Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie Studijní obor: muzeologie
Bc. Petra Kutačová
KOPŘIVNICKÁ KERAMIKA Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce:
Mgr. Pavel Holman 2009
2
Prohlašuji tímto, že jsem diplomovou práci na téma KOPŘIVNICKÁ KERAMIKA vypracovala sama, pouze s použitím literatury a pramenů v práci uvedených.
V Brně dne 11. prosince 2OO9 ______________________
3
Touto cestou bych ráda poděkovala pracovníkům Regionálního muzea, o.p.s., zejména Mgr. Ondřeji Šálkovi za odbornou pomoc a poskytnutí potřebných materiálů k vypracování mé diplomové práce. Stejně tak bych ráda poděkovala Mgr. Pavlu Holmanovi za konzultování a vedení mé práce, za podnětné připomínky a návrhy. Na závěr děkuji Mgr. Janě Tužičkové za jazykovou korekturu mé práce.
4 OBSAH
ÚVOD
5
I. KOPŘIVNICE
7
II. TOVÁRNA NA HLINĚNÉ ZBOŽÍ 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6 2.7
VZNIK A POČÁTKY VÝROBY TOVÁRNA OBDOBÍ 1850 – 1900 KONEC 19. STOLETÍ – NOVÉ OBDOBÍ VÝROBY KACHLŮ OBDOBÍ DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY A POVÁLEČNÁ LÉTA VÝVOJ VÝROBY, TVARU A DEKORU ZNAČENÍ VÝROBKŮ DŮLEŽITÉ PRAMENY K HISTORII TOVÁRNY
III. LAŠSKÉ MUZEUM 3.1 3.2 3.3 3.4
ČINNOST MUZEA OD ZALOŽENÍ DO ROKU 1950 MUZEUM OD ROKU 1950 – 1960 MUZEUM OD ROKU 1960 ZMĚNY PO ROCE 1990
IV. SBÍRKA KERAMIKY 4.1 OBSAH A STRUKTURA SBÍRKY 4.2 MATERIÁLY A TECHNOLOGIE VÝROBY KAMENINY, FAJÁNSE A KACHLOVÉHO ZBOŽÍ 4.2.1 Kamenina 4.2.2 Fajáns 4.2.3 Kachlové zboží 4.2.4 Glazura 4.3 PREZENTACE SBÍRKY
10 10 15 18 20 21 24 25 26 27 29 31 33 35 36 37 37 38 39 40 40
VI. ZPRACOVÁNÍ KATALOGU
43
VII. KATALOG
45
ZÁVĚR
140
RESUMÉ
142
SUMMARY
143
SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY
144
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
150
5 ÚVOD
Sbírka Kopřivnické keramiky dokumentuje období výroby místní továrny na hliněné zboží od jejího vzniku na začátku 19. století do ukončení produkce tohoto podniku v 60. letech 20. století. Kopřivnice se proslavila zejména automobilovým průmyslem, málokdo však ví, že první továrna, která zde vznikla, byla právě továrna na hliněné zboží založená místním zemanem Ignácem Raškou. Kopřivnice byla malou zemědělskou vesnicí, dokud si zde zeman
Raška
nezačal
plnit
své
podnikatelské
sny.
Svými
skutky
položil základy moderního města, kterým dnes Kopřivnice bezesporu je. Úvodní část své
diplomové práce proto věnuji letmému
pohledu do dějin Kopřivnice, mou snahou je přiblížit čtenáři tuto
oblast
severní
Moravy,
důležité
okamžiky
dějin
města,
charakterizovat životní a přírodní podmínky Kopřivnice a jejího okolí. Další část práce jsem pojala detailněji a věnuji se zde přímo historii
továrny, a
to od jejího založení až
po samotné
uzavření. V této části jsou rovněž uvedeny osobnosti, které se přímo, či nepřímo podílely na vývoji továrny, ale zároveň na vývoji celého města. Součástí kapitoly je i část pojednávající o vývoji výroby keramiky v továrně. Snažím se zde přiblížit, jakým způsobem se měnil tvar a podoba výrobků i jeho značení. Po skončení druhé světové války bylo v Kopřivnici založeno místním rodákem Emilem Hanzelkou Lašské muzeum. Ve svých sbírkách
mělo
keramiku
a
další
materiály
dokumentující
historii
místní továrny na hliněné zboží již od počátku. Muzeu a jeho historii věnuji další kapitolu, která by mimo jiné měla přiblížit
také
to,
jakým
způsobem
se
vyvíjela,
formovala
a
prezentovala sbírka keramiky v minulosti. V druhé části se již věnuji samotné sbírce a její podrobnější analýze. Fond nebyl dosud souborně zpracován, proto bych ráda podala podrobnější informace o obsahu sbírky, způsobu jejího členění a prezentaci v expozici.
6 Na tuto kapitolu navazuje poslední katalogová část. Katalog se týká sbírkových předmětů umístěných v expozici Lašského muzea včetně předmětů jiných sbírek. Chtěla bych dosáhnout přehledného seznamu, který by se měl stát vhodným pomocným materiálem při další práci se sbírkou a expozicí. Data pro tuto práci jsem shromažďovala z archivních pramenů, publikované
literatury
a článků
v odborných sbornících
časopisech. Podkladem k analýze muzejního
fondu
a
byly archivní
prameny, soubory sbírkových předmětů a evidenční záznamy muzea přírůstková a inventární kniha, znalecké posudky a odborná literatura.
7 I. Kopřivnice
Město Kopřivnice leží v západní části pohoří Beskyd, 30 km jižně od severomoravské metropole Ostravy. Asi nejčastěji si jej lidé spojují s automobilovým průmyslem, který město proslavil až daleko za hranice našeho státu. Málokdo však ví, že místní keramický průmysl má daleko hlubší kořeny než automobilka TATRA a přestože
zanikl
v 60.
letech
20.
století,
způsobil
průlom
v historii Kopřivnice a položil základy moderního průmyslového města, jakým Kopřivnice od 19. století je. Kopřivnice má dnes přes 23 000 obyvatel, ale ještě na počátku 19. století byla nepatrnou vesnicí s jednotřídní školou a bez vlastní
fary,
na
město
byla
povýšena
až
v roce
1910. 1
Leží
v údolí obklopeném kopci Bílá hora a Červený kámen. Společně s dalšími okolními městy Štramberkem, Příborem a Hukvaldy je považována
za
lašskou
bránu
otevírající
cestu
do
Beskyd
a
Valašska. Lašsko, jak je tato oblast často označována, je národopisné
označení
pro
území
s charakteristickými
znaky
hlavně
v dialektu a tanci. Je to oblast ležící v severovýchodním cípu Moravy v povodí řek Ostravice, Ondřejnice, Odry a Lubiny na území
mezi
Ostravou
a
Frenštátem
pod
Radhoštěm.
Jeho
východní
hranici tvoří na pomezí Moravy a Slovenska rozsáhlé beskydské pohoří Moravskoslezské Beskydy, které právě v horské části Lašska v obvodu obce Ostravice dosahuje Lysou horou své největší výšky 1323 m n.m. Západním směrem sahá Lašsko až k Moravské bráně. 2 V minulosti byla Kopřivnice součástí obchodní cesty vedoucí mezi Baltským a Středozemním mořem. V blízkosti města se nachází zřícenina hradu Šostýn. Jedná se o zříceninu středověkého hradu postaveného ve 13. století. V té době zde vznikla také první
1 CHOBOT, Karel. K dějinám Kopřivnice v letech 1850 – 1918. In ROSENKRANZ, K a KOZLOVSKÝ, J. K dějinám TATRY Kopřivnice. Sborník IV. Kopřivnice: NADAS, 1990, str. 12 – 15. 2 VALENTA, Ondřej. Lašská etnografická oblast [online]. 2003. [cit. 2009-0408]. Dostupné z:
8 osada, zřejmě se jednalo o tzv. lánovou lesní ves. Nejstarší písemná zmínka o osídlení je z roku 1347. Dlouhou
dobu
žilo
obyvatelstvo
převážně
ze
zemědělství.
V čele obce stál fojt, který vybíral poplatky a daně, případně soudil spory mezi sousedy. Tato funkce se dědila z generace na generaci. Budova fojtství č.p. 1 stojí v Kopřivnici dodnes, je zde nejstarší dochovanou stavbou. Původně na stejném místě stálo fojtství dřevěné z roku 1576, v roce 1789 bylo ale zbouráno a vystavěno fojtství nové, zděné. K fojtství patřila také stodola, kde v roce 1850 fojtův syn, Ignác Schustala začal vyrábět své první kočáry a bryčky, jež byly odrazem k jeho pozdějšímu podnikání.
Dnes
je
v budově
fojtství
umístěno
muzeum
zaměřené
na
historii, lidové zvyky a tradice této lokality. Ve stodole nalezneme
upomínku
na
zakladatele
kopřivnického
automobilového
průmyslu Ignáce Schustalu, je zde vystaveno několik bryček a kočárů místní výroby. K největšímu rozvoji Kopřivnice dochází od poloviny 19. století díky bouřlivé industrializaci, kterou obec prožívá. Byla sem přivedena železnice (1881), došlo k napojení do telegrafní sítě
(1885),
zřízen
poštovní
úřad
a
otevřena
první
hasičská
zbrojnice. Bohatý byl i společenský a kulturní život. Dochází k zakládání nejrůznějších spolků (čtenářský, pěvecký, ochotnický, tělocvičný atp.). Byla otevřena první knihovna (1870). 3 Další
osudy
města
jsou
spjaty
především
s „kočárovkou“,
z níž se postupně vyvinul automobilový podnik TATRA. V roce 1882 Schustala zřizuje „vozovku“ na výrobu železničních vagónů, jež se v odbytu dostává do popředí. První automobil „President“ byl vyroben v roce 1897, byl to první automobil v Rakousku-Uhersku. Zlatá éra kopřivnické kočárovky pomalu končí a výroba automobilů se postupně rozšiřuje. Na silnice se z továrny dostává mnoho různých typů vozů od osobních přes nákladní až k závodním automobilům. V kulturní oblasti je významným mezníkem rok 1947, kdy dochází 3
k založení
Lašského
muzea
místním
vlastivědným
TICHÁNEK, Jiří. Stará Kopřivnice v dokumentech a fotografiích. Kopřivnice, 1998. s. 30.
9 pracovníkem, badatelem a spisovatelem Emilem Hanzelkou. Základ tvořily jeho vlastní sbírky národopisného, archeologického a geologického charakteru a jeho soukromý archív. 4 Dnes zde nalezneme mimo jiné i sbírky zaniklé továrny na keramiku, která tolik ovlivnila historii a rozvoj města.
4
TICHÁNEK, Jiří. Stará Kopřivnice v dokumentech a fotografiích. Kopřivnice, 1998. s. 40.
