VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií
Vý c h o v né s t y l y v s o u č a s n ý c h r o di n á c h ž i j í c í c h v kr a j i Vy s o č i n a Bakalářská práce
Autor: Veronika Kovářová Vedoucí práce: PhDr. Kateřina Emmerová Jihlava 2011
Vysoká škola polytechnická Jihlava Tolstého 16, 586 01 Jihlava
ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE
Autor práce: Studijní program: Obor: Název práce: Cíl práce:
Veronika Kovářová Ošetřovatelství Všeobecná sestra Výchovné styly v současných rodinách žijících v kraji Vysočina Zjistit, jaký výchovný styl je nejrozšířenější v současných rodinách žijících v kraji Vysočina. Kolik volného času tráví rodiče společně se svými dětmi a jakým způsobem dětem volný čas vyplňují. Chtěla bych porovnat výchovné styly rodičů různých věkových kategorií a rodičů s různým stupněm vzdělání.
PhDr. Kateřina Emmerová vedoucí bakalářské práce
PhDr. Lada Cetlová, Ph.D. vedoucí katedry Katedra zdravotnických studií
Anotace Bakalářská práce se zabývá výchovnými styly užívanými v současných rodinách. První, teoretická, část práce se věnuje dítěti a jeho vývoji. Dále rodině, od její historie až po současnost. Poslední kapitolou této části je výchova, kde naleznete informace o těhotenství, o výchovných stylech, o tématu odměny a tresty a také pojem citová výchova. Druhá část je praktická a zabývá se výzkumem prováděným v rodinách v kraji Vysočina. Na závěr jsou výsledky kvantitavního výzkumu porovnány se stanovenými hypotézami.
Klíčová slova dítě, rodina, výchova, výchovné styly, odměny, tresty
Annotation The bachelor´s thesis deals with educational styles, which are being used in modern families. The first, theoretical, part attends to child and its development. Next point is the family from its history to present. Last chapter in theoretical part is education, where are
information
about
pregnancy,
educational
styles,
awards,
punishments
and emotional education. The second part is practical and there is research, which was made in families in the Highland region. There are compared results of research with defined hypothesis in the end of thesis.
Key words child, family, education, educational styles, awards, punishments
Poděkování Děkuji paní PhDr. Kateřině Emmerové za poskytnuté materiály, cenné rady a čas věnovaný vedení mé práce. Dále bych chtěla poděkovat všem rodičům, kteří vyplnili dotazníky do mého výzkumu. Velké díky patří také Základní škole Na Pražské v Pelhřimově za to, že mi pomohla s rozdáním dotazníků mezi rodiče. Poděkování patří také panu Mgr. Luboši Novotnému za poskytnutou literaturu. A nakonec bych ráda poděkovala také Filípkovi, Valince a Barborce za namalování obrázků. Veronika Kovářová
Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracovala jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušila autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědoma toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne 26. 5. 2011 ................................................... Podpis
Obsah 1 Úvod .....................................................................................................................................7 1.1 Cíl ... ...............................................................................................................................9 1.2 Hypotézy ........................................................................................................................9 2 Teoretická část ................................................................................................................... 10 2.1 Psychologie dítěte ......................................................................................................... 10 2.1.1 Racionálně-kognitivní procesy ................................................................................ 11 2.1.2 Imaginativně-emotivní vývoj .................................................................................. 12 2.1.3 Mimoškolní vlivy na dětský vývoj psychiky ........................................................... 13 2.1.4 Nejčastější poruchy chování dětí ............................................................................. 13 2.2 Rodina .......................................................................................................................... 14 2.2.1 Historie rodiny........................................................................................................ 15 2.2.2 Současná česká rodina ............................................................................................ 17 2.2.3 Klinické rodiny ....................................................................................................... 17 2.3 Výchova ........................................................................................................................ 18 2.3.1 Těhotenství ............................................................................................................. 20 2.3.2 Výchovné styly ....................................................................................................... 21 2.3.3 Odměny a tresty...................................................................................................... 22 2.3.4 Citová výchova ....................................................................................................... 24 3 Praktická část ..................................................................................................................... 26 3.1 Metodika výzkumu ......................................................................................................... 26 3.2 Vzorek respondentů ....................................................................................................... 26 3.3 Výzkumné prostředí ....................................................................................................... 26 3.4 Průběh a popis výzkumu ................................................................................................ 26 3.5 Vlastní výsledky výzkumu ............................................................................................... 27 3.6 Shrnutí výsledků a diskuse ............................................................................................. 48 4 Závěr .................................................................................................................................. 50 Literatura .............................................................................................................................. 52
Přílohy A Nejčastější poruchy chování dětí B Dotazník C Kresby
1 Úvod V dnešní době se setkáváme s různými způsoby vychovávání dětí. Ať už doma svými rodiči nebo ve škole jejich učiteli. Tato práce je zaměřená na výchovné styly rodičů a to těch, kteří žijí na Vysočině. Výchovný styl je jednou ze sociálních interakcí mezi rodiči a jejich dítětem. Ve svém okolí jsem měla, a stále mám, možnost pozorovat různé vztahy rodičů a dětí a jejich vliv na chování těchto dětí k ostatním dětem i dospělým. Je zajímavé, jak se situace v rodině dokáže odrazit na budoucím chování a vztazích dětí. Proto jsem si vybrala jako téma bakalářské práce právě výchovné styly v současných rodinách žijících v kraji Vysočina se zaměřením na děti ve věku šest až deset let. Velké změny do života dítěte přináší právě tento věk. Jednou z významných změn tohoto věku je nástup dítěte na základní školu. Po narození se většina dětí vyvíjí téměř stejně, ale co bude s dítětem dál a co z něho vyroste, ovlivňuje v největší míře jeho rodina. Ta je primární skupinou pro dítě ve společnosti, kterou si jako jednu z mála nemá možnost vybrat. První možností, kdy se dají srovnat nějaké výsledky výchovných praktik je období právě základní školy, kde se v jedné třídě sejde mnoho dětí s odlišnými znaky výchovy nebo výchovnými problémy, za které však malý jedinec nemůže. Výchova je už odedávna zaměřena na budoucnost dítěte, rodiče dítě k něčemu v životě vedou. Po celé generace už si staří lidé stěžují na „dnešní mládež“. Ale jsou to právě jejich potomci, kdo vychovává děti dnešní doby. V současné době je vážným problémem otevřenost informací, což je dáno vymožeností dnešní doby – internetem. Děti mají mnohdy přístup k věcem, které by ani v jejich věku vědět nemusely, nehledě na to, jak mohou na internetu komunikovat s kýmkoli neznámými, mnohdy i nebezpečným. Děti jsou díky internetu dnes mnohem vzdělanější a přemýšlivější než dříve. Ne vždy je to ale výhodou, protože tím jsou i náročnější a kritičtější. Už je dnes nezaskočí cizí jazyk nebo jiná rasa tolik, jako dříve. Dalším, nemalým problémem ve výchově je absence reálných vzorů. Pokud se dnes zeptáte dítěte, kdo je jeho vzorem, kolik dětí odpoví maminka, tatínek, babička nebo strýček? Neumím to ani odhadnout, ale ve většině případů jim bude konkurovat spíše Harry Potter, Spiderman nebo Ewa Farná.
7
Ve většině rodin také chybí stanovení určitých limitů, které by dětem určovaly směr. To, že někteří rodiče považují stanovení hranic za omezování dítěte a jeho svobody, je v tomto případě spíše na škodu. Děti na začátku sami nevědí, jak mají co dělat, jak je to dobře nebo špatně. To by jim měli stanovit právě rodiče, aby bylo jasné co a jak. Děti potom totiž zkouší různé varianty a pak jsou v jejich okolí považovány za drzé nebo nevychované. Každý rodič samozřejmě vychovává své děti, jak nejlépe umí a jak si to přinesl ze své rodiny, respektive, jak ho vychovávali jeho rodiče. To, co si každý z partnerů do nové rodiny přinese, je potřeba vyladit tak, aby své děti vychovávali jednotně a nestál si každý jen za svým. To pak děti nesou velmi těžko a jsou zmatené. Je tedy důležitá rovnováha i mezi samotnými rodiči, kteří chtějí ze svých dětí mít jednou určitě úspěšné a jedinečné lidi.
8
1.1 Cíl Cílem této práce je zjistit, jaký výchovný styl je nejrozšířenější v současných rodinách žijících v kraji Vysočina. Kolik volného času tráví rodiče společně se svými dětmi a jakým způsobem dětem volný čas vyplňují. Chtěla bych porovnat výchovné styly rodičů různých věkových kategorií a rodičů s různým stupněm vzdělání.
1.2 Hypotézy Hypotéza č. 1: Více jak čtvrtina rodičů vychovává své děti liberálním výchovným stylem Hypotéza č. 2: Nejrozšířenějším výchovným stylem je demokratický výchovný styl Hypotéza č. 3: Více jak polovina rodičů vyplňuje svým dětem volný čas zájmovými kroužky nebo sportovními aktivitami Hypotéza č. 4: Starší rodiče vychovávají své děti více liberálním stylem než mladší rodiče Hypotéza č. 5: Rodiče s nižším stupněm vzdělání uplatňují více liberální výchovný styl než rodiče s vyšším stupněm vzdělání
9
2 Teoretická část Teoretická část obsahuje tři velké kapitoly, které jsou rozděleny na několik menších podkapitol. První kapitolou je psychologie dítěte, druhou je rodina a třetí velkou kapitolou je výchova.
2.1 Psychologie dítěte „Dítě, stejně jako rostlina, zahrnuje sice již v semeni základní možnosti rozvoje, avšak to, co z něj vzejde, závisí v každé etapě vývoje na vhodných podmínkách růstu.“ (N. Peseschkian) Psychologie dítěte zkoumá jeho duševní růst neboli vývoj chování i vědomí až do dospívající fáze. Duševní růst úzce souvisí s růstem tělesným, hlavně s vývojem nervové a endokrinní soustavy. Tato psychologie se ale nezabývá jen dobou po narození dítěte, ale také úsekem celkové embryogeneze. Avšak vlivy prostředí mají větší význam až po narození jedince, a to jak pro psychický stav člověka, tak i pro jeho organismus. Psychologie
dítěte
se zajímá
i o faktory
související
s učením,
zkušenostmi
a společenským životem. Měli bychom ji odlišovat od vývojové psychologie, která je nástrojem vývojové analýzy a řeší problémy obecné psychologie, kdežto psychologie dítěte studuje dítě v jeho duševním vývoji pro ně samo. (Piaget, 2007) Hlavním mezníkem v dětství je nástup do školy. Pro děti je toto období plné změn. Musí sedět v lavici, poslouchat paní učitelku, dávat pozor, sdílet jednu místnost s mnoha dalšími vrstevníky a zvládnout i některé další změny v rodině. Pro spoustu dětí, zejména těch neposedných a hravých, to není nic snadného. (Čačka, 2009) Pro vstup do školy je důležitá školní zralost. Ta představuje sociální, psychický i fyzický vývoj, odpovídající současným školním nárokům. Pro zápis do školy se prvním kritériem stává chronologický věk 6 let dovršený do 31. srpna. Dále se posuzuje zvláště tělesný stav dítěte, který hodnotí lékař. Velmi důležitý je rozvoj jemné motoriky a senzomotorické koordinace. Další informací o školní zralosti je emoční zralost (spočívá v dosažení určité citové stability, ale i v odolnosti vůči frustracím), úroveň motivace a kvality volní oblasti (odlišování hry a povinnosti), s tím souvisí i větší zájem o nové poznatky a pozitivní postoj ke škole. Sociální zralost, často označovaná jako „vychovatelnost ve skupině“, požaduje akceptování příkazů autorit 10
a samostatné začlenění do skupiny. V duševní vyspělosti se zjišťuje hlavně úroveň záměrné pozornosti, kvalita čití, vnímání, analyticko-syntetické činnosti, paměť, řeč, úroveň porozumění, kvality konkrétních myšlenkových operací a schopnost chápaní i užívání symbolů. U nezralých dětí, kde lze očekávat pozitivní změnu, se doporučuje odklad. Při výrazně nedostatečných předpokladech pro studium na základní škole je potřeba najít řešení v zařazení dítěte do zvláštní nebo jinak specializované školy a zařízení. (Čačka, 2009) Prvním stupněm vývojové fáze dětství (do osmi let) je „naivní realismus“. Děti nekriticky přijímají informace a vnímají synkreticky s málo ovládanými citovými prožitky. Dělá jim potíže oddělovat od sebe dvě vlastnosti, které si celostně mechanicky osvojily a uložily v paměti. Na prvním stupni ve školní docházce se kromě vydělení paměti z vnímání oddělí hlavně „já“ a „svět“. Už si tedy uvědomuje, že ne vše, co si přeje, se stane skutečností. Během celého dětství zůstává charakteristické názorné a operační myšlení a až ke konci této vývojové fáze se projevuje „kritický realismus“. Těžištěm formativních vlivů je stále rodina, jejíž klíčem ke správné výchově je umění dítě povzbudit ve chvílích školního neúspěchu. (Čačka, 1996)
2.1.1 Racionálně-kognitivní procesy Rozvoj racionálně-kognitivních procesů u dětí školního věku je velmi dynamický. Pozornost je z počátku slabá, pasivní bezděčná a krátkodobá. Záměrná pozornost je zatím značně vyčerpávající. Stabilita pozornosti pozvolna roste. V šesti letech dítě vydrží v aktivní pozornosti jen zhruba 10 minut a v deseti letech se dokáže soustředit i na méně zajímavou činnost 20–30 minut. Podmínkou délky pozornosti je ale i charakter činnosti, samotný zájem dítěte, temperament, motivace a pestrost hodiny. Změny čivosti jsou v dětství také velmi výrazné. Například sluchová diferenciace výšky tónů, rozlišování barev a jemnost čití kinestetických receptorů se zlepšuje až o polovinu. Vnímání je obohaceno o analýzu (přítomnost detailů), syntézu (zobecňování) a systematičnost (logika). To vše pomáhá ke kvalitnějšímu porozumění. Až kolem osmého roku života začíná dítě vnímat čas přesněji. Důležitou složkou učení je paměť, která má několik druhů. U dětí na prvním stupni základní školy převažuje mechanická paměť, která umožňuje osvojit si abecedu, násobilku, vyjmenovaná slova atp. Postupně se jednotlivé druhy paměti propojují. Představivost a fantazie jsou pro předškolní děti typické, ale v průběhu dětství dochází k postupnému útlumu 11
fantazie. Zmírnit ho může asi jedině paralelně rovnocenný a vyvážený rozvoj „ratia“ i „imaginatia“. Myšlení je zpočátku na základně vlastních zkušeností s věcmi i lidmi. V první třídě si děti doplňují mezery vlastní fantazií, ale logika získává čím dál větší prostor, chybí však opěrné body. Ve druhé třídě už je logika dostatečně účinná při konkrétních úvahách a názorech. Stále se ale dopouštějí logických chyb v situacích, které nemohou pozorovat nebo si je představit. V činnostech známých už logika myšlení přesně promítá vnímání. V kresbách už jsou postavy menší než budovy. Nástrojem a produktem myšlení jsou pojmy. Ty si děti musí řádně osvojit, aby dokázaly přiřadit například pojem konkrétní (jablko) k obecnému (ovoce). Řeč má komunikační funkci. Do školy děti většinou nastupují s celkem dobrou mluvenou řečí. Podstatným aspektem k posouzení úrovně řeči je slovní zásoba. Ta závisí i na prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. Průměrně zná sedmileté dítě 2 500 slov, osmileté 3 600 slov a desetileté až 5 400 slov. Během dětství se mění nejen jejich počet, ale také hloubka porozumění. (Čačka 2009)
2.1.2 Imaginativně-emotivní vývoj Vývoj imaginativně-emotivních funkcí prodělává v dětství také významné změny. City jsou u dětí velmi intenzivní, ale krátké. Pokud jim zrovna na něčem záleží, prožívají prudké city hněvu, žárlivosti, strachu či lítosti. Avšak po celé dětství většinou přetrvává pozitivní nálada. Ke konci dětství začínají být city stabilnější. Sebereflexe začíná stadiem sugesce (velká závislost na názoru autorit), pokračuje stadium situační (vnější reálné podněty jsou v nadvládě nad vlastním nitrem) a končí v prepubertě akčním stadiem (povrchní všímání si vlastní duševní činnosti). Dětská vůle je zpočátku nespolehlivá. Motivace k činnosti je často nepostradatelná a i přesto se v tomto věku často stává, že dítě ztratí zájem, hlavně v případech neúspěšnosti. Aby se rozvoj racionálně-kognitivních procesů, které se uplatňují ve školní práci, vyvážil s rozvojem imaginativně-emotivních oblastí psychiky, jsou ve škole realizovány jednotlivé „výchovy“. Kresba je přímou cestou do světa dětského prožívání. Při nástupu do školy se kresba stává postupně detailnější a přesnější. (Čačka, 2009) Kresba je provázena funkční radostí a obsahuje vlastní cíl. Je v ní snaha napodobit skutečnost. Podle Luqueta děti do devíti let kreslí hlavně to, co o dané věci, kterou kreslí, opravdu ví. Až v pozdějším věku kreslí to, co vidí. (Piaget, 2007)
12
„V Jáství prožíváme svou osobnost, pociťujeme ji při všech svých tělesných i psychických projevech. Jáství je tedy pocit vlastní osobnosti.“ (A. Heveroch) Základními složkami Jáství jsou sebeuvědomování, sebepoznávání, sebepojetí, sebehodnocení, sebeaktualizace a seberealizace. Všechny tyto složky si dítě utváří na základě mnoha působících faktorů, jako je například rodina, škola, pohlaví dítěte, jeho vzor a dokonce i vlastní jméno. (Čačka, 1996)
2.1.3 Mimoškolní vlivy na dětský vývoj psychiky Mezi mimoškolní aktivity, které mají vliv na duševní vývoj dítěte, patří hry a zájmové kroužky. Dítě si potřebuje hrát denně několik hodin. Ve vyšších ročnících mají ale na hry a zájmové činnosti čím dál méně času a ztrácí i zájem o školní aktivity. Hry i zájmové kroužky navazují na školní aktivity a podporují v dítěti chuť učit se. Postupem času se u dětí začíná zvyšovat i zájem o sport. (Čačka, 1996) Téměř každý rodič si občas povzdechne, že by chtěl se svým dítětem strávit více času. Většina z nich je dnes příliš zahlcena prací a dalšími různými povinnostmi. Zpravidla si to ale uvědomí, až když jsou děti dospělé. Přitom lze využít spoustu času, o kterém mnozí ani netuší, že mají. Během dne je hodně příležitostí, kterých se dá využít, ať už je to čekání ve frontě nebo u lékaře či ukládání dítěte nebo jeho koupel. Stačí pár kelímků ve vaně a hned si rodič a dítě mohou udělat „čajovou party“ a skvěle se pobavit. U těchto činností se navíc odreaguje i sám rodič a z náročného dne se může hned stát den o něco hezčí. (Warner, 2004)
2.1.4 Nejčastější poruchy chování dětí V dětství se u dětí můžeme setkat s velkým množstvím psychických poruch, ať už jsou lehké nebo velmi vážné. Každá porucha může však dítě v jistém směru omezit nebo oddálit od jeho vrstevníků. Ať už ze strany jeho nebo odstrčením ze strany dětí z jeho okolí. Je proto vhodné i lehčí formy poruch nepodcenit a časně jim věnovat pozornost. Ve svém okolí nejčastěji pozoruji poruchy jako je dyslexie, expresivní porucha řeči, enuréza nebo ADHD. Bezprostřední zkušenost mám pouze s autismem a elektivním mutismem.
