MASARYKOVA UNIVERZITA. Fakulta sociálních studií. Katedra sociální politiky a sociální práce

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce

Sociální konstrukce integrace lidí se schizofrenií do pracovního procesu u manaţerů firem a u lidí se schizofrenií Magisterská diplomová práce

Mgr. Petra Nekovářová

Vedoucí práce: Mgr. Jiří Vander, DiS.

Brno 2012

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a ţe jsem uvedla všechny pouţité zdroje.

………………………………………… Mgr. Petra Nekovářová

2

Ráda bych na tomto místě poděkovala Mgr. Jiřímu Vanderovi, DiS. za odborné vedení mé diplomové práce, cenné připomínky a rady a opravdu velikou trpělivost. Stejně tak bych ráda poděkovala všem lidem, kteří se na získávání potřebných dat pro můj výzkum podíleli a byli tak ochotni mi věnovat svůj čas a podělit se se mnou mnohdy o informace, které jsou pro ně často náročné sdělovat cizím lidem.

3

OBSAH Úvod.............................................................................................................................. 8 I. Teoretická část..................................................................................... 11 1.1. Psychické poruchy..................................................................................... 11 1.1.1. Klasifikace psychických poruch............................................................. 11 1.1.2. Duševní poruchy..................................................................................... 12 1.1.2.1.Vymezení pojmu duševní poruchy....................................................12 1.1.3. Psychózy................................................................................................. 13 1.1.3.1.Vymezení pojmu............................................................................... 14 1.1.3.2.Co si představit pod pojmem psychóza............................................ 14 1.1.3.3.Vliv psychózy na chování a proţívání jedince a její vliv k uplatnění jedince na trhu práce.......................................................................... 15 1.1.3.4.Rodina ve vztahu k psychoticky nemocnému.................................. 16 1.1.4. Schizofrenie............................................................................................ 17 1.1.4.1.Historické kořeny schizofrenie........................................................ 18 1.1.4.2.Příčiny vzniku, etiologie schizofrenie.............................................. 18 1.1.4.3.Výskyt, dělení, příznaky schizofrenie.............................................. 19 1.1.4.4.Dělení schizofrenie podle klinických příznaků................................ 21 1.1.4.5.Léčba schizofrenie............................................................................ 22 1.1.4.5.1. Postupy léčby....................................................................... 24

1.2. Sociální konstrukce.................................................................................... 25 1.2.1. Co je sociální konstrukce........................................................................ 26 1.2.2. Stereotypy a stigmatizace společnosti - manaţerů ve vztahu k lidem s psychickým onemocněním...................................................................... 27 1.2.3. Stereotypy

a

stigmatizace

lidí

se

schizofrenií

vůči

majoritní

společnosti.................................................................................................. 30

4

1.3. Uplatnění lidí s psychickým onemocněním na pracovním trhu.................................................................................................................. 33 1.3.1. Právní problematika zaměstnávání lidí s duševním onemocněním........ 36 1.3.1.1.Zákony chránící práva duševně nemocných..................................... 36 1.3.1.2.Práva a povinnosti z pohledu práva při zaměstnávání lidí s duševním onemocněním..................................................................................... 37 1.3.2. Integrace lidí s duševním onemocněním................................................ 38 1.3.3. Zdroje napomáhající lidem s psychickým onemocněním k uplatnění na trhu práce.................................................................................................... 41 1.3.4. Konstrukce zdrojů a srovnání toho, jak konstruují zdroje lidé se schizofrenií, zaměstnavatelé a společnost.................................................. 43 1.3.5. Bariéry bránící lidem uplatnění na trhu práce........................................ 44 1.3.5.1.Z pohledu manaţerů, klientů, společnosti........................................ 46 1.3.6. Konstrukce bariér a srovnání toho, jak konstruují bariéry lidé se schizofrenií, zaměstnavatelé, společnost.................................................... 48

1.4. Manager,

firma

ve

vztahu

k lidem

s psychickým

onemocněním............................................................................................... 49 1.4.1. Jak lidé s psychickým onemocněním volí moţnosti uplatnění na trhu práce........................................................................................................... 50 1.4.2. Výhody

a

nevýhody

pro

firmu

z hlediska

trhu

práce

a

konkurenceschopnosti................................................................................ 51 1.4.3. Bariéry bránící managerům, firmám zaměstnávat lidi s psychickým onemocněním............................................................................................. 51

II. Metodologická část............................................................................................ 53 2. Metodika................................................................................................... 53 2.1 Hlavní výzkumná otázka a dílčí výzkumné otázky................................ 53 2.2 Metoda výběru, jednotka zkoumání, jednotka zjišťování...................... 54 2.3 Kvalitativní výzkumná strategie............................................................. 55 2.4 Triangulace............................................................................................. 55

5

2.5 Operacionalizace..................................................................................... 56 2.6 Jednotka zkoumání................................................................................. 58 2.7 Jednotka zjišťování................................................................................. 58 2.8 Realizace a postup sběru dat................................................................... 59 2.9 Realizace a postup interpretace............................................................... 59 2.10 Etické aspekty výzkumu....................................................................... 60

III.

Interpretační část......................................................................................... 61

3.1

DVO 1: Jak vidí lidé se schizofrenií sebe sama?.................................... 61

3.1.1. Vnímání nemoci.......................................................................... 61 3.1.2. Moţnost uplatnění....................................................................... 63 3.1.3. Dílčí závěr................................................................................... 65 3.2 DVO 2: Jak vidí zaměstnavatelé lidi se schizofrenií?.................................. 65 3.2.1.

Vnímání nemoci......................................................................... 65

3.2.2. Moţnost uplatnění...................................................................... 66 3.2.3. Dílčí závěr................................................................................... 68 3.2.4. Datová triangulace...................................................................... 68

3.3

DVO 3: Jak vnímají stigmatizaci lidé se schizofrenií?........................... 69 3.3.1. Předsudky okolím....................................................................... 69 3.3.1. Předsudky okolí.......................................................................... 71 3.3.1. Předsudky firmou....................................................................... 71 3.3.1. Dílčí závěr................................................................................... 73

3.4

DVO 4: Jak vnímají zaměstnavatelé stigmatizaci lidí se schizofrenií?.. 74 3.4.1. Předsudky okolím....................................................................... 74 3.4.1. Předsudky okolí.......................................................................... 75 3.4.1. Předsudky firmou....................................................................... 76 3.4.1. Dílčí závěr................................................................................... 78 3.4.1. Datová triangulace...................................................................... 79

3.5

DVO 5: Jak si konstruují podmínky zaměstnávání lidí se schizofrenií? 80 3.5.1. Konstrukce optimálního pracovního zařazení............................ 80 3.5.2. Konstrukce bariér........................................................................ 81

6

3.5.3. Konstrukce spolupráce................................................................ 83 3.5.4. Konstrukce přínosu..................................................................... 84 3.5.5. Konstrukce pomoci státu............................................................ 85 3.5.6. Dílčí závěr................................................................................... 86

3.6

DVO 6: Jak si zaměstnavatelé konstruují podmínky pro zaměstnávání lidí

se schizofrenií?............................................................................................. 87 3.6.1.

Konstrukce optimálního pracovního zařazení........................... 87

3.6.2. Konstrukce bariér....................................................................... 88 3.6.3. Konstrukce spolupráce............................................................... 89 3.6.4. Konstrukce přínosu.................................................................... 90 3.6.5. Konstrukce pomoci.................................................................... 90 3.6.6. Dílčí závěr.................................................................................. 91 3.6.7. Datová triangulace..................................................................... 92

IV.

Závěr a doporučení pro praxi................................................................ 94 4.1 Odpověď na hlavní výzkumnou otázku...................................................... 94 4.2 Intervenční proměnné.................................................................................. 97 4.3 Doporučení pro praxi................................................................................... 98 4.4 Návrhy dalších výzkumů............................................................................. 99

Bibliografie............................................................................................................. 100 Anotace.................................................................................................................... 107 Annotation.............................................................................................................. 108 Jmenný rejstřík.................................................................................................... 109 Věcný rejstřík....................................................................................................... 111 Seznam tabulek.................................................................................................... 112 Přílohy..................................................................................................................... 113 Příloha 1.......................................................................................................... 113 Příloha 2.......................................................................................................... 117 Příloha 3.......................................................................................................... 119

Stať........................................................................................................................... 121

7

Úvod Diplomovou práci jsem se rozhodla zaměřit na problematiku věnující se moţnosti pracovního zařazení duševně nemocných lidí, přičemţ je mým cílem zachytit pohled na tuto problematiku z pohledu zaměstnavatelů, kteří mají nějakou zkušenost s těmito zaměstnanci a porovnat jej s pohledem samotných duševně nemocných lidí. V práci jsem se soustředila konkrétně na onemocnění schizofrenie. Toto téma jsem si vybrala proto, jelikoţ mám kamaráda, který tímto onemocněním trpí a vím, ţe s diagnózou schizofrenie se těţko hledá pracovní uplatnění na dnešním trhu práce a viděla jsem ve zvolení tohoto tématu potenciální přínos zmapovat situaci v Brně a ukázat nedostatky vyplývající ze samotného onemocnění a povědomí o něm. Volbou tohoto tématu bych ráda poukázala na nedostatečnou informovanost společnosti o problematice schizofrenního onemocnění. I kdyţ je v současné době snahou zaměstnávat lidi s různými potíţemi, i přesto se jeví, ţe některé skupiny lidí mají s hledáním pracovních příleţitostí stále velký problém. Trendem dnešní společnosti je zaměstnávat co největší experty a odborníky svých profesí, coţ zrovna nenahrává lidem s určitým onemocněním. Zdárným příkladem jsou i lidé se schizofrenií, kteří jsou často problematickou skupinou na úřadu práce. Ne kaţdý manaţer si do svého pracovního kolektivu vpustí takto nemocného člověka a řada z nich má k těmto lidem skeptický názor. Ačkoliv společnost nenahlíţí na schizofreniky dobře, je potřeba zmínit, ţe řada lidí ani netuší, jak se nemoc projevuje a jaké mohou nastat situace, pokud by schizofrenik pracovat ve firmě. Shledávám tedy za

důleţité,

objasnit

pohled

manaţerů

na lidi

se

schizofrenií

a

důvody

jejich zaměstnávání. Za důleţité vidím také zaměřit se přímo na schizofreniky, jak oni vnímají moţnosti uplatnění na trhu práce a s jakými bariérami se setkali při hledání práce a jak nemoc ovlivňuje jejich výkon. Jelikoţ se ve svém výzkumu budu zaměřovat pouze na manaţery a klienty působící v Brně, měly by výsledky mého výzkumu směřovat právě k firmám v této oblasti a organizacím, které s klienty se schizofrenií pracují, současně by výzkum mohl pomoci objasnit pohled na schizofreniky i firmám, které doposud zkušenost se zaměstnáváním lidí se schizofrenií nemají, díky negativnímu pohledu na takto nemocné

8

lidi, ale právě díky výzkumu by mohly i tyto firmy získat lepší pohled na práci a zaměstnávání schizofreniků. Domnívám se, ţe firmy, konkrétně manaţeři firem nemají dostatek informací o schizofrenii a díky tomu mohou mít mylné představy o zaměstnávání a práci lidí se schizofrenií. Cílem mého výzkumu je získat odpověď na hlavní výzkumnou otázku: V čem se liší a v čem shodují konstrukce zařazení lidí s duševním onemocněním do pracovního procesu u manažerů firem a lidí s duševním onemocněním? Abych mohla zkoumat tuto problematiku a získat tak údaje pro odpověď na hlavní výzkumnou otázku, zvolím si tři kriteria: souhlas respondentů s výzkumem, manaţer firmy zaměstnávající člověka s duševním onemocněním (schizofrenií) a člověk trpící

schizofrenií

mající

zkušenost

s prací.

Rozhovory

provedu

metodou

polostrukturovaného rozhovoru obsahující otázky ve stále stejném pořadí pro obě skupiny respondentů, díky němuţ bude zajištěn přímý kontakt výzkumníka s respondenty. Jako výhodu tohoto typu získávání dat vidím v osobním kontaktu, dokonalému vysvětlení obsahu otázky a získání maximálního obsahu informací. Struktura diplomové práce je následující. V první kapitole budu definovat strukturu onemocnění od obecného pojetí aţ po schizofrenii. Pokusím se popsat nejdříve co jsou to psychické poruchy, jelikoţ schizofrenie právě do nich spadá. Dále se zde zaměřím na duševní poruchy a psychózy a v poslední podkapitole se budu věnovat právě schizofrenie, kterou popíšu od historického vývoje aţ po postupy léčby. Druhá kapitola diplomové práce je zaměřena na popis sociální konstrukce, kde se zaměřím především na stereotypy a stigmatizaci, které mají velký vliv na vnímání lidí se schizofrenií a na jejich moţnosti uplatnění na trhu práce. Záměrem této kapitoly je představit stereotypy a stigmatizaci ze dvou pohledů a to společností a dále lidí se schizofrenií. Třetí kapitola obsahuje poznatky o uplatnění lidí s psychickým onemocněním. V kapitole jsou popsány zákony a práva a povinnosti, které se vztahují a popisují problematiku kolem duševně nemocných lidí. Součástí kapitoly je také vysvětlení pojmu integrace, adaptace těchto lidí. Pozornost této kapitoly se soustředila také na

9

seznámení čtenáře s konstrukcemi zdrojů, bariér u manaţerů firem a lidí se schizofrenií v souvislosti se zaměstnáváním schizofreniků. V poslední teoretické části se diplomová práce bude věnovat seznámení s pojmy jako je manager a firma, vztahujícími se na pracovní uplatnění lidí se schizofrenií. Pokusím se zde popsat jakým způsobem schizofrenici volí moţnosti uplatnění a jaké výhody či nevýhody to firmě přináší. Dále následuje metodologická část, ve které budou uvedena výzkumná stanoviska a představeny podmínky pro zahájení výzkumu důleţitého pro zpracování interpretační části. Metodickou částí se pokusím odpovědět na hlavní výzkumnou otázku a to pomocí dílčích výzkumných otázek, kterými budu zjišťovat konstrukci manaţerů i schizofreniků. Pro zpracování zvolím kvalitativní výzkumnou strategii a pouţiji polostrukturovaný rozhovor s šesti manaţery firem, kteří mají zkušenost se zaměstnáváním duševně nemocných a se šesti schizofreniky, kteří pracují či pracovali. Získaná data budu porovnávat pomocí datové triangulace, kde porovnám výpovědi obou skupin spolu s teorií. Poslední část diplomové práce, která plní roli nejdůleţitější části práce, je část výzkumná, ve které jsou shrnuty výsledky z provedeného výzkumu. Zde se snaţím odpovědět pomocí dílčích výzkumných otázek na hlavní výzkumnou otázku. Všechny závěry diskutuji a propojuji s teoretickou částí. V interpretační části se snaţím popsat šest dílčích výzkumných otázek, tři jsou z pohledu klientů a tři z pohledu managerů. Všechny jsou obrazově stejné a na základě identifikace kategorií a subkategorií a dimenzí se snaţím vystihnout nejvýznamnější poznatky, které jsem identifikovala na základě výzkumu. Na konci kaţdé kapitoly je uveden dílčí závěr, kde shrnu zjištěné poznatky , které potom formou triangulace porovnám mezi klienty a zaměstnavateli. Na tuto část potom navazuje závěr, ve kterém všechna zjištění znovu porovnám a prodiskutuji s teoretickou částí a odpovím na hlavní výzkumnou otázku této diplomové práce. Na zjištěné nedostatky vyplývající z výzkumu poukáţi v doporučení pro praxi, kde se pokusím navrhnout moţnosti pro zlepšení dané situace.

10

I. Teoretická část Cílem první kapitoly je vymezit pojmy, které se svým obsahem vztahují k hlavní výzkumné otázce. Postupně jsou zde vymezeny pojmy jako psychické poruchy, duševní onemocnění, psychózy a v neposlední řadě schizofrenie. Problematice schizofrenie je věnována největší pozornost v této kapitole, jelikoţ se výzkum zaměřuje právě na tuto klasifikační skupinu.

1.1.

Psychické poruchy

Kaţdý jedinec se projevuje určitým typem chování, které je ve většině případech podobné a pro nás zcela přirozené, avšak existují odchylky, které nemocného jedince odlišují od standardní skupiny lidí. Jednou z poruch jsou psychické poruchy, kterými se zabývá vědní obor psychopatologie. Abychom mohli objasnit pojem normální duševní ţivot, je potřeba si odpovědět na otázku, jak vypadá, jak lze charakterizovat normální duševní ţivot jedince a jak na druhou stranu vypadá ten nenormální. Normalita je povaţována za typ chování přijatelné k nám samotným, ale i k okolí. To znamená, ţe normální člověk se chová jako většina. Abnormalita v chování je povaţována za psychopatologickou nebo duševní poruchu. (Češková, Svoboda, Kučerová, 2006)

1.1.1.

Klasifikace psychických poruch

Klasifikace psychických poruch je moţná různými způsoby, avšak nejvyuţívanějšími klasifikačními systémy jsou právě dva a to americký Diagnostický a statistický manuál poruch 4. revize (DSM-IV) a Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10). Oba

11

klasifikační systémy jsou si ve své klasifikaci poměrně dost podobné. V České republice je více rozšířené pouţívání MKN-10. Podle obsahu jsou zde poruchy děleny do určitých skupin podle společných znaků a tvoří tak deskriptivní systém, přičemţ kaţdá porucha je dále definována kritérii pro stanovení její diagnózy. (Smolík, 1996) MKN-10 dělí schizofrenii do skupin na: F00-F09 organické duševní poruchy, F10-F19 duševní poruchy a poruchy chování vyvolané uţíváním psychoaktivních látek, F20-F29 schizofrenie, schizofrenní poruchy a poruchy s bludy, F30-F39 poruchy nálady, F40-F49 neurotické poruchy, poruchy vyvolané stresorem a somatoformní poruchy, F50-F59 behaviorální syndromy spojené s fyziologickými poruchami. F60F69 poruchy osobnosti a chování u dospělých (Smolík, 1996) DSM-IV dělí schizofrenii pouze do pěti typů na: F20.0x paranoidní typ, F20.1x dezorganizovaný typ, F20.2x katatonní typ, F20.3x nediferencovaný typ, F20.5x reziduální typ. (Smolík, 1996)

1.1.2.Duševní poruchy Duševní poruchy, nebo-li duševní onemocnění jsou nejen předmětem zkoumání oboru psychopatologie, ale výskyt této problematiky zaznamenáváme také v dalších oborech jako psychologie, filozofie, sociologie, medicína či pedagogika. (Miňhová, 1998)

1.1.2.1. Vymezení pojmu duševní poruchy Knobloch definuje duševní poruchy jako „různé odchylky prožívání a chování jedince od normy, a to jednak od normy interindividuální (chování osob stejného věku, společenského okruhu a společenského postavení) a normy intraindividuální (např. nápadná změna chování ve srovnání s chováním před onemocněním). Odchylka může trvat různou dobu, od několika vteřin, až k odchylkám trvajícím celý život. Touto odchylkou zpravidla trpí újma jedince nebo tím trpí jeho okolí anebo – a to nejčastěji – trpí sám i jeho okolí.“ (Knobloch, Knoblochová, 1965, str. 17) Matoušek jej popisuje

12

jako onemocnění s poruchami mezilidských vztahů a proţívání. (Matoušek a kol., 2005) Nebo Dörner a Plog se domnívají, ţe dochází k poruše uţ v souvislosti s ţivotními ději, spojenými se sníţenou výkonností a současně pozorovatelnými změnami tělesnými. (Dörner a Plog, 1999) Během historického vývoje dochází k rozdílnému pohledu na tuto problematiku, teprve na přelomu 18. a 19. století dochází ke snaze popsat duševní poruchy v souvislosti se vznikem oboru psychiatrie, který jako první klasifikuje duševní poruchy podle příznaků. Díky tomuto dělení se pak postupně vyčleňují choroby jako dementia praecox (dnes schizofrenie) a další. Dle Hartla vzniká duševní porucha vlivem „příčin genetických, organických, chemických a to působením vědomých nebo nevědomých konfliktů, chybným učením a vlivem situace“ (Hartl, Hartlová, 2010, str. 417). Podle autora jsou nejčastějšími poruchami naší populace poruchy úzkostné, poruchy vyvolané alkoholem a drogami, dále poruchy nálady, disociální porucha osobnosti, schizofrenie. Pohlaví na četnost výskytu hraje roli, u muţů se více projevují poruchy vyvolané alkoholem, u ţen se ve větší míře objevují poruchy nálady a úzkostné stavy. Duševní poruchy dělí literatura na tři oblasti, neurózy, psychózy a psychopatie, přičemţ neurózy jsou mírnější poruchy, kdy pacient je schopen ţít plnohodnotný ţivot a obvykle není vyţadována hospitalizace. Zatímco psychózy představují těţké duševní poruchy a projevují se specifickým průběhem a vývojem. Duševní nemoci lze v současné době dělit více způsoby, nejvíce uţívaná je Mezinárodní klasifikace nemocí 10. revize (dále jen MKN-10) (viz. Příloha č. 3. Klasifikace duševních nemocí). Následující text diplomové práce se věnuje onemocněním psychotickým se zaměřením na schizofrenní onemocnění.

1.1.3.Psychózy Psychická onemocnění se za poslední dobu stala velmi významnými v souvislosti s fungováním

naší

společnosti.

V důsledku

těchto

onemocnění

často

lidé

v produktivním věku ztrácejí pracovní schopnosti, přestávají být produktivní, poměrně

13

často se u nich setkáváme s absencemi a v důsledku toho pak neodvádějí tak efektivní práci, jako ostatní.

1.1.3.1. Vymezení pojmu Psychóza, je podle psychologického slovníku termín, vytvořený německým lékařem E. von Feuchterslebenem, který ji popisuje jako „akutní stav, v němž jeho pacienti trpěli zjevnými bludy a výraznými halucinacemi.“ (Hartl, Hartlová, 2010, str. 477) U jedince dochází ke ztrátě reality a je porušeno myšlení, jednání, vnímání, proţívání, vůle, cítění a současně pozorujeme absenci vědomí nemoci. Mezi hlavní psychózy se řadí schizofrenie, porucha s bludy, paranoia, maniodepresivní psychóza a další poruchy. Podle Praška dochází u psychózy ke změně vztahu k sobě samotnému i okolí, čímţ se mění kvalita ţivota nemocného. Pro jedince se stává, v důsledku změn myšlení, citů i vnímání, obtíţné rozlišovat skutečné od neskutečného. (Praško a kol., 2005) Autor rozlišuje psychózy do těchto skupin: schizofrenie, trvalé a duševní poruchy s bludy, akutní a přechodné psychotické poruchy, schizoafektivní poruchy, bipolární afektivní porucha, jiné poruchy. Také autor poukazuje na fakt, ţe psychotický jedinec povaţuje svoje jednání, myšlení, cítění za normální, coţ můţe v určitém smyslu stěţovat komunikaci s okolím.

1.1.3.2. Co si představit pod pojmem psychóza

Jak jiţ bylo řečeno, psychotických onemocnění existuje mnoho, avšak dají se léčit a díky tomu dosáhnout stabilizovaného stavu. V některých případech je moţné psychické onemocnění úplně vyléčit. V literatuře nalezneme, ţe aţ 1 % lidské populace je postiţeno nějakou duševní nemocí, přičemţ nejčastějším onemocněním bývá schizofrenie. Taková onemocnění pak nejsou na obtíţ pouze samotnému jedinci, ale stávají se komplikací i pro rodinu a okolí nemocného jedince.

14

Podle Kaliny, psychózy nezpůsobují zjistitelné poškození mozkové tkáně. Jedná se zde o narušení centrální nervové soustavy, projevující se poruchou kontaktu s realitou a narušením sociálních vztahů. (Kalina, 1987) Nástup onemocnění přichází během dlouhého období měsíců či let, většinou nečekaně. Tehdy dochází ke změně jedince v oblasti sociální. Nemocný sniţuje zájem o okolí, stává se uzavřenějším, můţe se uzavřít do svých fantazijních představ. Často je obtíţné rozeznat počínající projevy, jelikoţ změny nastupují převáţně v období dospívání, coţ můţe rozpoznání stěţovat. (Praško a kol., 2005) Na počáteční fázi pak navazuje fáze rozpoznání změny u jedince okolím a to v oblasti vzdělávání, vztahů i zaměstnání. Změny se mohou projevit v oblékání, zájmech například o víru, se objevují halucinace a bludy. Příznaky se postupně rozvíjejí aţ do plného propuknutí fáze akutních příznaků (ataka), ve které se příznaky projevují častěji a častěji. Akutní fázi, nebo-li atace, v mnoha případech předchází zátěţová situace či stresová situace. Tato období jsou důleţitá podchytit léčbou a to medikamentózní či hospitalizací. (Praško a kol., 2005)

1.1.3.3. Vliv psychózy na chování a proţívání jedince a její vliv k uplatnění jedince na trhu práce

Tyto změny jsou náročné jak pro jedince, tak pro jeho okolí. Jedinec v této době mění vztah k okolí i sobě samotnému, má strach z méněcennosti, ale i ze samotného duševního onemocnění. Velmi důleţité je brzké rozpoznání počínajícího onemocnění s následnou nejvhodnější léčbou. Současně je podstatná i spolupráce s rodinou. (Praško a kol., 2005) I kdyţ u jedince, v souvislosti s onemocněním, dochází k mnoha změnám, schopnost pracovat tímto onemocněním ohroţena není. Ve skutečnosti existuje pouze malé procento těch nemocných, kteří díky této nemoci nastoupit do zaměstnání nemohou a vyuţívají sociální výhody. Důleţité je říci, ţe fakt, ţe práce jim pomáhá přijít na jiné myšlenky a současně mnohým zvyšuje sebedůvěru. Uplatnění pro takto nemocné nastává jiţ v období hospitalizace. Pacientovi je umoţněna pracovní terapie a současně i seberealizace. Podmínky, ve kterých pacient

15

pracuje, zamezují kontaktu s tzv. konkurenčním tlakem a pacient se díky tomuto prostředí můţe rozvíjet a uplatňovat v pohodlné chráněné atmosféře. Po propuštění existují dvě moţnosti. Pokud je jedinec schopen odolávat zátěţi, je schopen nastoupit zpět do zaměstnání. V druhém případě má k dispozici chráněné dílny, ve kterých se můţe ucházet o zaměstnání. Takové prostředí umoţňuje pracovat bez zátěţe komerčního tlaku a současně napomoci k získání sebedůvěry.

1.1.3.4. Rodina ve vztahu k psychoticky nemocnému

Kaţdé onemocnění je pro rodinu stresující a jinak tomu není ani v případě psychoticky nemocného. I kdyţ se odborná literatura psychózám věnuje poměrně hodně, nikde nenajdeme přesnou definici, která by popisovala reakce a chování rodiny ve vztahu k jedinci trpícímu psychózou ani rady, jak se vyrovnat s takovou diagnózou. Podle Moţného můţe mít do určité míry vliv na průběh nemoci a duševní stav jedince právě prostředí rodiny, které můţe jedinci pomoci, aby se cítil dobře, nebo mu naopak můţe psychickou stránku zhoršovat. (Moţný, 1999) Pro kaţdou rodinu je vţdy obtíţné se s novou situací vyrovnat a upravit zaběhnutý způsob ţivota. I kdyţ neexistují univerzální rady, v literatuře se můţeme dočíst, ţe je nejvhodnější: -

se smířit s faktem, ţe jedinec jiţ nebude schopen zvládat řadu věcí, jak tomu bylo doposud,

-

být k nemocnému jedinci upřímný

-

snaţit se ujednotit a dodrţovat denní reţim,

-

snaţit se s nemocným komunikovat jasně a srozumitelně,

-

nebýt příliš kritický a snaţit se přiměřeně chválit,

-

snaţit se nevystavovat nemocného přílišnému stresu,

-

nevymlouvat bludy ani halucinace a

-

nečekat dosaţení vysokých nereálných cílů.

Z tohoto krátkého výčtu doporučení je patrné, ţe nejpodstatnější při harmonizaci ţivota rodiny a nemocného je na prvním místě především podpora ze strany rodiny,

16

přičemţ je důleţité porozumět a vést jej k určité samostatnosti. Podle Praška se často rodiče obviňují za onemocnění potomka, v jehoţ souvislosti se pak jedinci vměšují přehnaně do jeho osobního ţivota, coţ sniţuje jeho soběstačnost. Opakem je odmítání nemocného, coţ často vede k nepředvídatelnému chování jedince a špatné komunikaci s ním (Praško, 2005). Vágnerová poukazuje aţ na moţnou tendenci izolace, coţ má negativní vliv na vývoj nemoci jedince. (Vágnerová, 2004) Rodina dle Vágnerové hraje v ţivotě nemocného významnou roli v tom, ţe nemocného zná mnohem lépe neţ ostatní a je schopna mnohdy dříve rozpoznat počínající příznaky, neţ kdokoliv jiný a díky tomu zamezit vyvrcholení akutní ataky psychózy. Se zjištěnou diagnózou je nutné se vyrovnat. Tento proces je podle Vágnerové (Vágnerová, 2004) moţné rozdělit na čtyři fáze: 1. popření skutečnosti – jedná se o obrannou reakci v první fázi, 2. snaha najít příčinu, u mnohých se jedná spíše o vinu, která za vznik onemocnění můţe, 3. snaha nalezení pomoci a následné léčby, 4. nový pohled na situaci a přijetí této situace.

1.1.4.Schizofrenie Schizofrenie patří spolu s dalšími onemocněními schizofrenního okruhu do skupiny duševních poruch, které se odráţí na celé osobnosti člověka a zásadním způsobem mění celý ţivot takto nemocného člověka. Projevuje se především nejrůznějšími chorobnými obrazy, jejichţ výsledkem je následná desintegrace a desocializace. (Knoblochová, Knobloch, 1969, str. 48) Podle Mezinárodní klasifikace nemocí (dále jen „MKN-10“), spadá schizofrenie do kapitoly věnující se poruchám duševním a poruchám chování (MKN-10), podrobněji se schizofrenii věnuje oddíl F20-F29.

17

1.1.4.1. Historické kořeny schizofrenie

Schizofrenie má poměrně dlouhou historii. Kořeny bychom mohli nalézt jiţ na fragmentu starém 3400 let (Vágnerová, 2008). Uţ tehdy onemocnění vyvolávalo velkou reakci lidí. Dle Smolíka, byla schizofrenie povaţována za „stav, který je způsoben ďáblem a projevuje se žravostí, oplzlostmi, svlékáním do naha, ztrátou paměti a nezvyklými způsoby pohybu“ (Smolík, 1996) Slovo schizofrenie má řecký původ, přeloţit lze jako „rozštěp mysli“. Díky švýcarskému psychiatrovi Eugenovi Bleulerovi se pojem schizofrenie zviditelnil v publikaci „Dementia praecox oder die Gruppe der Schizophrenien“, vydané v roce 1911, kde pod pojem schizofrenie zařadil skupinu příznaků, rozdělených na primární a sekundární, přičemţ mezi sekundární patřily ty příznaky, které se nevyskytovaly pouze u schizofrenních pacientů, ale vyskytovaly se i u jiných psychóz.

1.1.4.2. Příčiny vzniku, etiologie schizofrenie Příčiny vzniku schizofrenie zatím nejsou jednoznačně určeny. Existuje domněnka, ţe vznik ovlivňuje řada faktorů. Za hlavní důvody se povaţují dědičné dispozice projevující se změnou ve struktuře i funkci mozku, určité vývojové změny a podněty, spouštěcí nemoc. (Vágnerová, 2008) Člověk těchto dispozic je vysoce zranitelný běţnými vlivy a zátěţ, která na něj působí v normálním ţivotě, u něj můţe zpustit schizofrenii. Velkou roli při vzniku schizofrenie hraje zátěţ. U jedince s genetickou nebo získanou poruchou adaptivní funkce duševního ţivota, má zátěţ vliv na jeho projevy chování při zátěţi. Takový jedinec se v náročných situacích chová zcela jinak, neţ je normálně obvyklé, čímţ dochází ke sniţování odolnosti, coţ nakonec vede ke vzniku onemocnění. Dle odborných publikacích příčiny vzniku vycházejí ze společného působení biologických a psychosociálních faktorů.

18

1. Faktory biologické Za biologické faktory povaţujeme především genetiku. Pokud se u rodičů vyskytuje schizofrenie, je z 10 % pravděpodobné, ţe potomek nemocí bude postiţen také. Větší riziko nastává, pokud se onemocnění objevuje u obou rodičů, rizikovost pro dítě je 40 %. Podle Praška je potřeba si uvědomit fakt, ţe se geny mohou přenášet z jedné generace na druhou generaci a to bez toho, ţe by někdo onemocněl. Mezi další biologické faktory se dále řadí například porodní komplikace, infekce virové plodu nebo například i porušená výţiva v těhotenství. Genetické i negenetické rizikové faktory hrají podstatnou úlohu ve vývoji mozku plodu v době před narozením. (Praško a kol., 2005) 2. Faktory psychosociální Zde má největší vliv rodina, konkrétně především vztah matky s dítětem. I kdyţ láska matky je vţdy pro co nejlepší vývoj dítěte potřeba, bylo zjištěno, ţe přílišně ochraňující či nadměrně kritizující matka, můţe mít vliv na vznik schizofrenie. Jak bylo v této práci zmíněno výše, rodina významnou roli především v pozitivním vlivu na nemocného. Díky náchylnosti na zátěţ a stresové podněty, mohou podstatné ţivotní změny vyvolat nového propuknutí onemocnění. Je podstatné, aby se při léčbě a rehabilitaci nemoci, byla vytvořena rovnováha, zabraňující následnému opakování relapsu nemoci.

