všech řešených objektů. Vstupy do objektu jsou řešeny přímo z terénu.“80 Podle mého názoru, tvrzení ve správě není pravdivé. Osoba na vozíčku není sama schopna schod terasy překonat a nejedná se tedy o vstup z terénu. Projektantem bylo doporučeno nechat si vyrobit mobilní nájezdy, které se budou při každém transportu přikládat ke schodu. Umístění
kompaktního
regálu
ve
středu
stěny
zamezilo
vstup jedním vchodem. Depozitář byl proto opatřen dvěma širokými vchody, pro praktičtější přesun sbírek, aby se nemusel středový kompakt zdlouhavě obcházet. Tomu odpovídá i umístění ovladačů osvětlení, které je u obou vchodů. Co se týká rizik, proti požáru je místnost vybavena čidly EPS. Z technických důvodů nebylo možné vybavit depozitář některým druhem samozhášecího
systému.
Použité
stavební
materiály
mají
protipožární
úpravu. Možnost zaplavení depozitáře poruchou zvlhčovačů nebo vypadnutí odtokové hadice z odvlhčovačů bude kontrolováno záplavovými čidly připojeným na modul GSM, který zainteresovaným pracovníkům pošle varující SMS. Od řeky Vltavy je objekt chráněn
protipovodňovým
z roku
2002
zvýšen.
valem, Při
který výšce
byl
po
hladiny
poslední vody,
povodni
která byla
v přilehlých budovách při této povodni, by nebyl prostor povodní v roce 2002 zasažen. Depozitář je v zadní části vybaven 80
ŠANTAVÝ, Tomáš, EFLER, Tomáš. Areál Středočeského muzea v Roztokách, obnova a rekonstrukce provozního a expozičního zázemí: Dostavba a rekonstrukce stávajícího provozního zázemí na konzervátorskou dílnu a depozitář. Příloha Průvodní zpráva, souhrnná technická zpráva. Praha: Projektový ateliér pro architekturu a pozemní stavby, spol. s.r.o., 2009. s. 20. Projektová dokumentace, příruční registratura hospodářského oddělení.
- 88 -
dvěma drobnými okénky, pro případ nutnosti okamžité výměny vzduchu, jinak se nepočítá s jejich využitím. Osazení okének je i z důvodu stavebně historického, aby zůstal vnější estetický ráz budovy, štítu stodoly, zachován. V místnosti jsou také tělesa ústředního topení k zimnímu temperování vzduchu. Prostor je již nyní monitorován systémem Hanwell [Graf č.20] a podle dosavadního měření se jeví jako velmi stabilní. Reakce na externí klimatické podmínky prakticky nebyla zaznamenána. Ochrana proti vniknutí je tvořena elektronickým zajištěním, monitorování interiéru i exteriéru kamerami, vícestupňové mechanické zábrany a non stop strážní služby v areálu.81
81
ŠEFCŮ, Ondřej. Několik poznámek k problematice depozitářů v historických budovách. In Depozitáře - obecné zásady: sborník přednášek z odborného semináře STOP, 13. dubna 2006, Národní muzeum. Praha: STOP, 2006. S. 5
ČERVEŃÁK, Jan. Problematika muzejních depozitářů. Tamtéž. S. 54
- 89 -
V. Závěr Středočeské muzeum dozajista spravuje fond, který má své místo mezi podobnými specializovanými fondy. Hlavní směr sbírky určuje dokumentace života a díla grafičky Zdenky Braunerové. Od ní se odvíjí i zaměření fondu na sbírání děl osobností se Z. Braunerovou jakkoliv spjatých. Za léta existence fondu VU se podařilo kurátorům vytvořit několik zajímavých konvolutů významných osobností výtvarného umění. Důležitým prvkem existence tohoto fondu je i mapování a dokumentace umělecké činnosti ve středních Čechách. Text práce je zaměřen hlavně na praktickou péči o sbírkové předměty. Z restaurátorského hlediska představuje takový fond mnoho problémů. Rozdílné materiály vyžadují různé klimatické
podmínky.