13
Projevy těchto poruch mohou být u dětí často pouze reakcí na nějakou náročnou nebo stresovou situaci, kdy na sebe dítě chce pouze upozornit. Proto, pokud chceme mluvit přímo o poruše, musí se dítě takto projevovat déle než šest měsíců. (Ptáček, 2006) Mezi poruchy související s hyperaktivitou a neschopností se soustředit je zařazena hlavně ADHD, což je porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou, dále porucha chování i opozičního vzdoru. Za klíčové poruchy asociálního chování můžeme považovat dětský autismus a Aspergerův syndrom.
Do problémů s komunikací
počítáme také poruchy řeči a jazyka, ze kterých jsou klíčovými zástupci expresivní porucha řeči, smíšená expresivně-receptivní porucha řeči a elektivní mutismus. Velice častými poruchami, které se projeví převážně až ve školní lavici jsou dyslexie (specifická porucha čtení), dyspraxie (vývojová porucha koordinace), dysgrafie (potíže s psaním) a dyskalkulie (postihuje matematické schopnosti a práci s čísly). Mezi jedny z nejdůležitějších zástupců poruch vyvolaných úzkostí a strachem, které jsou velkými zásahy do psychického stavu dítěte, patří tyto: generalizovaná úzkostná porucha, separační
úzkostná
porucha,
specifická
(izolovaná)
fobie,
sociální
fobie,
posttraumatická stresová porucha a obsedantně kompulzivní porucha. Psychické poruchy mohou být spojeny také s tělesnými projevy, jako jsou sebepoškozování, enuréza, poruchy spánku nebo tikové poruchy (Tourettův syndrom). Zvláštní skupinou jsou poruchy nálady, kam zapadá depresivní porucha a celkem známá schizofrenie, která se ale u malých dětí naštěstí vyskytuje jen velmi málo. (Train, 2001)
2.2 Rodina Rodina je pro většinu lidí prvním systémem společnosti, se kterým se setkává. Každá rodina má samozřejmě svá specifika, dodržuje své tradice, zaujímá určité postoje a názory, má svou vlastní a jedinečnou vůni, ale všechny by měly být stejné v tom, že jsou pro člověka, zejména pro dítě podporou a zázemím, kde se cítí nejlépe. Jaký smysl pro nás má rodina? A co pro děti znamená? Hlavní funkcí rodiny je udržování lidské společnosti. Rodina formuje každého jednotlivce. Nemá vliv pouze na děti, ale i na samotné dospělé, kteří svým dětem ve většině případů musí svůj život podřídit. Pro dítě je hlavně rodina jakýmsi prvním modelem společnosti, do které se dostává. Směruje v něm hodnoty, vznikají v ní různé konflikty, podporuje dítě. Tímto předává dítěti sociální dovednosti. Ty potřebují 14
ke každodennímu životu všichni jedinci v celé společnosti. Jednotlivé rodiny se od sebe odlišují pestrými znaky, kterými jsou kromě jiných i vůně, respektování různých zvyklostí, předpisů a postavení ve společnosti. Rodina spojuje vlastní specificitu a naopak i univerzálnost. (Matoušek, 2003) Model rodiny, která je tvořená rodiči a jejich dětmi, popřípadě i prarodiči, je neuvěřitelně stabilní článek společnosti. Pro správný psychický i fyzický vývoj dítěte je velmi důležitá přítomnost rodičů. A to jak matky, tak otce. Dítě si totiž přivyká také na svou sexuální roli a je pro něho podstatný nejen rodič stejného pohlaví, ale i ten opačného. (Matoušek, 2003) Samozřejmě, že dítě potřebuje mít na blízku otce i matku a je to zřejmě pro jeho vývoj zatím to nejlepší, co známe. Ale v dnešní době, kdy na světě žije spousta homosexuálních párů, kteří s opačným pohlavím žít nemohou nebo nechtějí, se mohu sama zamyslet nad otázkou, zda mít raději dva otce (dvě matky) nebo žít v dětském centru nebo domově, vybrala bych si dva rodiče stejného pohlaví, kteří mi dají lásku, péči a životní jistoty, kterých se dětem v těchto zařízení dostane jen minimálně. Stejně tak, jako bych pro každé dítě viděla lepší variantou mít za rodiče dva homosexuální muže nebo dvě homosexuální ženy, než otce alkoholika a matku závislou na drogách. Pokud někdo tvrdí, že kdyby vychovávali dítě dva homosexuálové, vyroste z něho taktéž homosexuál, není to podle mě pravda, protože většina homosexuálů je vychovávána heterosexuálními rodiči. A i kdyby to pravda byla, myslím, že je to pravda milejší, než když vidím rodiny, ve kterých je sice zastoupená role otce i matky, ale dítě z této rodiny vychází nevyrovnané, psychicky zničené nebo žijící nepříliš správným způsobem života, ponořeným do drog, alkoholu a dalších mnoha špatností.
2.2.1 Historie rodiny Rodinu se základem biologického smyslu utváří pokrevně příbuzní jedinci, spojení k zachování svého bytí a umožnění dalšího množení. Tento význam nemá pouze rodičovská diáda a jejich potomci, ale také tlupa, nebo smečka. Podle archeologů žili lidé v tlupách ještě v době mezi 35 000 až 30 000 roky a někteří domorodci v nich žijí ještě dnes. (Hintnaus, 1998) V pravěku žili podle archeologických údajů lidé v klanech. Každý klan sdílel stejný náboženský kult, společné teritorium, pravidla, která dovolovala a zakazovala jisté 15
sňatky. V některých společnostech byly klany řízeny radou starších. Muži se soustředili na lov a ženy na sběračství. Ženský princip byl v některých zemích posvátný. Jednalo se v něm o rození dětí a péči o ně. (Matoušek, 2003) Starověká společnost v Řecku a Římě byla organizována rody, které měly své představitele, krále. Muži byli nuceni ke sňatkům, aby byl zachován rod a zrozen následovník trůnu. Narozené dítě mohl jeho otec zavrhnout, pokud mělo viditelnou vadu. Dítě se pátý den po narození pojmenovalo přijetím do rodu a desátý den získalo vlastní jméno. Až poté bylo považováno za plnoprávnou bytost. Pokud chtěla rodina dítě odložit, dala ho v košíku nebo hliněné nádobě na veřejné místo. Zde ho mohl kdokoliv najít, vychovat a udělat z něj svého otroka. Při nálezu dítěte ženou bez vlastních dětí se mohlo dítě s uznáním jejího muže stát členem rodiny se stejným postavením, jaké by mělo vlastní dítě. (Matoušek, 2003) Slované v 5. století našeho letopočtu žili v patriarchálních rodinách. Výsadou bohatých bylo mít více manželek. Východně slovanské ženy žily s více muži, zejména s bratry. Také probíhalo tzv. snachočestvo, což byl sňatek ženy a nedospělého muže, jehož zastupoval jeho otec při sňatku i sexuálním styku. Od žen nebylo před svatbou požadováno být pannou. Považovalo se to i za neatraktivnost této dívky. (Matoušek, 2003) Rodina ve středověku se podobala antické rodině. Byla společenskou, výrobní, výchovnou jednotkou, kde měl hlavní slovo muž. Děti měly krátké dětství, asi do osmi let. Poté se stalo dospělým a pracovalo v zemědělství nebo se zařadilo do učení. Téměř vždy se dítě ocitlo mimo domov a své rodiče tak už nemuselo nikdy potkat i kvůli nízkému věku úmrtnosti. (Matoušek, 2003) Renesance přinesla do rodiny zásadní změny, a to hlavně rozpadem patriarchálních rodin. Ženy se chtěly vdávat z lásky a ze svého svobodného rozhodnutí. V novověké industrializaci rodina uspokojovala citové potřeby, byla útočištěm před ostatní veřejností. To nejcennější, co dnes může rodina svým dětem dát je vzdělání. Příznaky postindustriální doby jsou trendy jako odložit svatbu a zplodit děti co nejpozději nebo dokonce založit rodinu bez sňatku. Také vyšší počet rozvodů, pokles opětovných sňatků po rozvodu a omezování počtu dětí nebo žádné děti je v dnešní době častější než dříve. (Matoušek, 2003)
16
2.2.2 Současná česká rodina V dnešní rodině můžeme na rozdíl od dob dřívějších vidět ženy, které se musí starat o domácnost a děti a k tomu chodit do zaměstnání. Moc rodin by se totiž v dnešní době jedním platem neuživilo. To, že má žena tolik povinností, má vliv na její vztah k rodině. Většinou je vyčerpaná a je častěji než muž v rodině nespokojena. Nejčastějšími problémy v dnešních rodinách je ale i podnikající otec, který většinu svého času věnuje podnikání a na rodinu mu pak už zbývá času minimum, což může vyvolat nespokojenost zejména u jeho ženy, ale i u dětí. Dalším problémem je vyšší vzdělání a společenské postavení ženy oproti jejímu manželovi. Ten toto nemusí nést dobře a vzniká rozpor. Pak jsou také rodiny, kde oba rodiče mají vysoké postavení a je problém v tom, kdo bude pečovat o děti. V nejlepším případě jsou zapojeny babičky nebo jiní příbuzní. Někdy je vše svaleno na nejstaršího potomka nebo chůvu. (Matoušek, 2003). Dnes není partnerství v mnoha případech vázáno žádným rodovým majetkem (statek, polnosti), možná proto je také vysoký počet rozvodů manželství. Současní partneři řeší problémy subjektivní povahy, jsou málo tolerantní navzájem. Podle výzkumu, ve kterém se tazatelé ptali před sňatkem partnerů, zda si myslí, že je pro ně tento vztah na celý život, většina partnerů nepočítá s tím, že by ve svazku měli zůstat natrvalo.
2.2.3 Klinické rodiny Klinických rodin je v dnešní době spousta. Ne vždy musí znamenat klinická rodina něco špatného, pokud se zrovna nejedná např. o rodinu s týraným dítětem. Třeba na rodině svobodné matky nebo rodině s postiženým dítětem nic špatného není, jen má jisté a celkem velké rozdíly ve společnosti. V této kapitole se zaměřím na rodinu a rozvod, který i přes všechny negativa není v dnešní době nic nenormálního ani tragického. Za komunistického režimu se snižoval počet rozvodů tím, že pracovníci v manželských poradnách měli za úkol snažit se o smíření. Tlačeny ke snižování rozvodovosti byly i soudy. V roce 1986 vyhověly jen 75 % žádostí o rozvod. Asi jedinou společností, která neuznává rozvod, je ta, ve které je závazné křesťanství. Kde je v tomto smyslu hlavní věta „co Bůh spojil, člověk nerozdělí“. (Matoušek, 2003)
17
Ač není dnes rozvod žádnou tragédií, tak se zhruba 30 % žen a 20 % mužů psychicky s rozvodem nevyrovnala ani po 6 letech. Je to běh na dlouhou trať. Rozvod se skládá z pěti stránek, ekonomické, právní, rodičovské, psychické a sociální. Zejména tři poslední ze jmenovaných jsou pro člověka velmi zátěžové. Velmi složitá je poté i situace, kdy se značná část rozvedených snaží o rekonstrukci rodiny vstupem do dalšího partnerství nebo manželství. To sebou přináší jisté problémy v oblasti adaptace. Většinou se totiž rekonstruovaná rodina skládá z jednoho člověka, jeho dětí a nového partnera nebo si oba partneři přivedou do nové rodiny své děti. Tyto situace jsou pro člověka velice náročné a někdy trvá velmi dlouho, než se rodina sjednotí a funguje na sto procent. Mnohdy si partneři mohou myslet, že přivedou-li na svět společného potomka, vše se zlepší. Ne vždy tomu tak ale doopravdy je. (Matoušek, 2003)
2.3 Výchova Výchova je záležitostí srdce. Jejím základem by měla být laskavost. Ta dělá z lidí ty nejlepší rodiče, které si mohlo dítě přát. Dětem je důležité naslouchat. Nejsou jen od toho, aby oni, poslouchaly rodiče, ale aby také rodiče poslouchali jejich přání a potřeby. Jednou z podstatných věcí je také to, aby rodiče uměli dávat dětem takový vzor, podle kterého očekávají jejich chování. Aby pak děti neměly důvod říkat věty, jako například: „Maminka mi říká, abych chodil brzo spát, ale sama se kouká na televizi dlouho do noci a tatínek pořád opakuje, abych nekouřil, ale sám vykouří za den hodně cigaret.“ (Ferrero, 2007) V dnešní době rodiče své děti vedou k individualismu. Rodiče nepodporují v dětech sounáležitost, která se u konkrétních jedinců projevuje například ve fotbale, kde už nehrají děti jako tým, ale každý za sebe. Příkladem ze života je chlapec ve druhé třídě, který se stal obětí šikany od svých spoluhráčů, protože dal v zápase dva góly. Nebyla tedy pro ně důležitá výhra týmu, ale to, že byl jejich spoluhráč úspěšnější než oni. Ztrácí se pojem přátelství, kdy už není „my“ ale „já“ a „oni“. Je to následkem výchovy v interiérech, kde má každý svůj počítač a také toho, že dnes rodiče mají jen jedno dítě nebo děti s velkým věkovým rozdílem, které pak trpí samotou. (Klimeš, 2010) Komunikace mezi lidmi se hodně oproti minulosti změnila. Dnes je sice mnoho způsobů, jak někoho kontaktovat, ať už je to přes mobil nebo internet, ale přesto nás 18
tyto technologie spíše oddalují, než sbližují. Na jednu stranu je to výhoda, že mohu kdykoliv zvednout telefon a někomu zavolat, na druhou stranu se pak nemám potřebu bavit s někým jen tak na ulici. To bylo ale dříve naprosto normální. Dnes by zvláště u mladých lidí bylo poněkud zvláštní a výjimečné, kdyby se na autobusové zastávce začali z ničeho nic bavit dva cizí lidé. Kdežto dvě starší dámy se spolu dají do hovoru naprosto přirozeně. (Klimeš, 2010) Co je to vlastně výchova? Ke specifikování smyslu termínu výchova se někdy objevuje rozčlenění do 3 typů pojetí výchovy. Normativní typ je takový, kdy se výchovou rozumí jednání vychovatele na vychovávaného, kde chce docílit pozitivní normy v jeho vývoji. V preskriptivním typu jde o morálkou společnosti a rodiny stanovené prostředky užívané k dosažení určených cílů. Deskriptivní typ popisuje postupy vychovatelů, které vedou k vhodným i méně vhodným výsledkům. (Langmeier, 2007) Některé děti jsou hůře zvladatelné než jiné. Jejich osobnosti nebo povahy mohou vyžadovat přístup nebo styl, který je rozdílný od toho, co rodiče dělají přirozeně. Navíc, negativní vnější vlivy a méně dostupná podpora se přidá k tlaku na to, být rodičem. Je velmi důležité striktně dodržovat pravidla a důsledky, které rodiče nastolili; bez výjimek. Většina rodičů je překvapena, jak relativně snadné je získat zpět kontrolu poté, co se zavázaly k provedení změn. (Griffin, 2009) Vždy by rodič měl mít na paměti následující: 1. Každé dítě chce být dobré. 2. Cílem disciplíny je naučit děti, jaké chování je přijatelné. 3. Jasná očekávání vyvolávají v dětech pocit bezpečí. 4. Děti potřebují a chtějí rutiny. 5. Chvála a důsledky fungují nejlépe, pokud jsou použity společně. 6. Rodiče se musí navzájem podporovat, pokud má být disciplína úspěšná. 7. Soulad je klíčem k realizaci změny v chování a nakonec přivede vaše dítě k poslouchání. (Griffin, 2009) Výchovu můžeme rozdělit také na záměrnou (intenční) a bezděčnou (spontánní, funkční). Záměrná výchova se využívá hlavně ve škole, kde je působení vychovatele na vychovávaného záměrné a kde má vychovatel stanoven výchovný cíl a užívá nejvhodnějších výchovných prostředků dle vlastního vědomí. Bezděčná výchova se 19
využívá naopak v rodině působením jednoho člověka na druhého, jehož výsledkem je změna osobnosti. Výchovné prostředky a cíle zde nejsou striktně vymezeny (zasahuje do nich například i působení dítěte na rodiče). Pro dítě jsou vzorem i vztahy mezi rodiči a jejich chování. (Langmeier, 2007) Dítě si doma přebírá i naprosto jednoduché věci, které jsou pro jeho rodiče nepodstatné. Plno z nich si dokonce myslí, že to jak se například rodiče chovají k sobě navzájem nebo k dalším lidem, na dítě nemá a ani nemůže mít žádný vliv. Opak je ale pravdou. Dítě vše vnímá a ani ono samo si to nemusí uvědomovat. Proto by měli rodiče být jednotní a jít dětem příkladem.