1.1.4.3. Výskyt, dělení, příznaky schizofrenie

Schizofrenie, jedno z nejčastějších psychotických onemocnění, se objevuje kolem 1-1,5 % lidí populace, není pouze doménou specifické kultury či kontinentu, ale celého světa. Vyskytuje se přibliţně ve stejném poměru u muţů i ţen. V dětství je výskyt spíše výjimečný, největších hodnot dosahuje v období dospívání a brzkém dospívání. (Houbová a kol., 2002) Dle Hartla je schizofrenie „rozštěpená osobnost projevující se protikladnými duševními pocity, postoji a myšlenkami, znepříjemňuje a znemožňuje nemocnému

19

normální styl života“. (Hartl, 2010, str. 524) Vlivem onemocnění dochází k výrazné poruše myšlení, vnímání, citů a chování, které se dle klinických projevů dá rozdělit do tří příznakových skupin na příznaky: -

pozitivní - za pozitivní příznaky povaţují oba autoři bludy, poruchy chování, dále pak halucinace a rozvolněné asociace.

-

negativní - Oproti tomu pak sociální a citové staţení, zhoršení projevu, abulie, poruchy abstraktního myšlení či oploštění emotivity a afektu představují příznaky negativní.

-

kognitivní příznaky - představují převáţně poruchy pozornosti a pracovní paměti, postiţení motoriky i řeči nebo také porušení exekutivních funkcí. (Praško a kol.; Miňhová; Heretik)

Dále dělí příznaky také Cohen a to jednodušší formou, poukazuje na poruchy emocí, motivace a abnormality v souvislosti s myšlením a přesvědčením. Vymezuje stejné tři skupiny,navíc vymezuje skupinu afektivní. (Cohen, 2002) Pod afektivní příznaky řadí poruchy nálady, charakteristické depresemi (pocity beznaděje a zoufalství), mániemi (zvýšená aktivita, veselá nálada, nepřiměřené vysoké sebevědomí) či stavy úzkosti (stavy vnitřního napětí, strachu, obav, nejistoty a nepohody). Tyto bývají většinou ještě spolu s dalšími psychotickými znaky počátečními varovnými signály počínající schizofrenie. Často je můţeme pozorovat po odeznění dalších psychotických příznaků. U poruch nálady je časté pozorovat i pocity méněcennosti a obav z neuzdravení. Následkem depresí mohou být i sebevraţedné sklony, Češková uvádí aţ v 10 % případů. (Češková a kol., 2006) Kognitivní příznaky tvoří poruchy kognitivních funkcí spočívající v porušení poznávacích schopností. To se nejčastěji projevuje u paměti, kdy dochází k postiţení pozornosti a schopnosti řešit všelijaké úkoly a plánovat. (Cohen, 2002) Jak uvádí Češková, stávají se kognitivní dysfunkce významnou příčinou problémů u schizofrenních onemocnění, které můţeme vnímat na poli pracovní a sociální adaptace. (Češková, Svoboda, Kučerová, 2006) Negativní příznaky, jakoţto třetí skupina příznaků, zahrnují poruchy emocí a poruchy motivace, avšak nejsou tak nápadné, jako primární. Motivačních poruchy se projevují v delším časovém úseku, jsou hůře léčitelné. Těmto příznakům většinou

20

předchází sníţené emoční proţívání doprovázené nezájmem o řešení vlastního jednání a vytrácení zájmu o zájmy, plány či cíle. Poruchy motivace však mohou vyvstat i jako důsledek nepříznivých ţivotních zkušeností v souvislosti smíření se s onemocněním. Emoční poruchy doprovází oslabení citového proţívání, projevující se sniţujícím zájmem o okolí a blízké s preferencí osamělého způsobu ţivota a trávení volného času, sniţuje se spontánní chování a mimika obličeje. (Cohen, 2002) Poslední skupinu tvoří příznaky pozitivní, zahrnující tři podskupiny: -

poruchy vnímání – halucinace (sluchové, zrakové, čichové)

-

myšlení – bludy (určitá abnormálnost v přesvědčení)

-

chování - mají souvislosti s bludy a halucinacemi, projevuje se neklidem, můţe dospět aţ k agresi, v důsledku toho dochází k vyčlenění ze společnosti (Praško a kol., 2005)

1.1.4.4. Dělení schizofrenie podle klinických příznaků

Podle klinických příznaků se schizofrenie dělí do čtyř skupin, přičemţ jak uvádí Vágnerová a další autoři zabývající se touto problematikou, rozdělení je spíše teoretické, jelikoţ ve skutečnosti se typy překrývají nebo jeden typ přechází do dalšího a v této souvislosti je pak průběh nemoci značně různorodý. Rozeznáváme tedy schizofrenii: -

simplex,

-

hebefrenickou,

-

paranoidní,

-

katatonickou (Čedík a kol., 1953),

podle MKN-10 sem dále patří: -

nediferencovaná schizofrenie,

-

postschizofrenní deprese,

-

reziduální, jiná schizofrenie a

-

schizofrenie NS.

21

Ze zmíněných skupin je nejčastější paranoidní schizofrenie s typickými bludnými přesvědčeními spolu s halucinacemi, které mohou gradovat aţ v agresivitu či sebevraţedné sklony. Jedinec se projevuje podráţděností s představami pronásledování. Tato forma schizofrenie propuká daleko později, neţ ostatní formy, které se projevují do a kolem 20. roku ţivota. (Koukolík, 2000). Schizofrenie hebefrenní, typická pro adolescenci,charakteristická kolísavými náladami, poruchami myšlení, neadekvátními emocemi. Často projevy připomínají pubertální chování, díky kterému můţe zůstat onemocnění dlouho nerozpoznané. (Kalina, 2001) Katatonická schizofrenie se vyskytuje vzácněji a její nápadnost se projevuje v oblasti motoriky. V literatuře se dělí na dvě podskupiny: produktivní formu (s nadměrnými, nepřiměřenými pohyby, např. poskakováním, trháním oděvu z těla apod.) a stuporózní formu (projevuje se útlumem či zpomalením motorické aktivity, ztrátou vůle ke všemu, např. nemocný stojí dlouhou dobu na jedné noze.1 (Vágnerova, 2008, str. 349) Schizofrenie simplex je nápadná neschopností ke zvládání běţných situací a poţadavků. Projevuje se výraznou poruchou myšlení, sníţením vůle, celkovou tupostí a není pro ni příznačný výskyt bludů a halucinací jako vedlejších příznaků. Nemocní ztrácejí zájmem o své záliby, společnost i citové vztahy apod. Pokud není zahájena léčba,

stávají se tuláky, narkomany či alkoholiky, práce jsou schopni pouze pod

dozorem. (Pavlovský, 2001)

1.1.4.5. Léčba schizofrenie Léčba u schizofrenie je, stejně jako onemocnění samo, poněkud náročnější, jelikoţ existuje velká škála faktorů podporující vznik nemoci. Díky tomu je potřeba nalézt a zaktivovat co nejvíce účinných faktorů. Je třeba léčbou začít co nejdříve. Akutní léčba probíhá u většiny případů hospitalizací. Je vhodná především pro nemocného schizofrenií, coţ si takto nemocný většinou ani neuvědomuje. (Vágnerové, 2002) 1

Jedná se o „flexibilitas carea“ (voskovou ohebnost).

22

Jarolímek upozorňuje na tzv. stresovou zranitelnost, při které je důleţité dosáhnout sníţení stresové zranitelnosti nemocného, tím zvýšit jeho odolnost na stres, čehoţ je moţno dosáhnout převáţně pomocí léků či individuální nebo skupinovou psychoterapií či pracovní rehabilitací a dále poukazuje na nutnost sníţit stresové podněty okolí, pomocí rodinné terapie a vhodnou duševní ţivotosprávou. (Jarolímek, 1996) Také je potřeba individuálně zkombinovat více metod léčby. Jednou z důleţitých součástí léčby je i komunikace s rodinou a její zapojení do léčby. Snahou odborníků je zaměřit se především na léčbu ambulantní, avšak pokud by měla být příliš zatěţující, je na odborníkovi, zda nevybrat hospitalizaci. K této léčbě by se však mělo přistupovat opravdu aţ v případech, kdy nemocný je sám pro sebe i pro své okolí nebezpečný v důsledku jeho psychotického proţívání. Současná doba přináší schizofrenikům mnohem lepší vyhlídky na zajištění nejmírnějšího průběhu nemoci. Pro zavedení co nejvhodnější léčby, je potřeba zaměřit se situaci, ve které se nemocný nachází a na základě vyhodnocení situace přistupovat různými způsoby: -

v případě sociálních, profesních či invalidních postiţení, se přistupuje především k socioterapeutické metodě,

-

pokud se jedná o akutní stavy, volí se léčba farmaky,

-

pro zabránění vzniku nových atak onemocnění, je podstatné nasazení a pravidelné uţívání psychofarmak,

-

v období zmírnění či vymizení, nebo v době mezi ataky se pak uplatňuje hlavně psychoterapeutický přístup. (Praško a kol., 2005)

Při léčbě schizofrenie je potřeba uvaţovat existenci určité naděje zlepšení zdravotního stavu či dokonce vyléčení, to záleţí i na pacientově angaţovanosti. Důleţitou roli hraje typ nemoci, příčiny vzniku nebo ţivotní události v ţivotě jedince a rodinné zázemí. Pro kvalitnější zotavení je důleţité zapojení nemocného zpět do společnosti, k tomu napomáhá pracovní uplatnění, kterému se diplomová práce věnuje.

23

1.1.4.5.1. Postupy léčby 1. Psychoterapeutické Psychoterapie je v léčbě schizofrenie důleţitou součástí. Existuje vedle dalších moţných metod, např. farmakoterapie. Metodu je moţno pouţívat u dospělých i dětí a je vhodná jako léčebná pomůcka i jako prevence. (Zvolský a kol., 1998) Schizofrenici se často potýkají se stresem, depresemi, problémy komunikace, v souvislosti s onemocněním. Je to dobrý způsob, jak napomoci nemocnému, aby pochopil svoje onemocnění a na základě toho pak i sám sebe a mohl se lépe začlenit a zlepšit v sociálních, kognitivních funkcích. Psychoterapeutické postupy můţeme dále rozdělovat do několika podskupin na: -

rodinnou terapie – výhodou je moţnost zapojení rodinných příslušníků i nemocného současně či odděleně. Součástí rodinné terapie je vyhodnotit rodinnou situaci, jelikoţ mohou existovat špatné systémy komunikace v rodině, zapříčiňující chování nemocného.

-

individuální nebo skupinovou psychoterapii – díky které by nemocný měl dosáhnout vlastní důvěry. Postup je časově náročný, výhodou je dostatečná péče terapeuta, styk se stejně postiţenými, zvýšení sebedůvěry, náhled na nemoc.

-

kognitivně behaviorální psychoterapii –vyţaduje kvalifikovaného psychoterapeuta, který zná a má k dispozici rozsáhlou řadu metod a strategií, při kterých je nemocný aktivně zapojován do terapie. Podstatou je cílené nacvičování a odnaučování určitého chtěného či nechtěného chování. (Zvolský a kol., 1998)

2. Biologické Především farmakologická léčba kombinovaná s terapii. Nedoporučuje se léčbu psychofarmaky oddělovat. V boji se schizofrenií mají léky svoji významnou roli, ale představují řadu neţádoucích účinků. Snahou je jejich minimalizace a zlepšení pozitivních, kognitivních či afektivních příznaků.

24

U antipsychotik je důleţitá včasná medikace. Pozdější nástup uţívání můţe způsobit aţ zhoršenou prognózu nemoci, zatímco včasná léčba by měla podle Pidrmana (Bouček, 2005) napomoci přivodit rychlejší účinek, zamezit propuknutí negativních příznaků nebo sníţit riziko relapsů a podobně. Psychofarmakologickou léčbu bychom mohli rozdělit do těchto skupin: -

Antipsychotika I. generace - podávají se převáţně k odstranění pozitivních symptomů schizofrenie, kdy by měly zabránit halucinacím, poruchám myšlení a bludům. I kdyţ je účinek těchto léků přínosný, neobejde se se škálou neţádoucích účinků, z nichţ nejvýznamnější pro ţivot nemocného jsou poruchy paměti, apatie, poruchy erekce, vysoká sedace a podobně. Nevýhodou je zde i negativní vliv na negativní příznaky a depresi, na které tento typ léků nezabírá, přičemţ jejich zhoršení ještě podporuje.

-

Antipsychotika II. generace – jsou vhodná pro dlouhodobější léčbu, způsobují méně neţádoucích účinků, slouţí převáţně k léčbě negativních, kognitivních, afektivních i reziduálních příznaků. Neţádoucí účinky mají dopad hlavně na metabolismus člověka.

-

Antidepresiva –podávána pouze pacientům trpícím depresemi, avšak jsou pouţívána pouze jako farmaka doprovodná.

Neţádoucí účinky je podle dlouhodobého výzkumu moţné zvládat, jelikoţ odeznívají do několika dnů a je moţné jejich výskyt sníţit na základě spolupráce s lékařem případně zcela léky změnit.

1.2.

Sociální konstrukce

Obsahem této kapitoly je popis směru, který se v sociologii nazývá sociální konstruktivismus. V této práci se směru věnuji hlavně proto, ţe je významný pro výzkumnou část diplomové práce, jelikoţ z něj vycházím při sběru dat u rozhovoru s respondenty.

25

Schizofrenie nepředstavuje pouhou psychickou stránku, ale odráţí se hlavně po stránce sociální, zasahuje samotného pacienta a tvoří významnou změnu pro rodinu, společnost.

1.2.1.Co je sociální konstrukce Sociální konstruktivismus představuje skupinu sociologických směrů, za jehoţ představitele jsou povaţováni T. Luckmann a P.L. Berger. Předpokladem směru je potřeba průzkumu tzv. zkonstruovanosti. Ve společnosti skutečnosti nejsou dány a vznikají díky společnosti, která je neustále vytváří. (Jandourek, 2001) K tomu, abychom mohli lépe pochopit pojem sociální konstruktivismus, je třeba si ujasnit, ţe společnost představuje určitou objektivní realitu (Jandourek, 2001). Kubálková (Kubálková a kol., 1998) uvádí, ţe tato realita je tvořena lidskými interakcemi, přičemţ člověk je zástupcem sociologického produktu. Konstrukce tedy vznikají v důsledku kaţdodenního setkávání člověka a okolí, ve kterém ţije. Podle Bergera a Luckmanna (Jandourek, 2001) hraje při sociálním konstruování významnou roli jazyk, díky kterému se lidské zkušenosti určitým způsobem typizují, coţ vede k uspořádání zkušeností do skupin, kategorií, stávající se pro člověka lépe pochopitelnými. Nabyté zkušenosti lidé sdílejí s dalšími lidmi. Jak uvádí Peter a kol. ve své knize „jazyk má své kořeny v každodenním životě a jeho prvotní funkcí je na každodenní život odkazovat.“(Peter a kol, 1966, s. 43) Sociální konstruování můţeme povaţovat za kaţdodenní součást našeho ţivota. Podle Petruska představuje přístup sociálně konstruktivistické interpretace sociálního světa. Tento svět obsahuje určitá pravidla pro sociální styk a v návaznosti na něj i komunikační

sítě, na jejichţ základě jsme pak schopni přikládat něčemu určité

významy a díky nim je budeme schopni sociálně konstruovat. (Petrusek, 2008) Kolem kaţdého z nás se vyskytují významy, které nejprve tvoří naši subjektivní realitu, která se pak postupně stává objektivní realitou, díky níţ vznikají obecné vzorce o něčem určitém. Podle Bergera a Luckmanna je tato objektivní realita udrţována a konstruována lidmi. (Berger, Luckmann, 1999) Zkušenosti vycházejí z toho, ţe v první řadě musí dojít k zafixování určitého chování v určitých situacích a tím vzniká nějaký

26

zvyk. Díky tomu se stáváme předvídatelnějšími i pro své okolí a naopak. Další úroveň tvoří propojení těchto znaků a jejich sdílení s okolím. Na tuto úroveň pak navazuje úroveň celé společnosti, která sdílí určité zvyky, díky nimţ vznikají instituce. Ty řídí jednání společnosti. Instituce zaručují sociální normy a současně na jejich dodrţování dohlíţejí. (Bačová, 2000) Pokud by došlo k vybočení z normy předpokládaného chování, bylo by toto vybočení povaţováno buď za nevědomost, v horším případě za morální poklesek či duševní nemoc. (Berger, Luckmann, 1999) Svět je lidmi vnímán odlišně a kaţdý sám si vytváří významy k událostem, se kterými se ve svém okolí setkává. Co je podstatné dle Burr uvést je fakt, ţe rozdělení na určité kategorie, které bylo vykonstruováno lidmi, nemusí být vţdy skutečným rozdělením a je potřeba, aby byli lidé opatrní v předpokladech o tom, jaký se jim svět zdá být. (Burr, 2003) Do sociálního konstruktivismu zapadá i chápání stereotypu schizofrenního onemocnění.

1.2.2. Stereotypy a stigmatizace společnosti - manaţerů ve vztahu k lidem s psychickým onemocněním

Schizofrenie je chápána různými směry. Dle Libigera (Baudiš, 2002), je onemocnění chápáno jinak laickou i odbornou veřejností. Rozdíl nacházíme v obsahu informací, které tyto skupiny mají. Na tuto problematiku se vztahuje proces stigmatizace. Stigma představuje „označení, kterým se nějaká osoba ve skupině negativně odlišuje od platných standardů, především od psychické, fyzické nebo sociální normality, což ji ohrožuje v její sociální identitě a plném přijetí ze strany druhých“ (Jandourek, 2001, s.239) Jednoduše stigma označuje vlastnosti, kterými se psychiatrický pacient s duševní nemocí odlišuje od ostatních lidí. Z toho také vyplývá, ţe stigma vychází ze stereotypu duševně nemocného, přičemţ zdroji stigmatu jsou lidské. Dle Libigera (Libiger, 2001), to vše vede k izolaci nemocného a diskriminaci společností.

27

Projevy stigmatu najdeme velice často. V případě schizofrenie a jejího projevu stigmatu je to převáţně z velké míry obava společnosti z velmi nevypočitatelného chování nemocných a díky stigmatu pak schizofrenikům nesvěřují nic náročného či důleţitého. Současně se v mnoha případech setkáme s domněnkou, ţe je pro schizofreniky nejlepší cestou, jak ţít ve společnosti, jejich ústavní péče. Na základě dostupných zjištění je patrné, ţe největší zdroj stigmatu je izolace, nastupující v počátcích onemocnění. Díky tomu se setkáváme s přetrháním či poškozením sociálních vazeb, takto společností izolovaný pacient, není schopen téměř ve všech případech sám navázat zpět tyto sociální vazby. Jak uvádí Dickerson (Dickerson, 2002), stigma se stává zátěţí pro pacienty. Problémem je jeho pasivní role, coţ se projeví i po ústupu psychotické ataky. Stigmatizaci pacient povaţuje za projev jeho nemoci, i kdyţ tomu tak není, jelikoţ stigmatizace vzniká sociálním mechanismem. Oproti minulosti pozoruje poměrně značné změny co se přístupu k nemocným schizofrenií týče. Nemocní se přestali přehnaně izolovat od ostatní společnosti a postupně se zlepšují i podmínky pro jejich ţivot ve fázi akutní a po ní. Stejně významné změny lze pozorovat i v psychologickém přístupu k takto nemocným a pozitivně autor shledává i napomáhání za co nejkratší dobu k návratu do normálního ţivota, ze kterého vyskočili v okamţiku propuknutí jejich nemoci. Stigmatizace psychicky nemocných má velmi úzký vztah s předsudky, komplikujícími vztah společnosti k psychicky nemocným a přijetí těchto nemocných. Předsudek znamená dle sociologického slovníku „emocionálně silně zabarvený úsudek o druhých osobách, skupinách nebo nějakých záležitostech, který je možno jen obtížně změnit na základě nových zkušeností a informací.“ (Jandourek, 2001, s. 198) Pokud začneme pátrat po předsudcích, které vnímají lidé o nemocných se schizofrenií, setkáme se s mnoha domněnkami, ţe se jedná o neléčitelné onemocnění, přitom podle studií je dokázáno, ţe pacienti, kteří podstoupili léčbu, vykazují znatelné zlepšení stavu onemocnění. S tím se samozřejmě pojí i lepší prognóza pro další ţivot. Tento fakt je zapříčiněn hlavně kvalitnějšími a stále se vyvíjejícími léčivy, slouţícími ke sniţování špatných neţádoucích příznaků, nebo dokonce slouţí k jejich celkovému odstranění. Lepší prognóza je podpořena i kvalitnějšími psychologickými přístupy a lepší péčí.

28

Za další předsudek bychom mohli povaţovat domněnku, ţe schizofrenici jsou nebezpeční pro společnost. Tato domněnka vzniká hlavně dík moţnému agresivnímu chování, avšak agresivita se u schizofreniků projevuje pouze v akutní fázi a to pouze jako reakce na něco neznámého, tedy nemocný se agresivně chová proto, jelikoţ se cítí být ohroţen a bojí se. Tento strach se ale projevuje především v agresivním chování vůči sobě samotnému, přičemţ u mnoha případů jde o sebevraţedné pokusy, jelikoţ ţivot chápou tito nemocní jako pro ně nesnesitelný. Agresivní chování není typickým příznakem schizofrenie a na základě ţádné studie není moţné říci, ţe by lidé se schizofrenií vykazovali zvýšené procento agresivity, neţ je tomu u ostatních, zdravých lidí. Hlavním předsudkem, který ale nejvíce můţe zasahovat do ţivota schizofreniků a ovlivňovat jejich dosavadní pracovní ţivot je domněnka, ţe schizofrenici nejsou schopni pracovat a proto se nehodí do pracovního týmu. U mnoha lidí trpících schizofrenií se setkáme s problémem při hledání práce. I kdyţ se nemusí na první pohled zdát, ţe tyto problémy nevznikají často z předsudku o samotné nemoci, ale právě převáţně z předsudků, které lidé k tomuto onemocnění mají a z neznalosti příznaků a průběhu samotného onemocnění. V případě mnoha zaměstnavatelů se setkáváme s nechutí zaměstnávat takto nemocné lidi, jelikoţ ţijí v představě, ţe jsou schizofrenici či jinak nemocní lidí pro ně spíše potíţí ve vzkvétající firmě, ovšem řada duševně nemocných je schopna normálně se zařadit mezi ostatní pracovníky bez problému, a pokud člověk není schopen se zařadit zcela normálně mezi ostatní, je pouze potřeba poupravit pracovní podmínky takto nemocnému pracovníkovi, přičemţ se jedná například o upravení pracovní doby a podobně, kdy je díky takové úpravě nemocný zvládat pracovní náplň, jako ostatní. S problémem hledání práce souvisí i předsudek nesamostatnosti, kdy se lidé domnívají, ţe nemocný se schizofrenií vyţaduje ustavičný dohled a péči. Ve velké většině případů tomu tak není, jelikoţ schizofrenie se projevuje různými průběhy. Řada nemocných je schopna se o sebe normálně postarat a vést zcela normální ţivot, jinak tomu je aţ v případě, ţe dojde ke zhoršení nemoci. V takovém případě je pak nasnadě zvýšená pozornost a péče ze strany blízkých a odborníků. V současné době došlo k odbourání stereotypu který přetrvával roky a to ten, ţe takto nemocní lidí byli izolováni od zdravé společnosti, aby jim neškodili. Dnes je naopak snahou co nejlépe a

29

za co nejkratší čas takto nemocného člověka připravit a vrátit do normálního ţivota, na který byl před propuknutím nemoci zvyklý. Samozřejmě existují i negativní případy této nemoci, kdy nemocný není zcela schopen o sebe pečovat a je nutné zajistit mu činnosti denního ţivota. Tento stav můţe dospět aţ do stádia, kdy takto nemocný není schopen ani za sebe rozhodovat a je nutné na základě soudního rozhodnutí zbavit jej svéprávnosti a způsobilosti k právním úkonům. I přesto, ţe existuje řada změn pro ţivot nemocného schizofrenií k lepšímu, setkáme se i v současné době ve společnosti s překračováním základních lidských práv psychicky nemocných.

1.2.3. Stereotypy a stigmatizace lidí se schizofrenií vůči majoritní společnosti Zdravý člověk, tedy duševně zdravý člověk je schopen si sám uvědomovat hranici mezi vnějším světem a sám sebou. Je si vědom určitého propojení mezi těmito dvěma stranami. Zatímco duševně zdravý člověk toto dokáţe, u duševně nemocného tato schopnost, rozeznávat sebe a vnější svět, chybí, coţ můţe ústit často ve stavy úzkosti, beznaděje či strachu. Duševně nemocný člověk ztrácí postupně orientaci ve vnějším světě a postupně se ztrácí i ve světě vlastním. Také ztrácí ony hranice mezi svojí osobou a světem, který jej obklopuje. Jak uvádí Vágnerová (Vágnerová, 2002), změny, které se u duševně nemocného objevují jsou pro něj stresující a obranou na nové situace mohou být dostavující se změněné obrazy okolního světa v podobě bludů. Kterými si utváří vlastní svět, který je odlišný od skutečného. Člověk trpící duševním onemocněním si změnu ve svém ţivotě uvědomuje, pociťuje určité odlišnosti v okolním světě a současně není schopen identifikovat sebe samého. Goffman se ve své knize Stigma hloubkově věnuje problematice lidí potýkající se změny ţivota a stigmatizovaného člověka vidí takto: „Měřítka, jež přijal ze širší společnosti, jej navíc vyzbrojila tak, že si je dokonale vědom toho, v čem druzí spatřují jeho vadu, následkem čehož nevyhnutelně, byť i třeba jen chvilkově souhlasí s tím, že vskutku nesplňuje požadavky na to, čím by měl opravdu být. Rozhodující situací se stává hanba, vyvěrající z toho, že vnímá jeden ze svých vlastních atributů jako něco

30

poskvrněného, jako něco, bez čeho by se dokázal bez váhání obejít.“ (Goffman, 2003, s. 15) Z výše uvedeného nám vyplývá, ţe člověk postiţený stigmatizací, můţe na základě totoţnosti, kterou od zdravých jedinců získá, pociťovat nejistotu, neví totiţ, do jaké kategorie bude zařazen a jak jej lidé přijmou. Jak uvádí Goffman (Goffman, 2003), něco podobného pociťují i například přistěhovalci či ţeny pracující výhradně v muţském kolektivu. Co se týče péče o nemocného schizofrenií, je častým problémem podle Vágnerové (Vágnerová 2002) jeho nedostatečný náhled a ruku v ruce s tím sníţená motivace k léčbě, často špatná spolupráce a vzdor. To je zapříčiněno tím, ţe podněty k léčbě přicházejí k nemocnému ze světa, který se pro něj stává jiným a kterému přestává rozumět a bojí se jej. To je důvodem častých problémů s přijímáním psychiatrických léčiv pro utlumení, coţ má ale za následek přicházející pocity bezmoci. Častým hostem u těchto nemocných jsou stavy zármutku a naprosté prázdnoty. Díky tomu je v dnešní době snahou ustupovat od nutnosti dlouhodobé ústavní péče a to hlavně ze sociálního hlediska. Snahou je, aby nemocný nepřišel o své sociální vazby s blízkými osobami a hlavně rodinou a nestal se tak závislým na svém blízkém okolí. Jak jsem jiţ naznačila, snahou dnešní doby je zkvalitňovat ţivotní podmínky všem, hlavně těm, kteří jsou zranitelnější, v našem případě duševně nemocným, trpícím schizofrenií. Jedním z důvodů, proč se nemocný potýká s problémy v sociální či pracovní oblasti je přítomnost kognitivní dysfunkce. To znamená, ţe nemocný se potýká omezením projevujícím se poruchami v oblasti pozornosti či pracovní paměti, dále pak potíţích s vnímáním nebo se u něj dostavují narušení řídících funkcí (projevující se například ve zvládání řešení určitého problému apod.) Proto, aby mohl jedinec kvalitně zapadnout do ţivota okolního světa, je potřeba tyto funkce zlepšit a podle Kučerové (Svoboda, Češková, Kučerová, 2006) je nejlepším řešením právě zapojení takto nemocného jedince do cílené rehabilitace, čímţ lze dosáhnout významného zlepšení sociálního fungování jedince a zkvalitnění tak jeho ţivota. Pokud se toto všechno podaří, dojde ke sníţení kognitivního poškození a současnému zlepšení na poli sociálním, můţe nemocný člověk vést plnohodnotný ţivot. Jelikoţ je schizofrenie povaţována za druh onemocnění, které bude ve většině případech doprovázet nemocného jiţ po celý zbytek ţivota, je důleţité sledovat kvalitu

31

ţivota lidí s tímto onemocněním. Úroveň ţivota můţeme dle Motlové (Motlová, 2003, 2004) sledovat ze dvou pohledů a to z pohledu subjektivního, přičemţ sem řadíme především konkrétní svědectví a postřehy nemocných osob ohledně jejich spokojenosti s objektivními kritérii, které jsou předpokladem druhého typu pohledu na kvalitu ţivota nemocných se schizofrenií. Zatímco subjektivní faktory zahrnují pohled a pocity z přístupu společnosti k nemocnému jedinci, objektivní faktory představují především jeho úroveň ţivota, zahrnující například sociální postavení, finanční či materiální zabezpečení, nebo třeba i pracovní uplatnění. Jak uvádí Motlová (Motlová, 2004), existuje řada protikladných pohledů hlavně na subjektivní posuzování. V odborné literatuře se můţeme setkat s názory, ţe v mnohých případech právě subjektivní vnímání jedince můţe být často ovlivněno jeho kognitivními potíţemi, proţitými zkušenostmi či výkyvy nálady a informace od těchto lidí nemusejí splňovat relevantní výsledky, jelikoţ nemusejí ukazovat na jejich skutečnou ţivotní situaci. To je však otázkou, jelikoţ na druhou stranu existuje řada odborníků, kteří by na tyto subjektivní pohledy nedali dopustit, jelikoţ je povaţují za nenahraditelné zdroje informací. V případě kvality ţivota hraje důleţitou roli pro schizofrenního nemocného pracovní zařazení, rodinné vztahy či sociální vazby. Při srovnávání kvality ţivota bylo zajímavé, ţe jinak vnímají odborníci a jinak sami nemocní. U obou byly prokazatelně důleţité pracovní, rodinné i sociální vazby, avšak u nemocných jedinců se často vyskytuje snaha přeceňovat svoji kvalitu ţivota. (Fitzerald et al., 2001) V případě subjektivního hodnocení kvality ţivota můţe hrát podle Atkinsona (Atkinson, 1997) významnou roli také deprese, která vzniká zhoršenou kvalitou ţivota. Na základě řady výzkumů bylo totiţ zjištěno, ţe lidí trpící depresemi hodnotí kvalitu ţivota daleko hůře, neţ lidé se schizofrenií. Na kvalitu ţivota můţe mít v neposlední řadě také vliv i farmakoterapie, jak uvádí odborné publikace. V dnešní době je tedy farmakoterapie cílena tak, aby pouze neredukovala příznaky, ale aby slouţila především k zkvalitnění ţivota, coţ by mělo v další fázi vést k lepší spolupráci s nemocnými pacienty v případě psychosociální rehabilitaci.

32

1.3.

Uplatnění

lidí

s psychickým

onemocněním na pracovním trhu Práce a pracovní zařazení je v ţivotě člověka významným prvkem. Díky práci si člověk zajišťuje vlastní prostředky k tomu, aby mohl vůbec existovat a fungovat ve společnosti a nezaměnitelnou roli sehrává práce i v rozvoji a formování lidské osobnosti a psychické stránky. Pomocí práce je také člověk schopen získat určité sociální postavení ve společnosti, umoţňuje mu vyuţít a uplatnit jeho ambice a dopomáhá mu k utváření hodnot, které hrají významnou roli jak pro samotného jedince, tak i pro celou společnost. Pokud se člověku daří, je pro něj zdrojem optimismu, radosti ze ţivota a přináší mu pocity potřebnosti ve společnosti. Tyto pozitivní stránky jsou ale pouhou jednou stránkou mince, jelikoţ se bohuţel setkáme i s negativními příznaky, které jsou pravým opakem té předchozí. Roli v pracovním ţivotě člověka tedy sehrává pracovní spokojenost, kterou Výrost a Slaměník vymezují jako „příznivý nebo pozitivní emocionální stav, který vyplývá z hodnocení práce nebo pracovních zkušeností (Luthans, 1992, s. 114, In: Výrost, 1998, s. 46) ....nebo jako postoj k práci jako celku a k jednotlivým jejím komponentám, jimiž jedinec přisuzuje určitou váhu nebo význam. (Organ, Beteman, 1991, s. 340, in Výrost, 1998, s. 46) Novosad (2002, In: Opatřilová, 2005) povaţuje význam práce jako přínos pro člověka z několika pohledů, především se jedná o materiální a existencionální rovinu, dále o sociální význam, rozvojový a kreativní, kulturní a v neposlední řadě i odpočinkový význam. -

Materiální, existencionální rovina – její součástí je především upřednostnění a uspokojení potřeb jedince, hodnota lidské práce, cena za provedenou práci, důleţitá je také z hlediska pochopení důleţitosti času či energie.

