MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce DISERTAČNÍ PRÁCE

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce

DISERTAČNÍ PRÁCE

Brno 2012

Vlasta Janská

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce

Mgr. Vlasta Janská Původ interpretačních schémat klientů se zkušeností s duševním onemocněním Disertační práce

Školitel: prof. PhDr. Libor Musil, CSc.

Brno 2012

2

Prohlašuji tímto, ţe jsem disertační práci na téma Pŧvod interpretačních schémat klientŧ se zkušeností s duševním onemocněním zpracovala sama pouze s vyuţitím pramenů v práci uvedených.

V Brně dne 20. 4. 2012

…………………………

3

Chtěla bych na tomto místě vyjádřit poděkování Prof. PhDr. Liborovi Musilovi, CSc. za jeho podporu a vedení při psaní disertační práce.

4

Obsah 1 Úvod

7

2 Duševní onemocnění jako konstrukt

9

2.1 Optikou člověka se zkušeností s duševním onemocněním 2.1.1 Duševní onemocnění jako kontrolující a vnější 2.1.2 Duševní onemocnění jako kontrolující a vnitřní 2.1.3 Duševní onemocnění jako kontrolovatelná a vnější 2.1.4 Duševní onemocnění jako kontrolovatelná a vnitřní 2.2 Optikou psychiatra 2.2.1 Stanovení psychiatrické diagnozy 2.3 Optikou pracovníků péče o duševní zdraví 2.4 Optikou pěstounských rodin ve Francii – D. Jodelet 2.4.1 Kontext výzkumu 2.4.2 Historie pěstounských rodin 2.4.3 Status podnájemníků v kolonii 2.4.4 Teorie pěstounů o nemocech jejich podnájemníků 2.4.5 Praktiky zacházení s podnájemníky 2.5 Optikou studentů a medií v Británii – J. Foster 2.6 Optikou zaměstnavatele 2.7 Mou vlastní optikou 2.8 Shrnutí

3 Interpretační schémata

9 11 12 13 13 14 15 18 21 21 21 22 22 23 24 27 27 29

32

3.1 Z psychologické perspektivy 3.1.1 Kategorizace a osobní hodnoty 3.2 Ze sociologické perspektivy 3.2.1 Typizace 3.3 Z perspektivy sociální psychologie 3.3.1 Sociální reprezentace 3.4 Z perspektivy sociální práce

32 32 35 36 36 37 42

4 Zdroje interpretačních schémat

46

4.1 Aktuální situace 4.1.1 Typ kontaktu s duševně nemocným 4.2 Způsob zpracování informace o duševním onemocněním 4.2.1 Kognitivní přístup 4.2.2 Sociální konstruktivismus 4.2.3 „Proces vytváření významů“ dle C. Taylor a S. White 4.2.4 Z historie 4.2.5 Legislativa, vzdělávání, media 4.3 Osobnost pomáhajícího pracovníka 4.3.1 Charakteristiky dané osobnosti

5

46 47 47 48 50 52 56 60 62 63

4.3.2 Hypotéza frustrace a agrese, Teorie obětních beránků 4.3.3 Teorie autoritářské osobnosti 4.4 Příslušnost ke skupinám 4.4.1 Teorie identity 4.4.2 Teorie konfliktu 4.4.3 Sociokulturní skupiny 4.4.4 Zaměstnavatelská organizace

5 Funkce interpretačních schémat

63 65 66 67 69 70 71

74

5.1 Funkce rigidního uplatňování interpretačních schémat pomáhajícími pracovníky 74

6 Integrace zdrojů a obsahů interpretačních schémat z perspektivy narativního přístupu 79 7 Metodika

83

7.1 Strategie - Metoda a techniky sběru dat 7.2 Validita a limity výzkumu 7.3 Operacionalizace

83 85 88

8 Analýza a interpretace získaných dat

91

8.1 Interpretační schémata duševního onemocnění 8.2 Interpretační schémata pomáhajících pracovníků 8.3 Aplikace interpretačních schémat v praxi 8.4 Alternativy příběhu 8.5 Zdroje interpretačních schémat 8.5.1 Vliv aktuální situace 8.5.2 Způsoby zpracování interpretačních schémat 8.5.3 Osobnost pomáhajícího pracovníka 8.5.4 Vliv příslušnosti ke skupinám

91 98 109 115 117 117 120 121 125

9 Závěr

128

10 Bibliografie a další použité zdroje

130

11 Rejstřík

140

12 Anotace

143

13 Přílohy

145

6

1 Úvod Carolyn Taylor a Susan White (2000) popisují roli pomáhajících pracovníků jako velmi obtíţnou a plnou nejistoty, neboť je řada jejich rozhodnutí a úsudků závislá na jejich posouzení, např. díky tomu, ţe nejsou svědky dané události a popis ţivotní situace klienta (pacienta, uţivatele) je jim zprostředkován. Pracovníci jsou při získávání dat o klientovi konfrontováni s různými verzemi téhoţ příběhu nebo situace, a k jedné z překládaných variant příběhu se nakonec přikloní, neboť si tímto způsobem realitu uspořádáváme - kategorizujeme1. Zmíněné autorky tento proces nazývají „vědění o případu“ (making knowledge). Existuje řada faktorů, které mají vliv na tvorbu vědění o případu, jedním z nich je třeba to, kdo příběh vypráví. Často je niţší kredit přikládán výpovědi člověka s psychiatrickou diagnózou a naopak zpráva od psychiatra bývá málokdy zpochybňována2. Znamená to tedy, ţe role profesionála je v porozumění případu aktivní (Janská, 2010). Obecněji řečeno:

„Chování člověka se odvíjí

bezprostředně od jeho pohledu na situaci, před níţ je postaven. Svou odpověď světu přizpŧsobuje své definici tohoto světa.“ (Allport, 2004: 240). Existuje řada výzkumů dokládající negativní postoje vůči lidem s psychiatrickou diagnózou (Read, 2006, Angermeyer, 2003, Byrne, 2001, Corrigan, 2005 a další). V rámci ČR např. výzkum veřejného mínění „Názory na schizofrenii“ (DEMA, 2004). Ale i negativní předsudky u profesionálů, zejména zdravotníků (Nordt, 2006, Read, 2006). Je třeba uvést, ţe ze skupiny duševních onemocnění se v této práci častěji zaměřuji na poruchy psychotické, a to proto, ţe jsem s lidmi s psychózami ve své praxi trávila nejvíce času. Dalším důvodem je vitálnost předsudků mezi lidmi právě vůči této skupině, neboť podle Janíka, psychiatři vnímají pojem „duševně chorý“ jako synonymum pro široké spektrum duševních poruch, laická veřejnost tímto pojmem rozumí závaţné aţ extrémní psychické poruchy, mezi něţ medicína psychózy řadí. Domnívám se, ţe je řada badatelů vzdálena praxi konkrétních pracovníků a jejich 1

Kategorizace nám umoţňuje předjímat informace, které nelze bezprostředně vnímat (Hartl, 2004).

2

Dominance lékaře psychiatra je podle Etzionyho (1969, in Taylor, 2000) výsledkem jeho monopolu v oblasti stanovování diagnózy či předepisování léků. Dominanci mohou udrţovat ostatní profese tím, ţe bezpodmínečně lékaře respektují a svou odlišnou zkušenost s klientem neprosazují.

7

klientů. Praktici v ČR se často obávají výzkumů, neboť výsledným efektem bývá nepříznivá kritika a z ní vyplývající návrhy na zlepšení. Proto jsem ustoupila od mého původního záměru, kdy jsem se chtěla zaměřit na zdroje předsudků pomáhajících pracovníků v oblasti péče o duševní zdraví vůči klientům s psychiatrickou diagnózou; a nastavila zrcadlo sama sobě. Rozhodla jsem se zmapovat proces vývoje mých vlastních zkušeností na základě dosavadní praxe v různých organizacích, jak s pomáhajícími profesionály, tak s lidmi se zkušeností s duševním onemocněním. Domnívám se, ţe je obtíţné předsudky u druhých identifikovat. Navíc termín předsudek je v dnešní době, podle mého názoru, překonán a různými vědními obory nahrazován termíny novými; v sociologii se pouţívá pojem typizace, v sociální psychologii sociální reprezentace. Uvedené pojmy mají širší význam a povaţuji je za významově nadřazené pojmu předsudek. Souhrnně je nazývám interpretačními schématy. Interpretační schémata vnímám jako výchozí vědění, které je základem pro mnou volené intervence a jednání s lidmi s duševním onemocněním. Interpretační schémata pouţívá kaţdý z nás, rozdíl je však v tom, jak je pouţíváme a tedy jaké důsledky to má v praxi. Cílem předkládaného textu bude odpovědět na otázku: „Které vlivy a jak formovaly v prŧběhu mé praxe moji konstrukci interpretačních schémat klientŧ3 s duševním onemocněním?“ Nabyla jsem totiţ během mé praxe dojmu, ţe nejsem zcela schopná kontrolovat, jak na klienty působím, co do interakce s nimi přináším. Zodpovězení otázky o původu mých interpretačních schémat přispěje nejen k prohloubení mého sebepoznání a reflexivitě, ale mohlo by být inspirací pro mé kolegy/ně z praxe, kdy i oni se mohou zamyslet nad svými hodnotami, motivacemi a způsobem, jakým uplatňují své představy o klientech v praxi a jaké to má důsledky. Dále mohu zjistit, jaký obraz člověka s duševním onemocněním předkládám studentům na přednáškách a identifikovat silné vlivy na tvorbu schématu, z čehoţ bych mohla odvodit moţnosti následného ovlivňování schématu.

3

Za klienty budu povaţovat osoby, kterým byla psychiatrem diagnostikována duševní porucha. Ve výzkumu zaměřeném na způsob komunikace pomáhajících pracovníků s klienty (Janská, 2006) jsem se soustředila na lidi s diagnózou schizofrenie, setkávala jsem se s nimi v rámci dobrovolnické činnosti a na krátkodobých praxích; později jsem intenzivněji (6 měsíců) pracovala s lidmi s neurotickými obtíţemi. A poté se vrátila k lidem s psychózami v rámci dlouhodobé stáţe (9 měsíců). V dalším textu zaměňuji slovo „klient“ a „pacient“ v souvislosti s kontextem (Janská, 2011).

8

2 Duševní onemocnění jako konstrukt V této kapitole demonstruji, ţe je duševní onemocnění konstruktem, coţ dokládám empirickým výzkumem. Duševní onemocnění definuji z perspektivy několika vybraných subjektů. Vycházím přitom z předpokladu, ţe naše preference konkrétního pojetí nemoci ovlivňuje i náš přístup k lidem s duševním onemocněním (včetně pojetí nemoci jako takové) a vybrané subjekty vnímám jako dostatečně různorodé. K definici duševního onemocnění jako konstruktu mi slouţí identifikace rozdílů témat, které subjekty při popisu duševního onemocnění vyuţívají (viz. kapitola 2.8 Shrnutí). Uváděné příklady konkretizují duševní onemocnění vymezené podle Aneshensel a Phelan (1999: 5-6 v.p.): 1. Duševní onemocnění je termín, který se vztahuje k široké škále stavů a chování. Z tohoto důvodu je koncept duševního onemocnění tak amorfní, ţe je uţitečný jen jako úhrnné označení záleţitostí psychiatrie. 2. Přisuzování odchylných myšlenek, pocitů a chování šílenství není vlastní tomuto stavu, ale je spíše nahodilé podle sociálního a kulturního kontextu, v němţ se tyto myšlenky, pocity a chování staly. 3. Atribuce bláznovství nezávisí jen na prostředí, ale také na osobních a demografických charakteristikách jedince jako je rasa, etnicita, chudoba, věk a sexuální identita, které zdůrazňují či zjemňují proces stigmatizace. Jednotlivé příklady náhledů na duševní onemocnění čerpám z literatury i vlastního výzkumu. Konstrukci z medicínského pohledu povaţuji za velmi důleţitou, neboť podle Thomase (in Whitwell, 2005) bez psychiatrické diagnózy není moţné ani do diskursu duševních nemocí vstoupit.

2.1 Optikou člověka se zkušeností s duševním onemocněním Foster (2003) se rozhodla napravit disbalanci mezi dostupnými daty o sociálních

9

reprezentacích 4duševních poruch, neboť existují výzkumy informující o negativních postojích veřejnosti (Read, 2006, DEMA, 2004), i o reprezentacích pomáhajících pracovníků v oblasti péče o duševní zdraví (Morant, 1995; Jodelet, 1991), ale chybí informace od samotných uţivatelů péče, jak tomu rozumí, jaká je jejich kaţdodenní zkušenost. Její studie zahrnovala 8 týdnů etnografické práce, na níţ navázaly narativní rozhovory ve třech sluţbách. Dvě byla denní centra a jedna nemocnice. Data byla doplněna rok trvající analýzou čtyř věstníků, které vydávají tvorbu lidí s diagnózou. Klienti chápali pojem duševní onemocnění jako probíhající proces, jako aktivní cestu prostřednictvím psychických obtíţí. Pro klienty této studie byla zkušenost s psychickými problémy lineárním procesem, který procházel různými stádii. Respondentům bylo společné téma postupu, vývoje. Duševní onemocnění bylo viděno jako něco, co můţe dočasně roztříštit ţivot, vztahy a vnímání sebe, ale klient můţe vzniklé fragmenty znovu sloţit. Tento názor klade nároky na aktivitu klienta, většina věřila, ţe budou úspěšní, kdyţ budou na překonávání svých problémů pracovat. Tento aktivní přístup vytváří ambivalenci s ohledem na klientovu případnou potřebu vyuţívání sluţeb či uţívání medikace (Foster, 2003). Duševní zdraví a nemoc rozdělili klienti v rámci dvoudimenzionální struktury viz. Schéma č. 1 Reprezentace duševní nemoci v termínech kontroly a umístění. Klient tak mohl vnímat psychické obtíţe jako kontrolovatelné (ve smyslu zvládání obtíţí) nebo kontrolující (ve smyslu nezvládání obtíţí). Umístění obsahuje informaci o míře, do jaké klient vnímá psychické problémy jako něco zůstávající mimo jeho osobu nebo jak moc je připisuje sobě, své osobě. Pozice, které graf vyjadřuje, nejsou statické. Jeví se jako zásadní, kde se klient nachází, neboť to má určující vliv na způsob klientova jednání s ohledem na jeho duševní zdraví.

4

Pojmy sociální reprezentace, typizace, stereotyp a předsudek zahrnuji pod souhrnný název interpretační schéma. Zjednodušeně řečeno, interpretační schémata vnímám jako ustálené představy jednotlivců či skupin o lidech s duševním onemocněním.

10

Schéma č. 1 Reprezentace duševní nemoci v termínech kontroly a umístění.

Zdroj: Foster 2003:635 Foster (2003) vidí souvislost v případě reprezentace nemoci na pozici „vnější a kontrolující“ s tématem „Jinakosti“, který se objevil u Jodelet (1991 viz podkapitola 2.4) i v reprezentacích profesionálů spojených s psychózou (Morant, 1995 viz podkapitola 2.3). Interakce mezi kontrolou a umístěním připsaným duševní nemoci je však mnohem komplexnější v reprezentacích onemocnění klienty. Čtyři vzniklá pole pro umístění vnímání nemoci nabízí více moţností neţ rozdělení profesionálů (psychóza/neuróza). Klienti automaticky nespojují předpoklady obvykle označkované jako psychóza jako více „Jiné“, kontrolující, těţko pochopitelné. Navíc klienti lokalizují duševní nemoc kdekoli v rámci uvedeného schématu, pozice se můţe měnit v čase (Foster, 2003): „co znám lidi se schizofrenií, tak bych řek, ţe kompenzovaná schizofrenie je na tom, líp neţ…Relativně no, kompenzovaná, takové ty depresivní úzkostné stavy a tak.“ (K2) (Janská, 2012).

2.1.1 Duševní onemocnění jako kontrolující a vnější Lokalizování reprezentace nemoci do levého horního rohu části schématu (Schéma č.1), mezi kontrolující a vnější, Foster (2003) zaujalo z hlediska procesu objektifikace. Zaprvé, objektifikuje duševní onemocnění uţitím metafory místa a za druhé

11

objektifikace duševní nemoci jako nějakého druhu entity, které mohou zahrnovat elementy antropomorfismu5 nebo animace6. Tento poslední typ objektifikace je zvláště důleţitý u personifikace hlasů, které klient můţe slyšet. Tento typ se nejvíce podobá pohledu veřejnosti na duševní onemocnění. Tím, ţe klient objektifikuje duševní nemoc jako umístění, externalizuje ji mimo sebe. Sledovaná periodika popisovala „umístění“ deprese slovy „jáma, tunel, vězení, les“; duševní onemocnění jako „černá díra“; poruchy příjmu potravy jako „past“. V tomto případě má spíše nemoc kontrolu nad klientem neţ klient nad ní. Zajímavé je, ţe odosobnění depresí provádějí někteří klienti, ale pro pracovníky či veřejnost je deprese často prezentována jako více pochopitelná a více související s danou osobností. Stejně tak „hlasy“ řada klientů prezentuje pasivně, slovy mít hlasy místo slyšet hlasy. Nemoc je i v periodikách prezentována jako existující entita mimo člověka. Hlasy získávají status samostatné osoby, která něco provádí klientovi a má nad ním kontrolu (Foster, 2003).

2.1.2 Duševní onemocnění jako kontrolující a vnitřní Duševní onemocnění jako kontrolující a vnitřní je prezentováno pocitem, ţe nemoc ovládá osobnost a ničí její ţivot, dokonce můţe brát její lidskost (Foster, 2003).

2.1.2.1 Vyrovnávání se s kontrolujícími nemocemi Duševní onemocnění bere lidem plány a oni potřebují pomoc, aby je získali zpět: „myslím si, ţe bez výborné podpory rodiny a bez odborníkŧ, kteří k tomu směrovaní, tomu putování dali příjemnou cestu, bez nich by to prostě nešlo.“ (K8) (Janská, 2012). Proto je moţné se s duševní nemocí prezentovanou jako kontrolující, přičemţ nezáleţí na tom, zda je externalizovaná nebo internalizovaná, vyrovnat bojem a vzít jí kontrolu. Moţná právě proto je pro řadu klientů důleţitý pocit bezpečí ve sluţbách péče o duševní zdraví. Otázkou je, nakolik jsou klienti odpovědní za zvládání své nemoci. Někteří nemoc vidí jako kontrolovatelnou viz. následující podkapitoly (Foster, 2003). 5

Antropomorfismus znamená připisování lidských vlastností objektům, událostem nebo zvířatům např. chytrá jako liška (Horowitz, 2007).

12

2.1.3 Duševní onemocnění jako kontrolovatelná a vnější Duševní

onemocnění

definovaná

jako

kontrolovatelná

a

vnější

jsou

často

reprezentována slovy vyjadřujícími nějaký pohyb a aktivitu např. jsou přirovnávána k „horské dráze“ nebo „provazochodectví“. Stejně tak proces uzdravování bývá vyjadřován aktivněji např. „vylézt z deprese“. Klient má nebo získává kontrolu nad nemocí (Foster, 2003).

2.1.4 Duševní onemocnění jako kontrolovatelná a vnitřní Přestoţe nemoci mohou být reprezentovány jako kontrolovatelné, psychické obtíţe mohou být připisovány charakteru dané osobnosti např. tím, ţe klient nemoc vnímá jako svou součást: „Já jsem si prostě myslel, ţe to na mně lidi poznají, ţe jsem duševně nemocnej..“ (K1) (Janská, 2012). Důleţitým aspektem této reprezentace je klientovo zmocnění se psychických obtíţí, je to on, kdo nad nimi má kontrolu a aktivně se snaţí si ji udrţovat. V tomto konceptu se předpokládá, ţe je to hlavně klientovo úsilí, které překonává nemoc (Foster, 2003): „Prostě léky beru, ale neříkám. Pracuju, co nejlíp umím, a je jasný, ţe některý den není úplně posvícení ţe, protoţe jsou třeba to jaro, podzim, kdy nebo v zimě, ţe ty deprese se zhoršujou. Záleţí taky na situaci, většinou to teda se snaţím zvládat, jak nejlíp umím.“ (K3) (Janská, 2012).

2.1.4.1 Vyrovnávání se s kontrolovatelnými nemocemi Proces získání kontroly nad nemocí je často spojován s věděním a chápáním svého duševního zdraví, s porozuměním sám sobě. Tato perspektiva zahrnuje snahu udrţet rovnováhu, zdůrazňuje sebepoznání a sebeuvědomění k získání a udrţení si kontroly nad svým psychickým stavem. Tento koncept současně předpokládá nejvíce úsilí v oblasti kontroly nemoci na straně klienta, v popředí není ani medikace ani pomoc profesionálů. Domnívám se, ţe takto konstruuje své zkušenosti i můj kamarád, jemuţ lékař stanovil diagnózu “schizofrenie”, a já ho poţádala, aby mi definoval, co je podle

6

Oţivení.

13

jeho názoru psychóza7, napsal mi následující dopis, který uvádím v plném znění: Milá Vlasto, chtěla jsi vědět, co je podle mého názoru psychóza. Není pro mne úplně snadné odpovědět proto, ţe fakt psychózy se u sebe snaţím vytěsnit. A to je právě ona, mrška jedna. Je to voda na její mlýn. Čím více se ji snaţím popřít, tím „psychotičtěji“ uvaţuji. Uzavírám se do kruhŧ a systémŧ schémat, která vedou k určitému specifickému vnímání reality, podle kterého mŧţe člověk jednat aktivně a tudíţ bláznit aktivně a provádět nesmysly, které mají autonomní, velmi pevnou, logiku, ale jsou pro okolí nepřijatelné, anebo se ve strachu z tohoto jednání od zdrojŧ a pohnutek k němu vedoucích maximálně izolovat, coţ vede k opaku aktivního bláznění. Tento stav končí téměř absolutní sociální izolací, končí neopouštěním „bezpečného místa“ s výjimkou nejnutnějších povinností. Tyto dva typy bláznění mají mezi sebou škálu projevŧ, mezi kterými se duševní stav člověka pohybuje jako závaţí na dopisní váze a bojuje se zátěţí. Psychóza sama není stav, který se na hodnotách váhy ukazuje, ale je to střelka, která je neměnná, kolem které se měřítko pohybuje. Jedinou šancí na odstranění psychózy je přimět dotyčného vzít dopis do ruky a jeho obsah váţit nejen rozumem, ale i srdcem. Doufám, ţe to uděláš i Ty, milá Vlasto, s tímto mým krátkým dopisem. Ne proto, ţe bys měla s psychózou co do činění, ale prostě proto ţe je to tak správně. S přáním všeho dobrého

Tvŧj Petr

2.2 Optikou psychiatra Duševní onemocnění je diskutabilním konceptem. „Torrey (1975) uvádí, ţe psychiatrie vznikla poté, co v 19. století byl na iracionální chování aplikován model „nemoci“.“ (In Janík, 1987: 80). Dnes je tento medicínský pohled rozšířen o modely vycházející ze 7

Z hlediska medicínského je „schizofrenie definována jako „duševní onemocnění charakterizované zásadní poruchou myšlení a vnímání, oploštělou nebo neadekvátní emotivitou a narušenou schopností srozumitelného chování a jednání…V odborné terminologii je psychóza charakterizována bludy, halucinacemi a dezorganizovaným slovním projevem a chováním, v širším pojetí také poruchou vnímání reality.“ (Češková, 2005: 15). Jinými slovy je tedy schizofrenie závaţné psychotické onemocnění, jehoţ důsledkem je změna vztahu nemocného jedince ke skutečnosti.

14

sociologie a psychologie. Někteří argumentují, ţe se jedná o patofyziologické podmínky, které tkví v samotném jedinci, zatímco jiní tvrdí, ţe je to soubor chování zapříčiněný a interpretovaný ve fyzickém, sociálním a kulturním prostředí daného individua. Široce přijímaným modelem vysvětlujícím vznik duševního onemocnění se stal model psychosociální vulnerability: „Ve stručnosti ho lze popsat tak, ţe kaţdý člověk disponuje nějak silnou osobností, nějakou mírou zranitelnosti, či naopak stability. V závislosti na tom pak je schopen snášet a zvládat určitou míru stresu. Zranitelný člověk snadněji selhává v krizových situacích. Míra stresu, která u něj vyvolá vznik psychopatologických projevŧ, je nesrovnatelně niţší neţ u člověka stenického. Naopak stabilní člověk snese vysokou míru zátěţe a symptomy duševní poruchy se u něj objeví aţ při pŧsobení silných nebo kumulovaných stresorŧ.“ (Mahrová, 2008: 70)

2.2.1 Stanovení psychiatrické diagnozy Z medicínské perspektivy, jsou duševní poruchy a poruchy chování chápány jako klinicky signifikantní stavy charakterizované změnami v myšlení, náladách nebo chování, spojenými s osobní tísní nebo narušeným fungováním. Na duševní poruchy a poruchy chování je nahlíţeno ne jen jako na varianty ve smyslu „normy“, ale jako na jasně abnormální nebo patologický fenomén. To popírá Janík (1987: 79), kdyţ uvádí, ţe: „psychiatrie definuje normalitu jako stav, kdy není přítomna duševní porucha, dostává se tímto negativním konstatováním do nepříjemné situace. Neznáme totiţ zatím ţádnou konečnou definici duševní ,poruchy‟.“ Podotýká, ţe situace, kdy psychiatrie nenabízí jasnou definici, komplikuje třídění duševních poruch i laikům. Avšak samostatný výskyt abnormálního chování nebo krátká perioda změn v náladě sama o sobě neznačí přítomnost duševní poruchy či poruchy chování. Aby taková abnormalita byla kategorizována jako porucha, musí přetrvávat po určitou dobu (Murthy, 2005 v.p.) Při stanovování diagnózy duševního onemocnění vychází lékaři v České republice z 10. revize Mezinárodní statistické klasifikace nemocí z roku 1992. V MKN – 10 jsou uvedeny následující hlavní kategorie duševních poruch a poruch chování:

15

F00 - F09: Organické duševní poruchy, včetně symptomatických F10 – F19: Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané účinkem psychoaktivních látek F20 – F29: Schizofrenie, schizofrenní poruchy a poruchy s bludy F30 – F39: Poruchy nálady (afektivní poruchy) F40 – F49: Neurotické poruchy, poruchy vyvolané stresem a somatoformní poruchy F50 – F59: Behaviorální syndromy spojené s fyziologickými poruchami a somatickými faktory F60 – F69: Poruchy osobnosti a chování u dospělých F70 – F79: Mentální retardace (duševní opoţdění) F80 – F89: Poruchy psychického vývoje F90 – F98: Poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a v adolescenci F99 – Nespecifikovaná duševní porucha Lékař si pomocí kategorií diagnóz organizuje svůj „profesionální svět“. O funkčnosti diagnóz se vedou spory, někteří je vidí jako páchající více škody neţ uţitku např. tím, ţe zabraňují dívání se na člověka jako individuum s jeho specifickými potřebami a problémy nebo jako „spouštěč“ následujících postojů k dané osobě, jeţ mohou být chladné a podporovat klinický typ vztahu. Na druhou stranu, bez psychiatrické diagnózy není moţné ani do diskursu vstoupit, přičemţ „existuje celý svět psychiatrické literatury a většina z toho má smysl pouze za předpokladu, ţe jsou oddělené duševní nemoci“ (Thomas in Whitwell, 2005: 30). Literatura lékaři radí: „Pátráme po formálních a obsahových poruchách myšlení.“ (Raboch, 2006: 78) „Umění diagnostiky v psychiatrii zatím spočívá převáţně v umění naslouchat, ptát se a pozorovat. Dŧleţitou součástí je také konfrontace údajŧ nemocného (subjektivní pohled) s údaji jeho nejbliţších (relativně objektivní pohled, tj. objektivní anamnéza).“ (Češková, 2005: 27) Pokud je moţné dosáhnout jednoznačnosti a spatřovat v pacientech nějaké typy, je to podle Palečka (2004) dáno několikaletým vzděláváním a praxí psychiatrů. Nikdo však nesleduje, do jaké míry jsou získaná zjištění od pacienta či jeho blízkých signifikantní, přičemţ podobné ţivotní zkušenosti

16

(zhroucení) mohl zaţít i člověk povaţovaný za normálního (Whitwell, 2005). Pokud pacient s názorem lékaře nesouhlasí, můţe se stát, ţe je označen za člověka nemajícího náhled na nemoc. V extrémním případě bychom mohli v tomto ohledu pouţít výrok G. Allporta: „Ať uţ falešnou nebo pravdivou, pověst, kterou člověk má, mu nelze stále dokola vtloukat do hlavy, aniţ by to něco neudělalo s jeho povahou.“ (Allport, 2004: 166). V knize Recovery beyond psychiatry popisuje David Whitwell (2005), jak on sám jako psychiatr získal nadhled, aţ kdyţ začal pracovat v komunitní oblasti péče8 o duševně nemocné, samotnou psychiatrii povaţuje za hlavní zdroj předsudků. Na obranu psychiatrů a psychiatrie pouţívá argument, ţe být lékařem je určitá role. Představa a očekávání od lékaře jsou kulturně zakořeněné, jsou legitimní (dáno studiem a prestiţí oboru). Naše zásoba vědění říká, ţe lékař léčí pomocí léků (bez léků by zřejmě vyvstala otázka, zda je osoba skutečně nemocná), má trpícímu zajistit rychlou úlevu, je autoritou (vychází z premisy Dobrý pacient je poslušný pacient). Autor spatřuje negativum psychiatrie zejména v zaloţení psychiatrické historie, kdy lékař cíleně hledá patologie v ţivotě pacienta, které by potvrzovali duševní nemoc. „ .. pravda a objektivita splývá s psychiatrickou definicí, zatímco subjektivita zŧstala na straně pacienta.“ (Paleček, 2004: 37). Paleček (2004) došel ve svém výzkumu k následujícímu obrazu pacienta na neklidovém oddělení psychiatrie: „Prostředky, které usnadňují dohled a minimalizují riziko agrese a sebeagrese, jsou materializovanou optikou, v jejímţ zorném poli se objevuje a r a n ţ o v a n ý výjev9 – pacient v pyţamu bez kapes, bez moţnosti disponovat osobními věcmi, pacient pohybující se pouze mezi stěnami oddělení, v případě potřeby drţený v jedné místnosti přístupné pohledu personálu, pacient „rozjetý“: agresivní, halucinující, depresivní, sebevraţedný (… popřípadě posléze pacient zklidněný). Blázen ve své čisté podobě. 8

Komunitní péče je široký soubor sluţeb, programů a zařízení, jehoţ cílem je pomoci lidem s duševní poruchou ţít co nejvíce v podmínkách běţného ţivota, subjektivně co nejuspokojivějším způsobem tak, aby mohly být co nejvíce uspokojeny jejich zdravotní, psychologické a sociální potřeby (Pěč, 2009). 9

Spojení slov „aranţovaný výjev“ nemá ovšem navozovat představu, ţe jde o pouhý výjev, o cosi jen málo nebo dokonce vůbec skutečného. Naopak. Právě proto, ţe je to naaranţováno skrze různé praktiky (které samy nejsou vnímány jako skutečnost nemoci ovlivňující), je to skutečné. Dnešní skutečnost je ustavená esteticky, skrze procesy vnímání, píše Welsch (1993). Uvaţuje v této souvislosti hlavně o vlivu médií. Můţeme to ale chápat tak, ţe médiem ustavujícím skutečnost můţe být místně významný prostředník (prostředníci), který (kteří) má (mají) na proces vnímání vliv. Právě toto se pokouším na jednotlivých příkladech popsat.

17

Učebnicový blázen! Povaţme: pacient a jeho nemoc se tu ocitají v jakémsi stavu „o sobě“. Bez lidí, s nimiţ se jindy pacient stýká, bez věcí, které mu patří nebo které jindy více či méně úspěšně vyuţívá, bez dokladŧ…“ (Paleček, 2004: 42) Na obranu psychiatrů a psychiatrie je třeba zmínit, ţe se jednotliví lékaři od sebe liší a ne kaţdý vnímá pacienta jen skrze jeho patologii, jak demonstruje výrok jednoho z našich informantů ve výzkumu zaměřeném na pracovní uplatnění klientů: „.. ten člověk mŧţe fungovat řadu týdnŧ, řadu měsícŧ v pořádku a najednou se dostane do nějaké psychotické krize a vypadne třeba na měsíc z práce nebo pak úplně z tý práce..“ (Janská, Horňáček, 2012). Psychiatr Martin Jarolímek popisuje své pacienty jako ty, „kteří více cítí a jinak rozumějí, a proto více trpí, a které často nazýváme schizofreniky.“ (Jarolímek, 2006: 5).

2.3 Optikou pracovníků péče o duševní zdraví Pracovníci péče o duševní zdraví jsou důleţitými aktéry, kteří implementují veřejnou politiku a mají vliv na laické představy o duševní nemoci. Morant (1995) provedla rozhovory se 60 pracovníky10 z Británie a Francie, kteří měli co do činění s lidmi s duševním onemocněním. Zjistila, ţe reprezentace pracovníků lze rozdělit na medicínské a funkční. Jazyk psychiatrie se stal součástí reprezentací duševních onemocnění zejména proto, ţe sdílení terminologie mezi profesionály: „.. je uţitečné pro pojmenování souboru problémŧ, kterými klient trpí. Je to pojmenování, na němţ se všichni shodneme, díky němu víme, o čem je řeč, kdyţ ho pouţijeme. To povaţuji za jeho hlavní funkci.“ (Britská psychiatrická sestra In Morant, 1995: 5). Profesionálové však medicínské reprezentace zpochybňují v řadě ohledů např. v otázce asociace s abnormalitou a negace diversity individuálních zkušeností. Proto vyvinuli alternativní funkční sociální reprezentace. Funkční sociální reprezentace, které konceptualizují duševní nemoc jako nemoţnost zvládat a fungovat, zřejmě úzce souvisí s náplní práce profesionálů, kteří pomáhají klientům v osobním a sociálním fungování, které klientům dělá obtíţe. 10

Jednalo se o psychiatrické sestry, psychiatry, klinické psychology, sociální pracovníky, pracovní terapeuty a různé vzdělávací a terapeutické specialisty. 30 respondentů bylo z Francie, 30 z Británie.

18

V rámci těchto reprezentací spolu koexistovaly témata jinakosti i podobnosti. Lidé s duševním onemocněním jsou „Jiní“ díky svým zvláštním a nepochopitelných zkušenostem. Zvlášť psychiatrické sestry měly tendenci klienty popisovat tématem Jinakosti. Bellelli (1987 In Morant, 1995) také potvrzuje větší distanci psychiatrických sester od lidí s duševním onemocněním, neţ mají psychologové či psychiatři. Toto zjištění lze vysvětlit dvěma způsoby. Zaprvé, práce psychiatrické sestry zahrnuje téměř konstantní kontakt s duševně nemocným na rozdíl od jiných profesionálů. Moţná je pro ně stejně důleţité jako pro pěstouny ve výzkumu Jodelet (1991), udrţet si „bezpečnou“ psychosociální distanci od lidí s duševním onemocněním. Jako druhé vysvětlení nabízí moţnost větší blízkosti reprezentací sester k sociálním reprezentacím veřejnosti, coţ můţe být způsobeno menší hloubkou teoretického zaškolení neţ u jiných profesionálů. Navíc jsou profesionálové vystaveni paradoxní situaci, kdy se od nich očekává pochopení a empatie s klienty, přičemţ Jinakost klientů vysvětlují profesionálové neschopností představit si, co duševně nemocný skutečně proţívá. Zároveň je však duševní nemoc popisována jako podobná dalším zkušenostem, coţ zřejmě pomáhá profesionálům paradox zvládat. Tato témata často profesionálové pouţívali k rozlišení mezi psychózami (primárně odlišnost) a neurózami (primárně podobnost). Ţádné z moţných chápání duševní nemoci nedominovalo, častěji se objevovaly akorát asociace se slovy úzkost, zármutek, obavy a ztráta kontroly. Laické reprezentace obsahují strach z člověka s duševní nemocí. Je diskutabilní jak je tomu u profesionálů, neboť explicitně ho profesionálové v rozhovorech nezmiňovali. Implicitní udrţování odstupu a hranic mezi klienty a profesionály je zakořeněno v kaţdodenní praxi př. oddělení jídelny, toalety a dalšího příslušenství nápisem „pouze zaměstnanci“. Morant neměla moţnost sledovat neverbální reakce, neboť data získávala dotazníkovým šetřením. Sociální reprezentace profesionálů o duševní nemoci se jeví jako komplexní a charakterizované nejistotou a ambivalencí (Morant, 1995). Autorky Taylor a White (2000) vnímají práci pomáhajícího pracovníka jako plnou nejistot a vysokých poţadavků. Pracovník je často konfrontován s několika verzemi ţivotní situace svého klienta. Zprávě od lékaře psychiatra většina pracovníků sluţeb péče o duševní zdraví přičítá vyšší kredit, neţ informacím sděleným klientem. Současně pracovník (zpravidla sociální pracovník, či pracovník v sociálních sluţbách) své intervence provádí v kontextu organizace, v níţ je zaměstnán (př. organizační kultura,

19

poskytované sluţby apod.). Díky těmto okolnostem se neubrání určité míře intuice, proto případ klienta aktivně konstruuje. Z mého výzkumného šetření zaměřeného na způsob jakým pomáhající pracovníci popisují své klienty s duševním onemocněním, resp. psychózou, vyplynula (stejně jako u výzkumu Morant) ambivalence ve vztahu ke klientům: „Pracovníci podle mého mínění zacházejí s informacemi od psychiatra příliš normativně, povaţují je za dané, coţ se odráţí i v chápání jejich profese jako „méně významné“ oproti lékaři. Na druhé straně svou profesi někteří vnímají jako prestiţní a prominentní, zejména co se týká nárokŧ a osobního nasazení. S mocí, kterou s sebou profese přináší, nakládají rŧzně, někteří své moci zneuţívají v rámci „expertního postoje“ pro dobro klienta, neboť mají pocit, ţe vědí, co klient potřebuje…. Jednoznačně panuje shoda v „identifikaci“ klienta; klient je ten, kdo má stanovenu psychiatrickou diagnózu a byl hospitalizován. V souvislosti s organizacemi, v nichţ jsem kvalitativní data získávala, bychom se mohli setkat s klienty „psychotiky“, „zlatíčky“, „co prošli duševními potíţemi“ apod. Tedy od lékařských termínŧ, přes familiární (mnou vnímané jako diskreditující a infantilizující označení „zlatíčka“) k popisu zkušenosti daného člověka. Myslím si, ţe někteří pracovníci projevy nemoci volně mísí s charakterovými vlastnostmi klientŧ. Navíc potřeby mít vztahy, zpětnou vazbu, cítit zájem od druhých, být respektován, seberealizovat se např. v práci povaţuji za zcela legitimní potřeby kaţdého člověka. Velmi často jsou výroky pracovníkŧ ambivalentní, např. „Lidi jako jsme my, dlouhodobě duševně nemocní.“. Někteří pracovníci si na jednu stranu klientŧ váţí a obdivují jejich sílu nebo citlivost, na druhou stranu někteří zmiňují obtíţe klientŧ s motivací, připouštějí, ţe někteří mohou být manipulativní, a shodují se na tom, ţe jsou klienti stigmatizováni, a vinu přičítají zejména obrazu duševně nemocného prezentovaného v médiích. Z výpovědí mám dojem, ţe většina pracovníkŧ povaţuje své klienty za chronicky nemocné, nevěří v jejich úplné vyléčení, a proto mŧţe mít na klienty i menší nároky, niţší očekávání např. ve smyslu smíření se s nemocí, setrvávání v chráněné dílně apod.“ (Janská, 2010:92)

20

2.4 Optikou pěstounských rodin ve Francii – D. Jodelet

Denis Jodeletová provedla unikátní a komplexní výzkum sociálních reprezentací psychiatrických pacientů a duševní nemoci. Na svém projektu pracovala čtyři roky a výzkum

prováděla

metodou

zúčastněného

pozorování,

studiem

dokumentů,

dotazníkovým šetřením a narativním interview (Plichtová, 2002).