10 II. Továrna na hliněné zboží
2.1 Vznik a počátky výroby Počátky výroby hliněného zboží v Kopřivnici můžeme datovat do let 1811 – 1812. V místní farní kronice se založení továrny datuje do roku 1811, továrna však na pozdějších tiskopisech udává rok 1813. 5 Zakladatelem továrny byl Ignác Raška (nar. 1768 – zem. 4. listopadu 1824), syn zdejšího zemana Václava Rašky. Ignác Raška byl neuvěřitelně bystrý člověk s podnikavým duchem, který dokázal využít svých znalostí a vrhnout se do jakéhokoli podniku. Zřejmě mu v tomto počinu bylo inspirací založení několika továren na východní a jižní Moravě na počátku 19. stol. Tyto továrny se zaměřovaly především na výrobu užitkového nádobí. Příčiny založení továrny však mohou být různé. Z proslovu k zahájení výstavy „140 let keramického průmyslu v Kopřivnici“ v roce 1952 se od Emila Hanzelky,
který
se historii továrny
podrobně zabýval, dovídáme: „Pátral jsem po příčině, proč právě hliněné zboží chtěl vyráběti a dopátral jsem se následujícího : Při rytí v zahradě našel zdejší občan Ludvík Indrech různé střepiny z pálené hlíny. Střepiny pocházejí ze středověku a jsou totožné
se střepinami
nalezenými ve vykopávkách hradu Šostýna. Dále jsem vypátral, že v sousedním domku č.71 (Pastušci) byla kdysi hrnčířská dílna. Dodnes viděti tam snížený terén půdy od vykopané hlíny. Snad tato hrnčířská dílna vyráběla již hliněné zboží pro hrad Šostýn a existovala ještě za doby zemana Rašky.“ 6 S hrnčířstvím
souvisela
i
výroba
cihel,
která
měla
v Kopřivnici také svou tradici, hlavně díky dobrým geologickým podmínkám, jež tu byly. V západní části obce se nacházel cihlářský jíl, dokladem tomu jsou tzv. „pískové ďury“ u polní cesty s Pasek do Štramberku. Vyráběly se zde nepálené cihly tzv. „vep5
Regionální muzeum Kopřivnice, o.p.s.: Archiv Muzea Fojtství, Obecní Kronika, s.194. 6 Regionální muzeum Kopřivnice, o.p.s.: Archiv Muzea Fojtství, HANZELKA, Emil. Proslov správy muzea při zahájení výstavy „140 let kopřivnického keramického průmyslu v Kopřivnici“ dne 23. srpna 1952 v lašském museu , pořadač č. 450/155.
11 řovice“, které se hojně používaly ještě na začátku století. Byly vyráběny z jílu promíseného obilnými plevami a vepřovými štětinami. 7 Je tedy možné, že tohle vše bylo do jisté míry zakladateli továrny na keramiku inspirací v jeho podnikatelském záměru. První výrobní pokusy v Kopřivnici probíhaly poblíž zemanství (dům č.p. 72) v dřevěných kůlnách, které Ignác Raška za tímto účelem
nechal
vystavět.
s jistými komplikacemi,
Začátky
výroby
byly
však
spojeny
Kopřivnice v té době neměla vystavěny
silnice, které by usnadňovaly dovoz materiálu a následnou distribuci výrobků. Chybělo zde především spojení s městem Příbor, které leželo na spojnici mezi Krakovem a Vídní. Také zde nebyla tradice výroby keramiky, a tudíž zde chyběli schopní dělníci se znalostí tohoto řemesla. Sám Raška neměl příliš mnoho znalostí o výrobě keramiky a zkušenosti žádné. Měl však podnikatelskou představu, které se držel, chtěl vyrábět jednoduché nádobí určené pro prostý venkovský lid. Z dostupných pramenů se dovídáme, že nejspíš na jaře roku 1812 byly vloženy do pece první výrobky, výsledek však skončil nezdarem, všechny výrobky se slily dohromady tak, že je nebylo možné oddělit a pec musela být rozebrána. Dílovedoucím, který vše zmařil, byl jistý Heřmanský z Valašského Meziříčí, po tomto pokusu s ostudou utekl. Tento neúspěch však I. Rašku neodradil a ve svých snahách pokračoval, ale ani druhý pokus nebyl úspěšný, zřejmě to bylo způsobeno nevhodnou hlínou a glazurou. Bylo jasné,
že
se
neobejde
bez
odborné
pomoci,
proto
se
vydal
do
Ratiboře, kde již podobná továrna existovala a odtud si přivedl do Kopřivnice odborníka na výrobu keramiky Jana Bartla (1787 – 18. 5. 1860) rodáka z Božího Daru v Krušných horách. Ten se svým společníkem jistým Kristiánem od Rašky továrnu pronajal za 40 zlatých
ročně,
ale
ani
jim
se
nedařilo
přivést
podnik
k prosperitě. Jan Bartl jako odborník pravděpodobně vedl výrobu v dílně a Kristián měl na starost obchodní záležitosti. Bartlovi se ve výrobě dařilo, ale Kristián byl v obchodních záležitostech 7
Nepálené cihly. [online]. B - encyklopedie staveb a stavebnictví, Encyklopedický slovník, [28-5-2009], dostupné z:
12 neúspěšný a nejspíš se dostal i do jistých finančních problémů po čase podnik opustil a zřejmě i s jistým finančním obnosem utekl do Ruska. Jan Bartl však zůstal a opět svou činnost spojil s I. Raškou, později se stali také společníky a v Kopřivnici zůstal až do své smrti. Výroba se postupně začala dařit, obchod vzkvétal a továrna se začala rok od roku rozšiřovat. Pravděpodobně v roce 1817 syn Jan Raška (nar. 16. 5.
přebírá vedení továrny Ignácův
1791 – zem.19. 12. 1855). 8 Pod vede-
ním Jana Rašky podnik prosperoval tak dobře, že již roku 1821 mohl splatit jak dědické podíly sourozencům, tak otcův dluh 8000 zl. z roku 1810, jež jeho otec dlužil vrchnosti. Začal se také dovážet kvalitnější materiál pro výrobu z Blanska a Čech.
Ignác
Raška umírá po krátké nemoci 4. listopadu roku 1824. V roce 1826 podařilo se J. Raškovi prosadit změnu projektu silnice, která měla původně vést ze Štramberku přes Lichnov do Frenštátu pod Radhoštěm, tak aby cesta procházela Kopřivnicí a pokračovala až do Příboru, kde mělo dojít k napojení na říšskou silnici, vedoucí z Vídně do Krakova. Za 300 zl. nechal pro silnici postavit nový kamenný most přes řeku Kopřivničku, okresní silnice pak tedy probíhala podél továrny. Tímto počinem získal podnik
důležité
silniční
spojení
s celým
tehdejším
Rakousko-
Uherskem. Přestože se mu podařilo stavbu prosadit a cesta na trh i dovoz surovin byly usnadněny, doprava koňským spřežením byla zdlouhavá a náročná. Díky Janu Bartlovi se dařilo podniku čím dál lépe, zásluhu na tom měly především jeho výborné odborné znalosti. Navazoval styky s továrnami stejného zaměření po celé rakousko-uherské říši, snažil se získat specializované dělníky. V r. 1822 se mu pro továrnu podařilo přesvědčit vynikajícího malíře Anastaziuse Feixe, který pocházel z Ratiboře, v Kopřivnici se však oženil a natrvalo zde zůstal žít a pracovat. 9 Kolem roku 1830 přivádí také několik dělníků z Teplic v Čechách. V té době manufaktura rozši8
Regionální muzeum Kopřivnice, o.p.s.: Archiv muzea fojtství, TICHÁNEK, Jiří. Z historie objektu čp. 198 – bývalé kachlovky v Kopřivnici, pořadač. č. 250/51. 9 Regionální muzeum Kopřivnice, o.p.s.: Archiv Muzea Fojtství, Obecní Kronika, s.194.
13 řuje svůj sortiment a začíná s výrobou bílého a malovaného kameninového zboží. Roku 1836
byla
továrna
rozšířena
přístavbou
s vypalovací pecí a bytem pro Jana Bartla.
nové budovy
V tom stejném roce
už pracuje v továrně 23 zaměstnanců (11 nádeníků, 3 učni a 9 kvalifikovaných dělníků). 10
Továrna měla dvě oddělení, v prvním
byla čistírna hlíny a malírna a v druhém pak prostor pro výrobu keramiky a palírna. Provoz probíhal celkem v sedmi místnostech. O
počtu
zaměstnanců
a
rozsahu
výroby
máme
podrobnou
zprávu
z roku 1836, kdy za tímto účelem do továrny vyslal přerovský krajský úřad komisi. Podle jejich zjištění vypadal provoz továrny takto: První oddělení továrny sloužilo k přípravě materiálu především tedy jeho očištění. První místností tohoto oddělení byla
čistírna,
zde
pracoval
1
nádeník,
následovala
místnost
s malírnou, kde pracovali 2 malíři a jeden učeň. V první místnosti 2 oddělení továrny bylo umístěno 7 hrnčířských kruhů a 1 otáčecí
kotouč
a
byli
zde
zaměstnáni
4
dělníci
a
2
učni,
v sousední dílně 3 hrnčířské kruhy, které obsluhovali 2 dělníci a 1 nádeník. V další místnosti potahovali 2 nádeníci hotové výrobky polevou. Hned vedle sousedila místnost zvaná palírna, byly zde dvě pece, z nichž se však využívala jen jedna. Na obsluhu pece zde stačil pouze
jeden
dělník, další
tři mu však byli
k ruce, bylo třeba oprášit a ometat již vypálené výrobky, to zvládli dva dělníci a jeden štípal dříví. Komise psala také o samotném
chodu
podniku,
ten
fungoval
na
živnostenský
list
a
téměř vše se tu v té době provádělo ručně, dle samotného majitele
jej
nešlo
považovat
za
továrnu.
Navíc
veškeré
plány
na
rozšíření výroby továrny byly neuskutečnitelné pro nedostatek vodní síly potřebné pro mletí materiálu a výroby polevy. Hlína se
musela
dovážet
až
ze
Smečna,
4
míle
za
Prahou,
nebo
z Jedovnice na panství Rájec u Brna, kyz a křemen se dovážel ze Zlatých hor a živec z Jablonce nedaleko Mladé Boleslavi. Dle komise tedy nemohla továrna obstát před konkurencí větších továren a nesla jen malý zisk. Pokud by se však podařilo provoz rozší10 Regionální muzeum Kopřivnice, o.p.s.: Archiv Muzea Fojtství, Zaměstnanci továrny, pořadač č. 226/129.