-

Sociální rovina – v této souvislosti se jedná především o moţnost navazovat kontakt s jinými lidmi a spolupráce s nimi, důleţitou roli sehrává také v učení respektu k ostatním lidem a umění komunikovat.

33

-

Rozvojová a kreativní rovina – je podstatou pro moţnost uplatnit své představy s cíle, je významná především proto, ţe slouţí k pozitivnímu růstu na poli tělesných a duševních vloh.

-

Kulturní – je nápomocná v reflexi na kulturu společnosti a osobní estetická kritéria.

-

Odpočinková rovina – je důleţité z hlediska moţnosti odstranění psychického napětí nebo třeba můţe jedinci pomoci k jeho rozvoji, který mu přinese obohacení jeho emocionálního světa.

Pro člověka trpícího nějakým onemocněním, v našem případě se jedná tedy o schizofrenii, je role práce důleţitá zejména v rovině komunikačního rozvoje, jelikoţ pro takto nemocného člověk je velmi důleţitý kontakt s okolním světem. V předchozím textu jsem zmínila nutnost zařazení člověka do kolektivu, coţ má velmi pozitivní vliv právě na jeho sociální stránku. Stejně důleţitou roli sehrává zaměstnání a práce v oblasti zručnosti či intelektových vlastností. Je potřeba nemocného zapojovat do činnosti uţ kvůli tomu, aby si začal zase věřit, jelikoţ ztráta sebedůvěry je jedním z příznaků tohoto onemocnění. V neposlední řadě bych také zmínila důleţitost časového harmonogramu práce. Čas a práce jsou velkým problémem, jelikoţ dnešní společnost, zvláště v naší zemi, není ještě tak vyspělá a připravená, aby poskytovala určité výhody a upravovala pracovní plán takto nemocným lidem a nemyslím tím pouze schizofreniky. Všechny tyto faktory práce a zaměstnání jdou ruku v ruce s druhem práce, kterou člověk vykonává. Na základě pracovní činnosti se člověk setkává dennodenně s určitou zátěţí, která, pokud je přiměřená a nevykazuje dlouhodobě zvýšenou zátěţ pro jedince, můţe mu být významným přínosem pro jeho psychiku i tělesnou kondici. Z uvedeného vyplývá, ţe tedy tvoří jednu z velmi podstatných hodnot ovlivňující kvalitu ţivota kaţdého člověka, tedy i duševně nemocného. Velkým problémem je dnes dost vysoká míra nezaměstnanosti, která se projevuje jak u lidí bez jakýchkoliv problémů, tak převáţně u lidí trpících nějakým onemocněním či handicapem. Kvalita ţivota se u nezaměstnaných poměrně rychle sniţuje a je příčinou vzniku řady psychických potíţí. Někdy můţe být vznik a propuknutí duševního onemocnění důvodem právě ztráty pracovního místa. U lidí, kteří přijdou z ničeho nic o práci se projevuje především pokles či dokonce ztráta sebedůvěry

34

a vlastní hodnoty, vytrácí se důvěřování ve svět kolem sebe, člověk bez práce se často izoluje od okolního světa. Ztrátu pracovního místa pociťuje především rodina, jelikoţ nezaměstnaný často z této ztráty obviňuje především svoji vlastní rodinu. Ve váţnějších případech se můţe dostavit i deprese a jako poslední stádium takového strádání i apatie. (Šiška, 2003) Na základě tohoto výčtu problémů spojených se ztrátou zaměstnání je zjevné, ţe je obrovským potencionálním problémem pro lidi s nějakým typem znevýhodnění a současně má dopad i na svět kolem tohoto jedince, tedy blízké okolí. Je třeba si uvědomit, ţe ztráta zaměstnání je psychickým napětím normálně pro člověka, který je zcela zdráv, o to větším rizikem je pro lidi, kteří jsou více vnímavější na jakékoliv změny v jejich ţivotě a o to více se u nich na základě toho bude projevovat ţivotní strádání. Důleţitost pracovního zařazení by dovedla popsat řada z nás, ale proč je práce a zaměstnání tak důleţité zejména pro člověka, trpícího duševní nemocí? Jak jsem jiţ naznačila výše, onemocnění přináší mnoho důsledků do ţivota nemocného, ale jaké oblasti mohou symptomy duševního onemocnění postihnout? Jedná se především o vnímání svého vlastního já, své vlastní osoby. Nemocný člověk se také více zaměřuje na sledování svého zdraví, a tím myslím nejen to psychické, ale i fyzické. Velkou roli v takovém případě sehrává i vnímání společenských vztahů, jak okolí vnímá nemocného, zda jej přijímá takového, jaký je, nebo se jej snaţí spíše od sebe izolovat. Ve vztahu k práci je potřeba zmínit i otázku nezávislosti. Zde se jedná o nezávislost ekonomickou, které souvisí i s nezávislostí na potřebě pomocné ruky od dalšího člověka. V neposlední řadě je také potřeba zmínit poměrně zvýšené vnímání schopností a to jak v kontrastu se schopnostmi, které nemocnému zůstaly, tak ve vztahu ke schopnostem učit se něčemu novému. Pro udrţení co nejlepšího zdravotního stavu duševně nemocného jedince je, jak vyplývá z výše uvedeného textu, pracovní zapojení. Toto zapojení přináší nemocnému člověku moţnost uplatnění se zlepšuje jeho komunikaci s okolím, vytrácí pocit méněcennosti a napomáhá mu zvládat nároky a poţadavky, kladené zaměstnavatelem a společností. Je to tedy pro něj jakousi léčbou, rehabilitací a pomocnou rukou. Zapojení duševně nemocného člověka lze dle Nováka a kol. (1999) získat řadu pozitivního. Tím, ţe bude jedinec zapojen do kolektivu, dostane moţnost pracovat

35

s jinou skupinou lidí, neţ se kterými se stýkal doposud a je mu tedy umoţněno vytvářet si nové sociální vazby, rámci kterých se mu dostává nových záţitků a nových podnětů, na základě kterých je nucen poprat se s řešením nových podnětů přicházejících z různých problémů a situací. Autor také shledává potřebu pravidelné docházky nemocného do zaměstnání. To má významný přínos pro utváření pevného řádu ţivota nemocného a určení jeho časového harmonogramu. Právě časový řád je problémem pro řadu duševně nemocných lidí, jelikoţ u nich se vyskytuje postupná ztráta časové strukturace vnějšího okolí, coţ je významným problémem.

1.3.1.Právní problematika zaměstnávání lidí s duševním onemocněním V této podkapitole bych se ráda věnovala právnímu systému ve vztahu k duševně nemocným. Pokusím se ukázat, které zákony se na tuto problematiku vztahují a jakým způsobem se legislativa snaţí chránit duševně nemocné.

1.3.1.1. Zákony chránící práva duševně nemocných Samotné zaměstnávání lidí s duševním onemocněním, v našem případě se schizofrenií, je v mnoha ohledech náročnější, neţ zaměstnávání osob bez jakéhokoliv onemocnění. Proto je třeba chránit a upravovat pravidla pro zaměstnávání nemocných lidí také ze strany zákonodárce. V České republice existuje řada zákonů vztahujících se na tuto problematiku, avšak v porovnání s jinými státy, je poměrně nedostatečná. Postavení a práva zdravotně postiţených lidí jsou předpokladem pro práva a potaţmo společenské postavení lidí trpících duševním onemocněním. U lidí s duševním onemocněním se často setkáváme se zhoršenou moţností vlastní práva uplatňovat. To je zapříčiněno převáţně díky stigmatizaci. (Viz. kapitola 1.2.2), která ve společnosti stále přetrvává a na onemocnění se pojí.

36

Jako základní legislativní úpravu pro duševní onemocnění bychom měli uvést zákon č. 162/1998 Sb., Listinu základních práv a svobod, která se nachází na vrcholu České legislativy a z ní potom vycházejí ostatní zákony. Hned ve čl. 3 je uvedeno, ţe „nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.“(zákon č. 162/1998 Sb.) Úpravu ochrany osobnosti bychom také našli v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, kde je v § 11 uvedeno, ţe „fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevu osobní povahy“. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, §11) V našem právním řádu se můţeme setkat s řadou právních norem zabývajících se touto problematikou, proto zde uvedu pouze pár dalších významnějších právních norem: -

zákon č. 10/2010, Úmluva o právech osob se zdravotním postižením – je významná zejména pro moţné pouţití při uplatňování individuality a odlišnosti lidí se zdravotním postiţením,

-

zákon č. 20/1966 Sb., o péči a zdraví lidu – tento zákon upravuje otázku hospitalizace duševně nemocného proti jeho vůli,

-

zákon č.435/2004 Sb., o zaměstnanosti – který se věnuje povinnostem a pravidlům zaměstnávání,

-

zákon č. 20/1966 Sb., o péči a zdraví lidu

-

zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách

-

a další.

1.3.1.2. Práva a povinnosti z pohledu práva při zaměstnávání lidí s duševním onemocněním

Uplatnění na trhu práce není pro člověka s duševním onemocněním nikterak jednoduché a to především na základě jeho narušení předchozích schopností, zhoršené adaptaci na poţadavky na ně kladené zaměstnavatelem a společností a často se projevujícím kognitivním deficitem. Důvodem nízkého procenta zaměstnaných s tímto onemocněním je převáţně špatná informovanost o příznacích a průběhu nemoci ze strany

37

zaměstnavatelů a také jejich obava z nízkého ba dokonce špatného pracovního zařazení mezi ostatní zaměstnance a špatné komunikace s nemocnými. Velkou roli hraje samotná stigmatizace, která stále ve společnosti přetrvává, i přes snahu změnit pohled na duševně nemocného člověka. I přes přetrvávající zaškatulkování duševně nemocných lidí, se navyšuje podpora jejich návratu k práci a současně se utváří pravidla a zvýhodnění pro zaměstnavatele, zaměstnávající tyto nemocné. Zaměstnáváním těchto problematičtějších skupin lidí se zabývá zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Podle něj pokud zaměstnavatel zaměstnává více neţ 25 osob v pracovním poměru, jsou povinni zaměstnávat alespoň 4 % osob se zdravotním postiţením. Mezi tyto lidi, tedy se zdravotním postiţením, je moţné řadit i nemocné s duševním onemocněním V souvislosti se schizofrenií existuje několik moţností, díky kterým se mohou tito nemocní dostat zpět do zaměstnání a díky návratu si znovu získat staré pracovní návyky a schopnosti. Umístění schizofrenního pacienta zpět mezi pracovní kolektiv je podmíněn aktuálním stavem nemoci. V dostupné literatuře se můţeme setkat s několika typy pracovního zapojení nemocného a to od hospitalizace aţ po umístění do standardního pracovního procesu s opravdovými pracovními podmínkami. U Schizofrenních pacientů je potřeba zvaţovat a posuzovat jejich pracovní schopnosti a to na základě zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Invalidita se dělí na tři skupiny a to: -

I. stupně – zde se jedná o 35 – 49% omezení pracovní schopnosti,

-

II. stupně – jde o 50 – 69% omezení pracovní schopnosti,

-

III. stupně – jedná se o více neţ 70% omezení pracovní schopnosti.

Zařazení do konkrétního stupně provádí Lékařská posudková sluţba České správy sociálního zabezpečení po předloţení ţádosti o přiznání důchodu. Snahou dnes je především podporovat aktivní léčbu duševně nemocných pacientů, proto se klade velký důraz na podporu jejich návratu do pracovního zařazení, pokud je to alespoň trochu moţné. Za důleţité spatřuji také zmínit, ţe je potřeba, aby i tito nemocní znali svá práva, coţ se za poslední roky mírně zlepšilo oproti předchozí obrovské neznalosti práv. Po době strávené pod dohledem v ústavní léčbě se nemocný

38

dostává do mimoústavní léčby. To znamená, ţe duševně nemocný je pod dozorem ambulantního a resocializačního zařízení. Zde je o nemocného postaráno po stránce lékařské i psychosociální, přičemţ cílem je rozvoj schopností a vytváření a utvrzování sociálních vazeb s následným vpuštěním do normálního ţivota.

1.3.2. Integrace lidí s duševním onemocněním

V souvislosti se zaměstnáváním lidí s onemocněním

schizofrenie je také důleţité

vysvětlit si pojmy jako adaptace, integrace, adjustace, které velmi souvisí se začleněním nemocného člověka do běţného ţivota a opětovným splynutým s okolním světem, ze kterého na určitý časový úsek vypadli. Integrace Integrace je pojímána mnoha autory různě. Buď představuje tedy proces „začlenění jedince do skupiny a jeho akceptování ostatními členy“. (Jandourek, 2001, s. 109), nebo uţ jako konečný výsledek. Integraci je také moţno chápat jako „zařazování postižených jedinců do majoritní společnosti“ (tamtéţ) a díky tomu sniţování jejich handicapu. Jak je uvedeno v Sovákem (in Jesenský, 1993), proces integrace představuje nejvyšší krok socializace, jelikoţ zde dochází k celkovému začlenění jednotlivce do společnosti. Podle Novosada (Novosad, 2006) lze pozorovat dva směry a to asimilační a adaptační směr, přičemţ asimilační se více vztahuje na integraci lidí se nějakým znevýhodněním, přičemţ je to podmíněno přijmutím norem existující majoritní společnosti, coţ můţe být někdy chápáno spíše jako překáţka pro tuto integraci. V adaptačním pojetí integrace je důleţité vzájemné přijetí a současně i pochopení majoritních a minoritních hodnot. Podle Jesenského (Jesenský, 1993) je v procesu integrace za podstatné povaţována míra a schopnost uplatnění a to jak ve společnosti, tak převáţně v práci.

39

Adaptace Adaptaci chápeme dle sociologického slovníku jako „přizpůsobení se něčemu“ (Jandourek, 2001, s. 11) a jak uvádí Výrost „adaptace v různých aspektech a souvislostech je pojednávána na úrovni jednotlivce, skupiny nebo organizace“. (Výrost, 1998, s. 42) Jak uvádí Jasenský (Jasenský, 1993), představuje druhý stupeň v procesu socializace, přičemţ probíhá před integrací. Podstatné jsou dva druhy adaptace a to adaptace sociální a adaptace pracovní. Oba typy adaptace jsou pro člověka nemocného schizofrenií velmi důleţité při jeho léčbě a současně při začleňování zpět do sociálního prostředí. Důleţité je říci, ţe oba tyto druhy neprobíhají odděleně, právě naopak probíhají současně a dochází mezi nimi k prolínání, přičemţ můţe docházet k jejich odlišnému vývoji. Sociální adaptace pracuje na principu začlenění jedince do sociálních vztahů, které jej obklopují. Je tedy důleţitá hlavně ve vztahu k začlenění člověka do struktury organizace, do kolektivu této organizace. Jak uvádí dále Výrost (1998), sociální adaptace se dá dále pozorovat z hlediska adaptace na pracovní skupinu či na organizační kulturu. U pracovní adaptace se jedná o konflikt mezi souborem pracovních předpokladů (základem jsou schopnosti a dovednosti) a souborem specifických poţadavků profesního zařazení.

Adjustace Adjustace představuje méně typický případ adaptace, při němţ dochází k vpravování se do nové situace (Hartl, 2004). Lacková (2009) povaţuje adjustaci za určitou bezprostřední reakci na setkání člověka s vyššími nároky nebo stresovým podnětem. Autorka tuto situaci povaţuje za primární přizpůsobení zátěţi nebo stresu. Proces adjustace můţe být buď to pozitivní, tedy úspěšný, nebo neúspěšný. Pokud dojde k neúspěšné adjustaci, důsledkem toho vzniká krizová situace a dojde k adaptaci, přičemţ dochází k dlouhodobějšímu přizpůsobování se. Po fázi adaptace pak nastupuje pozitivní adaptace, nebo dojde k maladaptaci.

40

V případě člověka nemocného schizofrenií se bude jednat o přechod z léčebné péče do formy komunitní péče, potaţmo o přechod z léčebného procesu do pracovního procesu, tedy do společnosti. Na základě těchto tří pojmů lze říci, ţe práce předpokládá existenci člověka a obsahuje řadu sociálních aspektů a souvislostí.

Účelem práce je cílevědomá a

uvědomělá činnost člověka, který je „formovaný společenským působením, díky němuž vstupuje do vztahů s druhými lidmi, a tak s nimi kooperuje v činnostech nebo směňuje výsledky činnosti“. (Nový, Surynek, 2002, s. 163)

1.3.3. Zdroje napomáhající lidem s psychickým onemocněním k uplatnění na trhu práce V podstatě bychom mohli říci, ţe existují dva druhy moţnosti pracovního uplatnění pro člověka trpícího schizofrenií. Jedná se o moţnosti v době lékařské péče a jako protiklad jsou moţnosti vyplývající z komunitní péče. Člověk nemocný schizofrenií se s pracovním zařazením setkává jiţ v době hospitalizace. Mahrová (2008) uvádí, ţe v této fázi se především provádí manuální práce, které jsou vhodné i pro podporu tzv. estetického cítění, také důleţitého pro zlepšení stavu nemoci. Tomuto typu terapie se říká odborně ergoterapie, typická právě pro pracovní léčebný postup. Jakmile akutní stav nemoci odezní a nemocný se schizofrenií je schopen dalšího postupu, na řadu přichází komunitní péče, díky níţ se člověk nemocný schizofrenií setkává s reálnějšími formami pracovního uplatnění. Höschl (Höschl a spol., 2002) chápe komunitní péči za jakýsi systém pomoci, uspořádaný svým obsahem i organizací tak, aby mohl lidem trpícím psychickými potíţemi pomoci ţít co nejkvalitnější ţivot v podmínkách co nejvíce připomínající běţný ţivot. V rámci komunitní péče je vzorem psychiatrického systému péče, kde se pracovníci snaţí, aby se nemocný naučil pracovat s vlastním onemocněním a jak rozpoznat a předcházet opětovným příznakům nemoci. V procesu resocializace podporují nemocného především neziskové organizace. Tento proces je zajišťován hlavně v oblasti poskytování zaměstnání, běţných činností i

41

bydlení, klienti zde mohou vyuţívat poradenství pro případ, ţe si neumí sami poradit s nějakou novou situací, a podobně. Jako typy komunitní péče je moţno povaţovat tyto: -

Chráněné pracovní místo

-

Chráněná dílna

-

Podporované a přechodné zaměstnávání

-

Sociální firmy

-

Tréninkové resocializační dílny.

Chráněná dílna, chráněné pracovní místo O tomto druhu pracovního místa pojednává zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Zaměstnavateli je na základě zákona umoţněno na základě písemné dohody s Úřadem práce, vytvořit pracovní místo pro osobu se zdravotním postiţením. Podmínkou je nejméně dvouleté provozování tohoto místa, přičemţ zaměstnavatel získává od Úřadu práce příspěvek. Pokud dojde k vytvoření chráněného pracovního místa, je moţné získat od Úřadu práce aţ osminásobek průměrné mzdy v národním hospodářství za první aţ třetí čtvrtletí předchozího kalendářního roku se zdravotním postiţením a dvanáctinásobek na osobu s těţším zdravotním postiţením. Dle Latzkové (2009) nesmí zaměstnavatel mít ţádné penále na daních, sociálním zabezpečení či na příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistném. V případě chráněné dílny se jedná o pracoviště přímo určené pro osoby se zdravotním postiţením, přičemţ na základě zákona musí nejméně 60 % činit počet zaměstnanců se zdravotním postiţením. Stejně jako u chráněného pracovního místa je nutností pro zřízení, aby fungovala nejméně 2 roky ode dne sjednaného v dohodě a taktéţ je moţné uplatnit příspěvek pro zaměstnavatele od Úřadu práce. Vytvoření chráněné dílny opět vychází se zákona o zaměstnanosti. (Latzkové 2009) Podporované a přechodné zaměstnávání Tento typ zaměstnávání se uplatňuje na běţném pracovním trhu ve firmách. Podle Mahrové (2008) je výhodou především ustáleného denního rytmu člověka se schizofrenií. V běţném kolektivu je mu umoţněna normální socializace do kolektivu

42

zdravých zaměstnanců a dalších lidí. Takto zaměstnaný schizofrenik získává za odpracovanou práci peníze a je víceméně velmi soběstačným. Jedná se tedy o placenou pozici v normálním pracovním prostředí a pozitivem je příprava klienta na opětovný návrat do nechráněného zaměstnání. U tohoto způsobu lze pozorovat zvýšení soběstačnosti a zvýšení schopností, které můţe klient pouţít při hledání a posléze udrţení si normálního pracovního místa. Také se autorka domnívá, ţe je pro něj velkou motivací k moţnému následnému profesnímu růstu. Sociální firma Jejím účelem je pomáhat znevýhodněným lidem na trhu práce tím, ţe jim poskytne psychosociální a současně i pracovní podporu. Jedná se o typ firmy, která působí na trhu práce a vytváří takováto pracovní místa, přičemţ jak uvádí ve své publikaci Novák a Erbanová (Novák, Erbanová, 2007), pracovní pozice a podmínky jsou upraveny podle moţností zaměstnanců, coţ koresponduje se způsobem řízení firmy. Tréninková resocializační dílna Tento typ zaměstnávání přináší nejlepší míru chráněnosti v oblasti pracovního prostředí. Příkladem tréninkové resocializační dílny jsou tréninkové resocializační kavárny, ale také dílny, kde se uplatňují stará řemesla, keramika. Dílny provozují neziskové organizace, jejichţ výdělek je závislý na prodeji výrobků klientů a hlavně na příspěvcích. Prodej výrobků je impulzem pro motivaci, jelikoţ jak uvádí Mahrová (2008), výrobky vyrobené klienty získají svoji cenu a jsou následně prodány, jelikoţ si je trh ţádá. Dílna je pro lidi se schizofrenií významným prostředkem, jak si zkusit pracovat v normálním pracovním prostředí firmy, i přesto, ţe jsou zde klienti zatím stále chráněni co se týče pracovního prostředí.

1.3.4.Konstrukce zdrojů a srovnání toho, jak konstruují zdroje

lidé

se

schizofrenií,

zaměstnavatelé

a

společnost Zvládnout psychické problémy a znovu se začlenit do společnosti jako její platný článek, je poměrně individuální a jak uvádí Horňáček, Janská (2012), jedná se o proces

43

naprosto individuální. Proces návratu se odvíjí od poměru doby strávené bez práce či v invalidním důchodě. Čím delší je tato doba, tím hůře se daří. Obecně můţeme říci, ţe největší zásluhu na pomoci při zaměstnávání má rodina, odborníci z řad psychiatrů a terapeutů, nestátní neziskové organizace či stát a nesmíme opomenout také vlastní odhodlání a motivovanost duševně nemocného jedince, která hraje dost významnou roli v této fázi. Z pohledu jedince je pracovní zařazení zdrojem k moţnosti změny dosavadního ţivota, která mu přináší uspokojení a umoţňuje produktivně trávit volný čas (Horňáček, Jánská, 2012). Oproti tomu zaměstnavatele a společnost vidí zdroje uplatnění spíše v pomoci těmto lidem nalézt sami sebe, jako zdroj zlepšení sebedůvěry a začlenění do společnosti. Zdrojem této skupiny je především také legislativa, která ukládá určité povinnosti zaměstnavatelům. Z článku Horňáčka, Janské (2012) vyplývá, ţe řada duševně nemocných si práci našla právě na základě pozice vytvořené přímo pro lidi s nějakým handicapem.

1.3.5.Bariéry bránící lidem uplatnění na trhu práce Schizofrenie je onemocnění s kolísavými projevy, coţ má vliv na snahu zaměstnavatelů tyto lidi vůbec zaměstnávat. Řada nemocných schizofrenií pracovat schopna je a někteří z nich poměrně na vysoké úrovni, jak uvádí Valentová (in Mahrová, 2008). Existuje ovšem řada bariér, které mohou znesnadnit uplatnění na trhu práce. Otázka bariér je poměrně obsáhlá. Lze ji vnímat jak ze strany samotných nemocných, tak z pohledu zaměstnavatelů a dalších. Tyto bariéry lze také chápat v souvislosti s motivací k zaměstnávání, či dle nastavení současné legislativy apod. Otázkou bariér a omezení se věnovali Waghorn a Lloyd (In Fabriaková, 2008), kteří člení bariéry na: -

přímé – vychází z negativních a pozitivních příznaků psychózy, nedostatku

sebedůvěry,

vedlejších

účinků

antidepresiv

a

antipsychotik, sníţením sociálních dovedností, -

nepřímé – mohou vycházet ze stigmatizace, načasování počátku onemocnění, nepřímé diskriminace, z negativních zkušeností, coţ

44

můţe vést k přerušení vzdělání či narušit přechod ze studia do práce a zapříčinit tak nezískání podstatných pracovních zkušeností. Dále je moţné členit bariéry na vnitřní a vnější, podle Michona a Weeghela (1999, in Fabriaková, 2008). Vnitřní bariéry -

Závažnost schizofrenie dle projevů – zde hrají největší roli poruchy kognitivních funkcí, poruchy emocí, vnímání, nepředvídatelný charakter nemoci či léčba. To vše má souvislost se sníţenou pracovní výkonností, coţ je důvodem nezaměstnanosti takového jedince. Dále tito lidé trpí dle Vágnerové (2008) pocitem strachu ze svého selhání v práci. Přidává se také problematické navazování vztahů s ostatními či problém s organizováním. Neobvyklý není ani nedostatek sebedůvěry apod. (Fabriaková, 2008) Samotný úspěch v práci však podle Valentové (In Mahrová, 2008) nesouvisí zcela s projevy nemoci. Problémem můţe být také nepředvídatelnost nemoci a léčebná intervence. Nečekaně se totiţ můţe podle Fabriakové (2008) jedinec dostat z období klidu do akutní fáze. Léčba dle Elgie (Elgie at al., 2004) také můţe zásadně ovlivňovat pracovní schopnosti svými vedlejšími účinky, nebo vyţadovat změnit pracovní podmínky jedince. Typický je přicházející pocit nesoustředěnosti, ţízně či zvýšená potřeba močení.

-

Nedostatek pracovních zkušeností, nedostatek vzdělání – lidem se schizofrenií často díky nemoci chybí řada typických pracovních zkušeností, kterými oplývá zdravý jedinec. Často se setkáme s nedokončeným vysokoškolským vzděláním, i kdyţ podle Komendové (In Vitáková, 2005) je více neţ 79 % vysokoškoláků, a i kdyţ

jedinec

vzdělání

dosáhne,

onemocnění

dle

Fabriakové

(2008)

znehodnocuje pracovní příleţitosti jedince. -

Postoj k práci, motivace – jak uvádí Fabriaková (2008) je podstatné zmínit pokles zájmu o pracovní zařazení těchto nemocných. To můţe být způsobeno buď špatným legislativním systémem, nebo strachem ze ztráty invalidního důchodu.

45

-

Strach ze ztráty finančního zabezpečení – jelikoţ se u duševně nemocných často setkáme s invalidním důchodem, který by měl slouţit k zajištění základních ţivotních potřeb, je obava o jeho ztrátu často povaţována za barieru v oblasti trhu práce.

Vnější bariéry -

Diskriminace, stigmatizace, předsudky – postoj veřejnosti má stále zakořeněné předsudky vůči těmto nemocným. Proto je patrná nepřímá diskriminace jak společností, tak i potencionálními zaměstnavateli.

-

Nabídka trhu práce

-

Špatná dostupnost rehabilitačních programů – Podle Fabriakové (2008) je problémem nepřijetí do pracovně rehabilitačních programů hlavně jejich nedostatečnost v určitých lokalitách. Stejně tak můţe hrát roli i spojení duševního onemocnění s dalšími zdravotními potíţemi, které nepřijetí do programů podpoří.

-

Personální politika zaměřená na zisk – problémem je podle Michona (In Fabriaková 2008) hlavně snaha získat zdravé jedince pro kvalitní výkon a vysoký zisk, kde nemocný téměř nemá šanci uspět.

-

Politika pracovní imigrace – za bariéru je povaţována legislativně upravená povinnost zaměstnávat určité mnoţství osob se zdravotním postiţením, avšak častěji jsou vybíráni jedinci s mentálním či tělesným postiţením, coţ znesnadňuje uplatnění člověku s duševním onemocněním (Michon, Weeghel, 1999, in Fabriaková, 2008).

1.3.5.1. Z pohledu manaţerů, klientů, společnosti V současné době se zaměstnávání duševně nemocného člověka neobejde bez řady potíţí. Můţeme je rozdělit na ty z pohledu nemocného, zaměstnavatele a společnosti. Klient Z pohledu nemocného člověka je problémem pracovní místo najít a udrţet. Tito lidé patří mezi ohroţenou skupinu díky výraznému sociálnímu vyloučení. Podle studie

46

Focusu Praha (2005) trpí nemocní neschopností udrţet pracovní morálku, jejich tempo je daleko pomalejší a to především díky neţádoucím účinkům léčby. Také se projevuje pocit únavy sniţující jejich tempo a v návaznosti na roční období se dle Horňáčka, Janské (Horňáček, Janská, in Fórum sociální politiky, 2012) můţe dostavovat deprese. Řada z jedinců má strach sama ze sebe jako dobrého pracovníka a strach z odmítání ostatním kolektivem. Významnou bariéru spatřují autoři ve strachu ze ztráty invalidního důchodu, který je pomocí k zajištění ţivota. Také uvádějí, ţe jsou problémem řady jedinců nezvladatelné nároky zaměstnavatele. V neposlední řadě je potřeba zmínit podle Jánské, Horňáčka, ţe „většina klientů vnímá pracovní uplatnění jako štěstí...dokladují svou vlastní aktivitu a osobnostní charakteristiky, které jim k nalezení práce dopomohly“. (Horňáček, Janská, in Fórum sociální politiky, 2012, s. 17) Manaţer (zaměstnavatel) Podle Jánské (Horňáček, Janská, in Fórum sociální politiky, 2012, s. 16) mohou být potíţe „způsobeny nastavením pracovního trhu“. Zaměstnavatel se potýká s poklesem pracovního nasazení nemocného jedince, ztrátou schopnosti organizovat, ale také neschopnosti udrţovat pracovní morálku či příliš vysoké nároky, které není schopen jedinec zvládat. Novák a Erbanová (2007, s. 3) uvádějí, ţe zaměstnavatelé často neakceptují zaměstnancova omezení dána nemocí a ten pak ztrácí tempo, coţ se negativně odrazí i v jeho motivaci. Přidruţené jsou i sociální potíţe, kdy nemocný není schopen mezilidských vztahů na pracovišti, coţ mu zhorší postavení na pracovišti. Nedílnou součástí překáţek ze strany zaměstnavatele je i stigmatizace nemocného. Vychází to jednak z hluboce zakořeněných představ o těchto lidech, ale také z nedostatku vzdělání a informací o průběhu nemoci a potřebě takového člověka. Je potřeba zmínit i fakt, ţe řada zaměstnavatelů neumoţní práci člověku, který jiţ pobírá invalidní důchod, jelikoţ prý pracovat nepotřebuje. Problémem je neustálý spěch a málo času zaučit se v novém prostředí. Duševně nemocní lidí totiţ mají strach z nového terénu, lidí, práce a je potřeba jim dopřát čas se se vším poprat. V neposlední řadě je bariérou na straně zaměstnavatelů i vidina časté nemocnosti, dlouhé a časté pracovní neschopnosti vedoucí ke zhoršení duševního stavu jedince.

47

Společnost Ze strany společnosti hraje největší roli stigmatizace, o které pojednává také kapitola 1.2. Dále je to stejně jako u manaţerů především neznalost projevů a průběhu onemocnění, proto dochází často k stranění se těmto lidem a vytěsňování ze společnosti.