2.4.1 Kontext výzkumu Ve Francii, v kraji Bourbonnais, v městečku Ainay-le-Chateau se nachází psychiatrická léčebna, která umísťuje své pacienty do rodin k „náhradním rodičům“, kde mají být pacienti integrováni jako členové rodiny. V městečku je 500 rodin a kaţdá se v průměru stará o dva pacienty. Co se týká typů onemocnění, jednalo se převáţně o lidi s mentální retardací (58% případů střední mentální retardace, lehká mentální retardace a schizofrenie 22,5%, chronické delirium 10% a alkoholické psychózy 8%) (Plichtová, 2002).

2.4.2 Historie pěstounských rodin Jodeletová zajistila komplexnost svého výzkumu i tím, ţe studovala historický vývoj v regionu. Zjistila, ţe kolonie v Ainay byla inspirována rodinnou kolonií Gheel v Belgii a vznikla v roce 1900, původně byla smíšená, dnes je určena muţům a ţeny jsou umístěny do rodinné kolonie Dun sur Auron. Obě instituce jsou ve Francii ojedinělé. Zřízení těchto institucí představovalo ekonomický přínos pro region, neboť rolníci mohli zůstat na malém městě i přes původní úbytek obyvatelstva odcházejícího do měst. Za první světové války pacienti zastoupili v práci muţe bojující na frontě a navíc rodina získala za jednoho pacienta 300franků měsíčně. Z počátku kolonie se dařil původní záměr, ţe se pacienti stanou opravdovými členy rodiny. Za první světové války však nebyl dostatek potravin a proto začali pacienti jíst zvlášť a hospodyně jim vařily jídlo niţší kvality. V době, kdy prováděla výzkum Jodeletová s pacienty stolovalo uţ jen pár rodin. Ve skutečnosti pacienti nebyli integrovaní, často ţili v přistavěné místnosti se

21

samostatným vchodem, netrávili s rodinou volný čas; prodavači se hospodyň ptali, zda se jedná o zboţí určené podnájemníkovi či jim samotným a podle toho se odvíjela cena a kvalita potravin (Plichtová, 2002).

2.4.3 Status podnájemníků v kolonii Jodeletová zjistila, ţe pěstouni důsledně rozlišují nádobí pouţívané podnájemníkem a i jeho prádlo perou zvlášť, ač byli poučeni, ţe se duševní onemocnění takto nepřenáší. Pěstouni měli strach z nevyzpytatelnosti pacienta a také ze ztráty sociálního statusu11. Rodiče se báli, ţe přítomnost duševně nemocného bude mít neblahý vliv na vývoj jejich dětí a ţe by se mohly stát obětí sexuálního zneuţití. Stigmatizace duševně nemocných byla udrţována pravidly stanovenými pěstouny, pravidla se týkala např. prostor, kde se mohli podnájemníci zdrţovat. Pěstouni si na své podnájemníky zvykli a jejich niţší významnost dávali najevo i tím, ţe si jich příliš nevšímali. Ačkoli pěstouni říkali, ţe jsou pacienti stejní lidé jako oni, jako k rovnocenným se k nim nechovali. Zdravotní sestra pacienta prakticky nabízela, chodila s ním od rodiny k rodině. Pěstouni ţádali pracovité a tiché podnájemníky. Většina jim za jejich práci neplatila, pracovali jen za stravu a střechu nad hlavou. Sami pacienti se cítili být sluhy. Často v jedné rodině nezůstali ani celý rok, Jodeletová dokonce zjistila, ţe 61%12 z domácností mělo podnájemníka méně neţ měsíc. Původní záměr projektu tedy není naplněn. Pacienti mohou jíst, pít, pracovat a plnit příkazy svých pěstounů, během volna se procházet po okolí, nemají však ţádnou zákonnou ani psychologickou ochranu. Komunita pěstounů má zájem na tom, aby nesvéprávné postavení podnájemníků udrţela (Plichtová, 2002).

2.4.4 Teorie pěstounů o nemocech jejich podnájemníků Pěstouni v diskuzi o nemoci většinou nebyli sdílní. Jodeletová si všimla, ţe nehovoří o emocích, vůli a sexualitě; to jsou témata, kterých se komunita obává. Choroby 11

Pacienti se v městečku pohybují v civilním oblečení, je tedy těţké je odlišit od ostatních obyvatel. Jodeletová v tomto kontextu uvádí historku o novém lékaři, kterému v kavárně servírka dala kávu horší kvality, protoţe se domnívala, ţe je pacient, aţ kdyţ si k němu přisedl zdejší lékař, uvědomila si svůj omyl a kávu mu vyměnila.

22

rozlišovali podle toho, zda šlo o manifestaci organické, sociální nebo morální poruchy. Za „nevinné“ povaţovali např. nemoci způsobené poškozením mozku při narození, za „hříšné“ onemocnění povaţovali např. alkoholickou psychózu. Jako zásadní se Jodeletové jeví rozdělení nemocí – tiky, to jsou nervy (hříšné) a na poruchy paměti, to je mozek (nevinné). Pokud se dítě dostalo do psychiatrické péče před nástupem do školy, domnívali se, ţe jde o selhání rodičů. Dostat se na psychiatrii během školní docházky si vysvětlovali delikventním chováním pacienta. Za patogenní povaţovali pěstouni ţivot ve městě, hluk, rychlost, peníze, komfort, rozpad rodiny; příčinu onemocnění viděli i ve studiu a zastávání intelektuální profese. Ochranu před onemocněním viděli ve vnitřní morální síle (Plichtová, 2002).

2.4.5 Praktiky zacházení s podnájemníky Praktiky zacházení s podnájemníky Jodeletová rozdělila na institucionální, které měly ustanovit pořádek prostřednictvím pravidel a zákazů, a signifikantní, které se vztahovaly k manipulaci s předměty a ochraně proti kontaktu s tělesnými sekrety pacientů. Signifikantní praktiky byly utajované a mimo komunitu o nich nikdo nevěděl. Pokud se stalo, ţe měla pěstounka s podnájemníkem poměr, následovala sankce, pokud uzavřeli manţelství, byli z komunity vyloučeni, neboť by se z nemocného tak stal plnoprávný člen komunity, coţ členy ohroţovalo. Jodeletová zjistila, ţe děti pěstounů, které vyrůstaly s duševně nemocnými, uzavírají manţelství mezi sebou, širší komunita je jim uzavřena, i proto zřejmě mají pěstouni potřebu zdůrazňovat svou nadřazenost nad podnájemníky. Výzkum dokládá sílu sociálních reprezentací v oblasti procesu hierarchie, sebepotvrzení a separace. Snaha udrţet lidi s psychiatrickou diagnózou nejníţe v hierarchii slouţí k obraně vlastní identity. Komunita pěstounů ţila vnitřním konfliktem mezi prospěchem a strachem (Plichtová, 2002).

12

Interview Jodeletová provedla v 63 z celkových 493 pěstounských rodin.

23

2.5 Optikou studentů a medií v Británii – J. Foster Juliet Foster (2001) potvrdila, analýzou článků v britských novinách „The Mirror„ (nejčastěji asocioval duševní nemoc s mladými lidmi a ţenami) a „The Daily Telegraph„ (duševní nemocí nejčastěji trpěli mladí a členové etnických minorit) silné sociální reprezentace duševně nemocných jako nepředpověditelných, trvalých, násilných a „jiných“. Zajímalo ji však, zda se reprezentace liší v závislosti ke konkrétní nemoci či platí stejně pro všechny nemoce spadající do skupiny psychiatrických diagnóz. Přitom se odkazuje na zjištění svých kolegů např. Morant (1995), která se zajímala o sociální reprezentace profesionálů z oblasti péče o duševní zdraví a zjistila, ţe si nemoce pracovníci dělí na srozumitelnější neurózy a méně pochopitelné psychózy. Fostrová (2001) pracovala formou focus groups se studenty a potvrdila si, ţe přetrvává sociální reprezentace duševní nemoci jako nepředpověditelné a spojené s nesrozumitelným násilím, určitou mystikou, pramenící z poruchy mozku, výsledek chemické disbalance, přičemţ spouštěčem je traumatická událost v ţivotě. Někteří z participantů věřili, ţe je to volba a zodpovědnost dané osoby, coţ je v kontradikci k biologickým příčinám nemoci. Duševní nemoc vnímali jako určité selhání, proto jejím následkem mohou být pocity viny. Na druhou stranu studenti uznávali, ţe duševní nemoc často zbavuje člověka zodpovědnosti za jeho činy. Respondenti neměli slova na to, aby vyjádřili, jak se člověk stane nemocným, ale povaţovali to za rychlou a divokou událost, přičemţ si pomáhali neverbálně. Někteří zmínili nejen negativa, ale i extra kvality, aţ genialitu některých nemocných. Respondenti rozdělili v zásadě duševní onemocnění na dva typy viz. Schéma č. 2 (Hierarchie duševních nemocí).

24

Schéma č. 2 Hierarchie duševních nemocí

Zdroj: Foster, J. 2001: 3.9

Hierarchie duševních onemocnění ve schématu č. 2 vznikla seskupením podobností daných nemocí tak, jak vyplynuly z obsahové analýzy focus groups a novin. Pravý horní roh obsahuje nemoci hodnocené jako vysoká úroveň, obsahující sociální deviace, zatímco levý horní roh je spojován s niţší mírou deviace. Rozdílnost v míře deviace nebyla zmiňována u duševních onemocnění niţší úrovně. Uvedené dva typy – vyšší a niţší úroveň – duševního onemocnění mají i různé charakteristiky viz Tabulka č. 1

25

Tabulka č. 1 Charakteristiky typů duševních onemocnění (originál viz příloha č.1)

Příčiny

Niţší úroveň duševního onemocnění Sociální tlaky.

Projevy

Násilí vůči sobě.

Léčba

Bez medikace, psychoterapie. Dobrá, pokud dojde k usměrnění sociálních tlaků. Potřeba osobního nasazení ke zlepšení stavu. Sympatie. Empatie. Asi „Stejný“.

Prognóza Působení na druhé Umístění

Vyšší úroveň duševního onemocnění Biologické, genetické. Násilí, většinou vůči ostatním, sociální deviace. Často zřejmý zjev. Jen medikace. Slabá, kontrolovatelný, ale nevyléčitelný. Bez předpokladu, ţe by osobní nasazení pomohlo. Strach. Jednoznačně „Jiný“. Zdroj: Foster, J. 2001: 3.10

Jednotlivé typy onemocnění vyjadřovali na kontinuu od normality k duševní nemoci, kdy si uvědomovali, ţe řadu symptomů nemoci sami zaţili. Další přímka vyjadřovala míru ubliţovaní sobě nebo druhým. Častost a intenzita symptomů byla důleţitá hlavně v kontextu deprese. Poslední kontinuum začínalo moţností léčby a končilo nemoţností se vyléčit. Za zajímavé povaţuji zjištění, ţe duševně nemocní byli viděni jako zdravější v případě, kdy odmítali brát léky a být hospitalizovaní (Miles, 1987 In Foster 2001). K podobnému závěru došla i Jodeletová (1991), protoţe pěstouni se více báli podnájemníků, kteří brali léky, neţ těch, kteří medikaci nebrali. Funkci diferenciace vidí Fosterová (2001) jako historický fenomén, ale i jako způsob udrţení stávající ideologie a naší vlastní identity; duševní nemoc je často viděna jako selhání. Shrnování jednotlivých typů duševních onemocnění do obecné kategorie je bezpečnou strategií k udrţení kontroly a moci za účelem přetrvání názorů, racionality a „správnosti“ reprezentované majoritou a legitimizace diskreditace lidí s duševním onemocněním (Porter, 1987 In Foster, 2001). K udrţení vlastní pozitivní identity musíme odmítnout identitu duševně nemocného, i přesto nebo právě proto, ţe řada lidí dnes vyuţívá psychologické poradenství. Fosterová (2001) si dále všímá, ţe lidé s duševním onemocněním velmi často mlčí, píše se o nich v novinách, ale na jejich názor se nikdo neptá.

26

2.6 Optikou zaměstnavatele Lidé s psychiatrickou diagnózou patří do rizikové skupiny vzhledem k moţnosti uplatnění se na volném trhu práce. Pokud potencionální zaměstnavatel nepřichází do osobního kontaktu s osobou s psychiatrickou diagnózou ve svém blízkém okolí či nemá zájem na tom, aby se o této problematice dozvěděl více, lze očekávat, ţe se jeho představa blíţí pohledu širší veřejnosti; coţ dokládá výrok zaměstnavatelky, která sama sebe od svého výroku distancuje: „mají prostě strach z lidí s postiţením“ (Janská, Horňáček, 2012:19). Hlavní potíţ spočívá podle mého názoru v tom, ţe je celá řada projevů duševní nemoci, ale zaměstnavatel se velmi zřídka setká s akutními projevy onemocnění, které však mohou tvořit základ jeho představ. Nemá-li tedy osobní zkušenost, přirozeně vyuţívá sociální konstrukce, které jsou povaţovány za objektivní fakta. Z naší pilotní studie vyplynulo, ţe dotazovaní zaměstnavatelé vnímají lidi s psychiatrickou diagnózou jako rizikové, nespolehlivé a mající obtíţe s udrţením konstantního pracovního výkonu. Otázkou však zůstává, jak v praxi s těmito představami nakládají, neboť uchazeč o zaměstnání nemusí sdělit svou diagnózu. Významná se jevila obava zaměstnavatelů z neznámého (Janská, Horňáček, 2012).

2.7 Mou vlastní optikou S lidmi s psychiatrickou diagnózou jsem se setkávala v rámci dobrovolnictví, praxe, studijní stáţe nebo v roli zaměstnance sluţeb pro lidi s duševním onemocněním. V této kapitole uvedu pár příkladů a zkušeností, které ovlivnily můj pohled na lidi s duševním onemocněním. Na oddělení psychiatrie jsem nabyla dojmu, ţe jsou pacienti proti lékaři naprosto bezmocní a vnímala je jako „chudáčky, pasivní oběti“. Vedla mne k tomu mimo jiné následující událost: Při vizitě u pacienta projevujícího se agresivně stáli všichni pomáhající pracovníci u dveří, co nejdále od pacienta. Pracovník, který s pacientem hovořil, byl menšího vzrůstu neţ pacient, opřel si tedy ruku do výšky a přistoupil k němu blíţe, tak, ţe narušil jeho osobní prostor a pacient ustoupil. Pacient byl vůči tomuto pracovníkovi velmi kritický, řekl mu, ţe je s ním nespokojený a obvinil ho, ţe je jistě z těch, kteří prováděli

27

lobotomie13. Druhý den jsem se dozvěděla, ţe byl pacient proti své vůli převezen do léčebny na základě rozhodnutí dvou pomáhajících pracovníků, přičemţ jedním z nich byl právě ten pacientem kritizovaný. Tuto událost jsem si interpretovala jako projev naprosté neprofesionality daného pracovníka, který se dle mého názoru nechal klientem vyprovokovat a zneuţil své moci. (Janská, 2011). Měla jsem pocit, ţe pacienti mají nízké sebevědomí. Setkala jsem se s pacienty, kteří byli tiší, uzavření, vnímali svět kolem sebe odlišně neţ většina lidí dané společnosti a nedokázali se prosadit, coţ podle mne svým chováním někteří pracovníci podporují např. absencí respektu k pacientům: lékař vešel do pokoje na vizitu bez pozdravení, kladl standardizované dotazy př. Máte sebevraţedné myšlenky? Ptal se na intimní věci před dalšími kolegy a spolupacienty. Smál se, kdyţ pacient popisoval svůj údajný blud. Chování tohoto lékaře jsem povaţovala za předsudečné a krajně neprofesionální (Janská, 2011). V době, kdy jsem pracovala na psychoterapeutických skupinách pro lidi s neurózami, se můj původní postoj začal výrazně obracet k opačnému pólu, neboť jsem si začala uvědomovat, ţe i klienti nesou svůj díl na ţivotní situaci, v níţ se momentálně nacházejí, a z původního jednostranného vnímání pacientů jako lidí, jimţ je ubliţováno, jsem příleţitostně vnímala některé i jako manipulující a vyuţívající systém. V tabulce č. 2 uvádím příklad mých konstrukcí z tohoto období.

13

Lobotomie se pouţívala k léčení některých duševních poruch tak, ţe byla operativně přetnuta nervová

28

Tabulka č.2 Konstrukce lidé s duševním onemocněním Konstrukce „mohou si za to sami“ „soustředí se na to, proč něco nejde, namísto jak to řešit“

„nevyzrálá osobnost, která neumí konstruktivně naloţit s problémy“ „přidělává si problémy“

„vidí věci černě“ „nedomýšlí důsledky svého chování“

„nemoc pouţívá jako únik, k manipulaci, trestání rodiny, k parazitování na systému“

Konfrontace konstrukce Často jednají na nevědomé úrovni na základě svých zkušeností získaných v dětství. Zkreslený pohled, který jsem přijala na psychoterapeutických skupinách, kde se mluví zejména o traumatických záţitcích ze ţivota. Lidé se učí chápat a porozumět z čeho plynou jejich současné potíţe, které je dovedly k vyhledání pomoci. Někteří jsou ve fázi deprese, kdy pro ně nemá nic cenu a nedokáţí hledat řešení ani nic podniknout. Tak mi připadala klientka, která se nedokázala odloučit od své matky. Ani její matka si nepřála, aby se dcera osamostatnila. Měla jsem z výpovědí klientů pocit, ţe si volí problémovější situace např. klientka jde do vztahu se ţenatým muţem, který jí řekl, ţe se kvůli ní rozvádět nebude a ona si přesto dělá naděje. Někteří klienti byli ve stavu, kdy pro ně byla sebevraţda jediným východiskem v jejich situaci, ostatní řešení pro ně byla nepřijatelná. Zjistila jsem, ţe to nebude nedomýšlením, ale spíše obranou např. klientka, která přispívá velkou část svého platu na charitu a tím si znesnadňuje navázání známosti, přestoţe by měla ráda vztah, ale nezbývají jí peníze na krouţky, výlety, zábavu, kde by mohla lidi potkávat. Za manipulativní označila klientka chování člověka, který si svou nemocí získává pozornost na úkor ostatních. Někteří lidé se nechávají hospitalizovat, vyjde je to levněji, pravidelná strava, program, jsou tam kamarádi za ta léta opakované hospitalizace a svůj invalidní důchod si šetří (zkušenost jedné pracovnice). Zdroj: Janská, 2011a

2.8 Shrnutí Duševní onemocnění vnímám jako konstrukt a podle mého názoru to dokládám výše uvedenými kapitolami zaloţenými na empirii, z nichţ je patrné, ţe kaţdý ze subjektů popisuje duševní nemoc prostřednictvím různých témat. Člověk, který má diagnostikované duševní onemocnění ho vnímá jako proces

vlákna spojující mozkový lalok s ostatními částmi mozku (Vokurka, 2006).

29

s různými stádii, kdy se mění jeho schopnost ne/zvládat psychické obtíţe; v zásadě nemoc můţe dočasně roztříštit ţivot, ale dá se překonat. Klienti věří v uzdravení prostřednictvím aktivního přístupu. Jednou z fází procesu vývoje psychických obtíţí je „nemoc mající kontrolu nad klientem“, která nejvíce koresponduje s tématem jinakosti. Jako „jiné“ vnímali duševně nemocné pěstouni (Jodelet, 1991) i profesionálové (Morant, 1995). Schéma duševního onemocnění mají klienti flexibilní a dynamické mění se v čase a vychází ze subjektivního proţívání (od pocitu, ţe má nemoc kontrolu nad klientem aţ po převzetí kontroly klienta nad nemocí), bez přísné vazby na psychiatrickou diagnózu (Foster, 2003). Zatímco profesionálové vnímají psychózy jako závaţnější, neţ neurózy. Z kapitoly o optice psychiatra vyplývá, ţe je duševní porucha rozpoznatelné patologické chování, kdy lze hovořit o pacientovi jako o deviantovi, neboť se odlišuje od normy. Studiem a praxí se lékaři učí vidět v pacientech určité typy, coţ jim umoţňuje přidělit psychiatrickou diagnózu a provádět následnou léčbu např. medikamenty. Z hlediska prestiţní a monopolní role psychiatra se často s přidělenou diagnózou zachází jako s objektivní pravdou. Pracovníci péče o duševní zdraví medicínské představy o abnormalitě člověka s duševním onemocněním jednoznačně nesdílejí, neboť lékaři brání vidět klienty (pacienty) jako lidi s individuálními zkušenostmi. Přesto bývá přidělená psychiatrická diagnóza hlavním kritériem pro nárok klienta na uţívání sluţby. Na psychickou poruchu klienta nenahlíţí a priory jako na patologii, dokáţí vidět klienta i jako „normálního“, spíše duševní onemocnění formulují v intencích osobního a sociálního fungování, které dělá klientům obtíţe. Dále profesionálové formulovali duševní onemocnění jako ambivalentní z hlediska diagnóz – u lidí s psychózami dominovala odlišnost, jinakost a u lidí s neurózami podobnost, přesto mají profesionálové potřebu si od klientů spíše drţet odstup, podobně jako pěstouni. Libiger (2002) vysvětluje, ţe udrţování si odstupu od lidí s duševním onemocněním můţe být důsledkem přenosu stigmatu z pacientů také na personál (potaţmo pěstouny), coţ je povaţováno za jednu z příčin nízké prestiţe oboru psychiatrie mezi laiky i v lékařské obci. Ve výzkumu Jodeletové (1991) pěstouni vnímali duševní onemocnění podle různých kritérií: jako hříšné v případě alkoholické psychózy, jako nevinné, pokud ho definovali jako onemocnění mozku; pokud se jednalo o dítě mladší 6-ti let, onemocnění

30

interpretovali jako selhání rodičů; jako delikventní u dětí školou povinné. Zdá se, ţe důsledkem stigmatizace pěstounských rodin, bylo zdůrazňování jejich nadřazenosti nad podnájemníky. Z výzkumu Foster (2003) lze odvodit analogii vnímání duševního onemocnění studenty a prezentovanou médii, podle psychiatrických diagnóz; stejně jako u profesionálů vidí podobnost s lidmi s neurózami a jinakost u lidí s psychózami. Stejně jako pěstouni, mají strach z lidí, kteří berou léky např. lidi s psychózami vnímají jako nevyléčitelné, ale přikládají jim niţší míru deviace, neţ např. lidem s autismem, coţ se naprosto neshoduje s tématy, jaká pouţívali samotní klienti pro popis duševního onemocnění. Zaměstnavatelé konstruují duševní onemocnění ve vztahu k očekávanému pracovnímu výkonu a chování člověka s psychiatrickou diagnózou na pracovišti. Obávají se nepředvídatelnosti a neschopnosti udrţet pracovní tempo. Má optika se odvíjela od chování lékaře k pacientovi, z něhoţ jsem usoudila, ţe jsou pacienti bezmocní a aţ postupem času jsem začala vnímat klienty jako aktivní v zacházení s nemocí, coţ je v souladu s představou klientů uvedenou na začátku této kapitoly. Pokud vycházím z výzkumů, které jsou k dispozici, je patrná diferencovaná konstrukce duševního onemocnění. Zjistit proč mají jednotlivé subjekty konstrukty diferencované je cílem mé práce. Zaměřím se na své vlastní konstrukce duševního onemocnění a pokusím se identifikovat zdroje těchto konstrukcí a jejich vliv v průběhu mé dosavadní praxe v různých organizacích.

31

3 Interpretační schémata K zodpovězení hlavní výzkumné otázky „Které vlivy a jak formovaly v prŧběhu mé praxe moji konstrukci interpretačních schémat klientŧ s duševním onemocněním?“ povaţuji za nezbytné definovat sousloví „interpretační schéma“. Při jeho definici vyjdu z několika pojmů, které vnímám v konečném důsledku pro praxi jako synonyma. Definuji psychologický termín kategorizace; typizace, která je pouţívána v sociologii a Moscoviciho teorii sociálních reprezentací. Poté vztáhnu interpretační schémata na kontext sociální práce, neboť nejstěţejnější pro tento text je aplikace interpretačních schémat – jak ovlivňují naše jednání. Sociální práce čerpá z řady jiných disciplín a oborů, proto uvádím obecné označení interpretační schémata, které vyvozuji z pojmů pouţívaných v sociologii a psychologii. Termíny kategorizace, typizace a sociální reprezentace pro účely této práce povaţuji za typy interpretačních schémat. Ještě bych mohla mezi typy interpretačních schémat zařadit kognici, ale neuvádím ji, neboť ji vnímám jako dynamický proces a proto jsem ji zařadila mezi zdroje interpretačních schémat.

3.1 Z psychologické perspektivy Schopnost kategorizace je důleţitou součástí lidského myšlení a úzce souvisí se získáváním zkušeností. V předkládaném textu je kladen důraz na to, jak naše zkušenosti pouţíváme, jak je v praxi aplikujeme. Zejména při práci s klienty s duševním onemocněním povaţuji za podstatné definovat předsudek a stereotyp, neboť jsou moţnými výsledky kategorizace zkušeností pomáhajícího pracovníka s tímto typem klientů.

3.1.1 Kategorizace a osobní hodnoty

Proces „kategorizace“ vytváří základ pro vznik interpretačních schémat, je nezbytným způsobem organizace světa v našich myslích, neboť mysl neustále otevřená by byla mysl neustále prázdná (Russell In Allport 2004); Interpretační schémata z kategorizace

32

vycházející slouţí především k praktickému zvládání rutinních činností. Kategorizace je běţný, pro člověka typický proces myšlení. Je to proces přiřazování objektu k určitému pojmu, jeţ umoţňuje předjímat informace, které nelze bezprostředně vnímat (Hartl, 2004). „Nejdůleţitějšími kategoriemi, které člověk má, je jeho soustava hodnot.“ Ţijeme svými hodnotami a pro své hodnoty, bráníme je a jsou nadřazeny faktům i rozumu (Allport, 2004: 56). Proto mohou být i základem pro vznik stereotypu nebo předsudku. Stereotypy zahrnují mínění o charakteristikách lidí patřících do skupiny duševně nemocných; oproti předsudku, který implikuje hodnocení a mylnou generalizaci.

3.1.1.1 Předsudek Stangor definuje předsudek jako negativní nebo pozitivní pocit nebo postoj vůči lidem, který je zaloţený na příslušnosti těchto lidí k určité skupině; všímá si Allportova předpokladu o iracionalitě předsudku, kdyţ ho Allport popisuje jako uvaţování o druhých zle, bez dostatečného oprávnění zaloţeného na faktech a rezistentní vůči změně, i kdyţ je vystaven novým informacím (Stangor, 2000, v.p.). Předsudek zahrnuje komplex postojů obsahujících sloţku kognitivní (myšlenky) a/nebo emotivní (pocity) a/nebo konativní (chování)14. Projevuje se rigidní reakcí na osobu, přičemţ odpovědi této osobě nejsou zaloţeny na jejím chování či charakteristikách, ale místo toho na její příslušnosti k určité skupině (Plant, 2007). Předsudek obsahuje morální hodnocení a je směsí příznivého nebo nepříznivého postoje (př. Nemohl bych bydlet s duševně nemocným v jednom domě), který je ve vztahu k příliš zobecněnému přesvědčení (př. Aţ na několik výjimek jsou lidé s duševním onemocněním nebezpeční). Kampaním zacíleným na sniţování předsudků se daří měnit přesvědčení, ale ne postoje. Člověk zaujímá tento postoj předem „bez opravdové zkušenosti nebo bez ohledu na ni“ (Allport, 2004: 38). Bethlehem (in Hayesová, 1998: 126 - 127) popsal deset principů etnických předsudků, které, podle mého názoru, lze vztáhnout i na lidi s duševním onemocněním: 1. „Existují dva druhy předsudků, které jsou ve vzájemné interakci: první má podklad v osobnosti, druhý ve špatné informovanosti a potřebě minimalizovat

14

Nepřátelské chování se můţe projevovat od osočování, přes vyhýbání se, diskriminaci, k fyzickému

33

kognitivní úsilí. 2. Kdyţ spolu soutěţí dvě skupiny lidí, nebo mezi nimi dojde ke konfliktu, stane se z diskriminace členů vnější skupiny oproti členům vnitřní skupiny společenská norma. 3. Čím méně informací o někom máme, tím spíše se uchýlíme ke stereotypům. 4. Postoje a stereotypy akceptované společností jsou známé naprosté většině jejích členů. Výrazně ovlivňují lidské chování. 5. Předsudky mohou samy sebe naplnit a vytvořit si tak vlastní „důkazy“. 6. Kategorie lidí, proti níţ jsou předsudky namířeny, se u různých skupin liší. 7. Předsudky přetrvávají, dokud přetrvávají společenské normy, a mění se, pokud se mění společenské normy. 8. Inteligence, vzdělání a příslušnost ke společenské vrstvě negativně korelují s předsudky. 9. Děti si osvojují předsudky od svých rodičů a příbuzných. 10. Děti rozlišují mezi etnickými skupinami jiţ od útlého věku, ale teprve ve starším věku si vytvářejí stálé postoje a preference.“ Janík (1987) upozorňuje, ţe je moţné předsudek vnímat také jako přeţitek, neboť postoje veřejnosti dnes označované jako předsudky bývaly v psychiatrii uznávanými názory, ale veřejnost je přijala s jistým zpoţděním. Někdy je např. laiky označení duševně nemocného za nebezpečného bráno jako předsudek, přestoţe odborné názory mohou tvrdit totéţ (Janík, 1987). Dříve se výzkumníci zaměřovali na extrémní předsudky a ty byly spojovány s „patologií“, věřilo se, ţe je člověk ovládá vlastní vůlí. Dnes předsudky chápeme jako přirozený produkt běţných vzorců lidského myšlení. Výzkumy dokazují, ţe postoje vůči outgroup mohou běţet na nevědomé úrovni, kdy vědomá redukce vyjadřovaného předsudku nemusí nutně znamenat i omezení diskriminace, jsou to tzv. implicitní předsudky. Přestoţe určité formy předsudků jsou na ústupu, jiné se vynořují – jemné, nepřímé či škodlivé (Pittinsky, 2008). Příklady předsudků vůči lidem s duševním onemocněním viz příloha č. 2.

napadání aţ k nejvyššímu stupni násilného chování, kterým je vyhlazování (Allport, 2004).

34

3.1.1.2 Stereotyp Je-li člověk kategorizován jako člen určité skupiny můţe být posuzován na základě skupinových očekávání. Výzkumy prokázaly, ţe stereotypy jsou široce sdílené „obrazy v naší hlavě“ o určitých sociálních skupinách. Většinou mají tendenci být spíše negativní. Fixují se během procesu socializace. Široký konsenzus ohledně stereotypních představ o sociálních skupinách je zřejmě posilován rodinou, vrstevníky a médii (Bodenhausen, 2007). Stereotypy jsou názory o charakteristikách jedinců dané skupiny, zatímco předsudky obsahují hodnocení těchto charakteristik (Hartl, 2004). Stereotypy se liší společnost od společnosti (někdy i uvnitř jedné společnosti) (Koleser, 2008). Na Okinawě lidé, kteří mají vidění (v našem pojetí halucinace a bludy), jsou skutečně spojení s boţstvem či jsou pokládáni za lidi s nadpřirozenými schopnostmi a často se stávají léčiteli. Léčitelé jsou velice váţení a patří k vyšší sociální vrstvě (Matthew, 2004). Stereotyp zahrnuje stabilní a opakující se znaky duševní poruchy a podílí se na tvorbě laické představy duševně nemocného. Jeho obsahy zpětně zdůvodňují existenci předsudku.“ (Janík, 1987: 81). Musil (2004: 78) definuje stereotypy s ohledem na pracovníky v sociálních sluţbách jako „..ustálené představy o tom, ţe přítomnost určitého „příznaku“ (pozorovatelné charakteristiky určité kategorie klientů) je důkazem přítomnosti dalších, podle pracovníka důleţitých vlastností klienta.“ Partick Corrigan (2001) v tomto kontextu obrací pozornost na veřejnost ve vztahu k člověku s duševním onemocněním, a polemizuje o schopnosti veřejnosti identifikovat a přiřadit člověka do skupiny „duševně nemocný“.

3.2 Ze sociologické perspektivy Ze sociologické perspektivy slouţí typizace jako východisko interpretace zkušenosti. Alfred Shütz pouţívá termín typizace, která „umoţňuje rozpoznávat určité předměty a sociální situace jako typické, neboli určovat nové zkušenosti prostřednictvím typu konstituovaného ze zkušeností dřívějších“ (In Nohejl, 2001: 73). Shütz hovoří o zásobě

35

„vědění“, která vychází ze sedimentace předchozích zkušeností do celkového vědění o světě. „Všechny interpretace tohoto světa jsou zaloţeny na zásobě předchozí zkušenosti..., která funguje v podobě příručního vědění ... jako referenční schéma ... je neustále obměňována a doplňována…Zásoba vědění tak funguje jako recepty slouţící k interpretaci sociálního světa a jednání s věcmi a lidmi tak, abychom v kaţdé situaci dosáhli co nejlepšího výsledku s minimem úsilí a vyhnuli se tak neţádoucím dŧsledkŧm.“ (Nohejl, 2001: 71).

3.2.1 Typizace

Typizace je ustálená představa o charakteristikách určité skupiny jevů, která slouţí jako návod na interpretaci zkušenosti (Musil, 2009). Jinými slovy, o typizaci hovoříme, jedná-li se o navyklý způsob jednání nebo souhrn úsudků o osobních rysech skupiny lidí, např. lidí s duševním onemocněním, přičemţ takové informace však mohou být zkreslené (Hartl, 2004), zaloţené na historkách typu „říká se“ (Sillamy, 2001), ale mohou být i pravdivé, často jsou však generalizacemi zaloţenými na zrnku pravdy (Myers, 2005). Typizace hrají důleţitou roli v tom, jak ostatní lidi vnímáme, formujeme si o nich dojem a reagujeme na ně. Pokud své typizace netestujeme, mohou klienta, pacienta, významně poškozovat a přitom být „skryté“. Lidé je dokáţí v mluvě skrývat (Petersen, 2005). Netestované typizace uzamykají lidi v kategoriích odkazujících na jejich místo a stanovují tak hierarchii ve vztazích. Předsudečně typizovaní mají niţší status a přiřazené charakteristiky jsou povaţovány za přirozené a vzniklé vztahy moci a dominance nejsou brány za moţnou příčinu charakteristik (Pickering, 2001).

3.3 Z perspektivy sociální psychologie V této kapitole budu vycházet z teorie sociálních reprezentací, která je velmi podobná sociologii vědění vycházející z prací A. Schütze (1962) (viz. kapitola Typizace) a P.L. Bergera a T. Luckmana (1999) (viz. kapitola Sociální konstruktivismus). Podle Hytycha (2008:45-46): „Převaţujícím rozdílem byl dŧraz na sociální strukturu v rámci

36

sociologie vědění, zpŧsobu, jakým definovali referenční skupiny (Wagner 1994b), jeţ sdílí představy. Schützŧv (1962) dŧraz na kaţdodenní realitu zdravého rozumu, kterou povaţuje za nadřazenou všem ostatním, je velmi blízký postoji zastávanému Moscovicim, podobně jako Schützovy pojmy významnosti (relevance) a zásobárny vědění (stock of knowledge). Oba si kladou podobné otázky směřující ke klíčovým hodnotám a přesvědčením, k primárním ideám, které jsou hybnými sloţkami společenského a kulturního diskurzu.“

3.3.1 Sociální reprezentace Termín sociální reprezentace pochází od sociologa Emila Durkheima, vychází z francouzského „représentation“, které lze ve francouzštině nalézt jiţ ve 13. století (Hytych, 2008). Odkazuje na vytváření představ, symbolů, znaků. Podle Markové (2003) se jedná o dynamický pojem, který byl zhruba ve 14.stolení přenesen do angličtiny a stal se spíše statickým, neboť „representation“ odkazuje spíše na podobnost, obraz, model, odraz apod. Moscovici poprvé pouţil pojem sociální reprezentace v padesátých letech ve Francii, kdy zpracoval empirickou studii představ a postojů k psychoanalýze. Na základě analýzy dotazníků, médií a rozhovorů zjistil, jak se formují sociální reprezentace veřejnosti např. vlivem médií, přičemţ média jsou ovlivněná záměry vydavatelů; ale i aktivním přístupem veřejnosti, která si psychoanalytické pojmy dekontextualizovala, konkretizovala a ukotvila do systému známých kategorií (Plichtová, 2002). Od konce 19. století je sociální psychologie vystavena četným kritikám za „individualizování sociálního“, za umělé rozdělování vztahů mezi jedincem a jeho sociálním světem. Teorie sociálních reprezentací měla být odpovědí na tuto „krizi“ sociální psychologie. Moscoviciho (2000) teorie sociálních reprezentací zahrnuje úroveň od osoby, přes sociální skupinu ke kultuře, při zkoumání způsobů sociálního vědění a z něho vycházejícího způsobu kaţdodenní praxe. „Teorie sociálních reprezentací chápe reprezentace jako produkty sociálního ţivota a studuje je na úrovni jednotlivcŧ, skupin a společenského diskurzu, jak současného tak historického. Studium společenských reprezentací (ideologie, mýty) a kulturních reprezentací (ztvárnění sociálního ţivota v románech, filmech, televizních seriálech, fotografii, malbě a podobně) chápe jako komplementární.“ (Doise, 1986 In Plichtová, 2002:27). Marková

37

(2007) při definici sociálních reprezentací vyuţívá rozlišení mezi vědeckým poznáním od obecně sdíleného: „Na rozdíl od vědeckého myšlení, které se snaţí dospět k vědeckému poznání, obecné, běţně sdílené poznání dospívá k sociálním reprezentacím přírodních a sociálních fenoménŧ. Věda hledá pravdu skrze sílu individuální racionality. Sociální reprezentace hledají pravdu skrze přesvědčení (beliefs) a běţně sdílené poznání a skrze sílu dialogické racionality. Sociální reprezentace nemají pŧvod v čisté dedukci či ve zpracování informací. Jsou zakořeněné v minulosti, kultuře, tradici a jazyce.“ (Marková, 2007: 12). Termín sociální reprezentace označuje jev, kdy příslušníci určité sociální skupiny (př. sociální pracovníci v oblasti péče o duševní zdraví) drţí a udrţují jim společnou představu o rozdílných skutečnostech sociálního světa (př. duševní onemocnění). Konkrétně můţe duševní onemocnění znamenat pro zaměstnavatele sníţení efektivity práce takto nemocného pracovníka; pro farmaceutickou firmu existence duševních onemocnění představuje vývoj a výrobu léků, z nichţ profitují; pro člověka, který právě získal diagnózu, to můţe představovat úlevu; pro členy rodiny nemocného můţe být duševní onemocnění v rodině stigmatizující apod. „Pokud uţijeme poněkud abstraktnější vysvětlení, mŧţeme sociální reprezentace povaţovat za elementy zdravého rozumu, které „zdomácňují‟ svět, v němţ ţijeme (Moscovici, 1984), orientují nás v kaţdodennosti našich ţivotŧ, nabízí nám zaběhlé zpŧsoby jednání a interpretace. Činí tak náš ţivot známým, srozumitelným pro nás samé a zpŧsobilým pro sdílení v procesu komunikace s ostatními lidmi.” (Hytych, 2008:26). Hytych (2008) vychází z antropologa C. Geertze (1993), kdyţ píše: „Sociální reprezentace nejsou jen výsledky procesu, ale i samotným procesem vytváření, zpŧsobem, jakým je sociálně sdílený a ţitý svět utvářen, přetvářen, reinterpretován a předáván ve vyprávěných a ţitých příbězích toho, co je skutečné, dalším generacím.“ (Hytych, 2008 :26). Myšlení Moscovici chápe jako způsob porozumění světu, jako systém postojů, názorů a přesvědčení, které se utváří v komunikaci se socio-kulturním světem. Argumentuje, ţe si, v dnešní době exploze nových poznatků a technologií, člověk ani nemá šanci vytvořit názor výlučně na základě svých vlastních zkušeností (Plichtová, 2002). „Pro jedince je realita do vysoké míry determinována tím, co je sociálně přijímáno jako realita.“ (Lewin, 1948:57 In Moscovici, 1984:9 In Hytych, 2008:35). Teorie sociálních reprezentací čelí řadě kritiky, zejména díky své volné a neostré

38

definici. Proto je často srovnávána s dalšími, zejména psychologickými termíny, kdy jsou sociální reprezentace vnímány jako obecnější pojem, neţ je např. postoj nebo mentální reprezentace (Hytych, 2008).

