Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy
Druhy trestů Bakalářská práce
Autor:
Iveta Veselková Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
Mgr. Mojmír Pokorný
Duben, 2011
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
Ve Vyškově, dne 29. dubna 2011
Iveta Veselková
Anotace Bakalářská práce na téma Druhy trestů je zaměřena na trestní sankce z pohledu nové právní úpravy trestního zákoníku České republiky, jejich rozdělení a obecnou charakteristiku. Poskytuje pohled na vývoj trestů od historie do současnosti. Porovnává zkušenosti při aplikaci alternativních trestů jiných států a nakonec nabízí subjektivní pohled na moţný budoucí vývoj trestního práva v globálním měřítku.
Annotation This thesis focuses on Types of Punishments according to new legal regulations of the Czech Penal Code, and their division and general characteristic. It offers the sight on development of punishments from history to present. It compares experience in aplication of alternative punishments introduction in different states. Finally, it suggests subjective insights into possible future development of penal law on a global scale.
OBSAH Úvod ........................................................................................................................................... 4 1. Historický vývoj trestního práva ........................................................................................ 8 1.1. Historie trestání ................................................................................................................ 8 1.2. Historický vývoj trestního práva v českých zemích......................................................... 9 1.3. Dějiny trestu smrti ve světě ............................................................................................ 11 1.4. Dějiny trestu smrti v českých zemích ............................................................................ 12 2. Prameny právní úpravy a subjekty v trestním právu ..................................................... 14 2.1. Obecně o pramenech trestního práva ............................................................................. 14 2.2. Přehled pramenů trestního práva .................................................................................... 14 2.3. Subjekty v trestním právu .............................................................................................. 16 2.3.1. Subjekt trestního práva hmotného ........................................................................... 16 2.3.2. Subjekty trestního řízení .......................................................................................... 17 3. Okolnosti a zásady ukládání trestů, vymezení pojmů ..................................................... 23 3.1. Vymezení pojmů ............................................................................................................ 23 3.1.1. Trestní právo hmotné ............................................................................................... 23 3.1.2. Trest ......................................................................................................................... 24 3.1.3. Pojem úhrnného trestu ............................................................................................. 26 3.1.4. Pojem souhrnného trestu .......................................................................................... 27 3.1.5. Ochranná opatření .................................................................................................... 27 3.1.6. Probační a mediační sluţba...................................................................................... 27 3.2. Základní zásady trestního práva ..................................................................................... 28 3.2.1. Zásady obecné.......................................................................................................... 28 3.2.2. Zásady zvláštní a specifické .................................................................................... 29 4. Trestní sankce v právní úpravě ČR .................................................................................. 31 4.1. Tresty.............................................................................................................................. 31 4.1.1. Odnětí svobody ........................................................................................................ 32 4.1.2. Domácí vězení ......................................................................................................... 33 4.1.3. Obecně prospěšné práce........................................................................................... 34 4.1.4. Propadnutí majetku .................................................................................................. 35 4.1.5. Peněţitý trest ............................................................................................................ 35 4.1.6. Propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty ......................................................... 36 4.1.7. Zákaz činnosti .......................................................................................................... 36
4
4.1.8. Zákaz pobytu............................................................................................................ 36 4.1.9. Zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce .................................. 37 4.1.10. Ztráta čestných titulů nebo vyznamenání .............................................................. 37 4.1.11. Ztráta vojenské hodnosti ........................................................................................ 37 4.1.12. Vyhoštění ............................................................................................................... 38 4.2. Ochranná opatření .......................................................................................................... 38 4.2.1. Ochranné léčení ....................................................................................................... 38 4.2.2. Zabezpečovací detence ............................................................................................ 39 4.2.3. Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty .............................................................. 39 4.2.4. Ochranná výchova ................................................................................................... 39 5. Analýza odlišností právní úpravy trestního práva v mezinárodním měřítku .............. 42 5.1. Zkušenosti ze zahraničí .................................................................................................. 42 5.2. Veřejný průzkum k trestu domácího vězení v České republice ..................................... 45 6. Možné trendy v rozvoji trestního práva v globálním světě ............................................ 47 Závěr ........................................................................................................................................ 50
5
Úvod Trestání a následně trestní právo jsou staré jako lidstvo samo. V počátcích se jednalo o právo nepsané, kterým udělovala tresty provinilcům skupina ţijící pospolu. S vývojem lidské společnosti bylo nutné i této oblasti dát jistý řád. Tak jak se rozvíjela města, státy a lidské společnosti, rozvíjelo se také právo a jeho odvětví. Na našem území se slibně vyvíjející demokratický právní řád od roku 1918 narušila napřed nacistická okupace za II. světové války a od roku 1948 komunistická ideologie. Významné změny přináší aţ konec roku 1989, pád totalitního reţimu a potřeba nové právní úpravy zastaralých právních předpisů. Ovšem na moderní trestní kodex, který by naši zemi přibliţoval k právní úpravě vyspělých demokratických států Evropské unie a reflektující na vývoj společnosti na celém světě a především v České republice, se čekalo bezmála dalších dvacet let. Od 1. ledna 2010 u nás začal platit nový trestní zákoník, zákon č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 306/2009 Sb., moderní trestní kodex sjednocující právní zásady demokratického státu. Tento nahradil bezmála padesát let účinný zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, (ve znění pozdějších předpisů), který byl několikrát novelizován v návaznosti na vývoj politického prostředí u nás. Jak uvádí důvodová zpráva k trestnímu zákoníku, má být nová kodifikace trestního zákoníku zaloţena na přesvědčení, ţe ochranu demokratického státního a společenského zřízení, práv a svobod jednotlivců a ochranu jejich ţivota, zdraví a majetku je třeba dosahovat především mimotrestními prostředky.1 Jako téma bakalářské práce jsem si zvolila „Druhy trestů“, kde nový trestní kodex přináší změny v trestních sankcích, především v trestech. Cílem bakalářské práce je posoudit vývoj aplikace trestů od historie do současnosti. Specifikovat odlišnosti českého trestního řádu v porovnání ke klíčovým státům Evropské unie. Analyzovat moţné budoucí vývojové trendy v globálním měřítku. Práci jsem rozdělila do několika stěţejních částí. V první části přiblíţím historický vývoj trestního práva z pohledu obecného i aplikovaného v českých zemích. V další části blíţe specifikuji prameny trestního práva a subjekty v trestním právu dle platné právní úpravy na na1
Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku [online]. [cit. 2010-12-26]. Dostupné z WWW:
6
šem území. Dále naváţu okolnostmi a zásadami ukládání trestů, vymezím základní pojmy trestního práva a podrobněji rozeberu trestní sankce v trestní úpravě České republiky, jejich rozdělení i obecnou charakteristiku. Provedu porovnání základních odlišností trestního práva v mezinárodním měřítku se zaměřením na zavedení a uţívání alternativních trestů, především trestu domácího vězení. Vyjádřím některé, dle mého názoru nejzávaţnější, současné globální problémy společnosti a pokusím se nastínit moţný vývoj trestního práva v globálním světě. V práci jsem shrnula jiţ dané a v minulosti proběhnuvší etapy trestního práva a současný stav trestní úpravy v právním řádu České republiky. Moţný nástin budoucího vývoje globálního trestního práva bude jakási vize, jakým směrem se v budoucnosti, ať uţ blízké nebo vzdálené, můţe trestní právo ubírat.
7
1. Historický vývoj trestního práva 1.1. Historie trestání V historii se setkáváme s různými způsoby vykonání spravedlnosti. V různých kulturách lidstva najdeme velké mnoţství druhů trestů, většinou velmi krutých aţ nelidských a často vykonávaných na odsouzených veřejně. Trest smrti byl odpradávna trestem univerzálním. „V raných dobách křesťanství se například nepovaţovalo za nutné soudit zloděje přistiţeného při krádeţi. Kdyţ se jednalo o chudého člověka, který nemohl zaplatit ani tu nejmenší pokutu, byl prostě bez velkých formalit popraven. Ve spornějších případech se však musela dokazovat jistá míra viny či neviny.“2 Běţným trestem zlodějů a kapsářů bylo useknutí paţe. Za zcela běţné byly povaţovány tresty tělesné ve formě mrzačení, mučení, bičování, vypalování znamení. Oblíbeným způsobem jak vynutit doznání bylo mučení. Jiţ ve středověké Evropě dosahovalo lidstvo strašlivou vynalézavost v mučících praktikách a mezi oblíbené mučicí nástroje patřil například skřipec, potápěcí ţidle, španělské boty, palečnice, ţelezná panna, klády, pranýř apod. Pokud mučení nepřineslo doznání, následovala poslední fáze, která obvykle končila smrtí. Charakteristické bylo uţívání ordálového řízení, které přijala katolická církev a prováděli je kněţí. „Ještě neţ začal boţí soud, byl do středu kostela postaven velký kotel vařící vody. Přítomní diváci, od nichţ se ţádalo, aby se postili a „předcházející noci abstinovali od svých manţelek“, se shromáţdili do dvou řad po obou stranách kostela a kněz jim poţehnal. Zatímco se modlili, aby Bůh „objasnil celou pravdu“ kněz ovázal obviněnému paţi a do kádě s vařící vodou vhodil malý kámen. Kdyţ měl obviněný projít jen prostým ordálem, musel ponořit ruku do vody jen po zápěstí, avšak jestliţe byl předepsán trojitý ordál, musel ponořit do kotle ruku aţ po loket a vylovit kámen. Po třech dnech mu byl sundán obvaz a opařeniny se povaţovaly za důkaz viny. Vodní ordál, který byl v Anglii zrušen aţ v roce 1219, mohl být nahrazen podobnými zkouškami. Obviněný například musel naboso přejít po rozpálených radlicích, nebo vsunout ruku do rukavice s roztaveným kovem, nebo udělat tři kroky s rozpálenou kovovou tyčí v holých rukách. V těchto případech se rovněţ věřilo, ţe Bůh dá vědět pravdu, a ţe obviněný, je-li nevinen, se nespálí.“3 Boţí soudy tvořily základ inkvizitorské justice. Jde o systém, kdy je obviněný povaţován za vinného, dokud neprokáţe 2
INCIARDI, James A. Trestní spravedlnost. Praha : Victoria Publishing, a. s., 1994. S. 138
3
INCIARDI, James A. Trestní spravedlnost. Praha : Victoria Publishing, a. s., 1994. S. 138 8
svou nevinu. Inkvizice k vynucení doznání často pouţívala mučení, coţ povaţovala za jakýsi vyšetřovací systém. Inkvizitor byl současně soudcem i ţalobcem, coţ způsobovalo krutost procesu. Tohle všechno bylo ve středověku povaţováno za zákonný postup, neboť mučení umoţňovaly tehdy platné zákony. Konec inkvizičnímu procesu učinily osvícenské myšlenky. Jinou formou absolutního trestání bylo vyhnanství a zapuzení. Vyhnanství praktikovala především Anglie 16. aţ 19. století. Vyhnanství vyuţívala společnost ke kolonizování nových území a současně se tak zbavovala neţádoucích osob. Během celé historie diskutovali králové, filozofové, reformátoři, vědci, zákonodárci i státníci o podstatě trestu a jeho vztahu k nápravě. Bylo to ovlivněno vývojem trestního práva, různé koncepce spravedlnosti a také měnící se názory společnosti na porušování zákona. Celou historií lidstva prochází ideologie trestání. V 18. století se objevilo reformní hnutí, označované jako osvícenství, které zdůrazňovalo nedokonalost a důstojnost člověka, uznávalo trestní zákon a proces a bojovalo proti krutosti trestů a nelidským podmínkám ve vězení. V polovině 18. století tak vznikla tzv. klasická trestněprávní a kriminologická škola. Jde o historicky první zformulovaný soubor, na jehoţ základě dochází ke změnám v trestním právu a procesu. Klasická škola poslouţila k tomu, ţe se zákon stal nestranný, sníţila se tvrdost trestů a nahradila subjektivní pravomoc soudců konkrétní sazbou trestních sankcí.
1.2. Historický vývoj trestního práva v českých zemích Na počátku raně feudálního státu byly obyčeje aplikovány výhradně v zájmu státu a šlechty. To znamená, ţe osoba pachatele byla hodnocena odlišně dle postavení a rovněţ se kladly rozdíly na hodnocení jednotlivých deliktů. Předstátnost trestního práva se objevuje i v soukromém charakteru trestního práva - zvláště v institutu soukromé msty, azylu. Soukromý charakter se ovšem postupně začíná překonávat u deliktů, které se dotýkají obecného zájmu. Rozvoj trestního práva nastal aţ v době stavovské monarchie. Převzalo jisté starší trestněprávní normy, ale současně vytvořilo nové, protoţe do popředí začínají vystupovat normy chránící feudální stát, církev a náboţenství, právní řád a státní aparát. Po husitské revoluci zde nebylo příliš silné právní vědomí, dá se říci, ţe zde bylo vlastně protifeudální právní vědomí poddaných, které se projevovalo v neposlušnosti vůči vrchnosti. Rozpor se objevuje i v pojetí morálky a práva. Důsledkem toho bylo pravděpodobně odlišné postavení pachatele dle společenského postavení. Stavovská společnost také rozlišovala okolnosti přitěţující a polehčující a zároveň i ty případy, kdy jednání jinak trestné nebylo trestáno - nutnou obranu. "Dnešní"
9
podoba nutné obrany proti nebezpečí přímo hrozícímu se objevuje aţ na konci 15. století. Husitské hnutí se pokusilo nastolit rovnost všech pachatelů, coţ se ovšem nepovedlo, a tak rozdílné postavení pachatele patřilo mezi diskriminační opatření ve feudální justici. Týkalo se to
jak
práva
hmotného,
tak
procesního
a samozřejmě
iv
ukládání
trestů.