Možnost
restaurování
je
vzhledem
k povaze
předmětů velmi specifické a často ho mohou provádět jen vybraní odborníci. Základem stabilizace tak různorodého materiálu jako fond VU je vymezení kompromisních hodnot klimatických podmínek a dodržování základních pravidel eliminace jakýkoliv rizik při uložení či manipulaci se sbírkovými předměty. Problém s nepříznivými podmínkami uložení ve stávajícím prostoru depozitáře C se snad již brzy vyřeší přesunem sbírkových předmětů do nových prostor a vyhovujícího úložného vybavení. Ačkoliv cesta k novému vyhovujícímu depozitáři byla dlouhá, nakonec bylo dosaženo cíle. Důležitým faktorem při zlepšování depozitárních podmínek, i přes nedostatek prostoru nebo financí, je aktivní přístup a vytrvalost. Projekt musí být dobře připravený a rozmyšlený, ideálně zpracovaný projektantem. Důležité je i po několika letech neustále vyhledávat příležitosti (rekonstrukce, uvolnění objektu ve správě zřizovatele, nabídka
- 90 -
programů na financování nebo spolufinancování projektů ministerstva, zřizovatele i zahraničním subjektů) jak projekt prosadit. Pokud hledání východiska trvá delší dobu, přirozeně se dostavuje
skepse
a
leckdy
stagnace
činnosti,
které
jsou
v menší míře v možnostech instituce. Několikrát jsem za svou kariéru zažila situaci, že si pracovníci stěžovali, že sbírky jsou špatně uložené, protože nemají finance na nový depozitář. Předměty byly od prachu nebo mechanicky poškozené, protože nebyly do stávajícího nevyhovujícího depozitáře zakoupeny ani ochranné obaly v hodnotě do 100 Kč, což je přesně výsledek stagnace, kdy nejsou dlouhodobě naplňovány potřeby a představy pracovníků se sbírkami. Zhodnocení stávajících možností něco změnit, vytyčení si cíle, jehož chceme dosáhnout, a zároveň stále pokračovat v dlouhodobých aktivitách pro prosezení cílů mimo možnosti běžného rozpočtu instituce, je způsob, jak dosáhnout úspěšného dokončení projektů. Je zároveň nezbytné, aby tíha projektu neležela na jednom pracovníkovi či oddělení. Právě multidisciplinarita při plánování předchází vzniku chyb a rozkládá zátěž z plnění úkolu na více pracovníků. Podstatné je také motivace při spolupráci v týmu, který sdílí zájmy a cíle, tedy se jeho členové navzájem podporují. Dokončením projektu nového depozitáře VU práce na zajištění, co nejlepších podmínek pro sbírkové předměty zdaleka nekončí. Sbírka SMR se stále rozrůstá a volné kapacity všech depozitářů se umenšují. Další, nejméně dva depozitární prostory, je nutné stavebně upravit či přesunout. I v nových depozitářích stále probíhá výměna starého, nevhodného obalového materiálu, doplňování technického parku pro klimatizaci prostor novými
stroji,
v neposlední
vybavování
řadě, také
expozic
neustálé
a
výstavních
modernizování
prostor
a
restaurátor-
- 91 -
ských laboratoří. Cíle tedy máme vytyčené, jen nesmíme polevit ve snaze je uskutečnit, ať to trvá jakkoliv dlouho.
- 92 -
Resumé Práce představuje fond výtvarného umění ze Sbírky Středočeského muzea. Fond je tvořen dvojrozměrnými výtvarnými díly jako jsou obrazy, grafiky, kresby a pod. a trojrozměrnými díly z kamene, kovu, dřeva či skla a keramiky. Mezi nejvýznamnější konvoluty děl patří práce Z. Braunerové, J. Drahoňovského, F. Koblihy, J. Konůpka či H. Zaorálkové. Větší prostor je věnován praktickým stránkám péče o sbírkové předměty z pohledu restaurátora, tedy konzervace, restaurování a preventivní péče. Uvedeny jsou také zkušenosti z budování nového depozitáře pro takto různorodý fond.