3.3.1.1 Klíčové pojmy teorie sociálních reprezentací

Teorie sociálních reprezentací bere váţně tzv. selský rozum s ohledem na jeho vývoj a tvorbu v sociálním kontextu a smyslu v kaţdodenním ţivotě (Flick, 2008). Pojem sociální reprezentace Moscovici (1976:xiii In Moscovici, 2000:12) definuje jako: „…systém hodnot, představ a praktik s dvojí funkcí: zaprvé ustavit řád, který umoţní jedincŧm orientovat se v jejich materiálním a sociálním světě a zvládnout jej; za druhé umoţňuje konání komunikace mezi členy komunity tím, ţe jim poskytuje kód pro sociální výměnu a kód pro jednoznačné pojmenování a klasifikování rozličných aspektŧ jejich světa, jejich individuální a skupinové historie.“ Z dynamického úhlu pohledu vypadají sociální reprezentace jako „síť“ představ, metafor a myšlenek více nebo méně úzce souvisejících a proto více pohyblivých a proměnlivých neţ teorie jako taková (Moscovici, 1998). Marková (2007) vidí velkou výhodu sociálních reprezentací v tom, ţe umoţňují posun od statické k dynamické teorii sociálního poznání. Sociální reprezentace nám pomáhají učinit z neznámého známé. Lidé neznámé přitahuje, ale i děsí. Důleţitou potřebou člověka je hledání smyslu a nastolení řádu15 namísto chaosu. Sdílené reprezentace a kulturní instituce nám umoţňují dostat neznámé, ne-rozumné pod kontrolu např. „šílenství“ (Hytych, 2008). Podle Doise (In Plichtová, 2002:27) termín reprezentace odkazuje na dvě aktivity *

pouţívání představ a symbolů, kterými si reprezentujeme, nahrazujeme určitý

výsek z pozorované reality *

vliv kultury, respektive sémiotických systémů (přirozené jazyky, čísla,

piktogramy, symboly, mapy, schémata), které nám ulehčují moţnosti komunikace, umoţňují osvojit si a tvořit poznatky. 15

Umístění sociálních reprezentací do institucionálního uspořádání má za cíl stabilizovat, kontrolovat i segregovat určité skupiny či jedince. Určité sociální skupiny mají lepší přístup ke stanovování dominantních významů (Rose, 1995).

39

Adjektivum „sociální“ odkazuje na fakt, ţe reprezentace jsou společným dílem komunikujících jednotlivců a jsou potřebné pro lidský typ lingvistické komunikace (Doise, 1986 In Plichtová, 2002). Lidé z neznámého utvoří známé tím, ţe si jej asociují s existujícími představami a pohledy (Flick, 2008). „Celkem vzato je dynamika vztahŧ dynamikou zdomácňování, kde předměty, jedinci a události jsou vnímány a chápány v relacích k předchozím setkáním či paradigmatŧm. Jako výsledek paměť převládá nad dedukcí, minulost nad přítomností, odpověď nad stimulem a představy nad realitou.“ (Moscovici, 1984:24). Funkcí sdílených představ je udrţet komunikaci v daném společenství neproblematickou. Řád a strukturu do chaosu neustálých změn vnášejí dva základní mechanismy, které Moscovici nazývá kotvení a objektifikace. „První mechanismus usiluje o zakotvení neznámých idejí, jejich redukci do běţných kategorií a představ, jejich zasazení do známého kontextu.. Účelem druhého mechanismu je objektifikace, která je změnou něčeho abstraktního do něčeho téměř konkrétního, přenesení toho, co je v mysli, do něčeho existujícího ve fyzickém světě.“ (Moscovici, 1984:29). Sociální pracovníci si, vycházeje z Moscoviciho (Plichtová, 2002) zjištění o procesech šíření abstraktních vědeckých teorií, „zpracovali“ chápání duševního onemocnění výše uvedenými dvěma procesy: *

konkretizace (Objektifikace) – její funkcí je přeměnit abstraktní pojem na

takový, který se vztahuje na vlastnosti reálného objektu. Jednotlivé pojmy vědecké teorie se oddělí od vědeckých vztahů a definicí a přiřadí se k reálnému nebo představovanému objektu (např. schizofrenie) *

ukotvení – prostřednictvím ukotvení se poznání začleňuje do kaţdodenní

společenské praxe, do známých kategorických schémat. Děje se tak v komunikaci (př. člověk se schizofrenií můţe být nebezpečný) Výsledkem konkretizace je figurativní jádro, neboli schéma, reference ke konkrétním objektům, zatímco výsledkem ukotvení je její začlenění do kaţdodenní praxe spojené s hodnocením. Oba procesy mají i intrapsychický dosah, neboť novým poznatkem si můţeme vysvětlovat i naše vlastní zkušenosti, coţ vede k hlubší sebereflexi. Sdílené představy jsou relativně stabilní. Výzkumy struktury sociálních reprezentací

40

(Moscovici, 1984, 2000; Wagner, 1994b In Hytych, 2008) dokazují, ţe skupinou sdílené představy obsahují figurativní jádro, které je relativně odolné vůči změně (srovnej viz. předsudek), a periferní části, které jsou relativně flexibilní (srovnej viz. stereotyp). Přesto existuje kontinuální potřeba formy porozumění re-konstituovat. Ke změně jádra reprezentace dochází např. v době krize či převratu. Marková (2003 In Hytych, 2008:42) „Systematicky poukazuje na skutečnost, ţe procesy myšlení a řeči jsou neoddělitelné nádoby, dvě strany jedné mince,a oba procesy jsou dialogické. Myšlení se děje v protikladech.“ Všímá si stylu evropského myšlení, které vychází z vzájemné neslučitelnosti protikladů vyjádřené „buď a nebo“ a srovnává ho s čínskou kulturou, která se kontinuálně vyvíjí na: „dynamicky komplementárních protikladech jing-jang, jeţ od sebe nelze striktně oddělit, jelikoţ v sobě vţdy nesou jiţ potencionalitu svého opaku. Protiklady jing-jang jsou ve vztahu, podobně jako skutečnosti sociálního světa (Moscovici, 2000), a nelze je definovat bez vztahu k druhému, jsou tedy dialogické, ve vztahu, ve vzájemném rozhovoru, řečeno metaforicky.“ (Hytych, 2008:42). Tímto vymezením Marková poukazuje na perspektivu teorie sociálních reprezentací, která se liší od perspektivy teoretiků postojů nebo analytiků diskurzu. Příkladem je rozdílnost ve vnímání termínu konsensus v rámci teorie sociálních reprezentací. Moscovici (1988 In Rose, 1995) neidentifikuje konsensus se sdílením, souhlasem, uniformitou nebo homogenitou. Tvrdí, ţe by bylo nepatřičné předpokládat, ţe reprezentace jsou homogenní a sdílené celou společností, jsou dočasné. Slovem kolektivní si přeje zdůraznit pluralitu reprezentací a jejich diversitu uvnitř skupiny. Struktura sociálních reprezentací dokonce umoţňuje současnou přítomnost inkonzistentních myšlenek a paradoxních významů; nejistota a nepochopení jsou v nich tolerovány (Rose, 1995).

3.3.1.2 Proces tvorby sociálních reprezentací Sociální reprezentace jsou spíše sociálními a kulturními entitami neţ pouhou symbolickou produkcí izolovaných individuí. Sociální reprezentace existují jak v kultuře, tak v mysli lidí. Nemohly by existovat, kdyby nebyly kolektivně realizovány. Jsou zakořeněny v sociálním ţivotě. Vyjadřují a strukturují jak identitu, tak sociální podmínky aktérů, kteří je reprodukují a mění. Sociální reprezentace jsou generovány ve sdílených praktikách kaţdodenního ţivota. Existuje tenze mezi obecně sdíleným

41

historickým pozadím a růzností kaţdodenních interakcí jedinců, kteří mohou konstruovat, transformovat, interpretovat a objevovat. Kaţdá společnost můţe shromaţďovat a předávat popisy, ale i předpisy spojené s historií. Proto sociální reprezentace nepředpokládají čistě konsensuální vesmír, ale předpokládají stupeň shody. Teorie sociálních reprezentací se pokouší o konceptualizaci obojího, moci sociální reality a působení sociálních subjektů. Zjištění Morant (1995, viz kapitola č. 2.3) krásně ilustruje vztah mezi mocí sociální reality a působením sociálních subjektů. Ve společnosti vţdy existuje určitý stupeň konsensuální reality, která umoţňuje kognicí, rozpoznáváním a jazykem vést debaty a argumentovat. Taková úroveň konsenzu se nevztahuje k obecnému souhlasu nebo sdílení stejného názoru v kaţdodenní komunikaci. Odkazuje na fakt, ţe i kdyby sociální subjekty (pracovníci v oblasti péče o duševní zdraví) nesouhlasily, tak vědí, o čem je řeč a k čemu se vztahují (koncept duševní nemoci). Tento sdílený základ neznamená, ţe se lidé dívají na věci stejně, ale spíše umoţňuje pokládat sociální ţivot za „samozřejmý“. Tato „samozřejmost“ je nejčastěji tvořena jazykem, představami a rituály. Je nezbytné rozlišit úroveň vycházející ze základních pravidel tvorby sociálních reprezentací, která nám umoţňuje rozumět a je součástí nastavení institucí, ovlivněná vahou historie, ovládání a konsenzuální dimenzí a za druhé, úrovní probíhající sociální interakce zahrnující nesouhlas a argumentaci. Samozřejmě, ţe jsou tyto úrovně v sociální praxi neoddělitelné, nejsou to „mentální entity“, které by se replikovaly v hlavách všech členů skupiny (Rose, 1995). Příkladem je zjištění Jodelet (1991, viz kapitola č. 2.4), ţe nejvíce vylučující reprezentaci tvořilo, na úrovni konsensuálních rituálních praktik, praní prádla podnájemníků zvlášť. Současně však probíhala mezi pěstouny diskuse, kdo z podnájemníků je nebezpečný a kdo ne. Na tomto příkladu je mimo jiné vidět, ţe sociální reprezentace nejsou vyjádřeny jen v diskurzu, ale v rituálních praktikách, které mohou zůstat nevyřčeny.

3.4 Z perspektivy sociální práce

Interpretační schéma v mé práci shrnuje charakteristiky sociálních reprezentací, kategorizace i typizace. Na základě informací z předchozích kapitol vnímám slovní

42

spojení „interpretační schéma“ jako síť představ majících význam pro interpretaci zkušenosti. Mít vytvořená interpretační schémata není samo o sobě „špatné“, je to známkou určité zkušenosti. Teoretickým kritériem rozlišení různých interpretačních schémat bude v tomto textu způsob jejich aplikace. Vycházím přitom ze zkušenosti švýcarské psychoterapeutky Hilde Bruchové, která se s tímto aspektem setkala při supervizích a píše: „V základních problémech, které narušovaly úspěšný prŧběh léčby, existovaly, navzdory velkým rozdílŧm v odbornosti terapeutŧ, udivující podobnosti. Obtíţe obyčejně vyplývaly z předem utvořených představ a přesvědčení, získaných předchozí výukou nebo četbou: jejich nevhodná aplikace terapeutovi bránila, aby nezaujatě posoudil pacientovy potřeby.“ (Bruchová, 1997: 9). Proto rozlišuji interpretační schémata dle způsobu jejich aplikace na statické (netestované) a dynamické (hypotetické) viz Tabulka č. 3 Tabulka č. 3 Interpretační schémata síť představ mající význam pro interpretaci zkušenosti „dynamické interpretační schéma“ „statické interpretační schéma“ (reflektivní) (netestované) ustálená představa o charakteristikách ustálená představa o charakteristikách určité skupiny jevů, která je aplikována: určité skupiny jevů, která je aplikována: - jako hypotéza, tzn., ţe je - mechanicky, tzn., ţe je pouţívána pouţívána flexibilně a její platnost neflexibilně a její platnost není je v jednotlivých případech v jednotlivých případech testována testována - jako hodnotící, tzn., ţe přiřazování - jako nehodnotící, tzn., ţe charakteristik na jejím základě je charakteristiky jsou na jejím automaticky provázeno základě přiřazovány bez hodnocením hodnocení Zdroj: Musil, 2009

V této práci chci poukázat na nebezpečí pouţívání statických interpretačních schémat ve vztahu ke klientům s duševní nemocí, která v sobě zahrnuje charakteristiky uvedené v definici předsudku (viz kapitola Předsudek 3.1.1.1). Statické interpretační schéma chápu jako zásobu vědění zaloţenou na vlastní zkušenosti, ale i zkušenosti ostatních, která zahrnuje negativní či kvazi-pozitivní hodnocení či zacházení s jedincem s duševním onemocněním. Kvazi-pozitivní hodnocení je např. vnímání klientů jako

43

„chudáčků“, které můţe vést k přebírání zodpovědnosti z klienta na sebe a současně mít negativní dopad na klienta.

Na rozdíl od statických, slouţí dynamické interpretační schéma jako návod čeho si všímat. „Dříve nebo později se student musí vyrovnat s prostou a nezměnitelnou skutečností,

ţe

neexistují

ţádné

typické

komplexy

ani

jasně

definovatelná

psychodynamika, které by mohl odhalit ve všech svých případech, ani ţádná pevně stanovená pravidla, jejichţ mechanické uplatňování by automaticky zaručovalo úspěch.“ (Bruchová, 1997: 28 - 29). Bruchová v tomto kontextu apeluje na schopnost pracovníka posoudit situaci z hlediska potřeb klienta a nikoliv dle vlastních preferencí a za účelem zvýšení vlastní prestiţe. Pracovník testující svá schémata dává klientovi prostor k aktivní spoluúčasti na terapii. Míra testování schémat spočívá na třech faktorech, které jsou primárně uváděny v kontextu stereotypu, ale domnívám se, ţe je lze pouţít i v případě interpretačních schémat. Prvním je mnoţství osobních informací o druhém, pokud stoupá, stereotyp ztrácí svou relevanci. Druhým faktorem je jedincova kognitivní schopnost ovlivňovat jak moc bude spoléhat na stereotypy (př. nedostatek času můţe vést k rychlému posuzování druhých zaloţených na stereotypu). Třetím faktorem umoţňujícím překonávat stereotypy je motivace. Stereotypy je moţné vědomě reflektovat, ale je pro to důleţitá motivace dané osoby (Bodenhausen, 2007). Výzkumy dokládají ironii, kdy lidé bez motivace, kteří přesto usilují o nepouţívání stereotypů, je tím více čím více se snaţí, pouţívají. I kdyţ mohou krátkodobě uţívání stereotypů potlačit, posléze se stereotypy často vrátí s ještě větší intenzitou neţ dříve a mohou vyústit v silnější předsudek (Koleser, 2008). Taylor (2000) demonstruje moc jazyka a jeho schopnost konstruovat na příkladech z kaţdodenní praxe pomáhajících pracovníků, kteří jsou nuceni vedením dokumentace ve větší či menší míře kategorizovat. Poukazuje na potřebu revize a schopnosti odhlédnout od dokumentace a vnímat klienta jako jedinečnou bytost ovlivněnou interakcí jeho samotného s okolím. Konstrukce mohou probíhat třeba na poradě např. tím, ţe zdůrazňujeme nějakou vlastnost klienta, přičemţ se přidávají další

44

spolupracovníci a potvrzují náš úsudek či se na danou vlastnost u konkrétní osoby více zaměří. Jako příklad můţe slouţit způsob oslovování klientů v organizaci. Zdrobněliny jmen mohou evokovat a podporovat „nedospělost“ klienta. Jak bylo řečeno výše, „lidé, včetně terapeutŧ, se jen stěţí ubrání vytváření hypotéz o potíţích vlastních i o potíţích druhých lidí. Vlastně tak společně konstruujeme (vytváříme) problém. Pokud jiţ ke konstruování problémŧ v terapii dochází, je při konstrukci problému třeba postupovat tak, abychom konstruovali problém, který lze řešit“ (De Shazer, 1993 In Zatloukal, 2007). U interakce pomáhajícího pracovníka s klientem bych chtěla ještě zdůraznit hranice pomáhání, neboť mají přímý vliv na autonomii klienta. Někteří pracovníci se obětovávají pro klienta, namísto schopnosti zachytit rozpoloţení druhého, ale při tom zůstat sám sebou (empatie). Takový způsob poskytování pomoci je neefektivní pro pomáhajícího pracovníka, protoţe vede k syndromu vyhoření i pro klienta, který není vedený k vlastní zodpovědnosti (Kopřiva, 1997). Vliv interpretačních schémat je dobře patrný například i na závěru, který učinil Read: „Veřejnost, v mezinárodním měřítku, nadále preferuje psychosociální nad biogenetickým vysvětlením a léčbou schizofrenie. Teorie biogenetické příčinnosti a diagnostický

labelling

,nemoci„

mají

přímý

vztah

k vnímání

nebezpečnosti,

nepředvídatelnosti a strachu a snahy o sociální odstup.“ (Read, 2006: 303.) Z výše uvedených slov je patrné, jak typizace fungují. Stavím a odvíjím své názory a jednání od toho, čemu sám věřím. Své „pravdy“ konfrontuji se svým okolím a „upravuji je“, ty se potom šíří, vzniká určitý konsenzus, který je základem pro legitimní institucionalizaci sdíleného vědění. Myslím si, ţe sociální pracovníci mají právě v posledních letech moţnost nejvíce ovlivnit „sociální vědění“ o sobě samých, protoţe se v ČR vytvořil nový prostor, kdy sociální pracovník intervenuje v oblastech, k nimţ společnost ještě typizace vytvořené nemá (na rozdíl od původního chápání sociálního pracovníka jako z filmu Kolja známé „Zubaté, která bere děti“ či „paní za přepáţkou, k níţ si jdou potřební pro podporu“). Naproti tomu lidé s diagnózou odkazující na duševní onemocnění mají dlouhou historii a postoje vůči nim jsou „zkostnatělé“ a široce sdílené.

45

4 Zdroje interpretačních schémat Celá kapitola o původu interpretačních schémat je inspirována Allportovým (2004) hledáním zdrojů předsudků. Jím uváděné teorie upravuji a doplňuji k naplnění potřeb mého tématu. Vycházím totiţ z předpokladu, ţe tendence k předsudečnosti určitého pracovníka vůči klientům s duševním onemocněním má přímou souvislost s rigidním, nereflektovaným uplatňováním interpretačních schémat v praxi. Pro přehlednost jsem zdroje pro rigidní uplatňování interpretačních schémat rozdělila do čtyř bloků. První blok odkazuje na aktuální situaci, která má vliv na pracovníkovu tendenci k ne/uplatňování rigidních interpretačních schémat. Druhý blok popisuje způsoby, jakými můţe pomáhající pracovník zpracovávat informace o duševním onemocnění. Další segment je věnován osobnosti pomáhajícího pracovníka. A poslední část je zaměřena na příslušnost ke skupinám a jejich vliv na formování a způsob aplikace interpretačních schémat. Uváděné kapitoly se často překrývají a jednotlivá témata se prolínají, přesto jsem se je snaţila teoreticky oddělit pro přehlednost. Poznatky z následujících kapitol mi budou slouţit jako podklad pro identifikaci zdrojů k zvýšené tendenci pouţívání interpretačních schémat nereflektovaně. Pojmy vysvětlující vznik interpretačních schémat či jednoznačně označující jejich zdroj uvádím u kaţdé kapitoly.

4.1 Aktuální situace Kaţdá sociální interakce se odehrává v nějakém kontextu (sociálním, kulturním). V interakci je důleţité, jak umíme komunikovat16, jaké verbální i neverbální signály vysíláme (Vybíral, 2005).

16

„Kaţdá lidská komunikace je ovlivněná mentálními reprezentacemi účastníků, a to jak uvědomovanými, tak mimovědomými, stereotypizovaným posuzováním druhých lidí, kontextem či řadou kontextů komunikace a celkovými sebepojetími jednotlivých účastníků.“ (Vybíral, 2005: 20)

46

4.1.1 Typ kontaktu s duševně nemocným V této podkapitole vycházím z předpokladu, ţe naše interpretační schéma duševního onemocnění ovlivňuje typ kontaktu, který s danou osobou máme. Zda máme informace o onemocnění zprostředkovány médii (viz. kapitola 4.2.5), či onemocněl někdo z našich blízkých nebo jsme zaměstnáni v léčebně nebo neziskové organizaci, která nabízí sluţby lidem s psychiatrickou diagnózou. Jak často, jak dlouho, s jakým počtem jedinců s psychiatrickou diagnózou jsme se setkali, v jaké společenské roli, jací jsme (viz. Osobnost pomáhajícího pracovníka) a v jaké kultuře (Allport, 2004). Podle Janíka (1987) mají větší schopnost rozpoznat duševní nemoc lidé, kteří neţijí v blízkosti nemocného. Příbuzní mají tendenci po stanovení diagnózy, určení nálepky, nemoc zprvu popírat. Avšak s trváním nemoci je to naopak. Lidé ţijící v blízkosti nemocného si nemoc připouštějí dříve, neţ ti, kteří mají od nemocného odstup a přímo s ním neţijí. Readova (2006) studie prokázala předsudky u zdravotnického personálu vůči lidem s duševním onemocněním, coţ lze vysvětlit tím, ţe zdravotnický personál přichází do kontaktu s člověkem s psychickou poruchou v akutní fázi onemocnění. Zatímco sociální pracovníci se mohou častěji setkávat s lidmi chronicky nemocnými, coţ sami reflektují jako faktor mající vliv na jejich „obraz“ o duševním onemocnění (Janská, Horňáček, 2012). Bruchová (1976) upozorňuje na téma definování vztahu mezi profesionálem a klientem, uvádí často dobrý pocit začátečníků spojený s proţíváním jejich nadřazenosti nad pacientem. Hovoří také o problematice testování smyslu pro kompetenci a vnitřní stability terapeuta pacientem, coţ můţe zejména začátečníka znejišťovat (Bruchová, 1976). Stručně řečeno, zdrojem interpretačního schématu tedy můţe být náš vztah ke klientovi a situace v jaké dochází k interakci s klientem.

4.2 Způsob zpracování informace o duševním onemocněním Deficit odpovídajících informací či potřeba minimalizace kognitivního úsilí můţe být zdrojem předsudků a následné tendence k uplatňování rigidních interpretačních schémat při práci s klienty (Hayesová, 1998). V následujících podkapitolách se budu blíţe

47

zabývat mechanimy, které mají vliv na formování předsudku. Od kategorizace, kdy dochází ke zkreslování informací díky jejich nedostatku nebo díky našim očekáváním (viz. kapitola 3.1.1 a 4.2.1), přes asimilaci, kdy pomocí slov hodnotíme a vynášíme soudy (4.2.2), k hledání koherence, která se vyznačuje ospravedlňováním vlastních myšlenek a postojů (4.2.3). Zejména předsudečná přesvědčení máme tendenci racionalizovat a „rozumně“ je vysvětlovat (Tajfel, 1969 in Hayesová, 1998), proto je důleţitá schopnost reflexe naší práce. Informace pro formování či přebírání utvořených interpretačních schémat o lidech s duševním onemocněním můţeme čerpat z historie, médií, ze systému vzdělávání či legislativy.

4.2.1 Kognitivní přístup Základem pro stereotyp jsou, podle posledních výzkumů, kognitivní procesy, které slouţí jako funkce znalostí, organizují a strukturují jedincovo chápání sociálního prostředí. V kaţdodenním ţivotě jsme vystaveni řadě informací o členech různých sociálních skupin. Z perspektivy sociální kognice, jsou stereotypy, které si jedinec formuje determinovány aspekty, jimţ v daném mnoţství informací věnuje pozornost a zapamatuje si je. Stereotypy nemusí být akurátní, neboť k vytvoření si odpovídající představy o sociální skupině by bylo zapotřebí znát reprezentativní vzorek členů skupiny, navíc je tato moţnost komplikována např. médii a klepy, které se selektivně zaměřují na spíše negativní aspekty chování členů dané skupiny (Bodenhausen, 2007). I kdyby měl jedinec moţnost znát reprezentativní vzorek členů určité sociální skupiny, je těţké být objektivní, neboť se v takovém případě uplatňuje proces tzv. iluzorní korelace. Iluzorní korelace vzniká, kdyţ osoba vnímá vztah mezi dvěma proměnnými, které ve skutečnosti spolu nesouvisí. Důvodem je potvrzování si vlastních představ. Lidé nevidí jen to, co očekávají, ale vztahují k sobě, co chtějí vidět. Příklad: věříme-li, ţe existuje souvislost mezi „vzpomínkou“ na kamaráda a jeho zavoláním, máme tendenci si této souvislosti, pokud se přihodí, více všímat a pamatovat si ji. Naopak si neuvědomujeme, kolikrát jsme na daného kamaráda mysleli a on nezavolal. Ilusorní korelace vyjadřuje lidskou touhu po pořádku, předvídatelnosti a kontrolovatelnosti i v případech náhodných událostí (Myers, 2005). Ilusorní korelace zaloţená na datech: Čím nezvyklejší chování, tím více zapamatovatelné a proto mající největší vliv na hodnocení, existuje obecná tendence rozlišovat od sebe skupiny a chybná percepce je

48

výsledkem tohoto procesu (McGarty, Haslam, Turner, Oakes, 1993 In Stangor, 2000). Další přístup je zaloţen na předpokladu, ţe větší skupiny poskytují více informací (protoţe o nich víme více) a tak, protoţe jsou zaloţeny na menším a variabilnějším vzorku, je často hodnocení minoritních skupin extrémnější (Stroessner, Plaks, 1999 In Stangor, 2000). Stereotypy jsou aktivovány spontánně při setkání se členem minoritní skupiny, i v případě, ţe si je jedinec vědom jejich neakurátnosti. Automatická aktivace stereotypu je běţná, ale ne univerzální. Závisí na aktuálním kontextu (př. někdy je v rámci kontextu dané situace „důleţitější“ pohlaví, neţ příslušnost k etnické menšině). V důsledku stereotypů můţeme např. dvojznačné chování jedince přizpůsobit stereotypní představě (př. nebezpečnost člověka s duševním onemocněním) a následně můţe stereotyp ovlivnit způsob, jakým vysvětlujeme sociální události. Vzhledem k tomu, ţe příčiny většiny událostí jsou v nějakém ohledu nejednoznačné, stereotypy mají potenciál ovlivnit, který z elementů dané situace zdůrazníme (Bodenhausen, 2007). Dalším kognitivním procesem, který se uplatňuje v potvrzování si platnosti a udrţování stereotypních a předsudečných představ o sociálních skupinách je koncept „Sebenaplňujícího se proroctví“, kdy mezilidská premisa člověka nutí druhému člověku určité chování. Zdrojem premisy můţe být předsudek. Dotyčný vidí své chování jako reakci na chování druhých, ne jako na něco, co můţe jejich chování vyvolávat př. k člověku s duševním onemocněním, o němţ si myslím, ţe je agresivní, se díky své představě nechovám přátelsky, mé chování ho můţe rozčílit a já si potvrdím, ţe členové této sociální skupiny jsou skutečně nebezpeční. Z kognitivního přístupu vyplývá, ţe zdrojem interpretačních schémat mohou být předsudky či stereotypy, které přijmeme např. na základě nedostatku jiných informací, protoţe nám pomáhají chápat neznámé. Obecně je nemoţné být objektivní, protoţe neznáme reprezentativní vzorek lidí s duševním onemocněním, proto si své představy můţeme následně mylně udrţovat a utvrzovat se v jejich “správnosti” díky procesu ilusorní korelace a díky mechanismu sebenaplňujícího se proroctví.

49

4.2.2 Sociální konstruktivismus Podle Bergera a Luckmanna (1999) svět kaţdodenního ţivota není „jen“ danou realitou, ale je to i svět, který má svůj původ v myšlenkách a činnostech obyčejných členů společnosti, kteří ho svými myšlenkami a činnostmi jako reálný udrţují. Jinými slovy, konstruktivisté věří, ţe si konstruujeme, tedy aktivně vytváříme realitu, a to prostřednictvím jazyka (na rozdíl např. od pozitivismu, který se omezuje na fakta a realitu povaţuje za danou). Poznání o světě vzniká v interakci s druhými lidmi a na základě konsensu se stává validním. Autority, které tvrdí „pravdu“ musí být legitimizované a stále čelí relativizaci (Bačová, 2009). Jazyk je schopen se stát „objektivním skladištěm ohromného mnoţství nahromaděných významů a zkušeností, které můţe zachovávat v čase a zprostředkovávat dalším generacím“ (Berger, Luckmann, 1999: 42). Naše vlastní zkušenosti jazyk typizuje a umoţňuje nám jejich zařazení do kategorií, čímţ se svět stává srozumitelnějším, přičemţ typizované zkušenosti (interpretační schémata) sdílíme s ostatními lidmi. Tímto procesem se stáváme účastníky na sociální zásobě vědění, která umoţňuje „umístění“ jedinců ve společnosti a „zacházení“ s nimi příslušným způsobem. Janík (1987) to potvrzuje slovy: „…mění-li se obraz duševně nemocného rozšířený ve veřejnosti, mění se i projevy pozorované u duševně nemocných.“ (Janík, 1987: 75). Naše kultura dodala a dodává naší mysli „návod“, jak vnímat a poznávat sami sebe i své okolí př. člověka s duševním onemocněním. Tento návod máme natolik internalizovaný, ţe věříme, ţe je naše proţívání autentické z vlastních vnitřních zdrojů. To, jak chápeme a proţíváme např. duševní onemocnění, jaký smysl a význam mu přikládáme, odráţí to, jak je v praxi společnosti, v níţ ţijeme, tato záleţitost uspořádána, co se za chorobu vůbec povaţuje apod. Zejména lidé, kteří mají moc, mohou ovlivňovat o jakých tématech a jak se bude hovořit. Konstruktivisté jsou přesvědčení, ţe je realita vytvářena a udrţována sociálními procesy, zejména diskurzem. Prostřednictvím jazyka sociální svět pojmenováváme, definujeme a hodnotíme tak, jak ho konstruujeme; tak ho i proţíváme (Bačová, 2009). Vědění o kaţdodenním ţivotě je určeno bezprostředními praktickými zájmy jedince a jeho postavením ve společnosti. Tyto struktury se vzájemně mezi lidmi kříţí, díky tomu si máme tolik co říci a současně se stává znalost o strukturách relevance ostatních důleţitou součástí vědění. Naše poznání není pouhým zrcadlením, ale vţdy interpretací skutečnosti, viz různé vnímání nemoci. To, co vnímáme, je ovlivněno

50

kulturními vzorci a je výsledkem interpretace, přičemţ reality jsou organizovány a udrţovány vyprávěním. Některé kultury vnímají člověka, u nás označeného za duševně nemocného, za spirituálního. Zjednodušeně řečeno, typické činnosti, které jsou sdílené, dostupné všem členům dané společenské skupiny, se často stávají institucemi. Instituce mají své dějiny („není moţné instituci správně porozumět bez pochopení historického procesu, který vedl k jejímu vzniku“), řídí lidské chování („předem stanovují vzorce chování“) a zajišťují sociální kontrolu (Berger, Luckmann, 1999: 58). „Tím, ţe se nepochopitelné institucionalizuje, stává se pochopitelným.“ (Dörner, 1971 in Janík 1987: 80). Objektivita světa institucí je objektivitou, kterou vytvořil a vymyslel člověk, ačkoli se můţe jevit jako velice přesvědčivá. Instituce disponují věděním, které definuje, řídí a předurčuje chování a vytváří role17. Toto vědění je souborem obecně platných pravd o realitě, přičemţ radikální vybočení z institucionalizovaného řádu můţe být označeno jako morální poklesek, duševní choroba nebo prostá nevědomost. „To, co je ve společnosti povaţováno za dané vědění, se stává totoţné s tím, co je poznatelné, či v kaţdém případě poskytuje rámec, v němţ všechno dosud nepoznané bude poznáno v budoucnosti.“ (Berger, Luckmann, 1999: 68–69.) Sociální konstruktivisté vycházejí z předpokladu člověka jako nestabilní bytosti, která ke své „stabilizaci“ pouţívá sociální řád. Lidé s duševním onemocněním řád narušují, a proto za úspěšnou terapii lze povaţovat takovou, kdy je deviant znovu socializován do objektivní reality symbolického světa společnosti, „ohroţení společenských definic reality je zaţehnáno tím, ţe všem definicím existujícím mimo příslušný symbolický svět je přisouzen podřadný ontologický status, v důsledku čehoţ je oslaben i jejich kognitivní status, jenţ pak není brán váţně“ (Berger, Luckmann, 1999: 114–115). Sociální konstruktivismus zpochybňuje řadu názorů a praktik, které povaţujeme za dané, coţ můţe řadu lidí znejisťovat. Bačová (2009: 80) uvádí názory kritiků sociálního konstruktivismu: „Prílišný neakceptovateľný relativizmus údajne vedie k nekoherentnosti, demotivácii, nemorálnosti aţ nihilizmu.“ Ale sociální konstruktivisté nepopírají, ţe konstruují novou verzi reality a moralizování. Zasluhují se raději o nová témata a pohledy spojené s novými praktikami, které vedou k ţádoucím změnám v ţivotech lidí (Bačová, 2009). Výsledkem je, ţe stejný „pacient či klient“ můţe být 17

Za zakladatele teorie sociálních rolí jsou povaţováni G.H. Mead a R. Linton. Sociální role vyjadřuje

51

různými pomáhajícími pracovníky různě pojímán. Kaţdý z nás si jeho stav vysvětluje různě včetně jeho samotného. Koexistuje tedy současně několik „platných“ realit. Z teorie sociálního konstruktivismu vyplývá, ţe zdrojem interpretačních schémat je diskurz přenášený v čase a následný souhlas většiny např. s interpretací lidí s duševním onemocněním jako osob narušující řád, které je třeba znovu socializovat (normalizovat). Změna pohledu na člověka s duševním onemocněním můţe tedy souviset s jazykem, jakým popisujeme „realitu“, s obrazem, jaký zprostředkovávají média apod. Příkladem změny můţe být rozvoj komunitní péče o lidi s duševním onemocněním, namísto jejich izolace v léčebnách.

4.2.3 „Proces vytváření významů“ dle C. Taylor a S. White Taylor a White (2000) pouţily za své východisko teorii sociálního konstruktivismu, kterou aplikovaly na situace v kaţdodenní praxi pomáhajících pracovníků. Pracovní procesy jsou většinou rutinizovány a nezpochybňovány, proto se často stávají imunní vůči jakékoli diskusi. Taylor a White (2000) se snaţí destabilizovat profesionální rutinu a ideje pokládané za samozřejmé. Je třeba, aby pracovníci reflektovali jak mluví o sobě a ostatních, a přemýšleli o vlivu těchto příběhů na jejich pracovní kulturu a preference. Vyjdeme-li z předpokladu, ţe si „svůj svět konstruujeme“, je nasnadě dnes tolik zmiňovaný koncept reflexivní praxe, tedy uvědomování si jak nové poznatky „tvoříme“. Schön (1983) popsal dva základní přístupy vytváření nových poznatků při práci s lidmi * reflection-on-action: nebo-li reflexe po akci má vést, např. po setkání s klientem, k tvorbě objektivních znalostí, které lze v podobných situacích vyuţívat standardně, stanou se tedy základem pro určité vzorce, které mohou pracovníkovi usnadňovat práci. Tento přístup vycházející z positivismu sám Schön nepovaţuje za dostatečný. Fook (2002) proto navrhuje kombinovat ho s reflection-in-action. * reflection-in-action: nebo-li reflexe během akce, umoţňuje situační vnímání klienta, pracovník současně vnímá své pocity, včetně nejistoty, a způsob svého myšlení. Podle Schöna sociální pracovník při svém jednání vychází ze svých

očekávaný způsob chování, které je odvozeno od sociálního postavení dané osoby.