14 řit, mohl by už tak velice dobrý odbyt nést zisky daleko větší. Tehdejší majitel Jan Raška odmítl předložit účetní knihu, což by mohlo být z důvodu vyšších zisků, které chtěl utajit z obavy zvýšení daně a tak nebyl výsledek činnosti komise zcela relevantní. 11 Z jiného pramene se dovídáme, že zaměstnanci museli dodržovat
přísnou
pracovní
kázeň,
zvláště
pak
dělníci
pracující
u
pecí, zvaní též „breneři“ přicházeli do práce časně ráno. Dělníci s vyšší kvalifikací „točíři“, „ malíři“ měli svobodu ve své práci a užívali si určitých výsad, jelikož byla jejich práce více ceněna. 12 Jednou z výsad byla například volná pracovní doba. Významným pramenem pro tuto oblast je nám Kronika Kuchařova, která podrobněji popisuje práci zaměstnanců továrny za majitele Adolfa Rašky a Jana Bartla. „…Když se ukázal z rána krásný podzimní
den
a zvláště
bylo léto po neděli,
tu
pan
Bartl dal
seznámiti, že se půjde na hon, hned nastala všeobecná stávka, kromě 2 nebo 3 ženských, které byly v továrně zaměstnané. Galia, nádeník (starý Sipjak) vzal měch, do něhož koroptve chytali, starý Esler a Raška (Janek) nesli krávy na plátně namalované, za těmito ostatní nádeníci z horní a několik připtaných chlapců, to byl předvoj: konečně tovaryši střelci s panem Bartlem: tovaryši se počítali za vyšší kastu“. 13 Takto si můžeme snadno přiblížit pracovní morálku, která byla v tomto prvním období zvláště po výplatách, kterou dělníci „tovaryši“ dostávali co 14 dní a nádeníci týdně, značně uvolněná. 14 Za jejich následovníka Adolfa Rašky tato uvolněnost končí, jeho silný obchodní duch mu nedovolil být na zaměstnance tolik mírný. I to byly zřejmě důvody, že továrna za jeho vedení, díky dobré produktivitě dosahovala vyšších zisků. 11
Regionální muzeum Kopřivnice, o.p.s.: Archiv Muzea Fojtství, Jak vypadala továrna na kameninu v Kopřivnici před 124 lety, Novojičínsko 1960/č.2, pořadač č. 450/177. 12 Regionální muzeum Kopřivnice, o.p.s.: Archiv Muzea Fojtství, HANZELKA, Emil. Továrna na hliněné zboží, Kopřivnice a její život v minulosti. 13 Regionální muzeum Kopřivnice, o.p.s.: Archiv Muzea Fojtství, Kronika kuchařova. 14 TICHÁNEK, Jiří. Stará Kopřivnice v dokumentech a fotografiích. Kopřivnice, 1998. str.147
15 Co se týče charakteru výrobků, je pro první období činnosti továrny charakteristická výroba tzv. „lidového zboží“. Z počátku se jedná o malovanou a zdobenou keramiku, která je inspirována keramikou z manufaktury v Ratiboři. Od roku 1822 začíná továrna vyrábět bílé i malované kameninové zboží. Počátkem 30. let bílé kameninové zboží zdobené malbou a zlacením plně nahrazuje výrobu lidové keramiky. Výroba i odbyt továrny rostly, dřevěné tovární budovy byly prostorově nedostačující, roku 1844 byly tedy strženy a na jejich místě nechal Jan Raška vystavět budovy kamenné. K jejich stavbě bylo využito kamene z rozvalin nedalekého hradu Šostýn, čímž tato památka značně utrpěla, a dalo by se říct, že byla tímto neuváženým
činem téměř zničena. V nových budovách bylo
nutné vybudovat větší výrobní prostory a celkově zlepšit pracovní prostředí, jelikož v této době dosahovala výroba objemu až 120 000 kusů keramiky ročně. V továrně pracovalo 30 lidí, přičemž se pracovalo 9,5 hodin denně za průměrný plat 10kr denně. V nové továrně už byly v provozu dvě pece. Dělníci a nádeníci, kteří zde pracovali, pocházeli především z Kopřivnice a jejího nejbližšího okolí, pouze odborní dělníci byli kupříkladu Němci. 15 Na mletí glazur byl vystavěn u nedalekého rybníka mlýn. V roce 1947 byl zahájen provoz Severní dráhy Ferdinandovy z Vídně do Ostravy a později do Krakova. Distribuce zboží i dovoz surovin se tímto značně zjednodušili.
2.2 Továrna období 1850 – 1900 18. 12. 1855 přebírá továrnu po otci Janu Raškovi jeho druhorozený syn Adolf Raška (1. února 1825 – 23. září 1878), tato osobnost se do historie továrny zapsala největší mírou. Adolf vystudoval piaristickou školu v Příboře a gymnázium v Těšíně. Studoval také na technické univerzitě ve Vídni. Měl velký smysl pro zdravé podnikání a obrovského obchodního ducha. 15 Regionální muzeum Kopřivnice, o.p.s.: Archiv Muzea Fojtství, Z historie objektu čp. 198 – bývalé kachlovky v Kopřivnici, pořadač č. 250/ 51.
16 Ještě
před
převzetím
továrny
zřejmě
v roce
1853,
se
spojuje
s jiným významným kopřivnickým podnikatelem Ignácem Schustalou. Místní
rodák
Ignác
Schustala
začal
v roce
1850
v Kopřivnici
s výrobou lehkých bryček a kočárů postupně začíná výrobu rozšiřovat
a
pomocí
Adolfa
Rašky
zřizuje
větší
dílnu
na
jeho
zemanství. Roku 1852, už však začíná s výstavbou továrny. V roce 1858 s Adolfem Raškou a jeho příbuzným Karlem Moslerem z Příbora zakládá obchodní společnost „Schustala & Comp.“, která byla původně vedena pouze na jeho jméno. Adolf Raška vložil do tohoto podniku kapitál, svou obchodní zdatnost i vysoké všeobecné vzdělání,
které
Schustala
neměl.
Schustala
byl
však
vynikajícím
odborníkem na výrobu kočárů a silničních povozů, která byla v té době velice výnosným podnikáním, takže jejich spojení bylo velice
výhodné.
Oba
společníky
spojoval
i
jistý
obchodní
zájem
spojený s městem Halič (Polsko), kam jak kočárovka, tak i továrna na hliněné zboží dodávala značnou část své produkce. 16 Prvním Adolfovým krokem bylo značné rozšíření stávající továrny,
rozšíření
výrobního
sortimentu
a
celého
strojového
zařízení továrny, v neposlední řadě pak zapojení parního pohonu do výroby. Voda byla do továrny přiváděna vodovodem, který vznikl položením drenážních trubek z vyzděné sběrné jímky sloužící k zachycení vody z lesního potoka vytékajícího z Motýlího údolí. Tato voda poté napájela parní kotel a sloužila k mísení s hliněným materiálem na výrobu keramiky. Přebytek byl sveden do studny na užitkovou vodu v blízkém panském dvoře, a poté se využívala pro napájení dobytka. Obrovským přínosem pro továrnu, byly znalosti jejího majitele, hlavně ty, které získal na svých cestách do zahraničí. Zjistil, jak dělají keramiku různě ve světě, současné trendy v dekoru, barvách, tvarech i samotné výrobě. Čerpal hlavně v Německu, Anglii a Francii. Rozšířil sortiment o zdobné vázy, džbány, talíře, kachle a dlaždice aj. 17 Dvakrát do roka prezentoval přepychové fayancové zboží na veletrhu v Lipsku, odtud se začaly zakázky šířit dál do Německa, ale také do Anglie, 16
TICHÁNEK, Jiří. Rodáci (1) – a MěÚ v Kopřivnici, Kopřivnice 17 TICHÁNEK, Jiří. Rodáci (1) – a MěÚ v Kopřivnici, Kopřivnice
významné osobnosti Kopřivnice, Muzeum fojtství 1992. významné osobnosti Kopřivnice, Muzeum fojtství 1992.
17 Francie, Italie i Ameriky. U nás se zboží k zákazníkům dostávalo také
pomocí
podomního
prodeje.
Jeho
podnikání
neslo
velice
dobře, průměrný roční zisk byl 5000 zl. 18 Adolf Raška byl významnou osobností v Kopřivnici, působil nejen jako výborný podnikatel, ale během svého života se stal několikrát starostou města a to v letech 1865 – 1867 a 1873 – 1876 19. Roku 1870 stal se poslancem Moravského zemského sněmu a byl také prvním předsedou kopřivnické záložny, tuto funkci zastával až do své smrti. Prostor před jeho továrnou tvořil jakési první centrum Kopřivnice. Vedla tudy okresní silnice i tzv. pánská cesta, stála tu hrázděná hasičská zbrojnice,
také tu byla
Raškova lípa, která zde stála již od založení továrny. Pod touto lípou byla umístěna kruhová lavice, zv. „všetečná lavička“, kam chodili místní lidé besedovat o různých záležitostech. 20 hasičskou
zbrojnicí
se
konaly
srazy
a
cvičení.
Před
Raškové
i
Schustalové byli mimo jiné také čelními funkcionáři hasičského sboru.
Také jeho bratr Josef přispíval k rozvoji města, od otce
získal v roce 1851 volenství na kopřivnickém zemanství č. p. 72. V roce 1859 nechal vystavět u okresní silnice první tzv. zájezdní hostinec, pozdější Závodní hotel. 21 Adolf Raška vedl továrnu až do své předčasné smrti 23. září roku 1878.
Po jeho smrti měl převzít továrnu jeho syn Adolf
Raška ml., v té době mu bylo pouhých 16 let, tudíž fakticky továrnu
nevedl.
Do
jeho
zletilosti
byl
mu
poručníkem
stanoven
Ferdinand Pokorný, lékárník z Příbora. Správcem továrny se stal kopřivnický
poštmistr
Jan
Stiborek,
který
byl
již
předtím
v továrně zaměstnán. Adolf Raška ml. převzal vedení továrny až v roce 1882, byl posledním majitelem z rodu Rašků. Ve svém podnikání se soustře18
TICHÁNEK, Jiří. Stará Kopřivnice v dokumentech a fotografiích. Kopřivnice, 1998. str.146 19 Významné osobnosti Kopřivnice [online]. [cit. 2009-04-02]. Dostupné z: 20 MÜLLER, Marek. Podnikatelská elita jihovýchodního Kravařska v druhé polovině 19. století a na počátku 20. století, Magisterská diplomová práce, Historický ústav FFMU, Brno 2008, str.48. 21 CHOBOT, Karel. K dějinám Kopřivnice v letech 1850 – 1918. In ROSENKRANZ, K a KOZLOVSKÝ, J. K dějinám TATRY Kopřivnice. Sborník IV. Kopřivnice: NADAS, 1990, str. 16.
18 dil hlavně na městskou a zahraniční klientelu. způsobil
i
výrobu,
keramické
zboží
se
Podle toho při-
v té
době
vyznačovalo
přepychovým zdobením, často zlacenými, antickými či orientálními tvary. Pro tohle období byla charakteristická keramika s dvojitými stěnami s prolamováním. Byly zde také snahy o osobitý styl s uměleckými prvky. Malba byla prováděna ručně. Náročná technologie
výroby
(výrobky
se
musely
vypalovat
až
4x)
vedla
ke
zvýšení nákladů a odrazila se i na ceně produktů. Přestože se výrobky prodávaly i v zahraničí, růst konkurence postupně vedl ke snižování cen až pod výrobní náklady a postupné zlevňování porcelánu i skla na trhu způsobilo úplný zánik tohoto výrobního odvětví kopřivnické továrny. 22 V té době byla již v kopřivnické továrně zavedena výroba kachlových kamen, která započala v roce 1888. 2.3 Konec 19. století – nové období výroby kachlů Od roku 1890 se továrna zaměřila na výrobu šamotových kachlů pro kamna a sporáky, díky tomu je dnes továrna mezi místními obyvateli známá jako „kachlovka“. Obzvláště ceněná byla zdobená kamna v tzv. staroměstském slohu. Tohle označení nám napovídá, že kamna měla kromě vytápěcí funkce především funkci okrasnou. Výroba keramického nádobí byla upozaděna, ale nezanikla úplně, ještě několik let byla součástí produkce továrny. Změna výroby znamenala také změnu ve složení odborných zaměstnanců. kamnářského,
Bylo
nutné
získat
více
pracovníku
znalých
oboru
naopak spousta stávajících zaměstnanců hrdých na
svou odbornou kvalifikaci odešlo za prací jinam. V roce 1899 se z finančních důvodů Adolf Raška ml. na čas spojil s místní záložnou a po té své podnikání spojil s jistým Josefem Barabášem. Z toho společenství však brzo vystoupil a odjel na delší čas do Bulharska, kde od
15. 8. 1899 – 23. 2. 1905
byl ve funkci ředitele kamnářského oddělení v První Akciové Průmyslové Keramické Společnosti „Isida“ v Nowoseltzi (Bulgarische 22
Regionální muzeum Kopřivnice, o.p.s.: Archiv Muzea Fojtství, Obecní kronika, str. 195 .