2.3.1 Těhotenství Těhotenství je pro každou ženu a její dítě velmi důležité období. Během něho se dítě vyvíjí od malé buňky až po půl metrového člověka. V pátém měsíci jeho trvání matka začíná prožívat soužití s dítětem více než v prvních čtyřech měsících. A to díky pohybům dítěte, které už matka velmi dobře cítí. V posledních desítkách let se velmi rozvinulo odvětví psychologie, které nazýváme „prenatální psychologie“. Její východiska jsou podle Thomase Vernyho taková, že lidský plod vidí, slyší a může i něco prožívat. To vše je začátkem utváření jeho postojů a očekávání vůči sobě samému. Tím, kdo všechna tato „poselství“ ovlivňuje, je matka. Není tím myšleno, že každý jednodenní stres ovlivní osobnost dítěte. Ale bude velký rozdíl v tom, pokud bude matka celé těhotenství prožívat pozitivně, bude v klidu a na dítě se bude těšit nebo pokud se matka, která otěhotněla neplánovaně, bude cítit nešťastná, v neustálé úzkosti. Dnes už také víme, že nezáleží jen na matce, ale také na otci a jeho vztahu k ženě a nenarozenému dítěti. (Matějček, 2007) Doktor Reinold v Rakousku prováděl zajímavý pokus. U těhotné ženy sledoval reakce plodu pomocí ultrazvukové sondy. Žena ležela v klidu na lehátku a lékař čekal, až bude úplně v klidu i plod. Poté ženě oznámil, že se plod vůbec nehýbá. Reakce všech žen byla velmi úleková. Lékař sledoval, za jak dlouho přejde reakce na plod. To vše uplynulo během několika vteřin a projevovalo se to velmi neklidným a intenzivním „kopáním“ a neklidem dítěte. Ať už tomu věříme nebo ne, vztah mezi prožíváním matky a chováním plodu existuje. Rada tedy zní, vyvarovat se všemu stresu, být v pohodě, hodně odpočívat, relaxovat na čerstvém vzduchu, jíst pestrou stravu, 20
nekouřit, neužívat žádné léky, vyhýbat se infekčnímu prostředí a vědomě nic neriskovat. Pak si může matka říct, že pro dítě udělala zásadní plus už v těhotenství. (Matějček, 2007)
2.3.2 Výchovné styly Výchovným stylem označujeme všechny záměrné i bezděčné způsoby výchovy. Základní tři typy výchovných stylů jsou autoritativní, liberální a demokratický. Autoritativní výchovný styl, jinak nazývaný také autokratický nebo dominantní. Uplatňuje se v něm podřízení dítěte autoritě rodičů, jeho bezpodmínečné uposlechnutí všech příkazů a zákazů dospělé osoby bez výjimky a dlouhých diskuzí. Je zde také cítit přehnaná kontrola dítěte ze strany rodiče nebo vychovatele. Není respektováno přání dítěte, taktéž ani jeho potřeby. Velmi často jsou na dítě kladeny vysoké nároky, které dítě není schopno plnit. (Langmeier, 2007) Protikladem autoritativního typu je výchovný styl liberální. Označuje se slabým vedením ze strany rodičů. Dítěti se nechává naprostá volnost bez omezování jeho vlastní aktivity. Ve výchově chybí jakákoliv důslednost, požadavky na dítě jsou velmi nízké a neprobíhá kontrola dítěte. Rodiče dítěti často ve všem vyhoví bez jakýchkoliv podmínek. (Langmeier, 2007) Demokratický výchovný styl je považován za nejvhodnější. Nejdůležitějším prvkem je v něm respektování přání a potřeb dítěte jako samostatné bytosti, která má právo o sobě svobodně rozhodovat. Svoboda rozhodování se bere se s ohledem na věk dítěte a předpokládané následky chování nebo jednání. Také musí dítě ale poznat, co je odpovědnost. Rodiče preferující tento výchovný styl zaujímají postoj spíše starších, zkušenějších přátel nebo kooperačních partnerů, kteří využívají příkladů. Při řešení konfliktů nebo problémů si může dítě zvolit z několika způsobů. (Langmeier, 2007) Pochopit, proč se děti nechovají tak, jak se dříve chovaly, je prvním krokem pro rodiče a učitele, kteří čelí problémům s disciplínou dítěte. Rodiče musí pochopit, proč výchovné metody, které tak dobře fungovaly před mnoha lety, nejsou efektivní u dnešních dětí. Musí také pochopit svou povinnost poskytnout možnosti, které byly kdysi vytvořeny okolnostmi rozvíjející u dětí zodpovědnosti a motivaci. A nejdůležitější je pochopit, že spolupráce založená na vzájemném respektu a sdílené odpovědnosti je efektivnější než autoritativní kontrola. (Nelsen, 2006) 21
Tři hlavní přístupy dospělých k dětem: Přísnost (přehnaná kontrola)
Řád bez svobody. Bez možnosti volby. „Uděláš to proto, že jsem to řekl.“
Liberálnost (bez omezení)
Svoboda bez řádu. Neomezené možnosti volby. „Dělej si, co sám chceš.“
Pozitivní disciplína (autorita, laskavost a Svoboda s řádem. Možnost volby je pevnost v jednom)
omezená. „Můžeš si vybrat v mezích, které jsou respektovány.“
(Nelsen, 2006)
2.3.3 Odměny a tresty Výzkum provedený Vaníčkovou a kol. u 358 dětí v Praze prokázal, že nejčastějším trestem je vynadání a odměnou pochvala. Na druhém místě v trestech je výprask a v odměnách dárky nebo peníze. V tomto výzkumu dvě třetiny dětí odpověděly, že jsou trestány jen výjimečně (tzn. několikrát za rok). Ale jedna pětina uvedla, že je rodiči trestána poměrně často (tj. jednou za měsíc až jednou za týden). Téměř jedna čtvrtina dětí uvedla, že jsou trestány předmětem, jako je vařečka, pásek, vodítko na psa a jiné. (Matoušek, 2003) Odměna by měla pro dítě znamenat, že si ho rodiče cení, váží, uznávají ho. Hmotné a nehmotné odměny by měly být vyvážené. Dítě si musí uvědomit, že některé činnosti, jako například úklid domácnosti, se musí pravidelně vykonávat a nemělo by očekávat finanční odměnu za úklid svého pokoje. Samozřejmě slovní pochvala nikdy téměř nic nepokazí. (Weikert, 2007) Někteří rodiče se ovšem mylně domnívají, že jejich dítě není za co pochválit, jiní, že dítě odměnami jen kupují nebo uplácejí. Je potřeba si uvědomit, jak odměna, ať už jen ta sociální (nehmotná), zahřeje dítě na duši. A v případě, že si ji dítě opravdu
22
nezaslouží, je tedy lepší ji ignorovat, než nastoupit s trestem, který má na dítě mnoho nežádoucích účinků. (Langmeier, 2007) Dříve se od dětí očekávala určitá disciplína, pořádek, řád či podřízenost. Pokud dítě nevyhovovalo těmto požadavkům, následovaly velmi tvrdé, fyzické tresty. Takováto výchova je dnes snad už jen výjimkou, ale i tak se s ní stále můžeme setkávat. Ovšem pokud chceme mít doma dítě se správnou sebedůvěrou, je lepší ho motivovat, než trestat. (Weikert, 2007) Trest nemusí být jen fyzický, samozřejmě rodiče mohou praktikovat různé zákazy oblíbených činností, pokárání, nezájem či chvíle ignorace. Za určitých podmínek je trest ve výchově nutný a má své pozitivní následky, kdy dítě například lépe pochopí, co vyplývá ze slova „ne“ nebo „nesmíš“. Rychleji odlišuje věci špatné od těch správných, pokud je za špatné potrestáno a za vhodné odměněno. I samotné vynechání trestu při vhodném chování má svoje účinky. Horší stránkou trestu jsou ale negativní následky, kdy mohou vzniknout například příliš silné emoční reakce, jako jsou strach nebo úzkost. Trest sám o sobě nenaučí dítě správnému chování, to by mělo být odměňováno. Často děti ze strachu z trestu špatné chování utajují, než že by ho vůbec neprováděly. Fyzické tresty prováděné v afektu mohou způsobit poškození zdraví, a to nejen na těle, ale i na duši. Přísné trestání může také v budoucnosti vyvolat agresivitu trestaného, protože to byla jediná metoda řešení problému, kterou poznal. Následků trestů je mnoho, proto je lepší se jim vyvarovat. (Langmeier, 2007) „Tělesný trest je úmyslné či záměrné způsobení bolesti atakem na tělo pro kázeňský přestupek.“ (Epoch Worldwide, Radda Barmen) Fyzické trestání dětí patří do nedílných součástí života téměř každého dítěte v současné rodině. Jeho nejčastější podoba je facka. Děti to přijímají a berou jako „normální“ chování svých rodičů. Tělesné tresty byly odedávna postihem za porušení kázně. Dítě zkouší uplatňovat v rodině své schopnosti, které se postupně rozvíjejí, a na základě odměn a trestů zjišťuje, co je správně a co špatně. Toto dává dítěti obraz o tom, jaké je. Jeho sebepojetí je tedy utvářeno sociálně zprostředkovanými reakcemi z jeho okolí. Odměny a tresty znamenají pro dítě i sociální úspěšnost v životě. Velkou zátěží je pro dítě už zmiňovaný vstup do školy. Tam ho posuzují učitelé podle jeho výkonů, schopností a práce mezi jeho vrstevníky. Získává mnohokrát pozitivní hodnocení za vlastní vykonané úsilí. Proto je důležité doma dítě spíše motivovat, než za špatné 23
známky trestat. Doporučuje se neplýtvat energií křikem a bitím, které v tuto chvíli ničemu nepomůže, ale začít k dítěti v klidu promlouvat. Tělesný trest je charakterizován porušením tělesné integrity dítěte, ztrátou účinnosti s přibývajícím věkem dítěte, provázejícím stresem, zvyšováním pohotovosti dítěte k agresivnímu chování a dalšími rysy. Každý trest má tři funkce. Napravit škodu, zabránit opakování a zbavit viníka pocitu viny. (Vaníčková, 2004) „Důvod, pro který se fyzický trest stává násilím a určitým traumatem pro dítě, je takový, že jsou dnes fyzické tresty nadužívané, zvyšuje se jejich intenzita a forma, odehrávají se na nedostatečně emotivně vyladěném vztahu, bez dostatečné znalosti a pochopení dítěte a konkrétní situace, bez respektu věkové přiměřenosti a zvláštností vývoje dítěte, bez poskytnutí sociální opory a odpuštění prohřešku.“ (Vaníčková, 2004)
2.3.4 Citová výchova „K dětství patří nejen hra, ale také veselost.“ (Matějček, 2008) Pokud je dítě smutné, je to za zvláštních okolností. Může to být při nemoci, neštěstí, utrpení, opuštění. Znamená to akutní frustraci (citové ochuzení). Veselost u školních dětí vyvolávají hlavně vtipy, které si vypráví ve škole a pak i doma rodičům. Většinou jsou to vtipy naivní, avšak pro děti velmi srandovní. (Matějček, 2008) V lásce k dítěti rozlišujeme dva druhy lásky, a to lásku něžnou a přísnou. Jsou to vlastně dvě schopnosti, které rodiče potřebují. Každý je v sobě má zakořeněny, jen je třeba je aktivovat. Něžnou láskou se myslí uvolněné, srdečné a laskavé chování. Je to o spolehnutí se na svoje city a ne na myšlenky. Není potřeba se k ní nutit, jen se musí nechat rozrůst. Lidé, kteří jako děti něžnou lásku nedostali, ji budou dávat hůře. Vše se ale dá v člověku probudit. Přísná láska je na principu laskavé přísnosti. Jsou daná jasná pravidla a rodiče požadují jejich dodržování bez zloby nebo ústupků. Znamená to rozhodné chování s láskyplným úmyslem. (Biddulph, 2006) „Výchova dítěte není zajisté nejlehčí, ale na tomto světě asi největší úkol, který se vyplatí.“ (Prekop, 2001) Psychicky zraněný člověk je bezbranný. Nežádá o podporu své blízké kvůli pocitům úzkosti a zklamání, ale i ze strachu, že bude odmítnut. Proto je dobré se vyvarovat psychickým deptáním dětí. Rodiče jsou přeci ti, kdo má jako první dát dítěti lásku. 24
Budoucnost je v rukou dětí. Proto by měly být vychovávány v sebevědomé, kritické jedince s pevnou vůlí, kteří se vzepřou problémům života a zavedou nové modely žití dalších let. Láska dává dítěti pocit bezpečí a jistoty. Láska je láskou, pokud je bez výhrad, omezení a konce. To znamená, že není vázána na určité situace nebo podmínky. (Prekop, 2001) „Kýmkoli budeš, nic mě nezklame; nemám žádné představy o tom, jaký bys měl být či co bys měl dělat. Netoužím po žádných představách o tobě, chci tě pouze poznávat. Nikdy mě nemůžeš zklamat.“ (Haskell) Láska k dítěti ještě ale neznamená, že se dítě cítí milováno. Dítě nemusí pociťovat lásku například proto, že ji rodiče nedokážou vyjádřit tak, aby ji dítě umělo přijmout, že se cítí odstrčené sourozencem nebo že je láska spojena s podmínkami. Milovat své dítě znamená vidět jeho velikost a cenit si jeho přístupu. Pokud dítě o lásce nepochybuje, je spokojené. (Aldortová, 2010) „Láska nikdy neurčuje, kam jít, neboť ví, že svést člověka z jeho cesty znamená vnucovat mu cestu naší, která pro něj nikdy nebude opravdová. Musí mít svobodu jít svou vlastní stezkou.“ (Buscaglia)
25
3 Praktická část 3.1 Metodika výzkumu Metodika bakalářské práce je na bázi kvantitativního výzkumu. Sběr dat proběhl pomocí rozdání anonymních dotazníků vlastní konstrukce. Dotazník byl sestaven z 23 otázek. Z toho bylo 10 otázek uzavřených, 11 polootevřených a 2 otevřené otázky. Otázky jsem sestavovala tak, aby se daly vyhodnotit výchovné styly a vyplňování volného času dětí. Dotazník byl ověřen a na malém vzorku respondentů. Ze všech dotazníků jsem pak zhodnotila celkově všechny odpovědi a určila, jaký výchovný styl jim odpovídá nejvíce.
3.2 Vzorek respondentů Respondenty mého šetření byli rodiče dětí. Jediným hlediskem výběru byl fakt, že mají v péči alespoň jedno dítě ve věku od 6 do 10 let. Mezi respondenty bylo rozdáno 150 dotazníků. Ke zpracování jsem měla k dispozici 120 dotazníků. Návratnost nebyla stoprocentní, ale i tak vysoká.
3.3 Výzkumné prostředí Dotazníkové šetření probíhalo v kraji Vysočina. O vyplnění jsem požádala své známé a jejich přátele. Největší skupinou dotazovaných byli rodiče, jejichž děti chodí na Základní školu Na Pražské v Pelhřimově, kterou jsem navštěvovala celých devět let povinné školní docházky. Zde mi zástupce ředitele a učitelky prvního stupně vyšli velmi vstříc a pomohli mi s rozdáním dotazníků mezi rodiče.
3.4 Průběh a popis výzkumu K ověření stanovených cílů a hypotéz své bakalářské práce jsem použila dotazník vlastní konstrukce. Srozumitelnost a vhodnost otázek jsem si ověřila na vzorku dvaceti respondentů. Po jejich zhodnocení jsem provedla ještě pár drobných úprav a začala s rozdáním 150 konečných dotazníků. Celková doba sběru a zhodnocení dat trvala od ledna do dubna 2011. Vyhodnocení výchovných stylů jsem dělala individuálně na každém dotazníku celkovým pohledem na všechny odpovědi. 26
3.5 Vlastní výsledky výzkumu Věk respondentek Tab. 1: Věk maminek, které vychovávají děti od 6 do 10 let (zdroj: vlastní výpočty)
Věk maminek
Počet maminek v daném věku
Procentuální výskyt
24–30
14
12 %
31–38
82
68 %
39–46
24
20 %
Celkem
120
100 %
Věk maminek 24–30 let
31–38 let
39–46 let
12% 20%
68%
Obr. 1: Grafické znázornění věkových kategorií maminek vyjádřené v procentech (zdroj: vlastní výpočty)
V dotazníku jsem se ptala na věk maminky. Nejpočetnější skupinou byly maminky ve věku od 24 let do 46 let. Věk jsem rozdělila do tří kategorií (24–30, 31–38, 39–46). Nejčastější věk byl 36 let.
27
Počet dětí v jedné rodině Tab. 2: Počet dětí v jedné rodině (zdroj: vlastní výpočty)
Počet dětí
Počet rodin
Procentuální výskyt
1
18
15 %
2
83
69 %
3
13
11 %
4
6
5%
Celkem
120
100 %
Počet dětí 1 dítě
2 děti
3 děti
4 děti
5% 11%
15%
69%
Obr. 2: Grafické znázornění počtu dětí v jedné rodině žijící na Vysočině vyjádřené v procentech (zdroj: vlastní výpočty)
Otázka počtu dětí se přímo netýká výchovných stylů, ale ukazuje spíše na to, jak početné jsou současné rodiny, ve kterých děti vyrůstají. Výzkumem jsem zjistila, že dotazovaní rodiče vychovávají maximálně čtyři děti. Nejčastěji však vychovávají děti dvě.