52

předem promyšlených úvah, jeho jednání je ovlivněno jeho vnímáním situace, které je determinováno zkušenostmi, hodnotami a poznatky daného pracovníka18. V souladu s Schönem si Fook (2002) všímá, ţe reflektivita (reflection-on-action) zdůrazňuje snahu pracovníků o objektivní přístup k práci s klientem, o snahu potlačit své pocity a o snahu chápat jak věci fungují. Kdeţto reflexivita se projevuje schopností pracovníka vnímat a hodnotit svůj vliv na praktickou činnost. Propojení obou přístupů můţe být východiskem pro komplexnější vnímání klienta a jeho ţivotní situace v rámci propojení empirických i teoretických poznatků. Navrátil (2009) rozlišuje následující tři typy reflexivity, přitom vychází z D´Cruz (2007) 1. reflexivita jako tvorba ţivotních projektŧ je spjata problematikou pozdně moderní společnosti (Giddens, 2003), která je spojována s nejistotou a nestabilitou. Pro roli sociálního pracovníka to můţe znamenat zvýšenou potřebu podpory rozhodování klientů, kteří nemusí mít dostatek zdrojů a dovedností k budování si vlastního ţivotního plánu a tím se dostávat do obtíţných ţivotních situací. 2. reflexivita jako kritika poznání je nástrojem kritického hodnocení profesní praxe, kdy si všímáme jak se tvoří poznatky a jakou roli v této tvorbě hrají mocenské vlivy. Pozornost obrací i na osobu výzkumníka, který má různé předpoklady, jeţ mohou být sociálně konstruovány. Navrátil (2009: 84) vzhledem k sociální práci uvádí: „Reflexivita je zde formulována jako způsob, kterým lze zpochybnit samozřejmé představy, kulturní artefakty a formy myšlení, které tvoří zázemí praxe sociálního pracovníka.“ 3. reflexivita jako emoční introspekce dnes zahrnuje uvědomování si vlastních emocí pracovníka, jeho vztahu ke klientovi. Tato témata byla dříve (Thompson, 2008) zavrhována a preferovala se technická stránka intervence, zvládání emocí a snaha o objektivitu. Přitom Repper (2002) vztah mezi člověkem se schizofrenií a profesionálem povaţuje za základ úspěchu jakékoli psychosociální intervence. Taylor a White obrací svou pozornost na profesionály, jejichţ roli v procesu porozumění případu (ţivotní situaci klienta) vnímají jako aktivní, všímají si aktivní 18

Podle Bruchové (1976) je třeba si uvědomit i jaké teoretické koncepty formují naše interpretační

53

kategorizace případů, přičemţ reflexivitu vidí jako proces uvaţování o tom, do jaké míry můţe zkušenost ovlivňovat naše myšlení. Konkrétně to znamená, ţe je pracovník při získávání dat o klientovi konfrontován s minimálně dvěma verzemi téhoţ příběhu nebo situace, nakonec se přikloní k jedné z variant. Proces “vědění o případu” (making knowledge) je ovlivněn řadou faktorů např. způsobem jakým je příběh vyprávěn, kým je vyprávěn; Přičemţ výpověď lidí s atributem duševní onemocnění má často niţší kredit. Naopak zpráva od psychiatra má vysoký kredit, coţ je podle autorek důsledkem hierarchie mezi profesionály. Vliv profesionála se uplatňuje na příklad: ve způsobu jakým předáváme kolegovi či kolegyni informaci o klientovi, neboť tak můţeme ovlivňovat interpretaci ţivotní situace daného klienta v psané dokumentaci, která má schopnost “zmrazit” události a přenášet je do budoucnosti v nutnosti konfrontace různých verzí a okolností jedné události, kdy se profesionál rozhoduje k jaké verzi se spíše přikloní v souladu s Bruchovou (1976) a Palečkem (2004) bych ještě přidala konstrukci a udrţování „standardu“ poskytované sluţby (v rámci zaučení se nový pracovník často učí rutinní postupy, které jsou po něm následně vyţadovány) Taylor a White poukazují na obtíţnou roli pomáhajících pracovníků zejména v oblasti duševního zdraví. Proto, aby tito pracovníci „doloţili“, ţe svou práci dělají správně a zdroje vyuţívají efektivně, je jejich nejistota mírněna mnoţstvím technických, procedurálních a byrokratických aktivit. Diagnostický jazyk, který pouţívají k popisu ţivotní situace klienta často prezentují a vnímají jako nezpochybnitelná fakta o klientovi. Taylor a White upozorňují na nebezpečí bezpodmínečné akceptace technickoprocedurálního přístupu profesionálů jako jediného způsobu jak chápat důvěryhodnost problémů. Cílem autorek je dokázat, ţe pracovníci, kteří jsou si “jisti” svými znalostmi, často své soudy a rozhodnutí o klientech vhodně nereflektují, a proto se častěji dopouští chyb. Pracovníci potřebují uznat, ţe je nejistota, nejednoznačnost a komplexita součástí jejich praxe (Parton, 1998 In Taylor, 2000), neboť v jejich práci často neexistuje špatná nebo dobrá odpověď, převládá nejistota a risk. Payne (2005) schémata (Janská, 2011).

54

definuje kriticky reflektujícího pracovníka jako schopného kreativně vyuţívat nejistoty vnímajícího klienta z různých perspektiv např. teoretických. I přesto má většina pracovníků potřebu stabilních a nesporných vědomostí. V některých případech je však třeba jiných vědomostí např. sociální pracovník musí z různých výpovědí různých lidí sestavit vlastní koherentní profesionální zprávu o tom, co se zřejmě v klientově ţivotě děje. K tomu potřebuje nejen “stabilní a nesporné” vědomosti, ale i vlastní “tvorbu vědomostí” (making knowledge). To, jak pracovník případu porozumí se odvíjí od věrohodnosti, přesvědčování a morálnosti vetkané do prezentovaného příběhu. Důleţitou roli v tomto procesu hraje např. tak zvaná “záhadná argumentace”, kdy dané osobě můţe být připsán atribut devianta např. duševně nemocný, coţ má vliv na na pracovníkovo posouzení důvěryhodnosti klientovy verze příběhu. Podle autorek navíc existuje hierarchie mezi profesionály. Medicínská dominance je podle Etzionyho (1969 In Taylor, 2000) výsledkem lékařského monopolu, protoţe jen lékař můţe předepsat medikaci, stanovit diagnózu apod. Tato dominance můţe být udrţována např. tím, ţe zůstávají jiné verze případu nevyřčené, coţ ovšem neznamená, ţe jsou lepší. Pracovníci mohou dominanci lékařů udrţovat např. tím, ţe bezpodmínečně respektují lékaře, a přestoţe mají s klientem jinou zkušenost neţ lékař, nesnaţí se svůj pohled prosadit. Někteří autoři (Fook, 2002) v tomto kontextu zdůrazňují kritickou reflexivitu pracovníků. Kriticky reflexivní je ten pracovník, který nevnímá existující mocenský řád definitivně a neměnně, naopak eliminuje mocenské nerovnosti, mimo jiné i snahou o rovnocený vztah s klientem. Sociální pracovníci konstruují svou profesionální identitu tím jak o sobě hovoří. Posilují ji např. tím, ţe se prezentují jako experti na danou oblast klientova ţivota, čímţ legitimizují svou roli mezi podobnými profesemi. Dynamika různost identit jednotlivých lidí je udrţována a transformována organizační kulturou nebo samotnou profesí, coţ má zpětně vliv na “vědění o případu” (knowledge making about cases). Allport výše uvedené vyjádřil slovy: „Chování člověka se odvíjí bezprostředně od jeho pohledu na situaci, před níţ je postaven. Svou odpověď světu přizpŧsobuje své definici tohoto světa.“ (Allport, 2004: 240). Taylor a White (2000) zdůrazňují nezbytnost reflexe, neboť si pracovníci mohou svá rigidní interpretační schémata nevědomky předávat a utvrzovat se v nich, coţ můţe

55

klienta poškozovat. Na vznik schématu můţe mít vliv konstrukce sluţby, organizační kultura, nekritické přejímání informací o klientovi z dokumentace či od kolegy profesionála nebo nedostatečný kredit přičítaný vyprávění klienta.

4.2.4 Z historie

Neosobní sdělení můţe být zprostředkováno zákony, knihami, internetem, televizí, rádiem apod. Proces přijetí předsudku tímto způsobem Allport (2004) nazývá „důraz na zaslouţenou pověst“. Někteří lidé taková sdělení vyvracejí. Jako příklad člověka, který se „postavil“ názoru své doby, ţe se s lidmi se schizofrenií nedá terapeuticky pracovat, uvádím příběh doktora Sullivana. Harry Stack Sullivan byl jedním z myslitelů, který nenásledoval americkou individualistickou společnost. Koncem roku 1922 začal pracovat v nemocnici v Sheppard. Tamní ředitel Chapman ho podpořil a Sullivan vytvořil oddělení pro muţe se schizofrenií, bylo to malé oddělení, kde i personál tvořili jen muţi a Sullivan si ošetřovatele sám vybíral a školil. Cílem bylo vytvořit oddělení, kde se lidé budou přátelit a vztahy budou zaloţeny na vzájemné důvěře, protoţe to, podle Sullivana, pacientům v preadolescenci nebylo dopřáno. Pracovníky vybíral tak, ţe byli podobní i jemu samotnému – citliví, stydliví a v běţných podmínkách povaţovaní za zaměstnance s handicapem. Učil je, ţe pacient je stejný člověk jako oni sami. Jeho přístup se osvědčil, ale byl často znevaţován tím, ţe Sullivan byl zkušeným terapeutem a jednal intuitivně. Proto je známější jeho teorie, neţ úspěch, kterého dosáhl v Sheppard. V době, kdy Freud přednášel o psychoanalýze, H.S. Sullivan formoval svou interpersonální psychologii, kdy nepřičítá samostatnou existenci osobnosti, ale podle něho je osobnost výsledkem interpersonálních vztahů (Perry, 1982).

4.2.4.1 Vývoj pohledu na duševně nemocné podle Foucaulta „Botroux – ve své terminologii – řekl, ţe psychologické zákony, i ty nejobecnější, se vţdy vztahují k určité „fázi lidstva“. Uţ dávno se stal společným bodem sociologie a psychopatologie fakt, ţe choroba má svou realitu a platnost jakoţto choroba jen v rámci

56

kultury, která ji za takovou uznává. Janetova pacientka, která měla vidění a stigmata, by někde jinde platila za mystickou věštkyni a divotvorkyni.“ (Foucault, 1997: 75). V naší společnosti máme tendenci vnímat duševní onemocnění negativně, neboť nemoc definujeme ve vztahu k průměru, normě, jako míru odchylky od „vzorce“ (Durkheim in Foucault, 1997). Podle Ruth Benedictové (Paterns of Culture, 1934 in Foucault, 1997: 77) si kaţdá kultura volí své téma př. agrese (u kmene Dobu privilegována, u Pueblů potlačena) a říká: „Jako jsou favoritizováni ti, jejichţ přirozené reakce se nejvíce blíţí chování charakteristickému pro jejich společnost, tak se na druhé straně cítí dezorientováni ti, jejichţ přirozené reakce spadají do oblouku chování, který v jejich civilizaci neexistuje.“ Durkheim i Benedictová chorobu chápou jako jednu z okrajových virtualit kulturní reality té či oné sociální skupiny. Na druhé straně můţe mít choroba i pozitivní status a můţe být nezbytná pro určitou sociální roli př. šaman u Zulů: „ten, kdo se má stát šamanem je zpočátku statné postavy, avšak časem se stává čím dál přepadlejším…bez ustání si naříká, ţe ho něco bolí…Sní o všem moţném a jeho tělo je špinavé…Má křeče, které na čas přestanou, kdyţ ho někdo pokropí vodou. Při prvním nedostatku ohledů roní slzy a nakonec se hlasitě rozpláče. Člověk, který se stává kouzelníkem, je velkým zdrojem neklidu.“ (Callway in Foucault, 1997: 78). Stumme (1971 in Janík 1987) tvrdí, ţe obyvatelstvo je velmi tolerantní vůči duševním poruchám, dokud jim není připsán charakter nemoci. Váţnost nemoci a její projevy určují na základě instituce př. extrémně duševně narušení (nebezpeční a nevypočitatelní) jsou hospitalizováni v psychiatrických léčebnách. V psychiatrických ambulancích jsou léčeni lidé s lehčími poruchami. Na rozdíl od některých kmenů, naše společnost nemocného izoluje proto, aby se v něm nemusela poznat, ti, kteří hledají původ nemoci v anomálii, projikují především kulturní témata do nemoci (Foucault, 1997). Foucault (1994, 1997) hledá historické kořeny pojmu duševní choroby; na počátku byla „odlišnost“, „bezesmyslnost“, „ne-rozum“. Historický vývoj nazírání na šílenství v Evropě (zejména ve Francii) mapuje od 15. století; připisuje ho především církevním autoritám, které se na lékaře obrátili s prosbou, „…aby dokázali, ţe všechny jevy extáze, inspirace, věštectví, nadšení Duchem svatým pocházejí (samozřejmě u kacířů)

57

jen z prudkých hnutí mysli a ducha.“ (Foucault, 1997: 82). Ve středověku byl konec člověka spojován s válkou a morem, posléze na toto místo nastupuje šílenství. Lidské bláznovství má přivolávat katastrofu. Později je šílenství spojováno s člověkem samotným, s jeho slabostmi, sny a iluzemi, s jeho klamným přilnutím k sobě samému. Původně bylo šílenství vnímáno jako trest, potom jako chyba, vada (vychází ze satirické básně Sebastiana Branta). Předchozí strach ze smrti a šílenství, je vystřídán častými slavnostmi bláznů a vzniká řada uměleckých děl (divadelní představení, obrazy). V době renezance je šílenství demonstrací vrtkavosti rozumu, ţivotem spíše zmateným neţ znepokojivým, formy nerozumu se směly svobodně vyjevovat a tím poslouţily jako příklad: „…šílenství [se] pohybovalo zcela volně, cirkulovalo, bylo součástí společné scenérie i řeči, kaţdodenní zkušeností pro kaţdého člověka, kterou se společnost snaţila spíš podněcovat neţ ovládnout. Na počátku 17. století existovali ve Francii slavní blázni, s nimiţ se veřejnost, a to veřejnost kultivovaná, ráda bavila…Západní kultura byla přibliţně do roku 1650 vůči těmto formám zkušenosti podivně pohostinná.“ (Foucault, 1997: 84 - 85). V polovině 17. století však nastává prudká změna, pokračuje dále Foucault, vznikají velké internační ústavy pro blázny, invalidy, starce, ţebráky, povaleče, lidi s pohlavními nemocemi, prostopášníky a duchovní v klatbě. Krátce řečeno, pro lidi, kteří narušovali mravní, právní či společenský řád. Nápravným opatřením jim měla být izolace a nucené práce, které byly trestem i prostředkem kontroly. Zlo bylo skandální a nakaţlivé, bylo třeba odstranit ze společnosti všechny, kteří by ničili čest rodiny. Díky uvedené pestrosti lidí v ústavech začalo být šílenství spojováno s proviněním mravním a sociálním (chudoba, neschopnost pracovat, nemoţnost se začlenit do společnosti), za tři století z něho západní historie vytvořila šílenství spojované s agresí, zvířeckostí a vinou. Podle Foucaulta na tom má podíl i Pinel, který sice sundal hmotná pouta nemocným, ale vybudoval pouta mnohem silnější – morální. Pacienti byli léčeni sledováním, poniţováním, výsměchem, hrozbami, tresty a to při jakékoli odchylce od normy, coţ vedlo k jejich infantilizaci a pocitu viny. „Leuret ještě v 19. století pouštěl svým pacientům ledovou sprchu na hlavu a právě v této chvíli s nimi navazoval rozhovor, při kterém je nutil přiznat, ţe jejich přesvědčení je jenom blud.“ (Foucault, 1997: 90). V té době se šílenství stává faktem týkajícím se jen lidské duše (nezahrnuje tělo). Toto je rámec, v němţ utváříme duševní nemoc. „Kdyţ se lékař domnívá, ţe stanovil diagnózu

58

šílenství jako přirozeného fenoménu, ve skutečnosti mu dovolila usoudit na šílenství právě existence této hranice [rozdělení sociálního prostoru podle směrnic hodnocení a exkomunikace]. V kaţdé kultuře je tato hranice jiná a vyvíjí se podle toho, jak se utváří kultura.“ (Foucault, 1997: 98). Autor ještě doplňuje pojem tolerance. Tolerance k existenci šílence můţe být různá a na hranice nezávislá př. v Japonsku nemocní zůstávají v rodině, v USA je vyţadována okamţitá izolace nemocného od rodiny. Od teoretické konstrukce nemoci se odvíjí také systém praktických opatření: forma péče, kritéria vyléčení, definice občanské neschopnosti nemocného apod. Dnes nerozumnost vidíme jako vlastnost manifestující se v chování a řeči, uzavírá své hledání Foucault (1994). Z této kapitoly vyplývá, ţe zdrojem interpretačních schémat o duševní nemoci je naše kultura, která nám nabízí návod, jak duševní onemocnění vnímat a jak s ním zacházet, přičemţ tyto interpretace se v čase mění a jsou zakořeněny v historii.

4.2.4.2 Vývoj pohledu na duševní onemocnění na území ČR (dle Janíka) Ve středověku převládala démonologická, náboţenská a pověrčivá interpretace duševní nemoci. Dříve nebyly duševní nemoce známy, stavy či chování, které od 18. století chápeme medicínsky jako choroby, byly známy pod jmény kacířství, smilstvo, posedlost (Szasz 1976 in Janík, 1987). Psychiatr Janík vychází z předpokladu, ţe stereotypy a předsudky má na svědomí laická veřejnost, která je prvním článkem, jeţ označí určitou osobu slovy „začíná blbnout“. „Šílená“ je osoba, která překročila limity normy očekávaného chování v dané společnosti. Poukazuje i na fakt, ţe se změnou postojů k abnormálnímu se následně můţe měnit i postoj k duševní nemoci. Př. pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví byl povaţován za trestnou činnost a současně za příznak duševní nemoci, homosexualita byla v Československu dekriminalizována v roce 1961. Odklon od tradičních zvyklostí a sníţení vlivu náboţenství, které se podílelo na regulaci a kontrole sociálních jevů vedlo k vyššímu prosazení se medicíny. Negativní sociální jevy jako je agresivita, násilí, kriminalita, můţeme dnes povaţovat i za problémy v oblasti duševního zdraví. Označíme-li je nálepkou nemoci, přechází řešení na psychiatrii. Dnes se začíná prosazovat nový pohled na duševní poruchy a to z hlediska sociálních zákonitostí

59

(Janík, 1987). Janík (1987) popisuje, podle jakých znaků laická veřejnost pozná duševně nemocného vzhled – cizost, ztuhlost oči – pohaslé, neklidné, tupý pohled, nesoustředěný výraz – křečovitý, strnulý řeč – zmatená, rozvláčná pohyby – roztrţité, nešikovné, nejisté chování – dětinské, nevypočitatelné, divné, směšné jednání – blázen si není vědom toho, co dělá poruchy rozumových funkcí – dělají to, co by zdravý nikdy neudělal, chovají se pudově, ubliţují si Podle Janíka je zdrojem rigidních interpretačních schémat veřejnost, která první označí člověka za nemocného a to podle pozorovatelných vnějších znaků a deviantního chování.

4.2.5 Legislativa, vzdělávání, media Media popisují a posilují stereotypy. Jednou z jejich latentních funkcí je učit a posilovat kulturní normy a hodnoty, proto se stereotypní líčení např. role minority v čase mění a reflektuje současné normy společnosti. Zastánci teorie konfliktu19 argumentují, ţe vyšší třída či elita společnosti ovlivňuje média a má sklon představovat normy, hodnoty a stereotypy, které udrţují jejich moc. Přenos stereotypů skrze média vede k jejich legitimizaci a udrţování ve společnosti. Další nevýhodou stereotypu je jeho dlouhodobost. Pokud se „naučíme“ stereotyp o nějaké skupině, máme tendenci ho udrţovat. Pokud se setkáme s jedincem, který se našemu stereotypu vymyká, označíme ho za výjimku (Koleser, 2008). „Je známo, ţe duševně nemocný a psychiatrická problematika nepředstavují stálý zájem sdělovacích prostředků. I v našich denících jsou informace o nich většinou 19

Teorie konfliktu popisuje jak konkurenční boj o limitované zdroje (půda, moc) můţe vést k nepřátelství mezi skupinami. Stačí pouhá víra, ţe soutěţ mezi skupinami existuje, aby se vyvinul pocit nepřátelství vůči kokurenční skupině. Nepřátelské pocity mohou vyústit v diskriminaci (Khan, 2007).

60

skromné, kusé a týkají se především souvislosti s trestnou činností.“ (Janík, 1987: 140141). Nunnally (1970) na základě svého výzkumu zjistil, „ţe názory, které zveřejňují sdělovací prostředky, jsou zcela nesprávné při srovnání s názory odborníků. Postoje laické veřejnosti jsou však téţ méně přesné. Přitom některé informace sdělovacích prostředků, zejména ty, které jsou určeny k propagaci zásad duševní hygieny a otázek duševního zdraví, líčí vcelku výstiţný obraz duševních poruch. Takových zpráv, relací a programů je však příliš málo proti těm, v nichţ se duševně nemocný neúmyslně líčí nesprávně. Pokud jde o televizní programy, pak pravděpodobnost, ţe divák uvidí některé projevy duševní poruchy, je větší ve večerních zábavných a dramatických pořadech neţ v relacích věnovaných obecně informacím.“ (1970 in Janík, 1987: 142143). Zprávy související s duševním onemocněním často korespondují s kuriozitami či raritami, označení určitého činu za provedeného „duševně nemocným“ můţe zvyšovat senzačnost zprávy, dodává Janík (1987) k výzkumu Nunnallyho v souvislosti s bývalým Československem a shrnuje: „Obraz duševně nemocného lze na základě informací ve sdělovacích prostředcích rekonstruovat asi takto: Jedinec s duševní poruchou je osoba, která se dopouští hrubých a nesmyslných činů. Schází jim pro laika srozumitelná motivace. Je to jedinec, který svým chováním narušuje uspořádané sociální vztahy mezi občany, ohroţuje socialistické souţití a právní pořádek společnosti. Je špatně sociálně adaptován a svým chováním vzbuzuje v okolí úzkost, obavy a nejistotu. Proto se ho okolí straní a nechápe ho.“ (Janík, 1987:

144-145).

Janík (1987) analyzoval informace odkazující na duševní poruchu v období od ledna do června roku 1974 v denících Svobodné slovo a Rudé právo. Našel pouze 236 informací, které se přímo či nepřímo vztahovaly k psychiatrické problematice. Získaná data komparoval s výzkumem uskutečněným v roce 1972 Schneiderem a Wieserem v NSR, kteří nalezli 326 zpráv. Naše média shledal serióznějšími, neboť na rozdíl od německých deníků nepouţívala vulgarismy (blbec, hlupák, zhýralec apod.) a spíše se snaţila popsat situaci, čímţ nenavozovala tolik negativní emoce vůči duševně nemocným, jako tomu bylo u západních států. Dalším důleţitým aspektem uplatňování interpretačních schémat je systém vzdělávání. Problematické je, pokud je látka vykládána, a posluchači přijímána, jako dogma a ne

61

jako teoretické moţnosti, které slouţí k rozšíření obzorů (Bruchová, 1997). Stejně tak legislativa můţe být vnímána jako překáţka nebo jako pomocný nástroj v praxi. Příkladem můţe být dilema psychiatra, zda pacientovi navrhnout invalidní důchod, či nikoli. Pokud svého pacienta dobře zná, můţe odhadnout, jak na něho případné přiznání invalidního důchodu zapůsobí, zda ho uvrhne do apatie a pasivity nebo naopak zmírní úzkost člověka motivovaného si práci najít (Janská, Horňáček, 2012). Z výše uvedeného se jeví média jako velmi vlivná v tvorbě a udrţování schémat o duševním onemocnění, častěji však zprostředkovávají stereotypní pohled na člověka s duševním onemocněním. Legislativa můţe být vnímána jako ambivalentní zdroj interpretačních schémat, neboť můţe přinášet stigma a/nebo pomoc např. ve formě invalidního důchodu. I systém vzdělávání můţe mít nevyhraněný vliv na tvorbu interpretačních schémat, neboť záleţí na tom, jak je látka vykládána a jak je přijímána. Podle mého názoru je systém vzdělávání budoucích psychiatrů zaměřen na vštěpování rigidních interpretačních schémat (diagnózy a způsoby jak je rozpoznat, pracovní postupy apod.).

4.3 Osobnost pomáhajícího pracovníka Osobnost pomáhajícího pracovníka je nejvýznamnějším nástrojem pomoci klientům. Proto je důleţité, aby pracovník znal své silné a slabé stránky a své hodnoty. Pracovníkova osobnost je formována mimo jiné výchovou. Rozdíl mezi přejímáním a rozvojem vlastních předsudků se ve skutečnosti neliší. Základy předsudků podle Allporta dobře vznikají v rodinách, kde slovo rodičů je zákonem, kde je tvrdý a kritický domov. Takové dítě se učí, ţe lidským vztahům nevládne důvěra a tolerance, ale moc a autorita. Často se tak stává v rozkládavých a rozpadlých rodinách. Allport k tomu dále dodává: „Nemůţeme to sice tvrdit s jistotou, ale zdá se, ţe odmítavý, nedbalý či nedůsledný způsob výchovy vede často ke vzniku předsudků.“ (Allport, 2004: 321). Vliv výchovy se zdá i patrný v následném výběru zaměstnání (více v kapitole 4.3.4 Zaměstnavatelská organizace, kde píši o moţné motivaci k výběru profese pomáhajícího pracovníka)

62

Tato kapitola vychází z předpokladu, ţe určité vlastnosti člověka zvyšují pravděpodobnost předsudečných aplikací.

4.3.1 Charakteristiky dané osobnosti Povahová struktura jedince má vliv na větší či menší tendenci k uplatňování rigidních interpretačních schémat např. nejistá osobnost naplněná úzkostí, tíhne k autoritářství, takovému člověku v dětství chyběly srdečné vztahy s rodiči (Allport, 2004) a lze u něho předpokládat menší schopnost reflexe. Naopak tolerantní osobnost disponuje rysy jako je empatie, sebekritika, sebepoznání a smysl pro humor. „Předsudek je velmi často pevně vetkán do způsobu ţivota.“ (Allport, 2004: 414). U lidí u nichţ má předsudek důleţitou funkční úlohu se setkáváme podle Allporta (2004) s následujícími nástroji podpory slabého ega: 1. ambivalentní vztah k rodičům 2. moralizování 3. dichotomizace 4. potřeba určitosti 5. externalizace konfliktu 6. institucionalismus 7. autoritářství Charakteristiky dané osobnosti mají zřejmě vliv na tendenci, s jakou interpretační schémata přebíráme (na naši schopnost kritické reflexe) a zejména na způsob uplatňování schémat v praxi, kdy lidé se slabým egem spíše uplatňují schémata rigidně.

4.3.2 Hypotéza frustrace a agrese, Teorie obětních beránků Člověk, který si málo cení sebe, si málo cení i ostatních (Allport, 2004). Na vznik předsudků můţe mít vliv vlastní frustrace člověka, kterou si jedinec můţe projikovat do slabších jedinců, kteří se tak stávají obětními beránky. Frustrace v rodině můţe mít vliv na růst předsudků, stejně tak je-li spojena s frustrací v blízké komunitě (škola, armáda) nebo tam, kde je nízký pocit uspokojení z práce nebo

63

sestup na společenském ţebříčku. Lidé se silnými předsudky jsou náchylnější propadnout frustraci, mohou mít vrozenou přecitlivělost nebo mají zvlášť silnou potřebu společenského uznání. Lidé s předsudky mají niţší frustrační toleranci (nepostaví se situaci čelem). Někteří lidé na frustrující situaci reagují agresí, jiní se obviňují, další hledají náhradního viníka. O hypotézu frustrace a agrese se opírá teorie obětních beránků (Allport, 2004). Teorie obětních beránků souvisí s tendencí obviňovat druhé za své vlastní problémy. Je to proces, který často vyústí v předsudečné pocity vůči osobě či skupině, jeţ obviňujeme. Vybírání obětních beránků slouţí jako příleţitost k vysvětlení vlastních neúspěchů nebo zločinů a pomáhá udrţovat vlastní pozitivní image. Slouţí lidem, kteří nechtějí čelit svým slabostem. Koncept obětních beránků je konzistentní s Freudovým konceptem projekce (Hammer, 2007). „Kdykoli a jakýmkoli způsobem selţe vlastní emoční posouzení a uvolní cestu chybným soudům o ostatních lidech, máme co dočinění s psychodynamickým procesem projekce.“ (Allport, 2004: 399). Projekce je „…sklon připisovat neprávem jiným lidem motivace či povahové stránky, které jsou ve skutečnosti naše vlastní nebo které nějakým způsobem naše vlastní motivace či povahové stránky vysvětlují a ospravedlňují.“ (Allport, 2004: 400). Lidskou tendenci k vybírání obětních beránků vysvětluje teorie relativní deprivace. Hammer (2007) uvádí příklad, kdy se partneři pohádají a ţena přicházející domů můţe nepřiměřeně potrestat psa za malý prohřešek. Tím pádem se pes stal obětním beránkem, protoţe zaplatil za hádku partnerů. Agrese, jeţ na základě hádky vznikla, nebyla vrácena tomu, kdo ji vyvolal, ale psovi, který je snazším cílem, neboť to ţeně „nevrátí“, jak by partner zřejmě udělal. Na tomto principu funguje i vybírání si skupin jako obětních beránků. Skupina musí mít malou moc, měla by být dobře odlišitelná od in-group (skupině, k níţ daný jedinec přísluší) a reálně ohroţovat in-group (Hammer, 2007). Silná potřeba uznání, jak o ní píše Allport (2004) můţe vyústit v praxi pomáhajícího pracovníka v implicitní ţádání klientů o potvrzení konceptu daného pracovníka a jeho správnosti (Bruchová, 1976). Hypotéza frustrace a agrese vysvětluje vznik interpretačních schémat a jejich rigidní uplatňování v praxi, pocitem vlastní nedostatečnosti a absencí uznání a seberealizace, kdy si pracovník svou pozitivní představu o sobě můţe udrţovat tím, ţe obviňuje druhé

64

a projikuje si do nich vlastní povahové stránky či motivace nebo klienty naopak ţádá o uznání.

4.3.3 Teorie autoritářské osobnosti Povahová struktura jedince má vliv na jeho tendenci k předsudečnosti. Podle Allporta (2004) lidé tíhnoucí k autoritářství mají větší tendenci uplatňovat předsudky. Autoritářští bývají lidé, kterým v dětství chyběly srdečné vztahy s rodiči, staly se z nich nejisté osobnosti naplněné úzkostí. Autoritářská osobnost popisuje typ člověka, který preferuje sociální systém se silným vůdcem. Autoritářská osobnost se cítí pohodlně v roli silného vůdce, pokud roli silného vůdce nezastává, prokazuje jiné autoritě naprostou poslušnost. V obou případech je však málo tolerantní k nekonzervativnímu způsobu uvaţování. Lidé, jejichţ osobnost je strukturována

způsobem

autoritářské

osobnosti

mají

tendenci

se

autoritám

přizpůsobovat a povaţovat respektování pravidel a nařízení za nezbytné; jakákoli odchylka od pravidel by měla být potrestána. Autoritářská osobnost se často projevuje antagonistickými pocity vůči minoritám. Teorie autoritářské osobnosti je připisována sociologovi Theodoru Adorno (1950). Po druhé světové válce měla tato teorie pomoci lidem vysvětlit původ předsudků a rasismu, jehoţ výsledkem byla genocida Ţidů. Adorno věřil, ţe mezi lidmi, kteří se stali obětmi anti-demokratické ideologie, převaţovala určitá struktura osobnosti, kterou charakterizoval devíti dimenzemi, které měřil tzv. F-škálou. (Nelson, 2007 v.p.). konvencionalismus – otázkami zjišťoval, do jaké míry jedinec uznává hodnoty střední třídy. autoritářská submise – do jaké míry touţí po silném vůdci a podrobuje se autoritě. autoritářská agrese – otázky reflektovaly postoje, které implikují averzi vůči minoritám. anti-intracepce – charakterizuje autoritářskou osobnost odmítáním subjektivních názorů, důleţitější jsou pozorovatelná fakta, a nízkou tolerancí ke kreativnímu.

65

pověrčivost a stereotypnost – do jaké míry jedinec věří, ţe je jeho osud závislý na vnějších silách a on/a sám/a nemůţe situaci ovlivnit. moc a „tvrdošíjnost“ – představa dvou typů lidí – silných a slabých. destruktivita a cynismus – autoritářské osobnosti chovají agresi a čekají jen na příleţitost, kdy ji mohou uvolnit. projektivnost – vlastní charakteristiky přisuzují členům minoritní skupiny. sex – autoritářské osobnosti potlačují svou sexualitu, protoţe ji vnímají jako nemorální. Dnes se upouští od uţívání F-škály, neboť vědci předpokládají, ţe předsudky spíše souvisí s postoji členů skupin. K výzkumu předsudků se tedy pouţívá skupinový přístup, ale B. Altemeyerova (1988) pozdější verze „pravicového autoritářství“ vycházející z teorie autoritářské osobnosti se pouţívá nadále při výzkumu politických preferencí (Nelson, 2007 v.p.). Teorie autoritářské osobnosti spojuje vznik a tendenci k uplatňování rigidních interpretačních schémat se záţitky z dětství, kdy je daná osobnost úzkostlivá a proto potřebuje řád a vyţaduje jeho dodrţování, navíc se vyznačuje určitou strukturou osobnosti, která se měří F-škálou.

4.4 Příslušnost ke skupinám Naše potřeba rozumět světu kolem nás je zajištěna pouţíváním kategorií. Pokud se tyto kategorie změní ve stereotypy či předsudky, mohou mít významný a negativní vliv na určitou skupinu či jedince. Teorie sociálního konstruktivismu můţe být jedním ze způsobů vysvětlení existence a udrţování předsudečných typizací vůči lidem s duševním onemocněním. Lidé si pěstují předsudečné postoje v určitém společenském kontextu. Společenský kontext je utvářen mimo jiné tradicí např. snahou cizích skupin polepšit si na úkor skupin vlastních a obráceně (Allport, 2004). Nejprve se pokusím popsat přirozený mechanismus preferování ingroup obecněji. Poté vztáhnu tento mechanismus na zaměstnavatelskou organizaci.

66

4.4.1 Teorie identity Z hlediska identifikace zdrojů předsudků je teorie sociální identity důleţitá, neboť předsudky a diskriminaci vysvětluje snahou udrţet si pozitivní sociální identitu. Teorie sociální identity vysvětluje souvislost sebeobrazu jedince s jeho členstvím ve skupinách, mezilidské a meziskupinové vztahy. Za zakladatele teorie sociální identity je povaţován Henri Tajfel (1986). Základním předpokladem, z něhoţ teorie sociální identity vychází, je motivace lidí udrţet si silné sebehodnocení, udrţet si pozitivní sebeobraz (Stangor, 2000) Hodnotíme svou skupinu více neţ druhé, coţ vede k ingroup favoritismu. Výzkum Fein a Spencer (in Stangor, 2000) došel k závěru, ţe dobré mínění o sobě redukuje potřebu sniţovat členy jiných skupin, ale také naopak, stereotypizace druhých můţe přispět k dobrému pocitu o sobě. Z hlediska utváření stereotypů a předsudků je nezbytné zmínit způsoby uţití jazyka v meziskupinovém kontextu. Interpretační schémata jsou tvořena pouţíváním samotného jazyka, mluvy, hovorem. Model lingvistických kategorií dokládá, ţe můţeme pouţít různé úrovně jazyka k vylíčení stejné události, kdyţ ji popisujeme druhým, od velmi obecného popisu k velmi specifickému. V podstatě schémata reprezentují obecnější úroveň popisu. Raději pouţíváme vyšší kategorie pro popis pozitivního chování naší skupiny a negativního chování ostatních a niţší úrovně k popisu negativního chování ingroup a pozitivního outgroup. Takové rozdílné kategorizování se nazývá Linguistic intergroup bias a přispívá k rozvoji negativních představ o ostatních. Obecný předpoklad širokého a globálního připisování pozitivního jednání našim skupinám a negativního jiných skupinám je vlastně významnou součástí stereotypizace (Pettigrew, 1979). Je to způsob myšlení a pouţívání slov, kterým konstruujeme svou skutečnost. Sebepojetí je tvořeno dvěma sloţkami 1. personální identitou, coţ je přesvědčení o svých zručnostech, schopnostech a vlastnostech a o své jedinečnosti. 2. sociální identitou, která je odvozená od poznání svého členství v sociálních skupinách. Sociální identity jedince jsou odvozovány a hodnoceny v souvislosti s atributy specifických skupin, jichţ je daný jedinec členem (např. ţena, Němec), vztahuje se ke kolektivnímu povědomí, a je asociována ve vztahu ke skupině a meziskupinovými interakcemi. Sociální identita má

67

podle Tajfela a Turnera tři aspekty: kognitivní aspekt (vědomí skupinové příslušnosti), hodnotící aspekt (za jak dobrou či špatnou je skupina povaţována) a emocionální aspekt (pocity připoutanosti ke skupině). Skupiny lidí jsou sociálními kategoriemi, které lidé mentálně reprezentují ve smyslu prototypů – soubor určitých atributů, které vyjadřují podobnosti uvnitř a rozdíly mezi skupinami. Prototypy se mohou měnit v závislosti na kontextu, na skupině, s níţ vlastní skupinu porovnáváme. Tento proces kategorizace má za následek depersonalizaci, neboť spíše neţ jedinečné individuum vnímáme zrnka prototypů. Vnímání členů jiných skupin zaloţené na prototypech se nazývá stereotypizace. Jeví se nám navzájem podobní. Stejným způsobem lze depersonalizovat i členy své skupiny a sama sebe; protoţe prototypy popisují a předepisují skupinou přijatelný způsob myšlení, cítění a chování, myslíme, cítíme a chováme se prototypně . Tímto způsobem sebe-kategorizace produkuje normativní chování mezi členy skupiny (Hogg, 2007, v.p.). Sociální kategorizace (viz. kapitola 3.1.1) ovlivňuje naše vnímání jiných lidí. Vnímání se pak řídí tím jak prototypně o dané skupině přemýšlí ostatní lidé neţ jaké jsou osobní preference, přátelství a nepřátelství (Hogg, 2007, v.p.). Můţe se tak stát, ţe slepě souhlasíme s převládajícím skupinovým způsobem chování a myšlení, jeţ vychází z předsudku (Allport, 2004). Janoušek (2004: 1-2) k tomu dodává: „…jiţ pouhá kategorizace můţe vést k upřednostňování jedné skupiny lidí před druhou. Teorie sociální identity však vysvětluje i případy, kdy se meziskupinová diskriminace vzhledem k moţnosti neţádoucích negativních důsledků nevyskytuje. Dochází k tomu tak, ţe odlišné kategorie, třeba naše třída a druhá třída, jsou podřazeny pod nadřazenou kategorii, třeba naše škola.“ (Janoušek, 2004: 1-2). Hlavním smyslem lidského jednání je podle Adlera (1995) touha po nadřazenosti, která v nás provokuje pocit méněcennosti, kterého se snaţíme zbavit. Tendence upřednostňovat prototyp vlastní skupiny s pocitem nadřazenosti skupiny se nazývá etnocentrismus. Skupiny mající vyšší status chrání svou superioritu, neboť prestiţ jedince je spojena s členstvím ve skupině. Skupiny s niţším statutem zlehčují své sociální stigma. Kaţdá skupina přijímá určité strategie nakládání se svou identitou v závislosti na vnímání vztahu své skupiny k jiné specifické skupině. Stanoviska se zaměřují na status

68

(V jakém postavení je má skupina vůči druhé?), stabilitu (Jak stabilní je tento status vůči jiné skupině?), legitimitu (Je status vztahu ke skupině legitimní?), permeabilitu (Je pro jedince snadné měnit sociální identitu přejitím k druhé skupině?) a kognitivní alternativy (Je moţný jiný meziskupinový vztah?). Neprostupnost skupin (sociální mobilita) můţe vést k sociální konkurenci. Procesy sociální identifikace reflektují lidské přání pozitivního sebepojetí. Výzkumy naznačují, ţe členství lidí ve skupinách přispívá k dobrému pocitu, i kdyţ je daná skupina stigmatizována. Dalším motivem sociální identity je sníţení nejistoty díky jasně definovanému členství. Lidé pouţívají přístupné identity za účelem chápání sociálního kontextu (Hogg, 2007, v.p.). Teorie identity se z hlediska větší tendence uplatňování rigidních schémat, dle mého názoru, uplatňuje zejména u začátečníků, kteří se tak snaţí kompenzovat nedostatek zkušeností a svou nejistotu. Začínající pomáhající pracovník podle Bruchové (1976) proţívá dilema, které se projevuje v zaměřování se na problém klienta a snahou působit profesionálně a přitom se stavět do role experta. Rigidní aplikace interpretačních schémat zde souvisí s rolí20. Teorie identity poukazuje na to, ţe je zdrojem interpretačních schémat skupinová příslušnost, kdy kaţdý z nás chce mít dobré mínění o sobě a svou sociální identitu odvozuje od svého členství ve skupinách, přičemţ tím, jak hovoří o své skupině, zpravidla cíleně konstruuje její pozitivní image. Často členy jiných skupin vnímáme skrze prototypy stereotypně, připadají nám hodně podobní. Jako platní členové dané skupiny často přejímáme skupinou přijímaný způsob myšlení, tedy i interpretační schémata jiných skupin.