Summary The study presents a fund of art from the Collection of the Central-Bohemian Museum. The fund contains two-dimensional works of art, such as paintings, prints, drawings and threedimensional works of art made of stone, metal, wood or glass and ceramics. The most important units of this fund are works by Z. Braunerová, J. Drahoňovský, F. Kobliha, H. Zaorálková and J. Konůpek. Much of the study is devoted to practical aspects of care of the collections from the perspective of restorer consequently conservation, restoration and preventive care. Experience with of founding of new depository and planning depository equipment for a suitable storage of works of art is also listed.
- 93 -
Použitá literatura Literatura
BACÍLKOVÁ,
Bronislava.
Ochrana
škůdci
Depozitáře
-
In
depozitářů
obecné
zásady:
před
biologickými
sborník
přednášek
z odborného semináře STOP, 13. dubna 2006, Národní muzeum. Praha: STOP, 2006, s. 16-20.
BAYER, Jiří, FIKRLE, Rudolf. Muzeum Roztoky. Kladno: Oblastní muzeum v Roztokách u Prahy, 1967. 53 s.
BAYER, Karol. Diagnostika kamenných památek metodou ultrazvukové transmise. In Nedestruktivní průzkumy v památkové péči, sborník přednášek z odborného semináře Společnosti pro technologie ochrany památek, 14. května 2009, Národní muzeum. Praha: STOP, 2009, s. 13-17.
BEZDIČKA, Petr, GRYGAR, Tomáš, KUČKOVÁ, Štěpánka. Moderní metody analýzy barevné vrstvy. In Restaurování barevné vrstvy obrazu, sborník přednášek z odborného semináře Společnosti pro technologie ochrany památek, 27. listopad 2003, Národní muzeum. Praha: STOP, 2003, s. 26-34.
ČAPKOVÁ, Tamara. Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy a povodeň. In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost. Řada společenskovědní, sv. 21. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2003, s. 237-243. ISSN 0862-2043.
ČERVEŇÁK, Jan. Problematika muzejních depozitářů. In Depozitáře - obecné zásady: sborník přednášek z odborného semináře
- 94 -
STOP, 13. dubna 2006, Národní muzeum. Praha: STOP, 2006, s. 54-62.
ĎUROVIČ, Michal a kol. Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. 517 s. ISBN 80-7185383-6.
DVOŘÁK, Martin. Použití 3D laserových scannerů v památkové péči. In Nedestruktivní průzkumy v památkové péči, sborník přednášek z odborného semináře Společnosti pro technologie ochrany památek, 14. května 2009, Národní muzeum. Praha: STOP, 2009, s. 6-13.
FOGAŠ, Igor. Josef František Wickart. In Umění restaurovat umění: práce restaurátorského oddělení Moravské galerie v Brně v letech 1996-2006. Brno: Moravská galerie v Brně, 2006. 143 s. ISBN 80-7027-159-0.
GIRSA, Václav, HANZL, Miloslav. Znovuzrození ateliéru Zdenky Braunerové v Roztokách. In Žena umělkyně na přelomu 19. a 20. století: sborník příspěvků z mezinárodní odborné konference ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy ve dnech 11. a 12. října
2005.
Roztoky:
Středočeské
muzeum
v Roztokách
u
Prahy,
2005. S. 133–140. ISBN 80-239-5958-1.
HRABÁNEK, Václav, HERDA, Martin. Historie a stavební vývoj zámku Roztoky u Prahy. Roztoky u Prahy: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2004. 34 s. ISBN 80-239-2819-8.
- 95 -
JIRÁSEK, Pavel, TLACHOVÁ, Kateřina. Zásady ochrany muzeí a kulturních institucí. Praha: Asociace muzeí a galerií, Český výbor ICOM,1999. 36 s.
JIŘÍKOVSKÁ, Vanda, VLK, Miloslav. K poctě manželů Zaorálkových. In Středočeský vlastivědný sborník, Muzeum a současnost, řada společenskovědní, svazek 15. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 1997, s. 15-25.