28
Rodinný stav Tab. 3: Rodinné stavy v současných rodinách na Vysočině (zdroj: vlastní výpočty)
Rodinný stav
Počet rodin
Procentuální výskyt
Manželé
61
67 %
Partneři
12
13 %
Pouze jeden rodič
8
9%
Rozvedení s novými
3
3%
Rozvedení bez partnerů
7
8%
91
100%
29
24%
Celkem odpovědělo
Neuvedlo ze 120
Rodinný stav 3%
8% Manželé
9%
Partneři Pouze jeden rodič
13%
Rozvedení s novými partnery 67%
Rozvedení bez partnerů
Obr. 3: Grafické znázornění rodinných stavů v současných rodinách na Vysočině vyjádřené v procentech (zdroj: vlastní výpočty)
Pro další charakteristiku současné rodiny jsem si vybrala rodinný stav rodičů. Čtvrtina respondentů bohužel na tuto otázku neodpověděla, proto jsem pracovala pouze s údaji 91 dotazovaných. Dvě třetiny z nich jsou oddáni. Celkem osm rodičů vychovává své děti pouze samo, bez partnera, nejsou mezi nimi zahrnuti rodiče rozvedení, kterých bylo ve výzkumu deset. V teoretické části jsem se zmiňovala o tom, že je dnes v rodinách často vidět vyšší vzdělání nebo postavení ženy a působí to mezi partnery rozpor. Je zajímavé, že mezi deseti rozvedenými páry bylo v dotaznících uvedeno v devíti případech vyšší vzdělání ženy. 29
Výchovné styly Tab. 4: Výchovné styly v současných rodinách v kraji Vysočina (zdroj: vlastní zhodnocení a výpočty)
Výchovný styl
Počet rodin
Procentuální výskyt
Autoritativní
19
15 %
Demokratický
63
53 %
Liberální
38
32%
Celkem
120
100 %
Výchovné styly Autoritativní styl
Demokratický styl
Liberální styl
15% 32%
53%
Obr. 4: Grafické znázornění počtu dětí v jedné rodině žijící na Vysočině vyjádřené v procentech (zdroj: vlastní zhodnocení a výpočty)
Ke stanovení výchovných stylů bylo potřeba zhodnotit dotazník jako celek. Tímto jsem zjistila, že nejrozšířenější výchovný styl je demokratický, tedy ten ideální. Velmi četný je však i styl liberální, který je už méně vhodný pro celkový vývoj dítěte. V dalších otázkách rozděluji odpovědi jak podle celkového výskytu, tak podle výskytu v jednotlivých výchovných stylech. Všechny dotazníky jsem si rozdělila do tří „hromádek“ podle výchovných stylů a z každé z nich jsem vyhodnocovala jednotlivé odpovědi.
30
Nejvyšší ukončené vzdělání Tab. 5: Nejvyšší ukončené vzdělání maminek a tatínků v současných rodinách na Vysočině (zdroj: vlastní výpočty)
Vzdělání
Maminka
Vých. styl
ZŠ
SOU
Autoritativní
-
4
13
2
Demokratický
1
13
34
Liberální
-
15
Celkem
1 1%
Celkem v %
SŠ
Tatínek VOŠ,VŠ
ZŠ
SOU
SŠ
VOŠ,VŠ
-
5
12
1
13
-
20
30
8
18
5
-
23
11
3
32
65
20
-
48
53
12
27 %
54 %
17 %
-
40 %
44 %
10 %
2 (1 %)
Neodpovědělo
7 (6 %)
Nejvyšší ukončené vzdělání Tatínek
Maminka
54% 44%
40% 27%
17% 10% 1%
0% ZŠ
SOU
SŠ
VOŠ, VŠ
Obr. 5: Grafické znázornění nejvyššího ukončeného vzdělání maminek a tatínků v rodinách na Vysočině vyjádřené v procentech (zdroj: vlastní výpočty)
Vzhledem k tomu, že chci porovnávat výchovné styly rodičů s vyšším a nižším stupněm vzdělání, pokládala jsem v dotazníku i otázku na nejvyšší ukončené vzdělání obou rodičů. Maminky i tatínkové s vyučením ze středního odborného učiliště mají největší zastoupení v liberálním výchovném stylu, středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaní rodiče ve stylu demokratickém. Z toho vyplývá, že rodiče s nižším stupněm vzdělání vychovávají děti více liberálním stylem než rodiče s vyšším stupněm vzdělání. 31
Povinnosti dětí Otázka č. 3 Má Vaše dítě nějaké domácí povinnosti kromě školy? a) Ano -
Jaké?
b) Ne Tab. 6: Domácí povinnosti dětí v rodinách žijících na Vysočině (zdroj: vlastní výpočty)
Povinnosti
Počet dětí
%
ANO
76
63 %
NE
44
37 %
Celkem
120
100 %
Úklid pokoje
48
36 %
Lehčí domácí práce (nádobí, vynášení koše, utírání prachu, ...)
49
36 %
Péče o domácí mazlíčky (pes, morče, rybičky, křeček,…)
19
14 %
Péče o domácí zvířata (ovce, kozy, prasata,…)
7
5%
Práce na zahradě, v lese
12
9%
Celkem
135
100 %
Tab. 7: Povinnosti dětí vzhledem ke stylu výchovy (zdroj: vlastní výpočty)
Povinnosti
Autoritativní
Demokratický
Liberální
ANO
18
95 %
46
73 %
12
32 %
NE
1
5%
17
27 %
26
68 %
Celkem
19
100 %
63
100 %
38
100 %
Tabulka č. 6 popisuje vyhodnocení otázky č. 3 z dotazníku, zda mají děti kromě školy nějaké domácí povinnosti. Téměř jedna třetina rodičů nemá na děti žádné požadavky. Mezi nejčastější povinnosti patřily lehčí domácí práce, které dítě zvládne, a úklid dětského pokoje. Některé děti mají povinností více, proto je v tabulce více než 76 odpovědí. V tabulce č. 7 je zobrazeno, kolik dětí má nebo nemá povinnosti v jednotlivých výchovných stylech. V autoritativním stylu mají povinnosti téměř všechny děti, naproti tomu v liberálním pouze jedna třetina. To vše jen utvrzuje prvky jednotlivých stylů.
32
Reakce na pokyny Otázka č. 4 Nyní bych se ráda zeptala na to, jak reaguje Vaše dítě na pokyny, které mu dáváte. a) poslechne hned na první upozornění b) poslechne až na opakované upozornění c) poslechne, až pokud něčím pohrozím d) poslechne, pokud mu slíbím odměnu e) neposlechne, pak následuje trest f) neposlechne, ale netrestám ho Tab. 8: Reakce dětí na pokyny rodičů (zdroj: vlastní výpočty)
Autoritativní
Demokratický
Liberální
Celkem
A
5
26 %
7
11 %
8
21 %
20
17 %
B
6
31 %
37
59 %
19
50 %
62
52 %
C
2
11 %
-
-
2
5%
4
3%
D
-
-
4
6%
5
13 %
9
8%
E
4
21 %
-
-
-
-
4
3%
F
-
-
-
-
4
11 %
4
3%
AiB
2
11 %
10
16 %
-
-
12
10 %
BiC
-
-
5
8%
-
-
5
4%
Celkem
19
63
38
120
Nejvíce zaškrtávaná odpověď na otázku č. 4 byla, že dítě poslechne až na opakované upozornění rodičů. Tuto odpověď zároveň zaškrtlo nejvíce rodičů vychovávající své děti demokratickým stylem. Odpověď, že dítě poslechne hned na první upozornění, byla nejvíce zastoupena ve stylu autoritativním, taktéž jako poslechnutí pod pohrůžkou. Poslechnutí za slíbenou odměnu a neuposlechnutí bez trestu se vyskytovalo nejvíce v liberálním výchovném stylu. V demokratickém stylu se také často objevovala kombinace odpovědí a) a b). Neuposlechnutí pokynu následované trestem se vyskytlo pouze v autoritativním výchovném stylu.
33
Příprava do školy Otázka č. 5 Připravujete se doma s dítětem do školy? (psaní úkolů, učení, …) a) ano Pokud je Vaše odpověď ano, kolik hodin denně tomuto věnujete? ……… b) ne Tab. 9: Čas věnovaný rodiči svým dětem při přípravě do školy (zdroj: vlastní výpočty)
Příprava do školy s dítětem
Počet rodičů
%
ANO
108
90 %
NE
12
10 %
Celkem
120
100 %
Méně jak 0,5 hodiny
3
3%
0,5 hodiny
17
16 %
1 hodina
49
45 %
1,5 hodiny
22
20 %
2 hodiny a více
17
16 %
Celkem
108
100 %
Tab. 10: Čas věnovaný dětem pro přípravu do školy vzhledem ke stylu výchovy (zdroj: vlastní výpočty)
Příprava
Autoritativní
Demokratický
Liberální
Méně jak 0,5
-
-
3
5%
-
-
0,5 hodiny
4
21 %
4
7%
9
32 %
1 hodina
8
42 %
29
48 %
12
43 %
1,5 hodiny
3
16 %
12
19 %
7
25 %
2 hodiny a více
4
21 %
13
21 %
-
-
Tab. 11: Rodiče, kteří nevěnují čas přípravě do školy vzhledem ke stylu výchovy (zdroj: vlastní výpočty)
Příprava NE
Autoritativní 0
0%
Demokratický 2
17 %
Liberální 10
83 %
Většina rodičů věnuje svým dětem hodinu času na přípravu do školy. Z 10 % rodičů, kteří svým dětem čas na přípravu do školy nevěnují vůbec, je většina z nich vychovávající liberálním stylem.
34
Zájmové kroužky Otázka č. 9 Navštěvuje Vaše dítě zájmový kroužek? a) ano b) zatím ne, ale máme to v plánu c) už ne, ale navštěvovalo d) ne, nikdy nenavštěvovalo e) ne, nechci, aby dítě chodilo do zájmových kroužků Tab. 12: Navštěvování zájmových kroužků ve volném čase dětí žijících na Vysočině (zdroj: vlastní výpočty)
Autoritativní
Demokratický
Liberální
Celkem
A
13
68 %
49
78 %
28
74 %
90
75 %
B
5
26 %
8
13 %
3
8%
16
13 %
C
1
6%
4
6%
2
5%
7
6%
D
-
-
2
3%
5
13 %
7
6%
E
-
-
-
-
-
-
-
-
Celkem
19
63
38
120
Tab. 13: Výběr zájmového kroužku (zdroj: vlastní výpočty)
Výběr kroužku
Autoritativní
Demokratický
Liberální
Společně
4
29 %
48
91 %
9
30 %
Pouze dítě
1
7%
5
9%
21
70 %
Pouze rodiče
9
64 %
-
-
-
-
Celkem
14
53
30
Z tabulky č. 12 lze jasně vyčíst, že ve vyplňování volného času není podle výchovných stylů celkem žádný rozdíl. Celých 75 % dětí navštěvuje zájmový kroužek a pouhých 6 % ho nikdy nenavštěvovalo ani nenavštěvuje. Celkem 13 % dětí ještě zájmový kroužek nenavštěvuje, ale rodiče to mají v plánu. V tabulce č. 13 si můžeme všimnout, že rodiče s autoritativním výchovným stylem vybrali ve více než polovině případů zájmový kroužek svým dětem sami, kdežto rodiče s liberálním výchovným stylem nechali více než v polovině případů vybrat kroužek samotné dítě. V demokratickém výchovném stylu vybrala většina rodičů kroužek společně s dítětem.
35
Sportovní aktivity Otázka č. 10 Sportuje Vaše dítě? a) ano, pravidelně navštěvuje sportovní oddíl b) ano, ale nenavštěvuje žádnou organizaci, sportuje s rodiči c) ne, ale chystáme se ho do nějakého sportovního oddílu zapsat d) ne, nepotřebuje sportovat e) ne, protože nechce sportovat Tab. 14: Sportovní aktivity ve volném čase dětí žijících na Vysočině (zdroj: vlastní výpočty)
Autoritativní
Demokratický
Liberální
Celkem
A
10
52 %
36
56 %
17
45 %
63
53 %
B
5
26 %
18
29 %
14
37 %
37
30 %
C
2
11 %
5
8%
-
-
7
6%
D
2
11 %
1
2%
-
-
3
3%
E
-
-
3
5%
7
18 %
10
8%
Celkem
19
63
38
120
Tab. 15: Výběr sportovního oddílu (zdroj: vlastní výpočty)
Výběr sportu
Autoritativní
Demokratický
Liberální
Společně
3
30 %
29
81 %
6
35 %
Pouze dítě
-
-
7
19 %
11
65 %
Pouze rodiče
7
70 %
-
-
-
-
Celkem
10
36
17
Z tabulky č. 13 viditelně vyplývá, že polovina dětí navštěvuje sportovní oddíl a čtvrtina sportuje alespoň s rodiči. Pouze 3 % rodičů si myslí, že jejich dítě sportovat nepotřebuje a 8 % dětí sportovat nechce. V tabulce č. 15 si můžeme všimnout, že rodiče s autoritativním výchovným stylem vybrali téměř ve třičtvrtě případech druh sportu svým dětem sami, kdežto rodiče s liberálním výchovným stylem nechali více než v polovině případů vybrat kroužek samotné dítě. V demokratickém výchovném stylu vybrala většina rodičů kroužek společně s dítětem.
36
Názor na odměny a tresty Otázka č. 14 Napište, prosím, jaký je Váš názor na: Tresty........................................ Odměny.................................... Tab. 16: Názory rodičů na výchovné metody odměny a tresty (zdroj: vlastní výpočty)
Autoritativní
Demokratický
Liberální
Celkem
Pozitivní
10
53 %
44
70 %
27
71 %
81
68 %
Negativní
6
32 %
6
10 %
4
11 %
16
13 %
Pozitivní
16
85 %
42
67 %
7
18 %
65
54 %
Negativní
-
-
8
13 %
24
64 %
32
27 %
3
15 %
13
20 %
7
18 %
23
19 %
Odměny
Tresty
Neodpovědělo Celkem
19
63
38
120
Více jak polovina rodičů má na odměny i tresty pozitivní názory. Nejvíce negativních názorů na odměny bylo v autoritativních rodinách a na tresty naopak v liberálních rodinách. Pozitivní názor na tresty se objevil u všech respondentů autoritativní výchovy, kteří na otázku odpověděli. Na odměny se pozitivně dívají nejvíce rodiče demokratických a liberálně vychovávaných dětí. V dotaznících rodiče k odměnám v pozitivních názorech psali, že děti motivují, v negativních naopak, že si odměnami děti kupují a děti si pak myslí, že za všechno něco dostanou a udělat nějakou činnost jen tak, pro ně není samozřejmé. K trestům rodiče nejvíce psali, že by měly být přiměřené a ne fyzické.
37
Používání odměn a trestů Otázka č. 13 Používáte ve Vaší výchově odměny a tresty? a) ano, používáme obojí b) používáme pouze tresty c) používáme pouze odměny d) nepoužíváme ani jednu metodu e) jiná odpověď: Tab. 17: Používání odměn a trestů v rodinách žijících na Vysočině (zdroj: vlastní výpočty)
Autoritativní
Demokratický
Liberální
Celkem
A
11
58 %
46
73 %
7
18 %
64
53 %
B
8
42 %
-
-
-
-
8
7%
C
-
-
3
5%
20
53 %
23
19 %
D
-
-
9
14 %
11
29 %
20
17 %
Občas obojí
-
-
5
8%
-
-
5
4%
Celkem
19
63
38
120
Z tabulky jasně vyplývá, že polovina rodičů používá ve své výchově odměny i tresty. Ani jednu metodu nevyužívají v každé šesté rodině. V demokratickém a autoritativním výchovném stylu používají rodiče nejčastěji obě metody. V liberálním stylu výchovy používá polovina rodičů pouze odměny a téměř třetina nepoužívá ani jednu z těchto metod. Pouze tresty používají jen rodiče v autoritativním stylu, celkem ve 42 %.
38
Sladkosti, hračky Otázka č. 15 Kupujete Vašemu dítěti sladkosti, hračky pravidelně nebo si je musí zasloužit? a) obojí koupím, kdykoliv o to dítě požádá b) sladkosti kupujeme běžně, hračky si musí zasloužit c) nekupujeme nic d) jiná odpověď: Tab. 18: Kupování sladkostí a hraček v rodinách žijících na Vysočině (zdroj: vlastní výpočty)
Autoritativní
Demokratický
Liberální
Celkem
A
-
-
4
6%
24
63 %
28
23 %
B
5
26 %
45
72 %
9
23 %
59
49 %
C
5
26 %
-
-
2
6%
7
6%
Podle financí
-
-
-
-
3
8%
3
3%
Obojí si musí zasloužit
9
48 %
9
14 %
-
-
18
15 %
Dítě si samo šetří
-
-
5
8%
-
-
5
4%
Celkem
19
63
38
120
Polovina rodičů z celkového počtu respondentů na tuto otázku odpověděla, že svému dítěti koupí sladkosti běžně, ale hračky si musí zasloužit. V autoritativní výchově si polovina dětí musí zasloužit obojí. V liberální naopak dítěti 63 % rodičů koupí obojí, kdykoliv si o to požádá. Tato odpověď se v autoritativním výchovném stylu neobjevila vůbec a taktéž je to s odpovědí, že si děti musí zasloužit obojí, ve stylu liberálním. V demokratickém stylu se v 8 % vyskytla odpověď, že si děti na věci, které chtějí, šetří své kapesné. V autoritativním výchovném stylu se ve 26 % objevila i odpověď, že rodiče nekupují nic.
39
Názor dítěte Otázka č. 16 Pokud s Vámi Vaše dítě v něčem nesouhlasí: a) moje dítě se mnou musí ve všem souhlasit, pokud tomu tak není, potrestám ho b) vyslechnu si jeho názor, ale to neznamená, že se něco změní c) vyslechnu si jeho názor a snažíme se společně o kompromis d) vyslechnu si ho a podřídím se jeho názoru e) jiná odpověď: Tab. 19: Pohled rodičů na názor jejich dítěte (zdroj: vlastní výpočty)
Autoritativní
Demokratický
Liberální
Celkem
A
2
11 %
-
-
-
-
2
2%
B
12
63 %
5
8%
-
-
17
14 %
C
5
26 %
58
92 %
14
37 %
77
64 %
D
-
-
-
-
24
63 %
24
20 %
Celkem
19
63
38
120
V tabulce č. 19 je zobrazena četnost odpovědí na otázku, jak reagují rodiče na názor svého dítěte. Ve více než polovině rodin se rodiče po vyslechnutí názoru dítěte snaží o kompromis. Tuto odpověď označili téměř všichni rodiče vychovávající své potomky demokratickým výchovným stylem. V liberálních stylech se 63 % rodičů podřídí názorům svého dítěte. V autoritativním stylu se stejné procento rodičů vyslechne názor dítěte, ale nemusí to znamenat, že se něco změní.