4.4.2 Teorie konfliktu Za zakladatele teorie konfliktu je povaţován Sherif, který vysvětluje vznik předsudku 20

Podle Stangora (2000) rigidní, nereflektovaná aplikace interpretačních schémat pramení z rozdělení sociálních rolí. Etiketizační teorie neboli labelling je přístup zabývající se vlivem různých institucí na sociální konstrukci problému. V této teorii je kladen důraz na „..proces formace rolí prostřednictvím sociálního očekávání a „etiketizace“.“ (Navrátil, 2001: 89) Proces začíná deviantním chováním kohokoli z nás, které vede k označení daného jedince za devianta. Toto označení je předpokladem sociálního očekávání, ţe se daný jedinec opět zachová deviantně a vzniká tlak a vyšší pravděpodobnost, ţe se člověk skutečně deviantně zachová, coţ zaručuje cirkulární opakování procesu labellingu.

69

na soutěţi dvou skupin o dosaţení téhoţ cíle. Důvodem soutěţení je, ţe má jedna skupina ve společnosti privilegia, která druhá nemá. Příkladem je experiment učitele, který dětem oznámil, ţe hnědooké děti jsou nadřazené, modrooké si mohou hrát kratší dobu, musí čekat na konci řady apod. Důsledkem bylo arogantní chování hnědookých dětí a zhoršení studijních výsledků, sklíčenost a vztek u dětí modrookých. Tento experiment dokazuje, ţe „institucionalizovaná diskriminace můţe vyvolávat určité typy chování, které na první pohled budí zdání důsledků osobnostních charakteristik a projevují se nízkým výkonem, který tak často nacházíme u členů utlačovaných menšinových skupin.“ (Hayesová, 1998: 125). V kontextu duševního zdraví/nemoci lze hovořit o sebestigmatizaci, kdy klienti přijmou obecně sdílené představy o duševně nemocném za své např. představu, ţe člověk s duševním onemocněním neseţene práci na volném trhu práce, která následně vede k tomu, ţe se ani nepokouší místo na otevřeném trhu práce hledat. Teorie konfliktu spatřuje vznik interpretačních schémat v jejich institucionalizaci, kdy jsou lidé s duševním onemocněním společností vnímáni jako méně hodnotní, coţ následně můţe vést k tomu, ţe tuto představu o sobě klienti přijmou a začnou se podle ní i chovat.

4.4.3 Sociokulturní skupiny Middleton (1976) dokázal, ţe má kultura větší vliv na vývoj předsudků, neţ míra autoritářství, jíţ vysvětloval předsudečnost Adorno. Výzkum z roku 1979 ukázal méně rasové diskriminace v Nizozemí neţ ve Velké Británii, přestoţe byl v tu dobu stejný poměr bílé a černé populace. Autoři Bagley a Verma výsledek výzkumu vysvětlili neschvalováním předsudků v holandské kultuře (Hayesová, 1998). Někdy vede sociální problém k předsudkům. Výzkumy dokazují, ţe jsou-li lidé svědky nerovnosti mezi skupinami, vytvoří si předsudky. Příkladem je „System justification theory“, která dokazuje, ţe psychologické a ideologické motivy vedou jednotlivce k ospravedlňování a zachování statusu quo, často skrze neuvědomované předsudky a stereotypy. K udrţení existujícího sociálního pořádku, v němţ je majorita dominantní a privilegovaná, mohou obě skupiny, majoritní i minoritní, pociťovat předsudky proti minoritní skupině a pro majoritní skupinu. Některé studie skutečně

70

dokazují, ţe členové minoritních etnických skupin upřednostňují členy majoritní skupiny, čímţ udrţují nespravedlnost. Tak vede negativní předsudek zpět k sociálním problémům (Pittinsky, 2008). „Ošetřovatel bývá udiven, připustí-li lékař věrohodnost tvrzení „blázna“. Podobně Stumme (1971) uvádí, ţe stíţnosti pacientů personál odmítá, neboť „duševně nemocný sám není schopen takovou věc posoudit“. Na druhé straně však připíše-li laik duševně nemocnému ztrátu rozumových funkcí, povaţují to psychiatři za předsudek.“ (Janík, 1987: 75). Naše příslušnost k sociokulturní skupině se jeví jako významný faktor pro tvorbu interpretačních schémat, které vychází z kultury dané společnosti či skupiny.

4.4.4 Zaměstnavatelská organizace Dörner se domnívá, ţe koncepce duševní nemoci je i obranným mechanismem společnosti, neboť slouţí jako prostředek regulace přizpůsobování členů a prosazování norem dané společnosti (Dörner, 1971 In Janík, 1987). V souvislosti s organizacemi poskytujícími sociální sluţby lidem s duševním onemocněním, Roberts (2002) nabízí další rozměr – kolektivní nevědomí odráţející se v přístupu pomáhajících pracovníků ke klientům. Vychází z předpokladu, ţe pomáhající pracovníci si s sebou nesou vnitřní napětí a nezvládnuté potíţe ze svého dosavadního ţivota, proto je můţe jejich pracovní zkušenost zraňovat. Schmidbauer (In Spangenberg, 1987) k tomu říká, ţe sociální práci si volí za profesi ti lidé, kteří se jako děti cítili při konfliktech mezi rodiči bezmocní. Naproti tomu vymezuje Millerová (1995) lidi, kteří si volí práci psychoterapeuta jako v dětství schopné intuitivně vytušit a uspokojit svým chováním potřebu svého emocionálně nejistého rodiče. Takové dítě si vytvoří jakýsi sensor pro zachycení nevědomých signálů potřeb druhých lidí a „koho jiného, kdo by neměl tuto zkušenost, by také zajímalo, co se děje v nevědomí těch druhých, a kdo by tomu obětoval celé dny? Avšak ve vzniku a zdokonalování tohoto diferencovaného sensoria, jeţ kdysi pomáhalo dítěti přeţít a jako dospělého jej nutí k volbě jeho zvláštní profese, tkví i kořeny poruchy. Ta ho pak také opakovaně ţene k tomu, aby prostřednictvím náhradních osob uspokojoval své potřeby, jeţ zŧstaly v dětství nenaplněny.” (Millerová, 1995: 9-10). Organizace mají potenciál přilákat lidi s

71

podobným sklonem vyuţívat určité typy obrany. Tyto zranitelné osobnosti své úzkosti sdílí, vytváří si kolektivní (nebo institucionální) způsoby ochrany před pocity kolektivní úzkosti. Působení kolektivních způsobů ochrany se projevuje různě. orientace na “proti-úkol” přehlíţení vnějších podmínek “neprostupnost hranic” “skupinová identita” – ideologie skupiny, která má vliv na metodu práce s klientem „Kabanov a spolupracovníci (1975) zkoumali vztah různých profesionálních skupin k duševně nemocným pro potřeby rehabilitace a došli k závěru, ţe „sociální distanci” k nemocným jen v menším stupni určují takové charakteristiky, jako je pohlaví, věk, praxe, a ve větší míře rozsah zkušeností a představy, které jsou zprostředkovány vlivem té profesionální a sociokulturní skupiny, ke které člověk patří.” (Janík 1987: 155). Autoři studie zjišťující jaký koncept duševní nemoci mají samotní psychiatři v jedné organizaci v Londýně, zjistili, ţe absolventi nejvíce tíhnou k biologickému modelu u schizofrenie (dalšími koncepty byly kognitivní, behaviorální, psychodynamický a sociálně realistický, sociálně konstruktivistický, nihilistický a spiritualistický). 86% ze 76 absolventů souhlasilo s tvrzením, ţe schizofrenie pramení z dysfunkce mozku. Tendence zdůrazňovat biologické postoje rostla s věkem a vzděláním respondentů. Stejní

autoři

zjistili,

ţe

jsou-li

problémy

v chování

viděny

z perspektivy

psychologických procesů, raději neţ jako neurologické příčiny, vzrůstá tendence nahlíţet na pacienty jako na více zodpovědné a vinné za své symptomy (Harland et al., 2008). Tato souvislost by dle mého názoru mohla podporovat sklon vnímat lidi se schizofrenií jako „chudáčky“ a vysvětlovat nízkou snahu pacienty zmocnit. Významný vliv na interpretační schémata o klientech, pacientech s duševním onemocněním má samotná konstrukce sluţeb péče o duševní zdraví (viz. kapitola věnovaná historii péče o duševně nemocné nebo Paleček, 2004). Pracovníky ovlivňuje organizační kultura jejich zaměstnavatelské organizace (pravidla, filosofie práce s uţivateli, vztahy uvnitř organizace, systém komunikace, řízení a odměňování) a samotná skladba nabízených sluţeb. Při zjišťování jak konstruují svého klienta pracovníci neziskové organizace, jsem mimo jiné zjistila, ţe většina dotázaných

72

identifikovala potřeby klientů v souladu se sluţbami, které nabízeli (Janská, 2010). Z hlediska zaměstnavatelských organizací se jeví jako významný zdroj interpretačních schémat samotná kultura organizace, nabídka sluţeb, sdílení představ o klientech jednotlivými skupinami profesionálů, přičemţ se zdá, ţe sounáleţitost těchto profesionálů souvisí s jejich motivací k dané profesi vzhledem k jejich osobním zkušenostem z dětství.

73

5 Funkce interpretačních schémat Jak jiţ bylo řečeno, interpretační schémata demonstrují zkušenost a vědomosti pracovníků a jsou pro lidské myšlení přirozené a potřebné. Popsat účel a důsledky rigidního uplatňování interpretačních schémat je náplní této krátké kapitoly (můj výzkum se primárně nezaměřuje na funkce interpretačních schémat, proto kapitolu více nerozepisuji), jeţ mi bude oporou pro formulaci závěrečných doporučení. Funkce stereotypů a předsudků ve skupině spočívá v moţnosti – protoţe jsme součástí své společnosti – do ní zapadnout a být druhými akceptováni (Stangor, 2000, v.p.). „Předsudečné myšlení povaţuje vlastní hodnoty a způsoby chování za obecně platné, posiluje vědomí vlastní převahy a pocit sounáleţitosti skupiny...“ (Jandourek, 2001: 198). Předsudky mohou být příčinou sociálních problémů, neboť se projevují od antipatie aţ k aktivní agresi (Pittinsky, 2008). „Člověk musí napřed nadhodnotit věci, které miluje, aby mohl podhodnotit jejich opak. Hradby stavíme v prvé řadě proto, abychom chránili to, co máme v lásce.“ (Allport, 2004: 56).

5.1 Funkce rigidního uplatňování interpretačních schémat pomáhajícími pracovníky

Pracovníci sociálních sluţeb mohou rozlišovat své klienty na základě předsudků, protoţe díky tomu mohou zvládat pracovní zátěţ a ospravedlnit si zjednodušování cílů (Musil, 2004). Podle Lipskyho (in Musil, 2004) bývá pojetí klientů ovlivněno třemi typy předsudků: „..předsudky, které vyplývají: za prvé ze sympatií nebo antipatií pracovníků k některým vlastnostem klientů, za druhé z běţných představ o tom, kdo je a kdo není „sociálně hodnotný klient“, nebo, za třetí z představ pracovníků o tom, ţe někteří klienti budou na poskytovanou intervenci reagovat lépe neţ jiní (Lipsky in Musil, 2004: 79). Příkladem rozlišování podle předsudků o schopnosti klientů reagovat ţádoucím způsobem na nabízenou intervenci v kontextu psychiatrie, můţe být samotný fakt o tom, ţe se s lidmi s psychózou začalo pracovat v rámci skupinové psychoterapie jako s poslední ze skupin lidí s dalšími psychiatrickými diagnózami. Příkladem

74

rozlišování kdo je a kdo není sociálně hodnotný klient, můţe být očekávání, ţe opakovaně hospitalizovaný starší klient se uţ na otevřený trh práce nedostane a proto mu bude věnovat pracovník méně času a spokojí se s jeho „umístěním“ v chráněné dílně. Nenabízení sluţby klientům s psychózou, kteří mají současně obtíţe se zneuţíváním psychotropních látek, by mohlo být příkladem předsudku vyplývajícího z antipatií. Sama jsem byla svědkem, kdy pracovník neměl nad situací nadhled, vnímal pacienta jako majícího bludy. Pracovník se ptal, kde má pacient klíče, odpověď zněla: „V ledvině.“ Přičemţ pracovník začal danou osobu ujišťovat, ţe v ledvině klíče určitě nemá, protoţe ji má v těle. Pacient řekl, ţe ledvinu má na sesterně, a pracovník nadále vytrvale pacienta přesvědčoval, ţe má jistě ledviny obě ve svém těle. Zatímco pacient sděloval, ţe jeho klíče jsou skutečně na sesterně v ledvince. Kde se však stereotypy a předsudky berou? Odpověď můţe být skryta v motivaci, protoţe stereotypy slouţí k satisfakci některých psychologických potřeb, př. posilují sebevědomí, slouţí k racionalizaci meziskupinových konfliktů o zdroje, pomáhají individuu zvládat nerovnosti mezi skupinami, neboť nacházejí „dobrá“ vysvětlení pro existenci nerovnosti. Současné výzkumy ukazují dvě tendence stereotypu. Stereotypy ohledně kompetencí skupiny (Jsou členové skupiny chytří a úspěšní?) a vlastností (Jsou přátelští, milí?) (Bodenhausen, 2007). Další funkce stereotypu spočívá v dávání smyslu a zjednodušení neznámých situací, kdy máme o člověku či skupině malé povědomí. Potíţ nastává, pokud pod vlivem stereotypu ignorujeme široký záběr individuálních rozdílů mezi členy dané skupiny nebo stereotyp ovlivňuje naše reakce (př. nezaměstnáme člověka s duševním onemocněním, protoţe předpokládáme, ţe je nebezpečný) (Koleser, 2008). Psychická funkce typizací spočívá v tom, ţe odpovídají nějakým hodnotám, přáním a cílům jedinců, kteří je pouţívají. Lidé udrţují své stereotypy a předsudky, protoţe jim pomáhají rozumět světu a udrţovat si dobré mínění o sobě např. skrze sniţování druhých. Konkrétněji funkce předsudku vyjmenovává Allport (2004): Předsudek zakrývá silný pocit méněcennosti, poskytuje bezpečí, je úzce spjat s potlačovanou sexualitou, pomáhá se zbavit pocitu viny. Pracovník uplatňuje předsudečné typizace v případě, ţe individuálního klienta a

75

jeho vlastnosti popisuje jako realitu. Bruchová uvádí následující příklad: „Místo, aby sledoval, jak pacient jedná a co mu sděluje, a účastně reagoval, opatří ho nějakou odsuzující a zcela zneschopňující nálepkou – „pasivně agresivní“, „masochistický“, „nutkavý“, „latentně homosexuální“ a podobně. Čím méně si je terapeut jistý, tím spíše se ke stereotypním pojmŧm a prázdným frázím uchýlí.“ (Bruchová, 1997: 28). Předsudek můţe slouţit jako cejch méněcennosti, coţ můţe ospravedlnit nerovné zacházení s danou skupinou (Allport, 2004). Člověk s duševním onemocněním, jak uvádí ze své zkušenosti Al Siebert (2000), si můţe potřebovat „jen“ popovídat, aby se své „nemoci“ zbavil, jinému mohou pomoci léky a hospitalizace. Zásadní vliv na kvalitu dalšího ţivota po absolvované atace můţe mít předčasně stanovená diagnóza, která vede ke stigmatizaci21. Stigma slouţí jako “znamení” méněcennosti, na jehoţ základě můţeme člověka stigmatizovat. Tento člověk můţe přijmout charakteristiky, které jsme mu připsali za své; tak dochází k sebestigmatizaci22. Na základě stigmatizace můţeme jednat např. odmítavě

vůči

neoprávněně

stigmatizovanému,

takové

jednání

se

nazývá

diskriminace23. Původně slovo stigma odkazovalo na tělesná znaménka, dnes je znakem něčeho nezvyklého a špatného. Jedinci díky stigmatu podle Westernholma přijímají nechtěnou a nepříjemnou identitu. Proces stigmatizace je dnes důleţitým konceptem, neboť předpokládá, ţe sociální restrikce a sociální odezvy jsou, spíše neţ funkční limity, největším problémem, kterému lidé s postiţením musí čelit (Westerholm, 2005, v.p.) Probstová (2005) stigma chápe jako předsudek, ţe duševně nemocní jsou skupina 21

„Stigmatizace duševní abnormality je univerzální … jak lidé v dané kultuře vyrŧstají, budou přenášet stigma na sebe, kdyţ se u nich objeví problém z oblasti duševního zdraví … není to psychóza, co je zabíjí, ale jejich reakce na ni.“ (Whitwell, 2005: 62 – 63.) 22

O sebestigmatizaci hovoříme pokud jedinec věří, ţe jeho vlastní charakteristiky korespondují s obecnou představou o charakteristikách skupiny, jíţ je členem. Dnes se vědci domnívají, ţe má sebestereotypizace určitou funkci. Jedni tvrdí, ţe napomáhá udrţovat nerovnosti mezi skupinami; jiní argumentují, ţe naplňuje potřebu sounáleţitosti členů dané skupiny, čímţ přispívá k jednotnosti a solidaritě skupiny (Sinclair, 2007). 23

Diskriminace je aktivním důsledkem uplatňování předsudků. Allport ji definuje jako „...jakýkoliv postoj, který vychází z rozlišování na základě přirozených nebo společenských kategorií a nijak nesouvisí ani se schopnostmi či přednostmi jedince nebo s jeho skutečným jednáním“ (Allport, 2004: 83).

76

neţádoucí a je třeba se jich bát nebo se jim vyhýbat. Stigma nespočívá v osobě, ale v sociálním kontextu (Major, 2007), coţ krásně demonstrují slova studenta z výzkumu Fosterové (2001:3.12v.p.): „Ale ten fakt, ţe víš, ţe někdo z tvých přátel prochází těţkým obdobím, máš o ně starost, tak se o ně postaráš a to tě nijak neděsí, ale kdyţ je to označkováno, medicinizováno, kdyţ je tvŧj problém takto léčen, pak se to stává stigmatem.. Myslím si, ţe je to obrovský rozdíl, mohly by to být stejné symptomy, mohla by to být úplně stejná věc, ale kdyţ někdo nejde k doktorovi, není to fakticky oddělené jako určitá věc. A to je fajn..” Stigmatizace má i tytéţ funkce jako předsudek (viz.kapitola 3.4.3). Westerholm (2005, v.p.) přidává další funkce, které můţe stigmatizace pro nestigmatizované přinášet Dyadická kooperace (Dyadic Cooperation) – stigma můţe být adaptací za účelem odmítnutí interakce s člověkem, který se nám jeví jako “slabý” partner sociální výměny, neboť by nás interakce s ním stála více úsilí, neţ přinesla uţitku, nebo je to člověk, který nesplňuje jiná kritéria, kvůli nimţ je hodnocen jako sociálně méně uţitečný. Lidé s handicapem mohou být vnímáni jako neschopní plně zastat určitou sociální roli a vyţadující vysokou úroveň péče. Jejich silné stránky a schopnosti bývají nerozpoznány. koaliční vyuţívání (Coalitional Exploitation) – jeho účelem je vyřazení jedinců z uţívání výhod široce dostupným členům společnosti a vykořisťování těchto vyloučených jedinců (např. niţší mzda za stejnou práci). parazitní vyhýbání se (Parasitic Avoidance) - můţe vycházet z představy, ţe lidé s postiţením jsou nositeli nakaţlivých patogenů. Tato adaptace slouţí k prevenci kontaktu s jedinci, kteří by mohli přenést svůj stav na druhé, např. představa o poškozených genech. Tento evoluční přístup umoţňuje částečné vysvětlení proč se členové skupin mohou shodnout na tom, kdo můţe být stigmatizován a proč je stigmatizace lidí s postiţením ve většině, ne-li ve všech kulturách. Postiţení můţe být viditelné či skryté (Goffman, 2003). Lidé s duševním onemocněním, nejsou-li v akutní fázi nemoci, bývají těţko identifikovatelnou skupinou. Výzkum prokázal, ţe se lidé se skrytým stigmatem cítí hůře, jsou depresivnější a úzkostnější neţ lidé s viditelným. Hůře si hledají lidi s podobnými obtíţemi, často jsou izolováni a mají nízké sebevědomí (Westernholm, 2005). Major (2007) uvádí, ţe lidé s viditelným

77

stigmatem mohou zaţít častější odmítání a vyhýbání se setkání s nimi. Uvědomování si stigmatu (míra s jakou se jedinci zaměřují na svůj stigmatizovaný, stereotypní status) můţe významně ovlivňovat jedincovu zkušenost se stereotypizací. Lidé s duševním onemocněním jsou ze skupiny lidí se zdravotním postiţením nejvíce stigmatizováni. Westernholm se domnívá, ţe je to dáno předpokladem nebezpečnosti takového člověka a pocitem, ţe je člověk s duševním onemocněním sám odpovědný za svůj stav. Cesta k redukci stigmatu spočívá v protestních akcích, vzdělávání a pozitivním kontaktu se stigmatizovanými jedinci (Westernholm, 2005).

78

6 Integrace zdrojů a obsahů interpretačních schémat z perspektivy narativního přístupu Účelem této kapitoly je propojení teoretické a empirické části práce. Podle Hiles (2011) jsou příběhy základem sociálních a kulturních procesů, jeţ organizují a strukturují lidské chování a zkušenosti. Příběhy jsou základem lidského poznání. Myslíme a komunikujeme prostřednictvím příběhů, konstruujeme naše zkušenosti v příbězích; aktivně se účastníme na utváření významů (Hiles,2011). Svá vyprávění formulujeme pro určité posluchače v daném historickém kontextu, stavíme je na samozřejmém diskurzu dané doby a hodnotách té které kultury. Současně příběhy nabízí pohled do vypravěčova esenciálního já. Narace jsou události, které vypravěč povaţuje za důleţité, vybírá je, organizuje, propojuje a hodnotí jako smysluplné pro dané posluchače. Individua a skupiny konstruují svou identitu skrze vyprávění, tato identita je proměnlivá. Narativum je strategické, funkční a účelné24. Vţdy je třeba vzít v úvahu kontext daného příběhu. Narativní studie jsou známé dlouho, ale rozkvět zaţily v polovině 80. let, kdy byly protipólem realismu a positivismu25, neboť narativní přístup vnímá výzkumníka jako součást zkoumané oblasti, který zprostředkovává a interpretuje „jiné“ v závislosti na „sobě“. Narace je pomyslnou spojnicí mezi abstraktním a konkrétním, mezi kognicí a chováním a mezi symbolickým a materiálním (Riessman, 2008). To, co je v přístupu pomáhajícího pracovníka ke klientovi s duševním onemocněním abstraktní a symbolické, jsou interpretační schémata, jejichţ aplikace v praxi se projevuje určitým chováním a konkrétními dopady. Proto je narace důleţitá pro můj výzkum. Navíc je narativní přístup vhodný pro řadu různých oborů, včetně sociální práce. Riessman (2002) vyuţití narativních metod spatřuje, mimo jiné, ve snaze porozumět procesu interakce mezi sociálním pracovníkem a jeho klientem, coţ 24

Příběh můţe slouţit k pobavení, přesvědčování, zmatení, k mobilizaci ostatních ke změně např. dokumentace sociálních pracovníků můţe slouţit k přesvědčování kolegů (Riessman, 2008). 25

Pozitivisticky orientovaní výzkumníci měli zprostředkovávat objektivní popis světa a sami stát mimo

79

koresponduje s cíli mé práce. Narativní přístup tvoří souhrnnou perspektivu propojující teoretickou a empirickou část mé práce. Při formulaci dílčích výzkumných otázek jedna aţ čtyři vycházím ze struktury narativní analýzy dat podle doporučení Riessman (2008): DVO1 Jak, pro koho, za jakým účelem a jakým jazykem sděluji interpretační schémata o lidech s duševním onemocněním? Jaká interpretační schémata vyuţívám při definování duševního onemocnění? DVO2 Jak, pro koho, za jakým účelem a jakým jazykem sděluji interpretační schémata o pomáhajících pracovnících? Jak nahlíţím na pomáhajícího pracovníka v oblasti péče o duševní zdraví? Jaké interpretační schéma pouţívám při charakteristice pomáhajících pracovníků? DVO3 Co povaţuji za samozřejmé a co ne? Pouţívám svá interpretační schémata jako návody na otázku nebo jako návody na odpověď? Jakou funkci interpretačních témat vyuţívám? DVO4 Jaké alternativy se vynoří, kdyţ nahlédnu nesamozřejmost toho, co mi samozřejmé připadalo? Čeho takto formulovaným příběhem dosahuji? Jsou v příběhu nějaké mezery nebo nesrovnalosti, které by mohly poukazovat na preferovanou, alternativní či jinou verzi příběhu? Přičemţ pátou dílčí výzkumnou otázku: DVO5 Z jakých zdrojů jsem při formulaci interpretačních témat vycházela? Jak zdroj působí na interpretační schémata? Jaký mají má interpretační schémata původ? Jak vznikla? doplňuji o podotázky konkrétněji spojené s teoretickými kapitolami: V kapitole 4.1 odkazuji na důleţitost kontextu interakce a vztahu mezi pracovníkem a klientem, který povaţuji také za zdroj interpretačních schémat a zkoumanou oblast (Riessman, 2008)

80

na jeho základě formuluji následující otázky: Jak ovlivňovala má interpretační schémata aktuální situace, v níţ jsem se nacházela? Jaký byl typ kontaktu s lidmi s duševním onemocněním? V kapitole 4.2 uvádím mechanismy ilusorní korelace a sebenaplňujícího se proroctví, zejména v kontextu zprostředkovaných informací z historie, médii, legislativou či v systému vzdělávání. Následné otázky dále vychází také z teorie sociálního konstruktivismu: Jak ovlivnil má interpretační schémata způsob zpracování informací o duševním onemocnění?

Který způsob zpracování

informací dominuje? Do jaké míry jsou má interpretační schémata ovlivňována zprostředkovanými sděleními - historií, legislativou, vzděláváním a médii? Kapitola 4.3 vidí zdroje interpretačních schémat v osobnosti pomáhajícího pracovníka, který má větší tendenci k rigidním schématům, pokud tíhne k autoritářství, má slabé ego, cítí se frustrován a neuznán, přičemţ jeho nynější charakter bývá spojován se zkušenostmi z dětství, coţ mě vede k formulaci následujících otázek: Jaký vliv na formování interpretačních schémat mají mé osobnostní charakteristiky? Jakou roli hraje ve formování mých interpretačních schémat hypotéza frustrace a agrese, a teorie obětních beránků? Jsou u mne patrné rysy autoritářské osobnosti, jaké? V kapitole 4.4 zdroje interpretačních schémat vysvětluji obecně z hlediska členství v sociokulturní skupině, konkrétně v zaměstnavatelské organizaci, dále pomocí teorie identity a teorie konfliktu. Tyto koncepty mě vedli k formulaci následujících otázek: Jak se měnila má interpretační schémata na základě příslušnosti k sociálním skupinám? Jaký vliv měly na konstrukci mých interpretačních schémat sociokulturní skupiny a zaměstnavatelské skupiny? Jak si udrţuji pozitivní sociální identitu? Naraci tedy uplatňuji, jak ve sběru samotných dat, kdy jsem zvolila techniku narativních rozhovorů, tak v přístupu k analýze a interpretaci těchto dat. Kombinuji dva přístupy narativní analýzy získaných dat - tematickou analýzu26 a strukturální formu analýzy. Tematická analýza zjišťuje „co je řečeno“ a strukturální analýza ji doplňuje o dimenzi

26

Tematická analýza spočívá v identifikaci klíčových témat, subtémat a kategorií (Ritchie, Spencer, O‟Connor, 2003).

81

„jak je to řečeno“ (tón hlasu, paradoxy, ironie, dvojznačnosti) (Riessman, 2008).

82

7 Metodika Cílem mé práce je odpovědět na otázku: „Které vlivy a jak formovaly v prŧběhu mé praxe moji konstrukci interpretačních schémat klientŧ s duševním onemocněním?“. Pokud se mi podaří zjistit, jak jsem konstruovala svá interpretační schémata a které vlivy na změnu mých schémat působily, mohla by má zkušenost a sebereflexe vést ke změně v přístupu k lidem s duševním onemocněním, ale současně být i inspirací pro mé kolegy/ně z praxe. Původně jsem zamýšlela zaměřit svou pozornost jen na pracovníky a popsat jejich interpretační schémata, ale ukázalo se, ţe se jedná o téma příliš osobní, vyţadující důvěru a dlouhodobou spolupráci, proto jsem se rozhodla začít u sebe, coţ nabylo takového rozsahu, ţe jsem od šetření pracovníků sluţeb péče o duševní zdraví upustila. Téma povaţuji za intimní proto, ţe i jedinec sám před sebou leccos vědomě i nevědomě skrývá. Pro odhalení „mých tabu“ mi budou při interpretaci zjištění slouţit otázky vyvozené z teoretické části předkládaného textu (viz kapitola Integrace zdrojů a obsahů interpretačních schémat z perspektivy narativního přístupu) a jiţ publikovaná sebereflexe vývoje mého přístupu ke klientům s psychiatrickou diagnózou, jeţ byla provedena pod supervizí (Janská, 2011). Téma interpretačních schémat je navíc sloţité a komplexní, neboť lze předpokládat, ţe lidé nepracují s jedním schématem, ale se soustavou schémat; některé aspekty schémat jsou uvědomované, jiné probíhají na nevědomé úrovni; a třetí dimenzí je časová perspektiva, kdy se schémata vyvíjejí v čase – i já se zaměřuji na vývoj mých schémat od mého prvního kontaktu s tématem aţ po současnost. Z těchto důvodů jsem se rozhodla k sebevýzkumu.

7.1 Strategie - Metoda a techniky sběru dat

Protoţe zkoumám zdroje formování mých interpretačních schémat o klientech s duševním onemocněním, povaţuji kvalitativní strategii analýzy dat za adekvátní. Kvalitativní výzkum je nenumerické šetření a interpretace sociální reality, jehoţ cílem je porozumění (Disman, 2000). Umoţňuje chápat zkoumané jevy celistvě, do hloubky a zahrnuje i vazby mezi jevy. Tím se zásadně liší od cíle kvantitativního šetření, který se

83

soustředí na potvrzení či vyvrácení předem stanovené hypotézy. Metody získávání kvalitativních dat mohou být nazývány téţ tvorbou dat, neboť se výzkumník zásadním způsobem podílí na spoluvytváření dat. Pro Hendla (2005) výzkum znamená proces vytváření nových poznatků. Z pohledu sociálních konstruktivistů je nemoţné dosáhnout hodnotově neutrálního poznání. Společnosti vytvářejí argumenty pro “fakta” na základě své vlastní historie a tradic a ustanovují je za pravdivá a správná pro všechny, coţ je třeba reflektovat, protoţe neexistuje jedna spolehlivá pravda (Bačová, 2009). Proto pro mě při analýze získaných dat není reflexivita “jen” důleţité téma, ale sebereflexe27 je jednou ze součástí výstupu mého sebevýzkumu. Musil výraz sebevýzkum definuje jako: „způsob zvládání problému subjektem, který se s tímto problémem v rámci své praxe potýká a při jeho řešení vyuţívá poznatky výzkumu28 své praxe, který osobně provedl. Subjektem sebevýzkumu je „sebezkoumající praktik“ (jedinec nebo skupina), který na svou vlastní praxi pohlíţí z perspektivy vnějšího pozorovatele, a na řešení svého problému se podílí současně jako jeho nositel i jako výzkumník.“ (Musil, Talašová, 2012). Musil termín sebevýzkum vnímá jako alternativu k akčnímu výzkumu29. Mesec (2006) akční výzkum zakládá na představě týmu pracovníků, kteří řeší nějaký praktický problém společně s výzkumníkem – externistou, coţ nemusí být pro všechny pracovníky stejně přijatelná varianta (Musil, Talašová, 2012). Zvolila jsem tedy sebevýzkum, metodu porozumění a narativní přístup k analýze dat. Budu analyzovat mé „spontánní“ výpovědi o představách o klientech s duševním onemocněním; lze předpokládat, ţe má zjištění budou málo strukturovaná a induktivně se v nich budu snaţit odhalovat souvislosti (Ţiţlavský, 2007). Technikou sběru dat 27

Sebereflexe vyjadřuje vnitřní dialog se sebou samým, znamená „obecně zamyšlení se jedince nad sebou samým, nad svou osobností, ohlédnutí se zpět za svými činy, myšlenkami, postoji, city, rekapitulování určitého úseku vlastního ţivota či vlastního chování a rozhodování v situacích, které jsou pro daného člověka významné. Cílem je zhodnotit sebe sama, rozhodnout, co a jak změnit, zvolit strategii pro budoucnost.“ (Průcha, 1995: 209). V sebereflexi se vracíme ke svým zkušenostem, k tomu, co jsme v dané situaci proţili. (Švec, 2005). 28

Termínem „výzkum“ zde označujeme systematické hledání odpovědi na předem vymezenou výzkumnou otázku pomocí přiměřené teorie a předem zformulované metodiky zkoumání. Z tohoto hlediska za výzkum např. nepovaţujeme intuitivní sebereflexi, přičemţ ale netvrdíme, ţe sebereflexi nelze provádět pomocí výzkumu. 29

Akční výzkum je proces zabývající se rozvojem praktických znalostí s cílem sloučení akce a reflexe, teorie a praxe, ve spolupráci s dalšími lidmi; má produkovat praktické vědění, které by bylo uţitečné v kaţdodenním ţivotě (Reason, 2001 In Chesterman, 2007).

84

budou „narativní rozhovory“, dalším zdrojem dat jsou mé terénní poznámky – jedná se o formu „deníku z praxe“ a publikovaný článek věnovaný sebereflexi (Janská, 2011). Objektem narativních rozhovorů budu já sama. Narace kolegy, bývalého nadřízeného a bývalého uţivatele sluţeb pro duševně nemocné, doplní mnou zapomenuté, opomenuté či zkreslené. Při analýze má být pozornost zaměřena jak jsou fakta v příběhu sestavena, pro koho byl daný příběh konstruován, jak je řečen a za jakým účelem. Z jakých kulturních zdrojů informant čerpá, co povaţuje za samozřejmost? Co to dokazuje? Existuje v příběhu nějaká mezera, nekonzistentnost, která by mohla poukazovat na alternativní verzi příběhu? (Riessman, 2005). Riessman (2005) uvádí, ţe se narace od ostatních forem diskurzu30 liší v sekvenci a konsekvenci: události jsou vybrané, organizované, propojené a hodnocené jako smysluplné pro určité posluchače. Analýza se nezaměřuje jen na obsah vyprávění, ale i na způsob jak a proč je příběh vyprávěn právě takto (Riessman, 1993). V narativním výzkumu jsou k analýze upřednostňovány dlouhé sekvence vyprávění tázaného a analýza má širší záběr, neţ rozdělení textu do tematických kategorií. Přesto se dělení textu do tematických kategorií na základě uvedených dílčích výzkumných otázek nevyhnu, neboť je povaţuji za prostředek provázanosti teoretické a empirické části práce.

7.2 Validita a limity výzkumu Larsson (2009) uvádí několik kritérií validního narativního výzkumu: Bohatost dat v příběhu Interpretace mají být komplexní, konzistentní a vycházející z empirických dat Interpretace mají být smysluplné pro participanty a vrstevníky Interpretace mají být teoreticky propracované Patton (1990) dodává, ţe validita a smysluplnost kvalitativního šetření nespočívá ve

30

„Diskurz je způsob, jakým stav věcí vysvětlujeme, podáváme, popisujeme; je to způsob a obsah vyjadřování myšlenek a jejich komunikování. Patří sem všechny formy jazykového projevu – např. oznamování, vyjednávání, konfliktní komunikace, rétorika; všechny formy mluvené formální a neformální interakce, psané texty všeho druhu.“ (Bačová, 2009: 73) Patří sem i způsob oblékání, pouţívané pojmy či označení apod. (Bačová, 2009)

85

velikosti vzorku, jako spíše v bohatosti dostupných informací a hutnosti popisu. Mishler (1996) souhlasí, kdyţ argumentuje, ţe na případu zaloţené metody nejsou méně vědecké, neţ metody zaloţené na sběru dat v širší populaci; kromě toho velmi významné psychologické teorie vznikly právě na základě studia jednotlivců – Freud, Piaget, Ericson aj. Narativní studie tak získaná data nefragmentují, ale umoţňují zachovat jejich celistvost a věnovat se detailům. Případová studie umoţňuje generalizovat teoretické tvrzení, které je do určité míry přenositelné (Bryman, 1988 in Riessman, 2008). Analýza dat je vţdy výzkumníkovou interpretací, výzkumník by proto měl usilovat o co největší transparentnost procesu práce s daty (Hiles, 2011). Mesec uvádí, „ţe nositeli problému a výzkumníkovi v jedné osobě bude jeho identifikace se zájmy a představami „ideologie“ jeho skupiny a jeho „schéma vnímání“ bránit, aby si kladl otázky zpochybňující zájmy skupiny nebo vybočující z navyklého schématu vnímání. Obsazení role výzkumníka nositelem problému podle něj způsobuje, ţe „reflexe nebo zpětná vazba neprobíhá bezprostředně“.“ (Mesec, 2006: 207–210 in Musil, Talašová, 2012:3). Osobní příběhy neodhalují minulost, tak jak se stala, místo toho poskytují zkušenost, kterou chápeme skrz vlastní interpretaci, ale se zvláštním ohledem na kontext, které tyto zkušenosti ovlivňuje (Riessman, 2002). V rozhovoru je zachyceno mé vědění v pozici informanta, které pochází z vlastní zkušenosti, přesto můţe existovat rozdíl mezi ţitou zkušeností a tím, co je o této zkušenosti řečeno. Ke korekci tohoto jevu přispěje zpětná vazba od klientů a kolegů z prostředí sluţeb péče o duševní zdraví, s nimiţ jsem spolupracovala. Inspiraci jsem nalezla mimo jiné u Berger (2001), která provedla narativní autoetnografii, kdy si dělala poznámky z praxe a poté sdílela svá pozorování a zkušenosti (příběhy) s informanty; jedním z výsledků jejího výzkumu byla její větší schopnost empatie a svým šetřením současně zmocnila své informanty (klienty); otevřeně se hlásí k tomu, ţe jsou výstupy ovlivněny výrazně její osobou (jejími zkušenostmi, kulturou) a reprezentují její pohled (liší se od tradiční etnografie, která popisovala události, jeţ vnímala jako realistické popisy viz Riessman 1993). Narace s sebou nese riziko, ţe její k interpretaci nebudou pouţitelná veškerá teoretická východiska, která jsou obsaţena v teoretické části této práce. Navíc Riessman (1993) upozorňuje na pět úrovní, kdy dochází ke zkreslování primární zkušenosti ve výzkumném procesu (viz schéma č. 3)

86

Schéma 3 - Úrovně reprezentace ve výzkumném procesu

Primární zkušenost - účastnění se – vyprávění – přepisování – analýza – čtení. Všech pět fází je ovlivněno a zkresleno výběrem určitých elementů, neboť nejsme schopni pojmout „celou“ zkušenost. Výsledná reprezentace je konstruktem, jehoţ význam je proměnlivý a kontextuální; texty, které reprezentují realitu neúplně, výběrově a nedokonale. Rizikem v mé práci se jeví případ, kdy zjistím rozpor mezi tím, co vnímám jako ţádoucí a co v praxi skutečně dělám. „Tomuto riziku lze předejít dvěma způsoby. Jednak tím, ţe si nositel problému ještě před zahájením sebevýzkumu (s pomocí teorie) stanoví a během akce důsledně uplatňuje otázky, z jejichţ perspektivy o sobě můţe získat nezvyklé poznatky. Dále můţe o svém proţívání nezvyklých otázek o sobě a o odpovědích na ně hovořit se supervizorem, který by se ovšem neměl podílet na koncipování, ani na provedení sebevýzkumu.“ (Musil, Talašová, 2012:7).