Rozdíly v právním postavení se ovšem nalézají i uvnitř společenských vrstev a stavů. Novodobá historie trestního práva se začala psát v éře osvícenství, jehoţ myšlenky o přesném vymezení deliktu i trestu za něj a nepřípustnosti krutých trestů představovaly základ pro konstrukci trestního zákona Josefa II. z roku 1787 (Všeobecný zákoník o zločinech a jejich trestání). Tento kodex vycházel především ze zásady „není zločinu bez zákona, není trestu bez zákona“. Předností tohoto kodexu bylo zrušení trestu smrti, ovšem zachovány byly tělesné tresty jako například bití, vypalování cejchů. V roce 1803 byl nástupci Josefa přijat Zákoník o zločinech a těţkých policejních přestupcích, jehoţ předností bylo zpracování trestních i správních deliktů a současně zpracování ustanovení procesních. Nový trestní zákoník z roku 1852 pak představoval pouze novelizaci tohoto zákoníku ovšem pouze pro oblast hmotněprávní. Procesní úprava pak byla obsaţena ve zvláštním trestním řádu z roku 1873. Trestní zákon byl rozdělen na část obecnou s vymezením pojmů a kategorie deliktů, ve zvláštní části pak specifikoval skutkové podstaty jednotlivých deliktů a tresty za ně, kdy se opět objevuje trest smrti. Jak je patrné, toto rozdělení trestního zákona na část obecnou a zvláštní známe i z dnešní úpravy tohoto předpisu. Z období I. republiky můţeme zmínit několik významnějších zákonů – zákon č. 562/1919 Sb., kterým byl u nás zaveden institut podmíněného odsouzení a podmíněného propuštění, zákon č. 309/1921 Sb., proti útisku a na ochranu svobody ve shromáţděních, zákon č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, zákon č. 111/1927 Sb., o zahlazení odsouzení, zákon č. 91/1934 Sb., o ukládání trestu smrti a o doţivotních trestech anebo například zákon č. 48/1931 Sb., o trestním soudnictví nad mládeţí a další. Úroveň předpisů tohoto období byla určována podílem vynikajících právních vědců a praktiků a za zmínku také stojí vysoká úroveň právního vědomí občanů. Základní občanská práva respektovali jak mocenské instituce, tak jednotlivci, coţ přispívalo k fungování demokratického právního státu, k jehoţ ochraně trestní právo slouţilo. Zásadní zlom nastal při okupaci českých zemí v roce 1939 nacistickým Německem. Vzniká Protektorát Čechy a Morava, kde je aplikováno německé trestní právo především vůči říšským občanům. Nacistické trestní právo nerespektovalo základní zásady trestního práva, docházelo k zastrašování a represi českého obyvatelstva, z rasových důvodů nebyla zajištěna rovnost před zákonem a určité kategorie osob byly před soudem bezprávné. Po osvobození byla ob10
novena platnost trestněprávních předpisů vydaných do Mnichova. Mezi první předpisy vydané po osvobození patřily tzv. retribuční dekrety (dekrety prezidenta republiky z roku 1945), vydané i v dalších zemích Evropy za účelem postihu válečných zločinců, kolaborantů a zrádců. Došlo k vydání některých nových předpisů, které měly chránit nově se tvořící ekonomickou situaci. Změny nastaly po únorovém převratu roku 1948, kdy komunistický reţim začal platné trestní právo doplňovat vlastními předpisy. Typickým předpisem byl zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, chránící stávající reţim a umoţňující drastické sankce pro jeho odpůrce. Rozsudky soudů byly vydávány na základě vykonstruovaných obvinění a přiznání vynucená fyzickým násilím. Nový trestní zákon č. 86/1950 Sb. byl vypracován podle sovětské doktríny, trestní právo bylo zjevně zpolitizováno a vyznačovalo se výraznou represivní rolí. V roce 1961 byl vydán nový trestní zákon č. 140/1961 Sb., který s četnými novelizacemi platil aţ do roku 2009. Reformě trestního práva od roku 1989 do roku 1993 odpovídají v první fázi četné novely trestněprávních předpisů vycházející z potřeb okamţitých změn vzhledem k měnícím se podmínkám ekonomickým, sociálním a politickým. Pro druhou fázi měla být typická rekodifikace trestního práva hmotného i procesního, respektující potřebu změn dlouhodobých, perspektivních, orientovaných na postupné formování demokratické společnosti v podobě právního státu. Trestní právo hmotné se dočkalo rekodifikace vydáním nového zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (ve znění pozdějších předpisů), který nabyl účinnosti 1. ledna 2010.
1.3. Dějiny trestu smrti ve světě „Trest smrti byl nejvyšším trestem po tisíciletí. Na počátku byla osobní msta, při které bylo zabití pachatele činem odplaty a zárukou udrţení pořádku. S postupným upevňováním státní moci byla osobní msta postupně omezována. Trest začala vykonávat státní autorita jako následek porušení zákona s cílem exemplárně potrestat pachatele a definitivně ho vyřadit ze společnosti. Ačkoliv trest smrti byl poprvé krátkodobě zrušen uţ v 1. století př. n. l. v antickém Římě a v 8. století v Číně, ve větším měřítku se myšlenka zakázat trest smrti začala prosazovat aţ koncem 18. století. Přispěli k tomu filozof Voltaire, právní reformátor Jeremy Bentham a zejména právník Cesare Beccaria, který v roce 1746 publikoval na svou dobu převratné dílo Dei Delitti e Delle Pene (O zločinech a trestech). Prvním státem, který zrušil trest smrti, se stalo Toskánsko v roce 1786 za panování pozdějšího habsburského císa-
11
ře Leopolda II. V habsburské monarchii byl trest smrti krátkodobě de facto zrušen za panování Josefa II. Další ohlasy se objevily aţ o 50 let později na americkém kontinentu, roku 1846 zrušil trest smrti americký stát Michigan, roku 1853 Venezuela, v Evropě roku 1867 Portugalsko.“4
1.4. Dějiny trestu smrti v českých zemích „V Československu bylo po roce 1918 převzato trestní právo z Rakouska-Uherska, kde byl trest smrti zachován a uplatňován za poměrně malý počet trestných činů. Po roce 1920 (Zatímní návrh obecné části trestního zákona) bylo trest smrti moţné uloţit pouze při stanném právu nebo u doţivotně odsouzeného, který opětovně spáchal trestný čin, pro nějţ byl odsouzen. V letech 1918 aţ 1933 bylo popraveno devět lidí. Po roce 1934 (vydání zákona č. 91/1934 Sb.) byl trest smrti zachován, vyuţívaly se ale spíše jiné tresty: těţší tresty ţaláře a doţivotí. Během let 1939 aţ 1945 byl trest smrti často vyuţíván (jen na pankrácké gilotině přes 1000 popravených). Během let 1946 aţ 1949 byl trest smrti udělován hojně, především podle tzv. retribučních dekretů. Ve 40. a 50. letech zneuţila komunistická diktatura trestu smrti k celé řadě justičních vraţd. V poválečných letech se pouţívaly různé metody popravy, od roku 1949 bylo provedení popravy omezeno jen na oběšení (při výjimečném stavu zastřelení). Trest smrti podle zákona nemohl být uloţen těhotné ţeně a člověku, kterému v době spáchání zločinu nebylo 18 let. Trest smrti byl ukládán v případě, ţe jiţ nebyla naděje, ţe by uvěznění do 15 let přineslo nápravu. Trest smrti byl také ukládán v případě, ţe bylo potřeba ochránit společnost. Poprava mohla proběhnout jen po prošetření případu Nejvyšším soudem ČSSR, po jeho schválení rozsudku a po zamítnutí všech ţádostí o milost. U popravy musel být přítomen předseda trestního senátu, prokurátor, ředitel věznice a lékař. V roce 1978 podepsalo 350 lidí petici (jeţ byla součástí Charty 77) ţádající zrušení trestu smrti s názvem Trest smrti je jedna z nejtemnějších skvrn na tváři našeho věku. Petice byla
4
Trest smrti - Wikipedie. Dějiny trestu smrti ve světě [online]. [cit. 2011-03-19]. Dostupné z WWW: 12
zaslána Federálnímu shromáţdění a byla podepsána mnohými známými osobnostmi (např. Václav Havel, Karel Kyncl, Jaroslav Seifert a další). Po roce 1990 (zákon č. 175/1990 Sb.) byl trest smrti zrušen. V roce 1991 byl také výslovně zakázán ústavně, v čl. 6 Listiny základních práv a svobod. Poslední poprava na území Česka byla vykonána 2. února 1989 a na území Slovenska 8. června 1989. Za dobu trvání Československa (bez období německé okupace) bylo k trestu smrti odsouzeno 1217 lidí (z toho 61 % za retribuční trestné činy, 21 % za politické trestné činy a 18 % za kriminální trestné činy). Kromě ústavněprávního zákazu se Česká republika zavázala k nepouţívání trestu smrti ratifikací Protokolu č. 6 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy v roce 1992.“5
5
Trest smrti - Wikipedie. Dějiny trestu smrti v českých zemích [online]. [cit. 2011-03-19]. Dostupné z WWW: 13
2. Prameny právní úpravy a subjekty v trestním právu 2.1. Obecně o pramenech trestního práva Prameny trestního práva jsou formy, ve kterých je trestní právo obsaţeno, ve kterých je třeba trestněprávní normy hledat. Naše republika patří mezi země, kde je uplatňován kontinentální evropský typ právní kultury, proto je právo zásadně tvořeno normativními akty (zpravidla zákony) a uplatňování jiných forem na těchto normativních aktech závisí. Nejvýznamnějšími právními akty jsou zákony, ústava a ústavní zákony. Výjimečným a provizorním pramenem práva můţe být zákonné opatření Senátu za podmínek článku 33 Ústavy ČR, to je v případě, ţe Poslanecká sněmovna můţe být za určitých podmínek rozpuštěna prezidentem, její volby se konají do 60 dnů a v tomto mezidobí má Senát pravomoc přijímat opatření ve věcech, které nesnesou odkladu. Některé zákony bývají označované jako kodexy, jejichţ význam tkví v tom, ţe jde o jediný právní předpis, který komplexně reguluje určité právní odvětví. Jako pramen práva téţ působí odvozené normativní právní akty a to nařízení vlády a ministerské vyhlášky. Na základě článku 10 Ústavy ČR je třeba za pramen trestního práva pokládat také mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které ratifikoval Parlament, jsou vyhlášené a Česká republika je jimi vázána. Takové mezinárodní smlouvy mají přednost před zákony vnitrostátními.
2.2. Přehled pramenů trestního práva Ústava České republiky, ústavní zákon č. 1/1993 Sb., je popisována jako základní zákon státu, to znamená, ţe má přednost před všemi ostatními zákony. Skládá se z preambule, osmi hlav a 113 článků. Listina základních práv a svobod, ústavní zákon č. 2/1993 Sb., vymezující základní lidská práva a svobody, politická práva, práva národnostních a etnických menšin, práva hospodářská, sociální atd. Sloţena je ze šesti hlav a 44 článků. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (ve znění pozdějších předpisů), je základním pramenem trestního práva hmotného, který vymezuje, co je trestným činem a jaký trest za něj bude
14
uloţen. Jde o nový právní předpis trestního práva hmotného, který zpřísňuje tresty za závaţné trestné činy proti ţivotu a zdraví, u nichţ dochází ke zvýšení sazby trestu odnětí svobody o tři aţ pět let. Zvyšuje hranici trestní sazby u výjimečného trestu z 25 let na 30 let. A dále pak zavádí přes 60 nových skutkových podstat trestných činů (např. pronásledování, zanedbání péče o zvíře, zakazuje klonování lidských buněk, podrobněji řeší některé hospodářské činy např. kartelové dohody atd.). „Bylo zvoleno takové uspořádání zákoníku, které proporcionálně vystihuje závaţnost chráněných zájmů a jiţ samotným uspořádáním jednotlivých hlav, dílů, oddílů i jednotlivých ustanovení ve zvláštní části vyjadřuje pořadí důleţitosti chráněných zájmů podle poţadavků dnešní moderní společnosti.“ 6 Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), je základním pramenem trestního práva procesního, tzn., ţe upravuje postup při zjišťování trestných činů a následně při trestání pachatelů. Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeţe, upravuje podmínky odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy, opatření ukládaná za takové protiprávní činy, postup, rozhodování a výkon soudnictví ve věcech mládeţe. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, upravuje výkon trestu odnětí svobody ve věznicích a ve zvláštních odděleních vazebních věznic. Zákon č. 257/2009 Sb., o Probační a mediační sluţbě, ve znění pozdějších předpisů, kterým se zřizuje Probační a mediační sluţba, která provádí úkony probace a mediace ve věcech projednávaných v trestním řízení. Nařízení vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se povaţuje za nakaţlivé lidské nemoci, nakaţlivé nemoci zvířat, nakaţlivé nemoci rostlin a škůdce uţitkových rostlin. Vyhláška č. 456/2009 Sb., o kontrole výkonu trestu domácího vězení.