40
Fyzické tresty Otázka č. 17 Používáte fyzické tresty? a) ano, pokud si to zaslouží, dostane přes zadek b) ano, používáme i pásek, vařečku, atd. c) ano, pokud si to zaslouží, dostane pohlavek nebo facku d) ano, ale pouze symbolické plácnutí např. přes ruku e) ne Tab. 20: Používání fyzických trestů v rodinách žijících na Vysočině (zdroj: vlastní výpočty)
Autoritativní
Demokratický
Liberální
Celkem
A
10
52 %
32
51 %
2
5%
44
37 %
B
2
11 %
-
-
-
-
2
2%
C
4
21 %
7
11 %
-
-
11
9%
D
3
16 %
18
28 %
14
37 %
35
29 %
E
-
-
6
10 %
22
58 %
28
23 %
Celkem
19
63
38
120
V otázce č. 17 jsem se ptala, zda rodiče používají ve své výchově fyzické tresty. Téměř jedna čtvrtina rodičů fyzické tresty nepoužívá vůbec. Pokud si dítě zaslouží potrestat, dá mu před zadek 37 % rodičů. Symbolické fyzické tresty, jako je například plácnutí přes ruku, využívá ve své výchově téměř třetina rodičů. V autoritativním stylu výchovy používají všichni rodiče fyzické tresty a 13 % z nich pouze symbolické plácnutí. Více jak polovina rodičů s liberálním výchovným stylem nepoužívá fyzické tresty vůbec.
41
Sledování televize Otázka č. 18 Jak často se Vaše dítě dívá na TV? a) denně několik hodin, vyplňuje si tím volný čas b) denně, maximálně 2 hodiny c) denně, maximálně hodinu d) pouze, když si to zaslouží e) občas si jí pustí f) na TV se nesmí dívat vůbec g) jiná odpověď: Tab. 21: Sledování televize u dětí žijících na Vysočině (zdroj: vlastní výpočty)
Autoritativní
Demokratický
Liberální
Celkem
A
-
-
3
5%
5
13 %
8
7%
B
-
-
24
38 %
16
42 %
40
33 %
C
8
42 %
16
25 %
4
11 %
28
23 %
D
6
32 %
3
5%
1
3%
10
8%
E
3
16 %
17
27 %
12
31 %
32
27 %
F
2
10 %
-
-
-
-
2
2%
Celkem
19
63
38
120
Sledováním televize si přes den několika hodinami vyplňuje volný čas 7 % dětí. Z celkem 120 dětí se na televizi nesmí dvě děti dívat vůbec. V autoritativní rodině respondenti nejčastěji odpovídali, že jejich dítě se smí dívat na televizi denně maximálně jednu hodinu. V demokratickém i liberálním výchovném stylu rodiče nejčastěji volili odpověď, že se děti na televizi dívají denně maximálně dvě hodiny.
42
Aktivity Otázka č. 19 Vyberte, prosím, 3 aktivity, kterým Vaše dítě věnuje nejvíce času (podle toho, co dítě dělá nejčastěji, aktivity obodujte od 3 bodů po 1) a) příprava na školu b) sport, zájmový kroužek c) venkovní aktivity (pohybové hry, kolektivní hry, …) d) čtení, kreslení e) montování, kutění f) hraní si s hračkami (panenky, autíčka, …) g) pomoc v domácnosti h) sledování televize i) poslech hudby j) počítač Tab. 22: Nejčastější aktivity u dětí žijících na Vysočině – podle počtu bodů (zdroj: vlastní výpočty)
Autoritativní
Demokratický
Liberální
Celkem
Příprava na školu
33
29 %
77
20 %
37
16 %
147
20 %
Sport, zájm. kroužek
25
22 %
68
18 %
41
18 %
134
19 %
Venkovní aktivity
11
10 %
37
10 %
33
15 %
81
11 %
Čtení, kreslení
12
11 %
47
12 %
31
14 %
90
13 %
Montování, kutění
7
6%
18
5%
8
4%
33
5%
Hraní si s hračkami
5
4%
47
12 %
18
8%
70
10 %
Pomoc v domácnosti
5
4%
11
3%
10
4%
26
4%
Sledování televize
6
5%
25
8%
17
7%
48
7%
Poslech hudby
3
3%
5
1%
1
0%
9
1%
Počítač
7
6%
43
11 %
32
14 %
82
11 %
Celkový počet bodů
114
378
228
720
Aktivitou, nad kterou podle svých rodičů děti stráví nejvíce času, je ve 20 % příprava na školu. Hned za ní sebere dětem nejvíce volného času sport nebo zájmový kroužek, který navštěvují. Pouhé jedno procento dětí má ve svém volném čase ještě poslech hudby. 43
Tab. 23: Nejčastější aktivity seřazené dle pořadí (zdroj: vlastní výpočty)
1. (nejčastější)
Autoritativní
Demokratický
Liberální
Celkem
Příprava na školu
Příprava na školu
Sport, kroužek
Příprava na školu
2.
Sport, kroužek
Sport, kroužek
Příprava na školu
Sport, kroužek
3.
Čtení, kreslení
Hraní si
Venkovní aktivity
Čtení, kreslení
4.
Venkovní aktivity
Čtení, kreslení
Počítač
Počítač
5.
Počítač
Počítač
Čtení, kreslení
Venkovní aktivity
6.
Kutění
Venkovní aktivity
Hraní si
Hraní si
7.
Sledování tv
Sledováni tv
Sledování tv
Sledování tv
8.
Pomoc doma
Kutění
Pomoc doma
Kutění
9.
Hraní si
Pomoc doma
Kutění
Pomoc doma
10.
Poslech hudby
Poslech hudby
Poslech hudby
Poslech hudby
Tato tabulka je přehledným shrnutím otázky č. 19. Můžeme vidět, že příprava na školu je ve většině případů opravdu největším „žroutem“ dětského volného času společně se zájmovými kroužky a sporty. Na dalším místě se vyskytují čtení, kreslení, počítač a venkovní aktivity. V této otázce je tedy vidět vyplňování volného času dětí. Rodiče označovali své odpovědi jedním, dvěma nebo třemi body, od aktivit, kterým věnuje jejich dítě nejvíce času, po aktivity, kterým nejméně. V tabulkách jsou tedy hodnoty počtu bodů a počtu procent.
44
Kontrola zadaných úkolů Otázka č. 21 Když dáte svému dítěti jakýkoliv úkol, zkontrolujete a: a) pochválím ho, jen pokud ho udělal více než dobře b) pochválím ho už jen za to, že ho udělal, nemusí být ani dobře udělaný c) pochválím ho, ale pokud není úplně v pořádku, upozorním, co příště udělat lépe d) pokud není úkol splněn vůbec nebo je splněn špatně, potrestám ho e) úkol splnil, ale mě se nelíbí, tak dítě potrestám, aby ho příště udělal, jak já chci f) nic neudělám, hlavně že dítě udělalo, co mělo g) dítě nekontroluji Tab. 24: Kontrolování zadaných úkolů a následky (zdroj: vlastní výpočty)
Autoritativní
Demokratický
Liberální
Celkem
A
6
32 %
9
14 %
-
-
15
13 %
B
-
-
12
19 %
8
21 %
20
17 %
C
3
16 %
19
30 %
15
40 %
37
30 %
D
10
52 %
10
16 %
2
5%
22
18 %
E
-
-
-
-
-
-
-
-
F
-
-
8
13 %
7
18 %
15
13 %
G
-
-
5
8%
6
16 %
11
9%
Celkem
19
63
38
120
Při kontrolování zadaných úkolů rodiči dětem je 30 % pochválí, ale upozorní je na to, co by příště měly udělat lépe. Celkem 9 % rodičů své děti nekontroluje. Odpověď, že dítě úkol splnilo, ale ne podle představ rodičů, tudíž přijde trest, nezvolil ani jeden rodič. V autoritativním výchovném stylu více jak polovina rodičů zvolila odpověď, že pokud dítě úkol nesplnilo nebo ho splnilo špatně, potrestají ho. Třetina z nich své dítě pochválí, jen pokud úkol udělalo více než dobře. V demokratickém stylu byly všechny odpovědi téměř vyrovnané, nejvíce se vyskytovala odpověď za C, která byla nejčastější také v liberální výchově i celkově.
45
Režim dětí Otázka č. 22 Má Vaše dítě pravidelný režim? (chodí spát ve stejnou dobu, pravidelně se stravuje, pohybuje,…) a) ano, vždy b) ano, ale jsou výjimky (např. prázdniny, víkendy) c) ne, záleží na situaci d) ne, nikdy Tab. 25: Režim u dětí žijících na Vysočině (zdroj: vlastní výpočty)
Autoritativní
Demokratický
Liberální
Celkem
A
13
68 %
18
29 %
3
8%
34
28 %
B
6
32 %
27
42 %
18
47 %
50
42 %
C
-
-
18 -
29 % -
17 -
45 % -
36 -
30 % -
D Celkem
19
63
38
120
Na otázku, zda má dítě pravidelný režim, neodpověděl ani jeden respondent, že nikdy. Téměř polovina dětí má pravidelný režim až na výjimky, kterými jsou například prázdniny nebo víkendy. V rodinách, kde je využíván autoritativní výchovný styl se ve dvou třetinách objevila odpověď, že má dítě vždy pravidelný režim a jedna třetina, že má dítě pravidelný režim až na výjimky. V demokratickém výchovném stylu se tato odpověď vyskytovala nejvíce. Taktéž v liberálním, kde na ni odpovědělo jen o jedny rodiče více, než na odpověď, že u režimu jejich dětí záleží na situaci.
46
Spokojenost s výchovou Otázka č. 23 Chtěl/a byste něco ve výchově změnit, pokud ano, co? Tab. 26: Co by rodiče chtěli ve výchově změnit (zdroj: vlastní výpočty)
Autoritativní
Demokratický
Liberální
Celkem
Být více důslední
-
-
16
25 %
7
18 %
23
19 %
Mít více času na děti
2
11 %
11
17 %
2
5%
15
13 %
Děti více chválit
1
5%
-
-
-
-
1
1%
Zapojit děti do dom. prací
-
-
-
-
3
8%
3
3%
Mít více trpělivosti
-
-
5
9%
2
5%
7
6%
Více respektovat dítě
-
-
4
6%
-
-
4
3%
Nezměnili by nic
11
58 %
13
21 %
15
39 %
39
33 %
Neodpovědělo
5
26 %
14
22 %
9
24 %
28
23 %
Celkem
19
63
38
120
V poslední otázce jsem se rodičů ptala, zda by chtěli ve své výchově něco změnit. Celkem 28 z nich, tedy 23 %, na tuto otázku neodpovědělo. Dalších 33 % by neměnilo nic, tudíž jsou se svou výchovou spokojeni. Ti, co by něco chtěli změnit, odpovídali nejčastěji, že chtějí být více důslední a mít více času na děti. V autoritativních rodinách by 58 % rodičů nic neměnilo. V demokratických by neměnilo 22 %, jedna čtvrtina by chtěla být více důsledná, 6 % rodičů by chtělo své dítě více respektovat a 9 % s nimi mít více trpělivosti. Rodiče s liberálním výchovným stylem by v 15 případech nic neměnili. Téměř jedna pětina by chtěla být více důsledná a 8 % rodičů by chtělo, aby se jejich děti zapojily více do domácích prací.
47
3.6 Shrnutí výsledků a diskuse Bakalářská práce je zaměřena na výchovné styly v současných rodinách žijících v kraji Vysočina. Stanoveny byly tři cíle a pět hypotéz. Jako první cíl jsem se rozhodla zjistit, jaký výchovný styl je nejrozšířenější v současných rodinách žijících v kraji Vysočina. K tomuto cíli jsem přidala dvě hypotézy. Hypotézu č. 1, že více jak čtvrtina rodičů vychovává své děti liberálním výchovným stylem. K této hypotéze bylo zapotřebí zhodnotit dotazník jako celek, nemohla o něm rozhodnout pouze jedna otázka. Výsledky mého zhodnocení jsou zobrazeny v tabulce č. 4 a obrázku č. 4. Liberálním výchovným stylem vychovává v současných rodinách na Vysočině 38 rodičů ze 120, což je 32 %, tedy více než jedna čtvrtina. A hypotéza č. 2, že nejrozšířenějším výchovným stylem je demokratický výchovný styl. V tabulce č. 4 je jasně vidět, že demokratickým stylem vychovává ze 120 respondentů celkem 63 rodičů, tedy 53 % a tím je v tomto vzorku respondentů nejrozšířenější. Hypotéza č. 1 se mi potvrdila. Hypotéza č. 2 se mi také potvrdila. Druhý cíl, pro který jsem se rozhodla, je otázka, kolik volného času tráví rodiče společně se svými dětmi a jakým způsobem dětem volný čas vyplňují. S tím souvisí hypotéza č. 3, že více jak polovina rodičů vyplňuje svým dětem volný čas zájmovými kroužky nebo sportovními aktivitami. Tuto informaci jsem zjišťovala pomocí otázek č. 9 a č. 10. Odpovědi jsou znázorněny v tabulkách č. 12 a č. 14. Z nich je zřejmé, že zájmový kroužek v současné době navštěvuje celkem 75 % dětí z dotazovaných rodin. Sportovní oddíl navštěvuje 53 % dětí a s rodiči sportuje 30 % dětí. Z těchto výsledků je zřejmé, že rodiče ve většině případů svým dětem vyplňují volný čas těmito aktivitami. Hypotéza č. 3 se mi potvrdila. Jako poslední cíl jsem zvolila porovnání výchovných stylů rodičů různých věkových kategorií a rodičů s různým stupněm vzdělání. Pro porovnání věkových kategorií jsem volila věk maminek. K tomu se mi váže hypotéza č. 4, že starší rodiče vychovávají své děti více liberálním stylem než mladší rodiče. Zjistila jsem, že čím jsou rodiče (maminky) starší, tím méně mají na děti nároků. Taktéž v případech, kde měly 48
maminky více dětí a odpovídaly na výchovu svého nejmladšího, nemělo téměř žádné povinnosti a většina těchto rodin vychovávala ve stylu liberálním. Hypotéza č. 4 se mi potvrdila. K porovnávání stylů výchovy dle stupně vzdělání jsem použila v dotazníku otázku na nejvyšší ukončené vzdělání obou rodičů. Zobrazeno je v tabulce č. 5 a obrázku č. 5. Maminky i tatínkové s vyučením ze středního odborného učiliště mají největší zastoupení v liberálním výchovném stylu, středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaní rodiče ve stylu demokratickém. Z toho vyplývá, že rodiče s nižším stupněm vzdělání vychovávají děti více liberálním stylem než rodiče s vyšším stupněm vzdělání. Hypotéza č. 5 se mi tedy potvrdila. Na začátku výzkumu jsem ani nepředpokládala, jak budou rodiče ochotni vyplnit můj dotazník. Naštěstí pouhá jedna pětina z celkového počtu dotazovaných buď nevyplnila dotazník vůbec, nebo ho vyplnila napůl, tudíž se nedal vyhodnotit. Celý výzkum byl přínosný hlavně pro mě, jako potencionální budoucí matku. Dále bych celkové výsledky ráda poskytla jen pro informaci základní škole, kde proběhl největší sběr dat.
49
4 Závěr Bakalářská práce je rozdělena na dvě části, teoretickou a praktickou. Teoretická část obsahuje tři větší kapitoly. První kapitola se věnuje dítěti a to jeho vývoji, psychologii a některým poruchám chování. Vývoj dítěte je zaměřen na obecnou charakteristiku duševních změn, rozvoj racionálně-kognitivních procesů a vývoj imaginativně-emotivních funkcí. Psychologie dítěte popisuje nástup dítěte do školy a sociální zralost. Také se v této kapitole objevuje malá zmínka o mimoškolním vlivu na dětský vývoj psychiky. Dále jsou zde vyjmenovány
nejčastější
poruchy
chování
dětí
od
hyperaktivity,
autismu
až po schizofrenii. V kapitole jsou jen vyjmenovány, podrobnější informace o nich naleznete v příloze. Druhá kapitola pojednává o rodině. Rodina je jakýmsi prvním modelem společnosti, se kterým se dítě setkává. Existuje hlavně proto, aby udržela lidstvo a lidé mohli náležitě pečovat o své potomky. Zprostředkovává jim vrůstání do jejich kultury a společnosti, propojuje generace, vytváří vztahy a pouta. Proto je jí v této práci také část věnována. Popsána je zde také historie rodiny, jak vypadala rodina v pravěku, starověku, středověku až po současnou českou rodinu. Na závěr kapitoly je zmínka o klinických rodinách, zejména o rodině a rozvodu. Poslední, třetí, kapitola se věnuje výchově dětí. K čemu dnes rodiče své děti vedou. Výchova je zde rozdělena na různé typy jejího pojetí. V této kapitole jsou také vyjmenovány právě výchovné styly, které obsahuje už název bakalářské práce. Výchovný styl je zásadním bodem v celkovém rozvoji dítěte. Každý styl má jiné následky na vývoj a pozdější chování dětí. Dále jsou v kapitole výchova informace o citové výchově v rodině, která je podle mě nesmírně důležitá a s ní i těhotenství, jež hraje pro matku i dítě v celé výchově a vývoji velkou roli. Tato kapitola zahrnuje i často diskutované téma – odměny a tresty. Zmínka je zde i o trestech fyzických, co znamenají a jaký mají dopad na trestané dítě. V praktické části se věnuji výzkumu, který jsem prováděla v rodinách, žijících v kraji Vysočina. Popsány jsou zde použité výzkumné metody celé práce, informace o vzorku respondentů a také zhodnocení výsledků v podobě tabulek a grafů. V tabulkách jsou
50
většinou porovnávány celkové počty odpovědí na dané otázky, ale také odpovědi rozdělené podle výchovných stylů. Tato bakalářská práce obsahuje i tři přílohy. První z nich se týká nejčastějších poruch chování dětí. Jsou v ní popsány jednotlivé poruchy, v jakém věku se většinou objevují, a jaké mají dopady na dítě. Jako druhou přílohu jsem zařadila dotazník, který vyplňovali respondenti. A třetí přílohou jsou tři obrázky od tří různých dětí. Měly zadané stejné téma, a to „moje rodina“. První obrázek kreslil šestiletý chlapec, druhý osmiletá dívka a třetí desetiletá dívka.