87

7.3 Operacionalizace V narativním rozhovoru obvykle otázka začíná výzvou: Vyprávějte mi o…, jaké to bylo,

kdyţ

apod.

Informantovo

vyprávění

by

nemělo

být

přerušováno

standardizovanými otázkami, zdůrazňuje Mishler (1986), neboť tím se rozbíjí sekvenčnost a návaznost jednotlivých událostí a nejedná se o naraci. Můţe se tedy stát, ţe v příběhu nebude moţné identifikovat všechna témata a teorie obsaţené v teoretické části práce. Já si poloţím otázku „Co mě vedlo k zájmu o téma duševního onemocnění?“ Informantům, jejichţ výpovědi vyuţiji ke korekci mých vzpomínek, poloţím otázku: „Vzpomenete si, jak jsem se vám jevila v průběhu mé praxe? Vzpomenete si, jaké jsem měla představy o duševním onemocnění?“ V případě, ţe by se rozhovor nerozvíjel, mohu vyuţít následující otázky vycházející z operacionalizace DVO: Kdo je člověk s duševním onemocněním a jaké zkušenosti s těmi to lidmi mám? Kdo je pomáhající pracovník a jaké zkušenosti s těmi to lidmi mám? Lze uvést příklady mé práce s klienty? Jaké příběhy o lidech s duševním onemocněním se mi vybaví – od nejranějšího dále. Jaké jsou mé silné a slabé stránky pro práci s lidmi s duševním onemocněním a proč? Kde jsem se s lidmi s duševním onemocněním setkala, při jakých příleţitostech? Narativní rozhovor se mnou vedl můj kolega (I1), kterého povaţuji za názorově i věkem mně blízkého; vystudoval psychologii a pracuje s lidmi s psychózou jiţ několik let, navíc jsme studovali na stejné fakultě, ač rozdílné obory. Rozhovor byl fixován na diktafon, proběhl z časových důvodů ve dvou fázích. První nahrávka trvá jednu hodinu a 40 minut, druhý rozhovor jednu hodinu a devět minut. Poté jsem oslovila mého kamaráda, bývalého uţivatele sluţeb péče o duševní zdraví (I2), aby mi poskytl zpětnou vazbu k tomu, jak jsem se mu jevila, kdyţ jsme se poznali a zda můţe říci, jakou jsem měla představu o duševním onemocnění, rozhovor trval téměř 18minut. Posledním z oslovených k poskytnutí zpětné vazby byl můj bývalý zaměstnavatel, lékař, psychiatr (I3), který na mou otázku odpovídal 10 minut. Sama sebe označuji v textu pouze písmenem I. Následoval pečlivý přepis podle konvence, kterou ve svém článku uvádí

88

David Herman (2007: 327-328 viz obrázek č. 1) a analyzován s vyuţitím programu Atlas. Další podrobnosti ohledně kontextu výzkumu neuvádím, neboť budou součástí analýzy a následného výstupu.

89

Obrázek č. 1 Pravidla pro přepis

Zdroj: David Herman (2007: 327-328)

90

8 Analýza a interpretace získaných dat Kapitolu rozdělím do tematických podkapitol na základě dříve formulovaných DVO. Jednotlivé DVO uvádím na začátku podkapitoly a pouţívám je ke strukturaci analýzy a interpretace získaných dat. Zvolila jsem si narativní přístup k analýze dat, přičemţ usiluji o kombinaci tematické analýzy - „co je řečeno“ s dimenzí „jak a proč je to řečeno“ (Riessman, 2008). Jednotlivé podkapitoly se prolínají, proto se můţe stát, ţe znovu neopakuji jiţ řečené, ač to s daným tématem také souvisí.

8.1 Interpretační schémata duševního onemocnění DVO1 Jak, pro koho, za jakým účelem a jakým jazykem sděluji interpretační schémata o lidech s duševním onemocněním? Jaká interpretační schémata vyuţívám při definování duševního onemocnění? Interpretační schémata o lidech s duševním onemocněním jsem v průběhu své praxe s klienty konstruovala zejména pro mou potřebu konceptu porozumět. Vědomě nebo bezděky konstruovaná schémata z průběhu mé ţivotní praxe, jsem fixovala v rozhovoru s kolegou, k němuţ mám důvěru, proto jsem se mohla cítit pohodlně a myslím si, ţe mluvit i dost otevřeně a upřímně. Přesto je moţné, ţe mé výpovědi nevědomky (př. svým neverbálním projevem) ovlivňoval. Své představy jsem tedy formulovala jak pro kolegu vedoucího rozhovor, tak s vědomím, ţe se jedná o data pro mou disertaci. Neplánovaným tématem, a podle mého názoru i zajímavým výstupem, je zjištění, jak svá interpretační témata formuluji pro studenty a to nejen o duševním onemocnění, ale i o sociální práci a pracovnících v oblasti péče o duševní zdraví. Účelem konstrukce interpretačních schémat je zprostředkování studentům mé vlastní zkušenosti s lidmi s duševním onemocněním (studentům říkám příběhy a záţitky, aniţ bych se výrazněji věnovala diagnózám), a případná konfrontace mých názorů; v oblasti přednášek, které jsem dělala na středních školách a pro pedagogy, byla cílem destigmatizace duševního onemocnění, podpora směrem k vzájemnému respektu a zprostředkování kontaktů, kde hledat pomoc v případě nouze. Následující ukázka z rozhovoru demonstruje

91

interpretační schémata konstruovaná pro studenty středních škol v rámci primární prevence: „a vidím, ţe opravdu o to lidi mají zájem a přijde mi, ţe ti studenti jsou hodně tvární. T: Mhm I: To to je na nich hodně hezký, ţe ţe prostě mi přijde, ţe to s nima opravdu pracuje a já vlastně -takovým mým cílem je i taková destigmatizace, kdy prostě se snaţím jim vysvětlovat, ţe všechny ty příznaky těch nemocí, kdyţ mám na tabuli napsaný ty diagnózy, tak vlastně říkám některý z těch projevŧ T: Mhm I: a říkám vţdyť v k -nějaký míře to všichni známe ty projevy. Prostě kaţdý z nás to zaţívá, ale tady jde o to, ţe ten člověk uţ to zaţívá moc. Uţ mu to brání v tom, aby fungoval T: Mhm I: jako ve svých rolích sociálních jo. A myslím si, ţe ţe jakoby dávám najevo, ţe tam je určitý přechod a ţe to nějakou dobu trvá. Ţe je potřeba, aby si na to dali pozor, ţe se to mŧţe stát kaţdýmu a ţe,… a ţe prostě se těm lidem hlavně nemají SMÁT nebo dokonce VYSMÍVAT nebo jima jakkoliv POHRDAT. To jako doufám, ţe je z tý mý přednášky znát. Ale ani je nějak litovat. Jo, ţe ţe prostě, prostě ty -já si to třeba vysvětluju tak, ţe ty lidi mají nějaký problém, kterej prostě DLOUHODOBĚ neumí řešit a NEŘEŠÍ a prostě to vyroste v takovouhle bublinu. A ţe to je potom -no a pak je k tomu nějaký ten spouštěč T: Mhm I: -a teda nějaký ty biologický předpoklady -to mám naučené.. Nebo to říkám -já já já teda i -kdyţ na to nezapomenu (se smíchem) nebo kdyţ je prostor, tak těm studentŧm říkám, ţe tohle, co jim říkám já je jeden z moţných pohledŧ, T: Mhm I: a ţe je na nich to, co si z toho vezmou T: Mhm I: a jestli to prostě přijmou a ţe by bylo fajn, aby na to koukali kriticky, T: Mhm I: na to, co se takhle dozvídají“

Interpretační schémata o lidech s duševním onemocněním, která jsem v rozhovoru identifikovala, jsem rozdělila do devíti oblastí za účelem podání strukturovanějšího pohledu pro čtenáře. Uvádím je v rozsáhlé tabulce č. 4. Schémata uvedená v tabulce jsou vytrţena z kontextu a jsou citována z narace. Kontext doplňuje nejen text níţe, ale i další kapitoly věnované analýze a interpretaci dat. Nejsou vyplněna všechna políčka

92

rovnoměrně, protoţe zdrojem byla narace, kdy jsem hovořila o tom, co mi v danou chvíli připadalo důleţité a „přišlo na mysl“, či poţadoval tazatel.

93

Interpretační schémata o lidech s duševním onemocněním si strukturuji pomocí několika kategorií. První z nich je dělení „podle psychiatrických diagnóz“, kdy hovořím o lidech s duševním onemocněním obecně, lidech s psychózou a lidech s neurózou. Další kategorií je dělení „podle proţité zkušenosti“, kterou vztahuji k psychiatrické diagnóze (respektive proţitou zkušenost jsem přiřadila k diagnóze podle cílové skupině, které daná organizace, kde jsem pracovala, poskytovala sluţbu, v níţ jsem se s klientem setkala). Třetí kategorii jsem nazvala „funkční projevy (ţivotní situace)“, kdy u lidí s neurózou více zdůrazňuji jejich podíl a schopnost situaci změnit a u lidí s psychózou spíše hovořím o velkých překáţkách, které musí překonat a o nedostatečné sociální síti, potaţmo podpoře, která je nahrazována sociálními sluţbami. U lidí s neurózou jsem hovořila např. o drţení těla a zařadila je do kategorie „fyzické projevy“. „Psychické projevy“, co do četnosti nejvíce uvádím pro skupinu lidé s psychózou. „Akutní projevy“ spojuji se zkratem a se zvláštnostmi v chování, které je pro okolí těţko pochopitelné. „Chronické projevy“ jak z názvu vyplývá, odvíjím od jejich dlouhodobosti a upozorňuji na pomalost a smutek. „Přejatá schémata“ jsou inspirována nejvíce lékařskou literaturou. „Potřeby“ lidí s diagnózou psychóza vidím hlavně v jejich přijetí. Všechny uvedené kategorie bych dokázala dále doplnit, ale nechávám je v tom stavu, v jakém vyplynuly z rozhovoru. Díky analýze vlastní narace si uvědomuji, jak moc jsou data bez dalšího vysvětlování a doptávání se informantů, zkreslená. Duševní onemocnění jsem v rozhovoru začala popisovat od tématu obecních bláznů: „na zdrávce jsme měli psychiatra, který nám vyprávěl o Babičce a o tom, ţe ta Viktorka měla vlastně schizofrenii, ţe dneska by ji takhle diagnostikovali.“ a jiných zprostředkovaných představ o lidech s duševním onemocněním „ti blázni v těch kazajkách“. Má

původní

představa

však ostře

kontrastovala s následujícími

zkušenostmi, kdy jsem se dostala na základě vlastní iniciativy do osobního kontaktu s lidmi s diagnózou (s psychotickým onemocněním) v neziskové organizaci a posléze na oddělení psychiatrie. V neziskové organizaci jsem byla překvapena, ţe je moţné s klienty „normálně“ komunikovat, setkala jsem se s klientem, který byl umělecky nadaný, a dokonce ho navštívila, načeš mě má spoluţačka ze zdravotnické školy, varovala: „ale vţdyť tě mohl zabít“. Na oddělení psychiatrie jsem byla svědkem události, kterou jsem jiţ popsala v kapitole 2.7. Neprofesionalita pomáhajícího pracovníka pro mne byla impulsem a silným motivem, kdy jsem se od pouhé zvědavosti

začala váţně zabývat tématem duševně nemocných. Na psychiatrii se tedy začalo formovat mé interpretační schéma o člověku s duševním onemocněním jako o oběti: „Nejdřív jsem měla pocit, (mluví zaníceně) ţe jsou hrozný oběti, a ţe jsou prostě chudáčci a ţe jsou na ně všichni zlí“. Popisovala jsem pacienty slovy letargičtí, unavení, pasivní, zlomení: „ţe to člověk vzdá. To, ţe ten člověk, uţ jako, jak kdyby všechno uţ ztratil. Jak kdyby se vzdal boje…“. Po několika letech jsem se dostala k práci zdravotní sestry ve stacionáři pro lidi s neurózami, kde jsem popsala fyzické projevy klientů: „jak jsou zborcený, jak mají prostě spadlá ramena a furt spadlý hlavy“. Práce na psychoterapeutických skupinách mi výrazně pomohla v reflexi mých interpretačních schémat a jejich přetvoření: „já jsem z nich udělala vlastně OBJEKTY, takový jako jo, ty loutky. Jak kdyby si s nima člověk mohl dělat, co chce a oni nemohli nic. Tak takhle jsem je na začátku prostě vnímala… právě na tý terapii bylo vidět, ţe v tu chvíli, kdy ty lidi měli začít mluvit o sobě, kde to moţná jako u nich nezafungovalo dobře nebo, co by mohli dělat jinak, tak jsem si najednou uvědomila, ţe, ţe ty lidi si hodně pomohli do toho stavu, ve kterým jsou. Ţe třeba prostě nechávali vyhnít problémy, který mohli řešit, mohli je řešit mnohem dřív… Nebo prostě dělali v ţivotě špatný rozhodnutí a teď si za ně nesou tu zodpovědnost … a i mi přišlo, ţe někteří toho dokonce zneuţívají…, ţe jim to je vlastně příjemný takováhle pozice.“ V jiné organizaci jsem pracovala převáţně s lidmi s psychózou, kde jsem svá interpretační schémata obohatila o rozměr „normálnosti“ v tom smyslu, ţe jsem zaţila klienty se smát, bavili jsme se o např. koníčcích a díky tomu u mě došlo k jakémusi vybalancování témat, která se tak nevěnovala jen nemoci a věcem, které se nedaří. Obecně „si myslím, ţe duševně nemocnýho bych prostě na ulici nepoznala.“ Toto své tvrzení o několik minut později v rozhovoru dále rozvíjím: „jsou lidi na kterých bych, kdyţ s nima jsem déle, tak bych to třeba poznala.. nebo kdyţ mi řekne prostě jako, ţe má hlasy tak přesně jako ten psychiatr začnu prostě uţ, mě hned napadá schizofrenie. To uţ vidím, ţe v tomhle naskočená jsem, ale jinak si myslím, ţe dost věcí já vŧbec prostě nepoznám. Jo, ţe ţe kdyţ s takovým člověkem budu, tak tak moţná…moţná jako cítím takovýto, ţe jsem z toho unavená, kdyţ s tímhle člověkem třeba mluvím. Protoţe je hodně toho smutku, a toho negativního.. Ţe ten člověk, jak se říká, nehledá zpŧsoby, ale hledá dŧvody.“ I3 má interpretační schémata o klientech vnímal následovně: „Vás

96

opravdu nezajímala nějaká případná psychopatologie, ale ten ČLOVĚK jako takový, jaký je se všemi vlastnostmi, radostmi, starostmi a tak dál.“ Dále v rozhovoru dodává: „Podle mě jste si ho nepředstavovala spíš konkrétně, coţ z mýho pohledu je pozitivní, hlavně si ho nepředstavovat konkrétně v těch psychopatologických dimenzích, hranicích, bludy, halucinace, prostě jiné psychotické psychiatrické příznaky. Tak v tomto směru jste nebyla nějak omezena vlastně, ohraničena, myslím, ţe jste duševní onemocnění brala a doufám, ţe stále BERETE jako něco, co mŧţe postihnout kaţdého, něco co prostupuje bytost toho člověka, co opravdu nemá jenom ten jeden parametr, ten psychopatologický, ale ţe to vychází z toho člověka, a tak dále. Takţe, abych to zopakoval, ţe jste neměla jasně medicínskou představu o duševních poruchách, o duševním onemocnění, ale měla jste nějakou RYZÍ, LIDSKOU, CHÁPAVOU představu o lidech, kteří mŧţou mít rŧzné problémy, nebo problémy tak velkého charakteru aţ ţe potřebují nějakou, nějakou pomoc.“ (I3) Můj komunikační partner (I1) si všiml, ţe zaměňuji případné příznaky onemocnění s reakcí pacientů (klientů) na zkušenosti, které v souvislosti s diagnózou mají a poţádal mě o vysvětlení: „to je to v čem mám naprostý guláš.. hrozně nezřetelný. Co je ta nemoc a co je dáno těma zkušenostma těch lidí. Jo kde kde uţ končí ta nemoc a kde je to prostě o tom, ţe bysme se třeba všichni takhle chovali nebo kaţdej z nás, kdyby prošel tím, čím prochází ten EXPACIENT, postpacient jo. (smích) Takţe tak moţná bysme byli ve stejným stavu. Jo, kdyby jsme zaţili tolik nějakýho odmítnutí nebo no nebo i tolik překáţek jo, tak tak moţná bysme na tom byli fakt stejně. Jo, ţe by to nevypadalo vŧbec jinak. A to si taky, to si taky ale myslím, ţe HODNĚ lidí v tomhle má guláš a motá si to dohromady, ţe nejsem jediná (smích). Jo jo, kdo prostě ne vlastně nedokáţe rozlišit, kde teda je ta nemoc a kde teda je to těma zkušenostma.“ Z odpovědi je patrné, ţe jsem byla zaskočena a na rozpacích a hledala oporu, kdy zdůrazňuji, ţe je HODNĚ lidí, kteří podobně jako já nedokáţí rozlišit hranici mezi příznakem nemoci a reakcí na zkušenost. I3 spontánně komentoval tento problém slovy: „představa toho duševního onemocnění taková jako NE příliš strukturovaná, ohraničená, tak by to člověka, >pokud by se nedrţel nějakých pevných bodŧ<, mohlo někam zavést, mohl by se v tom ztratit…. úskalí, ty naše pacienty brát jako příliš normální, nevidět to, ţe to jsou problémy tak hluboké, ţe dospěli aţ na psychiatrii, příliš je NORMALIZOVAT“, protoţe potom by se

97

jim nedostalo pomoci. Kaţdopádně jsem si byla jista zdrojem pojmenovaných příznaků nebo zkušeností člověka s diagnózou: „ten zdroj je to, ţe ten člověk byl byl na tý psychiatrii hospitalizovaný a to, ţe dostal tu diagnózu. To si myslím, ţe je zdrojem těch následných jeho zkušeností... Ať má, ať to proţívá jakkoliv, tak tohle je vlastně na tom začátku. A pak vlastně to, jak se s tím vyrovnává.“ Mé výroky mi asociují slova Markové o evropském myšlení, které se zakládá na „buď a nebo“ versus čínská kultura, kde se protiklady doplňují. Domnívám se, ţe nelze striktně oddělit příznaky nemoci od zkušeností dané osoby s diagnózou, o čemţ svědčí i termíny hospitalismus31 a termálně závislý pacient32, včetně výpovědí pracovníků (Janská, ): „co všechno je reakce na to, . Já jsem si toho všimla třeba, i kdyţ jsem-i kdyţ jsem se ptala hm sociálních pracovníkŧ, který dělají s lidma s duševním onemocněním, tak kdyţ jsem se ptala na ty projevy, tak mi přišlo, ţe VELICE ČASTO se to právě ZAMĚŇUJE, jo, ţe ţe vlastně hrozně TĚŢKO se odlišuje CO je nemoc, CO je příznak té nemoci nebo pozŧstatek, ale jakoby nemoci jako takový a co je vlastně pozŧstatek právě třeba tý hospitalizace, TOHO LÉČENÍ, těch ZÁŢITKŦ, který, -a těch zkušeností, který ten člověk měl“ Hodnoty, z nichţ při formulaci a aplikaci interpretačních schémat vycházím, uvedu v podkapitole 8.3, kde se zabývám mimo jiné i funkcemi, které pro mne schémata mají.

8.2 Interpretační schémata pomáhajících pracovníků DVO2 Jak, pro koho, za jakým účelem a jakým jazykem sděluji interpretační schémata o pomáhajících pracovnících? Jak nahlíţím na pomáhajícího pracovníka v oblasti péče o duševní zdraví? Jaké interpretační schéma pouţívám při charakteristice pomáhajících pracovníků?

31

„Hospitalismus je kombinace vlivů duševního onemocnění a prostředí – projevuje se apatií, ztrátou iniciativy, ztrátou zájmu, poddajností, nedostatečným vyjadřováním pocitů nebo zlostí vůči nespravedlivému nebo tvrdému chování personálu, ztrátou individuality, zhoršení osobní hygieny a návyků.“ (Probstová, 2005, s. 136). 32

„Termálně závislý pacient“ je charakteristika jedince, u něhoţ se vytratil pocit vlastní zodpovědnosti a rozhodnutí jsou prováděna za něho (Probstová, 2005).

98

Tabulka č. 5 demonstruje má interpretační schémata o pracovnících na základě citací z rozhovoru vytrţených a uspořádaných do tematických celků.

99

Část odpovědi na otázku pro koho a za jakým účelem konstruuji interpretační schémata o pomáhajících pracovnících, jsem zodpověděla v předchozí kapitole. Zde doplňuji, ţe schémata silně interagují s mou představou a očekáváním ode mne samotné při práci s lidmi s duševním onemocněním. Uvedená schémata odráţí mé hodnoty a zkušenosti, které jsem nasbírala při pozorování práce mých kolegů, jsou mi inspirací nebo naopak příkladem, jak bych svou práci dělat nechtěla. Pomáhající pracovníky si dělím do kategorií „podle profese“. Za velmi důleţitou povaţuji kategorii „podle přístupu ke mně“, protoţe jsem měla tendenci chybně usuzovat, ţe pracovníci podle toho, jak se chovají ke mně, tak se chovají k pacientům (Iluzorní korelace). Třetí kategorií je „přístup ke klientům, pacientům“, kdy v obecné rovině uznávám, ţe se člověk kategorizaci nevyhne, psychiatry akutní péče kritizuji, v komunitní péči naopak. Psychology podle citací, vnímám jako reflektivní. U sociální pracovnice zmiňuji vyhořelost, zatímco psychoterapii vnímám spíše dynamicky. „Motivaci“ k pomáhající profesi uvádím ve spojitosti s osobními zkušenostmi. „Ideál“ je podle mě hlavně v odlišení vlastních hodnot od hodnot klienta a schopnost dát klientovi prostor rozhodovat se. „Náplň práce“ vidím u lékaře spíše předem definovanou a strukturovanou, naopak u sociálního pracovníka vyjmenovávám řadu moţností a oblastí, v nichţ se můţe realizovat. Také si všímám „postavení v týmu“, nejvýše v hierarchii vidím psychiatra, ale nesouhlasím s ním. Sociální pracovníka si svou pozici musí vydobýt. K tématu duševních onemocnění mě dovedla má zvědavost a motivem pro setrvání u tématu „byla vlastně zkušenost potom nakonec v té nemocnici z toho psychiatrického oddělení. Tam jsem se teda dostala na praxi a byla jsem svědkem události, kdy se samotný pan primář zachoval velice neprofesionálně..“ Tento záţitek byl u mě spojen se silnými emocemi a byl základem pro interpretaci psychiatra jako člověka, který je manipulativní a má velkou moc nad pacientem a snadno znehodnotí to, co mu pacient sděluje. Další má představa, která podle mého názoru hraničí s předsudkem, souvisí s oblastí, kde pomáhající pracovník působí. Domnívám se totiţ, ţe prostředí léčeben a nemocnic

vede

u

pracovníků

na

různých

pozicích

k aktivaci

mocenského

interpretačního schématu, které jsem uvedla pro psychiatra, a prostředí komunitní péče mi více evokuje schéma partnerství mezi klientem a pracovníky.

Mé prvotní interpretační schéma pomáhajícího pracovníka vycházelo z literatury, zejména z příkladů úspěšné psychoterapie, kdy jsem si vytvořila představu o ideálním pomáhajícím pracovníkovi, terapeutovi: „ten profesionál pro mě musel být za kaţdou cenu profesionál, ..ţe musí být těm lidem k dispozici a ţe to musí být ta Frieda FrommReichmannová jo (pousmání), ţe to musí být ten otevřený člověk, přijímající, dávající jo prostě. Taková jako OSOBNOST, a v podstatě kouzelník“. Za tím pousmáním v citované pasáţi se skrývá dnešní uvědomění si nároků, které jsem na sebe i pracovníky měla a také toto schéma u mě vedlo spíše k vnímání klientů jako pasivních a pracovníka jako aktivního ve vztahu s klientem. V rozhovoru jsem uvedla jednu z událostí, která vedla ke zklamání a potřebě schéma reformulovat: „sama sebe jsem velice zklamala, T: Mhm I: kdyţ jsem po jedné z těch skupin -my jsme měli poměrně těţkou skupinu, tak mě kolegyně poţádala, jestli bych za ní zaskočila na příjem, na recepci v podstatě. T: Mhm I: A jak to bývá, jsou dny, kdy na tý recepci prostě nikdo nepřijde, telefon nezazvoní, nic se neděje a já jsem si tam dělala ty zápisy, T: Mhm I: ale zrovna začaly ty telefony zvonit, ty lidi chodit. Takţe -a měli jsme i těţkou skupinu, takţe se to na mě tak jako trochu sypalo, měla jsem pocit, ţe toho mám jako moc. No a najednou zavolala paní, která mi řekla, ţe prostě je objednaná na nějaký den a já jsem myslím, ţe si to chtěla jenom zkontrolovat. A já jsem se podívala do toho, do toho jako diáře nebo do toho kalendáře a řekla jsem jí, ţe na tuto hodinu je ale objednaný někdo jiný, ţe je to prostě zabraný. A ona, ţe jí to sestřička slíbila. A já jsem říkala, ţe jsem teda na záskok a ţe prostě nemŧţu za tu sestřičku rozhodnout, ale rozhodně je to tam PLNÝ. Takţe tím pádem není moţný, aby tam tenhle den a tuhle hodinu přišla. Ale ţe jí mŧţu nabídnout jiný čas T: Hmm I: No a tahlecta paní se začala ZLOBIT a teď furt dokola mi říkala to samý. Opravdu nahodila takovou tu asertivní tu desku T: Mhm

103

I: a teď jela furt dokola, ţe chce tohle datum, ţe jí to sestřička slíbila. Tak já jsem jí říkala, zavolejte si, domluvte si to s tou sestřičkou. Jenomţe já myslím, ţe to nešlo, protoţe to bylo snad druhý den T: Mhm I: nějak ráno, takţe se to muselo řešit. No, (povzdech) a v podstatě dneska jsem přesvědčena o tom, ţe kdybych BÝVALA BYLA dala ten telefon jenom na stŧl a nechala ji teda dokola říkat furt to samý T: Mhm I: a u toho si dělala ty zápisky T: Hmm I: tak jsem udělala nejlíp. Jenomţe v tu chvíli toto jsem povaţovala já za neetický, T: Mhm I: za nemoţný a nehodný profesionála T: Mhm I: takţe, takţe prostě jsem tu paní neustále poslouchala T: Mhm I: a kdyţ jsem viděla, ţe to, co říká, nebere konce, tak jsem ji přerušila a chtěla jsem jí něco říct T: Mhm I: zase mě přerušila ona, tak já jsem zvýšila hlas a ona, ţe na ní nemám křičet, tak já (nádech) jsem pak začala taky přes ni mluvit a úplně stejně jako ona, stejným zpŧsobem jsem začala přes ni jako říkat T: Mhm I: úplně to stejný T: Mhm I: zase já to svoje T: Mhm I: ţe to nejde a ţe ta sestřička -prostě zkusila jsem pár zpŧsobŧ a ani jeden mi nevyšel a potom uţ jsem, uţ jsem to nevydrţela T: Mhm I: prostě mi praskly nervy, na tu paní jsem v podstatě zařvala T: Mhm I: a a poloţila -práskla jí s tím telefonem

104

T: Mhm I: a hned na to jsem šla za manaţerkou a řekla jsem jí, ţe nejspíš bude stíţnost týhletý paní. Řekla jsem jí jméno a řekla jsem jí prostě, co se teda odehrálo a ţe jsem to nezvládla tu situaci a tohle mě hodně mrzelo T: Mhm I: bylo mi to líto -pro mě to bylo vlastně zklamání T: Mhm I: ţe ţe jsem se teda nezachovala správně a ţe vlastně JÁ kdybych tehdá byla tím praktikantem, T: Mhm I: kterej to vidí, tak by to zrovna třeba spustilo přesně to, co to spustilo u mě T: Mhm I: No a, no a v tu chvíli vlastně se to ve mně jak kdyby zlomilo T: Mhm I: a začala jsem přemýšlet nad tím, kde to je právě, kde je ta hranice toho pomáhání T: Mhm I: jo, kdy kdy ještě musím být těm lidem k dispozici a kdy musím chránit sebe“ Výrazným rysem mých očekávání byla (je) představa, ţe je nemoc vyléčitelná (z medicínského pohledu existuje tzv. třetinové pravidlo, kdy se jedna třetina pacientů uzdraví úplně, druhé třetině se nemoc vrací, ale v mezidobí fungují velmi dobře a třetí třetina jsou lidé chronicky nemocní, na nichţ je dlouhodobost nemoci vidět a často jsou uţivateli sluţeb péče o duševní zdraví, oproti tomu sami klienti uvaţují o nemoci jako vyléčitelné viz Foster, 2003, kapitola 2.1) a proto jsem: „věřila tomu, ţe ta změna jako je MOŢNÁ a furt jsem měla tendenci ty lidi jako, aţ bych řekla tlačit jo, ţe to nebylo ode mě ani aţ tak motivace jako spíš aţ tlak jo k tý, k tý změně. A nevím, jestli jsem to tak proţívala jenom já“. Důleţité pro mne bylo podpořit klienta v tom, co chce on a také vybalancovat psychoterapeutická sezení.

Zaměřovala jsem se na zdravou stránku,

protoţe mi připadalo, ţe v rámci terapie klienti neustále hovoří jen o smutných a nepříjemných událostech ve svém ţivotě. Také jsem došla k závěru, ţe se do příběhů lidí příliš vciťuji a uţ se nejedná o empatii, proto mi chybí potřebný odstup od příběhu člověka, neboť díky němu je moţné vidět alternativy ţivotní situace daného klienta.

105

Také jsem si začala uvědomovat, ţe ne všichni klienti chtějí a jsou schopni svou ţivotní situaci měnit a ţe je třeba vidět úspěch i v menších pokrocích: „prostě ten úspěch uţ najednou vidím i v těch menších věcech, kdyţ to tak řeknu, ţe pro mě ten úspěch uţ není jenom to, ţe ten člověk si najde práci, ţe má teda toho dlouhodobého partnera ideálně, třeba ještě děti jo. Ale, ale prostě uţ ten úspěch vidím v tom, ţe třeba i to, jak se prezentuje, i to jak o tý svý práci mluví.“ „dokonce jsem se potom dozvěděla i od P (bývalý klient), .. ţe VIDÍ na mně tu změnu.. -jak kdyby v tý trpělivosti.. přijetí tý moţnosti, .. ţe ten člověk to takhle má a NETLAČIT tolik na tu změnu jo. Netlačit tolik na tu pilu, dát prostě prostor. Ţe si to ten člověk musí rozhodnout sám. A hlavně on si nese tu zodpovědnost za to, ţe jo jak ţije. Ţe já jsem měla furt tu tendenci, jak kdyby přebírat tu zodpovědnost za ty lidi. A furt VĚŘIT tomu, ţe bude líp jo a tak jako reformátorsky. Ale myslím si, ţe bych se takhle i brzo vysílila, ţe vlastně i i ty moje pauzy jo nebo to, ţe jsem to nedělala na plný úvazek, vypovídá o tom, ţe bych to, já bych to prostě nezvládla. Já si myslím, ţe bych byla přesně ten člověk, který by vyhořel s tímdletím postojem k věci.“ Obecně vnímám práci pomáhajícího pracovníka s člověkem s duševním onemocněním jako zajímavou a velmi náročnou, protoţe si myslím, ţe je potřeba mít s klientem vytvořený vztah, získat si jeho důvěru a podporovat ho: „nevím, jestli tohle je mŧj osobní mýtus, ale ale mám takovouhle představu, ţe to takhle nějak jako prostě funguje. A to si pak myslím, jako ţe je hodně náročný.. -a myslím si, ţe je hodně těch sociálních pracovníkŧ s tímhle má problém. T: S čím? I: Ţe se, ţe se příliš těm lidem dávají“. Také mi připadá tato profese finančně podhodnocená a ve zdravotnické péči spojená s nadměrnou administrativou, coţ ji v mých očích degraduje. Pozice sociálního pracovníka můţe zahrnovat řadu činností, mít různou váhu v multidisciplinárním týmu a v rozhovoru jsem polemizovala i nad tím, která pozice by mi více vyhovovala a proč: „byla BRANÁ těma doktorama jo. Ale ona říká, ţe uţ tam je taky dvacet let. Jo a ti

106

doktoři byli i mladší, neţ ona a prostě fakt ona uţ se vyznala a bylo to přesně tou zkušeností, kterou ona měla. A oni věděli, ţe ona všechno zajistí, ţe to zařídí, ţe si umí poradit. No a na tuhletu připadalo třeba já nevím dvě stě lidí jo. Takţe co ona si mohla s nima povyprávět jo. Ona opravdu vyřizovala ty papíry, ale zase výborně. No takţe ..-v tudle chvíli mi ta sociální práce mě fakt nebaví a neláká. No a pak právě (název organizace komunitní péče).. tam by byla ta sociální práce, kdyţ si ji představím, tak vlastně s tím zaměstnáváním a k tomu mít jako tu skupinu, tak mi to přijde zajímavější. To by mě bavilo víc. No anebo pak jsou je sociální pracovník jako v tom bydlení chráněným. Jo tak popovídá si s těma lidma jo to jo, ale učí je zapnout vypnout pračku, takhle vytírat. Já vím, ţe to je dŧleţitý, vím, ţe to je potřeba, ale proč ty lidi na to mají studovat vysokou školu, na tohle. Jo to je zase o tom. Umím je poslouchat, umím těm lidem být nějakým zpŧsobem k dispozici. Znám základní, já nevím, péči o domácnost. Jo to mi přijde (se smíchem), ţe jsou ty nejdŧleţitější kritéria“ Vzdělávání Své, moţná kontroverzní tvrzení o tom, ţe není třeba studovat vysokou školu na to, aby člověk mohl být kvalitním sociálním pracovníkem (viz. citace o sociálním pracovníkovi v chráněném bydlení), dále obhajuji tím, ţe jsem zřejmě ovlivněná doktorským studiem a orientací se na teoretickou argumentaci nad znalosti z kaţdodenní praxe, včetně toho, ţe je mé tvrzení v souladu se Sullivanem: „on si vydobyl, ţe bude mít svoje jako oddělení takhle jako kontrolní, na kterém bude mít lidi, který ON si vybere a ty lidi neměli vzdělání jako vysokoškolský, psychologický, sociální práci, cokoliv, on si je prostě vybíral za prvé podle kritérií, jsou podobní těm klientŧm nebo pacientŧm NĚJAKÝM zpŧsobem a hlavně jsou dost takoví jako hodně otevření, hodně upřímní a t to byly jeho zásadní kritéria prostě pro výběr těhletěch lidí. A pak jim dělal školení. Jo, nebo jestli jako je vzdělával sám a probíral s nima, co jakoby probíhalo v tý práci a tihleti pacienti na tomhle oddělení se prostě VÝRAZNĚ zlepšovali, aniţ by dostávali třeba jiný léky nebo nějakou jinou jako podporu jo. Bylo to opravdu o tý lidskosti. Takţe v tomhle tom i vidím já ten argument jo, ţe ta ta vysoká škola tu lidskost NEZARUČÍ a prostě v tý sociální práci není zvykem, ţe by ti lidi měli výcviky a ani ten výcvik není spasitelný, prostě ten člověk pokud nechce, tak tam skutečně ţádnou práci na sobě neudělá a přitom mŧţe projít výcvikem. Takţe tohle si myslím, ţe je prostě potom

107

odhalitelný v tý praxi. Protoţe tohle si odhalí uţ sami i ti klienti, ţe jo, ti si odhalí prostě, s tímhle člověkem je mi dobře, s tím chci, s tím rostu a s tímhle tím tak jako přeţívám a chodím na schŧzky jo.“ Narazila jsem téţ na limity učení se v praxi, protoţe se můţe stát, ţe zkušení pracovníci nechtějí předávat své know-how. Ani téma vzdělávání lékařů psychiatrů jsem nenechala stranou: „pořád to ve mně trochu je, velká zaujatost vŧči lékařŧm, který mi přijdou, ţe ten systém je vychovává tak, aby oni skutečně šli po té patologii, to je smyslem jejich práce a oni prostě VYŠŤOURAJÍ, kdyţ chtějí…. já si myslím, ţe by bylo hrozně FAJN, MÍT MOŢNOST ZASÁHNOUT DO VZDĚLÁVÁNÍ LÉKAŘŦ… Protoţe si myslím, ţe se to hodně děje tam, jo, já mám třeba kamaráda -čerstvý absolvent medicíny a on prostě říkal, ţe vyrŧstal v NESKUTEČNÝ AROGANCI a jako velikým poniţování během toho studia a ţe by řekl, ţe pak přirozeně člověk má potřebu, kdyţ uţ STOUPNE, tak vlastně si to jako vybít, ţe prostě MÁLO kdo to udrţí na uzdě a to mi přijde jako DOST špatný, ale oni jako MEZI SEBOU jo, ţe tam je jako VELKÁ rivalita, tak to si myslím, ţe je mimo jiný teda výsledek i toho školního vzdělávání a to se mi nelíbí a TAM si myslím, ţe by bylo potřeba zasáhnout… JAK ten člověk mŧţe mít takovou moc po pěti letech studia –JÁ VÍM, ţe ta škola je TĚŢKÁ, já bych ji nevystudovala, protoţe prostě, já bych se nedokázala naučit takové objemy jo, ani bych neměla chuť, ale prostě PŘIJDE MI, ţe ta jejich moc je PŘÍLIŠ vysoká“

Rozdíly v používání slov Všimla jsem si rozdílu v tom, jaká slova při popisování duševního onemocnění pouţívají pomáhající pracovníci a jaká klienti (Janská, Horňáček , 2012), v rozhovoru jsem své zjištění prezentovala i interpretovala: „ti sociální pracovníci, kteří teda dělají s lidma většinou chronicky nemocnýma, protoţe ostatní to zvládnou sami, tak pouţívali HROZNĚ MOC ty lékařský termíny, kognitivní deficit jo a takovýdle věci a a pro mě v tu chvíli to bylo zajímavý jo, ţe ten člověk sám řekne třeba: „Hŧř se soustředím“ a pracovník sociální tomu řekne kognitivní deficit jo. A uţ to pro mě zní hodně jinak. T: Čím to pro tebe zní jinak?