1.3.6.Konstrukce bariér a srovnání toho, jak konstruují bariéry

lidé

se

schizofrenií,

zaměstnavatelé,

společnost V předchozí kapitole jsem uvedla řadu bariér, které ztrpčují pracovní uplatnění duševně nemocného. Jak uvádí tedy Jánská a Horňáček (Horňáček, Janská, in Fórum sociální politiky, 2012, s. 15), společnost přisuzuje duševně nemocným lidem „podřadné postavení“ na základě domněnky, ţe se jedinci přizpůsobí na danou ţivotní situaci a budou určitým způsobem jednat. Pokud se ale jedinci podaří nemoc překonat a získají zaměstnání, dojde podle autorů k vytěsnění myšlenek na nemoc. Podle Mertona (2000, in (Horňáček, Jánská, in Fórum sociální politiky, 2012) hraje důleţitou roli sociální realita a na základě ní chápou autoři duševně nemocného jako člověka, jehoţ inteligence není vysoká, díky níţ je se stává neschopným, není zaměstnatelný a je nebezpečný. Tento pohled na člověka můţe nakonec vést k vyloučení ze společnosti a pracovního trhu. Z toho plyne odpor zaměstnavatelů zaměstnávat tyto jedince, coţ vede podle Jánské a Horňáčka (Horňáček, Janská, in Fórum sociální politiky, 2012) k invalidizaci, coţ je ovšem viděno společností opět negativně. Vzniká tedy začarovaný kru, ze kterého se duševně nemocným lidem těţko vyskakuje do normálního světa. Konstruování bariér ze strany zaměstnavatelů, nemocných i společnosti jsem jiţ naznačila v předchozím textu. Co bych však doplnila, ţe ze strany zaměstnavatelů je velkým problémem

nespolehlivost duševně nemocných, způsobený nedostupností

pracovního místa, jelikoţ se domnívají, ţe by jedinci měli ţít blízko práce, a jak dále uvádí Horňáček, Jánská (Horňáček, Janská, in Fórum sociální politiky, 2012, s. 16) také „organizace pracovní doby, omezená způsobilost k právním úkonům problematická adaptace na technologický vývoj“. Také zaměstnavatelé vidí potíţ v příliš velkých

48

nárocích jedince sama na sebe, přičemţ nejsou schopni nároku dosáhnout, coţ následně vede k poklesu motivace a sníţení výkonu. Pro nemocné jedince jsou bariérami většinou dobrý vedoucí, menší pracovní kolektiv či příklon k niţší zodpovědnosti, upravená pracovní doba a v neposlední řadě i zdání podpory. A nakonec společností vnímané bariéry k uplatnění jedinců na trhu práce jsou podle autorů určitá očekávání v podobě dosaţeného vzdělání, pracovní zkušenosti a z nich vyplývající naučené návyky.

1.4.

Manager,

firma

ve

vztahu

k lidem

s psychickým onemocněním Snahou této kapitoly je objasnit pohled firem, potaţmo manaţerů, na zaměstnávání duševně nemocných a zaměřit se na způsob výběru práce nemocným. Současně poukáţi na problémy, které ovlivňují firmy zaměstnávat duševně nemocné. Na začátku bych ráda objasnila některé pojmy, se kterými budu operovat. Je jím pojem: -

firma, organizace – jedná se o „sdružení lidí, kteří spojili své síly a prostředky v zájmu dosažení určitého cíle....prostředí, ve kterém je vliv na lidské činnosti cílevědomě uplatňován“ (Pitra, 2007, s. 9),

-

management – jedná se o způsob působení na chování firmy k dosaţení účelného a efektivního vývoji (Pitra, 2008), slouţí k propojení práce lidí způsobem dosahujícím chtěné cíle (Mládková, Jedinák a kol, 2009)

-

manager – člověk stojící v čele týmu zaměstnanců (Duchoň,Šafránková, 2008), jehoţ snahou je utvářet management (Pitra, 2007). „Osobnost managera je úzce spjata s firmou“ (Mikuláštík, 2007, s. 123), přičemţ se snaţí o co „nejvýhodnější vyuţití zaměstnanců k dosaţení vytyčovaných cílů“. (Duchoň,Šafránková, 2008, s. 241)

49

1.4.1.Jak lidé s psychickým onemocněním volí moţnosti uplatnění na trhu práce Uplatnění na trhu práce není určitě jednoduché, jak lze soudit z předchozího textu, avšak i člověk s duševním onemocněním je schopen v méně pravděpodobném případě sám, v pravděpodobnějším případě na základě pomoci odborníků, najít práci, která by mu vyhovovala a kde by se mu dařilo zlepšovat svůj zdravotní stav. Při výběru pracovního uplatnění je však vţdy na prvním místě zdravotní stav, ve kterém se jedinec nachází, jelikoţ ten určuje jeho moţnosti uplatnění. Jak uvádí Swanson et al. (1971, in Libiger, 2001), tito lidé volí, nebo jsou jim vybírána místa s menší stresovou zátěţí, kde jsou jim pevně nastolena určitá pravidla. Také je důleţitý poměrně stabilní tým a to z toho důvodu, jelikoţ jedinci trvá delší čas, neţ si na všechno nové zvykne, proto často se měnící kolegové by mu způsobovali stresově prostředí. Stejně důleţité je zaměřit se i na moţnost úpravy podmínek práce. Velkým pozitivem je moţnost konzultovat svoje pocity s odborníkem, v případě, ţe mají nějaké problémy, které nedokáţí vyřešit sami. V neposlední řadě je podstatou pro tohoto jedince práce bez nátlaku na jeho výkon, přičemţ nejvhodněji se osvědčují manuální práce či stereotypní náplň práce. V současnosti existuje řada organizací, které nabízejí, většinou ve velkých městech ve spolupráci s úřady práce a zaměstnavateli, formy podpory zaměstnávání pro duševně nemocné. Jedná se o programy zaměřující se na zisk a udrţení pracovního místa. Mezi programy patří: -

pracovní rehabilitace

-

sociálně-terapeutické dílny

-

chráněné pracovní dílny a chráněná pracovní místa

-

přechodná zaměstnávání

-

podporovaná zaměstnávání

-

sociální firma

Tyto formy pracovního uplatnění jsou podrobněji popsány v kapitole 1.3.3.

50

1.4.2.Výhody a nevýhody pro firmu z hlediska trhu práce a konkurenceschopnosti Zaměstnávání lidí s duševním onemocněním můţe firmám přinášet jak uţitek, tak problémy, záleţí vţdy na zaměření firmy, ale zase zde hraje významnou roli zdravotní stav nemocného. Jsou jedinci, kteří se do práce nemohou vrátit, nebo to zkusí a zjistí, ţe na to ještě nejsou připraveni, avšak, jak uvádí Janská, Horňáček (2012) jsou i tací, kteří své negativní zkušenosti s onemocněním nesdělují a okolí na nich tuto zkušenost nepozná, pokud se o tom sami nezmíní. Výhodou pro firmu bývá tedy většinou pocit dobrého skutku, ţe napomáhají zvyšovat sebevědomí, zlepšovat zdravotní stav jedince a učit ho znovu se zařadit do společnosti. V lepším případě jsou duševně nemocní výhodní jako řadoví zaměstnanci, tedy zaměstnavatel o jejich nemoci neví a to ani z projevů, jsou tedy zapojeni bez rozdílu do procesu a pracují stejně jako kdokoliv jiný ve firmě. Na druhou stranu lze za nevýhodu dle Horňáčka, Janské (2012) spatřovat u některých jedinců ztrátu výkonu, vyčleňování se z kolektivu, vyšší únava, coţ působí negativně na ostatní kolegy a sniţuje cíle nastolené firmou.

1.4.3.Bariéry bránící managerům, firmám zaměstnávat lidi s psychickým onemocněním Poměrně závaţnou bariérou bránící zaměstnavateli zaměstnat duševně nemocného člověka je podle (Swanson et al. 1970 in Libiger, 2001) domněnka nespolehlivosti a nesoustavného pracovního nasazení, coţ můţe tyto lidi dost diskriminovat, coţ přispívá k zatajování duševní minulosti.

Také se objevuje představa, ţe není moţné těmto

nemocným zdárně upravit pracovní podmínky, nebo ţe jsou práce neschopni (Fabriaková, 2008), coţ je ale zapříčiněno většinou nedostatkem informací o tomto onemocnění. Kromě managerů mohou negativně ovlivnit zaměstnávání těchto nemocných i spolupracovníci. Dle Vágnerové (2008) se mohou k nemocným chovat

51

s odstupem či nedůvěrou, často také s neporozuměním jejich nemoci, coţ nemocného poměrně zatěţuje a můţe způsobit nízkou frustrační toleranci. Na druhou stranu Swanson et al. (1971, in Libiger, 2001) tvrdí, ţe si duševně nemocní mohou najít a udrţet práci, avšak v případě, pokud se bude jednat o práci v nestresovém prostředí s vymezenými povinnostmi, pravidelně se opakující.

52

II. Metodologická část 2. Metodika V metodologické části se budu věnovat seznámení se strategií, druhem metody a jednotkou zkoumání, dále pak výběrem, který jsem si zvolila a výzkumným vzorkem. Také v této části uvedu hlavní výzkumnou otázku, v návaznosti na to dílčí výzkumné otázky a z toho vycházející operacionalizaci. Ta je pak dále rozpracována jako příloha 2.

2.1

Hlavní výzkumná otázka a dílčí výzkumné

otázky Cílem této diplomové práce je zjistit pracovní zařazení lidí s psychickým onemocněním, přičemţ větší důraz je kladen na moţnosti pracovního zařazení u onemocnění schizofrenie. Cílem je také zjistit přístup zaměstnavatelů k tomuto zaměstnávání, způsob hledání zaměstnání schizofreniky, pracovními podmínkami, spokojeností se způsobem zařazení lidí se schizofrenií do pracovního procesu, apod. Výsledky mé práce bych pak ráda předala jak samotným firmám, u kterých jsem výzkum prováděla a kterým by mohl pohled takto nemocných lití na pracovní zařazení pomoci k pochopení jejich pocitů a pomoci k následnému dalšímu zaměstnávání těchto lidí. Hlavní výzkumnou otázkou (dále pouze HVO) této diplomové práce byla zvolena otázka „V čem se liší a v čem shodují konstrukce zařazení lidí s duševním onemocněním do pracovního procesu u manažerů firem

a lidí s duševním

onemocněním?“ Abych bylo moţno na tuto otázku odpovědět, bylo třeba ji rozloţit na dílčí výzkumné otázky (dále pouze jen DVO 1 aţ 6), které byly vytvořeny a vychází z teoretického základu této práce.

53

Dílčími výzkumnými otázkami jsou: DVO 1: Jak vidí lidé se schizofrenií sebe sama? DVO 2: Jak vidí zaměstnavatelé lidi se schizofrenií? DVO 3: Jak vnímají stigmatizaci lidé se schizofrenií? DVO 4: Jak vnímají zaměstnavatelé stigmatizaci lidí se schizofrenií? DVO 5: Jak si konstruují podmínky zaměstnávání lidé se schizofrenií? DVO 6: Jak zaměstnavatelé konstruují podmínky pro zaměstnávání lidí se schizofrenií? Dílčí výzkumné otázky pak byly operacionalizovány do otázek pouţitých v rozhovorech výzkumu této diplomové práce.

2.2

Metoda výběru, jednotka zkoumání, jednotka

zjišťování Výzkum diplomové práce byl proveden formou rozhovoru a to jednak se zaměstnavateli volného pracovního trhu a lidmi s duševním onemocněním (schizofreniky). Jednotkou zkoumání zde byla sociální konstrukce zaměstnavatelů a lidí s duševním onemocněním a jednotkou zjišťování byly tedy jak zaměstnavatelé, tak lidé s duševním onemocněním. Samotný výběr zaměstnavatelů a lidí s duševním onemocněním jsem vybrala formou záměrného výběru dat (Ţiţlavský, 2003). Jedná se o kvalitativní výzkum, který definuje Croswell (1998) jako: „proces hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický přehled, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách.“ (Croswel, 1998, in Hendl, 2008). Tento způsob výzkumu je vhodný pro moţnost zkoumání určitého problému do hloubky (Ţiţlavský, 2003). Pro výzkum jsem vybírala firmy, které jiţ se spoluprací s duševně nemocnými lidmi nějaké zkušenosti mají. Klienty jsem vybírala z řad těch, kteří pracují, nebo mají nějakou pracovní zkušenost nebo si práci hledají či hledali.

54

K tomu, abych respondenty získala pro rozhovor jsem volila u manaţerů formu telefonátu, kdy jsem aţ na výjimky získávala kladné reakce se mnou spolupracovat na výzkumu. Problematičtější bylo získat kladný souhlas od klientů, kteří se pro svoje onemocnění většinou obávali rozhovoru samotného a proto jsem musela vybrané jedince nahradit jinými. Celkově se mi podařilo získat stejný počet manaţerů a lidí s duševním onemocněním. Všechny údaje, které jsem pro výzkum sesbírala jsou po domluvě se stranami zcela anonymní, proto budu jednotlivé respondenty uvádět formou označení.

2.3

Kvalitativní výzkumná strategie

V praktické části diplomové práce byla pouţita kvalitativní výzkumná strategie, která nejlépe vedla ke zodpovězení hlavní výzkumné otázky. Dle Strauss a Corbinové (1999) je kvalitativní výzkum takový výzkum, kde se k dosaţení výsledku nepouţívají statistické ani kvantitativních metod, jelikoţ kvantitativní výzkum

testuje různé

hypotézy odvozené z teorie či zákonů, přičemţ snahou takového výzkumu je dosaţení velkého počtu případů k zajištění reprezentativnosti výzkumu. Na druhou stranu Croswell (in Hendl, 2005) vidí kvalitativní výzkum jako proces snaţící se najít porozumění, který je postaven na rozličném metodologickém zkoumání problému jak lidského, tak sociálního. A jak uvádí Disman (2000), snahou kvalitativního výzkumu je snaha pochopit člověka v jeho sociálních situacích. Disman (2000) také uvádí, ţe podstatou výzkumu není numerické bádání, ale interpretace sociální reality, která je podstatou této diplomové práce. Kvalitativní výzkumnou strategii jsem vybrala hlavně kvůli lepšímu chápání problému, který je zkoumán a také k dosaţení lepších informací pro zjištění podstaty skutečnosti problému.

2.4

Triangulace

Pro kvalitní výsledek výzkumu této diplomové práce byla vyuţita metoda kombinování dvou různých skupin dotazovaných, kteří vnímali vţdy stejnou situaci. Pomocí metody

55

rozhovoru s manaţery firem a s lidmi trpícími schizofrenií, byla získána potřebná data pro tento výzkum Podle Hendla (Hendl, 1999) je vhodné sledovat určitý jev na rozdílných stanovištích, čase a lidech., přičemţ tento způsob autor nazývá datovou triangulací.

2.5

Operacionalizace

Hlavním cílem výzkumu této diplomové práce je odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: „V čem se liší a v čem shodují konstrukce zařazení lidí s duševním onemocněním do pracovního procesu u manažerů firem a lidí s duševním onemocněním?“ Na základě této výzkumné otázky bylo vytvořeno šest DVO, které by měly pomoci dosáhnout lepšího obrazu dané problematiky. Ve výzkumu se jedná o konstrukci dvou skupin respondentů. V DVO 1 a 2 zjišťuje pohled na samotné onemocnění oběma skupinami respondentů, DVO 3 a 4 zjišťuje stigmatizaci a DVO 5 a 6 zjišťuje konstruování podmínek zaměstnávání. Důleţitým hlediskem výzkumu je i datová triangulace, která bude zodpovězena v DVO 2, DVO 4 a DVO 6, přičemţ v tyto DVO budou odpovídat na sociální konstruktivismus obou skupin respondentů navzájem. To pak umoţní ukázat kladné a záporné stránky vzhledem k literatuře. Předpokládám, ţe touto datovou triangulací vyjdou napovrch rozdíly ve vnímání dané problematiky. DVO 1: Jak vidí lidé se schizofrenií sebe sama? Touto otázkou bude zkoumáno, jak konstruují lidé se schizofrenií toto onemocnění a jak vnímají problematiku uplatnění na trhu práce. Indikátory: Sociální konstruktivismus – volná výpověď respondentů o nemoci, projevech, léčbě, pracovním uplatnění.

56

DVO 2: Jak vidí zaměstnavatelé lidi se schizofrenií? Otázka bude zacílena na konstrukci onemocnění samotnými manaţery. Dále zde bude zjišťováno, jaký pohled mají manaţeři na pracovní uplatnění těchto nemocných a jaké mají zkušenosti s organizacemi pomáhajícími těmto nemocným. Indikátory: Sociální konstruktivismus – volná výpověď respondentů o nemoci, projevech, léčbě, pracovním uplatnění. DVO 3: Jak vnímají stigmatizaci lidé se schizofrenií? V této otázce bude zkoumána konstrukce společnosti, zaměstnavatelů a pracoviště lidmi nemocnými schizofrenií. Indikátory: Sociální konstruktivismus – volná výpověď o konstrukci společnosti, zaměstnavatelů a firem lidmi se schizofrenií. DVO 4: Jak vnímají zaměstnavatelé stigmatizaci lidí se schizofrenií? Zde se bude snaţit otázka zodpovědět stigmatizaci manaţerů a jejich pohled na toto onemocnění a uplatnění na trhu práce. Indikátory: Sociální konstruktivismus – volná výpověď o vnímání lidí se schizofrenií společností a zaměstnanci firmy. DVO 5: Jak si konstruují podmínky zaměstnávání lidé se schizofrenií? Otázka se pokusí zodpovědět a zkoumat pohled nemocných lidí na moţnost uplatnění, na problémy vztahující se k nalezení pracovního místa a na obavy, které s tímto nemocní pociťují. Indikátory: Sociální konstruktivismus – volná výpověď o zaměstnávání z pohledu lidí se schizofrenií. DVO 6: Jak si zaměstnavatelé konstruují podmínky pro zaměstnávání lidí se schizofrenií?

57

V poslední otázce bude zjišťován pohled manaţerů firem na podmínky zaměstnávání lidí se schizofrenním onemocněním a dále bude otázka zacílena na zjištění obav, které z tohoto zaměstnávání manaţeři mají, na problémy, se kterými se potýkají při zaměstnávání těchto nemocných. Indikátory: Sociální konstruktivismus – volná výpověď o zaměstnávání lidí s onemocněním schizofrenie.

2.6 Jednotka zkoumání Jednotkou zkoumání je sociální konstrukce zaměstnavatelů a lidí s duševním onemocněním. Zkoumání jsem prováděla ve firmách malých, středních i velkých u manaţerů a dále jsem zkoumání prováděla u schizofreniků, kteří pracují či pracovali.

2.7 Jednotka zjišťování Jednotkou zjišťování je šest lidí se schizofrenií a šest manaţerů firem zaměstnávající lidi s duševním onemocněním, přičemţ do výběru jsem zařadila jak ţeny, tak muţe. Tito respondenti patřili do věkové kategorie od 26 do 59 let a z toho pár jich má ukončené vysokoškolské vzdělání, několik vzdělání s maturitou a někteří respondenti byli studenty vysoké školy, ale studium z důvodu onemocnění nedokončili. Schizofrenici

Pohlaví

Věk

Vzdělání

K1

muţ

44

VŠ

K2

muţ

31

SŠ

K3

muţ

39

VŠ

K4

ţena

33

VŠ

K5

muţ

47

SŠ

K6

ţena

26

přerušené VŠ

Tab. č. 1. charakteristika klienta

58

Manaţeři

Pohlaví

Věk

Velikost firmy

M1

ţena

57

malá

M2

muţ

28

velká

M3

ţena

37

malá

M4

ţena

59

velká

M5

ţena

31

malá

M6

muţ

56

střední

Tab. č. 2. charakteristika manaţera

2.8 Realizace a postup sběru dat Pro zkoumání jsem vybrala respondenty, kteří splňovali stanovené poţadavky výzkumu. Zvolila jsem záměrný kriteriální výběr. Mezi poţadovaná kriteria patřil souhlas respondentů s výzkumem, manaţer firmy zaměstnávající člověka s duševním onemocněním (schizofrenií) a člověk trpící schizofrenií mající zkušenost s prací. Rozhovory byly prováděny metodou polostrukturovaného rozhovoru s otázkami ve stejném pořadí pro obě skupiny respondentů (viz. Příloha č. 2), čímţ byl zajištěn přímý kontakt výzkumníka s respondenty. Výhodu spatřuji v osobním kontaktu, dokonalému vysvětlení obsahu otázek a získání maximálního obsahu informací. U nedostatečných odpovědí se bylo třeba doptat formou otevřené otázky. Všechny rozhovory probíhaly v průběhu března a dubna 2012, předpokládaná délka byla 15 aţ 20 minut, skutečný čas byl 13 aţ 56 minut (souviselo na náladě respondentů). Rozhovory s manaţery byly provedeny na pracovišti. Rozhovory s klienty byly provedeny na jimi určeném místě.

2.9 Realizace a postup interpretace Samotnou analýzu jsem začala zpracováním rozhovorů, které jsem nejdříve musela doslovně přepsat z nahrávek v diktafonu, abych pak mohla udělat konceptualizaci získaných údajů na základě toho provést kategorizaci pojmů, které by se vztahovaly ke stejnému jevu. Na tyto kroky pak navázala část, kde jsem se snaţila nalézt vztahy mezi jednotlivými informacemi, které jsem se snaţila propojit s teoretickými poznatky.

59

2.10 Etické aspekty výzkumu Celý výzkum byl veden podle etických pravidel, která se na kvalitativní výzkum vztahují. Pro výzkum byly vybrány firmy, které zaměstnávají lidi s duševním onemocněním a schizofrenici. Respondenti byli osloveni a seznámeni s účelem a metodou výzkumu, účast ve výzkumu byla zcela dobrovolná. Před zahájením rozhovoru byli respondenti poučeni o moţnosti odpovídat podle svého uváţení na otázky tazatele a všem respondentům byl předloţen a od nich získán souhlas s tímto postupem rozhovoru a nahráním informací na diktafon, přičemţ bylo všem respondentům zdůrazněno a vysvětleno, ţe veškeré informace, které v rozhovoru poskytnou, a jejich jména budou anonymní, nikde nepublikována.

60

III. Interpretační část Snahou této kapitoly bude na základě interpretace operacionalizovaných otázek získat odpovědi na dílčí výzkumné otázky DVO 1 - DVO 6. Hlavní výzkumná otázka zní: „V čem se liší a v čem shodují konstrukce zařazení lidí s duševním onemocněním do pracovního procesu u manažerů firem a lidí s duševním onemocněním?“

3.1 DVO 1: Jak vidí lidé se schizofrenií sebe sama? 3.1.1. Vnímání nemoci Ve výzkumu se mi podařilo identifikovat následující subkategorie: A. negativní a pozitivní příznaky B. pocit ztíţení ţivota C. potřeba odborné pomoci Subkategorie A negativní a pozitivní příznaky se objevovala v rozhovorech všech klientů. Lze ji chápat jako problém klientů (K1-K6), který ovlivňuje způsob ţivota a tím i vnímání těchto nemocných lidí společností. Objevující se jak negativní (K6, K1 popisuje kolísání nálad a poruchu náhledu na sebe sama a vnitřní neklid,), tak pozitivní příznaky (podle K2, K3, K4 děsivé myšlenky, představy, pocit sledování, bludy a ztotoţňování s někým). Tyto příznaky jsou důsledkem onemocnění, coţ je ze zjištěných informací moţné vydedukovat a je také patrné, ţe se objevují jak u obou pohlaví, o čemţ se zmiňuje i Hartl (2010), podle kterého se navíc kromě pozitivních a negativních, dělí příznaky ještě na kognitivní, ty však klienti v rozhovorech sami nezmiňují, avšak z uvedených informací je moţno je vydedukovat.

61

„člověk je ohrožován svými bludy a podléhá určitým představám, no....takže vlastně projevuje se to na jeho jednání, třeba uvedu příklad, velmi takový rozšířený je, že člověk trpí představou, že ho ohrožují nadlidské síly například.....“(K2) Onemocnění má u schizofreniků znatelný vliv na poruchu myšlení, která se projevuje těmito představami, coţ bylo potvrzeno všemi klienty. Subkategorie B pocit ztížení života se odráţí po všech stránkách ţivota. Jedná se o kolísání nálad, poruchu náhledu na sebe samotnou, trvale sníţenou výkonnost a ztrátu energie, spavost a unavenost (K5, K4, K6). Problémem léčby můţe být dále problém s dochvilností. Je zřejmé, ţe léčba je poměrně náročná a na kaţdého působí jinak, ovšem v oku zaměstnavatelů můţe nedochvilnost vyvolávat konflikt a při opakovaných problémech s dochvilností by mohlo dojít aţ k vyřazení zaměstnance. Dalším problémem farmakoterapie je i zátěţ na organismus, například na játra nebo problém s přibývajícími kily. Kromě osobních projevů se v odpovědích respondentů objevil i problém sociální, projevující se negativním postojem společnosti k lidem se schizofrenií, kteří podle klienta K2, jej vidí jako nebezpečného člověka, coţ se promítne v tom, ţe pak není schopen hovořit o své nemoci s ostatními. Příčinu, která stojí za těmito projevy zhoršení ţivota je moţno spatřovat právě v projevujících se obtíţích tohoto onemocnění. U schizofreniků se zhoršení ţivota projevuje individuálně a lze očekávat, ţe se projeví jak v osobních problémech, tak i v těch společenských, avšak nelze říci, do jaké míry se u jedince toto zhoršení během nemoci projeví. Lze však usuzovat, ţe by se dalo do značné míry řešit pochopením nemocných společností, coţ by do jisté míry alespoň těm lidem, kteří cítí zhoršení ţivota právě postojem společnosti k nim, mohlo pomoci. Subkategorie C potřeba odborné pomoci je další významným tématem klientů. Respondenti se shodli na potřebě odborné pomoci, která jim pomáhá řešit dané problémy a pomoci zlepšovat jejich individuální zdravotní stav, bez které by těţko s onemocněním bojovali. Jelikoţ je u tohoto onemocnění objevuje značná stresová zranitelnost, je podle Jarolímka (1996) nutné tuto zranitelnost sniţovat a to cílenou terapií. Jak naznačuje Praško (2005), je nutné individuálně zkombinovat více metod, s čímţ souhlasí respondenti K1, K2, K4, K5, K6. Výjimkou je klient K3, který uvedl, ţe

62

se schizofrenie nedá léčit, je moţné pouze léky potlačit příznaky onemocnění. U ostatních případech se respondenti shodli na léčbě hospitalizaci i psychoterapie a zdůraznili medikamenty. „já beru léky hlavně, tak pro mě jsou důležitý ty léky, ty jsou strašně důležitý při té léčbě“ (K1). Z výše uvedených zjištění usuzuji, ţe povaţují za důleţité účastnit se nějaké terapie a doplněné medikamenty, coţ jim napomáhá mít věci více pod kontrolou a postupně se navracet do starého ţivota. Dále jsem vydedukovala důleţitou roli terapeuta. Lze to vysvětlit zřejmě tím, ţe schizofrenici mají téměř ve všech případech problém se zvládáním svého stavu, proto je potřeba, aby jejich nemoc byla podchycena a bylo zajištěno, pokud to zdraví dovoluje, zpětné začlenění do společnosti a byly potlačeny negativní projevy tohoto onemocnění, které jim značně zhoršuje ţivotní situaci. Kromě těchto zmíněných hlavních způsobů léčby, je také pro klienta K5 důleţitá léčba prací.

3.1.2. Moţnost uplatnění V interpretaci jsem identifikovala tyto subkategorie: A. vnímání ztráty sebedůvěry B. značně omezené moţnosti uplatnění C. schopnost nalezení práce Subkategorii A vnímání ztráty sebedůvěry vnímám v tomto výzkumu jako jeden ze dvou hlavních problémů subjektivního pohledu na moţnost uplatnění na trhu práce. Schizofrenie se projevuje mnoha způsoby, avšak významná je ztráta sebedůvěry Fabriaková (2008), pro zpětné začlenění jedince do společnosti a s tím související nalezení pracovního místa. Podle respondentů K1, K5 jim hospitalizace sníţila do značné míry schopnost sebedůvěry a nástup do práce byl náročný. Chyběl dostatek zkušeností s prací v kolektivu, nevěřili si, nakonec se dokázali na prostředí a práci adaptovat.

63

Pro člověka trpícího schizofrenií je velmi náročné překonat ztrátu sebevědomí, coţ je mnohdy překáţkou pro nalezení pracovního místa i v případě, ţe by jinak tento jedinec byl schopen práci vykonávat, ale brzdí jej právě domněnka, ţe na tu práci nemá, proto je potřeba podchytit správně léčbu a snaţit se v jedinci vypěstovat zdravou sebedůvěru. V práci by tomuto prvotnímu ostychu mohl pomoci zdravý kolega jako dohlíţitel, coţ je z finančního hlediska pro zaměstnavatele nemyslitelné. Subkategorie B značné omezení možnosti uplatnění vnímám jako druhý problém. Dnešní firmy jsou zacíleny na zisk, kde pracovní podmínky nejsou pro nemocné jedince vhodné díky neţádoucím účinkům léků, které výkon značně sniţují (Elgie at al., 2004). Těchto problémů se bojí řada zaměstnavatelů a tím se razantně sniţuje počet pracovních míst pro tyto nemocné. Respondenti K4, K6 potvrdili omezené moţnosti uplatnění díky jejich zdravotnímu stavu. Také K3 vidí svoje pracovní uplatnění jako problematické, coţ je dané charakterem onemocnění. Oproti ostatním klient K5 uvádí , ţe jde o to, nač si člověk sám troufne a dovolí. Také spatřuje problém v moţnosti působit na okolí sklesle, coţ můţe na potencionálního zaměstnavatele působit negativně. Subkategorie C schopnost samostatného nalezení práce vyplynulo, ţe klienti K2, K3 a K5 si byli schopni nalézt práci sami. „práci jsem si hledal klasickým způsobem jako každý normální člověk........na pracáku mě poslali na motivační kurz, ten jsem teda s vypětím sil absolvoval.........naučil jsem se strukturovaný životopis, a také jak reagovat na pohovorech“ (K5) Klienti K2, K3 reagovali na inzerát a byli přijati díky výbornému projevu při pohovoru. Respondentce K4 byla práce nabídnuta jiţ za studií. Práci má dodnes, neměnila by, i psychiatrička změnu nedoporučuje vzhledem ke špatnému snášení změn a stresových situací. I kdyţ z uvedených výpovědí respondentů ve velké míře vyplývá, ţe byli schopni si vyhledat práci sami, nebo jim ji někdo vyhledal jako v případě klienta K1 - agentura, nebo si drţí práci, kterou měli před vypuknutím nemoci, je podstatné zmínit, ţe tato schopnost je ve velké míře ovlivněna zdravotním stavem nemocného.

64

3.1.3. Dílčí závěr Dle výše uvedeného lze shrnout odpověď na DVO 1: Lidé se schizofrenií vidí sebe sama jako člověka trpícího určitými problémy, které jim ztěžují život. Jejich možnost uplatnění na trhu práce je ve značné míře ovlivněna zdravotním stavem jedince. Shodně se respondenti sešli s názorem, ţe sebe sami vidí jako člověka trpícího bludy a halucinacemi, trpícího sníţeným sebevědomím, který je závislý na léčbě formou hospitalizace, psychoterapie a medikamentech, díky kterým se jejich stav můţe podchytit, stabilizovat a lepšit. Vyplynula potřebnost terapie, poskytující prostor řešit situace, se kterými si sami neví rady. V souvislosti s moţnostmi uplatnění na trhu práce sice vyplynulo, ţe většina respondentů byla schopna si práci najít sama nebo s pomocí nějaké organizace pomáhající těmto lidem, avšak shledávám rozporným fakt, ţe schopnost najít si práci závisí ve značné míře na zdravotním stavu, ve kterém se klient nachází.Nelze tedy říci, ţe by hledání práce bylo u lidí se schizofrenií něčím jednoduchým, právě naopak existuje díky současnému trhu a zaměření firem poměrně málo pracovních míst pro tyto jedince.