51
Seznam použité literatury ALDORT, N.: Vychováváme děti a rosteme s nimi. Práh. Praha 2010. ISBN 978-807252-287-3. BIDDULPH, S.: Tajemství výchovy šťastných dětí. Portál. Praha 2006. 136 s. ISBN 807367-184-0. ČAČKA, O.: Psychologie dítěte. Sursum. Tišnov 1996. 112 s. ISBN 80-85799-03-0. ČAČKA, O.: Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. Doplněk. Brno 2009. 378 s. ISBN 1081-171-2000. FERRERO, B.: Vychovávej jako Don Bosco. Portál. Praha 2007. 144 s. ISBN 978-807367-294-2. GRIFFIN, L.: My Child Won´t Listen … and other early childhood problems. Authorhouse. Bloomington 2009. ISBN 978-1-4389-1690-3. HINTNAUS, L.: Člověk a rodina, Smysl a funkce rodiny. JU ZF. České Budějovice 1998. 95 s. ISBN 80-7040-315-2. KLIMEŠ, J.: Stala se z nás interiérová zvířata. Roverský kmen. 2010, 67, s. 21-23. ISSN 1213-0664. LANGMEIER J., KREJČÍŘOVÁ D.: Vývojová psychologie. Grada. Praha. 2007. 352 s. ISBN 80-247-1284-9. MATĚJČEK, Z.: Co, kdy a jak ve výchově dětí. Portál. Praha 2007. 143 s. ISBN 97880-7367-325-3. MATĚJČEK, Z.: Co děti nejvíc potřebují. Portál. Praha 2008. 112 s. ISBN 978-807367-504-2. MATOUŠEK, O.: Rodina jako instituce a vztahová síť. Slon. Praha 2003. ISBN 8086429-19-9. NELSEN, J.: Positive discipline. Ballantine. New York 2006. ISBN 0-345-48767-2. PIAGET, J., INHELDEROVÁ, B.: Psychologie dítěte. Portál. Praha 2007. 143 s. ISBN 978-80-7367-263-8. 52
PREKOP, J.: Jak být dobrým rodičem. Grada. Praha 2001. ISBN 80-247-9063-7. PTÁČEK, R.: Poruchy chování v dětském věku. Vzdělávací institut ochrany dětí. Praha 2006. ISBN 80-86991-81-4. ROGGE, J-U.: Rodiče určují hranice. Portál. Praha 2010. 184 s. ISBN 978-80-7367806-7. TRAIN, A.: Nejčastější poruchy chování dětí. Portál. Praha 2001. 200 s. ISBN 80-7178503-2. VANÍČKOVÁ, E.: Tělesné tresty dětí. Grada. Praha 2004. 116 s. ISBN 80-247-0814-0. WARNER, P.: Jak lépe využít čas strávený s dětmi. Portál. Praha 2004. 224 s. ISBN 807178-878-3. WEIKERT, A.: Výchova dítěte. Vašut. Praha 2007. 323 s. ISBN 978-80-7236-527-2.
53
Příloha A
Poruchy
Nejčastější poruchy chování dětí
související
s hyperaktivitou
a neschopností
se soustředit,
s asociálním chováním a užíváním návykových látek 1. Potíže spojené s neschopností vydržet v klidu a soustředit se na daný úkol ADHD (Attention deficit hyperactivity disorder) - Porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou Odhadovaný výskyt této poruchy u školních dětí se pohybuje kolem 3-5%; některé prameny udávají výskyt až 19%. Tuto poruchu je obtížné zjistit dříve než kolem čtvrtého či pátého roku věku, protože u mladších dětí obvykle nemůžeme rozlišit její příznaky-děti málokdy dokáží u nějaké činnosti vydržet. Avšak mladší děti s ADHD nejsou např. schopné sedět klidně ani u jídla nebo u pohádky a rodiče je popisují jako celkově nezvladatelné. Problémy se obvykle zviditelní, když dítě začne chodit do školy, kde se mu nedaří, protože je nesoustředěné, nebo kde se kvůli své hyperaktivitě a impulzivitě nedokáže přizpůsobit určitým třídním pravidlům. Ačkoliv se porucha vyskytuje častěji u chlapců, můžeme ji pozorovat i u dívek. Domníváme se, že je dědičná. Řada dětí trpících touto poruchou má otce, kteří jí v dětství také trpěli; méně z nich má matky, u nichž byly v dětství popsány příznaky svědčící o této poruše. I ostatní příbuzní takového dítěte mívají častěji než jiní lidé ostatní problémy s poruchami chování a emocí, se specifickými poruchami učení, s drogovou závislostí či poruchami sociálních vztahů. U některých dětí se problémy časem zmenší, u jiných se během obtížného období dospívání negativní projevy poruchy mohou zhoršit a vést k celkovým problémům spojeným se školní docházkou, nebo dokonce k asociálnímu až kriminálnímu chování. U někoho mohou určité závažné potíže přetrvat až do dospělosti. Děti s převahou nepozornosti mají srovnatelně lepší vyhlídky než ty, které jsou převážně hyperaktivní a impulzivní. Obecně vzato, existuje poměrně dobrá šance, že se stav dítěte zlepší, z velké části to však bude záviset na míře hyperaktivity a agresivity, na tom, zda má také příznaky poruchy chování, či nikoliv, na jeho inteligenci a hodně na vlivu rodinného prostředí i na tom, jakou podporu má doma a ve škole.
Příloha A
Nejčastější poruchy chování dětí
Dítě s touto poruchou vykazuje příznaky nesoustředěnosti anebo hyperaktivity či impulzivity: * Nesoustředěnost. Často se může zdát, že dítě neposlouchá, co mu kdo říká, a že se nevydrží soustředit na to, co právě dělá nebo o čem mluví. Bude dělat páté přes deváté a u jednoho úkolu vydrží jen tehdy, bude-li ho práce vyjímečně bavit a bude-li mít okamžitou zpětnou vazbu-v jiných případech se dá snadno vyrušit a nepodaří se mu dokončit úkoly nebo postupovat podle pokynů. Bude velmi roztěkané, nesoustředí se na podrobnosti a bude dělat řadu chyb z nepozornosti. * Hyperaktivita. Dítě bude plné nevyčerpatelné energie. Bude pro něj obtížné hrát si tiše nebo chvilku posedět. Nepřestane se ošívat, bude mluvit překotně a hlasitě, stále bude vypadat neklidně. * Impulzivita. Bude mluvit a jednat impulzivně, bez přemýšlení o důsledcích svého jednání, byť by mohly být nebezpečné. Bude se vnucovat ostatním třeba skákáním do řeči, pronášením nevhodných poznámek nebo tím, že bude mít problémy zapojit se do hovoru ve správné chvíli. Existují tři podskupiny ADHD: kombinovaná; s převahou nepozornosti; s převahou hyperaktivity/impulzivity
2. Asociální chování a neposlušnost Porucha chování Jedná se o jednu z nejběžnějších poruch. Existují odhady, které říkají, že se vyskytuje u 4 % dětí, které žijí na venkově, a u 9 % dětí, které žijí ve městech. Jiné odhady hovoří o tom, že v určitých skupinách dětí dosahuje výskyt této poruchy dokonce 16 %. Záleží na tom, co je do této statistiky zahrnuto. U dítěte s poruchou chování budeme pozorovat asociální projevy. Dítě může být agresivní k lidem i ke zvířatům, může ničit majetek, krást, podvádět a porušovat pravidla: * Agrese vůči lidem a zvířatům. Dítě může šikanovat a zastrašovat ostatní. Bude se prát a někdy používat zbraně, které mohou způsobit vážné zranění. Bude kruté na zvířata a bude je týrat. * Ničení majetku. Dítě úmyslně ničí cizí majetek; dělá graffiti nebo zakládá požáry.
Příloha A
Nejčastější poruchy chování dětí
* Podvádění a krádeže. Dítě se může zaplést do krádeže, vandalismu nebo vloupání. Možná bude muset lhát, aby dosáhlo svého. Existují dvě podskupiny: A. Podskupina dětského věku. Alespoň jeden z příznaků poruchy se u dítěte vyskytne před desátým rokem života. B. Podskupina dospívající mládeže. Žádný z příznaků se nevyskytne před desátým rokem života dítěte. Bude-li se porucha projevovat v mírné formě, nebudou ostatní příliš poškozeni; ve vážných případech však dítě řadou asociálních projevů způsobí svému okolí značné škody. Jedná se o jednu z nejběžnějších poruch. Existují odhady, které říkají, že se vyskytuje u 4 % dětí, které žijí na venkově, a u 9 % dětí, které žijí ve městech. Jiné odhady hovoří o tom, že v určitých skupinách dětí dosahuje výskyt této poruchy dokonce 16 %. Záleží na tom, co je do této statistiky zahrnuto. Porucha se může vyskytnout i u pětiletých dětí, častěji se s ní však setkáváme ve vyšším dětském věku nebo na začátku puberty. Zřídka se objeví po šestnáctém roce. Příznaky se většinou s postupujícím věkem a fyzickým vývojem dítěte mění; méně závažné projevy chování, jako jsou např. drobné krádeže v obchodech nebo dětské rvačky, lze pozorovat v útlém věku; u dospívající mládeže může mít porucha podobu přepadení, krádeže, vloupání či znásilnění. Častěji se vyskytuje u chlapců, ale setkáváme se s ní i u děvčat. Chlapci se častěji zapletou do potyček, drobných krádeží, vandalismu a mají problémy s disciplínou, dívky spíše lžou, chodí za školu, utíkají z domova a mohou dospět až k drogám nebo prostituci. Je možné se domnívat, že je tato porucha dědičná a vyvolaná podmínkami, v nichž se dítě nalézá. Dítě má k poruše větší dispozice, pokud jeden z rodičů trpí určitým typem poruchy, jako jsou poruchy osobnosti, poruchy emocí, schizofrenie nebo poruchy pozornosti. Vyhlídky dítěte s touto poruchou jsou různé. Pokud se vyskytla před desátým rokem života, bude na tom dítě mnohem hůř, než kdyby se příznaky objevily až v pubertě – začne-li porucha v útlém dětství, mívá dítě větší dispozice ke vzniku asociální poruchy osobnosti, poruchy nálady, úzkostné poruchy nebo k drogové závislosti. Většina dospělých, kteří byli v dětství postiženi poruchou chování, má i ve vyšším věku sociální problémy. V některých případech se však časem chování dítěte
Příloha A
Nejčastější poruchy chování dětí
upraví a příznaky poruchy vymizí. Pozn. lekt.:Porucha chování však také často vznikne na základě nepříznivých výchovných vlivů, většinou dlouhodobých, a může se zlepšit i vymizet, když tyto vlivy přestanou působit.
Hodně dětí, které trpí touto poruchou, má zároveň hyperkinetickou poruchu pozornosti. Tyto děti často bývají také postiženy poruchami učení, komunikačními poruchami, úzkostnými poruchami, poruchami nálady a poruchami vyvolanými užíváním drog. Dopady této poruchy na chování dítěte: Může se zdát, že se dítě nezajímá o ostatní, může mít nepřátelské vidění světa, bude nám připadat, že nemá žádné výčitky svědomí, může být zdánlivě houževnaté, avšak s nízkým sebevědomím, může být přelétavé, bezstarostné a náchylné k nehodám, může kouřit, pít, mít zálibu v sexuálním životě od útlého věku, může se dostat k drogám, školní výsledky budou špatné, nebude oblíbené, pro své chování může být vyloučené ze školy nebo může mít potíže se zákonem, může se pokusit o sebevraždu. Porucha opozičního vzdoru Dítě s touto poruchou bude odmítavé, vzdorovité, neposlušné a nepřátelské vůči nadřízeným osobám. Bude často ztrácet trpělivost a rozčilovat se, hádat se s dospělými, aktivně odporovat dospělým nebo odmítat splnit jejich pořadavky a podřídit se pravidlům, úmyslně dělat věci, které někoho rozčilují, vinit ze svého chování ostatní, vztahovačné, zlostné a rozmrzelé, zlomyslné nebo mstivé. Odhaduje se, že touto poruchou trpí 2-16 % dětí. Charakteristické rysy chování se obvykle dají pozorovat před osmým rokem života dítěte, ne však později než na počátku adolescence. Poruchou mohou trpět chlapci i děvčata. Před pubertou je porucha častější u chlapců, mezi dospívající mládeží je její výskyt rovnoměrný. Chlapci se budou dostávat do otevřených konfliktů častěji než děvčata, příznaky poruchy bývají trvalejší. Poruchami bývají častěji postiženy děti, v jejichž rodinách se u jednoho z rodičů také nějaká porucha vyskytla, např. porucha nálady, porucha pozornosti, porucha chování či porucha osobnosti. Matka postiženého dítěte mívá sklony k depresím, není však jasné, zda v tomto případě jde o příčinu, či následek poruchy dítěte. Tato porucha většinou předchází vzniku poruchy chování. U mnoha dětí, trpících touto poruchou, najdeme rovněž ADHD. Také mohou mít poruchy v učení a obtíže v komunikaci.
Příloha A
Nejčastější poruchy chování dětí
Poruchy související se sociálními vztahy, komunikací, učením a koordinací 1. Problémy ve společenských vztazích, v komunikaci, neobvyklé chování či záliby Dětský autismus Dítě, které trpí touto poruchou, bude mít potíže se sociálními vztahy, s komunikací, bude mít omezený a vyhraněný repertoár činností a zájmů. Společenské vztahy. Schopnost neverbální komunikace bude omezená. Při styku s ostatními bude oční kontakt i výraz v obličeji neobvyklý. Držení těla ani gestikulace nebudou přiměřené. Zatímco malému dítěti bude jedno, jestli se s někým kamarádí, starší dítě toho bude chtít dosáhnout, nebude se mu to však dařit, protože nebude umět odhadnout společenské konvence. Nebude spontánně hledat někoho, s kým by sdílelo svou radost nebo zájem, a bude dávat přednost samostatným aktivitám. Pokud do nich zapojí někoho jiného, bude to jenom proto, že ho k tomu účelu potřebuje. Nebude si umět vysvětlit chování ostatních ani pochopit, co si myslí. Pro ostatní bude zase těžké vycítit jeho pocity, a dítě se pravděpodobně nebude ptát na jejich. Možná se bude zdát, že ho více lákají předměty nebo jejich části, což druhým nebude připadat zajímavé. Komunikace. Dítě možná nebude mluvit tak brzy, jak by mělo, ani jinak komunikovat, třeba pomocí gestikulace. Až bude umět mluvit, bude pro něj těžké zahájit anebo udržet konverzaci, bude mluvit monotónně nebo s nesprávnou intonací. Bude opakovat věty, které někde zaslechlo, které však v současném kontextu nebudou mít žádný smysl. Nepochopí ani jednoduché vtipy, nebude schopné hrát si na něco nebo na někoho, třeba na maminku a na tatínka, na řemesla apod. Nebude se na lidi spontánně smát ani reagovat na jejich úsměvy a zřídkakdy se zeptá, co si druhá osoba myslí a co cítí. Vyhraněné, opakující se chování a zájmy. Dítě může být přetížené jediným zájmem a bude o něm shromažďovat neuvěřitelné množství informací. Bude např. znát přesné detaily o komplikovaných železničních řádech nebo bude umět nazpaměť ohromné množství sportovních údajů. Možná se upne k pevným opakovaným činnostem a rituálům a bude špatně snášet jakékoli změny. Malé změny v pokojíčku ho mohou
Příloha A
Nejčastější poruchy chování dětí
vyvést z rovnováhy, a pokud se změní denní rozvrh, nebude se s tím umět vyrovnat. Při hraní může opakovat tutéž činnost stále dokola a bude ho fascinovat všechno, co se hýbe; může ho upoutat zdánlivě bezvýznamný předmět, třeba tkanička do bot, kousek papíru nebo zátka od lahve. Opakovaně bude chodit divným způsobem – třeba po špičkách; může mávat či tleskat rukama nebo sedět a pravidelně se kývat. Autismus se vyskytuje velice zřídka. Podle odhadů jím trpí 2-5 z deseti tisíc dětí. Porucha se objevuje již před třetím rokem věku, symptomy se však obvykle zjišťují obtížně – snadněji rozpoznatelné jsou mezi čtvrtým a šestým rokem. Ačkoli touto poruchou mohou trpět chlapci i děvčata, u chlapců se vyskytuje asi 3-4krát častěji. Pokud se porucha vyskytla alespoň u jednoho z rodičů, existuje vyšší pravděpodobnost, že dítě bude touto poruchou trpět také. V některých případech dochází ke zlepšení, obvykle tomu tak bývá během začátku puberty, kdy je dítě poddajnější. Později během dospívání se může stát, že bude agresivnější a hůře zvladatelné. Závisí to z velké části na závažnosti jeho stavu, na úrovni intelektu a na jeho komunikačních schopnostech. Některé děti dělají pokroky až do svých dvaceti nebo dokonce třiceti let, porucha ale nikdy nevymizí docela: i značně inteligentní dítě bude mít v dospělosti potíže se sociálními vztahy. Ačkoli může dosáhnout vyššího stupně samostatnosti, bude stále potřebovat velkou podporu svého okolí. Dítě s touto poruchou bude s velikou pravděpodobností také mentálně zaostalé a bude trpět poruchou komunikace. Dopady této poruchy na chování dítěte: Dítě se může jevit jako nepřístupné a nedokáže vzbudit náklonnost, nedokáže navázat spojení s ostatními – nedokáže se naladit na jejich vlnu, může být agresivní, hyperaktivní, impulzivní a nepozorné, může se chovat nevypočitatelně, může se rozčílit bez zjevného důvodu a nebude umět odhadnout reálné nebezpečí, chování dítěte může být podivné; může si ublížit třeba tím, že si pokouše zápěstí nebo že bude tlouci hlavou do zdi, protože se bude stále zabývat jedním, zdánlivě bezvýznamným zájmem, bude vypadat absolutně egocentricky – bude to zkrátka výstřední samotář, nebude mít žádné kamarády a až bude starší a bude si více uvědomovat svůj stav, může propadnout také depresím.