108

I: Jak kdyby se ten sociální pracovník jako povyšoval. Dával najevo, ţe prostě on zná ten odborný jazyk a ztrácel v tom tu lidskost. Jo, protoţe přesně takový to, ţe se nesoustředí člověk, tak to taky jako zaţívá kaţdý z nás a vlastně vŧbec to nezní, jakoţe je to součást nějaké diagnózy. Jo kdyţ k tomu nedám ten ODBORNĚJŠÍ termín, ale dám tomu slovo, které pouţíváme jako v běţným hovoru.“ Termín kognitivní deficit zahrnuje více sloţek, nejen soustředění se, ale také paměť, pracovníci mohou tuto kategorii pouţívat právě za účelem jejího jednoznačného chápání u lidí z oboru. Podobně jako lékaři, kteří klienty „označkují“ tím, ţe jim dají psychiatrické diagnózy a pod těmito kategoriemi vidí a očekávají určité znaky, coţ zjednodušuje komunikaci. Klienti (pacienti) vyjmenovávají své pocity, mluví např. o únavě, o potřebě podpory a zpětné vazby, „Ten zaměstnavatel, ten na to řekne, ţe jsou špatně předvídatelní a ţe neudrţí pracovní tempo.“ Ideální systém péče Téma ideální systém péče do hovoru vnesl svým přímým dotazem můj komunikační partner (bývalý kolega): „<já bych řekla, ţe ideální nemŧţe být nikdy, ale> ale vlastně byl -jako ideálu by se to blíţilo, pokud by ten člověk měl VOLBU .. A nejenom svého sociálního pracovníka, ale i sluţbu, aby prostě mohl trošku jako -no aby měl prostě větší moţnost volby, protoţe v řadě míst ani ţádná sluţba neexistuje… aby ti pracovníci byli nějak schopní sebereflexe, aby prostě byli reflexivní a tím pádem si na těch pacientech nebo klientech nějak neřešili svoje ego, coţ si myslím, ţe se děje.“ Během hovoru docházím k závěru, ţe nezáleţí na tom „v jakým to bude baráku a jestli tam bude větší nebo menší zahrada, ale ţe to je o tý lidskosti.“ O přístupu a komunikaci mezi pomáhajícími pracovníky a klienty.

8.3 Aplikace interpretačních schémat v praxi

DVO3 Co povaţuji za samozřejmé a co ne? Pouţívám svá interpretační schémata jako návody na otázku nebo jako návody na odpověď? Jakou funkci interpretačních schémat vyuţívám?

109

Co považuji za samozřejmé a co ne? Z následujícího citátu vyvozuji, ţe přidělení psychiatrické diagnózy člověku povaţuji za samozřejmě pro danou osobu poniţující a současně povaţuji moc psychiatra za nezpochybnitelnou: „v tu chvíli mě to teda opravdu vyděsilo, jako ta představa, ţe on by mě takhle jako DEGRADOVAL a dal mi tu diagnózu, protoţe skutečně mohl, má prostě tu neskutečnou moc, to mě hodně vyděsilo“. Dalším příkladem, v mém podání nezpochybnitelné, neprofesionality a zneuţití moci psychiatrem uvádím v kapitole 2.7, kdy situaci přítomná psycholoţka mi v soukromí řekla, ţe by jednala jinak, ale svůj nesouhlas s jednání psychiatra dál nekomentovala, níţe uvádím danou událost znovu, tak jak jsem ji prezentovala v naraci v nezkráceném znění: „Ten ten pacient mu prostě řekl po nějaké diskuzi, jako delší, mu řekl, ţe on určitě byl ten, kdo dělal ty lobotomie, T: Mhm I: ţe mu jako na to sedí. A ten pan primář ho prostě provokoval. T: Mhm I: Ptal se ho dál jo a zkoušel to a pak si -já si tam třeba hodně uvědomuju -jo a pochválil tam jednu lékařku T: Mhm I: a tahlencta lékařka mně byla ohromně sympatická, protoţe díky ní já jsem se tam vlastně vŧbec dostala. T: Mhm I: A on řekl taky, jakoţe ţe mu sedí. Ţe je strašně fajn, ale ţe právě ten primář, ţe se mu právě nelíbí (usmání) a ţe určitě dělal ty lobotomie. A já vím, ţe mezi tím primářem a tou lékařkou bylo i osobní pnutí T: Mhm I: takţe já jsem v tu chvíli prostě měla i radost z toho, jak, jak on to v podstatě cítí stejně jako já, aniţ by věděl to zákulisí. No a v tu chvíli prostě pak, pak ten primář si dal jako on byl menší vzrŧstem neţ on, tak nad něho si dal vlastně ruku, jako vlastně vstoupil do jeho osobního prostoru, hodně blízko T: Mhm I: a bylo vidět, ţe neverbálně jako se snaţí o tu převahu T: Mhm I: -o a druhý den tam teda ten kluk nebyl T: Mhm I: a já jsem se ptala, jako co se stalo. A oni no, ţe -ţe byl jako agresivní T: Mhm

110

I: a ţe ho museli poslat do léčebny, T: Mhm I: ţe tady na to prostě není personál, který by ho zvládal T: Mhm I: a já jsem v tu chvíli, nevím, jestli právem nebo neprávem. >Samozřejmě já jsem tam v tu noc nebyla, nevím, co se dělo, ale já jsem byla přesvědčena, protoţe- ještě jsem se jako dozvěděla, ţe o tom rozhodl ten pan primář < T: Mhm I: -Tak, tak pro mě to bylo potvrzení zneuţití moci T: Mhm I: toho člověka, který prostě v tu chvíli podle mě tomu tomu pacientovi křivdil. T: Mhm I: A já jsem -a v tu chvíli jsem byla hrozně naštvaná. T: Mhm I: cítila jsem VZTEK a říkala jsem si, ţe prostě tohle takhle nenechám a měla jsem pocit, ţe ty lidi jsou fakt bezmocný, T: Mhm I: ţe tam -ţe je velice jednoduchý znehodnotit to, co ten člověk říká, T: Mhm I: ţe je velice snadný dát, jako s nima manipulovat, prostě hrát si s nima. A to mi teda vadilo.“ Oba příběhy konstruuji jako drama (Todorov in Riessman, 2008) a domnívám se, ţe je evidentní můj zájem o přesvědčení posluchače o závaţném zneuţívání moci psychiatry. Za samozřejmé se v naraci jeví: poskytnout pomoc a respektovat klienta (samozřejmost mého tvrzení zpochybňuje I2, kdyţ si vzpomíná na naši neshodu v názorech a dodává: „tys mi dala najevo.., ţe seš jiného názoru, ale přišlo mi tak, ţe kdybych nebyl blázen, takţe bych byl blbec. (smích)“) člověk se schizofrenií je upřímný, citlivý na lidskost a potřebuje více zpětné vazby a podpory, neţ jiný člověk absence negativních předsudků vůči klientům: „pořád se to točí kolem toho duševního zdraví nebo tý péče, tak ale furt to mám z rŧzných jako pohledŧ a z rŧzných směrŧ, takţe mě to baví, mám to pestrý a myslím si teda, ţe se tím bráním i tý rutině, takţe mně se to potom MACHRUJE. (smích)“ „to, ţe ten člověk byl na tý psychiatrii hospitalizovaný a to, ţe dostal tu diagnózu. To si myslím, ţe je zdrojem těch následných jeho zkušeností, ať to

111

proţívá jakkoliv, tak tohle je vlastně na tom začátku. A pak vlastně to, jak se s tím vyrovnává….. kdyţ se to o tom člověku VÍ, tak to si myslím, ţe je to, co ho -já si myslím, ţe v tomhle opravdu ta stigmatizace fakt funguje dobře a opravdu v tom pravém slova smyslu“ mé pochybnosti o nedostatečné praxi (přičemţ jsem se fakticky nesetkala s nikým, kdo by mi z tohoto důvodu oponoval) sociální konstruování reality Za nesamozřejmý povaţuji zejména proces stanovení psychiatrické diagnózy. Díky tomu, ţe své zkušenosti sleduji a popisuji s časovým odstupem, mohu vidět změny. Například ze samozřejmého, černobílého vnímání péče na psychiatrii a psychiatrů jako špatných, pacientů chudáčků a obětí systému, jsem se posunula k flexibilnějšímu pouţívání a rozšíření mých interpretačních schémat, coţ dokládá i výpověď I3, který má interpretační schémata popisuje jako ne striktně medicínsky ohraničené a díky tomu flexibilněji pouţitelné, ale také mající svá úskalí: „co je POZITIVNÍ v tom takovémhle ne příliš medicínsky ohraničeném vnímání duševní nemoci, tak je to, ţe jste vlastně otevřená rŧzným DIMENZÍM, PROBÉMŦM toho člověka, ţe mŧţete VNÍMAT toho člověka v celé jeho celistvosti, nejenom opět REDUKOVANĚ na ty bludy, halucinace, kognitivní deficit a podobně, ale ţe ho mŧţete opravdu vnímat celistvě jako člověka, která má nějaký PŘÁNÍ, nějaký NADĚJE, nějaký TUŢBY, nějaký POTŘEBY a to Vám potom umoţňuje samozřejmě mu LÉPE a cíleněji pomoci, nejenom, ţe byste nějak zařídila třeba úpravu medikace nebo, nebo tak kdyby to bylo ve Vaší moci, ale ţe mŧţete takto vnímat opravdu celistvě toho člověka a tím pádem PRUŢNĚ, rychle reagovat na ty jeho potřeby, přání, tím, ţe ho berete vlastně jako normálního člověka, který má problémy, zase, bylo by tam další úskalí, ty naše pacienty brát jako příliš normální, nevidět to, ţe to jsou problémy tak hluboké, ţe dospěli aţ na psychiatrii.“

112

Používám svá interpretační schémata jako návody na otázku nebo jako návody na odpověď? Na otázku odpovídám citací z rozhovoru: „mám pocit, ţe tím jak jsem byla krátce v té praxi, tak ţe jsem zas byla celkem jak houba. V tom smyslu, ţe jsem hodně vnímala, co se kolem mě děje a myslím si, ţe jsem úplně nespadla do tý rutiny. Ţe vlastně jsem na to neměla čas do tý rutiny spadnout. Takţe pro mě všechno jak bylo nový a to, tak já si hodně věcí pamatuju a hodně je teď pouţívám právě i při tý výuce. A to si myslím, ţe je moje velký plus jo. Ţe moţná některý lidi si uţ ani z té praxe tohle ani neuvědomujou nebo uţ od toho neumí právě odstoupit a nějak si hledat jako souvislosti.“ Domnívám se, ţe v případě lékařů psychiatrů mám větší tendenci pouţívat schémata rigidně, vycházím přitom z vlastní zkušenosti a jeden z příkladů, který mě vede k tíhnutí k předsudečnosti vůči psychiatrům, uvádím: I: mně se stalo, ţe jsem měla pocit, ţe jeden psychiatr se mi zdál, ţe je takový jako tvárný a ţe je na straně teda těch pacientŧ, ale on mi velice rychle dal najevo hranice, ţe to je odsud posud, protoţe já jsem mu přinesla článek Sieberta, s tím, ţe prostě je ZVLÁŠTNÍ, ţe teda ty nemocné viděl jenom, kdyţ byl v tom bílým plášti a ţe teda se s holkou, která měla údajně schizofrenii, bavil normálně a potom následovalo neskutečný prostě zlepšení T: Hhm I: a bylo to o té komunikaci, ţádný prášek tam nebyl potřeba. A to je taky příklad, který ráda říkám studentŧm (s pousmáním). A teď jemu jsem poslala tenhleten článek, pak jsem za ním šla a říkala jsem, „co si o tom myslíte?“ T: Hhm I: STRAŠNĚ jsem byla taková jako NADŠENÁ jo, ţe ţe to je jako takový T: Mhm I: tomu jejich příliš třeba biologickýmu postoji k léčbě a tak. A on on na to reagoval tak „no jo ten byl taky hospitalizovaný“ T: Hhm I: Jo a prostě jak kdyby VŦBEC ho nezajímalo, CO v tom článku bylo jo T: Mhm

113

I: a prostě to byl pro mě tak JASNĚ, tak jasně vyjádřený předsudky vŧči těm lidem, taková degradace toho, co všechno ten člověk za celý svŧj ţivot udělal T: Mhm I: NIC neznamená v případě, ţe byl hospitalizovaný, to je přece hrozný T: Mhm, mhm I: a to mě teda hodně zklamalo, a takţe jsem se čertila T: Mhm I: no a on mi, on mi řekl, ţe si, ţe si mám začít dávat pozor na ty svoje názory. A ţe se mi mŧţe stát to, co Siebertovi T: Mhm I: a já jsem věděla, ţe on na to tu moc skutečně MÁ T: Hhm I: já vím, ţe se dokáţu krásně vytočit a oni ze mě, -no já jsem hysterka nebo COKOLIV, ţe si mě SNADNO si mě prostě zařadí někam a v tu chvíli mě to teda opravdu vyděsilo, jako ta představa, ţe on by mě takhle jako DEGRADOVAL a dal mi tu diagnózu, protoţe skutečně mohl, má prostě tu, tu neskutečnou moc, to mě, to mě hodně vyděsilo. Na druhou stranu jsem poznala i psychiatry, kteří se takovému uvaţování vymykají: „neříkám, ţe jsou všichni stejní, potkala jsem prostě psychiatry, kteří by za své pacienty dýchali a co všechno pro ně VYMYSLELI jo a co všechno pro ně ZAŘÍDILI, jaký SLUŢBY, vŧbec VZNIK komunitní péče jako takový, o to se taky zaslouţili vlastně psychiatři nebo BYLI jedním z těch ţivných motorŧ, takţe -NECHCI házet všechny do jednoho pytle.“ U klientů nepouţívám nálepky, ale uvádím příběhy těchto lidí, ale souhlasím s Bruchovou (1997), ţe jsem v roli začátečníka měla větší tendenci k předsudečnosti. Jako pozitivní předsudek lze interpretovat mou představu o Friedě FrommReichmannové, kterou prezentuji jako vzor, jakoby se nedopouštěla chyb a to na základě jedné knihy. Jakou funkci interpretačních témat využívám? Počáteční vyhraněnost a černobílost interpretačních témat vysvětluji snahou porozumět neznámému, dát smysl tomu, co jsem pozorovala a neměla k tomu dostatek informací.

114

Další funkcí je uplatnění interpretačních schémat jako zkušeností a vědomostí, které dále předávám v přednáškách studentům. Z narace není zřejmá další funkce, ale jsem si vědoma, ţe mi přirozeně byli někteří klienti více a jiní méně sympatičtí, ale tím, ţe jsem byla v roli člověka, který neměl rozhodovací pravomoc, mohla jsem svá interpretační témata uplatňovat jedině hypoteticky.

8.4 Alternativy příběhu

DVO4 Jaké alternativy se vynoří, kdyţ nahlédnu nesamozřejmost toho, co mi samozřejmé připadalo? Čeho takto formulovaným příběhem dosahuji? Jsou v příběhu nějaké mezery nebo nesrovnalosti, které by mohly poukazovat na preferovanou, alternativní či jinou verzi příběhu? Obecně lze říci, ţe nahlédnutí nesamozřejmosti toho, co jsem za samozřejmé povaţovala, vnímám jako ohroţující, ale na druhé straně umoţňující vidět varietu a barevnost moţností. Alternativa mé pozitivní image o tom, jak moc mi na klientech záleţí, se vynořila na základě zpětné vazby bývalého klienta, kterého jsem poţádala o uvedení vzpomínek na naši spolupráci. Spontánně podpořil mou představu o sobě jako o člověku nadšeném pro věc, ale na něho jsem působila, ţe jsem jednala účelově. Proto, abych si potvrdila své názory: „třeba se mi někdy zdálo, ţe prostě jakmile dostaneš informaci, kterou potřebuješ, tak jdeš okamţitě dál… Vím, ţes vycházela z teze, ţe vlastně jakoby duševně onemocněným není poskytovaná taková svoboda, jaká by měla asi být, zase myslím, ţe ta realita ti asi někdy ukázala to, ţe to někdy nejde“. Domnívám se, ţe smyslem sdělení je přesvědčit (tazatele a následně čtenáře) o nutnosti změny přístupu psychiatrů k pacientům na psychiatriích, zpochybnit váţnost psychiatrických diagnóz a zdůraznit význam zdravých vztahů. Po prvním čtení přepsaného rozhovoru mě překvapil můj způsob mluvy, kdy hlavní myšlenku často doplňuji, ale takovým způsobem jako bych si „skákala do řeči“. Také hovořím dost nespisovně, proto jsem si dovolila některá slova přepsat do spisovné formy (př. bejt na být apod.). Nejčastěji pouţívaným obratem je „dát prostor“, z toho

115

odvozuji důleţitost tohoto tématu, budu se mu věnovat ještě v souvislosti s Osobností pomáhajícího pracovníka. Také se mi stává, ţe si protiřečím, ale současně to reflektuji. I1 velmi často přitakával, moţná mě i povzbuzoval v hovoru, souhlasným „Hmm“, které jsem v citacích vynechala, neboť výrazně prodluţují text. Příběhy nejsou uspořádány chronologicky, ale spíše podle subjektivní důleţitosti: Nejranější vzpomínka → konfrontace zprostředkované představy o duševní nemoci s konkrétním klientem → motiv k psaní a setrvání u tématu → pocit, ţe je hodně smutku kolem lidí s diagnózou a snaha o aktivizaci → reflexe vlastního vývoje a zkušeností, kdy se z pasivních pacientů stávají aktivní a spoluodpovědní za svou situaci + uvědomění si, ţe i profesionál je jen člověk → únava, přerušení přímé práce s klienty, výuka předmětu o duševní nemoci → porovnání přístupu ke klientům a moţnosti učit se v organizacích, kde jsem působila → hodnocení sebe a svého přístupu ke klientům → představa o sociální práci s lidmi s psychózou → na podnět tazatele opět návrat k tématu kdo je duševně nemocný „co všechno je reakce na to, … ţe vlastně hrozně TĚŢKO se odlišuje CO je nemoc, CO je příznak té nemoci nebo pozŧstatek, ale jakoby nemoci jako takový a co je vlastně pozŧstatek právě třeba tý hospitalizace, TOHO LÉČENÍ, těch ZÁŢITKŦ, který, -a těch zkušeností, který ten člověk měl.“ → na podnět tazatele odpovídám na téma ideální systém péče. Stavím se do role „bojovnice“, přičemţ jsem samozvaná, nikdo z pacientů mě o pomoc neţádal, vycházím z vlastního přesvědčení a interpretace situace. Povaţuji se za reflexivní, coţ odvozuji z mé schopnosti uvědomit si a říci, ţe si protiřečím: „No, vidíš, jak jsem se chválila, ţe uţ si všímám těch menších změn, no tak nevšímám.(smích) Nebo furt to asi tak nemám. Furt ještě potřebuju tu změnu velkou, aby byl, aby byly zpátky jako v tom ţivotě. …Pro mě, abych já to tak -jo ţe já mám furt to nastavení podle sebe, neţ podle nich. Tím si krásně protiřečím proti tomu, co jsem řekla na začátku (smích).“, jsem sebekritická a upřímná: „jsem se chtěla dostat na ty místa, kam ty lidi jo běţně nemŧţou a a prostě to mě lákalo. A já si myslím, ţe zpočátku jsem šla skutečně po senzaci. Fakt jakoţe, ţe to, u mě to nebyl jako nějaký, nějaký bych řekla hezký motiv, ale byla -byl to prostě zájem -jako přijít na to, co je za tím. A Jestli opravdu jsou tam ti blázni v těch kazajkách“, někdy generalizuji: „prostě mi přišlo, ţe mezi lidma je hrozně moc ZLA, ţe jsou lidi prostě na sebe zlí, jak se k sobě chovají“, ale častěji hovořím o

116

mých pocitech (vztek, zklamání, radost, pocit smysluplnosti práce, smutek apod.) a uvádím, ţe jsem si vědoma, ţe jde o můj pohled na věc: „těm studentŧm říkám, ţe tohle, co jim říkám já je jeden z moţných pohledŧ, a ţe je na nich to, co si z toho vezmou a jestli to prostě přijmou a ţe by bylo fajn, aby na to koukali kriticky, na to, co se takhle dozvídají“. Navíc beru v úvahu zkreslení příběhu i mou interpretací a schopností pamatovat si: „úplně přesně jako se mi to nevybavuje, mně z řady věcí zŧstávají dojmy“. Alternativy příběhu by mohla nabídnout zpětná vazba od více informantů, chybí například pohled sociálního pracovníka. Bez povšimnutí nelze nechat i to, ţe jsem oslovila jen muţe, zpětná vazba od ţen naprosto chybí.

8.5 Zdroje interpretačních schémat

DVO5 Z jakých zdrojů jsem při formulaci interpretačních témat vycházela? Jak zdroj působí na interpretační schémata? Jaký mají má interpretační schémata původ? Jak vznikla?

8.5.1 Vliv aktuální situace Jak ovlivňovala má interpretační schémata aktuální situace, v níţ jsem se nacházela? Jaký byl typ kontaktu s lidmi s duševním onemocněním? Při popisu aktuální situace budu postupovat chronologicky, abych přiblíţila, jaká byla má situace při kontaktu s lidmi s duševním onemocněním. V podstatě pokaţdé jsem se o téma zajímala v souvislosti s psaním závěrečné práce během studia. Nejprve jsem měla kusé představy o duševním onemocnění zprostředkované z médií a ze školy. „já jsem člověk, který má rád tajemství a rád do toho šťourá a chce vědět, co je za tím. I pro to jsem třeba dělala třeba prŧvodkyni na hradech a zámcích, protoţe jsem se chtěla dostat na ty místa, kam ty lidi jo běţně nemŧţou a a prostě to mě lákalo. A já si myslím, ţe z počátku jsem šla skutečně po senzaci. Fakt jakoţe, ţe to, u mě to nebyl jako nějaký,

117

nějaký bych řekla hezký motiv, ale byla -byl to prostě zájem -jako přijít na to, co je za tím. A Jestli opravdu jsou tam ti blázni v těch kazajkách, v těch léčebnách nebo na té psychiatrii. Jenomţe já jsem vlastně právě na té, na té zdrávce, během studia jsem šla na psychiatrické oddělení nemocnice, jsem se šla zeptat, jestli bych si tam mohla jako udělat praxi a jestli bych tam mohla jako chodit. A oni mi řekli, ţe to by nešlo, ţe prostě mi není ještě osmnáct.“ Bylo mi 17 let, kdyţ jsem přišla jako dobrovolník do neziskové organizace nabízející volnočasové aktivity lidem s duševním onemocněním. V tu dobu se komunitní péče v ČR teprve rozvíjela. Do centra chodila hrstka klientů a s jedním z nich jsem navázala uţší kontakt. O nemoci schizofrenie a jeho proţitcích jsem se dočetla v jeho básních a příbězích, které psal. Ostatní o nemoci nemluvili. Do centra jsem docházela necelý rok, podle svých časových moţností. Poté jsem se k tématu duševního onemocnění vrátila aţ v době, kdy jsem psala bakalářskou práci a seznámila se s psycholoţkou, která mi představila Berneho transakční analýzu a hypotézu o tom, ţe lidé se schizofrenií by měli mít podobné ţivotní scénáře, které bychom mohly identifikovat na příkladech pohádek, které uvedou jako své nejoblíbenější. Poţádala jsem tedy o moţnost strávit dvě hodiny s pacienty psychiatrického oddělení (asi sedm lidí) a povídat si o pohádkách, kdy jsem byla v roli pozorovatele a psala jsem si terénní poznámky: „moc mě to zaujalo, ţe kluk, který byl poměrně čerstvě hospitalizovaný a opravdu byl ještě takový zmatený -oni nejdřív nevěděli, jestli ho tam mají vŧbec do té skupiny dát tak on moc jako nemluvil, moc jako tam jako toho neřekl a najednou, najednou prostě z něho vypadlo: „No mě napadá akorát tajemný, Tajemství hradu v Karpatech.“ A mně to v tu chvíli přišlo tak TREFNÝ prostě na tu situaci (mluví nadšeně, zapáleně) -v jaký on byl jo -přesně toho zmatku, toho, co je teda realita, co realita není… A i mi ta psycholoţka vlastně tímhle tím povídáním si o pohádkách, o příbězích mi dala jednoznačně najevo, jak krásně se s těma lidma pracovat DÁ.“ Dalším impulzem pro zabývání se tématem duševního onemocnění byla má magisterská diplomová práce. Chtěla jsem zjišťovat a porovnat, jak probíhá komunikace mezi

118

pomáhajícími pracovníky a pacienty na oddělení psychiatrie a v neziskové organizaci „to prostě jako všechno ne, ne, a kvŧli jako ochraně osobních dat a takovýhle (trochu teatrálně) a mlčenlivost a ţe ne. Takţe já jsem -jo to byla další věc, teda, která na mě na tý psychiatrii hm…jak kdyby podpořila v tom mým vnímání, ţe jsou teda špatní jo -a to bylo to, ţe já jsem byla domluvená, ţe si tam udělám rozhovory teda JÁ s pacientama a na poslední chvíli, kdyţ jsem tam přišla ty rozhovory teda dělat, tak mi vrchní sestra tlumočila údajně slova primáře, ţe ne, ţe to nejde, ţe jako se tam změnily nějaký pravidla a ţe to prostě nejde. No tak já zase při představě, ţe mi bouchne diplomka, jsem prostě z toho byla prostě úplně šedivá. Teď jsem hledala rŧzný zpŧsoby a říkám: „Tak mě nechte jenom tady na chodbě a jenom pozorovat, nic jiného.“ No ono to docela jako stačilo, ale taky nejdřív jako takový obstrukce kolem toho, no ale já jsem se dost nedala.“ Během doktorského studia jsem se věnovala problematice duševního zdraví a nemoci nejintenzivněji. Od administrativní práce, kde jsem se s klienty nesetkávala, ale dostala se spíše ke koncepčním věcem v oblasti rozvoje komunitní péče. Přes intenzivní práci zdravotní sestry na příjmu a na psychoterapeutických skupinách, a různé stáţe v zařízeních zdravotnických i neziskových a dobrovolnictví. Pracovala jsem jak samostatně, tak v přítomnosti jiných pomáhajících pracovníků (většinou psychologové, terapeuti, někdy lékař), se skupinou od tří do patnácti klientů, v roli zdravotní sestry, stáţistky nebo dobrovolnice. Setkávala jsem jak s lidmi, kteří byli po první hospitalizaci, tak s lidmi dlouhodobě nemocnými, s diagnózami od neurotických po psychotické poruchy. V některých organizacích jsem se cítila lépe, protoţe mi tam byl milejší tým i forma vedení nebo náplň mé práce. Při práci na psychoterapeutických skupinách jsem začala chodit na supervizi a nastoupila na vlastní sebezkušenostní výcvik SUR, neboť pro mne byla tato práce velmi náročná „já jsem vlastně psychoterapii moţná tak jako z rychlíku, něco slyšela ve škole, ale takhle to jako natvrdo proţít, to opravdu znamenalo něco úplně jiného, navíc jsem se i střetávala s tím, ţe, ţe kolikrát i tím, ţe jsem si to sama neproţila, tak třeba jsem byla netrpělivá. No tak to byly takový projevy, kdy, kdy třeba dneska uţ to taky vidím a chápu jinak, kdyţ uţ právě v tom kurzu třeba jsem, uţ vidím, jak prostě některý lidi nedokáţou mluvit ani po třech letech. (pousmání).“ S přibývajícími zkušenostmi jsem vytvořila předmět Sociální

119

práce s lidmi s psychózou, který vyučuji s mým kolegou. V současné době spolupracuji s neziskovou organizací na končícím projektu, kde jsem působila na pozici lektorky primární prevence na středních školách (za dobu trvání projektu jsem přednášela pro stovky studentů) a pro desítky pedagogů. Na aktuální situaci v interakci má vliv i nálada a zkušenosti účastníků, jejich sociální zázemí, prostředí, čas apod. Tyto podrobnosti jsou ale nad rámec a moţnosti této práce.

8.5.2 Způsoby zpracování interpretačních schémat

Jak ovlivnil má interpretační schémata způsob zpracování informací o duševním onemocnění? Který způsob zpracování informací dominuje? Do jaké míry jsou má interpretační schémata ovlivňována zprostředkovanými sděleními - historií, legislativou, vzděláváním a médii? Jak jsem jiţ uvedla, má původní interpretační schémata byla spojena s obrazem duševního onemocnění tak, jak jej veřejnosti zprostředkovávala média. V rozhovoru jsem popsala příklad duševně nemocné Viktorky z díla Boţeny Němcové a „jak je třeba v Cimrmanech jo, ţe k tobě člověk přiběhne a řekne, ţe je kŧň jo nebo něco takového. Takhle jsem si to prostě představovala.“ Co se týká mého zpracování informací získaných přímou zkušeností, tak zde se zřejmě uplatnila ilusorní korelace, neboť zneuţívání moci psychiatrů demonstruji v tomto textu na dvou příkladech, přičemţ jsem v nemocničním prostředí potkala lékařů více. Sebenaplňující se proroctví se mohlo uplatnit díky mým očekáváním a zaměřování se na nedostatky a chyby pracovníků (viz. Janská, 2006) a naopak klienty jsem mohla svým přístupem podpořit v upřímnosti, otevřenosti a moţnosti si „postěţovat“. Velmi hezky vyjádřil domněnku o sebenaplňujícím se proroctví bývalý klient, kterého jsem poţádala o zpětnou vazbu a vzpomínku na naši spolupráci, současně lze následující citát pouţít i pro účely kapitoly věnované alternativám příběhu, kdy mé nepřátelské postoje mohly vést psychiatra k potřebě se bránit: „nevím, jakou ty máš zkušenost se sebou z té doby, ale já si myslím, ţe v té době jsi moţná mnohem víc naráţela na odpor neţ třeba v dnešní době, to je mŧj soukromej dojem, ale nevím, jestli se pletu, myslím, ţe se nebudu moct plést asi.

120

T: A myslíš, ţe to souviselo s nějakou mojí vyhraněností třeba i k tomu tématu? I: Já si myslím, ţe jo, protoţe mi přišlo, ţe tys šla správně vědecky do problému s určitou tezí a v podstatě jsi hledala informace, které ti tvoji tezi potvrdí. T: A ty si uvědomuješ nebo vzpomínáš si na tu moji… I: V té tezi je, tys byla přesvědčená, ţe prostě nebo aspoň si myslím, ţe vlastně se v podstatě v léčebnách lidem strašně ubliţuje. A myslím si, ţe postupem času, i kdyţ jsem zaţil vědomě situaci, kdy se ledacos nepovedlo, tak jsem nemohl nějak s tou tezí úplně do dŧsledkŧ souhlasit, protoţe ten svět, nejen venku, ale o to vevnitř v té psychiatrii nebo léčebnách je sloţitější, jo.“ (I2) Nezávisle totéţ potvrzuje i I1: „v té chvíli jsi pro mě byla velmi nadšená a se zápalem a ee prostě velmi optimistická a >velmi se mi to líbilo<. Zároveň vlastně v té chvíli, kdyţ jsi hrála nějakou takovouhle nebo byla takovouhle jakoby osobou nějakou stránkou toho toho, jak se třeba ..poloţit do té oblasti toho duševního zdraví, tak mě to hnalo v tu chvíli do té pozice, kdy jsem byl tvým jakoby opatrným oponentem (s pousmáním). Moţná jsem se snaţil v tu chvíli jakoby spíš to MÍRNIT to tvoje nadšení, ten zápal.“ Tímto se dostávám k teorii sociálního konstruktivismu, která mě v poslední době velmi ovlivňuje a do povědomí se mi dostala v průběhu studia. Své konstrukce a interpretační schémata si potvrzuji vyhledáváním informací, které s nimi korespondují, stýkáním se s lidmi, kteří mají své konstrukce o duševním onemocnění podobné, utvrzuji se v nich také díky jejich opakování na přednáškách. Sociální konstruktivismus mě ovlivnil výrazně, coţ je patrné uţ ze začátku této práce, kdy duševní onemocnění definuji jako sociální konstrukt a svůj přístup ke klientům a pomáhajícím pracovníkům podrobuji reflexi. Domnívám se, ţe studium, zejména psaní závěrečných prací, vedlo k udrţení a prohloubení zájmu o problematiku duševního zdraví. Vliv legislativy na má interpretační schémata v rozhovoru nezmiňuji.

8.5.3 Osobnost pomáhajícího pracovníka Jaký vliv na formování interpretačních schémat mají mé osobnostní charakteristiky? Jakou roli hraje ve formování mých interpretačních schémat hypotéza frustrace a agrese, a teorie obětních beránků? Jsou u mne patrné rysy

121

autoritářské osobnosti, jaké? Jaký

vliv

na

formování

interpretačních

schémat

mají

mé

osobnostní

charakteristiky? V rozhovoru se prezentuji jako idealista a člověk, který má rád tajemství. Tím pro mne duševní onemocnění bylo: „jsem se chtěla dostat na ty místa, kam ty lidi jo běţně nemŧţou a prostě to mě lákalo“, současně jsem aktivně vyhledávala a ţádala o moţnosti praxe v různých organizacích, díky čemuţ jsem měla moţnost sledovat různé přístupy a sdílet různá interpretační schémata o duševním onemocnění. Domnívám se, ţe se mohu povaţovat za tolerantní osobnost, neboť jsem schopna sebekritiky: „jsem byla prostě tak jako hloupá nebo naivní“, „já jsem si prostě myslela, ţe to je jako FAKT čistě altruistický ode mě (s ironií)“. Celá tato práce je dokladem mého úsilí o sebepoznání. Domnívám se, ţe jsem empatická: „já si dokáţu představit, ţe na tý psychiatrii já bych byla ten člověk, který tam visí na těch mříţích a řve, ţe prostě není blázen, ţe bych se tomu taky bránila.“ Za nejistou osobnost bych se mohla povaţovat na základě svého tvrzení, ţe „jsem snadno <manipulovatelná>“. Povaţuji za důleţité v této podkapitole uvést i mé silné a slabé stránky, které jsem v rozhovoru vysledovala, přičemţ některé uvedené vlastnosti lze interpretovat jako slabé i silné: „pokud já se do těch lidí tolik vciťuju, tak já vlastně nejsem schopna jim pomoct, protoţe nemám od toho ten potřebný odstup… Ale zase tomu člověku mŧţe být příjemné, ţe je to autentické, ţe fakt jako někdo to dokáţe vidět jako on a dokáţe jakoby cítit ten jeho smutek… je to na škodu, ale je to i k dobru, ale někde zase je ten balanc a uprostřed bude to ideální.“ Za slabou stránku lze povaţovat relativně krátkodobé setrvávání v organizacích (min. týden, max. ¾ roku), rezervy ve stanovování si hranic pomáhání: „takového člověka mŧţe se dotknout, kdyţ mám na něj jenom hodinu… T: Ţe se ho to mŧţe dotknout, myslíš? I: Mhm, ţe se mu jako nevěnuju víc, ale na druhou stranu je to zase fér, kdyţ to řeknu hned na tom začátku. Pak uţ se s tím musí poprat sám. A tohle je třeba pro mě jako, není snadný.“ I3 měl naopak dojem, ţe mám hranice pomáhání dobře nastavené: „mně se fakt u Vás líbilo, jak ty hranice jste měla tak jako

122

NENÁPADNĚ, ALE přesto tam byly, ale nenápadně někde ukryté a ţe jste je dodrţovala.“ V následující ukázce z rozhovoru se ukazují další stránky mé osobnosti – autenticita, upřímnost, schopnost sebereflexe a práce na sobě:

„Nejdřív jsem měla pocit, (mluví zaníceně) ţe jsou hrozný oběti, a ţe jsou prostě chudáčci a ţe jsou na ně všichni zlí a …. T: Co se to v tobě teďka děje, ţe vlastně o tom tak povídáš, ale zčervenala jsi trošku. I: No asi protoţe (pousmání), ţe se do toho hodně vţí-vţívám T: Mhm I: a taky protoţe se za to stydím, ţe, ţe prostě jsem, ţe jsem byla prostě tak jako hloupá nebo naivní nebo tak. T: Jak to myslíš hloupá, naivní? I: No ţe jsem, ţe jsem si prostě mohla takhle jako vyhraněně myslet jenom, ţe ti lidi jsou prostě jenom čistě oběti a vlastně nejsou strŧjci svého… štěstí (pousmání) nebo ţivota jo. Ţe prostě já jsem z nich udělala vlastně OBJEKTY, takový jako jo, ty loutky. Jak kdyby si s nima člověk mohl dělat, co chce a oni nemohli nic. Tak takhle jsem je na začátku prostě vnímala. T: Mhm I: A přitom jsem si myslela, jak moc jsem na jejich straně T: Mhm I: a jak moc jim pomáhám T: Mhm I: a vlastně pak se to ukázalo, ţe to úplně tak pomoc není. No takţe, takţe se to takhle jako u mě vyvíjelo, no a pak právě na tý terapii bylo vidět, ţe v tu chvíli, kdy ty lidi měli začít mluvit o sobě, kde to moţná jako u nich nezafungovalo dobře nebo, co by mohli dělat jinak, tak jsem si najednou uvědomila, ţe, ţe ty lidi si hodně pomohli do toho stavu, ve kterým jsou. Ţe třeba prostě nechávali vyhnít problémy, který mohli řešit, mohli je řešit mnohem dřív.“ Zajímavé je u mě téma „prostoru“, který poţaduji pro sebe a domnívala jsem se, ţe i pro klienty, ale dotazovaný kamarád, bývalý klient, mi řekl, ţe jsem tolerantnější aţ

123

v poslední době, ţe z počátku naší spolupráce měl spíše dojem, ţe si potvrzuji své názory a klienty informačně aţ vyuţívám: „ţes potřebovala jakoby další nějaký respondenční okruh“ a mnou zdůrazňovaná lidskost ve vztahu chybí. Vnímal mě jako „rozlítanou“ a „zacílenou na strašně moc věcí“. Mé silné stránky vidí v odbornosti, důvěryhodnosti, opoře, „jsi ochotná jít do věcí, do kterých by málokdo šel“. Všiml si u mě výrazného posunu v komunikaci, větší toleranci a lidskosti. Příčinu vidí v mém osobním ţivotě (změna partnera) a „je to i věkem“. I2 komentuje některé z mých vlastností, které lze vnímat negativně jako vyuţitelné pro dobro věci: „hodně jsem si přál, aby tu svoji moţná i NEKOMPROMISNOST jakoby v té oblasti a jakoby tu NETRPĚLIVOST, nekompromisnost s těma psychiatrama a netrpělivost s tím systémem jaký je jako tak, tak jsem si PŘÁL, aby sis to hodně UDRŢELA… si vlastně byla takový GEJZÍR ENERGIE, která jakoby chtěla hodně věcí změnit… hodně jsem tě jako OBDIVOVAL v tom jaká jsi byla a ţe sis to takhle jakoby drţela tu svoji vlajku, to svoje PŘESVĚDČENÍ o tom, ţe máš teda nějakou představu, jak by ta péče o ty lidi měla vypadat. Ţe je jasný, ţe ten -nebo moţná to teďko budu trošku.. trošku vyhrocovat, moţná to tak nebylo, ale.., ţe ten psychiatrický systém DOST dává ty lidi do tý pozice těch jakoby ehm, kdo jsou opečovávaní, kdo jsou oběti v tom systému, kdo jsou děti v tom systému a ţe vlastně dost jakoby ti klienti vlastně nemají moc prostoru v tom systému FUNGOVAT a VŦBEC SE ZLEPŠOVAT, s tím souviselo i to jak jsme potom spolu komunikovali dál jakoby po mailech třeba nebo tak. A i tohle první setkání si jakoby hodně pamatuju, hodně výrazně, bylo to pro mě moc fajn a myslím, ţe jako to bylo SKVĚLÍ, říkal jsem si, ţe je SKVĚLÉ, ţe takovej člověk je.“ Všichni tři dotázaní informátoři se shodli, ţe mou silnou stránkou byl můj zájem a nadšení. Dva uvedli (I1 a I3), ţe jsem současně byla schopná pokory. Jakou roli hraje ve formování mých interpretačních schémat hypotéza frustrace a agrese, a teorie obětních beránků? Domnívám se, ţe mám silnou potřebu společenského uznání, která se projevila ve snaze potvrdit si mou představu o neadekvátním přístupu psychiatrů k pacientům: „v podstatě jsi hledala informace, které ti tvoji tezi potvrdí.“ (I2), přesto jsem byla schopná svá interpretační schémata upravovat na základě nových informací a zkušeností. Hovořila

124

jsem také o své přecitlivělosti: „Já se prostě do těch lidí příliš vţívám, aţ extrémně, já prostě, kdyţ tam někdo říkal těţkej příběh, tak jsem byla schopna slzet jo“. Má supervizorka však byla jiného názoru: „mi právě říkala to, co já jsem vlastně začala vnímat jako svŧj nešvar tak, tak ona ţe ne, ţe to je paráda, ţe ty lidi takhle jako vnímám, ţe se do nich dokáţu vcítit a ţe si myslí, ţe to člověk buď má, nebo nemá. Ale ten odstup a tohle ostatní, ţe se dá podle ní naučit.“ Označila jsem se za člověka, který snáze podléhá manipulaci, domnívám se, ţe manipulovat lze s lidmi, kteří se cítí nejistí a nemají přílišné sebevědomí. S tím souvisí uţití projekce. Předpokládám, ţe lze hovořit o projekci, která je zaloţená na mé osobní zkušenosti a popisuji ji takto: „je velice snadný dát, jako s nima manipulovat, prostě hrát si s nima. A to mi teda vadilo. A takţe jsem začala být taková ta Vlasta prostě bojovnice (smích) a vlastně teď, kdyţ jsem psala -já jsem psala uţ článek ohledně jako sebereflexe .. -vlastně výsledkem mimo jiný toho článku bylo, ţe jsem měla tendenci nebo asi pořád jí mám, se s těma lidma ztotoţňovat a tam si myslím, ţe to je právě taková ta psychologická projekce ..mně přijde, ţe ten lékař vystupuje stejně, ţe vlastně tomu člověku nedává prostor a on se za něj rozhodne.“ Myslím si, ţe toto poznání bylo základem pro změnu v mém uvaţování a práci na sobě. Jsou u mne patrné rysy autoritářské osobnosti, jaké? Některé z rysů autoritářské osobnosti nelze interpretovat, neboť se v naraci neobjevily. Z těch, které jsem identifikovala, se v mém případě jeví platné přisuzování vlastních charakteristik členům minority: „moje ztotoţňování se s těma lidma s diagnózou… Takţe, takţe v tu chvíli vlastně já jsem bojovala sama za sebe -kdyţ to tak řeknu, extrémně.“ Další z rysů autoritářské osobnosti naopak nemám, neboť pro mne nejsou důleţitější pozorovatelná fakta, neţ subjektivní názor a věřím, ţe svou situaci mohu já i ostatní ovlivnit.