3.2 DVO 2: Jak vidí zaměstnavatelé lidi se schizofrenií? 3.2.1. Vnímání nemoci V souvislosti s výzkumem jsem identifikovala tyto subkategorie: A. Problematické chování B. odborné a včasné podchycení onemocnění Subkategorii A problematické chování s různými příznaky jsem identifikovala jako podstatnou pro všechny respondenty. Schizofrenika chápou zaměstnavatelé jako člověka s rozdvojenou osobností (M4), dále uvádějí problém s bludy a halucinacemi (M1, M5). Ostatní jej vidí jako člověka majícího nějaké problémy (M2), se změněným chováním, nebo jako člověka projevujícího sníţenou trpělivostí (M6). Dá se tedy říci, ţe u schizofreniků, jak uvádí Hartl (2010), dochází k celkové změně chování,

65

projevujícímu se třemi typy příznaků – pozitivními, negativními a kognitivními, popsanými v kapitole 1.1.4.3. Protikladné duševní postoje či myšlenky jsou součástí ţivota schizofreniků a je tedy potřeba s těmito projevy u nemocných počítat. Problematické chování však není u však schizofreniků stejné, jelikoţ se objevuje v návaznosti na zdravotní stav jedince a na typ a stádium léčby. U některých schizofreniků je moţné setkat se s častějšími halucinacemi, u jiných se lze setkat s jinými druhy projevů chování, spojeného s touto nemocí. „Schizofrenie je velmi široké onemocnění, které se může projevovat jakoby hodně různým způsobem v závislosti na typu schizofrenie“. (M5) Subkategorie B odborné a včasné podchycení onemocnění uváděla většina respondentů. Podchycení schizofrenie vnímali

jako nutný první krok k úspěšnému

zvládání boje s tímto onemocněním. Respondenti M6 a M3 vnímali jako nutnost léčit schizofrenii převáţně hospitalizací. I kdyţ je léčba povaţována u schizofrenie za poněkud náročnější, je velmi důleţité s léčbou začít co nejdříve, coţ vnímá i Vágnerová (2005) jako nutnost. Manaţer M6 uvedl, ţe pro toto onemocnění je léčba nutností. Pomoc odborníka v souvislosti s léčbou shledává za významné i respondent M2. Ostatní respondenti (M1, M2, M4, M5) povaţovali za nejpodstatnější zajistit schizofrenikům farmakoterapii. „No rozhodně potřebují medikamentózní léčbu a potom nějakou tu skupinu nebo nějakou terapii.“ (M1) Kromě respondenta M1 spatřuje, jako východisko pro zlepšování zdravotního stavu schizofreniků, také M5 za nutné kombinovat léky s dalšími typy pomoci, jako například psychoterapii, přičemţ podle M1 a M4 je důleţité věnovat schizofrenikům individuální přístup a pomocnou ruku, coţ jim hodně usnadňuje ţivotní situace, se kterými se denně setkávají.

3.2.2. Moţnost uplatnění Na základě výzkumu jsem identifikovala tyto subkategorie: A. zhoršené moţnosti pro uplatnění na trhu práce B. vyuţívání odborné pomoci při hledání práce

66

C. vyuţití organizací pro nalezení práce Subkategorii A zhoršené možnosti pro uplatnění na trhu práce jsem identifikovala jako nejvýznamnější u všech respondentů. Všichni respondenti se shodují, ţe podmínky pro uplatnění jsou pro schizofreniky velmi nízké. Respondentka M3 vidí moţnost uplatnění také ve zdravotním stavu, ve kterém se jedinec nachází a jak jsou schopni se zařadit do normálního kolektivu. Respondentka M1 povaţuje za problematické velmi labilní povahu takového člověka vyţadující individuální přístup, coţ má za následek často odrazení zaměstnavatele, neboť nechce uvolnit zdravého zaměstnance, který by pak neodváděl 100% výkon. To podle M3 souvisí i s nutností úpravy pracovních podmínek, coţ také sniţuje moţnosti uplatnění schizofreniků. „těžko se uplatňují na trhu práce si myslím....musí mít určitě někoho, s kým by pracovali, což je dneska jako těžký si myslím, aby pořád na někoho někdo jakoby dohlížel.“ (M4) Subkategorii B využívání odborné pomoci při hledání práce jsem identifikovala jako potřebný krok k nalezení uplatnění. Respondent M6 vidí náročnost uplatnění schizofreniků v tom, ţe v současné době má i zdravý člověk problém s nalezením práce, natoţ nemocný, navíc vyţadující speciální pomoc. Většina respondentů se shoduje na tom, ţe v souvislosti s uplatněním bude řada schizofreniků vyhledávat odbornou pomoc. „Podle mě se o tyto lidi stará někdo, většinou úřad práce, nebo léčebna, nebo tak nějak no.....ale určitě je ta léčba nějak podchycená, že se budou snažit je někde umístit.“ (M5) Subkategorie C využití organizací pro nalezení práce jsem identifikovala ve výzkumu jako nejčastější představu respondentů o pomoci při moţnosti uplatnění. Všichni oslovení respondenti uvedli, ţe mají kladné zkušenosti s organizacemi pomáhajícími lidem se schizofrenií. Respondenti M4, M1 zmínili, ţe je organizace sama kontaktuje a poptává se po volných místech. Dále respondentka M3 uvedla, ţe si klienta přetáhli sami přímo z organizace, jelikoţ klienta znali a jeho práce se jim hodila. Také respondentky M5 a M1 uvedly, ţe se setkaly s takovými klienty, kteří si práci našli sami nebo na doporučení známých. Důvod, proč schizofrenici vyuţívají pomoc

67

organizace při uplatňování spatřuji v tom, ţe řada schizofreniků se účastní terapie v nějaké organizaci, která je zacílena mimo jiné i na vyhledávání a pomoc s uplatněním a zařazením jedince do společnosti, proto je velmi pravděpodobné, ţe právě organizace bude tím zprostředkovatelem uplatnění klienta. Samozřejmě i řada nemocných nebude navštěvovat tato zařízení, proto se dá očekávat, ţe další moţností bude doporuční známých či rodiny a v neposledním případě i úřad práce, ovšem v takovém případě bude záleţet na tom, jak se nemocný staví ke snaze uplatnit se a práci si najít.

3.2.3. Dílčí závěr

Na základě výše uvedeného lze tedy v souvislosti s otázkou DVO 2 konstatovat, ţe: Zaměstnavatelé vidí lidi se schizofrenií jako osoby projevující se změněným chováním, které vyžaduje určitý druh léčby, nejlépe farmakoterapii, psychoterapii nebo hospitalizaci, což má za následek jejich zhoršené možnosti uplatnění v souvislosti s nutnou léčbou, zhoršeným pracovním výkonem. Klientovo uplatnění považují zaměstnavatelé za ztížené a těžko reálné. Pracovníci se vyjadřují shodně k náročným podmínkám uplatnění člověka se schizofrenií. Sice je z výzkumu patrné, ţe si práci někteří klienti jsou schopni nalézt sami, ale všichni respondenti se shodli na tom, ţe to je pouze výjimkou a hlavním zdrojem přísunu schizofreniků na pracoviště jsou organizace, se kterými firmy spolupracují a současně v některých málo případech také úřad práce.

3.2.4. Datová triangulace

Klienti i zaměstnavatelé se shodují v tom, ţe se schizofrenici projevují značnou změnou v chování, přičemţ poukazují obě skupiny respondentů na

objevující se bludy či

halucinace a na sníţenou sebedůvěru. Také se všichni shodují na nutnosti odborné pomoci, přičemţ za nejdůleţitější povaţují klienti farmakoterapii a zaměstnavatelé kromě farmakoterapie povaţují za důleţitou i psychoterapii nebo hospitalizaci. Současně zaměstnavatelé vidí nutnou pomoc v individuálním přístupu ke klientům.

68

Obě skupiny respondentů uvádějí, ţe schizofrenie negativně ovlivňuje jedincovo uplatnění v práci. Klienti poukazují v této souvislosti na pokles sebedůvěry, coţ jim mnohdy brání vůbec se na pracovní pozici hlásit, zaměstnavatelé vidí zhoršení uplatnění v tom, ţe schizofrenici potřebují individuální přístup a upravené pracovní podmínky, na které zaměstnavatelé mnohdy nechtějí přistupovat. Co se týče schopnosti nalezení práce, u klientů se projevovalo to, ţe byli většinou schopni si sami najít práci, případně jim vypomohla organizace pomáhající lidem

s tímto

onemocněním.

U

zaměstnavatelů

naopak

je

největším

zprostředkovatelem, pomáhajícím uplatnit schizofrenika na pracovní pozici, právě organizace, která se objevila u všech zaměstnavatelů.

3.3 DVO

3:

Jak

vnímají

stigmatizaci

lidé

se

schizofrenií? 3.3.1. Předsudky okolím

Dle výzkumu jsem identifikovala tyto subkategorie: A. strach z reakcí okolí B. introvert nebo extrovert? Subkategorie A strach z reakcí okolí vyplynula ze všech výpovědí. Všichni pociťovali to, co odborná literatura nazývá stigmatizace, coţ je vztah společnosti k psychicky nemocným a přijetí těchto nemocných (Jandourek, 2001). U respondentů K2-K6 byl strach poměrně velký, zatímco respondent K1 pociťoval strach pouze chvíli a teď jiţ strach z okolí nemá, právě naopak jej vnímá velice pozitivně. Následný pozitivní přístup k okolí se vyskytl také u respondenta K3, který uvedl, ţe lidé o jeho nemoci ví a chovají se k němu přátelsky, ale přátelské chování nastalo aţ po vysvětlení nemoci lidem, dříve respondent také pociťoval stigmatizaci. Respondentka K6 uvedla, ţe jí okolí na počátku propuknutí nemoci vnímalo jako depresivní či odtaţitou a nepřípustnou. Tyto projevy jsou u schizofreniků časté. Problémem je, ţe laická společnost často neví nic o projevech tohoto onemocnění a tím si nejsou schopni uvědomit, ţe se u člověka projevuje nemoc, ţe to není pouze jeho rozmar. Jak uvádí

69

Dickenson (2002) dle dostupných zjištění je patrné, ţe největším zdrojem stigmatu pojícího se ke schizofrenii je izolace. Tato izolace byla patrna u několika respondentů, například klient K5 uvedl, ţe

se s ním spousta přátel přestala stýkat, kdyţ u něj

propukla nemoc. Podobně popisuje izolaci také klientka K4, která z počátku byla svým okolím izolována, ale u ní se díky nemoci pak vytvořil kladný vztah s novými přáteli, kterých má nyní více, neţ měla před onemocněním. Subkategorie B introvert nebo extrovert? se také v mnoha výpovědích objevila. Respondenti, hlavně hovoří i introverzi. „V sučasnosti mam možno zvlasnu povahu, som silne introvertna, ale dokázala som si naisť nielko dobrých priatělov, lebo vďaka liekom vnímam svet ovela reálnějšie a som prisposobivejšia v meziludských vztahoch.“ (K4) Výjimku ze všech výpovědí tvoří respondent K5, který uvedl, ţe ho okolí vnímá tak, jak on sám chce, coţ popisuje na příkladě, ţe kdyţ se setká s nějakým posměchem nebo naráţkou ze strany okolí, nereaguje na to a nechá to zcela projít. Tento způsob reakce vidí jako pozitivní proto, ţe si myslí, ţe jakákoliv reakce na toto vyvolá nějaký zájem, kterého se chce vyhnout, proto volí způsob mrtvého brouka. Co se týče otevření se okolí a seznámení je s vlastním onemocněním, uvádí k tomu respondent K5, ţe si to musí vnitřně důkladně promyslet, komu chce informaci sdělovat. Na druhou stranu respondent K3 své známé o své nemoci informoval a okolí jej přijalo pozitivně a pochopilo jeho chování. To zase vyvrací respondent K2, který okolí příčinu svého tajuplného chování nesdělil, coţ mu přišlo jako nejschůdnější varianta, jak na sebe neupoutávat pozornost a působit dojmem obyčejného člověka. Je zřejmé, ţe řada lidí trpících schizofrenií mají problém s vypouštěním informací o svém onemocnění okolnímu světu. Není ani divu. Dříve panující zakořeněné představy o průběhu nemoci a nebezpečnosti onemocnění tomu příliš nenahrávají, avšak v současné době se přístup ke schizofrenii pomalu začíná snad zlepšovat, coţ vidí i sami respondenti.

70

3.3.2. Předsudky okolí

Na základě výzkumu jsem identifikovala následující subkategorie: A. zlá společnost B. špatná rodina Subkategorie A zlá společnost vyplynula ze tří výpovědí u respondentů K2, K4, K6. Tito vnímají společnost velmi negativně. Podle respondenta K2 jsou lidí poznamenáni stresem, který se pak odráţí na jejich negativním vnímání lidí se schizofrenií. Oproti tomu tento respondent uvedl, ţe je potěšen tím, kdyţ se potká s někým, kdo se jeho představám vymyká a má ke schizofrenikům dobrý postoj. Stejně jako předchozí respondent, vnímá také respondentka K4 mezilidské vztahy jako zklamání, přičemţ u ní se to převáţně projevilo ve vztahu ke spolupracovníkům, před kterými se tato respondentka necítí dobře, coţ vedlo k jejímu uzavření se před nimi. „Pracujem v prevažně ženskom kolektíve, kolegyně sú len nutné zlo pre mňa.“ (K4) I další respondent s negativním postojem ke společnosti, K6 uvádí, ţe vnímá společnost jako potencionální zdroj ohroţení. Tyto negativní vztahy ke společnosti jsou podle mého názoru díky jiţ zmiňovanému vztahu dřívější společnosti k duševně nemocným, která sice přetrvává, ale postupně se postoj lidí s nemocným schizofrenií začíná měnit, jelikoţ společnost je více informována o

druzích onemocnění a chování těchto

nemocných, ale je to boj na dlouhou cestu. Další tři respondenti K1, K3, K5 jsou opačného názoru, jelikoţ oni vnímají společnosti pozitivně. Například respondent K5 uvádí, ţe tím, ţe se vrátil do společnosti, si našel nové přátele a ţe mu společenský ţivot hodně pomáhá v boji s onemocněním. Klient K1 vnímá také lidi kolem sebe pozitivně a nespatřuje ţádné problémy ve vzájemné komunikaci a i respondent K3 popisuje, ţe před vypuknutím nemoci neměl lidi moc rád a po vypuknutí onemocnění se jeho vztah k lidem razantně změnil. „Po preklenutí choroby sa situácia začala meniť.......ľudia sa ku mne začali správať veľmi milo a otvorene.“ (K3)

71

Vztah společnosti k lidem se schizofrenií záleţí, jak jsem jiţ zmínila hlavně na informovanosti a na zakořeněných představách a postojích k těmto lidem. Lepší postavení bude mít člověk ţijící ve městě, kde se shlukuje více vzdělanějších lidí, kteří by mohli onemocnění tolerovat. Horší situace by mohla nastat na vesnici či menším městě, kde se lidí znají a často se projevuje právě ten negativní postoj společnosti k těmto nemocným tím, ţe se je po zjištění onemocnění snaţí izolovat a mohou být terčem posměchu. Subkategorie B špatná rodina se objevila v několika výpovědích a spatřuji ji za důleţité zmínit, jelikoţ jak uvádí Moţný (1999), můţe právě rodina psychickou stránku nemocného člověka zhoršovat. „Rodina si nepřiznává žádnou vinu na tom, kde jsem skončil, oni pasivně čekali, než něco provedu, ne že bych jim to zásadně vyčítal, ale rodina na tom vinu má asi díky té pasivitě, oni neměli chuť se nějak informovat.....“ (K5) Stejně tak respondent K2 popsal, ţe jeho rodina nemá k duševně nemocným lidem kladný vztah, zvláště jeho otec, takţe se rodině se svými problémy nemůţe ani svěřit, aby se na něj nedívali skrze prsty. V souvislosti s odbornou literaturou spatřuji velký problém v nepochopení rodinou nemocného schizofrenií. Samo o sobě je toto onemocnění velkou zátěţí pro jedince a rodina by mu měla být oporou, kde můţe hledat útočiště před okolním světem, od kterého by člověk spíše čekal neporozumění a odtaţitost. Je tedy smutné, ţe se ve výpovědích tento projev nepochopení vůbec projevil.

3.3.3. Předsudky firmou

V souvislosti s výzkumem jsem identifikovala tyto subkategorie: A. pozitivní přístup B. zatajovaná nemoc Subkategorie A pozitivní přístup vyplynula z několika odpovědí respondentů. Klient K1 povaţuje přístup zaměstnavatele i kolegů velmi pozitivně, coţ mu velice pomáhá zlepšovat jeho zdravotní stav. Díky práci kolegů mu je umoţněno chodit do společnosti

72

a komunikovat s dalšími lidmi, které dříve neznal a tím se mu zlepšuje jeho sebedůvěra z mezilidských vztahů. Stejně tak klient K3 souhlasně uvádí pozitivní vztah na pracovišti, kdy jej kolegové brali takového jaký je a pomáhali mu při náročnějších okolnostech, kdy si nevěděl rady, byli mu na blízku a mohl se na ně kdykoliv obrátit. Respondent K5 také vnímá pozitivně přístup firmy, která mu umoţnila realizovat se v oboru, který jej naplňuje a má v práci volné pole působnosti. Velmi pozitivně se všichni zmínění respondenti zmiňují o svých zaměstnavatelích, kteří se jim snaţí vyjít vstříct a důvěřují jim, kolegové je přijali kladně také. Tento viditelně pozitivní vztah schizofrenika s pracovištěm je spatřován za pozitivní pro tyto nemocné díky tomu, ţe jim pomáhá budovat jejich sebevědomí a zpětné začlenění do společnosti a současně je přivádí na jiné myšlenky (Praško, 2005). Subkategorie B zatajovaná nemoc byla identifikována u dvou respondentů K2 a K6. K2 popisuje jeho záměr na tom, ţe se snaţí být zaměstnavateli vnímán jako řadový zaměstnanec a své problémy před nimi skrývá. Také klient K5 popsal, ţe v předchozím zaměstnání se o informaci o své nemoci s kolegy nedělil a ti jej také brali jako řadového zaměstnance a nedívali se na něj skrze prsty. Opakem těchto dvou výpovědí je výpověď klienty K4, která uvádí, ţe o jejích zdravotních problémech na pracovišti sice vědí, ale mělo to pro ni negativní přínos, jelikoţ ráda dává najevo svůj názor, který bývá často nemocí ovlivněn, coţ se v práci nelíbí a vede to k tomu, ţe ji pak hází polena pod nohy. Obeznámení pracoviště o zdravotních problémech můţe mít značně negativní ale na druhou stranu pozitivní projevy, které uváděli respondenti, tedy házení klacků pod nohy nebo naopak pomoc na pracovišti. Je třeba zváţit, jaké informace a komu je moţné podávat, je však otázkou, zda člověk trpící schizofrenií je schopen toto správně rozhodnout, jelikoţ to občas je problematické i pro zdravého člověka.

3.3.4. Dílčí závěr

Dle výše uvedeného lze odpovědět na DVO 3: Lidé se schizofrenií vnímají stigmatizaci poměrně negativně. Projevuje se to v přístupu okolí, k okolí a pracovišti.

73

Okolí vnímají většinou na jednu stranu velmi negativně, jelikoţ jej vidí jako ohroţující je samotné, avšak setkáváme se i s výpověďmi, kdy respondenti zase chápou společnost jako pomocnou jejich zdravotnímu stavu, je tedy otázkou v jakém prostředí nemocný ţije. Taktéţ se negativní pohled projevil u respondentů K5 a K2, kteří shledali za neadekvátní vztah jejich rodiny k přijetí jejich onemocnění. Jak jsem jiţ uvedla, rodinná podpora je pro duševně nemocného velmi důleţitá pro zvládání tohoto onemocnění (Moţný, 1999). Špatnými rodinnými vztahy se můţe nemoc schizofrenika drţet dlouhou dobou pod povrchem, aniţ by se s nemocí začalo bojovat. Jak uvedl respondent K2, jeho rodina má striktně negativní pohled na tato onemocnění, coţ ho vede k tomu, ţe se s nemoci rodině absolutně nesvěřil a musí bojovat s nemocí sám. Stejné problémy shledal i respondent K5, jehoţ rodina dlouho čekala, neţ se u něj nemoc projeví, ale i přesto neprojevují o nemoc značný zájem.

3.4 DVO 4: Jak vnímají zaměstnavatelé stigmatizaci lidí se schizofrenií? 3.4.1. Předsudky okolím Dle výzkumu jsem identifikovala tyto subkategorie: A. stav nemoci B. pocit strachu Subkategorie A stav nemoci jsem identifikovala z většiny výpovědí. Podle respondenta M2 hodně záleţí na stavu, ve kterém se nemocný nachází, na základě kterého jej potom lidé vnímají. Stejně tak je podle něj přístup společnosti ke schizofrenikům velmi špatný, coţ vidí také Baudiš (2002), který poukazuje na jiné chápání laickou a odbornou veřejností a to v souvislosti s dostupnými informacím, coţ potvrzuje ve své výpovědi i respondentka M4, i kdyţ připouští značné zlepšení pohledu ze strany společnosti na schizofrenní onemocnění a přijetí těchto lidí mezi sebe. Říká,ţe

74

uţ to není takový, jako dřív. Podle respondentky M3 je největším problémem nízká informovanost lidí a nebo klamavé informace z novin či filmů. „Převažuje jakoby ten negativní pohled, myslím si, že to hodně vyplývá z neinformovanosti většiny lidí samozřejmě, že lidé nevědí, co si právě pod schizofrenií představit například, protože to je často zpracované téma v rámci třeba literatury případně spíš filmů, což znehodnocuje hodně pohled na tohoto člověka, že je třeba nezvladatelný nebo agresivní, přestože ta agrese je menšinový projev.“ (M5) Oproti předchozím respondentům, respondentka M1 se domnívá, ţe společnost schizofreniky neodsuzuje, jelikoţ vidí, ţe jsou nemocní, přičemţ se domnívá, ţe spíše je lidí litují nebo se jich bojí. Pocit strachu souvisí s další subkategorií. Subkategorie B pocit strachu se také ve výpovědích několikrát objevil. Jak jsem zmínila výše, respondentka spatřuje za pravděpodobné, ţe lidí se schizofreniků bojí, to můţe být zapříčiněno špatnou, nebo ţádnou znalostí o tomto onemocnění a zase jak uvádí Libiger (Baudiš, 2002), je to problém různého přísunu informací mezi laiky a odborníky. Na pocit strachu upozorňuje M3 i M5 a to v souvislosti opět s neznalostí nemoci. Z výše uvedeného lze usoudit, ţe hlavní problém toho, ţe se lidí bojí schizofreniků, pramení v neznalosti tohoto onemocnění, a i kdyţ se postupně strach odbourává díky rozsáhlejšímu všeobecnému povědomí o nemoci, stále se setkáme i s tímto strachem.

3.4.2. Předsudky okolí Na základě výzkumu jsem identifikovala subkategorie: A. prospěšná spolupráce B. snaha pomoci Subkategorie A prospěšná spolupráce byla identifikována převáţně ze dvou výpovědí respondentů, ale nezáměrně ji bylo moţno vycítit z výpovědí všech dotázaných. Podle respondentky M5 můţe být spolupráce schizofreniků a firem poměrně prospěšné z toho důvodu, ţe to napomáhá firmě formou zaplnění místa, pro duševně nemocného člověka, také toto zaměstnávání naplňuje touhy zaměstnavatele a

75

cíle zaměstnanců být uţiteční a v neposlední řadě to pomůţe schizofrenikovi rozvíjet sebedůvěru, zlepšovat jeho schopnosti a postupně jej začleňovat zpět do normální společnosti. „...pokud se podaří navázat spolupráci a komunikaci, tak to můţe být jakoby velice prospěšný na obě dvě strany.“ (M5) Subkategorie B snaha pomoci se objevila ve více výpovědích respondentů, M6 vnímá schizofrenika jako člověka, který za to nemůţe, proto je potřeba mu pomoci, na to navazuje výpovědí i M1, která vnímá schizofrenika jako normálního člověka, a pokud jí to neřekne o sobě, tak to nepozná. Respondenti M4 a M2 odpověděli, ţe s takovými lidmi nemají problém a rádi jim pomohou, pokud pro ně mají pracovní uplatnění. Z výše uvedeného vyplývá, ţe zaměstnavatele a firmy celkově není problém spolupracovat se schizofrenikem, z čehoţ plyne i fakt, ţe jsou stejně jako zaměstnavatelé, i zaměstnanci schopni podpořit schizofrenika a na pracovišti jej podrţet, ovšem také záleţí, na jakém pracovišti bude schizofrenik pracovat a jaký typ lidí ve firmě je. Nedá se tedy globálně říci, ţe jsou schizofrenici firmami přijímáni všude pozitivně, ale tam, kde jsem výzkum prováděla, měly firmy kladný vztah k této nemoci.

3.4.3. Předsudky firmou Ve výzkumu jsem identifikovala tyto subkategorie: A. připravený zaměstnanec B. krize na pracovišti Subkategorie A připravený zaměstnanec jsem identifikovala z velké většiny výpovědí. Respondenti se shodli na potřebě připravit zaměstnance na příchod a potřeby člověka se schizofrenií. U všech respondentů, kteří připravenost zaměstnanců uvádějí, se díky tomuto kroku velmi zlepšuje přijetí nemocného do kolektivu a je tak usnadněno jeho seznámení s novým prostředím. Jak uvádí respondentka M5, mají přístup

76

k nemocným lidem zakotvený jiţ v metodických pokynech jejich firmy. Za nutné shledává i individuální přístup k duševně nemocnému. Na základě výpovědi respondentky M1 vyplývá, ţe u nich na pracovišti pracuje dost mladých lidí, kteří jsou schopni přijmout nemocného člověka na pracoviště a jelikoţ jsou vedením upozorněni na příchozího nemocného, jsou náleţitě připraveni, co mohou očekávat a jaké by mohly nastat problémy. Z výše uvedených výpovědí vyplývá, ţe informovaný kolektiv je pro duševně nemocného jedince značně příjemnější, neţ je tomu naopak. Zaměstnanci vědí, ţe musí počítat s určitým handicapem os takového nemocného a jelikoţ jsou s tím seznámeni, nepřekvapí je pak tolik, pokud nastane nějaká problematická situace. „...my jsme se na to připravili, jakože my jednak spolupracujeme s mladýma lidma, takže vždycky k nám někdo přijde, tak jsou na to připraveni, že s někým takovým spolupracujeme....“. (M1) S připraveností zaměstnanců z výpovědí vyplynulo, ţe si řada manaţerů chválila i dobrý pracovní kolektiv ve vztahu k duševně nemocnému zaměstnanci, jako například respondentka M4, která dobrý kolektiv spatřuje jako důvod toho, ţe se u nich duševně nemocný cítí dobře. Opatřilová (2005) povaţuje roli práce za důleţitou zejména v rovině komunikačního rozvoje. To se potvrzuje i z výpovědí respondentů, jelikoţ uvádějí, ţe k nim přicházejí klienti, kteří se na počátku neradi baví, mají strach a jakmile se začlení více do kolektivu, jsou schopni se zaměstnanci a zaměstnavateli hovořit. Ovšem je to dáno týmem, který se na pracovišti nachází, jak jsem jiţ zmínila výše. Zajímavá je i výpověď respondentky M3, která uvádí, ţe má ve firmě dva duševně nemocné zaměstnance a jejich souţití na pracovišti bylo velmi rychlé, ţe předem informovala prvního zaměstnance o příchodu druhého duševně nemocného a ţe se oba velmi rychle podpořili a spolupráce je mezi nimi oběma přínosná. Subkategorie B krize na pracovišti byla identifikována pouze u respondenta M2, ale shledávám za důleţité ji

zmínit, jelikoţ se vztahuje k předchozí subkategorii A.

Respondent M2 uvedl, ţe „zaměstnanci nemaj problém, dokud nenastane nějaká krizová situace“.

77

Tato krize můţe vznikat ve špatném nebo nulovém seznámení pracovníků s příchodem člověka trpícího schizofrenií a prodiskutováním problémových situací, které by mohli na pracovišti, vzhledem k nemoci, nastat. Vyplývá z toho fakt, ţe je určitě vhodné seznámit pracovní kolektiv s touto nemocí, aby se zamezilo mnoţství krizových situací na pracovišti. Ovšem je také důleţité zmínit, ţe by zaměstnavatel měl zváţit, do jaké míry je vhodné kolektiv s příchodem duševně nemocného na pracoviště obeznámit, jelikoţ by to mohlo mít i negativní dopad a to v tom, ţe by mohla informace o zaměstnávání duševně nemocného vyjít najevo a společnost, která si neuvědomuje potřebu pracovního zařazení lidí s duševním onemocněním, by se mohla negativně obrátit proti firmě, coţ by jí mohlo finančně uškodit, coţ by se potom zase zpětně promítlo na vztahu firmy a zaměstnanců k duševně nemocnému. Ovšem z výzkumu vyplývá, ţe většina respondentů informuje své zaměstnance o přijetí duševně nemocného zaměstnance na pracoviště, coţ se ukazuje přínosné pro obě strany, pro zaměstnance, ţe se setkají s duševně nemocným a uvědomí si, ţe pro ně není nebezpečný a pro duševně nemocného to je pozitivum pro zlepšení jeho zdravotního stavu.

3.4.4. Dílčí závěr Na základě výše uvedených informací, lze odpovědět na DVO 4 takto: Zaměstnavatelé vnímají stigmatizaci lidí se schizofrenií negativně ve vztahu k informovanosti společnosti o onemocnění, na druhou stranu zaměstnavatelé nemají problém s vnímáním člověka se schizofrenií, což se pozitivně projevuje i na pracovišti, kde zaměstnanci jsou schopni pozitivně vnímat nemocného jedince. Lidé se schizofrenií jsou respondenty M2, M1, M3 vnímáni dobře jak z jejich pohledu, tak i z pohledu společnosti, jak se domnívají. Na druhou stranu respondenti M4 a M5 poukazují na negativní postoj společnosti, který je většinou zapříčiněn neznalostí a nízkou informovaností společnosti o těmto duševním onemocnění. Co se týče informovanosti na pracovišti, respondenti M1 a M5 povaţují za nutné a prospěšné, pokud jsou jejich zaměstnanci seznámeni s faktem, ţe k nim na pracoviště nemocný

78

jedinec má přijít, coţ můţe zamezit případným krizím na tomto pracovišti, o kterých hovoří respondent M2,

vyplývajících z nepochopení zdravotních indispozic

schizofrenika a ostatních zaměstnanců, kteří si nemusejí povšimnout, ţe nemocný prochází nějakou fází, nějakým bludem a podobně, a domnívají se, ţe třeba se zaměstnanec schválně vyhýbá práci.

3.4.5. Datová triangulace Klienti i zaměstnavatelé se shodují na tom, ţe se v souvislosti s nemocí hodně projevuje strach z přijetí této nemoci společností. Někteří klienti se vyjádřili tak, ţe raději nesdělili zaměstnavateli, ţe nějaké onemocnění mají, z důvodu toho, ţe chtějí být povaţováni za zcela řadového zaměstnance tak, aby se na ně ani ostatní zaměstnanci nedívali skrze prsty. Na druhou stranu se u téměř všech zaměstnavatelů vyskytl názor, ţe je pro zaměstnance přínosné, pokud vědí, ţe na pracoviště přijde člověk s duševním onemocněním, jelikoţ jim to otevře skutečný pohled na toto onemocnění a pro nemocného to je pozitivní v tom smyslu, ţe mu zaměstnanci jsou oporou, chápou jeho potřeby a pracovní tempo, coţ je pozitivní pro jeho sebevědomí, které si díky takovému přístupu je schopen opět zvednou a dále je to pro něj přínosné i v tom smyslu, ţe je mezi lidmi a zlepšuje si tím i komunikační schopnosti. Jak uvádí Šiška (2003), je u schizofreniků velmi problematická právě ztráta sebedůvěry a strach ze společnosti, coţ se tímto zařazením mezi zdravý kolektiv lidí pomalu odbourává a nemocný je pak schopen stát se součástí společnosti. Z výpovědí vyplynulo, ţe klienti vnímají společnost poměrně negativně, coţ potvrdila i řada zaměstnavatelů ve svých výpovědích. Takto negativní mínění můţe být zřejmě zapříčiněn nízkou mírou informovanosti společnosti, přece jen u laické společnosti lze předpokládat hodně nízké povědomí o onemocnění schizofrenií, zatím co odborná veřejnost bude mít daleko větší poznatky. Také lze usuzovat poměr informací na oblasti, ve které nemocný ţije a na druhu práce, kterou vykonává a jaké kolegy má kolem sebe. I kdyţ klienti ve výpovědích vnímají společnost víceméně negativně, z výpovědí zaměstnavatelů lze vypozorovat snahu pomoci těmto nemocným lidem.

79

3.5 DVO 5: Jak si konstruují podmínky zaměstnávání lidí se schizofrenií? 3.5.1. Konstrukce optimálního pracovního zařazení

Na základě výzkumu jsem identifikovala následující subkategorie: A. upravené pracovní podmínky B. přátelské prostředí Subkategorii A upravené pracovní podmínky jsem identifikovala na základě většiny výpovědí. Respondentka K4 hovoří o tom, ţe jí práce vyhovuje, ţe by zůstala u stejné práce, ale spíše by jí vyhovovala práce na kratší úvazek, díky kterému by pak měla sílu i na jiné aktivity, také klade důraz na individuální přizpůsobení pracovních podmínek a to na základě jejího momentálního zdravotního stavu. O zkrácený úvazek by měl zájem na základě výpovědi i klient K1, který plánuje v budoucnu vyměnit dosavadní práci za práci v kanceláři, ale uvádí také, ţe by byl ochoten částečné práce v terénu a to proto, jelikoţ se práce v terénu slučuje s druhem práce, kterou by rád v budoucnu vykonával.. Také další respondentka K6 by uvítala osmihodinovou pracovní dobu a zcela by vynechala směnný provoz, který jí osobně velmi ztěţuje ţivot, jelikoţ díky lékům jí to narušuje rytmus. Individuální pracovní podmínky jsou pro duševně nemocného jedince důleţité.