Příloha A
Nejčastější poruchy chování dětí
Aspergerův syndrom U dítěte, které trpí touto poruchou, se budou vyskytovat některé příznaky autismu; bude mít potíže se sociálními vztahy, s komunikací, bude mít vyhraněný a opakující se repertoár činností a zájmů. Porucha se od autismu liší v následujícím: Dítě s Aspergerovým syndromem nebude mít potíže s vývojem řeči ani nebude mentálně postižené. Symptomy nejsou tak vážné; chování dítěte nebude tak podivné ani jeho zájmy nebudou tak vyhraněné jako u autistického dítěte. Dítě s Aspergerovým syndromem nebude odmítat sociální kontakt a bude se snažit vyhledávat společnost. Bude se možná zdát, že je nemotorné. Porucha se podle odhadů vyskytuje u 3-7 lidí z deseti tisíc. Příznaky se většinou zviditelní během prvních let školní docházky, tedy v době, kdy sledujeme chování dítěte a jeho vztahy k ostatním dětem. Porucha však může zůstat dlouho nerozpoznaná, někdy dokonce až do dospělosti. Do značné míry to závisí na stavu dítěte a na tom, zda jsou přidružené projevy jeho chování příčinou kázeňských přestupků doma nebo ve škole. U chlapců je pravděpodobnost výskytu této poruchy čtyřikrát vyšší, může se však vyskytnout i u děvčat. Děti, jejichž rodiče tímto syndromem trpí, mohou být postiženy častěji. Až bude dítě starší, naučí se svému stavu přizpůsobit, symptomy však zcela nezmizí. V dospělosti bude mít
postižené dítě přetrvávající problémy s porozuměním
a pochopením druhých, s uspořádáním vlastního života a vyrovnáváním se změnami. Dítě s touto poruchou by mohlo během dospívání rovněž trpět ADHD nebo depresí. Dopady této poruchy na chování dítěte: Bude se zdát, že chce navázat kontakt s ostatními – skamarádit se -, ale nebude toho schopné, protože se nedokáže vcítit do myšlenek a pocitů druhých. Jeho slova i činy vám mohou připadat naivní, jeho chování může být sociálně nepřiměřené. Vrstevníci si o něm budou myslet, že je divné nebo výstřední. Ačkoli si bude skvěle pamatovat údaje a čísla, abstraktní myšlení pro ně může být obtížné. Přestože jeho inteligence je průměrná, nebo dokonce nadprůměrná, bude se zdát, že mu chybí „zdravý rozum“
Příloha A
Nejčastější poruchy chování dětí
2. Poruchy řeči a jazyka Expresivní porucha řeči Dítě s touto poruchou bude mít potíže s vyjadřováním směrem k ostatním. Příznaky se liší podle toho, jak je porucha vážná, a podle věku dítěte. Dítě může mít omezené jazykové prostředky a mívá potíže se zapamatováním nových slov. Struktura jeho řeči může být velmi jednoduchá, variabilita používaných větných vzorců je omezená. Dítě možná používá krátké věty a vynechává některé jejich části; dělá chyby v užívání slov. Řeč není příliš plynulá; dítě může mluvit dosti rychle a nesouvisle nebo velmi pomalu a monotónně. Jeho neverbální inteligence a schopnost porozumět jazyku bude výrazně vyšší než schopnost vyjádřit se; porucha citelně ovlivní školní práci dítěte i způsob jeho komunikace s druhými lidmi. Lze rozlišit dvě formy této poruchy: 1. Získaná. Porucha vzniká po období normálního vývoje a následuje po úrazu hlavy nebo jiných zdravotních problémech. 2. Vývojová. Dítě možná začne mluvit velice pozdě a postup následného jazykového vývoje bude pomalejší, než by měl být. Pokud je vážná, bude možné ji rozpoznat už ve třech letech, je-li lehká, může zůstat nerozpoznaná až do začátku puberty, kdy se vyvíjí složitější řeč. Vývojová porucha postihuje 3-5 % dětí; menší počet dětí trpí získanou poruchou. Porucha se u chlapců vyskytuje téměř třikrát častěji než u děvčat. Dopady poruchy na chování dítěte: Nebude se umět vyjadřovat, a v důsledku frustrace může být agresivní. Dítě si vybuduje nízké sebevědomí a projeví se u něj emoční problémy. Vztahy s dospělými i s vrstevníky utrpí a studijní výsledky se zhorší Smíšená expresivně-receptivní porucha řeči Kromě toho, že má dítě problémy s vyjadřováním, bude mít ještě potíže s porozuměním řeči. Existují dva typy poruchy – získaná a vývojová – a potíže s vyjadřováním řeči jsou podobné problémům při expresivní poruše řeči. Dítě není schopné rozumět slovům ani větám. V lehkých případech může mít problémy
Příloha A
Nejčastější poruchy chování dětí
jenom s některými slovy nebo výrazy, v těžších případech nebude schopné porozumět základním slovům ani jednoduchým větám. Možná není schopné rozlišovat zvuky nebo je přiřazovat k různým symbolům. Může pro něj být obtížné zapamatovat a vybavit si slova nebo seřadit zvuky a symboly. Mezi neverbální inteligencí a receptivně-expresivní jazykovou schopností dítěte bude zjevný rozpor. Porucha citelně ovlivní jeho školní výsledky i způsob komunikace s ostatními lidmi. Vývojová porucha se vyskytuje asi u 3 % dětí. Elektivní mutismus Dítě postižené touto poruchou je schopné mluvit a mluví, avšak nemluví v určitých sociálních situacích. Aby bylo možné říci, že dítě touto poruchou skutečně trpí, musí k takovému selhávání docházet nejméně jeden měsíc, nesmí se však jednat o první měsíc dítěte ve škole. Tato porucha je celkem vzácná. Obvykle se objevuje před pátým rokem, většinou ji ovšem rozpoznáme teprve po nástupu dítěte do školy. Častěji ji pozorujeme u děvčat. Není zcela jasné, zda je porucha dědičná. Je domněnkou, že její vznik negativně ovlivňuje stresové prostředí, zejména tam, kde poruchou trpí i rodiče. Je velice vzácné, aby porucha trvala déle než šest měsíců – ale je to možné. Čím déle trvá, tím obtížněji se léčí. U dítěte můžeme pozorovat i poruchy řeči. Dopady poruchy na chování dítěte: Dítě může být úzkostné, stydlivé a uzavřené, dítě může být celkově negativistické a mrzuté, možná mívá časté záchvaty vzteku. Dítě možná nemá žádné problémy pochopit učení, zvládá čtení i psaní, má však potíže vycházet se svými spolužáky. Dítě možná mluví doma nebo v situacích, kde je pár známých lidí, nemluví ale na veřejnosti, s cizími lidmi nebo ve škole, omezeným způsobem komunikuje verbálně, pomocí krátkých promluv, nebo tělesně tak, že do lidí strká, gestikuluje, třeba potřese rukama nebo kývne hlavou.
3. Problémy s učením a koordinací Dyslexie (specifická porucha čtení) Dítě s touto poruchou zpracovává určitý druh informací jinak než ostatní děti; výsledkem může být zejména to, že bude mít problémy naučit se číst. Mezi inteligencí dítěte a jeho čtením bude významný rozpor. Mohou se projevit známky špatné krátkodobé paměti, dítě bude mít potíže rozlišit zvuky a obrazové symboly. Existují
Příloha A
Nejčastější poruchy chování dětí
odhady, podle kterých je touto poruchou postiženo až 10 % dětí a z toho jsou 4 % postižena vážně. Potenciální problémy se dají pozorovat již v časném věku – např. zpoždění ve vývoji řeči –, porucha však obvykle bývá poprvé diagnostikována ve chvíli, kdy dítě zakusilo první neúspěchy ve čtení. Chlapci bývají postiženi čtyřikrát více než děvčata. Podle odhadů 70 % dětí svou poruchu zdědilo. Pokud se podaří poruchu včas diagnostikovat, pak se speciálním přístupem může mnoho dětí své problémy úspěšně překonat. Záleží na stupni poruchy a kvalitě nápravné péče. Dopady poruchy na chování dítěte: Dítě, které má potíže naučit se číst, může začít být velmi zlobivé, nebo se naopak uzavře do sebe. Dítě může odmítat chodit do školy. Učení i vztahy s kamarády mohou být negativně ovlivněné. Dyspraxie (vývojová porucha koordinace) Dítě s touto poruchou bude mít těžkosti s koordinací; bude mít problémy stanovit a vykonat sled pohybů vedoucích k dosažení cíle. Poruchou trpí až 6% dětí. Objevuje se v dětském věku a obvykle ji můžeme pozorovat ve fázi, kdy dítě začíná pobíhat nebo se pokouší vykonávat úkoly vyžadující pohybové dovednosti. Chlapci bývají postiženi třikrát více než děvčata. Doposud není jasný důkaz, že je tato porucha dědičná. Koordinace se u dítěte může znatelně zlepšit nebo může přetrvat v jisté podobě po zbytek jeho života. Dopady poruchy na chování dítěte: Dítě bude zřejmě procházet jednotlivými vývojovými etapami pomaleji, bude asi méně vitální, bude reagovat těžkopádně a jakoby bez zájmu. Snadno se může nechat vyrušit okolními
podněty,
možná
bude
mít
potíže
s verbální
(verbální
dyspraxie)
i mimoverbální komunikací; řeč bude nesrozumitelná; řeč těla a obličejová mimika mohou být nevýrazné. Pro zjevné obtíže si z něj spolužáci mohou utahovat, může se stát terčem šikany a mít málo kamarádů. Problémy může mít i v těchto oblastech: dovednosti jemné motoriky, dovednosti hrubé motoriky, organizační dovednosti, čtení
Příloha A
Nejčastější poruchy chování dětí
Poruchy vyvolané úzkostí a stresem; deprese; schizofrenie 1.Problémy vyvolané úzkostí a stresem Generalizovaná úzkostná porucha Dítě s touto poruchou bude všeobecně úzkostné a neschopné zbavit se strachu. Bude mít hlavně strach z toho, zda zvládne vykonávat různé činnosti – i ve chvíli, kdy ho nikdo nehlídá a nehodnotí. Jádro obav se může časem změnit. Poruchou trpí asi 3 % dětí. Vyskytuje se v každém věku a častěji u dívek. S vyšší pravděpodobností se vyskytuje tam, kde poruchou trpí i rodiče. Separační úzkostná porucha Dítě postižené touto poruchou bude v případě, kdy ho odloučíte od známé osoby nebo kdy opustí domov, zahnáno do úzkých a nebude schopno normálně fungovat. Porucha bývá většinou vyvolaná hlubokým životním stresem. Poruchou trpí asi 4 % dětí a dospívající mládeže. Může se vyskytnout u předškolních dětí, častěji ji však pozorujeme u dětí školního věku. V běžné populaci trpí touto poruchou více děvčat než chlapců. Je častější u dětí, jejichž rodiče také trpěli touto poruchou, a u dětí, jejichž matky mají sklon k panickým reakcím. Specifická (izolovaná) fobie Dítě s touto poruchou bude reagovat se strachem a úzkostí, když bude v přítomnosti určitého předmětu nebo situace nebo když bude očekávat, že takový stav nastane. Porucha má různé podskupiny: Zoofobie – dítě se bojí zvířat nebo hmyzu; fobie z přirozeného prostředí – dítě se bojí výšek, vody, bouřky atd.; fobie z krve a injekcí – dítě reaguje úzkostně při pohledu na krev, při injekcích; situační fobie – dítě se bojí v konkrétní situaci, např. při přecházení mostu, při jízdě výtahem; jiný typ fobie – dítě reaguje úzkostně v jiných situacích nebo při jiných událostech. Mnoho dětí trpí fobiemi, nebývají však u nich tak vážné, aby byly diagnostikovány jako poruchy. Může se objevit i u docela malých dětí, ale protože u většiny dětí se občas příznaky fobie určitého typu vyskytují, snadněji se diagnostikuje ve starším věku dítěte. Většina podskupin se vyskytuje více u dívek, strach z výšek je ale častější u chlapců. Je
Příloha A
Nejčastější poruchy chování dětí
větší pravděpodobnost, že dítě bude mít fobii, pokud jí trpěli též jeho rodiče – to platí zejména o strachu z krve a injekcí. Sociální fobie Dítě s touto poruchou bude mít strach ze sociálních událostí, při nichž se setká s neznámými lidmi, nebo ze situací, ve kterých by jeho vystupování mohlo být pozorně sledováno. Bude se bát, že při tom bude vypadat trapně nebo že se zesměšní. Může se bát nějaké konkrétní situace, nebo pokud je ustrašené při nejrůznějších příležitostech, může trpět generalizovanou sociální fobií. Bude zažívat úzkostné pocity ve společnosti dospělých i dětí. Za normálních podmínek se dítě bude chovat přiměřeně a nebude mít žádné problémy se svým jednáním ani se vztahem k ostatním lidem. Odhaduje se, že touto poruchou trpí 3-13 % lidí. Závažnost problémů závisí na typu fobie. Počet lidí, kteří vyžadují intenzivní léčbu, je malý. U malých dětí od dvou a půl roku můžeme pozorovat příznaky této poruchy, avšak porucha sama je běžnější mezi dospívající mládeží u těch jedinců, kteří bývali v dětství plaší a stydliví. Může se rozvinout po traumatické nebo stresové události v libovolném věku. Trpí jí chlapci i dívky. Dítě má k poruše větší dispozice, pokud poruchou trpí i některý z rodičů. Posttraumatická stresová porucha Dítě s touto poruchou má za sebou určitou stresovou zkušenost, při níž ono samo nebo jiní lidé byli tělesně zraněni nebo byli vystaveni určitému riziku: Možná, že se stalo svědkem smrti nebo o smrti slyšelo nebo bylo při zranění osoby, kterou zná, či si uvědomilo, že by ke zranění mohlo dojít; možná prožilo přírodní katastrofu, např. povodeň nebo ničivou bouři, nebo bylo obětí či svědkem násilného činu; možná bylo nevhodně přítomno sexuální aktivitě; možná bylo účastníkem dopravní nehody; možná prodělalo nemoc, při které byl ohrožen jeho život. Podle odhadů je během svého života touto poruchou ohroženo 1-14 % lidí. Může se objevit kdykoli. Obě pohlaví trpí touto poruchou stejnou měrou. Obsedantně kompulzivní porucha Dítě, které trpí touto poruchou, se bude chovat obsedantně nebo kompulzivně, popřípadě se oba projevy chování vyskytnou současně. Až bude starší, může si uvědomit nesmyslnost svého chování, nebude však s tím schopné cokoli dělat; bude mít
Příloha A
Nejčastější poruchy chování dětí
možná pocit, že nad svými obsesemi (nutkavá, stále se vtírající myšlenka) ani kompulzemi (nutkavá, stále opakovaná činnost, např. mytí rukou) nemá kontrolu. * Obsese mohou mít nejrůznější podobu. Děti většinou mívají strach, že se ušpiní nebo mají opakující se pochybnosti, zda něco udělaly nebo neudělaly. Potřebují, aby všechno mělo svůj přesný řád. Obsese je intenzivnější než extrémní obava z něčeho konkrétního, třeba ze školní práce nebo z udržení věcí v pořádku. * Kompulze. Ve snaze zmírnit napětí způsobené obsesí si dítě opakovaně umývá ruce, kontroluje, zda udělalo všechno, co mělo, rovná věci v určitém pořadí nebo je počítá a přepočítává. Touto poruchou podle odhadů trpí asi 2,5% dětí. Může se objevit v dětském věku, bývá však častěji poprvé pozorována v období dospívání.
1. Psychické poruchy s tělesnými projevy Tikové poruchy (Tourettův syndrom) U dítěte, které trpí tikovou poruchou, můžeme sledovat rychlé, bezděčné a často opakované pohyby v určité části těla nebo neodolatelné nutkání vydávat zvuky. Rozlišujeme tři skupiny tikových poruch: ·
Přechodná tiková porucha. Pro tento typ tikové poruchy je charakteristické, že se tiky projeví mnohokrát za den, trvají nejméně čtyři týdny a méně než rok. Po několika týdnech mohou zmizet a pak se znovu objeví. Obvyklé jsou tiky v oblasti očí, obličeje, hlavy, krku a horní poloviny těla. Porucha se většinou vyskytuje mezi třetím až desátým rokem věku dítěte, chlapci jsou jí ohroženi více než děvčata.
·
Chronická motorická nebo vokální tiková porucha. Postižené dítě má buď motorické (pohybové), nebo vokální (zvukové) tiky, ne však oba druhy tiků současně. Dochází k nim mnohokrát za den a jsou zjevné po dobu delší než jeden rok. Obvykle se tiky projeví v oblasti očí, obličeje, hlavy, krku a horní poloviny těla. Porucha se může vyskytnout kdykoliv během dětství a postihuje chlapce i děvčata. Může přetrvat do dospělosti, kdy se obyčejně projevuje ve stresových situacích. Symptomy nejsou tak vážné jako u dítěte s Tourettovým syndromem.