JIŘÍKOVSKÁ, Vanda. Vzpomínka na Karla Chalupeckého ze Žalova. In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost. Řada společenskovědní,
svazek
15.
Roztoky:
Středočeské
muzeum
v
Roztokách u Prahy, 1997, s. 45-53.
JUSTA, Petr. Dezinfekce historických listin pomocí ionizujícího záření. In Sedmý seminář historiků a restaurátorů, Kružberk u Opavy 1-3.11. 1988. Zpravodaj pobočky ČSVTS- Státní ústřední archiv v Praze, č. 35. Praha: Státní ústřední archiv v Praze, 1989, s. 286-295.
JUSTA, Petr. Využití ionizujícího záření při likvidaci plísní na archivním materiálu. In Šestý seminář historiků a restaurátorů,
Bratislava
17-19.9.
1985.
Zpravodaj
pobočky
ČSVTS
-
Státní ústřední archiv v Praze. Praha: Státní ústřední archiv v Praze, 1985, s. 86-94.
KOLÁŘOVÁ, Renáta. Vzpomínka na Jiřího Bayera. Odraz: Měsíčník Roztok a Žalova, 2006, č. 6, s. 31-33. Č. MKČR E 13632.
- 96 -
Kolektiv
autorů.
Konzervování
a
restaurování
kovů:
Ochrana
předmětů kulturního dědictví z kovu a jejich slitin. Brno: Technické muzeum v Brně, 2011. 648 s.ISBN 978-80-86611-38-9.
KOPECKÁ, Ivana a kol. Preventivní péče o historické objekty a sbírky v nich uložené. Praha: Státní ústav památkové péče, Odborné a metodické publikace, sv. 25, 2002. 106 s. ISSN 12105538, ISBN 80-86234-28-2.
KOPECKÁ, Ivana, NEJEDLÝ, Vratislav. Průzkum historických materiálů, analytické metody pro restaurování a památkovou péči. Praha: Grada Publishing, a.s., 2005. 101 s. ISBN 80-247-10609.
KOTLÍK, Petr. Průzkum zařízení a prostředků depozitářů. In Průzkum zařízení a prostředků pro depozitáře: sborník přednášek z odborného semináře STOP, září 2006. Praha: STOP, 2006, s. 3-6.
KOTLÍK, Petr. Technologie barevných úprav kamene. In Barevnost kamene historických objektů: sborník přednášek z odborného semináře STOP, svazek 9, č.1. Praha: STOP, 2007, s. 40-44. ISSN 1212-4168.
KUCHYŇKA,
Zdeněk.
Oslavy
svatováclavského
milénia
a
Zdenka
Braunerová. In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost, řada společenskovědní, sv. 20. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2002, s. 59-72. ISSN 0862-2043.
- 97 -
LANCINGER,
Luboš,
VLČEK,
Pavel.
v Roztokách,
stavebně
historické
Rekonstrukce
průzkumy.
Příloha
zámku stavebně
historický průzkum. Praha: Projektový ateliér pro architekturu a pozemní stavby, spol. s.r.o., 2006. 148 s. Projektová dokumentace.
MIKULEJSKÁ, Dana. Zdenka Braunerová jako rádkyně a mecenáška. In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost, řada společenskovědní,
sv.
22.
Roztoky:
Středočeské
muzeum
v Roztokách u Prahy, 2004, s. 7-49. ISSN 0862-2043.
NEJEDLÝ, Vratislav. Povrchové úpravy kamenosochařských výtvarných děl. In Barevnost kamene historických objektů: sborník přednášek z odborného semináře STOP, svazek 9, č. 1. Praha: STOP, 2007, s. 4-14. ISSN 1212-4168.
NEORALOVÁ, Jitka. Ateliér Zdenky Braunerové v Roztokách u Prahy, expozice a preventivní péče o exponáty. In Důmuzeum: Kotěrovo centrum, Foibos Bohemia, o.p.s. Interaktziv.cz, Praha, 2010, s. 40-45. ISBN 978-80-903904-9-2.