6
Oficiální stránky Ministerstva spravedlnosti České republiky. Reforma Justice – Obecně o trestním zákoníku [online]. [cit. 2011-02-02]. Dostupné z WWW: 15
2.3. Subjekty v trestním právu Subjekty v trestním právu rozlišujeme podle toho, zda se jedná o trestní právo hmotné nebo procesní. Kaţdá oblast trestního práva zahrnuje odlišné jednotlivé subjekty.
2.3.1. Subjekt trestního práva hmotného Podle platných právních předpisů se jedná o osobu pachatele, spolupachatele nebo účastníka (organizátor, návodce, pomocník) trestného činu, kterou dle platných předpisů můţe být pouze fyzická osoba, která v době spáchání trestného činu dovršila poţadovaný věk a byla příčetná. Ve zvláštních případech stanovených zákonem musí ještě vykazovat zvláštní vlastnost, způsobilost či postavení. Věk a příčetnost jsou obligatorními znaky, zvláštní vlastnost, způsobilost a postavení jsou pak znaky fakultativními. Všechny tyto znaky tvoří určitou strukturu skutkové podstaty trestného činu, tzn., ţe jsou navzájem propojeny, a pokud některý znak chybí, chybí také subjekt trestného činu. Zákon uvádí věkovou hranici patnácti let, jako práh trestní odpovědnosti, ovšem dovršením tohoto věku nevzniká trestní odpovědnost v plném rozsahu jako u osob dospělých. Osoby, které dovršily věku 15 let, ale nepřekročily 18 let věku, jsou nazývány mladistvými, trestné činy se u nich nazývají provinění a sankce jim ukládané jsou tzv. opatření. Pro tyto osoby, pokud se dopustí trestného činu, platí zvláštní reţim v souladu se zákonem č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe. Příčetností je pak rozuměn stav duševní dispozice být trestně odpovědný. Trestní zákon však stanovuje negativní vymezení psychických předpokladů trestní odpovědnosti, zákon tedy vymezuje znaky nepříčetnosti. Podle § 26 trestního zákoníku je pro nepříčetnost za čin trestně odpovědný ten, „kdo pro duševní poruchu v době spáchání trestného činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání.“ Zákon také rozlišuje zmenšenou nepříčetnost, kdy v § 27 trestního zákoníku říká, ţe ten, „kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání je zmenšeně příčetný.“
16
2.3.2. Subjekty trestního řízení Subjekty trestního řízení jsou činitelé, kteří se účastní a mají vliv na průběh tohoto řízení. Patří sem orgány činné v trestním řízení, to je soud, státní zástupce a policie. Dále k subjektům trestního řízení patří samozřejmě osoba (obviněný), proti níţ je trestní řízení vedeno, obhájce, poškozený, zúčastněná osoba. Svědci, znalci a tlumočníci jsou subjekty trestního řízení tehdy, pokud uplatňují nárok na svědečné, tlumočné nebo znalečné.
Soudy Základní úkoly našeho soudnictví stanovuje Ústava, hlava čtvrtá, článek 90 dále pak Listina základních práv a svobod, hlava pátá a blíţe je rozvádí zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Hlavní úlohou soudů v trestním řízení je posoudit důkazy a rozhodnout o vině či nevině obţalovaného a trestu, který má být uloţen za spáchaný trestný čin. Soustavu soudů v České republice tvoří: -
Okresní soudy.
-
Krajské soudy.
-
Vrchní soudy.
-
Nejvyšší soud České republiky.
Okresní soudy rozhodují ve všech trestních věcech jako soudy prvního stupně, nestanoví-li trestní řád v konkrétních případech něco jiného. Krajské soudy rozhodují v prvním stupni o trestných činech, u nichţ dolní hranice trestu odnětí svobody je zákonem stanovena nejméně na 5 let, nebo pokud za ně lze uloţit výjimečný trest. Jinak slouţí jako odvolací soudy, rozhodují tedy o řádných opravných prostředcích. Vrchní soudy rozhodují o odvoláních a stíţnostech, podaných proti prvostupňovým rozhodnutím krajských soudů a dále sjednocují interpretaci právních norem. Jsou jen dva, v Praze a v Olomouci.
17
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, zaujímá stanoviska k výkladu právních předpisů a rozhoduje v dalších zákonem stanovených věcech. Sídlí v Brně. V teorii rozlišujeme pojmy pravomoc a příslušnost soudu. Soudní pravomocí rozumíme souhrn oprávnění, o čem soudy mohou, respektive musí jednat a rozhodovat. Jde tedy o vymezení okruhu věcí, které soudy projednávají a rozhodují, tato pravomoc je dána zákonem. Příslušností soudu pak rozumíme vymezení okruhu působnosti mezi soudy, tzn., který z obecných soudů je oprávněn projednat a rozhodnout konkrétní věc. Rozeznáváme příslušnost soudu: a) věcnou – řeší otázku, který soud, kterého druhu a stupně je příslušný vyřizovat trestní věci určitého druhu. b) místní – konkrétně určuje, který ze soudů určitého druhu a stupně, určených pravidly věcné příslušnosti, je příslušný pro rozhodování konkrétní věci. Dle § 18 trestního řádu řízení koná soud, v jehoţ obvodu byl trestný čin spáchán. Pokud místo činu nelze zjistit, nebo byl čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehoţ obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdrţuje. c) funkční – určuje, který soud rozhoduje o opravných prostředcích proti rozhodnutí soudu první instance.
Ústavní soud Zvláštní postavení má v naší republice Ústavní soud. „Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho postavení a kompetence jsou zakotveny přímo v Ústavě České republiky. Sídlem Ústavního soudu je Brno. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je zejména chránit ústavnost, základní práva a svobody vyplývající z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších ústavních zákonů České republiky a garantovat ústavní charakter výkonu státní moci. Přísluší mu i další kompetence, jako je rozhodování v některých věcech týkajících se volebního práva a posuzování souladu mezinárodních smluv s Ústavou před jejich ratifikací.“7
7
Oficiální stránky Ústavního soudu České republiky. Postavení a pravomoci Ústavního soudu [online]. [cit. 2011-03-28]. Dostupné z WWW: 18
Státní zastupitelství Článek 80 Ústavy vymezuje jeho poslání tak, ţe státní zastupitelství jsou určeny k zastupování státu při ochraně veřejného zájmu ve věcech svěřených zákonem do jejich působnosti, tzn., ţe vykonávají veřejnou ţalobu v trestním řízení. Podrobně pak tuto oblast řeší zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Soustava státních zastupitelství kopíruje soustavu soudní. U okresního soudu tak působí státní zastupitelství okresní, u krajského soudu pak krajské státní zastupitelství. Soustava státních zastupitelství: Okresní státní zastupitelství, Krajská státní zastupitelství, Vrchní státní zastupitelství v Praze a v Olomouci, Nejvyšší státní zastupitelství v Brně. Podle § 6 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, (ve znění pozdějších předpisů), v obvodu hlavního města Prahy působnost krajského státního zastupitelství vykonává Městské státní zastupitelství v Praze a působnost okresních státních zastupitelství vykonávají obvodní státní zastupitelství. V obvodu města Brna vykonává působnost okresního státního zastupitelství Městské státní zastupitelství v Brně. V oblasti trestního řízení je působnost státního zastupitelství vymezena povinností podávat jménem státu ţalobu v trestním řízení a plnit také další povinnosti v souvislosti s podáním ţaloby. Státní zástupce je povinen dbát na to, aby všechny trestné činy byly zjištěny a osoby, které je spáchaly, byly stíhány podle ustanovení trestního řádu. Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o kterých se doví. Z hlediska správné aplikace a dodrţování zákonů a jiných právních norem vykonává dozor nad postupem policejních orgánů v přípravném řízení, můţe vydávat pokyny k vyšetřování, můţe sám provádět vyšetřování, můţe rušit nezákonná
nebo
neodůvodněná
rozhodnutí
vyšetřujících
orgánů.
Státní
zástupce
je tím, kdo na obviněného podává obţalobu, v soudním stádiu trestního procesu má tedy postavení procesní strany. V hlavním líčení u soudu přednáší obţalobu a závěrečnou řeč, můţe klást otázky vyslýchaným osobám, můţe navrhovat doplnění dokazování, podává odvolání atd.
19
Policejní orgány Řídí se zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky a sluţební poměr jejích příslušníků se řídí zákonem č. 361/2003 Sb., o sluţebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i jiných podnětů provádí šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, ţe byl spáchán trestný čin a směřující ke zjištění jeho pachatele. Policejní orgány působí zejména v přípravném řízení, vedou vyšetřování a po podání obţaloby policejní orgán můţe opatřovat důkazy na ţádost státního zástupce nebo soudu. Jsou oprávněni poţadovat vysvětlení, provádět ohledání místa, pořizovat záznamy, zadrţet podezřelou osobu atd. Při své práci jsou policejní orgány povinny spolupracovat se státním zástupcem a do jisté míry jsou mu podřízeny.
Obviněný Ve vztahu k osobě, proti které je vedeno trestní řízení, se pouţívá několik pojmů odpovídajících jednotlivým fázím trestního řízení. Na počátku trestního řízení mluvíme o podezřelém, tj. člověk, o kterém policie během prošetřování uvaţuje jako o moţném pachateli. Po zahájení trestního stíhání pro trestný čin, z něhoţ byl obviněn policií, hovoříme o obviněném. Člověk, na kterého státní zástupce podal obţalobu k soudu a bylo nařízeno hlavní přelíčení, je označován za obţalovaného. A nakonec odsouzeným je ten, kdo byl v trestním řízení pravomocně shledán vinným, tzn., ţe proti němu byl vydán odsuzující rozsudek, který nabyl právní moc. Trestní řád obviněným rozumí i obţalovaného a odsouzeného, pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného. Obviněný v trestním řízení disponuje řadou práv, o kterých musí být poučen orgány činnými v trestním řízení, vyplývajícími ze zákona. Má právo hájit se sám nebo si zvolí obhájce. V určitých případech stanovených zákonem obviněný obhájce mít musí, jedná se o tzv. nutnou obhajobu, a to například v případech, ţe obviněný je ve vazbě, je zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo se jedná například o mladistvého. Pokud si v těchto případech obviněný nezvolí obhájce sám, je mu přidělen soudem. Dále se můţe vyjadřovat ke všem skutečnostem a důkazům předkládaným soudu, můţe činit návrhy, klást otázky, podávat ţádosti, opravné prostředky. K výpovědi nesmí být nucen, můţe ji odmítnout a na rozdíl od svědků nemusí mluvit pravdu. Před soudem má obviněný rovnoprávné postavení se státním zástup-
20
cem. Má právo být přítomen při projednávání věci, na závěrečnou řeč a na poslední slovo v řízení před soudem.
Obhájce V trestních věcech můţe být obhájcem pouze advokát zapsaný v seznamu advokátů České advokátní komory. Úkolem obhájce je poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc a zabezpečit v řízení náleţité a včasné objasnění skutečností, které obviněného zbavují viny nebo vinu zmírňují, a tím přispívat ke správnému a spravedlivému rozhodnutí ve věci. Obhájce je zástupcem osoby, proti které je vedeno trestní řízení. Není povinen uvést vše, co o věci ví a nesmí uvádět skutečnosti, které by obviněnému přitíţily. Je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se doví v souvislosti s poskytováním právní pomoci. Obhájce obţalovaného zastupuje pouze při úkonech procesních. Od počátku trestního stíhání má právo za obviněného podávat návrhy, ţádosti, nahlíţet do spisů, účastnit se vyšetřovacích úkonů, klást otázky vyslýchaným osobám, pronést závěrečnou řeč.
Poškozený Postavení poškozeného má v trestním řízení osoba, které byla trestným činem, který je v daném řízení projednáván, způsobena újma. Zákon výslovně stanovuje, ţe musí jít o újmu na zdraví, majetkovou škodu, morální škodu nebo jinou škodu. Podle způsobené újmy můţeme poškozené rozdělit na ty, kterým byla trestným činem způsobena škoda vyčíslitelná penězi a na ty, kterým nikoliv. Kaţdý poškozený má v průběhu řízení právo na podávání návrhů na doplnění dokazování, můţe nahlíţet do spisů, má právo účastnit se hlavního líčení i veřejného zasedání konaného o odvolání, můţe se před koncem líčení vyjádřit k věci, odvolat se proti rozsudku, ovšem pouze proti výroku o náhradě škody. Má právo navrhnout, aby v odsuzujícím rozsudku byla obţalovanému uloţena povinnost nahradit způsobenou škodu. Pokud je obţalovaný zproštěn viny, je poškozený odkázán soudem k vymáhání škody v řízení občanskoprávním.