Horňáček

s Janskou

(2012)

uvádějí,

ţe

poměrně

častou

příčinou

nezaměstnanosti duševně nemocného jsou nepřijatelné pracovní podmínky a měnící se pracovní doba. Lidé se schizofrenií

mají díky lékům řadu neţádoucích účinků,

projevující se například pomalejším výkonem, rychlejší únavností, přicházejícími depresemi apod. Úprava pracovních podmínek můţe proto dost razantně pomoci nemocnému zvládat uloţenou práci a být plnohodnotným článkem pracovního týmu. „Nejraději bych měla osmihodinovou pracovní dobu, nepracovala bych na směny a neměla přesčasy.“ (K6) Oproti tomu respondent K5 uvádí, ţe na nemoc brát ohledy nechce, jelikoţ dělá pouze to, nač se cítí a co si myslí, ţe zvládne, coţ můţe vést k přestřelení situace, nebo naopak mu to můţe otevřít nové moţnosti.

80

Subkategorie B přátelské prostředí jsem identifikovala u dvou respondentů, přičemţ respondent K2 spatřuje optimální podmínky v přátelském vztahu na pracovišti, coţ je pro něj velice důleţité. Zcela se mu pak chodí lépe do práce, kdyţ ví, ţe ho tam mají rádi. Okolní svět moc rád nemá, ale v práci mu to připadá, ţe jej spolupracovníci i vedení mezi sebe přijalo. O přátelském přístupu firmy hovoří i klient K3. Oproti jmenovaným spatřuje opačný negativní přístup vedení respondentka K4, která uvádí, ţe sleduje na pracovišti zvýšenou kontrolu její práce a nepříjemné poznámky z řad pracovních kolegů.

3.5.2. Konstrukce bariér

Podle výzkumu jsem identifikovala subkategorie: A. obavy z práce B. problémy na straně firmy C. techniky zvládání obav Subkategorie A obavy z práce uváděla většina respondentů, kteří tyto obavy popisovalo různě. U respondentky K6 se obavy projevují především ve strachu ze zaspání a pozdního příchodu na pracoviště, ale také popisuje strach z poklesu pozornosti během pracovní doby. Podobné bariéry vidí i Focus Praha (2005) všechny tyto potíţe, jako je zpomalení tempa, problémy se vstáváním, spojuje s neţádoucími účinky léků. Respondentka K4 pociťuje obavy ne z práce, jelikoţ ta ji baví, ale z lidí, kteří s ní spolupracují a podotýká, ţe by nejraději pracovala sama případně s jedním podřízeným. U klienta K1 je to obava z nenalezení práce díky vysokým poţadavkům na jazykové znalosti, které nemá a jsou pro něj těţko naučitelné. Klient K5 se zase bojí remise. Uvedl také, ţe dříve měl obavy z alkoholu, jelikoţ terapeuti a lékaři nemocné varovali, ţe by se jim mohl zdravotní stav při poţití alkoholu zhoršit, ale vyzkoumal, ţe si jednu skleničku za večer dát můţe a navíc je to pro jeho práci nutnost, jelikoţ se pak na něj dívají ostatní lidí divně, kdyţ pije pouze vodu. Stejně jako ostatní, uvedl respondent K2 obavy ze zvládání práce a hlavně z postoje zaměstnavatele, jelikoţ uvedl, ţe měl špatnou zkušenost s jednou hysterickou vedoucí, která na něj vyvíjela neoprávněný tlak, coţ mělo negativní dopad na jeho zdravotní kondici a musel z práce odejít. Z výše

81

uvedeného je patrné, ţe respondenti se při hledání práce obávají hlavně vlastního zvládání stresových a nových situací a přístupu nadřízených k jejich onemocnění a pak z toho, jak je příjme okolí, zda zapadnou do kolektivu. Subkategorie B problémy na straně firmy bylo společným tématem většiny dotázaných. Respondenti K1 a K5 uváděli, ţe problémy na straně firmy mohou být uţ jen kvůli tomu, ţe si zaměstnavatel bude myslet, ţe protoţe nejsou zdraví, nebudou podávat takový výkon jako jiní pracovníci. Dále uvedli, ţe se zaměstnavatelé mohou obávat toho, ţe vyvedou nějakou hloupost. „že vyvedou nějakou hloupost, což se může stát.....a stává se to......ten člověk může pracovat stoprocentně a pak se stane nějaká maličkost, která člověka vykolejí......“ (K5) Respondenti K6 a K4 viděli problém v nemoţnosti dlouhodobého přerušení práce díky zhoršení nemoci, coţ hlavně respondentka K4 spatřuje jako špatné pro její stav, avšak jelikoţ v práci neví o jejích potíţích, nemůţe se na nemoc vymlouvat, proto se snaţí rozcházet potíţe v práci, coţ spatřuje za velice vyčerpávající. Tato respondentka také uvedla, ţe problémem můţe být v řadě případů schizofrenie i nespolehlivost, přičemţ uvedla, ţe v jejím okolí byla svědky zpronevěry peněz, kdy ţena schizofrenička dělala pokladní a kdyţ se jí zhoršil zdravotní stav, vedlo to k zpronevěře peněz celého sdruţení. Podle respondentky K6 je problém i v podobě invalidního důchodu, který můţe značně ovlivnit přijetí nemocného schizofrenií na pracoviště. Respondentka uvedla, ţe byla svědkyní toho, ţe si zaměstnavatel myslel, ţe uţ vlastně pracovat nepotřebuje, kdyţ uţ ten důchod přeci jen má. Na druhou stranu klient K5 uvedl, ţe v předchozím zaměstnání v tele-marketingu byla personalistka překvapená, ţe má plný invalidní důchod, jelikoţ na ni působil zcela dobře jak vystupováním,tak hlavně pracovním výkonem. V neposlední řadě uvedla respondentka K4, ţe ze strany zaměstnavatele pozoruje zvýšenou kontrolu její práce, je ale potřeba zdůraznit, ţe o jejím onemocnění na pracovišti neví nikdo, takţe je otázkou, do jaké míry můţe být její nemoc důvodem pro zvýšenou kontrolu práce. Jak jsem jiţ zmínila, lidí se schizofrenií mají v souvislosti s onemocněním potíţe s udrţením pracovní morálky a udrţení tempa (Horňáček, Janská, 2012), ale je i otázkou, v jakém stádiu nemoci se respondentka nachází a jelikoţ o její nemoci na pracovišti nevědí a ona je schopna vykonávat směrný provoz a to v práci, která je poměrně náročná i pro zdravého člověka, je obdivuhodné, ţe tyto podmínky zvládá i v kombinaci s nemocí, coţ musí být pro ni často dost

82

náročné, coţ také sama potvrdila. Většina pracujících schizofreniků má spíše ráda typ neměnící se práce, takový, kdy mají pevně stanovenou pracovní dobu v neměnícím se čase pro ně vyhovující, tak, aby to bylo v souladu s jejich léčebnými procedurami. Subkategorie C techniky zvládání obav jsem identifikovala u respondentů K1, K5, K2. Jako techniky tito respondenti uvádějí vysvětlení pracovních postupů na daném pracovišti a přátelské přijetí zaměstnavatelů, avšak toto vysvětlení nespatřují klienti za cílené, domnívají se spíše, ţe to dělají z toho důvodu, ţe vidí, ţe to ten člověk potřebuje a ţe mu to pomáhá rychleji se zapojit do pracovního procesu. Také klient K5 uvedl, ţe za techniku povaţuje benevolenci a důvěru jeho zaměstnavatelky, která věří v jeho schopnosti dané práce a nechává mu volnou ruku, coţ mu sice vyhovuje, ale shledává za nutné s ní jeho kroky konzultovat, i kdyţ to zaměstnavatelka nevyţaduje. Klient K1 byl účastníkem kurzu sociální dovednosti a kurzu komunikace. Ostatní respondenti uvedli, ţe se s ţádnými technikami odbourávání obav z práce na pracovišti ani u sebe nesetkali.

3.5.3. Konstrukce spolupráce Na základě výzkumu jsem identifikovala tuto subkategorii: A. Potřeba dobrého kolektivu Subkategorie A potřeba dobrého kolektivu zazněla ve výpovědích respondentů K1, K2, K4. K2 a K4 vypověděli, ţe je práce naplňuje, avšak shledávají za problematické jejich kolektiv. U obou respondentů se jedná o schizofreniky, o kterých v práci ani zaměstnavatel ani kolegové neví, ţe touto nemocí trpí, proto respondent K2 uvádí, ţe kdyţ se u něj nemoc projeví na pracovišti, myslí tím blud či halucinaci, tak se stává terčem posměchu z nepochopení situace jeho kolegy, avšak popisuje, ţe jinak jsou velmi dobrý kolektiv a ani s vedením nemá problém. Dělí si svoji práci dobře, a i kdyţ někdy je unavený a potřebuje odpočinek, doţene to o polední přestávce, nebo další hodinu či den. „nechápou, že je to pro mě vážné, mám jako ten projev té nemoci a někdo ze mě má třeba legraci, nebo do mě rejpou co se mnou je a já jsem tak nějak zadumaný a nemůžu říct pravdu, protože by se to nesetkalo určitě s kladnou reakcí“. (K2)

83

Podobně jsou pro respondentku K4 problematičtí její kolegové, kteří také nevědí o jejím onemocnění schizofrenií. „Obavy nemám z práce, ale z ludí. Ludia su často velmi sobecke a velmi zle stvorenia, kterým nerozumiem.“ (K4) Z výše uvedeného vyplývá, ţe pokud kolektiv neví o zdravotních problémech nemocného, chová se mnohdy špatně k nemocnému v době, kdy na něj přijdou v práci projevy nemoci v podobě třeba bludu, ovšem, je otázkou, zda zaměstnavatele a kolektiv upozornit na toto onemocnění. Je zřejmě nutné zváţit, komu a co sdělovat, aby se informace neobrátily proti nemocnému v negativním světle. Co se týče vztahu s vedením firmy, vypověděli respondenti K1, K2, K5, ţe problémy nepociťují, ţe se k nim chovají slušně a jelikoţ si v práci plní svoje úkoly, nikdy nenastala problematická situace, kdy by jim vedení dělalo kázání o zhoršené morálce. Tento problém vnímala pouze respondentka K4, která uváděla utajované kontrolování ze strany vedení. Spolupráci s kolektivem vidí jako nutné zlo, jelikoţ se ve spolupracovnících zklamala.

3.5.4. Konstrukce přínosu Ve výzkumu jsem identifikovala subkategorie: A. zlepšení zdravotního stavu B. práce jako pomocná ruka Subkategorie A zlepšení zdravotního stavu jsem identifikovala u všech respondentů. Například respondentka K4 spatřuje přínos práce v tom, ţe by lidem se schizofrenií pomohla odpoutat se od televize, cigaret a podobně, ke kterým je nemoc většinou vede, jelikoţ ztratí chuť pracovat a vlastně nadšení pro nic, také se vytratí nutná sebedůvěra. Stejně vidí situaci k respondentka K6, která uvádí, ţe přínosem je fakt, ţe se člověk nebude uzavírat doma, bude chodit mezi lidi, naučí se určitému řádu a dochvilnosti či pečlivosti a zodpovědnosti, coţ sama na sobě také pozoruje. Podle respondenta K3 je přínos práce závislý na charakteru onemocnění. Pro respondenta K5 je největším

84

přínosem, ţe mu práce navrátila jeho ţivot, o kterém se domníval, ţe jej uţ vzdal a ţe mu navrátila smysl ţivota. Subkategorie B práce jako pomocná ruka se u respondentů také vyskytovala v souvislosti s přínosem pro firmu i pro ně samotné. Podle respondenta K 1 je přínosem firmy obsazení místa a fakt, ţe tu práci někdo dělá. Také uvedl, ţe pro firmu je zaměstnávat duševně nemocného výhodné i díky dotaci, kterou za to mají. Jako přínos vlastní shledává finanční ohodnocení a práci v kolektivu. Finanční přínos potvrzuje ve výpovědi i respondent K5, avšak uvádí, ţe by rád za práci získal daleko více peněz, které by uplatnil v jeho cílu, kterým je dokončení vzdělání. Také shledal jako přínosné pro firmu, ţe dělá práci, kterou oni potřebují a dělá ji dobře, takţe vlastně pomáhá firmě. Ve výpovědi klienta K2 spatřuji sama přínos jak pro firmu, tak pro něho samotného a to v tom, ţe je schopen vykonávat práci stejně dobře, jako jeho zdraví kolegové a i kdyţ on sám přímo tento přínos neuvedl, spatřuji to za nutné zmínit. „Neřekl bych, že můj přínos je nějak významný, já mám výkon podobný jako ostatní.“ (K2) Práce lidí s duševním onemocněním je mnohdy dost náročná pro ně samotné a je přínosem pro ně, pokud jsou schopni zvládat pracovní tempo a zapojit se do zdravého kolektivu (Erbová, 2007). Motivací pro ně můţe být i finanční ohodnocení, které jim umoţňuje samostatné existence a pomáhá tak k rozvoji a zlepšení jejich zdravotního stavu.

3.5.5. Konstrukce pomoci státu Z výzkumu jsem identifikovala tuto kategorii: A. nulová pomoc státu Subkategorie A nulová pomoc státu se objevila u pěti ze šesti respondentů. Všech pět klientů negativně vypovědělo, ţe sami ţádnou pomoc ze strany státu nepociťují, pouze u klienta K5 jsem zaznamenala pozitivní odpověď. Ten uvedl , ţe pomoc rozhodně pociťuje a to proto, jelikoţ financuje jeho plat.

85

„Rozhodně ano, protože stát financuje můj plat, takže to bych byl rád, kdyby to tak zůstalo, teď je těžká doba a myslím si, že tady to má smysl, ale chápu, že to zpřísnili, protože se opravdu podvádělo, byť by to bylo negativně, protože já za sebe odvádím třikrát více práce, řekl bych, že odvádím dobrou práci.“ (K5) Na základě tohoto poznatku se domnívám, ţe ostatní klienti, kteří vypovídali negativně o pomoci ze strany státu, se buď o ţádnou pomoc neucházeli, coţ bude zřejmě případ dvou klientů, kteří v invalidním důchodě nejsou, a potom by to mohlo být způsobeno neinformovaností toho, ţe za ně stát něco platí.

3.5.6. Dílčí závěr Na základě uvedeného lze odpovědět na DVO 5: Lidé se schizofrenií si konstruují podmínky zaměstnávání jako mnohdy problematické a to z důvodu špatného kolektivu, neupravených pracovních podmínkách či nedostatečné pomoci ze strany státu. Klienti ve svých výpovědích poukazují na fakt, ţe je práce pro ně velkým přínosem a to jak finančním, tak hlavně přínosem ve smyslu zlepšení jejich zdravotního stavu v podobě zlepšující sebedůvěry, zvládání pracovní náplně na pracovišti ve srovnání se zdravými kolegy či nastolení určitého denního řádu, který díky onemocnění byl pro ně problémem. Dále klienti uvádějí, ţe je pro ně velmi potřebné kvalitní a přátelské pracovní prostředí. Negativní přístupu kolegů jsem zaznamenala hlavně u dvou klientů, kteří o svém onemocnění vedení ani kolegy neinformovali, od nich se potom často dočkají nepochopení jejich momentálního stavu, kdyţ se u nich projeví například blud apod. Lepší přístup firmy i kolegů jsem shledala u klientů, o kterých to firma ví a kdy se snaţí uzpůsobit podmínky spíše ku jejich prospěchu.

86

3.6 DVO 6: Jak si zaměstnavatelé konstruují podmínky pro zaměstnávání lidí se schizofrenií? 3.6.1. Konstrukce optimálního pracovního zařazení Na základě výzkumu jsem identifikovala tyto kategorie: A. vhodné pracovní podmínky B. otevřené vedení Subkategorie A vhodné pracovní podmínky jsem identifikovala u všech respondentů. Respondentka M5 shledává za důleţité náleţitě klienta seznámit s prostředím firmy a s náplní práce, kterou bude vykonávat, jedině tak bude moci klient plně nastoupit na pracoviště a cítit se funkční pro firmu. To stejné vypověděl také respondentka M3, M6. Dále se respondenti shodli na potřebě nějakého pevného řádu a pravidel na pracovišti a také se domnívají, ţe je vhodné se s klienty scházet a sdělovat si svoje pocity a návrhy ohledně jejich práce, to je podle nich pozitivní pro udrţování kvalitní práce pracovníka pro firmu a hlavně je to důleţité pro zlepšování zdravotního stavu pro klienta. Podle respondentky M5 je důleţité právě hned na začátku neopomenout na tu první fázi začlenění do kolektivu. „Já si myslím, že hodně důležitá je vlastně ta fáze, která je hned na začátku, nějaké to seznámení s tím prostředím a nějaké zapracování, kde si myslím, kde si myslím, že je potřeba nějaká ta větší péče.“ (M5) Podle respondentky M4 by bylo optimální, aby měl kaţdý duševně nemocný zaměstnanec k sobě na pracovišti zdravého zaměstnance, který by mu radil a měl nad jeho prací dohled podle ní by to hodně usnadnilo komunikaci, avšak shledává tento způsob zaměstnávání zcela nereálný jak ve firmách obecně, tak u nich, jelikoţ by to bylo zcela neekonomické. Také respondentka M3 uvedla, ţe dříve měli ve firmě nepravidelnou pracovní dobu, coţ byli nuceni s příchodem jejich dvou zaměstnanců s duševním onemocněním změnit, avšak tuto změnu shledala za velmi přínosnou i pro ostatní zaměstnance firmy. Ve firmě respondenta M2 je člověk s duševním onemocněním zaměstnán zcela stejně jako kterýkoliv jiný řadový zaměstnanec, avšak

87

vzhledem k jeho onemocnění, jak uvedl respondent, dělá spíše podřadnější práci, kterou ale dělá velmi dobře. Pro jeho firmu je zaměstnávání těchto lidí jako dobrý pocit.

3.6.2. Konstrukce bariér

Dle výzkumu jsem identifikovala subkategorie: A. problémový pracovník B. strach z nového Subkategorie A problémový pracovník jsem identifikovala většiny respondentů. Projevovalo se to převáţně v tom, ţe zaměstnavatelé uváděli, ţe se bojí špatného nebo ţádného začlenění do kolektivu a nebo, jak uvedl respondent M2, má strach z toho, ţe bude práce příliš rychlá pro duševně nemocného zaměstnance a také, ţe by mohlo dojít k nepochopení se navzájem a špatnému pracovnímu výkonu, ovšem také vypověděl, ţe je to hlavně o té komunikaci takţe pokud se klientovi věnujete a řádně mu vše vysvětlíte, k nepochopení dojít vůbec dojít nemusí, nebo jen v malé formě. Respondentka M4 uvedla, ţe největší obavy u nich ve firmě jsou z toho, zda duševně nemocný zapadne do kolektivu. Jak uvádí Focus Praha (2005) je u duševně nemocných výrazné právě toto sociální vyloučení a pro schizofrenika je tedy nezbytné, aby se cítil v kolektivu dobře, díky čemuţ je pak schopen podávat kvalitní výkon dle svých moţností zdravotních. Respondentka M3 uvedla, ţe pro ni je největší obavou to, ţe

si její duševně

nemocný zaměstnanec uvědomí, ţe je natolik dobrý v této práci, ţe jí nakonec odejde. Nedomnívám se, ţe by tento jev byl natolik častý, ţe by se měli zaměstnavatelé obávat odchodu

duševně

nemocného

pracovníka,

s jehoţ

výkonem

jsou

spokojeni.

Pravděpodobnost zde určitě existuje, ale spíše se setkáme s klienty, kteří práci měnit často nebudou a to z důvodu neţádoucího stresu právě díky změně pracovního prostředí, coţ potvrzuje i Vágnerová (2008). Subkategorie B strach z nového jsem identifikovala u všech respondentů. Jak uvádí respondentka M5, mohou mít schizofrenici velký strach z tzv. vhození do vody, myslím tím do pracovního prostředí, aniţ by nad sebou měli nějak velkou kontrolu. Podle respondentky M1 je důleţité vysvětlit klientovi, ţe se můţe na cokoliv zeptat a ţe

88

pokud se na něco nebude cítit, ţe jej do ničeho nikdo nebude tlačit. Řada schizofreniků můţe mít tak strach podle M3 z vyuţívání práce pracovníka jeho zaměstnavatelem, coţ pak můţe mít negativní vliv na posun jeho zdravotního stavu a na kladný přístup k práce jako takové. Dále pak respondentka M4 uvádí moţnost obav ze škaredého přístupu kolegů, kteří by se mohli nemocnému jedinci pochlebovat, coţ by zase vedlo k jeho sníţení zájmu o práci a sebedůvěru (Fabriaková, 2008). „Myslím si, že jsou vystresovaní z nového prostředí, to je strašně trápí, než si to nové prostředí osahají a všechny ty nový situace no....“ (M1) Jak uvedla i respondentka M6, vidí také obavy duševně nemocného právě v nástupu do nového prostředí, nové práce a nového kolektivu, coţ je dáno opět charakterem onemocnění schizofrenie (Fabriaková, 2008).

3.6.3. Konstrukce spolupráce Podle výzkumu jsem identifikovala subkategorii: A. hodný kolektiv Subkategorie A hodný kolektiv se objevoval u všech respondentů. Řada schizofreniků trpí problémem sociálního vyčlenění a strachu z komunikace s ostatními lidmi, je proto přínosné, pokud se jim podaří překonat první krok a najít si práci v kolektivu, který jim pomůţe zlepšovat jejich sebedůvěru v sebe sama a pracovně i sociálně je posunovat výš (Pitra, 2007). Podle všech respondentů je u nich ve firmě poměrně dobrý kolektiv, coţ se projevuje i v kontaktu s duševně nemocným jedincem. Dle respondentky M4 jsou slušný kolektiv, takţe s chováním nemají problém ve vztahu k nemocnému zaměstnanci, spíše se mu snaţí pomoci a jakoby mateřsky s ním zacházet, jak uvedla respondentka M1. Pozitivum vidí také v ţenském kolektivu v její firmě, coţ shledává jako značně přínosnější pro jejich duševně nemocného zaměstnance. Zaměstnavatelka M3 také souhlasí s potřebou vlídného přijetí a vysvětlení chodu pracoviště, ale také dodává, ţe jsou všichni takoví divní, takţe s duševně nemocným zaměstnancem se rychle dovedli sblíţit. Důleţité je také podle respondentky

89

M1, aby se do spolupráce firemního kolektivu s duševně nemocným, zapojil i sám nemocný jedinec. „tak i on si musí najít cestu k ostatním, musí se zbavit toho ostychu a musí......“. (M1)

3.6.4. Konstrukce přínosu Na základě výzkumu jsem identifikovala tuto subkategorii: A. obohacující přínos Subkategorie A obohacující přínos jsem identifikovala u všech respondentů. Projevovala se různými způsoby, přes pomoc těmto lidem, finanční přínos, aţ po přínos v podobě pomocné ruky v době zvýšeného mnoţství práce. Jak uvedla respondentka M4, je pro jejich firmu přínosem ta finanční stránka, ale také spatřuje přínos v tom, ţe si ostatní zdraví zaměstnanci uvědomí, ţe kolem nich ţijí takto nemocní lidí a oni, ţe si mají váţit svého zdraví. Jak jsem jiţ zmínila, pro firmu respondenta M6 je velkým přínosem to, ţe je duševně nemocný velmi nápomocen v období zvýšených zakázek, coţ bývá kolem vánoc. Tehdy je ve firmě opravdu pomocnou rukou pro chod firmy (v této firmě jsou duševně nemocní zaměstnáváni převáţně právě v tomto náročnějším období). Dále pak respondent M2 také spatřuje přínos v pomoci nemocnému člověku. „...ti lidi jsou opravdu pomalejší, to znamená, že je potřeba s nima více pracovat, je potřeba jim to víckrát zopakovat, ani té práce neudělají tolik, jako řadoví zaměstnanci, to znamená, že já tam jinej benefit nevidím, než to, že tomu člověku pomůžu když můžu a mám z toho takovej dobrej pocit“. (M2) Obdobně jako respondent M2, vnímá i respondentka M1 přínos zaměstnávání hlavně v dobrém pocitu, který ji to přináší.

3.6.5. Konstrukce pomoci Dle výzkumu jsem identifikovala subkategorii: A. nízká pomoc státu

90

Subkategorie A nízká pomoc státu byla identifikována u všech respondentů. Respondenti M1, M4, M5 uvedli, ţe pomoc sice mají, ale ţe by určitě této pomoci mohlo být více. Respondentka M5 také pro svoji firmu dostává pomoc od kraje a z fondů Evropské unie, avšak financí není mnoho, coţ ji velmi omezuje v zaměstnávání duševně nemocných lidí. Zato u respondentky M1 je patrné, ţe pro jejich firmu je pomoc maximální, jak uvedla. Zaměstnávají pouze jediného duševně nemocného zaměstnance, přičemţ stát mu hradí náklady i v době, kdy by byl nemocný, coţ respondentka shledává za absolutní pomoc, jelikoţ se nemusí obávat toho, ţe jejich zaměstnanec onemocní na dlouhou dobu a ona by mu musela platit za tento čas. Z úřadu práce získává pomoc respondentka M4 o jiné pomoci neví, ale uvedla, ţe by si určitě dovedla představit daleko větší mnoţství pomoci, aby byla firma schopna zaměstnávat více těchto nemocných jedinců. Kromě respondentky M5 vypověděl i respondent M2, ţe jejich jedinou pomocí jsou dotace z Evropské unie, ale ţe od státu ţádnou pomoc nemají. V výše uvedeného je patrné, ţe firmy se potýkají s finančními problémy a obavami z příliš častého a dlouhodobého onemocnění duševně nemocného pracovníka. Domnívám se, ţe tento nepříliš kvalitní stav se zřejmě do budoucna nebude zlepšovat, proto by bylo třeba vymyslet nějaké jiné metody, jak získat finance na zpřístupňování pracovních míst pro tyto duševně nemocné jedince.

3.6.6. Dílčí závěr Dle výše uvedeného lze odpovědět na DVO 6 takto: Zaměstnavatelé si konstruují podmínky pro zaměstnávání lidí se schizofrenií jako finančně náročné s nízkou podporou ze strany státu, dále zaměstnavatelé konstruují tyto podmínky jako nutnost upravených pracovních podmínek. Svoje konstrukce zaměstnavatelé staví na faktu, ţe v současné době není firmám poskytována dostatečná podpora státem pro zaměstnávání těchto lidí. Také jsou si vědomi toho, ţe duševně nemocný pracovník ve většině případech potřebuje individuálně poupravit pracovní podmínky, coţ jak z výpovědí vyplynulo, nemusí být

91

vţdy na škodu firmě, ale můţe jí to právě naopak vylepšit pracovní podmínky a celkovou koncepci firmy. Respondenti si také uvědomují nutnost prvotního seznámení schizofrenika s celým chodem společnosti, nutnost vysvětlit mu, jak a co bude přesně děla, jelikoţ jednou z projevů schizofrenie je, ţe pacient potřebuje pevný řád, není pro něj vůbec vhodné měnící se prostředí a stále se měnící úkony na pracovišti. Také je potřebný vnímavý a otevřený kolektiv firmy. Pokud na pracoviště přichází nějaký nový pracovník trpící duševním onemocněním, je vhodné seznámit pracovníky se situací a s moţnými komplikacemi, díky čemuţ se pak zamezí případným konfliktům mezi zaměstnanci a nemocným (Janská, in Fórum, 2012).

3.6.7. Datová triangulace Na základě uvedených skutečností lze konstatovat, ţe pro klienty je práce velmi důleţitá jak jako jejich finanční zdroj, tak hlavně ve fázi nacházení sebe sama, pro návrat do společnosti a celkovému zlepšování jejich zdravotního stavu, který byl nemocí a léky ovlivněn. Je třeba říci, ţe ne všechny projevy schizofrenie je moţno vyléčit, ale léky klientům napomáhají zkvalitnit jejich ţivot v souvislosti s onemocněním. Na druhou stranu zaměstnavatelé uvádějí, ţe by rádi duševně nemocným pomohli, avšak veskrze jim v otevírání nových míst brání právě částečně finance ze strany státu. Někteří zaměstnavatelé mají podporu od státu, ale ta je poměrně mizivá a někteří našli pomoc v dotacích Evropské unie. Kromě jedné zaměstnavatelky M1 by ostatní zaměstnavatelé uvítali větší pomoc státu. Zaměstnavatelka M1 vypověděla, ţe má od státu maximální pomoc, přičemţ jí stát hradí i dobu, kdy je duševně nemocný zaměstnanec nemocen nebo je na dovolené. Dále se jak klienti, tak zaměstnavatelé shodují v nutnosti dobrého kolektivu a to jak vlastně v prvním uvedení duševně nemocného na pracoviště, seznámení ho s celým chodem provozu, podmínkami a náplní jeho práce, tak také v kvalitní spolupráci zdravých zaměstnanců a vedení se zaměstnancem duševně nemocným. Klientům velmi pomáhá, pokud je k nim kolektiv vstřícný, avšak jak vyplynulo z výpovědí klientů, hodně jich nesmýšlí ke společnosti pozitivně. Také obě skupiny respondentů vidí bariéry v zaměstnávání duševně nemocného člověka ve strachu, zda bude schopen zvládnout pracovní zařazení, náplň a náročnost

92

práce, avšak zaměstnavatelé shledali, ţe pokud nemocného dobře na počátku zaučí a pomohou mu individuálně upravit pracovní podmínky, zajistí si tak lepší a rychlejší zařazení duševně nemocného do pracovního procesu. Stejně to vidí i klienti.

93

IV. Závěr a doporučení pro praxi 4.1 Odpověď na hlavní výzkumnou otázku Cílem mé práce bylo odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: V čem se liší a v čem shodují konstrukce zařazení lidí s duševním onemocněním do pracovního procesu u manažerů firem a lidí s duševním onemocněním? Lidé s duševním onemocněním konstruují svoje možnosti zařazení do pracovního procesu jako možnou cestu ke zlepšení jejich zdravotního stavu, zvyšování sebedůvěry, jako návrat do společnosti, avšak brání jim k tomu mnohdy negativní pohled na společnost, špatné zkušenosti a z velké části i nedostatečný počet pracovních míst ve firmách, kde by mohli svoji práci vykonávat a upravené pracovní podmínky. Manažeři konstruují zařazení lidí s duševním onemocněním jako problematické z finančního hlediska, jelikož jim stát finančně nepomáhá a díky tomu jsou pak finančně omezeni nabírat duševně nemocné pracovníky do svého kolektivu. Manažeři také konstruují řadu problémů spojených se zaměstnáváním schizofreniků a to upravením pracovních podmínek nebo zvýšený či stálý dohled zdravým zaměstnancem, což shledali za finančně náročné. Konstrukce zařazení lidí s duševním onemocněním jsem pojala ze tří pohledů, jak je vnímáno samo onemocnění, jak je vnímána stigmatizace a jak jsou konstruovány podmínky zaměstnávání těchto lidí, přičemţ všechny tyto tři pohledy jsem se snaţila zachytit jak u zaměstnavatelů, tak u jednotlivých klientů. Obě tyto zkoumané skupiny respondentů viděli onemocnění schizofrenie jako onemocnění, které se projevuje řadou změn v chování nemocného jedince. Zaměstnavatelé nejčastěji uváděli, ţe projevem nemoci jsou bludy a halucinace, coţ sami klienti potvrdili, ţe u nich se tento druh projevu nemoci objevuje. Dále se respondenti zabývali i sníţením výkonu a strachem před ostatními lidmi. Tyto projevy potvrzuje také Hartl (2010), který poukazuje na výraznou změnu nejen v chování schizofrenika, ale také v myšlení a citech. Podle výpovědí klientů jim nemoc velmi ztěţuje ţivot, jelikoţ se cítí být společností ohroţeni

94

a proto se jí často straní. To můţe být příčinou toho, proč řada schizofreniků práci nevyhledává a je raději zavřená doma a nevychází ven. Klienti ve svých výpovědích zdůrazňují nutnost a potřebu farmakoterapie. Někteří zmiňují také, ţe byli hospitalizování, ale pro většinu klientů je důleţitější psychoterapie v kombinaci s farmaky. O této kombinaci se také zmiňuje i Praško (2005), který shledává za důleţité individuálně přistupovat ke kaţdému jedinci a vhodně mu nastavit jeho vlastní léčebný program. Podle něj je důleţitý i kontakt s rodinou a její zapojení do léčby. Ve výpovědích dvou respondentů K2 a K5 však rodina hrála negativní roli a to z toho důvodu, jelikoţ rodina místo aby se o zdravotní stav svého rodinného příslušníka zajímala a snaţila se mu pomoci, zaujala v těchto konkrétních případech negativní stanovisko v jednom případě a neutrální stanovisko ve druhém případě. Oba respondenti byli a v současnosti jsou nuceni bojovat s nemocí sami, coţ odborníci neshledávají za příliš vhodné pro náročnou léčbu právě tohoto onemocnění. I zaměstnavatelé shledali za potřebné podchytit schizofrenii odbornou pomocí, kterou viděli v podobě léků, psychoterapie, ambulantní léčby či hospitalizace. Takţe by se dalo říci, ţe pohled na onemocnění a jeho léčbu mají obě tyto skupiny veskrze podobný. V otázce uplatnění viděli zaměstnavatelé problém v problém v individuálním přístupu k člověku se schizofrenií. Tento přístup si někteří zaměstnavatelé představovali tak, ţe by schizofrenik měl k sobě v nejlepším případě jednoho zdravého zaměstnance, který by mu radil a zároveň by nad nemocným dohlíţel, ovšem tuto variantu spatřovali zaměstnavatelé za nepravděpodobnou hlavně z finančního důvodu. U klientů spatřovali za vhodné na začátku nástupu na pracoviště seznámit se pomalu s celým provozem a aby jim byly stanovena pevná pravidla a druh práce. Někteří klienti si stěţovali na nevhodnost směného provozu, coţ je pro jejich typ onemocnění velmi náročné zvládat a to hlavně díky po lékovým příznakům, díky nimţ shledávali za potřebné upravit jejich pracovní podmínky, coţ si zase kaţdý zaměstnavatel dovolit nemůţe vzhledem k druhu náplně práce, kterou zaměstnanec vykonává. V otázce schopnosti nalézt si sami práci nebo naopak vyuţít odbornou pomoc se výsledky výzkumu u klientů a zaměstnavatelů lišily. Z výzkumu bylo patrné, ţe řada klientů si byla schopna najít práci sama nebo má práci stejnou, jakou měli před propuknutím onemocnění, avšak zaměstnavatelé uváděli, ţe se k nim klienti dostávají povětšinou přes pomáhající organizace, které s těmito duševně nemocnými pracují.