Příloha A ·
Nejčastější poruchy chování dětí
Tourettův syndrom je nejzávažnější tiková porucha. Dítě trpí četnými motorickými tiky a nejméně jedním tikem vokálním. Tiky se objevují mnohokrát denně a jsou patrné déle než jeden rok. Jejich podstata i intenzita se mohou během doby měnit. Motorické tiky obvykle postihují horní polovinu těla a hlavu, jejich podoba se však velice různí a postižená může být libovolná část těla; vokální tiky mohou zahrnovat určitá slova, mlaskání, chrochtání, štěkání, funění a kašlání a v menším množství případů i obscénní chování.
Existují čtyři typy tiků, od mírných (sotva viditelných) k těžkým (pro ostatní velmi znepokojivým), které mají ve stresových podmínkách tendenci ještě se zhoršovat. Jednoduché motorické tiky (záškuby hlavou, mrkání, pitvoření obličeje, trhání rameny, kašlání), jednoduché vokální tiky (pískání, chrčení, funění, odkašlávání a vyrážení zvuků), komplexní motorické tiky (uhlazování vlasů rukou, mimické výrazy v obličeji, čichání k předmětům, skákání, dotýkání se, klepání, řidčeji se může vyskytnout sebepoškozující chování jako fackování, dloubání do obličeje, kousání zápěstí), komplexní vokální tiky (opakování nesmyslných slov a zvuků nebo slov naposledy slyšených, mumlání neslušných výrazů). Mnoho dětí trpí přechodnými tiky, chronická tiková porucha bývá u dětí vzácná. Může se vyskytnout u dvouletých dětí, je však častější v mladším školním věku a na začátku dospívání. Malé děti si své tiky neuvědomují, ale děti starší deseti let obvykle ano (mohou je dokonce popisovat jako vědomé odpovědi na něco, co je jim nepříjemné). Ačkoli poruchou mohou trpět obě pohlaví, častěji se vyskytuje u chlapců. U dítěte, jehož rodič trpěl či trpí touto poruchou, je větší pravděpodobnost vzniku poruchy. Sebepoškozování Dítě, které má strach a nízké sebevědomí, se může trestat nebo pokoušet ovládnout sama sebe tím, že si bude ubližovat; může si například pořezat ruce nebo popálit hřbet ruky cigaretou. Může se pokusit o sebevraždu. Enuréza (pomočování) Ačkoli může existovat řada zdravotních důvodů, proč dítě není schopné udržet moč, enuréza těsně souvisí také s psychickými poruchami – včetně úzkosti. Mnoho dětí má problémy s nočním pomočováním, některé mají takové potíže i ve dne. Abychom však pomočování mohli považovat za něco abnormálního, mělo by být dítě starší pěti let
Příloha A
Nejčastější poruchy chování dětí
a mělo by se pomočovat alespoň dvakrát týdně po dobu tří měsíců nebo by z toho mělo být velice nervózní a nešťastné. Existují dva typy enurézy: ·
Primární. Dítě se vždycky pomočovalo.
·
Sekundární. Dítě se začalo pomočovat po období, kdy bylo schopné zůstat suché. Problém se obvykle vyskytuje mezi pátým a sedmým rokem a zřídka přetrvá déle než do jedenácti let. Sekundární enurézou trpí více chlapců než děvčat. Dítě se může začít pomočovat po narození mladšího sourozence, v důsledku zvýšeného stresu či stalo-li se svědkem nějaké traumatické události. Vysoké procento enurektických dětí pochází z rodin, kde jeden z rodičů trpěl v dětství podobným problémem. Enuréza je problém tak stresující, že ji můžeme považovat za primární problém spíše než za důsledek jiné poruchy, dá se však ve valné většině případů úspěšně léčit.
Poruchy spánku Existuje mnoho druhů poruch spánku, o všech se domníváme, že souvisí s úzkostí. Zatímco je pravděpodobné, že dítě má sklony k nespavosti, pokud jeden z jeho rodičů také trpí nebo trpěl tímto problémem, noční děsy a noční můry jsou zřejmě spojené s posttraumatickou stresovou poruchou a úzkostnými prožitky. Somnambulismus (náměsíčnictví). Dle odhadů 30% dětí nejméně jedenkrát chodilo ve spánku a 2,5% z nich to dělá pravidelně. Abychom náměsíčnictví mohli u dítěte považovat za poruchu, musí k tomuto projevu docházet pravidelně a dítě musí být znepokojené náměsíčnictvím samým nebo jeho praktickými důsledky. Může mu být například překážkou v přespání u kamaráda nebo mu bude bránit v tom pozvat si někoho na noc domů. Dítě bude při chůzi ve spánku reagovat jen minimálně a bude obtížné ho probudit. Když se probudí, bude za pár minut zase v pořádku a nic si nebude pamatovat. Problém se vyskytuje u chlapců i u děvčat, obvykle se však do patnácti let vytratí. Noční děsy. Dítě, které trpí nočními děsy, se bude probouzet náhle a v krajně rozrušeném stavu. Bude pravděpodobně dezorientované, může plakat a vyjadřovat takový strach, že se rodiče velice polekají. Bude těžké ho utěšit, ale (na rozdíl od noční můry, viz níže) nebude schopné sen popsat a nebude si za žádnou cenu umět vzpomenout, proč se probudilo a volalo o pomoc. Porucha se obvykle začne projevovat
Příloha A
Nejčastější poruchy chování dětí
mezi čtvrtým a dvanáctým rokem a mizí během dospívání. Častěji jí trpí chlapci než děvčata. Noční můry. Většina dětí alespoň jedenkrát noční můru zažila. Obvykle se objeví mezi třetím a pátým rokem. Vyskytují-li se opakovaně do takové míry, že je dítě neustále ve stresu – např. několikrát za týden –, pak je považujeme za poruchu. Po děsivém snu se dítě probudí a je naprosto bdělé, bude schopné detailně svůj sen popsat. Většina dětí z nočních můr vyroste, občas se ale stane, že jimi trpí dále i v dospělosti. Tlučení hlavou/kolébání. Děti v nejútlejším věku se mohou někdy, když jdou spát, kolébat nebo tlouci hlavou. Pokud to dělají intenzivně a mohly by si tím ublížit, může to být pro rodiče varovné. Tyto rituály jsou však v mírné podobě poměrně časté a obyčejně nepřetrvají do staršího dětského věku.
2. Poruchy nálady Depresivní porucha Dítě trpící touto poruchou prožívá jednu nebo více depresivních fází. Trvají minimálně dva týdny, během nichž možná dítě: Vypadá „bez nálady“, nešťastně, podrážděně; není schopné mít z ničeho radost; vyjadřuje pocity marnosti; vyjadřuje pocity viny; je velmi unavené a vyčerpané; má potíže se spánkem a ztrácí chuť k jídlu; pomýšlí na sebevraždu; hubne nebo tloustne; začíná být agresivní a přestává respektovat autoritu; zhoršuje se ve škole. Porucha se může vyskytnout v každém věku u chlapců i u děvčat; během dospívání jí trpí dvakrát více dívek než chlapců. Dítě, jehož rodič poruchou také trpí, má k jejímu získání mnohem větší dispozice než ostatní děti. Může prožít pouze jednu fázi nebo se fáze mohou znovu opakovat. Čím častěji se opakují, tím vyšší je pravděpodobnost, že porucha přetrvá. Ovlivní práci dítěte ve škole i vztahy s ostatními lidmi. Mladší děti postižené touto poruchou mohou také trpět poruchou ADHD nebo úzkostnou poruchou; starší děti mohou trpět poruchou vyvolanou užíváním návykových látek. Všichni postižení jsou ohroženi tím, že by se mohli pokusit spáchat sebevraždu; podle odhadů si 15 % postižených vezme život. Fázi depresivní poruchy často předchází dystymická porucha.
Příloha A
Nejčastější poruchy chování dětí
Dystymická porucha U dítěte s touto poruchou můžeme pozorovat příznaky depresivní poruchy, které trvají přinejmenším dva roky. Symptomy však nebudou tak závažné, a protože budou trvat dlouhou dobu, může onemocnění často zůstat nerozpoznané. Stav dítěte může mít dvě různé podoby. Poruchou trpí podle odhadů asi 3 % dětí, porucha se vyskytuje v každém věku. Mohou jí trpět chlapci i děvčata, mají k ní větší dispozice, pokud se v rodině vyskytla depresivní porucha. Děti, které trpí ADHD nebo poruchou chování nebo které mají nízkou inteligenci, také často trpí touto poruchou.
3. Schizofrenie Dítě, které trpí touto poruchou, bude mít problémy v oblasti myšlení, vnímání a emocí. Symptomy budou trvat nejméně jeden měsíc a v jisté podobě budou zřejmé po dobu posledních šesti měsíců. Existuje řada podskupin (a dalších přidružených poruch), z nichž každá má své vlastní charakteristické rysy. U dětí se porucha nevyskytuje tak často, počet postižených však během dospívání stoupá. Odhaduje se, že celoživotní riziko (zahrnuje dětský i dospělý věk) vzniku schizofrenie je 1 %. Porucha se může objevit i u malých dětí, častěji se s ní ale setkáváme u mládeže na konci adolescence. U dítěte se mohou objevovat: Bludy - může se mylně domnívat, že ho někdo pronásleduje, že gesta i poznámky jsou namířené proti němu nebo že ho pořád někdo sleduje, může si myslet, že jeho myšlenky i činy stále někdo řídí, jeho touhy budou přehnané a nerozumné, zdánlivě bizarní. Halucinace - může slyšet hlasy, které ho kritizují a které mu vyhrožují; mohou průběžně komentovat jeho chování, může mít zrakové, chuťové nebo čichové halucinace (klamné vjemy bez příslušného podnětu). Katatonické chování - může být strnulé a nehybné, nemusí mluvit, může bez zjevné příčiny „zamrznout“, nebo se naopak začít chovat velice aktivně, může zaujímat a udržovat podivné tělesné polohy. Dále se mohou objevit zmatené chování, zmatené myšlení a zjednodušené reakce. Podle závažnosti poruchy, podle toho, kdy se poprvé objevila a jaké má základní příznaky, bude negativně ovlivněna školní práce dítěte i vztahy s ostatními. Možná nebude schopné dokončit povinnou školní docházku. Vytvoří se u něho pocity beznaděje a zoufalství a může uvažovat o sebevraždě. (zdroj přílohy A: Nejčastější poruchy chování dětí; Train, 2001)
Příloha B
Dotazník
Vážení rodiče, dovoluji si Vás oslovit a zároveň poprosit o vyplnění tohoto dotazníku. Otázky se týkají mého téma k bakalářské práci s názvem „Výchovné styly v současných rodinách žijících na Vysočině“, se zaměřením na děti od 6 do 10 let. U některých otázek je v nabídce i jiná odpověď, kam můžete napsat cokoliv jiného, co není v nabídce nebo dopsat poznámku či připomínku. Můžete zakroužkovat i více odpovědí. Dotazník je anonymní. Předem velmi děkuji za Váš zájem a čas. Veronika Kovářová Vysoká škola polytechnická Jihlava Katedra zdravotnických studií Věk maminky …............. počet dětí ….............. věk dětí ….......... (Pokud máte více dětí, zaměřte se, prosím, na výchovu toho, který je ve věku 6-10 let) Popište, prosím, Vaši rodinnou situaci (kdo vše žije s dítětem v domácnosti, zda jsou rodiče manželé, rozvedení nebo spolu žijí jako partneři):
1. Plánujete další dítě/děti? a) ano b) ne - Proč? 2. Pomáhá Vám s výchovou někdo? a) nikdo d) jiný příbuzný b) prarodiče e) soused/ka c) chůva f) kamarád/ka 3. Má Vaše dítě nějaké domácí povinnosti kromě školy? a) ano 3. jaké? b) ne 4. Nyní bych se ráda zeptala na to, jak reaguje Vaše dítě na pokyny, které mu dáváte. a) poslechne hned na první upozornění b) poslechne až na opakované upozornění c) poslechne, až pokud něčím pohrozím d) poslechne, pokud mu slíbím odměnu e) neposlechne, pak následuje trest f) neposlechne, ale netrestám ho 5. Připravujete se doma s dítětem do školy? (psaní úkolů, učení, …) a) ne b) ano, kolik hodin denně tomuto věnujete? …………………………………
Příloha B
Dotazník
6. Jak často si spolu s dítětem hrajete? a) každý den alespoň 3 hodiny b) každý den maximálně hodinu c) obden d) jednou týdně e) pouze o víkendech f) dítě si hraje samo g) nehraje si 7. Čtete dítěti pohádky? a) ano, každý den b) ano, párkrát do týdne c) ne, ale dříve jsem četl/a d) ne, nikdy jsem nečetl/a e) ne, ale chystám se začít 8. Myslíte si, že jsou pohádky pro děti důležité? a) nevím b) ano - proč? c) ne - proč? 9. Navštěvuje Vaše dítě zájmový kroužek? a) ano b) zatím ne, ale máme to v plánu c) už ne, ale navštěvovalo d) ne, nikdy nenavštěvovalo e) ne, nechci, aby dítě chodilo do zájmových kroužků 10. Sportuje Vaše dítě? a) ano, pravidelně navštěvuje sportovní oddíl b) ano, ale nenavštěvuje žádnou organizaci, sportuje s rodiči c) ne, ale chystáme se ho do nějakého sportovního oddílu zapsat d) ne, nepotřebuje sportovat e) ne, protože nechce sportovat 11. Pokud v předchozích dvou otázkách byla alespoň jednou kladná odpověď ANO, vybralo si kroužek dítě nebo vy? a) společně b) pouze dítě c) pouze rodiče d) jiná odpověď: 12. Kolik času denně tráví Vaše dítě venku s jinými dětmi? a) denně několik hodin, kdekoliv chce b) denně několik hodin, ale musím vědět, kde a s kým je c) je venku, jak dlouho chce, s kým chce, kdekoliv chce d) ven chodí pouze o víkendu e) ven chodí párkrát do týdne f) nechodí ven vůbec g) jiná odpověď:
Příloha B
Dotazník
13. Používáte ve Vaší výchově odměny a tresty? a) ano, používáme obojí b) používáme pouze tresty c) používáme pouze odměny d) nepoužíváme ani jednu metodu e) jiná odpověď: 14. Napište, prosím, jaký je Váš názor na: tresty odměny 15. Kupujete Vašemu dítěti sladkosti, hračky pravidelně nebo si je musí zasloužit? a) obojí koupím, kdykoliv o to dítě požádá b) sladkosti kupujeme běžně, hračky si musí zasloužit c) nekupujeme nic d) jiná odpověď: 16. Pokud s Vámi Vaše dítě v něčem nesouhlasí: a) moje dítě se mnou musí ve všem souhlasit, pokud tomu tak není, potrestám ho b) vyslechnu si jeho názor, ale to neznamená, že se něco změní c) vyslechnu si jeho názor a snažíme se společně o kompromis d) vyslechnu si ho a podřídím se jeho názoru e) jiná odpověď: 17. Používáte fyzické tresty? a) ano, pokud si to zaslouží, dostane přes zadek b) ano, používáme i pásek, vařečku, atd. c) ano, pokud si to zaslouží, dostane pohlavek nebo facku d) ano, ale pouze symbolické plácnutí např. přes ruku e) ne 18. Jak často se Vaše dítě dívá na TV? a) denně několik hodin, vyplňuje si tím volný čas e) občas si jí pustí b) denně, maximálně 2 hodiny f) na TV se nesmí dívat vůbec c) denně, maximálně hodinu g) jiná odpověď: d) pouze, když si to zaslouží 19. Vyberte, prosím, 3 aktivity, kterým Vaše dítě věnuje nejvíce času (podle toho, co dítě dělá nejčastěji, aktivity obodujte od 3 bodů po 1) a) příprava na školu b) sport, zájmový kroužek c) venkovní aktivity (pohybové hry, kolektivní hry, …) d) čtení, kreslení e) montování, kutění f) hraní si s hračkami (panenky, autíčka, …) g) pomoc v domácnosti h) sledování televize i) poslech hudby j) počítač
Příloha B
20. Má Vaše dítě přístup k počítači a internetu? a) ano, neomezeně b) ano, pouze určitý čas (napište kolik času: c) ano, ale musí si to zasloužit d) ano k počítači, ale na internet nesmí bez dohledu e) ano k počítači, ale na internet nesmí vůbec f) nemá přístup k počítači a internetu g) jiná odpověď:
Dotazník
)
21. Když dáte svému dítěti jakýkoliv úkol, zkontrolujete a: a) pochválím ho, jen pokud ho udělal více než dobře b) pochválím ho už jen za to, že ho udělal, nemusí být ani dobře udělaný c) pochválím ho, ale pokud není úplně v pořádku, upozorním, co příště udělat lépe d) pokud není úkol splněn vůbec nebo je splněn špatně, potrestám ho e) úkol splnil, ale mě se nelíbí, tak dítě potrestám, aby ho příště udělal, jak já chci f) nic neudělám, hlavně že dítě udělalo, co mělo g) dítě nekontroluji 22. Má Vaše dítě pravidelný režim? (chodí spát ve stejnou dobu, pravidelně se stravuje, pohybuje,...) a) ano, vždy c) ne, záleží na situaci b) ano, ale jsou výjimky (např. prázdniny, víkendy) d) ne, nikdy 23. Chtěl/a byste něco ve výchově změnit, pokud ano, co?
24. Nyní bych Vás chtěla poprosit, zda byste mi napsali nejvyšší ukončené vzdělání obou rodičů. Maminka : Tatínek : Velmi Vám děkuji za Váš čas, který jste věnovali vyplnění mého dotazníku. Pokud si přejete poslat celkové výsledky mé práce, ozvěte se na email:
[email protected]
Příloha C
Obrázky dětí
Obr. 1: Kresba od šestiletého Filípka na téma „Moje rodina“
Příloha C
Obrázky dětí
Obr. 2: Kresba osmileté Valérky na téma „Moje rodina“
Příloha C
Obrázky dětí
Obr. 3: Kresba desetileté Barunky na téma „Moje rodina“