21
Zúčastněná osoba Zúčastněnou osobu je dle § 42 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, (ve znění pozdějších předpisů), ten, jehoţ věc nebo jiná majetková hodnota byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána. Musí jí být dána moţnost se k věci vyjádřit, můţe být přítomna u hlavního líčení a veřejnému zasedání, můţe nahlíţet do spisů, podávat návrhy a opravné prostředky, které mohou směřovat pouze proti výroku o zabrání věci. Orgány činnými v trestním řízení musí být poučena o svých právech a musí jí být poskytnuta moţnost je uplatnit.
22
3. Okolnosti a zásady ukládání trestů, vymezení pojmů 3.1. Vymezení pojmů 3.1.1. Trestní právo hmotné „Trestní právo hmotné je systém právních norem regulujících vznik, změnu a zánik trestněprávních vztahů, jejichţ prostřednictvím sleduje stát veřejnoprávní, fragmentární a subsidiární ochranu individuálních a celospolečenských zájmů, vztahů před pro společnost nejškodlivějšími, nejzávaţnějšími útoky fyzických či právnických osob na ně.“8 „Základním účelem trestního práva hmotného vyjádřeným v obecné rovině je ochrana nejdůleţitějších právních statků (zájem společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob) před trestnými činy.“9 Trestní právo plní funkci ochrannou, preventivní, represivní a regulativní. „Ochranná funkce trestního práva je „stigmatizuje“ jakoţto krajní a v tom smyslu podpůrný (subsidiární), nikoli však podřadný, prostředek ochrany jednotlivce a společnosti. Krajní proto, ţe se jedná o právní ochranu před pro společnost nejškodlivějšími útoky na chráněné objekty, kde jiţ nestačí ochrana mimoprávní.“10 „Preventivní funkce trestního práva sleduje ochranu společnosti předcházením trestné činnosti, jakoţ i činnosti jinak trestné. Prevence individuální se zaměřuje na jednotlivé pachatele činů soudně trestných. Jako taková má působit především pozitivně výchovně, to vedle metod i negativních, represivních. Prostřednictvím individuální prevence se působí v prvé řadě opět pozitivně i na ostatní potenciální pachatele.“11
8
KRATOCHVÍL, Vladimír a kolektiv. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. S. 7 9
JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha : Leges, 2009. S. 20
10
KRATOCHVÍL, Vladimír a kolektiv. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. S. 15 11
KRATOCHVÍL, Vladimír a kolektiv. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. S. 16 23
„Represivní funkce trestního práva naplňuje jeho ochranný účel výlučně cestou individuálního represivního, v tom smyslu negativního působení na pachatele činu soudně trestného.“12 „Regulativní funkce trestního práva spočívá v pokud moţno co nejpřesnějším zákonném vymezení základů trestní odpovědnosti, jakoţ i předpokladů ukládání trestů, ochranných opatření a opatření pachatelům činů soudně trestných, jakoţ i pachatelům činů jinak trestných. Trestněprávní regulaci podléhají téţ některé okolnosti vylučující protiprávnost.“13 Nová trestní úprava přináší „zpřísnění postihů za nejzávaţnější trestné činy proti ţivotu a zdraví (vraţda, úmyslné ublíţení na zdraví atd.) a některých trestných činů proti svobodě a proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti (např. loupeţ, znásilnění). Zpřísnění v této oblasti je reakcí na nové negativní jevy ve společnosti, nové formy trestné činnosti, zvyšující se brutalitu či organizovaný zločin.“14
3.1.2. Trest Jde o jeden druh trestních sankcí taxativně vymezených zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (ve znění pozdějších předpisů). Jedná se o specifický, zákonem stanovený a státem vynutitelný právní následek trestného činu, vyjadřující negativní hodnocení pachatele a jeho činu, působící pachateli určitou újmu, sledující účel trestního zákona. Nová právní úprava trestního zákoníku jiţ nevymezuje účel trestu, ovšem můţeme ho vyjádřit jako ochranu společnosti před pachateli páchajícími trestné činy, v zabránění odsouzeným v páchání další trestné činnosti a směrovat je k vedení řádného ţivota. „Tento účel tedy vyplývá z předmětu úpravy, aniţ by jak účel trestního zákoníku, tak i předmět úpravy bylo třeba konkrétně vyjadřovat v nějakém konkrétním ustanovení, jak nakonec není obvyklé ani v zahraničních trestních zákonících, ve kterých také nebývá účel zákona či předmět úpravy výslovně vyjádřen, a přesto jeho posuzování orgány činnými v trestním řízení nečiní potíţí, neboť dostatečně jasně a přesvědčivě vyplývá z vlastního obsahu trestního zákoníku.“15
12
KRATOCHVÍL, Vladimír a kolektiv. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. S. 16 13
KRATOCHVÍL, Vladimír a kolektiv. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. S. 17 14
Oficiální stránky Ministerstva spravedlnosti České republiky. Reforma Justice – Obecně o trestním zákoníku [online]. [cit. 2011-02-02]. Dostupné z WWW: 15
ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník a naplňování funkcí a základních zásad trestního práva hmotného. Bulletin advokacie, 2009, č. 10. S. 22 24
Trestní zákoník v ustanovení § 39 vymezuje v souladu se zásadou přiměřenosti základní pravidla ukládání všech trestních sankcí, ke kterým musí soud přihlédnout: -
povaha a závaţnost trestného činu,
-
osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele,
-
dosavadní způsob ţivota pachatele a moţnost jeho nápravy,
-
chování pachatele po činu, snaha nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu,
-
účinky a důsledky trestu pro další ţivot pachatele,
-
polehčující a přitěţující okolnosti,
-
doba, která uplynula od spáchání trestného činu.
„Zárukou pro správné a spravedlivé ukládání trestu je dodrţování dvou základních principů při ukládání trestních sankcí obecně a při ukládání trestů zvláště: principu zákonnosti trestání (§ 37) a principu individualizace trestů (§ 38). Druh, kombinaci a intenzitu trestů musí soud v kaţdém konkrétním případě stanovit tak, aby odpovídaly všem zvláštnostem případu (zásada individualizace trestu). Současně je třeba se řídit se vší důsledností pravidly pro ukládání trestů obsaţenými v obecné i ve zvláštní části trestního zákoníku, aby rozhodnutí soudu o trestu nebylo libovolné a nekontrolovatelné (zásada zákonnosti trestání).“16 Ustanovení § 39 odst. 2) trestního zákoníku stanovuje podobná hlediska, jaká obsahovala dřívější právní úprava pro stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost: „Povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem.“ Jde ovšem pouze o výčet demonstrativní, takţe v konkrétním případě můţe být povaha a závaţnost trestného činu ovlivněna i jinými hledisky.
16
ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. S. 433 25
Ustanovení § 41 a § 42 trestního zákoníku demonstrativně vyjmenovávají polehčující a přitěţující okolnosti, které blíţe charakterizují dílčí stránky trestného činu, osobu pachatele a konkretizují hlediska zákonných ustanovení pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. „Polehčujícími a přitěţujícími okolnostmi jsou právně významné skutečnosti, které se po jejich zjištění a zhodnocení projeví především při rozhodování soudu o druhu a výměře ukládaného trestu za spáchaný trestný čin (§ 39 odst. 3), a tím ve prospěch nebo v neprospěch pachatele trestného činu ovlivňují, zda bude vůbec uloţen trest, a pokud bude, jaký trest je nezbytný i s ohledem na ostatní kritéria. Jsou obecnými polehčujícími a přitěţujícími okolnostmi, protoţe je lze uplatnit v zásadě při ukládání kteréhokoli druhu trestu, nejde-li o trest za trestný čin, jehoţ zákonnými znaky (včetně znaků jeho kvalifikované skutkové podstaty) jsou i okolnosti polehčující nebo přitěţující.“17 Soud musí v daném případě zvaţovat význam a dosah kaţdé polehčující a přitěţující okolnosti k povaze a závaţnosti trestného činu. Existence více polehčujících okolností můţe mít vliv na mimořádné sníţení trestu odnětí svobody, vést k upuštění od potrestání, k upuštění od potrestání s dohledem nebo k uloţení mírnějšího druhu trestu. Opačný vliv můţe mít existence více přitěţujících okolností k ukládání přísnějšího druhu trestu, více trestů vedle sebe nebo výměru trestu u horní hranice jeho trestní sazby.
3.1.3. Pojem úhrnného trestu Jedná se o trest za sbíhající se trestné činy (tzv. jednočinný souběh). Jedná se o jeden skutek, kterým pachatel naplnil skutkovou podstatu více trestných činů. Pokud se pachatel dopustí více trestných činů, soud mu uloţí úhrnný trest podle ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. Pokud se pachatel dopustil více skutků, které opakoval zpravidla v obdobné oblasti trestné činnosti (tzv. vícečinný souběh) zvyšuje se horní hranice trestu o jednu třetinu, ovšem i po tomto zvýšení nesmí přesahovat dvacet let (u výjimečného trestu pak třicet let). Dolní hranicí úhrnného trestu je pak nejvyšší z různých trestních sazeb.
17
ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. S. 461 26
3.1.4. Pojem souhrnného trestu Jde o trest, který se ukládá v případě vícečinného souběhu, pokud byl pachatel za část sbíhající se trestné činnosti jiţ pravomocně odsouzen. Na rozdíl od úhrnného trestu tak vţdy nastupuje zvýšení horní hranice trestní sazby.
3.1.5. Ochranná opatření Jsou druhým druhem trestních sankcí taxativně vymezených v ustanovení § 98 trestního zákoníku. Lze je uloţit nejen osobám trestně způsobilým ale také osobám, které trestně způsobilí nejsou (buď pro nepříčetnost, nebo pro nedostatek věku). Znamenají také určitou újmu a omezení osobní svobody toho, komu jsou ukládána. Jejich ukládáním a výkonem se sleduje především prevence, odstranění nebo alespoň sníţení nebezpečí dalšího porušení nebo ohroţení zájmů chráněných trestním zákonem.
3.1.6. Probační a mediační služba Jde o zákonem zřízenou organizaci, která pomáhá s řešením konfliktů vyvolaných trestnou činností a zajišťuje výkon alternativních trestů. V rámci probace Probační a mediační sluţba organizuje a vykonává především dohled nad podmíněně odsouzenými, sleduje chování odsouzeného ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, zprostředkovává výkon trestu obecně prospěšných prací a zajišťuje dohled nad výkonem tohoto trestu, dále pomáhá obviněnému a působí na něj, aby vedl řádný ţivot, vyhověl soudem nebo státním zástupcem uloţeným podmínkám, a tím došlo k obnově narušených právních i společenských vztahů. Mediace pak spočívá zejména v mimosoudním zprostředkování dohody mezi obviněným a poškozeným ohledně náhrady škody a směřující k urovnání konfliktu. Mediaci lze provádět pouze se souhlasem obviněného a poškozeného. Je novou institucí na poli trestní politiky, vychází ze součinnosti dvou profesí – sociální práce a práva, zejména trestního. Činnost probační a mediační sluţby upravuje zákon č. 257/2000 Sb., o probační a mediační sluţbě, (ve znění pozdějších předpisů).
27
3.2. Základní zásady trestního práva „Z účelu trestního práva a jeho funkcí vycházejí základní zásady trestního práva. Základní zásady trestního práva jsou určité právní principy, vůdčí právní ideje, na kterých je zaloţeno trestní právo hmotné. Jsou projevem právně politického a právně filosofického přístupu k trestnímu právu. V důsledku své povahy tvoří základ, na kterém je postavena koncepce trestní odpovědnosti a systém sankcí ukládaných pachatelům trestných činů. Základní zásady trestního práva určují šíři a koncepci trestněprávní ochrany právních statků. Základní zásady trestního práva vycházejí z principu právního státu, který je základním ústavněprávním principem České republiky.“18
3.2.1. Zásady obecné Zásada demokratismu Demokratický právní stát chrání osobnost člověka, jeho důstojnost, práva a svobody. Nejedná se pouze o ochranu obětí trestných činů, ale také jde o ochranu pachatelů trestných činů před nepřiměřenou trestní represí.
Zásada humanismu Je obsaţena v § 37 odst. 2 trestního zákoníku, který říká, ţe „… pachateli nelze uložit kruté a nepřiměřené trestní sankce. Výkonem trestní sankce nesmí být ponížena lidská důstojnost.“ Znamená tedy zachování humánního přístupu k pachateli a zvláště k mladistvému při ukládání a výkonu trestu nebo ochranných opatření“.