19 keramische Industrie, Actiengesellschaft, „Isida“). 23 Krátce na to se nový majitel Josef Barabáš spojil se svým švagrem Františkem Kubíčkem z Rožnova, který továrnu převzal a vedl ji až do roku 1905, kdy ji od něj odkoupil Ignác Schustala ml. 24 Technickým vedením továrny Schustala pověřil svého švagra Adolfa Rašku, jehož odvolal z ciziny. Raška byl ve vedení až do roku 1945, zemřel 6. června téhož roku. V té době byla továrna rozšířena přístavbou budovy dalších dílen, nových vypalovacích pecí a byly nakoupeny stroje pro zcela novou výrobu bílých a barevně zdobených obkládaček stěn. Po smrti Ignáce Schustaly ml. roku 1914 se stala majitelkou
továrny
nejprve jeho manželka Marie (rozená
Preisenhammer) a po té obě jejich dcery Gertruda a Helena. Továrnu však stále vedl Adolf Raška a komerčním ředitelem se mu stal bratr zemřelého Ignáce Schustaly Adolf. Během války byl provoz továrny silně omezen, poté se výroba šamotových kachlů a obkládaček pomalu dostávala zpět do normálních kolejí,
ale
až ve
30.
letech se
poměry v továrně opět
zlepšily. V roce 1924 umírá Adolf Schustala a Raška zůstává ve vedení továrny sám až do roku 1935, kdy odchází na zasloužený odpočinek. Továrnu po něm do roku 1945 vedl manžel mladší z dcer Ignáce Schustaly Ing. Ernst Richter z Vídně (4. 4. 1885 – 13. 10. 1945). Celé dva roky předtím, než převzal továrnu, se věnoval studiu výroby keramiky. V roce 1937 zavádí výrobu ozdobných keramických květináčů s čtyřmi nožkami a dírkovaným dnem. Ukázalo se, že jsou na trhu žádané, takže jejich výrobu rozšířil, ale počátkem druhé světové války musel pro malý odbyt výrobu zase omezit. Květináče byly vyráběny litou technikou, tzn. odléváním speciálně upravené ke-
23
Regionální muzeum Kopřivnice, o.p.s.: Archiv Muzea Fojtství, Vysvědčení továrny ISIDA v Sofii – o zaměstnání Adolfa Rašky od r. 1899 do r. 1905, pořadač č. 226/83-84. 24 Ignác Schustala ml. spoluzakladatel továrny na vagóny ve Studénce[online]. [cit. 2009-04-02]. Dostupné z: <dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Škoda_Vagonka>
20 ramické hmoty do sádrových forem. 25 Výrobu to značně urychlilo a zjednodušilo. 26 Velkou pozornost Richter věnoval modernizaci výroby, v roce 1939 nechal vystavět tunelovou pec pro vypalování kachlů. Tato pec byla nezbytně nutná pro rozšíření výroby, mělo jí projít 1000 – 2000 kachlových jednotek denně. 2.4 Období druhé světové války a poválečná léta Ve válečných letech 1940 – 1941 se v továrně vyrábělo plynule a s mírným ziskem. V říjnu roku 1942 byla německými úřady zastavena výroba obkládaček. V následujících letech se rozšířila výroba kachlů. Počátkem roku 1945 se již pracovalo se zbylými zásobami surovin a dopalovaly se pouze skladované polotovary, díky těmto omezením přešla větší část zaměstnanců do štramberské cementárny. Dva dny po smrti ředitele Ernsta Richtera 4. května 1945 byla Kopřivnice osvobozena. Od května
1945
fungovala
továrna
pod
správou
Valtra
Grossmanna, ten pracoval v továrně už 25 let jako úředník. Továrna v té době nesla název Továrna na hliněné zboží Richter a Schustala pod národní zprávou, tento název se pak během několika dalších let několikrát změnil. Stav továrny po válce byl velice neuspořádaný, celkový přehled vykazoval jen velice malou finanční hotovost a několik málo šamotových kachlů, které musely být pro svou neprodejnost rozemlety na šamot. Přípravné práce na zahájení
provozu
byly
prováděny
ve
dvanácti
lidech.
Závod
se
podařilo znovu „rozjet“ až 16. 7. 1945 a pracovalo zde tehdy 54 zaměstnanců. Vyráběly se stejně jako za války pouze kachle, protože
zastavená
výroba
obkládaček
z roku
1942
nebyla
dosud
obnovena, podařilo se tak až v dubnu roku 1946. Později se staly hlavním výrobním programem továrny. Od srpna roku 1945 byla však zavedena výroba ozdobné keramiky, o kterou byl veliký zájem. 25
LOBOS-CHLADKOVÁ,Yvonne. Zpracování keramiky [online], [18-10-2009], dostupné z: <www.pf.ujep.cz/attachments/437_Chladkova_zpracovani_keramika.doc> 26 pozn. tato technologie je v dnešní době nejběžnějším typem pro výrobu dutého keramického zboží
21 V roce 1948 se změnil název továrny na Moravské keramické závody Brno - závod Kopřivnice a hned rok na to v roce 1949 na Moravsko-slezské závody Blansko – závod Kopřivnice. Roku 1950 byl závod začleněn k podniku na výrobu kameniny v Ostravě – Hrušově a změnil název na Hrušovská kamenina n.p., Ostrava - Hrušov – závod Kopřivnice a rok na to 1951 spadal Slezským cementárnám a vápenicím a tudíž opět změnil název na Slezské cementárny a vápenice nár. podnik Ostrava – Vítkovice – závod Kopřivnice. Tento název z roku 1951 vydržel továrně až do roku 1956 a od tohoto zněl název Moravské keramické závody – závod 05 Kopřivnice. Po odstoupení V. Grossmanna v roce 1948 spravoval závod Josef
Michalec,
keramik
s dvanáctiletou
praxí.
Jeho
vystřídal
Jindřich Juřena a po něm od roku 1956 František Červinka, který ve vedení zůstal až do jejího úplného zrušení v roce 1962. 27 Přestože výrobky byly kvalitní a byl o ně zájem, začalo se na začátku 60. let uvažovat o zrušení kopřivnické továrny. Tento fakt souvisí s utvářením velkých podniků, které menší továrny pohlcovaly či způsobovaly jejich úplný zánik, jak tomu bylo i v případě továrny v Kopřivnici. Po 150 letech byla tedy továrna zrušena, většina strojů i ostatního zařízení převezena do mateřského podniku a budovy získaly nové využití. 28 Dnes již nemáme z budov továrny zachovanou žádnou, jediná památka, která na továrnu zůstala je tzv. Raškova lípa, ta pod kterou dříve byla lavička „všetečka“ a okolo níž bylo dřív vytvořeno jakési centrum města Kopřivnice. 2.5 Vývoj výroby, tvaru a dekoru Majitelé a ti, kdo výrobu vedli či nějakým způsobem ovlivňovali, nacházeli inspiraci nejen v již fungujících továrnách na území Moravy a Čech, ale později také v zahraničí. Pouštěli se do nových experimentů v technologii zpracování, barvách, dekoru 27
Regionální muzeum Kopřivnice, o.p.s.: Archiv Muzea Fojtství, TICHÁNEK, Jiří. Z historie objektu čp. 198 – bývalé kachlovky v Kopřivnici, 1994, pořadač č. 250/51. 28 TICHÁNEK, Jiří. Stará Kopřivnice v dokumentech a fotografiích. Kopřivnice, 1998. str.29.
22 podle nových módních tendencí, z nichž některé se brzo ujaly, jiné se s úspěchem nesetkaly. Ve výrobních počátcích kopřivnické továrny se setkáváme se skromnou formou i malbou. Zprvu bylo snahou zdobit nádobí pouze plastickými ozdobami, od čehož se brzy upustilo a dekor byl proveden především barevným malováním, byl sice jednoduchý, a dalo by se říci naivní, ale lašský lid si jej velice oblíbil. Jednalo se o bílé nádobí zdobené jemným lemem zpravidla modré barvy. Později se na nádobí začíná objevovat i zelená barva a přírodní motivy. Nádobí zdobily páskové rostlinné motivy, malby pestrých ptáků (hýlů), věnečky tvořeny zelenými lístky, růže či drobné květy pomněnek. Keramické nádobí bylo určeno prostému venkovskému lidu, který spíše toužil po naturálních přírodních tvarech, barvách a liniích. V tomto období lidové keramiky, jak tuto výrobní etapu nazýváme,
továrna
vyráběla
různě
zdobené
misky,
talíře,
vázy,
džbány, hrníčky a spadá zde také výroba tzv. becherek. Do becherek se nalévalo ze džbánu pivo, později se z nich pila také káva. Pod horním okrajem bývaly zdobené malým věnečkem. Tyto nádoby podobné pohárům mírně se zužujícím do středu byly vyráběny až do 70. let 19. století. Často sloužily jako dekorace či sváteční nádobí a příliš se jich v domácnostech nevyužívalo. Zajímavým zásnubním zvykem místních obyvatel bylo, že po zásnubách zašli snoubenci koupit nádobí a při této příležitosti nechal ženich zhotovit pro sebe a svou nastávající dva džbány s vymalovanými jmény, nevěsta za to na oplátku nechala svému ženichovi ušít košili. Technika zdobení se postupně začala rozšiřovat, začalo se užívat zlacení. Ve 40. a 50. letech se na nádobí začaly objevovat biedermeierovské
vzory. Objevují se
hrníčky
a
s krajinkami
romantickou
nejrůznější talíře
architekturou
malovanou
a v
barvách s teplými tóny. V dalším období se setkáváme především s
rozrazilovými věnečky či vinnou révou zdobícími okraje talí-
řů, polévkových mís, hrnečků a džbánů.
Často
se stávalo, že
malíři kopírovali podle tištěných vzorů, které namalovali umělci jiných
keramických
dílen.
Lze
pak
vypozorovat
podobnost
23 s keramikou vyráběnou v továrně ve Vranově nad Dyjí, která často užívala romantických motivů jako například zříceniny hradů, smuteční
vrby
jiné
podobné
romantické
výjevy,
tyto
motivy
však
hojně užívaly i jiné továrny. Asi k nejvýraznějšímu rozkvětu došlo za Adolfa Rašky (1825 – 1878), nejenže rozšiřoval továrnu, ale začal se soustředit také na zakázkovou výrobu, která byla určena pro městskou společnost a exportní trhy. Dal továrně nesnadný úkol, napodobit vzácné kusy
okrasné
fajánse.