95

Ve druhém pohledu, vnímání stigmatizace, jsem výzkum zaměřila na vnímání okolí schizofreniky, jak okolí a jak firma vnímá schizofreniky. Dle Jandourka (2001) a Kubálkové (1998) je realita utvářena lidskými interakcemi, přičemţ konstruování vzniká na základě dennodenních podnětů, se kterými se člověk setkává, tedy i pohled manaţerů firem, vůči schizofrenikům. Domnívám se, ţe z výsledků se potvrzuje to, co Berger, Luckmann (1999) a Bačová (2000) povaţují za proces propojování určitých znaků a sdílení s okolím. Z výzkumu vyplynulo, ţe obě skupiny respondentů mají poměrně odlišné názory. Většina klientů vnímá své okolí velmi negativně. To by mohl být důsledek samotného onemocnění, jelikoţ jak uvádí Jandourek (2001) u schizofreniků se projevuje pozůstatek paranoidního myšlení. Mohli bychom říci, ţe stigmatizace je vztah společnosti k psychicky nemocným. Z historického hlediska je pohled společnosti poměrně dost odtaţitý, a tyto pocity jsou hluboce zakořeněny ve společnosti jak dokládá také Smolík (1996), a i kdyţ se pohled společnosti postupně mění k lepšímu, stále ještě jsou schizofrenici viděni jako někdo, kdo by měl být ze společnosti

izolován,

coţ

také

zřejmě

pociťují

klienti

v mnoha

případech.

Zaměstnavatelé tuto stigmatizaci ve svých výpovědích potvrdili. Svůj názor podloţili nízkou informovaností společnosti, kterou spatřuje i Libiger (in Baudiš, 2002). Podle něj je významný rozdíl v pohledu odborné veřejnosti, které má podstatně vyšší přísun informací o duševním onemocnění, neţ tomu je u laiků. Co se týče vnímání duševně nemocného firmou, tedy vedením i zaměstnanci, vyplynulo z výpovědí zaměstnavatelů, ţe je velmi podstatná informovanost ostatního kolektivu, seznámení s moţnými problémy, které by mohly nastat. Zaměstnavatelé se domnívali ve výpovědích, ţe pokud bude jejich kolektiv poučen a seznámen, bude to mít pozitivní vliv na lepší a rychlejší začlenění duševně nemocného pracovníka do kolektivu. Jak uvádí Horňáček a Janska (2012), u schizofreniků se setkáváme se strachem z nového prostředí, nového kolektivu, dlouho jim trvá začlenění a osahání si pracovního prostředí. Pokud tedy budou pracovníci obeznámeni s problémy nového zaměstnance, mohou mu lépe pomoci zvládat stresové podněty, coţ spatřuje Šiška (2003) jako velmi přínosné pro klienty. I kdyţ lze z výpovědí usuzovat, ţe klienti vnímají společnost poměrně negativně, z výpovědí zaměstnavatelů je patrný pravý opak, tedy snahu pomoci těmto nemocným lidem.

96

V poslední části jsem se zaměřila na konstrukci podmínek zaměstnávání. Na základě všech zjištění vyplývající z výzkumu jsem zjistila, ţe z pohledu schizofrenika je práce velmi důleţitá a to jednak jako finanční zdroj, ale hlavně jako pomocná ruka pro nalezení sebe sama či jako pomoc k návratu zpět do světa společnosti. Schizofrenici zdůrazňovali zlepšování zdravotního stavu v souvislosti s pracovním zařazením. Na druhou stranu zaměstnavatelé sice vidí pozitivum v zaměstnávání duševně nemocného člověka, avšak k tomu, aby mohli těmto lidem pomáhat, jak by si sami představovali, nemají mnohdy dostatek finančních a personálních prostředků. Častou výpovědí zaměstnavatelů bylo, ţe od státu pociťují jen minimální nebo ţádnou pomoc, coţ shledávám na jednu stranu jako reálný problém, ovšem je třeba se zamyslet, zda si za nízkou podporu nemohou samy firmy díky malé informovanosti jiných moţností, pokud tedy takové jsou? To nakonec potvrdila i řada klientů, kteří od státu ţádnou pomoc ve většině případech nedostávají, kromě některých klientů, kteří mají invalidní důchod, avšak podle nich je tento způsob pomoci minimální a je nutno doplnit finance pracovním zařazením, jelikoţ důchod jim stěţí je schopen pokrývat ţivotní potřeby. Zaměstnavatelé si představovali optimální zaměstnávání schizofreniků formou spolupráce a dohledu zdravým zaměstnancem, ale brání jim v tom personální i finanční moţnosti, jelikoţ nemohou omezit výkon zdravého zaměstnance, který odvádí stoprocentní výkon, jelikoţ by se sníţil výkon a i finanční nároky, coţ shledali za nemyslitelné v současných podmínkách trhu práce.

4.2 Intervenční proměnné Při získávání dat jsem se setkala s problémem ze strany klientů. Měla jsem vytypovaný poţadovaný počet klientů, řada z nich pomoc na výzkumu nakonec odmítla. Musela jsem si hledat klienty nové. Také jsem se setkala s reakcí klientů, kteří se báli osobního setkání nebo toho, ţe by jejich jméno mohlo být zveřejněno i přesto, ţe jsem je ujistila, ţe veškeré osobní informace budou anonymizovány. Domnívám se, ţe důvodem potíţí při získávání dat, je onemocněním. Bylo třeba s touto moţností počítat a situaci řešit nalezením jiných vhodných respondentů, coţ se mi nakonec podařilo a potřebná data pro zpracování výzkumu jsem získala. Z mé strany jsem se snaţila zamezit tomuto problému dostatečným informováním klientů i zaměstnavatelů o důvodu, proč dělám

97

tento výzkum a snaţila jsem se je přesvědčit o zaručené anonymitě jejich jména a názvu firmy. K tomu mi také slouţil informovaný souhlas s mými údaji o druhu výzkumu a důvodu výzkumu a kontakty na mě. Po dokončení rozhovorů jsem všem respondentům nabídla, ţe jim práci pošlu k přečtení, s čímţ téměř všichni souhlasili, jelikoţ uvedli, ţe je tento výzkum velice zajímá. Výhodou výzkumu byl vstřícný přístup firem podělit se o informace a zkušenosti ohledně zaměstnávání schizofreniků. Pro další podobné výzkumy bych doporučila včasné vyhledání a oslovení dostatečného mnoţství respondentů, jelikoţ zvláště při hledání schizofreniků je potřeba jejich dostatečné informování o důvodu jejich pomoci, trpělivost a ponechání dostatku času na rozhodnutí.

4.3 Doporučení pro praxi Jako doporučení pro praxi z výsledků této práce shledávám nutnost větší osvěty společnosti. Z výpovědí vyplynulo, ţe informovanost společnosti je stále poměrně nízká, přičemţ se setkáváme se zakořeněnými představami této nemoci, coţ má následný vliv i na pracovní uplatnění schizofrenika. K této problematice se vyjadřuje i Burr (2003), jenţ popisuje svět vnímaný lidmi odlišně, kdy kaţdý si vytváří významy k událostem, se kterými se setkává. Z toho pramení i samotný pohled zaměstnavatelů na duševně nemocného. Je důleţité, aby pro budoucí lepší moţnosti kolem zaměstnávání schizofreniků, došlo k osvětě této nemoci. To by bylo moţné například formou kvalitnějších studijních osnov či nabídkou předmětů v případě studijních oborů, které mohou mít vliv na pracovní uplatnění schizofreniků. Impulzem pro zvýšení povědomí o onemocnění schizofrenie můţe být i tato diplomová práce, jejíţ účel byl seznámit se s onemocněním schizofrenie a poukázat na problémy s ní spojené. Další moţností osvěty by mohly být kurzy či přednášky pro veřejnost. Domnívám se také, ţe osvětu by mohly provádět hlavně organizace a léčebny, které se se schizofrenií nejvíce setkávají. Tyto organizace přicházejí do styku s firmami, kam se snaţí uplatnit svoje klienty. Osvěta prováděná organizacemi by mohla pomoci i v dalším problému, který byl výzkumem odhalen a to malá pomoc státu. Zde se domnívám, ţe by bylo přínosné, kdyby se organizace kromě osvěty o samotném onemocnění věnovali také osvětě o

98

moţnostech, které stát poskytuje v souvislosti se zaměstnáváním lidí se změněnou pracovní schopností. Domnívám se, ţe v rámci mého výzkumu ve firmách, jsem malou osvětu také prováděla. Tuto domněnku podkládám tím, ţe řada zaměstnavatelů se po skončení rozhovoru zajímala o informace, na které sami neuměli zodpovědět, nebo si nebyli jisti. Řada zaměstnavatelů byla překvapena sama ze sebe, ţe si nedovedou pod pojmem schizofrenie vlastně nic představit a i kdyţ třeba na pracovišti takového zaměstnance mají, tak vlastně nevědí, jaké projevy, kromě těch, se kterými se setkali, se při tomto onemocnění dají očekávat. Stejně by to mohlo dopadnout i u zaměstnanců firem. Předpokládám, ţe vědomosti pracovníků by byly ještě slabší, neţ zaměstnavatelů, i proto shledávám za nutné rozšířit osvětu této nemoci mezi společnost.

4.4 Návrhy dalších výzkumů V průběhu výzkumu jsem se setkala s negativním přístupem rodiny ve vztahu k pochopení nemoci a podpoře nemocného schizofrenií, bohuţel jsem pro výzkum této problematiky neměla v diplomové práci prostor. Jelikoţ hraje rodina významnou roli u schizofreniků, jak se domnívají také Moţný (1999), Vágnerová (2004) i Praško (2005), bylo by zajímavé vyzkoumat nakolik a jak jsou nemocní rodinou podporování či naopak nejsou. Také se domnívám, ţe by bylo přínosné zjistit, nakolik jsou duševně nemocní motivování hledat si práci v případě, ţe pobírají invalidní důchod. Výzkumem jsem nabyla domněnky, podle výpovědi respondentů z řad schizofreniků, ţe řada nemocných s invalidním důchodem je spokojena a nemá důvod hledat práci, je otázkou zda je to pro jejich zlepšování zdravotního stavu přínosné. V neposlední řadě shledávám za přínosné zmapovat typy a druhy zaměstnání, ve kterých duševně nemocní působí. Ve svých výzkumech jsem se setkala s manuálními jednoduššími činnostmi, aţ po poměrně náročnější práce, kdy byl nemocný denně nucen jednat s různými lidmi a domlouvat různé aktivity pro firmu, coţ je závislé na stavu nemocného a jeho úrovní integrace.

99

Bibliografie 1. ATKINSON, M., ZIBIN, S., CHUANG, H. 1997, Characterizing quality of life among patients with chronic mental illness: A critical examination of the self-report methodology. Am J Psychiatry , 154 (1), p. 99-105.

2. BAČOVÁ, V. 2000. Súčasné směry v psychológii: hľadanie alternatív pozitivizmu. Prešov: Prešovská univerzita. 3. BAUDIŠ, P., LIBIGER, T. 2002. Psychiatrie a etika. Praha: Galén. 4. BERGER, P. T., LUCKMANN, T. 1966. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 5. BERGER, P. L., LUCKMANN, T., SVOBODA. J. 1999. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 6. BOUČEK, J., PIDRMAN, B. 2005. Psychofarmaka v medicíně. Praha: Grada. 7. BURR, V. 2003. Social constructionism. London: Routledge. 8. COHEN, R., M. 2002. Nejčastější psychické poruchy v klinické praxi. Praha: Nakladatelství Portál. 9. ČEDÍK, V., FISCHER, J., KNOBLOCH, F., PROKOP, J., SKALIČKOVÁ, O. 1953. Psychiatrie a psychologie pro zdravotnické školy. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství.

100

10. DICKERSON, F.B., SOMERVILLE, J., ORIGONI, A.E., RINGEL, N.B. (2002),

Experiences

of

stigma

among

outpatients

with

schizophrenia.Schizophrenia Bulletin, 142. 11. DISMAN, M. 2000. Jak se vyrábí sociologická znalost : příručka pro uživatele. Praha : Karolinum. 12. DÖRNER, K., PLOG, U. 1999. Bláznit je lidské. Učebnice psychiatrie a psychoterapie. Praha: Grada Publishing. 13. DUCHOŇ, B., ŠAFRÁNKOVÁ, J. 2008. Managemet: Integrace tvrdých a měkkých prvků řízení. Praha: C. H. Beck. 14. FARBIAKOVÁ, I. 2008. Bariéry v pracovním uplatnění osob s dlouhodobým duševním onemocněním. Sociální práce, 2008, roč. 1, č. 1, s.77-87. České Budějovice: Asociace vzdělavatelů v sociální práci. 15. FITZERALD, P.B., WILLIAMS, C.L., CORTELING, N., et al. 2001, Subject and observer- rated quality of life in schizophrenia. Acta Psychiatr Scand, 103(5). 16. GOFFMAN, E. 2003. Stigma. Poznámky o způsobech zvládání narušené identity. Praha: Sociologické nakladatelství. 17. HARTL, P. 2004. Stručný psychologický slovník. Praha : Portál. 18. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. 2010. Velký psychologický slovník. Praha: Portál. 19. HENDL, J. 1999. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum. 20. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál.

101

21. HENDL, J. 2008. Kvalitativní výzkum: Základní teorie, metody a aplikace. 2. přepracované vydání. Praha: Portál. 22. HERETIK, A. a kol. 2007. Klinická psychológia. Nové Zámky: Psychoprof. IS. 23. HORŇÁČEK, J., JANSKÁ, V. 2012. Sociální konstrukce zaměstnávání osob s psychiatrickou diagnózou. Fórum sociální politiky: odborný recenzovaný časopis, 2012, č. 1, roč. 6, s. 14-20. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. 24. HÖSCHL, C.; LIBIGER, J.; ŠVESTKA, J. 2002. Psychiatrie. Praha: TIGIS, spol. s.r.o. 25. HOUBOVÁ, D. a kol. 2002. Psychologie pro právníky. Brno: Masarykova univerzita. 26. JANDOUREK, J. 2001. Sociologický slovník. Praha: Portál. 27. JAROLÍMEK, M. 1996. O lidech, kteří onemocněli schizofrenií. Praha: Nakladatelství Palata. 28. JESENSKÝ, J. 1993. Prostor pro integraci. Praha: Comenia Consult. 29. KALINA, K. 2001. Jak žít s psychózou. Praha: Portál. 30. KALINA, K. 1987. Jak žít s psychózou?. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství. 31. KNOBLOCHOVÁ, J., KNOBLOCH, F. 1969. Základy soudní psychiatrie pro právníky. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

102

32. KNOBLOCHOVÁ, J., KNOBLOCH, F. 1965. Soudní psychiatrie pro právníky a lékaře. Praha: Orbis. 33. KOUKOLÍK, F. 2000. Lidský mozek.Praha: Portál. 34. KUBÁLKOVÁ, V., ONUF, N., KOWERT, P. 1998. International relations in constructed world. New York: M.E. Sharpe. 35. LACKOVÁ, L. 2009. Osobnostná odolnost v interkutúrnom kontexte. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta. 36. LIBIGER, J. 2001. Stigma duševního onemocnění. Psychiatrie.č.1/ročník 5. 37. LIBIGER, J. 2002. Psychiatrie a stigma. Sanguis. 38. MAHROVÁ, G. VENGLÁŘOVÁ, M. 2008. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. Praha : Grada. 39. MATOUŠEK, O. a kol. 2005. Sociální práce v praxi. Praha: Portál. 40. MIKULÁŠTÍK, M. 2007. Manažerská psychologie. Praha: Grada. 41. MIŇHOVÁ, J. 1998. Psychopatologie pro právníky. Pelhřimov: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. 42. MLÁDKOVÁ, L., JEDINÁK, P. a kol. 2009. Management. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 43. MOTLOVÁ, L., DRAGOMIRECKÁ, E. 2003. Schizofrenie a kvalita života. Psychiatrie, 7 (1). 44. MOTLOVÁ, L., KOUKOLÍK, F. 2004. Schizofrenie. Praha: Galén.

103

45. MOŢNÝ, M. 1999. Když se řekne psychóza. Praha: Galén. 46. NOVÁK, J. ERBANOVÁ, R. 2007. Zaměstnávání lidí s duševním onemocněním. Sociální firma a diverzita na pracovišti. Praha: Fokus Praha. 47. NOVÁK, P., PACHTOVÁ, M, SKUČKOVÁ, J. 1999. Pracovní rehabilitace, Příručka k programům pracovní rehabilitace a podpory zaměstnávání duševně nemocných. Praha: Fokus Praha. 48. NOVOSAD,

L.,

ŠVINGALOVÁ,

D.

2005.

Problém

tělesnosti

u

hendikepovaných osob z hlediska filozofie výchovy. In OPATŘILOVÁ, D., ZÁMEČNÍKOVÁ, D. Předprofesní a profesní příprava zdravotně postižených. Brno: MU, PedF. 49. NOVOSAD, L. 2006. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál. 50. NOVÝ, I., SURYNEK, A. 2002. Sociologie pro ekonomy a manažery.Praha: Grada Publishing. 51. PAVLOVSKÝ, P. 2001. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha: Grada Publishing. 52. PETRUSEK, M. Sociální konstruktivismus – nový pohled na společnost nebo slepá ulička sociálního bádání? Sociologický časopis, 2008, č. 5, s. 1055. Praha: Sociologický ústav. 53. PITRA, Z. 2007. Základy managementu: management organizací v globálním světě počátku 21. století. Praha: Professional Publishing. 54. PITRA, Z. 2008. Podnikový management. Praha: ASPI – Wolters Kluwer.

104

55. PRAŠKO, J., a kol. 2005. Léčíme se s psychózou. Co byste měli vědět o schizofrenii a jiných psychózách. Praha: Medical Tribune CZ. 56. PRAŠKO, J. 2007. Kognitivně behaviorální terapie psychických poruch. Praha: Triton. 57. SMOLÍK, P. 1996. Duševní a behaviorální poruchy. Praha: Maxdorf Jesenius. 58. STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J., 1999. Zásady kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert. 59. STUCHLÍK, Jan. Psychiatrické minimum. [CD-ROM]. 09/2008. Praha: TVS Fokus Praha. 60. SVOBODA, M., ČEŠKOVÁ, E., KUČEROVÁ, H. 2006. Psychopatologie a psychiatrie (pro psychology a speciální pedagogy). Praha: Nakladatelství Portál. 61. ŠIŠKA, J. 2003. Model podporované zaměstnávání - historie a principy. In Sborník z mezinárodní konference Znevýhodněné osoby na trhu práce v kontextu národní a evropské spolupráce pořádané k Evropskému roku zdravotně postiţených osob. Brno: Masarykova univerzita PF. 62. VÁGNEROVÁ, M. 2002. Psychopatologie pro pomáhající profese: Variabilita a patologie lidské psychiky. Praha: Portál. 63. VÁGNEROVÁ, M. 2004. Psychologie pro pomáhající profese. 3. vyd. rozš. a přeprac. Praha: Portál. 64. VÁGNEROVÁ, M. 2008. Psychologie pro pomáhající profese. Praha: Portál.

105

65. VITÁKOVÁ, P. Souhrnná metodika podporovaného zaměstnávání : projekt Equal -rozšíření metodiky, národní a evropská spolupráce. 2005. Praha : Rytmus 66. VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I., ed. 1998. Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál. 67. Zákon č. 162/1998 Sb., Listina základních práv a svobod. 68. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 69. ZVOLSKÝ, P. 1998. Obecná psychoterapie.Praha: Karolinum. 70. ŢIŢLAVSKÝ, M. 2003. Metodologie pro sociální politiku a sociální práci. Brno: Masarykova univerzita.

Bibliografie internetových zdrojů 71. LATZKOVÁ, M. 2009. Příspěvky ÚP na zaměstnávání osob se zdravotním postiţením. Aktivní politika zaměstnanosti. Zaměstnanost. Integrovaný portál MPSV. [online]. Brno: Úřad práce. [cit. 10.4. 2012]. Dostupné na: 72. Fokus, sdruţení pro péči o duševně nemocné 2005. [on line]. [cit. 25.4. 2012] Dostupný z www:

106

Anotace Název práce: Sociální konstrukce integrace lidí se schizofrenií do pracovního procesu u manaţerů firem a u lidí se schizofrenií Autor: Mgr. Petra Nekovářová Vedoucí práce: Mgr. Jiří Vander, DiS. Počet slov: 28 178 Diplomová práce se snaţí srovnat pohled zaměstnavatelů a lidí s duševním onemocněním v otázce zaměstnávání lidí se schizofrenií. V teoretické části je vymezen pojem integrace, adaptace, schizofrenie, bariéry firem a bariéry schizofreniků. Autorka vyuţila metodu kvalitativní výzkumné strategie. Pro získání dat pouţila metodu polostrukturovaného rozhovoru. Data byla získávána od zaměstnavatelů firem a od lidí se schizofrenií. Práce se zaměřuje na vědomosti o onemocnění schizofrenie, na stigmatizaci a na konstrukci pracovních podmínek. Zjištěním práce je, ţe klienti i zaměstnavatelé chápou potřebu pracovního uplatnění pro lidi s duševním onemocněním jako pomoc se zvládáním jejich nemoci a jako finanční oporu.

Klíčová slova: Schizofrenie, psychózy, sociální konstrukce, stereotypy, integrace, adaptace, bariéry, manager, firma

107

Annotation Title: Social construction of the integration of people with schizophrenia in the employment process of the company managers and people with schizophrenia Author: Mgr. Petra Nekovářová Academic Supervisor: Mgr. Jiří Vander, DiS. Word Count: 28 178 This diploma thesis compares the view of employers and people with schizophrenia on the issue of employment of people with schizophrenia. The theoretical part is defined by concept of integration, adaptation, schizophrenia, barriers within the companies and restrictions that people with schizophrenia have. The author used the method of qualitative research strategy. For collating the data, a semi-structured interview method has been used. Data was collected from employers and people with schizophrenia. The work focuses on knowledge about the disease of schizophrenia, the stigma and the construction of working conditions. The findings are that the clients and employers understand the need for employment for people with mental illness as an aid in managing their illness and as financial support.

Key words: Schizophrenia, psychisis, social structures, stereotypes, integration, adaptation, barriers, manager, company

108

Jmenný rejstřík Focus Praha 47, 81, 88

A

G

Atkinson 32

Goffman 31 H

B

Hartl, Hartlová, 13, 14, 20, 61, 65,

Bačová 27, 96 94

Baudiš 27, 74, 75, 96 Berger 26, 27, 96

Hendl 54, 55, 56

Beteman 33

Heretik 20

Bouček 25

Horňáček 43, 44, 47, 48, 51, 80, 82, 96

Burr 27, 98,

Houbová 19 Höschl 41

C J

Cohen 20, 21 Corbinová 55

Jandourek 26, 27, 28, 39, 40, 69, 96

Croswell 54, 55

Janská 43, 44, 47, 48, 51, 80, 82, 92, 96

Č Čedík 21

Jarolímek 23, 62

Češková 11, 20, 31

Jedinák 49 Jesenský 39, 40

D K

Dickerson 28, 70 Disman 55

Kalina 15, 22

Dörner 13

Knobloch, Knoblochová 12, 17

Duchoň 49

Komendová 45 Koukolík 22

E Elgie 45, 64

Kubálková 26, 96

Erbová 85

Kučerová 11, 20, 31 L

Erbanová 43, 47

Lacková 40

F Fabriaková 44, 45, 46, 51, 63, 89

Latzková 42

Fitzerald 32

Libiger 27, 50, 51, 52, 75, 96

109

Lioyd 44

Praško 14, 15, 17, 19, 20, 21, 23, 62,

Luckmann 26, 27, 96

73, 95

Luthans 33

S Smolík 12, 18, 96

M Mahrová 41, 42, 44, 45

Sovák 39

Matoušek 13

Strauss 55

Merton 48

Surynek 41

Michon 45, 46

Svoboda 11, 20, 31

Mikuláštík 49

Swanson 50, 51, 52

Miňhová, 12, 20

Š

Mládková 49

Šafránková 49

Motlová 32

Šiška 35, 79, 96

Moţný, 16, 72, 74

V Vágnerová, 17, 18, 22, 30, 31, 45,

N Novák 35, 43, 47

51, 66, 88

Novosad 33, 39

Valentová 44, 45

Nový 41

Vitáková 45 Výrost 33, 40

O Opatřilová 33, 77

W

Organ 33

Waghorn 44 Weeghel 45, 46

P Pavlovský 22

Z

Peter a kol 26

Zvolský 24

Petrusek 26

Ţ

Pitra 49, 89

Ţiţlavský 54

Plog 13

110

Věcný rejstřík bariéry 8, 10, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 51, 81, 88, 92, 107 duševní onemocnění 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 27, 29, 30, 31, 32, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 44, 46, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 58, 59, 60, 61, 66, 71, 74, 75, 77, 78, 79, 80, 85, 87, 88, 89, 90, 91, 92, 93, 94, 95, 96, 97, 98, 99, 107 firma 8, 9, 10, 29, 42, 43, 49, 50, 51, 53, 54, 57, 58, 59, 60, 64, 68, 72, 73, 75, 76, 77, 78, 81, 82, 84, 85, 86, 87, 88, 89, 90, 91, 92, 94, 96, 97, 98, 99, 107 integrace 9, 17, 39, 40, 99, 107 manager/manaţer 8, 9, 10, 27, 46, 47, 48, 49, 51, 53, 55, 56, 57, 58, 59, 61, 66, 77, 94, 96, 107 pracovní podmínky 29, 38, 45, 51, 53, 64, 69, 80, 86, 87, 91, 92, 93, 94, 95 pracovní proces 9, 38, 41, 53, 56, 61, 83, 93, 94, 107 psychické poruchy 9, 11, 14, 26 psychické onemocnění 9, 14, 27, 33, 41, 49, 50, 51, 53 psychózy 9, 11, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 44 schizofrenie 8, 9, 11, 12, 13, 14, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 34, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 48, 53, 54, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 74, 75, 76, 77, 78, 79, 80, 82, 83, 84, 86, 87, 88, 89, 92, 94, 95, 96, 97, 98, 99, 107 sociální konstrukce 9, 25, 26, 54, 56, 57, 58, 107 stereotypy 9, 27, 29, 50, 107 stigmatizace 9, 27, 28, 30, 31, 36, 38, 44, 46, 47, 48, 54, 56, 57, 69, 73, 74, 78, 94, 96, 107 zákony 9, 36, 37, 38, 42, 55

111

Seznam tabulek Tabulka č. 1. - charakteristika klienta Tabulka č. 2. – charakteristika manaţera

112

Přílohy

Příloha 1 – Tabulka operacionalizace Operacionalizace dílčích výzkumných otázek

Hlavní výzkumná

„V čem se liší a v čem shodují konstrukce zařazení lidí s duševním onemocněním do pracovního procesu u manaţerů firem a lidí s duševním onemocněním?“

otázka

Dílčí výzkumné otázky

Indikátory

Operacionalizace

DVO 1:

Sociální

Jak vidí lidé se

konstruktivismus – volná

schizofrenií sebe

výpověď respondentů o

sama?

nemoci, projevech, léčbě,

-

pracovním uplatnění.

Jak vidíte onemocnění schizofrenie a jak se projevuje?

-

Jakou máte představu o léčbě tohoto onemocnění? Jak ji vidíte?

-

Jaké vnímáte moţnosti uplatnění na trhu práce?

-

Jaké máte zkušenosti s organizacemi pomáhajícími lidem s onemocněním schizofrenie?

-

Jakým způsobem jste si hledal práci?

113

-

DVO 2:

Sociální

Jak vidí

konstruktivismus – volná

onemocnění schizofrenie a její

zaměstnavatelé

výpověď respondentů o

projevy?

lidi se

nemoci, projevech, léčbě, -

Jakou máte představu o léčbě

schizofrenií?

pracovním uplatnění.

tohoto onemocnění? -

Co se Vám vybaví , kdyţ se řekne

Jaké mají podle Vás lidé se schizofrenním onemocněním moţnosti uplatnění?

-

Jaké máte zkušenosti s organizacemi pomáhajícími lidem s onemocněním schizofrenie?

-

Jak se k Vám do firmy lidé s onemocněním schizofrenie dostávají?

DVO 3:

Sociální

Jak vnímají

konstruktivismus – volná

stigmatizaci lidé se výpověď o vnímání schizofrenií?

společnosti, zaměstnavatelů a firem lidmi se schizofrenií.

114

-

Jak si myslíte, ţe Vás vnímá okolí?

-

Jak Vy vnímáte lidi kolem sebe?

-

Jak si myslíte, ţe Vás vnímají zaměstnanci firmy?

-

DVO 4:

Sociální

Jak vnímají

konstruktivismus – volná

zaměstnavatelé

výpověď o vnímání lidí

lidé s onemocněním schizofrenie? -

stigmatizaci lidí se se schizofrenií schizofrenií?

Jak se domníváte, ţe jsou vnímáni Jak Vy vnímáte lidi se schizofrenním onemocněním?

-

společností a zaměstnanci firmy.

Jak se domníváte, ţe vnímají Vaši zaměstnanci lidi se schizofrenním onemocněním?

DVO 5:

Sociální

Jak si konstruují

konstruktivismus – volná

podmínky

výpověď o zaměstnávání

zaměstnávání lidé

z pohledu lidí se

se schizofrenií?

schizofrenií.

-

Jak si představujete optimálně Vaše zaměstnání - obecně?

-

Jak vnímáte přístup firmy k Vašemu zaměstnávání ve firmě?

-

S jakými problémy při hledání práce se nejčastěji setkáváte, nebo jste se setkal?

-

S jakými problémy ze strany firmy jste se setkal?

-

Jaké mají podle Vás zaměstnavatelé obavy ze zaměstnávání člověka se schizofrenií při nástupu do nového kolektivu?

-

Z čeho máte největší obavy při hledání nějaké práce a jaké máte obavy?

-

S jakými technikami odbourání Vašich obav jste se ve firmě setkal? Jaké techniky pouţíváte Vy sám?

-

Jak vnímáte spolupráci zaměstnanců s Vámi? (myslím tím začlenění do kolektivu)

115

-

Jak vnímáte práci v kolektivu s lidmi, kteří netrpí psychickými problémy?

-

V čem se domníváte, ţe je přínosem pro firmu zaměstnávat lidi s onemocněním schizofrenie?

-

V čem vidíte přínos práce pro Vás?

-

Pociťujete nějakou pomoc ze strany státu v souvislosti s Vaším zaměstnáváním? Pokud ano, jakou?

-

Co byste změnil v souvislosti s Vaší prací?

-

Splnila práce Vaše očekávání?

-

Jak si představujete zaměstnávání

DVO 6:

Sociální

Jak si

konstruktivismus – volná

lidí se schizofrenním

zaměstnavatelé

výpověď o zaměstnávání

onemocněním?

konstruují

lidí s onemocněním

podmínky pro

schizofrenie.

-

Jak vnímáte přístup Vaší firmy k zaměstnávání lidí s onemocněním

zaměstnávání lidí

schizofrenie? -

se schizofrenií?

Z čeho máte největší obavy při zaměstnávání lidí s psychickým onemocněním?

-

S jakými problémy při zaměstnávání lidí s onemocněním schizofrenie se nejčastěji setkáváte?