Zásada zákonnosti Konkrétně ji vymezuje § 12 odst. 1 trestního zákoníku „… jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze za jejich spáchání uložit“. Na základě této zásady zákon taxativně vyjmenovává druhy trestů a ochranných opatření a zásady pro jejich ukládání.
18
JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha : Leges, 2009. S. 22 28
Zásada přiměřenosti Zásada přiměřenosti nebo také individualizace je zastoupena ve všech oblastech práva, ať uţ soukromého nebo veřejného. Tuto zásadu stavuje § 38 trestního zákoníku „… trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele“.
3.2.2. Zásady zvláštní a specifické Zásada ekonomie trestního práva, Zásada subsidiarity trestní represe, Zásada ţádný trestný čin bez zákonného trestu (nullum crimen sine poena), Zásada ţádný trest bez trestného činu (nulla poena sine crimine), Zásada ţádný trestný čin bez zákona (nullum crimen sine lege), Zásada zákonnosti trestů (nulla poena sine lege), Zásada zákazu retroaktivity k tíţi pachatele, Zásada zákazu dvojího hodnocení.
„Trestní zákoník základní zásady trestního práva (aţ na výjimky uvedené v § 1 – zákaz retroaktivity a v § 12 – zásada zákonnosti a zásada subsidiarity trestní represe) výslovně nedefinuje, nepodává jejich výčet v koncentrované podobě na jednom místě, jako je tomu v trestním řádu, ve kterém jsou základní zásady trestního řízení vyjmenovány v ustanovení § 2 tr. řádu. Základní zásady trestního práva se promítají v obsahu jednotlivých ustanovení a institutů trestního zákona.“19 „Některé základní zásady trestního práva představují pravidla ústavněprávní úrovně. Jsou jimi především zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege (ţádný trestný čin bez zákona, ţádný trest bez zákona – čl. 39, čl. 40 odst. 6 LPS), zásada humanismu a zásada přiměřenosti (čl. 5 Ústavy, čl. 6 odst. 3 LPS o nepřípustnosti trestu smrti, zákaz krutého, nelidského nebo poniţujícího zacházení nebo trestu – čl. 7 odst. 2 LPS). Skutečnost, ţe některé ze zá-
19
JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha : Leges, 2009. S. 22 29
kladních zásad trestního práva Listina základních práv a svobod povyšuje do roviny ústavní, resp. přiznává jim ústavní ochranu, zdůrazňuje jejich zvláštní význam pro výkon spravedlnosti v právním státě.“20
20
JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha : Leges, 2009. S. 24 30
4. Trestní sankce v právní úpravě ČR Dle § 36 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, jsou trestními sankcemi tresty a ochranná opatření. Účel uloţených trestních sankcí jiţ nový trestní zákoník nevyjadřuje a je nahrazen obecnými zásadami trestání, jak jsem zmínila v předcházející kapitole.
4.1. Tresty Trest je jedním z právních následků spojených se spácháním trestného činu. Je zvláštním druhem trestní sankce, která se stanovuje v rámci trestní odpovědnosti při splnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, které trestní zákoník popisuje ve zvláštní části. Systém trestů má s pomocí zásad přiměřenosti trestu, individualizace a personality ukládaného trestu vyměřit trest takový, který nejlépe dosáhne sledovaných cílů se zřetelem k povaze a závaţnosti trestného činu, k osobě pachatele i moţnostem jeho resocializace. Za spáchané trestné činy můţe soud v souladu s § 52 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, uloţit tresty: a) odnětí svobody, b) domácí vězení, c) obecně prospěšné práce, d) propadnutí majetku, e) peněţitý trest, f) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, g) zákaz činnosti, h) zákaz pobytu, i) zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, j) ztrátu čestných titulů nebo vyznamenání, k) ztrátu vojenské hodnosti, l) vyhoštění.
31
4.1.1. Odnětí svobody Trest odnětí svobody dle § 52 odst. 2 trestního zákoníku je moţno uloţit ve třech formách: - nepodmíněný trest odnětí svobody, - s podmíněným odsouzením na stanovenou zkušební dobu, - nebo s vyslovením dohledu probačního úředníka.
Jedná se o univerzální trest, který je moţné uloţit za kaţdý trestný čin a kaţdému dospělému pachateli. Je ovšem trestem nejpřísnějším, ukládaným pouze v případě, ţe mírnějšími druhy trestu nelze dosáhnout účelu trestu. Novým trestním zákoníkem byla oproti předchozí úpravě zvýšena na nejvyšší obecně přípustná hranice trestu odnětí svobody (z 15 na 20 let), kterou nelze překročit, pokud současně nejsou splněny podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody, nebo není uloţen výjimečný trest (trest odnětí svobody nad 20 aţ do 30 let nebo trest odnětí svobody na doţivotí). „Vedle trestu odnětí svobody lze v zásadě uloţit kterýkoli jiný druh trestu uvedený v § 52 odst. 1 kromě trestu domácího vězení a trestu obecně prospěšných prací (§ 53 odst. 1 věta druhá), pokud taková kombinace bude nutná k nápravě pachatele nebo k ochraně společnosti. Vedle trestu odnětí svobody lze také uloţit kterékoli z ochranných opatření (s omezením podle § 98 odst. 2 TrZ a § 21 odst. 2 ZSM).“21 Nová právní úprava v § 58 trestního zákoníku umoţňuje také mimořádné sníţení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby například u pachatele, který napomohl zabránit trestnému činu, pokud má soud za to, ţe nápravy pachatele lze dosáhnout trestem kratším. Nebo naopak v § 59 trestního zákoníku umoţňuje mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody například za opakované spáchání zvlášť závaţného zločinu, za který jiţ byl pachatel potrestán. Výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody je dle § 56 trestního zákoníku odsouzenými vykonáván ve věznici s dohledem, s dozorem, s ostrahou nebo se zvýšenou ostrahou. Zvláštním typem trestu odnětí svobody dle § 54 trestního zákoníku je výjimečný trest, kterým se rozumí odnětí svobody nad dvacet aţ do třiceti let nebo trest odnětí svobody na doţivotí. Výjimečný trest můţe být uloţen pouze za zvlášť závaţný zločin, u kterého to dovoluje trestní zákoník, tzn., ţe musí být výslovně uveden jako sankce u skutkové podstaty ve zvláštní části 21
ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. S. 647 32
trestního zákoníku, závaţnost zvlášť závaţného zločinu je velmi vysoká a náprava pachatele je obzvláště ztíţena.
4.1.2. Domácí vězení Nový tzv. alternativní trest vůči nepodmíněnému trestu odnětí svobody ukládaný dle § 60 trestního zákoníku vzhledem k povaze a závaţnosti spáchaného přečinu a také osobě pachatele a moţnostem jeho resocializace. „Umoţňuje postih pachatele, aniţ by musel být vytrhován ze své rodiny a pracovních návyků; přináší také úsporu nákladů na výkon trestu. Trest domácího vězení otevírá zcela novou kapitolu trestní politiky České republiky a následuje praxi osvědčenou jiţ v mnoha evropských zemích. Tento nový trest by měl mimo jiné systémově zaplnit „mezeru“, která vznikne díky nové úpravě trestu obecně prospěšných prací, který uţ nebude moţné ukládat např. pachatelům opakované, zejména majetkové trestné činnosti, a u nichţ soud zvaţuje jiţ uloţení nepodmíněného trestu odnětí svobody.“22 Jedná se o určité omezení osobní svobody, pokud nestačí jen podmíněné odsouzení, ale postačuje menší intenzita potrestání neţ trest nepodmíněný. Takto odsouzený se zavazuje, ţe po určenou dobu se bude zdrţovat v obydlí na určené adrese a při výkonu kontroly bude plně spolupracovat. Kontrolu výkonu takto odsouzených provádí probační úředníci a můţe být pouţito elektronického sledování pomocí tzv. náramků, které monitorují odsouzeného. „Tento „staronový“ institut byl totiţ jiţ jednou v českém právním řádu zakotven, a to jako součást zákona č. 117 z roku 1852, ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích, účinného aţ do roku 1950. Staronový institut trestu domácího vězení je v současném trestním zákoníku koncipován jako přímá alternativa k trestu odnětí svobody, nicméně zákonodárce umoţňuje uloţit trest domácího vězení i jako samostatný trest. V této souvislosti je třeba doplnit, ţe v Evropě tento trest nabývá především forem opatření, která nahrazují například zbývající trest odnětí svobody, nebo je tento trest také pojímán jako jedna ze součástí podmínek spojených s podmíněným propuštěním z výkonu trestu.
22
Oficiální stránky Ministerstva spravedlnosti České republiky. Reforma Justice - Alternativní tresty [online]. [cit. 2011-02-02]. Dostupné z WWW: 33
Z dlouhodobého hlediska je moţné zmínit zejména následující zásadní přínosy spojené se znovuzavedením institutu domácího vězení do českého právního řádu, resp. do trestně právní praxe, a to: a) ekonomická výhodnost, b) řešení problému přeplněností věznic a c) zachování pozitivních rodinných a pracovních vazeb a s tím související snadnější integrace vězně po výkonu trestu do společnosti.“23
4.1.3. Obecně prospěšné práce Moţnost uloţení trestu obecně prospěšných prací dle § 62 trestního zákoníku se omezuje na přečiny, jestliţe vzhledem k povaze a závaţnosti spáchaného přečinu a osobě pachatele není třeba uloţení jiného trestu. Vykonání tohoto trestu spočívá v povinnosti odsouzeného vykonat ve stanoveném rozsahu obecně prospěšné práce spočívající v údrţbě veřejných prostranství, úklidu veřejných budov a komunikací nebo jiných činnostech ve prospěch obcí, státních nebo jiných institucí. Trest můţe soud uloţit ve výměře od 50 do 300 hodin. Odsouzený je povinen práce vykonat osobně, bezplatně a ve svém volném čase do jednoho roku od nařízení výkonu tohoto trestu. „Trestní zákoník mnohem přesněji a přísněji vymezuje cílovou skupinu pachatelů, které má být tento trest uloţen a především zamezuje ukládání tohoto trestu právě recidivistům, kteří tento trest jiţ v minulosti nevykonali nebo jejichţ kriminální minulost a aktuální ţivotní situace nedává dostatek záruk, ţe ho budou schopni úspěšně splnit. Rovněţ dochází k podstatnému administrativnímu zjednodušení a na druhé straně zpřesnění organizace celého trestu. Probační a mediační sluţba ČR připravuje celostátní elektronický webový katalog poţadavků na obecně prospěšné práce, který bude k dispozici soudcům a vyšším soudním úředníkům, coţ také celou věc urychlí. Všechny tyto změny přispějí k výraznému zvýšení vykonatelnosti a kvality tohoto trestu.“24
23
Trest domácího vězení – jeho připomenutí v souvislosti s jeho prvním využitím v praxi [online]. [cit. 2011-02-02]. Dostupné z WWW: 24
Oficiální stránky Ministerstva spravedlnosti České republiky. Reforma Justice - Alternativní tresty [online]. [cit. 2011-02-02]. Dostupné z WWW: 34
4.1.4. Propadnutí majetku Trest propadnutí majetku v souladu s § 66 trestního zákoníku můţe soud uloţit, pokud odsuzuje pachatele k výjimečnému trestu nebo za spáchání zvlášť závaţného zločinu, kterým pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snaţil získat majetkový prospěch. Tento trest se v praxi osvědčil, neboť ze všech majetkových trestů nejcitelněji postihuje odsouzeného. Takto propadlý majetek připadá státu.
4.1.5. Peněžitý trest Podle § 67 trestního zákoníku je peněţitý trest ukládán, jestliţe pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snaţil získat majetkový prospěch, ale i bez této podmínky. Trest můţe být uloţen i samostatně, pokud povaha trestného činu a osoba a poměry pachatele nevyţadují uloţení jiného trestu. Peněţitý trest se dle § 68 trestního zákoníku vyměřuje v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních dávek v rozpětí od 100 Kč do 50 000 Kč v závislosti na majetkových poměrech pachatele. Počet denních sazeb je vyjádřením povahy a závaţnosti trestného činu. Zaplacené částky náleţí státu. „Ustanovení § 69 – navzdory jeho názvu – upravuje dvě rozdílné otázky: jedna skutečně ukládání náhradního trestu odnětí svobody za případně nevykonaný peněţitý trest (§ 69 odst. 1), ale jednak téţ vznik fikce, ţe se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, pokud vykonal peněţitý trest (nebo bylo-li od jeho výkonu pravomocně upuštěno) uloţený za přečin spáchaný z nedbalosti (§ 69 odst. 2).“25 Náhradní trest odnětí svobody dle § 69 trestního zákoníku za trest peněţitý nelze tedy uloţit vedle trestu odnětí svobody vyměřeného v maximální výměře, a také v případě, pokud je peněţitý trest ukládán vedle trestu odnětí svobody vyměřeného na horní hranici příslušné trestní sazby stanovené za spáchaný trestný čin. Peněţitý trest v těchto případech uloţit lze, byť bez náhradního restu.