Nádobí
bylo
lépe
vypracované
a
bohatěji
zdobené, vyznačovalo se pestrostí barev, ale stále se uplatňovaly stylizované vegetabilní motivy. Specifické pro kopřivnickou fajáns
bylo především bohaté
tvarování jednotlivých výrobků a výrazná barevnost, převládající barvy byly: hnědá, kraplaková (tmavě červená), červená, žlutá, zelená a modrá. Výrobními předměty byly hlavně džbány, konvice, dózy, mísy, stolní soupravy a také mnoho dekorativních výrobků. Typické byly dvouplášťové výrobky, které se vyznačovaly bohatým prolamováním. Adolf Raška se snažil uplatnit do vzorů své znalosti z ciziny, do dekoru se začaly promítat cizí vzory, které esteticky doplňovaly cítění místních řemeslníků. Proto také soustřeďoval do svých dílen kvalitní vzorkaře, malíře a modeláře a sám se jako odborník účastnil i přípravy barev. Jeho touhou bylo uplatnit zejména
ve
výrobě
okrasné
turecko-perskými,
fajánse
tyto
vzory
staré pak
vzory
inspirované
doplňovaly
výtvarné
projevy místní kopřivnické dílny. Na výrobcích pozorujeme jeho touhu po technicky dokonale vypracovaných nádobách s jemnou barevnou
a
tvarovou
harmonii,
často
bohatě
zdobených
zlatem.
Nadměrnou bohatostí a přebujelostí tvarů můžeme výrobu tohoto období přirovnat, až k výrobě úpadkové. Raškovi šlo především o dobrý obchod, proto se ve výrobě často orientoval podle aktuálního vkusu v zahraničí. 29 Odvážným pokusem v 70. letech 19. století bylo užití černé burelové barvy na polevu. Tento pokus prezentovala továrna na hospodářské výstavě v Místku v roce 1976 a dokonce za tyto vý29 TICHÁNEK, Jiří : Rodáci (1) – významné osobnosti Kopřivnice, Muzeum fojtství a MěÚ v Kopřivnici, Kopřivnice 1992.
24 robky získala první cenu. Mezi lidmi si však tyto výrobky oblibu nezískaly a tato výroba zanikla dříve, než mohla být v továrně řádně zavedena.
Začalo se
vyrábět nádobí
s tenkými barevnými
pásky pod horním okrajem nádob v barvách černých červených nebo žlutých. 2.6 Značení výrobků Značkou kopřivnické keramiky je na vnější straně dna oblouček „Nesselsdorf“, tuto značku zavedl již Jan Bartl. 30
Údajně
při svém příchodu do Kopřivnice neuměl česky, a proto nesla keramika
německý
název
města.
Tohle
označení
pro
keramiku
se
udrželo až do 1.sv.války. Značka se vtlačovala do ještě měkké hlíny výrobků před jeho vypálením. S označením Nesselsdorf se setkáváme i u názvu města, užívalo se společně s názvem Kopřivnice až do konce druhé světové války. 31 V 80. letech v době, kdy se keramická továrna věnovala výrobě okrasné keramiky vyvážené zejména do zahraničí, k označení „Nesselsdorf“ přidává Adolf Raška ml. značku novou, ta byla provedena modrou
barvou pod glazurou výrobku. Jednalo se o dvě
kostelní věže s písmeny M, N a AR, tyto písmena označovala místo výroby tedy Moravia Nesselsdorf a pana majitele Adolfa Rašku ml. K další změně značení výroku došlo na začátku 20. století, kdy se majitelem továrny stal Ignác Schustala, tehdy se používala písmena TN. K následující změně tovární značky došlo až po 1. světové
válce.
Závod
v r.
1920
zdědily
Gertruda
a
Helena
Schustalovy. Obnovená firma byla zprotokolována jako „Továrna na hliněné zboží dříve A. Raška v Kopřivnici na Moravě“. Tovární značkou se stala KO – MO, což znamenalo Kopřivnice – Morava. 32
30
Regionální muzeum Kopřivnice, o.p.s.: Archiv Muzea Fojtství, Obecní Kronika, str. 195. 31 TICHÁNEK, Jiří. Stará Kopřivnice v dokumentech a fotografiích. Kopřivnice, 1998. str. 12. 32 Regionální muzeum Kopřivnice, o.p.s.: Archiv Muzea Fojtství, Kopřivnická keramika - K stodvacátémupátému výročí, Moravskoslezský deník, 12. 11. 1942, pořadač č. 400/6.
25 2.7 Důležité prameny k historii továrny K historii a produkci továrny je jedním z nejcennějších pramenů dílo Petra Kuchaře (1825 – 1903), jenž dokumentoval ve své kronice dění v Kopřivnici, životy významných osobností i běžný život místních obyvatel.
Kronika se skládá z pěti svazků, nej-
starší
Kniha
z roku
1894
je
rozličných
památností.
Druhým
svazkem byl Dodatek k pamětem Petra Kuchaře I. a ten sepsal jeho synovec František Kuchař st. (1850 – 1913), byl sepsán v letech 1911
–
1912.
Další
dva
svazky
nemají
název
a
jsou
uloženy
v podnikovém archivu TATRA, a.s. v Kopřivnici. Poslední díl kroniky nese název Památnosti a sepsal jej František Kuchař ml. (1879 – 1959). Kromě dvou zmíněných svazků, které jsou uloženy v archivu TATRY, se nachází pozdější přepisy svazků v archivu muzea Fojtství v Kopřivnici. Nejstarší ze svazků (Kniha rozličných památností) byl dokonce ve své době vydán tiskem. Dalším
neméně významným
pramenem
je Farní
kronika města
Kopřivnice, v originále uložena na Farním úřadě. Nejvýznamnější část sepsána místním farářem d.p. Rudolfem Víchou je však uložena v okopírované formě také v archívu muzea Fojtství. Originál je vázaný rukopis přibližného formátu A3 o rozsahu 277 stran a zahrnuje léta 1869 – 1965.
26
III. Lašské muzeum
Myšlenka na založení muzea vznikla u muzejního kroužku odboru Klubu českých turistů v Kopřivnici (dále jen KČT) hned po převratu v roce 1948. Původcem myšlenky na založení muzea byl předseda odboru KČT Emil Hanzelka, který zastával tuto funkci již od 21. 12. 1932. 33 Tento rodák z Kopřivnice se významně zapsal do historie města, byl členem mnoha spolků, v nichž zastával důležité funkce. Napsal stovky článků publikované v desítkách novin, časopisů a sborníků. Nasbíral mnoho archivního materiálu, který je dnes uložen v budově Muzea Fojtství v Kopřivnici, tento archív má více než tři sta
šanonů.
Hanzelka
pomohl
zachránit
také
budovu
samotného
fojtství před zchátráním. Stalo se tak díky jeho návrhu na zapsání do seznamu státem chráněných památek. Není to ale jediná památka, která díky úsilí pana Hanzelky dodnes stojí, svým působením v celém regionu zachránil mnoho z dřevěnic ve Štramberku, věnoval
pozornost
renovaci
rodného
domu
Georga
Mendela
v Hynčicích, zásluhu má také na pamětní desce rodného domu Kristiána Davida v Ženkalvě 34, díky jeho snahám byl zachráněn i rodný dům Sigmunda Freuda v Příboře.
Za symbolickou cenu koupil pro
klub turistů od hraběnky Deymové i zříceninu hradu Starý Jičín. 35 Značnou část života věnoval studiu a průzkumu tohoto kraje, byl jmenován
oblastním
konzervátorem
státní
památkové
péče,
čímž
získal přístup k cenným památkám a stavbám, které se po celý svůj život snažil zachraňovat.
33
Klub českých turistů Kopřivnice – Historie [online] , [21-04-2009], dostupné z: 34 pozn. Kristián David (nar.1690 – zem.1751) – významný misionář a kazatel, spoluobnovitel Jednoty Bratrské, často označován jako „moravský Mojžíš, božský tesař, apoštol či tvůrce Ochranova“ [online], [21-04-2009], dostupné z: 35 Kopřivnické noviny číslo 12/2006 ze dne 23.03.2006 [online], [21-04-2009], dostupné z:
27 3.1 Činnost muzea od založení do roku 1950 Dne 12. 10. 1945 odbor KČT spolu s městským národním výborem v Kopřivnici písemně informoval o založení „Lašského muzea “ Dr. K. Černohorského ředitele zemského muzea v Opavě a v dopise jej také žádal o radu jak správně uspořádat sbírky. Základ muzea tvořily vlastivědné sbírky, které od svého mládí
Emil
Hanzelka
shromažďoval.
Jednalo
se
především
o
různé
předměty historického charakteru, knihy, písemnosti, fotografie, dokumenty a jiné předměty. 17. 10. 1946 bylo muzeum zařazeno jako muzejní stanice do seznamu v Moravském zemském muzeu v Brně a 31. 10. 1946 oznamuje Zemské muzeum v Opavě zápis do seznamu muzeí země Moravskoslezské
a
slibuje
jistý
finanční
příspěvek,
který
měl
muzeum
v začátcích podpořit. Po skončení druhé světové války byly cenné předměty a památky roztroušeny po celé obci. Kromě sbírek Emila Hanzelky, zde byly
také
pozůstatky
po
odsunutých
rodinách
Josefa
a
Ignáce
Schustaly a Dr. Bönische v jejich vilách, Adolfa Rašky v jeho bytě a po odsunutých Němcích v sokolovně, katolické besedě a v budově Městského národního výboru. Mnoho předmětů také zmizelo,
nebo
bylo
rozprodáno.
Zpočátku
se
Hanzelka
setkával
s nepochopením místních občanů i úřadů při získávání předmětů pro sbírky, až později byl vybaven jistou pravomocí Městského národního výboru (dále už jen MNV) pro soustřeďování památek na jedno místo. Hned od počátku navrhoval pro muzeum Šustalovu vilu, která byla dle tehdejších požadavků označená za nevhodnou k bydlení pro své vysoké místnosti, protože byly příliš náročné na vytápění a osvětlení. Pro muzejní účely však byla vyhovující. Tuto klasicistní vilu nechal v roce 1889 vystavět Josef Schustala, syn zakladatele kopřivnické kočárovky Ignáce Schustaly. Vila byla po 2. sv. válce rodině Schustalů zabavena, navíc byla rodina odsunuta do Německa. Kromě muzea o tuto budovu projevila zájem také
hudební
škola
a
byl
zde
také
český
příslušník
rodiny
28 Schustalovy, který se o budovu ucházel. Nakonec však byla budova přidělená ušlechtilému záměru KČT pro „Lašské muzeum“. Muzeum bylo slavnostně otevřeno 24. srpna 1947 u příležitosti
50-ti
letého
jubilea
založení
automobilového
průmyslu
v Kopřivnici. V místnostech muzea byly zpočátku umístěny předměty
z pozůstatku
rodin
Schustalů
a
Rašků
a
z majetku
po
odsunutých Němcích. Muzeum už sice mělo svou budovu, ale bylo nutné starou zchátralou vilu zrenovovat. Odbor KČT neměl dostatečné finance, a tak byly provedeny nejnutnější stavební práce na střeše, fasádách i uvnitř budovy. Velkou pomoc při těchto úpravách poskytla správa závodu Tatra. Po té, co byla budova a její okolí dle daných možností upravena, nastalo roztřiďování předmětů a jejich umísťování do jednotlivých místností budovy. V hlavním sále byly umístěny předměty různých oborů. Jedna místnost byla věnována zakladatelům továrny na kočáry a zakladatelům továrny na keramiku. V muzeu se nacházela sbírka kopřivnické fajánse, sbírka starých
zbraní
a
válečného
materiálu.