8.5.4 Vliv příslušnosti ke skupinám Jak se měnila má interpretační schémata na základě příslušnosti k sociálním skupinám? Jaký vliv měly na konstrukci mých interpretačních schémat sociokulturní skupiny a zaměstnavatelské skupiny? Jak si udrţuji pozitivní sociální identitu?

125

Domnívám se, ţe vliv příslušnosti ke skupinám se stírá s intenzitou a hloubkou setkávání se se členy daných skupin a posléze u mě převládá osobní zkušenost a vztah k dané osobě a vnímání prototypů je tím pádem bezpředmětné: „kdyţ si někoho váţím, tak tak jsem dost taková, fakt jsem hodně černobílá na svŧj věk teda (pousmání) Aţ aţ bych řekla překvapivě. Ţe kdyţ někoho mám ráda, tak úplně jsem slepá k tomu, ţe třeba má nějaké chyby nebo něco neudělal dobře. Mám tendenci ho hrozně obhajovat. A a přesně naopak to je s člověkem, kterýho nemám ráda jo. Nevidím na něm nic moc dobrýho.“ Má interpretační schémata duševního onemocnění (viz. 8.1) byla, podle mého názoru, výrazně ovlivněna příslušností k zaměstnavatelským skupinám, respektive jsem intenzivně vnímala koncept, s jakým v dané organizaci, kde jsem zrovna působila, pracují a jaké sluţby nabízí a podle toho svá interpretační schémata upravovala. Mé prvotní představy o pasivitě, váţnosti onemocnění a stavění pacientů do role chudáčků a obětí systému výrazně korespondovalo s prostředím psychiatrického oddělení, kde byli léčeni akutně nemocní. V té době jsem měla střední zdravotnické vzdělání a dalo by se předpokládat, ţe u mě mohl být patrný vliv biologického konceptu duševní nemoci. Současně jsem však začala studovat obor sociální práce a dostala se k jiným náhledům na nemoc: „ta psycholoţka vlastně tímhle tím povídáním si o pohádkách, o příbězích, mi dala jednoznačně najevo, jak krásně se s těma lidma pracovat DÁ.“ Poté jsem se dostala na pracoviště, kde jsem se setkala s psychoterapeutickým přístupem: „jak v tý psychoterapii. Nejdřív ten psychoterapeut je takový, ţe cokoliv mu ten člověk řekne, tak se snaţí chápat a prostě přijímat ho takového, jaký je a poslouchat co nejvíc, aby pochopil to jeho vlastně stanovisko toho člověka. No jenomţe pak, aţ se do toho dostane, získá tu jeho dŧvěru, tak vlastně přijde ta chvíle, kdy mu začne nastavovat to zrcadlo a nabízet jako ty alternativy, ty moţnosti, jak to dělat jinak a začne se vlastně ptát na to a kde mohla být ta chyba, kterou jste mohl udělat vy? Nebo ţe jo, kdy se to stalo, ţe jste se dostal do týhle situace? Je to opravdu jenom tím okolím? A to vlastně bylo, jak kdyby to kopírovalo ty fáze toho mého vývoje a postoj k těm lidem, protoţe jsem to měla stejně.“ Jak jsem jiţ uvedla, povaţuji přidělení nálepky duševně nemocný za degradující, čímţ jednoznačně favoritizuji ingroup nad outgroup a lze to interpretovat jako získání

126

lepšího mínění o sobě na úkor minority. Potvrzuji, ţe zvolení si oboru sociální práce a zájem o psychoterapii souvisí s mou osobní zkušeností: „tam pramení to moje ztotoţňování se s těma lidma s diagnózou, aniţ bych je potřebovala mít v rodině… samozřejmě kaţdého zajímá to, co ho oslovuje a někde to tam musí být, proč ho to oslovuje, kde se to bere, ţe jo.“ Linguistic intergroup bias

pouţívám nevyhraněně, neboť v

nesouladu

s teoretickým vymezením, častěji podrobně líčím negativní i pozitivní chování outgroup (psychiatrů). Svou personální identitu popisuji více v kapitole Osobnost pomáhajícího pracovníka. Má sociální identita se výrazněji projevila ve vztahu ke spolupracovníkům. Obvykle jsem byla v roli stáţistky, nejčastěji jsem se prezentovala jako student, neboť tato identita nejlépe slouţila mému záměru dostat se do organizace a získat praxi. Student je někdo, kdo se učí, je tedy v nekonfliktní roli (podřízené vzhledem k praktikům, „nadřízené“ či neutrální vůči klientům – dlouhodobě samozřejmě závisí na jednání a osobnostních charakteristikách daného člověka, které se podle mého názoru stávají v kaţdodenním ţivotě výraznějšími, neţ je příslušnost ke skupině) a dobře navazuje vztah s příslušníky všech skupin. Také patřím do skupiny ţena, sociální pracovnice, zdravotní sestra, lektorka, koterapeutka, odborná asistentka, výzkumnice aj.

127

9 Závěr Cílem této práce bylo zodpovědět otázku: „Které vlivy a jak formovaly v prŧběhu mé praxe moji konstrukci interpretačních schémat klientŧ s duševním onemocněním?“ Z provedeného sebevýzkumu vyplývá, ţe na konstrukci mých představ, interpretačních schémat o lidech s duševním onemocněním, měla vliv řada faktorů, od médií, přes vzdělávání aţ po vliv zaměstnavatelských skupin. Velmi významně se na konstrukci mých interpretačních schémat zřejmě podílelo vzdělávání a následně zkušenosti z praxe (filosofie organizace, její praktiky a přístup ke klientům i způsob vedení). Z rozhovoru je patrné, ţe média ovlivnila má interpretační schémata o lidech s duševním onemocněním z počátku, kdy jsem neměla jiný zdroj informací a sama jsem se o téma aktivně nezajímala. Následně mělo v mém případě výrazný vliv vzdělávání, kdy jsem se tématem duševního zdraví zabývala zejména v mých závěrečných pracích, coţ mě přivedlo do terénu a k osobnímu setkávání se s lidmi s psychiatrickou diagnózou. Díky tomu jsem si začala všímat rozdílů v přístupu ke klientům v různých organizacích, kde jsem působila, coţ výrazně přispělo k mé konstrukci interpretačních schémat. Jako motiv pro setrvání a prohloubení mého zájmu o téma se jeví má osobní zkušenost, kterou lze spojit s projekcí v principu zaměřenou na pomáhající pracovníky a jejich přístup ke klientům. Sebevýzkumem jsem dospěla k závěru, ţe nejvýznamnějším faktorem pro uplatňování flexibilní, reflektované aplikace interpretačních schémat v praxi, jsou osobnostní předpoklady daného pomáhajícího pracovníka (jeho hodnoty, otevřenost a schopnost sebereflexe). Pracovník, který by se prezentoval jako neomylný, by podle mého názoru svůj přístup ke klientům nezměnil ani na základě supervize, neboť by svůj sebeobraz bránil. Jsem přesvědčená, ţe typ osobnosti a naše zkušenosti mají vliv na to, jaká teorie či učitel nás během vzdělávání ovlivní, na to, jakou zaměstnavatelskou organizaci si vybereme, neboť bychom nejspíš cítili nepohodlí, pokud by filosofie organizace vycházela a prakticky uplatňovala výrazně jiné hodnoty, neţ jsou ty naše. Přesto však nepochybuji a sama jsem zaţila, jak moc můţe kultura organizace (tedy příslušnost ke skupině) zasáhnout do tvorby interpretačních schémat daného jedince. Uţ proto, ţe člověk chce zapadnout do dané skupiny, kterou vnímá jako prestiţní či

128

hodnotnou. Současně se ukázaly procesy sebenaplňujícího se proroctví a sociální konstruování jako důleţité způsoby jakými jsem informace a zkušenosti zpracovávala. Nezamýšleným, vedlejším produktem mého sebevýzkumu je zjištění o tom, jaká interpretační schémata o sociální práci s lidmi s psychózou předávám studentům na přednáškách a záţitek ze zpracovávání dat o sobě. Z mých zjištění tedy pro praxi vyplývá, ţe základním kritériem pro to, jak zacházet s interpretačními schématy, jsou osobnostní kvality a předpoklady kaţdého pracovníka a organizační kultura. Za významné faktory, které podpoří pracovníky ve flexibilní formulaci a zacházení s interpretačními schématy, povaţuji speciálně v kontextu zaměstnavatelské organizace následující: poskytování konstruktivní zpětné vazby, jeţ bude posilovat pracovníkovo sebevědomí; péče o pracovní kolektiv tak, aby byly dobré a otevřené vztahy na pracovišti; poskytnutí supervize, zejména v případě negativního záţitku pracovníka s klientem či kolegou; umoţnit pracovníkům a klientům vzájemnou volbu pro následnou spolupráci; vytvořit takové pracovní podmínky, v nichţ nejsou pracovníci vystaveni např. permanentnímu časovému tlaku; zvyšovat povědomí pracovníků o novinkách v oboru např. prostřednictvím vzdělávání; pracovníci by měli dbát o spokojenost ve svém osobním ţivotě, naučit se relaxovat a být schopni si udrţet optimální hranice pomáhání; je dobré si uvědomovat, jak o klientech i své profesi mluvím, zdrţet se pouţívání nálepek, ale spíše popisovat konkrétní situace i emoce. Domnívám se, ţe by má práce mohla být podnětem pro pomáhající pracovníky, studenty i výzkumníky. Pomáhající pracovník můţe konfrontovat své představy o klientech, své hodnoty a zkušenosti, či postoje ke spolupracovníkům jiných profesí. Studenti si díky této práci mohou lépe uvědomit, ţe je třeba k předkládané látce přistupovat kriticky a slepě nepřebírat koncepty, které jim vyučující předává. Výzkumník se můţe zamyslet nad mírou jeho nestrannosti a schopnosti zprostředkovat „objektivní data“, také nad pocitem informantů, kterých se ptá na citlivé informace a způsob jak s nimi zachází a jak je interpretuje.

129

10 Bibliografie a další použité zdroje ADLER, A. 1995. Smysl ţivota. Praha: PRÁH – Martin Vopěnka. ADORNO, T.W. 1950. The authoritarian personality. New York: Harper. ALLPORT, G. W. 2004. O povaze předsudkŧ. Praha: Prostor. ALTEMEYER,

B.

1988.

Enemies

of

freedom:

Understanding

right-wing

authoritarianism. San Francisco: Jossey-Bass. ANESHENSEL, C. S., PHELAN, J. C. 1999. The Sociology of Mental Health: Surveying the Field. In Handbook of the Sociology of Mental Health. New York: Kluwer Academic/Plenum. BAČOVÁ, V. 2009. Súčasné smery v psychológii. Bratislava: SAV. BERGER, P. I., LUCKMANN, T. 1999. Sociální konstrukce reality: Pojednání o sociologii vědění. Praha: CDK. BERGER, L. 2001. InsideOut: Narrative Autoethnography as a Path Toward Rapport. Qualitative Inquiry, Vol.7, No. 4. Str. 504-518. SagePublications. BODENHAUSEN, G.V., TODD, A.R., BECKER, A. P. 2007. „Stereotypes and stereotyping.“ Encyclopedia of Social Psychology. SAGE Publications. [on-line 19.3.2009] . BRUCH, H. 1976. Learning psychotherapy: Rationale and Ground Rules. USA: Harvard University Press.

130

BRUCHOVÁ, H. 1997. Základy psychoterapie. Praha: TRITON. CORRIGAN, P., LUNDIN, R. 2001. Don‟t Call Me Nuts! Coping with the Stigma of Mental Illness. Chicago: Recovery Press. ČEŠKOVÁ, E. 2005. Schizofrenie a její léčba. Praha: Maxdorf. D‟CRUZ, H., GILLINGHAM, P., MELENDEZ, S. 2007. Reflexivity, its Meanings and Relevance for Social Work: A Critical Review of the Literature. Br J Soc Work, 2007, roč. 37, č.1, s.73-90 DEMA. 2004. Veřejné mínění: Názory na schizofrenii, reprezentativní výzkum v ČR. [on-line 31. 1. 2008] . DISMAN, M. 2000. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. FOOK, J. 2002. Social Work: critical theory and practice. London: Sage. FOSTER, J. 2001. Unification and differentiation: a study of thesocial representations of mental illness. Papers on Social Reperesentations 10(1):3.1-3.18. [on-line 24.8.2010] . FOUCAULT, M. 1994. Dějiny šílenství: Hledání historických kořenŧ pojmu duševní choroby. Praha: NLN. FOUCAULT, M. 1997. Psychologie a duševní nemoc. Praha: Dauphin. GIDDENS, A. 2003. Dŧsledky modernity. Praha: SLON. GOFFMAN, E. 2003. Stigma: poznámky o zpŧsobech zvládání narušené identity. Praha:

131

SLON. HAMMER, E. D. 2007. „Scapegoat Theory.“ Encyclopedia of Social Psychology. SAGE Publications. [on-line 13.3.2009] . HARLAND, R., ANTONOVA, E., OWEN, G. S., LANDAU, S., DEELEY, Q., MURRAY, R. 2008. A study of psychiatrists„ concepts od mental illness. Psychological Medicine. Cambridge University Press. HARTL, P. 2004. Stručný psychologický slovník. Praha: Portál. HAYESOVÁ, N. 1998. Základy sociální psychologie. Praha: Portál. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha: Portál. HERMAN, D. 2007. Storytelling and the Sciences of Mind: Cognitive Narratology, Discursive Psychology, and Narratives in Face-to-Face Interaction. Narrative, 15, 306– 34. HOGG, M. A. 2007. „Social Identity Theory.“ Encyclopedia of Social Psychology. SAGE Publications. [on-line 13.3.2009] . CHESTERMAN, M. 2007. Key Charakteristics of Action Research. (Learning Resources.) Birmingham: University of Birmingham. JANDOUREK, J. 2001. Sociologický slovník. Praha: Portál. JANÍK, A. 1987. Veřejnost a duševně nemocný. Praha: Avicenum. JANSKÁ,V. 2006. Zpŧsob komunikace pomáhajících pracovníkŧ s psychotickými

132

klienty. Diplomová práce. JANSKÁ, V. 2010. Moc jazyka a jeho pouţívání pomáhajícími pracovníky v kontextu duševní nemoci. Časopis Sociální práce|Sociálna práca, Brno : ASVSP, 4/2010, 4, 8593 s. JANSKÁ, V., MUSIL, L. 2011. The influence of prejudicial typifications on my approach to clients suffering from a mental illness. Social Work in Mental Health, Philadelphia: Taylor & Francis, 9, 6, od s. 417-434. JANSKÁ, V., HORŇÁČEK, J. 2012. Sociální konstrukce zaměstnávání osob s psychiatrickou diagnózou. Fórum sociální politiky, Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 1/2012. JANSKÁ, V. 2012. Nepublikovaná data pro specifický výzkum. JAROLÍMEK, M. 2006. O lidech, kteří onemocněli schizofrenií. Praha: Občanské sdruţení Baobab. JAROLÍMEK, M. 2008. „Předsudky vŧči schizofrenii“ [on-line 16.8.2009] . KHAN,S. R. 2007. „Realistic Group Conflict Theory.“ Encyclopedia of Social Psychology. SAGE Publications. [on-line 19.3.2009] . KOPŘIVA, K. 1997. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál. LARSSON, S., SJÖBLOM, Y. 2009. Perspectives on narrative methods in social work research. International journal of social welfare. Oxford: Blackwell Publishing Ltd. LIBIGER, J. 2002. Schizofrenní poruchy. In HOSCHL, C., LIBIGER, J., ŠVESTKA, J. ed. Psychiatrie. Praha: Tigris.

133

MAHROVÁ, G., VENGLÁŘOVÁ M. a kol. 2008. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. Praha: Grada Publishing, a. s. MAJOR, B. 2007. „Stigma.“ Encyclopedia of Social Psychology. SAGE Publications. [on-line 13.3.2009] . MARKOVÁ, I. 2007. Dialogičnost a sociální reprezentace: dynamika mysli. Praha: Academia. MATTHEW, A., KOICHI, N., HIROSHI, I. 2004. Attacked by the gods or by mental illness? Hybridizing mental and spiritual health in Okinawa. Mental Health, Religion & Culture, 7, 2004, No. 2, pp. 83–107. MESEC, B. 2006. Action Research. In Flaker, V, Schmid, T. (Hg.): Von der Idee zur Forschunsarbeit. Forschen in Sozialarbeit und Sozialwissenschaften, BSB Böhlau, Wien – Köln – Weimar, pp. 191-222. MEZINÁRODNÍ KLASIFIKACE NEMOCÍ. 1992. Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidruţených zdravotních problémŧ ve znění 10. decenální revize. Praha: Ústav zdravotnických informací a statistiky. MILLEROVÁ, A. 1995. Dětství je drama: hledání cesty k pravému já. Praha: NLN, s.r.o. MISHLER, E.G. 1986. Research interviewing: Context and narrative. Cambridge, MA: Harvard University Press. MISHLER, E.G. 1996. Missing persons: Recovering developmental stories/histories. In JESSOR, R., COLBY, A., SHWEDER, R.A. (Eds.) 1996. Ethnography and human

134

development: Context and meaning in social inquiry. Chicago: University of Chicago Press. MOSKOVICI, S. 2000. Social Representations: Explorations in Social psychology. Cambridge: Polity Press. MURTHY, R. S. 2005. „Mental illness.“ Encyclopedia of Disability. SAGE Publications. [on-line 13.3.2009] MUSIL, L.2004. Ráda bych Vám pomohla, ale.. Brno: MAREK ZEMAN. MUSIL, L. 2009. Ústní sdělení na konzultaci. MUSIL, L., TALAŠOVÁ, R. 2012. Sebevýzkum a řešení problémŧ práce s klientem. Nepublikovaný text. MYERS, D. G. 2005. Social Psychology. Boston: McGraw-Hill. NAVRÁTIL, P. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman. NAVRÁTIL,

P. 2009. Reflexivní vyuţití teorie v procesu posouzení. Problémy

posouzení ţivotní situace v pozdně moderní době. Habilitační práce. Brno: MU FSS. NELSON, N. M. 2007. „Authoritarian Personality.“ Encyclopedia of Social Psychology. SAGE Publications. [on-line 13.3.2009] . NOHEJL, M. 2001. Lebenswelt a kaţdodennost v sociologii Alfreda Shütze: Pojednání o východiscích fenomenologické sociologie. Praha: Slon. NORDT, C., RÖSSLER, LAUBER, CH. 2006. Attitudes of Mental Health

135

Professionals Toward People With Schizophrenia and Major Depression. Schizophrenia Bulletin, vol. 32 no. 4 pp. 709 – 714. PALEČEK, J. 2004. Opakujte po mně: duševní nemoc - říkáte to stejně?!!? O překládání duševní nemoci. Biograf, 2004, 34, str. 35-69. PATTON, M. Q. 1990. The Evaluation of qualitative Research Methods, Vol. 30. London: Sage. PAYNE, M. 2005. The Origins of Social Work: Continuity and Change. Basingstoke, Palgrave Macmillan. PĚČ, O. 2009. Komunitních sluţeb je stále málo. Esprit. Časopis České asociace pro psychické zdraví, číslo 4, ročník 2009, str. 6. PERRY, H.S. 1982. Psychiatrist of America. The Life of Harry Stack Sullivan. London: The Belknap Press. PETERSEN, L. E., DIETZ, J. 2005. Prejudice and Enforcement of Workforce Homogenity as Explanations for Employment Discrimination. Journal of Applied Social Psychology, 2005, 35, 1, str. 144–159. PICKERING, M. 2001. Stereotyping: the Politics of Representation. Bansigstoke: Palgrave. PITTINSKY, T. L. 2008. „Prejudice.“ Encyclopedia of Social Problems. SAGE Publications. [on-line 13.3.2009] . PLANT, E.A. 2007. „Prejudice.“ Encyclopedia of Social Psychology. SAGE Publications. [on-line 19.3.2009] .

136

PLICHTOVÁ, J. 2002. Metódy sociálnej psychológie zblízka: Kvalitatívne a kvantitatívne skúmanie sociálnych reprezentácií. Bratislava: MÉDIA. PROBSTOVÁ, V. 2005. Sociální práce s duševně nemocnými. In MATOUŠEK, O., KOLÁČKOVÁ, J., KODYMOVÁ, P. eds. 2005. Sociální práce v praxi: specifika rŧzných cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál. PRŮCHA, J., MAREŠ, J., WALTEROVÁ, E. 1995. Pedagogický slovník. Praha: Portál. RABOCH, J., PAVLOVSKÝ, P., JANOTOVÁ, D. 2006. Psychiatrie – minimum pro praxi. Praha: Triton. READ, J., HASLAM, N., SAYCE, L., DAVIES, E. 2006. Prejudice and schizophrenia: a review of the „mental illness is an illness like any other“ approach. Acta Psychiatr. Scand., 2006: 114, p.303–318. REPPER, J. 2002. The helping relationship. In HARRIS, N., WILLIAMS, S., BRADSHAW, T. 2002. Psychosocial Interventions for People with Schizophrenia: A Practical Guide for Mental Health Workers. Basingstoke: Palgrave Macmillan. RIESSMAN, C.K. 1993. NarrativeAnalysis. Newbury Park, CA: Sage. RIESSMAN,C.K. 2002. Analysis of personal narratives. In: Gubrium Holstein J. eds. 2002. Handbook od Interview Research, pp. 695-710. London: Sage. RIESSMAN, C.K., QUINNEY, L. 2005. Narrative in Social Work. Qualitative Social Work, Vol. 4(4): 391-412. London: Sage Publications. RIESSMAN, C., H. 2008. Narrative Methods for the Human Sciences. London: Sage Publications.

137

RITCHIE, J.; SPENCER, L.; O‟CONNOR, W. 2003. „Carrying out Qualitative Analysis“ In: RITCHIE, J.; LEWIS, J. (EDS.): Qualitative Research Practice. London: Sage Publications. ROBERTS, V. Z. 2002. The Self-Assigned Impossible Task. In: Obholzer, A., Roberts, V. Z. (eds.) 2002. The Unconscious at Work. Individual nad Organizational Stress in the Human Service. Brunner – Routledge, Hove and New York. SCHÖN, D.A. 1983. The Reflective Practitioner: How Professionals Think In Action. London: Temple Smith. SIEBERT, A. 2000. How Non-Diagnostic Listening Led to a Rapid „Recovery“ from Paranoid Schizophrenia: What is Wrong with Psychiatry? Journal of Humanistic Psychology, 2000, 40, p. 34–58. SILLAMY, N. 2001. Psychologický slovník. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. SINCLAIR, S., HUNTSINGER, J., R. 2007. „Self-Stereotyping.“ Encyclopedia of Social Psychology. SAGE Publications. [on-line 19.3.2009] . SPANGENBERG, N., REIS, C. 1987. Vom Umgang mit Multiproblemfamilien: Die Sozialbürokratie auf der Couch. Neue Praxis, 1987, Jhrg. 17, H. 4, S. 313-326. ŠVEC, V. 2005. Pedagogické znalosti učitele: teorie a praxe. Praha: Aspi. TAJFEL, H., TURNER, J. C. 1986. The social identity theory of intergroup behavior. In Worchel S., ed., Austin, W. (Eds.) 1986. Psychology of intergroup relations. Chicago: Nelson-Hall. TAYLOR, C., WHITE, S. 2000. Practicing reflexivity in health and welfare: making

138

knowledge. Buckingham, Philadelphia: Open University Press. THOMPSON, S. 2008. The Critically Reflective Practitioner. New York: Palgrave Macmillan. VYBÍRAL, Z. 2005. Psychologie komunikace. Praha: Portál. WESTERNHOLM, R., I., et al. 2005. „Stigma.“ Encyclopedia of Disability. SAGE [online 13.3.2009] WHITWELL, D. 2005. Recovery beyond Psychiatry. London: Bookchase. ZATLOUKAL, L. 2007. Postmoderní myšlení v poradenské praxi. Sociální práce, 3, 2007, str. 75–86. ŢIŢLAVSKÝ, M. 2007. Metodologie výzkumu. Studijní text pro předmět Metodologie výzkumu. Brno: Masarykova univerzita

139

11 Rejstřík A

H

Adorno, 65, 70 Allport, 7, 17, 32, 33, 34, 47, 55, 56, 62, 63, 64, 66, 68, 74, 75, 76 Aneshensel, 9 Angermeyer, 7 autoritářství, 63, 65, 66, 70, 81

Hammer, 64 Harland, 72 Hartl, 7, 33, 35, 36 Hayesová, 33, 47, 70 Herman, 89, 90 Hiles, 79, 86 Historický vývoj, 57 Hogg, 68, 69 Horňáček, 18, 27, 47, 62, 108 Horowitz, 12 Hytych, 37, 38, 39, 41

B Bačová, 50, 51, 84, 85 Berger, 50, 51, 86 Bodenhausen, 35, 44, 48, 49, 75 Bruchová, 43, 44, 47, 62, 64, 76 Byrne, 7

Ch Chesterman, 84

C

I

Corrigan, 7, 35 Iluzorní korelace, 48, 102 interpretační schéma, 10, 32, 43, 44, 47, 80, 96, 98, 103 interpretační schémata, 10, 32, 43, 50, 54, 55, 63, 69, 72, 74, 79, 80, 81, 83, 91, 92, 96, 98, 99, 102, 109, 112, 113, 117, 120, 121, 122, 124, 125, 126, 129

Č Češková, 14, 16

D J

D´Cruz, 53 DEMA, 7, 10, 131 diskriminace, 34, 68, 70, 76 Disman, 83 Dörner, 51, 71 duševní onemocnění, 9, 10, 11, 14, 22, 24, 29, 30, 31, 38, 45, 50, 54, 57, 59, 97, 121, 122

Janík, 7, 14, 15, 34, 35, 47, 50, 51, 57, 59, 60, 61, 71, 72, 144 Janoušek, 68 Janská, 1, 2, 7, 8, 11, 12, 13, 18, 20, 27, 28, 29, 47, 54, 62, 73, 83, 85, 98, 108, 120 Jarolímek, 18, 144 Jodelet, 10, 11, 19, 21, 30, 42

F K

Flick, 39, 40 Fook, 52, 53, 55 Foster, 9, 10, 11, 12, 13, 24, 25, 26, 30, 31, 143 Foucault, 57, 58, 59 frustrace, 63, 64, 81, 121, 124

kategorizace, 32, 42, 48, 54, 68 kognitivní procesy, 48 Koleser, 35, 44, 60, 75 Komunitní péče, 17 Kopřiva, 45 kultura, 19, 50, 56, 57, 58, 59, 70, 72, 73, 98, 128, 129

G Giddens, 53 Goffman, 77

L Larsson, 85 legislativa, 62

140

Libiger, 30 Lipsky, 74 Luckmann, 50, 51

reflexivní praxe, 52 Repper, 53 Riessman, 79, 80, 82, 85, 86, 91, 111 Ritchie, 81 Roberts, 71, 138 Rose, 39, 41, 42

M Mahrová, 15 Major, 77, 136 Marková, 37, 39, 41 Matthew, 35 Media, 60 Mesec, 84, 86 Middleton, 70 Millerová, 71 Mishler, 86, 88 MKN – 10, 15 Morant, 10, 11, 18, 19, 20, 24, 30, 42 Moscovici, 37, 38, 39, 40, 41 Murthy, 15 Musil, 2, 35, 36, 43, 74, 84, 86, 87, 133 Myers, 36, 48

S Sebenaplňující se proroctví, 120 Shütz, 35 Sillamy, 36 Sinclair, 76 Smith, D., 138 Sociální konstruktivismus, 36, 50, 51, 121 sociální reprezentace, 8, 10, 18, 24, 32, 37, 38, 39, 42, 134 Sociokulturní skupiny, 70 Spangenberg, 71 Spencer, 67, 81 Stangor, 33, 49, 67, 74 Stereotypy, 33, 35, 44, 48, 49, 75 stigmatizace, 9, 31, 76, 77, 112 strukturální analýza, 81 Stumme, 57, 71 Sullivan, 56, 136

N Narace, 79, 85, 86 Navrátil, 53, 69 Nelson, 65, 66, 138 Nohejl, 35 Nordt, 7

Š Švec, 84

O

T

O‟Connor, 81 Osobnost pomáhajícího pracovníka, 62, 121, 127

Tajfel, 48, 67 Talašová, 84 Taylor, 7, 19, 44, 52, 53, 54, 55, 133 Tématická analýza, 81 teorie konfliktu, 60, 69, 81 teorie obětních beránků, 64, 81, 121, 124 teorie sociální identity, 67 Thompson, 53 typizace, 8, 10, 32, 35, 36, 42, 45, 75

P Paleček, 17, 18, 72 Patton, 85 Payne, 54 Pěč, 17 Perry, 56 Petersen, 36 Phelan, 9 Pickering, 36 Pittinsky, 34, 71, 74 Plant, 33 Plichtová, 21, 22, 23, 37, 38, 39, 40 Probstová, 76, 98 projekce, 64, 125 Průcha, 84 Předsudek, 33, 43, 63, 75, 76

V vědění o případu, 7, 54, 55 Vokurka, 29 Vybíral, 46 vzdělávání, 48, 60, 61, 62, 78, 81, 108, 128, 129

W Welsch, 17 Westerholm, 76 Westernholm, 77 White, 7, 19, 52, 53, 54, 55 Whitwell, 9, 16, 17, 76

R Raboch, 16 Read, 7, 10, 45, 144 reflexe, 48, 52, 55, 63, 84, 86, 116

141

Z

Ž

Zaměstnavatelská organizace, 62, 71 Zatloukal, 45

Žižlavský, 84

142

12 Anotace Předkládaná práce si klade za cíl zodpovědět otázku: „Které vlivy a jak formovaly v průběhu mé praxe moji konstrukci interpretačních schémat klientů s duševním onemocněním?“. Nejprve demonstruji na dostupných empirických datech, ţe je duševní onemocnění konstruktem. Poté definuji pojem interpretační schémata, který povaţuji za stěţejní koncept vysvětlující konstruování duševního onemocnění. Vycházím z předpokladu, ţe představa (interpretační schémata) pomáhajícího pracovníka o lidech s duševním onemocněním má přímý vliv na výkon jeho práce. V textu se zaměřuji na zdroje interpretačních schémat a jejich aplikaci v praxi s důrazem na potřebu reflexivity, neboť rutinním uplatňováním interpretačních schémat můţeme klienta poškozovat. K identifikaci zdrojů interpretačních schémat je třeba získat komplexní a osobní data, proto jsem se v empirické části věnovala sebevýzkumu. Výzkum je zaloţený na naraci a i přístup k analýze a interpretaci dat je narativní. Na základě zjištění, které vlivy a jak formulovaly má interpretační schémata o lidech s duševním onemocněním, nabízím doporučení pro praxi. Klíčová slova: duševní onemocnění, pomáhající pracovník, interpretační schémata, kategorizace, typizace, sociální reprezentace, reflexe, sebevýzkum, narativní přístup This thesis aims to answer the question: "Which sources and how they formed my interpretive schemes of the clients with mental illness during my practice?" First, I have demonstrated mental illness as a construct by available empirical data. Then, I define the term interpretive schemes, which I consider to be the fundamental concept which explains the construction of the mental illness. I suppose, that the image (interpretive schemes) the helping worker has about the people with mental illness has a direct impact on his interventions. I am interested in the sources of interpretative schemes and their application in practice with an emphasis on the need for reflexivity; the routine application of the interpretive schemes may damage the client. To identify sources of interpretative schemes is necessary to get complex and personal data; therefore I have focused the research on myself. The research is based on the narration and even approach to the analysis and interpretation of the data is narrative. My recommendation

143

offer for the practice is based on the findings. Key words: mental illness, helping worker, interpretive schemes, categorization, typifications, social representations, reflection, self-research, narrative approach

144

13 Přílohy Příloha č. 1 Charakteristiky typů duševních onemocnění

Zdroj: Foster, J. 2001: 3.10

145

Příloha č. 2 Příklady předsudků vůči lidem s duševním onemocněním Duševní onemocnění je opředeno mýty a předsudky. Podle Reada se zdá: „ ţe postoje se za posledních 50 let, co jsou studovány, nezměnily.“ (Read, 2006). Janík potvrzuje určitou strnulost a velmi pomalý posun ve změně postojů vůči duševnímu onemocnění následující „exkurzí do minulosti“, kdy porovnává odpovědi laické veřejnosti na anketu Jaeckela a Wiesera (1970) a původních aţ magických představ o duševním onemocnění. Lidé spíše souhlasili s tvrzeními „Lidé, kteří si připouštějí starosti, onemocní častěji neţ ti, kteří berou věci na lehkou váhu“, „při vzniku duševních chorob má velký význam neuspořádaný pohlavní ţivot“ a úplně souhlasili s tvrzením „duševní nemoci jsou často zapříčiněny organickým poškozením, zejména otřesem mozku“. Z hlediska morálního hodnocení duševní nemoci došlo podle Janíka k velkému posunu, neboť lidé uţ odmítali tvrzení typu: „Kdo rozumně ţije, nemusí se bát, ţe duševně onemocní“, „kdyţ někdo pozvolna duševně onemocní, je si tím sám vinen“, „zda někdo onemocní nebo ne, je především otázka jeho vůle“ a „duševní choroby jsou trestem za dřívější hříchy“ (Janík, 1987: 56). Domnívá se, ţe tento posun v postojích k duševní nemoci od magického myšlení a moralizování k lékařskému modelu zapříčinila svou propagací psychiatrie. Nunnally (1961) „zjistil, ţe veřejnost současně s negativním postojem připisuje duševně nemocným i nepříznivé vlastnosti. Duševně nemocní byli popisováni jako bezcenní, špinaví, nebezpeční, chladní, nespolehliví a neupřímní.“ (Nunnally 1961 In Janík, 1987: 130). Výše uvedené představy veřejnosti můţeme konfrontovat s „dnešními“ předsudky. Jarolímek (2008) na webových stránkách Sdruţení Fokus Ústí nad Labem uvádí deset předsudků vůči schizofrenii, text uvádím v plném znění: 1. Nikdo, kdo má schizofrenii se neuzdraví, alias „jednou blázen, navţdy blázen“. pravda: Ze statistik víme, ţe jedna třetina pacientů se můţe zcela vyléčit. 2. Lidé se schizofrenií jsou často násilní, nevypočitatelní a nebezpeční. pravda: U schizofreniků je 7-13% pravděpodobnost sebevraţedného jednání, většinou pod vlivem depresivního prohlédnutí na sebe samého. Pouze 0,01% schizofreniků se dopustí nějakého násilného činu, většinou pod vlivem psychotických příznaků, tj. bludů a halucinací. Takţe dle statistik se tito lidé

146

trestných činů dopouští méně často, neţ tzv. normální populace. 3. Schizofrenie je neléčitelné a nevyléčitelné onemocnění, které není ovlivnitelné psychoterapií. pravda: Víme, ţe psychofarmaka a psychosociální intervence jsou velmi účinnými terapeutickými metodami u schizofrenních jedinců. Spojí-li se tyto metody dohromady, je poměrně velká pravděpodobnost buď úplného vyléčení, či alespoň výrazného ovlivnění průběhu nemoci. 4. Lidé se schizofrenií jsou líní a neradi cokoliv dělají. pravda: Nejedná se o lenost, nýbrţ o jeden z nejčastějších psychotických příznaků – hypobulii, neboli oslabení vůle. 5. Schizofrenie dítěte je chyba vztahů v základní rodině. pravda: Není tomu tak, rodiče za to nemohou! Jestliţe se však budou cítit vinni, nemohou ani pomoci. 6. Lidé se schizofrenií nemohou a nesmí pracovat, a jestliţe ano, tak jenom na podřadných místech. pravda: Víme, ţe jedna třetina těchto pacientů je schopna pracovat v normálních pracovních podmínkách. Většina lidí ze zbylých dvou třetin je schopna práce v chráněných podmínkách. 7. Lidé se schizofrenií nejsou schopni činit racionální rozhodnutí ohledně svého ţivota. pravda: Schizofrenie je většinou tzv. episodické onemocnění, které tedy přichází a odchází v podobě jakýchsi episod. Mezi těmito episodami je pacient zcela normálním, schopným činit zcela racionální rozhodnutí. 8. Duševní onemocnění se rovná mentální retardaci. Tudíţ tito lidé nemohou ţít mimo ústavní zařízení. pravda: Dvě třetiny duševně nemocných mohou naprosto svobodně ţít v normální společnosti, zvláště kdyţ jim je ku pomoci tzv. komunitní péče. 9. Tito lidé si své problémy přivodili svým špatným charakterem, ţivotosprávou… pravda: schizofrenie je tzv. multifaktoriální onemocnění, na jehoţ vzniku se podílí biologické faktory na straně jedné, a psychosociální faktory na straně druhé. Duševně nemocní za své choroby nemohou; oni jsou těmi, kteří pod tíhou psychických problémů nejvíce trpí. 10. Duševní nemoci jsou vzácné, netřeba jim věnovat pozornost, alias „nás se to

147

netýká“. pravda: Omyl! Jenom samotná schizofrenie se vyskytuje u dvou lidí ze sta, a ve velkoměstech je přítomna dokonce ve 3-5%. A vyskytnout se můţe prakticky v jakémkoliv věku.

148