25
ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. S. 789 35
4.1.6. Propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty Cílem uloţení tohoto trestu podle § 70 aţ 72 trestního zákoníku je zajišťovat a následně konfiskovat majetek, který je nástrojem, prostředkem nebo výnosem z trestné činnosti a je ve vlastnictví pachatele trestného činu, nebo k němuţ má obdobné právo. Tímto trestem se postihují věci ale i jiné majetkové hodnoty, např. pohledávky, obchodní podíly atd. Účelem trestu je pachateli odejmout věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která by mohla slouţit k páchání další trestné činnosti. Propadlá věc nebo jiná majetková hodnota připadá státu. Trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty můţe být uloţen jako trest samostatný pouze v případech, kdy to umoţňuje trestní zákoník a trest je postačující v poměru k povaze, závaţnosti a následkům spáchaného trestného činu a uloţení dalšího trestu není třeba.
4.1.7. Zákaz činnosti Dle § 73 trestního zákoníku soud tento trest můţe uloţit na dobu od jednoho roku do deseti let, pokud se pachatel dopustil trestného činu v souvislosti s výkonem této činnosti. Výkon trestu spočívá pro odsouzeného v zákazu výkonu určitého zaměstnání, povolání nebo činnosti, ke které je třeba zvláštní povolení nebo je upravena zvláštním předpisem. Typickou sankcí je trest zákazu činnosti za trestné činy v dopravě. Tento trest lze uloţit samostatně a to v případě, ţe trestní zákon uloţení tohoto trestu dovoluje, a pokud vzhledem k povaze, závaţnosti a následkům trestného činu není třeba uloţení jiného trestu. Výkon trestu začíná dnem nabytí právní moci rozsudku a končí uplynutím doby, na kterou byl stanoven. Do doby výkonu trestu se nezapočítává doba, po kterou pachatel vykonával trest odnětí svobody.
4.1.8. Zákaz pobytu Při zákazu pobytu v souladu s § 75 trestního zákoníku se po dobu výkonu trestu odsouzený nesmí zdrţovat na určitém místě nebo v určitém obvodu, ovšem nesmí se vztahovat na místo nebo obvod, ve kterém má odsouzený trvalý pobyt. Trest lze uloţit samostatně při splnění podmínek ustanovení § 75 odst. 1 a současně za splnění předpokladů § 75 odst. 2 trestního zákoníku Trestní sazba u zákazu pobytu můţe být uloţena od jednoho roku do deseti let. Oproti předešlé právní úpravě se tak maximální trestní sazba zvyšuje z pěti na deset let. Trest zákazu pobytu plní ve vnitrostátním právu obdobnou funkci, jako pro cizince trest vyhoštění.
36
4.1.9. Zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce Trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce dle § 76 trestního zákoníku soud můţe uloţit pachateli za spáchání úmyslného trestného činu v souvislosti s návštěvou takové akce a to aţ na dobu deset let. Trest můţe být uloţen i samostatně, pokud uloţení jiného trestu není třeba. Účel trestu spočívá v zákazu účasti odsouzeného na stanovených sportovních, kulturních a jiných společenských akcích. Při výkonu trestu je odsouzený povinen spolupracovat s probačním úředníkem v souladu s probačním plánem, který odsouzenému stanovuje např. program psychologického poradenství, nebo hlášení se bezprostředně před zahájením zakázané akce na určeném stanovišti Policie České republiky.
4.1.10. Ztráta čestných titulů nebo vyznamenání K trestu ztráty čestných titulů nebo vyznamenání podle § 78 trestního zákoníku odsuzuje soud pachatele za spáchání úmyslného trestného činu ze zvlášť zavrţeníhodné pohnutky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta. Takto odsouzený ztrácí vyznamenání, vědecké a umělecké hodnosti, čestná uznání nebo jiné čestné tituly udělené podle vnitrostátních právních předpisů, neboť spácháním trestného činu se stal morálně nezpůsobilým, aby byl nadále jejich nositelem. Zvlášť zavrţeníhodná pohnutka je charakterizována jako pohnutka, jejíţ charakter a závaţnost není slučitelný se smyslem a významem vyznamenání a čestných titulů, jejichţ je pachatel nositelem.
4.1.11. Ztráta vojenské hodnosti Tento trest můţe dle § 79 trestního zákoníku soud uloţit stejně jako ztrátu čestných titulů nebo vyznamenání za spáchání úmyslného trestného činu spáchaného ze zvlášť zavrţeníhodné pohnutky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta. Ztráta vojenské hodnosti znamená, ţe se odsouzenému sniţuje hodnost v ozbrojených silách na hodnost vojína. U vojáka z povolání to v souladu se zákonem č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, znamená zánik sluţebního poměru. Vojenská hodnost vyjadřuje morální kvality, vojenské znalosti, zkušenosti a schopnosti velet vojskům nebo vykonávat funkce ve štábech a zařízeních ozbrojených sil. Vojáci se jmenují do hodností s přihlédnutím k jejich odborným kvalitám, sluţebnímu zařazení, výsledkům vojenské činnosti, zásluhám a délce jejich vojenské sluţby.
37
4.1.12. Vyhoštění Trest vyhoštění podle § 80 trestního zákoníku ukládá soud pachateli, který není občanem České republiky, jako trest samostatný nebo vedle jiného trestu, pokud to vyţaduje bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Podle závaţnosti spáchaného trestného činu a podle stupně ohroţení lidí, majetku nebo obecného zájmu, můţe být trest uloţen v rozmezí od jednoho roku do deseti let, nebo na dobu neurčitou. Trestní zákoník vymezuje podmínky, kdy soud trest vyhoštění neuloţí, například není známá státní příslušnost pachatele, pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, pachatel je občanem Evropské unie, nebo pokud hrozí nebezpečí, ţe pachateli ve státě, do kterého má být vyhoštěn, hrozí pronásledování z důvodu náboţenských, rasových, národnostních nebo jiné nelidské zacházení nebo trest apod. U trestů zákaz činnosti, zákaz pobytu a vyhoštění, byly novou právní úpravou zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, maximální horní sazby trestů sjednoceny na jednotnou dobu deset let.
4.2. Ochranná opatření Ochranná opatření jako další samostatnou kategorii trestních sankcí vyjmenovává § 98 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, následovně: 1) Ochranné léčení, 2) Zabezpečovací detence, 3) Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, 4) Ochranná výchova.
4.2.1. Ochranné léčení Ochranné léčení podle § 99 trestního zákoníku soud ukládá především těm osobám, které pro svou nepříčetnost nejsou trestně odpovědné, a jejich pobyt na svobodě je nebezpečný. Ochranné léčení soud můţe uloţit ambulantní nebo ústavní, můţe trvat nejdéle dva roky, ovšem soud je můţe prodlouţit nejdéle zas o dva roky a to opakovaně. Ukládá se samostatně, vedle trestu i při upuštění od potrestání.
38
4.2.2. Zabezpečovací detence Zabezpečovací detenci podle § 100 trestního zákoníku soud ukládá zejména pachatelům činu jinak trestného, který naplňuje znaky zvlášť závaţného zločinu (např. sexuální sadista, agresor apod.), pachatel není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, ţe by uloţené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a účelu ochranného léčení vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Soud přihlíţí k osobě pachatele, jeho dosavadnímu ţivotu a poměrům. Zabezpečovací detenci můţe soud uloţit samostatně, vedle trestu nebo i při upuštění od potrestání. Zabezpečovací detence se vykonává v ústavu se zvláštní ostrahou, s léčebnými, psychologickými, vzdělávacími a dalšími činnostními programy. Zabezpečovací detence trvá, dokud to vyţaduje ochrana společnosti.
4.2.3. Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty Pokud u věci nebo jiné majetkové hodnoty slouţící pachateli jako nástroj, prostředek nebo výnos z trestné činnosti, soud nenařídil trest propadnutí uvedený v § 70 odst. 1 trestního zákoníku, můţe u takové věci soud uloţit zabrání takové věci nebo jiné majetkové hodnoty dle § 101 trestního zákoníku, a to pokud náleţí pachateli, kterého nelze stíhat a odsoudit, od jehoţ potrestání bylo upuštěno nebo ohroţuje bezpečnost lidí a je předpoklad, ţe bude slouţit ke spáchání zločinu. Soud bez nařízení zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty můţe také nařídit její změnu tak, aby ji nebylo moţné pouţít ke společensky nebezpečnému účelu, odstranění určité části zařízení, označení apod., k čemuţ soud stanoví určitou lhůtu. V případě, ţe ten komu taková věc nebo jiná majetková hodnota náleţí, ji před nařízením k zabrání zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, můţe mu soud nařídit zabrání náhradní hodnoty aţ do výše hodnoty této věci nebo jiné majetkové hodnoty. Zabraná věc nebo jiná majetková hodnota, zabraná náhradní hodnota nebo spis a zařízení připadají státu.
4.2.4. Ochranná výchova Ochrannou výchovu lze uloţit pouze podle zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeţe, a jedná se o jeden typ druhů opatření, která lze uloţit mladistvým (ten, kdo v době spáchání trestného činu dosáhl věku patnácti let, ale ještě nedosáhl věkové hranice osmnácti let, kdy uţ by byl trestně odpovědný podle trestního zákoníku). Ochrannou výchovu lze tedy uloţit mladistvému, pokud není náleţitě postaráno o jeho výchovu v jeho rodině, 39
dosavadní výchova je zanedbána a prostředí, ve kterém ţije, nedává záruku náleţité výchovy a nepostačuje uloţení výchovných opatření. Ochranná výchova trvá, dokud to vyţaduje její účel, nejdéle však do dosaţení osmnáctého roku věku mladistvého, pokud to vyţaduje chráněný zájem, můţe soud ochrannou výchovu ještě prodlouţit nejvýše uţ jen o jeden rok. Pokud jsou mladiství soudem shledáni vinnými, neukládá se jim trest, ale tzv. opatření v souladu se zákonem č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeţe, který upravuje podmínky odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy uvedené v trestním zákoníku, opatření ukládaná za takové protiprávní činy, postup, rozhodování a výkon soudnictví ve věcech mládeţe, a podle kterého jim mohou být uloţena: a) výchovná opatření, b) ochranná opatření, c) trestní opatření. Účelem těchto opatření je zejména vytvoření podmínek pro sociální a duševní rozvoj mladistvého se zřetelem k jím dosaţenému stupni rozumového a mravního vývoje, osobním vlastnostem, k rodinné výchově a k prostředí mladistvého, z něhoţ pochází, i jeho ochrana před škodlivými vlivy a předcházení dalšímu páchání provinění.
Výchovná opatření Ukládají se při upuštění od trestního opatření nebo podmíněném upuštění od trestního opatření. Pokud to jejich povaha dovoluje, je moţné výchovná opatření uloţit i vedle uloţeného ochranného nebo trestního opatření. Výchovnými opatřeními jsou: - dohled probačního úředníka, - probační program, - výchovné povinnosti, - výchovná omezení, - napomenutí s výstrahou. Ochranná opatření jsem rozebrala viz. výše. 40
Trestní opatření Trestní opatření uloţené v souladu se zákonem č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeţe v návaznosti na trestní zákoník musí vzhledem k okolnostem případu a osobě i poměrům mladistvého napomáhat k vytváření vhodných podmínek pro další vývoj mladistvého. V souladu se zákonem o soudnictví ve věcech mládeţe můţe soud pro mládeţ mladistvému uloţit pouze tato trestní opatření: - obecně prospěšné práce, - peněţité opatření, - peněţité opatření s podmíněným odkladem výkonu, - propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, - zákaz činnosti, - vyhoštění, - domácí vězení, - zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, - odnětí svobody podmíněně odloţené na zkušební dobu (podmíněné odsouzení), - odnětí svobody podmíněně odloţené na zkušební dobu s dohledem, - odnětí svobody nepodmíněně.