Ve
věžní
místnosti
byly
umístěny vykopávky z hradu Šostýn, které zde čekaly na bližší prozkoumání. Velká místnost v prvním patře sloužila zpočátku potřebám Pěveckého sdružení, které pro své aktivity zatím nemělo vlastní
prostory.
Tato
místnost
byla
po
uvolnění
určena
pro
vlastivědné sbírky. Hanzelka si vzal za cíl sbírky řádně připravit a uspořádat tak, aby dobře sloužily dalším generacím. Vlastivědné sbírky měly sloužit k studiu nejen pro něj, ale i ostatním vlastivědným pracovníkům a odborníkům, kteří zde mohli čerpat informace pro své vědecké práce. 36 O správný chod a rozvoj muzea se staral „Spolek Lašského muzea v Kopřivnici“ založený 7. května 1948.
36
Regionální muzeum v Kopřivnici, o. p. s.: Archív Muzea Fojtství, Zpráva z ustavující schůze a pořad jednání „Spolku Lašského muzea“, 1948, str.1-2, pořadač č. 310/3.
29 3.2 Muzeum od roku 1950 – 1960 Dne 7. září 1951 byla při muzeu ustavena „Muzejní subkomise MNV v Kopřivnici“, která převzala činnost bývalého spolku. Ze zápisů ke schůzím muzejní subkomise MNV v Kopřivnici a zpráv o činnosti Lašského muzea za jednotlivé roky se dovídáme různé cenné informace o stavu a vývoji sbírek a dalších činnostech
muzea
a
kroužků,
které
při
muzeu
fungovaly.
V archívu
Lašského muzea nalezneme tyto zprávy zhruba od roku 1950 do roku 1967. Na počátku 50. let mělo muzeum několik stálých expozic a pořádaly se tématicky různě zaměřené výstavy. Byla zde včelařská expozice,
kterou
doplňoval
lašský
včelín
umístěný
v muzejním
parku, Esperantská expozice, jež byla první expozicí tohoto zaměření v ČR a druhou takovou ve světě
37
, numismatická expozice
tvořena mincemi, medailemi a kovovými platebními známkami, expozice básníka P. Bezruče a jeho vztahu ke Kopřivnici, expozice věnovaná sportovním úspěchům Emila Zátopky a nechyběly zde expozice tykající se místního průmyslu, tedy keramiky a automobilů. 38 Od roku 1952 muzeum svou hlavní činnost zaměřilo na dvě oblasti místního průmyslu a fungovalo pod název „Speciální muzeum průmyslu automobilového a keramického“.
Při muzeu však stále
existovaly kroužky, které zde měly své expozice: esperantský, numismatický, včelařský, myslivosti a průmyslový. 39 V roce 1952 uspořádalo muzeum jubilejní výstavu „140 let kopřivnického keramického průmyslu“. Slavnostní zahájení, kterého se účastnili všichni zaměstnanci závodu, delegáti MNV, MAV a závodu TATRA, bylo uspořádáno 23. srpna. 40 Výstava trvala do 15. 11. 1952 a shlédlo ji 2028 návštěvníků. 41 Materiál z této výstavy 37
pozn. Esperanto museum při Österreichiche Nationalbibliothek ve Vídni založeno v r. 1927 [online], [21-04-2009], dostupné z: 38 Regionální muzeum v Kopřivnici, o. p. s.: Archív Muzea Fojtství, Zápis o schůzi muzejní subkomise MNV z 12. 9. 1952, pořadač č. 310/22, str. 1-2. 39 Regionální muzeum v Kopřivnici, o. p. s.: Archív Muzea Fojtství, HANZELKA, E.: Historie Lašského muzea v Kopřivnici, pořadač č. 310/43. 40 Tamtéž, str.2. 41 Regionální muzeum v Kopřivnici, o. p. s.: Archív Muzea Fojtství, Výstavky v muzeu v letech 1947 – 1955, pořadač č. 331/13.
30 byl po ukončení instalován do nově upravených sklepních místností muzejní budovy. 42 Tento prostor se pak dále upravoval a v roce 1953 zde byla provedena instalace starých sádrových modelů a forem. 43 Dne 6. 3. 1953 byl proveden průzkum keramické sbírky ing. Šmerakem z Prahy, který mnoho výrobků nafotografoval a chtěl je využít jako motiv pro keramické ozdoby státních domů v Praze. Výrobu měla zajišťovat kopřivnická keramická továrna, která se v této době zaobírala už jen výrobou nástěnných kachliček. Pro továrnu by to znamenalo jistou změnu ve výrobě a jistě to byla i velká
výzva,
z dostupných
pramenů
se
však
nedovídáme,
zda
k něčemu takovému nakonec došlo. V roce 1954 byla suterénní místnost sloužící k uložení sbírky keramiky obohacena o 5ks rozebraných fajánsových kamen, starý hrnčířský kruh a další materiál, zejména ten který se používal při výrobě obkládaček. Instalovány zde byly police pro sádrové modely a formy. Továrna přislíbila muzeu další sádrové modely, ale muzeum pro ně zatím nemělo dostatečné prostory, až když roku 1957 byla do suterénních prostor přesunuta sbírka automobilových součástek, mohlo muzeum postupně rozšiřovat své sbírky o další sádrové modely získané z továrny. Instalace sádrových modelů byla
provedena
v prostorách
muzea.
Další
předměty
uložené
v suterénní místnosti: 6 rozložených kachlových kamen, hrnčířský kruh a jiné předměty, byly přeneseny do půdních prostor jiné budovy v areálu. Muzeum se snažilo udržovat kontakt s továrnou na keramiku, která se na připravované instalaci keramiky podílela. V původním plánu expozice bylo také vytvoření instalace, která by znázorňovala postup výroby kopřivnické fajánse. 44 Postupně se rozšiřovaly
jednotlivé
sbírky muzea, zejména
sbírka průmyslu automobilového. Sbírka keramického průmyslu se však rozrůstala také, do muzea přibývaly kachle z různých zbou-
42
Regionální muzeum v Kopřivnici, o. p. s.: Archív Muzea Fojtství, Zápis o schůzi muzejní subkomise MNV z 5. 12. 1952, pořadač č. 310/24, str. 1. 43 Regionální muzeum v Kopřivnici, o. p. s.: Archív Muzea Fojtství, Zápis o schůzi muzejní subkomise MNV z 17. 6. 1953, pořadač č. 310/25, str2. 44 Regionální muzeum v Kopřivnici, o. p. s.: Archív Muzea Fojtství, Zpráva E. Hanzelky o činnosti Lašského muzea za r. 1957, pořadač č. 310/29, str.1
31 raných kamen z celé obce, sbírka byla také obohacována četnými dary místních obyvatel. 45 Sbírky muzea se rozrůstaly, ale spolu s nárůstem sbírek přibýval také zájem ze strany veřejnosti tyto sbírky navštívit. V roce 1956 muzeum navštívilo přes 13000 lidí, o rok později to bylo jednou tolik, v roce 1959 byla návštěvnost okolo 30.000 osob. 46 Muzeum bylo hojně navštěvováno nejen laickými návštěvníky tehdejší ČSR a zahraničí, ale také odborníky a vlastivědnými pracovníky, kteří sbírky i rozsáhlý archív muzea studovali. 3.3 Muzeum od roku 1960 Od roku 1960 začíná muzeum více pracovat na propagaci. O expozicích a výstavách informuje v různých článcích v časopisech. Informace a fotografie o expozici se objevovaly na nástěnkách v lázních, různých turistických střediscích a také například na letišti v Mošnově. Údaje o muzeu byly zveřejněny i v zahraniční publikaci „The world
of learning 1960-61“, vydané
londýnskou
společností EUROPA PUBLICATIONS LIMITED. Roku 1961 byly v expozici keramiky postaveny dvě nové vitríny a sbírka narostla o 15 předmětů keramiky z pozůstalosti Věry Galiové. V roce 1962 byla keramická sbírka obohacena 61 kusy kopřivnické fajánse převodem z muzea v Příboře. Z muzea ve Frenštátě pod Radhoštěm získalo muzeum pro své expozice převodem vitríny. Ve
stejném
roce
slavily
Moravské
keramické
závody
v Kopřivnici výročí 150 let od založení továrny na hliněné zboží. K této významné příležitosti byla uspořádána slavnost, která byla zároveň rozloučením s tímto závodem, protože 31. 12. 1962 byla výroba zastavena a závod byl určen k celkové likvidaci. Emil Hanzelka měl na slavnosti přednášku o historii továrny. Ještě před ukončením výroby provedlo lašské muzeum 28 fotografií 45
Regionální muzeum Hanzelky o činnosti 46 Regionální muzeum Hanzelky o činnosti 31, 32.
v Kopřivnici, o. p. s.: Archív Muzea Fojtství, Zpráva E. Lašského muzea za r. 1957, pořadač č. 310/30, str.2 v Kopřivnici, o. p. s.: Archív Muzea Fojtství Zpráva E. Lašského muzea za r. 1957, 1958, 1959, pořadač č. 310/30,
32 všech
dílen
v provozu
i
se
zaměstnanci,
ty
byly
vystaveny
v keramické expozici lašského muzea. V budově muzea byla zřízena stálá výstavní síň místní keramiky. Sbírky se rozrůstaly a prostory muzea začaly být nedostatečné,
především
zde
nebyl
prostor
pro
sbírku
automobilového
průmyslu, která obsahovala mimo jiné i nákladní vozidla, které bylo nutné někam umístit a vystavit. Také zvýšený zájem návštěvníků nutil pracovníky muzea i MNV
jednat. Bylo nutné získat
finanční prostředky na výstavbu nového pavilónu a na zabezpečení nového, lepšího a účelnějšího uspořádání sbírek a památek lašského kraje. Na projektu muzeum spolupracovalo se závodem TATRA. Do
nového
v projektu
pavilónu
měly
se počítalo i
rozšiřování
sbírek.
být
umístěny
nákladní
vozidla
a
s jeho přístavbou v případě dalšího
Současně
s projektem
mělo
také
dojít
k novému uspořádání všech sbírek a expozic. K expozici měl pak následně vzniknout i nový průvodce. 47 Roku 1967 tak byl otevřen v blízkosti Šustalovy vily nový prosklený pavilón postavený na míru automobilové expozici. Ve stejném roce přešlo muzeum do správy v té době podniku Tatra n.p. Už od poloviny 50. let bylo prioritou muzea dokumentování automobilového průmyslu, dokumentace průmyslového odvětví keramického byla čím dál více upozaděna a se zrušením keramického závodu v roce 1962 se sbírka přestala ve větší míře rozvíjet. K poslednímu
významnějšímu
nárůstu
sbírky
došlo
v roce
1965.