NEORALOVÁ, Jitka. Sbírková knihovna Středočeského muzea. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav archeologie a muzeologie, 2008. 79 s. Bakalářská práce. Vedoucí práce Mgr. Pavel Holman.
ODEGAARD, Nancy, CARROLL, Scott, ZIMMT, Werner S. Material characterization tests for objects of art and archeology. Druhé vydání. Londýn: Archetype Publications, 2005. 230 s. ISBN 1 904982 09 3.
- 98 -
Preventivní ochrana sbírkových předmětů. Praha: Národní muzeum, 2001. 62 s. ISSN 80-7036-129-8.
REŠKOVÁ, Ivana. Při vší bolesti je každá vzpomínka na Vás zároveň mou největší radostí. In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost, řada společenskovědní, sv. 21. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2003, s. 131149. ISSN 0862-2043.
SIRANOVÁ, Pavlína. Slečna Zdenka Braunerová… In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost, řada společenskovědní, sv. 16. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 1998, s. 61-77. ISSN 0862-2043, ISBN 80-902328-1-7.
SKRUŽNÝ, Ludvík. MUDr. Čeněk Rýzner a česká archeologie: Příloha Roztockých novin. Roztoky, září 1984, s. 3.
SLÁNSKÝ, Bohuslav. Technika malby, díl II., průzkum a restaurování obrazů. Praha a Litomyšl: Paseka, 2003. 362 s. ISBN 807185-623-1.
STÁTNÍK, Dalibor. Jaroslav Maria a Zdenka Braunerová. In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost, řada společenskovědní, sv. 19. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy 2001, s. 35-67. ISSN 0862-2043, ISBN 80-902328-6-8.
ŠÁŠINKOVÁ, Marcela. Cesta Zdenky Braunerové k vlastnímu ateliéru. In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost,
- 99 -
řada
společenskovědní,
sv.
23.
Roztoky:
Středočeské
muzeum
v Roztokách u Prahy 2005, s. 44-53. ISSN 0862-2043.
ŠEFCŮ,
Ondřej.
Několik
poznámek
k problematice
depozitářů
v historických budovách. In Depozitáře - obecné zásady: sborník přednášek z odborného semináře STOP, 13. dubna 2006, Národní muzeum. Praha: STOP, 2006, s. 4-7.
TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců, I. a II. díl, třetí vydání. Praha: Nakladatelství Svazu čs. výtvarných umělců, 1950. I. díl 605 s., II. díl 782 s. TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců, díl I., 3. nezměněné vydání. Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 1993. 605 s.
URBAN,
Juraj,
LUDEROVÁ,
Hana.
Radiační
asanace
sbírkových
předmětů ve Středočeském muzeu v Roztokách. In Sborník SM: Muzeum a současnost, číslo 8, SKNV č.j. kult 56/85. Roztoky: Středočeské muzeum, 1985. S. 63-67.
VLK,
Miloslav.
Josef
Drahoňovský
ve
Středočeském
muzeu
v Roztokách u Prahy. In Středočeský vlastivědný sborník: Muzeum a současnost, řada společenskovědní, sv. 21. Roztoky: Středočeské
muzeum
v Roztokách
u Prahy,
2003,
s.
99-113.
ISSN
0862-2043.
VLK,
Miloslav.
Miloš
Malina
a
jeho
sbírky.
In
Středočeský
vlastivědný sborník, Muzeum a současnost, řada společenskověd-
- 100 -
ní, svazek 17. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 1999, s. 43-60. ISSN 0862-2043 ISBN 80-902328-2-7.
VLK, Miloslav. Uměleckohistorické sbírky Středočeského muzea. In Středočeský Vlastivědný sborník: Muzeum a současnost. Řada společenskovědní
sv.
15.
Roztoky:
Středočeské
muzeum
v Roztokách u Prahy, 1997, s. 5-14.
VLK, Miloslav. Veduty Roztok Dominika Jana Kottuly. In Středočeský vlastivědný sborník, Muzeum a současnost, řada společenskovědní, svazek 14. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 1995, s. 5-14.