41
5. Analýza odlišností právní úpravy trestního práva v mezinárodním měřítku 5.1. Zkušenosti ze zahraničí „První moderní pojetí trestu domácího vězení se začalo uţívat v USA během 80. let (house arrest/home confinement). V popředí nestála snaha o nápravu pachatele, spíše se kladl důraz na jeho potrestání a omezení (incapacitation). Poměrně záhy (v roce 1986) se v USA začalo při kontrole odsouzených uţívat elektronického sledování, přičemţ počet elektronicky monitorovaných osob narostl na několik tisíc. V USA a Kanadě je hojně uplatňován tzv. back–end typ domácího vězení, kdy se odsouzený domácímu vězení podrobuje po odpykání trestu odnětí svobody. Vychází se z předpokladu, ţe takové opatření sniţuje pravděpodobnost opětovného spáchání trestních činů, popř. ţe se prodluţuje interval mezi propuštěním z výkonu trestu a opětovným pácháním trestné činnosti. Američané rozlišují tzv. aktivní systém sledování (continuous signal system), umoţňující nepřetrţitý monitoring, oproti tzv. pasivnímu systému (programmed contact system), který vyţaduje, aby se sledovaný v určitých intervalech na výzvu ohlásil. Po technické stránce lze hovořit o elektronickém monitoringu první generace, který umoţňuje zjistit, zda se osoba nachází na určeném místě. Zařízení druhé generace jiţ dokáţí osobu s určitou přesností lokalizovat. V Evropě začalo být elektronicky monitorované domácí vězení zaváděno o více neţ dekádu později, přičemţ se evropský přístup od výše zmíněného amerického v podstatných rysech odlišuje. Především se jedná o větší důraz na nápravnou funkci trestu, jenţ je spojována s různě účinnými rehabilitačními programy, zaměřenými na osobnost pachatele. Ze zemí Evropské unie se domácí vězení spojené s elektronickým sledováním v určité formě uplatňuje ve Velké Británii, Francii, Belgii, Nizozemí a Švédsku. V Anglii a Walesu bylo domácí vězení zavedeno jako samostatný trest jiţ v roce 1991. Od roku 1999 se uplatňuje back-end model, v podobě tzv. domácí vazby (Home Detention Curfew). Osoby, které si odpykávají trest odnětí svobody v trvání do 4 let, mohou být na určitou dobu (max. 2 měsíce) před propuštěním umístěny do domácího vězení a podrobeny elektronické kontrole. Dále je v Británii uţíván soudní zákaz vycházení (Curfew Order), alternativní trest typu front-end s maximální délkou 6 měsíců, přičemţ odsouzená osoba starší
42
16ti let je podrobena zákazu vycházení aţ na dvanáct hodin denně jeden aţ sedm dní v týdnu. Soudní zákaz vycházení lze v Británii uţít i jako alternativu k vyšetřovací vazbě nebo místo záruky v podobě kauce. Ve Francii má elektronicky monitorované domácí vězení charakter alternativy k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, popř. jeho zbytku o délce nepřekračující jeden rok. Ţádost o přeměnu nepodmíněného trestu v domácí vězení můţe soudu podat sám odsouzený nebo se tak můţe stát na návrh státního zástupce, popř. na základě rozhodnutí soudu i bez takového návrhu. Osoba můţe v domácím vězení strávit maximálně 4 měsíce. Podobně jako v Británii je
i
ve
Francii
moţno
domácím
vězením
nahradit
vyšetřovací
vazbu.
Ve Švédsku byl zaveden back-end typ elektronické kontroly umoţňující nahrazovat krátké tresty do tří měsíců odnětí svobody. K uloţení domácího vězení je nutný nejen souhlas odsouzeného, ale i dospělých příslušníků jeho domácnosti. Pozornosti dále zasluhuje model uţívaný od roku 2000 v Nizozemí spojený s intenzivní péčí o nápravu pachatele. Domácí vězení je v nizozemském pojetí především součástí širšího rehabilitačního programu odsouzeného, který má být podmíněně propuštěn z trestu odnětí svobody. Jako další fáze následuje například po odpykání části trestu odnětí svobody v otevřeném vězení, z něhoţ odsouzený dochází do zaměstnání. Podobně jako ve Švédsku je vyţadován souhlas odsouzeného i členů jeho domácnosti. Délka trvání domácího vězení se pohybuje v rozmezí 12 aţ 16 týdnů. Velmi zajímavé jsou také zkušenosti z Německa a Švýcarska. V obou zemích nedávno proběhly, resp. dosud probíhají experimenty s elektronicky monitorovaným domácím vězením u omezeného počtu osob. V západní Evropě, zejména v Německu, probíhala poměrně bouřlivá diskuse o etické stránce elektronického monitorování. Tento instrument kontroly odsouzených bývá totiţ vnímán jako součást sílící tendence státu i jiných subjektů zasahovat pomocí rychle se rozvíjejících technologií do soukromé sféry občanů. Argumenty proti uţívání domácího vězení jako alternativního trestu jsou ţiveny obavami z tzv. net widening efektu: soudy mohou upadnout v pokušení pouţívat domácí vězení nikoli jako alternativu k podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale naopak jako alternativu k podmíněnému odsouzení, čímţ v důsledku dochází k zostření trestu represe. Jiţ v úvodu jsme zmiňovali riziko narušení sociálních vazeb odsouzeného, reakci členů jeho domácnosti a dopad elektronického sledování na jeho sebeúctu. Oproti tomu se namítá, ţe domácí vězení zůstává trestem a musí být jako takové odsouzeným pociťováno. Kaţdá sankce trestního práva má přitom dopad i na bezprostřední okolí pachatele. V evropských zemích není zpravidla moţno domácí vězení nařídit bez souhlasu odsouzeného, popř. i členů jeho domácnosti. Hlavní motivací pro odsouzené, aby souhlasili s domácím 43
vězením a elektronickým monitorováním, je snaha vyhnout se pobytu v nápravném zařízení, který je vnímán jako citelnější újma. Stejnou motivaci k souhlasu lze vysledovat i u rodinných příslušníků odsouzených. Z jejich strany převládali ve švýcarském i německém projektu vesměs pozitivní reakce, hovoří se dokonce o zlepšení partnerského souţití. V případě mladistvých odsouzených lze naopak spekulovat o zvýšeném napětí mezi dětmi a rodiči, kteří se je pokoušejí disciplinovat. Negativní dopad má domácí vězení na širší sociální síť přátel a příbuzných odsouzeného. Většina odsouzených totiţ svou povinnost podřizovat se reţimu domácího vězení tají a ze strachu stigmatizace se stahuje více do soukromí, coţ bývá přáteli a známými nezřídka vnímáno jako nezájem či nezdvořilost. Ač nošení náramku označuje část osob za fyzicky nepohodlné, samostatný princip elektronického sledování bývá hodnocen kladně: jako nástroj vynucující určitou disciplínu, který je nestranný a postihuje odsouzeného jen nezbytnou měrou. Pociťován je symbolický charakter náramku, který pachatele neustále upomíná na jeho status a povinnosti. Důleţité je, aby odsouzený znal přesně pravidla, jimiţ se musí během domácího vězení řídit. Není účelem domácího vězení vystavit odsouzeného nejistotě a strachu. Proto musí být kaţdý odsouzený přesně poučen, která jednání se povaţují za porušení podmínek a mohou vést k nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Dodejme ještě, ţe v německém experimentu vnímali domácí vězení velmi negativně ti probandi, (tj. odsouzení), u nichţ mělo toto opatření nahradit vyšetřovací vazbu (Untersuchungshaft). Byli totiţ ohroţeni dvojím rizikem: uvalením vazby v případě zmaření domácího vězení a následně trestem odnětí svobody za trestný čin, přičemţ by se doba strávená v domácím vězení do délky trestu nezapočítávala. Největší výhodou trestu domácího vězení je moţnost poměrně efektivně a přitom šetrně ovlivňovat chování odsouzeného. Elektronická kontrola dává šanci vštípit odsouzenému určité návyky a naučit je pravidelnému dennímu reţimu nikoliv v nápravném zařízení, ale přímo v jejich vlastním prostředí. Nasazení náramku dává odsouzenému jasně najevo, ţe společnost odmítá jeho dosavadní způsob ţivota a poţaduje, aby jej radikálně změnil. Jsou-li příslušné orgány s to zjistit, kde se odsouzený v daný okamţik nachází, mohou snáze dohlíţet na dodrţování dalších omezení či povinností uloţených mu soudem v rámci dohledu. U domácího vězení v tomto pojetí značně ustupuje punitivní charakter sankce a domácí vězení je vnímáno spíše jako léčebná terapie vedoucí k nápravě odsouzeného.“26
26
Oficiální stránky Ministerstva spravedlnosti České republiky. Zkušenosti ze zahraničí [online]. [cit. 2011-0202]. Dostupné z WWW: 44
5.2. Veřejný průzkum k trestu domácího vězení v České republice Zavedení trestu domácího vězení v naší republice je pozitivním krokem v našem právním systému trestního práva při uplatňování alternativních trestů. Ovšem je také důleţité, jak tento nový trest přijme nejen soudní a právní strana ale také laická veřejnost. Osobně si myslím, ţe většina běţných občanů se o trestu domácího vězení dověděla pouze díky mediálním prostředkům. Jak vyplývá i z níţe uvedeného výzkumného šetření jsou mezi veřejností také odpůrci tohoto trestu a to především z důvodu nedostatečného potrestání viníků a také obava z dodrţování pravidel trestu. Dle mého názoru je také důleţité, jak tento trest zasáhne do ţivota blízkých takto odsouzených. Jak oni budou pociťovat zásah do svých práv a soukromí.
Jak uvádí „Závěrečná zpráva z výzkumného šetření vypracovaná agenturou Aspectio, a. s. z 15. února 2010 – Postoj občanů k trestu domácího vězení:
84 % dotázaných bylo o trestu domácího vězení informováno.
Větší míru znalosti trestu domácího vězení deklarují muţi ve srovnání se ţenami.
Nejméně byla o trestu domácího vězení informována nejmladší skupina respondentů ve věku 18 – 29 let.
Lidé ve věku 40 – 64 let uváděli výrazně častěji, ţe povědomí o tomto trestu mají.
Primárním zdrojem informací o trestu domácího vězení jsou televizní stanice.
Zejména starší občané slyšeli o trestu domácího vězení z některé z televizních stanic.
Nejmladší skupina respondentů častěji uváděla jako zdroj informací internet a tisk.
Česká veřejnost výrazně podporuje zavedení trestu domácího vězení, kladně se k němu staví 69 % oslovených.
Lidé, kteří s trestem domácího vězení nesouhlasí, uvádějí nejvíce následující důvody: -
domácí vězení je nedostatečné potrestání viníků,
-
obava z nedodrţování pravidel domácího vězení,
-
zastánci tradiční formy uvěznění.