V roce 1967 měla sbírka přes 800 předmětů. 48 Od roku 1981 k muzeu patří další objekt, jedná se o budovu bývalého zemanského fojtství. Jak už jsem dříve zmiňovala, byla zachráněna díky snahám pana Emila Hanzelky, který ji uchránil před zchátráním. Po zapsání do seznamu památkově chráněných budov byla budova postupně rekonstruována, až do dnešní podoby.
47
Regionální muzeum v Kopřivnici, o. p. s.: Archív Muzea Fojtství, Muzejní rada, K rozvoji lašského muzea, Tatrovák, 5.6.1964. 48 Regionální muzeum v Kopřivnici, o. p. s.: Archív Muzea Fojtství, Podrobný inventární seznam exponátů dle inventárních čísel ze dvou inventárních knih Lašského muzea v Kopřivnici ke dni 31. srpna 1967, pořadač č. 182/ 61, str.1
33 Od roku 2005 patří bývalé zemanské fojtství městu Kopřivnice,
které
za
přispění
fondu
programu
SROP 49
nechalo
provést
stávající expozice. Jsou zde celkem tři a to Kočáry a vagóny, Kopřivnická minulost, Lidé města Kopřivnice a nachází se zde také
nemalý
prostor
v horním
patře
budovy
pro
krátkodobější
výstavní programy. 3.4 Změny po roce 1990 O expozici automobilů byl vždy obrovský zájem, do Kopřivnice si jezdili každoročně prohlédnout automobily značky TATRA zástupy návštěvníků. Po roce 1989 zde byl navíc značný nárůst zahraničních turistů, bylo tedy nutné získat reprezentativnější a
především
větší
prostory.
Nová
budova
technického
muzea
v centru města byla slavnostně otevřena 3. října 1997. Téměř 5000 metrů čtverečních od té doby slouží expozici automobilového průmyslu 50. Prosklený pavilón, kde byly sbírky dříve vystaveny, byl rozebrán. Další změny nastaly ještě koncem roku 1997, kdy zástupci města Kopřivnice a podniku Tatra, a.s. podepsali dokumenty, které daly vzniknout novému právnímu subjektu s názvem Regionální muzeum Kopřivnice, o.p.s.. Tato nezisková organizace má za úkol zajišťovat odbornou péči o muzejní sbírky, provoz muzea a zpřístupňování sbírek široké veřejnosti. Sbírky keramického průmyslu zůstaly na svém původním místě v budově Šustalovy vily. Ta prošla rovněž důkladnou rekonstrukcí, proběhla v letech 2004-2005. Velkou část celkových nákladů získalo muzeum z programu Ministerstva pro místní rozvoj formou dotace. Finance na vytvoření expozic jak v Šustalově vile, tak v muzeu
49
Fojtství
částečně
směřovaly
z Evropského
fondu
pro
pozn. SROP – společný regionální operační program pozn. od roku 2005 je část určena pro novou expozici místních rodáků Emila a Dany Zátopkových 50
34 regionální rozvoj 51 - Společného regionálního operačního programu ČR. Celý název projektu zněl „Rozvoj Regionálního muzea Kopřivnice - vybudování expozic historie Kopřivnice, řemeslných tradic a kulturního dědictví významných rodáků - Zdeňka Buriana a Emila Zátopka“, mimo tento zdroj jej finančně také podpořilo město Kopřivnice a Moravskoslezský kraj. 52 Dnes se tedy muzeum může pochlubit 8 stálými expozicemi ve třech budovách, z nichž nejrozsáhlejší a nejnavštěvovanější je automobilová expozice v Technickém muzeu.
51
pozn. Evropský regionální rozvojový fond (ERDF) vznikl v roce 1974 jako základní nástroj regionální politiky k fin ancování strukturální pomoci prostřednictvím regionálních rozvojových programů zaměřených nan ejvíce postižené oblasti a ke snižování meziregionálních nerovností. V současné době patří mezi nejvýznamnější strukturální fondy [online], [19-11-2009 ] dostupné z: 52 Šustalova vila, Z historie... [online], [20-10-2009], dostupné z:
35 IV. Sbírka keramiky
Hned v úvodu kapitoly bych se ráda zastavila u samotného pojmenování sbírky Kopřivnická majolika. Pod tímto názvem můžeme sbírku najít také v centrální evidenci sbírek Ministerstva kultury ČR. Pojmenování však není zcela přesné, a to hned ze dvou důvodů. Prvním z důvodů je, že sbírka z velké části zahrnuje také
předměty
kameninové,
rovněž
z produkce
místní
továrny
a
nalezneme zde také řadu dalších materiálů, tedy nejen majoliku. Druhým snad ještě významnějším důvodem je samotné označení „majolika“,
takto
se
totiž
většinou
nazývají
keramické
výrobky
italské či španělské provenience. Původ majoliky je spojován se španělsko - maurskou keramikou, která byla v první polovině 15. století importovaná loďmi do Itálie a jižní Francie přes přístavy na Mallorce, odtud také pochází její název. 53 ka
hojně
V Itálii i Francii byla tato jemná kerami-
napodobována,
ve
výrobě
proslulo
především
severoitalské město Faenza ležící nedaleko Ravenny, ale zboží odtud se označovalo jako fajáns podle názvu města. Naskýtá se nám tedy pravděpodobné vysvětlení dvou názvů pro stejný typ keramiky. Pro zboží dovážené z Mallorky do Itálie se vžilo označení majolika, výrobkům zhotovovaným v severní Itálii a vyváženým dále na sever se začalo říkat fajáns. Alpy je možné považovat za jakousi hranici, od níž směrem na jih užíváme termín majolika a naopak na sever termín fajáns. 54 Z výše uvedených důvodu fajáns
pro
kopřivnické
bych se držela raději označení
keramické
výrobky
druhé
poloviny
19.století a v názvu sbírky by bylo lepší vzhledem k daným faktům
přiklonit
se
spíše
k obecnému
pojmenování
Keramika
Kopřivnická keramika.
53
Talíře nejen k jezení - Italská renesanční majolika [online], [20-102009],dostupné z: 54 BRAUNOVÁ, Alena. Kouzlo keramiky a porcelánu. Praha, 1985, str. 8.
či
36 4.1 Obsah a struktura sbírky Budování všech sbírek, snad kromě automobilové, probíhalo od počátku spíše nahodilým způsobem, podobně jako i dnes. Její obsah je velice různorodý, nalezneme zde kromě nejrůznějších talířů, mís, hrníčků, váz atp. také celá či rozebraná kachlová kamna, jednotlivé kachle, ale také matrice či formy používané k výrobě. Ve většině případů se jedná o produkci kopřivnického původu, avšak objevují se i zástupci z výroby jiných továren. Tyto předměty se do sbírky dostaly buďto náhodou, nebo se mohlo jednat o výrobky, které byly v továrně užívány jako vzory, či inspirace pro výrobu a byly převedeny do sbírkového fondu spolu s ostatními předměty po zrušení továrny. Celkem sbírka čítá přes 1000 předmětů. Sbírka není v současné době členěna do dalších podskupin, přestože by to různorodost předmětů zasluhovala. Pro lepší orientaci
ve
sbírkovém
fondu
bych
jej
rozčlenila
alespoň
dle
materiálu na: 1. Kameninové zboží 2. Fajáns 3. Kachle a kachlová kamna 4. Obkládačky 5. Ostatní materiál (např. různé formy a matrice) Ve sbírce jsou zařazeny převážně trojrozměrné předměty, ostatní materiály: nejrůznější fotografie, smlouvy, faktury, dopisy,
katalogy,
vzorníky,
mapy,
plány
atp.
související
s historií a činností továrny jsou uloženy v archívu muzea Fojtství a nejsou tedy součástí sbírky. Kromě v digitální
chronologické
evidence
podobě, a
v počítačovém programu DEMUS.
to
vede
muzeum
evidenci
také Každý
předmět je opatřen číselným a čárovým kódem, podle kterého jej můžeme nalézt v systematické evidenci. První čtyřčíslí vyjadřuje sbírku, druhé pak samotný předmět. Pod jedním evidenčním číslem je zapsán zpravidla jeden předmět, ale existuje několik výjimek, u keramiky to je převážně u kávových či čajových servisů, kde pod jedním číslem nalezneme všechny jeho části.
37 Sbírka Kopřivnická majolika je součástí Lašské sbírky Regionálního muzea Kopřivnice, o.p.s., kterou má muzeum na základě zákona č. 122/2000 Sb. o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů zapsanou v centrální evidenci sbírek Ministerstva kultury České republiky. Lašská sbírka se dále dělí na podsbírky: 1.
Archeologická
2.
Busty a sošky
3.
Emil Zátopek
4.
Etnografická
5.
Fotografie a diplomy
6.
Kopřivnická majolika
7.
Kroje
8.
Militária
9.
Nábytek
10.
Novodobá historie
11.
Poháry a plakety
12.
Věda, technika a průmyslová výroba
13.
Vojenský materiál
14.
Výtvarného umění 4.2 Materiály a technologie výroby kameniny, fajánse a kachlového zboží
4.2.1 Kamenina Keramika se zabarveným střepem se nazývá kamenina. Rozlišuje se jemná a hrubá kamenina podle vzhledu i technologie přípravy hmoty. Kopřivnická kamenina je kameninou jemnou. Jemná kamenina se vyznačuje na lomu střepem stejnorodým a na pohled slinutým. Výroba je obdobná jako u porcelánu, používají se u ní jemné, popřípadě plavené jíly. Výrobky se vytvářejí z kameniny obvykle tažením nebo točením v plastickém stavu. Velmi často se kamenina lisuje, naopak lití se užívá méně často, protože kameninová hmota obsahuje zpravidla jíly, které se špatně ztekucují.
38 Povrch výrobků z kameniny se glazuje buď živcovou glazurou, nebo solnou glazurou, která je pro kameninové výrobky typická. Teplota výpalu kameniny bývá přibližně 1200 až 1300 °C. Vypaluje se obvykle v tunelových nebo komorových pecích otápěných plamenem nebo elektrickým proudem. Její užití je širší než je tomu u fajánse je vhodná nejen pro výrobu nejrůznějšího nádobí a umělecké předměty, ale využívá se také k elektrotechnické izolaci. 55 4.2.2 Fajáns Původně fajáns vznikla ze snahy napodobit čínský porcelán a některé továrny přes ni k výrobě porcelánu skutečně dospěly. 56 Později se však výroba bělniny, jak se fajáns odborně nazývá, vyvíjela vedle porcelánu samostatně.
Svým vzhledem fajáns por-
celán často připomíná, jedná se o jemnou keramiku bělninu nebo také pórovinu, která je krytá neprůhlednou bílou, olovnatocíničitou glazurou. Název pochází z italského města Faenza, které se nachází nedaleko Ravenny a Bologni. devším
díky
vlivu
renesance
Fajáns k nám pronikla, pře-
v době
pozdního
středověku.