VLK, Miloslav. Vilové stavby v Roztokách z let 1850 – 1940. In Středočeský
vlastivědný
společenskovědní,
sv.
sborník: 13.
Muzeum
Roztoky:
a
současnost.
Středočeské
Řada
muzeum
v Roztokách u Prahy, 1995, s. 5-16.
VLK, Miloslav. Zdenka Braunerová ve sbírkách Středočeského muzea. Praha: W-servis, 1994. 37 s.
ZELINGER, Jiří a kol. Chemie v práci konzervátora a restaurátora. Druhé vydání. Praha: Academia Praha, 1987. 253 s. 21025-87.
Prameny
Česká republika: Směrnice pro sbírkotvornou činnost ze dne 1.11.1983. Č.j. 12 875/83, VI./3.
- 101 -
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy. Archiv SM, kt č. 23, přír.č. Av 233/88, inv.č. Av 2983. Diplom - Oznámení o zvolení čestným členem. Čáslav, 14.6. 1891.
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy. Spisový archiv SM O2. Odborné oddělení, sbírky, směrnice, vnitropodnikové pokyny o správě a uložení sbírek 1973-1988. Směrnice pro inventarizaci sbírek 23.5.1977.
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy. Text z výstavy „Kde se zub času vylomil“, panel Laboratoř restaurování kovů. Roztoky: Středočeské muzeum, 2010. Pracovní podklad, pracoviště oddělení konzervace sbírek.
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy. Text z výstavy „Kde se zub času vylomil“, panel Laboratoř restaurování dřeva. Roztoky: Středočeské muzeum, 2010. Pracovní podklad, pracoviště oddělení konzervace sbírek.
Elektronické dokumenty
Centrální evidence sbírek. Praha: Ministerstvo kultury ČR, 2007. [online]. [cit. 2007-11-27]. Dostupný z WWW: .
Databáze Bach: Evidenční karta, Etnograf, první stupeň [počítačový program na disku]. Brno: Bach system a.s., 2001, poslední aktualizace 2012 - [cit. 2012-05-04] Elektronická databáze evidence sbírkových předmětů.
- 102 -
František Kobliha. [online]. Praha: ArtBohemia. Poslední aktualizace 2012 - [cit. 2012-03-13]. Dostupný z WWW: .
Historie Roztok [online]. Městský úřad Roztoky, 2008 [cit. 2008-02-17].
Dostupný
z WWW:
historie-roztok>.
Jan Konůpek. [online]. Praha: ArtBohemia. Poslední aktualizace 2012 - [cit. 2012-03-13]. Dostupný z WWW: .
Osvětová beseda [online]. Wikipedie, 2007 - [cit. 2007-11-22]. Dostupný z WWW: .
Restaurátorská zpráva Středočeského muzea - šablona. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2007. Šablona programu Word. 3 s.
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy získalo cenu Gloria musealis. [on line]. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2006. [cit. 2012-07-12]. Dostupný z WWW: .
TR Instruments: Bezdrátový monitorovací systém Hanwell [online]. Brno: TR Instruments, 2005 - [cit.2008-02-15].Dostupný z WWW:
systemy/monitorovaci-systemy/hanwell.html>.
- 103 -
VLK, Miloslav, ŠÁŠINKOVÁ, Marcela. Ateliér Zdenky Braunerové v Roztokách: Historie objektu a průvodce expozicí. [CD-ROM] Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2006.
VLK, Miloslav, ŠÁŠINKOVÁ, Marcela. Zdenka Braunerová (18581934). Ateliér (historie-stavba-expozice) [CD-ROM]. Roztoky: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 2005.
Výstavy- Konůpek, Kobliha: Grafika. [online]. Praha: Galerie Sursum, 2009. Poslední aktualizace 2009. [cit. 2012-03-13]. Dostupný z WWW: .
Zpráva o nebezpečí povodně [on-line]. Praha: Intermap Technologies, 1.6. 2012. 12:30:00 [cit. 2012-06-01]. Dostupný z WWW: .
- 104 -
Přílohy Seznam autorů Grafy Obrázky