45
Největší přínosy domácího vězení podle respondentů: -
úspora financí, které by musely být na vězně vynaloţeny,
-
odsouzení nejsou vystavováni kriminálnímu prostředí ve vězni cích.“27
Pro názornost uvádím přehled uloţeného, nařízeného a vykonaného trestu domácího vězení se stavem k 19.1.2011 na území České republiky podle údajů uveřejněných na oficiálních stránkách Ministerstva spravedlnosti České republiky – Domácí vězení:
(stav k 19.1.2011)28
27
Oficiální stránky Ministerstva spravedlnosti České republiky. Finální zpráva domácí vězení [online]. [cit. 2011-03-27]. Dostupné z WWW: 28
Oficiální stránky Ministerstva spravedlnosti České republiky. Domácí vězení [online]. [cit. 2011-02-02]. Dostupné z WWW: 46
6. Možné trendy v rozvoji trestního práva v globálním světě I v současném světě se stále setkáváme s jedním z nejstarších a nejkrutějších trestů a to trestem smrti. „Bohuţel změna názorů na Západě nedokázala přesvědčit ostatní svět, aby se připojil k pojetí respektujícímu integritu člověka a aby přistoupil na to, ţe se vzdá hrdelního trestu i pro ty nejzatvrzelejší zločince.“29 Dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je právo kaţdého chráněno zákonem. Nikdo nesmí být zbaven ţivota kromě výkonu soudem uloţeného trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest. Jak se jiţ v roce 1995 vyjádřil Anton M. Van Kalmthout z Univerzity Tilburg v Nizozemí v článku Realizace alternativních trestů, některé zkušenosti západoevropských zemí, který přeloţila Lenka Ouředníčková: „Celá Evropa zaznamenává stále vzrůstající míru kriminality. Tento nárůst se částečně týká tradiční trestné činnosti, jako je násilná trestná činnost, trestné činy proti majetku, drobná trestná činnost zastoupená např. vandalismem či dopravní trestná činnost jako je řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu nebo překročení povolené rychlosti. Tento nárůst počtů trestních případů je částečně tvořen také trestnými činy souvisejícími s novými druhy kriminality jako je drogová a s drogovou závislostí související trestná činnost, kriminalita ţivotního prostředí a počítačová kriminalita, rozličné formy organizovaného zločinu, především pak obchod se zbraněmi, obchod s drogami, obchod s dětmi a ţenami, prostituce a trestná činnost související s patologickým hráčstvím. Tato trestná činnost stále ve větší míře přesahuje hranice jednotlivých států a začíná mít nadnárodní charakter.“30 Většina zemí má dnes jiţ zkušenost s terorismem a teroristickými útoky na své obyvatele. Také náš trestní zákoník v § 311 taxativně vymezuje, co je teroristickým útokem a jaké tresty za něj mohou být uloţeny. Nejen v Evropě ale v celém světě se setkáváme s nárůstem kriminality dospělých, ovšem zaznamenáváme stále větší poměr mladistvých na páchání trestné činnosti. Tento zvýšený nárůst u nás propukl po roce 1990. S mladými delikventy se setkáme především při páchání
29
MONESTIER, Martin. Historie trestu smrti. Praha : Rybka Publishers, 2001. S. 8
30
KALMTHOUT, Anton M. Realizace alternativních trestů, některé zkušenosti západoevropských zemí [online]. [cit. 2011-03-09]. Dostupné z WWW: 47
majetkové trestné činnosti, jako jsou krádeţe a vloupání. Mladiství a také děti mají stále častěji zkušenost v poţívání omamných látek, nejen alkoholu, ale zvýšené procento zaznamenáváme také mezi drogově závislými. Potřeba obstarávání drogy a nedostatek finančních prostředků mladistvých se podepisuje na zvyšujícím se podílu při páchání trestné činnosti. V některých zemích světa jsou děti dokonce zapojovány do obchodu s narkotiky, do válečných konfliktů. V posledních letech celý svět určitě šokují případy, kdy mladiství pachatelé uţijí střelnou zbraň nebo výbušninu. Dalším problémem je v souvislosti s migrací obyvatelstva velký nárůst trestné činnosti cizích státních příslušníků ţijících na našem území. Tento problém se ovšem netýká pouze naší republiky, ale je problémem mezinárodním. Organizované skupiny cizinců se značnou měrou podílí např. na výrobě a distribuci drog, obchodování s lidmi a další trestné činnosti. Některé státy se před přílivem nových přistěhovalců brání zavedením nepopulárních opatření, kterými chrání svůj stát a obyvatele. Nemalým problémem států je také přeplněnost vězeňských zařízení, které jsou finančně nákladné. V budoucnosti bychom se mohli setkat např. se soukromými vězeňskými zařízeními i u nás. Zní to nepředstavitelně, ovšem to, co v současnosti mnozí z nás povaţujeme za běţné, znělo před třiceti, padesáti a více lety také nepředstavitelně. Jak uvádí Petr Martinovský, politolog, doktorand bezpečnostních a strategických studií na Fakultě sociálních studií MU, v článku Hlídá soukromý bachař lépe? v Lidových novinách ze dne 7. srpna 2010: „První moderní soukromé věznice se objevily ve Spojených státech. V 80. letech prudce narůstal počet vězňů (během deseti let se vězeňská populace zdvojnásobila na téměř 1,5 milionu osob). Byl to předpokládaný důsledek nekompromisní politiky potírání zločinu, s níţ přišel prezident Ronald Reagan. Rekordní úrovně privatizace dosáhl australský stát Victoria, kde soukromé společnosti zajišťovaly po určitou dobu ostrahu 45 % všech vězňů. Šlo však spíše o výjimečný případ. Během 90. let pronikla privatizace vězeňství také do kontinentální Evropy. V Německu či ve Francii sice často soukromá společnost financuje stavbu věznice a zajišťuje různé logistické sluţby (zaměstnávání vězňů, stravování), ovšem ostraha a výchovné působení zůstává v rukou státní vězeňské sluţby. Tento model nevyvolává tak bouřlivé protesty, spory se vedou spíše o moţné úspory a o riziko korupce. Od počátku existuje poptávka po analýzách, které by ideu soukromých věznic jednoznačně podpořily, nebo vyvrátily. Ideál jediného správného řešení se však s narůstajícím počtem studií rozplývá. Jen obtíţně se totiţ srovnává fungování dvou věznic; způsob správy a druh vlastnictví (soukromé v. státní)
48
je pouze jednou z mnoha proměnných v chodu věznice. Kromě toho je tu otázka - co je to vlastně dobře fungující věznice?“31 Fenoménem posledních let je rozpoutávání vnitrostátních válek většinou mezi diktátorskou vládou a nespokojeným obyvatelstvem, ovšem za účasti mezinárodních vojenských jednotek. Tyto ozbrojené konflikty ale také demonstrace menšího rozsahu kdekoliv ve světě vedou k obrovským majetkovým škodám, způsobenými vandalismem rozbouřeného davu. Jak jiţ bylo zmíněno výše, největší podíl trestné činnosti je zaznamenáván u kriminality majetkové. Zde se setkáváme s podvodníky v luxusních oblecích, s luxusními vozy, domy a hlavně luxusními zahraničními peněţními konty. Jde o moderní zloděje, kterým to „bohuţel“ umoţňuje právní legislativa. Jak se státy do budoucna budou bránit těmto „moderním zlodějům“, díky kterým státní pokladny přichází o obrovské finanční částky, především daňovými úniky a tzv. tunelováním. Je proto nutné právní úpravu promýšlet a zpracovat tak, aby neumoţňovala jakékoli odchylky a různé „kličky“ mezi paragrafy. Na základě stále narůstajícího vlivu mezinárodního zločinu je důleţité prohlubovat vzájemnou spolupráci států v této oblasti. Jedná se nejen o spolupráci při odhalování této trestné činnosti, ale také při jejím trestání. S procesem globalizace se zvyšují také poţadavky na mezinárodní spolupráci a budoucí vývoj můţe znamenat také určité propojení právních systémů jednotlivých spolupracujících států. Jak uvádí JUDr. Bronislava Coufalová v článku Hmotněprávní instituty pro boj s organizovaným zločinem podle nového trestního zákoníku: „Organizovaný zločin patří bezesporu k nejzávaţnějším problémům soudobé společnosti. Je to fenomén, který různým způsobem a různou intenzitou zasahuje do mnoha sfér občanské společnosti a ohroţuje tak nejen práva jednotlivců, ale je i hrozbou pro právní stát a jeho demokratické zřízení. Jde o jev, který se úspěšně a efektivně rozvíjí zejména v oblastech, kde účinně nepůsobí legislativa a veřejná moc, a je nutné jej povaţovat za jedno z největších bezpečnostních rizik nejen ve světě, ale i v podmínkách České republiky.“32
31
Zpravodajský server Lidových novin. Hlídá soukromý bachař lépe? [online]. [cit. 2011-03-29]. Dostupné z WWW: 32
COUFALOVÁ, Bronislava. Hmotněprávní instituty pro boj s organizovaným zločinem podle nového trestního zákoníku. Bulletin advokacie, 2009, č. 10. S. 82 49
Závěr V bakalářské práci jsem prošla od historie trestání a trestního práva k současné právní úpravě trestního práva na našem území a zaměřila jsem se dle tématu práce na trestní sankce, kde v nové právní úpravě došlo k výrazným změnám. V práci jsem vyjmenovala subjekty trestního práva a druhy trestů u pachatelů dospělých i mladistvých, ovšem s bliţším zaměřením na pachatele dospělé. V páté části práce jsem porovnala právní úpravy a zkušenosti při aplikaci alternativních trestů v mezinárodním měřítku a v poslední části jsem se snaţila postihnout, dle mého názoru, největší současné problémy mezinárodního prostředí a vyjádřila jsem subjektivní pohled na budoucí moţný vývoj trestního práva v globálním měřítku. S účinností nového trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších přepisů), se naše republika zařadila mezi země, které se zavedením a udělováním alternativních trestů mají jiţ první zkušenosti za sebou. Je proto důleţité, aby naše republika, která je v počátcích se zaváděním a uplatňováním alternativních trestů, vyuţila nejen pozitivní zkušenosti ze zahraničí, ale také je třeba si uvědomit negativní stránky a chyby, které se v zahraničí při zavádění těchto trestů objevily. Pokud si budeme vědomi moţných problémů spojených s aplikací těchto trestů, můţeme si vzít ponaučení ze zahraničních zkušeností a snaţit se obdobným negativním zkušenostem vyvarovat. Samozřejmě je také neméně důleţité, aby proces zavádění a uplatňování těchto nových trestů byl přijat ze strany soudcovské, právní a laické veřejnosti. V souvislosti s novým trestním kodexem jde v prvé řadě o změnu přístupu v udělování trestních sankcí, kdy trestní právo má být pouţíváno jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je také posílena funkce alternativních trestů, které byly novou právní úpravou rozšířeny o dva nové druhy trestů a to trest domácího vězení a trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Je zřejmé, ţe namátková kontrola odsouzených k trestu domácího vězení ze strany pracovníků Probační a mediační sluţby není dostatečná, dokud nebude zavedena kontrola elektronickým monitorovacím zařízením. V současnosti toto není moţné realizovat z důvodu nedostatku finančních prostředků. Pozitivní stránkou tohoto nového trestu je zachování rodinných a společenských vazeb odsouzeného. Otázkou ale je, zda toto pozitivum pro odsouzeného bude mít pozitivní dopad na jeho nejbliţší okolí, tzn. rodinu, spolupracovníky, společenské vztahy. 50
Trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce by měl eliminovat násilné činy a vandalismus na těchto akcích, především se s takovým jednáním setkáme např. na fotbalových utkáních, a postihovat jejich aktéry. Opět vyvstává otázka, jak efektivní pouţívání tohoto trestu bude a jak bude dosaţeno adekvátní kontroly a spolupráce probačních a mediačních pracovníků s odsouzenými. V bakalářské práci na téma Druhy trestů jsem se snaţila v souladu s novým trestním kodexem specifikovat veškeré trestní sankce, tzn. tresty a ochranná opatření, v nové právní úpravě České republiky a postihnout základní změny jejich právní úpravy. Oblast trestních sankcí je svým rozsahem značně obsáhlá a dle mého názoru a zkušeností získaných při zpracování této práce, není moţné toto téma podrobně rozpracovat v rozsahu a na úrovni bakalářské práce. V této rychlé době, kdy svět je ovlivněn globalizací a státy se spojují v ekonomických, hospodářských a jiných společenstvích, v době, kdy zločin jiţ nezná hranic a omezení, bude určitě důleţité flexibilní přizpůsobování se právních systémů tomuto rychlému vývoji a rozšiřování mezinárodní spolupráce při zajišťování ochrany základních práv a svobod obyvatelstva a státních zřízení. Nový trestní kodex je určitě krokem správným směrem v trestním právu naší republiky.
51
Použitá literatura: Publikace 1) INCIARDI, James A. Trestní spravedlnost. Praha : VICTORIA PUBLISHING, a. s., 1994. 820 s. ISBN 80-85605-30-9. 2) JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 1. vydání. Praha : Leges, 2009. 896 s. ISBN 978-80-87212-24-0. 3) KRATOCHVÍL, Vladimír a kolektiv. Trestní právo hmotné. Obecná část. II. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1996. 360 s. ISBN 80-210-1301-X. 4) KRATOCHVÍL, Vladimír a kolektiv. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 834 s. ISBN 978-80-7400-042-3. 5) MONESTIER, Martin. Historie trestu smrti. Praha: Rybka Publishers, 2001. 407 s. ISBN 80-86182-05-3. 6) NETT, Alexander a kolektiv. Trestní právo procesní Obecná část. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1996. 311 s. ISBN 80-210-1016-9. 7) SPIRIT, Michal. Základy práva pro neprávníky. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2004. 303 s. ISBN 80-86898-03-2. 8) ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 1303 s. ISBN 978-80-7400-109-3. 9) ŠÁMAL, Pavel; PÚRY, František; RIZMAN, Stanislav. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. 1582 s. ISBN 80-7179-624-7. Periodika 1) COUFALOVÁ, Bronislava. Hmotněprávní instituty pro boj s organizovaným zločinem podle nového trestního zákoníku. Bulletin advokacie, 2009, č. 10. s. 82-85. 2) ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník a naplňování funkcí a základních zásad trestního práva hmotného. Bulletin advokacie, 2009, č. 10. s. 22.
52
Právní předpisy 1) Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 2) Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 3) Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 4) Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. 5) Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeţe, ve znění pozdějších předpisů. 6) Zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační sluţbě, ve znění pozdějších předpisů. 7) Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Internetové zdroje 1) Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku [online]. [cit. 2010-12-26]. Dostupné z WWW: . 2) KALMTHOUT, Anton M. Realizace alternativních trestů, některé zkušenosti západoevropských zemí [online]. [cit. 2011-03-09]. Dostupné z WWW: . 3) MARTINOVSKÝ, Petr. Hlídá soukromý bachař lépe? [online]. Lidové noviny. [cit. 2011-03-29]. Dostupné z WWW: . 4) Oficiální stránky Ministerstva spravedlnosti České republiky. Reforma Justice – Alternativní tresty [online]. [cit. 2011-02-02]. Dostupné z WWW: . 5) Oficiální stránky Ministerstva spravedlnosti České republiky. Domácí vězení [online]. [cit. 2011-02-02]. Dostupné z WWW: . 6) Oficiální stránky Ministerstva spravedlnosti České republiky. Finální zpráva domácí vězení [online]. [cit. 2011-03-27]. Dostupné z WWW: .
53
7) Oficiální stránky Ministerstva spravedlnosti České republiky. Reforma Justice – Obecně o trestním zákoníku [online]. [cit. 2011-02-02]. Dostupné z WWW: . 8) Oficiální stránky Ministerstva spravedlnosti České republiky. Zkušenosti ze zahraničí [online]. [cit. 2011-02-02]. Dostupné z WWW: . 9) Oficiální stránky Ústavního soudu České republiky. Postavení a pravomoci Ústavního soudu [online]. [cit. 2011-03-28]. Dostupné z WWW: . 10) Trest domácího vězení – jeho připomenutí v souvislosti s jeho prvním využitím v praxi [online]. [cit. 2011-02-02]. Dostupné z WWW: . 11) Trest smrti - Wikipedie [online]. [cit. 2011-03-19]. Dostupné z WWW: .
54