-

Jakými obavami podle Vás trpí lidi se schizofrenií při nástupu do práce a z nového kolektivu?

-

116

Jak pomáháte lidem s psychickým

onemocněním zvládat určité obavy z práce? -

Jak vnímáte spolupráci zaměstnanců a lidí se schizofrenním onemocněním? (myslím tím začlenění do kolektivu)

-

V čem se domníváte, ţe je přínosem pro Vaši firmu zaměstnávat lidi s onemocněním schizofrenie?

-

Jak vnímáte přínos zaměstnávání lidí s onemocněním schizofrenie pro firmy?

-

Pociťujete nějakou pomoc ze strany státu v souvislosti se zaměstnáváním lidí se schizofrenním onemocněním?

Příloha 2 – Pořadí otázek v rozhovoru Klienti 1. Jak vidíte onemocnění schizofrenie a jak se projevuje? 2. Jakou máte představu o léčbě tohoto onemocnění? Jak ji vidíte? 3. Jaké vnímáte moţnosti uplatnění na trhu práce? 4. Jak si myslíte, ţe Vás vnímá okolí? 5. Jak Vy vnímáte lidi kolem sebe? 6. Jak si myslíte, ţe Vás vnímají zaměstnanci firmy?

117

7. Jaké máte zkušenosti s organizacemi pomáhajícími lidem s onemocněním schizofrenie? 8. Jakým způsobem jste si hledal práci? 9. Jaké máte zkušenosti s prací? 10. Jak si představujete optimálně Vaše zaměstnání - obecně? 11. Z čeho máte největší obavy při hledání nějaké práce a jaké máte obavy? 12. Jak vnímáte přístup firmy k Vašemu zaměstnávání ve firmě? 13. S jakými problémy při hledání práce se nejčastěji setkáváte, nebo jste se setkal? 14. S jakými problémy ze strany firmy jste se setkal? 15. Jaké mají podle Vás zaměstnavatelé obavy ze zaměstnávání člověka se schizofrenií při nástupu do nového kolektivu? 16. S jakými technikami odbourání Vašich obav jste se ve firmě setkal? Jaké techniky pouţíváte Vy sám? 17. Jak vnímáte spolupráci zaměstnanců s Vámi? (myslím tím začlenění do kolektivu) 18. V čem se domníváte, ţe je přínosem pro firmu zaměstnávat lidi s onemocněním schizofrenie? 19. V čem vidíte přínos práce pro Vás? 20. Jak vnímáte práci v kolektivu s lidmi, kteří netrpí psychickými problémy? 21. Co byste změnil v souvislosti s Vaší prací? 22. Splnila práce Vaše očekávání? 23. V čem spatřujete přínos Vaší práce pro firmu? 24. Pociťujete nějakou pomoc ze strany státu v souvislosti s Vaším zaměstnáváním? Pokud ano, jakou?

Manaţeři 1. Co se Vám vybaví , kdyţ se řekne onemocnění schizofrenie a její projevy? 2. Jakou máte představu o léčbě tohoto onemocnění? 3. Jaké mají podle Vás lidé se schizofrenním, psychickým onemocněním moţnosti uplatnění?

118

4. Jak se domníváte, ţe jsou vnímáni lidé s onemocněním schizofrenie? 5. Jak Vy vnímáte lidi se schizofrenním onemocněním? 6. Jak se domníváte, ţe vnímají Vaši zaměstnanci lidi se schizofrenním onemocněním? 7. Jaké máte zkušenosti s organizacemi pomáhajícími lidem s onemocněním schizofrenie? 8. Jak se k Vám do firmy lidé s onemocněním schizofrenie dostávají? 9. Jak si představujete zaměstnávání lidí se schizofrenním onemocněním? 10. Jak vnímáte přístup Vaší firmy k zaměstnávání lidí s onemocněním schizofrenie? 11. Z čeho máte největší obavy při zaměstnávání lidí s psychickým onemocněním? 12. S jakými problémy při zaměstnávání lidí s onemocněním schizofrenie se nejčastěji setkáváte? 13. Jakými obavami podle Vás trpí lidi se schizofrenií při nástupu do práce a z nového kolektivu? 14. Jak pomáháte lidem s psychickým onemocněním zvládat určité obavy z práce? 15. Jak vnímáte spolupráci zaměstnanců a lidí se schizofrenním onemocněním? (myslím tím začlenění do kolektivu) 16. V čem se domníváte, ţe je přínosem pro Vaši firmu zaměstnávat lidi s onemocněním schizofrenie? 17. Jakou formu pomoci pociťuje Vaše firma ze strany státu?

Příloha 3 - Klasifikace duševních nemocí Klasifikační systém MKN-10 (Stuchlík, 2008) Přehled: F00-F09 Organické poruchy

119

F10-F19 Závislosti F20-F29 Schizofrenie F30-F39 Afektivní psychózy F40-F49 Neurosy F50-F59 Poruchy chování F60-F69 Poruchy osobnosti F70-F79 Mentální retardace F80-F89 Poruchy psychického vývoje F90-F99 Poruchy chování u dětí

Výběr skupiny: Schizofrenie F20-F29 o F20 Schizofrenie F20.0 Paranoidní schizofrenie F20.1 Hebefrenní schizofrenie F20.2 Katatonní schizofrenie F20.3 Nediferencovaná schizofrenie F20.4 Postschizofrenní deprese F20.5 Reziduální schizofrenie F20.6 Simplexní schizofrenie F20.8 Jiná schizofrenie F20.9 Schizofrenie nespecifikovaná o F21 Schizotypní porucha o F22 Porucha s bludy o F23 Akutní a přechodné psychotické poruchy o F24 Indukovaná porucha s bludy o F25 Schizoafektivní poruchy o F28 Jiné neorganické psychotické poruchy o F29 Nespecifikovaná neorganická psychóza

120

Stať Úvod Základním cílem této stati je nalezení odpovědi na hlavní výzkumnou otázku: „V čem se liší a v čem shodují konstrukce zařazení lidí s duševním onemocněním do pracovního procesu u manažerů firem a lidí s duševním onemocněním?“ V práci sleduji symbolický cíl upozornění na problematiku zaměstnávání lidí se schizofrenií. Zaměřuji se na to, jak tito lidé konstruují podmínky pro jejich pracovní uplatnění a na druhou stranu sleduji, jak manaţeři firem konstruují podmínky zaměstnávání lidí se schizofrenií. Také zjišťuji, jakou mají schizofrenici i manaţeři představu o onemocnění schizofrenie, projevech a léčbě a dále sleduji, jak obě skupiny vnímají stigmatizaci lidí se schizofrenií. Aplikačním cílem bylo vyuţít poznatky získané v diplomové práci k větší informovanosti manaţerů a schizofreniků o pracovním uplatnění a moţnostech uplatnění a jejich aplikace v praxi. Dále by rovněţ měly tyto poznatky poslouţit dalším čtenářům diplomové práce a také mě samotné pro práci v oblasti personalistiky.

Kontextuální vymezení pojmů Duševní onemocnění Duševní poruchy, nebo-li duševní onemocnění můţeme definovat jako „různé odchylky prožívání a chování jedince od normy, a to jednak od normy interindividuální (chování osob stejného věku, společenského okruhu a společenského postavení) a normy intraindividuální (např. nápadná změna chování ve srovnání s chováním před onemocněním).“ (Knobloch, Knoblochová, 1965, str. 17) Odchylka můţe trvat různou dobu, od několika vteřin, ale můţe trvat také celý ţivot. Touto odchylkou zpravidla trpí újma jedince nebo tím trpí jeho okolí anebo trpí sám i okolí. Matoušek je popisuje jako onemocnění s poruchami mezilidských vztahů a proţívání. (Matoušek a kol., 2005) Pohlaví na četnost výskytu hraje roli, u muţů se více projevují poruchy vyvolané alkoholem, u ţen se ve větší míře objevují poruchy nálady a úzkostné stavy. Duševní

121

poruchy dělí literatura na tři oblasti, neurózy, psychózy a psychopatie, přičemţ neurózy jsou mírnější poruchy, kdy pacient je schopen ţít plnohodnotný ţivot a obvykle není vyţadována hospitalizace. Zatímco psychózy představují těţké duševní poruchy a projevují se specifickým průběhem a vývojem. Schizofrenie Schizofrenie patří do skupiny duševních poruch, které se odráţí na celé osobnosti člověka a zásadním způsobem mění celý ţivot nemocného. Projevuje se především nejrůznějšími chorobnými obrazy, jejichţ výsledkem je následná desintegrace a desocializace. (Knoblochová, Knobloch, 1969, str. 48) Podle MKN-10, spadá schizofrenie do kapitoly věnující se poruchám duševním a poruchám chování, oddíl F20-F29. Příčiny vzniku schizofrenie zatím nejsou jednoznačně určeny. Za hlavní důvody se povaţují dědičné dispozice projevující se změnou ve struktuře i funkci mozku, určité vývojové změny a podněty, spouštěcí nemoc. (Vágnerová, 2008, str.334) Člověk těchto dispozic je vysoce zranitelný běţnými vlivy a zátěţ, která na něj působí v normálním ţivotě, u něj můţe zpustit schizofrenii. Velkou roli při vzniku schizofrenie hraje zátěţ. U jedince s genetickou nebo získanou poruchou adaptivní funkce duševního ţivota, má zátěţ vliv na jeho projevy chování při zátěţi. Takový jedinec se v náročných situacích chová zcela jinak, neţ je normálně obvyklé, čímţ dochází ke sniţování odolnosti, coţ nakonec vede ke vzniku onemocnění. Schizofrenie se jako jedno z nejčastějších psychotických onemocnění objevuje kolem 1-1,5 % lidí populace, není pouze doménou specifické kultury či kontinentu, ale celého světa. Vyskytuje se přibliţně ve stejném poměru u muţů i ţen. V dětství je výskyt spíše výjimečný, největších hodnot dosahuje v období dospívání a brzkém dospívání. (Houbová a kol., 2002, str. 125) Dle Hartla je schizofrenie „rozštěpená osobnost projevující se protikladnými duševními pocity, postoji a myšlenkami, znepříjemňuje a znemožňuje nemocnému normální styl života“. (Hartl, 2010, str. 524) Vlivem onemocnění dochází k výrazné poruše myšlení, vnímání, citů a chování, které se dle klinických projevů dá rozdělit do

122

tří příznakových skupin na příznaky: pozitivní, negativní, kognitivní. (Praško a kol.; Miňhová; Heretik) Léčba u schizofrenie je poněkud náročnější, jelikoţ existuje velká škála faktorů podporující vznik nemoci. Díky tomu je potřeba nalézt a zaktivovat co nejvíce účinných faktorů. Je třeba léčbou začít co nejdříve. Akutní léčba probíhá u většiny případů hospitalizací. Jarolímek upozorňuje na tzv. stresovou zranitelnost, při které je důleţité dosáhnout sníţení stresové zranitelnosti nemocného, tím zvýšit jeho odolnost na stres, čehoţ je moţno dosáhnout převáţně pomocí léků či individuální nebo skupinovou psychoterapií či pracovní rehabilitací a dále poukazuje na nutnost sníţit stresové podněty okolí, pomocí rodinné terapie a vhodnou duševní ţivotosprávou. (Jarolímek, 1996) Také je potřeba individuálně zkombinovat více metod léčby. Jednou z důleţitých součástí léčby je i komunikace s rodinou a její zapojení do léčby. V současnosti je snahou odborníků, zaměřit se především na léčbu ambulantní. Manaţer Je to člověk, který stojí v čele skupiny lidí, nebo-li týmu podřízených, přičemţ se snaţí vytvářet management, tedy co nejproduktivnější vyuţití týmu, aby dosáhl daných cílů. (Mikuláštík, 2007) Sociální konstrukce Sociální konstruktivismus představuje skupinu sociologických směrů, za jehoţ představitele jsou povaţováni T. Luckmann a P.L. Berger. Předpokladem směru je potřeba průzkumu tzv. zkonstruovanosti. Ve společnosti skutečnosti nejsou dány a vznikají díky společnosti, která je neustále vytváří. (Jandourek, 2001) Společnost představuje určitou objektivní realitu, tvořenou lidskými interakcemi, přičemţ člověk je zástupcem sociologického produktu. Konstrukce tedy vznikají v důsledku kaţdodenního setkávání člověka a okolí, ve kterém ţije. (Kubálková a kol., 1998) Při sociálním konstruování hraje významnou roli jazyk, díky kterému se lidské zkušenosti určitým způsobem typizují, coţ vede k uspořádání zkušeností do skupin, kategorií, které se stávající pro člověka lépe pochopitelnými. Nabyté zkušenosti lidé sdílejí s dalšími lidmi.

123

Sociální konstruování můţeme povaţovat za kaţdodenní součást našeho ţivota, představující přístup sociálně konstruktivistické interpretace sociálního světa. (Petrusek, 2008) Kolem kaţdého z nás se vyskytují významy, které nejprve tvoří naši subjektivní realitu, která se pak postupně stává objektivní realitou. (Berger, Luckmann, 1999) V první řadě musí dojít k zafixování určitého chování v určitých situacích a tím vzniká nějaký zvyk. Další úroveň tvoří propojení těchto znaků a jejich sdílení s okolím. Dále následuje úroveň celé společnosti, která sdílí určité zvyky, díky nimţ vznikají instituce. Ty řídí jednání společnosti. Instituce zaručují sociální normy a současně na jejich dodrţování dohlíţejí. (Bačová, 2000) Pokud by došlo k vybočení z normy předpokládaného chování, bylo by toto vybočení povaţováno buď za nevědomost, v horším případě za morální poklesek či duševní nemoc. Do sociálního konstruktivismu zapadá i chápání stereotypu schizofrenního onemocnění. Stigmatizace společnosti ve vztahu k lidem se schizofrenií Schizofrenie je chápána různými směry, jinak ji chápou laici a jinak odborná veřejnost a to v souvislosti s obsahem vědomostí o tomto onemocnění. (Baudiš, 2002) Na tuto problematiku se vztahuje proces stigmatizace. Stigma označuje vlastnosti, kterými se psychiatrický pacient s duševní nemocí odlišuje od ostatních lidí. Z toho také vyplývá, ţe stigma vychází ze stereotypu duševně nemocného, přičemţ zdroji stigmatu jsou lidské. Projevy stigmatu najdeme velice často. V případě schizofrenie je to do značné míry obava společnosti z velmi nevypočitatelného chování nemocných. Současně si mnoho lidí myslí, ţe nejlepší cestou je ústavní léčba. Na základě dostupných zjištění je patrné, ţe největší zdroj stigmatu je izolace, nastupující v počátcích onemocnění. Jak uvádí Dickerson (Dickerson, 2002), stigma se stává zátěţí pro pacienty. Oproti minulosti pozoruje poměrně značné změny co se přístupu k nemocným schizofrenií týče. Nemocní se přestali přehnaně izolovat od ostatní společnosti a postupně se zlepšují i podmínky pro jejich ţivot. Stigmatizace psychicky nemocných má velmi úzký vztah s předsudky, komplikujícími vztah společnosti k psychicky nemocným a přijetí. Pokud začneme pátrat po předsudcích, které vnímají lidé o nemocných se schizofrenií, setkáme se s mnoha domněnkami, ţe se jedná o neléčitelné

124

onemocnění, ţe schizofrenici jsou nebezpeční pro společnost, ţe schizofrenici nejsou schopni pracovat a proto se nehodí do pracovního týmu. U mnoha lidí trpících schizofrenií se setkáme s problémem při hledání práce. Pracovní uplatnění schizofreniků Práce a pracovní zařazení je v ţivotě člověka významným prvkem. Díky práci si člověk zajišťuje vlastní prostředky k tomu, aby mohl vůbec existovat a fungovat ve společnosti a nezaměnitelnou roli sehrává práce i v rozvoji a formování lidské osobnosti a psychické stránky. Pomocí práce je také člověk schopen získat určité sociální postavení ve společnosti, umoţňuje mu vyuţít a uplatnit jeho ambice a dopomáhá mu k utváření hodnot, které hrají významnou roli jak pro samotného jedince, tak i pro celou společnost. V případě mnoha zaměstnavatelů se setkáváme s nechutí zaměstnávat takto nemocné lidi, jelikoţ ţijí v představě, ţe jsou schizofrenici či jinak nemocní lidí pro ně spíše potíţí ve vzkvétající firmě, ovšem řada duševně nemocných je schopna normálně se zařadit mezi ostatní pracovníky bez problému, a pokud člověk není schopen se zařadit zcela normálně mezi ostatní, je pouze potřeba poupravit pracovní podmínky takto nemocnému pracovníkovi, přičemţ se jedná například o upravení pracovní doby a podobně, kdy je díky takové úpravě nemocný zvládat pracovní náplň, jako ostatní. V současné době došlo k odbourání stereotypu který přetrvával roky a to ten, ţe takto nemocní lidí byli izolováni od zdravé společnosti, aby jim neškodili. Dnes je naopak snahou co nejlépe a za co nejkratší čas takto nemocného člověka připravit a vrátit do normálního ţivota, na který byl před propuknutím nemoci zvyklý. Pro člověka trpícího schizofrenií, je role práce důleţitá zejména v rovině komunikačního rozvoje z důvodu kontakt s okolním světem. Stejně důleţitou roli sehrává práce v oblasti zručnosti či intelektových vlastností. Je potřeba nemocného zapojovat do činnosti uţ kvůli sebedůvěře, která nemocí razantně klesá. Důleţitý je také časový harmonogram práce. Čas a práce jsou velkým problémem, jelikoţ dnešní společnost, zvláště v naší zemi, není ještě tak vyspělá a připravená, aby poskytovala určité výhody a upravovala pracovní plán takto nemocným lidem a nemyslím tím pouze schizofreniky. Všechny tyto faktory práce a zaměstnání jdou ruku v ruce s druhem

125

práce, kterou člověk vykonává, přičemţ pracovní zapojení schizofrenika je důleţité pro jeho zlepšování a udrţení co nejlepšího zdravotního stavu.

Metodika výzkumu Na základě stanovených kritérií jsem si vybrala pro výzkum metodu kvalitativní výzkumné strategie, která zamýšlenému výzkumu vyhovuje nejvíce a zaručuje celostní přístup v čistě přirozených podmínkách. Jak uvádí Ţiţlavský (2003), díky malému počtu případů, je moţné rozšířit výzkum o počet zkoumaných vlastností, jevů a díky tomu dostává hloubka bádání přednost před šíří takového bádání. Hlavní výzkumnou metodou se stal rozhovor, který byl proveden polostrukturovanou formou. Tento typ se vyznačuje závazným schématem se specifickými otázkami kladenými tazatelem. Jádrem tohoto rozhovoru je tedy soustava otázek kladených v pevném pořadí, přičemţ odpovědi na otázky do určit míry ovlivňuje respondent. Ve výzkumu bude pouţita také metoda triangulace, coţ je metoda kombinace různých metod, výzkumníků, zkoumání. V tomto výzkumu se jedná o datovou triangulaci mezi schizofreniky, manaţery firem a teorií.

Popis respondentů Pro výzkum byly osloveni manaţeři firem, které zaměstnávají duševně nemocné lidi a lidé se schizofrenií, kteří nějakou pracovní zkušenost mají. Podařilo se mi získat údaje od šesti manaţerů a šesti schizofreniků. Firmy byly zastoupeny ve všech velikostních kategoriích (malá, střední, velká). Schizofrenici pracovali na různých pracovištích, od manuálních prací, aţ po náročnější povolání typu zdravotnictví či kultura.

Metodologie Pro odpověď na hlavní výzkumnou otázku: V čem se liší a v čem shodují konstrukce zařazení lidí s duševním onemocněním do pracovního procesu u manažerů firem a lidí

126

s duševním onemocněním?, slouţily dílčí výzkumné otázky, vytvořeny na základě teoretické části. Dílčími výzkumnými otázkami jsou: DVO 1: Jak vidí lidé se schizofrenií sebe sama? Touto otázkou bude zkoumáno, jak vnímají lidí se schizofrenií toto onemocnění a jak vnímají problematiku uplatnění na trhu práce. (Indikátory: Sociální konstruktivismus – volná výpověď respondentů o nemoci, projevech, léčbě, pracovním uplatnění). DVO 2: Jak vidí zaměstnavatelé lidi se schizofrenií? Otázka bude zacílena na vnímání onemocnění samotnými manaţery. Dále zde bude zjišťováno, jaký pohled mají manaţeři na pracovní uplatnění těchto nemocných a jaké mají zkušenosti s organizacemi pomáhajícími těmto nemocným. (Indikátory: Sociální konstruktivismus – volná výpověď respondentů o nemoci, projevech, léčbě, pracovním uplatnění). DVO 3: Jak vnímají stigmatizaci lidé se schizofrenií? V této otázce bude zkoumáno vnímání společnosti, zaměstnavatelů a pracoviště lidmi nemocnými schizofrenií. (Indikátory: Sociální konstruktivismus – volná výpověď o vnímání společnosti, zaměstnavatelů a firem lidmi se schizofrenií). DVO 4: Jak vnímají zaměstnavatelé stigmatizaci lidí se schizofrenií? Zde se bude snaţit otázka zodpovědět stigmatizaci manaţerů a jejich pohled na toto onemocnění a uplatnění na trhu práce. (Indikátory: Sociální konstruktivismus – volná výpověď o vnímání lidí se schizofrenií společností a zaměstnanci firmy). DVO 5: Jak si konstruují podmínky zaměstnávání lidé se schizofrenií?

127

Otázka se pokusí zodpovědět a zkoumat pohled nemocných lidí na moţnost uplatnění, na problémy vztahující se k nalezení pracovního místa a na obavy, které s tímto nemocní pociťují. (Indikátory: Sociální konstruktivismus – volná výpověď o zaměstnávání z pohledu lidí se schizofrenií). DVO 6: Jak zaměstnavatelé konstruují podmínky pro zaměstnávání lidí se schizofrenií? V poslední otázce bude zjišťován pohled manaţerů firem na podmínky zaměstnávání lidí se schizofrenním onemocněním a dále bude otázka zacílena na zjištění obav, které z tohoto zaměstnávání manaţeři mají, na problémy, se kterými se potýkají při zaměstnávání těchto nemocných. (Indikátory: Sociální konstruktivismus – volná výpověď o zaměstnávání lidí s onemocněním schizofrenie).

Výsledky výzkumu Cílem mé práce bylo odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: V čem se liší a v čem shodují konstrukce zařazení lidí s duševním onemocněním do pracovního procesu u manažerů firem a lidí s duševním onemocněním? Lidé s duševním onemocněním konstruují svoje možnosti zařazení do pracovního procesu jako možnou cestu ke zlepšení jejich zdravotního stavu, zvyšování sebedůvěry, jako návrat do společnosti, avšak brání jim k tomu mnohdy negativní pohled na společnost, špatné zkušenosti a z velké části i nedostatečný počet pracovních míst ve firmách, kde by mohli svoji práci vykonávat a upravené pracovní podmínky. Manažeři konstruují zařazení lidí s duševním onemocněním jako problematické z finančního hlediska, jelikož jim stát finančně nepomáhá a díky tomu jsou pak finančně omezeni nabírat duševně nemocné pracovníky do svého kolektivu. Manažeři také konstruují řadu problémů spojených se zaměstnáváním schizofreniků a to upravením pracovních podmínek nebo zvýšený či stálý dohled zdravým zaměstnancem, což shledali za finančně náročné.

128

Konstrukce zařazení schizofreniků byla pojata třemi pohledy, tedy jak je vnímáno samo onemocnění, jak je vnímána stigmatizace a jak jsou konstruovány podmínky zaměstnávání těchto lidí, přičemţ všechny tyto tři pohledy jsem se snaţila zachytit jak u zaměstnavatelů, tak u jednotlivých klientů. Obě skupiny respondentů shodně chápali schizofrenii jako onemocnění projevující se řadou změn v chování nemocného, přičemţ zaměstnavatelé častěji uváděli halucinace a bludy, coţ klienti potvrdili. Dále se respondenti zabývali i sníţením výkonu a strachem před ostatními lidmi. Tyto projevy potvrzuje také Hartl (2010), který poukazuje na výraznou změnu nejen v chování schizofrenika, ale také v myšlení a citech. Podle výpovědí klientů jim nemoc velmi ztěţuje ţivot, jelikoţ se cítí být společností ohroţeni a proto se jí často straní. To můţe být příčinou toho, proč řada schizofreniků práci nevyhledává a je raději zavřená doma a nevychází ven. Klienti ve svých výpovědích zdůrazňují nutnost a potřebu farmakoterapie, kombinovanou s dalším typem léčby. Praško (2005) Důleţitý je pro respondenty také kontakt s rodinou a její zapojení do léčby. V otázce uplatnění viděli zaměstnavatelé problém v problém v individuálním přístupu k člověku se schizofrenií. Tento přístup si někteří zaměstnavatelé představovali tak, ţe by schizofrenik měl k sobě v nejlepším případě jednoho zdravého zaměstnance, který by mu radil a zároveň by nad nemocným dohlíţel, ovšem tuto variantu spatřovali zaměstnavatelé za nepravděpodobnou hlavně z finančního důvodu. U klientů spatřovali za vhodné na začátku nástupu na pracoviště seznámit se pomalu s celým provozem a aby jim byly stanovena pevná pravidla a druh práce. Někteří klienti si stěţovali na nevhodnost směného provozu, coţ je pro jejich typ onemocnění velmi náročné zvládat a to hlavně díky po lékovým příznakům, díky nimţ shledávali za potřebné upravit jejich pracovní podmínky, coţ si zase kaţdý zaměstnavatel dovolit nemůţe vzhledem k druhu náplně práce, kterou zaměstnanec vykonává. V otázce schopnosti nalézt si sami práci nebo naopak vyuţít odbornou pomoc se výsledky výzkumu u klientů a zaměstnavetelů lišily. Z výzkumu bylo patrné, ţe řada klientů si byla schopna najít práci sama nebo má práci stejnou, jakou měli před propuknutím onemocnění, avšak zaměstnavatelé uváděli, ţe se k nim klienti dostávají povětšinou přes pomáhající organizace, které s těmito duševně nemocnými pracují. Ve druhém pohledu, vnímání stigmatizace jsem výzkum zaměřila na vnímání okolí schizofreniky, jak okolí a jak firma vnímá schizofreniky. Z výzkumu vyplynulo,

129

ţe obě skupiny respondentů mají poměrně odlišné názory. Většina klientů vnímá své okolí velmi negativně. To by mohl být důsledek samotného onemocnění, jelikoţ jak uvádí Jandourek (2001) u schizofreniků se projevuje pozůstatek paranoidního myšlení. Mohli bychom říci, ţe stigmatizace je vztah společnosti k psychicky nemocným. Z historického hlediska je pohled společnosti poměrně dost odtaţitý, a tyto pocity jsou hluboce zakořeněny ve společnosti jak dokládá také Smolík (1996), a i kdyţ se pohled společnosti postupně mění k lepšímu, stále ještě jsou schizofrenici viděni jako někdo, kdo by měl být ze společnosti izolován, coţ také zřejmě pociťují klienti v mnoha případech. Zaměstnavatelé tuto stigmatizaci ve svých výpovědích potvrdili. Svůj názor podloţili nízkou informovaností společnosti, kterou spatřuje i Libiger (in Baudiš, 2002). Podle něj je významný rozdíl v pohledu odborné veřejnosti, které má podstatně vyšší přísun informací o duševním onemocnění, neţ tomu je u laiků. Co se týče vnímání duševně nemocného firmou, tedy vedením i zaměstnanci, vyplynulo z výpovědí zaměstnavatelů, ţe je velmi podstatná informovanost ostatního kolektivu, seznámení s moţnými problémy, které by mohly nastat. Zaměstnavatelé se domnívali ve výpovědích, ţe pokud bude jejich kolektiv poučen a seznámen, bude to mít pozitivní vliv na lepší a rychlejší začlenění duševně nemocného pracovníka do kolektivu. V poslední části jsem se zaměřila na konstrukci podmínek zaměstnávání. Na základě všech zjištění vyplývající z výzkumu jsem zjistila, ţe z pohledu schizofrenika je práce velmi důleţitá a to jednak jako finanční zdroj, ale hlavně jako pomocná ruka pro nalezení sebe sama či jako pomoc k návratu zpět do světa společnosti. Schizofrenici zdůrazňovali zlepšování zdravotního stavu v souvislosti s pracovním zařazením. Na druhou stranu zaměstnavatelé sice vidí pozitivum v zaměstnávání duševně nemocného člověka, avšak k tomu, aby mohli těmto lidem pomáhat, jak by si sami představovali, nemají mnohdy dostatek finančních a personálních prostředků. Zaměstnavatelé si představovali optimální zaměstnávání schizofreniků formou spolupráce a dohledu zdravým zaměstnancem, ale brání jim v tom personální i finanční moţnosti, jelikoţ nemohou omezit výkon zdravého zaměstnance, který odvádí stoprocentní výkon, jelikoţ by se sníţil výkon a i finanční nároky, coţ shledali za nemyslitelné v současných podmínkách trhu práce.

130

Aplikační cíl a doporučení pro praxi Jako doporučení pro praxi z výsledků této práce shledávám nutnost větší osvěty společnosti. Z výpovědí vyplynulo, ţe informovanost společnosti je stále poměrně nízká a setkáváme se se zakořeněnými představami této nemoci, coţ má následný vliv i na pracovní uplatnění schizofrenika. Z toho pramení i samotný pohled zaměstnavatelů na duševně nemocného člověka. Je tedy důleţité, aby pro budoucí lepší moţnosti kolem zaměstnávání schizofreniků, došlo k osvětě této nemoci. To by bylo moţné například formou kvalitnějších studijních osnov či nabídkou předmětů v případě studijních oborů, které mohou mít vliv na pracovní uplatnění schizofreniků. Impulzem pro zvýšení povědomí o onemocnění schizofrenie můţe být i tato diplomová práce, jejíţ účel byl seznámit se s onemocněním schizofrenie a poukázat na problémy s ní spojené. Další moţností osvěty by mohly být kurzy či přednášky pro veřejnost. Domnívám se také, ţe osvětu by mohly provádět hlavně organizace a léčebny, které se se schizofrenií nejvíce setkávají. Tyto organizace přicházejí do styku s firmami, kam se snaţí uplatnit svoje klienty. Osvěta prováděná organizacemi by mohla pomoci i v dalším problému, který byl výzkumem odhalen a to malá pomoc státu. Zde se domnívám, ţe by bylo přínosné, kdyby se organizace kromě osvěty o samotném onemocnění věnovali také osvětě o moţnostech, které stát poskytuje v souvislosti se zaměstnáváním lidí se změněnou pracovní schopností.

Seznam pouţité literatury BAČOVÁ, V. 2000. Súčasné směry v psychológii: hľadanie alternatív pozitivizmu. Prešov: Prešovská univerzita, ISBN 8088885817. BAUDIŠ, P., LIBIGER, T. 2002. Psychiatrie a etika. Praha: Galén. BERGER, P. L., LUCKMANN, T., SVOBODA. J. 1999. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. DICKERSON, F.B., SOMERVILLE, J., ORIGONI, A.E., RINGEL, N.B. (2002), Experiences of stigma among outpatients with schizophrenia.Schizophrenia Bulletin, 142. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. 2010. Velký psychologický slovník. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-686-5.

131

HERETIK, A. a kol. 2007. Klinická psychológia. Nové Zámky: Psychoprof. ISBN 97880-89322-00-8. HOUBOVÁ, D. a kol. 2002. Psychologie pro právníky. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 80-210-1896-8. JANDOUREK, J. 2001. Sociologický slovník. Praha: Portál. ISBN 80-7178-535-0. JAROLÍMEK, M. 1996. O lidech, kteří onemocněli schizofrenií. Praha: Nakladatelství Palata. KNOBLOCHOVÁ, J., KNOBLOCH, F. 1965. Soudní psychiatrie pro právníky a lékaře. Praha: Orbis. KUBÁLKOVÁ, V., ONUF, N., KOWERT, P. 1998. International relations in constructed world. New York: M.E. Sharpe. ISBN 0765602989. MATOUŠEK, O. a kol. 2005. Sociální práce v praxi. Praha: Portál. MIKULÁŠTÍK, M. 2007. Manažerská psychologie. Praha: Grada. MIŇHOVÁ, J. 1998. Psychopatologie pro právníky. Pelhřimov: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. PETRUSEK, M. Socialní konstruktivismus – nový pohled na společnost nebo slepá ulička sociálního bádání? Sociologický časopis, 2008, č. 5, s. 1055. Praha: Sociologický ústav. PRAŠKO, J., a kol. 2005. Léčíme se s psychózou. Co byste měli vědět o schizofrenii a jiných psychózách. Praha: Medical Tribune CZ. ISBN 80-239-5482-2. SMOLÍK, P. 1996. Duševní a behaviorální poruchy. Praha: Maxdorf Jesenius. ISBN 80-85912-18-X. ŢIŢLAVSKÝ, M. 2003. Metodologie pro sociální politiku a sociální práci. Brno: Masarykova univerzita.

132