Technické i umělecké prvky k nám přinášeli většinou přistěhovalí náboženští emigranti, keramikové. Často se jich ujímali čeští a uherští šlechtici, kteří vystudovali na univerzitě v Bologni a usazovali je na svých statcích. Další proudy renesance k nám přicházely s novokřtěnci (u nás lidově zvaní Habáni) ze Švýcarska, Maďarska a Německa. 57 Koncem 18. století vznikají v Čechách i na Moravě četné továrny zaměřující svou výrobu na fajáns, největšího rozkvětu pak dosahuje výroba této dekorativní keramiky v 19. století. Na Moravě se výroba fajánse udržela nejdéle, zatímco v Čechách už se hojně užívalo porcelánového nádobí, na moravském venkově slavila
55 POSPÍŠIL, Zdeněk; KOLLER, Aleš a kolektiv. Jemná keramika, úvod a základy technologie, Praha, 1981, str. 411, 412. 56 Pozn. Továrna v Duchcově vyráběla původně jak keramické tak porcelánové zboží, později však přešla pouze na porcelánovou výrobu. BRAUNOVÁ, Alena. Kouzlo keramiky a porcelánu, Praha, 1985, str. 310. 57 POSPÍŠIL, Zdeněk; KOLLER, Aleš a kolektiv. Jemná keramika, úvod a základy technologie, Praha, 1981, str.15.
39 úspěchy takzvaná selská fajáns, která si později získala oblibu i u měšťanstva, kopřivnická továrna je výborným příkladem. Technologie přípravy pórovité hmoty je shodná s přípravou porcelánu. Nejčastěji se vytvářejí zatáčením do porcelánových forem, litím a lisováním. Pro pórovinu je charakteristické její zpracování žárem. První výpal se provádí na rozdíl od porcelánu na vyšší teplotu, a druhý na teplotu jen takovou, aby se potřebně protavila nízkožárná glazura. Průběh výpalu je méně náročný než u porcelánu a tedy i levnější. Teplota výpalu glazur je 1050 až 1150 °C, a proto lze užít mnohem pestřejších odstínů než je možné výrobků z porcelánu. Jinak se zdobí pórovina všemi technikami jako porcelánové zboží. Pórovina má nižší mechanickou pevnost než porcelán, není vhodná k technickému použití, kde se vyžaduje pevnost materiálu větší. 58 4.2.3 Kachlové zboží Kachle jsou na lícové straně glazované a často zdobené malbou či reliéfem. Vnitřní strana je neglazovaná, opatřená žebry, jimiž se kachle upevňují. Kachle se vyrábějí z různých keramických hmot – póroviny, šamotu, hrnčířské hmoty apod. Jejich nejdůležitější vlastností by mělo být snadné odolávání teplotním rozdílům až několik set stupňů. Dále se také od nich očekává, aby pomalu vydávaly akumulované teplo, tzn. aby měly nízkou tepelnou vodivost. Tyto požadavky splňuje jemně pórovitý střep a přitom stejnorodý
střep, který musí
mít také
dostatečnou mechanickou pevnost. Surovinami pro výrobu jsou jíly, často upravené přísadou, která zabraňuje úplnému slinutí, např. uhelný prach, šamot. 59
58
POSPÍŠIL, Zdeněk; technologie, Praha, 59 POSPÍŠIL, Zdeněk; technologie, Praha,
KOLLER, Aleš a kolektiv. Jemná keramika, úvod a základy 1981, str. 412 – 415. KOLLER, Aleš a kolektiv. Jemná keramika, úvod a základy 1981, str.
40 4.2.4 Glazura Je sklovitý povlak kryjící povrch keramických výrobků. Měla by tvořit tenkou vrstvu, která činí výrobek nepropustným vůči kapalinám. Zvyšuje mechanickou pevnost, poskytuje hladký, snadno čistitelný povrch, snadněji odolává chemikáliím, povětrnostním vlivům a v neposlední řadě je také dekorativním prvkem. 60 Glazury jsou v podstatě skla, mají všechny jeho vlastnosti včetně struktury. Od skel se liší pouze tím, že nebývají tak homogenní a dokonale protavené. Kromě převažující skelné složky obsahují také v malém množství krystalky. Barevná glazura se připravuje semíláním bezbarvých glazur s barvícími složkami. Barevné glazury mohou být transparentní nebo krycí, ale existuje mezi nimi celá škála přechodů. Průsvitné
glazury
se
dnes
používají
velice
zřídka,
dříve
se
však
užívaly ke glazování kamnářského a hrnčířského zboží. 61 4.3 Prezentace sbírky Celkové ztvárnění expozice je velice působivé. Výtvarné řešení, osvětlení vitrín i celková barevnost skvěle dotváří atmosféru
celé
prezentace.
Vitríny
jsou
členěny
především
dle
jednotlivých dekorů na keramice se objevujících. Snahou tvůrců bylo předměty rozčlenit také podle výrobního období a materiálu. V první
místnosti
tak
nalezneme
převážně
kameninové
zboží
z počátku výroby, v druhé fajáns vyrobenou v 2. pol. 19. století a třetí část prezentuje kachlové zboží. Expozici doplňuje audiovizuální technika v podobě videoprojekce o historii továrny a výrobě keramiky. Doprovodné texty nalezneme na listech, které jsou zajímavě graficky zpracované a umístěné do jakýchsi „listovacích“
panelů,
kromě
textu
na
nich
návštěvníka
upoutá
řada
dobových fotografií a dokumentů (plány, mapy, rodný list zakladatele atp.)
60
PAJDLHAUSER, Ambroz. Keramická tvorba. Bratislava, 1982, str. 22-23. POSPÍŠIL, Zdeněk; KOLLER, Aleš a kolektiv. Jemná keramika, úvod a základy technologie, Praha, 1981, str.352 - 396.
61
41 V místnostech jsou instalována také krásná kachlová kamna rovněž z produkce kopřivnické továrny. Dvoje přímo v expozici keramiky a další dvoje ve zbylých místnostech kde se nachází prezentace kopřivnického rodáka Zdeňka Buriana. V prvních dvou místnostech je po osmi vitrínách s keramikou,
třetí
vytvořenou
místnost z
původně
jednotlivých
veranda
kamnových
nyní
kachlů.
slouží Z
instalaci
místnosti
je
krásný výhled do parku, který k vile patří a jako jediná místnost keramické expozice má přirozené osvětlení. Jak už jsem zmiňovala expozice je velice dobře výtvarně ztvárněna, z muzejního hlediska však není řešení zcela správné, nedostatků zde nalezneme celou řadu. Uložení exponátů ve vitrínách postrádá systém, často se stává, že se předměty navzájem zakrývají. Samotné vitríny jsou příliš nízké a návštěvníka nutí, aby se skláněl, pokud má zájem si předměty lépe prohlédnout. Osvětlení ve vitrínách je rozmístěno tak, že některé předměty jsou přesvětleny a jiné naopak zůstávají ve stínu, to se týká především první části expozice s kameninovými předměty. V druhé části se pak setkáváme s předmětem skládajícím se z více částí, který je rozdělený a uložený ve dvou vitrínách, návštěvník tak nemá šanci pochopit, o co se jedná. S tímto souvisí i další fakt, a to absence popisků u exponátů. Po informační stránce je prezentace velice stručná. Popisky podávají většinou pouze základní údaje o typu keramiky a období výroby, netýkají se všech předmětů a nejsou umístěny ve všech vitrínách. V tomhle ohledu se zde nepočítá s návštěvníkem, který má touhu dozvědět se víc. Prezentace jako celek k nám promlouvá spíše skrze samotné exponáty, přestože v textech umístěných v expozici nalezneme informace další. Tento způsob podle mne je možný, ale pak se jedná spíše o
uměleckou výstavu. V případě kopřivnické
keramiky je
možné pojmout expozici v daleko širších souvislostech. E. Hanzelka, zakladatel sbírek i muzea, měl už před více než
50
lety
ideu
vytvořit
v expozici
model
výroby
keramiky
v místní továrně. Myslím, že takovéto předměty, doklady o způso-
42 bu výroby v továrně, materiály používané k výrobě, formy, matrice nebo například mapa, kde se továrna v Kopřivnici nacházela před demolicí, to jsou předměty, které v expozici
chybí.
43 VI. Zpracování katalogu
Katalog, který jsem se snažila zpracovat co nejpřehlednějším
způsobem,
zahrnuje
sbírkové
předměty
umístěné
v expozici
s názvem „Poklad z hlíny stvořený“. Jeho účelem je doplnit informace, které v expozici návštěvník nenajde. Obsahuje stručnou charakteristiku každé části expozice, vitrín a popisy jednotlivých předmětů. Při pořádání katalogu jsem se držela základního schématu členění expozice. I.
část expozice – vitrína 1-8
II.
část expozice – vitrína 1-8
III. část expozice – kachlové zboží a kamna Pro lepší orientaci je v úvodní části katalogu plánek prostoru expozice. Každá katalogová položka obsahuje stručný popis předmětu, způsob
a
typ
značení,
rozměry,
vlastníka sbírkového předmětu a
přibližnou
dataci,
materiál,
evidenční (inventární) číslo.
Pro úplnost údajů uvádím také předměty, které muzeum získalo zápůjčkou ze sbírek Muzea Beskyd ve Frýdku-Místku a z Ostravského muzea. Při vytváření
katalogu jsem využívala data získaných
z
katalogizačních karet výše uvedených muzeí. V případě Lašského muzea mi byly cenným zdrojem znalecké posudky PhDr. Petra Vojtaly , které si muzeum nechalo na zakázku zhotovit. Posudky byly vytvořeny k velké části sbírkových předmětů. Na základě získaných
dat
z karet
a
posudků
bylo
možné
vytvořit
popis
k předmětům, které jej v plné míře postrádaly. Problém nastal u datování předmětů, jednak se od sebe liší data z posudků Lašského muzea a katalogizačních karet Ostravského muzea 62 a bylo obtížné
najít
důvěryhodný
zdroj,
který
by
přesněji
určoval
z kterého období ta či ona značka kopřivnické továrny pochází. 62 Pozn. Ostravské muzeum pravděpodobně využívalo při určování dat publikaci Kouzlo keramiky autorky Aleny Braunové, alespoň lze tento údaj vyčíst z katalogizačních karet. Braunová však zcela určitě uvádí nesprávná data v případě kopřivnických výrobních značek. Podle autorky byly modré tištěné značky používány až počátkem 20. století, v té době už se však továrna zabývala výhradně výrobou kachlového zboží, pro kterou se užíval zcela jiný typ značek. BRAUNOVÁ, Alena. Kouzlo keramiky. Praha, 1985.
44 V neposlední řadě určování komplikuje skutečnost, že řada předmětů není značena vůbec. Položka značení obsahuje způsob, přesněji techniku jakou byla značka vytvořena, tedy buďto značka tlačená nebo tištěná a typ značky. V některých případech uvádím také číselnou výrobní značku, pokud jí byl předmět opatřen. Číselnou značkou se při výrobě označoval podobný nebo stejný typ výrobku. Na konci katalogu je uvedena tabulka s jednotlivými typy značení a časovým obdobím kdy se užívaly. U rozměru předmětu uvádím zpravidla výšku a průměr. Užívanou jednotkou jsou milimetry. Ke každému oddílu je přiložena
fotografie, která danou
skupinu předmětu charakterizuje. Pod obrázkem udávám katalogové číslo předmětu. Část obrazového materiálu, jsem pořizovala sama, většinu fotografií jsem však získala z archívu muzea. Zdroj jednotlivých fotografií uvádím závěrem práce v seznamu obrazových příloh.
